Aréna fantazie
hrálo se Jindy
od: 21. prosince 2009 00:00 do: 09. října 2014 09:49
Dobrodružství vedl(a) Aelin
| |
 | Každý člověk je něčím zvláštní. Vy patříte mezi ty zvláštnější. A možná i nejzvláštnější. Lišíte se od ostatních svou schopností, která je nadpřirozená, neuvěřitelná, těžko polapitelná a nebo i špatně ovladatelná. A proto se chcete dostat sem, do Arény fantazie, abyste konečně překonali své možnosti a svoji moc dokonale ovládli. A nebo zde hledáte úplně něco jiného...? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Byla noc, jako každá jiná. Leden se hlásil o slovo svými poryvy větru, sněhovými vánicemi a ledovými jazyky na silnicích. Dnes byl ale chvíli klid. Jen tiše padal sníh a zdobil krajinu kolem. A ty jsi snil ve své posteli, oči zavřené, tělo uložené v hlubokém spánku. Byla asi hodina po půlnoci, ve většině domů okolo lidé spali stejně jako ty. Zítra jsi zase měl jít do školy. Co se s tím dá dělat? Nic...musíš jen doufat, že to jednou skončí. Tvé svaly se ve spánku jemně cukaly. Je to normální, dělá to každé lidské tělo, až na to, že tvá pravá ruka se cukala nejvíce a několikrát jsi se s ní rozmáchl i více. Co se ti asi zdálo? Byl jsi na střeše školy. Střecha byla plochá, obehnaná nízkou zídkou. V jejím středu stál domek, který sloužil různým technikům, ale na co, to tě nyní nezaměstnávalo. Byl krásný den, slunce vysoko svítilo a stromy kvetly. Ale na dvoře školy, na nějž jsi viděl, se nikdo nepohyboval. Zvláštní. Kolem tebe bylo spoustu kusů nábytku. Různé skříně, klavír, postele. Nevíš, kdo ti to řekl, ale měl si za úkol tento neorganizovaný shluk srovna. A nevíš, proč, ale cítil si to jako velmi důležitý úkol. Nesmíš zklamat - to ti znělo v hlavě. Začal jsi se soustředit a určité věci se opravdu pohybovaly. Podivné - jindy by jsi s tak těžkou věci nepohnul ani za nic, ale tady ano. Pokoušel si svou sílu dál a opravdu se ti dařilo - klavír, i ta nejtěží skříň, vše se pod tvým psychickým tlakem bylo schopné pohnout. Je to bezvadné, uvědomil sis. Začal si ledabyle rozmachovat rukou a soustředit se více a přesto nepozorněji. Předměty lítaly na svá místa přesně podle tvých představ. Senzační - takhle se ti ještě nikdy nedařilo, ne, normálně zvládnš jen drobné předměty, ale teď. Pokračoval si dál, začal sis odvážně hrát, když si různě nakláněl předměty přes okraj střechy, vznášel si je do vzduchu. Měl si právě takto položený klavír vzhůru nohama, když tvé oči zasáhlo slunce. Tvá pozornost znatelně polevila a ruka klesla...a klavír nenávratně klesal rychle dolů. Ozval se jeden výkřik, srdcetrhající dívčí výkřik a pak nastalo ticho. Stál si jak solný sloup a když jsi se odvážil podívat přes okraj střechy na místo, odkud křik přicházel, viděl si spadlý klavír a kolem něho seběhlý dav mladých, krásných chlapců, kteří se snažili pomoci klavír odstranit. Jak se jim dařilo odkrývalo se znetvořené mrtvé tělo. Už jsi se nemohl dívat... Poslední škubnutí a probudil jsi se. Seděl jsi a kapičky potu jsi cítil na svých zádech. "Toto se může stát vždy, když nebudeš svou moc ovládat." Znělo ti v hlavě a jako poslední obraz se ti objevil jistý muž japonského vzhledu, který se na tebe přísně díval a právě on tato slova říkal tobě. Chvíli si přemýšlel, odkud ho znáš a pak ti to došlo. Byl to pan Wing, který pracoval v nedaleké japonské čajovně. Znal jsi ho, občas jste se pozdravili, ale nic víc. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Po celodenním cestování jsi se ubytovala v jednom zájezdním hostinci v malém městečku. Tentokrát se nevyskytl žádný problém, všichni tě viděli, takže jsi se v klidu najedla a ubytovala se. Cesta tě přeci jen zmohla, takže jsi rychle usnula. Po pár hodinách tě následovalo celé osazenstvé této hospody. Obvykle míváš spánek dobrý, ale poslední noci tě pronásleduje jeho sen. Zatím není nijak hrůzostrašný, ale co tě trápí, že se nikdy nedozvíš konec. I dnes se ti tento sen zdál. Stála jsi na poli u lesa, kde pracovalo mnoho lidí. Procházela si mezi nimi, ale bylo jasné, že oni tě nevidí. Mohla jsi se snažit jakkoliv, ale nic, bylo to beznadějné. Ovšem, dobrá příležitost pro to, aby jsi kradla. Chtěla jsi to vyzkoušet, jeslti to bude fungovat. A fungovalo to, lidé si nevšimli, jak jim mizí jídlo a podobně. Ale co z toho, hlad jsi neměla, takže jsi jim věci nakonec vrátila. Hloupé, ale co s tím. Ty jsi na zajímavější lupy. Šla jsi dál, hlouběji do lesa. Les byl tichý, klidný, voněl létem a zvěř odpočívala. Došla jsi až na mýtinku, kde jsi se posadila a užívala si paprsky slunce. Nejspíš si byla nadále neviditelná, protože kolem proběhly dvě dívky, aniž by cokoliv řekly. Pak jsi ale cítila něčí přítomnost a chtěla jsi se otočit, aby jsi zjistila, kdo se na tebe dívá. Zde většinou sen končil a ty jsi se zklamaná probouzela. Ale ne dnes, dnes sen pokračoval. Otočila jsi se a za tebou stála mladá, krásně vyhlížející žena, se zlatými vlasy. Měla na sobě jednoduché zelené šaty, přepásané zlatým pásem. Jednoduchost a krása, tak by se dala charakterizovat. "Vidím tě." Její hlas byl zpěvavý jako zurčení potůčku. Krásné bílé zuby se odhalily v úsměvu, který ti věnovala po své odpovědi. A tato odpověď byla velmi znepokojující. Jaktože ona tě vidí? Ví snad více o tomto daru? S otázkou v očích jsi na ni hleděla. A jakoby v tobě četla, promluvila dále. "Přirozená je tvá zmatenost. Vyhledej mě a prozradím ti více." A poté..zmizela. Jednoduše před chvíli tu byla a nyní jsi koukala opět na stromy, které se tyčily do výšky. S trhnutím jsi se probudila a nechápavě jsi zírala na strop tvého pokoje. "Vyhledej mě" To byla její slova. |
| |
 | soukromá zpráva od Waki Smith pro Ležím v posteli, spím. Zdá se mi sen, zvláštní. Nejdříve je pěkný, příjemný a já mám pocit volnosti. Do té doby, než spadne piáno a někoho zabije. Mojí vinou. S otřesem se probudím. Celý mokrý sedím na posteli, v hlavě mi zní slova od muže, který byl nápadně podobný panu Wing. Co to bylo....já....já tohle přece nedokáži....ne...nebudu to dělat...nebudu se o nic pokoušet....vždyt..já ..já nechci nikoho zabít...co tam dělal Wing...asi...asi se mi zbláznilo podvědomí...asi to už dlouho držím v tajnosti...ale musím..a více, napořád. Nikdo..nikdo se to nesmí dovědět. Klepu se ještě z toho zážitku, z toho pohledu na to tělo. Zadívám se na své ruce, které to ve snu zavinili. "Ale to já přece nedokáži...neumím to, co bylo v tom snu....ne..nestane se to." hovořím potichu, přece jen je noc. Zadívám se na hodiny, kolik je. " Dneska už neusnu.....asi." poznamenám pro sebe a pohladím Machi, kterou jsem svým probuzením probral. Vstanu a zamířím do kuchyně, mám z toho snu mokrý záda a sucho v ústech. Machi mě následuje. Našlapuji tiše, naleji si džus a posadím se v kuchyni na židli. Po pár douškách je mi trochu líp, přesto se bojím jen zkusit něco přitáhnout. Natáhnu ruku, zda si přitáhnu krabici, ale hned s tím přestanu. Zakroutím hlavou. Nesmím....už nikdy....má pravdu, mohl bych někomu ublížit...asi znamení, že s tím mám skončit..ale jak? |
| |
 | soukromá zpráva od Diana Evelina Angella Mana pro Spokojeně popíjím víno a rozhlížím se po hospodě. No, prosím, jak to skvěle vypadá, když je člověk viditelný... Když jsem sem přijela, tak jsem se dost bála, že mě neuvidí a já si zase budu muset vzít sama něco studeného k jídlu a posadit se někam na tak dlouho, dokud si tam nebude chtít někdo sednout... No jo, tohle je mnohem lepší... honí se mi hlavou, zatímco se pohodlně rozvalím na židli a čekám na pečeni, kterou jsem si objednala. "Děkuji." usměji se zářivě na hostinského jen z čiré radosti, že se nedívá skrze mě, když mi přinese večeři. Jím rychle, protože jsem po celodenním trmácení se v sedle unavená a chci si jít lehnout co nejdřív. Když dojím, tak hostinskému zaplatím a vezmu si od něj klíč od svého pokoje. Páni, vypadá to tu lépe, než jsem čekala... zkonstatuji překvapeně, když vstoupím do pokoje a prohlédnu si ho. Poté zamknu dveře a rychle se převleču. Když ležím v posteli, tak zadoufám, že už se mi snad nebude zdát ten samý sen jako minulé noci. A znovu prožívám ten sen... jsem na poli a pozoruji pracující lidi... poté zamířím do lesa a jdu hlouběji a hlouběji, dokud nenarazím na mýtinu... posadím se na trávu a zavřu oči... vychutnávám sluneční paprsky tančící na mém obličeji... náhle ucítím, jak se na mě někdo dívá, a tak se pomalu otočím... ale tentokrát tady sen neskončí... za mnou stojí mladá žena v zelených šatech a se zlatými vlasy... krásná kombinace, prolétne mi myslí... jako jediná v tomto snu se dívá přímo na mě a po chvilce na mě i promluví... S trhnutím se probudím a nechápavě potřesu hlavou. "Ty sny..." zamumlám, ale její slova mi stejně nejdou z mysli. "Vyhledej mě... ale kde jí mám vlastně hledat?" potřesu hlavou a vstanu z postele. "Dobré ráno." kývnu na pozdrav hospodskému, když sejdu do šenku, a posadím se k nejbližšímu volnému stolu. Objednám si snídani, ale myšlenkami jsem stále u záhadné ženy z mého snu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvé vklouznutí do kuchyně nikoho nevyruší, matka i otec klidně spí. Tvůj pokus přitáhnout balení džusu jsi sice ihned ukončil, ale ne dost rychle. I když se samotný obal nepohnul, slyšel jsi cáknutí obsahu. To tekutina se snažila k tobě přiblížit, ale narazila na karton a způsobila tak zvuk šplouchnutí. Nebylo to nijak hlasité, ale ty jsi to dobře slyšel. Cítíš se však už daleko více uklidněný. Možná je na čase opět jít spát, pokud nechceš porušit své předsevzetí, že už nebudeš svou schopnost používat. Do svítání několik hodin ještě zbývá. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Ráno je nádherné, zlaté slunce pomalou vysouší krajinu kolem hostince a začíná rozehřívat nový den. Pod oknem zvučí hlasy již probuzených lidí. I v hostinci je už hlučněji a když sejdeš do šenku, spatříš tam několik lidí, jak si už pochutnává na dobré snídani. Tento pohled i vůně z kuchyně podráždí tvůj žaludek, který nepříjemně zakručí. Po tvém objednání netrvá dlouho, než hostinský přinese snídani. Na keramickém talíři se na tebe směje vaječná omeleta a dva plátky voňavé šunky. V košíku vedle je pár krajíců čerstvého chleba a v poháru se jiskří čistá, studená voda. V klidu můžeš snídat, je vidět, že záchvat neviditelnosti se opět nedostavil a snad prožiješ i zbytek dne klidně. Do hostince právě přijde muž celý v tmavě zeleném, s lukem přes rameno. Jen plášť je tmavě hnědý. Přijde přímo k hostinskému a poručí si také něco k jídlu. Je to nejspíš jeho známý, protože s ním zabředne do důvěrného rozhovoru, který neujde ani tvému uchu, ač chceš a nebo nechceš. "Dnešní lov byl úplně na prd. Zas tam řádila ta zelená fúrije. Všechny pasti vyřadila ze hry a snad i zvěři našeptávala, kudy utéct. Čarodějka jedna! Vím to, že to byla ona, její vlasy zůstaly na keří, to zlato poznám." Hostinský jen smířlivě kýval, nejspíš nemělo cenu lovci něco vymlouvat. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Moc dobře slyším, jak tekutina v krabici šplouchla. Zamračím se na sebe, protože jsem nestihl se ovládnout včas a moje síla působila na džus. To bylo naposledy...poslední šplouchnutí s kterým mizí moje snahy...ne..nemůžu připustit, abych někoho zabil. dopiji, uklidím po sobě a s Machi se vydáme zpátky do pokoje. Vrátím se potichu jako myška, lehnu si na postel a Machi drbu za ouškem. "Půjdeme spát...třeba se nám ted bude zdát něco pěkného." mrknu na ní a Machi mnoukne. Zalezu si pod peřinu, zavřu oči a snažím se usnout. Moc mi to nejde, stále vidím to tělo. Ale už je pozdě a tak se mi po nějaké době převalování a hledání vhodné pozice a lepších myšlenek podaří usnout. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Spánek nakonec přijde, ale s nim opět přichází další sen. Opět stojíš na střeše školy, den byl stejně krásný jako v předchozím snu, jen nyní na střeše není nic jiného, než tvá osoba. Lehounký letní vítr ti cuchá vlasy a pod tebou slyšíš příjemné výskání mladé dívky. Ohlédl jsi se dolů, stála tam obklopená krásnými mladíky. Pošťuchovali se a ty jsi si byl jistý, že to jsou ti z minulého snu. Nyní však bylo vše v klidu. Vyruší tě hluk. Ohlédneš se a spatříš za sebou dva stěhováky, kteří upravují popruhy kolem černého klavíru. Kousek dál se tyčí jeřáb. Všechno jde po másle, jeřáb chytá popruhy, vynese klavír, který se ve slunci blyští a nese ho vzduchem, aby ho umístil na nákladní vozidlo nedaleko juchající skupinky. Slunce tě chvíli oslepuje, takže nemůžeš vidět klavír putující vzduchem, ale když ho zahlédneš znovu, už jen vidíš, jak popruh praská. Tvé tělo a tvá mysl odmítají cokoliv udělat, přesně jak jsi si předsevzal. Klavír s rachotem padá a vše se opakuje. Výkřik, který ti srdce trhá na kousky. Už se ani nenahýbáš, aby jsi viděl, co se děje. Víš to sám, podle zděšený křiků. Znovu pot na tvých zádech, znovu neklidné probuzení a v té hlavě znovu rezonují ta samá slova: "Toto se může stát vždy, když nebudeš svou moc ovládat." A dřív, než si začal rozeznávat temné obrysy svého pokoje, před očima jsi měl obličej pana Winga. Konečně jsi zcela probuzený. Blíží se svítání, z ulice slyšíš zpěv ptáků a občasné přejíždějí aut a hromadné dopravy. Doma je ale zatím ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Usnu a dokonce se mi zdá další sen. Vidím štastnou dívku a jsem rád, protože ted jí ode mě nic nehrozí. Všimnu si stěhováku a znova se ubezpečuji, že takto má být. Pak se stane něco hrozného a já křičím už i ve snu. Proberu se spocený a sám nevím, zda jsem nekřičel i v realu. Chytnu se za hlavu a prsty si držím vlasy. "Co to má být....co...co tohle má být......jak to...já....kdybych ho chytil....ale to...ale já řekl, že už nikdy.....co...proč po mě kdosi něco chce...co chce?" hovořím polohlasně. Odhrnu deku a vstávám. Musím se umýt, protože jsem spocený jako myš. Ve sprše se opřu na chvili o zed. " Proč je tam pořád...on něco ví..ale jak by mohl.....třeba...třeba by mohl vědět něco o snech...třeba to něco znamená, nějaké varování."nemůžu ani zde pustit z hlavy sen. Ke snídani se plahočím bez energie, i Machi se na mě smutně dívá. Podrbu jí za ouškama a pustím se do jídla. Dneska ho po škole navštívím. rozhodnu se v duchu o návštěvě pana Wing. |
| |
| soukromá zpráva od Diana Evelina Angella Mana pro Teprve po zmizení nejhoršího hladu zmírním tempo a začnu se nenápadně rozhlížet po ostatních hostech. Tomu říkám dokonalé ráno. Mám snídani a všichni mě vidí! pomyslím si a pobaveně se zasměji. Naštěstí mě nikdo neslyšel, takže se nemusí zatěžovat pochybnostmi o mém duševním zdraví. Zrovna když útočím na poslední plátek šunky, tak se dveře hostince otevřou a dovnitř vejde muž v tmavě zeleném oblečení s lukem nedbale přehozeným přes rameno. Kromě zápolení s omeletou nemám co dělat, a tak ho se zájmem sleduji. Také si objedná snídani a poté začne mluvit s hostinským. Vypadá to, že to jsou staří známí... napadne mě po vyslechnutí jejich prvních slov. Haha! Mám já to ale skvělou fantazii... zelená fůrie se zlatými vlasy... a to se mi o ní zdálo dřív, než jsem o ní slyšela... hmm... no, pokud si o ní něco málo zjistím, tak se snad nic nestane... honí se mi hlavou po vyslechnutí rozhovoru. A jelikož už jsem dojedla snídani, tak pomalu vstanu a přejdu k lovci a hostinskému. "Dobrý den. Promiňtě, že ruším, ale nechtěně jsem zaslechla váš rozhovor a velmi mě zaujala ta zmínka o čarodějce. Myslela jsem totiž, že v tomhle kraji se neděje nic zajímavého, ale zdá se, že jsem si mýlila. Byl byste tak laskav a poradil mi, ve kterém lese jste se účastnil lovu? Ráda bych se tam podívala." vložím se do jejich rozhovoru a lehce se usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Rodiče u snídaně tvou únavu nějak pominou. Respektive otec spěchá do práce, takže tě sotva pozdraví, a matka si tě sice pozorně pohlédne, ale nic neříká. A ani ty s nimi na téma svých snů nezačínáš hovor. V klidu se dostaneš do školy, která už zurčí různým štebetáním. Je příjemný sluneční den a ty zrovna kráčíš po školní zahradě. Po prvním bloku vyučování máš pauzu a protože je tak hezky, není důvod, proč ji nestrávit venku. A nebo se aspoň rozhlédnout. Zahrada je tvořena z několika částí. Jedna část je v blízkosti jídelny a když je pěkné počasí, tak tam studenti dlabou své obědy. Tak je tomu i dnes, téměř všechna místa jsou obsazená. Další část je za nádvoříčkem, v jehož středu je menší kašna. Tato část je klidnější a odlehlejší, je zde několik listnatých stromů a pod nimi jsou lavičky. Z malého nádvoří s kašnou vedou na opačnou stranu schody, které odkrývají další část zahrady, dlážděný plácek, kde mladší studenti skáčou přes švihadlo a nebo si hrajou s míčem. Tam je snad nejhlučněji. Právě přecházíš kolem kašny, když si všimneš, že na jejím okraji sedí dívka z tvého snu. Jsi si naprosto jistý, že je to ona. Má zlaté vlasy, rozpuštěné asi po ramena, nepřítomný úsměv na rtem a pronikavě modré oči. Celkově je velmi drobná a školní uniforma ji moc nesluší. Není nalíčená jako jiné dívky, ani nehty nemá nalakované, to si všimneš ihned, protože tě upoutá, že v ruce drží jakýsi sešit. Po podrobnějším zkoumání by jsi zjistil, že je na sešitě napsáno něco jako ovskij. První slabiku přečíst nemůžeš. Druhou rukou si dívka hraje s hladinou vody. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Přistoupíš k pultu, kde hostinský v jeho zákrytu cosi čaruje s půllitry, zatímco lovec o něj opřený zatíná ruce, které má na jeho desce položené, v pěst. Už nic nahlas neříká, ale je vidět, že dnešní událost ho pěkně dopálila. Rozhodně to není jeho první zkušenost s "zelenou fúrií", jak dámě z tvého snu říká. Pokud je to ona... Když promluvíš, lovec sebou jen trhne a zamračeně na tebe pohlédne. Všimneš si, že má kaštanové oči, přesně stejné barvy jsou i jeho polodlouhé vlasy a kratší bradka. "Chm, cizinka.." Pronese jen a snad se i chystá odejít, když tu zasáhne hostinský, který je od pohledu smířlivý a dobrosrdečný pán. "Roberte, klid. Dáma se jen zeptala, tak se chovej k mým hostům slušně." Robert cosi zavrčí, nastane chvíli ticho, ale poté už příjemnějším hlasem ti odpovídá, zatímco očima probodává desku pultu. "Stalo se to v lese na východě odtud. Není to daleko, koňmo za půl hodiny. Loktem se opře a dlaň si dá pod bradu a podívá se na tebe zkoumavě a lehce pohrdavě: "Jsem ale zvědavý, co tam chcete hledat. Ona nepřijde na zavolání." |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Doma vše proběhne v klidu, respektivě nikdo se na mě na nic neptá a já jsem rád. Matce bych to sice rád řekl, ale vím, že nemůžu. Ve škole je otrava a leze to tak pomalu. Ale jsem rád, že mě nezkoušejí, protože ted bych jim toho asi moc neřekl. Mé myšlenky se upínají na budoucnost a jak vůbec mám začít hovořit s panem Wing. Konečně nastane pauza a já vyjdu ven. Moc hlad nemám a tak se rozhodnu se spíš projít a utřídit si myšlenky. Jsem rád, že můžu jít dozadu. Jen co tam vkročím, můj pohled připoutá dívka z mého snu. Zastavím se a mé tělo polije horko. Ona existuje...žije....a je v pořádku..ale jak dlouho....já..já jí viděl dvakrát umřít....dvakrát.....proč to nemůže být jen fantazie? při představě, že by se třeba jen jeden z mých snů splnil, se oklepu. Pozorněji se zadívám na to, co čte, ale bohužel to nerozluštím. Měl bych s ní hovořit...aspon zjistit její jméno...třeba ....ale jak..no...bude to menší příprava na pana Wing. a přistoupím k dívce. " Ehm......ahoj....víš...asi to bude znít trapně, ale ...na dnešek se mi o tobě zdálo." řeknu a čekám facku a nebo smích, jak jí příjdu směšný. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka si zprvu nevšimne, že se na ni díváš, ale dál pokračuje v čeření hladiny svými štíhlými prsty. Když ji oslovíš překvapeně zvedne hlavu a ty můžeš konstatovat, že má celkem líbeznou tvář. Nyní ji totiž konečně vidíš se všemi detaily. Drobný nosík nijak nevyčnívá, naopak u modrých očí téměř zaniká. Rty jsou spíš úzké, ale zajímavě tvarované. Chvíli na tebe nehnutě zírá, protože tvá věta ji opravdu překvapila. Pak sklopí pohled a vzápětí opět zdvihne hlavu. Je opravdu překvapená. "Zdálo? O mně?" Udiveně se zeptá. Její hlas je velmi jemný a melodický, téměř jakoby zpívala. Sklopí oči a opatrně pokračuje: "Mám se ptát, o čem konkrétně se ti zdálo?" |
| |
 | soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Už je to týden, zatím jsem proběhl pár vesniček, ptal jsem se po nějakém klanu co má ve znaku překřížené samurajské meče. Nikdo nic nevěděl. Dnes ráno jsem konečně dorazil do většího města. Přes sebe mám plášť a kápi aby mě nikdo nepoznal. Vejdu do prvního hostince, nevypadá moc slušně, to je to co hledám. Přijdu k hostinskýmu Uhm, mno, dejte mi to co se tu nejvíc pije...tam dozadu... sednu si do rohu lokálu. Je to těžší než jsem čekal, nemám žádné peníze, nemám jak se dostat k informacím...jedině dát se k nájemným vrahům ale, ale jak...tak ke zlodějům? To by šlo ale, ale těch je tu hodně... Obličej si vložím do rukou. Jsem bezradný, neschopný...a nedá se tu dýchat naštvaně stáhnu kápi a stáhnu i kuklu, jde mi vidět do obličeje. Kuklu strčím do kabely u pasu. Na hlavě mi začínají růst vlasy, musím si je pak břitvou oholit, jinak se pod kápí potím. Když mi hostinský přinese nějaké pití, nahnu se k němu Na koho se mám otočit když chci získat "špinavou" práci? zašeptám mu hrozivě do ucha |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Takto po ránu je v podobném zařízení klid. Na stolech pospávají místní děvky, některé z nich se snaží pro pohýřené noci cosi vytvořit ze svých vlasů, které jsou slepené bůhví čím, raději o tom nepřemýšlet. Jinak je prázdno, rolníci museli jít pracovat a boháči vyspávají. Hostinský po tvé otázce překvapeně zamrká. Chvíli otálí s odpovědí, ale pak s ustrašeným hlasem potichu ti podává informace: "Věděl bych o jedné možnosti. Zkuste bohatého překupníka Takumu. Jeho dům najdete poblíž náměstí. Je to nádherný dům a je na něm vyobrazena zlatá myš. To nemůžete minout. Řekněte, že víte jak zbavit milost od starostí. Nepopleťte to a oni vás pustí, jinak... A hostinský si dlaní přejede po hrdle, což znamená jediné. Poté opět zmizí a nechá tě vlastním myšlenkám. Na stole ti nechal objednaný nápoj. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Hostinec Na hostinského vybalím otázku, ten odpoví, za to ho obdaruju obrovským úsměvem od ucha k uchu, hostinský se divně zamračí a odchází od stolu. Kopnu do sebe pití, které ani neznám, nasadím si kuklu, na stole nechám nějaké peníze na víc a vyběhnu z hostince Doufám že to vyjde... zarazím se Jak sakra bylo to heslo? začnu pátrat v paměti Vím, jak zbavit starost od....od.... začnu dupat do země, lidi kolem se na mě koukají jak na blázna, někdo se mě i bojí, samurajové se na mě začínají zaměřovat VÍM JAK ZBAVIT MILOST OD STAROSTÍ! vykřiknu radostně ve své hlavě rozeběhnu se dál. Dům najdu, opravdu se nedá minout. Před hlavu přetáhnu kápi, odkašlu si, nasadím hluboký, drsný, bezcitný tón. Pomalý tichým krokem přejdu ke dveřím, zabouchám, chvíly počkám. Vím jak zbavit milost od starostí... řeknu a čekám co se stane, ruku připravenou vystřelit k samurajskému meči pod pláštěm. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dům opravdu patří k těm honosnějším. Nad dveřmi, což jsou vlastně velká a pokovaná vrata, je vyobraze zlatá myš. Po tvém zabušení a vysloveném heslu nastane ticho, pak máš dojem, že slyšíš mumlání a následně se s jemným skřípáním vrata otevírají. Vejdeš-li, zprvu nikoho neuvidíš. Jakmile však projdeš průjezdem, otevře se před tebou kamenné nádvoří ve tvaru čtverce, obehnané budovou, která do nádvoří směřuje své podloubí. Na první pohled je vidět, že majitel není chudý - všechno je z poctivého kamene, okna jsou vyskládaná barevnými sklíčky a tvoří zajímavé mozaikové obrázky. Uprostřed nádvoří je pak studna. Zde už také spatříš další lidi - různí čeledíni a děvečky pobíhají sem a tam a u studny sedí párek ozbrojenců. Jakmile tě spatří, vstanou a namíří si to k tobě, ruce připravené sáhnout po meči. "Ty se odvažuješ zbavit milost od starostí?" Zeptá se tě jeden z nich hrubým hlasem. Je chráněn zbrojí vytvořenou z drobných kovových plátků a má dlouhé černé vousy. Jeho doprovod, stejně vyzbrojený, je bez vousů. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Jsem v kápi, vypadám drsně, aspoň do teď. Jdu pomalým krokem, zrychlím abych přidal na důrazu. O prah do nádvoří ale zakopnu a slítnu na kolena. Sakra! To my moc na důležitosti nepřidá naštvu se na sebe, hbitě ale vyskočím, za chvílu si to ke mě štrádujou dva ozbrojenci, položí otázku. Stejně tvrdým hlasem jako na začátku odpovím. A i o mnohem víc, bude-li třeba mám ze sebe radost, že mě napadla tahle věta. Jo jo, žasněte, velký gepard přichází! kdyby mi přes kápi viděli do obličeje, viděli by úsměv na mé tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Dívá se na mě a já si příjdu jak maximální blázen. Tak a ted mě pošle někam. Možná je to i dobře...je vážně pěkná....ne...nesmí se jí to přihodit, kdybych jen věděl, zda je to znamení a nebo se to má stát.Sklopí hlavu a tak couvnu o krok. Už se nadechuji, že se omluvím a půjdu dál, když se na mě opět podívá. Zrudnu a uhnu pohledem. Jak se znova zeptá, jen přikývnu na souhlas. Podívám se, zda se po mě ožene slovy, ale místo toho taky sklopí oči. Její následná slova mě vykolejí, nečekal jsem, že by se o to zajímala. Tak....a co ted..říct jí to....to..to ne. "No můžeš......ale...jako...nebylo to..nic...to....uchylného...nebo tak....jen....jen jsem ti chtěl říct, aby sis dávala na sebe pozor." hovořím tiše, nerad bych jí vystrašil. Ale mám dojem, že to právě dělám. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Při tvém pádu se na sebe ozbrojenci překvapeně podívají, ale snaží se zachovat vážnou tvář. I když jim to trochu činí potíže. Když však proneseš svůj dodatek, ten vousatý se zamračí. "Chtěl si tím snad něco říci o naší milosti?" Ve tváři vidíš rozzuřenost a ruka už tahem odhaluje část čepele jeho meče. Jeho společník položí na svou dlaň na jeho ruku, nejspíš netouží po žádném rozbroji. A ani k ničemu takovému nedojde, protože se zhůry ozve hlas. Ne, nejsou to nebesa, jen druhé patro budovy, odkud na vás promluví žena. Její hlas je jasný a i zdálky je ti žřejmé, že určitě patří k nejkrásnějším ženám z okolí. Na sobě má drahé kimono, ale dlouhé černé vlasy má rozpuštěné. Je nenalíčená, zřejmě jste ji vyrušili při ranní hygieně. "Nechtě ho. Vysvětlí mi to sám. Přiveďte ho do salonku." Poté žena zajde zpět do domu. Vousatý ozbrojenec opět skryje svůj meč, ale stále rozzuřeně k tobě promluví: "Tak poď, slyšel si milost." A rukou tě pobídne, aby si ho následoval. Váš průvod bude uzavírat jeho společník. Zajdete do domu a ocitnete se v dlouhé chodbě, z které vede mnoho dveří, ale také schody. Po těch se vydáte vy. Hned v prvním patře pokračujete chodbou, na jejímž konci odhrne ozbrojenec žlutý závěs a rukou tě pobídne, aby jsi vešel: "Tady počkej a žádný hlouposti." On sám se svým společníkem zůstane před vchodem. Když vejdeš, málem se rozkašleš, protože vzduch je plný těžké vůně. Po stěnách jsou barevné tapiserie a okna jsou zahalena průsvitnými zelenooranžovými závěsy. Na zemi jsou různé polštářky, z nichž jeden je na vyvýšeném podstavci. Kolem dokola je několik rostlin v květináčích. S podivem, že v takovém vzduchu přežívají. Uprostřed se nachází malý stolek, který má na své desce také znak zlaté myši. Jinak je místnost prázdná. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Jakmile se ke mě přibližují, ruka mi směřuje k zádům do baťůžku u pasu kde mám hvězdice a kudly. V tom někdo zavolá, cuknu hlavou nahoru. Tady to bude ještě zajímavé pomyslím si a spustím ruku zpět podél těla. Nechám se odvést nahoru. Jdu domem a žasnu nad výzdobou. Je opravdu...luxusní. Prohlížím si všechny dveře a chodby. Cestou mi vrtají ty problémy. Snad jsem něco neřekl něco špatně, vypadali jako bych chtěl okrást jejich milost... Na poznámku "žádný hlouposti" jen zvednu ruce. Když sedím a čekám, pobrukuju si nějakou melodii. Pozvou mě dovnitř. Hned při vstupu mě udeří ten zápach. Nebo vůně? Okamžitě si strhnu kuklu abych jí neměl přes pusu. Fuj, co to je? zavrávorám. Když si na to zvyknu, všimnu si že nikde nikdo není, zavolám. Haló? odmlčím se a začnu se vše pečlivě prohlížet Je tu někdo? dodám ještě nahlas |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka tě pozorně poslouchá a jemně se usměje, když přiznáš, že se nejedná o nic úchylného. S vážnou tváří však vyslechne tvoje varování. Poté chvíli mlčí, zamyšleně hledí na hladinu. Najednou se postaví, zjistíš, že není moc vysoká. Její ruka odkryje celý název knihy a nebo spíše sešitu, který má. Stojí tam Čajkovskij. "Dobrá, budu si dávat pozor." Zdá se, že chce odejít, ale pak jí to nedá a vysloví otázku: "A na co přesně?" Ne, nevtipkuje, věří ti naprosto vše. Zajímavé. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Vypadá to, že mě dívka naslouchá pozorně a nebere mé varování na lehkou váhu. Jsem vnitřně rád, i když bych jí smích a nebo nevěřícnost rozhodně nevyčítal. Přízná, že si bude dávat pozor a já si přečtu, co to má za sešit. Čajkovskij.......to....to přece normálně holky nečtou? a pomalu se rozejdu na opačnou stranu, když mě vyruší její hlas. Otočím se a zrudnu. Dávej si pozor na klavír.....kravina...na těžké věci....poklepe si na čelo....proč já vůl vůbec začal. povzdychnu a podívám se na ní. Má tvář je vážná, v očích starost a hrůza z toho, co se mi zdálo. " No.....vypadalo to jako..nehoda...tak asi....všeobecně....na auta, na stěhováky, na ...na...no na věci, co nejsou stabilní." hovořím tiše a studem bych se propadl někam metr pod zem. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Na tvé volání zprvu nikdo neodpověděl, ale poté si uslyšel za svými zády lehké zašustění. Otočíš-li se zpátky k vchodu, spatříš tam stát onu ženu, která na tebe promluvila i na nádvoří. Její krása se na blízko jen potvrdila. Má jemné rysy v obličeji, ale její oči hledí nesmlouvavě. Způsobně oblečená v kimonu působí, jakoby se narodila jen proto, aby ho nosila. Neposedně rozpuštěné vlasy má nyní pečlivě svazané v drdůlku, který drží pohromadě dvě hůlky. Ozbrojená na první pohled není a očividně se s tebou v místnosti nebojí, protože nikdo jiný tu není. Jen za závěsem nejspíš čekají ti dva ozbrojenci, co tě sem přivedli. Žena na tebe zprvu ani nepohlédne, jen se přesune k vyvýšenému polšťářku a posadí se. Poté na tebe konečně pohlédne a bedlivě si tě prohlíží. Téměř jakoby tě svým pohledem rentgenovala. Konečně opět promluví: "Napijete se se mnou čaje?" Zdvořilostní fráze? Kdo ví. S pohledem upřeným na tebe čeká na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se lehce usmívá, když z tebe pomalu a kostrbatě leze odpověď. Přešlápne z nohy na nohu a s nepřestávajícím úsměvem ti shovívavě odpoví: "Máš štěstí, pohybuji se kolem velmi stabilních věcí. Například můj klavír je opravdu pořádně těžký." Z budovy se k vám donese hlas zvonku. Pauza skončila a je na čase jít na další blok vyučování, po němž už tě čeká vysvobození v podobě konce školy pro dnešek. Dívka, jakmile zvuk zaslechne, ti jen zamává a zamíří do budovy, takže už jí nestihneš nic říct. |
| |
| soukromá zpráva od Diana Evelina Angella Mana pro Po mé otázce se nejdříve zdá, že lovec bez odpovědi odejde, ale když se do toho vloží hostinský, tak mi po chvíli odpoví. "Výborně, moc děkuji." usměji se po jeho prvních slovech. "Kdo ví..." pokrčím rameny a zamrkám. "Možná, když budu volat hodně hlasitě..." zasměji se a otočím se na hostinského. "Kolik jsem dlužna?" zeptám se ho s úsměvem. Po jeho odpovědi mu zaplatím a přidám velké spropitné, což dělám poslední dobou často, neboť mám radost, když mě lidé vidí. "A přiveďte mi prosím před hostinec mého koně." požádám hostinského a vyběhnu po schodech do svého pokoje, kde si v rychlosti sbalím své věci. Poté sejdu zpět dolů, kývnu hostinskému na pozdrav a vyjdu ven ze dveří, kde na mě už čeká můj kůň. Vyhoupnu se do sedla a podle pokynů lovce vyrazím směrem na východ. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Jak to se ze sebe dostanu, zadívám se na ní. Ovšem její slova mě nevědomky přimrazí a já zblednu. Klavír...můj klavír....to myslí.....to byl ve snu její klavír. ani neslyším zvonek. Dívka mi zamává a uteče do školy. " Počkej....právě...." volám za ní, ale pozdě. " Jsem viděl...." dodám už tiše a rozejdu se do školy. Nejradši bych šel za školu a šel rovnou za panem Wing, ale nemůžu. A tak zasednu do lavice, pozdě, ale přece. Myšlenkama mimo, stále u té dívky, která se se mnou i přes bláznovství bavila a snad mi i věřila. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Nikdo neodpovídá, zdá se mi to podezřelé. Rukou nahmatám za pláštěm hvězdici a otočím se k východu. Cuknu sebou, stojí tam ona "milost". Vypadá to že si mě snad ani nevšimla, v ruce dřímám hvězdici a s kápí na hlavě ji pozoruji. Na dotaz zda si sednu nic neříkajíc přikývnu a usadím se. Jednu ruku za zády, nenápadně na hvězdici. Wow, je pěkná...je moc pěkná...ale ten parfém... přijmu čaj a odvážím se mluvit. Snad jsem něco neřekl špatně? spíše se zeptám. Snad se teď neprojevím jako slaboch pomyslím si nad zpětným rozkladem položen otázky. Ruku na hvězdici ještě více stisknu, zareje se mi do kůže a nechybí moc k toku krve. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Lovec se jen ušklíbne, když mu vesele odvětíš, poté se odlepí od pultu, mávne na hostinského a odchází ven. Hostinský ti řekne požadovanou částku a když mu dáš tučné spropitné, odvděčí se ti zářivým úsměvem a úslužným poklonkováním. "Jistě, madam, váš kůň bude připraven." Své slovo dodržel, protože když vyjdeš před hostinec, čeká tam už chlapec s tvým koněm, jehož srst jen září v dopoledním slunci. Můžeš vyrazit na cestu. Vydáš se směrem, který ti lovec porazil. Nejprve se propleteš nízkými domky a potom vyjedeš vstříc přírodě. Hliněná cesta před tebou se nese lehce do kopce, na jehož vrcholku vidíš okraj lesa. Kousek cesty před sebou máš, mezi poli to však bude utíkat rychle. Vjedeš mezi první políčka a spatříš, jak tam pracují vesničané. Některé děti zvednou zrak a překvapeně si špitají. Cesta tě zavede blíže, ale všimneš si, že nesledují vůbec tebe, ale cosi u země. Zaslechneš i zvídavou otázku jednoho kluka směřovanou k jeho matce: "Mami, mami, podívej, jak se ten prach na cestě víří, jak to? Vždyť nikdo nejede." Matka si otře hřbetem ruky zpocené čelo a ohlédne se, jinak by od svého dorážejícího synka neměla pokoj. "Chlapče, to je vítr si asi hraje s prachem. Někdy se to stává." A nechá syna jeho myšlenkám, aby se mohla věnovat své práci. Její synek společně s kluky nevěřícně zírají na obláčky prachu, který se zvedá od kopyt tvého koně. Tebe nejspíš opět nevidí. Je to podobné jako v tom snu. Tam si ale zkoušela svoji neviditelnost více. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka tě opravdu už nevnímala, jen si viděl, jak mizí v budově. I ty jsi se nakonec vypravil do třídy a učitelka si tě hezky podala za tvůj pozdní příchod. Co ale na tom, hlavu si měl plnou jiným myšlenek. Několikrát tě za vyučování museli spolužáci pošťouchnout, aby si odpověděl, učitelé tě neustále napomínali. Ty si ale stále nevnímal. Myslel si na tu dívku. Zazvonilo, ale to šlo zcela mimo tebe. Stále si seděl ve třídě, přestože se pomalu vylidňovala. Až si ucítil další šťouchanec do své paže, za tento den rozhodně ne první. "Hej, je konec? Ty tu dnes chceš strávit celý den? Co je s tebou?" Je to Miky, jeden z tvých spolužáků. Jeho světlé vlasy tvoří kolem kulatého obličeje paprsky a on vypadá jako sluníčko. A je opravdu tak šťastný. Vždyť venku je nádherný den. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Žena si tě prohlíží a když projevíš zájem o čaj, s úsměvem luskne prsty a netrvá to dlouho, kdy uslyšíš suštivé kroky. Vejde malá dívenka v kimonu, které jí spíš překáží. Přesto však donese podnos s konvicí a dvěma kalíšky bez úrazku až ke stolku. Rozestaví nádobí, jeden šálek tobě, druhý milosti. Do obou naleje průhlednou tekutinou, která však má zelený nádech. Konečně nějaká příjemná a lehká vůně. Konvička skončí mezi šálky a dívenka s úklonou odcupitá pryč. Neznámá žena z tebe nespouští pohled, zatímco pomalu upije ze svého šálku. Když vyslovíš svoji otázku, trochu překvapeně zdvihne obočí. Poté se ozve její zvonivý smích. "Ovšem, vše je v pořádku. Jen si u mě udělejte pohodlí." Na tváři se jí objeví lišácký úsměv a po straně na tebe pohlédne: "Tak vy byste mi pomohl? Věřte, bohatě se vám odměním." Znovu upije ze svého šálku a čeká, jestli k tomu něco sám řekneš. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Přinesou nám šálky, podívám se na tekutinu, jo, vypadá jako čaj. Pohlédnu na její milost, napije se. Má ze stejné konvice, v tom snad jed nebude pomyslím si, pořád se ale bojím, jestli jsem měl hostinského poslechnout, co když jsem řekl něco špatně? Nakonec mě ale uklidní, když mi nabídne práci i odměnu. Jde vidět jak jsem si oddychnul, spadl mi kámen ze srdce. Hvězdici vrátím zpět na své místo a napiju se z šálku. Ano, nabízím svou pomoc... odpovím tajemě a položím šálek, pohlédnu milosti do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Žena se na tebe přívětivě usměje, očividně je spokojena s tvou odpovědí. Odloží šálek, složí ruce do klína a ujme se slova, zatímco svůj pohled upírá jen na tebe. "Jsem v tomto kraji vážená obchodnice a můj obchod je postaven na mé čestné pověsti. Poslední dobou mám ale problémy s pomluvami." Na tváři se jí objeví starostlivý výraz a se sklopenými zraky pokračuje dál. "Jde o jistou čarodějnici, aspoň to mi o ní moji lidé řekli. Dává lidem falešné informace o mé počestnosti a oni ji to pod jejím magickým vlivem věří. Podařilo se mi ji k mému dobru, ale i k dobru celého města vyhnat. Ale i z nedalekého lesíka, kde žije, mi škodí. Její moc je nejspíš veliká." Opět na tebe pohlédne a úpěnlivě dodá: "Prosím, pomož mi. Nechápu, co jsem jí provedla." |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Jen co vstoupím do třídy, podá si mě učitelka. Stejně jí nevnímám a tak jí vše odkývu a posadím se na místo. Během hodin nevnímám a zatím pěsti v lavici, jak se musím ovládat, abych neřval bezmocí. Takhle to nejde....přece....ona má klavír....to byla budoucnost....sakra....to není třetí možnost....třeba že by se to vůbec nestalo....proč mám ...pocit, že pokud ona zemře, je to moje vina.....já....vrah. prsty zajedou do vlasů, jak pevně stiskávám víčka a můj vnitřní boj je znát čím dál víc na mé tváři. Štouchání mě donutí se jen podívat, něco odpovědět, ale spíš uplně mimo a zase se propadnout do snu. Zazvoní na konec, ale mě to je jedno. Ani zvonek neslyším. To ne....já musím přijít....nechci být vrah...nechci jí vidět mrtvou....vždyt ona je fajn. Další štouchnutí, ani se nepodívám. " Hm..nevím." a pak se zarazím. Zvednu pohled a zadívám se na Mikyho. " No.....jo....vždyt už jdu......jen...blbý sny." odbudu ho, což u mě není normální. Uvědomím si to a pomalu se zvedám. " Promin Miky...nejsem dneska ve své kůži....já....běž klidně už...já ...musím se dneska ještě někde stavit." pošlu ho domů, aby na mě nečekal a vyhrabu se z lavice. Na záda hodím bagl, učebnice schovám do skřínky a vydám se pomalu ze školy. Směrem za panem Wing. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Miky jen pokrčí rameny a odchází ze třídy, aby tě nechal tvým myšlenkám. Ty můžeš nerušeně opustit školu též. Venku je opravdu nádherně, slunce svítí, ptáci štebetají, prostě nádhera. Jindy by jsi si to užíval, ale dnes je to trochu mimo tebe. Pokud jsi pozorný, stačíš zahlédnout onu dívku, se kterou jsi se dnes bavil a o které se ti zdálo. Nastupuje do jednoho ze školních autobusů, který míří do jižní části města. Už ji nestačíš zastavit, je poslední, za ní se dveře vozidla zavírají a autobus se rozjíždí. Tobě nezbývá nic jiného, než se tedy vydat za panem Wing. Je to jen pár ulic od školy, takže můžeš jít pěšky. Cesta proběhne klidně, obvyklý ruch ulic tě nechává lhostejným. Pak vstoupíš do japonské čtvrti. Nic moc se nemění, jen kolem tebe se míhá více lidí asijského vzevření. Zahneš za roh a před tebou se vyloupne čajovnická zahrádka. Tvoří ji pár ratanových stolů a židlí. Většina z nich je obsazená, sedí tu lidé různých věků a pod příjemnými slunečníky si vychutnávají čaj a jiné pochutiny. Ano, čaj se dá pít i za tepla. Všimneš si, že mezi stolky kmitá snědý, drobný pán, jehož šedivé vousy jsou přesně jako vousy samurajů z knížky japonských pohádek - stejně dlouhé a útlé. To je pan Wing. Jeho vlasy jsou krátce střižené a na sobě má lehkou modrou halenu a povlávající šedé kalhoty. Na rtech úsměv, to je pro něj typické, je vždy dobře naladěn. Zatím si tě nevšimnul, jen kmitá mezi stolky a ani tak nejde o objednávky jako o prohození pár slovíček s hosty. Ve zdejší čtvrti je známý, lidé k němu chodí na poradu a nebo pro obveselení. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Uklidním se už úplně, když vidím že je spokojená. Napodobuji její sed a ruce složím do klína. Pořád ale nervózně třu prstama o sebe. Ujme se slova, mluví o čarodejnici. Čarodejnice? A to opravdu? Má nějakou moc, nebo je to jen pověra? s tím jsem nepočítal, čekal jsem že dpstanu za úkol zabít nějakého konkurenta ve spánku, a ne čarodejnici. Začnu být znovu řádně nervózní...a ten puch tady...a to vedro. Pod věcmi co mám na sobě se začínám slušně potit. Asi brzo shodím svou masku... napadně mě a vybavím si báje o největších ninjích světa. Jak byli obávaní když šli ve svém oblečení po ulici - každý věděl kdo to je a čeho je schopen. A co já? Potím se tu, aby náhodou nezjistili kdo jsem... Dojdeme k úkolu. Uhm, a...Jakým způsobem chcete pomoci? při těchto slovech rukou sáhnu do rukávu té druhé, ze kterého něco vytáhnu. Blýskne se ve slunečních paprscích, milost může vidět hvězdici. Je to jasný znak toho, že se ptám, jestli jí přímo zabít nebo jenom jinak "umlčet". |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Venku je vážně krásně, přesto mě tu krásu něco kazí. Nevnímám moc okolí a tak si ani nevšimnu dívky, co nastupuje do autobusu. Stále přemýšlím nad snem a paradoxně nad ní. Ale to, že je kousek ode mě ve skutečnosti, to nezaregistruji. Vydám se za panem Wing. Jdu pěšky, potřebuji si provětrat hlavu a nehledě na to, že to stejně není daleko. Přejdu do japonské části a usmívám se lidi, kteří mě tu znají i na holky, co se mi líbí. Na typy kluků, co se mi líbí, se ovšem neodvážím podívat déle než pár vteřinm natož se usmát. Dojdu do čajovny, je tu dost lidí a je tu i pan Wing. Sice tu běhá okolo, ale vím, že stačí se zdržet, posedět a on příjde. Navštíví snad každého hosta. Snad pocítí, že s ním dneska potřebuji mluvit. Najdu si volný stůl a i když jsem jen sám. Objednám si čaj, a pozoruji okolí. Nejvíce však pana Wing, snad se mu očima snažím říct své pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Její milost si dobře všimne hvězdice, kterou svíráš v ruce. Poté ti pohlédne opět do očí, upije trochu čaje. Její mlčení přidává na dramatičnosti situace. Ženě se podivne zalesknou oči, když ti odpovídá: "Víte, myslím, že její moc je trochu...jak bych to řekla...přebujelá lidskými žvásty. Ovšem lidmi umí manipulovat velmi dobře, na to však ani nemusíte mít žádnou moc, stačí mít nadání." Na chvíli se odmlčí a pak dodá: "Rozumíte mi, že?" Znovu upije čaje a poté se opět ujme slova: "Její pomlouvačné řeči by bylo dobré odstranit ze světa na dobro." Přičemž spojení "na dobro" milost výrazně zdůrazní. Je jasné, že žádá smrt. Žena se na tebe zadívá, čeká jasnou odpověď, zda přijímáš práci a nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Nějaká mladá japonská díva vyslechne tvoji objednávku a po chvíli ti přinese čaj, který jsi si objednal. Pomalu upíjíš a ohlížíš se po panu Wingovi. Ten ti zatím nevěnoval ani jeden pohled, ale už přichází ke třetímu stolku od doby, co tu sedíš. Poté se konečně pan Wing napřímí a pohlédne na tebe. Jeho úsměv se rozšíří a usedne naproti tobě. "Waki, rád tě vidím. Jak se ti daří? Vypadáš ustaraně." Jeho hlas je příjemná jen na poslech. Ten člověk je prostě pln optimismu a dokáže ho vlít do žil i druhým lidem. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Kdyby mi milost viděla do obličeje, neviděla by žádný zběisilý výraz vraha. Nejsem potěšený, že se uchyluji k tomuto východisku. Přece nejsem vrah? Ale vím co se patří. Mise je mise.... uklidním se a zhluboka vydechnu. Můj zásek skončí, a já malinko zvednu hlavu k její milosti a kývnu na souhlas. Jistě pochopíte, když se zeptám, co z toho budu mít já zeptám se opatrně. Jen aby si nemyslela že budu vraždit pro nic za nic... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Klidně se touláš snovými krajinami a vrací se ti ta chvíle z dětství, ta nejdůležitějí chvíle, která dala tvůj život zpět tam, kam patří. Ano, zdá se ti o tom, jak jsi zamáčkla chrobáka a potom jsi ho svou myslí opět probudila k životu. Nyní máš před sebou snad tisíc takových chrobáků. Všechny hravě zamáčkneš a poté všechny najednou dokážeš oživit. Jsi nadšená svými schopnostmi, tvoji učitelé budou mít jistě radost. V návalu nadšení si neuvědomíš, že to, co nyní držíš mezi prsty, není další chrobák, ale jakási tvoje miniatura. I tu zamáčkneš a v tu chvíli ji pouštíš k zemi, protože všude po svém těle cítíš obrovskou bolest. Jakoby se kosti v tobě lámaly, vše praskalo a drtilo se. Jen němě otvíráš ústa a hroutíš se. Tvá smrt je předem jasná. Jsi mrtvá. Sleduješ své tělo a snažíš se ve své mysli vzbudit sama sebe. Vždyť to musíš dokázat, ty jsi ta mocná "nekromancerka". Ne...nejde to. Jen bezmocně můžeš sledovat, jak tvé rozdrcené tělo leží na zemi a tvoji chrobáci tě začínají pomalu požírat. Vzbudíš se hrůzou. Ne, toto není opravdu tvůj sen, jak by jsi chtěla skončit. Právě nadchází nový den a opět koloběh činností, tak běžných, ale pro tvůj další postup tak důležitých. Jen kdyby se poslední dny neopakoval stále ten sen. (mimo: ve svém první příspěvku popiš nějak svůj obvyklý den, abych trochu věděla :o), důležité: napiš mi ho šeptem!) |
| |
 | soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Ze sna se probudím s hysterickým výkřikem. Chvíli těkám očima po místnosti okolo... Nemůžu umřít! nemůžu! Já musím vyhrát tuto válku! Já musím... Po chvilince se uklidním. Je to v pořádku... sleduji sterilně bílé stěny své ubikace a pomalu upokojuji svou mysl. Je to v pořádku... Okno, zasazené v jedné stěně, několik knih, polička s jehlicemi do vlasů, skříň se šatstvem, dveře vedoucí do koupelny... Už je to v pořádku... ano. Vypnu spodní vyhřívání postele (díky tomuhle úžasnému zlepšováku se nemusím obtěžovat s peřinou) a začnu si oblékat své bílé šaty. Dlouhé blond vlasy si vyčešu do drdolu a zpevním účes několika ostrými jehlicemi. V koupelně si umyju obličej a zajdu si na hajzlík (nemůžu se dočkat, až mi biologickou mutací změní i způsob trávení a já tento úkon budu provozovat tak jednou měsíčně) Vůbec už se celkově své přeměny nemohu dočkat. Bude to dokonalé - KONEČNĚ budu povýšená nad obyčejný lidský dobytek. Ne teď, jak jsem teď - pouze psychicky a postavením - ale tak, jako jsou ostatní dospělí psykeři - bude ze mě "nadčlověk". Usmívám se při tomto pomyšlení. Stačí tak, tak málo! Už jen několik krátkých týdnů a bude po všem! Konečně půjdu do války! Ukážu Nájezdníkům, kdo je tady vražedná zbraň, já......... chci být ještě mocnější, než jsem. Samozřejmě že ano - i přes své naduté sny si docela dobře uvědomuji, že to bude chctít ještě dost práce, abych byla opravdová vražedná zbraň, velitelka svého stáda dobytka. Zahihňám se. Lidé si myslí, že nám na nich záleží.... Není tohle ironické? Císařovna je potřebuje jen proto, aby nám byli živými štíty. Tomu já věřím. Oni jsou jakožto jedinci postradatelní. Já ne. vyjdu ven a chvíli se procházím mezi zahradami. Ne, že by se jednalo o zahrady, jako je lidé vnímali několik set let před tím - ale nějaká zeleň zde je - i když je spíše doplňkem k plastekretovým budovám. Okolo spěchají za svou prací již přerození, dospělí psykeři. Při chůzi jemně vrní, to pracují jejich robotické svalové posilovače. Opětně se nechám unášet tím, že zanedlouho i já budu jedna z nich. Dospělí si mě zatím v převážné většině moc nevšímají. někteří se na mě zvídavě podívají - nejspíše slyšeli o mém nadání od mých učitelů. Vím, že něco takového tady ještě nebylo - přivést k životu mrtvé... to je absolutně jedinečná věc. Dost ale už té vnitřní sebechvály. Po chvíli mě mine jeden z těch, které znám. Říká se mu Arek, číslo si zrovna nevzpomenu. S jemným vrněním posilovačů se zastaví, svítící nanoboti v jeho vlasech zablikají. "Zeo!" Usměšje se na mě. Jistě, jistě - já vím, že se Arekovi líbím. On mi také - už proto, že je svým způsobem velice mocný, vysoko postavený a vlivný. Nasadím sladký, příjemný úsměv. Dobré ráno, Areku. "Kampak?" Na snídani... a pak na soukromé lekce s Reyou. Odpovím s nemenším úsměvem. Zálibně si jej prohlížím. Hlavně tedy drobné svítící roboty v jeho vlasech. Takové dostane každý, jakožto nově přijatý mezi dospělce - jejich počet se zvyšuje s lepším postavením mezi psykery. Arek jich má dost. Zajdu si na snídani, pojím trošku stranou od ostatních - nikdy jsem nebysla sociální tvor - narozdíl od bratra,m který opodál hlučně žere a srší vtípky. Zhnuseně se na něj podívám, na což mi odpoví úšklebkem a zvdiženým palcem. Kain je IDIOT Po jídle si zajdu za jedou ze svých učitelek, Reyou, naší specialistkou přes techniku. naše lekce jsou spíš na bázi diskuze "co bys mohla Zeo, kdyby..." chvíli s ní diskutuji o tom, co přes noc o mých schopnostech vytáhla ze simulací - není to vůbec špatné - poté mě na jednu simulaci napojí a já si vyzkouším virtuální boj na bojišti. Reya není moc spokojená, protože proti nájezdu létajicích strojů nepřátel mi samozřejmě (opět) vychcípají všichni vojáci. Několik se mi jich podaří "zvednout" a poslat do boje zpátky - ale podle Reyiných statistik to není nic moc. Vyzkoušíme tento postup ještě párkrát, načež se celá unavená odeberu do laboratoří, kde si sednu opodál a sleduju práci psykerů - laborantů. Zrovna se snaží vyvinout nějaký typ bojového zvířete, nebo co - moc tomu nerozumím, ale přísahám si, že až budu mít čas, trošku teorii jejich práce prostuduji. Chtěla bych mít všeobecný přehled odevšad... |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Dostanu svojí objednávku a trpělivě čekám, a upíjím čaj. Pan Wing se na mě podívá a příjde. Posadí se naproti mě a hned mi řekne, že vypadám ustaraně. Posmutím a přikývnu. " Pane Wing, jdu si k vám pro radu. Potřebuji.....zdál se mi sen, podivný končící vždy smrtí mladé dívky a byl jste tam vy, pokaždé když bylo povšem, než jsem se probudil......hovořil jste ke mě slovy: "Toto se může stát vždy, když nebudeš svou moc ovládat."...já...asi vám budu znít jako blázen...jen....myslíte, že to něco znamená?" zeptám se narovinu a zmatečně. Dívám se mu na rty, snad přející si odpověd at už je jakákoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvoje ticho trochu milost znervozní. Nepoznáš to z jejího chování, ale z jiného pohledu očí, který ti věnuje. Pak však přichází úleva, když souhlasíš. Na rtech se jí objeví pobavený úsměv, který ji opravdu velmi sluší. "Nebojte se, můj zachránče, budete bohatě odměněn. Peníze nejsou problém. Pokud byste však žádal něco jiného a bylo by to v mých silách, prosím, řekněte si o to už teď." Její nabídka je velkorysá a zdá se, že ji myslí opravdu upřímně. Mile se na tebe usmívá, znovu si upije čaje a poté šále odloží. Tichounce vstane a s jemným šustěním svého oblečení se vydá k oknu. Poodhrne jednu ze záclonek, aby vyhlédla ven. Zdá se, že ti chce nechat dostatek času na rozmysl. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zatímco odpočíváš v laboratořích a zlepšuješ si náladu při sledování práce psykerů, všimneš si, že se tu objeví i Reya. Nejde o nic zvláštního. Tvá učitelka tě spatří a zamíří si to ihned k tobě. Její nespokojený výraz z dopoledních simulací ještě nezmizel. Však ani z tvé hlavy to není pryč a jistě tě to užírá. "Zeo, pojď se mnou." Nezbývá ti nic jiného, než poslechnout. Možná tě naplní obavy, možná zvědavost, ale na to není teď čas a hlavně to Reyu nezajímá. Následuješ ji ven z laboratoří a míříte do části zahrad, ale do té části, kam se běžně nechodí, protože vedou k domu, kde sídlí Lin. Ale právě, jak se zdá, tam míříte vy. Jediné, co o Lin víš, je, že rozhoduje o přeměnách na psykery. Jistě, závisí to na více lidech, ale o ní se říká, že má přímé spojení s Císařovnou a díky tomu ví, kdo přeměněn má být a kdo nakonec i po náročném výcviku musí být odmítnut, protože i to se stává. A rozhodně to není nic příjemného. Reya mlčí a pro tebe by bylo lepší mlčet také. Pokud se však přesto na něco zeptáš, nedostaneš odpověď. Jen rychle kráčíte zahradami, až přejdete do aleje, kterou tvoří sloupky asi do výšky vašich pasů. Na konci každého z nich je třpytivá koule, v níž poletují zvláštní svítící objekty. Kráčíte dál po cestě až dorazíte k objektu, kde Lin nejspíš sídlí. Neliší se nijak zvlášť od ostatních ubikací, snad že je větší. Reya se dotkne dlaní vchodových dveří a ty se před ní otevřou. Nechají vás obě vstoupit do místnosti, v níž se však vyskytují jen světla a průchody do dalších částí domu. Nic více. Bílá je samozřejmostí. Proti vám stojí nádherná žena. Má asijské rysy, aspoň jste se učili, že zešikmené oči a vystouplé lícní kosti byly typické pro obyvatelé země, které se říkalo Asie. Žena proti vám stojící je také v bílích šatech, které ji splývají až na zem, v pase jsou sepnuté opaskem, který zdůraznujě její útlou postavu. Temné vlasy jsou volně rozpuštěné a pronikavé černé oči vás téměř rentgenují. Další nezbytnosti, které jsou projevem psykerů, jsou na místě, hlavně drobně svítíci roboti se nevyskytují jen ve vlasech, ale i na pažích, které jsou odhalené. Toto jsi ještě nikdy u nikoho neviděla. "Vítám vás, už jsem vás očekávala." Promluví žena překvapivě jemným hlasem. Velmi pozorně si tě prohlédne a poté se otočí na Reyu. "Můžeš jít. Přijď si pro ni, až bude čas." Zvláštní určení, ale nejspíš Reya ví, co to znamená, protože jen krátce skloní hlavu a opět zmizí z místnosti. Žena se nyní opět zaobírá tebou. "Jsem Lin a dnes spolu poobědváme." Na rtech se jí mihne cosi, co mělo asi připomínat úsměv. Lin se poté otočí a vejde do jednoho průchodu. Rukou ti však ještě pokyne, aby si ji následovala. Vejdete do další místnosti, která je prosklená, takže odsud vidíte do zahrad. V místnosti se tentokrát nachází stůl s několika židlemi, vše opět bělounké jako...ne to ani nemá přirovnání. Lin ti pokyne, aby jsi se posadila na jeden konec stolu, sama usedne na druhý, zatímco ruce složí na desku stolu, na níž za tím nic není. Jakmile se usadíš, ozve se opět její jemný hlas. "Blíží se tvá přeměna, jak dobře víš. Co si od toho slibuješ?" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Pan Wing na tebe opravdu hledí překvapeně, ale nezdá se překvapený obsahem, ale něčím jiným. "Ach, netušil jsem, že jsi to ty." Tak toto jsi opravdu nečekal. Měl ti spíš vynadat, že si z něj děláš blázny, měl se ti vysmát. Ale on tě asi chápe, rozumí ti! Jeho vrásčitá tvář se usměje a rukou tě chytí za paži. "Pojď se mnou." Poté tě odtáhne dovnitř, do čajovny. Projdete místností, kde jsou také stolky, ale většina z nich je prázdných, protože kdo může, sedí venku. Vy jdete však dál, až za pult, kde to voní čajem velmi pronikavě. Za ním se nachází další prostor, který je oddělen závěsem. A tam míříte. Pan Wing odhrne závěs a stiskne vypínač. Před tebou se odhalí jakýsi kumbálek, jehož stěny jsou obležené poličkami, které jsou plné knih, plechovek od čajů a různých papírů. Uprostřed je stůl, také víceméně zaházený knihami. Opodál jsou dvě křesla, mezi nimiž stojí lampa, která však nevydává ono světlo. Světlo vychází z lustru, který je ověnčený pavučinami. "No, sem hygienu nevodím." Usměje se pan Wing a pobídne tě směrem ke křesílkům. Do jednoho z nich se sám posadí a sáhne do poličky, která je mu nejblíž. Vytáhne jistou kouli, vypadá jako ta věštecká, což se ti moc nezdá. Že by pan Wing podlehl věštění? A nebo je všechno jinak, než si myslíš? "Chlapče, podívej se do té koule a vzpomeň si na ty sny." Poté ti kouli podá do ruky, je celkem těžká, ale udržíš ji. Když uděláš, jak ti řekne, všimneš si, že uvnitř koule se začnou odehrávat tvé představy. Pan Wing je upřeně sleduje. Když sny skončí, pan Wing se na tebe opět obrátí a kouli ti vezme. "Mno a co konkrétně by si ode mně chtěl?" |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Sedím na svém místě, dost mě zaskočila svým chováním. Je opravdu milá a ochotná. Trochu mě to uklidní, aspoň dokud se nezeptá jestli nepotřebuju něco víc. Co jinýho než peníze? Rychle, musím toho využít... přemýšlím o co požádat, pak mi blikne hlavou. Něco by tu bylo poruším ticho abych upoutal její pozornost a zvednu se, zůstanu stát na místě, zašátrám v kapse a vytáhnu látku, na které jsou dva překřížené samuraje a pod nimi nečitelný text. Musím vědět, kdo se schovává za tímto znakem po této žádosti naznačím úklonu. Už za tuto chvíli sem si začal milosti vážit. Nečekal jsem takovou vstřícnost. Za tuto informaci pro ní budu vraždit. Díky, díky za tuto příležitost. poděkuju v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Pan Wing na mě hledí a pak co řekne, mě překvapí a snad si ani neuvědomím, že mám otevřená ústa v úžasu. Nevěděl...že jsem to já...jak..jak tohle myslel.než se naději a vzpamatuji z šoku, táhne mě za sebou a já jako ovce za ním jdu. Odvede mě někam, kde jsem ještě nebyl. Rozhlížím se kolem a trošku se štítím některých věcí, které jsou hodně zaprášené. Váhám nad tím, zda se mám vážně posadit, ale nakonec se přemůžu a posadím se do jednoho z křesel. Vytáhne kouli, má ústa se otevřou ještě víc. Koule....on věští...nebo..co to sakra. přesto na pobídku se podívám do koule a vzpomínám na mé sny. Opravdu a poctivě. V kouli se vše objevuje. Jak to skončí, zeptá se mě pan Wing na to, co chci. Povzdychnu si a dám si hlavu do dlaní. " Radu..nechci...nechci někoho zabít.....a já jí dneska viděl.....nebo aspon vysvětlení, co to znamená....jak myslíte ta slova?" hovořím tiše, protože já si s těmi sny nevím vůbec rady. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Tiše kráčím za Reyou – nikdy jsem neměla moc v povaze mluvit, pokud to nebylo nutné. Mám sice mnoho otázek... ale… vím, kdy je lepší mlčet. A tohle je jedna z těchto chvil. Nevím, proč vyrušila mé rozjímání nad připravovaným projektem „Amemait“, který zrovna zkoumal Nial. Docela mě zajímalo, o co se to jedná. Nakonec to je jedno. Zjistím si to pak – zeptám se Niala rovnou, když jsem to nestihla doposud. Lin nás přivítá a pošle Reyu pryč. Zajímavé. Nemohu si pomoci a i když se snažím na ženu příliš necivět, zvědavě si prohlížím nanoboty na její kůži. To je dokonalé – má je vsazené, jakožto mikrodermální šperky? A jsou jenom na ozdobu, nebo mají účel? Vede mne svým sídlem. Bílá barva, barva císařství, čistoty, Císařovny. V duchu se k Císařovně pomodlím a kráčím dál. Interiér mne naplňuje hrdostí k našemu druhu. Občas si vzpomenu, jak jsem žila jakožto dítě a jak si, podle obrázků v učebních knihách (protože nikdo z mladších ven ze zahrad nechodí), žijí lidé. Uvažuji nad tím, že tato žena má zešikmené oči, tak neobvyklé a.. orientální. Je to každým coulem jedna z Vyvolených, tak, jako budu já, tak, jako všichni zde a… Pak mi pokyne, abych se posadila ke stolu. Místo je to nádherné, s proskleným výhledem na poslední krásu, kterou může svět našim očím nabídnout. Zahrady. Zahrady, které jsou daleko od vší té války, zahrady, které jsou důsledně odděleny od chovných úlů lidí – ať už dělníků nebo válečníků. Tam v dálce vidím na větvi velkého stromu poposedávat Xiara, společně s jeho mechanickou kočkovitou šelmou. Posadím se a Lin se dá do řeči. “Co si od toho slibuješ?“ Zeptá se. Na chvíli zauvažuji. Povím ji to popravdě – čekám od toho přesně to, co ostatní. Je složité říci, co přesně si lze od přerodu slibovat. Učili nás to na mnoha různých přednáškách… a přesto si každý musí svůj názor udělat sám. Na chvíli se odmlčím, abych se nadechla. Válka už trvá několik set let. Lidstvo psykery potřebuje. Odpovím opatrně na její otázku. Jsme víc, než oni, jsme někdo, kdo je má vést do války, která snad jednou v budoucnu, dá-li Císařovna, bude vyhraná. Já osobně jsem byla celý život cvičená na to, abych vedla jednotky do boje. Prakticky neznám nic jiného a samozřejmě se na to těším. Mé schopnosti mohou být ku prospěchu – když ne z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska určitě. Prošla jsem mnohými simulacemi, trénovala prakticky denně. To, jak přeměna funguje, všichni dobře víme, vtloukají nám to do hlavy od přijetí mezi kadety. I ti, jejichž schopnosti se neprojeví jakožto vhodné pro bojová střetnutí, jsou přeměněni. Už na důkaz přízně Císařovny. Tohle je pravda – například Xiar pouze produkoval hormon, jenž jej činil pro jakýkoli zvířecí druh neodolatelným a potenciální „samicí“ vhodnou k páření. Jeho schopností se nevyužívalo ve válce, ale v politice. A přece byl přijat mezi dospělce – a s velkými poctami. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jakmile promluvíš, její milost nechá výhled z okna být a otočí se zpět k tobě. Zvídavě na tebe hledí a zdá se, že napjatě očekává, co řekneš. Ovšem trpělivě vyčkává a nijak tě nepřerušuje. Když vytáhneš látku a ukážeš na znak, zdá se, že se trochu polekala, minimálně je zaskočena. Přistoupí k tobě a jemně se znaku dotkne, poté však rukou ucukne. "Myslím, že jsem viděla tento znak." Odvrátí hlavu, aby si ji neviděl do obličeje, takže jen těžko můžeš soudit, nad čím přemýšlí. Chvíli zavládne ticho. Její milost se po chvilce přemýšlení k tobě znovu otočí a zdá se, že je už rozhodnuta, protože ti odhodlaně odpoví: "Vzpomněla jsem si. Nebudu pátrat, co po nich chceš, to je tvá věc. Až dokončíš svůj úkol, přines nějaký důkaz, dám ti peníze a pokud budeš chtít, bude zde čekat zástupce tohoto klanu. Ano, je to klan. Pokud ovšem o setkání nestojíš, přijď stejně a já ti připravím informace o nich. V obchodních stycích se člověk dozví ledasco." S jemným úsměvem zakončí svoji řeč a podívá se na tebe s otázkou v očích, zda s tím souhlasíš. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Pan Wing na tebe ustaraně hledí a poté se trochu usměje. "Jak myslím svá slova. Chlapče, i když se zjevuji ve tvých snech, nejsem to já. Není to ten, který před tebou zde sedí. Jsme dva různí, kteří mají mnoho společného, ale ta slova patří jen jednomu. Rozumíš?" Podívá se na tebe zkoumavě, nejspíš se obává, že je to na tebe mnoho. Mnoho nových informací. "Odpověď musíš hledat zde..." Dotkne se tvého čela. "...a nebo zde najdeš pomoc." Dotkne se koule. Poté pan Wing vstane. Zdá se, že se má k odchodu. "Zůstaň tu, Waki, jak dlouho chceš, ale pamatuj na mou radu, aby si pochopil radu ze sna." Začíná to být čím dál zamotanější, ovšem pan Wing, tento pan Wing z reality ti více neřekne. Jen s povzbudivým úsměvem a lehkým kývnutím hlavy zmizí a nechá za sebou zašustit závěs. Ty zůstaneš sám v jeho koutku, kde se válí mnoho různých věcí a mimo jiné i ta zmíněná koule. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Lin tě důkladně sleduje svým pohledem, až máš dojem, že předem tuší, co odpovíš. Nepřerušuje tě a nechá tě mluvit. A opravdu z ní máš pocit, že ti naslouchá, že jí to zajímá. Když domluvíš, Lin jen pokývá na souhlas hlavou. Odvrátí na chvíli hlavu a dívá se z okna. Zřejme potřebuje jen prostor pro přemýšlení. "Máš pravdu v tom, co jsi řekla. Dobře jsi se učila." Trochu formálně ti oznámí něco, co však nic nevypovídá o tom, proč jsi tu. Poté se opět otočí na tebe a pokračuje, nyní však více osobněji. Je to znát i ze změny tónu hlasu. "Psykerem se můe stát jedinec, který vykazuje zvláštní schopnost, vykazuje určitý potenciál pro přeměnu. Důležití je i jeho stabilita vnější a vnitřní." Přičemž na slovo "vnitřní" dá Lin velký důraz a ty máš dojem, že tě začínají vlastní oči pálit pod pohledem těch jejích. Lin se znovu obrátí k oknu a celkem ledabyle prohlásí. "Pochybujeme o tvé stabilitě." Řekla to jen tak mimochodem, jakoby se nic nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Trochu mě zaskočí když se nabídne rovnou se svolání schůzky. Co..Co bych s nim asi tak projednával? Já...jediný co bych chtěl udělat je ho tu zabít... přemítnu si v hlavě a zatnu pěst. Uklidním se ale a odpovím. Informace budou...budou stačit. Pokud jich tedy máte hodně... zeptám se opatrně a zhluboka vydechnu. Znovu se mi vrací tréma, teď už nejde jen o peníze ale o důležité informace. A do toho se mi pořád ještě trochu příčí zabít jen tak pro mě nevinného člověka. Třeba to je další pod k pokročení v mém poslání obrátím se k odpovědi, kterou se vždy uklidňuji. Dnes to ale nějak nepůsobí. Dnes je vše jinak. Ze studenta na akademii se stal nájemný vrah který se bojí zabíjet... |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Pochybujeme o tvé stabilitě. POCHYBUJEME! Vyděsím se vždycky mě chválili.. říkali, že je ve mně ukrytý ohromný potenciál, říkali, že jsem výjimečná, říkali... Svírám mimoděk vidličku v dlani. Jsem z toho dosti nesvá. Čekala jsem mnohé. Chcou vyhrát válku? Beze mě? Absurdní! Jsem poslední článek, který lidstvo ke konečnému vítězství potřebuje! Tohle mi říkali! Tohle mě učili!!! A KDO přesně pochybuje? Myšlenky se mi honí splašeně hlavou. Musím se uklidnit. Musím! Těkám pohledem z Lin k oknu, na vidličku, kterou svírám a zpět na Lin. Nadechnu se. Zhluboka. Musím být klidná. V čem přesně vykazuji anomálii stability? Zeptám se tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Její milost si nejspíš všimla tvé nejistoty v hlase, protože se na tebe shovívavě usměje. "Neboj se, seženeme jich co nejvíce. Já své slovo držím." Dodá velmi líbezně a přesvědčivě a znovu se povzbudivě usměje. Poté k tobě přistoupí blíže. "Pokud je to všechno, popřeji ti šťastnou cestu. Mého nepřítele najdeš v lesním údolí za městem. Cestuj stále na jih a až vyjedeš z města, uhni stezkou k lesu. To údolí nemůžeš minout." Když se zvedáš k odchodu, bez hnutí tě sleduje. Ale ještě dřív, než odejdeš z místnosti, ti řekne poslední informaci. "Dejte pozor hlavně na její hlas. I když magii nevěřím, věřím, že její hlas je opravdu mocný." Její slova zní starostlivě a pokud se otočíš, spatříš, že starost má i ve svých očích. Ti dva ozbrojenci stojí stále za závěsem. Jakmile ti vidí vycházet, v tichosti tě doprovodí a otevřou ti vrata. A tobě nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu. Město je plné lidí, proto cesta mezi domy je velmi pomalá. Ale nakonec se dostaneš ven z ulic, domy přecházejí v domky, až v polorozpadlé chalupy. Poté se objeví po pravici pole a po tvé levici spatříš les. Přesně jak její milost říkala. Necháš-li hlavní cestu být a vydáš-li se stezičkou přímo k lesu, zjistíš, že vzdálenost byla velmi klamná. Netrvá ti to dlouho a už jsi mezi stromy. Chvíli se pohybuješ jedním směrem a pak se před tebou otevře zvláštní údolí, zčásti kryté stromy, zčásti osvícené sluncem. Kolem tebe je ticho, jen zpěv ptáků, tiché praskání větviček tu a tam pod kopýtky laní. Klid a mír. Ale pak zaslechneš zpěv, který nepatří ptáku. Na druhém konci údolí spatříš postavu. Chvíli musíš ostřit, ale nakonec jsi schopný v tom šeru, které kolem postavy je, rozeznat, že jde o dívku v prostých šedých šatech. Tvář má od tebe otočenou, nastavuje ti záda. Je ona snad tou..čarodějkou? Pak by její lapení mohlo být až velmi jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro I když se Lin dívá dobře, můžeš si být jista, že jí nic neuniklo z tvého překvapení. Chvílemi můžeš dokonce získat dojem, že tě svým zrakem pronásleduje stále, i když její oči sledují úplně něco jiného, i když se zabývá jinými věcmi ve svých myšlenkách. Zdá se nevypočitatelná a nedostižitelná. Lin trpělivě čeká, jak se k tomu vyslovíš. Stále se dívá ven, sedí před tebou jako vytesaná socha bohyně, nehnutá a dokonalá. Až když se ozveš, půvabně na tebe otočí svoji tvář. Jemně se usměje nad tvojí otázkou. Těžko říct, jestli se usmívá proto, že je dobře, že jsi vyslovila, a nebo jestli proto, že jsi ji vyslovila tak sofistikovaně. Chvíli mlčí a prohlíží si tvoji tvář. Nevěříš, že by uvažovala nad správnými slovy. Ona jistě správná slova má. Tak prodlužuje napětí? Těžko říci, z její tváře nic nevyčteš. "Tvé cíle jsou dobré a tvá cílevědomost je pro mnohé z nás motivací. Ovšem k dokonalosti ti chybí stálost a obáváme se, že tento chybějící článek by nás mohl přivést do záhuby." Její hlas je pevný a nesmlouvatelný, i když tvář se stále jeví jako přívětivá. Lin tentokrát neodvrací svůj pohled, ale dívá se stále do tvých očí. Čeká, jestli k tomu budeš mít ještě co říci. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Nakonec... mě vlastně krom toho i pochválila... nemůžu být tedy úplně ztracená... Pořád svírám vidličku a upěnlivě pozoruji její tři hroty. Ne s nenávistí nebo touhou s tou vidličkou něco dělat. Jen prostě proto, že nevím, kam jinam bych se měla dívat. Zhluboka se nadechnu. Klid, Zeo, klid... ..Tedy tato stabilita, kterou postrádám.. Vůbec nevm o čem to mluví! ... lze se jí nějak naučit Bojím se odpovědi. Co mi může říci? K záhubě už lidstvo směřuje několik století. Císařovna se od svého odchodu do paláce mezi lidmi neukázala - ač pevně věřím, že nás chrání a jako každý psyker, i já se k ní vroucně modlím, když potřebuji pomoci. Ono.. zrovna teď ji vlastně potřebuji. Císařovno, stůj při mně... ty přeci VÍŠ, co musím v životě vykonat - víš, jak moc je pro mne důležité stát se tím, co pro mě bylo předurčeno... a víš, že tím mohu mnohým pomoci. Ne dobytku, který povedu, ale příštím generacím... celému lidstvu. Ty to víš a chápeš! |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Vypadá to, že tady moc pomoc nedostanu. Vysvětlí mi, že je to někdo jiný a odejde. Dívám se na něj a jak odchází. Odpověd mám hledat tu....jsou dva různý..tak kdo mi poví...zázračná koule...ale já věštit neumím..vůbec.....tak....co mám? sedím jako přimrazený a rozhlížím se kolem sebe. Sehnu se pro kouli a zadívám se na ní. Pak se rozsměji a znova jí odložím. " Vždyt je to blbost.....prostě se musím chovat jako normálně....jako bych nic neuměl......tak nějak...ne? ale vím, že v té větě není ani špetka pravdy. Znova chytnu kouli a zadívám se do ní, zda se mi něco objeví. V hlavě se mi rýsují otázky, jako mám dál pracovat se sílou. Co měl ten sen znamenat? Bylo to varování. Znova se přede mnou objevuje sen, a já hledím do koule, hledám odpověd. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Mým očím se naskytne pohled na dívku. Je to ona? Představoval jsem si někoho staršího přemýšlím co dělat. Hm, co nás v takových případech učili? vzpomenu si! V hlavě vytvořím plán. Nyní se kolem sebe hluboce rozhlížím. Bedlivě prozkoumám okolí, i tak však po každé zkontroluji dívku. Mocně se odrazím od země a přistanu na větvi jednoho stromu. Jistými skoky se pohybuji blíže. Když jsem na doslech, sázím na jistotu a pohybuji se pouze po větvích, které při dopadu nevydají žádný zvuk. Předemnou se naskytl strom s bujnou korunou a blízko k té dívce. Ideální, hlavně potichu pod pláštěm nahmatám tři hvězdice a švihem jedné ruky se zabodnou do mohutného kmene, takže slouží jako stupínky. Je to široký kmen, takže by se neměl otřást ani při mém dopadnutí. Do každé ruky uchopím kunai (velmi jednoduchý malý nůž/dýka ninjů) a skočím. Dopadnu na stupýnky a kunaie zabodnu do kmene abych se udržel. Vyšvihnu se na největší větev a posbírám hvězdice. Tak, a teď pomalu pomyslím si a kunaie zandám. V jedné ruce zůstanou tři hvězdice a já se pomalinku přibližuji ke koruně, aby se mi naskytl výhled. Vidím ji z profilu - jsem blíže než jsem čekal. Trochu se leknu a zacouvám. Co teď? Všimla si mě? pokládám sám sobě otázky, pak se ale uklidním. Trpělivost. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stále ji nemizí ten dokonalý úsměv z tváře a ledový pohled z očí. Nic se nezmění, ani když neohrabaně vyslovíš svoji otázku. Chvíli otálí a poté bez pohnutí začíná odpovídat. "Mnoha věcem se dá naučit. Ale i když se je naučíš, nemusí to být na sto procent. My potřebujeme sto procent, my potřebujeme více, než naučit se." Poté její tvář trochu zvážní a dostane jakýsi slavnostní výraz. "Císařovna si to přeje." Váš další rozhovor přeruší příchod mladíka, který nese podnos s několika talíři. Ty jsou dokonale vytvarované z kovu, který jakoby připomínal zrcadlo. Tak dokonale vidíš v té nádobě svůj obličej. Ovšem ne všude, protože zčásti je naplněná zvláštní směsí, která hýří barvami. Bezpochyby jedno z nejdražších jídel, vám se mnoho barevnosti do jídla nedostane. I když výživnost bude stejná. Mladík vám do pohárů nalije průzračnou tekutinu. Jde o vodu ochucenou zvláštními látkami, které povzbuzují tělo. Už jsi o tom slyšela, ale často vám ji vaši učitelé nepodávají. Lin svými štíhlými prsty uchopí vidličku a začne uzobávat jednotlivé zelené lístky, červené krychličky, bílé drobné kvádry a další geometrické útvary. Už ti nevěnuje ani pohled, zaobírá se jen svým jídlem. Nejí příliš hltavě, ale přesto v tom určitý spěch je. Ovšem její pohyb je tak dokonalý, jemný a plynulý. Chuť, kterou okusíš při tomto obědě, je opravdu výtečná. Nikdy jsi nic takového nejedla. Nedokážeš to ani popsat, ale skvělost toho pokrmu ti zaplňuje hlavu a možná tě i trochu uklidní. A ve spojitosti s pitím je to dokonalé, jako ostatně vše tady. Pokud nebudeš mít otázky, pojíte v klidu a poté přijde mladík opět k vám, aby vzal nádobí. Lin se postaví a zdá se, že čeká, až uděláš to samé. "Chceš mi dělat společnost při krátké odpolední siestě?" Zeptá se tě s jemným úsměvem, ale své oči má stále chladné. Ovšem očividně jsi se nepřeslechhla, byla to nabídka a ne rozkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvá noční můra se ti nezjevuje jen v tvé hlavě, ale znovu i v kouli. Cítíš se naprosto pohlcený, cítíš se, jakoby jsi tam byl, byl jsi sám vedle sebe a vše sledoval z povzdálí a s nemožností zasáhnout do děje. Pak padne tma a ty si přijdeš jako nikde. Už nejsi v čajovně, křeslo po tobě zůstalo prázdné a koule s hromovou ránou spadla na dřevěnou podlahou. Absolutně nic nevidíš, ale po té tma začne přecházet do modré, až nakonec do bělavé mlhy, která se začne pomalu rozpouštět. Před sebou vidíš širý kraj, mírně zvlněné kopce, tu a tam pár stromů. Mezi těmi kopci, tak půl hodiny svižné chůze, se před tebou rozkládá malá vesnice. Vidíš na ni velmi dobře, protože stojíš na jednom z těch kopců. Slunce je kousek za zenitem, musí být odpoledne, asi kolem třetí. Obloha je bez mráčků, krásný slunečný den. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvůj opičí přesun se vydaří až do velké blízkosti. Dívka je stále pod tebou, strom, na kterém se právě vyskytuješ, se vyskytuje na okraji srázu, po kterém by jsi se mohl skutálet až k dívčiným nohám. Což by asi nebylo nejchytřejší. Ta řečená čarodějka se ani nepohnula, buď tě opravdu neslyšela a nebo, jestliže opravdu nějakou moc má, nedala na sobě vidět, že ví o tvé přítomnosti. Těžko soudit. Její tvář je velmi mladistvá, ale co tě více vyděsí je fakt, že takové rysy jsi už někde viděl. Šedé šaty má stáhnuté v pase, a tak zdůrazňují její velmi drobonkou postavičku. O to by tak nešlo, ale ta tvář, ta tvář. Málem spadneš ze stromu, když ti to dojde. To je přeci jasná podoba její milosti! Téměř dokonalá kopie, až na malé odchylky. Černé vlasy jsou kratší, ale to by tak nevadilo, ovšem nosík je trošku křivejší a rty se vůbec neusmívají. Možná lícní kosti jsou vystouplejší, než u její milosti, ale možná je to dáno celkovou pohublostí té dívky. Jinak je podoba naprosto zřejmá. Tvé překvapení z dané věci způsobilo lehké zakolísání a zašustění. Dívka okamžitě zkameněla přestala se věnovat bylinkám, které rozmačkávala tloučkem v keramické misce. Natočila svou hlavu směrem k tobě. "Kdo tu je?" Zvolal její hlásek, jemný jako vlahý vánek. V tu chvíli jsi si toho všiml - její oči byly bez života. Byla slepá. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Hej..co se to děje. Překvapením zařvu, ale to mě nejspíš nikdo neslyší. Příjdu si jako v nějaké meziprostoru, začínám být nervozní. Tma mizí do modré a pak do bílé, kolem mě se rozhostí krajina, kterou neznám. Rozhlížím se a nechápu, co se to děje. Podívám se nahoru, ale tam je obyčejná obloha. Co se to stalo...nebo jsem usnul a tady zjistím odpověd...ano..musel jsem usnout na křesle čuměním do té koule....tohle přece nejde. a s vědomím, že tohle musí být sen se vydám dopředu. Po asi půl hodině chůze, možná víc, možná mín, se objeví vesnice. Za tu cestu jsem se uklidnil a hlavně si vychutnávám přírodu a čerství vzduch. Příjde mi jiný než je ten u nás. Vyrazím svižně k vesnici. Vyhlížím nějakého člověka a jak ho uvidím, bez okolků či strachu k němu zamířím. " Dobrý den....já...potřeboval bych poradit...kde to jsem a je tu nějaký...mág či čaroděj?" zeptám se. Musím se ptát na mága...jsem tu přece přes kouli....a asi jen mág či tak něco mi může poradit, co znamenají moje sny. Sen co mi radí, jak na sny....to je praštěný. a čekám na odpověd. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jak se blížíš k vesnici, přijde ti, jakoby se v tomto kraji zastavil čas. Domy jsou uplácané z hlíny, některé sice mají jakési podivné cihly, ale téměř všechny mají doškovou střechu. Z komínů se tu a tam opatrně vznáší proužek světlého dýmu, přestože zima není. Nejspíš obyvatelé vaří oběd. Když spatříš nějaké lidi za nízkými plůtky, jak opracovávají své nuzné zahrádky, přijde ti, že jsou oblečeni jako z učebnice dějepisu. Konkrétně z kapitoly středověk. Ženy mají jednoduché světlé šaty až na zem, některé mají vyhrnuté rukávy k loktům. Ovšem všechny mají na šatech šněrovačku, různých barev a zdobení. Vlasy mají většinou spletené, aby nepřekážely při práci. Nikdo si tě zatím nevšímá. Na cestě mezi prvními domy potkáš muže. Je celkem vyhublý, ale přesto statečně nese mohutnou otep klacíků na svých zádech. Udiveně si tě prohlíží, popravdě asi musíš působit jako exot ve svém oblečení. Muž je vyšší než ty, má krátký plnovous a rozcuchané hnědé vlasy. Na sobě má volnou halenu a jednoduché plátěné kalhoty hnědé barvy. Obut je v podivných dřevácích. Nevypadá to moc pohodlně. Když se ho zeptáš na mága, začne se uculovat a nakonec to nevydrží, položí otýpku na zem a směje se nahlas. "Mága? Chachacha, ty jsi asi hodně četl pohádky, co? A teď si tu hraješ na prince, co?" Ukáže prstem na tvé oblečení a dál se uchichtává. Tím smíchem přiláká pozornost ženy, která pracuje na zahrádce u cesty. Žena vstane, přehodí své blonďaté copy na záda a přiblíží se k vám. Při bližím pohledu ti dojde, že je velmi mladá, může být stará asi jako ty. A až neskutečně podobná té dívce ze sna a ze školy. Jen oblečená do tohoto oblečení. "Viktore, proč se mu posmíváš?" Naoko káravě opáčí dívka smějícímu se muži. Poté pohlédne na tebe a také jí začnou cukat koutky, ale udrží se. "Kdo jsi a odkud přicházíš? Ty jsi těžko zdejší." Zeptá se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Pozoruji vesnici, vypadá pěkně a jako z čebnice z dějepisu jsou oblečený lidi. Kde to sakra jsem...copak jsem se vrátil v čase...to ne....to přece nejde...nebo jiný svět...nemožný...přes kouli? nechápu, kde to jsem a tak se více méně hodně rozhlížím. Zarazí mě oblečení muže, hlavně jeho boty. Teda...tohle bych asi nedokázal nosit..bych se na tom zbail...a on ještě s nákladem? divím se upřimně a mé oči pozorují jeho chůzi. Najdu odvahu a oslovím ho. Pozoruji, jak mu cuká tvář a pak se rozesměje. Nechápavě na něj hledím. "Co...co je tu k smíchu?" ptám se naprotosto upřímně.Zadívám se na sebe a mé oblečení. " Já...tohle se u nás nosí normálně...nejsem princ....jen.." koktám a začínám být zase nervozní. Příjde žena a sice muže pokárá, ale jí cukají koutky a vypadá to, že jsem tu směšný nejspíš všem. Zrudnu a sklopím hlavu. " No....hledám někoho, kdo by mi poradil s mým snem.....ptal jsem se u nás jednoho muže, co se mi zdál a ten mi poradil, abych.....hledal u něj...jenže jsem se najednou objevil tady...nevím, kde to jsem, a proč tu jsem......a tak jsem myslel, že tu žije někdo...jako mág a nebo věstec....kdo, by mi poradil, proč se mi ten můj sen zdál. Co to mělo znamenat. " hovořím naprosto upřímně, protože víc ztrapnit se už asi nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Vykulil jsem oči, málem spadnouc ze stromu jí pozoruji. Zabít takovouto dívku? A slepou? neslyšně seskočím ze stromu, z přiměřené vzdálenosti na ní hledím a v batůžku nahmatám hvězdici. Hledám tu jednu bylinkářku. Slyšel jsem, že se o ní říká že je velmi mocná, mohla by mi pomoci. zeptám se. Třeba to není ona... doufám v duchu. Rukou si stáhnu masku a přehodím si přes hlavu jenom kápi. Ta mě stejně neuvidí. Je jí šíleně podobná. Může to být její sestra? Dvojče? Co mezi sebou mají? pak se ale v hlavě profackuji. Je to mise, nebudu se o to zajímat, pokud se projeví že je to ona, tak... radši na to ani nepomyslím a spoléhám, že jsem narazil třeba na její pomocnici... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Viktor se místy během tvého vyprávění znovu uchichtává a přitom mu otep na zádech pomalu sklouzává, takže ji vždy musí lépe narovnat. Tak to pokračuje, dokud neskončíš, to už otep položí na zem, opře se o ni a směje se a směje. Dívka se na něj káravě podívá, ale i jí v očích stále hrajou ohníčky pobavení. Kdo ví, jak tě tu budou brát, ale nyní si můžeš být jistý, že jsi spíš za blázna. "Magie? Mág? Kouzla?" Optá se tě znovu dívka a poté s úsměvem zavrtí hlavou. "To jsi ve špatném kraji, tady nic takového není. Nám vládne kníže, bez kouzel a bez čar." Kývne směrem na sever, kde vidíš další kopeček a na něm les a z lesa spatříš při delším ostření opatrně vyčuhovat zelené věžičky. "Jojo, ten vládne bičem, ale žádná kouzla." Uchichtne se Viktor a znovu si otep nasadí. "Moc se s ním nebav, Anno, a ty tu dlouho nezevluj, nebo tě knížecí pohůnci před ženou až před samotného knížete!" Upozorní tě ještě šibalsky muž a poté se od vás vzdaluje. Anna, jak tu dívku Viktor oslovil, tě ještě chvíli pozoruje. "Ráda bych ti poradila, ale vážně nevím. I když...něco mě napadá, ale..možná je to hloupost, rozhodně Viktor by řekl, že je to hloupost..." Anna odvrátí svůj pohled a zdá se, že nad něčím utkvěle přemýšlí. Ale pak zavrtí hlavou a ustoupí od plůtku. "Ne, to je hloupost, kouzla patří do pohádek. A ty si jen děláš z nás počestných lidí srandu. Vrať se, odkud jsi přišel. Bude to tak lepší." Trochu poraženě ti dívka oznámí, odvrátí se od plůtku a zamíří zpět k záhonu, který je asi pět metrů vzdálen. Klekne si ke košíku a dloubá další hlávku salátu, aniž by si tě dál všímala. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka strnule vyčkává, i když nejspíš slyší tvůj měkký dopad. Přesto však čeká, nabízí se ti možnost, jak ji jednoduše zabít, ale ty se místo toho ozveš. Chvíli mlčí na tvoji otázku a poté se pomalu otočí. Nyní si znovu můžeš potvrdit, že ta podobnost není náhodná, ale naprosto dokonalá. Téměř jak dvojčata. "Mocná? Ach, možná se to o ní říká, ale ona si to o sobě nemyslí. Je naprosto obyčejná." Její hlas je jemný, ovšem nemáš žádný pocit, že by tě nějak svazoval. Zdá se přirozený, nenucený, příjemný. Dívka už je natočená k tobě celým tělem. Dívá se kamsi za tebe, ale přesto má v postoji určitou napjatost. Téměř máš dojem, že ví o tom, jak v ruce svíráš hvězdici. "Chtěl si mě zabít? Proč jsi to neudělal? Je takový problém zabít slepou?" Opatrně se pousměje a stále bez hnutí vyčkává. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Trochu získám jistotu, asi důsledkem její klidné mluvy. Je problém zabít jakéhokoliv člověka odpovím, jako bych vůbec nebral v potaz, že je slepá. Hádám, že jste vy, ta obávaná čarodějka? zeptám se po chvilce mlčení. Proč s ní mluvím? Možná to půjde nějak obejít...ale...Mise, Mise... trochu i proti své vůli uvolní stisk hvězdice. Sem slaboch! nadávám sám sobě ale jako bych se neposlouchal. Lidskost se ve mě vzpírá. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Vidím moc dobře, jak jsem jim k smíchu. Skoro mě to urazí a zatnu pěsti, ale pak je povolím. Však kdybych tu žil a nebo někdo jako oni přišel k nám, asi bych se mu taky smál. Jen si tiše povzdychnu. Vysvětlí mi, že jsem v kraji, kde vládne nějaký kníže a nejspíše dost tvrdě, když je popohání bičem. Bičem...oh jak zastarý metody.....tak tady asi nepochopím...proč mě sem ta zatrolená koule poslala...tohle jsem od ní nechtěl....já chtěl....co já už vůbec chci....odtud se už nedostanu a na tu dívku to piáno třeba ani nespadne. vzpomenu si na tělo dívky a rozklepu se. Na moment musím zavřít oči. Dívka se taky pomalu vrací k práci, ale její slova mě upoutají. Pak je sice odvolá a uzavře to, ale já cítím, že by mi přece jen mohla pomoci. Vrátí se k záhonku a vypadá to, že ona je asi jediná, kdo mi může pomoci. Obejdu plůtek a nebo ho aspon podlezu a dojdu za ní. Posadím se vedle ní a dívám se, jak pracuje. " Když....co když si nedělám legraci a můžu ti to dokázat....pak...pak by jsi mi řekla, co....co jsi chtěla říct? ..já si z vás nedělám legraci...sám jsem zmatený a upřímně..ani nevím, jak bych se měl vrátit. No tak...jsi jediná, která se snaží mě poslouchat.....prosím." dívám se na ní a je znát na hlasu, že jí prosím upřímně a s nadějí, že mi dá ještě šanci. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka sotva znatelně přikývne na tvoji odpověď. Trochu nakloní svoji tvář, jakoby čekala na to, co uděláš. Poté se jemně usměje. "Netušila jsem, že jsem obávaná." Čímž ti nepřímo odpoví na tvoji otázku. "Fakta se často zkreslují. Záleží na tom, co si z nich člověk vybere a čemu uvěří." Pokračuje dále klidným hlasem, jakoby téměř nevnímala, že jí hrozí smrt z tvých rukou. Její hlas je plný klidu a smíření. Nenalézáš v něm zatím žádné čarovné kouzlo, které by tě svazovalo. Snad jen tvůj soucit může změnit rozhodnutí. Ale co pak řekneš Milosti? Dívka po své výpovědi chvíli ještě stojí mlčky a poté se usměje ještě zářivěji. "Nepovečeříš se mnou?" Optá se tě jakoby nic. Možná si přestáváš být jistý tím, že o tvé zbrani ví. Ale stejně se nemůžeš zbavit dojmu, že tě má dokonale přečteného a jen si s tebou pohrává. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Plůtek jde pohodlně obejít, zdá se, že už dlouho je takto rozestavěný a nejspíš dlouho ještě takto zůstane. Dívka si tě nevšímá a v klidu dál pleje záhonek. Když se k ní dostaneš dostatečně blízko, můžeš si všimnout, že ta podobnost mezi ní a tou dívkou ve škole, kterou může ohrozit piano, je opravdu velká podobnost. Chvílemi se dá uvažovat o tom, že je to ta samá, což je samozřejmě nesmysl. A nebo není? Ale to by tě poznala, dnes jsi s tou dívkou ve škole mluvil. Ale co je ještě realita a co sen? Když začneš mluvit, dívka pokračuje ve své činnosti, ale zdá se, že tě poslouchá. Poté si v kleku sedne na paty a otočí k tobě svoji tvář. "Dokázat? Jak mi to chceš dokázat?" Zeptá se tě trochu nedůvěřivě, ale jakmile spatří tvůj zoufalý výraz, trochu pookřeje. "Ehm..jsem Miriam." Sklopí oči, jakoby se styděla. Poté je znovu vzhlédne a ve tváři má jasně čitelnou zvědavost. "Tak jak mi to můžeš dokázat?" |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Dívka sedí a pracuje, přesto hovořím. Poslouchala mě, přestala pracovat a podívala se na mě. Zadívám se na ní a vidím v jejích očích zvědavost. Je tak podobná dívce, co mám zachránit či uchránit před osudem, až je to neskutečné. " Já jsem Waki." představím se a mírně pokynu hlavou v úkloně. Pak se na ní podívám a tiše vydechnu. " Víš, že u nás je dívka úplně stejná jako jsi ty....a o ní se mi zdálo. Svým způsobem i o tobě. Víš, kde jsem vyrůstal, tak jsou tam školy, takový vzdělávací instituce a v mém snu, který chci vysvětlit, je ta dívka, co je ti tak moc podobná, a ona zemře. A jeto moje vina. Chci tomu zabránit, ale jak jsem udělal či neudělal cokoliv, vždy byla mrtvá. A to já nechci. ..víš.....nejsem obyčejný ani tam u nás...a vypadá to, že i tady budu za blázna. ....ale...umím něco, co by tu dívku mohlo zachránit, ale mě se to nepodařilo. Potřebuji poradit...chci se svého..hm..daru..vzdát, ale ten sen mi radí, že to dělat nemám.....a já sám už nevím. Nechci někomu ublížit." hovořím a pak se na ní usměji. Aniž bych se hnul z místa, či zvednul ruku, podám jí její košík jen díky mé síle, takže je košík ve vzduchu a u jejích očí. Uhnu pohledem a pustím košik tak, že spadne na zem. Dívám se do země a nevím, co ted bude. Je to poprvé, co jsem takto někomu něco ukázal. Tak ted budu ještě větší blázen a nebo uteče a stejně mi to neřekne. |
| |
 | soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Ještě bych se mohl vrátit do posledního města... Pomyslím si v myšlenku, kterou ihned zavrhnu. V posledním městě se to hemžilo lidma, co mi šli po krku. Věřím tomu, že kdyby mohli, tak na mě vypíšou snad tu největší odměnu, jakou svět kdy spatřil. Peníze na to přeci jenom řád má více nežli dost. Zabrán v myšlenkách si ani nevšimnu koně přicházejícího ke mě. Copak, už tě nebaví koukat na cestu? Zeptám se tichým hlasem svého přítele. Hlasité odfrknutí mi bohužel nic neříká a tak jsem zůstal bez odpovědi. Někdy je opravdu těžké tě pochopit. Zajímalo by mě jaké by bylo, kdyby jsi byl jen obyčejný kůň. Stále mluvím jen do větru, protože můj jediný společník nemá zcela viditelně jediný důvod mi odpovědět. Ještě krátkou chvíli sedím na louce, než mě začne nudit zůstávat na jednom místě. Vyskočím si na můj doporovod a popoženu ho vpřed ve snaze najít nějakou jakoukoliv civilizaci. Mám špatný pocit Ozve se mi náhle v hlabě z čista jasna hlas koně. Tak doufejme, že pro tentokrát ho máš zbytečně ... Odpovětím mu celkem stroze a nechávám se unášet vpřed, neopomínajíc opatrnost a přehled. Stále se rozhlížím a stále se snažím pomocí mé magie sledovat změny v okolí. Ať buď magické, tak i jakékoliv jiné. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Miriam na tebe napjatě hledí, v jejím obličeji se střídá znepokojení s jemným rozčilením, nakonec nastoupí i překvapení a nevěřícnost. Ale nepřerušuje tě a zdá se, že ti věří. Jinak by tě nejspíš už přerušila. Když ale zdvihneš její koší, velmi rychle se postaví a je celá zkoprnělá. Nakonec jen vydechne: "Fíha...už chápu, proč jsi zvláštní..." Nevěřícně na tebe pohlédne a jemně přihmouří oči. "Ale nechápu, jak tímto můžeš zabíjet." Asi si nedokáže něco takového jen tak představit. Poté však znovu přiklekne a svůj obličej dá velmi blízko tvého, takže může jen šeptat. "Radím ti, toto už zde neukazuj, ne takto na veřejnosti. Víš...takovým lidem se u nás dějou špatné věci." Její obličej je velmi vážný a oči zračí velké znepokojení. "Měl by si jít a já bych tě měla nechat jít..." Přemýšlí asi nahlas sama pro sebe, ale nakonec opět zdvihne oči a zdá se, že je rozhodnuta. "Půjdeš se mnou, teď hned!" Zavelí, vstane a už tě táhne za ruku pryč z vesnice. Míříte spolu k jednomu lesu. Cesta vám nebude trvat dlouho, lesík není od vesnice příliš daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Uháníte dál loukou, která přechází v otevřenou a nekonečnou pláň. Lidská sídla jsou vám vzdálená, ale podivné je, že ani zvěř se tu nepotuluje. Tvůj kůň tu a tam neklidně pofrkává, ale zatím pokračuje v cestě bez odporu. Slunce pomalu stoupá, ale mnoho sil nemá, přesto tě nemusí trápit zima. Krajina kolem vás putuje beze změny, takže by bylo velmi lehké začít pochybovat o tom, jestli se vůbec pohybujete vpřed. Svými schopnostmi nic necítíš. Je tu klid a prázdno. Možná až moc prázdno. Ta prázdnota se dotkne i tebe. Nejprve se ti naježí chloupky na rukách a poté už zřetelně vnímáš, jak se cosi magického kolem vás stahuje. Ty máš však dojem svázanosti a nahosti. Je to rychlé, nejsi schopne ničeho jiného, než fyzických pohybů. Žádná magie, nic. To, co stojí proti tobě, je silnější. A bezpochyby zčásti temné. Tvůj kůň je velmi neklidný, uši má položená nazad a neustále poskakuje sem a tam. Rozhodně se mu to nelíbí. Nakonec se vzepne a ty pohlédneš, co ho mohlo tak vyrušit. Kousek od vás stojí muž. Má dlouhé bílé vlasy a ve tváři už pár vrásek. Bílý plnovous je pečlivě zastřižený. Oblečen je v šedivém plášti, nic víc nevidíš, protože plášť obepíná celou jeho vysokou a celkem mohutnou postavu. Oči má pronikavě modré, až světélkující. "Co žádáš v tété krajině?" Promluví onen muž hlubokým a pomalým hlasem. Zdá se, že on způsobil tvoji nemožnost využít magii. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Miriam se při ukázce lekne, ale pak se podiví, jak můžu timto zabíjet. Jen si povzdychnu. " Představ si místo košíku třeba kámen.....jde to lehce...zvláště, když....když bych jednal a nebo musel jednat impulzivně." odpovím jí tiše. Posadí se ke mě a její obličej je tak blízko, až rudnu. " Ty...t.y...jsi první...ani ro...rodiče...o tom...nevědí." vykoktám ze sebe a sleduji, jak zase sama se sebou bojuje. Nejspíš chce, abych odešel a tak vidím, že to z ní nedostanu. Asi...asi mi to ani tak neřekne...vylekal jsem jí...jenže jak jsem? než stihnu domyslet myšlenku, chytne mě a zavelí. Chytnu se její ruky a běžím s ní k lesu. Neptám se kam ani co tam bude, prostě jí jen následuji. Plně jí věřím a doufám, že mě vede za někým, kdo mi pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Zandám hvězdice a klidně odpovím A víte že velice rád? usměju se, i když vím, že to nevidí. Nejdřív se musí prokázat, že je to ona... uklidňuju sám sebe...spíš si tím dávám záminku proč jí nezabít...nechávám možnost že je to náhoda otevřenou. Přistoupím blíž k ní připraven, že se vydáme na cestu... |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Možná jsem už paranoidní... Pomyslím si, snažíc se nepříjemné pocity potlačit. Znaky, které mi dává můj oř, přehlížím. Když mi však ale vše zapadne do sebe, už je pozdě. Nejsem už schopen nijak připravit se na potřebnou obranu. Podívám se před sebe kde stojí on, stařec mě naprosto neznámý. Nenápadně zkontroluji svitky ve své brašně, jen naoko, abych se ujistil, že tam jsou. Vše by mělo být v pořádku. Hlas starce mě nejdříve zamrazí, rychle se však uklidním. Jen projíždím starče. Nemám nic v plánu se zdější, pokud se nemýlím, tvou krajinou. Hledám jen nějaké město, kde bych mohl den pospati a připraviti se na další cestu. Kdo jsi starče? Ani tvá moc nedokáže utajit jaké síly v sobě třímáš... Poslední větu nechávám vyznít. Vzpíná se ve mě zvědavost. Je to nepřítel ? Nebo snad by mi mohl pomoci v tom, co hledám !? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se tě raději na nic už neptá během cesty. Nejspíš jí představa smrti pomocí tvého nadání přijde dost hrůzná, než by se vyptávala na podrobnosti. Kráčíte spolu loukou a les se blíží a blíží. Netrvá to dlouho a stanete mezi prvními stromy. Jak se zdá, všechny jsou listnaté. Les je tichý a klidný, ve větvích tu a tam zazpívají ptáci. Miriam tě bez pohledu na tebe vede dál a dál. Přestože pod vašima nohama není žádná stezička, ona neomylně kráčí kupředu. Aspoň působí velmi sebejistě. Konečně tě dovede k místu, kde je obrovská propadlina. Tráva roste i na dně této díry, která může mít v průměru pět metrů a na hloubku také tak v tom nejnižším bodě. Cosi se blýská na dně, ale Miriam se nerozhodne slézat po příkrém srázu. Naopak si přiklekne vedle jámy, přičemž sedí na patách a rukou tě stáhne, aby si dělal to samé, co ona. "Dej čelo k zemi a drž se potichu." Zavelí a poté sama dá čelo k zemi. Začne tiše cosi odříkavat a poté umlkne. Nastane ticho a ty jen cítíš, jak se ti hrne krev do mozku, hlava tě skoro začíná pálit a nad tebou zpívají ptáci. A pak všechno utichne. Možná přemýšlíš, že jsi ztratil vědomí a nebo že to všechno je sen. Jedno je ale jasné, z jámy se ozývají kroky. A nakonec ti někdo zaklepe na rameno. Vidíš, že Miriam už stojí a ta, která ti klepala na rameno, se nyní také ze sehnutí vzpřímila. Je to osoba zahalená v kápi takovým způsobem, že vidíš jen vrásčitou ruku, kterou se tě dotkla. Její dotky nebyl nijak nepříjemný, horší je, že z obličeje nevidíš vůbec nic. "Hmmm....Waki?" Trochu váhavě se zeptá osoba hlubším hlasem. Miriam vedle ní stojí velmi klidně, zdá se, že se jí vůbec nebojí, dokonce se usmívá...a nebo posmívá? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka tě uchopí sebejitě za ruku a usměje se. Poté kráčí pryč z umělého udolíčka, vyleze opět po srázu nahoru. Kráčí celkem sebejistě, takže z dálky by se leckdo mohl myslet, že ty jsi ten slepý. Míjíte stromy, až pod jedním rozložitým zůstanete stát. Ten strom vypadá velmi zvláštně, zdá se, že je už mnoho let starý a jeho listy mají velikost dlaně. Dívka se usadí u jeho kmene v místě, kde jsou dvě misky a jeden džbán. Do každé misky naleje světlou tekutinu, z které se ještě kouří. Na pohled to nevypadá nijak zvlášt vábně, tekutina je béžové barvy a hustá, ale vůně je pronikavá a nutí tě k pocitu hladu. Jednu misku ti dívka s úsměvem podá, druhou si vezme, poté na chvíli jemně skloní hlavu a nakonec se z misky napije. Pokud to uděláš i ty, ucítíš přijemnou chuť, kterou nebudeš mít jen tak k čemu přirovnat, snad jen k bylinkám. Cítíš, jak se ti po těle rozlévá příjemné teplo a jak celkově tě naplňuje klid. Dívka proti tobě ještě chvíli upíjí, ale poté se na tebe smutně až soucitně podívá. "Emidoru Lothaire, je mi líto, co se ti stalo." Její hlas je plný lásky a pochopení, jen ty oči zejí prázdnotou. Přesto je má tvým směrem, ovšem ony se dívají skrz. Nebo spíš do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařec tě nechá bez mrknutí oka domluvit a ani se nehýbá. Chvíli to vypadá, že je jak vytesaná socha, ovšem jakmile domluvíš, přeci jen mrkne. "Ano, toto je můj kraj." Promluví opět tím samým hlasem stařec. "Já jsem. Já jsem Síla. Síla této země." Odpoví ti nakonec po chvíli váhání na tvoji otázku. Poté si tě ještě chvíli měří pohledem. Nakonec znovu promluví. "Chceš-li projet, projeď, ale nezastavuj se, jinak tě zabiju. Chceš-li něco jiného, promluv teď, pak už bude pozdě." Zřetelně, ale s přísnou tváří ti sdělí jakési své podmínky. Stále stojí na svém místě, jeho magická blokáda nepřestává stejnou měrou působit. Jako kdyby vrostl do země. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Vede mne, a já nevím kam. Naplňuje mě však pocitem jistoty. No řekněte...Co se vám může stát od slepé dívky? Když dojdeme ke stromu a ona se usadí, celkem se zarazím. Čekal jsem, že mě vezme do svého příbytku, a ne ke stromu... Divil jsem se, rozhodně jsem tím ale neopovrhoval, když jsem se totiž usatil, posíctil jsem úlevu. Milosti se téhle dívky bojí, nebo jí závidí? ptal jsem se sám sebe. Je jisté, že mě má dívka v hrsti. Z přemýšlení mě vytrhla podáním toho pokrmu. Trochu jsem zaváhal, přeci jen nevěřím všemu. Vzal jsem misku do ruky a přivoněl jsem si. Vonělo to krásně a nutilo mě to jíst. Jedním okem jsem zahlédl jak to do sebe lije i ta dívka. Tomu nic nemůže být, risknul jsem to a napodobil tu dívku. Překvapilo mě, jak to chutnalo. Rozlil se ve mě pocit tepla a já se cítil opravdu dobře. Z tohoto rozímání mě zase vytrhla. Tentokrá však něčím, co jsem vážně nečekal. Když padla tato věta, instinktivně mi ruka zklouzla k ninja noži. C...Co o mě víš? Jak víš kdo jsem a..co se mi stalo? oplatil jsem jí starost otázkou. Je to ona... potvrdil jsem své obavy. Vzchopil jsem se však pouze na prázdné polknutí. |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Jeho slova beru víc nežli smrtelně vážně. Pomalu se chystám rozjet se, ale něco mi v tom brání. " Možná by jsi mi mohl pomoci, pokud máš zájem. Řekni mi jen kdo vlastně jsi a možná mám něco, co by mohlo být zajímavé pro nás oba. Pokud však nemáš zájem, odjedu a nezastavím, dokud nebudu z tvých míst pryč. I můj kůň s tím souhlasí, alespoň si to tak myslím, tvá moc mi znemožnila s ním komunikovat, ačkoliv jsem si do dnes nemyslel, že by i má komunikace s ním mohla být magická..." Až mě samotného překvapilo jak výmluvný jsem, dlouho jsem se s nikým nebavil ve více nežli v několika slovech. Něco z něj mi ale říkalo, že za ten pokus by to mohlo stát... |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Kráčíme spolu lesem a dívka je ticho. Jen jí sleduji a snažím se udržet krok. Dojdeme k propadlině a zadívám se do hloubky. Je mi z toho mírné nevolno. " To je ale...hloubka." řeknu tiše. Mirian si klekne a a já mám udělat to samý. Podivím se, ale udělám to a zůstanu tak. Začne něco říkat a se mnou se něco děje. Rozklepe se, protože to vypadá, že tam jsem a přitom tam nejsem. Vše se ustálí a najednou se mě někdo dotkne. Prudce se otočím a leknu se. Padnu na zadek a dívám se na stařenu. " A....a...ano?" šeptám. Vůbec netuším, co ted bude a ta osoba přišla zvláštně. Dokonce zná mé jméno. Kdo to je...co se děje?......ona mi...pomůže? ptám se v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka nedá ani pohybem obličeje znát, že by vnímala tvůj napjatý postoj. Je stále otočená tváří k tobě a najednou se začne smát. "Omlouvám se, ale přímo to křičí." Pak trošku zvážní a lehce se k tobě nakloní. Natáhne k tobě ruku a lehce se dotkne tvé hlavy. "Volá to odtud a.." Poté se dotkne vzduchu kolem tvých očí. "...a odtud." Dívka se opět stáhne a mrtvé oči směřuje k tobě. "Proto to vím, řekl jsi mi vše." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařec ti bez hnutí naslouchá a nepřerušuje tě. Poté chvíli mlčí a snad se mu kolem koutků zavlnil úsměv. "Na světě už není nic, co by mě zajímalo. Ale věřím, že je tu mnoho zajímavého pro tebe." Jeho slova nezní posměšně, ale velmi sebejistě. "Ovšem můžeš se mě ptát, na cokoliv chceš." Poté zavře oči a ty cítíš, jak se vlna magie kolem tebe zesílí. Cítíš vibrace a tvůj kůň se chvěje. Pak se krajina kolem vás rozvlní a začne ztrácet jasné kontury. A nakonec se změní do přívětivé přírody. Nedaleko od tebe a starce se objeví kamenná besídka. Stařec opět otevře oči a začne kráčet k besídce, pod jejíž střechou je kulatý stůl a dvě masivní křesla. Stařec vystoupí po schodech a usadí se do jednoho z křesel. Poté mávne rukou k tobě a pokyne ti, aby jsi přišel též. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Zaraženě jsem položil misku na zem a pořád si v ruce nervózně pohrával s nožem. Takže... začal jsem Takže ty...ty víš i proč sem...tady? dokončil jsem větu a tázavě se na ní podíval. Jak jsem to dopadl, vraždit pro bohaté lidi slepé dívky? To nejsem já... naštval jsem se sám na sebe, místo zloby mi však přes obličej přeletěl smutný výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tmavě zelený plášť té osoby se lehce zavlní, ale jinak je ticho. Miriam stále vypadá velmi klidně a dokonce k tobě přikročí. "Tak už vstávej." Usměje se na tebe a vztáhne k tobě ruce, aby ti pomohla na nohy. "Ničeho se neboj." Šeptne ti, když se k tobě nakloní, ale pak se zase postaví vedle zahalené postavy. "Tak pojď, Waki, za mnou, žádáš-li radu." Ozve se znovu ten hluboký hlas a postava se rozejde hlouběji do lesa. Miriam ji bez řečí následuje též a na tebe jen mávne, kdyby si snad váhal. Kráčíte jen chvíli, když se mezi stromy vyloupne vchod do jeskyně. Je to tak překvapivé, až máš dojem, že jde o iluzi. Ale není tomu tak, protože postava do jeskyně vejde. Její široký vchod vypadá bezpečně a hlavně Miriam beze strachu pokračuje v cestě. Poté se chodba stočí napravo a vás uvítá jakýsi oválný prostor osvícený svícemi. Po stranách je různé haraburdí, které skrývá stín, ale uprostřed je kulatý stůl, kolem něj čtyři židle a uprostřed stolu něco, co je zakryté světle modrým šátkem. Miriam se automaticky posadí na jednu z židlí, postava jí nic neříká, sama se usadí a poté ti ukáže rukou, aby jsi se též posadil. Nakonec odstraní šátek z předmětu uprostře a tobě se před očima objeví stejná koule jako u pana Winga. "Tak, Waki, viděl si už tento předmět? A odkud si přišel?" Zeptá se tě znovu hlubokým hlasem zahalená postava, z níž stále vidíš jen vrásčité ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Jsem v šoku a z něho mě probere až Miriam. Pomalu vstanu za její pomoci, což je dost potupný. Špitne mi, abych se nebál, ale já nestačím zírat. A to se oni smáli mě? Vždyt tu dělají věci, co nechápu ani já, natož někdo z mé doby. Osoba mi řekne, abych šel s ní, pokud chci radu. Chci radu a tak přikývnu a jdu s ní. Jdeme bez mluvy, přesto jsem rád. Vůbec netuším, na co bych se tu měl koho ptát. Copak jsem blázen....vždyt tohle není normální...přišla jako duch...a to mi říkali....ne...tak třeba mi pomůže. Objeví se před námi jeskyně a my do ní vkročíme. Rozhlížím se, moc nemám rád jeskyně. Jsou vlhké, tmavé a neuklizené. Pokračuji podle nich a nechám se vést, ovšem stále se rozhlížím a hlídám si, zda někde na mě něco přililetí. Dojdeme do prostoru osvíceném svícemi. Uprostřed je kulatý stůl, který všemu vévodí. Miriam se posadí a mě ukáže mé místo. Posadím se a pak osoba odhalí kouli, co byla zakrytá na stole. Vyskočím na nohy a ukáži nan í. "Tím..tím jsem se sem dostal...to mi dal pan Wing u nás..prý mi to pomůže, ale dostalo mě to sem." vypadne ve mě skoro na jeden nádech a rozhlížím se po nich, příjdu si jako blázen či ve snu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se jen jemně usměje a znovu upije ze své nádoby. Poté ji také odloží. Ani jednou nenaznačí, že by si všimla, jak si pohráváš se zbraní v ruce. Stále nechává své mrtvé oči nasměrované na tvůj obličej. Chvíli mlčí a poté velmi klidným hlasem odpoví. "Samozřejmě, že vím. Je to tvá práce? Přijal si to jako práci a každý, kdo něco přijme za svoji povinnost, by neměl otálet ve splnění té povinnosti." Na chvíli se drobně usměje a sklopí pohled. Poté znovu zvedne hlavu, úsměv jí stále hraje na rtech. "Přijal si ten úkol jako svoji povinnost?" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Miriam na tebe překvapeně pohlédne, když poplašeně vyskočíš a zareaguješ na skleněnou kouli. Poté se otočí na zahalenou osobu. "Veyvey, ono to tedy funguje?" Její hlas z ní užasle. "Doufala jsem v to." Ozve se hluboký hlas v odpověď. Kápě se poté nasměřuje k tobě. "Ten tvůj známý si nechá říkat Wing? Zajímavé, zajímavé..." Trochu se zasměje Veyvey, jak jí Miriam nazvala. Zajisté to má nějaký smysl, proč si přišel sem. Nejspíš ale pocestuješ dál, zde jsi přišel totiž do slepé uličky." Mluví dál Veyvey. "Jsi připraven Waki Smithe?" Otáže se tě hlubokým a vážným hlasem? Miriam tě sleduje trochu ustrašeně, zdá se, že nyní už ani ona nerozumí tomu, co se zde děje. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Sklopím hlavu nad její otázkou Přijal odpovím potichu Ale nedobrovolně vystřelím se svou obhajobou, hned na to se zklidním snažím se najít vrahy mého mistra... Vyvraždili nám celý chrám znovu se odmlčím a sklopím hlavu mluvila o vás jako o nějaké ježibabě... dodám potichu. Nyní je i pro slepého jasné, že totálně nevím jak dál... |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Když mluví, jsem nečinný, nevím co si o tom všem myslet a pocity se ve mě bouří jako na poplach. Když rozpustí své kouzlo, divím se. Cože? iluze? Takhle silná? Pomyslím si, když se vše ukáže v pravé podobě. Zatímco starec míří směrem ke zřejmě své chýši, rozmýšlím se co dělat. Jedna část mě nutí jít dál, neohlížet se a zmizet a ta druhá mě nutí jít za ním. Nakonec za mě rozhodně můj kůň, který si to namíří přímo za ním. Jdu pomalu, stále jsem na vážkách, ale už nehodlám odejít. Nejistota ve mě je děsivá, ale potlačuji ji ze všech sil. Naštěstí se mi to celkem daří. Rozhlédnu se po jeho domku a usadím se na jedno z křesel. Kůň chvíli netrpělivě čeká, pak jej však ztratím z dohledu, jakoby mi chtěl dát najevo, že v tomhle jsem uplně sám. Mlčím, nevím jestli bych měl něco říci, tak raději nechám první slovo na onoho starce. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Slyším otázku, ale nepřikládám jí důležitost. Ted hledím jen na tu kouli a pak na tu ženu. Vypadá to, že jim nepříjdu jako blázen, ale jako by to konečně někdo pochopil. Uklidním se a zase se posadím. " Ano...pan Wing." souhlasím s Veyvey. Pokračuje a její slova mi nahání hrůzu. " Dál...ale jak ...jak s tím teda mám pracovat....pan Wing mi k tomu nic neřekl a zvoral jsem to..nejspíš...co když se dostanu zase na špatné místo?" zeptám se hlasem plným obav, protože tohle ještě teda dopadlo dobře, ale může být ještě hůř. Zeptá se mě, zda jsem připraven. Oddechnu si a vemu do rukou kouli. " Nejsem....ale musím dál.....tak snad konečně už půjdu dobře." řeknu smířlivě, protože je mi jasný, že tady zůstat nemůžu. A upřímně ani nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka tě pozorně sleduje, jestli se to tak dá říci, když její oči jsou mrtvolné. Ale přesto můžeš cítit jasný pocit, že tě plně vnímá a naprosto ti naslouchá. Jemně se tě rukou dotkne, když začneš mluvit o tom, co se ti stalo. A ten dotyk způsobí, že tvým tělem projede vlna klidu. Když pak vyslovíš, jak o ní mluvila Milost, jen se zvonivě zasměje. "Možná taková trochu jsem, nevím, nevidím se." Její smích je opravdu veselý, upřímný a silně nakažlivý. Poté ale zvážní. "Možná bych ti mohla pomoci. S tvým osudem. Jestli budeš chtít." S tázavou tváří vyčkává na tvoji reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařec počká, až se usadíš, a dělá, že si nevšimá tvého váhání. Když konečně v klidu sedíš, jen ledabyle se pohne ruka tvého společníka a na stole mezi vámi se objeví džbán a dva poháry. Muž ti v tichosti nalije červenou tekutinu a poté se sám napije. Podle vůně je jasně cítit ovocné víno, lahodné, jakoby by bylo právě stočené. "Tedy, máš nějaké otázky?" Zeptá se tě muž a zadívá se do tvých očí. Jeho magická aura ani náznakem neoslabuje. ------------------------------------------------------------- MH: besídka je vlastně něco jako altán, takže kamenná besídka není nějaká chata nebo tak něco, ale několik kamenných sloupů se střechou.:o) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Vevey i Miriam mlčí a ty jen hledíš do koule, která odráží tvůj obraz. Pak ale jakoby zprůhledněla a nakonec se v jejím nitru objeví mléčná mlha. A v té mlze se začnou rýsovat jasné obrázky - opět obrázky tvého snu. Možná je to kruté vidět znova, jak zabiješ podvakrát tu nevinnou dívku ze školy, ale neubráníš se a musíš to vidět. Nejde ti zavřít oči, nevytěsníš to z mysli. Když se tyto sny odehrají, stane se něco divného. Máš dojem, jakoby tě mléčná mlha začala obklopovat, přestáváš cítit stůl, židli, pevnou půdu pod nohama. Všechno mizí a ty se jen vznášíš. A poté se ocitneš na zcela jiném místě. Máš přes své oblečení dlouhý tmavý kabát a podivný klobouk jak z mládí tvých rodičů. Když vyhlédneš z okna, je to tam jak za tvého dětství. Dokonce znáš tu ulici, není daleko od školy. Proti domu, ve kterém jsi, stojí jiný a mezi nimi je celkem klidná silnice s mnoha zaparkovanými auty a tichou alejí. Ale pak uslyšíš dívčí výskot. Ohlédneš-li se za ním, spatříš přes okenní tabulku, jak z jednoho domu vyběhne krásná dívenka. Její obličej ti je velmi, velmi povědomý, ale nic si zatím nevybavíš. Dívenka postává na ulici, z domu vystoupí i jakýsi muž, nejspíš její otec. U této dvojice pak zastaví nákladní vůz, z něhož vylezou dva muži. Otec dívenky s nimi začne cosi domlouvat. A na voze si asi všimneš, že tam stojí nápis "Dovoz hudebních nástrojů". A pak ti to dojde, koho ti ta dívenka připomíná. Miriam i tvoji spolužačku a dívku ze snů. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Dívám se do koule a můj odraz zmizí v mléčné mlze, znova vidím své sny a já to vidět nechci. Chci zavřít oči, odvrátit hlavu, ale nemůžu.Nemůžu se pohnout a jen na tu hrůzu zírám znova a znova. Já tohle nechci...slyšíte..nechci..nechci. řvu v hlavě, ale ani to nepomáhá. Poté, co to vše znova prožiji, obklopí mě mléčná mlha. Cítím jen jí a už né místnost, židli, stůl...jen tu mlhu. Vznáším se a mě dochází, že už Vevey ani Miriam nikdy neuvidím. Objevím se na jiném místě a tentokrát mě koule vybavila dlouhým pláštěm a kloboukem. Začnu se ihned rozhlížet, kde že to jsem. Stojím v nějaké místnosti a hledím z okna. Tuhle ulici znám...jsem u nás doma......teda aspon to vypadá na stejné město...jen...jen asi doba je jiná....ale tady být nemůžu...co když někdo příjde. a vypadnu z bytu. Vyjdu na ulici a všimnu si auta s dovozem nástrojů a pak dívku. Chvili si jí nemůžu vybavit, ale pak mi to dojde. Ne...to ne...ona si jde pro klavír...klavír je její osud.....možná...bych jí měl přesvědčit, že třeba housle budou lepší. napadne mě, ale nemám odvahu za ní a jejím otcem jít. Jen stojím naproti a pozoruji je. Moc rád bych pomohl, věděl, co dělat, ale netuším. Doknoce si hraji s myšlenkou jí klavír hned tady rozbít, jestli jí to v budoucnu zachrání život. |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Sílící se pocit paniky se snažím ze všech sil potlačit. Citím se velice nervózně a roztržitě. Konečně může přijít chvíle, na kterou čekám tak dlouhou dobu. Stejně tak ale může dojít i k hrůzným variantám, na které se snažím raději ani nemyslet. Když promluví, vytrhne mě z myšlenek, vlastně mi pomůže se jich zbavit a navodit nové. Co odpovědět? ... Pomyslím si jen tak zběžně... Ještě chvilku mlčím až nakonec promluvím. "Myslím, že víš, proč jsem nejel dál... Určitě cítíš tu sílu, která jde od čehosi, co vezu s sebou. Nebo se snad mýlím? Nebo to není důvod, proč jsi na sebe upoutal pozornost?" Mluvím pomalu, opatrně a nechávám spoustu prostoru na vyjádření. Chci znát, ale ne za cenu nejistoty z dalšího kroku. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívenka, asi sedmiletá, si všimne tvého pohledu a chvíli tě zaujatě pozoruje. Poté ale už věnuje pozornost jen a jen vykládce klavíru. Nadšeně poskakuje kolem, zatímco se tři mohutní stěhováci perou s tím těžkým kusem nábytku. Postupně všichni mizí v domě, až na dívenku, která se znovu otočí, aby na tebe pohlédla. Chvíli otálí, ale nakonec přejde silnici směrem k tobě. "Pane, chcete si přijít občas zahrát?" Zeptá se tě jemným hláskem a pohledné na tebe velkýma dětskýma očima. "Sophie, pojď domů!" Ozve se přísný hlas, který patří jejímu otci, jenž stojí znovu ve dveřích a nedívá se zrovna moc mile. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Starý muž tě pozorně sleduje a chvílemi to vypadá, že si v tobě čte jako v knize. Zatímco nastane chvíle mlčení, upije ze svého poháru. Když promluvíš, pozorně ti naslouchá a nebo se aspoň tak tváří. Nakonec se jen usměje. "Opatrně volíš svá slova. Jsem tím polichocen." Pak se na chvíli odmlčí a podívá se stranou. "Síla toho, co neseš, je velká. Není to však ono, co mě zajímá. Je to tvá utkvělá touha přijít těm věcem na kloub." Stařec se znovu jakoby pod vousy usměje. "Jsem zvědav, co se z toho vyvine. A máš-li zájem, mohu ti nabídnout možnost, jak toho dosáhnout." Stařec na tebe zvídavě pohlédne, poté jen mávne rukou a místo pohárů a džbánu se objeví na stolečku průhledná koule. "Věříš-li tomu, co říkám, pohlední." Nakloní lehce hlavu a sleduje, co uděláš. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Při jejím doteku s sebou cuknu Třeba mě očarovala, třeba je to trik...jsem k ničemu její věta o tom že se nevidí mě rozesměje Blázníte? jste nádherná hned na to si rukou zakryju pusu Co to blázním přivedu sám sebe do rozpaků a snažím se to zachránit Já totiž, chtěl sem říct že nejste...no...hehe poškrábu se na hlavě a vyskočím na nohy Jak byste mi mohla pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Asi si mě všimne, protože za mnou příjde, jen co jí odnesou klavír do vchodu. Přiběhne a nabídne mi hrani. Nechceš místo toho něco jiného..housle..no tak, řekni jí to. místo toho jen stojím a spíš se nervozně usměji. " Bohužel neumím hrát na klavír." přiznám velmi nerad a úplně něco jiného, než jsem zamýšlel. V tom se ozve její otec a já se zadívám na něj. Vidí ve mě nejspíš někoho, kdo je pro jeho dceru nebezpečný, přitom já se jí snažím zachránit život. Jak patetické." Jen běž..otec se po tobě schání." řeknu a ustoupím o krok, aby její otec viděl, že jí nechci ublížit. Zadívám se nahoru, kam dávají klavír. Jak by maličko stačilo a klavír by.Ne, mohl by spadnou na ní. Je pozdě. Smutně si povzdycnu a posadím se na kraj chodníku. Jsem v koncích. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Když pochválíš její vzhled, znovu se usměje a zní to jako orchestr lučních zvonků – líbezně a vábivě. Skoro máš chuť říci, že její oči tě hřejí, ale když se vytrhneš z těchto myšlenek, zjistíš, že je to nesmysl. Její oči jsou stále a pořád mrtvé. Snad je to jen její aura, která způsobuje takové dojmy. Jakmile se postavíš, lehce zakloní hlavu, takže tě stále můžou mrtvé oči sledovat. Opět trochu zvážní. “Je mi líto, co se ti stalo. Nemůžu ti dát to, co jsi si slíbil. A nebudu tvůj slib posuzovat. Ale můžu ti dát možnost zjistit, co je správné a co je špatné. Můžu ti dát možnost zjistit to, co je ti nyní utajené a v zde ti utajené také bude.“ Na chvíli se odmlčí, poté vstane, obejde strom, u kterého jste pojedli, nakonec sáhne do větví a z nich vytáhne uzlíček kulatého tvaru. Ten před tebou rozprostře, takže se ti odhalí pohled na průzračnou kouli. Ovšem pokud se do ní zadíváš na delší čas, průzračnost se začne ztrácet a místo ní se objeví mléčná mlhovina, která kouli zaplní postupně. “Chceš se podívat a získat tak možnosti změnit osud? Zašeptá dívka okouzlujícím hlasem a sama si znovu klekne na paty, ruce složí do klína a obličej nechá stočený ke kouli. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívenka se otočí na svého otce, poté znovu na tebe, rozpačitě se usměje a nakonec odběhne. Ale u dveří se na tebe znovu podívá se zvláštním zkoumavým pohledem. Nakonec v ulici zůstaneš sám. Nikdo jí neprojíždí, nikdo neotvírá dveře, ani okna. Snad kdyby jsi ji prošel dál, zjistíš, že je to město, ve kterém bydlíš, ale asi tak o deset let zpátky. Vrátil jsi se snad do minulosti? Můžeš zkusit projít městem a hledat známá místa, vzpomenout si na to, co už je pryč. Třeba se ti podaří najít sebe sama, ale kdo ví, jestli by to tak bylo správně. A nebo se můžeš vrátit do pokoje, kde jsi se ocitl, a můžeš pozorovat tu dívenku, která je zjevně Miriam, ovšem o asi deset let mladší. Zdá se, že tvůj čas v této oblasti, v tomto čase ještě nevypršel. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Pozoruji co ta dívka dělá Na to že je slepá se orientuje skvěle... pomyslím si, to už ale na zemi rozprostírá váček a mě se naskýtá pohled na kouli. Takže vážně není obyčejná dívka... konstatuji sám pro sebe. Zeptá se jestli chci změnit svůj osud, kdo by nechtěl? Pomalu si klekám naproti ní, pohlédnu na dívku a poté ji napodobím a zahledím se do koule |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Zůstávám sedět na ulici a nikdo tu není. Nikdo tu projíždí, nikdo nic. Po chvili zase vstanu a vydám se projít město. Po chvili ho poznávám a zjištuji, že je to mé vlastní město. Vydám se tedy k mému vlastnímu domu a zkusím sám sebe pozorovat. Jestli se uvidím, schovám se a pozoruji ho. Co tu mám udělat. Zničit jí klavír, převést na něco jiného. Vždyt cokoliv udělám, zabiji jí. Copak je to její úděl? a přitáhnu si květinu k sobě a pohladím jí, aniž bych si to uvědomoval. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jakmile svůj zrak upřeš do skleněné koule, mlhovina, která ji dosud naplňovala, se začne rozplývat do jiných tvarů - barevných a nabývajících jasných kontur. Začínáš mít pocit, že se před tebou cosi staví. A brzy to i poznáváš. Je to tvůj domov. Bývalý. Ale ty ho nyní vidíš ještě za plné krásy - všechny domy stojí a na dvoře poznáváš svého mistra. Pomalu dostáváš pocit, že jsi vtáhnut koulí přímo do děje. Nikdo tě nevidí, ale ty můžeš pozorovat vše. Mistr se k tobě neotáčí, všímá si jen svých věcí. A pak se vše seběhne rychle. "Útočí! Útočí!" Ozve se křik z dřevěné věže, ale poté je ukončen a ty jen vidíš, jak hlídač padá se zabodnutým šípem z čtyřmetrové výšky. Všechno se kolem tebe semílá velmi rychle. Vaši padají k zemi, jsou překvapení a nepřátelští ninjové zabíjí všechny bez milosti. Jen mistři se brání do posledního dechu. A ty poznáváš, že je to ta situace, na jejímž konci jsi přišel. Je to poslední den života tvého mistra. A ať se budeš snažit cokoliv udělat, nic se nezdaří. Budeš všemi předměty jen procházet, všechna těla projdeš skrz jako duch. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Chvíli ti to trvá, ale brzy se zorientuješ a nakonec svůj domov najdeš. Okna do ulice už jsou rozsvícená, protože se rychle snáší na město tma. A naštěstí nejsou zatažená žádnými roletami, takže můžeš nenápadně z postranní uličky pozorovat, jak se míhají za sklem postavy. Když se zastaví, poznáváš rysy svého otce a také své matky. Připravují večeři. A poté se v okně objeví jiná tvář. Chvíli ti trvá, než ji zaostříš. Je to malý kluk, který se dívá na dění na ulici. Konečně ti to dojde. Jsi to ty sám! V tu chvíli tě ovládně prudká bolest hlavy a myšlenkami ti prolétnou všechny vzpomínky z děství, ovšem velmi ostře a v plném světle. Téměř se zhroutíš na chodník, cítíš se oslepený a bodavá bolest jakoby neměla konce. "Pane, je vám něco?" Ozve se vedle tebe něžný hlas, ovšem jak tě překvapí, když zjistíš po překonání malátnosti, že jde o mladíka. Může mu být asi tak patnáctiletý a podle toho, jak tě oslovuje, musíš ty vypadat daleko starší, aspoň na dvacet let. Mladík s tváří hedvábnou a pobledlou, očima černýma jako uhel a vlasy stejně tak, se k tobě skloní a jemně tě chytí za paži. "Mohu vám nějak pomoci?" Zdvořile se tě zeptá. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Najdu svůj domov, zrovna připravují večeři. Copak naši asi ted dělají? Mají o mě strach? napadne mě a zadívám se do oken mé minulosti. Najednou spatřím sám sebe. Malý kluk...to..to jsem já? a jak mi projede hlavou tato myšlenka, vzápětí příjde prudká bolest a vzpomínky ostré snad jako by nebyly takto ani v poledne. Zhroutím se na chodníku, rukama svírám hlavu a bolestí svírám rty, abych neřval. Nesmím se prozradit. Uslyším hlas, příjde mi jak dívčí. Zkouším překonat bolest a zadívám se na osobu přede mnou. Je to mladík, velmi mladý a dotkne se mé paže a chytne jí. " Jen....mě bolí hlava...to bude za chvili dobrý...snad." vyskuhrám ze sebe a zase oči zavřu. I přes jeho případnou snahu se ted nepostavím. Naopak se opřu o nejbližší zed a držím si spánky. " Možná voda..kdyby jsi měl."poprosím ho tiše o pomoc. I když myslím, že to mi nepomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Mladík se tě už nesnaží zdvihnout, když vidí, že to nejde. Jen ti pomůže opřít se o zeď. Jeho pohled je starostlivý, ale to možná ani nezachytíš. "Vodu? Nebojte, přinesu ji." Téměř nadšeně se ozve jeho hlas. Snad je rád, že už ví, jak ti pomoci. Na chvíli opravdu slyšíš jeho kroky se vzdalovat, ale netrvá to dlouho a on přichází zpět. "Pane, napijte se." Přidřepne k tobě a podává ti plastový kelímek, jako z pouličního stánku. Kde ho v tomto večerním čase sehnal, to je ti možná záhadou, ale asi to nyní moc neřešíš. Voda je opravdu příjemným osvěžením. Těžko říci, jestli díky ní, ale bolesti pomalu ustupují. Mít zavřené oči je snesitelnější a ostré šípy přestávají sužovat tvoji mysl. Po nějaké té chvíli si můžeš dovolit znovu oči i otevřít, aniž by si měl pocit, že máš hlavu na kovadlině a někdo do ní neustále buší. Upřeně se na tebe dívá stále mladíkova tvář. Zevřením je to ještě naprostý chlapec, ale jeho se zdají být moudré. "Mohu vám ještě nějak pomoci?" |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Těžce oddechujíc se odtrhnu od koule. Tak tohle jsem vidět nepotřeboval zhluboká dýchám a dívám se někam do země A jak mi TOHLE mělo pomoct! vyštěknu trochu víc než sem chtěl po dívce. Promiňte já... omluvím se, zavřu oči a uklidním se. Co mám dělat? zeptám se zoufale a prosebně se na ní podívám. Skoro až zapomínám že je slepá... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Odtržení je trochu násilné, cítíš při něm bolest. Jakoby tě ta situace nechtěla pustit, ale nakonec se z jejích pout vyprostíš. Když překonáš první šok z další změny prostředí, rozeznáš i dívku před sebou. Ani necukne, když se na ni rozkřikneš. Její tvář je vážná a mrtvé oči hledí kamsi dál skrz tebe. Nechá tě v klidu vymluvit se a poté jako stroj odpoví. "Přerušil si násilně spojení. Vrať se. Utrpení je cena za vykoupení. Šancí nebudeš mít bezpočet. Toto je jedna z posledních. Další už ti nedám." Nezní to vůbec jako hlas. Její tělo je naprosto klidné a přestože její oči jsou mrtvé, přijdou ti jiné. Celé její vystupování vypadá, jako by byla v tranzu. "Mnoho šancí již nebude. Nechceš-li odejdi. A nebo se vrať." Na ta slova se koule opět vyzívavě zamihotá svojí mlhovinou.l |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Její odpověď mě zaskočí, nezdálo se mi že by mě po té ukázce čekalo ještě něco víc... Tak jo... protáhnu se v sedě, uklidním se, těžce oddychnu a znovu se ponořím do koule čekajíc, co přijde pak... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se ani nepohne a nechá tě znovu sklonit tvář k tvé zvláštní kouli. Jakmile se začneš soustřeďovat na válející se mlhu, rozpadá se před tebou a znovu se staví do konkrétnější tvarů. A znovu jsi vtáhnut do situace a znovu nemůžeš zasáhnout. Bohužel se ti ukazuje ta samá situace, ale tentokrát od bodu, od kterého jsi ji opustil. Vidíš útočící ninji, vidíš smrt svých známých a nakonec i smrt svého Mistra. Byl zabit zezadu a jeho protivníci měli převahu 7 ku 1. Na malý moment jsi měl pocit, když tvůj učitel klesal chroptíc k zemi, že jeho oči se setkali s tvými a že tě snad viděl. Ale pak už to bylo pryč, protože na dvůr jsi vtrhl ty, respektive tvé "já" v tehdejší době. V té chvili se začala představa rozbíjet a ty jsi uvízl v temnotě. Ta však netrvala dlouho a znovu se začal vykreslovat svět. Před tebou se objevila neznámá planina, ovšem taková, která byla v tvé domovině obvyklá. Pár stromů na obzoru, ale jinak jen polosuchá tráva. Široko daleko nikde nikdo. Nebo se ti to jen zdálo? Máš dojem, že jsi zaslechl zanaříkání. I kdyby jsi se chtěl navrátit k dívce, která ti dala kouli k nahlédnutí, nepůjde to. Nyní jsi v této situaci a v tomto světě. A vše, co jsi měl, máš stále při sobě. Dokonce máš dojem, že ta dívka z lesa...jakoby neexistovala. Jakoby to byl jen sen. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Souhlasí s vodou a za chvili mi jí vážně přinese. Netuším, kde jí tady vzal, ale neřeším to. Napiji se a vypadá to, že mi to trošku pomůže. Zavřu oči a bolest pomalu ustupuje. Mnu si spánky a mám zavřené oči. Přesto o mladíkovi stále vím. Neměl jsem sem chodit...je to velký risk..možná je to reakce na střed minulosti s budoucností. napadne mě a příjde mi to jako nejrealnější vysvětlení. Jak se mi udělá líp, podám mu zpátky kelímek. " Děkuji ti, už je to lepší." zadívám se mladíkovi do tváře. Vypadá sice mladě, ale jeho oči jsou moudré. Pokusím se usmát. "Ne...dobrý..myslím, že ty mi víc nepomůžeš. " odpovím, protože pochybuji, že by mě vrátil zpátky domů a nebo mi řekl, co vlastně tady dělám, když té holčičce pomoci nemůžu.Povzdychnu si a pokouším se postavit díky zdi, která mi dělá dobrý a pevný opěrný bod. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Mladíček s uspokojením sleduje, že ti voda dělá dobře. Přesto se ale zatváří pochybovačně, když odmítneš jeho další pomoc. "Ale zvládnete v takovém stavu dojít domů? Nemůžu vás aspoň někam doprovodit? Po setmění je to na ulicích celkem nebezpečné, obzvlášť, když se neudržíte na nohou." Pravda je v tom, že do setmění opravdu mnoho času nezbývá. Úplná tma padne tak do hodiny a v těchto ulicích jsou jen sporá osvětlení. A o tvém stavu má mladík pravdu - přestože bolest hlavy ustupuje, cítíš se malatný a slabý jako po horečce. "Mám dojem, jako bych vás znal..." Prohodí tišeji mladík a zadívá se na tebe pozorně. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Mladík vypadá, jakoby měl o mě strach. Dokonce se mě ptá na to, jak zvládnu dojít domů. Chabě se přes malátnost usměji. " Jsi velmi pozorný. Opravdu jsem stále malátný, ale nechci tě zdržovat. " a pomalu se mi podaří postavit. Zadívám se k domu, kde bydlí mé mladší já. " Problém však nebude v horečce jako spíš v tom, že nevím, kam jít. " přiznám a vzpomenu si na byt, kde jsem se objevil. Že by to byl prázdný byt a já mohl žít chvili tam? A nebo jsem se tam jen čistě náhodou objevil. Rukou začnu šmejdit po kapsách, zda neobjevím klíče od bytu či místa, kde bych mohl přespat. Mladík mi řekne, že mě nejspíš odněkud zná. Zadívám se na něj. " Odněkud znáš? A odkud pak? Nejsem tu moc dlouho." přesto mě ta věta podivně zajímá. " Rád bych věřil, že by jsi mě znal, ale mám dojem, že takového bystrého mladíka bych si pamatoval." rukou si držím hlavu a zkusím vykročit, zda zvládnu chůzi. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Když se pokoušíš vstát, mladíkovi to přeci jen nedá a podepře ti. Zatímco odpovídáš, snažíš se najít klíč, ale bez úspěchu. A aby si odhadl, kde ten prázdný byt byl, na to jsi prožil mnoho různých a šílených dojmů. Když se rozhlédneš po ulici, nepřijde ti nic, co by ti mohlo pomoci a zavést tě zpět do ulice, kde bydlela ta dívka a kde byl také ten byt. Znamená to snad, že už je nikdy nenajdeš? "Rozhodně mě nezdržujete, pane. Lidé jako já mají spoustu času." Usměje se mladík nad svojí průpovídkou a když uslyší, že nemáš kam jít, jeho úsměv se rozšíří. "Pane, tak to jsme na stejné lodi. A takových je v tomto městě mnoho." Když pak vidí tvůj zájem o to, že by tě snad mohl znát, jen se usmívá. "Nás si ostatní příliš nepamatují. Jednou jsme užiteční a podruhé zase nevhodní." A až nyní si snad povšimneš toho zvláštního lesku v očích a až trochu vychytralého pohledu, v němž je cosi lišáckého, vševědoucího a až příliš otřelého na tak mladý věk. "A sám si těžko pamatuji, kde koho jsem potkal." Odpoví dál mladík a pomůže ti s prvními kroky. "Jestli dovolíte, zavedu vás do našeho skromného příbytku." Široce se na tebe usměje a zase máš dojem, že před tebou stojí učiněné neviňátko. |
| |
| soukromá zpráva od Emidoru Lothaire pro Když vidím znovu umírat svého mistra, zatnu ruce v pěst. Když vidím jak ho zabili, chce se mi řvát. Byl jako můj otec. Zhluboka oddychuji a po čele mi stéká pot. Sundám si kápi a kuklu hodím na zem. I tak je mi ale teplo, je to jen iluze. Vše se rozplyne a já stojím na tom palouku. Co to?!... leknu se a následně se rozhlédnu kolem. Působí to tu na mě klidně, dokonce až neobvykle klidně. Je mi to velmi příjemě... Zapomenu na všechno a na tváři se mi vykouzlí úsměv. Ozve se zanaříkání. Oklepu se. Tohle je hodně divný... zkonstatuji a vydám se pomalým krokem kupředu, bedlivě sledujíc okolí. |
| |
 | soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Až zpěv ptáků a líbezné hraní flétny mě přinutilo otevřít oči. Pomalu jsem se posadil a se zívnutím si lehce protáhl ruce. Poté se s hlubokým nádechem zadíval ven z okna. A zakryl si oči rukou když mě na tváři pohladil paprsek slunce které prosvítalo skrze větve a listy mohutných stromů. Další dlouhý den. Další hodiny plné nudných jednání a zbytečných konferencí. Pomyslím si znechuceně a po krátké rozcvičce se jedním skokem přesunu ke svému šatníku odkud na sebe vytáhnu nějaké své typické oblečení. S tím rozdílem že přes hlavu si přetáhnu i kápi která k tomu náleží. odkaz Poté přistoupím k malému umyvadélku kde si opláchnu tvář. A před zrcadlem nad ním si rozčešu vlasy. Chvilkově splynu v odrazu svých medových očí než se odtrhnu a pomalu zamířím ven ze svého pokoje. Po cestě ještě seberu ze stolku svůj jednoruční meč který si najde místo u mého opasku. odkaz A poté se skutečně děje jak jsem řekl. S mým otcem jsem musel dlouhé hodiny snášet debatování starších o stavech v různých částech lesa. Opět jsem si vyslechl kde žilo kolik zvěře nebo kde prudké bouře polámali kolik stromů. Tohle se dělo skoro každý týden a já to musel jako princ každý týden trpět. Musel jsem se připravovat na dlouhé hodiny tlachání "o ničem". Ne že bych neměl rád svůj domov. Ale připadalo mi trochu zbytečné řešit takovéto malichernosti namísto skutečných problémů. Jako třeba když se nám lidé zas dobývají do srdce lesů. Ach, lidé. Už je to vyslovení mi zvedá žaludek. Mihne se mi znechuceně hlavou než mě z přemýšlení vytrhne Fein která si sem pro mě pravděpodobně přišla. A já jí za to byl moc vděčný že mě zachrání ze spárů nudných debat. Miloval jsem svoji sestru. Sice jsem pořád nedokázal ocenit tu její slabost ale vždycky byla skvělá. Jako jediná z našeho rodu uměla zatím nejlépe řešit věci nepřímou a nenásilnou cestou. Což oceňoval i otec. "Ish'nu falah sestro." Pozdravím ji tiše abych nerušil konferenci a společně s ní vyklouznu ven ze sálu. Společně poté zamíříme, kam jinam než, na cvičiště. Každé odpoledne jsme já a Fein chodili trénovat. Nebo si jen tak pro radost zabojovat. Vždy mě bavilo si s ní měřit síly. Byla to skvělá a rychlá bojovnice. Stejně jako já. A někdy jsme vydrželi bojovat celé hodiny aniž by jeden z nás dokázal získat výhodu. Dnes to ale bylo trošku jiné. Dnes jsme vydrželi bojovat jen něco kolem dvou hodinek. Poté Fein musela odejít za svou matkou která jí učila každý večer. Co to ale nevím. Na to jsou až moc ... tajnůstkářské. "Vůbec jsi se nezměnil bratře. Jsi pořád stejně skvělý válečník." Pronese a s lehkým úsměvem poté odejde. A stejně tak i já si poté zamířím někam do města. S příchodem noci jsem se ctil mnohem živější. A jen já jsem tušil proč. Ponořil jsem se do stínů města které bylo protkané paprsky zapadajícího slunce. Vzduchem se začali nést už jen flétny a líbezný zpěv elfských dívek. A i já jsem měl to nutkání se přidat do nádherné symfonie zvuků. Ale nechal jsem si zajít chuť. Jen jsem to se spokojeným úsměvem poslouchal. A nevnímal ani trošku s nadcházející nocí své prokletí. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Naříkání se ozývá v nestejných intervalech několikrát za sebou. Netrvá ti to dlouho a odhalíš, že vychází vpravo od tebe. Snad za tím vzrostlejším porostem trávy někdo je? Těžko budeš ten zvuk ingorovat, protože skučení začíná být až nelidské. Ale když přijdeš tiše blíž a odhalí se ti pohled na trpícího, máš dojem, že svět se s tebou začíná točit. Na zemi před tebou totiž leží schoulené tělo v barvách klanu, který přepadl tvůj domov a zabil tvého mistra. Poznáš to bezpečně, naprosto. Navíc teď si měl přesně to vidění, takže se mýlit nemůžeš. Snad později prohlédneš i, že v oblečení je velmi mladý muž, spíš ještě kluk. Černé vlasy má potřísněné krví, ale nevidíš, zda má hlavu rozraženou. Levou rukou se drží za bok a pravou za hlavu, zatímco je schoulený na boku téměř do klubíčka. Ovšem neujde ti, že i pod levou rukou prosakuje krev. Dokonce by si mohl říci, že ten mladíček leží v loužičce vlastní krve. Chlapec znovu zanaříká a zdá se, že absolutně o tvé přítomnosti netuší. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro S nastupujícím večerem se opravdu cítíš lépe. Jak postupně nastává temnota mezi stromy, blížíš se k centru města. Váš palác totiž stojí spíš v klidnější části. Mezi krásně postavenými domy, které jsou obrostlé rostlinami a tak velmi dobře zapadají do tohoto kraje, proudí celkem hodně lidí. Každý se vrací od povinností ke své rodině, aby společně s ní strávil chvíli pod hvězdami. Váš národ stejně jako les miluje i hvězdy a měsíc. Ovšem jen ty jsi ochoten strávit celou noc venku. I tehdy, když je temná a ostatní už se ukládají k spánku. A když je bouřlivá, tak je to ještě lepší. Nejspíš se nepohybuješ po těch nejrušnějších uličkách, kde si vaši lidé mezi sebou zvučně povídají libě znějícím jazykem. Zabloudíš naopak do jedné odlehlé, která vede do zahrad. Ale přesto nejsi sám. Před tebou se objeví jeden starší elf. Říci o elfovi, že je starší, je trochu zvláštní. Na tváři totiž těžko najdeš nějaké vrásky. Spíš jde o určitou moudrost v očích, klidné pohyby a pak snad o šedivé vlasy. Navíc starcům rostou vousy, to u elfa středních let není možné. I tento měl vousy - jemná bradka zdobila jeho spíše protáhlejší tvář a dodávala eleganci jeho vysoké štíhlé postavě. Zdá se, že ten muž čekal na tebe. Neznáš ho, ale vychování ti velí, aby si byl ke staršímu uctivý. "Dobrý večer, princi." Lehce se ti muž ukloní, když promluvá hlubokým, ale moudrým hlasem. "Čekal jsem na tento den od té doby, co jsi poznal temnotu." Pronese trochu záhadně a podívá se ti zpříma do očí, aby poznal tvoji reakci. Pokud zachováš klid, jen se lehce ušklíbne. "Chceš poznat ještě více? Tvé schopnosti se ti budou hodit, až tvoji příbuzní budou umírat." |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Pomalu procházím skrz uličky města a vnímám dokonale krásnou atmosféru všude kolem. Čím více je noc hlubší tím více se ulice města vyprazdňují. A to mě těší ještě víc. Mám všechen čas jen pro sebe a nemusím se starat o nikoho dalšího. Alespoň můžu v klidu i přemýšlet. Nad svými dalšími dny, nad sebou i nad svým "druhým" JÁ. Ach, jak já miluji tyhle noci. Cítím se tak živý. Tak celý a svůj. Mihne se mi hlavou a s potěšeným úsměvem projdu jednou protáhlejší uličkou. Na jejím konci se zastavím a chvíli se ohlížím po okolí. Oplácím si s ostatními elfy zdvořilé pozdravy a sem tam s někým poklábosím. Poté zas pokračuji ve svých cestách městem. Na nějakou chvilku se zastavím u kašny na nádvoří a ponořím ruku do její chladné, průzračné vody. Chvilinku u ní setrvám a s veselým zpěvem si to zamířím rovnou do zahrad. Tam jsem si vždycky dokázal dokonale odpočinout. Jak tak ale pomalu kráčím uličkou, ponořen do svých vlastních myšlenek, tak si ani vůbec nevšimnu elfa který se přede mnou objevil. Až jeho stín mě upozornil. Narychlo jsem ho sjel pohledem a ihned jsem věděl že se jedná o mnohem staršího a moudřejšího jedince. "Ish'nu dal'dieb příteli." Zdvořile ho pozdravím a zvědavě se na něj zahledím. Celý ztuhnu když začne mluvit o "dni kdy jsem poznal temnotu". Až mi trošku nevěřícně poklesne brada. "Co to povídáš? Jak o tomhle vůbec víš?" Zeptám se ho a udělám k němu pár kroků. Celým tělem mi projede nejistota a trošku strach. A tyto pocity se ještě znásobí když vynese svojí nabídku. Ale také v sobě ucítím i bodnutí zvědavosti nad těmito slovy. Udělám k němu dalších pár kroků až jsem skoro těsně u něj. "Poznat více čeho? A proč by měli moji příbuzní umírat? Nic jim nehrozí. Jsou v bezpečí." Dodám trošku naštvaně a propichuji elfa očima. Jsem celý napjatý jak dychtivě vyčkávám na jeho odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařec se jen uchechtne, když vidí, jak tě znepokojuje jeho vědomost nad tvými činy. Ví toho snad i více? Zná celý tvůj život? Skoro se tak tváří. Když se k němu přiblížíš, cítíš zvláštní chvění ve své kůži. Tušíš, co to způsobuje. Magie. Je plná toho neznámého elfa. Muž se na tebe podívá a v jeho očích vidíš pohrdání. "Ještě ani nevíš, co všechno svedeš. Ale přijdou dny, kdy nebudeš ty vládnout, ale on bude vládnout nad tebou. Přijdou dny, kdy nebude více prince Nuada Nearis Ish' dal." Zakončí téměř obřadně a slavnostně. "Chceš vědět více?" Znovu přejde do škodolibějšího tónu a jako malicherný kupec, který ti nabízí své zboží, si tě prohlíží. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Důkladně jsem si toho elfa prohlížel a cítil jsem jak mnou projížděl hněv ale i trochu strach. Ať už to byl kdokoliv vůbec se mi nelíbil. Vypadalo to že se jednalo o elfa který magii skutečně rozumí. "Jen prázdná slova. Plané řeči." Trval jsem stále na svém ale myslím že on sám už ví o mém současném rozpoložení. Tohle je bláhové. Skutečně bláhové. Mihne se mi hlavou a zadívám se na elfovy oči. Plné pohrdání které ve mě probouzí čím dál větší hněv. Nakonec ale jen poraženě kouknu k zemi a zhluboka se nadechnu. "Tak na co ještě čekáš? Chci vědět více. A to rychle." Prohodím chladně a opět se hrdě napřímím jak to u mě chodí pořád. A jen vyčkával co pro mě ten elf má. Byl jsem skutečně zvědavý co mě asi čeká. Vzplanula ve mě touha vědět víc o sobě samém. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Postupuju vedle něj opřený a klíč nenajdu. Jeho odpovědi mě matou. Možná až trochu naženou hrůzu, protože jeho oči se zablýsknou. " Jak to myslíš? Koho nás?" zeptám se opatrně. Nabídne mi, že mě odvede do jejich příbytku. Přikývnu na souhlas, a rukou si chytnu hlavu, která stále bolí jako by v ní bylo tisíce střepů. " Pokud vám tam nebudu překážet, docela bych něco jako střechu nad hlavou uvítal. Aspon si trochu rozmyslím...co dál." přiznám, že mě jeho nabídka opravdu láká a souhlasím s ní. Po pár krocích se rozejdu a tak se zkouším o něj opírat jen opravdu zlehka. Přitom se nechám vést tam, kam chce. Prohlížím si ho, je na něm něco zvláštního. Vůbec si ho nepamatuju, ale koho já si v této době tenkrát pamatoval? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Elf se jen uchechtne, když jeho řeči označíš za bláhové. Neodpovídá, ale dál si tě pyšně měří. Zřejmě už k tomu nemá co dodat. Ale když pak přiznáš, že chceš vědět více, jeho tvář není ve vítězoslavném úsměvu, ale v hlubokém chladu. “Měř lépe svá slova. Příště s tebou jiný nemusí mít takovou trpělivost.“ Poté se obrátí zády a odchází. Je zřejmé, že ho máš následovat. Vede tě temnější uličkou, která se zužuje a zužuje. Pomalu se ztrácí jakékoliv okolní domy a zůstávají jen stromy. Na konci uličky, která už spíš připomíná lesní cestu, se vám do cesty postaví menší domek. Elf do něj vejde a dveře ti nechá otevřené. Místnost, do které vejdete, je jednoduše zařízená – několik oken natočených směrem do lesa kryjí těžké závěsy, krb je vyhaslý, ale tvůj průvodce v něm rychle rozžehne plamen, který osvítí zbytek místnosti: kruhový stůl, na něm přikrýt předmět, dvě dřevěná křesla a knihovna plná zašlých a ohmataných svazků. Nic víc a nic míň. Elf se posadí ke stolu a pokyne ti, aby jsi tak učinil též na protější židli. “Rychlé jednání ještě nikdy nepřineslo více slávy a užitku, než smutku a neštěstí. Jsi si jistý, že vše chceš zjistit?“ Jeho hlas je nyní zvláštní – velmi vážný a beze stopy posměchu. V přítmí se mu skoro až nebezpečně lesknou oči od plamene ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Mladík jen přikývne, zdá se být nadšený tím, že někoho přilákal a bude mít návštěvu. Téměř až dětinská radost se odráží v jeho obličeji. Vzorně tě podpírá a vede tě uličkami, které jsou pomalu užší a užší, zatuchlejší a špinavější. “Za chvíli už tam budeme. Prohlásí mladík povzbudivě a vede tě dál, nevšímaje si špinavého okolí. Když zahnete za další roh, před tebou se objeví u zdi staré opuštěné továrny přilepený dřevěný domek, snad dříve sklad nářadí. “Není to nic..velkého, ale ... snad...“ Znervozní trochu tvůj průvodce, když u domku, nebo spíš domečku stane. Otevře dveře a doprovodí tě dovnitř, do malé a jediné místnosti. V jednom rohu uvidíš na zemi vytvořené lehátko z různých matraček a látek. V dalším rohu je jakási změť nádobí různé kvality. Při protější stěně jsou vyskládané knihy, většinou v dost bídném stavu. “Pochopím..když budete chtít odejít.. Ale tady..se vám nic nestane. Budete tu v bezpečí a já se o vás postarám.“ Zdá se, že mladíkovi příliš na tvé přítomnosti záleží. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Mlčky si elfa prohlížím jako on mě. Moji oči jsou plné nejen nejistoty a menšího rozhněvání. Ale dávám do nich i chlad. Jako on. Na jeho slova se chystám už hned zase něco říci ale nakonec ze mě vyjde jen tiché uchechtnutí. Kdyby byl z nižšího kruhu už by dávno pykal za takovou opovážlivost. Mihne se mi hlavou. Byl jsem hrdý na svůj původ a nesnášel jsem moc když se nade mě někteří povyšovali. Ale v jeho případě to bude výjimka. Nakonec když odchází, jen se za ním chvilku dívám. Pak teprve za ním rázným krokem vyrazím. Důkladně si prohlížím okolí kterým procházíme. Chvíli mě napadá že míříme někam za město. A cestička která připomíná lesní cestu mě o tom přesvědčí. Ale domek na jejím konci mi zase iluze zkazí. A zároveň mi otevře v hlavě nový obzor. Něco málo jsem o téhle části města slyšel. Ale sám jsem nikdy neměl moc odvahu sem jít. Nerad jsem chodil kam nemám. A když se ohlédnu po elfovi tak jen vidím jak mizí v domku. Pomalu ho následuji. A ještě pomaleji do domku vkročím. Důkladně se porozhlédnu a prohlížím si každý kout. Vypadá to tu celkem útulně. Trochu bliž si prohlédnu knihovnu a letmo sjedu pohledem pár svitků. Poté se zaměřím zase na elfa a dle jeho pokynu se posadím ke stolu. O jeho slovech nějak neváhám. "Nenapínej mě a neprodlužuj to. Pusťme se do toho. Okamžitě." Pronesu rychle a s lehce nakloněnou hlavou se na elfa zadívám. Trochu mě z něj mrazí v zádech. "Než si to ještě rozmyslím." Dodám tišeji a s odhodláním v očích se na něj zadívám. Jsem připraven do toho jít. Nechci o tom zbytečně dlouho rozmýšlet. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Pomáhá mi jít a opírám se o něj. Nevšímám si moc špinavých uliček, i když mi příjde, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Ale ted bych stejně moc daleko neutekl a tak jen postupuju podle toho, kam mě dovede. Zastavíme před domkem, možná skladem. Zadívám se překvapeně na domek a pak na mladíka. Nejspíš mi čte myšlenky, protože se náznakem omlouvá. Vejdeme do místnosti, kde jsou v rohách různé věci, od nádobí, knížek až po matrace. Zamrkám překvapením. V tomhle mám být....no...co....stejně tu nebudu dlouho...třeba zmiznu hned další den....potřebuju se dostat z té bolesti. slyším přitom mladíka a jak se omlouvá a nechává mě rozhodnout. Pomalu přejdu k matracím a posadím se na jednu z nich. " To je dobrý.....stejně bych ted daleko nedošel....jak ti mám říkat?....nebo spíš, komu vděčím za azyl?" zeptám se a dál si jemně třu spánky. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Elf si tě klidně prohlíží a skoro se dá říci, že se kochá tvojí netrpělivostí. "Proč si neužít trochu toho napětí? Kdy zase budu mít já, obyčejný ponížený elf, možnsot, dokázat našemu pyšnému princi, že vím a umím více?" Jízlivě se uchechtne a užívá si pohled na tebe. Nyní jakoby si procital - cítíš kolem sebe tolik magie, až z toho chytáš závrať. Je zvláštní, že nikdy dříve jsi ji nepocítil, ale nyní jsi do tohoto rejdiště vlezl jako myška do pasti. Nemůžeš po něm skočit a pomstít se mu za jeho drzé řeči. Jeho štít je příliš silný. Vlastně jsi téměř přikován ke své židli. A on se jen posměšně usmívá. Pak ale trhnutím odhalí předmět, který se skrýval pod látkou na stole. "Než si to ještě rozmyslíš." Posměšným hlasem zopakuje tvou větu. Tvým očím se odhalí skleněná koule. Na první pohled na ní není nic zvláštního, jen jakási podivná cetka. Je průzračná a v průměru má asi 30 cm. Ale přesto vábí tvé oči. Nemůžeš se od ní odtrhnout. A poté se začne něco měnit. Obsah koule už není průzračný, ale dostává jakýsi mlhový tvar, který postupně ale získává barvu i konkrétnější formu. Před tebou se objeví jednoduchá knihovna, trochu zaprášená, ovšem plná svazků. Máš dojem, že koule tě celého pohlcuje. Nyní už ti to nepřijde, že se na knihovnu díváš z domu neznámého elfa přes oblé sklo, ale že stojíš přímo před ní a žádné překážky mezi vámi nejsou. Jste v tom samém prostoru. Tvé tělo naplní magie - poznáváš ji, je to ta, která je ve tvém těle a může tě změnit na démona. Síla magie tě vábí k sobě a ty už chápeš, co v této knihovně se skrývá. Veškeré moudro, které potřebuješ znát k ovládnutí této energie. Stačí jen stáhnout. Ale cosi tě stahuje zpět... "Bereš tuto nabídku? Ptám se tě znovu a tentokrát naposledy. Pak už nebude návratu." Uslyšíš elfa, který tě přivedl k té zvláštní kouli. Cítíš se myšlenkami stále před tou knihovnou, ale fyzicky sedíš naproti elfovi. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Mladík se přešťastně usměje. "To jsem moc rád, že tu zůstaneš. Neboj se, budeš mít pohodlí." Slibuje ti ihned. Jeho radost je až dětinská, ale také trochu nakažlivá. "Zabal se do těchto dek, může tu být někdy celkem zima. Uvařím ti čaj a trochu se prospi. Půjdu zatím něco sehnat k jídlu." Mladík udělá, jak slíbil, přinese ti deky, které kupodivu vypadají celkem čistě. V jednom omláceném hrnku ti přinese i čaj a dokonce teplý. Podle zvuku si totiž odhalil, že pod všelijakým nádobím se ukrývá jednoduchý plynový vařič. "Jinak, mě říkají Ani a nebo také Všetečka." Znovu se mladíček zářivě usměje. "Na, pij, dokud je teplý." Usmívá se a sleduje tě, jak piješ. Hrnček, i když není pěkný na pohled, je také čistý. Zdá se, že Ani přes veškerou chudobu, velmi dbá na čistotu. Když dopiješ, tak se opravdu uložíš na lůžko. Bolest hlavy sice trochu ustupuje, ale za to tvé tělo pohlcuje únava. Ještě vnímáš, jak Ani odchází s hrnečkem ven, slyšíš zurčení vody a poté vidíš otevírat se dveře, ale pak už se tvé oči zavírají. Po dlouhé době bezesné a snad celkem klidné spaní. ------------------------ Pomalu se probouzíš, netuše kolik je hodin. Ale jelikož cítíš chlad, musí být buď pozdní noc a nebo brzké ráno. Ale jist si nemůžeš být, žádné okno ti neprozradí, jaké je venku světlo, protože tu žádné není. Musíš pomalu otevírat oči, vnitřek prostoru osvětluje totiž světlo plynové lampy. Když na ni pohlédneš, přijde ti jako z muzea, kam si šel se třídou na výstavu. Když se malátně rozhlížíš dále, vidíš, že v místnosti je více lidí. Tiše s Anim rozmlouvají. Vypadá to, že se s ním o něčem dohadují a do ruky mu snad cosi strkají. Jejich slova ale neslyšíš, jen podle tónu hlasu poznáš, že se Ani brání, ale nakones je přemožen argumenty. Přichází k tobě a ty v jeho ruce rozeznáváš, co mu dali - jde o malou hnědou lahvičku ukrývající temnou tekutinu. "Cítíš se lépe?" Zeptá se tě Ani přívětivě, ale dobře poznáš, že to není tak milá reakce jako předtím. Jakoby ho něco tížilo. Jsi stále ještě malátný, a tak ti Ani bez problémů naleje obsah lahvičky do úst a ty odevzdaně polkneš. "Tohle ti pomůže." Zašeptá a na tebe padá další temnota. ---------------------- Znovu se probouzíš, ale tentokrát to není vůbec příjemné. Cítíš pod sebou studenou zem, nad sebou ledové povětří a v nose slanou chuť. Pomalu rozeznáváš kamennou dlažbu pod sebou, noční oblohu nad sebou a vedle tebe propast vedoucí do hlubin moře. Jak se rozkoukáváš, poznáváš nákladní přístav a sebe na okraji kamenného mola. Chceš se poznout, ale něco ti brání s lehkostí zvednout nohu. Se zděšením sleduješ, že u pravice máš uvázané závaží složené z různých kusů kamení, plechu a podobně. Snad se pokusíš vysvobodit, tak jako tak přivábíš pozornost okolo stojící skupinky. Je mezi nimi Ani. "Promiň..ach promiň...nechtěl jsem!" Vzlykne Ani hlasitě a snaží se k tobě přiběhnout, ovšem jeho společníci, vesměs hrubě vypadající chlapci a muži, ho zadrží. "Všetečka tím chtěl říci, že pracuje pro nás." Ozve se jeden z nich. "Nic u sebe nemáš, ale vypadáš na to, že tě někdo bude hledat, tak tě musíme odstranit." Závaží na tvé noze a moře pod tebou začínají dávat smysl. "Neee, nedělejto to!!!" Křičí Ani, ale dobře mířená facka ho umlčí. Sesune se k zemi a zmateně si drží levou tvář. "Tak už to ukončete." Zavrčí další muž a pokyne jinému. Ten se k tobě přiblíží s jednoduchým úmyslem - shodit tě do vln dnes celkem neklidného moře. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Propichoval jsem toho elfa chladným pohledem a trochu mi cukaly koutky. Jeho drzost byla velká. Ale vzhledem k tomu že jsem měl vychování, a taky jsem si nechtěl zkazit takovouto nabídku, jsem se úspěšně držel pod nadvládou klidu. "Pokud mě skutečně tak znáš, tak bys měl vědět že nejsem zrovna moc trpělivý." Pronesu tiše a již dále elfa nepřerušuji. Soustředím se na to množství magie tady kolem. Bolí mě z toho hlava. Což mě udivuje že jsem tohle místo nikdy dřív nenašel. Trošku znepokojeně se na elfa zadívám. Kdybych mohl asi bych ho nejraději zabil. Ale on je skutečně mocný. Když pak odhalí svoji skleněnou kouli tiše se uchechtnu. Dost mě pobaví ta představa jestli mi tu bude něco luštit z téhle koule. Jak si ale tu věc prohlížím mám čím dál tím větší pocit jako kdyby mě sama přitahovala. Svazuje moji mysl a zrak abych se věnoval jen jí. A když se v ní začne cosi tvořit zpozorním více. Trochu se k ní nahnu abych lépe viděl. Knihovna? Co to jako má znamenat? Nad tím ale přestanu přemýšlet jakmile začnu mít pocit... že před tou knihovnou přímo jsem. S hlubokým nádechem začnu vnímat tu magii která mě prostupuje. A potěšeně se usměji když je to ta magie kterou dobře znám. Ano. Víc! Chci víc. Mihne se mi hlavou a pomalu se ke knihovně natahuji. Ale to už to všechno pomalu končí a já se zas tak trošku vracím zpět do reality. Aniž bych odtrhnul oči od koule tak k elfovi promluvím. "Už jsem ti jednou říkal že s tím souhlasím a víckrát se opakovat nebudu. Nechci se vracet. Chci jít jen vpřed. Tak se do toho pusťme. Rychle!" Pronesu trošičku netrpělivě a znepokojeně. Začínám se z toho všeho cítit divně. Možná je to ale jen tou touhou po všem tom vědění a magii. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Vypadá to, že mladík je přímo štastný z toho, že mi může pomoci. Než se naděju, nese mi kupodivu čistý deky a taky čaj. Zabalím se do dek a v rukách držím hrníček s čajem. Tak těší mě, Ani, já jsem Waki." představím se a usmívám se, nebo se o to pokouším, jak piju čaj. Sleduje mě a pak mi odnese hrnek. Položím se a zavřu oči, přitom pomalu usínám. Bolest pomalu ustupuje. Snad tentokrát jsem na správném místě a tu holčinu zachráním....musím. vzpomenu si na svůj úkol a usnu. Proberu se nejspíš brzo ráno a místnost osvětluje umělé světlo. Pomalu se posazuju a rozhlížím, přitom si kryju oči, které si stále zvykají na světlo. Je to tu zvláštní, až strašidelné. Ovšem pak zahlídnu Aniho a několik dalších lidí. Nelíbí se mi, jak tam jednají a jak mu něco strkají. co se to tu děje? Tohle....říkal o jídle...copak oni tu jsou s ním...na toto to tu není velký....co? snažím se myslet, ale hlava stále jemně bolí a příjdu si malátný. Ani příjde s lahvičkou s něčím. Snažím se rukou krýt, ale on mi stejně obsah naleje do úst. Já tohle....nechci. protestuju, ale to už se mi zatmívá před očima a padám do hlubin bezvědomí. Proberu se na něčem tvrdým. a v nose cítím slanost. Co se to..děje? Kde...to jsem. rukou přejíždím po kameni a otvírám oči. Rozeznávám kolem sebe molo a taky začínám vnímat hlukot moře. Chci se zvednout, ale pocítím závaží na noze. Sehnu se k němu, abych si ho rozvázal, když zaslechnu hlasy. Otočím se a spatřím tu skupinku lidí s Anim, který řve a prosí o odpuštění. Umlčí ho a je mi ujasněno, co bude následovat. Ohlídnu se za sebe a do moře. Oni mě chtějí zabít...oni mě...oni...mě....to všechno byla jen hloupá past...jen blbá past...já chtěl jen pomoct...jen pomoct dostává se mi do hlavy vztek. Na všechny, i na Aniho. Rozejde se ke mě jeden z nich, aby to ukončil. Rychle se rozhlídnu, co kolem mě je. "Měli jste mě...nechat být." zašeptám pro sebe. Vydechnu a nadechnu se, chlap je zase blíž o krok. Cítím, jak bolest hlavy je pryč. Jak se můžu plno soustředit. Oči mi těkají po zemi, po cetkách, které tu jsou. Po odpadcích, po zbytků nářadí, hřebů, dřev a dalších věcí, co tu lidi pracující nechali. Všechnu mojí sílu, můj úm, znásobený vztekem, který tihle lidi způsobili, dám do těch okolních věcí. A plnou silou je vrhnu na celou tu bandu. Nemířím kam co má letět, ale chci je zneškodnit. Na nejbližšího muže letí prkno, které ho nejspíše trefí pořádnou ranou do hrudi a při nejlepším by mu vyrazil dech. A zbytek toho harampádí, na které jen moje síla dosáhne a dokáže ovládnou, jde na tu bandu lidí i s Anim. Přitom se na ně dívám, vzteklý a zároven neštastný. Nechte mě být...nechte mě být...já jí musím zachránit...já jí musíííím zachránit. jsou jediné moje myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Na tvé netrpělivé štěknutí přijde v odpověď jen pobavený chechot. Cítíš, jak tě moc tvého průvodce do nových krajin vědění opouští a máš dojem, že všechna tvá fyzická podstata mizí z jeho blízkosti. Ztrácíš poslední kontakty se světem, který znáš. Zaznamenáš trochu tvrdý dopad a okamžité objetí tobě známé magie. Už necítíš žádné spojení se světem, který je tvým domovem. Když se rozkoukáváš, tak kromě nekončných polic knih a svitků (na výšku asi 30 polic, na šířku opravdu nedohledné) rozpoznáš, že jsi se ocitl v nějaké snad dřevěné místnosti, jejíž konce nevidíš. Jen ze stropu visí lampy v podobě skleněných mís, zachycených umně kovanými řetězy. V mísách plápolá menší oheň. Svitky tě opět lákají a jakoby k tobě mluvily a zpívaly o novém, neskutečně silném a dokonalém. Útočí na tebe velké množství nekonkrétních obrazů a máš dojem, že když nevyhovíš jejich volání a nezačteš se do jednoho z nich, tak snad zešílíš. Svazky a svitky jsou psány různým písmem - ozdobným, či uspěchaným, někde jsou i ilustrace, některé se týkají magie obranné, některé magie útočné, ale všechny mluví tou samou řečí. (PS: Popiš podrobně, který svazek si vybereš, záleží na tvé fantazii, jak si ho vymyslíš takový bude.:o) + Pak něco přidám k jeho charakteristice já.) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jednáš téměř bezmyšlenkovitě - vztek a zloba ti zatemňují mozek natolik, že jsi schopný jen se soustředit na vrhání předmětů. Vše jde velmi lehce a tvé jednání doprovází jen hekot a nebo nářek a podivné výkřiky mužů. Snad nikoho jsi nezabil, ale většinu jsi přivedl do bezvědomí dobře mířenou ranou prknem, kusem železa a podobně, jiné si připravil na chvíli o dech, zlomil jsim ji ruku, či nohu a jiným jsi zasadil takovou ránu do břicha, že se ještě dlouho budou kroutit na zemi. Ani měl buď štěstí a nebo je to způsobené tím, že je drobnější a menší než ostatní jeho kolegové. Stojí totiž před tebou, drží se jen za pravé koleno, přičemž celá noha je podivně zkroucená, a po tvářích se mu řinou slzy. V chabém osvětlení nákladního přístavu odhalíš, že jedna jeho tvář je celá zrudlá od facky. Hlasitě vzlyká: "Prosím, prosím, nezabíjej mě....prosím!! Já nechtěl!" Do očí se ti ale neodváží podívat. Vztek pomalu ustupuje a ty se klidnější díváš kolem sebe, co jsi způsobil. Když prohlédneš závaží, odhalíš, že ti postačí chvíle trpělivosti a sundáš si ho z nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Jde to tak lehce, skoro nevnímám a přitom vidím, jak zranuju ostatní kolem sebe. Všichni jsou v bezvědomí, jen Ani vnímá a prosí o záchranu života. Odvrátím se od něj a zadívám se na závaží na noze. Chvili si s ním hraju a rozvážu ho. Postavím se na nohy a pomalu vykročím pryč z mola. Postupně jdu kolem lidí, které jsem zranil. Cítím uvnitř hlubokou bolest, nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit. Příjdu k Animu, z očí mi tečou slzy. " Jsi stejný jako oni....nechte mě být." a hraju si s myšlenkou, že ho přivedu do bezvědomí. Pak mi ale pohled padne na jeho nohu, která je zkroucená a nejspíše mě nedožene. "Sbohem." a odcházím. Jen jedno tělo překročím a zadívám se do nočního města. Povzdychnu si a vydám se pryč. Nevím kam, uvíznul jsem tady a tihle nejspíš až se proberou, po mě půjdou. Už nejsem v bezpečí. Najdu si temnou uličku, kde se schoulím do tmy a obejmu kolena. Položím si hlavu na nohy a čekám na ráno. Stále vidím, jak jsem ty lidi zranil, znova vidím tu holčinu a její klavír. Musím jí zachránit...musím myšlenka, co mě ted drží na živu. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Co se dělo potom to už jsem nějak moc nevnímal. Trochu se mi z toho všeho motala hlava. Až když jsem ucítil tvrdší dopad a magii všude kolem sebe jsem se odvážil otevřít oči. A jen s překvapením pozoroval ty police plné svitků. Bylo jich tolik. Měl jsem před sebou snad znalosti celého světa. "No výborně. Konečně mám možnost..." Pronesu si tiše a prohlížím si pár bližších svitků. Snažil jsem se nevnímat jejich volání ale nešlo to. A navíc ta touha do nich nahlédnout... Bylo mi jedno že jsem udělal nezvratnou chybu. Tohle navíc nebyla chyba. "Ano! Ta moc musí být má!" Pronesu nakonec a vrhnu se k polici. Sáhnu náhodně po jednom ze svitků a rozbalím ho. Byl už hodně zašlý. Popsaný rudým inkoustem. A taky hezky odbytým písmem. Jako kdyby to všechno někdo psal na poslední chvíli. Začetl jsem se do něj a hltal každé slovo. Tento svitek akorát pojednával o využití magie k obraně. Ochrana mysli a tvorba magických štítů které nepropustí ani meč ani cizí kouzlo. Bylo to ale tak fascinující. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Když odcházíš z přístavu, slyšíš ještě za sebou plačtivý křik Aniho. “Neodcházej...prosím! Neee! Já nejsem stejný, věř mi. Waki!!!“ Nebudou tě tak hned moci pronásledovat, někteří z nich se proberou až za plného dne, budou unavení a než se opět dají dohromady, bude to chvíli trvat. Máš tedy čas v klidu utéct a schovat se. Zatímco se ze všeho v temné uličce vzpamatováváš, město se pomalu probouzí. Netušíš, jaký je den, jaké je roční období (ale podle počasí to vypadá na podzim), nic nevíš. Jen jedna věc tě nutí to všechno nevzdat. Ta dívenka. Musíš se rozhodnout, co uděláš. Budeš tu jen tak hnít? A nebo vyhledáš její dům a budeš ji sledovat? Nehneš se od ní nenápadně ani na krok? Tu ulici najdeš, víš, kam máš jít. Vše není stejné jako z tvé doby a z dětství si toho tolik nepamatuješ, ale neztratíš se. Některé záchytné body stály už dříve. Bledé slunce schované za smogovým oparem zasvítí ti i do tvého úkrytu. Možná je načase vyrazit a nebo se aspoň rozhodnout. (V příspěvku se klidně můžeš více rozjet, neboj se. Jistě, nevíš, jak jednají druzí, ale jak budeš chtít jednat ty, to potřebuji vědět, abych tě měla kam dál šoupnout.:o)) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Začteš se s takovou vervou, že knihovna pro tebe ztratí na chvíli na významu. Vnímáš jen ten svitek a jeho obsah. Písmo musíš chvílemi luštit, ale jinak jsi nadmíru spokojený. Je zde vše, veškerá teorie pro vytvoření kouzel, díky kterým budeš téměř neporazitelný. Navíc, když tato kouzla provedeš v démonické podobě, budou o to silnější. Co za to, to se tam nepíše. Cena tě momentálně ani nezajímá, byl by si ochoten zaplatit cokoliv. “Teorie nestačí, důležitá je i praxe.“ Ohlédneš se za ženským hlasem, který promluví nedaleko tebe. Už dávno nejsi v knihovně, ale stojíš na skále, kolem tebe vše v mlze, jen kruhový prostor o rozměrech několika metrů je viditelný. Před tebou postává zvláštní elfka, s lehce pohrdlivým výrazem, bílé vlasy ji vlají divoce kolem bledé až šedivé pleti. Nevypadá moc zdravě na první pohled. odkaz Oblečená je v černé kůži, která obepíná její dokonale tvarovanou postavu. Na ramenech a předloktí má kovové chrániče. “Jsem strážkyně tohoto svitku. Jeho umění dokonale ovládám. To já jsem jej vytvořila.“ Vítr se kolem ní začne točit a ty můžeš sledovat, jak její postava pozvolna mizí – jako přelud je rozfoukána a vytratí se. Místo ní tam však stojí něco jiného. Z přilbice na tebe pohlížejí rudé oči, štíhlé, atleticky stavěné tělo je nahé, ovšem bez pohlavních znaků, na zádech se rýsují černá křídla, místo prstů na rukou vidíš drápy. Braň se! Uslyšíš ve své hlavě a svitek v tvých dlaních zmizí. Nezbude ti tedy nejspíš nic jiného. Démon se rozbíhá a z drápů mu začíná sršet energie podobná elektrickým výbojům, která k tobě dorazí dříve než on. Buď rychle zvedneš obranu a nebo se začne tvé tělo škvařit. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Hltám chtivě každé slovíčko a fascinovaně vnímám všechen obsah který na svitku je. Je to úžasné. Ta moc, síla a magie. A ani nepočítám jak budu mocnější když budu ovládnut svým démonem. Ha. Tohle je konečně ten čas "osvícení". Pomyslím si a jen se překvapeně otočím za čímsi hlasem. A o to víc překvapeněji se rozhlížím kolem. Knihovna je fuč. Namísto ní je zde nějaká skála. Zahalená neproniknutelnou mlhou. Pak se zahledím na elfku opodál. Sjedu jí zvědavě pohledem a zůstanu u jejích očí. "Takže strážkyně... No dobře." Pronesu tiše a pozvednu svitek. "A co po mě chceš? Proč jsme... tady?" Zeptám se ale odpovědi se mi nedostane. Jen si prohlédnu démona a pak svoje prázdné ruce. A při slovech abych se bránil mi ztuhne krev v žilách. Nestačím ale na nic moc už myslet. Při zahlédnutí výboje zavřu oči a díky své mysli kolem sebe udělám jakousi anti-magickou skořápku která výboj snad pohltí. Pokud ne tak nejen že mě zraní ale asi mě bude taky pořádně pak bolet hlava. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Jak odcházím z přístavu, ještě slyším Aniho, jak za mnou křičí, ale já se ani neotočím. Nevěřím mu, zklamal mě a nejspíš si to vše zasloužil. Celou noc jsem ukrytý a rozmýšlím, co budu dělat. Rozhodnu se pomoci té dívce, a přitom si dávat pozor. Je mi jasné, že ta banda po mě půjde a ted vědí, že jsem nebezpečný. I když nevím, za jak dlouho se proberou, i tak je to nebezpečné. Vstanu a protáhnu se. Promnu si oči a upravím si rychle vlasy. Vyjdu z uličky a vyrazím k bytu té holčiny. Vím, že někde v okolí jsem se objevil a tak to zkusím najít. Procházím okolní byty a domy a hledám volný byt. Dokonce se postavím tak, jak jsem viděl nakládání klavíru a snažím se dát vše dohromady. Musím najít ten volný byt..snad je volný...a tam bych mohl prozatím zůstat, než zjistím, jak se dostanu dál. zároven se rozhlížím, zda tu dívku neuvídím. Moc rád bych s ní zkusil navázat přátelský kontakt. A tak se motám okolo jejího bytu a hledám místo, kde jsem se to objevil. Věřím, že ten byt bude prázdný. |
| |
| POZASTAVENOČekám, až se probudí aspoň jeden ze dvou spících hráčů. Čas dávám do 1.12. Probuzením chápu i jasné vyjádření k budoucí aktivitě zde. |
| |
| Už jste zase 3. Znovu začneme možná ale až po Vánocích. Uvidíme. |
| |
| Takže platí aktivní hráči: Krieger, Nuada a Waki? Kdo chce hrát, ať mi to sem napíše.:o) Minimální počet jsou 3. Do 2.1. Díky. |
| |
| Souhlasím. Jsem ochoten pokračovat. :-) |
| |
| Já jsem ochotný pokračovat. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Ulici se ti podaří najít celkem brzo, ale protože je opravdu časně ráno, je téměř jisté, že dívka z domu nevyjde. Co by kolem páté ranní dělala venku? A tak bloumáš kolem, hledíš různě do oken a snaží se odhadnout, která z nich by mohla patřit tomu volnému bytu. A pak ti něco zazvoní pod nohama. Překvapeně se otočíš k zemi. Vždyť tento úsek nepřecházíš poprvé a ulicí nikdo neprošel, tak jak to, že teprve nyní se něco ozvalo? Sehneš se a v ruce držíš svaze klíču. U nich je malá cedulka s číslem 1234. Chvíli nechápavě koukáš a pak se rozhlédneš kolem. Do očí tě uhodí cedulka domu, který je hned u tebe. 1234 Někdo ty klíče nejspíš ztratil. A nebo..? Nebo opravdu patří tobě? Byla by vůbec možná tak velká náhoda? Ale co, není už kolem tebe dost divných věcí? Dům stojí na správném místě - diagonálně od domu té dívky. Takže by to souhlasilo. Jeho omítka byla kdysi útulně hnědá, nyní je už značně oprýskaná. Zdá se, že v přízemí někdo bydlí, v 1. patře též, ale co dokážeš zahlédnout do 2. patra, žádné záclony tam nejsou. Srdce se ti rozbuší. Znovu se podíváš na klíčky. Druhá cedulka praví: b. 3 |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zprvu se tvá obrana daří, snažíš se použív vše, co jsi se stačil ze svitku naučit. Jsi k tomu donucen, protože cítíš, že výboj je silnější, než sis původně myslel. Ale pak se začne dít cosi divného - výboj ve své poslední fáze podivně zesílí a tvá ochranná skořápka začne praskat. Pozoruješ to se silným znepokojením a pak se stane, co jsi ještě nikdy nezažil. Přestože jde o magii, tvá ochranna se zhmotní a rozpadne na tisíc střepů Vnímáš její šílený smích a vražedný výraz ve tváři. Její prsty se napnou ještě více a dřív, než stačíš zareagovat, výboj tě odhodí na jednu z polic. Svitky a knihy se na tebe začnou sypat, ale to by tě tak netrápilo. Horší je sžíravá bolest ve tvé hrudi a touha ztratit vědomí. Uslyšíš kroky a brzy ji uvidíš nad sebou, zatímco ty se válíš jako štěně mezi svitky. "Tak to jsi se moc nenaučil." Posměšně si tě prohlíží a natáhne ruku. Správně tušíš, že ji natahuje k poslední ráně. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Starý muž tě pozorně sleduje a chvílemi to vypadá, že si v tobě čte jako v knize. Zatímco nastane chvíle mlčení, upije ze svého poháru. Když promluvíš, pozorně ti naslouchá a nebo se aspoň tak tváří. Nakonec se jen usměje. "Opatrně volíš svá slova. Jsem tím polichocen." Pak se na chvíli odmlčí a podívá se stranou. "Síla toho, co neseš, je velká. Není to však ono, co mě zajímá. Je to tvá utkvělá touha přijít těm věcem na kloub." Stařec se znovu jakoby pod vousy usměje. "Jsem zvědav, co se z toho vyvine. A máš-li zájem, mohu ti nabídnout možnost, jak toho dosáhnout." Stařec na tebe zvídavě pohlédne, poté jen mávne rukou a místo pohárů a džbánu se objeví na stolečku průhledná koule. "Věříš-li tomu, co říkám, pohlední." Nakloní lehce hlavu a sleduje, co uděláš. PS: Jen ti zde znovu opakuji příspěvek, na který si posledně neodpověděl. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Pozoroval jsem jak se do mě výboj pouští. Jak mě spaluje a ničí. Snažil jsem se dávat do své obrany co nejvíce síly jsem jen mohl ale očividně to nestačilo když se přede mnou doslova zhmotnila a roztříštila. Dost překvapeně jsem nad tím pozvednul obočí a jen se zadíval na elfku. Ish'nu terah na'dor. To vypadá špatně... Mihne se mi jen hlavou než se natáhne k dalšímu výboji který mě odhodí jak hračku. Pak jen vnímám ostrou bolest v zádech a padající knihy na mojí hlavu. S tichým vyjeknutím vnímám tu bolest celého těla od jejího kouzla. A málem bych i skutečně omdlel kdybych ji zas nespatřil. Jak nade mnou stojí a vysmívá se mi. "Děláš moc rychlé závěry." Prohodím jen tiše a v hlavě se mi okamžitě mihne strach ale i naděje. Přemýšlel jsem co dělat a pak mě napadlo jediné. Jen co pozvedla ruku trhnul jsem nohama že jí podrazím ty její. Mezitím jsem v sobě sesbíral narychlo sílu a vrazil do toho hněv a svoji potlačovanou zuřivost. Takovouto směs jsem pak agresivně zkusil vpravit do její hlavy. Jako ona do mě ten výboj. |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Stejně jako já volím svá slova opatrně, ani on neříká všechno. Citím to z jeho slov a mám z nich pocit, jakoby mě měli dohnat k šílenství. Pocit zvědavosti ve mě stoupá, je těžké udržet svůj běžný klid. Co teď? Už mám jen možnost se zvednout a odejít nebo se podívat... Může to být past, ale stejně tak dobře to může být klíč k mé cestě. Náhle se zarazím, v myšlenkách, v pohybu, ve všem. Co vlastně bude pak, až budu vědět to co chci? Mírně zavrtím hlavou, zbavujíc se všech těchto myšlenek. To vyřeším až pak... Je rozhodnuto... Nemluvím takto často, ale z nějakého důvodu mám potřebu to říct. Vidíš mou nejistotu, každý kdo by tu teď byl, by jí cítil. Věřit ti nemůžu, ale důvod, že jsem tě potkal na mé cestě být musí... Proto se podívám. Mluvím monotoním hlasem, spíš zastřeným činem, který hodlám udělat. Naposledy se párkrát nadechnu a nakonec se do té koule podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Bude v něm část tvého dne a nebo klidně i celý. Ať to má trochu hlavu a patu, ať ta není moc chyb (Word ti většinu odhalí) a ať se to dobře čte (sám si to po sobě přečti). Ale myslím, že to ti půjde.:o) Jak dlouhý příspěvek bude, nu, jen až to nejsou 3 řádky.:o) Někdy budeš odpovídat krátce, ale třeba tento úvodní by zase tak krátký nemusel být. Ve hře se vždy snaž nějak svou postavou hýbat. Ovšem platí jisté pravidlo: Tvé akce dokončuje vždy a jedině PJ. To znamená, že třeba napíšeš, že se chceš vydat na výlet, že by si chtěl jet tam a tam, že by si chtěl pár skřetů zabít. Já už tě nějak posunu a jak to dopadne je na mě. Pak třeba přijde souboj - napíšeš, co by si chtěl udělat. Já danou situaci vyhodnotím a odepíšu ti, jak se vše odehrálo. A nakonec jak samotný příspěvek má vypadat. Podtrženě píšeme nadpis - patří sem většinou umístnění, např: Na louce, Boj apod. Nic složitého.;o) Kurzívou píšeš své myšlenky, např.: Toho skřeta si podám, ten ještě pozná. Všechny, všechny je zabiju! "Tučně píšeš, co říkáš. A zkus nezapomenout na uvozovky." A zbytek píšeš normálním písmem - tedy popis toho, co děláš. Doufám, že je to jasné, dotazy piš do pošty. A svůj příspěvek pošli soukromě (šeptem). Uděláš to tak, že pod tímto okénkem vybereš v menším okénku kliknutím místo "Všichni" mě, tedy "Vypravěč" a pak dáš Odeslat. Vysvětluji ti to raději, nevím, jak moc jsi na Andoru hrál.:o) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zdá se, že toto nečekala, protože jen podivně nedémonicky vyjekne a zřítí se na zem. Je to slušná rána, přeci jen její nynější podoba není žádný drobeček. Ovšem nezastihneš ji nepřipravenou. Přeci jen, ona je mistrní svého kouzla, ten svitek je její. Tvůj útok se tak rozplyne jako nic a skončí v podobě prachu na zemi, který ovšem po drobné chvilce se přemění na páru a zmizí kamsi vzhůru. Rychle vstane na nohy a ušklíbne se. "Myslel sis, že nebudu připravená?" Přeměří si tě. "Braň se!" Zatímco ses možná sebral ze země a možná ne, se na tebe řítí další příval energie. Není už tak silný, ale budeš se muset znovu pokusit aplikovat všechno, co jsi ze svitku načerpal. Cítíš tlak na svou mysl, ale nic se nestane. Tlak pomine a ty vidíš, že i její kouzlo se jen změní v prášek. Je to sice všechno zvláštní, ale je ti jasné, že tentokrát jsi obstál. Uslyšíš její zavrčení. "Možná si získal umění, ale mě jsi nezískal. Příště tě zabiju." Se zlostným výkřikem zmizí a před tebou se znovu jen objeví svitek. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Hledíš do koule a zprvu se nic neděje. Máš chuť starce osočit, že tě jen tahá za nos, ale v tu chvíli zahlédne drobnou změnu. Vnitřek koule totiž postupně přestává být čirý, ale začíná být spíš mléčný. Jako kdyby ho zaplňovala mléčná mlhovina. A pak tě začne cosi tahat. Ne fyzicky, ale psychicky cosi tahá tvou mysl do nitra té koule. Možná se pokoušíš zdráhat, ale moc to nejde. Koule nemá sama o sobě takovou sílu, aby ti dokázala zabránit, ale její síla spočívá v tom, že ty sám se nechceš vlastně bránit. A jak své tělo opustíš, aspoň takový dojem z toho máš, kolem tebe padne temnota. Máš pocit, že jsi v prázdnu, ale přesto všechno je kolem tebe. Nic nevidíš, nehýbeš se, jen plyneš a čas stejně tak. Najednou vše dostává jasné kontury. Jsi opět na besídce, nyní je ale obrostlá břečťanem a kolem zpívají ptáci. Jsi v nějaké zahradě, ovšem rozhled je ukrytý vysokým živým plotem. Vůně květin však dosahuje až tam. U jedné strany u zábradlí stojí žena v tmavě modrých šatech, přepásaných zlatým páskem. Stojí zády k tobě, černé vlasy spletené do copu. Snad tě zaslechla, ale přísahal by jsi, že jsi nevydal žádný zvuk. Přesto se otočila a upřela na tebe své modré oči. Tvář měla jemnou a přívětivou. I když ti nikoho nepřipomínala, přeci jsi měl pocit, že ji znáš. A to velmi dobře. "Synku..." Mile tě oslovila a láskyplně se usmála. Ne, nebyla to tvá matka. Ne tvá adoptivní. To jsi si byl jistý. Tak snad...? |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Hledím do té koule, hledám, zjišťuji, snažím se vycítit jakoukoliv magii, snažím se zachytit jakýkoliv postup či cokoliv, co by mi řeklo víc, necítím nic ... až najednou. A do prdele... Zakleju, ale je už pozdě cokoliv udělat, už mě to vtahuje, už se nedokážu bránit... A ani nechci, ale proč? Do posledního okamžiku se snažím zjistit, CO to je. Nic. Když se dostanu na to zvláštní místo, napadá mě spousta myšlenek. Sen? Iluze? Nebo jen nějaká představá vyvolaná silným kouzlem té koule? Těžko říct, co se to děje, ale největší záhadou se mi stává ona. V hrdle mě sžírá pocit sucha, stahuje se, skoro se až dusím. Co to sakra je? Zase kleju, pro nic. " Synku? Co se to děje? " Mluvím možná až přespříliš agresivně, ale i přesto je v tom hlasu cosi, co napovídá, že se cítím být neskutečně podkopnut. Trochu se odtáhnu, nemůžu věřit tomu, jako co to vypadá. Musím být opatrný, může to být cokoliv. Teď nesmím ničemu věřit, nejsem v realitě... Dávám sám sobě upozornění s vědomím toho, že si jej budu muset připomínat. Nesmím zapomenout na tu kouli, nesmím zapomenout na realitu. Jestli je tohle past, to je jediné, co mě může udržet "vzhůru", |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro S mírným úšklebkem pozoruji jaký měl můj útok výsledek a v nitru mě zahřeje sladký pocit uspokojení. Trochu si zakryji obličej když letí k zemi ale na nic nečekám. Okamžitě se pokusím zas vyškrábat na nohy. Trošku zklamaně jen letmo kouknu na mizející prach který zbyl z mého kouzla. Ale jsem vděčný že účel splnilo. Pak se zas zadívám na elfku a zamračím se. Nejraději bych jí něco řekl ale teď na to stejně není momentálně vhodná chvíle. "Naopak... docela jsem s tím počítal!" Uchechtnu se. Není to sice tak trošku pravda ale něco na tom rozhodně je. Pak ale jen v mžiku sesbírám sílu na svoji obranu. Ta netrvá nějak dlouho což mě trošku překvapí. Ale jen s úlevným úsměvem pozoruji jak vše zas povoluje a její útok se též mění v prach. "Však ještě uvidíme." Dodám jen a krátce si ji prohlížím než zmizí a já mám zas její svitek. Ten pomalu seberu ze země a trochu vyčerpaně se poohlížím kolem. Uvažuji jestli znovu zkusit tento svitek nebo raději nějaký jiný. Každopádně si musím chviličku odpočinout. Tu chvíli aspoň věnuji důkladnému prohledávání regálů. Jestli nenajdu něco zajímavějšího. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Její výraz se nezmění, stále se přívětivě usmívá, snad jen očí se jí zajiskří. "Chápu, že se cítíš podvedený. Ale udělala jsem to pro tvé dobro." Žena se posadí na lavičku a pokyne ti, aby sis též přisedl. Přitom stále na tebe upírá svůj pohled. "Máš dojem, že toto setkání není možné? Nechceš zapomenout, že jsi byl normální?" Úsměv se jí trochu rozšíří, takže odhálí krásné bílé zuby. "Ale ty jsi stále normální." Lehce se zasměje. "Kde končí realita a začíná sen? Je snad toto nemožné? Vždyť ty by si měl vědět nejlépe, že hranice s magií splývají a ztrácejí se v nekonečnu." Žena dá hlavu lehce na stranu, jakoby čekala na potvrzení svých slov. "Jen nezapomeň cestu zpět." Opět se lehce zasměje a konečně pohlédne jinam, než na tebe. Svůj pohled upře kamsi před sebe. "Odpustíš mi?" Tiše pokračuje v řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jak démon zmizí, cítíš, že síla se ti do těla vrací rychleji. Všechno kolem tebe ti přijde jasnější. Jako kdyby jsi se probudil z těžkého snu. A přesto tušíš, že to nebyl sen. Že to byla skutečnost. Aspoň tak jasně jsi cítil smrt blízko sebe... Prohledáváš zrakem regály se svitky a knihami, občas nějaký vezmeš a obrátíš ho v ruce. Pak ale narazíš na svitek pomalovaný zelenou rostlinkou s růžovými kvítky. Upřímně tě to zarazí. Takto zdobený svite by jsi tu nečekal. Neodoláš a začteš se. Brzy pochopíš, o co jde. Tvým čtením květy zčernají, jak si všimneš. Text ti praví, že toto kouzlo zabíjí pouhou myšlenkou. Stačí jen pomyslet a dotyčný zemře. Mistři zabijí i na velkou vzdálenost. "Zabiješ mě?" Ozve se neobvyklá nabídka vedle tebe. Překvapením je, kdo ji vypouští z úst elfským jazykem a velmi jemným hlasem.  Dívka, velká asi 160 cm, na první pohled křehounká, se na tebe nesměle dívá a čeká, co odpovíš. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Něco zazvoní a já se zastavím. Cože....co..kde? a otočím se zpátky, pohledem k zemi. Uvidím tam svazek klíčů. Rozhlídnu se, ale nikdo nikde není. Vemu svazek a zadívám se na číslo. 1234?....co...to? dívám se jako v šoku na klíče a pak mi padne pohled na cedulku u domu, který odpovídá pohledu z okna, když jsem se tu probral.Ještě se různě točím a pak sevřu klíče v ruce. " No...třeba konečně trošku štěstí." pomyslím si a zkusím klíče do domu. Cvaknou a vypadá to, že to sedí. Vejdu do domu a všimnu si cedulky, která značí byt. Jdu po schodech a dívám se na dveře. Najdu stejný číslo, čili b.3. Najdu dveře a zkusím klíče. Zajedou do zámku a uslyším cvaknutí, jak to souhlasí. Srdce mám rozbušený a knedlík v krku. Opatrně vejdu a zavřu za sebou. Rozhlídnu se po místnosti a usměju se. Přejdu k oknu a zadívám se k domu holčičky. Opřu se a přivřu oči. Znova se probírám tím, co se stalo. Možná bych mohl...za tím...ne...nejdu za ním...kdyby měl trochu ....zkoušel by to líp než to, co za mnou křičel..není jako oni a přitom to byl on, kdo to do mě nalil...ne...já musím zachránit tu holčičku.....ale jak? a dívám se na dům, život začíná a já pozoruju lidi kolem. Přitom však nejen na tu holčinu myslím i na toho kluka, který tak prosil o záchranu. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro S úlevným oddychnutím jsem vnímal jak se mi pomalu vrací síla. Byl jsem rád že se zas dávám dohromady. A byl jsem tak připraven na další, případné zkoušky. Trochu jsem měl ale obavy co dalšího mě čeká. Proto jsem vybíral svitky už mnohem opatrněji. Když jsem ale narazil na svitek který pojednával o zabíjení pouhými myšlenkami nemohl jsem odolat. Ta představa byla tak nesnesitelně lákavá že jsem se brzy ponořil do hlubin řádek onoho svitku. To pomyšlení že bych své nepřátele drtil jen pouhou silou mysli bylo nepřestavitelné. Ta síla, ta moc... Všichni by byli nuceni přede mnou padnout na kolena! Pomyslím si a trochu sebou trhnu když moje myšlení přeruší čísi hlas. S tím se ohlédnu a instinktivně položím ruku na meč. Ale jak jsem překvapený když spatřím nádhernou dívku. Až si nejsem jistý jestli jsem její otázku slyšel dobře. "Co jsi zač?" Prohodím a medovýma očima si jí celou důkladně prohlédnu. Tak trochu se bojím aby se za její krásou neskrývalo něco nekalého. Nakonec se jí ale zadívám do očí a nakloním lehce hlavu. "Nebudu tě zabíjet dokud mi k tomu nedáš důvod." Dodám na vysvětlenou a vroucně si přeji aby mi skutečně důvod nedávala. Byla by škoda zabít někoho tak krásného. "Ty si snad přeješ zemřít?" Zeptám se tiše a mírně nadzvednu jedno obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Byt, který se před tebou otevře, je prázdný. Tak, jak jsi se v něm ocitl, si ho matně pamatuješ. Holé zdi, tiché smutné místnosti, ale přeci jen cosi vábivého se tu ukrývá. Pro tebe především možnost skrytě sledovat, co se děje naproti v domě té dívky. Jak pozoruješ započínající život, shrnuješ si, co se tak všechno stalo. Jsi v jiném čase? Nejspíš ano, vždyť jsi viděl sám sebe. A je opravdu ona tou dívkou ze snu? Jistě, ten klavír, ta podoba. Jak se vůbec jmenuje? Víš o ní něco jiného? A nejsi tak trochu šílenec? Není toto celé jen dlouhý, velmi dlouhý sen? Co takhle se probudit? Ale jak? Nemá to konce... Díky přemýšlení by sis málem nevšiml, že dívka se objevila na ulici. Vesele si vykračuje směrem k metru. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Víla, která před tebou stojí, se lehounce zasměje. Ano, musíš ji říkat víla. Vypadá neskutečně nádherně. A smích jí sluší ještě více. Je to jako klokotavý potůček v malebném háječku, jako zvonkohra v podvečerním větru, jako zpěv slavíka... Chvíli máš dojem, že se v té kráse utápíš. "Kdo si přeje zemřít? Jen ten, kdo spáchal největší zlo." Její oči tě lehounce bodnou, ale přesto zůstávají krásné a jasné. "Ale ty mě chceš zabít." Dodá zničehonic důrazně. S jejími slovy ucítíš krátkou, ale prudkou bolest hlavy. Má pravdu. Cítíš obrovskou touhu zabít ji. Máš dojem, že jen stačí pomyslet na její smrt a ona zemře. Jediné kmitnutí víček, jediný nádech a bude mrtvá. Proč to nezkusit? Jemně se na tebe usmívá a téměř s andělským výrazem vyčkává, co se stane. |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Snažím se naslouchat pečlivě každému slovu, které mi řekne. Ještě stále jsem příliš dezorientovaný. Není to lehké. Děje se něco, co je i mimo mé chápání magie. Teď momentálně si nejsem vědom ničeho, co by bylo schopné tomuhle. Mluvím stále agresivněji, teď už i možná více chtěně, nežli předtím. Nabourává se mi snad do hlavy? Nebo je to náhoda? Pokud ano, pak je zbytečné přemýšlet a neříkat věci nahlas.. Snažím se uklidnit, jde to velice, ale velice ztěží. O co tu jde? Co se děje? Pořád je slyšet náznak agrese, ale hlas je i přesto mnohem klidnější. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Jak vejdu, poznávám, že je to ten byt, kde jsem se objevil. Přemýšlím o všem, co jsem do ted zažil. Moc bych si přál, aby to byl sen, ale vím, že není. Nemůže to být sen..cítil jsem...chtěli mě zabít..a já cítil moře..cítil jsem bolest..uspání...vše...tak jasně..to nemohl být sen....ale přál bych si to.....jenže...co je horší..toto a nebo to, co se té holce stane? zadívám se ven a spatřím dívku, jak jde vesele do metra. Opřu se o zed a sjedu k zemi. Posadím se na bobek a zadívám se na klíče. Už je nesmím zapomenout. zadívám se do bytu a snažím se odhadnout, zda tam někdo je či ne. Vypadá to, že je prázdný a tak vstanu. Pečlivě zamknu a klíče se schovám k sobě. Na to se obezřetně rozhlídnu a proplížím se do domu té holčiny. Chci zjistit, co je vůbec zač a zda si to celé třeba nezaslouží. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Jako omámený jsem pozoroval dívku před sebou a nedokázal jsem se odtrhnout od její tváře. Musel jsem uznat že byla nádherná. Tak přenádherná že by jí i leckteré víly záviděli. Co má tohle znamenat? Pomyslím si a usměji se když poslouchám ten její smích. Líbezný a sladký jako hlas flétny. Dokázal bych jej poslouchat klidně celé hodiny. Také mi dalo opravdu spoustu práce se odtrhnout od jejích přenádherných rysů. S hlubokým nádechem jsem zavřel oči a až po chvilce je zas otevřel. "A co jsi ... spáchala za zlo že tak toužíš po smrti?" Zeptám se po chvilce a už chci říct něco dalšího. Tím co postihne moji mysl jsem však nemile zaskočen. S tichým vyjeknutím oči znovu zavřu a začnu se těmi pocity probírat. Byli mi přeci jen odporné protože jsem nechtěl zničit tu božskou krásu přede mnou. Byla jako krásná lilie a já jí nechtěl zašlápnout. Ale ať jsem se bránil jak jsem chtěl nakonec můj odpor trochu povolil. Cosi ve mě začalo tiše našeptávat. A já moc dobře věděl co to je. Občas se stávalo že se můj vnitřní démon probral a byli jsme jak dvě duše v jednom těle. Po pár minutách se narovnám a zadívám se na dívku. Jemně ji úsměv opětuji a hlavou se mi mihne toužebná myšlenka na její smrt. Jako když uhodí blesk do země zformuji v hlavě jednoduchou myšlenku nesoucí jediné slůvko... zemři. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Když vyjdeš ze svého tichého a holého bytu a následně z domu, už dívku dávno nespatříš. Odcupitala si po svých. Přiblíží se tedy k domu, ovšem nebylo by vhodné zkoušet se dostat hlavními dveřmi. Napadne tě zkusit to zezadu. Přelézt plot není nic těžkého. A zadní vrátka už jsou otevřená. Rychle se dostaneš po schodech do patra. Ale co teď? Neznáš její jméno. Který z bytů je jejím domovem? Máš více štěstí, než rozumu, řekli by ti snad rodiče. Uslyšíš totiž zvuk za jedněmi dveřmi. Rychle se schováš a máš tak možnost pozorovat, jak ze dveří vychází muž, v němž poznáváš jejího otce. Je ustrojený jako do práce či někam na jednání. Kabát, slušné kalhoty, kancelářská aktovka. Zamkne za sebou a rychle schází k hlavním dveřím směrem na ulici. Tvá cesta je volná. Dostat se přes dveře se ale ukáže jako nemožné. Ale nyní už víš, která jsou její okna díky poloze bytu. A opět máš štěstí, až tě to překvapuje. Balkonové okno z vnitřního dvorku domu je pootevřené. Vyšplháš se tedy na balkon, což opět není tak složité a zatlačíš na dveře balkonu. Povolí, i když jsi nejspíš něco v jejich mechanismu ulomil. Ocitneš se v obývacím pokoji. Nachází se tam i klavír. Pokoj je zařízen jednoduše. Není tak velký a chybí zde televize. Většina nábytku zřejme musela ustoupit hudebnímu nástroji. Jen druhou stěnu pokrývají knihy a konferenční stolek nějaká lejstra. Po bližším ohledaní zjistíš, že jde o nějaké účty menší firmy. Nic záživného. Dvě křesla jsou jediným sedacím nábytkem. Ošoupaná už nevzbuzují mnoho krásy. Z pokoje se dostaneš úzkou chodbičkou do kuchyně. Je světlá a skromně zařízená. A velmi čisťounká. Květiny na okně jí dodávají malebnosti. Ovšem nic zvláštního tu není. Pak už zbývají dva pokoje. Jeden je fialový. Je to nejspíš ložnice jejích rodičů. I když matku si nikdy neviděl. A jen polovina postele je odestlaná a jen mužské oblečení je různě poskládáno po zemi a přes opěradlo židle, která tu je opět jediným dalším nábytkem, kromě postele a šatní skříně. A nakonec její pokojík. Je modrý jako její oči. A zlatavé záclonky jako její vlasy. Máš ji přesně před očima v ten den, když jsi potkal ve svém snu a poté sis jí všiml ve škole. Na psacím stole má kromě učení do školy vyskládaných spousty not. Vše nese nejspíše její jméno. Clara Mackenzie. Lůžko, ani šatní skříň neobsahují nic zajímavého. Ale na poličce najdeš fotku ženy, která jakoby jí z oka vypadla. Nejspíš bude o matku. Rozvedli se? Zemřela? Kdo ví... Ozve se zarachocení zámku... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Líbezně se na tebe usmívá a už ti neodpovídá. Snad tuší, co se ve tvé hlavě odehrává. Cítíš, že její úsměv tě více a více provokuje ke tvému činu. A už ti nic nemůže zabránit v jeho vykonání. Zorničky se jí rozšíří a tvář se jí stáhne do bolestivé grimasy. Křečovitě se chytne za hruď a velmi bolestně vydechne. Drásá ti to všechny nervy. Pak padne na zem jako hedvábný šátek - ladně a tiše. Máš dojem, jakoby celé okolí zasténalo. Je mrtvá. Jsi si jistý. Bratře! Ozve se ve tvé hlavě. Vzpomínka na sestru tě najednou osloví touho vrátit se domů. Ale co svitky? Ohlédneš se po nich a poté po tělu dívky, které začíná mizet. Zbyde po něm jen louže čerstvé krve s bílým pírkem uprostřed. A když se pírka pokusíš dotknout, musíš ucuknout, protože se promění v holubici. Ta ladně vzletí do výše a zatočí se na tebou. Zabil jsi. Své činy každý splatí. Vytane ti na mysli a holubice uletí pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Žena je prostě ideál klidnosti. Velmi pomalu k tobě přistoupí, ovšem udržuje jakousi slušnou vzdálenost jednoho až dvou metrů. "Copak ty to nechápeš?" Líbezně se na tebe usměje, až se ti srdce málem zastaví. Máš dojem, že to vše tak dobře znáš. "Dal ti možnost tvořit, co si zamaneš. Tohle jsi ty a tohle je tvé myšlení." Ukáže nejprve na tebe a pak na sebe a všude kolem. "Rozumíš mi?" Nyní už je ve tvé blízkosti a lehounce se tě dotkne. Měl by ses vrátit. Promluví hlas ve tvé hlavě a její oči se na tebe láskyplně dívají. Opravdu pocítíš touhu k návratu. A máš dojem, že stačí jen pomyslet a budeš zpět. Pokud... Pokud se nepřeruší spojení. Cítil si to. Jako kdyby si byl loutka a někdo odstřihl provázky. Ale ne, není to svoboda, nýbrž samota v sám sobě, co přichází. "Neměl by si věřit sám sobě." Uchechtne se jízlivě pozměněný hlas ženy. I její podoba se pomalu mění. Netrvá to dlouho a před tebou stojí okřídlený démon se znetvořenou tváří. Chceš splnit své touhy? Hrdelně se zasměje, zatímco jeho hlas mluví ve tvé hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Se zatajeným dechem jsem pozoroval jak se dívčino tělo sesulo k zemi. Trochu jsem zatnul ruce v pěst a hněval se sám na sebe. Ale asi jsem stejně neměl jinou možnost. Dřív nebo později bych tomu nutkání musel podlehnout. Trošku posmutněle zavřu oči a skloním hlavu. Držím pár chvil ticha. Ale až hlas mé drahé sestry mě zas přinutí oči otevřít. Hlouběji se nadechnu a ohlédnu. Ta touha vrátit se zpět je velmi sladká. I když se mi nechce opouštět tuny vědění které se zde skrývá. Stejně si ale musím odpočinout. Už to začíná být... šílené. S dalším pohledem na dívčino tělo, trochu se leknu když spatřím už jen pírko uprostřed kaluže krve, si promnu lehce oči, chystám se pírko zvednout ale zas ucuknu když se změní v holubici. Překvapeně ji pozoruji a skousnu si ret když uslyším v hlavě ta slova. Chtěla to přece sama. Tak jsem jí dal po čem toužila. Pomyslím si jen a pak si vjedu prsty do vlasů. Na chvilku mám pocit jako kdyby se mi měla hlava rozskočit. A jako kdybych už měl tohohle místa plné zuby. "Tak už dost!" Zakřičím nahlas a ohlédnu se po nějakých dveřích nebo východu. "Pusťte mě ven! Už tady nechci být ani o vteřinu déle!" Prohodím znovu hlasitě a pevněji sevřu svůj meč. Potřeboval jsem se uklidnit. Odreagovat a nějak uvolnit napjatou mysl. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Žádný východ nevidíš. Nic, jen nedohledný regál před tebou i za tebou a za nimi tušíš další takový a další a další. Je to snad bez východu? Ne, víš jistě, že musíš následovat tu holubici. Nebyla přelud, musíš tomu věřit. Začneš ji následovat. Letěla podél regálu a podél něj teď kráčíš i ty. Nevíš, jak dlouho jdeš. Kolem tebe jsou v policích různé svitky, knihy, některé zaprášené více, některé méně. Už se ale po nich neohlížíš, i když máš dojem, že některé tě volají. Ale vždyť se pak vrátíš. A i tak znáš už dost. Umíš rychle zabít a účinně se bránit. Zvládl jsi to. S podobnými a jinými roztěkanými myšlenkami kráčíš dál a dál. A konečně dveře. Velké, pokované. Zavřené. Ale kupodivu jdou velmi lehce otevřít. A světlo, denní světlo, které se za nimi skrývá, tě až oslepí. Musíš se na chvíli zastavit. Vystoupíš opatrně ven a světlo získává lehce nazelenalý odstín. Odráží se od lístků na stromech. Jsi v lese. Ohlédneš se za sebe, ale dveře nespatříš. Jen stromy. Všude kolem tebe jsou stromy. Poznáváš to místo. Jedno z velmi klidných zákoutí nedalo lovecké osady u vašeho města. Vydáš se tím směrem, kde lovci sídlí. Přicházíš ale opatrně, jako by si snad sám byl na číháně. Vyplatí se to, protože takto se dostaneš ke skupince lovců, mířící též do osady, zcela nepozorovaně. A vyslechneš jejich rozhovor. "Slyšeli jste, co se děje ve městě? Princezna je mrtvá!" "Ne, to není možná! Slyšel jsem, že je raněná, ale že svým zranením podlehla..." "A princ zmizel..." "Vrhá to na něj zlé světlo..." "Však jeho dýka se našla u místa, kde leželo tělo princezny!" Rychle chceš nahmatat svou dýku, ale je pryč. Opravdu si ji mohl zapomenout? A byl si tak dlouho pryč? Asi ano, je bílý den... Lovci pokračují dále směrem k osadě, když tu jeden z jejich trojice ostatní zastaví. "Někdo nás sleduje..." Zašeptá, ale tak, že to slyšíš. Bleskurychle vezmou své luky a s namířeným šípem sledují obezřetně své okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Průchod policemi byl snad nekonečný. Už jsem myslel že jdu celé hodiny. Stále směrem holubice a stále bez jediné známky východu. Začínal už jsem být trochu rozmrzelý a netrpělivý. Myslel jsem že tu uváznu snad navždy. Jak jsem si ale oddychl úlevou když jsem zahlédl velké, pokované dveře. Na chvilku jsem se zastavil a prohlédl si je. Pak jsem pomalu přistoupil a otevřel. Čekal jsem že budou těžké. Poroto jsem byl tak překvapený když se otvíraly poměrně lehce. Světlo které z nich poté ale vyšlo mě skutečně dost oslnilo. Rukou jsem si zakryl oči a pomalu šel dál. A zastavil jsem se až když jsem začal rozpoznávat les. "Ahh, zase doma." Prohodím tiše když v této části rozpoznám les opodál lovecké osady. Klidné a tiché místo. Dokonalé pro meditace. Jen krátce jsem se podíval za sebe a když jsem nespatřil žádné dveře mávnul jsem nad tím rukou. "Teď se hlavně rychle dostat zpět do města." Dám si za úkol a pomalu vyrážím k osadě. Uvažuji kolik asi uplynulo v knihovně času. A kolik času uteklo zde. Tiše vykračuji lesem. Jako myška. Mlčky, zahloubaný v myšlenkách. Až později mě z nich vytrhnou hlasy. Hlasy lovců kteří jsou někde opodál. To mě přinutí ještě víc zpozornit a schovat se ve stínech stromů protože mě celkem hlodala zvědavost oč se jedná. Ale když jsem to zaslechl doslova do mě uhodilo zděšení. Z mých úst vyšel tichý, přidušený výkřik. To nemůže být možné!! Nemůže být mrtvá! Má milovaná sestřička! Mihne se mi hlavou. O to víc mě ale děsí kdo mohl tu vraždu hodit na mě. Jaký prašivý pes? Nic nedává smysl. Ruce se mi třásly a po tváři mi pomalu stekla slza. Strach v nitru se mísil s obrovským hněvem. Tohle si někdo krutě odskáče. Přísahám všem bohům že má duše nikdy nedojde klidu dokud nenajdu vraha své sestry! Pak mě ale vytrhnou z myšlenek opět lovci. Musím okamžitě zmizet než mě skutečně objeví! S tím jsem vyběhl do lesa. Běžel jsem jako vítr a přesto jsem našlapoval tiše a jemně. Že větvičky nepraskaly ani listí nešustilo. Jako by to dokázal každý jiný elf. Utíkal jsem hodně daleko a tam jsem se teprve zastavil. Když jsem se ujistil že mě nikdo nesleduje těžce jsem se uklidnil. Nedokázal jsem tomu stále uvěřit. "Takže ze mě teď nejspíše bude vyhnanec? Bude ze mě psanec a zrádce království?!" Řeknu polohlasně a porozhlédnu se po okolí. Nevěděl jsem co přesně dělat. Ale jedno jsem věděl jistě. Že se musím vrátit do města a zjistit co se přesně stalo. A to taky udělám. Okamžitě zamířím zpět domů. Před městem si ale najdu nějaký úkryt a vyčkávám než nadejde noc. Musím si opatřit vybavení. Jak jinak než loupeží. A teprve druhého dne se chci vydat do města. Zamaskovaný, jak jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Běžel jsi nejspíš dlouho nebo hodně rychle. Každopádně jsi se dostal hluboko do srdce lesa. Nejsi si jíst, zda místo kolem sebe poznáváš, ale dokud víš, kterým směrem je město, nemůžeš se ztratit. Tím si jsi jist. A proto nemáš žádný problém obrátit se nyní tím správným směrem. Ovšem nyní si dáváš daleko větší pozor na to, aby si nikoho nepotkal. Nyní nejsi vítán. Nyní jsi v očích svého lidu nepřítel. Nepřítel? Dost hrozné pomyšlení. Máš ale štěstí. Nikoho nepotkáš za celou dobu. Dostaneš se až na okraj města, který je tvořen nízkými malebnými domky, kde sídlí ne příliš bohaté elfské rodiny. Jejich obydlí jsou hojně porostlá břečťanem, tu a tam se kouří z komínu nebo se ozývají hlasy z malých útulných zahrádek. Všude panuje klid a nad krajinou se pomalu stmívá. Brzy se dočkáš úplné tmy. Okna jsou osvětlená svícemi, které uvnitř obydlí hoří, občas se za některými skly mihne postava. Všichni usedají k večeři. Ale zde těžko něco najdeš – zdejší elfové možná vlastní meč nebo luk, ale jinak nic zvláštního. Pokud však hledáš lano, svítilnu a jiné praktické potřeby, tak jistě pochodíš. Ale za zbraněmi budeš muset hlouběji do města. A tam bude loupež daleko těžší – ulice jsou v centru hlídány strážemi. A nyní budou jistě hlídky o to silnější. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Cestou spíše náhody než nějakého promyšleného plánu se dostanu do baráku a pozděi i díky jejímu otci poznám její byt. Díky tomu poznám okno a dostanu se přes balkonový okno dovitř. Dostanu se do obývacího pokoje bez televize. Postupně vše procházím, ale nic zajímavého nezjistím. Dokonce přejedu po klavíru, je zvláštní. Taková nezvyklá smrtící věc. Postupuju dál do bytu. Postupuju pomalu, po zádech cítím mráz, je to nezvyklé, zakázané a ..zvláště vzrušující. Stále si musím říkat, že to dělám pro její dobro. Ze mě by nebyl vůbec dobrý zloděj. Přes kuchyn se dostanu do jedné ložnice, ale nejspíše jejího otce. Vypadá to, že je sám. Raději se moc nerozhlížím a zajdu do druhého, jejího pokoje. Procházím její pokojík, ale ani tady není nic zajímavého. Její jméno, fotka nejspíše její matky. Ale vůbec nic, co by nasvědčovalo, že by měla zemřít. Spíš to vypadá, že je to milá a hodná holka. Chci se podívat do not, když se celým bytem rozhledne ten zvuk. Klíče. Ano, trhnu s sebou a srdce se rozbuší. Zmatkovitě se rozhlížím kolem sebe a hledám úkryt. Nakonec vystřelím z pokoje a snažím se co nejrychleji dostat k oknu, moje jediné východisko. Musím ven tak, jak jsem sem přišel. Vím, že ted rozhodují sekundy a můj tep je na maximum.Pokud se nestihnu dostat k oknu, zkusím se schovat aspon za křesla a tiše doufat, že ten někdo rychle vypadne a ničeho si nevšimne. Kousnu se do rtu a celý se klepu, jak jsem nervozní. Modlím se, aby se zaseknul klíč v zámku a nešlo to. Dokonce zkusím svojí sílu tak, že bych držel klíč v zámku a já se mohl dostat k oknu a vypadnout z bytu. Moc si přeju, aby to vyšlo a ona či její otec nezjistil mojí přitomnost. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Jakmile padla noc vyrazil jsem tedy do města. Velmi opatrně jsem se plížil po okrajových částech a prohlížel si malebné domky. Vybíral jsem si pokud možno ty nejjednodušší kam bych se mohl snadno vloupat. A zas samozřejmě nepozorovaně odejít. Věci které jsem si dal za cíl byli lano, k němu pokud možno nějakou kotvičku, plášť s kapucí do kterého bych se mohl zahalit, k němu šátek přes ústa. Abych mohl případně vypadat jako jeden z hraničářů. Zkusil jsem se poohlédnout i po nějakých těch mincích a něčem k jídlu, či k pití. Pak teprve jsem vyrazil hlouběji do města pokud najdu hlavně ten plášť s šátkem. Hodně jsem využíval stínů a snažil se být hbitý a neslyšný jako kočka. Chtěl jsem se dostat do paláce. Musel jsem zjistit jak je na tom zbytek rodiny. A prozkoumat bližší okolnosti sestřiny vraždy. Lano s případně nalezenou kotvičkou jsem využíval když jsem potřeboval vylézt na nějaké vysoké stromy nebo domy. Do paláce jsem samozřejmě nechtěl jít hlavním vchodem takže se mi bude moc hodit. A nechci bojovat. Zabíjet své vlastní muže... fuj. Lehce stisknu svůj jednoruční meč. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro I když tě na chvíli ovládne zmatek, tvé popletené jednání se setká se štěstím. Rychle vklouzneš do obývacího pokoje, aniž by si o něco snad zavadil. Už jsi u křesla a blížíš se k balkonovým dveřím, když tě napadne pomoci si svým darem. Stačí se lehce zamyslet a slyšíš jemné brblání za dveřmi. Povedlo se, klíč se opravdu zasekl. Ovšem tvé vlastní myšlenky způsobí, že se nesoustředíš dost dlouho. Naštěstí už jsi na balkoně a nyní jen stačí zavřít balkonové dveře a vyklouznout pryč. Jenže právě v tuto chvíli zahlédneš záplavu zlatých vlasů,které se mihnou v předsíni. Ne, ona tě nemohla vidět, ale ty jsi si jistý její přítomností. „Uf, to je dost...“ Zaslechneš její povzdychnutí si, když si nejspíš svléká nějaký svrchní šat a sundává boty, jak usoudíš podle zvuků. Popadne tě touha zůstat tu a pozorovat ji. Možná by jsi se skryl pod oknem hned vedle balkonových dveří. Ale nepůjde ven? Ne, jistě musí jít ke klavíru... Otálíš, protože nevíš, jak se rozhodnout. Máš poslední možnost. Buď zůstat a schovat se skrčený u zdi s mizerným výhledem na klavír a nebo utéct. Teď nebo nikdy! |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvé loupeže se střídavě setkávají s úspěchem a neúspěchem. Navštívíš několik hospodářských částí domu, prošmejdíš několik zahrad, ale nikde nenajdeš odpovídající provaz. Buď není žádný k nalezení a nebo jen ve velmi špatném stavu. Ten si netroufáš vzít, máš dojem, že by nic nevydržel. Podobný neúspěch zažiješ i při hledání mincí. Dnes obyvatelé města zrovna peníze neztráceli. O něco úspěšnější jsi při pátrání po jídle. S vodou si poradíš na jedné ze zahrad, ležících blízko zahrad, kde se nachází studna. Ve džberu je právě nabraná voda, která nevypadá závadně, a tak se můžeš zcela bezhlučně napít. V jiné dílničce najdeš zbytky chleba a sýra. Nejspíš to tu někdo zapomněl, když šel za lepším. Tobě to ale přijde vhod. I když moc hlad necítíš kvůli znepokojenému vzrušení z toho, co tě čeká. Vkrádání se na vlastní pozemek... Příčí se ti to, ale co jiného dělat. S pláštěm a šátkem není žádný problém. Hned u prvního domu vidíš zapomenuté prádlo rozložené přes plůtek. Vybereš si krásný tmavý plášť a stejně tmavý široký šátek. Nyní jsi téměř jedno s tmou kolem sebe. Povede se ti proplížit s pomocí stínů městem, aniž by jsi byl zpozorován. Nyní stojíš u hradby a obhlížíš, jak se tedy vyšplhat bez pomoci lana. Vybral sis tu stranu, která se zdvihá kolem královských zahrad a je bujně obrostlá břečťanem. Víš, že budeš šustit, ale doufáš, že nyní na této straně nejsou posílené stráže. A máš štěstí. Bez problémů se vyšplháš nahoru a seskočíš do zahrady. Rychle ji přeběhneš a ocitneš se na nádvoří. Ale musíš zůstat ve skrytu. Hlídek je plno a jsou všude. Naštěstí tušíš, kam a kdy která zamíří. Vždyť jsi tu vyrůstal. Ovšem kam teď? Všimneš si, že v rodinné hrobce se svítí. Snad tam bude uloženo tělo tvé sestry. Srdce se ti při tomto pomyšlení bolestně sevře. Ne, to přeci není možné, musel to být omyl... Ale podle všeho se zdá, že nebyl. Můžeš si ale být jistý, že hrobka bude hlídána. A co v paláci? Koho navštívit? Za kým jít? Kde pátrat? Světel si všimneš v jídelně. Jinak panuje za okny tma. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro S tichým zašustěním se vyhoupnu na hradby a ihned se poohlédnu. Nikde ani živáčka. Což mě moc potěší. Mám štěstí. A že v této chvíli ho budu potřebovat velké množství. Dalo by se říct že jsem teprve na začátku své cesty. Cesty která nejspíš nemusí mít ani konce. S kočičím skokem přistanu v trávě zahrad. Tam mi nedá žádný problém proběhnout nespatřen ani neslyšen. Květiny, stromy a keříky mi obrovsky pomáhají. Jakmile se ale dostanu na nádvoří musím využívat zas stínů. Nalepený na zdech paláce se sunu blíže ke vchodu a těkám očima po celém nádvoří. Pozoruji bedlivě každou bytost která se zde mihne. S rukou pevně na svém meči který hodlám také použít když to bude nutné. Celoživotní znalosti tohoto místa jsou ale bohatým zdrojem jak se zde bezpečně vyhnout i té nepozornější stráži. Nikdy bych neřekl že můj domov se jednou změní ve válečnou pevnost. Tedy... čekal. Ale myslel jsem že já budu té pevnosti velet. A ne ji dobývat. Mihne se mi hlavou a zadívám se krátce k hrobce kam se muselo bezpochyby uložit i tělo Fein. U srdce mě bodne lítostí. A zároveň zuřivostí. Ale na tohle teď nemám čas. Bohužel. Už už chci vklouznout do paláce když se ale musím zastavit. Celý svět se se mnou krátce zhoupne jak se mi pohled chvilkově rozmaže. "Nuado... Snad jsi na mě nezapomněl." Ozve se mi v hlavě hluboký, pobavený hlas. A já mám zas ten známý pocit jako kdyby mi hrudník svírala železná pěst. "Na co ještě čekáš? Pojďme jednat! Jakmile tě tu najdou zabijí tě! Nikdo už tady není tvůj přítel!" S tichým vyheknutím se zachvěji jak mým tělem znovu projede vlna hněvu. Cítím jak se démon dere na povrch z mého nitra ale já ho zas nekompromisně zatlačím zpět. "Buď zticha! Mlč! Pořád jsem mezi svým lidem! Nikdy si nedovolím je jen tak krutě zabíjet!" Zaburácím myšlenkou a zatřesu hlavou. Vše pomalu mizí a já zas nabývám nad svým tělem plné moci. "Až tě budu potřebovat poznáš to! Zatím mi dej pokoj! Spi dál!" Dodám ještě a cítím jak se mnou nese nesouhlasné burácení. To ale po chvíli zmizí úplně. Pak se odvážím dát zase do pohybu. Do paláce si najdu cestu skrze stáje. Tam nejsou hlídky určitě tak posílené jako u hlavního vchodu. A pak zamířím rovnou za svým otcem. Musím ho najít! On mi určitě bude věřit! Musím mu podat vysvětlení. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Mám neskutečné štěstí, které nejspíš musí každou chvili vyprchat. Podaří se mi nepozorovaně dostat do obýváku a klíč se zaseknul, takže s ním musí dotyčná osoba chvili zápasit a mě tím dát nezbytný a tak vzácný čas. Podaří se mi dostat na balkon, a už se chystám je zavřít, když se objeví ona. Překonala zámek a ted je nejspíše v bytě. Měl bych co nejrychleji vypadnout. Ovšem nemůžu. Přitahuje mě nějakým zvláštním způsobem. Možná tím, že jsem za ní odpovědný a díky ní podstupuju tohle všechno. Díky ní jsem vše svým způsobem ztratil. Chci zůstat, chvili jí jen tak poslouchat. A vím, že je to moje poslední šance. Určitě půjde hrát, vypadá jako pilná. Však vypadala pilná i podle pokoje. Přesunu se skoro bez velkého přemýšlení tak, abych jí mohl slyšet, ale ona mě neviděla. Pokud samozřejmě nepůjde na balkon. Poslouchám, co bude. Chci jí poznat, i když jinak než by si normální člověk představil. V duchu si říkám, že jsem se už tím vším nejspíše zcvoknul. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zkrotíš ho, i když jisté síly tě to stálo. Jeho hlas byl trochu překvapením, ale zároveň ujištěním, že toto není sen. Ve snech s tebou nebývá tvůj démon... V tichosti se dostaneš do stájí. Měl jsi pravdu – zde panuje klid a jen podupávání a frkání koní jej narušuje. Tvůj pach poznávají, býváš tu často, takže se neplaší. Ale nyní máš pocit, že musel uběhnout snad celý rok. Přijde ti, jakoby si tu nebyl věky. Východem ze stájí se dostaneš do postranních chodeb. Pomalu se ocitneš u kuchyně. Slyšíš odtamtud jakýsi rámus, ale dveře jsou dost přivřené, takže klidně proběhneš dál. Chodby jsou tiché a klidné a jen sporé světlo loučí je osvěcuje. Chvíli váháš, kudy se vydat a nakonec přeci jen zamíříš k jídelně, kde jsi viděl, že se svítilo. Zde jsou dveře lehounce pootevřené, ovšem žádné zvuky se k tobě nenesou. Lehce nakoukneš. Vidíš u nich sedět otce. Tvář má poznamenanou smutkem a bolestí. Prázdně hledí kamsi do dáli. Nikdo jiný nejspíš v místnosti není. Doufáš v to, jinak by tvůj vstup byl ohrožen. A nezbude ti nic jiného, než doufat... Jakmile vkročíš, otec se ohlédne. Jeho tvář poznamená překvapení. Prudce vstane od stolu a natočí se k tobě svým tělem. „Ty...?“ Zní to překvapeně, ale i se známkou hořkosti. Chvíli jen proti sobě stojíte. Mohl by zavolat stráže a snad nad tím i přemýšlí, ale nakonec to neudělá. „Šeptala tvé jméno, když umírala... Vrahu! Ty se opovažuješ sem přijít?!“ Jeho hlas je sice tichý, ale naplněný nesnášenlivostí a zlobou. Cítíš i v sobě zlost. Vztek kvůli tomu bezpráví. A tvůj démon se tím radostně živí. Ihned se snaží po tvých emocích vyplout na povrch. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvé odhady byly naprosto přesné. Chvíli se ozývá různé šustění, ale pak už slyšíš její měkké kroky po koberci. Je v obývacím pokoji. Lehké zapraskání naznačí, že dosedla na starou vrklavou židli u klavíru. Její ještě dětské nožky spatříš na pedálech klavíru, víc nic nevidíš, jen slyšíš, že otevřela dřevěný kryt chránící klaviaturu. Neviděl jsi, jak její prsty něžně bílé a černé klávesy pohladily, ale trpělivě jsi vyčkal, než zazněly první tóny. Poznal jsi tu melodii rychle – nádherná píseň z Titanicu. Chvíli ti to trvalo hlavou, ale pak sis uvědomil, že jsi nejspíš zpátky v době, kdy měl tento film premiéru a všichni ho milovali. Nasloucháš se zalíbením. Dívenka hraje procítěně, ale stále s citem a něžností. Chvíli zapomeneš kde jsi. Máš dojem, že se vše před tebou rozplývá a země se začíná chvět. „Co...to..?“ Vyruší tě její výkřik. Sen mizí kromě... Kromě chvění země! Chvíli nechápeš, ale pak ti to dojde. Praskliny na zdi jsou jasným znamením. Už dávno nejsi přikrčený, ale spíš rozpláclý na balkoně. Pád zaslechneš i z nitra místnosti s tlumeným výkřikem. Křik se vlastně nese z celého okolí společně s podivným hučením. Otřesy na chvíli zesílí, ale poté začínají být tlumenější. Ovšem v místnosti toho spadalo asi nějak více a naříkání zesláblo. Nevíš, co to může znamenat. Ale víš jistě, že když jsi byl malý, žádné zemětřesení nebylo... |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Pomalu, jistě kráčím chodbami paláce. S pohledem upřeným do prázdna se nedívám nalevo. Ani napravo. S každým dalším krokem čelím přívalu vzpomínek které na mě zdejší chodby vyvolávají. "Nuado, kde jsi? Já tě stejně najdu." Provolává malé děvčátko, pomalu se toulajíc ztichlými chodbami. Až se zastaví před velkou sochou znázorňujícího válečníka s mečem. Kamenná, bezvousá tvář bez jediné vrásky. Hrdý, elegantní postoj. Dlouhé vlasy spadající až pod lopatky. Děvčátko toliko zabrané do její majestátnosti až si nevšimne rukou které jí zezadu obejmou. Následuje veselý, dětský smích. "Vidíš ho Fein? Jednou budu jako on. Budu hrdý a majestátní jako tady král Fael'Fnir. Stejně jako on povedu svůj lid vstříc lepším zítřkům." Řekne tiše, zasněně malý chlapec než se i s děvčátkem rychle za veselého smíchu schovají za podstavec sochy. S trhnutím se proberu ze svého zasnění. Párkrát se ohlédnu a zamrkám než se zorientuji kde to vlastně jsem. Octl jsem se na rozcestí dvou chodeb. Jedna vedla do královských pokojů. Ta druhá do jídelny. Nacházel jsem se akorát v místech kde kdysi stála socha krále Fael'Fnira. Nyní už tu ale není. Nyní je zde jen prázdný kout který zaplňují pouze povlávající prapory. Do mého nitra udeří vlna dojetí a smutku. Kde jsou jen ty časy... Hrdost, odvaha a spravedlnost. Všechno se začíná rozpadat. Mihne se mi hlavou než se vydám pomalu k jídelně. Tam jsem zahlédnul světla a mám dojem že se nemýlím. A přesně jak jsem čekal... Jsem tam spatřil otce. Ve tváři měl bolest kterou jsem s ním dokonale cítil. Na chvíli mě zachvátil strach z toho co bude. Ale musel jsem to udělat. Když mě spatřil... Bolelo to ještě víc. Jeho překvapení bylo i mým překvapením, že ze strachu nepřivolal stráže. Každopádně... myslím že to brzy tak jako tak udělá. "Otče... dovol mi to vysvětlit." Pronesu s naléhavostí a prosbou v hlase. "To co se zdá jako krutá pravda je jen mizerný klam. Nebyla to moje ruka která... vzala Fein život. Přísahám ke všem našim předkům!" Udělám krok vpřed a pravačku, zaťatou v pěst, si přiložím na srdce. Byl jsem celý rozechvělý a nervozní. Snažil jsem se krotit ten vztek který mnou lomcoval ale hlavně JEHO. Cítil jsem jak se dere na povrch ale já jsem mu to neumožňoval. "Vše co znáš brzy zmizí... řečiště času se nedá vrátit a ty to víš. Na konci budeš stejně zase sám..." Slyšel jsem jeho krutý, chladný hlas. V něčem měl možná pravdu ale v něčem ji zas rozhodně neměl. Na chvíli jsem se kvůli jeho slovům ztratil ve své vlastní hlavě. Trvalo chvíli než jsem se zas "probral". "Otče, prosím! Musíš mi věřit. Já Fein miloval! Nikdy bych jí přece neublížil! Ani jsem k tomu neměl důvod! Ty víš že to tak je." Nakloním hlavu na stranu a dívám se na něj. Ruce jsem měl dobře na jeho očích aby viděl že se o nic nepokouším. Jen jsem se modlil aby mi uvěřil. On mi musí věřit. Musí! |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Otec se chvěje zlostí. Kdo ví, jak ti naslouchá. Spíš to vypadá, že ti mečem utne hlavu. Ale ty víš dobře, že by to nezvládl. Je skvělý válečník, ale ty... Ty jsi už možná napůl démon. „Nepřísahej. Tvá slova jsou jed. Jak můžeš, jak...“ Nechá toho a pevně se chytí stolu. „Řekni mi to ještě jednou...“ Tiše ti opáčí, ale stále s hlasem poznamenaným jeho zuřivostí. „Ale ne tady. Tady ne! Před jejím tělem!“ Téměř vykřikne. Jestli teď někdo nepřijde, tak už asi nikdy. Snad dostala stráž příkaz, aby smutného krále nerušila. „Zahal se...vrahu.“ Osloví tě rozzuřeně a vytasí meč. „Běž přede mnou. Do hrobky. Půjdeme bočním vchodem.“ Rozkáže ti a lehce tě špičkou meče postrčí. Kupodivu se tentokrát ovládáš lépe. Tvá mysl démona zatlačila, ale tvé srdce se bojí spatřit milovanou sestru na vlastní oči. Mrtvou... Kráčíte chodbami a nikoho neminete. Celý palác je tichý. Míříš ke vchodu, který je velmi blízko hrobky. Tak se nejspíš vyhnete všem strážím. Jsi za to otci vděčný nejspíš, i když kdo ví, proč to dělá. Chce se pokusit tě zabít někde o samotě? Vyjdete do vlahé noci. Co je ti ale po ní, když ona je mrtvá? Stále tomu nemůžeš uvěřit. A jak se hrobka blíží, osvětlená ohněm, téměř se bojíš vkročit. Bojíš se toho, co uvidíš. Otec tě ale opět postrčí. Nenechá tě čekat. Vejdeš tedy. Hrobka je uvnitř setmělá a chladná. Úzká chodba, kterou lemují rodinné hroby, uzavírá jediný osvícený prostor, kde na podstavci je cosi zahaleného. Není pochyby, že bílé plátno ukrývá její tělo. Dojdete až tam a otec se postaví k zakrytému tělu. „Řekni to ještě jednou.“ Rozrušeně zašeptá a uctivě odkryje mrtvou. Chvíli otálíš s pohledem, ale pak oči sklopíš. Zíráš na její jemnou tvář a v hlavě...prázdno, či spousta myšlenek? Něco, něco je tady v nepořádku. Bílé vlasy, bledá pleť, jiná tvář. Jasně v mrtvé dívce poznáváš tu, která tě tak netradičně pobízela do zabití její osoby. „Mluv!“ Vytrhne tě otec z překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro S pohledem upřeným do podlahy jsem mlčky naslouchal otcovým rozzuřeným slovům a... snažil jsem se zvládat tu bolest. Každé jeho slovo do mě bodalo víc než nože. I když jsem věděl že si to nezasloužím. Nebo... snad ano? Mihne se ve mě chvilku nejistota. Ne! Rozhodně ne! Byl jsem přeci sám sebou celou tu předlouhou dobu. "Otče, prosím, já..." Nedořeknu protože už mi nakazuje abych se připravil na odchod. Trochu se leknu když tasí meč, až udělám krok vzad. S tichým povzdychnutím se ale zas zahalím do svých věcí. Až mi koukají jenom oči. Oči plné smutku a ublíženosti. Ale také nenávisti a zuřivosti. Trochu jsem se ohlédl když do mě strčil mečem a v hlavě se mi začalo míhat nepřeberné množství myšlenek, a pocitů. Jak jsem pomalu kráčel směrem k hrobce, skrze tiché chodby, cítil jsem snad ještě větší strach než když jsem se sem snažil dostat. Všude bylo takové ticho... Takový nepříjemný klid. Bál jsem se že mě můj vlastní otec vede snad do nějaké pasti. Rovnou na šibenici nebo někam na tiché místo aby mohl vlastní rukou pomstít smrt své dcery. Moc jsem se toho všeho bál. Znám otce až moc dobře ale přesto vím že kdyby musel udělat i nějaké ne zrovna hezké rozhodnutí... udělal by to. Ve prospěch svého lidu a země určitě. Jak jsme se pomalu blížili k hrobce cítil jsem v sobě obrovské napětí a ještě větší strach. Samotný pohled na dveře mě přímo děsil. To nedokážu! Mám dojem že mě to snad zabije! Mihne se mi hlavou a snažím se uklidnit jak mysl tak i divoké srdce. Při vstupu jsem značně zaváhal ale otec mi nedovolil ani chvilinku stát. Jeho meč na mých zádech mi říkal jasně co mám dělat. Když procházím kolem hrobů jen sem tam kouknu nalevo. Pak i napravo. Dívám se po generacích které zde byli před námi a s hlubokým povzdychnutím se pak zadívám i na podstavec kde leží to čeho se tak moc bojím. Krátce se zadívám na otce. Pak na tělo své sestry. Se zatajeným dechem pozoruji jak ji pomalu odkrývá. A když moje oči spatří tělo ukryté pod plátnem mám dojem jako kdyby mě sevřela velká, železná pěst. To co jsem viděl mi rozhodně zanechalo v duši obrovské překvapení. Tomuhle už jsem nedokázal věřit. Probral jsem se až když na mě otec zas křikl. Zadíval jsem se na něj. "Já Fein miloval. Nikdy bych jí neublížil a ani jsem k tomu neměl důvod. To co se stalo byl pouze odporný klam nějakého zlosyna a ne zločin prince." Prohodím tiše a s polknutím se pak zadívám na dívku. Roztřesenými prsty ji pohladím tvář. "Ale otče... tohle přeci není Fein." Skoro ze sebe ta slova nemůžu dostat. Pak se zas jen velmi překvapeně zadívám na otce. Jsem celý zkamenělý ze všeho co se tu děje. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Odhady byly správné a šla ke klavíru. Udělal jsem si pohodlí jak to jen šlo a naslouchám zvukům, které jdou z bytu. Snažím se být ovšem stále opatrný, abych neprozradil svojí pozici. Umí nádherně hrát a melodii pozvánám. Za chvili jsem opklopený hudbou a nevnímám ani místo, kde jsem. Což je možná chyba. Asi určitě. Půda pod námi se začne hýbat. Vůbec nechápu, co se to děje a první vteřiny ztrácím jen tím, že hledám myšlenky zpátky a vracím se do reality. Už nejsem tam, kde jsem byl a dívka z bytu taky není slyšet z hraní. Spíš jen nářek a poplašené výkřiky z okolí. Dokonce i dívka vykřikla a pak rána a nebylo za chvili slyšet nic. "Co se to sakra děje...však....to...takto to být nemělo..nebylo zemětřesení..to ..to bych si pamatoval." hovořím nahlas a snažím se postavit na nohy. Opatrně se snažím nakouknout dovnitř, zda je holčina v pořádku. Tiše doufám, že je a že mě neuvidí. Vůbec nepřemýšlím, chci jen se ujistit, že je v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jakmile nahlédneš dovnitř, pochopíš, co se děje. Spatříš ji, jak leží spíš zády k tobě, zavalená na pohled nepříliš těžkou, ale celkem komplikovaně stavěnou policovou skříní na knihy. Nevypadá zraněná, hýbe se. Snad jí některé svazky uhodily, ale co jí teď trápí nejvíce, je fakt, že se nemůže zpod skříně dostat. Nejspíš se tam nějak zaklínila, aspoň tak můžeš soudit podle toho, co vidíš. Po městě se zatím rozhoukaly sirény. Jejich výstražný tón dává všemu ještě tragičtější nádech. Cítíš, že srdce máš až v krku. Zem se stále trochu chvěje, ale s vrávoráním jsi tak nějak schopen udržet rovnováhu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Klam zlosyna? Ano, ty jsi ten odporný a ničemný zlosyn!“ Vykřikne tvůj otec. Klid mrtvým dnes rozhodně nebude dodržen. Tvůj otec se zdá být téměř mimo. Oči vykulené, všechny svaly napjaté, žilky na čele naběhlé. Zuřivost cloumá celým jeho tělem. „Tohle...tohle že není Fein? Chceš ze mě DĚLAT BLÁZNA?!?“ Znovu vykřikne a levicí tě chytne za cíp haleny pod krkem, zatímco pravá ruka se s mečem rozpřáhne, aby tě rozťala vedví. Ve své zlosti by snad toho byl schopen. A snad, snad by to opravdu i udělal, kdyby nezavrkala ta holubice. Snesla se z výšky, snad někde z rámu vrchního okna. Nevíš. Přilákala tvoji i otcovu pozornost, což ti zachránilo život. Lehké šustění křídel se blíží k vám. Prolétne mezi vámi a otcovy oči sledují, jak bělostný pták směřuje ke vchodu. Jeho chvíle zaváhání. „Bratře!“ Ozve se znovu ve tvé mysli. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Zadržoval jsem v sobě hněv, nenávist a smutek. Držel jsem ruce zaťaté v pěst podél těla a prohlížel si tvář mrtvé dívky. Nesnažil jsem se otci věnovat pozornost i když to stejně nemělo cenu. Jeho slova do mě bodala jako meče. Rvala mě na kusy. Probouzela mé temné nitro a živila ho mojí bolestí. "Otče! Poslouchej mě! Mluvím pravdu!" Prohodím v zoufalé snaze změnit situaci která se až nepříjemně zle vyhrotila. Jeho reakci jsem vůbec nečekal a tak jsem se nedokázal pořádně bránit. S hrůzou v očích jsem jen pozoroval lesk meče který se nejspíše chystá ukončit moji pouť. Se zatajeným dechem jsem se vzpíral ale ustal jsem když se ozvalo zavrkání. Ihned jsem se ohlédl a nevěřícně jsem se zadíval na bílou holubici která se zde zčistajasna objevila. Hlavou se mi okamžitě mihla vzpomínka na překrásnou dívku která mě prosila o svoji smrt. Ale ještě více mě zasáhne když v hlavě zaslechnu Feinin hlas. Chviličku trvá než se proberu z tohoto poblouznění. Zadívám se poté na otce a tentokrát už nehodlám čekat. Prudce se mu vytrhnu a povalím jej na zem. Ladným skokem poté přeskočím přes oltář s tělem dívky a pomalu vyrazím ke vchodu. Ještě se ale na otce otočím a promluvím. "Ty to možná nevidíš otče ale já ano. Jsi zaslepený lží stejně jako nyní celý náš lid. Ale já už najdu pravdu. A dokáži ti díky ní svoji nevinu." Pak se otočím a vyběhnu ven z hrobky. Dveře za sebou zavřu ale nezamykám. S pohledem na celé nádvoří si zhluboka oddychnu ale mé srdce stále divoce bije. Rozrušeně, vyděšeně... "Fein? Fein! Prosím, kde jsi?" Vyšlu do prostoru myšlenku mezitím co mé oči hledají bílou holubici, a má mysl přítomnost mysli mé sestřičky. Vroucně však doufám že se mi nepodaří narazit na některého z otcových mágů. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Nahlédnu dovnitř a vidím jí, jak leží zavelaná nějakou skříní. Hýbe se, ale vypadá to, že se nemůže pohnout a pokud příjde další otřes, bylo by to pro ní hodně zlý. Musím jí pomoct..ale když jí pomůžu...upozorním na sebe.....ale ona...přece měla přežít...jenže ..tenkrát zemětřesení nebylo. jsem z toho zmatený a začíná mě bolet hlava. Podívám se dolů. No když slezu, už se k ní nedostanu...a když zavolám pomoc....kdo mi bude věřit...kdy se k ní dostanou...ne..já jí musím pomoct hned....prosím....at na mě nezavolá....policii. zavřu oči a vydechnu. Celé mé tělo se chvěje strachem, nervozitou a já cítím, že jednám dobře, ale zároven špatně. Opatrně vejdu dovnitř a zatukám na okenní rám"Já...můžu ti pomoct...jen...prosím nekřič..ano....prosím....neublížím ti....chci ti jen...pomoct." hovořím a pomalu k ní jdu. " Já to zvednu...a ty..vylezeš..ano a pak....já půjdu zase pryč.....a ty se tu schovej...kdyby přišlo další...zemětřesení....mě..měto shodilo.....z patra nad vámi....já...myl jsem tam....okna." hovořím tiše a se studem. Neumím moc dobře lhát, ale nic lepšího mě nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Otec je překvapený stejně jako ty a probere se příliš pozdě, takže není těžkého ho povalit k zemi. Tvé mladí ti navíc dovolí ladně a snadno uprchnout z chladné hrobky. Venku tě na chvíli omámí teplý vzduch, ale tvé myšlenky se brzy soustředí na to jedině. Na sestru, na tu pravou sestru. Co se to všechno děje? Kdo je ta dívka, že zde nahrazuje tvou sestru? Je toto realita nebo sen? Voláš sice úpěnlivě, ale nad hlavou ti jen zašustí stromy. A poté se za tebou ozvou kroky. „Stráže! Stráže! Chopte se ho! Vrah je tu! Vrah!“ Začne řvát tvůj otec jako smyslu zbavený. Netrvá to dlouho a jsi obklopený asi šesti muži. Všichni mají vytasené meče, dva z nich navíc v druhé ruce pochodně. Obklopí tě, ale váhají. „Slož meč.“ Ledovým hlasem ti přikáže otec a mne si loket, jakoby snad při pádu narazil víc. Na tváři se navíc ve světle ohně leskne krvavý šrám. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se poplašeně ohlédne, když uslyší zaťukání. Velmi obezřele, ale také ustrašeně tě sleduje, když se k ní přibližuješ. Ale snad je příliš vyděšená, než aby křičela, nebo je přesvědčená o tvé pravdě, protože se ani nehýbe a ani nemuká. Zem se ještě jemně třese, ale nyní už vás to rovnováhy nezbavuje. Zdá se, že dívka bude jen potlučená, ale nic zlomeného. Naštěstí. Celkem snadno zvedneš polici, z tvé pozice to není nijak obtížné. Dívenka se poté velmi rychle, i když trochu neohrabaně, sebere na nohy a stále tě vyplašeně pozoruje. „Dí..díky..“ Pípne nesměle. V tu chvíli však přijde další vlna. Okamžitě ztrácíš vládu nad svým tělem. Jen pozoruješ, jak se ti police vysmekla z ruky, ale naštěstí padá směrem od vás. Dívenka a ty si tak nějak padnete do náručí a skácíte se k zemi. Zdi kolem vás začnou jemně praskat. „Bože...bože...“ Naříká tiše dívka a třesoucí se k tobě choulí. A nebo se jen tak klepe vlivem zemětřesení? To nedovedeš posoudit. Po asi 40 sekundách začnou otřesy opět slábnout a do dalších 20 vteřin je klid a ticho. Tedy ticho je po zemětřesení, venku naopak ten pravý ruch začíná. Křik, houkání sirén, helikoptéry nad městem. A zatím je tvůj rukáv od dívčích slz. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Každá chvíle se protahovala jako kdyby neutekl ani den. V mých žilách koloval strach a nejistota. A mé srdce tlouklo jako zvon. Tentokrát už jsem neuvažoval co bude dál. Musel jsem jednat. Chtěl jsem pryč odtud. Musel jsem opustit město ale velmi rychle odejít i z lesů. Protože by bylo jen otázkou času než by mě můj lid našel, kdybych se schovával někde ve stínech lesa. Měli své oči a uši všude. A nepochybuji že by jim matka příroda pomohla. Co se to tady všechno zatraceně děje? Kam zmizela má sestra? Kdo je ta dívka na oltáři? Mihne se mi hlavou mezitím co se rozhlížím po nádvoří. A hledám cestu ven. Nemělo cenu tu dále zůstávat. Jak jsem mohl vidět tak nikdy otce nepřesvědčím dokud nebudu mít skutečné důkazy o své nevině. Co se ale zdálo jako jednoduchý úkol to se změnilo během okamžiku ve velmi těžkou zkoušku, na život a na smrt. Než jsem se pořádně dokázal vzpamatovat už jsem byl obklíčený svými vlastními vojáky. A s těžkým srdcem jsem hleděl na otce který už ke mě zřejmě necítil špetku soucitu. Právě kvůli němu jsem teď v parádní pasti. A navíc i v přesile. Bohužel... všechny výhody má na své straně můj lid. Teď už spíš mí nepřátelé. Co budu jenom dělat? Nemůžu se vzdát! Pomyslím si a velmi brzy se mi dostane z nitra odpovědi. Můj démon se zas probudil a snaživě si hledá cestu ven. "Myslel sis že tohle půjde tak snadno? Že si prostě jen přijdeš a odejdeš? Spojme síly. Buďme zas jeden! Bojujme a zničme je! Teď už těžko budou tví přátelé! Musíš zabít nebo budeš zabit! A věřím že oni to udělají." Jeho hlas byl plný krutosti a chladného pobavení. Přesto měl ale pravdu. Měl velmi tvrdou pravdu. Otec by mě sám již zabil a jeho vojáci udělají totéž. A bohužel... pomoc svého démona budu potřebovat. Proti šesti vojákům nemám moc šancí a to nepočítám ani všechny strážné a hlídače kterých je všude kolem plno. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Má pravá ruka pevněji sevřela můj meč. "Tak jdi. Teď se mince obrátila k tobě tak na co čekáš?" Prohodím myšlenkou než se celý propnu v zádech. A vnímám jak démon s radostí proniká ven. Opět mám pocit jako kdyby mi hrudník svírala velká, železná pěst a po chvíli se z míst mého srdce vyvalí spousta černého dýmu. Který celé mé tělo schová do jednoho temného mraku. Dělalo se mi zle ale na druhou stranu jsem cítil i radost. Vnímal jsem jak mnou prostupuje ta známá síla i moc. Cítil jsem se jako kdybych se právě probudil z dlouhého spánku. Svěží, plný energie a dokonale odpočatý. Změnila se i má mysl. Hodnoty které byli někdy skoro jako mým kodexem zmizeli. Byl jsem divočejší, nespoutanější a neměl jsem tolik zábran které bych normálně měl. Mezitím co mrak už se pomalu rozprchal a světla louče odhalila moji temnou podobu. Kterou podtrhávali ohnivé oči a pobavený úšklebek na tváři. "Hahaha! Já jsem se snažil být ještě mírný ale nedávali jste mi už žádnou možnost. Teď koukáte na toho kdo to tu před vámi stojí že? Oooh, kam se asi poděl Nuada? Ten zatracený vrah? Co teď budeme dělat? Snad nás tahle zrůda neroztrhá na kusy!" Prohodím a s posledním slůvkem vyprsknu v salvě krutého smíchu. Rychle se zas ale zklidním. "Chcete chytit vraha? Tak se snažte protože já vám to nehodlám ani trochu ulehčit! Ale to je fuk. Promluvíme si o tom jindy. Teď musím jít, mám daleko jiné starosti." S dalším, pobaveným smíchem se vrhnu okamžitě kupředu. K jednomu z vojáků který má louč. Tvrdě do něj vrazím tělem čímž ho nejen odhodím ale i mu louč s mečem vyrazím z rukou. Musel jsem se zbavit toho světla. Ve stínech budu mít daleko lepší šanci. Fajn! Uvidíme jak bude otec mlít teď! Mihne se mi hlavou ale to už si hledám cestu na hradby. Hodlám odejít cestou kterou jsem přišel. Protože brány budou teď všude zavřené tak mi nezbývalo nic jiného. Nebudu se muset bát ani seskakovat z větší výšky. Každopádně jakmile se mi podaří dostat zas za hradby začnu okamžitě utíkat zpět do hlubin lesů. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Dívka se ohlídne, jak zatukám a v očích má strach. Snažím se jí slovy uklidnit a pomalu k ní přistupuju. Nekřičí a jen mě pozoruje, a tak se na ní usměji, aspon maličký úsměv. " Díky...tak..ted to zvednu a ty vylez...ano?" a pomalu zvednu nábytek, co jí drží uvězněnou. Podaří se jí vymotat a vyleze z nebezpečí. Její nesmělé poděkování oplatím znova usměvem. " Nic se ..." nedopovím a ozve se další otřes. Skřín se mi dostane z rukou a já jen sleduju, jak padá. Naštěstí jsme oba mimo nebezpečí. Nemůžu vůbec nic dělat a marně hledám rovnováhu stejně jako dívka, která je otřesem stejně zaskočena jako já. Ne..znova ne. a ani nevím jak se ocitla v mém náručí a oba jsme spadli k zemi. Ihned se přetočím tak, abych byl nad ní a chránil jí vlastním tělem. Zavřu oči a čekám, co bude. Slyším praskání zdí a mé tělo je napnuté, jak čeká náraz, jak na mě něco spadne. Otřesy slábnou a tak se rozhlídnu a kontroluju škody. Netrvá to dlouho a otřesy ustanou. Nechám dívku u mě a očima kontroluju škody. Z venku je slyšet hluk a sirény. "Možná...to tu nebude tak bezpečné." dívám se na stěny, kde jsou prasklinky." Nepůjdeme ven...na ulici...určitě je tam někde záchranka...lékař..podívají se na tebe...co....než nám to tu spadne na hlavu." hovořím tiše a zadívám se na dívku. Opatrně se posadím a jí jen lehka držím, kdyby se chtěla pořád tisknout, ale kdyby se chtěla vykroutit, nebráním jí. Mé oči se na ní dívají a čekají, zda půjde se mnou ven a nebo tu zůstane. " Já ven..půjdu....jdeš se mnou?" a natáhnu k ní ruku, zda jí příjme či ne. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvoje smysly se na chvíli pohrouží do vlastního nitra. Cítíš, jak se měníš, a nevnímáš, co se děje kolem tebe. Nevnímáš vzrušené a i vystrašené hlasy vojáků, křik otce a zvon, bijící na poplach. Když se opět probereš, vojáci tě sledují ostřížím zrakem. Tvá slova zanechávají v jejich duší účinek, ale otec bojuje stejnou zbraní: „Nuada, můj syn, je vrah. Je touto zrůdou. Zničte ho, on už začal ničit vlastní rodinu. Had v království! Zabijte ho! Zabijte ho!“ Jindy by ses bál, aby otce neranila mrtvice, nyní tě jeho křik ještě více bičuje k agresivitě. Vrhneš se po jednom vojákovi a prorazíš si cestu jako nic. Jsi silný! Neskonale silný! Opravdu? Zasáhne tě meč, poté plameny, ale nic nevnímáš, kráčíš dál rychlým krokem k bráně a rozháníš se svýma obrovskýma rukama. Těla létají ze stranu na stranu. Ale pak se na tebe sesypají. Máš co dělat, před očima vidíš jen rudou barvu a na rtech ochutnáš kapky krve. Nejsou tvé, jsou tvého lidu, který proti tobě bojuje. Pomalu pozbýváš smyslů a vše se halí do rudé temnoty, kterou ozvláštňují výkřiky bolesti, boje a utrpení. Štiplavý pach dýmu se mísí s pachem krve. Nedovedeš se zastavit, stále musíš bojovat. Stále a stále. To je to jediné, co ti nyní uvízne na mysli. Na nic jiného nedovedeš myslet. Bojovat a probojovat se k hradbám. A tak pomalu ztrácíš vládu nad svou myslí a tvé tělo už jedná automaticky. Ty sám se ve své temnotě ztrácíš a kontakt s vnějším světem je pryč. Jsi osamocen ve své bolesti. Snaha proniknout zpět je marná. Až... „Nuado... Nuado!“ Ten hlas znáš. Hlas tvé sestry. Otevřeš oči a pochopíš, že jsi na dlažbě. Slunce právě svítá a jeho paprsky nesměle obkreslují spoušť kolem tebe. Desítky mrtvých těl, rozsápaných a znetvořených nejspíše ostrými drápy. Zdá se, že i hořelo, naštěstí nelehlo celé panství popelem. Značná část paláce je ovšem zničená, k tomu ti stačilo pár letmých pohledů. Nechápeš, jak se to vše mohlo stát. A pak téměř zkameníš. Při pohledu na nejhůře znetvořené tělo ti vše dojde. To ty jsi to způsobil! Ty jsi pozabíjel desítky mužů. To ty jsi způsobil požár. Ale nakonec si padl únavou. Démon tě opustil. Ale ještě předtím jsi zabil jednoho člověka, jehož tělo je právě to nejhrůznější na pohled. Zabil si vlastního otce kletbou, kterou si ozkoušel na té dívce. Tvůj zmatek a snad i žal doplňuje jen krákorání hejna krkavců, kteří se slítli k ranní hostině. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se stále chvěje ve tvém náručí, ale když otřesy poleví, lehce se odtáhne a rozhlíží se zmateně kolem sebe, slzy na krajíčku. Zdá se, že se tě nebojí, ale celá situace ji velmi vystrašila. Koho také ne. Když začneš mluvit, otočí svůj smutný pohled na tebe a ztuhne. „Jít pryč..?“ Zašeptá bolestně a pohlédne na klavír a poté znovu na tebe. Těžko říci, co se jí honí hlavou. „A co můj tatínek??“ Zmateně se zeptá, ale po chvíli si sama odpoví. „Venku, venku by o něm něco mohli vědět.“ Polkne a sklopí oči. „Bojím se.“ Zvláštní, jak se lidé umí svěřit, když jsou v kritické situaci. Dívka, jejíž jméno ani neznáš a o níž už toho tolik víš, dále zůstává ve tvé bolesti a poté jen souhlasně přikývne a podá ti ruku. Mlčky ji tak můžeš vyvést ven. Nejspíš zvolíte cestu dveřmi. Kupodivu jdou otevřít zcela bez problémů, ale už na chodbě slyšíte různé výkřiky, hukot sirén a drolící se kámen. Ne každý měl nejspíš takové štěstí a i když se domy nezřítily, některé bytové konstrukce zatarasily přístupové vchody svým částečným zborcením. Vy však míříte ven. Silnice je celá od prachu z drolících se stěn domů. Dívenka vedle tebe se vzápětí rozkašle a téměř nemůže popadnout dech. To už ale zahlédneš na konci ulice hasičský vůz a několik mužů ve zbroji tohoto zabezpečovacího útvaru míří vaším směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Chvěje se a má slzy na krajíčku. Pohladím jí po vlasech. Jak jí však řeknu, že bychom měli odtud odejít, nechce se jí. Zadívá se na klavír a já zakroutím hlavou. Nemysli na ten nástroj, můžeš si koupit jiný, ale život si už nekoupíš. a pozoruju jí, jak se v ní přehrává boj. Vysloví svůj strach o otce, ale než se stačím vyjádřit, odpoví si sama. " Jistě...venku o něm budou vědět. Zeptám se po něm klidně s tebou, ale tady to pro nás oba není bezpečné. A tvůj otec by se zde určitě též nezdržoval." hovořím a lehce se jí snažím přemluvit, aby šla pryč. Netuším, kolik otřesů příjde, tohle prostě být nemělo. Způsobil jsem ty otřesy já? napadne mě a radši zatřesu hlavou, abych tu třebaže jen myšlenku zahnal. Příjme mojí pomoc a nabídku, ihned jí sevřu ruku a přitáhnu k sobě. Ochranářsky jí obejmu kolem ramen a vedu pryč. Dveře jdou otevřít a tak zkusíme jít chodbou. Vidím popraskané stěny, výkřiky a dívku tisknu k sobě. "Za chvili budeme venku....v bezpečí." hovořím a podaří se nám vyjít ven. Musím si zaclonit oči a rozhlídnu se. Vidím, jak jsou tu lidi, hasiči a co zemětřesení způsobilo. Z mého pozorování mě vyruší dívčin kašel. Dusí se a nemůže se nadechnout. Šok? Nebo prach? dál příčinu nehledám. Chytnu jí pevně do náruče a vyrazím směrem k hasičskému sboru. " Prosím...potřebuju ošetření....potřebujeme sanitku." hovořím nebo spíš už zdálky volám na muže, hasiče, kteří se k nám blíží. Mířím k hasičskému vozu,abych se více rozhlédnul po sanitce. Ona potřebuje pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Hasiči, kteří vám jdou vstříc, přidají do kroku, když vidí, že dívenku zmítá doprovod a ty ji musíš vzít do náručí. "Nebojte se, sanitka je tady kousek. Tam jí pomůžou." Odpoví ti jeden z dvojice můžu a vezme od tebe dívenku. "A vy? Jste v pořádku? V tom domě, jsou tam lidé, kteří potřebují pomoci? Slyšel jste něco?" Poté, co jejich otázky zodpovíš, jeden z mužů se odpojí a říkajíc něco do vysílačky běží do domu, odkud jste vyběhli. Ty s tím druhým mužem kráčíš prašným vzduchem vstříc sanitce. Za rohem opravdu bliká sanitní vůz a kolem něj je opravdu živo. Díky vašemu doprovodu ale ostatní lidé ustupují. Hasič pokládá dívenku, zmítající se v kašli, na lehátko a opuští vás. Vzápětí ale přiskočí ošetřovatel. Aniž by si tě všímal, kontroluje stav dívky a poté ji přiloží na obličej dýchací přístroj s maskou. Dívka ještě chvíli lapá po dechu, ale brzy se zklidní. "Nebojte se, to jen ten prach. Brzy to přejde." Klidným hlasem tě ošetřovatel poté osloví a prohlíží si tě. "Vy jste v pořádku? Jste její starší bratr? Kde máte zbytek rodiny?" Poté ještě cosi zapisuje do papírů a nakonec vám oznámí, když už díenka vypadá v pořádku. "Bude potřeba, abyste se odebrali na hlavní náměstí. Máme tam hlavní středisko - dají vám tam napít a najíst. Do domů nevstupujte, kráčejte prostředkem ulice. A tady ještě..." Podá vám roušky a dívence i tobě ji pomůže zavázat. Její oči jsou výmluvné: Co teď.... Neopouštěj mě... Překvapivá je ta důvěra. Ale je tu jinak sama. "Můj tatínek...?" Snaží se dívenka ještě něco zjistit, ale ošetřovatel jen pokrčí rameny. "Bohužel, nemůžu pomoci. Zkuste hlavní středisko. Tam vám poradí." Poté už se věnuje dalším lidem a vám nezbývá, než opustit prostor první pomoci. Ulice se stále zmítá v lehkém prachu, ale zdá se, že od zemětřesení je klid. Jen bude trvat, než se prach posadí. Hlavní náměstí je odsud vzdálené dva bloky, asi 15 minut svižné chůze. V ulicích není žádná doprava kromě záchranných vozidel. Nad hlavami vám vrčí vrtulníky a z domů různě vybíhají lidé a hledají pomoc. Některé domy jsou daleko více poškozené, než byl ten váš. A některé jsou celé zřícené. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
| |
| Momentálně prožíváme prázdniny, začátek semestru vše vrátí do starých kolejí. |
| |
| Jeskyně vytažena z odpadu. Pamatujte prosím na nové pravidlo. Pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, jeskyně bude automaticky ukončena. Laakii - admin |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Moc dobře vidím, i přes ten prach, že ke mě běží hasiči. Oddechnu si, jak si jí vezmou a hned jí berou k sanitce. Oni ti pomůžou... a otočím pozornost na hasiče, který na mě hovoří. " Nene...děkuji, já jsem v pořádku. V tom domě jsem slyšel další lidi..možná jsou zablokovaný...stěny jsou dost popraskaný. Snad to nespadne." řeknu popravdě a otočím se k domu. Než se naději, hasiči se pustí do záchrany a já zamířím k sanitce. Hasič donese dívku k sanitce a tam se jí už ujme ošetřovatel. Jen já na otázku zakroutím hlavou. "Nene, já jsem opravdu v pořádku." řeknu a dívám se, jak dívku ošetřuje. Na otázku, jaký vztah mám s dívkou však vůbec neodpovím. Myslím, že to ošetřovatel ani nezjistí. Jen co se dívka trochu vzpamatuje, tak nás odkáže na hlavní středisko. Přikývnu a zadívám se na dívku. Vypadá, že nechce, abych šel sám. Jakoby chtěla jít se mnou. Nabídnu jí ruku a té se může chytit, jako podpory. Pomůžu jí na nohy a nandám jí roušku. Sám si vemu svojí. Vyrazíme k hlavnímu středisku. " Určitě tam tvého otce najdeme...však to vypadá, že tam posílají všechny lidi. A hasiči šli zpátky do domu, určitě bude tvůj otec v pořádku." hovořím k dívce a jdeme spolu uprostřed cesty. Očima těkám po domech, které jsou jako kdyby tu proběhla válka. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Pomalu jsem otevřel oči, do kterých mě udeřilo denní světlo. Hlava mě bolela, jako kdybych přes ní dostal klackem. Chvíli mi trvalo než jsem se odhodlal zvednout. Než jsem nabral vědomí. Pravačkou jsem se chytil za břicho a s tichým vyheknutím jsem vstal. Celý svět se se mnou točil a já vnímal jen jak mě nehezky bolí tělo. Co se jenom stalo? Kde... To jsem? Mihne se mi hlavou ale pak to spatřím. Mrtvá těla, zem skropená krví. Stromy zpívali smutné písně a vzduch byl prosycený smrtí. V uších mi stále zní jen hlas mé, drahé sestry ale přesto nevím odkud mě volala. Namísto toho jsem měla ale jiné starosti. Má tvář zkameněla. Pohledem jsem přejížděl okolní jatka a nemohl jsem věřit svým očím. Uvědomoval jsem si strašně málo ale i to stačilo aby mé srdce ztěžklo lítostí. Byl to jen sen. Noční můra! Musel to být jen sen! "Co... Co jsi to udělal?" Zašeptám rozechvělým hlasem a sáhnu si pravačkou na srdce. V mžiku mě naplní taková nenávist, že by dokázala rvát na kusy hory. "CO JSI TO UDĚLAL?!" Zařvu hlasitě na celé okolí a sáhnu si na hruď oběma rukama. Drásám a snažím se trhat. Chci si vyrvat srdce. Chci ze sebe dostat tu ohavnou duši nasáklou temnotou! Místo toho ale jen padnu na kolena a začnu hlasitě, lítostivě řvát. Stal se ze mě vrah. Odpadlík. "Tohle se nemělo stát. Tohle... Tohle ne!" Zašeptám tiše a můj smutek se jen prohloubí když opodál spatřím tělo svého otce. Ten pohled... Nedal se snést. Musel jsem odvrátit zrak. Po tváři mi skanulo pár slz. Pevně jsem zatnul ruce v pěst a zhluboka se nadechl. "Za tohle zaplatíš démone. Slyšíš mě? Za tohle zaplatíš ty zvrácená zrůdo! JASNĚ jsem tě žádal ať neproléváš krev! Neposlechl jsi. A já tě za tohle zničím! I kdybych měl zlikvidovat sám sebe!" Pronesu v nitru samou nenávistí a hněvem. A neřeším jestli mě slyšel nebo ne. Místo toho už se poohlížím po krkavcích, kteří se slétají na hostinu. To jim já však nedovolím. "Ne! Táhněte pryč vy bestie! Tady nebudete hodovat!" Zakřičím a vztáhnu na nejbližší dvojku krkavců ruku. Vystřelí k nim dvě ohnivé koule které je okamžitě spálí na popel. A vystraší ty ostatní. Pak jsem jen postával v tom chaosu a nevěděl si co počít. Dlouho mi trvalo než jsem se odhodlal konečně uniknout. Nevím kam. Vím jen dvě věci. Musím pryč. Opustit toto město. A tento les. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Máš štěstí, zdravotník opravdu v návalu zmatku svou otázku o příbuzenském vztahu neopakuje a s klidem, že nyní jste oba v pořádku, vás propouští, aby se věnoval dalším. Má toho opravdu dost a jen tak si brzy neodpočine. Dívenka zatím s velmi vděčným úsměvem přijme tvou ruku, seskočí z lehátka a vydá se s tebou po ulici. Chvíli kráčíte tiše a jen vnímáte ten chaos kolem sebe. Je to až strašidelné, ale zároveň uklidňující, že nikde nejste uvězněni, že jste na volném prostranství. Pak promluvíš a cítíš, jak se její oči na tebe upřely. Mlčí, ale sotva znatelně přikývne, lehce stiskne tvou dlaň a poté se znovu rozhlédne po ulici. „Už jsi někdy zažil zemětřesení? Tady nikdy nebylo, nechápu to...“ Zašeptá přes roušku. „Odkud vůbec jsi?“ Zeptá se poté ještě a její otázka tě nejspíš trochu zaskočí. Co jí říci? Že jsi se nejspíš posunul v čase a znáš její podobu tak o 7 let později? Ale že tu něco nehraje, protože tenkrát žádné zemětřesení nebylo? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Na tvůj řev odpoví jen křik krkavců a pleskot jejich křídel. Když jsi pak padl na kolena, drze se ti mrchožrouti vrátili na svá místa a pustili se do ranního hodování. Ovšem tvé další počínání, při kterém dva z nich zabiješ, je poučí dostatečně. Nebo se tak aspoň budou tvářit, dokud se jim neztratíš z dohledu. Slunce stoupalo zatím výš a výš, čas se nehodlal zastavit. Stále jsi nemohl uvěřit tomu, že toto je skutečnost. Nechal sis snad v koutku duše zbytek víry, že se probudíš? Se sílícími paprsky tě tato víra opouštěla a kdo ví, zda něco z ní ve tvém nitru utkvělo. Nakonec jsi ale vstal. Musel jsi vypadat hrůzně, protože i slunce na chvíli zaběhlo za mrak. Otcovrah. Princ, který zničil svoji zemi, zabil své bližní. Ne, to se nedalo unést. Téměř si vyběhl z královského dvora, ale pohled na městečko tě také neukonejšil. Zdálo se vylidněné. Ale nevěřil sis tomu a netroufl sis kráčet mezi domy. Jindy už by se to tam hemžilo lidmi, děti by výskaly, ale nyní ticho, okna pozavíraná, zahrady opuštěné a ulice pusté. Podél hradeb jsi se vydal rovnou směrem k lesu. I ten byl tichý, jakoby držel smutek za všechny padlé této noci. Tísnilo tě to a toužil jsi tento kraj opustit. A nakonec... Nebylo to tak těžké. Došel si na kraj lesa a za ním se otvírala široká pláň, kde si vítr hrál s trávou a opuštěnými stromy a kde v dálce se modraly hory. Tvůj poslední krok z lesa doprovodil zvláštní šepot. Zdálo se ti, že slyšíš, jak na tebe někdo volá. Bratře! Ale kam teď? Do hor? K moři? K řece? U řeky si mohl potkat pár vesničanů, kteří se nikdy o vaši zemi moc nezajímali. U moře se vyskytovala bohatá, avšak nebezpečná města. A v horách? O těch se říkalo, že jsou opuštěné a nepřístupné. Kam teď? |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Už při prvních slovech nedokážu věřit čemukoliv co říká. Nedokážu vysvětlit sám sobě proč, ale nechám jí dojít až ke mě, dokonce jí nechám, aby se mě dotkla. Přiliš pozdě si cokoliv uvědomit, ta myšlenka chtít se vrátit přišla záhy, sama od sebe, snad dokonce mnou nevyvolaná. A přesto přišla. "Vidím, že si rád hraješ s lidmi." Mluvím velice klidně, sám sebe tím, jen tak letmo překvapuji. "Tak copak je to s tebou? Máš něco za lubem? Máš mě teď ve své moci, nebuď tak zdrženlivý, rozmluv se konečně." Vlastně ani nevím, jestli vážně mluvím k tomu démonovi předemnou, nebo jestli mluvím k někomu jinému. Je to snad démon mé vlastní hlavy? Nebo je to ten stařík? Možností je tolik a přesto, která z nich je ta správná? Během mluvení zkouším jestli je má magická moc stále mizivá nebo jestli jsem něčeho schopen. Zkouším jen vycítit zda-li jsem schopen něco dělat nebo jestli jsem jen napospas - jen Beliel ví čemu. Vlastně ani nekouzlím, jen zaměřuji své smysly na okolní kouzla a na cokoliv co bych mohl vycítit. Něco snad musí jít.... |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Co se zdálo nemožné je nyní skutečností. Na mé království padl temný stín a hvězdy se schovali za mraky. Bohyně Isis mě musí propalovat nenávistným pohledem. Vše je pryč... Všechno nebo všichni co jsem měl kdy rád zmizeli jako prach ve větru. V hlavě jsem si musel stále přehrávat ty obrazy. Kam se najednou všichni poděli? Kam zmizeli mí druhové? A proč je les dnes tak tichý? Všichni už to musí určitě vědět. Všichni ví nejspíš o mé zradě. Nuada, královrah a vyhnanec. Tak mě budou tyto lesy znát už po celá staletí. I když to není má vina... Bolí to. "Měl jsem raději zabít sám sebe, v onen den kdy jsi vstoupil do mého těla, zrůdo!" Zasyčím tiše do svého nitra. Které je nyní mrtvé. Plné žalu a smutku. Mé srdce těžklo lítostí nad osudy všech, kteří museli v mém království zemřít rukou zrůdy. A bohužel... Zde už pro mě není místo. Nezasloužím si za tyto činy dál žít v objetí tohoto lesa. Jakmile jsem vystoupil z jeho stínu musel jsem si zakrýt oči, jak mě do nich uhodilo slunce. A jen co si mé oči navykli na světlo zadíval jsem se na okolní, rozlehlý svět. Na vzdálené hory, i do míst kde se rozprostírá velké moře. Najednou... Jsem si připadal tak malý. Měl jsem dojem že by mě okolní svět mohl pohltit jako větší ryba svojí, maličkou, družku. Ze zasnění mě vytrhlo až něčí volání. Ale ať jsem se ohlížel do lesa jakkoliv... Nikoho mé oči neviděli. "Kam jsi jen zmizela TY? Má milovaná sestřičko. Kam jsi se poděla Fein? Zkusil jsem tě najít ale skončilo to krveprolitím. Má touha po moci mě zcela jistě vede k záhubě. A já nedovolím abys do jejího chřtánu vešla po mém boky i ty. Ať už jsi kde jsi." Pronesu tiše a s těžkým povzdychnutím se otočím na rozlehlou pláň. Pevně uchopím jílec svého meče u opasku. A s poslední myšlenkou, věnované své rodině, odcházím. Navždy opouštím tento les. Nedovolím aby jej zlo v mém srdci znesvětilo ještě více. A kam odcházím? Zamířil jsem do hor. V nadějné snaze překročit jejich ostré pahorky do zemí rozprostírajících se za nimi. Kde bych mohl snad najít nějakou pomoc, i nový život. K moři mě to zrovna moc netáhlo a jít k řece, mezi lidi... Tím jsem si zas nebyl jistý. Nevěřil jsem lidem. Neměl jsem je rád. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Démon se znovu hrdelně zachechtá. „Za lubem? Krásné spojení. Neboj se, zdrženlivý nebudu. Ale co bude, to je ve tvých rukách. Neodešel jsi, tak jsi nyní svým vlastním pánem.“ Ošklivě se na tebe zašklebí, zatímco ty svou myslí zkoumáš okolí. Zjišťuješ, že démon má pravdu. To, co by jsi nazval realitou, ten svět se staříkem a tvou cestou je pryč. Jsi od něj odstřižený a v tuto chvíli netušíš, jak se dostat zpět. Ale zároveň už se necítíš svázaný. Tvá magie je opět tu. Je hmatatelná, stejně jako síla démona. Ale ty už se můžeš bránit! „Tak povídej, co po mně chceš? Tvá touha tě sem přivedla, ona tě tu zdržela, přestože ti matka radila, aby jsi utekl...“ Takže to byla opravdu tvá matka? Měl by si mu vůbec věřit? „A prý matky mají vždy pravdu.“ Znovu se rozchechtá. „Ale co já o tom vím.“ Tu se však za vámi ozve zařehtání. Démon tomu nevěnuje pozornost, ale ty snad oči zvedneš. Vždyť ten hlas znáš. Ano, je to hřebec, který ti poslední čas dělal společníka. Takže co je vlastně realita? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Nikdo ti neodpověl. Vždyť sestra byla mrtvá. Ale ne, to tvrdil tvůj otec, ale ty jsi dobře viděl, že to nebyla sestra. Byla to ta dívka, která si přála zemřít. Vždyť nakonec si jí vyhověl. Ale bylo to správné? Ale tvá sestra musí žít. Fein jistě žije. Aspoň v to doufáš. Ale kde je jí konec? Ať už se trápíš jakýmikoliv myšlenkami, cesta přes pláň utíká jen pomalu. Od hor tě dělí několikadenní pouť. A slunce velmi nepříjemně pálí a noci, jak zjistíš po celodenním pochodu, jsou zase chladné. Vlastně nevíš, jak se tu tráva může ještě, i když jen chabě, zelenat. Vítr je suchý a tvé rty v něm praskají. A znovu slunce. Už se ti hnusí. Díky démonovi ve tvém těle tě pálí na kůži a oči se ti před jeho paprsky zavírají. Cítíš, že tvé kroky váhají. Jít dál? Dojdeš tam? Bratře... Zazní ti slabě opět ve tvé hlavě. Musíš jít dál. Ale zdá se ti to už nemožné. Vše kolem tebe je rozmazené. Jedna podivná sépická vlna, která se točí. Až mezi prsty drtíš hlínu. Ani sis neuvědomil, že potřebuješ pomoci. „Pane, co je vám..?“ Ozve se jemný hlásek a ty zaostříš pohled, aby si spatřil malou dívenku.  Je drobná, její oblečení je zaprášené, snad tu cestuje též. Ale co by tu dělala tak sama? Nečíhají někde její rodiče, či snad celý kmen? Její pleť je osmahlá sluncem a její pohled celkem lítostivý. Může jí být tak 9 let. Ale je to člověk. Ihned cítíš to opovržení, už i kvůli tomu, že tu vůbec nemusí být sama. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Pláně Sám a zatracen... Krok za krokem... Hodiny které se táhnou jako celé dny... Bez cíle a jako tělo bez duše kráčejíc jen vpřed... Tak nějak vypadala má cesta napříč planinou. Přestal jsem uvažovat nad tím co se stalo. Stejně už to nezměním. Hodil jsem minulost za hlavu. A snažil se zapomenout. Mé srdce bylo těžké jako celé, mé tělo. Bolelo. A už asi navždy bolet bude. Jizvu která se v něm otevřela neskryje žádná emoce. Nezatopí ji už nic, jako když se rokle zalévá vodou. Bude tam na věky věků. Dokud se mé tělo nerozpadne v prachu. Slunce mě na kůži pálilo jako kyselina. Bodalo mě do očí jako tisíce malých jehliček ale já se tomu bohužel neměl jak bránit. A snad... Jsem ani nechtěl. Dříve nebo později mi z něj bylo opravdu na nic a já jej začal proklínat. Stejně jako ten pekelný hnus v mém nitru. Všechno to byla jen a jen jeho vina. A za to... Musí zemřít. Buď on a nebo raději obětuji i sebe. Aby se navrátil tam, kam patří. Noci jsem trávil dlouhým pozorováním hvězd, které zde byli překrásně vidět. Díval jsem se na ten nádherný závoj, za kterým sídlila bohyně Ismira, a vzpomínal na dny kdy jsme takto polehávali s Fein. A vyprávěli si příběhy. A z toho mě ale jen víc a víc bolelo srdce. Ač jsem si říkal že už na to myslet nebudu... Vracelo se to. Stále a stále. Následujícího dne se všechno zvrtlo více, než jsem sám čekal. Slunce ze mě vysávalo sil. Mojí hlavou se prohnala nejistota a snad i strach. Pohledem jsem ulpěl na vzdálených horách a otřel si rukávem čelo. Točila se mi nepříjemně hlava a bylo mi na zvracení. Pak zas ten hlásek v hlavě a následně podivná, sépická vlna která mě nadobro poslala k zemi. Omdlel jsem? To ani sám nevím. Nevím jak dlouho jsem nevnímal okolí. Ale každopádně jsem se donutil překvapeně otevřít oči když na mě někdo promluvil. A... Byla tu se mnou dívka. Malá, lidská dívka? Tady? A sama? Na chvíli jsem přemýšlel, jestli tady je skutečně sama ale bál jsem se že ne. Popravdě... Jsem nebyl vůbec rád že jí vidím. Lidem jsem se chtěl vyhnout. Neměl jsem je rád. "Nic... Nic mi není." Pronesl jsem tiše a zas položil hlavu na rozpálenou zem. Neměl jsem vůbec chuť se zvednout. Cítil jsem se tak slabý... A tak unavený. Trochu jsem doufal že můj konec je už na blízku. Přeci jen by to bylo příjemné vysvobození... Ale nečekal jsem že to bude tak snadné. "Jdi pryč. Nech mě být!" Nakonec jsem v sobě našel ještě trochu síly a aspoň se za pomocí loktů nadzvedl. Zhluboka jsem zalapal po dechu. Chci zmizet. Nechci narazit na ještě více lidí! Nedej bože na celý kmen. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Tak proč ležíte na té zemi?“ Zeptá se dívenka naprosto bezelstně, dokud teprve sbíráš síly k tomu, aby ses zvedl. Když tak učiníš, zjistíš, že si dokonce k tobě přiklekla. Ale jakmile jsi větší, dívenka se trochu poplašeně postaví. A to zatím nestojíš celý ve své kráse! „Jste obrovský...“ Zašeptá trochu neklidně a ošije se. Dokonce stydlivě sklopí oči, když se jí od sebe snažíš odehnat. „Bez vody zemřete.“ Řekne ti nakonec po chvíli váhání. Poté pokrčí rameny, jakoby se jí to netýkalo, loupne po tobě svým tmavým očkem, otočí se a vydá se na cestu. Jaké je to ale překvapení, když zjistíš, že ona kráčí stejným směrem. K horám, kde se neskrývá nic. Proč by tam šla? Vždyť je nejspíš z nějaké rybářské vesnice a jen se příliš zatoulala. Kam asi tak může jít? Mimochodem s tou vodou má samozřejmě celkem pravdu. Jako elf vydržíš hodně, ale nesmrtelný nejsi. A kdo ví, kdy narazíš na vodu... |
| |
| soukromá zpráva od Krieger von Smütd pro Cítím svojí moc, ale vyčkám s jejím použitím Ještě není ten správný čas. Snažím se vyprázdnit si hlavu a udržet se v co největší pozornosti. Něco tak známého mě však vyruší. Co vidíš? Co se děje? Rozumíš něčemu z toho? Vyšlu otázky ke svému oři. Narovnám se, vzpříma hledím k démonovi. "Moc dobře víš, proč tu sem. Matka mi radila, byla to opravdu má matka?" Zdá se to? Ne, opravdu se usmívám, tím zlověstným, snad škodolibým úsměvem. "Už dlouhá léta matku nemám, vlastně nikdy jsem pravou matku neměl, protože se mě zřekla. Máš pravdu, jsem svým vlastním pánem." Můj hlas je tichý, ale i přesto zvláštním způsobem pronikavý. Najednou ze mě opadl strach. Mluvím dál, vyčkávajíc na jakýkoliv impuls od svého čtyřnohého přítele. "Proč si mě sem vtáhnul? A povíš mi konečně kde to sme?" Má trpělivost náhle nemá mezí, přesto se pomalu připravuji i na útok. Pomalu ale jistě koncetruji svou duševní sílu do konečků prstů. Vím, že mě to v tuhle chvíli může stát hodně sil, ale když už jsem tady, bez odpovědí odejít hodlám jen v poslední možné chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Na pláni s dívenkou Pomalu jsem se vyhoupl do dřepu a mírně jsem se zakuckal, jak jsem vdechl trochu prachu. V krku mi div nezačalo málem hořet. A bolení hlavy taky nebylo moc příjemné. "Já... Jsem asi upadl. Proto ležím na zemi." Pokývnul jsem lehce hlavou a zadíval se na ni. Ještě nikdy se mi nepodařilo potkat lidské dítě a vskutku mě celkem zajímalo jestli jsou stejní jako jejich dospělí protějšci. Ona... Byla přeci jen jiná. Jiná než naše děti které se už od mládí učí starověkým znalostem a způsobům. Ale ona byla přeci jen ještě dítě. S ní jsem ještě dokázal mít soucit. Stejně jako s lidskými ženami. Nejsem zas takový bastard abych i těm ubližoval. Pořád tam byl ale ten trn opovržení který asi jen tak nezmizí. Zhluboka jsem se nadechl a vjel si prsty do vlasů, abych si je odehnal pryč z obličeje. Pozvedl jsem pohled k dívence která si to teda začala razit pryč ode mě, když jsem jí takhle odehnal. Ale měla pravdu. Nemám u sebe ani kapku vody a dříve nebo později padnu vyčerpáním. Opravdu mě ale překvapilo kam si to ta malá jde. Ona snad opravdu míří do hor jako já? Nebo se jen ztratila a neví kudy kam? Bylo to zvláštní. "Počkej." Houkl jsem na ni a vydal jsem něco málo sil abych se vůbec postavil. Pak jsem se odhodlal za ní pomalu vyrazit. "Zaplatím ti aspoň za trochu vody, prosím." Moc se mi nelíbilo že musím takto žebrat ale zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Čirou náhodou jsem z malého váčku u opasku vytáhl jednu malou, stříbrnou minci a nabídl ji dívence. Mimovolně jsem se znovu ohlédl po horách a zvědavost mi prostě nedala, abych se nezeptal. Skutečně mě to moc zajímalo. "Kampak máš namířeno děvče? Snad nehodláš jít do těch obrovských hor..." Lehce jsem přimhouřil jedno oko a zvědavě se na ni zadíval. Moc se mi totiž nelíbilo že bych měl s touhle malou společnou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Kůň zahrabe kopytem a pokývá hlavou. Démon mu zatím nevěnuje ani kapku pozornosti, ale přeci jen ho nemohl přehlédnout. Přijde ti to zhola nemožné. „Jsme v jiné realitě. Odešli jsme z tamtoho světa. Nyní jsme v jiném, ale neznám ho.“ Ozve se ti v hlavě odpověď a kůň ještě přidá zařehtání. „Vím? Kdo ví, hlavní je, aby si to věděl ty. Do hlavy ti nelezu.“ Uchechtne se démon a poté se znovu jízlivě rozesměje. „Každý máme matku. Každý z nás byl zplozen. I ty. Co na tom, že tě pohodila. Teď tu byla, viděl jsi ji. Nevěříš mateřskému instinktu?“ Jeho smích nepřestává, vlastně je čím dál více pobavenější, což tě dost možná provokuje. Démon totiž z tebe má okázalé pobavení. „Vtáhnul? Já? Takovou touhu po tobě nemám. To tedy vážně ne! Přišel jsi jsem sám. Ze své svobodné vůle. Mohl jsi svobodně odejít, ale neudělal jsi to. A kde to jsme? Ty to ještě nevíš? Myslel jsem, že jsi chytřejší, aspoň tak jsi na mě působil v tom svém světě.“ Hřebec se zatím drží opodál, ale strach z démona nemá. Spíš jakoby byl přikovaný na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jakmile jsi na ni zvolal, na patě se otočila a ohlédla se na tebe. Zůstala však stát na místě, tedy nějaké tři čtyři metry od tebe. Zvědavě naklonila hlavu, když spatřila ve tvé dlani minci. „A co s tím? Co si za to zde koupím?“ Zeptala se tě naprosto věcně takovým způsobem, který by si od dítěte, natož od lidského, nečekal. „Navíc vodu nemám. Teprve za ní jdu.“ Dodá nakonec. „Ale ano.“ Usměje se na tvou otázku, jako kdyby ses ptal na bůhví co hloupého. „Musím tam jít.“ Pokrčí rameny, snad jde pro ni o běžnou věc. „A ty?“ Bezelstně se zeptá tebe a namotá si na prst pramen svých černých kudrlinek. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Svět, ve kterém žiješ, je vlastně celkem obyčejný. Lidé se rodí a zase umírají. A ty mezitím proplouváš. Ovšem s vědomím, že bys mnohé mohl změnit. Vedeš vlastně celkem obyčejný život. Nebýt pastelek... Hlídáš si je stále? Kdo ví, dovedl by s nimi i někdo jiný tak dobře pracovat? Přiznejme si, tobě se to daří velmi dobře. Ale to by musel Pastelkáč odejít. A udělal by to? Až skončí tvůj život, on půjde dál. Ale půjde i dříve? A chtěl by si to? Není taková jistota, že když tvůj život půjde do horoucích pekel, je tu stále on? Víš, co s pastelkami svedeš. Nebo co svede on. Záleží na úhlu pohledu. Ale ty jsi on. A on, on je ty, i když by spíš někdo řekl, že on je on. To je trochu nefér...? Pomine-li ta představa, že tě pastelky opustí, vloudí se jiná. Co všechno by si udělal jinak. Kolik životů by jsi zachránil a kolik tupců potrestal. Dalo by se to. Sice by to z tebe udělalo superhrdinu na plný úvazek, ale bylo by to správné. Opravdu? Pochyby jsou na místě. Možná je dobře, jakým směrem se věci ubírají. Možná by tvůj zásah přinesl horší věci, než jen zmatek v americké tajné službě. Ale to hlavní, co tě možná v tento čas trápí, je fakt, že tyto myšlenky ti neustále kolují hlavou. Ve snu, zničehonic při denním zamyšlení, nebo když náhodou nakupuješ (přeci si to všechno nenakreslíš!). Jindy by jsi je zahodil dál, ale poslední dobou s nimi přijde nutkavá obava, že by ses měl rozhodnout, co bude dál. Navíc se ti vtírá představa, že kdyby šlo o někoho důležitého, bude na tvém rozhodnutí záviset i jeho život. Netušíš, kdo by tím důležitým měl být, ale přestože nemá konkrétní podobu, už nyní k němu cítíš sympatie. A pak.. Pak máš dojem, že tě pastelky svrbí! Nebo už ti něco leze na mozek? |
| |
 | soukromá zpráva od Pastelkáč pro Vstal z postele, slnko svietilo už vysoko a spolubývajúci stále chrápal po nočnom záťahu. Zle doliehajúce dvere boli zase otvorené a mačka mu sedela pri hlave. Zvedavo sa na neho pozerala a vyzerala, že tak sedí už dlho. Celkovo mal pocit, že je ním tá potvora nejak nezdravo fascinovaná. Možno to vie... Zdvihol sa, zívol a pohladil Mača (ako ju volali) za ušami. Zdalo sa, že čakala iba na to, pretože potom okamžite vyštartovala z izby. Prezliekol si tričko a nasúkal sa do teplákov. Ponožky môžu počkať. Aj tak pochyboval, že má ešte nejaké čisté... Odšuchtal sa do kuchyne a zatvoril za sebou dveredo izby, aby nezobudil Andreja. Zdalo sa, že sú doma oni iba oni dvaja a mačka. Matúš bol v práci, Alča v škole a čo sa týka Lukiho... boh vie, kde bol ten. Včera prišiel ešte neskôr ako Andrej... Mača ho už čakalo pri chladničke a vrhalo prosebný pohľad. Rýchlo nazrel do Alčinej izby, ale misku mala plnú. Zase bola len maškrtná... hlboko si povzdychol, vytiahol šálku, nasypal do nej za lyžičku gunpowderu a dal variť vodu. Otvoril chladničku a zvážil svoje možnosti. Mal ešte kúsok chleba, dve vajcia a otvorenú konzervu tuniaka. Mačka sa mu prepletala medzi nohami a občas zvedavo nahliadla do chladničky. Vytiahol tuniaka, vytiahol vajcia. Kúsok tuniaka hodil Mačaťu. aby aspoň na chvíľu dala pokoj. Vytiahol panvicu, zapálil plyn, nalial olej, na panvicu rozbil vajcia, na ne pricapil dva krajce chleba a smažil. Zovrela mu voda, tak si zalial čaj. Mačka sa prestala zalizovať a znova túžobne hľadela na jeho mihajúce sa ruky. "Počkaj, uvidím, koľko mi ostane..." povedal tak všeobecne, ani nie mačke, ani nie sebe. Odpratal sa k stolu, na topinky si nakydal tuniaka. Dával si pozor, aby mu trošku ostalo. Mačky ako také nemal rád, ale toto jedno Mača... Bola to šialená potvora, ale človek sa na nej jednoducho musel smiať. Zvyšok rybyčiek mu teda položil na lavicu a Mača sa hneď chopilo ponúkanej príležitosti. On iba potichu žuval. Hlavou mu vírili celkom iné myšlienky, ktoré, zdalo sa, ani nepatria do tejto celkom obyčajnej reality. Tá potvora sa mu nakoniec uvelebila na kolenách a zvedavo nahliadala do taniera. To už ale dojedal posledné sústo. Zhodil ju zo seba, riad odpratal do drezu, vzal zápalky a... odišiel na záchod. Jeho myšlienkové pochody neboli momentálne nič moc, ale... všetko má svoj zmysel. Na čaj si spomenul, až keď sa zhlboka napil studenej vody. Scedil ho a zobral si ho na balkón. Sadol si. V škatuľke mal dve posledné cigarety. Aká náhoda, tiež mal už iba dve posledné zápalky. Zapálil si, zhlboka potiahol a s pôžitkom vydýchol hrejivo teplý dym. Vonku už nebolo zrovna teplo, aj keď slnko ešte hrialo. Odpil si čaju a uznanlivo pokýval hlavou. Zase to s dávkou trafil. Sústredil sa. V ruke sa mu objavila pastelka a celým telom mu prebehol zvláštny nekľud, ako keby ho svrbila duša. Ano, bol Josífek, bol Fry a bol Pastelkáč. Trojjediný, skoro ako Boh. A z toho, čo o pastelkách vedel, kľudne mohol tým Bohom byť. Vykopnúť toho pôvodného a dať to všetko do poriadku, aby ľudia už neboli na seba zlí, aby... Zahnal takéto myšlienky. Nič také neurobí. Ľudia nech si poradia sami. Keby uzurpoval miesto Boha, aby to všetko napravil, znegoval by všetkú tú slobodnú vôľu, ktorú ľudia tak zúrivo využívali. Nebol by Otec, bol by Tyran, možno ešte hrôzostrašnejší a pomstychtivejší ako ten, ku ktorému sa ľudia modlia teraz... Ale na druhú stranu... Pastelky (a pastelkáč v ňom) to cítili. Niečo sa malo diať, niečo, čo vyžadovalo jeho schopnosti. Pastelky sa priam triasli nedočkavosťou... Znova sa napil čaju a zamyslene sa pohrával s tou, ktorú mal zrovna v ruke. Modrá. Nespomínal si, že by privolával zrovna modrú. Proste prišla sama. Tak, ako Pastelkáč. Bol si istý, že Pastelkáč nie je dedičný. Mohol by ho síce odovzdať svojmu synovi, ale to bol úplne iný proces než to, ako by mu odovzdal napríklad hnedé oči. Mohol sa ho zbaviť, ale... Komu by ho asi tak dal? Kto by dokázal niesť to bremeno? A v prvom rade, kto by ho to učil? Nikto... Tak, ako nikto neučil jeho... Moc si prial, aby ho niekto učil, čo má s tými pastelkami vlastne robiť... A moc si prial, aby vedel, čo to vlastne od neho chcú... čo má urobiť... Možno by sa ich mal spýtať. A možno odpovedia, tak ako to už raz urobili, cez úplne neznámeho človeka... Povzdychol si, zahasil špak, dopil čaj, umyl sa, obliekol do niečoho slušnejšieho. Zabalil notebook. Dnes musí znova do Virologického ústavu SAV, musel konečne pohnúť s diplomovkou. A to znamenalo cestu cez celé Bratislavu. Autobus, električka, ďalší autobus... Rád cestoval, stretával nových ľudí, ale... Nechcelo sa mu. No čo, aspoň si mohol kúpiť cigarety... A tak vzal kľúče, vyhodil Mača od dverí a vyrazil do pekného októbrového dňa... |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Trochu zaskočeně jsem nasucho polkl a zase ruku s mincí stáhl. Připadal jsem si trošku hloupě ale co už. Stalo se co se stalo. "Um, to máš naprostou pravdu. Omlouvám se." Pokývnu lehce hlavou ze strany na stranu a promnu si oči. Zaženu ten trýznivý pocit únavy a vyčerpání abych mohl zas najít sílu pokračovat. "Tak tě aspoň k vodě doprovodím. Mohu ti nabídnout ochranu, kolik sil mi jen mé tělo propůjčí." Navrhnu dívence se souhlasným přikývnutím a v duchu se podivím nad jejími slovy. Zřejmě nakonec nežije v tak slepé a zkažené společnosti, jako jiní lidé. Ač mě i tak překvapuje jak jí zde nabízím spojenectví. "Hmm, tohle jsem si mohl i domyslet. Znovu se omlouvám za tuhle hloupou otázku." S tichým povzdychnutím pokrčím lehce rameny a zadívám se zas na mohutné hory. Na chvíli jsem se tvářil hluboce zamyšleně. Co jí jen odpovědět? "Já... Jen cestuji tímhle směrem." Vyřkl jsem po delší chvíli ticha sotva slyšitelně svoji odpověď a zkoumavě se na dívenku zadíval. Byl jsem zvědavý jestli se v tom bude nějak více vrtat. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Den jako každý jiný. Aspoň to si mohl konstatovat, když jsi se proplétal mezi lidmi, když jsi stál na jedné noze v autobusu a poté ses konečně usadil v tramvaji. Na poslední přestupní zastávce sis povšiml otevřené trafiky, a tak jsi neváhal a zamířil si k ní. Pocit, že aspoň něco užitečného zařídíš po cestě, tě naplňoval zvláštním klidem a snad i odhodlaností opravdu se do ústavu dostavit. Ostatně nebylo by to poprvé, kdyby si tam nedojel, protože se naskytlo něco lepšího. Vlastně všechno je lepší... Těch pár poklidných kroků ke stánku však bylo narušeno nečekaný nárazem do něčeho...balvanovitého, ovšem měkkého a nakonec i zakvičícího. Tvůj přepad přes ono byl celkem krkolomný. Nakonec jsi dopadl na levý bok. Kupodivu se ti povedlo notebook uchránit tím, že on přistál na tobě, ale díky tomu si můžeš být jistý, že budeš mít o jednu modřinu navíc na pravém boku. Na tom levém jsi cítil nepříjemný pocit sedřenosti, o němž sis mohl být jistý u obou dlaní. A kdo byl tím vším vinen? Tvůj pohled padl na snědého chlapce, který se celkem neohrabaně zvedal ze země. Dost možná to od tebe schytal též. Vypadal velmi vystrašený a ihned se klopýtavě hrnul k tobě. „Promiňte! Promiňte, pane, je mi to tak líto, omlouvám se!“ Chrlil ze sebe jako o překot a podával ti své ruce, aby ti pomohl na nohy. Ihned si vybavil ty upozornění o cikánských dětech, které bezostyšně okrádají důvěřivé občany. Jenže on.. On nebyl cikán. Jeho rysy napovídaly spíš něco o indickém či nějakém takovém původu. A to bylo docela matoucí. Možná sis i letmým pohledem povšiml, že chlapec byl na chodníku zaměstnaný malbou s křídami. A co maloval? Vypadalo to na pejska. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívenka se trochu posměvačně ušklíbne. „Ochráníš? Ale před čím...“ Rozhlédne se kolem sebe a pak se lehounce usměje. „Zde nikdo a nic není.“ Odpoví téměř tajemně a kdyby to nebylo lidské dítě, snad by to mohla být i výhružka. „Jen ty. Ochráníš mě snad před sebou?“ Pohlédně na tebe vážně a ty máš najednou dojem, jako by snad o tobě něco věděla. Může tě minulost pronásledovat i tak daleko za hranice? Nebo to je jen hloupá náhoda. Nad účelem tvé cesty jen pokrčí rameny. Zdá se, že prosté odpovědi ji vyhovují. Otočí se totiž na patě a rozejde se směrem, kde se tyčí modravé hory. Nejspíš je nejvyšší čas vyrazit za ní. PS: Pokud nepovedeš s dívenkou další rozhovor, můžeš dle své libosti popsat vaší cestu až do setmění. Ráz krajiny bude stále stejný. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Ach, ako hrozne moc miloval 133ku. Naplánoval si cestu tak, aby išiel ňou. Bol to dlhý autobus, mál krátku trasu, boli to tie pekné červené obludy s klimatizáciou a nikdy ním nechodilo veľa ľudí. Preto ho dosť nepríjemne prekvapilo, keď sa na zastávku doplazila stará krátka karosa, napchatá takmer po strechu. "To si zo mňa robíš srandu...." vydýchol a okamžite zaľutoval, že si nešiel tie cigarety kúpiť hneď a potom počkať tých desať minút na 32ku. Nasúkal sa dnu. Tváril sa strašne nezúčastnene a v duchu si opakoval, že sú to iba tri zastávky. Iba tri. Moc túžil nasadiť si sluchátka a hlasno si niečo pustiť, len aby prebil ten pocit... Neznášal ľudí. Veľa ľudí po kope. Strašne moc. Mal z toho úzkosť. Zle sa mu dýchalo. Triasol sa. Iba tri zastávky... Iba tri zastávky... Z autobusu vyletel ako korkový štupeľ z fľaše šampanského. Nadýchol sa čerstvého vzduchu. V ruke mal taký ten podivne svrbivý pocit, ako sa pastelky túžili vydrať na povrch a všetko to napraviť. Mohol ísť do SAVky osobnou limuzínou. Ba čo, mohol si len pomyslieť a bol by tam... Zahnal takéto hlúpe myšlienky. Mal chuť na cigaretu... Všetci tí ľudia, čo vystúpili z autobusu sa nahrnuli na nástupište električiek. Boli už na väčšom priestranstve, takže mu boli ľahostajní. Napchal si do uší sluchátka. Koss, rozaznával svoj hudobný vkus... Pohodlne sa oprel, zašmátral vo vrecku a vytiahol zapaľovač. Nevedel prečo, ale keď sa pohrával so zapaľovačom, bol... pokojnejší. Prifrčala električka číslo 9. Zdvihol sa, pretože to bola jeho... okolo neho sa dnu takmer bezhlavo vrhali ľudia v snahe nájsť si miesto ešte dokiaľ nejaké bolo povzdychol si a chystal sa nastúpiť, keď uvidel v diaľke prichádzať 5ku. Tou by sa dostal rovnako dobre a pri troche šťastia tam nebude toľko ľudí... Jeho nádeje sa splnili a on sa tak mohol pohodlne usadiť a vychutnať si cestu Bratislavou, vrátane okrajových častí historického centra. Napríklad bolo krásne vidno prenádhernú gotickú vežičku jeho obľúbeného kostlíka. Chcel ju nakresliť, už hrozne dlho, ale... no priznajme si to, bol lenivý. Na druhej strane cesty zazrel stánok. Bol otvorený a očividne sa mu uľavilo. Tešil sa na dym, ktorý mu aspoň trochu prečistí hlavu od myšlienok ma pastelky... Vykročil k nemu... ... a ďalšie, čo si pamätal bolo, že bol ležal na boku, zapletený do ruksaku a čiastočne do nejakého chlapca. Skontroloval rozsah škôd na sebe, ale keďže strávil dosť dlhú časť dospievania tým, že ho na jude hádzali o zem, presne vedel, ako padnúť tak, aby sa mu nič nestalo. Trocha zočúchanej kože za zahojí, oblečenie opráši a... Čo to bolo o tom chlapcovi? Vyzeral ako cudzinec. To bolo jasné na prvý pohľad. Tipoval cigána a automaticky sa rozliadol po okolí, kde na neho číhajú pomsty/peňazí chtiví kumpáni. Nikde nikoho. Bolo to pred základnou školou (a gymnáziom, na Vazovovej je aj gymnázium), ale bola asi školská hodina, pretože bolo prázdno... iba ten krpec... Vyskočil na nohy aj bez jeho pomoci (kilá stáli na Fryovej strane, keby sa ho chlapec pokúsil dvihnúť, pravdepodobne by ním ani nepohol. Mal by začať chudnúť...). "Si v poriadku?" spýtal sa starostlivo, ale krpec iba stále drmolil ospravedlnenia. Kto vie, možno sa bál, lebo očakával bitku... "To je v poriadku, to je v poriadku... Nič sa ti nestalo?" spýtal sa znova a tentokrát konečne dostal aj odpoveď. Usmial sa tak srdečne, ako len vedel, a dúfal, že si chlapec nevšimol krvi, ktorá sa pomaly predierala na povrch odreniny. Nevadí, kúpi si v stánku vreckovky a to sa utrie... Až vtedy si všimol rozsypanej kriedy a celkom typicky detskej kresby psíka na chodníku. Usmial sa, pretože mu to niečo pripomenulo. "Kedysi som aj ja mal takého psíka." povedal veselo, zohol sa a podal mrňousovi kriedu. "Akurát mal jednu nohu trošku kratšiu. A dlhší chvost...." poukázal na príslušné časti psíka. "Ale tú nohu som mu potom dokreslil..." dodal, tentoraz omnoho potichšie a v hlave mu skrsla strašne diabolská myšlienka. V ruke sa mu objavila pastelka a nemusel sa na ňu ani pozrieť, aby vedel, že je čierna. "nechcel by si, aby ten psík o..." začal, ale zarazil sa. Pastelka bola zapudená tam, kam zlé pastelky väčšinou odchádzajú. "Nemal by si byť v škole?" spýtal sa namiesto toho a zúfalo premýšľal, ako vôbec v ňom mohla skrsnúť myšlienka, že by pastelky dal práve jemu. Vyzeral ako príjemné dieťa. Niečo také by mu urobiť nemohol... "Potrebujem cigaretu..." povzdychol si. "Poď, kúpim ti horalku." usmial sa na krpca a ukázal na neďaleký stánok, ku ktorému aj zamieril, bez ohľadu na to, či ho chlapec bude, alebo nebude nasledovať. Mal čas. Autobus pôjde až za päťnásť minút... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Když kluk spatří, že se ze země sbíráš sám, stáhne ruce opět k tělu, kde si je ale začne nervózně žmoulat, zatímco stále dokola drmolí: „Promiňte, já jsem vážně nechtěl, já se moc omlouvám. Promiňte!“ Tvá otázka ho však zaskočí. „Já? No, jo... Jo, mně se nic nestalo...“ Ještě chvíli chlapec váhá, jakoby stále nechápal, na co se to vůbec ptáš, až se nakonec zářivě usměje, takže odhalí své bělostné zuby. Když se hovor stočí k chlapcově kresbě, její autor poněkud ztratí svou nervozitu a ihned začne ochotně vysvětlovat. „Víte..taky bysem takového psa chtěl, ale rodiče mi to nechtějí dovolit. Ale já vím, jak by se to dalo vyřešit!“ Tajemně se na tebe podívá a poté znovu pohlédne na svoji kresbu. „Ve škole? Ne, dnes nemusím.“ Vítězoslavně se nakonec usměje. „Dnes jsme se přistěhovali, tak prý až zítra. Jen mě dnes čeká nějaký zápis, no, nechce se mi. Ale až odpoledne.“ Celkem důvěřivě ti vše chlapec vypráví, jako kdyby tě znal už dlouhou dobu. Když se konečně zbaví své nervozity, působí velmi přátelsky a přirozeně. „Jéé? Opravdu?“ Zareaguje chlapec na nabídku a jen si odběhne posbírat křídy a ještě než se otevře okénko stánku, už stojí po tvém boku. Jakmile pořídíš balíček oblíbených cigaret a jednu sušenku pro svého nového kamaráda, už znovu se tě na něco ptá: „A pane, vy kouříte? A co to kouříte? U nás kouří jen tatínek. To prý smí jen tatínkové. Ale nekouří toto. On má něco jiného. No, docela to smrdí, ale zase...dělají to tatínkové, tak to chci taky jednou dělat. Musím!“ Hrdě vypnul hruď, jako kdyby mluvil o nějakém svatém boji. „Pane, pane, a kam to vůbec jdete?“ Ptal se ještě, zatímco už si rozbalil tebou darovanou sušenku a po položené otázce se do ní s chutí zakousl. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Mozog mu scvakol pri chlapcovej vete, že vie, ako to zariadiť. Pochytila ho náhla paranoidná myšlienka, že ponúkol pastelky niekomu, kto ich už dávno, dávno má... Takmer sa aj chcel spýtať, ako to myslel, ale udržal jazyk za zubami a iba sprisahanecky prikývol. "Prisťahovali? A odkiaľ?" To už si odpustiť nemohol, často otravoval náhodných neslovensky hovoriacich cudzincov podobnými vetami, iba z číreho, on to nazýval zvráteného, záujmu. To už ovšem boli pri stánku a podával mu horalku. Teta predavačka vyzerala presne ako všetky ostatné predavačky v podobných zariadeniach, šialene znudene. Nedivil sa jej, vonku boli krásne a ona trávila deň zatvorená v malej búde obklopená smradom tlačiarenskej farby... Niekde v hlave sa mu ozval hlások, ktorý mu tvrdil, že to môže zmeniť... Zahnal ho zapálením marsky. Pastelky nemali radi oheň, z pochopiteľných dôvodov... preto aj začal fajčiť, kedysi dávno... "No, nie iba otcovia môžu fajčiť. Ja nie som otec." A pri troche šťastia ani nikdy nebudem, dodal si sám pre seba. "U nás fajčiť môžu aj mamky, aj strýcovia, aj dedovia, aj babičky, kto len chce, ale musí byť starý. A veľký." A mať sebevražedné tendencie. Bol rád, že mu krpec nemohol čítať myšlienky... "Ale lepšie je vôbec nezačínať. Môže ti to dosť ublížiť..." splnil si svoju povinnosť varovať mladé duše a telá pred pliagou fajčenia a na potvrdenie svojich slov si s chuti potiahol. Z vrecka vyhrabal mobil a zadíval sa naň. Čas nebezpečne pokročil. A na zastávku to má tak ďaleko... "Ja idem... chvíľu musel premýšľať, ako mu povedať, že ide opisovať veci, čo niekto iný napísal o víruse chrípky, ktorý by v spojení s inou chorobou mohol pozabíjať celú jeho rodinu, aj kresleného psíka. Nakoniec zvolil zlatú strednú cestu. "Idem skúmať chrípku. Je to strašne nebezpečné a aj strašne nudné, lebo pri tom musíš prečítať strašne veľa kníh. Je to horšie ako ten zápis." povedal mu s kvalitným pokerface. Technicky vzaté to nebolo klamstvo. "A ak tu ešte ostanem, utečie mi autobus." dodal a v jeho hlase sa ozvali mierne obavy. Nemal chuť trčať niekde na zastávke ďalšiu polhodinu a z nedostatku iných činností fajčiť jednu od druhej. Hudbu mal, ale po čase sa aj tá z čírej nudy sprotiví... "Takže, maj sa krásne, poškrabkaj za mňa toho tvojho psíka za ušami a nikomu nehovor, že som ti kúpil horalku, lebo ma budú policajti naháňať ako nejakého zlého uja. V dnešných časoch sú všetci podozriví..." povzdychol si, zamával krpcovi na rozlúčku a ráznym krokom sa vydal na svoju 10 minútovú odysseu smerom k Račianskemu mýtu, kde nasadne na 63ku a tá ho dovezie až k zadnej bránke slávnej Virológie Slovenskej akadémie vied, ktorá tak nešťastne vyhorela tesne predtým, než ju potreboval. Našťastie, dali sa rýchlo dokopy... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Z Indie.“ Odpoví pohotově chlapec. „Maminka je Slovenka a chtěla domů. Tatínek tedy dokončil obchody a nyní bude obchodovat zde.“ To by vysvětlovalo jeho znalost vašeho jazyka i snědou pleť. Poté už se kluk zakouskne do horalky a napjatě tě poslouchá. „Nebezbežné?“ Zahuhlá překvapeně a rychle polkne, až se člověk musí divit, jak se mu tak velké sousto mohlo prodrat jícnem dolů. „A to jako proč?“ Pokračuje chlapec dál nechápavým tónem. A rozhodně tě nechce nechat odejít. „Ne, počkejte, pané, proč je to nebezpečný?“ Tvé vyprávění o chřipce ho však dostatečně zaujme a přesune opět na jinou kolej. „To chápu. Tak aby na vás ty knihy nespadly.“ Smrtelně vážně ti odvětí a pokývá hlavou jako všeználek. „Pane, pane, to už vážně jdete?“ Zaprotestuje smutně a snaží se s tebou vyrovnat krok, což se mu nedaří. A tak aspoň popobíhá. V davu se ale ozve dívčí hlas. „Kde jsi? Harsha? Harsha!“ Hlas zní trošku vyčítavě a brzy poznáš, na koho se zaměříš. Ano, přesně tak, jde o tvého malého společníka. Ten samozřejmě volání postřehne a téměř vylekaně se ohlédne. Pokud se podíváš jeho směrem, spatříš, jak skupinkami, čekajícími na autobus, se prodírá dívka v dlouhém šatu hávového typu. Jako kdyby vypadla z obrázku o...no, o Indii. Možná si někdy slyšel o oděvu sárí. Tak přesně tento oděv na sobě dívka má. Působí to jako dlouhé šaty, jejichž jeden cíp je přehozený přes levé rameno a visí téměř k zemi. Pod tímto oděvem, které odhaluje pravé rameno a levý bok, je patrná jednoduchá tělová halenka. Samotné sárí je laděné do různých odstínů modři a lemované ornamenty v bílé. Dívce musí být nejspíš celkem zima, její oděv působí letně a také její obuv – jednoduché bílé střevíčky. Navíc mezi ostatními působí jako pěst na oko. Černé vlasy má dívka svázané a jen na místě pěšinky ji zdobí stříbrný řetízek, který na její čelo spouští přívěsek, jehož tvar však na tu dálku nerozeznáváš. Velké čokoládové oči jsou upnuté na malého chlapce, ale nejsou rozlobené, spíš plné starosti. O určitém strachu vypovídají i plné rty, které jsou od sebe lehce oddálené a tu a tam se zachvějí. Nebo je to zimou? „Průšvih...“ Okomentuje celé dění chlapec a kupodivu se tě chytne za ruku. „Harsha!“ Jediné slovo, které dokážeš rozeznat. Poté totiž následuje z dívčiných úst proud dalších a dalších slov, která nedovedeš rozeznat. Zní to celkem líbezně a tón jejího hlasu není rozlobený, spíš jako kdyby prosila. Takto zblízka by si jí mohl odhadnout 18 let. Konečně dívka domluví a všimne si, jak tě chlapec majetnicky drží za ruku. Teprve nyní pohlédne i na tebe se značnými rozpaky. „Ehm... Omlouvám se, pane. Já... Harsha už vás nebude obtěžovat.“ Promluví i ona plynulou slovenštinou. Poté vztáhne ruku k chlapcovi, který jen s nelibostí pouští tu tvou. To celé mohlo trvat tak 5 minut. Takže pokud nyní popoběhneš, autobus ještě stihneš. A bez problémů odcestuješ za svojí prací. A této situací se možná budeš smát, ale rozhodně ji časem zapomeneš a ty dva už nejspíš nikdy nepotkáš. Pokud by tě ovšem pastelky nekously. Myslíš, že je to nemožné? Tak právě teď jsi se přesvědčil, že je stále neznáš dokonale. Co jiného by totiž byl ten štípanec do pravého stehna v místě, kde je kapsa? Samozřejmě jsi se neudržel a předvedl hlasový projev odpovídající tvému překvapení a snad i bolesti. Dívka i chlapec se na tebe překvapeně ohlédnou. „Pane, pane!“ Zareaguje okamžitě Harsha, jako kdyby si umíral. Přinejmenším. „Je vám něco, pane?“ Jemněji a rezervovaněji promluví jeho...průvodkyně. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro No, nebezpečné. Okrem toho, že na mňa popadajú knihy, keď otvorím nesprávnu skúmavku, môžem chytiť zlú a smrtiacu chrípku!" povedal hlasom, ktorým sa obvykle rozprávajú príbehy o chlapíkoch, čo zmasakrovali svoje okolie motorovou pílou a potom si pripili ich krvou so Satanom a ešte k tomu si nosia prácu domov. A vidiac výraz na krpcovej tvári, začal premýšľať, či ešte nezabudol heinlichov manéver, pretože žiadne hrdlo na svete nedokáže prijať takú porciu horalky bez dusenia. Ale zatiaľ sa zdalo, že chlapec má zvláštny talent... Nestihol urobiť ani tri kroky. Chlapec to stále nevzdával a zdalo sa, že je ním priam fascinovaný. Kúpte dieťaťu horalku a už sa ho nikdy nezbavíte. Prečo mu vlastne kupoval horalku? V hlave mal zrazu príšerne veľa mšlienok naraz. Preto si krásnej indickej slečny všimol až keď bola na pár krokov a keď už mal malého... Harshu omotaného pevne okolo ruky. Bol len rád, že tej bez cigarety. O jasné, cigareta! Zamyslene si potiahol a vypustil dym pekne do vzduchu. Vždy ho to krásne ukľudnilo. "Prečo je to prúser?" stihol sa ešte opýtať, než mladá pani prifrčala a spustila svoju guľometnú reč na mladého. Musel uznať, že bola pekná. Nebol zvyknutý na pekné ženy v jeho prítomnosti. Netušil, ako sa tváriť, čo povedať. Netušil, čo... "Ach, vôbec ma neotravuje. S vašim synom je celkom zábava." použil klasickú lož, ktorú používajú všetci, čo stretli podivné dieť a zrazu sa vynorí jeho prekrásna matka a mozog presmeruje všetko premýšľanie skrz penis. "No, nebudem zdržovať ja. Dovidenia." dodal ešte rýchlo, keď si uvedomil, kam smeruje a keď zistil, že Harsha sa konečne pustil jeho ruky a on je slobodný a môže... Vtedy hu kusla pastelka. "Boha ti!" vykríkkol skôr prekvapením ako bolesťou a vybral tú malú mrchu z vrecka a jedným pohybom ju zlomil na polovicu. Jedna vec je,keď mi kecajú do života, ale kúsať ma žiadna z nich nebude. To nech si pekne vypustia z hlavy, alebo čím vlastne myslia. Spálim ich, budem si ich jednu po druhej privolávať a hádzať do ohňa a... Kusla ho znova, tentoraz do prstu, tá zlomená. Vytreštil na ňu oči, ale to už pri ňom bol krpec, aj jeho... matka. Pravdepodobne. "Och, nič mi nie je, pichla ma ceruzka do nohy... Nemal by som ich nosiť len tak po vreckách..." Čo iné mal sakra povedať? Ukročil k smetnému košu, uhasil cigaretu a chystal sa vyhodiť aj pastelku, keď zrazu k svojmu úžasu zistil, že tam nie. Niečo dlhé mu vkĺzlo do vrecka a on už vedel, že sa ich tak ľahko nezbaví ani tým ohňom... Mrkol ešte na mobil. Za 5 minút to k autobusu nestihne. Tááákže, máme kopec času do ďalšieho... A až vtedy si všimol, ako je mladá slečna, alebo skôr pani, oblečená. "Nie je vám zima?" vyhŕklo z neho namiesto obvyklejšej hlášky "sluší vám to". Ach ano, toto je presne ten spôsobo konverzácie, ktorý každú očarí... A hlavne ženatú indku... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Když o Indce promluvíš jako o Harshově matce, malý chlapec se začne uchichtávat a mladinkou ženu tahá za její šat, aby jí něco mohl pošeptat. Ta mu opravdu vyhoví, zaposlouchá se do jeho šepotu a snad i díky tomu jsou pak oba vylekanější, když tě vidí vykřiknout bolestí. A možná si i povšimneš, jaké překvapení je patrné z jejich pohledů, když vyndáš pastelku a zlomíš ji. Z chlapcovy tváře jde cítit až strach a úzkost, z tváře dívky zase nesouhlas. Ani jeden však nic neříká a v tebou nestřežené chvíli si vymění zmatené pohledy. Tvá otázka dívčinu tvář poněkud rozjasní a ona rychle zavrtí hlavou. „Zatím to jde, ale přiznávám, že si budu muset pořídit jiný oděv.“ To už to Harsha nevydrží a vykřikne. „Darshana není má maminka, je to má sestra.“ Chlapec se vítězoslavně usměje, ne, počkat, on se ti spíše posmívá. Ne nadarmo se říká, že děti umí být zlé. Jeho sestra zatím lehce zčervená, což při její snědé pleti vypadá velmi roztomile a do zdejších končin naprosto nepatřičně. „Pane, nepočká ta práce, nechcete zajít k nám?“ Vyhrkne znovu Harsha a nezaskočil jen tebe, ale i svou sestru, která se však vzniklé rozpaky snaží zakrýt úsměvem. „Harsho, nemůžeš tak to obtěžovat pána.“ Pak se však otočí i na tebe. „Pozvání však samozřejmě platí, budeme rádi, když nás navštívíte.“ Přitom se ti jemně ukloní, zatímco její ruce uchopí malého divocha za ramena, snad aby zabránila tomu, že by ti ten nezbedník skočil do náruče nebo kdo ví co. Její další pohled však jasně naznačuje, že mu měla raději zacpat pusu, protože Harsha znovu promluví: „A, pane, takhle se s pastelkami nezachází. Je to dar.“ Zamračí se na tebe chlapec, zatímco mu jeho sestra více stiskne ramena. „Harsho, takhle se nemluví.“ Ale přesto ti její napomenutí nezní jako...pravé napomenutí. Darshana znovu vzhlédne k tobě, oči trochu chladnější, ale na tváři stále zdvořilý úsměv. „Omluvte ho. V Indii.... v Indii jsou pastelky...vzácnost.“ Trochu nejistě dívka odpoví. „Ale...!“ Snaží se něco chlapec namítnout, ovšem přísný pohled sestry ho přimrazí. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Ty vole, ona odpovedala, prebehlo mu hlavou. Nie je možné, aby normálna ženská odpovedala na takú sprostosť normálne. Nie jemu. Na to vyzeral príliš... Nazvime to neatraktívne... "Ehm... mám mikinu v batohu, ak by ste chceli..." povedal a zhrozil sa ešte viac. Čo to do pekla robí? Pokúša sa zbaliť mat... "Oh, vy ste jeho sestra. Ospravedlňujem sa, mám strašne mizerný odhad na vek." vybľabotal zmätene a keby nebol na verejnosti, treskol by sa do čela. Ano, presne tak sa lichotí. Povedz ženskej, že vyzerá dosť stará na to, aby mala šesťročné dieťa... A ešte sa mu Harsha poškleboval. Aj keď mu kúpil horalku. Decká jedny bez zmyslu pre česť. A bez rozpakov, pomyslel si ešte, keď na neho Harsha vybafol pozvanie. "No, odložiť by sa to určite dalo, už to odkladám nejakú tú chvíľu, pravdu povediac... Ale dnes iba na chvíľu, než pôjde ďalší autobus. Takže, asi bude lepšie, keď niekedy inokedy." odpovedal Harshovi veľmi zdvorilo a pravdepodobne k nesmiernej radosti jeho sestry, ktorá sa nemusela ďalej so nou potýkať. Jemne sa uklonil na oplátku jej zdvorilostnej ponuky (niekde hlboko v ňom ostal úklon z Juda skrytý a vynáral sa vždy, keď vstupoval na tatami života) a vo chvíli, keď sa otáčal, zároveň si vyťahujúc z škatuľky ďalšiu cigaretu, keď... Docvaklo mu. Už zrazu vedel, ako by to Harsha zariadil s tým pejskom. Už vedel, že Pastelkáč nie je len jeden. Akurát netušil, že o ďalšieho zakopne cestou po Bratislave... "Skutočne? A čo im robíš ty, keď ťa kusnú?" otočil sa, zapálil si cigaretu a vybral z vrecka ceruzku, ktorá bola, ako už spomínal, znova nepoškodená. "To je v poriadku, má pravdu, aj keď ja mám pocit, že je to skôr dar, ako prekliatie..." povzdychol si a smutne sa na slečnu usmial. "Myslím, že vaše pozvanie nakoniec prijmem. Tuná kúsok je veľmi dobrá čajovňa, kde by sme sa mohli porozprávať... lepšie." Navrhol. Nepredpokladal, že by ho hneď zobrali k nim domov, bol predsa len úplne neznámy človek. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Darshana jen zavrtěla hlavou a pobaveně se usmála nad tvou nabídkou i nad tvým odhadem jejího věku. Slušelo jí to s tímto úsměvem více, než s tou němou výčitkou v očích. Zdálo se, že vaše podivné setkání tímto končí. Harsha sice cosi namítal svým rodným jazykem, ale starší sestra ho tiše kárala. Aspoň tak ten tón zněl, i když byl stále velmi jemný. Jiná matka i sestra by nejspíš už sáhli po vařečce nebo by malému výřečníkovi darovali facku. „Mě nekousají!“ Zareaguje ihned bojovně Harsha, když se k nim znovu otočíš. Darshana k tvé připomínce o prokletí nic neříká. Vždyť nikdo ti doslova neřekl, že snad tato dvojice ví, co tvé pastelky dovedou a co ty dovedeš s nimi. Po tvé nabídce nastane chvíli trapné ticho. Harsha a Darshana si vymění pohledy a poté se dívka usměje. „Mám lepší nápad.“ Oči jí lehce zajiskří a poté ti pokyne rukou, aby jsi ji a jejího bratra následoval. „Pojďte za mnou. Budete historicky náš první zákazník.“ Dodá ještě a vykročí pryč od rušné ulice krok před tebou a před Harshou, který jde po tvém boku, vlastně spíš poskakuje. Zabočíte do jedné z vedlejších uliček, poté znovu a znovu, až ti přijde nemožné, že tady tolik ulic a uliček je. Konečně stanete před obyčejným domem, jakých tu je bezpočet. Dole vchod, nad tím dvě patra, možná byty, možná kanceláře, za domem možná dvorek okleštěný zdmi. Tak to v této části chodí. Tento dům svou fasádou dokonale zapadá do šedého koloritu uličky. Obrovské dveře jsou otlučené, ale nese se na nich nápis Indická čajovna. Malá dvířka, sloužící jako vchod pro pěší lidstvo, jsou pootevřená. „Prosím, pojďte dál.“ Pokyne ti Darshana a otevře dvířka dokořán. Harsha ihned vběhne do tmavého průjezdu, zatímco jeho sestra čeká, až vstoupíš i ty. Když jste všichni pod tmavou klenbou, dívka jen přivře dveře a temnota ještě zhoustne. „Tudy.“ Jemně se dotkne její ruka tvé paže a kamsi tě vede. „Pozor, schody.“ Upozorní tě ještě tiše a znovu ti naznačí směr. Schody jsou poměrně vysoké, ale je jich jen pár. Harsha je zatím už o krok před vámi, takže zaslechneš, jak se otvírají další dveře, tentokrát s notným zavrzáním. A v tu chvíli na schodiště vklouzne teplé zlato-červené světlo. Před dveřmi opět stojí Darshana, i když je z ní patrná spíš jen tmavá silueta. S úsměvem, který spíš jen odhaduješ, ti pokyne, aby si šel dál. Místnost, do které vejdeš, byla nejspíš původně v klasicky obdélníková, ale nyní, pomocí pestrobarevných šátků, které visí ze stropu a jsou uchyceny ke stěně, má tvar kruhový. Každý ze šátků tvoří jakýsi prostor pro jedno sezení, tvořené nízkým dřevěným stolečkem a několika polštářky. Volně visící cípy šátku pak dodávají tomuto sezení trochu soukromí. Celkově je tu stolku šest a na každém z nich je červená svíce ve tvaru koule. Na konci místnosti jsou další dveře, odkud se line tmavě-červené světlo. Po pravé straně od vchodu jsou úzké dveře, kterou jsou ovšem zavřené. „Harsho, usadíš, prosím, našeho hosta?“ Požádá Darshana svého bratra a zapluje zatím za ty úzké dveře. Jediné, co můžeš postřehnout, je silné bílé světlo, které se dostane škvírkou, než jsou opět dveře zavřeny. „Tak třeba tam.“ Ledabyle ti chlapec ukáže místo u stolku, který je nejblíž další místnosti. Ještě než se usadíte, rozeznáš mezi jednotlivými jemnými zvuky cinkání a zvonění i tichou, podmanivou hudbu. „Máte rád čaj, pane?“ Stačí se tě Harsha zeptat, ale to už se znovu objeví jeho sestra. Nese dřevěný podnos, na něm konvičku a 2 šálky bez ouška, akorát do dlaní. Tiše před vás vše předloží. „Jasmínový, pokud nevadí...“ Krátce na tebe pohlédne a pokud nebudeš velmi protestovat, nalije do obou pohárků asi do půlky a předloží je tobě a svému bratrovi. Sama si pak klekne na paty na jeden z polštářků a celkem zaujatě a možná až trochu nepatřičně tě pozoruje. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Prvý zákazník? Tak to mi bude cťou." odpovedal, presne tak, ako sa na správneho slušňáka patrí. A okrem toho, ak si priviezli čaj priamo z Indie, bude to pomlsaníčko. Zaradil sa teda do podivného sprievodu, kde slečna bola vždy o dva kroky vpredu a... A hrozne zvodne sa vlnila. Všetci si na sárí sťažujú, že vraj zahaľuje všetky ženy, ale keď je dobre ušité, nádherne zvýrazní krivky a slečniných 18 robilo neskutočné veci. Už to bolo hrozne, hrozne dlho. Hľadel radšej do zeme. A na cigaretu. A na hompáľajúce sa sluchátka. Zrazu dostal chuť na trochu hudby, ale to by bolo asi nezdvorilé. Nebol si v tomto celkom istý... možno, keby si dal iba do jedného ucha... To už ale boli na mieste. Úplne obyčajný dom, akých tu boli stovky, tisíce... Architektonicky tipoval na 30te roky. Vzadu je určite malé átrium a ako to poznal, tak s nejakým stomom uprostred, ak ho ešte nevyrúbali. Alebo aspoň ružovými kríkmi. Alebo záhonom kvetín, o ktoré sa stará drobná stará dôchodkyňa, ktorá tam bola ešte skôr, ako ktorýkoľvek z nájomníkov. Každý ju zdravil, každý ju poznal, na každého sa usmiala, ale.. Nikto o nej nevedel nič viac. Jednoducho tam bola... Zatriasol hlavou. Takéto tvorenie stereotypov dosť odsudzoval... Nemohol si ale pomôcť... Tunel bol pomerne dlhý a strašne tmavý. "Mali by ste si tu dať nejakú žiarovku." podotkol ticho, keď vkročil dnu. Takmer nedošlápol na prvý schod a rozbil si na ňom hlavu, ale roky juda ho nejakej tej rovnováhe naučili. "Fakt tu potrebujete žiarovku, lebo sa vám tu zákazníci pozabíjajú. ak to tu niekto nájde, pomyslel si ešte cynicky. Ale, ak tu majú dobrý čaj, on už si svoju časť odvedie a zopár blavákov sem nasmeruje... Výzdoba bola moc pekná. Nikto nemohol povedať, že sedí v rohu... veľmi demokratické... Nič viac ho nejak nenapadlo. "Máte to tu pekné." pochválil ešte zo slušnosti. Vládlo tu podivné ticho, skoro ako v kostole. Skoro mu prišlo hlúpe to rušiť... Preto sa len posadil na ponúkané miesto a... A mlčal. Harsha ho pozoroval s neskrývaným záujmom dieťaťa, ktoré dostalo novú hračku a konečne je s ňou samé, aby mohlo vyskúšať, čo to skutočne dokáže. Zahľadel sa na svoju prázdnu ruku, zatvoril dlaň a keď ju znova otvoril, mal v nej pastelku. Červenú. Zase sa podivil. Nechcel červenú. Nevolal červenú. "Tak mi povedz, prečo si myslíš, že sú pastelky dar?" Začal presne v rovnakom okamihu, keď sa ho Harsha spýtal, či má rád čaj. Chvíľka zmätku a než stihol odpovedať, dnu znova vplávala slečna (meno si ani za boha nevedel zapamätať) s podnosom a šálkami. "Ach ano, jasmínový je výborný" usmial sa skutočne potešene, odložil pastelku na stolček pred seba, nalial si trocha čaju, vzal šálku do oboch rúk a spokojne si privoňal. Niekedy mal pocit, že pitie čaju je zbytočné, stačí ho voňať... "Tak teda... Prečo sú pastelky dar? A ako by si to vyriešil s tým psíkom?" vhŕkol nakoniec zo seba, zatiaľ čo ho slečna doslova opekala pohľadom. V tej chvíli mal z toho jeden z tých nepríjemných pocitov, ako keby mu niekto nazeral cez plece na to, čo kreslí. Och, ako strašne to neznášal... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Ty to nevíš?“ Stačí Harsha vyhrknout a ještě dodá: „Všechna tvá přání se stávají realitou.“ Vítězně se usměje a poté už pohled věnuje jen své sestře, jejím jemným prstům, které zručně nalévají čaj, až se jeho pozornost přesune na zlatavou tekutinu s nevtíravou, ale velmi krásnou vůní. Darshana zatím potěšeně sleduje, jak si oba a především ty nápoj užíváte. Sama nejspíš pít nehodlá, vždyť ani šálek si nepřinesla. Po tvé otázce se nejprve malý chlapec zadívá na svou sestru a když ta přikývne, odloží šálek a zavře oči. „Je to prosté. Udělal bych to tak, jak se to říká v našich příbězích. V Indii žijí zvláštní duchové, kteří občas vniknou do lidského těla. V pohádce by řekli, že se z toho člověka stane čaroděj. Ten člověk totiž najedou něco krásného umí. Někdy k tomu něco potřebuje, někdy ne. Ale nikdy by se svým darem neměl plýtvat, neměl by ho nechat spát a neměl by s ním konat zlo. Dar se totiž nakonec může kdykoliv obrátit proti němu a duch ho zabije. A půjde dál.“ Chlapec se krátce nadechne a naprosto přirozeně pokračuje dál, jako by se jednalo o všední realitu. „Nejkrásnějším darem je tvořit skutečnost. Ale možná i nejobtížnějším. Někdy je těžké zvolit mezi tím, co by mělo být stvořeno a co chceme stvořit. Ne každý zvolí správně.“ To, co Harsha říká, zní naprosto samozřejmě a nenuceně. Ale vůbec to nesedí k jeho slovům předtím, ke slovům malého chlapce, který může chodit tak do 2. nebo 3. třídy. Harsha se na chvíli odmlčí, oddechne si a otevře oči. Zadívá se na sestru, jako kdyby u ní hledal souhlas, Darshana se ale jen usměje. „Můžu už jít ven?“ Zakaboní se chlapec opět se vší dětskostí. „Jistě, utíkej. Vrať se, prosím, až bude čas.“ Pokyne mu Darshana se zvláštním povelem. Možná tě napadne, že se slovenskými matkami a vychovatelkami by se ve svém výchovném přístupu neshodla. Harsha na nic nečeká, rychle vstane a jen na vás mávne. „Tak se mějte, pane!“ Osloví akorát tebe, na sestru jen kývne a už s dupotem vybíhá ven. Nyní zůstanete sami. Jen ty, zvuk hudby, jasmínový čaj, dozvuk zvláštních slov malého chlapce a indická dívka, která nyní zkoumá desku stolu nebo snad jen zírá, jak se říká, do prázdna. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Všetky tvoje priania..." povedal, ale tam niekde uprostred sa mu zasekol hlas. Ďalej už iba počúval. A premýšľal. Možno zhrozene, možno s potešením. Na jeho tvári nebolo vidno nič konkrétne. Iba si usrkol čaju. Bol výborný. Keď sa malý profesor dostal k časti, kde duch môže svojho hostiteľ zabiť, usmial sa. Keby vedel, že pastelky mu môžu splniť aj toto želanie... Zahodil by ich niekam hlboko a ďaleko, a snáď jedného dňa... Výklad bol u konce a z Harshu bol zase len úplne obyčajný chlapec, pre ktorého prítomnosť v miestnosti s dvoma dospelákmi bola ekvivalentom predpeklia. "Ahoj. Pozor na to, čo si želáš." rozlúčil sa s ním, ale veľmi pochyboval, že tú druhú vetu počul. Na stole ležala pastelka a posmievala sa mu. "Viete, tu v Bratislave, parkuje jedno auto, ktoré má na zadnom skle nápis 'May God protect me from things I want'. Videl som ho po dobu jedného roka každý jeden deň. Nie je to myšlienka, ktorú bežne nájdete na skle drahého luxusného auta. S tým, čo som vedel... Tá irónia sa mi priam smiala do očí..." povedal slečne (stále si nedokázal zapamätať jej meno), hoci pohľad mal prázdny a hľadel na čajovú šálku bez toho, aby ju skutočne videl... Nakoniec, nemusel to ani hovoriť jej... Bolo to také... všeobecné prehlásenie všetkým a nikomu. A pokračoval. "Dvetisíc rokov trávili ľudia vyháňaním duchov z ľudí, tými najpríšernejšími spôsobmi, všade, kde ich našli. Bolo jedno, či bol duch dobrý, alebo zlý, nemal v tele toho človeka čo robiť, tak tvrdili. Oheň mu očistí telo aj dušu, oheň a bolesť... To ich vyženie... Vždy som si myslel, že to boli obyčajní magori, ktorí razili totálnu lož a vraždili ľudí len preto, že ich vraždiť mohli... Teraz mám pocit, že mohli mať nakoniec pravdu... Cudzí duch nemá v ľudskom tele čo robiť...." teraz už šepkal, iba sám pre seba. Žmurkol, po dlhej dobe. Realita sa zase vrátila, v ruke šálka skvelého čaju (vypil ho na jeden dúšok), na stole pastelka, pred ním krásna žena, hľadiaca do zeme, všetka dobrá nálada po jeho slovách zmizla. Znova zažmurkal, bolesť v tvári. "Čaj bol skvelý, ďakujem." položil šálku na stolík a začal hľadať peňaženku. "Koľko vám dlžím?" spýtal sa, keďže nevidel nič, čo by aspoň z diaľky pripomínalo cenník. Zaplatil čo bol dlžný, zdvihol sa, pobral svoje veci (pastelku nechal ležať tam, kde ju položil) a vykročil k východu, potichu sa rozlúčiac. "Bože, chráň ma pred vecami, ktoré chcem..." zamrmlal ešte a vykročil von... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Snad se ti mohlo zdát, že tě neposlouchá, že mluvíš do prázdna. Těžko sis mohl všimnout, že několikrát opatrně zvedla své oči a pohlédla na tvou tvář, jemně se pousmála a poté je opět sklopila. Ani jednou tě nepřerušila, vlastně neudělala žádný prudší pohyb. Až když jsi skončil a přešel si k naprosto přízemní věci, jako je placení čaje, zvedla hlavu tak prudce, že ozdůbka na čele se jí rozcinkala. Její oči byly o něco chladnější, když ti odpovídala. „Nic. Jste host.“ A i kdyby ses snažil jí nějaké peníze zanechat, neměl by si šanci. Zdála se v tomto dokonale neústupná. Poté znovu sklopila oči a zdálo se, že tvůj odchod sotva vnímá. Pokud jsi snad u dveří kontroloval, kam se Darshana dívá, na tebe to nebylo. Dveře se se zavrzáním otevřely a trochu útulného světla čajovny vniklo na schody. Mohl jsi tak pohodlně stoupnout na první, zavřít za sebou a poté opatrně slézt i zbylých pár. Konečně se tvá noha dotkla dlažebních kostek a ty jsi se mohl vydat směrem, kde jsi tušil vstupní vrata (brána by byla příliš honosný název pro jejich momentální stav). Ale dřív, než jsi stačil učinit pár kroků, ozvalo se opět povědomé zaskřípání, následovalo šustění látky a sotva slyšitelné, měkké krůčky a nakonec se tvého ramene dotkla jemná a hřejivá kůže něčích drobných prstů. Něčích? Samozřejmě jsi ihned věděl, kdo to je. A možná ti mohlo hlavou vrtat, s jakou bezpečností tě v té tmě mohla najít. „Něco jste si u nás zapomněl.“ Zašeptal Darshanin hlas a její ruka opět se samozřejmostí našla tu tvou, aby do ní vtiskla pastelku, bezpochyby tu červenou. „Víte...“ Pokračuje opatrně mladičká žena. „Kdybyste chtěl, mohla bych... Mohla bych vás toho ducha zbavit. Je lepší být bez něj, než se s ním trápit.“ Ještě chvíli spočívala její dlaň v té tvé, ale jakmile z ní byla cítit nervozita a napětí, stáhla se. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Překvapeně jsem nad ní pozvedl obočí. Její odpovědi byli tak pravdivé a tak... Řekněme že zrovna takovéto odpovědi bych od ní na první pohled nečekal. Musela pocházet z dobré rodiny která jí nevtloukala do hlavy žádné zbytečnosti. Aspoň tak si to myslím. Její poslední slova mi ale téměř vyrazila dech. Lehce jsem sebou škubnul a naklonil hlavu mírně na jednu stranu. Přimhouřil jsem oči a probodl ji medovýma očima. Copak ona snad vidí co v sobě mám? Jako kdyby to tušila. Až mě to docela děsí. "Myslel jsem třeba před... Zbloudilým vlkem nebo orlem. Ale budiž tedy. A ano. Možná i před sebou... Bych tě mohl chránit. I když se není čeho bát. Rozhodně nemám v plánu tě nějak ohrožovat. Mám na práci jiné a důležitější věci." Trochu jsem jí odsekl podrážděným hlasem a složil ruce na prsou. Chvilku jsem se díval jak poté odchází a nakonec jsem se vydal za ní. Cesta probíhala v tichosti. Neměl jsem moc zájem se s ní více bavit. Místo toho jsem si tiše zpíval elfské písně. Díval jsem se po okolní krajině... Přemýšlel nebo si krátil čas počítáním ptactva na nebi. A když nebyli ptáci počítal jsem mraky. Když pak pomalu slunce mizelo za obzorem skoro bych si i skočil radostí. S příchodem setmění už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se přistihl jak sem tam zavírám oči a váhám jestli jít dál, nebo sebou švihnout na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Bol už prakticky jednou nohou vonku. Preč z toho miesta, ktoré mu zrazu pripadalo neskutočné. Tam za bránou prešlo auto, ale... vnútri nič také neexistovalo.. Iba vôňa jasmínu a pokojné prítmie... Začul jej kroky, cítil jej vôňu, tiché šušťanie látky... Zastavil sa uprostred kroku. Na pleci pocítil jej ruku a... Natiahol sa, vzal jej ruku do svojej a obrátil sa. Podala mu pastelku, ale on odmietol. "Je vaša. Je to... iba pastelka. Tých skutočných sa tak ľahko zbaviť nedá." odpovedal, v prítmí ľahký úsmev. Zdalo sa, že ho vidí. Možno lepšie, ako by mala... Na jej ponuku sa iba usmial. "Nič sa nedeje bez nejakého dôvodu. Dostal som ten... Dar, ak chcete, aby som ho niesol. Bolo by to príliš ľahké, zbaviť sa takto zodpovednosti. A ponaučenie? Žiadne." odmlčal sa na chvíľku. Mnohí by ho v tomto okamihu považovali za totálneho blázna. Odmietnuť možnosť naveky sa zbaviť niečoho, čo považuje za prekliatie... To nie je normálne. Tí mnohí mu boli v tom okamihu úplne ukradnutí, pretože nikdy neboli v takej situácii a nevedia, aké je to, len tak odhodiť obrovskú časť seba samého... "Jedného dňa možno prídem na to, prečo ten dar mám a keby ste mi ho teraz odobrali... načo by mi to bolo? Nie, svoje bremeno ponesiem ďalej..." Stále držal jej ruku, stále jej hľadel do očí... A mal z nej čoraz zvláštnejší pocit. Ako keby... Rýchlo ju pustil a zatváril sa ospravedlňujúco. "Prepáčte, ale... čo ste vlastne zač? Myslím... skutočne. Keď tak nad tým premýšľam... ten čaj bol hotový strašne rýchlo..." zmĺkol. Možno mala aj ona dar pastelky... Lenže... pastelky nedokázali vyrobiť jedlo, aspoň teda nie tie jeho. A.... Položil tú otázku vlastne iba ako dôvod, prečo oddialiť svoj odchod. Raz darmo, bola krásna... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Darshana tě nijak nepřerušovala, ale přesto jsi měl pocit, že z ní cítíš jakýsi souhlas s tvými slovy. Možná jsi nechápal, jak jsi takový pocit získal, ale měl jsi ho a byl sis jím jistý. „Zarazila vás rychlost přípravy?“ Její hlas zní poněkud pobaveně. „Jsem Darshana.“ Tišeji pokračuje a její ruka se dotkne tvé hrudi. „Vidím to, co jiní nevidí. Vidím to, co je třeba.“ Poté svou ruku opět stáhne. Na chvíli nastane ticho. Naprosté ticho, protože ani z ulice k vám nyní žádný hluk nedosahuje a z domu také ne. Je tu jen tma a vy dva, zírajíc na sebe, přičemž můžete jen tušit, kde ten druhý je. Jedině snad, že by Darshana svým způsobem podváděla. „Možná..“ Přeruší dívka po chvíli mlčení. „Možná je čas, abyste poznal, co po vás duch chce a kde je vaše místo.“ I když fakticky to otázka nebyla, cítil jsi, že se ptá. Její ruka opět našla tu tvou a snad stačí jen nezřetelné přikývnutí a ona... Odvede tě někam? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka se lehce uchichtne, když poněkud uraženě dokončíš svou promluvu, ale více se ti nevěnuje. Vaše putování je tedy obzvlášť podivné. Kráčíte vedle sebe, ale přitom je mezi vámi asi dvoumetrová mezera. Občas je dívenka trochu rychlejší, občas se zastaví a rozhlíží se, jako kdyby vstřebávala ráz krajiny do své mysli. A krajina je to také nadmíru podivná. Zatímco se zdá, že hory se vůbec nepřibližují, tráva kolem vás je více a více uschlá a země popraskaná. Zda tu najdete vodu, to nejspíš dost pochybuješ. Ale dívenka dál kráčí sebejistě. Ticho začíná být téměř ohlušující, jak se to občas stává. Konečně slunko začne zapadat. Zatímco na tobě snad už trochu únava je znát, na dívence vůbec. Zatím se však držíš a nezastavuješ. Snad by bylo i projevem slabosti, říci jí, že jsi unavený a že si potřebuješ odpočnout. Jistě tě ale toto pomyšlení vybičuje k další chůzi. Ale pak se zničehonic dívenka zastaví. „Tady bude voda.“ Prostě konstatuje, chvíli se se zadumaným výrazem rozhlíží a nakonec si klekne u jednoho napůl uschlého, trnitého keře. Nejprve jen ohmatává půdu, ale poté začne hrabat. Máš dojem, že hlína musí být tak suchá a tvrdá, že si akorát zlomí ty své drobné nehty, ale nic takového se neděje. Buď má opravdu sílu, čemu se velmi špatně věří, nebo ta hlína není tak uschlá. Každopádně za chvíli ucítíš vodu též a pod jejíma ruka uslyšíš čvachtání. Dívenka se ještě chvíli v jamce přehrabuje, až konečně nabere do svých špinavých dlaní vodu a rychle se napije. Tento úkon několikrát zopakuje, než vstane a otočí se na tebe. „Není špatná.“ Pokrčí rameny a zbytek jamky nechá tobě. Bude stačit jen trochu více zahrabat a bude dostatek vody i pro tebe. Dívenka se zatím posadí pod jeden vzrostlý trs trávy a pozoruje tvé počínání. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ano, zarazila. Dnes som si robil čaj. Trvalo to podstatne dlhšie. Poznáte to. Zovrieť vodu, nechať vylúhovať, scediť... Pastelky v tomto nepomáhajú." usmial sa. Cítil jej pobavenie a... prečo nie? Niekoho by to mohlo zaujímať. Ako to, že dostal perfektne vylúhovaný čaj v priebehu minúty. Za tú dobu by sa ani voda nestihla ohriať... "Tak teda Darshana, Vidoucí..." spomenul si na jedno pomenovanie, ktoré by sa... no, dokonca aj hodilo. Tiež bola mladá, tiež bola z východu... Usmial sa, hoci nemohla tušiť na čom. Dúfal, že netušila. Keby tak Aelin vedela, že Vidoucí skutočne existujú... Pocítil jej ruku tam, kde už veľmi dlho žiadna ruka nebola, srdce mu zovrel ľadový závan strachu. Možno to na ňom vycítila, pretože ju hneď stiahla, ale... Strach ostal... Strach z intímnosti, z dotyku... A zrazu si uvedomil, že nič nepočuje. Neohluchol, stále počul svoj dych a keď sa pohol, sluchátka o seba jemne zaťukali. Ale... nič iné počuť nebolo. Pripomenulo mu to jaskyňu, v ktorej sprievodca náhle zhasol. Tá chvíľa pred tým, než si ľudia uvedomili, čo sa deje, tá chvíľa dokonalého, večného ticha... Zovrela mu ruku, ale tentoraz to bol úplne iný strach, strach z pravdy, ktorý ním prebehol. Neodpovedal, neprikývol... Iba jej pevnejšie stisol ruku. Je vidoucí. Ona bude vedieť, kam ho má odviesť... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Darshana se znovu pobaveně usměje. Tvé zaujetí čajem ji nejspíš přijde také zajímavé, posměch z ní totiž necítíš. Přesto že se občas z tobě nejasných důvodů chová odtažitě, ani jednou jsi z ní nemohl cítit něco jako povýšenost, posměch, nadřazenost. „Vidoucí... Tak mi dosud nikdo neřekl.“ Zašeptá dívka do tmy a její slova se rychle ztratí, sotva je stačíš svým sluchem polapit. Ještě chvíli otálí, opětuje tvůj stisk a jen těžko určit, na co myslí. Člověk zde nabývá dojmu, jako kdyby se zastavil čas. Nic jiného, kromě vašeho cíle, neexistuje. A přeci je realita stále tak blízko. To když se Darshana pohne a zastaví se opět až u schodiště. Poznáš to místo bezpečně, protože dveře do čajovny nejsou plně dovřené, takže proužek světla na schody proniká. A stejně tak proniká i na tvář té, která tě vede. Snědá kůže tak dostává zlatavý nádech a tmavé oči se jemně třpytí. „Omlouvám se vám, ale ještě dříve se musím věnovat tak přízemním věcem, jako je mytí nádobí.“ Ozve se konečně hlas z jejích hebkých rtů a její oči tě na chvíli přestanou svým pohledem probodávat. Snad je to tvým šokem nad tím, co řekla, snad je to něco jiného, ale chvíli nereaguješ, čehož ona hbitě využije. Opět tě rychle vytáhne po schodech nahoru a když dorazíte zpět do čajovnické místnosti, pustí tě, ale věnuje ti přátelský úsměv. „Nebude to dlouho trvat, slibuji.“ Téměř spiklenecky prohlásí a už se svým oděvem šustí směrem ke stolku, kde jste ještě před chvílí seděli všichni tři. „Čaj už bude studený.“ Konstatuje za chůze, ačkoliv tobě tato informace může přijít nesmyslná. Jak by mohl za tak krátkou chvíli čaj vychladnout? Pokud se snad budeš snažit Darshaně pomoci, jen tě s úsměvem odmítne a přitom tiše prohodí: „V naší zemi muži takovou práci nedělají.“ Její ruce hbitě poskládají keramické nádobí na dřevěný podnos, aby poté s vlnivým cupitáním odnesla vše až úzké dveře, které si otevře loktem. Ještě než se za nimi ztratí, kývne směrem k tobě, dveře stále přidržujíc otevřené. „Půjdete se mnou?“ Mezerou mezi dveřmi a futry můžeš vidět, že jde o úzkou kuchyňku. Zatímco prostor čajovny hýří rozmanitými barvami, které jsou tlumené slabým osvětlením, kuchyňka září bělobou, jak svým zařízením, tak svým ostrým světlem. Žádné okno se v ní nenachází, jen odvětrávání. Bílá linka nabízí poličky na nezměrný počet šálků a konviček, dále je tu naprosto obyčejný dřez a proti lince poté velká policová skříň, která ovšem nemá dvířka,ale jen závěs, znemožňující odhadnout, co se skrývá za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Nasmerovala ho znova ku schodom. Ten prúžok svetla, ktorý na ne dopadal z čajovne presvietil jej šat, takže videl, na krátky okamih, siluetu jej tela. Pokožka na holom ramene sa tlmene zablysla. Otvorila dvere a otočila sa v nich, takže si ju, vďaka jemnej látke, mohol obzrieť celú. Nepovedal ani slovo, neusmial sa, iba vkročil dnu. Veta o nádobí ho zastihla uprostred úplne iných myšlienok. "Ale jistě... Ja sa akosi nemám kam ponáhľať..." odpovedal s úsmevom a znova sa rozhliadol po čajovni, čiastočne preto, aby sa vymanil spod vplyvu jej očí. "Ešte nikto vám nepovedal Vidoucí?" spýtal sa, keď sa zohol po riad na stolíku "To meno je pre vás priam stvorené." povedal tajuplným tónom hlasu. A keď ho zastavila, aby nešiel do kuchynky, s úsmevom sa ohradil. "To je síce pekné, ale toto je moja krajina a tu také veci robia aj chlapi. Riady som umýval aj... Ehm... vlastne, dnes ráno nie. Alenka ma zastrelí, keď ten bordel uvidí..." zamyslel sa a ona ten moment využila na to, aby u vzala z neodporujúcich prstov šálky a skutočne už vychladnutý čaj. Ani jej nebránil. Ako dlho preboha stáli v tom tuneli? Niečo mu našepkávalo, že to s tou jeho krajinou mu tiež neprejde, lebo toto sa z bežného rámca Slovenska tiež akosi vymyká... Ale iba keď je tu ona... Pozvanie ho zase zastihlo v úplne iných myšlienkach, takže zareagoval iba ten automatický okruh mozgu, ktorý sa zapájal iba keď všetky ostatné myšlienkové kapacity boli vyťažené. "A zmestíme sa tam?" spýtala sa táto jediná logicky uvažujca časť Pastelkáča, keď si uvedomila, že na chrbte má batoh narvatý mikinou a noťasom. "Čože?" spýtala sa tá skutočná časť, vyrušená z premýšľania. "Ale iste..." odpovedal a uvedomil si, že sa mu smeje. Bol to príjemný zvuk... Vošiel dnu, poriadne sa rozhliadol a, na žiadosť slečny (povedala mu meno, aj tak zabudol. Do šľaka aj s pamäťou) sa teda len pozeral, ako umýva riad... A čakal, čo bude ďalej... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Její úsměv nemizí. A nejspíš i pozorně poslouchá, co říkáš, protože po poznámce o Alence se tiše uchichtne a hodí po tobě pobaveně očkem. Stejně jako po tvých dalších otázkách, které se týkaly malé kuchyňky. Tvá logická část měla pravdu, bylo třeba, aby jsi sundal batoh, aniž by si nechtěl ohrožovat Darshanu a ani nábytek. „Takže tady muži pracují kolem kuchyně?“ Prohodí otázku Darshana, zatímco její ruce začnou opatrně oplachovat nádobí. „A Alenka vám to jistě odpustí.“ Přidá ještě s úsměvem. Oplachování netrvá příliš dlouho. Už i konvička je položena na odkápávač a tvá hostitelka si jen otírá ruce do utěrky, opřena zády o linku, přičemž z tebe nespustí svůj zkoumavý pohled. „A co tak podle vás mohu vše vidět? Vidoucí, to zní celkem vážně.“ Jemně se usměje, ale přesto se zdá, že tu otázku nepokládá žertem, spíš naopak. Na okamžik se zdá, že jí dokonce něco trápí, ale záchvěv tohoto dojmu stejně rychle odejde, jako se nečekaně objevil. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Alenka ma zastrelí, pretože odpustila mi už mnohokrát predtým. Raz to proste musí prísť...." poškrábal sa po hlave a oprel sa o stenu, batoh pri nohách. Našiel utierku (snehobielu) a ako tam tie mokré riady ukladala, tak ich aj utieral. Jej protestov si nevšímal. Nebola to tu jeho krajina, tak si ju urobí. Aj keď takouto hlúposťou. Zrazu dostal chuť na cigaretu... "A ano, muži pracujú aj okolo kuchyne. Vo všetkých vzťahoch, v ktorých som bol som varil ja. Západná civilizácia dospela k názoru, že muži aj ženy sú si rovné a chlapi by si mali variť sami, ak sa im nepáči tá brokolica, čo im furt servíruje ženská." uškrnul sa a odložil utretý čajník na kuchyňskú linku. Roztiahol utierku vedľa neho, aby sa rýchlejšie preschla. A naklonil hlavu na stranu. Ako to vysvetliť... "Vidoucí bola postava. Podobná vám. Krehká krásna dievčina z východu, ktorá videla aj veci skryté a veci, ktoré sa majú stať. Bola to... jedna postavička z príbehu, na ktorom som sa podieľal. Ešte stále sa podieľam." opravil sa. "Vy ste pre mňa Vidoucí z úplne iného, omnoho... prozaickejšieho dôvodu. Už vám niekto povedal, že máte úžasné oči?" usmial sa na ňu. "A keď na mňa vrhnete ten svoj pohľad... áno, presne takýto... je to, ako keby ste sa mi pozerali priamo do duše." znova sa usmial, ale bol to jeden z tých smrteľne vážnych úsmevov... "Stačí to ako vysvetlenie?" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Znovu se jemně uchichtne, ale už už nic nenamítá k tomu, že ti Alenka vyčiní. Samozřejmě protestuje, když se chopíš utěrky, ale nakonec to vzdá, i když dodá. „Taková práce není pro muže.“ Poté tě znovu propíchne svým pohledem. „Máte na to zvláštní náhled. Necítím se nerovná mužům. Jen to tak u nás chodí. Sestra slouží bratru, jako žena slouží muži.“ Pokrčí rameny na znamení, že jí na tom nepřijde absolutně nic zvláštního a znovu se věnuje svým rukám. „Pokud se muž nenechá obsloužit, je to akorát znamení toho, že služba ženy není v pořádku. Tak to chodí v naší rodině.“ Tiše ještě prohodí a letmo na tebe pohlédne. Se zájmem ovšem Darshana naslouchá tvému vyprávění o dívce z Východu. „Musí to být zajímavý příběh. I když mé vidění a vidění té dívky je poněkud rozdílné.“ S naprostou vážností ti odpoví. Na tvou lichotku ovšem přejde do rozpačitého úsměvu. „Děkuji vám.“ A znovu ti věnuje svůj pohled, na kterém ji tak krásně nachytáš. „Jistě, že stačí.“ Jemně se usměje. „Nechci vás vyslýchat, jen..zajímalo mě, jak to vidí druhá strana. Zda ji to neobtěžuje. Zatím jsem neměla příležitost se zeptat.“ Znovu zamyšleně prohodí. „Pohledy do duše jsou přeci jen narušením soukromí a člověk s nimi musí nakládat rozumně.“ Dodá ještě a pozoruje tvou reakci na její slova. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Neexistuje práca pre muža a práca pre ženu... Všetko, čo dokáže muž, dokáže aj žena a naopak. S jedinou výnimkou a tou sú deti." odpovedal po pravde. Nemal rád toto delenie, nemal rád tú predstavu, že žena bola stvorená na to, aby slúžila. Žena bola stvorená pre to, aby bola spoločníčkou muža a muž bol stvorený preto, aby bol spoločníčkou ženy. Žiadny sluha, žiadny pán. "Pokiaľ sa tunajší muž nenechá obslúžiť, je to znamenie toho, že sa necíti dobre, keď ho niekto obsluhuje, pretože bol tak jednoducho vychovaný. Nie je to preto, že by sa mu to nepáčilo, ale jednoducho... cíti sa trápne... Aspoň ja sa tak cítim..." pokúsil sa vysvetliť, ale to bolo ako ísť hlavou proti múru. Ona bola vychovávaná tak, aby slúžila a nič na svete to nedokáže zmeniť... ona sa zase bude cítiť trápne, keď bude niekto obsluhovať ju... "To bola... hrubá analógia. V podstate nemám najmenšie tušenie, čo vidíte vy. Mne sa len páči to slovo, Vidoucí... a že minimálne z vonkajšieho pohľadu sedí..." usmial sa, ale ani tam sa nepokúšal ďalej vysvetľovať. Hádam to pochopila. A keď nie... no, pokúsi sa. Niekedy... "Je to..." hľadal slová. Ako opísať pocit? "Asi by ste to museli zažiť. Je to skoro ako keď sa pred niekoho prvý krát postavíte nahá. Vyžaduje to istú dávku dôvery voči tej druhej strane. Zo začiatku možno trochu nepríjemné, ale keď sa tá dôvera vybuduje... človek sa začne vyzliekať dobrovoľne..." usmial sa smutne. Bolo v tom omnoho viac, ale to jej hovoriť nemusel. V podstate to vystihol dobre, aspoň si myslel... Pre neho to nebolo tak moc nepríjemné. To najhoršie, čo v jeho duši mohla nájsť bol smútok... Vo vrecku nahmatal balíček cigariet. Podľa vône sa tu nikde nefajčilo a nechcel sa pýtať. Aj tak sa moc rozkecal... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Se zájmem tvému pojetí postavení muže a ženy naslouchá, ale nemýlíš se v tom, že tyto představy jsou proti stejně nepochopitelné, jako ty její pro tebe. Oba jste vyrostli v odlišné kultuře a to vaše vám přijde jako samozřejmé. Nemělo by cenu se o tom hádat, čehož si je Darshana jistě vědoma, protože se jen pousměje a více o tom nemluví. O trochu tajemnější je už její úsměv, když popíšeš, jak chápeš označení Vidoucí pro ni. Lehko získáš pocit, že před tebou to hlavní stále skrývá, nebo že ti to nedošlo, přestože ti to možná velmi jemně bylo naznačeno. „Nahota...“ Trošku se zamračí, ovšem není to znechucení, spíš se zamyšlení. „Zdá se mi, že ve vaší zemi je to problém. Najednu stranu nahotu obdivujete, člověk vidí všude odhalená těla, ale na druhou stranu ji silně kritizujete. Jako byste se neuměli podívat sami sobě do tváře.“ Pak se ale opět usměje. „Ale neberte si to zle. Nechci se dotknout vaší kultury a vaší země. Jen...mi to tak přišlo.“ Otočí se, aby konečně utěrku uklidila, protože ruce už takto musí mít dokonale suché, ne-li červené od toho důkladného a zamyšleného tření kůže o látku. „Zde se nekouří.“ Prohodí najednou a znovu se otočí se k tobě. Pak rychle zamrká a rozpačitě se usměje. „Možná...možná, půjdeme...?“ Vyhrkne, jako kdyby řekla něco, co se nesluší. Popoběhne ke dvířkám, otevře je a pokyne tě, aby jsi šel. „Do zahrady, nevadí-li vám to.“ Ještě rychle konstatuje, když za tebou kuchyňku zavírá, proběhne prostorem čajovny a znovu vklouzne na schody. Nedá jinak, než že ti opět přidrží dveře, poté tě znovu uchopí za ruku, provede tmou, ovšem jsi si jistý, že jdete na druhou stranu od hlavnícho vchodu. Dveře znovu zaskřípají, ale tentokrát jiné, protože za nimi se nachází smaragdový ráj. Jsi si jistý, že tady by měl být dlážděný dvorek, který při troše útěchy bude skýtat pár záhonků a možná i nízký stromek, který se marně snaží pochytat pár slunečních paprsků. Ale toto asi těžko někdo mohl čekat.Sice tu dláždění je, ale zčásti je obrostlé mechem. Klikatí se před tebou jako cestička v lese, ze svých stran obklopen záhony květin. A na konci této cestičky je obdélníkový dřevěný altánek. Jeho složení zatím jen odhaduješ, protože tvůj výhled na něj je zakrytý větvemi jednoho z okrasných keřů. A dokonce tu slyšíš zurčet vodu. Darshana, držíc tě stále za ruku, se na tebe usměje, oči plné očekávání, co tomu řekneš. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Sú dva druhy nahoty." pokúsil sa jej vysvetliť aj toto. Vytiahol ruku z vrecka aj so zapaľovačom, s ktorým sa začal podvedome pohrávať. "Existuje nahota, ktorú vidíš všade naokolo. Ja to volám reklamná nahota. Je to... také vystavovanie sa na obdiv. Robia to ľudia, ktorí vedia, že sa nemajú za čo hanbiť. Je im to jedno... A občas to robím aj ja, hoci sa mám za čo hanbiť. Je mi to proste ukradnuté." znova v prstoch pretočil zapaľovač. A znova a znova... "A potom je nahota... iná. Intímna, keď sa človek má prvý krát vyzliecť v prítomnosti človeka, na ktorom mu nesmierne záleží... Keď má strach, či sa tomu človeku bude páčiť, či na ňom nenájde niečo, čo bude považovať za odpudivé... Tak je to aj s dušou. Neradi dávame jej skutočné hlbiny, jej nahotu na obdiv a keď ju pred niekým odhalíme, máme strach z toho, čo by tam mohol nájsť." Slová, slová, všetko sú to slová a zase zistil, že nedokázal zďaleka vypovedať to, čo skutočne chcel, ako to skutočne cítil, ako to videl... Povzdychol si a pretiahol sa. Niekde v chrbáte mu zapraskalo. Na chvíľu sa mu zdalo, že zapaľovač je jeho posledné spojenie s realitou, ale rýchlo to zmizlo. "Ja viem." odpovedal bez toho, aby sa zamyslel, ako to vedela. Možno ten zapaľovač... A na pobídnutí k odchodu iba prikývol. Predrala sa okolo neho (a obtrela sa o neho, jej vôňa mu na chvíľu udrela do nosa ako kladivo. V tvári mal zase bolesť) a podržala dvere. Vzal ruksak a vykročil, znova do čajovne, znova po schodoch a znova ucítil jej ruku vo svojej, lenže, teraz sa vydali na opačnú stranu. Nie na ulicu, ale do vnútorného dvorčeka. Otvorila vráta a svetlo ho na chvíľku oslepilo vkročil dnu a... "A presne pre toto si nesmiem vymýšľať stereotypy..." povedal, na prvý pohľad absolútne nesúvisiaco. Práve našiel kúsok raja uprostred Bratislavy. Ten pocit bol rovnaký, ako keby mu v stánku na hlavnej stanici dali ku klobáse za 20 korún porcelánový riad a strieborný príbor... Ale... nezdalo sa mu to, všetko to bolo skutočné, dlažba pod nohami, kvetiny, kríky... cítil ich vôňu, počul.. zurkot vody? Kde? "Nehovoril Harsha, že ste sa tu presťahovali včera? Toto vyzerá ako... roky práce..." povedal a v hlase mu zaznelo nefalšované prekvapenie. A teraz to bol on, kto vykročil, ťahajúc ju za sebou smerom k altánku a... A k vode. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jen se tajemně usměje. „Má matka nosí domov mého otce v srdci.“ A k tomu rukou ukáže na to, co vás obklopuje, jako by se tím vše vysvětlovalo. Jakmile převezmeš iniciativu, vzorně tě následuje, ale neunikne ti její pobavený tichý smích. Cestička, po které se vydáš, není nijak dlouhá, prostor zde je opravdu omezený, ale možná o to malebnější tento kousek zahrady je. Jakmile se dostanete za okrasný keř, naskytne se ti pohled na celý altánek. Jeho stavba je jako vystřižená z prospektů o východních zemích – tvar střechy, dřevo jako dominantní materiál, červené lucerny zavěšené u stropu, červené koberce s ornamenty položené na podlaze, dva malé stolečky, několik polštářků. A konečně máš také možnost odhalit, odkud přichází zvuk zurčící vody. Jde o malou fontánku nalevo od altánku. Je téměř schovaná mezi větvemi nízkého stromku. Na první pohled může působit zanedbaně, ale to, že je zčásti obrostlá mechem, nějak zapadá do koloritu tohoto místa více, než kdyby byla nablýskaná. Na jejím vrcholku je umístěná malá soška v kruhu. Kdo ví, zda jsi někdy slyšel o Šivovi a o jeho zpodobnění v tanci. A ani si neuvědomíš, že zatímco si prohlížíš všechnu tu krásu, ztratil jsi s Darshanou kontakt. Její hlas se ozve z nitra altánku. „Posadíte se?“ Stojí opřena o jeden z dřevěných sloupů, přičemž mezi jednotlivými sloupy jsou vyřezávané podoby čehosi ze dřeva. Po bližším zkoumání odhalíš možná některá mýtická zvířata. Jakmile se přiblížíš ke schůdkům, zastaví tě. „Boty.“ Letmo pohlédne na tvou obuv a ty můžeš zjistit, že i ona je bosa. Má celkem drobná chodidla a na první pohled jemná stejně jako ruce. Její střevíčky leží opodál pod schodištěm. „Zuji vám je.“ Dodá ihned a nenechá se odbýt. „Toto je kousek mé země a platí zde můj řád.“ Usměje se, nechá tě posadit se na jeden ze schodů a poté už ti zručně rozvazuje boty a jednu po druhé ti bez sebemenších problémů sundá, přičemž stojí čelem k tobě. Když je hotova, jen ti pokyne rukou. „Posaďte se, prosím.“ Jakmile tak učiníš, posadí se i ona a nejdřív si tě znovu pečlivě prohlédne. „Můžeme začít? Nemusíte se bát, zpočátku je vždy možnost vrátit se na místo, aniž by se něco opravdu stalo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Vaša matka musí mať krásne srdce." podotkol, keď konečne uvidel záhradu v jej plnej kráse. Stále mal chuť na cigaretu, ale zapáliť si tu mu pripadalo takmer ako svätokrádež. A hlavne keď sa na neho pozerala tancujúca Šiva. Bohyňa smrti tu pôsobila takmer nepatrične, ale... Kto vie, pre Indov mala predsa len iný význam.. nebola náhodou aj bohyňou znovuzrodenia? Zdalo sa mu, že niečo také čítal, ale nespomínal si... vôbec si nespomínal... Pomaly znova obrátil svoju pozornosť k altánku. Vyzeral starý, drevo bolo vekom stmavnuté. Na chvíľu sa mu zdalo, že ten altánok je starší, ako budova, v ktorej sa technicky mali nachádzať. Na stĺpoch boli vrezané nejaké tvary, ale nevedel, o čo sa presne jedná. Ale mal pocit, že jedna opica by mohla byť Rámajáma... "Vyzuť? Vy mňa?" zhrozil sa, keď to počul. Vedel, že si má dať čisté ponožky... "Aby ste vedeli, ja si svoju krajinu tiež stále nosí v srdci a v tej krajine si všetci vyzúvame svoje topánky sami. Hlavne preto, že nenosíme také pekné ľahké črievičky ako vy a občas to aj smrdí..." pokúsil sa namietnuť, ale v tomto dosiahnuť niečo rozumom, to by bolo ako pokúšať sa preraziť múr hlavou. Železobetónový múr. Spevnený titanovou platňou. A do betónu šikovná gazdiná pridala vajíčka. "Čo by ste povedali na kompromis? Vy jednu, ja jednu." usmial sa nakoniec. "Aby oboje naše dušičky mali kľud..." Nechal si teda vyzuť jednu topánku, zatiaľ čo on si vyzul tú druhú. Slabučný závan pastelkovej... nazvime to mágie... ktorý mal odstrániť spomínaný zápach sa v celkovej zázračnosti toho miesta stratil. A bolo to nutné, v tých topánkach kedysi spadol do jazera... Síce si ich opral, ale občas mal pocit, že z vložiek stále cíti ryby... Jemne sa slečne uklonil a posadil sa do tureckého sedu. Chvíľu sa metal, ale nakoniec vytiahol všetko z vreciek nohavíc a hodil to do batohu. Hneď sa mu sedelo pohodlnejšie... "Môžeme začať." prikývol s úsmevom. "Mimochodom, prečo by som sa mal báť?" spýtal sa, ale bola to otázka položená potichu, otázka, ktorá očakávala odpoveď demonštráciou... Skutkami namiesto slov... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Chvíli se zdálo, že tvou nabídku Darshana nepřijme, ale nakonec přeci jen ustoupila a zula ti jen jednu botu, konkrétně tu levou. Ani jednou přitom nosík nenakrčila. Nyní už jste ale v tichosti seděli proti sobě a její tajemný úsměv se zdál odpovědí na vše. Po chvíli si sáhla do vlasů a drobnými prsty si hbitě sundala řetízek, který jí spočíval na pěšince a na jejím čele byl ukončen cinkajícím přívěskem. „Abyste se mohl setkat se svým duchem, musíte opustit své tělo. Je to jednoduché. Ale raději..“ Nakloní se pro tvou levou ruku a poté řetízek obmotá kolem tvého zápěstí a zapne ho. „Kdybyste zapomněl, odkud přicházíte a kam se máte vrátit. Tělo bez duše nedovede žít dlouho.“ Dodá, stále držíc tvou ruku a dívajíc se do tvých očí, jako kdyby ti snad chtěla ještě něco říci. Pokud si měl předtím dojem, že ti vidí do duše, nyní jsi mohl získat dojem, že vidí na její dno a že v tobě čte jako v otevřené knize. Ale v jejích očích se objevil jen hřejivý třpyt. Zdálo se to jako věčnost, co s tebou Darshana udržovala tento oční kontant, ale když tě konečně pustila, měl si dojem, že teprve nyní se vrátil všechen zvuk a svět se nadýchl a znovu se rozběhl. Darshana se opět usadí a z dřevěné krabičky, která byla ukrytá pod stolem, vytáhne kuličku o průměru tak 5 centimetrů. Položí ji mezi vás na stůl a sleduje nenápadně tvůj výraz. Kulička je z čirého hladkého skla, ale její nitro je čímsi bílým zaplněno. Ovšem nemůže to být obyčejná skleněnka, kterou by snad Darshana sebrala svému mladšímu bratrovi. To bílé cosi, co by se dalo nazvat mlhou, se po tvém pohledu začalo pohybovat. Ano, po tvém, jsi si tím jistý, protože zpočátku se to opravdu nehýbalo. Nyní se ale tato zvláštní mlhovina stáčí a ovíjí sama kolem sebe. A poté to ucítíš. To zvláštní lákání opustit tento svět, odejít a nechat za sebou vše. Cítíš, že je to tak snadné, stačí natáhnout ruku a bílá mlha tě celého obklopí, zakryje Darshaninu tvář, pohltí smaragdovou zahradu, oddělí tě ode všeho a ode všech. Chvíli máš dojem, že se o tebe pokouší závrať. Ale poté uslyšíš zacinkání. Je to Darshanin náramek na tvé ruce. „Nezapomeň, kdo jsi.“ Uslyšíš její hlas, přestože si jsi jistý, že tu s tebou už není. Ona musela zůstat tam, v realitě, či jak to nazvat. Protože jak by si nazval toto? Najednou víš, že nyní máš ještě možnost utéct. Mlha kolem tebe sice postupně začíná tmavnout, ale víš, že stačí pomyslet na to, co tě nyní nejvíce táhne zpět, a budeš tam. Ale zároveň z tvého srdce nezmizela ta touha, to nutkání pokračovat dál. Co když je to tvá poslední šance dostat se dál? |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Počúval s mrazivou rukou strachu, ktorá mu čoraz tesnejšie zvierala žalúdok. "Opustiť svoje telo? To je ako... pri meditácii? Meditovať neviem, vždy sa tam na poslednú chvíľu objaví nejaká myšlienka a celé to pokazí..." pokúsil sa zahnať nervozitu spomienkou na svoje pokusy s meditáciou a odosobnením sa. Raz sa mu to skoro podarilo... raz... "Prosím na pravú ruku, na ľavej nedokážem mať nič..." uškrnul sa na podávaný náramok. Teraz už mu na ruke cinkali dva. Ten jeho s ohmom by asi potreboval vyčistiť, už mal na sebe vrstvu patiny. "A mal som pocit, že telo bez duše dokáže žiť celé roky... Sú takých plné nemocnice..." vysúkal ešte zo seba, ale to bol iba ďalší pokus ako zahnať nervozitu a strach. Predstava, že by mal opustiť svoje telo, ktoré potom zomrie a on by sa niekde túlal ako duch... naveky... brrr. Zdvihol pohľad a pozrel sa jej do očí... A okamžite vedel, že je stratený. Čítala si v ňom ako si študentky vo vlaku listujú v Emme. Ale nezdalo sa, že by bola znechutená tým, čo vidí. Chcel sa usmiať, ale dokázal sa iba dívať... A potom to náhle skončilo. Svet znova vhupol do jeho života. Nikdy sineuvedomoval, koľko je naokolo hluku. O stôl zazvonila sklenená gulička. Zaplavili ho spomienky. Presne takúto dostal kedysi dávno od babky, ktorá ju mala od nejakej známej, čo robila v Nemšovskej sklárni. Rovnakú mal aj jeho bratranec. Ten, s ktorým roztlačili vagón na slepej koľaji, ten s ktorým robili závody na parkovisku pri cementárni, ten, s ktorý staval kôlňu u deda na záhrade. Cítil, ako sa mu na tvári rozlieva úsmev. Skoro čakal, že sa stane niečo magické, že sa pozrie znova do tých časov, ale... stále sedel na polštářku v altánku a oproti nemu sedela krásna indka, ktorá ho s láskavým záujmom pozorovala... Až teraz si všimol toho zvláštneho záchvevu hmly uprostred gule. Predtým si ho nevšimol, ale teraz sa zdalo, že sa rozširuje. Natiahol ruku, aby sa jej dotkol. Dva náramky o seba nespokojne zacinkotali. "Mešlienka na to, kto som by ma dostala akurát tak do pekla..." zaznel jeho hlas na odpoveď Darshane, ale nemohol si byť istý. Znelo to, ako keby hovoril niekto iný... "A čo keď si iba obyčajný pastelkáč?" spýtal sa zase ďalší hlas. Určite to bol on, kto sa pýtal, ale nespomínal si, že by sa niekedy pýtal. "A čo by urobil pastelkáč?" spýtal sa znova, hľadiac na rýchlo sa uzatvárajúcu únikovú cestu z tej hmly, z nereality, späť domov, na cestu za napísaním diplomky... Znovu zacinkali náramky. A on vedel, že to, čo robí je správne. A že musí pokračovať, ak chce, aby sa jedného dňa zobudil a zistil, že je šťastný.... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvůj hlas, pokud ovšem byl tvým, velmi rychle pohltí bílá mlhovina, která ovšem nezadržitelně černá. Za chvíli už nevidíš vůbec nic. Zcela oslepneš, neslyšíš nic, nevidíš nic a nic necítíš. Naprostá prázdnota tě zasáhne natolik, že lehko můžeš získat pocit, že se něco nepovedlo. Snad ani stále nevěříš tomu, že jsi opravdu opustil své tělo, a pokud ano, dělo se to správně? Nemůže se to třeba zvrtnout? Ale pak se to vše začalo postupně měnit. Nejdřív jsi ucítil les. Mokré jehličí, dešťová kapka na tvém nose, bláto kolem tvých noh a vítr, který se do tebe opíral. A pak přišel hluk. Snad dusot nohou, nebo kopyt? A nyní, co to bylo... Zahřmělo? A někdo tu divoce křičí, spíš ryčí jako divoké zvíře. Konečně tma kolem tebe začala blednout. Vypadalo to stejně, jako když se probouzíš z hlubokého spánku a víčka se ti namáhavě rozlepují a ty jen pomalu rozeznáváš kontury předmětů kolem tebe. Ovšem nyní bylo vše rozmazané. Vnímal jsi akorát barvy: tmavě zelená, tmavě hnědá a přesto vše přelítávala jakási světle hnědá až růžová. Trochu se ti z toho začala točit hlava, ale postupně se všechno zostřovalo. To už jsi ale byl promočený na kost. Déšť totiž byl celkem intenzivní a nyní do tebe kapky bušily se vší silou. Stál jsi na nějaké lesní cestě, vpravo od tebe byl obrovský kámen, takže jsi neviděl, kam cesta vede. Za kamenem ses mohl i dobře schovat. Vlevo, odkud cesta přicházela, byl jen a jen les. Panovala noc, ale přesto byla cesta tu a tam prudce osvětlená. Zdrojem toho světla byly louče, které nesli zvláštní tvorové jedoucí na jiných divných tvorech. Ti jezdci vypadali jako elfové? Ne, tak to by sis elfy nepředstavoval. Ale postřehl jsi, že mají opravdu dlouhé uši. U některých se tam dokonce něco zatřpytilo. A pak rudé vlasy. Všichni je měli takové. Nejsi si jistý, zda šlo o ženy či muže. Ano, těch jezdců zde bylo více. Vlastně jsi se namotal mezi uhánějící družinu. A dalším společným prvkem bylo sporé odění. A když už něco měli, tak to vypadalo jako brnění, ovšem velmi lehké a ohebné. Ještě divnější však byla jejich zvířata. Jejich hlava vypadal jako hlava zaječí, ovšem s protaženým čumákem. Ocas byl také jakoby ze zajíce – krátký a chundelatý. Nohy jakoby patřily jelenovi a tělo s krkem zase koni, ovšem krk byl výrazně protažený. Přes tento divný vzhled to byla zvířata velmi elegantní, jejich pohyb byl ladný a jestli někdy někdo měl běžet s větrem o závod, tak to mohli být jedině oni. Ovšem než ses nadál, jeden z těch podivných koní prudce zabrzdil těsně před tebou a jeho jezdkyně, ano, byla to žena (jemná tvář a menší pevné poprsí tě o tom přesvědčily) na tebe přísně shlédla. Ani ti nedala moc času na rozmyšlení, protože bleskurychle tasila svůj meč a jeho chladnou čepel ti přiložila ke krku. Měl si dojem, že s tím činem se všechen svět zpomalil. A tehdy jsi zjistil, že to nebyly louče, že jezdci nic takového nemají. To na les padaly podivné červené lucerny, které se v pohybu zdály jako louče v rukách těchto tvorů. A nyní si měl možnost jednu z nich prohlédnout. Zatímco zvíře neklidně pohazovalo hlavou a mělo až nepřirozeně dlouhé řasy, ona seděla jako socha. Nemýlil ses, i její odění bylo velmi skrovné. Pokud někde měli čerpat malíři barbarských bojovnic, tak právě tady. Chrániče na ramena, předloktí a od kolen ke kotníkům, poté jakýsi korzet, který ani nezakrýval hrudník, jen zbytečně vyzýval zírat na jedno místo a nakonec opasek pro meč. Ne, nohavice se opravdu nekonaly, ale více jsi zjistit nemohl, neboť výhled byl zakrytý díky posazení jezdkyně v sedle. Do tmy se blýskala její bledá a lesklá kůže. Meč, který nyní ohrožoval tvou existenci, byl krásně zdobený, ale tím jeho přitažlivost pro tebe nejspíš končila. Tvé otálení s reakcí bylo nejspíš příliš dlouhé, protože jezdkyně zavrčela a divoce pohodila hlavou, až se jí rudé vlasy rozvířily. Čepel zatlačila na tvou kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Zvědavě jsem dívence probodával očima záda. Připadalo mi zvláštní že většinu cesty šla s pořád stejným zápalem a energií. Musela být velmi zvyklá na zdejší podmínky. Jinak si to vysvětlit neumím. Byl jsem udiven nad její odvahou a sebejistotou. Poohlédl jsem se na oblohu a oči mě od slunečního svitu zaboleli. Měl jsem dojem že mě brzy slunce spálí na prach. Ale na druhou stranu mě tu uspokojovalo. Věděl jsem že když trpím já tak trpí i ten pekelný bastard ve mě. Přál jsem mu aby trpěl. Za to co provedl. Neměl jsem na to ale vzpomínat. Začal mi zas velmi chybět šum a stín stromů. Tady... Jsem si připadal jako nahý. Neměl jsem se kam schovat. Nebyli zde žádné úkryty ani říční koryta. Ta rozlehlá krajina naháněla hrůzu. Byl jsem šťastný když slunce brzy zapadalo. To vedro trošku pominulo a začalo být zas příjemně. A tak moc jsem se zakoukal do slunce, až jsem nečekaně a mírně do dívky narazil, když se nečekaně zastavila. S nevěřícným pohledem jsem se na ni zadíval a chvíli jí absolutně nechápal. "Voda? A tady?" Zašeptal jsem tiše a poohlédl se. Nedával jsem na sobě znát svoji únavu. Připadalo by mi to pořádně trapné kdyby viděla, že takhle projevuji slabost. Nakonec jsem se ale musel posadit na rozpálenou zem. A zhluboka nabral vzduch do plic. Velmi zvědavě jsem pozoroval její počínání. Považoval jsem jí téměř i za bláhovou ale nevěřil jsem vlastním očím, když brzy skutečně narazila na vodu. A stačilo jen zahrabat na správném místě do půdy? Neuvěřitelné. "Elune musela bdít nad našimi dušemi." Pronesl jsem v úžasu a trpělivě vyčkával až na mě bude řada. Pak jsem jen padl před jamkou na kolena. Trochu jsem jí rozšířil a o něco víc prohloubil. A skutečně tam byla voda. Okamžitě jsem si nabíral do dlaní a pil plnými douška. Do žil jako by se mi vlil nový život. Jako když voda uhasí velký požár. Cítil jsem jak se mi s každým, dalším douškem po těle rozlévá ohromná úleva. Jak se mi v hlavě "promazávají kolečka" a já můžu zas trochu uvolněněji myslet. "Ma serranas... Životodárná voda..." Vzdychl jsem s tichostí a spadl z pokleku do sedu. Když jsem uhasil svoji žízeň na tváři se mi vyhoupl jeden koutek v pousmátí. "Děkuji ti děvče. Ještě o chvíli déle a slunce by ze mě nejspíš vysálo poslední život. Ma serranas." Zopakoval jsem znovu frázi vděku a chvíli jsem se nečinně ohlížel kolem. Hlavou mi znovu vířili myšlenky co dál. Co mám dělat? S pohledem na vzdálené hory mě napadlo pár otázek na které jsem se prostě musel zeptat. "Ty... Nemáš tušení co je za horami?" Ukázal jsem na ně a obrátil k ní tázavý pohled. "A kde máš vlastně domov? Bydlíš v nějaké... Vesnici nebo městě?" Velmi silně jsem váhal že bych se mohl nechat zavést někam do lidské civilizace. To se mi opravdu příčilo ale potřeboval jsem si nakoupit nějaké vybavení. Poradit se, nasměrovat... Nerad to přiznávám ale když nad tím tak přemýšlím budu pomoc lidí, nebo kohokoli jiného, potřebovat. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Tak, bol tu. Mal strašný pocit, že rozhodne nie je tam, kde by mal byť. No, rozhodne sa ocitol vo voňavom svete. Les, ihličie, borovice, mokrá hlina... Druhý pocit bol dážď, bubnujúci mu na čelo. Stále nič nevidel, ale zatiaľ sa o to moc nepokúšal. Fakt mal pocit, že sa niekde stala chyba. Nech sa mal dostať kamkoľvek, určite to nebolo miesto, kde sa zabáral po členky do blata... Niekde vzadu sa ozývali kroky, alebo kopytá, nebolo to celkom dobre počuť cez všetok ten dážď... Svet sa rozjasnil a on konečne uvidel, kde to vlastne je. Bol to les, stál pri nejakej ceste. Za tú chvíľku, čo tu bol už bol kompletne mokrý. Pripomenulo mu to scénku z Čunova, keď stál premočený na kosť po členky v bahne na poľnej ceste a smial sa obrovskej búrke, čo zúrila priamo nad ním... Akurát, teraz tu nebol Andrej a TERAZ mal funkčný zapaľovač... "Najhorším nepriateľom vojaka v zákope sú navlhnuté sirky" povedal číremu vzduchu, spomenúc si na príbeh, ktorý sa vtedy rozprával. O tom, čo je pre frontového vojaka najhoršie zo všetkého. Keď už je na dnes s nervami, keď žiadna nádej pre neho nie je, ostáva iba tá cigareta... A to zúfalstvo, keď potom zistí, že si ju nemá čím zapáliť... Vtedy sme na to smutne pokrútili hlavami, dostali sa pod striešku, vytiahli zapaľovač... A zistili, že aj ten dokáže navlhnúť... Boh je cynik... Vybral marsku zo škatuľky a ráchlo si zapálil. Dym aspoň trošku zahnal chlad. Potrebuje sa niekam dostať. Hlavne zistiť, kde to vlastne je a čo tu má akože robiť... otočil sa, aby uvidel aj na druhú stranu cesty a... A zistil, že zvuky v daždi sú veľmi zradné, pretože kopytá, ktoré sa mu zadli, že sú ešte ďaleko boli omnoho bližšie. Tak blízko, že prvá jazdkyňa už mala vytiahnutý meč, namierený na jeho krk. Zhlboka sa nadýchol a keďže mal v ústach cigaretu, koniec červeno zažhnul. Toto je iba sen, však? Nič sa mi nemôže stať, pomyslel si. Ale... Nebolo presvedčivosti v jeho slovách. A meč vyzeral skutočne ostrý... Každopádne, čo to sakra bolo za zviera? Vyzeralo ako kríženec králika a gazely. S jazdkyňou (ano, bola to žena. Ak to, čo má na sebe je brnenie do boja, asi jej moc nepomôže, kopa odhaleného priestoru) tiež nebolo všetko v poriadku. Bola taká podivná, bledá, štíhla, s dlhými, skutočne dlhými ušami. A ten pohľad. Zdalo sa, že nezareagoval tak, ako sa od neho čakalo (a to sa jej ani nedíval na prsia), pretože tlak čepele na jeho krk sa zvýšil. Bola skutočne ostrá. Nepochyboval, že by sa tým mečom mohol oholiť. Pomaly zdvihol ruky, aby slečna videla, že ich má prázdne. Teda, s výnimkou zapaľovača. Ale ten mohol byť asi ťažko považovaný za nejakú hrozbu... "Ehm... Vzdávam sa?" skúsil povedať. Jeden by neveril, koľko svalov sa pri tom pohybuje na krku a aké je hovorenie nepríjemné, keď sa k tepne pritíska čepeľ. Tak si skúsil prejsť svoje možnosti. Slečna bola na koni. Meč bol dlhý, ale dotýkala sa ho iba špičkou. Keby sa vrhol dozadu a začal utekať, bol bi v lese skôr, než by ho ona stihla dobehnúť. V lese sa na koni, alebo čo to vlastne bolo, jazdí mizerne. Lenže, mohla by zosadnúť. A vyzerala ako niekto, kto by dokázal ubehnúť asi šesťnásobne dlhšiu vzdialenosť než on. Mohol by použiť pastelky. Zvláštne, necítil ich vo vrecku... Môže tu vôbec používať pastelky? Má ich ešte? Nemienil na to sázet svoj krk. No a tretia možnosť bola, že sa na ňu pekne usmeje a bude tam stáť, dokiaľ mu alebo neusekne hlavu, alebo ho nebude považovať za dostatočne neškodného na to, aby mohol byť ignorovaný. Zatiahol z cigarety, vypustil dym, ale rozhodne mu to nervy neukľudnilo... |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Tackal sa dolu kopcom. Bolo blato, šmýkalo sa. Dážď pomaly ustával. V hlave mu vírili strašlivé myšlienky. Ako použiť pastelky, ako, ako, ako... Nikdy s nimi nič podobne nerobil, ale... dokázali meniť realitu a podľa potreby si vytvárať realitu svoju. To menenie bolo omnoho, omnoho ľahšie, pretože... no, jednoducho už narábalo s materiálom, ktorý bol k dispozícií... Odhodil špaček cigarety a vybral si novú. Už začínala byť trochu navlhnutá. Ale to nevadí... Zapálil ju. Urobil prstom do vzduchu takú ležatú osmičku. Svietiaci obrys obmotal cigaretu. Teraz by mala vydržať omnoho, omnoho dlhšie. A jej dym mu nepôjde do očí. A nezhasne. Konečne sa mu naskytol výhľad na pláň pred sebou. Jazdcov bolo šialene veľa, tisíc, možno viac. A pokúšali sa pretlačiť skrz nejaké... Nedokázal to opísať inak, než ako silové pole, obklopujúce bytosť... Na túto vzdialenosť nedokázal povedať viac než to, že bola biela. A mala krídla. Prvé, čo ho napadlo, bolo slovo anjel, ale... krídla vyzerala byť podobné skôr motýľovi. Možno nejaká prerastená lesná víla... Pokrčil plecami. Tým sa môže zaoberať potom. Teraz musí vyriešiť, ako jazdcov oddeliť od silového poľa. S použitím dostupných materiálov. Pohľad mu padol na ostnatý krík opodál. Široko, opravdu široko sa usmial. Vo vzduchu nakreslil vlnitú čiaru. Pridal na ňu tŕne. cez ňu preplietol ďalšiu tŕnitú haluz a ďalšiu, takže to vyzeralo ako celkom solídny spletenec. Obraz poslušne visel vo vzduchu. Chytil jeho oba konce a natiahol ho, vytvaroval do polkruhu a s jemným, takmer nežným úsmevom ho poslal do zeme. A tam dolu, na pláni, začala sa zo zeme pomaličky dvíhať a rásť stena. Najbližšou analógiou boli kríky obklopujúce hrad Šípovej Ruženky. Rástli presne medzi silovým poľom a nájazdníkmi. A rástli, a rozširovali sa a prepletali sa... A vo svojom pichľavom náručí zovreli každého jazdca, ktorý nestihol utiecť. Jednoducho ho obrástli. Bol stále živý, ale hýbať sa nemohol, veru nie... (To je časť, ktorá sa PJke nemusí páčiť, tak s ďalšími kúzlami počkám, či rozhodne, že ich použiť môžem.) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zatímco dole pod tebou se vlnily řady jezdců a jezdkyň, stejně jako ve zvedajícím se větru vlál oděv bílé postavy, ty jsi připravoval svou pomstu. Pomstu pro všechny jezdce za čin jedné z nich. Není nad rozhněvaného Pastelkáče. Nebo snad ano? Tvá příprava probíhala dokonale, naprosto podle tvých představ. Stejně jako umístění trnitého pletence. Vše vypadalo ideálně a ty jsi mohl pozorovat, jak trnitá stěna vyrůstá mezi bílou postavou a jezdci. Chvíli opravdu nastal zmatek, ale poté ... Vše se vyvrbilo trochu jinak, než jsi možná předpokládal. Modrý půlkruh, který se vyskytoval v blízkosti tvé trnité stěny, totiž krátce zablikal, až nakonec pohasl. První záchvěv paniky mezi jezdci se rychle změnil v nadšení. A i když jsi to na tu dálku nemohl přesně posoudit, bylo jasné, že samotné trny jim tolik nedělají. Ti, kteří byli uvězněni, byli velmi rychle odsekání svými druhy a celý tvůj výtvor pomalu padal k zemi, nebo dokonce... Ne, to se ti zdálo nemožné, ale přeci jen to tak vypadalo. Stěna sama jezdce propouštěla. Byla to pro ně nulová překážka oproti modrým kruhům. Podle světla jsi mohl soudit, že těchto ochran bílé postavě ještě pár zbylo, ale jak to vypadá, to jsi přesně vidět nemohl, protože tvá stěna ti zakryla výhled. Snad jsi bezděčně pohnul rukou, nebo jsi se ošil pod tlakem toho nemilého překvapení, protože najednou ti opět zacinkal přívěsek na ruce. „Tvůj dar je zde svým vlastním pánem.“ Ozval se tichý hlas. Ani sis nebyl jistý, zda ti jen rezonoval v hlavě, nebo byl i kolem tebe. A přísahal by jsi, že šlo o Darshanu. Je to ale možné? Ona zůstala tam... Tam, odkud jsi přišel. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ale kurva fix!" zakričal, keď videl, čo sa deje. Počul aj ten hlas. "Jeden z nich sa práve pokúsil odseknúť tomu môjmu daru aj mne hlavu, len preto, že som tam bol! Tak kurva spolupracuj! Nechcem nikomu ublížiť. Chcem ich zahnať!" No jasné, Vyhovoriť niečo pastelkám... Hrach o stenu hádzať malo väčší zmysel a nádej na úspech. A zatiaľ tam to stvorenie zomrie. Nádhera.... Kríčky teda jazdcov nezastavili, ale rozhodne ich spomalili dosť na to, aby mal čas vymyslieť, čo urobiť ďalej... Nakreslil do vzduchu hranaté U. "Skús aspoň chvíľu spolupracovať, ano? Veľmi pekne ťa prosím..." prihovoril sa svietiacemu obrazu A tiež ho máchnutím ruky poslal do zeme. A ak všetko pôjde dobre, tesne za tŕním sa v zemi otvorila jama. Nebola hlboká, ak do nej jazdci popadajú, nemalo by sa im nič zlé stať. Maximálne keď niekomu na hlavu dopadne ten jeho kôň. Jedna strana tej jamy, tá bližšie k okrídlenej bytosti, mala vyšší násyp, aby sa nedokázali vyštverať hore. A dosť vysoký na to, aby tam tie ich králikone nevyskočili. Zvyšok hliny (pretože nepoužil všetku), zatiaľ rozsypal len tak po okolí. Neskôr ju možno bude potrebovať, keď bude pochovávať chladnúce telo bytosti, ktorú sa práve pokúšal zachrániť.... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvé rozčílení rozhodně pastelky nesdílely. Vlastně si z nich měl pocit, že se cítí dokonale nevinně. Tvé další počínání se opět dařilo přesně podle představ, ale tentokrát tě to nejspíš neukolébalo. Problém byl, že jsi neviděl přesně, kam jámu pokládáš. I kdyby jsi chtěl, musel jsi se spolehnout jen na odhad. Ale snad sis byl jistý, že ten odhad nebyl špatný. Ovšem někdo si tu s tebou nejspíš zahrával. Jak jinak to vysvětlit? Jezdci se postupně prodrali křovím a zmizeli ti z dohledu, ale splašený ryk jsi neslyšel. Buď si podcenil skok jejich zvířat, nebo... Nevíš, co se mohlo pokazit, ale důsledky jsi pocítil velmi výrazně. Na nebi totiž opět krátce zablikala modrá záře a poté vše pohaslo. Naprosto vše, kromě chabého rudého odlesku, který jediný byl pro tvé oči patrný za trnitou stěnou. Mohl jsi se obávat toho nejhoršího. V tu chvíli se také zvedl prudký vítr a nasměroval si to proti tobě. Celkem neslušně tě povalil na zem a rozplynul se mezi stromy. Stalo se tedy opravdu to nejhorší? Nebo se to ještě teprve stane? Za tvými zády se ozvalo zasyčení. S překvapením si mohl sledovat, že za tebou stojí bílá postava. A celkem jasně jsi mohl usuzovat, že jde o postavu, kterou jsi chtěl zachránit. Nyní sis jí mohl hezky zblízka prohlédnout. A kdo ví, jestli tento svět není až příliš ženský, protože i toto byla žena. Nebyla příliš vysoká, snad nějakých 160 cm jsi jí odhadoval. Bílé vlasy jí splývaly až k zadečku. Pleť byla bledá, jako kdyby byla už nějakou dobu mrtvá, jen dlaně světle modře zářily. Její bílé šaty na ramínka splývaly k zemi a pod prsy byly převázané zvláštním stříbrným lankem, takže zdůrazňovaly její útlý pas. Délka rukou byla nyní naprosto přirozená, takže kdo ví, co jsi to předtím viděl, protože žádné rukávy u šatů neměla. To nejzvláštnější však bylo kolem jejího obličeje. Sám jsi viděl jen drobná rudá ústa a jemný nosík. Oči však byly zakryté pod bílým šátkem, jehož cípy vlály v podivném víru za jejím tělem. Neměla žádný plášť, či kápi, prostě jen tento podivný šátek, který jako kápě vypadal. „To byla tvá práce?“ Optá se tě jednoznačně dívčí, ale poněkud chladný hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Jama zase minula účinkom. Vedel, že ju umiestnil presne. Musel. zúfalo sa chytil za hlavu. Prvý krát v živote sa spoľahol na pastelky, na to, že mu pomôžu. Dva krát ho sklamali. Vlastná hlava, čo? Keby mali aj vlastný zadok, nakopal by ich do neho... Opakovane. Dokiaľ by si nezodral topánky... Modrá žiara ho oslepila a vietor zvalil, zase, na mokrú zem. Cigareta mu vypadla, ale to nevadilo. Stále horela a stále vyzerala nedotknuto. Vrhol pohľad dolu do údolíčka. Svietilo to tam na oranžovo, inak sa nič nehýbalo... Tá, ktorú sa pokúšal zachrániť bola preč... Pravdepodobne mŕtva... "Tak teda vďaka. Stále viac prekliatie, ako dar... Mal som sa toho zbaviť, keď mi ponúkla šancu..." povzdychol si a v hlase mu zaznieval skutočný smútok. Zbabral to, o ano, hrozne moc to zbabral... Postavil sa, vzal cigaretu a odstránil z nej symbol ležatej osmičky. zase bola iba obyčajná cigareta... Za chrbtom sa mu ozvalo zasyčanie. Blízko. Neveľmi priateľsky. "Oh, this ain't gonna be good..." povzdychol sa a pomaly sa otočil, pre istotu už s rukami defaultne zdvihnutými. Za ním stála ona. Bola to žena. Zatiaľ stretol iba ženy. Ak je toto čisto ženský svet, nedivil sa, že sa mu tá prvá pokúsila useknúť hlavu... Každopádne, zdalo sa, že ruky má normálnej dĺžky. Jedna nočná mora zažehnaná. Trošku ho zarazilo, že nevidí jej oči. Zarazilo ho, že ho ona vidí. Možno ju mal nechať tým jazdcom... "Moja. Rozhodne nie najlepšia..." priznal sa sklesle. "Ak mi aj ty chceš useknúť, tak svižne do toho. Nech to mám za sebou." Och nie, ona nevyzerala na to, že by usekávala hlavy. Skôr by to tipoval na ďalšiu polhodinku strávenú na zemi, zatiaľ čo mu bude niečo žrať vnútornosti... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stmívalo se celkem rychle, ale zatím to bylo příjemné. Na sametově modrém nebi se rozsvítily první hvězdičky a na západě se usadil červánkový šál, který zde zanechalo slunce. Byl to krásný pohled, navíc teplota nyní byla příjemná. Nyní už by vám mohlo chybět jídlo, tedy spíš tobě, dívenka ani nevypadala hladová. Jen seděla a se zaujetím tě sledovala. Tedy to zaujetí bylo spíš čitelné z jejích očí, tvář samotná se zdála navýsost lhostejná. Na tvé díky navíc nic neřekne. „Kraj za horami neznám.“ Zavrtí hlavou a vypadá částečně lidsky, když konečně taky něco neví. „Žiju v horách.“ Dodá ještě a lehce nakloní hlavu. „Kdo je Elune?“ Je jasné, že výřečnější nebude, ale aspoň částečný zájem o něco jí trochu zbavuje puncu nelidské sochy. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Její vzhled by mohl být trochu hádankou. Zatímco dva páry křídel svým materiálem napovídaly nebeský původ, svým tvarem připomínaly motýla a svou velikostí někoho, kdo se s druhým nebude párat, její hlas byl plný chladu a zčásti i nenávisti. Pokud si ovšem příliš nedomýšlíš. Její drobné rtíky se pobaveně ušklíbly. „Useknout? Ne, to ne. Nemám ráda krev.“ Jemně nakrčila nosík. „A pak, zde to nejde. Ale to jsi už zjistil. Všichni to zkoušejí.“ Trochu pohrdlivě se uchichtne. „Tak odkud jsi, pane zachraňující?“ Ironicky tě osloví, ale zájem o informace rozhodně má. A zdá se i více znalá tohoto světa, než by si mohl být ty. Déšť pomalu ustal a jediný vítr byl ten, který stále tím zvláštním způsobem tvořil vítr kolem části jejího šátku, jenž splýval mezi křídla na záda. Zvuky v údolí utichly, stejně jako se utlumila rudá záře. Nejspíš tedy bylo po všem. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Krídla. Krídla, obrovské krídla. Skoro ako motýlie, ale to by musel byť poriadny kvet, aby ho ona mohla opeliť... Čo vlastne bola zač? pomaly spustil ruky a vytiahol cigaretu z úst. Dym sa v tom podivnom vetre podivne krútil a liezlo mu to do očí a to je vec, ktorú nemá rád žiadny fajčiar. "Nemáte rada krv. Dobre vedieť..." sarkazmus z jeho slov priam odkvapkával. Možno to nebolo zrovna najtaktickejšie rozhodnutie, ale čo. Hlavu nestratí. "Ano, všimol som si, že čepele akosi nerobia to, čo by mali robiť." hodil by sa k tomu úsmev, ale akosi nemal na takéto veci náladu a chuť. Slečna nevyzerala, že má chuť na úsmevy... "Rozhodne nie odtiaľto... Neviem, ako to vysvetliť. Viete, kde je Bratislava?" zahľadel sa na ňu, zvedavý čo mu také pekné odpovie. "Ale o inom som chcel. Kto ste vy? Kde to do pekla som? A čo boli tí... ľudia zač?" obrátil sa teraz otázkami na ňu. Aj on sa musí niečo dozvedieť. Hlavne, čo má urobiť preto, aby sa odtiaľto dostal... A prečo ho pastelky neposlúchajú... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Na chvíli se její nos nakrčil a jsi si jistý, že to bylo směrem k cigaretovému dýmu. Ovšem nic neřekla, ale přesto si nemůžeš být jistý ničím. Co kdyby celý tento prostor byl, řekněme..., nekuřácký? Zatím to tak téměř vypadalo. „Zde se neděje nic, co by dávalo smysl.“ S ušklíbnutím prohodí a poté se posměšně uchechtne. „Bratislava stojí na lidská léta celkem dlouho. Ale ty jsi z počátku druhého věku.“ Prohlásí naprosto neochvějně a poté znovu „začichá“ „Tvé cigarety tě prozradily.“ Dodá na vysvětlenou a téměř vítězně se usměje. „Já? Na to se mě většinou nikdy neptá.“ O trochu přívětivěji se usměje. „Ale můžeš mi říkat Průvodce. Ano, to by se hodilo. Ostatně ta, která tě sem přivedla, o tebe příliš nedbala, když ti nedala žáné rady.“ Kývne směrem k náramku. „Tak to tedy zbývá mně, abych tě poučila.“ Na krátký moment si jazykem přejede po spodním rtu, lehounce zakloní hlavu a odhalí drobné zářivé zoubky. „Ale k věci. Ptáš se, kde to jsi? Momentálně v domovině těch zvířat z lesů.“ Naznačí hlavou místo, kde jsou jezdci, aby vysvětlila, o kom mluví. „Zde nejde říci nic jednoznačně. Svět se mění podle tebe. Ovšem to neznamená, že je to po tvé vůli. Ale na to si časem zvykneš.“ Znovu se ušklíbne. „Ale proč jsi sem přišel? Jaký je tvůj cíl? Najít nesmrtelnost chrousta?“ Pokračuje v otázkách, dávajíc opět najevo své opovržení. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Na jej prvú vetu sa len pousmial. Všimol si, že tu sa to logikou zrovna dva krát neriadí... "Ach ano, bol som zradený cigaretou, aké hrozné. Takže viete, odkiaľ som prišiel. Dokonca aj približný čas. A nie som technicky z Bratislavy. Ale to je jedno" odkýval to. Nemusel sa pokúšať vysvetlovať jej to. Tak trochu úľava, pretože skutočne by nevedel, ako začať. Som cestovateľ z iného sveta, poslala ma sem 18ročná ženská, ktorú som stretol dnes ráno skrz jej malého brata... Keď sa nad tým zamyslel, bolo to divné. Hrozne moc divné... "Čo vám mám povedať. Ja nie som nikto." pokrčil plecami. Ale bol rád, že bol výnimočný. Aj keď nevedel presne, či je to dobré, alebo nie... "Tá, ktorá ma sem poslala ma poznala asi dve hodiny. Takže nie, asi moc nestarala." pokrčil plecami znova. Ale pravdu povediac, ten čaj bol výborný. Takže, možno sa aj o neho postarala... "Ach, vy ste to nepočuli? Dôvod, prečo v Bratislave nastal druhý vek je ten, že niekto s fľašou alkoholu a špendlíkom dokázal, že chrúst nie je nesmrteľný." Odpovedal jej. Ano, to je presne ono. Provokuj svojho sprievodcu, pomyslel si. A zavedie ťa presne tam, kam ťa zaviedla tá prvá. Priamo do prdele... "Ak ste si všimla, mám niečo, čo nazvali... darom. A ja chcem vedieť, ako ten dar zvládnuť. Ako ho využiť. A v prvom rade, ako zistiť, čo vlastne odo mňa chce." dostal nakoniec zo seba a celkom po pravde. "Takže, viete mi s tým pomôcť, alebo nie?" |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Ano, to je jedno.“ Souhlasně se ušklíbne. „Myslela jsem si to. Měli by se to rozmyslet předem, než sem zase někoho pošlou.“ Trochu znepokojeně se ušklíbne a rychle cukne hlavou, až se jí kápě zavlní. „Ale nebojte se, teď jste samozřejmě v dobrých rukách.“ Lehce zavrní a pomalu se na tebe opět „podívá“. „Konečně, ale že vám to trvalo.“ Okomentuje tvou poznámku o chroustovi a nezdá se rozházená tvou provokací. Spíš naopak, záchvěv kolem jejích úzkých rtů prozrazuje jakýsi náznak pobavení. Poté se ale celkem upřímně zasměje. „V první řadě jste se už poučil. Nesnažte se mě zachraňovat a nepoužívejte ten dar bez rozvahy.“ Výsměšně ti odpoví. „Snad dovedu, záleží ale na tom, co mi za to dáte.“ Znovu jemně zavrní a postoupí o dva krůčky blíž k tobě. Ucítíš její vůni. Je velmi lehká, ale trochu dráždí v nose. Připomíná ostrý mrazivý vzduch. „Tak co..co mi nabídnete na oplátku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "V dobrých rukách?" zatváril sa podozrievavo. Každý, kto so sebaľúbym výrazom v tvári hovoril "ste v dobrých rukách" bol podozrivý. Možno pozeral moc filmov, ale poväčšinou to ten niekto hovoril vo chvíli, keď ste boli priviazaní k stoličke a on si naťahoval boxer, alebo sa hral s baseballovou pálkou... A nech sa tváril akokoľvek, nebol Clint Eastwood, aby s kamennou tvárou vydržal chlapíka, mlátiaceho do mäkkých tkanív... Alebo naopak, slečnu, ktorá mi tie mäkké tkanivá zvnútra rozožiera kúzlom... "No, aspoň že máte trochu zmyslu pre humor. Budete ho potrebovať, ak ma začnete brať vážne, zabijete ma do piatich minút..." uškrnul sa, hľadiac jej priamo do... Do miesta, kde by mohla mať oči. Kto vie, čo vlastne mala. "Ano, prvé ponaučenie znie 'najprv si zachráň svoju vlastnú prdel, potom sa staraj o ženské, ktoré ťa o to neprosia'. Viete, mám taký nepríjemný pocit, ako keby..." chvíľku musel premýšľať, ako by to pvedal. "Ako keby ste ma nenávideli za to, že som sa vám pokúsil pomôcť." ano, to je lepšia formulácia ako to, čo skoro vypustil z jazyka. Zvláštne, aké ťažké je niekedy vyjadriť svoje myšlienky... "Čo vám JA dám?" prekvapene zažmurkal a pre istotu ustúpil o dva kroky dozadu. mnoho dlhšie, ako tie, ktoré ona urobila k nemu. "Otázka znie, čo vám ja asi tak môžem dať, o čo by ste mali záujem. Pretože ja netuším. Chcete moju dušu? Kľudne, dajte mi zmluvu, ja vám ju podpíšem, pekne krvou, ako sa patrí." pokrčil ramenami. Čo by mohol asi tak dať jej? |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Pravdu povediac, ano, mám strach z vašich rúk. Svietia vám. S tým nie je všetko v poriadku... odpovedal jej. A začal sa báť ešte viac, potom, čo videl, ako sa zatvárila, keď jej predostrel tú svoju teóriu. A stále nevedel, prečo sa tak zatvárila. Možno... možno trafil do čierneho... A presne z toho dôvodu, keď k nemu urobila tie svoje štyri kroky, on o 4 kroky ustúpil. A vyzeralo to tak, že je schopný ustupovať ďaleko. Mal z nej proste také zmiešané pocity... A tá jej vôňa... Ako dýchať ľad. Nepotreboval to. Ďalšia žena, z ktorej slov a činov sálal chlad. A naviac si toho bola vedomá. A provokovala. Je fakt, že provokovala už len tým, že tam bola (skutočne bola krásna, až na tie neviditeľné oči), ale to, že sa k nemu približovala... Tá telesná blízkosť... "Čo môžem ponúknuť okrem duše?" skoro sa pri poslednom kroku vzad potkol a znova skončil v bahne. Mal pocit, že by po ňom skočila, aby sa mu zakusla do krku... "Nemám nič. Som rád, že môžem zaplatiť prenájom bytu. Nič, čo mám nie je skutočne moje, snaď s výnikmou ceruzky. Tej skutočnej ceruzky, krásny béžový kovový crayon. Duša... Duša je jediná cenná vec, ktorú skutočne mám." pokrčil plecami. A pravdu povediac, z toho, čo on o sebe vedel a ako sa zatvárila na jeho ponuku o duši... Aj tá jedna sériovo vyrábaná, v Tescu predávaná ceruzka mala vyššiu hodnotu ako jeho duša. "Dám vám čokoľvek si budete želať. Aj môj... Dar, alebo prekliatie. Čokoľvek považujete za hodnotné..." pokrčil nakoniec plecami. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Ach, to jste vy pokrytečtí lidé. Jak se něco fyzicky nepodobá vám, je to divné a nejspíš i nebezpečné.“ Zavrčí trošku a odvrátí se. „Ano, mé ruce jsou takové. Jsem kvůli tomu ta horší?“ V jejím hlase by se možná dala hledat i stopa bolesti, ale můžeš si tím být jistý? Lehce se ušklíbla, když jsi zase ustoupil. „Jsem pro tebe odpudivá? Ano, má tvář není jako tvá. Mé ruce jsou jiné. Má pleť není růžová, mé vlasy jsou jako vlasy stařeny.“ Začne svůj výčet, ale nyní už není ani památka po smutku a bolesti. Je tu jen pohrdání. Znovu postoupí k tobě, ale nyní už do těsné blízkosti. Dokonce tě pravicí chytne za tvou paži a překvapivou silou si tě přitáhne těsně ke svému tělu. Její dlaň má pevný stisk, ale kupodivu hřeje, přestože z celého jejího těla stoupá chlad smísený s tajemstvím. „Snad by ses nebál..“ Znovu zavrní, ale pohrdání dosud nezmizelo. „Tvá duše je cenná?“ Znovu se ušklíbne. „Možná to říkáš, ale sám to tak necítíš. Vždyť kdyby jsi považoval svou duši za cennou, sotva by jsi sem přišel.“ Vysvětlí přívětivěji. Její změny nálad a tónů řeči jsou častější než změny počasí v dubnu. „Dobrá, tedy si svůj dar vyberu sama. A požádám tě o něj, až budeme na konci cesty. Povedu-li tě správně, staneš se jistě bohatým a já si budu moci vybrat z toho, co už dávno nebudeš chtít. Platí?“ Navrhne a její rty se zvlní do jakéhosi úsměvu. Stisk povolí a ty můžeš postřehnout, že její pravice je teď před tvým tělem k nabídce podání ruky pro stvrzení vaší dohody. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Keď som prvý krát uvidel tých jazdcov.." ukázal smerom k oranžovej žiare. "Pomyslel som si, že sú krásni. Že sú neobvyklí, úžasní. A potom sa mi jedna z nich pokúsila odseknúť hlavu. Nič v zlom, ale moju dôveru v neznáme bytosti moc nepovzbudilo." pokrčil plecami. A teraz je možno načase povedať pravdu... Zase bola pri ňom, držala ho za ruku, železné zovretie. Zase cítil jej vôňu, zase ten chlad, z jej slov "A už vám niekto povedal, že ste krásna?" zadíval sa na ňu. Z nejakého dôvodu mal pocit, že sa o 20 centi nižšia žena nad ním týči do výšky... "Že ste žiaduca, že by niekto ako ja mohol po vás túžiť a že niekto ako ja nemá nárok na niečo také ani myslieť?" Nikdy ti nenapadlo, že odstupujem preto, aby som nemusel cítiť ten smútok z toho, že žena je pre mňa naveky nedosiahnuteľná, spýtal sa ešte v duchu. "Keď tak nad tým rozmýšľam, moja duša skutočne nie je cenná. Ale aj tak je to to najcennejšie, čo mám." To by ti mohlo povedať, čo som asi za človeka... A možno pomôcť s výberom daru... "Platí. čokoľvek chcete, je vaše. Viem, že je v tom háčik, ktorý budem ešte ľutovať, ale... je mi to jedno." pokrčil plecami a zatriasol jej rukou. "A teraz mi povedzte, kam to vlastne ideme." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „A ty se jim divíš?“ Usmála se. Ano, opravdu se usmála. Sice jen krátce, ale byl to úsměv se vším všudy – s onou hřejivostí, s tajemstvím skrytého pobavení, které najednou proniklo na svět. „Kradou jim jejich zemi, berou jim jejich lesy. Takový tvor pak bývá lehko nedůvěřivý. Obzvlášť když se tu zjeví někdo tak neobvyklý, jako jsi pro ně ty.“ Dodá poněkud vážněji. Její tvář ale pak poněkud zjemní a její přísné postavení se lehounce uvolní. „Krásná? Toužit?“ Ušklíbne se krátce. „Lidé touží po mém odchodu. Bojí se mě. Zakrývají si oči a přejí si, abych za nimi už nikdy nepřišla. Nikdo netouží po mé přítomnosti.“ Z jejího hlasu je slyšet patrná hrdost, ale není tam sama. Musí se snad nutit, aby se zdála spokojená se svým stavem? Nevypadá na tu, která by se něčím takovým znepokojovala... „Výborně!“ Vítězně se usměje a pevně ti potřese rukou. Poté ji pustí a máš dojem, že snad i o půlkrok ustoupila. V tu chvíli jakoby ledy kolem tebe pookřály a ty jsi byl zase svobodný a ne v jejím sevření. Její tvář se otočila směrem k údolí. „To záleží na tobě. Kam chceš jít?“ Odpoví ti otázkou, jako kdyby jiné řešení nebylo možné. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ano, ja sa im divím. V lese sa im zjaví neškodný chlapík, čo neškodne vyzerá, neškodne páchne a ako prvé gesto, čo urobí je, že zdvihne ruky, čo je univerzálne znamenie toho, že sa vzdáva a nechce nikomu nič zlé a aj tak mu odseknú hlavu?" V tej chvíli sa zatváril pomerne hrozivo. "Mne to príde teda dosť podivné." dodal ešte a znelo to takmer urazene. "Viete, milá slečna, alebo čo to vlastne chcete, toto odo mňa budete počuť ešte hrozne veľa krát, tak si to dobre zapamätajte." odpovedal s rovnakým úškrnom, aký použila ona a dramaticky sa odmlčal. "Ja nie som ostatní ľudia. Ja som ja. To, čo robia ostatní ľudia pre mňa neznamená ani hovno. A rozhodne to neznamená, že to isté budem robiť aj ja." Teraz sa pre zmenu na ňu zamračil. Už jej to raz hovoril, ja nie som každý. A mal pocit, že jej to bude hovoriť ešte hrozne, hrozne dlho. "A vôbec, čo ste zač, že sa vás ľudia toľko boja? Smrť?" spýtal sa s náhlym zábleskom záujmu v očiach. "Ano, výborne..." povzdychol si a odstúpil ešte o krok dozadu. To preto, aby sa z dosahu ľadu vymanil úplne. Kompletne a totálne. "Chcel by som ísť... neviem, niekam, kde je teplo... Vy ste tu domáca, ja sa nevyznám." pokrčil plecami. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ach ano, zdvihnuté prázdne ruky sú definitívne strašne výhražné... Tento svet je divný..." pokrútil hlavou, odvrátil zral a zahľadel sa dolu, do údolia a do diaľky. Cez hmlu, ktorá sa po daždi zdvihla z lesov ďaleko nedovidel, ale aj tak to bol krásny pohľad. Vytiahol si ďalšiu cigaretu a zapálil si, navzdory nej. Možno práve kvôli nej. Už by sa rád aj niečoho napil. Jedlo by tiež padlo vhod. Ale nie, to sú veci, ktoré tak skoro nedostane... Tú poznámku o mladosti a rozvášnenosti tak nejak preskočil. "Zase mi nikto neverí. To je ďalšia vec, v ktorej som jedinečný, nikto neverí tomu, čo hovorím..." To, že má obvykle pravdu, to jej ešte nehovoril. Bol to tu divný svet a to, čo platilo u neho doma, nemuselo platiť tu. "Ku koncu... Ku koncu všetci zomierame a tam niekde dolu, nikto z nás nechce zomrieť a nakoniec urobí všetko pre to, aby ešte ostal nažive. Čo i len jednu jedinú minútu. Ano. Nakoniec sme všetci rovnakí..." z hlasu mu doslova kvapkal sarkazmus. Keby bola smrť, skutočne by to bolo nesmierne jednoduché. Ale tak život nepracuje. Nikdy nikomu nič neuľahčuje... A tak sa iba rozbehol za ňou, ako sa rozbehla do lesa. A zase sa situácia opakovala, chlap bez nádeje kráčal za ženskou, ktorá sa zvodne vlnila pred ním. A zase urobil to, čo predtým. Nepozeral sa. Sledoval cestu, hľadel si pod nohy a pretože topánky nechal tam niekde v Bratislave, premýšľal, či protitetanová injekcia zaberá aj na miestne baktérie. Doslova cítil, ako mu tie malé potvory prenikajú do krvi cez.... teraz už desiatky malých raniek na chodidlách. A zo zvláštneho dôvodu, bolo mu to jedno. Kompletne, úplne jedno. Toto je... jeho duša, však? Jeho duša predsa neznamená nič... Aj ona to povedala.. Jeho duša je bezcenná... A tak sa iba potácal ďalej, od bolesti k bolesti, od koreňa ku koreňu, vpred za niekým, kto ho bral iba ako ďalšiu prácu, ktorú musí urobiť. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvé podivení odměnila jen krátkým úsměvem. Ale tvé stěžování si už okomentovala. Sice kráčela před tebou, ale to nevadilo ničemu. Její hlas si mohl slyšet zřetelně, přesto jsi měl dojem, že nehuláká na celý les. „Poznala už jsem dost lidských duších, abych stanovila tento názor. Více než ty. To mi věř. Každý z vás je nepochopený, nikdo mu nic nevěří. Proto jste také tady.“ Pohrdlivost, nic jiného než pohrdlivost. Asi zatím její nejčastější emoce. „Vlastně by mě bavilo, kdyby si byl jiný. Ale velmi se obávám, že nebudeš.“ A nyní i smutek. Možná by bylo nyní zajímavé vidět jí do tváře, ale nešlo to. Takže jsi mohl jen...domýšlet. Cesta byla celkem schůdná. Drobné jehličky sice štípaly do nohou, ale to by se dalo přežít. Bakterie, o kterých si přemýšlel, byly spíš jen tvůj výmysl. Ale zdálo se, že zde je velmi snadné si něco vsugerovat. Ovšem skutečnost byla taková, že tvým nohou se nic nestalo. Pokud ses na ně podíval, nebo sis dokonce dovolil zdržet se a prohlédnout si je blíž, byly stejné jako vždy. Žádné odřeniny, nic. Jen ty pocity, že se to dělo... Nebo, že by se to mohlo dít. Stačilo by snad nemyslet na to? Nebo..jak tento svět funguje? Jelikož jsi za Průvodkyní kráčel s hlavou sklopenou, navíc její kroky byly sotva slyšet, ani tě nemohl překvapit, že tě nakonec její dlaň zastavila. Ten dotyk, nyní na tvé hrudi, byl opět hřejivý, ale jen krátký. Jakmile tě ubrzdila, svou tvář otočila nalevo od vás. „Můžeš se pomstít.“ Tichounce šeptla. Možná jsi chvíli nechápal, ale brzy jsi pochopil. Když jsi se totiž podíval směrem, kterým se i ona „dívala“, mohl jsi vidět, že stromy zde trochu řídnou, takže se zde tvoří jakási planinka s nízkou trávou. A na ní byli jezdci. Nebo spíš jejich děti. Spaly různě po zemi, měli na sobě též málo oděvu a celkově se dokonale podobaly svým rodičům. Nedaleko bylo i pár jejich zvířat. Bylo zde těchto dětí asi dvacet a na jednom kameni byl jeden z dospělých. I on podřimoval. Šlo o muže. „Takže..“ Tázavě nadhodí Průvodkyně. „Chtěli tě zabít. Tvá nenávist se nesla nad celým údolím, tak ji ukoj.“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Nie. Nie som výnimočný." odpovedal nakoniec, potichu. Bola v tom už len tichá rezignácia. "Iba obyčajné krmivo pre červy..." A kráčal. Potichu, pomaly. Lesná pôda bola omnoho mäkšia, ako mala byť, niekam sa podeli všetky vetvičky, korene boli hladké, ani ostré šišky, ktoré v takom ese jednoducho museli byť sa mu do nôh nezarývali. Ako keby to niekto pred ním čistil. Pozrel sa na Sprievodkyňu. Nezdalo sa, že by to bola ona. Vlastne.. Určite to nebola ona. Jej mohol byť totálne ukradnutý. Pocítil som jej ruku na svojej hrudi a navzdory tomu, že hriala, telom mu prebehol záchva zimnice. Pred ním na čistinke spali deti. Boli to určite deti tých tvorov, ktoré stretol... "Pomstiť?" takmer to vykríkol. Jeho hnev sa znova dral na povrch. Keby ich pozabíjal, čo by z neho bolo, masový vrah. Zbabelec. Obrátil sa na Sprievodkyňu a v očiach mal tvrdý prísvit, hnev a znechutenie. Toľko slov sa mu dralo na jazyk. Väčšina z toho neboli pekné slová. Kričal by, nadával by. Ale nie... ponuka vykonať taký čin... Nie, nebude sa k tomu vyjadrovať. Odstrčil Sprievodkyňu a naďalej pokračoval tak, ako išiel doteraz, ale zďaleka sa snažil tú čistinku obísť. Či ho ona bude nasledovať, alebo nie, to mu mohlo byť ukradnuté. Po tom, čo teraz urobila... Mala čiastočne pravdu. Túžil po jej odchode. Ale nie preto, že by sa jej bál, že by bola iná ako on... Tou ponukou sa mu proste zhnusila. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Před nocí Zhluboka jsem dýchal a uvolněně natáhnutý na zádech odpočíval. Díval jsem se na stmívající se oblohu a zvědavě koukal po prvních hvězdách. Vzduch nabíral na chladu a to mě začínalo připadat úžasné. Slunce mě přestalo pálit na kůži a já se tak přestával cítit jako smažená ryba. Přemýšlel jsem co se skrývá za horami. Má cenu tam vůbec ještě jít? Zamyšleně jsem se zamračil a pohladil si prsty tvář, abych smetl písek a prach. Domů se už vrátit nemůžu. Les je pro mě navždy zapovězený. Možná bych měl vyrazit k místu kde leží lidská vesnice ale pokud ta dívenka žije v horách pak by i tam měla být nějaká víska. Mihlo se mi hlavou než jsem se na ní zvědavěji zadíval. Posadil jsem se a položil si tornu s věcmi a meč před sebe. Nejdříve jsem prohrabal svojí tornu a přesvědčil se o tom, co tam je a co není. Musel jsem si naléhavě dokoupit nějaké věci. Ty které mi byli momentálně zbytečné jsem vyhodil opodál. Což bylo vlastně jen pár kusů oblečení které jsem v mém městě nakradl. S penězi jsem na tom byl ale líp. S šesti zlatkami a osmi stříbrnými by se toho dalo nakoupit dost. Dále jsem prozkoumal svůj meč. Ujistil jsem se že nikde nerezaví a je dost ostrý. Z věcí, které jsem vyhodil, jsem urval kus látky kterou jsem jej důkladně otřel a přeleštil. Následně zmizel zas v pochvě a skončil na mém opasku. "A žiješ v horách ve vesnici? Je tam nějaká vesnice nebo něco? Snad tam nežiješ sama?!" Trochu pochybovačně jsem jí sjel pohledem a vyhoupl se na nohy. Ještě trochu jsem si dopřál vody z pramenu a pomalu se chystal na cestu. Hodil jsem si tornu zpátky na rameno a zadíval se na dívenku. "Elune je naše bohyně měsíce a spravedlnosti. Je... Krásná i děsivá. Laskavá i nelítostná. Je vždy zobrazována jako krásná elfka. Zahalená do temnoty lesa a osvětlována měsíčním světlem. V pravé ruce třímá luk a na levé jí sedí krásná, bílá sova. Říká se... Že sovy jsou její poslové a zvědové. Dávají na pozor na to, co se v lesích děje." Vysvětlím jí jak nejlépe dovedu a s lehkým pokýváním hlavy si prohrábnu vlasy. Na mysli mi vyvstane vzpomínka jak jsem se tohle dozvěděl poprvé já v Měsíčním chrámu. "Mohli... Bychom nyní případně vyrazit zas k horám? Potřebuji se zoufale dostat do nějaké vesnice, prosím." Prosebně, tázavě se na dívenku zadívám a nervozně přešlápnu na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Nic už nepřidala. Zdálo se, že tvé vlastní označení červem jí absolutně vyhovovalo a nepotřebovala k němu nic dodat. Co také..? O to větší dychtivost jí šla, no, z očí nemůžeme říci, ale i ze rtů byla jasně čitelná, když jste stáli před mýtinkou, kde spaly děti. Rty Průvodkyně se chvěly a několikrát si je oblízla, jako kdyby snad ten dokonalý kousek jejího těla mohl trpět vysušením. Samozřejmě že tvůj výkřik obyvatele mýtinky vzbudil. Ale ještě než dozněl a rozplynul se v okolním lese, Průvodkyně natáhla svou modrou dlaň a kolem skupiny dětí s jejich jediným ochráncem utvořila modrý kruh. Jezdec nejspíš pochopil, co se děje, protože začal rozespalé děti ihned volat k sobě. Nemluvil tvým jazykem, nerozuměl si mu ani slovo, ale jeho gestikulace a pohled byly výmluvné. Průvodkyně se zatím otočila k tobě. „To jste vy. Lidé! Jen kolem sebe plivete jed, ale nikdy nic nedokončíte! Ani zlo, ani dobro neumíte dovést do konce! Zbabělci!“ Odplivne si a znovu si olízne rty. Bylo to snad znamení hladu? Čím se vůbec může taková bytost živit? Ona ti ale rozhodně nedá odpověď. Ne tedy slovní. To, že by ti mohla odpovědět činem... Raději ani nedomýšlet. Průvodkyně zatím vejde do kruhu. Jezdec na ni zasyčí. Ale ona se jen nahlas rozesměje, roztáhne křídla, čímž ti skryje pohled na detaily dění, ale postřehneš ještě, že si strhla kápi. Jezdec v tu chvíli vykřikl, ale tón jeho slov vůbec nezněl výhružně. Spíš naopak. I děti ihned pookřály a přiblížily se k Průvodkyni s větší důvěrou. Jezdec odložil svůj meč a padl na kolena. Okřídlená bytost k němu přišla blíž. A ty? Stále jsi šel dál? Pár dětí po tobě hodilo pohled, některé si tě zvědavě prohlížely, ale nic víc. Očividně nemohly vykročit z kruhu. A i ty možná zjistíš, že do něj nemůžeš vstoupit. Průvodkyně zatím pokynula muži, aby vstal. Její hlava se naklonila zvláštním způsobem k jezdcovu krku. Asi jako v levném filmu o upírech. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Nechcel sa otáčať, chcel ísť ďalej, ale toto... Nie. Otočil sa na päte a vkročil do kruhu. Deti ho pozorovali a v tomto okamihu sa nevedel rozhodnúť, koho sa asi tak báli viac. Či jeho, alebo... Boh vie, čo ona vlastne bola zač. Pri bližšom pohľade... Asi jeho. Deti ho nikdy nemali radi, bez ohľadu na rasu a živočíšny druh... "Nedokončíme?" zasyčal ako ku nej kráčal. "Nie sme dokonalí. Nikto z nás. Sme tak stvorení. Aj vo chvíľach, keď pliveme okolo seba zlobu, vždy sa nájde niečo, s čím máme súcit." Konečne prišiel k nej. Nemala kápi, jej tvár bola v tom okamihu jej, skutočná... Zdalo sa, že to s tými tvormi niečo urobilo, pretože zrazu vyzerali, ako keby boli ňou priťahovaní... Ako noční motýli k ohňu... Položil jej ruku na plece a zovrel ho, silou diktovanou hnevom. "Rozhodol som sa aspoň niečo dokončiť. Takže ich láskavo nechaj na pokoji a poď!" precedil pomedzi zuby a trhnutím ju otočil, aby jej videl do tváre. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívenka tě s lhostejným pohledem sleduje, ale její oči prozrazují, že jí to celkem baví. Kdo ví, jak dlouho cestuje sama. Musí to asi dost lézt na mozek, když člověk nemá možnost celé dny s někým promluvit. „Ne, můj kmotr tam žije.“ Zavrtí hlavou, když ti odpoví. „Lidské vesnice jsou na pobřeží.“ Kývne směrem na východ. „Ještě dřív leží několik rybářských vesnic na řece.“ O co lhostejněji ti odpovídá, o to pozorněji ti pak naslouchá, když vyprávíš o Elune. „A musíte se jí bát, jinak by vás potrestala?“ Vysloví poněkud překvapivou otázku. Na tvoji chuť opět cestovat poněkud překvapeně vytáhne obočí. „Ale ty jsi unavený.“ Dodá, jako kdyby jsi to měl napsané na čele. Ovšem... Má pravdu. „Ale jak si přeješ.“ Postaví se i ona. „Ovšem pod horami nikdo není. Lidé jsou jediné na východě. Stejně jako jejich vesnice.“ Pokrčí rameny. „Občas bývají pod horami kočovníci. Ti mají různé věci na prodej.“ Dodá ještě a zadívá se na tebe, aby zjistila, pro co se rozhodneš. PS: Obsah batohu mi navrhni poštou, já zkontroluji, osekám, navrhnu atd. a zapíšu do deníku do části pro vypravěče.:o) |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro I když jsi byl hnán neviditelnou spontánní silou, do kruhu si nevešel. Ani si nezvedl nohu, aby jsi ten poslední krok aspoň naznačil. Tvůj mozek myšlenku na vstup odmítal, a to naprosto. Děti ale zbystřily. Vykuleně pozorovaly ten tvůj zásek a cosi si mezi sebou zašeptaly. Když jsi začal kruh obcházet, mohl sis všimnout, jak někteří sledují tvé kroky, ale většina fascinovaně zírá na Průvodkyni, která započínala svůj zvláštní čin. Žádnému z tvých slov nevěnovala pozornost, ale když je uslyšela z blízkosti, jakou ti dovolovala hranice ve správném místě, tj. v místě, kterému byla i ona nejblíž, její křídla se zachvěla. Jistě už tě vnímala. Zatím však tvář nezvedla. Pootočila se, aby jsi jí neviděl do očí, ale mohl jsi sledovat vše ostatní. Modrými dlaněmi uchopila jezdcovu tvář, jednou z nich pohladila jeho dlouhé uši a on kupodivu slastně zavzdychal. Než by si ale přemýšlel o tom, kde mají jezdci svou erotogenní zónu, sleduješ, jak Průvodkyně jistě ostrým nehtem nařízne jezdcovu lesklou kůži na krku. „Soucit...“ Posměšně si odfrkne a zavrtí nesouhlasně hlavou. Jemná stružka krve zatím stéká po krku a ona ji dlouho nenechá čekat. Obratně ji slízne, poté přiloží své rty k ráně a nejspíš saje. Jezdec znovu roztouženě zavzdychá a zvrátí hlavu, zatímco děti vše s udiveným pohledem sledují stejně jako ty. Nic jiného ti nezbývá. Průvodkyně se ovšem nekrmí dlouho. Brzy se s naprostou neochvějností odtrhne a bříškem palce přejede ranku, která se ihned zacelí. Pustí jezdcovo tělo, které se s blaženým výrazem ve tváři bezvládně zhroutí k zemi. Děti mají ale oči jen pro Průvodkyni. Navíc jezdec nevypadá mrtvý. Poté se konečně její tvář otočí na tebe. „Každý se musí krmit a bohužel ani já nejsem výjimkou, ať se mi to líbí, nebo ne.“ Dodá se zvláštním tónem. Ne, omluvný není, ale ani pohoršený, jízlivý a podobně. Její tvář je dokonalá, ostatně byla i tak, ale vidět ji konečně celou je klidnější. Dokud se nezačneš soustředit na její oči. Panenky jsou velmi drobné, duhovky zase větší, než to bývá u lidí. A hlavně barva duhovek je neklidná. Plynule přechází do různých barev. A tím končí tvé smysluplné uvažování. Pak už cítíš jen potřebu být ji na blízku. Ideálně přitisknout se k jejímu tělu, pokud budeš odvážnější, napadnou tě jistě i jiné věci, pokud ne, budeš doufat, že tě nechá, aby ses mohl dotknout jejích nohou. Nedovedeš si tu touhu vysvětlit, ani nemáš možnost o tom přemýšlet. Jediné, co zaplní tvou mysl, je ona a to, že potřebuješ být její. Nevšimneš si, že už z kruhu vystoupila, že už ho zrušila a děti jako poplašené se s křikem seběhly kolem jezdce. Nevnímáš jejich vystrašený nářek. Existuje pro tebe jen úsměv Průvodkyně a její oči. „Stejně jako jiní.“ Usměje se samolibě a znovu si stáhne kápi do očí. Konečně můžeš volně vydechnout a vstřebat vše, co se dělo mezitím. Okovy padly a tvůj vlastní úsudek se pomalu vrací. Průvodkyně si zatím olízne zbytek krve v koutku úst a vydá se pomalu ve směru vaší cesty. Po pár krocích se za tebou otočí. „Půjdeme dál?“ Optá se naprosto bezelstně. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Prekliata mágia. Nemohol vstúpiť do kruhu a iba sa bezmocne pozeral, čo robí. Jeho hnev to nezmenšovalo. Práve naopak. Tá bezmocnosť... "Ano, súcit. je to jedna z ľudských vlastností. So človek. Spomínaš si?" zaškrípal zubami. Pokúsil sa využiť pastelky, ale ako hovorila, tu sú svojim vlastným pánom. Nič sa nedialo. "Chcem sa vrátiť..." povedal potichu a dotkol sa Darshaninho amuletu. Prišiel sa sem naučiť niečo o sebe, o pastelkách a zatiaľ nachádzal iba... Sprievodkyňu, ktorá keď vyhladne, skočí mu po krku. Pastelky, ktoré ho poslúchali ešte menej. Divných ľudí, ktorí sa ho pokúsili zabiť na počkanie... Odvrátil sa a zapálil si. Ruky sa mu triasli a jednoducho sa nedokázal na to pozerať. Stihol si však potiahnuť iba dva krát, keď bola pri ňom. Obzrel sa na chlapíka, ale aspoň ten vyzeral šťastne, keď už nič iné. Zdalo sa, že zase toľko krvi mu nevypila. To ale neznamenalo, že ju má za to nejak radš.... V tej chvíli sa jej pozrel do očí. Pocítil túžbu, neuveriteľnú túžbu po nej. Ako keby jej samotná prítomnosť bola afrodiziakom, ako keby jediný dotyk ho mohol dostať do extáze... Jediný dôvod, prečo jej nepadol k nohám bol ten, že jeho mozog nedokázal spracovať dve tak šialene rýchlo za sebou nasledujúce totálne protichodné pocity. Mal pocit, že sa zblázni, ak ju nebude mať hneď, tu, pred všetkými a vedel, že sa zblázni, ak to urobí. Niečo mu hovorila, ale nepočul slová, nepočul nič... A potom to náhle prestalo. Nadýchlo sa, dym z cigarety ho zaštípal v očiach, počul nárek detí za ním. Ona mala znova svoju kapucu a absolútnu túžbu vystriedal absolútny zmätok. Pomyslel si, že proti tomuto musí nájsť nejakú ochranu, pastelky by sa určite dali na niečo ukecať... Aj keď, spomenúc si na ich neochotu pri pokuse dostať sa skrz bariéru... Nepovedal už nič, iba sa vydal za ňou, pretože... pravdu povediac, nemal nič iné na výber... |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Cesty se rozcházejí? Souhlasně jsem pokýval hlavou a odtrhnul z dívenky pohled. Překvapovalo mě, že žije v horách jen se svým kmotrem. To mi připadalo dosti... Zvláštní. Ale to celá tahle prašná zem. Místo toho jsem se obrátil k východu. Pak jsem věděl kam má cesta vede. Vůbec se mi to nelíbilo. Lidé... Doufám že budou aspoň z poloviny tak... Zajímaví a přátelští... Jako tahle malá. Přemýšlel jsem jestli se trmácet až do nějaké větší vesnice bez zastávek ale těm rybářským vískám se asi nevyhnu. Nikdy bych neřekl že můj život bude někdy tak záviset na lidském plémě. K dívence jsem se s překvapením obrátil zas až když se zeptala na otázku o naší bohyni. Zamyšleně jsem pozvedl jeden koutek úst a promnul jílec meče. "Elune je laskavá a milosrdná k těm kteří si to zaslouží. Můj národ si toho je plně vědom a proto se snaží žít tak, aby nevzbudil její hněv. Snažíme se žít dobrý, spořádaný život." A bohužel, já už nejspíše na seznam Eluniných nepřátel zajisté patřím. Děsím se dne, kdy na mě udeří její šíp spravedlnosti. Před jejím, pronikavým zrakem se neukryji nikde. Budu to muset přijmout. Pokud dříve nedosáhnu svého pokání. "O moji únavu si strach nedělej. Nyní se cítím mnohem líp když mě nesužuje žízeň. Ale obávám se... Že tady se naše cesty asi rozdělí. Musím se dostat do lidské vesnice. K horám možná i tak ale později poputuji. Třeba se ještě někdy shledáme." Pronesl jsem tišším hlasem a netuším jestli se mi po ní nakonec nebude i stýskat. Její společnost byla velmi... Zajímavá. Nečekal jsem že to skončí tak dobře. Na to jak strašně to dřív vypadalo... "Děkuji že jsi mi ukázala vodu. Možná ti to jednou oplatím. Nějak. Un du evarínya ono varda. Ať nad tebou hvězdy bdí, děvče." Pronesl jsem s pravou rukou na srdci a poklonou. Než jsem se otočil na patě a vyrazil rychlejším krokem rovnou na východ. Za lidmi. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro A znovu jste šli. Ona vpředu, ty za ní. Ovšem mlčet dlouho nevydržela. „Od jisté doby se takto musím živit. Nejsem schopna přijmout svůj konec. Někdy vydržím déle, jindy musím častěji. Jim se to vlastně líbí. Jejich vzpomínky jsou zkreslené a mají dojem, že se jim zdál sen, kde se milovali s bohyní.“ Nejspíš se usmála, ale v jejím hlase není cítit žádná jízlivost. Je měkký a přívětivý, ale nepůsobí snahou omlouvat se. Ať už jsi vnímal nebo ne, rozhodně jsi nemohl nepostřehnout, že náramek ti konečně odpověděl. Těžko říci, jestli jsi v to doufal, ale nyní jsi mohl cítit, jak tě začne zahřívat. „Jsi na začátku své cesty. Odejít můžeš, vzpomeň si, co jsem ti říkala. Ale... Jsi na začátku.“ Byl to její hlas. Darshana. Zněla trochu vylekaně, roztřesený hlas působil, jako kdyby byla nemocná. A když umlknul, přestal i náramek postupně hřát. Ještě nějakou dobu jste šli, nyní už v tichosti. Až konečně se les začal prosvětlovat a ty jsi mohl odhadnout jeho konec. Muselo už svítat. „Tam..tam jdeme.“ Ozve se konečně Průvodkyně, když se ocitnete na okraji lesa a před vámi se otevře milá travnatá stráň, která se pozvolna svažuje až líbezně kroutící se řece u níž stojí několik domků. Kolem vás jsou jen vlnící se kopce a vše vypadá jak z pohádky. Možná až příliš velká změna po tom, co se odehrálo uvnitř lesa. „Chceš jít do vesnice? Určitě si už chceš odpočinout.“ Znovu se Průvodkyně zeptala a znovu měla tentýž hebký hlas. A také měla pravdu. Cítil jsi únavu, ne hlad a žízeň, ale podivnou únavu, za kterou nejspíš mohly všechny dojmy, které jsi celou noc vstřebával. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívenka jen zamyšleně přikývla a sklopila oči. Ne studem, ale spíš přemýšlivostí nad tím, co jsi jí řekl. Kdo ví, v čem vyrůstala ona. „Dobrá. Já k lidem už nepůjdu, kmotr na mě čeká.“ Kývne ti také na pozdrav. „Věřím, že najdeš odpuštění.“ Odpoví ti a opět tě nejspíš zarazí, jak trefně dokázala promluvit. Ještě se maličko usměje a poté si také vyrazí svou cestou. Voda byla opravdu osvěžující. Vydržíš jít celou noc s bystrou myslí. Ale s příchodem dne a se sluncem, které znovu vystřídá měsíc, se vše zhoršuje. Cítíš, jak tvé tělo slábne a mysl se začíná toulat všude kolem. Máš sice snahu držet se při vědomí, ale je to nesmírně těžké. Nejsi na takové teplo a na tak přímé slunce zvyklý. Několikrát i upadneš a ani nevíš, jak dlouho se zvedáš z prachu neexistujíc cesty. A co je před tebou? To, co za tebou, to, co všude kolem. Pustá planina s uschlou trávou. Tvým směrem sice tušíš jakousi vodu, která se vypařuje a tvoří lehkou třpytivou mlhu v zapadajícím slunci, ale nic víc. Zatím. Nezbývá, než doufat. Přijde další noc a další den. Zatím stále jdeš. Čím dřív budeš u lidí, tím lépe. Už jen proto, že jsi bez vody. Snažil ses ji hledat stejně jako ta dívenka, ale bez úspěchu. Nakonec bylo lepší na ni nemyslet a nevyčerpávat se tím zoufalým hrabáním. Pátý den tvé chůze už ale téměř nevíš o světě. Znovu upadneš. Ale tentokrát už nemáš sílu vstát. Dokud neucítíš bolestivé šťouchance a nějaký brumlavý hlas. „No tak, chlapče, vstávej. Jsi jak uschlá větev. Vstávej...“ Když konečně rozlepíš oči, všimneš si vetchého starce, jehož vousy dosahují téměř pod hrudník, vlasy splývají do půli zad, oboje prošedivělé. Vrásčitá tvář se trochu pobaveně ušklíbá, ale v očích jiskří upřímné pobavení. Ani se není čemu divit. Slunce už pomalu zapadá a muž do tebe ještě parkrát šťouchne. „Tak šup, nalez si na kárku, ať jsme do setmění u večera. A už to nechlastej.“ Dodá ještě a boře se zasměje. Kárku s pochybně pohublým koněm uvidíš nedaleko. Vesnici zatím nevidíš, ale kdo ví, třeba máš jen pomatené smysly. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Dál a dál pustinou Až skoro nevěřím tomu, že úsměv malé dívenky mě donutil se také pousmát. Bylo těžké se za ní ještě párkrát neohlédnout, než zmizela z dohledu. A já zůstal zas sám. Zůstala mi v hlavě vězet ještě nějakou dobu její slova. Jako kdyby věděla co se mi míhalo hlavou. Když jsem přemýšlel o svém pokání. Až z toho jezdí mráz po zádech. Do noci jsem vyrazil s dobrou, sebevědomou a optimistickou náladou. Věřil jsem že nyní mám dobrou šanci přežít tuto zatracenou poušť. S příchodem dalšího dne ze mě však všechno vyprchalo jako kapka vody ze žhavého železa. Jakmile se do mě pustilo slunce šlo všechno zase od desíti k nule. A snad i ještě hlouběji. Dokonce bych si i troufl říci, že mě slunce spalovalo ještě silněji. Připadal jsem si jako malý zajíc připoutaný ke klacku. Otáčený bezmocně nad ohništěm. Nikde ani kousek stínu, nikde ani mráček nebo stopa po příchozím dešti. Nedivil jsem se že tady všechno tak umírá. S až překvapivou rychlostí jsem se cítil zas vyčerpaně a neschopně. Pády do prachu, na tvrdou zem, jsem přestával počítat. Každý další ale bolel méně a méně. Zato ta touha zůstat ležet byla čím dál otravnější. Kdybych alespoň dokázal najít vodu stejně jako ta malá. Ale ať jsem se snažil jakkoliv všechny pokusy byli marné. Jak to sakra dělala? To jen moji vůli značně podlomilo. Nezbývalo mi než dál kráčet pouští jako mrtvola ve snaze najít zoufale nějaký bod záchrany. Den za dnem, noc za nocí. Netušil jsem kolik dnů už uběhlo. Mezitím co v noci jsem pokračoval celkem svižně, snad to bylo díky občasným přestávkám, ve dne jsem se ploužil hůře než nejpomalejší šnek. Nohy jsem měl jako ze železa a hlava mě opět tak strašně bolela. Mé hrdlo hořelo touhou po kapce vody. Dokud jsem opět nespadl ale tentokrát už mě zahalila věčná temnota. Snad bych si už myslel že jsem konečně mrtvý. A přesto jsem byl stále naživu. Pomalu jsem otevřel oči a překvapeně mnou zatrnulo, když jsem spatřil starce. Snad... Snad to není sen. Nebo přelud. Ale ne... Ty šťouchance až moc bolí. A právě díky nim jsem se mohl probrat. Díky nim mé smysli trochu zbystřili a uvědomili si, co mi vlastně stařec říká. Pohledem jsem se zastavil na kárce a myslí se roznesli pochyby. Jestli se až tam vůbec dokážu dostat. První pokus o postavení skončil rychlým pádem zpátky na zem. Druhý taktéž ale aspoň jsem udělal dva kroky vpřed. Během třetího pokusu jsem si už pomohl pochvou s mečem. A díky bohu se mi podařilo udržet na nohou. Rychle jsem překonal vzdálenost mezi kárkou a mnou, a s hekáním do ní sebou doslova šlehl. Meč jsem nechal ležet vedle sebe a znovu zavřel oči. Cítil jsem že už jen tohle ze mě vysálo sílu jako slunce samotné. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Nič nehovoril. Nemal čo povedať. Snažila sa ospravedlniť? Zvolila si zlé slová. Je jedno, ako to zdôvodní. Stále je to moc, neobmedzená moc nad inými, ich zneužívanie. Ku svojmu prospechu, zanechajúc iba zmätok... Kto vie, niekto si pomyslí, že takými necudnými myšlienkami porušil vernosť svojej milovanej... Jej hlasu.. jej hlasu už neveril. Darshanin hlas ho prekvapil, aj keď... možno to trochu čakal. Znela mu utrápená, nemocná... kto vie, čo by ju vyliečilo, keby ostal, alebo keby sa vrátil... keby sa vrátil, mala by po starosti. Naveky by odišiel z jej života a vrátil sa k žitiu a chradnutiu, až dokedy by ho démon nezabil a nepresunul sa niekam inam. Zrazu nedokázal na pastelkáča myslieť inak ako na démona... Neodpovedal ani jej a prívesok pomaly chladol. Tak, ako jeho duša, ako jeho srdce. Nakoniec, po dlhej, dlhej dobe, stál na kraji lesa a pod ním sa prebúdzala dedina. Znova jej neodpovedal. Vedel, že bez nej je stratený. Nevedel, akým jazykom hovoria, čo sú to za ľudia, čím sa tu platí... Bol hladný, bol smädný, bol unavený... Pastelkáč bol bremeno. Červík, ktorý sa mu zavŕtaval vzado v hlave a šepkal, šepkal... Svoju vlastnú zlovôľu... "Choď." povedal jej nakoniec a sám si sadol do bahna, vytiahol cigaretu a zapálil si. Je mu jedno, kam pôjde, či odíde naveky, alebo nie, či ho tu nechá, či on umrie. To, čo videl... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Ještě než žena zajde i se synem v náručí do dveří, pohrozí ti prstem. „Ale hloupost, mladíčku, jsi zván, tak neodmítej, to se nesluší!“ Laň trochu vyjukaně tuto dvojici následuje kupodivu až do domku, kde všichni zmizeli. To už jsi ale před chaloupkou, která poněkud kazí celkový dojem vesnice. Jedno z jejích oken je vymlácené, střecha je porostlá mechem, zdobení je vybledlé a zahrada zarostlá. Přesto na té zahradě najdeš studnu, i když také nevypadá dvakrát líbivě. Neodradí tě to a ochutnáš vodu. Je dobrá, až překvapivě dobrá a osvěžující. Snad si i přidáš, protože takhle lahodnou vodu nikde v Bratislavě neseženeš. Možná by sis měl naplnit nějakou lahev a odnést si, kdo ví. Když jsi poté vstoupil do chaloupky, čekala tě nejprve tmavá chodba a odtud schodiště nahoru a jediné dveře do světnice. Zcela samozřejmě jsi nejspíš vyzkoušel ty dveře. A když jsi dořekl tu větu, možná sis nejprve uvědomil, co se to tu děje. Průvodkyně měla opět roztažená křídla, stála k tobě zády, ale stačil sis všimnout, že kápi má dole. Před ní kdosi seděl. A co podivnější ještě bylo, že Průvodkyně měla své šaty kolem kotníků. Konečně ti možná i došlo, pokud se už tak nestalo dříve, že si prohlížíš její nahá záda, drobný a pevný zadeček a štíhlé, dlouhé nohy. Když uslyší tvůj hlas, složí jako na povel svá křídla, sehne se hbitě pro šaty a s nimi přitisknutá na hrudi (a díky bohům, že ten kus látky ji zakryje až do třetiny stehen) se k tobě otočí, kápi opět na místě. „To jsem..ráda. On ti řekne, co budeš potřebovat. Ptej se ho na cokoliv, především na cestu, kam potřebuješ jít a koho hledáš.“ Vysvětlí přívětivým a poněkud roztřeseným hlasem. „Amarial, kdo to je?“ Zavrčí mužský hlas za ní, ale ona jen ucedí jakési asi ne příliš slušné slovo. „Omluv mě.“ Řekne pak ještě směrem k tobě a prosmýkne se kolem tebe rychle jako liška, aby zmizela za dveřmi. „To lanko neznič.“ Přidá trochu hruběji a zavře dveře. Ty zůstaneš sám v místnosti, kde je spoustu pavučin, několik židlí, křivý stůl a v rohu jakási tmavá truhlice. A na jedné z těch židlí sedí urostlý mladý muž, oblečený jen v kalhotách. Očividně je zvyklý pracovat silou, stavba jeho těla tomu napovídá. Momentálně ale nepředstavuje žádné ohrožení, protože je uvázán k židli stříbrným lankem. Tím lankem, kterým měla Průvodkyně přepásané šaty. Jeho oči byly..no, poněkud mimo. Jako kdyby byl opilý. Byl neoholený a rozčepýřený. Celkově působil spíš odpudivě, než že by přitahoval někoho, jako je ona. „Kurva... Koho mi to sem Amarial přivedla?“ Snažil se na tebe muž zaostřit zraky. „Je to čubka... Tohle mi dělá pořád... A kde nic tu nic.“ Ušklíbne se a odplivne si. „Tobě to taky udělala? Viď? No, jen se přiznej, přede mnou to schovávat nemusíš. Myslíš, že jsem ji měl? Ani jednou, mrchu jednu. Ale vždycky si sundá tu kápi a má, co chce. Přeju jí, aby se jí nic z toho jejího postavení nevrátilo. Ať si hnije někde v lese a ať jí ti jezdcové upálí zaživa! Mrcha...“ Očividně ji neměl zase až tak moc v lásce... |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Oh damn..." povzdychol si a otočil sa, aby znova vyšiel z chalupy. Mal by sa naučiť klopať. Ale možno nie, musel uznať, že zadok mala nádherný. Ten druhý chlapský mozog mal rovnaký názor, pretože dole mu bolo zrazu o niečo tesnejšie. Skoro zaľutoval, že keď sa potom Sprievodkyňa prešmykla okolo neho, držala si šata tak, aby jej zakrývali predok. "To bude trochu problém..." uškrnul sa za ňou. Zadok mala skutočne dokonalý... No a potom... Na stoličke sedel chlapík, s rovnakým zahmleným pohľadom, ako mal ten jazdec tam v lese. Došlo mu, čo sa asi dialo, len to sanie krvi sa asi neodohralo... "Ja som... Pastelkáč. Mám dar a mám sa ho naučiť používať. A prečo ma tá kurva priviedla sem, to netuším." odpovedal s pokrčením ramien a sadol si. Nohy sa pod ním chveli. A mal hlad. "A nie, neurobila mi to. Nie úmyselne. Iba sa predvádzala, keď sala nejakému chlapíkovi krv..." uškrnul sa a užil si očakávaný výraz a snahu dohliadnuť si na krk, aby sa uistil, že tam nemá nejakú ranu. Rozviazal ho. Lanko si namotal na zápästie, namiesto šnúrky, ktorá stále visela s ohlávky na lani. Keď už pre nič iné, aspoň pre ňu sa tam bude musieť zastaviť... "Ale najprv by som potreboval... Asi jedlo. A boty... Jedlo prvé." v žalúdku mu na odozvu zakřučelo. Priam ukážkovo. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Muž se na tebe otráveně podívá, jako by kdyby si přerušil jeho tok myšlenek. A pokud ano, můžeš si být jistý, že nemyslela na tebe. „Jo, to dělá ráda. Ale co, mně nevadí, že pije krev, každý se nějak živit musí a ona to navíc dělá velmi šetrně. V tomto případě jsou její čáry nepřemožitelné.“ Pokrčí chlapík rameny. „Ale pije mi krev jinak.“ Rozchechtá se, ale poté překvapeně ztichne. To když ho začneš rozvazovat. „Blázne...“ Jízlivě se uchechtne se a promne si zápěstí, která to schytala nejvíce. Poté odkudsi, snad z boty, vytáhne nůž a v příští chvíli tě levicí drží pod krkem a pravicí přiblíží čepel ke tvému krku. Dnes už podruhé ta samá situace. Tato čepel ale vypadá poněkud tupěji. Možná tím hůř pro tebe. „Tak jídlo? A boty? A jako proč?“ Uchechtne se. „Děláš chyby, Pastelkáči. Měl by si věřit tý kurvě. Je to sice mrcha, ale občas má pravdu.“ Trochu s tebou zacloumá, znovu se rozchechtá a ty se můžeš ujistit, že by měl používat zubní pastu. Navíc tě začne to lanko nepříjemně pálit. Nač se soustředit dříve? „Tak a teď padej!“ Vykřikne ještě muž a nakonec tě naprosto bez problémů prohodí oknem. Bylo to dost nečekané, ale vcelku příjemné? Rozhodně si nemusel čuchat ten odér z jeho tlamy. Neletěl jsi nijak dlouho, tak silný ten chlap zase nebyl. Téměř ihned pod oknem jsi přistál do trávy. Ano, hodil tě do zahrady. „A už se nevracej!“ Zařve ještě hrubý hlas a poté vše v chaloupce utichne. Nic moc ti není. Jen jsi unavený, hladový a trochu potlučený. Tedy, cítíš se tak, ale modřiny budeš hledat marně, stejně jako jiné projevy naraženin a tak dále. „Bohyně!“ Vykřikne ženský hlas. Průvodkyně. Sedí na okraji studně, nohy spuštěné dovnitř a nyní pootočená bokem, aby viděla, co se to stalo. Obléct se ještě nestihla, dost možná to lanko k tomu potřebuje. „Co jsi to provedl?“ Vykřikne nevěřícně a nějak prozatím neřeší, že nyní už tak o své zahalení nedbá. Bledá pleť se jí třpytí ve slunci, které zalívá zarostlou zahradu a vypadá trošku jako přistižená víla. Bílé vlasy a kápě se jí vlní v lehkém ranní větříku a její šaty jsou položené přes zídku studně opodál. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařec tě poněkud s pobavením sledoval, jak se snaží zvednout. Nepomohl ti, ostatně vypadal dostatečně vetchý na to, aby s tebou spadl, kdyby se snad o to pokusil. Místo toho si stále říkal pod vousy, že mladí by neměli pít. Když zahučíš do kárky, což samozřejmě není moc příjemné, protože měkká postel to není, vyhublý koník jen zaheká. Stařec se znovu usměje a poté koníka pobídne do kroku. Jednotvárné hrkání tě brzy ukolébá do vyčerpaného spánku. Ale není to spánek klidný. Ve snech tě pronásledují vidiny hořícího rodného města, mrtvá sestra, jejíž obličej ti není známý, tedy je obličejem té dívky, kterou si zabil, mrtvý otec, krkavci nad mrtvolami. Všechno se střídá a ty to nejsi schopný zastavit, jen cítíš, jak tě to vnitřně rozežírá. Ale cosi uvnitř tebe má z té bolesti radost. Tušíš, kdo to je... Nevíš, jak dlouho jsi musel tuto bolest prožívat, protože probuzení je velmi náhlé. Cítíš kolem sebe mokro, až z toho dostaneš křeč do nohou. Ale je to báječné. Cítíš se báječně, i když prudká bolest se ti rozlije po celém těle. Tak dlouho jsi se nekoupal. Přijdeš si jako totálně vysušený kus masa, který se nakonec polije šťávou a on začne bobtnat. Pomalu rozlepíš oči a všimneš si, že jsi v úzké říčce, kde rostou keře, zelená se tráva a kousek dál jsou vidět nízké domky obestlané rákosem. A nad sebou slyšíš smích starce, který tě podle všeho do té vody vyklopil. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Zase mal čepeľ na krku. Zdalo sa, že v tomto svete to je trend. "Boty na to, aby som ti nakopal prdel." odvrkol, ale skôr, než stihol niečo urobiť, letel cez okno von. Pri dopade urobil kotúľ, ako mu to dlhé roky vtĺkali do hlavy. Ale okrem prekvapenia nad nevďačnosťou tých hajzlov sa mu nič nestalo... Sprievodkyňa sedela nahá na studni, nohy spustené dnu... Hej, ľudia z tej studne pijú, napadlo mu, ale... Bola nahá. Ukazovala mu síce iba chrbát a zadok, ale... Ale. "Máš nepríjemného milenca." povedal jej a vstal. To jej lanko začínalo trochu páliť. Odmotal ho zo seba a hodil jej ho, aj keď to znamenalo, že sa bude môcť obliecť. A on sa nebude môcť kochať. "Myslím, že z toho pomáhania nebol tak moc... odviazaný." Ah, zase slovná hračka. Možno si jej aj všimne. "Takže, čo ďalej?" Pristúpil k studni, znova ju plácol po zadku, vytiahol si zo studne vodu, zhlboka sa napil a... Zapálil si cigaretu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „To není můj milenec.“ Nezvykle příkře se ohradí. „Nemám milence.“ Vyštěkne, ale hlas jí ze zlosti přeskakuje do podivné bolesti. Rty se jí chvějí, jako se začne chvět ona celá. Trochu křečovitě se drží zídky a kdyby mohla, jistě by tě propichovala očima. S jakou emocí, to můžeš jen hádat. Poté sklopí pohled na lanko, které se zatřpytí v trávě pod ní. Hrábne po něm, takže máš na chvíli výhled i na její ňadra. Jsou krásná, jak jinak. Trochu by ze tvé dlaně přetékala, ale na pohled jsou hebounká a pevná. Průvodkyně se ale poté znovu narovná, takže opět vidíš jen záda a zadeček. Mlčí, nic neříká, jen si hraje se svým provázkem, který se jí tulí kolem modrých dlaní. Když se přiblížíš, přitáhne rychle své nohy k tělu, snad aby ti zakryla výhled. „Nech mě být!“ Zavrčí, když ji plácneš a odvrátí hlavu na druhou stranu. „Nevím. Chceš pomoci s výslechem? On ví vždy, co duše potřebují. Ale není moc milý.“ Pokrčí rameny, ale hlava zůstává stále odvrácená. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Rybářská víska Jeden sen horší než druhý. Jeden sen ničivější než ten následující. Připadal jsem si jako monstrum bez duše. Tedy... Vlastně duši mám. Ale ta je nyní zkažená a prokletá tím pekelným svinstvem které se ve mě s každou, útrpnou myšlenkou víc a víc baví. Slyšel jsem jeho smích. Krutý a bezcitný. Ale brzy to budu já kdo se bude smát. Věřím tomu že nadejde den kdy se ho zbavím. A pak budu moci konečně hledat své odpuštění. Co se zdálo jako věčnost se nyní změnilo jen na představu čítající pár minut. Lépe než voda mě mohla probudit snad už jen ta křeč. Příjemná, slastná křeč. Sice bolestivá jak žhavý cejch ale nyní to bylo jako dar z nebes. Společně s tím zvláštním, chladným mokrem všude kolem. To mě nakonec přinutilo otevřít oči a zjisti, že už nejsem ani zdaleka tak vyčerpaný jak se předtím zdálo. Kdo ví jak dlouho jsem musel být mimo. Překvapeně jsem se rozhlédl a zamrkal když mě do tváře udeřila malá vlna vody. Když jsem si uvědomil svoji pozici v těle mi explodoval ohňostroj radosti. Nikdy jsem se snad necítil šťastnější než nyní. Voda... Životodárná, chladivá voda... Cítil jsem se jako znovuzrozený. Z hrdla mi unikl hlasitý smích jak jsem se ve vodě ráchal a omýval si obličej. Když jsem se rozhýbal ustoupila i křeč. A já se tak mohl posadit a důkladně se rozhlédnout. Po zelenavé trávě, po vzdálených domcích a keřích. A nakonec i po starci který mě pozoruje s dávkou pobavení. Až se trošku zastydím za své, rozveselené chování. S námahou, ale přesto o dost živěji, se vydrápu zpět ke starci a vymačkám si z některých částí oblečení vodu. Upravím si vlasy a zvědavě se zadívám na vzdálené domky. "Ma serannas příteli. Vděčím vám za svůj život. Déle bych už na té pustině asi nevydržel." Poděkoval jsem slušně starci a pak se mi na čele udělali zamyšlené vrásky, jak jsem přimhouřil obočí. "Kde to vůbec jsme? Je tohle nějaká vesnice?" Vyždímal jsem si vodu z vlasů a během chvilky jsem sebral ze starcovy kárky zpět i svůj meč. Vrátil jsem ho na opasek a zvědavě ke starci stočil pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Robím si z teba žarty. Hovorila si, že človek nikdy nedotiahne nič do konca. Ja doťahujem krutosť. A zrazu sa ti to nepáči. Tss..." uškrnul sa. Bol na ňu v tomto okamihu skutočne zlý, ale nemohol si to odpustiť. Jedného dňa ju tak možno zlomí a ona mu vrhne do tváre všetko, čo ju trápi, každú jednu mizériu, trampotu... A on jej bude môcť lepšie pomôcť. Hoci... prečo by jej mal pomáhať? A jo, sľúbil to... Okrem toho, mal tú hnusnú ľudskú vlastnosť, čo sa volala súcit... Sjel ju pohľadom a musel sa obrátiť, aby nevidela jeho... entuziasmus. Natiahol sa a podal jej šaty. Mal chuť pohladiť ju po vlasoch, ale aj to si odpustil. "Choď napred. Má nožík, keby dačo. Ja idem ešte... na návštevu." kývol smerom k domčeku, do ktorého obdržal pozvanie. "Neboj, tentoraz zaklopem, predtým, než vojdem..." usmial sa láskavo, aby si o ňou zase nemyslela, že je nejaká obluda... Nálady v ňom skákali od jednej k druhej. Bol unavený, tak sa ani moc nedivil. Tak si ešte vybaví tento jeden rest, predtým, než si dopraje.... rest. Ha, ďalšia slovná hračka. A tak sa nakoniec ocitol pred dverami chalúpky s laňou, zaklopal na dvere a čakal, čo sa bude diať... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Učíš se rychle.“ Poznamenala tiše a snažila se do toho hlasu vložit co nejvíce lhostejnosti, ale moc jí to nešlo. Šaty přijala, ale ani na tebe nepohlédla, Jen se spěšně oblékla a jediným švihem lanka se znovu přepásala. To lanko očividně nebylo tak obyčejné, protože dosedlo jako ulité a drželo na místě, přestože nebylo jištěné žádným uzlíkem a podobně. Když byla hotová, konečně k tobě zvedla pohled. „Čeho se bojíš? Źe se mi něco stane?“ Pohrdlivě se ušklíbne. „Nejdu tam poprvé. Ani podruhé.“ Odsekne a poté nakrčí nosík. „Klidně si neklepej. Neuvidíš nic tajného.“ Znovu odsekne a uraženě odkráčí ke vchodu do domku. Jsi si jistý, že se i něco za tmavým oknem pohnulo, tedy za tím druhým, který tě neprohodil. Ten chlap ji jistě očekává. Tvá cesta ale vede jinam. Do domečku velmi odlišného, pečlivě upraveného. Už vůně, která se z otevřených oken line, popožene tvé kroky. Možná je čas oběda, nejsi si jistý, ale každopádně to voní nádherně. Jakmile zaklepeš, dvířka se otevřou. Stojí v nich malá holčička v lehké košilce, vlasy rozčepýřené. Je půvabná dokud...dokud si nezačne cucat palec levé ruky. Poté už je jen..roztomilá. Za ní se brzy objeví selka, která ti vzala svého syna z ramen. „Tak přeci jsi přišel! Výborně, výborně, zrovna jsem dopekla kuře. Tak pojď, dáš si s námi.“ Popožene své dítko do světnice a i tobě ukáže, aby jsi šel. Chalupa je stavěná podobně jako u toho muže, ale mnohonásobně čistší a upravenější. Ve světnici je světlo, stojí zde stůl z masivního dřeva, asi 6 židlí kolem něj, v rohu je pec, v druhém rohu dvě truhlice a skříň s nádobím. Naproti oknům jsou další dveře, které jsou pootevřené. Letmo zahlédneš, že se tam nachází postel a kdo si tam leží. Snad ten mladík, na bližší průzkum není čas, protože selka tě už strká ke stolu. „Tak pojď, pojď. A šup jíst.“ Položí na stůl, kde jsou rozmístěné 4 talíře z pálené hlíny a 4 poháry ze stejného materiálu, pekáč s kuřecí pečení. Dvěma noži ti zručně uřízne dozlatova upečené stehýnko a položí ho před tebe. Poté přinese další hrnec a z něho ti naloží tolik brambor, dokud neřekneš dost. A nakonec vytáhne ještě lahev, šikovně ji odzátkuje a nalije ti do poháru. Nejspíš půjde o nějaké ovocné víno, protože velmi silně voní. „Tak jez, jez, a ty, Luciendo, taky.“ Okřikne selka dceru, naloží jim také a usadí se za stůl. „Povídej, mladíku, odkud k nám jdeš? Už dlouho tady nikdo nebyl a to tu dřív bývalo stále jako o veselce!“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Vieš, aj ten chlapík si musí raz uvedomiť, že tvoja moc nad ním pochádza z očí a jedného dňa sa ti ich pri vstupe pokúsi tým nožíkom vylúpnuť... Jedno po druhom..." zašepkal jej tesne do ucha. Jeho hlas znel ako nežné vyznanie milenca a k obsahu sa vôbec, ale vôbec nehodil. Žiarivo sa usmial, keď ho nenávistne sjela pohľadom a znova ju plácol po zadku. Iba jemne, jemnúčko, aby jej naznačil, že má ísť. Zaklopal, otvorilo mu dievčatko. Usmial sa a pokúsil sa do toho vložiť aj nejakú tú úprimnosť, aby to nevyzeralo, že má z nej strach. Deti... No a ani sa nenazdal a už sedel pri stole s kusom pečeného kuraťa v miske a mal čo robiť, aby si ho nepodlieval slinami. Voňalo to božsky a on nejedol... Naposledy topinky a trochu tuniaka, ale to bolo v inom čase a inom svete... "Ďakujem, veľmi pekne ďakujem, ale..." namietol tak nejak zo slušnosti, ale sedliačka bola značne neoblomná. S chuťo sa pustil do jedla. "Som... no, z iného sveta, aby som povedal pravdu. Prišiel som sem... bol som poslaný, aby som našiel skutočného seba. Zatiaľ som iba našiel ľudí, čo sa mi pokúšajú odseknúť hlavu..." usmial sa srdečne, ako keby sa vlastne o nič nejednalo. "Ale máte tu krásne. Tam, odkiaľ som prišiel už toto všetko takmer vymizlo." povzdychol si ešte a oblizol si prsty. "Ale, to nie je dôležité, ako je vášmu synovi? Dosť krvácal. Bude v poriadku?" spýtal sa a v hlase mal starosť. Vlastne, až teraz si uvedomil, že svoje najlepšie čierne tričko mal od neho zakrvácané. Nejak mu to medzi tým, čo sa dialo neprišlo dôležité... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro U stolu vše vypadalo, jako kdyby jsi byl pravidelným hostem, nebo dokonce členem rodiny. Selka se tě neustále pobízela do jídla a nejspíš měla pocit, že jsi nejedl měsíc. Malá Lucienda na tebe zírala a když jsi se náhodou na ni podíval, stydlivě se usmála a snažila se schovat za svou lžíci. „I to se tak stává. Zpočátku to tady nemá lehké nikdo. To víte, neznámý tvor je vždycky nebezpečí.“ Chápavě přikývne žena a už už ti chce opět přidat brambory. Tentokrát se ti ji ale případně podaří odmítnout. „Vymizelo?“ Až nyní ta dobrá žena projeví trochu strachu. Jako kdyby jí to vážně zasáhlo. Více než to, že jsi z jiného světa. To považovala za celkem normální, aspoň jak to vypadalo na první pohled. „Nebojte se. Zde se hojí zranění velmi rychle. Obzvlášť mladým. Navíc to bylo jen povrchové. Zítra zase běhá, a to mi dělá starosti větší.“ Projeví se žena jako správná matka, ale svým starostem se usměje. „Zato vaše tričko dostalo co proto. Ukažte, sundejte ho, dám vám ho namočit a než odsud odejdete, bude čisté a suché.“ Ihned se nabídne a už stojí za tebou a snad jen čeká, až zvedneš ruce a ona ti bude moci tričko stáhnout. „Víte..“ Začne trošku váhavěji. „Možná vám to přijde divné, ale já váš svět znám. Velmi dobře. Odešla jsem v roce 1940.“ Počká, až z tebe tričko vydoluje a poté se otočí k peci, kde má ve velké kruhové nádobě vodu. Do ní tričko namočí a zatím ručně pořádně propere. Snad je jí momentálně při této činnosti lépe, když se ti nemusí dívat do očí. Za pootevřenými dveřmi se zatím něco kmitne. A to něco mělo očividně dlouhé vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ano, všimol som si. Vraj sú tu zdvihnuté ruky výhružka" usmial sa a nenechal sa na pridanie zemiačikov dlho ponúkať. Boli výborné. A on bol hladný. A vyčerpaný... "Vymizelo. Prírodu pomaly nahrádza civilizácia. A civilizácia je... na chvíľu sa odmlčal. Nevedel nájsť to správne slovíčko. "Hlúpa. Lepšie to vystihnúť neviem. Stále sú zákutia nedotknuté človekom, ale ubúda ich, hrozne rýchlo ich ubúda..." povzdychol si. Nebol síce prírodný človek, býval v meste a využíval (a užíval) výdobytky civilizácie, ale... mal strach. Niekedy, keď sa prevážal po meste, zmocnil sa ho strach a úzkosť, ako keby tu nepatril, ako keby všetko to, čo videl okolo seba bolo zlo... "No, aspoň že tak. Nevyzeral zrovna najlepšie, keď som ho našiel." usmial sa spokojne a dokonca si to tričko aj vyzliekol a nejak extra nenamietal. Bol unavený. Táto jednoduchá láskavosť jemu preukazovaná... Bolo to, ako keby sa zrazu ocitol doma. "Odišli ste v 1940?" spýtal sa prekvapene a takmer mu zabehol zemiak. "Takže neviete nič o... koncentračných táboroch, holokauste?" Sledoval ju, ako perie jeho tričko. Napadlo ho, že by to mal robiť on... "Vybrali ste si absolútne dokonalý čas na odchod. Milióny ľudí by vám závideli." povzdychol si smutne, spomenúc si na to obdobie histórie. Spomenul si na svoju návštevu Treblinky. Zatriasol hlavou. "Mal by som ísť, tá... Slečna, alebo čo je vlastne zač ma čaká. Ale najprv by som rád videl vašeho syna, uistil sa, že ho otec zatiaľ nezabil." zasmial sa a čakal na odpoveď. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Lucienda se na tvou narážku o rukách začne smát. Těžko říci, co jí na tom přišlo tak vtipné, ale začne běhat kolem stolu s rukama vzhůru. Její maminka jen zavrtí hlavou, ale nechá ji být. Nijak nevřeští, jen se pochichtává, takže vás ani neruší. Selka přeběhne svižně místnost a sáhne do truhlice. Vytáhne z ní nějakou nádobku, s kterou se znovu přesune ke kádi. V té nádobce nejspíš byl ukryt nějaký čistící prostředek, protože pomocí podivné zažloutlé hmoty ti žena začala tričko drhnout. „Ano, přesně v té době. Právě proto, že jsme věděli, co přijde. Žila jsem se svým mužem v Praze. Dostali jsme obsílku. Druhý den jsme měli přijít s jedním kufrem na nádraží.“ Tiše pokračuje a přepírá tvůj oděv. Vypadá, jako kdyby se zasnila, ale také jako kdyby jí to stále bolelo. Najednou byla celá jiná, ne ta bodrá vesnická žena. „Ne, nebojte se.“ Usměje se poté uvolněněji. „Tu halenu vám pověsím nad pec. Před odchodem jistě bude suchá. Najdete ho vedle.“ Odvětí ti a dál se věnuje tvému tričku. Malá Lucienda se k ní přidá a máchá své drobné ručičky v kádi. Očividně jí to dělá hodně radosti. Ty se zatím můžeš podívat vedle do pokoje. Jde o menší útulnou místnost. Jsou zde dvě postele a jedna truhlice s lampou. Pestrobarevné záclonky září ve slunečním světle, které sem dopadá. A na jedné z postelí leží obvázaný... Ne! Obvázaná! Je to dívka. Naprosto jasně rozeznáváš dívčí postavu. Máš pocit, že se tím vše vysvětluje, že to tělo, které jsi nesl bylo příliš křehké na chlapce. Dokud se dotyčný nepohne. Otočí k tobě svou tvář a ty znovu vidíš chlapce. „Ach..pane..děkuji vám.“ Odpoví ti trochu unaveně, zavrtí se znovu na složené dece ve své dlouhé noční košili, ze které koukají bosé šlachovité nohy. Chlapec se pomalu posadí a trochu malátně se chytí za hlavu. „Asi jsem se dost praštil.“ Omluvně se usměje a za jeho zády se při pohybu zavíří zvláštní namodralý prach. Brzy ti ale zmizí z očí. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "No neviete, čo sa dialo po vojne. Moja prababka dostala 25 rokov kriminálu natvrdo preto, že bola navštíviť rodinu, ktorá jej emigrovala do Nemecka a urobila tú chybu, že sa vrátila domov." pri tejto spomienke zaťal päste hnevom. Prababka síce dostala amnestiu, keď nastúpil Husák, ale pocit obrovskej nespravodlivosti to nezmiernilo. "Urobili ste moc dobre, že ste odišli..." povedal ešte raz, tichúčko... "Ďakujem vám, ste na mňa moc dobrá. Viac, ako si zaslúžim." usmial sa a uklonil sa jej. No a na návštev mladíka... Celkom jasne videl ženu. On bol ona? Otvoril oči, otvoril ústa. Ale keď prehovorila, bol to zase on. Otvoril ústa ešte širšie. Ostal za ním taký... podivný namodralý prášok... "No, som rád, že je ti lepšie." posadil sa na okraj postele. "A teraz, na oplátku za t, že som ťa zachránil..." uškrnul sa, ale bol to taký ten dobrosrdečný úškrn. "Teraz mi povedz, čo si vlastne zač." vybafol na neho. Alebo na ňu. Alebo na to. Nemohol si byť istý. V tomto svete, kde mu prala tričko židovka z 1940teho roku si nemohol byť istý vôbec ničím. "Pekne od začiatku a chcem počuť iba pravdu." |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Můžeš si být jistý, že u té dobré ženy najdeš pochopení pro svou minulost, stejně jako hrůzu v očích. Jistě tušila, čemu uniká, ale člověk nikdy nedovede domyslet hrůzy, které spáchají jiní lide. Jako ty nedovedeš domyslet hrůzy, které tě mohou čekat. Na tvůj vděk se jen usměje, ale nic neříká. Věnuje se praní a své malé dcerušce. A ty už podrobuješ výslechu jejího syna. Nejspíš syna. Nejspíš jejího... Pochybností je více než dost. Chlapec sebou trochu nezvykle cukne, když se ocitneš v jeho blízkosti. Vlastně se více přitiskne ke zdi. „Co..cože? Asi vám nerozumím, pane?“ Chabě mladík zaprotestuje a měří si tě zmateným pohledem. Pak ale zavře oči a zhluboka se nadechne. „Jsem synem své matky. Asi trochu neposlušným synem, ale některé věci prostě musíte zkusit.“ Zazubí se na tebe a vypadá to, jako kdyby jakousi původní nervozitu překonal. Jako kdyby byl opět svůj a ve své roli. „V lese jsem pozoroval jezdce. A ta laň, no, od jisté doby k našemu domku dochází, co jsme ji ošetřili to zranění. Chtěl jsem ji osedlat, jezdci také jezdí na různých zvířatech, ne jen na těch svých. Jenže jeli jsme kolem rokle a ozval se nějaký křik, ani nevím odkud, a bylo to.“ Pokrčí chlapec rameny a trochu nevinně se usměje. Poté se znovu položí na postel. „Víc toho opravdu není. Nevím, co chcete slyšet.“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "No, chcel som počuť, čo si skutočne zač. Hovoríš, že si synom svojej matky tak..." pokrčil plecami. "Tak teda, synu svojej matky, prajem ti rýchle zotavenie. A nabudúce sa vyhýbaj laniam. Niektoré to s tebou nemusia myslieť dobre." usmial sa. Platí to aj na ženy, chlapče, alebo čo to vlastne si zač. Keď im dáš ohlávku, vždy ťa zhodia... Odišiel z jeho izby a privrel dvere. "Budem musieť ísť..." prihovoril sa sedliačke a v hlase mu zaznela trocha smútku. Skutočne sa tu cítil dobre. "Dajte mi to tričko, ja už si ho niekde vysuším. A ešte raz, moc pekne vám ďakujem. Len sa vám nemám ako za vašu dobrotu odplatiť..." Nakoniec sa predsa len uklonil, pobozkal ju na ruku, rozlúčil sa s malou dcérkou a znova vykráčal do sveta... A znova vtrhol do chalúpky bez zaklopania, možno sa trocha obávajúc, čo tam nájde. Čo keď chlapík počul to o vypichovaní očí a chcel to vyskúšať? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Chlapec znovu trochu zrozpačití, ale nic neříká, jen přikývne. Když se zvedneš, konečně promluví. „Budu na sebe dávat pozor, pane. A díky, že jste tu byl. Má maminka tyto návštěvy potřebuje. Její domovina jí chybí a vy jí ten domov prý připomínáte.“ Ano, všechno to takto dává smysl. Zmíněná maminka už ti věšela ve vedlejší světnici tričko přes šňůru nad pecí. Malá Lucienda si zatím přitáhla židli k oknu a hrála si s květinami v truhlíku, které v okně byly. Jak jsi vešel, blýskla po tobě úsměvem. I její matka se na tebe usmála. „Už?“ Trochu překvapeně tě pozorovala, jak si bereš tričko. „Ale ještě nedoschlo..“ Snaží se protestovat, ovšem dojatě zmlkne, když jí políbíš ruku. „Přijďte zase. Až také tu bude muž. Jistě by vás rád poznal.“ A s těmi slovy tě s Luciendou vyprovodí ke dveřím. Tvoje zvláštní obava, která tě hnala k druhé chaloupce, se nakonec ukázala jako.. Velmi podceněná. Klepat by v takové situaci ani nemělo cenu. Když jsi totiž vešel, nevěděl jsi, kam se dívat dřív. Zda na krev, která se vsakovala do dřevěné a špinavé podlahy, zda na peří, které se smutně vznášelo ve vzduchu po místnosti a tu a tam uvízlo v pavučinách, nebo zda sledovat šílený úsměv toho muže, který právě kleknutím přelomil další kost v jednom z posledních, vcelku neporušených křídel. „Ten nůž nakonec nebyl tak tupej!“ Zachechtal se, když tě spatřil. A mezi tím vším jsi našel i ji, Průvodkyni. Nyní ona seděla na židli, i když tam spíš tak nějak spočívala na pokraji zhroucení, ruce přivázané k opěradlu a vlastní kápí zavázané oči. Podivně se kolébala, jak jí to jen její zajetí dovolovalo, její rty se chvěly a snad cosi i vyluzovaly, možná i plakala a zároveň působila jako v podivném transu. Její křídla byla pryč, všechny čtyři. Nemohl jsi vidět na záda, ale rudá jí zbarvila i část bělostných šatů. Mezi peřím po zemi se tu a tam zaleskly zpřetrhané modrobílé linie, nyní už napůl vyhaslé a naprosto bez nebezpečí. „Cha! Teď už se nemá čím pyšnit, čubka jedna. Tohle byla poslední připomínka těch jejích slavných časů. Ale bejvávalo, holka, jsi teď stejná bestie jako já!“ Znovu se rozchechtá ten muž. A ty najednou ucítíš svůj dar: Opět, možná jen na chvíli, jako živý. Díky němu tušíš, že nemáš šanci napravit to, co bylo zničeno. Ale jako kdyby jiné možnosti zůstaly otevřené. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Zovrela v ňom krv. Ten chlap si to očividne užíval a to bolo na tom celom hádam najhoršie. Jemu moc pozornosti nevenoval. Snáď ho nepokladal za hrozbu. Keď sa bližšie sprievodkyni pozrel, takmer sa pogrcal. V tom okamihu hrozba nebol, ale... Videl horšie. Nadýchol sa a vykročil. Chlap sa znova venoval Sprievodkyni, očividne ešte nebol spokojný s tým, čo jej vyviedol. To, čomu vyviedol on zase čakať nemohol... Ľavou rukou mu siahol zozadu na tvár, prst vrazil do nosnej dierky, snažil sa aj do oka. Pevne mu tvár zovrel, a potiahol k sebe. Zároveň mu ľavou noho u podkopol jeho nohy. Chlap dopadol na zem a keďže bol zaklonený, dopadol na hlavu. To by ho malo na chvíľu dezorientovať. Pätou mu dupol na nos. Ak sa mu ho podarí zlomiť, ten hajzel už nemá šancu, pretože bolesť aj krv ho prakticky oslepia. To že si na tom môže pätu poriadne dorezať, toho v tomto okamihu netrápilo. Vlastne, nepremýšľal. Dupol mu na ruku, v ktorj mal nožík, ak ho nepustil, dupol znova. Ak mu pri tom zlomil nejaké kosti, o to lepšie.... Odkopol nôž z dosahu, a zakľakol mu na hrudník. Chytil ho oboma rukami za vlasy a začal mu trieskať hlavu o dlážku. Vo vdzuchu bolo cítiť krv a ten muž sa už ani nebránil. Prinajlepšom mal otras mozgu., ak mu náhodou nepraskla lebka. Ešte mu pre istotu vrazil jednu päsťou do zlomeného nosa. Bolesť musela byť ochromujúca. Obrátil ho. Našiel lano. V každom dome je kus poriadneho lana a toto nebolo výnimkou, aj keď mu to trochu trvalo. Lano prehodil cez jeden strešný trám. Pastelky kričali, použi nás, použi nás. Ignoroval to. Sú niektoré veci, ktoré musí chlap urobiť sám. Jedným koncom povrazu mu zviazal za chrbtom ruky. Poriadne, na niekoľko krát. A začal ho vyťahovať hore, tak, aby mu jeho vlastný váha pomaly vyklbovala ramená. Chlapisko bol ťažký a už sa začal poriadne metať, ale zvládol to. Jeho hnev mu dodával silu. A keď bol chlap, s rukami vyvrátenými dozadu tak, že sa zeme dotýkal iba špičkami, lano uviazal. Ak ten chlap kričal, bolo to ešte lepšie... Odviazal sprievodkyňu (ak to bolo to jej lanko, odviazal, ak niečo iné, prerezal), vzal ju opatrne do náruče a vyšiel z chalupy. Zamieril na jediné miesto, kde sa k nemu dnes zachovali ako k človeku. Zaklopal. "Prepáčte, že vám dnes nosím iba zranených, ale... postarajte sa o ňu, prosím. Nedávajte jej dolu kápi, pre istotu, iba... skontrolujte, či má ešte stále očí." odovzdal ju sedliačke a sadol si na zem, zrazu ešte vyčerpanejší... prázdny... "Je mi to hrozne ľúto..." zašepkal a v očiach mal slzy, pretože vedel, že toto spôsobil on... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Překvapil jsi ho. Naprosto. V jeho očích se leskla nechápavost a poté už byly jen zakalené krví. I když se snažil bránit, nyní byla výhoda na tvé straně. Jediné, s čím jsi mohl mít problém, je jeho větší váha a celková mohutnost. Ale ani toho nebyl schopný využít. Nakonec visel za ruce, bolestně hekajíc a plivajíc krev. Neřval, to ne, ale grimasy vypovídaly dostatečně. A možná to bylo lepší, než kdyby křičel. Až teď sis totiž mohl všimnout, že Průvodkyně sebou začala škubat. A z radosti to rozhodně nedělala. Jen co si rozsekl silné provazy, které ji držely, zhroutila se ti do náručí. Byla lehounká jako peříčko. Až děsivě lehounká. Jako kdyby se každou chvilkou mohla rozplynout. Stále se chvěla a místy její tělo sebou škubalo. Musel si ji vzít velmi opatrně, protože na zádech měla dvě dlouhé, úzké a celkem hluboké rány. Byly zvláštní a nepřipomínaly rány na lidském těle, ale očividně byly velmi bolestivé. Když jsi zaklepal, netrvalo to dlouho a otevřeli ti. Ve dveřích stála selka a jen spráskla ruce. „Bože na nebesích! Co se tomu děvčátku stalo?“ Vyhrkla a hned ti ji brala z rukou. „I to se nebojte, postarám se, ale rychle, jen rychle!“ Na nic nečekala, proběhla s Průvodkyní v náručí světnicí a zamířila do světničky, kde ležel ten mladík. Ke dveřím se zatím přimotala Lucienda. Sedla si vedle tebe na zápraží, palec opět v ústech. „Neplakej..“ Zahuhlala a přátelsky do tebe drcla. Poté palec vyndala a usmála se. „Však ona se uzdraví, vždyť je to anděl.“ Významně na tebe mrkla a poté si znovu strčila palec do úst. Na to, že jí bylo asi 5 let, to byl docela hrozný zlozvyk. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Čo sa jej stalo? To, čo sa onedlho stane tomu, kto jej to urobil." odpovedal skrz zuby. "Nech idete kamkoľvek, pred ľuďmi sa asi utiecť nedá..." povzdychol si, ale to už ho počula iba tá malá slečinka. S palcom v ústach. "Máš pravdu, chlapi neplačú." osušil si slzy. A postavil sa. V tvári mal všetko možné, len nie tú klasickú nehu, ktorá sa objaví v tvári každému, kto sa rozpráva s malými deťmi. "A vieš, čo sa stane holčičkám, čo si cucajú palec?" spýtal sa, na chvíľu vyzeral prijateľnejšie, pohladil ju po hlave (tou nezakrvácanou rukou) a znova vykročil z chalúpky. Jeho kroky smerovali tam, odkiaľ prišiel. znova si doprial dlhú dúšok vody zo studne. Trošku ho to ukľudnilo. Ale iba trošku. Maličkú. Vzal si so sebou kýbel plný vody. Vkročil dnu. Chlapík stále visel z trámu a očividne bol v bezvedomí. Na to si bral ten kýbel. Oblial ho a šok zo studenej vody ho prebral do krutej reality plnej bolesti. A úsmevu. Pretože, Pastelkáč sa usmiaval. Široko. "Ty vraj vieš, kam duše potrebujú a ako sa tam dostať." zatiahol za lano a chlapík sa chvíľku otáčal na lane iba tak, visac za ruky. Povolil. "Vieš, keby si nebol kokot, teraz by si sedel na stoličke v rozkoši, ktorú prináša jej pohľad. Ja by som ti položil tú istú otázku, ty by si odpovedal a boli by sme na ceste skôr, než by si sa stihol urobiť." Znova napol lano. "Ale nie, ty si sa na nej musel vyvŕšiť. A teraz si tu takto pekne visíš." znelo to takmer veselo. Potešene. "A ja sa ťa budem pýtať. A keď odpovieš, táto bolesť skončí." znova úsmev. už začínal chápať, čo v tom mučení videli SSáci. Aj keď, oni to robili asi z iného dôvodu... "Takže. Kam mám ísť? Čo mám urobiť, aby som pochopil svoj dar?" spýtal sa tónom, ktorý naznačoval, že takto sa môže pýtať celý deň. Aj celú noc. A celý ďalší týždeň. Až dokiaľ ho nezabije dehydratácia. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Lucienda jen zavrtí hlavou a snad i očekává odpověď, ale když odcházíš, ničeho se nedožaduje, jen ti zamává a ještě za tebou zavolá. „Nebuďte zlý.“ Očividně chápala, nebo aspoň tušila víc, než by se u takového dítěte předpokládalo. Zatím ses vrátil do zarostlé zahrady u rozpadlé chalupy. Voda se ukázala jako užitečná, protože tvá oběť opravdu upadla do podivného bezvědomí, kde hledala stav bez bolesti. Ten si jí nedopřál. Muž se po polití vodou oklepal a zahekal bolestí. Zakrvavenýma očima se snažil marně zaostřit na tvou postavu. Chtěl na tebe plivnout, ale slina uvízla mezi jeho rty. Když jsi ho vytáhl víc, zaskučel, ale držel se. Bolest byla jeho z tváře jasně čitelná, ale nářek asi nepatřil k jeho slabinám. „Vím.“ Ušklíbne se a pak znovu hekne bolestí. Jeho tvář už snad ani rudější být nemůže. Nepřerušuje tě, spíš se usilovně soustředí na jeden bod na zemi. Brzy pochopíš, protože se ozve dávivé zachroptění a na tom jeho sledovaném bodě se navrší obsah jeho žaludku. Do pachu krve se namotá ještě pach žaludečních šťáv a jeho pot. Začíná tu být téměř nedýchatelno. „Hej, máš pravdu. Rozkoš...mohla být. Ale ona je bestie...“ Zavrčí namáhavě v odpověď. „A já? Můžu ti pomoct. Spíš mohl. Změnil jsem linii...a ta..která tu b..běžela...celá staletííí..“ Chlap se rozkašle a na krku mu naběhnou žíly. Znovu si snaží odplivnout, ale nedaří se mu to. „Je to v háji... Podělal...sis to sám.“ Rozchechtá se chlap, což vede k dalšímu záchvatu kašle. Po chvíli se ovládne. „Už ti nemám ty tupče, co ..radit. Je to p..pryč. Ta...takhle cesta nefunguje... Změnil jsem ji. Jen škoda, že ...tu...tu bestii jsem nezabil...“ Namáhavě ze sebe dostane. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Zmenil?" so záujmom naklonil hlavu a počúval, čo mu ten chlapík hovorí. "Takže, vlastne si si vzal jediný zmysel života, ktorý si tu mal. Gratulujem ti." pokrčil plecami a vytiahol nôž. "Mimochodom, jediné beštia si tu ty. A ja. Sme ľudia. Ľudia sú beštie. V tom lepšom prípade. Iba ľudia sú dosť sprostí na to, aby urobili to, čo si urobil ty jej a čo ja teraz robím tebe." prešiel mu ostrím noža jemnučko po krku. A jediným pohybom prerezal lano, na ktorom ten chlap visel. Treskol na zem ako vrece zemiakov. "A teraz si hľadaj niekoho, kto s tebou bude mať súcit." Nožík zabodol do trámu, tak vysoko, ako len dočiahol a vyšiel z chalupy. Pár krokov, znova sa ocitol v tej peknej upravenej chalúpke. "Neboj, bol som dobrý." trošičku zaklamal Luciende. Ale nakoniec, bol dobrý. Nikoho nezabil. Aj keď chcel. Och ano, hrozne moc chcel... Zašiel do izby, kde teraz ležala aj Sprievodkyňa. "Ako jej je? Prežije to?" spýtal sa sedliačky, kľakol si k posteli a vzal ruku Sprievodkyne do svojej. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Nechápeš to..“ Zachroptil s úšklebkem. „Vůbec to ... nechápeš.“ Znovu hekl bolestí, ale necukl, jen tě propichoval svým pohledem. Když spadl na zem, výkřik mu ze rtů konečně utekl, ale byl tlumený podlahou, do níž zabořil svůj obličej. Dost možné, že se z toho sebere. Dost možná bude mít trvalé následky. Ale nebezpečí snad pro vás už představovat nebude. Snad... „Soucit nepotřebuju... To spíš ty, ale já...já ti ho nedám.“ Zašeptal ještě při tvém odchodu, ale možná si ho ani neslyšel. Zatím před chaloupkou selky jsi opět našel Luciendu, která právě zkoumala svůj palec. Možná dumala o tom, zda by přeci jen neměla přestat s jeho cucáním. Když jsi však přišel, nechala to, zářivě se usmála a hned se tě chytila za ruku. „To je dobře. Moc dobře. Ona by za to určitě nebyla ráda.“ Opět vědoucně prohlásí a vede tě dovnitř. Přímo ale do menší světničky s tebou nevchází, zůstane u pece, kde cosi náramně sladce voní a jí to rozhodně velmi láká. Do světničky je pootevřeno. Když vejdeš, najdeš postel mladíka prázdnou, čistě a vzorně povlečenou. Vedle leží Průvodkyně a u ní je sehnutá selka. Zrovna zraněné dovazuje obvaz, který kryje téměř celý trup. Průvodkyně leží na břiše, oči nezakryté, ale zavřené. Od beder ji kryje deka. Její zkrvavené šaty jsou položené na truhlici. „Přežije, to víš, že jo.“ Usměje se žena. „Jen se neboj, fyzicky na tom není tak zle....“ Cosi ovšem nechá viset ve vzduchu. Očividně to nahlas nechce říkat. Jen popadne šaty a má se k odchodu. Mezi dveřmi se ještě zastaví. „Zůstaň tu s ní, jak dlouho bude potřeba. My budeme stejně spát hore.“ Selka má pravdu, dnes už není kam jít. Odpoledne postoupilo a kdo ví, kdy Průvodkyně bude schopná cesty. Pokud půjdete spolu dál. Žena za sebou zavře dveře a ty zůstaneš sám s Průvodkyní. Její ruka je téměř ledová, ale když se dotkneš čela, zjistíš, že to je v jednom plameni. Zdá se, že spí, víčka se jí lehce zachvějí, jako když má člověk sen, a rty cosi neslyšitelného zašeptají. Její dlaně září modrou jen slabě. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ona mu ubližovala... kto vie, ako dlho. Možno celú večnosť. Nemyslela si, že mu ubližuje, ale on to tak cítil." zašepkal, skôr pre seba, ako pre Luciendu. Potešujúca správa, necucala si palec. "No, aspoň niečo... Je mi ľúto, že vám takto pridávam starosti... Je to... Moja vina. Keby som tam išiel s ňou, dopadlo by to inak..." povzdychol si. Ruku mala studenú, no zvyšok tela jej doslova horel. Súcit, tak ním pohŕdala a teraz jej ho zase prejavoval... Sedliačka potichu odišla. "Tá malá holka ti hovorí anjel." prihovoril sa blúzniacej Sprievodkyni. "A chlap že zmenil cestu. Pohnojil som to, všetko som to pohnojil. A kvôli mne trpí každý okolo mňa. A pastelky neposlúchajú. Stále neviem, čo odo mňa chcú... Ja viem, čo chem od nich..." Aby si sa dala dokopy... Aby si ma previedla týmto svetom, taká, aká si bola na začiatku... s tými krídlami, žiadúca a vzdialená, zraňujúca aj zraniteľná... Nepovedal to nahlas. Iba jej zovrel ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Žádné starosti mi neděláš, chlapče. Opravdu, tímto se netrap.“ Usměje se na tebe ještě a poté už za ní zapadnou dveře. Průvodkyně zatím dál odpočívá. Kdo ví, co se jí může zdát a zda vůbec může mít sny. Na tvá slova ovšem nereaguje. Naprosto žádným způsobem. Můžeš jen doufat, že něco z toho uvízne v jejím vědomí. Pokud tedy vůbec o to stojíš. Kdo ví, jak dlouho jsi tam u ní byl a svíral její ruku. Možná jsi se sám na chvíli natáhl, možná ses od ní ani nehnul. Venku se pomalu stmívalo a když se nebe zbarvilo červánky, někdo jemně zaklepal na dveře. Poté se pohnula klika a ve vzniklé škvírce se objevil dětský obličejík. Lucienda. V ruce držela tác s několika krajíci chleba a vedle toho příjemně vonící sýr. Když si otevřela, cosi zvedla ze země a proklouzla dovnitř. To cosi byl zvláštní pohár s pokličkou. Lucienda jej držela pečlivě za ouško a zády se opřela do dveří, které tiše zaklaply. Poté už přicupitá tichounce k tobě a talíř ti podá. „Musíš mít hlad.“ Tichounce zašeptá a usměje se. „A toto, to ti posílá maminka, aby jsi dobře spal.“ Vtiskne ti do ruky pohár, který je na omak teplý. Pak pohlédne na Průvodkyni a bez ostychu ji pohladí po jejích bílých vlase. „Andělíček.“ Zašeptá si přitom a rozzáří se. Pak se znovu podívá na tebe. „Budeš ještě něco potřebovat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Hodiny utekali. Sedel pri nej, ležal na posteli, fajčil nervózne na dvore. Nedokázal na jednom mieste vydržať. Tričko už bolo suché, tak nemusel chodiť s holým pupkom... A popri tom skúšal Pastelky. Také drobnôstky. Zafarbiť si konček malíčka na modro... Náhlym poryvom vetra sfúknuť muchu, čo sa usadila Sprievokdyni na nose. Dopraviť vodu zo studne toho hajzla až k nemu, len tak, vzduchom... Chcel vedieť, či ho Pastelky skutočne budú tak hrozne moc neposlúchať.. "Och, ďakujem." poďakoval Luciende za chleba. Začal byť trošku hladný, to bola pravda. A smädný... A unavený. V malej šálke voňalo niečo príjemne bylinkové a keď sa zhlboka nadýchol, tak sa mu zdalo, že uspávajúce... "Potreboval by som niekoho, kto by mi pomohol ju zobudiť... A ospravedlniť sa jej." povedal ešte s úsmevom. Smutným úsevom... Kto vie, možno mu pomôže aj malá Lucienda. Možno to bude ľahšie ako cucanie palca... Len on to pre oči nevidí... No a keď odišla, zjedol chleba, zjedol syr, umyl po sebe nádobíčko, ľahol do postele, vypil ten bylinkový nápoj (trošku bol horký), zachumlal sa do periny a.... zaspal... Bol zvedavý, či sa sny snívajú aj tu... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Jojo, jojo...“ Pokývá stařec hlavou. „To teda by si nevydržel. Nemáš chlastat!“ Dodá ještě svou oblíbenou průpovídku, znovu se začne smát a pokývá hlavou. Poté se rozhlédne po dědině, kterou tvoří jen pár chudinkých domků. „Tady se říká U rybářů. Kousek dál je vesnice Ethriel.“ Vysvětlí hbitě a poté si tě čipernýma očkama prohlíží. „Musíš mít hlad, chlapče. Pojď se mnou.“ Lehce se uculí a pobídne tě, aby jsi šel. Společně dorazíte mezi domky. U řeky zahlédneš pár dalších starších mužů s pruty nataženými do vody, mezi domky běhá pár polonahých dětí a tu a tam otevřeným oknem zahlédneš nějakou ženu. Celkově ale tato dědinka čítá tak maximálně 5 rodin. „Pojď, chlapi určitě něco ulovili.“ Znovu tě stařec pobídne a když projdete dědinkou, zavede tě znovu blíž k říčce. „Chlapi, dejte nám pár ryb, tady mužík trpí hladem.“ S humorným tónem osloví stařec muže. Ti trošku nabručeně odpoví, ale hned u vás přistanou dva pstruzi. Ještě se cukají, ale toho si stařec nevšímá. Oba ti je podá a ukáže k zhaslému ohništi. „Na, dej je opékat a já hned přijdu.“ Osloví tě a poté vezme koně i kárku a odvede je k jednomu domku. Muži si tě zatím nevšímají, jen zamračeně sledují plynoucí hladinu řeky. U malého ohniště najdeš vše potřebné pro rozdělání ohně, trochu dříví a několik klacků, na kterých by se dala ryba opékat. Po trošku delší chvíli za sebou uslyšíš kroky. Stařec se vrací a v ruce má džbán. „Na, dej si.“ Jde o zlatavou tekutinu, ale kupodivu žádný alkohol. Jakási nasládlý a velmi osvěžující nápoj. „Tak co ryby..?“ Píchne stařec do pstruhů prstem, aby zjistil, zda jsou hotoví. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Zvláštní, pastelky tě poslouchaly. Malíček byl modrý, muška byla odváta náhle vzniklým větříkem, i voda se u tebe objevila. Sice v malém objemu, ale byla to. Spadla na tebe jako deštík. Musel jsi to ještě upravit. A pak..byla stejně lahodná, jako kdyby si ji pil přímo u zdroje. Ale vše bylo takové divné. Jakoby bez života. Jakoby bez ducha... Jako kdyby pastelky byly mrtvé. Lucienda poté odcupitala a vedlejší světnice naprosto utichla. Když jsi tam byl pro vodu, aby jsi umyl nádobí, svítila tam jen jedna lampa na stole. Nad hlavou si slyšel chvíli kroky a poté ticho. Rodina se nejspíš uložila k spánku. Do oken, kde jsi spal ty a Průvodkyně, zatím vnikl měsíc. Ale nerušil. Jen jemně osvítil její bledou tvář a nechal rozzářit její pleť. Vypadala kouzelně, naprosto pohádkově. Jako třpytící se poklad, který je hluboko, hluboko ukrytý. Bylinkový nápoj pomohl. Cítil si teplo a klid. Starosti odešly a ty jsi mohl spokojeně zavřít oči. Spánek přišel téměř ihned. A sen ho vzápětí následoval. Ten prostor kolem sebe jsi poznával. Byla to zahrada Darshaniny matky. A tušil si, že je to sen. Vlastně jsi o tom nepochyboval. A když jsi svůj pohled obrátil k altánku, viděl jsi tam své tělo, bezvládně ležící. Nad ním se skláněla dívka se snědou pletí. Darshana. Jakmile ucítila tvou přítomnost, zvedla své oči k tobě. Vypadala hrozně. Její krása zmizela, připomínal ji jen matný odlesk v očích. Její zjev připomínal stav po několikaměsíční zlé nemoci. Tváře měla propadlé, vlasy bez lesku, pleť matnou. Ale usmívala se. „Zradit a pomoct. To je tvá cesta. Nesmíš se jí bát. Cíl často nebývá na konci cesty. Věř nemožnému.“ Poté se znovu otočila ke tvému tělu, které jí bezvládně napůl leželo v náručí. Jemně tvé já z reality pohladila po hlavě a ty jsi měl dojem, že to cítíš. Poté se zahrada začala zvolna rozplývat a ty jsi uslyšel pláč a několik trhaných slov. „Zradil...zradil jsi mě. Nechal si mě samotnou... Vodím duše...ke smrti...k věčné...“ Každé další slovo tě více a více probouzelo, protože ona už nepatřila do snu. Patřila Průvodkyni. Muselo být nad ránem. Nebe bylo namodralé, ale slunce se ještě neobjevilo. Když jsi pohlédl na Průvodkyni, rychle jsi zjistil, že je to opravdu ona, kdo tu pláče, blouznivě naříká a zatíná pěsti. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Darshana?" Vedel, že je to sen, ale... čo keď to nebol, čo keď sa duši snívalo o tele... "Pre živého boha, si v poriadku?" Vyzerala strašne, strhane... Skoro nemal srdce jej to naďalej robiť. Chcel nájsť ten prívesok a vrátiť sa, aby sa jej znova vrátil život do tela, aby... "Zradil som a bolo to ľahké, ale ako mám pomôcť? Ja neviem... Nedokážem..." pokúsil sa jej povedať, ale to už sa pomaly rozplývala. Ver nemožnému... Žeby mal zase začať veriť sebe? Počul niečo, plač a slová, ale nebol to sen. Vytrepal sa z postele. Iba v tričku a trenkoch. Stále sa cítil trochu omámený z toho, čo vypil, ale bol znova pri zmysloch. Hovorila to Sprievodkyňa. Hovorila niečo o... "Som tu, s tebou. Nie si sama... Už nebudeš..." znova sedel na okraji je postele a zvieral jej ruku. Zdala sa mu trochu teplejšia, ale možno to bola iba horúčka. "už nikdy nebudeš samotná..." sľúbil jej a v tomto okamihu to skutočne myslel vážne. Naklonil sa a jemne ju pobozkal na líce. Súcit, najhoršia ľudská vlastnosť... Na súcit vraj zomrel aj Boh, ak má človek veriť Nietzschemu... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Její ruka byla horká a na čele se perlil pot, přesto se chvěla, jako kdyby jí byla zima. „Zradil jsi...“ Znovu zašeptala blouznivě a pak rychle otevřela oči. Měla je zmatené, smutné, plné bolesti, ale zároveň krásné. A stále mocné. Nejspíš si to i ona uvědomila, i když kdo ví, při té horečce. Jak je rychle otevřela, tak je opět zavřela. Ten záchvěv touhy byl velmi krátký, ale také velmi silný. Průvodkyně o něco klidněji vydechla a mezi tím jsi rozeznal jedno slůvko, které jí uklouzlo: „Promiň.“ Tvou ruku si přitáhla blíž ke svému obličeji a o něco klidněji odpočívala. Když slunce vyšlo, kdosi jemně zaťukal na dveře. Nebyla to Lucienda, ale selka. Se starostlivým úsměvem zašeptala: „Spal jsi dobře, chlapče? Postarám se o ní. Převážu jí rány a budu s ní. Jen běž. Obleč se a vedle se najez. Nemusíš se bát.“ Nezdálo se, že by ti něco jiného zbývalo, navíc ti zakručelo v břiše, takže ani nebylo o čem debatovat. Vedle už seděla u stolu Lucienda v květovaných šatičkách. A světe div se, necucala si palec! Na stole byl džbán s mlékem, pohár pro tebe a pro malou dívenku, dva talířky, ten její už zadrobený, a velký talíř, na němž bylo několik ovocných koláčků – borůvkové, jahodové, jablečné, švestkové. Výběr byl veliký a chutnaly náramně. „Dobré ráno!“ Zazubila se na tebe malá Lucienda a honem ti rukou ukazovala, aby sis přisedl. „Šup, šup, papat!“ Rozhodně je dcerou své matky. „Ať můžeme jít ven!“ Vesele zašvitořila. „Půjdete se mnou, že ano? Že ano, prosím, prosím, prosím, prosím!“ Sepnula ruce a třela jimi o sebe, aby dokázala, jak moc tě žádá. Dokonce si přitom klekla na velkou dřevěnou židli, které kolem stolu stály. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Znova tá túžba. Keď nič iné, o túto schopnosť neprišla, preblyslo mu hlavou, keď bol ešte schopný normálne premýšľať. Druhá ruka sa mu mihla a prešiel jej po stehne, hoci bolo pod perinkou. Zatvorila oči, pocit bol preč a ruku tiež čo najrýchlejšie stiahol. Červenal sa, ale to ona našťastie nemohla vidieť. "Všetko je v poriadku..." šepol ešte, pritúlil sa k nej a keď ho prišla selka zobudiť, našla ich na jednej posteli... Ona, horiaca a prikrytá, on... Studený schôlený pri nej, ako keby sa z nej to nadbytočné teplo snažil odčerpať, zvierajúc jej ruku... "Och, ano, ďakujem... Už sa trošku prebrala... Určite bude v poriadku..." strhol sa, ako keby ho prichytila pri niečom nepatričnom. Obliekol sa (stále nemal boty. Skúsil na to pastelky, to sa rozhodni ty, či sa mu to podarilo) a vyšiel z izby. Samozrejme, Lucienda už ho čakala. "Dobré ráno. Ako si spala?" usmial sa na ňu a rozcuchal jej vlasy. Sadol si k stolu, ale keďže sladké raňajky moc neobľuboval, spořádal iba dva koláčiky a pohár mlieka. A na viac sa nedal ukecať, nech by sa Lucienda trebárs aj na hlavu postavila. Sladké raňajky sú fuj. "A kam by si chcela ísť von? Musím sa starať o Andílka a tak." A nosím nešťastie. Všetkým, čo sa ku mne priblížia... Ale, poznáš to, ako je to s ukecávaním malých holiek. Teraz sa na hlavu mohol postaviť on, aj tak s ňou musel íst von. A tak išiel... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „B-á-ječně!“ Výskne ti Lucienda odpověď a znovu se na tebe zazubí. Samozřejmě se tě snažila přemlouvat, aby si jedl víc, ale když jsi se nedal, vypila svůj pohár mléka a už tě tahala ven. „A tak co? Nene, mamička se o Andělíčka postará. Ty půjdeš ven!“ Celkem velitelsky přikázala a vší silou tě vlekla. Nedalo se odolat. Venku už svítilo slunko. Byl krásný teplý den, takový ten akorát, kdy vedro není, ale slunce příjemně hřeje. Vlastně sis nebyl jistý, zda je zde jaro nebo podzim. A moc se to nedalo poznat, ale snad kvůli tě květinám, snad by to přeci jen mohlo být jaro. Lucienda tě vzala přes dvůr na náves a odtamtud úzkou stezičkou mírně vzhůru po louce. Tráva byla relativně nízká a příjemně hebounká. Po nohách tě hladila stejně jako tvou malou průvodkyni, která byla též bosky. Dívenka své kroky vedla přibližně stejným směrem, odkud jste přišli s Průvodkyní, tedy opět směrem k lesu, ale poté trošku zahnula. Dostali jste se tak na líbeznou stráň, ne příliš příkrou, takže se dalo pohodlně sedět, jemně posetou kvítím a hlavně trošku stranou z dohledu vesničky. Otevřel se vám tak pohled na další mírné kopečky a přímo před vámi se leskla vodní hladina. Trvalo by asi půl hodinky, než byste k ní seběhli. Malá Lucienda se pohodlně rozvalila do trávy a hlasitě se rozesmála tváří otočenou ke slunci. „Je tu nádherně, viď?“ Někdy by si možná měl pochybovat o jejím věku. Jak si necucala palec, vypadala spíše na sedm, než na pět. A občas hovořila tak, že by si jí ani těch sedm možná nevěřil. Dívenka se převalila na břicho a otočila k tobě svou dětsky půvabnou tvářičku s kudrnatými vlásky, nyní ovšem staženou do vážného výrazu. „Kam s Andělíčkem půjdeš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Nechal sa tedy pekne vyviesť na lúku nad dedinkou. Nemohol si byť istý, ale zdalo sa, že to bolo z toho smeru, ktorý včera prišiel, ale to bol unavený a zmätený... A mal na chrbte krvácajúceho chlapca. Nejak extra vtedy svojmu okoliu pozornosť nevenoval... "Je tu prekrásne. Ani sa nedivím, že vám tu pobehujú Andílci, vyzerá to tu ako v nebi." usmial sa. Bolo tu dokonca aj krásne kľudné jazierko. Keby chcel, mohol sa ísť vykúpať.. ale necítil sa pohodlne, keby sa mal kúpať nahý s malým dievčatkom... ktoré nebolo jeho dcéra... "No, zatiaľ nikam." odpovedal po pravde. "Najprv sa musí vyliečiť. Zlý ujo jej urobil hrozné veci a ona je z toho dosť... Mimo..." ach ano, takto sa rozpráva z dieťaťom. Lenže, on to nemal s kým trénovať... "A potom... Potom ju vezmem kam len bude chcieť. Vieš, ja ju mám totižto moc rád, aj keď ona si to možno nemyslí. A chcem, aby bola šťastná." natiahol sa do trávy a zahľadel sa na čisté modré nebo. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Pobíhají nám tu Andílci?“ Podiveně se na tebe Lucienda otočí. „Já znám jen jednoho. Toho, kterého jsi přivedl. Nebo ona tebe? To nevím... Kdo koho přivedl?“ Zazubí se na tebe. Pak ale zvážní. „A co jí udělal? Co jí to udělal s křídly?“ Upne na tebe své obrovské oči a zdá se, že bez pravdy tě nepustí. „Rád? Opravdu? Myslela jsem, že si nerozumíte. Že tě trošku zlobí. Asi jako mě zlobí sestřička, když je bráška. Musí, když je bráška.“ Pokrčí rameny. „Bráškové prý sestřičky zlobí. Máš sestřičku?“ Položí se na bok a zaujatě tě pozoruje. Slunce zatím pomaličku stoupá a nezdá se, že by tě malá Lucienda jen tak pustila ze své palby otázek. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "No, tak vám tu teda pobehuje iba jediný anjelik." pokrčil plecami. Decká. Hrozné. Dúfam, že tých svojich sa nedožije. "Priviedla ona mňa. Pozná to tu. Ja nie, ja som nový." Ušklíbl sa na ňu pre zmenu on. To, že tu doma pravdepodobne nebola ani ona, to bol úplne iný problém. To už je môže povedať Sprievodkyňa, on s tým nemal nič. "Čo jej urobil... Chytil tvoj bráška niekedy muchu a vytrhal jej krídla? Aby z lietajúcej bytosti urobil iba takú obyčajnú, čo sa plazí po zemi a nemôže uniknúť? Tak to jej urobil." zvážnel aj on. Možno... možno to urobil kvôli niečomu inému, to nemohol vedieť. Toto bol iba jeho hrubý odhad... "Ale ano, mám ju rád. Napriek všetkému. Aj napriek tomu, že si nerozumieme. Ja som človek, ona je Andílek. Nemôžeme si rozumieť. Ale aj tak ju mám rád." usitil ju a chcel sa zaoberať tými súrodencami, keď mu niečo v hlave urobio cvak. "Počkať, hovorila si, že tvoj bráška je tvoja sestrička? Ako... ako..." nedokázal sformulovať tú otázku. "Čo si tým myslela? Ja mám... brášku aj sestru, obaja sú mladší, ale obaja sú tak nejak... stále bráško, alebo stále sestrička. On... Ona... sa môže meniť?" pokúsil sa nejak rozumne si to predstaviť. Možno nakoniec to, čo videl, ten... prelud, keď si myslel, že je žena... možno to nebol prelud. Kto vie, či by si pastelkami dokázal upraviť oči tak, aby vždy videl iba pravú podstatu vecí... lenže... z toho mal strach. Oči boli pre neho všetko. Bez očí by bol stratený a všetko jeho potešenie prechádzalo cez oči... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Ona to tu zná?“ Zadumaně se Lucienda usměje, ale už k tomu nic nedodává. Spíš napjatě poslouchá, co vyprávíš o Andělíčkovi. Tedy Průvodkyni. Pomalu její výraz přechází do zhrození. „Můj bráška by nikdy nic takového neudělal... A..vůbec...myslíš, že jí to udělal právě proto...? To je hrozné...“ Malá dívenka celá zbledne a pohledem raději uhne. „Myslela jsem, že Andílci právě rozumí všemu. A všem..“ Ještě tiše zaprotestuje a začne si pomalu hrát se stébly trávy. „Ano..ona je..dívka.“ Konečně ti Lucienda odpoví a pobaveně se usměje. „Ty to nevíš? Každý z nás má Strážce svého ducha.“ Sdělí ti pro sebe naprostou samozřejmost. „Ale ona..“ Trošku posmutní a váhavě se k tobě nakloní, jako kdyby ti sdělovala velikou tajnost. „Když moji rodiče utíkali, tak byl bráška malý. Nezvládl sebou vzít svou duši. Byl prostě...malý... Ztratil se. A co je pro Strážce nejhorší? Když ztratí svou duši. Tento strážce už nemohl nic dělat. Říkala mi, že jediné, co ji zbývalo, bylo, aby zastoupila jeho místo. Tušila, že moje maminka by byla moc smutná. A taky že jo! Miluje mého brášku! A ona ... je mým bráškou.“ Lucienda se poté opět odtáhne, ale stále se významně usmívá. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "No, možno to tu nepozná, ale bola tu dlhšie, ako ja." Zasmial sa srdečne. Skutočne o jej minulosti nič nevedel. Smutné. "No, sú ľudia, ktorí to robia. Deti, ktoré to robia." Chcel sa vlastne ešte niekedy vrátiť späť? Tuná to vyzeralo byť... omnoho lepšie. Príjemnejšie... Ale nie. Spomenul si na Darshanu a na jej strhanú tvár. Musí sa vrátiť. "No, možno mi rozumie a preto ma nemá rada. Lebo... myslím, že ma nemá rada." A potom už len počúval jej vysvetľovanie. Jej to pripadalo tak hrozne moc prirodzené. On tomu nerozumel ani trochu... Snaď len... Nie. Proste nerozumel. "Aha...." odpovedal tak nejak neutrálne. Takže ona bola strážkyňa v tele chlapca. Dobre. To veľa vysvetľovalo. A docela by ho zaujímalo, kde je strážce jeho duše... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Lucienda se nezdá spokojená s tvým argumentem, že někteří lidé dovedou trápit druhé. Ale více o tom nemluví. Očividně jí to není ani trochu příjemné. Už to pomyšlení...! „Myslíš, že tě nemá ráda?“ Usměje se pak malá dívenka pobaveně. „Já si tedy myslím něco úplně jiného! Já si dokonce myslím, že ti to nechce říci, jak tě má ráda. Je to nebezpečné!“ Dodá tajnůstkářsky, ale více neřekne. Ještě chvíli si hraje se stébly trávy a tlachá o tom, jak se s bratříčkem koupají v jezeře, jak tatínek bere bratříčka na lov a tak dále a tak dále. Rozhovor, který byl zprvu spíš vážný, přejde opravdu do všedních témat, která se dají poslouchat, ale také jdou jedním uchem tam a druhým ven. Slunce zatím pomalu začne stoupat a když je nad vámi, malá Lucienda zavelí. „Pojď, mám hlad, v lese jsou báječné jahody!“ Dlouho tě nepřemlouvá a už tě táhne směrem do příjemně chladného lesíka. Pomalu přestaneš snad i dumat nad botami. Zde jakoby nebyly potřeba. Lesík vás brzy zajme ve své tichosti a klidu. Lucienda brzy začne pobíhat od keříku ke keříku. Její pusa je po chvíli červená jako...no, jako ty čerstvé jahůdky, které sezobala. Je roztomilá. I ty by jsi možná něco měl sníst, ostatně hlasité zakručení v břiše je dost výmluvné. A jahod je tu opravdu dostatek. Luciendin zpěv se ti pomalu ztrácí, ale snad si nad tím nelámeš hlavu, snad sis toho ani nevšiml. Zpěv ptáků nad hlavou zní podobně jako malá dívenka, les příjemně voní a všechno ti nabízí svou klidnou náruč. Jen odpočívat... „To ty....“ Ozve se za tebou hlas. Možná chvíli netušíš, ale když se otočíš, díváš se do očí jedné jezdkyně. A ne ledajaké. Je to ta, která ti předevčírem přiložila svou čepel ke krku. I nyní má jednu ruku na jílci, jakoby se nepoučila ze svého neúspěchu. Její oči připomínají šelmu, její dlouhé uši lehounce povlávají v jemném větříku a pleť se jí leskne v odlescích, které sem vrhá slunce přes lístky stromů. Neučesané vlasy, nebo aspoň tak na tebe mohou působit, jsou spletené v různé copánky, které zdobí vše, co les dal – květiny, lístky... A opět to sporé odění. Dokonalá atletická postava, štíhlá, hbitá, ale i vyvinutá na patřičných místech. Svým způsobem by se hodila do erotického snu pro někoho, kdo miluje elfy. „Ty...!“ Zavrčí a tasí. „Putuješšš sss ní!“ Tedy dovede mluvit tvým jazykem, ale celý její projev připomíná spíš syčení. „Zabiju ji. Szabiju. Za to, so nám dělá. Jednou provšdy...!“ Vrčí mladá žena dál. Není pochyb, že mluví o Průvodkyni. O kom jiném? O Luciendě těžko... „Hodlášš mi v tom bránit?“ Trochu neobvyklá otázka. Celkem snadno tě mohla napadnout, ale místo toho se tě ptá. Dává ti snad možnost volby? Možnost opustit Průvodkyni a nechat ji jezdcům na pospas? A...není toho trochu moc? Není možné, že se tento zvláštní svět proti té ještě zvláštnější osobě, ležící u selky, spikl? |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "No neviem, nezdala sa nadšená." pokrčil plecami. Moc dobre si spomínal, ako sa zatvárila keď sa stretli. Moc dobre si spomínal na všetky tie výčitky a na jej znechutenie mojimi... ľudskými vlastnosťami. Proste neveril, že by ho snáď mohla mať akokoľvek rada. To už ale bolo všetko zabudnuté a ona si spokojne tlachala o všetkom, čo ju napadlo. Bolo úžasné, čo všetko dokáže prísť na jazyk malému dievčatku. A pravdu povediac, nejak extra ju ani nepočúval. Stále premýšľal, či má pravdu. Čo keď ho skutočne má rada? "Jahody? Hm.. lesné jahody som nemal celú večnosť." potešil sa, keď mu hlava vyfiltrovala, čo Lucienda práve povedala. Rozhodne sa nenechal dlho prehovárať. A musel si pospíšit, lebo slečna mu všetko doslova spásala pred očami. A jahody boli skutočne výborné. Skvelé. Úžasné. Presne takéto istá rástli u deda na lúke. Dokázal by ich zjesť kilá... Lucienda sa mu pomaly stratila z dohľadu, hoci ju stále počul. Ani netušil, že je dobre, že zmizla... Prudko sa otočil. "Ale no tak. Zase?" povzdychol si zúfalo a spomenul si na bolesť, ktorá mu včera rozožierala vnútornosti. "Ano, putujem s ňou. Včera jej niekto vytrhal krídla. A keď skončí so mnou, pomôžem jej odísť tam, odkiaľ prišla ona." dostal zo seba a pokúsil sa uhnúť z dosahu znova taseného meča. Prečo majú všetci tendenciu prikladať mu niečo ostré na krk? "Takže ano. Zabránim ti. Pretože ju chcem odtiaľto dostať ja. Definitívne." To už bol ale pripravený použiť Pastelky. A tentoraz... TENTORAZ bude vedieť tú jamu umiestniť poriadne. Presne pod ňu.... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Kšídla...“ Zopakuje šišlavě jezdkyně a přemýšlivě nakloní hlavu. Nezdá se tím znechucena, možná spíš lehce potěšena. „A odkud přišššla? Hm? Odkud? So ty o tom víšš?“ Vyhrkne další otázky o tvém proslovu a postoupí o pár kroků blíž, takže špička její čepele se k tobě nebezpečně blíží. Pastelky ovšem ucítíš. Máš dojem, že nic nechybí, už, už vidíš, rozrůstající se jámu pod nohama jezdkyně, jenže cosi tě zastaví. Náramek. Opět pálí. „Neubližuj jí!!“ Ozve se ve tvé hlavě Darshanin hlas. A jestli si měl předtím dojem, že vypadá nemocně, teď se zdálo, že to zvolala na prahu smrti. Přesto ti cosi v hlavě snaží říci, že není možné, aby zemřela. Ale ten hlas... „Nesmíš...“ „Odkud?“ Znovu vyhrkne jezdkyně a její oči si tě divoce měří. |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro U rybářů Překvapeně jsem se rozhlížel po téhle malé dědince a žasl jsem nad tím, jak zde může vůbec někdo žít. Vypadalo to tu tak... Divoce. A odříznutě od okolního světa. A přesto to nevypadalo, že by zde někomu něco chybělo. Bylo to zvláštní. A zajímavé. "Jak velká je ta vesnice Ethriel? Míváš do ní někdy cesty člověče?" Změřil jsem si staříka zvědavým pohledem. Jeho připomínky o chlastání jsem raději přeslýchal protože se mi z nich na jazyku hemžila nehezká slova. Lidé mají tak... Divný humor. Stejně jako mnoho ostatních věcí. Trochu nepřátelsky jsem se zadíval na rybáře, kteří cosi nevrle zamručeli, ale brzy jsem se zatvářil zas vděčně, když mi stařík podal dva pstruhy. A já si zas připomněl jaký mám neskutečný hlad. Bylo to k nevydržení. "Ma serannas. Díky." Poděkoval jsem rybářům a pak jsem se stáhl rychle k nějakému ohništi. Cestou jsem sebral nějaké polínko, či klacek, kterým bych ryby omráčil nebo raději rovnou zabil. A následně je mohl připravit a dát nad oheň. Když se stařík vrátil akorát jsem se přesvědčoval, zda-li se dají ryby jíst. A vypadalo to že už jsou připravené. Trochu nedůvěřivě jsem se zadíval na džbán, který sebou přinesl, ale pak jsem se odhodlal upít. A ta tekutina mi skutečně přišla k duhu. Byla výborná. "Co... Co to je?" Zeptal jsem se ho a utřel si ústa rukávem. Odpoutal jsem od něj pozornost aby se mohl hladově pustit do ryby. Jejich maso bylo pro můj žaludek jako ovoce ze samotného Ráje. Podle toho ve mě taky ryba mizela. "Jsou připravené. Můžeš se do ní pustit." Prohodil jsem jen tak mimovolně. Po jídle jsem se jen uvolněně poblíž ohniště natáhl a kochal se pohledem na vzdálené domy. Na horizont, oblohu... Odpočíval jsem. Konečně mi bylo zase jednou fajn. Hlavou se mi mihla myšlenka na dívenku. Co asi akorát dělá? Ale nechal jsem to zas plavat. Raději jsem se soustředil na vesnici která byla někde za touhle vískou. Byl jsem z rozhodnutí tam jít trochu... Nervozní. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařík se poněkud ušklíbne nad tvým oslovením a na chvíli si tě mlčky prohlíží, ale poté se jeho oči stočí kamsi do kraje. Snad směrem, kde zmíněná vesnice leží. „Občas. Moc toho tam nepotřebuju. Co bych tam hledal.“ Uchechtne se a promne si bradu. „Je to vesnice s vlastním trhem. Co více říci? A mají konšelskou radu. Takže tak.“ Shrne to a znovu vrhne hladový pohled na ryby. Pak se znovu rozesměje, když se ptáš na pití ve džbánu. „Za řekou roste spousta keřů s různými bobulemi. Ale ty jedny, takové oranžové, jsou nejlepší. Přestože jsou velké asi jako můj palec, mají spoustu šťávy. No a to je z nich. Trochu převařené, aby to déle vydrželo.“ Pokývá hlavou a natáhne se také pro džbán, aby se napil. Poté už se ale oba odmlčíte a pustíte se do svých ryb. Stařec ji jen tak rozebírá na svých kalhotách. Je to velmi vzdálené stolování, které znáš z paláce. ... který ale lehl popelem. Raději se k tomu ani v myšlenkách nevracet. Zde to navíc vypadá jako zlý sen. Stařec ještě dojídá, když se natáhneš a hledíš na modravou oblohu, která je bez jediného mráčku. Když konečně utichlo mlaskání a dokonce i srkání, mohl sis být jist, že i tvůj průvodce je hotov. „Tak...co budeš dělat teď?“ Zeptá se tě hezky zpříma, ovšem ne nepřátelsky. Je pravda, že donekonečna se tu povalovat nemůžeš, i kdyby to jistě bylo hezké. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Jeden krok vpred. Kto vie, či by to fungovalo, keby sa na tú čepeľ nabodol dobrovoľne... "Prišla odkiaľ prišla, ale nepatrí sem o nič viac, než tu patrím ja." Priblížila sa, na pár krokov, s tým jej syčaním. Usmial sa. Privrel oči. Spomenul si na jeden film, kde chlapík s mečom v rozhodujúcej chvíli zatvoril oči a svoje majstrovské dielo dokonal iba podľa... pocitov. Predstavil si to, čo urobil v spomalenom čase. Zatvoril oči. Jemne preniesol váhu. A vymrštil sa dopredu. Otočka, dlaňou pleskol po plochej strane meča, dokročil tak, že sa ocitol tesne pri nej a keď otvoril oči, pozeral sa priamo do očí jej. Ten pohyb prišiel absolútne prirodzene, ako keby ho robil celý život. Na tvári mal stále široký úsmev. "A čo je teba do toho? Ty ju chceš zabiť." stále sa usmieval, ale už to nebol moc milý úsmev... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jezdkyně poněkud nechápavě zavrtěla hlavou nad tvými slovy. Je to vcelku pochopitelné, že jí to nedávalo smysl. A snad i to ti pomohlo, navíc se zdála zaujata tím,že jsi přivřel oči. Mohl jsi to najednou bezpečně vycítit z toho, že přestala dýchat pravidelně. A tvůj moment překvapení vyšel. Navíc bezchybné pochyby. Plácnul jsi do čepele jako nic. Z ruky jí ale nevypadla, ovšem nečekaný úder odmrštil celou její ruku do strany. Nyní si jí byl tak blízko, že jsi mohl cítit zvláštní chlad jejího těla, který ovšem nestudil. Není se co divit, zde toho bylo zvláštního více. Její široké oči tě udiveně sledovaly. Tvá otázka se nejspíš minula účinkem. Překvapení bylo větší. Pak se ovšem její uši zachvějí. Po chvíli i ty slyšíš za sebou šramot. Nutně jsi musel zakolísat ve své pozornosti, čehož využila ona. Mrštnou otočkou se zničehonic ocitla za tebou a jedním skokem zamířila mezi vysoké kapradí, které se povážlivě hýbalo. Netrvalo to dlouho a jezdkyně se ocitne znovu před tebou. Přichází pomalým krokem, jednou rukou svírá útlé ramínko osůbky, která kráčí před ní. Čepel, která před chvíli (i když poněkud nesmyslně) ohrožovala tebe, byla nyní přiložena k úzkému krčku pod rudými rty od lesních jahůdek. Lucienda. Její vyplašené oči těkaly z meče na tebe a její ruce se neskutečně chvěly. „Tak ssso....“ Věnuje ti jezdkyně blýskavý úsměv. „To dítě ssa ni!“ Vykřikne celkem jasně tušenou nabídku. |
| |
| soukromá zpráva od Waki Smith pro Dívka příjme mojí ruku a tak pocítím, jak se jí chytne jako podpory. Stisknu jí na znamení, že jsem s ní a aby byla silná. Pod rouškou se na ní slabě usměji. Možná to nevidí, ale třeba to pozná na očích. Prý se to podle nich poznat dá. Jdeme v tichosti a oba nejspíše vnímáme okolí. Ten chaos, nepořádek. Tohle se přece nemělo vůbec stát..žádné zemětřesení v této době nebylo..určitě bych si to pamatoval...tak co se to děje? Opravdu je to mnou...tím, jak jsem se bránil? mé čelo se pod přemýšlením mírně svráští. Jdeme tiše a tak řeknu svou podporu. Možná jsem neměl, jelikož připoutám její pozornost. Pocítím její pohled a otočím se na ní. Vracím její upřený pohled a pak cítím lehké stisknutí dlaně. Přeruší kontakt a já si možná více hlasitěji oddechnu. Znova se zadívám před sebe, kde je v mém zorném poli jeden z poškozených baráků. "Ne, nikdy jsem takovéto zemětřesení nezažil...menší ano, ale ty byli sotva takto znát." řeknu popravdě. Ano, možná menší zemětřesení způsobené mojí vlastní vůlí, ale to nebudu rozebírat. Položí mi obyčejnou otázku. Odkud jsem. Obyčejná, prostá otázka. Ano, ale né pro mě. Né v mém případě. Obočí se opět svráští. Co jí mám říct...no svým způsobem jsem odsud....a určitě odtud všechny nezná...jo....ne..nemůžu řict, že jí...zabije její láska k umění..její vlastní nástroj. To ne. Velmi nervozně se usměji a raději se na ní ani nepodívám. "Já jsem místní...jen jsem z druhé strany města...sem...jsem jel za kamarádem." lžu jak když tiskne, ale říci jí pravdu. Ne, to nemůžu. středisko je blíž a já každým krokem cítím divnou úlevu. Už abychom tam byli. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Bola prekvapená, čo to vlastne urobil, aj keď nie tak, ako bol prekvapený on sám. Bolo pekné, keď pre zmenu niečo vychádzalo. Ale nakoniec, mal v sebe istú eleganciu. Vraj je ladný ako labuť, čo mu povedal jeden zo spoluhráčov na futbale, po takom peknom elegantnom zákroku... Ono, jeho cieľom nebolo odzbrojiť ju, hlavne... vyviesť ju toršku z miery. Ukázať jej, že nech má mečov koľko chce, stále nemá nič isté, stále nie je pán situácie. Pani situácie. Lenže, niekto tam hore ho očividne nemá rád. Utiekla mu. Rozbehol sa síce za ňou, pretože tušil, čo im to asi tak chrastí v kapradí. Lenže, bola rýchlejšia. "Ach ano. Zabi dieťa. Budeš úplne rovnaká, ako ona...." podotkol sarkasticky. V ruke mal... ruku mal prázdnu. Pastelku mal v hlave. Čiernu. Nepýtal si čiernu (ktorá bola podľa jeho odhadu najsilnejšia), prste prišla, ako na zavolanie. Hodila sa k jeho myšlienkam. "Vieš, tam niekde hore je niekto, kto mi povedal, aby som ti neublížil. Robíš to čoraz ťažšie." precedil skrz zovreté zuby. Ale dobre. Bude hrať podľa pravidiel. Neublíži jej. Zato by mohol odstrániť z jej blízkosti všetky kovové predmety. Meč, všemožné dýky... možno by ju to mohlo vyzliecť aj donaha, pri troche šťastia... Lenže... BUdete spolupracovať? Alebo ma necháte v brynde? Nechcem jej ublížiť. Chcem iba, aby ona neublížila niekomu inému... spýtal sa pasteliek... A urobil to. Vzal jej meč. Vzal jej zbrane. Pastelkami... |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro U rybářů Založil jsem ruce na prsou a zadíval se směrem, kde ležela vesnice. Začal jsem přemýšlet a uvažovat. Setkání s tímhle starcem mě dost vyvedlo z míry. Možná... Nakonec nejsou lidi všichni tak špatní, jak jsem se domníval. I to malé mrně toho bylo důkazem. Možná... Jsem se jen nechal až příliš unést svojí zlobou a nenávistí. Zatemnila mi mozek jako mrak slunce a pak nebylo divu že jsem to viděl tak. Nezačnu jim tedy hned tak slepě důvěřovat ale pokusím se jim dát ještě šanci. "To je přesně to co potřebuji. Ten trh se mi bude ještě moc hodit. Je toho tolik co musím nakoupit." Prohodil jsem tiše a pokývnul lehce hlavou. Přemýšlel jsem co znamená ta "konšelská rada". Budu se na to muset podívat pak sám. Momentálně jsem však věnoval více pozornosti starcově vyprávění o tom, jak získávají tu sladkou tekutinu. Zaujalo mě to. Doufal jsem že bych si mohl nějaké bobule natrhat na cestu. A tak také udělám. Budou se hodit. Až vyrazím na cestu. Na obloze jsem si stihl prohlédnout jen pár souhvězdí než mě stařec zaskočil svojí otázkou. Stáhl jsem rty do úzké linky a zachmuřil se. Pak se posadil a opřel se dlaněmi o stehna. Pohodil jsem lehce vlasy a upřel na starce medové oči. "Teď... Se asi hodinku prospím a vyrazím rovnou na cestu. Budu pokračovat dál do vesnice. Dokud je noc chci toho ujít co nejvíce. Než odejdu potřeboval bych ale nějaký měch nebo dva. Na vodu. Zaplatím za ně." Zachřestil jsem lehce svým váčkem a vyndal z něj všech sedm měďáků. Pokud mi stařec nějaké měchy přinesl rozhodně jsem chtěl odejít aspoň se dvěma. Došel jsem je naplnit vodou, rovnou jsem si za řeku zašel najít i těch pár bobulí které jsem si dal do torny. Stařec mi je popsal dobře. Nemohl jsem je nenajít. Když jsem to vše měl šel jsem si skutečně na nějakou chvilku odpočinout. Zabral jsem jen lehkým spánkem a probral se asi sotva po nějaké půl hodince. Cítil jsem se ale plný síly a odpočatý. Věděl jsem že teď už budou mé cesty mnohem snazší. S vodou a těmi bobulemi... A také odpočatý s plným žaludkem. Nic mi nebránilo v cestě a já neměl důvod se zde dále zdržovat. Pokud jsem starce ještě potkal dostatečně jsem mu poděkoval. A odešel. Rovnou do oné vesnice jak bylo dáno. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Aha...“ Nesměle dívka prohodí a dívá se trochu strnule před sebe. „Doufám... Doufám, že je tvůj kamarád v pořádku. Měl by ses za ním co nejrychleji vydat. I za svými rodiči. Určitě mají strach.“ Jenže místo toho tvou dlaň znovu pevněji stiskne. Po chvíli se před vámi otevře zaprášené náměstí, kde bylo narychlo vztyčeno několik stanů. Je to, jako kdybyste přišli do jiného světa – opět hodně lidí, opět ruch. Jako kdybyste se vrátili do civilizace. Do jejích zbytků. A tam někde snad na Claru čeká její tatínek. Ona však se zastaví a zatváří se trochu poplašeně. Zírá na lidi, kteří různě spěchají, mají na sobě bílé pláště, nebo červené kombinézy, či tmavěmodré uniformy. Mezi nimi se mátoží jiní a snad hledají své blízké. A další a další ze všech stran přicházejí. „Jak velké to zemětřesení mohlo být?“ Opatrně dívka hlesne. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Na tvůj komentář jezdkyně nereaguje, ale Lucienda ano. Nejspíš dobře rozumí tvým slovům, protože oči se jí ještě více rozšíří strachem a její dech zaškobrtne. „Neublíšššil?“ Zamyšleně jezdkyně nakloní hlavu, ale ani trochu nesleví ze své pozornosti, zatímco její rukojmí už začíná mít nakrajíčku. Ovšem pastelky jsou při tobě. Darshana mlčí, náramek nic nenamítá, ale ony jsou tu. A víš velmi dobře, že tě poslechnou. Netrvá to dlouho a meč je pryč. Pryč z dlaně jezdkyně a tam, kde si ho přeješ mít ty. Jezdkyně v odpověď pronikavě zasyčí a na chvíli se zdá překvapená. Ale jen na chvíli. Navíc sevření nepovolí a nakonec ho ještě zesílí. To když jednou rukou uchopí Luciendu za bradu. „Přiblišš se a ssstaššší jeden pohyb!“ Můžeš velmi dobře tušit, který pohyb. Takový, který připraví malé děvčátko o život náhle a rychle. A nějaké tušení ti říká, že zatímco tobě by se nic nestalo, ona by to nepřežila. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Stařec jen pokývá hlavou a také se uvolněně posadí. „Jojo, tam je ten trh dobrý. Ale pozor na šejdíře.“ Trochu se ušklíbne. „Ale, co já s penězi, tady jsou k ničemu.“ Mávne stařec rukou nad tvým váčkem. „Jeden měch postrádat mohu.“ Kývne souhlasně. Po chvíli se pro něj i zvedne a přinese ti ho. Není to nejnovější výrobek, ale nějakou dobu jistě poslouží, než se jeho kůže rozpadne. „Ale neboj, do Ethrielu není cesta dlouhá a můžeš jít podél řeky a vodu doplňovat.“ Poradí ti ještě muž, když vidí, že se jdeš chystat na cestu. Spánek ti opravdu pomohl, a tak jsi s obnovenými silami a se zásobami bobulí mohl vyrazit na cestu. Starce si už nepotkal a jen pár dětí jsi minul. Muži nejspíš opět lovili a po ženách ani památky. tak nezbývalo, než vyrazit. Slunce opět vyšlo a s nebývalou silou zářilo, ale v blízkosti vody to šlo snést dobře. Kráčel si takto celý den a večer jsi mohl zkusit ulovit v řece nějakou rybu. S tvými reflexi si měl velké šance na úspěch. Po dlouhé době se ti tak cestovalo velmi příjemně. Ale všechno příjemné jednou končí. Druhý den, když jsi vyrazil na cestu, spatřil jsi na obzoru skupinu pěti jezdců, kteří se blížili k tobě. Kam se zde schovat? Nebo jakou zaujmout pozici? Byla to jen mírně zvlněná krajina, kde rostla tráva a líně tudy proudila řeka. Žádné stromy, jen pár keřů. A je jasné, že oni si tě už všimli, protože trochu zrychlili, jak odhalil tvůj bezchybný zrak. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Večer jako každý jiný. Venku začíná podzim a ty nejspíš prožíváš jako ostatní nechuť vrátit se do školy. Dnes tě nic jiného netrápí. A delší dobu už ses ani nesetkala se svým značně specifickým problémem. Venku už je klidněji, jen tu a tam projede nějaké auto. Z nitra vašeho domu slyšíš, jak si rodiče spolu povídají, ale jinak nic, co by tě závažně rušilo. Vlastně taková rodinná idylka. A díky tomu všemu celkem rychle usneš. Jako když tě do vody hodí, jak se říká. Temnota tě hřejivě obejme a začne tvému tělu dodávat během dne vyčerpanou energii. Ale poté se kolem tebe rozehrají barvy. Přichází sen. ----------------------------------------------------------------------------------------------- Jsi ve vašem obývacím pokoji. Na dečce před tebou je tvůj bráška. Máš ho hlídat. Maminka prý bude v cuku letu zpět. Není to pro tebe žádná nepříjemná povinnost, vždyť Lucase máš ráda a on tvou péči zbožňuje. Ihned se sápe po tvých vlasech, žvatlá o svých hračkách. Vše je krásné, klidné, za oknem svítí slunce a proudí sem otevřenými balkónovými dveřmi čerstvý vzduch končícího léta. Jenže pak ti zatrne. Ucítíš to. Blíží se to.... Víš, že do pěti minut budeš bez sebe. Ale maminka stále nikde! Snad se nervózně podíváš na hodiny, snad budeš sledovat Lucase, který se kolem tebe batolí a pracně hledá tu poslední chybějící kostičku. Co teď? Posadila si rychle Lucase do jeho jídelní židličky. Odtamtud neuteče. Jeho protesty a pláč ti sice trhají srdce, ale co dělat? Utíkáš do sklepa, zamykáš za sebou a míříš ke křeslu. Sama se ale těžko zavážeš. A dřív, než stihneš něco vymyslet, cítíš, jak se tvá mysl zatemňuje. Jako kdyby si začínala vidět rudě... Dnes to přišlo dříve. To je jediné, co si ještě stihneš uvědomit. A pak, pak už nevíš, co se děje. Přichází jen bolest, která tě naoko zbavuje vědomí, přestože ve skutečnosti jednáš, a to velmi aktivně. Bolest je tak silná, že trhá tvůj sen na kousíčky. Barvité představy hoří v jednom plameni a ty už se toužíš probudit. ------------------------------------------------------------------------------------------------------ A povedlo se ti to. Kolem tebe je chladno a vše září bílou. Je snad ráno? Nebo další sen? Chlad tě roztřese a pomalu bloumáš očima kolem sebe. Všechny stěny jsou zářivě bílé a na stropě jsou zabudované zářivky. Místnost je malinká, tak 2x2 metry. Na jednom konci jsou dveře, ovšem bez kliky. V horní části dveří je okénko, ale jak je patrné, z tvé strany bude neprůhledné. Můžeš tak usoudit z odrazu svého obličeje. Chlad a bílo. Jako výzkumná laboratoř. Jako vězení. Upoutá tě, že v jednom rohu je něco černého a vršek červeně bliká. Kamerka? |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro U rybářů - znovu na cestě Zkoumavě jsem si měch prohlížel než jsem jej přijmul. Nebylo to nic moc ale na nějakou dobu přeci jenom stačit bude. Spokojeně jsem jej přidal ke svým věcem a trochu zadumaně schoval peníze zpět. "Děkuji vám tedy za všechno starče. Velmi si toho cením. Tedy nashledanou. Ať hvězdy nad vámi bdí." Rozloučil jsem se dobrým mužem a pomalu zamířil zas vlastní cestou. Jsem jim za všechnu tu pomoc skutečně moc vděčný. Kdybych jen měl možnost jim jejich dobrotu nějak oplatit... Nemám moc rád nesplacené dluhy. Věnoval jsem téhle vísce poslední pohled než jsem zamířil podél řeky do onoho Ethrielu. Následující cesta byla konečně po dlouhé době... Ano, dalo by se říci že úžasná. Dokonce jsem se odvážil i říci, že ta nejhorší cesta je již za mnou. Tu nejhorší část pustiny jsem jíž překonal a to mě velmi těšilo. Putovat podél řeky bylo víc než vynikající. Když mi bylo vedro mohl jsem se zchladit. Nemusel jsem se již bát, že zahynu žízní. Cesta mi plynula jako voda v potoce. Hodiny ubíhali a já si ani moc neuvědomoval že se den pomalu chýlí ke konci. Ujídal jsem sladké bobule a sem tam si zpíval nějaké písně na zahnání nudy. Najednou jsem si připadal jako ve snu. Nebo v jiném světě. Ale pražící slunce mě utvrzovalo o tom, že nespím. Když nakonec zapadlo dal jsem spočinout i já svému tělu. Natáhl jsem se uvolněně k řece a odpočíval. Hlad jsem zahnal ulovenou rybou, kterou se mi trochu pracně přeci jen podařilo chytit. Nic mi nechybělo. A za to jsem byl momentálně vděčný. Bylo rozhodně nádherné usínat se spokojeností v srdci a s plným žaludkem. Ráno druhého dne jsem se chystal vyrazit trochu dříve než slunce vyjde na oblohu. Rychle jsem se opláchl v řece, doplnil měch, a pak se vydal svižnějším krokem na cestu. Doufal jsem že se mi podaří dnes konečně dostat mnohem blíže k vesnici. Moje nadšení však ale netrvalo dlouho. Trochu jsem se zarazil když jsem spatřil jezdce. V jednu chvíli jsem netušil, o co se vůbec jedná. Už od pohledu se mi ale nezdáli zrovna dvakrát... Přátelsky. Poohlédl jsem se ale bohužel jsem byl v těžké nevýhodě. V tomto terénu nebylo kam utéct. Nebylo kam se schovat. "Zatraceně! Doufám že nebudu muset bojovat! Doufám že se jedná jen o nějaký omyl!" Pronesu tiše s kletbou na rtech a rychle sáhnu po svém meči. Tomu jen pevně sevřu jílec. Trochu se přikrčím a vyčkávám. Nemůžu dělat nic jiného. Daleko bych utéct nedokázal když mají své koně. Jsem však připravený bojovat. Uvidíme co se z toho vyklube. |
| |
 | soukromá zpráva od Rachel *Rae* Evans pro Všechno, až na školu, mi poslední dobou až moc podezřele vychází. Moje "temná stránka" se neprojevila už docela dlouho a doma vypadá všechno docela klidně. Doma i venku... Takový klidný letno-podzimní večer. Proto po večeři, večerní hygieně a popřání dobré noci všem členům rodiny se odeberu do postele a brzy cítím, jak mě objímá měkká, příjemná tma a já pomalu usínám... A vplouvám do sna. Co mi můj mozek připraví za příběh tentokrát? "Lucasi, nestrkej si to autíčko do pusy, radši mi ho půjč," slyším známý hlas a s překvapením si uvědomím, že to říkám já. Usměju se na svého roztomilého brášku a pohladím ho po hlavě. Vezmu si od něj modýlek auta a ukazuji mu, jak hezky jezdí. Trošku se zakřením, když mi nechtě vytrhne jeden vlas, a jemně ho plácnu po ruce. Je tu klid, za oknem svítí sluníčko a já mám hroznou chuť jít ven. Zrovna to Lucasovi chci navrhnout, když... Ano. Ten pocit znám až moc dobře a s ničím jiným to zaměnit nemůžu. Co teď? Mozek se mi roztáčí na plné obrátky a já zoufale pátrám po nějakém řešení. Na něco musím přijít, než bude pozdě. Bez ohledu na to, že bude Lucas protestovat a další tři dny bude rozmrzelý, musím ho posadit do židličky. "Zůstaň tady, já nebo mamča jsme tu za chviličku," povím mu a vyburucuju poslední zbytky svého vlastního vědomí, abych ho pohladila po tváři a vyloudila na té své něco jako úsměv. Nemůžu už ztrácet čas jeho utěšováním, i když bych tak ráda, aby neplakal. Pak rychle odbíhám... Tak rychle, jak je to jen možné. Doběhnu do sklepa. Zvyšuje se má hranice rychlosti a síly, ale to vážně není dobré znamení. Naopak. S tím přichází i touha ubližovat, ničit, vraždit. Cokoli, ať je u toho hodně krve. NE!!! Rae, to NESMÍŠ dopustit! uslyším kdesi v mé mysli varovný hlásek, který zní však spíš jako poslední nádech tonoucího než cokoli jiného. Vím, že nesmím dovolit, aby se mého těla zmocnila příšera ve mně. Jenže zároveň také vím, že jsem to ještě nikdy za celý svůj život nedokázala. Mami, proč tu nejsi... pomyslím si jako by unaveně a snažím se zburcovat poslední zbyeček lidskosti, abych dokázala vymyslet, co s tím. Sedím na křesle. Jenže co teď? Už se mi nechce přemýšlet. Je mi jedno, co bude dál, přemýšlet už mě bolí. Ničí mě to. Tentokrát to nedokážu, ale co já s tím... Jako by se má mysl oddělila od těla, nechala si ho dělat, co chce, a sama se stala takovým "stínem", který ho pouze následuje. Znovu se nechávám obejmout tmou. Vím, že dnes to bude zlé, ale já... nemůžu... jsem moc slabá na to, abych tomu mohla zabránit. A bolí mě hlava... Cítím, jak bolest, zoufalá, šílená bolest pohlcuje celé mé tělo. Ale já s tím nemám sílu něco dělat. To je má poslední myšlenka, pak přijde jen bolest, utrpení a strach z toho, co bude dál. A bude vůbec něco...? Ležím na chladné podlaze a pomalu nabývám vědomí. Tak co, krutý osude, připravil sis pro mě ještě větší muka? Ne, takhle nesmím přemýšlet. Otevřu do široka oči, ale hned je zase přimhouřím. Je tu tolik světla, že je nevydržím mít otevřené. Když se ale přeci jen trochu rozkoukám, vidím, že všechno kolem mě je bílé. Možná proto mě tak bolí oči z toho až moc světlého... čeho vlastně? Prostoru? Místnosti? Ano, je to místnost, má to stěny. Ale KDE to vlastně jsem?! Prohlédnu si to tu pozorněji. Na stropě je ten zroj světla, co mi prve bránil otevřít oči. Toužím ho zhasnout a spát. Jenom spát. Dál tu jsou dveře, které zjevně nejdou otevřít, tedy aspoň z mé strany. Teprve teď procitnu "se vším všudy" a uvědomím si, že je mi hrozná zima. Nezajímá mě, co mám na sobě, vím, že nejsem nahá, a to je prozatím dostačující. Dál... Zrcadlo. Ne, je to okénko, ale takové to neprůhledné, jako jsou skla v metru. Bezva, aspoň si můžu zkontrolovat, jestli nejsem rozcuchaná, pomyslím si s jistou dávkou sarkasmu. A pak... Co to je támhle? Něco černého. Nechce se mi zvedat, tak k tomu dolezu po čtyřech a prohlédnu si to pečlivěji. Avšak hned, jak zjistím co to doopravdy je, polekaně se zase stáhnu. Je to nějaká kamera? Chtějí mě sledovat? Ale... kdo? A hlavně proč? Kromě zimy ucítím další pocit. Strach. Strach mi sice svírá hrdlo a zvedá se mi žaludek z nervozity, ale přesto otevřu pusu a zároveň uslyším hlas, který mi nejdřív připadá, jako by ani nebyl můj. Podívám se do kamerky. "Haló? Kde to jsem? Proč mě tu držíte?" Skutečně si připadám jako něčí zajatec. Ale kdo by mě chtěl zajmout? Vždyť jsem... no dobře, nejsem až tak úplně obyčejná, ale stejně. Najednou poprvé v životě toužím, aby se dostavila má schopnost. Chci utéct. Domů, jen domů... Vzpomenu si na film o mimozemšťanovi E.T. a ucítím, jak mi po tváři stéká slza. Smutně se usměju. Vím, že není dobré dávat zrovna teď najevo pocity, zvlášť když mě - nejspíš - sledují, ale tak nějak je mi to teď jedno. Vlastně už mě ani nezajímá, co mi odpoví, pokud vůbec odpoví. Stočím se na studené zemi do klubíčka, vzlyky otřásají mým tělem, po obličeji mám rozmazané slzy a ze všech sil proklínám svou povahu, své tělo, své pocity i to, že jsem tady. Zlobím se na celý svět. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Oblak prachu, který se zvedal za přibližujícími se jezdci, jim dodával na tajemnosti. Ale jinak byla blížící se situace více než reálná. Mohl si jen stát a očekávat jejich příjezd. Nedali na sebe dlouho čekat, snad i trošku popohnali své koně. Brzy jsi slyšel dusot kopyt pravidelně, poté se k tomu přidal dech koní a praskání kůže sedel a otěží. Takové zvuky lidské ucho nikdy neuslyší, ale tvé ano. Pro tebe jde o naprosto běžnou věc. Skupina jezdců kolem tebe utvoří půlkruh. Jde o může v pláštích a koženém brnění. Každý z nich má meč, dva z nich navíc luk. Působí jako sehraná družina. Jsou hladce oholení, jejich tváře neznačí žádné emoce. Žádná ze zbraní zatím nezařinčí do napjatého ticha, které přerušuje jen vzrušené frkání uřícených koní. Muži si tě prohlížejí a konečně jeden z nich, s výrazně modrýma očima, promluví. „Jsi cizinec v těchto zemích. Co tě přivádí na území Ethrielu?“ Mluví velmi formálně, těžko říci zda z nějaké pozice, protože se nepředstavil a snad to ani nepovažoval za nutné. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Nikdo na tvé emoce nereaguje, na jejich projevy ti odpoví akorát bílé mlčení stěn. Až když se stočíš do klubíčka, je možné, že tě vyruší jemné zabzučení. To kamerka se jemně natočila a snad i zaostřila. Frekvence blikání červeného světýlka se na moment změnila, ale poté se opět vrátila do svého tempa. Chvíli se nic neděje a pak se ozve jemné lupnutí a dveře se tiše otevřou. V nich stojí postava, která svým oblekem ladí k celému prostředí – bílý oblek podobný tomu, který nosí chemici při katastrofách. Obličej je skryt za maskou, v níž se ti opět jen odráží vlastní obličej. Postava si tě chvíli nejspíš prohlíží, ale poté už se k tobě rozejde a její obrovské dlaně tě zvednou ze země jako nic. Je to možná i tím, že jsi tak zesláblá, ale na druhou stranu má ten dotyčný opravdu sílu. Jeho kroky vedou pryč z malé místnůstky úzkou rovnou chodbou. Vše je bílé a lemované podobnými svítidly a kamerkami. Přejdete pár křižovatek, ale všechno je stejné, až se z toho stává bílá čmouha. Zdá se ti, že už kráčíte celou věčnost... |
| |
| soukromá zpráva od Nuada Nearis Ish`dal pro Předzvěst potíží Byl jsem napnutý jako struna. Téměř jsem se neodvážil ani dýchat jak mnou vládlo napětí. Měl jsem strach, aby ke mě jezdci nepřijížděli s válečným úmyslem. Byl jsem si vědom toho, že jizvy války mezi lidmi a elfy jsou pořád určitě mnohde znát. Ještě víc jsem se ale bál, že by při boji mohl nad mým tělem znovu převládnout démon. Ten bastard už se znovu nesmí chopit moci. Držel jsem pevně pravačku na jílci svého meče avšak tasit jsem se neodvážil. Kdo ví, jak by si to jezdci vysvětlili. Možná jde jen o pouhé nedorozumění. Při nejhorším budu muset utéci. Nebo srazit aspoň jednoho z nich z koně a převzít si jej. Mihne se mi hlavou ale to už se nacházím v obklíčení jezdců. V pohotovém, připraveném postoji přejíždím očima z jednoho na druhého a mé napětí se jen znásobí. Prohlížím si je stejně nehnutě a trpělivě, jako oni mě. Nedělám nic dokud ani oni něco neudělají. Díky slovům jednoho z nich, pravděpodobně velitele, jsem se mohl aspoň trochu uvolnit. Nebo raději ne? Chtějí si promluvit. A to bylo dobré znamení. Přesto jsem velmi váhal. Nevěděl jsem co říci a co raději ne. "Jááá..." Dlouze se nadechnu a narovnám se. Zadívám se neochvějně a pevně do očí jejich veliteli. Cítil jsem, jak ve mě vře démonova nespokojenost a touha po krvi. "Hledám svůj osud člověče. A možná také nový život ale to je teď vedlejší." Tiše se uchechtnu a začnu silně váhat jestli mám sdělit pravý důvod své cesty. Bojím se aby mě pak neupálili jako černokněžníka. Ale třeba mi dokážou poradit směr na správnou cestu. Musel jsem to zkusit. I když to byla velmi riziková možnost. "A také hledám někoho... Kdo by mi pomohl zbavit se zlého a nebezpečného démona, který sídlí v mé duši. To je to... Hlavní proč jsem zde. Pokud o někom takovém víš, naléhavě tě prosím abys mě k němu odkázal." V prvních chvílích jsem se skutečně bál ale pak můj hlas nabíral víc a víc na jistotě a odvaze. Pokud mě nakonec zabijí možná to bude spíše vysvobození než-li trest. V nitru jsem ale cítil nenávist která spalovala duši jako oheň požírá dřevo. Nervozně jsem přešel z jedné strany na druhou, a zpět. Trošku jsem se ale uvolnil. "Ve vaší zemi jsem poprvé. Kdo jí vládne?" Optal jsem se z čiré zvědavosti a vrhl na všechny jezdce zas pronikavý, zvědavý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Meč spokojne pristál na polceste medzi ním a tou... ženskou, tak trochu vpravo. Zabodnutý čepeľou do zeme, lákavo trčal k oblohe. Stačilo pár krokov a bol by jej... Ale, správny vrah sa zaobíde aj bez zbrane... "Ženské..." povzdychol si. "Ty to stále nechápeš, však? Potrebujem ju. Živú a..." Rečnil. V tomto okamihu potreboval plán. Nechať si pozabíjať všetkých svojich známych, to teda nie. Lenže, aký plán? Premiestniť krpca? Lenže, to s pastelkami nikdy ešte neskúšal. Meč je jedno, lenže žijúca ľudská bytosť... Predstavil si, že by preniesol iba jej telo, pričom krv by ostala tam, kde bola pôvodne. Premiestniť jazdkyňu? Nemal jej ublížiť. Premiestniť seba? Zabil by sa a nikomu by tým nepomohol. Nie, na to treba ísť inak... "... potom kľudne môžeš. Poď s nami. Budeš si na ňu dávať pozor a možno sa o nej aj niečo dozvieš." dokončil svoj monológ a spýtal sa sám seba, čo to vlastne práve povedal. Lenže, to už vedel. Myšlienky sú zaujímavé. Keby sa nikto mohol pozrieť do mozgu, videl by tvary a farby, premieľajúce sa jedna cez druhú, navzájom sa miešajúce, alebo odpudzujúce. Niektoré sú výraznejšie, iné zase celkom maličké a šedé. Strach je žltý, radosť žiarivo modrá, zloba, kupodivu, temne zelená. Mozog, to je svet pasteliek v malom. Videl to, skúšal to. Na skúške, keď si bláhovo chcel prečítať z profesorovej hlavy odpoveď. Zistil, že sa to nedá. Takto tojednoducho nefunguje. Človek myslí v pojmoch, nie v slovách. Ale zistil, že sa v nich dá orientovať. Jedna vysunúť do popredia, jedna zastrčiť... Prinútiť mozog, aby si myslel, že prežíva neuveriteľnú rozkoš. Alebo strach. Alebo, aby videl niečo, čo tam nie je... A o tom predsa pastelky sú, nie? Malé drobné ilúzie, ktoré sa pre toho, kto verí, stávajú skutočnými. "Takže, pusti ju. Jazdkyňa tam niekde vzadu mala ukrytý obraz, tvar, ktorého sa bála, prirodzený predátor, povedal by som. Stačil jediný pohyb pastelkou, aby ten tvor... "Prestaň sa skrývať za dieťa a postav sa k tomu ako dospelá ženská, nie ako zbabe..." zbledol a zadíval sa na niečo za Jazdkyniným chrbtom. Keby chcel, mohol byť herec... ... čo to je do riti za vec?" spýtal sa a ukázal na... pre Luciendu prázdny kúsok lesa. Lenže Jazdkyňa... Musela to počuť, ako sa ohýba podrast, ako praskajú halúzky. Možno, keď občas vietor zafúkal spoza nej, mohla to cítiť. Keby sa otočila (a veril, že sa otočí), uvidela by, ako potvora z jej najhoršieho sna pomaly, zakrádavo kráča smerom k nej. A ona je neozbrojená, naviac má v rukách dieťa, ktoré ju bude spomaľovať, keď sa bude snažiť dostať sa ku svojim zbraniam. "Kurva, čo to je???" spýtal sa ešte raz a urobil dva kroky dozadu. Snáď si nevšimla, že nohou hľadal kameň ako oporu, aby sa mohol lepšie odraziť. Pretože v momente, keď sa ona otoči, aby videla, čo to za ňou je, on vyštartuje. Je to pár krokov, dostane sa k nej skôr, ako stihne zareagovať. A potom to už bude jednoduché.... Naraziť plecom, vyrvať Luciendu, stiahnuť sa z jej mysle a... z jej dosahu. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jezdkyně tě sleduje s očima napjatýma, dá-li se to o očích vůbec říci. Ale o těch jejích to platilo. Horší byl pohled na Luciendu, která se v sevření vaší nepřítelkyně pomalu hroutila. Rty Jezdkyně se neslyšně zavlní, snad váhá nad tvými slovy, snad jim ani nechce věřit. Ale rozhodně o nich přemýšlí. Její nitro bylo pestré. Až křiklavé. Přehršel barev a tvarů, které tě šokovaly svou novostí. A přesto vzájemně působily harmonicky. A pak jsi to přerušil ty a tvé Pastelky. Pestrobarevné hejno zahalil šedavý stín, bez určitého tvaru, ale ohromný. Cítíš, jak sebou Jezdkyně trhne. I Lucienda se probere z mrákot a její překvapený výraz se dokonale hodí do tvé lsti. Jen zlomek vteřiny Jezdkyně váhá. Pudový strach je silnější, takže se otočí a vytřeští oči do lesního porostu, kde samozřejmě nic není. Nebo snad je...? V tu chvíli jí nezbývá mnoho času na přemýšlení. Tupý náraz ji vyvede z rovnováhy, její sevření povolí, ale přesto Luciendě unikne bolestný výkřik. Zatímco Jezdkyně upadne na zem relativně šikovně, nebohá holčička si užije jeden pěkný kotrmelec. Její rychlost je ale neskutečná. Ovšem nerozhodla se pro kořist, ale pro zbraň. Rychlým skokem z podřepu se ocitne u své zbraně a vzápětí už znovu stojí v bojovém postavení. Mezi vámi je asi sedm metrů. Ty s Luciendou, která se s bolestí prohne v zádech, ale jinak se jí nic nejspíš nestalo, než na pár modřin a naraženin. Jezdkyně proti vám s mečem a rozhodně ne příliš přívětivě vrčíc. „I teď vássss mohu sssabít...“ Ihned poté vydá zvláštní hrdelní zvuk, zatímco neztrácí oční kontakt s vámi. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Všetko vyšlo omnoho krajšie, ako vôbec plánoval. Lucienda vyzerala trošku omláceně, ale nezranene. A hlavne, nebola v zovretí tej.... tej. Tá spomínaná tá sa síce znova zmocnila svojich zbraní, ale ako už si overil, zbrane mu neublížia. Snaď jej nenepadne skúsiť to holými rukami... Alebo tým, čo už skúšala.... spomienky na tú bolesť sa asi tak ľahko nezbaví... "Si v poriadku?" šepol malej. "Utekaj domov. Ale mamke nič nehovor. Nepotrebujem tu armádu dedinčanov..." pobídnul ju, nespúšťajúc oči z jazdkyne. A keď bola dostatočne ďaleko (ak bola. Ak vládala. Ale, čo je pár odrenín pre deti), usmial sa. Široko. "Tak. Teraz sa mi to páči. Žiadni rukojemníci. Ak chce niekoho zabiť, tak zabiješ iba mňa." Mňa škoda nebude, dodal si v duchu. Ale to ona vedieť nemusela. "Nie je to... príjemnejšie?" spýtal sa, nakloniac hlavu. Vyzeral uvoľnene, hoci v ruke, ktorú držal za chrbátom nervózne zvieral pastelku. Opäť, niečo, čo nepotrebovala vedieť. "Porozmýšľaj o tej mojej ponuke. Poď s nami. Spoznaj ju. Ak aj na konci cesty (mojej cesty, opäť v duchu) budeš mať pocit, že ju treba zabiť, urob to. Ja ti brániť nebudem. Ona možno ano. Ale to už je tvoj problém." vyzval ju. Žeby to nakoniec s tým, čo hovoril myslel vážne? Hlúpe podvedomie. Ale... Ako to hovoril Spiderman? Priateľov si drž u tela a nepriateľov ešte bližšie? |
| |
| soukromá zpráva od Rachel *Rae* Evans pro Po chvíli si jakoby otupěle uvědomím, že když jsem se na zemi schoulila, kamera, nebo co to vlastně je, trochu zabzučela. Neobtěžuju se ale na ni kouknout, v téhle chvíli mě to, jestli mě někdo natáčí nebo ne, úplně jedno. Počkat. Jaký zájem by vůbec měli na tom, aby mě natáčeli? Nebo sledovali?! Proč tohle všechno dělají? Hlavou se mi honí děsivé myšlenky typu "někdo mě tu nechal, abych umřela, a teď mě sleduje s pytlíkem chipsů a coly a má zábavu". Chvíli se užírám svým vlastním utrpením a utápím se v sebelítosti, ale už nevzlykám. Jestli je to skutečně tak, jak si myslím, neudělám jim tu radost. Už neuvidí, jak slabá ve skutečnosti jsem. Posadím se, setřu si slzy z tváří a rukama obejmu kolena. Zamračím se, ještě jednou popotáhnu a zadívám se na kamerku tak nenávistně, jak to jen jde. "Pusťte mě ven!" zahulákám ze všech sil. Avšak než stačí doznít ozvěna v prázdné místnosti, ve dveřích se objeví postava a já sebou škubnu. Vypadá trochu jako mimozemšťan nebo astronaut a já se sama sebe ptám, jak dlouho mi bude trvat, než se ze vší té bílé zblázním. Na chvíli mám možnost spatřit svůj odraz v jeho masce. Až na vlhké oči už je to zase stará dobrá Rae. Když mě zvedne, neprotestuji. Nechám se nést, dobře vím, že by mě jakékoli vzpírání hlavně vyčerpalo a efekt by byl nejspíš nulový, vzhledem k jeho kolosálním dlaním. Navíc, ačkoli si to nerada přiznávám, jsem tak trochu zvědavá, co z tohohle všeho bude. Nevypadá to, že by mě chtěli zabít a možná mi ani nechtějí ublížit. Chvíli se koukám kolem sebe, ale nevidím nic než bílou chodbu. Po chvíli vzdám jakoukoli snahu o odhad, jak dlouho už jdeme - opřu se hlavou o hrudník postavy, zavřu oči a zkouším spát. Teprve teď mi dojde, jak mě ten pláč vyčerpal. Dobře ale vím, že bych neměla usnout, a tak se snažím jen poklimbávat. Pravidelné houpání je mi dokonce docela příjemné. Doufám, že na místo, kam míříme, dojdeme hodně pozdě! |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Napětí, které vládlo v tobě, bylo jistě i v mužích, kteří tě obklopovali. Žádná ze stran to ale nedávala najevo. Jejich vystupování bylo klidné a velmi profesionální na nějakou domobranu maloměsta. Zdá se, že jezdci studují pečlivě každý tvůj pohyb. Jistě by byli připraveni k odpovědi na tvůj útok, ale určité uvolnění z nich ucítíš, když jim začneš odpovídat a trochu se narovnáš. Prolomení ledů? Na to je ještě příliš brzo, ale minimálně jste se zatím vydali tímto směrem. Nad tvými slovy o novém životě uslyšíš smích. Řeřavý, posměšný, nepříjemný. Muži před tebou ale mlčí a jen tě sledují. Oni se ti nepošklebují. A ty víš, kdo to je. Kdo ve tvém nitru takto reaguje. Pak ale umlkne, snad pod tíhou tvého přiznání nemá sílu se projevovat dál. Určitá směs překvapení se zavlnila mezi muži jako nárazová vlna, ale zatím mlčeli. Až poté se znovu ozval jejich velitel. „Zde vládne každé usedlosti jiný pán. Ethriel je městys, kterému vládne konšelská rada. Její členy poznáš. Oni ti mohou dát další radu ve tvé záležitosti.“ S těmi slovy se jejich sevření rozestoupí a jezdci utvoří uličku. „Městys je od nás vzdálený už jen půl den pochodu.“ Oznámí vůdce a podívá se na tebe, jakoby se samozřejmostí očekával, že nyní společně vyrazíte na cestu. JInak nic, ani náznak nějakého názoru nad tvým problémem. Je to tak lepší? |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Lucienda jen chabě přikývne. Vypadá spíše pořádně vyděšená, což není divu, než by byla zraněná. Ovšem zatím se od tebe nehýbe. „A co ty?“ Zašeptá na oplátku a sevře ti dlaň takovou silou, jakou by si od dítěte jejího věku ani nečekal. Zbavit se jí pro její dobro bude těžší, než by se mohlo zdát. Jezdkyně tvou nevýhodu, mít na starosti malé dítě, rychle pochopila, rychleji než ty. Její úšklebek to prozradil. „Ona bessss tebe neodejde.“ Zavrčí a v hlase se jí zračí odstín pobavení, ale i loveckého napětí. Přesto se zdá, že přemýšlí o tvé nabídce. A to velmi vážně. Konečně po chvíli opět promluví. „A jak ti mohu věššššit? Jšššši jen dalššššší z jejích otroků.“ Závěr své výtky doslova vyplivne. „Podlehnešššš jí jako ossssstatní...“ Pohrdlivě ohrne horní ret, zatímco z okolního klidného lesa se ozve podobný hrdelní výkřik, který před chvíli vydala sama před tebou stojící Jezdkyně. Ona však na něj nijak nereaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Těžko říci, zda si opravdu klimbala, nebo zda jste šli tak dlouho, ale když se ozvalo další jemné zavrzání, přišlo ti, že musel uběhnout celý jeden lidský život. Vstoupili jste do, kupodivu, další bílé místnosti. Světla se ovšem odrážela od lesklých kovových přístrojů, které ale svým vzhledem naháněly hrůzu. Různé stroje, úchyty, snad něco jako křeslo a lehátko, ale bez polstrování. Nikde žádná světelná tabule, nic takového. Jen kovová chapadla, která se po tobě už už sápala. Ne, to už byla tvá fantazie. Ovšem tvůj „nosič“ ji chtěl nejspíš naplnit, protože se s tebou v náručí přiblížil k jedné kovové instrukci a položil tě do ní. Nepropadla si, bylo to jako železná kolíbka, která ovšem velmi nepříjemně studila. I kdyby ses bránila, měla by jsi sotva nějakou šanci. A tvůj démon? Ten nyní spal, jeho přítomnost jsi v sobě absolutně necítila. A tak tě stroj bez obav objal svými chladnými chapadly a uvěznil ve svém nitru. Byla jsi jako ptáček lapený v mrtvé, chladné kleci. Nemohla ses ani hnout, a tak si jen koutkem oka zahlédla, že tvůj průvodce z místnosti zmizel. Kam, to jsi nestihla postřehnout. Poté cosi v místnosti začalo bzučet a světlo zesílilo, až si musela přivřít oči. Cítila jsi, že se ti začíná dělat nevolno a motat hlava. Horkost tvým tělem stoupala a pomalu tě přiváděla do fialkovo-modrých mdlob. Vše ztrácelo své jasné rysy a potápělo se. To ale netrvalo věčně. Ucítila jsi ho. Znala jsi ty projevy.Věděla jsi, že to přijde. A před tebou se objevil váš sklep. Jenže ty jsi nebyla uvázaná v křesle. A rozhodně už jsi neměla sílu projevit nějakou zodpovědnost. Když se otočí, objeví se před tebou schodiště ze sklepa. Osvětlené, protože dveře do bytu zůstaly otevřené. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Zahľadel sa na Luciendu a začal mať tik na pravom oku. On sa toho decka hádam nikdy nezbaví... mal ju poslať preč pastelkami. S mečom to vtedy fungovalo dobre, vyzerá byť... kompletný. "Ja sa o seba postarám. Ja som sa chytiť nenechal, spomínaš?" usmial sa, ale bol to veľmi zubatý úsmev. Kto vie prečo, budil dojem, ako keby sa mu tie zúbky všetky zašpičatili do pekných ostrých, do seba skvele zapadajúcich hrotov. "A teraz, šup domov." Nekompromisne. Ano, bolo mu jasné, že to nebude mať žiaden účinok, prekliate ženské. Má to desať rokov aj s topánkami, a tvrdohlavé je to ako dobre odležaná svokra... Ale to už začal trochu zúriť. "JA som jej otrok?" doslova to vyprskol a navzdory jej zbrani sa k nej začal približovať. "Ty si ňou tak posadnutá, že by si kvôli tomu zabila nevinné dieťa a JA som jej otrok?" Vyžarovala z neho tichá, ale naprosto zreteľná hrozba. Bol tak blízko, že jej stačilo bodnúť. V tom okamihu si nemohla byť istá, či by ten pohyb zvládla. Nepoužíval pastelky, hoci jednu šedú mal pripravenú. Šedú ako hrôza. Šedú ako... Blyslo mu mysľou, že v tomto okamihu možno pastelky používajú jeho. Nikdy to nebolo také jasné, ako sa mohlo zdať. Zastavil sa tvárou tri centimetre od jej tváre. Bola trochu vyššia, čo kazilo dramatický efekt, ale to nevadilo. "Tak sa rozhodni. Alebo dostaneš rozum a pôjdeš s nami, alebo, a je mi jedno, čo hovoria pastelky, ti rozpáram brucho a tvoje vnútornosti rozvešiam po lese ako vianočné ozdoby. Rozumiešššš?!" zasyčal jej do ucha. A uvedomil si, že to, čo drží v ruke nie je pastelka. Mal pocit, že celou silou zviera dlhý a veľmi, veľmi ostrý kus obsidiánu. Z porezaných prstov mu pomaly odkvapkávala krv. Ano, aj tak sa do tá povedať. Šedú ako skala... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Luciendin stisk nepovolil, ale její odhodlání přeci jen zakolísalo, když ti hleděla do tváře s poněkud zaraženým výrazem. Nakonec to vše ale přemohla grimasa uraženosti, stisk povolil a ty jsi mohl s překvapením pozorovat, jak se malá dívenka obrátila a nasupeně si to mířila z lesa. To ale nebylo to nejdůležitější. Zdá se, že Jezdkyně na tvá slova nereagovala, ne tak, jak by měla. Na rtech se jí vlnil úsměv, který jevil...pochopení? Nebyl sis jistý, ale už to tak vypadalo. Navíc její slova... „Nevíšššš sssspousty věsssí. Nejssssi odtud.“ V tomto měla pravdu. Musel jsi to uznat. I její oči se zablýskly, meč však sklopila, takže jsi měl volný přístup k jejímu tělu. Ona však stále třímala jasný trumf – stačil jí letmý pohled a tvým tělem projela krátká, ovšem intenzivní bolest. Možná jsi udržel jazyk za zuby, ale kámen ti v dlani nezůstal. Pomalu, jako když se zastaví čas, spadl na lesní porost, kde se, kdo ví proč, změnil při styku se zemí na prášek. V tu chvíli sis uvědomil, že kolem tebe zaznívá mnohohlasé syčení a z křovin na tebe zírá stovky očí podobných tvému nepříteli. A možná ti už došlo, co znamenaly ty hrdelní zvuky. Všechen ten stupňující halas ale Jezdkyně přerušila jedním mávnutím ruky. „Půjdu sssss tebou. Jssssssem zvědavá na tvůj ossssud. Jssssi jiný. Ale vlassssstní hlouposssstí tu sssstejně ssssejdeš. Jako osssstatní...“ S těmi slovy zastrčila svůj meč do pochvy a s klidným postojem vyčkávala, zda ji odvedeš na místo, kde je tvá Průvodkyně. A možná tě překvapí, že když vyjdete z lesa, slunce už neosvětluje palouky. Ani se nezdálo, že vaše rozepře mohla mít tak dlouhé trvání. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Lucienda... odišla. Urobila niečo, čo absolútne neočakával. Možno za to mohol ten jeho presvedčivý úsmev. Každopádne, vyzerala nasupene. Nevadilo mu to, mal teraz iné problémy, ktoré si vyžadovali jeho pozornosť, udobrí si ju neskôr. Hlavne, že bola preč a v bezpečí... teda... dúfal, že v bezpečí... A ano. Uznal, že nie je odtiaľto, mnoho vecí síce nechápal, ale jedno vedel. "Ty tiež nie si z môjho sveta. Nemôžeš chápať čo som a čo viem. Pre mňa nie si... Nedopovedal. Stará známa bolesť sa objavila znova. Kútikom oka vnímal jej súkmeňovcov, vystrkujúcich hlavy z lesného porastu. Nevydal ani hláska. Ten záblesk bolesti a paniky v jeho očiach mohla vidieť iba ona. Pastelka, alebo meč, alebo v čo sa to vlastne zmenila, bola preč. Z diaľky to moholo vyzerať, že ju odhodil, nie že mu vypadla. Porezaná ruka naďalej krvácala. "Pojdeme tak či tak všichni." precedil medzi zuby, keď už si mohol byť istý, že zvládne svoj vlastný hlas. Nebude prvý ani posledný, čo zdochne na svoju sprostosť. Vlastne, iba sa pridá k zástupom tých ostatných... "To je nakoniec celá pointa života, že?" Bol zvedavý, či tá bytosť vie, čo je to cynizmus. Pri troche šťastia áno. Otočil sa na päte a bez slova vykročil. Ona ho bude nasledovať, to mu bolo jasné. Hlavou mu vírili myšlienky. Toto nebolo v poriadku. Tá ženská, alebo čo to do kelu bolo, mu bola podobnejšia, ako si myslel. Podobnejšia, ako Průvodkyně. A predsa, aby ochránil tú nepodobnú, bol ochotný zabiť tú pôvodnú. Ľudská hlúposť v kocke... V tráve zbadal jahody. Pravdepodobne unikli Luciendinmu pátravému zraku, pretože to by tu boli iba úbohé otrhané stopky a možno nejaká tráva upatlaná od jahodovou dužinou pokrytých rúk. Zohol sa a nazberal ich koľko len mohol. Ako keby sa nechumelilo. Na les pomaly sadala tma a možno, ak si pohnú, dobehnú aj Luciendu... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jezdkyně na tvé poznámky jen pohrdlivě ohrnula ret a cosi zahrčela. Cítil si, jak utkvělé pohledy jejích příbuzných se pomalu uhýbají, až nakonec mizí mezi větvemi. Mohli jste tedy vyrazit, nic vám nebránilo. Nešli jste příliš rychle, ale dost na to, abyste bývali Luciendu zastihli. Přesto jsi ji nikde nespatřil. Snad to vzala jinudy... Mohl jsi jen doufat, že v pořádku dorazí, či už dorazila domů. Asi by nebylo vhodné její matce oznamovat, že jsi jí ztratil dceru. Pokud jsi drobné jahůdky otrhal, musel jsi chtě nechtě překousnout i příchuť vlastní krve. Tvá dlaň přeci jen krvácela, což bylo zvláštní. Mečem jsi zraněn být nemohl, ale takto ano. Ale zase jsi necítil bolest. Ne kvůli dlani, to spíš ještě doznívala ta vnitřní bolest, kterou ti Jezdkyně opět způsobila. Občas ses možná i ohlédl, jestli za tebou stále jde. Měla velmi tichou chůzi a kdykoliv ses na ni podíval, střetl ses s jejím upřeným pohledem na tvou osobu. Nepromluvila po celou cestu ani slovo. Také o čem byste si asi povídali... Konečně jste dorazili k domu selky. V nastupující tmě se téměř ztrácel. Jen jedno okénko svítilo – pokoj Průvodkyně a tvůj. Dveře do chalupy byly otevřené. Kdo ví, kde jeho obyvatelé byli. Když jsi hodlal vstoupit, došlo ti podvědomě, že nyní už za tebou Jezdkyně není. Otálela u studně. „Ssssítím ji. Dovnitššš nepůjdu. Poššškám tady.“ Možná lépe. Pro obě. Nebo vlastně pro všechny? K dlouhému vybavování se Jezdkyně neměla, a tak si mohl jen říci svoje a s posledními pár jahůdkami odejít do pokoje. Ležela stejně, jako když jsi odešel. Na břiše, tvář upřenou ke dveřím, ruce složené pod hlavou. Oči byly nejspíš přikryté šátkem, ale ten sklouzl, takže sis znovu mohl prohlédnout její bělavá víčka. Přikrytá byla jen zčásti, snad bylo přes odpoledne příliš velké teplo. I okno ještě zůstalo otevřené a dovnitř nyní vklouzl vždy po malých douškách chladní večerní vzduch. Její trup byl stále ovázán obvazy, ale na pohled by si řekl, že šlo o nové. Rty lehce pootevřené a mělké, ovšem pravidelné oddychování tě mohlo utvrdit v tom, že spí a sní svůj...sen. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Všetko sa krásne vyjasnilo. Nikto po ňom nesekal, nikto po ňom nestrieľal, bol v bezpečí, len... Zahľadel sa na svoju ruku, akko keby ju videl prvý krát. Mal porezané brušká prstov a cez dlaň sa mu tiahol hlboký šrám. Dúfal, že si neprerezal nejaké šľachy. Tú ruku bude ešte potrebovať. Bol zvedavý, či sa mu tá rana objavila aj tam vonku v... skutočnom svete? Čo keď toto bol skutočný svet? Rozhodne skutočný vyzeral, skutočne voňal, skutočne chutil a... skutočne bolel. Telo bolo ešte stále v šoku. Bolesť bola iba neodbytná vidina tam niekde v budúcnosti, ale cítil, ako sa trasie. Ako to bolo? Ticho, tekutiny, teplo, transport? Nespomínal si. Mal to na škole, predsa, kedysi dávno. Ale to bolo... v inom vesmíre, pomyslel si s uspokojením. Mal právo zabudnúť. Pastelky použil iba na... vyčarovanie, iné, lepšie slovo na to jednodcho nevedel nájsť... vyčarovnie obväzu. Takého, obyčajného. Mohol síce použiť tričko, ale mal iba jedno. A tiež mohol použiť pastelky na zatvorenie rán, ale... POvedzme to takto. Bolo by to neisté zatvorenie. Keď to nechá na prírode, pravdepodobne to bude trvať pekelne dlho, niekde v priebehu hojenia mu to nahnisná, ale nakoniec sa to zatvorí a ostane iba jazva. Keby použil pastelky, mohol by skončiť... so zatvorenou ranou, ale na mieste, kde kedysi bola jeho ruka... Poriadne si to obviazal a pripomenul si, že keď sa dostane k studni, musí si to vymyť. Hlavné v tomto okamihu bolo, že už nekrvácal... Cesta bola... no, už skoro príjemná. Jahody boli stále jahody, Jezdkně mu dýchala na krk. Ani sa neskúšal na ňu obzerať. Nemalo to žiaden zmysel. Proste tam bola. Dorazil k domčeku. Nikde nikoho. "No tak si ostaň, mne to je jedno." pokrčil plecami a ukázal na domček, kde býval ten... chlap. "Choď sa pozrieť do toho domu. Síce to tam bude páchnuť po nej a bývalý majiteľ tam možno ešte stále bude, ale to by ti nemalo vadiť. Ty zabíjaš rada, on zabíja rád, budete si rozumieť. A možno tam niekde na zemi ešte nájdeš jej krídla. Na pamiatku. A okrem toho, niekde spať musíš." odporučil jej. Z hlasu mu po malých kvapkách odkapával sarkazmus. Ale... no, niekde skutočne prespať musela. Tak prečo nie tam? Vošiel do domu sedliačky. Bol prázdny, tak ako len dom s bezvedomou osobou môže byť prázdny. Obväzy boli čerstvé, takže rozhodne nebol prázdny dlho. A Průvodkyně... Ležala tam, na bruchu, tvár vyvrátenú do boku, bledé viečka sa jej nezreteľne chveli, ako key sa jej niečo snívalo. Zovrelo mu srdce. Bola to ľútosť, pretože vedel, že do takého stavu ju dostal on. Nemalo sa to stať. Vždy mal slabosť, keď išlo o pomáhanie... no, napohľad slabším. Bol si istý, že by ho, v zlej nálade zmietla ako smietko prachu. Ale teraz vyzerala zraniteľná a krehká. Bolo mu jej ľúto, ale... s prekvapením zisťoval, že to bolo všetko, čo k nej ctil. Jej krása ho nechávala chladným. Možno to, po čom vždy tak túžil nakoniec nie je to, po čom vždy skutočne túžil. Musí odtiaľto vypadnúť. Dozvedieť sa, čo je to tými pastelkami a vypadnúť. Na chaose jeho sveta bolo niečo... ukľudňujúce... Vyšiel znova na dvor, aby si vymyl rany. A bol zvedavý, či tam Jezdkyně ešte stále je. Kto vie, možno pochopila jeho slová, možno vie, čo je to srkazmus... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Vidoucí se ani nepohnula. Mohl sis však být jistý tím, že o tobě neví? Ženy dovedou být lstivé a ještě k tomu taková, jakou je ona. Nač se tím ale zabývat, tvá ruka spíš potřebovala péči, než tyto plané dohady. Když jsi prošel ztemnělou světnicí, kde jsi už se zdejší rodinou jedl, a dorazil si na dvůr, našel si ho prázdný. Jezdkyně tam nebyla. Co si o tom myslet? Nenechala tam nic, co by naznačovalo, že by se vrátila, ale byl sis jist, že se vrátí. Možnost zabít Vidoucí si nenechá přeci ujít. Když si byl hotov, možná ses ohlédl kolem stavení, ale nikde ani živáčka. A tak jsi šel zpět za Vidoucí. Jakmile jsi za sebou dveře zavřel, trochu se zavrtěla. „Dnes... S Luciendou... Měl jsi štěstí.“ Tiše zašeptala, aniž by se snažila otevřít oči nebo k tobě aspoň stočila tvář. „Ale obávám se, že musíme dál. Už tu nebudeme vítáni. A také doufám, že tvůj host nepovraždí celou vesnici.“ Vidoucí se podivně pousměje a pokusí se trochu nadzvednout, ale zřejmě ji to působí bolest, protože toho vzápětí nechá. „Měl by sis lehnout. Odpočinout si.“ Svým způsobem má pravdu. Cítíš se unavený, ale ne tak, jak ze svého světa. Cítíš se zvláštně vnitřně vyčerpaný, přetažený. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Jazdkyňa nebola k nalezení, ale aj tak mal jednoducho pocit, že tu je, že jej oči na ňom visia a sledujú každý jeho pohyb a krok. Bojí sa, aby som nezbalil Průvodkyni (nie Vidoucí :) , pletieme si slečny) a nevypadol, pomyslel si. A mohol by to urobiť. Och ano, to by skutočne mohol. Vyhodiť si ju na plecia (bola ľahká ako pierko) a než by ich znova stihlo ráno, boli by... no, niekde. Lenže, on bol unavený, príšerne unavený. A naviac, rozmýšľal. Je omnoho lepšie mať ženskú, čo ho chce zabiť stále na očiach, než niekde v pätách, kam na ňu nevidí. Strach zaspať by ho nakoniec zabil skôr, než ona... Zapálil si cigaretu. Už len tri. Priam cítil, ako mu to robí dobre. Ako povedal Gandalf, dym dokáže očistiť myseľ od tieňov zvnútra. Uvoľnil sa. Telo sa mu stále chvelo, mierne v šoku, v rane ho začínalo trhať a bolesť bola už viac než výrazná, ale aj tak sa uvoľnil. Sedel na kraji studne, oči zatvorené a fajčil, ako keby práve na tej jedinej činnosti závisel celý jeho život. A možno... Začínal pomaly strácať predstavu, čo je realita a čo nie. Toto všetko sa odohrávalo iba v jeho hlave, tvrdil si. Lenže, čo keď je to naopak, čo keď teraz precitol zo sna, ktorý sa mu sníval 24 rokov? Ktorá realita je skutočná... Ten šúľok papiera a sladkasto voňavých listov boli pre túto chvíľu jedinou pripomienkou, že niekedy niekde chodil do školy a že píše diplomku a že má Mača, ktoré ho toleruje iba preto, že mu očas dáva tuniaka... Zahasil cigaretu a špak schoval späť do krabičky. Tak nejak mu prišlo neskušné hodiť ho niekam na dvor ľudí, ktorí ho prijali aj keď nemuseli. Vošiel dnu, zatvoril dvere, stiahol zo seba nohavice, stiahol tričko a trhlo ho, keď na neho prehovorila Průvodkyně. "Ano, šťastie je moje druhé meno..." povzdychol si, ale v hlase mu zaznievala iba únava. "Ona... nie je môj hosť. Chce ťa zabiť." natiahol sa do postele. "Takže, buď na ňu slušná. Možno si to nakoniec rozmyslí." obrátil sa na ňu a z nejakého podivného impulzu ju nežne pohladil po vlasoch. "Aj keď o tom dosť pochybujem." Obsah reči nesedel s jeho tónom a už vôbec nie s jeho činmi. Vlastne, v tej chvíli už nemyslel. To môže počkať na zajtra... Zatvoril oči a dúfal, že spánok príde čo najskôr... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Dívka k tobě lehce stočila tvář, oči stále zavřené, když jsi na ni promluvil. Na rtech jí pohrával šibalský úsměv. Snad si tvé pohlazení ani nezasloužila, rozhodně to vypadalo nepatřičně s jejím výsměchem ve tváři. Když jsi ulehl, ještě naposledy se ozvala: „A kdo mě zabít nechce...?“ Na tom samozřejmě něco pravdy bylo. Více slov už ale nepadlo. Netušil jsi, zda Průvodkyně usnula též po celodenním spánku, ale sám jsi oči zavřel a pohroužil se do zvláštní temnoty. Nebyl to spánek, jaký jsi znal ze své reality. Nepřišel žádný živý sen, jen neproniknutelná temnota, která tě ale uklidňovala. Měl si pocit, že jsi při vědomí, přesto jsi své tělo přestal ovládat a ... ... snad jsi spal? Nový den Netušíš, jak jsi přitom zvláštním „nespánku“ mohl zameškat tolik věcí, ale když jsi konečně otevřel oči, na okraji tvé postele seděla Průvodkyně – oči zavázané, oblečená ve svých šatech, sice ne tak s hrdým výrazem jako vždy, ale pyšný byl dostatečně. „Vítáni zde opravdu už nejsme. Snad tedy abychom šli.“ Oznámí ti se samolibým úsměvem, poté vstane a čeká, než se připravíš. Hlad nemáš, tak snad není důvod, proč by jsi měl odkládat vaši cestu. Kam jdete? Těžko říci, kdo z vás dvou to ví. Tří... Došlo ti ihned, když jste vyšli před chalupu, kde čekala o studni opřená Jezdkyně. Jakmile Průvodkyni zahlédla, nahrbila se a zlověstně zasyčela. Průvodkyně se ani neošila, s naprosto neutrálním výrazem zůstala stát na cestě. Pak se ale Jezdkyně začala smát: „Vy lidé.... Vy lidé.... Máte na dosssah věššššnost, máte odpověď na hádanku a ssssabijete sssi ji!“ Jak jsi mohl pochopit, svá slova směřovala k tobě, i když očima probodávala Průvodkyni. „Je jiný,“ s klidným hlasem namítne Průvodkyně. „Tomu ty říkášššš jiný? Jiní zemřeli na tvém těle a ty sssesss mohla sssmát.“ Průvodkyně lehce cukne hlavou v odpověď na ta slova a chvíli váhá. „Nemusela jsem tam zůstat.“ „Ne nemussssela,“ zasyčí Jezdkyně a přiblíží se k vám, „sssstejně tu chcípne. Jako kaššššdý. Nedojde nakonec. Nedůvěřuj jim.“ Průvodkyně ztuhne a napřímí se. „Takové už to je.“ Ledově konstatuje, chvíli si svým pohledem-nepohledem měří Jezdkyni, poté ji v těsné blízkosti obejde, načež její protivnice znovu výhružně zasyčí, ale Průvodkyně na to nedbá. Po úzké cestičce vychází ze dvora chaloupky a poté se po cestě vydává pryč z vesnice směrem k zeleným kopcům na druhé straně, než jste předtím přišli. „Ssss jejího ssssrdce by sssamrsss váššš sssvět.“ Se smíchem konstatuje Jezdkyně a vyčká, až se k ní přidáš a vyrazíš také na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Sny v sne neexistujú... Prvá myšlienka nového dňa. Mohlo to byť aj omnoho horšie. Cítil sa... no, lepšie. Únava bola preč. Průvodkyně už bola hore, oblečená, pripravená, so svojim typickým úšklebkom na tvári. Nezdalo sa, že by ju strata krídel nejak zronila. Možno jej znova narastú. “Ty si myslíš, že sme tu niekedy boli skutočne vítaní?“ Spýtal sa prekvapene, zliezol z postele a zadíval sa jej... do očí? Rozhodne tým smerom. Nemyslel si, že by ona, alebo ktokoľvek, kto ju privedie bol niekde vítaný. Títo... ľudia... to urobili, pretože cítili, že by to nebolo správne, keby ju nechali bez ošetrenia a pretože si mysleli, že on je... obyčajný stratený človek. Ano. Stratený bol, obyčajný nie. Kto vie, čo im narozprávala Lucienda. A či je vôbec v poriadku, napadlo ho náhle. Moc dúfal, že je. Nemal ju od seba odháňať, ale... v tom okamihu si bol istý, že ho pekne zmasakrujú a vezmú so sebou aj Luciendu. Obliekol sa rýchlo, previazal si ranu a všetko, čo mal od nich požičané, vrátil. Bol zase vo svojom starom tričku, vo svojich nohaviciach a bosý. To bude peklo... V chalupe nikoho nebolo, ale s obradnosťou takmer nezvyklou im na kuchynský stôl položil... Pastelku. Mohla im splniť jedno želanie. Alebo, poslúžiť Luciende ako obyčajná pastelka, ktorá má vždy tú správnu farbu. Oni už budú vedieť, ako ju použiť. Tým si bol istý... Vonku už to všetko hulákalo a vrieskalo ak, ako to len všetky tie zvieratá ráno dokážu. O studňu sa opierala Jezdkyně, presne tak, ako včera. Ako keby sa ani nepohla... “Večnosť?“ Podivil sa. “Kto do čerta stojí o večnosť?“ Znelo to trochu podráždene, ale... vedel, že má pravdu. Človek bol stavaný na svoj krátky život. Večnosť by ho pripravila o rozum tak, ako dokáže človeka o rozum pripraviť aj pokročilá staroba. O nude ani nehovoriac. História sa opakuje. Vždy tie isté hlúpe chyby, stále dokola. Tí istí ľudia sa chopia tej istej moci, aby ju tým istým spôsobom zneužili. Človeka to unaví. Koľko poviedok na túto tému čítal, koľko kníh... A keď si spomenul a tú ťažkú, všeobjímajcu nudu nedeľných popoludní, trávených osamote. A človek nesmrteľný, človek večný, by bol vždy iba sám... Ich podivná konverzácia zatiaľ plynula. Nechápal, o čo im vlastne ide, o čom hovoria, no jedno vedel celkom presne. Zomrie tu. Jedna alebo druhá ho zabije a je to neodvratné. Musel s usmiať, tak, ako sa kedysi (a možno ešte stále) smiali Rusi. Na perách úsmev, v očiach bolesť. Ale nie je to presne to, po čom túžil posledné dva roky? Vytriasol z pokrkvanej papierovej škatuľky cigaretu. Dve. Zapálil si. Zhlboka potiahol a snažil sa nedať najavo, že sa mu trasú ruky. “Z jej srdca? Skutočne? No, vidno, že sa v ľuďoch ani trochu nevyznáš...“ Schladil úsmev Jezdkyně svojim kúskom ľadu, prešiel okolo nej, malý a zhrbený a opatrne našľapujúc, kráčal v ústrety svojej smrti. Kto to vravel? Odvaha nie je čeliť neznámu, ale čeliť tomu, o čom vieš isto, že ťa čaká. Odvaha je mizerná... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvou připomínku do jejich rozhovoru ani jedna nevnímala. Byl jsi sice předmětem řečí, ale nedůležitý, aby si do nich zasahoval. Snad pro někoho zvláštní pocit, možná pro jiného úleva. Když jste se konečně rozešli znovu po cestě, Průvodkyně o několik kroků v před, poté ty a nakonec Jezdkyně, slyšel jsi za svými zády její chrčivý smích. Po chvíli tě pár skoky dohnala. „Ne, o lidi sssse nessssajímám. Rádi tu umšššou. To ano,“ zašvitoří zvesela a dokonce se usměje. No, spíše zašklebí. „Ona šššíká,“ kývne směrem k Průvodkyni, „ššše lidé sssi jen hrají. Neššštvoří dobro ani ssslo. Jen sssse ssssnaží mu pšššiblíšššit. Nedovedou ani jedno,“ posměšně pokrčí rameny. Poté se od tebe Jezdkyně znovu oddělí. Zdá se, že ona jediná oplývá neskutečným množstvím energie. Zatímco ty a Průvodkyně pomalu stoupáte do kopce, ona pobíhá sem a tam, kontroluje vše nalevo i napravo od vás, neustále se šklebí a pomrkává na tebe. Stoupání, které právě absolvujete, není vůbec jednoduché. Cesta je kamenitá a tvé nohy jsou brzy rozdrásané. Necítíš bolest, ale lepkavá krev není příjemná. A vrchol se zdá ještě v nedohlednu. Stromy, které cestu lemují, poskytují jen mizerný stín, a tak vás slunce spaluje se vší silou. Trochu se ti motá hlava, ale přesto víš podvědomě, že neupadneš. Jen vnitřní vyčerpanost se zvyšuje. Zdá se, že i Průvodkyně toho má dost. Občas si přiloží dlaň na záda, přičemž se její zlehka promodralá ruka jemně rozzáří, ale velmi brzy opět pohasne. Přesto neřekne ta bílá žena ani slova a stále kráčí vzhůru. Bez zastávky takto putujete celý den. A teprve s večerem dosáhnete vrcholu. Snad si říkáš, jestli je to vůbec možná. Z údolí se ten kopec nezdál tak vysoký. Na vrcholku profukuje jemný větřík. Stojíte na jakémsi hřebeni s krásným výhledem do stinného údolí za vámi, ale i do údolí před vámi, které je široce otevřené. Nedá se jen tak přehlédnout, ale z toho, co dovedete vidět pod paprsky zapadajícího slunce, lze usoudit, že jde spíše o nepříliš úrodnou planinu. „Zde si odpočineme,“ konstatuje prostě Průvodkyně a trochu zmoženě se posadí na jeden z kamenů. Jezdkyně jen spokojeně zahopsá a zmizí o trochu níže mezi nedaleké stromoví. Snad lov, kdo ví. Její způsob odpočinku je každopádně značně podivný. Zatím se Průvodkyně tváří obrátila k rudému slunci. Její pobledlý obličej se poněkud rozjasnil. Přidalo jí to krásy, ale ne přirozené, spíše éterické. Bílé vlasy se zatřpytily a pobledlé dlaně zalekly, když si na chvíli sundala z očí pásku. Zírala do Slunce, jako kdyby jí nemohlo uškodit. A nejspíš opravdu nemohlo. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Usmial sa. Bol to úsmev, ktorý končil pri ústach. "Ale samozrejme, že sa iba hráme. Tak sme boli stvorení. Človek je to, čo vzniklo pri stretnutí stúpajúcej opice a padajúceho anjela." zacitoval škodoradostne Terryho Pratchetta. "Prečo by sme vôbec mali tvoriť dobro, alebo zlo? To sú extrémy. Nikto a nič nemôže byť absolútne dobré, ani absolútne zlé. To, čo pre teba je dobro, pre ňu..." kývol smerom sprievodkyni, hoci jeho gesto obsiahlo celý obzor "...Pre ňu to môže byť to najhoršie zlo, akého sa bytosť môže dopustiť. Ako chceš tvoriť dobro a zlo, keď oboje sú iba hlúpe slová, vymyslené na popísanie niečoho, čo sa od tvora k tvorovi líši?" hovoril ticho a unavene, nie kvôli pomaly rastúcej únave, nie kvôli krvavým chodidlám, ale... Debaty o tom, čo je dobro a zlo sa viedli tak dlho, že ho to už doslova unavovalo. Zlo je iba nedostatok dobra? A čo je to vlastne to dobro, milý Tomáš? "Dobro aj zlo sú extrémy a život už dávno zistil, že najlepšie je držať sa uprostred. Ľudia proste len robia to, čo vedia najlepšie. Žijú..." pokrčil ramenami. Kto vie, či ho vlastne niekto počúval, alebo si to iba hovoril sám pre seba. Zvyšok cesty bol... Delírium. Ponorený vo vlastných myšlienkách a spomienkach. Slnko svietilo, tak, ako svietilo doma. Necítil hlad, necítil smäd, nehovoril a nebol oslovovaný. Iba Jezdkyně (ako sa vlastne volá, blyslo mu hlavou) vyzerala, ako keby táto cesta nebola kalváriou, ale príjemným nedeľným výletom. Bola ako dieťa. A možno aj bola, tým, čím by mohol byť každý človek, keby v sebe nezahubil svoje vnútorné dieťa. A ako každá klavária, aj táto končila. Slnko zapadalo a oni konečne dorazili na vrchol kopca. Celý deň na nohách, kvôli pár kilometrom.. Lenže, v tejto prekliatej krajine sa nedalo povedať, koľko vlastne prešli. Počítal. 12 hodín rýchlosťou 4 km/h, to je... veľa. Tam niekde vzadu za očami cítil pulzujúcu únavu, nie tela ale ducha. Trochu mu to robilo starosti. Ale aj o tomto niekde čítal, nie? Duša vytrhnutá zo svojho sveta pociťuje únavu z miesta, kde sa ocitla omnoho ťažšie. V tej knihe (ano, bola to kniha a ano, už si spomínal aj na autora a súvislosti. Bola to dobrá kniha) to bol desať rokov. Tu... ako keby to ubiehalo o dosť rýchlejšie. Sadol si na zem a snažil sa vyzerať... Prestal sa snažiť, nech už mu išlo o čokoľvek. Prečo sa vlastne mal pretvarovať. Aj tak tu zomrie, nie? Oprel sa o strom a zapálil si cigaretu, jeho prvú na tejto prekliatej ceste... vlastne druhú, jednu mal ráno... Do pekla, bolo to strašne dávno... Cesta vpredu vyzerala snaď ešte horšie. "A čo teraz?" spýtal sa, bez toho, aby si uvedomil, že sa vlastne pýta iba sám seba... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Měla toto být tvá očista? Nalezení smyslu života? Nebo jen začátek nekonečného utrpení? Zatím si mohl jen hádat a zírat do Slunce společně s Průvodkyní. Ani tebe neoslňovalo tolik jako ve tvém světě, ale o to více tě lákalo svým nekonečně zlatavým zevnějškem. Hledět stále do jeho nitra neschopen dohlédnout konce, ale přesto to nevzdat. „Nevíš?“ usměje se Průvodkyně na tvou otázku, ale nepohlédne na tebe. Stále zírá do slunce. „Naše cesta se změnila.“ Na chvíli se odmlčí, než dodá: „Nesmíš se mstít na těch, co ti mohou poradit,“ a znovu se usměje, jako by se nic nedělo a vy byly jen na nudné nedělní procházce. „Snad dojít až nakonec. Však sám nejlépe víš, co zde hledáš,“ ozve se opět po chvíli její hlas. Je ale tomu tak? Na ruce tě v tu chvíli podivně zasvrbí a pohled ti padne na Darshanin náramek. Jediné pouto ke světu, který znáš. „Stačí říci a zavedu tě tam,“ promluví Průvodkyně a nezvykle se uchichtne. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Natiahol ruku. Z jeho pohľadu mu spočívalo priamo na dlani. Zovrel prsty a keď ich roztvoril, mal v nich drobnú zlatú mincu farby zapadajúceho slnka. Chvíľku si ju obracal medzi prstami, snaď len z číreho potešenia z jej hrejivého lesku. "Nie, neviem." znova pretočil mincu v prstoch. "Chcel som sa dozvedieť niečo o Pastelkách." schoval si ju do pravej dlane, aby sa akoby zázrakom objavila v dlani pravej. "Niečo odo mňa chcú. Je to iba pocit, vzdialený, nejasný, ale..." vyhodil mincu do vzduchu. Tá na chvíľu splynula so slnkom a... Na zem nedopadla. Cítil sa, ako keby ho tá krátka radovánka osviežila. "... ale my ľudia na pocity dáme." Pohodlnejšie si pod stromom poposadol. Zatvoril oči, no aj cez viečka videl zlatooranžový kotúč slnka. Bolo nejaké slabšie, než si pamätal z domu, ale na druhú stranu, teraz doma nebol. Nemohol vedieť, čo ho očakáva... Koľko ďalších nekonečných kopcov bude musieť zdolať... "Ale čo keby sme urobili zmenu? Čo keby som ja..." na tvári sa mu objavil široký úsmev "Zaviedol niekam teba?" spýtal sa šibalsky. "Stačí si poevdať." oplatil jej uchechtnutie. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Vítr šumí, potůčky zurčí, pán jeskyně líně odpočívá a Pastelkáč si vzteky rve vlásky. |
| |
| A na to pastelkacovi neostava dost vlasov. Jaskyna kazdopadne este nie je na odpis. Havran si hude musiet svoje susto urvat inde. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave (Havran?) |
| |
| Jo, on kedysi tieto príspevky do jaskýň písal havran, nejak mi to utkvelo... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Průvodkyně se neslyšně usměje, když hovoříš o tom, co jsi chtěl zjistit o pastelkách. Stále se na tebe však neotáčí, jen zírá do slunce, zatímco její oči, které na tebe však nepohlédnou, se začínají zbarvovat dozlatova. Pak její tvář ale trochu ztvrdne. Zvláštním hlasem, který prozrazuje nejistotu, ti odpoví: „Každý by se rád vrátil domů. Tam, kde byl doma, kde se cítil doma. Kde by mohl ten pocit zakusit.“ Na chvíli se odmlčí, poté rychlým pohybem znovu zavážek šátek kolem očí a konečně ti věnuje „pohled“: „Neznáš místa, odkud pocházím. Těžko by si mě tam dovedl. Navíc tam ... mé místo už není.“ Její hlas už nyní veškerou pohnutost opět ztratil. Zase to byla ta chladná Průvodkyně, která se zdála nad věcí. „Přesto nás cesta čeká. Snad na místa, která by si nečekal. Chodíš rád za tmy, když svítí hvězdy?“ znovu se dívka ušklíbne a pozoruje, jak slunce pomalu klesá za obzor a vás více a více obklopuje šedý stín. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Jeden takmer krajan kedysi povedal: Domov je místo, kde se v klidu můžeš oběsit.. S tým domovom by som to tak žhavo nevidel. A ja ani nehovorím ani o domove. Ja hovorím o mieste, kam by si chcela ísť." pokrčil plecami. "Miesto, kde máš pocit, že patríš. Tam, kde si ten domov vybuduješ. Nie tam, kde si ho už stratila. Či ťa tam dokážem doviesť... To sa nikdy nedozvieš, dokiaľ nevyskúšaš." dodal ešte, hľadiac na ňu. Slnko ho oslepovalo a spomienka na slnečnú mincu ho pálila v dlani. Bol to príjemný pocit. Ako keby kúsok tej mágie ostal v ňom a na chvíľku mu ohrieval skrehnuté prsty. Usmial sa. Možno by to mohol skúsiť ešte raz, vyčarovať zlatú mincu, ktorá by ho hriala v noci, ktorá určite príde... Nie, vyskúša s Mesiacom. Tá myšlienka urobiť to ešte raz so slnkom sa mu znepáčila vo chvíli, keď na to pomyslel. "Som šeroslepý. V noci toho moc nevidím. A nemám topánky. Ak by sa dalo, hviezdy by radšej som obdivoval poležiačky." odpovedal a už v tom okamihu vedel, že to je iba jeho zbožné želanie a o chvíľu sa vyberú na cestu a budú pochodovať celú noc a celý nasledujúci deň a budú pochodovať, dokiaľ nezomrie on, alebo celý tento svet. Zdalo sa mu, ako keby sa mu ten obraz rozvinul pred očami a mal... zvláštnu moc stať sa pravdou. Potriasol hlavou. Tento svet mal svoje vlastné pravidlá a on cítil, že sem nepatrí a že mu to pomaly celé začína liezť na mozog. Že sa mu ten svet začína zažierať pod kožu... "Doprajte mi ešte chvíľku. Potom vyrazíme. Poprechádzať sa pod hviezdami." dostal nakoniec zo seba a zapálil si poslednú cigaretu. Pastelky... Pastelky sa postarajú o to, aby bola posledná ešte mnoho krát... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Lidé si budují domovy. My ne,“ ušklíbne se na tvou odpověď a znovu přiloží své ruce na místa, odkud jí před nějakým časem vyrůstala křídla. Ruce modře zapulzují a křeč v obličeji Průvodkyně trochu povolí. „Jsi šeroslepý?“ s výsměchem se tě zeptá ještě jednou. „Možná ve svém světě,“ dodá nakonec vysvětlení, zvedne se a pomalu se vydá z kopce dolů. Jakmile dokouříš, objeví se ve tvé blízkosti Jezdkyně. Všimneš si jen, jak si hřbetem ruky otře ze svých úst krev a nehezky se na tebe zazubí. „Jdeme dál?“ optá se, když vidí Průvodkyni kousek níž od vás. Už se opravdu setmělo, ale hvězdy září celkem silně a ty zjišťuješ, že tvůj zrak je v těchto místech neobyčejně silný. Alespoň pro teď. Značnou část noci vám trvá, než sejdete z kopce dolů. Klestí a křoviska vám neustále zahrazují cestu, stejně jako kameny různé velikosti. O žádné cestě, nebo alespoň stezičce se mluvit nedá. Průvodkyně kráčí vpředu, mlčky, poté ty a ve tvé blízkosti Jezdkyně, která si tu a tam zvesela hopsne a dokonce si hvízdá. Zvláštní uskupení. Konečně ovšem se kopec přestane svažovat a vy se ocitnete na pláni. Je tmavá a ničím zajímavá. V dohlednu nevidíte žádné hory, nic. Jen na jedné straně vychází jakási záře. Přesně k ní Průvodkyně zamíří. Kráčíte ještě velmi dlouho, když konečně začne východní část nebe růžovět. Únava už na tebe doléhá plnou silou. Nejde o bolest nohou nebo něco takového, ale o jakési psychické vyčerpání. Konečně dojdete k místu, odkud vychází záře. Ocitnete se totiž na okraji zprvu mělkého, ale pak hlubšího a hlubšího kráteru, ze kterého se ozývá ustavičné ťukání. Dolík se hemží lidmi různé věku, kteří jsou šedí stejně jako prostor kolem nich. Jejich oblečení je potrhané a špinavé. Většina z nich vypadá napůl nemocně nebo přinejmenším zraněně. Děti, starci, dívky, chlapci, všichni. A všichni mají kladívko a roztloukají kámen. Jeden z chlapců si vás všimne a na chvíli přiběhne blíž: „Pane, nemáte něco k jídlu?“ Nebylo by těžké mu něco dát, nebo dokonce s pomocí pastelek nakrmit celé osazenstvo dolu. Jenže Průvodkyně namítne: „Nehledej je, tady ti nepomůžou.“ Netušíš, jak ví, na co pomýšlíš, každopádně má pravdu. Pastelku nemůžeš najít. Ani jednu. Pomyšlení, volání, nic nepomáhá. Nejsou tu. „Ssssssmrt, sssssmrt by jim pomohla,“ dodá zvesela Jezdkyně, když si obhlíží všechny pracovníky a nakonec hladovým pohledem skončí na chlapci. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ďalej, až na koniec sveta. Možno ju budeš potom môcť hodiť cez okraj." rýpol si s úškrnom do Jezdkyně. Zahasil ciragetu (ostala presne rovnaká, ako pred zapálením. Krásna, nová, neporušená) A vydali sa na cestu. Skutočne videl celkom dobre aj keď slnko ešte nezapadlo. To bol ten najhorší čas, keď siluety sa zlievali, tvary boli nejasné a tváre mohli patriť komukoľvek. To ho vždy štvalo, keď sa prechádzali pod lampami v noci s partiou a tí sa vždy otočili za nejakou ženskou a pýtali sa "Jožo, videl si tú babu?" A on vždy odpovedal že hej, aj keď z nej rozoznával iba pohybujúci sa obrys. Akonáhle sa zotmelo, videl rovnako ako ostatní, ale šero bolo jeho skutočným nepriateľom. Zdalo sa, že do tohto sveta si svojho nepriateľa zabudol priniesť... A kráčali celú noc. Kamene mu sekali do prstov, korene sa vyskytovali na tých najhorších miestach. Zanechával za sebou stopu krvi a potu. A únavy. Cítil, že síl má stále dosť na dlhú, dlhú cestu kamkoľvek, ae ako keby mu chýbala vôľa tú silu silu ovládať. Obostierala ho apatia ku všetkému, čo sa okolo neho dialo. Bolesť bola iba vzdialená spomienka na niečo, čo sa deje dakomu inému. Zapálil si cigaretu a kráčal. Zahasil ju a znova nedotknutú uložil do krabičky. Únava rástla. Vlastne si ani nevšimol, kam dorazili. Až dokiaľ ho za nohavice nazaťahal chlapec, žobrajúci o jedlo. Poriadne sa rozhliadol. "Dachau..." povzdychol si. "Nemám žiadne jedlo. pozrel sa na tých vyhladovaných a úbohých ľudí, otročiacich tam niekde dolu, zbytočne roztĺkajúc kamene. "Som vlastne ako vy." dodal ticho, pretože chlapec ho už asi nepočúval. Ó nie, teraz sústredil svoju pozornosť na Jezdkyni. Ráznym krokom k nej pristúpil, vzal za pažu a chvíľku vliekol (napriek očividnej výškovej prevahe na jej strane) tak, aby ich krpec nepočul. "Tak smrť im pomôže?" zasyčal na ňu. "Tak choď, pozabíjaj ich, všetkých. Daruj im tú smrť. Som zvedavý, ako sa budú tváriť, či si aj oni budú myslieť, že to je pre nich to najlepšie." To už sa ale usmieval. Možno mu to bolo jedno, možno sa len celkom jednoducho zbláznil. "Choď. Pozabíjaj ich. Ja sa tu budem pozerať. A potom mi povedz, čo ti na to hovorili. A potom môžeš porozmýšľať, čo asi tak tvoji ľudia hovoria na ňu." ukázal hlavou na Průvodkyni, posadil sa na zem a čakal, čo sa bude diať. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvé asociaci tu stěží někdo mohl porozumět. Ale tomu, že nemáš jídlo, chlapec porozuměl velmi rychle. Se zklamaným výrazem ve tváři se od vás otočil a pomalu se vracel ke své práci. Jeho chůze připomínala osmdesátiletého starce. S úšklebkem ve tváři se nechala Jezdkyně odvést, zatímco Průvodkyně vám nevěnovala ani jediný pohled. „Kaššššdé šššštěně křišššší, kdyššš ho sssabijíššš,“ odplivne si, když ji konečně necháš, a znovu se zašklebí. Ovšem nenechá se dvakrát pobízet. Stačí jí pár rychlých skoků, aby se ocitla u chlapce, který se znovu skláněl ke své práci. Kdo ví, zda do něj šťouchla, kopla, anebo jen foukla a podvyživený klučina se svalil sám. Každopádně skočil na zem, Jezdkyně se ocitla za jeho tělem čelem k tobě, přiklekla a její dlaně s ostrými drápky přitiskli chlapcovu hlavu a trup k zemi. Předklon a trhnutí. Ostrý dětský výkřik dřív utichl, než mohl doznít k bílé obloze. Krev na těle Jezdkyně byla jasným důkazem, že vše se opravdu během těch pár sekund odehrálo, že to nebyl sen. Ostatní dělníci už dávno zírali predátora mezi sebou. Hrůzostrašný jekot, který následoval, způsoboval bolest nejen uším, ale i srdci. Někteří z nich se chtěli Jezdkyni bránit, ale když jich několik padlo za oběť jejím krvelačným zubům a další si odnesli hluboké škrábance, brzy se dali na ústup do nitra svého dolu. Tam je Jezdkyně nepronásledovala. Místo toho se s úšklebkem otočila na tebe a křičela: „Tak sssooo?! Sssspasssiteli ssssvěta, prošššš nesssachraňuješššš? Proššš je necháššš trpět??!“ Jako smyslů zbavená se rozchechtala a poté ukázala na Průvodkyni, která se trochu od kráteru vzdálila, jakoby jí snad vadil pohled na krev. „Tak ssssi řekni jí. Ona umí léššššit. Sssseber jí to. Ta modrá!“ Znovu se Jezdkyně rozchechtala a nakonec se vrátila ke své poslední oběti, mladé ženě, sešlé prací, aby dokončila, co začala. Dosud ženino tělo cukalo ve smrtelné křeči, ale nyní byl pohyb vyvolán jen nenasytným chlemtáním Jezdkyně. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Nuž, tvoje šťeňatá sa usmievajú, keď im tá okrídlená kradne dušu, alebo čo im to vlastne kradne..." odpovedal jízlivo a... a nechal jazdkyňu dokončiť jej dielo. Musel sa síce odvrátiť, pretože sa nedokázal na zabíjanie pozerať, ale keď už všetko bolo dokonalé, telo (aj to ľudské) bol iba nehybný fascinujúci objekt. Možno zbytočný pragmatizmus, možno zvyk, keď od malého decka chodieval k babke na zabíjačky. Možno mu len únava otupila zmysly natoľko, že to už nevnímal. A možno... Možno to bol iba neobyčajne hlúpy sen a nič z toho sa vlastne nikdy nestalo. "Prečo by som ich mal zachraňovať? Ja som sem neprišiel zachrániť svet. Kedykoľvek som sa tu pokúsil niekoho zachrániť, skončilo to ešte horšie." pokrčil plecami. "Ja chcem.... hm... zachrániť!" To slovo vyprskol s istou jedovatosťou. Zase slová nestačili myšlienkam, ktoré by chcel vyjadriť. "Áno, môžem to tak povedať. Chcem zachrániť seba." Uvedomil si, že to je asi najegoistickejšia vec, ktorú kedy v živote povedal, ale na druhú stranu, mal pravdu. Každý jeho pokus o záchranu alebo láskavosť vyšiel nazmar. Tak vyskúša zachrániť aspoň seba. Obrátil sa na Průvodkyni. "Máme tu ešte niečo na práci, alebo môžeme ísť? Alebo sa chceš nakŕmiť ešte aj ty?" Spýtal sa ticho. Veta, ktorá by zniesla obrovskú dávku jízlivosti bola vyslovená... iba unavene. "Ak nie, poďme. Nájdime tuná Jezdkyni ešte niečo iné, na čom môže totálne nepochopiť to, čo sa jej snažím povedať." |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| The same situation as always. PJka sa ide vydávať, má prácu a má školu. A nemá čas. Pokračovať určite plánujeme, takže nerušiť naše kruhy prosím. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Tvá slova vyzněla do prázdna. Nejspíš je Jezdkyně vnímala, ale neměla zapotřebí ti cokoliv říkat. Nejspíš. Navíc mlčení znamená souhlas, nebo ne? Ovšem nad poznámkou, že zachránit potřebuješ spíš ty, se znovu pobaveně zašklebí. "Tak sssssi řekni jí," kývne zakrvavenou bradou směrem k Průvodkyni. Ta, stále od vás odvrácená, si modře pulzující dlaní sahá znovu na záda do míst, kde ještě před nedávnem byla křídla. Až když jsi ji oslovil, natočila se k tobě bokem. Nedívala se tvým směrem, ale směrem k jámě, kde se schovali pracující otrhanci. Oči měla jako vždy skryté, ale její tvář prozrazovala jakousi ... lítost. "Ne, jsem nasycená, odpověděla konečně po chvíli. "Pokud ty si nic nepřeješ...?" obrátila se k tobě a mlčel-li jsi, pokračovala dál: "A co chceš, aby Jezdkyně pochopila?" V jejím hlase zněl lehký posměšek. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Ona potrebuje zachrániť rovnako ako ty, alebo ja. Lenže, ona o tom nevie." odvrkol Jezdkyni. A ani ty, pomyslel si ešte smerom k nej. Skutočne bol unavený a vždy, keď bol unavený, bol cynický. A vždy, keď bol cynický, potreboval pohár vína, cigaretku a dobrú spoločnosť. Nič z toho sa mu na obzore nečrtalo, snaď len tá cigaretka. Zapálil si. Dym ho pošteklil v nose a začtípal v očiach. Úľava sa nedostavila. "Nie, ja tu nepotrebujem už vôbec nič." pokrčil plecami, odvrátil sa od lomu a vykročil na cestu. Ak by chcel pokračovať v rovnakom smere, musel by celý kameňolom obísť, ale nakoniec, prečo nie. Má času dosť. "Čo chcem, aby pochopila..." vyfúkol celkom pekný dymový prstenec. Vietor takmer nefúkal. "Teba." odpovedal stroho s úškľabkom. "A teraz nás veď. Ku spáse a pochopeniu. Ku spáse koho... no, to už nechám na tebe." Tlmene sa zasmial a kráčal, kam ho nohy, alebo Průvodkyně viedla.... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jezdkyně si jen odfrkla a dokončovala svou práci. Více pozornosti ani tobě, ani Průvodkyni nevěnovala. Po chvíli se k vám opět připojila, nebo by jsi to tak mohl usoudit, protože když ses ohlédl za sebe, pomalu se za vámi trousila. Její odstup byl větší, takže vás nemohla ani slyšet, ani nijak jinak rušit. Kamenolom byl opravdu velký a nyní ještě pustý, jak se zbytek otrhanců schoval. Krajina kolem vypadala stejně vyprahle a opuštěně. Ale jakmile ses rozešel jedním směrem, Průvodkyně se k tobě přidala, jakoby to bylo samozřejmé, že tudy vede cesta ven. Obloha nad vámi zešedla a bylo zřejmé, že dnes se slunce neukáže. Vzduch jen stál a zdálo se... Že tu ani není. „Mě?“ pobaveně se Průvodkyně ušklíbne. „Ne, myslím, že na to v srdci chová příliš velkou zášť. Nakrmila jsem se krví její matky, jejího druha a jejich dětí,“ pokrčí nenuceně rameny, jakoby o nic nešlo. „Dobrá, čeká nás dlouhá cesta. Potřebuješ si odpočinout?“ pohlédne na tebe se zvláštním zaujetím ve tváři. Její změny nálad jsou poněkud šokující. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Zase? No jo, tentoraz to uviazlo na mne... Pokračujeme, len sa musím dať nejak dokopy... |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Zvláštny kraj. Slnko, ktoré mu predtým tak vadilo zmizlo za... mrakmi? Vyzeralo to skôr, ako keby sa celá obloha potiahla oceľovošedým rubášom. Vzduch stál, sálalo z neho dusno. Prach, ktorý sa zdvihol pri úteku tých úbožiakov v kameňolome tam naďalej takmer nehybne visel. Keby zasvietilo slnko, efekt by bol... takmer krásny. Takto to bolo iba deprimujúce. A on išiel. Jezdkyně sa držala vzadu a zdalo sa, že spokojná sama so sebou o nás dvoch nejavila žiaden záujem. "A ona sa práve hostila na krvi mojich druhov." pokrčil plecami na odpoveď. Na to, akú vetu práve vyslovil bol tón jeho hlasu príšerne ľahostajný. To bolo tou únavou. Ťažilo ho to, na duši mal obrovské bremeno, ktoré nedokázal zo seba nijak dostať. Možno, keby to vykreslil, len tou obyčajnou versatilkou na úplne obyčajný papier, tak, ako to robil milión krát predtým... Lenže, tá ostala doma... Alebo... nie doma? Nevedel. Kde vlastne mal domov? "Vy dve ste úplne rovnaké. Každá síce lovíte niečo iné, ale to je nepodstatný, hlúpy detail. Ona ťa chce zabiť, pretože si myslí, že si iná, že ty si zlo a ona je dobro. A pritom nechápe, alebo nechce pochopiť, že iba pochopením teba dokáže pochopiť seba a to, čo sa jej vlastne stalo. Je to skoro až smiešne, ako veľmi sa podobá na ľudí..." Stále ten istý apatický hlas. Stále jedna noha pred druhú. Nie preto, aby kráčal, ale iba preto, aby zabránil pádu. "Potrebujem si oddýchnuť, ale nie tu. Niekde, kde bude voda. A ten falošný pocit bezpečia." odpovedal nakoniec, ani si nevšimnúc nezvyklý prejav záujmu z jej strany. A kráčal ďalej, v nádeji, že narazí na miesto, kde sa bude môcť aspoň na chvíľu zložiť. A zistiť, odkiaľ pramení tá prekliata únava.... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jediný zvuk, který se nudnou krajinou nesl, byly vaše hlasy a křupání drobných kamínků pod vašimi kroky.Kamínek vedle kamínku doprovázely každý další krok, kdy se pravidelně střídaly vaše nohy. Beze změny, levá, pravá, levá, pravá... Stále stejná šeď kolem vás. Téměř se zdálo, že se jí dá prsty dotknout. Hmatatelná šedivost nekonečné pláně. Už se ani nezdálo, že někde za vámi byli doly. Občas se zdálo, že i Jezdkyně se rozplynula v té šedi, ale nakonec se vždy za vámi objevila. „Stejné?“ pousmála se Průvodkyně trochu překvapeně nad tvými slovy. „Ano, pochopení přináší porozumění. Možná,“ pokrčila rameny, ale nakonec se znovu pousmála. „Ale já jsem pro ni zlo a ona nikdy nepochopí, proč jsem zabila pro ni tolik milých bytostí, proč jsem rozsápala její děti. A měla by to snad chápat? Nejsou v tom určité meze?“ „A co si vůbec myslíš ty? Kdo z nás dvou je zlo a kdo je dobro? Nebo jsme obě zlé?“ se zájmem se na tebe Průvodkyně otočila a v její tváři se dále zračilo pobavení. Přesto se zdálo, že svou otázku myslela vážně. „Dobře. Voda ti sice tu pravou úlevu nepřinese. Musíme dojít až nakonec,“ přikývla poté a pohlédla na tvou pravou ruku, kde si měl náramek od Darshany. „Možná by ses neměl tahat se zbytečnostmi,“ tiše pronesla a znovu zvedla svou tvář. V tu chvíli si cítil, jak tě dosud lehounký náramek opravdu začal tížit. Ne, netáhl tě ke straně, ale způsoboval ve tvém srdci zvláštní otravný pocit. Neměl by ses ho zbavit? |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| To se ti, Dragu, zdá... Aneb hrát budeme. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro Potichu kráčať dalej, v šedi, čo sa rozprestierala všade naokolo. Nie, nie je to šedá, pomyslel si s náhlou úľavou. To sa iba nesprávne pozerám, obklopuje ma čierňava, kráčam temnou nocou a štrkot kamienkov pod mojimi nohami je ten jediný zvuk, čo mi robí spoločnosť. Spomenul si na kamienky na brehu rieky Styx. Alebo to bol piesok? Kto si to mal pamätať? Mal by si pripraviť mincu pre Chárona. Alebo dve, ak sa chce dostat späť... Nie, nie, to nie je ten správny dôvod. On má predsa dvoch sprievodcov, dvoch kormidelníkov. Každému jednu mincu a snáď ho dopravia tam, kde si to mal zaslúžiť. Niet cesty späť... č"Preco by to nemala pochopiť?" vytrhol sa z myšlienok. Čierna bola zase len tou istou neznesiteľnou šedou. Miloval kontrasty farieb, miloval, keď sa na papieri snúbila čierna s bielou, splynúc v jednu jedinú myšlienku... Je to zvláštne, uvedomil si. Obhajujem šedivosť, nič nie je dobro a nič nie je zlo, ale vo farbách obdivujem extrémy. Tvrdím, že neexistujú v jednom a obhajujem v druhom... "Podcenuješ ju. Nakoniec pochopí. Možno až ked ťa zabije. Ale pochopí. Škoda, že tam nebudem. Chcem..." zarazil sa "Chcem vidieť tú hrôzu v jej tvári, keď si uvedomí, že sa stala tebou." pokračoval nakoniec. Na chvíľu mal pocit, že sa mu dokonca uľavilo od tej šialenej ťažoby, čo ho sužovala. "Obe ste zlo." pokrčil ramenami. "Moja výchova mi to tak vraví. Obe vraždíte, a je sakra jedno, či pre potešenie, alebo pre nesýtenie. Vražda je len vražda." Rozosmial sa, no jeho smiech sa strácal v ťaživom ovzduší. Ako keby kráčali prázdnotou, vymedzenou iba kamienkami a šedou... "Aké strašné pokrytectvo. Tí, čo nám kázali pravdu, tú jedinú, čo nám do hláv vtľkali morálku, presviedčali nás o ušľachtilosti ľudského ducha, o tom, ako každý život musí byt zachovaný! Tí istí, čo za chrbtom skrývali krvavé ruky a po nociach nostalgicky spomínali na sväté vojny. Dobro ani zlo neexistuje. Existuje iba myšlienka dobra a zla. A ten, kto si ju prisvojí ako prvý, ten vyhráva." Začínal šalieť? Možno táto cesta nebola pre človeka. Možno bolo bezpečnejšie zostat v dedine, zabývat sa v dome po mŕtvom... Zloduchovi? Bol to vôbec zloduch? Alebo sa mi snažil pomôcť? Možno sa mal vrátit... "Ale ako by som sa mohol vrátiť bez tohoto?" vyriekol svoju myšlienku nahlas. Áno, keď si na ten náramok spomenul, vyvolával v ňom pocit... hnusu? Niečo, ako keď má na ruke pavúka, toho malého, ten zvláštny pocit potešenia z prítomnosti živej bytosti a zároven odporu k niečomu, čo ho niekde v hľbke duše desilo. Nie, ponechá si ho, ako pripomienku. Ak sa zblázni, a to už nebude trvat dlho, poslúži mu to ako kotva. Možno ho pripúta k tomuto svetu, možno dovedie zase k tomu, z ktorého vyšiel. K tomu, čo sa čoraz viac začínal podobať na sen, s výskumom k diplomovke, s bývaním, s alkoholom a nenaplnenými láskami. Zrazu zatúžil zistiť, čo ten náramok bude znamenať. Preskočit všetky pochybnosti a vynoriť sa, už ako hotový človek. Buď ako blázon, alebo ten, kto z bláznovstva konečne precitol... "Vláčenie zbytočností si ešte stále môžem dovoliť." uškrnul sa a zapálil si poslednú, vďaka pastelkám večnú, cigaretu... A krácal šedou a do tej šedi pridával vlastnú šed, ako ked sa do horúcej vody vloží caj... |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro „Když myslíš,“ pousmála se Průvodkyně. „Ale takové naděje bych do ní nevkládala. V očích tohoto světa jsem já zlo a ona predátor. Zabije mě, protože je to nutné. A až to udělá, půjde dál a bude vyčkávat, kdo další její život ohrozí.“ Její hlas byl stále klidný, až nudný. Koutky úst jí pohrávaly v roztodivném úsměvu. „Vaše výchova vnímá i boj přírody jako vraždu?“ se zájmem se na tebe podívala, když si před ní začal rozvíjet své myšlenky. „Měla jsem pocit, že příroda je pro vás vzorem a že ji vidíte jako spravedlivou.“ Na chvíli se Průvodkyně odmlčela, ale pak stejně dodala něco, co ji očividně rozesmívalo ještě více: „A kdo posoudí, co je dobrá a co špatná myšlenka? Kdo je schopen rozsoudit každého z nás? I v každém zlu najdeš dobro. I v tom mém.“ Její slova mohla vypadat jako obhajoba, ale pokud to tak zamýšlela, měla tomu rozhodně dodat jiný tón. „Vrátit?“ trochu překvapeně opáčila Průvodkyně. „Ty se toužíš vrátit?“ Lehce se uchechtla: „Tvá duše byla zhnusená z tvého světa. Nenapadlo by mě, že i tak se tam budeš chtít vrátit.“ Zničehonic průvodkyně zastavila a prudce se k tobě obrátila. Pokud by si snad chtěl jít dál, pevně by tě rukou zastavila. „Jsi si jistý, že ti ta cetka vůbec k tomu pomůže?“ Její dlaň, která lehce modře pulzovala skončila na tvém pravém zápěstí, kde byl náramek. Chvíli si nic necítil, ale nakonec proběhlo tvou paží mravenčení a v oblasti zápěstí si ucítil kousavou bolest. Snad náramku narostly zuby? Ne, byl stále stejný, těžší a ošklivější než předtím. I když se začínala bolest stávat nesnesitelnou, přesto byla zvláštní a překvapivá. Doposud si tu bolest tak reálně necítil, ne tu fyzickou. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Pastelkáči, vyjádření je na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Podceňuješ ju." pokrčil plecami a pokúsil sa poškriabať si náramok. Nefungovalo to. Žeby sa ho skutočne mal zbaviť? "V každom z nás je sila... sebauvedomenia. A keď sa prebudí... No, povedzme, že je to vždy veselý pohľad. Našťastie, väčšinou sa to stáva v noci." dodal sarkasticky. Tú poslednú poznámku asi nepochopí, ale to už mu predsa vôbec nevadilo. Náramok ho začal páliť na ruke. Pre istotu si znova zapálil, len aby niečo robil a nemusel na to myslieť. "Príroda je... Do pekla..." zastavil sa a pokúsil sa napraviť si náramok, otočiť ho, posúnúť, proste, niečo s ním urobiť. "Príroda je spraavodlivá. Vraždí každý deň. A my tie vraždy vnímame, sledujeme každý deň. Výchova nás len učí pomenovať to inak. Posadila nás, ľudí na vrchol kreácie. Zaviedla pojem vražda, ale vražda je to iba keď človek zabije človeka. Všetko ostatné je príroda. Šovinizmus vo svojej najlepšej forme..." zurivo si potiahol z cigarety. Pokúsil sa myslieť na niečo iné. Kto vie, koľko je hodín tam vonku, doma. Možno preto je taký unavený. Možno tam uplynul týdeň a on vlastne nespí, nejedol, nepil... "Domov je tam, kde sa človek narodil. Môže cestovať, môže byť z neho znechutený, môže ujsť od iného sveta, ale vždy sa túži vrátiť na tie meista, ktoré má právo volať domov. Ja sa chcem vrátiť. Chcem zistiť, čo odo mňa Pastelky chcú a chem ísť naspäť, aby som to mohol niekde využiť." Ignoroval bolesť, nepríjemné pocity, všetko. "A áno, myslím, že mi to pomôže sa vrátiť. Myslím, že je to jediná šanca, ako sa ešte môžem vrátiť. Domov..." povedal zasnene. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Průvodkyně jen pokrčila rameny a ušklíbla se. V tomto ohledu bude nejspíš velmi paličatá a svůj názor o Jezdkyni nezmění. Kde vůbec zmíněná byla? Zaostávala, protože neustále odbíhala sem a tam. Jako psík, který se ale nakonec vždy vrátí. Vy dva jste zatím kráčeli kupředu a nikam zároveň. Cosi tmavě šedého se ale před vašimi zraky přeci jen objevilo, táhlo se to po celém horizontu, ale zatím jsi netušil, o co jde. A jak tě pálil náramek, tak jsi cítil i pohled Průvodkyně. „Snažíte se žít s přírodou a přitom se od ní jen víc a víc odtahujete. Někdy nevím, co chcete,“ tiše odpověděla Průvodkyně a zdála se opravdu zamyšlená. Nejspíš ji i zaujala slova o domově, která jsi pronesl. Lehce zvolnila poněkud ostřejší krok a naklonila hlavu. „Snad v tom jsme si všichni podobní.“ Možná chtěla říci ještě něco jiného, ale nakonec jen pohodila hlavou a znovu se ušklíbla. „A co když tvůj dar zde skončí? Co když je jeho úkol tu a ty se vrátíš zpět, nahý a bezbranný? Neschopný udělat nic z toho, co by si možná chtěl?“ ptala se dál a pálivý pocit v oblasti náramku nepolevoval. Dalo se to ale vydržet. Měl jsi neodbytný pocit, že to musíš vydržet. Další kroky už neprovázela žádná slova. Netušíš, jak dlouho jste šli. Snad celou noc, nebo to byl den? Nebo jste šli už týden? Konečně ale začala tmavá skvrna před vámi nabývat jistých tvarů. Šlo o les. Hustý a jehličnatý. Když jste do něj vešli, uschlé jehličí vám křupalo pod nohami. Les byl přívětivý, vzduch v něm byl ale tíživý a vládlo zde naprosté ticho. Ani stopy po zvířatech a po jiném životě. Jezdkyně se ztratila docela, ani sis nebyl jistý, zda s vámi do lesa přišla. „Jsi jí věrný,“ poznamenala tiše Průvodkyně po dlouhé době ticha a znovu se podívala na náramek. Ten jako zázrakem přestal pálit. Místo toho se ti ale zamotala hlava a chvíli si měl dojem, že před tebou někdo je. Mladá žena snědší pleti, na sobě měla jemně zdobené sárí, které ukrývalo jistě krásnou postavu. Husté vlasy v barvě lesního medu jí volně splývaly na záda. Usmívala se na tebe, snad k tobě i vztáhla ruku. Byla to ona? Darshana? Možná sis nebyl jistý, ta žena byla výrazně ve tváři pohublá, jako kdyby prodělala ošklivou a dlouhou nemoc. Lesk v očích připomínal spíš horečku a paže se jí chvěly jako v zimnici. Stačilo, aby foukl větřík a byla by pryč. Věděl si, že nesníš. Že tu je. Ale také si věděl, že dotknout se jí nebude možné. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Pastelkáč pro "Chceme iba žiť." pokrčil plecami. "Presne ako každý iný. To, že niekedy netušíme, čo okrem toho vlastne chceme, to je je už iný príbeh. Ale to vlastne netušíte ani vy." Zhlboka potiahol slastného dymu. Skutočne. Čo urobí, keď ho Pastelky opustia? Možno, to, čo robil aj s nimi. Akurát minie viac peňazí na cigarety... "Keď ma opustia, tak ma opustia. Nikdy mi nepriniesli nič, čo by sa aspoň zdiaľky mohlo podobať na šťastie. Možno skutočne nebolu dar, ako si to nazvala, ale úplne obyčajné prekliatie. Všetko v správny čas..." Celý tento svet bol ako keby svetom ticha. Najprv šedá hmla, teraz les, mŕtvy, tichý. Ako keby ani tie stromy nežili a boli iba spomienkou na lesy, ktoré sa tu kedysi rozprestierali. Ale bolo to celkom príjemné, suché ihličie jemne pichalo do chodidiel, vzduch bol teplý, hoci ťaživý. Začínal sa uvoľňovať. Dokonca, ako si náhle uvedomil, mu prestal vadiť aj náramok. "Verný?" podivil sa. To jedno slovo mu zarezonovalo v hlave. Hlúpe spomienky možno. Vernosť bolo iba slovo, ktoré sa tak ľahko dokázalo zlomiť. Videl ju pred sebou, takú, aké bola naposledy, mladá, krásna... A nedosiahnuteľná. Bola tu, snaď, ale nemohol sa jej dotknúť, nemohol sa s ňou porozprávať... Vyzerala snaď šete unavenejšie, než bol on sám. "Nechcem byť verný:" Pokrčil plecami. Nemám byť komu verný, opravil sa v duchu. "Chcem splniť to, prečo som sem prišiel a chcem sa vrátiť domov. Nech je to kdekoľvek." Otriasol sa. "Nemám tu čo pohľadávať a niekto tam vonku trpí preto, aby som tu mohol byť." Darshana bola preč, ale tvár ostala. Utrápená, smutná a trpiaca... |
| |
| A Pastelkáč čeká, čeká a čeká... Ale ví, že se jednou dočká. |
| |
| Opravdu se dočká... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Cesta lesem „Trápí se?“ otočila se po tobě Průvodkyně. „Nechceš-li být... Nejsi-li věrný, pak se odtrhni a nikdo se kvůli tobě nemusí trápit. Když stojíš sám, není tu nikdo, kdo by musel trpět s tebou,“ pousmála se a znovu pohled odvrátila. „Zahoď ten náramek a vaše spojení se zruší. Ona bude opět volná a už nebude trpět,“ dodala nakonec a lehký úsměv jí ze rtů nemizel. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR