Andor.cz - online Dračí doupě

Včerejší zábavnou noc poněkud zkazilo ráno. Nález mrtvoly mě překvapil stejně jako ostatní. Čekala jsem ledacos, ale tohle. Zvednu pergamen a začnu ho číst. Sevřu ruku v pěst. Tak takhle to ten parchant myslel. Chce ze mě udělat štvanou zvěř, ale co s tím mají společného tihle dva. Prohlédnu si oba muže. Nějaké nápady pánové? Já bych to tady třeba podpálila. Co myslíte. Nikdo nám nebude věřit, že jsme to neudělali my.  

Skřítek? Nemají skřítci náhodou nosit štěstí? Tak tenhle nám ho moc nepřinesl. Nevíš náhodou co se tady stalo? zeptám se skřítka.

Co kdyby sme teda konečně vypadli, čím déle tady budeme, tím dřív nás někdo uvidí.

Dopr....A co teď, co s ní. Výborně, takže já odejdu, abych se nezapojovala do ubližování elfům a co teď s ní. Možná omráčit a vzít s sebou. Nemůžu jí zabít. To by bylo proti mému přesvědčení.

Snažím se ji dohnat. Pokud se mi podaří k ní dostat dostatečně blízko, tak jí přiložím dýku k zádům. Pro jistotu ji zacpu ústa. Já jsem ho nezabila. Chci se dozvědět, kdo to udělala, ale to se mi nepovede, pokud mě zavřou. Zdejší stráže nebude zajímat, že jsem nevinná. Dokážete si představit jak dlouho a nelítostně by mě mučili. Pak se ke všemu přizná i nevinný člověk. Řeknu zoufale.

Dojdu zpátky do hospody, tentokrát už jsem opatrná a neotevírám dveře do kořán.

Potkala jsem nějakou elfku, viděla tu mrtvolu. Říkala, že nám pomůže. Já jí věřím. Prý jestli stojíme o její pomoc, tak se sejdeme u zadního vchodu do téhle hospody. Pomůže se nám prý odsud dostat. Myslíte, že se odsud nedostaneme sami?

To nám tak ještě scházelo. Asi budeme muset schovávat další mrtvolu. Možná bych to mohla obejít. Pozorně si prohlédnu co má vlastně Eb v ruce. Tak čarodějka, to není zrovna bezpečné povolání v dnešní době, obzvláště když se jedná o elfku. Ti to zvládnou sami. Pro jistotu se rozhodnu proplížit zadními dveřmi, opatrně snažím dostat k zadním dveřím. Dívám se, jestli si mě cizinec všímá. Pokud si mě nevšimne obejdu hospodu a vejdu do ní hlavním vchodem. Prudce otevřu dveře. Pokud za nimi stojí, tak dostane pořádnou pecku. Pokud ne rychle zavřu a tasím svůj meč.

Zrovna, když chci vtrhnout do hostince předními dveřmi, odchází ten, co na ostatní mířil kuší. Vypadá celkem naštvaně. Vejdu dovnitř a všimnu si toho, že ostatní sedají ke stolu. Rovněž si přisednu. Zase jsem o všechno přišla. Počkám, až si přisedne Eb a zeptám se. Tak jakej je teda plán? Netrpělivě těkám očima po místnosti, jako kdyby snad měla přijít nějaká další hrozba. Rukou sjedu k jílci svého meče. V tu chvíli ze mě všechno spadne a já v klidu sedím a poslouchám.

Když zahlédnu znak, pevně stisknu čelisti a vypadám hodně naštvaně. Je to znak Osvícených. Znak mého bývalého řádu. Procedím skrz zaťaté zuby. Zvednu se, jelikož mám u sebe všechny věci, tak se nemusím zdržovat balením. Ještě než odejdu od stolu, zastavím se a řeknu. Počkám venku. Je čas odejít. Přes hlavu si přehodím kápy, tak aby mi nebylo vidět do obličeje. A rázným krokem vyjdu z hostince. Vážně tak tohle má být ten trest, hodit na mě něčí vraždu. O co by to mohlo být horší než mě nechat rovnou popravit za neuposlechnutí rozkazu? Ach, mám být potrestána, tak aby o tom všichni věděli, aby každý kdo se rozhodne jim vzepřít věděl, že ho čeká něco horšího než smrt? Že od nich se neodchází a tohle je teprve začátek.

V tichosti následuji ostatní, kápy mám naraženou, tak aby mi bylo vidět co nejméně do obličeje. Hlavně ať nikoho nepotkáme, já přece nemůžu lhát. V hlavě si pořád dokola přehrávám den, kdy jsem odešla od Osvícených. Měla bych se od nich co nejdřív odpojit. Jakmile se dostaneme za hranice města, tak se vypařím. Nemůžu přece ohrožovat další lidi. Nebylo by to správné.

Za hranicemi města se nešťastně rozhlédnu kolem sebe. Já a nepozorovaně odejít, jak bych to asi tak udělala? Pomyslím si, když slyším, jaký oproti ostatním dělám hluk. Poškrábu se ve vlasech. Nebylo by lepší, kdyby jste pokračovali sami přece jen je to spíš můj problém a nerada bych do toho zatahovala další lidi.

Nejspíš máš pravdu Eb. Jakmile se dostaneme do tvého sídla, tak Vám řeknu, proč jsem od nich odešla. Klidně si vezmu první hlídku, myslím, že toho dneska moc nenaspím, ale na průzkum nejsem asi ta pravá, mám takový těžkopádný krok.

Z mého nehezkého snu plného krve mě probudí jakýsi cizí hlas. V okamžiku jsem na nohou. Je to zvyk, který ve vás vypěstují během spousty hodin strávených u jakéhokoliv šermířského řádu. Disciplína především. Rychle zkontroluji situaci. Tak ten křik se mi jen nezdál. Do pr..kýnka kdo? Můj pohled se zabodne do těla nejspíš Luciuse. Co se tady stalo. Jak můžu pomoct? Zeptám se cizince, ať je to kdo chce, nejspíš nám všem zachránil život. Teda aspoň většině. Mám sebou šití. Oznámím. Bylo běžnou praktikou při bojích si většinu ran ošetřit sám. Nejsem sice žádnej ranhojič, ale stehy umím pěkný.

Vypadá to škardě, ale povzbuzující je, že krev teče ven. Kdyby tekla dovnitř, tak bych toho moc udělat v těchhle podmínkách nemohla. Potřebuju nějakou lihovinu na vyčištění kůže a jehly. Vytáhnu šití z vaku a položím ho vedle Eb na zem.

Upřímně ošetřovala jsem bodná zranění, ale tohle je na pytel. Kotva se naštěstí nezasekla příliš hluboko a doufejme, že poškodila jen břišní stěnu. Naštěstí je Eb v bezvědomí. Je potřeba jí dát něco tvrdého mezi zuby, aby se do toho mohla zahryznout a neukousla si v křeči jazyk. Jen doufám, že ta kotva nemá zpětné háčky, pod kůží. To by hodně bolelo. Roztrhnu Ebininu košili, abych lépe viděla na ránu.

Uf.Musíte jí držet, háčky nejsou pod kůží, takže to vyndám, aniž bych jí způsobovala další bolest. Tak co bude s tou kořalkou? Krev není příliš rudá, takže to není hluboký. Postupovala, bych asi takhle. Ještě než vytáhnu tu kotvu, pročistím okolí rány, potřebuju, aby si mi navlíkl jehlu a polil jí kořalkou a stejně tak i nit. Pak vytáhnu kotvu, opět vyčístím a začnu šít. Jsou tady celkem čtyři rány, takže na ty tři potřebuju tlačit, než se k nim dostanu a zašiju je. Nejlépe na ně položit nějaké čisté plátno. Tak můžeme. Zeptám se ostatních a zkontroluju, jestli máme všechny potřebné věci. Krve jsem viděla za svůj život dost, takže mi nedělá problém ošetřovat někoho, kdo krvácí.

Nahřej tu jehlu nad tím plamenem. Řeknu cizinci. Vezmu měch s vodou a opláchnu si ruce. Vypadám dost odhodlaně a nejspíš jsem nelhala v tom, že s něčím podobným mám zkušenosti. Odříznu svou dýkou kusy látky z Ebininy košile a namočím je rovněž vodou. Namočenou látku dám cizince. Tímhle budeš silně tlačit na ty zbývající rány. Rychlím škubnutím, vytáhnu kotvu a zahodím ji stranou. Z ran začne téct krev. Rychle si vezmu od cizinky kořalku, poliju s ní první ránu a namočím nit. Začnu šít. Takhle se to opakuje i u dalších ránách. Sem tam kontroluju, jestli dýchá a jestli má tep. Neléčí náhodou upíří krev. Zeptám se. Že bysme toho zmetka aspoň nějak využili.

Soustředím se na ošetření Eb, takže upírovi a Drengovi vůbec nevěnuji pozornost. I přes mou zručnost, se mi zdá, že to Eb jen tak nepřežije. Jak se dá člověk proměnit v upíra. Optám se během zašívání další rány.

Celkem se mi podařilo zašít všechny rány až na jednu. Všechny vypadají úhledně. Jsem spokojená jak s rychlostí šití, tak s výsledkem. Bohužel i přes mou snahu ztratila Eb dost krve. Dokonce už se mi ani netřepou ruce. Tohle bude určitě osobní rekord. Příliš nevnímám co se děje kolem mě. Musím se soustředit, abych ji ošetřila co nejlépe. Tak a teď poslední rána. Otřu jehlu a nahřeju jí nad ohněm. Ještě, že se mi nedělá špatně při pohledu na krev. Z mého soustředění mě vyruší strašně známý hlas. Určitě patří. Hloupost, umřel. Na jednou mi v mysli vypluje dávno zasutá vzpomínka.

Byl to vcelku jednoduchý úkol, všechno jsem dokonale promyslela, naplánovala do posledního detailu. Ale veškerá má snaha byla k ničemu. Byly jsme s Denvorem sehraný tým. Ten večer udělal něco co nikdy předtím, šel zkontrolovat, jestli účinkuje jed. Jeho jedy vždycky účinkovali. Jestli se dalo na něco spolehnout, tak to bylo na jeho alchymistické umění. Chtěla jsem mu pomoct, ale já sama jsem nemohla udělat nic. Potřebovala jsem někoho, kdo by uměl vyléčit otravu. Nechtěla jsem od něj odejít, ale nezbylo mi nic jiného. V táboře jsem našla v celku schopného alchymistu, který mi za službičku, jak tomu říkal, byl ochoten pomoct i přes zákaz velitelů. Dovedla jsem ho na to místo, kde měl být Denvor. Byla jsem naprosto zoufalá. Nebyl tam ani on a ani ten koho jsme zabili. Tu noc jsem ztratila to poslední, co mě drželo u Osvícených.

S obavami a nadějí jsem se podívala, jestli je to on. Denvore? Vydechnu. Před tím se mi, dařilo rány celkem dobře zašít, avšak u té poslední to vypadalo, že ošetřuju prvně. Jehlu se mi podařilo navléct asi na pátý pokus. Nejspíš díky tomu, že se mi začali neuvěřitelně třást ruce. Dokonce jsem se i několikrát píchla během zašívání a ty stehy vypadaly jako bych, je šila nohou. V tomhle stavu to však bylo to nejlepší, co jsem mohla zvládnout. Hotovo.

Opláchnu si ruce a otřu je do kalhot. Jsi to vážně ty. Řeknu se směsicí radosti a smutku v hlase. Vypadám jako, kdybych viděla ducha. Nesměle natáhnu třepotající se ruku a pohladím Denvora po tváři. Nezdá se mi to. Posunu se o krůček bliž k němu a ubalím mu neuvěřitelnou facku. Až to mlaskne. Pak jej rychle a pevně obejmu. Opřu si hlavu o jeho rameno.

Zpražím Remuse vražedným pohlede, rozhodně teď nechci být nikým rušena. Záleží mu na Eb. Zatvářím se omluvně Víc už udělat nemůžu. Nezbývá než čekat. Je potřeba kontrolovat její dech a tep. Obvazy nemám, abych zakryla zašité rány. Odpovím rychle, aniž bych se vzdálila z obětí Denvora. Nadechnu se a odstoupím, podívám se do země. Odešla jsem od Osvícených. Začal jim velet Masakr, dali jsme mu tu přezdívku spolu. Pamatuješ si ho? Chtěl mě nechat popravit. Jak vidíš tak to neudělal. Říkal, že má něco lepšího. Chtěl na mě hodit nějakou vraždu a tahle mi chtěla pomoct.

Podívám se Denvorovi přímo do očí. Jak to, že žiješ? Já jsem se pro tebe vrátila, ale ty tam nebyl. Začnou se mi oči plnit slzami, takže se radši otočím zády.

Naprosto ignoruji Denvorovi otázky k tomu obchodníkovi. Kdo si jako myslí, že je. Si sem jen tak nakráčí a hned bude všechno podle něho. To teda ne. Navíc se vrátil, jen aby si taky pěkně žil. Ať táhne třeba k čertu. Když si vzpomenu, jak jsem se trápila. Jaké jsem měla výčitky svědomí. A on se tady jen tak objeví, jako mistr světa. Kolik jich bylo? A měli nějaký znak? Zeptám se velice přátelsky.

Nic takovýho by takhle blízko města, být nemělo. Tak či, tak mělo by se to bát ohně. Co to bylo za zboží? Určitě předělali moje plány hlídek a pak to tak vypadá.

Počkám, jestli Katarina zapálí oheň, pokud ne, tak jej rozdělám sama. Jmenuju se Sal. Řeknu jak muži, tak dívce.

Jeho strach jde cítit na míle daleko, nic si netroufne, pokud mu nebudeme chtít ublížit. Vlastně je mi to fuk, když si něco zkusí, tak ho budu moct aspoň zabít. Vážně bych teď potřebovala někoho zmlátit na někom se vyzuřit. Promnu si obličej. Jen, aby bylo, jasno pane. Nevím, jak se jmenujete. Nevěřím Vám, a jestli se rozhodnete utéct, či nám nějak ublížit, tak budete litovat toho, že jste se nenechal zabít těma bestiema, protože to co dokážu já je mnohem bolestivější, než si dokážete představit. Řeknu naprosto chladně. To je den. Nejenže sem pořád někdo leze, dokonce se tady zastaví i Denvor. Vážně úžasný. Chytnu se jílce svého meče, zvednu se a uvolním místo Jaxovi. To jste byl vy, kdo volal o pomoc? Posaďte se blíž k ohni. Řeknu opět přátelsky a odejdu stranou.

A s tebou Denvore jsem taky ještě neskončila. Promluvíme si, až budeme někde o samotě. Pokud teda radši nebudeš znovu předstírat svou smrt, bylo by to o dost jednodušší. Řeknu naštvaně. Zvednu se a naštvaně pochoduju kolem ohně a čekám, až se vrátí Dreng s tím upírem. Sem tam se zastavím, abych zkontrolovala Eb a občas se zadívám do tmy, směrem kterým by mohli ti dva přijít. Nebo neříkals náhodou něco o tom, že si chceš spokojeně žít. Tak pokud po tom toužíš, tak bys měl už vyrazit. Řeknu ještě snad o dost vztekleji.

Myslím, že jí nezná nikdo. Odpovím a pak se začnu smát, když mu Jaxa nabídne sušené maso. Nabízet upírovi sušené maso. To je dobrý. Chudák asi mu nedošlo co je zač.

Nějak se mi nezdá ta čarodějka. Dojdu k ní a šáhnu jí na čelo. Ukaž mi tu ránu. Počkám, jestli udělá to o co jsem jí požádala.

Co se týká Eb, chtěla mi pomoct. Někdo na mě hodil vraždu, co se stala v hostinci. Nejspíš to byl ten mrtvej upír, ale to se teď nedozvíme. Vedla nás do nějakého sídla.

Odmotám látku a podívám se na zranění čarodějky. Uříznu kousek obvazu a namočím jej z Jaxova měchu. Začnu opatrně a šetrně čistit ránu. Nejlepší by bylo obvaz namočit do vývaru z heřmánku, ale ten já nemám a dokonce ho ani nepoznám, pokud není usušenej. Poté co se mi podaří ránu vyčistit, hodím kus špinavého obvazu do ohně. Uřiznu znovu kousek a zakryju ním ránu. Zbytkem obvazu jí to převážu. Hotovo, kdyby se Vám dělalo špatně, tak mi to musíte hned říct. Jasné!

Teď si teda můžeme promluvit. řeknu směrem k Denvorovi a poodejdu stranou. Tak začni.

Mně právě vadí hlavně to, že si chtěl jen tak umřít. Napadlo tě aspoň mi to říct, promluvit si se mnou. Jasně, že né. Myslela jsem si, že………jsme aspoň přátelé, ale vidím, že jsem se pletla. Opřu se o strom a překřížím ruce pod prsy. Každý den, jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Co jsem podcenila. Obviňovala jsem se z toho, že jsem tě tam nechala. Když jsem předala hlášení, měla jsem zakázáno se za tebou vracet, ale stejně jsem se vrátila. Hádej s kým. S Ezrem, říkala jsem si, že tě snad jiný alchymista zachrání. Vybavuješ si, čím platili ženský Ezrovi. Dořeknu a vydám se k ohni. A nechci, abys odešel asi. Já sama nevím. Seš jedinej člověk, kterýho by mohli použít proti mně. Kvůli kterýmu jsem zůstávala u Osvícených. Tak a je to všechno venku.

Když začne Denvor mluvit, zastavím se. Trpělivě a tiše mu naslouchám. Srdce mám až v krku, když mi řekne, abych mu dala šanci. Ten den jsem si uvědomila, jací Osvícení jsou. Po tvé smrti jsem se snažila, zachraňovat ty, kteří měli být zabiti. Jen protože jsou jiní. Copak člověk je lepší. Není to o tom, jestli máš víc, nebo míň špičatý uši. Pak jsem potkala jednu elfskou tvrdohlavou dívku, nevěřila mému varování. Večer nás poslali jí zabít. Bylo nás pět. Kruh kolem ní se uzavíral. Já jsem prostě nemohla. Už jsem měla dost těch lží, tak jsem dva muže zranila a jí pomohla utéct. Když jsem přišla za velitelem, chtěl mě nechat popravit, ale pak si to rozmyslel. Řekl mi, že má pro mě něco lepšího a myslím si, že tou mrtvolou to teprve začalo. Kdyby tušil, že žiješ. Zakroutím hlavou. Neříkám, že ti šanci nedám, ale potřebuju čas, než ti začnu znovu věřit. Řeknu smutně a odeberu se k ohni.

Přišli jsme o něco? Zeptám se, když uvidím Demuse se smát. Upiju ze svého měchu, poslední zbytek vody a lehnu si k ohni. Takže co máte v plánu? Hodláš nás opustit Katarino nebo ty Jaxi? Nepředpokládám, že bys odešel Demusi, že? Mimochodem na jak dlouho ti vydrží krev? Cesta měla trvat 2 a půl dne. Zívnu, jsem z toho všeho dost unavená a dnes se snad poprvé vyspím, aniž bych měla jeden ze svých špatných snů. Nemáš tušení, kam chtěla jít? Pokud to přežije do rána, tak je mimo ohrožení. Hlídej jí tep a dech. Dobrou. Zachumlám se do deky a chvíli pozoruju oheň.

Dobře, ale chci, abyste věděli, že to je můj problém. Na mě hodili vraždu, a pokud si pro mě Osvícení přijdou, tak chci za svoje skutky pykat sama. Nikoho z Vás by neušetřili a věřte mi, že nechcete vidět jaká je jejich spravedlnost.

Začnu se smát. Myslím, že nepatříš mezi ty, kterým by Jaxa věřil. Tak proto si vydržel držet hlídku celou noc, myslela jsem si, že to není jen tak. Když bude nějakej problém, tak mě vzbuďte.

Po dlouhé době se mi spí opravdu neskutečně dobře. Nejspíš to bude tím, že jsem se zbavila té hloupé viny nad smrtí Denvora. Žije a já se už nemusím trápit tím, co jsem mohla udělat, abych ho zachránila.

Z mého klidného spánku mě probudí švitoření ptactva. Probudím se s úsměvem na tváři. Podívám se na Denvora a úsměv mi poněkud povadne. Vzdychnu a vstanu. Bezva teď musím vypadat, jak čarodějnice. Musím se zasmát, když si vzpomenu, že jedna s námi je a vypadá mnohem líp, než jak bych já kdy vypadat mohla.

Vstanu, poodejdu kousek od ohně, předkloním se a rychlím zvednutím, hodím vlasy do zadu, kde je chytnu a pevně je stáhnu, kouskem provázku. Poté složím úhledně svou deku a s velkou pečlivostí ji dám do vaku. Svlažím své hrdlo posledními kapkami z měchu. Musíme najít nějakou vodu. Oznámím. Jak je na tom Eb? Než se ostatní domluví co a jak, tak se na dohled a doslech od ohně začnu s protahováním a rozhýbáním svých svalů. Přece jen spánek na zemi není zrovna nejpohodlnější.

Dojdu zpět k ohni, vezmu si kousek masa a posadím se vedle Denvora. Ty teď umíš i lovit? Zeptám se zvědavě.

Hodím Katarině prázdné měchy na vodu. Až dojdeš, tak vyčistíme a převážeme tu ránu. Během čekání než se ostatní vrátí několikrát, zkontroluju Eb. Je to silná ženská. Pak posbírá dřevo a přinesu jej k ohni. Vezmu si kousek dřeva a začnu jen tak pro zkrácení chvíle něco vyřezávat. Vlastně se spíš nechávám vést tvarem dřeva a toho co v něm vidím.

Pořád mě fascinuje, s jakou samozřejmostí umí dělat lektvary. Vždycky mě bavilo pozorovat jej pozorovat, ale nikdy bych nebyla schopná to zopakovat. Bylo fascinující vidět, jak pod jeho rukama vzniká něco, co může zabít nebo darovat život. Proč ses tady objevil právě teď? Zeptám se Denvora.

Možná. Odpovím Denvorovi a mírně se usměju.

Pří Demusových slovech se prudce zvednu a začnu výhružně mávat tím, co jsem vyřezala. Až teď si uvědomím, že je to kolík. V žádným případě, nebudeš cvičit na těle té dívky, použij si toho upíra. Vzhledem k tomu, že nemáme čím kopat, tak bych její tělo buď spálila, nebo zaskládala kamením.

Počkej, kam jako chceš jít? Vždyť nemůžeš skoro chodit. Můžete mi laskavě říct, co se tady děje? Nemyslím, že je vhodný s ní lomcovat. Popraskají jí stehy. Pokud ji chceš někam dostat, tak jedině na nosítkách. Navíc, bysme měli počkat až se ostatní vrátí.

Jak moc se umí ovládat nový upír? Nerada bych jí měla přisátou na krku, sotva se probudí. Zkoumavě se zahledím na Eb. To nám ještě, tak scházelo. Kdybych věděla, že se z ní stane upír, tak se s tím šitím, tak nedrbu. Až to uslyší Jaxa, tak vezme nohy na ramena.

Porozhlédnu se po místě, kam pohřbíme ty těla. Rozhlédnu se po okolí. Možná by bylo jednoduší je spálit. Dřeva je tady dost. I když nevím, jestli nepodpálíme les. Vítr zatím moc nefouká a od stromů jsme v dostatečně vzdálenosti. Asi mi budeš muset pomoct Denvore. Demuse necháme hlídat Eb.

Nakonec se rozhodnu mrtvoly odklidit sama. Vzhledem k tomu, že se do toho nikdo nehrne a já zastávám názor, že každý by měl být alespoň dle možností pohřebený. Kus od tábora najdu vhodnou díru, do které pracně hodím těla. A na těla postupně naházím kamení. Pronesu tichou modlitbu za jejich duše a vrátím se zpět do tábora.

Dorazím zrovna ve chvíli, kdy Ebigail sešle kouzlo. Naštěstí tady máme druhou čarodějku. Chvilku pozoruji situaci a nic neříkám, jelikož se snažím pochopit vše, co se tady odehrálo během mé nepřítomnosti. Jak dlouho bude trvat, než se jí z těla dostane ten tvůj lektvar, Denvore? Pak bysme jí mohli dát ty prášky a udržet jí mimo. Jo a co se týká uspání, ta rána na spánek byla asi nejlepší volbou. Škrcení v jejím stavu, kdy má poleptané sliznice, by asi nebylo vhodné. Vezmu si svůj vak. Najdu nějaké dvě delší silné větve. Tohle nám poslouží jako základ na nosítka, přivážeme k tomu její deku. Ty jí pořádně Drengu svaž, aby nemohla nikoho napadnout.

 Málem bych zapomněla, Katarino, chtěla jsem ti vyčistit to zranění. Dořeknu a vydám se za ní. Můžete jít klidně napřed, my vás doženeme. Stejně Vás zpomalí to jak budete muset Eb nést. Řeknu ostatním.

Opatrně sundám obvaz, jelikož je trochu přilepený, tak jej poliju, aby šel bezbolestně sundat, pak vyčistím ránu. Chtělo by to čisté obvazy. Chvilku počkej. Poodejdu stranou a vysvleču si košilku. Obleču se a vrátím se za Katarinou, část košilky použiju jako obvaz a zbytek úhledně složím do vaku. Nevím, nikdy jsem se příliš nestarala, jestli někomu zůstane jizva. Naopak válečníci byli za jizvy rádi. Ale není to příliš hluboké, takže bys jizvu mít nemusela. Obvážu Katarinu. Asi to bude sjíždět, s takovýmhle zraněním se většinou příliš nechodí, kdyby ti v tom tepalo nebo si měla teplotu, tak mi řekni. Asi nebude vhodný, aby ses přibližovala k Eb. Když ucítí tu ránu, tak ti nejspíš půjde po krku.

Když mě Denvor osloví ohledně lektvaru, sklopím oči k zemi a kousnu se do spodního rtu. To si vážně myslí, že si budu pamatovat něco, co sama nedokážu vyrobit, k čemu by mi to bylo. Ta moje děravá paměť. Co jen tam bylo? Medvědí česnek, nebo si to pletu. Ne ten byl na naložení vepřovýho. Bezinka. Myslím, že jo. Před heřmánkem smekni, před bezinkou klekni. Byl tam bez? Víš, příliš si to nepamatuju. Co si odešel, tak nikdo nechtěl, abych něco sbírala. Řeknu omluvně. Nebo ten bez byl na čaj?

Ze zamyšlení mě vytrhne Kat. Jaká voda, jasně už předtím se o ní zmínili. Co je s tou vodou? Aspoň se nebudu muset dívat na Denvorův zklamaný obličej, taky to mohli říct dřív.