Andor.cz - online Dračí doupě

Anomálie - 11. října 2013 17:59
	Behold!

Anomálie - 11. října 2013 18:03

Noveau Paris Slunce jako rudý kotouč pomalu stoupalo nad horizont a jakoby se mermomocí snažilo prosvítit ranní mlhu smíchanou se smogem, která se válela nad městem, až skrývala vrcholky vysokých budov. Další krásné ráno v metropoli, další začínající den, který nemusí být stejně nudný jako všechny předešlé. A ne, nebude to jen tím, že má někdo narozeniny, nebo má snad našel lásku svého života… Pro pár vyvolených určitě ne. “Na východních hranicích se přes noc přehnala další komanda teroristů útočících na přistěhovalecké vesnice, čtyři z nich skončily v plamenech a obyvatelé dalších pěti jsou drženi jako rukojmí. Teroristická organizace AFA vyžaduje vydání deseti zajatých teroristů, kteří jsou již druhým měsícem drženi ve vazbě vojenským ministerstvem.“ Přesně to byla první zpráva, kterou jste mohli zaslechnout z televize, nebo si přečíst v novinách. Teroristické útoky se odehrávají na denním pořádku, ale jsou zatím drženy mimo metropoli Noveau Paris. Aby toho nebylo málo, nepřátelské armády nejsou jediné, co ohrožuje lidstvo, jsou to i přírodní katastrofy, jejichž intenzita a síla se stále zvedá. Minulý měsíc jste mohli z nejvyšší věže metropole sledovat hurikán HT-8 a pokud jste měli štěstí, tak i z první řady (ano přírodní katastrofy jsou natolik populární, že se z nich stalo něco jako zážitkový business). Každý se spoléhá na sílu ochranného silového pole kolem města i na jeho vojenské a policejní jednotky složené z lidí i strojů s nejlepším výcvikem. Z metropole se stal stát ve městě. Někteří lidé se už skoro nezajímají o dění venku za kontrolními bránami. A proč taky? Vždyť je to tam samý problém a nebezpečí. Jen blázen by tam chtěl dobrovolně. Ač i tací se najdou a vyrazí na vlastní pěst, pod vojenským pohledem, který monitoruje každý váš pohyb. To vše samozřejmě pro vaše vlastní bezpečí. Ať už je váš pohled na venkovní svět jakýkoliv, chápete, že i skrz onu bariéru na vás má vliv. Ať už díky masovým médiím, nebo tím, jak vás vyzívá, když se na něj podíváte. Nejsou to jen pláně, pole, vesnice a městečka, která si zachovala ráz starého světa, ale rozbité silnice, nekontrolovatelně přerůstající vegetace, ohromná jezera a řeky vylévající se z koryt i ta vyschlá z průmyslových důvodů. Je to svět plný kontrastů, pro romantika, dobrodruha i sebevraha. Ostatně tak nějak to i hlásají agentury zprostředkovávající zážitkové akce pro ty, co se cítí bezpečněji uvnitř metropole… Přesto Noveau Paris denně opustí na stovky lidí a další stovky se zase vrátí. Není problém se ven dostat, horší je se tam dostat bez toho, aniž by o tom někdo věděl. A ještě horší je to naopak… Nové technologie jsou kompletně závislé na obnovitelných zdrojích, zvláště ze sluneční a větrné energie (a jsou připraveny i na kompletní blackout), stejně tak veškerý transport. Teleport je bohužel stále sci-fi, i když co mohou obyčejní lidé vědět o armádních projektech, které jsou a byly vždy napřed. Armáda disponuje všelijakým sledovacím zařízením a jen ona ví, že se začínají v okolí metropole objevovat anomálie neznámého původu a důvodu. Objevují se zcela náhodně a stejně tak konají. Pokud tedy narazíte na tirák zmuchlaný jako kus papíru, nebo ohromnou díru ve skále bez stavební techniky v okolí, či shořelou část lesa, můžete jen hádat, kdo, nebo co to má na svědomí. Dříve nebo později na to ale pár lidí přijde. A bude jen na nich, jak si s tím poradí. ___~___

Anomálie - 11. října 2013 21:40

Výlet za hranice metropole V sedm hodin ráno se vybraní studenti soukromé střední školy shromáždili u jedné z bran Metropole, kde už na ně čekal transport. Vysoký terénní autobus, který vzdáleně připomínal obrněné vozidlo. Mezi těmito studenty byli i Sandalio, nadšeně vypadající Kiera a nad nimi z davu studentů vyčuhující Ludovic, který se rozhodl stát dobrovolným dohledem. Profesorka vyzvala všechny přítomné, aby si zkontrolovali svá GPS zařízení v případě, že se ztratí, nebo se jim něco stane. “Prosím vás, pokuste se držet ve skupinkách, nikdy neztraťte své spolužáky z dohledu. Kdyby se cokoliv dělo, ihned volejte, nebo vyšlete signál,“ zopakovala profesorka to ráno už asi po třetí a studenti jí odpověděli souhlasným zamručením. Pak už následoval hromadný nástup a asi 20 minutová cesta k jednomu z větších jezer obklopeným hustou smíšenou vegetací, která měnila svou skladbu v jehličnany, jak se terén u jezera zvedal. Na hladině jezera se ještě válela ranní mlha a počasí nebylo nijak vlídné, ani teplé. Vypadalo to, že snad i začne pršet. “Prosím seřaďte se,“ zavelela profesorka a přizvala si k sobě Ludovica a ještě jednoho asistenta, kterého studenti mohli znát jako občasného suplujícího. “Každá skupina se bude hlásit k jednomu z nás. Skupina A ke mně, skupina B k panu Bergerovi a skupina C,“ přejela pohledem po Kieře, Sandalinovi a dalších dvou studentech, kteří stáli vedle nich,“k panu Barrasovi,“ přičemž stočila pohled přímo na něj a zatvářila se nejistě, jako kdyby zapomenula jeho jméno. “Na výzkum máte přesně tři hodiny. Sejdeme se zde u transportu. Kdo nepřijde o půl hodiny později, bude po něm vyhlášeno pátrání se všemi důsledky.“ zvážněla a odmlčela se. Několik studentů se po sobě podívalo. Věděli moc dobře, co to znamená. Mnoho povyku a ostudu, přinejmenším. “Dobře tedy, pokud nejsou žádné dotazy, můžete začít. Jakékoliv nálezy pečlivě uschovejte a zapisujte. Závisí na tom vaše pololetní známka!“ rozloučí se profesorka a skupiny se rozejdou každá jiným směrem.

Sandalio Calisto - 11. října 2013 21:57

Výlet Dorazil jsem k bráně a zívl. Postavil jsem se spíš jen tak mimochodem vedle Keiry, se kterou jsem měl, dalo by se říci, alespoň mírně pozitivní vztah, zatímco s ostatními těžce neutrální. Nebyl jsem typ na socializaci. Jako už poněkolikáte jsem si zkontroloval GPS a jen jsem zamručel na souhlas. Poté jsem nastoupil do autobusu a vrhl se na první volné místo, vedle kterého nikdo neseděl. Cestu jsem strávil se založenýma rukama a mírným podřimováním. Při výstupu z autobusu jsem znova zívl, zakopl, ale udržel rovnováhu. Seřadil jsem se a čekal na rozdělení. Přesunul jsem se k panu Barrasovi a podíval se na učitelku. Sí, sí. Když vám to udělá radost. Povzdechl jsem si polohlasně a čekal na Barrase, až dá povel k pochodu.

Kiera White - 11. října 2013 22:18

Je to velký skok pro rebela a malý krůček pro naše dobrodrůžo Probudila jsem se už brzo ráno. Opravdu brzo. Skřivan je skřivan. Zhluboka jsem se nadechla a šla se připravit na výlet. V 6: 3o jsem stála jako pravítko na místě a sledovala pohledem kde jsou ostatní, zatím co jsem si do ucha strčila sluchátko od MP3ky a pustila si hudbu. Po chvíli se začali trousit i zbytek lidí. Učitelé i žáci. Kousek ode mě si stoupl Sandalio. Usmála jsem se. Dobré ráno, nebyl to zlej kluk... i když se s ostatními moc nebavil a nevycházel s nimi... a jmenoval se jako škrpál... sandál. Když jsme byli všichni na pokyn učitelky jsem si zkontrolovala GPSku. Ne že by mi vadilo kdybych se ztratila... a navíc jsem tu mapu studovala několikrát. Pak jsme mohli konečně nastoupit. Sedla jsem si za Sandalia a pustila vedle sebe jednoho ze spolužáků. I když jsem s ním nepromluvila jediné slovo a místo toho si četla. Když jsme pak konečně vystoupili vypla jsem hudbu a schovala přehrávač do tašky. Místo toho jsem vytáhla malý sešit a tužku- ne tablety jsem v těchhle ohledech nepoužívala- viva la uhlík. Přešla jsem k našemu dozoru a přejela ho pohledem od hlavy až k patě. Nein. Nemám ho ráda. našpulila jsem pusu a odšourala se od něj dál. Hlavně už jsem se konečně chtěla vydat po okolí. Začala jsem kreslit do bloku strom a čekala kdy konečně dostaneme nějaké pokyny.

Ludovic Barras - 11. října 2013 22:41

Další výlet do přírody Spojovat noční službu s denním výzkumem nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad, ale slib je slib, ty děcka jinak sejme první teroristická banda, která je zmerčí, myslel jsem si, když jsem na sebe oblékal civilní uniformu vzdáleně připomínající starou dobu, ke které jsem tak vzhlížel jako k době, kdy mezi lidmi vládl lepší řád a soudržnost a nemuseli se před sebou zavírat do bublin. Každý výlet za tu bublinu jsem bral jako vysvobození s velkými riziky. Jako adrenalin, když vyskočíte z letadla a spoléháte na to, že se vám otevře padák. I když radary žádné teroristy nemerčily, stejně jsem byl obezřetný. A s těmi děcky ještě víc. Můj příchod k autobusu se opozdil jen o pár minut, za mnou ještě nějací žáci docházeli a já usrkával z termolahve ranní kafe ještě v transportéru. Asi jsem musel na některé udělat špatný dojem, protože se na mě divně tvářili. A já myslel, jak budou vděční, že sebou budou mít ozbrojenou ochranu. Že by tak moc nenáviděli armádu, která se je snaží chránit? Vědí o ní snad něco víc, než já? Raději jsem sledoval krajinu a okolí, než bych musel vnímat ty otrávené obličeje. Po výstupu z autobusu se studenti seřadili do předem určených skupin, přičemž mě byla také jedna přiřazena. Jejich obličeje jsem si už byl nucen zapamatovat. Jakmile profesorka dala rozkaz k rozchodu, otočil jsem se ke svým studentům. “Fajn, přiložte mi sem svoje GPSky, ať vás nemusím hledat po celym lese,“ napřáhnul jsem k nim svojí čtečku a načetl jejich data. Všech pět mi naskočilo na displayi malého tabletu a já se zatvářil spokojeně. “Výborně! Můžeme vyrazit, směr severozápad,“ napřáhl jsem ruku přesně tím směrem a vyšel jako první.

Anomálie - 11. října 2013 23:01

V lese Vedoucí vaší skupiny šel poměrně rázným krokem, jako kdyby se chtěl co nejvíc vzdálit od místa setkání. Po chvíli se ukázalo, proč to dělal. Musel předem vědět, co máte za úkol, protože vás dovedl na palouk, kde se nacházely přímo tři druhy rostlin pro váš projekt a jelikož jste měli trénované oči, netrvalo dlouho a našli jste je. Jednalo se o dva druhy kapradin a nový druh květiny, která dokáže vzdorovat mrazu a kvete zásadně na podzim. “Asi bych vám neměl pomáhat, ale když vy jste tak milá parta,… “ prohodil sarkasticky a dodal: “Až budete mít hotovo, houkněte, možná vím ještě o jednom místě.“ Poté počal pomalu obcházet okolí, přičemž neustále koukal na střídavě na tablet a někam do lesa. Rostliny byly ve skvělém stavu, žádné uschlé listy ani škůdci. Jak jste odebírali vzorky, mohla si Kiera i Sandailo všimnout jedné zvláštnosti. To když vytrhávali květinu i s kořeny, hlína, která z nich odpadla, padala k zemi neobvykle pomalu a některé kousky i levitovaly ve vzduchu. Pak nakonec ale spadly a zůstaly ležet.

Kiera White - 12. října 2013 08:19
	soukromá zpráva od Kiera White pro

Ludovic Barras - 12. října 2013 10:38
	soukromá zpráva od Ludovic Barras pro

Sandalio Calisto - 12. října 2013 18:21
	soukromá zpráva od Sandalio Calisto pro

Kiera White - 12. října 2013 18:27

Stark! Don't stare at me like that! Uposlechla jsem našeho osobního škůdce a vytáhla svoji GPSku. Když načetl data nás všech tak jsem ji schovala a vydala se za ním- směr severozápad. Hltala jsem každý detail okolí. Nechápu jak se lidé můžou zavřít tam uvnitř té hnusné bubliny. Kdyby nebyli líní tak není problém s teroristy... a okolí je tak krásné. Rozhlížela jsem se kolem a než jsme došli na palouk měla jsem sešit plný črtů okolí. Schovala jsem sešit do zadní kapsy a tužku do náprsní kapsy. Rozhlédla jsem se po okolí a našla postupně květiny, které jsme hledali. Sugooooi! Sensei je jednička! řekla jsem spokojeně a šla odebrat vzorky. Zajímavého jevu jsem si málem nevšimla... byl více než zajímaví. Párkrát jsem zamrkala a byl konec. Podívala jsem se s povytáhlím obočím na Sandalia a pak pokračovala v odběru.

Sandalio Calisto - 12. října 2013 18:29

Les Dal jsem Barrasovi svou GPS k načtení a vydal se za ním. Překvapeně jsem zamrkal, když jsme došli na palouk s dokonalými příklady toho, co potřebujeme. Podrbal jsem se na bradě a vrhl se na získávání vzorků. Co mě překvapilo první, byla levitace kousků hlíny. Interesante. A to jsem si myslel, že mě už nic nepřekvapí. Povzdechl jsem si a rozhodl se to dál nezkoumat. Místo toho jsem posbíral vzorky a postavil se. Hecho. Oznámil jsem Barrasovi a počkal, kam nás dovede teď.

Sandalio Calisto - 12. října 2013 18:39
	soukromá zpráva od Sandalio Calisto pro

Anomálie - 12. října 2013 19:23

Další stopy po neznámu Když všichni studenti měli hotovo a Sandalio oznámil, že tomu tak je, jejich vedoucí chvíli nereagoval a dál zaujatě sledoval nějaké body a vlny pohybující se na tabletu. Do něj mu mohli studenti lehce nahlédnout, protože nevypnul obrazovku, dokud k nim nedošel. “Hm-m, fakt to bylo rychlé,“ odkašlal si a rozhlédl se. “Líbíte se mi. Napovím vám, že další místo je směrem na severovýchod,“ pohodil hlavou přesně tím směrem a nechal studenty jít tentokrát jako první. Na palouku se ještě chvíli zdržel, jako by něco studoval. Pokud se někdo ze studentů otočil, mohl si všimnout, že studuje přesně to místo, kde Kiera se Sandaliem zpozorovali onu podivnost s hlínou. Brzy vás ale zase dohnal. Další místo s nálezy jste nenašli už tak rychle, jako to předešlé. Mohl za to váš vedoucí, který vás vedl podivnými oklikami, a když jste konečně zastavili, octnuli jste se u jedné z vysokých skal skoro na okraji lesa, o které vás mohlo napadnout, že jste kolem ní už jednou prošli. Takových bylo v okolí více. Barras už nevypadal tak spokojeně, neustále se ohlížel. Když vám vydal povel k tomu začít s průzkumem, dodal ještě: “Ale urychlete to, ať se zase můžeme vrátit.“ V lokalitě jste kromě mechů mohli nalézt i další zvláštnost. Levitující kameny, které se z ničeho nic samy zvedly a pak rychle spadly, takže to vypadalo, jako kdyby po horní skále proběhlo nějaké zvíře. Vedoucí se zatvářil znepokojeně a popohnal vás. Jeden ze studentů, Katey, celkem nadaná šprtka mu odsekla, že na odebírání vzorků potřebuje víc času. “Hmpf, mladá slečno, …uvědomujete si, že se právě nacházíme v nebezpečné zóně?“ zvýšil hlas vedoucí a pak se zarazil. Zpoza Katey se ze země vynořil velký balvan a smetl jí stranou. Podivně zazářil a pak spadl kousek od ní.

Ludovic Barras - 12. října 2013 19:25

Mise přerušena Byl jsem už dost nervózní z toho, co se mi odehrávalo na displeji tabletu, natož abych vymýšlel, kudy se máme dál vydat. Zvolil jsem náhodný směr, který se vyhýbal všem těm negativním impulzům, které se náhled zjevovaly, a zase mizely bez toho, aby mely nějaký svůj bod původu. Krucinál, minule tu byl relativní klid, je to furt horší a horší. Neměl jsem daleko od toho v polovině dalšího přesunu zavelet odchod zpátky k autobusu. Asi jim muselo připadat, proč se tu tak motáme dokola, až se mi poštěstilo, že jsem našel místo, kde se nacházel i hledaný vzorek rostliny. Jenomže další anomálie se mohla objevit znovu i tady, nemohl jsem nic předpovídat a tak jim řekl, ať si pohnou. To byl nápad, brát je zrovna sem. A bůhví, co je se zbytkem , …jestli na nic nenarazili, mají sakramentský štěstí, chodil jsem znovu kolem dokola a čekal, kdy znovu zachytím signál. Ten na sebe nedal dlouho čekat, bohužel jsem ho nestihl zaznamenat, protože se začala jedna ze studentek vzpouzet, ať tady zůstaneme déle. Beep, beep ozvalo se mi ze sluchátka na levém uchu. “Hmpf, mladá slečno, …uvědomujete si, že se právě nacházíme v nebezpečné zóně?“ odpověděl jsem jí rázně a pak už mě jen polil studený pot. V dalším momentě ležela dívenka omráčená na zemi a moje sledovací zařízení se mohlo zbláznit. “Doháje!“ rozeběhl jsem se k ní, abych zkontroloval, jestli je naživu.

Kiera White - 12. října 2013 19:42

Bitch please- byla někdy nějaká mise? Kupodivu náš milí sandálek se ujal oznámení toho, že jsme hotoví a tak nás učitel poslal napřed a stál ještě na paloučku. Chvíli jsem šla a pak se otočila a pozorovala ho. Něco se tu děje... a on to až moc dobře ví... zamručela jsem si pod vousy a pak pokračovala v cestě. Bloumali jsme po okolí a tak jsem se spíš držela kousek za ostatními a čmárala do sešitu. Poslední z věcí co jsem nakreslila byl obrázek vytažené květiny a levitující hlíny. Líbila se mi ta myšlenka, tak jsem si udělala náčrt s tím, že doma udělám obraz k sobě do pokoje. Tyhle prapodivnosti jsem měla ráda. Učitel nás popohnal k rychlejší práci, ale Katey začala oponovat... jedna z mála co si na učitele otevírá hubu... Její problém. V tu chvíli prosvištěl vzduchem kámen, který se vynořil ze země a praštil ji do hlavy. Otevřela jsem pusu a rozeběhla se k ní. Nevěděla jsem co věděl o první pomoci učitel, ale já měla obavy. že má proraženou lebku. Zaklekla jsem na druhé straně od učitele a zkontrolovala tep. Je vám jasné, že pakliže jste celou dobu věděl co se tady dělo tak ji máte na svědomí? zeptala jsem se chladně.

Sandalio Calisto - 12. října 2013 20:30

Oh, earth bending. Or maybe not. Když nám Barras oznámil směr cesty, s pokrčením ramen jsem se vydal kýženým směrem. Zaslechl jsem, respektive jsem nezaslechl, jak Kiera zastavila. Otočil jsem se a podíval se stejným směrem jako ona. Él secreto. Povzdechl jsem si polohlasně a pokračoval v chůzi. S lehkým zájmem jsem pozoroval, jak nás Barras vede všelijakými oklikami. Přísahal bych, že jednu chvíli jsme šli dokonce v kruhu. Ale radši jsem to nechal. Člověk by se mohl ještě navíc dozvědět něco, co by nechtěl. Konečně jsme došli na palouk. Ignoroval jsem roztržku mezi Barrasem a Katey. Tedy do té doby, než ji sejmul šutr. Ztuhl jsem a přikrčil se. Poté jsem se podezřívavě rozhlédl po okolních kamenech, připraven se vrhnout k zemi při něčem méně obvyklém, než je strom, či poklidně stojící, nelétající kámen.

Ludovic Barras - 12. října 2013 20:40

První oběti Omráčená studentka dýchala, musela být v komatu. Divil jsem se, že neměla vyražený dech, protože rána to byla dost silná. Možná od smrti ale neměla zrovna daleko, protože při bližším zkoumání jsem zjistil, že krvácela z hlavy, nejspíš jak prudce narazila na zem. Doháje, doháje! nadával jsem v duchu a neměl jsem daleko k tomu i nahlas. Druhá studentka mi ihned přiběhla na pomoc. I když jak moc mi pomohla, když mi připomenula, jak závažná je situace, těžko říct. “Ano, samozřejmě!“ syknul jsem mezi zaťatými zuby a počal vyndávat z batohu první pomoc. “Mohl jsem vás poslat domů hned, jak jsme sem dorazili, to by se vám ale asi moc nelíbilo. A vaší profesorce taky ne,“ snažil jsem se obhájit a mezitím jsem přípravky první pomoci zastavil rychle krvácení. Do toho se začal znova ozývat radar, což mohla slyšet i Kiera, která byla tak blízko. Zbylí dva studenti stáli opodál. Jeden se rozhlížel po okolí a o druhého se pokoušela panika. Začal vytáčet číslo na mobilu, ale podle jeho nadávek bylo znát, že se nemůže dovolat.

Kiera White - 12. října 2013 21:06

První obětíííííí- vidíš to dlouhé í? Nevzhlédla jsem když se začal vymlouvat tím, že by nám pokazil zábavu. Ignorovala jsem ho a prohlížela si ránu na hlavě a sledovala jak rozbaluje lékárničku. Při nejlepším to bude těžký otřes mozku... byla to docela šlupa... poznamenala jsem a otevřela jí jedno oko. Jak jsem říkala... musíme ji odsud co nejrychleji dostat. Nejlépe co nejšetrně- ozvalo se pípání alarmu či co to bylo. Co se děje?

Sandalio Calisto - 12. října 2013 21:12

Pozor, z jiskry vzejde plamen Ignoroval jsem Barrase a vlastně i Kieru. Něco se tu dělo. Něco... nezvyklého. Tedy pokud se lítající kameny nestaly za tu dobu, co jsem nebyl venku, pravidlem. Ale najednou... se mi zatmělo před očima. Chvíli jsem ještě viděl Kieru, která byla nejblíže, ale poté už jen tmu. A ukrutnou bolest v hlavě. Sykl jsem a chytl si hlavu do dlaní. Bolest pomalu ustupovala. Pomalu jsem zvedl hlavu z dlaní a zamrkal. Přede mnou stála postava. Na tváři lehký úsměv, na čele plamen a z rukou další dva plameny. Tak se zdá, že ty jsi další. Pronesla mírným tónem. Quién es tu? Nechápavě jsem se na něj díval. Och, Španěl. Zajímavé. I když já jako Japonec mám asi co říkat. Zdá se, že osud má vskutku smysl pro ironii. Na jeho tváři se objevil další úsměv. Mé jméno není nutné znát. A koneckonců ani tvoje. Co jsem slyšel, tvůj svět se změnil, od toho mého. Zdálo se, že se na jeho tváři objevil výraz jisté nostalgie. Nemám dost času, abych ti vše vysvětlil. Ale alespoň na tom budeme stejně. No, ačkoli já měl Reborna. Ale dobře. Ukaž co umíš, Vongola Džuiči. Tato síla není zrovna lehká na ovládnutí. Nicméně, zjevně si tě vybral osud. Rádoby povzbudivě se pousmál, dotkl se mého čela a... vstoupil do mě. Chvíli se nic nedělo, ale poté mě začaly stravovat plameny. Spíše instinktivně, než že by pálily jsem se vrhl na zem.

Anomálie - 12. října 2013 21:19

Druhá oběť Přihlížející mohli zůstat jen v údivu z toho, co se dělo se Sandaliem. Ten na sebe strhl tolik pozornosti, že ani Ludovic nestihl reagovat na radar, který vypadal, že z návalu aktivní anomálie zešílel. V okolí zhoustl vzduch, až přítomní začali mít problém s dýcháním. Jako kdyby vzduch spálil oheň pocházející z anomálie. Barras se začal chytat za krk a dusit, stejně tak druhý student, o kterého se samou hrůzou pokoušely mrákoty, jak vrávoral a nakonec upadl na skálu a sesunul se do sedu. Kiera ale začala brzy na to mít větší problémy. Po celém těle mohla cítit tlak, který jí táhl pryč od omráčeného těla studentky i ostatních. Jako kdyby ji něco zatahovalo do lesa. Až když zvedla hlavu, nebo spíše byla přinucena upřít zrak nad sebe, spatřila další anomálii. Nebe nad ní se zatáhlo černými mraky, tak černými, že v nich snad bylo možné spatřit samotnou temnotu. Bylo nesnadné určit, jestli se jedná jen o iluzi, nebo o opravdový meteorologický jev. V očích Keiry to bylo až moc živé na to, aby o tom pochybovala. Temnota jí táhla k sobě. Roztahovala nad ní svá mohutná křídla a chtěla ji k sobě. Země se chvěla stále více, kameny se zvedaly, stromy byly vytrhávány ze země i s kořenami, čím blíže byly ke Keiře. Anomálie byla dost silná na to, aby ji pocítili i zbylí dva přítomní.

Kiera White - 12. října 2013 21:52

PROBLEM? Zvedla jsem hlavu od těla spolužačky a se strachem v očích jsem sledovala Sandalia. Pak začalo být nedýchatelno. Cítila jsem jak moje tělo bojuje o každou kapku kyslíku. Zhluboka jsem se nadechla a začala cítit tlak. Bylo to příšerné. Jakoby mě něco chtělo vyrvat z mého těla pryč. Vzhlédla jsem a fascinovaně sledovala zatahující se nebe. Kdybych si nepřipadala jako kdyby mě někdo trhal na kusy tak možná natáhnu ruku, abych se toho dotkla. Sledovala jsem temnotu jak mě obklopila a konečně zavřela oči. Byla tu zima… nepředstavitelná zima. Začala jsem si mnout nadloktí, abych se aspoň trochu zahřála a rozhlížela se po okolí. Panovala tu černočerná tma. Jen když jsem udělala krok vpřed tak se země pod mýma nohama zavlnila jako vodní hladina. Už jsem se nadechovala k výkřiku, jestli tu někdo je, ale byla jsem přerušena. „Mlč,“ řekl někdo chladným tónem. Byl to jasný rozkaz, i když to neřekl nijak důrazně. Otočila jsem se kolem dokola a teprve na podruhé otočení se kousek ode mě objevila vysoká postava. Dlouhé havraní vlasy měla sčesané dozadu a oči zářili jako dva modré plamínky. Byla oděná v nějaké zbroji, nebo co to bylo a vycházela z ní nadřazená a mocná aura. Pohrdavě se na mě zahleděl. „Co se děje?“ zeptala jsem se dřív než mě zase mohl utnout. „Kdybych to věděl, tak tu nestojím, člověče,“ odcekl. Chvíli mě sledoval. Ošila jsem se. „Jméno,“ řekl. Opět to byl rozkaz k odpovědi. Rozhodně se s ničím nemazal. „Jmenuju se Kiera…“ řekla jsem a opět zmlkla. Znovu mě změřil pohledem a pak několika dlouhými kroky, chůzí hodnou šlechtice, překonal vzdálenost mezi námi dvěma. Natáhl ruku a dotkl se mého hrudníku. Pocítila jsem nesmírný chlad. Osoba povytáhla obočí. „Takže jsi Midgardian… jen jiný… a se zajímavými názory,“ naklonil hlavu na stranu a na tváři se na malou chvíli objevil lstiví úsměv. Přečetl moje vzpomínky...Přestával se mi líbit. "Ano přečetl," řekl jakoby se jednalo o polední kávu „A teď i myšlenky... O co tu běží?“ řekla jsem klidně. Nemělo smysl panikařit. To by byla chyba. „Sám tomu moc nerozumím… ale vypadá to jako zajímavá kratochvíle… něco ti daruji,“ opět se usmál vlčím zákeřným úsměvem a rozplynul se v kouř. Pocítila jsem chlad na krku a tváři a něco mě donutilo se hluboce nadechnout. Vdechla jsem kouř a jen si stačila pomyslet, že tenhle chlap je hračička… a že s ním budou problémy. Ještě chvíli jsem viděla ve tmě vypáleny dva modré ohníčky. Pak se tma kolem začala rozplývat jak ji mé tělo začalo vstřebávat. Zima, ale přetrvávala. „Znovu se setkáme,“ ozvalo se mi ještě v hlavě. Padla jsem na kolena a připadala si jako bych běžela maratón v zimě. Ve vlasech kolem obličeje se vytvořila jinovatka. Připadala jsem si… zvláštně. Jinak.

Ludovic Barras - 12. října 2013 22:16

Návštěva Sarnautu Nestíhal jsem pořádně sledovat, co se děje kolem mě. Měl jsem v hlavě takový zmatek a paniku. A do toho mi radar neustále pípal do ucha, až jsem si ho musel vzteky strhnout z hlavy. Ten kluk chytl plameny. Viděl jsem to na vlastní oči, sice mlhavě, ale věřil jsem tomu, že se mi to jen nezdá. Stál na místě a hořel. Neřval bolestí, ani o pomoc. Anomálie ho zcela pohltila a nepřestávala hořet. Já pitomec,..proč jsem ...jim to dovolil, proklínal jsem se v duchu a to jsem ještě netušil, že to nejhorší má teprve přijít. Chtěl jsem se už postavit na nohy, vzít ty dvě studentky a pokusit se dostat co nejdále od místa, kde tak šíleně řádily anomálie, ale nešlo to. Tlak na prsou a hustý vzduch, jako kdybych vylezl na Mount Everest, mi to znemožňoval. Jen jsem se dokázal otočit zpátky na omáčenou studentku, když jsem to viděl. Kiera ovládaná další anomálií. Pomalu se mi vzdalovala. Kdybych měl dost síly, třeba bych ji stihl stáhnout k sobě. Doprdele, tohle …není možný! zatínal jsem zuby, snažil se popadnout dech a zvednout na nohy. Chtěl jsem se dobelhat alespoň k té zatracené skále. Namísto toho jsem se svalil vedle Katey a tělem mi jako blesk projela příšerná bolest. Nejprve jsem myslel, že jsem musel narazit na nějaký kámen, ale jak se bolest začala soustřeďovat do určitých částí mého těla, tušil jsem, že je zle. Buď dostávám mrtvici nebo… Pohltila mně další anomálie. Objevila se přímo pode mnou, takže jsem měl pocit, že padám. Nekonečně dlouho. Jako ve snu. Ale probuzení nepřišlo hned. Namísto toho něco zbrzdilo můj pád a já zůstal levitovat v prázdnotě prostoru. Ten se v další vteřině změnil v místnost s dřevěnými stěnami. Hned jsem usoudil, že je to srub, ale takový jsem neviděl léta. Moje oči ihned upoutala vysoká postava holohlavého muže s mohutným vousem a s novinami v rukou. Seděl u stolu na kterém byl samovar a dva hrnky. “A vida, návštěva. No nabídni si,“ přizval mě ke stolu. Nemohl jsem nepřeslechnout jeho ruský přízvuk. Byl pomalu dvakrát vyšší, než já. Nejistě jsem zvedl jeden z hrnků a zeptal se: “Tohle jsem nečekal… myslel jsem, že mě to zabije.“Muž zvedl oči od novin a zadíval se na mě. Pak se chraplavě zasmál a prohodil: “Co tě nezabije, to tě posílí!“ V tu chvíli jsem měl pocit, že je moje tělo trháno na kusy. Viděl jsem krev, všude kolem sebe. Byla moje vlastní. Srčela z mých žil a pak se zase vracela. Řval jsem bolestí. Myslel jsem, že umírám a chtěl to mít už za sebou. Do toho ten chraplavý smích a jakési přání mnoha zdaru. Bylo to dost bizardní na to, abych to přestál při vědomí. Upadl jsem do bezvědomí a měl ještě tolik nočních můr, až mě z nich jedna probudila.

Anomálie - 12. října 2013 22:23

Příjezd nezvaných Tolik anomálií na jednom místě nemohlo zůstat bez povšimnutí. Nejenom, že je zaznamenala armáda Metropole, ale i druhá strana. Ta nepřátelská, které se všichni z Metropole tolik báli. O teroristických organizacích bylo známo, že usilují o získání technologií armády, proto když některé z jejich hlídek spatřily anomálii v podobě ohromného černého mraku, neváhali a vyslali skupinu zvědů přímo na místo. Chtěli tam být dříve, než vojáci, kteří v tu chvíli teprve analyzovaly vzniklé anomálie. Hluk džípů trojici omráčených neprobral. Možná je ve svých mrákotách mohli jen letmo zaslechnout. Spíše je mohli probrat hlasy a křik rozkazů. Co ovšem muselo zafungovat jako perfektní budíček bylo, když vás začali zvedat, aby vaše kontaminovaná těla naložili a odvezli.

Sandalio Calisto - 12. října 2013 22:59

Schopnosti Ztrácel jsem se v mrákotách a nočních můrách. Jen povrchově jsem zaslechl jakési zvuky, vzdáleně připomínající hukot motoru. Když v tom jsem ucítil, jak mě někdo zvedá ze země a nese mě pryč. Pomalu jsem otevřel oči. Když jsem viděl maskovanou tvář, překvapeně jsem zamrkal a začal se kroutit. Cítil jsem sílu. Hluboko v sobě něco bylo. A to něco chtělo ven. Jen to pustit. Na čele mi začal střídavě probleskovat plamen, ale téměř okamžitě zhasl. Ale i to stačilo, aby mě překvapení teroristé pustili. Rychle jsem se odkulil z jejich dosahu a pracoval na probuzení toho, co se najednou ve mně objevilo. Rychle jsem je přejel pohledem. Pár ozbrojenců, ale ti zjevně ještě nepovažovali za nutné proti mě střílet. Místo toho proti mě vyběhli dva s jakýmisi tyčemi. Zjevně vedoucími elektrický proud. Rozhodl jsem se věřit té síle, a zavřel jsem oči. Rychle jsem začal pátrat ve svém těle, kde to je. Navenek se mi na hlavě střídavě objevoval a zhasínal plamen. Až po chvíli konečně nahodil. Pomalu jsem otevřel oči. Viděl jsem, jak se první terorista napřahuje k úderu. Chystal jsem se uhnout, když jsem ucítil, jakýsi pocit. Místo uhnutí celým tělem, jsem se jen stočil bokem a nechal tyč prolétnout kolem mě. Poté jsem vykopnul proti jeho hlavě a poslal ho na zem. Nečekal jsem na reakci druhého a vyběhl proti němu. Byl jsem... rychlejší než před tím. A silnější. Bleskurychle jsem mu vrazil pár pěstí do břicha a sledoval, jak poodlítl o dva metry, kde se svalil na zem. Vzal jsem ze země obušek a chystal se vyběhnout i proti ostatním, když se stali dvě věci. Začali sahat po zbraních a já vypadl ze schopnosti. Zamrkal jsem a rychle skočil za první šutrák, kde jsem se soustředil na vyvolání té schopnosti.

Kiera White - 12. října 2013 23:05

Jde se pařííííít Z bezvědomí mě probral něčí dotek. Zima... Byla jsem potichu a prvně nijak nereagovala. Dle toho co se kolem dělo to nebyla armáda. Ta by nespěchala. A nenesli by nás na rukou. Vůbec by na nás nemakali. V tom případě to musí být teroristé. Poněkud vyplašeně jsem sebou trhla. Pocítila jsem motýli v žaludku a když jsem otevřela oči objevila jsem se o pár metrů dál a dva metry ve výšce mezi stromy. Dva teroristi co mě drželi čuměli kde jsem. Dopadla jsem tvrdě na zem a skulila se za strom. Přišla jsem si divně... tak těžká... Ztěžka jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. Střídalo mě teplo a zima. Skulila jsem se do klubíčka jak s náhlou vlnou tepla přišla bolest hlavy. Vzbudila jsem povyk a do stromu za mými zády se začali zavrtávat kulky. Zhluboka jsem se nadechla a opět se přemístila. I když jsem neměla tušení kde. Bylo to docela stranou od palby. Zatla jsem zuby a vyskočila jsem do vzduchu a s přetočením zaryla jednomu z teroristů nohu do hlavy. "Hlupáci," Použila jsem jeho tělo jako štít před možnými ránami ze zbraní a jeho vlastní zbraň použila proti dvěma naproti. Chytila jsem ho za límec a nechala ho přeletět na dalšího. Když jsem chtěla udělat krok vpřed tak mě zradili nohy. Najednou jsem byla tak těžká. Bylo to strašné. Teprve teď jsem si všimla zvláštního oblečení ve kterém jsem byla oblečená. Než jsem se stačila zabývat tím dál dostala jsem prudkou ránu do žaludku. Kupodivu jsem se ani nehnula... spíš kopající zavyl bolestí- asi si něco zlomil. Tíha najednou povolila a já se prudce zvedla na nohy a vyrazila po muži pěstí. Jen se mírně prohl v pase a vrátil mi to pažbou zbraně. Zdá se, že přeskakují účinky... ještě nejsou stále, stačilo mi projí hlavou a pak už jsem jedním úderem pěstí do nohy poslala muže k zemi, kde jsem ho dodělala loktem. Chtěli nás naživu... to bylo jasné. Jinak by se neobtěžovali s tím, aby nás byli pažbou. Převalila jsem muže na sebe a vykryla tak další útok nějakou holí, pak mě opět schvátila moje váha. I přes tu bolest se mi, ale na tváři objevil ten vlčí úsměv.

Ludovic Barras - 12. října 2013 23:18

Noční můra se ukázala být docela živá na to, aby to byla jen noční můra. Někdo mě převalil na břicho a svazoval ruce za zády. Nic příjemného. Při vojenském výcviku jsme na tuhle situaci měli přesně naučené postupy sebeobrany. Bylo by fajn ho teď použít. Jen na to mít sílu. Něco jsem zamumlal a převalil se na bok. To se očividně nelíbilo těm Arabům a dostal jsem krásný kopanec do zad, který mě na chvíli zaměstnal, abych se dokázal vyrovnat s bolestí a pocitem, že mám zpřeraženou páteř. Jako kdybych toho doteď neměl dost. Kurvy jedny, o tomhle až se dozví armáda… chcípnete všichni, než se vůbec,… co to krucinál? Proud negativních myšlenek přerušilo to, co jsem spatřil. Jeden ze studentů, snad to byl on, právě vypořádal se dvěma teroristy jako kdyby za sebou měl profesionální výcvik a k tomu sakra dobré reflexy. Dlouho jsem se tím ale kochat nemohl, protože se mi za zády ozvala střelba. Kiera,…byla to Kiera? Co to má proboha na sobě, kdy se stihla převlíct? Jak dlouho jsem byl mimo? A od kdy mají studenti soukromé střední školy povinný kroužky sebeobrany?! Nestíhal jsem sledovat, co všechno ta holka prováděla. Ale bylo to něco na hranici úžasu a strachu o to, že jí někdo v další vteřině sejme, jak na sebe upoutala tolik pozornosti. Když mi přesně to došlo, sebral jsem všechnu sílu a odkulil se stranou, kde jsem chvíli zápasil s pouty. Musel jsem oproti nim vypadat stejně bezbraně jako ta dvě těla zbylých studentů.

Sandalio Calisto - 12. října 2013 23:32

So let's set the world on fire! Chvíli jsem čekal za kamenem a sledoval Kieru. Asi jsem nebyl jediný, kdo dostal schopnosti. Vedla si dobře, ale... přitahovala na sebe až moc pozornosti. Nahodil jsem schopnost a vyběhl zpoza kamene. Proběhl/ prolétl jsem kolem Kiery. Teroristé proti mně začali střílet, ale spoléhal jsem se na tu novou intuici, která mi prakticky říkala, kudy mám běžet, abych se vyhl kulkám. Dva metry před prvním teroristou jsem vyskočil a vši silou ho nakopl do hlavy. Ucítil jsem křupnutí v jeho lebce a dopadl jsem. Na nic jsem nečekal a teroristovi po levici podsekl nohy, tomu po pravici jsem vykopl proti hlavě. Poté jsem se dostal za jeho záda, chytl ho kolem krku a z pouzdra na pasu mu vzal zbraň. Vystřelil jsem proti jednomu z teroristů a vystřelil mu mozek. Poté jsem můj lidský štít také střelil do hlavy a rozeběhl se k ležícímu Barrasovi. Jste v pořádku? Vzal jsem si ho na ramena a doběhl s ním za jeden z kamenů, doufajíc, že to Kiera zvládne. Poté jsem Barrase položil na zem a plameny na rukou mu opatrně přepálil. Těsně poté mi znova vypadla schopnost.

Kiera White - 12. října 2013 23:34

Jde se pař-ř-ř-řííííít Lidé a jejich víra v to, že jsou nejsilnější jsou tak otravní... pomyslela jsem si a div si nedala přes pusu. Počkat vždyť já jsem člověk! napomenula jsem se a odhodila tělo na teroristy, kteří se poroučeli k zemi. Naprosto netečně jsem zvedla ze země větvičku a vrhla ji na jednoho z teroristů, který držel toho blbého učitele. Až skončíme bude potrestán... Strhla jsem na sebe hromadu pozornosti... pravda zatím jsem si stihla všimnout, že Sandalio sundal dva... já jich měla asi šest. Udivovalo mě jak chladná jsem k tomuhle byla... POhybovala jsem se na hranicích chladu a psychopata. Uhnula jsem dalšímu teroristovi s holí a chytila ho pod krkem. Přikaž mu něco, ozvalo se mi v hlavě. Přitáhla jsem ho k sobě a něco mu zašeptala do ucha. Otočil se čelem k ostatním, takže jsem ho stále používala jako štít a on vykročil vpřed. Úsměv mě neopouštěl. Teroristi zděšeně ustoupili a pozvedli zbraně. Zastavila jsem se a naklonila hlavu na stranu, úsměv mě stále neopouštěl. Muž si přiložil hlavu ke spánku a zmáčkl spoušť. Ozvalo se prázdné cvaknutí. Došli mu náboje. Můj úsměv se prohloubil. "No tak, nechceme se tu přece pobít navzájem... vzdejte se a nechám vás žít... zavrněla jsem. V tu chvíli, ale pominulo kouzlo a stejně tak se vytratila moje síla. I tak jsem mu zaryla koleno pod ledviny a použila ho jako štít.

Ludovic Barras - 12. října 2013 23:56

What the hell is going on I don’t even… Kiera Sandalio si s těmi teroristy dokázali poradit dost lehce, i když, jak jsem se občas ohlédl, abych zkontroloval, jestli nejde nějaký i po mně, viděl i dost hrůzné situace. Hlavně s Kierou. Odkdy jsou děti tak brutální? podivil jsem se a znovu se pokusil uvolnit alespoň jednu ruku. Pouta ale byla kovová, dobře zajištěná, vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jeden ze starších modelů od armády s vysouvacími ostny uvnitř. V tu chvíli ke mně přiskočil Sandalio. Jeho vzezření mě donutilo poskočit na místě. Nějak jsem se k němu neměl. Mořely mu ruce a … měl nějaký plamínek i na čele, který ho ale očividně nezraňoval. “Jsem, ale co vy?“ kývnul jsem lehce nejistě a hodil pohledem i po Kieře. Společně jsme zaběhli do zákrytu, kde mě Sandalio zbavil pout. “Hm, díky za pomoc. Jenom si nejsem jistý, že to, co se tam za námi děje je nějak v pořádku,“ vykoukl jsem zpoza velkého balvanu a právě spatřil, jak si Kiera hraje s teroristy jako kočka s myší. A ještě jim klade podmínky. “Kruci, tohle takhle nejde, musíme jí zastavit a zajistit situaci!“ Začal jsem nahmatávat pistoly, co jsem měl schovanou pod bundou, ale zdálo se, že tu už měli ve svém vlastnictví teroristi. Podíval jsem se tedy na Sandalia. “Dokázal bys sejmout zbytek?“ A věděl jsem, že toho možná budu litovat.

Sandalio Calisto - 13. října 2013 00:17

Come on Barbie, let's go party Spolu s Barrasem jsem vykoukl zpoza balvanu a pozoroval Kieřino řádění. To s ní pravděpodobně dělá ta schopnost. Před tím taková nebyla. Řekl jsem své myšlenky nahlas a vrátil se pohledem k Barrasovi. Zkusím to. Pokrčil jsem rameny, zkontroloval zásobník zbraně a aktivoval Dying Will. Alespoň jsem si to tak v duchu pojmenoval. Vyběhl jsem zpoza kamene a ještě v běhu zastřelil další dva teroristy. Pistoli jsem poté odhodil, došel zásobník. Poté jsem vběhl doprostřed jejich chumlu. Jednoho jsem praštil do ramene a uslyšel jsem uspokojivé lupnutí, jak se rameno vykloubilo. Terorista se poté s výkřikem vrhl k zemi. Bleskově jsem uhnul noži druhého teroristi, jeho ruku chytl v podpaží, udeřil mu otevřenou dlaní do lokte a následně do krku. Další křupnutí, ale tentokrát vaz. Nechal jsem padnout tělo a zatímco padal, vzal jsem si jeho zbraň a zastřelil dalšího. Otočil jsem se k poslednímu. Ten se šokovaným výrazem upustil svou zbraň a dal se na útěk. Nechal jsem ho běžet a obrátil se k Kieře. Už dost Kiero. Řekl jsem chladně a odměřeně, připraven na jakýkoli útok z její strany. Jen jsem se modlil, aby mi Dying Will nevypl.

Kiera White - 13. října 2013 00:26

Ich dunno Captain Flamingo Stále jsem před sebou držela štít z teroristy v bezvědomí když se do boje vrhl Sandalio. Po chvíli bylo po boji. Otočil se na mě a chtěl, abych přestala. S čím přestala? zamrkala jsem. Uklidni se. To bude dobrý. řekla jsem konejšivě a nechala vojáka spadnout. Udělala jsem krok vpřed a natočila hlavu na stranu. Převalila jsem se na záda a se zájmem sledovala svoje ruce. Zajímavé... více než zajímavé. zamumlala jsem a udělala k němu další krok vpřed ruce za zády. Nikdo mi nebude říkat co mám dělat. Nikdo. Opět se mi objevil ten vlčí úsměv.

Ludovic Barras - 13. října 2013 00:41

Hlavou proti zdi Sandalio se projevil jako snaživý vojín a přijal můj návrh. Byl bych hlupák, kdybych nepřiznal, že mi pomalu začalo docházet, proč se tohle všechno děje. Hlavně poté, co Sandalio přiznal, že takhle Kieru nezná. Problém byl, když jsem viděl tu nestálost jejich schopností, ta mě zneklidňovala stejně jako celý outcome téhle situace. Armáda už byla na cestě, o tom nebyl pochyb. A jestli se do té chvíle prostor neopustíme, budeme mít velké problémy, ne jestli těmi problémy budeme rovnou my. Největší rozruch působí ona, nebýt jí, možná z toho vyklouzneme snadněji,…nebo bychom možná ani nepřežili. Ani jsem se neodvážil vylézt zpoza kamenného úkrytu, když byl boj ještě v průběhu. Počkal jsem, až to pomine a pak vypadl ven. Sandalio se bavil s Kierou, která ještě stihla potrápit jednoho Araba. Krucinál, že s tim nepřestane,… zavrtěl jsem hlavou. Mojí pozornosti neunikl utíkající terorista. Abych nevypadal jako totálně neschopný, rozhodl jsem se ho zastavit. Ale namísto toho, abych sáhl po nejbližší zbrani, a vystřelil, a že se jich tu kolem válelo habaděj, provedl jsem něco, čemu jsem se sám pak divil. Několikrát jsem zamával pravicí ve vzduchu, jako kdybych opisoval nějaký obrazec ve vzduchu, přičemž se mi v dlani začala formovat světélkující nafialovělá záře. Rukou jsem poté mrštil směrem za utíkajícím teroristou. Z dlaně vylétlo pár netopýrů, dohnalo muže a každý z nich se do něj zakousl. Oběť se pak skácela k zemi a netopýři se vrátili zpátky ke mně. Zůstal jsem stát na místě jako opařený a v hlavě mi to šrotovalo, div se z ní nekouřilo. Závěr byl ale jednoduchý. Otočil jsem se na Sandalia a Kieru se slovy: “Musíme odsud vypadnout…a někam hodně daleko!“

Sandalio Calisto - 13. října 2013 00:55

Batmaaaan! Povšiml jsem si Kieřina vlčího úsměvu a zpozorněl jsem. Co jsem viděl, asi by to nebyl nejlehčí souboj. Povšiml jsem si Barrasova triku, ale momentálně jsem měl větší problémy. Když tu jsem ucítil, jak se mi něco vkrádá do mysli. Sedím na křesle a upíjím víno. Gokudera vedle mě jako obvykle tiše nadává mezi zuby. Alespoň, že tiše. Klid, Gokudera-kun. Vím, že trpělivost není tvá silná stránka, ale zkus to vydržet. Mávl jsem na komorníka, ať vpustí dalšího hosta. Hai, Džůdaime. Povzdechl si Gokudera. Já jsem se zvednutým obočím sledoval dalšího z mnoha žadatelů o peníze. I na můj vkus jich bylo moc. Člověk by skoro řekl, že země trpí finanční krizí. Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil vzpomínky. Tak tohle on byl zač... Pomyslel jsem si. Vůdce mafie. Ale to by znamenalo, že i já mám k tomu předpoklady. Nadechl jsem se. Osobně nepovažuji za nutné, aby jsi se blížila více. A Ludovic má pravdu. Čím dýl tu budeme, tím víc problémů budeme mít. Pomalu jsem vystoupil z Dying Will a potřásl hlavou.

Kiera White - 13. října 2013 01:07

Batman and Robin? No ROBIN and Batman Pohlédla jsem na učitele a trochu se uklidnila. Nebylo by fajn se tu potulovat, když se blíží armáda. Laskavě mi nerozkazuj Midgardiane. zavrčela jsem a nechala zmizet špínu na oblečení. V uších se ozvalo šumění. Zvykáš si rychle, ozvalo se mi v hlavě. Hlavně se drž spřímá. Neobdaroval jsem tě tak, aby jsi sklonila hlavu jako pes řekl můj dárce. Šumění ustalo. Zvedla jsem hlavu a krokem, který se podobal tomu jeh jsem se vydala za učitelem.

Anomálie - 13. října 2013 09:27

Wild army appears Nebyla to zrovna nejvyladěnější trojice pod sluncem, ale dokázala se domluvit. Příchod vojska už ohlašoval vzdálení hukot vrtulníků, který se rozléhal údolím. Každý z vás věděl, že to nevěstí nic dobrého. Nechali jste tu po době v lese slušnou spoušť, při větším štěstí se bude armáda zabývat spíše jí, než vámi, což vám dá náskok. Nenechají si nic uniknout, ani nakonec ani vás. Barras ještě v tom příšerném bordelu nalezl svoje věci a pak jste hodně rychlým krokem vyrazili dál do údolí. Neměli jste stanovený pevný cíl, hlavním úkolem bylo se dostat co nejdál a nenarazit na další teroristické skupiny.

Ludovic Barras - 13. října 2013 09:31

Trio fled away Ihned jsem zprovoznil tablet, který měl lehce poškozenou obrazovku, ale díkybohu, fungoval. Miluji outdoorová zařízení, opravdu ano, hlavě v téhle situaci. Stejně tak fungoval i zbytek: čtečka, radar a vysílačka. V batohu jsem měl ještě nějaké drobnosti nutné pro přežití, jenom ta první pomoc zůstala na místě. V systému byl zaznamenán celý průběh těch tří anomálií, které nás pohltily. Jejich hodnoty přesahovaly jakékoliv doposud změřené normy a vypadalo to, že se jedná i nový druh anomálie. Málem jsem vrazil do stromu, jak jsem byl zaujatý obrazovkou. “Hm, dobře, tak abyste byli v obraze. To, co se stalo jenom těžko vysvětlit, musíte si být vědomi pár důležitých věcí,“ začal jsem vysvětlovat a pokračoval rychlím krokem dál do lesa, takže se mi místy hlas třásl. “V okolí metropole se v poslední době začaly vyskytovat anomálie. Jediný, kdo o nich ví, jsme my tři a armáda. Kdyby se o tom dozvěděla veřejnost, mělo by to příšerný důsledek, to si snad dokážete představit. Jelikož je to pro armádu ještě velká neznámá, provádí se výzkum v terénu …a to je také důvod, proč jsem jel s vámi jako doprovod. Jak jste sami poznali, anomálie má mnoho podob a odlišnou intenzitu. Od neškodné levitace, po pohyb neživých objektů, až po…tohle, pohodil jsem hlavou ke studentům. “Jenomže to, co se nám stalo, je naprosto nový jev. Proto ho musíme prostudovat. Co jsem zatím zjistil, je velká nestabilita. Za žádnou cenu se nespoléhejte jen na nově získané schopnosti, uvědomte si, že anomálie může kdykoliv zase zmizet,“Ke konci jsem byl zadýchanější a musel se na chvíli odmlčet. “Zkrátka vaše schopnosti budeme muset podrobit testování,“ dodal jsem ještě pak a znovu se zahleděl do tabletu, abych našel nějaké odlehlé místo, kde se můžeme prozatím schovat. Měli jsme štěstí, že jsme byli v horách. Jeskyní zde bylo dostatek a signál se v nich ztrácel. Svojí GPSku jsem ještě musel odpojit od monitorovacího systému, aby nás nemohli najít tak snadno. Kiera a Sandalio už jí na sobě neměli. Pokračovali jsme ještě dva kilometry, až se před námi otevřel les a za ním hluboká jeskyně. “Tak honem, dovnitř,“ popohnal jsem je a vyndal baterku, abych v jeskyni posvítil. Byla dost hluboká a prostorná na to, aby nám na chvíli posloužila jako útočiště. Došli jsme na její konec, kde bylo už docela šero a taky chladno. Zvuk kapek prozrazoval přítomnost vody. Otočil jsem se na studenty. “Jak vám je? Všechno v pořádku? Žádné závratě, únava,… cokoliv?“ začal jsem se vyptávat a střídavě jsem koukal na ně a do tabletu.

Sandalio Calisto - 13. října 2013 10:02

Run bitch, ruuuun Podíval jsem se na Kieru. Měl jsem chuť jí říct, že je též Midgardian. Ale něco mi říkalo, že by to nebyl nejlepší nápad. Asi by ji to nepotěšilo, a zrovna teď jsme si nemohli dovolit roztržky. Tak jsem jen pokrčil rameny a vydal se za Barrasem. Mlčky jsem poslouchal jeho projev. Jenže když řekl, že by to mohlo kdykoli zmizet, něco ve mě se zasmálo. Zmizet? To nepovažuji za pravděpodobné. A anomálie tomu říkáte. Zajímavé, my tomu říkáme cestovaní mezi světy. Bytost ve mě se zase odmlčela. Chvíli jsem zmateně mrkal a málem zakopl. Takže vesměs říkáte, že jste nás sem vzal, abyste si prozkoumal anomálie? A já si myslel, že sebestřední hajzlové už neexistují. Ale, asi vás z toho nelze vinit. Armáda je armáda. Pokrčil jsem rameny a na jeho pokyn vešel do jeskyně. Na jejím konci jsem se posadil na kámen. Hm... jen mírná bolest hlavy. A... mám pocit, že ty... plameny ve mně chtějí za každou cenu ven a jen tak něco je nezastaví. Podíval jsem se na svoje ruce. Klid, Vongola Džu iči. Plamen oblohy tě poslechne. Uklidnila mě znova ta bytost ve mně a já vytřeštil oči.

Ludovic Barras - 13. října 2013 10:31

V jeskyni “Ne, váš výlet byl legitimní, já ho bral jen jako příležitost dostat se ven bez nutnosti shánění potřebných povolení. Armáda má svá komanda vědců, které vysílá ven, aby zkoumali anomálie. Žádné z nich ale nebylo zatím takhle… úspěšné jako já,“ dodal jsem sarkasticky. Nemohl jsem mu zazlívat, že se na armádu dívá takhle přes prsty. Média jí můžou interpretovat jak chtějí, ale mezi dětmi se vždy najdou ti, kteří chtějí jít proti systému a páchat zločiny pod jménem revoluce. “Hm, je to pochopitelné, pro ně je to obvyklý stav,“ zamyslel jsem se nahlas, když mi Sandalio sdělil svůj stav. “Pokus se je udržet v sobě co nejdéle.“ Našel jsem další stopu. Když měl Sandalio aktivovanou schopnost, radar se mohl zbláznit z toho, kolik energie vyzařoval. Když je ale jeho schopnost neaktivní, z radaru má tendenci mizet, je jako uhasínající plamínek, který chvílemi i zhasne. Jakoby se stal neviditelným, protože radar nezachycuje ani jeho osobu na obyčejném sledovacím zařízení od armády. “Kiero?“ zvedl jsem oči na dívku ve slušivém oblečku a čekal, co prozradí ona. U ní byly hodnoty stejně silné, možná procentuálně o něco silnější, jen jsem si potřeboval ověřit, jestli je v pořádku, protože její změna osobnosti a štiplavé poznámky mě znepokojovali.

Kiera White - 13. října 2013 17:43

LOLOLOLOKI LIKE Celou dobu jsem byla potichu a uvažovala co je ten můj Dárce zač. Prostě jsem šla a byla potichu. Můj vnitřní hlas mlčel. Zdálo se, že může mluvit jen občas. Poslušně jsem napochodovala do jeskyně a cestou se moje oblečení změnilo na to normální. Prohrábla jsem si vlasy a po chvíli si sedla jsem a poněkud zmateně se rozhlédla kolem. Docela jízda... řekla jsem tím starým tónem, kterým jsem mluvila předtím. Pak jsem byla zase potichu a ohledávala si ránu od pažby na hlavě. Nekrvácelo to, ale bolelo jako čert. Rozhodně je na mě pár velkých změn... včetně osobnosti. I když tahle je mnohem lepší...Z myšlenek mě vytrhl až učitel. Cítila jsem se i líp... ale je mi fajn. Jen... jsem to jen já kdo je takhle studenej? zamrkala jsem a svírala ruce v pěst. Zima mi nebyla... ani vedro. Jen mi přišlo že jsem studenější.Radši si je zatím nepoštvu proti sobě... zamyslela jsem se a sledovala Sandalia. Mluví k tobě? zeptala jsem se ho a se zájmem ho sledovala

Sandalio Calisto - 13. října 2013 17:53

Glo glo glo glória Na učitelovu poznámku jsem jen strnule přikývl a dár pozoroval své ruce. Zdálo se, jako by se plameny pomalu začaly uklidňovat. Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil pocitu, že je nás v hlavě víc a podíval se na Kieru. Už se kupodivu hodila do normálního oblečení a i začala mluvit normálně. Z nějakého důvodu mě to nepřekvapovalo. Mno, když jsem dokázal zapálit svoje vlastní ruce a nezemřít, už mě jen tak něco nepřekvapí. Povzdechl jsem si. Na Kieřinu poznámku jsem jen zamrkal. Já si připadám... normálně. Jako bych měl v břiše táborák, ale normálně. Pokrčil jsem rameny. Na její otázku ohledně mluvení, jsem už otevíral pusu, že souhlasím, když se znova ozval ten hlas. Netuším, jestli je náš přítel, nebo nepřítel, ale raději bych ji všechno neprozrazoval. Netušíš, kdy znova zcvokne. Jemně mě upozornil a já tedy jen zavrtěl hlavou. Ne.

Ludovic Barras - 13. října 2013 18:06

Hiding Stejný jev se slábnoucí sílou anomálie jsem vypozoroval i u Kiery, která se vrátila do svého původního stavu. Přesto zmínila něco o podchlazení, což mi nedalo a s jejím svolením jsem jí sáhl na ruce a malým přístrojem změřil sílu anomálie. Byl tam slabý signál. Skoro nebyl znát, ale byl tam. Kupodivu víc, než signál mě udivovalo, jak dlouho jsem její ruku držel. Až to vypadalo podezřele blbě. “Hm, omlouvám se,“ zamumlal jsem a vstal. Přísahám, že jsem cítil, jak jí proudí krev v žilách. Kruci, jsem na tom snad stejně blbě jak oni? Bál jsem se na tu otázku najít odpověď. Ještě jsem zvedl obočí, když Sandalio prohodil nějaký nesouhlas. V té samé chvíli linka v grafu mírně zakolísala. “Fajn, fajn,… provedeme první test. A doufám, že toho nebudu litovat,“ povzdychl jsem si a prohlédl si oba smířeným pohledem. “ Pokuste se znovu vyvolat anomálii a zase jí potlačit. Vtip je v tom, že pokud anomálii nevyužíváte, stáváte se neviditelnými pro všechna sledovací zařízení. Chci, abyste se naučili svoje schopnosti ovládat…,“ zdůraznil jsem a poodstoupil, aby mohl jeden z nich začít.

Kiera White - 13. října 2013 18:23

Lumos! Nox! Lumos! Nox! Barras mi změřil tep a hodnoty anomálie. Začínala jsem se dostávat do žargonu oboru... Sledovala jsem jak si odkašlal a vstal. Vampire, plácla jsem první věc co mě napadla... nebo by napadla moje bývalé já. Musela jsem hrát tuhle šaškárnu dlouho? Upír určitě nebyl. Když nás pobídl, abychom zkusili anomálii vyvolat chvíli jsem seděla na zadku a hleděla na něj. "Tak jo. Jdeme to tu rozflákat," sedla jsem si pohodlněji a zavřela oči. Seděla jsem tak potichu asi pět minut a hledala způsob jak schopnosti vyvolat. Schopnosti byli zahnané až někam do kouta. Vytáhla jsem je ven, díky představě vdechnutí kouře podobně jako při prvním setkání s Dárcem. Oblečení se znovu změnilo a v očích mi zeleno modře zasvítilo. Spokojen? zeptala jsem se. Pak jsem začala pracovat na tom jak schopnosti vypnout. To šlo skoro samo. Prostě jsem si představila jak vydechuji kouř z plic ven. Oblečení se znovu v odlescích zlata změnilo zpět. Oh a je složité mi lhát... vůbec ti to nejde. řekla jsem Sandaliovi. Nevím jak jsem to poznala, ale lež byla očividná.

Ludovic Barras - 13. října 2013 18:34

První pacient Na Kieřinu poznámku jsem raději nereagoval, nechtěl jsem to teď řešit, mládež měla přednost a sobě bych se raději vůbec nevěnoval. Měla docela kuráž a to i takhle ve stavu bez schopností. Musel jsem se pousmál. “Zkus to s nejmenšími ztrátami.“ Jakmile se proměnila, hodnoty na grafu neskutečnou rychlostí vylítly vzhůru. Moc jsem je ale nesledoval, protože Kieřina proměna byla více fascinující, než tabulky a čísla. “Výborně, teď to zkus znovu utlumit,“ kývl jsem na ní a trochu ustoupil, jako kdybych tušil nějakou komplikaci. V tom stavu, ve kterém se nacházela s aktivní anomálií při vzpomínce na to, co předvedla tam v lese, byl odstrašující. Mohlo jí to slušet jak chtělo, ale byl jsem klidnější, když se vrátila zpátky do normálního stavu. “Super, děkuji za sistenci Kiero,“ oddechl jsem si a otočil se na Sandalia. “Teď ty.“

Sandalio Calisto - 13. října 2013 18:34

Burn! Díval jsem se, jak Barras provádí testy Kieře a zatím přemítal nad svou schopností. Probral jsem se při jeho řeči a podíval se na něj. Pozoroval jsem Kieru. V tom případě, proč se mě vůbec ptáš? Řekl jsem tiše a čekal, až mi dá Barras pokyn. Když mi byl dán, přikývl jsem a s povzdechem vstal. Aktivoval jsem Hyper mód. Šlo to mnohem snáze než předtím. Skvělá práce, Džuiči. Učíš se rychle. Ale... něco tě naučím. Je to můj nejsilnější útok. Bude chvíli trvat, než ho ovládneš, ale poté budeš silnější, než by si kdo mohl představit. Cítil jsem, jak se mi do hlavy vkrádala další otázka. Stojím na zemi. Proti mně stojí Byakuran, jako vždy s jeho arogantním úsměvem. Z mé pravé ruky, kterou směřuji za sebe tryskají měkké plameny, zatímco druhou mířím na něho. Je to tvá poslední šance Byakurane. Ještě máš možnost se vzdát. Nabídl jsem mu a čočky v očích mi potvrdili vzrůstající level Fiamma volte. On se jen zářivě usmál. Ale no tak, Tsu-kun. Byla to taková zábava, byla by škoda to ukončit teď. Jeho i moje tvář ztuhly do vražedné grimasy. Udělal toho příliš mnoho, než abych mu jen tak odpustil. Povzdechl jsem si. X-BURNER! Vykřikl jsem a z mé ruky vyletěly tvrdé plameny směrem k němu. Vzpomínka z mé hlavy pomalu vymizela. Osobnost v mé hlavě zmlkla. A ani mi už nic nemusela říkat. Věděl jsem, jak na to. Jedna ruka mířila za mě, tak aby nemířila ani na Barrase, ani na Kieru. Po chvíli z ní začaly vycházet měkké plameny. Druhá ruka mířila přede mne. Zase tak, aby nemířila ani na jednoho z nich. Počkal jsem, až se připraví plameny i v té ruce. Poté jsem je uvolnil. Cítil jsem ohromnou sílu, těžce ovladatelnou, ale drtivou. X - BURNER! Vykřikl jsem a počkal, až odejdou z mého těla. Poté jsem těžce klesl na kolena. Vypl se mi Hyper, ale plameny v mém těle pořád byly. Přede mnou byla slušná díra ve stěně jeskyně, alespoň 10 metrů dlouhá. Dobrá práce, Džuiči. Ale nepoužívej to moc často, nebo tě plameny opustí úplně. Musíš získat ostatní vybavení a naučit se X-burner ovládat. Poté budeš nepřemožitelný. Bytost zněla téměř nostalgicky.

Ludovic Barras - 13. října 2013 18:59

Druhý pacient Jakmile Sandalio chytl plameny, donutilo mě to ještě více poodstoupit, nebo mám spíš přiznat, uskočit pěkných pár metrů do strany, div jsem nezakopl o ostrý kámen vyčuhující ze země. Tablet jsem poté i s radarem pevně sevřel v rukou a pozoroval tu šílenou fire show před námi. “Proboha!“ vyhrkl jsem, když plameny pohasly a ve skále se objevila ta ohromná díra. “Sandalio, jsi v pořádku?“ houkl jsem na něj, ale na chvíli zaváhal, jestli se k němu mám přibližovat. Nakonec jsem k němu doběhl a pomohl mu vstát. “Co to proboha bylo,… tebe dostat armáda, tak se staneš jejich zbraní hromadnýho ničení nadosmrti.“ prohodil jsem sarkasticky a uložil data na tabletu. Pak jsem si odkašlal a promluvil k oběma.“Dobře., to bychom měli. Teď pár základních pravidel. Anomálii nebudeme využívat dříve, než to bude nutné. Využijeme toho, že při její neaktivitě nás nemůže armáda, ani teroristé najít. Na druhou stranu, když schopnosti nebudeme využívat, nikdy se je nenaučíme ovládat. Navrhuji tedy najít místo s větším výskytem anomálií a tam trénovat… Dotazy?,“

Kiera White - 13. října 2013 19:05

Pane Doktoreeeee Svoji odpověď jsem dostala... a nejsi sám. řekla jsem ještě Sandaliovi než začal probouzet své schopnosti. Nezaujatě jsem sledovala Sandalia. Je to zajímavé, ale můj bratr dokáže nadělat víc problémů... poznamenal hlas v hlavě a já se mírně usmála. Tak proto mi to přišlo... Obyčejné. Mohl by jsi aspoň říct jak se jmenuješ... poznamenala jsem v duchu. Odpovědí mi bylo ticho. Jak myslíš. pokrčila jsem rameny a vstala. Barras má pravdu. Chci to mít aspoň trochu pod kontrolou... jinak mi zase hrábne. zamručela jsem. Hrabalo mi ještě... A kam nás ten váš tabletek dovede?

Sandalio Calisto - 13. října 2013 19:11

Doktor Who Ludva Opatrně jsem se zvedl a oprášil si kalhoty. Trochu se mi zamotala hlava, ale udržel jsem se na nohou. Jsem v pořádku. Trochu dobitý, ale v pořádku. A armáda mě jen tak nedostane. Vyslechl jsem si jeho pravidla. To zní zajímavě. A X-burner, možná ani Hyper nedokážeš ještě nějakou dobu využít. Plameny se musí obnovit. Ale u anomálií je jistá šance, že ti spadne nějaké vybavení. A taky bych tě tam mohl naučit pár dalších věcí. Prokřupal jsem krk. Když to říkáš. Čekal jsem na Barrase, až vyrazí. Poté jsem vyrazil za ním.

Ludovic Barras - 13. října 2013 19:26

Znovu na cestě do bezpečí "To si přeju taky...," pousmál jsem se nad Sandaliovou poznámkou. “Dejte mi chvíli,… kruci, brzo mi dojde baterka,“ zamračil jsem se na tablet a povzdechl si nad tím, že jsem si nevzal záložní baterie. Rozběhl jsem ještě mapu a z armádních záznamů prohlédl méně monitorované zóny. Nejbližší byla další dvě hodiny chůze na sever. Bylo to bývalé stanoviště teroristické organizace, nyní vypleněné a opuštěné, což nám dávalo šanci se v něm zdržet delší dobu. “Něco jsem našel, do dvou hodin tam budeš, když půjdeme svižným krokem,“ vypnul jsem všechna zařízení a uschoval je zpátky do tašky. Nechal jsem běžet jen radar, který by nás varoval před přítomností dalších anomálií. “Tak jdeme a pamatujte, jakmile se dostaneme ven, žádné schopnosti,“ zdůraznil jsem. Jak jsme se ale přibližovali k východu, musel jsem pozvolna zpomalit krok a nakonec úplně zastavit. Zvenčí bylo slyšet hlasy, zatím těžko rozpoznatelné. Strhl jsem studenty ke stěně skály a sám se na ní přimáčkl. Automaticky jsem sáhl tam, kde jsem byl zvyklý mít zbraň, ale ani tentokrát se mi to nepoštěstilo, jak jsem jen zatnul pěst a v duchu zabědoval nad tím, co teď.

Anomálie - 13. října 2013 19:39
	Skupina B na scéně Hlasy jste pomalu rozeznali. Dřívě spíš Kiera se Sandaliem. Byli to totiž jejich spolužáci, přesněji skupina B s asistentem v čele. Zněli dost zmateně a ztraceně, jelikož jak jste zaslechli útržky jejich konverzace, bylo jasné, že něco jim přerušilo signál GPS a bloudí po lese jako Jeníček a Mařenkou.

Kiera White - 13. října 2013 19:53
	YAY Když nás učitel přirazil ke stěně byla jsem potichu. Dle všeho mu nešlo o to nám ublížit takže reakce nebylo potřeba. Venku se ozvali naši spolužáci. Toho by se dalo využít... zamručela jsem v duchu. Sandalio na sebe upoutal moc pozornosti. Byla tu možnost, že nás brzo najdou. Zatím jsem byla potichu a schopnosti nechala spát, ale natočila jsem se k učiteli a střelila po něm pohledem.

Ludovic Barras - 13. října 2013 20:11

Komplikuje se nám to... Jakmile jsem zjistil, že se jedná o skupinku studentů z naší výpravy, hrklo ve mně. Musel jsem dělat, že se nic neděje a poslat je pryč. Jenomže jak vysvětlim, že jsou se mnou jen dva studenti ze čtyř? Musel jsem hodně rychle přemýšlet, každou vteřinu nás mohli spatřit. Kiery pohled, kterým po mně střelila se mi vůbec nelíbil, ale v ten moment už nešlo nic jiného dělat. Odlepil jsem se od stěny a vyšel z jeskyně. Profesor si mě ihned všiml a rozeběhl se ke mně s takovou horlivostí, div mě nesrazil. “Díkybohu!“ Díkybohu že jste tady! Nemůžeme se dovolat profesorce, ani vám. Taky jste ztratili signál? My už ho nejmíň hodinu nemůžeme najít… Prosím řekněte, že vám funguje alespoň mobil!“ Dost panikařil, ale to já taky, v hlavě. Vzal jsem si ho stranou, abych mu osvětlil situaci a lhal mu do tváře, jak jsme se naschvál rozdělili a že teď hledáme zbytek naší skupiny, která se taky ztratila. Mezitím studenti z jeho skupiny, celí špinaví jako kdyby se svezli po nějakém zabahněném rázu, nebo se vykoupali v jezeře, věnovali pozornost Kieře a Sandaliovi. “Kde jste nechali věci?“ zeptala se konečně jedna studentka a bylo jasné, že to myslela jako narážku na jejich neschopnost. “V jeskyni najdete akorát kulový, heh.“ “Jen je nech, myslíš, že vůbec vědi, co maj hledat?“ šťouchnul do holky druhý student a ušklíbl se.

Kiera White - 13. října 2013 20:25

Problém je moje druhé jméno Učitel vyšel ven z jeskyně a okamžitě začal lhát. A vůbec mu to nešlo... teda já bych mu na to neskočila ani náhodou. Naklonila jsem hlavu na stranu a vyšla za ním. Naši spolužáci se do nás hned pustili. Dva největší kreténi ze třídy. Dřív jsem vycházela se všemi, ale teď jsem mnula ukazovák palcem a uvažovala jestli jim mám vyříznout jazyk za to, že si na mě otevírají hubu. Byli by, ale dobří na to, aby svedli armádu ze stopy... zamručela jsem si pod vousy a zhluboka se nadechla tmavého kouře. Oblečení se nezměnilo, ale v očích mi zeleně jiskřilo a já se usmála. Vlastně jsem ani nehledali tak nové vzorky jako spíš objevili něco zajímavějšího... řekla jsem a ukázala na vchod. Pojď se podívat. Docela mě zajímá tvůj názor. řekla jsem dívce- ráda se považovala za chytrou tak to nebude problém, ji tam dostat.

Anomálie - 13. října 2013 20:34

Guuuurl! “Copak, tvýho novýho kluka?“ založila si dívčina ruce na prsou ve statečném gestu, jako kdyby právě uhodila hřebíček na hlavičku. Samozřejmě tím referovala na Sandalia. Zbytek party, který byl tak podobně laděný jako ona, se nahlas rozesmál a prohodil pár dalších nevhodných a dětinských poznámek. “Ale ne, my jsme prozradili její tajemství, ooh, co teď, co teď!“ Barras byl zatím stále dost zaměstnaný druhým profesorem natož aby si všiml, co se mu za zády děje.

Sandalio Calisto - 13. října 2013 20:46

May the anomaly be with you. Když nás Barras přitiskl ke stěně, překvapeně jsem zamrkal, ale nic jsem nedělal. Poté jsem jen pozoroval scénku mezi Barrasem, Kierou a studenty a rozhlížel se po obloze. Nezdálo se, že by armáda byla někde v dohledu, ale Bůh ví. Nicméně zmínka o klukovi přilákala mou pozornost. Obrátil jsem se ke Kieře a zvedl obočí. Tys jich měla víc? Obrátil jsem se zpět k spolužákům. No... na rozdíl od vás nejen, že máme hotovo, ale dokonce máme i něco, co by nám mohlo zajistit body navíc. Ale, co vám to vykládám. Stejně mi to nebudete věřit. Otočil jsem se zpět ke Kieře. Ale že ty krystaly stály za to, co? V duchu jsem doufal, že přistoupí na mou hru. Jeskyně mohla být poměrně bezpečné místo. Pokud bychom je zmlátili do bezvědomí a nechali tam něco, co by přilákalo armádu. Přinejmenším by ji to zdrželo.

Kiera White - 13. října 2013 20:53
	May the girlish force be with you Nad poznámkou spolužačky jsem jen pozvedla obočí. Já měla za to že žádného... počkat... to máš jedno... zamyslela jsem se a s nadšeným úsměvem se na něj podívala. Byli skvělé... a když jsme na ně svítili baterkou tak ty odlesky byli... cool. Vezmeš si nějaký domů? zeptala jsem se a dělala, že jsem o spolužáky ztratila zájem.

Ludovic Barras - 13. října 2013 21:04

That moment when ... “Jsme na tom úplně stejně. Dali jsme si sraz u téhle skály a stále na ty dva zbylé čekáme. Já byl přísně proti, aby odcházeli, ale… znáte to. Pro výzkum všechno. Můžu vás ujistit, že teď když jsme se zde sešli, půjdu se po nich porozhlédnout sám. Nebo naopak, počkám tady a jděte vy,“ nabídl jsem mu. A on kupodivu souhlasil. Otočili jsme se zpátky na studenty. Skupinka začala nějak podezřele moc jevit zájem o to vstoupit do jeskyně. Nejistě jsem se podíval na Kieru se Sandaliem. Hráli nějaké divadlo, mluvili o krystalech. Co tam chtěj dělat, vždyť… zarazil jsem se a zůstal stát namístě, zatímco druhý profesor došel ke skupině, aby si vyslechl, o co jde. Došlo mi, na co v jeskyni narazí a že tam nějaký čas budou chtít strávit. Ten pohled, co mi poslala Kiera, ten šibalský úsměv… stačil mi k tomu, abych pochopil, že je tam chtějí zdržet na delší dobu. Panebože, jestli tohle nevyjde, tak máme zaděláno na další potíže, sklopil jsem hlavu a když jsem jí zase zvedl, byl na ní také úsměv. Rozhodl jsem se hrát to divadlo s nimi. “Profesore, zde máte nějakou výbavu, já se o ty děcka postarám,…“ předal jsem mu pár nepotřebných věcí z mého batohu, aby to vypadalo, jak mu fandím. On je převzal a vyrazil někam do lesa. “Tak fajn, pojďte se na ten zázrak podívat!“ otočil jsem se na patě a roztaženýma rukama je popohnal jako hejno slepic. Sám jsem do jeskyně nezašel a zůstal u vchodu.

Kiera White - 13. října 2013 21:16

Ten moment když můžeš zabít nenávidění hodného spolužáka Po chvíli hraní divadla přišel Barras a zavedl nás dovnitř. Zůstal stát ve vchodu a sledoval nás. Pozvedla jsem spokojeně obočí a šla napřed. Zastavila jsem se skoro až na konci a otočila se. Na tváři vlčí úsměv. Moje oblečení se změnilo na zelenou róbu. Jak vidíte krystaly nejsou. Bohužel pro vás... štěstí pro nás. překonala jsem jediným krokem vzdálenost mezi mnou a spolužačkou a dotkla se její hrudi. Zamlžili se jí oči a já ji dostal pod kontrolu. Do ruky jsem jí vložila kámen, který se změnil v nůž. Doteď nebylo vidět co dělám a tak jsem přišla k dalšímu a dotkla se ho. Oba víte, co máte dělat. řekla jsem. Oba kývli a chopili se svých přátel a zatlačili je do rohu jeskyně. Jestli už nemáte co na práci můžeme jít. Budou je tu držet dlouho a až je objeví vojáci... teď to jen chce na sebe ještě jednou upozornit... řekla jsem otočila se na podpatku a zamířila ke vchodu jeskyně.

Ludovic Barras - 13. října 2013 21:39

AIDS for everyone Bylo to těžké rozhodování a možná to nebyla čistě moje vůle, která to udělala, ale situace si to žádala. To poslední, co jsme si mohli dovolit, byli svědkové a lidé, kteří znali naší polohu. Proto když byli studenti už v jeskyni, vytáhl jsem z kapsy mobil a houkl na profesora. “Něco jste si to zapomenul!“ Ten chlap, jak byl stále zmatený, se otočil a rozešel se zpátky ke mně, aniž by si uvědomoval, že jsem mu všechny potřebné věci dal. Důvodem ale opravdu nebylo, abych mu daroval mobil, jakožto spíš vzdálenost natolik dostatečná, abych… Roztáhnul jsem zaťatou pěst a mrštil s ní, jako když při vybíjené chcete někoho strefit míčem. Namísto míče ale vzduchem proletěla zelená záře a přistála na profesorovi jako kus slizu. Muži na těle začaly rychle vyvstávat a natékat nádory stejné barvy. Netrvalo ani pět vteřin a tyto nádory za syčivého zvuku explodovaly, což ho srazilo k zemi, kam dopadl jako když hodí pytel brambor. Prudce jsem se otočil a odporoučel se zpátky k jeskyni, kde dokončovala svou práci Kiera, nyní opět ve svém „pracovním hávu“. Viděl jsem, jak se ke mně a Sandaliovi blíží a za ní jsem někde v té tmě rozpoznával postavy studentů. Vypadalo to dost děsivě na to, než abych zjišťoval všechny detaily. “Hm, dobrá práce, ale…jseš si jitá, že to vydrží?“ podíval jsem se na ní nejistě. Pochyboval jsem o stálosti té anomálie, ale za pokus to dejme tomu stálo.

Kiera White - 13. října 2013 21:47
	No way in goddamn hell Kdybych to měla vysvětlit tak ti praskne hlava. Ale zjednodušeně řečeno jsem do nich vložila něco jako stopu po anomálii. Vydrží několik hodin. A tak dlouho ani nebude potřeba. řekla jsem a otočila se na podpatku. Budou si myslet, že s anomálii mají něco tihle dva. vyšla jsem svižným krokem z jeskyně a podívala se na asistenta. Zajímavé... řekla jsem nevzrušeně.

Ludovic Barras - 13. října 2013 22:01

Oh no you didn't... Po tom zatykání mě celým tělem projel záchvěv vzteku, div jsem jí ihned nepřerušil. Jestli jsem něco špatně snášel, tak to byla ztráta respektu. Možná, že ho Kiera vůči mně měla pomálu už od začátku, ale teď se projevila dost neurvale. Nechal jsem si vysvětlit, co studentům provedla, pak jsem se ale zhluboka nadechl a namísto pochvaly ji silným hlasem okřikl:"Slečno Whiteová, ovládejte se!“ Čímž jsem myslel, aby se vrátila do normálního stavu a omluvila se mi.

Kiera White - 13. října 2013 22:08
	MOst badassing thing in the world!!! Změřila jsem si ho pohledem, najednou z neznámých důvodů o několik centimetrů vyšší, takže jsem mu hleděla do očí. Až si ten váš 'respekt' zasloužíte tak ho budete mít pokrčila jsem rameny a narazila na jeho myšlenkové pochody. Neměl mě brát za ruku a teď při návalu schopností se to jen hodilo. Opět jsem se zmenšila a usmála se- jako anděl.

Ludovic Barras - 13. října 2013 22:21

Excuse you Zvyklý z armády i výcviku takové povahy strkat do koše hlavou napřed, ať už byly jakéhokoliv pohlaví, neměl jsem daleko od toho udělat to i Kieře. Jak jsem ale zápasil se svým vlastním svědomím, nemohl jsem na ní vztáhnout ruku. Tohle nebyla ona, to něco jí ovládalo a dovolovalo si všechny brát jako bezcenné. Když mi hleděla zpříma do očí, už jsem se snad víc mračit nemohl, jak to ve mně vřelo. Ten trik mě uvnitř překvapil, ale nedal jsem to najevo. “Tak poslouchej,“ chytil jsem jí za pelerínu a přitáhl. “Beze mě byste už dávno byli zavření někde v klecích. Když už neumíš projevovat respekt, tak aspoň podělanou vděčnost!“ zařval jsem. Bylo ale jasné, že neřvu na Keiru,. Svůj vztek jsem směřoval na to, co ji ovládá. Pak jsem si trhnutím ruky pustil a naštvaně odstrčil.

Kiera White - 13. října 2013 22:30

hysterka... historka Když mě přitáhl musela jsem se opravdu nadechnout a můj obličej zkřivilo znechucení. Ať už JSTE prošel čímkoliv a trpíTE jakýmikoliv komplexy já jsem stále právně braná jako nezletilá... tak mi hlavu nikam nestrkejTE, budeTE mít zbytečné problémy. vzduch kolem mě ochladl o několik stupňů. Uklidni se. Je to jen člověk. Věří ve své ideály a zásady a nenechá ostatní, aby je pošlapali. ozvalo se mi v hlavě. Vzduch se oteplil. Pravda... poznamenala jsem polohlasně a když mě odstrčil ani se nehla... spíš on se odstrčil od stěny. Omlouvám se za svoji netaktnost. Vaše zásady vám nikdo brát nehodlá pane... Učiteli, toť vše. Tentokrát jsem se otočila nadobro a v ruce žmoulala proužek papíru, s tím, že kdyby se nepřeměnil na dýku tak ho donutím ho spolnout.

Ludovic Barras - 13. října 2013 22:48

Brzo na to budeme vzpomínat a smát se Její reakce mě zchladila a to i její podivná schopnost, která mi později ještě docvakne společně s tou poznámkou o chladu, který zmiňovala po příchodu do jeskyně. Já už problémy mám, s TEBOU, odpověděl jsem jí v duchu, ale ne už nahlas. Jestli tak dobře dokázala číst mé pocity a myšlenky, nepotřeboval jsem jí to vyřvávat do obličeje, jako nějaký magor. “Hmpf, to bych ti radil,“ zavrčel jsem pod knírem a podíval se na Sandalia, který ty naše výlevy musel pozorovat. Chtěl jsem mu něco říct, ale pak jsem jenom mávnul rukou, došel k mrtvému profesorovi a vzal si od něj svoje věcí. Hlavou se mi honily vzteklé myšlenky, nadávky, jestli tohle všechno mám vůbec zapotřebí a bylo mi tak očividně jedno, jestli to celé vnímá i Kiera, která si o uěm tímhle výstupem hodně pohoršila. Když jsem se zvedl, jen jsem prohodil suché “Jdeme,“ a vyšel směrem na sever, kde nás měla čekat opuštěná teroristická základna.

Kiera White - 13. října 2013 22:55

A jdou se vypínat schopnosti Vážně mě bavilo se s ním hádat... Se mnou bude mít brzo problém víc lidí... zamručela jsem si pod vousy. Dle všeho mě už nemá rád... jestli mě někdy rád měl. Schopnosti už nepotřebujeme, co? řekla jsem a zhluboka vydechla. Všechno se projasnilo a já byla znovu normálně oblečená. Promiňte fňukla jsem a šla až za ostatníma. Hrát raněného je sranda. A takhle jsem se za nimi táhla celou cestu. Držela jsem se role a přemýšlela co všechno si Mustache-chan prodělal.

Ludovic Barras - 13. října 2013 23:20

Ale ne na dlouho... Mlčel jsem, už ze mě nedostali ani jedno kloudné slovo. S pohledem upřeným před sebe jsem šel v čele naší skromné party. Chtěl jsem přestat myslet na to, co se před chvílí stalo, ale Kiera mi nasadila takového brouka do hlavy, že jsem z toho byl ještě dlouho část cesty zaskočený. Ne zaskočený, že bych se měl každou chvíli zhroutit, ale přemýšlel jsem nad tím, jak s ní mám vyjít, až si začne dělat, co chce. Všechna moje snaha vyjde vniveč a já se budu cítit jako největší idiot pod sluncem. Zase. Co mám z toho, že ostatním pomáhám? Další problémy. A znovu a znovu, ta samá situace. Celou dobu si budujete domeček z karet, pak někdo přijde a foukne vám do něj, všechno je jedním mávnutím pryč. Na chvíli jsem se zastavil, abych se věnoval radaru a GPS. Výskyt anomálií sice klesal, ale obezřetnost musela být stále na prvním místě.

Anomálie - 13. října 2013 23:37

Panorámata Ludovic celou dobu mlčel jako zarytý, už ani nevydával pokyny a informace o tom, jak je skrýš ještě daleko. Terén se hodně zvedal, chvílemi jste šli do slušně strmého kopce a horskými stezkami, dlouho neudržovanými, takže stačil hloupý krok vedle a noha vám ujela a mohli jste se svést po horské stěně o pěkný kus níž. Skrz koruny jehličnanů jste měli místy slušný výhled do údolí a někde v dálce se rýsovala silueta kopule Metropole. Nebýt toho ponurého počasí a nízké oblačnosti, určitě by to byl překrásný, romantický pohled. Stejně tak vás mohl znepokojit zvuk, který se z údolí ozýval. Byl to vrtulník. Pročesával právě prostor někde nad místem, kde jste se rozešli od autobusu. Armáda už musela dorazit na místo, což znamená, že čím dříve budete za horou, tím lépe.

Kiera White - 14. října 2013 14:04

Brm brm motherfucker Stále jsem jen tak bloumala vzadu. Ne moc, abych se neztratila a byla stále se svojí zkroušenou náladou dobře vidět. Prostě tak jak jsem to dělávala dřív. Teď mi to přišlo tak... nepřirozené... schválně jsem nezastavila a mírně vrazila do učitele. Zamumlala jsem omluvu a odpotácela se kousek dál z dosahu jeho vražedného pohledu. Sledovala jsem údolí a zaregistrovala ten hluk helikoptéry. Měli bychom si pohnout... za chvíli objeví tu dramatickou dvojici to je zdrží... ale ne na dlouho. zamručela jsem a čekala na učitele. Mezitím jsem začínala v hlavě sumírovat co jsme o Barrasovi vlastně věděli. Protože jeho důvody mi byli stále neznámé.

Sandalio Calisto - 14. října 2013 19:13

Jak bylo to přirovnání? Dva kohouti na jednom smetišti. S pokerfacem jsem pozoroval hádku našich dvou anomálií. Přitom jsem zkoumal mrtvolu profesora, když se mi ozval hlas v hlavě. Ne, že bych ti chtěl něco říkat, ale... hádají se ti dva spolubojovníci a může to přejít v souboj. Zkus zakročit, jsi Boss. Popostrčil mě, nicméně já jen zavrtěl hlavou. Barras i Kieru... tedy spíše to co ji ovládá, jsou sice typy, které se asi nikdy nesnesou, ale dokážou spolupracovat, či vyplodit něco, co se spolupráci podobá, když je to nutné. Skoro jsem cítil, jak se bytost ve mně zarazila, načež se usmála. Super. Začínáš číst lidi. Já se jen pousmál a zvedl se. Tak už jste skončili, nebo si ještě chcete něco říct? Zeptal jsem se, ale zdálo se, že se už uklidnili. Pokrčil jsem rameny, a vyrazil za nimi. Netrvalo dlouho, a přišla další událost. A to v podobě zastavení. A zvuku helikoptéry. Zastavil jsem se a chvíli čekal, jestli se znova nerozhoní hádka. Zdálo se, že Kiera to nemá v plánu. Pokračujeme, nebo čekáme na vojáky? Já že bych upekl koláčky. Řekl jsem ironicky. Cítil jsem takové sebevědomí a klid, jako snad ještě nikdy.

Ludovic Barras - 14. října 2013 19:18

Za hory za doly, mé zlaté parohy… Trasa nás vedla přes hory. Potěšilo mě, že jsem na ní našel nějaké staré horské stezky, jinak si nedokážu představit, že chodíme sem a tam a hledáme schůdné úseky skal, nebo v horším případě, že si hrajeme na horolezce. Občas jsem zastavoval, abych zkontroloval anomálie, ale spíše mi na radaru problikávaly jen ty naše. Někde v polovině strmého výstupu na horu jsem zastavil na delší chvíli. Radar jsem musel vypnout a schovat, dál jsme museli jít bez něj. Mohla za to helikoptéra. Byla tu velká pravděpodobnost, že chytí jeho signál. Ten radar mi málem vypadl z ruky, jak do mě Kiera vrazila. Prudce jsem se na ní otočil a nespokojeně zamručel, protože by mě nepřekvapilo, kdyby to udělala naschvál. Ozval se i Sandalio, což mě donutilo odpovědět. “Šetři síly, soudruhu, budeš je ještě potřebovat,“ prohodil jsem nepřítomně, aniž bych se na něj otočil. Ještě na pár vteřin jsem se zahleděl na kroužící helikoptéru a pak se znovu rozešel. “Budeme muset spoléhat na štěstí…“ Během dalšího kilometru jsme potkali anomálii. Podobnou jako té, když naše skupina byla ještě kompletní. Nad hlavami nám zpomaleně přeletěl kus kamene.

Kiera White - 14. října 2013 19:25

My little deer Natočila jsem hlavu na stranu a byla potichu. Tvářila jsem se ublíženě. Schopnosti jsem nepoužívala a tak jsem se tvářila, že za nic nemůžu a oni jsou tu ti zlý. Opět to odpovídalo tomu co bych udělala dřív. Pak jsme zase vyrazili a po nějakém čase nad hlavou mi přeletěl kámen. Zamrkala jsem a sledovala jestli tu nebudě nějaký menší do kterého bych mohla šťouchat prstem. Zase to někoho odpálí do půli cesty zpět, nebo můžeme být klidní?

Ludovic Barras - 14. října 2013 19:32
	Oh deer deer “Nemám nejmenší tušení…!“ odpověděl jsem zvoláním a dodal:“Ale doporučuju si dávat bacha. Všechno je možný…“ Proč Kiera zněla tak ublíženě mi nešlo na rozum. Byl jsem na ní stále naštvaný a bylo jasné, že si to u mě jen tak rychle nevyžehlí. Alespoň že Sandalio nedělal problémy… Představa že tu krotím dva mladistvé byla mimo můj rámec schopností.

Sandalio Calisto - 14. října 2013 19:38
	The Deerest deer Došli jsme na mýtinu a když jsem zpozoroval kámen, málem jsem aktivoval Hyper. Nicméně... kámen se pohyboval pomalu. I opilec by se mu vyhnul. Pokud by to tedy před tím nepřehnal s trávou. Přešel jsem doprostřed mýtiny a se zájmem se rozhlédl. Bylo tu to... cítit jinak. Vzduch byl jaksi... jinačí. Co budeme dělat teď? Obrátil jsem se na Barrase a pozoroval létající kámen.

Ludovic Barras - 14. října 2013 19:53

Wild rock appears “Obejdeme ho,“ pokrčil jsem rameny a udělal, jak jsem řekl. Šlo to hůř, ale jak levitoval ve vzduchu jako balónek, stačilo, aby do něj Sandalio strčil a on nám cestu zase uvolnil a opřel se o strom, který začal pomalu ohýbat. “Dokud se proti nám nerozletí, nebudeme si ho všímat.“ Hlas jsem ztišil, abych to nezakřikl. Jeden takový pohled na to, jak balvan sráží osobu k zemi, mi stačil. Počkal jsem ještě, až projde i Kiera a poté se zařadil zpátky do čela.

Sandalio Calisto - 14. října 2013 20:02

Překážku nepodlézej, ale přeskoč... a nebo obejdi Pokrčil jsem rameny a strčil do kamene. Ten se odvalil a já nechal Barrase mě předejít. Z nějakého důvodu mě začalo iritovat, že si pořád hraje na vůdce, i když očividně nevěděl, o co šlo. Na druhou stranu by se nevyplatilo ho naštvat. Mohl by se hodit při vyjednávání s armádou. Tak jsem jen znova nahodil kamenný výraz a dělal, že jsem v pořádku. A tušil jsem, že Kiera zná moje myšlenky, ale bylo mi to celkem jedno. Už tak v tom mohla mít slušný bordel, pokud četla myšlenky i té bytosti. Kam vůbec jdeme?

Ludovic Barras - 14. října 2013 20:43

A problémy nejlépe taky Překvapilo mě, že se chlapec vůbec zeptal. Urá nevedu stádo ovcí, pousmál jsem se pro sebe, než jsem se pootočil, abych mu odpověděl. “Až za chvíli dorazíme na vrchol téhle hory, měla by se hned pod ní nalézat bývalá teroristická základna. Byla jedna z prvních a také proto jí rychle armáda zničila a teroristy vyhnala. Dávno už jí nikdo nevěnuje pozornost. Proto se nám hodí,“ odmlčel jsem se, abych nabral dech na prudší výstup, který zahrnoval první lekci v horolezectví. Když jsme ho všichni zdolali, před námi se otevřel výhled na odvrácenou část hory a celé široké pohoří. “Ah, nádhera,“ musel jsem si oddychnout nad tím pohledem. Mnohem krásnější než Metropole, krásnější, než civilizované město plné uspěchaných lidí, hluku a špinavého vzduchu. Bez známky pokroku…, vloudila se mi do hlavy cizí myšlenka, až mě to samotného zarazilo a probralo z kochání. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem Sandaliovi nedořekl o té základně. “Abych to dokončil, kolem základny zatím nebyly zaznamenány žádné stopy po anomáliích. Měli bychom mít klid na to se více zasvětit do našich schopností a oddechnout si.“

Sandalio Calisto - 14. října 2013 21:10

Discuss time Pozorně jsem poslouchal a odhrnul si z cesty větev. Výstup mi kupodivu nečinil takové problémy. Sice jsem neaktivoval hyper, ale stejně. Bylo to... snažší. Jako bych měl mnohem více zkušeností. Vylezl jsem nahoru a postavil se vedle Barrase. Tak se zdá, že jsem vás podcenil. Zamumlal jsem a rozhlédl se. A armáda tohle místo nezaznamená? Pokud nás tak moc chtějí najít, skoro bych řekl, že by mohli hledat i tady. Zeptal jsem se a prokřupal si krk. Ale byl tu krásný výhled, to se musí uznat.

Ludovic Barras - 14. října 2013 21:17
	Discuss this “To se určitě brzo dozvíme. Pokud ovšem chcete strávit zbytek života na útěku, můžeme pokračovat dál,“ navrhl jsem s lehce sarkastickým tónem a pokrčil rameny přičemž jsem se ohlédl i na utrápenou Kieru. “Trochu se té představy děsím, možná bych se raději nechal zajmout…,“ dodal jsem polohlasem a pomalu se dal na sestup do údolí před námi.

Kiera White - 14. října 2013 23:39

Disgust... Stále jsem se držela role. Potichu a zkroušeně jak jinak? Obešla jsem kámen a přešla chuť se prostě teleportovat za něj. Držela jsem svoje schopnosti zkrátka. Pokračovali jsem v cestě. Šla jsem kus za nimi a i přesto, že to nebylo vidět jsem si výstup užívala. Rozhodně by mi dřív činil větší problémy... a taky by mi bylo chladněji. Jedna z mála pozitivních věcí. Poslouchala jsem rozhovor. Měla jsem chuť bavit se s tím ve mě, ale dle všeho jsme musela mít na všechno aktivované schopnosti. Na čtení myšlenek, domluvu s ním a kdybych chtěl změnit svůj povel nebo ty dva v jeskyni ovládat tak bych je musela aktivovat taky... takhle byli jen nastavení na určité heslo a pak se sami dají do pohybu... pohlédla jsem na hodinky a uvažovala kdy jsem vyrazili. Ale vojáci to zvládnou včas. Jako vždy. Začala jsem slézat do údolí kousek za ostatními

Anomálie - 15. října 2013 09:09

Mezitím v jeskyni Jakmile skupina tří utečenců překročila horu, první posádka armádního týmu dorazila k jeskyni, kde se odehrála druhá demonstrace síly anomálií. Ta z místa vyzařovala zcela jasně, už tím, že po sobě Kiera zanechala stopy. Jednotka těžkooděnců postupovala obezřetně a důkladně. Došli až k ohromné díře ve skále způsobené Sandaliem, ihned poté upoutala jejich pozornost trojice studentů tojící kousek od ní. “Stůjte, ruce vzhůru!“ rozkázali ihned, jak si mysleli, že se jedná o hledané. ~ Mezitím ti praví právě oni sestupovali po horských pláních do údolí. Nebo spíše klusali, jak byla cesta dolů snazší. Holé skály brzy zase vystřídal les. Byl mnohem hůře prostupný a nebylo ničím zvláštní, když vám po kluzkém povrchu ujela noha, nebo jste zakopli o „bludný“ kořen. S přicházejícím soumrakem Barras vydal povel ke zrychlení kroku. Nejenom proto, že jste už byli blízko základně, ale i kvůli divoké zvěři, protože smečky vlků výskyt medvědů zde nebyl ničím neobvyklým. A jak jste tato stvoření znali, nejednalo se o žádná plachá zvířata a domácí mazlíčky. Netrvalo dlouho a jak už byla základna na dohled, ozvalo se blízké vytí. (představte si více vegetace okolo a méně světýlek samozřejmě. Nechce se mi čmárat do cizího artworku. To jen tak pro přibližnou představu o rozloze objektu)

Kiera White - 15. října 2013 17:41

Split up Jeskyňka Když se ozvali kroky těžkých vojenských bot tak obě loutky zaujali svoje pozice. Jason - první obládaný- se napřímil a přitáhl k sobě jednoho k rukojmích. Elizabeth- druhá loutka- to jen s hrůzou pozorovala a mlčela. Oba měli od své Paní pokyny, které musí do puntíku splnit. Hraní tohohle divadla bylo součástí. “Stůjte, ruce vzhůru,“ zakřičeli vojáci. Agresivnější z dvojice šlehl po Elizabeth velmi nebezpečným pohledem. Ona se jen zhluboka nadechla a odolávala jeho pohledu. Ani nad tím neuvažuj, zavrčel. Nech toho! Nemá to smysl. Ublížili jsme jim. Podívej se na ně. Jsou vyděšení k smrti. řekla prosebně. Protože měli do hlavy nasazené umělé vzpomínky tak bylo složité odlišit pravdu od lži. Jenže pak se budou chovat stejně jako učitel, odcekl a ukázal k východu z jeskyně. To není pravda. Když je pustíme tak to pochopí. Nepřidělávej nám už další problémy, prosím… zaškemrala. A co oni? Co myslíš, že s námi udělají? Je to armáda, proboha! Pomůžou nám… řekla nejistě. Doufala v to. Jason si to chvíli převaloval k hlavě. Pak jen zavrtěl hlavou. Oči mu nepřirozeně modře zapláli a on se otočil na vojáky a udělal rychlí krok vpřed. Svého spolužáka nechal za sebou a pozvedl nůž. Elizabeth se jen skrčila do boku a s podobnými plamínky v očích ho sledovala. Přežít má jenom jeden. Elizabeth. Má zůstat naživu a zešílet žalem. A stále vydávat záblesky anomálie… It was fun to manipulate with them… A zpět ke mně… Když jsme začali scházet dolů začala jsem cítit, že se vše dalo do pohybu. Loutky se hýbali. Neměla jsem je pod kontrolou, ale věděla jsem co se děje. Celou scénu jsem stvořila podle obrazu svého. Jediné co se dosadilo byli vojenští účinkující… Když jsme slezli z kopce dolů pocítila jsem náhlou ránu. Prohla jsem se v pase a zhluboka se nadechla. Jinak jsem, ale byla potichu. Poslední krok byl hotov. Teď zůstává jen jedna loutka. Zamrkala jsem, narovnala se a pokračovala v cestě, jakoby se nic nedělo. Mírná bolest břicha přetrvávala. Ozvalo se zavytí. Teď néééé… zafňukala jsem a trochu přidala do kroku. Nechtělo se mi používat schopnosti. Měla bych pak všechno co se děje s loutkami na očích… Asi se to dá nějak odříznout, ale to bych musela mluvit s tím svým Dárcem… každopádně nevím jestli bude normální použít naše anomálie v místech kde žádné nebyli. Radši bych si pospíšila… ale nebudu vám do toho velení lézt, soudruhu Lenine. pronesla jsem otráveně a v očích mi zeleně zářilo.

Sandalio Calisto - 15. října 2013 18:13

Stamp on the ground Spokojen s Barrasovou odpovědí jsem započal spolu s mými spolubojovníky sestup. Nahoru a zase dolů. Na tohle téma mě napadá tolik filozofických myšlenek. Zamumlal jsem a přeskočil kořen. Zahlédl jsem Kieřino prohnutí se v břiše. Přešel jsem blíže a pozoroval ji. V pohodě? Zeptal jsem se jí. Nicméně pokračovala v chůzi, takže asi neumírala. Snad. I já jsem zaslechl vytí a zpozorněl jsem. Barrasi. Vypadáš, že se tu vyznáš. Ti vlci... mám dvě otázky. Troufnou si na lidi a budeme potřebovat schopnosti k jejich poražení? Zeptal jsem se potichu a pozorně se rozhlédl.

Anomálie - 15. října 2013 18:15

Jeskyně “Ještě jednou opakujeme, odložte všechny zbraně! Ruce za hlavu a nic se vám nestane, budete deportováni zpátky do bezpečí Metropole,“ zvolal znova ten samý voják a stejně jako ti zbylí nepřestával mířit na studenty. Ty plamínky v jejich očích byly až moc podivné na to, aby nechali vojáky chladnými. Jelikož Jason nereagoval, vystřelili na něj taserem. A stejně tak udělali, pokud se hnul i druhý student a studentka.

Ludovic Barras - 15. října 2013 18:35

Poblíž základny Prudce jsem se otočil, jakmile jsem zaslechl, že s Kierou není něco v pořádku. “Vzchop se, už jsme skoro tam!“ utrousil jsem nervózně, jak jsem se nemohl dočkat, až zase budeme na chvíli v bezpečí a celý ten plán našeho útěku budeme moci znova přehodnotit. A přehodnotit i nás samotné, včetně těch schopností. Což se mohlo stát už dřív, protože se z lesů ozvalo zavytí. Doprdele, nejdřív armáda, pak tyhle bestie... “Pokud si pospíšíme, tak ne!“ odpověděl jsem Sandaliovi a přiskočil ke Kieře. Bez varování jsem jí vzal do náruče a rozeběhnul se. Pokud mi uměla číst myšlenky, mohla poznat, že to nedělám proto, abych ji znemožnil, ale protože nechci riskovat, že jí chytne znova nějaká nevolnost a v půlce trasy se mi složí k zemi. Zároveň jsem nechtěl riskovat použití schopností. Zatím. Při běhu lesem jsem si připadal jak na překážkové dráze. Neustálé přeskakování, ohýbání, vyhýbání, kluzká zem a listy, které nás všechny sem tam strefily. Vytí bylo stále častější a přibližovalo se, i když jsme běželi. Byli nám v patách o tom nebyl pochyb. Základna už byla na dohled. “Támhle!“ křikl jsem a seskočil z malého srázu. Při dopadu div mi Kiera nevypadla z náručí. Před námi byla rozlehlá rampa s přístupovými schodišti a za ní ve skále vetknutá základna, celkem slušně zarostlá. Při náběhu na rampu z lesa vyskočili první členové vlčí smečky. “Neotáčejte se a utíkejte! Do té brány!“ zavelel jsem a doufal, že Sandalio pochopí, že to bude muset být on, kdo bude muset ty ohromné kovové dveře zavřít ihned jak do nich vklouzneme.

Kiera White - 15. října 2013 18:54

Proč si při zmínce o taseru vzpomenu na Thora? Jeskyně "Ne!" vykřikla Elizabeth. Původně ho měli zastřelit... ale s touhle možností stvořitelka počítala taky. Takže geniální Jason se při dopadu zpět na záda praštil do hlavy o velmi ostrý kámen. Elizabeth začala bulet a obmotala si ruce kolem těla. "Co jste mu to udělali? Jste neschopní!" křičela a zoufale k němu zaklekla a upustila zbraň. Zpět k nám Na Sandaliovu otázku jsem neodpověděla. Ne nebyla jsem v pohodě. Hlavně není vůbec fajn, když dostane vaše loutka taserem. Není to jako kdyby jste to prožívali vy sami, ale brní to jako čert. Než jsem se stačila dát do kopy tak mě chytil Barras do náruče a běžel se mnou pryč. Jeho myšlenky mi kvůli neaktivovaným schopnostem zůstávali skryté. Byla jsem, ale potichu protože mi po chvíli začala migréna jako po pěti martiny a sedmi velkých olivách. Proběhli jsme lesem jako šílení a já oproti ostatním měla pěkný výhled. Byla jsem, ale potichu. Když jsme skočili automaticky jsem se ho chytila jako klíště. V nejhorším bych se od něj odrazila a nechala ho se rozmáznout o zem. To je toho... ale musela jsem se držet role. Když jsme vběhli dovnitř... vlastně oni vběhli já se nesla... tak jsem sledovala Sandalia jestli může zavřít dveře. Každopádně jsem se přetočila jako lasička v Barrasově náručí tak, abych mohla natáhnout ruku přes jeho rameno vdechla trochu kouře a odpálila vlka zpět. Migréna sílila a nastala tma. FUCK.

Sandalio Calisto - 15. října 2013 19:18

I feel bad for that pack TT.TT Přikývl jsem, a ještě než jsme dopadli na rampu aktivoval jsem Hyper. 1...2...3... asi 6 vlků. Z toho tři na rampě. Prolítlo mi hlavou. Jakmile jsme dopadli, nastavil jsem ruce před sebe a zážehem plamenů se odmrštil dozadu. Ve vzduchu jsem udělal menší salto a dopadl na prostředního vlka. Bez většího zájmu jsem vlkům po stranách jednu vrazil, dal ruce za sebe a znova pomocí zážehu vyběhl dopředu. Netrvalo dlouho a přeběhl jsem Barrase s Kierou. Jakmile jsem vběhl do základny, pustil jsem se do zavírání dveří. Šlo to ztuha, ale šlo. Navíc díky Kieře se mi je podařilo zavřít bez toho, že bych nějakého vlka zbavil hlavy. Jakmile jsem je zavřel, pustil jsem se do svařování. Prima cvičení na zlepšení ovládání plamene. Ozvala se bytost. Jen jsem se pousmál. Když bylo hotovo, přešel jsem k Barrasovi. Jsi v pořádku? Podíval jsem se na Kieru a povzdychl si. Asi netušíš, co s ní je, že? Zeptal jsem se jen tak mimochodem. Můj hlas zněl trochu hlubší, než normálně, ale museli byste se na to soustředit.

Ludovic Barras - 15. října 2013 19:31

Don’t feel bad, Theky wouldn’t even be sorry Byla to pěkná smršť, co Sandalio předvedl, aby nás vlků zbavil. Nemohl jsem mu nic vyčítat, kdyby schopnosti nepoužil, nejspíš by nás už všechny tři vlci trhali s chutí na kusy. Kiera z mojí náruče dokonce Sandaliovi pomohla, což jsem nečekal. Hned po tom omdlela. Zastavil jsem už u stěny obrovské chodby, ve které jsme se teď nacházeli. Místy ze stropu trčely kusy plechu, betonu, drátů i přetrhaných kabelů. Opatrně jsem Kieru položil na zem a hlavu jsem ji opřel o stěnu. Měl jsem za to, že se musela z neznámého důvodu vyčerpat poslední ranou. Shodil jsem ze zad batoh a rychle vybalil radar. Sandalio zatím zkušeně zapečetil vchod. Bohužel jak jsem byl zabraný do měření anomálie, nestihl jsem mu ani poděkovat. “Anomálie je stálá, nevymizela,“ ujistil jsem se a radar zase vypnul. “Bohužel, … nemám tušení, co se stalo, prostě najednou omdlela.“

Sandalio Calisto - 15. října 2013 19:42

Exploring time! Zavřel jsem oči a deaktivoval Hyper. Když jsem je otevřel, už měly normální odstín, stejně jako můj hlas. Pravděpodobně to je její schopností. Venku zbyli pravděpodobně tři vlci. Možná čtyři, nevím, jak silná je ta schopnost, co použila Kiera. Oznámil jsem mu a zívl. Byl jsem... unavený. A co budeme dělat teď? Rozhlédl jsem se a pohledem zkontroloval dveře. Zdálo se, že ještě nějakou dobu vydrží. Kam se hrabe metropole. Takový luxus. Pousmál jsem se a posadil se na opačnou stranu chodby.

Kiera White - 15. října 2013 20:00

My mind fuck Byla tu znovu tma… a zima. Ale už mi to nevadilo. Chladno mi bylo normálně. Rozhlédla jsem se kolem. Jednou. Podruhé. A najednou tam stál. Oproti minule měl na sobě jednoduchou, zelenou tuniku. A na tváři mu přibylo vrásek Co se děje? zeptala jsem se zvědavě. Nic co by mělo zatěžovat tvůj chytrý mozek, ženo. odpověděl s mírným úšklebkem, který nebyl vůbec upřímný. Přešla jsem chuť říct, že nejsem žádná žena, ale nechtěla jsem ho dráždit. Pakliže máš čas ráda bych se na pár věcí zeptala… Času je přehršel. Tvoje tělo je v bezvědomí, takže pár hodin určitě. řekl klidně. Co přesně jsi zač? položila jsem první otázku. Vy lidé nás nazýváte bohy. Žijeme v jiném světě- v Asgardu, který je středem všech světů a nachází se uprostřed božského stromu- Yggdrasilu… odmlčel se a nechal mě vstřebávat informace. Ale byla jsem potichu a neskákala mu do řeči. Tak proto jsem řekla Sandaliovi Midgardian… Lidé mi říkají bůh lží nebo neplechy... Jmenuji se Loki. mírná úklona. Spíš ze zvyku než protože se klonit chce. Neporodil jsi- byla jsem přerušena Ani nezkoušej to dokončit. zavrčel nebezpečně. Zvedla jsem ruce v sebeobraně. Ok ok… proč na mě ty schopnosti mají takoví efekt? Myslíš povahu? Pravděpodobně to bude tím, že máme silné spojení a já nejsem tak hloupý jako třeba můj bratr… Thor? zeptala jsem se jen abych se teda ujistila, že vím o co jde. Odpovědí mi bylo pokývání hlavy. Proč jsem vůbec omdlela? zamyslela jsem se. Jsi teprve na začátku… schopnosti nejsou úplně rozvinuté. Zatím je používáš intuitivně a stojí tě víc energie, než by stáli mě. Časem se to určitě zlepší. Ale prozatím ti odporučuji nepoužívat ovládání mysli. Musela by jsi mít kopí. řekl. Už nevím kdy jsem k němu přišla blíž, ale rozhodně vypadal sešleji než předtím… unavenější. Kopí… zamyslela jsem se. Přišlo mi že jsem při boji měla prázdné ruce… asi mi chybělo v rukou. Loki se rozhlédl. Jakoby ho něco poplašilo. Co se děje? zeptala jsem se a rozhlédla se kolem, jako bych mohla něco vidět. Chtějí mě probudit. Musím jít… samozřejmě se opět uvidíme… ušklíbl se a prošel skrz mě. Přišlo mi jako by mě kopl kůň. Bolelo to. Rvalo mě to na kusy. Nebyla to bolest… Byli to emoce. Osamocení. Zrada. Nedůvěra. Uvnitř bylo… chladno. Uvnitř mě. Tohle nebyli moje myšlenky… ani ty vzpomínky… ani ty emoce. Byli Lokiho.

Ludovic Barras - 15. října 2013 20:10

More like break time Jakmile zmizely Sandaliovy ohníčky, v chodbě se udělala celkem šero, ale někudy zvenku se sem okny s tlustými skly dostávalo stále dost světla na to, abych se jeden uměl zorientovat. “Jo, díky, dobrá práce. Asi to jinak ani nešlo,…“přiznal jsem a pokusil se pousmát. Zvenku byly stále vlci slyšet. Chvíli ještě naráželi do dveří a pak se nejspíš někam odporoučeli, protože hluk utichl. “Asi bude nejlepší, když před sebou přestaneme ty anomálie skrývat. Jestli chceme fungovat jako tým, musíme jeden o druhém vědět co nejvíc. Jinak nepřežijeme další den na útěku,“ povzdychl jsem si. Kiera stále nejevila známky toho, že by se měla probrat. Vzal jsem jí znova za ruku jako prvně. Byla chladná, jako kdyby měla ruce z ledu. Na rozdíl od ní a Sandalia na mě nebylo doteď poznat, kdy jsem využíval schopnosti a kdy ne. Sám jsem si tím nebyl jistý. Až teď, když jsem se znova soustředil na její krevní oběh, puls a tlukot srdce, jsem před očima zaregistroval malé jiskřičky. Stejně tak jsem ale jen mohl mít mžitky před očima. Hm, je v pořádku, je to jenom slabost,… Za pokus to stojí, proběhlo mi hlavou. Pevně jsem jí stiskl ruku do dlaní a zavřel oči. Dlaně zazářily červenou barvou, jako kdyby je někdo zevnitř prosvítil silnou baterkou. Jakmile jsem je roztáhl, bylo mezi nimi vidět kroužící kapky krve, které se následně vstřebaly do ruky Kiery. Jí to mohlo způsobit nával energie a při nejlepším také probuzení.

Sandalio Calisto - 15. října 2013 20:33

In my heart, there's a fire Přikývl jsem, když Barras skončil. To je sice pěkné, ale já sám o té to... anomálii nevím nic. Jen co jsem to dořekl, zatmělo se mi před očima. A objevil se znova můj dárce. Temnota se začala měnit v jakousi místnost. Uprostřed byl stůl, kolem něho židle. Muž s plamenem na čele ukázal na tu prázdnou naproti sobě. Posaď se džuiči. Je čas ti říci pár věcí. Zamrkal jsem a posadil se. No... jak začít. Asi bych se měl přesvědčit. Jsem Sawada Tsunayoshi. Vongola Džudajme. A ty jsi Vongola Džuiči. Nedělám si iluze. Japonsky moc lidí neumí. Ale Džudajme znamená deset. A džuiči jedenáct. Jsi tedy jedenáctý boss Vongoly, v mém světě to je jedna z nejsilnějších mafií. A skoro i státem nad státy. Nechci po tobě, aby jsi něco takového založil i ve svém světě. To je nemožné. Nebo velmi nepravděpodobné. Nicméně ten oranžový plamen na tvé hlavě a rukou, je znamením, že máš v sobě plamen oblohy. Plamen, který měli již po několik desetiletí jen bossové rodin. Tato schopnost ti je dána, aby jsi ochraňoval vše, co je ti drahé. Své přátele. Svou rodinu. Svou... famiglii. Při posledních větách se v židlích začaly objevovat postavy. Svěřuji ti tedy plamen oblohy a Vongolu v tvém světě. Bojuj ne za mír. Ne za stát. Ne za někoho. Bojuj jen pro své přátele. Zvedl se a postavy začaly zase pomalu mizet. Poté zmizel stůl. Poté místnost. Jsi dobrý člověk, Sandalio. Nezklam mě. Usmál se, a zmizel i on. Když jsem se probudil, byl jsem v Hyperu. Zamrkal jsem a Hyper deaktivoval.

Kiera White - 15. října 2013 20:37

Koloušek ლ(ಠ益ಠლ) Zhluboka jsem vydechla kouř a s trhnutím se probudila. Prohnula jsem záda do oblouku a sedla si. Cos mi to dal?! zapištěla jsem a začala si sundávat košili. Je mi vedroooo zvedla jsem se a rozplácla se na podlahu. Jak ta krásně chladila... Po chvíli jsem se zvedla. a začala se ohledávat. Co se stalo? zeptala jsem se. Jak dlouho jsem byla mimo? řekla jsem naprosto chladně a prohrábla si vlasy. V očích mi zeleně jiskřilo.

Ludovic Barras - 15. října 2013 20:44

Dude we are freezing here To, co se mi povedlo sice Kieru probudilo, ale asi neladilo s její anomálií, protože zareagovala tak prudce asi jako když kočku polijete vodou. V ochranném gestu jsem dal ruce dlaněmi vzhůru, jako když se vzdávám a ukročil stranou. Počkal jsem, až se uklidní. Lepší nějaký poznatek, než žádný, pousmál jsem se v duchu. “Dost dlouho na to, aby si nás vyděsila,“ řekl jsem jí a ruce dal zase dolů a založil si je na prsou. Pak se ohlédl na Sandalia, který právě znovu deaktivoval svoje plameny. “Co se stalo? A víš, že chci slyšet všechno,“ vrátil jsem pohled na Kieru a dodal: “Máme nové pravidlo. Žádné tajnosti,“ zdůraznil jsem svoje slova tím, že jsem na ní výhružně ukázal. Věděla moc dobře, že mi pár vysvětlení dluží.

Sandalio Calisto - 15. října 2013 20:50

Want some warming up? Podíval jsem se na Kieru a na Barrase a chvíli vstřebával informace. Poté jsem zaregistroval Barrasovu otázku. Mluvil se mnou dárce a dal mi pár... informací. Mírně jsem se pousmál. Začínal jsem si zvykat, neříkat všem všechno. Stačí jen to, co chtějí a potřebují vědět. Tajnosti jsou potřeba. Bez nich by se celý svět zhroutil už dávno. Celá vláda pracuje na tajnostech. Každý člověk má něco, co nikdy nikomu neřekne. S jemným úsměvem jsem upozornil Barrase a opřel se hlavou o stěnu. Jsem...unavený. Zívl jsem.

Kiera White - 15. října 2013 21:01

Doki doki desu Sandalio informoval své okolí, že nás nehodlá informovat... kdybych chtěla tak bych věděla co tam v té hlavě má za pochody. Pak se otočil na mě. Povzdechla jsem si. Loki mi vysvětlil proč jsem zkolabovala... zdá se, že dokud nemám speciální zbraň tak mě schopnosti vyčerpávají... ovládání mysli prozatím odzvonilo... A to předtím- ještě v lese jsem dostala signál, že se loutky dali do pohybu. Jedna je mrtvá... druhou asi povezou pryč... poznamenala jsem chladně a zvedla se. Stále s jiskřičkami v očích Jdeme to tu prozkoumat?

Ludovic Barras - 15. října 2013 21:10

Je libo průzkum? “Hm, dobrá, s tím se dá pracovat, děkuji Kiero,“ pokýval jsem párkrát a pak vrátil pozornost zpátky na Sandalia.“Co se týče vládních tajemství, myslím, že jsem vám jich už prozradil dost na to, abych zase mohl znát ty vaše,“ nahodil jsem argument a pozvedl obočí. Alespoň že Kiera spolupracovala, popravdě jsem čekal opačné reakce, ale i tak jsem v mezích spokojený. “Můžeme, ale bylo by fajn neztratit se tu,…“ podotkl jsem a pokynul těm dvěma, aby se dali do pohybu. Sandalio vypadal unaveně, takže mi nedalo a musel jsem se zeptat: “Mám v batohu studený kafe, jestli chceš?“ Nebylo moc jasné, jestli to myslím vážně, nebo ze srandy.

Sandalio Calisto - 15. října 2013 21:16
	*zzzzzzzzzz* Podíval jsem se na Barrase. Zjevně mi ty schopnosti daroval boss mafie. Spokojen? Zvedl jsem obočí. A průzkum nechám vám. Já budu hlídat a asi spát. Spoléhal jsem, že mě intuice probudí. Na jeho nabídku s kafem jsem jen zavrtěl hlavou a pobídl je rukama k odchodu. A možná si dělejte na ten Barrasův tablet mapu. Poradil jsem jim ještě.

Kiera White - 15. října 2013 21:22
	Procházkaaaaa Boss mafie? To k tobě sedí... řekla jsem a nebylo poznat jestli to myslím v odbrém nebo ve zlém. Protáhla jsem se a vyrazila první. Budeme za sebou aspoň drobit chleba? zeptala jsem se, vdechla trochu kouře a nechala si změnit oblečení na pohodlnou pelerýnu. Schopnosti jsem zatím nechala spát. Oblečení i po deaktivaci zůstalo změněné. Bylo to mnohem pohodlnější.

Ludovic Barras - 15. října 2013 21:26

I’m surrounded by gods Uznale jsem zvedl obočí, když Sandalio přeci jen vypustil informaci navíc. A docela zásadní. V té chvíli jsem měl zcela jasno v tom, na jaké úrovni se nacházíme a s kým mám vlastně od toho incidentu čest. Ne, nesnížilo mi to sebevědomí, naopak mi to dodalo trochu kuráže v tom smyslu, že se o sebe tyhle děcka nakonec dokážou postarat sami. Už proto mi nevadilo, že se Sandalio rozhodl zůstat a hlídat jeden z mnoha vchodů. “Hm, dobře. Kdyby se cokoliv dělo,…víš co dělat. My už si tě najdeme,“ kývl jsem a otočil se k odchodu. “Tablet je bohužel skoro vybitý a nerad bych ho vybíjel ještě…“ odmlčel jsem se a počkal, až Kiera změní podobu svého oblečení. …víc,“ dodal jsem a povzdechl si. “Máš dobrou paměť Kiero?“ zeptal jsem se jí jak jsme se rozešli chodbou dál a naše hlasy se odrážely od stěn.

Kiera White - 15. října 2013 21:30
	Uvííííí Počkala jsem až mě Barras následoval. Paměť? Abychom se nezratili? Ne nemám... ALE! vrátila jsem se zpět pro košili a vytáhla z ní fixu. Mám fixku! A nebojím se ji na stěny použít! vzala jsem ji vítězoslavně a vyrazila

Ludovic Barras - 15. října 2013 21:37

Eevee? WHERE Zůstal jsem stát na místě jako přikovaný, když se Kiera vrátila s tlustou černou fixou. Div jsem se neplácl přes tvář dlaní, jak šílený mi ten nápad přišel. Ten bude její... Stěny byly dost poničené a místy i špinavé na to, aby se na nich nějaká značka vyjímala, ale… “Za pokus to stojí,“ pokrčil jsem rameny a sledoval Kieru, jak dělá první značku a pak jsme šli dál. Chodba vedla až k napůl vylomeným dveřím, za kterými se skrývala obrovská hala s vodní nádrží. Světlo tam pronikalo přes jakousi bývalou ventilačku velikosti malého činžáku.

Kiera White - 15. října 2013 21:44
	Wauuuu "No co? Příště to do té stěny vypálím, když vám to vadí, soudruhu." řekla jsem provokativně a čmárala značku. Když jsme došli do toho... obřího tentononc tak jsem otevřela pusu. Nebydlí tu nějací tvoji upírští souputníci? zeptala jsem se. Držela jsem se role a přitom spíš uvažovala nad tím, co jsem se dozvěděla při rozhovoru v Temnotě. Rozhlédla jsem se kolem a vyrazila náhodným směrem.

Ludovic Barras - 15. října 2013 21:55

Věř nebo ne, možná by to bylo praktičtější,…“ ale nebudu dráždit hada bosou nohou. Jestli přebírá schopnosti Boha, hrozí, že se sem skrze ní nakonec dostane a způsobí tu nekontrolovatelnej chaos… , dodal jsem si pro sebe v myšlenkách a šli jsme dál. Pokaždé jsem zpomalil krok, když dělala značku. Došli jsme do ohromné haly. Překvapila mě svou prostorností. Kiera prohodila něco o upírech. “Pff, jací upíři? Tohle je nějaký bývalý nakládací prostor, žádné doupě. Sejdeme dolů, třeba tam kromě promáčených bot něco najdeme,“ pohodil jsem hlavou na kovové schodiště kousek od nás. V polovině sestupu jsme ale zjistili, že ho půlka chybí a dolů je to krásných deset metrů seskokem.

Kiera White - 15. října 2013 22:03

Princess princess Říkám- nemám kopí. odcekla jsem a sledovala okolí. Pak jsem se vydala za ním a nahlédla do díry pod námi. Tak nějak uvažuju, že ti dlužím dobrý skutek... řekla jsem polohlasně a stoupla si vedle něj a vdechla kouř. Tak jdeme. řekla jsem s úšklebkem a strčila ho dolů. S mojí silou bez problému. Spadla jsem spolu s ním a chytila ho jako princeznu do náruče. Odrazila jsem se od protější zdi a pak dopadla s hlasitou ránou na zem. Podlaha mi pod nohama popraskala, ale já se bez problémů narovnala. Na svalnatého chlapa jsi jako peříčko... poznamenala jsem.

Ludovic Barras - 15. října 2013 22:10

no homo Se stejnou vehementností jako se Kiera štítila mého uzdravovacího čehosi jsem se já vymanit z její náruče, jakmile jsme dost tvrdě dopadli na zem. Já bych to zvládnul sám!“ Nezvládnul, ale to je jedno, připadal jsem si teď hrozně. “Fajn, teď jsme si kvit,…“ oprášil jsem se a přimhouřil oči na ten její přihlouplý úšklebek. “Jestli v tomhle hodláš pokračovat, zkus být … užitečnější. To ti neřekl, jak to kopí získáš?“ nahodil jsem jiné téma, abych na ten zážitek rychle zapomenul.

Kiera White - 15. října 2013 22:18

STOP! Hammer time! Samozřejmě... odpověděla jsem, když se začal kasat. Obličej se opět vrátil k chladnému výrazu. Není to tak, že by mi řekl, že ho získám. Pravděpodobnost tu je, ale jde spíš o to, že se o něm zmínil. odpověděla jsem a hned se chopila hry na změny tématu. Když už mluvíme o užitečnosti... k čemu ti vlastně je, že nám pomůžeš? Co tím sleduješ? Jsi voják a odvodila jsem, že zkoumáš anomálie... a teď před armádou utíkáš- s jedním málomluvným budoucím mafiánem a s holkou, která má nadosmrti změněnou osobnost. Nezajímá mě, že jsi nám řekl tolik 'vojenských tajemství'. Mě zajímá tvůj motiv. stále jsem pokračovala v cestě.

Ludovic Barras - 15. října 2013 22:36

Guuurl, oh no you don‘t Pod nohami nám čvachtala voda, která se vylévala z nádrže a místy na rozbité podlaze tvořila louže a potůčky. Chvílemi to vypadalo, že se snažím udržet krok s ní a chvílemi zase ona se mnou, čím naléhavější její otázka byla. Nejdříve jsem jen zatvrzele mlčel, jak jsem střádal myšlenky... “Můj movit? Sama jsi to už řekla! Od té chvíle, co se tu objevila první anomálie, byl jsem nepřetržitě součástí výzkumu! To, co se nám tam v lese stalo, to, co se děje teď je něco neuvěřitelnýho, uvědomuješ si to vůbec?“ zvedl jsem hlas. “Myslíš, že armádu zajímají nějaký podělaný levitující nebo lokální požáry? Něco, co nemůžou uchopit a ovládat? Niet!“rozhodil jsem naštvaně ruce do stran. “Chceš znát můj motiv? Co třeba fakt, že jakmile se někdo z nás dostane do rukou armády, podstrčí jim pod nos neomezený možnosti, který můžou vést k další a mnohem efektivnější zbrani hromadnýho ničení! A teď si představ, že jí mají obě strany,“ nakousl jsem další téma, ale ve své obhajobě už nehodlal pokračovat. “Jasně, taky si můžete jít po svých,… ale než to uděláte, budu vám v patách tak dlouho dokud nezjistim, čeho všeho jste oba dva schopný.“

Kiera White - 15. října 2013 22:43

Stop! Karkat time! Takže jsem prostě subjekty tvého pozorování? Více než zajímavé... odmlčela jsem se. A myslím, že to je zajímavé... rozhodně je pravda, že toho armáda bude chtít využít... a až se o tom dozvědí teroristé tak ti také. Ovšem stále je tu třetí strana. odmlčela jsem se a nechávala myšlenky volně pobíhat po hlavě. Hmmm... a ty si myslíš co? Byli bychom dobrá zbraň a nebo by jsi nás rád někde zavřel a doufal, že nás nikdy nikdo neobjeví? Budeš si dělat poznámky do svého tabletku a mi budeme jako králíci, na kterých se zkouší lék proti chřipce? ptala jsem se nevzrušeně. A vůbec. My jsme ti řekli co víme o našich schopnostech. Co ty? a ano opět jsem mu tykala. Otočila jsem se na něj a dvě zelené tečky se blýskli ve tmě.

Ludovic Barras - 15. října 2013 22:54

No, it’s Karah-Oki time! Kiera nepřestávala klást otázky, stala se nějak moc zvídavou. Bohužel jsem musel v duchu konečně přiznat, že na to má nárok, ale … raději bych pomlčel. “Ne, krucinál tak jsem to nemyslel. Teda ano, i tak by to šlo, ale….“ začal jsem znovu obhajovat svoje postavení a důvody, ale nedala mi prostor a zakončila to dalším dotěrným dotazem, který jsem ale já kladl jim ještě před chvílí u vchodu do základny. A navíc mi začala zase tykat. Cítil jsem, jak mi vztek začíná zase stoupat do hlavy. Uhnul jsem pohledem, jakmile mi zatarasila cestu. “Nechci do toho sebe tahat. Mně se žádný dárce neozval, nemám důvod k tomu se schopnostmi pracovat jako vy,“ odsekl jsem a doufal, že to bude stačit. Ale zalhal jsem a neměl jsem čisté svědomí.

Kiera White - 15. října 2013 23:01

You are talking to god of mischief... S chladným pohledem jsem ho pozorovala a přeměřovala ho od hlavy až k patě. Víš čí schopnosti mám? Víš, ne? Tak si laskavě odpusť lži. Nemá to smysl. Cítím to z tebe na dálku. Lež tak nádherně zavání. zamručela jsem a udělala krok vpřed. Stíny v mém obličeji potemněli. "Možná bych tě prostě mohla donutit, aby jsi to řekl, víš to? Můžu." řekla jsem temně a naklonila se dopředu. Pak jsem se zase narovnala a věnovala mu ten vlčí úsměv. "Vzhledem k tomu, jak si důvěřujeme, pane Hyde tak to bude brzo nevyhnutelné. Co další lži? Nečeká tady na nás třeba nějaké překvapení? sledovala jsem jeho reakci. Jednoduchý test. Nic víc.

Ludovic Barras - 15. října 2013 23:08

Give me the „you tried“ stamp now Snažil jsem se vyhýbat očnímu kontaktu a dělat, že mě více zajímá hladina nádrže, než to, co říká. Jenomže svědomí hryzalo stejně jako její řeči a postoj. Nešlo tomu vzdorovat. “Nic, co by překvapilo i mě,“ procedil jsem skrze zatnuté zuby. “Dva hloupé náznaky neznamenají, že se nechám ovládnout jako vy,“ odsekl jsem pohrdavým tónem. Za každou cenu jsem to chtěl hrát na svou stranu.

Kiera White - 15. října 2013 23:14

NON Dva hloupé náznaky jsou víc než dost... a co se týče toho, že to nemusíš rozvíjet... jak dlouho to v sobě budeš dusit? Nenaučíš se je používat, pak ztratíš kontrolu a někomu ublížíš? Skvěle vojáku. Potlesk. ironicky jsem zatleskala. Clap-clap-clap. Ozvěna se rozlehla po okolí. A jediný kdo se tu nechal ovládnout jsem já. A kupodivu si užívám jedny z nejlepších chvilek svého života. řekla jsem a otočila se na podpatku, abych pokračovala v cestě. Můžu je tleskat tvé důvěře... dodala jsem ještě.

Ludovic Barras - 15. října 2013 23:30

Mais oui! Měl ten výlet snad ještě nějaký jiný důvod, než abych se cítil snad ještě provinilejc, než jak tehdy po smrti bratra? V té chvíli mi připadalo, že ne. Bylo to až moc podobné tomu, co jsem si už jednou prožil. Ten promrhaný okamžik a litování následků, které by vůbec nemusely přijít, kdybych se tehdy rozhodl jinak… kdyby kdyby, sliby chyby. Neměl jsem už sílu na to něco odpovídat, či se pokoušet reagovat. Psychicky jsem byl skoro na dně, jak se mi vracely vzpomínky o tři roky nazpět. Zůstal jsem chvíli stát na místě a tak Kieře dal nějaký ten náskok. “Proč myslíš, že jí vůbec mám,…“ řekl jsem pak, spíš pro sebe a pocítil, jak se mi vrací kuráž k tomu se s ní dát ještě do řeči.

Kiera White - 16. října 2013 07:27

Luíííííííí-s Nejsem hloupá. Když to nejméně čekal a nedíval se tak jsem se trochu ohlédla. Dle všeho moje genialita uhodila hřebík na hlavičku. Otočila jsem se na podpatku po těch posledních slovech. Několika kroky jsem překonala vzdálenost a mezi námi a chytila ho za límec a přitáhla na svoji úroveň, aby na mě nekoukal z patra. Cítila jsem závan vzpomínek, ale nechala jsem to být. Ne, že bych chtěla, ale nechtěla jsem, aby to se mnou znovu seklo. Smrdělo to tu a bylo vlhko. Takže ty jsi vědec. Zkoumáš anomálie a ten další shit. Zajímaš se o Lenina, jsi vycvičený a čestný a jediné co tě napadne je, že ty schopnosti máš na to, aby jsi někomu ublížil? Opět ti tleskám. uklidnila jsem se a strhla ho ke stěně. Naše schopnosti mají nějaký význam. A není to na to, aby jsem ubližovali. Jsou tu na to, aby nám nějak pomohli. A ostatním taky. Kdyby byli náhodné tak nevidíme osobnost, která nám je darovala. Oni si nás vybrali z nějakého důvodu. Když to budeš potlačovat tak se to s tím svým pomalím vnímáním empatii nikdy nedozvíš. pustila jsem ho a začala kráčet chodbou ruce podél těla, jako někdo hrdý. A to jsem a budu.

Ludovic Barras - 16. října 2013 08:58

I WAS IN FCKING IRAQ, KID Nechal jsem se sebou vláčet jako hadr. Neměl jsem stále na to jí nějak fyzicky odporovat, i když jak se mnou praštila o stěnu, měl jsem toho plné zuby, jak si dovoluje. Samozřejmě, mohla si to dovolit, když teď ovládala takovou sílu. “Jak můžeš být takhle sobecká. Jediný, co naše schopnosti způsobily, byla smrt druhých, nepomohli jsme nikomu jinýmu, než SOBĚ!“ Těžce jsem vstal. Ruce se mi vzteky třásly. Mohl jsem snad i žárlit na to, že s nimi dárci tolik komunikují, zatímco já si musím razit cestu sám, aniž by mi někdo podal pomocnou ruku? I to bylo možný, rozhodně jsem se tak cítil, když o tom mluvila.

Kiera White - 16. října 2013 09:20

My phone is such Devlin Studovala jsem jeho obličej a založila si ruce na prsou. Jak můžu být takoví sobec? To je snadné. Jdi si pokecat s chlapem, co chce ovládnout svět a pak přeber jeho osobnost. Myslím, že pak ti bude jedno jestli ti jeden terorista míří na hlavu pistolí. řekla jsem a promnula si kořen nosu. Aspoň jsi si jistý, že to jsi stále ty. zašeptala jsem. A laskavě mě neoznačuj za sobce. Možná je pravda, že chci zůstat naživu, ale to není sobeckost. A od někoho koho ani nezajímá kým se stal to nechci slyšet. zavrčela jsem a vydala se chodbou zpět odkud jsme přišli. Ať si tu bloudí mě je to jedno.

Ludovic Barras - 16. října 2013 09:57

Come at me bro Pohrdali jsme jeden druhým. Já spíš tím, čím se stala, než jí samotnou. Přiznala se mi, že zná záměry svého dárce. A ty se mi nelíbily už vůbec. Bude lepší, když Loki zůstane ve svém světě, co nejdéle. Pak se nejspíš už definitivně urazila, protože si to odporoučela zpátky k rozbitému schodišti. Natáhl jsem za ní ruku, abych jí zastavil, ale, pak jsem si to rozmyslel. Jasně, jen ať si jde. Rozdělíme se, ať jsou větší problémy. Tvrdohlavější rozhodnutí už udělat nemohla, Při kroku vpřed jsem zjistil, že jsem si nejspíš musel něco narazit, jak se mnou Kiera praštila o stěnu. No, výborně,“ povzdechl jsem si. Pak mě něco napadlo. Když to fungovalo na ní, proč ne..na mě.“ Zkusil jsem znova to samé kouzlo s krví, kterého se tolik štítila Kiera. Ve složitějším gestu jsem přiložil ruce na naraženou nohu a zase pustil. Znovu jsem spatřil jiskření kolem hlavy. Malé kapky krve opět zalevitovaly kolem zranění a následně se do něj vsákly. Pokusně jsem našlápl. Funguje to! zaradoval jsem se a pousmál. Další malý krůček ke tvé Velikosti. Úsměv mi z tváře zase hned vymizel. Tohle nebyly moje myšlenky ani hlas, co jsem v hlavě zaslechl. Попробуйте свои пределы, pobídnul mě hlas. “Kiero!“ houkl jsem na ní přes celou chodbu a hlas se nesl hodně daleko natož, aby ho mohla ignorovat. Pokud se otočila, vyzývavě jsem na ní ukázal.

Kiera White - 16. října 2013 10:16
	My tři králové jdeme k vám Čekala jsem, že ho vyprovokuji... že když se otočím a on na mě bude kývat to mě ani moc nazarazilo. Vytvořila jsem svoji projekci a zatím co já jsem si potichu našla úkryt v tmavém stínu a obleceni ztmavlo. Můj odraz se otočil úplně a pohlédl na něj. Nelíbil se mi jeho pohled... projekci neudržím dlouho... ale to nebude zapotřebí. Projekce povytáhla obočí.

Ludovic Barras - 16. října 2013 10:37

Let's play a game Kiera na výzvu zareagovala a po menším zaváhání se otočila. Mental Twin, zbav se ho a objevíš i jí, radil mi hlas v hlavě, ale já vůbec neměl tušení, co tím myslí a jak na to mám reagovat. Postavil jsem se jako při nějakém šermířském souboji. Cítil jsem na dálku, že s Kierou není něco v pořádku. Necítil jsem její přítomnost. Někde tu byla, ale to, co stálo přede mnou, mi nedovolilo na ní zaútočit tím, čím jsem chtěl. Proto jsem se rozhodl otestovat její schopnosti jinak. Zbav se ho! Mávnutím mé ruky dvojníka Kiery zahalil jedovatě zelený kouř. Nic mu to nezpůsobilo. V té chvíli mi došlo, co hlas myslel. "Vylez, Kiero, nebo si tě budu muset najít," zvolal jsem varovným tónem v hlase.

Anomálie - 16. října 2013 10:49

U zapečených dveří Mezitím, co se na sebe Ludovic a Kiera štěkali v nákladní hale, Sandalio se mohl oddávat zaslouženému odpočinku u vchodu do základny. Měl tam celkem klid a ticho. Občas jen někde spadla kapka vody, nebo se meluzína prohnala rozbitými okny. Asi v polovině jeho odpočinku ho mohly probrat ale i jiné zvuky. Vycházely z chodby, kterou prve prošli Kiera s Ludovicem. Ale neznělo to jako oni. Něco se blížilo a při každém kroku cvakalo o podlahu. Pokud jsi byl hodně potichu, zaslechl jsi i vrčivé oddechy a funění. Že by si vlci našli cestu okolo?

Kiera White - 16. října 2013 11:02

Go to sleep and never wake up again. Moji kopii zahalil zelený oblak. Byla jsem potichu a jen povytáhla obočí. Tudy k vzájemné důvěře... poznamena jsem a luskla prsty. Projekce se rozplynula a já udělala krok vpřed na světlo. Tak co uděláš teď? Něco co jsi udělal tomu učiteli? Nebo mě omráčíš a zavreš? Jste všichni stejní... řekla jsem polohlasně a změnila oblečení na to normální. Tak pojď. zavrčela jsem a připravila se na případný teleport ke stěně kousek od něj.

Ludovic Barras - 16. října 2013 11:28

Live or Die Krucinál kdo jsi a proč jsi o sobě nedal vědět dřív? zeptal jsem se sám sebe, když dvojče Kiery zmizelo. Ticho, žádná odpověď. Namísto toho začala mluvit Kiera. Najednou se k té své útočné povaze moc neměla. Ale pichlavých poznámek nenechala. Dokonce i změnila svůj vzhled na normální. раз! dostal jsem rozkaz a až děsivě ihned ho poslechl. Mrštil jsem rukou proti Kieře a z načervenalé záře vylítlo se skřehotem hejno netopýrů přímo na ní.

Kiera White - 16. října 2013 11:41
	P-p-party Tudy k tomu kdo se nechává ovládat svými schopnostmi. Když na mě vypustil hejno netopýrů tak jsem se jen usmála a zmizela. Objevila jsem se u stěny ve vzduchu, odrazila jsem se od ní a vedla proti němu kop na jeho bok. Byla v něm moje síla a váha. Bolestivá věc. Kdo z nás dvou se tu nechává komandovat, co? Můj hlas mlčí. Tvuj ne. Už to nejsem já kdo to nemá pod kontrolou!

Ludovic Barras - 16. října 2013 12:01

Pah-PA! Na její poznámky jsem nereagoval, chtěl jsem z ní a ze sebe dostat co nejvíc. Hejno netopýrů se obrátilo ve vzduchu a letělo zpátky ke mně. Kiera se jim vyhnula a objevila se vedle mě, což jsem nečekal. Hned na to zaútočila a odrazila mě skoro až do nádrže. Zastavil jsem se těsně na jejím okraji. Bolest to byla dost veliká, ale nezabránila mi v tom provést takhle na dálku protiútok a Kieru v momentě zahalil jedovatý kouř. Já se mezitím pokusil zvednout. Na druhý pokus se mi to povedlo a znovu proti ní vypustil hejno netopýrů.

Kiera White - 16. října 2013 12:28

Fly freely! Pěkně se proletěl. Jen co je pravda. Nemělo smysl na něj mluvit. Postupně se začal soustředit a tak mě buď chce zabít nebo omráčit a nebo... vyzkoušet. Nebyl naštvaný, byl více než klidný. Takže to musela být poslední možnost. Rozhodla jsem se mu neukazovat víc než je nutné a zadržela dech. Kolem mě se objevil zelený plyn. Dle všeho byl jedovatý. V jaké míře jsem netušila. Tohle bude bolet... pomyslela jsem si když se do mě pustili netopýři. Nechala jsem se trochu pokousat padla na kolena a pak se přemístila dopředu nechávajíc za sebou svoji projekci. A prudce se odrazila vpřed. Byla jsem skoro u něj když jsem zvedla kus trubky a proměnila ho v kopí, které jsem zabodla do země odrazila se od něj a s nohama mírně od sebe jsem do něj narazila s úmyslem ho srazit na zem, takže až na něj dopadnu budu na něm sedět.

Ludovic Barras - 16. října 2013 15:10

Can this get even more ridiculous? Netopýři měli větší úspěch, než jedovaný plyn. Zasáhli Kieru a ukořistili slušnou porci krve. Se stejně hlasitým skřehotem se vrátili ke mně a předali mi jí. Jenomže, než jsem stihl cokoliv dalšího udělat, Kiera proti mně znova vyrazila a to tak rychle, že jsem skoro nestihl zaregistrovat, jak to provedla. Zmátlo mě její dvojče, chvíli jsem nevěděl, kam se dívat a to byl přesně ten moment, kterého ona využila. Skončili jsme, jak jsme začali, tedy ona měla navrch. Byl jsem znova na zemi, teď už celý promáčený ze všech těch louží, ve kterých jsem se stihl vyválet. Nic příjemného. Ale bolest, kterou mi Kiera působila, byla horší. Nutila mě stále více vzdorovat její převaze. Jiskření kolem mé hlavy sílilo s každým použitým kouzlem, až vzdáleně začalo připomínat nazlátlou auru. Jak jsem měl roztažené ruce, namířil jsem je dlaněmi na Kieru a znova z nich prudce vylítli netopýři. Spoléhal jsem na moment překvapení a to, že jí alespoň na vteřinu zastíní výhled a schopnost se soustředit, abych se mohl vymanit zpod ní a odkutálet se stranou.

Kiera White - 16. října 2013 15:40

Ani jsem nezačala zpívat opening z pokémonu... Dopadlo to kupodivu dobře. Dopadla jsem na něj a měla ho pod kontrolou. Než jsme, ale stačila nějak znehybnit jeho ruce už mi do obličeje pustil spršku netopýrů. Přivřela jsem oči a kolem se rozletěla tlaková vlna a odstrčila je stranou. Strhla jsem jednu ruku k druhé a nemilosrdně ji probodla kopím a přisekla ji k zemi za jeho hlavou. Navíc vzhledem k tomu kolik jsem teď vážila bylo docela složité se někam odkutálet. Prudce jsem ho udeřila do hrudi, spíš v úvahách jestli mu aspoň vyrazím dech a s mírně zaujatým výrazem sledovala co bude dělat teď. "Podívejme se na to. Silák pan učitel byl poražen holkou. Na to, že mi je 17 jsi se vážně vyznamenal jako bezcitná svině, Barrasi. Co říká tvůj kámoš? Sedni, lehni, převal se? zavrčela jsem a ruku s kopím držela o něco pevněji. Chtěl jsi ze mě dostat co nejvíc ne? Vycucal jsi mi krev. Jsi spokojený? Ano? Ale já ne. Co kdybych si z tebou teď pohrála? Vytáhla ty nejhorší věci a vzpomínky nad kterými uvažuješ a prostě je vytáhla na povrch a opakovala je znovu a znovu, dokud by jsi opravdu nezešílel? Taky bych tě mohla zbavit všech pěkných vzpomínek na tvé blízké, to nezní zle, ne? povytáhla jsem obočí a opět se ďábelsky usmála a zakroutila mírně kopím. Nebo bych si jednoduše mohla sama zjistit co je ten tvůj kámoš zač... a nebo zjistit něco co tě zraňuje a použít to proti tobě. vrněla jsem a dávala si zároveň pozor, aby se nevykroutil.

Ludovic Barras - 16. října 2013 16:08

I’ll never be strong enough, you’ll never be good enough ~ ♫ Netopýři se rozpustili ve vzduchu jako prach jakmile Kiera vyslala tlakovou vlnu, která uhodila i mě, takže jsem měl mžitky před očima. Nepovedlo se mi z jejího semknutí utéct, neměl jsem nejmenší šanci. Kór když mi dost drsným způsobem znehybnila ruce. Zařval jsem bolestí a trhnul sebou. Ztratil jsem cit v dlaních a tak jsem nemohl vyvolat léčení. Následná rána do hrudi mě také na chvíli zaměstnala, když jsem se snažil polapit dech. Hlavou se mi nehonilo nic jiného, než chaos a nadávky, jak stále kroutila kopím zaraženým v mých rukou. Těžce získaná krev se z nich linula ven. “Только через мой труп!“ sykl jsem jí do tváře polohlasem. Ani jsem neměl zatím tušení, jak těžké by bylo toho dosáhnout, ale můj dárce nejspíš ano., protože jinak bych z pusy takovou výhružku jako „Jen přes mou mrtvolu“ nevypustil. Řval bych o pomoc a propuštění. Ten někdo ale zůstával potichu, musel to všechno sledovat a neskutečně se bavit. Nebyly snad tohle moje limity?

Kiera White - 16. října 2013 16:18

Pokémon! Pokémon! Všechny chytit máš~ Pravda... byla bych pěkná svině a taky by jsi mě nenáviděl... zamyslela jsem se naoko upřímně a dala mu na chvíli naději, že ho pustím. A asi je taky pravda, že budeš mít s tímhle typem schopností tuhý kořínek, ale koho to zajímá. nebezpečně jsem se usmála a zhluboka se nadechla. Jenom na chvilku. Nechtěla jsem upadnout pak do bezvědomí... Vytrhla jsem kopí z jeho rukou, protože mě přestalo bavit ho v té ráně šťourat a naklonila se kousek nad něj. Zavřela jsem oči a položila mu ruku na hruď. Zajímalo mě co z něj vytáhnu. Nehrabala jsem se ve vzpomínkách- ještě jsem to neuměla. A pak už byla tma. A já padala hlouběji do jeho mysli s potutelným úsměvem na tváři.

Anomálie - 16. října 2013 16:52

Dream eater Z jeho pocitů a útržků vzpomínek, které se do nich promítaly, jsi lehce vyčetla, že tvoje oběť v minulosti prošla velkou změnou, i co se povahy týče. Důvod této změny byl pak už i lehce odvoditelný jak velkou roli v tom celém hrála armáda. K té má doteď Ludovic zatvrzelý vztah, ale maskuje to poslušnou oddaností. Pocity jako ctižádostivost, touha po zadostiučinění nebylo nic neobvyklého. Touha po tom dokazovat svoje kvality a vést ostatní. To všechno kořenilo v jednom jediném momentu a rozhodnutí v nedávné minulosti, pár let zpět. Co přesně se stalo a kdo to přesně způsobil, jsi nemohla najít. Dozvěděla ses jen, že v tom hrál roli Ludovicův bratr, který už není mezi živými. Dál už následovala jen smršť nepříjemných pocitů z jeho vlastních schopností. Provinění a bezradnost nad tím, jestli je používat či ne. Důvodem byl opravdu strach z ovládnutí jeho osobnosti a o zachování si vlastního racionálního myšlení. Ale už teď byla jeho mysl infikována někým cizím mimo tento svět. V ten moment čtení myšlenek ustalo, jako kdyby ho někdo přerušil, ale popravdě za to mohla Kieřina vyčerpanost. Oba dva zůstali ležet na sobě v kaluži špinavé vody, dokud se jeden z nich neprobral.

Kiera White - 16. října 2013 17:02

Waking up first! Dobrů způsob jak si procvičit schopnosti... poznamenal Loki. Cítila jsem ho jako matný závan chladu na zátylku. Neodpověděla jsem i když jsem věděla, že to těžce skousne a pročesávala se vzpomínkami. Moc toho nebylo, ale udělala jsem si o něm pěkný obrázek. Rozhodně neměl ke svým schopnostem takoví kladný vztah jako já. Ještě chvíli jsem se emocemi probírala, ale pak už mu došla energie a všechno zhaslo a byla tma. To kopí by bodlo... poznamenala jsem v duchu a odpovědí mi byl jen Lokiho smích. Po nějaké chvíli jsem se probudila. Zamrkala jsem a pomalu se zvedla. Nemohla jsem být mimo dlouho... prudce jsem se zvedla, když jsem zjistila, že na Barassovi prakticky ležím a prohlédla mu rány. Chtělo by to jít někam kde je víc sucho... Sakra chlape ty jsi těžkej! zavrčela jsem když jsem ho opět vzala do náruče. Když jsem nemohla používat schopnosti tak to šlo ztuha, ale rozhodně lépe než kdy předtím. Dle všeho to na nás mělo nějaký vedlejší účinek. Vydala jsem se chodbou a hledala nějaké suché místo, kde by bylo trocha světla a já měla klid na to, abych se na něj mohla podívat.

Anomálie - 16. října 2013 17:12

Kudy kam Ludovic nejevil známky po tom, že by se měl probrat. Jeho rány vypadaly dost vážně, ale při jeho schopnostech jsi o ně nejevila moc zájem, protože jsi spoléhala na to, že se o ně dokáže postarat sám, až se probere. Ale od toho byl asi ještě hodně daleko, protože i když jsi ho nesla v náručí, byl stále mimo. Prošla jsi kolem nádrže a vstoupila na nějaký můstek, na kterém byl i vchod do nějaké kontrolní místnosti. V té byl i zbytek nějakého sedacího nábytku ze studeného kovu, co mohl posloužit. Jinak byla místnost vybílená, nikde žádné zařízení, jako kdyby někdo všechno vytrhal a odšrouboval. Zem byla ale kupodivu docela čistá a přes skleněné okénku byl hezký přehled nad prostorem haly.

Kiera White - 16. října 2013 17:32

Silent Došla jsem až do kontrolní místnosti. Bylo tu docela čisto a k tomu tu byl nějaký nábytek. Trochu jsem se zavrtěla a opatrně ho položila na zem, přičemž jsem na něj málem spadla. "Zhubni už konečně..." nadávala jsem a pohlédla na plochu, která vyčuhovala ze zdi. Sundala jsem si mokrou košily a uvažovala jak ji šetrně usušit. Mírně jsem se nadechla kouře a párkrát ji protřepala. Na zem dopadlo několik kostek ledu. Znovu jsem jí zatřepala a přemněnila ji na teplé pončo, dost velké i pro chlapa. Ještě jsem si zula boty a ponožky přeměnila na obvazy. Sice byli barevné ale... Zakašlala jsem a vydechla kouř. Pro teď konec. Nemůžu používat schopnosti dál... Otočila jsem se a podívala se na Barasse a promnula si kořen nosu. Co s tebou sakra? zavrčela jsem a přiklekla k němu. Prvně jsem se musela podívat na ty rány... Vzala jsem duhové obvazy a obvázala mu dlaně. Za tohle mě nebude mít rád... Povzdechla jsem si a pohlédla na promočené oblečení. Aspoň ti zdrcháme ten tvůj mastyš... zamumlala jsem a stáhla z něj bundu, rolák a triko. Tílko začalo pomalu schnout a nahého jsem ho tu nechtěla. Jen jsem ho na chvíli vyhrnula, abych viděla budoucí podlitinu na hrudi od mé rány pěstí. Naštěstí to neschytala žebra. Jen modrák nic víc. Ještě jsem se podívala na hlavu, když sebou tak sekl a pak si oddechla. A pak se znovu zamračila. Vrhla jsem pohled na kalhoty a zavrtěla hlavou. Ne nikdy. řekla jsem odmítavě a natáhla ho do tlustého ponča, které by dle všeho zachránilo eskymáka před umrznutím. Opět jsem ho zvedla ze země a položila na pult. Pak jsem se otočila a šla někam pověsit jeho oblečení, aby uschlo. Proč já mu sakra pomáhám?

Ludovic Barras - 16. října 2013 18:00

Visions Rána, bolest, tma. Ze tmy se stalo světlo, ostré, bodající do očí. Musel jsem si je zastínit, abych vůbec něco rozeznal. Pode mnou byla světlá kamenitá zem, jako z křemene. Osvětlovaná zlatavou září přicházející odněkud přede mnou. Zvedl jsem hlavu a přestal si stínit rukou. Nalézal jsem se na nějakém kusu levitujícího ostrova v nekonečném prostoru. Byl tam kámen, který zevnitř pohlcoval plamen stoupající až kamsi do nebe. Před tímto podivným monolitem stála zavalitá postava, kterou jsem už podle siluety rozeznal z dřívějška. Gorislav,… vydechl jsem a rozešel se k němu. “Zastav,“ poručil mi a já tak udělal. “Na zkoušku to byla legrace, nemám pravdu?“ pozvedl husté obočí a zasmál se. Nechápal jsem, jak se takové záležitosti může smát. “Málem mě zabila! A tobě to přijde k smíchu!“ nechápavě jsem rozhodil ruce. “Teď už se smrti bát nemusíš. Máš vyšší poslání. Smrt je tvou novou nadějí,…tvým spojencem, přesně tak, jak učí lidé národa ZEM.“ mluvil konejšivým tónem a nepřestával se srdečně usmívat, jako kdyby mluvil k malému děcku. “Byl jsi vybrán, abys šířil slávu Impéria, jakožto tvé nové vlasti. Zapomeň na tu vaší armádu, ta nemá proti tvé vůbec žádnou šanci. Je to banda smrtelníků…" Při této řeči Gorislav změnil podobu. Najednou přede mnou stál jiný muž, v dlouhé kápi a uniformě. Oči mu zlatě zářily a stejně jasně zářila i svatozář kolem jeho hlavy. Zpozorněl jsem. Přišel přímo ke mně a jeho postoj mě donutil se postavit do pozoru a zasalutovat mu. Na první pohled měl vysokou hodnost. Uznale na mne kývl a pak promluvil. “Jsi hoden své pozice, vojáku, nezklam mě. Propůjčuji ti titul Great Defiler, teprve až dokážeš, čeho jsi schopný, připadne ti navždy a s ním i síla tvého patrona. Nyní jdi a šíř slávu Impéria!“ “Sloužím lidu!“ odtrhnul jsem ruku od čela a vysoký muž mě poté odvedl do onoho ohně spalující kámen. Čekal jsem bolest a žár, ale necítil jsem nic. Tedy ne hned. Zima přišla až pak a šla od nohou. Zbytek těla byl v teple pod pončem. Otevřel jsem oči a zamrkal. Kde to…? Pokusil jsem se zvednout, ale bolest na prsou mi to nedovolovala, takže jsem jen heknul a zase se položil. Až potom jsem si všimnul Kiery, která stála u okna. “Spokojená?“ zabručel jsem pod vousem. Myslel jsem to tak, že v horším stavu už mě asi najít nemohla,…a taky by mě zajímalo, co si našla v mé hlavě. Rozhodně vypadala klidněji a to jsem si ještě neuvědomil, že mi usušila oblečení a pomohla mi.

Kiera White - 16. října 2013 18:10

Demižóóóóny Ozvalo se heknutí. Otočila jsem se a povytáhla obočí. Přešla jsem k němu a dávala pozor, aby zase nechtěl vstát. Jsem naprosto spokojená... řekla jsem ironicky. Co noční můry? Byli nějaké? zvedla jsem obočí a na chvíli se otočila, abych viděla jak jsou na tom jeho svršky. Zdálo se, že ještě neví, že jsem ho svlékla. Pro mě jenom plus. Znovu jsem zkusila vdechnout kouř, ale nešlo to. Smrdělo to a dávila jsem se z něj. Stále jsem musela čekat a kdyby mu hrklo v kuli tak tu můžu jenom doufat, že mě nejdřív prohodí oknem do vody.

Ludovic Barras - 16. října 2013 18:26

Vína Rezignovaně jsem si povzdechl a konečně si všiml, do čeho jsem navlečený. Nahodil jsem výraz, jako bych se toho ponča štítil, protože se mi hned spojil s Lokim. Hned na to jsem si všiml i zbytku svého oblečení, které viselo na druhé straně místnůstky. Došlo mi, co musela udělat a … Proč jsem se neprobral, vždyť,… to jsem musel být hodně mimo. “Noční můry? Ne, jen… obyčejný sen,“ položil jsem hlavu zpátky na lavici a zvednul obvázané ruce. Zvědavost mi nedala a nahlédl jsem pod jeden zakrvácený obvaz. “Moc pěkný, to se ti povedlo,…“ prohodil jsem s neskrývaným sarkasmem.

Kiera White - 16. října 2013 18:41

Trochu víííneška! Co je to za obličej? On se štítí! Děláte si srandu? Zhnuseně jsem protáhla obličej Kouše vás ta látka? zeptala jsem se a měla chuť ho přiškrtit. Ten fakt, že obvazy hráli všemi barvami duhy ho neodradil od toho, aby se podíval pod obvazy. Založila jsem si ruce na prsou. Za prvé: Nebuďte slečinka. Za druhé: A co jsem měla sakra dělat, když kolem sebe střílíte netopýry a bojové plyny jako Robin Hood? Víte vůbec co to umí? odcekla jsem, ale obličej mému tónu moc neodpovídal. Prohrábla jsem si vlasy a odešla zkontrolovat oblečení, i když moc co kontrolovat nebylo.

Ludovic Barras - 16. října 2013 18:51

Víneššško milááškuu “Hmpf,… měl jsem k tomu svoje důvody. A hned mám jasno,“ protáhnul jsem tvář a zkontroloval i druhý obvaz. Rány už nekrvácely, ale vypadaly jako dvě ohromná stigmata. Tohle půjde hůř,… otevřená rána bude chtít víc krve, usoudil jsem a z toho i že jsem v háji, protože jsem jí ztratil slušné množství. “…ale děkuju za to, že ses zachovala zodpovědně a nenechala mě tam ležet. Kde vůbec jsme? A kde je Sandalio?“

Kiera White - 16. října 2013 19:00

K čemu měl důvody? K tomu být slečinka? Pozvedla jsem oči v sloup a těžce si sedla na zem u zábradlí. Už mi začalo být líp, ale ještě chvíli než aktivuji schopnosti budu potřebovat... Jsme kousek od nádrže v nějaké kukani... vybílili to tu, ale je tu čisto a né taková zim a vlhko. objasnila jsem a zamyslela se. Sandalio bude na svém místě tak kde jsme ho nechali...zamručela jsem. Potřebujete něco? Vodu? Není vám zima? optala jsem se po chvíli.

Sandalio Calisto - 16. října 2013 19:00

I need a hero! Wait...I am hero. *facepalm* Spokojeně jsem spal, a překvapivě se mi ani nic nezdálo. Co mě probudilo, byla jednak intuice a jednak vrčení. Jakmile jsem se probudil, téměř automaticky jsem nahodil hyper. Ale jinak jsem se nehýbal. Netušil jsem, jestli to je nebezpečí, a pokud jo, tak co za nebezpečí to je. Nemělo smysl tomu vletět do chřtánů. A tak jsem jen seděl a čekal, až se to objeví.

Anomálie - 16. října 2013 19:06

Před dubem, za dubem Funění se přibližovalo a bylo stále hlasitější, nádechy silnější, vrčení hlubší. Zpoza rohu se vykolébala ohromná silueta něčeho chlupatého. Bylo to velké poměrně stejně jako vlk, jenom zavalitější a určitě těžší, podle toho, jak našlapovalo. Chvíli to čuchalo na místě a pak ho ozářil Sandaliúv oheň. Toho si všiml a přesně jeho směrem se podíval. Ze tmy se zaleskly dvě zvířecí oči. Zvedly se od země. Nasál pach. Pár vteřin se rozmýšlel a pak prudce vyrazil Sandaliovým směrem. Medvěd. A nejspíš pěkně nadšený z toho, že našel něco, co se hýbe a může být k snědku.

Ludovic Barras - 16. října 2013 19:14

V bezpečí úkrytu “Aha. Asi bychom se měli brzo zase spojit, kdo ví, co všechno v téhle základně žije,“ usoudil jsem a znovu se pokusil vstát, jak mi to nedalo. Z té tvrdé lavice mě pěkně bolely záda, ale bolest v hrudi mě do ní zase tlačila. Zaťal jsem zuby a vši silou se zvedl a opřel. “Ne, je mi fajn, …vody mám po krk. Hádám, že batoh zůstal někde u nádrže, co? Asi se pro něj cestou zpátky stavíme, nerad bych ztratil svoje věci a hlavně data…,“ prohodil jsem starostlivě a znovu si promnul obvazy na ruce, jako kdybych chtěl zkusit, jak moc bolí, podle toho, jak moc na ně zatlačím. "Co ty?" zeptal jsem se do ticha a znělo to, že se opravdu zajímám.

Sandalio Calisto - 16. října 2013 19:21
	Pedobear! Zadíval jsem se na medvěda. Velký. A s tím se pojí výhody i nevýhody. Pomyslel jsem si a postavil se. Když se ke mně přiblížil, vyhnul jsem se mu á la toreador a vrazil mu pěst do páteře. Pokud nemá konstituci ze železa, tak mu páteř s největší pravděpodobností praskla. Stejně jsem raději uskočil a dával si pozor, na jakýkoli jeho pohyb. Intuici jsem držel v pohotovosti.

Anomálie - 16. října 2013 19:32

More like a fcking demon bear! Chodbou se začal ozývat příšerný řev, který se nesl daleko do hlubin základny. Nejdříve to byl řev hrozivý, potom bolestný. I když měl na sobě medvěd hodně tlustou vrstvu tuku, několik obratlů v jeho páteři prasklo a on upadl. Na nohou byl ale zpátky překvapivě rychle. Znovu se otočil na Sandalia a s vyceněnými tesáky v uslintané tlamě se po něm ohnal střádavě levou a pak pravou tlapou.

Kiera White - 16. října 2013 19:35

No way! No pedobear! Zvedla jsem se a několika dlouhými kroky se dostala až k Barrasovi a pomohla mu si sednout. Nepřepínejte se. řekla jsem s mírným rozkazovacím podtónem a pomohla mu opřít se. Opřela jsem se o dosavadní provizorní lehátko a mnula si nos. Jen nemůžu používat schopnosti. Jinak jsem v pořádku... Kupodivu mi není zima... když tak řekněte, protože jsem jaksi na tyhle věci ztratila cit... řekla jsem. Jak vůbec funguje to vaše léčení s krví?

Ludovic Barras - 16. října 2013 19:50

We're having a moment here plz “Možná to bude tím přepětím schopností,…“ usoudil jsem a mírně pokrčil rameny. Dali jsme si do nosu co to šlo, vůbec bych se nedivil, kdyby to byla právě ta příčina. Jestli se ještě jednou takhle vyčerpáme v závažnější situaci, nebude to nejspíš mít moc dobrý konec, přemýšlel jsem chvíli, až se Kiera zeptala na moje uzdravovací schopnosti. “Momentálně asi moc ne. Potřebuju nějakou navíc, abych byl schopnej jí použít. Jestli jsem to dobře pochopil, jedná se vlastně o takový…dárcovství. Jenom nevím, proč to mělo takový negativní účinek na tebe, “ zamyslel jsem se a podíval se na Kieru s nadějí, že k tomu najde nějaké vysvětlení. V tu chvíli k nám dolehl řev medvěda. Zpozorněl jsem a kdybych mohl, vyletěl bych na nohy.

Kiera White - 16. října 2013 19:59

Wait a minute plz... proč mu sakra vykám? Fuuuu Spíš tím, jak jsem vás tahala do schodů... a sušila oblečení a přeměnila ho na obvazy a pončo. poukázala jsem na bosé nohy a fakt, že mám jen Jakovské tričko. Nad tím ohledně mé krve jsem se pozastavila. To bude tím, že Jótunové jsou ledoví obři... teplo jim nedělá dobře... zamyslela jsem se a když se ozval řev tak jsem prudce vstala a poslouchala ozvěnu. Můžeš si vzít moji? zeptala jsem se z ničehož nic. Nešlo o to, že se ospravedlním... šlo o to, že teď je tam někde Sandalio proti bůh ví čemu a my jsme tady dole. Potřebovala jsem, aby se tam Barras dostal aspoň po svých a pak už to nějak překoušeme... ale nemůžu ho nosit.

Ludovic Barras - 16. října 2013 20:13

End of the moment. “To znělo jako dost velký zvíře, …“ podotkl jsem a pokusil se znova zvednout. Stále ta protivná bolest v prsou, se kterou bych měl ležet nejméně týden v klidu. Kiera se mi nabídla se svou vlastní krví. “Kiero, to nejde, ty jsi neviděla, co se stalo s člověkem, na kterého jsem to prvně použil, vždyť,…“ zarazil jsem se. Kiera měla sice deaktivované schopnosti, ale odolnost a výdrž by ji měla zůstat. “Dobře, kdyžtak tě ponesu já, s tím už máme zkušenosti taky, ne?“ pokus o úsměv vyšel jako nejistý úšklebek. Postavil jsem Kieru kousek ode mě a aktivoval svoje schopnosti. Kolem hlavy se mi rozzářil oranžovo-žlutý kruh a já mávnutím ruky poslal na Kieru pár netopýrů. Ti kolem ní zakroužili a pak se hromadně zakousli a vrátili ke mně. Ihned jsem ucítil, jak se mi s tím vrátila síla alespoň na to se zvednout na nohy a přidržet Kieru, pokud to s ní zamávalo. “Jdeme, cestou se postarám o zbytek.“

Kiera White - 16. října 2013 20:24

What a Devlin! Trochu jsem ho přidržela když chtěl vstát. To je v pohodě. Ustojím to... když tak tu můžu kdykoliv zůstat a počkat až skončíte. Nevím kdy se mi obnoví schopnosti. Ale Sandalio bude potřebovat pomoc... řekla jsem rychle. Nad jeho poznámkou jsem se jen zasmála. Pravda pravda... Pak na mě poslal ty netopýry. Vážně nejsi up- AU, zavrčela jsem a přešla chuť jednoho z nich zaplácnout jako mouchu. Barrasovi se, ale dle všeho udělalo líp. Ohledala jsem si kousance s menšími kletbami na vzteklinu a slintavku a zamrkala. Zívla jsem a promnula si zápěstí. Není vám zima? Mám nižší teplotu, tak nechytněte chřipku. řekla jsem s úsměvem na rtu a přešla přes místnost a hodila po něm oblečení. Opřela jsem se a dopřála si chvilku klidu. Jak se o zbytek hodláte postarat později?

Sandalio Calisto - 16. října 2013 20:52

Méďa Pusík? Překvapilo mě, že medvěd se nezhroutil, ba co víc, dokázal se pohybovat i poté, co jsem mu rozhodně pár obratlů zlomil. Naštěstí mě intuice včas varovala před jeho útokem a uskočil jsem. Tuhý Pendejo. Pousmál jsem se. Na X - burner to rozhodně nebylo, ale měl tvrdý kořínek. Vyrazil jsem mu pěstí do hlavy, pěst jsem zrychlil plameny, takže by jednak neměl mít šanci zareagovat, jednak by ho to mělo zabít.

Ludovic Barras - 16. října 2013 20:58

Urá na medvěda! Kiera se rozhodla zůstat. Asi to tak bylo lepší, než jí tu vláčet okolo, nebo nejlépe do chřtánu té bestie, co asi právě měla co dělat se Sandaliem. “Zatím je to v pohodě, ale jí chytnu, vim, kde jsem udělal chybu,“ kývl jsem a otřel si nos. “Cestou se postarám o ty…stigmata. Dej na sebe pozor, tahle bestie nemusí bejt jediná, co tu obchází,“ varoval jsem jí vážně a hbitě vyběhl z kontrolní místnosti směrem do haly až k železnému schodišti. Z horního patra se opět ozval hrozivý řev a tak jsem přidal do běhu. “Sandalio!“ zavolal jsem a doufal, že mě uslyší.

Anomálie - 16. října 2013 20:59
	Bear down Medvěd stačil Sandalia jen oslintat, jak rychle mu srazil hlavu k zemi. Svalil se s posledním řevem na zem a už se ani nehnul. Jak by taky mohl, když měl proraženou lebku. V chodbě opět nastalo ticho rušené jen slabě slyšitelnými kroky z nákladní haly a hlasitým „Sandálioo!“

Sandalio Calisto - 16. října 2013 21:05
	A food for Napoleon's army. Pousmál jsem se, když se mi podařilo skolit medvěda a posadil se vedle něj. Pomalu jsem deaktivoval hyper, už ho nebylo potřeba. Tenhle byl mrtvý jak moje včerejší snídaně. A o té jsem byl docela přesvědčen, že je mrtvá. V tom jsem uslyšel svoje jméno. Aquí, Barras. Nechal jsem si do hlasu proniknout španělský přízvuk po matce a čekal, až se jmenovaný objeví.

Kiera White - 16. října 2013 21:09

Last word to say... Chvíli jsem ho sledovala pak se mírně nadechla kouře a i přes štípání a slzení jsem k němu přešla a dýchla mu studený dech do tváře. Vonělo to peprmintem. Takhle aspoň budu vědět o co jde... usmála jsem se a s kašlem si šla sednout na pult. Opřela jsem se o stěnu a v duchu si odkašlala. Zkouškááááá zabzučela jsem v mysli. Barras by mě měl čistě slyšet. Bez problémů. Jako vysílačka. Vydechla jsem kouř, ale efekt zůstal. Zakašlala jsem. Budu opatrná

Ludovic Barras - 16. října 2013 21:24

Mezi dvěma světy Hned vedle železného schodiště byl kousek i žebřík, který vypadal, že mou postavu udrží. Rozhodl jsem se ho prubnout. Při cestě nahoru se mi v hlavě ozval Kiery hlas, až jsem sebou trhnul, jak to bylo nečekané. Hergot, tohle mi bez varování už nikdy nedělej…, zabručel jsem a stoupal po žebříku dál nahoru. Sem tam chybělo pár příček, ale šlo to. Když jsem dolezl nahoru, znovu jsem zavolal Sandaliovo jméno. Už bylo ticho. Buď medvěd sežral jeho, nebo Sandalio jej svými plameny. Brzo jsem se dozvěděl, že ani jedno, ani druhé. Kluk tam seděl vedle medvěda jak indiánský šaman a čekal na mě. “Jsi v pořádku? Uh, panebože, to je kus,“ pozastavil jsem se nad velikostí té bestie a šel si do prohlédnout zblízka.

Sandalio Calisto - 16. října 2013 21:28

Save the Rock...oh, wrong RP Mávl jsem na Barrase. Jsem. Pousmál se a podíval se na medvěda. Když ne cokoli jiného, tak hlady neumřeme. Vypadal, že by jsme my tři z něj mohli nějakou dobu žít. Kde je naše ledová královna? Zeptal jsem se a zvedl se. Nebo ty vaše hádky dosáhly maxima? Zvedl jsem obočí. Skoro jsem to považoval i za možné, i když se nabízela otázka, jestli má Barras proti Kieře šanci. A co jste objevili?

Kiera White - 16. října 2013 21:31
	Muahhahah Seděla jsem a byla potichu. Po pár minutách jsem se znovu nadechla kouře. Už to nebylo tak hrozné, ale stále štípal v očích. Opřela jsem se a zavřela oči. Nic na práci jsem neměla Máte něco na práci pánové? Nudím se tu... promluvila jsem v duchu.

Ludovic Barras - 16. října 2013 21:37

Hostinec U medvěda “To jo, vypadá to na slušnou zásobu masa,“ šťouchl jsem do jeho boku, který byl slušně zásobovaný na přicházející zimu. Na jeho dotaz jsem mu ukázal svoje prošpikované ruce v obvazech. “Dalo by se to tak říct,“ ušklíbl jsem se. Znovu jsem obešel medvěda ale z druhé strany. “Kiera je právě schovaná v jedné kontrolní místnosti dole v hale. Musíme se tam dostat co nejdřív, nechci jí tam nechávat dlouho samotnou. Je docela vyčerpaná. Ale tak hodná, že mi dokonce půjčila obleček.“ Kdybych měl trochu víc smyslu pro humor, otočím se na místě, aby se boky ponča nadzvedly. Mám dobrou zprávu, Sandalio ulovil něco k snědku. Problém je, že je toho moc… odpověděl jsem Kieře.

Sandalio Calisto - 16. října 2013 21:44

Buehuehue Podíval jsem se na Barrasovi ruce a poslechl si ho. A je to oficiální. Vy dva si asi moc rozumět nebudete. Tedy, ne, že bych já s ní na tom byl lépe. Povzdechl jsem si. Ten medvěd bude chtít tepelně opracovat. Ale to bych asi mohl zvládnout já. Přemýšlel jsem nahlas. Mám jít pro Kieru s tebou, nebo to zvládneš sám, nebo půjdeme oba a zůstaneme u Kiery? Zeptal jsem se Barrase a zblízka prozkoumal medvědovy mrtvé oči.

Kiera White - 16. října 2013 21:45

Pffff Možná by se to dalo nazvat ŠPIČKA ledovce... poznamenala jsem a dala tak najevo, že vím co říká. Nemluvě o tom, že to pončo je moje košile tak ji koukejte vrátit vcelku. Byla drahá. zavrčela jsem pod vousy a vstala. Cítila jsem se o trochu líp. Počkám pod schodištěm... zamručela jsem se zívnutím a vydala se z kukaně pryč. Cestou jsem se ještě podívala jestli tu někde není jeho batoh a když tak ho vzala sebou.

Ludovic Barras - 16. října 2013 21:54

Stále u medvěda Nějak bych chtěl naznačit Sandaliovi, že všechno, co mi říká, může slyšet i Kiera, ale nechal jsem to plavat, stejně na to dříve nebo později přijde, nebo při nejlepším mu také dýchne do tváře. Jo, ten přenos bude horší. Nemůžeme ho tu nechat ležet dlouho, mršina přiláká smečku vlků,…“ zamyslel jsem se taky. Sandalio se mi poté nabídl, že dojde pro Kieru. Než jsem odověděl, vyslechl jsem si Kieru ve své hlavě. Nic mu není, neměj obavy. Sandalio ti půjde naproti… “Kiera říká, že je na cestě ke schodišti. Jdi jí naproti, touhle chodbou až na konec, jsou tam vylomené dveře, lehce se protáhneš a pak už to uvidíš,“ hodil jsem rukou směrem o kterém jsem mluvil.

Sandalio Calisto - 16. října 2013 21:58
	Taxi time. Přikývl jsem a vydal se kýženým směrem. Trochu mi vrtalo hlavou, jak se spolu dokázali dorozumívat, ale o rozsahu schopnosti Kiery jsem toho moc nevěděl. Vlastně nic. Protáhl jsem se dveřmi a čekal, až se objeví náš ledovec.

Kiera White - 16. října 2013 22:06

Máme jako rukojmí váš batoh! Kolem pasu obvázala Barassovo polosuché oblečení. Buna už moc zavazela tak jsem si ji oblékla. A batoh jsem si utáhla, aby se mi neviklal na ramenou. Koneckonců moje malá ramena a ta Barrasova jsou docela rozdílně tlustá... Neberete steroidy? Máte tlustý ramena... A vůbec. Mám váš batoh. zamručela jsem a svižně dorazila ke schodišti. Když se ozval, že pro mě přijde Sandalio jen jsem protočila oči v sloup. Tak příště si radši půjdu naproti sama... řekla jsem a pak mi ještě stačilo ujet: Proč mu vůbec vykám? The hell? povzdechla jsem si a pohlédla na žebřík. Miluju žebříky... začala jsem lézt nahoru. Začala se mi vracet energie. Kouř už tolik neštípal, ale nechala jsem schopnosti spát a klidně postupovala ve výstupu. Nahoře jsem se narovnala a vyrazila kupředu. Hlavu vzhůru... Málem jsem vrazila do Sandalia. Jsi moc pomalej... zabručela jsem a vyrazila k medvědovi.

Ludovic Barras - 16. října 2013 22:26

Brum-brum Výborně, na ten bych málem zapomněl,… A ne, jsou to léta výcviku v armádě,“ zakroutil jsem hlavou, když se Kiera přiznala, jak je vůči mně drobné postavy. Když mě nesla, muselo to vypadat hodně absurdně… uvědomil jsem si až teď. Měl jsem chvíli pro sebe a tak jsem se rozhodl konečně zbavit těch stigmat na rukou. Uzdravovací trik proběhl stejně, akorát bylo třeba krve víc, takže jsem si vyčerpal všechny zásoby, co mi Kiera dovolila si nadělat. Rány se ani zcela nezacelily, zůstaly po nich velké nateklé jizvy. Hm, vida, další poznatek navíc,… Pestrobarevné obvazy jsem odmotal a složil. Sedl jsem si na zem vedle medvěda a opřel se o jeho kožich. Byl ještě stále teplý a hned mě napadlo, jak by se dal krásně zpracovat. Bylo to docela pohodlné, tak se mi začaly pomalu klížit oči. Už jsem ani nevnímal Kieřiny poznámky ohledně cesty sem nahoru. Jako bych úplně vypnul a to včetně té zářivé aury.

Sandalio Calisto - 17. října 2013 15:33
	*snore* Ladně jsem se vyhl Kieře a pousmál se. Zato ty jsi rychlost sama. A koukám, že se ti podařilo získat batoh našeho "ochránce". Nastavil jsem ruku, aby mi ho dala. Docela komický pohled. Ten batoh je třikrát větší než ona. Přejel jsem ji očima a stále čekal, až mi dá batoh.

Kiera White - 17. října 2013 16:55

WAKE UP! *screams in his ear* Protáhla jsem a okázale jeho poznámky ignorovala, stejně jako natáhlou ruku pro batoh. Zase tak malá jsem nebyla. Vydala jsem se chodbou a chvíli uvažovala kam teď. Po chvíli jsem odbočila ze směru a vydala se nějakou delší chodbou. Chtěla jsem tu najít aspoň něco co mělo kuchyň... nebo krb... nebo postel.... poslední možnost byla ta nejlepší. Vytáhla jsem fixku, která přežila vražednou bitku v kalužích a nakreslila další šipku. Barras asi spal... nebo omdlel co já vím... Ale mohla jsem ho když tak vzbudit, takže jsem si s tím moc nedělala hlavu. Přešla jsem chuť nahlédnout mu do snů a ohrnula rukávi na Barrasově bundě. Byla jsem potichu. Bylo mi jedno jestli za mnou Sandalio půjde.

Anomálie - 17. října 2013 17:32

Do hlubin základny Chodby byly čím dál tím temnější, jen občas kus osvětlovalo okno, ale i ty časem mizely, jak základna pokračovala v útrobách skály. Podlaha se sem a tam měnila z betonové na kovovou a občas přešla i na můstek a Kiera mohla jen odhadovat, co se skrývá pod ním. Místy to silně zapáchalo, jindy jakoby profukoval studený vzduch. Bylo to jako chodit v podzemní jeskyni, vlhko a zima, kterou ale Kiera sotva registrovala. Také se jí podařilo zakopnout po něco… zvučného. Pokud se o to zajímala, zjistila, že to jsou ohlodané kosti.

Kiera White - 17. října 2013 17:39

Do středu země.... Značkovala jsem cestu a šla stále hlouběji. Tak takhle si musel Tolkien představovat Morii... zamyslela jsem se a šla dál. Po chvíli jsem o něco zakopla. Udělalo to hluk tak jsem popuzeně stáhla obličej a otočila se na to. Rozhlédla jsem se kolem a vdechla částečně kouř. V očích se zeleně zablesklo a já přidřepla ke kostem. Vzala jsem jednu delší a schovala ji do batohu. Pak jsem svižně pokračovala v chůzi dál. Nevěděla jsem co všechno tu bude dál. Ale vypadalo to tu čím dál zajímavěji. Třeba tu bude další medvěd... Rozhlédla jsem se po nějakých dveřích. Potřebovala jsem najít něco jako elektrárnu. Něco tu být muselo. A muselo to být samostatné. Vodní nebo sluneční elektrárna...

Anomálie - 17. října 2013 17:55

a dál a dál V chodbě už byla dost tma na to, aby se Kiera mohla orientovat očima, zbylo jí teda jen doufat, že nešlápne vedle. Zem byla místy dost rozbitá, takže jí nejednou mohlo překvapit větší škobrtnutí. Stejně tak ze stropu visely kabely a dráty, ovšem bez známky proudu. A nebylo to naposledy, co nohama zavadila o kosti. Jako by jich stále přibývalo a smradu z mršin jakbysmet. Pak zaslechla odněkud před sebou nárazy na kovový povrch.

Kiera White - 17. října 2013 18:02

Dark world Začala být až moc velká tma. Zhluboka jsem se nadechla kouře a zhnuseně skřivila obličej ze smradu z mršin. Na některých bylo stále maso. A toho se dalo využít. Předklonila jsem se a dotkla se země. Maso na kostech začalo zářit. Nechala jsem si přes ústa přemotat tlustou látku a světlo se začalo šířit do dalších částí chodby. Narovnala jsem se a vydala se jistým krokem kupředu. Vzala jsem ještě jednu z kostí a proměnila ji v kostěnou dýku.

Anomálie - 17. října 2013 18:27

Za světlem Údery ustaly, jakmile chodbu ozářilo mírné světlo. Na jejím konci, necelých deset metrů, zavřené dveře. Měly dvě křídla přiražená k sobě a vypadaly stejně bytelně, jako ty, které svařoval Sandalio svým plamenem. Byl na nich nějaký znak. Bohužel tak zamazaný zaschlou krví, že byl těžko čitelný. U dveří byly naskládány další mršiny, takže dveře přímo zářily. Dokázala jsi rozeznat kousky těl srnců, jelenů, sobů, vlků i menších tvorů… kolem se ale házely i kusy lidského oblečení. Možná se v té hromadě válel i jejich bývalý majitel.

Kiera White - 17. října 2013 18:33
	Zombie rock Chvíli jsem sledovala jak se ozařuje chodba. Nastalo ticho. Asi jsem to vyplašila... I tak jsem se, ale podívala přes rameno a na strop- nesnáším hororové přepadovky. Nakrčila jsem čelo. Nelíbilo se mi tu... Ale musela jsem vidět víc. Přišla jsem o trochu blíž a mávla rukou. Krev se sloupla jako papír a já se podívala na symbol na dveřích.

Sandalio Calisto - 17. října 2013 18:34

Let's look for wood. Stáhl jsem ruku zpět a po chvíli váhání se vydal za Kierou. Jednak jsem měl jisté podezření, že by náš mág mohl chrápat, jednak ten medvěd začínal zasmrádat a hlavně jsem potřeboval něco, na čem bych ten oheň mohl chvíli udržet. A zároveň by bylo prima, kdyby to moc nesmrdělo. Skoro by mi bylo líto mého plamene. Když se začalo stmívat, zapl jsem hyper. Jednak jsem si chtěl posvítit, ale hlavně by se hodilo vědět, kdyby na nás něco chtělo zaútočit.

Anomálie - 17. října 2013 18:43

Re-group Pod šmouhami krve a jiných odporně páchnoucích vrstvách bylo několik značek, všechny v jednom obdélníkovém rámečku. Jednoduše si z Kiera mohla vyčíst, že za dveřmi se nachází něco nebezpečného. Nebezpečí ozáření a nebezpečí zasáhnutí elektřinou. Hned jí mohlo dojít, proč je tu ve stropě a ve stěnách vedeno tolik drátů. Po chvíli stání u dveří a studování piktogramů Kieru ozářilo teplé světlo ohně. S malým zpožděním se k ní blížil Sandalio.

Kiera White - 17. října 2013 18:51

Když jsem poodstoupila dozadu tak jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se a věnovala komukoliv přede mnou vražedný pohled. Pak se ukázalo, že je to Sandalio. Nazdárek... hledáš něco? zeptala jsem se. A změřila si jeho plamen na čele. Ten plamen měří hladinu tvojí inteligence? Podívala jsem se znovu na dveře. Za tímhle by měla být elektřina... a ještě něco. poznamenala jsem. Pomůžeš mi to otevřít nebo si mám pomoct sama?

Sandalio Calisto - 17. října 2013 19:04

Opětoval jsem pohled naší ledové královny. Něco na podpal. Tvoje oblečení zatím vypadá jako nejlepší alternativa. Pokrčil jsem rameny. Nad její otázkou jsem se zamyslel. No... asi jsi si toho všiml sám, ale v Hyper módu jsi chytřejší. Upozornil mě Tsunayoshi. Zamyšleně jsem přikývl a pousmál se. Asi by se to tak dalo říct. Pokrčil jsem rameny. A s povzdechem jsem se pustil do otevírání dveří. Něco na podpal mohlo být i tam.

Anomálie - 17. října 2013 19:12

Say the password Když se Sandalio přiblíží ke dveřím, může si stejně jako Kiera všimnout hromady mršin před nimi a také varovných značek. Dveře nešly otevřít pouhým roztažením, ne pokud do toho člověk nevložil opravdovou sílu podporovanou schopnostmi. Jenomže před použitím plamenů tě něco varovalo, věděl jsi, že to tak jednoduché nebude. Mršiny jsou tu bůhví jak dlouho, už to, že se kolem nich pohybuješ s aktivovaným Hyper ti nepřipadá moc bezpečné. Ale možná za pokus to stojí…

Kiera White - 17. října 2013 19:18

Chytrý chlapec Povzdechla jsem si a odkašlala si. Světlo které jsem vytvořila se kolem něj rozrazilo Být tebou tak tvoje schopnosti zruším... Tohle všechno je fosfor... a ten je prudce hořlaví... poznamenala jsem a poplácala ho po hlavě. Nic si z toho nedělej. Budeš mít čas potom. řekla jsem konejšivě a roshrunula rukama mršiny do stran, aniž bych se jich dotkla. Tak takhle si přišel Mojžíš... zamumlala jsem. Pak jsem se dotkla škvíry mezi dveřmi a ty se o kousek posunuli. Zbytek je na tobě.

Sandalio Calisto - 17. října 2013 19:22

Sezame, otevři se Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou. Pokud já nebudu chtít, tak od toho plamene nic nechytne. Pokrčil jsem rameny a sledoval její práci. Nechceš u nás na škole pracovat jako uklízečka? Tyhle schopnosti by se jí hodily. Na druhou stranu byla pravda, že s dnešní technikou tohle bylo poměrně...jednoduché zařídit. Povzdechl jsem si a šel ke škvíře, když mě začala intuice být na poplach. Viditelně jsem znervózněl a rozhlédl se. Kdyby něco, kryj mě. Pomohl jsem si s rozevíráním plameny na rukou a otevřel dveře.

Anomálie - 17. října 2013 19:25
	Invalid password Sandalio začal otevírat dveře. Ty se pohnuly o kousek, pak o další a zasekly se. Sandalio znovu zabral. Už bylo vidět dál, jak jeho plamen na čele ozařoval prostor za nimi. Jenomže jakmile znovu zabral,... jasný záblesk, ozvala se rána a dveřmi proletěl silný elektrický výboj, který odhodil vše, co měly ve svém okolí.

Kiera White - 17. října 2013 19:33

Thoooooooor Ok... ale moc ode mě nečekej... odpověděla jsem a předchozí poznámky o uklízení ignorovala. Chytila jsem ho za rukáv a kývla hlavou. Nahlížela jsem mu přes rameno a sledovala tmu před námi. Najednou se udělalo světlo a naším směrem se vyřítil blesk. Trhla jsem prudce do strany a praštila Sandaliem o zem. Pak jsem kopla do východu kosti, které se proměnili na hromadu kostěných jehel a znemožnila tak postup jehel. Všechno ostatní pak šlo do kopru. Nemluvě o mojí ruce. Chytila jsem boční výboj a měla na ní menší spáleninu. KDyby to byl můj bratr tak utíkejte...

Sandalio Calisto - 17. října 2013 19:43
	Sezame, zavři se. Kurva, zavři seeee! Jakmile jsem otevřel dveře, intuice začala šíleně vyvádět. Sice mi došlo, že to bude přicházet z právě otevřeného prostoru, ale Kiera mi znemožnila se odstrčit plameny. Sykl jsem bolestí, když mě blesk polechtal na boku. Poté jsem nehnutě pozoroval fosfor, jestli náhodou nechytne. Ten výboj byl dostatečně silný, aby se to stát mohlo.

Anomálie - 17. října 2013 19:56

Please try again Rána v chodbě způsobila slušný nepořádek, ale jakmile se vám vyjasnil obzor a přestali jste vidět hvězdičky, všimli jste si místa, odkud rána přišla. Zpoza dveří vylétávaly jiskry. Musel tam být zaseknutý kabel s elektřinou, kterou z neznámého důvodu ještě nikdo nepřerušil. A když se jeden z vás vzpamatoval a vzchopil natolik, aby měl na to si to jít ověřit, přesvědčil se jednak o tom, že se dá dírou ve dveřích protáhnout na druhou stranu a že dveře už neprobíjí. Přesto, dávali jste si velkého bacha a kabelu se především Kiera štítila jako kočka vody. Za dveřmi na vás čekalo nové oddělení základny. Vypadalo zastarale a pěkně zaneřáděně. Při každém kroku jste na něco šlápli. Střepy, kabely, neidentifikovatelný bordel, možná i organický a rozbitý nábytek. Nábytek ze dřeva. Chodba nalevo končila sutinami přičemž chodba napravo vedla do vylomených dveří, za kterými se skrývaly skříně s rozvody, pojistkami a generátory.

Kiera White - 17. října 2013 22:21

Welcome back Najednou jsem zmizela a nakoukla jsem do dveří a všimla si kabelu. Znovu jsem se zviditelnila a podívala se na Sandalia. "Dobrý... byl to jenom KABEL řekla jsem štítivě. Ani nevím proč... Ne vlastně vím. Loki se bojí blesků. Jenom k nim mám odpor. Odporoval hlas v mojí mysli. Neříkej... ujelo mi nahlas. Dělala jsem jakoby nic a doufala, že si toho nevšiml. Jsi v pořádku Sandalio? vrátila jsem se k svému spojenci. Moje ruka na tom nebyla zase tak hrozně- navíc nevím jak je to se spáleninami na zmrzlém mase.

Sandalio Calisto - 18. října 2013 17:33

WOOD! Oprášil jsem se a zvedl. Při její poznámce jsem zvedl obočí. Že by na nás měl Thor pifku? Navrhl jsem možnost a vešel jsem dovnitř, vyhýbajíc se kabelu. Dokud žiju, tak v pořádku jsem. Odbyl jsem naší náhle starostlivou Kieru a vydal se hledat dřevo. Když jsem se rozhlídl, zjistil jsem, že hledat ani nemusím. Byly tu kusy nábytku ze dřeva, a dokonce v celkem dobrém stavu. Pustil jsem se do jejich sbírání a sem tam koukl, co dělá Kiera.

Kiera White - 18. října 2013 17:48
	Dude! Pokrčila jsem rameny. Starostlivá jsem nebyla... jen by mě Barras zabil, kdybych mu rozbila pokusného králíčka č.2... Když se otočil všimla jsem si povrchové rány na boku. Vyrazila jsem kousek za ním a mírně do ní strčila, jako bych do něj omylem vrazila. Promiň... řekla jsem neupřímně, mírně odbočila ze směru a vydala se do místnosti s pojistkami, které jsem začala zkoumat.

Sandalio Calisto - 18. října 2013 18:25

BONE! Skláněl jsem se pro první kus dřeva, když mě začala intuice blikat. Automaticky jsem uskočil do strany, jen abych pozoroval, jak kolem mě proběhla Kiera. Jemně jsem ji chytil za ramena a zabránil, aby spadla. Nevím, co piješ nebo bereš, ale měla by jsi s tím přestat. Ztrácíš rovnováhu. Ne, že bych tomuhle za mák věřil, ale neměl jsem náladu na hrocení konfliktů. Vrátil jsem se ke sbírání dřeva a občasného kontrolování prostoru.

Kiera White - 18. října 2013 19:07

NEcklace Ah. Je rychlí... a má 6 smysl. Více než zajímavé... zamručela jsem v duchu a nechala se zastavit. Asi to bude tou ztrátou krve a neustálím omdléváním, řekla jsem naprosto dokonalou lež bez mrknutí oka a vydala se zkusit nahodit pojistky. Chyť si třebas otravu krve... mě je to v tomhle bordelu jedno. pomyslela jsem si a začala zkoumat pojistky a zkoušet některé vypínače. Po chvíli se na chodbě rozsvítilo. Ha! Někdo mě má tam nahoře rád... počkat nemá... a ne nahoře. opravila jsem se a šla se podívat co dělá Sandalio. Ty tvoje schopnosti mají na svědomí taky uzdravování? zeptala jsem se nevinně.

Sandalio Calisto - 20. října 2013 11:39

Wanna be the very best Nad její odpovědí jsem pozvedl obočí, ale nechal to plavat. I kdybych řekl, že lže, prostě by řekla jinou. Když se rozsvítilo, rozhlédl jsem se a nespatřujíc žádné nebezpečí, deaktivoval jsem hyper. Chvíli jsem mrkal, abych si zvykl na lidské reflexy a pokračoval ve sbírání. Ale ani jsem nemusel být v hyperu abych vycítil Kieřinu presenci. Povzdechl jsem si a otočil se. Ne. Uzdravovat může jen plamen slunce. Upozornil jsem ji, a poté si uvědomil, že ani nevím jak to vím. Chvíli jsem nechápavě mrkal a Tsunayoshi si začal nevinně pískat. Tak to je tvoje práce. Oddechl jsem si, že se mi nikdo nehrabe v hlavě a pokračoval ve sbírání.

Kiera White - 20. října 2013 11:47

Nope... He wants to be badass who gets killed in the end... Založila jsem si ruce na prsou a chvíli pozorovala jak deaktivuje hyper. Aha. Takže bez ošetření zůstáváš výhradně kvůli své hrdosti... Tady. V nehygienickém prostředí. Bez léká- zarazila jsem se, pokrčila jsem jen rameny a vrátila se zpět do místnosti s pojistkami a objevila zásuvku. Sundala jsem batoh, vytáhla nabíječku a strčila ji do zásuvky. Neumřela jsem na ránu proudem tak jsem do ní zapojila tablet a vrátila se zpět k Sandaliovi.

Sandalio Calisto - 20. října 2013 11:50
	Is there something better than that? Podíval jsem se na ni. Není ti něco? Skoro jako by jsi o mě měla starost. Ušklíbl jsem se a vzal ze země solidní kus dřeva, který se mi rozpadl v ruce. Budu v pohodě. Oprášil jsem si ruce a vzal další kus dřeva, který se mi ale kupodivu v ruce nerozpadl. Co ty? Zeptal jsem se jí, spíše ze zdvořilosti a protáhl se.

Kiera White - 20. října 2013 12:07

Yeah- be badass and be alive Chvíli jsem uvažovala jaký stupeň popáleniny to asi bude. Podle těch puchýřů tak druhý... Ne nemám o vás starost. Jen prozatím potřebuju spojence. A když někdo z vás umře sníží to šance na přežití ostatních. řekla jsem chladně a měřila si ránu na boku pohledem. Pakliže hodláš chytit zánět tak pokračuj ve své dosavadní činnosti. opřela jsem se o stěnu a dala mu chvíli na odpověď. A jinak jsem v pořádku pokousaná- ukážu kousance na předloktí ale jinak ok.

Sandalio Calisto - 20. října 2013 12:20
	I don't like this Och. Nezištná jako vždy. Pokrčil jsem rameny a obličej se mi na chvíli zkřivil bolestí, když jsem se bouchl do boku kusem dřeva. Merde. Zasyčel jsem. A co mám tedy udělat, abych nechytil zánět, mediku? Očima jsem přejel její kousanec. Barras kouše? Zajímavé, velmi zajímavé. Zamumlal jsem a opřel se zády o stěnu, utírajíc si pot z čela a snažíc nevšímat si bolesti.

Kiera White - 20. října 2013 12:26
	I love this XD Fajn. Takže si ránu už stačil zaneřádit... Jen mi prostě dovol, abych se na to podívala.Povzdechla jsem si a udělala krok vpřed. A ne Barras nekouše- jeho netopýři ano. uchechtla jsem se mírně a opět udělala krok vpřed.

Sandalio Calisto - 20. října 2013 12:30
	Zombie time! Dobře, nechám. Ale žádný kousání, řezání a podobně. Povzdechl jsem ji a nechal ji přijít až k sobě. Až tak jste se poštěkali? Kam se hrabou divoký psi. Rádoby udiveně jsem potřásl hlavou a zívl. Ten spánek u dveří mi zjevně nestačil. A ten pendejo medvěd mi ho ještě k tomu přerušil.

Kiera White - 20. října 2013 12:50

You are such Devlin... Kývla jsem hlavou a zvedla mu ruku, abych na ránu líp viděla. Mnah... druhý stupeň, není to zase tak vážné, ale máš tam bordel od toho kusu dřeva... odtáhla jsem se od Sandalia a chvíli uvažovala kde sehnat nějakou vodu. Pak jsem se vydala k Barrasově batohu a vytáhla láhev se zbytkem vody. To bude stačit. vrátila jsem se zpět. Možná to bude bolet... ale zatni zuby. zabručela jsem a namočila si rukáv do vody a začala ji pomalu čistit. Nebyla jsem nijak něžná, ale dávala jsem pozor, abych neprotrhla puchýře. Doufala jsem, že vydrží co nejdéle, ale časem prasknou tak jako tak... Zbytek vody jsem nalila rovnou na ránu. Byla jen vlažná takže mu moc neulevila. Prohlédla jsem si ránu. Ok... to prozatím stačí. Teď ti to zchladím. Mělo by se ti ulevit. poznamenala jsem a sundala si návlek na ruce. Pak jsem se rány pomalu dotkla. Ruce jsem měla studené. Moje normální teplota se snížila možná tak o 10 stupňů... možná i víc. Každopádně by to mělo zchladit ránu a ulevit mu. Ok... můžeš postrádat nějaký kus oblečení? zeptala jsem se a držela jsem ruku na jeho boku

Sandalio Calisto - 20. října 2013 14:09

Oh thank you *girlish giggling* Když mi začala čistit ránu, sykl jsem bolestí a dle její rady zatnul zuby. Navíc... mohla být trochu něžnější. Skoro to vypadalo, že si to užívá. Když mi poté ránu polila vodou, trochu mi to přeci jen ulevilo. Nicméně když položila na ránu ruku... blaženě jsem vydechl a skoro zavrněl. Chladííí. Prolétlo mi hlavou a já zavřel oči. Překvapeně jsem zamrkal nad její otázkou. No...tričko snad jo. Nepředpokládám, že bych v dohledné době šel někam do společnosti. Pokrčil jsem ironicky rameny a začal si sundávat tričko. A kde jsi proboha získala takové znalosti lidského těla?

Kiera White - 20. října 2013 14:24

Hihihihihih Když si sundal tričko naprosto s chladným pohledem jsem si ho vzala a párkrát ho protřepala.Když už se vrátíme mohla bych se živit jako kouzelník... zabručela jsem, když se tričko proměnilo v dlouhý pruh látky. Ještě jednou jsem se na chvíli dotkla rány, abych se trochu schladila a pak jsem mu začala opatrně ovazovat ránu. Někdo se ve škole fláká... a někdo chodí do školy pozdě kvůli kurzům první pomoci. Když už jsme dělali ty referáty do Bio tak mi to přišlo jako chytré řešení. Byla to sranda a pár věcí člověk pochytí... objasnila jsem. Dotykem jsem zašila látku do sebe, aby se nerozmotala a ještě rukou zchladila obvaz. Neotírej se o to moc. A za nějaký čas ti to zkontroluji. řekla jsem a udělala krok vzad. Pak jsem se otočila a šla si najít místo k sezení.

Sandalio Calisto - 20. října 2013 17:50

... S úšklebkem jsem se na ni podíval. Dnes? Kouzelník? Moc dlouho by jsi se tak neuživila. Blaženě jsem vydechl, když jsem znova ucítil její ruku na boku. Netušil jsem, proč je tak studená, ale bylo to přijemnééé. Referáty na Bio? Myslíš ty, na který jsem zapomněl? Rukama jsem ve vzduchu naznačil uvozovky. Provedu, la médica! Zasalutoval jsem jí a s náručí dříví jsem se vydal zpět k Barrasovi a naší budocí večeři.

Kiera White - 20. října 2013 18:15
	What? Kouzelník na úrovni... dodala jsem s úsměvem. A ano... ten na který jsi zapomněl... tuším že jsi měl udělat referát na krevní oběh... ušklíbla jsem se a sledovala jak začíná sbírat dřevo. Hmmm... nechceš tu zůstat a vrátit se společně? Musím počkat než se Barrasovi nabije tablet. Navíc by jsme se měli držet pohromadě.... řekla jsem jen tak a sledovala co na to odpoví.

Sandalio Calisto - 21. října 2013 18:48
	Nothing Zamyslel jsem při zmínce o referátu. Hm... naštěstí se mi to tenkrát povedlo zaimprovizovat na dvojku. Lehce nostalgicky jsem se usmál a podíval se na ni. Copak, bojíš se o samotě sama? Zaprovokoval jsem, ale sedl si vedle ní. Ale máš pravdu. Bůh ví, kolik tu těch pendejo ještě je a jestli se nedrží pohromadě. Uznal nakonec a zívl.

Anomálie - 21. října 2013 19:25

Ticho v základně V části základny, kde se rozhodli zdržet Sandalio a Kiera se rozhostilo ticho. To když oba nakonec přemohla únava a usnuli. Ještě aby ne, když za sebou měli tak vyčerpávající cestu. Mezitím se venku setmělo a nastala noc. Armádní pátrání ale neustávalo. Jen ke štěstí hledaných jen v prostoru za horami. Měli totiž už dost důkazů pro to, že ti, které hledali, našli v jeskyni. Ale nebude jim trvat dlouho, až přijdou na to, že trojice je ještě stále na útěku. Po čtyřech hodinách relativního klidu elektřina sama vypadla a v chodbách byla zase tma. Stejně tak se přestal nabíjet Barrasův notebook. Byla to docela rána, takže to jistě muselo zbudit jak Sandalia, tak Kieru.

Kiera White - 21. října 2013 19:34

Good fucking morning... Po chvíli jsem usnula. A sny, které mě dostihli určitě nebyli moje. Byla tam tma... a ticho... byla jsem tam tak sama. Celou věčnost... Bála jsem se, abych nezešílela, ale po čase se objevila divná osoba. Řekla že jsem zklamala... mluvila ke mně jako k Lokimu. Pak se mě dotkla a já viděla smrt. Pomalou a bolestivou. Takovou jaké jsem se teď bála, stejně jako on. Mezitím se v reálném světě kolem mého těla snížila teplota vzduchu. Vzbudila jsem se s prudkým nádechem, kterým jsem lapala po každém doušku vzduchu. V okolí byla tma... až moc velká tma, která mi připomněla sen, jehož účinky na mě doléhali doteď. Stále jsem cítila dotyk té osoby, která mi ukázala mou smrt... a bylo to tak živé. Pomalu a malátně jsem se zvedla a opřela se o stěnu, abych nespadla nebo nezakopla. Nadechla jsem se mírně kouře a dotkla se stěny, po které se najedou roztáhla prasklina plná mírného modrého světla. Zakašlala jsem a vydala se, s rukou na prasklině k pojistkám se podívat co se stalo.

Anomálie - 21. října 2013 19:41
	Pojistky Kiera si musela dát bacha, aby o něco nezakopla, protože i za tak mírného světla bylo možné si o něco vymknout kotník. Když došla ke skříni s hlavními rozvody, všimla si, že některé spínače, které byli předtím nahoře, jsou teď dole, nebo spálené.

Kiera White - 21. října 2013 23:24

Nevstanu! Dlabu na vás! Poněkud malátně ja rozespale jsem zkusila nahodit pojistky. A hned mě probudila prudká rána od elektřiny. Trhlo to mnou trochu dozadu a já se s bolostivím nářkem rozvalila na zem. Vzduch kolem mě už tak chladný ještě více zchladl až možná hraničil s bodem mrazu. Ležela jsem a zírala do tmy a pak na chvíli zavřela oči. Jen abych je zase prudce otevřela protože se mi vrátila noční můra. "Sandalio?" zachrčela jsem potichu a sledovala strop. Nebyla jsem zraněná... jen najednou jsem si přišla tak... slabá... Nějak se mi nechtělo vstát a zkusit štěstí napodruhé... jediné co jsem měla opravdu chuť udělat bylo spát. A spát jsem nemohla... aspoň teď ne...

Sandalio Calisto - 22. října 2013 17:21

Meh, a la mierda. Zdál se mi... zvláštní sen. Jak se dalo očekávat, ten sen nepatřil mně, ale Tsunovi. V podvědomí mi projeli jeho stovky bojů, ať už za ideály či za přátele. Ne vždy vyhrál a ne vždy byl z toho nadšený. Netuším, proč mi ty sny promítá, ale nějaký cíl to mít muselo, protože celou dobu mlčel. Ze spánku mě neprobudila ani tak rána, jako spíš probuzení Kiery. Chvíli jsem rozespale mrkal a pozoroval, jak odchází. Už jsem se chystal jít zase spát, když mě upoutal bolestný výkřik. S lehce otráveným výrazem jsem se vydal jejím směrem, kde jsem ji našel ležet na zemi. Copak potřebuje náš medik? Podíval jsem se jí do očí a zvedl obočí.

Kiera White - 22. října 2013 19:30

Po chvíli se ke mě přišoural Sandalio a zeptal se co potřebuju. Chvíli jsem jen mlčela a rovnala si v hlavě myšlenky. Nehodlala jsem ukázat nějakou slabost. A už vůbec jsem se mu nehodlala svěřovat... takže jsem jen mírně zvedla hlavu a usmála se. Vzduch kolem mě se nepatrně oteplil. Kdyby náhodou rožl ten svůj plamen bylo by vidět jak jsem bledá. Možná víc než obvykle. Nenahodil by jsi pojistky, prosím? zeptala jsem se prostě a zvedla se stěžka na loktech.

Sandalio Calisto - 22. října 2013 20:23
	O funguj, velká elektřino, nechť tak ti kážu Já, Hlubina Vědomí Povšiml jsem si změny teploty vzduchu a zvedl obočí. Jak si přejete, madam. Pousmál jsem se a pokusil se nahodit pojistky. Po chvíli křepčení pod elektrickým proudem se mi podařilo se jich pustit a vyčerpaně se opřít o kolena. Tak prej nic nebude. Oznámil jsem Kieře. A la mierda. Ulevil jsem si a oprášil si ruce.

Ludovic Barras - 22. října 2013 20:38

V říši snů a pohádek Mrtvola medvěda ještě nějakou dobu příjemně hřála, a když už přestala, tak alespoň jeho srst. Zápach jsem ani nestačil vnímat, jak rychle jsem usnul, co mě jeho bok pohltil a já upadl do stavu polovičního bezvědomí. Sen se zdál i mě. Probudil jsem se v něm na pohodlné posteli v místnosti vyhřívané kovovými kamny. Stěny byly obložené dřevem a malebnými tapetami. Z jedné stěny se na mě mračil portrét toho muže, který mi předal poslání. Yasker,… šeptl jsem si pro sebe jméno, které jsem nikdy v životě před tím neslyšel, ale mohl jsem dát ruku do ohně za to, že se tak jmenoval. Shodil jsem nohy na kobereček před postelí a rozhlédl se ještě jednou. Na stolečku u okna stál samovar a hrneček, ze kterého se kouřilo. Naproti posteli bylo zrcadlo. Při pohledu do něj jsem zjistil, že jsem oblečený do bohatě zdobené červené uniformy se zlatými prýmky jako na parádu. Na stole stálo i černé čáko s vysokým perem stejné barvy. Usmál jsem se. Cítil jsem klid a spokojenost, … jako kdyby tohle byl můj pokoj, můj byt, můj domov. Ani nevím, jak dlouho jsem u stolku nad svařeným vínem proseděl. Z okna jsem měl výhled na protější domy a do ulice zdobené rudými vlajkami, rozkvetlými květinami v ohromných květináčích a vysokými stromy s bohatými korunami. Přál jsem si, aby ta chvíle trvala navždy. Brzo se venku ale zatáhlo, nebe se zbarvilo do černa a fialova. Začaly se ozývat rány. Někde hořelo. Vyběhl jsem před dům a dal se na útěk ulicemi. Kolem mě vládl neskutečný chaos. Potkával jsem lidi utíkající před nebezpečím. A nejenom je. Byli mezi nimi i postavy ohromného svalnatého vzrůstu a podivní lidé s mechanickými částmi těla něčím vzdáleně připomínající zanklou egyptskou civilizaci. Ve snu jsem se jim nedivil, bylo to jako kdybych je potkával na každém kroku den co den,… jen na vteřinu jsem zapochyboval a…“Hrozba je větší, než si dokážeš představit,“ ozval se Yaskerův hlas v mé hlavě a hned na to mě něco prudkou ranou srazilo k zemi. Poslední, co jsem spatřil, byl nazelenalý dým mizící někde v dáli a ohlušující chroptivý řev doléhající ze všech stran.

Kiera White - 22. října 2013 21:13

Světlo! Tma! Světlo! Tma! *hraje si s vypínačem* S úšklebkem jsem sledovala jak Sandaliem probíjel proud a když si nadávkou ulevil usmála jsem se trochu víc. No... je tu trochu tma... nechceš nám rožnout? zeptala jsem se ho a opřela se unaveně o stěnu. Znovu se o trochu oteplilo, ale stále byla zima. Začala jsem se konečně trochu vzpamatovávat z toho hnusného snu. Oddechla jsem si a uvažovala jestli bych mohla probudit na dálku Barrase. Po chvíli jsem to zkusila... vlastně jsem ho nebudila... Vojáku! Vy jste mě nepotěšil, ale ani já vás nepotěším! řekla jsem v duchu hlubokým dunivým hlasem a uvažovala jestli bude nějaká odezva. Znovu jsem se věnovala Sandaliovi a uvažovala co teď.

Ludovic Barras - 22. října 2013 21:35

Niiightiiimee…DAYTIME! Trhnul jsem sebou, když mě ze snu probral podbarvený hlas Kiery. Až nepříjemně přesně seděl na situaci, co jsem ve snu prožíval. Jak jsem byl rozespalý a ještě ne duchem plně přítomen, lekl jsem se znova a to mrtvého medvěda vedle sebe. Probudil jsem se jen kousek od jeho hlavy, jak mě spánek ukolébal a já pomalu sklouzl níž. Vyskočil jsem na nohy a ty mi podklouzly. Praštil jsem sebou o stěnu a znovu se sbíral ze země. Horší probuzení jsem si dopřát už nemohl. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Klid, byl to jenom sen, pitomej sen… Očima jsem se snažil najít nějaký záchytný bod, ale byla tam taková tma, že jsem sotva rozeznal siluetu mrtvého medvěda, která už zapáchala, takže se dalo lehce určit, kde přesně leží. Kiero, kde jste? A...jste v pořádku? zkusil jsem navázat spojení, když už se mi předtím ozvala v hlavě. Zněl jsem hodně ustaraně.

Sandalio Calisto - 22. října 2013 21:39

Nehraj si s tím vypínačem... Povzdechl jsem si a aktivoval hyper. Víš, cílem dying will není sloužit jako pochodeň na smrt bledým lidem. Podíval jsem se na ni zblízka a obličej mi zvážněl. Jsi v pořádku? Barras o nás asi má starost, takže bychom se měli vrátit. Můžu tě tam donést, pokud to bude nutné. Nabídl jsem se a bedlivě ji pozoroval. Byla až moc bledá, na to že dostala jen malý elektrický šok. Pravděpodobně za to mohl Loki. Začínám být vděčný, že mám v sobě tebe a ne přikazovačného boha. Řekl jsem v mysli Tsunovi, který se lehce zasmál.

Kiera White - 22. října 2013 22:10

Prooooooč? Zas tak bledá nejsem... zabručela jsem. I když jsem věděla že tomu tak není. To dělá ta zima... která byla jenom mně... ale to je jedno. Pomalu jsem se zvedla. Nesnáším elektřinu. Nesnáším noční můry... jdeme. Barras je vzhůru a má o nás starost... oprášila jsem si kalhoty a dávala si pozor na rychlé pohyby. Nehodlala jsem tu padat jako hruška... Začala jsem sbírat věci z Barrasova batohu a uklízet je. Mnah... šli jsem se projít do domova našeho médi bédi a nabili ti tablet. Poděkuješ mi pak. Co medvěd? Maso by mohlo ještě nějaký čas vydržet stravitelné... ale radši zkus vygómit kam tu flákotu dáme... Jinak jsem oba v pořádku... až a pár popálenin, ale ty jsem ošetřila... Tak do půl hodiny bychom mohli dojít nahoru. bavila jsem se mezitím v duchu s Barrasem. Pak jsem si na něco vzpomněla a hodila po Sandaliovi Barrasovo tričko. Ať nechytíš rýmu... řekla jsem a šla ještě posbírat nějaké dřevo. Pak jsem se vydala na zpáteční cestu. Zima kolem mě opět trochu polevila.

Ludovic Barras - 22. října 2013 22:27

Vstávat a cvičit Kiera se mi ozvala zpátky celkem rychle. Spadl mi kámen ze srdce. Po tom, co jsme tu už zažili, jsem měl právo na to mít o ně velkou starost. Kdybych se necítil odpočatý, proklínal bych se za to, že jsem si dovolil dát si dvacet. Popálenin? Neřikej, že ses servala i se Sandaliem… podivil jsem se. Na medvěda dohlídnu,… otočil jsem se na něj a znovu ve tmě zamžoural. Začal jsem si prohmatávat kapsy, abych našel baterku, ale ta zůstala v batohu, co měli Kiera a Sandalio s sebou. Kruci,… sykl jsem a opatrně začal našlapovat kolem medvěda, abych zase neuklouzl. Pak jsem si něco uvědomil. Na chvíli zavřel oči a soustředil se na svoje schopnosti. Po pár desítkách vteřinách se mi povedlo vyvolat jiskřičky a po chvíli dalšího snažení i zářivou auru, která ale vypadala, že každou chvíli zase pohasne. Další poznatek… bez využívání schopnosti jde vyvolat anomálie hůř, řekl jsem si pro sebe a doufal, že je to jen otázka tréninku.

Sandalio Calisto - 23. října 2013 16:06

Nefunguje Pochybovačně jsem se na ni zadíval. Ne, opravdu. Mohla by jsi zápasit s Leninem v bledosti. Prokřupal jsem si krk a oblékl si tričko. Její další poznámka mi konečně rozsvítila. Takže noční můra. Tím se jen potvrzuje, že za to pravděpodobně může Loki. Došlo mi, vzal jsem si svou hromadu dřeva a vyrazil za ní. Pozoroval jsem ji, jak sbírá dřevo. Ještě něco unesu. Nabídl jsem se a napřáhl proti ní ruce, na kterých jsem měl svých pár klacků. Když bylo dosbíráno, vydal jsem se směr naše večeře. Tam už byl Barras vzhůru a kolem něho něco světélkovalo. Zvedl jsem obočí a hodil vedle mrtvoly medvěda své dříví. Buenas noches. Pozdravil jsem ho.

Kiera White - 23. října 2013 16:13
	Hannibal... Mnah... Lenin je oproti mě ze švédského opalovacího družstva. ušklíbla jsem se a podala mu část dřeva, když už se nabízel. Pak jsem se oba vydali zpět. To zase ne... řeknu ti... vám to pak. řekla jsem utahaně v duchu a zívla. Když jsme dorazili odložila jsem stranou dřevo a podala Barrasovi batoh. Spalo se vám dobře? usmála jsem se nevině.

Ludovic Barras - 23. října 2013 16:31

What Než Kiera se Sandaliem přišli, pokusil jsem se medvěda převalit na bok, odkud bychom mohli mít nejlepší kusy masa. Neměl jsem tušení, jak medvědí maso chutná, ale jelikož se někdy řadí na jídelníček ve vysoké společnosti jako exotická pochoutka, asi to nebude zrovna nejhorší. Dalo mi chvíli zabrat, než jsem s tím zvířetem alespoň o kousek pohnul, ale pak už dorazil zbytek naší povedené partičky a já jsem mohl požádat o pomoc. “Dobrej, dobrej,..“ pozdravil jsem Sandalia a oznale pokýval hlavou nad hromádkou dřeva. “Hm, šlo to, jenom se mi pak začalo něco zdát a už to bylo horší,“ pokrčil jsem rameny a otočil se na Kieru. “Ještě že jsi mě probrala.“ Místo teď už znatelně zapáchalo, zem byla podmáčená, jako kdyby sem teklo a louže byly směsicí vody a krve z medvěda. Pro divou zvěř to bylo jako pozvánka na hostinu. “Fajn, dáme se do práce. Sandalio, pokud dovolíš, světlo, prosím. S tím mým si moc nevystačíme,“ odmlčel jsem se a počkal, až aktivuje Hyper. “Vezmeme mu kus tadyhle z boku, Kiero, potřebujeme něco ostrého, čím ten kus odřízneme a zbavíme srsti.“

Kiera White - 23. října 2013 16:49

U don't know him? "Budu to brát jako pochvalu..." řekla jsem bezemočně a párkrát se mírně praštila do tváří, jako bych do nich chtěla nahnat krev. Ještě stále jsem byla bledá, ale cestou se to výrazně zlepšilo. Měli bychom ho někam přesunout... Někam kde je chladno... zabručela jsem a když Sandalio rozsvítil tak jsem vytáhla z Barrasova batohu kost, nadechla se kouře a velmi geniálně ji předělala na nůž... kostěný. Vypadalo to pěkně... takových si musím vyrobit víc. Podala jsem mu přeměněnou kost a opřela se o stěnu.

Sandalio Calisto - 23. října 2013 17:25

Červená se line záře... S povzdechem jsem aktivoval Hyper. Až se vrátíme, budu se živit jako pouliční lampa. Řekl jsem definitivně a začal skládat dříví na oheň. Když bylo hotovo, zapálil jsem ho a podíval se na Barrase. Elektrika nepůjde přinejmenším do rána. Akumulátory jsou v háji. Oznámil jsem jim. Navíc bych nevěřil místní vodě, ani místní zvěřině. A ten medvěd nám nevydrží na vždy. Zítra bych ho vysušil a měli bychom se pohnout. Navrhl jsem.

Kiera White - 23. října 2013 17:33
	Óheň oheň! Hřeje ruce barví tváře Jako lampa? V dnešní době? To se moc neuživíš... vrátila jsem mu tu poznámku z minula a v hlavě se vrátila k Lokimu. Byl potichu a nic neříkal. Dle všeho se urazil... Povzdechla jsem si a po chvíli si rezignovaně sedla s tím, že jim stejně moc k užitku nebudu.

Ludovic Barras - 23. října 2013 17:36

Food! Až v záři Sandaliova ohně jsem si všiml, jak je Kiera bledá. Zarazil jsem se, když mi podávala svůj kostěný nůž. Na chvíli mě napadlo, jestli to není nějaký důsledek mých útoků proti ní, včetně těch kousanců, co jsem jí způsobil. A že si žádá ještě větší zimu, mě samotnému nahnalo husí kůži, protože tady muselo být sotva pět stupňů. Ale i přes to, abych jí neušpinil pončo, shodil jsem ho ze sebe a řekl si, že tu chvíli to jen v gatích vydržím. “Pěkná práce,“ potěžkal si kostěný nůž v ruce a pak ho zabodl medvědovi do boku. Jakmile jsem zabral směrem nahoru, začala se z rány řinout krev. Když jsem skončil, měl jsem od ní komplet celé ruce, ale nevypadal jsem, že by mi to nějak vadilo. Ten kus masa nebyl zrovna vábný a už se ho chytl zápach. Napíchl jsem ho na nějaký tenčí kus dřeva a umístil nad oheň. Konečně těplo, pomyslel jsem si a pak se vrátil zpátky k započaté konverzaci. “Hm, takže se vám podařilo nahodit elektřinu? Překvapujete mě,…a tahle základna taky,“ rozhlédl jsem se kolem. “Uvidíme, jak na tom bude tohle maso, …“

Sandalio Calisto - 23. října 2013 17:42

Water! Sedl jsem si vedle ohně a deaktivoval Hyper. Což o to. Maso by se tou tepelnou úpravou mělo prakticky vydezinfikovat, pokud drahý medvěd netrpěl žádnou chorobou. Na což rozhodně nevypadal. Pral se statečně. Ale jak říkám. Zítra bych vyrazil na cestu. Armádu taky dřív nebo později napadne hledat i tady. Povzdechl jsem si. A ještě k tomu musím zkontrolovat, jestli je máma v pořádku. Zamumlal jsem a očima sledoval oheň.

Kiera White - 23. října 2013 17:48
	Brm brm family down Od ohně jsem se držela dál.... pravda bylo mi stále fajn. Ne teplo... ale dobré chladno, bych to nazvala. Vzala jsem si svoje pončo a přeměnila ho na pelerýnu. Pak jsem se znovu opřela o stěnu a uvažovala nad svojí rodinou... No oni byli samostatní dost. A nějak jsem asi odrostla rodinnému krbu. Tvářila jsem se nezúčastněně a pohrávala si se vzorkem na pelerýně.

Ludovic Barras - 23. října 2013 17:51

And bread! “Zkontrolovat?“ otočil jsem hlavou na Sandalia, ve tváři tázavý výraz. Nějak mi přes ty naše zážitky nedošlo, že jsou to vlastně děcka, který maj někde v Metropoli rodinu, která o ně po tom incidentu musí mít strach. Na chvíli se mě zmohl pocit viny, že je táhnu ještě dál od domova. Ale představa, že je pošlu domů v tomhle stavu, byla stejně absurdní. Kiera se choulila v rohu u stěny, napadlo mě jí říct, ať si přisedne, ale pak jsem nad tím mávl rukou, když mi došlo, jak nepříjemné by jí to asi bylo.

Sandalio Calisto - 23. října 2013 19:03
	Take this bread, that's my body. Pousmál jsem se. Vzhledem k tomu, že žijeme v hispánský čtvrti, tak netuším, jak se o sebe máma dokáže sama postarat. Zamyšleně jsem se zadíval na dveře ven. Měl jsem ohromnou touhu za ní okamžitě vyrazit, jenže jsem ani nebyl tak naivní, abych si myslel, že si mě armáda nevšimne. Otočil jsem se zpět k Barrasovi. Co ty a tvoje rodina?

Ludovic Barras - 23. října 2013 19:24

Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví,..no wait what, where is this going? “V hispánský čtvrti říkáš,…“ pozvedl jsem obočí. “…tak to se dovolím divit taky. Když pomyslim, kolik je tam do tejdne zásahů… Nemáš to lehký, ale budeš muset vydržet.“ Bylo na něm poznat, že si je vědom toho, že jakýkoliv signál z naší strany je nemyslitelný. Když se mě zeptal na rodinu, přehodil jsem si klacek s masem do jedné ruky a druhou mávl rukou, načež si otřel nos a udělal si parádní červenou šmouhu přes knír a tvář. “Eh, ani nevim,… od tý doby co jsem v armádě, jsme spolu nemluvili. Ale asi se maj fajn,“ prohodil jsem bezstarostně a následně si pokusil znova otřít si ruku do kalhot, což nebylo moc úspěšné a tak jsem se obrátil na vymrzlou Kieru, aby mi podala moje oblečení.

Kiera White - 23. října 2013 20:50

... I hate you Chvíli jsem je pozorovala jak se spolu baví a když už byla řeč o rodině tak jsem si vzpomněla na Lokiho rodinu... na žádnou rodinu. Jediný kdo mi přišel trochu jako rodina byl Thor. Ale Loki ho nesnášel. Dunno why. Pozorovala jsem jak si Barras otřel krev do kníru a pak do kalhot a nahlas si odfrkla. Pak jsem se zvedla a oprášila si zadek. Fajn. Je tu handrkování z hadrama tak si to ujasněme. sundala jsem si pončo, pod kterým jsem měla Barrasovu bundu a kolem pasu jeho svetr. Místo toho, abych mu je podala jsem se ušklíbla. Až si umyješ ruce. řekla jsem nesmlouvavě a dotkla se podlahy. Mokro se stáhlo do několika kostek ledu. Zabalila jsem je do vlastní rukavice a hodila mu ji. Umýt. Ten fakt, že se tu před chvílí řešila rodina mě nijak nezajímal, protože mě osobně to bylo z neznámých důvodů jedno. Pak jsem se otočila na Sandalia. Ty sundej tričko a podívám se ti na ten bok. Navíc to triko je Barrase. zabručela jsem a nesmlouvavě na něj koukala.

Ludovic Barras - 23. října 2013 21:11

Yo mama! Kieru jsem asi musel hodně vyprovokovat tím svým nešikovným gestem, protože se rozhodla dát věci do pořádku. A já nebyl proti, měla moje věci a rád bych si je zase vzal zpátky. Dokonce jsem dostal příležitost k tomu si umýt ruce. No příležitost, spíše příkaz. “Och, díky mami,“ ušklíbl jsem se a málem dostal tou rukavicí s domácím ledem po hlavě. Úsměv mi ještě nějakou chvíli na tváři zůstal, jak jsem přemýšlel, jaké štěstí to je uvíznout v divočině s dvojicí, která ovládá právě tyto dva elementy, led a oheň. Sám bych asi už někde strádal... Ruce jsem si umyl a sledoval, jak Kiera vyjednává se Sandaliem. Ten se k odevzdání trička moc neměl. Když jsem měl umyté ruce, navlíkl jsem na sebe svůj rolák a bundu. “Ať si ho klidně nechá ale… co se stalo?“ vzal jsem do ruky zpátky klacek s masem a otočil ho, aby se opeklo i z druhé strany.

Sandalio Calisto - 23. října 2013 21:25
	Your Mama and your papa too S povzdechem jsem si vyhrnul tričko a sykl, když se odlepilo z mého boku. Hodil jsem ho Barrasovi a natočil bok ke Kieře. Nic moc, jen jsme dostali elektrickým proudem. Málem jsem dodal, že jsem zažil horší zranění, když mi došlo, že to mi zase jednou vlezl do podvědomí Tsuna. A tady naše medička se rozhodla, že se o mně bude starat. Povzdechl jsem si.

Kiera White - 23. října 2013 21:48

We hate you Málem jsem urazila Barrasovi hlavu rukavicí. Třeba tu z tebe vychovám člověka a ne vojenskou opici, řekla jsem kousavě a dál se věnovala Sandaliovi. Vyhrnul si tričko a tak jsem se dotkla obvazu a odmotala ho. Opět postrádajíc jakoukoli jemnost jsem ho potom odmotala a odlepila od rány. Barrasi... kam jsi dal ty pono- chci říct obvazy v barvách duhy? A není v té tvé lékarničce něco na spáleniny? zeptala jsem se, hodila si obvaz přes rameno a přešla k batohu, ve kterém jsem se začala úkladně hrabat. Jestli tam nic nebylo tak jsem jen vytvořila další kostky ledu a otřela si jimi ruku, aby byla čistá. Pak jsem ji oklepala dosucha a přiložila na ránu, aby se trochu schladila. Vzala jsem si obvazy a znovu ji ne moc brutálně, ale ani moc jemně, obvázala.

Ludovic Barras - 23. října 2013 22:02

But it’s actually hidden love “Heh, koukám, že kope slušně,…“ prohodil jsem o elektřině, ale mohlo to vyznít i jinak a hůř a mohl jsem dostat dalším kusem ledu už definitivně. Jen taktak jsem uhnul. Ponožky byly stále na stejném místě, kam jsem je odložil, tedy ke stěně hned vedle medvěda. Natáhl jsem se pro ně a podal je Kieře, která mě musela za tu pitomou poznámku ještě teď prošpikovávat naštvaným pohledem. “Pokud se nevytratil, měla by tam být mast,“ pohodil jsem hlavou k batohu, ve kterém se Kiera začala přehrabávat, jako by jí už patřil. Co je mé, to je tvé, … pomyslel jsem si a sledoval jí. Sykl jsem, když Kiera odhalila tu spáleninu. "Kdyby bylo nejhůř, může to zkusit ošetřit já, nabídl jsem se, ale nečekal žádnou extra reakci, když to Kieře tak šlo. Pak jsem mimoděk utrhnul kus masa a ochutnal. Bylo tuhé, ale dalo se. Chuťově žádné překvapení, stejné jako každá jiná zvěřina.

Kiera White - 23. října 2013 22:24

Look in my sleeve! A HIDDEN blade! Místo odpovědi jsem po něm vrhla rychlí pohled a šla pro mast. Když byl zaujatý masem nechala jsem jeho stín od ohně protáhnout a zašklebit se na něj. Mezi tím jsem obvázala Sandaliovi bok a narovnala se. Vzala jsem obvazy a protřepala je- opět se proměnili v jeho očouzené tričko. Potom jsem si vzpomněla na mou vlastní popáleninu, sundala návlek na ruce a zkoumala ji pohledem. Jak je to se spáleninou na studeném mase? zeptala jsem se a zkoumala ji kousek od ohně. Nevypadalo to tak zle... přesto jsem na to použila tu mast, či co to bylo, na spáleniny a zabalila se zpět do ponča. Tu rukavici mi pak vrať

Ludovic Barras - 23. října 2013 22:40

Noms is ready Maso jsem vrátil zpátky nad oheň a ukousnutý kus ještě chvíli převaloval v puse, než jsem polknul. Málem mi zaskočilo, když jsem si všiml toho stínu. Odklašlal jsem si, pak více důrazně, protože mi došlo, kdo za to asi může. Blbý vtipy tohle, stejnak... To bude složitější,…ale nepřijdem na to, dokud to nezkusíme,“ podotkl jsem ohledně její spáleniny a ještě jednou si omyl ruku od masa. Rukavici jsem pak přeložil a hodil ke Kieře. “Maso už je hotový, kdo chce zkušebního chrousta?“

Sandalio Calisto - 24. října 2013 16:04
	Look! FOOD! Nechal jsem Kieru obvázat mi bok a hladově se podíval na maso. Na Barrasovu otázku jsem se na něj jen podíval. Zraněný se hlásí. Mírně jsem se pousmál. Navíc uplatňuji právo lovce. Teď už jsem se zazubil a skoro jako doplnění mé žádosti mi zakručelo v břiše. Založil jsem si ruce a s pohledem: "Tak vidíš" jsem se podíval na Barrase.

Anomálie - 24. října 2013 16:33

Po večeři dobrý spánek a vzhůru na cestu I když maso nechutnalo zrovna výtečně, prázdný a hladový žaludek zaplnilo a Barras naporcoval další, které se schová i na cestu. Sandalio se postaral o jeho zpracování. Zbytek medvěda už musel padnout těm, kdo na něj přijdou další, tedy nejspíš vlkům a jiným dravcům. Jelikož zatím nebylo kam spěchat, někteří si dopřáli ještě krátký spánek. Ludovic se chvílemi zaměstnával tabletem, přičemž sdělil zbylým dvěma pár nových objevů. Jeden z nich byl, že podle mapy se nedaleko nachází vesnice, která by ale měla být vylidněná, přesto by mohla poskytnou přístřeší pro další noc, takže se stala cílem nadcházející cesty. Druhý objev bylo ujištění, že anomálie jsou v tělech všech přítomných stabilizovány. Po menších pokusech se Sandaliovým hyper se zdálo, že se ustálily na bodě, kdy nevyzařují energii, i když jsou schopnosti aktivovány. Jakýkoliv silnější projev a výpad už ale anomálii zase prozradí. Příjemný odpočinek byl přerušen někdy kolem páté ranní hodiny, když se zpoza velkých kovových dveří začalo ozývat hrabání a vytí. Stejně tak z druhé strany chodby, vzdáleně, z haly. Bylo hned jasné, co se děje a proč.

Kiera White - 24. října 2013 16:55

Umýt se, pomodlit a spát! Spolu s ostatními jsem se najedla a pak si znovu sedla dál od dvojice, abych zbytečně neutlačovala teplo z ohně a sama si nepřipadala jako uzenka. Zahrabala jsem se do ponča a pomalu usnula. Místo temnoty teď přišlo světlo. Nebyl to špatný sen, to jsem musela uznat. Bitva. Velká. Loki bojoval po boku Thora a já měla možnost vidět boha v boji. Přišlo mi jako věčnost než sen skončil. Čas tu plynul jinak. Začala jsem chápat Lokiho styl boje i jednotlivé schopnosti. Hlavně jak bojoval dřív a jak bojuje nyní. Musela jsem začít cvičit manipulaci s iluzemi a tak. To se bude hodit. Probudila jsem se první. Vyhrabala jsem se z pololehu u stěny a vytáhla sešit, který jako jeden z mála přežil řádění a začala psát. Nebyl to náš rodný jazyk, ale runy. Další přirozenost, kterou jsem převzala. Popisovala jsem jednotlivé techniky a kreslila k nim jako divá. Na poslední popsané stránce bylo kopí. To budu ještě potřebovat... Vyrušili mě až vlci. Pomalu jsem se zvedla a podívala se jestli jsou vzhůru ostatní. Pakliže ne tak jsem je s mírně otráveným pohledem probudila. Měli bychom vypadnout... nebo budeme předkrm k medvědovi

Sandalio Calisto - 24. října 2013 17:31
	I want a story before bed! Najedl jsem se a spokojeně, s plným žaludkem usnul. Tentokrát se mi kupodivu žádné sny nezdály. Tsuna zjevně uznal, že jedna lekce prozatím stačila. Ráno mě probudila jednak Kiera, jednak vrčení. Zvířátka? Příležitost si nalovit. Po včerejšku jsem nabyl jistého sebevědomí a tak či tak jsem aktivoval hyper. Utíkáme, nebo lovíme? Obrátil jsem se na oba dva.

Ludovic Barras - 24. října 2013 17:43

Hannibal ante porta! Stejně jako zbytek jsem si také ještě dal dvacet. Ze začátku to byl spánek kočičí, pak jsem se ale propadl do hlubšího, bezesného, ze kterého mě probudil hlas Kiery, tentokrát už ne jen v mé hlavě. “Vlci, já to tušil, že se tu dřív, nebo pozdějc objeví,“ zabručel jsem a začal si sbírat svoje věci. Hodil jsem batoh na záda, zapnul bundu a pozorně se rozhlédl. Šramot a vytí bylo slyšet odevšad, takže se zdálo, že je ať už se vydáme kamkoliv, skončíme v jejich tlamě. Sandalio vypadat celkem odhodlaně, doslova a do písmene hořel nadšením. “Blíž to máme tady u východu,“ ukázal jsem na zatavené dveře. “Asi to bez rozruchu nepůjde. Můžeš je zkusit odpálit, to by mělo prorazit i jejich řady. Ale pak… to bude chtít hodně rychlý sprint. Nemůžem se spolehnout na to, že hned půjdou jenom po medvědovi a nás nechají být.“ Mimoděk jsem se podíval i na Kieru, jak se k tomu vyjádří ona a jestli by v rukávu taky pár triků neměla.

Kiera White - 24. října 2013 18:35

Mesner... Messenger... Oba se probudili rychle. A začali hned jednat. Uvažovala jsem co udělat v rámci svých schopností. Přešla jsem možnost teleportovat se a odlákat je pryč. Možná bych... Možná bych něco mohla zkusit... ale zabere mi to trochu času. dotkla jsem se medvěda a uvažovala co s ním. Už smrděl jako mršina. Nadechla jsem se kouře. Tohohle už nepotřebujeme, ne? zabručela jsem a chvíli se dloubala v mysli a hledala to správné kouzlo. Mrtvola začala smrdět víc. Mezitím si můžete vykopnout dveře. řekla jsem a smrad začal sílit. Pro vlka určitě nepříjemná záležitost. Smrad zesílil a medvěd začal vypadat rozpadle... na úrovni zombie určitě. Nakreslila jsem mu na smrdutou hlavu symbol spirály Dlouho to nevydrží, ale mohlo by nám to prorazit cestu ven. Jak otevřete dveře tak ho pošlu odpálím ven a pak nám iluzí udělám místo... smrad je zmate tak nebudou podezírat, že budou falešní. Víc jak 5 metrů ode mě je, ale neudržím. řekla jsem a uvažovala dál. Dá nám to náskok, ale pak už nevím jak to bude... problém je v tom, že oni se tu vyznají a my ne... navíc jsou rychlí a je jich hodně. zamyslela jsem se. Já se můžu přemístit... nebo se přeměnit. Ale nevím jak... No nic... nejvíc nás bude zdržovat Barras. Není o nic silnější než předtím... a má lidskou výdrž. Pokud jsem něco nepřehlédla... Budeme ho muset krýt a občas je zdržet a dát mu náskok...

Sandalio Calisto - 24. října 2013 18:51

I set fire to the bear... Poslechl jsem si jak Barrase, tak Kieru. Kieřin nápad mě... zaujal. I když jsem měl jiný. Odkašlal jsem si. Nebo můžu dveře odpálit X-burnerem. Tím zdržíme jak to za námi, tak poškodíme ty před námi. Navíc je slušná šance, že z ohně zpanikaří. Bude jim nějakou chvíli trvat, než se vzpamatují, ale za tu dobu už budeme dostatečně daleko, abychom jim utekli. Rozhlídl jsem se po obou a můj pohled se ustálil na Barrasovi. No, když jsi se tedy rozhodl být naším vůdcem... co provedeme? Zeptal jsem se ho a založil si ruce na hrudi.

Ludovic Barras - 24. října 2013 19:14

Plán A, plán B Oba dva mi nabídli slušně znějící plány. Kieřin se mi zdál komplikovanější, Sandaliův zase dost rázný a hlučný. Založil jsem si ruce na prsou a prohrábl zamyšleně knír. Kruci, tohle je taky,…moc plánů. Ale aspoň budeme mít záložní…. Mrtvola medvěda začala díky Kieře tak zapáchat, že jsem nemohl přemýšlet dál a musel se hned rozhodnout, nebo přísahám, bych se udusil na místě. “Fajn fajn, Kiero, tvůj plán beru, použijeme ho,“ odkašlal jsem si. “Sandalio, ty buď ale připraven, jakmile se něco zvrtne, použiješ oheň, aby si nás vlků zbavil, jakmile za námi vyběhnou. Spoléhám na vás oba. Běžíme jim přímo do chřtánu a nerad bych v něm skončil,“ varovně jsem zamával ukazováčkem. “Sandalio, můžeš,…“ pokynul jsem mu a sám se připravil. Zavřel jsem oči a soustředil se. Po pár vteřinách se mi kolem hlavy opět rozsvítila aura matně nabírající tvar kruhu, nebo spíše či plné svatozáře. Následně jsem zamával pravicí před sebou a v dlani se mi rozsvítilo načervenalé světlo. Připraven... zhluboka jsem se nadechl a vydechl.

Sandalio Calisto - 24. října 2013 19:28
	Delta squad - go go go! Přikývl jsem a odešel na konec chodby, kde jsem se zapřel nohama a chvíli zvyšoval tah plamenů. Poté jsem vyrazil a málem vyletěl, jak mě plameny tlačili dopředu. Dva metry přede dveřmi jsem se rozpřáhl. Heyaaaagh. Vykřikl jsem a vrazil do dveří, které se rozletěly. Poté jsem opět pomocí plamenů uskočil do strany a počkal na Kieřin tah.

Kiera White - 24. října 2013 20:01

Roger! Jdeme hned za medvědem, Barrasi. řekla jsem, chytila jsem medvěda za nohu a dotáhla ho blíž ke vchodu. Nechávajíc za sebou hnědou hnusnou čáru a bez značných problémů. Čekala jsem až Sandalio rozrazí dveře a potom máchla rukama od medvěda ke vchodu. Medvěd vystřelil kupředu a hned za ním jsem běžela já. Jakmile jsem vyběhla ven udělala jsem parakotoul a dotkla se prudce země. Hned za mnou z vchodu se vynořili další medvědi. Pravý medvěd se rozprskl na kusy a nahodil všechno v okolí. Včetně mě... Nakrčila jsem nos a nechala falešné medvědy běžet hned za smradlavým masem, takže nebylo poznat, že nemají pach. Navíc se ten ohavný smrad z vnitřností a tak začal roztahovat po okolí a pro vlky s ostřejším čichem to muselo být jako rána do hlavy. Všichni medvědi výhružně zařvali a postavili se na zadní. Naznačila jsem rukou budoucí směr, proběhla nejbližší možnou skulinou mezi vlky, jednoho odhodila zlatou tlakovou vlnou a nechala za námi medvěda, kdyby si nějaký z vlků moc dovolil. Letmě jsem se otočila, abych se ujistila, že dvojice běží za mnou a přidala.

Ludovic Barras - 24. října 2013 20:13

Move move move! Přikrčil jsem se ke stěně, když jsem viděl, jak se Sandalio rozebíhá. Tušil jsem, že to bude rána, ale samotného mě to vyděsilo, když ji provedl. Kiera neváhala ani okamžik a vypustila medvěda společně s dalšími iluzemi. Byly působivé, sám bych z nich měl v kalhotách, kdyby se přede mnou vynořili z ničeho nic. Ani já jsem neváhal, poslal jsem hejno netopýrů hned na prvního vlka, co mi přišel do cesty. Pak jsem se v běhu znova napřáhl a vyhlídl si další cíle. Čtyři vlci, kteří se už zvedali ze země z první rány, postupně zahalil jedovatý dým. Kiera se mi na chvíli mezi vlky ztratila, vypadalo to, že jich přibývá. Jakmile jsem jí zase zahlédl, sprintem jsem se jí pokusil dohnat a cestou rozséval nákazu na další vlky. Ještě jsem se ohlédl, abych zkontroloval Sandalia. “Za tu řeku!“ zvolal jsem. Před námi se rozprostírala louka, kterou v polovině půlilo koryto řeky. Pokud se za něj dotanem, vlci by nás měli nechat být.

Sandalio Calisto - 24. října 2013 20:28

Run run run your legs gently down the hill Vyrazil jsem hned za Barrasem a proběhl se po jednom z vlků, který nějak nechtěl ustoupit z cesty. Ucítil jsem křupání, jak mu křupla na několika místech páteř. Tolik promarněného jídla. Povzdechl jsem si. Místní smečky buďto nemají co jíst, nebo jsou až podivuhodně agresivní. Každopádně jich je moc. Prolétlo mi hlavou. Dvacetihlavá smečka je opravdu dost, to jsem si ještě pamatoval ze semináře. Na Barrasův pokyn jsem se rozeběhl směr řeka. Kdo bude poslední, je... Rozhlédl jsem se za sebe. Vlčí hračka. Dořekl jsem a zpomalil. Pochyboval jsem o schopnosti Barrase či Kiery se ubránit a tak jsem logicky běžel poslední.

Kiera White - 24. října 2013 21:07

What is that? Barras se mi na chvíli ztratil a hned se zase objevil. Sandalio běžel hned za ním. Chytrý kluk- aspoň nějaké úvahy máme podobné. Podle Barrasovích pokynů jsem se vydala k řece. Nechala jsem Barrase, aby mě předběhl a držela se kousek za ním. Když jsem byla u řeky dotkla jsem se země. Okolí se ochladilo a z vody se vytvořila hladká cestička. Nechala jsem ostatní jít... sklouznout první a sama se prudce otočila a hřbetem ruky praštila jednoho vlka a odhodila ho stranou. Pak se objevil jeden obzvlášť veliký. Tohle bude bolet... zabručela jsem v duchu a prudce vyrazila rukou s nataženými prsty vpřed a narvala mu ji do krku. Dle všeho to nečekal, ale ta svině skousla tak jako tak. Prorazila jsem mu zadní část krku a zároveň cítila jak se mi zuby zarývají hlouběji do masa a kost křupe. Skřivila jsem obličej bolestí a zatla zuby. Trhla jsem rukou zpět a cítila jak se zuby táhnou po mase. Vytrhla jsem se a sama skočila na skluzavku. Narazila jsem prudce zády do prostřed a lávka pod mojí vahou popraskala a začala se rozpadat. Uvolnila jsem kouzlo a nechala led rozpustit hned jak jsem po něm přejela. Dojela jsem na břeh a převalila se na všechny tři. Ruku jsem držela u těla se skučením se zvedla na nohy. Moje záááda, začala jsem se sunout dál od břehu a přejížděla ho pohledem.

Ludovic Barras - 24. října 2013 21:27

Screeeee Běžel jsem v čele skupiny, ostatní za mnou, bylo vidět, že mě nechali, protože jsem byl nejpomalejší. A při tom mi to při výcviku tak nepřipadalo… Sandalio měl ještě náladu vtipkovat, ale já se s těmi chlupáčci v patách moc bezpečně necítil. Zastavil jsem se u řeky a otočil se. Několik vlků se za námi drželo. Švihnul jsem rukou a směrem k jednomu si poslal pro krev. Ani jsem nezkontroloval, jestli doletěli, protože se přihnala Kiera a vytvořila nám úhlednou cestu přes řeku. Z ledu. Kdybych neměl tak naspěch, pochyboval bych o tom, že jí překročim suchou nohou. Takhle jsem na ní ale hupsnul a už se vezl na druhý břeh. Hned za mnou Sandalio a… Kde je Kiera? Zpozorněl jsem jakmile jsme dorazili na druhý břeh a prudce vstal. Kiera se v tu chvíli už vezla k nám. Nemohl jsem si nevšimnou té zakrvácené ruky. “Kiero!“ křikl jsem s hrůzou v očích a střelil pohledem na druhý břeh. “Proboha, cos to provedla, proč jsi nenechala Sandalia, aby se o to postaral,…“ začal jsem jí vyčítat, ale asi jsem to jenom zhoršoval. Kousance vypadaly hodně hluboké, byly až do masa, krev se z nich řinula, až jsem se divil, že ještě neomdlela.

Kiera White - 24. října 2013 21:36

Scream more! Muahahhaha *Eyeless Jack voice* Ani jsem na druhém břehu nebyla 5 vteřina a už jsem se vrátila myšlenkami do školky. Blah blah blah... zdravou rukou jsem parodovala jeho pusu, která mlela. Díky za radu mami... zavrčela jsem a sledovala druhý břeh. Cítila jsem jak mi studená krev stékala po ruce a tak si ránu stiskla rukou a uvažovala co s tím... Spousta krve... spousta krve. Nebylo to zase tak hrozné... A kde máš ty svoje čáry máry teď? zeptala jsem se a narazila tím na to, že nic nedělá a já tu krvácím. Medik medik medik trylkovala jsem. Asi je to tou ztrátou krve. Blabbering rubbish... brblala jsem si pod vousy.

Ludovic Barras - 24. října 2013 21:54

heahealheal Byla tak neskutečně protivná, až jsem měl chuť jí vrazit jednu výchovnou. Na druhou stranu tím, jak bezstarostně se chovala, mi dávala najevo, že i s tak potrhanou rukou je schopná fungovat, což byl více než užitečný poznatek. “Kdybys radši použíla ty svoje na vlky,…“ pokusil jsem se o zpětnou palbu, ale víc, než se s ní hádat a přetahovat jsem jí chtěl pomoct. “Ukaž ty, šikulo,“ odhrnul jsem jí pončo, abych na ránu mohl přímo dosáhnout. Otevřel jsem volnou dlaň, ze které začaly zpomaleně vystupovat malé kapky krve a chytl s ní Kieřinu ruku tak někde uprostřed celých táhlých ran. Krev se do nich vlévala a léčení začalo působit. Zastavilo její krvácení a pak ustalo. U všech čertů, nestačí to,...Znova jsem nabral pár kapek získané krve a opakoval gesto. Ještě, než jsem dlaň znovu přiložil, zkontroloval jsem pohledem Kieru. Posledně měla problémy s mým stylem léčení. Vlci na druhém břehu se mezitím posbírali, varovně zavyli a vyběhli zpátky směrem k základně.

Kiera White - 24. října 2013 22:15

Blood... bloood -,.,- Všimla jsem si jak na mě kouká. Já tu krvácííííím, přihlásila jsem se jak ve školce. Pak jsem si podržela rukáv ponča a nechala ho ať se na to podívá. Hned začal léčit... když nad tím tak uvažuju byl ten jeho knír i předtím tak růžoví? Zamrkala jsem a barva zmizela. To vypadalo spíš. že jsem na LSD než na ztrátě krve... kolik jsem tak ztratila? Dvě stě mililitrů? Zamrkala jsem a začala cítit vedlejší účinky léčení. Začalo mi být vedro. Neuvěřitelné. Odvrátila jsem hlavu a nechala ho, aby pokračoval a cítila se, jako by mi někdo proléval žíly žhavím olovem. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Začalo mi zvonit v uších a motala se mi země pod nohama. Mírně jsem se zapotácela a prohla se v pase. Pak jsem pocítila, v místě kde byla rána, chladno. Kůže v tom místě začala modrat. Vytrhla jsem se Barrasovi a o krok ustoupila doufajíc, že se mě nedotýkal moc dlouho. Bohužel ano. Zhluboka jsem se nadechla a ruka se barvou opět vrátila zpět. A jsem v průšvihu...

Ludovic Barras - 24. října 2013 22:27

Stop! Hammertime! Měla s tím problémy. Teplota krve neodpovídala té její a zamotala se jí hlava, alespoň tak to vypadalo. Chvíli mi ležela skoro bezvládně v objetí a následně se ode mě odtrhla jako by se mě štítila. Těsně před tím, než jsem stihl znovu přiložit ruku na její rány, abych je zacelil. “Počkej, co to…?!“ Stihl jsem si všimnout té reakce, bylo to jako kdyby na léčení měla alergii. “…děláš. Chceš tu běhat s otevřenýma ranama? Začnou znova krvácet, jestli mě nenecháš,“ natáhl jsem k ní ruku, okolo které stále ještě poletovala krev. “Nebo ne?“ trochu jsem s ní ucukl, když jsem viděl pohled v jejích očích.

Kiera White - 24. října 2013 22:40

Stop! Deadpool time! Zhluboka jsem se nadechla a hlava se trochu přestala motat. Narovnala jsem se. Jotunská kůže může spálit tu lidskou a šířit se jako nemoc. Nechci, aby sis pochroumal ty doktorské ručičky, řekla jsem uštěpačně. Modrá barva ustoupila a zvonění v uších taky. Natáhla jsem ruku před sebe a nechala ho ať si s ní dělá co chce. Jestli znovu zmodrá tak na ni nesahej. O nic jiného mi nejde. zabručela jsem a sledovala ránu. Přešla jsem chuť do ní až dětinsky píchnout klackem nebo ji rozpitvat a sledovala vlky. Kde je nejbližší brod, přes který by se mohli dostat? zeptala jsem se a trhla hlavou k základně, za což jsem si vysloužila bolest hlavy.

Ludovic Barras - 24. října 2013 22:55

Uh yuck! Stáhnul jsem ruku a měl nutkání si jí otřít o kalhoty, ale už tak jsem se zašklebil dostatečně, aby bylo poznat, že mě ta informace moc nepotěšila. “To je mi překvapení,… Budu si to, ehm, pamatovat,“ přistoupil jsem k ní zpátky, už ne tak odhodlaně a vzal jí za zraněnou ruku, také už opatrněji. Tohle vědět dřív, … začal jsem s myšlenkou, ale raději ji nedokončil, protože bych za ni mohl dostat po hlavě, nebo rovnou tu infekci. Při léčení jsem si dával větší pozor, byl jsem opatrnější a když nebylo třeba, a mohl jen pozorovat, jak se rána zaceluje, lehce odtažitě jsem jen koukal. “Až na úpatí té hory, nemusíme mít strach. Najdeme tu vesnici a… a je to zpátky,“ pustil jsem její ruku, když se na ní opět projevila ona namodralá reakce. “… a tam už budeme mít jiné starosti,“ dořekl jsem a čekal, až barva zase zmizí. Poslední dávka krve už zahojila i jizvy a kůže byla v pořádku. “Hotovo, jde to čím dál tím lépe,“ pochválil jsem se a deaktivoval schopnosti. "Co ty, Sandalio, všechno v pořádku?"

Kiera White - 24. října 2013 23:04

Broccoli! Yuck! Don't give me such fucked face Stalin-chan... Hups... hele volný vlny... teď si asi vyslechnu kázání o tykání nadřízeným... ujelo mi to na veřejný kanál- blbá bolest hlavy- takže si mohl k mému obličeji doplnit i komentář. Zkřivila jsem obličej bolestí když opět začal léčit a já měla opět každou žilu a tepnu v jednom ohni. Nadechla jsem se, promnula si kořen nosu a nechala si ránu zacelit. Takže budeme cestovat? zeptala jsem se napůl nadšeně napůl nespokojeně. Po chvíli se vrátila Jotunská kůže a tak přestal chvíli léčit. Jen jsem se hluboce nadechla a po chvíli se změnila opět na lidskou. Rána se po chvíli zacelila a já zkusmo zatla ruku v pěst a zpět.

Ludovic Barras - 24. října 2013 23:25

Oh ewww broccoli Už mě začala probokovat i v myšlenkách, ale už jsem to ignoroval a jen si rezignovaně povzdechl. “Musíme se dostat těm vlkům z dohledu, pak si dáme zase pauzu. Ta vesnice není daleko, nejdřív půjdeme po proudu řeky a do dvou až tří hodin jsme u ní,“ ukázal jsem nalevo od nás. Řeka se kroutila, až mizela někde v lese, což nebylo pořádně vidět, jak se po okolí válela hustá ranní mlha. Ale obrysy lesa byly trochu znatelné. Takový záchytný bod. “Jestli vám to připadá moc, měli jste si odeslat ty vlky,…“ pokrčil jsem rameny a pomalým krokem vyšel směrem po proudu řeky.

Kiera White - 25. října 2013 12:12

Spinach! Pokývala jsem hlavou, že rozumím. Tentokrát žádné pískání v uších či migréna nepřišli. Prohrábla jsem si vlasy a sledovala chvíli druhý břeh řeky. To by možná šlo... vždycky jsem si chtěla zahrát na Pána prstenu... neodpustila jsem si poslední poznámku a pak se po chvíli, kousek za ostanímy dala do pohybu. Ruka mě nebolela, možná byla zdravější než předtím. Po chvíli jsem si všimla, že ve vlkovi zůstal jeden návlek. Awwww... zabručela jsem zklamaně a po chvíli vytáhla sešit a začala si v něm číst. Co vlastně dělají moje loutky? zamyslela jsem se po chvíli a uvažovala jestli s nimi nepůjde navázat kontakt. Za pokus nic nedám.

Anomálie - 25. října 2013 16:04

Meawhile Kieře se po chvíli podařilo navázat spojení s jejími loutkami. Moc hezký pohled to nebyl. Obě byly uzavřené v nějaké světlé místnosti. Bylo tam opravdu nepříjemně dost světla. Z jejich pozice, jak leželi připoutání na nějaké pozorovací přístroje, bylo jasné, že je někdo monitoruje. Netrvalo dlouho a v laboratoři nastal menší rozruch. Spojení mezi loutkařem a jeho hračkami zvedlo některé hodnoty na přístrojích.

Kiera White - 25. října 2013 16:16

Shorttttt Meanwhile in Prussia... Po chvíli jsem navázala spojení a mohla se tak pokochat svými loutkami, připoutanými k posteli. Byla jsem propojená s dívkou. Jak na tom byl kluk s rozbitou hlavou netuším. A ani jsem to nechtěla zjišťovat. Rozhlédla jsem se jejíma očima po okolí a po chvíli nastal rozruch- asi zareagovala anomálie. Chvíli jsem uvažovala a pak se na ni napojila. Její hodnoty museli vyletět nahoru a v očích se jí zablesklo výrazněji než předtím. Oh... více než zajímaví efekt... poznamenala jsem o něco hlubším a vzdálenějším tónem jejími ústy. Cítila jsem její emoce. Jen okrajově, takže mě neovlivnili, ale byli tu. Strach... starost... bolest... Vzhlédla jsem a sledovala očima někoho kdo vypadal že má vysokou hodnost.

Anomálie - 25. října 2013 16:25

Ur short Druhá loutka se nehýbala, vypadala, že je buď mrtvá, nebo v hlubokém kómatu. Hlavu měla obvázanou pomalu jak mumie. Za skleněnou stěnou bylo několik pultů a u nich laboratorní pracovníci. Jakmile zaznamenali projevy anomálie, ožili. Jedni chodili od přístroje k přístroji a jiní začali něco vyklepávat na monitorech. Jeden z pracovníků se zvedl a s destičkou s pohyblivými hodnotami obešel ostatní. Místnost byla dobře odhlučněná, protože nebylo slyšet nic jiného, než tlumené huhlání.

Kiera White - 25. října 2013 16:31

Your! Haló? Slyšíte mě vy nízký lidští červi? řekla jsem dostatečně nahlas a mírně zvedla hlavu. Pak jsem uvolnila vlnu energie z anomálie a uvažovala co musím udělat, aby si mě všimli. Trochu jsem se zavrtěl a zkoušela co můžu s tímhle na dálku ovládaným tělem dělat a co ne. Chtěla jsem s někým mluvit. Bylo by to více než zajímavé si s nimi trochu hrát. Aspoň bych se poučila. Mírně jsem se usmála. Jenže to by si nás museli všimnout... zabručela jsem nahlas a sledovala jak se jako mravenci hemží kolem přístrojů.

Anomálie - 25. října 2013 16:37

*you’re Samozřejmě, že ji slyšeli. V místnosti bylo umístěno několik kamer, přesněji, v každém rohu jedna. Malé, ale zvuk přenášely moc dobře. Ti, kteří měli přístup k přenosu zavolali vedoucího výzkumu. Ten se naklonil k jedné obrazovce, u které byl i mikrofon. “Slečno Harrisová, lehněte si zpátky na lůžko a zůstaňte v klidu,“ ozvalo se v místnosti. Vypadalo to, že vlna energie opravdu pozornost přilákala.

Kiera White - 25. října 2013 16:47

Přestaň mě opravovat... Wait... You're short? Pro začátek mi přestaňte říkat Harrisová... když nejsem Harrisová. Ani Harris řekla jsem hlubokým hlasem, který se tomu jejímu vůbec nepodobal. Znovu jsem si lehla... i když nerada. Nechtěla jsem ukázat, že se jim poddám... ale nechtěla jsem, aby mě knockoutovali, než vyzkouším svoje možnosti. Nejste k mému novému tělu moc něžní... řekla jsem jen tak do větru a podívala se na sebe. Připoutaná a určitě hlídaná, abych neutekla moc daleko. Zjistili jste aspoň tím šťouráním něco důležitého?

Anomálie - 25. října 2013 16:56

No I’m not! *growls* Chvíli bylo ticho. Hemžení za sklem neustávalo. Vedoucí výzkumu se nejspíš radil, pak přeběhl k dalšímu monitoru a pak zase zpátky. Vypadal hodně zaměstnaně a ustaraně. Hodnoty opět spadly, ale stále byly dost vysoké na to, aby nenechávali nikoho klidným. Jakmile její tělo dolehlo na lůžko a uvolnilo se, ruce a nohy jí spoutaly kovová pouta. Následně se ze stropu sneslo protáhlé zařízení, nejspíš scanner, který paprskem přejel celé její tělo. pak zase zajel zpátky do stropu. "Kdo si tedy myslíte, že jste?" ozvalo se konečně.

Kiera White - 25. října 2013 17:03

Really? How tall are you, little one? Okamžitě mě spoutali... Ne mě ne. Ji spoutali. Nechtěla jsem se nechat unést. Chvíli jsem zírala na scanner a uvažovala co dál. A pak se konečně zeptali. Oni si myslí, že jí hráblo. Tak to je dobré. Ale ani se tomu moc nedivím. Oni nic neví. Dávala jsem si pozor. Ona si nic nemyslí... už ne. Sedí tam někde v koutku své zkažené lidské mysli a fňuká, protože jste jí zabili kluka. Za to bych vám měl poděkovat. usmála jsem se. Ne tím vlčím úsměvem, ten byl můj. Normálním chladným úsměvem šedé eminence. Nejsem člověk. Ne díky. Jste hrozná, zkažená rasa. Jsem to co by jste mohli nazvat.... materializací toho výkyvu energie. Její podstata... A díky tomu o ní vím víc než vy všichni dohromady. ušklíbla jsem se zírala na strop.

Anomálie - 25. října 2013 17:13

Tall by my greatness! Vedoucí i pár dalších pracovníků z přednesu tohoto děvčete znejistilo. Znova ta odmlka, zase to hemžení. Na každém dalším kroku jako by se museli hromadně radit. Popravdě se ale snažili identifikovat energii a druh anomálie. A hlavně odkud přichází. Kiera si očima Katey mohla všimnout určitého gesta, co vydal vedoucí výzkumu. Mávl rukou směrem k sobě. Pak se znova naklonil a pronesl celkem klidným hlasem: “Můžete nám to dokázat?

Kiera White - 25. října 2013 17:29

Takže máš tak... 1 metr? Sledovala jsem hemžení a chvíli uvažovala jestli mě můžou lokalizovat... Asi ano, když budu vydávat moc energie na to, abych to dokázala... Moc chytré. Ne díky, človíčku. Jsem až moc unavený. Asi zase nechám jít ven tuhle... ropuchu, které patří tohle tělo. řekla jsem s mírným úšklebkem. Nejsem hloupý pane... To vy lidé si myslíte, že jste chytří... natočila jsem hlavu na stranu a podívala se na kluka v bezvědomí. Ale chtěli jste dokázat, že něco umím.... podívala jsem se na něj a vytáhla z něj zbytek anomálie. Nebyla na mne navázaná, takže ji nemohli lokalizovat naším směrem... ale vyrvala jsem ji natolik brutálně, že to má za sebou. Srdce se pomalu zastavilo. Jste tak křehcí... vy všichni. usmála jsem se ďábelsky. Mimochodem ti vaši teroristé dokážou být otravná sebranka... poznamenala jsem a stáhla se na minimum. Jen abych mohla skrz ni mluvit a snížila tak možnost lokalizace.

Anomálie - 25. října 2013 19:03

Staph dat :c Anomálie se vytratila, stejně tak spojení. Ale jakmile Kiera zase přestala ovládat svojí loutku, spustil se v laboratoři příšerný zmatek. Vědci měli z celého toho spojení ale jasný závěr: výzkum musí pokračovat, protože to, co se právě ozvalo a dělo nebylo z tohoto světa a je nutné najít přesný zdroj anomálie. Armáda dostala celé hlášení do jedné hodiny. Mezitím skupina tří anomalistů pomalu postupovala podél řeky. Barras zase něco hledal na tabletu, a mimoděk zjistil, že Kiera něco provádí se svými schopnostmi. V chůzi se na ní otočil, držíce tablet před sebou. “Zkoušíš mi změnit barvu spoďárů, nebo mi jen přeskakuje radar?“

Kiera White - 25. října 2013 19:39

Tak 5 metrů... Ochinchin-senpai Stáhla jsem se a uvažovala jak to těm mravencům půjde. Jak dlouho asi bude trvat než se dají do pohybu? Hodinu? Dvě? Dostali pár informací a nemohli nás lokalizovat přesněji než v okolí základny. A tam budou hledat prvně. Možná je odradí ty mrtvoly... a vlci. Usmála jsem se a hned se zase usmívat přestala. Barras věděl, že používám schopnosti. Vrátila jsem se do svého těla úplně a tak mohl ještě chvíli pozorovat prázdný, nic neříkající pohled. Zamračila jsem se. Ne. řekla jsem chladným tónem stručně. Uvažovala jsem na co se teď bude ptát. Bylo zajímavé nad tím uvažovat. Jak lidé přemýšlejí...

Ludovic Barras - 25. října 2013 20:18
	jaja Zamračil jsem se, věnoval Kieře podezíravý pohled a pak se zase otočil. Tušil jsem, kam ta anomálie směřuje a vůbec se mi to nelíbilo. Šla někam mimo naší skupinu. A Kieřin nepřítomný výraz mi to ještě potvrdil. “Jestli ti Loki řekl, abys provokovala nepřítele, radim ti přestat ho poslouchat v zájmu nás všech,“ zdůraznil jsem a dál se věnoval tabletu.

Kiera White - 25. října 2013 20:58
	Ty vlastně nevíš co to znamená... -.-" Povytáhla jsem obočí. Najednou je nějakej hodnej... nekřičí... nesnaží se mě zabít... vyhrožuje... usmála jsem se tím vlčím úsměvem. Už jsem skočila... pokrčila jsem rameny a vydechla kouř. Oblečení zůstávalo a stopa se začala ztrácet. Naše dvojice z jeskyně se má více než dobře... poznamenala jsem a pokračovala v cestě.

Ludovic Barras - 25. října 2013 21:22
	I have no memory of this language “Zjistil jsem si o něm všechno, je to záporák!“ pozvedl jsem tablet vzhůru, jako kdybych učinil velký objev. Byla to pitomá stránka na wikipedii, dělal jsem si spíš srandu. Pak zmínila ty dva studenty, což úplně potvrdilo mojí domněnku o tom, co před chvílí prováděla. “Tak alespoň víš, co čeká nás, až se jim dostanem do spárů,…“

Kiera White - 25. října 2013 23:41

Řeknu jenom: Hetalia, Rusko, 5 metrů Chvíli jsem mrkala a pak rozesmála. Kupodivu... Máš pravdu. Podle bájí Midgardu je zlý a zkažený... stejně tak měl pletky s obryní a porodil koně... a tuším, že vymyslel rybářskou síť. zasmála jsem se a utřela si neexistující slzu z tváře možná to bude brát jako výsměch, ale tenhle vtip byl opravdu dobrý. Pak jsem se najednou nadechla a uklidnila se. Máš pravdu... stále, ale nechápou anomálie. Ani zdaleka ne. Dokonce si myslí, že ta zbývající loutka je blázen... asi rodvojení osobnosti... řekla jsem klidně. A když jsem se tam objevila tak ani nebyla pořádně připoutaná... Vůbec nevědí jaký efekt anomálie má...

Ludovic Barras - 26. října 2013 09:36

Now I’m glad that I don’t know what it means “Heh, dej si pozor, abych ty báje nebral moc vážně, protože až na tu obryni by se nám zbylé dvě …věci moc hodily,“ podotkl jsem ještě rychle a musel se z jejího smíchu taky usmát. Báje a legendy jsou někdy šílené, proto je taková zábava je číst. Mimoděk jsem si ještě našel jeho bratra, ale jak jsem byl otočený ke Kieře zády, asi mi do tabletu neviděla. “Já bych je neprovokoval. Jestli jim budeme naše anomálie strkat pod čumák, ať už jakýmkoliv způsobem, divila by ses, ale dřív nebo později je můžou otočit proti nám, nebo i hůř,…“ odmlčel jsem se, jak mě ta představa zděsila. “Sebrat nám je.“ A neděsila mě z toho důvodu, že bych o schopnosti přišel, ještě stále jsem si byl vědom, že jednoho dne se prostě vytratí, ale když jsem viděl jejich destruktivní sílu v boji, je to něco, co by se armádě moc hodilo. “Lidi nejsou tak přiblblý, jak si Loki myslí. Lehce manipulovatelní možná, ale vychytralí zároveň. Kór ti od armády a ve vládě.“

Kiera White - 26. října 2013 10:56

Hahahaha- NE Žádný koně... zamračila jsem se na oko. A o síti nevím... navíc Loki nevypadá jako typ co dělá ruční práce. ušklíbla jsem se a dala bych krk za to, že kdybych schopnosti používala tak si vysloužím od Lokiho duševní políček. Ale schopnosti jsem nepoužívala, takže mám prozatím klid. Dohnala jsem je a šla kousek za Barrasem. Po chvíli jsem se za něj připlížila jako duch. Jestli plánuješ při první bouřce zkusit vyvolávat Thora tak tě musím varovat, že je to horká hlava... s legendárním kladivem kterým přivolává blesky a odpaluje slony jako tenisové míčky... řekla jsem hlavu kousek od jeho a hledíc mu přes rameno na tablet. Každopádně stále neví o co se jedná... Doteď si mysleli že anomálie nemá žádné účinky... navíc netuším jak nám je chtěli sebrat... možná by nás to zabilo... ale dárci sami nám schopnosti předali, když zjistili, že jsme toho hodni. Pokud by se jim podařilo je nějakým způsobem předat tak je dárci nepřijmou. Stále mají stojí vůli na to nezapomínej. poznamenala jsem a dál to nechala být.

Ludovic Barras - 26. října 2013 11:55

“Já?“ otočil jsem se v chůzi a trhnul sebou, jak jsem netušil, že mi kouká přímo přes rameno. “Mám pocit, že jediný, kdo může Thora přivolat je tvá… druhá osoba. A podle toho, co čtu, se k tomu asi moc mít nebude.“ Ještě se starat o dalšího Boha, to určitě... odfrknul jsem si, jak absurdní mi to přišlo. “Hm, to je pravda,“ kývl jsem, zavřel prohlížeč a tablet vypnul a schoval zpátky do batohu. “Další věc je, jestli mají takovou moc na rozdávání,… můžou nás chtít otestovat. Kdykoliv nám můžou hodit klacek pod nohy, aby se ujistili, že na ně nekašlem a darované schopnosti využíváme a zlepšujem." Při tom jsem pohlédl i na Sandalia. Ne že bych podezříval jeho dárce z nějaké zrady, byl zatím jediný, který nám nepůsobil potíže a nerad bych, aby začal, protože jeho schopnosti měli z nás tří zatím nejdestruktivnější podobu.

Kiera White - 26. října 2013 15:24

Copak? Došli ti nadpisy? Chvíli jsem nad tím co říkal uvažovala a pobaveně sledovala jak sebou trhl. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a přidala mírně do kroku, takže jsem šla vedle něj. Myslím, že by stačilo, kdyby se Thorovi podařilo vloudit do snu... ale to není jeho šálek čaje... a staral by jsi se jen o Thora... on je tu přerostlé dítě. ušklíbla jsem se. Zase jsem mu lezla do hlavy... ale byla to i jeho vina. Protože si myšlenky neuměl hlídat. Otestovat... to možná tak ten Sandaliův... Loki si tím krátí čas. Teď ho má více než dost... ale určitě chtějí, abychom se zlepšili. zabručela jsem. Nechtěla jsem rozvádět svoje protivládní názory a tak jsem po chvíli změnila téma. Proč si se vlastně přidal k armádě? Zdá se mi že i před těmi opletačkami s anomálií jsi ji neměl moc rád.

Sandalio Calisto - 26. října 2013 17:24

Oh God, I hate your spamming! Podařilo se nám dostat přes řeku, jen s menší potíží a tou jest napadení Kiery vlkem. A já si myslel, že jsou vlci inteligentní. Ten názor budu muset poupravit. Kdo by šel po tak chladném masu? Pozoroval jsem jejich konflikt. Taky si musím poupravit názor na Kierinu sílu. Tedy spíše Lokiho sílu. Vždyť ji ten vlk málem urval ruku. V hyperu mi to kupodivu myslelo mnohem rychleji, než normálně a tak jsem si sepisoval seznam co bych měl někdy nadhodit k probrání. Barrasovo léčení jejího zranění bylo také velmi interesante. I když jsem byl toho názoru, že se to dalo zajistit i nějakými obvazy. A pokud nemá obvazy, tak zjevně nedával v Akademii pozor. Jak je to v těch filmech? Vždy připraven? Buď připraven? Tak nějak... Rozhovor mezi nimi jsem vesměs ignoroval a deaktivoval mezitím hyper. Zpozornil jsem jen když se ozvalo mé jméno spolu se slovesem testovat. Hm. Sawada se zdá s mým progressem zatím spokojen, nevím jak u vás. Pokrčil jsem rameny. Ani jsem nelhal, Tsuna si přinejmenším nestěžoval, spíše mi rozdával rady. A pokud vám ti vaši házejí klacky pod nohy, tak vám to nezávidím. Dal jsem si ruce za hlavu a pokračoval v chůzi.

Ludovic Barras - 26. října 2013 17:54

I tend to forget stuff Sandalio mě ujistil v tom, že o něj, nebo spíše z něj, strach mít nemusíme. Ani já sám jsem netušil, jestli mám čekat nějakou negativní odezvu z mé strany. Zatím se žádná neprojevila, alespoň mě to tak přišlo, takže nám zbývala jen Kiera. Trochu mě překvapilo, proč se mě vůbec zeptala na můj postoj k armádě a nevlezla mi rovnou do hlavy, kde by našla odpověď. Buď jí to přišlo moc drzé, nebo prostě nemohla. “Armáda mi vzala bráchu, to jí nikdy neodpustim,“ povzdechl jsem si a odvrátil od ní pohled někam na zem. “Teroristi jsou svinstvo, ale pocit viny ještě větší," pousmál jsem se zoufale a najednou pocítil takovou úzkost, že jsem se stěží zmohl ještě na pár dalších slov. “Ale víš co, nemůžeš se toho strachu z následků zbavit, dokud se mu nepostavíš a nepřemůžeš ho, tak jsem to zkusil a... už tam zůstal.“

Kiera White - 26. října 2013 18:52

I hate this phone :c Po delší době ticha se ozval Sandalio. Barras to v hlavě asi ještě urovnané neměl... a já i když jsem nic neříkala jsem to věděla až moc dobře. Lokiho zajímala moje chuť změnit svět. A možná mu vládnout. Ne jako on, ale ukázat lidem cestu. Selfish thing. Isn't it? S přebráním jeho osobnosti jsem svůj názor jen prohloubila. Lidé se odstřhli od reality. Přestalo je zajímat co se děje za branami metropole... začali před ní utíkat. Někdo jim musel ukázat jak to venku vypadá... někdo jim musel otevřít oči. Předtím jsem vždycky myslela NĚKDO. Teď jsem začala myslet nad tím, jestli by nebylo lepší JÁ. Nemusela, bych zavést diktaturu... stačilo by oslovit svými schopnostmi pár hloupých, ale vlivných lidí a nechat je dělat jak říkám. Loki změnil moji osobnost a dal mi moc něco udělat. Mohla jsem něco udělat. Nebyla jsem už bezmocná... Ale jinak byl jen pozorovatel, který si krátil čas ve vězení... Tak čemu jsem měla věřit? Ničemu. Nikomu. Jednoduchá odpověď. Jedna z části Lokiho osobnosti... nedůvěra. On nikomu nevěřil. Já nevěřím jemu. Ani tihle dva lidé mi nedůvěřují. Lžou... uvažují co udělám dál... kdy mě Loki ovládne... Takže já nevěřím jim. Jak prosté. Vytrhla jsem se z úvah a mírně se usmála. Nejsem vhodná osoba, která by ti mohla porozumět. Ani předtím. Teď je to možná trochu horší. Loki by dle všeho svého bratra zabil... celý život žil v jeho stínu. A já bratra ani sestru nemám... ale pokud zemřel v boji tak tě můžu ujistit, že dveře Vallhaly byli pro něj otevřeny. Je lepší aspoň vědět, že je o něj postaráno, než si být nejistý křesťanským nebem či peklem. řekla jsem. Možná to bylo neohrabané a možná ne. Ale teď už jsem nebyla soucitná osoba, která podržela lidi, když jsou v depresi. Protože jsem neměla nikoho. I city k mým rodičům začali blednout. Kousla jsem se do rtu, a zatla ruce v pěst, až klouby sbělely. V hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Už jsem se začala ztrácet v tom co chci a kým jsem...

Anomálie - 26. října 2013 19:37

Into the mist Barras odpověděl Kieře jen letmým úsměvem, který mohl znamenat cokoliv. Po zbytek cesty byl už vesměs ticho a jen když jste vstoupili do lesa, občas něco prohodil o tom, ať si dají Kiera se Sandaliem pozor, kam šlapou, nebo ohlásil, jak je vesnice ještě daleko. Bylo nevlídno. Od země stoupal chlad, vzduch byl vlhký, stejně jako zem a mlha se v lese převalovala a nevypadalo to, že se brzy hodlá zvednout. Místy byla i dost hustá, že jste viděli sotva na 5 metrů před sebe. Namísto nebe jen bílá plocha sem tam s tmavšími mraky. Jeden by raději zůstal doma a nevylézal. Po asi třech hodinách cesty, přesně jak Barras předpovídal, jste narazili na starou silnici. Asfalt na ní byl popraskaný a místy úplně chyběl, nebo ho po krajích rozlámaly kořeny nově vzrostlých stromů. Na obou stranách končila silnice někde v mlze. Barras se zastavil uprostřed a nejistě se rozhlédl. Chvíli se nic nedělo, jak se skoro až vztekle snažil vykoumat směr na nereagujícím tabletu a pak zavelel jít dál. Ale skupina neušla ani půl kilometru a postupně se všichni její členové začali zastavovat. První byl Sandalio, kdo znejistěl. Něco, možná jeho dárce, nebo jen intuice, mu říkala, že ten směr, kterým se vydali, není ten správný. A že není radno jím dál pokračovat. Chvilku na to Kiera. Něco v té mlze před nimi, se nezdálo být v pořádku. Něco tam číhalo, něco s čím si není radno zahrávat. Ale co to přesně bylo, nešlo určit. Byl to opravdu špatný pocit. Barras se zastavil, až když přestal slyšet kroky svých dvou společníků. Otočil se s otázkou: "Děje se něco? Chcete pauzu?"

Sandalio Calisto - 26. října 2013 20:00

Something is wrong... isn't it Edward? Or is it Jacob? I can't... Možná až s trochu přehnanou důvěrou jsem šel za Barrasem, nicméně ne, že bych měl možnost jít někam jinam. A někdo našeho nejslabšího chránit musí. Lehce jsem se sám pro sebe ušklíbl. To je dnes krásně, že? Prohodil jsem ironicky a rozhlédl se. Slunce zalezlé. Obloha není vidět. Jenom mlha a mraky. Ani jeden z těhle dvou nemám rád. Pomyslel jsem si a povzdechl si. Na silnici už mi přestávalo být dobře. Zvlášť vzrůstající Barrasova nervozita mě zrovna neuklidňovala. Něco...něco je špatně. Oznámil mi asi po pěti stech metrech Tsuna. Jen jsem přikývl, zastavil a aktivoval hyper. Rozhlížel jsem se a ticho mě jen utvrzovalo v tom, že něco není správně. Podíval jsem se na Barrase. Něco je špatně, Barrasi. Nevím, jestli to je tvoje vina, ale něco je kurva špatně. Moje oči už na něm zůstaly a já spoléhal na intuici, že mě v případě nebezpečí zalarmuje.

Kiera White - 26. října 2013 20:38

Ta chladná reakce mě nepřekvapila... tentokrát jsem v cestě pokračovala potichu a nic neříkala. Až když jsme vyšli na silnici. Postupně jsem začala cítit jak se mi do zátylku vkrádá chlad. Zamračila jsem se a chvíli po Sandaliovi jsem se zastavila taky. Má pravdu... nelíbí se mi to. Nedokážu to popsat, ale vůbec se mi to nelíbí. Slezla bych ze silnice a schovala se. Jestli je nutné pokračovat tím směrem tak se půjdu podívat co se děje. Ale nikam dál nejdu, dokud nebudu vědět o co jde... řekla jsem a nadechla se kouře. V očích se zeleně blesklo. Loki mlčel. Asi byl stále uražený. Chápu, že se rád chováš jako dítě ale teď bych ráda slyšela tvůj názor... promluvila jsem v duchu směrem k němu a čekala jestli odpoví.

Ludovic Barras - 26. října 2013 21:00

You don’t even want to know Tablet mě začal zlobit. Nevím, jestli to bylo systémem, nebo tím vlhkem, nebo špatnou pozicí hvězd, ale kousl se a mapa zůstala zmražená. Směr jsem ale udal správný, alespoň podle té mapy, takže mi nešlo na rozum, proč ti dva zastavili. Vypadali ale více, než konsternovaně. Oba měli aktivní schopnosti, až jsem si připadal blbě. “To si piš, že musíme pokračovat! Už je to jenom kousek!“ zdůraznil jsem. “Nevim, co se děje, to se ptám já vás. Jestli chceš jít první, tak si jdi,“ pokynul jsem gentlemansky Kieře a otočil se zpátky. Přesně v tu chvíli zmizela v mlze ta podivná silueta, která se tam objevila, jakmile jsem se prve otočil na zbytek skupiny. Pocit, co ti dva měli, zesílil s aktivními schopnostmi.

Sandalio Calisto - 26. října 2013 21:13

Let's get to it! Pomocí tahu plamenů jsem se během chvíle objevil za Barrasem. Jdu tam. Vy dva tu počkejte. Kdyby něco, utíkejte. Mluvil jsem chladně. Teď nebyl čas na emoce. V té mlze něco je. A to něco není kamarádské. Půjdu to prozkoumat. Ani jeden z vás nemá intuici, ani jeden z vás nedokáže předvídat útok. Postarejte se tu o sebe, mezitím. Pokud je ta cesta bezpečná, dám vám signál. Ostražitě jsem vešel do mlhy, váhavě měříc každý krok a pátravě jsem se rozhlížel. Zachoval jsi se dobře. Pravým úkolem bosse je chránit svou rodinu. Pochválil mě Tsuna. Jen jsem se ušklíbl a dál pokračoval v chůzi.

Anomálie - 26. října 2013 21:22

Let’s play a game Sandalio opustil skupinku. Barras nejdříve vypadal, že ho zastaví, protože mu přijde zbytečné se rozdělovat, ale pak jen mávl rukou a nechal ho jít, brblajíce si pod knírem. Sandalio ušel pět metrů, deset metrů, dvacet, ty dva měl už dávno z dohledu, jak byla mlha hustá, šel dál a stále nic. Po chvíli pocítil nepříjemný tlak na prsou, až se musel zastavit. Taky proto, že mu to intuice říkala. Pak přišlo varováno zleva. Kmitavý pohyb, jako když někdo na okraji zorného pole mává rukama, ale když se ohlédl, nic tam nebylo.

Sandalio Calisto - 26. října 2013 21:27

NO! *grumpy cat face* Vždycky jsem se chlubil tím, že vím kam jdu. Teď jsem pochopil, že to není vždy jisté. Zvlášť, když máte problém vidět si na špičku nosu. Po pár metrech mě zastavily dvě věci. Tlak na prsou a intuice. Ta mě také varovala, že něco přichází zleva. Když jsem se ale otočil, nic tam nebylo. A já myslel, že to existuje jenom v horrorech... co přijde dál? Slenderman? Povzdechl jsem si nahlas a vydal se směrem, kde jsem viděl ono mávat rukama.

Kiera White - 26. října 2013 21:29

Při zmizení siluety se mi stáhli vnitřnosti. Ok. My tu počkáme... ostatně už jsi tu ten kdo se umí udělat neviditelný. řekla jsem chladně a stoupla si vedle Barrase. Tady to máš. Karta se obrátila a nás chrání smrad smíšeného původu... jak geniální. řekla jsem polohlasně. Ale v tom tichu to možná bylo slyšet dál. Stoupla jsem si k Barrasovi tak, abychom měli záda u sebe. V llepším případě jsem do mlhy kde zmizel náš mafián koukala já. Nechci nic říkat, ale ty nejsi vlivný politik, abych skákala do cesty kulce. Tak si aktivuj schopnosti... a mlč.

Anomálie - 26. října 2013 21:48
	Oooh yesss *mr.Burns gestore* Sandalio došel až na okraj silnice. Před ním příkop a dál zase ten hustý les. Když udělal krok směrem do příkopu, znovu koutkem oka zahlédl onen pohyb, ale tentokrát přišel zprava. Pokud se za ním zase otočil a šel zpátky na silnici, při ohlédnutí znovu spatřil siluetu mizející v mlze. Nevypadalo to na člověka.

Ludovic Barras - 26. října 2013 21:49

Mom, I’m not scared “Jasně, jako kdybychom nemohli jít dál, nebo počkat, až se to na nás vrhne, ...jestli tam vůbec něco je,“ lamentoval jsem si pro sebe a vrtěl hlavou. Kiera se rozhodla zůstat a nechala našeho hrdinného Sandalia jít dál samotného. Stále jsem nechápal proč a už mě to opravdu začínalo štvát. Navíc Kiera nepřestávala mít svoje štiplavé poznámky. “Božemůj,… už jsme tam skoro mohli být,“ povzdychl jsem si s tichým zamručením a zažehnul svatozář. To, co jsem následně pocítil mě, ale dohánělo k netrpělivosti. Nutkání jít dál, dojít do vesnice a … dál nevím. Jen jsem tam už chtěl být. A nezdržovat se.

Sandalio Calisto - 26. října 2013 22:18

But I am! Just a little. S jistou odevzdaností jsem zvedl nohu nad příkop, když jsem zase uviděl to mávání rukama. Začíná mě to štvát. Povzdechl jsem si a vydal se tedy zpět. Když jsem se ale ohlédl, co nevidím? Siluetu. Tohle je klišé. Povzdechl jsem si a pomocí plamenů jsem se prakticky přemístil k tomu. Konec hry, pendejo. Napřáhl jsem se a vrazil tomu pěst poháněnou plameny tam, kde jsem předpokládal, že to má žaludek.

Anomálie - 26. října 2013 22:31

GOOD. Když ta věc dopadla na zem, Sandalio zjistil, že právě zabil srnu. Pohyb ustal a když se ohlédl zjistil, že kousek od něj stojí u silnice v mlze nějaká bouda. Pokud vyšel blíž k ní, zjistil, že je to zastávka autobusu. Bouda byla plechová a skoro stála. Plech byl zrezivělý a místy děravý. Uvnitř to nevypadalo nijak vábně, jak už bývá u opuštěných zastávek zvykem. Mezitím Kiera mohla v mlze spatřit záblesk Sandaliových plamenů. Mohlo to znamenat, že se Sandalio s někým rve, nebo že dává signál.

Kiera White - 26. října 2013 23:15

Chvíli jsem stála a po chvíli se zablesklo. Sandalio používal svoje schopnosti. Zamračila jsem se a naklonila hlavu na stranu. Dál bylo ticho. No...Tak plamenou hlavu mu už ukousli. Můžeme jít. poznamenala jsem a vyrazila vpřed. Když jsem došla k Flamingovi a hleděla na srnu. Ne to vážně nebyla jenom srna... srna se tě nesnaží zabít pohledem. Zavrtěla jsem hlavou a sledovala zastávku. Byla jsem potichu a rovnala si myšlenky. Případné ignorovala Barrasovi poznámky.

Ludovic Barras - 27. října 2013 09:03

Soon. Jak jsem byl otočený zády k místu dění a očima sledoval mlhu na druhé straně, až když mi Kiera řekla, že je po Sandaliovi, znovu jsem se otočil. “Při jeho schopnostech by v takovym případě udělal větší randál,“ zakroutil jsem hlavou a oba jsme vyrazili směr náš společník. Po pár desítkách metrů jsme našli mrtvě vypadající srnu s ožehlou srstí na boku. “Tak když už jste se vyblbli, můžem jít dál, ne?“ obešel jsem jí a pak se podíval na zastávku. “A vida, jak jsem říkal, už jsme blízko. Bas de Montagne, támhle je uvítací cedule.“ Opravdu se tam někde před námi někde rýsovala, jak jsme se k ní začali přibližovat. Stejně tak z mlhy začaly vystupovat první domy. Staré, dřevěné, i novější, všechny ale v dezolátním stavu. A jak jsme se vzdalovali od zastávky, mrtvá srna se zase zvedla, zavětřila, podrbala se za uchem a odhopkala do lesa.

Kiera White - 27. října 2013 11:09

It looks like Silent hill... I hate it P: Ignorovala jsem Barrasovi poznámky a jen po něm vrhla chladný pohled. Něco tam nebylo v pořádku. Byla jsem si tím absolutně jista. Sledovala jsem srnu a po chvíli se otočila a následovala ostatní. Byla jsem potichu a uvažovala. Určitě to bylo něco co nás nemělo rádo... ale jediné co jsme našli byla srna... nelíbilo se mi to. Nechala jsem našeho vojáka, aby si myslel co chce a pohlédla rychle na Sandalia, jestli náhodou také nezapojuje mozek. Povzdechla jsem si a přidala do kroku. Před námi se začalo rýsovat městečko. Jak malebné... četl někdo z vás Silent hill? Ještě tu chybí malá holčička v bílích šatech co tě bude pomalu zabíjet dva týdny a byla by to přesná kopie... řekla jsem zaujatě. Ale vážně to tu tak vypadalo... Stáhla jsem své schopnosti na minimum a zůstávala na pozoru. Nelíbilo se mi to tu...

Sandalio Calisto - 27. října 2013 11:47

Yessss, let the hate flow through you! Z našeho ohrožení se vyklubala neškodná srnka. Chvíli jsem to pozoroval a když přišli, podrbal jsem se ve vlasech. Tedy... hlady opravdu neumřeme. Chvíli jsem laškoval s myšlenkou, vzít si srnku přes rameno, ale nakonec jsem od toho opustil. Hyper jsem nechal aktivovaný, ta mlha se mi nechtěla líbit. Šel jsem vedle Barrase a rozhlížel se. Teda... to i ta základna byla v lepším stavu... Zamumlal jsem. Co přijde dalšího? Zombie apokalypsa? Pomyslel jsem si, když jsem spatřil, že srnka již není na svém původním místě. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v chůzi.

Ludovic Barras - 27. října 2013 13:42

Next time you’re coming up with an environment then Ani jeden z nich už situaci nebral nijak vážně, ten falešný poplach oba už nejspíš přešel. Nebo za to mohla ta mrtvá srna, kterou Sandalio položil. Jeho poznámka o jídle nebyla úplně zcestná. “Když máme tebe, tak určitě ne,“ pousmál jsem se a deaktivoval schopnosti. Prošli jsem kolem uvítací tabule jejíž nápis byl sotva čitelný vypadala, jako kdyby do jejího pravého spodního rohu něco narazilo, jak byla ohnutá. “Tahle vesnice je mnohem starší, než základna. Je to vlastně bývalé město, ale jak se lidé ve velkém začali stěhovat do metropole, populace klesla natolik, že Bas de Montagne ztratil status města,“ informoval jsem Sandalia, i když to nebylo nijak důležité. Jen jsem papouškoval to, co se mi objevilo na mapě ještě, než přestala fungovat.

Anomálie - 27. října 2013 13:43

Welcome to Bas de Mountaigne Domy kolem hlavní silnice pomalu přibývaly. Když prošli první křižovatkou, mihotání stínů se vrátilo, jen Barras nebyl sto si jich všimnout. Stejně tak Kieru a Sandalia nemohl nechat v klidu pocit, že je něco sleduje. Až na další křižovatce mohli zahlédnout dvě postavy v pláštích se zahalenou hlavou. Pomalu přecházely ulici a když si skupiny tří příchozích všimli, dali se na útěk někam mezi domy.

Kiera White - 27. října 2013 13:54

Šla jsem potichu dál a poslouchala Barrase. Nelíbilo se mi tu. V zátylku mě mrazilo a já šmejdila očima po okolí. Když jsme po chvíli zahlédli dvojici tak jsem se zamračila zamumlala něco o tom, že toho mám plné zuby a najednou se přemístila do zatáčky, do které vběhla dvojice. Skočila jsem vpřed a nechala z ruky vyletět kouli energie která jednoho z nich srazila k zemi. Skočila jsem na něj a sledovala co udělá ten druhý.

Anomálie - 27. října 2013 14:03

Trefa do černého Když Kiera přistála na jedné z osob, dotyčné sklouzla kapuce z hlavy a pod ní se objevila omráčená ženská tvář. Špinavá, oteklá se špinavými zuby a dredatými vlasy, věkem kolem 40 let. Připomínala bezdomovkyni a taky tak páchla. Druhá osoba vykřikla už když se lekla toho, jak se najednou před nimi Kiera objevila. Byl to ženský výkřik. Pod její kapuci ale bylo sotva vidět, ale spíš, než tvář Kieru zaujala zbraň, protože z ní osoba bez váhání vystřelila. Rána se nesla hodně daleko.

Kiera White - 27. října 2013 16:14

Oh... on to byl člověk. To jsem nečekala. A ženská... už jsem paranoidní... žena okamžitě ztratila vědomí. VZhlédla jsem od ní k tomu druhému individuu a uviděla zbraň. Uhnula jsem stranou a cítila jak se mi kulka otřela o bok. Stáhla jsem obličej do velmi vraždné grimasy a vykopla jejím směrem kámen ze země, ten se najednou zvětšil. Byla to iluze, ale aspoň jí to zakrylo výhled. Uhnula jsem do strany a těsně při zemi proběhla skrz iluzi. Kousek od ní jsem udělala velký krok vřed a tak se narovnala. Vykopla jsem nohou prudce vzhůru a doufala, že jí vykopnu zbraň z ruky a něco jí zlomím. Hned poté jsem nohou zase vyrazila dolů na její hlavu. Ránu v boku jsem cítila čím dál víc. Nepříjemně pálila, ale jinak to nic vážného nebylo...

Sandalio Calisto - 27. října 2013 16:24

Bitka! Stejně jako Kiera, i já jsem zahlédl ony dvě postavy, nicméně já nebyl tak inteligentní, abych po nich hned šel. Inu, Bůh se pozná. Povzdechl jsem si a pozoroval, jak druhá postava tasí zbraň a vcelku pohotově, s obdivuhodnou přesností střílí. Jsou vyděšení. Přikývl jsem a podíval se na Kieru. Kiero? Nevím, jak ty a etiketa, ale mě doma neučili, že když někoho uvidím, tak po něm hážu kouli energie. Zvedl jsem obě ruce do vzduchu a deaktivoval hyper. Chystal jsem se pronést uklidňující řeč, ale už bylo pozdě. Kiera se ve svém hněvu neovládla a drahou ženu skopala do kuličky. Neumí ovládat hněv... to je nebezpečná vlastnost. Povzdechl jsem si. Ta tvoje moudrost mě někdy irituje, drahý příteli. Odpověděl jsem a přešel k Kieře a obou postavám. Nevím jak ty, ale já jejich reakci považuji za dost adekvátní. Nemusela jsi tak vybouchnout.

Ludovic Barras - 27. října 2013 16:48

What just hapenned? Dvou postav jsem si na křižovatce všiml také, ale jedinou mojí reakcí bylo, že jsem se zastavil. Postavy se daly do běhu. Krcui, viděli nás,… nebo se mi to jenom zdálo? Než jsem stihl něco říct, Kiera projevila svou horkokrevnost a na ty dvě zahalené postavy dost agresivně zaútočila. A taky se jí to nevyplatilo. Výstřel v sebeobraně přišel od druhé osoby, dle hlasu ženy. Rozeběhl jsem se jejich směrem, ale Kiera mezitím stihla srovnat i jí. “Proboha, přestaň, Kiero!“ okřikl jsem jí naštvaně. Tohle mi přišlo jako ten nejhorší scénář. Nejenom, že jsem netušil, že někdo ve vesnici je, ale navíc si vůči n im děláme hodně špatnou reputaci. Se Sandaliem jsem nemohl nic víc, než souhlasit. Přiklekl jsem k ženě, kterou Kiera odrovnala jako první a přiložil jí ruku na krk, abych zkontrolovat jestli ještě žije. Jakmile jsem se ale dotknul její kůže, stalo se něco, co mi do obličeje vehnalo hrůzu a překvapení zároveň. Chceš mi jí vzít? Posluš si, neváhej a ber dokud můžeš, ozvalo se mi v hlavě. Nejdříve mě napadlo, jestli to není zase Kiera, ale ta byla dost zaměstnaná druhou osobou a Sandaliem. Zmateně jsem očima zapátral po všech přítomných a pak svůj pohled vrátil zpátky na umírající ženu. Ztrácela se.

Kiera White - 27. října 2013 17:36

Okamžitě se kousek ode mě objevil Sandalio. Jsem naprosto klidná. řekla jsem trochu vyčítavě. Nebyla jsem naštvaná. Vůbec. Co to s tím všichni mají? Povzdechla jsem si a začala se drbat maličkem v uchu s mírně otráveným pohledem. To jsem tu jediná kdo má z tohohle všeho divný pocit? řekla jsem chladně a sjela je oba pohledem. Měla jsem pravdu. Nedůvěra. Mírně jsem se chladně usmála a po chvíli uvažování jsem zrušila iluzi obřího balvanu. Jediné nad čím uvažovali bylo jak jsem nebezpečná nic víc... Potřebovala jsem trochu klidu... minimum. Jen na chvíli... mimo pohledy těchhle dvou. Zavřela jsem oči a moje tělo zmizelo. Naprosto neslyšně jsem vyšla z uličky a zabočila za roh. Šla jsem potichu. Podrážky se před časem proměnili z tvrdé gumy na jemnou a měkkou, která v kombinaci s lehkou chůzi způsobila, že mě nebylo slyšet. Po pár metrech jsem se přemístila na střechu a rozhlédla se po okolí. Lidé jsou stále stejní. Jejich předsudky... zkažené osobnosti... ozval se mi v hlavě Loki. K čemu potřebuju takové spolubojovníky? K ničemu... řekla jsem spíš sama sobě. Je normální se obávat neznámého a rychle to odsoudit k záhubě... řekl tiše Loki. Otřela jsem si rukávem oči. Heh... máš pravdu. Někdy je lepší vzbuzovat strach ne lásku... povzdechla jsem si a přesunula se s mírným blesknutím hlouběji do města.

Sandalio Calisto - 27. října 2013 17:52

Hey look! A pony! Divný pocit z toho mám taky, ale pořád to není důvod útočit na lidi, co ti nic nedělají. Byl jsem na hranici naštvání, ale držel jsem se. Nebo spíše Tsuna mě držel. Já jsem tolerantní člověk, ale tohle... Je snad fanatik? Prolétlo mi hlavou když zmizela. Poté jsem se sehnul k ženě, kterou Kiera tak surově zmlátila. Jste v pořádku? Omlouvám se... Očima jsem kontroloval, jestli není vážněji zraněná. Na rozdíl od toho engañara vám nechceme ublížit. Mírně jsem se usmál a pro každý případ se připravil na obranu. Tušil jsem, že budou vystrašené.

Ludovic Barras - 27. října 2013 18:16

May that be my pony? Ještě chvíli jsem zíral na polomrtvou ženu. Kiera mezitím vstala a obvinila nás z toho, že nevidíme situaci stejně závažnou, jako ona. Nějak jsem pro ní v tu chvíli nemohl najít pochopení. A ona pro nás taky ne. Najednou se vypařila. Doslova. Jasně, nadělej problémy a hoď je na ostatní! zabručel jsem v duchu a zvednul se. Druhá žena byla v šoku, celá se klepala a nemohla věřit vlastním očím, že je k ní Sandalio tak hodný. Byla o nejméně o patnáct let mladší, než ta druhá. Měla východní rysy a vypadala hodně mladě. Ale obličej měla posetý stejnými druhy zranění a snad i důsledky nějaké choroby, která se projevuje mokváním pokožky. Od pravé tváře se jí někam ke krku táhla velká jizva. Nemluvila, když ji Sandalio oslovil. “Třeba nám vůbec nerozumí,“ napadlo mě. Musel jsem přiznat, že mě jejich vzhled trochu odrazoval, připomínali mi uprchlíky z civilizace, nebo nějaké přeživší z divočiny. Mohli být nakaženi čímkoliv. A já se zdráhal používání schopností. “Ta druhá to bude mít brzy za sebou,“ konstatoval jsem až překvapivě suše. “Kiera jí musela způsobit nějaké vnitřní krvácení, jak jí srazila k zemi.“

Anomálie - 27. října 2013 18:42

Mezi ulicemi a na střechách Mlha nedovolila Kieře vidět moc daleko ani z výšky kostelní střechy, ale podle siluet alespoň mohla odhadnout, na kterém místě se příště objeví. Bylo i nesnadné rozeznat, v jaké poloze se nachází slunce a jaká část dne právě je. V celém městě to vypadalo, jako by zastavil čas. Když se znova přemístila, stanula na náměstí. Po levici měla vysokou budovu úřadu a bývalou poštu a po pravici obytný dům a vedle něj trosky dalšího. Mohla ucítit závan studeného větru přicházející od severu. A s ním se ve vzduchu sklouzlo pár podzimních listů z blízkého stromu a opět ten svíravý tlak v hrudi. Šepot listí se změnil v syčivý táhlý hlas. Přišel jsi mě navštívit? Ta slova byla sotva rozeznatelná.

Kiera White - 27. října 2013 19:01

Vyšplhala jsem na ... a uvelebila se tam. Sama se svými myšlenkami... neměla jsem tak zmizet... Ale jaký by to mělo smysl? Za to co si myslím nemůžu. Ani nevím proč si to myslím. Už ani nevím proč jsem taková jaká jsem. Chtěla jsem si vzpomenout jaké to bylo dřív, ale odpověďí mi byla jen bolest hlavy. Byla vždycky taková zima? Nechtěla jsem se vrátit. Už nikdy. Bylo jedno kam. Chtěla jsem být sama. Sama pracovat. Sama cestovat. Sama žít. Zvedla jsem se a přemístila se na náměstí. Měla jsem chuť se tu porozhlédnout. Tohle město se mi nelíbilo... brzo odejdu. Ale prozatím se podívám kde co je. Zůstala jsem neviděna, ale přesto jsem ucítila tlak na hrudi a uslyšela hlas. Otevřela jsem pusu, abych něco odcekla, ale Loki mě zarazil. Buď opatrná... nějak se mi to nelíbí. takže jsem se místo toho lehce usmála. Nedá se říci, že bych chtěla navštívit vás, ale já a moji bývalí společníci jsme zde chtěli strávit nějaký čas. odmlčela jsem se. Ale navštívit vás nezní zase tak zle... jen ještě vědět kam a koho. řekla jsem obezřetně. Ne nehodlám si dělat nové přátele. Ale tenhle hlas asi nemá tělo. A tak může být uživatel anomálie. A tak ho nehodlám naštvat.

Anomálie - 27. října 2013 19:11
	Nice thinking Jak listy letěly dál, byl slyšet jen tichý potutelný smích, který pomalu odezněl. Ovšššem... Odněkud se muselo zvednout hejno opeřenců, protože Kiera zaslechla třepot jejich křídel. Mihotavé stíny na okraji zorného pole. Přelud se vrátil a znova se ozval ten syčivý hlas. Sss tebou,… nemluvím, sssmrtelníku, ozval se zklamaně.

Sandalio Calisto - 27. října 2013 19:17

Medic! Podrbal jsem se na hlavě, ale stále si udržoval mírný úsměv. Je nemocná. Zjevně tu něco v okolí řádí. Přikývl jsem, jak na Tsunu tak na Barrase. Zatím neaktivuj schopnosti. Nechci je zbytečně vyplašit. Řekl jsem mu a podíval se na umírající dívku. Barrasi... já... já jsem celkem tolerantní člověk. A celkem snadno odpouštím. Ale... tohle Kieře neodpustím. Nikdy. Řekl jsem chladně a v mysli mi panoval mrazivá nenávist. Zahrává si se životy lidí jako s kusy masa. Pomyslel jsem si a vrátil se k živé. Cómo se llama usted?[/b] Zkusil jsem to španělsky. Člověk nikdy neví.

Kiera White - 27. října 2013 19:24

Zamračila jsem se a chvíli uvažovala. Co tohle sakra bylo za individuum? Máte na mysli někoho tady ve městě... nebo chcete mluvit s... tím druhým? S dárcem anomálie? zeptala jsem se. Nic jiného mne nenapadlo. Myslel Lokiho? V tom případě věděl, z ovládám anomálii. Nebo spíš si myslel, že anomálie ovládá mě. Hrozný předsudek. Jaká je možnost, že chce mluvit s tebou? Hmmm docela malá. Ale vidí tě i když jsi neviditelná... asi tě cítí. kývla jsem hlavou a čekala na odpověď.

Ludovic Barras - 27. října 2013 19:26

I won’t touch that thing! Přesunul jsem se k dívce, abych se na ní podíval zblízka. Ve tváři jsem měl kamenný výraz, ale v hlavě se mi to mlelo, vztek se zoufalstvím a do toho ten podivný hlas, který mě nabádal k něčemu, o čem jsem neměl ani ponětí, jak mám provést. Kývl jsem hlavou, když Sandalio zmínil schopnosti. To je teď tabu, ...kéžby si to uvědomila i ona. Pak jsem vytáhl radar, který kupodivu ještě fungoval a chvíli studoval jeho malý displej. “ Já taky ne, ale … spíš mě štve, že se někam vypařila. Chová se hrozně nepředvídatelně, jako většina bohů,“ ke konci jsem klesl hlasem a povzdechl si. Pak jsem natočil displej k Sandaliovi, abych mu ukázal, že na sobě má dívka stopy nejenom po anomálii, ale i po radioaktivitě. Jenomže v tu chvíli promluvila. “B…bohové, smrt bohům, sláva… králi našemu,“ vydrkotala a pomalu zavřela oči.

Anomálie - 27. října 2013 19:36
	Keep going Sschovaný,…za lidssskou schránkou, zašumělo listí v korunách stromů. Dával nejasné signály, ale stejně tak mohl provokovat a pohrávat si s Kieřinou myslí.

Sandalio Calisto - 27. října 2013 19:43
	Why? It's cu...well...no, I won't either. Mrkl jsem se na tablet, když v tom jsem zaregistroval dívčino blekotání. Když zavřela oči, jen jsem se smutně pousmál. Odpočívej v pokoji. Podíval jsem se na druhou a pousmál se. No, zdá se, že naším jazykem tu mluví. Prohodil jsem k Barrasovi a klekl si k ní. No tak. Neublížíme ti. Čestné slovo hispánce.

Kiera White - 27. října 2013 20:02

Takže měl na mysli Lokiho... asi. Mírně jsem kývla hlavou a pustila se do řeči s Lokim. V tom případě mi dejte chvíli na přípravu... řekla jsem. Chce s tebou mluvit... nemůže nám tak něco provést? založila jsem si ruce na prsou a natočila se trochu bokem. Slyšel jsem, my pet a nemám tušení. odpověďel suše. Promluvíš s ním? Můžeme se dozvědět nějaké zajímavé novinky ze světa šustícího listí... Dříve nebo později jsem stejně chtěl zkusit jestli to půjde. řekl a chvíli jsme byli oba potichu. Oba jsme totiž neměli tušení jak to udělat. Po chvíli mě prostě jen napadlo zavřít oči, nadechnout se zhluboka kouře nechat se částečně propadnout do míst, kde jsme se normálně setkávali. Dala jsem mu prostor jen na komunikaci. Nic víc. I přes to by možná na chvíli hodnoty anomálie vyletěli nahoru. Loki si odkašlal. A promluvil. Jeho ostrý jazyk fungoval jako vždy. Mírně se usmál. Mé jméno jest Loki. Chtěl jste se mnou mluvit... když už nás moje zvířátko nemůže poslouchat smím vědět jak vás mám titulovat? A jestli bychom se mohli přesunout někam kde je klidněji? poupravila jsem si rukávy a změnila oblečení na Lokiho normální. Stále jsem to, ale byla já.

Ludovic Barras - 27. října 2013 20:05

You better not, yes Zamračil jsem se, když jsem zaslechl ta její poslední slova. Nečekal jsem, že ještě v takovém stavu bude schopná mluvit. Ale to, jak najednou odešla, se mi zdálo podezřele náhlé. Možná v sobě něco zadržovala, …eh nerad bych se v tom dál vrtal, odvrátil jsem pohled od dívky a podíval se na Sandalia. “Takže si na něj budeme muset dát pozor,…“ prohodil jsem a vstal. “HEJ!“ ozvalo se najednou zpoza nás a následoval výstřel, který nás minul možná až podezřele naschvál a odštípnul kus střechy na protějším domu. Na chodníku stál člověk nabalený v pár vrstvách oblečení a v ruce třímal dvouruční zbraň. Podle zvuku to nebyla vzduchovka, ale něco mnohem silnějšího. Pomalu jsem zvedl ruce nad hlavu a střelil pohledem po Sandaliovi. Neotáčel jsem se. Situace se zhoršovala.

Anomálie - 27. října 2013 20:28
	Put on your sunday clothes, when you’re feeling down and out Loki,…Loki, ustanul šelest listí a hlas se z něj přesunul do volného prostoru a začal se ozývat odevšad. Nepříjte ti sssnad tohle míssto dost poklidné? A tiché,… Ozval se vzdálený výstřel. Hlas se tiše zasmál.

Kiera White - 27. října 2013 20:45

Když se ozval výstřel, Loki se mírně usmál. Byla jsem potichu a jen jako hodný žák poslouchala mistra při práci. Pokud myslíte, že nás nebudou otravovat ti lidé z města, se kterými jsme měli tu čest už na začátku města, tak můžeme mluvit zde. odmlčel se. Pakliže to není opovážlivě tak bych se rád zeptal, jestli tomuto místu vládnete. Pane... nechal volné místo v případě, že by chtěl doplnit jméno.

Anomálie - 27. října 2013 21:01

*insert tap dancing* Ach, já vládnu každému místu, každé duši, … v tomto městě. Ale jak krásné by bylo vládnout i těm za městem, tam za horami, kde je duší nepočitatelně, špatných i dobrých,… zazněl hlas zasněně, až poeticky. Tam odkud pocházíš mě tvůj lid nezná, stejně jako ten můj nezná tebe, ale já,… mám ponětí i o věcem mimo naše světy, hlas se odmlčel a místem se znovu přehnal vítr, tentokrát mrazivější a z mlhy se pomalu začala vynořovat vysoká zářící osoba. Když už byly skoro rozpoznatelné její rysy, rozpustila se a objevila hned před Lokim. Thanatos jméno mé, řekl a jeho prázdná tmavá tvář s několika řadami očí se sklonila s jeho tělem a gestem naznačil hlubokou poklonu. Byl oblečen v dlouhém černém hábitu stejně jako ty dvě osoby, na které Kiera po příchodu do města zaútočila.

Kiera White - 27. října 2013 21:43

Jsi v pořádku? Loki poslouchal pozorně. Když ho tohle lidské dítě nechalo mluvit skrze její ústa a sledovat co chtěl byl možná trochu více zaujat tím, že i přes to, že le teď zavřen v cele tak dýchá čerství vzduch. Ale když poslouchal ten hlas, který přicházel odevšad tak začal cítit mírné sympatie k této bytosti. Byl slušný a nechal ho mluvit. Až do chvíle kdy se objevil před ním. Uklonila jsem se. Hluboce. Protože jsem věděla kdo je tahle bytost zač... Je to řecký bůh smrti... a dle všeho se může pohybovat jenom tady po městě... řekla jsem v duchu Lokimu a narovnala se. Jak jste již řekl tak já sám jsem o vás nikdy neslyšel. Ale moje zvířátko ano. Je mi ctí poznat boha smrti. řekl s mírným úsměvem. Pokud vládnete každé duši zde tak se omlouvám za chování mého zvířátka. Zabila jednoho z vašich poddaných. řekl vážně. Ještě mu nabídni moji ruku... zavrčela jsem. Loki mě ignoroval a nechal Thanatosovi prostor pro odpověď a až když si byl jistý, že nic nedodá tak se zeptal. Pokud jsem to pochopil správně, tak vy jste se sem dostal také přes anomálii? Nebo jste to opravdu jen vy?

Anomálie - 27. října 2013 21:48

*cuddles kitty while making screeching inhuman sound* Ach, nedělej si starosti, bratře. Tvá lidská část sem zavlekla i někoho, kdo si s mými zesnulými umí poradit, nadzvedly se spodní víčka všech čtyř očí, což mohlo znamenat jen, že se dotyčný usmívá. Až když poodstoupil, mohla si Kiera všimnout, že nestojí, ale levituje, čemuž odpovídaly i jeho pohyby. Jakmile Loki zmínil anomálii, Thanatos sebou prudce trhnul a svými vyzáblými končetinami ukázal na svou hruď. Já se s vlastním svolením té lidské schránky dávno zbavil, … je to tak lepší, jeden má hned lepší rozhled, pronesl s důrazem na některá slova a ruce zase roztáhl a jak je přiložil k tělu, zanikly někde v temnotě pláště. Měl bys to také někdy zkusit. Musel se znovu ušklíbnout přičemž hledem Kieře přímo do očí. Z pláště se vynořila ruka a jemně se při tom dotkla její hrudi.

Sandalio Calisto - 27. října 2013 21:48

Why...why is everyone aiming at us? Zpozornil jsem již, když se ozvalo ono pověstné hej. Moje pozornost byla dovedena do maxima, když nás těsně minula střela. Pomalu, rozvážně jsem zvedl ruce. Vím, že to je klišé, ale přicházíme v míru. Nechceme vám ublížit. Řekl jsem pomalu a pečlivě. Tedy alespoň zatím a nemůžu mluvit za naší masovou vražedkyni. Věděl jsem, že kdybych aktivoval hyper, asi bych ho během pár vteřin zabil, ale těch pár mrtvol již stačilo. On byl také vyděšený.

Ludovic Barras - 27. října 2013 22:23

Because we are attractive? Věděl jsem, že Sandaliovi můžu důvěřovat, že on žádný pitomý krok neudělá. Nažil se uklidnit toho civilistu, jenomže jak se rozešel naším směrem, nevypadalo to, že nás bude šetřit, až přijde na to, co se tu stalo. “Potřebujeme vaší pomoc. Našly jsme tu dvě ženy, obě těžce zraněné, nejspíš ztratily vědomí. Pokud nám nepomůžete s jejich přenesením do nějakého střediska, mohou brzo zemřít,“ ozval jsem se a spoléhal na to, že můj hlas zní dost oficiálně a vojensky stroze, aby na to ten muž skočil. Jenomže on šel dál, přičemž na nás nepřestával mířit tou příšernou zbraní. Dal najevo, ať poodstoupíme od těch dvou na zemi. Poslušně jsem udělala pár kroků do strany a mírně sklopil hlavu. Ten chlap vypadal, že se ve zraněných moc nevyzná, nebo se těch dvou štítí stejně jako my.

Kiera White - 27. října 2013 22:27

Luííííí? A to je ti přes 20 huh? Poslouchala jsem je pozorně. Nad první větou jsem se, ale pozastavila. Loki kývl na znamení díků. Myslelo mu to rychleji... trochu mě to štvalo. Máte na mysli toho vojáka? Zatím vytvořil oblak jedovatých plynů a netopýry... řekl a označení 'bratře' přijal s mírným úsměvem. Někdo kdo svého bratra rád zabije le nazýván bratrem... Kupodivu se to umělo usmívat. Musím si psát co znamená když otevře jen některá... když se Loki zeptal na anomálii tak sebou Thanatos trhl. Tuhle část asi neměl dvakrát rád. Nelíbilo kam konverzace směřuje, ale v rámci pudu sebezáchovy jsem mlčela. Zní to více než zajímavě... ale pakliže by to tuto lidskou dívku zabilo tak bohužel nechci. Líbí se mi její sny a touhy. S oblibou pozoruji co dělá a jak se chová. na chvíli se odmlčel a uvažoval co všechno může říct. Zdá se totiž, že jsem na ni měl větší vliv než jiní dárci. Změnila se jí celá osobnost... A mě zajímá co se s ní stane příště. Možná ovládne metropoli, možná ji chytí vláda. řekl s úsměvem. Takoví asi měl císař, když seděl v Koloseu a pozoroval boj muže proti muži, s vědomím, že na konci bude mít možná osud bojovníka ve svých rukou. Smrt se znovu usmála a dotkla se mě. Cítila jsem husí kůži až na patách a to jsem nevěděla, že to jde. Ale neustoupila jsem a hleděla mu do nich. Pohledem jsem, ale uhnula první. Vydržela bych i déle, ale nechtěla jsem vyvolat konflikt. Tenhle tvor budil respekt. A on i Loki to věděli.

Anomálie - 27. října 2013 22:59

I’m a (s)cat man Oh, to je ale přeci krásné, stočil hlavu na stranu a semknul ruce k sobě, jako kdyby se mu ten nápad s manipulací osoby velice líbil. Vkládáš do ní takové naděje, nemohu upřít, že nějaké má,“ znovu se usmál a stočil hlavu na druhou stranu, přičemž se roztřesenými prsty dotkl Kieřiny tváře a letmo ji pohladil. Tak, aby se mu znova podívala do jeho prázdných očí. Nechal bys jí vládnout samotnou? Není to přeci jen moc těžké břímě pro smrtelníka? Z jemného pohlazení se stal bolestivý dotek, to když se jí na tváři udělala krvavá ranka, jak Thanatův ukazováček přejel po její pravé straně směrem ke krku.

Kiera White - 27. října 2013 23:41

Ok... *slowly stepping back* Medik? Jsem tak ráda, že si rozumíte... pronesla jsem ironicky. Když mě znovu donutil se mu podívat do očí tím letmým pohlazením, nechala jsem se a sledovala je dlouho. Až se mi začlo dělat zle. Jistě... jsem si toho vědom. Ovšem i když je rodem smrtelník tak se stále učí. Časem zapomene na svůj původ. A i když tělo bude z Midgardu tak její mysl bude Asgardská řekl Loki chladně. Thanatos si z něj utahoval... bůh smrti proti bohu lží a neplechy... zajímavá kombinace. Pocítila jsem mírnou bolest na tváři a pak něco mokrého. Znovu jsem mu pohlédla do očí a počkala až dá ruku laskavě pryč. Pak jsem krev otřela palcem a ten pak olízla. A máte pravdu. Nenechal bych ji vládnout samotnou. Mám na to dvě století to je více než dost času. dodal ještě chladně. Když už jsme u otázek ohledně ovládnutí světa... sám jste říkal, že by jste rád vládnul i za hranicemi města. Co vám brání? zeptal se Loki klidně. Nenechal se rozházet a pokračoval ve hře. Opět mu dal prostor na odpověď a znovu promluvil. A ještě poslední otázku... propukla tu snad nějaká nemoc? Vaši poddání nevypadali moc zdravě. řekl naprosto vážně.

Anomálie - 28. října 2013 13:23

He didn’t mean it at all Ach ano, prozatím je tato víska mým královstvím. Dnes Bas de Montaigne, zítra Metropole, zůstávám trpělivým, sepnul Thanastos prsty ruce k sobě a pak je zase rozpustil od sebe, aby tak zdůraznil velikost jeho plánů. Jenomže tónem, jakým to říkal, to znělo spíše jako pohádka. Na druhou Lokiho otázku se šíleně rozesmál. Byl to nelidský smích, směsice chroptivých nádechů a skřípání, které trhalo uši. Je to přechodný stav, nic neobyčejného, zakončil ten příšerný výbuch emocí a zase zvážněl. Každý máme své praktiky, jak si udržet své poddané,…Nebo snad ne? Kdyby měl obočí, asi by ho pozvedl.

Kiera White - 28. října 2013 14:29

It doesn't look like that... Loki sledoval s mírně povytaženým obočím Thanatův smích. Máte pravdu. Nadvládnu žádné podobné schopnosti jako vy... ale mám své vlastní cesty. Stačí lidem sebrat z hlavy myšlenku nutnosti svobody a oni se podřídí. Lidé jsou lehce manipulovatelná rasa... když je sjednotíte v jeden národ a vládnete ve stylu: cukr a bič tak nebudou protestovat... řekl Loki s mírně zasněným tónem. Moje zvířátko má na toto stejný názor. O to víc si myslím, že má vysoké naděje na úspěch. dodal s mírným úsměvem. Nechci se do toho míchat... ale jak moc se mají dva lidi co chtějí ovládnout jeden svět? poznamenala jsem potichu. Odpověď mi přišla vzápětí. Já vím... ale zatím to vypadá, že se odsud nemůže hnout. Ale tady je on pánem. Nebudu ho dráždit. Nevíme jak dlouho už tu je. Ok... chovej se jako hodný kluk... slyšíš ten paradox? ušklíbla jsem se a poslouchala co si Loki vymyslí dál. Mluvil jste o tom, že už tu jste jen vy... i přesto, že to možná nikdy nevyužiji... mohl bych vědět jak jste toho dosáhl? choval se dychtivě. Jako dítě. Dělal, že ho Thanatos tou otázkou ohledně volnosti zaujal. Až teď když si v hlavě vše sesumíroval tak se na to zeptal. Choval se jakoby ho bůh zvyklal v jeho rozhodnutí.

Anomálie - 28. října 2013 17:01

But he’s a nice person after all, somewhere depp deep very depp inside his past Thanaovi se líbilo, jak Loki mluvit o svém způsobu vlády. Pamatoval ten samý ze světa, odkud sám pocházel, takže mu to připadalo nostalgické. To šlo ale jen těžko vyčíst z jeho čtyř očí, které nepřestávaly mít chvílemi i nepřítomný výraz. Ohledně otázky ale zase ožil i se svými pohyby. Kouzlo osobnosti, zasmál se, sice ne už tak strašlivě, ale jeden dva skřípavé zvuky se ozvaly. Vypadalo to, že víc neprozradí. Věděl, že i když má k Lokimu sympatie, byl to jistým způsobem jeho sok. Ale abych nezdržoval vaši ctěnou osobu,… jsi vítán, využij mého malého království, dopřej si odpočinku a pohoštění v mém chrámu, který už jistě znáš, pootočil se a ladným gestem ukázal na budovu kostela, která se jakoby promítla v prostoru před Lokim a pak zase zmizela. Thanatos byl v mírném úklonui ještě chvíli poté.

Kiera White - 28. října 2013 18:37

In deep deep deep darkness of his soul Všimla jsem si jak má místy nepřítomný výraz. Dle všeho vzpomínal. A protože sebou netrhal ani se nesnažil mi protrhnout bubínky svým smíchem, tak dle všeho to bylo pozitivní a příjemné vzpomínání. "Chápu," řekl Loki s mírným úsměvem. Oba si tedy uvědomovali rizika i možnosti. Oba byli chytří o tom nebylo pochyb. Když Lokiho uvítal a řekl, že ho nebude zdržovat, byla debata u konce. Uklonila jsem se též. Ale spíš jsem měla chuť udělat pukrle. Oh... how sweet... Ovládnete svět spolu? zeptala jsem se s úšklebkem. Možná, že tuhle nesnesitelnou situaci nastolil schválně, ale to jsem nemohla vědět. "Věřte, že mě v nejmenším nezdržujete. Naopak- je velmi příjemné opět mluvit s někým... na úrovni. Bohužel v Asgardu si s nikým takovým moc často nepohovořím. Možná to bude tím, že nemají rádi, když se někdo pokouší něčemu dát řád. "Zatím se porozhlédnu po městě. Doufám, že tu netrpíte nouzí o maso?" zeptal se naposled s mírným úsměvem. Bylo mi ctí se s vámi setkat. Těším se na naše další setkání," řekl se slušným úsměvem a uklonil se. Počkal jestli ještě něco Thanatos řekne a pak vyrazil lenivím, ale hrdým krokem pryč. Milí člověk... řekl Loki a s těmito slovy se opět stáhl zpět. Nadechla jsem se a cítila jak mě propaluje Thanatos pohledem. Moje chůze se trochu poupravila na ženskou, ale stále hrdou. Milí bůh- to jsi chtěl říct, ne? řekla jsem s mírným úsměvem a přemístila se do vedlejší ulice, nebo kamkoliv kde už na mě neuvidí. Chvíli jsem uvažovala. Myslím, že tu můžeme volně používat schopnosti... možná ne na maximum, ale v menších dávkách ano. Město vypadá, že je pod ochranou té mlhy... zabručela jsem v duchu a šla se porozhlédnout po okolí.

Anomálie - 28. října 2013 19:11

And now for something compeletly different Thanatos se stočil do podivné pozice, jak kolem něj Kiera prošla a pak se vypařil jako pára nad hrncem. We’ll sssseee,…“ zašuměla ve větru nakousnutá věta a dál už byl slyšet jenom šelest listí, které se válelo pod holými stromy na kraji silnice. Kiera obešla městský úřad a zabočila do další ulice, kde se nacházel hlavní kostel. Dřevěný s kamennými základy. Hned naproti jako pěst na oko, bývalé obchodní centrum, ze kterého právě vybíhala nějaká zahalená osoba s něčím v ruce. Jakmile si Kiery všimla, zhrozila se a zaběhla někam do další ulice za kostelem. Budova měla jeden hlavní vchod, celkem strohou venkovní výzdobu, ale kupodivu minimum rozbitých oken. K nebi se tyčila osamělá věž se zvoničkou a urvaným křížem na jejím vrchu, takže zbývající tyčka připomínala spíše hromosvod. Dvoukřídlé dveře byly poničené, křevo na nich poškrábané a zašlé.

Kiera White - 28. října 2013 19:26

Yeah... running people. So different Prošla jsem ulicemi. Nebylo to zase tak zlé... ale ta mlha musela být po nějaké době depresivní. Za chvíli jsem byla u kostela. Z obchodního domu naproti vyběhla osoba v plášti. Copak asi dělala... Buďto se bojí jenom nás nebo úplně všech... zabručela jsem v duchu a zastavila se. Poklepala jsem si na pelerýnku a ta změnila mírně tvar a ztmavla . Jen se objevila kápě a teď aspoň na dálku připomínala tu co nosí místní. Aspoň nebudou utíkat jak mě uvidí. Podrbala jsem se ve vlasech. Vůbec jeho způsob jak si udržet lidi na své straně... zajímá mě jak je ta nemoc ovlivňuje... Mě ani ne... řekla jsem a vešla potichu do kostela. Jako vždy tou hrdou, šlechtickou chůzí.

Anomálie - 28. října 2013 19:38

You can't expect them to welcome you Kieřiny kroky se ozvaly do ticha, které vládlo uvnitř kostela. Ticho snad ještě hlubší, než v celém městečku. A to chladno. Odněkud sem musela pronikat mlha. Strop a závěr kostela byl v ní mírně ponořen. Kostel měl bazilikální půdorys, tedy jednu hlavní a dvě vedlejší lodě, které byly potemnělé, jak někdo prkny zadělal vysoká okna. Apsida byla naopak celkem osvětlená. Skla v oknech byla jen mírně popraskaná. Co tam ale chybělo, byl oltář, takže zela prázdnotou a připomínala spíš obyčejné pódium. Většina lavic byla zpřeházená, ale čím blíže k oltáři, tím méně poničené byly. Asi tři řady od závěru se mohly pyšnit úhledným urovnáním a dokonce to vypadalo, že na nich nedávno i někdo seděl, jak málo prachu se na nich usadilo. Na místech, kde kdysi musely být kdysi konsekrační kříže, byla proražená omítka a znovu zabedněná prostými kusy dřeva. Co muselo Kieru ale praštit do očí když přišla, byly načmárané nápisy na sloupech, které od sebe dělily lodě kostela. Začínaly ve výšce dvou až tří metrů a čím níže, tím byly drobnější a více nahustěné. Angels aren’t real, říkaly nápisy.

Kiera White - 28. října 2013 19:51

Yeah man... but it's starting to annoy me... still running like rats... Kostel byl možná dřív krásný... teď už ne. Pod tím dřevem, kterým zabednili okna možná byli vykládaná okna se svatými... teď tu, ale byla zima a mlha. Asi si potrpí na dramatično... poznamenala jsem v duchu. Rozhodně to tu nebylo pohodlné... radši něco s krbem a v tom krbu by měl být oheň... Nemluvě o dece, gauči a hrnku kakaa. Od kdy mám takovou chuť na sladké? To je tvoje vina, že jo? kdybych mohla tak po Lokim vrhnu škaredý pohled. Asi ano... vždycky jsem si na sladké potrpěl... řekl nezúčastněně. Potom se můžeme jít podívat do obchoďáku... třebas tam bude něco sladkého. Slíbila jsem s mírným úšklebkem a vydala se k jednomu sloupu. Prohlédla jsem si nápisy. Jistě... andělé neexistují. Thanatos je bůj smrti... ale má křídla... ale řeci anděli neměli... rozhlédla jsem se kolem. Thanatos si tohle místo snad vybral jen proto, aby mohl dokázat kdo tu vládne... Křesťanství tu mělo pramalou moc. Proto otrhali kříže a zabednili okna. Mírně jsem se usmála. Andělé neexistují. Má vlastně pravdu. Dokud tu nebude anomálie s Gabrielem v čele tak musím zůstat u toho, že křesťanství je snůška lží... pousmála jsem se a procházela se mezi sloupy.

Anomálie - 28. října 2013 20:05

Let's feast! Jak Kiera míjela jeden sloup za druhým, postupně se v apsidě v mírném světle přicházejícím zvenku objevoval nejdříve nábytek, koberce, svíce ze zažehnutými svíčkami a nakonec i slibované pohoštění. Byly tam tři divany, překrásně zdobené, zlaté barvy, jako pro krále. Na stolcích misky s ovocem, amfory s vínem, stříbrné tácy se všemi různými druhy pokrmů. Pokud to byla jen iluze, tak dost přesvědčivá. Když se ale Kiera odhodlala to jít zjistit, teplo ze svícnů a vůně jídla ji přesvědčila, že to všechno, co vidí, je pravé.

Kiera White - 28. října 2013 20:12

Oh... cool. Stolečku prostři se... stolečku vybav mi byt... stolečku... nejsi z ikei? Postupně se začal kostel vybavovat. Ok přiznávám to. Měl vkus. Dobrý vkus na smrťáka. Žádné lebky ani čarovné kruhy... žádné černé svíce... Zamrkala jsem a s mírnou nedůvěrou se vydala blíž, abych se ujistila jestli to není jenom iluze. Nebyla. Velkorysí to člověk... pokud nedochucuje arsenem... Přešla jsem ke stolu a moje oči automaticky objevili sladká jídla. Spolkla jsem slinu. Be patient! Já nic jiného dělat nemůžu... ozvalo se Loki. Málem jsem viděla mírný úsměv. To nebylo na tebe... řekla jsem a nakrčila obočí. Zatím jsem se ani nehnula. Nevím jestli na mě více působila Lokiho Asgardská výchova nebo ta mojí matky, která po mně házela vražedné pohledy, když jsem si chtěla vzít něco co připravila návštěva a nezeptala se... Dokud nebyl hostitel přítomen tak mi to prostě nepřišlo slušné.

Anomálie - 28. října 2013 20:26

Yes, stoleček Förhöja, divany Ingatorp a nádobí ze série Ädelstentrolsk Buď na sebe nechával Thanatos dlouho čekat, nebo neměl vůbec v plánu se jídla zúčastnit. Trvalo to pět minut, deset, už to začínalo být trapné a jídlo tak dobře vonělo, snad čím dál víc. Po dalších třech minutách se ale konečně začalo něco dít. Dveře se pomalu s vrzáním otevřely a vletěl dovnitř průvan, který zvenku nejenom teplejší vzduch, ale i zprávu od Thanata. Posssluž ssii,… ozvalo se mezi stěnami kostela. Jeho osoba ale nebyla k nalezení, což bylo trochu děsivé, jestli hodlal Kieru pozorovat, jak si pochutnává na připraveném jídle.

Kiera White - 28. října 2013 20:52

Oh shut up please D: Pomalu jsem začala bít nudou hlavou o sloup a otřít z něj možná tak trochu barvi z nápisů... po 10 minutách... možná i víc se ozval Thanatos. Asi nečekal, že se budu sebepoškozovat tím, že budu na jídlo jen koukat. Nechala jsem Lokiho promluvit. "Máš mé díky," a uklonila jsem se. Vzala jsem si tác a vedle opečeného vepřového masa, které si určitě nějaký čas pobylo v nějaké marinádě, pečených brambor a tzatziků jsem si naložila i to nejvábněji vonící sladké co tam bylo a doplnila to hroznovým vínem a ovocem. Nalila jsem si i trochu vína... ale já a alkohol jsme si nikdy nějak nerozuměli tak to bylo skromné. Vzala jsem tác a šla si sednout na divan. Skopla jsem ze sebe boty a s mírně ublíženým výrazem na chvíli pohlédla na svoje bosé nohy. Sandalio měl stále moje ponožky... Zatřepala jsem hlavou a sedla si do tureckého sedu. Zabručela jsem sama sobě dobrou chuť a dala se do jídla. Bylo mi jedno jestli mě Thanatos sleduje nebo ne. Měla jsem hlad a medvěd chutná hrozně. Vzala jsem pohár a než jsem se napila tak jsem k vínu mírně přičichla. Ani jsem se nebála, že bude otrávené, spíš jsem měla strach, aby v něm neplavalo olovo. Napila jsem se a strčila si do pusy kousek pečené brambory.

Anomálie - 28. října 2013 21:23

Whaa? I thought you’d be pleased Jak byla apsida osvícená nažloutlým světlem svíček, udělalo se v ní příjemně útulno. Dokonce mlha jakoby z ní ustoupila. Ponurost kostela se začala vytrácet a jídlo chutnalo výtečně. Kiera dostala dostatek času na to si ho vychutnat. Když dokončovala hlavní chod, mohlo jí ale lehce zaskočit. Jsi spokojený? ozval se hlas mezi stěnami a několikrát se opakoval, až přešel do apsidy jako obrácená ozvěna. A byl čím dál povědomější. Ale spíše Lokimu, než Kieře. S lehkým průvanem, který sebou vzal tmavý kouř ze svíček, se na protějším divanu z ničeho nic zhmotnil samotný bůh hromu.

Kiera White - 28. října 2013 21:35

Non... Ale když už jsme u téhle hatmatilky... znáš Millenium? Jídlo bylo skvělé. Dojedla jsem hlavní chod a začala oždibovat dezert, když se ozvala něčí hlas. V mí mysli se ozvalo zasténání. Co se děje? zpozorněla jsem a stáhla nohy pod sebe, kdybych musela narychlo někam zmizet. To je Thor... můj bratr. řekl chladně. Vstali mi vlasy až na vrchu hlavy. Fajn mluvíš s ním ty... řekla jsem, ale odpovědí mi bylo ticho. Lokiiiiii zařvala jsem v duchu. Ta malá krysa zdrhla. Posunula jsem se na divanu o kousek dál, když se začala zhmotňovat Thorova postava. On je opravdovej. Zamrkala jsem a pokusila se tu vzdálenost prodloužit. Tohle musela být Thanatova práce. "Hello there..." řekla jsem a zvedla ruku, jen abych zakývala konečky prstů. Kdybych neměla svoji hrdost už se tu krčím v rohu a volám mámu. Ty zrádče jeden. On tě ze mě vymlátí! Možná... jestli je hmotný. řekl a pak zase zmizel.

Anomálie - 28. října 2013 21:59
	Pikolík Ta iluze, či snad doopravdový Thor se bez jakékoliv poznámky nahnul se stolku a do prázdného kalichu si z amfory nalil víno skoro až po okraj. Kalich pozvedl k ústům a napil se. Pak uznale pokýval hlavou. Není divu, řekl a podíval se zpříma na Kieru. Ty! vykřikl. Podej mi pár těch hroznů! přikázal Kieře, jako kdyby byla nějakou obyčejnou posluhovačkou.

Kiera White - 28. října 2013 22:06

Oh no... you didn't... Zapíchla jsem si prst do hrudi a rozhlédla se jestli má na mysli opravdu mě. Možná netušil, že jsem to já. Jen jsem se usmála. A v hlavě si srovnala co s ním udělám. "Kdo kdy řekl, že jsem tu sluhou, Thore Odinsone," jeho příjmení jsem vyslovila s trpkostí na jazyku. "Jsem tu hostem a necítím se být povinna tu chodit jako sluha a nosit ti jídlo," uvelebila jsem se na divanu a věnovala mu chladný pohled. Nemám blesky ráda. Nemám ráda Thora. Ale kdo kdy řekl, že ho nebudu provokovat.

Anomálie - 28. října 2013 22:21
	Shadap woman and make me a sammich! Thor se naštvaně zamračil a jeho dobrá nálada z pár loků vína byla ta tam. Byl to reakcí zaskočen, nečekal jí. Odkdy hostitel zve na svoje hostiny takové? Kdo jsi, že si dovoluješ mi takhle odsekávat? Sevřel pevně kalich v rukou, až se jeho tvar pomačkal.

Kiera White - 28. října 2013 22:30

Here have one of my special one. A Kraken sammich! Usadila jsem se pohodlněji. "Jen hloupý člověk nic víc..." řekla jsem a sledovala jak mění kalich v zmačkanou plechovku. Další mírný úsměv a z kalichu začal lézt lesklý, tmavě modrý had. Jestli se Thor nepraštil svým kladivem do hlavy tak si pamatoval, že stejnou iluzi hada vytvořil Loki tehdy, když z Thora měli udělat nástupce trůnu. "Ale čím to, že takoví vážený bůh jako ty je na Thanatově hostině? zeptala jsem se a zvedla se ze svého divanu a šla si stále bosá dolít víno. Otočila jsem se k němu zády a v lesklém kovu sledovala co dělá. Vždycky jsem chtěla dostat do hlavy ránu kladivem... řekla jsem až trochu moc nadšeně.

Anomálie - 28. října 2013 22:56

Mmm sea food! Hloupý,… a opovážlivý! přiznal Thor a nepřestával Kieru sledovat, takže mu chvíli trvalo, než si všiml háděte šimrajícího jeho ruku. Když se tak stalo, pohár rychle upustil a hada zašlápl. Na to prudce zvedl a došel pár velkými kroky ke Kieře, která byla otočená zády. Zastavil se těsně za ní, až do ní šťouchl hrudí, aby dal najevo, že opravdu stojí tak blízko. Tvářil se hodně naštvaně. Až povědomě opovážlivý,… zavrčel a prudce vzal Kieru za rameno, aby ji otočil na sebe a pokusil se ubít pohledem.

Kiera White - 28. října 2013 23:06

It will be a little bit big... Nalila jsem si sklenici vína a sledovala v odrazu z karafy jak začal tančit na iluzi, která se mu propletla pod nohou a zmizela pod divanem. Když se zvedla a velmi rychle překonal tu krátkou vzdálenost, kterou nás dělila nehnula jsem ani brvou a napila se vína. Odložila jsem pohár na stůl a nechala se otočit. "Díky, snažím se jak jen můžu," s těmito slovy jsem se přemístila za stůl a nechala za sebou jen svoji iluzi, která se na něj usmívala tím Lokiho úsměvem. Opřela jsem se rukou o stůl a vzala si jablko. "Tak... copak tu teda děláš? Mimochodem nesnaž se mě donutit zavolat Lokiho... asi by jsi dřív naučil své kladivo zpívat, než aby jsi ho vytáhl ven... řekla jsem s úšklebkem a začala si pohazovat s jablkem. Moje oblečení se vrátilo do původního zeleného stavu. Bylo to mnohem pohodlnější.

Anomálie - 28. října 2013 23:32
	Good impression Přestaň si se mnou pohrávat! zařval Thor svým hromovým hlasem, že se mírně zatřásla skla v oknech apsidy. Jak zabral, aby strhl iluzi Kiery k zemi, jeho ruka jen proletěla vzduchem a on neohrabaně přešlápl na místě. Pak se znovu narovnal a zapátral očima kolem sebe, až znovu nalezl Kieru. Kde… kde se schovává? Bojí se snad ukázat? zvýšil opět hlas a vyrazil jejím směrem.

Kiera White - 28. října 2013 23:43

THX buddy. Good Thor Podrbala jsem se v uchu a nevzrušeně sledovala jak se snaží zamávat mojí iluzí. Luskla jsem prsty a ona se rozplynula. Sledovala jsem jak obchází stůl a nechala ho. Dle všeho nevěděl o co tu jde. Chudááááček... řekla jsem v duchu. "Jeho fyzické tělo je stále ve vězení. Uvědomuješ si vůbec, že tohle není obyčejný Midgard? Je jiný rok . Svět se změnil... řekla jsem suše a kousla do jablka. V tomhle světě se bohové neobjevují, jen tak. V tomhle světě se objevuje jev- anomálie. Člověk který se do ní dostane se setká s osobou, která není z tohoto světa. A ta osoba v něm zanechá stopu. Uzná-li ho vhodným daruje mu svoje schopnosti... a- poklepala jsem si na spánek. mluví k tobě. Je tam, stále žije svůj život na druhé straně, ale mluví k tobě když se mu zachce." řekla jsem s mírným úsměvem a sledovala jestli mu dojde co se tu děje.

Anomálie - 29. října 2013 13:47

Why thank you Thor si nechal vše vysvětlit. Občas mu přes tvář přelítl údiv, ale jinak měl stále ten naštvaný výraz, který napovídal, že nemá daleko od toho znovu se pokusit KIeru lapit a donutit jí všeho, co prozatím řekla a udělala, litovat. Je tohle jedna z jeho dalších pošetilých her? Jestli mě slyší, tak ať promluví a přestane se zbaběle schovávat za tvou lidskou osobu! S hlasitým rachotem odstrčil stůl, který stál v jeho cestě stranou, až se převrátil. Odněkud z povzdáli tu celou scénu pozoroval i Thanastos a neskutečně se bavil. Kdyby neuměl udržet svůj šílený smích, byl by nejspíš slyšet až za hranice Bas de Montaigne. Nechtěl do děje ale zatím zasahovat, byl to jeho scénář, jeho akt a on byl zvědaví, jak se dál vyvine. Herci na pódiu ho zatím převelice těšili.

Kiera White - 29. října 2013 17:20

For being our little beauty of course Stáhla jsem obočí a na poslední chvíli si vzala ze stolu svůj pohár s vínem. Poté vzal stůl za své jak ho Thor odhodil jako papíroví pytlík. Napila jsem se a chvíli přemýšlela. "Závisí na tom, co přesně máš tou hrou na mysli," řekla jsem suše a pak pokračovala. "Může to být už ten fakt, že někomu daroval svoje schopnosti... nebo to, že udělal z osoby, která by dřív pomohla komukoliv a nikdy by nikoho nezradila, nedůvěryhodnou, ženskou verzi sebe sama, která by teď s přátelským úsměvem bodla do zad svého nejlepšího přítele..." odmlčela jsem se a putovala pohledem po převráceném stolu. "Nebo si myslíš, že jsem pouhá loutka skrz kterou s tebou mluví?" na tváři se mi objevil mírný úsměšek. A ten zase vzápětí zmizel. A ne. Lokiho nehodlám pouštět ven. On nechce a já taky ne. Ráda bych si uchovala ten zbytek rozumu, který mám. Ostatně až se vrátíš tak si s ním můžeš po libosti promluvit... pokud vůbec víš, kde má celu... řekla jsem chladně a znovu se mírně napila. "Prozatím ti bude muset stačit moje hloupá, otravná a lidská maličkost

Anomálie - 29. října 2013 19:32

I’m beautiful, that’s for sure…*flex* Nikdo,… kdo má jen špetku rozumu by tomu… zkaženému bohovi takhle dobrovolně nepodlehl, došel Thor až ke Kieře a z výšky se na ní zle podíval. Jsi blázen, když mu věříš. Myslíš, že se vůči tobě nezachová stejně, jako ke všem v jeho životě? zvedl mírně obočí, ale pak se zase zamračil, ruce sepnuté v pěsti, jen kladivo mu chybělo. Kdyby ho měl, nejspíš by s ním Kiera už nejméně jednou dostala přes hlavu.

Kiera White - 29. října 2013 19:47

... "To vím... dříve nebo později se vybarví po svém, to mi nemusíš říkat. Ale dejme tomu, že se mu prozatím líbí pozorovat co dělám a tak mi dává rady a pomáhá rozvíjet schopnosti," pokrčila jsem rameny a po jeho dalších slovech moje rysy ztvrdli. "Docela pěkně řečeno. Kde máš tu bratrskou lásku? Nesnažil jsi se ho náhodou změnit? Kam se poděl ten sentiment, kterým jsi trpěl? zavrčela jsem a pak si netečně sedla na nohu od stolu. Promnula jsem si kořen nosu a vydechla kouř. Loki by nás možná teď nemusel slyšet... ale Thanatos ano. Asi se teď dobře bavil. "Nevěřím nikomu a nikdo nevěří mně. Moji přátelé se odvrací od toho co z mé staré osobnosti zbylo. Moje vzpomínky na rodinu blednou a dělám co bych nikdy neudělala... Nic jiného než mu naslouchat mi nezbývá. Vzepřít se někomu kdo má přístup k tvému nitru je nebezpečná věc... Ani nevím jestli se vrátím zpět do normálu až anomálie zmizí... pokud někdy zmizí," řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. Thor byl opravdu brutální vzhledem k tomu, že mluvil s takovou hubenou, malou, 17-ti letou holkou jako jsem já. Asi mu už to kladivo a blesky leze na mozek...

Anomálie - 29. října 2013 21:53

…you kicked my heart in the ass Some incidents make thou realize things, that would not ever come to one’s mind before,… pronesl na svou obranu a asi se musel hodně přemoci, aby Kieru nechytil za ruku, když kolem něho prošla, aby se usadila na to, co zůstalo z převráceného stolu. Chvíli zůstal pootočený jakoby poslouchal, co o sobě dál Kiera prozradí. Je to prokletí. Ale pokud si znepřátelíš všechny okolo sebe teď, těžko se budeš vracet k něčemu, co tě bude alespoň trochu těšit, až vše pomine. Mluvil možná až podezřele moc chytře, ale slova vycházela z jeho úst, jeho hlasem. I jeho výraz zjemněl.

Kiera White - 29. října 2013 22:38

Oh... I-I'm sorry for that T.T. I didn't want to do that OH... tohle je moc chytrý Thor. Až moc chytrý na to co si pamatuji z odhalených Lokiho vzpomínek. Ale možná to bylo jenom tím, že mluvil čestně. A přímo. Jako vždy... Chvíli jsem zápasila sama se sebou a pohlédla kamsi vzhůru. Tam někde na nás koukal Thanatos a dobře se bavil.... Možná, že tohle nebyl Thor... možná to byla další hra. Ale já neměla důvěru k ničemu. V hlavě jsem měla zmatek. O sobě. O svém okolí. O tomhle bohu. O Lokim... všechno se to v hlavě mlelo na jednu hromadu a zanechávalo chaos. Na první pohled to mohlo vypadat všelijak... mohla jsem to hrát, ale taky nemusela... Složila jsem hlavu do dlaní. "Už se stalo... tvrdí, že nemají rádi to co se ze mě stalo... ale to jsem stále já. Už jsem to já. Jiná..." odmlčela jsem se a vzhlédla. "I killed innocent human soul... by mistake... ale... ani v nejmenším to mnou nehnulo... Dřív bych se sesypala a nechtěla, aby mě ještě někdy někdo viděl... A pak si tady- položím si ruku na spánek. můj mozek řekne, že to byla jenom jedna z mála obětí, které budu muset podstoupit... že to byl jenom člověk. Jeden z mnoha... jako kapka v moři. A já se uklidním..." hleděla jsem soustředěně na karafu na zemi. Odkapávali z ní poslední kapky vína, které se pod ní rozlilo jako rudé moře a odráželo celé dění. Můj obličej opět ztvrdl a vzduch ochladl. "A stále mi to líto není. Protože více než nenávisti ostatních se bojím toho, že prožiji to co on..." řekla jsem chladně a promnula si bradu. Moje emoce se střídali jako na běžícím páse. Netušila jsem co chci... možná obětí... možná facku... možná uznání... možná strach ostatních...

Sandalio Calisto - 30. října 2013 15:52
	I don't think that's the case, sir Dle požadavku onoho muže jsem od žen odstoupil a zvědavě ho pozoroval. Jedna umírá a druhá na tom není taky dvakrát růžově. To by mě zajímalo, co s tím chce dělat. Zvedl jsem jedno obočí a pozoroval ho.

Anomálie - 30. října 2013 16:13

Let’s move Muž chvíli ty dvě ženy studoval. Spíše z dálky, než aby se jich dotýkal. Možná věděl proč. Do tváře mu bylo sotva vidět, jak byl zahalený v šále a čepici a snad péřová bunda se mu hrnula do obličeje, když se nahnul. Dokonce snad do té mrtvé šťouchl nohou. “Fajn,“ otřel si nos. “Nevim kdo jste ale… pomůžete mi je odnýst k našemu …pánovi, on už si bude vědět rady.“ Načež si založil ruce v bok a čekal, až se toho Barras se Sandaliem ujmou. Ludovic chvíli váhal, ale ne zas moc dlouho, aby to nevypadalo podezřele. Nadechl se a vzal mrtvou ženu do náruče. Očekával, že Sandalio udělá to samé s tou polomrtvou a pak se jich urychleně zase zbaví.

Sandalio Calisto - 30. října 2013 17:28

soukromá zpráva od Sandalio Calisto pro I've got moves like Jagger Povzdechl jsem si a vzal si tu polomrtvou dívku na ramena. Tak veď cestu, hrdino. Podíval jsem se na muže a povzdechl si. Jak milé. Nejdříve se nás snaží zabít a teď se chce pojistit, že umřeme, když nám dá do rukou leprou nakažené osoby. Alespoň jsem si myslel, že je to lepra. Nejsem doktor. Každopádně jsem čekal na pohyb muže a poté se vydal za ním.

Anomálie - 30. října 2013 17:47

I bet Muž vyšel celkem svižným krokem. Brzo zahnul doleva, a když prošli kolem bývalého obchodního střediska a nějakého velkého čtyřpatrového domu, zahnul zase doprava. Občas se ohlédnul, jestli mu Sandalio a Barras neutekli, nebo se nezbavili zátěže. Pohyboval se kulhavým krokem, a když se někde něco hnulo, namířil na to zbraní. Buď byl paranoidní, nebo k tomu měl dost dobrý důvod. Na konci další ulice se zprava vynořovala stavba kostela. (Budova měla jeden hlavní vchod, celkem strohou venkovní výzdobu, ale kupodivu minimum rozbitých oken. K nebi se tyčila osamělá věž se zvoničkou a urvaným křížem na jejím vrchu, takže zbývající tyčka připomínala spíše hromosvod. Dvoukřídlé dveře byly poničené, dřevo na nich poškrábané a zašlé.) “Pospěšte si, už jsme tady,…“ popohnal je muž a odkašlala si. Když vystoupal po pár schodech ke vchodu, sklopil hlavu a otevřel dveře. To bude záviset jen na tobě,… byla poslední slova, která mohla Kiera po svém lamentování od Thora slyšet. Celou dobu jí tiše naslouchal a v jeho tváři byla snad znát i lístost. Jakmile se dveře otevřely, jeho postava se ale rozplynula ve vzduchu, jako když zhasne svíčku. V apsidě kostela byl příšerný nepořádek, jak Thor převrátil stůl a všechno jídlo, co na něm bylo se zašpinilo o prašnou studenou podlahu. Svíce pomalu dohořívaly. A muž, který vešel se Sandaliem a Barrasem se při pohledu do závěru hlavní lodě zhrozil. “Co to má znamenat?“

Kiera White - 30. října 2013 18:05

I love my bed Po jediné větě se rozplynul. Zamrkala jsem a po chvíli se usmála "Foolish little brother..." moje rty se pohnuli sami od sebe. Zamrkala jsem a otočila se na příchozí trojici. Nehla jsem ani brvou, když jsem uviděla Sandalia a Barrase... oba měli po jedné ženské a doprovázel je muž se zbraní. Nadechla jsem se kouře a slezla ze stolu, oblečená jen v zelené tunice a úzkých černých kalhotách. "Dejme tomu, že Thanatův host měl... špatnou náladu," řekla jsem s nonšalantním úsměvem a vrhla rychlí pohled na Barrase. Jak se měl o tělo postarat mi bylo záhadou... Obešla jsem převrácený stůl a vydala se pro svoje schozené boty. Cestou jsem se ještě napila vína a pohár pak odložila na podnos.

Sandalio Calisto - 30. října 2013 18:49

It's time to duel! Zívl jsem a pozoroval muže. Zdál se být nervózní. Ale dalo se to chápat. Já měl intuici, takže jsem byl celkem v klidu. Sem tam jsem si pohodil ženou na rameni, aby se lépe nesla. Vypadá to tu klidně, ale... asi není. Povzdechl jsem si a vešel do kostela. Když jsem spatřil Fuu... v očích se mi mihl plamínek nenávisti, ale nejdříve jsem položil něžně dívku na zem. Vstal jsem, stále zády ke Kieře a aktivoval Hyper. Kiero... mnohokrát jsi nám pomohla. Asi jsi nám párkrát i zachránila život. Nicméně, jednu věc ti neodpustím. Vzala jsi život nevinné ženě, bezbranné ženě. Podlý útok zezadu. Mluvili jsme s Natsuem najednou, se stejnou nenávistí planoucí z našich srdcí. Vražda je... NEODPUSTITELNÁ. Zařvali jsme a otočil jsem se. Obličej se mi okamžitě zkřivil do nenávistné grimasy. V mých očích už nenávist planula naplno. Nemohl jsem jí odpustit. Přísahám na všechny bohy, na Lokiho, na Thora, na Ódina, na Boha, na Aláha, na Jehovu, na Buddhu, na Ganéšu, a na všechny ostatní, že tě najdu. Že tě zničím, i kdybych měl přijít o život. Možná to nebude dnes, možná ne zítra, možná ne za rok. Ale ten den přijde. A TY SE HO BOJ! Vykřikl jsem nenávistně. Sandalio, nezapomeň. Je silná. Její dárce je bůh, v norské mytologii ekvivalent zla. Nemáme ponětí o rozsahu jejích schopností. Pravděpodobně je silnější, než my oba... ale... naše odhodlání ji spálí na uhel. Dořekl jsem za něj. Přesně Sandalio. Nic neobstojí před silou odhodlání dvou Bossů. Dvou ochránců Oblohy, kteří bojují vší svou silou. Zničíme ji. Spálíme ji. A její hřích bude smazán s její smrtí. Pomocí žážehu z plamenů jsem bleskově akceleroval. Během dvou vteřin jsem byl u ní. Vyskočil jsem do vzduchu a vší silou jí kopl do hlavy. Dal jsem do toho dost síly, dost plamenů, aby proletěla zdí. Pro jistotu jsem ji kopl mnohem silněji, než bych potřeboval u člověka.

Ludovic Barras - 30. října 2013 18:58

I want to marry my bed Neměl jsem tušení, kam nás ten člověk vede, ale jak mi cizí hlas v hlavě celou cestu vyprávěl o tom, jak se budu královsky bavit, až dorazíme tam, kam nás vede, měl jsem po příchodu naprosto opačnou náladu. To snad není možný, to je ..Kiero?! pootevřel jsem nevěřícně pusu nad tou spouští, protože jediný scénář, co mě napadl byla její provokace. Dělala jakoby nic. Chvíli jsem nevěděl, jestli se chovat, že jí známe, nebo ne, ale Sandalio to rozsekl hodně brzo. Doslova. Položil slečnu na zem a ihned na to zažehnul své schopnosti. A nejenom to. Jeho ústy mluvil i jeho dárce. Během jeho řeči jsem využil toho, že byl muž ohromen a srazil ho na stranu, abych mu vyrazil zbraň z ruky, protože jí nepřestával mířit na jednoho z nich. Mrtvou ženu jsem přitom upustil a snažil se toho chlapa držet silou pod svojí kontrolou, než přijde o život i on. Tohle má být ta zábava?! s hrůzou v očích jsem sledoval, co se bude dít. A to jsem myslel, že už hůř být nemůže…

Kiera White - 30. října 2013 20:03

Well... I don't wan to mary anyone... but it's most fabulous thing in my room Je naštvaný... hodně. Neříkej... obávám se, že nehodlá poslouchat to, že to tu má pod palcem bůh smrti... povzdechla jsem si a s hlavou nakloněnou na stranu ho poslouchala. Ne, nehodlala jsem to uhrát na city... tohle nebyl Thor. Sandalio možná dřív byl tichošlápek co si myslel svoje... ale teď byl hrdý, měl svoje pravidla. On každý slušný člověk asi má pravidlo o nezabíjení nevinných lidí. Už nejsem slušný člověk. Navíc... když to fungovalo na srnu proč by to nefungovalo na ženu. Ano věděla jsem to až teď... ale kdo by to mohl tušit. I když Sandalio něčemu takovému neuvěří... a teď měl až moc horkou hlavu. So I will get my punishment... pomyslela jsem si když začal jmenovat bohy. Vystartoval rychle kupředu. Dvě vteřiny mi stačili sotva na to, abych si mírně nadskočila a omezila tak zranění které už tak vypadalo nemile... navíc... moje váha mi nedovolila letět tak daleko jako by letěl normální člověk. Sice jsem vypadala na 49kg, ale teď to mohlo být něco kolem 150... Rána byla prudká. Co jsem čekala od raketoplánu, že? Cítila jsem jak mi křuplo v nose a pak jsem se odlepila do země a letěla směrem ke zdi. Zavřela jsem oči a zmizela. Oběvila jsem se venku před kostelem. Udělala jsem mírný parakotoul a několikrát se převalila na zemi než jsem se zastavila. Z nosu mi tekla krev. Chytila jsem se za něj a mírně za něj zatahala. Zlomený. Nechci s ním bojovat... řekla jsem v duchu jen tak do větru. Můžeš zkusit novou schopnost... ale nevím jak dlouho vydrží stabilní. ozval se mi v hlavě Loki. Povídej... není moc času... Promítni si v hlavě obraz zvířete... a postupně se v něj v mysli přeměň, poradil mi. A já poslechla. Trvalo to sotva chvíli. Rozhodně rychleji než se z kostela dostal Sandalio. Proměnila jsem se ve vránu. Zkusmo jsem máchla křídly a pak vzlétla. Bylo to zvláštní... jiné. Vyletěla jsem k věži a částečně ji obletěla. Ohlédla jsem se jestli neuvidím Sandalia. Pak schopnost selhala a já se změnila s mírnou otočkou zpět na člověka. Natáhla jsem se k okraji věže, ale byla moc daleko. Propadla jsem se další metr a chytila se výstupku. Vylezla jsem nahoru a koukala kde je Sandalio.

Sandalio Calisto - 30. října 2013 21:27

Don't underestimate the Vongola! Můj...náš úder zafungoval. Byla sice mohutnější, než jsem tušil, ale i tak... ta rána měla sílu jako hydraulické kladivo. Jen jedna věc to kazila. Během letu se přemístila. Ani mě to nenaštvalo. Tedy, byl jsem již dost naštvaný, rozlícený, rozzuřený... hodně synonym proto existuje. A další... v boji jsou povolené všechny praktiky. Bez větších rozpaků jsem prošel zdí. Vrány jsem si všiml a prakticky okamžitě mi došlo, že to je Kiera. Zaplať pánbůh za intuici. Už jsem se chystal za ní rozeběhnout, ale Tsuna mě zarazil. Tak malý cíl se špatně trefuje. Jednou se bude muset přeměnit zpět. Přikývl jsem a tvářil se, že ji hledám. Po chvíli jsem ucítil, jak se její přítomnost ustálila na jednom místě. Je tam. Přestaneme se s ní mazlit, Sandalio. Ukaž jí, co umíme. Usmál jsem se a zaměřil ji. Nebyla moc daleko, u věže. Přesunul jsem se tak aby na mě neviděla, ale stejně by jí to nepomohlo. Vyhnout se tomuto není možné. Jednu ruku jsem nastavil jejím směrem, druhou proti. Z ní začaly vycházet měkké plameny a já čekal. Je čas Sandalio. Mocnější to už být nemůže. Nashromáždil jsem zbývající plameny do své druhé ruky. X BURNER! Vykřikli jsme a já vypustil tvrdé plameny. Plameny, o teplotě 300 000 °C. Neexistovala proti nim forma obrany. Tohle...byl její konec.

Kiera White - 30. října 2013 22:26

Clip clop. Horse on the road! Your funeral is here... Věděla jsem že tu je. Stačilo se jsem jen otočit a pohlédnout na chvíli Sandaliovi do očí. "Batole co se naučilo chodit..." Musel ten úsměv vidět... Jen doufám, že jsem měla pravdu... Jinak- byl to fajn krátkej život. Budu pozdravovat Thanatose... pomyslela jsem si když mě zahalilo světlo. V uších se mi držel táhlí pištiví zvuk. Odhodilo mě to dozadu... nevím jak daleko jsem letěla už chvíli poté co jsem se odlepila od kostelní věže jsem ztratila vědomí. Moje tělo zmodralo a pokrylo se jizvami ve vlnitých tvarech. Bolest trvala jen chvilku. Zavřela jsem oči a pohltila mne chlácholivá, uklidňující temnota. Někdo říká, že před smrtí se vám promítne celý váš život. Ale... neměli by být příjemné? Neměli by povzbudit? Tyhle vzpomínky byli tak chladné... neznámé... Kdo byli ty osoby? I can't remember... Místo poznání přišla znovu ta noční můra. Jsem připoutaná... jsem to vůbec já? Ne je to Loki... připoutaný pevně, aby se nemohl cukat. Nad ním stojí osoba v temném plášti a mluví. Stále pořád. Ten hlas byl snad všude... uvnitř mé hlavy v každém zákoutí... prvně ze mě vymanil všechny moje obavy... moje vzpomínky... vytrhl je a pokřivil... Moje obavy použil proti mně. Mučil mě jimi stále dokola. Až jsem se zlomila. Byla jsem jako převržený pohár. Zvedl mě a znovu dolil. Víno nahradila kyselina. Ta bolest. Tak obrovská. Kdykoliv jsem odmítla poslouchat potrestal mě. Moje tělo pohlcovali plameny. Den za dnem. Jak dlouho jsem tu byla zavřená. Trvalo to snad věčnost. Jako v trůnu pána pekel... možná se jedna vteřina rovná 10 000 let v těchhle mukách. Okolím se znovu rozezněl můj křik. ... Kolik času už uběhlo... v tomhle odpudivém místě? Tělo se znovu zahojilo... rány se znovu otevírali. Mozek si zvykl. Uzavřela jsem se v chladu svého vlastního nitra. Nikdo tu nebyl... nikdo. Byla jsem sama. Neměla jsem ničí důvěru. Tím to bylo. Možná kdybych se zachovala jinak... ne. Udělala bych jinou chybu. Zase. A skočilo by to stejně... možná hůř. Znovu přišli a táhli mě pryč. Chtěla jsem se znovu stáhnout, abych je nemusela poslouchat... ale proč ne? Už to bylo jedno... jak dlouho bych ještě zvládla vzdorovat? Den? Týden? Bylo to jedno. Jestli tohle bylo peklo, tak se odsud nikdy nedostanu... Valhala je mi uzavřena. Nejsem člověk... Začala jsem se smát. Nelíbilo se jim to. Znovu přišel žár. Pak mě výjimečně i zbili. Cítila jsem jak mi pod těžkýma botama křupala páteř. Zařvala jsem. Přestala jsem cítit bolest a na chvíli tak přišlo vysvobození. Hodili mě zpět do mé cely. Spadla jsem do kaluže... Ještě chvíli se nebudu moct hýbat a tak jsem jen hleděla na hladinu a na odraz v ní. Kdo jsem? Nepoznávala jsem tu osobu v hladině. Jsem Kiera? Jsem Loki? Nevím... Po chvíli jsem začala cítit cit v nohou. Sbalila jsem se do klubíčka. Clip clop... Horse on the road. Your funeral is here~ broukala jsem si potichu.

Ludovic Barras - 30. října 2013 23:32

"res pls" Když se boj ještě odehrával uvnitř, pozoroval jsem ho, ale jakmile se přesunul ven, znejistil jsem. Ještě chvíli jsem držel na zemi muže a snažil se ho uklidnit. Jenomže pak se ozvala ta strašlivá rána. Sandaliúv útok, který trefil Kieru plnou silou. Jinak jsem si to v té chvíli vysvětlit nemohl. Střecha kostela a věžička to odnesla taky. Cítil jsem, jak se země zatřásla. Nebyla to jen zvědavost, co mě vytáhlo takovou rychlostí ven. Mohl jsem cítit i strach z toho, jaký pohled se mi naskytne. A byl opravdu příšerný. Kus střechy byl opravdu v čudu, opálený, stejně jako zvonička. A místo, kde Kiera musela stát, shořelé na prach. Otočil jsem se na Sandalia, že mu něco řeknu, ale nezmohl jsem se. Ne, že bych mu chtěl vynadat, ani cokoliv vyčítat, jen jsem nenašel ta správná slova, tak raději držel jazyk za zuby. Namísto toho jsem se rozeběhl směrem, kde jsem tušil a chtěl najít tělo Kiery. Nebuď najivní, musela někam zmizet, přeci by se nenechala tak lehce zničit,… snažil jsem se v myšlenkách zůstat realistou na základě předešlých příhod, ale utíkal dál. Uběhnul jsem jeden blok, druhý blok, stále nic. Přihořívá, zaslechl jsem zas ten vlezlý syčivý hlas znovu. Přihořííváá,…sssskoro hoříí. Tohle je opravdu blbý vtip, přestaň, ať jsi, kdo jsi… odpovídal jsem mu drze, jak už jsem si navykl, že se mi někdo snaží dostat do hlavy. Našel jsem jí na kraji lesa. Při dopadu zlomila pár stromů a větví, které se teď válely kolem ní. Hoří, vydechl jsem a pomalu se přiblížil k jejímu mrtvolnému tělu. Bylo zvláštní, že i když tak vypadala, měl jsem stále podezření, že se každou chvíli probere. Ještě teď jsem k ní cítil nedůvěru. Je to vskutku tristní pohled, že? ozvalo se někde za mnou. Otočil jsem se. Nic. Otočil jsem se zpátky. Nad Kierou stál vysoký stín s dvěma páry očí hledícími přímo na ní. Jeho křídla temná jako noc, se pomalu rozevírala a tak se jeho stín prodlužoval i na její tělo. Chceš jí zpátky? Zeptal se mě po chvíli ticha, kdy jsem samou hrůzou mlčel. A bylo těžké odpovědět. “Je.. je mrtvá?“ zeptal jsem se nevěřícně. Proč myslíš, že bych tu jinak stál? pozvedl významně hlavu a jeho křídla se znovu pootevřela. Spadané listí prohnal vítr a zašuměly. To ty jsi…? přimhouřil jsem oči, jak mi to v hlavě začalo pomalu docházet. Smrt je tvou novou nadějí,…tvým spojencem, vrátila se mi ta slova jako bumerang a stejně tak silně mě praštila. Bylo to jako procitnutí. A Thanatovi to neuniklo. Z temnoty stínu se vynořila vyzáblá ruka, jen o něco hmotnější, než jeho tělo a ukázala na Kieru. Nenech jí trápit se dlouho. Poznal jsem, že má naději a usoudil, že je moc brzo na to, aby ukončila svoji pouť. Vysvoboď ji. Třeba nakonec projeví trocha úcty a vděčnosti. Přeci jen, tam někde hluboko, je ještě člověkem. Thanatos mluvil a jeho síla mě k němu přitahovala. Nejenom síla jeho slov, ale i nějaké pouto. Když jsem stanul přímo nad Kierou, pozvedl bůh smrti druhou ruku, kterou mě chytl. Děkovat mi můžeš později. Řekl, nejspíš s úsměvem, a já pocítil, jak se s jeho dotekem aktivují mé schopnost a svatozář se rozsvítila, zářivěji, než předtím. Je tvá, pokynul Thanatos a ustoupil. Kdybych byl následně alespoň trochu při svých smyslech, asi by mě dost vyděsilo, jak automaticky provádím jednotlivá gesta a pohyby. Taková, která měla za výsledek jasnou a světélkující nazelenalou záři, vynášející její duši vzhůru, zpátky do světa živých. Vstaň, Kiero, prosím, vrať se zpátky... Když oživování pominulo, padl jsem na kolena vyčerpáním a zhluboka dýchal, jak kdybych za sebou měl maraton. Odměnou mi byla jen vzdálená pochvala za dobře odvedenou práci od Thanatose, což mi přišlo v té chvíli neskutečně absurdní. Tak absurdní, že když jsem spatřil, jak se Kiera probírá, začal jsem se šíleně smát. Sandalio mě zabije.

Kiera White - 31. října 2013 15:57

Yes! I'm back! Crazier than before Nevím jak dlouho jsem tam byla... nebylo tu světlo takže dny splynuli v jeden... bylo naprosté ticho... všude. Nekonečné. Jediné co jsem vždy slyšela byl hlas Jiného. Vždy všude... tichý, šumiví... a tak jsem rozlišovala spíš jednotlivé 'sezení' s ním. Ale časem jsem zničila jednu stěnu... dali mi jinou celu... časem jsem popsala stěnu i tam... znovu mě přestěhovali. Celu jsem změnila asi šestkrát... a čar na stěně bylo... mnoho. Mohl to být rok... mohlo to být deset let. Bylo to jedno... splynulo to tak jako tak... Znovu přišli... znovu mě odtáhli... znovu mluvili... znovu mučili. A pak přišla změna. Uprostřed mučení jsem začala mizet. Zprůhledněla jsem. Že by nový způsob mučení? A pak nastala tma. Padala jsem temnotou... pomalu... jako bych klesala ke dnu... a na dně bylo světleji. Je to tedy hladina? * * * Otevřela jsem oči a prudce se nadechla, záda prohýbajíc do oblouku. Tolik světla... Překulila jsem se na všechny čtyři a rozkašlala se. Plíce si odvykli dýchat těžký vzduchu. Tělo jsem měla jako v ohni. Každá žíla tepala horkem... bylo to jako by mi je pomalu vytrhávali z těla... Po chvíli ustoupila bolest do pozadí a já udiveně hleděla na své ruce. Sedla jsem si a zírala na ně. Pomalu jsem jimi zahýbala... byli volné... bez pout. Co se děje? rozhlédla jsem se kolem... Les? Opravdoví les? Podívala jsem se na zem... Hlína? Co je tohle za svět? Nevěřícně jsem se země dotkla. Chladná... Hrubá... smrděla po tlejícím listí. "Tohle nemůže být skutečné... je to jen další hra. Chce mě zase zlomit... ta svině... řekla jsem zlomeně. Jak chce zlomit už zlomenou osobu? Po tvářích se mi začalo kutálet něco mokrého a studeného. Jotuni nebrečí... položila jsem si ruce na tvář, ale slzy padali dál. Začala jsem tiše sténat. Tohle bylo moc... zase mi připomenou světy s pevnou půdou pod nohama. Místa kde roste tráva a zase mi ji vezmou. Rozhlédla jsem se kolem. Vystrašená a zničená. Stále mi bylo hrozné vedro, ale dalo se to přežít... Bála jsem se spíš co bude následovat. Budou mě mučit i tady? Začal se mi vracet sluch a uslyšela jsem smích. Šílený a hysterický. Smál se snad mně? Ohlédla jsem se a znovu se marně pokusila zatlačit si slzy zpět do očí rukávem. Kde jsem toho člověka viděla? Kde? Kde? Kde? Přišla jsem po všech čtyřech blíž a letmě se ho dotkla. Hleděla jsem na to místo dlouho. Byl teplý... jako živí člověk. Vzala jsem ho za ramena a donutila ho si sednout. Otevřela jsem pusu a pokusila se mluvit. Jak se vlastně mluvilo? "Jsi člověk? Řekni prosím ně-olízla jsem si rty a pokračovala-něco... Cokoliv! Já vím, že tě znám... Nemůžu si vzpomenout. Byla jsem pryč tak dlouho." skoro jsem škemrala. Jakýkoliv hlas byl lepší než ten Jiného. "Prosím..." zašeptala jsem a hlase se mi zlomil. Kdyby si mě prohlédl viděl by o něco pohublejší Kieru. S tmavými velkými kruhy pod očima, ze kterých tekli slzy. V očích chyběla jakákoliv jiskra. Rty byli suché a pleť bledá.

Ludovic Barras - 31. října 2013 16:22

Connection restored Nemohl jsem se přestat smát ještě nějakou chvíli. Přesněji do té chvíle, než se mě dotkla. I já měl oči plné slz, ale smíchy. Možná se špetkou beznaděje, protože co jiného jsem mohl dělat, než poslouchat Thanatose a takhle zakročit proti přírodě, proti jejím pravidlům. Proti JEHO pravidlům. Pár slz ukáplo na zem stejně jako třpyt ze zářící svatozáře, která kupodivu po resurekci nepohasla. Otočil jsem se na ní. Mluvila nesmysly, z mého pohledu. Ale namísto toho, abych ji na všechno odpověděl, jen jsem objal oběma rukama a přitáhl k sobě a uštědřil jí jedno medvědí objetí. “Vítej zpátky Kiero. Ale nečekej, že tě budou všichni vítat, tak jako já,“ řekl jsem, stále s tím vysmátým obličejem a mírně poplácal po zádech. Pomalu jsem se z toho šoku probíral a začal vnímat i jí. Její stav. Něco bylo špatně. Že by i resurekce měla tak špatný vliv na její tělo? Nejspíš ano, přeci jen, je to dost energie, mé energie… , zamyslel jsem se a přestal ji raději objímat. Podíval jsem se do jejího pobledlého obličeje, ale pevně ji držel za ramena, aby se nesvalila, protože vypadala, že od toho nemá daleko. Její krevní oběh nebyl úplně v pořádku. “Co se ti stalo, že jsi tak vyděšená, snad za to nemůžu já… Nebo ano?“ zeptal jsem se jí, už vážnějším až starostlivým tónem, ale nečekal, že dostanu nějakou jasnou odpověď.

Kiera White - 31. října 2013 16:39

Peeeep- Error! Přitáhl mě k sobě a objal. Mluvil anglicky? Asi... netuším... ale já taky. Takže tohle asi byl Midgard. Přitáhla jsem ho k sobě a chvíli si užívala to teplo a fyzický kontakt s někým koho jsem znala. Jak se to jmenoval? Nakrabatila jsem mírně čelo. Bandass? Ne... Barras? Ach ano Barras. Možná ještě dva roky a nepoznala bych ho... nepoznala bych nic. Odtáhl se ode mě. Zakňourala jsem. Jestli je tohle jen iluze tak ať... ale nemusí mě přestávat objímat. Byla jsem tak unavená... Třásli se mi ruce, ale na bolest z tepla jsem si zvykla. Zažila jsem i horší. Znovu mluvil. Otřela jsem si oči, ale znovu se zalili slzami. Hlas mi skřípal a zadrhával se jak jsem si odvykla mluvit. Moc jsem nechápala co říká. Měla jsem zamlženo... "Pět let... v pekle... řekla jsem si sama pro sebe.

Sandalio Calisto - 31. října 2013 18:53

Hey look! A zombie. Úder byl přesný a drtivý. Normálně by se vypařila, ale tentokrát to je celkem pochopitelné. Ještě neumíš X - burner pořádně ovládat. Jednoho dne se to naučíš. Přikývl jsem a klesl na jedno koleno. Bolela mě hlava, bolelo mě celé tělo a byl jsem vyčerpaný. Vysálo to ze mě více plamenů, než bych byl čekal. Povzdechl jsem si a deaktivoval hyper. Teď mě spíše ještě více vyčerpával a to jsem nepotřeboval. Šouravým krokem jsem se začal pohybovat směrem, kde jsem odhadoval místo dopadu těla. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je mrtvá. I když jsme si ani já, ani Tsuna nedokázali představit, jak mohla tohle přežít. Došoural jsem se tedy do lesa, nicméně to co jsem tam viděl mě... šokovalo. Roztomilý páreček. Pomyslel jsem si sarkasticky. KURVA. Zanadával jsem vzápětí. Neměl jsem sílu, abych ji znova porazil. Nicméně i tak jsem vešel na mýtinu a změřil si je pohledem. Kiera byla v žalostném stavu a Barras byl dost unavený. Jsme my to ale trojka... jsou málem v klinické smrti, ale já bych v tomhle stavu nedokázal zabít ani mouchu. Barrasi... Zavrčel jsem. Viděl jsem vaše schopnosti v akci. Léčit umíte skutečně dobře. Ale... stavíte se na její stranu? Na stranu zločince, který zabil nevinnou dívku? Podíval jsem se mu zpříma do očí.

Ludovic Barras - 31. října 2013 19:10

Brraainzz “Tak dlouho to snad být nemohlo, byla jsi pryč jenom chvíli,…ale už jsi zpátky a to je,…“ Nedořekl jsem tu větu. Nevěděl, jak jí zakončit. Hlavně taky proto, že jsem zaslechl šelest listí a Sandalia přicházet. Jeho pohled bodal do mých zad, než jsem se otočil. Zeptal se mě, z jakého důvodu jsem Kieru oživil. Já nemohl odpovědět. A svádět to na boha smrti? I děcko by si vymyslelo lepší výmluvu. Zhluboka jsem se nadechl a deaktivoval schopnosti. Doufal jsem v Sandaliovu čest a to že mu nedovolí na mě zaútočit, když budu "neozbrojený". Nevěděl jsem, že je tak vyčerpaný, zatím jsem se neohlédl. “Odteď beru veškerou zodpovědnost za ní … na sebe,“ řekl jsem pevným hlasem a ustoupil, aby měl Sandalio přímý pohled na Kieru a její bídný stav.

Kiera White - 31. října 2013 19:35

World War Z! Nedokončil... Proč? Moje vzpomínky byli stále rozmazané. Jen jsem věděla kdo ta osoba přede mnou je. Věděla jsem, že byla docela hodná. A že měla na sobě moje pončo. Proč? "Ne... bylo to pět let. Počítala jsem to..." řekla jsem ještě polohlasně a sledovala proslov příchozího. Kde jsem tuhle osobu viděla? Cítila jsem k ní dosti negativní emoce. Možná to je tím, že tě zabil... ozvalo se mi v hlavě. "On mě zabil?" zamrkala jsem. Jistě, věděla jsem, že jsem mrtvá... a že jsem provedla něco špatného, když jsem byla na tom otřesném místě. Takže jsem vrah a byla jsem zavražděna. Oh. Otřela jsem si tváře a narovnala se. Když Barras uhnul podívala jsem se na tu osobu a změřila si ji pohledem. Chladným a prázdným. "Můžete mi někdo osvěžit kdo to je?" řekla jsem trochu unaveně a mnula si ruce. Znovu jsem měla ruce. Stále je mám. Ale stál jsem nevěděla, jestli tohle není jenom iluze.

Sandalio Calisto - 31. října 2013 20:41

They se me hatin', they rollin' Povzdechl jsem si a s úšklebkem zavrtěl nad Barrasovým návrhem hlavou. Ne, Barrasi. Ona není mentálně labilní. Je až moc inteligentní. A zneužívá toho. Nemůžeš za ní převzít zodpovědnost. Přeměřil jsem si Kieru pohledem. Jak ubohá troska... Utrousil jsem a nemohl si nevšimnout Barrasovy snahy apelovat na můj cit pro lítost. Znova jsem si povzdechl. Ale... svůj trest už si odpykala. Zemřela, i když jste ji přivedl k životu. Osobně si myslím, že jste jí tím spíše ublížil, ale budiž. Ale... jednu věc mějte na paměti... Tsuna mu chtěl něco říct a já se rozhodl dát mu prostor. Pokud... uvidím, že si nezaslouží mé odpuštění, stačí i menší prohřešek, tak... umím provést mnohem horší věci, než je smrt. Řekl a ustoupil zpět do pozadí. Já jsem se pozorně zadíval na Barrase, jestli to pochopil. Poté jsem se opřel bokem o strom a vyčerpaně dýchal.

Ludovic Barras - 31. října 2013 21:32

Oompa Loompa Sandalio měl silné argumenty. Stát se tohle za jakýchkoliv jiných okolností, byl bych na jeho straně. A já vlastně byl na jeho straně jen… jsem nevěděl, jak naložit s tím, co jsem udělal. Stále jsem si nebyl jistý, jestli to celé bylo z mé vlastní vůle, nebo z donucení. Možná obojí. Děsilo mě to. Chtěl jsem vysvětlení, ale neměl jsem ho u koho dožadovat. “Já ti věřím,…“ povzdechl jsem si a uhnul Sandaliovi pohledem někam na zem, jak jsem nemohl unést jeho tíhu. A hádat se s jeho dárcem, či se s ním dostat do křížku jsem opravdu nechtěl riskovat. Do čeho jsi mě to zatáhnul, ty blázne. Takhle rozvracet už tak dost znepřátelené strany. Copak nemáš alespoň trocha rozumu? Trocha úcty? V myšlenkách jsem se snažil mluvit s Thanatem, ale ten mě buď ignoroval, nebo neslyšel. “Pojďte se někam schovat a odpočinout si,“ navrhnul jsem do napjatého ticha a hlavou pohodil směrem k jednomu z domů za námi. Pak jsem přešel zpátky ke Kieře a nabídnul ji, že jí pomůžu s přesunem do té polorozpadlé barabizny. “Tam si všechno vysvětlíme,…“

Kiera White - 31. října 2013 23:01

Lonely wolf Poslouchala jsem pozorně. A začala a moje vzpomínky se začali oživovat. Sedla jsem si do tureckého sedu a tiše je pozorovala. Až dokud nezačal mluvit o trosce. "Chceš taky místo žil nalít kyselinu? Protože tak se teď cítím a cítila se tak posledních... počkej... počítala jsem to správně? Pět let?" řekla jsem nevzrušeně a do očí se mi na chvíli vrátili vzdorující plamínky. Shrábla jsem si vlasy rukou dozadu a začala se škrábat na nohy. Odmítla jsem pomoc jen mávnutím ruky. "Já sama," Nechtěla jsem pomoc. Ne od nich. Bylo to jako když rodiče přebírají zodpovědnost za nevychované dítě. Vzpomínky opět udeřili. Já jsem na ně byla tak milá, až to bolí... Zatla jsem zuby a narovnala se. Zhluboka jsem se nadechla a šumění v uších povolilo. Žíly stále tepali, ale nevnímala jsem to. Jak dlouho to bylo co jsem naposledy používala nohy. Byla jsem stále bosá. Zahýbala jsem prsty s nevzrušeným pohledem je zaryla hlouběji do země. Byla chladná a trochu mi ulevila. Sundala jsem si plátěnou tuniku pod kterou bylo jen uplé tílko. Jemný vítr mi přejel po rukách a profoukl pod tričko. Mírně jsem se usmála. Bylo to jako uvolňující koupel... pět let bez sprchy. Nepřišlo mi, že bych smrděla... Stála jsem delší dobu jen v úvahách jak donutit nohy k pohybu. Ignorovala jsem okolí a jen na ně hleděla. Spadla jsem... a teď se naučím zase zvednout, pomyslela jsem si pevně a udělala krok vpřed. Pak druhý. A dál. Nohu před nohu. Zvedla jsem hlavu a narovnala se. Pak jsem se znovu dala do pohybu. Šla jsem docela stabilně. Jen občas zavrávorala, když jsem nechala bolest vyklouznout z vězení v podvědomí. Možná mě tihle dva nenávidí... ale už jsem si byla jistá tím, že jsem naživu a tohle není iluze. A to bylo hlavní.

Sandalio Calisto - 01. listopadu 2013 17:45
	Stamp on the ground S povzdechem jsem vyrazil směrem k onomu domu. Nebylo to tak hrozné jako před tím, už jsem mohl chodit. Ignoroval jsem jakékoli měla Kiera potíže. I když už jsem jí dodal trest, moje nenávist pořád v mém srdci byla. Když jsem došel k domu, bez větších otálek jsem se vpotácel dovnitř a sedl si na zem.

Ludovic Barras - 01. listopadu 2013 18:01

Doompa dee doo Kiera moje gesto dost tvrdohlavě odmítla. Jen jsem pokrčil rameny a zdržel se komentáře. Vůbec se nějakých zdržel, než jsme došli do toho opuštěného domu. Z podkroví se ozvalo tleskání křídel, jak tam asi seděli nějací opeřenci a my je naším příchodem vystrašili. Dům měl přístupné jen přízemí, do druhého se nešlo dostat, protože schodiště bylo zničené a i ochoz vypadal, že brzo spadne. Na zemi bylo vymeteno, nábytek pryč a potrhané tapety. Okna vymlácená, sklo rozsypané na dřevěných parketách, naváté listí, chladno, ale závětří. Sedl jsem si na to, co zbylo z prvních pár schodů, a sundal batoh ze zad. Vyndal jsem kus sušeného medvědího masa a nabídl Sandaliovi a Kieře. Sám jsem si vzal pár kousků a začal je přežvykovat. Ať už si vzali, nebo ne, zbytek jsem zase zabalil a schoval.

Kiera White - 01. listopadu 2013 18:21

Grm brm vrm motherpuller Šla jsem pomalu kousek za ostatními a stále si přebírala myšlenky. Sedla jsem si kousek od ostatních. Ignorovala jsem odpad na zemi a bosýma nohama bez většího zranění přešla část chodby, pak jsem odsunula část listí stranou a sedla si. Uvažovala jsem kde jsem nechala boty... neměla jsem tušení o to víc mě to štvalo. Ale nevěděla jsem ani kdo byla ta osoba co mě zabila a pomalu ani ta co nevěděla proč mě oživila. "Nějak se obávám, že bych ho v sobě moc dlouho neudržela..." řekla jsem potichu a odmítla maso. 5 let na mase z mrtvého Leviatana si vybralo svoji dlaň. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a ovinula kolem nich ruce. Okolní chlad mi ulevil. Až neuvěřitelně. Byla jsem stále bledá, ale ne tak moc. Tepání v uších začalo ustávat a motání hlavy taky. Jen bolest přetrvávala a snížila se jen nepatrně. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle byl oproti uměle vytvořeného ovzduší snad ten nejlepší vzduch na světe.

Sandalio Calisto - 01. listopadu 2013 18:52
	Dam dadi doo Sedl jsem si na podlahu a zády se opřel o stěnu. Bylo mi bídně... Ještě jsem do sebe nasoukal medvědí maso, než jsem zavřel oči a pomalu se propadal do spánku. Klid, Sandalio. Kdyby něco, vzbudím tě. Slíbil mi Tsuna. Já se jen mírně pousmál a usnul. Boj nikdy nekončí. Byla moje poslední myšlenka před spánkem.

Ludovic Barras - 01. listopadu 2013 19:28

Woop woop Převaloval jsem každé sousto v ústech dobrou minutu a při tom koukal někam před sebe do prázdna, asi na podlahu, nebo na listy, co ležely na prahu před dveřmi. Sandalio po chvíli usnul, Kiera na to taky vypadala, oba dělali dobře, já bych si měl asi taky dát dvacet, abych načerpal trochu energie. Ale nechtělo se mi. Únava se o mě sice pokoušela, ale když jsem zavřel oči, pálily mě zevnitř a nemohl jsem je nechat dlouho zavřené. Deprimující. Čas se dal zabít jedinou cestou. Vytáhl jsem tablet a začal se přehrabovat v nastřádaných datech, přičemž jsem i něco připsal, protože poznatků bylo teď o dost více. Občas jsem pohledem uhnul na dvojici odpočívajících, jestli stále spí, nebo jenom bdí.

Kiera White - 01. listopadu 2013 19:48

Maaaannn... you are scaring brownies out of me -yeah I like this- Sandalio usnul. Jistě si stále držel nějakým způsobem svůj šestý smysl, takže mu krk asi nepodříznu. Ne že by se mi chtělo... Nevěděla jsem jak jsem na tom teď s názory na svět, ale cítila jsem se... nesvá. Časem jsem si zvykla nenávidět názory Jiného... a ten tvrdil, že lidé jsou nižší rasa. Loki se mu možná poddal, ale mně se to nelíbilo. Zabila jsem člověka... nebyla jsem z toho na dně, ale přišlo mi jako bych měla u srdce kus ledu... ne že by mi led vadil... Na zkoušku jsem zavřela oči. Vše se vrátilo. Každý detail... Trhla jsem sebou a narazila hlavou do stěny. Stáhla jsem se do klubíčka a drbala se na naraženém místě. Jak dlouho bude trvat, než se budu moct v klidu vyspat? Hah... asi dokud se nenaučím sny potlačit. A s tím mi mohl pomoci jen Loki. A na toho jsem neměla náladu. Natáhla jsem jednu nohu a hleděla do stěny před sebou, sledujíc jestli do ní udělám díru.

Ludovic Barras - 01. listopadu 2013 19:55

Eww, that’s bananas Sandalio spal, Kiera jenom bděla. Furt sebou mrskala, jako by se snažila najít správnou polohu na usnutí. Na té zemi to asi byl problém. Nebo spíš po pěti letech někde mimo tenhle svět to byl problém. “Nemůžeš usnout?“ zeptal jsem se klidným tichým hlasem, abych nevzbudil druhého. Tu telepatii jsem nehodlal použít, od schopností jsem si chtěl dát na nějakou dobu zase voraz. Nepřestával jsem ale přejíždět rukou po obrazovce tabletu a střídavě se koukat na něj a na Kieru.

Kiera White - 01. listopadu 2013 20:26

*excalibur face* Z mých úvah mě vytrhl až Barrasův hlas. Přešla jsem chuť se ho zeptat proč jeví takoví zájem o někoho koho nemá rád. Zahnala jsem to. Přeci jen jsem mu dlužila svůj život. Chvíli jsem mlčela a pak odtrhla pohled od jediného města na zdi. "Dejme tomu, že nemůžu a nechci..." řekla jsem s mírným úsměvem. "Časem to přejde, ale zatím je to moc čerstvé..." zamrkala jsem a sledovala jeho tablet. Zvedla jsem se a pomalu k němu došla, nechávajíc za sebou v prachu a špíně bosé ťápoty. Pak jsem si sedla bokem na schod za něj. Opřela jsem se o stěnu a začala si pohrávat s lemem trička. "A co ty? Nemůžeš spát?"

Ludovic Barras - 01. listopadu 2013 20:39

You look tought Vypustil jsem z hrudi něco jako souhlasné a táhlé hmm spojené s mírným odkašláním a nechal Kieru sednout na schody za mně. “Vzdal jsem to hned. Vypadá to, že tu ještě na nějakou dobu uvízneme,“ řekl jsem stroze a otevřel okno s mapou, které se nepřestávalo sekat. Párkrát jsem na něj prsty potapal, ale nic, nereagovalo. Jakoby někdo nechtěl, abychom plánovali naší cestu dál. “Už proto, že toho všichni máme dost.,“ zamračil jsem se a program vypnul. “Nemám pravdu? Jo a mimochodem, zdálo se mi, že tě ten … Thanatos zná až nějak moc dobře. Je to možný?“ Pootočil jsem na ní a pozvedl tázavě obočí.

Kiera White - 01. listopadu 2013 21:05

You don't say... Sledovala jsem jak se snaží zprovoznit tablet a přešla chuť vzít mu ho a začít se v něm šťourat. Asi jsem zapomněla jak se s tím zachází... Ale mooooc se mi líbil. Předvedla jsem zvídaví pohled pěti letého dítěte a pak zase nasadila normální obličej když se otočil a zeptal se na Thanatose. Musela jsem hodně lovit v paměti, abych si vzpomněla. Podrbala jsem se ve vlasech a posadila se tak, abych mu koukala do očí. "Já s ním nemluvila... když jsem zdrhla tak mě odchytl na náměstí a chtěl si pokecat s dalším bohem. Tak jsem nechala Lokiho mluvit. Spousta zajímavých informací... Všechno to tu vede. To on je tu král a proto jsou lidé nemocní. Je to jeho způsob jak je udržet poslušné," řekla jsem potichu. A opřela se o schodiště. "Heh... andělé neexistují,"

Ludovic Barras - 01. listopadu 2013 21:20

I say! Věděla toho o něm dostatek. Tak nějak mi těch pár vět stačilo k tomu, abych si dotvořil obrázek o bohovi smrti a vůbec situaci, ve které se nalézáme. Thanatos nás tu chce ještě nějakou dobu zdržet. Proto ta pitomá mapa… a ani kompas nefungujou... “Osobně mi přijde jako velká konkurence pro Lokiho, jestli je tak panovačný,“ utrousil jsem a zamračil se. “Možná má pádný důvod k tomu nás tu držet,“ dodal jsem šeptem, jako by to snad mělo nějaký účinek. Thanatos byl všudypřítomný. Ale neozýval se. “Ale co, nechme toho. Můžeme být rádi, že nás nechá odpočinout.“ Tablet jsem vypnul a schoval do batohu, protáhl se a opatrně opřel o zábradlí. To hlasitě zapraskalo, tak jsem raději zůstal jen sedět.

Kiera White - 01. listopadu 2013 21:55

Then let me slap you "To vědí oba až moc dobře... a uznávají se," řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. "Nemyslím si, že nás tu chce zdržet navždy. Prozatím je Loki host... já oživená mrtvola... ty jeho věrný žáček a... on je on," řekla jsem a vrhla pohled po Sandaliovi. Sledovala jsem jak se Barras trápí s pohodlnou polohou. Chvíli jsem uvažovala jak provokativní si můžu dovolit být a ušklíbla se. "Potřebuješ polštářek?" zamrkala jsem nevinně.

Ludovic Barras - 01. listopadu 2013 22:14

No slapping! “Kdo tu co řekl o věrnosti. Nebejt jeho a ...mojí dobrý vůle, zůstaneš tam dole ještě sakra dlouho. Nejspíš,“ odsekl jsem šeptem, takže to ke konci znělo spíš jako bych jenom něco zasyčel. “Sandalia nech Sandaliem, jedinej z nás je tu trochu při smyslech.“ Snad tišeji už jsem mluvit nemohl. “Radši postel,“ zavrtěl jsem hlavou a sesednul o jeden schod dolů na podlahu. Batoh jsem si dal namísto onoho polštáře a opřel ho o schod. Řekl jsem si, že tomu spánku dám další šanci. Když jsou Loki s Thanatosem takoví kámoši, mohl by nám ty postele vyčarovat…pff. A večeři. A teplo.

Kiera White - 01. listopadu 2013 22:35

Then not... Zvedla jsem ruce v sebeobraně. "To jsem taková mrcha, že i ten nejblbější pokus o vtip musíte brát vážně?" zeptala jsem se trochu ublíženě. Ozvalo se hlasité zakručení. Zamrkala jsem a tvářila se nenápadně. Medvěda jsem jíst nechtěla a Leviathana taky ne. Povzdechla jsem si a nadechla se kouře. Nebylo to tak těžké... stále jsem si to pamatovala. Loki? chvíli bylo ticho, ale pak se pomalu ozval. Děje se něco?Mám hlad... nechtěl by jsi Thanata poprosit o něco k jídlu? zeptala jsem se unaveně. Opět chvíli ticho a pak se moje rty sami pohnuli. Thanatosi? zeptal se Loki opatrně. Počkal jestli se ozve. Chtěl jsem se zeptat, jestli stále platí ta nabídka pohoštění... řekl pomalu. A pakliže ano tak jestli se vztahuje jen na mě...

Anomálie - 02. listopadu 2013 01:04

Creepypasta Thanatos na sebe nedal dlouho čekat. Svůj příchod, nebo spíše přítomnost prozradil chladný vánek, který do domu fouknul další listí zvenku. Vypadalo to, že jeho přítomnost moc dobře cítí i Barras, či hůř, snad ho i vidí, protože se občas otočil. Lokimu i Kieře ale zůstal skrytý. Hmmm, neměj ssstrachhh… zašuměl zdálky i zblízka. Chovejte sssee jako doma, zasmál se ke konci a pak nastala tma. Pro Barrase i pro Kieru a Lokiho. Když se někdo z nich probral, zjistil, že nadále leží na stejném místě, kde usnul, ale okolí se změnilo. Na zemi byly vyprášené koberce, podlaha lesklá a vytřená, tapety jako nové, nábytek na svém místě…okna s barevnými skly. I schodiště vypadalo, že někam vlastně vede. Z vedlejší místnosti se linula příjemná vůně pečeného masa. Byla tam jídelna. Uprostřed stůl, s několika chody, prostřený pro šest. Vypadalo to, jako kdyby jste přišli k někomu domů na hostinu. Místnost osvětloval lustr s lampička v rohu na malém stolku. Jak byla místnost celkem malá a vedla hned do kuchyně, působilo to útulně a zabydleně.

Sandalio Calisto - 02. listopadu 2013 19:17

Pastaaaaa *Italy face* Se zívnutím jsem se probudil a pokusil se uhladit si vlasy. Nutno dodat, že neúspěšně. Když jsem otevřel oči, chvíli jsem nehnutě zíral. Zasrané halucinace. Povzdechl jsem si a protřel si oči. Nicméně i poté zůstaly věci tak, jak byli. Kopnutím jsem vzbudil Kieru a poklepáním Barrase. Jak to říkáte v angličtině? Oh, creepy. Rozhlédl jsem se. Cítil jsem se nesvůj. Rád vím, na čem jsem.

Kiera White - 02. listopadu 2013 19:37

Vodkaaaaa *Russia face* Byl to klidný spánek. Nevím co Thanatos míchal do toho koktejlu od Hypnose míchal, ale spánek byl posilující. Dokud mě z něj nevytrhla prudká rána do boku. Prudce jsem sebou trhla a posadila se. Děkuju za probuzení, nejlepší za poslední roky... promluvil za mě Loki nevzrušeně a já se rozhlédla kolem. "Je na něj spoleh, to se musí uznat. Bůh na svém místě," pískla jsem a sledovala barevné světlo, které vrhali okna. Zvedla jsem se a seskákala ze schodů. Vydala jsem se hned do jídelny a doufala, že tam bude vývar nebo tak něco. Kromě masa tam byla i polévka... Bylo, ale prostřeno pro šest lidí. "Budeme mít hosty," zamnula jsem si ruce. Počkala jsem na ostatní a pokud si sedli tak jsem si sedla na druhý konec stolu než oni. Opřela jsem se a čekala jestli se náhodou neobjeví nějaké zajímavé individuum.... nebo spíš individua.

Ludovic Barras - 02. listopadu 2013 20:00

You stole my expression! Ještě než jsem usnul, nebo spíš byl přinucen usnout, měl jsem slušné halucinace. Za spánek určitě mohl Thanatos, vždyť jsem ho viděl, ale trochu mě překvapilo, že to byl spánek klidný a ničím nerušený. Až moc milé na jeho podlou povahu. Možná, že to taky nebyla přímo jeho práce… Probudil mě Sandalio. Trhl jsem sebou a zmateně se rozhlédl kolem, jak se interiér změnil. My se stěhovali? Ne, byl to ten samý dům, jenom v lepším, až perfektně zabydleném stavu. Zvedl jsem se na nohy a sebral batoh. Kiera prohodila nějaký kompliment směřovaný nejspíše na Thanatose. “Takže… ty jsi mě chytla za slovo?“ podivil jsem se a pak jen uznale pokýval hlavou. Všechny tři nás to nalákalo do jídelny. Po medvědím mase už dost slehlo, takže při pohledu na ten stůl plný jídla se nám začaly sbíhat sliny, i když někteří byli ještě zdrženliví. Kiera ale vzala místo hned. “Tohle nebude jen tak,…“ prohlédl jsem si jídelnu a pomalu se přesunul ke stolu a sedl si na jednu z volných židlí. Očima jsem začínal vybírat, čím začnu. Sice s malou nedůvěrou, ale přeci.

Anomálie - 02. listopadu 2013 20:14

And now for my magic trick Když se všichni pohodlně usadili a nabrali první porce jídla, světlo svíček mírně zablikalo. Ještě chvíli nic, ale než si někdo stihl vložit do úst první sousto, hrklo v něm. V té chvíli viděli všichni tři na protější židli sedět své protějšky. Své dárce. V záři jasného světla a každý jiné barvy, se zhmotnil před nimi. Sandalio Tsuna. Kiera Lokiho. Barras Yaskera. A ještě pár vteřin kopírovali jejich pohyby, než se zcela osamostatněli a mohli se začít divit, co se stalo. Nebo jak krásně je ten stůl prostřený. Každý podle své povahy.

Kiera White - 02. listopadu 2013 20:56

Kdo dřív přijde ten je dřív Rusko "Měla jsem hlad," pokrčila jsem rameny. Seděla jsem na protější straně stolu než ostatní a tak, že naproti mně nikdo neseděl. Nalila jsem si polévku a chvíli hleděla na místo naproti mně. Když se tam začala zhmotňovat známá postava s vlasy sčesanými dozadu v zeleno-hnědém formálním oblečení. Naklonila jsem hlavu na stranu- on taky. Zvedla jsem ruku- on taky. Po chvíli, ale přestal a zkoumavě si mě prohlédl. Uhnula jsem očima na stranu a byla donucena zaklonit hlavu. Těsně vedle mě se napasoval na židli vysoký muž. A když vysoký tak vysoký. "Och..." řekla jsem jen a velmi neslušně do něj drbla prstem co to udělá. Hmotný. Stejně jako Thor. A stejně jako Loki naproti mně. Pak jsem se ještě zaklonila a pohlédla na záda poslední osobě- Sandaliově dárci. "Dobrý podvečer..." pozdravil Loki vysokého muže i Sandaliova dárce, který se mu možná trochu moc podobal. "Thanatos má dobrý smysl pro humor... asi není původem řek, ale angličan," utrousila jsem a sedla si rovně ve snaze aspoň trochu výškou dohnat toho obra co seděl vedle mě. Marně. "A vy jste?" zeptala jsem se slušně toho obra a pokud si mě nevšiml kvůli mé výšce tak jsem si odkašlala. Kiero? ozval se Loki v mé mysli. Nenechala jsem se odtrhnout od možné konverzace a Lokiho jen odbyla rychlím pohledem. Nehodlala jsem se s ním o tom co se tam dělo mluvit. Ne teď ne zítra. Nikdy.Nechci se o tom bavit... Chvíli pohled opětoval jakoby chtěl něco číct, ale pak jen pokýval hlavou a sledoval ostatní dárce. Podobně jako já byl zaujat obrem, který se tu objevil.

Ludovic Barras - 02. listopadu 2013 21:47

Let’s feast Polévky tam byly dvě, jeden vývar, který si už začala nabírat Kiera a druhá kousek vedle, nejspíš hrášková, podle barvy a hustoty. Vybral jsem si tu a nalil si o něco více, než jednu porci. Při tom jsem se tázavě podíval na Sandalia, jestli si vezme taky. Z ošatky jsem si nabídl chleba a už už jsem nabíral lžící… ale vtom se v ní zalesklo jasné zlatavé světlo. Zvedl jsem hlavu od talíře a s přimhouřenýma očima čekal, co se z něj na protějším místě vyloupne. Jenomže jak začal nabývat na velikosti, já se pomalu začal krčit. A on taky? Yasker? Položil jsem lžičku do talíře. Udělal to samé a se stejně přihlouplým výrazem ve tváři, který k němu vůbec, ale vůbec neseděl, jak jinak důstojně vypadal. Měl na sobě dlouhý dvouřadý vojenský kabát tmavé barvy se zlatými lemy a epoletami. Byl oproti Kieře a vedle sedícímu Tsunovi mnohem vyšší, možná až moc. Vždyť nebylo divu, ten člověk měl skoro dva metry. Když se probral z napodobování, odkašlal si a sundal si rukavice, které si položil do klína. “Добрый вечер…“ prohodil formálně už kvůli tomu, že pozdravil i Loki a naznačil hlavou malou úklonu směrem ke všem sedícím u stolu. Až někdy v tu chvíli jsem zavřel pusu, jak jsem nebyl schopný nijak reagovat. Poté jsem prudce vstal, div při tom nepraštil do stolu a zasalutoval mu. Yasker mi mírným gestem naznačil, ať se zase usadím. Pak jsem si řekl, že ho představím, ale on se toho ujal sám. A očividně uměl mluvit i jinak, než rusky. Jen ten přízvuk mu zůstal. “Yasker, leader of the Empire, Great Mage a pro dnešní večer i váš společník.“ Nemohl jsem si nevšimnout, jak při druhém titulu pohlédl na Lokiho. Přesto působil neskutečně vyrovnaně a nekonfliktně. Zatím. Pro mě to bylo jak pozvat šéfa na večeři. Jen čekat, kdy se to zvrtne. Tohle jsem fakt nečekal, … utrousil jsem v duchu, ale neuvědomoval si, že to kromě Kiery mohl slyšet i Yasker. Ten si mezitím obstaral láhev vína a rozlil všem, kdo si také řekli, že chtějí.

Kiera White - 02. listopadu 2013 22:14

NO! *grumpy face* Sledovala jsem se zájmem svůj vývar. Na Lokiho jsem se vůbec nedívala... alespoň jsem se o to snažila. Ale po chvíli mě z toho vytrhla ona osoba co dřela hlavou o strop. "Kde jsem ten tón slyšela... AH! Jen přes moji mrtvolu, guy!" zamrkala jsem a nechala si nalít skleničku vína. Mírně jsem upila. "Thanatos má dobrý vkus..." zabručela jsem a odložila skleničku. Hned po Yaskerovi si vzal slovo Loki. "Mé jméno je Loki Laufeyson z Asgardu. God of Mischief," řekl formálně- každý ho tu znal- a pak se soustředil na dobře vonící hrachovou polévku. Mírně se naklonil, aby lépe dosáhl a trochu si nabral. "Jakým druhem magie se zabýváte?" zapředl Loki rozhovor na téma, které dobře znal a neztrácel se v něm. Co přesně? Že se tu objeví dárci? Já bych spíš čekala, že tu bude Thor... řekla jsem v duchu s mírným úšklebkem na rtu a napila se vína. Ale protože s ním nemám moc dobré vztahy tak bychom se zase nenajedli... pokračovala jsem v duševním rozhovoru. Dle všeho ho slyšel i Loki.

Sandalio Calisto - 02. listopadu 2013 22:56

Are maccaroni here? Trochu proti své vůli jsem se i já posadil a s lehkým podezřením pozoroval jídlo. Co upoutalo moji pozornost byl nicméně záblesk světla přede mnou. Zaměřil jsem na to pohled a po chvíli mi onen pohled oplácela povědomá postava. Naklonil jsem hlavu na stranu, Tsuna to udělal taky. Po chvíli zamrkal a vrátil hlavu zpět do svislé polohy a já jeho příkladu následoval. Na rameni měl malého lvíčka. Přinejmenším to jako lvíček vypadalo. Počkal, až se všichni představí a pak se pomalu postavil. Mé jméno jest Sawada Tsunayoshi. Po vašem slovosledu by to bylo Tsunayoshi Sawada. Jsem... Vongola Decimo. Ukázal na své rameno. A toto je mé Box animal. Leone di cielo, Natsu. Když Natsu uslyšel své jméno, mírně zavrčel, načež se obtočil svým ocasem a na Tsunově rameni usnul. Tsuna se znova posadil a my oba si nalili hráškovou polévku. Až na občasné škrábání lžíce jsme oba byli zticha.

Ludovic Barras - 02. listopadu 2013 23:07

YUS *doge face* Hodil jsem na Kieru dost naléhavý a vyčítavý výraz, když jsem viděl jak si nechává nalévat to víno. Navíc začala nakousávat tu rvačku na základně, tak jsem se pokusil odvést pozornost na jiné téma. “Když dovolíte, ještě je nezletilá a alkohol by neměla nejspíš popíjet,… a ten taky.“ Zmínil jsem i Sandalia. O Tsunovi jsem neměl věkově ponětí, i když si ti dva byli podle vzhledu dost podobní. “Jednou začít musí,“ ujistil mě Yasker a nalil mi, aniž by se zeptal. Utnul mě dost na to, abych se zdržel jakýchkoliv dalších komentářů ohledně stolování a jídla. Raději jsem se stáhl do myšlenek. Raději ať tu jsou dárci, než nějací,… arch enemies, zareagoval jsem na Kieru a konečně se pustil do polévky. “Hm, specializuji se na elementární magii,“ kývl Yasker na Lokiho a lusk prsty přičemž mu mezi prsty zajiskřilo. “Rád tu sedím ve společnosti dalších takových, kterým není magie cizí,“ dodal ještě, byla to jasná narážka.

Kiera White - 02. listopadu 2013 23:27

(╯°□°）╯︵( .o.) Poslouchala jsem jak se představil Sandaliův dárce... nijak moc mě nezaujal... navíc co bych měla z chlapa, který mě nesnáší? Barrasovi se nelíbilo, že piju a byl za to utnut svým dárcem. "Navíc mi je 22..." dodala jsem s hlavou mírně na stranu a pomalu se pustila do jídla. Loki také, ale stále se bavil s Yaskerem. "Jistě, ale nemůžu se nazývat Velkým mágem jako vy..." usmál se mírně a pustil se pomalu do polévky. Po chvíli jsem dojedla a opřela se. Necítila jsem se stále ve své kůži a stále to na mně bylo vidět. Sledovala jsem se zájmem ostatní a uvažovala co se bude dít dál. Jak se cítíš? zeptal se mě po chvíli Loki uprostřed jídla. Bylo mi už líp... nesnaž se hrát si na starostlivého. Vůbec to k tobě nesedí, odcekla jsem a pohrávala si se lžící.

Ludovic Barras - 02. listopadu 2013 23:59

°n° S Tsunem jsem sice měl už tu čest mluvit, ale spatřit ho na vlastní oči bylo opravdu poprvé. Kdybych neměl takovou nutnost se neustále věnovat tomu, co říká můj dárce, asi bych s ním řeč zapřáhl. Alespoň o tom, co mu to spí za chomáč plamenů na rameni. Dvacet dva? Že ty sis připočítala ty roky mimo tenhle svět? mírně jsem se zamračil, ale pak to nechal plavat. Zodpovědnost jsem za ní sice chtěl převzít, ale když se cítí tak dospělá a navíc tu má Lokiho, není třeba se nějak starat. Jak Loki seděl přímo vedle mě, nemohl jsem nemyslet na to, co všechno kvůli němu Kiera prodělala. Cítil jsem jistou nenávist, ale dál ji v sobě dusil. Zároveň to bylo jako sedět vedle nějaké celebrity, o které jste doteď jenom četli někde na internetu, takže jsem si nedovoloval jakkoliv probírat, co se stalo. Byla v tom asi nějaká forma úžasu. Atmoféra u stolu byla docela poklidná. Jen já měl nahnáno z toho, co všechno Yasker provede, protože jsem ho skoro neznal a nevěděl, co přesně od něj mám čekat. “Za to máte titul boha, to také není k zahození,“ zasmál se srdnatě Yasker a znovu upil trochu vína. Když dojedl polévku, začal si nakládat hlavní chod. Maso, vařené brambory, víceméně to samé, co já, jenom to byla dvojitá porce. “A hádám, že nic není zadarmo ani u vás. Tituly si musí člověk vysloužit, řádnou pílí a tvrdou prací. Na co by byl lidem mág, který nezvládá svá kouzla, hm?“ Tentokrát to vypadalo, že si bere na paškál všechny obdarované sedící u stolu.

Sandalio Calisto - 03. listopadu 2013 00:27

┬──┬ ノ( ゜-゜ノ) Poslouchal jsem konverzaci a dojedl polévku. Tsuna si poté dal makaróny, zatímco já se spokojil se steakem. Mírně jsme se na sebe usmáli a pustili se do jídla. Nicméně když se Yasker zmínil o magii, Tsuna se znova mírně usmál. Kdysi jsem znal pár mágů. Tedy, byli to spíše iluzionisté, ale jako magie to skutečně vypadalo. Zvlášť, když vás tím dokázaly docela slušně zranit. Potichu se zasmál. Já osobně magii moc rád nemám. Nikdy netuším, co to udělá příště. Téměř omluvně se usmál a vsunul si do pusy další makarón a zkoumavě se zadíval na dvojici Kiera x Loki. Kdo by to byl řekl, že dva vrahové můžou vypadat tak mírumilovně.

Ludovic Barras - 03. listopadu 2013 10:51

Yes put that table back “Přesně o tom mluvím,“ polkl sousto Yasker. “Magie, ať už v jakékoliv formě, je nebezpečná věc v rukou nesprávného člověka. A tím nemám na mysli zrovna někoho, kdo vám s její pomocí chce za každou cenu sundat hlavu z krku, …i když, takových bývá víc.“ Odmlčel se a snědl další sousto. “I student vám může nadělat dost nepříjemností, i když sotva zvládnul vyčarovat první jiskru a plamínek“ zasmál se a pohlédl na Sandalia. “Nic osobního, jen mluvím z vlastní zkušenosti, doteď nevím, která hlava skopová z městského koncilu dala přesunout muniční sklad hned vedle výcvikového placu, “ ujistil ho klidně a dolil víno. “Ta rána musela být slyšet přes půlku Astrálu.“ Neudržel jsem se a tiše se zasmál, spíš z radosti, že jsem té příhodě rozuměl a dokázal si jí představit, než proto, aby byla vtipná.

Kiera White - 03. listopadu 2013 18:44

（╯°□°）╯︵( .o.) NO! Bylo to až moc dlouhých pět let- tak si je snad započítat můžu. poznamenala jsem v duchu. Téma se mezitím rozproudilo. Loki asi ví na co se ptát."S titulem boha se narodíte- nevysloužíte si ho. Je ovšem pravda, že s tím přichází velké nároky na vaši osobu. Obzvlášť když jste syn Všeotce," řekl Loki s mírným úsměvem. Nandala jsem si druhý chod. Nebylo toho mnoho. Žaludek jsem měla scvrklí a nenavyklí na nic jiného než na vězeňskou stravu. Ale přesto jsem si vzala sphagetti. Bylo to lehké letní jídlo- jen mírně osmahlé scherry rajčátka, olivový olej, osmahlí česnek a ančovička, nahoře bazalka a trochu parmezánu. Bylo mi jedno, že u je japonský ital. Prostě jsem si nandala to, co mi nebude dráždit žaludek. Vzala jsem si vydličku a lžíci a pustila se do jídla. Byla jsem potichu a jen poslouchala debatu o magii. "Iluzionismus je v Asgardu neuvěřitelně podceňované odvětví magie... Všichni tam bojují čestně... nebo spíš svalem než mozkem." dodal ještě k Tsunovi a chvíli sledoval to spící tentononc na jeho rameni. Nemohl si nevšimnout Tsunova pohledu a tak se jen usmál takovým tím bezelstným úsměvem, který v jeho případě vůbec nevypadal nevinně a poslouchal Yaskera. Když mluvil o skladu jen jsem skryla úsměv mírným odkašláním. "Hádám, že se to hasilo hodně dlouho..." poznamenala jsem potichu. Zatím jsem byla jediná kdo do tohohle rozhovoru nějak výrazněji zasáhl. Zatím ho snad vedli jen naši dárci. Mezitím si i Loki nabral druhý chod. Kvůli tomu se musel opět naklonit kousek od Barrase a vzduch kolem něj provoněla máta. Sedl si a pustil se do jídla. Po chvíli začal sledoval koutkem oka Barrase a ve finále k němu promluvil. Slyšela jsem ho taky, ale nějakým způsobem mě od té debaty odřízl, abych do toho nemohla zasahovat. Místo toho jsem se pustila do jídla a jen poslouchala co se bude dít. Pousmál se mírně a úhledně nakrájel bramboru na talíři- Asgardská výchova jede.  Vypadáš, že máš něco na srdci, člověče. Povídej, dokud máš možnost- nikdo nás neslyší,  Pousmál se mírně a úhledně nakrájel bramboru na talíři- Asgardská výchova jede.

Ludovic Barras - 03. listopadu 2013 19:36

Staph “Nebylo co," uchechtl se Yasker a z velké mísy si vzal kus salátu. Zaslechl jsem Lokiho hlas ve své hlavě a málem se na něj otočil, abych mu dal alespoň výrazem najevo, že teď a tady opravdu žádné spory rozebírat nebude. Jestli dovolíš, tak teď opravdu ne, rád bych se v klidu najedl, odsekl jsem mu a hodil pohledem po Yaskerovi, jestli nás slyšel. Nijak nereagoval. Takže to buď slova ignoroval, nebo opravdu nic neslyšel. “Hm, někdo má svaly, jiný čáry,“ poznamenal Yasker. “K vládnutí je třeba obojího...“

Sandalio Calisto - 03. listopadu 2013 22:10

┻━┻ ︵ヽ(`Д´)ﾉ︵ ┻━┻ Ignoroval jsem Yaskerovu narážku na mě a vsunul si do úst další kus steaku. Vedeš si dobře, Sandalio. Nenech se vyprovokovat. Tsuna se na mě povzbudivě usmál a pokračoval v jídle. Když Natsu na sobě ucítil Lokiho pohled, otevřel oči a chvíli ho pozoroval. Na to zlostně zavrčel. Klid, Natsu. Tentokrát žádný boj. Napomenul ho Tsuna a Natsu se prakticky okamžitě uklidnil a vrátil se zpět ke spánku. Ovšem když Tsuna uslyšel Yaskerovu poznámku o vládě, potichu se zasmál. Nikdy jsem neslyšel nic tak trefného. Ještě bych k tomu výčtu možná připsal mozek. Pousmál se a utřel si pusu po jídle.

Kiera White - 03. listopadu 2013 22:33

*one table hitted her* What was that for? Znovu jsem se napila ze skleničky. Barras Lokiho odpálil. Byla jsem za to ráda... Ale jemu to nestačilo. Loki si strčil do pusy další sousto a mírně se na mě usmál. Jistě... ale taková možnost se nebude jen tak opakovat- a Thanatos nás tu možná neudrží déle než bude konec hostiny, řekl Loki a s pobavením pozoroval ten zajímaví pokus o jeho vyprovokování. Jistě, že on mozek měl... jen prohnilí a pokroucený Jiným. Pomalu jsem dojídala. Jídlo mi zlepšilo náladu a prospělo i mému zdraví. Požádala jsem si o dolití vína a pomalu usrkla. Doufám, že se dobře bavíš... poznamenala jsem jedovatě. V takovéhle smíšené společnosti jsem nebyl ani nepamatuju. Rozhodně je to mnohem lepší, než vězení a strava v něm. pronesl výhradně ke mně a úhledně složil příbor na talíř a otřel si bledé rty ubrouskem. Pak se začal rozhlížet po něčem sladkém. Také jsem se rozhlédla- museli jsme vypadat jako bychom stále kopírovali pohyby toho druhého. Bohužel ani těch pět let ze mě tu závislost nevypráskalo. Jídlo se pomalu blížilo ke konci... jak moc společného času nám zbývalo?

Ludovic Barras - 04. listopadu 2013 11:53

Staph with the table flippping, that’s his job *points at Thor* Loki mě nepřestával pošťuchovat a chtěl za každou cenu vyvolat nějakou konverzaci. Hmpf, na to bych se ještě podíval. Když si s ním můžeš hrát na kámoše ty, co teprve já, pozvednul jsem významně hlavu, ale aby to nebylo nápadné, dělala jsem, že hledám slánku. Trochu ve mně stouplo sebevědomí. Možná to bylo tím alkoholem, možná tím, že jsem zde měl svého šéfa, který by se za mě postavil. Ten mezitím dojídal hlavní jídlo a už otevíral druhou láhev vína. “Ten smrťák má vkus, to se musí uznat,“ prohlédnul si lahev Yasker a pokýval hlavou. Řecké víno, červené. Chuťově nasládlé se stopou nějakého ovoce, jak zjistil každý, kdo si od něj nechal nalít další skleničku. Pak si nabral desert, nějaký kus koláče, který byl schovaný mezi polívkami pod skleněnou pokličkou a zatvářil se spokojeně.

Kiera White - 04. listopadu 2013 14:07

Don't point at him... or he will bite your finger off *whispers* Je rozdíl mezi vztahem dvou bohů a žáka a učitele... kdy jindy budeš mít možnost mi říct do očí co chceš? Podívej se na ni. Strávila pět let v místě, kde já byl jenom rok... a kvůli mně. Udělal jsem z ní chladnou stvůru... a místo toho, aby jste se jí pokusili pomoct jste ji odsoudili- například ta žena... vážně jsi si myslel, že ji zabila schválně? Tu schoponost tehdy použíla poprvé a neměla ji úplně pod kontrolou. mírně se ušklíbl a naložil si koláč. Tvářila jsem se jako, že je neslyším. Loki jako vždy dokázal uhodit hřebík na hlavičku. Stále jsem si pořádně tu vzpomínku nevybavovala... Nabrala jsem si kousek koláče a dloubala se v něm vidličkou na dezert. Loki oproti tomu pokračoval v jídle jakoby se nic nedělo... a dle lehkého úsměvu mu taky ten koláč chutnal... "Thor si ho taky chválil... i když nevím jestli má na víno vkus- pil to jako pivo... utrousila jsem, napila se mírně vína a uvažovala jestli se tohle může ještě nějak zvrtnout.

Ludovic Barras - 04. listopadu 2013 18:59

That thing bites? Loki mě provokoval. A věděl přesně jak, to mě vytáčelo ještě víc. Já jí pomohl. Vytáhl jsem jí z toho… vězení. Dal jí druhou šanci. Jestli jí ale kvůli tobě zahodí, nikdy se to už nebude opakovat, odpověděl jsem mu ostře a ohlédl se na něj. Přijdeš o ní a budeš si muset hledat další. Kdo ti ale zaručí, že tak nadějnou duši najdeš znovu? Ujel mí mírný úsklebek, což byl výraz, který snad mohl vidět poprvé. Otočil jsem hlavu zpátky a upil trochu vína ze skleničky. “Barbar. Víno se musí pít s grácií. Stejně jako když tvůj meč probodává tělo elfského žoldáka, a jeho duše je posílána do Očistce,“ udělal Yasker gurmánské gesto. “Kradené víno z Ligových zásobovacích lodí chutná vždy lépe, než domácí pálenka,“ potutelně se usmál a zahýbal nalitým vínem ve skleničce.

Kiera White - 04. listopadu 2013 19:21

Don't call me a thing, you foolish human! *Thor screams* Nač ten úsměv? Jsi na sebe snad hrdý? Pomohl jsi jí, to ano- ale sám přeci nevíš jestli jsi udělal správně. Proč jsi ji oživil? Nevěděl jsi kde je. Tak proč? lehce se usmál. Myslíš, že potřebuji jinou duši, kterou pokřivím? Ne. Jen si tu krátím čas. Ona není nic víc než zajímavá hračka. A ta mě může kdykoliv omrzet. Přeci jen je stále jen člověk- stejně jako ty. řekl s mírným úsměvem. Začínala jsem toho mít dost, ale nedokázala jsem se udržet a poslouchat dál, zatím co jsem udržovala rozhovor s Yaskerem. Jestli tenhle rozhovor slyšel tak pochopil proč jsem se na chvíli zatvářila tak přiškrceně. Ale pak to zmizelo dřív, než si toho Barras všiml. "Možná, že je barbar... ale jinak je to dobrý člověk," dodala jsem rychle. Ani nevím proč. "Ale v posílání elfů do Očistce by jste si určitě rozumněli," zabručela jsem a opřela se jednou rukou o stůl.

Ludovic Barras - 04. listopadu 2013 19:38

Sorry man, I was just asking *backs off* Thanatos mi dal důvod, zareagoval jsem bez rozmýšlení. Vsadím se, že tě omrzí ve chvíli, kdy bude na vrcholu svých sil,… sebevědomá jako nikdy. To by ti bylo podobné, pátral jsem očima po místnosti, ale dalšímu pohledu na Lokiho se vyhnul. “Hm? Opravdu? Rád se s ním o tom někdy pobavím. Elfové jsou aristokratická špína společnosti! Pryč s nimi!“ pozvedl Yasker skleničku na přípitek. Chytl jsem svojí, abych na něj zareagoval, ale vypadalo to, že budu jediný v celé místnosti.

Kiera White - 04. listopadu 2013 22:46

Hahahahaha *drinks some beer* Thanatos ti dal důvod? Ne ten tě jen naučil nové kouzlo. Klidně tak jsi se ho mohl naučit na té mrtvé ženě... co se s nimi vůbec stalo? Zajímá tě to vůbec? No tak? Čí život by jsi vrátil raději? Její nebo Kiery? zeptal se Loki s chladným úsměvem a pomalu dojedl koláč. Hned si, ale naložil další porci. A jestli mě omrzí na vrcholu sil? Ne, stále ji mohu použít a kontrolovat váš svět... nebo ještě líp ji opustím až bude na dně a sledovat jak se hroutí, protože jste ji nechali napospas jejímu ubohému osudu, zasmál se v duchu. Stále jsem se držela, ale už jsem nebyla daleko od toho, abych vstala a vybuchla. Místo toho jsme zvedla svoji vlastní skleničku. "Pryč s nimi," přikývla jsem, ale v tu chvíli uvažovala nad tím jak zamést pryč někoho jiného.

Ludovic Barras - 04. listopadu 2013 23:24

*brings vodka* drink up! Nepřestal provokovat. Začínal jsem toho mít dost. Tak krásně tahle večeře začala a tak blbě musí skončit. A to jsem ještě netušil, že tam nejsem zcela jediný, koho tu Loki vytáčí. Kohokoliv,… pokusil jsem se odpovědět ještě klidně, ale jeho slova mě tak vytáčela svojí arogantností a nespravedlností, že jsem neměl daleko od toho vrazit mu tu skleničku do obličeje. Pak ale přidal další snůšku myšlenek. Dál už jsem to snášet nemohl. Přestaň svádět vinu na nás! obořil jsem se na něj a ve vzteku skleničku mezi prsty roztříštil, jen pár vteřin poté, co se stihl dokončit přípitek. Měl jsem od střepů pořezanou dlaň, ale namísto toho, aby krev stékala a kapala na ten krásně prostřený stůl, pomalu vycházela z ran a začala levitovat kolem celé ruky. Svatozář se rozsvítila ihned na to. “Už dost!“ vybuchl jsem a se vztekem vrazil jednu léčivou ránu Lokimu. Spoléhal jsem na to, že mu přinejmenším způsobí stejnou bolest, jako Kieře pokaždé, když jsem ji léčil. Yasker, namísto toho, aby mě podpořil, si jen s pobaveným výrazem opřel, založil si jednu ruku na prsou a druhou upíjel víno.

Kiera White - 04. listopadu 2013 23:50

Sounds good *takes it and driiiiiinks a lot* Debata se stupňovala... Nevím jestli mě víc štvalo, že Loki říká co udělá mně přímo do obličeje nebo to, že měl pravdu či to, že Barras mu vlastně neodpovídal jinak, než natolik blbě, že mě v tom utvrzoval? Nevím. Každopádně se vzduch v místnosti ochladil. Vlasy se mi začali vlnit kolem obličeje a objevila se v nich jinovatka a v očích blýskali nebezpečné jiskřičky. Ale než jsem stačila cokoliv udělat kupodivu se Barras- ten klidný voják- naštval a rozdrtil skleničku. Pak vrazil Lokimu ránu. Teda chtěl. Loki se elegantně zhoupl na židli dozadu a vyhl se mu. Kolem ruky našemu panu učiteli mu poletovala krev. Léčivá magie, kterou já nemám ráda. A co teprve Loki. Jenže... i jeden rok vás obrní proti bolesti. Kůže zmodrala úplně celá. Na těle se objevili spirálovité jizvy a oči mu zčervenali. Stoupl si. Bolest byla vidět jen díky cukání obočí. Chtěl něco říct, ale místo toho se podíval na mě. "Tady to máš. Tvůj zachránce co jistě až moc dobře ví koho by si vybral, kdyby měl na výběr mezi tebou a tou ženou kterou jsi zabila," trhl hlavou k Barrasovi. Já si říkala, kdy dojde na to, že řekne, že jsem vše slyšela... Zamrkala jsem a nevzrušeně dopila zbytek vína. "Och, to je taková novinka. Jdeme to oslavit," řekla jsem sarkasticky. "Jistě, vůbec mě nenapadlo, že by možná bylo lepší zůstat mrtvá. Proč taky? Mám přeci spoustu přátele," pokračovala jsem ještě trpčeji a dál jim nevěnovala pozornost. Pohlédla jsem na zbytek koláče a zvedla se od stolu. "Jdu si najít svoje boty," řekla jsem zhnuseně a vyrazila pryč. Ještě ve dveřích jsem se otočila. "Yaskere, Sandalio, Tsunayoshi, Barrasi... byla to příjemná večeře. Bohužel se musím omluvit... ale přešla mě chuť," mírně jsem sklopila hlavu a pak se otočila na podpatku a vyrazila na chodbu.

Sandalio Calisto - 05. listopadu 2013 19:07

Oh look, a pub brawl Já i Tsuna jsme s mírným pobavením přihlíželi ději. Jakmile začal mluvit Loki, Natsu začal vrčet a přesunul se na Tsunovu paži, zjevně připraven ho bránit. Klid Natsu. Snad není bůh tak slabý na hlavu, aby se pokusil na mě zaútočit. Usmál se Tsuna a podíval se Lokimu do očí. Dalo by se říci, že trochu vyzývavě. Chtěl, aby ten sráč udělal chybu a on mohl na něj zaútočit vší svou silou. Já měl koneckonců to samé v plánu s Kierou. Leč bohužel... ani jeden z nich se nenechal vyprovokovat Barrasem a Kiera začala hrát svou oblíbenou ublíženou roli. Ano. Měla jsi zůstat mrtvá. Rozhodně. Tvůj život bych kdykoli vyměnil za život té ženy, kterou jsi zabila bez mrknutí oka a pojem sebereflex ti zjevně nic neříká. Zasyčel jsem jejím směrem chladně. Co je mrtvé, mělo by mrtvé zůstat. Řekl Tsuna stejně chladně a významně se podíval na Barrase.

Ludovic Barras - 05. listopadu 2013 19:35

*dances arend* Ten parchant Loki mi uhnul, ale krev ho stejně zasáhla a způsobila dost prudkou reakci. Ihned na to vstal a pokusil se ve mně vyvolat další pocit viny. Jestli jsem to dobře pochopil a Kiery výraz a reakce to ve mně pak utvrdila, celý nás telepatický rozhovor ona slyšela. Byl to opravdu vrchol. Jediný, kdo jí celou dobu mučil, byl on sám a ještě si to takhle užíval. Kieru to samozřejmě naštvalo, zvedla se a dala se na odchod. Kupodivu se stihla slušně omluvit. To mě překvapilo. Sandalio pak společně s Tsunou ještě na situaci přihoršili. A nejenom na její adresu, ale i na mou. Jak jsem ještě byl v ráži, střihnul jsem po Tsunovi zamračeným výrazem. “O tom, co má zůstat mrtvé rozhoduje Thanatos.“ A já,… dodal jsem málem ještě nahlas, ale neopovážil jsem se. Následně jsem si z kůže vytáhl zbylé střepy a sevřením pěsti se rány krví zacelily. Yasker mi na to pozvedl skleničkou a napil se. Dobrá pohotová práce, soudruhu, děláš mi radost, řekl mi spokojeným tónem a já jen mírně kývl.

Kiera White - 05. listopadu 2013 21:04

Are you mentally ok? Ano chtěl jsem odejít... ale Sandalio si samozřejmě nemohl odpustit hloupou poznámku. Vykoukla jsem z rámu dveří a vyplázla jazyk. "A španělé a japonci by si neměli hrát na italskou mafii," vyplázla jsem jazyk a zamířila na chodbu. Kupodivu u vchodu na mě čekali moje boty. V jídelně mohlo být slyšet jen moje udivené zamručení a šla jsem se obout. Loki mezitím vykouzlil na tváři ďábelský úsměv a podíval se na Sandaliova dárce, jehož jméno si už vlastně ani nepamatoval. To bylo vše čím se pro něj obtěžoval. "A chci svoje ponožky," ještě jsem řekla a obutá se vrátila do jídelny, zůstávajíc opřená ve dveřích. "Thanatos má až neuvěřitelnou donáškovou službu..." řekla jsem spíš k té zadní polovině stolu- až na Lokiho. Takže se nikam nechystáš moje milá? Ne nechystám. Jen tu budu stát a koukat se jak tu všechny urážíš a dobře se bavit a všechno bude pěkné a šťastné jako nejšťastnější skřítek, řekla jsem s velkou dávkou sarkasmu. Ještě by se to mohlo zvrhnou o něco víc.

Sandalio Calisto - 05. listopadu 2013 21:12

Oh look, an irrelevant gif Svorně jsme se na Kieru podívali. Ta... ani neví, o čem mluví. Povzdechl si Tsuna a podíval se zpět na Barrase. Hlas mu zvážněl a stejně tak obličej. Žádný Bůh nerozhoduje, kdo má zemřít a kdo ne. Jen smrt. Každý člověk, každé zvíře, každá květina a každý bůh, to vše podléhá jedné jediné věci: Smrti. Řekl a posadil se. V očích se mu objevila nostalgie. Viděl... viděl jsem příliš mnoho dobrých lidí umřít, než aby za to zodpovídal bůh. Oznámil mi potichu a poněkud nepřítomně usrkl vína.

Ludovic Barras - 05. listopadu 2013 21:37

Kaaaaaliiika kaliiin-ka maja Kiera ještě stihla jednou šťouchnout do Sandalia, což trochu uvolnilo atmosféru v jídelně. Stejně jako její další poznámka ohledně toho, jak hodlá sledovat Lokiho všem ještě více zhoršovat náladu. Připadalo mi trochu absurdní dál snášet jeho přítomnost, jestli to měl opravdu v plánu. Raději bych také odešel. Tsuna ale navázal konverzaci. “Hmmm, mohu možná i souhlasit. Ale mám pocit, že v Bas de Montaigne platí jiná pravidla,“ odpovědel jsem klidně a vzal jsem si k puse kus koláče a poukázal na to, jak se venku najednou zatáhlo a spustil se prudký déšť. Vypadalo to, jako kdyby nás tu Thanatos chtěl ještě nějakou chvíli zdržet.

Kiera White - 05. listopadu 2013 21:55

Not this song... do you know that czech one? Glo glo glo glo glo glo gloriááá "Mno... je to sporné- Thanatos je smrt... takže- zodpovídám se tu jemu?" pokrčila jsem rameny a očima probodávala Lokiho. Ten se mezitím vrátil do normálního stavu a znovu se posadil na židli. Zívla jsem a šla si nalít trochu vína. Pak jsem se vydala nevzrušeně do obýváku. Od jídla jsem se omluvila a naproti Lokimu se mi sedat nechtělo. Tak jsem si sedla na gauč opřela se, přimhouřila oči a napila se vína. Telka chyběla. Možná bych se dozvěděla něco z domova...

Sandalio Calisto - 05. listopadu 2013 22:06
	Gory gory what a hellofaway to day Tsuna ignoroval Kieru a usmál se na Barrase. Jeho dům jeho pravidla... Pokrčil rameny a opřel se. Natsu se už uklidnil a znova se skulil do klubíčka, z jehož středu se začalo po chvíli ozývat chrupání. Tsuna zamyšleně pozoroval kapky deště stékající po okně.

Ludovic Barras - 05. listopadu 2013 22:26

Drink up me'earties yo ho! “Bude to tak,…“ zareagoval jsem na Kieru a na tsunovu poznámku už jen přikývl s mírným pokrčením ramene. Kiera pak odešla do obývacího pokoje, takže jsme tam zůstali bez ní. Nálada zase spadla na bod mrazu. U stolu se rozhostilo ticho, které asi nejvíc iritovalo Yaskera, který by nejraději viděl nejspíš všechny s úsměvem na tváři z toho, jak dobře jsme se najedli a napili. “Hm, škoda že jsem s sebou nevzal něco tvrdšího,… „ zamyslel se nahlas a jakoby chvíli hledal něco pod stolem. “A hele, tady je,“ ohnul se a stůl trochu nadskočil. Poté se s širokým úsměvem narovnal a postavil na stůl lahev s pochybnou etiketou a azbukou napsané „Nezebovka“. Mě nalil bez jediné otázky, ostatním po optání. Fajn, takže se už jenom ožerem a půjdem,… poznamenal jsem v duchu smířeně. Následně jsme do sebe frťany kopli. Byla to vodka, co jiného. “Tak děkuju.“ zatřásl jsem hlavou, nalil další dva a odešel nabídnout Kieře. Zaťukal jsem na futro dveří s otázkou: “Můžu dál?“ a když se na mě ohlédla, pozvedl jsem sklenku s Nezebovkou. “Když už chlastat, tak pořádně,“ odůvodnil jsem to a čekal, jestli si vezme.

Kiera White - 05. listopadu 2013 22:51

Zkažený vejce... Johoho pirátskej život mám rád Loki do sebe kopl panáka jako nic a pohodlně se uhnízdil na židli. Zatím jsem si pohodlně sundala boty... zase. Co to je za úchylku. Pořád se zouvat... Zaklonila jsem hlavu a užívala si aspoň na chvíli klid. Po chvíli se ozvalo zaklepání. Otevřela jsem oči a ohlédla se na něj. "Nebude tě postrádat šéf?" zeptala jsem se s úsměvem na rtu. Ne abych ho vytočila... jen trochu pozlobila. Nechtěla jsem další hádku. Vzala jsem si skleničku. Smrdělo to... ale zkusit se musí všechno. "Nějak rychle jste ztratil zábrany vůči nezletilým a alkoholu," opět lehký úsměv. "Na co se připíjí tentokrát?" zeptala jsem se.

Ludovic Barras - 05. listopadu 2013 23:02
	…but why is the rum gone? “Šéf má dost starostí s tím bavit zbytek,“ odpověděl jsem s náznakem úsměvu a podal jí sklenku. “Je to tvoje rozhodnutí. Ale jestli nás chytí, bude toto poslední, co je bude zajímat. Welcome to adulthood,“ pozvedl jsem skleničku s mírným úšklebkem a kopl do sebe další porci. Nezebovka znovu zahřála v krku a polechtala v žaludku.

Kiera White - 05. listopadu 2013 23:18

There is only one reason: JACK "Mno... nechal jsi mu tam láskyplnou společnost- poradí si. Má na to vlohy," zasmála jsem se a bez dalších cavyků do sebe kopla skleničku a zakuckala se. Bylo to děsné... Zakašlala jsem a po chvíli ucítila teploučko v krku. Ne, že bych ho potřebovala... "Chutná to... divně... Nic ve zlém, ale tohle už po dnešku nikdy pít nebudu," zakašlala jsem a sedla si zpět na pohovku, nechávajíc vedle sebe volné místo. "Z čeho se to vůbec vyrábí?" řekla jsem trochu přiškrceně.

Ludovic Barras - 06. listopadu 2013 16:10

Damn that ol‘ Jack Prohlédl jsem si skleničku, s výrazem stále ještě ovlivněným tím lokem Nezebovky. “Nemám tušení, ale radši to ani nechci vědět. Bůhví, kde to na Sarnautu pěstujou.“ Opřel jsem se o stěnu vedle gauče a pocítil, že bych si do třetice dal ještě jednu štamprli. Mezitím Yasker naléval druhé kolo. Samozřejmě, že tu lahev hodlal vypít celou. Jenomže jak už byl trénovaný, na rozdíl od ostatních vypadal, že to ustojí. A nepřestával nutit vodku ani Tsunovi se Sandaliem. “Nebuď páprda, dej si taky, na posílení, abys nám tu neusnul,“ mluvil s úšklebkem na tváři Yasker na Sandalia a snažil se ho zlomit.

Kiera White - 06. listopadu 2013 16:34

Jack, Jack, Jack... where are you now? Oh... tady někomu šmakuje tvrdý alkohol. Zamrkala jsem a pomalu se zvedla. "Mám dojít pro další?" zeptala jsem se a natáhla ruku pro skleničku. Ať už to bylo jakkoliv sama jsem se vydala do jídelny a usmála se na Yaskera. "Dolít, prosím," položila jsem k lahvi skleničky. Lokiho, který seděl na své židli a užíval si příjemný pocit v žaludku jsem ignorovala. A vlastně i všechny ostatní až na Yaskera. Ten byl buďto natolik vychytralí, že svoje skutečné pocity uměl skrývat... nebo mu to bylo všechno putna. Při obou možnostech si u mě šplhl. Když bylo dolito vrátila jsem se zpět do obýváku a sedla si na opěrku gauče.

Sandalio Calisto - 07. listopadu 2013 18:44

What shall we do with drunken sailor? Usmál jsem se a mávnutím ruky odmítl Yaskerovu nabídku. Alkohol jsem moc nemusel. Zaregistroval jsem příchod Kiery a chvíli ji pozoroval. Jaká škoda... kdyby nepotkala Lokiho, všechno by bylo jednodušší. Žila by si svůj život a měla by dobrou kariéru. Povzdechl jsem si a podíval se na Tsunu. Ten pozoroval jak Lokiho, tak Kieru. Nakonec otevřel pusu. Kiero? Mám na tebe osobnější otázku... Proč jsi zabila tu ženu? Zeptal se na otázku, která mi hlavou taky dost vrtala.

Kiera White - 07. listopadu 2013 19:34

Question time... Čekala jsem až mi Yasker doleje... místo klidu mě, ale vytrhl z přemýšlení Tsuna. Loki si už stačil najít někde nějakou knihu a začal si nevzrušeně číst... a Sandalio na mě čuměl. Chvíli jsem se ošívala. Loki se mírně usmál a po očku to sledoval. Asi je to něco moc vtipného. "Ano! Povídej, povídej!" řekl spíš sám k sobě. Vrhla jsem po něm rychlí pohled a znovu se ošila. Sledovala jsem se zájmem skleničku a neodpovídala. Sama jsem totiž nevěděla co na to říci. Nebylo to tak, že bych ji tehdy chtěla zabít... vlastně jsem ji ani nechtěla zabít... prostě... mi to ujelo. Nikdy jsem tu magii předtím nepoužila... Takže... Prostě jsem dál mlčela a snažila se to nějak přejít tichem.

Sandalio Calisto - 08. listopadu 2013 17:23
	Oh come on, Loki. [/center] Tsuna se zvedl a s ním i já. Už při stávání jsem aktivoval Hyper. Oba jsme se podívali na Lokiho a Natsu začal vrčet. Loki. Ta samá otázka na tebe. Řekl mu Tsuna a zkoumavě ho přejel pohledem. Obou nám bylo jasné, že za tím je on. Ale naše další akce závisely na jeho odpovědi. Sevřel jsem pěst a znova ji otevřel.

Kiera White - 08. listopadu 2013 17:30

Wrong cave, bro *Elisabeth* "Jen jsem trošku přidal na síle schopností..." řekl s mírným úsměvem a otočil stránku. Byl ale stále ostražitý. Podrbala jsem se ve vlasech. "Už si to moc nepamatuju... ale ztratila jsem nad tím kontrolu. Je to moje chyba," řekla jsem pomalu a dál si sumírovala myšlenky. Už zase to začínalo... prvně Barras, teď tihle dva. Loki se usmíval čím dál víc. Někdy jsem ho nechápala... vlastně pořád.

Sandalio Calisto - 08. listopadu 2013 17:34
	Do you think so? Naráz jsme se zamračili a kývli na sebe. Přiznal se. O to nám šlo. Tvoje chyba to je stejně jako je Sandaliova chyba jeho schopnosti. Dořekl Tsuna, odhodil plášť a prokřupal si krk. Natsuovo vrčení zesílilo. Loki... vy si zjevně velmi rád zahráváte s lidmi, že?

Kiera White - 08. listopadu 2013 17:42

Yeah man... there is only Kiera- Loki mindfuck here Loki se pomalu zvedl a zaklapl knihu. Jak jste to poznal? zeptal se se známkou trpkosti v hlase. Už mi začalo docházet, že tu tak nějak ten dům asi dlouho nezůstane... zamrkala jsem a chvíli hleděla na Sandalia- nevypadal, že je zastaví... Yasker ještě začne fandit a Barras než zakročí... ještě k tomu mu může Loki něco udělat. Ani neuvažuj nad tím, že zakročíš- nebo ti připomenu co je bolest, zasyčel Loki chladně. Ne. Nikdy se nesnaž přerušit 'božskou' zábavu. Udělala jsem krok vzad a sledovala co se bude dít dál.

Sandalio Calisto - 08. listopadu 2013 18:13

Suddenly I don't feel so insecure Většina bohů si ráda zahrává s lidmi. Ale... Ani jsem nestihl zaznamenat kdy, ale najednou byl u Lokiho. Lidi tu nejsou od toho, aby se s nimi zahrávalo. Řekl tiše. Ptám se vás tedy naposled, Loki, bože neplech. Berete zodpovědnost za vše, co se stalo, nebo máte nějakou výmluvu? Jeho plameny vyšlehly jasně a vysoko a on se mu podíval zpříma do očí. Najednou mi to bylo jasné. Pokud Loki odpoví špatně... Norové budou mít o boha méně.

Kiera White - 08. listopadu 2013 18:25

Huh? Why? Tady budou problémy. Velké. Loki rozhodně nebude chtít vybruslit... jen ještě přisadí. Sandalio... ať toho nechá. Nemá to smysl... řekla jsem pomalu a sledovala jak se Loki usmívá čím dál víc. Jistě, že ne. Všechno není moje práce. Třeba ta chladná reakce z její strany... řekl a naklonil hlavu na stranu. Bylo jasné, že když si něco zkusí tak tu bude dusno. A Lokimu se určitě podaří do boje zatáhnout i ostatní.

Ludovic Barras - 08. listopadu 2013 23:06

Don’t mind me, just passing by “Pro mě za mě,…“ pokrčil jsem rameny a dal jí svojí štamprli. Když zmizela z obýváku, rozhodl jsem se ho mezitím prozkoumat. Celý jsem ho prošel a přejížděl očima po jednotlivých věcech. Křesla, stolek, televize, rádio, skříně, vitríny… obrázky na stěnách a fotografie. K jedné takové zarámované jsem přistoupil a vzal ji do ruky. Obličeje lidí byly začerněné. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a vrátil fotografii zpátky na své místo. Mezitím se v jídelně rozohnil Tsuna a konverzace začala nabírat ostré otáčky. Dle Yaskerova výrazu bylo vidět, že je rád, že se konečně něco děje. Trochu se i s židlí poposunul dozadu, jako kdyby čekal, že to bude pokračovat ostřeji. Zůstal ale nestranný a dál popíjel vodku. Já jsem naopak slyšel jen zlomky toho rozhovoru a už mi bylo podezřelé, že Kiera ještě nejde. Ještě aby se tam chytli,… pomyslel jsem si. Jenomže tohle bylo přesně to, co Thanatos chtěl a proto mě postavil mimo spor.

Sandalio Calisto - 09. listopadu 2013 18:27

Mueheheh... God vs Mafia... Tsuna si povzdechl. Oba si přiznejme, že ty měníš Kieru, stejně jako já Sandalia. Ale... jsi moc arogantní, než aby jsi to přiznal. Podíval se na Natsua. Natsu! Cambio forma! Jmenovaný zařval a začal se měnit, až se změnil na jakýsi řetízek a obepnul Tsunovy prsty. Jeho plameny vyšlehly ještě výše. S bohem jsem již dlouho nebojoval. Ale neboj se. Když bojoval Sandalio s Kierou Objevil se za ním. Ani jsem nestihl postřehnout, kdy se přesunul z místa na místo. Rychlý. Pozoroval jsem s napětím ten souboj. udělal jsem si pár poznámek o tvé tělesné stavbě. Dořekl a oběma rukama ho praštil do zad silou, která by normálnímu člověku roztříštila páteř. Takhle se drahý Loki alespoň mohl proletět. X-CANNON!

Kiera White - 09. listopadu 2013 21:53

To zní... divně. Jako červ vs bota... Sandalio... věř mi. To nemá smysl... co zjistí tak pak použije proti vám dvěma. řekla jsem klidně. Ale asi mě stejně neposlouchal. Za to Tsuna se začal projevovat až moc agresivně. Prvně se proměnil ten lev... na prsten. Povytáhla jsem obočí. A sledovala Lokiho. Byl až mooooc klidný. Zajímalo mě co se mu honilo hlavou... A po chvíli jsem se to dozvěděla. Tsuna udeřil. Loki se usmíval. Na chvíli se zdálo, že zmizel z povrchu země. Rána proletěla vzduchem jako nic. Pak se, ale objevil před Tsunou... jen to nebyl on... a nebyl cítit jako on. Hlavně byl zrzavý... a byl ženská. EH? zeptala se ona osoba. A pak se podívala na Tsunu. Tsuna-kun? Sakra...

Sandalio Calisto - 10. listopadu 2013 15:23

EXACTLY To že se Tsuna netrefí se koneckonců čekat dalo a i on s tím počítal. Jakmile jeho ruka proletěla vzduchem, otočil se o 360° a hodlal se lépe zkorigovat, ale to co spatřil... ho šokovalo. Vytřeštil oči. Kyo...kyoko-chan? Řekl nevěřícně a bylo vidět jak mu mozek na chvíli vypověděl službu. Když mu došlo, co se stalo, obličej se mu zkřivil do masky nenávisti. I Smrť sám by si pravděpodobně dvakrát rozmyslel, jestli se hodí, tou kosou seknout nebo ne. Loki... ty zasranej bastarde. Řekl chladným hlasem oné ženě. Nechápal jsem co se děje. Vůbec ne. Obou nám bylo jasné, že ta žena je Loki, tak proč Tsuna neútočil? Kyoko... je moje... přítelkyně... Je to stejně jako s Genkishim. Proč všichni iluzionisté tak rádi používají tyhle iluze?

Kiera White - 10. listopadu 2013 19:21

Buuuut Loki is boot... and Natsu is worm *Đevil laugh* Chvíli jsem na to hleděla... tohle nebyla iluze... byla pravá to bylo jasné... ale byl to Loki... Hlavně by ho neměl mlátit nebo bude nemile překvapen... Místo toho se, ale za tou osobou jménem Kyoko objevil Loki. Jaký Loki Tsuna-kun? Kdo je to? zamrkala nechápavě. Teď už se nedalo říct vůbec nic. Zatnula jsem ruce v pěst. Nechtěla jsem si Lokiho poštvat proti sobě... ale tohle bylo kruté. Loki si ji přitáhl blíž a dívka překvapeně vykřikla. Něco jí pošeptal a ona zavřela pusu a vytřeštila oči. Sice je to člověk... ale není zase tak špatná, že? řekl s mírným úsměvem. Klouby na rukou mi zběleli. Už to přeháněl.

Sandalio Calisto - 10. listopadu 2013 20:04

Natsu is a lion, ya know? Tsuna se kousl do rtu a pozoroval Kyoko. Go...gomennasai, Kyouko-chan. Zase jsem tě do něčeho zatáhl. Smutně se pousmál, ale jeho výraz se naprosto změnil, když viděl, co udělal Loki. Ty...TY...ARGHHH Zařval se nepřítomnou zuřivostí a nebýt Kyouko, už by na Lokiho šel. Kieru... ani ty přece nemůžeš souhlasit s tím, co tady Loki dělá. Obrátil jsem se na Kieru v myšlenkách, a zatím se pomalu přesouval na výhodnější postavení. Když se mi to podařilo... vystartoval jsem. Nebyl jsem ani zdaleka tak rychlý jako Tsuna, můj pohyb byl vidět. Přesto jsem byl rychlejší než jakýkoli člověk. Vyhl jsem se Kyoko a vší silou vrazil loket Lokimu do tváře. Sežer si to! Zařval jsem. Dal jsem do toho dost síly, aby to zcela jistě cítil a dost možná mu to zlomilo nějakou kost. Tsuna zamrkal a chvíli to sledoval, než se vzpamatoval. Vděčně na mě kývl a rychle vzal Kyoko do náručí. Omlouvám se... Odnesl ji k Yaskerovi a kousl se do rtu. Yaskere...mám na vás prosbu... Vím, že to není váš boj, ale prosím. Opravdu prosím. Dejte na ni pozor. Hodil po něm prosebným pohledem a vrátil se ke mně. Díky, džuiči. Mírně se usmál a obrátil se k Lokimu. A teď... dáme tomuhle sráči poznat, co je strach.

Kiera White - 10. listopadu 2013 20:39

From now... he is a WORM! Oh... neříkej? řekla jsem jedovatě a sledovala to. Kyoko mezitím nemohla reagovat, protože Loki zavrtěl hlavou... a zdálo se, že jí to nedovolí. Sandalio se pomalu přesunul víc stranou a pak vyrazil. Loki odletěl a narazil do stěny, které popraskala. Z úst mu tekl pramínek krve. Ukročila jsem dozadu a sledovala jak Tsuna bere Kyoko do náručí možná ani nestačil postřehnout, že se jí začala podlamovat kolena... Přitulila se k němu a kousla se do rtu. Lidé se dají tak snadno ošálit... ozvalo se mi v hlavě. Vytřeštila jsem oči a než jsem stačila něco říct Kyoko se přitulila blíž a najednou pevněji a Tsunovi se do břicha zabodlo něco ostrého. Nebylo, ale vidět co... na první pohled měla Kyoko v ruce jen kapesník... pak jsem, ale zaznamenala matné okraje něčeho neviděného... a od krve. Když ji Tsuna pustil dopadla ladně na zem a tvář se jí zkřivila do krutého úsměvu, který k ní vůbec neseděl. Lidé a láska.... ts ts ts, zabručela nespokojeně. Mezitím se druhý Loki zvedl ze země a přesně začal kopírovat její pohyby. Zatnula jsem pěstí pevněji a začala pomalu nasávat kouř. Nebyla jsem pro něj protivník... jen pokud do toho půjdu bezhlavě...

Ludovic Barras - 10. listopadu 2013 20:53

rawr Odhadnul to správě. Něco ostřejšího se opravdu dělo. Spor se pěkně vystupňoval a Loki si nebral servítky a začal hrát na city. Doteď to vypadalo, že Tsuna má kamennou tvář, ale Lokiho iluze ho zasáhla snad ještě víc, než kterékoliv útočné kouzlo. A podle Yaskerova výrazu se mu tenhle tah povedl. Potutelně se usmál a napil se. Láhev byla skoro prázdná. Prostor začínal být malý. Na hádku stačil, na nějakou tu facku taky, ale na to, co mělo přijít jako další, už ne. Sandalio zaútočil na Lokiho, ten se nevyhnul a málem prorazil stěnu do chodby. Tsuna mezitím sebral svojí přítelkyni a že ji odevzdá Yaskerovi. Jenomže Loki očividně nechtěl do hry zatahovat i jeho. Yasker se sice už před nějakou chvíli zvednul a namáčknul se zády na stěnu s květinovou tapetou, ale Kyoko nestačil převzít, jak Tsunovi zabodla něco ostrého do břicha. “Oj,…“ pozvednul obočí, pootočil hlavu a syknul. Pak udělal krok stranou, aby byl ještě o něco dál a pozoroval spor dál, držíce láhev vodky stále v ruce.

Sandalio Calisto - 10. listopadu 2013 21:19

He won't like that. Oh yea, and he can petrify. Když Kyoko... Loki bodl Tsunu, ten vytřeštil oči a zkroutil se. Z úst mu vytryskla krev. Chytil se za břicho a dopadl na zem. Natsu se skoro okamžitě proměnil do své původní podoby. Tsuna mu z posledních sil podal prsten a prstem namířil na mě. Džuiči... you shall inherit the Vongola... with all its sins... Hlesl a rozplynul se. Já to pozoroval s otevřenou pusou, ale Natsu nemarnil čas a rozeběhl se ke mně. Sehnul jsem se a vzal ho do rukou. Tam upustil prsten a vyběhl mi na rameno. Se zmateným výrazem jsem si prsten nasadil a Natsu zařval. Byl jsem skoro omráčen tím náhlým náporem energie. Kvůli Natsuovo řevu vše v mém okolí do vzdálenosti jednoho metru zkamenělo. Otočil jsem se k Lokimu a chvíli čekal, než si tělo zvykne, že má mnohem více plamenů, než normálně. Seems like... Olízl jsem si rty. I'm going to fuck you up. Both of you. Řeknu s jistým sebevědomím, postavím se do bojového postoje a počkám na jejich další krok.

Kiera White - 10. listopadu 2013 22:18

Hm hmmmmmmm... *noms popcorn* Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Tsuna padl k zemi... Kyoko se usmívala a ten tentononc se proměnil z prstenu zpět do normální formy a něco dal Sandaliovi. Yasker se v rohu dobře bavil. Láhev už měl skoro prázdnou. Hodila jsem po něm rychlí pohled a povzdechla si. Lokiho iluze udělala krok vpřed k Sandaliovi a Kyoko nechala zviditelnit ostrou čepel, která končila někde v rukávu. Vlasy se mi začali vlnit kolem obličeje. Jestli byl Sandalio naštvaný tak já na tom byla ještě hůř... ale zdálo se, že je jeho dárce vpořádku... Jak se cítí tvůj dárce? zeptala jsem se jen orientačně a vdechla zbytek kouře. Já si mezitím promluvím s touhle... zabrblala jsem a udělala krok vpřed. Kyoko-Loki to nečekala... Asi si myslela, že budu stát stranou. Zastrašování mu šlo. Ale nějaký ten čas v té hrůze mě naučil jednu věc- používat proti vám vaše nejbližší je hnus. Chytila jsem ji za ruku a přemístila nás obě do patra. Loki zareagoval téměř okamžitě. Chytil mě a narazil mnou do zdi. Zakuckala jsem se a nechala se jím přimáčknout ke stěně. Loki se změnil zpět a v očích mu plápolal vztek. Co si myslíš, že děláš? zavrčel mi kousek od ucha. Kazím ti plány, odpověděla jsem nevzrušeně a nechala se zarazit víc do stěny. Možná by jsi se měla naučit víc poslušnosti, zavrčel výhružně a poslal mi obraz, který mi vrátil těch pět let. Trochu jsem zbledla a chytila ho křečovitě za ruku, kterou mě držel u stěny. Nadechla jsem se a vytočila se do strany. Uhnula jsem čepeli a dupla mu na nohu. Zavrčel a zneviditelnil se. Pak jsem dostala ránu do žaludku a další do zad. Zavyla jsem a vrátila se zpět ke stěně. Potřebovala jsem mít krytá záda. Po chvíli jsem ucítila další ránu. Chytila jsem jeho pěst a smýkla jím ke stěně. Přimáčkla jsem ho k ní a sledovala jak se zviditelnil. Vrazila jsem mu hlavičku. A ještě jednu. Z nosu mu začala téct krev a já měla odřené čelo. Nebo počkej... ne neudělala jsem to kvůli tomu, abych ti hatila plány. Za to mi to nestojí. Jde mi o to, že i když má být klid... aspoň na tu chvíli- tak ty nejsi schopný to vydržet. Ničíš lidi kolem sebe a používáš proti nim to, co jiní použili proti tobě... a to nedovolím. Protože vím jaké to je. První rok byl celý jenom o tomhle. zavrčela jsem a poslala obrázek pro změnu jemu. Uhl hlavou do strany jakoby dostal políček. Jak se opovažuješ... Opovažuju se sakra, protože to chápu. Navíc... jestli tě nechám takhle tak tě zmlátí. A ty svůj trest máš. Jestli to ovlivní tvoje fyzické tělo tak tě někdo v té díře bude muset navštívit... jinak by jsi si tam ty dvě století odpykat nemohl no ne? zavrčela jsem a chytila ho za límec. Pokračovala jsem dál v bombardování obrazy těch hrůz a chytila ho pevněji. Pak jsem se rozmáchla a vyhodila ho z okna. Hned jak opustil hranici domu zmizel. Stejně jako jeho iluze, která právě vrhla kouzlo po Sandaliovi. Pak se chytila za hlavu a rozplynula se. Ty jedna malá lidská mrcho... zasyčel mi v hlavě a vložil mi do hlavy iluzi. Dlouhou a bolestivou. Domem se rozlehl můj křik. Jen na chvíli. Pak jsem klesla na kolena a zatnula zuby, opírajíc si hlavu o zem. Bolelo to... strašně.

Ludovic Barras - 10. listopadu 2013 23:04

*grabs her popcorn* čmajz Tsuna se rozplynul, jakmile dokončil svůj důvod své přítomnosti. Tedy předat svému žákovi novou schopnost. I když za dosti drsných podmínek, které nejspíš podle strůjce ale byly nutné. Jinak by takový ansábl neuspořádal. Sandalio se zdál být tím vším posílen, ale… najednou se neměl jak vybít. Kiera chytla Kyoko a někam s ní zmizela. Ještě chvíli po tom se iluze Lokiho snažila zaútočit na Sandalia, ale… pak se rozplynula. Yasker do sebe kopl zbytek vodky a praštil s prázdnou láhví o zem, až se roztříštila. “Vydržáj, pijaněr,“ zvednul Yasker ukazováček a rychlým krokem vyrazil do patra odkud se ozval ten příšerný výkřik. Vtrhnul do pokoje, kde na zemi skoro ležela svíjející se Kiera. “Jste v pořádku?“ zhrozil se a zvedl Kieru do náruče. Kupodivu mu to nedělalo takový problém, jako většině. Položil ji na nejbližší křeslo a rozhlédl se po pokoji. Nikde nikdo. Jen tma a otevřené okno s vlajícími záclonami a deštěm dopadajícím na parapet a koberec. “Kde je Loki? Dole na něj někdo čeká. A já osobně taky, myslel jsem, jak si ti dva hezky zařádí a…“ pokrčil rameny. “Proč máte ve zvyku tolik utíkat? Nebo tomu mám říkat strategický ústup?" Zasmál se, ale jen chabě, protože vtipné to asi moc nebylo, vzhledem k jejímu stavu. Ale asi se tím snažil nějak pomoct.

Kiera White - 10. listopadu 2013 23:29

HEY! *tries to get it back* Po chvíli se ozval dusot. Někdo mě vzal do náruče a donesl do křesla. Loki se činil... ale pak jsem bolest stáhla do podvědomí a jen mi cukalo obočí. Ten už se nevrátí... našel si něco zajímavějšího na práci, řekla jsem a stáhla obličej. Pak bych ve finále byla na vině já... takže jsem ho radši prohodila oknem, máchla jsem směrem kde Loki naposledy udělala vražedný pohled než zmizel. A je to spíš strategický ústup... v Asgardu je Loki považován za slabého... oproti Thorovi třebas. Jako iluzionista se drží ve stínu nebo úplně někde jinde... protože je to mnohem jednodušší, zabručela jsem a opřela si hlavu o židli. On prostě nepřestane a nepřestane... promnula jsem si krvácející čelo a trochu stáhla obočí.Au... konstatovala jsem suše a uvažovala jestli nemám zlomená nějaká žebra... A kde je vůbec Barras? zabrblala jsem. A kde je ta Nezebovka? dodala jsem ještě.

Ludovic Barras - 10. listopadu 2013 23:54

*licks popcorn* mine! Když Yasker uslyšel o tom prohození oknem, jen se k němu natáhl a prudce ho zavřel. Venku bylo stále stejně odporně deštivo a větrno. “Hm, jednodušší,… sobecky zbabělejší," pokrčil rameny Yasker. “Máme v naší armádě mnoho iluzionistů, a i ti umí napáchat pořádné škody. Jak fyzické,…tak hlavně ty psychické,“ povzdechl si a přešel ke dveřím, aby dolů houkl, že je Kiera víceméně v pořádku. Pak se k ní vrátil a jak se zeptala na nějaký alkohol, začal se prohmatávat. “Ludovic bude asi někde,..ehm, mimo,“ odpověděl nejistě a nervózně na první otázku a nepřestával těma velkýma rukama poplácávat po své uniformě. Pak zpoza kabátku vytáhl malou placatici. “Tady je, mrcha mrňavá!“ prohlásil vítězoslavně a když ji protřepal, jestli v ní vůbec něco je, podal jí Kieře.

Kiera White - 11. listopadu 2013 00:14

Nooooo! *clenches her fist* You little damn mongrel! Trošku jsem se nakrčila, když zabouchl okno a zamrkala. Dá se říci... že se nedržíme v první linii, bránila jsem se a pomalu začala vydechovat kouř. Loki to zaznamenal a iluze byla o to horší. Stáhla jsem obličej a tiše zavyla. Pak byl konečně klid. A sbohem moje schopnosti... zabručela jsem polohlasně. Vzhlédla jsem když začal mluvit o mrše. Asi na to začínám slyšet... povzdechla jsem si a vzala si od něj placatici. Dííííííky, řekla jsem a znělo to i na mě docela vděčně. Otevřela jsem ji a lokla si. Stáhla jsem obličej. Co to sakra je? zakuckala jsem se. Ale bylo mi o něco líp. Pomalu jsem se prohnula a zase narovnala. Nedýchalo se mi zle... takže žebra zlomená být nemusí... nebo jsou a jen se nikam nezabodla... ale tomu bych se opravdu divila. Znovu jsem se napila a vrátila láhev Yaskerovi... pak jsem si počala počítat žebra a pomalu je prohmatávat. To mi došlo, že je mimo... jinak by tam nad námi stál, vraždil nás pohledem a vůbec by to bylo jako vystřižené z nějaké školky, když učitel káže žákům... zabručela jsem a objevila zlomené žebro. Skvělí... zavrčela jsem a otřela si krev z čela. Jak to Barras říkal? Takoví krásný večer to byl a tak zle musel skončit? zeptala jsem se spíš sama sebe a chvíli si prohlížela Yaskera. Proč je ten chlap tak nestranný???

Ludovic Barras - 11. listopadu 2013 18:48

Miiine! *drools all over it* “Heheh, taky vodka, ale starší ročník!“ zasmál se Yasker a posadil naproti Kieře na podobné křeslo a šavli složil vedle sebe, jak byla velká a jinak by překážela. “Nemůžeš mu to mít za zlé, ten člověk není jen pěšák, ale i stratég, nechce všechno řešit násilím,“ odmlčel se a protřepal placatici, aby si sám cvaknul. “A při troše štěstí mu tenhle přístup vydrží,“ zavřel ji a strčil zpátky do kapsy. “Večer mohl dopadnout i lépe, kdyby Loki nezmizel ze scény,“ prohodil škádlivě Yasker. “No, asi vám zavolám Ludvu, jestli máte něco zlomenýho, radši bych to nechal na něm. Né že bych nezvládl jedno dvě kouzla, ale,… já tu cvičit nepotřebuju,“ pousmál se omluvně a pak se se skloněnou hlavou zadíval na dveře. Zezdola se ozvala rána, jako když někdo bouchne dveřmi. Vyšel jsem z obývacího pokoje. První pohled padl na protější jídelnu, ve které byl dost velký nepořádek na to, abych si dokázal odvodit, co se tam asi dělo. Jen letmo jsem tam nahlédl. Sandalio stál na druhé straně, skoro ve dveřích kuchyně. “Uhm, o co jsem přišel?“ zeptal jsem se ho a zhoupl se na chodidlech, ruce v kapsách.

Sandalio Calisto - 11. listopadu 2013 19:35

Guys? Stop. *summons popcorn mountain* K mé... nelibosti si Kiera odnesla Lokiho. Problém byl v tom, že jsem byl plný chuti k boji a nenávisti. Neměl jsem si ji na čem vybít. Klid, Sandalio. Pravý...argh... boss si musí zachovat klid. A emoce využít jen když je potřebuje. Do očí mi vytryskly slzy. Deaktivoval jsem hyper a Natsu zavrčel. Jsi...jsi v pořádku? Zeptal jsem se ho a odpovědí mi byl smích, přerušovaný kašláním. No, zdá se, že Ryohei mě zase jednou zachrání. V mysli mi vytanula představa člověka, který měl svůj vlastní způsob protloukání se životem. Natsu znova zavrčel a otřel se o mě čumáčkem. Hádám, že chceš k pánovi, že? Pousmál jsem se. Natsu přikývl a také začal mizet. Ještě než zmizel úplně, zařval. Mírně jsem se usmál a zkontroloval si prsten. Stále tam byl. V tom se za mnou ozval Barras. Otočil jsem se. Loki ukázal pravou podobu. Málem zabil Tsunayoshiho. Kiera se kupodivu postavila na mou stranu. Alespoň zatím. Shrnul jsem události.

Ludovic Barras - 11. listopadu 2013 19:46

*is in awe* so.much.popcorn. Málem jsem se se svým odhadem trefil. Ale outcome byl očividně hodně špatný. Party skončila, všichni s náladou v háji a někteří i se ztrátami. “Aha,… tak proto mám jít nahoru,“ pokýval jsem hlavou. Sandalio vypadal sám hodně zdrceně. Oči měl skelné, nejspíš v následku šoku. “A co ty, jak ti je? Žádná …vnější zranění?“ Bylo jasné, že těch vnitřních nejspíš bude víc. Nechtěl jsem ho tam nechat, dokud jsem si nebyl naprosto jist, že nepotřebuje pomoc.

Sandalio Calisto - 11. listopadu 2013 20:36

*noms popcorn* Cítil jsem jen tupou bolest v břiše, zjevně důsledek propojený s Tsunou. Ale bolest pomalu mizela a to i koneckonců znamenalo, že se léčí i Tsuna. Jsem v pořádku. Mávl jsem nad tím rukou. Spíš běž za Kierou. Ta řvala jak trefený toro. Poznamenal jsem, na ex dopil Tsunovu sklenku vína a sedl si unaveně na židli. Takže je to válka... Zamumlal jsem a pohodil prstenem, načež jsem si ho znova usadil na prst.

Ludovic Barras - 11. listopadu 2013 20:51

*nomnomnom* “Jak myslíš,…“ změřil jsem si s trochou nedůvěry Sandalia pohledem a počkal, až se dobelhá na židli. Následně do sebe kopl zbytek vína ze Tsunovy skleničky jako kdyby to byla obyčejná limonáda. Nemohl jsem si nevšimnout nového itemu, kterým byl obdarován. Alespoň k něčemu tenhle humbuk byl… pomyslel jsem si a nemohl přeslechnout jeho poznámku. “S dalším konfliktem bych chvíli počkal,“ řekl jsem už cestou na chodbu a začal stoupat nahoru po schodech. “Tak kde je náš věrný pacient,“ objevil jsem se ve dveřích a prokřupal si ruce. “Máš ty tyhle procedury vůbec zapotřebí?“ povzdechl jsem si nad Kierou, ale pak si všiml Yaskera a s náznakem zasalutování se na něj otočil. “Kde si u všech čertů byl, přišel jsi o zábavu,“ vynadal mi Yasker a rozhodil rukama, div neshodil lampičku na stolku vedle křesla. “Mohlo to být i lepší, kdyby to dotyčná osoba nepřerušila,…chci říct, nevzala do svých rukou.“ Yaskera to očividně stále mrzelo. “Omlouvám se, pane. Zdá se, že moje absence měla své důvody.“ Měla hodně velké důvody, ale nechtěl jsem je prozrazovat, už proto, že jsem byl pod podmínkou. “Připravená?“ sjel jsem pohledem na Kieru vyvalenou v křesle a svatozář se rozzářila, opět o něco jasnější a viditelnější, než předtím.

Kiera White - 11. listopadu 2013 23:29

*sets popcorn on fire* Tee hee hee Brrr... oklepala jsem se jak mi začala nabíhat husí kůže z vodky. Poslouchala jsem Yaskera. Taky mu nic nevyčítám... jen říkám jak to je. Navíc... není ani ten pěšák... zamumlala jsem spíš k sobě. I za 'Ludvu' bych teď byla ráda... zabručela jsem. Znovu to bude bolet. To mi bylo jasné. Mezitím se mi v hlavě usadila migréna a nedala mi pokoj a nedala. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Po chvíli bylo slyšet kroky a hned na to se ode dveří ozval Barras. Věrný pacient hier! řekla jsem s mírným úšklebkem a podívala se na něj. Snad jste tam neštrykoval pane učiteli? zeptala jsem se lehce jedovatě a pak si jen povzdechla. Ty procedury jsou většinou kvůli vám dvěma... zavrčela jsem polohlasně a dál mlčela. Oh děkuju Yaskere... tak milé a nestranné. Jsi úúúplný pacifista... bručela jsem v duchu. Neříkej, že jsi měl rande s Thanatem... zabručela jsem jedovatě. Hlava mě bolela o něco méně... a navíc jsem si přišla nějak divně. Připravena na léčbu... upřesnila jsem to pro jistotu a zavřela oči. Když se mě dotkl dostal menší úryvek. Jeden den v pekle... první rok, kdy mě týrali obavami a tím co se stane mým blízkým... A pak také samozřejmě Jiný... a oheň... Zkřivila jsem obličej a uhnula. Ah... promiňte... asi následky Lokiho vybíjení zlosti... řekla jsem s chabým úsměvem. A zhluboka se nadechla. Tohle asi Loki čekal a nechal to tam jako nášlapnou minu. Povzdechla jsem si a promnula si kořen nosu. Pak jsem chvíli zkoumala Barrase pohledem.

Ludovic Barras - 12. listopadu 2013 00:18

D: whaaaa!? Na její poznámku o Thanatovi jsem jen pokrčil rameny. Yasker mě probodnul pohledem. Znovu jsem pokrčil rameny, ale jeho směrem. Ovšemže, teď tu já budu ten špatný, zamručel jsem uraženě v duchu a abych to dál neprodlužoval, dal jsem se do léčení. Letmým promáchnutím ruky se v dlani objevilo načervenalé světlo. Přistoupil jsem ke Kieře, abych se podíval, kolik krve bude potřeba. Škrábanec na čele nešel přehlédnout, ten mě tak nekonsternoval, jako spíš to vnitřní krvácení způsobené zlomeným žebrem. Chtěl jsem se ale přesvědčit. S jejím svolením jsem se letmo dotkl její hrudi, když vtom se mi do hlavy dostala její vzpomínka. Sevřelo se mi hrdlo a trhl jsem sebou. “Ten bastard, haha,“ zasmál se Yasker a pokýval hlavou. Také kousek dostal, ale moc to s ním nehnulo. Já se naopak zdráhal znovu dotknout Kiery. “Hmpf, příště mě varuj. Za jeden den takových obrazů bylo až moc,“ řekl jsem podrážděně a poodstoupil. Rukou jsem znova potřásl a začala z ní prosakovat krev. “Připravena?“ optal jsem se jí a když mi dala znamení, poslal jsem krev jejím směrem. Ta se vtáhla do jejího těla a pak s pravidelnými impulzy začal proces léčení, intenzivnější a tím i bolestivější, než předtím. Yasker jako by si toho byl vědom, chytl Kieru za ruku a spustil Ice Flow, které začalo chladit celé její tělo.

Kiera White - 12. listopadu 2013 07:31

Ahahahahahahah *evul laugh* No popcorn for you! "To byl vtip..." dodala jsem poněkud podrážděně nad jeho a Yaskerovou reakcí. Zas tak negativní by k tomu být nemuseli... Kopanec vzpomínkou dostali oba dva. To jsem nečekala. Promiňte... zabrblala jsem. Teď oba věděli co se tam dělo. Skvělí. Zavřela jsem oči a jen kývla hlavou, že připravená jsem. Pak se pustil do léčení. Jestli to předtím bylo bolestivé teď se to zdvojnásobilo. Zatnula jsem ruce v pěst, až mi klouby sběleli a bolestivě zasyčela. Ale kupodivu s tím začalo zápasit ještě něco. Chlad... příjemný chlad. Zamrkala jsem a letmě pohlédla na Yaskera. "A kdo, že tu potřebuje trénovat?" řekla jsem s mírným úšklebkem a znovu zkřivila obličej bolestí, když celá levačka, kterou Yasker nechytil, postupně přišla kousek po kousku o sebemenší žílu a kůže zmodrala. Ani teď, když Loki nespolupracoval mi nemohl dát pokoj a Jotunská krev pracovala dál. Chytila jsem se opěrky křesla a uvažovala jak dlouho to bude trvat než tu odpadnu. Ale stále jsem se chtěla zvednout a jít se podívat za Sandaliem. Nelíbilo se mi, že Loki Tsunu bodl... a že Sandaliův dárce pak najednou zmizel. Dle všeho měli zranění tady vliv na jeho fyzické tělo. Tok myšlenek byl znovu přetržen bolestí. Už teď jsem byla bílá jak Smrť a kruhy pod očima ztmavli. Co já bych teď dala za postel... pomyslela jsem si a znovu zatnula zuby.

Ludovic Barras - 12. listopadu 2013 08:53

*gets up* ….fine! I’m gna have an ice-cream then Yasker se na oko zatvářil, že teda přestane, ale pak se usmál a prohodil: “Přeci se nebudu jen dívat na to, jak trpíte. To mě máte za takového necitu?“ Přes obličej mu přeletěl ještě uražený výraz. Protočil jsem oči a povzdechl si. Záře v ruce pohasla. Všiml jsem si její modrající kůže. “Hm, pozor na tu druhou ruku,“ podotkl jsem a sledoval, jak Yasker zesílil své kouzlo, takže k sobě začaly jejich ruce přimrzat a postupně obtékat hladkým ledem, který ale zase tál, čím dál byl od onoho doteku. Po necelé minutě impulzy z léčení ustaly. “Tak co?“ zeptal jsem se a ještě počkal, až pomine i její reakce. Už můžete přestat, dál to zvládne,“ řekl jsem Yaskerovi a ten pustil Kieřinu ruku. Led na ní ještě chvíli zůstal, stejně tak příjemný chladivý pocit.

Kiera White - 12. listopadu 2013 09:58

Banana! *minion tone* Mírně jsem se ušklíbla. Necitu? Ne to ne... spíš pozorovatele. Každopádně stále nevím kam až by jste ten souboj nechal dojít... řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. Bolest se dala potlačit jen do určité míry... asi to bylo Lokim a jeho předchozím řáděním. Ale Yaskerova magie byla dobrá. Příjemně to chladilo. Ještě chvíli to takhle pokračovalo. Nevím jak dlouho na to jsem se až moc soustředila na potlačení bolesti. Po chvíli jsem otevřela oči a zkontrolovala si žebra. Dobrý... žádný nepřibyli... nemám žábry... ani srst. Skvěle. Vaše známka Yaskere? Já bych dala tak... jedna minus. řekla jsem uštěpačně a chvíli odhadovala svoje možnosti. Vstala jsem a promnula si krk. Jdeme dolů? navrhla jsem a zamrkala.

Ludovic Barras - 12. listopadu 2013 10:10

Papple? “Výborně,“ promnul jsem si spokojeně ruce a svatozář zase pohasla. “Och, jsem poctěn. Jednička s hvězdičkou by vám už nejspíš ublížila,“ ušklíbl se Yasker a teatrálně se uklonil, přičemž gesto rukou zdůraznil a z prstů mu v pohybu vylétlo pár sněhových vloček, které ale hned zmizely, jen co je oči stihly zaregistrovat. “Jdeme,“ pomohl jsem Kieře vstát a pak jsme se všichni tři odebrali zpátky do jídelny. Zamířil jsem rovnou do kuchyně. “Kdo si dá čaj, nebo kafe?“ houkl jsem odtamtud a hledal konvici a hrnky ve skříňce. Thanatem nám bylo řečeno „jako doma“, tak jsem jinak ani nemohl.

Kiera White - 12. listopadu 2013 13:33

Sounds delicious! Jen jsem povytáhla jedno obočí nad Yaskerovou odpovědí. To tu všichni musí to co řeknu překroutit? To máte jako soutěž v tanci. Taky nemůžete dávat hned na začátku celých deset... musíte si to šetřit, jinak těch deset budete dávat pořád. řekla jsem nevzrušeně a vydala se po schodech dolů. Plácla jsem sebou na židli v jídelně a vyhýbala se pohledem Sandaliovi. Měla jsem tak trochu strach, že na mě začne křičet nebo tak něco. Snažila jsem se si tedy udržet zbytek toho střepu důstojnosti co mi zbyl. Já si dám čaj... kdyžtak ovocný, zavolala jsem a zavrtala se hlouběji do křesla.

Sandalio Calisto - 12. listopadu 2013 17:27

Burritos time! Když se vrátil Barras s Kierou a Yaskerem, stál jsem s tužkou v ruce a bločkem v druhé. Kdyby tomu někdo věnoval pozornost, mohl by tam vidět napsáno Loki a pod tím prázdno. Na druhé straně bylo zase moje jméno a pod ním vypsáno mé schopnosti a co umí. Očima jsem sjel Kieru. To že mi pomůže jsem nečekal. Možná ta smrt k něčemu byla... Pomyslel jsem si zachmuřeně a přešel k ní. Kiero. Asi je příliš brzo, abych činil závěry, ale mám jistý neodbytný pocit, že jsem se v tobě možná spletl. Za všechno koneckonců mohl Loki, takže se... Kousl jsem se do rtu. Omlouvám. Sklonil jsem hlavu. Ne moc hluboko a ne na moc dlouho. Poté jsem ji zase narovnal a pozoroval její reakci.

Kiera White - 12. listopadu 2013 19:24

Thats type of ice-cream? Chvíli jsem jen tak seděla a užívala si chvíli klidu se srostlými žebry a pak uslyšela něčí kroky, které se zastavili přede mnou. Otevřela jsem oči a zkoumavě hleděla na Sandalia. Co to bylo? Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. On se tu omlouvá? Sandalio Calisto strážce práv nevinných mrtvol se omlouvá?? zamrkala jsem a vstala. Ale nestihla jsem zakročit dřív než řekl to svoje: Omlouvám... Udělala jsem krok vpřed a bez toho aniž bych mu chtěla něco udělat jsem mu zaťukala na čelo. Někdo tě praštil židlí, zatím co jsem byla nahoře? zeptala jsem se v žertu a dál, ale pokračovala vážně. Nepřijímám. Neber to špatně... bylo by fajn, aby jsi mi odpustil, ale já nechci. řekla jsem chladně.

Sandalio Calisto - 12. listopadu 2013 19:37
	*slaps her* Use google Zachmuřeně jsem ji pozoroval. Nelezlo mi do hlavy, proč to nechce přijmout. Hm... no... to je koneckonců tvoje věc. Pokrčil jsem rameny a sedl si ke stolu. Pod Loki jsem začal vypisovat veškeré jeho schopnosti a vlastnosti. Měl jsem v plánu vytvořit si plán. Existuje něco lepšího? Víno by stačilo. Houkl jsem na Barrase a kousl do tužky.

Ludovic Barras - 12. listopadu 2013 20:00

no slapping here! V kuchyni kupodivu tekla i voda z kohoutku. Nejdříve jsem jí opatrně ochutnal, jestli není zkažená, ale zdála se naprosto v pořádku. Jak tohle udělal... Natočil jsem jí do konvice a tu zapnul. Do kuchyně za mnou došel i Yasker. "Hm, moc mě to mrzí, ale, budu muset jít, povinnosti volají,“ oznámil mi naoko zklamaně a založil si ruce za zády. Otočil jsem se na něj a položil hrnky na kuchyňskou linku. “V pořádku, pane, bylo mi ctí se s vámi opět setkat.“ “Věřím, že si povedeš dobře, nezklam mě, vojáku.“ “Pro Impérium, za vás,“ srazil jsem paty k sobě a zasalutoval. Yasker jen pozvedl ruku a pak se rozplynul ve vzduchu podobně, jako předešlí dárci. Když byl kafe a čaj hotový, vzal jsem ještě jednu čistou sklenku na víno pro Sandalia a s tím vším na táce se odebral do jídelny, kde ti dva už čekali u stolu, každý na svém místě. Po zbytek večera byl relativně klid. Nakonec jsme se jeden po druhém odebrali každý do jednoho pokoje, kde jsme ulehli ke spánku. Tedy, někteří z nás se o to pokoušeli, druhé nakonec ukolébala únava a podlehli mu.

Anomálie - 12. listopadu 2013 20:13

New chapter starts odkaz Noc, až na pár nepříjemností se spánkem proběhla v pořádku. Déšť bohužel neustával, jen ve vlnách přicházel další a další, chvílemi jen poprchávalo, pak se zas vrátil slejvák, který zběsile bubnoval na střechu, což bylo pro ty, co se rozhodli spát v patře, nepříjemně hlasité. Sandalia probudil nepříjemný zvuk, chvílemi, jak ještě spal, mu mohl, připomenou budík. Jak se ale probíral, zjistil, že vychází zvenku. Skrz zavřené okno nic nebylo vidět. V domě bylo ticho. Déšť ustal, jakmile vyhlédl ven. Na ulici bylo mokro, velké louže se slévaly jedna do druhé a na jejich hladině plavaly spadané listy z teď už holých stromů. I tam bylo příšerné ticho. Jen to pípání. Vzdálené, táhlé a pomalu se ztrácející. Sandalio došel na ulici, aby se rozhlédl. Jakmile sešel z chodníku, přepadl ho pocit, že něco není v pořádku. Listí se nadzvedlo. Voda z louží se nadzvedla. Intuice ho před něčím varovala. A pak rána. Sandalio se otočil na dům, ze kterého vyšel a ve kterém ještě spali jeho dva společníci. Hluk praskajícího dřeva, tříštění skla, ohlušující hukot. Dům se zřítil, jako když do něj něco uprostřed praští. Jak kusy domu dopadaly na zem, znovu se odrážely a zůstávaly levitovat ve vzduchu. Z centra této anomálie se hrnula silná tlaková vlna. Pulzující, trhající stromy ze země, rozmetající vše ve svém okolí do stran.

Kiera White - 13. listopadu 2013 15:49

NOPE Když jsme dopili čaj, uchýlili jsme se každý do svého pokoje. Stáhla jsem ze sebe většinu oblečení až na košili a spodní prádlo. Zalezla jsem pod deku a sbalila se do klubíčka. Po chvíli přišel spánek. Snad jsi si nemyslela, že z toho vyvázneš tak snadno? po zádech mi přejel chladný vzduch. Nebyl už šílený vzteky… teď to byl trest. Asi po hodině jsem se probudila. Válela jsem se vedle postele a zírala na strop. Znovu jsem se vyškrábala na postel a zabalila se do deky. Asi po třičtvrtě hodiny přišel spánek. A tak to šlo pořád dokola. Hodina spánku. Hodina bdění. Spánek. Bdění. Spánek. Bdění… a tak to šlo dlouho… Loki neodpovídal ať už jsem mu řekla cokoliv. Jen se mi jednou za čas obrátil žaludek jak mě mentálně kopl. A pak najednou po několikátém kopnutí zpozorněl a začala se mnou mluvit. Něco se děje… řekl jenom. Než jsem stačila zareagovat tak mě jsem ucítila motýli v břiše. Co to děláš?! Nepoužívám schopnosti! stačila jsem ještě říci, než mi přišlo jakoby někdo z vany vypustil vodu a ta začala vytékat tím tenkým odpadem… jen ta voda jsem byla já. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Ležela jsem někde na ulici… převalila jsem se na bok a snažila se popadnout dech. Přišlo mi jako by mě zkopalo stádo koní. Vzhlédla jsem a sledovala tu hrůzu, která se děla s domem. Je zajímavé, že se ta anomálie objevila zrovna tady… pomyslela jsem si klidně a Kousek ode mě proletěli dveře kuchyňské linky.Jen ještě vědět jak jsou na tom ostatní… pomyslela jsem si a začala se škrábat na všechny čtyři.

Sandalio Calisto - 19. listopadu 2013 20:38

Runaway chapter~ Večer proběhl vesměs klidně, strávil jsem ho spíš ve "svém" pokoji, sepisováním taktiky. U toho jsem nakonec usnul. Nicméně netrvalo dlouho, a ozval se nepříjemný zvuk. Sí mama... Zamumlal jsem ze spaní, v domnění, že se jedná o budík. Až když jsem se probudil úplně, zjistil jsem, že je to něco jiného. Se zamručením jsem vyšel na ulici a rozhlédl se. Nikde nic, jen ten... hluk a nedobrý pocit. A pak... rána. Během vteřiny jsem aktivoval hyper a otočil se. Když se ke mě dostala tlaková vlna, zapřel jsem se nohama a pomocí plamenů se snažil zůstat na místě. Mezitím jsem pozoroval zkázu domu. Když tlaková vlna ustala, deaktivoval jsem hyper a uvolnil se. Tohle nemohli... přežít. Pomyslel jsem si a pocítil... zvláštní úlevu. Už jsem se nemusel před nikým přetvařovat. Žádné sliby k dodržení. Žádné dluhy ke splacení. Mohl jsem se vrátit do Metropole a žít jako by se nic nestalo... Ale nejdříve jsem musel najít Barrasův tablet, abych se vůbec zorientoval. Pustil jsem se do odsouvání trosek v místě, kde jsem tušil Barrase.

Kiera White - 19. listopadu 2013 21:00

NO! *grumpy cat face* Po chvíli vrčení a pokusech přimět nohy k pohybu jsem se pomalu zvedla do kleku a sledovala co se mezitím stalo s domem. Co když tam někde byli ti dva idioti? Pomalu a namáhavě jsem se zvedla na nohy a rozhlédla jsem se kolem. Nemohla jsem křičet. Město bylo plné cvoků. Ozbrojených cvoků. Povzdechla jsem si a pomalu se odhodlala ke kroku. Pak k dalšímu. A ve finále jsem se jakžtakž potácela k domu. Mezitím se odněkud vyloupl Sandalio a začal se hrabat v troskách. Sedla jsem si na jeden kus zdi a chvíli ho pozorovala. Byla jsem potichu. Osobně jsem nepovažovala za důležité se mu o mé přítomnosti zmiňovat.

Anomálie - 19. listopadu 2013 21:04

Run run run as fast as you can, but you can’t run run from child catcher’s hand Anomálie ustala po dobrých dvou až třech minutách, kdy nepřestávala ničit své blízké okolí, které po jejím pominutí vypadalo jako po výbuchu. Kusy domu, porostu, zpřelámané stromy, vymetená zem, ohnuté sloupy a zpřetrhané dráty. Kolem se válelo i mnoho nábytku, nebo to, co ho možná jen připomínalo. Dům připomínal hromadu sutin, ve kterých někde hluboko leželo i tělo třetího. Když Sandalio procházel sutiny, mohl ještě sám cítit přítomnost anomálie na místě, jak stále odeznívala. Dokonce ji i mohl vidět. Jak odhazoval jednotlivé kusy domu, dopadaly na zem až podezřele moc pomalu, nebo vůbec zůstaly viset ve vzduchu. Jiné zákony gravitace nepopíraly, ale například probíjely. Jako by se do té rány soustředilo více živlů. Po Barrasovi ale nebylo ani známky. Do chvíle, kdy Sandalio nezačal hrabat u něčeho, co před ránou mohla být knihovna. Podle toho, kolik vrstev odstranil, tím blíže se dostával k jeho batohu. První známka. Ale také jediná. V batohu byl tablet. Ještě více naprasklý, než předtím, ale zapnout šel. Jenomže byl zamčený a chráněný heslem.

Sandalio Calisto - 22. listopadu 2013 16:51

YES! *cute neko face* Prohraboval jsem se v troskách, a ignoroval to, že gravitace má zjevně problémy s funkcí. Když něco nespadlo, prostě jsem to odstrčil. Občas jsem dokonce dostal ránu. Jak milé. Povzdechl jsem si a začal se přehrabovat u knihovny. A hle, tablet se objevil. Otevřel jsem batoh a chvíli pozoroval tablet. Nevypadal úplně... v nejlepším pořádku, ale zapnout šel. Nicméně byl na heslo. Nespokojeně jsem sykl, když v tom jsem ucítil dvě věci: Kieru a Barrase. Povzdechl jsem si. Jsi jako šváb. Prohodil jsem ke Kieře, bez toho, že bych se otočil a pustil jsem se do vyhrabování Barrase.

Kiera White - 22. listopadu 2013 17:15

Shut up and die Chvíli jsem ho pozorovala. Špatně jsme se vyspali? zeptala jsem se s mírným úsměvem a začala si z vlasů vybírat listí a jiné bordel. Upřímně nevypadáš na to, že tě probudila Anomálie. Byl jsi se projít? Navázat společenské kontakty s místními? zeptala jsem se jedovatě a rukou odpálila jeden kámen. Naklonila jsem hlavu na stranu. A vlastně vůbec nevypadáš, že hledáš Barrase. Jdeš na výlet? pokračovala jsem, nehledě na to, že jsem nemohla použít svoje schopnosti. Natočila jsem hlavu na stranu a zvedla se na nohy. Tak proč teda nejdeš? On byl k tobě vždycky tak zlý, ne? Tak se mu pomsti. Nech ho tam. Já mu nepomůžu ještě další dvě hodiny... a on má možná rozbitou hlavu. Uvidíme jestli se z toho vylíže, ne? řekla jsem s notnou dávkou sarkasmu.

Anomálie - 22. listopadu 2013 17:32

Whoa whoa there calm down Barrasova přítomnost byla zatím jen citelná. Nic jiného nenasvědčovalo tomu, že tam někde pod těmi troskami je, snad jen ten fakt, že jeho batoh byl poblíž. Otázkou bylo, jak je hluboko a v jakém je stavu. Sandalio to nemohl odhadnout, ale i tak poslechl svou intuici a počal rozhazovat trámy a sutiny do stran. Musel se dostat tak metr a půl ho hloubky, když teprve viděl něco podezřelého. Slabé paprsky naoranžovělé záře prostupující škvírami mezi prkny starého dřeva.

Sandalio Calisto - 23. listopadu 2013 13:23
	Now dance, fucker, dance Nejsem jako ty. Nebo Loki. Odpověděl jsem Kieře klidně a odstranil další trám. Zachránil nám oboum krk. Zahlédl jsem jakousi záři. Hm... buďto tam je bomba, nebo Barras aktivoval svou schopnost... Aktivoval jsem Hyper, potřeboval jsem přesnější intuici. Poté jsem začal vyhrabávat dost opatrněji, nechtěl jsem, aby mi to bouchlo pod rukama.

Anomálie - 23. listopadu 2013 13:46

Excuse you? Jak se Sandalio dostával stále níž a níž v troskách domu, tím jistější si byl tím, že tam leží právě tělo jeho společníka. A opravdu, další dva trámy odhalily jeho temeno hlavy a bok s pravou rukou. Zatím vypadal, že je v bezvědomí. Byl celý zaprášený a oblečení měl potrhané, místy i kolem trhanců, zašpiněné od krve. Zbytek těla ležel stále pod sutinami. Jakmile se ho Sandalio dotknul, aby se ho pokusil z trosek vytáhnout, intuice s ním uhnula na stranu. Přesně o setinu vteřiny poté z Barrasovy uvolněné ruky vylétlo hejno netopýrů a vrhlo dravě se na Sandalia.

Kiera White - 23. listopadu 2013 14:21

Exuse me? Po chvíli jsem se zvedla a vydala se kouknout se kam až se Sandalio dopracoval. Pak se konečně dopracoval až k Barrasovi. Stála jsem kousek od něj a pozvedla obočí. A já nejsem ty, abych zdrhla jako pes. I já mám svědomí... řekla jsem a natočila hlavu na stranu. Pak vyletěli netopýři. Ušklíbla jsem se a sledovala jak jdou po Sandaliovi a mně si nijak nevšímají. Přiklekla jsem k Barrasovi a dloubala do něj prstem. Nechala bych se kousnout. Bude tu krev potřebovat, řekla jsem a sledovala Sandalia.

Sandalio Calisto - 23. listopadu 2013 14:25

Yea, you! Ignoroval jsem Kieru a spíše se soustředil na netopýry. Pár jsem jich srazil k zemi a asi dvou jsem zakroutil krkem. Pak mi došla jedna věc. Ty zatracené létající myši kousaly, když se ke mně dostaly. Nic moc jiného. Netrvalo dlouho, abych si dal věci dohromady. Používá krvavou magii a asi k ní potřebuje chlapec krev... Povzdechl jsem si a deaktivoval hyper. Poté jsem zavřel oči a jen sem tam sykl, když mě netopýr kousl.

Ludovic Barras - 23. listopadu 2013 15:01

Me? Když jsem se pokoušel otevřít oči, viděl jsem všechno rozmazaně a měl z toho až snový pocit. V tom, že jsem ještě naživu, mě ujišťovala jen urputná bolest v nohách, která svou intenzitou naprosto převyšovala tu, kterou jsem cítil po celém těle. Pálení v otevřených ranách, jak jsem se snažil zadržovat krev. Sutiny na mě tlačily ze všech stran, ale jak gravitace kolem ještě fungovala, tak největší tlak jsem cítil ze shora. Nemohl jsem pořádně dýchat, škvírami se nedostávalo dost vzduchu a tak jsem znovu upadl do bezvědomí, ze kterého mě zase probral fakt, že cítím něčí přítomnost nad sebou. Závan čerstvého vzduchu smíšeného s prachem se mi dostal do plic a já ztěžka zakašlal. Chvíli poté se nade mnou otevřel strop. Znovu jsem otevřel oči, ale stále špatně viděl a ještě hůř slyšel. Někdo tam ale byl. Cítil jsem jeho přítomnost. To, co jsem v téhle chvíli nejvíc potřeboval k životu, měl v sobě. Krev… Měl jsem dvě priority, přežít a dostat se ven ze sutin. Schopnosti jsem měl aktivované od té chvíle, co anomálie trefila dům, a já zemřel. Teď jsem přežíval už jen z toho, co mi zbylo z druhého života, daného zmrtvýchvstáním jakožto schopností, která mi zachránila krk. Krev,… vydechl jsem neslyšně a soustředil se na osobu, kterou jsem cítil nejblíže. Ať to byl kdokoliv, mohl mi pomoci a já doufal, že to udělá. Nabral jsem sílu na ten jeden útok a vypustil netopýry jeho směrem. Byl to spíše instinktivní reflex, protože jsem přestával cítit nohy a bál se, že jestli se odtamtud co nejrychleji nedostanu, o nohy přijdu. Z pěti netopýrů se vrátil jen jeden. Krev, kterou mi donesl sotva stačila na to, abych se mi navrátil zrak a sluch. Následně do mě něco ostrého dloublo. Mírně jsem pootočil hlavou tak, abych viděl do díry nad sebou, kde se ke krčela Kiera s klackem v ruce. Unaveně jsem se pousmál a další várka netopýrů jí vletěla přímo do náruče.

Kiera White - 23. listopadu 2013 19:13

No! That one! Uhnula jsem poslednímu netopýrovi a sledovala jak se Barras mírně vzchopil a usmál se. Vypadal hrozně. Tak nějak jsem věděla co bude následovat. Krucinál Sandalio! Někdy by jsi taky mohl přestat vést si svou, řekla jsem a všimla si netopýrů. Zatnula jsem zuby a mírně si vyhrnula rukávy. Vezmeš si víc jak třičtvrtě litru a znovu tě zakopu, řekla jsem s mírným úsměvem, aniž bych to myslela vážně. Vlastně mi bylo jedno kolik si jí vezme. Tělo se s tím nějak vyrovná. Oproti Sandaliovi určitě. I tak by nemusel být tak paličatý. Když Barras skočil unaveně jsem si prudce sedla a snažila se zbavit mžitek před očima. Zívla jsem a přitáhla si nohy k tělu. Otočila jsem se na Sandalia a po chvíli zase odvrátila pohled. Vytáhla bych ho co nejdřív. Krev sice používá na regeneraci, ale pakliže má nohy zlomené a v nepřirozeném úhlu tak mu to k moc věcem nebude. řekla jsem a zavřela oči. Byla jsem unavená. Strašné unavená.

Ludovic Barras - 24. listopadu 2013 16:41

Him? Na Kieřinu poznámku jsem se znovu pokusil zareagovat úsměvem, ale byl jsem stále dost slabý na to, abych se zmohl na reakci. Další várka krve už byla vydatná. Jakmile jsem ji ucítil, použil jsem ji na zhojení otevřených ran. Znovu jsem ucítil nohy a začal vnímat jejich bolest, kterou jsem předtím už vytlačil z hlavy, jak byla intenzivní. Uvědomil jsem si, že mám nohy v nějaké podivné pozici pod sutinami, v jedné jsem měl něco zaraženého, protože se rána nemohla zhojit. Zhluboka jsem se nadechl a rozkašlal se, jak se kolem mě vířil prach. Uvolněnou rukou jsem se pokusil zapřít a zvednout, ale bezvýsledně. Zavrčel jsem bolestí, jak mi ruka vyklouzla z ramenního kloubu. Řezala do ní nějaká ostrá hrana, takže jsem musel být hodně opatrný, abych ji vytáhnul s co nejmenším zraněním. To jsem poté poslední dávkou krve vyléčil a oprášil. “Byl bych vděčný,“ odkašlal jsem si a podíval se nahoru. “Kdybyste mě zkusili vyhrabat ven. Nemůžu hnout s nohama, asi jsou v háji,“ řekl jsem, jako kdyby vlastně o nic nešlo a čekal, jestli mě tam nechají, nebo mi ještě pomohou.

Sandalio Calisto - 24. listopadu 2013 19:14
	Her? Lhal bych, kdybych řekl, že jsem necítil zadostiučinění když se drazí netopýři vrhli na Kieru. Hned vás mám radši, vy létající myši. Sám pro sebe jsem se pousmál a začal s vyprošťováním Barrase. Kdysi mi někdo řekl, že zraněnou zvěř je lepší utratit. Mírně jsem se usmál a odhodil poslední kus. Poté jsem deaktivoval hyper a začal opatrně vytahovat Barrase.

Kiera White - 24. listopadu 2013 19:48

He?! Po chvíli jsem otevřela oči a sledovala Sandalia. Motala se my hlava a v uších mi hučelo. Kdybych se pokusila vstát tak to neskončí slavně. Proto jsem jen mlčky sledovala co se bude dít dál. Sandalio pomalu vytáhl Barrase ven. Natočila jsem hlavu na stranu. Budete pak s něčím potřebovat pomoc? zeptala jsem se Barrase. Nebo se ty nohy srovnají samy? dodala jsem a zívla. Ne, že bych mu s tím nějak pomohla... ale Sandalio mohl.

Ludovic Barras - 24. listopadu 2013 20:16

U? Vytahování ze sutin trvalo rychleji, než jsem původně odhadoval. Sandalio odházel další vrstvu zříceného domu a povedlo se mu nechtěně moji bolest ještě zhoršit, jak některé kusy odpadávaly z těch nadzvednutých. Bolest jsem se ale snažil skrývat pod neutrálními až lehce zkřivenými výrazy ve tváři. Nechtěl jsem před těmi děcky vypadat jako padavka, co řve kvůli každému dalšímu škrábanci, ať už byl jakkoliv vážný. Když mě Sandalio povytáhl ven ze sutin, při čemž jsem se mu snažil asistovat, jak jen to šlo, pokusil jsem se přinutit nohy k pohybu. Odpovědí mi ale byla jen další bolest a co hůř, žádný pohyb. Pravá byla podivně zkroucená, hlavně v dolní části, kde byl kotník vykloubený. Levá, která v sobě měla ještě před chvílí zaražený kus kovového čehosi, teď demonstrovala jeden ze způsobů, jak lehce zemřít na otravu krve. Rána byla dost hluboká, procházela skoro přes celé lýtko a odhalovala kus kosti. Pálilo a bolelo to jako čert. Přesto jsem poděkoval Sandaliovi za pomoc. Pak jsem se otočil na Kieru. “ Časem se srovnají samy, jenom… to chce mnohem víc krve,“ sykl jsem a opřel se o ruce. “Ale nemůžu ji na vás chtít. Taková dávka by vás zabila raz dva,“ dodal jsem s možná až moc velkou jistotou v hlase. “Co se krucinál vlastně stalo? A jak to, že jste z tohohle vy dva tak lehce vyvázli?“ obrátil jsem konverzaci na ně, zvláště na Sandalia, který vypadal z nás všech nejvíc v pořádku a při síle.

Kiera White - 24. listopadu 2013 20:44

T? Chvíli jsem uvažovala. Mozek mi pracoval až neuvěřitelně pomalu. Mírně jsem se praštila do tváří. Sorvnat je zvládnu sama... ale krev je problém. Potřebujete živého člověka... nebo ne? zeptala jsem se a znovu se praštila. Trochu jsem se probudila. Možná nepotřeboval jen člověka... otočila jsem se na Barrase a zamrkala. Opravte mě jestli se mýlím...nespala jsem totiž a přišla o většinu energie... Ale nepotřebujete jenom lidi, ne? Stačil by vám třeba... co já vím. Medvěd? Jelen? Mnohem jednodušší na zabití než člověk. A medvěd má víc krve, řekla jsem a pohlédla na Sandalia. Byl by jsi schopný něco takového ulovit?? zeptala jsem se a natočila hlavu na stranu. Pak jsem se znovu odmlčela a zívla. Ztráta krve a málo spánku. Skvělá kombinace.

Sandalio Calisto - 24. listopadu 2013 20:52

ME! Poklepal jsem Barrasovi na rameno. Triste, ale jemnější jsem být opravdu nemohl. Usmál jsem se a podíval se na Kieru. Se zdviženým obočím si vyslechl její nádherný projev. Je to sice dokonalá teorie, ale zjevně jsem dával na hodinách Biologie větší pozor. Zvedl jsem se. Lidské bílé a červené krvinky se nesnesou se zvířecími. Barras by to zkusil a do dvou dnů by měl krásný infarkt kvůli sraženině. Kdyby to takhle šlo, už dávno by se dělala krevní transfuze s králíkem. Usmál jsem se a otočil se zamyšleně na Barrase. Ve vesnici je docela dost lidí... zvládl by jsi si vzít dostatečnou dávku krve z nich tak, aby je to nezabilo? Ačkoli... asi bude stejně většina nemocná... Zachmuřeně jsem se podrbal na bradě.

Ludovic Barras - 25. listopadu 2013 01:19

okay you then Netušil jsem přesně proč, ale přišlo mi vtipné, jak se ti dva začali dohadovat o tom, jak mi pomoci. Hlavně z toho vynechat sebe, co? zasmál jsem se v duchu a čekal, až Sandalio domluví. Musel jsem ho ale přerušit, než jsem mohl zodpovědět jeho otázku. "Malá poznámka. Krev, kterou jsem dostal z těch vlkoušů, jsem úspěšně použil i na další léčení přičemž zbytek zůstal v zásobě a zatím nemohu říci, že bych sledoval nějaké změny. Nutno podotknout, že vlčí krev už byla dávno vyčerpána pro jiné účely,“ musel jsem se odmlčet, protože mi tělem projela další bolest z nohou, spíše z té, kde byla otevřená rána. “Neměj obavy Sandalio, schopnosti všech vás pozoruji, zvláště těch svých. Na biologii můžeš zapomenout, při styku s anomálií se naše fyzikální zákony dostávají do slepé uličky a s poctivou pečlivostí je přebíjí výkyvy nevysvětlitelných jevů,…o tom bys už taky mohl něco vědět,“ podíval jsem se na něj důležitě, ale ten výraz mi nemohl moc dlouho zůstat, protože rána mi začala lehce krvácet, jak jsem se jen na chvíli přestal soustředit. “K tvojí druhé otázce.. , pokud vám na mě opravdu tak záleží, tak rychle něco sežeňte, nebo začněte utíkat, máte deset vteřin náskok, běží vám pátá,“ usmál jsem se šibalsky, takže nebylo jisté, jestli to myslím vážně.

Kiera White - 25. listopadu 2013 15:24

Ore? Už jsem chtěla Sandaliovi odceknout, že jsem Barrasovi jednou krev darovala a nejsem si jistá, jestli jsme byli oba stejné krevní skupiny. Aspoň co si pamatuji já... tak jsem A. Místo toho mě zastavil Barras, který potvrdil moji hypotézu. A u toho utřel Sandalia, za což jsem mu byla vděčná. Vidíš? mávla jsem rukou směrem k Barrasovi. Zívla jsem a znovu zavřela oči. Takhle unavená už jsem dlouho nebyla... pomyslela jsem si otráveně a tentokrát si vrazila trochu silnější facku jen to mlasklo. Trochu jsem zamrkala jak mě začalo štípat ve tváři. Já jsem ráda, že jsem vzhůru... Sandalio je tu jediný použitelný. otočila jsem se na Sandalia, věnovala mu otrávený pohled a zívla. Tak ať něco uloví on... já jdu spát, řekla jsem a natáhla se na troskách.

Sandalio Calisto - 25. listopadu 2013 16:52
	Why are you confusinge meh? Přikývl jsem hlavou nad Barrasovo připomínkou. Dobře. Bude medvěd stačit? Aktivoval jsem hyper a otočil se k lesu. Grande. Vešel jsem do lesa a s neohrožeností krysy začal pátrat po větším medvědovi.

Ludovic Barras - 26. listopadu 2013 01:35

I’m sooo sorry “Cokoliv živýho, dýchajícího, na doraz jedný, nebo dvou ran,“ řekl jsem ztěžka svoje podmínky a doufal, že Sandalio nějak zaonačí, aby bylo zvíře ještě živé. Začínala mi ta moje nepohyblivost vadit. Pár dalších pokusů o to se pohnout skončilo nezdarem a dalším návalem bolestí. “Hodně štěstí, soudruhu,“ houkl jsem za ním a lehl si. Zůstali jsme tam s Kierou sami. Nechápal jsem z čeho je tak unavená, když jsme za sebou podle všeho měli klidnou noc. Chvíli jsem jí pozoroval, jak usíná, pak jsem ale zavřel oči sám a plně se soustředil na to, abych z rány na noze nevykrvácel. Náš klid ale netrval dlouho. Po nejméně půl hodině jsem zaslechl něčí pohyb a hlasy. Jak jsme tam oba leželi v troskách domu, nejspíš jsme vypadali jako mrtvoly. Protože to, co se k nám blížilo, nebylo zas tak opatrné a dupalo jako slon. Nebo spíše jako stádo slonů. Bylo jich víc. Měl jsem trochu nahnáno z toho, kdo to je. Armáda by nebyla tak nemotorná, takže to jsem vyloučil. Byl to někdo z místních, ale s jakými úmysly se k nám blížil, se mělo teprve ukázat. Kiero? Nevstávej, nehýbej se, zkusil jsem jí instruovat myšlenkami, pokud se probrala a doufal, že mě poslechne. Teprve pak jsem si uvědomil, že náš dojem mrtvol musím kazit už z dálky já. Aktivované schopnosti, díky kterým jsem se udržoval naživu, byly v mém případě prozrazované svatozáří, které se nešlo zbavit. Bylo to buď vykrvácet, nebo se nechat překvapit hlavní zbraně namířené do obličeje. Nebo spoléhat na to, že Kiera něco vymyslí.

Anomálie - 26. listopadu 2013 15:00

Meanwhile Sandalio se vydal na vlastní pěst do lesů za Bas de Montaigne. Silnice, která z městečka vedla, dál podél hor byla v ještě horším stavu, než ta, po které přišli. Smíšený les kolem něj byl řidší, takže šlo lépe prohlédnout dál a zahlédnout zvěř. Ale ani po kilometru chůze po ní nebylo ani stopy. Sandalio musel ujít další kilometr a zajít dál do lesa směrem na sever, aby na úpatí hor nalezl podivnou scénu. Byla tam nenápadná planina, s vyrvanými stromy i s kořeny, další přelomené jak od silného větru. Trochu to připomínalo epicentrum anomálie, která postihla je ve městečku. Nic ale nevzdorovalo gravitaci. Jak šel dál, taková epicentra přibývala. Ale nikdy nezasáhla víc, než přírodu, Až konečně po nějaké době narazil na stádo mrtvých srn i s jelenem. Bohužel nebyl jediný, kdo ji našel, před ním už dorazilo větší zvíře, které podle krvavé stopy dál táhlo jednu ze srn. Sandalio nemusel ani moc dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že jeho úlovek bude na koci té stopy.

Sandalio Calisto - 26. listopadu 2013 17:55
	Hunger games Ignoroval jsem znaky anomálií po stranách a soustředil jsem na stopování. Po chvíli jsem narazil na stádo srn i s jelenem, leč mrtvých. Následoval jsem krvavou stopu a zívl. Kiera s Barrasem se tam flákají a já tady lovím...

Kiera White - 26. listopadu 2013 19:45

I'm hungry... Po chvíli jsem usnula. Alespoň na chvíli. Co se dělo kolem mě jsem nevnímala. Schopnosti stagnovali a tak jsem Barrasovi myšlenky neslyšela. Nevím co mě probudilo, ale po chvíli odpočinku jsem se cítila lépe a tak jsem zívla a otevřela oči. Chvíli jsem uvažovala co se děje, ale pak zaslechla kroky. Opatrně jsem vzhlédla a natočila hlavu na stranu. Že by místní obyvatelé? pozvedla jsem obočí a zaklonila hlavu, abych viděla na Barrase. Nebyl tak nenápadný jako já... zářila kolem něj svatozář. Povzdechla jsem si. Jestli jsou to místní tak možná jdou jenom po mně. A Barras by tak byl nevinná oběť. Navíc pokud se vyléčí tak on může zachránit krk nám. My ho nijak neoživíme. Zkusila jsem vdechnout kouř. Nehorázně mě z toho štípalo v nose, krku i očích, které začali po chvíli slzet. Zatnula jsem zuby a vdechla ho o něco víc. Jen tolik kolik bylo nutné na to, abych zvládla jednoduché zastírací kouzlo. Barras zmizel beze stopy a dokud se nepohne tak tomu taky tak zůstane. Já osobně jsem to neměla zapotřebí. Sice jsem nechtěla umřít, ale důležitý byl teď Barras. Zavřela jsem oči a potichu čekala co se bude dít.

Anomálie - 26. listopadu 2013 19:59
	Hungary? Stopa ze srnčí krve se chvílemi ztrácela v porostu, ale pokud jsi stopoval s velkou pečlivostí a neváhal se někdy i ohnout, abys stopu dobře přečetl, dovedla tě brzo na místo, kde medvěd srnu pořádal. Kus skaliska v mírném svahu. Ano ještě stále tam ležel a ohlodával její nohu. Byl naštěstí tak zabraný do jídla, že si tě zatím nevšiml. Vítr foukal z jeho směru.

Ludovic Barras - 26. listopadu 2013 20:35

Meanwhile somewhere else again Ve chvíli, kdy nás ozbrojení civilisté spatřili, jsem jim zmizel z očí. Kiera musela něco provést, protože zrychlili krok a už je bylo slyšet, jak klušou naším směrem. Nehýbal jsem se, každý pohyb pro mě znamenal bolest, ale co jsem viděl ze svého pohledu, něco se stalo s mým tělem. Byl jsem pro ně neviditelný., jak jsem si odvodil. Dobrá práce, Kiero, ale co s tebou, podíval jsem se zpátky na ní, jak tam ležela. Zůstala viditelná, její schopnosti byly stále ještě omezené. Jestli to byli ti civilisté, co jí už znají, byl by s ní rychle konec. Musel jsem rychle přemýšlet, jak celou situaci obrátit v náš prospěch. Do hlavy se mi ale začaly vkrádat tak cizí myšlenky jak by šlo ze všeho líbezně vybruslit, že jsem raději přestal a dál se soustředil na to, co je teď. Byli čtyři. Zahalení stejně jako první z obyvatel, kterého jsme potkali. A stejně ozbrojen. Byli to podivně modifikované vojenské zbraně staršího typu, jedna z nich byla určitě od teroristů, poznával jsem ten model moc dobře, i přes všechny přídavné zásobníky, které se jim k tomu povedly šikovně přidělat. “Je to ona, to je ta mrcha!“ zachraptěl jeden. “Je mrtvá?“ zahuhlal druhý zpod palestiny a přistoupil k ní blíž. Všichni měli namířené hlavně na její tělo. Třetí do jí opatrně šťouchl botou. Byla ve mně malá dušička, když jsem to sledoval. Hlavně kvůli tomu, že se čtvrtý až nebezpečně přiblížil mému tělu a mohl o něj kdykoliv zakopnout.

Kiera White - 26. listopadu 2013 20:58

Reminds me of Johny Cash... Takže to ve finále byli místní... a dokonce mě znali. Skvěle. Ani jsem se nehnula a zklidnila srdeční tep a dýchání. Přišli si pro pomstu. Měla jsem chuť se rozesmát. Náhoda je svině. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Jenom doufat, že si nebudou chtít zahrát na šťourání do mrtvoly. Mohla jsem vytvořit menší tlakovou vlnu, ale nic víc. A to by ještě ti idioti mohli vystřelit. A co pak se mnou... Vypadalo to bezvýchodně... jedině, že by... nadechla jsem se kouře jen trochu. Co se flákáš? Půl litru od každého a je od nich klid a ty se můžeš vyléčit, řekla jsem poněkud zoufale v duchu a doufala, že mě slyšel.

Ludovic Barras - 26. listopadu 2013 22:09

Cry Cry Cry Jsou na tvoje triko, zkusil jsem vážně, ale pak se musel usmát. V rukou jsem ucítil mravenčení, když jsem připravoval kouzlo, které mělo podle všeho omráčit všechny čtyři naráz. Nikdy předtím jsem ho nepoužil, ale teď jsem musel věřit, že se povede. Ten blbec začal opravdu couvat. Nemohl jsem toho nevyužít. Prudce jsem ho chytil za nohu a kouzlo uvolnil. To proniklo k jeho kůži a do žil se mu ihned dostala infekce, která s ním zakymácela. Iluze Kiery pominula přesně s tímhle pohybem, což byl přesně ten žádaný moment překvapení, na který jsem spoléhal. Zadrž dech a zmiz! varoval jsem jí a zbylé tři zahalil jedovatý kouř. Stihli ale vystřelit. Pokud se Kiera stihla včas odvalit stranou, kulka ji minula. Pár ran šlo do okolí. Jak se ale začali dusit, zbraně dva z nich upustili. Konečně jsem mohl poslat pro potřebnou krev, která mi mezitím už vytékala z rány, jak jsem se přestal soustředit. První porci jsem kompletně použil právě na ní. Rána se začala zatahovat. Druhá porce zastavila krvácení a zacelila ji. Zůstala tam široká jizva. Tu jsem nechal jak je. Hlavní bylo, že jsem se konečně mohl zvednout. Vymknutý kotník jsem jedním pohybem ruky vrátil zpátky a třetí porce krve na něm začala pracovat a jizva na druhé noze zmizela. Celé zotavení trvalo nejméně minutu. Mezitím jedy působily a omráčení civilisté se svíjeli v pulzujících bolestech na zemi. Ten, kterého postihla infekce, se už sotva hýbal. Stejně tak ten, který se od něj nakazil, když do sebe vrazili. Přehnal jsem to. I když mi hlas v hlavě říkal, že jsem odvedl perfektní práci, necítil jsem se nijak hrdě. Ruce se mi klepaly a to, co jsem cítil, byla snad i hrůza. “K-Kiero? Měli bychom jít,…než se vzpamatují,“ otočil jsem se a zapátral po ní očima.

Kiera White - 26. listopadu 2013 23:06

What the hell? Why are you crying? S radostí, řekla jsem a čekala co udělá. Jeden z mužů začal couvat směrem k němu a tak Barras použil nějaké nové kouzlo. Moje magie pominula a já se odvalila pryč od kulek a od Barrasova jedovatého plynu, snažíc se zadržet dech. Co se dělo dál jsem moc nevnímala. Ale Barras se stačil vyléčit a postavit se na nohy. Pomalu jsem vstala a sledovala jeho šokovaný výraz. Něco mi u toho nesedělo. Došla jsem k němu a pohlédla na dvě těla na zemi, svíjející se v bolesti. Takže to přehnal... Vzhlédla jsem a natočila hlavu na stranu. Máte pravdu... půjdeme, řekla jsem a hodlala vyrazit dolů. Ale Barras se dle všeho nehodlal hnout. Chytila jsem ho za ruku a začala táhnout z trosek a pak pryč. Už jim nepomůžeš. Hlavně se prober prosím tě, řekla jsem a vydala se pryč, zhruba směrem, kterým zmizel Sandalio. Neustále jsem se rozhlížela, jestli neuvidím nějaké další problémy a taky občas sjela pohledem na Barrase, který vypadal na to, že je v šoku.

Ludovic Barras - 27. listopadu 2013 10:15

It’s a name of y song by J. Cash Znovu jsem se otočil na čtyři oběti v troskách domu a sledoval je. Bylo to jako nechat tam postřelené lidi, oni se z toho nedostanou. Už tak byli dle všeho postiženi nějakou nemocí a já jim jen přihoršil. Hlas mi radil, abych jejich utrpení ukončil. Vyšel bych z toho líp a oni by se nemuseli trápit. Ale já je nechtěl zabít. Oni nás možná ano, Kieru určitě, podle toho, jak se k ní zachovali, ale mě by nejspíš nechali být, ba co, možná byli pomohli. A jak asi? Kulkou do hlavy? Přemýšlej, … Přemýšlel jsem. Dokud mě nevyrušila Kiera tím, jak mě čapla za ruku a snažila se mě z místa odvláčet pryč. “Promiň, promiň,… „ začal jsem se omlouvat a střídavě jsem hleděl na ní a zpátky. Nezklam mě, ozval se najednou i Yasker. Celému tomu musel nejspíš přihlížet. A chtěl jsem ho snad zklamat a projevit před ním mou slabost svázanou s mou bývalou službou u zdejší armády? Ani náhodou. Vytrhnul jsem se z jejího sevření. “J-ještě si vezmu svoje věci, pokud dovolíš,“ řekl jsem jí. “Jen jdi, doženu tě,“ dodal jsem ještě a nechal ji jít. Pro batoh a tablet jsem si opravdu došel. A jak jsem v tu chvíli byl blízko těm civilistům, natáhl jsem k nim ruku a dvěma otráveným tiše ukončilo život hejno netopýrů. Od jednoho z těch, co zemřeli na infekci, jsem si vzal příruční zbraň a schoval ji do batohu. Nejraději bych jim probral celé jejich vybavení, ale už by to bylo moc nápadné. Batoh jsem hodil na záda, deaktivoval schopnosti a rozeběhl se za Kierou, která už byla na cestě pryč. Bas de Montaigne jsme nechali za sebou, stejně tak i problémy s ním spojené. Tedy v to jsem alespoň doufal.

Sandalio Calisto - 27. listopadu 2013 11:07
	Galileo, Galileo, Galileo Figaro Po nějaké čase jsem konečně spatřil to roztomilé zvířátko. Opřel jsem se o strom a chvíli ho pozoroval. Velký. Tím lépe. Pousmál jsem se a jako už tolikrát použil zážeh plamenů, abych se k němu co nejrychleji dostal. Další krok už byl jasný. Praštil jsem ho do krku, tak abych ho nezabil ale omráčil. Ukaž co umíš, méďo.

Anomálie - 27. listopadu 2013 11:50

Figaro la! Medvěd se sotva stihl otočit, když zaslechl přibližujícího se Sandalia. Byla to ale taková rychlost, že se jen s řevem zkroutil ve směru rány a nemotorně se převalil na bok, odkud se pak jen ztěžka zvedal, i když měl tu snahu. Velikostí byl tak stejně mohutný jako ten, na kterého Sandalio s zbytek narazili v blízkosti základny, takže pěkný macek. S omráčením bojoval. Stále se pokoušel zvedat a dostat se k Sandaliovi a zasadit mu ránu tlapou. Byla to spíše sebeobrana, než útok.

Kiera White - 27. listopadu 2013 11:52

... keep going. Don't mind me Po chvíli se mi vytrhl a poslal mě napřed. Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla a pak se pomalu vydala ulicí dál. Po chvíli jsem se, ale zastavila a ohlédla se. Nebyla jsem šokována. Vlastně to bylo poněkud logické... naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala ho dokud si nevzal svoje věci a vydal se a mnou a pokračovala v cestě. Po pár krocích jsem zpomalila a počkala až mě dožene. Můžu se zeptat co se to teď dělo? Protože jsem na chvíli měla pocit, že zklony k zabíjení nevinných mám jenom já... řekla jsem pomalu a rozhlédla se kolem. Něco bylo jinak... ale už teď jsem byla v bídném stavu a byla ráda, že aspoň zvládám chodit. Kvůli ztrátě krve jsem byla ještě bledší než obvykle a kruhy pod očima byli možná ještě trochu tmavší než obvykle. Jinak... k tomu rozbořenému domu... Zdá se, že se v domu objevila další anomálie. Než jsem se stačila probudit, tak mě bez aktivovaných schopností přemístil Loki. Jak se pryč dostal Sandalio netuším. Ale vypadal vpořádku, takže se dostal ven ještě než to začalo. řekla jsem,protože jsem si vzpomněla jak se ptal co se tam stalo. Odmlčela jsem se když jsem si uvědomila co se mi tu nelíbilo. Bylo té díky tomu, že jsem se tehdy ptala sama sebe, jestli to není nějaký dárek od Thanatose. Pohlédla jsem na čisté nebe. Odkdy tu byl tak čerství vzduch? Kam se poděla ta mlha a tak? Natočila jsem hlavu na stranu. Že by se něco stalo s naším Králem? Pan T asi někam zmizel... Poslední kdo ho podle mě slyšel byl Barras. Obrátila jsem na něj svoji pozornost. Co jste vůbec dělal během té hádky a rvačky s Lokim? Vrátil jste se docela bezstarostně... a s tím, že o tom nemůžete mluvit. A teď je Thanatos dle všeho pryč... Chováte se tak jak by jste se normálně nechoval a jste sám sebou překvapen. Takže co se děje? podívala jsem se na něj a čekala jestli mi odpoví.

Ludovic Barras - 27. listopadu 2013 12:32

Figaro! Son qua! Šli jsme po rozbité silnici, les se kolem nás měnil z jehličnatého na smíšený a řídnul. Pofukoval příjemný vítr, po dešti bylo vlhko, ale díky sluníčku ne zas taková zima. Příjemné podzimní počasí. Až přímo dokonalé na procházku po přírodě. Kieru lehce konsternovalo moje chování, nepřestávala na to narážet. Chtěl jsem něco říct, ale nechal jsem to plavat. Neměl jsem sám k sobě slov. Taky jsem se konečně dozvěděl, co se vlastně stalo, což mě donutilo vytáhnout tablet a zaznamenat si to. “Jestli se ta anomálie zjevila z ničeho nic a měla tak destruktivní účinky, pomalu bych se začínal bát se tu v okolí vůbec pohybovat. Vy jste měli štěstí,…“ podíval jsem se krátce na Kieru a pak zpátky na tablet. “Vypadá to, že Lokimu na tobě opravdu záleží, když tě stihl přemístit pryč. Víc, než bychom čekali. Být tebou zeptám se ho, jestli v takových hrdinských činech hodlá pokračovat i nadále,“ neodpustil jsem si narážku a pokračoval. “ A Sandalio za to nejspíš vděčí své intuici, když už ničemu jinému. Měli bychom ho mezi sebe dostat zpátky co nejdřív, ještě se nám bude hodit, až dojdou baterie v radaru,“ zasmál jsem se, ale pak zase nahodil vážný výraz a zaznačil poslední souřadnice. Tablet jsem zaklapl a vrátil do batohu. Kiera se zdála být stále vyvedená z míry, snad ještě víc, než já, který jsem se snažil vytlačit myšlenky na incidenty v Bas de Montaigne z hlavy pryč. “Nevím, samotného mě to děsí,“ řekl jsem po chvíli a zadíval se na silnici před námi. “Yaskerovy nároky jsou na mě moc vysoké, očekává ode mě něco, co sám nedokážu unést. A Thanatos ho v tom nejspíš podporoval a proto odvedl mou pozornost od vaší hádky, aby … mě připravil na mou vlastní smrt. Která k jeho štěstí přišla záhy. Ale on už jí nebyl přítomen, to je to, co mě děsí,“ odmlčel jsem se a podíval na Kieru. “Když jsem povolával zpátky tebe, byl tam. Myslel jsem, že je to celé jeho práce. Just another stupid mind game…But it wasn’t. Do you have any idea what that means?“

Kiera White - 27. listopadu 2013 21:14

*noms strawberries* Když mluvil o Lokim, jen jsem zarytě mlčela. Nechtěla jsem rozebírat něco o čem jsem si sama nebyla tak úplně jistá. Možná, že tehdy jak Barras mluvil o tom, že kdybych zemřela tak by neměl co na práci... a teď když je ve vězení tak určitě nemá moc věcí na práci. Ale nechtěla jsem o Lokim zbytečně mluvit. Možná, že byl svině, ale stále je to osoba, se kterou je můj osud pevně spjatý... nebo aspoň nejbližší budoucnost. Pokračovala jsem v chůzi a asi už po páté klopýtla. Stále by mi prospělo ještě tak pět hodin spánku... Rozhlédla jsem se kolem a nadechla se čerstvého vzduchu. A takhle potichu jsem šla, dokud se nezmínil o tom co s ním je. Myslela jsem, že o tom nechtěl mluvit, když ignoroval moji první otázku... ale asi si to urovnal v hlavě nebo tak něco. Mírně jsem nakrčila obočí a přemýšlela nad tím co mi řekl. To, že na tebe má nároky neznamená, že je musíš plnit. Kdyby po tobě chtěli, aby jsi snesl vajíčko... snesl by jsi ho? NE. Máš stále na vybranou. Vydržel jsi to s vlastní vůlí doteď. Tak ji neztratíš během jednoho rozhovoru s bohem smrti... zamračila jsem se. A navíc... když jsem zemřela a byla tam dole... tak mě neprobudil Thanatos ani Yasker. Byl jste to vy. Myslím, že vám Thanatos dal sílu. A chce, aby jste ji použil... ale také mám názor, že je v mnoha věcech stejný jako Loki... například že je manipulátor. Dala bych si proto pozor na to co vám řekl... a při nejlepším to ignorovala, řekla jsem pomalu a opět málem zakopla. Místo toho jsem jen zívla a unaveně zamrkala. Sleepy...

Ludovic Barras - 27. listopadu 2013 21:59

…where did you get those? Měl jsem tendence Kieru přidržovat, když pokaždé zakopla. Moc spánku očividně nepobrala a teď vypadala, že každou chvíli upadne a rovnou usne. Stále ale měla dost výdrže na to se mnou dál mluvit. Musel jsem se usmát nad tím přirovnáním. Bylo to podobné tomu, co nám cpali do hlavy v armádě. Jenomže naopak. Když vám nadřízený řekne, skočte z okna, skočíte. V tomhle byly všechny armády stejné. Poslouchat vyšší šarži. A Yasker byl hodně vysoko postavený na to, abych se mu vzepřel. Stejně jako jsem to udělal zdejší armádě. Jestli jsem měl mít na vybranou, tak mezi čím? Jistou smrtí v planinách, nebo pod armádními zbraněmi? Na to ve mně stále dřímalo dost zbabělosti z minulosti, abych preferoval zadní vrátka a ztratil tu těžce vydřenou masku čestného člověka, než si hrát za hrdinu. Nutno uznat, že Kiera měla s manipulátorským chováním mnohem větší zkušenosti, než já. Mě ani nenapadlo o tom takhle přemýšlet. A stále se mi příčilo se vzepřít rozkazu. “Jeho záměry mohly bejt zlý, ale zachránil už dva životy, to je fakt, který nelze popřít. A já si takových činů vážím a dokážu za ně projevit vděčnost,“ zastavil jsem se a chytil jí za ramena. “Hele marode, dám ti na vybranou. Buď mi vlezeš na hrb jak babuška Ivanovi, nebo si dáme pauzu.“ A nepustil jsem jí, dokud se nerozhodla pro jedno z toho.

Kiera White - 27. listopadu 2013 22:37

That's secret *puts her fingers at lips* Shhh Byl potichu. Asi si to sumíroval v hlavě. Mlčela jsem tedy a uvažovala co z něj vypadne. Nad mým přirovnáním se usmál. Aspoň něco. Kupodivu z něj vypadlo něco co znělo skoro Lokiovsky. Lokiovsky... dobře řečeno. Musím to používat častěji. usmála jsme se sama pro sebe a obrátila se na něj, že na to něco řeknu. Místo toho mě, ale chytil kolem ramen. Udiveně jsem zamrkala a věnovala mu, na mě, velmi neobvyklí pohled, který neměl ani ždibec znechucení či něčeho podobného. Asi to bylo tím nedostatkem spánku. Zamrkala jsem a snažila se vstřebat jeho nabídku. Babuška? Mrazík? On to ještě někdo viděl? zeptala jsem se poněkud zmateně, ale pak se vzpamatovala. Babušku. Ale nemusíš se bát- nemám žádnou otep šáší, řekla jsem s mírným úsměvem a počkala si až se nastaví a hupla mu na záda. I'm on a horse, řekla jsem s vítězoslavným úsměvem. Vážně jsem se zbláznila. Ale nějak jsem nemohla uvažovat jako mrcha. Jediné co se mě drželo byla moje stará povaha. Po chvíli jsem se uklidnila a omotala mu ruce kolem krku a přitulila se k němu. Možná jsem ho trochu zábla do zad, ale bohužel jsem měla stále nižší teplotu než ostatní. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o jeho rameno. Je to vaše volba... nejlepší by bylo, kdyby jste si zvážil pro a proti. Yasker mi nepřijde jako špatný člověk. Ale je to vládce. Vládci mají velké povinnosti a musí činit složitá rozhodnutí. A ne vždy můžou přijít všem dobrá, zabručela jsem a po chvíli zavřela oči a uvolnila se. Nespala jsem, ale byla jsem v jakémsi meditačním stavu, kdy jsem vnímala okolí, ale jinak jsem nic nedělala.

Ludovic Barras - 27. listopadu 2013 23:07

…can I have some? Kiera si vybrala mě mučit, jak překvapivé. Ale aspoň nám to ušetřilo čas s hledáním. Kdybychom zůstali na místě, asi bych byl hodně nervózní. Doufal jsem, že se Sandalio nezaběhl někam moc daleko. S radarem by měl jít vystopovat snadno. Přehodil jsem si batoh na břicho a nastavil ji záda. “ ..ай ай моя спина,“ zabědoval jsem naoko ublíženě, když Kiera naskočila. “Příště se vezu já na tobě,…“ ušklíbl jsem se, potěžkal jsem ji a vyrazil kupředu. Nejdříve rázně, pak jsem zpomalil, protože mi došlo, že bych nejspíš brzo skončil na zemi, jak byla nerovná a Kiera těžká. Úplně jsem na tu její váhu zapomenul, když jsem jí navrhoval svezení. Ale dělal, že se tak vůbec nestalo. Když se ke mně přivinula, oslova mi přeběhl mráz po zádech. Což bylo po nějaké dobře docela příjemné, jak jsem se začal vypětím sil potit. “No právě,… myslím, že on zlovůli od svých občanů nečeká,“ povzdechl jsem si a znovu si Kieru posunul na zádech trochu výš. Dál už jsem nic neříkal a mlčel, jak jsem jí nechtěl rušit.

Kiera White - 28. listopadu 2013 12:14

Of course *nabídne mu* Zdálo se, že má trochu problémy s mojí váhou. Nic jsem na to, ale neřekla. Místo toho jsem zabořila obličej někam pod svoji ruku a jeho rameno. Pootevřela jsem oči. Byla jsem si jistá, že jsem šla spát v košili... tohle oblečení už jsem viděla. Nosil ho Loki ve vězení. Asi se mu nelíbilo, že bych tu chodila v něčem, co vzdáleně připomíná minišaty... znovu jsem zavřela oči a uvažovala jak dlouho to Barras vydrží. Kdybych mohla, tak zůstanu ve zvířecí formě a usnu mu na rameni. Výhoda tvaroměničství byla v tom, že vás vyčerpala jen přeměna. Setrvání v jiné podobě bylo v klidu. Jenže na to jsem byla moc unavená a Loki stále odmítal komunikovat. Klidně... ale zatím zvládám jen přeměnu na kočku a havrana... až zvládnu koně tak vám dám vědět. zabručela jsem a jen se mírně usmála. Poslední slova jsem nekomentovala. Uvolnila jsem se a po chvíli usnula lehkým spánkem.

Sandalio Calisto - 28. listopadu 2013 15:27

Pedo bear! Again! S povzdechem jsem drahého medvěda kopl do hlavy. To ho mělo uzemnit. Poté jsem ho vzal za krk a počal ho táhnout směrem, kde jsem tušil své společníky. Co mě zarazilo bylo, že se pohnuli. Super. Mě si nevšímejte. Já si tu jen lovím medvědy. Na mě se vůbec nemusí čekat... Povzdychl jsem si a chvíli uvažoval, zda by nešlo se vrátit do Metropole ale narazil jsem na stejný problém - nevím kudy. S povzdechem jsem tedy zamířil zpět stejnou cestou jako před tím, s tím, že se na kraji lesa zorientuji.

Anomálie - 28. listopadu 2013 18:03

He’s pretty dead now Sandalio se pomalu vydal zpátky, směrem, kde tušil svoje zbylé členy týmu ztroskotanců. Společnost mu dělal ohromný omráčený medvěd, kterého táhnul za sebou jako velkou chlupatou kouli. Měl s ním chvílemi dost velké problémy, jak měl tendenci se zasekávat v terénu, nebo se valit dolů po stráni. Brzy měl ale jiné problémy. Jak se blížil k místu, kde zasáhla anomálie stádo srnců, už na ně byli další zájemci o mršiny. Smečka vlků o sedmi kusech. A nejméně jeden z nich zachytil Sandaliův a medvědí pach a nebyli z toho zrovna dvakrát nadšeni, že se jim někdo přibližuje k tak vydatnému obědu.

Sandalio Calisto - 28. listopadu 2013 19:56

Aw... poor bear. Medvěd byl, jak jinak, těžší než Barras. A to bylo co říct. Sem tam jsem drahého méďu musel vyprostit z větví a příkopů. Až jsme po chvíli dorazili k mršinám, leč ty měly společníky. „Oh, vamos. Lobos? ¿Otra vez?“ Povzdychl jsem si a odložil medvěda. „Mám pro vás návrh, prapsi. Necháte mě projít a já vám za oplátku nezlomím krk, co vy na to?“ Naschvál jsem nechal plameny vyšlehnout výše a mírně se usmál.

Anomálie - 28. listopadu 2013 20:40

Poor wolves Sandaliúv zážeh vlci vzali jako jasnou výzvu a tak nechali srny srnami být a začali se plížit jeho směrem. Pár vlků vzadu ještě chvíli srny hltalo, jako by se chtěli posilnit před rvačkou, ale stejně jako zbytek smečky začali vrčet a zastrašovat Sandalia. Jenomže ten když neustupoval, prvnímu vlkovi, který byl svou velikostí bližší medvědovi, už to nestačilo a na Sandalia se vrhl. A jako na povel za ním i zbytek smečky. Než stihl Sandalio zahájit jakýkoliv protiútok a sesmažit těch pět masožravců na prach, odněkud zpoza něj se z plamenů vynořil Natsu a zařval. Celá smečka vlků, jak stáli, nebo byli připraveni ke skoku, zkameněli na místě. Malý lvíček dopadl na zem a otočil se na Sandalia s hrdým výrazem, načež mu skočil do náruče a vřele se o něj začal otírat, jako kdyby se neviděli celé věky. Řev toho malého stvoření se nesl daleko a mohli ho zcela jasně zaslechnout i Barras s Kierou, což jim udalo jasný směr, kudy se mají nadále ubírat.

Sandalio Calisto - 29. listopadu 2013 17:56

Drahé vlčky kupodivu oheň nezastrašil. ‚Vy fakt musíte mít hlad...‘ Povzdechl jsem si a připravil se k boji. „Tak pojďte.“ Nicméně než jsem stačil provést svůj dokonalý protiútok, za mnou se něco zažehlo. Lehce nechápavě jsem pozoroval kamenějící se vlky a také malého, povědomého lvíčka u mých nohou, který se na mě skoro okamžitě vrhl. Zasmál jsem se a podrbal ho na zádech. „Tak hádám, že Tsuna je v pořádku.“ Usmál jsem se a další tíha ze mě spadla. Měl jsem o svého dárce starost. „No, Natsu. Počkáme na ty dva. Tohle slyšet museli. A toho medvěda se mi nechce táhnout.“ Posadil jsem se ke stromu a Natsua si usadil na rameno.

Ludovic Barras - 01. prosince 2013 17:09

Let’s get back together Mezitím, co se Natsu přívětivě mazlil se svým ‚novým páníčkem‘, já se s Kirou na zádech pomalu plahočil do kopce, odkud jsme oba docela jasně zaslechli řev. Poslední člen naší skupinky nemohl být daleko. Jenomže původce onoho řevu nám byl neznámý, proto jsme spěchali. Ale někdy v půlce kopce mi začala docházet síla. Bylo to jak při vojenském výcviku běhat v terénu s plnou polní a nějakými kily navíc. Kopec byl místy dost příkrý a po dešti zem klouzala. “Předem se omlouvám, jestli se oba svalíme,“ zahuhlal jsem a raději na pár dalších metrů zpomalil. Jakmile byl Sandalio díky svým aktivovaným schopnostem na dohled, zpomalil jsem už úplně do kroku. “Támhle je,…“ podotkl jsem a shodil Kieru ze zad s tím, že snad zbytek dojde. Na místo, kde Sandalio s poklidem seděl, byl moc pěkný pohled. Smečka kamenných vlků, jako perfektně provedených soch stála na místě. “Ses nudil, tak jsi uspořádal výstavu?“ zasmál jsem se unaveně a pohodil hlavou na vlky. Pak jsem si všiml malého lvíčka, který si mě zvědavým pohledem na dálku prohlížel. Když spatřil Kieru, trochu se naježil a přitiskl k Sandaliovi. “Kdo to má na svědomí?“ opatrně jsem se jednoho z vlků dotkl, ale byl v tak vratké poloze, že se převrátil a po dopadu na zem rozlomil na pár velkých i menších kousků. Ajaj… taková škody.

Kiera White - 01. prosince 2013 19:44

NOPE! He is mean! *points at Sandalio* Mírně jsem pochrupovala a doplňovala si síly. Když jsme začali lézt do kopce, jen jsem zamrkala a mírně se usmála. "Jestli spadneme tak si tě podám jako to dělali indiáni... skalp! Ale kníru, řekla jsem sladce a pokračovala v odpočinku. Po chvíli jsem byla nucena slézt. Protáhla jsem se a zívla. Ozvalo se pár lupnutí jak mi zakřupalo v zádech a já se spokojeně usmála. "Jste skvělá postel. Až tady skončíte tak se tím můžete živit," řekla jsem a už jistým krokem jsem se vydala za Sandaliem. Zároveň jsem, ale nešla moc rychle, protože jsem si byla vědoma toho, že nejsem nejlehčí. Mlčela jsem a začala do jednoho vlka dloubat prstem. Stál stabilněji než ostatní a tak jsem do něj prstem spíš dělala díru. "Jak roztomilé Gorgona-chan," řekla jsem nevzrušeně a podívala se na Sandalia a na jeho nového termofora. "Myslím, že je to jeho práce..." poukázala jsem na toho prcka a věnovala mu vlčí úsměv.

Sandalio Calisto - 01. prosince 2013 20:07

See Natsu? She doesn't like you... Let's go. *goes away* Zahlédl jsem osobu s dvěma hlavama. "Ne počkat... to jen náš chudák velitel nese náš majestátní rampouch." Pousmál jsem se, zvedl se a opřel se o strom. "Nudil jste se a tak jste se dal na šerpu?" Odvětil jsem Barrasovi s úsměvem. Ale poté mi tvář zvážněla. "Když jsem vyrážel, měl jsi nohy v háji a měl jsi co dělat, aby jsi se udržel na nohou.... Co se stalo?" Podíval jsem se na Kieru a ignoroval její poznámku. "Klid Natsu." Jen jsem zašeptal svému lvíčkovi. "Jo a tady máte zásobu." Kopl jsem do medvěda. "Pokud ho nepotřebujete, tak bych ho nechal být, pokud ale ano, je celý váš." Dal jsem si ruce do kapes a čekal na Barrasovo rozhodnutí.

Ludovic Barras - 01. prosince 2013 20:29

And he is leaving to the sunset I Kieru zkamenělí vlci zaujali. Aby taky ne, opravdu to vypadalo jak nějaký street art v přírodě. Jestli to měla na starosti ta malá šelmička, rád bych se o ní dozvěděl víc. Teď se ale tak krčila na Sandaliově rameni, že nebýt té ohnivé hřívy, byl by sotva vidět. “Místní se přihodili. Nějak nás tam už nechtěli vidět,“ nakousl jsem vyprávění, ale přišlo mi zbytečné, abych pokračoval. Sandalio byl dost bystrý na to, aby si zbytek domyslel. Až potom, co upozornil na medvěda, jsem si ho všiml. Vlci stále poutali dost pozornosti. Takže svůj slib splnil, podivil jsem se a otočil na tu hromadu kožešiny. Byl o něco menší, než ten, co na nás narazil na základně. Vypadal, že spí, tak mi bylo líto ho nějak budit. Stejně tak mi bylo líto ho tu nechávat nedotčeného, když už si s ním dal Sandalio tolik práce. Kruci jednou ho ďobnu a on se probudí, to bude kravál. “Lehni si ho naučil hezky, ale …“ začal jsem ho obcházet. Dýchal v pořádku, byl jen omráčený. “Myslím, že medvědí maso tu už nikdo jíst nechce. Přesto vážím si tvého odhodlání, máš to u mě. Až tě příště někdo trefí, slibuju bezbolestný návrat mezi živé,“ mrknul jsem na Sandalia, přehodil si batoh zpátky na záda a vyzval ty dva k odchodu. “Pokud už tu nikdo nic nechce, navrhuji pokračovat dál na severozápad.“

Kiera White - 01. prosince 2013 21:59

Tak dojemné T^T Nevzrušeně jsem pozorovala lvíčka. Stále mě nemá rád. Asi nebude mít rád nikoho kromě Sandalia... Začala jsem dloubat do vlka trochu víc a po chvíli si čupla a jednou rukou se opřela o koleno a pokračovala v dloubání do vlka. Nijak jsem se dál o medvěda nezajímala, ale asi bych ve finále skončila s tou samou činností co doteď. Když Ludovic zavelel k odchodu jen jsem se zvedla a vydala se za ním. Cestou jsem zívla a pozorovala Barrasovo oblečení. Mohla bych ho změnit... ale bohužel moje schopnosti stále stagnovali. Povzdechla jsem si a rozepnula si vestu u tuniky. Oproti ostatním jsem mohla říci, že mi je fajn a možná i trochu vedro. Protáhla jsem si ruce a každou chvíli se podívala na toho tvorečka co měl Sandalio ve stylu fanouška nějaké moderní kapely. Moje stará osobnost se dovolávala pokusu si to pomazlit, i kdyby mě to mělo zabít. Zavrtěla jsem hlavou a promnula si obličej. Začínala jsem šílet.

Sandalio Calisto - 01. prosince 2013 22:51

Oh wait. I forgot my toilet paper Pousmál jsem se. „Stejně jsme měli v plánu jít pryč.“ Pokrčil jsem rameny a otočil se na medvěda. „No... tak za hodinu se probudí. Nechám ho tu, i když bude lehce šokován.“ Nepřítomně jsem podrbal Natsua pod bradou a jeho vrnění se rozhlehlo lesem jako motorová pila. Mírně jsem se uchechtl a vydal se za Barrasem. „Kam vlastně máte v plánu jít, vůdče?“ Potichu jsem se zasmál a Natsu zkoumavě pozoroval Kieru. Skoro jako by tušil, že se v ní něco změnilo.

Ludovic Barras - 02. prosince 2013 17:23

..are you sure you will need it? “Zkontroluji hned,…“ pokýval jsem hlavou a zapnul tablet i s radarem. Díky tomu jsem nenápadně zjistil, že Sandaliův lvíček vykazuje dost vysoké hodnoty anomálie, což jsem si později také zaznamenal. “No, moc dobrá zpráva to nebude, ale támhle tím směrem je město,“ švihl jsem rukou někam dál do údolí. “Zítra tam můžeme být. Při troše štěstí se vyspíme v suchu. Ta silnice vede přes jednu vesnici, Lake Roche, která je poblíž jezera, …je odtud trochu vidět,“ odmlčel jsem se a zase o kus sestoupil. Pokud se opravdu rozhlédli, vesnice vidět nebyla, za to hladina jezera se leskla v záři sluníčka na dně údolí. “Pokud si udržíme správné tempo, do večera budeme ve vesnici. Snad se v ní nikdo zdržovat nebude…“dodal jsem už spíše pro sebe a pokračovat v sestupu dolů na silnici.

Anomálie - 02. prosince 2013 19:27

What a nice day we are having Přesně jak Barras předpovídal, k večeru se skupina dostala k Lake Roche. Jednalo se o vesnici už od pohledu menší, než bylo Bas de Montaigne. Domy byly rozmístěné jen kolem hlavní silnice a jediná vedlejší ulice končila kdesi v lese. Kromě krámků a malé benzínky tam byly domy obytné a jeden bývalý sklad. Jejich stav byl odlišný. Dva domy vedle sebe vyhořelé, třetí pohlcený hlubokou prasklinou v zemi, která přetínala vesnici ve dví, ale šla jednoduše přeskočit. Očividně se anomálie dostaly až sem. Barrasův radar byl ale v klidu, když ho nesl před sebou. Jezero se nacházelo nalevo od vesničky. Bylo vidět skrze stromy a vedlo k němu pár bývalých asfaltových chodníčků. Břeh byl hustě porostlý vysokými trávami a nejspíš by byl problém se k němu dostat. Skupina Anomalistů ale měla v plánu něco jiného. Barras je dovedl k jednomu z domů, který vyhlížel v pořádku po stránce statiky. Zahrada kolem něj byla ale stejně zarostlá jako břeh jezera, takže jste se ke vchodu museli prorvat a dveře Barras málem vylomil, když je otevíral. Uvnitř byl asi tak stejný nepořádek jako v tom domě, kde jste přespávali naposledy, než ho anomálie změnila do původní obyvatelné podoby. Jen nábytku tam bylo více. Křesla, sedačky, matrace, převržené stoly a zlámané židle. V kuchyni nechyběla stará lednice a vybavená kuchyňská linka, ve které se daly snad najít i příbory, nebo jiné poklady. “Tak co?“ otočil se Barras v půlce obývacího pokoje na Kieru se Sandaliem a čekal, jestli budou chtít zůstat, nebo zkusit jiný dům.

Kiera White - 02. prosince 2013 23:37

Nope Byla jsem většinu cesty potichu a jen čas od času pohlédla na to plamenné tentononc jménem Natsu nebo zkusila, jestli můžu vdechnout kouř. Štípání při každém pokusu o něco povolilo a tak po čase přešlo jen na poloviční ostrost a neslzeli mi z toho oči. Když jsme prošli městem jen jsem se rozhlédla. Kde se ty anomálie vůbec berou... to začali prostě jen tak?? Ze dne na den? zeptala jsem se a ani moc nečekala něčí odpověď a přeskočila trhlinu. Pokračovali jsme dál a zapadli do nějakého slušněji vypadajícího domu. Rozhlédla jsem se kolem a nakrčila nos. Zabírám si na spaní nejméně prolezlou matraci! ohlásila jsem a natočila hlavu ze strany na stranu. Hodláme držet hlídku nebo tak něco? Protože nic ve zlém, ale celou cestu používá Sandalio svoje schopnosti a já nevím jestli náhodou naši milí vědci nezačali hledat dál... a myslím, že on vydává docela zajímaví signál, nahodila jsem téma k rozhovoru a uvažovala v jaké druhy zvířat jsem schopná se proměnit.

Ludovic Barras - 03. prosince 2013 00:26

An evening actually Z počátku jsem měl nutkání přikázat Sandaliovi, aby svoje schopnosti deaktivovat, ale moje zvědavost popírající pud sebezáchovy mi to nedovolila a tak jsem ho nechal být. Radar jsem během celého výletu nechal zapnutý. Už z důvodu, abych monitoroval blížící se anomálie, nebo právě Sandaliovy schopnosti a jejich stále se proměňující hodnoty, zvláště, co se toho ohnivého prcka týče. Lake Roche vypadalo až podezřele klidně. Po lidech ani stopy. Že bychom měli až takové štěstí? Žádné anomálie? Žádní duchové ? Bohužel anomálie už vesnici postihla a to hned několikrát. Podle radaru byla nejčerstvější ta prasklina v zemi. Mohl jsem se jen modlit, aby se neprojevila znovu, až tu budeme přespávat. Z další hromady šutrů bych se nerad vyhrabával. Na Kiery dotaz ohledně anomálií jsem jen prohodil, že jí s radostí udělám přednášku na dobrou noc a do celého problému svého vojenského výzkumu ji zasvětím, dokud neusne nudou. Ze všech domů se mi nejvíc zalíbil jeden zvláště vyvedený a zachovalý. Neměl žádná rozbitá okna, ani díru ve střeše. Jen pozemek byl zarostlý a šlo se k němu hůř dostat. Interiér byl už méně vábný. Ale doufal jsem, že se bude ostatním líbit natolik, že se nebudeme muset plahočit dál. Venku už bylo šero. “Výborná poznámka, Kiero,“ otočil jsem se na ní. “Sandalio jako takový už ani ne, za to ten lev je jako pěst na oko,“ začal jsem upřímně a usmál se na Natsua, který si zvědavě prohlížel místnost. “Je tu důvod, proč jsem mu neřekl, aby zmizel…, je to pokus. Mám takovou teorii, že pokud je okolí zahlceno anomáliemi, které ať už se projevují jakkoliv, nejsou stálé, objevují se a znovu mizí, stejně jako ty naše, snadno se mezi nimi ztratíme. Například, když se teď znovu objeví prasklina v zemi, bude mít možná ještě vyšší hodnoty, než tadyhle lvíček při svém projevu síly,“ vytáhl jsem tablet a na něm rozsvítil graf sledující naší cestu z úpatí hory až do vesnice. “Tahle křivka je Sandalio. Jak vidíš, jeho hodnoty jsou nízké. Lev je o tři řádky nad ním a kdykoliv jen zívl, nebo se hlasitě projevil, křivka vystřelila nahoru. Zbylé dvě čáry jsme my dva, naše hodnoty jsou nulové, což je potěšující zpráva, protože se můžeme pohybovat v civilizaci, aniž by nás někdo odhalil. Proto jsem se rozhodl, že se do ní vrátíme,“ odmlčel jsem se a dal jim prostor na to, se k celé situaci vyjádřit.

Sandalio Calisto - 03. prosince 2013 10:40
	Poslouchal jsem jejich rozhovor a zatím obcházel dům. Nebyl v příšerném stavu, ale viděl jsem hezčí stany. "Nevím jak vy, ale já těm matracím nedůvěřuju. Budu spát na zemi." Vrátil jsem se k nim a pohladil Natsua. "Dej na Tsunu pozor." Deaktivoval jsem Hyper a otočil se k Barrasovi. "Jak vypadají mé hodnoty teď?"

Ludovic Barras - 03. prosince 2013 12:06

Very pleasant evening Otočil jsem se na Sandalia a vytáhl radar z kapsy. Na tabletu byl vidět velký pokles Natusových hodnot a Sandalio během pár vteřin spadl mezi nás na dno celého grafu. “Stopa pomalu slábne. Stále slábne…a je dole. Teď bude záviset na armádě a jejich rychlosti a důvtipu.“ Spokojeně jsem celé vybavení zase schoval, tablet vypnul a nechal jen v kapse bundy běžet radar, který jsem nastavil na hlasitý, aby nás upozornil na blížící se anomálie. “Hlídky jsou dobrý nápad. Klidně si vezmu tu první, vy se prospěte. Hlavně ty Kiero, potřebuješ to nejvíc z nás,“ věnoval jsem jí až téměř rodičovský pohled. Pokud někdo chtěl rozdělávat oheň, byly k dispozici krbová kamna v obývacím pokoji. Dřeva bylo dostatek z nábytku a s malou úpravou se dalo kolem kamen vytvořit příjemné sezení. Když jsem zase zabouchl dveře, do domu ani tak netáhlo. Byl v opravdu dobrém stavu. Alespoň prozatím.

Kiera White - 03. prosince 2013 15:42

Nope Když Barras nabídl, že mi udělá přednášku jen jsem kývla hlavou. On to možná vážně nemyslel, ale já ano. O anomálie jsem se před tím nikdy nezajímala. Ale teď by to mohlo být užitečné. Pozorně jsem poslouchala co říkal Barras a pak sledovala jak Sandalio deaktivovat schopnosti. Možná kdyby ten lvíček mohl mluvit tak ještě řeknu, že doufám, že se jeho pán brzy uzdraví. Ale lev mluvit neuměl... a byl tu Sandalio, který by se mi mohl vysmát. Takže jsem jen zamrkala a odvrátila pohled. Civilizace je fajn... půjdu si trochu pročistit hlavu... hlesla jsem a dál to nekomentovala. Pak jsem si šla prohlédnout matrace a na tu, která vypadal nejméně dobitá jsem si hodila koženou vestu. Co to sakra bylo s tím pohledem? zatnula jsem ruku v pěst, povzdechla si a vydala ven před dům a opřela se o stěnu. Promnula jsem si kořen nosu a nadechla se čerstvého vzduchu. Jakmile nebyl Loki poblíž začínala jsem se potácet mezi svojí starou a novou osobností. Jenže by bylo výhodnější, kdybych se držela jen na jedné či oné straně. Takhle jsem myslela to a udělala ono a vůbec se mi to nelíbilo. Zkusmo jsem vdechla kouř a odkašlala si. Stále nepoživatelný. Pomalu jsem si připadala jako kuřák... Oh mňam kouř. Oh nemňam kouř. proplácla jsem si tváře. Zase jsem uvažovala jako dřív. Kousla jsem se do tváře a zhluboka se nadechla. Zůstala jsem tam stát dokud se někdo nezačal zajímat, kde jsem nebo dokud jsem nezačala mít dost. Do té doby jsem se snažila si trochu urovnat myšlenky.

Sandalio Calisto - 03. prosince 2013 21:30

Night is my favorite part of day *grumpy cat* Povzdechl jsem si. "Obávám, se, že armáda nás poměrně brzo najde... vybavená na to je víc než dobře." Chvíli jsem nevěřícně létal pohledem mezi Kierou a Barrasem. "Počkat počkat počkat. Ona dělá celou dobu nic, zatímco já tam bojuju... no dobře, boj to nebyl, ale stejně, s medvědem, ty jí poté neseš na ramenou a ona že potřebuje odpočinek?" Předvedl jsem historicky významný facepalm. Nicméně Kiera se rozhodla jít ven, já se zatím otočil na Barrase. "Vezmu si všechny hlídky. Možná přijde další anomálie a moje intuice by ji mohla vycítit. Snad. A bez spánku jsem vydržel kolikrát i dva dny." Pousmál jsem se a vydal se před dům. "Oh, zdravím." Pozdravil jsem Kieru a opřel se o stěnu.

Ludovic Barras - 03. prosince 2013 21:55

Agreed, expecially hen it’s spent in bed “To nepopírám. Samotného mě překvapuje, že nás ještě nenašli. Možná jim tam chybí přední odborník,…“ protočil jsem panenky a pousmál se. Samozřejmě, že jsem tím odborníkem myslel sebe. Ale i tak kolem mě bylo dost lidí, kteří by si s anomáliemi dokázali poradit. Možná je něco zdrželo. Možná mají jiné starosti. Kdo ví. Když Sandalio zaprotestoval nad mým příkazem Kieře, jen jsem po něm hodil pohled s vytaženým obočím, a kdyby uměl číst myšlenky jako ona, dozvěděl by se, že od gentlemana má svým uvažováním a netaktním přístupem hodně daleko. “Nerad bych tě po těch dvou dnech viděl,…“ podotkl jsem s dost silnou dávkou ironie v hlase. Nehodlal jsem ho poslechnout a riskovat, že mi pak někde zkolabuje. V domě jsem zůstal sám. Oba si mermomocí museli odskočit ven na vzduch. Asi proto, že to v domě moc vábně nevonělo, nebo jim celá ta túra nestačila. Našel jsem si pohodlné křeslo v ložnici, oprášil ho a sedl si do něj. Podezřele zavrzalo, ale nerozpadlo se, tak jsem v něm zůstal. Z batohu jsem vytáhl zbytek medvědího masa a začal ho přežvykovat v puse. Chutnalo odporně. Ale já měl hlad, takže pár těch soust svůj úkol splnilo. Abych zkrátil chvíli, ještě jsem si přerovnával a doplňoval data na tabletu, dokud jeho baterie neoznámila 40%. Pak jsem se rozhodl si těch pár hodin spánku naordinovat. Pokud mě ti dva něčím neprobudili, spal jsem celkem klidně, natažený napříč na křesle s rukama založenýma na prsou a hlavou spadlou v jejich blízkosti.

Kiera White - 03. prosince 2013 22:20

Good night then... Po chvíli se kupodivu objevil Sandalio. Problém byl v tom, že on byl důvod, proč jsem šla pryč. Zatnula jsem zuby a snažila se ještě nezhoršit už tak hrozný vztah, který jsem si s ním dokázala za pár dní vypěstovat. Jo... Ahoj, řekla jsem a zmlkla. Konverzace... konverzace... konverzace... opakovala jsem si v duchu a znovu si promnula kořen nosu a nespokojeně zavrčela. Mozek stagnoval... jako dřív. Ehm... ozval se ti Tsunayoshi? Myslím ohledně jeho stavu, řekla jsem pomalu. Aspoň něco, když ne nic. Možná jsem měla zvolit jiné téma... nějaké obyčejnější.

Sandalio Calisto - 03. prosince 2013 22:58
	Oh my, thank you Podíval jsem se na Kieru a neubránil se mírnému úsměvu. „Natsu se zdál být v pohodě, takže je na tom zjevně dobře i Tsuna.“ Pokrčil jsem rameny a postavil se vedle ní. „Nicméně díky za starost.“ Pousmál jsem se. „Asi netušíš, kde je Loki, že?“ Zeptal jsem se a pozoroval měsíc. ‚Velký. Hodně velký.‘ Otočil jsem se zpět ke Kieře a zamyšleně ji pozoroval.

Kiera White - 03. prosince 2013 23:42

^-^ Zamrkala jsem. Takže to nebylo zase tak zlé téma. Málem jsem poskočila na místě, ale naštěstí jsem si uvědomila co chci udělat a jen zatnula ruku v pěst. To jsem ráda... bylo to od Lokiho nefér, řekla jsem a sklopila hlavu. Místo toho, abych takhle zůstala jsem po jeho další otázce zvedla hlavu. Závisí na tom... jestli myslíš jeho fyzické tělo nebo jeho duši... je to složité na vysvětlení, řekla jsem pomalu a sama se nad tím zamyslela. Jeho fyzické tělo je v Asgardu... ve vězení, kde má strávit doživotí... jeho mysle se potácí mezi světy a vlastním světem kde tráví většinu času... a kde se setkáváme. A teď je pravděpodobně přesně tam a trucuje jak se na prince sluší, pokrčila jsem rameny a pohlédla na nebe. Takovéhle hvězdy v metropoli neuvidíš, řekla jsem s takovým až nepasujícím tónem, který zněl možná i trochu něžně.

Sandalio Calisto - 04. prosince 2013 06:32

*girlish giggling* Nad jejím vysvětlením jsem přikývl. "Zajimavý způsob útěku... no... nutno říci, že opravdu nezávidím Asgarďanům jeho přítomnost." Pousmál jsem se. Což o to, o tom, že to je tulák mezi světy jsem neměl tušení. Měl jsem si přečíst víc norské mytologie. Povzdechl jsem si a podíval se na hvězdy. "Hm. To ne. To je pravda, ale taky tam nepotkáš lidi nakažené leprou či čím." Pokrčil jsem rameny. Stýskalo se mi, to přiznám bez váhání. 'Snad je máma v pohodě.'

Kiera White - 04. prosince 2013 14:53

Senpaiiiii I'm scared! *hides behind Rairai* "Tam kde ho uvěznili nikdo není... je tam jen tma a ticho..." poznamenala jsem a přejela si dlaněmi po pažích a snažila se přejít husí kůži. "Nevím jestli to byla lepra... možná spíš něco co ovlivňovalo jejich mysl..." odmlčela jsem se a ve finále se rozhodla nepokračovat v tomhle tématu. Pomalu jsem sjela po stěně a sedla si. "Abych byla upřímná tak se mi odsud nechce," řekla jsem a naklonila hlavu na stranu a pozorovala nebe.

Sandalio Calisto - 04. prosince 2013 17:54

Kouhaiiiii, I'm scared! *hides behind Kiera* Pokrčil jsem rameny. „I to je pro něj málo.“ Povzdechl jsem si a chvíli uvažoval nad nemocí obyvatelů městečka. „Netuším… měl jsem si vzít vzorek.“ Sedl jsem si a chvíli pozoroval hvězdy. „Mně zase ano… netuším, jak se vede mámě a to mě štve… mám o ní strach.“ Vydechl jsem a zamrkal. Začínal se na mně projevovat účinek dlouho zapnutého hyperu. ‚Kruci…‘ Zívl jsem a lehl si.

Anomálie - 04. prosince 2013 18:42

What is this line for? Na rohlíky? Mezitím, co se Kiera se Sandaliem sešli před domem, venku se už značně setmělo. Obloha ale zůstávala jasná a díky tomu i hvězdy, které na ní zářili. Měsíc pozvolna vycházel zpoza hor a svou poutí přes noční oblohu ostře osvětloval celé údolí, neb nebylo žádného světelného znečištění z měst a metropolí jako v minulosti. Vládlo poměrné bezvětří, jen občas zavál ze severu chladný větřík a pročísl s hlasitým šelestem vysoké trávy v okolí. Jinak bylo ticho. Příjemné, poklidné, rušené jen zvuky okolní přírody a povíváním větru. Po chvíli se na obloze začaly objevovat matné náznaky polární záře. V této oblasti se jednalo o vzácný jev. Takový jev se rozzářil většinou v severnějších oblastech země. Mohlo tedy jít o výjimku, nebo hůře, o pouhou anomálii v atmosféře. Ať už to bylo ale jakkoliv, pohled to byl nádherný a trval pouhých pár minut. Pak se zase pozvolna začal vytrácet a naskytl se jim výhled na jasnou hvězdnou oblohu.

Kiera White - 04. prosince 2013 21:09

I'm one year older... Pro někoho kdo potřebuje něčí pozornost a žije 5 tisíc let? ušklíbla jsem se mírně a sledovala jak si lehl. A to jsi chtěl mít první hlídku... řekla jsem poněkud uraženě. Pak jsem se vrátila zpět k pozorování noční oblohy. Já tak nějak... nevím jestli chci rodiče vůbec vidět, řekla jsem po chvíli a najednou zpozorněla. Aurora borealis? TADY? Kde mám foťák? řekla jsem poněkud zklamaně. Během chvíle bylo po všem a já si jen povzdechla a vrátila se k pozorování oblohy.

Sandalio Calisto - 04. prosince 2013 21:19

Doesn't matter, my deer Zaostřil jsem na Kieru pohled. "Hm... neznám tvoji rodinu, takže to nemohu posoudit, ale co vím, tak nehledě na to, jestli po mně házela nožem nebo pánví, vždycky mě měla máma ráda. Jsem si jist, že tvoji rodiče to cítí stejně." Mírně jsem se usmál a zahlédl polární záři. Chvíli jsem ji sledoval a pak si povzdechl. "S největší pravděpodobností to je Anomálie v atmosféře. Tak za dvě minuty nám na hlavu spadne šutr." Přivřel jsem oči a znova zívl. 'Poznámka: Nesmím to s tím hyperem tak přehánět.' Zapsal jsem si do mozku a podepřel si hlavu rukama.

Kiera White - 04. prosince 2013 21:52

Don't deer me you bronie "Jde spíš o to, že po té změně osobnosti jsem přejala i to co mám a nemá ráda... a i kdyby... tak jsem vrah," řekla jsem polohlasně a uvažovala nad zmizelou polární září a anomálií. Je to možné... ale krása je to tak jako tak... řekla jsem a sledovala jak zívá. Hodláš tu spát? Protože si nejsem jistá tvým bezpečím... mohla bych tě třeba uškrtit těma ponožkama co máš místo obvazů... jak se vůbec má tvoje spálenina? zeptala jsem se po chvíli a odtrhla pohled od nebe.

Sandalio Calisto - 04. prosince 2013 22:27
	I deer you to come hier "Jediná krása na světě jsou burritos." Povzdechl jsem si a podíval se na ní. "Intuice kupodivu funguje i když spím, má drahá společnice, takže se obávám, že má vražda se jen tak konat nebude." Namítl jsem a při zmínce o spálenině jsem chvíli zmateně mrkal. "A jo, tahle. Ani už moc nebolí." Pokrčil jsem rameny.

Kiera White - 04. prosince 2013 23:39

Say that to my fist! "Musím protestovat... Nejlepší je švarma, řekla jsem odmítavě a ušklíbla se. Tak takhle jsi se dostal z baráku... a já doufala, že budeš náměsíčný... řekla jsem zklamaně a přitáhla si kolena k tělu a opřela se o ně bradou. Tak v tom případě mi můžeš ty fusekle vrátit, ne? zeptala jsem se a poukázala na to, že jdu celou dobu na boso. Byli totiž na sport a sáli pot, víš? A chodit bosa v holinách taky není dvakrát fajn, nakrčila jsem nos, ale oči se mi usmívali.

Sandalio Calisto - 05. prosince 2013 07:40

Hello, Kieras fist ^^ Pousmál jsem se. "Obávám se, že tvůj dárce je méně ohleduplný než můj." Poukázal jsem na dosti zřejmý fakt a'začal si stahovat své improvizované obvazy. Nebylo to zrovna příjemné, už byly dost nasáklé krví a potem, takže dotek nebyl nic moc. Chvíli jsem uvažoval jak to dopravit ke Kieře, když mě osvítil spásný nápad. Hodil jsem je po ní, neomylně míříc na její obličej. "Bullseye." Zabručel jsem spokojeně a zazubil se.

Kiera White - 05. prosince 2013 08:15

Uhm... Hi! "V jistých ohledech ano..." usmála jsem se a sledovala jak sundává duhové obvazy, které byli původně moje ponožky. Už jsem chtěla vstát a vzít si je, když mi přistáli na obličeji a pomalu sjeli dolů. Byli zpocené, byli od krve... a smrděli. Spadli na zem a bylo i přes tu tmu vidět jak začínám rudnout. Tyyyyy, vypravila jsem ze sebe a vzala obvaz a smotala ho. Pak jsem ho použila podobně jako by se použil smotaný ručník a s vyplázlím jazykem jsem ho jednou šlehla přes stehna.

Sandalio Calisto - 05. prosince 2013 12:42
	Is Kiera nice to you? Překvapeně jsem bolestí vyjekl a vyskočil na nohy, berouc její ponožky do ruky. Prudce jsem trhl rukou a doufal, že je Kiera pustí. Pokud se tak stalo, chytil jsem je do obou rukou a s výkřikem "Toro!" jsem je nastavil Kieře.

Kiera White - 05. prosince 2013 17:15
	Yeah! She is good master! *nod nod* Povytáhla jsem obočí a nechala si ponožky vytrhnout z ruky a postavila se. Nakrčila jsem obočí a varovně zaprskala. "Dej sem ti ponožky, nebo ti přeměním oblečení na růžové a nevymlátíš ze mě ani sebemenší změnu," nafoukla jsem tváře a rozeběhla se proti němu chňapajíc po ponožkách.

Sandalio Calisto - 05. prosince 2013 18:50
	Oh, okay. Á la toreádor jsem se jí vyhl a máchl ponožkami. "Olé!" Zasmál jsem se a z její výhrůžky si nic nedělal. Tušil jsem, že její schopnosti jsou nedostupné a tak jsem se opravdu neměl čeho bát. Pokud tedy nechtěla vymyslet něco nového. Když jsem ji takhle ještě chvíli trápil, zasmál jsem se a hodil jí ponožky, načež jsem si sedl na zem a chvíli zhluboka oddechoval.

Kiera White - 05. prosince 2013 18:58

What about your fists? Uhnul a provokoval mě dál. Zavrčela jsem a nakrčila nos. Pak jsem se k němu znovu rozběhla a zastavila se kousek od něj a snažila se ponožky ukořistit zpět. Stále měl, ale navrch a tak se spíš on slitoval než já byla úspěšná a hodil mi ponožky. Chytila jsem je a schovala za záda s jistými obavami, že mi je zase ukradne. Přešla jsem k němu a dloubla ho do zdravého boku. "Hodláš tu spát a nebo držet celou noc hlídku, jako velký silný kluk?" zeptala jsem se škodolibě a usmála se.

Sandalio Calisto - 05. prosince 2013 19:31
	They're fine Hekl jsem, když jsem ucítil dloubnutí do boku. "Hodlám držet hlídku. Běž spát. Kdyby něco, vzbudím vás." Opřel jsem se o stěnu domu a zívl. Hodlal jsem být vzhůru celou noc, pravda... ale... taky jsem byl unavený jako sviňa. No tak... alespoň tři hodiny to vydržíš a pak se vyměníš.

Kiera White - 05. prosince 2013 19:38

I want to ask them directly Ok ok... užij si to... a... sbohem, řekla jsem a poslední slovo téměř zašeptala. Zapadla do domu, kde bylo naprosté ticho... takže jsem se stejně potichu došourala k posteli a lehla si na ni. Zítra ráno budu asi zase jako dřív... jen bylo otázkou jestli jsem to tak chtěla. Povzdechla jsem si a převalila se na bok. Zavrtala jsem si tenhle klidný večer hluboko do hlavy a pak zavřela oči. Spánek přišel téměř okamžitě a byl klidný a bezesný. Vzduch kolem mě se opět ochladil a trochu jsem nakrčila nos.

Anomálie - 05. prosince 2013 19:59

Nighty, night Sandalio osaměl před domem a mohl si nadále užívat klidné noci. V okolí nadále vládlo ticho a klid. Vysoké trávy se vlnily a svým pohybem připomínaly hladinu moře. Díky měsíci bylo celkem obstojně vidět, skoro jako ve dne, takže pokud se něco přiblížilo k vesnici, Sandalio nemusel spoléhat jen na svou intuici, ale mohl se i sám přesvědčit na vlastní oči. Takhle se mezi stromy vyloupl statný jelen, zavětřil a šel pomalu dál, následován svými družkami. V jednu chvíli se musela na kopci objevit i anomálie, protože tam na různých místech ve stejnou dobu začala blikat světla. Mohlo se jednat o oheň, nebo výskyt jiného světélkujícího zdroje. Ať už to bylo cokoliv, zase to pominulo a byl klid. Po přibližně třech hodinách se jemný větřík změnil v ostřejší vítr a ticho neustále rušil šelest stromů. Do toho se na obloze začaly objevovat mraky, ale nebylo jich tolik, aby úplně zastínili nádherný výhled na hvězdné nebe. Někde na hoře zapraskal strom a ozvala se rána. Jelikož vítr foukal od severu, mohlo to být Sandaliovi nepříjemné, pokud stále seděl na stejném místě.

Sandalio Calisto - 05. prosince 2013 20:54
	Daydy day Nehledě na anomálii na nedalekém kopci mě po třech hodinách začala být jednak zima, jednak mě začala přemáhat únava. Zašel jsem do domu a prudce zatřásl Kierou. „Tvoje hlídka.“ Zívl jsem a lehl si na zem. Celkem mi bylo jedno, jestli tam nakonec šla, nebo znova usnula. Svou povinnost jsem splnil a kdyžtak to bylo na ní.

Kiera White - 05. prosince 2013 22:13

Shut up Z klidného spánku mě vytrhlo zatřepání. Střízlivě jsem otevřela oči a odstrčila ho od sebe. Sklapni ten svůj zobák, zavrčela jsem a v očích se zeleně zalesklo. Vstala jsem a protáhla se. Pak jsem neslyšně vyklouzla před dům a rozhlédla se kolem. Nadechla jsem se mírně kouře, který přestal už dávno štípat a mírně se usmála, když se mé oblečení přeměnilo na něco pohodlnějšího. Prohrábla jsem si vlasy a sedla si kousek od vchodu. Opřela jsem se a našpicovala uši. Pokud se nic nedělo tak jsem jen po pár hodinách vstala a šla probudit Barrase.

Ludovic Barras - 05. prosince 2013 22:35

lalala Tiše jsem pochrupoval celou dobu, co měl Sandalio hlídku. Kieru jsem zaslechl přicházet, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, jen jsem se na chvíli probudil, přetočil se v křesle na druhý bok a spal dál. Sny nějaké byly, docela záživné a klidné. Ocitl jsem se znova v tom měst, co posledně a chvíli strávil v přítomnosti zvláštního nemrtvého, který mi osvětloval podstatu mého povolání. Jak byl můj mozek ale unavený, skoro nic jsem si po probuzení nepamatoval a informace zůstaly jen někde hluboko v podvědomí. Sandalio se vystřídal s Kierou, což jsem nezaznamenal, ale probudil se sotva hodinu a půl po tom, co se tak stalo se silným trhnutím. Vnitřní hodiny nastavené na pět hodin spánku zvonily. Zapátral jsem očima kolem sebe když mi padl pohled na Kieru, co se krčila vedle vchodu. Zahmatal jsem v bundě a vytáhl radar. Žádné záznamy, žádné nebezpečí. Jen brzo ráno a čas na vystřídání hlídky, řekl jsem si. Co nejtišeji, ale přeci nemotorně jsem vypadl z křesla a došel ke Kieře. “Běž to dospat,…“ šeptl jsem a klekl si vedle ní. “Ráno tě bude sakra potřeba,“ dodal jsem a pohodil hlavou k matraci, kterou si zabrala. Podle jejího vzhledu šlo lehce usoudit, že se jí udělalo líp. Rád jsem to viděl. Dokonce tak rád, že jsem ignoroval ten fakt, že její přístup pak nebude tak otevřený jako doposud.

Kiera White - 05. prosince 2013 23:02

And you too Trochu jsem zpozorněla, když se ozvalo zašustění látky. Někdo se vzbudil. Po chvíli se ke mně dopotácel Barras a řekl ať jdu spát. Jak chcete, řekla jsem nezaujatě a zvedla se ze země. Přitom jsem mu nevěnovala jediný pohled, jediné díky. Byla jsem zase zpět u své staré osobnosti... Dosedla jsem potichu na matraci a schoulila se do klubíčka. Vydechla jsem kouř a nechala oblečení změněné. Zavrtala jsem se do ponča a zavřela oči. Zítra mě dle všeho čeká dlouhý den... povzdechla jsem si po chvíli vnitřního souboje usnula. Jediné co se mi zdálo byl hlas. Loki tiše šeptal ve snu všemožná kouzla a runy, které mám znát. A hlavně řešil tvaroměničství. Zatloukla jsem si tyhle informace hluboko do mozku a poslouchala. Po chvíli sen skončil a já znovu upadla do hlubokého spánku.

Ludovic Barras - 05. prosince 2013 23:56

mock mock mock Asi z rozespalé otupělosti mě ani nepřekvapilo, jak samozřejmě Kiera rozkaz uposlechla a že se ani na nic nevyptávala, ba ani nejevila žádný zájem o to, co se zítra bude dít, že ji tak horlivě střídám na hlídce. Když se ale odebrala na své místo, zvedl jsem se a vyšel ven před dům. To, že foukal vítr, jsem si uvědomil, už když se střecha domu a skla v oknech potřásaly a občas se ozvala meluzína. Mraky na obloze pluly rychleji s každým dalším závanem a zlehka zase zpomalovaly. Jasná obloha už přestávala být vidět. Něco se sem hnalo. A já si jen přál, aby to nebyl déšť, který by nám znepříjemnil ranní pochod. S radarem v ruce jsem obešel párkrát dům a vždy skončil u vchodu, nahlédl dovnitř a zase si sedl na vyznačené místo v trávě, kde předtím seděl Sandalio. Když mě vítr začal otravovat, šel jsem si sednout dovnitř. Slunce začalo pomalu vycházet do dvou hodin. Bylo na čase vstávat. Sandalia s KIerou jsem nebudil nijak násilně. Jen jsem začal šmejdit po domě, jak bylo konečně pořádně vidět, a hledal cokoliv, co by se nám mohlo hodit. Jelikož tu ale asi byl už někdo před námi, nic zajímavého jsem nenašel. Jen nějaké příbory a staré prázdné plechovky v kuchyni. Nemělo to cenu. Randál jsem ale nadělal pořádný, zvláště když se uvolnila pootevřená dvířka kredence a s rachotem spadla na zem, kde roztříštila nějaké prázdné lahve. “Tak jak se vám spalo? Připraveni na návrat do civilizace?“ nakouknul jsem zpátky do obývacího pokoje, kde oba leželi, ve tváři veselý výraz ranního ptáčete, že mi jen chyběla zástěra a pánvička s míchanými vejci v ruce. A když už mluvíme o jídle,… Snídaně by bodla. Z batohu na křesle jsem vytáhl dva poslední kousky masa a nabídl je.

Kiera White - 06. prosince 2013 13:15

Chicken! Z klidného spánku mě probudilo zarachocení. Otevřela jsem oči a naprosto nevzrušeně se posadila a protáhla. Po chvíli vykoukl z kuchyně Barras. Povytáhla jsem obočí a vstala. Po delší době jsem klidně spala... takže ano vyspala jsem se dobře, řekla jsem klidně a zívla. Pak jsem za ním zapadla do kuchyně. Přišlo mi, že jsem slyšela nějaké chrastění. Objevila jsem příbory a dva vzala. Chvíli jsem na ně zírala a pak vdechla kouř a přeměnila je na dlouhý nůž. Párkrát jsem ho protočila v ruce a pak schovala kamsi do záhybů ponča, kde ho budu mít po ruce a když tak mě nebude ohrožovat. Maso jsem odmítla. Nemám hlad, řekla jsem a ošila se nad medvědem. Ne... pravděpodobně by mě nedonutili to jíst ani násilím. Pamatuješ si aspoň něco z naší lekce? optal se mě chladný hlas. Nakrčila jsem obočí. Taká blbá otázka. Jasně, že jo, zabručela jsem a šla se podívat jestli Sandalio stále spí, popřípadě do něj dloubala prstem, aby se probudil.

Sandalio Calisto - 06. prosince 2013 17:13
	Glock, glock, glock Ze spánku mě probudilo zarachocení. Zvedl jsem se a prokřupal si kosti. "Au. Au. Au. Spal jsem na pohodlnějších prknech." Bolelo mě celé tělo a upřímně jsem se vyspal dosti málo. A nepohodlně. Nabídnuté maso jsem do sebe vsoukal. Měl jsem hlad a potřeboval ho zahnat. "Veď cestu, o velký." Pobídl jsem Barrase, když už jsme všichni byli připraveni k odchodu.

Ludovic Barras - 06. prosince 2013 19:29

quack? Kiera pohrdla medvědem, Sandalio si naopak vzal, takže jsem poslední kus spořádal já. Nebo spíš začal pořádat, jak bylo maso tuhé a dalo se spíš jen přežvykovat v puse jako kus slaniny. “Slibuju, že až dorazíme do města, zvu vás všechny na pořádnou večeři,“ usmál jsem se v naději, že jim to zvedne náladu a vyšel ven před dům, kde jsem se protáhl a nadechl studeného ranního vzduchu tak zhluboka, až jsem se rozkašlal. No, nebudu to přehánět,… Vrátili jsme se zpátky na silnici a pokračovali pomalým tempem v cestě. Nebylo proč se hnát, do tří, až čtyř hodin bychom měli být ve městě. Kdyby před námi nebyl tak lesnatý porost, určitě by odtud město bylo i vidět. Zatím jsem je chtěl seznámit s plánem, který by nás měl dostat do města bez větších problémů. “Takže,… náš další cíl je Mont Pierre Bay, pokud jste zběhlí v zeměpisu a našem jazyce, víte, že je to přístavní město. Kdysi prosperující, bohatá obchodní křižovatka s několika přístavy, dnes metropolí zapomenuté stejně jako všechno ostatní, co je za jejími hranicemi,“ odmlčel jsem se, abych si naposledy odkašlal. “Z našich záznamů jsem vyčetl, že jejich technologie je zastaralá několik desetiletí a že nespadá pod metropolitní správu. Což jsou dvě velké výhody, které nám hrají do karet. Zbytek je už na nás. Přesněji řečeno na mě,… a na Kieře,“ pohlédl jsem na ní vážně a pak se ještě otočil na Sandalia. “S tím, že ty Sandalio budeš naše poslední naděje, pokud to celé nevyjde,“ dodal jsem s povzdechem. Poté vytáhl tablet, kde jsem oběma ukázal plán města a zvýraznil vstupní brány. “Myslel jsem, jak by bylo rafinované se dostat do města nepozorovaně směrem od přístavu, přes vodu. Ale proč se namáhat, když to jde snadněji a mnohem pohodlněji,“ pousmál jsem se. “Půjdeme rovnou hlavní branou.“

Kiera White - 07. prosince 2013 20:12

Ono se to smazalo! Kill this PC! Následovala jsem Barrase a celou dobu mlčela, ztracena ve svých myšlenkách. Nechtěla jsem se vrátit k té staré Lokiovské osobnosti. Jenže to bylo až moc přirozené. Byla to první věc, která mě napadala. První druh reakce, který udělám. Nakrčila jsem nos a když Barras mlčel tak jsem po hodné chvíli promluvila. "Takže hádám, že po mě chceš, abych manipulovala s lidmi," shrnula jsem to suše. Což mi připomnělo, že už jsem dlouho nekoukla co dělají moji dva svěřenci... vlastně už jen jeden. Možná ani ten ne. Pokrčila jsem rameny a pokračovala v načaté debatě. Jestli ano tak doufám, že tohle není to co označujete za plán. Nerada vařím z vody... a už vůbec ne, když nám půjde o kejhák... řekla jsem a zívla. Než tam dojdeme mohla bych si cvičit tvaroměničství... a pak ho i použít v praxi... Ta myšlenka se mi líbila. Velmi nevině jsem se zazubila a čekala, jestli z těch dvou něco nevyleze.

Sandalio Calisto - 07. prosince 2013 20:40

No! Při Barrasově vykládání jsem zapnul stejný mód jako ve škole – jedním uchem tam druhým ven. ‚Ahoj Sandalio.‘ Ozvalo se mi v hlavě a já zůstal překvapeně stát. ‚Tsuna? Dlouho jsem tě neslyšel... jsi v pořádku?‘ Rychle jsem znova zařadil tempo a Tsuna v mé hlavě se zasmál. ‚Snad ano...‘ Najednou zvážněl. ‚Loki nicméně pravděpodobně zkusí znova stejný trik... neudělej stejnou chybu jako já, Sandalio. To jsou jen iluze. Ne tví přátelé.‘ Zamyšleně jsem přikývl a udělal si poznámku do mozku. „Na mě nekoukejte. Plán nemám.“ Opětoval jsem Kieřin pohled.

Ludovic Barras - 08. prosince 2013 19:05

Evil PC is evil „Nejsem natolik nezodpovědný, abych to házel celé na tvá bedra,“ řekl jsem s lehkou dávkou ironie. A snad ani tolik naivní? dodal jsem v duchu a usmál se. Lokimu důvěřovat nemohu, ale Kieře ano. To byla naše jediná naděje v případě, že se moje část plánu zvrhne. “Plán A, Plán B, Plán C,“ ukázal jsem postupně na sebe, na Kieru a skončil u Sandalia. “Využijeme tvé intuice, kdyby se cokoliv dělo, nebo chystalo, musíš nám dát vědět,“ podíval jsem se na něj významně. “Pamatujte, že pokud přežijeme ve zdraví návrat do téhle civilizace, tím větší naději máme k tomu se vrátit do té naší.“ Cesta pokračovala poklidně. Anomálii jsme potkali jen jednu a to ve formě lokálního mraku, který nás stihl někde asi dva kilometry před městem, ale naštěstí to nebyl žádný slejvák, takže nás vítr stihl celkem prosušit, než jsme dorazili na místo. Město už bylo na dohled. Stavby povětšinou kopírovaly, stál nerovný terén a vesměs byly koncentrovány do centra, kde se některé budovy zvedaly do několikapatrové výšky. Nejvyšší budova jich mohla mít tak sedm a pohled ještě upoutával starý tovární komín na jihu. Žádné mrakodrapy, žádné monstrózní stavby typu metropole. Z přístavního města dýchal už z dálky poklidný, nezajímavý život. Maják na kopci byl zašlý a pravděpodobně už dávno nebyl využíván ke svému původnímu záměru. Technologie byla stejně tak dobře viditelná. Město bylo obehnané vysokou zdí končící z každé strany na pobřeží. Z našeho pohledu byla vidět jen hlavní brána, pokud ale někdo věnoval pozornost plánku, co jsem ukazoval, věděl by, že není jediná. Pozornost na sebe poutalo i silové pole nad městem. Bylo na okrajích jasně viditelné, což vypovídalo dost o jeho stáří. Z metropole byli všichni zvyklí, že je bublina oku neviditelná. To nad Mont Pierre Bay zářilo načervenalým světlem a vytvářelo jasný kontrast s okolím. Zastavili jsme se u nějakého bývalého skladiště po cestě, abychom si odpočinuli a ujasnili roli každého z nás. Určitě to bylo už otravné to stále opakovat, i po těch třech hodinách chůze, ale já je ujistil, že pokud se něco pokazí, jen stěží se z toho budeme vyhrabávat zpátky na svobodu. “Kiero, ještě tě poprosím o jednu službu, než jim vlezeme na oči,“ řekl jsem a ukázal jí na tabletu pár fotek vedle sebe. “Moje pracovní uniforma, dokázala bys mi ji nahodit? Rád bych působil co nejpřesvědčivěji. A tohle rozervané oblečení není zrovna důvěryhodné…a pohodlné, snad rozumíš,“ dodal jsem s mírným úsměvem a pokud váhala, nasadil jsem psí oči.

Kiera White - 08. prosince 2013 22:46

Yeah T^T Věnovala jsem Barrasovi otrávený pohled a pokývala hlavou. Jasně jasně... zabručela jsem a vrátila se zpět ke svým vlastním myšlenkám. Věnovala jsem Sandaliovi druhý otrávený pohled dnešního dne a s tím se proměnila na vlaštovku, uletěla pár metrů a zase se změnila zpět. V hlavě jsem si procházela vše, co mi Loki řekl a pohrávala si při tom s blyštivým, namodralým obláčkem, který mi poletoval kolem ruky. Docela mě překvapilo, že se s mojí maličkostí vůbec baví... ale taky si se mnou hned nedal čaj, neomluvil se za svoje chování a nezačal vtipkovat o počasí... Byl ještě úsečnější než obvykle a vlastně jen říkal, abych udělala to či ono... Po zbytek cesty jsem se ještě dvakrát přeměnila a ve finále zůstala ve formě pumy se zelenýma očima. Když jsme ve finále dorazili k starému skladišti, proměnila jsem se zpět a natočila hlavu na stranu. Začínal, s tím opakováním, být otravný... Povzdechla jsem si a mávla rukou. Oblečení se změnilo na sukni z ubrusu... nakrčila jsem nos. Ne... žádný kilt. Znovu jsem mávla rukou. Další obleček byli pro změnu kalhoty s padacím mostem. Ten knírek by se k tomu možná hodil... ale ne-e, opět zavrtím hlavou a ve finále vytvořím přesnou kopii jeho staré pracovní uniformy. Ušklíbla jsem se a protáhla se. Tak můžeme jít? řekla jsem naprosto nevinně a pro jistotu se připravila, že se budu muset přeměnit, pakliže bude Barras chtít mi ukousnout netopýrem hlavu.

Sandalio Calisto - 11. prosince 2013 21:09

Celou cestu jsem je vesměs ignoroval a spíš se zaobíral detaily krajiny a podobně. ‚Strom… strom… kytka… kytka…. Kiera…. kytka… strom… kámen… skála… bublina.‘ Na bublinu jsem chvíli zíral, než mi došlo, že se jedná o zastaralý model štítu. Viděl jsem lepší, ale budiž. Asi to plnilo svůj účel. V jeskyni jsem se posadil a zavřel oči. Má role mi byla jasná, nouzovka, kdyby se něco podělalo. A tak jsem si dopřál trochu spánku, zatímco Kiera tvořila Barrasovi oblečení. Buďto mě hodlali vzbudit nebo ne. V nejhorším bych holt šel do města sám.

Ludovic Barras - 11. prosince 2013 22:44

This party sucks Kieřiny proměny během cesty jsem ji mohl odpustit, bylo to vlastně pro její dobro, tedy spíše pro dobro jejích schopností a jejich zvládnutí. Vedla si obstojně. Ale to samé v případě přeměny mého oblečení. Mohl jsem čekat, že to nebude hned a neobejdete se to bez nějakých připitomnělých vtípků. Jenomže jak jsem to nečekal, vyvedlo mě to z míry a podle toho jsem se taky tak tvářil a jednou jí dokonce i pohrozil. Tedy v momentu, kdy jsem tam stál jen v těch kalhotech. “Už jsi skončila?“ povzdechl jsem si a založil ruce v bok. Byla tak spokojená. Ale já vlastně nakonec taky. Zkontroloval jsem si, jestli nemám na zadku díru jakožto další kanadský žertík a když byla uniforma v pořádku, ještě jsem si jí poupravil a očistil od neexistujícího prachu. “Můžeme,… jseš si jistá, že chceš jít takhle?“ zeptal jsem se jí. Když tak hezky trénovala ty proměny, měla by je teď využít pro nás plán.

Kiera White - 11. prosince 2013 23:48

I'm detail ^^ Zazubila jsem se a s vypláznutým jazykem se přeměnila na profesora matematiky a šla vzbudit Sandalia. Ne takhle ne... tohle je značně nepohodlná forma... řekla jsem s nevinným úsměvem, který k našemu profesorovi vůbec neseděl. Přiklekla jsem k Sandaliovi a nasadila vražedný tón a obličej. Calisto! Už zase spíte v mých hodinách. Nehodlám to trpět. Teď pojďte k tabuli a vypočítáte příklad, řekla jsem přísným tónem a sledovala jeho reakci. Pak jsem do něj dloubla prstem a pomalu se zvedla. Za chůze jsem se přeměnila na kočku a skočila Barrasovi na rameno. Ozvalo se zapředení hodné motorové pily a já se pomalu posadila a obmotala ocásek kolem těla. Pak jsem začala Barrase šťouchat do obličeje a v zelených očích se blýskalo. BOOP! BOOP! BOOP! skandovala jsem v myšlenkách a dle všeho se velmi dobře bavila.

Sandalio Calisto - 12. prosince 2013 07:22

Detail sucks Pomalu jsem otevřel oči. Upřímně řečeno, Kiera měla dosti odlišný hlas od naší učitelky. Ále, drž hubu. Řekl jsem klidným, přesto lehce výhružným hlasem. Poté jsem se postavil vedle Barrase a vrazil si ruce do kapes. Byl jsem nevyspalý, rozlámaný a měl náladu něco spálit na prach. Kiera se zdála být ideálním objektem, přeci jen se mi to už jednou povedlo. A tak jsem na ní většinu doby fixoval svůj pohled.

Kiera White - 12. prosince 2013 08:00

Samozřejmě jsem si všimla toho pohledu. Včera si se mnou povídá normálně, pak je na mě hnusnej a teď si ze mě dělá budoucí cíl. O co ti pořád jde Sandalio, co? Laskavě si urovnej ten zasranej přístup a nechovej se pokaždé jinak, protože mě to začíná opravdu srát... zavrčela jsem nebezpečně a pohled opětovala. Začínalo mě to štvát. Všechno. Tahle podělaná skupinka... všechno. Naprosto všechno. Takže si trhni nohou a snaž se pohledem zabít kytku. Možná díky tomu přijde ta tvoje zkurvená civilizace i sem, ne? zavrčela jsem otráveně a dál mu nevěnovala pozornost.

Ludovic Barras - 12. prosince 2013 12:56

Sorry for length, but I've warned you Kiera šla hned vzbudit Sandalia, který se mezitím oddával krátkému odpočinku ve skladišti. Podle toho, jakým způsobem ho probudila, byl taky naladěný. Přesně to jsem teď neměl zapotřebí. Špatnou náladu kohokoliv ze skupiny. Kiera se samozřejmě jeho přístupu chytla a hned se začala ohánět svými argumenty a ani si neuvědomila, že mi při tom vztekle zarývá drápy do uniformy. Nebylo daleko od toho, aby po sobě ti dva skočili, respektive, aby Sandalio nezačal se svou odvetou. “Ради бога, můžete se oba zase uklidnit?!“ zvedl jsem dost důrazně hlas, který zazněl víc hluboce než obvykle. “Tohle není vhodná chvíle na to hádat. Nechte si to na později, až budeme mít závažnější věci z krku,“ střelil jsem po dvojici pohledem, a pak bez dalšího uvažování vzal Kieru za srst na krku a strčil ji do batohu. Ten jsem nechal pootevřený, aby mohla maximálně vystrčit hlavu ven. Tam zůstaneš, dokud ti neřeknu, přikázal jsem jí neústupně, jak jsem byl ještě sám vytočený a hodil si batoh zpátky na záda. “Jdeme,“ zabručel jsem a vyrazil rázně po cestě k městu. V duchu jsem se musel uklidňovat, abych se plně soustředil na to, co nás čeká. Proto jsem ignoroval jakékoliv další výmluvy, nebo řeči, které cestou padly a neměly co společného s naším plánem. Už dobrých sto metrů od města nás zaměřovaly kamery a bezpečnostní tým si o nás zjišťoval dostupné informace, kterých ale bylo pomálu. Jejich systém byl zastaralý a izolovaný, naše jména se v něm neobjevovala. To jim ale nebránilo nás zanalyzovat. Držel jsem se své role a jistým krokem došel až před bránu a vzhlédl do jedné z kamer. "Identifikujte se,“ ozval se robotický hlas. “Sous-Lieutenant Ludovic Barras, vedoucí výzkumného oddělení pro paranormální jevy metropolitní armády,“ pronesl jsem strojeným vojenským hlasem a ještě dodal: “S asistenčním doprovodem.“ “Zůstaňte na místě,“ řekl hlas znovu. Krátce jsem se podíval na Sandalia a pak vrátil pozornost na bránu, která se po necelé minutě otevřela, a vyšli z ní čtyři muži v podivných skafandrech, které vzdáleně připomínaly obleky proti radioaktivnímu záření. Samozřejmě ozbrojení. Starými modely zbraní. “Prosím pokračujte do karantény,“ instruoval nás hlas a stráž nás popohnala, přičemž dva drželi hlídku okolo a dva nás vedli skrze bránu. Ani mě tenhle přístup nepřekvapoval. Jejich vybavení pamatovalo ještě dobu před válečným konfliktem s teroristy, způsob, kterým s námi zacházeli, byl jediný možný a dejme tomu i pro ně bezpečný. Jen ten radar zachycující výkyvy nestabilních energií mě překvapil. Zvláště pak když začal zběsile pípat, jakmile jsme prošli branou, ve které byl zabudovaný. Strážní mě i Sandalia začali horlivě ohledávat a mě donutili sundat batoh, jakmile jsme došli do karantény, což byla vlastně velká prázdná místnost s prosklenou stěnou a monitorovacím zařízením a scannerem. “Výzkumný subjekt,“ zdůraznil jsem, když z batohu vykoukla kočka. Nic nezkoušej, pokud projdeme karanténou, jsme v suchu, řekl jsem v duchu Kieře a doufal, že se nepokusí těm dvoum rozdrápat skafandry. Strážní se na mě nechápavě podívali a jeden z nich se pokusil Kieru vzít za krk. “Nesahat! Je stabilní, nerad bych o něj přišel nějakým nevhodným zacházením,“ odstrčil jsem chlapa stranou. Mezitím se muž, který prohledával Sandalia otázal: “Setkali jste se po cestě s něčím neobvyklým?“ Byl to asi pokus o výslech, ale jak jsem měl dost starostí s Kierou, nemohl jsem odpovědět.

Sandalio Calisto - 12. prosince 2013 19:13

Zívl jsem a tiše se rozesmál, když jsem uslyšel Kieru. ‚Zajímalo by mě, jak by jsi se tvářila ty, kdybych tě vzbudil v půlce spánku. Plus nevím kdo tady mění nálady jak ukrajinec na stavbě.‘ Zářivě jsem se usmál když mě něco napadlo. ‚Nemáš náhodou menstruaci?‘ Zeptal jsem se zvědavě, když nás přerušil Barras. „Dle rozkazu, pane.“ Rádoby jsem mu zasalutoval a vydal se za ním. Nutno říct, že přístup vojáků mě zarazil. Skoro bych spíše čekal, že bude už po všech základnách známá naše fotografie a kde si co si. Nicméně nutno říci, že mě lehce vyvedl z míry radar, který začal přičinlivě pípat. Zjevně to vyvedlo z míry i četníky. Nechal jsem se tedy lehce znuděně ohledávat, ale při jeho otázce se mi zablýsklo v očích a já se letmo podíval na Kieru. „Vlastně ano. Potkali jsme tamhletu kočku a radar zaznamenal nějakou anomálii, takže jsme se rozhodli ji odchytit. Leč ta mrcha to nehodlala nechat jen tak a oba nás poškrábala do krve. Je to asi týden zpátky. To by vysvětlovalo tu anomálii.“ Řekl jsem. „Vlastně asi dva dny cesty odsud si šéf odskočil vykonat potřebu a já dostal za úkol ji hlídat. Poškrábala mě k nepoznání. Z nějakého důvodu mě nesnáší, ale k šéfovi je hodnější než pes.“ Ukázal jsem jim svou zraněnou ruku a zatvářil se patřičně otráveně, jak se patří na znuděného asistenta.

Kiera White - 12. prosince 2013 19:34

I hate you all... Kdyby mě neuzemnil Barras pravděpodobně bych šla Sandaliovi vydrápat oči. Místo toho jsem předvedla kočičí vyjukaný výraz, který se dal přirovnat možná k lidskému zrudnutí v obličeji a pak zaprskala. Demente... zavrčela jsem a dál si ho nevšímala. Pak jsem byla poněkud brutálně hozena do batohu, za což si Barras vysloužil zasyčení a pokus o utnutí jeho ruky tlapkou. Celou cestu jsem mlčela a jen občas vykoukla ven a pak zase zmizela... Uvelebila jsem se v batohu a po chvíli bylo slyšet vrnění jak jsem si našla pohodlnou polohu na všech těch krámech a pochrupovala. Když jsme dorazili k bráně tak jsem samozřejmě spala... a teprve, až když někdo otevřel batoh tak jsem začala vnímat okolí. Chápuuuu... protáhla jsem rozespale a místo toho, abych se jim pokusila ukousnout ruku jsem se jen stáhla, naježila se a vyplázla dlouhý, rozeklaný, hadí jazyk. Pak jsem se otočila a schovala se Barrasovi za nohavici. Otočila jsem hlavu na Sandalia a zaprskala. Sladký jako vždy, řekla jsem v duchu a šlehala kolem sebe ocasem.

Ludovic Barras - 12. prosince 2013 20:44

And we love you back, no matter what Sandalio se ukázal jako schopný lhář a zachránil situaci. Já věděl, proč ho brát s sebou, usmál jsem se pro sebe v duchu. Ještě že jsem mu ty rány na rukou nevyléčil, pak by se naše anomálie těžko dokazovaly. Ale našemu doprovodu se to přeci jen tolik nelíbilo. Možná už proto, že na něj Kiera vytáhla hadí jazyk. “Znamená to tedy, že jste kontaminovaní,“ prohlásil ten, co mě prohledával a ve mně hrklo. Jestli anomálie berou tímhle způsobem, nečeká nás nic příjemného. “Prosím posaďte se, než dorazí zdravotní tým s odbě-“ “Dovolte mi oponovat, ale anomálie tohoto typu není zhoubného charakteru,“ přerušil jsem ho rychle. “Je to jen stopa, která brzo zase zmizí. Navíc, jak jsem řekl, tato anomálie je stabilní. Není třeba se ničeho obávat a mohu ručit za to, že dám na svůj subjekt pozor.“ Pohlédl jsem i na druhého strážce a pokoušel se neznět moc naléhavě. Pak jsem vzal Kieru do náručí a nastavil jí batoh, aby si do něj vlezla zpátky. Muži na sebe pohlédli a pak jeden řekl něco do vysílačky, přičemž druhý ke mně přikročil a řekl: “Omlouváme se, pane, ale je to nařízení shora kvůli našemu výzkumu. Nelze ho obejít.“ “Já vašemu výzkumu rád pomohu, když mě a mého kolegu necháte jít,“ oponoval jsem stále. Vypadalo to ale beznadějně. Stráž se mnou sice souhlasila, ale oba odešli a my zůstali zavřeni v karanténě. Zhluboka jsem si povzdechl a vrátil se k Sandaliovi. “Moc pěkné. Ale popravdě jsem čekal hrubější přístup,“ řekl jsem potichu a otočil se na patě na Kieru, která čouhala spokojeně z batohu. Ještě vydrž, snad budeme brzo venku,…

Sandalio Calisto - 12. prosince 2013 20:56
	Lež se mi sice vyvedla, leč stráže zjevně patřily k chytřejší odrůdě. Povzdechl jsem si a založil jsem si ruce na prsou, opírajíc se o stěnu. „Nemíří na nás zbraněmi. Opravdu to mohlo dopadnout hůř.“ Mírně jsem přikývl a podíval se na dveře, kterými odešli naši dva drazí vojáci. Kdo ví, co s námi hodlá jejich lékařská jednotka dělat… ale nějak jsem tušil, že procházka v růžové zahradě to nebude.

Kiera White - 12. prosince 2013 22:03
	... tell him somethin... Sedla jsem si a začala si olizovat tlapku. Vůbec si mě nevšímejte... já tady budu jenom sedět a vy se o to postarejte sami... řekla jsem a skočila zpět do batohu, odkud jsem spokojeně koukala ven. A nebo řekněte a můžeme za chvíli jít pryč... váš problém... váš 'tým... vaše rozhodnutí... zívla jsem a opřela si hlavu o kraj batohu.

Ludovic Barras - 12. prosince 2013 22:13

What, why me? “Nerad bych, aby začali,…“ povzdechl jsem si. Zatím nechci, aby se ani jeden z nás nějak projevoval z té druhé stránky. Ale až si nás tu budou chtít nechat jako pokusné králíky, bude na čase zakročit, zareagoval jsem na Kieřinu poznámku. Byl bych nerad, kdyby to bylo zapotřebí. Zatím šlo všechno celkem hladce a kromě argumentů nebylo třeba jiných zbraní. Po chvíli se dveře na druhé konci místnosti znovu otevřely. Vstoupila pětice lidí ve skafandrech, teď už více těsných a s lékárnickými znaky na ramenou a prsou. Skrz helmy bylo rozeznat jen jednu ženu. Zbytek byli muži vesměs středního věku. Přivezli s sebou malý kufřík, který po otevření schovával čtyři pistole na odběr krve. Bylo nám řečeno, ať se posadíme na lavici, dokonce lehneme na stůl uprostřed, pokud máme závratě. Vskutku milý přístup. “Víte, že pokud stabilní anomálie opustí tělo, tak se vytratí?“ neodpustil jsem si odbornou poznámku ohledně jejich konání. “I v případě, že jsme podle vás infikováni, tímto způsobem nezjistíte hodnoty, které hledáte,… kromě naší DNA. Pokud vám jde o to, tak vám bránit nebudu, ale stejně tak jsem vám mohl dát svoje ID z vojenské databáze,“ zkoušel jsem to dál, ale byli neoblomní a poslušní vůči rozkazům shora. Šťastný to jejich velitel,… pomyslel jsem si. První přistoupili k Sandaliovi a obvázali mu ruku. Pak nastavili pistoli k žíle a rychlým nastřelením mu odebrali plnou zkumavku, div to s ním neseklo. Bylo to ještě horší, než když ho kousl netopýr. Já se raději opřel o stůl a druhou rukou se přidržel jeho okraje. Tak nerad jsem se zbavoval i těch pár mililitrů, co jsem měl v zásobě. Otázkou bylo, co s ní opravdu chtějí dělat. Když mi nastřelili injekcí žílu, jen jsem trhnul rukou a syknul, jak to zaštípalo. Zbylí dva se začali zajímat o Kieru. Vstoupil jsem jim do cesty a vážně se jim podíval skrz helmy do očí. “Radím vám dobře, tuhle kočku přenecháte mě,“ řekl jsem neústupně a založil si ruce na prsou, abych dal najevo, že tudy ne.

Sandalio Calisto - 13. prosince 2013 17:00

Zašklebil jsem se, když vešla lékařská jednotka. „Jo… vypadají jako hodní strýčci…“ Povzdechl jsem si, sedl a nastavil ruku k odběru. Tak nějak jsem nečekal, že mi vezmou tolik krve. Svěsil jsem hlavu a měl jsem co dělat, abych se udržel při vědomí. Oči jsem měl stěží otevřené a celé moje myšlení se pohybovalo na hraně bezvědomí. ‚No tak… odběr krve tě na kolena nedostane…‘ Povzdechl jsem si a příští konání věnoval tomu, abych se dostal zpátky do plného vědomí. Jedna možnost byla aktivovat hyper, ale asi bych tím vojáky moc nepotěšil.

Kiera White - 13. prosince 2013 17:34

Uhuhuhu I'm the bad guy! Oh... snad naše malé princátko nehodlá upadnout do bezvědomí? řekla jsem, naklonila hlavu na stranu a vyskočila z batohu ven. Pak jsem ji zase narovnala a pozorovala pro změnu Barrase. Všem pustí žilou... Takže mně taky... a já doufám nemám ty dvě co zbyli. I jedna by mě uvedla do naprosté nepoužitelnosti. Naštěstí jsem tu měla obránce práv zvířat. Zašvihala jsem ocáskem a vyzývavě se posadila, jako bych vůbec neměla zapotřebí se jimi zabývat. Argh... svědí mě záda... drbááááát začala jsem se ošívat ze strany na stranu.

Ludovic Barras - 15. prosince 2013 17:09

Oh no you are not “Je nám to líto, ale podle rozkazu máme odebrat vzorky všem příchozím subjektům,“ prohlásil se stejnou neústupností v hlase muž a natáhl se pro třetí pistoli z kufříku, kam mezitím ukládali dvě použité jeho dva pomocníci. “Tento subjekt je součástí mého výzkumu, nedovolím vám do něj jakkoliv zasahovat. Porušíte tím armádní předpis ohledně výzkumu vedeného pod záštitou vědeckého oddělení metropolitní armády,“zazněl jsem už výhružně a věnoval mu další vážný pohled. Věděl jsem, že jestli něco provedou Kieře, bude zle. Její psychika byla až moc pod vlivem Lokiho na to, aby se sebou nechala něco provádět. Navíc by její hodnoty byly tak vysoké, že by si jí tu chtěli nechat na pozorování. A tyhle dvě věci spolu nejdou dohromady. “Vaše vyhlášky se nás netýkají,“ odpověděl stroze muž a kývnul hlavou někam za mě. Přestávalo se mi to líbit. Situace se začala hrotit. Kiera si nic nenechá líbit a Sandalio byl oslabený. “Ale budou, pokud je porušíte. A budete toho litovat,“ varoval jsem ho ještě jednou, ale k ničemu to nebylo. Tenhle vědecký tým byl až moc svéhlavý. V dalším momentu jsem ucítil, jak mě dva medici berou za ramena a strhávají stranou od stolu. “Já vás varuju, tohle není bezpečné!“ Další dva udělali to samé Sandaliovi. V tu chvíli jsme byli znehybněni. Ke krku nám přiložili nějaké zbraně, které se dříve používaly jako paralyzéry, ale tyhle dělaly bůhví co ještě. Kiero, prosím, nepřežeň to,… bylo moje jediné přání a prosebně jsem se na ní podíval.

Kiera White - 15. prosince 2013 21:25

Try to guess, what I will say! Byla jsem potichu a jen vše pozorovala. Co jiného jsem taky mohla dělat? Byla jsem kočka. Rozhlédla jsem se kolem. Kamery a určitě i odposlech zvuku... Místo toho, abych protočila oči jsem se držela svojí přihlouplé role a jen natočila hlavu na stranu. Po chvíli se začala situace hrotit. I když se Barras snažil tak stejně neustoupili. A protože se ozval až moc hlasitě tak jeho i Sandalia zpacifikovali. Pomalu jsem se postavila a narovnala hlavu. Sklapni laskavě. Do téhle práce se nemontuj. Svoje jsi podělal, svoje si sněz. A doporučila bych se teď nebránit... zavrčela jsem k oběma a soustředila se na toho jediného co šel po mě... ale jak mohl chudák vědět, že se prostě... ozvu... Chvíli jsem na něj hleděla a pak natočila hlavu na stranu. Řekněte... znáte Tchaikovského předehru z roku 1812? zeptala jsem se a skoro by se dalo říci, že jsem se usmívala. Udělala jsem krok vzad a naježila se. Zaprskala jsem a změnila barvu očí ze zelené na rudou. Vypadalo to jako normální anomálie. Stůl se pomalu začal zvedat ze země, stejně jako zbytek nábytku a muž přede mnou, ze kterého jsem neodtrhávala pohled a udržovala do poslední chvíle oční kontakt... než jsem ho odpálila na nejbližší kameru. Další tlaková vlna odhodila všechny ke stěnám a já se rozběhla ke dveřím, které se přímo vyrvali z pantů. Tou dobou už nějaký čas ječel poplach. Nechala jsem vyběhnout ven svoji iluzi a poslala ji cestou odkud jsme přišli. Sama jsem se zneviditelnila a vzduch provoněla máta. Stůl stále levitoval po místnosti. Zbylí dva se pomalu zvedli a zatřepali hlavou. A jsou moji... oohohoh přeběhla jsem místnost a zalezla do batohu a přeměnila se na myš a zalezla pod všechen jeho obsah. Jsou všichni ostatní v pořádku? zeptal se jeden, zatím co druhý šel zkontrolovat omráčeného chudáka. Ten byl pouze v bezvědomí a možná měl pár zlomených žeber... ale jinak naživu. Což mě samotnou udivilo. Ale kdybych ho zabila tak zhorším situaci- přeci jen donesli nebezpečnou věc... ale Barras se mohl vymluvit na to, že to bylo stresem. Stůl dopadl na zem a jeden z mužů pomohl Sandaliovi na nohy a mírně ho podepřel. Do druhé ruky vzal kufřík s použitými pistolemi a krví. Ok... teď je to jen na vás. Nevím co by mělo následovat, ale hlavně si tu nezapomeňte batoh... Jste v šoku. Nic jste netušili. Oba. O krev se postará. Testy vyjdou negativně na anomálie a co se týče DNA... pokud by se to nějak mělo dostat do hlavního města tak se to... prostě ztratí cestou nebo tam bude někdo jiný. Závisí na situaci. řekla jsem Barrasovi. Pravděpodobně sem vtrhnou nějací vojáci nebo tak něco... Tou dobou moje kopie velmi viditelně a velmi rychle vyběhla z karantény ven a všem na očích proběhla branou a ven. Všechno sledovali kamery. Nikomu nic neušlo. Důvod proč jsme byli tak nasáklí anomálií byl jasný- kočka, která měla víc energie než by se zdálo na první pohled. Zavrtala jsem se hlouběji do batohu a plně se soustředila na dvě osoby, které jsem ovládala.

Sandalio Calisto - 15. prosince 2013 22:10

Ucítil jsem, jak mě vzali. Neměl jsem dost síly, abych s nimi bojoval, a tak jsem jen zdvihl hlavu a pozoroval scénku. Jak vidno, vzali i Barrase. Milé. A paralyzér u krku byl taky velmi milý. Zdálo se, že zdejší lid byl velmi pohostinný. S povzdechem jsem znova svěsil hlavu a počkal, co Kiera udělá. Intuice mě varovala. Varovala mě dost silně. „Mierda...“ Sykl jsem, ale to jsem již ucítil, jak do mě narazila vlna a vrhla mnou ke stěně, o kterou jsem se posléze zastavil a padl na všechny čtyry. „Au...“ Hlesl jsem a jen koutkem očí sledoval, co se děje dále. Musel jsem se lehce usmát. Plán to nebyl špatný, i když postrádal větší smysl... Bylo mi líto těch vojáků, nemohl jsem si pomoci. Jen dělali svou práci. A dělali ji dobře. S pomocí jednoho z nich, ovládaného Kierou, jsem se zvedl na nohy. Kupodivu mě přestali bolet záda. ‚Zajímavý způsob masáže...‘ Vrhl jsem pohled k batohu. ‚Propusť je z toho svého ovládání. Okamžitě.‘ Vrhl jsem ke Kieře myšlenku. Nikdo si nezasloužil být ovládán. Na druhou stranu jsem nemohl popřít jisté zlepšení oproti dřívějšku. Dříve by je spíše zabila.

Anomálie - 16. prosince 2013 18:39

He won’t Náhlý výkyv anomálie očekával na základně kde kdo, už od té chvíle, kdy bylo zjištěno, že do karantény pronikli tři kontaminovaní zvenku. Nebylo tedy vůbec k podivu, když reakce ochranky byla tak rychlá a pohotová. Věděli, že dřív nebo později se něco musí zvrtnout. Anomálie z jiného, než negativní stránky neznali. Většina se pustila za kopií kočky a snažili se jí zneškodnit střelbou. Zbytek se pár vteřin na to objevil v karanténě. Na hlavách měli helmy s dýchacími maskami, v rukou zbraně s laserovým zaměřováním, které mihotavě mířily na těla dvou anomalistů. “Nestřílet!“ okřikl je jeden z mediků a poručil jim, aby je jen pomohli eskortovat do obytné karantény. Barras, který byl odhozen stejně jako Sandalio stranou tlakovou vlnou nemohl protestovat. V této chvíli jim mohl jakýkoliv další protest jen přihoršit. Proto jediné, co prohodil, když se vzpamatoval, bylo: “Já vám to říkal,…“ a dál dělal, jak mu poručili. Vzal si svůj batoh ze země, zapnul ho a hodil na záda. V myšlenkách Kieře ne zrovna vesele poděkoval a sdělil, že pokud už na nic nepřijdou, dostanou se snad brzo i ven. Následně byli oba vyvedeni, ať už se jim to líbilo, nebo ne, do cely, která připomínala spíše garsonku, než vězení. Bylo to tím, že původně tato část objektu sloužila jako ubytovna. Až na funkční kuchyňskou linku tam bylo vše potřebné. odkaz “Jak dlouho nás tu budete držet?“ otočil se Ludovic na jednoho z mediků, který je doprovázel. Bohužel to nebyl ani jeden z těch, které ovládala Kiera. Jeden, co vzal vzorky krve, už dělala svou práci v laboratoři. “Dokud to bude nutné. Dáme vám vědět, co nejdříve to půjde. Za chvíli vám donesou jídlo,“ odpověděl klidně medik a masivní dveře se zavřely. Místnost byla monitorována ze dvou koutů místnosti, tak, aby se navzájem pohledy protínaly. Soukromí tam tedy opravdu žádné nebylo. Jen možná za záclonou sprchového koutu. Barras sundal batoh na zem, přešel k oknu, ze kterého bylo vidět v horní nezamlžené části na protější budovu, opřel se o parapet a povzdechl si. Mlčel, nic neříkal.

Kiera White - 17. prosince 2013 22:41

LOKI WON'T Uklidni se, prosím… Je to jenom na chvíli řekla jsem v myšlenkách k Sandaliovi a nakrčila čumáček. Ta poslední věc co jsem potřebovala, byla, aby začal jančit. Pak jsem znovu obrátila svoji pozornost na držitele naší krve a vložila do něj úkol na trvalo a pak ho poslala pryč. Po chvíli nás odvedli do cely. Bylo mi jasné, že plán nevypadal nejlépe… ale bylo to narychlo a nic víc mě nenapadlo. Chvíli jsem zaujatě sledovala svůj myší ocásek a pak se vrátila zpět k ovládání dvojice. Barras mlčel, Sandalio zatím taky… i když mě možná trochu seřve, ale co já s tím svedu. Je takoví, jaký je. Zavřeli nás do něčeho jako cela, s vybavením hodným malého bytu a i můj druhý miláček zatím zůstal pod mojí kontrolou a někam odklusal. Měla jsem chvíli klidu… zavřela jsem oči a na chvíli se ponořila do naprosté temnoty mého podvědomí. *** Bylo to tu trochu odlišnější… hodně odlišnější než obvykle… Nikdo tu nebyl… přesto jsem, ale cítila, že není vzhůru... přesto byl někde mezi. Nechápala jsem to. Schovával se snad? Nakrčila jsem nos a chopila se té malé stopy co po Lokim zbyla a následovala ji. Objevila jsem se uprostřed cely. Dvě stěny byli průhledné a místo skla celu od okolí oddělovalo nazlátlé silové pole. Nábytek byl rozmetaný na kousky po okolí a až nezdravě bílé stěny byli plné šmouh od špíny a krve. Zdálo se, že to žádné procházející stráži nevadí. Natočila jsem hlavu na stranu a prohlídla si sama sebe. Byla jsem částečně průhledná a vlastně teď stála uprostřed zbytků stolu, takže také nehmotná. U stěny seděla až k nepoznání rozcuchaná a potrhaná osoba. V tváři nečitelný výraz, který občas uklouzl do vzteku a šílenství. Loki? ozvala jsem se polohlasně a udělala krok vpřed. Pohled se trochu projasnil a postava zvedla hlavu, dlouhé havraní vlasy jí padali do obličeje. Co tu děláš? zeptal se poněkud překvapeně a rozhlédl se zmateně kolem. Udělala jsem to samé a teprve teď si všimla matných okrajů, které pokrývali celu a jeden z nich se pohl a prošel skrze mě. Takže proto… řekla jsem sama k sobě. Celá místnost byla ukryta před realitou pomocí iluze. Původně jsem s tebou jen chtěla mluvit… teď mě zajímá co se děje, řekla jsem a dál se držela v uctivé vzdálenosti od něj, takže na mě nemusel koukat ze spoda a já nepřišla o možnost obrany, kdybych si k němu sedla. Loki mlčel a pomalu začal opět upadat do apatie. Otevřela jsem pusu a hned pokračovala. Je to snad tajemství? Nevypadá to moc tajně, víš? řekla jsem s povytaženým obočím. Loki po mě šlehl pohledem a pak opět někam odplul na překrásném obláčku jeho mentální lability. Je to moje vina… zahučel a dál už jenom huhňal. Udělala jsem krok vpřed, abych lépe slyšela, ale už jenom chrčel. Co je tvoje vina, Loki? zeptala jsem se a natočila hlavu na stranu. Pohlédl na mě a místo odpovědi mi ukázal události v Asgardu, které se děli zatím, co jsme mi měli problémy ve městě. Udělala jsem krok vzad. Všechno bylo jeho očima a tak jsem zároveň cítila to, co on. To prázdno… Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale nemělo to smysl. Tušila jsem, jak se cítí, ale nemohla jsem mu pomoci… nebyla jsem osoba, která by ho mohla utěšit… vlastně jsem netušila, jestli tu vůbec někdo takoví byl. Povzdechla jsem si. Tohle nebyl stav, ve kterém bych ho chtěla vidět. Byl to můj dárce. Bůh. Lhář… ne troska. Zkus… se uklidnit. Do té doby se nemusíš ukazovat. Zármutek časem trochu poleví… řekla jsem pomalu a otočila se k odchodu. Jsem vážně taková zrůda? zeptal se najednou. Nevím jestli to nebyla řečnická otázka... nebo čekal odpověď. Ne, nejsi… určitě věděla, že jsi to nemyslel vážně, odpověděla jsem a otočila se k němu čelem. Milovala tě. Byla to tvoje matka. Ať už by jsi jí řekl cokoliv tak tvojí matkou zůstane. V tom je krása mateřské lásky, řekla jsem a pak zmizela. *** Vrátila jsem se zpět do myší kůže. Ne, že by to bylo něco příjemného. Moc bezmocné, moc malé. Cítila jsem se, ale mimo Lokiho kontrolu. I když mi teď nebylo dvakrát do zpěvu. Ať už byl jakkoliv zlý tak jsem stále věděla, že je zranitelný… povzdechla jsem si a obrátila svoji pozornost na dvojici. Tááááák…protáhla jsem po chvíli. Jdeme hrát slovní fotbal nebo tak něco? zeptala jsem se a protáhla se.

Sandalio Calisto - 18. prosince 2013 20:48

Kiera mé pobídnutí k tomu, aby je přestala ovládat odmítla. Nutno říct, že jsem to předpokládal. Nebyla by to ona, kdyby držela hubu a krok. Tak jsem si tedy jen povzdechl a potřásl hlavou. ‚Buď tedy tak hodná a propusť je zítra. Snad je dokážeš naprogramovat tak, aby si na tohle nepamatovali, ne?‘ Hodil jsem k ní návrh a vydal se za Barrasem a naším milým doprovodem. V našem krásném pokojíku jsem se posadil na jednu ze židlí a v tu ránu ucítil zakručení v břiše. Už jsem drahnou dobu nejedl nic pořádného a měl jsem hlad, že bych zemřel. V tom ale, Bůh buď pochválen, vešel voják s jídlem. Nebyl to žádný luxus, bylo to jen o třídu lepší než vězeňská strava. Bramborová kaše a k tomu nějaké maso. Na původ jsem se raději neptal a rychle se pustil do jídla. Po chvíli jsem měl snědeno. Býval bych si řekl o přídavek, ale něco mi říkalo, že bych ho asi nedostal. A tak jsem si jen lehl na jednu z postelí a zavřel oči, pomalu upadajíc do mírné dřímoty.

Ludovic Barras - 19. prosince 2013 00:04

No-one will Nebyl to až zas tak špatný výsledek. Mohli jsme dopadnout mnohem, mnohem hůř. Teď nám snad i hrozilo, že se o nás díky Kieřině manipulaci postarají. Svojí práci odvedla dobře. Teď nám nezbývalo, než čekat, jak se situace dál vyvine. Nemohli jsme nic dělat. Jen bychom si přihoršili. Musíme si odpočinout, bůhví, co nás doopravdy ještě čeká a každá chvíle klidu v suchu a teple je nám k dobru, vypustil jsem myšlenku do éteru a nechal ty dva si jí zpracovat po svém. Kochal jsem se tím nezajímavým výhledem, dokud nám nepřinesl jeden z vojáků jídlo. S neskrývanou vděčností jsem ho spořádal a stejně jako Sandalio bych si hned ještě přidal. A klidně dvě porce. Nebo tři. Doháje, měl jsem takový hlad… Sedl jsem si na koberec na zemi a opřel se o patu postele s tím, že si dám taky dvacet. Můj mozek mi to ale nedovolil, musel neustále pracovat. Usnul jsem tedy jen na oko a myšlenky se mi točily okolo možných plánů, jak nejlépe vybruslit z téhle situace co nejelegantněji a bez obětí. Probral nás zvuk otevírajících se dveří. Podivně klaply a odsunuly stranou a v nich se objevil jeden z těch mediků v doprovodu dvou ozbrojenců. Trvalo jim nejméně půl dne, než se tak stalo. O čase jsem ale ztratil ponětí, takže to mohlo být i déle. “Nerad vás ruším. Jste propuštěni. Odvedou vás k bráně,“ řekl dosti stroze. Jak jsem byl rozespalý, jen jsem zamrkal a ztěžka se zvednul. Záda jsem měl bolavá z té nepohodlné pózy, ve které jsem nakonec usnul. Sandalio, který si zabral postel, měl větší štěstí a snad se cítil víc odpočatý, než já. Vypadá to nadějně, prohodil jsem v duchu a varoval tak Kieru, že si beru batoh, aby se nenechala rozmačkat jeho obsahem. “Už bylo na čase,“ zamumlal jsem a zkontroloval Sandalia, jestli už je taky vzhůru. Když jsme oba stanuli u dveří, objevil se ale ten háček. Ozbrojenci nám zkroutili ruce za záda a oba jsme mohli ucítit, že nám nasadili nějaké náramky. “Vás pohyb po městě ale musí být bohužel monitorován. Jakožto každého příchozího,“ informoval nás bez náznaku emocí medik a náramky cvakly a rozsvítilo se na nich malé červené světélko. “Budou vám opět odebrány, jakmile se rozhodnete město opustit.“ “No, tak děkujeme,…“ povzdechl jsem si a zatnul ruku s náramkem v pěst. Nechtěl jsem znít nějak pohoršeně. I když jsem toho na srdci měl hodně, stále jsme na tom byli dost dobře a já nechtěl nic dalšího pokazit, nebo zhoršit svým zatvrzeným přístupem ke zdejšímu rádoby armádnímu útvaru. Dovedli nás nějakými vedlejšími chodbami, nejspíš únikovými, ven před budovu a bránu do města. Zdálo se mi to, nebo nás propouštěli tajně? Netušil jsem, co si o tom mám myslet, ale byli jsme odteď v rámci možností volní. Nevím, co mají za lubem, ale dokud město neopustíme, nadále žádné nadpřirozeno. Až na tebe, Kiero, ty … máš volno. Ale neprozraď nás, neodpustil jsem si malé varování, když nás stráž propustila a my se pomalu rozešli do ulic Mont Pierre Bay. “Tak se tu trochu porozhlédneme, co na to říkáš? Možná najdeme i fajnovou restauraci a hotel.“

Kiera White - 19. prosince 2013 14:18

NO NAME Když mě všichni tak blahosklonně ignorovali tak jsem se stočila do pevnějšího klubíčka a aniž bych zaslechla Barrasovu radu tak jsem si dala dlouhého šlofíka, kterého přerušil až další poznámka našeho učitele. Díky rozespalosti jsem za odměnu dostala ránu tabletem do hlavy. Ozvalo se myšlenkové Squeek, jak jsem si zvykla na myší podobu a já se snažila odkopnout tablet, který se zapíchl pro změnu do zad Barrasovi. Když jsme se konečně dostali ven tak jsem se vyškrábala okrajem batohu na popruh a seděla pohodlně na Ludovicově rameni. Když jsem zašli za nejbližší roh tak jsem se zneviditelnila skočila na zem a přeměnila se zpět na člověka. Vydechla jsem většinu kouře a nechala si jen tolik, aby udržel iluzi náramku na mé ruce. Ok... tak si to tu užijte. Jdu si ukrást nějaké brambůrky... a sandvič... a colu... chci zpět svůj nezdraví harmonogram, řekla jsem a vyrazila náhodným směrem. Ještě jsem se otočila a poslala myšlenku Sandaliovi. Ti dva jsou v pořádku, mimo moji kontrolu a vzpomínky mají poupravené tak, aby to sedělo k tomu co dělali... jsou volní... řekla jsem a vesele začala hopkat dál.

Sandalio Calisto - 21. prosince 2013 20:24

Probudilo mě otevření dveří. Líně jsem otevřel oči a pozoroval vojáky. S mírným povzdechem jsem se zvedl na obě dvě nohy a oprášil si imaginární prach z kalhot. Poté jsem se protáhl, sykl jsem, když jsem ucítil pár křupnutí lopatek. Poté jsem se vydal za Barrasem a vojákem. Bůh ví, co nám přichystal. Intuice se ozvala vteřinu před tím, než jsem ucítil tlak na rukou. Potlačil jsem instinkt vojákům jednu vrazit a jen sykl.“Mohli jste být lehce něžnější. Nebránili bychom se.“ Zaujatě jsem si prohlídl náramek na zápěstí. Když jsem byl venku, zhluboka jsem se nadechl vzduchu a znova vydechl. ‚Prima. Vidíš, že to jde.‘ Odpověděl jsem Kieře a mírně, velmi mírně se na ni usmál, načež jsem se obrátil na Barrase. „No, pokud je v okolí španělská restaurace a máte peníze, tak nejsem proti.“

Ludovic Barras - 22. prosince 2013 20:23

Lunch time! “Myslím, že zas takový výběr tu nebude,“ povzdechl jsem si nad Sandaliovou poznámkou a sledoval Kieru, jak mizí v uličce. “Dej na sebe pozor,“ neodpustil jsem si a pak se v duchu jsem se ještě jednou musel ujistit, že nechat tu běhat Kieru samotnou je dobrý nápad. Rozum si myslel opak. Město mělo zvláštní styl architektury, něco, co bylo ještě tak před 20 lety k vidění v Metropoli. Staré domy, napůl historické, napůl moderní. Vypadaly, jako když někdo vezme dva kusy naprosto jiné stavebnice a zasadí je do sebe. Nevkusný vzhled by estetika bodal do srdce. V Mont Pierre Bay to byly hlavně vysoké patrové domy, stará historická čtvrť a domy na pobřeží. Zbytek byly už jen moderní stavby, se zašlým leskem, špinavými skleněnými fasádami a rozbitými okny, jak v nich nikdo nebydlel. Ulice nebyly zas tak vylidněné. Dalo by se to přirovnat k nedělnímu ruchu na okraji Metropole. Potkali jsme i pár aut, jinak všichni jezdili na kolech a otáčeli se za námi. Každý tu musel druhého znát a my byli snadno rozeznatelní cizinci. Proto jsem se nedivil absenci bezpečnostních kamer v ulicích, které byly jen na hlavních třídách a křižovatkách. Co se týče občerstvení, kupodivu nebylo moc z čeho vybírat. Když město přestalo být obchodní tepnou a turisté přestali jezdit, brzy spoustu restaurací zkrachovalo a přeměnilo se buď na obchody, nebo prostory zůstaly prázdné. Minuli jsme dva zavřené natrvalo a třetí, který nevypadal zrovna nejvábněji. Čtvrtý byl už snesitelnější, ale ten pátý nám padl do oka už tutově. Tedy hlavně Sandaliovi, protože ten na něj upozornil. A kupodivu se nepyšnil mořskými plody, ale specialitami z těstovin, což hlásala i tabule vedle dveří. Ceny na tabulích byly dvakrát menší, než doma. Ideální. Bylo těsně před dvanáctou, takže už na židlích posedávalo pár lidí nad jídlem. Po příchodu se na nás otočili, změřili si nás pohledem a pak pokračovali ve své konverzaci, nebo čtení novin na tabletech. Hm jasně a v dalším momentu se zvednou a odejdou,… pomyslel jsem si skoro až uraženě a dál se raději věnoval výběru místa, nejlépe někde bokem, v rohu a ne moc na očích. Když jsme se usadili, vzal jsem si k ruce jedno z menu, co leželo na stole, a začal vybírat. Po chvíli k nám došel číšník a zeptal se nás na objednávku, včetně pití. Byl trochu přehnaně horlivý, protože když jsem mu řekl, aby mi něco doporučil, podal mi informace snad o každém jídle, co nabízeli, takže mi z toho šla akorát hlava kolem a nakonec si objednal klasické boloňské špagety. “Tak tohle jsem nečekal,“ prohodil jsem potichu, když číšník s našimi objednávkami zase odešel.

Sandalio Calisto - 23. prosince 2013 07:27

Lehce otráveně jsem následoval Barrase. Architektura mě tak nezajímala, už jenom kvůli postupně sílícímu kručení žaludku. Leč Bůh se smiloval a po chvíli jsme našli poměrně slušně vypadající restauraci. Těstoviny, hah. Uvidíme, jestli budou za něco stát. Nevšímal jsem si lidí uvnitř a sedl si vedle Barrase. Nadšení číšníka mě pobavilo. Pokud bude takhle nadšený i kuchař, tak by to jídlo opravdu mohlo za něco stát. Dám si Pastu napolitana. Objednal jsem si nakonec a opřel se, upřeně pozorujíc dveře do kuchyně.

Ludovic Barras - 23. prosince 2013 13:51

Nightiiime Než nám přinesli jídlo, po delší době jsem se odvážil vyndat tablet, snad abych zapadl mezi ostatní, ale i z osobnějších důvodů, abych zkontroloval stav věcí v Metropoli. Už to bylo nějaký ten den od onoho incidentu, něco muselo prosáknout na veřejnost. Media jsou sice kontrolovaná vládou, ale lidé si vždy najdou skulinu, ať už se jedná o jakoukoliv senzaci. Zvláště co se týče pohřešovaných studentů. Tak tohle je nečekané,… hrklo ve mně, když jsem objevil pátý článek týkající se výskytu anomálií uvnitř Metropole. Pootočil jsem tablet na Sandalia, aby si mohl těch pár titulků taky přečíst. “Mám pocit, že tohle bude důvod, proč nás ještě nedostali,“ řekl jsem a počkal, až dočte. Pak jsem mu tablet podstrčil se slovy: “Jestli chceš napsat matce, máš příležitost. Neprozrazuj ale víc, než je třeba.“ Ani jsem mu to nemusel připomínat, ten kluk měl dost rozumu na to, aby nepomáhal armádě v našem vystopování.

Sandalio Calisto - 23. prosince 2013 15:08

Pomalu jsem otevřel oči a přejel jimi obrazovku tabletu. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem okamžitě nepomyslel na mámu. I přesto jsem ale potřásl hlavou. "Máma dokázala přežít na ulicích 2 roky s malým prckem. Myslím, že se o sebe umí postarat. To samé by koneckonců řekla i mně." Mírně jsem se usmál. Měl jsem o ni starost, to ano. Ale nehodlal jsem jí volat, jen abych se zeptal jak jí je. Pravděpodobně teď dělá sakra potíže všemu, co tam může být. Najednou mě osvítila myšlenka a obrátil jsem pohled k Barrasovi. "Co vy? Nemáte rodinu nebo tak něco?"

Ludovic Barras - 23. prosince 2013 17:39

Daytime! “Hm, žádné… Ahoj mami, mám se v pohodě, vejlet stojí zaprd a jídlo hrozný?“ povytáhl jsem obočí a mírně se usmál, přičemž jsem si tablet pomalu zase přitáhl k sobě. “Jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. Než jsem se mohl vrátit k pročítání zpráv a zálohování dat na externí disk, což jsem měl udělat už dávno, ale vzpomněl jsem si na to už teď,… Sandalio na mě vytáhl osobní otázku. “Nikoho, kdo by byl přehnaně moc znepokojen mojí nepřítomností. Snad jen velící,“ odmlčel jsem se a přejel prstem na další zprávu o anomáliích v Metropoli. “A u nich se to za těhle podmínek zdvojnásobuje…“ Zprávy samozřejmě všechno ještě více dramatizovaly, ale i tak se jednalo o skoro stejné jevy, jako jsme potkávali my cestou. Co ale konsternovalo i mě byl výskyt nějaké neznámé nákazy. Mírně jsem se zamračil, když jsem si tu zprávu přečetl. V zápětí nám ale donesli jídlo, takže jsem tablet schoval a nechal ho dál pracovat na záloze dat. Hlad mi tak zahnal chmurné myšlenky, že jsem situaci v Metropoli nehodlal dál rozebírat. “Tak dobrou chuť,“ kývl jsem na Sandalia. Obě jídla byla skoro až přezdobená přílohami. Kiera měla jít s náma, …ale snad si něco taky našla, proklouzla mi myšlenka na naší třetí členku hlavou a pustil jsem se do špaget. Když jsme byli po jídle, rychle jsme se zase spakovali. Číšníkovi jsem nechal dýško, protože jeho poskakování kolem našich osob a plnění přání bylo chvályhodné, i když trochu otravné, zvláště když se nás během jídla asi třikrát zeptal, jestli je vše v pořádku. Venku před restaurací jsme se zastavili. Poupravil jsem si uniformu, a přehodil batoh přes rameno přičemž jsem se zeptal, jestli není Sandalio proti se jít podívat po nějakém hotelu na pobřeží. Pokud souhlasil, vyšli jsme uličkami přesně tím směrem, kde jsme tušili druhý konec města. “Bylo by fajn cestou narazit na Kieru,… ať se nenaháníme po městě do večera,“ podotkl jsem a dál se rozhlížel po okolních domech a prázdných krámech.

Kiera White - 23. prosince 2013 20:15

Roll eye... Ještě jsem viditelně mávla rukou nad jejich radami a pak se vydala pryč. Proskotačila jsem městem a hledala cokoliv nezdravého. Po čase jsem objevila menší obchod a přenesla od tam bagetu, colu a nějaké chipsy. Zívla jsem a šla se porozhlédnout po okolí. Lidé mě co chvíli očumovali, protože asi nečekali návštěvu a tak jsem neměla tolik soukromí co jsem chtěla. Našla jsem si klidné místo a tam se v klidu najedla a napila... a pak i posvačila. Po nějakém čase jsem si uvědomila, že jsem poprvé po dlouhé době úplně sama. Žádný Barras, žádný Sandalio... žádný Loki. Poněkud překvapeně jsem zamrkala. Bylo to zvláštní, ale hlavně příjemné. Oddechla jsem si a napila se. Přebíráním myšlenek a užívání si toho, že mě nikdo nebuzeruje jsem strávila asi hodinu... možná více, ale to jsem netušila. Pak jsem se zvedla a šla se projít a zároveň hledat mé dva společníky. Nebylo to zase tak složité. Psychické spojení bylo opravdu výhodnou věcí, když jste potřeboval tyhle dva hledat. A tak jsem do nich doslova vrazila, když jsem se vyloupla zpoza rohu. Zářivě jsem se usmála a povytáhla obočí. Ale ale ale... kohopak tu máme? Zloděj ponožek... a zloděj ponožek junior... řekla jsem a nabídla jim colu. Chcete? zeptala jsem se jednoduše a pak se napila.

Sandalio Calisto - 25. prosince 2013 17:18

Zamyšleně jsem při jídle pozoroval Barrase. Dle jeho řeči neměl rodinu, jen armádu. Zajímavý chlapík. Jídlo samotné nebylo špatné, ale jedl jsem lepší. Leč, co se dalo dělat. Luxus jsme si dovolit nemohli a hlavně, že se to dalo jíst. Nechal jsem Barrase zaplatit a vyšel ven. Nezměnilo se takřka nic. Na Barrasovu otázku jsem jen přikývl a následoval ho. Kručení v žaludku po jídle už naštěstí přestalo a já tak konečně zažil chvíli ticha. To jest, než jsem zahlídl Kieru. Povzdechl jsem si, opřel se o nedalekou stěnu a založil si ruce na prsou. "Mno, škoda. Už jsem se těšil, že tě neuvidím." Snad jen mírný úsměv dával najevo, že šlo o ironii. "Co je v plánu dál?" Ptal jsem se vlastně obou.

Ludovic Barras - 26. prosince 2013 18:17

Do a barrel roll “K vašim službám, mademoiselle,“ naznačil jsem poklonu, když se před námi Kiera zjevila. Mohlo mě napadnout, že si nás najde. Sice jí to chvíli trvalo, ale když jsem viděl s tou kolou v ruce a spokojeným výrazem ve tváři, došlo mi, jak si tu chvilku volného času musela užít stejně jako my. Zase jako normální lidé. A v tom jsme hodlali pokračovat. “Půjdeme se podívat po hotelu,… a na pobřeží,“ pohodil jsem hlavou směrem někam před nás. “Pokud nás místní něčím nepřekvapí, dostaneme dost času na to promyslet naši cestu dál. A rozhodnout, jestli má cenu se hrnout zpátky do Metropole,“ promnul jsem si zápěstí s náramkem, který nepříjemně tlačil do kůže a pokud jsem správně odhadoval, tak by při pokusu o sundání hodně zabolel. Pak jsem se podíval přímo na Kieru. “Dějí se tam dost nepříjemné věci.“A nejspíš díky nim si pro nás ještě nepřišli, dodal jsem v duchu a rozešel se dál.

Kiera White - 30. prosince 2013 12:43

No *grumpy face* Bohužel, takoví dárek ti nemůžu dát jen tak... možná až budeš plnoletý a budeš mít narozeniny řekla jsem na oko smutně a poplácala Sandalia na rameni. Pak jsem se zářivě usmála a otočila se na Barrase. Absolutely fantastic! řekla jsem a vydala se hned za ním, ale stále se držela poblíž Sandalia a poslouchala co náš učitel vymyslel. Ušlo mi něco?? Zní to... super vážně, řekla jsem jen Sandaliovi v duchu a zamrkala. Pak mě, ale smysl pro vážnost přešel a čistě z nudy jsem začala napodobovat Barrasův styl chůze. Never trust man with mustache, řekla jsem a pohladila se na knírku, který vyrostl bůh ví odkud a který byl tak lesklý a černý a pěkně vytvarovaný, že muselo být jasné, že je falešný.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 09:27

They see me rollin‘, they hatin‘ Rádoby smutně jsem potřásl hlavou. „Ach ne, co jen budu dělat?“ Posmrknul jsem a pak se otočil k Barrasovi. ‚Hotel na pobřeží. A ráno nás uvítá malá mořská víla s Tritonem v zádech. Juchů.‘ Pousmál jsem se a vydal se za ním. ‚Mnah, nic moc. Jen se objevily nějaké anomálie v centru města.‘ Pokrčil jsem v odpověď Kieře rameny. ‚Však oni si s tím nějak poradí.‘ Měli s anomáliemi nějaké zkušenosti, tak snad to zvládnou. „Oprava. Never trust woman with mustache.“ Opravil jsem Kieru. „V tvém případě girl with mustache.“

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 11:01

Tryin‘ to catch me ridin‘ dirty Nebyl jsem si jistý, jak moc by mě mělo znepokojovat, že to Kiera bere tak lehkovážně, ale měla očividně dobrou náladu, což nebylo vůbec špatné. Možná až moc rozvernou, což dala najevo tím, že se mě pokusila zesměšnit svým zničehonic se objevivším hustým knírem. “To jako vážně,…?“ povytáhl jsem obočí, aby přestala. Tohle bylo až trochu moc dětinské. Ne, že by ten knír nebyl nějak špatný, ale vypadal na ní příšerně. Naštěstí Sandalio měl svou výstižnou poznámku, čímž na sebe strhnul pozornost.

Kiera White - 02. ledna 2014 11:18

You both dont understand power of fake mustache >> Dej mi pokoj, sušáku sušenej sucharskej, vyplázla jsem jazyk. Barras mě neznal z období před Lokim a tak ani vlastně nemohl vědět, že takhle jsem se chovala ve škole pořád- Sandalio ano. Spokojeně jsem kráčela dál a občas zakroutila knírkem až jsem připomínala jednoho nejmenovaného belgického detektiva. Nevím nevím... celou dobu měli pocit, že jsou v bezpečí- a teď nejsou. Kde vůbec ty anomálie udeřili? zeptala jsem se v duchu a rozhlížela se po okolí. Ale no tak. Řekněme si to na rovinu- vy mi ten knír závidíte. Protože je víc pravý než ten váš vybafla jsem na Barrase a povytáhla obočí.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 15:05

Zasmál jsem se nad její poznámkou. Už to byla ta stará Kiera. Já využil toho, že nedává pozor a cvrnkl ji do nosu. „Gotcha.“ ‚Ty anomálie prostě udeřily v Metropoli. Bližší informace jsem bohužel nedostal.‘ Odpověděl jsem s pokrčením ramen Kieře. Když o tom tak přemýšlím… netušil jsem, jestli má v Metropoli nějakou rodinu… Ovšem její vybafnutí na Barrase mě rozesmálo. Obrátil jsem se na něj a chvíli porovnával jejich kníry. „Má pravdu předsedo.“ Uznal jsem nakonec. „Dokonce jí i víc sluší.“

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 15:34

Oh yes I do Se skoro neznatelným polo úsměvem jsem si povzdechl a vrátil pozornost před sebe do ulice. Na náhodných místech. V metru, v parcích, dokonce jedna i blízko vaší školy. Tamější úřady i armáda s tím má dost práce, možná proto jsme ušetřeni jejich pátrání, odpověděl jsem Kieře a chvíli, ale opravdu jenom malou chvíli jsem měl pokoj. Jak na mě vyskočila, trhnul jsem sebou a vyvalil oči. Do toho se přidal i Sandalio a byl jsem v obklíčení obou studentů. “Ale jděte s tim, takhle se hodí akorát tak do cirkusu," vrazil jsem mezi ně ruce a odstrčil si je z cesty, což u Kiery šlo hůř, tak jsem jí prostě obešel.

Kiera White - 02. ledna 2014 16:34

You know only power of true mustache. Stay silent mongrel! Protáhla jsem obličej, když do mě Sandalio cvrnkl a našpulila rty. To bylo hnusný, pronesla jsem a drcla do něj bokem. Člověk je pryč pár dní a všechno spěje do prdele... řekla jsem a pokrčila rameny. Zapřela jsem se, aby mě jen tak neodstrčil a koukala jak Sandalio letěl jak peříčko. Tintítko, dloubla jsem do něj loktem až poskočil a šla hned za Barrasem. Tak... jak jste na tom vy a váš knírek? Šťastně spolu už mnoho let? našpulila jsem pusu a povytáhla obočí.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 16:44
	Když do mě Kiera drcla bokem, předvedl jsem overdramatic odlétnutí. "Hnusná je celá moje povaha." Usmál jsem se a nechal se odstrčit Barrasem. "Hroch." Opětoval jsem rádoby urážku i dloubnutí Kieře a srovnal tempo s Barrasem.

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 16:56

Okay :c *sadly curles moustache* Nejvíc mě znepokojuje, že se tam objevil i nějaký druh neznámé nákazy,… podotkl jsem ještě. Když Kiera vyřídila Sandalia a nalepila se znovu na mě, jen jsem protočil oči a zamyslel se, jestli vůbec tu příhodu vyprávět. Kiera byla v tak rozverné náladě, že jsem měl trochu strach, jak se před ní jen zesměšním. “Určitě dýl, než ty a ten tvůj,“ ukázal jsem na její falešný knír a pak si svůj projel prsty a jeden konec zatočil jak má být. “Znáte takový ty dětský nápady, které vedou ve slib, že budeme vždycky spolu, nikdy na sebe nezapomeneme a ani smrt nás nerozdělí?“ odmlčel jsem se a oběma věnoval jeden krátký pohled. “S bráchou jsme si nechali narůst stejný. Poznávací znamení. Občas si nás i pletli a nikdy nás nikdo nedonutil je shodit. A že těch buzerací bylo hodně,“ pousmál jsem se. “Jak ale už nejsme spolu, tak tomu vtipu chybí pointa,..." odmlčel jsem se zas.

Kiera White - 02. ledna 2014 17:51

*dance with mustache king* Snad nemáš na mysli rodinného známého? povytáhla jsem obočí a hekla, když do mě Sandalio strčil. Zas tak špatné to s tebou není... od té doby co máš u sebe Tsunu... řekla jsem a vyplázla na něj jazyk. Z dalšího šťourání mě vytrhl Barrasův... příběh. Ne jeho bratra už ne... zasténala jsem v duchu jen k Sandaliovi a poslouchala co náš učitel říká. Povzdechla jsem si a zmlkla. A tím končila klidná příjemná chvíle. A pak jeli jednou do Bavorska... a jeden druhému se ztratil, pronesla jsem poněkud otráveně a vykročila rychlou chůzí pryč. Jako by smrti už nebylo pro dnešek dost...

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 18:23

„Jsi tak milá.“ Ušklíbl jsem se na Kieru a otevřel pusu k další poznámce, když mě vyrušila Barrasova příhoda. ‚Heh… Každý má něco.‘ Odpověděl jsem Kieře v duchu a počkal, až se Barras vypoví. „Já ani neznám otce, vy jste ztratil bratra a u Kiery si nejsem jistý, jestli vůbec někoho má.“ Pokrčil jsem rameny a pokračoval v chůzi vedle něho. „Jsme povedená skupinka.“ Smrt jsem potkal za tak krátkou dobu tolikrát, že mě už ani moc nepřekvapovala. „A já se jdu ujistit, že Kiera neudělá blbost.“ Dohnal jsem Kieru a chvíli ji pozoroval. Někdy jsem měl pocit, že ten cynismus je jen velmi komplexní ochranná schránka. Ale potřeboval jsem trošičku podrobnější info. Takhle jsem byl prostě potichu a šel vedle ní.

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 19:01

*silently does a little jig* Kiera to nakonec dle mého očekávání vzala na lehkou váhu, ale tak, že jsem se ani necítil nějak špatně. Sandalio konverzaci hezky uzavřel prohlášením, jak dlouho jsme se museli hledat, až jsme se našli. No nemohl jsem s ním než jen souhlasit. Ale chmurná témata stranou, před námi se konečně otevřelo pobřeží i s promenádou, která kdysi mohla být nádherná a plná turistů, nyní ji však přelívaly vlny přílivu a na pláži se válel nepořádek vyplavený u oceánu včetně nějakých těch mrtvých ryb. Domy podél pobřeží byly malebné a málokteré zasáhla moderní architektura. Vysoké, jeden napasovaný na druhém a většina z nich prázdná. Nalevo bylo vidět přístav. Očividně málo používaný, s lodními vraky a ještě více znečištěným okolím. Jak jsem se rozhlížel a hledal něco, co by připomínalo hotel, zahlédl jsem na tu chvíli něco příhodnějšího. “Pojďte, přeci se tu nebudeme procházet s prázdnýma rukama.“ Zamířil jsem směrem k malebné cukrárně s terasou a venkovním sezením.

Kiera White - 02. ledna 2014 20:28

*dances* Až k pobřeží jsem šla vpředu a Sandalio z neznámých důvodů šel vedle mě. Nic jsem neříkala a jen šla dokud jsme nebyli na místě. Rozhlédla jsem se po tom malebném pobřeží a odfrkla si. Tady se musí fajnově trávit dovolená, povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Vážně to nebylo nic moc, ale když jsme nasála ten slaný vzduch tak mě do nosu udeřilo ještě něco. Sladký, vydechla jsem blaženě a podívala jsem se tím směrem, kde je cukrárna přesně ve chvíli, kdy na ni upozornil Barras. Ohohoho... Sandalio... první si zabírá všechnu jahodovou zmrzlinu! plácla jsem ho přes zadek s jásavým "Juch," a vyrazila sprintem k cukrárně až se za mnou zvedal vítr a prach a to nejen kvůli zmrzlině, ale taky proto, že budu mít brzo za zadkem Sandalia s vražedným pohledem a úmyslem mi urvat hlavu.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 20:40

Zbytek cesty jsme šli mlčky, až jsme dorazili na krásné pobřeží. „Inu, pohodička… klídeček… idylka. Tři věci, co mi poslední týden chyběly.“ Pokrčil jsem rameny. Ve stejném okamžiku jako Barras jsem spatřil cukrárnu. „Dle rozkazu, pa…“ Než jsem dořekl, Kiera mě plácla do zadku. Vytřeštil jsem oči a pozoroval jsem její pomalu se vzdalující postavu. „Tak to bylo divný…“ Podíval jsem se udiveně na Barrase, oprášil si zadek a vyběhl za ní. Za normálních okolností bych ji asi doběhl a pravděpodobně předběhl, ale co. Jednak se mi do běhu nechtělo a jednak jsem ji chtěl nechat vyhrát. Bude mít alespoň lepší náladu. A já se klidně spokojím i s borůvkovou. A tak jsem běžel, tak na 60% výkonu.

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 20:54

*jiggles* Cukrárna a vidina zmrzliny vzbudili v Kieře velkou vlnu nadšení. Dokonce takovou, že při svém startu trefně popohnala Sandalia, kterého to dost vyvedlo z míry. Já se neubránil uchechtnutí, které ihned umlklo, jak se na mě Sandalio otočil. “A myslíš, že to po té zmrzlině bude lepší?“ pokrčil rameny a ne a ne se zbavit toho blbého úsměvu. Naštěstí se pak Sandalio otočil taky, tak jsem se mohl sám pro sebe ještě párkrát zasmát a pak vyšel za nimi. Cukrárna už zvenku lákala širokým výběrem nejrůznějších sladkostí. Od zmrzlin, po dorty a sladkosti, které si jeden mohl nabrat na gramy do sáčku. Ovšem co doopravdy nabízela jsme se dozvěděli, až když jsme vešli. Turistika vymizela, do tohoto obchodu už zavítal jen málokdo z místních, ale přeci jen měli nějaký ten výběr toho nejdůležitějšího,…tedy zmrzliny. Náš příchod oznámil zvoneček nad dveřmi. Odněkud ze zadních prostor se vyklonil obtloustlý muž a prohlédl si nás. Chvíli mlčel, pak se zeptal, co to bude. Počkal jsem, až si objednají ti dva a pak si poručil jeden kopeček vanilkové a kávu.

Kiera White - 02. ledna 2014 21:32
	*vrhne po něm vražedný pohled* Vletěla jsem do cukrárny jako první, Sandalio hned za mnou. Aghhhh to pěkně vonííí, nasála jsem spokojeně a vydala se hned k pultu. Tři kopečky čokoládové a jeden vanilkové... a oříšky... a šlehačku... a lžičku, objednala jsem si a šla si někam sednout, než to donese. Přitom jsem se tiše chichotala, kdykoliv mi pohled padl na Sandaliovu osobu.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 21:47

Pousmál jsem se nad Kieřiným nadšením a přešel k pultu. Překvapivě mi nechala jahodovou. „Hm… Jeden kopeček jahodové…“ Objednal jsem si, vzal si svou zmrzlinu, když mě napadla jedna věc. Počkal jsem, až bude i objednávka pro Kieru a pak jí to vzal. Když jsem k ní došel, položil jsem pohár před ní. „Jedna zmrzlina pro vás, madam.“ Mírně jsem se usmál, sedl si naproti ní a pustil se do své zmrzliny.

Kiera White - 02. ledna 2014 22:12

Sandalio... you are not writting title anymore? Netrpělivě jsem poklepávala prsty o stůl a koukala ven z okna, když přede mnou přistál pohár zmrzliny vzhlédla jsem a překvapeně zamrkala. Oh... um... díky, zabručela jsem a nervózně si zastrčila vlasy za ucho. Tohle bylo... velké gesto. Na něj. Vzala jsem lžičku a pomalu se pustila do té hromady cukru co mi byla přidělena. Chápeš to? I chutě mi změnil... měla jsem ráda citronovou... a šmoulíííí a teď jsem na ty největší cukrové orgie... skvěle, řekla jsem zamyšleně a žužlala lžíci i se soustem v puse. Začala jsem cítit účinky cukru a mírně se usmála. Vůbec nechápu proč tak troškaříš. Stejně to neplatíš ty... platí Ludva a ve stavu nouze já, ušklíbla jsem se nad jedním kopečkem a pokračovala ve svém poháru, který se začal vyprazdňovat.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 22:25

„Není zač.“ Přeměřil jsem ji pohledem a vesměs pozoroval jak jí. „Změnili nás a moc se nás na to neptali.“ Pokrčil jsem zamyšleně rameny. „Nějaký důvod k tomu měli určitě… jaký je otázka.“ Pousmál jsem se. Od té doby, co jsem měl v sobě Tsunu mi ze života zůstal kolotoč… Ale nebylo to zas tak špatné… I když co bych dal za pár dní míru… „Za prvé budeme možná Barrasovi peníze potřebovat, za druhé mi tohle stačí.“ Pohodlně jsem se opřel a dojídal.

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 22:35

I guess he does not Nechal jsem Sandalia odnést Kieře její ne zrovna skromnou porci ven na terasu, kde už Kiera zabrala místo na kraji a odkud byl krásný výhled na celou pláž i pobřeží. Pofukoval příjemný větřík, takže to bylo snesitelné. Mě mezitím muž dodělal kávu a naložil zmrzlinu. “odkud jste přijeli?“ zeptal se, když vypočítával cenu na kase. “Eeh, z Metropole,“ odpověděl jsem zdrženlivě, jak mě ta otázka zaskočila, ale pak mi došlo, proč se asi ptá. “Hm, hm. Škoda, že vás sem nejezdí víc,“ povzdechl si muž. “Bude to pět devadesát.“ “Šest. A máte pravdu, je tohohle místa škoda. Jestli se vrátim, řeknu všem známejm, ať zajedou na dovolenou,“ usmál jsem se při placení na prodavače, abych mu trochu zvedl náladu, ale on jen rezignovaně pokýval hlavou a poděkoval. Vzal jsem svoje dvě objednávky z pultu a šel se usadit ven ke stolku, kde už dojídal zmrzlinu Sandalio, zatímco Kiera byla ještě zcela zaujatá tou svojí. Z jejich rozhovoru jsem nic neslyšel, takže jsem jen prohodil kontrolní otázku:“Tak co, jaká je? Teda spíš, jaké jsou?“ a pustil se do té své.

Kiera White - 02. ledna 2014 23:15

Ale tobě nechal chuť na jahodovou... řekla jsem s nafouklými tvářemi a pustila se do osamocené vanilkové. Myslím, že zrovna tyhle změny jsou nechtěné... je pro nás pak jednodušší přijmout některé schopnosti... a některé jejich nároky na nás, naklonila jsem hlavu na stranu a olízla lžičku. A vsadila bych se, že Barras už na tom taky není dvakrát růžově, řekla jsem jen tak mimochodem a zmlkla jakmile se náš učitel objevil. Poposunula jsem židli dál od něj a pokračovala v jídle. Dobrá... čokoládová i vanilková jsou dobré... pronesla jsem nepřítomně a ztratila se ve vlastních myšlenkách.

Sandalio Calisto - 02. ledna 2014 23:27

Pousmál jsem se. „Udělal mi spoustu jiných změn…“ A nemluvil jsem jen o větší chuti na italská a japonská jídla. Hlavně spíše o změnách povahových. Sám jsem cítil víc sebejistoty… a spoustu dalšího, co teď nemělo smysl řešit. Ze zamyšlení mě… nebo spíš nás, vytrhl Barras. „Dobrá je… nebo spíše byla. Chybělo mi to…“ Usmál jsem se a snědl kornout, načež jsem si oprášil ruce a polkl. Pak mě osvítila náhlá idea. „Barrasi… vy jste byl u vojska, že?“ Nadhodil jsem. „Nevím jak Kiera, ale já jsem jaksi neměl žádný trénink bojových umění nebo tak něco. Tedy kromě boje na ulici. U boje mě spíš zachraňovala intuice. A vzhledem k tomu, že to nevypadá, že ty boje hned tak skončí… Nedokázal byste alespoň nějaký trénink?“ Podíval jsem se na něj. Považoval jsem to za docela důležité. Někdy mi může intuice selhat a co pak.

Ludovic Barras - 02. ledna 2014 23:37

I have to keep writting them, can’t help it “Hm, hm s tou vanilkovou musim souhlasit,... ta je výborná,“ kýval jsem nad svou skromnou porcí, ale spíš se těšil na to kafe. Ten jeden kopeček zmrzliny ve mně zmizel hned, za to kávu jsem si už ze začátku vychutnával. Ta vůně, ta chuť, najednou takový pocit klidu a pohody. Kruci tohle mi chybělo, co kdyby mi udělala ještě tak pět dalších do termosky,… pomyslel jsem si pro sebe a znovu usrknul. S tím výhledem to byl perfektní moment. Kéž by mohl trvat o něco déle. Když se Sandalio rozhovořil o nápadu se základním výcvikem v sebeobraně, jako by mě někdo vytrhnul z polospánku, jak jsem najednou zpozorněl. “Hm, překvapuje mě, že tě taková věc vůbec ještě napadla, nic ve zlém,“ začal jsem s neskrývaným úžasem. Měl jsem za to, že i on dost důvěřuje svým nově získaným schopnostem a své lidské já odstrčil stranou. Nebudu lhát, mile mě překvapil.“Nějaké základy vás naučit mohu, v tom není problém. Jen to bude chtít ,… odlehlé místo, trochu soukromí,“ pozvednul jsem ruku s náramkem.

Kiera White - 02. ledna 2014 23:52

... Byla jsem potichu a jen pozorovala ty dva jak se baví o možnosti výuky sebeobrany. Nic jsem neříkala. Zatím už tu bylo dvakrát to jejich: Já nevím jak Kiera... a podobně. Opřela jsem si hlavu o dlaň a pohrávala si se zbytkem rozteklé čokoládové a vanilkové zmrzliny a hromadou ořechů. Sledovala jsem okolí a uvažovala, kde by se ta jejich akce Z dala podniknout. Já bych měla aspoň trochu času pro sebe navíc a mohla se poučit o jejich slabostech. Hey Sandyyyyy sorry for your butt, řekla jsem škádlivě jen k němu a žužlala lžíci. Pak jsem do sebe nalila zbytek rozteklé zmrzliny a zamyslela se. Možná by to šlo u těch starých vraků... vmísila jsem se jen na chvíli do debaty a pak se vrátila zpět k mlčení.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 00:04

Barras na můj návrh přistoupil a já jsem se mírně usmál. Už jsem chtěl něco navrhnout, když se mé v hlavě ozvala Kiera. Překvapeně jsem zrudl a otočil se na ní. ‚Za a) za co to vlastně bylo? A za b) kde jsi přišla na Sandy?‘ Pomalu začalo rudnutí ustupovat. Ale k vlastnímu překvapení jsem na ni ani nebyl naštvanej… spíš překvapený. „Jo… ty vraky vypadají dobře.“ Učinil jsem bravurní pokus to zakecat.

Ludovic Barras - 03. ledna 2014 01:49

Let’s get back to regulars Kiera se ozvala a navrhla vraky na druhé straně pobřeží. Jestli to místo nějak vypadalo, tak ho vystihovalo slovo opuštěné, byl to dobrý návrh. Alespoň takhle z dálky na mě tak působilo. Obrátil jsem pohled na Sandalia abych se zeptal, jestli s KIerous souhlasí, přesně ve chvíli, kdy se zčista jasna červenal. Něco mi tu uniká? pozvedl jsem obočí nad kávou, ale dělal, že mě to vlastně vůbec nezajímá. Raději. Dokud se zase neservou jak vzteklí psi, nebudu se do jejich vztahu nějak míchat. To jsem si slíbil a tím případ pro sebe uzavřel. V klidu jsem ještě dopil a pak se začal sbírat. “No, tak vyrazíme, máme ještě pár hodin čas, …“ pobídl jsem zbytek a hodil batoh zase na záda. Pomalým procházkovým krokem jsme následně společně vyrazili po promenádě k přístavním dokům. Cestou jsem se ještě rozhlížel po hotelu. Minuli jsme čtyři. Dva z toho byly v prázdných domech, třetí zavřený a čtvrtý jako jediný vypadal, že by mohl být v provozu. Zapamatoval jsem si, který z nich to byl a šli jsme dál. Vraky se táhly od samotného přístavu a doků až do moře. Připomínaly mrtvá velrybí těla vyvržená oceánem na souš, která se už kvůli odlivu nemohla vrátit do vody. A když jsme se k nim přiblížili, zjistili jsme dokonce, že i stejně smrděly. Místo to nebylo nijak vlídné, písek byl blátivý a my museli chvíli hledat suché místo vhodné na trénink. “Tady by to mohlo stačit,“ zahlásil jsem u stěny přístavního mola kousek od jednoho z vraků, kde byl písek proschlý a nesmrdělo to tolik naplaveninou z moře a rybinou. Shodil jsem batoh a položil ho tam, kde se uvelebila Kiera. “Pokud se nehodláš účastnit, hlídej prosím, ať mi ho neodnese nějaká místní havěť.“ Pak jsem se otočil na Sandalia. “Pokud dokážeš intuici využívat i bez,…“ nechtěl jsem to říct nahlas, jak jsem byl paranoidní, tak jsem jen zakroužil rukou nad hlavou jak dirigent a párkrát kývnul. “…neměl by být takový problém se vyhýbat ranám, co se ti někdo pokusí zasadit. Budeš ale v ještě větší výhodě, pokud budeš vědět, jak dotyčnýho po takovym výpadu zpacifikovat a znehybnit. Ne zabít. Maximálně omráčit,“ zdůraznil jsem. “I když podle toho, jak si to bude žádat situace,…“ povzdechl jsem si rezignovaně. Uvědomil jsem si, že nám o život půjde ve většině případů. “Hádám, že nějaké základy sebeobrany tě ulice naučila,… nebo to vždycky nějak dopadlo?“

Kiera White - 03. ledna 2014 12:25

Nech dámu mít trochu zábavy... řekla jsem a sledovala jeho červenající se obličej s jistým pocitem zadostiučinění. Pomalu jsem se zvedla a následovala Barrase k vrakům. Cestou jsem je nechala jít vpředu a sama se zamyslela nad tím, kde je moje milovaná mp3. Byla docela nová a měla jsem v ní všechny písničky, co jsem měla ráda... Musela mi vypadnout někdy, když mě Sandalio zabil. Tak tohle znělo divně... pomyslela jsem si a po chvíli uvažování a kradmých pohledů jsem ji prostě... portla... i když jsem samozřejmě nesměla, protože to Barras zakázal nebo jak to bylo. Jako by mě to zajímalo. Strčila jsem si sluchátka do uší a za chvíli už bylo slyšet tlumené dunění hudby. Po chvíli jsme našli vyhovující místo a já po chvíli uvažování zavrtěla hlavou a postavila se vedle Sandalia. Vytáhla jsem si jedno sluchátko z ucha, abych aspoň částečně slyšela to co jsem slyšet nepotřebovala a založila si ruce na prsou. Jsem na tom stejně jako Sandy... takže se ráda něco přiučím, řekla jsem s poněkud děsivě roztomilím úsměvem. Ale i tak se začal spíš věnovat Sandaliovi a tak jsem si povytáhla bezprsté rukavice a uvažovala jestli nám nedá nějaký cvičný zápas.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 13:11

‚Což o to, dámu bych nechal, ale tebe…‘ Hbitě jsem vrátil pomyslný pingpongový míček a pousmál se, načež jsem vyrazil za oběma. Na pláži jsem si sundal boty a ponožky z určitého důvodu. Měl jsem je na sobě už týden a tak mi za a) nebylo úplně příjemné mít tak zapařené nohy a za b) mě zajímalo jak asi teď voní, což jsem v zápětí otestoval. Největší chyba mého života. Rozkašlal jsem se, položil boty na zem a ponožky do nich. „Barrasi, až budeme v hotelu, doufám, že tam je aspoň umyvadlo a sprcha, protože ten puch se nedá vydržet.“ Zamával jsem si rukou před nosem a záchvat kašle mě po chvíli opustil. „No, intuici bez… něho… zvládnu. Ale stejně… Kdo ví na co narazíme, že?“ Zavřel jsem oči. Tsuna zjevně napjatě poslouchal a teď se mírně usmál. ‚Dobře, dobře… Rozumím.‘ Zablokoval mi intuici. Když jsem otevřel oči, přišlo mi, že vidím zamlženě. Což zjevně nebyla pravda, spíš jsem byl prostě zvyklý na intuici. „Hotovo. Ach, ještě něco.“ Sundal jsem si prsten a dal si ho do kapsy. „No, základy ano. I když to vesměs bylo tak, že ten s největší silou a rukou vítězí. Ale i tak to mělo jisté bonusy.“ Odpověděl jsem s pokrčením ramen Barrasovi. Když se ale přidala i Kiera, založil jsem si ruce na prsou. „Co máš furt s tím Sandy?“ Podíval jsem se na ní tázavě.

Ludovic Barras - 03. ledna 2014 13:32

Trénink u vrakoviště “Pokusím se. Ani nemáš tušení, jak se těšim, až si sám dám srchu,… Myslimže tam bude malá fronta,“ zasmál jsem se a odkašlal si. Naštěstí jsem byl zvyklý na situace, kdy člověk strávil celé dny v přírodě bez možnosti si ani vyměnit spodní prádlo na to ponožky, takže jsem nějaký ten smrad dokázal ignorovat. To ale neznamenalo, že jsem ho necítil. Jen jsem to nehodlal dál komentovat. Já, který jsem měl duhovými ponožkami Kiery ještě před pár dny obvázané ruce. Při té vzpomínce jsem se podíval na dlaně a pak je zase založil pod pažím a čekal, až se Sandalio domluví se Tsunou ohledně zablokování schopností. Teď to teprve bude fér,… Kieře se nejspíš nelíbila představa, že by měla celou dobu jen přihlížet a nudit se a po chvíli se k nám přidala. Neubránil jsem se nechápavému pohledu, když jsem uviděl ta sluchátka v jejích uších a zaslechl hudbu. Where the hell did you get that? artikuloval jsem otázku na rtech a kroutil hlavou. "Hm, při praxi to ani tak neplatí, v reálu bohužel ano,“ odpověděl jsem a abych to dál nezdržoval, rozhodl jsem se zahájit trénink naostro, abych se vůbec dozvěděl, čeho je Sandalio v tomto stavu schopný. “Pokud nebudeš proti, dám ti výhodu prvního tahu,“ postavil jsem stranou a rozkročil. “Až budeš připraven…?“ pokynul jsem jednou rukou a čekal, až vyrazí.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 13:52

„Malá fronta o třech lidech?“ Pousmál jsem se a potřásl hlavou, abych se zbavil toho pocitu zamlžení. „Takže rozcvička nebude?“ Pronesl jsem mírně, když jsem viděl již „natěšeného“ Barrase. Ne, že by mi to vadilo. Když už se má klást důraz na reálnost, tak ani ve skutečném životě nedostanete čas na rozcvičku… většinou. Tak jsem se tedy rozhodl zaútočit jako první a to celkem základním krokem. Když máte za protivníka asiata, něčemu se přiučíte. ‚Jo, to byly časy.‘

Ludovic Barras - 03. ledna 2014 14:12

Trénink u vrakoviště Ve chvíli, kdy se Sandaliova noha přiblížila mému tělu, lehce jsem škubnul stranou a chytl ho za ní levou rukou, přičemž druhou mu lapil a stiskl rameno a složil ho na záda k zemi, ovšem co nejopatrněji, abych s ním nějak prudce nepraštil. Navíc písek byl měkký, takže si maximálně mohl smočit košili. V té póze jsem zůstal a ještě chvíli ho držel. “Radši se vyvaruj podobně vratkým výpadům,“ řekl jsem krátce a zvednul ho na nohy, přičemž mu názorně a zpomaleně ukázal znovu chvat, co jsem na něm předvedl a pak jsme si pozice vyměnili a Sandalio se nyní pokoušel bránit. To se párkrát opakovalo, dokud si Sandalio nebyl jistý, že chvat zvládne. “Co ty Kiero?“ oprášil jsem se od písku a čekal, jestli se s námi podělí o svoje zkušenosti. "Nebo můžeme přejít k dalšímu?"

Kiera White - 03. ledna 2014 15:39

Chvíli jsem je pozorovala. Vážně ten kop stál za starou belu... i když... Čekala jsem dokud si nevšimli, že jsem stále byla přítomna a dokonce mě i Barras oslovil. Pokrok. Jo pár věcí by tu bylo... zabručela jsem. Sandaliův kop nebyl špatný... ale kop s otočkou je zbytečná věc, i když ti trochu dodá sílu... ale špatně se jím míří o to hůř v kombinaci s kopem vpřed... odmlčela jsem se a chvíli uvažovala. Využij toho, co máš. Bylo to plynulé- což je dobře... ale viděl jsi výsledek. Bez intuice nemáš takoví přehled a hádám, že vnímáš mnohem pomaleji ne? Velmi jednoduše řečeno se k němu neobracej zády- to je sebevražda. I když je to jen na chvíli stále může udělat prakticky co chce... a ty máš nekrytá záda. přešla jsem k Barrasovi Útoč rozvážně. Nejsi úplný obr a přesnost je důležitá věc. Když máš možnost útočit na bok nemiř na měkkou část, ale na volná žebra- udělají víc neplechu, než zlomená pevná žebra nebo pohmožděný bok... Nemiř na hlavu, ale na krk. Hledej skulinky v lidské stavbě. Na některých místech jsme neuvěřitelně silní, ale jsou místa, kterým stačí jen mírné pohlazení aby jsi člověka naprosto odrovnal. Otočila jsem se na Barrase. A ten chvat na sebeobranu... o tom se ani nebudu zmiňovat... protočila jsem oči v sloup. Nevím co vás to vůbec učili... jediné co na tom bylo bezpečné je ten úkrok do vnitřní strany. odmlčela jsem se a uvažovala, pak jsem se otočila na Barrase. Zopakujte ten útok... pomalu, řekla jsem mu a když tak udělal tak jsem se otočila zpět na Sandalia. Většinou se dá obrana rozlišit podle toho, jestli vstoupíš do vnitřní nebo vnější strany útoku. Vnější znamená to, že ho chceš vyřídit rychle nebo jenom utéct, každopádně máš volný přístup k jeho zádům a tak dále. Když vstoupíš do vnitřní bude to složitější a komplikovanější. V tomhle případě je to vlastně to částečně kop vpřed a můžeš si vybrat jestli uhneš tam nebo onam... ale když už Barras zvolil vnitřní stranu tak ukážu obranu od tam. pobídla jsem Barrase k útoku a postavila se do bojového postoje s otevřenými dlaněmi, mírně nataženými před středem těla. Když zaútočil uhla jsem mírně do strany a dopředu a místo chycení nohy jsem ji podepřela, takže Barras musel poskakovat. Tady máš spoustu možností... největší sranda je tu nohu prostě vyzvednout vysoko do vzduchu a zatlačit do něj- tak si dá na hubu. Když to uděláš se silou tak udělá poloviční salto a rozbije si hubu.... pozvedla jsem nohu výš takže Barras začal ztrácet rovnováhu. Ale jednodušší je ho mít celou dobu pod kontrolou... řekla jsem a spojila ruce, čímž jsem sevřela Barrasovu nohu v sevření a prostě ji přetočila tak, že napnutá špička by směřoval k nebi. Stáhla jsem lokty k sobě a přitáhla si nohu chodidlem na rameno- čímž jsem mu páčila kotník. Nemusela jsem k němu blízko, držím si ho od těla a teď vlastně klidně můžu telefonovat jeho matce a on by do poslední chvíle nic netušil. snížila jsem prudce těžiště a rozplácla ho tak o zem. Zakončení je libovolné... dodala jsem a Barrase pustila a zívla, čekajíc pro čí techniku se rozhodne.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 18:05

Jak se celkem dalo čekat, Barras se mému útoku ubránil. Poté, co jsem se najedl písku se Kiera pustila do vysvětlování. První část jsem ještě jakžtakž chápal, ale tu druhou… nechápavě jsem na ni koukal. ‚Vnitřní a vnější obrana? Co to…‘ To trvalo alespoň tak dlouho, dokud se Tsuna nerozhodl mi vrátit intuici. Poté jsem si založil ruce na prsou, podepřel si bradu prstem a s přikyvováním poslouchal. „No, Kiero… tvoji taktiku bych určitě zvolil při boji proti jednomu nepříteli. Ale při boji proti více se musím soustředit na víc věcí, takže nestíhám přemýšlet, co bych měl ještě udělat. Což mi dovoluje Barrasova taktika, spolu s tím, že nepřítele hodím na zem.“ Usoudil jsem nakonec a usmál se. „No, díky vám oboum, ale pro dnešek toho už na mě bylo docela dost. Co si takhle najít hotel, zabydlet se a osprchovat se a tak podobně?“ Navrhl jsem, přehodil si ponožky přes rameno a boty si vzal do pravé ruky.

Ludovic Barras - 03. ledna 2014 20:00

Vzhůru do hotelu Když jsem Kieru vyzval, nečekal jsem, že nám tam vysype z rukávu tolik pouček a kritiky. Spíše, že jen pokrčí rameny a bude dál nezaujatě pozorovat. Lhal bych, kdybych nepřiznal, jak mě překvapila, až vyvedla z míry svými znalostmi. Jelikož jsem jí neznal z dřívějška, vinu jsem mohl svádět jedině na Lokiho a pocítil opět jistou zášť. Jestli to bylo v reálu jinak, jsem nehodlal teď zjišťovat. Jak se Kiera zmínila o mém stylu sebeobrany, jen jsem protočil oči a povzdechl si a nechal se sebou dělat, co potřebovala. Skončil jsem v písku na zemi, odkud jsem se znovu zvedl a znovu oprášil uniformu, která začala být stále špinavější a které mi začínalo být líto. Sandalio toho měl pro dnešek dost a to jsme ani pořádně nezačali. S poděkováním Kieře za spolupráci, jsem se pousmál a šel si vzít batoh. “Jak si přeješ. Taky bych si možná raději hodil sprchu a pak nohy na stůl,“ přemýšlel jsem nahlas a doufal, že ten hotel, co jsem viděl, bude mít pokoje s výhledem na oceán. Byl jsem v tu chvíli opravdu náročný. Stejně pomalým krokem jsme se vraceli po promenádě, až jsme narazili na první hotel, o kterém jsme se přesvědčili, že je jako jediný otevřený. Svým vzhledem se nijak neodlišoval od okolních domů, byl stejně úzký a čtyřpatrový a měl zdobenou fasádu, na které pomalu opadávala omítka a dřevěný čtít byl ztrouchnivělý a lak se na něm sotva držel. Uvnitř byl prázdný pult se zvonkem. Samozřejmě někdo z nás na něj ihned zazvonil a mezitím, co přišla obsluha, prohlíželi jsem si interiér. Zachovával si starý ráz, tak ze začátku 20.století. Tapety, obrazy, koberce, křesla a závěsy. Stěny obkládané z půlky tmavým dřevem a schodiště s kovovými kandelábry. Hotel byl cítit jako stará kniha a občas sem zavála i vůně nějakého mýdla. Když se tam zjevil chlapík, celkem slušně oblečen s motýlkem na krku, vyvalil na nás oči a s nadšením se hned začal vyptávat, co si budeme přát, odkud jsme a jak dlouho se hodláme zdržet. “Vzal bych si dva pokoje. Jeden dvoulůžkový, a druhý jednolůžkový, prozatím jen na jednu noc,“ řekl jsem klidně a začal hrabat v batohu. “Jen jednu noc? Není to škoda? Zůstaňte dvě a dám vám snídani zdarma na další ráno,“ začal mě lanařit a já se ohlédl na studenty za mnou, jestli budou souhlasit. Pokud ho dali najevo, nebo jen pokrčili rameny, vzal jsem to. Snídaně nebude k zahození. Vůbec mě překvapilo, že tu nějaká bude. Ale až když jsme dostali klíče s čísly pokojů a začali stoupat nahoru po schodech, spatřil jsem dvoukřídlé dveře do jídelny, ke které musela patřit i ta terasa, co jsme viděli zvenku. Schody ukázkově skřípaly a z koberečků se snad i zaprášilo, když jsme na ně stoupali. Prošli jsme prvním a druhým patrem a skončili ve třetím. Dvoje dveře. Jedny do dvoulůžkového, druhé do jednolůžkového, přesně, jak jsem si přál. “ Sandalio dej bacha na ten náramek, Kiero, nezabij ho. Tak, ať se vám dobře bydlí. Kdyby něco, klepejte,“ kývnul jsem s milým úsměvem ve tváři a zmizel ve svém pokoji.

Anomálie - 03. ledna 2014 20:12

Hotelový pokoj č.5 Po vstupu do hotelového pokoje, jehož štítek nesl číslici pět, vás ovanula ještě intenzivnější vůně mýdla, než jste mohli ucítit dole. Hned vedle vchodu byly napravo dveře další, za kterými se skrývala moderněji zařízená koupelna se sprchovým koutem, toaletou a umyvadlem. U stěny koupelny stála ještě prostorná skříň s připravenými ramínky. Uprostřed pokoje byla manželská postel se dvěma nočními stolky a křesla po stranách. U velkých oken s těžkými blackoutovými závěsy stál dřevěný stůl, na kterém byl položený katalog a nějaké letáky, které lákaly na zdejší atrakce. Smutné na tom bylo, že nejméně polovina už nebyla v provozu, ani tak krásná, jak fotografie lákaly. V pokoji bylo chladno, což měla nejspíš vyřešit elektrická kamna ve stěně naproti posteli, která svým rámováním imitovala krb.

Kiera White - 03. ledna 2014 20:39

Otráveně jsem zívla. Patetické... opice, pronesla jsem a odfrkla si. Pak jsme se vydali do hotelu. Poslouchala jsem celou cestu hudbu a zastavila se až na recepci. Pak ještě po schodech nahoru. Ještě jsem slyšela jak nám Barras dává pokyny a pak nás ponechal samotné na chodbě. Když se odemklo, zamrkala jsem a chvíli sledovala postel. Vsaď se, že to věděl... dloubla jsem do Sandalia a prohlédla si pokoj. Líbí se mi ten starý styl. sedla jsem si do křesla a sundala si košili. Postel jsem ponechávala územím nikoho a čekala, jestli se zeptá kdo spí kde.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 21:28

YMCA! Everybodyyyy! Před hotelem jsem se s jistým odporem obul a otřásl se. Teď když jsem věděl, jak to je cítit, tak mi to bylo i tělesně odporné. Při rozhovoru s recepčním jsem jen pokrčil rameny a vydal se za Barrasem, kde jsem vešel do pokoje. Chvíli jsem zíral na postel. „Jo, myslím, že jo. Spím na podlaze.“ Informoval jsem ji a zul se. „Asi chceš jít do sprchy, co? Zatím běž a špinavé prádlo mi tam někde hoď. Já ho pak vyperu.“ Řekl jsem jí a otevřel okno, načež jsem se opřel o parapet. Výhled byl pěkný.

Kiera White - 03. ledna 2014 22:08

Hned jak se za Barrasem zavřeli dveře, jeho krásná uniforma zmizela a on tam stál se sedřeným, roztrhaným oblečením. Nemluvě o díře na zadku, která tam předtím určitě nebyla. Ušklíbla jsem se a pohlédla na Sandalia. V tom případě si vem deku... já rýmu nechytím. řekla jsem s povytaženým obočím a vydala se do koupelny. Už cestou jsem si prohrábla vlasy a zkopla ze sebe boty, které jsem nechala před koupelnou. Se zamykáním jsem se neobtěžovala a jen oblečení hodila do umyvadla a zkropila ho účinným čistícím kouzlem. Vysprchovala jsem se a umyla si i vlasy. Hned jak jsem vylezla ven začala jsem sama od sebe schnout- nebo spíš voda zmrzla a opadala. Vlasy se zvlnily a naježily a nechtěli za žádnou cenu zplihnout. Prostě trčeli všude možně. Ještě hůř než ty Sandaliovi... Povzdechla jsem si a vzala oblečení nasáklé vodou a vyždímala ho. Pak jsem jen s ručníkem omotaným kolem těla vylezla ven a koukla na Sandalia. Kam to mám pověsit, paní domácí? zeptala jsem se s povytaženým obočím.

Ludovic Barras - 03. ledna 2014 22:12

Hotelový pokoj č.6. Dveře jsem dovřel a ještě u nich chvíli stál a se zavřenýma očima a hlubokým výdechem poslouchal ticho, do kterého se vloudila jen Kieřina tlumená poznámka ohledně manželské postele v jejich pokoji. Já bych nemoh dělat učitele na plnej úvazek, pomyslel jsem si a batoh mi sklouzl z ramene na zem jako zdechlina a s ním kupodivu zmizela zčista jasna i ta krásná uniforma, co mi Kiera vykouzlila. Byl jsem zpátky ve svých roztrhaných kalhotách, které měly o díru víc (Moc vtipné,…), špinavé budě a svetru, co potřeboval vyprat společně se vším, co jsem měl jinak na sobě. Ale děkoval jsem všemohoucímu za to, že jsem to oblečení měl vůbec kde vyprat. Kalhoty si budu muset sehnat nové, což by neměl být problém, protože cestou na pláž jsem na hlavní třídě spatřil nejeden obchod s hadry. “Nakonec z tohohle bude ještě příjemná dovolená,“ protáhl jsem se a aniž bych nějak dlouho prohlížel skromný kamrlík, kterému zde říkali hotelový pokoj, zamířil jsem rovnou do koupelny, kde jsem strávil celou hodinu sprchováním, zpěvem a následně i praním.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 22:39

„Nah, vydržím to bez deky.“ Mávl jsem nad tím rukou a počkal, až se vysprchuje. To, že se vrátila s již čistým oblečením mě ani moc nepřekvapovalo. Kouzla. Ale její vlasy ano. Začal jsem se mírně pochechtávat a po chvíli to přešlo do regulérního smíchu. Kdybych takhle viděl člověka na ulici, asi by mě to moc neoslovilo, ale že to měla Kiera, která měla vždycky tak přísně učesané vlasy… to bylo fascinující. Když jsem se po chvíli uklidnil, utřel jsem si slzu u oka. „Promiň.“ Přisunul jsem židli k iluzi krbu. „Přehoď to přes tohle.“ Odešel jsem do koupelny, zavřel za sebou dveře, shodil oblečení, hodil ho do umyvadla, napustil na něj vodu a zatím se osprchoval. Po pěti minutách sprchování jsem se osušil, omotal kolem pasu ručník a vypral prádlo, které jsem poté pověsil ke zbytku Kieřinina oblečení. „Tak… teď to chce nějaké oblečení na spaní.“ Obrátil jsem se ke Kieře s tázavým pohledem.

Kiera White - 03. ledna 2014 23:06

Protočila jsem oči v sloup. Tohle dělají pořád. Mrchy... řekla jsem s mírně rudým obličejem a pověsila prádlo kam ukázal. Pak jsem si sedla do křesla a čekala. Po chvíli se vyloupl Sandalio jen v ručníku a tak jsem měla možnost si ho poprvé vlastně prohlédnout... prakticky nahého? Povytáhla jsem obočí, sjela ho pohledem a ušklíbla se. Ty máš ručník... já mám... podívala jsem se na sebe a změnila froté ručník v něco co připomínalo huňatou košilku. "Dupačky pro dospělé," našpulila jsem pusu a zívla. Copak?

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 23:15
	Povzdechl jsem si nad jejím krásným kouzlem a založil si ruce na prsou. „Nehodlám spát v ručníku. Ještě mi ho sundáš jak tě znám.“ Opřel jsem se o zeď. „No tak… moc tě prosím… něco na spaní… aspoň trencle…“ Sepjal jsem ruce a sklonil před ní hlavu. Je pravda, že pro mě bylo lehce trapné ji o něco prosit. Ale fakt se mi nechtělo spát jen v ručníku.

Kiera White - 03. ledna 2014 23:31
	Fuj proč bych to dělala? Nechci oslepnout... řekla jsem s povytaženým obočím a mávnutím ruky mu přeměnila ručník na chlupaté trencle. Spokojen, ohnivá bábovko? řekla jsem s nakrčeným nosem. Prosit... to je úroveň. Dnešní mládež má bát drzá a nezkrotná, ne? ušklíbla jsem se a natáhla si nohy.

Sandalio Calisto - 03. ledna 2014 23:43
	„Gracias.“ Ušklíbl jsem se. „Dnešní mládež má ve zvyku si za školou píchat perník. Takže, ne díky.“ Odpověděl jsem a zavřel okno. Poté jsem si vzal z postele jednu z peřin, lehl si před elektrická kamna a přikryl se. „Buenas noches, mi amigo.“ Houkl jsem na Kieru, zývl a zavřel oči.

Kiera White - 04. ledna 2014 00:05
	Suchare... poznamenala jsem a sedla si na postel. Hej... Sandy ještě jednou promiň za ten tvůj zadek... řekla jsem škodolibě a pak se převalila na bok a zavřela oči. Dobrou noc, řekla jsem a zavřela oči. Spánek přišel až po chvíli a díky Lokimu rozpoložení byl dost neklidní. Ze spánku jsem mumlala a převalovala se. V místnosti se ochladilo a já se poněkud paradoxně potila jako šílená.

Anomálie - 04. ledna 2014 01:13

Hotel Mezitím, co se vlastníci pokoje č.5 ukládali k zaslouženému spánku, venku se poměrně rychle setmělo a rozfoukal vítr od rozbouřeného oceánu. Jedna z nevýhod domů na pobřeží byla, jak často byly vystavované takovému větru, který se dostával do škvír mezi dřevěnými fasádami, střechou a okny a ta pak měla tendence se otřásat a šramotit. Stejně tak bylo slyšet meluzínu a občasně i prudké nárazy větru, které div nezatřásly celým pokojem. Hoteliér asi moc dobře věděl, proč vás neubytoval v nejvyšším patře, kde takové počasí musí způsobovat ještě větší randál a průvan. Jako by tu už někdo neměl problém s tím se v klidu vyspat. Aby ale nepříjemností nebylo málo, někdy kolem čtvrté ráno to začalo v kamnech šramotit a praskat, dokonce vylétlo pár jisker, které nakoply Sandaliovu intuici pracující i ve spánku. Co ho probudilo určitě, byla rána, při které se v kamnech blýsklo, a pak přestala hřát úplně. I pro člověka bez intuice to byl jasný signál, že bude lepší se od kamen vzdálit a nahlásit poruchu hotelové službě. Bylo na něm, jestli se jen přesune do postele, kde se pokusí uzurpovat místo vedle KIery, nebo vezme místo jinde na zemi, která byla sama o sobě také dost chladná. Z deště pod okap. Ale postel byla přeci jen pohodlnější a nebolely z ní záda. S ránem se počasí nijak nevylepšilo. Namísto slunečního svitu a modré oblohy jako včera vás uvítala zatažená obloha, mlhavo a ponuro. Do toho stále foukal ten nepříjemný vítr, který jakoby se snažil všechny zahnat zpátky do postele a strávit tam celý den. Zkrátka počasí, které zde na severu zažijete spíš než to, co minulý den. Jediné, co vás mohlo z postele vytáhnout, kromě přítomnosti sebe samotných vedle sebe, byla vidina snídaně.

Sandalio Calisto - 04. ledna 2014 12:14

Vedle toho, že mě celou noc budil vítr, mě ráno vzbudila kamna. Přesněji řečeno jiskry z kamen a jejich následné blísknutí. Ne, že bych nevěřil těm kamnům, ale... nevěřil jsem jim. A kvůli jisté rozlámanosti zad se mi nechtělo spát ani na podlaze. A tak jsem si lehl do postele, co nejdál od Kiery. Opatrně, abych ji nevzbudil jsem se přikryl dekou a prakticky okamžitě usnul. Ráno mě probudilo slunce a vůně snídaně. Vstal jsem a se zívnutím se protáhl. Pak jsem okem zkontroloval jestli je Kiera vzhůru. Pokud ne, vzbudil jsem ji. Pokud ano... „Ještě než začneš kvičet jak jedenáctiletá japonská školačka, ta kamna hrozila vybouchnutím a nehodlal jsem spát na podlaze.“ Zkontroloval jsem, jestli už uschlo oblečení.

Kiera White - 04. ledna 2014 19:41

Sandalio nebyl jediný koho kamna probudila. Střízlivě jsem otevřela oči- stále jsem byla trochu zpocená a těžce dýchala, ale noční můra ustupovala. Chvíli poté co si lehl na druhou postele jsem znovu usnula. Probudila jsem se chvíli před Sandaliem a taky kousek od něj. Zamrkala jsem a pak se znovu uvolnila. "Ječet nehodlám... jen mě udivuje, že jsi spal tak klidně- i když je pravda, že máš tu svou intuici. Jinak přeju dobré ráno," zívla jsem a našla si pohodlnější polohu. Za tenhle hotel Barrase dvakrát zabiju... protože stejně nechcípne, zabručela jsem a protáhla se. Vstávat se mi rozhodně nechtělo... zatím jsem k tomu neměla důvod. Zase takoví hlad jsem neměla a postel byla po dlouhé době hodně vítaná.

Sandalio Calisto - 04. ledna 2014 20:32
	„Intuice děvče, intuice.“ Osvětlil jsem, jakto, že jsem spal tak klidně. „A dobré ráno i tobě... ospalče.“ Pozdravil jsem ji a zívl. Chvíli jsem bojoval s chutí zůstat v posteli a přispat si, ale nehodlal jsem dále mučit Kieru svou přítomností. A tak jsem si prostě vzal suché prádlo ze židle a vydal se do koupelny se převléknout.

Kiera White - 04. ledna 2014 20:40
	Chvíli jsem uvažovala nad tím jak dlouho v té posteli vydrží, ale nebylo to moc dlouho. Poněkud jsem zpanikařila a stáhla ho zpět. Ani nad tím neuvažuj- pak půjdeš na snídani a protože vás tam bude většina tak vám navaří a já utřu hubu. Nikam nejdeš. pustila jsem jeho zápěstí a žuchla zpět na polštář. Bylo na něm jak se zachová.

Sandalio Calisto - 04. ledna 2014 21:00

Už jsem byl na půl cestě ke koupelně, když mě Kiera stáhla zpět do postele. „Co vyvádíš?“ Podíval jsem se vyjeveně na Kieru. Znova jsem se pustil do boje s tím, jestli mám vylézt z postele nebo spát, ale vzhledem k tomu, že mě Kiera požádala abych tu zůstal a už jsem tu i ležel, rozhodl jsem se znova zalézt pod deku. Alespoň jsem se od ní vzdálil co jsem mohl, načež jsem se zachumlal do deky á la testudo.

Kiera White - 04. ledna 2014 21:28

Neodpověděla jsem na jeho částečnou řečnickou otázku a jen ležela dál. Bylo mi příjemné cítit něčí přítomnost aniž by se mě někdo snažil zabít. A navíc tu mít klid a teplou postel. Převalila jsem se na záda a pozorovala spokojeně strop. Po chvíli jsem se podrbala ve vlasech a chvíli uvažovala nad tím jak je na tom asi Loki. Ale pak jsem to vypustila z hlavy a převalila se na bok s mírným úsměvem. Aspoň na chvíli mám klid. Kašlu na Lokiho...

Sandalio Calisto - 04. ledna 2014 21:37

Po chvíli válení se v posteli jsem se začal nudit. Když mě osvítila idea. O Kieře jsem toho moc nevěděl a vzhledem k tomu, že tu teď Barras nebyl, byl dobrý čas to zjistit. Obrátil jsem se napůl k ní. „Kiero...?“ Zeptal jsem se opatrně. „Jak je na tom vlastně tvoje rodina?“ Podívla jsem se na ni. „Nemusíš mi to říkat pokud nechceš.“ Dořekl jsem rychle. Nevypadala moc jako rodinný typ, ale hodilo by se mít menší info.

Kiera White - 04. ledna 2014 22:17

Zvedla jsem hlavu a chvíli na něj tázavě hleděla. Moje rodina? Eh... je to složitější než se zdá... stáhla jsem obočí. Jsme normální rodina... nic víc nic míň... alespoň doufám... nakrčila jsem obočí. Tohle asi není... přímo Lokiho vina, ale prostě jsem... časem přestala... vnímat svoje rodiče jako svoje rodiče. Jsou to pro mě lidé, kteří mě vychovali. Jinak nic. odmlčela jsem se. Vlastně je to trochu děsivé... nakrčila jsem obočí, ale po chvíli se zazubila a podložila si hlavu rukama. Nechtělo se mi ukazovat nějaké slabiny, pokud jsem sama nechtěla... jedna z věcí, kterých se díky Lokimu nezbavím. Ok první otázku máme za sebou... jsem teď na řadě nebo se ptáš dál? zeptala jsem se s povytaženým obočím.

Sandalio Calisto - 04. ledna 2014 22:38

Vážně jsem ji poslouchal. Bylo to... zajímavé. Já jsem k mámě cítil dost silné pouto a jen tak něco ho přerušit nedokázalo. Nehledě na to, že jsme se občas dovedli slušně porvat. „Heh... hádám, že každý měl dětství jiné...“ Pronesl jsem tiše. „Klidně se ptej. Nemám co skrývat.“ Pokrčil jsem rameny. „Jo a ještě jedna věc. Chtěl bych se omluvit jak jsem tě tenkrát zabil.“ Zahnal jsem v duchu protestujícího Tsunu.

Kiera White - 04. ledna 2014 23:14

Aspoň, že to nepochopil úplně. Oddechla jsem si a svraštila čelo, jak jsem uvažovala nad otázkou, ale prvně jsem musela reagovat na tu omluvu. Popravdě to má svoje výhody... například že jsem mentálně o pět let starší... a to je asi tak vše... vlastně to nemá výhody... vlastně mám stále docela chuť ti to vrátit... řekla jsem napůl vážně a vrátila se k uvažování o rodině. Vlastně mám stejnou otázku- ohledně tvojí rodiny... na škole jsi moc nemluvil a vlastně se mi z tebe nechtělo tahat nic osobního před těmi idioty... řekla jsem pomalu a položila si hlavu na stranu.

Sandalio Calisto - 04. ledna 2014 23:32
	Tiše jsem se zasmál. „Vlastně ty dáváš pojmu reinkarnace úplný nový směr.“ Poukázal jsem na to, a když se zeptala na mou rodinu, pokrčil jsem rameny. „Těmi idioty myslíš Barrase?“ Zeptal jsem se akorát s úsměvem. „No, otce jsem nikdy nepoznal, máma mě vychovávala sama. Asi proto s ní mám dost silné pouto.“ Pokrčil jsem rameny a mírně se usmál.

Kiera White - 05. ledna 2014 00:26

Jasně... "reinkarnace" naznačila jsem prsty uvozovky a ušklíbla jsem. Byla jsem mrtvá 5 let... a ani nevím jestli je to reinkarnace- stejné tělo a stejná duše... usmála jsem se a zavrtala se hlouběji pod deku. Já chci teplo... posteskla jsem si otráveně. Nemohla jsem mít víc jak 18 stupňů. Vzhledem k tomu, že jsem předtím byla náchylná na zimu to byl docela paradox... Vlastně mi docela připomíná jednu spolužačku... Tu němku... ušklíbla jsem se a pohlédla ke dveřím, jako by nás mohl náš pan učitel slyšet. Možná jsou příbuzní... řekla jsem šeptem. Stále dobrá rodina.... teď je řada na tobě! prohlásila jsem a opřela se. Chceš se ještě na něco zeptat? Jakmile vstaneš už nebudu odpovídat... do další společné postele, která je v nedohlednu, zamrkala jsem a usmála se.

Sandalio Calisto - 05. ledna 2014 10:13

„Však říkám, nový směr.“ Pokrčil jsem rameny a pozoroval její zimomřivost. „Ach ne. Ledové královně je zima. Co se děje?“ Pousmál jsem se. „Můžu ti to zapálit, jestli chceš.“ Nabídl jsem se a protáhl se. „Nah, už se ti víc nechci hrabat v soukromí.“ Zvedl jsem se, odešel do koupelny, kde jsem se převlékl a vrátil se. Otevřel jsem okno aby se trochu vyvětralo, i za cenu toho, že se vytratí ta trocha tepla. Alespoň to vyžene Kieru z postele.

Kiera White - 05. ledna 2014 19:58

Hungry... feed meeee Závisí na tom, co chceš zapálit... moje pyžamo? Vlasy? Nebo deku? řekla jsem s povytáhlím obočím, ale žádné zapalování se nekonalo a tak jsem se jen převalila na záda a zírala na strop. Technicky vzato nemám žádné soukromí- od té doby co s vámi cestuju, řekla jsem a pokrčila rameny. Sandalio po chvíli vstal. Nebránila jsem tomu i když bych chvíli ještě ležela, ale radši jsem mu dala pokoj- nebyla jsem si totiž jistá, jestli by mi prošel i druhý pokus o stáhnutí do postele. Podrážděně jsem zamručela, když začal větrat, vstala a šla se obléct do koupelny. Vylezla jsem ve své obvyklé košily, tričku se zelenou lebkou, otrhaných džínách a army botách. Snídaněěěěěě! zavelela jsem a ať už Sandalio šel nebo ne tak jsem se vydala do jídelny, které jsem si všimla cestou na pokoj.

Anomálie - 08. ledna 2014 21:40

Hotelová jídelna Už na schodech vás přivítá vůně pečiva, čaje a něčeho neurčitého, co také voní moc dobře, ale nedokážete to zařadit. Dveře do jídelny jsou pootevřené, že stačí jen popostrčit a vidíte celý interiér. Vysoká úzká okna s těžkými závěsy, stejnými jako jsou na pokoji, parkety bez koberců, asi pět párů stolů, namačkaných na sebe tak, že si dokážete představit, jak těsno by tu bylo, kdyby byl hotel plný. Naštěstí jste tu ale sami, jen v jednom rohu sedí hoteliér a čte si noviny. Jakmile vás spatří, vyskočí na nohy a začne vás obsluhovat. “Dobré ráno, tak jak se vám spalo? Bylo vše v pořádku? Dáte si kávu, nebo čaj? A mléko?“ obletuje vás jako pilná včelka, div si nešlápne na ty volné nohavice, které nosí. Na jednom ze stolů je pro vás prostřeno, máte tam vše potřebné, od onoho voňavého pečiva, po máslo, dva druhy sýra, nějaké šunky, marmeládu a pomazánky, najdete i sklenici medu a hoteliér vám ještě podstrčí menu. Podle něj zjistíte, že si můžete objednat i míchaná vajíčka, se slaninou, nebo bez, či samotnou slaninu. Pečivo, které tak vonělo je ve více druzích. Světlé veky, čerstvé topinky, chléb a dokonce i nějaký koláč, nejspíš s tvarohem.

Sandalio Calisto - 17. ledna 2014 23:09
	Pousmál jsem se nad Kieřiným nadšením a vyrazil pomalu za ní. Tam jsem počkal, až se drahý recepční uklidní. "No, všechno v pořádku tak úplně není, víte? Vybuchlo nám topení." Usmál jsem se a lehce rozpačitě jsem se podrbal na vlasech. Poté jsem si sedl ke stolu a namazal si rohlík. Zatím jen máslem. Dle hesla, nejdřív začneme něžně a postupně přitvrdíme.

Anomálie - 19. ledna 2014 10:37

Hotelová jídelna Když Sandalio sdělil hoteliérovi stav topení, ve vteřině v jeho rozjařené tváři vyvstala hrůza, protože se samozřejmě bál o reputaci svého hotelu, který měl už tak pár nedostatků. “Kristepane, tak to byla ta rána, já si myslel, že něco přelétlo přes střechu. Moc se omlouvám, dám to hned do pořádku,“ začal se uklánět a děkovat, že se mu mladík svěřil s tak naléhavým případem. Ještě než odešel, splnil vaše přání, pokud jste nějaké měli a pak už zmizel v chodbě, kde ho bylo slyšet s někým mluvit, podle hlasu starší žena, nejspíš uklízečka. Její kroky následně vedly do patra, což dávalo najevo její příšerné dupání a funění, jak byla při těle. V jídelně jste tedy na nějakou dobu osaměli. Vítr zvenku chvílemi bušil do oken, ze kterých byl jinak široký výhled na pláž. Moře k ránu ustoupilo, takže se pláž zvětšila, ale i tak bylo z dálky vidět, jak je rozbouřené.

Ludovic Barras - 19. ledna 2014 10:57

Pokoj č.6 Ráno mě prve probudily kroky na schodech, podle hlasů, které se mi předtím vloudily do snu a úplně ho obrátily vzhůru nohama, jsem poznal, že se Kiera se Sandaliem odhodlali jít na snídani. Z vyhřáté a měkké postele se mi ale vůbec nechtělo vylézt, takže jsem se jen přetočil na druhý bok a hodil si polštář na hlavu s myšlenkou Bůhví, kdy se budu moct zase takhle prospat. Nevím ani na jak dlouho jsem usnul, ale co mě znovu probudilo, nebyly kroky, ale rachot z vedlejšího pokoje, který až moc nápadně pronikat do protější stěny. Vzpomněl jsem si na tu ránu z noci, která mě vytrhla do stavu naprosté pohotovosti, a probral se. Chvíli jsem poslouchal a jak byly stěny tenké, šlo dobře rozeznat ženský a mužský hlas. Nebyli to ti dva z naší povedené trojice. Jedno byl hoteliér, to druhé nejspíš uklízečka a oba zněli docela naštvaně. Usoudil jsem, že už asi nemá smysl se dál pokoušet o extra spánek a vstal. Oblečení bylo sice víceméně suché, ale nedalo se nosit. Kalhoty byly v bídném stavu a s dírou vzadu navíc ještě ponížené do stavu hadru na vytírání. Neměl jsem na sebe nic a ve slipech a triku jsem na snídani opravdu jít nechtěl. Nezbývalo, než kontaktovat Kieru, aby navrátila lesk mé zašlé garderóbě. Kiero, jak to, že nemám snídani v posteli? zkusil jsem provokativně, abych se ujistil, jestli mě vůbec slyší. Potřebuju zpátky uniformu, pokud možno v celku…a bez děr, dodal jsem a čekal, jestli se ledová královna slituje.

Kiera White - 19. ledna 2014 22:18

Když jsem si sedla, okamžitě jsem pro sebe ukořistila snad půl koláče a vrhla na Sandalia vražedný pohled, kterým jsem dala jasně najevo, že se nehodlám dělit ani o tu druhou polovinu. Nalila jsem si čaj a kápla do něj trochu medu a pak citrón. Při míchání lžičkou se ozval Barras. Heleme se, kdo se probudil... prohodila jsem ledabyle a mírně se usmála, zatím co jsem usrkla a nakrčila čelo, jak byl čaj horký. Ne. řekla jsem v duchu stručně a dál se k tomu nevyjadřovala.

Ludovic Barras - 19. ledna 2014 22:28
	Když jsem zaslechl negativní a velice, velice stručnou odpověď, ani jsem netušil, proč mě to tak zarazilo. Vstala jsi snad špatnou nohou s postele? zkusil jsem to jinak. Chci zpátky aspoň svoje kalhoty. Bez díry. Prosím, hodil jsem je zpátky na postel a odevzdaně se na ně zahleděl. Nehodlal jsem v téhle chvíli opouštět pokoj, dokud nebudu mít něco slušnějšího na sebe.

Kiera White - 19. ledna 2014 22:52
	E-eeeee řekla jsem opět a uďobávala koláč. Jen Loki věděl, jestli jsem odpovídala na jednu otázku, na druhou nebo na obě. Tiše jsem se zasmála, napila se a uvažovala jak dlouho se s ním vydržím o tom dohadovat/ hrát blbou. Samozřejmě, že moc dlouho ne... takže jsem mezitím pátrala v paměti, kde by se dala taková uniforma sehnat skutečná.

Ludovic Barras - 19. ledna 2014 23:03

Zhluboka a se zavřenýma očima jsem si povzdechl a promnul prsty kořen nosu. Kiera dál doslova hrála na stejnou notu. Fajn, chceš mi teda raději jít koupit nový kalhoty? Napadlo mě a samotnému se mi ten nápad tuze zalíbil. Jenomže na druhou stranu to znamenalo trčet v hotelovém pokoji. A to ta snídaně zezdola už byla tak krásně cítit. Ale jestli ano, tak mi sem nahoru přines alespoň kafe a rohlík,…a dám ti výměnou peníze. I na zmrzlinu, začal jsem smlouvat.

Kiera White - 19. ledna 2014 23:45

A chceš k nim i trenky? zatykala jsem mu provokativně a znovu usrkla čaj. Tohle nikam nevedlo... ve finále vyleze na Adama a bude to ještě k tomu všemu moje vina. Velmi hlasitě a v duchu i naživo povzdechla a zvedla se. Jdu na vécko... oznámila jsem nevzrušeně a svižně vyrazila pryč. Stačí, když mi řekneš velikost oblečení i bot. A bez keců, prosím. povzdychla jsem si a jakmile jsem zalezla na toalety tak jsem za sebou zamkla a zhluboka se nadechla kouře. Prvně jsem se zneviditelnila a pak se přemístila zpět na základnu- přesněji řečeno do jejího skladu. Našla jsem uniformy a při hledání správné velikosti je rozházela po okolí. Ještě jsem našla správnou obuv a přemístila se zpět. Nebyl jsem pryč ani sedm minut a už jsem šla směrem k Barrasově pokoji s oblečením v podpaží a botama přes rameno. Bábuško... donáška, zaklepala jsem a povytáhla obočí. Věci jsem schovala za záda a tvářila se jako by nic.

Ludovic Barras - 19. ledna 2014 23:53

Potutelně jsem se usmál, když Kiera nakonec na obchod přistoupila. Alespoň to podle těch otázek vypadalo. Všechno jsem jí poslušně sdělil a čekal, co se bude dít. Netušil jsem co má za lubem, možná jsem to ani nechtěl vědět. Ať už se stalo cokoliv, do desíti minut se ozvalo zaklepání a já přestal nervózně přecházet po hotelovém pokoji a dveře pootevřel, abych za nimi spatřil Kieru. “Výborně, kde to máš?“ změřil jsem si jí pohledem a marně hledal oblečení i a boty, které jsem si objednal. V té chvíli vypadala, že si ze mě zase jen udělá srandu.

Kiera White - 19. ledna 2014 23:58

Na to snad prvně potřebuju peníze, ne? Nejsem Rothschild, řekla jsem a ještě si rýpla A taky jsem se přišla podívat jaký budete mít výraz až se zeptám, jestli tu havajskou košili chcete růžovou nebo neonově zelenou, řekla jsem ze širokým úsměvem a podala mu boty. Zbytek bude něco za něco, dodala jsem a zamávala v dostatečné vzdálenosti od dveří balíčkem s oblečením, který byl bez pochyb uniformou po které tak prahl. Něco za něco nebo havaj.

Ludovic Barras - 20. ledna 2014 00:07

Ne, opravdu jsem nechtěl pomýšlet na to, odkud to oblečení měla, protože už takhle z dálky podle vzhledu nešlo o něco legálně obdrženého. Už podle ty vojenské boty dostatečně provokovaly mou představivost. Bylo to od ní opravdu milé, sehnat mi něco dle mého vkusu. Snad nás to jen nebude stát další problémy. Havaj by přicházela v úvahu snad jen, kdybych si tady chtěl hrát na doopravdového turistu, který zabloudil z jižních pláží na severní. Nechtěl jsem riskovat, že havaj opravdu dostanu a tak jsem se nechal překvapit, co ode mě ta holka bude chtít. “Ano, dám ti peníze na zmrzlinu,“ pokusil jsem se jí odbít a marně chňapnul po balíčku. “Ne? Tak po čem tvá duše touží?“ přestal jsem se natahovat a pozvedl obočí.

Kiera White - 20. ledna 2014 17:12

Chvíli jsem uvažovala a přitom stále držela oblečení v bezpečné vzdálenosti od něj. Mohla jsem si tedy o něco říct... teď ještě o co? Zmrzlinu jsem si mohla ukrást... oblečení... vybavení. Vlastně jsem od něj nic hmatatelného nepotřebovala. A o důvěru požádat nemůžu... Po chvíli jsem si to urovnala v hlavě a pohlédla na něj. Peníze nechci... jen... na chvíli jsem se odmlčela. Všichni víme, že v tomhle stavu nebudu moc dlouho. Až se Loki vrátí tak budu zase zlá nevypočitatelná mrcha. Takže jediné co chci je, aby jsi mě zastavil, když to přeženu. A hlavně se se mnou moc neser. Protože já s tebou taky ne. To je asi tak vše... řekla jsem a šoupla mu balíček do ruky. Jsme v jídelně... tak se tam doprav co nejdřív nebo na tebe nic nezbude, otočila jsem na podpatku a spěšně se vydala do jídelny doufajíc, že mi mezitím Sandalio nesnědl celý koláč.

Sandalio Calisto - 20. ledna 2014 18:08

Pousmál jsem se a nechal ji odejít. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych jí snědl koláč. 'Nah, být tebou to nedělám.' Upozornil mě Tsuna. 'Však já vím...' Ovšem... chtělo se mi něco udělat. Ráno byla překvapivě citlivá a to mi k ní nesedělo. Upřímně... jsem si jí byl teď ještě méně jistý, než když byla ve svém jízlivém módu. A tak jsem se rozhodl udělat menší testík na její toleranci. Schoval jsem si tedy koláč za sebe, tak aby ho neviděla až přijde. 'Ten koláč byl výborný, Kiero.' Poslal jsem jí myšlenku a sám se začal ďoubat párátkem v zubech, s nohou ležérně položenou přes druhou.

Kiera White - 20. ledna 2014 18:44
	Někdy v půli cesty do jídelny se ozval Sandalio. Zamrkala jsem a stáhla obočí. Ty jeden mrňavej... přidala jsem do kroku a během chvíle se ocitla v jídelně. Přešla jsem místnost a se založenýma rukama na prsou sledovala Sandalia. Pak jsem si jen povzdechla. Jako by mi to ten koláč vrátilo... zabručela jsem a praštila hlavou o stůl, abych aspoň částečně vybila ten hlad z hlavy.

Sandalio Calisto - 20. ledna 2014 18:59
	Očekával jsem hodně věcí. Výbuch vzteku, křik a ironii. Co jsem u ní nečekal bylo to co udělala. Logické uvažování. Sice mi Kiera a logika nešly dohromady, ale něco se u ní změnilo. Dal jsem jí před hlavu koláč. "Zvláštní... týden zpět a pravděpodobně by po tomhle lokále zbyla jen díra v zemi..." Zapřemýšlel jsem nahlas a usmál se na ni.

Ludovic Barras - 20. ledna 2014 19:14

Na mou otázku chvíli mlčela. Nevěděl jsem, jestli to dělá naschvál, nebo se opravdu rozmýšlí. Když pak to přání vyřkla, došlo mi, že sranda šla tak nějak stranou. To přání mě překvapilo a stejně tak jsem zareagoval. “Heh,… jak si přeješ,“ odpověděl jsem přesto tak nějak automaticky a v duchu prohodil něco o tom, jestli nebyla lepší ta havajská košile. To množství zodpovědnosti, které na mě tímto svým přáním hodila bylo až nepříjemně velké. Vzal jsem si od ní balíček s oblečením a poděkoval s tím, že za chvíli přijdu dolů. Dveře jsem za sebou zase zavřel a vysypal obsah balíčku na postel. Ona je to fakt uniforma,… A nevypadá špatně,“ vloudil se mi pod knír úsměv a začal si ji oblékat. Jediné zrcadlo bylo v koupelně a ani jsem se v něm neviděl celý, čehož jsem litoval. Po dobrých třech minutách upravování a obdivování se jsem se donutil přestat, a konečně se odebrat dolů do jídelny na snídani. Našel jsem tam Sandalia, jak provokuje Kieru. “No koukám, že se jinak nic nezměnilo, dobré dopoledne“ kývl jsem na Sandalia a přejel pohledem po širokém výběru snídaňového menu. Od každého jsem si vzal trochu a pak si sedl k vedlejšímu stolu, trochu blíže oknu. “Až budu příště vybírat hotel, připomeňte mi nejdřív zkontrolovat jeho stav,“ prohodil jsem tišeji a nalil si čaj z konvice. “Hádám, že jste se z toho rámusu moc nevyspali,…“

Kiera White - 20. ledna 2014 21:09

Kousek od hlavy mi zavoněl koláč. Zvedla jsem hlavu a mile se usmála. Tak to nejsi zas taková mrcha. Nedržel tě náhodou někdo zkrátka? zeptala jsem se s povytaženým obočím a vzala si jeden kousek a zbytek přistrčila k němu, aby si když tak vzal. Po chvíle klidu se tu objevil Barras, v nové uniformě. No nesluší to našemu chlapečkovi? Hned vypadá vyspěleji... mužně. Až na ten falešný knír- tím to přehnal. ušklíbla jsem se a sledovala jak si od nás odsedl. Já spala jako zabitá... pak se do postele přistěhoval nějaký objekt vydávající tělesné teplo... řekla jsem s úšklebkem a nalila si další hrnek čaje. Co budeme dělat teď? zeptala jsem se a natáhla se pro cukřenku.

Sandalio Calisto - 21. ledna 2014 20:51

"Možná... trochu." Zasmál jsem se a plynule jí vrátil onen koláč. Neměl jsem hlad. Po chvíli se objevil Barras v překvapivě nové uniformě. Bylo celkem jasné, co nahoře řešily. "Jo jo. Ještě chvíli a budeme ho moci pustit na ples." Odpověděl jsem s úsměvem Kieře a otočil se k Barrasovi. "Nemluv o mě jako o topení." Sykl jsem ještě na Kieru. "Spal jsem celkem v pohodě, než vybuchlo topení a byl jsem nucen se přesunout do postele." Udělal jsem pár gest, přehnaně naznačujících můj odpor k tomuto činu. "Ale není to špatný hotel. Na to, že jsme poměrně daleko od Metropole je velmi slušný. Plus je správce velmi příjemný člověk."

Ludovic Barras - 21. ledna 2014 22:21

Nechal jsem ty dva dovtipkovat na můj účet a ochutnal marmeládu, co jsem si ledabyle natřel na chleba. Nebyla vůbec špatná, ale o jejím původu bych možná měl být trochu konsternovaný. Usrkl jsem k tomu teplý zelený čaj a vrátil pozornost na Sandalia s Kierou. “Ah tak proto vám ti dva okupují pokoj,“ došla mi ta celá příhoda, jak kdyby mi Sandalio předal poslední díl skládačky Záhadná rána uprostřed noci. Správce opravdu byl člověk starostlivý, vždyť nám připravil tak krásnou a výbornou snídani, až by byla škoda tu to jídlo nechat. “Co teď? Přeci užívat si prááázdnin, co jsi myslela?“ protáhl jsem se a spokojeně usmál, takže bylo jasné, že to nemyslím vážně. Pak jsem se nahnul blíž k nim a ztišil hlas. “Bohužel si nemůžeme dovolit pokoušet štěstěnu moc dlouho, dal bych nám maximálně ještě jeden den a pak bychom se zase hnuli z místa. A nenápadně to stočili do Metropole. Oklikou,“ pozvedl jsem mírně obočí a zase se opřel, abych zase usrkl trochu čaje z hrnečku. Než mohli oba jakkoliv zareagovat, začal se ozývat hlas majitele hotelu z chodby. “Tak, topení je spravené, ještě jednou děkuji mladý muži, že jste mě na něj upozornil. A opět se omlouvám za takovou nepříjemnost,“ přešel až do jídelny a stanul u našich stolů. “V případě, že se rozhodnete zůstat ještě jednu noc, slibuji, že se žádná taková nepříjemnost už opakovat nebude,“ začal nás lanařit na další noc v téhle romantické barabizně z minulosti a stočil pohled na mě. “Vám se doufám nic podobného nepřihodilo,“ zarazil se, když uviděl mojí uniformu, ale na nic se neptal. “Ne, vše bylo v pořádku,“ odbyl jsem ho rychle. V jeho tváři zůstával ten samý výraz plný naděje. Jen čekal, až budu souhlasit a vyplazím další peníze, které tenhle hotel tolik potřeboval. Za normálních okolností bych s tím souhlasil, ale teď, když se naše peněžní zásoby tenčily a já nechtěl, aby Kiera tak poctivého muže jen odbyla iluzí, jsem musel odmítnout. “To rád slyším. Pokud se rozhodnete ve městě ještě zůstat, doporučil bych vám navštívit útesy na druhé straně pláže a historické centrum a městské muzeum,“ poukázal na ony brožurky, když najednou jednu z nich vzal a schoval. “Majáku budete muset bohužel oželet, ten byl před pár dny pro veřejnost uzavřen,“ znejistil. “To je škoda, odtamtud by byl krásný výhled. Údržba?“ prohodil jsem naoko zklamaně a otázka byla spíše řečnická. V té chvíli zmizel úsměv z jeho tváře a nejistě se na ně zadíval. Opětoval jsem mu ten pohled a kývl hlavou, aby mi podal vysvětlení. “M-myslel jsem,…tedy chci říct, že,“ blekotal a asi mu dělalo problém najít ta správná slova. Až mi přišlo, že bych podle něj měl vědět, o co se jedná. “Tak co? Opravy, nová expozice,… nebo tam snad straší?“ začal jsem vyjmenovávat případy, co mě napadly. U toho posledního mě hoteliér přerušil a zvedl ukazováček a rozesmál se. “No ovšem! Nebylo by to úžasné? Taková atrakce, haha! To by přilákalo tolik turistů, haha!“ Jeho smích byl lehce hysterický. Náhle zvážněl a zopakoval, že vstup je zakázán a že se k němu nemáme přibližovat. Aniž by osvětlil ten pravý důvod. Začal mě trochu děsit, takže jsem se přestal vyptávat a poděkoval. Muž nám pak popřál krásný zbytek dne, ujistil nás, že kdybychom si to rozmysleli, můžeme se kdykoliv vrátit a nechal nás zase konečně o samotě. Z místa, kde jsem seděl, byl na maják celkem pěkný výhled. Takhle z dálky vypadal jako každý jiný opuštěný maják. Ani světlo v něm nesvítilo. Což mě vracelo zpátky k otázce, proč je zavřený, když podle hoteliéra byl ještě před týdnem v provozu. Nasadil mi pěkného brouka do hlavy. A nejspíš jsem nebyl jediný, na koho ta scénka udělala dojem.

Kiera White - 22. ledna 2014 22:06

Jen jsem pozvedla oči v sloup nebeský a dál to nekomentovala. Po chvíli přišel majitel a zabránil nám tak v tom, abychom kuli pikle dál. Místo toho začal Barrase šťourat do dalšího dne v hotelu a bla bla bla bla bla... jedla jsem zbytek koláče, který Sandy odmítl a poslouchala tak napůl ucha, když se omylem zmínil o nějakém hotelu. Mnula jsem si ruce jako moucha nad kusem masa a čekala až odejde. Pak jsem usrkla čaj a stále si držela onen podezřelí pohled, který nevěstil nic dobrého. V tom majáku straší. Na to nemusím být odborník na lež, abych to poznala... řekla jsem a zamnula si ruce. Když tu můžeme zůstat ještě jeden den... a nespíme tady... nadhodila jsem opatrně a nevinně zamrkala. Nemohli bychom přespat v majáku? Bude švanda a navíc... jestli tam opravdu straší tak ne kvůli duchům... ale možná kvůli nějaké mňami anomálii... třeba tam bude Hannibal Lecter... nebo Batman, řekla jsem a zamrkala na Ludvu.

Sandalio Calisto - 25. ledna 2014 12:42

Se zájmem jsem poslouchal rozhovor Barrase a hoteliéra. Když odešel, povzdechl jsem si. „Sice tam pravděpodobně budou pouze lítat kameny, ale jak vás dva znám… kdy vyrážíme?“ Protáhl jsem si krk a podíval se na oba. Kdybychom nevyrazili, Kiera by nás s tím otravovala zbytek naší společné cesty a s největší pravděpodobností by se tam vydala sama. A já bych nad ní měl raději dohled. Jen tak pro jistotu, že by se Lokimu nelíbilo, že si jeho hračka dělá, co chce. I když jsem musel uznat, že když je pryč, tak je Kiera celkem fajn. V mezích možností. „Kdo to je vlastně ten Batman a Hannibal Lecter?“ Obrátil jsem se na ní s pozdviženým obočím, protože o těhlech jsem v životě neslyšel.

Ludovic Barras - 27. ledna 2014 08:55

Maják Bylo skoro zbytečné se těch dvou ptát, jestli se jim chce zahrát si na rebely a porušit zákon. Člověk by si pomyslel, že spíše uvítají chvíli klidu a nějakou klidnou procházku po městě, ale kdepak. Kiera zněla, že výpravu do majáku povede a ještě se nám postará o nocleh. Že bych chtěl vyměnit pohodlnou postel za noc strávenou v muzeu a přespat někde na zemi, navíc ještě bez záruky klidného spánku, se mojí minulou nocí rozmazlené náladě moc nezamlouvalo. Na druhou stranu, pokud se tam opravdu anomálie vyskytuje, velice nerad bych o ni přišel jenom kvůli vlastní lenosti. “Nebo tam taky nemusí být nic. Anomálie jsou ve více případech nestálé. Šance, že narazíme na něco aktivního je malá. Ale samozřejmě, jak chcete,… podíváme se tam,“ povzdechl jsem si rezignovaně, ač v duchu jsem se začal těšit jak malý kluk. Trochu mě uklidňoval fakt, že by nás nemuseli přistihnout při vloupání hned a mohli brát ohledy na důvod mojí návštěvy, co jsem jim namluvil. Uvidíme, jak se zachovají… “Sbalíme věci a do hodiny vyrazíme,“ rozhodl jsem vzhledem k tomu, že snídaně byla stále nedojedená a já si chtěl ještě užít klidného rána. Jestli ti dva zůstali, nebo odešli nahoru, aby našli pokoj v uklizeném stavu s rozebraným topením, mi bylo celkem jedno. V klidu jsem dosnídal, dopil druhý hrnek čaje a pak si sám šel sbalit svých pět švestek do batohu. Staré hadry jsem do něj naházel, místa v něm bylo dost, jen jsem si přes uniformu ještě hodil starou bundu, která po vyprání nevypadala až na pár zašitých děr tak hrozně. Přesně jak jsem řekl, tak jsem učinil. Za hodinu jsme vyšli od hotelu dál po pobřeží směrem k majáku na kopci. Přístup k němu byl lehce namáhavý. Úzké uličky, schody, prudce stoupající na útes a v poslední části i malý můstek. Kdyby hranice města nekončily tak blízko majáku, určitě k němu kdysi byl přístup i z druhé strany. Mnohem méně namáhavý a s lepším výhledem. I když o výhledu se nedalo stejně moc mluvit, protože město stále tak nějak leželo v mlze a ta se ne a ne zvednout. Severštější počasí už být nemohlo. Architektura majáku nebyla nijak výjimečná. Opravami musel projít naposledy tak před 30 lety, protože místy opadávala omítka a červené pruhy kolem dokola byly vybledlé a špinavé. Zdejší podnebí mu očividně dávalo hodně zabrat. Ale i tak si zachovával duch místa a dodával na zdejší atmosféře zapomenutého města o něco víc. Přístupovou cestu lemovaly lavičky a vyhlídky s pár tabulemi, jen těžko čitelnými. “Tak co, ještě se vám tam chce?“ pozastavil jsem se, dokud jsme měli na maják výhled z větší dálky. Tady nahoře to docela dost foukalo. A vítr to byl studený a od moře slaný, takže zanechával na rtech příznačnou chuť. Než jsme ale mohli vstoupit do areálu, museli jsme podejít závoru, na které bylo jasně psáno, že je objekt uzavřen. Nechal jsem ty dva projít první, jestli si troufli. Vypadalo to spíš, že jim dávám přednost, ale popravdě jsem nechtěl mít vstup do areálu na svědomí, že to byl můj nápad. odkaz

Kiera White - 28. ledna 2014 19:47

Zavrtěla jsem se jako pětileté děcko a začala se culit, div jsem nezačala skandovat: Bude výlet! Bude výlet! Bude výlet! Bude výlet! Místo toho jsem se otočila na Sandalia. Mnoooo obojí jsou hodně staré věci. Já osobně o nich vím od dědečka. Ale jen z vyprávění... Hannibal byl masový vrah, kanibal a filosof. No a Batman... superhrdina z komiksu, pokrčila jsem rameny, jako by se jednalo o samozřejmost a pak se vydala na toulavou cestu po hotelu, abych nějak zabila tu nepotřebnou hodinu volného času. Pak jsem se pomalu vydala zpět a se sluchátky v uších vyrazila za ostatními. Šli jsme potichu a docela svižně. Když jsme dorazili k majáku jen jsem natočila hlavu na stranu a vytáhla sluchátka. Mno... poseroutkové můžou jít do hotelu a nechat si u hlavy bouchnout topení, řekla jsem stručně, vykopla závoru a chůzí hodné krále prošla přes její zbytky. Podlézat se mi rozhodně nechtělo. Zívla jsem a rozhlédla se kolem. Vypadalo to tu jako z nějakého starého hororu...

Sandalio Calisto - 31. ledna 2014 13:39

Povzdechl jsem si. Kiera, i když podle jejích slov byla o pět let starší než já, se někdy chovala jak jedenáctiletá školačka. Ale pořád lepší, než když běhala kolem a pobíjela všechno, co se hýblo. Někdy jsem si říkal, co by na to řekl Loki. A z nějakého důvodu jsem se téměř těšil, až se vrátí. Bylo to zvláštní, ale potřeboval jsem někomu nakopat zadek. Na její vysvětlení jsem zamyšleně přikývl. „Roztomilé.“ Pousmál jsem se a tu hodinu strávil v jídelně, spíše rozjímáním a užíváním si výhledu. Poté jsem tedy vyrazil. Prsten jsem si nasadil na prst, jen tak pro jistotu. Člověk nemohl tušit, co na nás čeká v tom majáku. I když to pravděpodobně nic nebylo. U majáku jsem se ušklíbl na Kieřinu poznámku. „No, tady topení asi ani nebude. Safe.“ Prošel jsem za ní a rozhlédl se kolem. Bylo to tu… zajímavé. Jen jsem čekal, kdy se objeví chlápek a bude po nás chtít vstupné.

Ludovic Barras - 01. února 2014 11:29

Maják Zdrženlivě jsem se pousmál nad tím, co Kiera provedla závoře a pak jsem si povzdechl. Jestli to takhle bude pokračovat, z majáku ani z nás nic nezbyde. Když jsme měli první přestupek za sebou, čekalo nás udělat další. Dveře do majáku byly samozřejmě zapečetěné (překvapivě kovovými zábranami) a nejméně tři nápisy na nich dávaly jasně najevo, že dovnitř je vstup zakázán. Moje staré já mi říkalo, abych se ihned obrátil a odtáhl studenty pryč a raději s nimi zašel na zmrzlinu, než se mermomocí pokoušel porušovat zákon a ještě riskovat jejich životy v nějakém polorozpadlém majáku. Přistoupil jsem ke dveřím a párkrát s nimi zacloumal. Klika mi div nezůstala v ruce, jak nebezpečně zachrastila. No těbůh… Otočil jsem se zpátky na ty dva a s povzdechem prohlásil: “No, určitě bude existovat způsob, jak se dostat dovnitř aniž bychom museli používat násilí, že?“ pohlédl jsem při tom významně na Kieru a čekal, s čím ti dva přijdou, než ty dveře budeme muset opravdu vyrazit. Chtěl jsem jim dát trochu prostoru pro improvizaci.

Kiera White - 09. února 2014 17:59
	Pozorovala jsem jak ten chytrolín cloumá klikou a jen potichu trpěla. Jistěže ano. Tady Sandy je mistr v tiché práci, ne? otočila jsem se na řečeného s povytaženým obočím. Prosím! Já se ráda poučím, řekla jsem a s lehkým škádlivým úsměvem se opřela o stěnu majáku. Prohlížela jsem si nečinně nehty a u toho občas věnovala okolí zářiví úsměv.

Sandalio Calisto - 09. února 2014 19:21

Se zájmem jsem pozoroval železné zábrany a Barrase, snažícího se přes ně dostat. "Nechci vypadat jako smartass, ale tohle jen tak nepůjde." Upozornil jsem mírně a celé to obhlédnul. "No... jestliže je naše teorie správná a to strašení způsobují anomálie, tak by nemělo drahé vojáky vyvést z míru, když se tu jedna zase projeví. V tom případě by se mohla Kiera," opřel jsem se o rameno zmíněné. "přeměnit v něco malého a roztomilého a výjimečně ne proto, aby si vylepšila vizáž, ale aby se snáze dostala dovnitř a se svou chytrou hlavinkou" poplácal jsem ji po hlavě. "přijít na to, jak nás dostat dovnitř." Dokončil jsem svůj plán a mile se usmál na Kieru.

Ludovic Barras - 09. února 2014 19:39

Maják Založil jsem si ruce na prsou a se zadumaným výrazem oba dva vyslechl. Sandalio měl výborný nápad všechno hodit na Kieru a spoléhat na to, že její proměna nezpůsobí takový rozruch. Mně se ten nápad také zamlouval, protože to bylo nejspíš jediné východisko. A takový malý ústupek si můžeme dovolit. Chtěl jsem sice radar schovat na později, ale když už máme potvrzovat naši hypotézu s anomáliemi, bude lepší začít s výzkumem už přede dveřmi. “Bod,“ kývl jsem na Sandalia a otočil se na Kieru. “Tedy v případě, že Kiera souhlasí,…“ Pozvedl jsem obočí a když souhlasila, rychle jsem z batohu vytáhl radar a zapnul ho. Párkrát jsem s ním zakroužil u dveří a chytl první slabé signály ještě před tím, než se Kiera stihla proměnit.

Anomálie - 09. února 2014 19:55

Maják Dveře byly sice staré a lak na nich rozpraskaný, ale děr by na nich člověk moc nenašel. Z tohoto ohledu byly celkem udržované. Dokonce ani kovové pečetě je nezničily. Aby člověk našel nějaký vchod, musel se trochu rozejít, tedy spíše rozletět. Maják měl nejméně 4 patra, každé z nich jedno malé okénko. Jen dole v přízemí byly dvě. Druhé, otočené směrem k oceánu, bylo prasklé a šlo v něm najít malý otvor, který vypadal, jako když nějaký chuligán prohodil sklem kus kamene. Za tímto oknem se nacházela první místnost a to samotného muzea. Takže už skrze okénko bylo vidět vitríny a nápisové tabulky. Stejně tak malý pult, který sloužil jako pokladna.

Kiera White - 09. února 2014 22:22

Protočila jsem oči v sloup. Vždycky řeknou Kieře, protože ta je holka pro všechno, bručím si pod vousy a proměním se jedním skokem v sokola a vyletím nahoru. Chvíli jsem kroužila kolem majáku a hledala nějaký otvor, kterým bych se mohla dostat dovnitř. Vyletěla jsem lenošně až nahoru a pak zase dolů, až jsem uviděla rozbité okno v přízemí. Ještě jednou jsem znuděně a zároveň provokativně obletěla maják a pak poodletěla od okna v přízemí a střemhlav se vrhla vpřed. Za letu jsem se přeměnila v černého hada a proletěla malým okénkem jako šipka. Před dopadem jsem se přeměnila zpět na člověka a trochu nemotorně se zamotala při dopadu a zamávala rukama, abych vůbec udržela rovnováhu. Motala se mi hlava. Pomalu jsem si čupla a čekala až mě přejde pocit houpavé podlahy. Pak jsem se pomalu zvedla a vydala se ke vchodu.

Anomálie - 09. února 2014 22:55

Maják Uvnitř to smrdělo starým nábytkem a ze země se při Kieřině chůzi zvedal prach a zanechávala za sebou stopy. Kdyby tam bylo více světla, asi by rozeznala i stopy někoho jiného, již zakryté slabší vrstvou prachu. Vedly po schodech nahoru a dotyčný nejspíš hrozně šoupal nohama, protože byly protáhlé. A menší velikosti. Tohle všechno bylo ale teď nejspíš vedlejší. Venku čekali chlapci na to, až jim někdo otevře zapečetěné dveře. Ty šly zevnitř otevřít stejně špatně, jako zvenku. A nebylo to jenom tím, že byly zamčené a náhradní klíček byl schovaný někde ve skříni u pokladny. Pečetě držely dobře a nedaly se sundat jinak, než hrubým vyrváním ze dřeva, což zvenku zkoumal i Barras. Co se nenápadného vchodu týče, dveře tedy moc nepřicházely v úvahu. Za to okna byla nezajištěná a zevnitř bez problému šla otevřít, snad jen s hlasitým zaskřípáním.

Kiera White - 10. února 2014 17:20

Nakrčila jsem nos a lenivě se vydala ke dveřím. Smrdělo to tu... a byla tu tma. Ale na to, abych vytvořila světlo jsem neměla chuť a nechtěla jsem plýtvat energií. Přeměna ze zvířete na zvíře... byla vyčerpávající. Přišla jsem ke dveřím a chvíli na ně zírala. Tudy to nepůjde... pokrčila jsem rameny a šourala se ke dveřím. Chvíli jsem na ně zírala jako na zjevení a pak se pomalu vydala k oknům a hledala to, které bylo nejlépe přístupné a na pevnině a otevřela ho. "Nebudu spouštět vlasy... ale polezte nahoru statní jinochové, ať už to mám za sebou, otevřela jsem jsem ho dokořán a ignorovala skřípání, které se mi vrtalo v mozku. Pak jsem se sama vydala na obhlídku okolí a cestou vydechla kouř, abych mohla trochu nabrat síly.

Sandalio Calisto - 10. února 2014 17:42
	Po chvíli se otevřelo okno. "Statní jinochové? Co přesně to znamená?" Zvedl jsem obočí a vlezl dovnitř oknem, načež jsem se vydal na svůj vlastní průzkum. "Feliz navidad~" Začal jsem si spokojeně broukat. "Proč jsme vlastně tady?" Obrátil jsem se na oba. Nejdřív mě hnala zvědavost, ale zjevně tu nic nebylo.

Ludovic Barras - 10. února 2014 18:56

Maják Sledoval jsem jak Kiera krouží kolem majáku a pak najednou zmizela a nám nezbylo, než čekat, jak si nadále povede. Zůstal jsem stát u dveří a zkoumal, jak jsou petlice silné a jak moc s nimi nepůjde hnout. Radar mezitím tichým pípáním dával najevo, že zachytává signál anomálií vycházejících zevnitř majáku. Ztlumil jsem ho a schoval do kapsy. Po chvíli se ozvala naše princezna a vyzvala nás, abychom se do majáku vplížili oknem. “To myslí tebe, princi, tak lezte, váš věrný oř je hned za vámi,“ prohodil jsem na Sandaliovu poznámku a počkal, až proleze oknem jako první. Než jsem se do okna vyhoupl i já, ještě jsem se rozhlédl po okolí, jestli nás někdo nesleduje. Protože přesně v té chvíli, kdy jsme konali další přestupek, se mě zmocnil pocit, že mi záda propalují něčí oči. Uvnitř jsem se oprášil a znovu vyndal radar z kapsy. Nechal ho ztlumený a prošel s ním po celé místnosti, až jsem se zastavil u schodů. Natáhl jsem ruku výš a signál zesílil. Sandaliovi a Kieře jsem naznačil, aby se ztišili. Je to nahoře,… řekl jsem v duchu a potichu se rozešel po schodech. Při nějakém třetím kroku se rozvrzaly. A to všem pod nohama. To něco, co bylo nahoře, se očividně leklo a s dusotem se přemístilo jinam. V dalším patře ale byla místnost liduprázdná. Jen další vitríny a krásný výhled z oken na oceán a krajinu na druhé straně. Signál na radaru sílil.

Kiera White - 11. února 2014 11:08

Die sonne Pozorovala jsem jak Sandy začal šplhat nahoru a na jeho otázku mu odpověděla, až když vylezl na parapet. Hrubá urážka na cti. Značně archaická, pokrčila jsem rameny. Byla lež jak věž a bylo to vidět, nejen díky tónu, ale i škádlivému úsměvu. Pak jsem obrátila svoji pozornost zpět na Barrase a jeho radar. Nakrčila jsem nos. Takže tu přeci jen něco bylo... následovala jsem našeho učitele do dalšího patra a když začala vrzat prkna jen jsem se otočila na Sandalia. I přes přítmí, které tu panovalo bylo vidět, že kůže dostala zdravější nádech, takže tmavší kruhy kolem očí a modré žíly už nebyli prakticky vidět. Přesně kvůli tomuhle. Je tu anomálie... a bude to zajímavá anomálie. Možná si tentokrát promluvíš s někým zajímavým ty, řekla jsem v duchu pouze jemu. Pak jsem s otočila a pokračovala v cestě. V dalším patře jsem se rozhlédla a přihlížela si jednotlivé vitríny, dokud se nezavelelo k další chůzi do schodů. Oproti Thanatosovi je to docela plaché... nebo opatrné. Každopádně... zvíře které je zahnáno do kouta je schopné všeho, řekla jsem potichu a lehce se nadchla kouře.

Sandalio Calisto - 11. února 2014 13:17

Když mi Kiera odpověděla, podezřívavě jsem ji přejel pohledem. Intuice mi říkala, že kecá, ale koneckonců to byla její věc. A mně se v tom hrabat nechtělo. Lehce mě zarazilo, že vypadá zdravěji, ale do toho mi taky nic nebylo a ani mě to nezajímalo. 'Pro mě za mě ať si třeba vezme masku klauna.' Vydal jsem se za Barrasem. Pokud to nebude generál Franco, tak se naštvu. Odpověděl jsem Kieře. "Jenže pokud je zahnané do kouta, tak už většinou nemá proč bojovat." Znova jsem odpověděl Kieře, tentokrát nahlas.

Ludovic Barras - 11. února 2014 13:40

Maják Adrenalin ve mně začal stoupat s každým dalším patrem, co jsme vystoupali. O to víc, když jsme slyšeli další dusot nohou, dokonce s uklouznutím, následným nárazem a tichým vysokým vyjeknutím. Ať už tam nahoře bylo cokoliv, tak to z nás mělo strach ještě větší, než my bychom měli mít z toho. Ale pokud se to neodhodlá vyskočit z okna, nebo se dostat na střechu majáku, nejspíš nám bude muset čelit. U schodů třetího patra se začalo ozývat tiché vzlykání. Podle výšky hlasu to nebyl dospělý člověk. Krátce jsem se ohlédl na Kieru se Sandaliem a pokynul hlavou, že jdeme dál.

Anomálie - 11. února 2014 13:41

Poslední patro majáku V posledním patře byla místnost se třemi skříňovými a jednou stolní vitrínou. Přesně pod tou se krčilo něco malého, chvějícího se a stočeného do klubíčka. Vydávalo to tiché sténavé zvuky a zalykalo se. Při bližším pohledu to vypadalo na dlouhovlasé dítě v tmavě fialové bundě, podle špinavých růžovo-bílých bot a vysokého hlásku na malé děvčátko. Na zlomek vteřiny otočila hlavu, aby se na příchozí trojici podívala, což jí očividně ohromně vyděsilo. Byla to černoška. A oči měla zalité slzami. Co nebylo vidět, protože k nim byla bokem, bylo její zranění, na které v myšlenkách upozornil Barras. Sandalio mohl cítit, jak jeho intuice říká, aby se od toho stvoření držel dál. Ale pohled na malé zraněné dítě, které očividně potřebuje pomoc, ho nutil konat opačně. Na zemi mezi příchozími a děvčátkem leželo pár převržených historických kovových lamp, které vypadly ze stojanu u stěny. Každý si mohl domyslet, jak ke zranění došlo. Lampy byly rozkutálené po celé podlaze a z některých vypadly střepy.

Sandalio Calisto - 11. února 2014 19:22

"Ono to brečí." Poznamenal jsem s jistou dávkou zklamání. Rozhodně to nevypadalo jako něco, s čím bych se měl chtít setkat. A už vůbec ne jako Franco. 'Na druhou stranu, Bůh ví, jak vypadal za jeho dětských let.' Mírně jsem se ušklíbl a pokračoval jsem v chůzi. Když se nám povedlo dostat se až do posledního patra, našli jsme malé děvče. Hezky schované pod vitrínou. Už jsem se otočil na Barrase a tím vlastně i k odchodu. "Vidíte? Nic to ne-" V tom mě začala pobíhat intuice jak šílená. "Hmph." Otočil jsem se zpět k dítěti. "Vy dva tu počkejte." Informoval jsem je a započal chůzi k dítěti. Zastavil jsem se dva metry od něj. Dost daleko na to, abych se stihl vyhnout jak fyzickému, tak psychickému útoku. Dřepl jsem si a podíval se děvčeti do očí. "Hej pověz... co jsi zač, fracku? Jen tak někdo mi takhle intuici nezapne."

Kiera White - 11. února 2014 21:18

„Je vidět, že si krásně rozumíme,“ poznamenala jsem suše a pokračovala v cestě. „A mimochodem… švarný jinoch je spíš… velmi velká lichotka,“ dodala jsem s lehkým úsměv. Když jsme vyšli výš, uslyšeli jsme dusot nohou a vyjeknutí. ‚Že by dárci jevili zájem i o malé děti?‘ pomyslela jsem si s poněkud ustaraně a i kdyby Barras řekl, že nepokračujeme, šla bych dál. Protože to mohla být buď hra nebo to dítě bylo vystrašené k smrti… Zamkli ho tu jako zvíře, bůh ví jak dlouho tu je. Nemluvě o tom, čím si může procházet díky tomu, že získala anomálii… a tím co teď dokáže. Vyšli jsme nahoru a já se rozhlédla kolem. Pohled mi utkvěl na zaprášené vitríně a něčem malém pod ní. Stáhla jsem obočí a kývla, když Barras upozornil na zranění. Ale co mě opravdu udivilo byla Sandaliova reakce. Nakrčila jsem obočí a byla potichu. Ať si dělá co chce. Třebas ten maják zboří… ale takhle se chovat… když vidí dítě. Pak asi změnil názor a tak jsem si jen založila ruce na prsou a pozorovala ho. Odborník promluvil. A donutil mě, abych začala přehodnocovat můj názor na něj. Chvíli jsem pozorovala dítě a studovala mimiku i celkové chování. Tohle to nehrálo. Bylo k smrti vyděšené a on to jenom podporoval. Něco jsem zasyčela a rázným krokem se vydala k dítěti. „Táhni s tím svým chováním do prdele, Sandále,“ zasyčela jsem, když jsem kolem něj prošla a velmi jednoduchou iluzí ho paralyzovala. Možná se z ní dostal hned… ale byla silná a účinky přetrvávají. Lehce jsem zpomalila a pomalu se usmála. „Ahoj prcku… Tohohle si nevšímej. Chová se jako starej panic,“ řekla jsem a protočila oči v sloup. Bát se bude tak jako tak. Moc věcí tím nezměním. Ale její anomálie se neukazovala. Zastavila jsem se před vitrínou a čupla si k ní. Pomalu jsem dala ruce od těla a natáhla je k ní. Neměla kam utéct… zbraň neměla. I tak jsem, ale byla připravená se v případě nutnosti přemístit. Položila jsem jí ruce na spánky a zhluboka se nadechla kouře. V tu chvíli mi začali proudit do hlavy její vzpomínky, myšlenky… i to co právě teď vidí. A byla jsem neuvěřitelně překvapená z toho co jsem viděla… ale novinky jsem mohla sdělit později. Zavřela jsem oči a ponořila se hluboko do jejích vzpomínek. Nejdál do těch, které se týkali majáku… a její anomálie a co je zač. Kousla jsem se do rtu, aby mě přešli mdloby a ještě jí poslala myšlenkou kdo jsme a uklidnila její rozbouřenou mysl. „Nic ti neuděláme. Nejsme ani zlý… ani hodní. Jsme prostě… stejní jako ty,“ řekla jsem šeptem a po chvíli dala ruce stranou. Vlasy dostali prapodivný špinavě hnědý odstín a oči se změnili z výrazně zelené na tmavě zeleno modré. Svěsila jsem třesoucí se ruce podél těla a vyčerpaně si sedla na zadek, vydechujíc kouř, který mě štípal v nose a očích. „Seru na vás. Jdu spát,“ řekla jsem a natáhla se na zem, střepy nestřepy. Byla jsem neuvěřitelně unavená.

Anomálie - 11. února 2014 21:55

Poslední patro majáku Jak se Sandalio přibližoval k malé holčičce, vypadala stále více vystrašená. Ne! Ne, jdi pryč! Ne!“ začala brečet nahlas a tisknout se ke zdi. Vypadala, že se každou chvíli zhroutí, jestli se jí Sandalio neztratí z očí. Jako by viděla nějaké strašidlo. V hlavě mělo to děvče příšerný zmatek. Normální myšlenky jí naprosto zaslepoval strach. Ukrutný strach, který potlačoval jakékoliv racionální vnímání situace a který jí nedovoloval se soustředit na nic jiného, než na nebezpečí, které jí hrozí. Vzpomínek se ale přesto Kieře podařilo dosáhnout. Rodina, výlet, maják, anomálie. To byly útržky, které se daly lehce spojit. Anomálie byla odlišná od těch, kterou v sobě uchovávala přítomná trojice. Tahle anomálie neměla dárce a neměla ani jasný původ. Za to vliv na psychiku byl obrovský. Kiera mohla spatřit, jakým pohledem se dítě na svět teď vlastně dívá. A nebylo to nic hezkého. Vnímavost anomálií a jejich stop byla mnohonásobně zvýšená. Dokonce natolik, že přebíjela realitu. Nebylo divu, že se děvčátko tak chvělo strachem, když se k ní blížila osoba v plamenech. Nával vzpomínek na klidné chvíle obyčejného dítěte jí uklidnily. Přestala brečet a už se jen zalykala a zhluboka dýchala. Ze šoku se začala pomalu vzpamatovávat. Zůstala ale sedět pod stolem a velkýma lesklýma očima se koukala rozrušeně kolem sebe. Ještě chvíli trvalo, než se odhodlala k nějakému pohybu. Kupodivu první, co udělala, bylo, že se upřeně zahleděla na Sandalia a zamžourala očima.

Sandalio Calisto - 11. února 2014 22:57

"Takže to byla velmi velká ironie." Odpověděl jsem s lehkým povzdechem Kieře. Ovšem jako další mě překvapil náhlý nával lítosti. Na zrušení iluze jsem potřeboval hyper a ten se mi nechtělo zapínat. Nestál jsem o bandu vojáků. A tak jsem prostě čekal, než odejde sama. "Hohoh... ono to ještě má mateřskou lásku." Zvedl jsem obočí a podíval se na Kieru, jak se stará o děcko. "Nejsem sice starý, ale panic jsem. Stará panno." Pozoroval jsem ji, jak si lehla a protáhl se, načež jsem překvapeně zazíral na dítě. "Copak bys chtěl, prcku?" Dřepl jsem si a prstem ho mírně šťouchl do čela. "Jídlo, bohužel, nemám. A jediná žena ve společnosti je jednak unavená, jedna tak jako tak neschopná kojení." Obrátil jsem se ke Kieře. "Plochá jako deska~" Zabroukal jsem jejím směrem a pak se vrátil k zaujatému pozorování děcka. Zajímalo mě, co mu bylo dáno za schopnost. Ale ublížit nám nechtělo a i kdyby, měl jsem intuici.

Ludovic Barras - 11. února 2014 23:25

“Děkuji za spolupráci,“ povzdechl jsem si s nuceným vděkem v hlase, když se Kiera složila na zem a bylo po všem. Dítě z toho všeho bylo tak vedle, že mi ho bylo líto o to víc. Váhal jsem, jestli má vůbec smysl se mu pokoušet ten zmatek v hlavě urovnat. Anomálie jasně vycházela z jejího těla a nebyla ustálená. Projevovala se jako stále aktivní, což jen potvrzovalo, že se jedná o čerstvou událost. Z nějakého důvodu ale silnější signál vydávalo i tělo Kiery, o jejíž změně na vzhledu jsem si všiml, až když jsem stál přímo nad ní. “Kiero, nelež v těch střepech, přiděláváš mi práci,“ velice lehce jsem do ní šťouchl nohou, spíš, aby mě vůbec vnímala. Sandalio si neodpustil pár poznámek. Opravdu mě nepřestávalo fascinovat, jak se ti dva stíhali navzájem pošťuchovat a udržovat mezi sebou nějaký konflikt. “Notak, nechte toho, alespoň na chvíli. Máme tu pacientku,“ dřepl jsem si k malé holce, která přede mnou ucukla a přerušila tak oční kontakt se Sandaliem. Stáhla se zpátky pod stůl. “Pojď ven, ať se ti můžu podívat na tu nohu,“ zkusil jsem to co nejlaskavějším hlasem a na chvíli si připadal, jak když se snažím vylákat králíka z díry. “Moc by tě bolelo, kdyby se ti tam dostala infekce… a pod tim stolem je tolik prachu a špíny. Tak polez,…“ “Nemůžu,…“ ozvala se konečně holčička a popotáhla. “Už to bolí.“ A kruci,… povzdechl jsem si v duchu a přisunul se blíž ke stolu. Už jí očividně moje přítomnost nevadila. Sedl jsem si vedle ní a tím úplně zastínil prostor před stolem a začal hledat to zranění, abych zjistil, kolik krve na něj bude třeba.

Kiera White - 11. února 2014 23:41

ZVedla jsem hlavu ze země a zírala na Sandalia. Máš bod. Ale můžu si je zvětšit, jestli ti to tak moc vadí... řekla jsem s povytaženým obočím a znovu si položila hlavu na zem. To už do mě, ale nohou šťouchal Barras, abych vstala. Nakrčila jsem nos a pomalu si sedla. Cítila jsem se unaveně... ale bylo nutné říct ostatním co jsem zjistila. ¨ To škvrně vidí anomálie... nebo spíš... zhmotnění našich anomálií. Takže Sandalio je muž v plamenech a já takoví... Noe obklopený zvířátky. A vy asi starej netopýr... řekla jsem s povytaženým obočím. Je pomalu lepší než váš radar. Cítí anomálie jako cvičený pes. Jen jen neumí potom moc dobře odlišit od reality. Proto se nás bála. Když má strach tak schopnosti způsobují negativní části ze zhmotnění anomálií, pokračovala jsem a namáhavě se vyhrabala na nohy. Není v tom dlouho... byla tu s rodiči, zakončila jsem a opřela se o stěnu, prohrabujíc si vlasy. Nemohla jsem si nevšimnout té změny. Nepanikařila jsem a jen čekala, kdy se dá Loki dohromady, abych se ho mohla zeptat...

Sandalio Calisto - 12. února 2014 14:52

Trochu překvapeně jsem se podíval na Kieru. Přesněji řečeno na její hrudník a chvíli přemýšlel. Nakonec jsem nad tím mávl rukou. "Necháme to, až se budeme potřebovat dostat někam, kde budou mužští strážní. Bude se to hodit." Její zmínka o muži v plamenech donutila Tsunu se na chvíli vynořit ze stínů. Hm. A to jsem si myslel, že bych mohl být prima děda pro vnoučata. Asi ne. Normálně bych se tomu zasmál, ale teď mě z neznámého důvodu začala neuvěřitelně bolet hlava. Se syknutím jsem se chytl za čelo a na chvíli klesl na jedno koleno. Hej, Sandalio! Co se děje? Ale tohle mi moc nepomohlo. Naopak, bolest to ještě znásobilo. Klesl jsem na druhé koleno. "Prostě... zmlkni." Zasyčel jsem skrz zuby. Tsuna to zjevně pochopil a rychle se vzdálil do nevědomí. To mi přineslo úlevu od bolesti. Zvedl jsem se a oprášil si kalhoty. "Hádám, že rodiče umřeli kvůli anomálii." Podíval jsem se na Kieru, téměř jakoby se nic nestalo. "Já jdu dolů, ať vám tu nepřekážím." A taky jsem si potřeboval ulevit od bolesti. Takže jsem se pomalu vydal po schodech do předposledního patra.

Ludovic Barras - 12. února 2014 16:11

“Tak kde tě to bolí, ukaž,“ pobídl jsem holčičku a pak mi došlo, že bude i pro ni asi lepší, když se budeme znát navzájem jmény. Jak se vlastně jmenuješ, princezno?“ “…Tamika,“ odpověděla a ukázala na zakrvácenou ránu na pravém stehnu a na pár škrábanců na dlaních. “Pálí to moc,…“ zalily se jí oči znovu slzami, když se na ty rány znovu podívala. Utišil jsem jí a slíbil, že to brzo přestane. Než jsem ale vůbec aktivoval schopnosti, vyslechl jsem si Kieru. Bylo to neuvěřitelné. Ta malá holka byla s takovými schopnostmi ještě ve větším nebezpečí, než by se na první dojem zdálo. Pokud uměla takto vnímat anomálie, mohla se jim lehce vyhýbat. Od anomálií jí tedy žádné nebezpečí teoreticky nehrozilo. Za to od lidí ano. Přesně jak Kiera řekla, jestli tahle malá holka funguje lépe, než jakákoliv vyvinutá technologie, armáda by o ní projevila až nezdravý zájem. Z mého nadšení se najednou staly obavy. “Tak to abychom jí k rodičům zase vrátili,“ řekl jsem nahlas pro útěchu děvčátka s úsměvem, ale pak v myšlenkách dodal něco vážnějšího. Tohle bude těžší, než jsem myslel. Máme co dělat, než sem dorazí někdo z místních. Sandalio se kupodivu najednou zvedl a rozhodl se vzít stráž. Jak jsem k němu byl otočený zády, nevnímal jsem ho tolik, jako Kiera, která se po chvíli vytratila za ním, hádal jsem, že za to může jen jeho ochota. “Kdyby se něco dělo, dejte mi vědět,“ prohodil jsem pohotově. Musel jsem pokračovat v tom, co jsem začal. Celou ozdravovací scénku jsem uhrál na magický trik, kdy jsem Tamice řekl, aby zavřela oči a otevřela, až jí dám vědět. Rány na rukou byly zahojené hned. Ta na noze už trvala déle a navíc léčení Tamiku pálilo, jak nebylo její tělo zvyklé a chuděra tiše pištěla a kousala rukáv. Snažila se hrát na hrdinku.

Kiera White - 12. února 2014 16:23

Tiše jsem se zasmála a pozorovala se zájmem Sandalia. Najednou se něco pokazilo. Obličej se mu zvrásnil bolestí. Ale jak rychle to přišlo tak rychle to i odešlo... a Barras si toho nevšiml. Sandalio se zvedl a vydal se dolů. Chvíli jsem váhala a pak se vydala potichu za ním. Ok... pak sejděte dolů, řekla jsem Barrasovi a vydala se po schodech. Nedělala jsem žádný velký hluk a sešla za ním, pozorujíc co dělá. Nějak se mi ten náhlí záchvat bolesti nelíbil... a ta samomluva už vůbec ne. Udivovalo mne, jak jsem se o něj najednou zajímala... ale to bylo asi tím, že se omluvil za moji vraždu a tak podobně.

Sandalio Calisto - 12. února 2014 17:05

Když jsem došel dolů, zhroutil jsem se na podlahu a zhluboka jsem oddechoval. 'Ta bolest... co to bylo? Jako bych... hořel.' V tom udeřila znovu. V agónii jsem otevřel ústa a chytl se za triko v oblasti, kde by bylo mé srdce a zakroutil tím. Poté jsem jen stiskl zuby a čekal až bolest odejde. Po chvíli se tak stalo. Ale nezvedal jsem se. Jen jsem oddechoval. A cítil jsem Tsunovu přítomnost. Zdál se... lítostivý.

Kiera White - 12. února 2014 17:35

Šla jsem pomaleji než Sandalio... ale i tak jsem dorazila na patro ve chvíli, kdy ležel na zemi a málem si drásal triko na kusy. Co sis to sakra udělal? ujelo mi a rychle jsem k němu přiběhla. Tohle nebylo od nějakého zranění o kterém jsem věděla... a ráno se zdál být v pořádku. Přiklekla jsem k němu a letmě se ho dotkla. Na člověka byl horký. Lehce jsem ucukla rukou a donutila ho, aby se na mě podíval. Co se děje? zeptala jsem se polohlasně. Zdálo se, že ho bolest pomalu přešla. Moc se mi nelíbilo, jak se chová... a co teď asi cítí. Položila jsem mu opatrně ruku na čelo, která teď byla studená jako led. Chceš něco donést? Třeba vodu... nebo colu? Záchod, kytky na hrob. Můžu vykouzlit všechno, řekla jsem opatrně a bylo znát, že to myslím vlastně docela vážně.

Sandalio Calisto - 12. února 2014 18:20

Zarazilo mě, když přiběhla Kiera, ale byl jsem moc vysílený, než abych si stěžoval. Ale její ruka na čele mi na chvíli přinesla úlevu a zahnala dozvuky oné bolesti do háje. Na její otázku jsem jen mírně zavrtěl hlavou. Tohle nebyla fyzická bolest. Tohle byla psychická. A proti té se nebylo jak bránit. "P...proč..." olízl jsem si rty a pohlédl do Kieřiných očí. "Proč mi... pomáháš? Tohle není tvoje věc..." Opravdu mě to zaráželo. Týden, dva zpět a ještě by se smála. Zatím to nevypadalo, že ta bolest se hned tak vrátí. Dobře. Pomalu jsem se začal zvedat na nohy.

Kiera White - 12. února 2014 20:03

Ignorovala jsem jeho otázku. Sama jsem na ni neznala odpověď. Lítost to asi nebyla. Nelitovala jsem. Byla to jedna z věcí, kterou Loki dobře schoval sám před sebou... a i přede mnou. Ale tady převládalo něco jiného. Byla to zajímavá směs pocitů a já ji stále nedokázala identifikovat. Zavrtěla jsem hlavou a ukonejšila se tím, že je to stále trocha mateřského pudu. Musela jsem se hodně přemáhat, abych tomu uvěřila. A stejně jsem věděla, že je to lež. Prostě... proto, odcekla jsem ve finále a pomohla mu na nohy... Pak jsem ho chtě nechtě odtáhla ke kraji místnosti, kde byla v součásti expozice lenoška a donutila ho si sednout. Je mi jasný, že začneš s kecama o tom, jak nejsi zesláblí a bla bla bla. Ale prostě kušuj a lehni si nebo aspoň sedni, řekla jsem a sama si sedla na křeslo vedle. Na nic víc jsem se neptala. Jen jsem koukala na druhou stranu místnosti a tvářila se nezaujatě.

Sandalio Calisto - 12. února 2014 20:45

Mojí otázku vůčihledně ignorovala. Pokrčil jsem tedy rameny. Byla to její věc a já se v tom neměl co hrabat. Nechal jsem se donést na pohovku a sedl si, držíc si hlavu. Chvíli jsem jen odpočíval a sbíral síly. "Díky." Zašeptal jsem po chvíli. Snad dost nahlas, aby to Kiera slyšela. Těžko říct. Podíval jsem se jí do očí. "Je prima mít někoho, komu na tobě záleží." Mírně jsem se usmál a natáhl se, abych ji pohladil po vlasech. Leč uprostřed toho pohybu jsem usl, takže jsem skončil tak nějak ověšen kolem jejich ramen a hluboce spíc. I když moje vzevření dávalo najevo, že to nic prima není. Zdálo se mi, že mě plameny, až moc podobné plamenu Oblohy stravují. Zatím byly moc slabé, než aby dokázaly vůbec něco vážnějšího, ale... bolelo to.

Kiera White - 12. února 2014 21:26

Lehce jsem zrudla a otočila se, abych řekla, že nemá za co, ale to už mi jeho ruka spadla kolem ramen. Kdybych mohla, asi bych zrudla... ale jotunská krev mi v tom bránila. Takže jsem jen přešla špatný pocit z toho jak byl horký. Určitě víc než normální člověk. Otočila jsem se na něj. Spal jak zabitý. Povzdechla jsem si a pomalu a co nejjemněji ho položila na lenošku. Nadechla jsem se lehce kouře a položila mu ruku na čelo. I kdyby ta směs pocitů byla cokoliv... jedné jsem rozuměla. Jestli se chceme vrátit, potřebujeme Sandalia a jeho plameny. Byli jsme dokonale vyvážení a nemohli jsme si dovolit oslabení. V místnosti se viditelně ochladilo a vlasy nyní dostali jasně rezavý odstín. Promnula jsem si kořen nosu. Všechno se sralo na jednu hromadu.

Ludovic Barras - 12. února 2014 22:03

Maják Zůstal jsem s Tamikou v posledním patře a potichu jsme si povídali. Byla tak vyčerpaná, že mi brzo usnula opřená o ruku, když jsem s ní seděl na zemi. Sundal jsem ze sebe bundu a přikryl jí. Zezdola se žádné varovné zvuky neozývaly, takže jsem usoudil, že je vše v pořádku a nechal Kieru se Sandaliem o samotě. Sám jsem se zabavil vlastním tabletem a vytvářením nových záznamů o nově objevené anomálii, kterou byla Tamika. Když jsem tak projížděl všechny dosavadní záznamy, přišla mi ta její snad nejkrutější. Nelíbilo se mi, že jí postihla v tak raném věku a způsobovala ji takovou psychickou újmu. A co když její schopnost měla vliv i na naše anomálie a my si to ani neuvědomili? Jak dlouho může tak křehká bytost vydržet pod takovým nátlakem? Má vůbec šanci přežít ve zdraví? Kladl jsem si stále horší a horší otázky. Samotného mě mrzelo, že jí nemůžeme nijak pomoci. Vzít jí s sebou nemůžeme, už tak máme dost starostí jeden s druhým. Pokud zůstane, najde ji armáda a začne jí využívat jako zbraň. O tom nebyl žádný pochyb. To samé by udělala s námi. Proto před nimi unikáme. Když jsem měl hotovo, což byla nejméně půl hodinka i více, podložil jsem opatrně malé hlavu batohem a odplížil se ke schodům. Ještě jednou jsem jí zkontroloval pohledem a pak sešel dolů, abych našel Sandalia ležícího na lenošce a u něj Kieru. “….stalo se něco?“ vletěl mi do klidné tváře ustaraný výraz. Teď jsem si také konečně všiml té změny, kterou Kiera prošla, co se jejího vzhledu týče. Děje se něco? zeptal jsem se znova, ale s větším důrazem. Nechtěl jsem Sandalia probudit, tak jsem přešel jen myšlenek.

Kiera White - 12. února 2014 22:23

Občas jsem Sandalia ochladila a jinak jen potichu seděla ve svém křesle a občas ho kontrolovala pohledem. Po chvíli se na schodech ozvali kroky. Vzhlédla jsem a věnovala mu lehký úsměv. Je jen... trochu unavený. Toť vše. S tím mu vaše léčení nepomůže. A co se týče mě... Lokimu asi začalo trochu hrabat. Nebude to nic vážného... ale asi za chvíli přijde na řadu i osobnost. Buďte na to připraven, řekla jsem v duchu polohlasně, skoro jako bych se bála, že mě někdo uslyší. Letmě jsem se dotkla Sandalia a znovu ochladila blízké okolí. Nezdálo se mi, že by se to nějak zlepšilo. Mám ho vzbudit? zeptala jsem se tentokrát nahlas. Ne moc, ale stále zřetelně.

Ludovic Barras - 12. února 2014 22:49

Maják No to jsme ještě potřebovali,… unikla mi samovolně myšlenka, když mi Kiera sdělila i svůj stav. Přistoupil jsem trochu blíž a mírně sebou otřásl, jak mě zastudil chlad na krku. Má horečku? Teda, chci říct… že je tu taková zima. Nejraději bych nějak pomohl. Ta bezradnost mi začala lízt na nervy. Zas se mi vracel ten nepříjemný pocit, kdy nemůžu dělat nic jinýho, než jenom tupě přihlížet. “No,…popravdě bych se tu nerad zdržoval déle, než je potřeba…“ podrbal jsem se na krku, jak mě tam zebalo.

Kiera White - 12. února 2014 23:21

Zas tak zle na tom není, řekla jsem a dál jeho vyptávání na Sandaliův stav nevěnovala pozornost. Neměl jak mu pomoct a tak jsem nepovažovala za nutné mu to sdělovat. Neporadil by. Spíš já nejsem moc ve své kůži.... doslova, řekla jsem s lehkým úsměvem a otočila se na Sandalia. Tak asi zajdi pro to škvrně... jestli její rodina žije, tak pravděpodobně ví, co s ní je. Nevím jestli ji nechávat vůbec v tomhle městě. Nejradši bych byla za menší rodinu venku, které bych vymyla mozek natolik, že by se neptali, čí je to dítě... řekla jsem polohlasně a opatrně Sandaliovi zatřásla ramenem. Mr. Nice ass~ Je na čase vstávat, zabroukala jsem a kdyby se mu nechtělo tak zatřásla ramenem silněji.

Sandalio Calisto - 13. února 2014 00:12

Plameny mě stravovaly. Pomalu a jistě. Nebylo jak, ani proč se bránit. Prostě mě jednou stráví docela. Alespoň takhle vypadala moje noční můra, i když se sem tam plameny zklidňovaly a ustupovaly. Člověk nemusel být génius, aby přišel na to, že to je díky Kieřině doteku. A právě ona mě z tohoto probudila. Chvíli jsem na ni zíral, skoro jako na spásného anděla. Po nějaké chvíli jsem ji pohladil po tváři a mírně se usmál, načež jsem vyskočil na nohy. "Jdeme. Nemá cenu se tu déle zdržovat. Barrasi, má ten prcek šanci dostat se z toho traumatu?"

Ludovic Barras - 13. února 2014 00:39

Maják Děcka, co já si s váma počnu… sklopil jsem pohled a pak jím přejel na Kieru a chvíli si jí prohlížel. Přestával jsem jí poznávat. Netušil jsem, co tím Loki sleduje, ale konsternovalo mě to ve stejné míře jako všechno ostatní. Tedy velice těžce. Pokud se ale má vrátit její protivná povaha, bylo by dobré využít té vlídnosti, dokud v ní ještě nějaká je. Ten plán nezněl na naší situaci zrovna špatně, ale přesto měl mouchy. “Asi mi nezbývá, než s tím souhlasit. Prozatím,“ povzdechl jsem si s potlačovanou zoufalostí v hlase a odvrátil jsem na chvíli pozornost od těch dvou a přešel k oknu. Venku bylo stále stejně zataženo, stále stejně pochmurno, že by psa nevyhnal. Snad i mělo každou chvíli začít pršet. Něco se sem hnalo. Vítr vyváděl ve stejné míře jako přes noc v hotelu. Mezitím se probral Sandalio. Měl jsem raději za to, že se vzpamatovával z něčeho, co mu provedla Kiera, takže jsem se zatím nehodlal na nic vyptávat. Přesto mi unikl jeden podezíravý pohled, který zmizel hned, jak mi ten kluk položil otázku. “Pokud v ní vzbudíme dostatečnou důvěru, neměla by s tím mít problém. Ale nejde tak o to, co se stalo při prvním setkání jako o samotnou anomálii. Ta jí bude nadále způsobovat další traumata podobná tomu, které jsme jí způsobily my, dokud se svůj strach nenaučí ovládat,“ odmlčel jsem se a založil si ruce na prsou. “A naučit tohle malou holku, která ještě věří na strašidla pod postelí a velikonočního zajíčka, …“ rozhodil jsem ruce zase od sebe,“…bude to oříšek. Ale musíme to zvládnout,“ přičemž jsem párkrát pokýval hlavou a rozešel se pomalu ke schodům.

Kiera White - 13. února 2014 11:17

Chvíli jsem jen stálá na místě a pak se na něj s nechápavým výrazem podívala. Ono se mě to dotklo... a nechtělo mi to ublížit... eine Welt ende hat bekommt... pronesla jsem v duchu zděšeně a pomalu vstala a oprášila si kalhoty. Jestli byl Barras zoufalí... tak co mám říkat já? Ještě den zpět by jsme se porvali do krve kvůli ovládání mysli a teď se na mě usmívá a chová se... něžně. Nechápala jsem to... ale musela jsem přiznat, že je to značně příjemné. O to hůř jsem se cítila, protože jsem až moc dobře věděla, že se to možná ještě dnes pokazí. Loki se vrátí... a pak pro něj nastane peklo. Kousla jsem se do rtu a rozhodla se si s Lokim pak promluvit. Teď jsem se, ale jen zvedla a otočila se na Barrase. Jestli se vám to nelíbí, tak to dítě strčte armádě do krku. S tou vaší "loajalitou" to nebudu problém, zavrčela jsem otráveně. Vymyslete něco sám. Stejně dojdete ke stejnému závěru. Najít černošskou rodinu a změnit jejich myšlení, aby ji považovali za člena rodiny. A co s ní... to samé a naučit ji, aby nepotlačovala svoje schopnosti. Stejně jakmile odejdeme tak bude mít klid. Tady zatím žádné anomálie nejsou... řekla jsem na závěr a sledovala jak se vydal nahoru a neměla sebemenší chuť ho následovat. Já se tomu dítěti představovat nemusela. Viděla dost, aby si o mně udělala obrázek o tom jaká jsem. Místo toho jsem se vydala na procházku po přízemí, ztracená ve svých myšlenkách a nevnímajíc okolí.

Sandalio Calisto - 13. února 2014 13:12

Oba jsem pozoroval a zamyšleně jsem se podrbal na bradě. "Ale i my potlačujeme své schopnosti. Mě nevidíte, že bych tady pobíhal á la hořící pochodeň. Ale nic nám to nedělá. Možná... by nebylo od věci té anomálii zablokovat přístup k její mysli." Podíval jsem se na ně. "Šlo by to, nebo to je fikce? A jinak... černošské rodině bych ji nedával. Většina rodin tady má dost problémů se postarat sama o sebe, o to víc s dítětem navíc. Nakonec by stejně skončila na ulici. Nerad to říkám, ale armáda se zdá být jediné řešení. Nebude ji mučit ani ji jen tak nezahodí." Dovedl jsem svou myšlenku do konce.

Ludovic Barras - 13. února 2014 13:45

Už jsem neměl ke Kiery vyjádření žádný komentář, nechtěl jsem se s ní začít hádat dřív, než bylo potřeba. Docela se mě ale dotkla její poznámka o mém vztahu k armádě. Byl to asi jediný moment, na který jsem se zatvářil, že něco řeknu. Pak se vyjádřil i Sandalio, který mi už jazyk rozvázal. Musel jsem se mírně pousmát nad tím názorem. “Vážím si toho, že nad tím tahle přemýšlíš. Ano je tu šance, že by se o ni armáda postarala. Ale jejich přístup by jí nebyl zdaleka tak příjemný, jak se může na první pohled zdát... My vidíme malé nevinné dítě, které potřebuje pomoc. Armáda vidí zbraň, která se dá využít, když nad ní získá kontrolu. Jsem jejím členem dost dlouho na to, abych znal jejich přístup a myšlení jednotlivců z vyšších řad,“ odmlčel jsem se a pootočil se k ochodu. “A čím méně vyspělá armáda se jí ujme, tím hůř pro ni. Místní zaostalci by jí jen ublížili,“ dodal jsem hořce a bez dalšího váhání vyšel do patra. Snad jsem dal jasně najevo, že těmhle jí nehodlám předat. Můj názor ohledně metropolitní armády ale zůstal otevřený, což jen prozrazovalo mou nerozhodnost nad vzniklou situací. Sám jsem nebyl pevně rozhodnutý, jak s Tamikou naložíme. Museli jsme nejdřív vypadnout z města. Tamika ještě spala. Co nejopatrněji jsem jí probudil a řekl, že musíme jít. Když se mě zeptala proč a kam, bez váhání jsem jí odpověděl, že za rodiči, aniž bych měl tušení, kde vlastně jsou. Neměli jsme v plánu ty pravé hledat. “Dobře,…“ mňoukla Tamika na srozuměnou a vstala. Ještě jsem se jí zeptal, jestli se cítí lépe, na což mi odpověděla zakýváním a protřela si oči. Byla ještě rozespalá. Slíbil jsem jí, že venku jí vezmu na koně, ať nemusí celou štreku šlapat po svých. Hodil jsem na sebe bundu, na záda batoh a vzal malou za ruku a začali jsme scházet po schodech dolů.

Anomálie - 13. února 2014 13:46

Maják – návštěva Hukot větru a třes oken doplnil ještě jeden, mnohem nepříjemnější zvuk. Na příjezdové cestě zastavilo obrněné auto, ze kterého v dalším momentu vyskákali čtyři vojáci. Měli na sobě kombinaci oněch skafandrů, které byly ke spatření na základně a klasické uniformy do akce. Zbraně, které nesli, nevypadaly, že by měly jen omráčit. Celkem hbitě se přibližovali k majáku a ke dveřím, se kterými se nehodlali nijak mazlit. Jak byla Kiera v přízemí, mohla zaslechnout hlasy a nárazy. Dveře chtěli buď vyrazit, nebo odpálit.

Kiera White - 13. února 2014 16:45

Byla jsem potichu a myslela si svoje. Ať ji třebas dají k teroristům... ale armáda? Pak ji použijí proti nám... jednoho krásného dne nás nějaká mladá černoška zezadu propíchne. Šmitec. Jestli se toho někdy dožijeme. Povzdechla jsem si a najednou zpozorněla. Byli slyšet kroky... venku. Protočila jsem oči v sloup. A máme tu první společnost. Barrasi... hněte zadkem i s tím škvrnětem a vezměte to zadním oknem. To samé platí pro tebe Sandalio. Já je mezitím zdržím a pak se vypařím za vámi, řeknu v duchu a přiložím ucho na dveře, pak ho zase odtáhnu a začnu před dveře postrkovat za pomocí magie nábytek. Zhluboka jsem se nadechla kouře a potichu čekala, hlídajíc kde jsou moji společníci a kde vojáci před majákem.

Sandalio Calisto - 13. února 2014 17:39

Přikývl jsem nad Barrasovou argumentací. "Vy jste tu šéf." Nechal jsem ho odejít pro to děvče a zatím jsem čekal s Kierou. Když tu, zjevně abychom se nenudili, se ozvaly kroky. Nad Kieřinými pokyny jsem chvíli váhal. Nechtěl jsem ji tu nechat samotnou. Na druhou stranu bych tu ničemu nepomohl. Náramek by mi ucvakl ruku, jakmile bych aktivoval hyper. A tak jsem jen Kieru pevně objal. "Drž se, ledová královno."Zašeptal jsem a odběhl za Barrasem. 'Pravděpodobně nás prásknul ten hoteliér, a nebo tu mají senzory. Něco z toho.'

Ludovic Barras - 13. února 2014 20:42

Opouštíme maják Přidal jsem do kroku, když jsem zvenku zaslechl auto. Tamiku jsem pobídl, ale jak špatně se jí scházely schody, hodil jsem si jí do náruče a pokračoval do přízemí. Kiera nám ohlásila, že nám sem míří vojáci a že je zdrží. Pohotově jsem rovnou zamířil k protějšímu oknu a nechal Sandalia proskočit jako prvního. “Tamiko, slib mi, že budeš zase hrdinka,“ šeptl jsem k děvčeti a ta s lehkou nedůvěrou v očích přikývla. Když byl Sandalio venku na zemi, podal jsem jí opatrně Tamiku. Ta sebou ale začala najednou vrtět a natahovat. Krucinál holka, teď ne… Sandalia se očividně ještě bála, bylo na něm, jak se zachová, aby ji uklidnil. Neměli jsme moc času. Když byla dole i ona, prolezl jsem oknem a seskočil na zem. Tamiku jsem si vzal od Sandalia zpátky. Jdeme po schodech z útesu dolů, je tu stezka ve skále. Budeme čekat dole na pláži, řekl jsem Kieře a rozeběhl se dolů. Vojáci se mezitím začali dobývat do majáku. Hrubě technikou vytrhali kovové zábrany a tak zničily dveře. Památkáři by jim dali akorát přez hubu. Když byla cesta volná, ihned se zbraněmi namířenými před sebe naběhli dovnitř.

Kiera White - 13. února 2014 23:37

Znovu jsem překvapeně zamrkala a kupodivu mi ujelo lehké zamručení. Pak jsem jen zavrtěla hlavou a dloubla do něj loktem. "Tak mazej," řekla jsem a sama se soustředila na dveře. Po chvíli oba i s prckem zmizeli. Dál jsem jim neodpovídala. Věděla jsem kde se sejdeme a to mi stačilo. Vyběhla jsem po schodech nahoru a čekala, až sem vrazí. Vytvořila jsem iluzi naprostého ticha a pak se zneviditelnila. Bylo zajímavé jak jsem si někdy připadala jako dirigent... nebo režisér. Teatrálně jsem mávla rukou a málem slyšela jak nastala setina hrobového ticha. A pak jsem pomalu spustila svoji tichou symfonii. Prvně jsem vytvořila iluzi páru nohou, které běželi po schodišti nahoru do patra. Nevěděla jsem jak moc věděli... ale určitě tu byli kvůli nám. Zatím zkuste vymyslet jak se zbavit těch náramků. Je tu možnost, že nás také vystopovali za pomocí nich, dodala jsem ke vzdalující se dvojici a pak se majákem rozezněl dětský smích... oproti tomu co by vyloudila Tamika, byl neuvěřitelně škodolibí. Vylákala jsem je do druhého patra a se zájmem je pozorovala. Zatím jsem neměla chuť někoho zabíjet a tak jsem si jen povzdychla a každého zvlášť do iluze o jejich... největších tužbách. I když jsem spíš chtěla noční můry. Ale potřebovala jsem je klidné a uvolněné. Ne vystrašené k smrti. Jednomu jsem vložila do hlavy myšlenku, aby kdykoliv se ozve někdo ve vysílačce, dal vědět že vše je v největším pořádku. Vyšla jsem do třetího patra a vyskočila oknem ven. Těsně nad zemí jsem se přeměnila na sokola a po pár mávnutích byla kousek od místa, které popisoval Barras. Sedla jsem si na skálu a pozorovala můj doprovod a co se bude dít dál.

Sandalio Calisto - 14. února 2014 00:24

U Barrase jsem pohotově proskočil oknem a počkal, až mi podá to děvče. Jenže to se začalo kroutit. "Poslouchej mrňousi, když se budeš takhle bát, tak tvoji rodinu jen tak nenajdeme." To ji zdá se trochu uklidnilo, nebo možná spíš šokovalo. Každopádně mi to umožnilo si ji vzít a následně ji předat Barrasovi. Poté jsem se rozeběhl za ním. 'Doufám, že je v pořádku.' Nechtělo se mi ji rušit telepatií, pravděpodobně měla důležitější věci na práci.

Ludovic Barras - 14. února 2014 10:56

Pod útesem Cesta po schodech byla krkolomná, schody byly značně prudké, že běh po nich nebyl zrovna dvakrát bezpečný. I když se člověk jistil rukou na starém kovovém zábradlí okousaném mořskou solí, neměl naprostou jistotu, že schod nepřešlápne a zbytek cesty bude jen valit až dolů na pláž. Tamiku jsem si hodil na koně a řekl jí, ať se pevně drží. Ani nehlesla a div mě neuškrtila. Asi z té výšky měla strach. Pláž byla kamenitá, zasypaná oblázky, které klouzaly a ujížděly pod nohama. Kdysi tu asi byla promenáda, bohužel z chodníčku je dnes vidět jen málo rozbitého betonu. Z útesu občas upadlo kus skály a ten ho rozdrtil a nastražil tak do cesty zábranu. Stejně tak sesuv půdy. Měli jsme v cestě mnoho překážek, ale daly se překonat. Alespoň to tak zatím vypadalo. Zastavil jsem se u jednoho z ohromných kamenů a sundal Tamiku z ramen. “V pořádku? Co ty Sandalio?“ optal jsem se obou. Pokud jsme dostal pozitivní odpověď, mohl jsem se věnovat našemu dalšímu problému, který mi Kiera cestou připomněla v myšlenkách. Náramky, které jsme dostali na základně. Vyhrnul jsem si rukáv a odhalil náramek. “Hm, pokud fungují stejně jako ty naše, mělo by jejich násilné odebrání vyslat signál, stejně tak jako když s nimi opustíme hranice města,“ ohlédl jsem se na cestu, která nás čeká a na které už končilo město. Bez jakýchkoliv silových polí, nebo překážek, když se nepočítal zřícený útes. Vypadalo to, že na tuhle část zapomněli. “Bohužel je nemám jak deaktivovat, chybí mi na to technika.“ Tamika jen tiše a se zájmem přihlížela. Po chvíli jí to přestalo bavit a začala si hrát s kamínky, co ležely všude kolem.

Sandalio Calisto - 14. února 2014 13:08

Schody se téměř ani nedaly nazývat schody, spíše náhodně zařezané kousky kovu do povrchu. Ale jednak díky intuici, jednak díky zábradlí jsem to nevzal zkratkou přímo na pláž. U kamene jsem se zastavil a opřel se o něj. "Už jsem měl horší zážitky." Pokrčil jsem rameny a pozoroval jeho boj s náramkem. "No, vidím dvě možnosti. Buďto aktivovat schopnosti a nějak se smířit s tím, že zbytek života budeme bez jedné ruky, a nebo si přiznat, že už pravděpodobně vědí kde jsme a násilně ho odebrat a začít zdrhat. Dělali jsme to tak poslední dva týdny. Pár dní navíc nás nezabije." Pokrčil jsem rameny a rozhlédl se.

Kiera White - 14. února 2014 13:59

Potichu jsem je poslouchala a natočila opeřenou hlavu na stranu a sledovala se zájmem Sandalia. Má pravdu... bojím se použít na náramky port, abych je náhodou nespustila... ale ty by jsi tu ruku mohl po případě zase přidělat ne? Kdyby teda upadla... řekla jsem v duchu a nechala je ať si sami zkusí tipnout, kde jsem. Pak jsem se pomalu protáhla a zamávala křídly. Máme tak půl hodiny... možná hodinu. Zatím jim tam někdo tančí na klíně... hlavně se rozhodněte ohledně těch náramků. Nemůžeme s nimi trajdat do nekonečna, pokračovala jsem a pohlédla ještě na Tamiku. A taky co s ní... dodala jsem a pohodlně se postavila na kámen. Měnit se zpět nemělo cenu. Stálo mě to až moc energie a v téhle formě jsem byla užitečnější.

Ludovic Barras - 14. února 2014 14:43

Pod útesem Vyslechnul jsem si oba názory. Vesměs se shodli na tom, že náramky musí jít dolů. Sám jsem byl trochu bezradný z jejich rozhodnutí. Necítil jsem, že mám dost krve na to, abych léčil rány tak hluboké, jako způsoboval náramek. Navíc na mě i na Sandaliovi…. Byla to velká spotřeba. “Hm, ruka neupadne, ale kost možná prorazí. Nejsem si jistý, rozhodně by ti neměla hned ruka upadnout, tak drsné nejsou ani náramky od metropolitní armády.“ Ta představa, že bych přišel o ruku, mě děsila. Neměl jsem tušení, jestli bych dokázal to, co Kiera zmínila… A ani jsem to nechtěl zkoušet. “Dobře, Kiero, nebudeme to zdržovat,“ kývl jsem na sokola, co se usadil nad námi a o kterého Tamika začala jevit velký zájem. Zdálo se, že se jí v téhle podobě Kiera velice zamlouvá a měla tendenci za ní začít šplhat. Napomenul jsem ji, ať toho radši nechá a doufal, že se Kiera postará o to, aby takhle nevyváděla. “Budeme jí muset vzít s sebou. Jestli teď sundáme náramky, vypadnem z města…jak řekl Sandalio.“ otočil jsem se zpátky na něj. “Mám to zkusit první? Nebo si chceš zahrát na hrdinu ty?“ zkusil jsem říct s úsměvem, ale byl dost nejistý na to, aby byl dostatečně přesvědčivý. Nechtěl jsem působit tak nejistě, ale nemohl jsem si pomoct. Bezradnost mě opět přemáhala.

Sandalio Calisto - 14. února 2014 15:05

Přikývl jsem a podíval se na sokola. "Čím to, že v téhle podobě vypadáš líp, než normálně?" Poškádlil jsem Kieru a zasmál se. Intuice byla někdy dobrá. "No, bude docela sranda to škvrně krmit." Pokrčil jsem rameny. "Ale vy jste tu šéf." Podíval jsem se na svůj náramek. "Máma mi vyprávěla o svém dědečkovi. Bojoval ve válce a ruku mu přejel tank. Museli mu ji odříznout za jeho plného vědomí. Tohle je oproti tomu prd." Vzal jsem za náramek, stiskl zuby a vší silou ho ze sebe serval.

Anomálie - 14. února 2014 15:30

Pod útesem Reakce náramku byla najednou okamžitá. Kovové hroty vystřelily tak, že mu poškrábaly zápěstí a zahryzly se do dlaně, takže se mu prsty srazily k sobě. Jakmile překonaly nejširší část ruky, zbytek už šel dolů víceméně bez újmy jen s malými škrábanci. Ve srovnání s tím, co mu náramek provedl na horní straně ruky, to nic nebylo. Odhalil mu maso a kosti, nepěkný pohled. Ve stejnou chvíli, co se na náramku rozblikala červená kontrolka, dostali vojáci zaměstnaní svými největšími tužbami signál, že hledaní jsou na blízku. Byli ovšem tak omámení slastnými pocity, že se mohli jen těžko věnovat svému poslání, se kterým vešli do majáku. A tento signál bude pokračovat, dokud nebudou náramky zničeny.

Ludovic Barras - 14. února 2014 15:49

Tomu říkám přístup,… pomyslel jsem si, když se Sandalio zmínil o příhodě svého dědy a přikývl. Hned na to se rozzářila svatozář, což prozradilo, že jsem aktivoval schopnosti a mírným promáchnutím ruky v ní připravil krev na léčení. Sandalio poté bez dalšího váhání provedl ten prudký pohyb a náramek mu agresivně zranil ruku. Ihned jsem ho za ní chytil a léčivou krev mu poslal přímo do hlubokých ran. Ta se během tří vteřin zacelila tak, že zůstalo odhalené jen maso a některé vazy. Malé ranky zmizely hned a krvácení přestávalo. “Fajn, ještě jednou.“ Znovu jsem promáchl ruku a opakoval celý proces. Na kůži poté zůstaly jen velké jizvy. “Hotovo, na chvíli tam budeš mít suvenýr,“ pousmál jsem se a rány si ještě prohlédl. Pak jsem se mu ustaraně podíval zpříma do očí. “V pořádku? Nejdou na tebe mdloby, nebo tak něco?“

Kiera White - 14. února 2014 16:05

Sklapni... odcekla jsem na Sandaliovu otázku a sletěla z kamene a odlákala Tamiku stranou. Zdálo se, že se jí takhle zamlouvám. Odlákala jsem ji stranou a tam ji za pomocí iluze uspala. Pak jsem se vrátila zpět jen, abych viděla jak si Sandalio strhl náramek. V duchu jsem nakrčila čelo, ale jinak zůstala chladná. Pomoct jsem mu nemohla. Jen jsem pocítila velké nutkání někomu ten náramek nacvaknout na krk. Přeměnila jsem se zpět na člověka a seskočila z kamene. Ten náramek by se měl zničit. Klidně to udělám. Neplýtvejte energií, řekla jsem pomalu a natáhla pro náramek ruku.

Sandalio Calisto - 14. února 2014 16:27

Jak se dalo očekávat, náramku se to moc nelíbilo. Zařval jsem bolestí, když jsem ho serval a chytl se za ruku. "Mierda..." Oddechl jsem si a nechal Barrase ať mi vyléčí ruku jak jen může. "No... co bych byl za chlapa bez jizvy, že?" Řekl jsem s trochu roztřeseným smíchem a pozoroval jizvy. Ale ta bolest byla prd oproti té stravující, spalující bolesti, která mě spalovala asi půl hodiny zpět. Rukou jsem zastavil Kieru. "Je to můj náramek, ne?" Vzal jsem ze země šutr a vší silou s ním praštil do náramku.

Ludovic Barras - 14. února 2014 17:22

Pod útesem “Heh, taky pravda. Tím méně práce pro mě,“ pokrčil jsem rameny a usmál se. Úsměv mě ale brzy na to přešel, když jsem si uvědomil, kolik krve mi zbylo pro sebe. Dvě dlouhodobé slabé dávky, no výborně,… Sandalio mezitím s chutí a úspěšně dodělal svůj náramek, což původně chtěla udělat Kiera. Očividně se mu chtěl pomstít. “Můžeš zničit ten můj,“ znovu jsem se usmál, tentokrát na Kieru a v duchu se hecoval na sundání náramku. V druhé ruce jsem připravil onu slabou dávku a uchopil pevně náramek. “Hele, …raz, dva, tri!“ A trhnul jsem se stejnou razantností, jako předtím Sandalio. Jenomže moje ruka byla o dost větší a náramek se zasekl už na zápěstí a dál se nedostal. Zůstal zahryznutý a z ran se začala řinout krev. “черт!...проклятый!“ zařval jsem překvapeně a krev rychle zadržel. Tohle jsem nečekal. “отлично… přesně tohle jsem potřeboval,“ procedil jsem skrze zaťaté zuby. Podělanej mechanismus, …proč doprdele, jsem si, já vůl, tohle nepromyslel dopředu. Krucinál! “Kiero? Mohla bys… pomoct?“ zeptal jsem se naléhavě, až naštvaně, jak mě ta bolest iritovala. Ani jsem nezkoušel léčení, jen jsem nadále zadržoval krev v těle, abych o žádnou nepřišel.

Kiera White - 14. února 2014 17:59

Ignorovala jsem Sandalia a vrazila si facku za pokus o milé chování. Seru na ně. Dokud si neřeknou tak nic nebude. Et voila~ Barras si žádal moje služby. Protočila jsem oči v sloup a velmi chladně ho sledovala jak se mu ten náramek zasekl do ruky. Nakrčila jsem nos. Prvně dělá ramena a pak tu skáče jako fracek co si rozbil koleno... zabručela jsem si pod vousy a udělala krok vpřed. Chvíli jsem na to koukala a pak velmi "pomalu a opatrně" poklepala na náramek. Pak jsem si vyhrnula rukávy a znovu do náramku cvrnkla a omočila si prst v jeho krvi. Pak jsem kolem celého zápěstí začala kreslit runové ochranné symboly. To poslední co jsem potřebovala bylo, aby měl ruku zmrzlou na kost. Když jsem byla hotová zvedla jsem ruce nad náramek a zhluboka se nadechla kouře. Kdybych odpadla... tak Tamika je za rohem a spí, řekla jsem suše a pustila se do používání ledové, Jotunské magie. Zatla jsem zuby a cítila jam kůže chytá tmavě modrý odstín a chladí víc než obvykle. Lehce jsem se otřásla a vpustila do kouzla víc magie, dokud nebyl náramek křehký jako sklo. Opatrně jsem jednu ruku spustila na náramek a klepla do něj. Rozpadl se na střepy až na pár kousků, které zůstali v ráně. Proklepala jsem si ruce a začala je vytahovat. Pak jsem udělala krok vzad a zhluboka vydechla. Motala se mi hlava. Tvrdě jsem narazila do kamene za mnou a pomalu si sedla.

Sandalio Calisto - 14. února 2014 18:15

Pozoroval jsem Barrasův pokus i jeho autentické nadávání rusky. Chtěl jsem mu pomoct, ale jediné, co jsem asi tak mohl dělat, bylo ten náramek zničit a nebo ho servat. V tomhle byla Kiera přeci jen... elegantnější a tak jsem pozoroval její aplikovanou magii. Náramek taky zničila, i když nesporně úsporněji. 'No, já bych to mohl rozříznout, ale když mě nikdo nechce, vnucovat se nebudu.' Pozoroval jsem Kieřino motání a jen tak tak jsem ji zachytil, aby nespadla na kámen. "Hej... v pohodě?" Podíval jsem se jí starostlivě do očí a opatrně jsem ji položil na zem. "Skočte pro to škvrně Barrasi. Vyrazil bych jakmile se Kiera vzpamatuje. Nebo ji tedy můžu vzít na koně." Zazubil jsem se na ni a šťouchl ji do čela.

Ludovic Barras - 14. února 2014 18:37

Kiera musela být ještě stále v dobrém rozpoložení, protože na mou prosbu zareagovala. Měl bych se takovým situacím do budoucna vyvarovat. Jestli se vrátí její protivná nálada, takhle ochotná už nebude. Naopak, bude ještě přihoršovat. Nevím jak Sandaliovi, ale mě určitě. “Stane se,“ syknul jsem na její poznámku o mém dřívějším rádoby odhodlaném přístupu. S lehkou nedůvěrou v očích způsobenou bolestí, jsem sledoval její konání. Ať ten rituál znamenal cokoliv, trval dlouho a já se za každou cenu snažil zadržet další projevy slabosti. Musím uznat, že i přes tu složitost odvedla precizní práci a dokonce mi ještě zaasistovala při vytahování střepů, při čemž mi uniklo jedno, dvě zasyknutí. “Nádhera, úžasný,… děkuji,“ začal jsem kývat hlavou a jakmile byly střepy venku, použil jsem všechnu krev, co mám, abych rány od hrotů zahojil. “Omlouvám se, tohle bylo nečekaný,“ povzdechl jsem si, když jsem viděl, jak je Kiera magií vyčerpaná a pak vrátil pohled na rány, které se pomalu zacelovaly. Po minutě a vyčerpaných dávkách zůstaly na zápěstí viditelné a stále hlubší, než jsem čekal. “Ano už jdu,…“ kývl jsem na Sandalia a cestou k Tamice deaktivoval schopnosti. Když jsem se k malé shýbal, všiml jsem si, že z ran začíná opět vytékat krev. Krucinál, to snad ne,…! Schopnosti jsem zase aktivoval a krev zatáhl zpátky. Výborně. Takže po zbytek cesty takhle, zamračil jsem se a přetáhl přes rány rukáv. Tamiku jsem probudil a hodil zpátky na ramena, kde jí zaujala svatozář, kterou se chvíli snažila uchopit, ale její ruka jen proplouvala. Alespoň se na chvíli zabavila. Došel jsem zpátky k Sandaliovi a Kieře. “Tak co? Můžeme jít, nebo ještě potřebuje chvilku?“

Kiera White - 14. února 2014 19:39

Kupodivu mě před nárazem něco zachránilo. Nebo spíš někdo. Zvedla jsem hlavu a koukala na Sandalia. Jo... jen potřebuju minutku... nebo dvě, řekla jsem a nechala se položit na zem. Vydechla jsem kouř. Neštípal mě jako normálně. Tahle magie se stala mojí součástí, neměla tak negativní účinek. Jen jsem byla vyčerpaná... a trochu mi vypověděli službu nohy. Když mě cvrnkl do čela jen jsem se mírně zakabonila, ale jinak jsem byla moc utahaná na to, abych něco namítala. Jen jsem zavřela oči a hluboce a klidně oddechovala. Poslední dobou jsem si připadala až moc jako přítěž... už kvůli tomu, že tohle je po druhé co by mě někdo mohl vzít na záda. Díky Sandalio, řekla jsem po chvíli ticha a lehce se usmála. Asi to se mnou bude hodně vážné... odfrkla jsem si a zasmála se. Jen tak sama pro sebe. Jak patetické, zabručela jsem polohlasně a dál jen potichu meditovala a čerpala síly. Když se Barras vrátil byla jsem stále utahaná... a nepřišlo mi, že se to jen tak zlepší. Čistě teoreticky... bychom mohli vyrazit. Kdyby Sandalio souhlasil a půjčil mi svoje ramena, nadhodila jsem a otevřela oči. Vstávat se mi zatím vážně nechtělo... ale kdybych se přeměnila a pak si mu sedla za krk, tak bych měla na delší dobu vystaráno a nezdržovala ostatní.

Sandalio Calisto - 14. února 2014 21:58
	Zatímco jsem čekal na Barrase a škvrně, seděl jsem u Kiery a počkal až se vydýchá. Když se po chvíli ozvalo poděkování, jen jsem se usmál a pohladil ji po tváři. Poté se vrátil Barras. A Kiera mě šokovala tím, že mou nabídku přijala. Pokrčil jsem rameny. "Dokud na nich nebudeš v lidské podobě tak bych tě unést měl v pořádku." Podíval jsem se na ni a čekal, co se stane.

Kiera White - 14. února 2014 22:47

Ne. Chci pěkně v plné váze, řekla jsem s velmi přesvědčivým poker facem. Pak jsem se pomalu zvedla a přeměnila se v zrzavou kočku se zelenýma očima. Vyskočila jsem mu ladně na rameno a uvelebila se za krkem. Zase tak moc nevážím ne? promluvila jsem jen k Sandaliovi a otřela se fousky o jeho tvář. Můžeme jít... a já si z dovolením lehnu, řekla jsem a se zívnutím se mu obtočila kolem krku. Hřál jak kamna... a já byla studená jako led. Dobrá to kombinace.

Anomálie - 14. února 2014 22:54

Cesta pod útesem Když bylo naloženo, Barras zavelel jít stále dál po pláži, dokud to půjde. Cesta byla po oblázcích a kamenitém pobřeží byla nepohodlná. Oba chlapci museli našlapávat opatrně, aby svoje cestující na svých bedrech neshodili. Sandaliovi v tom alespoň pomáhala intuice, takže šel rychleji a vpředu, zatímco Barras byl pozadu a zdržoval. Pohled měl upřený do země a bylo vidět, že se hodně soustředí. Tamika, kterou měl na koni, po nějaké době pozorování moře a občasného chytání jisker z jeho svatozáře znovu usnula. Zatím se zdálo, že žádné větší potíže dělat nebude. Buď byla tak unavená, nebo zkrátka nebyla ten typ zvídavého dítěte. Vysoké útesy byly zpočátku nekonečné. Od té chvíle, co slavná trojice překročila hranice města, museli ujít ještě dobrých osm kilometrů, než jim cestu zatarasil kus skály, který končil hluboko v moři. Nacházel se za zatáčkou, takže nebyl vidět, dokud jste neprošli pod přírodním útesovým mostem. Sandalio se cestou jistě rozhlížel, takže si mohl všimnout nejméně dvou schůdných stěn na útesu a jedné průrvy, která mohla vést nahoru. Minuli jí nejméně před půl kilometrem. Barras byl tím urputným soustředěním vyčerpaný, takže když se zastavili, sednul si na nejbližší kámen, nahnul se tak, aby mu Tamika nesjela z ramen. Vyhrnul si znovu rukáv a vypadalo to, že se pokouší pokračovat v léčení ran, ale bezúspěšně, což mu moc na náladě nepřidalo.

Sandalio Calisto - 15. února 2014 12:57

Nechal jsem Kieru vylézt mi na rameno. 'No... zas tak moc ne. Ale tohle je pohodlnější pro oba, ne?' Vydal jsem se za Barrasem. Nebo přesněji řečeno před Barrasem. Jednak mi radila intuice, jednak se Kiera držela vesměs sama. A příjemně mě chladila. Sem tam jsem si všimnul pár stezek či průrv směrem nahoru, ale Barras nevypadal, že by si to chtěl rozmyslet. A tak jsem pokračoval v chůzi. Zastavili jsme se až u skály, která nám blokovala cestu. Sedl jsem si na kámen a pozoroval unaveného Barrase. "Asi quini... pětset metrů zpět vedla strž nahoru." Nadhodil jsem a založil si ruce na prsou.

Ludovic Barras - 15. února 2014 21:31

Pod útesem Cestou jsem nepromluvil ani slovo, důvodem nebylo jen urputné soustředění, ale i rozhovor s dvěma osobami v mé hlavě. Nebyl jsem spokojen s tím, že bych měl po zbytek cesty riskovat ztrátu vlastní krve při, když to řeknu přehnaně, sebemenším odreagováním. Yasker zrovna neměl moc času a zdálo se, že ač je velkým mágem s mnoha znalostmi, na záležitosti mého povolání mi dovolil komunikovat přímo se školitelem, se kterým jsem se již setkal jednou ve snu. Sarbaz mi prozradil, že existuje pokročilé kouzlo, jehož název mě už dostatečně zneklidnil. Temný pakt. Násilně přeměňující vlastní krev na tu použitelnou pro kouzla. Pokud nejsssi zzcela zzdráv, může tě zzpočátku i zaaabít, varoval mě svým syčivým mechanickým hlasem. Bylo až srandovní, jak automaticky počítal s tím, že smrt nic neznamená. Co jiného čekat od nemrtvého. Ovšem já si vyčerpání energie, či upadnutí do mdlob teď nemohl dovolit. Ččasssem budešš sschopen vygenerovat vlassstníí zzássobu krve, dodal, nejspíš aby mě trochu uklidnil. Jenomže časem mohlo být za bůhví jak dlouho. I tak jsem mu poděkoval za rady a rozloučil se s ním. Po neúspěšném pokusu o léčení jsem zabořil obličej do dlaně zdravé ruky a povzdechl si. Sandalio si sedl kousek vedle a informoval mě o tom, že jsme minuli strž, která by nás dostala nahoru na útes. Pootočil jsem na něj hlavu a zahleděl se na kočku spokojeně pochrupující na jeho bedrech. Byla obtočená tak, že z dálky bych ji lehce zaměnil za zrzavou kožešinovou šálu. “…. tak se vrátíme,“ kývl jsem a odevzdaně se znovu zvedl. “Díky, že dáváš takovej pozor,… omlouvám se, jsem trochu mimo.“

Sandalio Calisto - 15. února 2014 22:48
	S mírným pousmáním jsem se zvedl a podrbal Kieru na hlavě, načež jsem vyrazil za Barrasem. "Inu... ta kočka neváží tolik jako Tamika a já mám přeci jen intuici. Zatím se držíte dobře." Pokrčil jsem rameny a následoval ho až ke strži, kterou jsem se poté vydal nahoru.

Ludovic Barras - 15. února 2014 23:22

Útes “Zatím…,“ pousmál jsem se znaveně a pohodil si Tamiku na zádech, což jí trochu probudilo a něco zamumlala, zamlela se a pak spala dál. Nevýslovně jsem těm našim dvěma slečnám záviděl. V té chvíli bych se nechal nosit bez jakéhokoliv dlouhého rozmýšlení… Ale to leda tak ve snu. Za chvíli jsme byli na místě a stanuli před průrvou ve skále, která pohodlně, až na pár míst, stoupala až nahoru na pláně útesu. Při pomyšlení na ten výstup jsem se najednou cítil ještě slaběji. Přesto jsem sebral poslední síly, co mi zbývaly, a vyrazil. Sandalia jsem nechal jít prvního, opět bych ho jen zdržoval. A navíc je pohyblivější, co se průzkumu terénu týče. Intuice ho může varovat, pokud je cesta nebezpečná. Tamiku jsem pevně chytil a začal s výstupem. Zpočátku to nebyl problém, stoupání nebylo tolik namáhavé, ale čím výš jsme byli, tím se terén zhoršoval a stejně tak přibývaly překážky do cesty. Ke konci už šlo o základy horolezectví. Byla tam stěna, která nešla jinak, než vylézt. Do výšky měla přibližně tři metry, ale kameny z ní tak trčely, že po nich šlo celkem dobře vyšplhat. Zůstal jsem pod ní stát a počkal, až Sandalio vyleze nahoru. Sledoval jsem ho při tom, jestli nemá nějaké námitky ohledně bezpečnosti. Mezitím jsem zhluboka oddychoval a pokoušel se načerpat síly.

Sandalio Calisto - 16. února 2014 09:52

Lezení bylo ze začátku dětskou hříčkou. Ze začátku. Postupně rostly překážky a i to bylo strmější a strmější. Intuice mě naštěstí varovala před většími obtížemi a tak jsem před nimi vždy ještě houkl na Barrase. Posledních pár metrů bylo nejdrsnějších a upřímně pochybuji, zda bych je bez intuice zvládl. Ale zvládl jsem to a o to šlo. A tak, když jsem vylezl, položil jsem Kieru na stranu a klekl si na kraj srázu, abych kdyžtak Barrasovi pomohl vylézt. Vypadal, že by to mohl potřebovat.

Ludovic Barras - 16. února 2014 12:49

Útes “Kde jsme?“ ozval se pisklavý hlásek. Tamika se probudila právě v čas. A to přesně ve chvíli, kdy Sandalio dorazil nahoru. “Stále na cestě, vaše urozenosti,“ povzdechl jsem si s mírným úsměvem a sundal Tamiku ze zad. “Máme tu ale překážku, vidíš tu stěnu a Sandalia? Tak musíme nahoru za ním,“ dodal jsem a ukázal nahoru. Tamika s údivem konstatovala, že je to vysoko, ale z její tváře bylo znát nadšení. Najednou sama od sebe přiskočila ke stěně a začala po ní lézt. “Počkej, počkej, tohle je nebezpečný,“ chytl jsem jí, ale nesundal, jen přidržel. “Ne!“ okřikla mě, až jsem se lekl. Ta holka měla buď tu neskutečnou dětskou kuráž, nebo opravdu věděla, co dělá. “Já bych tě nahoru vynes, nemusíš se tam plazit.“ “Já sama!“ tvrdohlavě odsekla. Mírně jsem se naklonil a pohlédl tázavě na Sandalia, jestli s takovou věcí vůbec může i on souhlasit.

Kiera White - 16. února 2014 19:59

Chvíli poté co jsem se uvelebila na Sandaliově rameni, jsem se stočila do klubíčka kolem jeho krku a spokojeně usnula. Díky vyčerpání jsem neměla žádné sny a spánek byl hluboký a posilující. Občas jsem se zavrněla, ale jinak docela důvěryhodně napodobovala kožený límec. Probudila jsem se, až když Sandalio vylezl po stěně a šel pomoct Barrasovi. Byla jsem odložena stranou a tak se posadila zívla. Švihala jsem ocasem ze strany na stranu a naklonila hlavu na stranu. Rozhodně je lepší lezec než vy Barrasi. Bože... vždyť je jí osm a lítá po venku jak splašená. Nebude na té stěně štrykovat, zívla jsem v duchu a olízla si tlapku.

Sandalio Calisto - 16. února 2014 21:22

"Díky." Zamručel jsem, když ze mě Kiera slezla. Měl jsem tak méně váhy na svém krku. Tamiko jsem pozoroval s jistou rezignací. Zabránit se jí v tom nedalo a v nejhorším se zabije. Ztracení jednoho děcka tenhle svět nezboří. I tak jsem ale alespoň chtěl zkusit co se dalo a tak, když byla v dosahu, jsem ji zvedl. "Koho by napadlo, že budeme mít v družstvu dvě Kiery?" Zabručel jsem nahlas, postavil Tamiko na zem a čekal na Barrase.

Ludovic Barras - 16. února 2014 21:38

Útes V hlavě jsem najednou zaslechl Kiery hlas. Aha, děkuji za informaci, zareagoval jsem nevzrušeně a dál pozoroval, jak obratně si Tamika počíná. Jakmile jí ale jenom trochu sklouzla noha, už jsem byl jak na jehlách. Stál jsem celou dobu dole, připravený ji chytit, dokud ji neměl na dosah Sandalio a mohl ji vytáhnout nahoru. Když byla Tamika nahoře, spokojeně se zahihňala a poskočila na místě. Pak spatřila Kieru a s hlasitým zvoláním “Čičí!“ se po ní vrhla, aby jí mohla umačkat samou láskou k smrti. Díky krátkému odpočinku jsem nabral síly a se přidat ke zbytku skupiny. Spíš než se samotným lezením jsem měl problém se soustředěním, protože jsem musel vnímat dvě věci najednou. Když jsem se horkotěžko vyškrábal nahoru, skončil jsem se zakrváceným rukávem. Doháje už s tim,… zamručel jsem pod knírem a shodil batoh ze zad. “Dejte mi minutu, hned se podívám, kam dál,“ řekl jsem a přidřepl si na zem. Z utrženého kusu starých kalhot jsem udělala provizorní obvaz a tím si obvázal rány na zápěstí. Pak jsem zprovoznil tablet a koukl se na mapu. “Hm, přibližně třicet kilometrů odsud je další město, Canouville. Dneska už tam nedojdeme, ale můžeme někde přenocovat,“ informoval jsem ostatní a zase tablet vypnul a schoval. Z batohu jsem pak vyndal do ubrousku zabalené kusy chleba, co jsem ukradl na snídani v hotelu a nabídnul.

Anomálie - 16. února 2014 21:45

Nad útesem Ze shora byl nádherný výhled pro ty, kteří by se sem pro něj belhali. Po obou stranách nekonečné útesy a pláně, měnící se na louky a zapomenutá pole, občas je sem tam střídal řídký porost nízkých stromů. Směrem na východ byla v dálce znát kupole ochranného pole města, které jste opustili, na západ jen rovina nad útesy. Přímo před vámi se rozprostíral pohled do monotónní krajiny. Pokud ji někdo věnoval více pozornosti, mohl si všimnout, že na polích se nacházejí nějaká stavení. Jedno z nich byl statek.

Kiera White - 16. února 2014 21:58

Na co tím narážíš, opičko? zeptala jsem se Sandalia s povytaženým obočím a uskočila, když se na mě vrhla Tamika. Zdrhla jsem za Sandalia a jako splašená mu zalezla pod triko na záda. Nezatínala jsem do něj drápy, ale nahoře jsem proletěla dírou na krk a zastavila se až na rameni, kde jsem se naježila a prskala. Po chvíli jsem se uklidnila a usadila jsem se na mu na rameni. Každopádně... tamhle bude asi volno, řekla jsem klidně, když jsem se rozhlédla a všimla si stavení na polích vzadu. Uděláme si táboráček... a tak, řekla jsem šťastně a švihala ocasem ze strany na stranu.

Sandalio Calisto - 17. února 2014 20:44

Podíval jsem se na Kieru a pokrčil rameny. 'Jen je stejně tvrdohlavá a umíněná jako ty. Ne, že by to byly špatné vlastnosti.' Pobaveně jsem se zasmál, když po mně vyběhla až na krk a pozoroval ji. 'Velká Kiera se bojí malého dítěte? Ty se nezdáš.' Zasmál jsem se a podrbal ji pod bradou. Na Barrasův návrh jsem kývl a rozhlédl se. Stavení jsem si všiml asi tak nastejno s Kierou. Mírně jsem přikývl. 'No, táborák bych nedělal. Pokud tu nechceš speciální jednotku jak na koni. Dým víš?' Spražil jsem Kieru a vydal se směrem ke stavení, sem tam se akorát rozhlížejíc, jestli nás Barras stíhá.

Ludovic Barras - 18. února 2014 00:05

Nad útesem “Tamiko, nech jí, určitě má vzteklinu,…“řekl jsem Tamice, která se najednou tvářila dost vyděšeně, protože takovou reakci od Kiery nejspíš nečekala. Asi už v ní viděla něco, co nechtěla. Abych odvedl její pozornost, strčil jsem jí do ruky půlku chleba, na který se hned chytla. Druhou půlku jsem snědl sám a třetí půlku krajíce přenechal Sandaliovi. Kočka se zatvářila odmítavě, ale neměl jsem náladu na to se hádat, tak zbytek skončil zpátky v batohu. “Jděte napřed, já vás doženu,…“ řekl jsem jim a ještě znovu opakoval to, co dole na pláži. Ten kus starých kalhot se zdál být užitečný. Potřeboval jsem si odpočinout od toho vyčerpávajícího soustředění a schopnosti zase deaktivoval. Zaškrcená tepna konečně přestala krvácet, ale nechtěl jsem spoléhat na to, že obvaz z tak špatného materiálu vydrží navěky. Pobídnul jsem Tamiku ožužlávající chleba, co celou dobu stála u mě a brzy jsme dohnali ty dva před námi. Statek byl na mírném kopečku, obklopený pár stromy a vedla kolem něj polní cesta. Když jsme se na ní dostali, bylo možné si sem tam ve ztuhlém blátě všimnout stop pneumatik. Byla tedy používaná, ale stáří jejich stáří nešlo s přesností určit. Samotný statek se rozkládal na středně velkém pozemku obehnaném nízkou polorozpadlou a místy i pobořenou kamennou zídkou. Měl tři budovy, dvě z toho s propadlou střechou a bez oken. Na bývalém poli po pravé straně, které muselo ležet ladem už desítky let, rostlo všechno možné, ale vesměs si tráva udržovala stejnou výšku po kolena. Kamenitý povrch útesu o sobě dával znát a místy vykukoval v podobě malých skalisek a poholně vyhlížejících oblých kamenů. Kolem cesty, po které jsme se přibližovali ke stavení, byly staré patníky a nejspíš i zbytky kůlů, na kterých muselo dříve viset pletivo. Co ale mohlo upoutat naší pozornost upoutat víc, než malebnost celého místa, byl zvuk, který jsme zaslechli, jakmile vítr zavál naším směrem. Kiera ho svým kočičím sluchem mohla zaslechnout už dřív. Bylo jím bečení ovcí. A přicházelo z okolí onoho statku, ovšem jediné zvíře nebylo vidět. Zatím.

Kiera White - 18. února 2014 19:58

Hodila jsem po Barrasovi vražedný pohled. Jistě. Vy to přeci musíte vědět ze všech nejlépe, řekla jsem chladně a jeho nabídku jídla ignorovala už úplně. Tebe nikdy nikdo za ocas netahal a tahat nebude tak mlč, řekla jsem Sandaliovi s jistou dávkou škodolibosti a spokojeně zamručela při podrbání pod bradou. Ignorovala jsem Barrase a pozorovala cestu před námi. Jasně. Je vidět, že chápeš lehký sarkasmus, Sandy, zabručela jsem a dál mlčela. Jen se rozhlížela kolem a stříhala ušima. Vypadalo to, že sem pořád někdo jezdí... asi. Ale kdo a proč, když to tu vypadalo tak neudržovaně mi bylo záhadou. Po chvíli jsem, ale uslyšela pravděpodobný důvod. Ovce. Přivřela jsem oči. Slyším skopové, pronesla jsem skoro šťastně a švihla Sandalia ocasem po zátylku.

Sandalio Calisto - 26. února 2014 12:50

Konejšivě jsem pohladil Kieru po hřbetě, po její lehce ostré výměně slov s Barrasem. Při její připomínce ke mně jsem se tiše zasmál. 'Hádám, že by to mohlo lehce bolet.' Podrbal jsem ji za ušima a pokračoval v chůzi, pilně ignorujíc její poznámku o sarkasmu. U statku dávalo celkem dost věcí najevo, že to tu je sem tam obydlené. Ať už znaky pneumatik, nebo upravená tráva. "To bude švanda, až se vrátěj." Zabručel jsem, když jsem zaslechl bečení ovcí. Olízl jsem si rty a promnul si ruce. 'Zabírám si stehna!' Informoval jsem Kieru a ďábelsky se zasmál.

Ludovic Barras - 26. února 2014 14:04

Statek Zpozorněl jsem také, už když nás Kiera upozornila, že ve statku něco pobývá. Naštěstí šlo jenom o ovce, které se zde pásly. Znamenalo to, že se o ně někdo stará a mohl to být kdokoliv z města. Za jakýchkoliv jiných podmínek bychom se statku i ovcím vyhnuli, ale o žádném dalším záchytném bodu v krajině jsme nevěděli a bylo lepší se zde zdržet, odpočinout si a hlavně se pořádně najíst. Překvapilo mě, jak oba měli stejné myšlenky v tomto ohledu. Nerad bych někomu kradl majetek, ale neměli jsme na vybranou. Navíc vidina doplnění zásoby krve mě lákala stejně tak, jako vydatná teplá večeře. “Snad se tak nestane, dokud se tam zdržíme,“ zapřemýšlel jsem nahlas s pohledem nalepeným na statku. Snad už bylo všem jasné, co plánujeme udělat. Ovce z nás neměly žádný strach, za to beran byli nervózní. Když jsme se přiblížili ke stádu, které se páslo nalevo od cesty, vyběhnul jeden z nich proti Sandaliovi s pokusem ho nabrat na rohy. Stádo bylo početné, muselo jich být po okolí nejméně přes 70 kusů. Byli rozmístění náhodně po celé ploše statku a okolí. Některé ovce se držely v hloučcích a některé stály samy, nebo ležely ve stínu stromů. Ve stádě bylo i nespočet jehňat a beranů, kteří po nás celou dobu házeli nepřátelské pohledy. Jejich vlna byla hustá dost na to, aby šli brzy na stříhání. Přístup do statku byl volný a budovy opravdu opuštěné. Do všech stavení byl otevřený vchod a připomínaly spíš příbytky pro dobytek, než lidská obydlí. I tak poskytovaly střechu nad hlavou a uvnitř bylo sucho.

Kiera White - 26. února 2014 21:31

Je to nepříjemné a strašně to sere, řekla jsem stručně Sandaliovi a bručela jak mě drbal na zádech. Nemohla jsem si pomoct. Kočičí podoba- kočičí návyky. Pak jsem pobaveně zamňoukala. Jistě. Už vidím scénu jak z divokého západu. Všude samé kostičky, nikde ani kousek masa. řekla jsem i Barrasovi a rozhlížela se kolem. Statek vypadal slibně. Byl tam aspoň klid a žádní lidé. Jak je to, ale se spaním jsem netušila. A nedávala si moc vysoké naděje ohledně kvality. Takže jsem jen potichu mrskala ocasem ze strany na stranu a čekala co vymyslí moji milovaní spolucestující. Přeci jen jsem měla svůj mozek moc ráda a nechtěla ho ničit zrovna... uvažováním o bobcích na matraci.

Sandalio Calisto - 28. února 2014 20:45

Na Kieřino odůvodnění jsem jen přikývl. Netřeba dalšího komentáře. Ano, nikde ani kousek masa. Až s tím budu hotov. Ďábelsky jsem se rozesmál a promnul si ruce. Ovšem... mírně mě překvapilo, když na mě vystartoval beran. Ale intuice mi zase zachránila má drahá bedra. S výkřikem "Carnelo!" jsem se mu vyhl a zasmál se. Poté jsem se vydal za ostatními. "Tak... Barrasi, ty asi potřebuješ krev, co? Nedaly by se zabít dvě mouchy jednou ranou?" Podíval jsem se na osloveného.

Ludovic Barras - 28. února 2014 21:48

Statek S mírnou nedůvěrou jsem se stále ohlížel, jestli se někde v okolí přeci jen nenachází majitel stáda. Nebo jestli není na cestě. Tamika se ke mně kupodivu celou dobu tiskla, jak se ovcí bála. Nakonec jsem jí zase vzal na koně, aby byla v bezpečné vzdálenosti od rozčílených beranů a ovcí, které ji sahaly po ramena. Musel jsem se ale pousmát nad tím, jak si Sandalio s těmi zvířaty poradil. “Nejdřív bych to tu prošel, pak bych se staral o jídlo,“ snažil jsem se neznít netrpělivě, ale přeci jen jsem přidal do kroku. Ať už sám, nebo všichni společně, nakonec jsme se všichni ocitli uvnitř statku. “Zatím se tu porozhlédněte. Určitě se v těch staveních někde dá pohodlnějc přespat.“ Sundal jsem Tamiku ze zad a nechal ji jít s nimi. Po krátkém ostýchání se sama odhodlala vydat se na průzkum. Já mezitím začal vyhlížet vhodnou večeři a mimoděk mě napadlo, jak dlouho by asi trvalo pobít celé stádo, když už to Kiera tak vtipně zmínila. Snad z nudy, počal jsem v hlavě vypočítávat, jak dlouho a jakou silou působí těkavá infekce ve větším počtu nakažených a následná otrava a nakonec jsem došel k závěru, že by maso nebylo zrovna dvakrát poživatelné, avšak bez větší námahy by se dala způsobit velká hospodářská pohroma. A nejenom hospodářská, došlo mi po chvíli a sám jsem se té představy zděsil. “Chcete ovci, jehně, nebo berana?“ zvolal jsem pak pobaveně, když jsem pár takových měl vyhlídnutých.

Kiera White - 01. března 2014 22:26

Poslední dobou mi Sandaliovo chování nešlo do hlavy. Vůbec se choval víc jako... já za starých časů. Což k němu vůbec nesedělo... ale jinak to bylo zajímavé zpestření. Seskočila jsem Sandaliovi z ramene a rychlou chůzí se vydala na prohlídku okolí. Zaplula jsem do domu se střechou a začala hledat nějaká pohodlnější místa ke spaní. Mno... můžeme si rozdělit práci ne? Není nám šest, abychom se nechali vodit za ručičku... řekla jsem oběma v duchu a vešla do dalšího pokoje. Sandalio může zařídit jídlo, vy si počítejte kolik ovcí je zapotřebí na jednu otravu jídlem a já se tu porozhlédnu... ten škrt si může dělat co chce, dodám a po chvíli hledání objevím zavřený pokoj. Kde není nabobkováno a kde by se čistě teoreticky dalo přespat. Zatím jsem, ale nic neříkala. Pokoj opět za pomoci schopností zavřela a šla zkoumat dál. A výběr nechám tady na naší cute, kawaii Sandy, dodala jsem ještě škodolibě a vyšla z jednoho domu a šla prohledat další.

Sandalio Calisto - 02. března 2014 19:40

Pozoroval jsem Kieru a mezitím si sedl na zem, pozorujíc stádo. 'Jídlo začnu zařizovat, až mi dáte nějaký nůž. Neumím ty schopnosti ovládat tak dobře, abych je rovnou nespálil.' Nehodlal jsem se šířit o svých obavách, co by se stalo, kdybych je aktivoval. Trochu jsem doufal, že to Kieře dojde. Ale nějak jsem se musel zatím probít sám. 'Oh~~~ Senpai~~~' Odpověděl jsem Kieře v duchu a zachichotal se u toho jako stydlivá školačka.

Ludovic Barras - 02. března 2014 20:34

Statek No, někdy takový pocit mám, dovolil jsem uniknout myšlenku do éteru, když se zmínila o naší schopnosti spolupracovat a čekal, že za to dostanu i na dálku nějakou ránu. Pak, když se Sandalio sám nabídnul, jsem z batohu vytáhl zavírací kudlu a hodil ji po něm s rychle řečeným: “Chytej.“ Bude nám stačit, když se maso alespoň trochu osmahne, ať ho nejíme syrové. Můžu zajistit jedinou věc a to, že bude košer, ušklíbnul jsem se šibalsky a promnul si ruce, nahrbený jako špatná karikatura Drákuly. Zatím jsem počítal s tím, že se o zpracování jídla postará Sandalio, takže jsem tuto záležitost nadále neřešil a konečně vybral jednu z ovcí, která vypadala, že je méně plachá, než ostatní a stále se kolem nás ochomýtala, čímž si ukázkově zpečetila svůj osud. Alespoň tu tak nenaděláme, řekl jsem spíš sám k sobě a aktivoval schopnosti. Několikrát jsem promáchl rukou ve vzduchu a přípravou kouzla kolem sebe rozvířil prach. Ovci jsem obešel tak, aby byla oddělená od stáda a neměla kam utéct v případě, že by vzdorovala. První skupinu netopýrů hned následovala druhá. Ovce pod náporem dotěrných létavců klesla k zemi a po třetí zůstala s posledním výdechem ležet. “Konečně,“ vydechl jsem a sundal si provizorní obvaz z ruky, abych doléčil zranění, které mi tak lezlo krkem. Ovci jsem přenechal Sandaliovi, ať ji začne zpracovávat dle svého uvážení.

Kiera White - 07. března 2014 19:04

Však mi se o tebe postaráme, dudlánku, řekla jsem Sandaliovi klidně a vyskočila na jeden z trámů. Hej Barrasi... nech ho bejt. Dělá ofuky jako školačka a dokonce i tak mluví. Když se slečince nechce, tak se mu nechce, kdybych mohla tak pokrčím rameny. Pak jsem vylezla až na střechu... nebo na její zbytky- usadila se tam a rozhlédla se kolem. Není to tu zase tak strašný. Dobrá pozice. Vidíš široko daleko... ale zároveň se nemůžeme nenápadně vytratit. I když tu stejně jen přespíme... zabručela jsem a jen spokojeně seděla.

Sandalio Calisto - 09. března 2014 22:23

Ignoroval jsem Kieru a místo toho odpověděl Barrasovi. 'Chcete mi říct, že jste voják v přírodě a nemáte s sebou ani podělaný sirky?' Povzdechl jsem si a vzal kudlu. Čekal jsem, než ji Barras unaví a pak ji podřízl. Dle mého celkem rychlá smrt. Ne, že bych tomu rozuměl. Poté jsem hodil kudlu na zem. 'Ať se o to postará někdo, kdo umí vyvrhávat zvířata. Tedy pokud nechcete mít maso od žluče.' Ušklíbl jsem se a šel si lehnout do chladivého stínu. Měl jsem nepříjemný pocit, že se ona bolest vrací a ten stín ji alespoň trochu zmírňoval. Nechtělo se mi se zaobírat bezpečností našeho přespání - to jsem dělal v předešlých dnech. Ať si to teď užijí oni. 'Myslíte, že to stavení bude celé, až odejdeme? Jestli ano, byla by to rarita...' Poznamenal jsem s jistou dávkou škodolibosti a zavřel oči.

Ludovic Barras - 09. března 2014 23:21

Statek - večer Hm, mám s sebou dokonce i zapalovač, ale od tebe bych čekal jinou pomoc, odvětil jsem Sandaliovi a podezíravě se na něj podíval. Chtěl mi snad naznačit, že nepřiloží svoji ruku k dílu, aby nám pomohl, když může lépe, než kdokoliv jiný z nás? Такое разделение труда, pomyslel jsem si pro sebe a deaktivoval schopnosti. S podezíravým pohledem jsem ho sledoval, jak si jde do stínu dát dvacet a nechal ho být. Možná měl pravdu. A Kiera také. Bude lepší neplýtvat energií na tak triviálních věcech, jako je rozdělávání ohně. Jen mě udivovalo, že se k tomu ještě před pár dny měl. A teď jako by ho to přešlo. Vyvrhávání tedy zůstalo na mě. Samozřejmě, že jsem o tom moc nevěděl, ale nechtěl jsem kvůli tomu uvíznout na mrtvém bodě. Od čeho jsem měl svůj skomírající tablet. Abych v něm našel odpovědi, co jiného. Tamika se mezitím vrátila z průzkumu okolo stavení a zůstala stát u stěny jednoho z nich, kousek od Sandalia. Jako by se kolem něj bála projít, dál se ani nehnula a jen koukala. Trvalo mi něco málo přes hodinu a půl, než jsem ovci zpracoval a naporcoval její jednotlivé části tak, aby se daly opékat na ohni. Nebyla to žádná sláva, spíše nepořádek a špinavé ruce a oblečení. Kieře jsem dal zatím za úkol, aby se postarala o ohniště, ať už jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv podobě, hlavně ať se dnes večer můžeme najíst. A jestli se nakonec k pomoci odhodlal i Sandalio, byl jsem jedině rád. Rozdělání ohně ale nakonec stejně zůstalo na mě. Ostatní ovce si od nás držely bezpečný odstup a zdržovaly se spíš mimo statek, ze kterého jsme je svou přítomností časem vyhnali. Stále ale bylo slyšet jejich neustálé bečení, kterým o sobě dávaly vědět. Pokud si člověk nezvyknul, mohlo mu to po čase lézt krkem. S přicházejícím večerem se také značně ochladilo a vítr od moře zesílil. Stále byl ale v jistých mezích snesitelný. Ohniště muselo být v závětří, aby se kouř z něj netočil a nezpůsoboval nepříjemné štípání v očích.

Kiera White - 10. března 2014 23:27

Povzdechla jsem si. A všechno zase musím dělat já. Seskočila jsem nespokojeně ze střechy a vydala se znovu na obhlídku. Po chvíli pátrání jsem znovuobjevila dřevo a s nespokojeným mručením ho přenesla na závětrnou stranu domu, který nás pak chránil před větrem od moře. Blah, blah, blah, bručela jsem v duchu a i když jsem byla kočka tak bylo docela jasné jak jsem se u toho tvářila. Jedno líné prase... jedno neschopné prase, bručela jsem v duchu a líně se vydala k hromádce. Nechtělo se mi měnit zpět a tak jsem chvíli uvažovala a pak změnila podobu na ohnivého salamandera. V nose mě zaštípalo a chvíli jsem se otřásala nad tou náhlou změnou teploty. Jistě... bylo to velké sousto... ale až na pár kočičích chlupů, které v zápětí shořeli tam nebyla jediná chybka. Chvíli jsem obcházela ohniště kolem dokola a pak do něj plivla. Ozvalo se hlasité: BLAM, jak chytil troud a klestí a po chvíli kontrolování se oheň rozhořel a já se od něj tak mohla vzdálit. Samozřejmě jsem si, ale ještě nemohla odpustit menší... žertíček. Prošla jsem se pěkně po okolí a zastavila se až u Sandalia, kterému jsem po chvíli pracně vyšplhala na hrudník a sedla si na něj. Chvíli jsem ho jen propalovala pohledem a po chvíli kýchla... saze. Na jeho obličej. Pak jsem bleskově seskočila a zmizela za rohem s tichým škodolibým smíchem. Miluju tvaroměničství...

Sandalio Calisto - 11. března 2014 21:30

Hned po Barrasově poznámce se stala... zajímavá věc. 'A CO ČEKÁŠ?' Moje myšlenky se doslova urvaly z řetězu. Útočily na Barrasovo vědomí s zuřivostí včel, kterým někdo šťouchl do hnízda. Nebyly zdaleka tak silné, jako Kieřiny útoky. Byl to prostě surový vztek, nenávist, strach a bolest. 'CO SI DO PRDELE MYSLÍŠ? ŽE BUDU TVŮJ PĚŠÁK POSLUŠNÝ NA SLOVO?' Řvaly a útok nepolevoval. Zajímavá věc byla snad i to, že tento "útok" se vyhýbal Tamice a Kieře, i když její poznámky byly tisíckrát údernější než Barrasovy. 'Něco ti řeknu... na to zapomeň. Jsme si rovni. Ty a já. A můj život je můj. Možná by jsi si měl rozmyslet, co chceš. Protože právě teď tvůj život visí na zatraceně tenkém vlásku.' "Útok", připomínající bodání rozžhavenými vidlemi, pomalu ustával. Další věc hodlá pozorování byla, že já osobně jsem nevyzařoval žádnou... auru, chcete-li, která by byť jen připomínala emoce, kterými byly prosáklé mé myšlenky. Jako by mé myšlenky a tělo už nebyla jedna věc. A tak, když Kiera vylezla a pokýchala mě sazemi, jen jsem si je se smíchem utřel a podíval se na ni. "Dneska si dáme i salamandří. To se zapálí samo."

Ludovic Barras - 12. března 2014 00:27

Statek – večer Nebýt toho urputného návalu emocí ze Sandaliovy strany, dokázal bych jeho poznámky ignorovat. Vůbec se mi jeho náhlá změna chování nelíbila a to jsem ho jen požádal o laskavost, kterou předtím zmínila i Kiera. Za posledních dvacet čtyři hodin to byl jeho první výraznější projev. Doteď byl celkem klidný a spolupracoval. Čím více jsem o tom pak přemýšlel, tím více mě to znepokojovalo. Něco se změnilo a já nevěděl co. A ještě víc mě děsila nejistota nad tím, jaký to bude mít výsledek. Taková nestálost mysli nemohla vést k ničemu dobrému, kór při jeho schopnostech. Vztek a bolest, který se ve mně hromadil, jsem musel potlačit. Musel mi být cizí. Kdybych po něm vyjel, ještě by se to mohlo zhoršit. A to jsem nechtěl. V rámci zachování bezpečí naší skupiny jsem polknul všechnu hrdost a pomlčel o vlastních názorech. Jak si přeješ, odvětil jsem nakonec po dlouhé odmlce. Potlačovaný vztek se mi postupně povedlo vyventilovat při zpracování ovce. Lekce sebeovládání najednou přišly vhod. Když pak Kiera v podobě přerostlé ještěrky připravila vše potřebné a oheň se rozhořel, utrhnul jsem ještě nějaké užší větve z nejbližšího stromu, ořezal jejich konce do špičky a nabodnul na ně kousky masa. “Berte si, kolik chcete, když tak naporcuju víc,“ řekl jsem krátce a vrátil se k ohni. S Tamikou na klíně jsem se pak usadil na zemi a oba jsme opékali svoje porce masa. Holka střídavě pozorovala oheň, svou večeři a Sandalia s Kierou, pokud se k nám přidali také.

Kiera White - 12. března 2014 18:53

Potichu jsem tu scénku pozorovala. Skvěle... jen se sežerte, odcekla jsem tiše a vytratila se v ruinách baráku, který z určitého úhlu, díky mojí přítomnosti, lehce světélkoval, jak jsem si lehla do rohu a odpočívala. Nemínila jsem, se s nimi o tomhle bavit. Nemínila jsem nikoho bránit, protože mi to bylo upřímně jedno a tedy někde v oblasti Sandaliových nepraných spoďárů. Chuť k jídlu mě úplně opustila a nálada na nějakou příjemnou debatu taky. Upadla jsem do jakéhosi meditačního stavu, kdy jsem zůstávala stále na pozoru, kvůli přítomnosti cizích myslí a upadla hluboko do temnoty mých vlastních myšlenek. Daleko od problémů. Za Lokim.

Sandalio Calisto - 17. března 2014 19:12

Otevřel jsem oči a chvíli všechny pozoroval. Z nějakého důvodu se zdáli... zařezaní bylo ono slovo. A moje hlava prostornější. Nechal jsem to ale být. Nechtělo se mi to řešit, a tak jsem si jen přisedl k ohni, nabodl maso na klacek a pustil se do opékání. Sem tam jsem opětoval Tamičin zvědavý pohled, i s nějakým, dle mého mínění směšným, ksichtem. "Co je s váma? Vypadáte, jak kdyby vám uletěly včely." Odhodlal jsem se nakonec k promluvení a podíval se na Kieru, která byla zjevně myšlenkami jinde.

Ludovic Barras - 17. března 2014 23:25

U ohně Byl to překvapivě právě Sandalio, který si přišel přisednout. Kiera, znechucená situací se šla schovat do jednoho z polorozpadlých domů, kde její polohu prozrazovalo salamandří tělo osvětlující okolní stěny. Alespoň jí nebude zima, pomyslel jsem si, když jsem to viděl. Tamika se mezitím chytla Sandaliovy hry a občas se zakřenila zpátky i na něj. Pak jsem vrátil pozornost na své jídlo nad ohněm, dokud Sandalio nepromluvil. Čekal jsem, že řekne cokoliv jiného, než že položí otázku tohoto typu. Znělo to v té chvíli jako provokace, hlavně pro mě. Nevěděl jsem, jak pro Kieru, na kterou se Sandalio následně otočil, jako by se ptal spíš jí, než mě. Podle toho jsem taky zareagoval a mlčel. Jediné, co jsem si teď přál, bylo se v klidu najíst a alespoň na pár hodin si zdřímnout. “Kdy už to bude?“ pípla po chvíli Tamika netrpělivě a zakývala klacíkem nad ohněm. “Ještě chvilku, pět minut aspoň,“ řekl jsem jí a pootočil s jejím klacíkem, aby se maso chvíli zase opékalo z druhé strany. Stále jsem čekal, jak Kiera zareaguje, jestli se se Sandaliem hodlá bavit.

Kiera White - 21. března 2014 13:13

Nic. Jsme doma, hřejeme si nohy, vycházíme se sebou, udržujeme si zdraví rozum a tak dále. Však to znáš, odcekla jsem otráveně a ozářená stěna na chvíli rudě zazářila. Pak už bylo jen ticho. Vypla jsem telepatii a zavřela oči. Stáhla jsem plameny na minimum a pak pomalu usnula. Nemínila jsem se o tom dál bavit. Ne před Barrasem... a ne s někým, kdo to dle všeho nemá v hlavě v pořádku. Dle všeho ani nevěděl, že se s námi před chvíli pohádal. Tudy k psychickému zdraví.

Sandalio Calisto - 22. března 2014 10:37
	Zvedl jsem obočí. Barras mi neodpověděl vůbec a Kiera s krásnou ironií. Byl jsem sice... zvědavý, ale nehodlal jsem to z nich páčit. Oba vypadali jak ježci. Sebemenší popíchnutí a mohla by se tu strhnout, pravda zajímavá, ale nepotřebná, bitka. A tak jsem jen mlčel a když bylo maso opečeno, pustil jsem se do jídla.

Anomálie - 22. března 2014 14:26

Ráno Zbytek večera proběhnul relativně v klidu. Maso se všechno nezdělalo, každý dojedl svou porci a co zbylo se nechalo na ráno. Noc byla stejně chladná jako zdejší podnebí a vítr od moře nepřestával foukat. Díky zákrytu a péči jednotlivců a dostatku dříví oheň ale nevyhasl a ještě k ránu, kdy všichni spali, nebo spánek alespoň předstírali, hořel mírným plamenem. Začalo svítat. Po nebi pluly velkou rychlostí mračna a z některých stihlo spadnout pár kapek. Ale nebyla to žádná vydatná přeháňka, spíše připomínka špatného počasí, které zde na severu tak často panovalo. Asi necelou půl hodinku po východu slunce se mezi mraky na obloze přehnal ostrý stín. Pokud v tu chvíli někdo byl vzhůru a hleděl na oblohu, mohl ho spatřit. Sandaliova intuice varovala, že se nejednalo jen o přelud. Po pár vteřinách se po obloze přehnal další, ale šlo jen těžce určit, o co se jedná, jestli zvíře, nebo stroj. Bylo to ale jistě větších rozměrů, protože mraky, ve kterých se skoro neslyšně pohybovalo, byly vysoko. Chvíli kroužili, jako kdyby něco hledali a pak zase zmizeli vysoko v hustých mracích.

Sandalio Calisto - 24. března 2014 19:21

Po chvíli jsem se uložil, stejně jako ostatní. Intuice se zdála být relativně v klidu a tak mi hlídka přišla zbytečná. Leč i tak jsem se zúčastnil jednoho cyklu. Jeden nikdy neví. A, jak už to bývá, zrovna při mé hlídce se po obloze přehnal stín. Pokud intuice nekecala, nejednalo se o halucinace. A bylo jich víc, přinejmenším dva. Ale zjevně jen něco hledali. Zda nás, či cokoli, to už byla otázka. Ale nehodlal jsem se o tom šířit. Nezaútočili na nás, takže to zjevně ani nebylo potřeba.

Anomálie - 25. března 2014 09:31

Na chvíli byl zase klid, ale netrval dlouho. Mezi šedými mračny se znovu objevily stíny. Přiletěly nad statek a zastavily se. Celý prostor ozářila jasně červená mřížka. Po pěti vteřinách zase zhasla a stíny zmizely. Ozval se svist větru, jako když přistává letadlo a z nebe dopadl na pole těsně vedle budovy, u které spala trojice, tří a půl metrový průzkumný droid. Při jeho dopadu se země zatřásla a ovce vyplašily a daly se na útěk. Když vstával, jeho mechanické tělo se ještě skládalo z leteckého módu do terénního. Až doteď jste si mysleli, že takový stroj nikdy neuvidíte jinde, než ve zprávách na záběrech, ve kterých hromadně a bez slitování zabíjí teroristy a ničí jejich základny, přičemž takový útok často končil sebedestruktivní explozí. O to víc vás mohla jeho přítomnost zde vyděsit. Neviděli jste je nikdy při něčem jiném, než násilném útoku. Jeho tělo ale mělo jinou stavbu, než ti, které jste znali. Už ten fakt, že létal, pro vás byla novinka. Nic to ale neměnilo na tom, že na první pohled ve vás nejprve budil hrůzu. A možná i druhý. Protože jakmile se jeho mechanické části přestaly hýbat, zaměřil se na vás a jedním mohutným krokem překročil dům a stanul uprostřed statku. Jeho pohyby nebyly vůbec pomalé, ani neohrabané. Pokud mířil, bylo to přesné a záleželo jen na jeho kořisti, jak mrštná a vypočítavá dokáže být. (pro ilustraci přibližná podoba: odkaz )

Ludovic Barras - 25. března 2014 09:32

Droid na statku Probudilo mě hlasité hučení přicházející odněkud shora. Než jsem se nadál, přišla rána a země se otřásla. Prudce jsem otevřel oči a vzhlédl, jen abych spatřil armádního průzkumného droida FC-226, jak stojí za budovou a jeho křídla se mění v široké ruce. Moje reakce byla okamžitá a rozespalost mě hodně rychle přešla. Ve chvíli, kdy se objevil přímo před námi, jsem chytil ječící Tamiku do náruče, hodil si batoh na záda a zařval z plných plic:“Utíkejte!“ A rozeběhl se opačným směrem, abych využil zbořené zídky a pronikl ven na pole. Doufal jsem, že mě ti dva uposlechnout a nebudou si hrát na hrdiny. Pro mě to bylo vyloučené, měl jsem na starosti malou holku, která byla vyděšená a smrti.

Sandalio Calisto - 26. března 2014 10:32

Už jsem se chystal ke spánku, když se stíny vrátily. Ba co víc, prostor ozářila červená mřížka. Odhadoval jsem to na skener či něco podobného. Poté dopadl téměř čtyřmetrový droid. "Roztomilé." Utrousil jsem a podíval se na něho. Vzpomněl jsem si na záběry. I když byl průzkumný, často se nasazoval na bojové mise. Což jsem nechápal. Kdyby mu dali stealth systém, tišší motory a menší velikost, byl by mnohem účinnější scout. No, ale vládu se mi nechtělo právě teď kritizovat. Vypadal nebezpečně. Takový ten vzhled "jak to vidíš jsi v hajzlu". Vběhl jsem tedy do domu a hodil si Kieru, ať měla jakoukoli podobu, přes rameno a vyběhl směrem od něj.

Kiera White - 26. března 2014 18:57

Klidně jsem se rozhlédla po okolí. Tady už jsem dlouho nebyla. Temné jezero. Hlubina mé duše. Černá jak smola, hluboká jak věčnost. Usmála jsem se a s rukama za zády se otočila na postavu za mnou. Přesto že tam před chvíli žádná nebyla… Teď tam, ale stál on. Zrzavý, vysoký… naprosto jiný Loki. Přivřela jsem oči a hodnotila ho pohledem. „Tak tomu se říká změna,“ poznamenala jsem suše, „ale měnit mě jsi nemusel… nebo snad ano? Nestačí ti povaha?“ zeptala jsem se s povytaženým obočím a pozorovala ho. Šlehl po mě stejně bezcitným pohledem jako dřív. „Můžu si s tebou dělat co chci, má drahá. Jsi moje hračka. Používám tě jen na to, abych si zkrátil dlouhou chvíli. Takže být tebou, tak nepokouším moji trpělivost… nebo bych tě mohl rozbít,“ řekl mrazivím hlasem. Založila jsem si ruce na prsou. „Neříkám, že si stěžuji. Dokud nevypadám jako godzilla tak je mi to upřímně jedno. A ten odstín vlasů je… mňam,“ pokrčila jsem rameny a chvíli se zamyslela. „Jen mě zajímá… důvod. Proč jsi to udělal?“ řekla jsem po chvíli ticha a upřeně ho pozorovala. Obličej měl nečitelný jako vždy. Ani oči mi nic neříkali… povzdechla jsem si a udělala krok vpřed. „Bylo by docela fajn, kdybych si nepřipadala jako odkopnutý šmejd. Jestli máme spolupracovat tak by bylo fajn, kdybys mi aspoň… řekl něco. Nebo to ukázal,“ řekla jsem pomalu a opět postoupila vpřed. „Zdá se, že na tebe ten tvůj šílený kamarád má docela zajímavý vliv…“ řekl Loki a vysloužil si tím ode mě nesouhlasný pohled. Spolkla jsem hořkou poznámku i chuť mu to bolestivě oplatit a promnula si kořen nosu, abych skryla na chvíli lehce bolestivý pohled. Částečně to byla pravda… nemohla jsem popřít, že jsem Sandalia brala jako přítele… možná lepšího přítele. Povzdechla jsem si a natáhla k němu ruku. „Neodbíhej od tématu. Možná máš svůj stříbrný jazyk, ale já ho mám taky… takhle bychom tu mohli tvrdnout do nekončena a odbočovat od tématu. Jediné co chci je to, abys mi aspoň trochu důvěřoval a ukázal mi důvod. Čím víc si budeme důvěřovat, tím jednodušeji dojdeme k uskutečnění našeho cíle,“ řekla jsem pomalu a obezřetně a čekala jak bude reagovat. Kupodivu asi rezignoval na nalezení způsobu, jak se mě zbavit a za ruku mě chytil. V tu chvíli mnou prošli všechny jeho pocity a myšlenky za posledních pár dní. A nebyli dvakrát růžové… až do doby, před několika hodinami, kdy začala přeměna. Vzchopil se... velmi radikálně. A tak nějak se rozhodl začít znovu... jako stejná svině. Jen s čistým štítem a jako zrzek. Pustila jsem jeho ruku a chvíli ho se zájmem pozorovala. „Já myslím, že oba víme, že nechci zažít to samé co ty. Nechci žádnou mstu, ani nic podobného. Co se stalo, stalo se,“ dodala jsem a zvedla lehce hlavu. Loki jen kývl, že rozumí a dál to nekomentoval. Lehce jsem se usmála. Věděla jsem až moc dobře, že proto, aby získal to co potřebuje půjde přes mrtvoly… ale taky jsem věděla, že sám způsobil to, že o někoho přišel. Možná ho to pak zastaví… až na tu chvíli dojde. *** Něco mnou prudce trhlo. Otevřela jsem oči do kořán a v podobě hada se omotala přítomnému držiteli mé maličkosti pod rukama nad tričko. Po chvíli jsem podle čuchu a tělesné teploty poznala Sandalia. Co se to tu krucinál děje? zeptala jsem se a vykoukla mu někde za krkem ven. Oh robot. Veeeelký robot. Asi slyšeli, že už by na tebe takový ti normální neplatili. Víš jaký myslím? Takové ty co pouští na teroristy, řekla jsem nevzrušeně a když jsme byli kousek od zídky, doslova jsem vyplula zpod jeho oblečení a přeletěla ji. Tam jsem se rovnou přeměnila zpět na člověka. Bylo zajímavé jak rychle jsem se během pár hodin změnila k nepoznání. Protáhla jsem se a oprášila si zelenou tuniku. Jakoby na ní nějaký prach či špína byl. Sandalio... zdá se mi to nebo je ten robot takovej... vyzývavě velikej? zeptala jsem se a nechala vykukovat jen hlavu od nosu nahoru. Doufám, že jste si někdo nemyslel, že tahle zídka poskytuje nějakou... obranu... dodala jsem v duchu a natočila hlavu k Tamice. To, co viděla bylo dost rozdílné od mojí obvyklé anomálie. Byli tam hlavně stíny... temné stíny s rozšklebenými úsměvy, kterým chyběl jen šílený smích. Na rtech se mi usadil krutý úsměv.

Ludovic Barras - 26. března 2014 19:26

Droid na statku V téhle situaci mě na rozdíl od těch dvou přecházel jakýkoliv smích. Tamika se mě držela jako klíště a strachy vyjekla pokaždé, když jsem provedl prudší pohyb. Krásně jsme na sebe tímto poutali pozornost, takže vyrazil rovnou za námi. Kieru a Sandalia z nějakého důvodu nechal prozatím běžet. Nechápal jsem proč, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Neměl jsem tušení, že se tu v okolí vyskytuje ještě jeden droid. Měl jsem minimální šanci s tím ohromným naprogramovaným strojem měřit. Nezbývalo mi, než se pokusit utéct, což byl také dosti zoufalý krok. Zvláště když se robot odrazil a přistál zčista jasna přímo přede mnou a to s takovou razancí, až jsem samým leknutím spadnul na záda. Kdyby se mě Tamika tak nedržela, asi by vypadla. “Doháje!“ vykřiknul jsem a začal se škrábat na nohy. Droid se po mě ale ohnal jedním ramenem, takže jsem se namísto vstávání jen rychle odvalil stranou. Tamika při tom tak vyděšeně ječela, že mi to rvalo uši. Dělejte krucinál! zařval jsem v duchu naštvaně a sám pod tím nátlakem vzteku a strachu aktivoval schopnosti.

Sandalio Calisto - 26. března 2014 20:27

Jak se dalo čekat, Kiera se probudila. ‚Jak milé, že konečně uznali mou sílu.‘ Široce jsem se usmál a přehoupnul se přes zídku. S mírně zvědavým výrazem jsem skouknul novou Kieru. „Roztomilé. Plánuješ jít do Playboye?“ Zeptal jsem se zvědavě, když mě upoutal jednak výkřik Tamiky a zoufalost Barrase. S vážnějším výrazem jsem se otočil jejich směrem. „Jo jo. Ale čím větší je, tím tvrději dopadne.“ Řekl jsem s úšklebkem a aktivoval hyper. A to byla chyba. Bolest, které jsem se tak bál, i když bych to nikdy nepřiznal, se vrátila. A byla tisíckrát silnější než před tím. Spalovala mě. Schoulil jsem se do klubíčka a svíjel se bolestí. Plameny na mých rukou a čele začaly zmateně poblikávat. Uchýlil jsem se v zoufalství do svého vědomí, ale… ani tam to nepřestalo. Naopak, bylo to horší. A viděl jsem… Tsunu. Jak mě se smutným výrazem pozoruje. Když jsem se na sebe podíval, pochopil jsem proč. Spalovali mě plameny. Pomalu, ale jistě. Už jsem ani neměl „nohy“. Podíval jsem se na Tsunu se zoufalou žádostí o pomoc v očích, ale on… jen potřásl hlavou. „Je…. je mi to líto. Myslel jsem, že jsi dost silný. Že tě plameny přijmou. Skutečně to tak vypadalo. Nechtěl jsem… tohle.“ Sevřel ruce v pěst. A já také. Ten… ten zmetek si myslí, že se to lítostí spraví? Že mi prostě řekne ‚sorry, vymklo se mi to z rukou‘ a všechno bude fajn? Tak to se sakra mýlí! Mou mysl zaplnila taková zuřivost, jako ještě nikdy. A já jen cítil, jak poslední zbytky mé osobnosti jsou stravovány plameny. Tamika mohla vidět prakticky to, co se dělo. Tedy jak jsem pomalu, ale jistě stravován plameny. A plameny rostou a jsou divočejší. Což se projevilo i u plamenů na mém těle. Bylo vidět, že už je nic nekontroluje. // Pokračování příště, folks

Kiera White - 27. března 2014 16:24

Už jsem se otočila, že na tu poznámku něco řeknu, ale v tu chvíli se Sandalio svalil na zem. Nevrhla jsem se k němu. Neměla jsem jak mu pomoci, to mi bylo jasné. Tohle bylo o něm, jeho schopnostech a Dárci. Problémem spíš byla situace, která nastala. Ten droid nemusel být jediný. Vlastně bych se divila, kdyby byl. Přeci jen jsme si vypěstovali takovou... zajímavou pověst. A Sandalio, který byl v tuhle chvíli k ničemu, byl jediný kdo měl opravdu šanci k boji. Barras byl ten typ, který podporuje ostatní z dálky. Tamika byla k ničemu. A já byla spíš... na lidi, než na roboty. Mávla jsem rukou a vytvořila Sandaliovi nad hlavou štít a přemístila se k Barrasovi. Iluze nebudou fungovat... mindfuck nebude fungovat... shapeshift nebude fungovat. Nic. Jediné co mám jsou runy a magie ledových obrů. A ani jedno nebude fungovat na moc dlouho... Sandalio... nevím co se to sakra děje, ale koukej se vzpamatovat... tohle vážně není chvíle, kdy bych potřebovala být na boj sama, houkla jsem na něj a snažila se aspoň okrajově vnímat, co se to s ním děje. Koukej sklapnout spratku nebo ti zlomím nos! zařvala jsem na Tamiku a poslala proti robotovi jeden energetický výboj, přičemž čekala jestli to bude mít nějaký účinek a připravila se po případě na teleport pryč. A ty se někam s tím spratkem ukliď a koukej nám pomáhat! zařvala jsem na Barrase.

Ludovic Barras - 27. března 2014 17:03

Sotva jsem si mohl všímat toho, co se za mými zády dělo. Jen jsem koutkem oka zahlédl záři plamenů a odvodil si, že to Sandalio aktivoval hyper. Měl jsem ale tolik starostí s droidem, že nebyl čas tomu věnovat tolik pozornosti. Jen jsem si přál, aby konečně zaútočil, nebo odlákat pozornost. Po jednom hmatu následoval další. Znovu jsem se odvalil na druhou stranu a konečně se zvedl na nohy. Ve chvíli, kdy se robot znovu napřahoval, se vedle mě zjevila Kiera, oděná v novém, že jsem jí sotva poznal, jak jsem si ještě nezvykl na její celkovou vizáž. Ihned okřikla Tamiku, která hned na to ztichla, ale nepřestávala se tvářit vystrašeně. Na to zaútočila na droida energickým výbojem, který vykryl a tím jeho mohutné rameno minulo naše hlavy. Měl jsem jen pár vteřin na to utéct a najít výhodnou pozici, ze které bych měl přehled nad situací a všechny na dosah. Rozkaz. Pokus se ho udržet v otevřeném prostranství a dál od těla, zareagoval jsem na Kieru a rozeběhl se pryč od droida, který pomalu zase nabýval na vědomí. Jakmile se tak stalo, učinil znovu pokus o to polapit Kieru přičemž přidal na razanci a rychlosti. Teprve teď, když jsem mířil zpátky ke statku jako zbabělý zajíc s dítětem v náručí, jsem si pořádně všimnul Sandaliova stavu, který nebyl závidění hodný. Naopak, bylo to něco hrozného. Tamika vykřikla zděšením, protože její oči viděly něco víc, než jen to. Proboha,… anomálie ho pohlcuje, vytřeštil jsem oči a ihned se mu vyhnul a zaběhl za jeden z domů na kraji statku. Výborné načasování. Takový stav nevěstil nic dobrého, plameny se rozpínaly čím dál víc. I pokus o to mu pomoci by mohl skončit katastrofálně pro všechny v jeho okolí. Situace se začala komplikovat. Tamiku jsem pustil na zem a řekl jí, aby zůstala na místě a nikam se nehýbala. Souhlasila, i když nerada a já se vyklonil zpoza domu a v pravé ruce si připravil jednorázovou dávku léčení pro případ, že bude potřeba a sledoval jsem, jak se situace vyvíjí pro Kieru i Sandalia.

Sandalio Calisto - 27. března 2014 20:06

Let's burn it Po chvíli, která mi přišla jako věčnost, jsem se začal otřásat tichým chichotem. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem hrozný nával euforie. Chichot pomalu přešel v hlasitý smích a já se narovnal. ‚Už si pro tebe jdu, má sladká princezno.‘ Poslal jsem v duchu Kieře a olízl si rty. Poté jsem se postavil čelem k droidovi. Jistě, burnerem by nebyl problém ho dostat, ale… chtěl jsem si užít. Potřeboval jsem si protáhnout svaly a někde vybít ty kvanta energie. Na mých plamenech bylo dost vidět, že už je nekrotím. Vzrostly a dostaly červenější odstín. A já vyrazil. Pohyboval jsem se v náhodných vzorcích. Jak by řekl laik – cik cak. Pokud se droid řídil pomocí tepelných a infračervených senzorů, určitě už jsem přitáhl jeho pozornost. Už jen proto, že jsem využíval plameny na zvýšení své rychlosti. Cítil jsem, jak mi vzrůstá hladina adrenalinu. Tohle mi chybělo. Jak já to potřeboval... Jakmile jsem byl u Kiery, hrubě jsem ji odstrčil ramenem z cesty a sklouzl – přesně tak, abych po zádech proklouzl pod droidem a zastavil se za ním. Poté jsem se jen otočil a pěstí, obalenou plameny, ho udeřil do zad. Samotného mě zajímalo co to udělá. „Pojď brouku, zatancujeme si flamenco.“ Zasmál jsem se. A věděl jsem, že tuhle větu ještě někdy použiju. Líbila se mi.

Anomálie - 27. března 2014 23:33

Síla úderu znásobená plameny zničila zařízení na odchyt na zádech droida a promáčkla plechy natolik, až z místa vyhřezlo několik drátů a kabelů. Stejně tak ho odstrčila ho několik metrů dopředu, ale neztratil rovnováhu a stihl se zapřít jedním ramenem. Protiútok na sebe nedal dlouho čekat. Skoro až plynule se otočil zpátky a mohutně se ohnal po Sandaliovi, který stál za ním, přičemž mu zadní pomačkaný plech sám odpadl a tak odhalil značně poškozené kabely.

Kiera White - 28. března 2014 13:16

Poslala jsem k Barrasovi souhlasné zamručení a věnovala se znovu droidovi. Když se po mně ohnal, přemístila jsem se o pár metrů dozadu a připravila si další energetický výboj, ale v tu chvíli se tam přihnal Sandlio, odstrčil mě a hnal se honem dp boje. Nezdál se moc při smyslech... zdál se spíš hodně labilní. Přes rameno a bok mi přeletěl nával tepla a já ucukla stranou a tiše zasyčela. Tou dobou ovšem zaútočil na robota a promáčkl mu zadní díl. Když se otočil, ihned jsem vrhla na odkryté kabely další výboj a vrhla se vpřed. Vyskočila jsem mu na jedno z ramen a cestou se kousla do palce a na rameno načrtla dvě runy. Hned poté jsem skočila pryč směrem k Sandaliovi a prudce se otočila na robota. Runy začali žhnout a roztavovali kov do běla, dokud se nezačal tavit. Snad sis nemyslel, že ti to tu nechám a půjdu si někam do rohu lehnout... řekl jsem klidně, aniž bych se na něj otočila.

Ludovic Barras - 28. března 2014 15:34

Čekal jsem, že Sandalio odpálí droida jednou velkou ránou, ale zdálo se, že mu plameny vzaly i kus rozumu. Proč nevyužil vší své síly, aby nás pronásledovatele zbavil, bylo mimo mé chápání a zdálo se, že si boj s tou velkou mašinou snad i užívá. Jestli tohle byla kuráž, nebo hloupost, jsem neřešil. Mě zajímalo jen, jestli je schopný v tomhle stavu setrvat, aniž by přišel k horšímu zranění. Stal se dobrovolně pokusným králíkem a dokázal jsem si představit, jaký poprask tenhle záznam způsoboval na základně. Jestli oba hodlají vytáhnout všechny esa z rukávu dřív, než boj skončí, můžeme se příště těšit na droidy silnějšího kalibru. Ač nerad, protože tam někde uvnitř jsem byl stále ještě nestranný, jsem jim dal rady, jak droida co nejrychleji zničit v případě, že si s ním Sandalio hodlá nadále pohrávat jako kočka s myší. Zaměřte se na hruď, potřebujete jí otevřít, abyste ho kompletně vyřadili. Bacha, má v ní šest raket, pokud se vám ho povede vyprovokovat natolik, aby je všechny vypustil, dostanete se k jádru snadněji, řekl jsem oběma a přitisknul se blíž k zídce a sledoval, jak Kiery runa propaluje rameno droida. Byla účinná a poničený plech z droida odpadl. Schovávala se pod ním už jen zcela holá konstrukce ramene, chráněná menšími pláty. To samé se stalo zařízení na zádech, které se vysunulo a celé odpadlo. Droid se tak sice stával zranitelnějším, ale zároveň hbitějším, což ihned demonstroval při dalším útoku.

Sandalio Calisto - 30. března 2014 15:37

Spokojeně jsem zaregistroval, že se mi podařilo mu zničit zadní plát. Ten odpadl a na mě vykouklo pár kabelů. Než jsem ale stihl s nimi něco udělat, poměrně hbitě se obrátil a ohnal se po mně. Bohužel proti němu nefungovala intuice, a tak jsem nestihl uhnout. Ale stihl jsem jeho ruku chytit do svojí a zapřít se. Doufal jsem, že moje síla a zážeh z plamenů jeho úder alespoň zastaví. A abych nezahálel, pokusil jsem se zesílit plameny na ruce tak, abych byl schopen se skrz jeho ruku propálit. Ke své nelibosti jsem si všiml Kiery. „HEJ. Tenhle je můj.“ Zavrčel jsem na ní. Používala magii. Celkem typické. Srabské, ale budiž. Ať si bojuje, jak chce. Ale s někým jiným, než s mým protivníkem. Chvíli jsem uvažoval o použití Natsua, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Chtěl jsem si ještě trošku užít. V tom se mi ozval v hlavě Barras. Ale já měl lepší nápad. Zaměřil jsem pohled na droidovu hruď a pokud to situace umožňovala, dvakrát jsem do ní rychle praštil rukou.

Anomálie - 30. března 2014 23:27

Jakmile se paže obou bojujících srazily, droidův chvat byl v tu ránu zastaven, jako kdyby narazil do skály. Následně plameny Sandaliových rukou začaly působit na plech a jeho ruce se začaly vtlačovat do tavícího se materiálu. Muselo při tom zároveň i dojít ke zkratu, protože vyskočilo pár jisker. Droid dlouho neváhal a rychle vyhodnotil situaci. Část ruky, za kterou se Sandalio držel, ihned odpadla a zbytek paže zůstal. Jak se Sandalio pohnul a zaútočil na hruď, stihl ho droid druhou rukou zaměřit a navzdory jeho tělu obaleném plameny vystřelil z druhé ruky konce prstů, které se mu zabodly do boku a i za ten zlomek vteřiny mu poslaly do těla silný elektrický výboj, který ho srazil na kolena. Mezitím se na scéně objevil druhý droid, o kterém věděl jen Sandalio a jehož příchod nebyl zbylým dvěma členům týmu předvídatelný. Přistál se stejnou razancí přímo u stěny statku, kde se schovával Barras s Tamikou a jednou prudkou ránou ho srazil na zem. Tamika se ihned dala na útěk a vypadalo to, že se o ní droid vůbec nezajímá. Barras se skoro vůbec nehýbal, čehož droid využil a ze zad mu vyletěly mechanické kabely, které se po něm vrhly jako hladoví hadi a uvěznily ho ve svém sevření.

Ludovic Barras - 30. března 2014 23:29

Nevypadalo to, že by se ti dva mohli dohodnout na tom, kdo droida zneškodní. Sandalio se choval až moc majetnicky a Kiera ho v tom klidně mohla nechat a jen se kochat z dálky jeho počínáním. Nijak jsem se tím ale nevzrušoval, jen když se ti dva nakonec znovu neservou mezi sebou. Ve chvíli, kdy dostal Sandalio zásah tím integrovaným taserem v droidově rameni, jsem bohužel zrovna nebyl při vědomí, abych mohl zaregistrovat následky. Ten nečekaný útok druhého droida, který se na místě zjevil z ničeho nic, aniž by natropil moc hluku a poutal na sebe pozornost, mě srazil na zem a na chvíli se mi zatmělo před očima, jakou ránu do temene hlavy jsem při dopadu dostal. Z ruky se mi ihned uvolnila dávka léčení a krev se tak vrátila do těla. Na těch pár vteřin jsem byl naprosto mimo, takže jsem ani nemohl zaregistrovat, co se děje s Tamikou, nebo se nemohl vyhnout útoku, který na mě provedl droid. Doháje,… kde se tu vzal?! S mžitkami před očima jsem pozoroval, jak mě v tom škrtivém sevření zvedá ze země a chystá se umístit do skrytého kokpitu na svých zádech. Doprdele, ne, tohle ne! Věděl jsem moc dobře, že odtamtud se člověk už jen tak lehce nedostane. Namísto toho, abych volal o pomoc, jako předtím, se ve mně něco vzbouřilo a s tím zábleskem vzpomínky se projevila i zatím neozkoušená schopnost, která mě ze sevření vysvobodila. Doslova jako duch jsem propadnul všemi kabely a přistál na zemi, kde jsem se odkulil stranou a až po dalších pár vteřinách zase zviditelnil, celý v šoku z toho, že to fungovalo, ale o jednu dávku krve chudší.

Kiera White - 31. března 2014 00:25

Juzuskote.... Tak to abych se ti klidila z cesty, co? řekla jsem a ukročila stranou, když do sebe narazili. Přešla jsem chuť mu pomoct. Zdálo se totiž, že se dostával do ráže a já už jednou umřela. A tak jsem místo toho ještě jednou ukročila, když se ukázalo, že to má i něco jako mega taser a velkoryse ignorovala, co se mu děje. Pak jsem jen máchla rukou a poslala robotovi na hlavu kopu slizu. Pak už jsem ale Sandalia ponechala jeho osudu a jen ho se zájmem pozorovala. Ale pak jsem zaslechla ránu a Barrasova přítomnost zaskomírala. Prudce jsem se otočila a pohlédla na robota, který začal zvedat Barrase ze země. Ty to dáš Sandy. Jsi už velká holka, pronesla jsem a s hlubokým nádechem jsem se přenesla. Zdálo se to být o něco delší než předtím. Způsobil to Loki, který mi dal deset vteřin na to, abych si od něj převzala dar. A ten už jsem sakra dlouho potřebovala. Ve chvíli, kdy jsem se znovu objevila u robotových nohou jsem v rukou držela kopí a jednou dobře mířenou ránou mu mířila na obě nohy zároveň, těsně u kotníků... Zdrhej, zdrhej! Najdi Tamiku a znovu se schovejte, okřikla jsme a uskočila vzad, protáčejíc kopí mezi prsty. Takže... prý se támhle berou hodiny tance... dáme si aspoň šlapání zelí nebo máš radši čaču? předvedla jsem ďábelský úsměv.

Sandalio Calisto - 05. dubna 2014 23:35

Ačkoli má obrana zafungovala bezvadně, to samé se už nedá říct o mém útoku a jeho protiútoku. Ne, že by taser v mém těle překonal bolest tepající mi v hlavě. I tak jsem ale klesl na koleno. Leč ramena se mi nepřestávala otřásat pochechtáváním a smíchem. „To hezky šimrá.“ Zvedl jsem se na nohy a oprášil si své kalhoty. Koutkem oka jsem zahlédl, jak na Béčko a prcka útočí druhý droid. To bylo dobře, alespoň byla Kiera nucena nechat mého a odběhnout. A tak byl teď jen můj. Olízl jsem si tedy rty a chvíli ho pozoroval. Byl v nevýhodě. Jedna ruka mu chyběla a většina plátů byla poškozena. A mě napadl jistý trik. Pravou dlaň jsem uspořádal do podoby oné pistole, se kterou si malé děti hrají na zločince a policajty a namířil ji na zbývající droidí ruku. „BANG“ zasmál jsem se a z ruky mi vyšlehl krátký záblesk tvrdých plamenů. Zpětný ráz mi trhl rukou do zadu div mi nevyskočila z kloubu a co se týče síly, nebyl zdaleka tak silný jako X-burner. Ale svoji kadenci to mělo.

Anomálie - 08. dubna 2014 15:37

Boj u statku Zpětná vazba bylo to, co Sandalia zachránilo od dalšího útoku droida, když jeho paže, která vystřelila taserové bodce, přistála na zemi a ohromný plát na hřbetu jeho paže se zarazil do země jako štít. Kdyby zůstal Sandalio na místě, nejspíš by ho mu tato ostrá část droidova těla přetnula nejméně nohy. A když Sandalio ‚vystřelil‘ proti jeho druhé paži, která i přes poškození vykazovala plnou funkčnost, po zásahu byla celá pryč a zbyly po ní jen vytržené žhnoucí dráty a orvané kusy konstrukce, které se začaly ihned vysunovat a odpadat. Droid měl nyní poničený i pravý bok, ale zdálo se, že jej ještě nevyhodnotil jako plně poškozený a tak mu na něm všechny pláty zůstaly a chladly. Z útoku se chvíli vzpamatovával, takže měl Sandalio možnost provést další. Mezitím, u statku napadla Kiera droida, který se zdál být na pár vteřin zmatený tím, jak mu jeho kořist proklouzla mezi mechanickými chapadly. Přesně v tu chvíli, co zaváhal a než se Barras opět zjevil dobrých deset metrů vedle, se Kiera teleportovala pod nohy droida a rychlou ranou mu poničila několik plechů ve výšce útoku vedeného kopím. Tím na sebe přímo ukázkově strhla pozornost a droid se na ní zaměřil. Čtyři kabely se rozpojily na osm menších a vrhly se na Kieru. Pět z nich zachytilo až překvapivou silou její kopí a i za cenu jejich utrhání s ním prudce švihli o zem, snažíce se tak Kieru odzbrojit. Zbylí dva se vrhli po jejím těle.

Ludovic Barras - 08. dubna 2014 22:31

Boj u statku Ani jsem pořádně nezaregistroval, co Kiera droidovi provedla, ale když jsem se otočil zpátky, už byl v protiútoku. Neměl jsem čas na to sledovat teď její boj, musel jsem rychle vyhledat Tamiku, která utekla bůhví kam. Ale neměl jsem jí v dohledu a droid po ní nešel. Neměl ji zadanou ve vyhledávacím protokolu. Jakmile si jí ale všimnou na základně, hned jistě přibude. Sandaliova zranění jsem si nevšiml, navíc byl mimo můj dosah a nemohl jsem mu pomoci. Když jsem ale srovnal jeho útoky s těmi, které provedl v minulosti, nezdálo se, že by se nějak víc snažil. Zahlédl jsem ho ve chvíli, kdy po droidovi před sebou vystřelil a namísto jeho středu trefil jen jeho ruku. Přitom ton byla taková rána, která by jeho jádro poškodila natolik, aby šel následně lehce dorazit. Pomyslel jsem si něco o jeho narušené mysli a raději se dál věnoval situaci, která nastala blíže u statku. Rozeběhl jsem se velkým obloukem k budově na kraji. Tamika se musela schovat někde uvnitř areálu, protože jsem jí ze svého místa v otevřeném prostranství neviděl. Musela by ležet ve vysoké trávě, abych jí přehlédl. Hledání mohlo začít. Co mě znervózňovalo, byl fakt, že se tu droid tak náhle zjevil. Co když jich je tu víc? ohlédl jsem se na oblohu, ale viděl jen rychle plující černá a bílá mračna. Pohled mi pak v běhu sklouznul zpátky na Kieru, po které se vrhla ta šílená mechanická chapadla. Až se ti to vymkne kontrole, zařvi, řekl jsem jí a zmizel za zídkou.

Kiera White - 09. dubna 2014 12:31

Bylo mi jasné, že tohle nebude snadný boj. Nebyla jsem ten typ, který dokáže bojovat s něčím neživým... a k tomu všemu takových rozměrů. Manipulace s člověk byla jednodušší... ale tohle byla plechovka plná drátů a já věděla, že mám opravdu nízkou šanci. Potřebovala jsem přípravu a chvíli na uvažování... a tu jsem teď neměla. Nemohla jsem jen tak zmizet... nebo mohla, ale riskovala jsem, že půjde po Barrasovi. Protočila jsme oči v sloup. A co? Pokrčila jsem rameny a když po mně vyrazili ty zbylá chapadla, okamžitě jsem se přemístila deset metrů dozadu, nechávajíc za sebou jen svoji kouřovou kopii. Ale vidět jsem nebyla. Zneviditelnila jsem se a ještě víc snížila svoji tělesnou teplotu svým následujícím útokem, kdy jsem použila Jotunskou magii, abych ho aspoň na chvíli přimrazila k zemi a přemístila svoje kopí. Zhluboka jsem se nadechla a zarazila ho do země. Znala jsem slova. Po těch mnoha nocích s Lokim v hlavě, jsem věděla snad každý druh magie, který se kdy naučila a já si je pamatovala. Všechny do jednoho. Když jsem zavřela oči, viděla jsme desítky, možná i stovky slov, vět, symbolů a magických kruhů. Jen jsem musela najít ten správný. Tohle bude... složité. zabručela jsem v duchu a začala postupně šeptat jednotlivá slova. Znělo to jako báseň, ale nebylo tomu rozumět a ztrácelo se to ve větru. Kolem mě se postupně utvořilo několik kruhů ze slov, psaných starými runami a já cítila, jak moje jotunská podstata sílí. Obyčejná posilující magie. Ale dělala svoje. Z blízké studny za mými zády se vyhrnula voda a prudce se vrhla proti droidovi. Postupně se oddělila od země a přeměnila v ledové bodce, které mu mířili na hruď a hlavu. Voda, která se neodlepila od země se postavila mezi mě a droida jako napřažené kopí. V tu chvíli jsem byla opět viditelná. S modrou kůží a žhnoucíma rudýma očima.

Sandalio Calisto - 23. dubna 2014 11:58

Můj útok k mému vlastnímu překvapení fungoval. Zvedl jsem si špičky prstů ke rtům a odfoukl imaginární dým. "Hasta la vista, kotě." Udělal jsem obličej á la Clint Eastwood a vyskočil jsem na něj. Pomohly mi k tomu jednak plameny, jednak fakt že nevypadal, že by mi v tom hodlal v příštích vteřinách zabránit. "Tak se ukaž broučku." Zabroukal jsem a začal mu vytrhávat hlavu od těla, popřípadě jsem si pomohl plameny. Zajímalo mne, jestli bude fungovat i bez hlavy. Kiera se zdála, že to svádí celkem dobře sama. Z nějakého zvláštního důvodu jsem cítil dvě věci: hrdost a chuť s ní bojovat. Přeci jen, změřit si síly s ní... by mohlo být více než zajímavé.

Anomálie - 24. dubna 2014 09:56

Boj u statku Kiera Kabely se zastavily o zem na místě, kde ještě před chvílí stála Kiera. Droid je stáhl zpátky k sobě a znovu složil do původního počtu čtyř, když viděl, že se jeho cíl zjevil o slušný kus dál a nebude moci nadále útočit jejich pomocí. Přešlápl na místě, aby se narovnal a při tom se zaměřil na pozici, kterou Kiera zaujala. Nedbal varovných signálů z její strany a vyrazil proti ní. Ve chvíli kdy na něj zamířily ledové bodce, se mohutně ohnal svou paží, která se změnila ve štít tříštící bez větších potíží ledové bodce na něj mířící. Na jeho rychlosti ale takové nárazy přeci jen ubraly a jeho zastavení dovršila ledová kopí, která před ním vyrazila ze země. Led neměl žádné valně destruktivní účinky na jeho konstrukci, ale dokázal ji značně zohýbat, za což mohla rychlost nárazu. Droid ztratil balanc a svým těžkým tělem padl přímo na ledová kopí, čímž je proměnil v ledovou tříšť. Ze země se ale sbíral až s překvapivou rychlostí, aby se znovu postavil na nohy a pokračoval v pokusu o to se dostat co nejblíž ke Kieře, aby ji zasadil omračující ránu a zachytil. Sandalio Mezitím se povedlo Sandaliovi využít droidovi chvilkové nepozornosti, aby ho počal zbavovat něčeho, co připomínalo jeho hlavu. Tato hladká část zpočátku vzdorovala, jak se droid pokoušel zatáhnout ji zpátky mezi ramena jako želva. Ale jakmile Sandalio přidal ke své síle i plameny, celá konstrukce krku se začala trhat a kabely praskaly, až to zajiskřilo. Droid sebou při tom jako smyslu zbavený máchal ze strany na stranu, takže jakmile hlava povolila, Sandalio byl mrštěn několik metrů do strany. Droid opravdu dokázal fungovat i bez hlavy. V jeho hrudi se otevřely dvě malé záklopky, pod kterými byly schovány záložní kamery, čímž se obnovilo i spojení se základnou. Barras měl pravdu. Bylo třeba zničit jeho hruď, aby byl kompletně vyřazený z provozu. Droid se zapřel nohou tak, aby vyrovnal pád, ale bylo na něm vidět, že ztráta hlavy mu přeci jen činí potíže. Jeho pohyby ztrácely na přesnosti a rychlosti, ale nevzdával se, a pokud Sandalio ihned po přistání na zemi neprovedl další útok, natočil se na něj a z druhé paže zpod plátu vystřelila nábojnice, která se v letu rozpojila a proměnila v kovovou síť.

Kiera White - 25. dubna 2014 11:09

Nefungovalo to. Nespokojeně jsem zavrčela a nechala kopí zkrátit, aby tolik nepřekáželo. Vykašlala jsem se na ledovou magii a vrátila se k původnímu účelu kopí. Když se robot zvedal a opět se na mě vrhl, přemístila jsem se na jeho ramena a protočila kopí v ruce a zároveň ho prodloužila. Pak jsem zaklekla a prudce zarvala ostří do míst odkud vykukovala hlava a pouštěla do něj jeden energetický bold za druhým. Koukej kleknout ty kovová mrcho! Kdo ti dovolil být vyšší než já?! vrčela jsem a s každým slovem do něj pouštěly další a další šoky. Pak jsem kopím prudce trhla na stranu s úmyslem mu hlavu ještě uříznout. Hned poté jsem se přemístila za něj a sledovala, co to s ním udělá.

Sandalio Calisto - 01. května 2014 12:15

Droid hlavu zjevně nepotřeboval. To mě trošku zklamalo. A tak zatímco se droid vzpamatovával z mého útoku, jsem hlavu zvedl do úrovně své a odkašlal si. "Být či nebýt.... to je oč tu běží." Koutkem oka jsem zahlédl letící síť, ale vyhnout se jí byl okamžik. Díky mým plamenům. Poté jsem si hlavou pohodil v ruce a chvíli se na droida díval. "CHYTEJ!" Houkl jsem na něj, postavil se jako nadhazovač na baseballu a hodil hlavu po něm. Hned poté jsem vystartoval já. Doběhl jsem až k němu a obě ruce položil na jeho hrudník. A poté z nich uvolnil tvrdé plameny, což mě odmrštilo celkem slušnou vzdálenost od droida. Tak trochu jsem sázel na to, že tohle nepřežije.

Anomálie - 01. května 2014 14:44

Boj u statku Sandalio I na to, jak byl droid zpomalený, dokázal na letící hlavu zareagovat rychle. I když značně přehnaně. Letící předmět identifikovat jako možnou hrozbu a namísto své paže tak vystřelil jednu raketu z hrudi, která ihned vybouchla. Pro Sandalia to znamenalo jedinou dobrou zprávu. A to, že se nemusel nadále namáhat s poškozováním droidova těla, protože výbuch mu rozerval celý přední štít a došlo ke zkratu, který uvolnil další dvě rakety. Ty ale moc daleko nedoletěly a třetí z nich explodovala rovnou v zásobníku což mělo naprosto definitivní destruktivní účinek stejně jako kdyby se Sandaliovi povedlo droida odpálit vlastními plameny. A jelikož došlo k výbuchům téměř ihned za sebou, tlaková vlna mrštila s oběma, každým do opačného směru a pár odervaných součástek stihlo zasáhnout i Sandalia. Části droida se rozletěly na všechny strany do okolí nejméně desíti metrů. Dva kusy kovu z původně droidovy zbylé paže i Sandaliovým směrem. Jeden minul jeho bok o pár centimetrů, ale druhý byl už moc velký na to, aby se mu stihl vyhnout a při jeho rychlosti ho nabral a srazil k zemi. Kiera Obrovský mechanický kolos se vrhnul na Kieru, ale ta mu opět zmizela před očima a objevila se na jeho rameni. Jenomže v tu chvíli jí nohy podklouzly, jak sebou droid divoce švihnul a nebýt jejího kopí, které stihla zarazit do mezery mezi zadním štítem a hlavou, jistě by se svezla zpátky na zem. Kabely zavlály ve vzduchu jako hladové kobry a vrhly se na útočnici, aby ji znehybnily. To už ale tělo droida probila první energetická vlna z kopí. Kabely odpadly, ale nevzdávaly ten boj, při kterém docházelo ke zkratu jednotlivých obvodů. Stejně se jim podařilo Kieru nakonec zachytit. Ve chvíli, kdy s ní mrštily do strany, tak zaklíněné kopí vylomilo půlku krku a hlava znehybnila. Následoval stejný proces jako u Sandalia s tím rozdílem, že se droid zbavil hlavy sám. Prázdný otvor v místech krku se uzavřel, aby nedošlo k dalšímu poškození hrudníku, který byl pro droida stěžejní částí jeho těla. Následně odhalil sledovací kamery a přenos mohl pokračovat. To všechno provedl během pár vteřin a poté byl znovu připraven pokračovat v odchytu, naprosto ignorujíc fakt, že jeho kolega byl v této chvíli už definitivně vyřazen z boje. Hořící trosky droida doutnaly a stejně tak brzy začala i tráva v okolí. Jestli se doteď počasí tvářilo, že bude pršet, nyní by se to hodilo víc, než předtím, jinak hrozilo, že chytí velká část louky pokrytá suchými travami.

Ludovic Barras - 01. května 2014 15:20

Boj u statku Tamiku jsem našel skrčenou v koutě jednoho z domků. Statek byl prázdný, protože se všechny ovce daly přirozeně na útěk od všeho hluku a nebezpečí. Byla celkem v pořádku, jen cestou někde asi upadla a odřela si koleno, protože punčochu měla prosáklou od krve a stejně tak dlaně. Hůř na tom byla psychicky. Byla vyděšená k smrti a třásla se jak ratlík. “Počkej, hlavně klid… a ukaž mi to,“ vzal jsem ji blíž k sobě a promáchl rukou, ve které se rozzářila povědomá načervenalá záře, a kapky krve jakoby se odlepily z dlaně. “Zatni,“ řekl jsem jí krátce a pak sevřel její drobné ruce mezi těmi mými. Dlouhodobá dávka léčení se uvolnila a rány se ihned začaly hojit. Její vyjeknutí přerušil hluk boje zvenku. Nikdo se mi ale zatím neozýval. Přesto jsem měl obavy. Nejenom o náhle lehkomyslného Sandalia a Kieru, která měla s droidem značné potíže, ale i následky celého střetu. Každý pohyb, každý útok byl přenášen a analyzován. Existovalo vůbec něco, co by nás dokázalo zastavit kromě jejich počtů? Mimoděk jsem si vzpomenul na projekt, který začala armáda vyvíjet a na kterém jsem spolupracoval. Nebyl dokončen, protože jsme nemohli dosáhnout potřebných financí a více se soustředili na boj s teroristy. Teď jim jistě mohl připadat jako nejlepší alternativa. Ale všechny podklady výzkumu a znalosti jsem u sebe měl já. Nejenom v tabletu, ale i v hlavě. Potřebovali mě, aby mohli v projektu pokračovat. A já nebyl ve stavu, abych na něco takového přistoupil dobrovolně. To vlastně nebyl ani jeden z našeho týmu. “Tamiko, potřebuju, aby ses schovala do protějšího domu, zůstala tam a nevylézala, dokud pro tebe já, nebo Kiera se Sandaliem nepřijdeme, rozumíš mi?“ Odsunul jsem jí od sebe a zadíval s do těch jejích slzami zalitých očí. Po zranění nezbylo už ani stopy, z čehož se jí očividně ulevilo. Zakývala hlavou a oba jsme se postavili. “Budu zpátky hned, jak to půjde, vydrž tam. Jsi hrdinka!“ Popohnal jsem Tamiku hned jak jsme vyšli z domu a nespouštěl z ní pohled, dokud se neschoulila u zdi domu. V tu chvíli se ale ozval první výbuch. Samou hrůzou ve mně hrklo a rozeběhl jsem se na kraj statku, abych zkontroloval, co se stalo. Cestou následovaly další rány. A já spatřil, jak necelých dvacet metrů od statku doutnají kusy vybuchlého droida a kus od něj se na zemi válel Sandalio. “Doháje,…“ syknul jsem a vyběhnul jeho směrem, přičemž jsem si připravil dávku jednorázového léčení. Potřeboval jsem se dostat na minimální vzdálenost, aby k němu léčení dosáhlo. Pohled mi při běhu spočinul i na druhém droidovi, se kterým ještě zápasila Kiera a který se zdál být zatím ještě dosti funkční na to, aby pokračoval. Neměl hlavu. Neříkal jsem jim snad, že mají mířit na hrudník? vzpomenul jsem si, ale na nějaké připomínky nebyl čas. Sandalio, dělej, vstávej a běž Kieře pomoct. Pokuste se ho dorazit někde dál od statku. Já zatím vyzvednu Tamiku. Je v něm schovaná, podal jsem mu instrukce a vyslal dávku léčení jeho směrem. Doufal jsem, že mě poslechne a bude spolupracovat. Všechny krvácející ranky i pohmožděniny se v momentu vyléčily a byl připraven nastoupit další kolo.

Kiera White - 01. května 2014 20:21

Vážně... dneska jsem měla smůlu. Velkou smůlu. Komu jinému by se taky stalo, že uklouzne na robotovi, když ho chce sakra dodělat? Mně. Zavlála jsem na kopí jako vlajka na stožáru a chvíli si vážně nemohla pomoct a připadala si jako pole dancer, který právě napravuje chybu, kterou udělal. Přetočila jsem se na kopí a přistála na druhém rameni, ze kterého jsem sjela jako po klouzačce na zem a při dopadu se přemístila se za něj. Měla jsem toho tak akorát dost... zapřela jsem kopí o zem a vypustila další, obrovský a ničiví výboj energie přímo do jeho zad. Při nejmenším by mu to mělo udělat díru do zad... možná i skrz, pokud není tak odolný jak jsem odhadovala. Laskavě si trhni nohou Barrasi. Stejně mi nepomůže, zavrčela jsem v duchu a přemístila se o pár metrů dozadu, kde bylo za mými zády otevřené prostranství.

Sandalio Calisto - 11. května 2014 18:37

Droidova reakce na jeho vlastní hlavu mě lehce překvapila. „Sakra chlape, je to tvoje hlava. Chovej se k ní trochu laskavěji.“ Zamlaskal jsem nesouhlasně, když vybouchl. A já odletěl. ‚Já letím! JÁ LETÍÍÍÍM!‘ Projelo mi hlavou a já se nadšeně rozesmál, nevšímajíc si součástek, které se mi zařezávaly do rukou. Můj smích ale umlkl po nárazu do jednoho z větších kusů droida. ‚A nebo taky ne.‘ Zabručel jsem zklamaně. Když ke mně přiběhl Béčko, okouzleně jsem se na něj podíval. „Am I in heaven or is this hell?“ Zabručel jsem, když mě probralo jeho kouzlo. Zvedl jsem se a zasalutoval. „SIR, YES SIR.“ Vydal jsem se směrem ke Kieře, ve které se ale mezitím probudila feministka a hrdost. „Jak si přejete, madame.“ Uklonil jsem se a vydal se tedy místo za ní za Tamikou.

Anomálie - 13. května 2014 09:46

Boj u statku Kiera Kabely na zádech droida nepřestávaly na Kieru dorážet, ale jakmile následoval další energický výboj, tentokrát mířený tam, kde byla kabina, byly pod jeho náporem znehybněny a celé zařízení utrpělo obrovské škody. Droid se ani nestihl otočit a měl ohromnou díru v zádech. Další ze způsobů, jak poškodit jeho jádro a vyřadit ho z boje. Přesto se nevzdával. Kusy konstrukce z něj odpadaly jak z jeho vlastní vůle, tak samovolně. Otočil se zase čelem a i navzdory nefunkčnosti některých jeho částí se nepřestával pokoušet o zachycení Kiery. Pohyboval se dosti těžkopádně a nebylo vyloučené, že by stačila ještě jedna dobře zasazená rána a bylo by po něm. Až vzdorovitě pozvedl paži a vystřelil po Kieře síť, značně nepřipraven na to bojovat s něčím, co se dokáže samovolně přemisťovat z místa na místo.

Ludovic Barras - 13. května 2014 10:48

Boj u statku Ve chvíli, kdy se Sandalio zvedl na nohy a já viděl, že je v rámci možností v pořádku, ani jsem nic neřekl a rozeběhl se zpátky ke statku. Znovu mou pozornost upoutal boj Kiery, které se právě podařilo zasadit droidovi opravdu povedenou ránu do zad, po které v nich měl nyní slušnou díru, která mu musela značně poškodit i obvody, protože ignoroval fakt, že k němu z druhé strany běží další útočník. Bohužel namísto toho, aby ji pomohl, jak jsem mu řekl, poslechl její narážku a běžel za mnou vyzvednout Tamiku z úkrytu. Co tím sledoval, jsem netušil, ale věděl jsem, že nechci, abychom za každou cenu ve finále riskovali. Navíc jsem silně pochyboval, že by Tamika unesla pohled na Sandalia v tomto stavu, když z něj byla vyděšená i před tím a to byl ještě relativně v pořádku. “Doražte ho krucinál!“ zařval jsem už skoro vztekle a ohnal se rukou zpátky, abych dal najevo, že se má Sandalio vrátit a alespoň dohlédnout na to, že si Kiera poradí sama. Zaběhnul jsem za stěnu statku, kde jsem nechal před chvílí Tamiku samotnou. Díkybohu tam ještě byla, ale nemohl jsem si nevšimnout jisté atmosférické nestability kolem jejího těla. Vzduch se jakoby tetelil stejně s tím, jak se třásla. Donutilo mě to trochu zbrzdit v mé horlivosti ji vzít do náručí. “Tamiko? Tamiko, děje se něco?“ přistoupil jsem k ní opatrně, ale ponechával si odstup. Seděla namáčknutá na stěnu, a když jsem ji oslovil, zvedla hlavu a podívala se na mě ubrečenýma zarudlýma očima. Bylo dojemné, jak i přes svůj stav zavrtěla hlavou. Mírně jsem se zamračil a přidřepl si k ní zasypávající ji otázkami ohledně zdraví, ale na všechno se mi dostávalo stejné lživé odpovědi. “A co hlava?“ byla jedna z posledních otázek. Konečně alespoň to přiznala. “Dobře, hned jak bude klid, něco s tím uděláme, neboj,“ řekl jsem jí co nejklidnějším hlasem a z batohu vytáhl termosku se zbytkem vody, aby se napila. Obojí jsem u ní nechal a šel vyhlédnout zpoza rohu, abych zkontroloval, jak se Kieře vede.

Sandalio Calisto - 14. května 2014 10:43

Béčko mě zastavil. Zjevně měl strach o Kieru, pro mě nepochopitelný. Ale dalo se toho využít. A tak jsem se pomalu vydal směrem ke Kieře. 'Ale no tak, Barrasi. Zaslouží si trochu respektu.' Mluvil jsem pomalu, úlisně. Skoro urážlivě. 'Je to bojovník a toho droida jsem ji nechal. Jsem si jist, že si s ním chce pohrát.' Ušklíbl jsem se a zastavil se pět metrů od místa boje droida s Kierou. 'Kdyby přijmula mojí pomoc, znamenalo by to, že je slabší než já. Což ona není. Nebo se snad mýlím?' Poslední věta už byla čirá provokace, směřována na Kieru. Pevně jsem doufal, že její hrdost jí nedovolí nechat tuhle urážku jen tak. A já pomalu cítil, jak se mi začíná adrenalin probouzet a fungovat.

Kiera White - 14. května 2014 11:33

Sledovala jsem jak se dron zbavuje zbytečných a zničených plátů, aby se aspoň trochu vrátil do bojeschopného stavu. A nechcípne a nechcípne... Povzdechla jsem si a nakrčila čelo. Ty Sandaliovi poznámky mě dováděli k šílenství. Uhnula jsem ladně té v zoufalství vystřelené síti a chvíli ho jen se zájmem pozorovala. To už, ale nastal vrchol v Sandaliově urážení. Kdyby jsi radši držel hubu! zařvala jsem vztekle a hlavou všech prošel zvuk, jako by někdo škrábal nehty po tabuli... ale při tom u toho byl zesilovač. Prudce jsem se napřáhla a šikmo směrem k robotovi zabodla kopí do země. V tu chvíli jsem do ní pustila silný energetický výboj, který rval zem na kusi a měnil ji v bodce, které se přes něj převalili jako lavina a režimu ho a rvali na kusy. Naposledy jsem se přemístila a zarazila mu kopí do hrudi kopí a vyslala poslední ránu, která bude poslední. Jen jsem zhluboka oddechovala a cítila, jak mnou prochází vlny adrenalinu, způsobené bojem. Párkrát jsem se nadechla a pak se opět s kamennou tváří vydala za ostatními. Prohrábla jsem si vlasy a pohlédla na Sandalia. V tu chvíli jsem přeměnila kopí v kosu, která ale neztratila žádnou svou schopnost a zastavila čepel za jeho hlavou. Máš nějaký problém, blázne? zeptala jsem se neutrálně a natočila hlavu lehce na stranu.

Anomálie - 17. května 2014 11:14

U statku - Aftermath Mohutná vlna, která se zvedla po silném výboji energie ze země, zastavila droida na místě a kameny skály, sem tam i s drny suché trávy ho v dalších vteřinách nelítostně roztrhaly. Jako finální rána zapůsobilo ještě jednou kopí zaražené do útrob droidova hrudníku, které už po tak prudkých zásazích vykazovalo mnoho známek disfunkce. Posledním vzdorem, který droid projevil, byl sebedestrukční výbuch, stejný, jako následoval po zničení prvního stroje. Jelikož Sandalio s Kierou stáli ještě dost blízko, zasáhla je tlaková vlna způsobená výbuchem raket uvězněných v útrobách pod kameny, které se rozletěly do okolí a pokud si ti dva nedali pozor, lehce je mohlo něco z toho strefit.

Sandalio Calisto - 17. května 2014 12:47

Mírně jsem se usmál. Podařilo se mi Kieru dostat z její zdánlivě ledové nálady a místo toho v ní rozproudit trochu ohně. Což bylo celkem potěšující. Hlasitého zvuku v hlavě jsem si nevšímal. Nemělo to na tu spalující bolest od ohně. I když to asi nic. A stejně tak jsem nehnul ani brvou, když se za mnou objevila čepel kosy. Otevřel jsem pusu k odpovědi, když mě intuice varovala. Podíval jsem se daným směrem a stihl jsem zahlédnout tlakovou vlnu. Široce jsem se usmál a nechal se unést. Hodila mě na strom, o který jsem se ale zapřel nohama a postavil se na zem. Chvíli jsem hledal Kieru, když se mi to podařilo, připravil jsem si ruce k palbě. "Tady nebýt dost místa pro nás dva, no seňor?" Pronesl jsem s přehnaným mexickým přízvukem a pustil se do palby. Nebyla příliš rychlá, protože jsem vždy musel počkat, než se mi ruka vrátí zpět do normální polohy.

Kiera White - 17. května 2014 17:52

Tlakovou vlnu jsem pocítila hned. Trochu jsem poodletěla, než jsem vytvořila před sebou štít, který jsem zabodla do země a tak se kryla před kameny a silou, která by mě jinak odpálila stejně jako Sandalia, který se nezdál být vůbec konsternován a jen si odletěl. Povytáhla jsem jedno obočí a nechala si štít v ruce. A nakonec se to ukázalo být naprosto dokonalým nápadem. Protože chvíli poté do mě začal pálit jako šílený. Znovu jsem zabodla štít do země a kryla se. On se vážně zbláznil. „Jak myslíš, zlato,“ zavrčela jsem a vytvořila jsem klon, který se jen zdánlivě zapíral do štítu, který byl pevně zaražený v zemi. Já sama jsem se přemístila stranou a obklíčila ho dalšími iluzemi, mezi kterými jsem se sama ztratila. Všechny do jednoho byli nebezpečné a všechny nerozeznatelné od originálu. Všechny pozvedli kopí, některé vyskočili, aby ho obklíčili i ze vzduchu a vypadalo to, že každou chvíli všechny najednou vypálí energetickou kouli, kterou ho hodlají složit k zemi. A pokud se jich dotkl… mohlo se mu lehce vrátit to, co ho trápilo ze všeho nejvíc a z čeho neměl příjemné vzpomínky. Plameny. S trochou pomoci z mých vlastních vzpomínek, které jsem měla z těch pěti let v pekle.

Ludovic Barras - 17. května 2014 18:39

U statku Nepřišla mi vůbec vhodná chvíle na to řešit otázky týkající se vztahů těch dvou a už vůbec ne, když byla Kiera tak zaměstnaná a musela by myšlenky poslouchat. Možná by ji spíš naštvaly, než vyhecovaly. A ve vzteku dělá člověk kdejaké kraviny. Zvláště pak takový, který dokáže jedním máchnutím ruky vzít druhému život. A teď tu byli dva, co toho byli schopní. Musel jsem doběhnout až ke druhému rohu, abych vůbec zjistil, co se děje. Slyšel jsem jen dunění a nepříjemný skřípot, ke kterému se přidal i ostrý zvuk doprovázející Kiery výkřik. Bylo to tak nečekané a hlasité, až jsem zařval, klopýtnul a strhnul sebou k zídce vedle mě. “Krucinál, tohle si pro příště odpusť,…“ zasyčel jsem, spíš pro sebe, ale v myšlenkách mi proběhlo to samé. Ty Sandaliovy hloupé poznámky měly opravdu správný účinek. Ale tím to bohužel nekončilo. Kvůli tomuto malému zdržení jsem se nemohl pokochat pohledem na to dechberoucí finále, při kterém Kiera zneškodnila i druhého droida. Když jsem vykoukl zpoza rohu, bylo to jen pár vteřin před detonací, která mě donutila zase rychle zaplout zpátky. Jen koutkem oka jsem předtím spatřil, že Kiera míří poněkud rozrušená, k Sandaliovi a svou zbraní ohrožuje co jiného, než jeho krk. Znovu jsem vyhlédl, když bylo po všem a po droidovi zbyly jen doutnající trosky. Tráva v okolí prvního droida už hořela. Proto mě naštvalo, že ti dva rozehráli novou hru, aniž by uklidili hřiště po té předešlé. Byl bych raději, kdybychom se hnuli a našli bezpečnější, odlehlejší místo, kde by do sebe tihle dva mohli bušit jak smyslu zbavení. Tedy spíš Sandalio. Kiera totiž svým útokem demonstrovala, že se nehodlá boje přímo účastnit, když vyvolala svoje kopie, které se do poslední vrhly přímo proti němu. “Nechcete si tohle nechat na pozdějc?!“ ozval jsem se dost hlasitě na to, aby mě slyšeli. A snad i Kiera, která byla teď bůhví kde. Nečekal jsem ani reakci a stejně tak jsem nemohl udělat jinak, než počkat, jak z tohohle útoku vyvázne Sandalio, než se vrátím k Tamice, která mi mezitím skuhrala na druhé straně statku.

Sandalio Calisto - 07. července 2014 19:35

S elegancí jí vlastní si pořídila štít. Zeširoka jsem se usmál a nepřestával v palbě, i když se přemístila. Během chvíle jsem byl obklíčen jejími iluzemi. Efektivní. Ne dokonalé, ale efektivní. Na Burner nebylo dost času a rozhodně jsem neměl šanci jim všem uhnout. V žádném případě. Ovšem, stejně jako ona... i já měl kartu v rukávu. "Natsu!" Jakmile jsem jeho jméno vykřikl, mé milované zvířátko se objevilo. A zdálo se, že je pozměněn mou psýchou. Tak za a) zvětšil se a oči vypadali jako moje. Plus vypadal opravdu jako liger, což bylo vlastně jeho plemeno. Kříženec lva a tygra, tedy pokud jsem to od Tsuny pochytil správně. (Akorát oči vypadají jako Sandaliovy) Okamžitě pochopil situaci a zařval. Mělo by to fungovat, protože ona iluze pořád obsahovala trochu Kieřiny síly. Tedy, pokud měla dokázat nějaké poškození. Takže pokud tam nebyl nějaký ultra mega super trik, tak iluze zkameněly. Já o ně v tom případě okamžitě ztratil zájem. "Kierooo? Kdepak jsi~?" Protáhl jsem a zahvízdal jako na psa, zatímco Natsu se snažil zachytit její pach.

Kiera White - 18. srpna 2014 22:22

Nope. Pokračujeme. Jen je tu... nějaký chvilkový ticho P: Boj, boj, boj Chlapec dostal novou hračku a nutně se jí musí chlubit... pocítila jsem, jak se jednotlivé kopie rozpadají, jak na ně působil ten divnej... tvor, kterého Sandalio vyvolal. Nijak jsem se tomu nebránila. Jen jsem je nechala zmizet a mezitím se sama soustředila na něco jiného. Držela jsem se dál od všeho dění, aby mě Sandalio nezaznamenal a sama tak mohla přemýšlet o tom, co teď. Oproti němu jsem si totiž uvědomovala jeden zásadní problém. Armáda znala naši polohu. Zbavili jsme se droidů, ale ti pravděpodobně celou dobu posílali souřadnice na velitelství. Takže když chce bojovat, tak ne tady. Ale prvně ti dva... S povzdechem jsem se přemístila a chytila Barrase a Tamiku za ruce. Odcházíme. Všichni, předvedla jsem sladký úsměv a přemístila se s nimi o několik kilometrů dál. Najděte si úkryt. Kdyžtak jsem na lince, oznámila jsem a znovu zmizela. Zpět na bojiště. Za bláznem. Zhmotnila jsem se doslova tělo na tělo. Záda na záda. Nejdeme někam, kde je hezky? zeptala jsem se a oba nás přesunula. Stačil na to jen letmý dotek. Bohužel Natsu si nezakoupil jízdenku a tak utřel nos. Oba jsme se ocitli pěkný kus nad zemí... a pěkný kus od farmy i od ostatních. Přeci jen, když tomuhle hrábne, tak by byl schopný srovnat se zemí půlku města. Nezaváhala jsem a hned proti němu kopím vyslala energetickou ránu.

Sandalio Calisto - 24. srpna 2014 14:43

Burn burn burn... oh shit... Celou dobu jsem tak nějak tušil, že Kiera je poblíž. Intuice mě varovala, nebo přesněji řečeno mě upozorňovala. Ale směr určit nedokázala. Najednou ten pocit zmizel a zase objevil. Přesně v okamžik, kdy jsem ucítil cizí záda na svých. "To zní..." Nadechl jsem se k odpovědi. "jako fajn nápad." Dořekl jsem, když nás Kiera přemístila. A to kus nad zem. S jistou mírou překvapení jsem zamrkal a snažil se rozkoukat. To se mi nakonec podařilo a já rychle zamířil směrem k zemi a... "Zážeh, majore." Rozkázal jsem svým rukoum a ty okamžitě zesílily plameny, takže nejen, že jsem padal k zemi hlavou napřed, dokonce jsem ještě pád zesiloval plameny. Nicméně důvod byl prostý. Umožňovalo mi to manévrovat. A tak jsem se začal pohybovat po náhodném schématu. Prostě jsem se hýbal jak mě napadlo. Až asi tak tři metry jsem začal pád vybírat a tak se mi podařilo jakž takž dopadnout na nohy. Chvíli jsem se rozhlížel po Kieře. Pokud byla stále ve vzduchu, lehl jsem si na zem a utřel si pot z čela. "Uvidíme, jak fungují protiletadlové zbraně." Zabroukal jsem, napřáhl ruce k nebi dlaněmi napřed a... vystřelil. Byl to vlastně X-burner, ale z obou rukou zároveň. Což znamenalo, že zpětný ráz byl obrovský. Ale já měl pod sebou zem. A doufal jsem, že to vydrží. Vnímal jsem, jak to Tsuna celé pozoruje mýma očima a ne bez zvědavosti. 'Co ty na to, starouši?' Zeptal jsem se ho v duchu. 'No... double X-burner jsem párkrát provedl... ovšem ne takhle.' Vnímal jsem i jeho údiv nad tím, co se mnou provedly plameny. Zajímalo by mne, co provedly s ostatními... 'Nechceš vědět.' Přerušil mé rozjímání Tsuna. 'Radši se soustřeď na boj.' 'Sir, yes sir.'

Kiera White - 02. září 2014 20:23

Yipi ya yo šmejde Sice jsem minula... ale taky jsem si od toho moc neslibovala. Přeci jen byl teď nevyzpytatelný. Rozhodně více než předtím. A šílený. Bude složité s ním bojovat, protože jeho vlastní práh bolesti a logické uvažování šlo teď jednoduše stranou. Bylo to vidět z jeho boje s robotem i s tím, co předvedl teď. A i přesto, že se mi to nechtělo přiznat byl teď díky tomu paradoxně mnohem silnější. Oproti němu jsem prozatím zůstala ve vzduchu. Potřebovala jsem nějaký čas aspoň na tu trochu strategie, na kterou jsem byla díky Lokimu tak zvyklá. A tak jsem se držela stále stejně vysoko a se zájmem sledovala jeho počínání. Jakmile dopadl na záda a napřáhl záda, přemístila jsem se. O kus níž a víc stranou a hned na to zase pryč, za jeho hlavu. Bylo to sotva pár vteřin a pak byl konec. Pravděpodobně došel ke svému limitu. Hned jak jsem se zhmotnila, prudce jsem po něm vyrazila tupou stranou ostří kopí a ať už jsem se trefila nebo ne, tak jsem se znovu přemístila. O kousek dál. Sotva tři metry. A pak zvedla mlhu. Bylo to prosté kouzlo, ale nasytila jsem ho tolik svojí vlastní stopou a magií, že bylo těžko poznat, kde přesně jsem já.

Sandalio Calisto - 17. září 2014 17:13

I wanna fly, fly so high~ Kiera se, samozřejmě, vyhla. S tím jsem i počítal, nechtěl jsem ji zabít. Jen si užít. A tohle se ukázalo být skvělou zábavou. Při tom útoku jsem vyčerpal téměř všechny svoje plameny a zbyl mi jen zbyteček plus Tsunovy plameny. Spolu s tím k mému překvapení trochu polevila bolest v hlavě. Nicméně zpět k naší zrzce. Ta se přemístila hned za mne a vyrazila proti mně kopím. To jsem líně odrazil rukou a nechal ji zase odskočit. Začala pomalu vytvářet mlhu a já pauzy mezitím využil k vyhrabání se z díry, kterou vytvořil zpětný ráz mého útoku a rozhlédl se. "Kurva." Poznamenal jsem s úsměvem a sám jsem si nebyl jistý, jestli to bylo k situaci, nebo ke Kieře. 'Počkej... mám nápad. Na létání je ještě brzo, ale tohle by jsi zvládnout mohl.' Nemohl jsem si nevšimnout Tsunovy ironie v poslední části věty, ale rozhodl jsem se ji neřešit. Místo toho jsem se soustředil na obraz, který mi poslal. Na tváři se mi objevil poněkud nepříjemný úšklebek. Nasadil jsem si Prsten a chvíli čekal, než jsem ucítil, jak se mé ovládání plamenů zlepšuje a prokřupal si prsty a krk. "Time to shuffle." Pousmál jsem se a celé mé tělo pokryla aura z plamenů. Svým způsobem jsem je přetáhl z rukou a místo toho je vyzařoval celým tělem, což oteplovalo vzduch v mé přítomnosti a ergo nutilo vodu obsaženou v mlze se vypařovat a spokojeně letět někam do prdele.

Kiera White - 18. září 2014 12:02

Sorry for that cage, birdie~ Jestli já jsem byla kurva... tak co byl teprve on. Pan nepřemožitelný mi opět unikal a popravdě jsem byla lehce zoufalá z toho, že je tak... silný. Nakonec to bude muset být ona brutální síla, abych ho donutila ke spolupráci. To bylo ve chvíli, kdy už začal to nové kouzlo s plameny. Netušila jsem, co přesně udělal, ale nějak mi to došlo poté, co mlha začala ustupovat. Zamračila jsem se a s úderem hole o zem a pár jednoduchými symboly načrtnutými do vzduchu jsem plynule přešla od vodní mlhy k něčemu o něco méně hmatatelnému. Byla to o něco složitější iluze. A musela být. Sandalio přešel ty snadné jen mávnutím ruky, což bylo asi způsobeno nějakým jeho šestým smyslem... ale při jeho stávajícím psychickém stavu jsem možná měla s iluzí na vysoké úrovni aspoň nějakou šanci. A tak se taky stalo. Zatím co se tvořila mlha, několikrát jsem se rychle přemístila do různých míst kolem něj a vyslala proti němu několik řádně ostrých kamenů, abych mu ten pobyt přeci jen trochu ztížila. Jakmile jsem usoudila, že už mu hlavou poletuje otravný alarm a bzučí něco o nebezpečí, vytvořila jsem něco jako bublinu, která nás uzavřela i s mlhou uvnitř. Kdyby Sandalio vzhlédl, tak nic neuvidí. Jen další a další mlhu, která se lenivě převalovala a houstla, až by se snad pomalu dala krájet. Ale kopule tam stále byla. Nesázela jsem na to, že ho to udrží uvnitř. To ne. Vlastně ani nevím, jaký materiál by ho sakra v té mlze udržel. Místo toho jsem jako správná mrcha vsadila na onu psychickou bolest, kterou trpěl když na statku poprvé aktivoval plameny. Bylo jasné o co asi tak mohlo jít a já to jen trošku přiživila a nechala to tam vyset jako pastičku na myši. Až přijde s bariérou do kontaktu tak... CVAK. Asi ho to nesloží, ale každopádně by ho to mohlo aspoň na chvíli zaměstnat a poskytnout mi tak šanci na útok.

Sandalio Calisto - 20. září 2014 21:15

I WANT FREEDOM, NOT FEMDOM! Mlha se začala zvedat... a pak ještě zhoustla. Nemusel jsem být génius abych poznal iluzi, ale nic moc jsem s ní udělat nemohl. I když jsem věděl, že to je iluze, stále mi bránila ve výhledu. A tak jsem se vydal kupředu, i když se mě intuice snažila zastavit. Nehodlal jsem jen tak stát a čekat na ránu z milosti. Když v tom... přišla. Zhroutil jsem se s výkřikem, který snad žádný člověk ani nemohl vydat a začal si rvát vlasy z hlavy, v zoufalé touze zbavit se té bolesti. Plameny, které už nic nedrželo na uzdě, vyšlehly z mého těla a začaly spalovat vše v okolí. Vypadal jsem úplně jako lidská pochodeň. Plameny se ještě nevrhly na moje tělo, zatím ne. Měly dost potravy z iluze od Kiery, ale... dlouho to trvat nebude. A já s tím těžko mohl něco dělat. Bolest byla nesnesitelná a já se zvládal jen válet na zemi a zoufale skučet. A jen jedna moje část, zalezlá někde vzadu v mém podvědomí začala Kieře tleskat. Protože tohle... tohle byl mistrovský tah. "Dost...dost...dost...prosím...ne...dost...." Skučel jsem a prokládal to nelidským řvaním. Sem tam jsem se i propínal, jak se svaly stahovaly do křečí. Nervy nevěděly co mají dělat a instrukce svalům byly velmi zmatené. A ty se tedy jen stahovaly a zase roztahovaly. "JÁ NECHCI!" Zařval jsem v agonické bolesti a mé další projevy se shrnuli už jen na nesrozumitelné brblání, spolu s tím jak mě pomalu opouštěla fyzická síla a z ran, které jsem si sám udělal tekla krev. Z očí mi tekly slzy bolesti. A plameny se každou chvíli víc a víc přibližovaly k mému tělu.

Kiera White - 20. září 2014 22:13

WHAT HAVE I DONE Ano... asi jsem vyhrála. Ta past fungovala dobře. Jenže… možná to bylo až moc dobře. Už ve chvíli, kdy prošel bariérou, mu přiletěla do hlavy připomínka toho, co se stalo na statku. Ale té reakce… Té jsem pomalu litovala. Když plameny prudce vyšlehli do okolí a začali se krmit mojí iluzí i vším ve svém dosahu, prudce jsem se přesunula pryč, tak akorát abych unikla žhavým jazykům, které se nekontrolovatelně zakously do trávy. A ten křik… ten nelidský vřískot, který mě pomalu drásal zevnitř. Byla jsem tak hloupá, že jsem předpokládala krátkou reakci. Cítila jsem tu bolest. I když jen okrajově. Ale stále tam byla. Cítila jsem to díky tomu tenkému telepatickému spojení, které jsem sdílela s každým ve skupině a díky intenzitě jeho bolesti, které se rvala skrze všechny překážky a jako vlny narážela do živých tvorů a nutila je utéct pryč od toho ubohého tvora, který tam trpěl, protože se bály, že budou trpět taky. Zoufale jsem si prohrábla vlasy a pak v podobě sokola prudce vyletěla vzhůru. Nevyznala jsem se tu. Neměla jsem ponětí, kde co je a tak jsem potřebovala pohlédnout na krajinu z vrchu, ponechávajíc ho tam samotného a zuboženého. Rozhlédla jsem se kolem dokola a stále stoupala, dokud jsem si nevšimla jezera. Opuštěného a bez stopy nějakého lidského zásahu. Moje řešení. Pohlédla jsem dolů a pak se tam střemhlav vrhla. Loki… nikdy jsem nic nepřemístila bez fyzického dotyku… pronesla jsem při letu a po dlouhé době tak na boha promluvila. Nedal najevo žádný údiv ani neřekl žádnou sarkastickou poznámku. Jen mi dal to, co jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc. Radu. Je to docela prosté. Jednoduše prostě přeneseš vše, co sama chceš. Ohradíš ho bublinou a skočíš s ním tam, kam potřebuješ. S tvým cvikem bych ale vzal mnohem víc, abys z něj něco nezapomenula, pronesl klidně a pak se znovu stáhl. Kývla jsem a pak začala pomalu brzdit, abych se mohla zastavit na prahu snesitelnosti, kde se už začalo teplo prožírat skrz oblečení a v očích jsem měla hned chvíli po mrknutí sucho. Tehdy jsem se už změnila zpět na člověka a pomalu natáhla ruce kupředu. A pak… jsem nás přenesla. Bylo to kousek nad hladinou jezera, přesně v jeho středu, takže když jsem se přemístila na břeh a zarazila ruce do vody, ještě byl kousek nad hladinou. V tu chvíli jsem se nadechla a vypustila do vody takovou dávku jotunské magie, že se okamžitě snížila teplota a hladina se začala potahovat krustou ledu. Mohla jsem jedině doufat, že mu to aspoň nějak pomůže. Nic dalšího už mě nenapadlo.

Sandalio Calisto - 21. září 2014 15:59

soukromá zpráva od Sandalio Calisto pro A GOOD THING Najednou jsem neležel na zemi, ale padal. Oči, široce otevřené v agónii, zaznamenaly hladinu jezera pode mnou a odeslaly tuto informaci mozku, ale ten byl právě zaneprázdněn zpracováváním bolesti a tak tuto informaci nějak přehlídl. Tudíž mě poněkud překvapilo, když jsem dopadl do vody. Led vytvořený na ní se ještě před mým dopadem stihl odpařit, tedy alespoň v blízkém okolí. A plameny to také překvapilo. Nejdříve hmátly po ohromné síle Jotunské magie a začaly jí čerpat. Byla sice velmi těžká na zpracování, ale něco z ní přeci jen vykopaly. A svým zvláštním způsobem mě najednou chránily před utopením a horkem, které sálalo z vařící se vody v mém okolí. Celé jezero již roztálo, ale stále bylo velmi chladné a plameny to přeci jen trochu utlumilo. A já najednou na něco přišel. Těžko říct, jestli mi to podsunul Tsuna, nebo tu myšlenku umožnily zesláblé plameny, ale já věděl co mám udělat. "DOST!" Zařval jsem a prsten praskl. Z mých úst vyšly sice jen bubliny, ale tady šlo spíše o mentální pokyn. A ten byl jeden z nejsilnějších, hlavně proto že byl vysloven v zoufalství. Ale plameny to stále nezastavilo. "Přestaňte. Já, Sandalio Calisto, jedenáctá hlava Vongola Famiglia vám přikazuji, PODVOLTE SE!" Tohle plameny už zarazilo. Já sám jsem měl pocit, že na mě Tsuna souhlasně mrkl. Plameny, pod tlakem mého příkazu, se stáhly zpět do těla a já okamžitě deaktivoval Hyper mód. Chvíli jsem jen čekal. Kyslík mi pomalu docházel, ale já potřeboval vnutit plamenům svou vůli. Nakonec... uznali. Věděl jsem, že teď jsou mí. Ale stále tu byl ten problém s plícemi téměř plnými vody. V tom zasáhl Tsuna. 'Plameny mají i regenerační účinky.' 'Ale... už téměř žádné nemám...' 'To ano... ale voda téměř čpí jotunskou magií. Co ta?' A já najednou pochopil co tím myslí. Znova jsem aktivoval Hyper a nechal plameny sát jotunskou magii. A já cítil, jak se voda v plicích pomalu mění na páru. Jakmile jsem měl dost síly... doslova jsem vyletěl z jezera. Nad jezerem jsem se rozkašlal a chvíli jen tak oddychoval, zatímco jsem se vznášel. Poté jsem se rozhlédl a mé oči se zafixovaly na Kieře. Se širokým úsměvem jsem k ní vyletěl. Letěl jsem téměř takovou rychlostí jako Tsuna a zastavil jsem se až kousek před ní. "Děkuji za souboj. Vyhrála jsi. Jsi silnější." Poklekl jsem před ní a jednu ruku vzal do své, načež jsem se jí letmo dotkl rty. "Gahah... tohle byla větší zábava než jsem čekal." Rozpustile jsem se zasmál a zadíval se jí svýma temně rudýma očima do jejích, zatímco jsem stále jemně držel její ruku. Plameny se na okamžik pokusily napít i její energie, ale letmý pokyn jim naznačil, že tahle holka je mimo jejich kompetence. Samozřejmě jsem si stále živě pamatoval bolest, kterou mi způsobila, ale... byl to fér boj. Kdyby mě nezachránila, umřel bych. Neubránil jsem se lehkému úžasu nad její schopností. A co se týče mého psychického stavu... do normálu jsem měl daleko a ani se mi nechtělo se ke starému Sandaliovi vracet. Takhle jsem s Kierou vycházel mnohem lépe.

Kiera White - 21. září 2014 20:37

Psychical pain is good thing? *tilts head* Uplynulo sotva pár vteřin od chvíle, kdy se nad Sandaliem zavřela hladina a začala jsem svého rozhodnutí litovat. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem udělala dobře tím, že jsem ho tam nechala. Ale nemohla jsem tušit, co to zase udělá, kdybych se zdržela ve vodě, protože jsem cítila, jak se jeho plameny bouří proti mojí magii a posilují se jí jako by se jednalo o kus dřeva na kterém se můžou živit. Nakonec jsem přeci jen vytáhla ruce z vody a tiše počítala, hledíc někam do míst, kde zmizel. Po minutě jsem to už nevydržela a zoufale si prohrábla vlasy. I když jsem cítila, že se živil mojí magií a tím pádem musí být naživu, nelíbilo se mi jak moc času tam trávil. Vyplašeně jsem uskočila, když se mi do hlavy zakousl jeho náhlý řev. Nakrčila jsem nos a tiše a opatrně jsem naslouchala jeho jasnému rozkazu, který dal plamenům. A pak byli najednou pryč. Nic neokrádalo vodu o magii a jejich přítomnost zmizela. Ale Sandalio stále chyběl. Kousla jsem se do rtu a nervózně přešlápla. Loki pro svoje vlastní dobro mlčel a výjimečně mě tak ušetřil svých chytrých rad. A pak se objevil. Vystřelil nad vodní hladinu jako šipka a tam chvíli jen tak poletoval. Netečně jsem o krok ustoupila, když se podíval mým směrem a uvědomila si, že vlastně nevím, jak bude na tohle všechno reagovat. No v nejhorším už jsem si peklo předběžně prošla a vím, co mě čeká. Ve finále jsem se, ale mýlila. Přivřela jsem oči, když se objevil přímo přede mnou a pomalu polkla. To, co následovalo, rozhodně nevypovídalo o tom, že by byl naštvaný. Spíš… spokojený… nebo se praštil na dně o kámen. Každopádně si klekl… Otevřela jsem pusu dokořán a chvíli jen zírala na ten zvláštní obraz, který se mi naskytl. Jedna ruka, ze které postupně ustupovala jotunská modrá kůže pokrytá jizvami, jakožto vedlejším efektem používání magie ledových obrů a druhá ruka obalená plameny, která kupodivu jen příjemně hřála. A pak to gesto završil tím letmým polibkem. Zamrkala jsem a chvíli jen zarytě mlčela. Je to jen gesto. Jen gesto. Gesto. Ujišťovala jsem se a dala tak Lokimu možnost se ozvat a dát najevo svůj názor. Technicky vzato to patří k tvému postavení. V Asgardu tohle není ničím zvláštním. Spíše mě udivuje, že to začal používat zrovna on. Pronesl jako by se nechumelilo. Pomalu jsem hleděla do těch nepřirozeně zbarvených očí a po chvíli se pomalu usmála a svoji rukou, která stále vězela v tom jemném sevření, jsem ho pevněji chytila a vytáhla k sobě nahoru, abych ho mohla pevně obejmout. Jsem… jsem ráda, že jsi naživu, řekla jsem pomalu, pak ho prudce pustila a udělala krok vzad. Asi je to šílenství nakažlivé. Uhnula jsem prudce pohledem a pak se rozhlédla kolem.

Sandalio Calisto - 29. září 2014 13:31

soukromá zpráva od Sandalio Calisto pro Sometimes. Depends. K mému neskutečnému překvapení mě objala. To jsem nečekal a tak jsem chvíli jen tak... zíral. 'Ještě chvíli budeš takhle zírat a budeš horší než já.' Ozval se mi můj drahý společník. Mírně jsem se ušklíbl. Samozřejmě mě napadala spousta "vtipnejch" poznámek (typu Huguuuu a tak) ale výjimečně jsem se rozhodl tenhle moment nerušit a tak jsem ji jen objal též. "To já taky." Ale i tak jsem se neubránil menšímu výstřelku a á la toulavý přítulný kocour jsem se otřel tvář o tvář. Poté mě pustila a já se nebránil. Nechal jsem ji ať se vrátí ke své normální chladné Kieře a zatím se rozhlédl. "Ne, že bych se za Barrasem nějak těšil, ale jiný nápad nemám." Pronesl jsem se širokým úsměvem a pomalu deaktivoval Hyper. Ne, že bych si ho nechtěl nechat, vypadal jsem při něm strašně cool, ale nutné to taky nebylo. Navíc jsem měl pocit, že Kiera se kolem plamenů necítí zrovna dobře.

Kiera White - 30. září 2014 21:30

soukromá zpráva od Kiera White pro That's my kitty~ come hereeee Musela jsem uznat... že to bylo asi poprvé, co mi někdo takhle připomenul toulavou kočku. Lehce mi zacukalo v ruce, která měla chuť ho podrbat pod bradou. Ale musela jsem se ovládnout. Protože to za mě nikdo neudělá. Nebo spíš jediný člověk, který by to udělal tu právě teď nebyl. Můj společník opět trucoval nad mým nevhodným chováním a tak byli moje zábrany značně posunuté, ale i tak jsem se držela. Nehodlala jsem změknout. Ne teď. A tak jsem se nakonec jen párkrát nadechla a pak se protáhla. "Dobře... jsme docela daleko od nich, takže..." natáhla jsem k němu ruku. "Nekoušu a netančím," řekla jsem s lehkým úšklebkem a počkala až se mě chytí. Pak jsem nás oba přenesla kousek od Barrase a Tamiky. Bylo to dostatečně blízko na to, abychom nemuseli jít dlouho a dostatečně daleko na to, aby si nás Barras všiml až po nějakém čase a já se tak mohla pustit těchhle chodících zápalek a zachovat si aspoň ten střep důstojnosti, který zůstal po tom objetí u jezera.

Sandalio Calisto - 01. října 2014 17:44

soukromá zpráva od Sandalio Calisto pro NEIN Trochu podezíravě jsem začenichal, když ke mně natáhla ruku, ale po chvíli jsem ji za ní vzal. "Škoda." Pousmál jsem se, ale to už nás přenesla. Zjevně nás přenesla kousek od Barrase, jeho... hm... auru? Asi ano... každopádně jsem to cítil dost zřetelně. Nebyla nepodobná auře smrti. Aspoň podle Tsuny a já se rozhodl mu věřit. "Pijavička je poblíž?" Podíval jsem se na Kieru, ale odmítl jí pustit. Místo toho jsem si ji přitáhl na hruď v tradičním tanečním postavení. "Co takhle flamenco, seňorita?" Řekl jsem s rádoby svůdnickým výrazem a co nejfalešnějším španělským přízvukem, který se mi podařilo odchytit. "Me gusta te sexo." Provedl jsem s ní celkem známý krok z tanga - to jest jakoby jsem si ji ohnul přes paži a svůj tvář zastavil asi tak pět centimetrů od její. Naše nosy se téměř dotýkaly. Malou chvilku jsem se jí díval do očí, načež jsem ji s veselým smíchem vytáhl zpět nahoru a jemným postrčením do ramen ji vybídl k chůzi. "Pojď, jdeme. Kdo ví co Barras dělá Tamice." A svižným krokem jsem se vydal tam, kde jsem cítil jeho auru.

Kiera White - 09. října 2014 20:19

soukromá zpráva od Kiera White pro Ťuťu~~~ Pomalu jsem kývla, když se zeptal na Ludovica. Nebyl daleko, ale chvilku to k němu trvat bude. A tak jsem chtěla vyrazit. Místo toho mě Sandalio odmítl pustit a naopak si mě přitáhl blíž. Překvapeně jsem zamrkala a lehce strnule ho pozorovala. Ještě štěstí, že jsem zarazila tendenci se ho vážně v tom tanečním postavení chytit. Hloupé hloupé taneční. A mozek na tom taky nebyl nejlépe. Můj nechtěný taneční partner byl až moc blízko a při tom příjemné hřál. Zavrtěla jsem tedy,až s křížkem po funuse, prudce hlavou a snažila se najít aspoň nějakou jinou oporu, než byl Sandalio. Bohužel to bylo marné. Po chvíli mě ale přeci jen vytáhl na nohy. Oprášila jsem se od neexistující špíny a po strčení do ramen mu věnovala lehký pohlavek. "Magore..." broukla jsem aniž bych to myslela vážně a vydala se směr Barras.

Sandalio Calisto - 12. října 2014 18:09

Ňunu? Její reakce byla více než zajímavá a mě v hlavě proletěl okamžik, kdy jsem zaujal svou kočičí stránku a její zacukání rukou. Začal se mi v hlavě líhnout ďábelský plán. Mírně jsem se usmál nad jejím oslovením. "Muchas gracias, seňorita boňita~" Předvedl jsem až přehnaně gentlemanskou úklonu a s hlasitým pochechtáváním pokračoval v chůzi k Pijavičce a Tamice. "Holas!" Pozdravil jsem je a vylezl si na nejbližší strom, kde jsem si sedl na větev a pustil se do spravování mého prstenu. Rozhodně jsem ho chtěl mít spravený před mým dalším bojem. Těžko říct, jak budou plameny reagovat, když nebudu mít důkaz moci. Znova jsem tedy aktivoval Hyper a soustředil plameny na jedné ruce do jednoho úzkého plamene, kterým jsem začal co možná nejpečlivěji svařovat prsten dohromady, při čemž jsem si pbrukoval všechno možné. Prakticky jen to, co mi přišlo na mysl. A bylo toho hodně. "Hey little girl on your way to class, loved by all 'cause you got that ass..." Zabručel jsem a zpříma se podíval na Kieru, načež jsem se s tichým smíchem vrátil k prstenu.

Ludovic Barras - 12. října 2014 19:43

Na samotě u lesa Z víru událostí jsme byli s Tamikou náhle vytrženi Kierou. Nestihl jsem ani řádně zmapovat situaci na bojišti, nebo zkontrolovat stav zničených droidů a ocitli jsme se na planině pár kilometrů od statku. Bylo to znát, protože z dálky byl vidět dým stoupající k tmavým oblakům nad námi. Nestihl jsem ani vyjádřit svůj souhlas a Kiera byla zase pryč. V ten samý moment, co zmizela, o sobě dala vědět Tamika, nenavyklá na teleportaci. Se zaúpěním a následným brekem vyzvrátila ten malý obsah svého žaludku hned vedle do vysoké trávy. Svým nezdravým stavem mě zabavila na pár dalších minut, kdy jsem se musel postarat o to, aby zase byla v jistých mezích v pořádku a cítila se klidněji. Dolehly na ní všechny zážitky, celá se třásla i pod vlivem studeného větru. Nakonec jsem ji zvedl, vzal do náručí a vydal se k nejbližšímu hájku nedaleko místa, kde nás Kiera zanechala. Však ona si nás najde,… uklidňoval jsem se. Snad dřív, než oni najdou je… Realita nebyla vůbec tak hravá, jak by se mohlo pro ty dva zdát. Byl jsem hodně nervózní z faktu, že se spolu ti dva ještě zdržují a projevují se na radarech tak viditelně, jako by snad chtěli nalákat všechny armádní jednotky do této oblasti. Už proto jsem raději přestal komunikovat, abych na sebe a Tamiku ještě víc neupozorňoval. V závětří vysokých košatých stromů a nízkých keříků jsme se oba usadili. Mezitím se spustil lehký déšť, ani ne tak nepříjemný, když byl člověk schovaný po střechou z listí. Tamiku jsem zkontroloval, jestli není vážněji zraněná. Naštěstí to odnesla jen s pár odřeninami, když v tom chaosu přebíhala z místa na místo. Jen jsem je očistil vodou a nechal být. Pak jsem Tamiku zabalil do bundy a nechal ležet napůl na mém klíně. Než usnula, vyptávala se, co se stalo a co se bude dít. Protože zneklidňovat už tak vystresované dítě by bylo značně nešetrné, jen jsem ji konejšil a opakoval, že všechno bude v pořádku, což pomáhalo i mě samotnému. Když usnula, mohl jsem se zase věnovat svým záležitostem na tabletu a projel si celý záznam bitvy u statku z radaru. Ty šílené výkyvy byly neuvěřitelné. Zvláště u Sandalia, jehož anomálie vykazovala vysokou nestabilitu na hranici snesitelnosti, což narušovalo i jeho psychický stav. A Kiera se obětavě pokouší ho vrátit zpátky, přepnul jsem tabulky a podíval se na její záznam, ve kterém k žádným nečekaným výkyvům naštěstí nedošlo. Díkybohu… Poslední věc, kterou jsem zkontroloval, než jsem tablet zase vypnul, byl náš cíl. Po přenesení jsem to odhadoval ještě na deset až patnáct kilometrů. Ale začal jsem se strachovat, jestli vůbec riskovat setkání s lidmi, když se všechny oči Metropole soustředí jen na sever. Pak jsem ucítil, jak se Tamika pohnula a povzdechl si. Stojí… Když už nic jinýho, tak aspoň pro ni. Poničenou destičku jsem schoval zpátky do batohu. Znovu jsem ucítil nervozitu a úzkost přicházející z nejistoty nad možnými scénáři, které mohly následovat. Nechal jsem běžet radar, který by nás upozornil na přicházející anomálie a pak na chvíli zavřel oči. Zem studila, chlad pomalu prostupoval všechny vrstvy oblečení, ale tělo bylo unavené natolik, aby pod vlivem spánku nevnímalo všechny nepříjemné dopady chmurného počasí. Ale neusnul jsem. Byl jsem moc nervózní. Ti dva se stále nevraceli a už mi to začínalo připadat jako celá věčnost. ~ Když konečně,… zaslechl jsem povědomé hlasy a po chvíli i jejich kroky šustící skrze vysokou mokrou trávu. Zvedl jsem hlavu a podíval se tím směrem, odkud ruch vycházel. Zdáli se oba zcela bezstarostní. Jako kdyby se nic nedělo, ani nestalo. Nedokázal jsem to ze svého pohledu pochopit. Věděl jsem až moc o tom, k čemu se schyluje, abych jim věnoval byť jen jediný úsměv že jsem rád, že je zase vidím a že jsou v pořádku. “Takže jste nás našli,“ prohodil jsem namísto pozdravu značně konsternovaným tónem a sledoval, jak se Sandalio drápe na mokrý strom, aby si v jeho větvích udělal hnízdo. Zdá se, že je furt trochu mimo… odvrátil jsem pomalu pohled a jakmile si kluk začal broukat, potvrdil moje domněnky a já si tiše povzdechnul. Radar se rozezněl hned jak aktivoval Hyper a donutil mě ještě dodal: “Prosil bych omezit tyhle projevy na minimum.“ “Jak to šlo?“ zeptal jsem se ztišeným hlasem Kiery ve chvíli, kdy stála nejblíž a zvednul k ní tázavě oči. Tamika sebou začala mlít a pomalu se probírala, vyrušená přítomností páru.

Anomálie - 12. října 2014 20:56
	Actions always speak louder than words. In case you change your mind, the RP will be still opened untill it's eventual death by inactivity. It has been one great year. Thank you for participating in this project and good luck with your private one! ~ PJ ~

Sandalio Calisto - 20. října 2014 16:40

Našemu milému, drahému Raiovi, kterého všichni milujeme, uctíváme a vůbec zbožňujeme: Tady bych to mohl ukončit. Celkem by to vyjadřovalo, vše co jsem chtěl říct. Ale nebyl bych to já. Na to se až moc rád vykecávám. A konečně mám něco o čem kecat... Víš zlatíčko, vždycky jsem tě tak trochu nesnášel. Postupem času se to měnilo v nenávist, jakou jsem snad vůči nikomu necítil. A to je co říct. Naštvat se dám snadno, když víš jak na to. Ale ty jsi to zvládala tak nějak... automaticky. Tvoje zrady, tvoje chuť přebíhat ze strany na stranu jak se ti jen chtělo. Je prima, že jsi už ukázala, že jsem měl pravdu. Člověk si hned méně připadá jako magor. A proč to sem píšu... ne aby jsi se bála, to by bylo zbytečné. Stejně se, doufám, v životě neuvidíme. Jen chci, aby jsi věděla, že jeden člověk na celým tomhle zasraným světě tě každou chvíli ve své hlavě mučí tím nejodpornějším způsobem jakým dokáže. Protože takový jsem. Jsi jediná osoba, kterou celá moje podstata nesnáší. Normálně cítím hlodání, že ten člověk není zas tak špatný, ale... u tebe ne. Jsi slaboch. Možná to není zas taková urážka, pravděpodobně jsi slyšela horší, ale... jsi. A možná malé varování... s každou další urážkou, ne mně, sám sebe zas tak rád nemám, ale Anči, nebo ty ji možná znáš jako Iono, těžko říct, s každou další urážkou, kterou jí řekneš, nebo kterou si jen pomyslíš... V mé mysli zemřeš zase dalším ohavným způsobem. To tě možná vystraší, možná rozesměje. Ale je to tak. A moje nenávist s těmi urážkami stoupá. Just so you know. S pozdravy všeho nejhoršího, váš Petr Sedlák

Drag Oncave - 28. listopadu 2014 12:59

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.