Andor.cz - online Dračí doupě

"Ale chtěl bys to udělat. Kdyby sis byl jistý, že pak ode mne budeš mít pokoj, stiskl by jsi tu spouš» že?" zeptá se tě dívenka opět mile a příjemně i na její tváři se oběvil úsměv.
"Musíš si uvědomit jednu věc Michale. Neptám se na tvé city k Šárce kvůli sobě, já je v tvém nitru vidím, ale kvůli tobě, protože ty je nevidíš. Já nejsem ta, s kterou máš bojovat, já jsem ta, která ti chce ukázat cestu. Tuhle hru si já nehraju s vámi, ale vy sami se sebou." začala v zajímavé teorii, která kupodivu dává hodně smyslu dívenka a pomalu si sedla naproti tobě.
"Jsi moc egoistický Michale, že nevidíš nic než sebe. Pokus se dát si správnou otázku. Uvědom si, proč jsi tu a pak budeš volný. Cesta domů je jen symbolem něčeho vyššího v tvé mysli. Vše, co potřebuješ, aby jsi se dostal opět domů už máš." udělala pauzu a malou ručkouk se dotkla své hlavy.
"Tady. A abyste se mi tu nezbláznili, nechám vás si společně promluvit." dokončila.
"Nebudu rušit." jak dořekla poslední slovo, zmizela.

Vypadá to, že dívenka se tě opravdu nechtěla nijak dotknout, vypadá zmateně a vystrašeně.
"Promiň Eliško já... nechtěla jsem. Opravdu. Nechci ti nijak ublížit." řekla omluvně a než jsi se stačila nadát, sedíš na zemi, všude kolem je plno krásného lučního kvítí a celé tohle místo vypadá najendou mnohem optimističtěji, cítíš jak tě Kasandra hladí malýma ručičkama ve vlasech.
"Opravdu jsem nechtěla, chci vám pomoct, všem... a tobě nejvíc. Tak moc jsi trpěla a trpíš. Víš... chci ti trochu poradit. Nechci aby jsi se stále tak moc trápila." sladce ti povídá do ucha, pak při dalším mrknutí je před tebou.
"Řeknu ti pravdu Eliško, jen tobě a ty ji nesmíš říct nikomu dalšímu tady. Protože jsi tak hodná, tak ti chci co nejvíce pomoct." říká to opravdu upřímně.
"To jak mne ostatní vidí, to co jim dělám, to všechno je jen reflexe jejich vlastního já. Podívej se na mne, takhle vypadá tvé láskou zhrzené já." chvíli pauza.
"Já Kasandra vypadám jinak, jsem jinde a tohle je jen velmi reálný sen vás všech. Nechala jsem vás snít společný sen, abyste se přestali trápit z neš»astné lásky. Mé otázky o tvé lásce k Martinovi a hlavně ty odpovědi, ty nebyly pro mne, ale pro tebe. Opravdu chceš žít takhle? Trápit se? Chceš ho zpátky? Vždy»..." trochu ustoupí a ty vidíš ty dva, jeho i jí společně, jak se usmívají a jsou š»astní, oba.
"Je tak š»astný... Chceš mu jeho štěstí brát a měnit ho za to své? Myslíš, že není nikdo, s kým by jsi nemohla být mnohem š»astnější? Nyní..." náhle se zasekla otočila se někam, kde ty nic nevidíš, otočila se zpět na tebe, oči rozšířené strachem.
"Začínáš to chápat, tvé nejlepší já uvolněné na povrch tvou tragédií ztrácí své postavení, začínáš si uvědomovat všechny věci kolem. Příště..." Kasandra se najednou úplně ztratí, pak jako když by se zpět postupně naladila se opět oběví.
"Příště už nebudu tak hodná. Řekla jsem ti toho moc najednou." znovu zmizela.
V dálce jsi ji ale opět spatřila, ale vypadá jinak.
Má zakrvácený obličej a v ústech se jí lesknou ostré špičáky.
Okolí se zavlnilo, louka je pryč, všechna ta krása je pryč a všude kolem je jen obyčejná šeď. Sedíš na zemi, asi jsi spadla na zadek, když jsi měla halucinace.
Když se ohlédneš, vidíš Ramireze, kterak sedí na zemi nedaleko od tebe a Magda stejně jako vy dva sedí na zemi a kouká někam před sebe.
Nikdo jiný tady není.

Vidina lávy zmizí a jsi opět na šerém palouku, kde jsi byla předtím, stále na něm nikdo není, jen Kasandra před tebou.
"Mýlíš se Magdo. Já nejsem ta, co nic nepochopila. To ty jsi nic nepochopila. Nepochopila jsi ani to, proč jsi tady, ani to proč se tě ptám na to na co se tě ptám. To ty jsi hloupá malá holka zklamaná rozchodem s přítelem o kterém jsi si myslela, že je tím princem z pohádky, s kterým můžeš žít navěky. A až trochu zmoudříš, zjistíš, že já vůbec nejsem tak malá a nezkušená jak si myslíš." promluvila k tobě naštvaně.
"Budeš i nadále tak hloupá a omezená, nebo se odtud dostaneš? Kolik ti mám ještě dát nápověd?" hnevá se stále dál.
"Možná ti pomůže diskuze s tvými podobně neotevřenými přáteli. Možná." podotkla ještě s notnou dávkou sarkasmu a v příštím okamžiku zmizela a spolu s jejím zmizením se i oběvil Ramirez s Eliškou. Nikdo jiný. Oba sedí nedaleko tebe.

Z Eliščina chování sem hodně zmaten. Koukám na ní neschopen příjít na jakoukoli rozumnou myšlenku, co se sní děje.
Je mi jasné, že za jejím podivným chováním stojí kassandra. Bohužel Eliška nic neříká, tak si nemůžu udělat představu co se děje. Co vidí.
Pak se to stane.
Eliška poklesnou nohy. Z její tváře se ztratí barva. Kdyby tu byla stěna, dalo by se říci že je bílá jak stěna.
Muselo se ji stát něco hrozného.
Napadne mě, jakmile spatřím bolest v jejích očích. Ty oči...takle nějak vypadá zlomený člověk.
Co asi vidí?
Co se jí stalo?
Pak se začne s Kassandrou bavit Magdaléna.
Jak todle ta Kassandra dělá? Každý z nás ji asi vidí...
Nejspíš bych tu spoušt nestiskl. Ikdybych tvojí smrtí získal zpět Šárku, mohl bych se jí potom podívat do očí?! Nemohl.
Zabil sem člověka.
No nevím, jestli je člověk to pravé slovo. Prostě živou bytost.
Možná sem přistoupil na Kassandřinu hru, možná ne. Každopádně se na ní mile usměji Ty mi ukazuješ cestu. A můžeš být prosím konkrétnější. promluvím na ní hlasem člověka, který potřebuje něco vysvětlit od někoho chytřejšího...
Pak se můj tón změní. Naštvaným hlasem na ní vyhrknu.
Jak můžeš tvrdit že jsem egoistický!!! Vždy» mě vůbec neznáš!
Já že myslím jen na sebe. To není pravda.
Todle vážně není pravda. Kdybys mě znala, tak to víš.
Takl mě laskavě nesuď!!!
Jakmile zmizí a já se uklidním začnu přemýšlet nad jejíma posledníma slovama. Vše potřebné pro návrat už mám, už vím...

Eliška: jop tak nějak už jsem napsal teda tomu Amimu a ta záloha je zde:
odkaz
tak můžete hrát...

"Kasandro!" zakřičím nejsilněji jak můžu. Nesmí teď odejít, nemůže, jediný člověk, který mě chápe a který mi může pomoci! Refelexe mého vlastního já by měla stále zůstat se mnou, ne? Proč mi předtím slibovala, že vše bude v pořádku, až se vrátím, a teď mi ukázala Martina s mou sestrou?
Martínku můj, vra» se mi, nedokážu si bez tebe předstait svůj život! Martínku... Vždy»... Miloval jsi mě, jak mi tohle můžeš udělat? Jak jsi mě mohl opustit, když já jsem do tebe pořád blázen? Martine!
Padnu na kolena, zvolna se převážím na břicho a hlavu zaryju do země, aby mě nikdo neviděl vzlykat. Slzy mi tečou z očí proudem a já je nedokážu zastavit, tělo se mi otřásá vzlyky a připomíná to spíš křeč než pláč. Snad je to něco jako hysterický záchvat; hysterický záchvat z toho, že mě opouští všichni, i Martin, i Kasandra, možná také dost brzy i Magda, a co když tenhle svět brzy opustíme i my, až pojdeme hlady, zimou nebo nás sežere divá zvěř?
"Martine!" snažím se křičet, ale kvůli pláči mi z úst nevyjde víc než zoufalý šepot. "Tolik tě miluju! Udělám..."
Nemůžu mluvit dál, nemám síly na to, abych potlačovala vzlyky a místo nich mluvila; v myšlenkách se však nezastavím.
Udělám cokoliv! Cokoliv pro to, aby ses ke mně vrátil, Martínku můj! Tolik věcí jsem ti odmítla, protože jsem se bála jejich konání... Bylo by teď vše jinak, Martine! Nechtěj, abych někomu sáhla na zdraví či na život - ale jinak udělám cokoliv, cokoliv s tvým jménem na rtech, lásko moje!
Před očima mi pluje obličej jeho a její...
Myslela jsem si, že dokážu opustit toho, koho miluji, pokud se tak rozhodne on sám a bude se pak mít líp. Ale já to nedokážu, Martine! Netrap mě tolik... Naučils mě líbat a naučils mě tolik věcí! Díky tobě jsem poznala, co je žárlivost, ale díky tobě jsem také poznala, co je naprostá důvěra! Ale tys ji zradil, Martine... Martínku...
Byl jsi vlastně hodný, když jsi mi říkal, že je mezi námi konec...
Byl jsi milý...
Martínku...
Kasandro...
Proč mi to stále vracíš, stále tytéž vzpomínky...
Vyčerpaně ležím na zemi, mé slzy se nadále mísí s hlínou, ale již tak křečovitě nevzlykám. Odevzdaná do rukou osudu čekám, co se bude dít dál.

Z mých úst zazní hlasitý, nesmírně hlasitý výkřik: "Kasandro!" Není hněvivý ani nenávistný, spíš teskný a bolestný, jak by mi odcházel jediný člověk, kterého miluji, někam daleko.
Má tvář se křečovitě zkroutí do bolestivé grimasy a já padnu na kolena, na břicho, mé tělo sebou začne škubat v pravidelných... křečích? Vzlycích?
Kdo by dobře poslouchal, může slyšet nějaké sténání či šeptání od mých úst, jen slova nejdou rozeznat.
Pak opět přestanu potlačovat ony záškuby svého těla a již je jasné, že pláču, pláču v hysterickém záchvatu, který nejde zastavit, až do úmoru, samotná podstata mého já pláče, vzlyky, které nejdou zastavit.
Proč? Co mi kdo provedl? Proč pláču nyní, náhle, bez důvodu?
Proč jsem volala Kasandru tím teskným tónem?
Zvolna se uklidňuji, ležím a možná mi stále stékají po obličeji zabořeném v zemi slzy, ale již nevzlykám, již jsem klidná.
Flegmatismus? Konečná odevzdanost? Kdo ví...

Kasandro, vra» se! Prosím. Ještě bych si rád popovídal. Vykřiknu. Ve výkřiku je slyšet spíše prosba, než zloba.
A abyste se mi tu nezbláznili, nechám vás si společně promluvit. Nebudu rušit.
Přemýšlím nad posledními slovy Kasandry. Z přemýšlení mě vytrhne Eliščin teskný a bolestný výkřik. Co jí zase udělala? Zatím to moc nevypadá, že by nám bylo dovoleno promluvit si, abychom se nezbláznili. Řekl bych, že ten výkřik značí spíš opak.
Říkala že si můžeme promluvit, že jo? To by mě mohla už slyšet a vidět.
Před tím říkala, že mě ostatní ani nevidí a neslyší.
Přibližuji se k Elišce, čekám už úplně vše. Další iluzi, naprosto nechápavou reakci jako u Magdalény nebo něco jiného...
Eliško? Co ti je? Skoloním se nad dívkou. Můžu ti nějak pomoct? Zeptám se Eithné. Mám však na paměti, jak se tvářila v lese, když jsem se nabídl, že jí pomůžu.

Strnu, když na mě promluví známý hlas.
Arrand? Ne, Ramirez... dojde mi téměř ihned.
Jako bych na okamžik ztuhla, snad překvapením, že někoho slyším; každopádně pak se zvednu - obličejem odvráceným od Ramireze - ze země do sedu, skrčím nohy, aby moje spací tričko nebylo moc napjaté, a cípem si otřu obličej. Snažím se to provést tak, abych si neoodhrnula zbytečně nohy, ačkoliv se mi to moc nepovede.
Náhle si uvědomím, jaká je zima, a roztřesu se. Nejen zimou, je to i ta třesavka, která člověka přepadne po náhlém a nečekaném šoku.
"Ne, proč?" otočím se konečně na Ramireze a na tváři mám dokonale nechápavý výraz. Vypadá dokonale; dokonale nacvičeně a jen malinko falešně.
Téma se nesmí stočit na mě, napadne mě v myšlenkách ihned a tak se snažím rozhovor odvést jinam: "Slyšela jsem někoho volat Kasandru... Tos byl ty? Proč?"
Ne, já tady za blázna nebudu. Já ne, Ramirezi, ze mě si nikdo legraci dělat nebude. Já nemůžu mluvit o tom, co se stalo, Ramirezi... Promiň.
Mám pocit, že mám v hrudi přetlakovanou prázdnotu, která by se chtěla dostat ven.
To je hloupost, že? napadne mě zcela nesmyslně. Prázdnota je nic, takže nemůže být přetlakovaná...
Co se to se mnou děje? Jsem nepříjemná jak... nenapadá mě žádné vhodné přirovnání, tak prostě pokračuju v myšlenkách dál, a furt jen brečím... Proč? Dříve jsem brečela párkrát do roka - tak proč...?
Před očima se mi mihne obraz příčiny toho všeho. Proč? Tolik stresu, vyčerpání, zmatků, bolestí a strachu... Proč?
Copak mám opravdu věřit tomu, co říkala ta malá? Copak je to možné? Kasandra že by říkala pravdu...? Co je to za hloupost? Je mi zima, nemůže... prostě to nemůže...
Znovu zaostřím na Ramireze - nějak se ztrácím v myšlenkách, nevím, co jsem už říkala a co ne...
"Jsem v pohodě, díky..." nebo "Nic mi není?" Nebo snad jsem se ptala, jak jsou na tom ostatní?
Přemýšlím...
Ptala jsem se na něco, je to dobrý... Aspoň se nečeká nic ode mě.
V očekávání se zadívám do očí chlapci, který se sklání nade mnou. Cizímu člověku, kterého neznám ani den dlouho, a který je jedním z těch, díky kterým to tu snad přežijeme.

Hrdá driáda. Nezklamalas Eliško. Ikdyž nevím proč chceš být za každou cenu ta silná.
Uvnitř tě to musí pořádně žrát. Pomyslím si, jakmile spatřím ten nechápavý a ,,klidný" výraz.
Dobře jak chceš. Já tvoji hru můžu klidně hrát.
No jen mě to tak napadlo. Ale asi se mi něco zdálo.
Ano, Kasandru jsem opravdu volal já. Proč? Protože jsem si s ní chtěl promluvit.
Proč jsi tak odtažitá?
Lidi se většinou seznamují, když mají v něco společného a to máme my všichni - Abu, Andor a ztrátu lásky. Navíc jsme v krizové situaci, takže by měla vzniknout nějaká spolupráce.
Hodně přemýšlím nad jejím i svým chováním. Myslím, že jsem ji nezadal žádný důvod, aby měla vůči mně nějaký nepřátelský postoj.
Nevím jestli má cenu naší hrdé driádě něco říkat, ale přesto spustím Víš, Kasandra mi říkala, že vše co potřebujem na návrat domů, už máme. Měli by jsme konečně začít táhnout za jeden provaz. Jen tak na to přijdeme a dostanem se domů.
Domů? Co bude pak to už je vedlejší...
Mám sto chutí Eithné vytknout, že nespolupracuje. Určitě je to chytrá holka. Kdyby chtěla, kdybychom všichni chtěli, určitě najdeme způsob jak se vrátit domů.

Vše co potřebujem na návrat domů, už máme, zopakuju v mysli. Vše co potřebujem na návrat domů, už máme...
Zajímavé. Možná se s Ramirezem bavila o něco praktičtějších věcech... Proč jenom mě ti, kdo se tváří jako přátelé, dokáží potopit na dno do bláta a - mám sto chutí si povzdechnout, abych i v mysli zabránila trochu ostřejšímu výrazu, a to jen proto, aby mě pak zase mohli vytáhnout ven a očekávat nehynoucí vděčnost ode mě jako od zachráněné. Všichni to tak udělali! Všichni moji rádobypřátelé, které jem měla! Všichni, koho jsem milovala! Všichni, komu jsem kdy věřila... A od těch to bolelo nejvíc.
Mám strach, napadne mě náhle a překvapí mě, že je to pravda. Překvapí mě, že to není fyzický, pudový, živočišný strach, ale prostě jen mrazení hluboko v duši, které mi říká, že něco není dobře.
Před nedlouhou dobou jsi držela v ruce žiletku a věděla jsi, že se dokážeš zabít. Věděla jsi, jak je to jednoduché... Tak proč nyní tolik obavy? Nic horšího než smrt nastat nemůže - a nebudeš v tom sama.
"Měli by jsme konečně začít táhnout za jeden provaz. Jen tak na to přijdeme a dostanem se domů," říká Ramirez a já se znovu zamyslím.
Co znamená "táhnout za jeden provaz"? Vždy» to děláme... Rasiku tu nenecháme, přestože je nemocná, oheň děláme pro všechny, dělíme se o jídlo. Co chceš víc? Vědět, o čem se mnou mluvila Kasandra? Ale Ramirezi, to nemyslíš přece vážně, ne? Tak naivní být nemůžeš. Nemůžeš si myslet, že se s někým, koho znám sotva den, budu bavit o svém soukromí. Ke všemu z donucení, rozhodně ne z přátelství. Možná jste fajn lidi, ale my se známe - z Andoru. A kdybych ti něco o sobě řekla, kdo mi zaručí, že nebudeš další z těch, kdo mi vrazí kudlu do zad? Že se mi po návratu všichni na Andoru nebudou smát, že má sestra, která chodí na Andor také, mi nebude vším připomínat, že to byla ona, kdo mi vzala moji lásku?
Tohle po mně chceš, Ramirezi?
"Vždy» táhneme za jeden provaz," odpovím s lehkým úsměvem a konečně se zvednu. "Kde jsou ostatní? A... Co je to všechno, co jsme potřebovali na návrat domů?"
Jen mluv zase ty, hochu...

Ano, táhneme za jeden provaz. Dalo by se říči že ano. Spolupracujeme na ohni, jídle a spousty důležitechj věcí. Začnu Elišče vysvětlovat jak sem to myslel.
Já sem to možná špatně řekl. Myslel sem, že jsme se ještě společně nezamyslili jak se odsud dostat.
Kasandra mluvila s každým. To co mu řekla, je každého věc a myslím, že většina věcí byla soukromá.
Ale myslím si, že každému musela naznačit, jak se odsud může dostat. Třeba na to ten dotyčný nepřišel, ale ve skupině bychom na to přišli. Skončím svůj monolog.
Je to jen názor.
Já teda nevím jak se odsud dostat. Nic mě nenapadá. Co jsem tu získal? Nic. Možná přece jen něco - vědomí, že se bez lásky dá chvíli žít, že Šárka je a už asi naždy bude minulostí, ale bez přátel nikoli.
Možná jsem tu získal nové kamarády, nebo je získám. Každopádně už to nebude jen nick na monitoru.
Kde jsou ostatní, to netuším. Myslím, že se za chvíli ukážou a že budou nedaleko.

Stojím na trávě, ruce trochu rozpřažené, jako bych potřebovala hledat rovnováhu. Vypadám trochu - užasle. A nepřítomně. Slyším sice hlasy Elišky a také Ramireze, ale jenom z dálky, jako něco nedůležitého. "Dávno nevěřím na prince z pohádky," řeknu tiše a udiveně, protože jsem si vždycky myslela, že jsem ten poslední, kdo by mohl být z něčeho takového nařčen.
"Ale, víš, smutek k člověku patří. Nešlo by to bez něj - má svůj důvod a smysl. Za chvíli přejde, někdy za kratší, a někdy za delší, a zase je všechno - v pořádku." Přejedu si rukama po tváři, opatrně, abych tu svou těžce nabytou stabilitu zase neztratila a promnu si oči. Jsem zmatená a dezorientovaná. Opravdu jsme tu - proto?
"Já ho přeci nechci zpátky..." potřesu hlavou. "To nikdy nedělá dobrotu."

Rozhlédnu se okolo, ale nevidím vlastně nic z toho, na co se dívám. Jenom to, že tu Kasandra není a mluvím trochu hloupě do vzduchu sama pro sebe, to mi dochází. Tráva, stromy, pár lidí. I oni zůstali sami? Ptala se na lásku... Být opuštěný je snažší, než opustit. Snad je to jenom někdy - méně důstojné. Ale je to prostor k tomu, jak se důstojně zachovat, jak si potvrdit svou cenu. Snad, možná.
Co bych dělala doma? Možná ještě seděla v křesle a litovala se. Nebo šla někam do lesa, s walkmanem, který by mi z hlavy vybušil všechny splíny. Úplně nejspíš bych uklízela, abych po něm smetla každou stopu.
K něčemu to tady přeci jenom bylo dobré, napadá mě s hořkostí. Dokonale mi to toho mizeru vyhnalo z hlavy. Jestli se vrátíme domů...

"No nevím, mně toho Kasandra moc neřekla. A to, co mi řekla..." odmlčím se.
Co teď říct? Jde z té malé holčičky strach... Ostatní ji nenávidí, protože jim ubližuje. Mně ne. Ale... Když mi řekla, že něco nikomu nesmím říct, co mám dělat? Když to povím, co se mi stane? A vůbec, k čemu by to bylo dobré?
Jsem dost chytrá na to, abych na to přišla sama? Na to, jak se dostat domů? Jestli ostatní řeknou, o čem s ní mluvili...
"Nebylo to nic moc důležitého. Co řekla-"
Otázku nedokončím, skočí mi do řeči Rasika.
Dívám se na ni bez pohnutí, jak mluví do vzduchu, můj obličej neprozrazuje nic. Jen udělám několik kroků k ní, trochu váhavých, jako bych si nebyla jistá, že dělám dobrou věc.
Blouzníš nebo mluvíš ke Kasandře? Já si s ní zase házela míčkem, nic si z toho nedělej, Magdo... Co se stane, když se tě dotknu? Vyděsíš se hodně? Chceš nás ještě zabít?
Dojdu k Rasice a chytnu ji za paži.
"Rasiko..." oslovím ji tiše a pak ještě jednou, hlasitěji: "Rasiko!"
Proboha, co my tu vlastně děláme... Skupinová terapie ze smutku po rozchodu - to snad ani není možný. O tom napsat povídku, bylo by to další fantasy, kterému by nikdo nevěřil.
"Jseš v pohodě?" zeptám se Rasiky opatrně a zadívám se jí do očí.

Nebylo důležitý?!
No jasně. A tomu mám věřit.
Pokud to mám posuzovat podle toho co řekla mně - Bylo toho málo, ale důležitý to bylo. Alspon mi to tak přišlo.
Mno nic. Budu muset přemýšlet sám.
Všechno prej vím, tak směle do toho a půl je hotovo.
Usměji se nad příslovím. Nevím, jestli zrovna toto je to nejlepší.
Fayn. V pohodě. Odpovím Elišce.
Když Eithné přeruší Rasika, nejprve jí jen pozoruju. Pak se k ní vydá Eliška. Já na to nějak nemám sílu, přeci jen nevím jak by zareagovala.
Tak jo. Už jsme téměř všichni. Ikdyž Rasika, ještě asni blouzní.
Kde je Arrand? Napadne mě a začnu se rozhlížet kolem.

"Je mi dobře," odpovím trochu mechanicky a pohldénu na Elišku, jako bych jí spatřila poprvé. "Jenom nevěřím vlastním očím. Nebo uším?" Energicky si zamnu rukama. "Lze tu věřit jakémukoli smyslu? Leda vlastní mysli, co však vykládá nesmyly..." Obávám se, že se to nerýmuje ani zdaleka tolik, kolik by patřičný efekt vyžadoval.
Třením zahřáté dlaně si položím na tváře. Je to ohromně příjemné - dává mě to dohromady. Mírně přivřu oči a pousměju se. "Doufám jen, že tu neumřeme díky tomu, že si někdo, kdo má podobu i představu o životě jako malá holka, myslí, že je nás třeba vychovávat." Možná to množné číslo nebylo na místě... ale spíš bylo.
Připadám si trochu dezorientovaně.

"Měli bychom vyrazit dál... s trochou štěstí dorazíme do civilizace, nebo nás někdo najde, než se ta roztomilá holčička znovu objeví. Kdo ví, co nás čeká za nejbližším kopcem?" Nějak nechci moc dumat nad Kasandrou. Usoudila, že potřebujeme lekci - kdo ví, možná ano. Pořád je tu možnost, že tohle všechno se odehrává jenom v mé mysli a s trochou štěstí opravdovou Elišku pobavím vyprávěním o tom, co se mi o ní zdálo.

"Jednou jsem četla povídku o chlápkovi, co ztroskotal na cizí planetě. Dvacet let si budoval přístřeší, lovil v divočině a každý zbyteček lodi se snažil využít jak se dá. Pak jednou podnikl jenom o trošku delší výpravu a zjistil, že žil v přírodní rezervaci a že místní jsou hrozně fajn." Přesně ten typo povídky, ze které padne hrůza, nebo se jí dá zasmát, podle toho, v jakém rozpoložení je čtena. Opravdu to souvisí, nebo jsem dokonale OT? napadá mě, ale hodlám se tvářit, že pokud náhodou někomu připadá, že to nesouvisí s naší situací, tak, ehm... to jenom nepochopil.
"Hmm... kde je Arrand? Ještě ho nevrátila?"

Poslouchám Rasiku se zaujetím. Nehledě na to, že nic z toho, co se nám stalo, se stát přece nemůže - nejsme blázni, jen rozumně uvažující tvorové a tohle zdravé smysly nepřipouštějí - má asi pravdu. Jsme kde jsme a jako takoví se odtud musíme dostat.
"Arrand tu ještě není," odtuším sklesle. Smysly nepřipouští, abych si brala nějak vážně vše, co se tu děje, ale začínám propadat depresi, jak mi to pomalu dochází.
Kousek od nás ještě přece hoří oheň a máme tady ty houby, co jsme nasbírali - především bychom si měli něco vpravit do žaludku.
"Pojďme dodělat to jídlo," vybídnu ostatní.
Arrand se snad do té doby objeví...
Pohled mám teď prázdný stejně jako mysl. Kdyby tomu tak nebylo, mohla bych se zbláznit. No, možná ne, ale bojím se toho.
Kasandro... Proč nás takhle zkoušíš? Něco jsi mi slíbila. Chtěla bych, aby to byla pravda, holčičko. Zkouška ohněm je občas zapotřebí, ale je nutné to takhle hrotit?
Obrátím pohled k obloze. Možná bych měla vzývat Gaiu nebo Manitoua, ve kterého jsem věřila jako dítě zažrané do Mayovek. Dost možná je tam zcela obyčejný Bůh. A» tak či tak, proč nám teď nepomáhá?

Na jídlo nemám ani pomyšlení - nebo jsem alespoň neměla, dokud to Eliška nevyslovila nahlas. Jídlo. Vlastně mám obrovský hlad a představa, že se mohu trochu nasytit mi na chvíli vyžene z hlavy veškeré další myšlenky, no možná ne úplně z hlavy, ale krčí se v koutku a jen symbolicky hrabou panožkama, aby se jim dostalo sluchu.
"Skvělý nápad."
Usadím se u ohně, prohrábnu dřevo a přiložím pár větviček. Arrand je v bezpečí, namlouvám si, protože si nechci představovat, jak běháme po lese a marně voláme jeho jméno, ztrácíme se jeden druhému a pak každý zvláš», v osamění, čekáme na noc.

"Eliško... tedy, Eithné - a Ramirezi... vím, že se zas tak neznáme," pousměju se, by» mírně roztržitě, "A tak by vám ten dotaz mohl připadat trochu osobní..." Neplácej tak! zaúpím nad sebou v duchu. Prostě se jich zeptej! Vždy» o nic nejde. "Ale, neopustil vás někdo? Myslím tam doma... " Třeba jako mě ten - "můj". Náhle a s trapnou úlevou.
Ach jo, "partner", to je slovo! Proč tak plácám? Bojím se, že o tom budu muset mluvit nahlas...? A není to tak trochu jedno, když se mi v hlavě hrabe ta všetečná potvora?

Připadám si, jako bych měla na dosah řešení hádanky, sudoku, kde chybí jedno číslo, aby se všechna ostatní bez uvažování poskládala, poslední slovo, abych si přečetla pointu vtipu v tajence. Kdybych tohle všechno četla jako povídku, už je mi všechno dávno jasné a usmívám se nad nejapností hrdinů. To jen ve skutečnosti se mozek zdráhá přijmout - některá vysvěletní. A pátrá po těch známých, přirozených, na která je zvyklý...

"No jo, Kasandra mi to říkala... Něco o tom, že až se s tím srovnáme, tak něco..." Zarazím se. Kruci, co to říkala?
"Je to prostě zkouška. Až se dostaneme někam k lidem a zpátky, získáme svoji lásku zpět a pak už se nikdy nerozejdeme."
Zní to jako naprostá kravina, ušklíbnu se v duchu a chtěla bych se jít někam zahrabat. Plácám blbosti, které mi řekla neexistující malá holka a kromě toho tu stojím ve žlutém tričku na spaní, které lehce prosvítá a to mi rozhodně na klidu nepřidává.
"Ale říkala mi, že se mi nic-" mi nebo nám? Nevím... "- že se nám nic nestane. Myslím... Nevím přesně... Něco takového."
Ráda bych si užívala vlastní důležitost, protože Kasandra mě má přece nejradši a proto jistě tohle říkala jen mně; ale kvůli tomu, že si to už nepamatuju přesně, si to zrovna moc neužívám.
A nechtěla, aby mě sem brali. Ach jo... Škoda, že tě neposlechli, milá malá dívenko...

Sehnu se k ohni, ke kamenům, a začnu sundavat houby. Už trošku smrdí připálením, ale když není nic jiného... Trocha uhlíku ještě nikoho nezabila.
"Kdo si dá?"

"Obávám se, že to voní skvěle..." povzdechnu si tváří v tvář té zhoubě trávicího ústrojí a opatrně, abych se nespálila, si vezmu od Elišky jednu z hub. To se toho nadělá s kampaní proti kouření, ale co kampaň proti připáleným houbám? Snad jsme do toho nezamíchali nějakou prašivku.
"Chtělo by to sůl," řeknu, když opatrně uďobnu. "Ale chutná to tedy rozhodně lépe, než jsem čekala," pozdvihnu torzo houby k Elišce, abych vzdala hold kuchařce.

Přemýšlet můžu i při okusování houby, tak přepnu zpět na náš roztomilý problém v bílých šatečkách.
"Slečna si zřejmě myslí, že je víla kmotřička, nebo tak něco," potřesu hlavou. "Že už se nikdy nerozejdeme... to zní vážně jako noční můra," podaří se mi zasmát. "Cos jí provedla tak hrozného?"
Hrozná jsi ty, vyčtu si v duchu a jedním dechem se Eličce omluvím. "Promiň... - jen nechápu motivaci té malé. Chce nás dát dohromady s našimi bývalými? Snad nějakým -" vyprsknu to slovo znechuceně: "Kouzlem?" Bez rukou bych se nedomluvila, a tak mi klobouček jedné houby vyletí z prstů. Jsem tak hrozně moc šikovná, že ho ještě ve vzduchu chytím.
"K tomu nás nemusela vodit sem. Nebo touží po vděku?" Kdybych si mohla vzít košík pravých hřibů sebou domů, možná bych jí i poslala pozdrav k Vánocům.
S podezřením si prohlédnu lapenou houbu, a pustím se do ní. "Nebo naopak chce, abychom na ně zapomněli, pustili je z hlavy? No, minimálně v mém případě se to povedlo dokonale. Kdybych chodila po lese s walkmanem a pořádnýma botama, trvá to určitě dýl."
Moc mluvíš.
"Nejvíc se asi přikláním k tomu, že jí to prostě baví. Mít tu houfek pokusných králíků."

"Ta malá v tom nejede!" ohradím se nečekaně prudce. Zatím jsem se snažila spíš ztratit někam z dohledu než co jiného, takhle mě ještě neznáte.
Asi jsem si to taky uvědomila, protože ihned zkrotnu a sklopím oči zpět k porcování hub. "Chci říct - za to, že tu jsme, nemůže Kasandra. Přemístil nás sem někdo jiný, Rasiko," vysvětlím kameni, na kterém houby leží, a to ještě velice, velice potichu.
Na to, že tě ještě před chvílí Arrand křísil v potoce, ti nějak otrnulo, chce se mi dodat, zařvat, srazit ji pěstí za to, jak o Kasandře mluví. Nevím kde se ve mně ten vztek nahromadil, ale chtěla bych si ho na někom vybít. Jenže když to udělám - co když mě odeženou a já se budu touhle krajinou muset toulat a plahočit sama?
"Ironie a úvahy nám nepomůžou," podotknu ještě, vzhlédnu a podívám se Rasice do očí, abych je zase ihned sklopila zpět, jako by mě ten pohled bolel.
Pak podám jednu z hub Ramirezovi a nakonec se do další pustím sama.
Kéž by ty houby byly jedovatý! postesknu si. Oč by mi bylo líp... Vím, že jsou jedlé, kontrolovala jsem je, než jsem je dala na oheň, a znala jsem je všechny, proto si tyhle úvahy dovoluji. Rozloučit se s životem není tak jednoduché a já to vím. A» říkám co říkám...

"A kdo tedy?" zeptám se mírně, tiše. Stockholmský syndrom jak vyšitý. Jedna z běžných viktimologických koncepcí rukojmí. Cítí k únosci sympatie, začne se ztotožňovat s jeho cíli, omlouvá a racionalizuje jeho jednání...
"Ostatně nezdá se, že by se tím ona sama nějak tajila."
Podvědomá strategie pro přežití. Já dávám najevo sympatie jemu, třeba je dá najevo i on mě a já se stanu zase pánem svého života... Nakonec jí ještě poděkuje. Štěstí, že se nám Kasandra neukazuje v podobě mladého kluka, bylo by to jenom horší.

"Mluvím zcela vážně," opáčím ještě, stále tak tiše, dokonce i bez máchání rukama se obejdu. Nestojím o konflikt s očividně naštvanou Eliškou. Ne že bych si myslela, že po mě skočí; ale chci, aby se uklidnila. "Věřím, že když přijdeme na to proč tu jsme..." Tak se dostaneme dřív domů? "Tak nám to pomůže dostat se domů. Kasandra něco chce - když jí to dokážeme dát, třeba se s tím spokojí..." Opravdu tomu věříš? Hrome, tu sůl by to chtělo - jako sůl... Třeba není naštvaná, jenom - co jenom? Třeba se jí to jenom nelíbí. Důvod proč tu jsme a že se tak jeden před druhým odhalujeme. Mé povídavé vnitřní já se uchechtne. A to vcelku doslova.

"Možná se mi vysmějete, ale já jí věřím. Nezdá se mi, že by Kasandra lhala. A MNĚ říkala," dám důraz na slovo "mně", "že kdyby to mohla ovlivnit, já bych tu nebyla! Ale že ONI si do toho kecat nedali." Hlas mám násilně klidný, nechci se rozčilovat a nechci rozčilovat ostatní.
"Neřekla kdo..."
Mám se divit, že mi nikdo nebude věřit? Kdybych to slyšela, taky bych si nevěřila...
"Nedostaneme se domů dřív než se to zlíbí těm, kdo nás sem dali. Kasandra říkala-" Kruci, připadám si, jako bych byla malý děcko, co se s kamarádem hádá a furt argumentuje slovy "Tatínek ale říkal..." "Kasandra říkala, že se domů dostaneme až tehdy, až se srovnáme s tím, že nám někdo dal kopačky." Co je tohle za spojení? Zní to snad ještě hůř, než když někdo řekne, že má rande...
"Ale je fakt, že nemá cenu tady jenom nečinně sedět. Takže někam stejnak půjdeme a budeme se snažit sami. Jen prostě podle mě nemá cenu propadat panice."
A teď ještě aby o tom někdo přesvědčil i mě...

Z přemýšlení mě vytrhne až Eithné, když mi nabízí houbu.
Děkuju Odpovím neutrálně.

Já žasnu.
Nevím jestli se mám cítit naštvaně, nebo být rád. Ale když se já snažím přinutit Elišku, k nějakému rozhovoru, o čem se bavila s Kassandrou, tak mi jen odsekne a nic mi neřekne.
Kdeždo Rasice jo.

Asi těm ženskejm fakt nerozumím.

No ale je dobře, že se to povedlo alspoň jí.

Smát se ti rozhodně nebudem. Kassandra toho každýmu napovídal tolik.
No, tolik zas možná ne. Teda alspon mě ne.
No ale v tomdle jí naprosto nevěřím. Mě říkala, že všechno co potřebujeme na návrat domů, už máme.
Také mi říkala, že za jistou věc by mě vrátila moji milou.
Tím sem ti odpověděl na Tvoji otázku. podívám se na Rasiku.
Takže Vám se stalo to samý? Zeptám se méně překvapeně, než bych možná měl. Jako kdybych věděl téměř jistě, že odpověď je ANO.

Taky si myslím, že ji to baví - pozorovat nás. Hrát si s náma jako kočka s myší.

"Za jakou věc?" skočím Ramirezovi do řeči, když se dostane k tomu, že by mu Kasandra za jistou věc vrátila jeho milou.
Tohle je dobrý tak na napsání scénáře k telenovele... Co tu sakra děláme, čím to ztrácíme čas?!
A jestli se nám stalo to samý? Jistěže, a všichni jsme to věděli i bez týhle otázky...
Když Ramirez domluví a zakončí tím, že si s náma Kasandra hraje jako kočka s myší, nadechnu se, abych se začala opět hádat...
...a opět vydechnu a v duchu počítám, abych se uklidnila.
Jako bych to neznala. Vždycky mám za přátele jen naprosté vyvrhele, které ostatní nemají rádi - nikdo jiný se mnou přece nebude ztrácet čas. Tak co bych se hádala? Kasandra ví, že si je asi příliš nenaklonila, není to můj problém! Nebudu si tu rozeštvávat aspoň ty, co tu mám...
Shýbnu se pro další kousek houby. Nejsou příliš dobré, ale hlad dělá divy...

"Jacísi tacísi ONI," řeknu zamyšleně. Ne, nedává to smysl... Alespoň s Eliškou že si padly do noty... to dává jakousi naději.
"Jako terapie je to nepochybně účinné," řeknu a nedaří se mi z hlasu dostat veškerou jízlivost. Takové věci asi nikdy nedovedu říkat vážně. "To je od - NICH velmi pěkné, taková laskavost." Kdyby ti oni věděli o lidech víc, takovéhle skopičiny neprovádějí. Takže asi přeci jenom budeme pokusní králíci... nebo je to od nich vážně laskavost. Ale proč? Nelogické - nesmyslné...

"Za jakou..." začnu se ptát Ramireze zároveň s Eliškou a zamračím se. Máme snad každý nějakou informaci a máme dát dohromady skládanku? V tom případě by to byl hodně originální LARP, což o to.
Já vím o Kasandře jediné - že je to pěkný fracek, pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Jednak by to nebylo k ničemu; a pak, Eliška nevypadá zrovna v klidu.

Nejdříve to vypadá, že otázky holek neslyším, nebo slyšet nechci.

Za jakou cenu?
No za jakou...
Určitě si se mnou Kassandra hrála. To přeci nemohla myslet vážně. To by bylo šílenství. Buď veděla, že to v životě neudělám. Je to věc, kterou bych v životě neudělal. Snad v sebeobraně.
Nebo věděla, že jí to neublíží. Přeci jen to byl sen. Vidina.
Za jakou? Zopakuji otázku a na chvilku se odmlčím. Připadá mi to jako pár vteřin, ale ve skutečnosti je to mnohem delší doba.

To není důležité. řeknu poněkud výhýbavě. Hned zase pokračuju, aby se k tomu holky nemohly hned vrátit. Co je důležité, je podle mne to, ževšechno co potřebujeme k návratu už máme a víme.
Nevím, jak přesně to myslela, ale určitě klíčem k návratu byl rozhovor s každým z nás.
Snad se nepletu. Pomyslím si.
Co máme společné?
To je přeci první otázka, kterou si pokládají policajti ve filmech. Co mají oběti společné...
Andor, a to že nám právě skončil vztah.
Nebo se pletu? Přemýšlím. Bohužel pozdě si uvědomím, že nahlas. Nedá se nic dělat a tak myšlenku dokončím.
Třeba se to nějak týká rozchodu...

Kde je vůbec Arrand?

"Neodpověděls," skočím Ramirezovi zcela nevybíravě do řeči. Furt mluvím ostrým tónem, pořád mě ještě žere, že mi všichni oponují. A když je příležitost pustit se do někoho jiného, hodlám ji využít beze zbytku.
Jseš příjemná jako daňový úředník, potřebovala by ses pořádně vyspat, stírám se v duchu, ale na tváři mi to není vidět ani v nejmenším.

"Co je důležité, je podle mne to, že všechno, co potřebujeme k návratu, už máme a víme."
To by mě vážně zajímalo, jak to myslíš. Já třeba nevím lautr nic. Když to víš, tak proč tady sakra ještě jsi a čeříš vodu? Proč tady jsme mi všichni?
Ale což, hezky popořadě. Nejdřív odpověz, co má být ta cena; teprve pak hovor odvedeme jinam...

Opravdu by mě zajímalo, co by se stalo, kdybych se tu zabila, uvažuju mlčky. Točíme se v kruhu, začínám pochybovat, jestli se někam dostanem. Probudila bych se doma? Nebo v sedmém kruhu pekelném, kde končí sebevrazi? Málem si spálím jazyk o další houbu. Vida, chutná trochu jinak. Já - chci - sůůůl!
Možná v nějakém virtuálním kruhu pekelném. Ne že by to nevyšlo na stejno.
Zkouším najít pohodlnější polohu. K touze po soli se přidá touha po něčem, na čem se dá sedět.
Nebo je sebevražda cestou odsud? Není jiná možnost? Chvíli tu představu omýlám v hlavě, ale moc mi nesedí. Dokud je kam jít, tak i kdybych věděla, že by mě to vrátilo domů, neodhodlala bych se. Což neznamená, že to nemusí být cesta... Zkusím chvíli sedět na druhé noze. Jsou věci, na které je vždycky dost času, myslím.

Ano neodpověděl. Sem rád že sis toho všimla. Nejsem povinen odpobvídat na všechno. Mno doufal sem, že to pochopíte. Jak se zdá někdo asi ne.


Neodpověděl. Máš pravdu.

-Pronesu směrem k driádě naprosto neutrálním hlasem. Považuju toto téma za uzavřené.
Tak co, vrátíme se k němu ještě, nebo pochopíš, že ti to neřeknu. Alspoň ne hned.
Navíc, potom cos Kassandru tak chránila, byto nebylo moc rozumné. Minimálně do té doby, než se uklidníš.

"Jasně, když si každej z nás zamlčíme tu část, která se nám nelíbí, to puzzle, který nás odsud dostane, se nám bude skládat fakt dobře. Jen tak dál," utrousím sarkasticky. Mluvím jen do vzduchu, k nikomu konkrétně, ale zas dost nahlas na to, aby mě všichni dobře slyšeli. Ramirez především.
Seberu další houbu a začnu jíst. Ještě jich tam dost zbývá, ale i tak zatím mám nejvíc. A nevypadá to, že bych si to nějak brala. Všichni kolem mě jsou vzduch, jsem tu jen já sama.
Pak se posadím na zem, bokem k ostatním. Tak, aby mě nemohli nařknout z trucování nebo pohrdání, ale také tak, aby bylo zcela jasné, že to tak přitom myslím.
Vlez mi na hrb, chytráku!!!

Nesmím se začít smát, přesvědčuju se a počítám do desíti, Nesmím, brali by to, že se jim vysmívám. Kousni raději tady do té houbičky, mňam mňam... Kousnu do houbičky.
Ostatně, je tu snad něco k smíchu? Není. Ani v nejmenším. Nejspíš čirá hysterie, tos to teda dopracovala, deset, devět, osm... Usilovně žvýkám tu hroznou hmotu. Pak mi dochází, že tu vážně není nic k smíchu a připadám si rázem dokonale schlíple. Chcíp. No to je zase den...
Koutky mi zacukají. Ještě tu na sebe začneme ňafat kvůli uražené důstojnosti. Jako by to nebylo jedno. Zkusím nohy natáhnout, pár okamžiků je to opravdu lepší. Ne že bys nebyla to samý.
"Chci domů," oznámím do vzduchu rázně. "Nemám čas tu courat po lese. Mám tam spoustu práce s úklidem po jednom zmetkovi a spoustu práce se spoustou dalších věcí." Říkám to rázně a jen koutkem mysli se sama sobě posmívám. Ale že by trvalo, než by ses do toho doma dohnala!

Jak si tak povídáte a pomalu si opékáte houbu za houbou opravdu se nakonec cítíte docela sytí. Možná ani ne z toho, že byste se už najedli, ale jen kvůli tomu, že jíte delší dobu.
Den se už dávno přehoupl do své druhé půli a i ta už se blíží ke svému konci.
Zůstali jste už jen tři. Vševědoucí Rasika, nejistá Eithné a právě těmi dvěma ignorovaný Ramirez.
Arrand už je pryč několik hodin a i když by se zdálo, že si tak dlouho nepovídáte, opak musel být pravdou, nebo» přicházející šero je nepopiratelné.

Spolu se soumrakem se na váš palouček začala snášet i mlha. Připlížila se pomalu od potůčku i z lesa a sevřela vás tři ve svých kleštích. Okraj lesa, by» vzdálený jen několik desítek metrů pomalu mizí a stejně tak zmizel i potůček. Je slyšet jen jeho tiché pozpěvování, jak se hbitě převaluje přes kamínky.

Tohle všechno přišlo tak znenadání, že by vás to mohlo před dvěma dny jistě vyvést z míry, ale dnes. Dnes vaše reakce už asi nebudou tak silné.

Netrvalo dlouho a do mlhy se ozvaly teskné tóny. Kdesi z dálky. Pak blíž. Poznáváte, že to je snad nějaký smyčcový nástroj. Najednou se přímo na paloučku před vámi rozestoupí mlha a nějakých deset metrů od vás sedí tři violoncielisté a pomalu rpzjíždí teskné tóny vám známé písničky.
Bittersweet.
Slyšeli jste ji každý ten den, kdy jste se rozešli se svým partnerem. A» už jste si ji pustili sami, nebo ji jen slyšeli v jednom z velkých obchodních domů.

Pokud si budete chtít tyto přízraky prohlédnout z blízka, zjistíte, že jsou zcela hmotní, ovšem nereagují na žádný váš podnět, ani na nic jiného.
Jen si pomalu rozjíždějí svou píseň.
Ozve se zpěv. Přímo za vámi. Z mlhy se vyloupne jakýsi muž a zpívá...

"I’m giving up the ghost of love,
in the shadows cast on devotion"

V zápětí se za ním vynoří druhý a plynule pokračuje...

"She is the one that I adore,
creed of my silent suffocation "

V tom ucítíte uvnitř sebe jakýsi plamen. Plamen, žhavé železo, které někdo strčil do ještě nezacelené rány po vašem rozchodu. Každý to zažíváte zvláš», ale všichni stejně intenzivně.

"Break this bittersweet spell on me,
Lost in the arms of destiny
Bittersweet"

Zpěv stále pokračuje a při těchto posledních slovech se na vás pánové podívali. Zaleskli se jim oči.
Jakoby vám chtěli pomoct. Němé figurky, které musí dusit touhu pomoci vám za zpívající maskou.

"I won't give up
I'm possessed by her

I'm wearing a cross
She's turning to my god"

Písnička pokračuje stále dál. Bolest uvnitř vás se stává nesnesitelnou. Už nedokážete pořádně vnímat slova a hudba se začíná slévat v jeden rozmazaný celek.
Pomalu se vám začíná zatmívat před očima, ale ještě před tím vám utkví jeden obraz v hlavě.

Kasandra.

Malá, ale už ne roztomilá. Její bílé šatečky jsou potřísněné krví. Vidíte to všichni. V pravé ruce drží velký nůž. A v ruce levé drží vaše hlavy. Bez těla.
Její smích je to poslední, co si odnášíte do sladkého bezvědomí...


Probudíte se až ráno. Je krásně. Slunce svítí a je teplo. Všechno, co se tak náhle událo včera večer pomalu odeznívá a ohlašuje se to, co vás právě nyní budí. Je to pískot. Jako by tu někdo vařil vodu v konvici.
A opravdu. Pár metrů od vás se v konvici na přenosném plynovém vařiči vaří voda. A nejen to. Hned vedle je i prostřený ubrus připravený na snídani. Salámy, sýry, zelenina, chléb, máslo, mléko, džus, i nezalitý čaj. To všechno tam je.
Že by všechno zlé bylo pro něco dobré?

Dívám se do nebe... po uplynulé noci na jakékoli pocity příliš unavená, prázná, ale tak nějak - příjemně... Mozek vypláchnutý do poslední roztřesené buňky. Snad se tam ty zbylé chudinky, co zajiš»ují základní životní pochody, samy nebojí.
Nadechnu se, že něco řeknu, ale zase zvolna, dlouze vydechnu. Prodlužuji ten okamžik bezčasí, klidu, a možnosti nepřemýšlet. Ještě chvilku a nevydržím to a začnu spřádat možnosti - všeho. Ale ne teď.
Ani nevím, jestli zíram do blankytu, nebo na mráčky obláčky.
Nemyslet je tak příjemné...

Zdvihnu se a bez překvapení si prohlédnu stůl se snídaní. Myslí mi probleskne vzpomínka na hlavy, kterými si Kasandra potřásala ve své něžné ručce. Žádné emoce to už nevyvolá.
Vyberu si velký hrnek, najdu pytlík s černým čajem a zaleju vařící vodou. Zatímco se louhuje, skládám si na talířek hezky naaranžovanou snídani, od každého něco, chystám se posadit do trávy, tak a» nemusím vstávat. Mám hlad a nemám hlad, rozhodně je teď ta pravá chvíle přesně na tohle. Čaj už mi připadá dost tmavý, vytáhnu pytlík a dlouhým obloukem ho hodím do lesa. Je-li tam kupříkladu skrytá kamera, doufám, že mi bylo dáno trefit kameramana mezi oči.

Trochu cukru, citrón. Užívám si každé drobnosti, každého pohybu rukou, každého sebenepatrnějšího detailu. Snad nikdy jsem nebyla tak dokonale soustředěná na právě probíhající okamžik, jako teď. Žádné úvahy o minulosti, žádné odbíhání do budoucna. Je jenom teď a míchám si čaj a mezi zelené papriky posadím červenou ředkvičku.

Dlouho ještě ležím se zavřenýma očima, poslouchám cinkání nádobí, jak si Rasika nandavá snídani a nalévá čaj... dřív jsem nevydržela v přítomnosti lidí, kteří jedli, nesnesla jsem zvuk mlaskání. Dnes jsem se naopak skoro těšila, byla jsem zvědavá, jestli mi to bude vadit tolik jako dřív.
Když skrz řasy postřehnu, že se Rasika již plně věnuje své snídani, oči otevřu. Zírám na plující mráčky a modrou oblohu, zírám nad sebe, na nebe, na místo, kam se třeba jednou dostanu. Je ve mně podivný klid a mír. Klid... lhostejnost. Strašlivá lhostejnost k okolí, protože nic už nemůže být horší než včerejšek.

"Proboha!"
Všude kolem se ozývaly výkřiky, zvuky dávení, pohled na vlastní smrt tolik děsí, hrůza, strach, zhnusení, nejistota, zklamání a zrada...
Hudba, tak klidná, tak chlácholící, tak strašná.
Kasandra. Tak malá, tak... vinná.


Konec. Tohle bude náš konec. Byla to věštba? Upozornění?
Kde je Arrand?
Obloha. Je tak čistá, modrá, nevinná.
Včera viděla naši smrt. Hvězdy se dívaly a smály se a mrkaly na nás a bavily se naším utrpením.
Vždycky jsem si myslela, že je nebe přátelské.

Jsem strašně líná vstávat, strašně se mi nechce pohnout se. Co když se zvednu a přelud kolem zmizí, snídaně se propadne do prázdna, zase tady budou hrát Bittersweet a zase tady bude Kasandra?
Nebo - co když se zvednu a Rasika mi začne klást za vinu to, jak jsem se v Kasandře zmýlila?
Co mám dělat?
Tiše mi kručí v břiše a já upírám oči na prostřený stolek.
Rozhodnu se a potichu se zvednu na nohy. Udělám zkusmo pár kroků...
...a když zjistím, že se nestalo vůbec nic, s lehounkým úsměvem dojdu ke stolu se snídaní a začnu si nandavat. Čaj a mléko a sýry, chleba, zeleninu... všechno. Mám hlad. A strašnou chu» k jídlu. Co když to bude naše poslední večeře? Poslední snídaně?

Opatrně si nesu čaj i talíř, usednu pomalu do trávy, hrnek bezpečně uložím vedle sebe a talíř si nechám na klíně. Vše zvolna, skoro obřadně, s jakousi dříve nevnímanou ladností pocitu.
Aniž se pustím do jídla, zírám do talíře a jenom tak napůl vnímám, že se probudila i Eliška a též neomylně zamířila ke stolu. Jídlo? To je zvláštní... pomyslím si a skutečně mi přijde nesmírně podivné jíst, oddalovat okamžik nebytí takovým způsobem.
Konečně si vědomě připustím, že tu prostě nejsem sama a že i po tom všem je nutné vpustit do svého soukromého vesmíru další osoby. Zdvihnu hlavu a pohlédnu na Elišku. Vypadá - tak, obyčejně. Jak vypadat má. Je málem nepatřičné, aby si po tom všem jen tak vybírala ve svém vytahaném tričku něco ke snídani.

"Dobré jitro," řeknu a trochu si odkašlám, jak mi vázne nerozmluvený hlas. "Myslíš, že je to poslední snídaně před popravou?" Asi to má být vtip, nebo snad ze zvyku znevažující hláška. Tentokrát však příliš blízko možné pravdě - jakkoli se to v jemném ránu zdá vzdálené - a přesto neděsící...
Jenom slova.
Jídlo mi připadá stále trochu abstraktní záležitost, ale když se konečně odhodlám do něj ďobnout a ochutnat, zjiš»uji, jak je to skvělé a jak hrozný mám hlad... a tak se do toho pustím. Čaj zatím pomalu chladne vedle mě v trávě a svět je pořád stejně zvláštní.

Probudím se jako poslední. Pomalinku otevřu oči a čekám co uvidím tentokrát.
Vidím krásně modrou oblohu a svítit sluníčko. Je nádherný den. Chvíli jen tak koukám na pohybující se mraky a nechám se jimi hypnotizovat. Je zvláštní, jak mne ten pohled uklidnuje. V hlavě mám prázdno, na nic nemyslím a dalo by se říci, že koukám "do blba". Když se tohoto pohledu nabažím, tak i já konečně vstanu.

Dobré ráno pozdravím holky a vydám se ke stolu se snídaní.
Najdu si sáček čaje a nějaký pořádně velký hrníček. Při pohledu na všechny ty dobroty se mi začnou sbíhat sliny. Přemýšlím nad tím, co si dám. Po chvilce se rozhodnu pro chleba s máslem a marmeládou. Jídlo si připravuji možná až trochu obřadně, každý tah nožem po chlebu je jako tah umělcovy ruky se štětcem po plátně.
Jakmile mám snídani připravenou, přisednu si k děvčatům.
Čaj sdi položím vedle sebe a pustím se do snídaně...

Přikusuji chleba a pomalu usrkávám horký čaj. Najednou se mi v mysli objeví myšlenka
Něco končí a něco začíná...

Rasičin hlas mě trochu vyleká, šálek se smíchaným čajem a mlékem se malinko zachvěje, hned se ale opět opanuju.
"Vždy» nás popravili včera, to sis nevšimla?" oplatím jí lehkým úsměvem a sama sebe strašně překvapím, že jsem schopná vyslovit něco tak pravdivého a považovat to za vtip.
"Jak ti je?" přejdu k prozaičtějším věcem při vzpomínce na tu strašně dávnou minulost, jeden den starou, kdy jsme ji křísili u potoka a ona nám tam téměř umírala pod rukama v horečkách. "Vypadáš líp," okomentuju proměnu a znovu se usměju.

Pak se probudí Ramirez.
"Dobré ráno," odpovím mu na pozdrav a s lehkým údivem ho sleduju, jak si nabírá snídani.
Každý z nás tu snídani považuje za samozřejmost - jako by nás tu měla čekat každý den. To jsem zvědavá, jak se to všechno vyvrbí...
Líně převaluju sousta v puse, je mi krásně.
"Co budeme dělat dneska?" položím jen tak mimochodem po nějaké době otázku a to tónem, jako bych se ptala, zda půjdeme surfovat k moři nebo hrát beachvolejbal. Dokonce ani nepovažuju za nutné stočit oči z oblohy na někoho z těch, koho se ptám.

"Třeba tomu právě přišli na chu»," pokrčím rameny. Zkusím čaj, a zcela nepřekvapivě je stále příliš horký na pití. Hezky voní. "Nebo si to před tím zkoušeli a teď naostro," ušklíbnu se trochu. "Předvedli nám jenom takovou démoverzi."

"A je mi dobře, to je fakt," řeknu jako bychom stáli v muzeu před Monou Lízou a ujiš»ovali se, že vypadá opravdu přesně tak, jak ji na reprodukcích malují, a přitom nás vůbec nezajímala. Jenže kolikrát se člověk dostane do Louvru...
Ty už možná nikdy, zasměje se mi to v duchu a začínám promýšlet všechny ty věci, co už nikdy nebudu muset dělat. Mimoděk se začínám usmívat a jenom koukám před sebe do trávy, v jedné ruce talíř a ve druhé kousek sýra, co sem se ho právě chystala sníst.
Už nikdy nebudu muset dumat nad novinkami v americkém vesmírném programu, jestli už mě jako vezmou coby chudého turistu na oběžnou dráhu. Taky nikdy nebudu muset rozpočítávat ententýky nad knížkami v knihkupectví, kterou z nich si koupit. A už nikdy se nebudu muset ploužit s úděsně bolavýma nohama Louvrem kolem nezajímavé, časem zašedlé Mony Lízy.

Při probírání se krásnou budoucností se mi do hlavy prodoluje Eliščina otázka ohledně té úplně jiné budoucnosti, zdejší. "Budeme jíst," prohlásím, jako by se rozumělo samo sebou, "A až to sníme do posledního drobečku, budeme číhat, kdo si přijde pro nádobí." Podaří se mi při tom tvářit naprosto vážně.
Sním konečně svůj kousek sýra.

"Pro nádobí si přijdou tak maximálně ti sobi, co jsme je tu viděli včera," usměju se a k popravám se raději už nevracím. Co kdyby nakonec ještě měla Rasika pravdu.
Ale každopádně, navzdory tomu, co jsem řekla, nevypadám, že bych chtěla oponovat. Pohodlně se rozvalím do místy stále mokré trávy a zbytky rosy mi smočí i ten poslední suchý kousek noční košile. A co má bejt?
Talířek se svým jídlem si položím vedle sebe a do ruky vezmu kousek jakéhosi sýra, který jsem v životě nejedla. Má v sobě takové hnědé žmolky a vypadá hodně tučně. Taky dost charakteristicky voní, ale zaboha si nemůžu vybavit čím.
Malinko uždibnu. Ne ze strachu, ale abych si jej lépe vychutnala. Je výborný. Nechápu, že někomu chutnají nízkotučné sýry a nízkotučné jogurty a nízkotučné minerálky a vody a všechno. Vždy» tohle by vůbec nebylo dobré, kdyby to odtučnili!
Kde je Arrand?
"Zalez, mrcho! Neviř vodu!"
Měli byste ho hledat.
"Máme svejch starostí dost!"
Co až se ztratíš ty? Nikdo ti nepomůže...
"Huš! Ale už..."
Svědomí rychle zaženu až do těch nejzažších koutů mozku, odkud se už nikdy nic znovu nevynoří, přibližně někam k látce z chemie z posledních dvou let, a znovu začnu vychutnávat darů přírody a prostřeného stolu.

Kdyby nás popravili, tak tu nejsme. Pronesu. Ihned poté se zarazím nad tím, proč jsem to pronesl. Vždyt jde o zřejmý fakt. Sám nemám moc v lásce lidi, kteří se zastavují nad zřejmým faktem.
Něco jako, když venku prší a oni řeknou :"Prší"
Přestanu se tou myšlenkou zaobírat. Vůbec, se tak nějak přestanu zaobírat nepodstatnejma myšlenkama.

Třeba si pro nádobí někdo příjde. Nebo nám donesou nový... je vidět, že kdo si příjde pro nádobí mě vůbec netrápí.
Já si chci užívat toho krásného počasí a pohody. Řeknu holkám svůj nápad co se chystám dělat dneska.
Lehnu si do mokré, orosené trávy a pozoruji blankytně modré nebe a pohybující se mráčky. Při tom se usmívám. Jako kdyby o dovolené pod stany skončilo špatné deštivé počasí a bylo už jen pěkně slunečno.
Tenhle vypadá jako zajíc.
Támhle je letadlo.
Žirafa...

Sobi by byli fajn. A taky nebudu muset žehlit košile. Žehlení košil fakt... nemám ráda. Mávat žehličkou nad pomačkanými rukávy je jenom o chlup lepší, než trčet na tomhle místě.
"Třeba tady vážně nejsme," řeknu zasněně, přeháním zasněnost svého hlasu do parodie sebe sama, i když to vlastně myslím docela vážně. Ačkoli si připadám dokonale skutečně a hmotně, je to jedna z mála věcí, která by dávala smysl.
Nikdy jsem svým smyslům nedávala přehnanou váhu, i když bych raději, aby na ně spoleh byl. Mají mou plnou důvěru, stále ještě.

Ohlédnu se po Ramirezovi a sleduji jeho pohled vzhůru. Chvíli je ticho.
"Ta žirafa není špatná," uznám a dál si hledím talíře. Začínám si říkat, proč jsem si toho naložila tak málo, když se mi teď nechce vstávat. Napadá mě, že jestli tu opravdu nejsme, nemusíme dbát na udržování linie. Ne že by někdo z nás vypadal, že by si s tím kdy potřeboval lámat hlavu. To jen tak čistě teoreticky... když si budu myslet, že jím, co na to moje tělo, které určitě někde je, a» už tady, nebo ne...?
Myšlenky se mi protočí v kruhu a zůstanou vyjeveně stát, pozorujíce vlastní záda.

"Jestli je účelem tohohle všeho udělat mi z mozku seno," prohlásím rázně a vstanu, "Tak se jim to daří. Až budu zase někdy viset v nacpané tramvaji, budu si říkat, proč jsem nevyužila tyhle chvíle na přemýšlení o něčem, co potřebuje svůj klid?" Obcházím stůl a nakládám si další snídani. Ještě do druhé nohy.
"Problém podobných chvil je v tom," vracím se na své v trávě vysezené a od rosy oklepané místečko, "Že jsou nesmírně svůdné - nemyslet na nic vytváří neskutečný dojem luxusu." Povede se mi sednout si tak, že si ani nevyleju čaj.

"Luxus si představuju trošku jinak," odpovím Rasice, ale vím dobře, jak to myslí. Ale přepadá mě lenost, taková ta, kdy se vám nechce ani mluvit, natož něco dělat.
Měla jsem to rychle dojíst, dokud Rasika stála, teď se pro nášup musím zvedat, pomyslím si s lítostí a zase zpomalím s tempem jídla. A co, hltání je nezdravý, odůvodním si to nakonec a zakousnu se do papriky.
Mraky jsou pěkné, ale žirafu nevidím. Možná... támhle by mohl bejt létající talíř, pomyslím si, ale nahlas raději nešířím, protože to není zas až tak úplně jasné.

Mraky se honí po obloze jako vyděšené stádo beránků, stále jedním směrem, ale přeskupují se mezi sebou a tak vznikají stále nové tvary... Bílá barva, tak optimistická - ale počkat, indiáni ji považovali za smuteční! - a tak kontrastní ke všemu, co prožíváme... A koneckonců, co je v přírodě bílé? Pár kytek a krajka na horské bystřině. A jinak? Stejně tak modré nebe - kde se v přírodě vyskytuje modrá? Na nebi, ano. A pak na některých mořích a jezerech, ale častěji barva bývá do zelena nebo třeba hnědá, i s černou jsem se už setkala. Ale modré není tolik, kolik by se mohlo zdát. Někdo tvrdil, že modrá je barva ďáblova - a co když jo?
A co tedy znamená modrobílá obloha? Spojení optimismu a ďábla? Co když měli ti indiání pravdu? Pak by nebylo divu, smutek, když přijde ďáběl. To se dá pochopit. Ale vůbec - je v pekle modrá barva? Vždycky se peklo kreslí v červené, v barvě lásky. Tak proč modrá? Asi protože není od pána Boha, to by jí bylo na Zemi mnohem víc.
Ne, modrobílá obloha znamená, že bude přes den hezky, usoudím nakonec a dojím poslední kousek sýra.
Zvednu se a dojdu si pro nášup - tentokrát se nešetřím a naložím si znatelně víc než předtím. Vždy» jen Gaia ví, kdy dostaneme najíst příště.

Je luxus a luxus. Obě vlastně máte pravdu. Kdy v dnešní uspěcháné době se nám povede to, že nemusíme vůbec na nic myslet. Prostě vypnout. zapojím se do diskuze.
Je na mě vidět, že se mi také nechce nic dělat. Po chvilce se posadím a přemýšlím, zda si mám dojít ještě pro jídlo či nikoli.
Hlad, nebo spíš nedostatek jídla, nakonec zvítězí. Naberu si pořádnou porci, jednak abych měl dostatek jídla a také pro to, abych nemusel po chvilce opět vstávat. Doliji si čaj, nebo» pitný režim je důležitý a sednu si zpět ma ,,moje" místečko.

Třeba je to blbost. Nevím proč, ale vzpomněl sem si na citát: "Něco končí a něco záčíná". Co když náš pobit tady je právě kvůli tomu.
Třeba jsme si měli uvědomit, že život, ikdyž momentálně bez lásky, jde dál.
Zakousnu se do připaveného jídla.

"Což nastoluje otázku," upiju čaje, který pomalu začíná být akorát, a navážu na poslední Ramirezova slova, "Jestli my máme jít dál... nebo zůstat tady a čekat na, ehm, zdejší uklízeče nádobí." Pak připomenu to, co jsem tak dlouho důsledně odsouvala pokud možno co nejhlouběji do nevědomí.
"A musíme se podívat po Arrandovi... i když v sobě shledávám pozoruhodný nedostatek nadšení pro tohle hledání. Jenom nevím, jestli je to tak intenzivní tušení, že to nemá smysl, nebo vlastní pohodlnost."

Ano, je akorát. Čaj ve své nejdokonalejší podobě, a» si všichni milci strčí své sypané nádhery a speciální šálky s ještě speciálnějšími konvičkami do někam. Ta lahodně nahořklá chu», která by možná snesla zrnko cukru, ale ne víc; nepatrná příchu» citronu bez obvyklé palčivosti; teplota optimálně lahodící chu»ovým pohárkům a vzbuzující touhu po dalším a dalším doušku z příliš rychle vyprázdňujícího se hrnku.

Dopiju. "Kdybyste někdo vstával, postavte mi ještě vodu," požádám a rozhodným krokem se vydám ten nepatrný kus k okraji mýtiny. Ani nemusím zvyšovat hlas, když pravím: "Vzhůru na Zikurat, šupity šup!" v nepříliš rozpoznatelné parodii Rimmerova hlasu. Ne že by bylo důležité, aby si toto sdělení ti dva vychutnali.
Vyberu si jeden ze stromů, na které mám šanci se dostat - ano, tohle už tu bylo! - "To bude asi dežaví!" a přes nejnižší větve dosahující až k zemi začnu se zvolna šplhat vzhůru. "To asi bude dežaví, zní to tak."
Šplhám zlehka a plynule, připadám si jako hustý sirup přetékající z větve na větev. Ne, nemyslím, že by mě čekal výhled jiný než na spoustu stromů. Ale kdo ví, co všechno změnila včerejší noc?
Náhlý příval energie, tak absurdně vyplýtvaný, nejspíš, na tuto akci, rychle pomíjí. Ale už jsem za půlkou, tak už to došplhám... a vrátím se k dalšímu čaji. Bosé nohy, po včerejšku citlivé, s nelibostí potýkají se s hrubou kůrou, ale mají smůlu. Duch vítězí nad hmotou! Nebo jak to bylo.

Jít dál, nebo tu zůstat a čekat?
Nevím co je lepší. Zda jít nebo zůstat.
Na jednu stranu mi tu momentálně nic nechybí.

A taky se mi ted nechce nic dělat. Dodám již jen pro sebe.

Ale možná by bylo rozumnější jít dál...kam? Tak to nevím.
Ale mohlo by to symbolizovat to, co jsme zjistili. Život jde dál a my sním.
Přemýšlím spolu s Rasikou. Po té co se zvedne a jde na Zikurat, ji chvíli pozoruji.
Na ten strom bych měl líst asi já. Ale prosím. Proti gustu...
Nakonec tam třeba vyleze líp.
Přemýšlím. Lehnu si opět tak, abych mohl pozorovat nebe. Čumět na pohybující se mráčky, nebo do ohně, to bych mohl pořád. Navíc se u toho tak krásně třídí myšlenky. By mě zajímalo jestli je to ještě pozůstatek z dob, kdy jsme se naučili ovládat dobrého sluhu, ale zlého pána.
S Arrandem máš asi pravdu. Ale pokud se mu už nepodařilo dostat domů, tak by neměl být daleko.
Nebo jo?
Všichni jsme byli na tomdle plácku...
Nevím zda mě Rasika slyšela. Uvidíme co zjistí na tom stromě.

Šplháš stále výš a výš ale zas tak moc toho nevidíš. Hlavně špičky stromů, ale mohla jsi vypozorovat, že jste momentálně v jakémsi údolíčku. Vydíš zelenat se les kam až ti oči dohlédnou. Vidíš krásnou severskou přírodu. Vrcholky hor někde v dálce, jak se jejich barvy rozmazávají lehkou mlhou, která je obklopuje a kouřem, který...
Ano, jak jsi se tak rozhlížela a moc, kromě krajiny v dáli jsi neviděla, spatřila jsi sloup kouře, jak stoupá k nebi. Ze země nebyl vidět, ale odtud můžeš docela jistě určit polohu. Podle umístění slunce odhaduješ, že to bude pravděpodobně na sever. Každopádně pryč od tohoto potůčku.
"Chceš radu?" ozve se ti náhle Kasandřin dětský hlásek hned vedle ucha a na rameni se octne její ruka.
Sedí na tenonké větvičce, těsně u tebe a roztomile se usmívá.

"Ohó!" zvolám hlasitě, aby mě i ti dole slyšeli, a zní to nejspíš docela vesele. "Vstávat, panstvo, balíme, každý kus okurky na cestu! Směr severo-severo-západ!" Bude to spíš čistý sever, ale nějak se mi z těch citátů nedaří dostat. Výborně! V duchu si maluju tábor perfektně vybavených cestovatelů s odlehčenými batohy, ergonomickými stany a v nepromokavých barevných bundách, mezi které napochodujeme ve svých špinavých trikách...

...když tu se mi ruce samy pevněji sevřou kolem kmene stromu, v téhle výšce už docela útlém. "Aha, to jsi ty," řeknu bez nadšení, "Ani ne, díky." V duchu si povzdechnu.
Nevím, proč jsem doufala, že jí včerejší noc stačila, cítím teď hořké zklamání a zároveň i údiv nad ním. Proč by mělo? Jsme holt hračky, které ještě neomrzely... Podívám se pod nohy, kam šlapu, a začnu sestupovat. Celá pohoda poklidného rána je pryč.
"Pozor, a» si nevrazíš jehličí do zadku," dodám kysele. Co když mi představu toho kouře vsugerovala? prodere se do vědomí myšlenka, dosud všemi silami zatlačovaná do nevědomí. Chu» vyrážet směr sever je rázem pryč. Jenže asi to prostě musíme risknout...
Zlehka a opatrně, s již rozhýbanými svaly, zdolávám větev za větví.

Sotva se znovu podíváš, Kasandra je opět na tvé úrovni.
"Nejste mé hračky. Chci vám všem pomoci, za to jak mne vidíte, si můžete sami." řekne ti na jedné větvi, za chvilku se objeví na další.
"A chci tě varovat před tím vlkem samotářem, ale pokud nemáš zájem a chceš se nechat sežrat." prohodí a mávne svou drobnou ručkou, že se ti opravdu vnucovat nebude, pokud s ní opravdu nechceš mít nic společného.
Pak se na tebe zadívá, aby si vyslechla tvou odpověď.

Když Rasika zavolá ze stromu - celou dobu její výstup pozorně sleduju, mám o ni trochu strach, ještě včera jí bylo na umření - tak sebou sice trhnu, ale nezvednu se, nevyskočím s jásáním, jen odložím nakousnutou papriku a místo ní si vezmu rajče.
Zvolna kývnu hlavou. Viděla kouř jako v pohádce o Perníkovém komínu? Co bylo dál? Určíme pregion podle komína, pod zlým kotelníkem ukoušeme kramle a půjdeme domů?
Vím, že tohle sem nepatří, ale nemůžu se tomu ubránit.
Sever... Kde je sever?
Mrknu na slunko. Relativně nedávno bylo ráno, támhle je teda východ, takže tam vlevo je sever.
Tam? Hm... Jih vypadá lákavěji, ale což...

Zaslechnu ještě něco. Napnu uši, ale Rasičina další slova už nedokážu rozeznat. "Cos teď říkala?" zavolám na ni, jestli mi neuteklo něco důležitého.
Stále sedím. Opět dojídám dříve odloženou papriku.

Opakuj si. Colombo šel na sever, Colombo šel na sever.
Napadne mě hned jakmile to Rasika řekne.
Na sever? Podivím se. Proč?
Co tam vidíš?
Je tam Arrand?
Zahltím Rasiku otázkama. Po té si uvědomím, že bude asi nejlepší počkat až sleze. Pak nám jistě všechno řekne.

Docela by mne zajímalo, co tam viděla. Vždyt nám tu bylo krásně a navíc tu bylo jídlo. Třeba kouř?
Pokud ano mohl by to být Arrand. Ale co by tam dělal? Proč by byl tak daleko?
A nebo je to kouzelný kouř a odvane nás spolu s větrem domů...

Zaslechnu něco o jehličí a zadku. Docela by mě zajímalo, komu to bylo určeno. Všichni jsme přeci tady...I to se jistě dozvíme za pár okamžiků...

Sestupuju dolů a koukám se kamkoli jinam, než na Kasandru. "Aranda nevidím," zavolám v odpověď oběma naráz. "Jenom je tu nějaký otravný hmyz..."
Odolávám touze Kasandře odpovědět. Nemyslím, že by vlk útočil na lidi uprostřed léta, a pokud jím nějak manipuluje ona sama, tak je stejně jedno, co uděláme.

Spolknu odpověď ve smyslu, že mi připadá lepší bojovat s vlkem, než aby mi nějaké manipulátorské mrně urvalo hlavu z krku, potom další o tom, že kdyby nás sem nepřitáhla, nemusel by nás výskyt vlků ve zdejších lesích vůbec zajímat.
Zhoupnu se na spodní větvi a dopadnu na zem. Do chodidla se mi zaryje ostrá větvička, zasyknu nevrle a koukám, jestli to šlo do krve - ne, dobrý, odhazuji ji, potvoru, v dál. "Bezva výhled," řeknu bez nadšení a opráším si o sebe dlaně.

"Bezva výhled," zopakuju po Rasice tázavě. "Aaa... něco konkrétnějšího by nebylo?" dodám po chvíli hlasem, ve kterém se mísí sarkasmus s očekáváním.
Zároveň si vsunu do pusy poslední rajče, které jsem měla na talíři, a zvednu se, abych se pak šla podívat sama. Jasněže si počkám, co mi Rasika řekne, ale jestli hodlá pokračovat tónem, kdy si bude dělat srandu ze všeho a zároveň i všechno banalizovat, děkuju pěkně, ale to si radši z toho stromu slítnu.
Mám na sobě noční košili, pod kterou toho mimochodem moc nemám. Jestli si ji kvůli tobě Rasiko zničím, roztrhnu tě jak hada... slíbím Magdě v duchu sladkým hláskem, zatímco ji upřeně pozoruju, jak se vrací k nám.
Zajímalo by mě, co si třeba teď myslí Ramirez. Nemůžu si pomoct, ale zatím se zdá být strašně bezkonfliktní. Popravdě řečeno, začíná mi to lézt krkem... Rozhodný mají bejt chlapi! Takhle to - ještě v kombinaci s Kasandrou - vypadá na dívčí válku. Chlap, kterej neumí uhodit... ble.
Nerozhodně přešlápnu. Tak co, povíš nám ještě něco, Magduško?

Bezva výhled. Zopakuju Rasičinu odpověd. Po té již lehce ironickým hlasem dodám Tak to je fayn.
Sednu si opět v trávě a čekám až Rasika dojde k nám. Pak nám snad již řekne něco konkrétního.
Představa že bysme měli jít někam na sever, aniž bych nevěděl proč, mě vůbec, ale vůbec neláká. Navíc dnešní den, je nějak jiný. Máme jídlo, klid, pěkné počasí...Bud je klid před bouří, a nebo se to obrátilo k lepšímu.
Upřímně doufám, že je to ta druhá možnost.
Určitě nějaká změna nastala, protože se tu Kassandra neukázala. Třeba bude stačit usnout a probudím se ve svojí posteli...

Tak co nám povíš Rasiko?

Kasandra je opět pryč, dobrý pocit z celého rána také. Mám jim to říct? Vlastně nevím, nad čím váhám. Ovšem, že ano.
"Přímo na sever, řekla bych, je vidět kouř jakoby z táboráku. Myslím, že bychom tam měli vyrazit," oznamuji ctěnému publiku. "Navěky tu stejně zůstat nemůžeme... třeba z toho něco bude. Jenom je škoda, že se tím poněkud vzdálíme od prosluněných pláží středomoří," narážím na pravděpodobný směr dalšího pochodu.
Ohlédnu se ke stromu a vteřinku si ho prohlížím. "Taky se ukázala naše fanynka Kasandra," oznámím, "A povídala něco o vlku samotáři. Uprostřed léta nás to ale trápit nemusí, co si tak o vlcích pamatuju." Nicméně pořádný klacek si do ruky vezmu. "V nejhorším, vlci po stromech nelezou," usměju se konečně trochu, "Tak můžeme skákat mezi korunami jako veverky."

Skloním se pro hrnek, abych ho vrátila na stůl, když mě napadne, jako by mi to někdo oznámil:
Ale ty tu přeci nejsi, samozřejmě... "Samozřejmě," odpovím si nahlas a položím hrnek na stůl. Dívám se na něj a na zbytky jídla na stole. Všechno se dalo vysvětlit - před tím, nějak. Ale ne to, že se ti najednou ukáže holčička v koruně stromu. Hledám v této úvaze chybu a nacházím jich asi tisíc. Proč je mi to jasné zrovna teď, když všechny důkazy na to ukazovaly už dřív mnohem jasněji a zřetelněji? Nebo je to jen chvíle, a za chvíli opět propadnu pochybnostem?
"Samozřejmě... že tu nejsme," pokračuju nahlas a zdvihnu hlavu, abych se mohla usmát na ty dva. "Jen by mě zajímalo, jestli ležím doma v posteli a probudím se ráno tak, jak to má být, nebo ležím v bezvědomí v nemocnici. Třeba je to jen sen a všechny sny jsou takovéhle... jenom si to nepamatujeme..."

"Jestli se probudím v posteli - jakože si jsem jistá že ne, protože sny takhle reálný, dlouhý a podrobný nebejvaj - tak budu pekelně naštvaná," odpovím Magdě na její poslední myšlenku a mezitím si pomalu přebírám v hlavě, co to řekla předtím.
Sever, sever... podle slunka přibližně tam... proč ne, všude je to stejné... A že se objevila Kasandra... Nebýt té popravy, byla vcelku fajn... Co si o ní myslet? Těžko říct...
"Nějak mě postihla strašlivá lenost," oznámím zas jen tak do placu a přemýšlím, jestli se snad chtějí zvedat už teď?
Už mě to tu sakra nebaví. Vejlety jsou fajn, když jsou plánované a pod kontrolou... Tohle není nějak ono. Chci domů...

O tom, že tu nejsme, nebo že se nakonec stejně probudím doma, začínám být také přesvědčen a jsem rád, že nejsem sám.
Kouř z táboráku? podivým se.
Kdo by tu asi tábořil.
Už mě to tu celkem nebaví. pronesu dost znuděně.
Chci bejt doma. Zajít s kámošema na pivko. Pokecat.
Ne se plahočit někde v lese. Navíc, když mě už žádný nápady, na to kam jít, nenapadaj.
Dál sedím na zemi. Nevypadá, že bych se chystal rychle vstávat.

"Šup, vstávat," hlaholím s nadmírou optimismu v hlase, který mě popadá vždycky, když okolí vyhlíží schlíple. "Jestli se nám to zdá, tak ty nohy nebolí doopravdy." Natáhnu ruce napřed k Elišce, aby jí symbolicky pomohla vstát, a pořádně škubnu, takže vyskočí jak čamrda. "Naštvanost je rozhodně lepší, než depka," ujistím ji vesele.

"... a jestli nezdá," navážu si na jednu z vlastních dřívějších vět, "Tak tu opravdu nemůžeme sedět věčně. Přijde další studená noc a tenhle prostřený stůl se nemusí opakovat. Přeci se najednou takhle nevzdáte, bídníci!" Hartusím na ně, usmívám se, najednou mám mnohem lepší náladu, než před tím.
"Nikdy jsem nesnášela heslo "Co nás nezabije, to nás posílí", a vlastně pořád mi přijde dokonale nesmyslné, alééé - ale nic, vstávat, jdeme! A» se nezabijeme sami vlastní nečinností." V hlavě mi začíná uzrávat plán, na který nechci myslet, aby si ho Kasandra nemohla přečíst. Ale je tam, je tam přítomný, rychlý mžik na okraji periferního vidění; ale musí na to být vhodná chvíle a místo, ne tenhle palouk.

Možná má pravdu. Nakonec pokud bysme se jen váleli, tak se ukoušeme nudou.
Tak šup šup.
Máš asi pravdu.
- s těmito slovy se zvednu a jsem připraven na cestu. Ještě než vyrazíme, dojdu ke stolku, na kterém je ještě sposta jídla.
Vemu si jeden krajíc chleba s marmeládou na cestu a sem skoro připraven vyrazit. Náhle si na stole všinu půllitrové minerálky. Ihned po ní šáhnu a vemu jí s sebou. Když příjdu, pokrčím rameny a omluvně pronesu. Na cestu. Pitný režim je důležitý.
Jdeme teda?

"Jdeme!" vstanu rázně, až se mi trochu zatočí hlava. "Co tady? Minimálně tam bude stejně dobře jako tady, třeba nám tam budou lítat pečený holuby rovnou do huby."
Ze stolku seberu jablko, ještě si ledabyle namažu chleba marmeládou, do obojího se zakousnu a jsem připravená vyrazit.

Hlavou mi bleskne myšlenka, že musím vypadat strašně směšně. V noční košili, rozcuchaná až hrůza, ruce špinavé... a mluvím tu mocným hlasem, jako bych byla Napoleon ve fráčku s rukou v záňadři nebo jak se tomu říká u chlapů. Asi tak nějak...
A co? Stačí se podívat na ostatní...
Hodím okem po obou společnících a najednou se začnu smát. Nejprve jen uculovat, ale pak najednou vybouchnu takovým tím zdravým smíchem a směju se strašně moc, nejde to zastavit, hřbetem ruky si otírám oči...
Vím o nechápavých pohledech ostatních a tak se snažím mezi záchavaty smíchu vypravit ze sebe souvislou větu... ale moc mi to nejde.
"Hele, kdy jste... kdy jste se po sobě naposledy podívali? Jako... podívali..." zase vybuchnu a znovu si musím otřít slzy z očí, "...jako abyste se i viděli a vnímali? Jsme... vypadáme strašně komicky!!"
Další záchvat smíchu mi znemožní mluvit dál. Zahryznu se do vlastní pěsti, otočím se čelem od ostatních a snažím se uklidnit. Zvolna se mi to daří, ale nemám odvahu se ještě podívat zpět - aby nepřišel nový podmět pro smích.
A co, vždyť to prodlužuje život! Ať na mě klidně koukaj jako na cvoka, horší už to nebude...

Důstojně si opráším z ramene imaginární smítko a tvářím se povzneseně. "Až se dost vysmějete, slečno," řeknu mírně afektovaně, "A přestanete po sobě prskat drobky z chleba, tak..." Tolik jsem se soustředila na patřičně odpudivý tón hlasu, až jsem zapomněla, co chci říct.
"Třeba půjdete dost rovně na to, abyste nevrážela nosem do stromů," zakončím plynule.

Pohlédnu dolů na svoje nohy a zakývu na sebe palcem u nohy. Je nějaká odřená, vlastně obě jsou odřené, a špinavé, i když je to vcelku taková ta čistá lesní špína. Dále ucourané tepláky, jaké bych si vzala leda na zahradu v případě průtrže mračen, kdybych měla jít uklízet kolečko - což by se mohlo jen těžko přihodit, protože mi nic není cizejší, než zahradní práce - a tričko, před kterým by pračka prchla oknem z koupelny a třepotala by se hrůzou za komínem.
Vůbec, ani trochu mi nevadí, že nemám zrcadlo. Prohrábnu si zplihlé vlasy.

"Jenom doufám, že nepotkáme nějakou školní výpravu, a nezpůsobíme dětičkám nenapravitelný šok," pravím již civilním hlasem. "Nepochybně budeme zážitkem pro každého, kdo nás potká. Eventuleně se můžeme tvářit, že je to nějaký umělecký projekt nebo reality show." Spokojeně si přikývnu. "Jo, to by šlo. Vysazeni v hlubokém lese! Pane, tvařte se fotogenicky, zatímco nám budete zachraňovat zdraví teplými ponožkami!"

Nechám Elišku aby se vyřehtala. Po té, co se jí povede ze sebe dostat větu, kterou vysvětluje, čemu a proč se směje, se mi na tváři objevé také usměv.
Má pravdu, vypadá při nejlepším hodně komicky, pogud potkáme psycholaga, řekne, že jsme blázni.
To je dobrej nápad s tou reality show. Navíc dneska se točej samý blbiny, takže by nám to mohli věřit.odpovím Rasice.
Počkáme, až se vysměje a půjdeme, ne? Nadhodím.
Všimnu si, že se Eithné přestala řechtat. Podívám se na ní a se zcela vážnou tváří se jí zeptám. Tak co? Vysmátá? Nebo bude druhý kolo? Usmějií se na ní.
Smích přeci prodlužuje život.

"Jste oba pěkný suchaři," odpovím povzneseně a aniž bych se pohledem byť jen dotkla obou mých společníků, vykročím.
Tedy... vykročím směrem, kterým si myslím, že asi půjdeme, ale našlapuji natolik pomalu, aby mě Rasika mohla dohnat, předehnat a vést nás.
Na hlavu padlý. Všechno je to na hlavu padlý...
Nakonec se přeci jen ohlédnu. Tváří mi škubne úsměv, ale přece jen se opanuju a pohlédnu na Rasiku, kamže to teda...?

"No ale jestli chcete tou reality show vážně argumentovat... jak se mluví v Norsku? Norsky? Pak teda potěš koště..." nadhodím ještě, aby byly další náměty na úvahu.

Natáhnu ruku. "Rovně kolem těch dvou buků stále dál," oznámím a několika rychlejšími kroky doběhnu Elišku. Jen si cestou ze stolu seberu ještě nůž a strčím si ho do kapsy tepláků tak, aby pokud možno nepřekážel, a do provizorní kapsy na břiše ze shrnutého trika nacpu trochu ovoce a zbylého pečiva, kteréžto hodlám cestou uždibovat.

"Seveřani jsou sdělaní," uvažuju nahlas, "To půjde. Anglicky se trochu nejspíš domluvíme všichni..." pohlédnu na ně tázavě, "A já můžu přidat na hromádku ještě němčinu... jakž takž... a pak umím asi patnáct slov japonsky, vlastně žpanýs umím i počítat do deseti, takže pět a dvacet! No, a pak ještě umím ječet o pomoc v dalších šesti jazycích, a v těch většinou umím i pozdravit a počítat minimálně do pěti," vyjmenovávám své kvality pečlivě.
"Taky bych si vybavila bulharsky jídelníček, ale to nám asi nepomůže."

Vnoříme se opět do lesa, a tak moc jistým krokem, jakým jsou schopní jít tři bosí měšťáci, kráčíme mezi stromy za fatou morgánou.

"Jestli potkáme Turky, pozdravím, poděkuju a napočítám do devatenácti," blýsknu se svámi znalostmi i já. "Němčina a angličtina by mi hlavu nedělaly, to se domluvím... Španělsky jsem se učila rok, asi bych si moc nepokecala... Ale pantomima funguje všude, ne?" zhodnotím stav ještě.
Dobře dobře, angličtina je už díkybohu dostatečně univerzálním jazykem, to se snad nějak udělá...
Syknu, když našlápnu na ostrou větvičku, a konečně upřu svůj zrak pod nohy místo toho, abych koukala, kde co lítá.

"Myslím, že zoufalý hladový výraz a drkotání zubama zvládneme ve všech světových jazyících," soudím a předvedu holubičku na padlém kmeni stromu, než skočím na druhou stranu, s největší opatrností ovšem. Místo aby si chodidla zvykla, jsou přecitlivělá, ach jo.

"Kdo nás uvidí, možná ani nebude žádná slova potřebovat a postará se nám o teplou postel," plánuju docela vesele, "S výhledem do zahrady a výživným jídlem třikrát denně. Na pyžama už jsme si stačili zvyknout..." S razancí granátu mi v hlavě provinile vybuchne myšlenka na Arranda.

"Je divný pocit ho nechávat... někde," řeknu již bez úsměvu a trochu schlípnu. "Arranda, myslím. Ale nevěřím, že by mělo smysl na něj čekat." Rázně zaplaším myšlenku na to, že někde leží se zlomenou nohou. Pravděpodobnost, že se o něj "postarala" Kasandra je bohužel mnohem pravěpodobnější.

I já přidám do kroku aby mi Eliška s Rasikou neutekly. Přemýšlím, zda se zapojit do debaty - co vše umíš v kterém jazyce. Nejdříve mám chut jen mlčet a tak poslouchám. Jsem rád, že jdou holky předemnou, že nemusím maskovat, když se mi na tváři mihne občas pobavený úsměv.

Nakonec neodolám a i já se zapojím.
Mno...tak co se mě týče, tak já bych něco žbleptnul německy a anglicky. Španělsky sem uměl počítat to desíti a rusky jedno, možná dvě slova. Na okamžim se odmlčím, než opět pokračuju.
Takže verbální komunikaci bych nechal asi na Vás.
Gestikulace mi ovšem problém nedělá. Určitě bysme dohromady zahráli celkem slušnou pantomimu.

Co se týče Arranda, máš asi pravdu. Třeba se mu podařilo odsud už dostat. Věta o Arrandovi nezněla sice moc přesvědčivě, ale to nevadí.

Slova o Arrandovi jsem slyšet rozhodně nechtěla. A co mě udiví ještě víc - není mi zas až tolik líto Arranda jako mě spíš děsí to, jak snadno jsme vzdali pátrání po něm. Co kdybych byla na jeho místě já, teď bych visela někde na stromě, čekala, až mi přijdou pomoct, a ostatní by zatím místo toho šli někam a diskutovali o jazycích?
Jako by něco z tuté cesty dávalo smysl...
Odmlčím se. Přece jen mě vzpomínka na Arranda trochu vykolejí. Jsme ignoranti a sobci.
Chci domů...

Dívám se po stromech. Už dávno jsem se chystala naučit se je - a jehličnaté si docela pamatuju - ale listnáčů znám málo... jména věcí zakotví člověka v místu a čase, ale jsou pramálo platné, když bloudí v lese. Ale stejně bych je chtěla znát. V takovéhle chvíli zřetelně cítím, jakou moc by mi dávaly; o kolik víc bych si připadala doma pod jejich korunami.

"Jen počkejte, až vám budu vyprávět, co se mi o vás zdálo," uchechtnu se, "Tomu nebudete věřit. Na tebe snad ani nemám icq," ohlédnu se po Ramirezovi, "Ale neboj, o tohle tě nepřipravím!"
Skoro by byla škoda tenhle sen zapomenout. Jestli je to sen. Jestli zůstane někdo, kdo si bude moct lámat hlavu se svojí pamětí...

Ploužím se lesem. Pobyt tady mě už docela zmáhá. Je to únavný, tak se na to snažím nemyslet.
Kladu nohu před nohu a tak pořád dokola.
Příroda je tu sice krásná, ale v tuto chvíli mě nezajímá. Jdeme, já vlastně ani nevím kam jdeme. Někam za nějakým neurčitým cílem. Za světýlkem ve tmě, jako za bludičkou...
Z myšlenkového prázdna mě vytrhne až Rasiky hlas. Najednou sem opět plný energie.
Zdálo, jo? A Co? Podle toho co říkáš, to asi bylo něco zajímavýho. Je na mě vidět, že by mě zajímalo co se jí o nás mohlo zdát.
Máš pravdu, icq na sebe ještě nemáme. Co není, ale může být řeknu s úsměvem.
Dále už nic neříkám a čekám jestli Rasika bude vyprávět sen ted, nebo až budem doma...

Nějak úplně nechápu, jaký sen Rasika myslí. Když omdlela? To se sny nezdají...
Je to jedno, není to důležité. Takovéhle věci nejsou důležité k řešení. Teď prostě stačí jít dopředu, stále dál, za vidinou, kterou měla Rasika, když lezla ve vytahaných teplákách a starém triku na strom, kde pronášela cosi k neexistujícím osobám.
Celé je to absurdní. Domů! Domů! Chci pryč!
Zlostí zatnu pěsti a pevněji sevřu rty, tvář odvrátím od ostatních, aby to nebylo ani náznakem vidět. Možná jsem slabší než oni, možná to snáším hůř; a co má bejt?
Domů! Chci domů!

"No, zajímavýho..." dochází mi, že jsem byla dokonale špatně pochopena, a přijde mi to docela srandovní. "Myslím tohle všechno - že je to jen sen. Že tu vůbec nejste, ale že až se probudím, tak vám to povím. Obvykle si docela sny pamatuju," uvádím ochotně na pravou míru.
"I když takhle bolet chodidla, to se mi snad zdá..." neodpustím si slovní hříčku na druhou. Není z nejlepších, ale už je mi to tu dlouhé.
A Eliška mi přijde nějaká skleslá. "Hlavu vzhůru," povzbuzuju ji způsobem, o kterém sice pochybuji, že by mohl být účinný, ale jiný mě nenapadá. "Kolikrát v životě se ti poštěstí něco takového? Pobyt na severu v nejlepším ročním období, snídaně v ceně? Safari s losama?"

Jdete lesem, cesta je celkem příjemná. Samozřejmě v mezích možností tohoto bohem opuštěného místa.
Nicméně je krásně, slunce svítí a svěží severská příroda do vás úplně pumpuje energii. Samozřejmě na tom má podíl i pořádná snídaně a být tu za jiných okolností, určitě nikam nechvátáte a jen si to užíváte.

Řešení vašich zbytečných otázek se hezky protáhlo a dostali jste se už hezky hluboko do lesa. Navíc jste tolik nedávali pozor a ztratili jste se. Držet momentálně směr by bylo dost obtížné i pro zkušené zálesáky a vy si to pomalu začnete uvědomovat. Ta myšlenka vám začne hlodat v tom vašem prvotřídním mozečku.
"Co když jsme se ztratili? Jo určitě jsme se ztratili. Museli jsme se ztratit. Vždyť je tohle jenom les. Všechny ty stromy jsou úplně stejný. Slunce není vidět. Jen tu a tam probleskne paprsek a zase zmizí. Z toho se těžko odhadne kam jdeme."
A vy začnete nervoznět. A když vás napadne hledal mechy a lišejníky, protože ty přeci ukazují na sever. Ve chvíli, kdy se vám už začne nadýmat hruď pýchou, že jste na to nezapomněli a po takových věcech se začnete dívat, zjistíte, že tam nikde nejsou. Stromy jsou úplně čisté a ta myšlenka o ztracení je opět na světě.
Zatím malá, ale jak hlodá....
... tak roste.

Než však dokáže vyrůst v něco, co by se dalo formulovat jako znak paniky, nebo opravdového strachu uslyšíte příjemný hlas říkat: "Snad jsme se neztratili přátelé."

Otočíte se za hlasem a...
tam stojí šedý vlk. Stojí jen na zadních tlapách, přední má zkřížené na hrudi a je zády opřený o strom. Dokonce byste si troufli říct, že se usmívá. Přitom si vás pečlivě prohlíží a pomalu pohupuje ocasem. Tím chundelatým vzadu samozřejmě.

Rasičino povzbuzení u mě nedojde příliš velkého ohlasu, jsem utopená ve vlastních myšlenkách a tak ani neodpovím.
Přepadá mě melancholie, je mi smutno, stýská se mi po všem, co jsem nechala v Praze, myslím na to, že se třeba už nikdy nevrátím... Bloudíme v lese tisíce kilometrů od domova, nevíme ani pořádně kam jdeme... jdeme za vidinou, kterou viděla Magda, když lezla po stromech.
Akorát se špičkou nohy hodlám odhodit z cesty klacek, když za sebou uslyším cizí hlas. Otočím se překvapeně - Kasandra to nebude... že by další zbloudilý Andořan?
Jak spatřím ono stvoření, málem upadnu, jak se snažím udělat krok vzad a zakopnu o pařez.
Vlk. Vlk? Chybí mi tu Karkulka. Mám strach.
Všechno, co se tu děje, je naprosto absurdní a rozhodně to není reálné... jenže co když ano.
Snažím se couvnout blíž k ostatním, předtím jsem šla zahloubaná trošku mimo a každý osamělý kus mimo stádo je nejvíce ohrožen... instinkt převládá.
Ano, mám strach.

Taková ta deprese, unava a naprostý nezájem padl už na každého. Každý se zabývá svými vlastními myšlenkami a pocity.
Stejně tak i já. Myslím na to, co bylo, bude, co je. Zda je tohle jen sen, nebo skutečnost. Proč tu sem.
Zpátky do tohoto, už několik dní a nocí mého světa mě přivede až hlas. Nový. Neznámý.
Otočím se a psatřím vlka. Vlka stojícího na zadních, opřeného o strom, který má založeny ruce na prsou a dalo by se říct že se usmívá. Navíc na mě mluví lidskou řečí, nebo já umím tu vlčí.
To je jedno. Tady je možné už vše.
Ale je to vlk. Zvíře které mě vždy fascinovalo, hlavně v mých dětských letech. Nádherné stvoření...Prohlížím si ho s údivem, neschopen jediného slova. Po chvilce ze sebe dostanu. Pokud ano, tak co stím uděláme? zeptám se vlka. Snažím se být milý, ale moc mi to nejde. Nejspíše proto že mě to tu unavuje.

Nejsem si jistá. Ani trochu si nejsem jistá, že jdeme správně. V lese se neuvěřitelně špatně drží směr, neustále se něčemu vyhýbat, obcházet, terénní nerovnosti matou... Tvářím se jako by nic a jenom hrozně moc doufám, že nepřijdeme, uchození a zničení, zpět na palouk se zbytky naší snídaně.
Snažím se dávat pozor na cestu a jsem trochu unavená, takže se mi myšlenky ani moc nerozbíhají, soustředění i na tu jedinou věc dá až moc práce. Slunce stoupá po obloze a jako záchytný bod začíná být k ničemu.

Hlas, který se náhle ozve, nemůže patřit Kasandře ani náhodou, ale stejně první, co mě napadne, že je to ona sama v nové podobě. Dívám se na vlka trochu zamračeně a až Eliščino gesto, jak před ním couvá mi dá si uvědomit, že bych se měla bát. Je to přeci vlk, šelma...
Jenže když něco mluví a má - zjevně - chuť konverzovat, tak mi to nepřipadá nebezpečné. Dá se to ukecat, dá se to zastrašit, skočil by v nejhorším na to, že máme nějako hroznou nemoc, kterou by chytil, kdyby se do nás zakousl?
Jen úplně na okraji vědomí mi ječí myšlenka, že mluvící vlci nejsou, takže tu vážně nejsme... nebo tak něco. Pořád ještě můžu být zfetovaná, ne? Nadechnu se k odpovědi, ale jak otevřu pusu, promluví Ramirez... tak jsem zatím tiše.

Vlk se stále jen opírá a "usmívá", přitom vás všechny sleduje svýma zvířecíma očima.
Po Ramirezových slovech se podívá přímo na něj.
"No pokud ano, tak vám mohu třeba pomoct. Znovu se najít. To by bylo fajn ne?" odpoví mu klidně.
Má velice příjemný a uklidňující hlas, takový hlubší. Člověk by skoro zapomněl, že mluví s vlkem, kdyby neměl tak veliké bílé tesáky, nebyl chlupatý, neměl tak velký ocas, a vůbec, nevypadal jako vlk.

Chvilku počkal, jak zareagujete a pak se odlepil od stromu a udělal pár kroků vašim směrem. Ruce, tedy přední tlapy má stále založené na hrudi a jde jen po zadních.
"A abych se vám představil přátelé, mé jméno je Ont Ting. Možná zní trochu čínsky, ale jinak jsem čistokrevný švéd." usměje se a nastaví před sebe tlapu, aby ji mohl někdo z vás asi stisknout.

To zní dobře. Odpovím vlkovi a stále si ho se zájmem prohlížím. Vkl, tak nádherné stvoření a já ho vidím na vlastní oči. Možná ve snu, ale vidím.
Ruce založím také na hrudi a čekám co se bude dít. Najednou se vlk vydá pomalým krokem k nám.
Přátelsky se na něj usměju, po té co se představí a řekne i zbýjvající věty se začnu smát. Nahlas a celkem příjemným nakažlivým smíchem. Ani se ho v sobě nesnažím zadržovat.
Když se kapku uklidím, na tvář se mi vrátí kamarádský úsměv.
Promin mi můj smích. To ujištění, že jsi čistoktervný Švéd mi prostě přišlo legrační. Ještě jednou se omlouvám. omluvně pokrčím rameny. Natáhnu obezřetně směrem k Tingovi ruku, přeci jen nevím zda mi ji nebude chtít uhryznout, a potřesu mu s ní.
Mé jméno je Ramirez. Představím se s naprostým klidem v očích. Zvířata vycítí z člověku obavy a pak spíše zaútočí. Teda alspon psy. U vlka to bude snad podobné. Pokud mám nějaké obavy, nedám je na sobě znát.

Uvědomím si, že koukám na vlka velice zachmuřeně, a vyžehlím tvář do neutrálního výrazu s mírným společenským úsměvem. Ani mě nenapadne mu podávat tlapu. To jeho "pomůžu vám se najít" mi příliš zavání Kasandřinými rádoby terapeutickými snahami, a obávám se, že to bude mít pramálo společného s naším návratem domů.
Třeba se prostě probudím v posteli a bude mě ještě mrzet, že jsem odtud tak pospíchala, proletí mi hlavou, protože objektivně vzato, nejspíš se do těchto krajů jen tak nepodívám, vyšlo nám skvěle počasí... snad kdyby bosá chodidla nebolela tak doopravdy a touha po sprše nepřebíjela barvy trávy kolem nás.

Mohu se zeptat přímo, nebo můžu kličkovat okolo. Za toho hodného už bude, zdá se, Ramirez, tak mohu být za toho zlého...
"To jste opravdu - hodný," řeknu s nepřehlédnutelnou ironií v hlase. "Ale možná tak docela nepotřebujeme najít sebe, jako cestu domů. Však víte, takové to místo, kde má člověk bačkory, vlastní postel a takové ty věci."

Je zvláštní, jak si mozek ztěžka připuští, že tohle všechno se neděje - vjemy jsou příliš skutečné, nekompromisně skutečné. Nemoci se vymanit z vlastní halucinace... vědoma si toho, že veškerá fyzická i psychická poškození se mohou v takovém případě promítnout i do skutečného života, nedovedu si to příliš užívat jako hru. Kdybych alespoň byla sama! Bylo by to o hodně těžší, ale také nekonečně jednodušší.
Šlo by uvažovat o tom, že se to děje - opravdu? Ne, ani to se mi nedaří - pravděpodobnost, že jsem se patrně zbláznila, je bohužel nekonečně větší. Nebo - opila jsem se snad, vzala si nějaké prášky a nepamatuji si to? Krajně nepravděpodobné...
Tvářit se vlídně dá spoustu práce.

Vlci jsou ti zlí a rozhodně nepomáhají, to ví každý, kdo slyšel alespoň jednou Červenou Karkulku. A falešná upřímnost, která mi zde přijde až do očí bijící, je přece proti srsti každému, kdo byl odkojen foglarovkami. Nezdá se mi to, ani trošku se mi to nelíbí.
Ale přece by nám mohl říct něco užitečného a tak nechám Ramireze, aby si s vlkem hezky popovídal. Ač mám chuť zakřičet, ať mu ruku nepodával, neudělám to; jakékoliv známky nepřátelství tady nejsou žádány.
Při Rasičině ironickém tónu se trošku přikrčím a ještě víc couvnu - kdyby něco, jsem připravena se tvářit, že ji vůbec neznám a vidím ji poprvé v životě, což je ostatně pravda.
Ach jo. Tohle je sen, tohle je sen, tohle je sen...
Zůstávám na místě, nehýbu se, nedělám nic. Při troše dobré vůle by mě mohl vlk třeba přehlédnout, obzvlášť byl-li by úplně slepý a neřídil-li by se čichem, jak to tak šelmy dělávají...

Vlkovi se na tváři objeví další tentokrát až strašidelný úsměv, při Ramirezově připomínce a podání ruky, pevně ji stiskne a velice přátelsky potřese, pak ho pustí.
"Zajímavé jméno Ramirez. Nevypadáš na španěla." řekl znovu tím svým ledově klidným hlasem, který určitě něco skrývá.
Rasičina poznámka s ním moc nehla, jen se na ní zahleděl a jeho úsměv pomalu zmizel.
"Aha. A není to snad součástí? Když nevíte, kde jste, tak se musíte najít, abyste věděli, kde jste a pak už trefit domů nebude tak těžké ne? Nebo se to tak v češtině neříká?" odpoví jí trochu pobaveně.
Jeho oči pak postupně zkontrolují vás všechny.

Tlapou se podrbe na bradě, jak to dělávají lidé, když přemýšlejí.
"Že vy jste narazili na tu praštěnou holku Kasandru. Proto jste takoví roztěkaní a proto jste se ztratili tady v mém lese. Ale nemusíte se bát. Tady na vás svá ohavná kouzla sesílat nemůže. Tady vás trýznit nemůže, protože je to mé království." pokouší se vás vlk uklidnit a tak se snaží mluvit uvolněně a klidně, aby vás uklidnil i zvukem svého hlasu.
"A mě se také bát nemusíte. Jsem sice takový vlk samotář, ale jinak přátelský." usmál se na Eithné a lišácky na ní mrknul.

Pak si vás opět všechny prohlédl, zda jste se už uklidnili.

Ve chvíli, kdy na mě vlk mrkne, po jeho slovech ubezpečení a smíru, se se mnou něco stane.
Oči pomalu začnou ztrácet výraz vnímání reality, zeskelnatí a zahledí se do světa snících a slepců, já ještě chvíli stojím a pak pode mnou pomalu podklesnou nohy a já se sesunu do kleku, pak do sedě, a zády nalehnu na strom za sebou, protože podle všeho i vsedě potřebuji nějakou oporu.
Blednu, krev se mi ztrácí z tváří, a ač se mi ani řasa nezachvěje, vypadá to, jako bych se ztrácela sama v sobě.
Možná se tak děje z vypětí, možná kvůli něčemu jinému, kdo ví? Náhle na mě najednou nalehlo všechno to, co je nejspíš realitou, a já nedokážu udělat nic, co by tomu zabránilo.
Jako by mou mysl zahalil bílý závoj, aby mě ušetřil všeho zlého, co zde zažívám, a možná tak přidělal starosti právě vám.
Přítomnost se mi do očí nenavrací, ba právě naopak - odcházím někam hodně, hodně daleko.

„Ne, to se v češtině tak neříká,“ oznámím vlkovi. Nevěřím ani vteřinu, že není s Kasandrou spolčený. Cítím, jak se mi zvedá hladina adrenalinu, jsem připravená na další úskok a zlotřilost, kterou nám nepochybně vzápětí provedou. Mít na hřbetě srst, už je zježená a tiše vrčím. Ten vlk je patrně dosti inspirující.
Koutkem oka zahlédnu Eliščin pohyb. Otočím se k ní v první chvíli trochu nechápavě – napůl předpokládám, že si jenom chce odpočinout a usedá ke stromu a už se nadechuji, že pronesu něco zlehčujícího ve smyslu, jak ti mladí dneska nic nevydrží a položí je kdejaký mluvící vlk na lopatky… když tu mě nepřirozená bledost její tváře upozorní, že něco není v pořádku. Něco hodně není v pořádku…
„Eliško?“ řeknu nejistě a v hlavě mi naskakují položky začínající na „T“ – ticho, teplo, tekutiny… co bylo to další? Transport? Ale těch protišokových „T“ bylo pět a já mám najedou okno. Ticho by uprostřed lesa neměl být problém, ale kde vezmu trochu teplého čaje a deku nevím, o transportu nemluvě.
Ale třeba je to jen nízký tlak, určitě, to bude od nervů, jen se jí zamotala hlava. Nohy nahoru, i tady by se hodilo něco k pití a deka, ale určitě to brzy přejde, nízký tlak není nic nebezpečného. Většinou se při tom lidé propleskávají, je to opravdu k něčemu, nebo jen takový reflex?
„Eliško…?“ řeknu ještě jednou a aniž si všímám vlka – možná je to přímo Kasandra, to zase budou řeči! – podřepnu vedle dívky. Nebo to snad udělal on? Dotknu se jí tváří, jsou nepřirozeně prochladlé, a přitisknu dlaň na čelo, snad abych jí předala trochu tepla a zjistila, jestli v ní ještě nějaké zbývá.

Velice, velice malé a velice nepřítomné zorničky zvolna zaměřím na Sargo. Nebo možná až za ten nekonečný prostor, který má za hlavou, koukám skrz ni a nevidím ji, nic neříkám, jen se začnu malinko klepat a stále blednu, ještě chvíli a bílá v mém obličeji začne přecházet v šedou a pak v černou a pak se ze mě stane noc a já se rozplynu v denním světle...
Myšlenky se mi toulají bůhvíkde, když tu se náhle něco stane: Nade mnou se vynoří tvář z rozmlženého ničeho, tvář, která za falešnou maskou soucitu ukrývá podlost, zášť a nenávist, je to tvář, která mě jistě chce zabít!
Mozek se mi vzbouří, tělo chce dál ležet, ale nemohu, nechci umřít!
Vší silou se vymrštím nad sebe a mé ruce uchopí krk Rasiky, je tak krásné zabíjet nepřátele, nebojte se, kamarádi, všechny vás ochráním, jsem tu s vámi, nemusíte se bát!
Mysl nepříčetné dělá s mými silami divy a ač jsem měla ještě před chvílí pocit, že bych neuzvedla lístek dubu, nyní rdousím se sílou takřka nelidskou.
Má ústa se smějí.

Snažím se nadechnout. Kde se v ní vzalo tolik síly?! Je to snad právě ta zrada, kterou jsem od vlka očekávala…? Posedli nějak Elišku, kdo ví co jí vrazili do hlavy. Věděla jsem, že tu Kasandra je, tohle je typicky její styl. Kéž by se propadla do horoucích pekel!
Snažím se něco říct, ale nedokážu to – Eliščiny prsty s úděsnou dovedností, byť tuším, že spíše náhodnou, než vědomou, nalezly ideální cíl. Rychle se mi z hlavy ztrácí všechna předpokládání, teorie, či dojmy. Zůstává jediné – vzduch! Dýchat! Bolí to, hodně. Rychle se mi tmí před očima.
Po prvotním okamžiku paniky, když jsem se snažila vlastníma rukama odtrhnout ty její z mého hrdla… zdá se mi to, nebo se opravdu – směje?! …se začnu bránit, chci utéct, začnu sebou zuřivě zmítat a snažím se odtrhnout od nepřítele. Nemám se ale jak zapřít, byla jsem chycena v nepohodlné, nepraktické pozici a nyní jen marně hledám pevný bod. Šmátrám rukama po Elišce, přestává mi záležet na tom, jestli jí nějak ublížím. Mám dojem, že ztrácím vědomí, a jakási zuřivost vyplyne na povrch ze všeho toho strachu a bolesti.
Chvíli zmateně šmátrám po jejím krku v náhlé inspiraci a záchvěvu naděje, ale nedosáhnu, proboha, proč Ramirez nezasáhne? Nějak si ještě uvědomuju, že to celé vlastně trvá jen nepatrnou chvíli, že ani nemůže stačit zasáhnout, ale zbytky rozumných myšlenek zůstaly někde na okraji mysli, zapomenuté, nedůležité. Pud sebezáchovy a přání přežít se zmocnil vlády nad tělem a veškeré síly vložil do paží, dlaní, prstů u rukou…
Šmátrají kolem sebe, hledají, zoufale pátrají po čemkoli, co by mohly uchopit. A najdou - drsný, od hlíny špinavý kámen, jako stvořený pro mou dlaň. V nejasné představě, že Elišku jenom omráčím - ale vlastně mi na tom už moc nezáleží - švihnu prudce rukou. Kámen však z druhé strany není stejně oblý jako z té, ze kterého ho držím. A do dívčina spánku udeří hrana ostrá a špičatá, tuhle zbraň vymysleli už dávno a stále je děsivě účinná.

Náhle ztuhnu a oči vyděsím v úděsně živém, úděsně překvapeném pohledu. A možná jako pomstu, možná jen jako instinkt z posledních, stisknu prsty co možná nejvíc, cítím pod svými nehty teplou a pulzující, sametově hebkou tekutinu, která tak trochu klouže... ale nehty mám v Rasičině krku zaseklé pevně a tak hluboko, jak jen to jde, a já rdousím, ač již dávno netuším, co dělám.
Smrtelný stisk povolí po několika vteřinách, několika dlouhých, neskutečně nekonečných vteřinách. Pak mé prsty povolí, Rasičino tělo sklouzne k zemi a kácí se na to mé, již ležící.
Dvě dívky, v cizí zemi, bez rodin a milovaných, samy dvě. Navzájem se zabily a nyní leží v posmrtném objetí. Náhoda? Kasandřina intrika? Kdo ví.
Mrtvolná bledost se zvolna šíří jejich tvářemi, rukama a nohama, mé tělo takřka splývá s vyšisovaně žlutou noční košilí, kterou mám na sobě. Teď už si nepopotahuji dolní konec, je mi jedno, jak jsem nebo nejsem vidět, nyní už je mi jedno všechno. Už nemám ani ten nejmenší díleček zodpovědnosti za to, zda se dostanou domů ostatní.
Byla jsem vysvobozena.

Kdysi jsem si chtěla užít svojí smrt. Zemřít ve spánku? Ani náhodou - chtěla jsem vědět, jaké to bude. Zasmát se a zavřít oči, vnímat tu cestu odněkud někam, ten okamžik; i když jsem vlastně nevěřila, že bude kam putovat.
A teď - jenom zmatek a bolest, všechno tak podivně rychle a v chvatu, bez myšlenek.
Záblesk oslňujícího světla a vzápětí tma, propadám se do sebe, hlouběji a níž, už dávno jsem musela propadnout touhle maličkou planetou na druhý konec a teď pluji volně vesmírem, je mi náhle tak lehko, lehko... už nemusím nic, dýchat je zbytečné, hýbat rukama, myslet - nic z toho není třeba, jsou to jenom berličky. Je zvláštně krásné nemuset nic.
To poslední zasmání - snad příště.

Náhle mě přepadne nejasný pocit, že něco není v pořádku. Samozřejmě, dalo by se namítnout, že něco není v pořádku od doby co jsem se místo v posteli probudit v této podivné krajině s lidmi, které vůbec neznám, znám pouze jejich jménav králoství Andorském či Abarinském.Jenže tento pocit je něčím novým. Je neznámý. Je to takový ten pocit, který vám říká, že se stalo něco moc a moc zlého.
Otočím se na holky. Chci je varovat. Když tu náhle nevěřím svým očím. Bledá, možná smrtelně blédá, Eliška rdousí Magdalenu, která nad ní klečí...
Rozběhnu se jí na pomoc. Ač jsou ode mne jen kousíček, mé kroky jsou nejěkým způsobem zpomaleny. Asi jako když v televizi sledujete sportovní přenos a oni vám zpomalí nějakou situaci. Přesně tak ted vnímám okolí.
Rasika bere kámen a uhodí Eithné do hlavy, do spánku. Dalo by se říci, že Eithné naoplátnu, zatne své nehty do Rasičina krku, ze kterého vytryskne rudá tekutina. Po chvilce obě dívky leží na sobě, v posmrtném obětí.
Právě v této chvíli končí záznam Kassandřiny televize a já se opět pohybuji svojí rychlostí. Přizkočím k dívkám a snažím se jim ještě pomoci. Snažím se pomoci Rasice. Ruku přiložím na její krk, snažíc se zastavit krvácení. Pokud nemá zasaženou tepnu, tak by se mi to mohlo povést. Druhou rukou zkouším nahmatat puls. Bohužel je nehmatný. A co čert nechtěl a Kassandra určitě ano, z Rasičina krku vytéká světlá krev, kerá značí krev z tepny.
To je konec. Je konec!
Sednu si k holám, hlavu položím do dlaní a přemýším co dál. Vůbec mi nevadí, že mám na rukách krev a ted ji budu mít i na oblyčeji...
Sedím a přemýšlím...

Vlkův úsměv začne pomalu mizet, jak si všimne hroutící se Elišky.
"Co se to u všech..." zabručí pro sebe ale nijak jinak nezasahuje. Zřejmě se mezi vás nechce moc míchat a tak jen sleduje Magdu. Jaké je však jeho zděšení, když ji začne Eliška rdousit a obě dívky začnou bojovat o život.
"Co to proboha děláte? Nechte toho!" křikne na ně a chce se k nim taktéž vrhnout, ale to už jedná Ramirez, vlk tedy udělá jen krok a zůstane stát vykuleně na místě.
Zmateně kouká, pootevřená ústa.
Pak je zavře, zřejmě si něco uvědomil, rozhlédne se kolem dokola a snaží se čenichat.
Výsledek ho zřejmě moc nepřesvědčil, protože jeho zmatený výraz je opět zpátky.
Navíc dívky už leží mrtvé a Ramirez se posadil k jejich tělům.

Nedlouho potom, co se posadil a začal přemýšlet, se jakoby realita zavlnila a těla začaly ztrácet na pevnosti, nakonec zmizely do prázdna, jakoby tam nikdy nebyly. Krev na Ramirezových rukách však zůstala.

"Jsou pryč." řekne vlk nahlas, aby vyvedl posledního nedobrovolného dobrodruha ze zamyšlení.
"Kasandra to rozhodně nebyla. Jak jsem říkal, nemá tu moc a protože je můj úhlavní nepřítel a na něco vás chce, tak je v mém zájmu vás ochránit, takže mi budeš muset věřit, že ani já jsem to nebyl." začne vlk mluvit dál a mluví rychle, je asi nervozní, občas se rozhlédne kolem.
"Pomůžu ti se dostat domů. Nedaleko odtud je portál, vytvořil jsem ho, aby se mohly ony nešťastné duše, které lapí vrátit zpátky. A něco ti dám." pokračuje, pak jakoby sáhnul do kapsy, nebo kam, prostě se mu v tlapě objevil amulet ve tvaru srdíčka.
"Pokud dovnitř vložíš svou fotografii, tak dívka, která si od tebe nechá dobrovolně tento amulet připnout, tě nikdy neopustí a bude tě milovat navěky. To přeci chceš. To je to, proč jsi se trápil. To je jediný důvod, proč sem ona neustále vodí další smutné duše." pokračuje stále ve svém monologu a nabízí ti onen přívěsek.
"A nyní mne následuj. Musíme uniknout. Nevím, co se to tu stalo, ale nechci abys skončil stejně jako ty dívky. Pojď!" snaží se tě zvednout.

Nevím, jestli se dá říci že se mi zhroutil svět. Vlastně sem tady, na Severu, žádný svůj svět neměl. Byl jsem sem vržen pomatenou Kassandrou ještě s dalšími lidmi. Ale nebyl sem tu sám. Teď Jsem!!!
Měl jsem možnost že se odsud nějak dostaneme, měl jsem tu nějakou společnost, ale ted už tu budu jen já. Sám. Opuštěn.
Přemýšlím nad svojí zoufalou situací, když opět uslyším čistokrevného Švéda a vlka v jedné osobě. ,,Jsou pryč." říká.
,,Ano. Umřely. " odpovím.
Chci se s nimi rozloučit než podle vlka budu muset někam jít. Podívám se na místo, kde ještě před chvilkou ležely dvě mrtvé dívky a zatají se mi dech. Konečně mi dojde jak to vlk myslel - dívky jsou pryč. Jsou pryč. Jsou pryč. Jsou pryč.
Jediné co mne ještě ubezpečuje, že jsem se tu definitivně nezbláznil a že Eithné, Rasika i Arrand nebyli jen mí imaginární přátelé, ale živé osoby, je krev na mých rukách...
Nechám se od Vlka zvednout a poněkud ostře na něj promluvím ,,Kassandra to nebyla, tys to nebyl, tak KDO?! Je to přeci tvoje území! Alspon si to tvrdil." Poněkud se uklidním. Vezmu si od Vlka mlčky amulet.
Kassandra tio na mě taky zkoušela. Za jednu věc by mě měla dívka ráda...Ale je pravda že ta věc byla daleko, daleko odlišná...
,,Děkuju," poděkuju za amulet Jen nevím zda ho použiju. Ano, na jednu stranu chci, aby byla se mnou moje dívka napořád a aby mě měla stále ráda. Jenže lásku si ničím nevynutíš. K lásce nemůžeš někoho nutit.
Ještě jednou díky..." Znovu poděkuju a následuju vlka.
Na to abych ho podezříval už nemám náladu. Napadlo mě, že on je jediná možná záchrana, která se tu objevila. Sami jsme se stejně nikam nedostali, tak proč nezkusit důvěřovat mluvícímu vlkovi...

Vlk ti pomohl a rychle vyrazil kupředu, jde hned vedle tebe, aby tě mohl popohánět, vlastně tě popohání celou dobu. Drží ti tlapu za zády, aby tě mohl tlačit. Mezi stromy je to ale obtížné, tak musí často dost krkolomně manévrovat, abyste si udrželi rychlost.
Chvilku mlčel, zřejmě přemýšlel a rozhlížel se všude kolem.
"Tenhle svět není reálný. Tedy je reálný, protože tvůj mozek věří, že je. Takový matrix. Viděl jsi ten film? Určitě jo. No ale přeci jen je odlišný. Je totiž částečně tvořený Vašimi mysli. A kassandra je temná část mysli každého z vás spojená v jednu neuvěřitelně zlou bytost. A ta jejich smrt... v tom prsty neměla... nemůže zabíjet, může Vám dát jen falešené obrazy a v mém lese nikoliv. Tohle byla jejich mysl, která je zabila. Zřejmě byla mysl té dívky natolik slabá, že nevydržela kasandřin nápor a pak se opožděně spustila nějaká reakce. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Každopádně, pokud tě odtud, co nejdřív nedostanu, tak se tenhle svět začne hroutit." začal rychle povídat, stále chvátáte a postupujete lesem přímo k nějakému místu.
"Takže doufám, že chápeš důvod, proč chvátám. A co se týká toho medailonu, můžeš být v klidu. Není to žádné nucení, milovala tě přeci předtím a může tě milovat stále, ten medailon jí pouze ukáže to, co viděla předtím. Žádné nucení, žádné násilí v tomto případě. Ovšem pokud chceš projít tím portálem, tak musíš mít tento medailon a na druhé straně ho použít, má totiž jinou moc tady, než v tvém světě." pokračuje pak vlk, aby ti vysvětlil úplně všechno.
Mluvil docela dlouho, chtěl ti říct hodně věcí a ušli jste dlouhou cestu, takže už netrvalo dlouho a v dálce se objevilo světlo a chvíli poté jste se objevili na prostorné prosluněné mýtince. Nějakých dvacet metrů od vás se pasou sobi, na druhou stranu jsou na poloviční vzdálenosti zajíci a rovněž se krmí.
Uprostřed mýtiny je tmavě modrý portál. Jeho okraje jsou rozvlněné a nemůžeš je pořádně ani vidět.
"To je ten portál o kterém jsem mluvil." ozval se hned vlk a hrdě se na něj podíval.

,,TY VOLE! Tak tanhle svět není reálný. Kdo by to řekl" řeknu poněkud sarkasticky.
Jo, ten film sem viděl. Dvojak a trojka stála za prd. odpovím čistokrevnému Švédu s nezájmem.
Proč by se tendle rádoby svět měl začít hroutit, když mne odsud nedostaneš? Ten medajlon tedy musím mít na projitím portálem. To chápu, ale proč ho musím použít v mém světtě. To už by mělo záviset na mě, ne? O tom zda je to nucení, nebo ne...by se asi dalo dlouho diskutovat Začnu vlka zasypávat otázkami.
Je toho hodně co by mě měl říct. Spoutu věcí nechápu a spousta mě zajímá.
Spatřím divné modré světlo. Nejprve si myslím, že je to zas nějaký přelud či co. Posléze zjistím, že je to ten portál. Všude okolo panuje, až podezřelá pohodička a klídek. Hned mě napadne:
Ta pohodová atmosféra je v tomdle svtě podezřelá.
Ale dalo by se říci, že je mi to už celekm jedno. Jsem tu sám s mluvícím vlkem. Už nemám co ztratit. Nebo si to alspon myslím...

Vlk se na tebe nechápavě podívá. Zřejmě nepobírá tvé otázky, když se všechno zdá tak jasné a přesně to vyjadřuje jeho výraz.
"Protože ty dívky se odsud dostaly jinak než měly a přitom tu mají stále být. A ty tu jseš, ale když tu ony nejsou, tak tu taky nemáš být. Zkrátka dochází k paradoxu a když odejdeš, tak doufám, že se to spraví." řekl rychle a popostrčil tě směrem k portálu.
"A ta druhá otázka... Je to vlastnost toho medailonu. Jakmile ho použiješ pro průchod, musíš po použít i pro to, na co je určen na vaší straně. A teď už běž!" strká tě stále blíž k portálu a mává rukou.

V tom ucítíš něco. Něco tak dobře známé a stejně jistě nosící špatné věci. Po zádech ti přeběhne mráz.
"Nedělej to Michale!" uslyšíš vykřiknout Kasandru. Otočíš se a stojí za tebou. Na krku má vidět zmodralé otisky rukou, jako by ji někdo škrtil a má díru do lebky. Přesně na místě, kde dostala kamenem do hlavy Eliška.
"Copak to všechno nechápeš? Snažila jsem se Vám pomoct! Nesmíš projít tím portálem! To je přeci moc snadné! Copak to nechápeš? Celou dobu se Vám tu snažím něco říct. Něco, co pochopil jen ten, kterému říkáte Arrand! A teď je doma a je spokojenější než předtím. A nel..." chtěla pokračovat dál, když v tu chvíli vykřikl vlk: "Ne! To je zakázané!"
Vykřikl tak silně, až se otřásla zem. Hlas jako zvon. Při svém výkřiku mávl rukou a nebohá Kasandra byla smetena ze země.
Po několika metrech letu dopadla na zem, ozvalo se zakřupání.

"Musíš jít Michale, než se vzpamatuje. Musíš!" ozval se znovu vlk a tlapou ukázal na portál. Můžeš na tváři cítit jeho horký dech, můžeš cítit jeho zlobu vůči malé ničitelce lidských myslí.

Tvému rozhodování možná přispěje ten fakt, že se Kasandra začla pomalu sbírat a hezky se jí všechna zranění způsobená letem regenerují.

Co to sakra kecá?! pomyslíám si po vlkových prvních slovech.
Arrand taky nějakým způsobem zmizel a bylo to v pohodě. Holky se odsud dostaly - jak to je jedno. Stále se snažím klást, podle mne důležité otázky, na které vlk z nějakého důvodu neodpovídá nebo nechce odpovídat. Začíná se mi to zdát divné.
Proč tak mermomocí chce abych odešel a použil ten amulet?
Jsou dvě možnosti. Buď mi chce opravdu pomoci , nebo chce pomoci sobě.
Ač sem původně myslel že už mi je všechno jedno a udělám cokoli, tak nyní o tom silně pochybuju. Celá tadle situace mě zajímá.
Kassandra říkala, že když jí zastřelím, tak se odsud dostanu a Šárka mě bude znovu milovat. Vlk říká, že musím použít amulet a výsledek bude stejný...
Až moc se to podobá.
Nelíbí se mi že mi někdo říká co musím. Hlavně co se týká toho amuletu na naší straně. Lásku si nejde koupit. Nejde nikoho očarovat nápojem lásky a podobně. Alspon tomuhle já nevěřím.

Nenechám se od vlka popostrkovat k portálu. Zastavím. Jsem připraven i na to, že by mě tam chtěl strčit. Pro teď nikam nepůjdu.
Dělám správně. Nevím. Ale to člověk vlastně neví nikdy!
NE! Nikam nejdu. odpovím vlkovi zarputile.
Nevím proč bych musel použít ten amulet u nás. Nikdo se mě neptá na co chci já. Každý jen musíš tohle, musíš tamto a bude tě milovat.
Lásku si nekoupíš. To co se stalo, stalo se. Už nejsme spolu. Třeba to tak mělo být. Třeba teprve potkám tu pravou. Třeba se k sobě vrátíme, sami, ze svého vlastního rozhodnutí. Vše je možné. Nebo budu chvíli sám. Těch možností je spousta...
V hlavě se mi objevují myšlenky zda jsem to co mi údajně naznačovala Kassandra sem pochopil či nikoli. Ted už s tím nic neudělám...

Při tvém vzpurném tónu se vlkova tvář zkřivila, tatam je ta hraná přátelskost. A s každým tvým slovem narůstá zloba v jeho očích.
Pak náhle, bez jakéhokoliv varování tě chytí pod krkem a zdvihne tak do půl metru nad zemí. Cítíš ten ocelový stisk, cítíš jak tě dusí a automaticky se snažíš vyprostit z jeho sevření, všechno marně. Máš pocit, že je větší a mohutnější než předtím, stejně tak jako tohle zvětšení však nechápeš, jak tě může držet pod krkem svou vlčí tlapou.
To se však záhy vysvětlí při pokusech o vysvobození.
Cítíš, že jeho tlapa náhle není tlapou, ale silnou, mužskou rukou, stále chlupatou, ale lidskou.
"Teď dobrovolně projdeš tím portálem, nebo ti rozpářu břicho a prohodím tě sám," jeho hlas je drsný, pryč je ta příjemnost, "a až to udělám, tak se ve svém světě probereš, ale ne na dlouho. Budeš mít spoustu práce s chytáním svých vlastních střev."
Poté se rozejde k portálu, stále tě drží ve vzduchu.
Nějakých deset kroků od portálu však na scénu opět přichází kasandra.
Už to není ta malá holka. Je to mladá a nádherná dívka kolem dvaceti. Pryč jsou ty dětské bílé šatičky. Má na sobě poloprůhledné šaty, takže je vidět úplně všechno.
Vzhled ďábelské pomstychtivé holčičky je tedy pryč a nastoupila image sexy bohyně.
"Prohrál jsi vlku." zaduněla mocným hlasem.
A než ti stihla ta slova plně dojít, sevření povolilo a dopadl jsi na zem.
Vypadáš tak nicotně mezi těmito mocnými stvořeními.
"Jeho duši nedostaneš. Už to pochopil. Nemůžeš ho nutit!" pokračuje krásná kasandra.
Vlk se zrovna sebral, je nějakých dvacet metrů od tebe a vypadá velice rozzuřeně.
Vyzkoušel několik mávnutí, zřejmě opět nějaká kouzla, ale nic se nestalo. Proto se rozběhl přímo proti kasandře.
Stačilo nepatrné gesto a vlkem bylo mrštěno o strom takovou silou, až mu z tlamy vycákla krev.

"Jsi na správné cestě Michale a to mi dává sílu. Zeptám se tě nyní. Chceš zpátky svou Šárku? Po tomhle všem, čím jsi prošel, stojí za to se trápit nad její ztrátou?" podívala se přímo na tebe nová Kasandra a přiblížila se.

Myslel sem si, že jsem vlka prokouknul. Taky že jo. Navíc sem čekal nějakou zákeřnost, ovšem to že mě chytí pod krkem, zvedne a začne dusit, to ne.
Na tváři se mi objeví výraz naprostého překvapení, v očích pak bezmosnoct. Bezmocně začnu kopat nohama, možná ve snaze vlka zasáhnou, možná jen tak. Každopádně to určitě působí velmi komicky.
Po jeho otázce jsem ticho, přemýšlím co udělat. Blížíme se k portálu a to něvěstí nic dobrého. Teda alspoň pro moji maličkost. Z přemýšlení a zároveň z vlkovi tlapy mne zachrání Kassandra.
Nevím jak to udělala, ale ocitl sem se na zemi a vlk byl odmrštěn dál ode mne. Sedím na zemi a koukám na tu scénu s otevřenou pusou. Vlk versus Kassandra. Z ošklivého zlého kačátka se vyloupla pěkná, moc pěkná slečna. Oblečena navíc do velmi krásných šatiček.
Podívám se na Kassandru, do jejích očí a povídám: Tu tvoji druhou otázku moc nechápu. na chvilku se odmlčím a pak pokračuju Možná chci možná ne. Pokud to tak má být, tak se k sobě vrátíme, pokud ne, tak vzpomínky mi nikdo neveme. Každopádně to chce čas. Třeba jsme se měli rozejít, abych našel tu pravou...
Co se týče té druhé otázky, tak nevím zda to chápu správně, ale...Tak trápit se bude člověk po rozchodu vždycky. Někdy víc, někdy míň, ale vžycky.
Prostě něco končí a něco začíná...
Pravdivý citát...
Čekám jestli moje vysvětlení Kassandře stačí nebo ne. Nakonec máme čas. Vlk zdáse je zatím mimo hru a já doufám, ž to tak zůstane.

Diváš se do jejích nádherných azurových očí a uvědomuješ si, že v takových by se chtěl topit každý muž.
"Ano. Víceméně jsi pochopil." uslyšel jsi ji potichu vyřknout ta slova a v tu chvíli si uvědomíš, že slyšíš ještě něco jiného. Jakoby... moře, mořské vlny.
Po vysvobození se ze zajetí krásy jejích očí jsi si uvědomil, že už nejste uprostřed lesa, ale na vysokém útesu, pod vámi se o skály rozbíjí vlny a zní to jako přicházející bouře. Ze vzduchu se snáší drobné kapičky vody, jak byly roztříštěny a vymrštěny do neuvěřitelné výšky.
Má na sobě stále stejné šaty, stejně jako ty. Je to krásný pohled. Jak na krajinu, tak na dívku.
"Nemohla jsem se dívat na to, jak se všichni litujete a chtěla jsem vám pomoct. To jak jste mne viděli, to co jsem vám dělala, to byl u každého z vás odraz vaší vlastní mysli, za to jsem nemohla. Ale už jste všichni pryč. Zbyl jsi poslední a odcházíš poučen. Proto ti nabízím, stejně jako předtím Martinovi, možnost získat svou lásku na konci cesty. Nejedná se však o Šárku. Mohu ti ukázat dívku, kterou jsi dosud neviděl, protože jsi měl zavřené oči. Pokud chceš, podej mi svou ruku, pokud nechceš, mohu tě vrátit do tvého těla." promluvila dívka dlouze a ke konci své řeči před sebe nastavila svou ručku a tázavě se na tebe podívala.

Možná bych měl být překvapen, že najednou stojím na vysokém útesu a pod ním se nachází moře. Ale nejsem. V tomto světě mne už nic nepřekvapí, alspon si to myslím.
,,Je tu krásně, Kassandro. Dalo byse tu krásně odpočívat. Myslím todle místo," řeknu Kassandře a na zdůraznění mých slov ukážu rukou okolo. ,,To že jsem litovali, to patří k životu. Lidi litovali, litují a budou litovat rozchodu. Na tom se nedá ni změnit. To k tomu prostě patří." Snažím se té nádherné dívce vysvětlit jak to chodí. Na chvilku se odmlčím, pozoruju krajinu a poslouchám uklidnující zvuk moře.

,,Jak to jako myslíš? S tou pomocí. Tak jako tak se vrátím do svého světa. Nebo ne?" hlas, pokud se to tak dá řící, zpozorní a čeká na Kassandřinu odpověď.
,,Možná bych chtěl ukázat tu dívku. Ale pochybuju že z toho hned něco bude. Nejdřív se musím "pořádně dostat" z tohodle vztahu. Nejdřív by to mělo být "pouhé" kamarádství. Nemá cenu se bezhlavě vrhat hned do dalšího vztahu. Navíc ta holka by to odnesla tím, že by byla nejspíš jen na zapomnění. Jen taková náhražka." Nevím zda to vysvětluju tak, aby to Kassandra pochopila.
Proto dodám: ,,Prostě chci, aby, další láska přišla spontálně. Prostě tak jak to má být... Odmlčím se a čekám co mi poví. Uvědomím si, že je příjemné si s ní na tomto místě povídat.

Kasandra se zasměje, je to takový ten krásný dívčí smích a samozřejmě přitom vypadá kouzelně, zvlášť s přihlédnutím na její oblečení.
"Neboj vím, co patří k životu a vím čeho lidé litují a jak moc toho litují. Sleduji vás už několik milénií a stihla jsem vás za tu dobu dobře poznat." odpověděla na první otázku a po druhé mírně stáhla ruku.
"Ano vrátíš se do svého těla. A k najití té lásky... co s tou informací uděláš je úplně a čistě na tobě, to je mi vlastně i jedno. Jen se ptám, zda chceš vidět dívku, která tě opravdově miluje už pěkně dlouho jen jsi si toho nevšiml. Vědět, kdo to je předtím, než se vrátíš. Slíbila jsem to a hodlám to dodržet, samozřejmě pokud chceš." odpověděla na zbytek tvých otázek a mile se usmála.
Znovu k tobě natáhla ručku, aby ses mohl dotknout.

,,Když víš, co patří k životu a čeho litujeme, tak proč jsi mě neosvobodila, nebo lépe řečeno nepustila domů už tam v lese?" zeptám se Kassandry a pokračuju ,, Už tam sem říkal, že litování patří k životu.
V podstatě všechno co jsem říkal ted sem říkal už tam!! Zvýším na ní trošku hlas a dožaduji se vysvětlení.
Chci ho vědět. Nechápu to.

,,Co se týče té informace, pokud je popuze na mě cos s ní udělám, tak mi to jméno klidně můžeš říct." navhrnu již klidněji. Ovšem ruku ke Kassandře stále hnenatahuji. Chci znát odpověď na svoji otázku.

"Je jedno, co jsi tam říkal, ještě jsi nebyl připraven. A měl jsi tu hrát svou roli." řekla pomalu dívka. Začíná se ti zdát, že už ji přestávají tvé otázky bavit, ale zatím to nijak viditelněji nedala najevo.
"A jméno ti říct nemohu, neznám ho. Jen vím, že někdo takový je v tvé hlavě ukryt. Někdo koho jsi si nevšiml. A už mne nebaví tvé váhání, buď ber, nebo ne. Nic ti nenutím. Buď chceš vědět, kdo je do tebe zamilovaný a dotkneš se mé ruky, protože to musí být tvá volba, nebo budeš váhat a přenesu tě zpět do tvého světa, do tvého těla bez té informace." odpověděla a tvé doměnky se potvrdily.
Náhle se za ní objevil trůn a ona se do něj posadila. Trůn je dřevěný, polstrovaný a nádherně zdobený zlatem.
V ruce se jí objevily přesýpací hodiny a ona s nimi okamžitě otočila a položila je na opěradlo židle. Podle rychlosti, kterou se začaly přesýpat to vypadá tak na půl minuty, až minutu, než se přesypou.
Na její tváři je náhle jen malý úsměv, pryč je ten kouzelný, ze začátku vašeho rozhovoru.

Přistoupím blíže k jejímu trůnu a dotknu se její ruky.
Jestli sem udělal dobře, či nikoli, se stejně hnčed nedozvím. Vlastně se to člověk nedozví nikdy. Nad určitými rozhodnutími se přemýšlí stále - co by bylo, kdyby...
Jsem zvědavý, kdo by to měl být. Koho sem kvůli Šárce neviděl.

V duchu stále doufám, že se dostanu v klidu domů. Ale jak moc tomu věřím, to nedokážu říci. V tomto podivném světě se toho tolik odehrálo. Těch zvrátů a změn. Myslím, že nikdo si tu nemůže být ničím jistý. Anji čistokrevný Švéd.
Při vzpomínce na něj se mi na tváři objeví úšklebek, který zmizí tak rychle, jak se objevil.

Tak se předveď Kassandro. Vrátíš mě domů, nebo...

Ve chvíli, kdy se dotkneš Kasandřiny ruky, něco se změní.

Jsi náhle u svého kamaráda Ondry, hrajete dračák, ale ty vidíš i sebe. Kousek od tebe sedí Klára, tvá dlouholetá kamarádka, kterou jsi ale vždy bral "jen" za kamarádku, ale teď vidíš, jak se na tebe kouká, když jsi se na ni nedíval.

Obraz se zavlnil a jsi úplně jinde. Na koupališti. Blbneš tam s přáteli. Je tam i Klára. Nejdřív jen sedí na osušce a sleduje tě, pak se běží přidat a nakonec všichni skončíte ve vodě.

Obraz se opět zavlnil. Nacházíš se na nějakém maturitním plese. Jsi tam se Šárkou. Klára sedí u stolu, podnapile se na vás oba dívá a vypadá dost smutně.
Čas se jakoby posunul. Klára pláče, zřejmě alkohol odhalil její skutečné city, vypadá opravdu hodně opile a vykládá to jednomu z tvých kamarádů. Vzpomínáš si na ten maturák. Klára se tam tak opila, že jste ji museli donést domů.

Obraz se znovu zavlnil, ale tentokrát se již nic neukázalo zůstala jen tma.

"Rozhodni se správně Michale..." zaznělo ti ještě v hlavě.

Pak jakoby ses vynořil po dlouhé době z vody, hluboký nádech, otvíráš oči, jsi úplně spocený a probouzíš se přesně tam, kde jsi usnul. Jen špína na tvém těle ti připomíná, že to, co se ti dnes zdálo nebyl jen obyčejný sen.

A tvůj příběh zde končí...

EPILOG

Malé děvčátko, Kasandra, sedí na travnatém břehu a máchá si nožky v zurčícím potůčku. Je krásný den. Za ní, na mýtině se pase několik zvířat. Nechává teplé letní paprsky dopadat na svou malou tvářičku a vypadá velice spokojeně.

Zvířata však něco vyleká a rozutečou se, slunce se také vylekaně pokusilo o útěk avšak vzalo za vděk i schováním se za mraky. Za těžké, olověné mraky, které se náhle vyplazily z úkrytu a zardousily ten krásný letní den. Padla mlha a krajinou se začly rozléhat zvuky hudby. Pomalé, smutné a velice krásné.

"Myslíš si, že jsi zvítězila Kasandro?" ozve se drsným, nesmlouvavým hlasem za malou holčičkou.
Ta se otočí a spatří vlka. Není rozzlobený, nechce ji ublížit.
Po své otázce zamíří k holčičce a v její blízkosti přeskočí potůček na druhou stranu, kde se posadí i on.

"Kdy konečně pochopíš, že to není žádná soutěž. Vždyť jim chceme oba dva pomoci. Jen každý to vidíme jinak. A navíc..." odpovídá děvčátko a udělá pauzu, kdy sklopí oči, ", navíc se mi povedlo ukázat pravdu jen dvěma z nich. Ostatní jsou tví."
Dodala tiše.

Vlkovi se objevil na tváři ošklivý škleb.
"Mmmmmm. Kdyby jen byli mí." řekl pomalu a stejně pomalu se i zvedl a začal odcházet.

Děvčátko se na něj nejprve nechápavě podívalo, pak se jí na tváři začal objevovat zděšený výraz.

"Máme na hřišti třetího hráče pusinko! Někoho mnohem horšího, než my oba dohromady." zavolal zpět ke Kasandře vlk, chvíli na to zmizel v lese.

K smutným tónům rozléhajícím se lesem se přidal zpěv.
Break this bittersweet spell on me
Lost in the arms of destiny

"Třetího hráče," zopakovala Kasandra a poplašeně se ohlédla za sebe...

************************************************************

Martin a Michal úspěšně opustili svou noční můru. Oba si zvolili vidět dívku, která je miluje a krom špíny na sobě jim nic dalšího z toho zážitku nezbylo. Snad jen nové zkušenosti a možnost volby.

Lucka byla první obětí "třetího hráče" její odhodlání žít bylo slabší než u ostatních, její smutek jí příliš zatěžoval a ráno čekal její rodiče šok. V noci se předávkovala prášky a zapila je vodkou, tento sebevražedný pokus nepřežila.

Magda napůl propadla šílenství, po probuzení ze své noční můry stále nepřestávala mluvit o kasandře a několikrát zaútočila na lidi kolem sebe. Nakonec byla převezena do psychiatrické léčebny.

Eliška na tom byla taktéž velice špatně. Nejprve začla mít panickou hrůzu z přírody, otevřeného prostranství, což se postupně stupňovalo a Eliška nebyla schopna ani vyjít ven z bytu a posléze ani ze svého pokoje. I ona byla převezana do psychiatrické léčebny, kde se stále léčí.