Bradavice: Nadvláda Pána Zla
hrálo se Jednou týdně
od: 18. ledna 2013 17:17 do: 19. ledna 2014 23:25
Dobrodružství vedl(a) g.mess
| |
 | Harry Potter byl zabit. Bitva o Bradavice nikdy neproběhla a kouzelnický svět pomalu, ale jistě, zahaluje temnota. Čarodějové z mudlovských rodin jsou pronásledováni a mudlovský svět ohrožen, jak síla samotného Pána Zla roste. Pořád zůstává ale naděje. Kdo všechno se postaví Smrtijedům a zkorumpovanému Ministerstvu? Jak zastavit toho, jehož jméno nesmíme vyslovit? A nemůže přeci jen vše skončit tam, kde začalo? Bradavice: Nadvláda Pána Zla! |
| |
| Příjezd Jako každý rok vás čeká na konci prázdnin velké balení a poté cesta na nádraží King´s Cross. Nástupiště ani vlak se za ty roky nijak nezměnili, jen u dveří stojí přísně vyhlížející pracovníci ministerstva a důkladně kontrolují vaší totožnost. Nemůžou si dovolit, aby se do Bradavic dostal někdo, kdo by neměl. Samotná cesta vlakem proběhne v poklidu a po tom, co vás kočáry zavezou na hrad a vaše věci jsou odneseny do společenským místností, všichni se shromáždíte u svých stolů, aby jste se staly svědky rozřazování nových studentů do kolejí a proslovu ředitele školy. Rozřazování naštěstí proběhlo vcelku rychle, jelikož moc nových studentů opravdu nepřibylo, zato nastala dosti dlouhá pauza v okamžiku, kdy měl ředitěl Snape pronést svůj proslov. Někteří z vás si toho všimli již na začátku, jiní až teď, ale místo ředitele bylo po celou dobu prázdné. Nebylo vyjímkou, že Snape byl většinu času mimo hrad, ovšem zahájení roku ještě nepromeškal. Jeho místo se ovšem rychle zaplnila prof. McGonagallová. Vážení studenti, začala. je mi ctí, že vás mohu přivítat v novém školním roce na škole čár a kouzel v Bradavicích. Za prvé je mou povinností vás varovat, že ministerstvo rozestavělo kolem naší školy hlídky a tudíž je přísně zakázáno opouštět školní pozemky, s vyjímkou učitelského dozoru. Její pohled se při zmínce o pozemcích stočí k Nebelvírskému stolu. Současně máme letošní rok v učitelském sboru dvě změny. Vítáme zpět pana profesora Horacia Křiklana, jež se podruhé uvolil vrátit se z penze a vyučovat zde Lektvary. Následuje krátká pauza na potlesk, kdy se profesor pomalu zvedne ze své židle a ukloní se. Dále ve sboru přivítejme profesora Dhooma Prince, nového učitele Obrany proti černé magii, jež bude po zimních prázdninách také vést třídu přemisťování, do které se prosím zapište na pergameny ve vašich společenských místnostech a pamatujte, že kurz stojí 12Galeonů, Za dřevěnou lavicí se zvedne vysoký mohutný muž. Jeho obličej je pokryt hustými černými vousy a přes ramena mu visí dlouhý kožešinový plášť. Ti, jež jsou obře obeznámeni s politikou na Ministerstvu, ho mohou poznat jako bývalého inspektora pro mudlovské záležitosti. Dále pak vás znovu školník, pan Filch, vyzývá, aby jste pamatovali na zákaz kouzlení na chodbách mezi hodinami, stejně jako… Pak už byla témata řeči stejná, jako každý rok. Po proslovu jste dostali zasloužené volno, ať už na druhou večeři, vybalování si, nebo potkání nových přátel. Můžete dělat cokoliv, dokud se dalšího dne v 10:00 dostavíte na svou první hodinu lektvarů v bývalé učebně prof. Snapea. |
| |
 | Velká síň Po příjezdu na hrad se ihned odeberu do velké síně a zamířím ke stolu Nebelvíru. Ti kdo mě znají, mohou tušit, že se mnou není něco v pořádku. Na svou povahu jsem dnes až moc zamlklý a tichý. Sednu si ke stolu a prohlídnu si celou velkou síň. Už , aby to bylo za mnou. Pomyslím si při pohledu na všechny ty lidi. V tu chvíli vcházejí prváci do dveří a já se nestačím divit. Je jich míň a míň. Když to pude tímto tempem tak Bradavice budou za chvilku učit jen dva žáky. Nad tou představou se mi vyloudí na tváři úsměv. Po rozřazení sním pouze pár soust a odeberu se do společenské místnosti, kde si zaberu svou postel blízko k oknu a začnu si vybalovat. Doufám, že jsem doma nic nezapomněl. Tak se podívejme. Šála, náhradní hábit, košile, kravata ponožky, rukavice, náhradní boty a spodky. Veškeré věci narovnám do skříně a vrátím se ke kufru. Tak knížky a vše potřebné mám taky tak to je fajn. Pomalu začnu vyrovnávat knihy do poliček na ně určené. Po chvilce hrabání se v kufru najdu svou černou brašnu přes rameno a postavím jí vedle postele. Kouknu na rozvrh a zděsím se. První hodinu a hned lektvary sakra. Já je nenávidím. pronesu polohlasně. Zkontroluju jestli mám u sebe hůlku a sejdu dolů do společenské místnosti, kde se snažím vyhnou veškerým otázkám či pozdravům a skoro až vyběhnu ven na chodbu. Přitáhnu si hábit blíž k sobě, když mě ovane studený podzimní vítr a vydám se na toulky po hradě. Cestou po hradě mávám na portréty. Některé zamávají zpět a některé se mě skoro bojí. Sakra budu se zase muset dostat do svého rytmu. povzdechnu si a snažím se držet se na jednom patře kde chodím sem a tam a nevnímám okolní svět. |
| |
 | Příjezd, vítání s proslovy a poněkud nepříjemná atmosféra ve Velké síni Odfrkla jsem si. "Samozřejmě, že se mi máš klidit z cesty!" hlupáci! Bylo jich tu sotva deset, ale čest své koleji nedělali ani v nejmenším, o to hůř – pro ně – že jsem neměla náladu se jimi zabývat. Jsou to ještě děti. Ale to není omluva! Měla jsem toho dost, všeho. Nebyla jsem připravená nastoupit do dalšího ročníku a prázdniny se rychle krátily, až jsem zase stála na prahu svého pokoje a nespokojeně zírala na postel před sebou. Byla studená a připadala mi dost zatuchlá za tu dobu, co jsme tady nebyli. Ke vší mé smůle se nic nezměnilo ani ve Velké síni na slavnosti. Chyběl Snape. Začala jsem tušit, že to nebude jen tak, že se něco děje, a jak jsem usilovně přemýšlela, dumala a váhala, stačila jsem se i třikrát okřiknout, že mě to vůbec nezajímá a co je mi po tom. Jenže to nepomáhalo. Kdo tady zůstal, aby nás chránil? Aby je drtil?! Můj pohled k nehelvítskému stolu byl dost výmluvný, alespoň tam letos neseděla všechna a mudlovská havěť. Nový profesor, pár dalších frků, nezajímalo mě to. Bude to rok jako každý jiný a já byla jako vždy přímo nabitá stresem, stačilo do mě jen strčit. První hodina lektvarů Lektvary. "Uhni mi," prošla jsem kolem mladého pana Morisona, který se netvářil o nic víc nadšeněji, než já. Zbylá místa byla žalostně umístěná, takže jsem si zabrala místo před ním a rázně se na něj otočila. "Opovaž se mi nějakou nešťastnou náhodou podpálit vlasy!" zavrčela jsem na něj. |
| |
| Vrácení do společenské místnosti Po chvilce stání na chodbě jsem se jako bez duše vrátil do společenské místnosti, kde projdu kolem spolužáků a vydám se ke své posteli. Nemluvně se převléknu do černého bavlněného pyžama a lehnu si do postele. Tak jsem zase tady. Na této škole. Rok co rok je to horší a horší. No co doba je taková jaká je a s tím zatím nic neudělám. No co zítra bude lepší den. Aspoň doufám. S touto myšlenkou usínám. Ráno kolem 7 hodiny. Rychle se posadím na posteli a rozhlédnu se kolem. No nálada se nezlepšila, když se probouzím s vědomím, že první hodina budou lektvary. Vstanu a projdu k lavoru, kde se omyju a vyčistím zuby. Po chvilce koukání do zrcadla si učešu vlasy a vrátím se k posteli, kde si obléknu bílou košili a černé kalhoty. Uvážu si nebelvírskou kravatu a nasadím si hábit. Kouknu na poličku, kde si najdu knihu na lektvary a spolu s pergameny a brkem si je dám do tašky a vydám se do sklepení k učebně lektvarů. Chvilku postávám a najednou do mě narazí dívka. Letmo si jí prohlédnu. A zase tahle Pomyslím si a jdu si sednou najednou se na mě otočí s tím abych jí nepodpálil vlasy. Hehe, mě by to ani nenapadlo, ale takhle? Nadechnu se a usměji se Však se neboj vlasy Ti nepodpálím aspoň ne dnes. Možná příště na hodině. Z úsměvu se mi na tváři vykouzlí škodolibí úšklebek. |
| |
 | Nový školní rok Ani letos se nekonala žádná cesta vlakem. Rodiče mě opět nechali hnít přes prázdniny v Bradavicích. Jako by nestačilo, že jsou doma a já musím trčet v Anglii, kde 360 dní v roce prší. Ráno jsem si jako na každý začátek roku oblékla školní uniformu a černý hábit zdobený kolejním znakem. Vydala jsem se do Velké síně. Přijímání nových studentů. Sotva jsem vešla, už mi něco nesedělo. Snape. Chybí tu Snape. Ale co, to není moje starost. Byla jsem nucena poslouchat blábolení té staré rašple a posléze i rozřazování toho mála studentů, co přišli. Zajímalo by mě, jestli se jich tak málo hlásilo, nebo jestli jich tak málo prošlo "krevní kontrolou". U nebelvírského stolu sedělo o poznání méně studentů a nebylo to tím, že by byli zařazováni do jiných kolejí. Když proslov skončil, najedla jsem se a zapadla zpátky do svého pokoje. Převlékla jsem se do čistého pyžama, jak jinak, než v kolejních barvách a ulehla do postele se smaragdovým baldachýnem. Druhý den Každodenní rutina mohla začít. Koupelna, uniforma, hábit, knihy z knihovny, snídaně. Lektvary! S nebelvíry... Nakrčím nos. Ještě ke všemu s tím dědkem. Vejdu do učebny. Brada nahoru. Jako správný aristokrat. "Ale, Morison. Oni tě sem pustili i letos?" prohodím pohrdavě a bez dalšího povšimnutí kolem něj projdu. "Sangmerová," kývnu ke své spolužačce (snad :D). Sednu si do jedné z volných lavic.Odložím učebnice na stůl a rukou si prohrábnu dlouhé hnědé vlasy. Vlastně mě těší, že tu je Morison alespoň budu mít na kom provádět "testy". Škodolibě se při té představě ušklíbnu. |
| |
 | A tak jde čas Tisíc tři sta let, tak dlouho se věřilo v to že linie Zmijozelů je již mrtvá,dost dlouho na to pod ochranou kouzel uprostřed bažin v Hadí věži s klidem rod dál pokračoval... Škola, první den výuky,10 hodin dopoledne.... Černý dým se snesl na nádvoří, spolu s hučením a několika blesky které sjeli do středu toho divného vířícího mraku upoutali pozornost smrtijedů a několika poskoků ministerstva,hučení ustalo spolu s tím se rozplynul mrak a na nádvoří se objevil kůň jež byl vzepjat na zadní nohy a ržál, několik smrtijedů ihned tasilo své hůlky když spatřili jezdce jako by z jiné doby, zelená šupinové zbroj,dlouhé vlasy,hadí očí, statné ramena, chlad který doprovázel jeho přemisťovací kouzlo a vůbec příchod na hrad, poprask, co jiného taky čekat když se v bradavicích objeví né zrovna jednoduché kouzlo z černé magie, jakýsi smrtijed chytí ohlávku mého koně a nedůvěřivě si mě prohlíží..... Seskočím z koně a něco jim řeknu při tom zabalím do pláště a hrdě je sleduji,pak mne vezmou dovnitř a jediné co po mě krom povyku v oknech zůstane je snad můj černý hřebec... |
| |
 | Znovu do školy ... A další školní rok... Ve skrytu duše jsem si ale musel přiznat, že jsem z domu svých prarodičů odcházel rád. Letošní léto bylo právě tak špatné, jako to loňské. Plné neskrývaného pohrdání ze strany mého dědečka, který se jen třásl na to, až jeho syn, nebelvírská hanba rodiny, přijme znamení. A tlumeného pláče mé matky, když si myslela, že ji nikdo nemůže slyšet. Jak jen jsem se chtěl vrátit do rodné Francie. Do dob, kdy celý můj svět tvořil otec s matkou a všichni jsme byli tak šťastní. Byl jsem v posledních třech letech aspoň jednou skutečně šťastný? Po příjezdu do Bradavic jsem na jídlo neměl ani pomyšlení, proto jsem rovnou zamířil do věže, kde jsem si zabral jednu z lákavě vyhlížejících postelí. Naivně jsem doufal, že si mé přítomnosti na "slavnostním zahájení školního roku" nikdo nevšimne, ostatně, domníval jsem se, že všichni zúčastnění budou mít příliš vlastních starostí na to, aby řešili jednoho chybějícího Nebelvíra. Třeba si pomyslí, že jsem rozšířil řady mrtvých... I to by bylo možné. Netrvalo dlouho a usnul jsem. První školní den Druhý den ráno jsem se, jak se ostatně dalo předpokládat, vzbudil o trochu dřív než všichni ostatní. Minimálně společenská místnost Nebelvírů zela prázdnotou, když jsem se z ní tiše vytratil, abych následně necelou hodinu bloumal po hradě. Potřeboval jsem přemýšlet. Na Lektvary jsem přesto dorazil mezi prvními. Sotva jsem dal najevo, že jsem si všiml svých spolužáků, rychle prošel jsem učebnou a zabral jsem si místo u jednoho z volných stolků. A pak jsem už jen čekal, co se bude dít... Ve vzduchu totiž jasně viselo napětí. |
| |
| První hodina lektvarů Po chvíli se objevila Aislinn, která si taky neodpustila nerýpnout si do toho chudáčka za mnou, na kterého jsem se ještě pořád mračila. "Ahoj," utrousila jsem jejím směrem a přidala letmé pousmání. "Cos to říkal?" zasyčela jsem a sledovala jeho úsměv, který se mu ve tváři kroutil jako had. Ještě si bude dovolovat! Otočila jsem se čelem dopředu a snažila se nemyslet na to, jak si plánuje pálení mých vlasů. I proto jsem se po chvíli přece jen ohlédla přes rameno. Pravdou bylo, že po jméně se tu zná kde kdo, ale víc o spolužácích nevím, jen sem tam nějaký ten střípek informací. O něm jsem nevěděla vůbec nic, ale shledala jsem, i když mi byl protivný, že má zajímavou barvu očí. |
| |
| Třída lektvarů Záškodnicky se usmívám, když do místnosti vejde slečna Mercer. Taky tě zdravím řekl bych, že Tě i rád vidím, ale slíbil jsem otci, že nebudu lhát. Pronesu a mile se usměju. A ohledně tvých vlasů. Přece víš, že v lektvarech nejsem dobrý a občas mi něco vybouchne. A je přece lepší když chytnou vlasy tobě než mě ne? Zasměju se a kouknu po třídě. James je tady. Toho kluka nepochopím. No je to samotář a tajnůstkář. Pomyslím si s pohledem na Jamese. Jamesi nebuď tam tak osamělej pojď sem. Mávnu na Jamese se širokým úsměvem a ukážu na volné místo vedle sebe. |
| |
| První hodina lektvarů Jako by nestačilo, jak si mě dobírá, ještě k sobě tahá toho podivína, jehož jméno ani neznám. Doufám, že hodina hodně rychle začne a podobně rychle taky skončí, jinak se tady z toho zblázním. "Ty seš mi nějakej samaritán..," syknu tiše k panu Morisonovi, ale tentokrát ne kvůli němu samotnému, jen se potřebuju podívat dozadu, jestli se studenti už přestali trousit a hlavně, jestli už nás přijde někdo taky učit. Možná, až ulyším, že to dneska bude jen teorie a nikoliv praxe, uklidní mě to a příště si s někým prostě prohodím místo. Nakonec, já v lektvarech taky nevynikám a jak vidím, sedí za ním slečna, co bych snad i uzvedla, kdyby bylo třeba. Škoda, že jsem už vyrostla z toho šklebit se zle na kde koho, kdo mi zrovna padne do oka. |
| |
| Na hodině lektvarů Nejraději bych zůstal sedět na svém vlastním místě, v ideálním případě celé míle od ostatních, ale vím, že to není možné. Nejvyšší čas, začít se chovat společensky, pomyslím si kysele. S mírným úsměvem, který za upřímný může považovat jen někdo, kdo mě vůbec nezná, se tedy pomalu přesunu na nové místo. Rozhostí se ticho, které by mi za normálních okolností ani v nejmenším nevadilo, jenže nyní je celkem... trapné? Spíš jen abych něco řekl položím lehkým konverzačním tónem otázku, jejíž zodpovězení mne ve skutečnosti zajímá více, než by se mohlo zdát: "Nevíte někdo, kam zmizel Snape?" |
| |
| Učebna lektvarů Samaritán ani ne spíš proč by měl sedět odděleně, když vedle mě je místo. Pronesu odpovědí na připomínku od slečny přede mnou. Sakra měl bych s tou pamětí něco dělat. Vím, že jsem to jméno věděl, ale teď už nevím. Zašklebím se a v tom si přisedává James. Chvilku je zde trapné ticho když v tom se James zeptá na ředitele. Pravda vlastně vůbec nebyl ve velké síni proto mluvila McGonagallová, ale abych pravdu řekl, nějak moc mi nechybí. On se určitě zase objeví a já zase dostanu za něco školní trest. Pronesu klidně a rozhlédnu se po třídě. Už, aby tahle hodina nudy byla za mnou. Zívnu si a lehnu si na lavici Jak, že se to jmenovala? Almara? Samara ? Ne tak ne, ale sakra jak? Ach ta moje paměť. Pomyslím si a stále koukám na žákyni přede mnou. |
| |
| Učebna Jistě, tahle otázka samozřejmě musí vrtat hlavou všem a ne jen mě. Ale z jakého důvodu to vadí jim? Nemají se snad lépe, když tu není. Na jejich místě, bych se o to ani v nejmenším nezajímala ale to už jsou nebelvíři. Strkají nos tam kam nemají... "Hurá, alespoň budeš otravovat co nejméně." pronesu jedovatě polohlasně v odpověď Morisonovi. Bez dalšího zájmu o rozhovor se zabedněnci ze zlato-rubínové koleje, otevřu knihu lektvarůa začnu si číst. Sem tam si něco poznačím na kraj stránky. Občas něco s nevěřícným zakroucením hlavy škrtnu a pak to přepíšu. Člověk by řekl, že se učím... ale to s mými výsledky nemám za potřebí... |
| |
| Alacazar Zmijozel: Příjezd do Bradavic |
| |
|
Hodina Lektvarů
|
| |
| Bradavice.... Kam by také mohl byl zařazen potomek krve Salazarovi pane... zahledím se na muže jenž mě přivítá a pak si sám pro sebe zasyčím něco o idiotech.... Aby bylo jasno, žádné zvláštní zacházení nečekám, proč také ano můj předek nechal postavit tento hrad ze svých peněz,a co má být, máte snad pocit že budu čekat něco jako protexi,sem Zmijozel, nikdy nás nevychovávají jinak než že si své místo musíme vydobít pane...ani jste se nepředstavil... jen vydechnu a usměji se.... Pravidla, ano ale jedno si neodpustím, tuto starou zbroj budu nosti pod hábitem, ať se to líbí či nelíbí komukoliv....a co se týče výuky, není čas ztrácet čas, nepotřebuji zahálet,děkuji za přijetí, a černou magii použiji jen v případě že mi půjde o život, není třeba se bát černé magie, je třeba se bát černých srdcí kouzelníků... s tím se otočím a obléknu na sebe hábit se zeleným lemem,vydechnu a najdu si rozvrh, podle kterého se vydám do učebny lektvarů.... Jelikož hodina už probíhá, protáhnu se tiše dveřmi a pokynu profeserovi.... Omlouvám se pane profesore,přijel sem na hrad před chvílí,oficiálně mi výuka začíná až zítra, ale není čas na zahálku, snad vám nebudu překážet,Alacazar Zmijozel jméno mé.. po mé omluvě se jen podívám po volném místě když vidím že všichni míchají co chtějí, usoudím že je výběr lektvaru na nás.... |
| |
 | Bradavice, učebna lektvarů Tedy, s tím včerejším proslovem se McGonagallová moc nevytáhla, pomyslím si, zatímco mířím do učebny lektvarů v podzemních sklepeních hradu. Neuniklo mi, že chyběl Snape. Třeba zmizel nadobro, ušklíbnu se sama pro sebe, no, popravdě by mi to vůbec nevadilo. Seběhnu posledních pár schodů a otevřu dveře do učebny. Místnost je skoro zaplněná. Ze všech koutů je slyšet tlumený hovor. Rozhlédnu se po nějakém volném fleku. "No, skvělý," poznamenám polohlasně, "poslední místo je přímo před katedrou. Jak typické." No co, aspoň nemusím sedět někde mezi znesvářenými zmijozelskými a nebelvírskými. Z jejich popichování by mě brzo bolela hlava. Usadím se na místo a hodím své knížky ledabyle na stůl. Lektvary mě vždycky bavily, i když Horacio Křiklan nebyl zrovna můj typ. Nesnášela jsem jeho večírky a vyhýbala jsem se jim, jak jsem mohla. "Jsi Broncorme, měla bys tam chodit," říkával můj starší bratr Charlie před lety, "koneckonců to není tak zlé. Na těch večírcích je minimálně vždycky spousta jídla a občas i fajn lidi. Křiklan je sice divný pavouk, ale když ho bereš s nadhledem, tak je s ním docela legrace." No jo, věčně optimistický Charlie. Povzdechnu si. Jo, tenhle Charlie byl ale už dva roky po smrti. Zemřel dva dny před tím, než padl i slavný Harry Potter. Ale to mí spolužáci neví, pomyslím si, Charlieho smrt nebyla ani v Denním věštci, na rozdíl od té Potterovy. A možná je to dobře. I když se to stalo už před dvěma lety, je to pro mě stále otevřená rána. Skloním hlavu. Popadnu učebnici lektvarů a předstírám, že jsem se do ní začetla, abych skryla slzy, které se mi derou do očí. Mayo, buď silná. Jsi přece z Nebelvíru. Jo, tohle Charlie taky říkával. |
| |
| Hodina lektvarů Při zavrzání dveří pouze zvednu hlavu a jakmile spatřím profesora Křiklana tak se ihned posadím. Vyslechnu si jeho proslov a zakřením se. Vypadá mile, ale asi nebude spokojen s lektvary, které připravím já. Pomyslím si a v tu chvíli mi už na stole přistane papír a jsou podávány instrukce. Vlastní lektvar?! Podle našeho výběru?! Nic horšího mě potkat nemohlo Kouknu okolo sebe a na tváři se mi vyloudí šibalský úšklebek. Háďata, bacha na vlasy je tu jistá šance, že ten lektvar vybouchne tak ať tu pak neběháte jako dvě světlušky. Pronesu a sáhnu po knížce, kterou vyndám na lavici. Jaký lektvar připravíme, necháme to na osudu. S těmito slovy otevřu knížku na náhodné stránce. Á základní lektvar na léčení vředů Začnu si pročítat postup a přísady. No nevypadá to moc složitě, a přísady jsou docela jednoduché. Hmm, upozornění správná hmotnost kopřiv a přidat dikobrazí ostny teprve když se sundá z plamene. Vstanu a dojdu si pro všechny suroviny Sušené kopřivy, drcené hadí zuby, dušení hlemýždi, a 3 dikobrazí ostny. s tímto nákladem se vracím zpět ke svému stolu. Tákže rozvařit dvě stě gramů sušených kopřiv Zapálím pod kotlíkem oheň a na váhy dám 200g závaží poté na druhou misku nasypu kopřivy v dávce, která vyrovná jazýček vah. Tuto hroudu dám do kotlíku a čekám, než se rozvaří. Jakmile se rozvaří, přidám drcené hadí zuby a dušené hlemýždě. Promíchám a odstavím z ohně a vhodím tři dikobrazí ostny. Postup jsem dodržel prosím buď v pořádku. V duchu pronesu zbožné přání ke kotlíku a lektvaru a mezitím vyndavám z tašky brk a kalamář. Namočím brk do kalamáře a kouknu na pergamen. Jméno: Jack Morison Lektvar: Základní lektvar na léčení vředů. Důvod výběru: Tento lektvar mi určila náhoda a osud. Tyto slova zapíšu na pergamen a odložím brk a čekám na výsledek svého lektvaru. |
| |
| První hodina Takže, co to vůbec bude? Veritasérum... moc dlouhé. Vlkodlačí lektvar... moc složité. Nějaký dryák... ano třeba ten zvětšovací. Tak fajn, co do něj vůbec patří? Začnu listovat učebnicí. Tady je! Ano, tušila jsem to sedmikráskové kořeny, Scvrklofík, krysí slezina, housenky, šťáva z pijavic. Postavím se a zajdu si pro všechny přísady. Přiberu i kotlík. Velikost čtyři by měla stačit. Zapálím oheň a dám nad něj kotlík. Zkontroluju držák a pustím se do práce. Na jemno nakrájím kořeny sedmikrásky a vhodím je do kotlíku. Oloupu Scvrklofík a... v učebnici je psáno celý... nakrájím ho na větší kousky a vhodím je do kotlíku. Krysí slezinu vhodím celou. Nakrájené housenky a pár kapek šťávy z pijavic. Housenky vhodím do hmoždíře a přidám šťávu z pijavic. Rozdrtím. Vhodím drcené housenky a pak vleju i jejich šťávu smíchanou s tou pijavičí. Lektvar zašumí a po chvíli se začíná vařit. Vezmu dřevěnou vařečku a míchám ho třikrát po směru hodinových ručiček a osmkrát proti směru hodinových ručiček. Po deseti minutách lektvar odstavím. Teď musí hodinu chladnout. Přitáhnu si blíž pergamen a začnu psát. Jméno: Aislinn Mercer Lektvar: Zvětšovací dryák Důvod: Tento lektvar je jeden z nejjednodušších na přípravu. Samotná jeho příprava i doba varu je velmi krátká. Proces chladnutí je nejdelší ale je možno použít urychlovací kouzlo. Takže je to vlastně jednoduchý a rychlý lektvar. |
| |
| Bradavice, učebna lektvarů: První hodina Z myšlenek mě vytrhne Křiklan, který vrazí do třídy a začne nám cosi vykládat. Zatřesu hlavou, abych z ní vyhnala černé myšlenky, a snažím se dávat pozor. Kecy, kecy, kecy. Co jiného taky od Křiklanova úvodního slova čekat, pomyslím si jízlivě. Na lavici mi přistane prázdný list. Lektvar dle našeho přání? To nezní tak špatně. Začnu přemítat, co vše bych mohla vytvořit. "Hm," mluvím tiše sama k sobě, "chce to něco... zábavného." V očích mi čtverácky zasvitne. Nestojím o Křiklanovo ocenění - takže je mi v podstatě jedno, jestli tu jeho "soutěž" vyhraju nebo ne. Radši vytvořím něco, co mne bude bavit, než abych se mu snažila zavděčit, shrnu si to v duchu, co takhle nějaký trik z dob, kdy na školu chodila Weasleyovic dvojčata? Usměju se. Podívám se po třídě a všimnu si, že skoro všichni už začali pracovat. Ta zmijozelské hádě, ta Mercer (nebo tak nějak), krájí sedmikrásky, přimíchává do svého kotlíku krysí slezinu... no jasně! Určitě míchá lektvar na zvětšování. Chytré, pomyslím si, ten lektvar není složitý, ale efektní a účinný. No jo, zmijozelská havěť se chce blýsknout! Můj nebelvírský kolega Jack oproti tomu prostě otevře učebnici na náhodné stránce a začne ve svém kotlíku cosi vařit. Kopřivy? Hlemýždi? Okamžik přemýšlím. Asi nějaký léčivý lektvar, jen si nevzpomínám, na co funguje. I když Jack ten recept vybíral náhodně, Křiklanovi by se to mohlo líbit. Má velkou šanci na úspěch. Sama si dojdu pro pár duběnek. Povařím je v kotlíku, smíchám s trochou obyčejného inkoustu. Kotlík na chvilku odstavím z ohně. "Žabí bulvy, játra z mladých pěnkav, pár šupin z jesetera," přeříkávám si potichu. Přihodím směs bylin, pečlivě dušených s trochou vápna. Nakrčím nos, jak to smrdí. Tenhle recept není v žádné učebnici. I když by tam měl být, ušklíbnu se sama pro sebe, studenty by příprava tohohle lektvaru jistě bavilo víc, než to suchopárné vyprávění o bezoárech. "Bezoár! No jistě," vykřiknu skoro nahlas, "jak jsem mohla zapomenout!" Hodím do kotlíku bezoár. Nakrájím najemno holubinku a přidám ji tam taky. Teď už jen stejnoměrně zahřívám, míchám a míchám a míchám... Pronesu tiše pár slov a jemně zaklepu hůlkou, ze které se mi snese pár jiskřiček. Tak. Teď už by to mělo být hotové. Vezmu pergamen a dám se do psaní. Jméno: Maya Broncorme Lektvar: Žertovný inkoust Na okamžik zaváhám. Neměla bych Křiklanovi popsat, co ten inkoust umí? Má sice větší znalosti než my všichni, ale obávám se, že tenhle lektvar zrovna nezná. Originální receptura se holt nezapře, zašklebím se. Poznámka: Pozor! Tento inkoust způsobí dočasnou přeměnu vašeho brku. Brk může změnit podobu v ptáka, ze kterého původně pocházel, nebo alespoň v jeho část (například křídlo). Záleží na koncentraci, ve které je použit. Prosím, důsladně dbejte na to, aby vám vaše brky neuletěly... U téhle pasáže se trošku pousměju. Vezmu misku, naplním ji do půlky vodou a nechám do ní stéct kapku svého lektvaru. Vezmu svůj druhý brk a namočím jeho špičku do misky. Po bocích pera okamžitě vyraší několik dalších perutí. Jsou trošku zohýbané, ale to se u menší koncentrace občas stává; důležité je, že lektvar funguje. Nechci vidět, co se stane, jestli někdo ponoří brk do toho koncetrovaného, usměju se sama pro sebe. Dám se opět do psaní. ...lektvar přestane účinkovat zhruba po deseti minutách. Přeji příjemnou zábavu. Důvod: Baví mne žertovné lektvary. Odložím brk a čekám, až nás Křiklan vyzve, abychom mu své výtvory předvedli. Doufám, že si tenhle "žertovný" lektvar nevezme osobně; ale koneckonců, opravdovým lektvarům tahle legrácka nesahá ani po paty. |
| |
| Hodina... Zaujmu rychle místo u jednoho kotlíku a jen otevřu svou brašnu s přísadami, rychle po nich dívám a pak se dívám do knížek,nevím proč ale z pořadače vypadne jedna umpule, když ji chci vrátít konečně se mi v hlavě zrodí co udělat.... Rychle si začnu skládat všechny potřebné ingredience, do kotlíku naliji vodu a nechám ji studenou, pomalu vyjmu kádinku do které naliji sliz z tlustočerva,do kterého namočím blánu z dračího srdce, s mírným úsměvem do namočené blány vložím listy z kopřivy, přesně dle toho co si pamatuji, do vody si odměřím 25 ml mořské vody a blánu nakrájím na malé kousky které po té hodím do této sloučeniny, začnu ho lehce míchat dokud nevznikne čistá kapalina kterou naliji do flakonku... Vezmu si lístek na který napíši.... Jméno A.Zmijozel Lektvar Dračí dech Důvod V těchto dobách, se jistě bude víc než hodit S tím svou práci odevzdám a zase se posadím ke svému místo,s pohledem upřeným na vybavení učebny.... |
| |
| Příprava vlastního lektvaru Lektvary mi nikdy nedělaly žádný problém, a to ani v dobách, kdy je učil Snape. Vlastně to bývala moje nejoblíbenější hodina. Kolikrát jsem už slyšel, že mám, pokud jde o přípravu lektvarů, nepřehlédnutelný talent??? Pravdou ale je, že zrovna dnes nemám na lektvary ani pomyšlení. Chvíli sleduji své spolužáky, kteří už začali s vařením. Jackova neschopnost při výrobě lektvarů je pověstná, proto se trochu obávám, co bude následovat. Uklidní mě, když uslyším, jaký lektvar si vybral. Dnes snad nic nezkazí... Po chvíli si sám dojdu pro kořen Asfodelu a výluh z pelyňku. Protože nejsem schopen přijít na na něco originálnějšího, zvolím si přípravu Doušku živé smrti. Ostatně, cítím, že dnes nejsem tak úplně ve formě a nehodlám ohrozit svou pověst vyhozením celé učebny do vzduchu. A cítím, že příprava náročnějšího lektvaru by tak snadno mohla dopadnout. Netrvá dlouho a v kotlíku mi bublá hotový lektvar, který v duchu neskromně označím za lektvar vynikající kvality. Nic tedy nebrání tomu, abych vyplnil svůj pergamen. Jméno: James Corey Lektvar: Doušek živé smrti Důvod přípravy: Nedostatek inspirace pro přípravu originálnějšího lektvaru. Nedostatek momentálních schopností pro přípravu složitějšího lektvaru. Neměl jsem tedy na výběr. |
| |
| Hodina lektvarů Hodina se s příchodem profesora Křiklana zajímavě vyvrbila. Lektvar dle vlastního výběru? Bude nás podle toho hodnotit? Zase jsem se krátce otočila dozadu, bez postranních úmyslů opisovat, a krátce si také skousla spodní ret. Výběr věru není lehký a – "Já ti dám světlušku!" křiknu v šeptu dozadu, když zaslechnu Morisonovu poznámku. Do toho se do učebny protáhne někdo nový, neznám ho, ale vypadá.. no, divně. Je na něm něco.. co neumím popsat. Všimla jsem si toho, protože od začátku hodiny jsem doteď stála a přemýšlela, co za lektvar bych mohla připravit. A ani po takové době jsem nevěděla. Lektvary nebyly má doména. Připravím kotlík, učebnici a začnu v ní listovat. Po chvíli konečně vyberu ten správný lektvar, nijak složitý, nijak zajímavý, ale účinný. Možná je to hloupý výběr, ale nemám potřebu se tady předvádět v něčem, co mi nejde. Chlupy lenochoda.. ano, kolik? Trs? Dva? Trs, fajn, pomalu proplouvám místností s elegancí sobě vlastní a sbírám potřebné suroviny. Šnečí sliz. A, hm, úhoří očíčka. Všechno si donesu ke stolu a pomalu začnu připravovat suroviny a následně připravovat samotný lektvar. Jeho účinky budou zřejmé až za nějakou dobu, ale nepředpokládám, že by to mohlo vadit. Argyra Sangmer – Unavující roztok. Důvod výběru: jednoduchý na přípravu, účinný, zvládnutelný pro širokou veřejnost. Ani tak si ale nejsem jistá, jestli se mi povedl. No, co. |
| |
 | Cesta do školy a první hodina Nic není jak bývalo... Den před odjezdem do školy si v klidu zabalím vše potřebné na výuku i "mimoškolní" aktivity. Vyžehlím a poskládám hábity, i ty na fanfrpál. Pro jistotu zběžně prolistuji knihama abych si připoměl co jsme vlastně loni brali a vyrazím do ulic. Nic není jak bývalo... Pomyslím si, když procházím šedými ulicemi Londýna. Zastavím se v jedné cukrárně, dám si nějaký ten zákusek a horkou bílou čokoládu a když se začne stmívat, vydám se domů, kde si dám sprchu a jdu spát. Ráno se obléknu a vyrazím na nádraží. Projdu přepážkou a nastoupím do vlau, najdu si kupé, kde jsou mí kamarádi z mé koleje (Nebelvír) a s nimi prošpásujem celou cestu. Při příjezdu do školy si vyslechnu "originální a nekopírujícísesloňským" projev a jdu na kolej. Vyprávění si prázdninových zážitků a dalších "důležitostí" nám zabere celé odpoledne a večer se chystám na zítřejší první hodinu - lektvary, které už nevyučuje Snape, ale opět Křiklan. A je tu první školní den a hned musíme do sklepení, do chladna a temna. Sklepení má atmosféru téměř totožnou s venkovním světem. Profesor mi přijde trochu sešlejší a ustarranější, než když jsem jej viděl naposledy. Asi na něj také působí tato nová doba. Jakmile se doslechnu zadání je mi jasné co udělám... Dojdu tedy k skříni s přísadami, vezmu si vše potřebné a dám se do práce, dodržujíce všechny předepsané postupy. Alex James Cooper - Sluneční lektvar Přísady: vylisované srdce Bludníčka, dračí sliny, vysušené lístky Svítivky Ovíjivé Příprava: v dračích slinách necháme vylouhovat srdce Bludníčka a lístky Svítivky. Postavíme na oheň a uvedeme do varu. Vaříme 30 minut, odstavíme z ohně a aplikujeme na tekutinu kouzlo Lumos. Po vychladnutí bude lektvar vydávat intenzivní světlo. Efekt: vydává silné světelné záření po dobu jednoho týdnu. Skvělá náplň do lamp. Důvod výběru: Myslím, že v těchto dobách je potřeba trocha světla... A práci odevzdám |
| |
| Hodina lektvarů Když do hodiny vrazí Alacazar, většina studentů si ho ani nevšimne, jelikož jsou zabráni do tvorby svých lektvarů. Když se představí profesorovi, ten jen pokýve hlavou. Ano, ano…nu, tak tedy nastoupíte o něco dříve, ovšem příště již buďte dochvilný…a také v uniformě. S tímto je s papírem zamíchán do davu. Po skoro uplynulé hodině, když už má většina své lektvary hotové a všichni čekáte už jen na jejich kontrolu, se profesor Křiklan namáhavě zvedne ze židle a začne vás pomalu obcházet, přičemž hodnotí pohledem vaše lektvary. První u koho se zastaví je Maya Broncorme. Je to ovšem jen krátká zastávka, přičemž se na chvíli zadívá na obsah kotlíku a pak jeho tvůrkyni obdaří mírným úsměvem. Jistě poznal o jaký lektvar se jedná. Dále pak prochází řadami a je jisté, že neopomene nikoho, i když povětšinou jen projde kolem kotlíku s mírným pokývnutím hlavou. Objevilo se ovšem i pár studentů, kterým se nepodařilo jejich výtvory dokončit. U jednoho z nich se profesor zastaví. Ah, že by nepovedený lektvar lásky? slečna, jež před kotlíkem stála, celá zčervenala. No, nebojte, není to katastrofa. Jednou jsem učil chlapce, jemuž všechny lektvary vybuchovaly. řekne s melancholickým pohledem a poté pokračuje ve své obhlídce. Jack Morison sklidí jen letmé pokynutí. Unavující roztok sklidí letmý úsměv, stejně jako zvětšovací dryák. Ani dračí dech moc nezaujme, ovšem Coreyho Doušek živé smrti si zaslouží malou profesorovu zastávku a poznámku o bývalém studentovi, jež uměl udělat vše, jen tento lektvar vždy pokazil. Ach, a jak vidím, tak nám pan Cooper vnesl do hodiny trochu světla. prohlásí Křiklan, když se konečně dostane na konec své lektvarové prohlídky. Tímto bychom pro dnešek skončili. prohlásí poté a švihnutím hůlky si od vás vybere vypsané pergameny Ovšem nenechte se uchlácholit první hodinou. Další mohou být již méně…osvětlené. dodá po malé pauze a pokyne vám slabou rukou ke dveřím. Poté už jen pro něj zbývá odejít zpět ke svému stolu a vám opustit učebnu. Tedy pokud se nechcete ucházet o volná místa na Křikův víkendový uvítací večírek. Pokud ano, stačí se zapsat na kousek pergamenu na konci třídy a s trochou štěstí dostanete v pátek i pozvánku. Ovšem pokud máte dobré jméno, dostanete ji jistě i tak. Jak je známo, Křiklan si své „trofeje“ opečovává. |
| |
| Škola O tomhle muži sem slyšel, velký čaroděj, ale také velký snob a moula,jak o něm vyprávěli všichni kdo ho potkali,byl jsem i poučen i o jeho zálibě ve večírcích pro zvané a všem,co se ho týče, jen sem vydechl a čekal trochu víc inciativy, sedí jako pecka a nic nedělá, na Kruvalu už by letěl, tam i profesoři si svůj plat musí zasloužit, a ne glosovat vtípky nad nepovedeným lekvarem, nýbrž ten lektvar ukázat zvlášť všem kdo o to stojí.... No už nejsi na Kruvalu... Uniformu mám, stačí hábit, a jak sem řešilna Kruvalu, tuhle magickou zbroj budu nosit ať se to líbí nebo nelíbí komu chce,nosili ji Salazar za mlada, budu pokračovat v tradici... s tím se otočím a vydám se pro své věci, sbalím kufřík s přísadami, podívám se do rozvrhu a bezradně vydechnu, přeci jen sem tady první den a plánek hradu jak ho nechal postavit Salazar už v mnohém neplatí, proto se podívám po učebně a dojdu za dívkou která na sobě má Zmijozelské barvy...(Argyra) Mohu tě následovat do učebny kde bude Bylinkářství, vůbec nevím kde jsou jaké učebny,a jsem tu nový.. tak něják se řadím jen ke své koleji zatím, nevím jak to tady chodí ale zvykám si rychle... |
| |
| Konec hodiny. Poté co Křiklan projde třídu a ukončí hodinu pouze zhluboka vydechnu a kouknu do stropu. Křiklanovi večírky hmm. Slyšel jsem o nich spousty bájí a historek a asi jedna pro mě nejzajímavější je to, že je tam výborné jídlo. A prý opravdu výborné. To nutkání se tam zapsat, ale raději ne třeba mě pozve nějaká dívka. Dívky a jídlo to by bylo úžasné. Po chvíli se odseknu a rozhlédnu se kolem sebe. Konec konečně je konec. A teď do skleníků. Pronesu polohlasně a seberu si veškeré věci ze stolu a dám si je do tašky. Zvednu se a pomalu vyjdu ze třídy a ihned zamířím nahoru na nádvoří, kde se zastavím a začnu se rozhlížet na všechny strany a tvářím se zmateně. Jsem tu šest let a stále jsem si neudělal plánek nebo si nezapamatoval kde co je. Snad bude někdo ochotný mě tam zavést. Však už mě znají. Ze třídy první na hodině poslední. Lehce se zasměju a otočím se k jedinému východu z hradu a sleduji vycházející žáky dokud neuvidím nějakou známou tvář ze své koleje, ke které bych se mohl připojit. |
| |
| Cesta na bylinkářství Tahle hodina byla totální ztráta času, pomyslím si v duchu, když ji Křiklan ukončí. Jindy by mě jeho nepřímá kritika možná zamrzela, dnes jsem ji ale poslouchal jen na půl ucha. V učebně se nezdržuji déle, než je nutné, jen ještě rychle zkontroluji svůj rozvrh. Ach ne, bylínkářství. Jestli nějakou hodinu skutečně nemám rád, tak je to tahle... Dnes prostě není dobrý den. Cestou z učebny věnuji rychlý hodnotící pohled studentům, kteří se tísní u pergamenu ve snaze propašovat se na Křiklanův večírek. Zajímalo by mě, koho z nich letos uloví do svých sítí... No, však se to nejspíš brzy dozvím. Chvíli uvažuji o tom, jestli by nestálo za to se z bylinkářství ulít. Vedu tak soukromý rozhovor se svým vnitřním hlasem o tom, jestli mám už takhle na začátku roku riskovat problémy. Dědeček by ze mě neměl radost, pomyslím si a už už jsem rozhodnut hodinu skutečně vynechat, ale pak se mou myslí mihne představa mé statečné, smutné, matky a já na poslední chvíli zamířím ke skleníkům pevně rozhodnu hodinu nějak "přežít". |
| |
| Hodina lektvarů Můj výtvor nesklidil úspěch, nicméně, stejně tak nebyl odsouzen a předhozen ostatním s nějakými rádoby vtipnými poznámkami, takže by se to dalo považovat za chabý úspěch. Jako lehká písemka, při které ale neopisujete. Vlasy mi na hlavě zůstaly všechny, to mi činilo ještě větší radost, než cokoliv dalšího, a Jacka Morisona jsem tak mohla nechat být. Studenti se hrnuli v přihlašování na večírek prof.Křiklana, ale letos jsem se rozhodla stát víc stranou. Přihlašovala jsem se v minulých létech, ale pravda, krom toho všeho šílenství, co koluje lidem z mé rodiny v žilách, nejsem nic. Ne jako Mandly Hort, který měl, když už ne vědomosti, alespoň plné hrsti štěstí a slavné jméno, když se mu podařilo vydat několik knih o účinku bezoáru. Nene, nejsem úspěšná ani ve sportu, zkrátka nic, čím bych se mohla kdovíjak chlubit. Jak jsem nad tím tak hloubala a pozorovala ostatní, zatímco jsi si balila svých pár věcí do tašky, osloví mne ten mladík, který přišel v hodině. "Všimla jsem si," odpovím na informaci, že je tu nový. "Poněkud.. vyčníváš z davu zdejších běžných studentů, ne, že by na tom bylo něco špatného," zapnula jsem přezku a konečně si pořádně prohlédla jeho tvář i to, co má na sobě. Něco.. na něm bylo jinak. Jemně jsem zkřivila koutek úst. "Jsem Argyra Sangmerová, pokud si to zvládneš takhle napoprvé zapamatovat," natáhla jsem k němu ruku v přátelském gestu, "odkud jsi k nám přišel? Naše rodina je z Ukrajiny, ale.. na to ty nevypadáš," ukončila jsem rychle a konečně ho nechala mluvit, pravdou bylo, že jsem naše rodinné poměry zchudlých šlechticů s mnoha vroubky na cti rozebírat nechtěla. Na druhou stranu, má matka si alespoň nevzala svého bratra, ale bratrance, i když v přímé linii.. jako by to u tak už dost promíchaných příbuzenských genů nebylo jedno. Usmála jsem se. "Tak pojďme," zase jsem ho přelétla pohledem. Dnes mi z nějakého důvodu dělalo radost si lidi kolem prohlížet, ač jim to nemuselo být zrovna dvakrát příjemné. Cesta ke skleníkům nebyla nic těžkého, jen se kolem nás valily davy (i když podstatně menší, než kdysi) jiných studentů a tak se to takhle napoprvé mohlo zdát dost nepřehledné. Jenže co já vím, třeba má na takové věci paměť a zítra se na mě už ani nepodívá. |
| |
| Hodina Dívka se mi začne představovat, a připomíná mi něco s pamatováním.... Neboj se na jména mám paměť, tedy, paměť mám dobrou na většinu věcí... lehce stisknu její ruku a jen vydechnu.... Alacazar Zmijozel, těší mne Argyro, a vyčnívám ano jak jinak, náš rod si na některých tradicích prostě potrpí, a tato zbroj k nim patří, a jak jistě víš, Zmijozelové pocházejí jen z jediného místa, Hadí věž byla mým domovem,ale studoval sem na Kruvalu, přeci jen, spojení s černou magii si žádá její cvičení, ale už mne neměli co učit, tak jsem přišel sem, na školu kterou nechal postavit můj předek... Lehce se usměji a zadívám se na ni..... Půjdeme, sice mám plán hradu ale moc starý a pochybuji že hrad zůstal tak jako dříve... pohledem sleduji davy studentů, vím že jich je méně, než by mohlo být, přeci jen v době kdy se na školu přijmají jen čistokrevní kouzelníci, a v dobách kdy takových rodů moc není nelze čekat ani otevření plné třídy všechn čtyř kolejí.... Snad tady zapadnu, to víš Kruval byl jiný, jak sem se přesvědčil už na lektvarech... |
| |
| Další hodina To že Křiklan skoro na můj lektvar nereagoval mi je absolutně šumák. Jen co nás rozpustí zamířím k pergamenu, kde se tísní skoro celá třída. Jistě, většina studentů se snaží dostat do Křikova klubu. Ti kdo tam byli, jsou dnes slavní kouzelníci. Křiklan má zkrátka talent na hledání talentů. "S dovolením!" pronesu zatímco si razím cestu k pergamenu. Někteří studenti, mi uhýbají sami, jiné je třeba odstrčit, nicméně nakonec víc než spokojeně vpisuju své jméno do zažloutlého pergamenu. Spokojeně se pousměju nad svým jménem které jakoby září mezi všemi ostatními. Zvláštní efekt jednoho z mých vlastních lektvarů. Ze sklepení se vydám rovnou do skleníků. Bylinkářství mi nevadí. Mnoho bylinek se přidává do mnoho lektvarů a je dobré znát jaký účinek mají. Své věci odhodím na místo pro ně určené a vyčkávám příchodu ostatních studentů. Moc se nerozhlížím. Jen vytáhnu sešit v tvrdých deskách a začnu do něj vypisovat další nápady na různé lektvary, nebo vylepšení ostatních. |
| |
| Překvapení před Bylinkářstvím Zmijozel?! Chvíli jsem čekala, že si ze mě dělá legraci, ale na to to trvalo až moc dlouho. Mluvil souvisle, jasně a hlavně klidně. Snažila jsem se zachovat klid, ale vedle někoho takového jsem si přece jen připadala nesvá. Navíc jsem měla cestou tendence si prohlížet rysy jeho tváře a vzpomínat, nakolik je podobný svému předku na tom či onom obraze nebo z pouhého vyprávění. Ve svém počínání jsem ale nebyla příliš úspěšná. "Áha, áha," neměla bych s ním mluvit s větší úctou? "Máš pocit, že tady tě mají ještě co naučit? optala jsem se vzápětí, nebo tě sem spíš táhne rodinná historie?" pravda, že hrad byl plný tajemství, o kterých jsme nevěděli, ale bylo na nich vůbec něco důležitého? Byly to Bradavice, byla to škola. Během chvilky jsme byli u skleníků. "Tak, jsme tu," usmála jsem se a přehodila si vlasy na jednu stranu. "Nikdy bych si nemyslela, že potkám někoho, jako ty..," přiznala jsem. |
| |
| U skléníků Nechám ji aby mluvila a jen ji sleduji a při tom se dívám i po hradě,ale dobře vnímám každé její slovo, zastavím se u jednoho obrazu Salazara na které má tu samou zbroj kterou nyní nosím já, je zvláštní že po něm mám oči i ostré rysy, ale nevadí mi to, naopak, on byl velkým čarodějem, a měl své vize, to že tato škola stojí je vlastně díky němu, přeci jen ani Rowena s Godrikem a Helgou dohromady by nedali tu sumu za kterou hrad Salazar nechal postavit, když dojdeme ke skleníkům jen se na ni s úsměvem otočím a začnu odpovídat.... Pamatuj si jedno Argyro, vždy se má každý čaroděj co učit, magie není stejná,moc může být nesmírná, ale stále měj pokoru, nikdo nemůže říct že se nemá co učit ať už jsou jeho výsledky jakékoliv, nesmíš nikdy usnout na vavřínech dobrých známek a výsledků, když ti něco jde,ještě to zlepšuj, protože to je odkaz který náš Salazar chtěl na škole nechat, běh událostí a radikálnost jeho názorů a vizí ho uvrhla do jiného světla... přidržím ji dveře a když vejdeme do učebny pokračuji dál, jako bych ji odpovídat přímo a ne až po tom co úplně domluvila..... Víš do vzestupu lorda Voldemorta jsem studoval na Kruvalu pod cizím jménem, jen tamní ředitel znal můj původ,už staletí se věřilo že Zmojezlská linie je mrtvá a hadí věž zbořená, ale to je to co náš rod chtěl.. Najdu si rychle nějáké místo a pak pokrčím rameny.... Co je na mě zvláštního, jsem možná jeden z těch co může s jistotou říct že má čistější krev než celé ministerstvo kouzel, ale jinak...jsem co jsem, třeba nebudeš tak nadšená že mě znáš až čas postoupí.... |
| |
| Lektvary a bylinkářství Jak pěkně to po sobě následuje... Počkám si do konce hodiny a vyslechnu si "Křikovo" hodnocení lektvarů a jeho další "důležité poznatky" a jakmile se zmíní o mém lektvaru snažím se v jeho hlase postřehnout zda-li to vnímá dobře, nebo naopak posměšně. Myslím si, že pochopil mé poselství, a když pronese svou větu o tom, že příští hodina by nemusela být tak "osvětlená" lehce se zamračím přemýšlením. Co tím myslíš Horatio??? Pak už hodina skončí a já se jdu zapsat na listinu uchazečů do "Křokova klubu". Doufaje, že si mě "vybere" jdu na další hodinu, kterou logicky po lektvarech nemůže být nic jiného, než bylinkářství. rychlejším krokem dojdu Jacka Morisona a zkusím navést nit hovoru. Tak co nahlásil ses do Křikova klubu? Myslím, že by nebylo za škodu se tam dostat... A v myšlenkách dokončím to, co je nebezpečné pronést nahlas: Třeba bude vědět něco o Řádu, nebo alespoň jeho členech. Pokud se mi podaří jej přesvědčit... Kdysi byl věrný Brumbálovi a Harrymu, snad se jeho loajalita nezměnila. A společně s Jackem jdu směrem ke skleníkům, kde máme strávit další hodinu... |
| |
| Záchrana Stále vyhlížím na hlavní bránu když v tom uvidím Alexe jak se ke mně blíží. Záchrana! pomyslím si a s úsměvem se na něj kouknu. Při zmínce o Křiklanově klubu se jen zašklebím. No, nehlásil. Má pověst je dost pošramocená tresty než abych byl trofej profesora Křiklana. Navíc má rodina už nemá takové jméno, jaké měla za dob minulých a jak vidím tak víš kudy ke skleníkům! Pronesu se štěstím v hlase a lehce povyskočím. Šest let jsem v této škole a můj orientační smysl je na draka. Stále si říkám, že bych si měl nakreslit plánek, ale častokrát se mi stalo, že když už jsem ho měl tak se škola rozhodla, že se trochu změní a mě to vždy zmate. Prostě hrůza člověk by si řekl, že už by jsem se tu mohl vyznat, ale ne. Však mě znáš. Z hodin první na hodiny poslední a ne není to tím, že by jsem se loudal a nebo se někde zapovídal. I když se i to občas stane, ale většinou je to způsobeno tím, že se ocitnu někde, kde bych neměl a jsem nahranej, ale díky bohu vždy se najde nějaká ochotná duše co mi poradí cestu a nebo mě tam zavede. A jak se těšíš do skleníků? Vždy je tam horko a tak. Mluvím celou cestu co sleduji Alexe a skoro ho nepustím ke slovu. |
| |
| Cestou do skleníků Sákra, ten je ale ukecanej... Když mi Jack odpoví co a jak s Křikovým klubem, lehce se usměji, ale jakmile se zmíní o dobách minulých, úsměv mi zase ze rtů zmizí. Proč nikdo není schopen říct, za dob, kdy se ještě lidé dokázali postavit zlu? Proč neřeknou za dob Harryho a Brumbála? Někdo s tím bude muset co nejdřív něco udělat... Smutně pokývu hlavou. Máš pravdu, nic není jak bylo, některé jména mizí, jiní... kouknu směrem k Zmijozelovi začínají vycházet z úkrytů a nor... a jiní... otočím se zpět na Jacka jsou na vrcholu... Ale nikdo nemůže říct, jak dlouho tam budou a udrží si moc... Pak ale začne zase mluvit Jack, tak ho za chůze poslouchám. Vidíš, to já zase nemám problém s tím se tady orientovat, připadá mi to, jako bych školu znal víc než těch pár let co tu studuji... Drž se mě a myslím, že už se nebudeš ztrácet... Opět se lehce usměji a v hlavě si dodám: Navíc dříve nebo později budu potřebovat aby mi někdo kryl záda. |
| |
 | Ani stín nemůže být nenápadnější. Po příjezdu zpět "domů", do Bradavic, se hned cítím o něco lépe. První hodina Lektvarů mě trochu překvapí činností, která je na ní požadována, a i když se považuj za dobrou kuchařku, se v Lektvarech příliš nevyznamenávám, vím to o sobě, a téměř to beru jako svou pozitivní vlastnost. Tudíž dopadne můj pokus o Sluneční lektvar, který má mít efekt zářivého světla, dopadne spíš jako černá díra v tekutině. Povzdychnu si nad tím a raději už to nechám být. Nebudu riskovat výbuchy. V tichosti si sbalím saky paky a stejně jako zbytek spolužáků, kteří mě úspěšně ignorují, stejně jako já je, se přemístím ke skleníkům na hodinu bylinkářství, na což se pro změnu vyloženě těším. Musím se zeptat na nějaký fajn bylinkový čaj. Napadne mě a udělám si poznámku do jakéhosi poznámkového bloku v hlavě. Na půl ucha poslouchám rozhovory spolužáků, kteří se vesměs pohybují přede mnou, s černýma očkama zabodnutýma do země, jakobych snad doufala, že když se nebudu na lidi dívat, tak mě neuvidí. |
| |
| Cesta ke skleníkům Když konečně zastavím svůj proslov tak si vzpomenu na větu jenž Alex řekl. Některá jména mizí a jiné se objevují na povrchu. Nebo něco takového. Zastavím se a zářivým úsměvem se na Alexe usměju. No rád bych. Bohužel mám jisté mimoškolní aktivity. Šibalsky se usměji a poté zvážním. Jména hrdinů jsou zapomenuta. Nad jejich činy už se nikdo nepozastaví, ale tyto činy by neměli být zapomenuty. Žijeme v temné a zlé době, ale vždy je světlo naděje. Dá se to změnit, ale otázkou je zda lidé budou chtít a budou mít odvahu, jakou měli dříve. Pronesu a znovu se vzpamatuju a nasadím úsměv a rozhlédnu se kolem sebe. Ale minulost je minulost a pouze budoucnost můžeme změnit. Alespoň v to doufám. Sakra ty holky tady na škole jsou čím dál lepší a lepší. Myslím, že tenhle rok se bude na co koukat. Zasměju se a přidám do kroku směrem ke skleníku. Tedy spíše směrem, kterým myslím, že jsou skleníky. |
| |
| Skleníky Po to cé domluvím k Arygar, a rozhlédnu se po učebně, ihned se ve mne probudí instinkty která mám jaksi od narození, začnu se dívat na všechny se smaragdovým lemem a kynu jim aby se semkli spíš v jednu skupinku, nevím proč ale je lepší mít kolej pohromadě a mít rozhled na ostatní koleje, přeci jen boj o pohár je něco co mne bavilo už na Kruvalu, tiše vydechnu když jich pár prostě přejde kam se jim zlíbí a na poslední chvíli chytím dívku která jde s hlavou skloněnou kolem nás, lehce ji zastavím dlaní před tělem a usměji se.... Bude lepší když se hadi semknou v celek než se rozprostřít po sklenících slečno... pokynu ji hlavou až mi černé vlasy sjedou z ramen do tváře a medailonek se znakem rodu se zhoupne pod mou bradu, zase si opravím vlasy za ucho a usměji se, při tom si i upravím ten plášť se zeleným lemem na zbroji která asi nejvíc odděluje mou postavu.... Boj o pohár musíme uchopit do pevných rukou od začátku... |
| |
| Vytržení z poklidu Jak tak na půl poslouchám rozhovory kolem, trochu se pozastavím nad poznámkou jednoho z mladíků. Jen strčím ruce do kapes a do země se dívám trochu urputněji, když tu se přede mnou z čista jasna zjeví ruka. Ježiši. Že tady lítaj duchové, na to jsem si zvykla, ale ruce...? Přejedu přes paži až k rameni a od ramene k tváři toho, kdo mě tak vylekal. Zelená. Jistě. Trochu potřesu hlavou a nasadím svůj obvyklý výraz nezájmu. "O kolejní pohár mi nikdy příliš nešlo. Tohle špičkování mezi kolejemi mi nějak nic neříkám." Pronesu k muži, evidentně si nevšímajíce toho, že má se Zmijozelem společného trochu víc, než jen kolejní barvy. Jemně odsunu jeho ruku stále zdviženou ve vzduchu a sednu si tak nějak na půl cesty - ani ne příliš daleko, aby se to nakonec nebralo jako kolejo-zrada, ale ani příliš blízko, aby to znamenalo můj ústupek. Otevřu si učebnici a na sešit ještě v rychlosti vyvedu svůj podpis, na což jsem do teď čas neměla, svým typicky kaligrafickým písmem. |
| |
| Skleníky Sleduji dívku která se očividně do boje o pohár hlásit nebude, pokrčím rameny a jen vydechnu když odchází.... No dobrá, nikoho nebudu nutit, beru to jako zábavu a možnost se víc snažit,ale nebudu nikoho přesvědčovat o tom jak je to důležité, pro mne je to jen hra během školního roku... řeknu ji klidně a zadívám se po kytkách kolem sebe, u některých dobře vím co je co, u dalších si už tak jistý nejsem, přeci jen některé znám díky tomu jak mi jdou lektvary a jsou jejich častou přisadou, u dalších je to spíš jen tip, každého zajímá něco jiného a vím že zrovna v tomhle mám jisté mezery... Ale pokud by jste změnila názor, budu rád když se k nám připojíte, rád bych poznal soudržnost své nového koleje i její sílu... pronesu kní když se usadí opodál a jen přelétnu pohledem jak se skleníky plní |
| |
| Proč nemůžu být neviditelná jako před tím? Když už myslím, že dnešní nutnost sociální chování a komunikace je za mnou prohlížím si zeleň kolem. V duchu si jen tak pro dobrý pocit říkám co kde je, vybavuji si, kde se mi podařilo upustit květináč s Mandragorou... Nevědomky se zazubím nad tou vzpomínkou, jak se pár žáků skácelo v mdlobách na zem... To byly časy... "Eh?" Vyrazím ze sebe a trochu zmateně se podívám směrem, odkud jsme zaslechla hlas. Pořád ten muž v barvách Zmijozelu. Dlouze, významně si povzdechnu a podepřu si dlaní bradu, dívajíce se jeho směrem. "Soudržnost koleje je velice, velice dobrá, až na pár zbloudilých oveček, které nerady soutěžení a začleňování se." Odpovím poměrně stručně, jako bych odříkávala naučenou básničku. V hlavě se mi zjeví přísný obličej mojí babičky, jak mi spílá za to, že se nechovám slušně a neodpovídám lidem, kteří jsou, nebo alespoň vypadají důležitější než já s patřičnou úctou. Bezděčně pokrčím rameny a sklopím černé oči zpět k sešitu. Se zamračením shledám, že se inkoust na jmenovce nepěkně rozpil. Zamračím se o něco víc, když mi dojde, že základní slušnost onomu muži asi lehce uniká. "Promiňte mi mou troufalost," pronesu s až příliš zřetelným sarkasmem, "ale smím se zeptat, s kým to vlastně mluvím?" Povytáhnu obočí a znovu se podívám jeho směrem. |
| |
| Skleníky Její odpověď mi přivodí úsměv na tváři, takový sem byl také,v prvním až třetím ročníku určitě, uzavřený, nekomunikativní s okolím a bez zájmu o to bavit se s někým, jen se dívám jak na mě mluví a jak zase usedne a začne se dívat na sešit nebo učebnici, to mě v tu chvíli tak netrápí, už to chci vzdát a dál ji netrápit svým pruzením, jen otevřu svůj starý sešit na tento předmět a na jeho obal začnu kreslit kolejní znak když na mne promluví opět..... Ach ano omluvte mou nezdvořilost, jsem tady jen chvíli, zatím se spíš rozkoukávám po tom jak Bradavice fungují... vydám se blíže k ni a zastavím se na dva kroky od jejího místa, uhodím si plášť kolejního hábytu dozadu a lehce se ukloním, pak ji naznačím polibek ruky a zadívám se ji do očí.... Snad omluvíte mé dotěrné pokusy o soudržnost slečno, jmenuji se Alacazar Zmijozel, doufám že nyní už bude vše v naprostém pořádku... |
| |
| Seznamování se? Co mě to napadlo... Jeho slova o tom, že je tu jenom chvíli, přejdu taktně mlčením. Předpokládám, že kousavé poznámky už by mohli být pro mou image někoho kdo je naprosto bez zájmu až příliš velké sousto. Po tom co se představí mi tváře naberou rudý odstín. Každý by si pomyslel, že je to kvůli tomu, z jakého je rodu. Já ale rychle ucuknu rukou, jakobych od něj dostala ránu statické elektřiny. Konverzovat... Dobře, to beru. Ale fyzické kontakty hned první den? Fyzické kontakty, které se netýkají jen letmého narážení ramen o sebe, když se někam rvete davem? Vydechnu, když mi dojde, že celou dobu zadržuju dech v plicích. Ruku si přestanu mnout prsty té druhé a místo toho ji zaměstnám listováním v učebnici. "Těší mě." Odpovím roztěkaně a možná trochu odměřeněji, než bylo třeba. Do toho všeho mi ještě pomalu začne docházet, co vlastně řekl. Musím se nad tím trochu pohrdavě usmát. Jo, další magor, co si myslí, že je něco, co není. Bezděky si vzpomenu na jedno mladíka, který provolávat na půdě Anglie nadvládu nad Francií s tím, že je Napoleon a následně na několik zřízenců blázince, kteří ho cpali do sanitky. Zamrkám, abych tu vzpomínku zahnala. "Já jsem Raven. Raven Skulltickler. Bohužel nepatřím k prastaré rodové linii, ale všichni holt takové štěstí nemají..." Tentokrát už si poznámku neodpustím. |
| |
| Bylinkářství Křiklan se pousměje nad mým lektvarem a pak několika významnými větami ukončí hodinu. Méně osvětlené? Byla to jen další z Křikových prázdných frází? napadne mne. Sbalím si věci a vydám se pryč z učebny. Chvilku počkám, než se ze sklepení vyhrnou první studenti, a vyhnu se skupince zmijozelských. Vmísím se do davu a spatřím, že kus přede mnou kráčí dva spolužáci z mé koleje, Jack a Alex. Skvěle! napadne mne. Netuším totiž, co máme za hodinu a kde, takže jsem ráda, že můžu jít za někým, kdo se očividně orientuje. Docela bych se s nimi dala do řeči, ale dělí nás od sebe jiní studenti. Všimnu si, že Jack něco zaníceně vypráví. Tenhle jeho styl řeči znám; už jsme spolu párkrát byli na různých školních trestech a ani tam ho jeho energická výřečnost neopouštěla. Slyším jen útržky hovoru "Temná doba... naděje... minulost je minulost." Jeho poznámku o holkách už nezaslechnu. Napadne mne, že jsem možná nechala v učebně svůj brk. Sáhnu do tašky, abych to zkontrolovala, jenže ta se mi smekne a vypadne z ní žába. Ne opravdová žába, jenom veliká čokoládová žabka. Jedna z těch, na kterých jsem dělala pokusy; jakmile se jí někdo dotkne, začne vykřikovat "Filch je pitomec". Jediný způsob, jak ji umlčet, je ji sníst (tak, jako kteroukoli jinou čokoládovou žabku). Když jsem ji onehdy začarovala, přišlo mi to docela zábavné. Teď však vidím, že žabka skáče pryč, přímo směrem dolů ke skleníkům. Proboha ne! Jestli mi uteče a začne kvávat něco nezdvořilého o Filchovi, tak mne čeká malér, bleskne mi hlavou. Žabka už mezitím skáče po svahu dolů, kolem Jacka a Alexe. Sakra! Zatracená žertovná kouzla! "Jacku, Alexi! Prosím, chyťte tu žábu!" zavolám na ně. Běžím za čokoládovou žabkou a celá ta situace mi přijde tak komická, že mi na rtech vyvstane lehký úsměv. Mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Nikdy by mě nenapadlo, že budu po bradavických pozemcích honit žáby. |
| |
| Pokec s Jackem a ztřeštěná žába? Dobrej první den školy... Jack jakoby mi četl myšleny a konečně začne mluvit o tom jaká je opravdu dnešní doba. Konečně vyjádřil svůj názor naplno, možná z něj něco bude... Teď jen musím zajistit aby mi začal věřit, možná jej budu potřebovat... Jenže svou myšlenku nedokončím, protože zaslechnu možná ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšel... Otočím se a uvidím Mayu, kterak volá na nás a ukazuje směrem k čokoládové žábě, která si to právě šine kolem nás směrem ke skleníkům. Dle jejího výrazu v obličeji je mi jasné, že to nebude zas tak obyčejná žába. Nestihnu si ji ani pořádně prohlédnout jak se za ty prázdniny změnila, protože si řeknu, že na to bude času dost a raději věnuji svou pozornost žábě. Pohotově vytáhnu hůlku, namířím na žábu a vyřknu první zaklínadlo, které mi přijde na mysl: Accio! A pak už jen potěšeně sleduji, jak mi letí do ruky. Když ji ale chytím, žába začne křičet: Filch je... naštěstí nestačí doříct co měla na "jazyku" protože jí se slovy Sklapni... ukousnu hlavu. Pak sním zbytek a jakmile dožvýkám a polknu otočím se na Mayu. Zase jsi si hrála s zaklínadly a cukrovím??? Povím naoko přísně, ale s úsměvem na rtech. |
| |
| Hon na žábu. Po chvilce svého zastavení se opět aktivuju a to jen díky hlasu, který dobře znám. Maya, zábava začíná. Zasměju se a rozběhnu se naproti žábě, abych jí chytil, ale Alex se rozhodl zkazit veškerou švandu. V okamžiku kdy skáču po žábě si jí přivolá svým zaklínadlem a já jen dopadám na zem a v rukou nemám nic kromě pár stébel trávy. Rychle se posadím a kouknu na Alexe. Příště mě varuj. Pak to skončí takhle. Pronesu se smíchem na rtech a otočím se na Mayu. To bylo skvělé. Máš jich víc? Začnu se smát a zvednu se. Opráším se a přejdu k Maye. Byla jsi vůbec na lektvarech? Neviděl jsem tě tam, ale znáš mě a lektvary. Nakloním se k ní blíž a pošeptám jí do ucha. Nemáš nějakej zábavnej plán na odpoledne. Chtělo by to nějakou zábavu a myslím, že by nám Alex pomohl. Odkloním se a kouknu na Alexe, který už ukusuje žábě hlavu a celou jí pomalu začne žvýkat. Sakra mohl jsi se aspoň rozdělit a nebo mi nechat aspoň stehýnko. Žertovně pronesu a kouknu na své kapesní hodinky. No je asi čas abychom vyrazili do toho ošklivého skleníku. S těmi to slovy se rozejdu na opačnou stranu než jsem šel předtím. |
| |
| Čekání Jeho slova měla svou hloubku, a tak jsem se na konci, když domluvil, usmála a souhlasně přikývla. Měl pravdu, vše ukáže až čas. Jen o chvíli později Alcazar zastaví Raven. Jen se po ní podívám a nic neříkám, co bych taky mohla? Nakonec, mě může být putna, s kým se baví a s kým ne. Co, to předvádí dál.. odvrátím hlavu a držím se dál. Tyhle „vybrané způsoby“ nejsou nic pro mě, a i kdybych se neměla vymluvit na co jiného, stačí, že obyčejná ženská ješitnost a pocit konkurence. Povzdechnu si. Ať už ta hodina začne. |
| |
| Skleník Přestávka skončila a jen co všichni dorazíte do skleníků, vejde i udýchaná profesorka, Pomona Sprout. Jen tak tak se nízká buclatá žena vejde do skleněných rámovaných dveří a už jen její přítomnost by pro vás měla být připomínkou obléknutí plášťů a nasazení rukavic. Jen co profesorka položí na podlouhlý stůl květináč, jež si tentokrát přinesla se sebou, je vám jasné proč. Před vámi stojí dokonalý exemplář Ozubeného Grenia. Kouzelné květiny s ostrými zuby, jež se na své současné pozici točí dokolečka a potichu syčí. No jen se nebojte, dojde na každého! začne profesorka ihned hodinu, jen co uvidí pár vystrašených dívčích pohledů. Jsem si jistá, že víte, co tahle potvůrka je… pokračuje Pomona a samozřejmě nechá dost velkou pauzu pro někoho na zodpovězení otázky. Nu, takže Grenium, a přímo tohle, Ozubené Grenium, je velice vzácná věc... Následuje naučná část výkladu o tom ,jak se rostlina vyvíjí, co konzumuje a co zase konzumuje ji. Ovšem trvá vcelku dlouho, než se dostanete k té hlavní části informací. Co vás bude dnes zajímat, je ale nektar. podotkne profesorka a klepne rukou do stolu, aby znovu upoutala pozornost těch, jež vypnuli během dlouhého a nazáživného výkladu. Grenia, jak vidíte, mají nad čelistmi plodný stonek s květy. A jak už jistě tušíte, v tomto květu se nachází nektar, jež bude vaším úkolem získat. načež přijde další , již hlasitější, klepnutí, jež upoutá pozornost samotné květiny a ta se začne otáčet ještě urputněji. Je jasné, že až se budete snažit dostat k růžovému květu, budete se muset vyhnout nebezpečným čelistem syčící rostliny. Tak prosím, vzadu máte ampule… popohání vás profesorka k pohybu pro nádobu, do níž budete nektar sbírat. Každý z vás musí získat alespoň dvě kapky, stačí se přiblížit až ke květu, vložit do něj kapátkovou sběrnici a poté její objem vyprázdnit do ampulí. Pomona chvíli čeká, než se všichni vybavíte potřebnými věcmi a poté stanoví směr řady. A doporučuji vám se snažit, příští týden vám bude vámi ukořistěné množství nektaru k dispozici v hodině profesora Křiklana. Což se ovšem lépe řekne, než udělá, jak vám přijde, když stojíte v řadě, aby jste se dostali k Grenadiu a jeho nebezpečnému syčení blíže. -Po napsání svého příspěvku si všichni hoďte šestistěnnou kostkou. |
| |
| Skleníky Ihned po té co přijde profesorka natáhnu si ochrané pomůcky a ještě těknu pohledem po Argyře a pak po Raven,přejedu pohledem všechny ze své koleje a jen se zaposlouchám do výkladu,nemám žádný dotaz a jen si dělám pár zápisků pro svůj pořádek.... Hnusná kytka... projede mi hlavou když vidím její čelisty a jen rychle zapisuji poznámky o jejím růstu a potravě,při tom si osvěžuji své znalosti z minulé školy kde jsem se s ní sice setkal ale nedával sem moc pozor.... Hmm takže nektárek,ale doufám že to nebude nektar za krev... dojdu si pro ampulku a tyčinku a jen v tichosti si začnu opakovat zásady odběru,pak si ale uvědomím že tahle potvora asi nebude z těch co by svůj nektar někomu dali jen tak,když jsem na řadě,jen vydechnu a vytáhnu hůlku,namířím ji na kytku a pronesu... Imobilis ihned po kouzlu se pokusím nabrat její nektar a dát prostor dalšímu ze studentů |
| |
| Bylinkářství Když přijde profesorka, nadšeně mi zajiskří v očích a nedočkavě se usměju od ucha k uchu, když uvidím, jakou krásku si to nese. To, že jsem postřehla Alacarazův pohled okázale ignoruji. Pauzu, kterou profesorka přenechala iniciativě žáků vyplním s nezvyklou družností - a nezvyklou aktivitou - odpovědí. Hltám každé její slovo a když přijde na to, co je dnes naším úkolem, mám co dělat, abych nezavýskla radostí. Pak si jen rychle natáhnu rukavice a nasoukám se do pláště. Dojdu si pro ampulku, kterou strčím do kapsy a pro nástroj k nabírání nektaru. Vmáčknu se do řady za Alacazara, přes jehož rameno sleduju jeho počínání. Proč tak složitě? Zamračím se trochu na akci s hůlkou. Uznale ale pokývu hlavou, když odejde i s nektarem. Usměju se jako měsíček na hnoji, jakmile stojím té zubaté krásce tváří v tvář. Eh... Totiž tváří v čelisti. "Tadyyy, miláčku.." Broukám si pro sebe, snažíce se upoutat pozornost rostliny jednou rukou, kterou jí jakožto "návnadou" máchám před čelistí. Mezitím se druhou rukou nenápadně přiblížím ke květu, abych odebrala nektar. Upřímně doufám, že hbitost mých prstů bude tentokrát k užitku a ne jako na předchozí hodině lektvarů. Po dokončení se odeberu stranou. |
| |
| Hodina bylinkářství Nemám rád hnusné-kousavé-pomasetoužící-krevjistěpijící-měznervózňující kytky Bohužel Maya nestihne nic říct, protože vejde profesorka a já se opět musím v duchu podivit, proč si nezažádala o rozšíření dveří... Když uvidím co za "HNUS" to nese, lehce se zamračím, ale jakmile se začne zabývat tím, aby nám co nejlépe vysvětlila co všechno tahle "kytička" potřebuje k přežití, jak se o ni starat a další silně užitečné věci "vypnu" a sleduji spíše jak se nám děvčata přes prázdniny změnila. Sakra, ta Maya je ještě větší kočka, než když odjížděla na prázdniny. Nejspíš se jí teďka budu držet trochu blíž u těla... Třeba si mě všimne. Ikdyž... ...kouknu i "prostor" zmijozeláků... ... i u zmijozelu se urodilo pár slečen, které stojí za to aby na nich chvíli spočinul můj zrak... Ale co... každej kam patří, ne? Povím si sám pro sebe a lehce se usměji směrem, kterým stojí Maya. Pak už jsme byli vyzváni do díla a k mému zděšení nevím absolutně nic... Nevím co dělat a hlavně jak to dělat abych nepřišel o prsty. A tak si do řady stoupnu jako poslední a sleduji ty přede mnou jak to dělají. Modlím se aby hodina skončila co nejdřív, třeba by se na mě nedostala řada. Pokud na mě přeci jen dojde, postavím se rostlině čelem a kouknu na ni: No ty jsi ale škaredá mrcha, co? Procedím mezi zuby a raději vytáhnu hůlku: Petrificus totalus a kytka se naprosto znehybní. jakmile jí ale odeberu nektar v co nejhojnějším množství, opět na ni zamířím a pronesu: Finite A rostlina je opět ve stejném stavu jako před mým "odběrem", jen lehčí o pár kapek nektaru. |
| |
| Velmi milá kytička Celou dobu profesorčina výkladu ji nevěnuju sebemenší pozornost. Vzhlédnu jen když vejde do skleníku a když před nás postaví Ozubeného Grenia. Přetočím pár stránek v hustě popsaném sešitě. Jistě, s touhle rostlinou jsem měla čest před rokem o prázdninách. Je to zapeklitý příklad. skoro vše ji rozzuří a pak je velmi agresivní. Sleduju pokusy ostatních a u některých se neudržím a na tváři se mi objeví úsměv. Zpomalující kouzla, zastavující ale ani jeden z nich není natolik inteligentní aby tu kytku o nektar poprosil. Zaklapnu učebnici i sešit a s flakonkem v ruce se přiblížím za záda Cooperovi. Asi budu poslední tak všem ukážu jak se to dělá... Když od kytky odstoupí je zase o něco našvanější. Přitáhnu si židli a pohodlně se na ni usadím. "Ahoj, ty jsi ale krásná kytička..." zavrkám a sleduju jak Grenia zbystří ale nepřestává cvakat čelistmi. "Vím, mě by se taky nelíbilo, kdyby na mě každý z těch tupců sesílal kouzlo a taky bych je kousla," řeknu a hledím na kytku jak se čím dál víc uklidňuje. "Jen jsem se chtěla zeptat, zda mi dáš pár kapek nektaru." kytka se po mně ožene čelistmi. "Nechci tě znehybnit." Zamračím se a naštvaně pohlédnu na studenty, kteří právě tuhle blbost udělali. "Jsme stejné víš? Taky je nemám ráda." zašeptám a kytka se znova uklidní. Jako by se sklonila. Přiblížím kapátko k jejímu květu a naberu nektar. Kapátko vyprázdním do flakonku a slušně poděkuju. S nadřazeným úsměvem vstanu ze židle a opustím ubohou květinku. "A takhle se to dělá u nás." pronesu polohlasně ke třídě. |
| |
| Skleníky Alexovi se bez nesnází podaří žábu chytit a nebezpečí je zažehnáno. S úlevou sleduji, jak ji požitkářsky rozkousne. "Dík," vydechnu vděčně. Jeho poznámku o mých nezvedených kouzlech ani nestihnu komentovat, protože si všimnu Jacka, který se právě zvedá ze země. Kvůli mně se pěkně vyválel v prachu, ale nese to očividně s humorem. "Tahle byla poslední, naštěstí," odvětím pobaveně. Ucítím, jak se ke mně trochu naklonil, aby další větu nezaslechly nechtěné uši. "Na odpoledne? Cokoli, jen ne Křikův večírek," poznamenám ironicky, "ne že bych proti Křiklanovi něco měla, býval vždycky na té správné straně..." Na okamžik se zarazím. Neměli bychom o takových věcech mluvit, když je Pán Zla opět zpátky a i naše škola je pod dozorem. Ale co, vždyť Alex s Jackem taky moc nedrží jazyk za zuby, pomyslím si, a navíc, těmhle dvěma můžu věřit. "Ale jeden plán bych měla," usměju se, jak mne náhle něco napadne. V tu chvíli však dorazíme do skleníku a do dveří přichází profesorka. Se svou buclatou postavou a růžolícími tvářemi připomíná ze všeho nejvíc přerostlou dýni. Položí na stůl květináč a dá nám instrukce, co máme s rostlinou udělat. Poslouchám jen na půl ucha. Předstírám, že mne Grenium a všechny "nezbytné" informace o něm hluboce zajímají, a při tom v klidu přemýšlím. Ještě jednou si přehraju v hlavě situaci, která se odehrála před pár minutami. Alexův zájem je tak očividný, že se musím sama pro sebe mírně pousmát. Docela mi to lichotí. A vlastně, proč ne? Alexovi se rozhodně nedá upřít osobní kouzlo. A teď to nemyslím v tom kouzelnickém slova smyslu... Pak si vzpomenu na Jacka. Na ten vtipný moment, kdy obětavě skočil za žábou, i na veselé jiskřičky v očích, když se mě ptal naodpolední plány. Ať tak či tak, tenhle rok bude ještě zajímavý, shrnu si to v duchu. V tu chvíli jsem na řadě, abych se vypořádala s Ozubeným Greniem. Nedávala jsem pozor, takže nemám ani tušení, jak nektar získat. Zvednu hůlku, aniž bych předem věděla, co hodlám udělat. Nakonec vezmu trošku hlíny z opodál stojícího květináče, namířím na ni hůlku a cosi zamumlám. Hlína se neochotně promění v zelenavé šlahouny. Na hrubý pytel hrubá záplata, pomyslím si se škodolibým potěšením. Šlahouny trošku připomínají Ďáblovo Osidlo. Je to však jiný druh Osidla, velšský, méně nebezpečný. Je to jen takový neškodný zelený blivajz, který se rád ovíjí kolem čehokoli. Opatrně rostlinku nasměruji na Grénium. Osidlo začne vzpouzející se kytku ovíjet. Možná to nebude fungovat, ale minimálně je to originální, probleskne mi hlavou. Opatrně natáhnu ruku s kapátkem a naberu slušnou dávku tekutiny. K mé smůle se však Osidlo rozhodne navinout se i na mé prsty. "Do vykotlaného dračího zubu!" zakleju tiše. Vyškubnu ruku ze sevření, přičemž však omylem popustím pár kapek drahocenného nektaru. Co se dá dělat. Snad to bude stačit. Vyprázdním kapátko do ampule. Pak mávnu hůlkou a Osidlo se promění zpátky v hromádku hlíny. Grénium cvaká čelistmi a vypadá pořádne rozzuřeně. |
| |
| Skleníky Po chvilce cesty na druhou stranu od skleníků si všimnu, že Alex i Maya jdou na opačnou stranu než já a proto se obrátím a doběhnu je. Když dojdeme do skleníků obléknu si plášť a rukavice a vyslechnu si výklad profesorky a jen se usměju. Ta ženská má asi nějakou slabost na nebezpečné, agresivní a kousavé květiny. Kouknu na Alexe a Mayu. Proč to zase musí bejt něco co mě kousne když se k tomu přiblížím. Proč to nemůže bejt prostá kopretina nebo něco co mě nechce pokousat či dokonce zabít. Se smíchem pronesu a sleduji spolužáky před sebou, kteří se vydali cestou mnoha řešení. Někteří to zkoušejí tak a jiní jinak. Vidím to na jednoduché řešení. Pomyslím si, když na mě přijde řada a vytáhnu hůlku, kterou namířím na to ošklivé stvoření. Imobilus! Pronesu a lehce trhnu zápěstím. Poté vezmu připravené kapátko a pokusím se nasát nektar dovnitř a přenést ho do lahvičky na to určené. |
| |
| Skleníky Postavím se tak abych dobře viděl pokusy ostatních,přeci jen sem škodolibá svině co se ráda baví na cizí účet, tedy není li to někdo z naší koleje, jejichž snažení sleduji se zájmem... Taky možnost, ale dost nebezpečná, tak ta asociální zrzka má docela odvahu,ale co i risk je zisk... zhodnotím snažení Raven a při dalším studentovi si škodolibě přeji aby kouzlo nefungovalo, co by bylo hezčí než vidět Nebelvíra co se mu nezdařilo kouzlo? Vidět ho ještě krvácet.. Přejdu zase na své místo a pak sleduji přemlouvání Aislinn která jde na kytku rozumem a chlácholením.... No ještě abych kytce kupoval bonbonieru ne? vydechnu tiše a začnu si zase dělat zápisky, asi nejsem zastáncem hraní si, je to kytka, nebezpečný, chci její nektar, mám dvě možnosti, zmrazit ji nebo useknout.. Na kytku kytkou, jasně, vyžeň čerta ďáblem... zakroutím hlavou a dál se raději nedívám než přijdou na řadu další z naší koleje.... |
| |
| Bylinkářství Ráda, že mám všechny prsty, dojdu zpět na svoje místo. Ostatní sleduju spíš zběžně. Čekajíce, co nám k tomu řekne profesorka, se zatím zadívám do učebnice. Když na sobě postřehnu pohled, trochu se zamračím a s hlavou stále skloněnou se kolem rozhlédnu, jenom očima. Tiše si povzdechnu, když se pohledem setkám s Alacazarem. Vypláznutí jazyka si prostě neodpustím. Pak zase jen kouknu na text v knize. O co mu kruci jde? Začnu vést sáhodlouhý rozhovor sama se sebou. Když přijde na řadu slečna z naší koleje, která se dá do přemlouvání kytičky, musím se uznale pousmát. V hlavě mi vytane vzpomínka, jak jsem se touhle metodou taky jednou snažila dostat k nektaru. Bezděčně si přejedu prsty po místě, kde mám na zápěstí nemalou jizvičku a musím se pousmát. V ukecávání lidí - a nakonec ani kytek - jsem nikdy moc nevynikala. |
| |
| Skleník Grémium. Opravdu nestačila předcházející hodina lektvarů? S povzdechem naslouchám výkladu, ale jak se zdá, nedostaneme žádnou dobrou radu, jak nektar odebrat. O pokousané prstíky zřejmě nebude nouze. Nikam se nehrnu, popravdě netuším, jak nektar správně odebrat. Nejsem nijak soucítí osoba, takže bych jí tu klidně odsekla, jenže.. vždycky je nějaké jenže a já bych nerada byla tou, díky které má kolej přijde o body. Jen co dojde řada na mě, automaticky zvednu hůlku a bez mrknutí oka jí namířím proti květině. "Confundo," pronesu chladně matoucí kouzlo, které květinu dezorientuje. Pak už stačí být jen hbitý a rychlý, což dokáže každý, kdo nechce skončit na ošetřovně, a vytáhnout pár kapek nektaru. |
| |
| Skleníky Dopisuju si další poznámky a sem tam těknu pohledem po učebně. Zachytím reakci naší asociální zrzky kterou jí ihned bez větších problémů či prodlení oplatím. Musím jen pokroutit hlavou a usmát se, protože je to zkrátka zvláštní dívka. Když se na řadu dostane Argyra jen sleduji co se bude dít. Při tom si pohrávám s prstenem na ruce a přemýšlím jak dlouho bude ještě asi trvat hodina. Zmatená masožravá kytka. Super kombinace. Tak akorát na ošetřovnu. Vdechnu a začnu si čmárat do svého poznámkového deníčku kde krom pár poznámek není nic jiného než malůvky z nudy v některých hodinách. Těknu pohledem zase po třídě a zvláště po provokující zrzce a jen se zase pousměji. Tohle bude zajímavá škola. |
| |
| Skleník Jak já nesnáším rostliny... pomyslím si hned na začátku profesorčina výkladu. Ozubené Grénium? Není to jeden z oblíbenců mého dědečka? V následujících minutách si snažím vzpomenout na jakoukoliv informaci, která by mi mohla být užitečná. K samotné rostlince nikterak nespěchám a tak stihnu snad stokrát proklít skutečnost, že jsem se z hodiny přece jen neulil. Můj okamžik slávy - nebo totálního znemožnění - přijde až ve chvíli, kdy už skutečně není zbytí a já musím vyzkoušet své štěstí. Až později mi dojde, že jsem mohl pozorněji sledovat snažení svých spolužáků a zopakovat řešení, které by se zdálo nejúčinnější. Proč se nakonec za každou cenu snažit o originalitu, že? No, na to už je pozdě. Přistoupím tedy k rostlině s výrazem děj-se-vůle-boží - vskutku vtipné, nakonec se ze mě ještě stane náboženský fanatik - a s hůlkou namířenou na rostlinu, jistě již unavenou tolika pokusy, líně pronesu: "Glacius." Jednoduše z toho důvodu, že mě v dané chvíli nic lepšího než jednoduché zmrazovací kouzlo nenapadne. A pak se už jen snažím nabrat pár kapek lektvaru. |
| |
| Skleníky Alacazar Tvé kouzlo na Grenium očividně zafungovalo a ty jsi měl několik poklidných sekund na nasbíráni nektaru. Tvé rychlé a přesné počínání ti vysloužilo tři kapky nektaru. Raven Zvedneš ruku a snažíš se jí zabavit nebezpečné čelisti, a zdá se, že se ti to i vcelku daří, ovšem jen co se dotkneš barevného květu s vzácnou tekutinou, květina čelistmi cukne vzhůru. Naštěstí tě zachrání rychlé reflexy a tak, když se čelisti scvaknou, máš ruku už mimo ně, i když s několika rudými škrábanci po ostrých zubech. Od květiny tedy odcházíš s prázdnou ampulí. Stranou si pak můžeš ránu vyčistit a obvázat pomocí lékárničky, jež je jako vždy, v jednom z rohů skleníku, nebo se můžeš po hodině odebrat na ošetřovnu. Alex Tvá snaha vyčkat až do konce hodiny je překažena profesorkou samotnou, když tě náhodně vybere z řady za jednoho ze studentů, který omdlel. Naštěstí si ty počínáš vskutku o něco lépe než on. Tvé kouzlo květinu dokonale znehybní a tobě poskytne dost času na nabrání tří kapek nektaru. Aislinn Tvůj pokus se květině zalíbit má ten účinek, že se začne pomalu kolébat ze strany na stranu. Když pak dokonce skloní hlavu, pokusíš se kapátkem nabrat nektar. Ovšem to by se zrovna v tom okamžiku nesměla květina znovu vzpřímit. Tento rychlý pohyb ti vyrazí kapátko z ruky a to se roztříští o podlahu. Než přijde na řadu další studentu, musíš po sobě střepy uklidit a stejně jako Raven odcházíš od Grenia s prázdnou. Maya Tvé vyčarované šlahouny květinu na nějakou ty chvíli znehybní, ovšem jen co odebereš dosti vekou dávku nektaru a chystáš se odejít, otočí se i proti tobě. Naštěstí ti i po ztrátě drahocenné tekutiny ti pořád zbývají dvě kapky a tak máš dost nektaru na příští hodinu lektvarů. Jack Jen co se ke Greniu dostaneš, sešleš na něj své kouzlo. Naštěstí pro tebe se dokonce i zdá, že zabralo a ty ponoříš kapátko do květu. Ovšem než jsi s nabíráním úplně hotový, květina se začne znovu hýbat a ty musíš rychle uskočit, aby se ti nic nestalo. Ovšem i tak odcházíš se dvěma kapkami nektaru. Argyra Tvé matoucí kouzlo je perfektní a i když se teď květina pomalu kymácí sem a tam, stačí jen trocha šikovnosti a ty brzy odcházíš od květináče se dvěma kapkami nektaru v ampulce. James Máš štěstí a zmrazovací kouzlo na květinu zafunguje. Během tvého nabírání ovšem začne led praskat a jen co dáš od Grania ruku o něco dál, květina po ní chňapne. Naštěstí už jsi ale dost daleko na to, aby ti její čelisti něco dělaly a navíc se můžeš pochlubit dvěma kapkami jejího nektaru. Tak, to bude pro dnešek všechno. pronese konečně profesorka, když už své štěstí s Greniem zkusili všichni přítomní studenti. Žádné další pokusy pro ty, jež nenabrali ani jednu kapku nektaru, se očividně nekonají a profesorka se ani nenamáhá vám dát jakoukoliv nápovědu. Jen si svou okouzlující květinu vezme do náručí, v němž vypadá Grenium hned o něco krotčeji, a ponechá vás ve sklenících samotné. Po této hodině se ve velké síni podává oběd. Ti, jenž nemají zapsanou Péči o kouzelné tvory, mají až do zítra volno, zbytek se sejde v 13:45 u Hagridovy boudy. |
| |
| Fiasko. Opět. Dlouhý povzdech. Rychle si ruku ošetřím - na to, jak to vypadá, to skoro vůbec nebolí - a raději se s křížkem po funuse klidím pro věci. Za květinkou se ale stejně zamilovaně podívám. Mrško jedna... však já si tě jednou zkrotím. Slíbím spíš sobě samotné se zasněným výrazem a nacpu věci do tašky. Rozhlédnu se po ostatních, s jakýmsi škodolibým potěšením, že nejsem sama co bude na další hodině lektvarů bez nektaru. No co. Stejně bych to tak jako tak podělala, jak se znám. Vždyť jsou to lektvary. Už s o něco lepší náladou se vydám ven ze skleníků až po několika dalších studentech. Kolem se radši moc nerozhlížím. Už tak jsem měla za dnešek společenských aktivit dost. Alespoň na můj vkus. |
| |
| žvanec Svírám tinkturu v ruce a těch dvou našich psycholožek mi začne být kupodivu líto, přeci jen pokusy dobré ale sou bez toho nektaru a jak znám nabubřelost Křiklana bude jím to připomínat celou hodinu, bez spěchu si sbalím věci a vydám se rychle z učebny, to že mám hlad vím dost dobře ale kde se nachází jídelna....nebo velký sál také pořádně nevím, a tak se vydám za Raven.. Ahoj, co ruka dobrý, asi ji, hele kde je tady jídlena, nebo velký sál, fakt to tu neznám a vypadá to že taky spěcháš na oběd... když s ní mluvím vsunu ji do tašky ukořistěný nektar tak aby si toho nevšimla a čekám jen na další odpálkování a snad i náznak cesty... |
| |
| -.-" Další, dlooouhý povzdech. Trochu unaveně se podívám po tom klukovi z mé koleje. Stisknu na chvíli rty do tenké linie, přemáhajíce chuť mu říct něco hodně, hodně neslušného. "Když nebudeš otravovat a mluvit, můžeš mě sledovat, a možná tě tam i zavedu." Odpovím pomalu s uvážlivým, tichým tónem po dostatečně dlouhé, významné odmlce - to aby si uvědomil jak moc mě to "těší". Pak se jen znovu zadívám před sebe a poposunu si tašku na rameni tak,a by se mi nesla pohodlněji. Toho jeho podstrčení si ani nevšimnu, jak se snažím veškerou pozornost směřovat na cestu před sebe. Moc dlouho to ale nevydržím. Trochu se zamračím a podívám se po něm. "A - kdybys byl tak laskav - prozradíš mi své ctěné jméno, aniž bys hrál tu komedii se Zmijozelem?" Vyrazím ze sebe notně neuctivě, snad i víc podrážděně, než jsem původně chtěla. No co, třeba dá pokoj, když budu příjemná jak půlnoc... |
| |
| Chodby,cesty pozemky... Když na mě vyštěkne, jen pokrčím rameny a pokynu hlavou, co taky jiného..... No dobře, dobře, dýchat mohu nebo i to je zakázáno ve vaší ctěné přítomnosti... ušklíbnu se protože sem na tohle tak trochu alergický, ale asi ji fakt štvu, no to už je její boj, vydám se tedy pomalu za ní a cestou si upravuji ten hábit na který si zvykám, jak jen to na té zbroji jde, nakonec to vzdám,a vezmu si jen černý plášť se zeleným lemem a kolejním znakem než se zese zeptá na mé jméno.... Nedělal sem si z tebe legraci... pronesu jen tiše a vydechnu... |
| |
| Přežili jsme bylinky Když se mi podaří získat potřebné množství nektaru sleduji jak si povedou mí ostatní spolužáci. S potěšením sleduji Mayu, která také získala to, pro co si šla... Nejen krásná, ale i šikovná pomyslím si a pak si uvědomím, že na ni koukám možná déle, než je možné aby to vypadalo nenápadně a tak se k ní vydám... Gratuluji, jsi šikovná... Pak sleduji, že i ostatní "naši" zvládli svůj úkol bez větších škod. S úsměvem se otočím zpět na Mayu: Vypadá to, že Nebelvír vede 1:0... Jsem zvědavý, jak si zmijozelští poradí na příští hodině lektvarů bez nektaru. Pak je konec hodiny a jde se na oběd... Počkám ještě na Jacka a pokud čeká i Maya zeptám se jich: Tak co bando? Máte po obědě volno, nebo mě doprovodíte k Hagridovi? Doufám, že jste se zapsali, protože hodiny s Hagridem byly vždy zábavné a navíc... Odmlčím se a pohlídám si, zda nás nikdo neposlouchá ...dá se tam probrat spoustu důležitých věcí aniž by vás otravovali zmijozeláci |
| |
| Celé DVĚ kapky Můžu na sebe být náležitě hrdá, ale přišlo mi to – koneckonců – směšně trapné. Samozřejmě, že až po tom, co se mi povedlo nektar odebrat, ovšem to není až tolik podstatné. Ta ho nějak vzala.. Koukám, jak Zmijozel pálí za Raven a začínám si uvědomovat, že jsem o nic nepřišla. Třeba to ale bylo cílené. Třeba.. tu jde o něco víc, třeba mu o něco jde, ale na to, abych ho podezřívala dýl, než pár minut, jsem neměla trpělivost. Byl čas oběda a po něm ne až tak skvělá hodina Péče o kouzelné tvory. Těšila jsem se na ní opravdu pramálo. Původně jsem si myslela, že tohle bude letos učit konečně někdo jiný, na druhou stranu Hybrid nás dokázal všechny minimálně ochránit. Takové to čestné chování i vůči těm, které nemá rád, a že jsem do té kategorie víc než dobře spadala. U kolejního stolu jsem si vybrala místo namátkou, prohodila pár slov se spolužáky a vzadu v mysli se utápěla v tom, že už mám nějakou tu hodinku pěkně pitomou náladu a zatím jsem si to odmítala připustit. Ke konci oběda se už jen dloubu vidličkou v talíři, kde je zbytek kaše a kuřecí kosti. Jak tak zírám na poloprázdnou sklenici s dýňovou šťávou, automaticky už jednou rukou šmátrám v tašce po inkoustu, brku a kusu pergamenu. "Když už ti to nevyšlo s podpalováním, mám se bát armády cvičených blech u Hybridovy chýše, Plamínku? A." naškrábu na pergamen, chvíli počkám, než inkoust zaschne a pak vzkaz pečlivě složím, načež jej očaruji jednoduchým kouzlem a tradá – už se nezastavitelně třepotá ve vzduchu a míří k Nebelvírskému stolu, Jackovi takřka přímo do ruky – a z té nešťastnou náhodou do talíře. S mírným úsměvem na rtech čekám, co udělá. |
| |
| Cestou na oběd Překvapeně zamrkám, ale záhy se zamračím. Zastavím se na jednom rohu chodby a ohlédnu se po něm. Překřížím si ruce na prsou a částečně nazlobeným pohledem si ho měřím. Nazlobeným, protože žádná žena není nadšená, když se nedej bože mílí. "To jako fakt?" Zeptám se ho tvrdohlavě, doufajíc, že se rozesměje, mávne nad tím rukou, a řekne, že se jmenuje nějak úplně obyčejně. Sundám si tašku, kterou položím na zem a vysvléknu si plášť hábitu. Přeci jen je v tolika vrstvách notné horko. Plášť úhledně složím a přidřepnu k tašce, abych jej do ní dala. Zamračím se ještě víc, když uvidím nálevku s nektarem. Vydechnu a podívám se na něj s výrazem alá "to si děláš srandu." |
| |
| Cesta na oběd Zastaví se právě pod obrazem zakladatelů školy, aniž by si to uvědomila, začne něco hledat v tašce a najde můj tajný dar, když vidím její pohled,musím se pousmát a jen pokrčím rameny... Hele já si lektvary míchám od plen, dá se říct, nevadí mi nahrazovat jisté ingredience, ale jak se si všiml, není to tvá silná stránka, ani tě nebaví, ale věř mi že budeš mít u toho nabubřelého dědka plus za ten nektar, navíc já mám dost zásob ještě z Kruvalu, a taky, chodím nakupovat do ulic kde se nikdo z vás nevydá jen tak... přejdu k ní a ukážu ji na svou zbroj, pak ji zvednu a otočím k obrazu Salazara v té jisté zbroji kterou mám nyní na sobě a jen vydechnu..... A ano, jsem z jeho krve, dědic Hadí věže,mám hadí jazyk,to sis všimla, mám rodové šperky,a máš mé slovo že nejsem blbeček co si myslí že když bude předstírat že je ze Zmijozelské linie bude mít vše snažší nebo zbalí víc holek... |
| |
| Cestou na oběd Máš smůlu, to s těma holkama si myslím pořád." Zbavím ho rychle nadějí a s těžkým srdcem si přiznám, že zřejmě nekecá. Radši to zamluvím já. "Fajn, jdeme, než nám tam ostatní všechno sežerou." Zamumlám rychle, popadnu svoje věci a vydám se chodbami dál až se dostaneme do hodovní síně. Tak nějak čekám, že tady už se ode mě odpojí. Usednu do tišších míst, která kolejní stůl skýtá, a dám se rychle do jídla abych nepřišla na hodinu vedenou Hagridem pozdě. Přece jenom... I když je Hagrid ten typ, co by neublížil ani mouše, pohlavek bych od něj nechtěla. Živě si dovedu představit, jak bych potom vypadala. Aspoň by měl skorobezhlavý Nick kamarádku. |
| |
| Květinka "po druhé" Ta pitomá kytka mi vyrazí kapátko z ruky a to se roztříští o podlahu. "Hloupý plevel..." zavrčím naštvaně ale už přemýšlím, kde vzít její nektar... Rychle sezbírám střepy a vyhodím je. Pak se se vztyčenou hlavou plnou plánů na získání nektaru té protivné kytky vydám zpět na své místo. Dál od všech ostatních. Dokonce i od zmijozelů. Vyhovuje mi to. Být sólovým hráčem ve své vlastní hře. Ostatní jsou jen figurky ale já jsem ten kdo vymýšlí pravidla. Dost filozofování! Tak jak získáme ten lektvar? Kde tyhle kytky rostou? V Zapovězeném lese? Tam je přece vždycky všechno... Nebo bude bezpenější si nektar "vypůjčit" z kabinetu? Seberu si své věci a v společně s ostatními studenty si to zamířím do jídelny. Po cestě se ale zdržím, jelikož mi začne být nevolno... Z dívčích záchodů doslova vyběhnu do jídelny. Usadím se u stolu a věci hodím pod stůl. Prohlédnu si co všechno leží na stole a začnu řešit životně důležité dilema. Kuře nebo salát? |
| |
| Jídelna Musím se pousmát když mi odpoví a jen pokrčím rameny.... Věř si čemu chceš, ale soudit někoho po dvou hodinách co ho vidíš mi příjde trochu divné. řeknu s klidem a rozhlédnu se po velkém sále kde je docela plno..... Hele nestraň se pořád, nerad jím sám... přisednu si k ní a za chvíli už mám na talíři menší Mount Everest jídla...do kterého se rychle pustím.... Jaká teď bude hodina, abych věděl na co se připravit, a řekni mi víc o škole, přeci jen sem tu chvíli, a rád bych zapadl, pokud to bude možné.... trochu vydechnu když ve mne jídlo mizí závratnou rychlostí ale mám opravdu hlad, polédnu na ni a usměji se.... Dobrou chuť... |
| |
| Oběd "No, tak jsem asi divná!" Shrnu to stručně a dám se do jídla, které jsem si naskládala překvapivě úhledně na talíř. Krátce si povzdychnu, když usedne ke stolu naproti mě. Upřu na něj lehce unavený pohled. "Upřímně doufám, že tě tahle nováčkovská hyperaktivita brzo přejde. Nerada pohlavkuju lidi." Na chvíli se odmlčím, abych se potěšila dalším soustem. "Péče o kouzelné tvory. A přeješ si abych ti vypověděla celou historii Bradavic, či budeš trochu konkrétnější?" Dodám ještě s povytažením obočí, než si naliju plnou sklenici dýňového džusu, který trochu zředím s vodou. Doufám, že si ze mě nakonec neudělá průvodce... Pomyslím si ještě s dalším, tichounkým povzdechem. |
| |
| Oběd Divná? Ani bych neřekl,si tak mile svá a rozčiluje tě že sem u tebe,a že se ptám, a to je hodně roztomilé.... usměji se tiše a začnu okousávat pečené kuřecí stehno,mlsně se olíznu a pomalu sáhnu po nějáké zelenine,při tom ji začnu poslouchat a usmívám se.... Takže hned násilí,no pěkné...A děkuji to sem chtěl vědět,jinak ne celou historii nechci jen prostě pár rad pokud mi je poskytneš,sakra vždyť sem tu docela ztracený, a ty z toho máš ještě snad srandu... zakroutím hlavou a vydechnu..... Mám rád když o něčem prostě vím nemám rád překvapení pokud mne chápeš... |
| |
| Oběd "Správně - násilí." Přitakám klidně, načež ve mě zmizí pár kuliček hroznového vína. A hele, tady máme kámoše... Projede mi hlavou zdánlivě bez souvislosti, když kolem propluje Nick s hlavou ležérně k rameni. Nebo spíš na rameni? Zamrkám abych se vzpamatovala a kouknu na svého samozvaného spolustolovníka. Povzdech. "Za prvé, roztomilost je něco, s čím se moc nekamarádím - pro změnu." Věnuju mu milý, ironický úsměv. "Za druhé - pár rad? Nepruď vedení, nelez do Zapovězeného lesa a hlavně -" Dramatická odmlka, aby mu došlo jak MOC je právě tohle důležité, "- hlavně neštvi ty, který opravdu nedělá problém někoho kopnout do zadku. A ano, připouštím - královsky se bavím. Ha, ha." Pronesu teatrální úsměv a hodím do sebe ještě pár kousků všemožného ovoce. "A... Asi tě zklamu. Tady je překvapení víc než dost." Mrknu na něj a založím příbor tak, aby bylo patrné, že jsem s obědem skončila. |
| |
| Oběd u konce Dojím skoro stejně jako ona a vydechnu tiše... Přeci bys mne nebila.... Pomalu odsunu talíř a zadívám se po jídelně, ti duchové jsou zvláštní ale vypadjí přátelsky tak jim jen pokynu na pozdrav ze slušnosti.... No pro mě si roztomilá když se pýříš,tak si říkej co chceš.... směji se a jen pomalu se zvednu, při tom se zadívám do své brašny a vydechnu..... Zakázané ovoce nejvíc chutná... mrknu na ni a vydechnu.... A nechci tě štvát,prostě si zajímavá, to je vše, jestli chceš abych šel a nechal tě tak tak si řekni,zase tě nehodlám prudit... |
| |
| Po hodině bylinkářství. Jakmile profesorka ukončí hodinu cítím velikou úlevu díky tomu, že je už konec a také, že mám ty dvě kapky toho lektvaru. Ampulku opatrně umístím do plátěného pytlíčku, který zatáhnu a dám ho do tašky. Ještě, že v té tašce netahám zbytečnosti. Pomyslím si s úsměvem a vyjdu ven před skleník, kde již čeká Alex. Mávnutím ho pozdravím a stoupnu si vedle něj. Tak teď ještě Maya a můžeme vyrazit. Pronesu a bezeslova čekám, až ze skleníku vyleze Maya. Když delší chvíli nepřichází jen se kouknu na Alexe. Nějak se jí nechce odejít. zasměju se. Ale asi bychom měli vyrazit na oběd. Třeba s ní profka potřebovala mluvit nebo tak. V půlce věty mi strašně zakručí v břiše. Nevím jak ty, ale já jdu. Bohužel si to žádá mé tělo. Zasměju se a pohladím si břicho. Rozejdu se směrem k hradu nebo přesněji sleduji studenty, kteří tím směrem jdou ať už s Alexem nebo sám tak celou cestu mlčím a jediné myšlenky, které se mi hodní hlavou jsou na to, co bude na stole za jídlo a jaká bude další hodina, jelikož hodiny s Hagridem jsou vždy zábavné a trochu nebezpečné. Po delší chvíli dojdu do Velké síně a zamířím s úsměvem ke stolu Nebelvíru kde všechny pozdravím bezeslova pouze mávnutím ruky se usadím. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím haldy jídla a mé oblíbené pečené kuřecí stehna. Na talíř si nandám hranolky a poté doplním stehny, až se mi na talíři objeví halda kuřecích stehen. S vervou se pustím do jídla jak smyslů zbavený. Po chvilce mě vyruší papírek, který mi skončil v jídle. Rychle se rozhlédnu po síni a snažím se najít viníka, který mě vyrušil z mého jídelního transu. Když nikoho neobjevím tak rozložím papírek a přečtu si ho. A. kdo sakra může bejt A. počkat vzpomínej. Dnes lektvary ty holky před tebou. Plamínek, hmm vlastně sem jim řekl, že jim podpálím nešťastnou náhodou vlasy. Kouknu se po zmijozelském stole a uvidím tam sedět tu blondýnku (doufám, že jsi blond :D ), která seděla na lektvarech přede mnou. Ha, musím se pochválit přišel jsem na to. zasměju se a v mé mysli mi proběhne obraz mě oblečeného jako Sherlocka Holmese a hlavně s tou fajfkou. Kouknu na ní a šibalsky se usměju a vytáhnu brk a kalamář a z druhé strany začnu psát. Den ještě nekončí, ač jsem si říkal, že bych v první den mohl dát pokoj, ale okolnosti se mohou kdykoliv změnit a cvičené blechy to je dobrej nápad, ale ty blechy moc neposlouchají, ale pro tvůj klid myslím, že se dnes nemusíš ničeho bát. J. P. S. příště lépe miř, co kdybych měl na talíři polívku. Těmito slovy dokončím psaní dopisu a po zaschnutí inkoustu jej složím do úhledné vlašťovky nad, kterou máchnu hůlkou a ona se vznese poté namířím hůlku na Argyru a vlašťovka vystřelí směrem k ní a přistane jí přesně vedle talíře. Mile se usměju a zakousnu se do kuřecího stehna. |
| |
| Po obědě Pokrčím nevinně rameny. "Ráda opakovaně umisťuji svou nohu na strategické místo nacházející se na zadnicích ostatních." Znovu nad tím pokrčím rameny a sesbírám si saky paky. Při těch slovech, která by se dala brát jako kompliment se po něm zamračeně podívám. "A tyhle sladký řečičky si nech, nebo..." Významně si přejedu dvěma prsty přes pusu, jako když se zazipává zip. Když dokončí ten svůj minimonolog, nastane velice zvláštní chvíle - nevím co říct. Zamračím se o něco víc a vstanu, s taškou přes rameno. Abych nečuměla do prázdna jako nějaká husička začnu si poupravovat jednu placku s metalově vyhlížející kouzelnickou skupinou, která se pohybuje stejně jako obrazy, nebo fotky v Denním věštci. Jo, štveš mě. Ale faktem je, že mi asi komunikace chybí víc, než jsem si myslela. Pro větší efekt z trapné pauzy si přerovnám ještě jednu placku, tentokrát obyčejnou, z mudlovského světla. Jenomže to vědět nemusíš. "Až to, jak moc mě štveš přeroste míru únosnosti, poznáš to." Pronesu pak, když už je pauza v hovoru přeci jen až moc dlouhá. |
| |
| V čase oběda Kupodivu jsem získal celé dvě kapky onoho cenného lektvaru, což je víc, než jsem očekával. Jsem za to rád hlavně proto, že mi jeden lektvarový nezdar u Křiklana víc než stačil. Příště už musí být můj výtvor opět dokonalý. A ty mi v tom pěkně pomůžeš, zazubím se na obsah ampulky, když ji ukládám do brašny. Překvapivě dobrou náladu mi ale zkazí dědečkův posměšný hlas, který mi zní v hlavě, když opouštím učebnu. Kdybys k něčemu byl, dokázal bys získat dvakrát větší počet kapek. Ale co také čekat od syna toho špinavého šmejda, že... Na rozdíl od ostatních opět vynechám návštěvu Velké síně, ačkoliv se můj žaludek hlasitě dožaduje přísunu nějakého jídla. Aspoň zhubnu. I když to určitě nemám za potřebí. O chvíli později už jsem ve vlastní ložnici, a v rukou třímám brk a pergamen. Kostrbatými písmeny psaný text začíná prostým, byť nečekaným, oslovením: "Milá maminko..." Kdyby mě viděli mí drazí spolužáci, asi by se hodně divili, že píši domů takhle brzy, ale mám pro to své důvody. Vlastně mi nic jiného nezbývá... Po dopsání se postarám o to, aby dopis nemohl přečíst nikdo kromě té, které je adresován. A pak už nic nebrání mému přesunu na další hodinu, dobrovolně jsem si totiž zapsal Péči o kouzelné tvory. Vlastně něco přece, ještě předtím zaskočím do sovince, abych svůj výtvor neprodleně poslal domů. Tedy "domů". I po dvou letech strávených v Anglii za svůj jediný domov totiž považuji rodnou Francii. |
| |
| Jídelna Zadívám se na ni a jen vydechnu, stisknu svůj rodiný přívěšek a přejdu zase k ní, zadívám se na ni a porkčím rameny..... Promiň, ale líbíš se mi tak se nezlob, máš uhraničvý pohled a ohnivé vlasy, to je prostě něco čemu nemohu odolat, ale jo chápu nechám si zajít chuť nechci abys mi nakopala zadek... Zase se otočím a zadívám po místnosti, dívám se po tom shromáždění lidí a zavřu oči.... Jaký byl vůbec bývalý ředitel, o Brumbálovi se v Kruvalo vždy mluvilo s neuvěřitelnouu úctou a pokorou, dokonce se za něj držel smutek.... vydechnu a pak si upravím plášť na ramenou a vydechnu.... Takže teď kam, někam k šafářovu domu nebo kde je nyní výuka? |
| |
| Po bylinkářství Stále ještě mi zbyly dvě kapky, takže zavřu lahvičku a spokojeně ji hodím do tašky. Mohlo být i hůř, pomyslím si. Alexovi se ale očividně můj výsledek zdá až nadprůměrný. "Prosím tě, nasbíral jsi víc než já, ty lichotníku," pobaveně odpovím na Alexovu gratulaci, "takhle si připadám, jako kdybys u mě považoval za super úspěch, že vůbec něco nasbírám. A to není moc dobrá vizitka." Povšimnu si jeho pohledu, kterým mě celou dobu pozorně sleduje. Hlavně nenápadne, viď, Alexi? Cítím se trošku nesvá, že mě tak pozoruje, zároveň mě to těší. Při jeho poznámce o Zmijozelských se rozhlédnu a spatřím, že se nám opravdu vedlo lépe než jim. "Dobře jim tak," poznamenám jízlivě, "a jo, jasně, na Hagrida dorazím. Jdeme na oběd? Mám hlad, že bych chroustala snad i pergamen." Pak se zamyslím. "Dej mi minutku." Otočím se zpět do skleníku a prodírám se mezi studenty zpátky. Alex s Jackem zatím čekají venku. Ujistím se, že se nikdo nedívá, a nenápadně sklepnu do malé lahvičky trošku pylu z jedné z rostlin v rohu. Není to žádná ozubená potvora, jen zdánlivě obyčejná, popelavě šedivá květina. To by mě zajímalo, jestli to bude fungovat. Zavřu lahvičku, strčím ji do brašny a s provinilým úsměvem se protáhnu ven. Když vyjdu ze skleníku, Jack už je na cestě k hradu. Alex se buď připojil k němu, nebo na mě stále čeká. Ať tak či tak, vydám se po cestě vzhůru, až dorazím nahoru do hradu a do hodovní síně. Zamávám členům své koleje a usadím se někam ke kraji. Nikdy jsem nepotřebovala být ve středu pozornosti. Jack cosi čmáře na papír a se zvláštním úsměvem pošilhává ke zmijozelskému stolu. Zvedavě sleduji jeho pohled a uvidím slečnu Sangmer. Obyčejně bych se zdržela jakékoholi komentáře, ale nad tímhle se musím pousmát. "Podívejme, na Jacka leze jaro. A očividně si vyhlédl "kamarádku" ze Zmijozelu," zašeptám polohlasně směrem k Alexovi tak, aby mě slyšel jen on. Stále lehce pobaveně si na svůj talíř naložím trochu salátu a křehké dýňové pasties. Tak dobré nedělají nikde jinde než v Bradavicích. |
| |
| Maya a oběd Nechám Jacka odejít, protože opravdu chci počkat na Mayu. Alespoň si budu moct užít tu možnost být s ní chvíli sám. Nejsem lichotník, jen mě potěšilo, že se ti také zadařilo v žádném případě z Tebe nechci dělat nějakou neschopnou holčičku. To bys nedokázala dělat ty své rozpustilé roztomilosti s čoko žábama a podobně. Nervózně se podrbu ve vlasech. Pak odběhne a vrací se do skleníků a mě napadne docela zarážející věc: ONA ví, že se ti líbí... Moc to dáváš najevo vole... Uklidni se, dýchej a dělej jakože nic... Jenže, když ji opět vidím přicházet ke mě, srdce mi opět lehce zvýší činnost. Mlčky jdeme do jídelny, nechci zahajovat konverzacvi aby si neřekla, že jsem vlezlý a tak sjsem rád, že sama začne mluvit. Všimne si Jackova "psaníčka" a já s očima upřenýma na svou číši s dýňovou šťávou pronesu: Asi si nevšiml, že i v naší koleji máme krásné dívky... Mnohem hezčí než u zelenejch a kdekoliv jinde na škole. Zhluboka se nadechnu a v duchu se zeptám sám sebe, jestli jsem to opravdu řekl nahlas... Dám si sekanou a bramborovou kaši a pustím se do jídla. |
| |
| Vzkazy s kuřecí příchutí Čte, pátrá pohledem po místnosti – samozřejmě hlavně mezi svými, ale nakonec přijde na to, kdo je autorem. Bylo to velké zklamání? Mimoděk to na mé tváři vyvolá pobavený úsměv, který se jen prohloubí, když si všimnu, že odepisuje. Snažím se jeho směrem moc nezírat, ale nejsem sto odhadnout, jaká bude jeho reakce, tudíž hořím nedočkavostí. Jen co dopíše, doletí vlaštovka ke mně a já jí vcelku netrpělivě rozbalím. To samozřejmě vyvolává vlnu tiché nevole nejen mezi mými spolužáky, čekám, že dřív nebo později se někdo ozve, jak moc je tohle nevhodné. Jenže co? Můžu si dělat co chci a nikomu tím neškodím, leda tak vlastní pověsti. Musím se té odpovědi zasmát, načež protočím brk mezi prsty a vrhnu se na krátkou odpověď. "V tom případě se zdá, že prožijeme tuze nudné odpoledne. Škoda. A." Chtěla jsem toho napsat víc, mnohem víc, ale pak jsem si to rozmyslela. Všechno mi to nakonec přišlo hloupé, příliš rýpavé, dotěrné, nebo se zkrátka nehodící. Poslala jsem mu vlaštovku nazpět. Mohla jsem čekat na odpověď, nicméně jsem vlastně žádnou nečekala. Usmála jsem se do prázdna a zvedla se od stolu. Do další hodin sice zbývalo ještě dost času, ale třeba mi malá procházka udělá dobře a ostatním tak zmizím z očí – a že těch pohledů přibývalo. |
| |
| Velká síň Když si Argyra začne číst dopis jen se usmívám a čekám na odpověď. Za chvilku se jí dočkám a vlašťovka zase přistane u mě. Přečtu si odpověď, a když už se chystám odepsat tak Argyra odchází. Sleduju jí a mile se usmívám. Papírek pečlivě složím a uložím si ho do kapsy. Pokud se na mě koukají někteří ze zmijozelského stolu jen se šklebím a příležitostně koušu do kuřete. Zajímavé, opravdu zajímavé. Nikdy o mě nezavadila pohledem a teď tohle. Uvidíme jak to bude pokračovat dál. Oddechnu si a dojím svou porci jídla a ze stolu popadnu dvě jablka a jeden pomeranč, které si uložím do tašky a otočím se na Mayu ještě s jednou nohou kuřete v ruce. Nasadím svůj výraz, který by Maya měla dobře znát a to výraz „Připraven ke každé špatnosti“. Poté pouze s upřeným výrazem hledím na Mayu a čekám, zda již má vymyšlený nějaký bezvadný plán. Přeci jen tohle nebude rok k zahození. |
| |
| Cestou k Hagridovi "Fajn, beru to - na Kruvalu moc holek nebylo a ty se najednou octneš vedle tak úžasného stvoření jako jsem já... Budu blahosklonná a odpustím ti tvou slabost." Pronesu s přehnanou teatrálností a vydechnu. Je sice pravda, že on taky není... K zahození, ale to přece nemusí vědět. Alespoň ne hned teď. Ne? Po jeho otázce malinko překvapeně zamrkám. "Já jsem ho už nezažila, ale co si pamatuju na matku a otce, oba ho moc obdivovali, i když byli co se týče pána zla a Pottera tak nějak... neutrální..." Odpovím tiše, možná trochu vyhýbavě. O chvilku později vykročím k východu ze síně, abych se odebrala na další hodinu. Aniž bych si to uvědomila, ohlédnu se po něm, jestli už také jde. Jakmile se při tom přistihnu, trochu zrudnu, a rychle se otočím zpět. Sevřu v pěsti ucho tašky a skousnu si ret. Sakra holka, co to s tebou je? |
| |
| Cestou necestou Výjdu hned za ní a raději se ji už na nic co se minulosti týče ptát nehodlám, prostě to tak je a basta,jde vidět že o tom ani mluvit moc nehodlá,jen se musím smát toho jak se mi povedlo ji trochu přivést do rozpaků, a růž jejich tváří se mi také velmi líbí.... V podstatě máš pravdu,prostě je rozdíl být na škole plné chlapců a pak přijít sem,a ano líbíš se mi a nevidím důvod proč ti to neříct rovnou,a vyhnout se tak některým trapnostem co by to mohlo přinést... řeknu již cestou a jen s ní srovnám krok, přeci jen ona vede,já se tu zatím ztrácím,tak proč si hrát na někoho kdo je si vším jistý... Takže co teď kouzelní tvorové? Co to bude dneska za dáreček nevíš? |
| |
| Cestou k Hagridovi Pobaveně mi cukne v koutcích. "A co když jsem náhodou vyloženě romantický typ a právě tohle prozrazení se mě od tebe naprosto odradilo? Já chudák čekala na nějaké dlouhé dvoření se." Pronesu s příliš silným nádechem ironie, než aby to mohl někdo brát vážně. Mezitím už vyjdeme z hradu - a odtud známou cestou k Hagridovu domku. "A co si na nás ten dobrák připraví fakt netuším. Ale myslím, že to už nebude tak milý jako ta příšerka na Bylinkářství." Odtuším stále s tím pobaveným úsměvem a strčím si ruce do kapes pláště. |
| |
| Péče o kouzelné tvory Když konečně dorazíte dolů k šafářově boudě, můžete si všimnout, že bývalé záhonky dýní a salátů podstatně zchudly, stejně jako se bouda sama zdá být o dost menší, zchátralejší a temnější. Samotný „profesor“ se objeví až po několika promeškaných minutách výuky. Kolébavou neohrabanou chůzí zamíří přímo k vám. Je poněkud zarostlejší, ale i tak můžete rozeznat rány v jeho obličeji a dokonce i pár otoků, pod umouněnými rukávy kabátu se schovávají obvázané dlaně a dá se rozeznat, že nese lucernu a poněkud zvláštní pytel. Než se vám ovšem začne věnovat, všechen svůj náklad jen nepatřičně prohodí oknem boudy dovnitř, a poněkud se zarazí, když uslyší rozbíjející se sklo lucerny. Poté se ovšem otočí a jaksi nepřítomě konečně předstoupí před svou novou třídu. Eh, no, tak…no víte jak, tady v tý, no…Péči vo kouzelný tvory, tady vám ukážu různý věci, víte, moc lidí tu nikdy nebylo, vono…vono to asi není nejlepší věc, víte, ale vono se to jen zdá, že. Ale tak co vám budu povejdat, dyť ste taky tady, že… Jeho řeč působí zvláštně nervózně a kromě prvotního pohledu na váš celkový počet se Poloobr dívá spíše na hrad za vámi, než do vašich řad. No, vono teda já vám chtěl něco vukázat, ale vte jak to je, voni nejsou moc rádi, když sem taháme nebezpečný… no, věci. pokračuje Hagrid a tentokrát se zadívá na nebe nad zapovězeným lesem. No, tak , voni chtějí aby to prostě bylo i to…no, myšlenkový. vysouká ze sebe vyučující konečně onu nepříjemnou informaci, že tento rok nebudou hodiny vždy doprovázeny zajímavými exempláři podivných vzezření. Ovšem po setkání s Ozubeným Greniem je to možná milá informace. No, tak si teda můžete votevřít knihy, no, jo, Obludný Obludária, no a šoupněte to tam na pavouky, no, Acromantule, vony ty stránky maj rády, víte. Následuje krátká pauza na nalistování stránek. No, tady je máte, voni si myslej, že je udělali čarodějové…mocní čarodějové, ale né všechny jsou takový, teď jsou zakázaný všechny. Najednou začne něco velice rychle hledat v kapsách. Tady… začne po chvíli, když vyzdvihne do vzduchu kus zašlého pergamenu s dokonalou vyobrazeninou Acromantule. Tady ji máte, pěkná potvora, ot jó , ale to se dozvíte sami, no jo, vono ne teď, teď máte, no, myšlenkový věci.. pergamen vtiskne do ruky studentovi, jež u něj stojí nejblíže. Tady, no, napíšete práci vo těchle mazlíčcích, vono ne ale všechno ať je tady z Obludária, že jo, vono taky neví všecko víte. Je to pro vás samotný, vono možná se s nima setkáte, no jako tady příští týden, víte, a měli byste vědět, jak vás různě může zabít, víte, to voni bšecko chcou aby jste to věděli, než…no než bude další hodina. Následuje chvíle zvláštního ticha, než si vyučující uvědomí, že možná instrukce nebyly tak jasné, jak je chtěl mít. No příští tejden tady budete s papejrama s pracema a pak na ně kouknem, vono teď máte čas to jít napsat, tak, no, ptejte se pokud chcete, ale jinak je konec, no. Jo a pergamen si nechte, vono, to je…no, materiál, pro vás. S tím se vyučující otočí, popadne koště, jež stojí u dveří a začne zametat zašlé kamenné schody ke svému skromnému obydlí. Zdá se, že tato hodina byla vskutku velice krátká, ovšem ta další bude pravděpodobně o dost zajímavější. |
| |
| Pavouci a pavoučci, aneb hodina Péče o kouzelné tvory V tom, aby mě Hagridův zmatený projev nerozesmál mi brání jen dobré vychování a soucit s viditelně nervozním poloobrem, i tak se mi ale nedaří zcela zakrýt pobavení, pozornému pozorovateli by jistě neušlo, že se mi skrytý smích zračí v očích i v koutcích úst. Ono mu je rozumět snad ještě méně než obvykle... a to jsem si myslel, že je to nemožné. "Merci," pronesu mimoděk ve své mateřštině, když se mi do rukou dostane pergamen. Další slohové cvičení... ale aspoň nás nic nesežralo, teda zatím. Když Hagrid ukončí hodinu, chvilku počkám, zda nepadne nějaký dotaz a když se zdá, že už se tak nestane, pomalu odcházím. Nikoliv však směrem ke škole, nýbrž k jezeru, na jedno ze svých oblíbených míst. Náhlý záchvat vzorného studování mě totiž nutí k tomu, abych požadovanou práci napsal hned a odjakživa ke mě inspirace pro psaní esejí častěji přicházela venku, na čerstvém vzduchu. Chvilku v sedu zamyšleně pozoruji jezero, načež popadnu brk a začínám vymýšlet první odstavec svého díla o přerostlých pavoučích potvorách: "Acromantule. Obrovský osmioký pavouk, který je schopen lidské řeči. Jejím domovem jsou neprostupné pralesy jihovýchodní Asie, zejména pak Bornea..." Psaní práce mi jde skutečně rychle od ruky takže netrvá dlouho a já dopisuji poslední odstavec: "... Její hlavní zbraní je vysoce toxický jed, který neváhá použít, když je ohrožena nebo hladová. Tento jed je dost silný na to, aby během několika minut dokázal zabít jakéhokoliv živočicha. Při útoku Acromantuli pomáhá její vysoká inteligence, i přes ní je ale nevycvičitelná." Při psaní poslední věty se musím sám pro sebe zasmát. Nepochybuji totiž o tom, že Hagrid se o její výcvik - přes všechny známé skutečnosti - pokoušet bude. Jelikož jsem s konečnou podobou své práce víc než spokojen, odložím brk i pergamen a ještě chvíli pozoruji temnou, ale přesto krásnou, hladinu jezera. Tady a teď, všemu navzdory, bych byl ochoten přísahat, že život je skvělý. Uprostřed svého rozjímání uslyším vzdálené hlasy, které se ke mě patrně přibližují, ale nevěnuji jím větší pozornost. Znamenají totiž maximálně tolik, že blízkost jezera zlákala k procházce další studenty. |
| |
| Hodina Docela se těším, což o to – po zábavou zpestřeném obědě, který byl navýsost chutný, to snad ani jinak nemůže být. Rozhodně v tom nehrají roli žádné sympatie vůči Hagridovi, toho ráda nemám a to ho ani pořádně neznám, ale přece jen předmět je to víc, než zajímavý. Tedy – mohl by být. Když dorazím k jeho chýši, moc ji nezkoumám. Z toho místa musí být dost lidem do pláče, ale co se dá dělat, ne každý bydlí jako král. A ne každý má potřebu bydlet hezky, slušně,.. prostě Hagrid. Mé mínění o něm se ale o dost zhorší, když se doloudá na hodinu. Samozřejmě mezi tím si krátím čas okukováním okolí a spolužáků, kteří dorazili. Skoro by se účast na téhle hodině dala považovat za zkoušku odvahy, přece jen, Hagrid nebyl a není zrovna oblíben, ale dokud je zde trpěn, pak je jeho existence k něčemu jistě dobrá – a když pominu předsudky, pak jsou zde stále nebezpeční tvorové. Všechny nás láká pošetilost a touha po adrenalinu.. Hodina začne a stejně rychle a nesrozumitelně i končí. Koukám se po ostatních, na Hagrida, ale zřejmě to myslí vážně. "No fuj..," ujede mi koutkem úst. Takže máme napsat esej o Acromantulích, které příští hodinu zřejmě uvidíme. Doufám, že ne. Přeběhne mi mráz po zádech. Pavouci, to je něco.. odporného. Ty nožičky, ty chlupy na nich, ty oči! A navíc v mnohonásobném zvětšení.. je pozdě si přát, abych se na tuhle hodinu nikdy nezapsala. Znovu se bezradně rozhlédnu kolem sebe. Nemám žádný plán a zdá se, že v kurzu je buď návrat do hradu nebo procházka kolem jezera. |
| |
| Oběd a hodina Oběd uběhne docela v poklidu a já se jen musím smát Jackovým sympatiím k Argyi a zdá se, že jsou vzájemné, protože když se ohlédnu vidím, jak na něm doslova visí očima. Po obědě vstanu a odeberu se na další hodinu. Sice není povinná, ale Hagrid byl Harryho přítel a měli spoustu společného. A pokud byl na jeho straně, možná je i nyní. A snad bude i nadcházejicím boji na straně dobra. Dojdu na hodinu a vyslechnu si tentokráte opravdu nudný proslov. Žádný adrenalin, nic... naštěstí se ozve Jack, který ukončenou hodinu chce oživit dobrodružstvím v lese. Si piš, že jdu s tebou, přece tě nemůžu nechat jít tam samotnýho... Kdo jde s náma? Kouknu na Mayu a na Argyi od které také čekám účast, hlavně proto, že jde Jack |
| |
| Hodina Zvednu se od stolu a v tašce mám pár kusů ovoce a vydám se k Hagridově chýši. Stoupnu si vedle Alexe a Mayi a čekám na příchod profesora. Tyto hodiny mám rád byla tu vždy zábava a navíc Hagrid mi je příjemný. Ovšem když hodina začne tak náš vyučující nikde proto si vyndám jablko a zakousnu se do něj. Přesně s posledním soustem přichází Hagrid. Vypadá, jako kdyby tancoval s vrbou mlátičkou, ale i na Hagrida tohle bylo moc zranění. Dostaneme zadání ohledně Acromantulí. Acromantule. Sakra kde jsem to už četl. Jo už vím! Slyšel jsem, že jsou prý tady v lese. Sakra, měl bych něco dělat s tou svojí pamětí. Pomyslím si a hlavou mi probleskne bláznivá myšlenka, která mi na tváři vykouzlí úsměv. Otočím se na Alexe a Mayu. Podle mě je nejlepší způsob jak napsat tento referát jít se podívat na živého tvora a v tom máme štěstí prý žijou tady v tomhle lesíku. Co se vydat na menší výlet do lesíku se kouknout na malé roztomilé pavoučky a při tom porušit pár pravidel? Začnu se smát a ihned se mi dostane odpověď od Alexe. Pšš přiložím si prst ke rtům na náznak, aby se ztišil. Takže ty jdeš se mnou. Nic jiného bych od Tebe asi nečekal. Znovu se zasměji a koukám po dalších lidech, kteří se mohli doslechnout o mém plánu. |
| |
| Konec hodiny Néé.. Jít do lesa? Vidět ty osminohé stvůry na vlastní oči? Otřesu se. Informace sice nebyly určeny mým uším, ale slyšela jsem víc, než dobře, o čem si povídali a co mají v plánu. Ani náhodou mi to nepřijde jako dobrý nápad. Ne – to – neu- děláš - Jenže nohy mě jejich směrem nesou samy. Pomalu, váhavě. Zarazím se, když se na mě podívá Alex – připadám si hloupě a příliš předvídavě, když mi věnuje svou pozornost, takže se zamračím, ale stejně ujdu ještě ten zbývající půlrok jejich směrem. "Šla bych s vámi.." krátce jsem se odmlčela, "pokud by vám to nevadilo," dodám nevtíravě. Každého z nich přelétnu vyrovnaným pohledem a čekám, jaká bude reakce. Přece jen to mám o něco složitější, než kdybych byla z jakékoliv jiné koleje. |
| |
| Hodina Zadívám se na ni a začnu lehce smát, nevím co mě pobavilo více, jestli její prohlášení nebo to jak se při tom tváří, ale zakroutím hlavou..... Mám pocit že romantiku máš ráda jen občas, potažmo, víš o ní a akceptuje ji, ale asi hledáš spíš pevnou náruč než růže na posteli... řeknu ji v odpověď na její ironické povzdychnutí ale to se už objeví Hagrid a začne s výkladem, vytáhnu si zápisník a sem tam něco zapíši když mluví, poněkud pro mne nezvykle... Když si otevřu knihu jen se zadívám na pavoučka a usměji se.... Miláčci, těch je v močálech kolem naší věže víc jak hub... řeknu tiše spíše jen pro ni a poslouchám dál Hagrida.... Neučí dlouho co, vypadá dost nervozně.... pronesu další poznámku po chvíli studia a pak se pousměji.... Chápu to tak že nám nepřímo říká.....běžte se na ně podívat ale ať se to nikdo nedovzví? otočím se k ní čelem lehce nabuzen vzrušením z možného dobrodružství a odcitnu se jí tak přímo tváří v tváře, takřka tělo na tělo..... To si přeci nenecháme ujít? Já se tam chci podívat,prosím.... šeptám tak aby nás nikdo neslyšel |
| |
| Hodina "Růže jsou fajn." Vyvedu ho krátce z omylu a pokrčím rameny. Zbytek cesty k Hagridovu domku mlčím. Když dojdeme na místo sevře se mi žaludek. Chodila jsem sem často, ale takhle úděsně to tu nevypadalo už dlouho. Naposledy po tom, co... Ne, nebudu na to myslet. Pak by přišly zase ty měňavé, různorodé pocity. Pohladím svou knížkoidní obludku po hřbetě, až se se zavrněním otevře. nalistuju si potřebnou stránku a ztěžka polknu. "To radši deset ozubených kytek, než tohle..." Zajíknu se a přešlápnu. Kouknu se po pergamenu, který se ke mě za nejasných okolností nedostal, ale jsem za to snad raději. Vážně nepotřebuju přesnou podobu toho... čehosi. Z Hagridova roztěkaného projevu mi je ještě víc smutno. "Spíš toho má hodně za sebou." Odpovím tichounce na Alacazarovu otázku, která mi připadá celkem neuctivá, ale nezabývám se tím. Ovšem jeho další slova - spolu s jeho blízkostí - mi rozbuší srdce. "No tak na to zapomeň. Jdu se zahrabat do knihovny. Co nejdál od těch hnusnejch přerostlejch hmyzáků." Vypálím ze sebe s novou energií a rychle od něj ustoupím a uhnu pohledem. Jo, prej nechám tě na pokoji. To určitě. Napadne mě a vzdorovitě se zamračím. "Nikam-nejdu." Zopakuju znovu, aby mu to bylo jasné. |
| |
| Hodina.... Copak copak raději deset kytek než jeden větší pavouček? musím se jí smát, taková ta škodolibost, kdy jeden prostě nemůže to zjevné znechucení ignorovat.... Hodně za sebou hmm, to mě nenapadlo, promiň, já si to neuvědomil.... řeknu a na chvíli sklopím oči ve kterých se zračí lehké provinění, asi není vhodné si dobírat toho poloobra který si jistě už dost zažil v běhu minulých i budoucích událostí.... Počkej to myslíš vážně? Do knihovny, když máme neoficiální povolení jít do lesa? zadívám se ji do očí a lehce nerozvně těkám pohledem....nechce se mi ani od ní a zároveň chci do lesa...ale pak jen vydechnu a mávnu rukou.... No asi dám přednost tvé společnosti před lesem, jak sem řekl je mi s tebou fajn a pokud tedy chceš rád tě doprovodím... |
| |
| Po hodině To jeho pobavení mi vžene krev do tváří.Z větší části ale kvůli rozhořčení, než studu. "Aby bylo jasno..." Začnu výhrůžně a zabodnu mu ukazovák obvázané ruky do ramene, abych zdůraznila svoje prohlášení. "Pavouků se nebojím." Dopovím pevně a přimhouřím oči. Pak od něj znovu ustoupím a vydechnu. O Hagridovi se už bavit nechci - je jisté, že by to sklouzlo i k jiným tématům, které s ním souvisí a to nechci. "Vážně? Dobrodrůžo v lese oželíš kvůli tichu, klidu a nudě v knihovně?" Snažím se rozviklat jeho názor. Když vidím ty floutky z nebelvíru, jwn mě to víc utvrdí v tom, že do lesa lézt nehodlám. Proč taky. Když tam půjdou všichni, postrádá to smysl. Když už do zapovězeného lesa, tak ať je to parádní rebélie. Nad tou představou se usměju. |
| |
| Po hodině... Zadívám se na ni a jen pokrčím rameny.... V pořádku já taky nemusím zrovna ozubené kytky když na to příjde.... ušklíbnu se při představě Grenia a jen vydechnu, stáhnu si vlasy do culíku a zadívám se ke skupince odvážlivců, jen pokrčím rameny a zadívám se jí do očí.... Ano Raven,rád se budu nudit ve tvé společnosti,pokud se ti to však nepříčí,je mi s tebou fajn a myslím že si rozumíme i když se zatím tváříš tvrdošijně o opaku.... své slova stvrdím tím že si zbalím učebnici a zadívám se naposledy na les.... Takže můžeme? |
| |
| Po hodině Když se k nám Argyra přiblíží s tím, že by šla s námi jen se zeširoka usměji a mile na ní kouknu. Hmm, zmijozel, který chce jít s námi. No co aspoň bude větší zábava. Pomyslím si a zhluboka se nadechnu. No, pokud to nebude vadit ostatním já proti tomu nic nemám. Aspoň se lépe poznáme a bude větší zábava a vzrůšo. Pronesu a v hlavě mi proběhne myšlenka na to, jak nám dívky skákají do náruče při prvním kontaktu s pavoukem. Hehe, bude to zajímavé. Na chvilku se zarazím a zkoumavě přejedu Argyru pohledem. Ještě jedna malá otázka. Nebojíš se zakouzlit pár zaklínadel? Pronesu zcela vážně a dál na ní hledím tázavým pohledem. |
| |
| Po hodině Jackův úsměv takhle zblízka mě vyvede z míry. Poněkud plaše mu ho oplatím, ale jak řekl - záleží na ostatních. Proto se také podívám jejich směrem a obdařím je širokým a ne zrovna příjemně vyhlížejícím úsměvem. Naštěstí si rychle uvědomím, že to nemůže působit moc dobře, a zvednuté koutky jsou rázem tatam. "Pokusím se nepůsobit problémy," řeknu upřímně. Když k nim nedojdeme, není se čeho bát, protože nebudu mít důvod křičet, což by je mohlo rozlítit.. "Prosím?" Jackova otázka mě překvapí a donutí k němu o kus nakročit, což v první chvíli může působit dost výhružně. "Zapomněl sis hůlku nebo se jen ujišťuješ, že budeš mít po boku dobrého ochránce, abys neskončil zamotaný v pavučině jako svačinka na později?" je mi hloupé se tu culit a smát, ale cukajícím koutkům zkrátka zabránit nedokážu. |
| |
| Po hodině Když se Argyra usměje trošku se zaleknu. Její usměv se mi zdá nepřirozený a lehce komický. Asi neměla moc příležitostí k tomu se usmívat a smát, ale přeci jen na tom úsměvu je něco kouzelného. Zlehka se zamyslím a v tom je Argyra u mě blíž. Po té co pronese svou větu začnu se smát a poté zvážním. Nejde o to zda nemám hůlku. Navíc svou hůlku nosím stále u sebe. Jde mi jen o to, že to nebude něco kde nám škola či profesoři mohou zaručit ochranu, ale nejspíš jsem otázku položil špatně. Pokud se dostaneme do přímého kontaktu budeš myslet s relativně chladnou hlavou a nebudeš se bát použít kletby na svou a nebo na naší ochranu? Pronesu polohlasně s vážným tónem. Ač to bude sranda bude to také velice nebezpečné a nerad bych dostal kletbou do zad jakmile uvidíme prvního pavoučka. S touto myšlenkou koukám na Argyru a čekám na její reakci. |
| |
| Po hodině Povytáhnu udiveně obočí. On si vážně vybere knihovnu místo lesa? "Srabe." Utrousím pobaveně - poslední pokus, jak ho odlákat od ticha a klidu knihovny. Mohla bych říct že s ním do toho lesa půjdu a pak mu zdrhnout. Zálibně se nad tou myšlenkou usměju, když zandávám obludárium zpět do tašky. Ono samo tiše zaprotestuje, ale pak se s tichým brumláním znovu zklidní. Rozhlédnu se kolem. pohledem se zarazím na lesu. Je fakt, že na menší dobrodrůžo by chuť byla. Nicméně při představě dupajících spolužáků se mi to znovu dosti znechutí. Rozpolceně vydechnu a zašilhám po Alacazarově reakci na můj poslední pokus, jak ho do lesa dostat. Ty řeči o tom, že se se mnou cítí obře blahosklonně ignoruju. |
| |
| Směr: Péče o kouzelné tvory! Alexova poznámka o holkách v naší koleji mě přiměje se lehce začervenat. Naštěstí mě z rozpaků vytáhne Jack, který si právě do tašky shrabuje náruč ovoce. "Zásoby na zimu?" pozvednu obočí v ironickém pousmání. Jackovi už svítí ve tváři rošťácký úsměv, který tak dobře znám. Cítím, jak mě zachvacuje chuť udělat něco pořádně bláznivého. Něco mi říká, že se tenhle rok stanou věci, jaké tahle škola ještě nezažila! Dokoušu poslední sousto oběda, popadnu tašku a vydám se spolu s ostatními dolů na pozemky. Čeká nás péče o kouzelné tvory. Hagridova koktavá přednáška ve mně trochu zchladí nadšení. Snažím se moc nezívat, protože je mi ho vlastně docela líto. Co zemřel Harry Potter, je z něj vážně troska, pomyslím si. Když konečně dostaneme závěrečný úkol a hodina skončí, docela se mi uleví. Jackovi už zase svítí oči a navrhne šílený nápad s výpravou do lesa. Alex po mě hodí tázavý pohled. Porušit školní řád, riskovat život a vydat se v téhle době do lesa plného nebezpečných stvůr, abychom našli gigantické masožravé pavouky? "Jasná páka! Jdu taky," přikývnu téměř okamžitě. Překvapí mne, když k nám přistoupí Argyra a zeptá se, jestli by se k nám mohla připojit. Je to dobrý nápad? podívám se bezděky tázavě na Alexe. Je na mě vidět, že se ve mně perou smíšené pocity. Je mi docela proti srsti, že s námi půjde někdo ze Zmijozelu, ale na druhou stranu, Argyru skoro neznám a nic proti ní nemám. Tak či tak, jestli půjde do tuhého, bude první, po kom střelím spoutávací kouzlo. Nehodlám čekat, až nám vrazí kudlu do zad, jakmile se na obzoru objeví někdo z Voldyho družiny. Pak se na ní znovu podívám. Stojí s hlavou vztyčenou, klidná, s trochou ruměnce ve tvářích, když na ní spočine Jackův zaujatý pohled. Rozhodně nevypadá nijak nebezpečně nebo zmijozelsky. Normální mladá čarodějka. Ok, možná to spoutávací kouzlo nechám na později, pomyslím si. "Můžeš jít s námi," vyslovím nahlas docela přátelským tónem. To však už ani není nutné, protože Jack už s Argyrou docela počítá. Otočím se na ostatní: "Tak jdeme? Nebo čekáme, až nás tady nachytá Snape, abychom mu mohli vysvětlit, že právě jdeme hrubě porušit školní řád?" mrknu ironicky. Udělám pár kroků k lesu a čekám, jestli se vydají za mnou. |
| |
| Po hodině To mě zkouší? Přese všechno ve mně jeho řeč budí cukání úsměvu, tak nějak se to skoro nedá ovládat. Hlavně, aby si to nevyložil nějak zle, protože tak to vůbec není myšleno. "Plamínku, prosímtě..," povzdechnu usměvavě. "Skutečně si myslíš, že bych vás tam nechala? Že bych se nepokusila udělat vše, co je v mé moci, abych zabránila nějakým-," představuji si dost otřesné věci, až nad tím musím zatřást hlavou, "hrozným věcem? Co bych měla z toho, kdybych jen tak utekla, nechala vás tam, nebo vás podstrčila jako návnadu?" zavrtím hlavou. "Žádný strach. Možná v naši kolej nemáš důvěru, ale na svou čest, pokusím se udělat pro naši záchranu co možná nejvíc a to samozřejmě v co největším klidu, což už se může jevit jako značný problém, ovšem – ani mezi svými nemůžeš tušit, jestli se někdo neobrátí proti tobě nebo prostě jen nevezme do zaječích," podívám se po těch dvou, "nic ve zlém, samozřejmě, ale strach dělá své a zařazení v koleji na tom příliš nemění." Odsouhlaseno mám i od Mayi, odpověď z mé strany padla a víc k tomu nemám co říct. Druhá dívka z naší skupiny vypadá netrpělivě, což chápu a má pravdu, i proto dlouho nečekám na Jackovu odpověď a také nakročím k lesu. To bude peklo.. Hnusní, hnusní pavouci! |
| |
| Pozemky Koukám na Argyru a jen se usmívám. Dobře, budu Ti věřit. pronesu klidně a když Maya skoro bez přemýšlení se připojí jen se ze srdce zasměju. Nechci řikat, že jsem to čekal, ale tak už Tě trochu znám. pronesu roštáckým hláskem a v tom dívky jsou již nakročené k lesu. Kouknu na Alexe a vyndám si další jablko. Brachu jdem, nenecháme se přeci zahanbit dívkami. Zasměju se a kousnu do jablka. Kouknu na les, který z venku vypadá tak mírumilovně, ale uvnitř je to panoptikum příšer a nebezpečí. Tak Jacku ať připrav se bude sranda. polohlasně pronesu pro sebe takže to může slyšet pouze někdo kdo stojí blízko mě. Znovu kousnu do jablka a další dvě vyndám doběhnu dívky. Nemáte náhodou hlad? Nebojte nepřiberete. zašklebím se a natáhnu ruku s jablky. |
| |
| Aneb "Tři mušketýři" - Argyra jest D´artagnan - ten taky nebyl "jejich" ale časem se stal :) Konečně je rozhodnuto a vypadá to, že půjdeme v docela zajímavém složení... Agryřino oslovení Jacka mě donutí se rozesmát... Hej, Plamínku a víš kam to vlastně jdeme? Abychom jen tak bez cíle nelítali po lese a hledali něco, co bude nesmírně potěšeno nás sežrat.. Rýpnu si, ale jdu dál. Dojdu k okraji lesa a vytáhnu svou hůlku. Dámy a pane... Vítejte na výpravě za dobrodružstvím... Musím vás varovat, účast na ní může mít bolestivé následky, takže máte poslední možnost si to rozmyslet... Kdo se nebojí za mnou... Usměji se a vejdu do lesa... |
| |
| Po hodině Jen se na ni zadívám jak se mě snaží vyprovokovat ale nedaří se ji to.... Už tak tam jde procesí.... mávnu rukou a zadívám se na hrad, při tom si protáhnu záda a vykročím směrem k hradu.... Tak jdeš nebo ne, nebo mi to řekni rovnou že chceš být sama, za každou cenu tě prudit nemusím .... řeknu bez skrupulí a prostě se zastavím a čekám, do lesa se mi už stejně nechce,a vidina klidu je mi přijemnější než další hodina v plné třídě.... |
| |
| Po hodině Po Hagridově zvláštní hodině se začnou studenti domlouvat co a jak. Někteří si vyberou procházku, ke které jistě vybízí slunečné počasí, někteří klid v knihovně a někteří třeba jen tichou samotu někde úplně bokem. Ti, jež zůstali delší dobu u Hagridovi boudy jsou profesorem pokradmu pozorováni, teda jen do té doby, než nedodělá svou práci s koštětem a neodejde do prostor svého skromného obydlí. A to je přesně ten moment na který někteří studenti trpělivě čekali. Hurá do lesa! Celá vaše malá skupina poodejde dál. Ze začátku vás někteří studenti zdálky pozorují, ale i ti se nakonec rozhodnou odejít a tak jste na pokraji lesa zůstali sami. Alex udělá jeden z prvních kroků mezi temné stromy a je rychle následován zbytkem. Váš cíl je sice jasný, ovšem nikdo z vás nemá ponětí, jak přesně se k němu dostat a tak následuje pár desítek minut, kdy prostě jen jdete vytyčeným směrem. Pomalu se i les začíná měnit, stromy i křoviny houstnou, vzduch začíná být těžší a studenější a začínáte si uvědomovat, že vás obklopuje mlha. Jakékoliv myšlenky jste měli na návrat, jsou teď ty tam, jelikož si ani nemůžete být úplně jistí, odkud jste sem přišli. Jdete skoro už celou věčnost a může se dokonce zdát, že se začíná smrákat, když najednou Maya zakopne o jeden z vyvýšených kořenů a přistane v mechovém porostu. Mnohem zajímavější než její lehký pád je ale skutečnost, že hned vedle ní, skrze hromádku seschlého listí, pochoduje pomalu zástup drobných pavoučků. Je až komické, jak dokonalý průvod je, ovšem každopádně je to něco velice zvláštního, a to i na Zapovězený les. -Každý ze skupiny si po napsání příspěvku vždy hodí šestistrannou kostkou na to, jestli vás v lese objeví zaměstnanci ministerstva. |
| |
| Zpět na hrad Krátce si povzdechnu a smířlivě pokrčím rameny. "Tak teda vzhůru do knihovny." Pousměju se a vyrazím za ním. Cestou do něj trochu žďuchnu. "A kdo ví..." Začnu tichým hlasem. "Třeba v knihovně nic nenajdeme a budeme muset zabrousit do oddělení s Omezeným přístupem." Dodám, snad ještě tišeji, a rošťáckým úsměvem v koutku úst. V hlavě si už projíždím rozvrh na další dny, vybírajíce, kdy bude ideální malá procházka Zapovězeným lesem, bez toho stáda. Cestou k hradu zahlédnu několik pracovníků z ministerstva. Radši si jich víc nevšímám. Už jen z jejich přítomnosti je mi trochu nevolno. Místo toho stočím oči ke svému dobrovolnému doprovodu. Znovu nad sebou zavrtím hlavou. Po tolika letech rušíš svoje přesvědčení vůči ostatním? Že ti není stydno. Pousměju se. "Jak se ti tady vůbec líbí?" Zeptám se ho, když už pomalu stoupáme po cestičce k hradu. |
| |
| Cesta do hradu Vydám se tedy pomalu po jejím boku a jen se usměji když se mi podaří ji přesvědčit že opravdu budu raději s ní.... Zakázané oddělení? Hmm to zní dost lákavě, zakázené ovoce chutná nejlépe... pronesu tiše a cestou se zase divám kolem sebe a vše si snažím uložit do paměti, přeci jen mám se tady ještě nějákou dobu pohybovat, tak chci znát hrad i jeho okolí dobře. No to je těžká otázka... řeknu po jejím optání jak se mi zde líbí.... Hrad je úchvatný a velkolepý, ale to byl asi záměr, stejně tak okolí, ale je to prostě změna z Rumunska sem... pokrčím rameny a jen se usměji, pak se na ni podívám a lehce si ji prohlížím.... Ale je pravda že je tu skryto asi hodně růží s trny.... odpoví tiše a jen jí dále následuji, neboť do knihovny mne vede ona... |
| |
| Zakázaný les Jakmile vstoupím do lesa celý se otřesu a pevněji sevřu hůlku. Že mě vždy napadnou takovéhle úžasné nápady. pronesu si v duchu sakrasticky a vydám se se skupinkou dopředu. Zprvu se les zdá jako příjemné místo, ale jak se postupuje hlouběji les i klima se začínají měnit. Nikdy jsi nebyl strašpytel tak s tím teď nezačínej. Buď chlap. uklidňuju se v duchu a stále se rozhlížím okolo sebe. Po chvíli je již les přímo strašidelný a já při té hrůzné nádheře pouze polknu. Myslím, že by to chtělo nějaké vodítko. pronesu polohlasně a kouknu po skupině s úsměvem a v tom vidím jak jedna hlava najednou zmizela. Všimnu si, že Maya upadla. Není Ti nic? zeptám se a začnu jí podávat pomocnou ruku a vedle ní zahlédnu průvod pavouků. Tak tohle je zajímavé nemyslíte? pronesu a ukážu na malé tvorečky. |
| |
| Po hodině Tak nakonec to vypadá, že to bude v pohodě, a tak vesele jdeme k lesu. Aby taky ne, jenže mám tušení, že nás ty úsměvy už brzy přejdou. Při Alexově poznámce je mi trochu stydno, nerada bych Jacka dostávala do trapných situací, když se to pak může ošklivě otočit proti mně – hlavně kvůli tomu oslovení, a tak se mírně zardím, ale jdu dál. Mezi prvními stromy Alex vytáhne hůlku, přičemž následuji jeho příkladu a zvesela tu svou protočím mezi prsty. Být připraven je první důležitý bod v plánu přežití, alespoň se mi to nyní jeví jako nutná pravda. Prvních pár kroků je mi dobře, dokonce chvíli lituji, že jsem odmítla Jackem nabízené jablko, ale jak pokrčujeme dál, je to zajímavější, ale s tím se pojí i větší pocit strachu a jisté sevřenosti. A najednou sebou Maya švihne o zem. Leknu se, kvůli sobě, kvůli ní, kvůli nám všem. Vydám se jejím směrem, ale to už Jack ukazuje na pavoučky. Otřesu se a podívám po Alexovi, co on na to. "Pokud jsi chtěl vodítko.. tak tady ho zřejmě máš," řeknu a podívám se zhruba směrem, kterým pavoučci míří. Jen těžko by přece šli jinam, no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro A jsme v lese Pokračuji s Jackem, když uslyším tlumený pád. Ohlédnu se po děvčatech a vidím, že Maya leží na zemi, nejspíše zakopla o nějaký kořen, či co, nebo prostě jen neumí chodít ( :D - sorry já musel). Jelikož Jack celkem úspěšně nahradil mou pozici gentlemana a pomáhá Maye na nohy, věnuji svou pozornost Argyře, která mě osloví, ukazujíc mi na pavoučky, kteří jdou těsně okolo místa, kde sebou Maya plácla. Vidíš... Ani bych si jich nevšiml. Kam jinam by nejspíše šly, než k Acromantulím. Tomu sakra říkám škola v přírodě. Pamatuji se, jak jsem jednou s rodiči byl... zarazím se a přes obličej mi přeběhne stín vzpomínek. Na chvíli se odmlčím a koukám do neznáma. Pak se ale "vrátím" do lesa a kouknu na ostatní. No, myslím, že by bylo moudré, jít s těmi pavoučky, prozatím jsme nenašli nic, co by nasvědčovalo přítomnosti Acromantulí, takže tohle by se hodilo prozkoumat. Sice bych měl čekat, co řeknou ostatní, ale předpokládám, že půjdou, takže se otočím směrem, kterým jdou pavoučci a zašptám: Lumos špička mé hůlky se rozsvítí a tak mi dává lepší možnost je sledovat. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Nedopovězená příhoda z Alexova života ve mně budí otázky, ale během chvilky otevřenou pusu zavřu a otázku, co se stalo, nepoložím. To mi však nebrání jej ještě chvíli sledovat. Posléze však pokračujeme. Přejedu si dlaněmi po pažích, na kterých se mi pod hábitem už hodnou chvíli ježí chlupy. Nápad to byl fajn, ale z těch všech osminohých potvor je mi úzko. Přesto se donutím k malému úšklebku a vykročím za Alexem. "Co je vlastně nejúčinnější proti acromantulím?" nadhodím cestou, zatímco si točím s hůlkou a po chvíli i já váhavě využívám Lumos, abych nebyla nosem zarytá hluboko v lesní hrabance. Tady by to mohlo být obzvlášť nebezpečné. |
| |
| Cesta do knihovny "Jo... Anglie se s Rumunskem asi moc srovnávat nedá." Zamumlám a jdu dál, pomalým krokem, směrem do knihovny. Přeci jen... Není kam spěchat. Jeho poslední slova přejdu mlčením. Jen protočím oči. "Povídej něco o Rumunsku. Už jsem o té škole, co tam je, hodně slyšela, ale to je tak všechno..." Pokrčím nad tím rameny a krátce vydechnu. Možná nebude špatné si občas s někým.. Popovídat. Ona samomluva přeci není moc dobrá věc. Připomenu si v duchu a trochu se pousměju. |
| |
| Zapovězený Les Po menší chvíli se všichni rozhodnete pavoučí průvod sledovat, což ovšem není vůbec lehké, když se takto malé potvůrky proplétají pod kořeny, kapradím a trnitými keři. Už se úplně setmělo, když vás malá osminohá stvoření zavedou k temnému skalnatému útvaru. Tam ovšem také ztrácejí svou užitečnost, jelikož zalézají do miniaturních otvorů v hlíně. Pokud se ovšem odvážíte blíže ke skále, můžete si všimnout několika různých děr, jež vedou do jejího nitra. Zvedá se studený vítr a vy si musíte vybrat, jestli se vydáte zpátky ke škole, nebo zamíříte do útrob studených tunelů. -nezapomeňte si házet kostkami ;) |
| |
| James Carter Tento rok jsi do Bradavic zavítal o něco později. Naštěstí bylo vedení díky tvému dosavadnímu prospěchu velice schovívavé k vysvětlení „Rodinné problémy“. Sám by jsi to mohl připsat prof. McGonagallové, jež je obeznámena s depresivním stavem tvé matky, ovšem zvláštnější než-li přívětivé věci, jsou ty ne až tak milé. Na nástupišti pod hradem tě přišel vyzvednout Filch. Proč se vysvětlí hned v okamžiku, kdy nástupiště opustíte a na váš nástup do kočárů dohlíží několik zaměstnanců ministerstva. Pravděpodobně chtějí mít čarodějové v úřadech v těchto časech celou školu pořádně pod dozorem. Nemohli by si přeci dovolit, aby se tu objevil nějaký další nezvaný odpůrce nového temného režimu. Tvoje zavazadla jsou doručena do tvého pokoje v Nebelvírské věži, Filch ti předá informativní pergamen s hodinami, změnami v učitelském sboru a zopakováním školních pravidel, a jelikož jsi dorazil odpoledne a všechny hodiny už proběhly, zbývá ti poklidný zbytek slunečného dne na vybalení, poznání nových přátel, pozdravení těch starých a samozřejmě, na přípravu na zítřejší hodinu Obrany proti černé magii. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Morison - Nebelvír pro Následuji Alexe, který se vydal po stopách pavoučků. S úsměvem na tváři se obrátím na Argyru. Vím, že jsem někde četl o nějakém kouzlu, ale moje hlava děravá už ho zapomněla. Holt budeme improvizovat. pronesu polohlasně a pevněji stisknu hůlku. Začíná to být opravdová zábava. pomyslím si a po chvilce chůze se dostanu ke skalám kam zalézají pavoučci. No máme tu dvě možnosti. Buď to vzdát a otočit zpět k hradu a nebo to pořádně prozkoumat. Já jsem osobně pro to vlézt dovnitř. Kouknu na Alexe, který v mém pohledu může vidět hlad po dobrodružství a také prosbu aby do toho šel se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Jack žádné pořádné zaklínadlo, které by vážně mohlo fungovat, nezná, stejně tak já. Poočku ještě kouknu na Alexe, jestli se nějak nevyjádří a taky na Mayu, jenže ta je od toho svého pádu nějaká divně zamlklá. Snad jí něco nekouslo. Následujeme pavoučky až dojdeme k nějaké skále v níž jsou divné otvory. Nebudí to ve mně zrovna hezké představy, ale vzhledem k tomu, že je všude kolem už stejně tma jako v pytli a les se tím stává potencionálně o kousek víc nebezpečnější, nemáme moc možností. "Doufám, že se nikdo nebude chtít vracet. Není to zase tak blízko, abychom si mohli být jisti, že projdeme lesem v noci beze ztrát..," řeknu si spíš pro sebe, nicméně dost nahlas na to, abych vzbudila jisté pochybnosti ohledně toho, zda byl dobrý nápad mně brát s sebou. Dovnitř se mi nechce. Už tady venku, když se mi o bledou pokožku otírá vítr a mete mi do tváře vlastní vlasy, vím, že uvnitř to nebude o nic lepší. Nebude to žádný hezký tunel bez pavučin, prachu a pachu zatuchliny. Přesto, zatímco se čeká na nějaké rozhodné slovo, zda půjdeme dál nebo ne, se s hůlkou do tunelu zadívám a následně do něj jedním krokem vejdu. Jestli tady neumřu.. Strach nemizí, ale zatímco mi srdce buší jako splašené, mysl plní jistá lhostejnost a já tak podléhám tomu, že prostě není jiná možnost, než jít dovnitř. I když nechávám ostatní za sebou (no, aspoň se nemusí brát dobře mířené střely do zad), i když nesnáším pavouky, i když.. Nadechnu se. "Buď dojdeme k pavoukům, nebo k něčemu horšímu." A popravdě, co by tak mohlo být horší? |
| |
| Dále... Po obědě jsem měla volno. Péče o kouzelné tvory nebyla zrovna věcí, které bych se chtěla v budoucnu věnovat a tak ani tento předmět jsem nebyla povinna absolvovat. Vydala jsem se tedy na svůj pokoj. Věci jsem odhodila do kouta. Místo nudy u čehosi co Hagrid chová si tedy jen čtu jakousi knížku, kterou jsem vzala své spolubydlící z police. Historický román. Zvláštní, jak brakovou literaturu v dnešní době vydávají... a ještě zvláštnější že jde na odbyt. Po pětadvaceti stránkách nudy zamířím i se svou taškou do knihovny. Snape bohužel stále nepovolil přístup do Zakázaného oddělení. Je tam mnoho zajímavých knih o černé magii ze kterých byc hse toho mohla hodně naučit. V knohovně vyberu z polic pár knih o lektvarech a kecnu si ke stolu. Otevřu objemnou bichli a po chvíli přetáčení stránek najdu tu kde jsem minulý školní rok přestala číst. Místo je označené malým obrázkem hlavy rysa. Přejedu po obrázku prstem a dám se do čtení. Občas vzhlédnu a rozhlédnu se po knihovně jestli nepřišel nějaký zmijozel se kterým bych mohla prodiskutovat použití máty nebo meduňky v některých nechutně chutnajících lektvarech. |
| |
 | Začátek Byl jsem rád, že mi paní profesorka dovolila přijet o něco později než ostatní, moc dobře znala zdravotní stav mé matky a tohle bylo nejlepší řešení než se má tetička vrátí z nějakého pobytu s kamarádkami. U nástupiště mě "uvítal" pan Filch a pár minut poté i zástupci ministerstva kteří si poslední dobou dávali velký pozor na to koho do hradu pustí a koho ne. Cesta kočárem probíhala vcelku poklidně, nebylo pozdě večer a tak jsem se mohl zamyšleně koukat z okna na barevnou ubíhající krajinu. Začali se přede mnou objevovat první věže hradu a na mé tváři se objevil šťastný úsměv. Jsem doma. Otevřel jsem bránu Bradavic a nadechl jsem se, tohle mi chybělo celé prázdniny a já jsem se nemohl dočkat až sem konečně dorazím. Vyšel jsem několik poschodí nahoru a cestou jsem potkal i nějaké první studenty kteří měli zrovna volnou hodinu, po dalších několika poschodím jsem se dostal až ke vchodu do Nebelvírské společenské místnosti. Úspěšně jsem prošel dovnitř a zamířil jsem rovnou do svého pokoje, abych se převlékl do něčeho pohodlnějšího. Za několik minut už úspěšně sedím ve společenské síni a samolibě se po ní rozhlížím, ale pravda byla ta že zde nikdo nebyl jelikož většina studentů měla hodinu a tak jsem se rozhodl zajít se podívat do velké síně, kde by snad někdo známí mohl být. Vstal jsem, ještě jednou jsem se rozhlédl po místnosti a zamířil jsem do velké síně. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Les Když padne otázka na kouzla musím se lehce usmát... No, dejme tomu, že Acromantule žijí zde v lese. Předpokládám, že žijí v norách někde pod zemí, což dosvědčuje i tato díra... Takže co asi může zabírat na tvory žijící ve vlhku a tmě??? Dramaticky se odmlčím a dodám. Předpokládám, že nejspíše světlo a oheň, ne? A kouzla jako Incendio snad znáte, ne? Doufám, že to teda přežijeme a nikomu se nic nestane. Podívám se starostlivě na Mayu a po chvíli přemýšlení i na Argyru... Přece jenom je to taky dívka... A jakožto muž-gentleman nesmím dopustit aby se jim něco stalo. Když se teda "rozhodne", že jdeme dál, vlezu také do tunelu a s rozsvícenou hůlkou se ujmu vedení. |
| |
| Pavoučí jeskyně Po malé chvíli se nakonec všichni přeci jen rozhodnete do jednoho z temných tunelů vejít. Jack jde v čele a jeho hůlka vám svítí na cestu. Po několika metrech vám dojde, že tunel nesměřuje jen do hloubi skály, ale i dolů pod zem. Jdete však ještě nějakou tu chvíli, než se prostředí začne opravdu měnit. Hladké stropy, z niž vám sem tam spadla za krk studená kapka vody, jsou nyní pokryté jemnou vrstvou bílých nití, jež se komitají v lehkém průvanu. Nikdo nemusí upozornit, že se jedná o pavučiny, ale i tak mnohé při tom jednoduchém uvědomění zamrazí. Jsou to však jen první z mnoha a čím se ponořujete hlouběji, tím jsou strop, zdi, ale i podlaha hustěji pokryty. Na některých místech dokonce ani nejde rozeznat skalnatou stěnu. Až teď si v jednom místě všimnete temné skvrny, jež, jen co na ni dopadne více světla, poodhalí boční tunel. Když se zpětně ohlédnete, zjistíte, že jich za sebou máte rovnou několik. Mohli jste takto přejít desítky odboček a pomalu vám začíná docházet, že nejste ztraceni jen v Zapovězeném lese, ale i v tunelovém doupěti přerostlých pavouků. V tom momentu ovšem můžete zaslechnout jemné šeptání odněkud z hloubky. Jelikož je t vaše jediné vodítko, dříve či později se ho rozhodnete následovat. Projdete jednou chodbou, pak další, až dorazíte do jedné, jež je vystlána hedvábnou pavučinou jen z části. V jejím rohu totiž ze stropu teče malý vodopád čiré, studené vody, jež smáčí část podlahy a pak opět mizí v puklinách v podlaze. V této chodbě konečně uslyšíte onen šeptavý hlas mnohem hlasitěji. Tohle…nestrpíme… souká ze sebe pomalu a vcelku tiše, jakoby mu každé slovo dělalo zvláštní problém. Vetřeli jste se tu ve jménu mého mrtvého otce, používáte slov jeho zachránce, avšak zapomněli jste že my jsme svobodní…nestrpíme aby s námi bylo takto zacházeno. line se nadále z otvoru, odkud teče voda. Je to pro vaše vlastní dobro! uslyšíte druhý hlas, o dost hlasitější než ten první, jež se zdá, patří nějakému muži. Podle našim sem už míří, rozhodli o tom odpoledne, on se je snažil zastavit… Nám už na něm nezáleží, našemu otci na něm záleželo a dovedlo jej to do záhuby. My nejsme otroci, nebudeme vám nadále naslouchat. oponuje znovu první hlas. Vy to nechápete, takhle budete brzy JEHO otroky! Na chvíli je ticho a když se podíváte okolo, najednou zjistíte, že se bílé pavučiny kolem vás začínají hemžit malinkými pavoučky, stejnými, jako jste viděli v lese. V tom uslyšíte ozvěnu z tunelů za vámi. Tudy! Nese se podzemními chodbami. Rychle, tudy! další ozvěna. Tvrdý a hluboký hlas, jež se přibližuje. Jsou tady… uslyšíte znovu z horního rohu, odkud teče voda, šeptavý, pomalý hlas. Zní zlověstně, až nenávistně. A mezitím co rozhovor dvou hlasů úplně odezněl, ten tvrdý se stále přibližuje, stejně jako se kolem vás začínají zdi hemžit čím dál hustší černí, jak všechna malá osminohá stvoření vylézají ze svých úkrytů. Můžete zůstat stát kde jste, rozeběhnout se k přibližující se ozvěně, nebo pokračovat dál tunelem. Ať už se rozhodnete jakkoliv, měli byste to udělat rychle! |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Pavoučí "dung" Jak to tak vypadá ona cesta do hlubin pavoučí jeskyně nebyl zas tak dobrej nápad... Všude samý pavučiny nasvědčující tomu, že zde určitě bude dost pavouků. To zavání nebezpečím, ale i vzrušením a adrenalinem. Jde tedy dál, všímaje si mnoha postranních chodeb. Takže jsme v bludišti... Což znamená... Jsme v háji... Jsem zvědavej jak se dostaneme ven... Pomyslím si, ale na sobě nedám ani v nejmenším něco znát. Pak se zarazím a zastavím, protože zaslechnu hlasy. Ostatním naznačím ať se zastaví. Jacka strčím do jedné z postranních chodeb a potichu mu řeknu: Teď mlč... Je to nutné... Pak vezmu Mayu a Argyru za ruku a vejdu s nimi do druhé z uliček, skryje je za sebe. Pokud dojde k boji, nejdříve je to na mě a Jackovi. Přeci jen jsme muži. Dívkám rukou naznačím aby byly zticha a zatím nic nedělaly. Naslouchám rozhovoru, který se odehrává kdesi před námi. Zvláštní... Dejme tomu, že jeden z těch hlasů patří nynějšímu vůdci Acromantulí. V tom případě... Dám si dohromady co vše si povídají a dojde mi TO! Varuje je aby se nestali JEHO otroky... Určitě myslí VOLDEMORTOVY!!! Takže ten, kdo s nimi mluví JE na naší straně... Ukrytí ve stínu se zhaslými hůlkami čekáme co bude dál... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Hnus. Všude jsou pavučiny a dřív nebo později to odporné nechutně chlupaté zvíře uvidíme, jako by nestačilo, že jsme už potkali poslíčky, kteří nás dovedli sem. Nenávidím pavouky, nenávidím je snad i víc než – Hlasy. Trhnu sebou, ale kvůli tomu, to kdy mě ten nehelvírský zmetek chytne za ruku. Jak se opovažuje! Rychle přemůžu narůstající hněv, vytrhnu mu ruku a dost nevybíravě u toho syknu. Ještě jednou a zaryju ti..! Ať jsme už vyslechli cokoliv, měli bychom rychle vypadnout. Když s hůlkou protočím podruhé, jsem jen kousek od toho, abych po někom metla jedno z těch ošklivějších kouzel, nicméně vyčkáváme. "Na co čekáme, ty hrdino," zasyčím na Alexe, který se očividně stal vůdcem naší úžasně dobré průzkumné skupiny. Copak mu nedojde, že pokud se je čeho bát, pak to, že budeme zticha nemusí vůbec nic zachránit?! |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Nenadálé události Jak to vypadá, tak Argyru můj dotyk silně vyvedl z míry... Aha... Slečna nedotnutelná... To si budu muset zapamatovat... To vypadá zajímavě...¨ Lehce se sám pro sebe ušklíbnu a otočím se na ni, když se mě zeptá na co vlastně čekáme. Podívám se jí do očí tak, jak to umím jen já a odpovím: Mno, nevím jak ty, ale já jsem z toho co jsme slyšeli pochopil jedno... K Acromantulím jsme se dneska nevydali jen my. Pokud správně předpokládám jeden hlas patřil nynějšímu vůdci Acromantulí a ten druhý vyjednavači podmínek spolupráce. Jen nevíme ke komu ten posel patří, jestli k "nám" zastáncům dobra... můj pohled se ještě prohloubí a dávám jí jím najevo, že s ní počítám i dál, ačkoliv není z naší koleje, ale ze Zmijozelu. Ale ne každý, kdo tam studoval musí být zlý. ... a nebo k Pánovi zla. A také je možné, že je to někdo z Ministerstva kouzel... takže musíme zůstat pokud možno co nejvíc skrytí, protože postavit se smrtijedovi by asi nebyl momentálně dobrý nápad, bůhví, CO vše by hlukem z boje přišlo. A pokud by to byl někdo z ministerstva? Dostaneme okamžitou jízdenku domů a o tu já nestojím. Mám v úmyslu letos na škole něco dokázat. Pak se odmlčím a obrátím svou pozornost zpět k chodbě. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Morison - Nebelvír pro Když se rozejdeme do tunelů tak prvních pár chvilek je to jako normální tunel, ale poté se něco zvrtne. Okolo se začne rozléhat bílá pokrývka utkaná z pavučin. Tohle bude zábava. Z mé myšlenky mě vytrhnou hlasy, které se rozléhají po tunelu. Než stačím cokoliv udělat tak mě Alex odvede do tunelu. Už se nadechuju, že něco řeknu, ale dostanu rozkaz mlč. Kouknu na Alexe rozesmátým pohledem a usměju se. On odvede dívky do protilehlého tunelu a já si všimnu jak se mu Argyra vytrhla a Alex začíná něco vysvětlovat. Sakra, to neni fér. Já jsem tu sám a on tam má dvě dívky. Pche tohle jsem si nezasloužil. Rázem jsem, ale zpět v realitě. Kleknu si na jedno koleno tak abych nebyl ihned v linii palby s hůlkou namířenou na chodbu. Teď klid Jacku. Možná jenom umřeš. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro "A s tím, co se k nám blíží uděláme asi tak co..?!" syknu téměř neslyšně do Alexova ucha, rozhněvaná z toho, jak si myslí, že mi to vysvětlil. Jen tu zbytečně čekáme, až se něco stane. Jako bychom tu byli kvůli tomu, abychom slyšeli něco, co jsme slyšet neměli.. pchá! Pohledem zkontroluji Jacka. Když tam tak klečí na jednom koleně.. otřesu se. Pavouci, kteří proudí kolem mých nohou, jsou mi krajně nepříjemní, ale co nadělám. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Tunely Teda, ta umí být docela dost neodbytná... To je docela fajn... Pomyslím si, když mi Argyra sykne do ucha svou další "námitku". Otočím se tedy zpět na ni a s lehkým úšklebkem jí odpovím: To je dobrá otázka... Upřímně řečeno... Nevím. Postavit se Smrtijedovi? Možná bychom ten "souboj" zvítězili, ale kdo ví. Nechci aby se nikomu z nás něco stalo. Já s Jackem jsme vymysleli tuto výpravu a kdyby se někomu něco stalo, byla by to naše vina... A to si nevezmu na svědomí a myslím, že ani Jack by z toho neměl radost. Uvědomím si, co by z toho bylo, kdybychom došli na ošetřovnu se zraněným z někoho z nás... To by se asi těžko vysvětlovalo... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro "Tos čekal, že tu budem sbírat bertíkovy fazolky? Už od začátku to bylo nebezpečné," obrátím oči v sloup. Proč já se s ním vlastně bavím? Nakonec ani nevím, jestli mě slyšel, když se snažím být co nejvíc zticha. Kdyby ne, dost by nám to usnadnilo, protože by žádná rozepře nepokračovala a byl by tu opravdu klid a ticho. "Měli bychom ustoupit, ne tu čekat," zamumlám po chvilce a seknu pohledem po „panu Vůdci“, přičemž si znovu přeměřím i Mayu, která.. no taková to byla veselá holka a teď.., možná jí někdo cestou uhranul. Mimoděk se kvůli tomu pousměju. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Kašlu na to... Akce je akce... Když mi Argyra zase "vynadá" a navrhne, že bychom měli přece jen odejít, protože "toto není akce a bertíkovy fazolky tu zřejmě nenajdeme" rozhodnu se uděat něco, co je možná hloupost, ale šli jsme sem s jasným záměrem... Otočím se na ni a opět jí odpovím, tentokrát rozhodným hlasem: Fajn, chceš-li vrať se... Já... jdu dál, jdu zjistit co a kdo to tam mluví. Vyjdu zpět do "hlavní chodby" a kouknu na klečícího Jacka. Jdeš se mnou, nebo počkáš tady, nebo jdeš taky zpět? A nečekajíc na odpvěď se tichým krokem vydám hloub do tunelu. Opatrně, pomalu... každých cca pět metrů se zastavím a poslouchám, zda neuslyším kroky, nebo tak něco. A pokud ano, zastavím se a ukryju se, sledujíc KDO, nebo CO se objeví. Pokud nic nezaslechnu, jdu dál směrem, odkud jsem slyšel hlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Morison - Nebelvír pro Sleduju Alexe jak mu zase Argyra vynadá. Hehe, tohle bude ještě zajímavé. V tom se Alex vydá na cestu a koukne na mě zda jdu nebo nejdu. Ihned se zvednu a jdu k Alexovi. Myslíš, že bych si to nechal ujít pousmějeu se. Navíc mě už začalo bolet koleno. pořádně c stisknu hůlku a koukne se na holky. Buďte hodné a moc nezlobte. Dospělí si jdou hrát. zasměju se a vydám se s Alexem dál zjistit kdo to mluví. Jinak brachu rád jsem Tě poznal. zavtipkuju a hůlkou připravenou a s úsměvem na rtech. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Jen zvednu bradu, abych dala najevo, že s Alexem ani v nejmenším nesouhlasím. Nicméně, je to jeho hloupé rozhodnutí a pokud v něm hodlá pokračovat, prosím. S podobně opovržlivým výrazem ve tváři během chvíle hledím i na Jacka. A Maya.. "Stupefy!" omráčím tu nebohou dívčinu na místě. Co kdyby chtěla jít s nimi. A co kdybych jí chtěla něco udělat, proč jinak bych se hnala do tunelů s Nebelvírskými.. "Jak myslíš, Alexi," prohodím si pro sebe a prohlížím si tu hromádku masa a kostí, co je ještě vcelku. Co s ní? "Však my si poradíme, že holubičko..," zacukaly mi koutky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Alex i Jack se v posledním okamžiku rozhodnou pokračovat dále do útrob tunelů, ovšem ty víš, jaké šílenství něco takového představuje. Omráčíš Mayu, abys jí zabránila v nějakém hloupém dobrodružství, ovšem teď padne na tebe, její bezvládné tělo udržet v postranním tunelu, kde se to mezitím hemží čím dál tím víc. Ovšem tvoje pozornost patří spíše hlasům, jež se k vám oběma blíží. Nezbývá než se přitisknout ke stěně a čekat. A opravdu, po několika vteřinách vás úkryt mine pár obrovských, černých šmouh, jsou rychlé, ale i tak jsi schopná rozeznat osm pohyblivých nohou. Nemůže být pochyb, že jsi zahlédla Acromantuli. Ovšem jen o zlomek sekundy po ní, následuje modrý záblesk, jež trefí stěnu tunelu a do vzduchu se rozlétne chmýří pavučin. Proběhne kolem tebe několik postav, rozeznáš několik hábitů a vidíš tasené hůlky. Ale až ten poslední, vysoká postava, jejíž hábit je fialový, se při proběhnutí okolo zadívá na průrvu, ve které se skrýváš. Zahlédneš část obličeje pod kápí, tmavou pokožku a oči. Tmavé oči, které pohlédly přímo na tebe. A pak nic. Jsi si jistá, že tě poslední člen skupiny viděl, ale pokud je tomu tak, neřekl nic, a vcelku v poklidu běžel dál, pronásledujíc prchající zvíře. Kroky se vzdalují, míří hlouběji do tunelů a ty a Maya jste zanechány v tichu chodby. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V posledním okamžiku se oba rozhodnete opustit své úkryty a pokračovat dále tunelem. Cesta je temná a je opravdu těžké držet směr, odkud se domníváš, že se ozývaly hlasy. Minete jedno rozcestí, pak druhé a hlasy, jež jste slyšeli v chodbě, za vámi utichají. I když se objevuje úplně nový zvuk. Šumění a zurčení vody, jež vás vede temnotou. Po chvíli dokonce mizí pavučiny ze země tunelů a nahrazuje je vlhký, kluzký, holý kámen. Všimnete si, že jdete vzhůru, ovšem jakákoliv jiná orientace je nemožná. Když konečně dorazíte na menší rovinku, vaše boty jsou promočené a ztěžka oddychujete. Ovšem najednou se v dálce temného tunelu mihne bílé světlo. Jen rychlý záblesk v temnotě. Teplý, jasný záblesk. V tom následují opět kroky. Nedokážete určit jestli jsou za vámi, nebo někde na boku, slyšíte šumící vodu po vaší levici. Je vám jasné, že na rozcestí zůstat nemůžete, ovšem musíte se znovu rozhodnout, jaký směr si zvolíte. |
| |
| Bradavice, Neklidná Noc Všichni jste prožili volné odpoledne po svém a po vydatné večeři jste skončili ve svých společenských místnostech, u stolů s knihami, nebo v postelích. Ať už jste usnuli, nebo ne, uprostřed větrné noci vás vyruší silné zavolání. Slyšíte jméno vaší koleje a výzvu, aby jste se seřadili ve společenské místnosti, kde stojí již probuzení prefekti, v županech, nebo pyžamech, ostatně stejně, jako všechen zbytek studentů. Ovšem nejzvláštnější je, že každého prefekta doprovází vždy osoba v temném hábitu s kápí. Víte kdo to je, ale nevíte proč tu jsou a co se děje. Tito zaměstnanci ministerstva prohlížejí davy, dokonce shlédnou i vás, a také spousta jiných, zdálky přísným pohledem. Ovšem vše, co následuje, je, že se všechny společenské místnosti otevřou a vy jste vedeni do společenské místnosti. Spousta prvňáků je vyděšených a podle obličejů jež vidíte, nikdo opravdu neví, co se děje. Avšak všichni nakonec skončíte v jídelně, kde se setkáte s davy ze všech ostatních kolejí a ještě více bystrozory, ministerskými psy. V čele, u učitelského stolu stojí v noční košili a županu prof. McGonagallová, jež se tváří velice ustaraně. U zdi poté vidíte tyčícího se Dhooma Prince, ten je ovšem plně oblečen a dění sleduje s nezúčastněným pohledem. Prozatím musíte najít místo, kam si sednout, nejlépe snad někde vepředu, protože si můžete být jistí, že se brzy bude dít něco velice důležitého. |
| |
| Svolávání Po odpoledni, které se i přes notné pochybnosti vydařilo, se vracím příjemně unavená do dívčích pokojů s několika půjčenými knížkami a později usínám. Uprostřed krásného snu plného černých koček, špičatých klobouků a halloweenských dýní (jak příhodné) mě probudí křik. Rozespale se rozhlédnu, navléknu se do dlouhého černého svetru, aby alespoň něco zakrylo křiklavě červené, flanelové pyžamo, které mi někdo začaroval aby měnilo barvu. Za nedlouho už stojím v kolejní společenské místnosti. Nerozhlížím se kolem, abych nešla známé tváře - stačí mi tvář jakéhosi protivy z ministerstva, jehož pohled trochu pohrdavě a notně vzdorovitě oplácím. Nemám co skrývat, tak proč si nevyskakovat alespoň takhle. Cestou do jídelny si shrábnu vlasy z čela. Super. Vypadám jako idiot a zase je nějakej průšvih. Zajímalo by mě, jestli se to zase vyřeší stylem "určitě to byl někdo ze Zmijozelských" a nebo jestli tam jsou všichni... Napadne mě a jen zvědavě natahuju krk, když vcházíme do jídelny. Uleví se mi. Propletu se davem a sednu si do přední části síně. Mám skvělý výhled. Snad bude stejně skvělá i ta část, co přijde teď. |
| |
| Ani vyspat se jeden nemůže Když dojdu na pokoj,netrvá to dlouho a s úsměvem na rtech usínám, ty debaty s ní byli velmi zajímavé, a ona zdá se není zas tak chladná jak se prezentuje, přeci jen chce to čas a třeba se z nás stanou přátelé, kdo ví, vše je ve hvězdách, když usnu jsem rád že mám klidné sny, až tedy na šeptání Alacazara jehož hlas je zde na jeho hradě o dost silnější, jakmile mne probere svolávání, posadím se na posteli, zamračím se a po chvíli už ve své zbroji, a kolejním pláštěm přes ramena, vysokých botách s hůlkou v jedné z nich kráčím i přes nadáváníé prefekta že na oblékání není čas do místnosti kde vidím co se děje, jako první se proderu dopředu, což se mi daří dobře, někteří mi samy ustupují, pár Nebelvírů dokonce odplivuje, ale to je mi jedno, když vstanu vepředu, uvidím Raven a sednu si vedle ní.... Co to má být, hromadná pyžamová párty? |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro To byl zase nápad... Jdeme další chvíli a vypadá to, že nás holky fakt nenásledují. Snad budou v pořádku... Byla by to moje vina, kdyby se jim něco stalo... Pak ale musím svou pozornost vrátit zpět k nám, protože ty kroky jdou slyšet stále víc a já de-facto ani nevím odkud jsou... A navíc. To světlo... Viděl jsi to? Zeptám se Jacka, ale nějak opět nečekám na odpověď a vydám se směrem za tím světlem. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Morison - Nebelvír pro Jdu po boku Alexe již značnou chvíli. Skoro každý krok se otáčím zda náhodou někoho nezahlédnu. Ať už by to byly dívky či nějaký nepřítel. Sakra, to jsem zase měl nápad asi to nebude taková sranda. pomyslím si a v tu se v dálce mihne světlo. Alex se mě zeptá zda jsem ho viděl, ale jak je jeho dobrým zvykem tak ani nečeká na mou odpověď a jde ke světlu. Ano viděl a příště aspoň trochu dělej, že na mém názoru záleží. zasměju se a vydám se s Alexem vstříc světlu s hůlkou připravenou na boj. |
| |
| Velká síň Raven, Alacazar Venku za okny je už dávno tma. Mávnutím hůlkou uklidím vypůjčené knihy. Vcelku příjemně unavená ač zklamaná nepřítomností zmijozelské koleje v knihovně, se vracím přímou cestou do sklepení. Projdu pár chodbami a zamířím přímo do společenské místnosti, ležící přímo pod jezerem. V tuto roční dobu, začíná být ve společence chladno ale ne tolik aby se pořádně vytápěla. Vlastně má celá tato místnost atmosféru sklepení. Vyjdu do ložnice a unaveně se svalím na postel. Dnešní den byl náročný. Pořídila jsem další zápisky do deníčku o rostlinách. Vypsala si informace z knih které bych měla ověřit a udělala vlastně vše co jsem udělat měla. Teď už nezbývá víc než ulehnout a usnout tím známým neklidným spánkem. Jak jsem předpokládala... spánek se tomu snad ani říkat nedalo i tak mě z postele vytáhnul rámus a ne zlé sny jako jindy. Že by pyžamová party? pomyslím si ironicky. Tohle by pasovalo spíš do nebelvírské věže... Obléknu si černý sametový župan s malým stříbrným hádkem vyšitým na rukávu a zamířím za ostatními studenty. Všichni jako i já dojdeme do velké síně. Posadím se ke svému kolejnímu stolu. Všude panuje zvláštní nálada. Vepředu stojí ministerští spolu s ředitelkou. Zapadnu ke stolu k dvěma známým tvářím. "Co se to tu děje?" zeptám se a unaveně zívnu. "Proč to divadlo?" přisadím a naprosto unaveně na ně hledím a čekám kdo mi odpoví. |
| |
| Velká síň, Zmijozelští Už když uvidím Alacazara - jako jediného oblečeného, neponíženého svým nočním úborem (což mě, naproti všem mým přesvědčením, donutí přemýšlet v čem asi tak spí) - musím nad ním zavrtět hlavou. Je to fakt podivín. Pomyslím si. Když si pak vedle mě ještě sedne, vlastně se tomu ani nedivím. Momentálně je mi to ale jedno. Asi tak stejně jedno jako to, že mám místo vlasů vrabčí hnízdo a moje pyžamo změnilo barvu na úchylně, křiklavě fialovou. Hned po tom, co padne Alacazarův dotaz mu chci odpovědět. Tu se ale přidá i Aislinn a zeptá se v podstatě na totéž. Vydechnu. "To mám na čele napsáno Google?" Zeptám se jich s onou až příliš známou nedůtklivostí nevyspalých. Chvilku mlčím a pokrčím rameny. "Kdo ví. Třeba mají podezření na nějaký odboj." Tak nějak instinktivně zalétnu k pohledem k Nebelvírskému stolu. Přeci jen... Po nedávných událostech jsou v očích ministerstva ONI ti problémoví. Musím se tomu paradoxu začít usmívat jako měsíček na hnoji - stejně nezištně. "Vaše tipy?" Povytáhnu pak obočí a když si svůj výraz uvědomím rychle úsměv zaplaším. |
| |
| Zapovězený les, pavoučí tunely Sotva vlezeme do lesa, prásknu sebou o zem. "Jau!" třu si bolavé místo na hlavě, kde mi začíná rašit boule. Nejdřív uvažuju, jestli jsem nezakopla o vlastní nohu, ale pak si všimnu, že na tom místě je na zemi veliký kořen. Tak veliký, že by ho postřehnul i slepec v mlze. Kam jsem se sakra dívala? Jack po mně hodí starostlivý pohled a pomůže mi na nohy. "Dík," usměju se na něj vděčně, když mi podá pomocnou ruku. Letmo zahlédnu Alexův pohled, ze kterého jasně vyčtu pobavené: Aha? Někdo tu neumí chodit. Pokusím se zatvářit nenápadně ve stylu: No co, i dáma občas zakopne. K mému překvapení se všude kolem hemží pavouci. Kluci rozhodnou, že se vydáme po jejich stopě. No fuj, to jsou nápady. Ale přijde mi to dostatečně dobrodružné, takže neprotestuju. Pokračujeme dál v cestě, já na konci výpravy. Zamyšleně sáhnu do kapsy; měla jsem tam očarovaný přívěsek, který mi nosí štěstí. Malá bezcenná cetka, ale v naší rodině se předávala z generace na generaci. Kapsa je však prázdná. To bude babička odvázaná, že jsem jí ztratila rodinnou památku, pomyslím si. Ti tři vepředu vypadají docela zaujatí cestou, takže nepostřehnou, když na okamžik odběhnu a snažím se přívěsek najít. Vedle kořenu však naleznu něco jiného - malý, temně zelený kamínek, vložený do zčernalého stříbrného kroužku. Vydává tlumenou záři. Huh, co to je? Pohled na něj mě naprosto fascinuje. Ani chvilku nepřemýšlím a strčím ho do kapsy. Pak se rychle vydám za ostatními. Je to zvláštní, ale najednou mi nějak vůbec nevadí, že vlezeme přímo do pavoučích tunelů. Nevadí mi ani to, že se ozvou ty dva děsivé hlasy. Nevadí mi, že jsme možná v ohrožení života. Jediné, co mi v té chvíli leží v mysli, je ten zelený kamínek. Otočím se na Argyru. Jako kdyby ke mně zdálky něco mluvila. Alex s Jackem jsou pryč, někde v jiném tunelu. Kam odešli? napadne mně. Celé mé myšlení je jakoby zpomalené, zahalené zelenou mlhou. Pak se objeví záblesk a já padnu k zemi, omráčená Argyřiným kouzlem. |
| |
| Pavoučí tunely Zúží se mi oči. Co to mělo znamenat? Jak si to vyložit.. to celé.. Jemně jsem se kousla do rtu a překonala touhu vydat se tam, kde by mi zřejmě nebylo až tak dobře. Kde bych čelila problémům – ale to už stejně možná budu. Ty oči.. ty si budu ještě dlouho pamatovat. Alex s Jackem zmizeli a já ani po tomhle nehodlám následovat jejich příkladu, místo toho znechuceně pohlédnu na Mayu, která tu leží jak zabitá. Tahat se s tebou určitě nebudu.. Potencionální nebezpečí dvou chlapců bez rozumu je pryč, takže vzduch opět promáchne má hůlka – tentokrát proto, abych Mayu oprostila od použitého kouzla, které jsem jí vmetla do obličeje před chvílí. Vážně jsem zvědavá, co bude dělat. |
| |
| Velká síň Raven, Alacazar Raven je celkem nepříjemná, ale chápu ji. Taky by mě nepotěšilo kdyby mě něco vytáhlo z příjemného spánku a z postele takhle v noci. Proto její přístup nekomentuji a jen se na ni ušklíbnu výrazem "chápu tě ale kroť se". Když nadhodí, že by mohlo jít o odboj a její zrak se stočí k nebelvírskému kolejnímu stolu bezděky udělám to samé. Je to prostě tak. Nebelvíři sebou nosí problémy. Od té doby co je na této škole řádný režim jsou ale jejich diamantové, respektive rubínové, přesýpací hodiny velmi chudé. Ani se nedivím... Tolik lumpáren... zaslouží si že mají málo bodů. Raven se usměje. Tuším že stejně jako já zrovna myslí na to, že nebelvíři jsou prostě nutné zlo a konečně za to platí. "Tip?" zopakuju po ní a přimhouřenýma očima přehlédnu situaci u nebelvírského stolu. Zjistit kdo chybí v tom shlku hlav není jednoduché a můj mozek je teď když by měl mít půlnoc značně vyčerpaný a zpomalený. "Netuším," zavrtím hlavou. "Ruku do ohně bych za to nedala ale půjde o nebelvíry," poslední slovo ve svém upraveném prohlášení jsem skoro vyplivla. |
| |
| Velká síň Když se ozvali hlasy na chodbách, tak jsem byl ještě vzhůru, potřeboval jsem dohnat spoustu učiva a přečíst něco málo v učebnicích. Rychle jsem vstal, až se mi malinko zamotala hlava a rozešel jsem se k východu ze společenské místnosti, v doprovodu s několika studenty kteří se mezitím stihli probudit. Pomalu jsem sešel schody a zrak mi padl na velké dveře, samozřejmě na vchod do velké síně. Co se to tu zase děje? O ničem jsem nevěděl, přijel jsem teprve dnes. Zastavil jsem hned poté co zastavili i ostatní a vyslechl jsem všechna slova která kdo řekl, ale na druhou stranu jsem moc nevnímal co říká kdo. Posadil jsem se ke stolu a nervózně jsem se podíval po ostatních kolem sebe. Nevíte někdo co se to tu děje? Zeptal jsem se těch nejbližších kolem mě, ale nečekal jsem nějakou brzkou a nebo vůbec nějakou reakci. |
| |
| Velká síň Když se k nám připojí i Ailin a začne se ptát co myslíme že to je nedá mi to a pohédnu na obě... Osobně bych řekl že sraz zrzek ze Zmijozelu,protože nic jiného mne ani v tuto chvíli nenapadá.... pokrčím rameny a jen se začnu dívat kolem sebe,přeci jen moc klidu mi to nedá vidět takhle celou školu a lehce nervozní vedení, něco se děje, nebo muselo stát..... Možná pak ještě Nosáč zavádí pro nás noční branné cvičení., i když tady není, ale má tu své poskoky ne? ťeknu pohledem k pár pracovníkům z ministerstva a jen se zase zadívám na obě dvě dívky... Ale vsadím se že brzy budeme vědět víc...a pokud jsou v tom Nebelvíři, tak proč nás sakra budí, něco tak nevýznamného si ani nezaslouží naši pozornost přes den, natož ještě v noci... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Světlo vás zaujme na tolik, že se za ním bez váhání vydáte. Musíte ovšem dosti přidat aby jste vzdálené záři stačili, jak se sem tam vytrácí a znovu objevuje za rohy temných tunelů. Dýcháte ztěžka, ovšem zatuchlý vzduch celého jeskynního komplexu se pomalu vytrácí a vy můžete odhadovat, že se vzdalujete z jeho středu. I kroky, jež vás tak dlouho pronásledovaly, před chvílí zmizely a tak jediným vodítkem zůstává světlo. Není čas na nic jiného, než udržovat krok s tou zvláštní pohybující se září. Možná kdyby jste se zastavili, mohli byste si všimnout děr ve stropě zůžujícího se tunelu, jimiž by šlo proti denní obloze vidět větve stromů. Nebo možná by jste si všimli, že světlo v jednom okamžiku změnilo svou barvu z teple žluté na jemně bílou. Vy však pospícháte okolo, snažíš se protáhnout zúženým prostorem co nejrychleji, až na samotný konec tunelu. Ten vás oba ovšem zarazí mizející zemí pod nohama a oba se skutálíte z kopce do nemile prorostlého houští. Teprve teď máte několik chvil na to si uvědomit, že jste vyběhli ze skalních chodeb zpět ven do lesa a že vzhůru nad vámi svítí měsíc v úplňku, jež ozařuje i konec tunelu. Ovšem v tunelu přeci svítit nemohl. V tu chvíli vás ovšem zasáhne jiné světlo. Rudý záblesk velice přesně seslaného zaklínadla Expelliarmus, jež vám vytrhne hůlky z rukou. Ovšem když se reflexivně otočíte tím směrem, nespatříte nic, než prázdný, temný les, ozářený jen studeným, měsíčním světlem. Nehýbejte se! uslyšíte ovšem najednou za sebou tvrdý hlas. Hlas, jež vás společně s rychlými kroky pronásledoval temnými tunely. Nad východem z chodby, z níž jste před chvíli oba ak nešťastně vypadli, stojí v temných hábitech a a připravenými hůlkami skupinka ministerských bystrozorů. Pokud tomu do teď tak nebylo, můžete si být jistí, že jste se dostali do pořádných problémů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po proběhnutí záhadné skupiny zůstanou tunely tiché. Maya bezvládně leží mezi smětí pavučin a hemžících se pavoučku, jež začínají znovu tvořit úhlednou řadu, jako tu, jež jste spatřili venku v lese, a pomalu opouští váš úkryt. Možná by bylo moudré následovat jejich příkladu. Což se stane tak či tak, jelikož Mayino tělo v tak malém prostoru nechce prostě zůstat a tak obě nakonec vypadnete přímo doprostřed tunelu, jímž teď pochoduje ten malý pavoučí průvod. Argyra máchne hůlkou, ovšem zaklínadlo seslané na Mayu, i když se trefilo do jejího bezvládného těla na podlaze, nemá žádné účinky. Možná za to může stres, možná Mayino předešlé zvláštní chování, je dost možné, že její omdlení nemá nic společného s předešlým seslaným kouzlem a tak nezbývá nic jiného, než tu buď její tělo nechat, nebo se pokusit ji odtud odtáhnout. -Maya je odteď nadále v podivném stavu bezvědomí, kdy sice vnímá zpomalené okolní dění, ale není schopná se pohnout. Vše je stále zahalené do zeleného magického oparu. Argyra Na nic z toho ovšem nezbude čas, protože se za tebou objeví obrovský stín a dříve, než se dokážeš otočit, silná, obrovská ruka tě chytí za zápěstí s hůlkou. Podíváš se přes rameno a ustrneš. Nedokážeš uvěřit svým očím, ani vydat jedinou hlásku. Ruka tě popotáhne dopředu a druhou si hodí bezvládné Mayino tělo přes rameno. Trvá několik chvil, než jsi schopná reagovat a uvědomíš si, že tě školní šafář táhne po směru pavoučího průvodu. Jeho obrovská ruka svírá tvou a máš co dělat abys stačila jeho dlouhým krokům. Snažíš se něco říct, ovšem všechno jakoby odvanul náhlý průvan, jež se line kolem tebe a po době, jež ti přijde jako několik sekund, se najednou všichni tři, ty, bezvládná, nesená Maya a zachmuřelý Hagrid, s jeho zjizvenou tváří, sešlým kabátem a obvázanýma rukama, octnete venku, mezi kořeny obrovských stromů temného lesa. Znovu se nadechneš, aby sis snad slovy všechno ujasnila, nebo alespoň upozornila na to, jak ti poloobr svírá zápěstí, ovšem tvá snaha je prolomena tichým. Vani slovo! Nezbývá ti nic, než být překvapená nad náhlou bojovností a velitelským nadáním někoho tak známého svou hloupostí, jako je Hagrid. To už tě ovšem profesor táhne dál přes hustý porost kapradin, vysoké kořeny a rozbahněné říčky, než konečně nevýjdete u jeho skromného, sešlého obydlí dole pod hradem. Ovšem ani tam se nezastavíte a ty s těžkým oddychováním následuješ toho hromotluka do hradu a nahoru po schodech, než konečně nerozrazíte dveře ošetřovny. Po prvním dnu školy je místnost s postelemi prázdná a jediné světlo svítí v malé lampě u stolu staré madamPomfreyové. Tá vyskočí ze židle jen co spatří ve dveřích Hagrida a ihned běží ke dveřím, které v okamžiku zavře. Šafář konečně pustí tvé zápěstí a nechá tě stát bokem, když bezvládnou Mayu ukládá na jedno z lůžek. Rubeusi! vykřikne madamPomfreyová, když spatří dívčino tělo a neklidně si upravuje svůj čepec. Rubeusi, co se stalo? teprve teď se Hagrid otočí a ty uvidíš jeho zachmuřenou tvář a svraštěné obočí. Vona jen vomdlela… přichází přidušená odpověď od obra. To už zdravotnice bere několik lahviček léčivých lektvarů a rychle běží Maye na pomoc. Teď se Hagrid obrátí na tebe a spustí tichým, ale tvrdým a přísným tónem. Je až strašidelné, jak se liší od okamžiku, kdy jsi ho viděla odpoledně na hodině. Je až…strašidelný… Leží to vod vodpoledne, vod mí hodiny. začne, a tobě připadá, jako by byly instrukce určené madam Pomfreyové, ale on se mezitím dívá přímo na tebe. Holt nebylo jí asi dobrý mluvit vo těch potvorách, no a, a tady kamarádka si voní dělala starosti, no tak tu, tak zvostala . Jeho jinak přívětivé oči tě teď doslova probodávají. No to je pěkné příjde odpověď od Pomfreyové, jež se zvedne od Mayiny postele a zamíří k tobě. Ale už jsi tu dlouho, měla by ses jít jistě vyspat, tvoje přítelkyně bude jistě brzy v pořádku. prohlédne si tě od hlavy k patě. A tohle tu nech! stáhne ti z ramenou tvůj hábit. A opravdu, jeho spodní lem je úplně zablácený a všude na látce jou uchycené kusy pavučin. Hábit hodí na svou židli u stolu, chytí tě za loket a začne tě vést ke dveřím. Je to od tebe ale milé, žes tu zůstala tak dlouho… jsou poslední slova, s nimiž tě ošetřovatelka vystrká ven za dveře. Chodba je prázdná a tichá a tobě nezbude, než se snažíc to všechno pochopit během pomalého courání se zpátky ke své posteli. Když jsi už skoro u vchodu do společenské místnosti, zaslechneš hlasité volání zevnitř. Notak vstávat! Rychle, všichni do jídelny! Zdá se, že to všechno dnes přeci jen ještě nekončí. Schováš se za roh a pozoruješ, jak se prefekt a několik pracovníků ministerstva provalí ven na chodbu a v nerudném chumlu, plném studentů v pyžamech a županech, se valí směrem k jídelně. Nevíš sice o co se jedná, ale máš z toho špatný pocit, každopádně zdá se, že tvá situace je vcelku v pořádku, jelikož se ti podaří se přidat ke konci putujícího davu a i když nejsi zrovna v pyžamu, tvé rozcuchané vlasy do davu dokonale zapadají, a pokud se posadíš v jídelně někam dozadu, můžeš si být celkem jistá, že se o tebe nikdo nebude starat, protože všichni hledí do čela učitelského stolu, kde stojí McGonagallová a neklidně čekají, co se bude dít. |
| |
| Jídelna Všichni studenti se usadili u svých kolejních stolů, většina je v pyžamech a županech, někteří měli čas si přes sebe přetáhnout svetry, košile, nebo mikiny a několik pár bylo dokonce tak šťastných, že na sobě měli své uniformy, ovšem všichni do jednoho vypadáte nevyspale a vcelku nervózně v očekávání toho, co se bude dít. Nějakou tu chvíli je ticho, předpokládá se, že McGonagallová vás zasvětí, ale když se žádný monolog nekoná, začíná pomalu jídelna nabírat na hluku, jak se šíří dohady o tom, o co tady vlastně jde. V jednom okamžiku se s velkým hlukem rozrazí hutné dveře a v nich se objeví váš ředitel. Hluk se ihned vytratí a vy všichni pozorujete, jak Snape rychlým, rázným krokem jde dopředu k McGonagallové. Jeho černý hábit za ním vlaje, stejně jako jeho havraní vlasy. Než se za ním dveře zavřou, vstoupí do místnosti i skupina bystrozorů, jež se seřadí u nejbližší zdi. Ti, jež jsou více pozorní, si mezi změtí černých hábitů dokáží všimnout i něčeho světlého červeného, tyto barvy však zůstávají skryty za neprostupnou zdí ministerských hlídačů. To už ovšem Snape stojí vepředu, jenže t není on, kdo začne, ale McGonagallová, jež si vyžádá vaši pozornost zvednutím ruky. Jistě se všichni ptáte, proč jste byli vyhnáni z postelí v tak pozdní hodinu. začne pevným , ovšem také ustaraným hlasem. Doufejme, že se takové věci již nebudou opakovat, ovšem v tomto okamžiku jste byli svoláni, aby jste si vyslechli několik velice důležitých informací. S trochu smutným výrazem si vás všechny prohlédne a poté uhne, aby se před vás mohl postavit Snape v celé své kráse, jež bez dalších okolků přejde přímo k věci. Dnešním večerem, s oficiální platností Ministerstva kouzel, byla Velká Británie, Irsko a její přilehlé ostrovy, jmenována Kouzelnickou velmocí a konfrontována s Mudlovským světem. Halou proběhne vlna úžasu, strachu a překvapení. Během několika hodin, tedy během vašeho mírumilovného spánku, byly k Velmoci připojeny další země, čítaje Francii, Belgie, Nizozemsko, Dánsko a Norsko. Ministerská konfrontace nás také oficiálně zavazuje, tedy Školu čar a kouzel v Bradavicích, k poskytnutí azylu uprchlíků z zemí Prozatímního odporu. Jako škola těmto závaznostem dostojíme. Snape zvedne ruku směrem k řadě stojící u zdi, jež se rozestoupí a vy uvidíte staršího muže, s podlouhlým, bledým obličejem, oděném ve světle bílé uniformě, působícím až aristokraticky. Někteří ho poznáte z článků v novinách, jiní si jeho podoby nejste vědomi, dokud neuslyšíte Snapea říkat jeho jméno. Antonin Dolohov. Ředitel Institutu čar a kouzel v Kruvalu, s níž máme již přes 700 let jako škola sesterské vztahy. Dolohov projde středem jídelny a zastaví se, jako před ním Snape, vedle McGonagallové. Jeho chůze je ovšem o něco pomalejší, i když současně stejně rázná. Jsou to studenti tohoto Institutu, jež se v několika následujících dnech připojí k naší výuce a budou s vámi sdílet prostory Bradavic. Dolohov lehce skloní hlavu v úkloně, na znamení díků. Upozorňuji… zvýší Snape hlas. Že naše země se v současné sobě nachází ve válečném stavu, Ministerstvo kouzel převzalo státní instituce a je tudíž zodpovědné za všechno, co se stane v této zemi, ale i z části za to, co se stane na území této školy. Buďte si vědomi, že vaše dětské výtržnosti, vrtochy a legrace mohou být vnímány jako rebélie, proti oficiálnímu systému. Následuje opětovné zvednutí ruky a ministerští bystrozorové tentokrát rozestoupí své řady, aby z nich vypustili dva studenty, oba chlapce, oblečené ve školních uniformách a barvách Nebelvírské koleje, jež někteří studenti dokáží rozeznat jako Jacka Morisona a Alexe Coopera. Tentokráté, naposledy,však budeme shovívaví a pouze ubereme nebelvíru 200 bodů za každého. Znovu se jídelnou přelije vlna šuškání a zvláštních pohledů. To je vše! ukončí ředitel svou řeč, jež pro někoho snad obsahovala více informací, než mohl v klidu snést. Snape pokyne Dolohovovi a oba se bok po boku vydají ven z jídelny. S nimi zmizí i bystrozorové, jež mezitím popohnaly oba nebelvírské studenty k jejich stolu. Slova se ihned na dalších několik minut ujímá McGonagallová, jež vás zahrne detailnějšími, oficiálními informacemi o tom, že se výuka na pár dní ruší, že budou vystavěny prostory pro Kruvalské studenty a tak se nikdo nemusí bát narušení kolejních místností, že Bradavice stále zůstávají samostatnou školou se silným systémem vedení. Vše se ovšem zdá nedůležité v porovnání s tím, že se Kouzelnický svět nachází ve válce. Nakonec jste všichni propuštěni s přáním alespoň ucházejícího zbytku noci a ujištěním, že u snídaně budou k dispozici oficiálně vytištěné zprávy v Denním věštci a spousta dalších informací, aby jste si mohli ve všem udělat jasno a se situací se smířit. Ovšem i ze smutného obličeje McGonagallové lze vyčíst, že to nebude jen tak jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Nestalo se vůbec, ale vůbec nic. Trochu mě to zarazilo, najednou to „mít někoho na svědomí“ neznělo zase až tak dobře, na druhou stranu, určitě to jsou jen vedlejší účinky. Kvůli mně mimo nebyla, třeba to s tím souvisí. Zatím jí tu klidně můžu- syknu bolestí i překvapením zároveň, když mě Hagrid chytí za ruku. Chci mu říct, o co jde, že tu nejsem sama jen s Mayou, ale nechce nic slyšet a tak mlčím. Hůlku dávno schovám, mám přece své meze. Rázem jsme v hradu a já funím jako stádo koní, protože to tempo, které Hagrid nabral, to by stíhal jen málokdo. Vážně se mi oddechne a uleví, když mě pustí, jenže to je ve hře už madame Pomfreyová a další potencionální problémy. Co mě překvapí mnohem víc je ale to, co Hagrid říká. V první chvíli zúžím oči jako kočka, div neprskám, ale pak se rozhodnu hrát po jeho. Přece jen, zachraňuje nám oběma kůži a to mu nemůžu mít ani v nejmenším za zlé. Hledím na něj dost podobně, jako on na mě, ale je pravda, že z něj mám docela strach. Kdybych chtěl, rozmáčkne mě jako malinu. Jenže se nekonala ani žádná soukromá přednáška, ani výstup, ani výslech.. zmizel a já pokračovala poměrně rychlým tempem ke koleji. Jenže pak bylo slyšet buzení a.. |
| |
| Cesta do jídelny a jídelna Cestou, hezky na konci zástupu probuzených studentů, jsem si znovu a znovu cuchala vlasy, dokud se mi to zdálo dost bezpečné. Třela jsem si tvář a sem tam zívla. Přece jen usnout v křesle není nic příjemného, natož tohle buzení.. Ve Velkém sále jsem si sedla co nejdál od vyučujících a co možná nejméně nápadně jsem se rozhlížela, jestli neuvidím Alexe nebo alespoň Jacka. Nikde je však nevidím a svou nervozitu se snažím skrýt za několik poznámek mezi ostatními studenty o tom, jak je to nevhodné nás takhle budit a nahánět. Pak vstoupí Snape.. Nestačím zírat, co nám to Snape povídá. Cože? Tak rychle? Tak nepravděpodobné.. a .. mlčím. Hlavou mi prochází různé obrázky toho, co se tam venku tak asi může dít, ale je to příliš vzdálené a nepochopitelné, než abych si to opravdu dokázala představit. Dřív, než to všechno stačím pořádně pobrat a jakž takž pochopit, objeví se Alex i Jack. Tvář mi na chvíli rozzáří šťastný úsměv, ale záhy zase zmizí. Průser neprůser.. jsme v pytli. Hledím k nebelvírskému stolu a McGonagallovou téměř neposlouchám, časem se všechno objasní a bude jasnější, než může být dnes v noci. |
| |
| Jídelna Při Alacazarově poznámce jenom protočím oči a vztekle zaskřípu zuby, když mi moje očarované pyžamo změní barvu na úchylně, zářivě růžovou. Přemůžu tu potřebu ho ze sebe strhat a jen se zhluboka nadechnu - napočítám do deseti - a vydechnu. Zítra se musím podívat po knihovně, jestli nenajdu nějaké kouzlo, které by to... Z prostředku mých úvah a plánu mě vyvede začátek proslovu. Podepřu si dlaní bradu a poslouchám. Při těch slovech mě zamrazí. Nervózně polknu a rozhlédnu se po ostatních. Tak... tohle je super. Na scéně je druhá, upgreadovaná verze Hitlera a nikdo s tím, zdá se, nic neudělá. A co horšího, stejně jako tehdy ho mnozí vidí jako spasitele. Znovu vydechnu a zavřu oči. Začíná na mě lézt epesní migréna. Když padnou slova o studentech z Kruvalu, a co víc, o tamějším řediteli, znovu oči otevřu. Pohled tentokráte stočím na svého samozvaného kamaráda. Určitě bude rád, že tu je někdo z jeho bývalé školy. Nějací jeho přátelé, které už nějakou dobu znám. S nemalým překvapením zaznamenám, že navzdory vážnosti situace mě bodne stará dobrá závist. Jasně. Jsou to jeho přátelé, ne jen nějaká laciná náhražka z Bradavic. Je zná. S nimi byl roky. Samozřejmě, že se bude bavit radši s nimi. Zarazím se a mám vážně chuť se začít smát sama sobě. Holka, co to s tebou je? Opožděná puberta ti už přece nehrozí. Potřesu nad sebou hlavou a s jistým vděkem zaznamenám, že mi pyžamo vybledlo do levandulově fialové. Pak přijde velké odhalení. "Já říkala, že s tím mají co dělat i Nebelvírští." Zašeptám tichounce k Aislinn a Alacazarovi a tiše se uchechtnu do dlaně. Samozřejmě, že rivalita mezi kolejemi existuje. A co na tom, že jí z mojí strany rozpoutal až přístup Nebelvírských. Škodolibá radost je přeci taky radost. Když nás konečně propustí zvednu se a jen krátce přejedu pohledem po ostatních. Pak se, trochu šouravým krokem, vydám za proudem studentů k naší kolejní místnosti s plánem zalézt si na pokoj a do postele, a vylézt jak nejpozději to půjde, když už je to zrušení výuky. |
| |
| Jídelna Když Revenino pyžamo začne měnit barvy,mám co dělat abych se nerozesmál, obvzláště nevhodné by to bylo ve chvíli kdy vchází ředitel školy, přeci jen mohl by si to vzít osobně, a už tak mu není myslím milo že jsem nyní tady jako žák bradavic, o to větší překvapení je pro mne to o čem se začne hovořit, spozorním a trhnu hlavou k řediteli, i po té co se objeví ředitel Kruvalu... Co to je za hloupost, za Kruvalskou bariéru se přeci nemohli lidé dostat...tohle se mi ani za mák nelíbí... pronesu tiše k oboum dívkám a jen se dívám na ostatní profesory, vidím jim ve tvářích tu únavu a obavy které s touto situací oprávněně přichází, přeci jen tohle je válka dvou světů, válka která bude dlážděna jak čarodějnou tak mudlovskou krví, a kal bylo řečeno, i vtip může být brán jako vzepření se stavu věcí s kterým nikdo z nás, ani většina školy už nemůže nic dělat.... Mám pocit že svět jak ho známe brzy skončí, tohle není vůbec dobré,náš rod udržuje už tisíciletí odstup od toho aby se mudlovský a čarodějný svět takto míchal, a nyní? Vše to snad padlo? Magie nemá být prostřekdem k ničení, ani k nastolení další říše... mluvím stále tak aby mne sylšeli jen ty dvě, přeci jen tohle není nic co by měl někdo slyšet, obvzlátě ne pracovníci ministerstva..... Už čekám jen na to kdy nás začnou civčit jako bojové mágy na boj...je mi z toho zle... |
| |
| Rychlý sled událostí Následujeme světlo jako zhypnotizováni a nějak přestáváme dávat pozor na okolí. Najednou vyjdeme ven na světlo měsíce a než si to vlastně uvědomím, jsem připraven o hůlku a koukám na skupinku bystrozorů. Mno, ještě že nás chytli ONI a ne Voldyho služebníčci... Pomyslím si a přemáhám se abych se nerozesmál, jak je celá tato situace komická... Zároveň se mi ale honí hlavou myšlenka na vyřazení ze školy, což bych bylo docela v háji, protože to by dosti zkomplikovalo mé plány. Jsme dovedeni "gardou" bystrozorů do Velké síně a slova se ujme Snape. Ani neposlouchám co povídá, za prvé mě to nezajímá, za druhé očekávám trest... Pak nás předvedou před ostatní a poslechnu si rozsudek. TEĎ už se usmát musím... Tak tohle bychom zvládli... Sice jsme přišli o dost bodů, ale tak... pořád jsme tady a můžeme je získat zpět... Když jsme vybídnuti, jdu rychlým krokem k našemu stolu a okamžitě koukám, je-li zde i Maya a Argyra. Zachytím její pohled a široce se na ni usměji. Pak už ale jdeme zase do našich kolejí a ve Společenské místnosti sebou plácnu do křesla a rozesměji se jako blázen... |
| |
| Jídelna Ten Alexův úsměv mě trochu znejistil, proč to udělal? To jsou tu na mě všichni jen tak bezdůvodně milí nebo.. do háje, že já tam nešla s nimi. Určitě ví něco víc. Jenže je chytili, takže toho zase tak moc vědět nemohou. A až zjistí, že Maya měla omdlévavou nehodu, tak ho ten úsměv tak jako tak přejde. Myslela jsem, že si ještě promluvíme, ale zmizel mi z očí dřív, než jsem se stačila postavit. Kouknu ještě na Jacka, ale pak se vydám spolu s ostatními ke své koleji. |
| |
| Velká síň Poté co nás s Alexem odvede ostraha do velké síně, tak se rozhlédnu. Když uvidím Mayu i Argyru spadne mi kámen ze srdce. Nikoho jsem tam nenechali. pošeptám Alexovi a v tu chvíli předstupuje Snape se svým proslovem. Bla bla bla, prostě žvásty. myslím si v průběhu jeho rozhovoru a najednou se rozestoupí bystrozorové a je nám oznámeno, že je nám strženo 200 bodů. 200 za výlet do lesa pche. Následuji Alexe ke stolu a po rozpuštění bojové porady do společenské místnosti. Kouknu na Alexe. Byla to sranda pudem ještě jednou? zasměju se a sednu si na pohovku vedle něj. Jsem rád, že tam holky nezůstaly. Byla by jich škoda, ale pavouka jsme také neviděli. Můžeme s klidem prohlásit, že výprava byla nepodařená. zasměju se. Byla to sranda, ale kolej nás teď asi nemusí, ale snad už si zvykli. kouknu kolem sebe na ostatní spolužáky pokud tam jsou se širokým úsměvem. |
| |
| Společenská místnost Přestanu se smát, když na mě Jack mluví. Jasně... Mission failed Rozesměju se znova a nezajímá mě, kdo se na mě jakýmkoliv způsobem dívá... Jsem rád, že jsme to "zvládli" a že holky jsou v pohodě. Mohl jsem počkat na Ar... Určitě by bylo o čem mluvit a mohli jsme se víc poznat Proběhne mi hlavou, ale řeknu si, že jí zítra najdu a odchytnu si ji... Znova do lesa? Mno, myslím, že teď budeme pod větším dozorem... Obzvláště... Odmlčím se ...když je ve škole SMRTIJED dokončím myšlenku v hlavě, když si vzpomenu na Dolohova. |
| |
| Cesta z jídelny, společenská místnost Na Alacazarova slova reaguju jen lhostejným pokrčením ramen. Bohužel (bohudík?) mám na tyhle záležitosti asi stejně patetický pohled jako na skupinová obětí. To je - ať se tím zabývá kdo chce, jak chce, ale ať to jde hlavně mimo mě. Po tom, co nás propustí se zvednu a vyrazím zpět ke kolejní společenské místnosti. Pyžamo se mi změní na křiklavě zelené, kamenná podlaha mě přes chlupaté ponožky zebe do nohou. Alespoň bačkory jsem si mohla vzít... Když dorazím do společenské místnosti s velkou nelibostí zjistím, že chuť spát mě přešla docela - snad je to tím chladem, snad celkovým narušením spánku. Zamířím tedy na pokoj pro knížku, se kterou se vrátím do společenské místnosti. Přisunu si křeslo ke krbu, ve kterém kouzlem rozdělám oheň, na nos si nasadím brýle s úzkými, černými obroučkami, nohy si natáhnu až ke krbu, otevřu knížku a začtu se. Okolní šramot studentů, jenž se vrací do postelí vnímám jen okrajově. Děj v knize je přeci jen zajímavější. |
| |
| Velká síň Alacazar a Raven Proslov ani moc nevnímám a spíš jen dělám, že všechno pozorně poslouchám. Jsem prostě unavená! Když ovšem předstoupí Kruvalští obezřetně si je prohlížím. Některé fešáky dokonce se zájmem. Na co to zase myslíš?! Když je oznámeno, že Nebelvír přichází celkem o 400 bodů mám co dělat abych se nerozesmála.. Stejně by mě zajímalo, co se stalo, že jim bylo strhnuto tolik bodů. Ale co... klepy se šíří rychle... za chvíli to budbou vědět všichni. Ihned po tom co nás propustí zamířím přímou cestou zpět do svého pokoje. Zalezu do kouzlem prohřáté postele a usnu klidným ale bezesným spánkem. |
| |
| Noční hrad S výdechem a snad i úlevou se také začnu šourat pryč, cestou potkám pár prefektů z Kruvalu jež mě přátelsky přesto dost vyjeveně zdraví, chápu že je toho na ně moc, proto se ale odebírám jako ostatní z naší koleje do sklepení odkud se ale vydám nečekaně do pokoje a vytáhnu něco ze svých zásob jídla, nemám rád probuzení v noc, mám hlad, čili musím jíst a můj spánek není vůbec klidný, takže ani neusnu, pomalu se šourám i s tácem ovoce,masa a sýrů do společenské kde trochu letargicky nevnímám skoro nic, snad jen že hoří oheň ale víc nevidím, prostě se rozvalím v křesle a začnu s doplňováním živin, zapřený do opěrky a přemýšlejíc co vše tahle situace přinese pro nás, rody jež se tisíce let snaží o to aby věci mezi mudly a čaroději zůstali v tajnosti.... |
| |
| Studené ráno Po všem, co bylo vyřčeno v Jídelně, jste všichni propuštění zpět do svých společenských místností a postelí. Čeká vás nejen zbytek noci, ale i zítřejší volný den, kdy budou profesoři zabaveni přípravami pro příjezd Kruvalských. To ovšem neznamená, že nebudete hlídáni. Slunce, jež se ráno vyhoupne na obzor je zpola zahaleno mraky a větvemi stromů zmítá studený vítr. Jako by všechno, co se děje okolo, ovlivnilo i okolní dění. Některým z vás se podařilo usnout, ale většina díky vší té nervozitě takové štěstí neměla a tak při snídani můžete okolo vidět spoustu utahaných, ospalých obličejů. Další věcí je, že jedinou poštou, jež ráno došla, byl Denní věštec. Co se stalo se zbytkem dopisů se můžete jen domnívat. Ovšem čeho je přebytek, to jsou ministerští bystrozorové. Černé hábity jsou skoro všude, kam se podíváte a celkově dodávají už tak studenému dni na temné atmosféře. To ovšem nemění nic, že jste dostali volno a tak můžete v následujících hodinách v klidu dospat večerní probuzení, dostudovat zameškané hodiny, nebo se vydat na procházku do Prasinek, jež pro vás prozatím zůstávají přístupné. |
| |
| Ráno Alacazarova příchodu si ani nevšimnu, snad i na chvíli usnu. Probudím se v polosedu. Rychle se odeberu na pokoje, kde se obléknu do něčeho přijatelnějšího, než je neustále barvu měnící pyžamo. Vlasy si stáhnu do dosti nepořádného drdolu. Po snídani se, zaskočená tím, že nepřišla žádná pošta, vydám do soví věže. Stejně je to zvláštní paradox. Poštu mi nosí havran, ale bydlí v soví věži. Nepatrně se ušklíbnu. Do teď jsem pořádně nevnímala okolí - nejspíš v důsledku nevyspání. Upřímně zadoufám, že na mě po tu dobu nikdo nemluvil. V době, kdy o tomhle uvažuju už ale stoupám po zdánlivě nekonečném schodišti k vrcholu Soví věže. Zastavím se na odpočívadle vně věže, s průhledem ven, kde mě můj havran překvapí náletem. Pousměju se a nastavím mu pravici, aby se usadil. Pak mu jen prstem přejedu po peří pod zobákem. "Ahoj, Smokie." Zamumlám trochu bezmyšlenkovitě. Krááá! "Copak se to děje, že nepřišla žádná pošta?" Jako by mi mohl odpovědět... Jen se dál na půl usmívám a hladím ho po sametově černém peří. |
| |
| Ráno Rozhodně jsem neměla klidnou noc. Sny, které mě pronásledovaly byly stejně divoké a šílené jako to, co jsme prožili. A to jsem nebyla u všeho, na rozdíl od Alexe a Jacka. P Mayu jsem starost neměla, když se z toho vylíže, tak se z toho vylíže, tečka. Přesto jsem se ráno vzbudila svěží a v podstatě veselá – dokud mi nedošlo, co nám včera náš ředitel sdělil. S o něco pochmurnější náladou jsem se v závěsu špitaných zmijozelských dívek vydala do jídelny. Ráda bych se byla přidružila k někomu jinému, ale nikdo lepší nebyl na dohled, ani Aislinn, ani Alacazar s tou holkou, jejíž jméno mi docela vypadlo z paměti. V jídelně jsem se taktně oddělila a posadila se tam, kde bylo co nejvíc místa - kdyby si třeba chtěl někdo přisednout. Všude byli „hlídači“, ale nepřipadalo mi to zase o tolik horší, než obvykle. Nebo jsem si to nechtěla připustit. Nabrala jsem si na talíř hromádku ovesné kaše a na druhý naházela něco fazolí, smažených vajíček a slaniny, k tomu všemu jsem si přitáhla bílý chléb a dýňový džus. Když už mám na tu snídani v podstatě nekonečně mnoho času, tak si to můžu užít se vším všudy. Samotné mi pošta nechodila nijak často, spíš naopak - vždy jsem se divila, když nějaký dopis přišel, ale odposlouchala jsem - a nebylo to zase tak těžké - že ostatní byli o ranní poštu opravdu ochuzeni, že jsem každodenně přilétající sovy skutečně nepřehlédla a nepřeslechla. Nakonec jsem si k ovesné kaši plácla ještě trochu ovocného salátu a konečně se pustila do jídla, ačkoliv prostor kolem mě vypadal s tím vším jídlem dost směšně – skoro, jako bych tím dávala najevo, že už brzy můžeme mít díky válce vážný nedostatek jídla a je třeba to dohnat. |
| |
| Ráno Tma... Kam se podívám, tam je tma... Za chvíli uvidím záblesk světla, který míří směrem ke mě. Jdu mu naproti a když se střetneme okolní krajina se náhle osvítí. Stojím opět v lese... Nevím proč, nevím jak... Nejspíše nějaký další "povedený žertík" Jacka a Mayi. Uslyším kroky a otočím se za nimi. Vidím postavu krásné dívky jdoucí ke mě, ale jakoby mi někdo vymazal paměť,nemůžu si její tvář přiřadit k někomu určitému. Dojde až ke mě a já sleduji, jak se jí v očích odráží měsíční světlo a jak si jejími vlasy, které lemují její jemný obličej, pohrává vánek. Usměje se na mě a nejspíše mi i něco řekla, ale to už jsem se bohužel nedozvěděl, protože se začala rozplývat, až zmizela v jemném obláčku mlhy. Počkej... Promluvím a zničehonic se objevím v křesle nebelvírské společenské místnosti a já si uvědomím, že to všechno byl jen sen. Opřu se znovu do křesla a zavřu oči, snažíce si vybavit tu dívku, kterou jsem viděl ve snu... Vím, že ji znám, ale jako bych ji viděl spoza mlžného skla. Vstanu tedy a jdu do koupelny,kde se upravím a jdu do Velké síně na snídani. Projdu kolem stolů, nevšímaje si pohledů ostatních, kteří jistě mají spousty dotazů ohledně toho CO jsme vlastně s Jackem dělali a KDE jsme byli. "Černokabátníků" si nevšímám, jsou mi de-facto ukradení. Co je hlavní je snídaně. Mám hlad jako vlk. Naberu si pořádnou porci míchaných vajíček, fazolí a opékané slaniny,k tomu nějaké bílé pečivo a sednu si dostatečně daleko od ostatních. Vypadám jinak než jindy,jindy bývám samej úsměv a vtípek, dnes jsem zamyšlený a nikomu nevěnuji moc pozornosti.Nevšiml jsem si ani, jestli je u stolu Maya, Jack a u zmijozelského stolu Argyra... Zarazím se a nechám vidličku s dalším soustem výborné snídaně napůl cesty k ústům.Vzhédnu a můj pohled směřuje ke stolu zmijozelských. Přeletím všechny a nakonec najdu i JI. Sedí, stejně jako já, sama, bokem od ostatních. A v tom mi to dojde. To ONA je ta dívka ze snu!!! Vstanu, dojdu pro nějaké ovoce a sušenky a jdu rázným krokem k zmijozelskému stolu, přímo k Argyře. Lehce se usměji nad tím, jak to musí vypadat zajímavě, když týpek z nebelvírské koleje jde jen tak k zmijozelákům a ještě divněji musí vypadat to co se chystám udělat. Vezmu ji totiž ZA RUKU (Sakra, minule se jí to moc nelíbilo... A teď to dělám před celou Velkou síní... Alexi... je po tobě... ) a odvedu od snídaně.Je to možná nevychované, možná drzé, možná bude nadávat,možná se i bránit,ale já se snažím aby šla se mnou... Neměj strach, nejde o nic vážnýho, jen si chci promluvit o včerejšku. Přemýšlím kam jít abychom nebyli zbytečně rušeni. Nakonec mě napadne astronomická věž. Tam teď určitě nikdo nebude. Odvedu ji tedy tam, tam jí nabídnu sušenky a ovoce a dívaje se na ni, možná jinak než před SNEM, o kterém jí raději říkat nebudu sejí zeptám na včerejšek... Co sedlo, když jsme odešli a tak dále... |
| |
| Divoká snídaně a astronomická věž Nimrám se zrovna v ovesné kaši, když se ke mně přiřítí Alex, drapne mě za ruku a táhne mě pryč od stolu, jako by nás měl někdo každou chvíli zabít. Stihnu se jen ohlédnout a zachytit těch několik překvapených a rázem zlých pohledů, ale to už botami klapu o podlahu na chodbě. On se úplně zbláznil! Stíhám se u toho mračit mnohem hůř, než všichni mí spolužáci, ale zároveň poslušně tlapkám asi tak půl kroku za ním, abych dala najevo, že mě táhne a ne, že s ním jdu snad dobrovolně. Cestou se dočkám i krátkého vysvětlení, oč jde. Strach? Já? To ty mě tady vlečeš kdo ví kam, chlapečku! zavrčím v duchu a zběžně se ohlédnu, kolik pozornosti budíme. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro "Ty ses úplně zbláznil!" spustím na posledních schodech, které zbývají. "Nestačilo snad, že vás včera chytili? Chceš si přidělat další malér?!" neochotně škubnu rukou, ale stejně za ním jdu. Jakmile jsme v klidu, dlouho si jej měřím pohledem – s rukama založenýma na prsou, a vrásky z mého čela mizí jen velmi pomalu. Opravdu jsem naštvaná a nepřebije to ani fakt, že ve mně hlodá červík zvědavosti. "Co by se mělo dít?" zavrčela jsem po chvíli. "Nic. Přišel Hagrid a odvedl nás. Maya ti to jistě ráda vylíčí, až jí pustí z ošetřovny. Vlastně se docela divím, že tu s vámi už není, madame Pomfreyová říkala, že bude v pořádku. Zase tolik jsem jí neudělala. Víc s tebou nemám o čem mluvit, nejsi někdo, komu bych se musela zpovídat!" |
| |
| Ráno Až do rána nedělám nic, jen sedím, cpu se dokud jídlo nedojde a pak když se rozední si toho ani nevšimnu, nebýt ve společenské hodiny a ti duchové co se zjeví sem tam z ničeho nic a zahlásí své dobré ráno ani nevím kolik je... Pomalu vstanu a přejdu do pokoje kde se po té co využiji sprchu převléknu a začnu přemýšlet co s volným dnem, napadne mne že bych se měl podívat na svého koně a také jak se vede mému dalšímu mazlíčkovi a když už je to volno proč se nepodívat do Prasinek... Po té co u šafáře skontroluji svou anakondu se vydám zase do hradu a začnu se připravovat na odchod do té vesnice, proč se flákat když neznám ještě okolí, navíc na škole je ruch pro Kruval, a já se toho nějáko účastnit nehodlám, stavím se pak ještě pro pár věci a pak se vydám na nádvoří kde se dívám kolem zda se někdo také nechystá stejným směrem... |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Argyra... Dnes je nějaká podrážděná... Vypadá to, že jsem ji opět naštval, jen nevím, zda je to tím, že jsem ji opět vzal za ruku, nebo tím, že ji vedu někam, kde budeme sami... Já, žák nebelvíru a ONA, studentka Zmijozelu, která by se mnou neměla ani mluvit, nebo se na mě ani snad podívat... Ale už mě sere, tato kolejní rivalita, teď máme jiný problém... Na škole jsou cizáci a navíc jeden chlápek, o kterém se ví, že byl Smrtijedem a možná i nadále je... Měj se na pozoru Alexi... Je málo lidí kterým budeš moct věřit, o to víc je těch, kteří tě budou chtít dostat... Pomyslím si a kouknu na Argyru: V klidu zlato... Však se nic tak strašnýho neděje, ne? Však tě nevedu do lesa, nebo na další zakázaný místa, ačkoliv přemýšlíme s Jackem, že půjdeme možná znova... Poslechnu si její vyprávění, jak je Hagrid našel a ačkoliv mě napadají otázky na Mayu, co se s ní stalo, že musela na ošetřovnu, namůžu z ní spustit oči a tak raději odpovím: Nechci aby ses mi zpovídala, jen jsem chtěl vědět, co se vám včera přihodilo... My s Jackem šli dál, našli nějaké podzemní jezero, či co to bylo, pak jsme viděli světlo, šli jsme to prozkoumat a najednou jsme byli zase v lese obklíčeni spoustou ministerských bystrozorů... Prostě divný jak blázen. Mno a zbytek jsi viděla ve Velký síni... Mínus 400 bodů mluví za vše Pak se na ni pokusím mile usmát a zeptám se: Už máš plán na dnešní den, nebo bych tě mohl pozvat na docela prima den strávený v Prasinkách? Nebo chceš jen tak zewlovat? |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro "Zlato? Jeden výlet do lese ze mě ve tvých očích dělá zlato?" vydechnu nevěřícně a poblednu, rozhodně ne štěstím. "Je mi jedno, co se tam stalo. Kdybys mě poslechl, věděl bys, že jsme se měli vrátit nebo zůstat. Netuším, nakolik dobrodružné to přijde tobě, ale co ti dá se tam vrátit? Akorát vás zase chytí a dopadnete mnohem hůř," řeknu klidně na jeden zátah. "Promysli si to dobře, jestli ti stojí za to neuváženě riskovat nebo jestli si to předtím naplánuješ. Takovéhle provokace nemají smysl, ani když máš pocit, že to z tebe dělá něco víc a královsky se tím bavíš. Ne v době války," ušklíbnu se, vůbec nevím, proč se obtěžuju ho tu o něčem poučovat. Má svou hlavu, tak ať ji použije. Jenže když znovu otevře pusu, zaskočí mě. "Prosím?" to vážně nestačilo, že mě vytáhl od snídaně? "Ty mě zveš do Prasinek?" sleduji jej přimhouřenýma očima, nějak se mi to celé nezdá. Ještě včera si tam hopkal s Mayou a dneska mě někam zve? O co jde? Měla bych sledovat hlavně své vlastní zájmy, ale po chvilce zamyšlení se zvládnu pousmát. "Tak dobře, půjdu s tebou." |
| |
| Krásný nový den. Ráno se probudím trochu později než obvykle. Rychle na sebe hodím hábit a vykonám ranní hygienu. Krásný to den. pronesu bezstarostně a odeberu se do velké síně. Když vcházím do velké síně mám na tváři obrovský úsměv a každého černokabatníka, kterého potkám pozdravím přívětivým a hlasitým ,, Dobré ráno!". Rozhlédnu se po velké síni a jen si zkontroluji zda jsou tu všichni mí přátelé. Poté se odeberu k Nebelvírskému stolu kde si sednu na volné místo. Tak co si dáme k snídani? Hmm, vajíčka to bude dobrý. pronesu si pro sebe a naberu si plný talíř vajíček. V koutku oka zahlédnu Alexe s Argyrou jak odcházejí pryč. Ach ta láska. pomyslím si a pustím se do své snídaně. Po chvilce je talíř prázdný a já se zvedám od stolu a odcházím na pozemky kde si najdu nějaký stromek pod, který si lehnu. Ach jak říkám krásný den. Krásné počasí a ještě krásnější flákarna. pronesu si pro sebe a usměju se a začnu přemýšlet se zavřenýma očima. |
| |
| Procházka Na odpočívadle je přeci jen chladněji, než jsem myslela. Vydechnu a i se Smokiem se tedy vydám zpět po schodech dolů. "Kam bychom mohli jít?" Zeptám se ho tiše a shrnu si pramen vlasů z tváře. Když míjím další odpočívadlo vyhlédnu ven a do oka mi padne jezero, kde jsem nebyla už celou věčnost. Proč se tam nestavit? Taková pěkná procházka... Žďuchnu prstem do rolničky, kterou má Smokie na jednom pařátu a vyjdu z hradu, směrem k Hagridovu domku, kde se moje cesta stočí k jezeru, které vidím už z dálky. Stejně je to celé divné... Napadne mě, když si už po několikáté v mysli promítám noční události. Semknu rty do tenké linie a nechám Smokieho aby vzlétl napřed, směrem k jezeru. Sama si obejmu ramena a víc se zabalím do svetru. Ale co... Bude zajímavé sledovat reakce místních holek, až uvidí ty nabušence z Kruvalu... Tiše se té představě zasměju a sejdu až ke kamenitému břehu jezera. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Souhlas Ta krásná "zlá zákeřná" zmijozelská dívka fakt souhlasila? :D Když mi Argyra dá "školení" že co a jak ohledně lesa, a jestli si tím chci "honit" své EGO, uvědomím si, že má nejspíše pravdu... Tím pádem, také očekávám, že mě s mým pozváním do Prasinek pošle do háje, ale ona SOUHLASILA! Trochu udiveně, lehce překvapeně se na ni dívám, ale pak se mi na tváři objeví milý úsměv a odpovím jí: To jsem rád, že jsi souhlasila, jen zatím nemám vymyšleno co budeme dělat, takže... Máš nějaký návrh, nebo zajdeme prvně na něco dobrého do Medového ráje a pak si sedneme na máslový ležák a něco vymyslíme? Vidíš, že se umíš usmívat zlato... Pomyslím si, když uvidím její "náznak" úsměvu... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Pohledem jej zkoumám už po několikáté, ale teprve teď je můj pohled o něco měkčí. Možná lehce nerozhodný, co si o tom celém myslet, možná jen nerozhodný, kdo ví. "Máslový ležák zní dobře," pokývnu hlavou a na okamžik se zahledím ke schodišti. "Potom se můžeme jít třeba někam projít, nebo naopak. V Prasinkách jsem byla minimálně, netuším, jak moc se tam dá zabavit," úsměv se prohloubí, ale potom znovu zaváhám. "Proč to vlastně děláš?" opustím původní téma a z nastalé pohody, která tu chvíli vládla, jsem zase o něco podezřívavější a chladnější. "Víš, že jsem tam šla kvůli Morisonovi, ale teď mě někam zveš. Víš, že jsem ublížila Broncormové, ale děláš, jakoby nic. Proč?" znělo to celkem naléhavě, zřejmě ten zájem opravdu nechápu. "Proč, Alexi?" opakovala jsem tiše s pohledem upnutým právě na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Věž Jsem docela rád, že souhlasila s mým pozváním do Prasinek a dokonce to vypadá, že se možná i těší... Poslechnu si její návrh co bychom mohli dělat a už mám v plánu jí něco odpovědět, ale pak pokračuje o tom, že šla do lesa kvůli Jackovi (a??? ) a že ublížila Maye... COŽE? Pomyslím si, ale zatím nějak nedávám najevo nějaké emoce, protože by se toho dalo využít, že s ní strávím den o samotě a dalo by se zjistit nějaké info o tom, co vlastně je zač a jaké má úmysly... Usměji se na ni a povím: No, tak můžeme skočit k Taškářovi, tam se dají koupit různé žertovné předměty, pak můžeme jít do Medového ráje na něco dobrého a nakonec můžeme zakotvit v Chroptící chýši, dát si ten Máslový ležák a vymyslet co dál... Myslím, že to může být docela zajímavý den... Pak zaslechnu její tiché zašeptání otázky "Proč, Alexi" a napadne mě, že by chtěla nejspíše vědět důvod, proč chci jít ven s ní a proč se nějak neptám na to, co se stalo mezi ní a Mayou v jeskyních... Nevím k čemu došlo mezi tebou a Mayou v jeskyních, myslím, že raději to ani nechci vědět, ale vím, že jsi mě zaujala a chci o tobě vědět něco více... Jsi taková zvláštní... Záhadná a vyzývavá zároveň... Pak čekám, zda mi něco odpoví a mám v plánu jít do Nebelvírské společenské místnosti se převléct a nachystat na rande... ehm... výlet s Argyrou... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Neuspokojivá odpověď. Zatvářím se dost odtažitě, ale nakonec to zakryji úsměvem, byť kýčovitým. Nedozvěděla jsem se nic. Byl tam náznak zájmu, ale v jakém ohledu bylo je těžko soudit. Mohlo to být tak, i jinak. "Za pět minut u hlavních dveří," oznámím mu a vydám se pro kabát. Jsem z něj vážně zmatená. Nepřipouštím si, že by o mě mohl mít zájem, protože k tomu není důvod. Půvab je jedna věc, druhá je ta zrůdnost, která ze mě čiší, to nemůže přitahovat nikoho. Třeba jen mámí informace, kterých ale mnoho nemám – což ale nemusí vědět. Nijak mi to nešlo dohromady a tak jsem se tím po pár schodech přestala zabývat, dám tomu volný průchod. Na koleji jsem si sbalila něco málo do černé tašky a sáhla po kabátu s ošoupanými okraji. Nosila jsem ho s sebou vždycky, když se šlo někam dál, než do skleníků nebo k Hagridovi (a to jsem se musela dost držet), zkrátka byl součástí mé zimomřivosti. Nikdo se neptal, ale vím, že se někdo jednou zeptá. Zvlášť, až nás zase uvidí spolu. Stanu se terčem šikany, pravděpodobně, ale všechno má své řešení. Do pěti minut už jsem připravená vyrazit ven. |
| |
| Sraz u hlavních dveří... To je snad první holka, která když jde s klukem ven, chce jen pět minut... :D Když se domluvíme "kdy a kde" seběhnu zpět do společenské místnosti a vyběhnu těch pár schodů nahoru do své ložnice. Převléknu se do normálních "mudlovských" šatů - nějaká elegantní košile s krátkým rukávem - přeci jen ještě není taková zima, pohodlné kalhoty a přes to jen přehodím kolejní plášť. Pak si vezmu svou taštičku na drobnosti přes rameno, zkontroluji, zda mám dostatek peněz a dalších věcí, zkontroluji, zda je hůlka na svém místě, vběhnu do koupelny, upravím účes a vydám se k hlavním dveřím. Dojdu ke dveřím a čekám, než má společnost dojde... |
| |
| Výlet do Prasinek Seběhnu po schodech, otočím se na podpatku - a všimnu si nenávistného pohledu kluka z nižšího ročníku, když mu dojde, že mířím přesně za tím, s kým jsem před chvílí odešla ze snídaně. Tedy, byla odvlečena, abych byla přesná. Zamračím se. Mohli by tu jeden po druhém padat jako nahnilé hrušky, ale.. vždycky je ale. Syknu na něj, ať se drží dál a rázně kolem něj projdu, abych se připojila k Alexovi. "Můžeme vyrazit," vlastně se ani nezastavím, jen zmírním tempo. Až potom se na něj podívám. "Po tomhle nebudeš oblíbený, to mi věř. Pořád si to ale můžeš rozmyslet a vrátit se, nebudu si myslet, že jsi zbabělec, prostě si jen bude chránit kůži," vzápětí si ale povzdechnu. "Jenže takový ty nejsi, že," znovu se na něj podívám na na rtech se objeví náznak úsměvu. "Kde to smrdí průserem, tam se taky ženeš," posunu si tašku. "Mimochodem, tvé kamarádce se nestalo nic hrozného. Můžeš se na to klidně zeptat Hagrida, dovedl nás zpátky. Ji nesl. Vypadá to ale horší, než ve skutečnosti bylo," jestli ho to mělo uklidnit a ukázat, že umím být soucitná nebo že je mi to dokonce líto, muselo se to minout účinkem. Pár suchých slov bez skutečného významu. "Kdeže měla být naše první zastávka?" |
| |
| Cesta do Prasinek Argyra sejde ve své "kráse" ze schodů a bez zastavení pokračuje v cestě, tak se k ní přidám. Přizpůsobím se jejímu tempu a poslouchám co mi zatím povídá o tom, jak klesnu na oblíbenosti a další věci, ale vzápětí otočí a pokud se tomu tak dá říci, tak mi polichotí, že takovej, kterej dbá na nějakou oblíbenost a žebříček popularity nejsem, což je pravda... Ať si o mě každej říká co chce, já si budu dělat co chci a s kým chci. Dokonce se opět usměje, což je od ní docela milé, protože to je už dnes podruhé, co se ji na tváři mihne náznak úsměvu... Třeba to ještě nakonec fakt bude veselá holka, jen to skrývá... Pak mi ještě poví co a jak ohledně Mayi a pak se zeptá kde to "zapíchneme" my. Celou dobu mlčím, protože je neslušné skákat dívce do řeči, ale jakmile mě pustí ke slovu začnu pěkně od začátku: Hele o oblíbenost mi moc nejde a navíc, i kdybych na nějakou hrál, proč bych ji měl ztratit??? Jen proto, že jdu ven s tebou, dívkou ze Zmijozelu? Nemyslíš, že už je načase zanechat téhle silně nezdravé rivality? Vím, jsme koleje, které mezi sebou bojují o pohár, zdravá rivalita je dobrá, ale proč musí být mezi námi taková nevraživost hraničící s nenávistí? Proč nemůžou jít dva jako my spolu ven aniž by na ně ostatní koukali nevěřícně a nebo nenávistně? Na chvíli se odmlčím aby "stačila pobrat" o čem to vlastně mluvím a pak se zamyslím nad tím, co říkala o Maye (To se fakt chce na "rande" bavit o jiné holce???) a nad otázkou kam půjdeme jako první... No, kam půjdeme nechám čistě na tobě, já Prasinky znám celkem dobře, takže záleží na tobě, jestli si chceš jí prvně někam sednout, nebo se jít jen tak někam projít??? Třeba můžeme vyšlápnout na kopec na němž stojí Chroptící chýše, údajně místo, kde straší... ----------- OMLUVA K POSTU Alex J. Cooper "Nebelvír" - 13. července 2013 23:51  |
| |
| Výlet do Prasinek "Protože vámi pohrdáme?" zamrkám. "Z vašeho pohledu máš pravdu, chápu to, ale to neznamená, že to kdokoliv z nás bude akceptovat," pokrčím rameny. "Navíc, teď jsi do toho citově zainteresovaný, takže.. zkrátka, nebýt mě, tak nic takového jako nějaké příměří ani nechceš. A nebýt války, zřejmě," kouknu po něm koutkem oka. "Mimo jiné skutečnosti, včetně toho, že tady nejsem oblíbená sama o sobě, víš? Nejsem žádný rozmazlený zbohatlík toužící po moci, nemám na ně vliv," to už se usmívám. Zřejmě mě tohle odhalování „kruté“ pravdy baví. "Můžeme jít k Chýši," zamyslím se, "ale co tam? Zatáhneš m dovnitř nebo se jen budeme dívat, jak se nic neděje? Hm?" Znovu zamrkám víc, než je u mě obvyklé, a koutky úst stále naznačují úsměv. "Ale víc mám asi chuť na ten máslový ležák, k Chýši můžeme až potom, třeba až se setmí." Očividně sama nevím a nechce rozhodovat o tom, co budeme dělat. Jen zůstává otázkou proč vlastně, každopádně to nevypadá, že by v tom byla nějaká levárna. |
| |
| Cesta do Prasinek, povídání si s Argyrou Když mi Argyra řekne, že námi nebelvírskými pohradají, ani mě to nijak nepřekvapí, protože tato hloupá nevraživot mezi našimi kolejemi panuje už strašně dlouho. Ještě než jsem nastoupil do školy, vzpomínám si, že můj otec mi vyprávěl..., nedopivím a opět se zahledím jakoby do prázdna... Pak se na chvíli odmlčím a mírně zatřepu hlavou. Ehm, ano, uznávám, že se mi líbíš, jsi pro mě zajímavá a lákavá zároveň, ale nedá se řít, že bych do toho zatím motal city... přiznám se a nejspíše i lehce zčervenám, protože tahle napřímo říct dívce, že mi líbí se mi ještě nestalo... A nebýt války, nejspíše bych si tě také všiml... Válka je všude kolem nás, týká se nás všech a je možné, že budeme muset bojovat i my. Já vím jistě na jakou stranu se postavím a byl bych rád, kdybych šel riskovat život s tím, že má důvod se snažit přežít, protože by na mě nkdo čekal... Proč umřít za záchranu světa, když svět ve kterým bych měl žít by měl být bez lásky? CO to sakra Alexi meleš?!?, vynadám si sám sobě v duchu a jdu dál. Když začne mluvit o tom, kdo je a kdo není na škole oblíbený, musím se lehce rozesmát, protože že zrovna ZMOJIZELSKÉ dívce půjde o oblíbenost mě opravdu nenapadlo... Teda, tak tohle slyším poprvé. Že by někomu ze Zmijozelu šlo o to, jestli je oblíbený, nebo ne? Ar... Ty jsi opravdu jiná... Nejsi zlá, zákeřná, škodolibá a zákeřná... Jen prostě nejsi zvyklá na to, že by se s tebou někdo měl zájem se bavit... Risknu to a uchopím ji za ruku a zkusím jít dál v tomto "stavu". Přinejhorším se mi vytrhne, seřve mě a nebo mi do xichtu vypálí "žihadlovou kletbu". Pak začne mluvit o tom, co bychom mohli dělat... Zdá se mi to, nebo se mnou flirtuje? Teď jen zjistit zda úmysleně, nebo neúmyslně..., honí se mi hlavou a lehce se na ni také usměji, rptože celou dobu co jsme spolu se usmívá, což je dobré znamení... Ehm, povalit tě někam? Až se setmí? Sakra to zní jako výzva... přemýšlím co dělat dál. Podívám se tedy na ni a povím: fajn, můžeme jít tedy na ten máslový ležák ke Třem koštětům a po setmění si udělat rádoby dobrodružně-romantickou procházku k Chroptící chýši. Dojdeme tedy ke třem košťatům, vejdeme dovnitř a najdu nějaké pěkné místo, kam si sednout. Objednám dvakrát máslový ležák a nějaké pražené mandličky a počkám, než nám to přinesou. Mezitím "visím" očima na Ar a přemýšlím jak začít s konverzací... |
| |
| Výlet do Prasinek Když se mi tam začne vyznávat, či co to vlastně je, chce se mi smát. Jak se chytá každého slova, co řeknu, jak odhaluje něco, co říct nechtěl a kdo ví, jestli je to vůbec pravda. Nu, Nebelvír, co taky čekat jiného. Nechám ho při jeho domněnkách a nic mu nevyvracím, ačkoliv jeho představy jsou na míle vzdálené od toho, co čekám a chci já. "Oblíbenost do jisté míry ovlivňuje moc, lidi, které kolem sebe dokážeš nashromáždit. Moje rodina není bohatá, takže mi toho už moc nezbývá. Ale v podstatě na tom nezáleží, jen je prostě asi fajn mít přátele, ne? To potřebuje každý bez rozdílu. Jinak si nemyslím, že jsem jiná, ale pokud je to tvůj názor, akceptuji ho." Jenže když mě chytí za ruku – to je jiná. Strhnu a dokonce se zastavím, volnou ruku jen stěží držím tak, aby okamžitě neuchopila hůlku a neublížila mu. Jakkoliv. Hlavně rychle. Pak mu ruku konečně dokážu vytrhnout a pokřiveně se usměju. "Tohle už nedělej..," zavrčím tiše. Zbytek cesty mlčím. Podobná situace pokračuje i v hospodě, kde se necítím zrovna dobře. Ona ta kolejní nevraživost nepanuje jen ve škole, táhne se to s každým ještě dlouho po tom, co z ní odejde. Jeden by čekal, že teď budou mít jiné starosti. Jak tak sedíme a on na mě zírá, začínám být na pochybách. Co když to všechno myslel vážně? Naštěstí máslový ležák donesou rychle, tak z něj pomalu téměř nepřetržitě upíjím a přes okraj poháru sleduji jak Alexi, tak i blízké okolí za ním. "Došla ti řeč?" |
| |
| Cesta do Prasinek Vrátil jsem se do společenské místnosti a už bylo docela pozdě na to, abych se začal učit a hlavně jsem věděl, že teď opravdu tolik zabrat dostávat nebudeme a tak budu moct dotáhnout učení v průběhu týdne. V ložnici jsem usnul téměř okamžitě, byl jsem dost unavený už z předchozího učení a schůzi, že jsem jen zavřel oči a spal jsem. Ráno jsem se probudil docela pozdě, ale když jsem dorazil do velké síně, snídaně byla teprve v plném proudu a dokonce ještě ani nepřišla pošta. Sedl jsem si na jedno ze svých vyhrazených míst, která bývala většinou volná a nandal jsem si míchaná vajíčka, do kterých jsem se zakousl a vzhlédl když jsem uslyšel třepot křídel a po nějaké době uviděl i sovy. Mě sova opět nic nepřinesla, mamka na tom byla špatně na to, aby se vůbec zmohla na napsání věty a tak mě ani nepřekvapilo, když jsem dostal jen denního věštce, co ale bylo zvláštní, je to, že snad nikdo nedostal nic od svých blízkých, nijak jsem to neřešil, jelikož jsem si teprve teď všiml kolik bystrozorů se v okolí pohybuje, přijel jsem sice teprve včera, ale už teď jsem věděl, že se tady děje něco moc divného, divnějšího než-li obvykle. Po snídani jsem se rozhodl zamířit do Prasinek ke třem košťatům, abych třeba potkal známé tváře, které se tam určitě objeví. Vzal jsem si peněženku a vyrazil jsem. Rozhlédl jsem se po Prasinkách, docela dost mi chyběli, včera jsem je viděl jenom za tmy a to jsem jenom procházel, tohle bylo mnohem lepší. Hned co jsem se trochu porozhlédl po okolí, jsem se vydal ke košťatům. Otevřel jsem dveře, podíval jsem se na přeplněný lokál a zamířil jsem k baru, kde jsem si objednal pití a i s nápojem jsem usedl za stůl a koukal se kolem sebe, jestli uvidím někoho známého nebo ne... |
| |
| Venkovní pozemky Pro ty, jež se rozhodli během volného dne zůstat v Bradavicích byla jediná zajímavá věc na obzoru stavění přístřešku pro hosty z Kruvalu. Několik profesorů sice spojilo své síly, ovšem i tak trvalo vybudování nové části hradu a vystavění několik obrovských stanů déle než hodinu. Před obědem pak několik z vás mohlo spatřit příjezd Kruvalské lodě. Nebyl ani z daleka tak honosný, jako když se před několika lety pořádal turnaj tří kouzelnických škol a studentů je celkově poměrně málo. Celý průvod je odveden přímo do nové části a Bradavický hrad tudíž prozatím zůstává pouze původním obyvatelům. Avšak v odpoledních hodinách lze na pozemcích v okolí vidět několik malých skupinek zvědavých chlapců. Všichni jsou staršího věku a drží se v úctyhodné vzdálenosti od hradu. Což ovšem nebrání tomu, aby si je z oken prohlížela spousta zvědavých, převážně dívčích, očí. |
| |
| Cesta do neznánama Nádvoří je sice plné lidí ale očividně nikoho neznám a ani nemám moc náladu se seznamovat dál, prostě se vydám sám skrz pozemky k jezeru kde vím že jsou loďky které vozí až do Prasinek,to že máme volno očividně všem vyhovuje. Cestou minu pár Kruvalských které víc než hrad zaujali spíše dívky v něm ale i tak jdu si svou cestou stále dál,pár mávnutí,pokynutí a to je tak vše...když se vypletu u břehu jezera,rozhlédnu se a spatřím v dálce mola a loďky od nichž odplouvající.... Super,jen větší procházka o to... usměji se a vydám se po břehu tím směrem, než spatřím na břehu postávat Raven,tiše k ní dojdu.... Ahoj,procházka nebo se také chystáš do Prasinek? |
| |
| U jezera Když se ozve hlas Smokie zakráká a poplašeně vzlétne. Otočím se a jen překvapeně povytáhnu obočí. "Přiznej se. Sleduješ mě?" Zeptám se s pobaveným úsměvem. Pak jen vydechnu a trochu se zamračím. "Nojo, úplně jsem na ten výlet zapomněla..." Na chvilku se zamyslím, než sáhnu do tašky, ze které vytáhnu peněženku, jestli má vůbec cenu jezdit. S jistým uspokojením zjistím, že to cenu má. "No, původně to byla jen procházka, ale vypadá to, že si asi udělám taky výlet." Uniformu jsem si na sebe ani nebrala, když se dnes nevyučuje - na sobě mám jen tílko, delší svetr, sukni pod kolena a steely. Otočím se k Alacazarovi úplně a povytáhnu obočí. "A co ty? Tipovala jsem spíš že teď budeš čas trávit s hosty." |
| |
| U jezera Musím se pousmát tomu prvnímu dotazu, přeci jen je to asi otázka na místě.... Lhal bych kdybych řekl že se mi nezamlouvá tě potkat, ale ne nyní je to na náhodě.... řeknu klidně a jen jí dál poslouchám a pozoruji, nevím jaké to je nemít peníze, náš rod jich má víc než dost.... Založím tě pokud mi budeš dělat průvodkyni.... dodám když se dodíváš do peněženky a zadívám k molům v dálce.... Nemají mě rádi, byl sem moc dobrý na některé látky...a byl sem vždy spíše samotář |
| |
| Cesta k molu Znovu protočím oči. "Když máš příležitost zmínit v rozhovoru nějakou svou přednost, nikdy neodoláš, co?" Nadhodím trochu provokativně po zmínce, která se nejspíš týkala Kruvalských. Pak jen vykročím k molům. "Nepotřebuju založit. Mám akorát na máslový ležák a nějakou drobnou cetku, ale ne moc na to, abych rozhazovala." Prohodím jen tak na půl a ohlédnu se po něm, jestli už taky jde. Mezitím se odkudsi vynoří Smokie a přistane mi na rameni. Trochu sebou cuknu a podívám se na něj. Tak lekání se ti zachtělo, jo? Lehce se pousměju a jen vykročím dál. |
| |
| Prasinky Vidím, jak je Ar nesvá a když nám donesou máslový ležák, lehce upiji a sleduji dál její počínání - opatrné, lehké téměř nepřestávající upíjení, zatímco očima přelétává mezi mnou a zbytkem hospody. Pak mě konečně osloví, ale její věta "došla ti řeč?" mě lehce pobaví. Mě a dojít řeč? Nikdy..., pomyslím si zvesela ale odpovím jí slušně: Ne, nedošla, jen jsem nechtěl řečmi kazit tento okamžik, kdy jsme spolu. Pak se vrátím k tématu: Ano, přátele potřebuje každý, ale přece si nemyslíš, že na tebe najednou každý zanevře, když tě vidí se mnou? Nebo naopak... Myslím si, že se můžeme bavit s kým chceme, jsme snad "v rámci možností" svobodní, ne? Zatímco mluvím, tak pomalu popíjím ležák a nespouštím z ní oči. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Váš poklidný rozhovor naruší zvonek dveří hospůdky a rachot, když se dovnitř vecpe větší skupina chlapců v dlouhých kabátech. Zdá se, že Kruvalští po svém příjezdu také dostali volno a jak to vypadá, plánuji si ho opravdu velice užít. Netrvá moc dlouho a i k vašemu stolu se nakonec přitočí veselá trojice s korbely v rukou, která si po optání Je tu místo? vyřčeném se spoustou tvrdého přízvuku, nehledě na vaši odpověď, přisedne a začne svým rodným jazykem vyprávět jakési veselé historky, které vedou ke spoustě dalšího smíchu. O soukromí tedy už nemůže být řeč. Můžete se pokusit hledat ticho jinde, zapojit se do všudypřítomné zábavy, nebo se prostě nechat vést svými vlastními pocity. |
| |
| Prasinky Když jsme spolu? Na okamžik jsem nakrčila nosík, moc se mi to spojení slov nelíbilo, ale víceméně jsem chápala, co tím myslí. Ono vyjadřovat se a myslet něco.. občas jsem se v tom zamotávala, hlavně u těch, kteří neuměli být upřímní. "To jako vážně?" tentokrát jsem nadzvedla i obočí. "Takhle to vidíš? Staletou nenávist mezi kolejemi smeteš ze stolu tím, že se můžeme bavit s kým chceme a bez následků? Hm, no.. proč ne. Nebudu ti brát tvé ideály, i když si opravdu nemyslím, že to takhle funguje. A.. nejsme svobodní," usmála jsem se dost nepříjemným způsobem, takovým, který naznačoval, že z toho mám možná i radost. Nestačila jsem říct nic dalšího, když se objevili kruvalští. U dveří jsem jim věnovala jen pramálo pozornosti, ale když se posadili k nám – a měla bych zřejmě ocenit, že měli tu slušnost se zeptat – měřila jsem jednoho po druhém nepříjemným pohledem. Občas jsem k tomu vycucla lok máslového ležáku. Je jasné, že bych jim moc ráda vyškrábala oči z důlků nebo jim alespoň podpálila lemy plášťů, ale nic z toho se nehodilo, připadalo mi to nanicovaté a ryze hloupé. "Medový ráj?" pronesla jsem náhle, a v ten moment jsem se zvedla. Uštědřila kruvalským několik nešťastných šlápnutí na nohu, sem tam padla nějaká rána loktem, to vše doprovázeno lehkým ruměncem ve tvářích a ostýchavými omluvami, jak mě to moc mrzí a že jsem opravdu nemehlo. Nakonec jsem jim ještě spěšně popřála hezkou zábavu a dodala, že se určitě potkáme na školních chodbách. To jsem už držela Alexe za rukáv a táhla ho ke dveřím. Nedopitého ležáku mi nebylo ani v nejmenším líto, s takovou společností u stolu hořkl v ústech.. Růžová z tváří se v kontrastu s mou bílou pokožkou ztrácela jen velmi pomalu, i tak jsem si venku slyšitelně oddychla. "Doufám, že jsi nechtěl zůstat. Mě tyhle sešlosti.. nemám v povaze mít je ráda," usmála jsem se na Alexe zvesela. |
| |
| Docela nemilé vyrušení vypadá to, že Argyře je mé dvoření se jí, čím dál tím měně nepříjemné, ale než se konečně dostaneme k něčemu pořádnému, vtrhne k nám banda tupých Kruvaláků... Fakt skvělý..., pomyslím si a mám sto chutí jim na jejich dotaz zda je u stolu volno odvětit, že pro ně ne, ale už se k nám nasáčkovali a nijak jim nevadí, že nás ruší. Když proto Ar navrhne medový ráj a za rukáv mě doslova vytáhne ven - samozřejmě, že cestou od stolu také rozdám pár "nechtěných" ran - s úsměvem a silnou ironií v hlase jí odpovím: Samozřejmě, že jsem tam chtěl zůstat... není nic lepšího, než když ti rande s nádhernou dívkou kazí banda Kruvaláků. Pak se vydám k Medovému ráji a zjišťuji, zda je tam místo, kde nás nikdo nebude rušit. Pokud ano, vejdeme a tentokráte nechám Ar aby něco vybrala... Na sladký sice jsem dost, ale nevím, co chutná ji, tak nemůžu přece vše dělat já... nyní je iniciativa na ní. |
| |
| Medový ráj Dveře se otevřou a rozezní tak malý zvoneček nad nimi. Stočí se k nám sotva dva páry očí, to mi vyhovuje mnohem více, než předtím, co je horší je fakt, že když mě do nosu udeří odér všeho toho sladkého, udělá se mi na vteřinu nevolno. Vstoupím hned za Alexem a zavřu. Na poličkách jsou úhledně srovnány nejrůznější nádoby s laskominami v tisících barvách a přesně tolika chutích. Mléčné karamelky, fondánové mušličky, máslové sušenky s různými náplněmi, mini vafličky, pralinky nejrůznějších tvarů a příchutí, gumoví hadi, lízátka, cucavé i žužlavé žabky s příchutí peprmintu, čokoládové mince s mořskou solí i kousky chilli papriček,.. otočím se kolem své osy, abych všechnu tu barevnost dokázala vstřebat. Byla jsem tu jen jednou a vůbec mi to nechybělo, ale je to tu ohromující. "Proč bys o mě měl mít vlastně zájem? Krom toho, že se ti líbím, což usuzuji z toho, jak o mě mluvíš..," zeptala jsem se a zamířila k nádobám postaveným na dlouhém pultu. Kdepak, kdepak.. á, tady! Pár lékořicových provázků! Vybrala jsem si několik nevábně vypadajících provázků, obratem je zaplatila a otočila se k Alexovi, přičemž jsem mu jeden nabídla. "Hm?" musela jsem přiznat, že se mi začínal líbit. Kus od nás se do malých pohárků podobných mudlovským zmrzlinovým kornoutům točila našlehaná krémová pěna, vzala jsem Alexe za ruku a táhla ho tím směrem. |
| |
| Medový ráj jakmile vejdeme dovnitř cukrárny jsem omámen všelijakými vůněmi, které se zde rozléhají. Chvílí přemýšlím na co z toho všeho vlastně mám chuť a než se pořádně stačím rozhodnout, položí mi Ar docela zajímavou otázku,ale když se nadechnu k odpovědi, je fuč a po chvíli se vrací s lékořicovými provázky, nabízeje mi jeden. S lehkým úsměvem si jej vezmu, ačkoliv lékořici doslova nesnáším a zdvořile se do něj zakousnu. Její "hm?", chápu jako výzvu k odpovědi a tak jen lehce pokrčím rameny a pustím se do řeči: Máš pravdu, líbíš se mi, ale to není jediný důvod, proč jsem tady s tebou a proč ti dávám najevo svůj zájem..., víc ale opět nestihnu říct, protože si Ar všimne krémové pěny a CHYTNE MĚ ZA RUKU - za což mi vždy nadávala a vede mě k pěně. než se na nás dostane řada, pokračuju: nevím, je to možná tím, že jsi na mě udělala dojem, že nejsi typická zmojozelská dívka, nejsi taková ta zákeřná zlachtivá a namyšlená dávka jako všechny ostatní zmijozelské holky. Taky se mi s tebou parádně povídá a prostě je mi s tebou fajn... Pak se na chvíli odmlčím a nejspíše i zrudnu, protože není mým zvykem toto říkat... |
| |
| Medový ráj Tichounce jsem se zasmála a na chvíli odtrhla pohled od malých sladkých pohárků. "Takže o mě prostě nic nevíš, věříš jen svému instinktu," ukousla jsem si kousek provázku a zadívala se zpátky na udělátko a tabulku u něj. Medové šlehánky. Několikrát jsem nad tím názvem nechápavě mrkla, počkala, až našlehá další úhledný kornoutek a přestala strojku věnovat pozornost. "Víš co..," ukousla jsem z provázku znovu. "Já jsem pro. Zkusíme to," znovu jsem mrkla a stačila přitom sjet i část přítomných, většina byla ale plně fascinována zdejším zbožím. "Ty si nic nedáš? Ty pralinky vypadají docela dobře, nebo támhle ty mentolky," ukazovala jsem na jedovatě zelené bonbony, které až nezvykle ladily k barvě mé koleje, a čekala jsem, co si z těch pár vět vlastně vyvodí. |
| |
| Šok Kdo jsi a cos udělala s Argyrou??? :D Poslouchám Ar a musím uznat, že má pravdu. Chvíli koukám na ony "medové šlehánky" a jakože cumlám ten lékořicový provázek a přemýšlím, jak se jej nenápadně zbavit. Pak ale řekne něco, co mě ale totálně vykolejí. Prej "jsem pro, zkusíme to" Málem se zadusím kouskem lékořice a vyvalím na ni oči... Ehm, cože?, podívám se přímo na ni a nechápavě sleduji, jak okamžitě opět změnila téma a ptá se mě na to, zda já si nic nedám, jakoby před chvíli ani vlastně neřekla, to co řekla. Párkrát zamrkám a nakonec si vyberu nugátové bonbony v čokoládě. |
| |
| Medový ráj Kdo ví, co bylo v tom ležáku.. "Co cože?" zamotal mě do vlastního motání věcí do sebe. Naštěstí si za chvíli vybral něco pro sebe a tak jsem tu nemusela dlouho přešlapovat a mít pocit, že přece jen trochu marním svůj čas. Jenže ten pocit jsem měla skoro vždycky. |
| |
| Hurá k jezeru Nevím.. záleží kdo je u jezera... pokud tam někdo je :D Ráno se probudím celkem pozdě... noční nucená výprava mi trochu pročistila hlavu takže jsem spala až do pozdních dopoledních hodin. Rychlá hygiena, na sebe navlíknout pohodlné oblečení ve zmijozelských barvách, hůlku, notes a vzhůru do kuchyně. Snad mi něco ti protivní skřítci dají. Na oběd se mi čekat nechce... Vydám se tedy do kuchyně. Přivítá mě několik skřítčích pohledů, které jsou naprosto jednoznačné. Povýšeně je sjedu pohledem. "Dnes si chci udělat výlet po pozemcích školy, takže bych ocenila nějaké jídlo sebou. Hned." dodám a chvíli čekám než bude jídlo připravené. Pak si ho vezmu a rychle se vydám k jezeru. Po cestě si moc lidí nevšímám jen občas kývnu na nějaké ty známé ze zmijozelu. |
| |
| Medový ráj - šok To vážně nevím... to ví jen ten, kdo jej vyrábí... Dojdu přímo k Ar, uchopím ji za ruku a postavím se přímo před ni tak blízko, abych stačil uhnout případné facce. Podívám se jí do očí a zeptám se znovu: Co jsi myslela tím "víš co? Zkusíme to."???, dívám se jí přímo do očí a snažím se v nich něco vyčíst, ale není to jednoduché, protože se díky její kráse nedokážu soustředit... |
| |
| Medový ráj Tentokrát jsem na podobnou situaci připravená, snad jsem to i trochu plánovala, protože jinak nebyl důvod, aby věci nabraly tak rychlý spád. Bylo to jednoduché, my nebyli v lehké situaci a víc, než kdy předtím bylo nutné jednat. Měnit – a to nejen vše kolem sebe, ale hlavně sebe. Taktizovat, řekl by někdo. Nu, proč ne.. "Co bych tím měla myslet?" a už jsme byli doma. Dívala jsem se na něj a jeho výraz, zatímco on zkoumal ten můj. Tentokrát jsem se nesmála, vypadala jsem v rámci možností neutrálně. "Prostě to zkusíme. Mluvil jsi v podstatě o tom, že se musíme odtrhnout od zažitých zvyklostí, jako je třeba ta nenávist mezi našimi kolejemi, neustálé soupeření. Udělal jsi krok kupředu v tom, aby to bylo jinak. Když tě nikdo nebude následovat, když se nikdo nepokusí změnit zažité, nikam to nepovede," zlehka jsem stihla jeho ruku, kterou mě před chvílí chytil. "Takže to zkusíme. Spolu. A uvidíme, jestli se mýlíš nebo ne a jak moc nebezpečné je ti věřit..," pokrčila jsem rameny, ale vzápětí na to jsem se k němu naklonila a na malý okamžik zaváhala, načež jsem přitiskla své rty na jeho. Maya bude prskat vzteky. |
| |
| Jestli to předtím byl šok, tak nyní... První polibek... Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž... Kdo ví, třeba se nepřítel stane přítelem Poslouchám Argyřino povídání a nejednou cítím, že jí můj dotek opravdu není nepříjemný, dokonce stiskne mou ruku a než stihnu cokoliv říct, cítím její rty na svých. Cože? Proč najednou ta změna?, pomyslím si, ale ne, že by mi to nějak vadilo, naopak, je mi to docela příjemné a tak její polibek opětuji. Pak si ale uvědomím, že asi není moudré pohoršovat zde přítomné mrňata našimi projevy vzájemné náklonnosti a tak se, ač nerad, od ní lehce vzdálím, slastně vydechnu, podívám si jí do očí a promluvím: Eh... toto jsem opravdu nečekal, ale myslím, že za zkoušku to stojí. Jen, nemyslíš, že bychom měli jít někam jinam? je tu moc dětí a my se právě políbili, což by se jim nemuselo líbit... Sakra, Alexi, co to meleš, máš ji tady, ona tě chce, tak kašli na okolí a líbej ji, ne?, hádám se sám se svým svědomím... |
| |
| Jak se (ne)pohoršují děti Vypadá překvapeně, což mě baví a vnitřně uspokojuje. Je to lepší, než dobře udělaný domácí úkol a následná pochvala před ostatními. V tuhle chvíli se cítím dost samolibě, a ve své podstatě i spokojeně. Pak jen vykulím oči. "Prosím? Pusa někoho pobuřuje? Chápu, kdybychom se začali-," zarazila jsem se v hlasitém přemýšlení dostatečně rychle na to, abych tím napáchala co nejméně škody, a chápavě se usmála. "Jasně." Vážně mu jde o ty děti, nebo je tohle už příliš? Chodit se mnou po Prasinkách a pít spolu ležák je jedna věc, tohle by už mohlo být přes hranici, za kterou byl ochotný dojít. Zlehka mu vytrhnu ruku a vrátím se k pytlíku s lékořicovými provázky a jeden začnu rovnou ukusovat. "Tak pojďme, jestli si už nechceš nic kupovat," řekla jsem a sama se otočila k odchodu. Další plán kam jít jsem neměla a nechávala jsem tomu volný průběh. Venku se o něco ochladilo, tak jsem si přitáhla kabát až pod bradu a převalujíc kus provázku v ústech jsem se vydala na procházku Prasinkami. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Venku z medového ráje Jakmile vyjdeme ven z medového ráje vezmu Ar za volnou ruku, protože mám dojem, že má pocit, jako by tím polibkem udělala něco špatně. sakra, teď si bude myslet, že ji máš jen jako ozdobu, ale ne, že o ni opravdu stojíš., nadávám si v duchu, ale navenek nedám na sobě nic znát. Naopak, ruku ji něžně stisknu na znamení, že jsem rád, že je tady se mnou a když dojdeme na "náměstí" Prasinek, otočím se s úsměvem na ni: Kam ale půjdeme? Měl jsem v plánu procházku, nějaké jídlo, zaujmout tě, ale nějak jsem nedoufal v to, že už na prvním rande, dá-li se to tak nazvat se políbíme. Ne, že by mi to nějak vadilo, naopak, jsem za to rád..., usměji se na ni a doufám, že jsem ji nějak nevylekal... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro "Bylo to moc rychlé?" skoro jsem se dokázala nevinně usmát. "Já moc nevím, jak to probíhá.. ale přijde mi zbytečné chodit kolem horké kaše. Prostě, líbím se ti, ty se líbíš mě a jsi sympatický, jdeš si za svým, tak co? Třikrát se sejdeme a až pak mi zkusíš dát pusu, abychom zjistili, že to nepůjde? Takové plánování mi připadá jako ztráta času. Nechci, aby sis myslel, že do toho jdu po hlavě, já si tě nechci hned teď a tady vzít a mít s tebou děti, ale oťukávat se můžeme i jako zadaní. Stejně by to tak nakonec bylo, jen by tomu předcházelo randění," usmála jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Prasinky Docela mě překvapí, že to Ar vidí takto, ale nemám s tím nejmenší problém. Usměji se a namísto odpovědi ji opět políbím. je mi jedno, kdo a kolik lidí je poblíž, prostě to udělám. O hodnou chvíli později se na ni usměji... Zajdeme se teda kouknout k tý chroptící chýši? myslím, že tam bychom mohli být chvíli sami... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Znovu mě políbí. Nemůžu mu upřít, že je to jedna z věcí, kterou mě uchvátil a kterou si ráda kdykoliv zopakuji. Usměji se na něj a zlehka si skousnu ret. Možná to všechno myslíme dobře, ale přilíváme tím olej do ohně.. Nebo to jen vidíš všechno příliš černě a nikoho nebudete zajímat, když jsme ve válce. "K Chýši? No, proč ne..," zadívala jsem se na něj a jen, co jsem od něj odtrhla oči, propletla jsem své prsty s jeho. Kdyby ho náhodou napadlo mi utéct. "Pořádně ani nevím, jak to tam vypadá. Nikdy mě to místo nezajímalo, je opředené spoustou povídaček, ale to jsou i Bradavice. Proč by mělo být zajímavější?" zamyslím se. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Prasinky Vypadá to, že Ar nevadí mé počínání a dokonce jakoby si říkala o víc, když proplete své prsty s mými. Pak se mě zeptá na Chýši, co je na ní divnýho a tak... Nedechnu se a zapřemýšlím... Ehm, no... nevím, podle některých lidí je to jedno z nejzáhadnějších míst v Anglii a podle některých i jedno z nejstrašidelnějších. Kdysi to bývala hospoda, ale pak se ze sklepů začaly ozývat divné zvuky, nejdříve tomu nebyla přisuzována nějak vážnost, ale pak v okolí chýše začli mizet lidi a nikdo už se k ní nepřiblížil blíže, než je plot, který je okolo ní obehnán... A tak teď slouží jako adrenalinová atrakce a lidi mezi sebou soutěží, kdo se k ní přiblíží nejvíce... Vole!, vynadám si v duchu... bereš holku na rande a vedeš ji na strašidelný místo? Gratuluji, jsi vážně idiot. Ale zase na druhou stranu, když se bude bát, bude přítulnější..., pomyslím si nakonec a trošku se mi zlepší nálada při představě jak ji hrdinně objímám, zatímco se bojí... Ale to se asi nestane, Ar není typ holky, která má strach, což dokázala už v lese... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Během vaší procházky Prasinkami si sem tam můžete všimnout studentů okolo, jež na vás hledí velice zvláštními pohledy a sem tam si i šuškají. Snad i proto jste se nakonec rozhodli zamířit k Chroptící Chýši. Cestou jste potkali ještě několik jedinců, ale na okraji lesíku, kde začínal bezpečnostní plot a odkud šlo Chýši velice dobře vidět, už jste se octli sami. Počasí se během vaší cesty také změnilo. O poznání se ochladilo a zvedající se vítr prozrazoval, že se blíží déšť. Z malého, sešlého stavení v dálce za dřevěným plotem s několika varovnými cedulemi, se ozývalo hvízdání a skřípění větru. Chýše se pomalu kolébala sem a tam, jakoby vás sama vyzývala, aby jste se šli podívat blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Mizející lidé, divné zvuky.. jak mudlovské. Jenže u těch se očekává, že si spoustu věcí vyloží po svém, protože neznají magii. Byla jsem vůči těm informacím dost skeptická. Nedokázala jsem si představit, co horšího by tam někoho mohlo potkat, než nějaká Acromantule nebo podobné zjevení. Navíc, pokud Ministerstvo mělo kdy co pod dohledem, pak nechápu, proč by se nepostaralo i o tohle místo. Schopné lidi na to určitě měli. "Aha," chápavě jsem přikývla, "to je zajímavé," dodala jsem. No, moc jsem tomu nevěřila, ale byla pravda, že kouzelnický svět dokázal stvořit mnohé zrůdy a tak byly možná ty povídačky na místě. Chvíli jsem cestou přemítala nad tím, co si ostatní asi tak myslí. Pohledy jsem zdárně ignorovala a pokud nebylo zbytí, zachovávala jsem klidnou hlavu. Čím blíže jsme byli Chýši, tím více jsem přemýšlela nad tím, koho z nás mají za většího zrádce, jestli jeho nebo mě. Ona taková procházka k Chýši by vzešla spíš ze zmijozelské hlavy.. Můj skepticismus narušoval fakt, jak moc se horšilo počasí. Připadalo mi to nepřirozené, i když byl podzim a já byla od přírody podezřívavá. Prohlížela jsem si plot, cestu i blízké okolí, dokud se Chýše nedala dobře prohlédnout. Bylo to tu zvláštní, ale nakolik to bylo skutečné? Napnutá mysl plná očekávání dokáže prožitek z určité chvíle dost zkreslit. "Půjdeme dál?" zeptala jsem se nahlas, ale k Chroptící chýši jsem zamířila automaticky, aniž bych čekala na souhlas. Bude plná odporných pavouků! Přitahovala mě. Kolik takových, jako já, už tu stálo? S nutkavým pocitem jít prostě dál, prozkoumat to místo a mít přitom v hlavě jen minimum strachu? Krátce jsem vzhlédla k nebi nad námi, které temnělo z minuty na minutu stále víc a víc. "Jestli se uvnitř nachází nějaké zlo, bude mít tvář. Nebo jsi už slyšel o domech, co jen tak požírají své návštěvníky?" já o nich slyšela, ale nevěřila tomu. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Podruhé hurá za dobrodružstvím Jestli nás něco sežere, napište mi na hrob, že "já jsem to říkal" :D Chroptící chýše nás k sobě volá nějakým kouzlem a je docela sranda sledovat Ar, která se k ní vydá, nečekaje na mou odpověď. Usměji se, pokrčím rameny a doběhnu ji se slovy: Přece si nemyslíš, že tě nechám jít samotnou..., a opět ji chytnu za ruku, pravou rukou kontrolujíce, zda je má hůlka na svém místě a jsem-li schopen ji okamžitě vytáhnout a pálit kletby po všem, co se namane... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Protáhnout se mezerou v dřevěném plotě bylo snad až příliš lehké, ovšem zarostlá louka, jež vás teď dělí od pohupujícího se stavení, vám to více než vynahrazuje. Stébla trávy vám sahají skoro až k pasu a schovávají pod sebou vlhké, blátivé podlaží. Roztroušené keře vám sem tam zatarasí cestu svými dřevovinovitými větvemi a po zbytek času se vaše oblečení zachytává o trny šlahounovitých rostlin. Ať už se prodíráte porostem jakkoliv, nezdá se, že byste se k Chýši přibližovali. Zato vítr stále zesiluje a díky jeho poryvům k vám dolehne i táhlé zavytí. Nezní sice jako vlčí, ale i přesto není nijak přátelské. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Cesta k chýši Je to fakt tak daleko??? Cestou k Chýši se představuju nějakou silně epickou scénu jak z béčkového romantického filmu, kdy se dívka vrhne strachy do náruče klukovi, který j chrání vlastním tělem, ale pak si uvědomím, že Ar je přesný opak romantických dívek z béčkových filmů... To se spíš já budu schovávat za ni, než by si ona řekla o pomoc..., pomyslím si sám pro sebe a zadívám se k chýši... ...však je pořád stejně daleko sakra, jak je to možné?, zzeptám se sám sebe a hodím tázavý pohled na Argyru... Vzápětí ale vítr zesílí a k nám se donese táhlé zavytí. V ten moment mám v ruce hůlku, připraven metnout kletbu po prvním, co uvidím... jenže, vidím jen Argyru, Chýši a nic víc... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro První našlápnutí není příjemné, o to víc následující cesta, která neubíhá. Cítím, jak se mi šaty zachytávají o porost, jak mi bahno ulpívá na botech a táhne mě níž, než chci být. Nakonec ještě to zavytí.. "Tady je kouzlo snad na každém kroku," oznámím rozhořčeně a zastavím se, mezi prsty už taky držím hůlku. Co kdyby náhodou něco, navíc po tom, co jsem včera viděla v Lese. "Problém je, že nevím, jak ho překonat. Pokud by mi to, nebo tobě, vůbec šlo, zase tak zdatný čaroděj nejsem," povzdechla jsem si. Byla jsem opravdu zklamaná, že se nemůžeme dostat dál, ale zároveň tu zřejmě bylo dost patrných „vzkazů“, abychom nechodili dál. "Asi to budeme muset vzdát," podívala jsem se na Alexe a měkce se u toho usmála, "a vrátit se jindy. Co říkáš?" Taky by to mohl být jen trik. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když konečně dojdeš k hospodě, zjistíš, že je velice přeplněná. Ať už Bradavickými studenty, nebo těmi Kruvalskými, jež se starají o všeobecný ruch. I přes to vše ale nakonec najdeš místo u jednoho menšího stolu, hned vedle okna a s korbelem v ruce se konečně pohodlně usadíš. Chvíli sleduješ okolí, až konečně z oknem uvidíš Alexe Coopera, mířícího po hlavní cestě pryč v doprovodu neznámé světlovlasé dívky. Otočíš se, snad abys do sebe kopl zbytek máslového ležáku a šel vyzvědět kam dvojice míří, snad aby ses odvrátil od okolního dění, nebo našel v davu uvnitř Tří košťat nějakou jinou známou tvář. V tu chvíli kolem tvého stolu ale najednou projde postava v černém hábitu. Zprvu ti to nemusí přijít nijak zvláštní, ovšem jak se vzdaluje, začneš si uvědomovat, že sedíš v dokonale izolovaném rohu, jehož jedinou příchozí cestou by se nanejvýše mohlo stát okno, u kterého sedíš a které jsi celou dobu měl na očích. Nezdá se, že by si někdo jiný zvláštního objevená postavy všiml, ovšem ta už mezitím míří k východu. Mohl by ses pokusit osobu sledovat, ovšem korbel máslového ležáku je pořád ještě dosti plný a na rozdíl od tajemné postavy slibuje jakýsi ten klid a teplo uvnitř budovy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Probudíš se, když už je slunce vysoko na obloze. V hlavě ti třeští a navíc nepoznáváš vysoký, bílý strop. Záhada tvého místa pobytu je ovšem vyřešena jen co se posadíš v pruhovaných peřinách, tak typických pro Bradavickou ošetřovnu. Kromě tebe ovšem v místnosti nikdo není . Snažíš se si vzpomenout, co se vůbec stalo, ale díky lehké nevolnosti a točení hlavy si dokážeš vybavit jen úlomky. Hodinu s Hagridem, les, jeskyni, malinké pavoučky a jako poslední oslepující záblesk. Ovšem zdá se, že všechno dobře dopadlo, protože v lese očividně už nejsi. Mohla by jsi zůstat nadále v posteli, kdyby ti zrovna ukrutně nezakručelo v břiše. Naštěstí jsi pořád ještě ve své uniformě, s botami úhledně srovnanými u postele. Nikdo tu není, aby tě zastavil a tak se můžeš vydat kam jen budeš chtít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen co ti školní skřítci připraví úhledně uloženou bedýnku s honosnou svačinou, jsi připravená vyrazit na školní pozemky. Během tvé cesty dolů k jezeru se pomalu začíná zvedat vítr a na vodní ploše se sem a tam pohupují jemné vlnky. Z dálky vidíš skupinu několika okožichovaných Kruvalských, ale také-a to je zajímavější-dva Zmijozelské kouzelníky, jednoho černovlasého a jednu rusovlásku, jak se společně procházejí a sledují vířící jezero. Mohla by ses přidat ke známé dvojici, nebo oslovit novou skupinku. Stále máš však čas uhnout ze svého směru a užít si chvíli tiché samoty, než vítr přivane dešťové mraky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ujdete jen několik metrů okolo jezera směrem k Prasinkám, když se zvedne silný poryv větru. Na vodní ploše se začnou zmítat vlny a cesta do nedaleké vesnice se s zatmívající oblohou už nezdá být tak přívětivá. Skupina Kruvalských opodál se otočí a začne stoupat zpátky k hradu, kde v kopsi vidíte podivně známou, blížící se postavu dívky s hnědými vlasy. Mohli byste jí jít naproti, nebo přeci jen zkusit štěstí s výletem do Prasinek. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen co Argyra dořekne svůj návrh, následuje další poryv větru, který vás oba zatlačí o pár kroků dál. Kdyby jste zrovna nebyli obehnáni křovím, možná by to ani nic neznamenalo, ovšem v této situaci skončíte oba v blátě mezi vysokou trávou. Alexova hůlka se zaboří stejně jako jeho dlaně do blátivého podkladu louky a Argyra skončí uprostřed trnitého porostu. Chýše se nadále trmácí v dáli, jakoby se nic nedělo a žádná další zavytí také nepřichází a kdybyste zrovna nevězeli hluboko v porostu, dalo by se říct, že louka teď působí až mírumilovně. Tedy, alespoň jedna její část. Ta druhá, čítajíc dva drobné, černé pavouky, se rozhodla, že Argyře ztíží vyprošťování z trnitého keře tím, že jí zaleze do rukávu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Školní pozemky Z mírumilovného spánku tě probudí mrazivý poryv větru. Na obloze se prohánějí šedé mraky a všechno okolní teplo už se dávno vytratilo. Jezero pod kopcem víří vlnami a ty vidíš několik Kruvalských, spěchajících nahoru zpět k hradu. Ovšem jiná dvojice i přes studené počasí u vody zůstává. Tobě samotnému ale začíná naskakovat husí kůže a měl by ses rozhodnout, jestli další chvílí spánku neriskuješ pořádné nachlazení a horečku. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Dopadnu do měkkého. To by se dalo počítat jako plus, kdyby látka mých šatů nezačala okamžitě nasávat okolní vlhkost. Chci se zvednout, ale to, co se v první chvíli zdálo jako měkké trhá nitku po nitce kabát a hlavně pak sukni. Na své si přijdou i ruce, drobné ranky se ihned červenají čerstvou krví. Rukám se mi zasekl mezi keříky, snažím se ho vyprostit, když – úplně strnu a vyvalím oči. Okamžik nemůžu víc, než sledovat ty dvě nohaté obludy, jak si to razí přímo do rukávu. "Nenenenene..," rozdrmolím se a snažím se je setřást, ale podle všeho marně. Panika nabírá na obrátkách. "U Merlina, ať jdou pryč! Né! Pryč, pryč..!" kabát ze sebe doslova strhnu, nedbaje na to, jak se po okolí rozprskly černé knoflíky. Jenže to tu není zrovna stabilní a já v téhle chvíli nedávám pozor, takže se sice vymaním z kabátu, ale zároveň přepadnu dopředu, koleny rovnou do bláta. I tak jediné, co mě zajímá je, jestli ty hnusy nemám na sobě. Zběsile se oprašuju dlaněmi a jen co získám trochu stability, začnu ustupovat od kabátu – blíž k Chýši, která mě ale jen pramálo zajímá. Stejně tak hůlka, ta mi vypadla z ruky někde kousek od kabátu. "Jsou pryč?! Už je na sobě nemám?!" vyděšeně se podívám na Alexe. "Ti pavouci!" vyštěknu na vysvětlenou. |
| |
| soukromá zpráva od Alex J. Cooper "Nebelvír" pro Cesta k Chýši a bahenní zábal A dokonce zadarmo... Ar pronese návrh na návrat a jsem rád, že to první řekla ona, protože to, co se tu děje se mi fakt nelíbí. A tak se na ni podívám abych jí řekl, že to je docala dobrej nápad. jenže než vůbec stihnu otevřít pusu a cokoliv říct tak mě poryv větru sejme k zemi. tak nešťastně, že se zabořím do bláta a moje hůlka zmizí někde v něm. Zvednu hlavu a rukou si utřu bahno z obličeje. Fakt super rande... Lepší místo jsi vybrat nemohl blbečku, teď s tebou už ani nepromluví, vynadám si v duchu, když uslyším supění, jako by Ar s něčím bojovala a už stojí nade mnou s vyděšeným výrazem v tváři a ptá se mě, jestli už jsou pryč. Nechápavě se na ni podívám a ona dodá, že myslí pavouky... pokrčím rameny, protože žádné nevidím a otočím se abych vytáhl svou hůlku z bahna. Otřu ji o mikinu a postavím se, podívajíc se na Ar. Pokud na sobě máš nějaký pavouky, tak je nevidím... Na chvíli se odmlčím a dodám: Myslím, že bude lepší se otočit a jít pryč... Tady je to nějaké divné... |
| |
| soukromá zpráva od Alacazar Zmijozel - Zmijozel pro Když se mě zaptá na to zda se rád chlubím pokrčím jen rameny.... Neber to jako chlubení,ptala ses tak sem odpověděl,víš že nadání se prostě neodpouští,obvzláště ve škole plné cílevědomých chlapců jež jsou vedeni k tomu aby byli tvrdí a uměli se prosadit... srovnám s ní krok a upravím si plášť tak aby se mi nenamáčel do vody nebo bláta,pak poslouchám o tom že nepotřebuje založit.... Matka by mi ruce urazila kdybych byl s dívkou venku a nechal ji za sebe platit takže bych byl raději kdybys přijala aspoň to pozvání na ležák,když už nic více... po tom co se začne horšít počasí se zadívám na jezero, vlasy mi létají v poryvech větru a já jen vydechnu.... MM počasí nám nepřeje, ale mě to tedy neodradí, tebe snad ano? otočím se na ni a spatřím Kruvalské jak se stahují do hradu a to že se k nám někdo blíží,snad ji i od viděné znám, kdo ví je mi známá.... Mám pocit že se k nám chce někdo připojit,utečeme nebo počkáme? zeptám se ji s lehce šibalským úsměvem..... |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro "JE TO TADY DIVNÉ, PROTOŽE PO NIKOM JEN TAK ZBŮHDARMA NELEZOU PAVOUCI, POKUD SI TĚ NECHTĚJÍ DÁT K VEČEŘI!" zaječím hystericky, když mi klidně řekne, že žádné nevidí. Tak on žádné nevidí! Co asi z té dálky tak může vidět?! To je ochota! Proboha, co když tu stále někde jsou?! Znovu se celá otřepu a váhavě se nakloním tam, kde jsem nechala kabát a taky mi spadla hůlku. Bleskově se pro ni nakloním a ruku si zase otřepu, bláto mi vůbec nevadí, za to ti odporní pavouci! Hnus! Jsem naštvaná, vyděšená i zhnusená zároveň, a možná i zklamaná z Alexe. Jenže co jsem si myslela? Pro něj pavouci nic nejsou, nechápe, že.. zamračím se a pokořeně zamířím zpátky k cestě, odkud jsme přišli. Hůlku držím hodně pěvně, až mi zbělaly klouby. Hrozně bych tam chtěla jít a pomstít se tomu, co může za ty pavouky – protože to nebude jen tak, jenže co kdyby se objevili další? Kabát jsem nechala ležet na zemi, už ho nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Raven Skulltickler - Zmijozel pro Nepatrně se zamračím, když se zvedne vítr a zpomalím. "Tak budeš muset najít způsob jak držet hůlku s uraženýma rukama." Uchechtnu se, ale pak zpomalím, až zastavím úplně. Vítr se sice zvedl, ale aby to zahnalo i kruvalské? Vždyť to mají být drsní, silní chlapi. Zamračím se o něco víc, když vezme roha i Smookie. Jen ještě naposledy zakráká, než zmizí směrem k soví věži. Co to sakra...? Můj pohled se zastaví na hnědovlásce. Nejsem si jistá, jak přesně reagovat. Moc lidí tu neznám víc, než od vidění, a po jménu je jich ještě míň. "Prasinky neutečou..." Odpovím po malé chvilce ticha přerušovaného jen větrem a šploucháním vody v jezeře. Na dívku mávnu. |
| |
| soukromá zpráva od Alacazar Zmijozel - Zmijozel pro Jsi pořád tak tvrdohlavá nebo si prostě zvyklá že jsi samostatná,pro mě by to bylo pěkné gesto, nic víc... usměji se a na chvíli si zkouším představit že nemám ruce, při té představě se mi ale udělá zle a já si promnu oči.... To je pravda, neutečou,takže... zadívám se do svahu a také mávnu,jediné co poznám je že dívka je z naší koleje, ale že bych věděl o koho jde... Otázkou je zda ona bude chtít jít s námi nebo si jen vyšla k jezeru.. |
| |
| soukromá zpráva od Antonina Tessaro pro Skřítci, nikdo, Alacazar, Raven Když mi skřítci končně připraví svačinu, z části jim odpustím tu dobu, kterou jim to zabralo. Je to svačina jako pro královnu. Opravdu to vypadá dobře a proti své vůli je musím pochválit. V duchu pochválit. Vydám se k jezeru. Vídám po cestě hodně studentů, ale nejvíc mě zaujme pár kruvalských v jejich typickém oblečení. Kožichy. Jako by tu nebylo dost teplo. Pak tady jsou také dva zmijozelští z mého ročníku. Černovalsý chlapec a rudovlasá dívka. Znám je. Jakže se jmenují? Raven a Alcazar? Ne, jméno toho chlapce zní jinak... Alecezar? Alicezar? Alacazar! S čistým svědomím, že znám jejich jména se k nim vydám. Raven na mě mávne. Překvapeně si ji prohlédnu ale vyloudím na tváři, v rámci možností, milý úsměv. Alacazar se k ní přidá a taktéž mi mávne. Zvednu ruku a napodobím jejich pohyb. Dojdu k nim na tváři stále ten výraz. "Neruším?" zeptám se. Ne že by mě to nějak zajímalo ale je to slušnost informovat se zda-li všichni přítomní souhlasí s mou společností. "Raven a Alacazar, že?" ujistím se a na každého ukážu prstem. "Můžu se k vám přidat?" |
| |
| soukromá zpráva od Raven Skulltickler - Zmijozel pro "Ne, obráceně." Zhodnotím s trochu cukajícími koutky její odhadnutí jmen. Trocha ironie, kterou si nemůže odpustit nikdo. Na její další dotaz potřesu hlavou a z té malé směsi jmen která jsem si zapamatovala se snažím si ji nějak zařadit. Vybaví se mi ale jenom příjmení, kterým ji tu a tam osloví učitelé. Škoda. Budu zase za tu buranku. "Otázka spíš je, jestli má smysl dobíhat loďky do Prasinek, nebo jít do hradu." Zamumlám a trochu nejistě vzhlédnu k obloze, která na mě působí jaksi... Neblaze. Těžko říct proč. Cítím jakési napětí, které vystihuje ono slovní spojení "ticho před bouří". Tiše vydechnu a kouknu na Alacazara. Tak nějak doufám, že on si dívčino jméno pamatuje. Čekajíce na odpověď si jen dopnu knoflíky na svetru až ke krku. Vcelku se ochladilo. |
| |
| soukromá zpráva od Alacazar Zmijozel - Zmijozel pro Když dívka dojde až k nám zadívám se zase na jezero, voda je rozčeřená větrem který je čím dál silnější, lehce vydechnu a otočím se když odhaduje naše jména,vtípku od Raven se zasmát... Nerušíš,tedy mne určitě ne... řeknu pak a jen pokynu hlavou že se přidat může.... To můžeš, chtěli jsme do Prasinek, ale jak tak vidím to počasí,možná bude vážně lepší nápad odebrat se do hradu k teplu krbu společenské místnosti, pokud tedy máte náladu na mou společnost dámy... řeknu s klidem a vykročím, přeci jen to počasí opravdu nepřeje plavbě přes jezero, a obcházet ho by bylo na moc dlouho... |
| |
| soukromá zpráva od Jack Morison - Nebelvír pro Po krásném dni proleženém na kraji jezera mi na večer začala být lehce zima. Brr to je kosa. Měl bych se jít někam zašít do hradu, ale kam? Alex se určitě někde tulí v Argyrou. Při této myšlence mi vyběhne představa hada jak škrtí lva. Ach ta představivost. potutelně se usmívám a pomalu se zvednu. Opráším se od země a vydám se směrem k hradu. Tak co bude k večeři. Dal bych si vdolky nebo kuře nebo taky řízek ááá vlastně cokoliv. při pomyšlení na večeři se mi začínají zbíhat sliny. Po příchodu do hradu rovnou zamířím do společenské místnosti kde se převleču a vydám se do velké síně čekat na blahodárné večerní jídlo. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Kdyby se předal Pj, pokračovali byste po 24.12? (dřív čas mít nebudu..) Vyjádřete se sem nebo do diskuse.. díky. |
| |
| Dobrodružství převedeno na uživatelku g.mess. Stížnosti prosím do pošty (ne herní!) Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebyl to moc vydařený výlet. Argyra byla naštvaná, oba jste byli zablácení a taky promrzlí. Kouzlo Chýše vás propustilo téměř okamžitě, a protože bylo po náladě, nezbývalo nic jiného, než zamířit k hradu. Tedy, Argyra tím směrem vyrazila tak rázně, že nebylo možné jí odporovat či se jí snad pokoušet zastavit. V hradu se s tebou krátce a velmi chladně rozloučila s tím, že se zaběhne převléknout a třeba se uvidíte na večeři – třeba hlavně proto, že vaše stoly jsou tak moc odlišné, jak jen to jde. A pak zmizela. Tys měl chvíli času pro sebe – celé si to zrekapitulovat a možná by se hodilo se taky převléknout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebyl to moc vydařený výlet. Argyra byla naštvaná, oba jste byli zablácení a taky promrzlí. Kouzlo Chýše vás propustilo téměř okamžitě, a protože bylo po náladě, nezbývalo nic jiného, než zamířit k hradu. Tedy, Argyra tím směrem vyrazila tak rázně, že nebylo možné jí odporovat či se jí snad pokoušet zastavit. V hradu se s tebou krátce a velmi chladně rozloučila s tím, že se zaběhne převléknout a třeba se uvidíte na večeři – třeba hlavně proto, že vaše stoly jsou tak moc odlišné, jak jen to jde. A pak zmizela. * Po nějaké době k tobě dolétl lísteček. Dopadl na okraj postele a svou vlastní muší vahou se překlopil a spadl na zem, jinak bys o něm možná ani nevěděla. 'Čekej u Velké síně. A.' Stálo na něm. Nic víc. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Celý den jsi zahlédl jen pár těch, které jsi znal. Většina se tvářila ustaraně a unaveně, bylo tu jen pár výjimek, kteří se dokázali smát a dívat se na svět jako dřív i po tom, co jste se dozvěděli. Jen co vylezeš ze společenské místnosti a schodiště tě přenesou o několik pater níž, zahlédneš v dálce blonďaté vlasy rámující bledý, nicméně velmi dívčí obličej. Bohužel, škoda té krásy, jako vždy je mírně zamračený. Argyra postává na místě, ruce má spojené před tělem a zdá se, že jí za chvíli dojde trpělivost. Jen co tě zahlédla, vystřelila tvým směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Čekala jsem.. a čekala a čekala. Už mi to lezlo krkem a začínala jsem si připadat jako husa. Co to tu vůbec dělám? Zamračila jsem se ještě o kousek víc, než před chvílí a dál se bezděčně rozhlížela, jestli ho už zahlédnu. Jenže taková očekávání byla víc, než marná, ale pak mi přeci jen svitla naděje – zahlédla jsem Jacka, jak míří k Velké síni. Na rtech se mi mihl jemný úsměv a já jeho směrem vyrazila tak rychle, že mi až během třetího, možná čtvrtého kroku došlo, jak moc nepatřičně to může vypadat. "Neviděl jsi Alexe? Čekám tady už dobrou půl hodinu a on nikde!" zatvářila jsem se nanejvýš otráveně. "Bydlíte skoro spolu, no ne?" snažila jsem se ho pobídnout, aby mluvil. "Nebyli jsme nijak domluvení a pak mi přišel tenhle lísteček," vytáhla jsem z kapsy zmuchlaný kousek pergamenu, na kterém byla jediná věta: 'Čekej u Velké síně. A.' |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prasinky Když konečně dojdeš k hospodě, zjistíš, že je velice přeplněná. Ať už Bradavickými studenty, nebo těmi Kruvalskými, jež se starají o všeobecný ruch. I přes to vše ale nakonec najdeš místo u jednoho menšího stolu, hned vedle okna a s korbelem v ruce se konečně pohodlně usadíš. Chvíli sleduješ okolí, až konečně z oknem uvidíš Alexe Coopera, mířícího po hlavní cestě pryč v doprovodu neznámé světlovlasé dívky. Otočíš se, snad abys do sebe kopl zbytek máslového ležáku a šel vyzvědět kam dvojice míří, snad aby ses odvrátil od okolního dění, nebo našel v davu uvnitř Tří košťat nějakou jinou známou tvář. V tu chvíli kolem tvého stolu ale najednou projde postava v černém hábitu. Zprvu ti to nemusí přijít nijak zvláštní, ovšem jak se vzdaluje, začneš si uvědomovat, že sedíš v dokonale izolovaném rohu, jehož jedinou příchozí cestou by se nanejvýše mohlo stát okno, u kterého sedíš a které jsi celou dobu měl na očích. Nezdá se, že by si někdo jiný zvláštního objevená postavy všiml, ovšem ta už mezitím míří k východu. Mohl by ses pokusit osobu sledovat, ovšem korbel máslového ležáku je pořád ještě dosti plný a na rozdíl od tajemné postavy slibuje jakýsi ten klid a teplo uvnitř budovy. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Morison - Nebelvír pro Po příchodu z venku jsem ještě lehce ospalý. To byl zase šlofíček protáhne se a v lehkém polospánku míří do velké síně na večeři. Když v tom se k němu přiřítí Argyra a vybalí na něj spoustu otázek. Nechápavým pohledem se na ní koukne a také na onen papírek. Taky tě zdravím. zasměje se Alexe no naposledy jsem ho viděl možná ráno, ale tím si nejsem vůbec jistý. Navíc jsem skoro celý den prospal na břehu jezera ani nevíš jak tam bylo krásně. Sluníčko svítilo krásný chladný vánek, ale to asi není to na co jsi se mne ptala. A ohledně toho papírku pokud to opravdu psal Alex tak je vážně divný, že tu není. lehce se zamračí. Doufám, že se tomu lvíčeti nic nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vaše nynější společnice, jejíž jméno stále tak trochu visí ve vzduchu jako otazník, se snaží rozproudit konverzaci, ale moc jí to nejde. Takže po dvou pokusech to vzdá a vzhlédne k nebi, které je šedivě odpudivé a vítr prolézající každou škvírkou ve vašich šatech jako by s ním soupeřil o to, kdo první zkazí náladu. Sotva projdete branou do hradu, dívka se od vás s omluvou odpojí a odběhne k jiné Zmijozelské dívce, která může být tak o rok nebo dva mladší. Ani na její jméno si nevzpomínáte a její tvář je jednou z mnoha ‚zapomenutých‘. Nezbývá, než pokračovat do společenské místnosti. Kupodivu je zde prázdno a oheň v krbu plápolá dost neochotně, jako by se sám nejraději někam schoval a nějakou dobu ve svém úkrytu pobyl. Kolem krbu se válí několik drobných útržků pergamenu hustě popsaných drobným písmem. nesmíme zapomenout; hodlá; nesmíš o; Pokud to čas; nezmiňuj; ve jménu; Víš, jak se zachovat! stojí na nich. Komu vzkaz patří ani čeho se týká není jasné, nelze jej sestavit do původní podoby, protože zbytky shořely na popel. K tomu na stolku kousek od prostorné pohovky stojí otevřená krabička s mléčnými karamelkami. |
| |
| soukromá zpráva od Argyra Sangmer - Zmijozel pro Ačkoliv čekám, že se něco dozvím, při poznámce o tom, jak bylo venku u jezera krásně se pousměju. Bohužel, jako každá jiná vsuvka musí být odsunuta na okraj tou důležitější věcí. "Hmm," moc mi nepomohl, ale to jsem tak trochu čekala. Jen mi přijde divné, že ho od rána neviděl. "Tak to nevadí. Třeba ještě přijde," uzavřela jsem celou věc poměrně stroze a několikrát mi přitom zacukaly koutky do stran, jak jinak, než nespokojeností. "A co Maya? Už se probrala?" napadlo mě najednou. To naše noční dobrodružství jí málem stálo život. Málem. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR