Ještě před třemi sty lety patřila Calradia elfům, trpaslíkům a jiným, nelidským rasám. Na kontinentě existovali pouze dvě velká království a to elfů a trpaslíků a mnoho malých územních celků, které vesměs patřili nějaké rase. Tu planiny patřili hobitům a jejich farmám, támhle bažiny byly zase domovinou kudúků a jejich alchymistických laboratoří a kopcovité vrchy schované v příkrovech hustých lesů zase patřívali orkům. Zasněžené krajiny byly zas barbarskou domovinou a pouště patřily skřetům a goblinům. To se ovšem změnilo s příchodem nového druhu, který sám sebe nazýval člověk. Lidé expandovali do Calradie tak rychle a tak brutálně, že tam, kde kdysi stávala vesnička pulčíků nyní stojí lidské město. Tam, kde se po prériích proháněli divocí koně, jsou nyní vesnice a ohrady domestikovaných zvířat a tam, kde byly divoké a nezkrotné lesy jsou nyní holé planiny a vesnice.
Lidé zem změnili, přetvořili ji ke své potřebě, přizpůsobili ji sobě a původní obyvatele vyhnali, nebo rovnou vyvraždili. Vždyť narazit v dnešních dobách na skřeta je zázrak. Ovšem lidská soudržnost nevydržela nadlouho a brzy se velké království rozpadlo na dvě menší a ty dvě zase na další dvě a na další dvě a tak dále, až bylo na Calradii bezpočet malých panství. Ovšem některé se spojili, zvolili si krále a stali se novými královstvími. Další je následovali a další a další. Pak mezi sebou bojovali, obírali se o území, jako se malé děti obírají o hračky, hádali se o državy, jako psy o fenu.
A tak se stalo, že ze staré Calradie zbyly pouze dvě původní království, království trpaslíků a království elfů. Ovšem ani ti nemohli vědět, jak dlouho si své území udrží, vždyť na elfy z východu dotírají lidé a na ně zase útočí jiní lidé.

A tak, po tři staletí válek, rozmíšek, bojů a handrkování Calradia vypadá tak, jak vypadá. Šest království, tu a tam se tahající o území, nebo bohatství, panství dožadující se autonomie, rasy dožadující se místa pro život. V tomto světě vzniklo mnoho cechů, kultů, řádů a společenství. V tomto světě existuje mnoho bezpráví, krutosti a bezohlednosti. A všem je to jedno. Starají se jen o to své.

Nový směr

Svižným ovšem už dosti unaveným krokem pokračuji dál lesem. Již je to několik hodin od mého útěku. Možná jedna a možná taky tři. Těžko se to odhaduje. Záměrně se vyhýbám všem hlavním cestám skrz les, takže se v tomto ne příliš schůdném terénu pohybuji relativně pomalu.

Měl jsme si vzít koně ! Do jeho sedla to byly jen tři kroky navíc.. Na koni bych mohl být touhle dobou už někde u hranic.. A nebo taky už s hlavou na hrotu kopí jako správný zrádce. Možná bych se zvládl dostat do sedla, ale rozhodně bych nikam daleko neujel. Všichni to jsou dobří jezdci, mnozí lepší než já. Jediná šance byla vzít to lesem.. Je tu tolik spadlých stromů a větví, že i dobrý jezdec má potíže udržet se zde na koni. Natož někoho pronásledovat.

Náhle mě něco vytrhne ze zamyšlení.. Nějaký zvuk. Automaticky pravou rukou sjedu k rukojeti svého meče. Opět zaslechnu nějaké zapraskání a mám pocit, že se to přibližuje. S mečem již z části vytaženým z pochvy se automaticky přesunu k většímu stromu, abych nebyl tak na ráně.

Že by mě nakonec vystopovali ? To není možné.. Dával jsme si pozor a už několik desítek minut jsem za sebou neslyšel kroky, patrně to vzdali a vydali se nahlásit smrt velitele. Tak snad nějaký přeživší ork taky na útěku ? To by byla hořká ironie.. Ale to taky nedává smysl, jsem již daleko a žádný ork se nepohyboval tak rychle.

Po chvilce uvažování nad původcem zvuku se po dalším zašustění listí rozhodnu zkusit své štěstí. Prudce se vykloním zpoza stromu a jedním plynulým švihnutím vytáhnu celý meč z pochvy připravený k útoku. Ovšem k mému překvapení a taky malému šoku z blízkého křoví vyletí jen nějaký blíže neurčený pták. Má paranoia očividně nabírá na obrátkách.

Klid ! Jak moc může císař chtít smrt někoho jako jsem já ? Rozhodně to nenechá jen tak být, tak naivní nejsem. Ale než se k němu dostane zbytek mé jednotky, chvilku to snad ještě potrvá. Ach.. Jak pomíjivé je postavení v lidské společnosti. Z uznávaného muže až po psance bojícího se ptáků ! Jak těžký musí být takový život v neustálém strachu o sebe a svou rodinu mnohých nelidí v této zemi.. Teprve teď to plně chápu..

Meč volným pohybem pravé ruky opět schovám do pochvy a vypiji zbytek vody, kterou jsem měl sebou. Poté si kleknu na zem a za pomocí malého klacíku začnu rýt do hlíny orientační plánek. Nutno podotknout, že hodně orientační.

Vesnice Bazeck byla sice podstatně blíže, ale pokud chtěl někdo z mých přátel.. z mých bývalých přátel srovnat účty ještě dřív, než pojede tyto události nahlásit, určitě hledal tam.. Já bych se tam hledal.. Kousek tímto směrem by však měla být další vesnice. Tam bych si mohl odpočinout. Nevím sice jak moc je velká a ještě nikdy jsem tam nebyl. To je však dobře.

Nejspíš stále pod vlivem menší paranoie rukou plánek zamažu. Poté se vydám již určitým směrem do vesnice Mazen. Ta by dle mých odhadů neměla být tak daleko

Ráno - Pravenské království, kus u Ibiranu.

Jak jsem přišel k bohatství...

Bylo to asi takhle... Když hostinský, můj dobrý přítel, zemřel... Tak jsem musel krčmu opustit, protože podle listiny patřila krčmářovi. Ten zemřel rychle a žádné příbuzné neměl... Tím pádem hospoda spadla pod správu města.
Kolem šesti let jsem u hostinského dělal a měl mě rád, jako já jeho… Jako jediný jsem věděl, kam dává svoje úspory… Tedy myslím si, že jsem jediný.
Zemřel nečekaně a nic nestačil odkázat… Já byl jeho největší přítel, byl spíše takový samotář. Když hospodu sebralo město, tak ta truhla tam byla pořád ukrytá. Jeho životní úspory. Dost si šetřil… Ani nevím na co, každopádně jsem věděl, že když odejdu a nechám ty peníze tam, že se dostanou do špatných rukou, či je nikdo nikdy nenajde a budou tam pořád, dokaď se nerozpadnou… Stejně jsem v hloubi duše věděl, že kdyby byl čas, dostal bych je…
V té noci jsem se vloupal do hospody... Sice v tom nejsem nějak zvlášť dobrý, ale znal jsem jí nazpaměť a věděl kde se, co nachází a kam vedou všechny dveře. Šel jsem rovnou do sklepa. Sklep byl ještě plný sudy s pivem, medovinou, samá mouka, voda, mošty, zelenina, a podobně... Šel jsem úplně k pravému zadnímu rohu. Tam jsem odvalil jeden sud. V celém sklepě jsou dlaždice, ale tahle dlaždice pod sudem sloužila jako skrýš krčmářovo truhly... Dobře zamaskovaná skrýš, kterou by snad našel jen zloděj.
Nadzvedl jsem dlaždici a vyndal truhlu. S pomocí pilky jsem visací zámek přeřezal a truhlu otevřel... Bylo tam všechno... Celé jeho úspory... Obrovská suma...
Dal jsem je do batohu a než jsem odešel, ještě jsem tam nějakou dobu seděl a čuměl do blba... Slzy mi tekly po tváři, když jsem vzpomínal na krčmáře. Poté jsem vyšel ven, naposledy očima podíval na hospodu a v duchu se s ní rozloučil a poté odešel.
Dlouho jsem putoval... Občas vydělával rybolovem, či že jsem chvilku pomáhal v kuchyni a podobně... Nikde jsem se nezdržel dlouho... Peníze jsem se snažil neutratit...

Nyní se probouzím... Jako každou noc spím na batohu s penězi. Už dlouhou dobu chodím a hledám místo na vlastní krčmu... Teď však mám namířeno do vesničky, která je na křižovatce velkých cest.
Probudím se tedy a rukama promnu oči. ,, Uááá!!! ,, Zívnu si a pomalu vstanu. Rozespale se protáhnu a obhlídnu počasí...
Poté se podívám na ohniště... Nějaké žhaví ještě tiše doutná. Poté okamžitě kontroluji všechny své věci a hlavně kouknu, zda jsou peníze v batohu.
,, Nic nechybí... Bezva... ,,
Chvilku se hrabu v batohu, když najednou vytáhnu bochník chleba. S pomocí dýky si ukrojím dva krajíce a dám si k nim jeden kus ovčího sýru. Zbytek jídla zabalím a dám zpátky do batohu. Poté začnu v klidu snídat... Jakmile dojím a na ráno dostatečně zaplním žaludek, spláchnu to ještě několika loky vody. ,, Dneska ráno si kafe neudělám, možná potom... Hlavně abych už byl brzy ve vesnici. ,, Usměji se a začnu pomalu balit věci. Když mám vše sbaleno, tak udusám oheň a vytáhnu mapu. Podívám se, kde bych se tak přibližně mohl nacházet a kudy mám jít. Poté jí opět schovám a vyrážím lesem směrem do vesnice.

(Z deníku odepsán jeden kus ovčího sýru. Ten chleba si budu pamatovat... Nebo můžu za ten bochník napsat 8/10... To je na tobě. :))

Seznamka a Lov, aneb ahoj jednotko!

"Vojáci. Myslím, že už vám to můžu říct.
Jsem od teď váš nový velitel, a je mi jedno, co je mezi vámi. Držte to na uzdě, protože jsem o vás nepožádal jen proto, aby jste mě chránili někde ve stanu daleko od bitvy.
Ne.
My jdeme do války, a jsme ti kdo to začnou.
Během příštích několika dní překročíme hranice s Khudánem a začneme je zabíjet.
Ne, nejdeme prozkoumávat, nejdeme zajímat, jedeme zabíjet.
Pokud se to někomu z vás nelíbí, má smůlu.
Právě teď jste se stali součástí války, vážení.
Takže se připravte, za úsvitu vyrážíme.
V kasárna dostanete dostatek proviantu na menší výlet, tak si ho dobře uložte.
Dost možná ho budeme potřebovat."

Po proslovu na cvičišti před kasárna rychle odejdu do svého pokoje, a dost si ulevím.
"Uff. Na tohle nejsem. Už abychom byli pryč a mohli se chovat normálně."
Na večer nic nemám, a jen kontroluji vybavení a naše koně - budeme je potřebovat, a velmi brzy na nich budou záviset naše životy.

Já sám mám slušného koně, osmiletého hřebečka, barvou hnědák. Nevyniká, ale zatím mě vždy dostal tam, kam potřebuji. Ostatní členové mé jednotky na tom jsou podobně, ale nikdo z nás nemá nic extra - jedná se o koně od armády, jen ten můj je z vlastního chovu.
Ať žijí peníze. A moc.

Ráno bylo krásné, ale ne zrovna pro ty, co se chystají na celodenní "vyjížďku" - slunce hezky pražilo, ale to jsme museli přejít. Pohodlí přestává.
Naposledy jsem zkontroloval přezku sedla pod břichem koně a dal jsem se do pohybu, s padesátkou mých vojáků v zádech. Úžasný pocit.

Po několika dnech jsme dojeli do hradu Tilbaut, kde jsme se konečně vyspali v něčem, co se dá nazvat postelí. Moji vojáci se drželi, což ale nic neznamená. Nijak jsme nespěchali, a cestou nás nic nepotkalo.
"Zítra překročíme hranice. Na hraničním přechodu sjedeme z cesty a dále budeme pokračovat klusem nedaleko od cesty. Naším cílem je udělat si tábor v lese pod vesnicí Ayyike. Budeme hlídat cestu, a pokud tam pojede cokoliv se žlutou vlajkou, napadnout to a pobít. Pokud možno.
Pokud narazím na velkou vojenskou skupinu, někdo se vrátí a informuje velitelství. Zbytek zůstane. Připravte se, vyrazíme ještě v noci. Hranice musíme překonat před svítáním, nechci aby nás viděli."
Členové jednotky jen přikývli a šli spát - tedy ti moudřejší. K mému potěšení to byly téměř všichni, a ten zbytek šel jen zkontrolovat koně. Nebyli to nováčci.

Jak jsem řekl, tak se stalo - vyrazili jsme ještě za tmy, což bylo sice obtížnější, ale mělo by to zaručit, že moment překvapení bude náš.
Hranici jsme překonali bez problémů a tábořiště jsme rozbili ještě před polednem.
Hlídka u cesty je tvořena vždy pěti vojáky, přičemž jeden se vrátí pro zbytek družiny, pokud něco objeví.

Uxkhalská univerzita - cesta domů

Nevím co mě to přesně popadlo. Rozhodla jsem se vydat domů. Možná ten nákladný dar od mé matky mě přesvědčil, že bych mohla být vítána. Bojím se, že otcovo srdce za ty léta zchladlo ještě více. Přeci jen jsem doma nebyla skoro dvacet let a to je dost dlouhá doba. Ráda bych znovu viděla své bratry. Ale mám obavy, že mě otec vyhodí ze dveří jak se objevím v našem sídle. Obětovala jsem tak mnoho svému umění a svoji rodinu jsem ztratila, jeden čas jsem chtěla přestat používat celé své jméno, přinášelo mi ho vyslovovat bolest.

Včera jsem se rozloučila se svými přáteli, seděli jsme spolu v malé hospůdce. Moc přátel jsem neměla, protože jsem byla velmi uzavřená. Takže jsem se loučila s chlapcem jménem Richard a dívkou Liz, oba jsem poznala při svých studií. Richard se zdál smutnější, protože měl rád mojí společnost, dokonce se vždy zdálo, že se mu líbím víc než jen jako přítelkyně, ale nikdy jsem mu nedovolila, aby mě poznal tak jak by si asi on přál. Oběma jsem tvrdila, že se vrátím, mám to i v úmyslu, ale Liz tomu nevěřila. Myslela si, že přivoním k přepychu doma a už nebudu toužit přetrvávat zde. Ale velmi se mýlila, ono vlastně zdi tohoto města pro mě bylo větším domovem než kam se vydávám.

Momentálně se nacházím ve svém pokoji v magické univerzitě. Oblékla jsem se do svých šatů a ke krku připnula těžký plášť ve stejné barvě jako mé šaty. Vlasy jsem si zapletla do pár copánků, aby mi nepřekáželi při cestě. Poté jsem si zabalila věci, které se mi na cestě budou hodit, někteří by řekli že to jsou zbytečnosti. Chci se nadále zdokonalovat i při své cestě, takže nějaké knihy a svitky by někteří tu nechali, ale já ne. S plnými koňskými brašnami jsem se vydala do stájí. Zde jsem vyhledala svého koně. Hned jak mě uviděl pohodil hlavou a odfrkl si.
"Ššš Argo, to jsem já." Osedlala jsem si ho a upevnila na něm svoje věci. Chytila jsem jeho uzdu a vydala se ze stájí.

O cestě jsem přemýšlela dlouho dopředu. Uvažovala jsem nad svými možnostmi a nakonec se rozhodla o delší cestě, ale bezpečnější. Vydám se k městu Halmar dále budu pokračovat přes hranici do své rodné země a pak stále na sever až do vytouženého města Rivacheg. Vyhoupla jsem se do sedla Arga, chytla pořádně otěže a zamířila ven z městě.
Prosím ať je ke mě otec milosrdný...
Bláznivá či bláhová cesta začíná.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Už od Dhirimu, krásného lesního města, byli tví vojáci natěšení na boje a nadšeně hovořili o tom, kdo kolik těch prašivých psů pobije. Usmíval ses, když jste mířili k Tilbautu. Cesta to byla dlouhá a vyčerpávající. Když jste k hrádku dorazili, místní pán, přítel tvého zesnulého otce, vám nabídl abyste využili jeho pohostinnosti a řádně si odpočali před další cestou, která vás ještě čeká. Rozhodl ses tam zůstat týden a pak zase vyrazit. Vojáci to přijali velmi dobře, přeci jen, měsíc v sedle není radost.

A tak jste v Tilbautu doplnili síly i zásoby a po týdnu jste opět vyrazili k cíli. Cesta zabrala pouhý týden, hledání úkrytu též netrvalo dlouho a za chvíli jste už vyhlíželi nepřátelské vojáky. Také jste měli dobrý výhled na vesnici, ve které jsi často viděl projíždět početnější skupiny vojáků putujících do Reyvadinu, nebo dál do říše. Ubíhali dny a po vámi hlídané cestě procházeli převážně sedláci a obchodníci. Vojáci už přestávali doufat, tys byl však neoblomný. A tvá neoblomnost se vyplatila.

Asi týden po vašem "usídlení" zde v lesích, seběhl jeden muž z hlídky k vám, aby vás upozornil na blížící se Žluté.
"Skupina dvaceti mužů, všichni pěšmo, mají halapartny a meče u pasu, štíty na zádech. Za nimi jede jeden na koni, nos nahoru jak kdyby byl král," informuje vás hlídka a z očí mu září žár, který mají vojáci vždy těsně před bitvou.

Zbrklí útěk směrem k Mazenu

Gabriel Roche

Byť je sníh a zima, pot a námaha dokáže člověka zahřát, i když je slunko na obloze a velmi slabé. Ptáci si štěbetají, veverky piští, vlci občas volají, ale ty z toho nic nevnímáš. Jen les, udaný směr a případné pronásledovatele. Prodíráš se lesem, tu a tam ti z větve spadne malá kopa sněhu za krk a ochladí tvé rozpálené tělo. Větvičky dotěrných stromů tě švihají do nohou i tváře, po rukou i hrudi, ale to ty už nevnímáš. Je to malé zlo, oproti tomu, co by se ti stalo, kdyby tě chytili. Císař je ke zrádcům krutý, nezáleží, co vše před svou zradou dokázali. Ovšem velitel tvého sťatého velitele je ještě krutější.

Proto utíkáš, jako o život. Vlastně je jako, ale spíše jen o. Z lesa se vydrápeš na volnou planinu, která je stále zasněžená, ale sněhu tu není moc a tudíž ti tvůj úprk neztěžuje. Občas se ohlédneš, ale nikdo za tebou není. Jen stín pochybností nad svými někdejšími činy. Hlavně však je tu vina za to, cos kdysi dělal. Jakékoliv ospravedlňování je zde k ničemu. Snažíš se na to nemyslet, jen utíkat, hlídat si směr a doufat, že utečeš.

Síly ti již značně dochází, nohy se podlamují a tvůj dech je stále prudší a prudší. Snažíš se dýchat zhluboka, dostat do plic nějaký vzduch, ale nedaří se. Pořád si opakuješ, že musíš vydržet, musíš vydržet, vždyť je to už jen pár kroků, za chvíli bys tam měl být. Pak před sebou uvidíš další les a dle svého odhadu a svých znalostí tohoto kraje si uvědomíš, že Mazen u lesa skutečně leží. Ovšem je to on? Je to ten správný les?
Nohy se ti už konečně podlomí a ty se skácíš na zem. Jen tak tak zmírníš pád rukama, které tě silně zazebou, jak se ponoří do mrazivého sněhu. Jakmile položíš tvář na zem, ten náhlí nával chladu tě ještě na chvilku probere, přinutí tě pokusit se vstát, ale jediné, co zvládneš, je odplazit se trochu dál od místa svého pádu. Pak se tvůj svět ponoří do temna.

Když se opět probudíš, vidíš nad hlavou dřevěné trámy a na sobě cítíš jakousi tíhu, ale co je hlavní, celým tělem vnímáš to nádherné teplo. Pokusíš se pohnout, ale nepodaří se. Nejdříve tě popadne panika, že ti končetiny promrzli natolik, že je již nemáš, ale když začneš pohledem zkoumat, všimneš si jen, že máš na sobě tolik houní a kožešin, že se nemůžeš hnout.
"Jsi vzhůru, pane," uslyšíš bodrý ženský hlas, a když otočíš hlavu, uvidíš jeho majitelku. Je to žena ve středních letech, dle oblečení obyčejná selka, avšak s tváří pohlednou a upřímnou.
"Už jsme se báli, žes zemřel," promluví znovu a s jakýmsi kalíškem dojde k tobě. Položí jej vedle tebe na stolek a pomůže ti sednout (ucítíš, že jsi nahý a ona že má silné ruce).
"Tady, napí se, babka kořenářka říkala, že ti to pomůže. Ale pozor, je to vařící," podá ti kalíšek a počká, až se napiješ, aby si jej mohla zase vzít.

Cesta domů, zatím ještě Uxkhal

Villandra de Tarinius

Město žilo. Bodeť ne, když bylo poledne, první den v týdnu a do města dorazili kupci z dalekého Ahmerradu. Skoro všichni obyvatelé hlavního města kultury a magie byli venku a něco kupovali. Tihle nakupovali koření, támhleti zase xotické ovoce. Další zas barviva, anebo rovnou exotické šatstvo.
Ty ses právě loučila s přáteli v jedné z mnoha hospůdek tohoto velkého města a byť na nich šlo vidět, že by byli radši, abys zůstala, přáli ti mnoho štěstí a bezpečnou cestu. Pak ses vydala zabalit si. Inu, co vše si vzít? Vše, nebo tu něco nechat, aby byl důvod proč se vrátit, nebo aby přátelé tu naději měli? Nepřemýšlelas o tom a prostě balila. Pokud jsi na něco zapomněla, nejspíš si na to vzpomeneš na hony od města a v případě, že by se tvé obavy o otci vyplnili, měla bys alespoň dobrý důvod, proč se vrátit.

Vraník už na tebe čekal ve stáji, tušil, že se něco děje a když jsi k němu přišla, byl neklidný. Avšak nebyl to neklid, který by tě měl znepokojovat, spíše naopak, měl tě těšit, tak jako jeho těšilo, že vyrazíte ven, byť on netušil na jak dlouho.
Naložilas své zavazadla do sedlových brašen, ujistila ses, že vše drží tak, jak má a vyrazilas na cestu. Městem jsi musela projíždět pomalu, krokem, jak bylo plné. Obchodníci, kolem kterých jsi projížděla, na tebe vyřvávali své nabídky, ujišťovali tě, že jejich zboží zaručeně dělá to, co říkají že dělá. Krom obchodnického křiku jsi slyšela i smích skotačících dětí, hádku nějakých učenců, zpěv trubadúrů a naříkání umělců. Musela ses usmívat, protože tenhle maras za úsměv stál.

Konečně, po téměř hodině a půl, ses dostala k bráně, ke tvé smůle ucpané dalšími a dalšími kupci. Strážný se na tebe omluvně usmál, pokrčil rameny a beze slova ukázal na všechny lidi hrnoucí se dovnitř.
"Vill, Vill," protne vzduch a hluk vozů a lidských hlasů jiný, výrazný a přeci příjemný hlas. Otočíš se v sedle a uvidíš malého hobita v šatech tak zářivých, že i motýlci se kolem něj stydí létat.



Výrazný klobouček jasně nachové barvy ozdoben volavčím a pavím perem, brokátový a hedvábný kabátec blankytně modrý s tmavě modrými pruhy a kalhoty stejného materiálu, leč odlišné barvy. Ty byly pro změnu oranžovo-zeleně pruhované. Plášť, jenž upnutý kolem krku má, je barvy smaragdově zelené na vnější straně a sytě rudý na vnitřní. Boty tento človíček nemá, nač by mu také byly, že?
Tvář mladou a na hobita pohlednou zdobil veselí úsměv, stejně tak se i jeho brčálově zelené oči smály. Kaštanové až hnědé vlasy mu nezbedně trčeli zpod kloboučku a flétny u pasu se zuřivě houpaly, jak za tebou běžel a lidmi se prodíral. Mával na tebe, v druhé ruce držíc svou loutnu.

"Vill, ty odcházíš?" zeptá se tě zadýchaně, když doběhne až k tobě. Znáš ho, ano znáš. Každý ho zná, ale ty ho znáš lépe. Jeho jméno je Erki Mormu, známí to bard a proutník. Dobrý přítel, ukecaný človíček, který je věčně veselý a má věčně prázdné kapsy. Potkala jsi ho kdysi, když končil svá studia a vyrážel do světa. Je tomu již patnáct let a od těch dob se vždy na nějakou dobu vrátil sem, náhodou tě potkal a vyprávěl zážitky ze svých cest. Oblíbila sis ho, a kdo také ne, ráda jsi poslouchala jeho vyprávění a málokdy sis uvědomovala, žes za něj platila skoro celou útratu.
"Můžu, můžu s tebou?" zeptá se tě zadýchaně, jednou rukou se opře o zadek tvého koně, který sebou zašije, div pulčík nespadne na zem. Strážný to zahlédl a od srdce se musel zasmát.
"Směješ se mě, slavnému trubadůrovi, bardovi všude známého a všude uznávaného?" zpraží ho Erki, načež strážný jen se smíchem zvedne ruce na obranu.

Krásná to vesnička Ibiran

O pár měsíců dříve*

Alen Vipera

Krásný den na procházku, slunko svítilo, příjemně hřálo, trávy voněli, mouchy bzukaly, včely létaly od květiny ke květině, příroda žila. Cesta vedoucí lesem, se střechou z větvoví stromů, se klikatila před tebou a tu a tam přes ni přeběhla nějaká laňka, liška, nebo zajíc. Tu a tam jsi zaslechl volání vlčí, nejspíše k snídani. Ibiran nebyl daleko, sotva co by kamenem dohodil a kdyby sis hejbnul, určitě bys tam do hodinky nebo dvou byl. Ovšem ty jsi až tolik nespěchal, užíval sis cestu.

Krátce před obědem jsi vyšel z lesů na malou mítinku a naskytl se ti pohled na krásnou vesničku, ve které to opravdu žilo.

Obrázek slouží pouze k ilustraci, vesnice je ze všech stran obklopená lesy

V centru vesnice jsi viděl malé tržiště, kde stálo několik vozů a okolo nich skupinka zbrojného lidu, kteří popíjeli jakýsi nápoj a uvolněně spolu hovořili. Krom vozů a žoldnéřů, bylo tržiště plné hrajících si dětí, nakupujících žen a též i starců. Mladé a dospělé muže nešlo nikde vidět, ale zvuk přicházející z lesů napovídal, že nejspíše ještě pracují.
Prošel sis vesničku, chtěl jsi vědět, co vše zde můžeš najít. Od lesa jsi potkal dům kováře, s kovárnou v přízemí a lomozem ozývajícím se z ní, naproti němu stál dům tesaře, jehož přízemí zase vonělo čerstvým dřevem a ozývalo se zvuky jeho opracovávání. Dále po cestě, krom pár domků, jsi našel už jen pekaře, který stále pekl, neb čerstvého chleba není nikdy dost. Samotné tržiště překypovalo různou plejádou vůní, barev i tvarů. Bylo zde možno koupit keramické nádobí, dřevěné kuchařské nástroje, kovové nástroje pro práci, oblečení všech tvarů a barev a také hračky. Ovšem tímto výčet nekončí. Našel jsi stánky s čerstvými preclíky, právě vyuzenými párečky a klobásky, sušené maso a dokonce i živou zvěř. Kdybych měl vyjmenovat co ještě, byl bych tu nejspíše do zítřka.

Krom jiného, byl ve vesnici i řezník, od jehož domu se ozýval štěkot psů a kvičení prasat. Též sýraře zde bylo možné najít, ale to byla práce ojedinělá a spíše na objednávku. On sýrař je totiž jedním z dřevorubců a sýry dělá jen ve svém volném čase. Inu, bylo toho zde dost a ty jsi už pomalu zapomínal, proč jsi vlastně tady. Nebýt hospody, na kterou jsi natrefil na druhém konci vesnice, asi bys i zapomněl. Přemýšlel jsi, zda vejít a prohlédnout si případnou konkurenci. Ovšem tvůj obchodnický smysl byl jiného názoru a rovnou tvé nohy navedl ke vstupu.
Oh, jak jsi zalitoval, když jsi to udělal. Hospoda to sice byla, to ano, ale kdekdo si ji mohl splést s chlívem. Podlaha špinavá, snad léta nezametaná, stoly ušmudlané a nádobí? Že z toho vůbec chce někdo pít. Samotný hostinský byl chlap silně při těle s mastnou zástěrou a špinavou bílou košilí. Pleš se mu leskla, oplzlým pohledem sledoval sotva šestnáctiletou děvečku, jak se snaží něco málo uklidit a o těch pár hostů se skoro nestaral. Ovšem nezdálo se, že by jim to nějak vadilo. Většina z nich seděla zadumaně nad svým pivem, případně jídlem a jen tu a tam mezi sebou něco prohodili.
Krb, jenž toto místo zahříval, mlel snad z posledního a komín prostě musel být ucpaný. Vždyť tu bylo začazeno a nikdo ze stolovníků nekouřil. Inu, chtě nechtě, musel jsi hospodu urychleně opustit, jak se ti začalo dělat špatně. Ani před hospodou to nevypadalo zrovna světově, ale ty ses už rozhodl, přestal to řešit a zamířil zpátky na tržiště, kdes tušil přítomnost rychtáře.

Nezmýlil ses. Stačilo párkrát otevřít hubu a už jsi stál před ním. Inu, rychtář evidentně neměl čas, zrovna pobíral úplatky od kupců, šikovně započítané do cen zboží prodávaného. Musel jsi proto nějakou chvíli počkat, než rychtář svou obchůzku dokončil a zamířil do rathausu. Zamířil jsi za ním, a aniž by si tě všímal, vyšli jste až do druhého patra, kde měl kancelář. Tam konečně vzal na vědomí, že tam jsi a vyslechl si tvou žádost.
"Pozemek na prodej by byl, ne že ne, mladý pane," podíval se na tebe skrz sepjaté ruce a trochu lišácky se usmál.
"Nová hospoda se hodí, starej Kuřsa už na to evidentně nestačí," zasměje se a pozorně si tě prohlédne.
"Ovšem jde o to, jestli peníz máš. Nechci se tě nějak dotknout, ale kovem zrovna nesmrdíš," vyplázne špičku jazyka a jeho pohled je ještě pronikavější. "Nevypadáš na to, že bys měl sedm stovek Helmů. Tolik u nás stojí pozemek, samozřejmě i s povolením na stavbu započítaným v ceně."
Zvědavě čeká, co mu odpovíš, pomalu až se klepe, aby tě mohl nechat vykopnout. Anebo aby mohl získané peníze uschovat do pokladny? Kdo ví.


* Alen jako jediný začíná pár měsíců před vámi.

Les a boj!

Hlídka už mohla být trochu unavující, ale mě to nijak nevadilo, věděl jsem, že času máme dost, a boj za námi přijde. Na skupinky ve městě jsme nenemohli, a tak jsme se stále čekali.
A vyplatilo se to. Po týdnu, během kterého už jsme se relativně seznámili se zdejší krajinou, se to konečně stalo. Nepřátelská skupinka, možná hlídka, možná doprovod nějakého šlechtice. Doufám v to druhé.
"Schovejte věci, a do sedel! Do dvaceti minut musíme být na cestě, hodlám je přepadnout v lese!"
Sám jdu příkladem a rychle uklízím všechny své věci do blízkého křoví.
Stopaři by to tu sice našli, ale jen pro jistotu. Může to pomoci.
Zkontroluji svůj meč. Budu ho potřebovat více než luk, na to tu máme jiné.

Ještě předtím, než vyrazíme pryč, svolám jednotku.
"Poslouchejte. Mají halapartny, a ty se našim koním nelíbí. Ale my máme i luky.
Takže plán je následující:
Lučištníci se rozdělí na dvě skupinky, každá si vezme jednu stranu cesty.
U každé skupinky bude pět šermířů. Já povedu zbytek šermířů k útoku, hezky po svých. Více později.
Lučištníci! Počkáte než budou přímo u vás, poté zahájíte palbu.
Mohou se stát dvě věci - vrhnou se na vás a dají se do pronásledování. Pokud ano, ustoupíte do lesa a šermíři vám pomůžou.
Pokud se na vás nevrhnou a budou se bránit na silnici, budete pokračovat v palbě.

Šermíři! Vy, moje skupinka, sesednete z koní mimo jejich dohled, a počkáme až zaútočí lučištníci. Po první salvě o sobě dáme vědět. Jedeme!"
Ihned lezu do sedla a vyrážím. K přepadení hledám co nejzalesněnější místo, a pak už jen čekáme v lese. Čekáme na nepřítele.
Moji šermíři, dvacet zbylých, ještě rozdělím na dvě skupinky po deseti: Jedna zaútočí zepředu, jako první, a já se zbytkem zezadu.

"Vojáci. Náš první boj se blíží. Doufám, že se těším jako já, protože jestli ano, stačil by na ně každý z vás. Nepodceňte je, ale také se nebojte! Jsme lepší. A jsme v právu! Bozi jsou s námi!"

V minulost se rok přelévá


Před rokem jsem byl donucen se svými třemi zbylými věrnými opustit vesnici, která se nám na ostrově stala domovem. Ještěže byla k dispozici ona menší loď, kterou jsme uprchli. Ale za jakou cenu? Lidé, kteří nás chránili, naši krajané a mí poddaní byli pobiti možná do posledního. Ale jejich krev nepřišla nadarmo pluli jsme rychle a daleko. Po vyplutí z Gandigs pointu se nám korigovala loď při větších vlnách, nebo neklidném moři dost nesnadno v počtu, který nás byl. Přece jen 4 lidé jsou na to v celku málo, ale přežili jsme a zdárně dopluli a a přirazili až k pobřeží poblíž vesnice Buillin. Místní o nás nevěděli, byli jsme schovaní v zátoce a nehodlali se ukázat. Rybolov nás živil na tomto místě a zdrželi jsme se tu v tajnosti několik měsíců, jen čas od času některý z mých věrných zavítal do vesnice, aby něco směnil nebo koupil. Naštěstí ryb bylo dostatek a pár věcí na lodi se také našly. Časem se donesly zvěsti, že je naše loď stále hledaná. Nejspíše jarl, který nás zradil a zaútočil na náš ostrov a podle zabil mého otce stále hledal mne a ty, kteří byli se mnou. Začalo být nebezpečné zdržovat se na tomto místě. Odrazili jsme a vydali se opět na cestu. Na moři jsme strávili alespoň měsíc ze zásob, které jsme měli. Až když to bylo opravdu třeba přistáli jsme na pobřeží u opevněného města Thir.
Zde jsme se rozhodli, že bude moudřejší, když prodáme naši loď a z peněz, které dostaneme budeme žít. Vše se dařilo loď jsme prodali a peníze dostali. Prospali se v hostinci, ale tehdy přišla první rána v noci někdo do hostince vtrhl a nejspíše nás hledal. Jeden z mých věrných na stráži se nepříteli postavil a zabil mu dva muže. Varoval nás a my zbývající tři utekli oknem, když náš přítel padl s dýkou v zádech.
Jen krátce jsme se zdrželi pak v Haenu a pokračovali do Jelbegi. Onen rok se chýlil ke konci, a když přešla zima zbyli jsme už jen dva, i přes pohostinost vesničanů za pomoc ve vesnici jeden z nás zemřel na zápal plic. Poslední dva jsme tedy putovali s cílem zavítat za králem do města Sargoth. Byl už to zhruba rok od našeho úniku z domovského ostrova. Měli jsme jen jeden druhého. Ale to jsme ještě netušili tu krutou hru osudu. Při překročení řeky nás napadla skupina banditů. Pobili jsme je všechny na mostě a zvítězili, ale cena byla příliš vysoká. Mého posledního společníka škrábla jedna z čepelí do ramene a po pár minutách jej zabil jed, na který jsme neměli protilátku. Za mostem jsem jej pohřbil a putoval pěšky dál k městu.
Jediné, co mi tedy krom mrtvých přátel z domova ještě zbylo byly staré šaty, můj meč upevněný na zádech a štít s rodinným erbem bílého orla v modrém poli na něm. A pak taky přívěšek, který nikdy nesundávám. S tím a zbytkem zásob jsem se dovláčel až do Sargothu.

Jsem nyní znaven cestou ač je pěkný den trošku si odpočinu za hradbami města. Vím, kam má nynější cesta povede a dostat se tam asi nebude úplně snadné. Zde mne na štěstí nikdo nezná a jediný, kdo snad pozná můj štít je král nebo někdo z vyšších vzdělaných Jarlů.
Neváhám a zamířím k hradu, který ve městě král má. Dojdu až ke strážím, které hlídají dvoukřídlé dřevěné dveře dovnitř do sálu.
"Musím projít."
Pohlédnu na ně odhodlaně.
"Musím mluvit s jeho výsostí králem."
Jednomu ze strážných jen zacukají koutky. Oba jsou už postarší.
"Tak to máš blbý jeho výsost má dostatek práce a nikoho si nepřeje přijímat. Tak se ztrať."
Zatnu čelist a nadechnu se.
"Ale já s ním mluvit musím."
Řeknu rozhodně a přistoupím blíže ke dveřím, jeden ze starých strážných se přiblíží aby mě odtáhl, jakmile je dost blízko vymrštím levý loket do boku a udeřím ho jím do břicha neváhám a odstrčím ho zpátky. Druhý už se dává do pohybu. Napnu však všechny svaly a šlachy v rukou a chytnu křídlo dveří blíže k němu a zprudka jej otevřu, takže do se s části dveří srazí. Neváhám a nečekám na to, jak ti dva dopadli a vrhnu se kupředu do sálu. Slyším za sebou dunivé kroky obou strážních.
"Výsosti! Výsosti musím s vámi nutně mluvit!"
Křiknu za běhu ke králi, který sedí na konci sálu a něco dělá. V polovině sálu už mě dohnali strážní a já ucítím palčivou bolest pod koleny, jak mne meč jednoho z nich na plocho zasáhl. Kolena se mi samozřejmě podlomila a já na ně upadl. Strážný mne chytl za jednu paži a já se mu pokusil vyškubnout, stisk měl ale pevný a nepustil, jen se mi štít upevněný na zádech svezl přes druhé rameno na stranu a to už mě chytil za druhou paži druhý strážný. Erb štítu nyní může vidět i král, ale sílu na to těm dvěma vzdorovat už nemám a tak zůstávám klečet a do očí mi napadají mé husté vlasy.
"Odpusťte pane nedal se zastavit. Hned se ho zbavíme."
Vyřkne omluvně jeden ze strážných a připravují se mne odtáhnout pryč.
"My lorde Edard Whiteagle!"
Křiknu jméno svého otce v naději, že mu ve spojení s erbem, který je na štítu a nyní mi spočívá nakloněn na rameni dovolí poznat králi, ze kterého rodu jsem.

Uxkhal - možný přítel na cesty

Že mě balení velmi zdrželo a že jsem se měla vydat z města jinou hodinu jsem pocítila skoro okamžitě jak jsem vyrazila ze stájí. Všude bylo plno lidí, musela jsem jet krokem. Cesta k bráně mi trvala snad dvakrát déle než normálně. Ale uznávám, že ten život kolem sebe se mi líbí, je zajímavé to pozorovat a zrovna z koňského hřbetu se to sleduje velmi dobře.
Proč odjíždím? Vytrhne mě z krátkého zamyšlení nepříjemná otázka, kterou si sama sobě pokládám už několik dní. Nepříjemná pocit se mi vkrádá do těla a mám chuť se otočit.
Ne... Učím se o životech minulých, o různých tajích a sama svůj život nežiji. Tedy ano žiji, ale něco mi prostě chybí a domnívám se že to najdu v sídle Tariniusů. Bez dalších pochybností se ocitám před bránou. Kvůli velkému přívalu obchodníků a lidí nemohu vyjet z města.

"Vill, Vill," zaslechla jsem své jméno. Otočím se za tím, kdo mé jméno vykřikl. Jak zahlédnu hobita v barevném oblečení usměji se. Není to nikdo jiný než Erk Morm, bard. Vzpomínám si na pár večerů, kdy dlouho do noci mi vyprávěl své příběhy z cest.
"Vill, ty odcházíš?" Než stačím jakkoliv odpovědět nebo říct směr své cesty, Erk se mě ptá jestli může semnou. Přitom se opírá o mého koně a já ho chci upozornit, že to není nejlepší nápad, ale nestihnu to a Erk málem upadne. Vykouzlí to další úsměv.

"Vždyť ani nevíš kam jedu?" Zvonivě se zasměji. Ale o jeho nabídce vážně uvažuji. Nejsem tedy osoba, která by nedokázala být sama, vlastně většinu svého života jsem osamocená a tak se mi to i líbí nebo si myslím, že se mi to líbí. Já ale o životě mimo toto město skoro nic nevím, ale Erk ano.
"Budu ráda, když mi budeš dělat společnost Erku." Natáhnu k němu ruku, abych ho mohla vytáhnout na Arga. Kdybych já jela na koni, tak by mi nikdy nestačil a Argo je statný kůň a druhý jezdec v podobě hobita mu nebude dělat problém.
"Cestuji až do Rivarchegu." Věcně oznámím cíl své cesty, ale nerozvádím, proč se tam chystám. Zatím to vědět nemusí a vím že s ním jsem o svém původu nikdy nehovořila.

Dlouhá cesta

Těžký terén mi v chůzí rozhodně nepomáhá. Jsem sice zvyklý na toto počasí a stejně tak na překonávání bolesti, ale i tak mi postupně docházejí síly. Ono nezastavovat je normálně velice dobrý plán, zvlášť v případě útěku před samotným císařem, ovšem není to až tak dobrý plán na tuto vzdálenost bez zásob vody a jídla.. Na mou obranu však nutno podotknout, že jsme nemohl tento sled událostí předvídat a řádně se připravit.

Už jen pár set metrů a jsem tam.. Určitě je to kousek ! Nemůžu zastavit. Nejsem schopen přežít v tomto počasí noc venku. Hlavní je nezastavovat !

Snažím se neztrácet naději. Odhodlaným a stále relativně svižným krokem pokračuji dál lesem. Občas uslyším nějaké prasknutí větvičky a nebo nedaleké vytí vlků. Ovšem již na to nijak zvlášť nereaguji a skrz všechny překážky lesa si razím cestu vpřed. Nic co by mě tady totiž mohlo potkat, se nevyrovná krutosti, s jakou by se hlavní velitel našeho oddílu mstil za svého plánovaného nástupce. Po další chvilce chůze zvednu hlavu. Stromy řídnou a já konečně vycházím z lesa. Dále má cesta pokračuje po volné planině. Sněhu pomalu ubývá a na mé již několik hodin utrápené tváři se objeví nepatrný úsměv.

Už je to opravdu jen kousek... A nebo jsem ztratil směr ? Nezatočil jsem omylem trochu víc doleva ? Pokud tu vesnici přejdu, pak tu cestu asi nepřežiju.. A možná si to i zasloužím.. Ach, jaká to ironie a podklad pro začínající bardy. Slavný lovec padl uštván lovem ! Ovšem na té druhé straně.. Jako divá zvěř za kterou považoval všechny své oběti..

Cynicky se ušklíbnu a pokračuji v cestě.. Můj krok již zdaleka není tak jistý, spíš se už jen potácím v před. Náhle však uvidím další les. Ano, to by mohl být jasný ukazatel správného směru. A nebo to je jen fata morgána ? Nad tím se již zamyslet nestihnu, zcela vyčerpán padnu k zemi. Chladný sníh mi dodá ještě trochu síly, ale už stejně nevstanu. Doplazím se snad deset metrů od místa pádu a již definitivně ztratím vědomí.


Mé opětovné probuzení je pro mě samotného do jisté míry velkým překvapením. Nad hlavou vidím dřevěné trámy. To ve mně vyvolá okamžitě představu nějakého vězení. Chci se okamžitě zvednout, ale mé tělo vypoví službu. Pod kožešinami se ještě pokusím nahmatat meč, ovšem ten je taky pryč, stejně jako moje oblečení.

Tak mě přeci jen chytili ? Ne, to není možné.. Byl jsem moc daleko, měl jsem před pronásledovateli určitě náskok. Navíc, kdyby mě chytil hlavní velitel, určitě bych se neprobouzel v takovém teple..

Mírně zvednu hlavu, abych si prohlédl celou místnost a taky tu vrstvu kožešin na mém těle. Instinkt mi radí okamžitě vstát a najít svůj meč, tělo však zoufale prosí ještě o chvilku v tom teple a relativním pohodlí. Takto tedy ještě chvilku odpočívám, než dorazí má hostitelka. K mému štěstí to však není žádný voják, ale očividně obyčejná selka.

Nezemřel.. Ještě ne..

Prohodím k dívce po její domněnce ohledně mé smrti. Následně si s její pomocí sednu a s díky převezmu její čaj. Místní kořenářku sice neznám, ale když už mě tahali z toho sněhu, určitě mě nechtějí nechat zemřít. S tímto přesvědčením pozvolna piju léčivý nápoj.

Kde to jsem ? Je tohle Mazen ?

Vychrlím po usrknutí z šálku několik prvních otázek na svou hostitelku. I když ne moc inteligentních otázek. Je velice nepravděpodobné, že by mě někdo našel a žil někde jinde. Možná tak ten nedaleký hrad.. Ale v takovém případě bych nejspíš neležel tady.

Děkuji ti.. Bez tvé pomoci bych v tom sněhu zemřel. Mám za sebou dlouhou cestu, ale nebudu zneužívat tvé pohostinnosti. Jen co to dopiju, půjdu.

Prohlásím, aniž bych věděl kam hodlám jít. Poté si opět připomenu, že jsem vlastně nahý a všechno mé oblečení včetně lehké kožené zbroje a meče jsou neznámo kde. Tyto fakta mě dosti znervózňují, ovšem nedám to na sobě znát a v klidu dopiji svůj čaj, až poté se zeptám.

Kde jsou prosím tě mé věci ? Měl bych se pomalu připravit na odchod.. Mám ještě nějakou práci..

Pokusím se vstát a i s nějakou kožešinou kolem pasu vyrazit ke svým věcem. Nehodlám se tu zašívat.. Je třeba pokusit se alespoň z části napravit všechna ta chybná rozhodnutí.. Začít konečně dělat "správné" věci.

Kolem poledne - Pravenské království, Ibiran

Na radnici...

Přišel jsem k vesničce a moje očekávání se vyplnilo. Vesnička ležela na křižovatce velkých cest. Kolem všude lesy, potok... Celkově úžasná příroda...
Ve vesničce bylo všechno potřebný... Malé tržiště, kovář, pekař, babka kořenářka a podobně...
Když jsem šel kouknout na místní hospodu, div že jsem se nepozvracel... Smrad a špína se tam předhánějí a ukazují si navzájem, jakou mají sílu... No hrůza. ,, Fuj! Lépe by ta hospoda vypadala, kdyby hořela... ,, Řeknu si pro sebe a v mžiku se k ní otočím zády a odcházím...

Po chvilce hledání rychtáře, se mi to povede a jdu s ním do radnice. Tam začne ke mně mluvit.... Povídá o tom, že by se pozemek našel, že i nová hospoda by se hodila... Jenže mi nedůvěřuje, že mám na to peníze... Chce po mě rovných sedm stovek Helmů...

V duchu se usměji... Rozhodně ne v obličeji.
,, Pravda, ten jistý Kuřsa to nezvládá... Jak říkáte. ,, Usměji se a hned vzápětí řeknu. ,, Chcete po mě sedm stovek za pozemek a povolení stavět. Když vám dám rovných šest set, tak budu spokojený já i vy... ,, Znovu se usměji a než stačí cokoliv říci, tak spustím. ,, Proč vy?... Myslím, že nová hospoda by se vám hodila... Oba víme, že když tu bude normální hospoda a ne tahle, lidi se tu budou déle zdržovat a víc jich bude Ibiran navštěvovat... Tím pádem tu bude více kupců a celkově Ibiran bude na tom mnohem lépe... Spočítat si to umíme oba a je jasné, že na tom budete ještě lépe, než se sedmi stovkami... Tak že? ,, Začnu smlouvat. Jinak vytáhnu z batohu rovných šest stovek Helmů. Snažím se, aby neviděl, že má peněz více. Potom mu je ukážu, aby věděl, že si srandu nedělám a když je uvidí na ruce, mohlo by to pomoct ve smlouvání.
(Smlouvání 86+60=146%)

Cesta lesem
Já jsem omyl,ale pořád tu jsem.Nestojím ti o tvou věštbu ani o můj osud protože nechci nikomu pomáhat.Soucit si musíte zasloužit a já nejsem paladin ani nějaký jiný pošuk.Pokud máš takovou moc vyřeš tento můj problém a zabraň mým rodičům aby se setkali.Ano chci ukončit svou existenci protože tu nemám být.Nemám tu být,ale pořád tu jsem.
Proberu se ze vzpomínek a na chvíli se zaposlouchám i do zvuku lesa.Něco mně probudilo,ale co?Něco je zde špatně.Les mi po mém útěku dal svobodu a poučení a i když počátky nebyly snadné nakonec jsem se stala jeho součástí.A proto vycítím že zde je něco špatně.Když někdo žije v přírodě tak dlouho jako já tak pozná někoho kdo sem nepatří.Pomalu vstanu a pak se rozhlédnu.
Dobře Vivien v klidu.Naslouchej ...
A pak se tu objeví dva muž s tasenými meči.Usměji se a pak mi úsměv ztuhne a soustředím se.Ze země se vynoří šlahouny a obtočí se kolem nich zatím co já se usměji a složím si ruce na hrudi.
„Vida už se netváříte tak arogantně.Děláte vážně chybu.“oslovím je a pak.„Takže o co vám jde?“
„To se tě netýká kříženče.“osloví mně jeden z nich a já pokrčím rameny.„Dobře jak chcete.“
Otočím se a odcházím vím že se kořínky stáhnou když se vzdálím.Tentokrát nechám narážky na můj smíšený původ být.Mohla bych je uškrtit,ale neudělám to.Možná je to tím že mám dobrou náladu.Možná je to tím že si zasloužili soucit svou odvahou protože jen blázen by napadl druida navíc v lese kde mu příroda dává sílu.Navíc se na ně nemám za co zlobit.Jsem co jsem a už při pohledu se dá poznat kdo jsem.Ovšem jejích návštěva nezodpovídá na mou včerejší otázku.a to kam jít.
Kam vlastně všichni jdeme?Nebo o co mi jde?
Větvička pod mou nohou praskne a já se po dlouhé době rozhodla najít civilizaci.
Sice z toho nejsem moc odvázaná jsme součástí přírody a ta mi dává sílu.Nejsem čaroděj spíš někdo jiný moje magie jiná dalo by se říct speciální.
Rozhodnu se najít blízkou vesnici nebo i město a i když jsou lidé burani a primitivové pokud možná tam najdu to co hledám.

Neslýchaná událost v Sargothu

Ederian Whiteagle

Král Norran zrovna něco projednával s jakýmsi mužem, když jsi tam vtrhnul a způsobil poprask, jaký zde již dlouho nebyl. Pohmoždění vojáci za tebou běželi, omlouvali se svému pánovi za takovýto vpád a kopli tě zezadu do kolen, aby tě alespoň trochu zpacifikovali. Oba dva tě chytli v podpaží, pomalu zvedali zase na nohy, zatímco třetí ti bral meč. Když jsi vykřikl jméno svého otce, král zvedl ruku, podíval se na tebe a pak mávnul na stráže, aby tě dotáhli blíže. Ti tak učinili.
“Nosíš jeho barvy, ale tvou tvář neznám. Kdo mi může potvrdit, že nejsi jen obyčejný lapka, co se chce přiživit na jméně mého vazala?“ odpoví ti pohrdavě a aniž by čekal nějaké odpovědi, opět tě odmávne.
“Do šatlavy s ním, promluvím si s ním potom, teď mám práci,“ dodá a dál si tě nevšímá, svou pozornost věnuje onomu muži.

Stráže tě odvedou do hradního vězení, kde ti seberou i zbytek věcí a do cely tě hodí jen v kalhotách a botách. Cely jsou prázdné a žalářník dřepí u stolu, nohy na něm a v ruce drží nůž a kus dřeva. Nevšímá si tě, věnuje se své činnosti. Vlastně si nevšímá ničeho, takže když se znenadání otevřou dveře a vejde král, leknutím se odrazí od stolu a padne naznak. Rychle se vydrápe na nohy a koktavě se začne omlouvat, ovšem král jej jen odmávne.
“Tak mi řekni, mladíku, kdes vzal ten štít a meč?“ zeptá se tě král a pozorně si tě prohlíží.
“Neslyšel našeho pána?“ snaží se žalářník odčinit svou lenost a aktivně bouchne do mříží, aby tě přiměl odpovědět. Na to král zareaguje pouhým vztyčením očí v sloup a nenápadném zavrtěním hlavou.

U bran Uxkhalu

Villandra de Tarinius

“Daleká je cesta tvá, krásko spanilá,“ zanotuje a vydrápne se k tobě do sedla. Pohodlně se usadí, zkusí do rukou vzít loutnu, ale ten nedostatek místa mu to nedovolí.
“Tak do Rivarchegu, co tě tam vede?“ zeptá se zájmem a zlehka tě obejme kolem pasu, aby nespadl. Stále však čekáte, než se cesta uvolní, zdá se, že kolona lidí končí v nedohlednu.
“Hej, posmívačná, jo ty, uvolni přec cestu paní urozené čarodějné, sec tě odměna nemine,“ houkne na strážného, který se mu prve posmíval a hodí mu jednu minci. Strážný ji promne v prstech, skousne v zubech a pak mávne na své kolegy. Ti jen kývnou a dají se do práce. Brzy je cesta volná a ty můžeš konečně vyjet z města.
Zprvu cesta vede jen rovně, tu a tam někde odbočí, aby se zase mohla vrátit do původního směru. Pak však přijedete na rozcestí vedoucí do čtyř směrů. Cesta rovně vede do Dhirimských lesů, kam se lidem nedoporučuje v těchto těžkých dobách jezdit, druhá, ta nalevo, vede do Suna, přes malebnou vesničku Ibiran, kde, jak známo, kupecké cesty se kříží. Ta pravá cesta, vede přes malou zemědělskou vesničku Nomar dál do Halmaru no a ta poslední… po té jste přijeli. Cítíš jak se Erki napíná, aby ti viděl přes rameno a mohl si též přečíst nápisy na ukazatelích.
“Pojeďme přes Ibiran. Slyšel jsem, že můj starý známí si tam otevřel hospůdku, prý je malebná a okolí ještě hezčí. Taky dobře vaří a to pivo, co prý čepuje. Pojeďme Vill,“ skoro až zaškemrá a ukáže na cestu, která vede právě do Pravenu a do vesnice tak malebné, že by ji snad jen básník dobře popsal.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Vojáci, viditelně natěšení horlivě poslouchali tvé příkazy, vštěpovali si do hlavy tvůj plán. Viděl jsi, jak se lučištníci spolu s šermíři odebírají na svá místa, zatímco zbytek usedal na koně a čekal na tvé další pokyny. Spolu s dvacetičlennou družinou ses vydal ukrýt dál do lesů, kde jste sesedli z koní a vyčkávali. Viděl jsi na místo, kde má dojít k přepadu, slyšel jsi vojsko, které se blíží.
Pak se najednou objevili, Žlutí. Chvilku se nic nedělo, skoro jakoby tě lučištníci odmítli poslechnout, ale najednou se odnikud vynořil déšť šípů a začal kosit vojáky.
“PŘEPADENÍ, KRYJTE SE, VY ZABEDNĚNCI!“ zaslechl jsi křik muže na koni, který se už sám kryl štítem. V tu chvíli ale přilétl šíp z druhé strany a skolil koně pod ním. Ten s bolestivým zaržáním padl k zemi a uvěznil jezdce pod sebou.
“ROZPTYL TE SE, IDIOTI! NAJDĚTE JE!“ křičel zavalený muž rozkazy a snažil se vyhrabat. Nepřátelská skupina vojáků se konečně vzpamatovala a rozutekla se do lesů, hledat střelce. Krátce na to se lesem rozezněl třeskot zbraní a řev bojujících.

Na cestě leží šest mrtvých, nebo raněných vojáků a koněm zavalený velitel. Zbylých čtrnáct se rozuteklo do lesů, pátrat po střelcích.

Krásná to vesnička Ibiran

O pár měsíců dříve

Alen Vipera

Rychtář tě obezřetně sleduje, jde vidět, že mu to v hlavě silně šrotuje. Kdyby se při přemýšlení lidem kouřilo z hlavy, místnost by byla určitě plná kouře. Rozplete prsty a levačkou si zamyšleně promne bradu, zatímco pravačkou podrbe svůj obtloustlý krk.
“Tvoje nabídka je více než zajímavá, to ano. Ovšem něco mi tam pořád chybí,“ odpoví, oblízne si rty a jeho téměř prasečí očka se zalesknou.
“Já ti to dám za šest set, ale ty mi budeš platit,“ zakření se a s vidinou vyhraného smlouvání si promne ruce. “A samozřejmě strážní budou odvracet zraky od jakýchkoliv jiných, nežli čistě hospodských činností.“
Zaujatě tě sleduje, spokojen svými schopnostmi smlouvání, ovšem ta přílišná sebejistota není až tak uvěřitelná. Možná když trochu více zatlačíš, povolí ještě více a budeš ho mít v hrsti.

Mazenská pohostinnost

Gabriel Roche

“Ano pane, jsi v Mazenu,“ odpoví klidně dívka, vezme od tebe kalíšek a zamíří k ohništi, na němž nejspíše vaří. Chvilku slyšíš, jak se v něčem štrachá a když se opět ukáže u tebe, má v rukou malý krajíc chleba a na něm položený kus sýra.
“Mě neděkuj, pane, až mému muži a švagrovi, ti tě našli a donesli sem. Prý jsi málem umrzl, kdyby jich nebylo. Tady, sněz to, pane, musíš mít hlad,“ nabídne ti krajíc se sýrem a ty si až teď uvědomíš, jakou má vlastně pravdu. Žaludek ti skučí a naříká, skoro bys řekl, že se sám sebe snaží sníst.
“Tvé věci jsou támhle, meč je schovaný v truhle, nemusíš se o ně bát, pane, nikdo ti je nevezme,“ ukáže k ohništi, kde na šňůře visí tvé svršky i spodky. Když uvidí, že se pokoušíš vstát, jemně, ale rozhodně tě zatlačí zpět do postele a mírně se usměje.
“Jsi ještě sláb, pane, venku bys dlouho nevydržel. Blíží se bouře,“ vysvětlí ti, proč ještě nemůžeš odejít. V tu chvíli se otevřou dveře a dovnitř vejdou dva vysocí a statní muži, oba zabaleni do kožešin, sekery opřené o ramena.
“Hola, ženo, jsme doma,“ promluví první příchozí a oklepe si z vousů sníh. V tu chvíli si všimne, že jsi vzhůru, opře sekeru vedle dveří a přijde blíže.
“Jsi vzhůru, pane,“ řekne překvapeně a trochu i radostně.
“Už jsme nevěřili, že se probudíš,“ promluví druhý, mezitím co odkládá sekeru a oblečení. Je stejně zarostlí a svalnatý jako jeho společník a když si lépe prohlédneš jejich tváře, dojde ti, že to budou nejspíše bratři, jak jsou si, i přes vousy, podobní.
“Nic nevstávej, pane, jen lež. Fermimu nevadí, že vokupuješ jeho postel, však von nikdy na lože nedal,“ zasměje se ten první a též se svlékne.
“Coby vadilo, hlavně že se z toho dostaneš, pane,“ usměje se Fermi a sedne si ke stolu. Žena mezitím začne cosi připravovat na ohništi.

Rozhovor s králem

Král měl nejspíše důležité jednání, což mi moc nepřidalo. Samozřejmě mi nevěří. Zatnu zuby.
"Jsem syn svého otce!"
To už ale asi král neslyší, protože mě stráže odtáhnou do žaláře. Tam mi nechají jen kalhoty a boty a taky můj prostý přívěšek na krku, který bych si vzít nenechal. Stejně nemá pořádnou hodnotu více než citovou.
Sedím na posteli, tedy pokud se to tak dá nazývat a sleduji stěnu. Zády a hlavou jsem opřený o chladnou zeď. Nemám na výběr než čekat. Pak uslyším cvaknout dveře a poprask, který způsobil hlídač, jež není zrovna pozorný.
"Kdybych chtěl utéci přelstím ho snadno."
Napadne mne a vyzvání žalářníka si nehledím jen mlčky vstanu a dojdu ke mřížím a pohlédnu pevně na krále.
"Mám jej od svého otce, protože jsem jeho syn Ederian Whiteagle."
Dívám se králi do očí, aby bylo vidět, že nelžu a nemám co skrývat.
"Můj otec Edard Whiteagle je mrtev, stejně jako naše panství na ostrově. Soused, který žije na pobřeží naproti ostrova nás zradil a na dlouho zablokoval a nakonec dobyl. Jsem jediný, kterému se podařilo dostat až sem. Zbytek mých věrných je mrtev a pokud někdo přežil pak pod vládou toho hada. Jarl Gramli zabil mého otce a vašeho věrného jarla."
Řeknu poslední větu znechuceně a sevřu mříže v rukou až mi zbělají klouby.
"Přišel jsem sem v naději, že mi král, kterému byl můj otec věrný dokáže pomoci."
Na chvíli skloním hlavu, než se dívám opět na krále a čekám na jeho vyjádření.

Příchod do Ibiran

Cesta nás vedla neznámo kam. Nebo alespoň já netušila, jakým směrem se rozhodl Brys vyrazit. Bylo snazší nechat to na něm, v tomhle se přeci vyznal lépe. Někde jsme začít museli. Krom obvyklých znepokojivých obrazů, jež mě každou noc provázely, jsem měla předtuchu. Každičkým coulem mého těla procházelo silné napětí a tušila jsem, že v dálce, za těmi kopci, se odehraje něco důležitého. Z nervozity jsem si znovu napěchovala dýmku lístky Akaly a vložila ji do téměř bezbarvých a rozpraskaných rtů. Několikrát jsem natáhla a vnímala blahodárné účinky otupujícího kouře. Brysovy znepokojivé a opovržlivé pohledy jsem ignorovala. Dávno se s tím musela smířit a navíc, netušil ani zbla o tom, čím jsem si procházela. Já bych se takto měla dívat na něj. Ale víte vy co? Neudělám to. Ať se za mnou táhne stejně jako dým, plíživě a mlčenlivě. Konečně přišla očekávaná úleva. Přestala jsem klopýtat a cítila, jak mě čísi neviditelné ruce nadnášejí. Skoro jsem létala! Na rtech se mi po dlouhé době rozlil blažený úsměv. Který se však vytratil v okamžiku, kdy jsem znovu zalovila v mošně, abych vytáhla další listí. Byla téměř prázdná. Naštvaně jsem sykla. Muselo toho být víc! "Brys...Brys...to byl určitě on. Musel mi je sebrat. Viděla jsem ten jeho žádostivej pohled, chtěl taky. Však já to z něj dostanu..." Vrhla jsem jeho směrem několik nevraživých a vědoucích pohledů. "Vím o tobě," říkaly mé oči, ale žádná slova z mých úst nevyšla. Prozatím. Na obzoru se začaly rýsovat první domky vzdálené vesničky. Ještě chvilku to počká, mám přeci silnou vůli...

Nic jsem z něj nevymámila. Zatloukal a vykrucoval se jak slizkej had, jakým ostatně byl. Bože, tolikrát jsem měla chuť plivnout mu do tváře. Mít ještě tak dostatek slin. Dorazili jsme do vesnice. Míjeli celou řadu nezajímavých ksichtů a jak už to tak bývá, zamířili do prvního hostince, kterej nám stál v cestě. Smlouvání o ceně jsem nechala na Brysovi. Stejně tak objednávky jídla a dalších případných služeb. Ačkoliv ten pajzl vypadal, že tu snad ani nemohli nic nabízet. Skoro mi to připomnělo staré časy. Ještě před Brysem. Byly vlastně takové, nebo se mi do vzpomínek připletly nějaké sny? Také v nich býval jeden muž, jenže na rozdíl od tohodle tupouna krásný a mladý. Usmál se. Chytla jsem se za hlavu, jak mi ve spáncích bubnovala ostrá bolest. Jistě, účinky Akaly přestaly působit. Začala jsem být mrzutá. To už nám ale Brys zařídil pokoj. Následovala jsem ho do naší nové cimry. Vypadala snad ještě hůř než lokál. Těžko tomu šlo uvěřit. Dokud mi ale nechcalo na hlavu, byla jsem v podstatě spokojená. Měla jsem důležitější starosti. Musela jsem sehnat další byliny. Matně jsem si vybavila stánek nějaký kořenářky, jež jsme cestou míjeli. Ta určitě bude vědět...

Nemohl mě kontrolovat pořád. Byla jsem chytřejší než on, vždycky jsem si našla nějakou cestičku, jak mu proklouznout. Skoro až s dětinskou radostí jsem vyrazila do ulic. Vydělat si něco na přilepšenou nebylo vůbec těžký. Už jsem věděla, jak na to. Pár správných posunků a vyzývavých gest. Ani to netrvalo moc dlouho. Když jsem chtěla, dokázala jsem to natáhnout, ale tady nebyl důvod. Vzala jsem si těch několik ušmudlaných mincí a zamířila za tou ježibabou. Nejenže věděla, kde Akalu sehnat, ale sama sušila několik svazků přímo nad pultem. Hotový ráj. Měla jsem bolesti. Obrovské bolesti. Všichni jsme strádali a potřebovali pomoc. Napěchovala jsem si další váček a vrátila se zpět do tý špinavý a smradlavý díry. Brys byl v pokoji. Jen se otočil mým směrem a civěl. Vítězoslavně jsem se zašklebila a zamávala mu váčkem před ksichtem. Schovala jsem ho ale dřív, než by ho stačil lapnout. Na stole se válela nějaká břečka. Pravda, měla bych se najíst. Se začnou nevolí jsem strčila plnou lžíci do úst a raději rychle polkla.
"Nic hnusnějšího's nesehnal, co?" Hlesla jsem k Brysovi, ale nevěnovala jsem mu jediný pohled. Bylo to fakt odporný. Pozorovala jsem skrz ušmudlané okno ruch na ulici. Byly vidět jen obrysy a občas k nám zvenčí dolehl i nějaký zvuk. Vzpomněla jsem si na svou předtuchu. Musela jsem se zmýlit.

Byl čas na další dávku. Musela jsem přeci vyzkoušet, jak silný zdejší rostliny jsou. Kořenářka věděla, co dělá. Usušený byly perfektně. Než jsem je nacpala do dýmky, láskyplně jsem si k nim přičichla. Svět začal znovu získávat barvy. Posadila jsem se na postel a vychutnávala si krásu toho okamžiku. Krev, která mi stékala z nosu, jsem nevnímala. A pak se objevil Brysův škaredej ksicht. Jeho ruka se pomalu natahovala k mý hlavě. Odmrštila jsem ji.
"Co zas do hajzlu chceš?" Okřikla jsem ho a snažila se v jeho očích vypátrat stopy po jeho zkažených úmyslech. No jasně, mělo mi to být hnedka jasný. Chytla jsem jeho ruku a vrazila ji pod sepranou halenu. Přidržela jsem ji na svém prsu a jízlivě se usmála.
"Tohle? No prosim, posluž si," procedila jsem a hraně se zachvěla pod tím dotekem. Ale tam někde uvnitř se skutečně vzbudila touha. Po těch silných rukách a těle. Stehna jsem měla ještě vlhká od toho předchozího, ale chtěla jsem to znovu. Tak silně, jak by to jen dovedl. Chtěla jsem být zničena, ponížena, roztříštěna na kusy. Abych se mohla vymanit z týhle zasraný mizérie. Jako tomu bylo tolikrát předtím. Bolestí až k úplnýmu zapomnění. Ale on nedělal nic. "Nestojím ti za to, viď? Vidím ti na očích to neustálý zhnusení." Hrubě jsem jeho ruku odtáhla a vrávoravě vstala z postele.

"Řekni mi," nadechla jsem se, "Brysi?" Otázka. Skutečně to bylo jeho jméno? Přišlo mi na jazyk tak automaticky, že jsem o tom vůbec neměla potřebu uvažovat. "Proč tu furt stojíš?" Přiblížila jsem se a musela se opřít. "Slyšíš, co jsi sakra zač?" Vykřikla jsem a hlas mi přeskakoval. Ano, ano, to jsem chtěla vědět. Pěkně popořadě. Proč tu vůbec byl. Sunul se za mnou jak zatracenej stín, jenže teď tu krom svícnu na stole nebyl jediná zdroj světla. Jaktože se tak roztáhl a nabral jasných kontur. Určitě mi chce ublížit. Jako všichni muži. Neuměli nic jiného, až na...
Zarazila jsem se. "Nicolas," splynulo mi ze rtů. Hlavu jsem otočila směrem k oknu a hleděla do dálky. "Kde je?" Špitla jsem a začala se nekontrolovatelně třást. "Přišli jsme ho najít, že?" Další malátný pohled věnovaný Brysovi. "Je někde tady, musí být." Semkla jsem rty a tvářila se přesvědčeně.
"Proč tu sakra stojíme na místě?" Ano, měli bychom za ním okamžitě vyrazit. My? Počkat. Jistě, tohle je můj doprovod. Proč mám ale pocit, že mě záměrně zdržuje. Nechce snad, abych se se svým bratrem setkala? Skončila by pak jeho služba a on zas neměl nic do huby?
Začala jsem ho mlátit slabounkýma pěstičkama. Bylo to jako tlouct do zdi. Stál tam jak solnej sloup, naprosto imunní vůči mým nářkům. "Doveď ho! Doveď mýho bratra!" Vzlykala jsem a nepřestávala do něj tlouct, dokud mě nezadržel. Zatracená hora svalů s temnýma, nečitelnýma očima.

Skoro se mi zatmělo před očima a obzor se rozmazal. Všechny obrazy se slily v jeden a já náhle klečela na všech čtyřech. Bylo mi zatraceně zle. Na čele se mi objevily první krůpěje chladného potu a hruď se mi zdvihala namáhavými a hlubokými nádechy. Začala jsem dávit. Zvratky byly rudé mou vlastní krví. Špinavá a vyčerpaná jsem se z posledních sil odsunula a položila se na hrubou zem. Během chvilky jsem usnula. Opravdu to byla silnější dávka. Díky bohu za to, ráno si nejspíš nebudu pamatovat nic...

Kolem poledne - Pravenské království, Ibiran

Na radnici...

Vyslechnu si rychtářovo nabídku a poznávám, že to je jistě pěkný škrt a mizera! Nenasytný lakomec! ,, No to tu jsou pěkní lidi... ,, Trošku si v hlavě povzdychnu.
Poté se však rázem podívám na rychtáře a s úsměvem řeknu. ,, Bohužel žádné placení nepřijímám... Myslím, že šest stovek je už tak dost, na to abych vám ještě platil... ,, Chvilku se zamyslím a řeknu.
,, Víte co pane rychtář?... Nejste jediná vesnice a není problém si hospodu postavit jinde... ,, Znovu se zamyslím a šibalsky pousměji. ,, Uděláme to takhle... Já vám dám těchhle šest set Helmů s tím, že dostanu pozemek a právo stavět... Plus k tomu jak jste teď říkal... Strážný se zas tak o mou hospodu zajímat nebudou. ,, Mrknu na něj.
,, Nic vám průběžně platit nebudu... Oba víme, že když tu bude hospoda, peníze se vám sami pohrnou... Tak že berete?... Nebo jestli ne, tak jak říkám, můžu jít jinam. ,, Řeknu a jakoby pomalu začnu dávat peníze zpátky do batohu. Celou dobu se snažím využívat schopnosti smlouvání, co mě kdysi matka a poté krčmář naučili.

Vřelá pohostinnost - Mazen

Má hostitelka potvrdí, že jsem se skutečně dostal do Mazenu.. Sic ne ve stavu, v jakém jsem očekával, ale dostal jsem se tu. Když očima konečně vyhledám své oblečení, rozhodnu se vstát. Ale zrovna v tom okamžiku mi žena donese trochu jídla a mé tělo opět přemluví mozek. Jen se na ní vděčně podívám a pustím se do něj..

Jak krásným je ta žena příkladem.. Prostá dívka, však dobrý člověk. Pomáhá cizinci, aniž by se ho ptala na nepříjemné otázky. Jak velký rozdíl oproti lidem v hlavním městě. Jak velký rozdíl oproti mým kolegům. Naše rasa z nás nedělá ty "dobré".. Stejně jako ostatní rasy nejsou předurčeny být špatné..

Proletí mi hlavou, když do zrovna skoro až narvu poslední kus sýru. Jsem sic dobře vychován, ale při takovém hladu jde slušné stravování stranou. Snad to ta žena pochopí. Když dojím, pokusím se opět vstát, ale to už má hostitelka zakročí se slovy, že počasí má být ještě nějakou dobu dost špatné. Nijak ji nevzdoruji o opět se posadím.

Kéž bych tobě a tvé rodině mohl splatit vaši pohostinnosti.

Řeknu k dívce vděčně zrovna ve chvíli, kdy do domu vejdou další dva muži. Soudě jejich vzhledu tvrdí dřevorubci zvyklí na zimu. A nejspíš bratři. Na oba kývnu a po ujištění, že mám s klidným svědomím dál ležet se tedy opět natáhnu na postel, abych nabral síly.

Vy budete ti, co mi zachránili život.. Chtěl bych vám poděkovat.

Přeci jen na okamžik seberu síly a zvednu se, abych oběma mohl pevně stisknout ruku.. tedy tak pevně, jak můj momentální stav dovolí. Pak je nechám zasednout ke stolu a sám si opět lehnu.

I takhle se dá nejspíš žít. V klidu, bez zakrvácené čepele... Mohl bych i já takto žít ? Možná dříve ano, teď však již těžko. Nemohu jen zapomenout na všechno, co jsem udělal. Musím se pokusit ty chyby odčinit. Alespoň z části..

Pomyslím si a převalím se na stranu. Teď je důležité si co nejrychleji odpočinout.

Rozcestí u města Uxkhalu

Nabízenou pomoc hobit přijme a vyšvihne se do sedla za mě. Samozřejmě se mě ptá, co čarodějku, která nevystrčila nos z města, vede k tomu odcestovat a k tomu tak daleko.
"Jedna stará záležitost... velmi stará." Povzdechnu si a je jasné, že se k tomu nechci více vyjadřovat. Erki mě obejme kolem pasu. Díky mému modro-zelenému plášti, jeho dotek skoro necítím. Asi u normálního muže, bych výrazně protestovala, ale Erki mě nevadí. Lehce se jen ošiji, ale nijak se k tomu dále nevyjadřuji.
Erki nám velmi šikovně zajistí cestu ven. Možná nebylo špatné rozhodnutí, že jede se mnou... Všimnu si mince, kterou Erki věnuje strážnému a mě to překvapí, u něj vidět rozhazovat peníze není časté. Vlastně když zapátrám v paměti, jsem si stoprocentně jistá že v hospodách za něj jsem platila já nebo ostatní, ale on ne. Teď to ale není podstatné.

Dostali jsme se z města, mě samotné by to možná trvalo hodiny než by se mi to povedlo. Cesta vede ke křižovatce. Jsou tu tři možnosti, kudy se vydat. Já jsem věděla, kudy chci cestovat. Přitáhnu Argovi otěže a mám v úmyslu mu přikázat směr, když se v tu chvíli ozve Erki. On mě až prosí se vydat do Ibiranu. Je to přesně opačný směr.
"Ale když pojedeme přes Ibiran, budu muset pak pokračovat přes dvě hranice na kterých se válčí." Schválně mluvím jen o sobě, netuším jestli Erki v mé společnosti setrvá až do Rivarchegu. Moje dobrodružná dušička, ale zatouží se vydat do té hospody a poznat místa, která nezná. "Ty jsi zcestovalí více než já. Jestli mi zaručíš, že přechod přes hranice Pravenského království do Argadského a následně do Khudanského císařství je bezpečné pro obyčejné cestovatele. Přihlédnu k tvým slovům a pak se rozhodnu." Zkrátila bych si cestu o pár týdnů, možná i měsíc.

Lesy, nedaleko vesnice Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Vše se dařilo. Místo bylo pěkné, vojáci natěšení, všechno připravené.
Pak to začalo. Lučištníci se do toho pustili, a trochu mě zklamali, neboť dvacet lučištníků dokázalo pobít jen šest mužů, ale to se stává.
"Sesedat!" zavelím a sám jako první skáču z koně na zem. "Vy dva pohlídáte koně, zbytek do lesa, a bijte je bez slitování!" Narychlo určím dva chudáky, kteří se nedostanou k souboji a postarají se o naše koně - docela důležitou věc - a zatímco vojáci utíkají do lesa, jdu k nepřátelskému veliteli, který je uvězněn pod vlastním koněm.
"Zdravím. Máš nějaký konkrétní důvod, proč bych tě neměl zabít hned? Jestli ano, mohl by jsi se o něj se mnou podělit, jinak zde ukončím tvůj život."
Zatímco pronáším svá slova, vyndavám z pochvy meč, pobaveně se zazubím a přikládám ho dotyčnému ke krku.
S velmi krutou radostí sleduji jak si prohlíží čepel, která mu může velmi snadno přeseknout hrdlo.
"Rozmýšlej rychle, vojáčku. Možná budeš žít o něco déle, máš-li to štěstí a jsi někdo významný. Jestli ne, připrav si modlitbu..."

Ibiran

Netuším kam ideme. Netušil som to vlastne ani včera, deň predtým. Teda, samozrejme. Na juh. Stále na juh, už niekoľko dní, preč zo Sargothu, preč z Argadu, čo najrýchlejšie a najpriamejšie. Čo znamená ísť na juh. To, že mám len skutočne mlhavú predstavu čo leží, či skôr čo by teoreticky malo ležať pred nami je vedľajšie. To, že mi Isabel zjavne naprosto dôveruje, že nájdem cestu, že neskončíme ako dve mŕtvoly niekde v lese, na poli či v príkope popri ceste...nuž, aj to je v daný moment vedľajšie. Situácia však našťastie tak zlá nie je. Zásoby jedla, prevažne sucháre, sušené mäso a nejaké zbytky tvrdého syru - teda strava ktorú ctená spoločníčka označuje v najlepšom za „humus“ či „odpad“ – ešte v prípade obmedzení prídelov chvíľu vydržia, okrem toho krajina v okolí poukazuje na prítomnosť ľudí. Sem tam obchádzaná farma v diaľke by sa tak v najhoršom mohla stať vhodným miestom ku krádeži...ostatne, nebolo by to po prvý krát čo sa kvôli prežitiu musíme uchýliť k nečestnejším metódam.
Povzbudený jasnou blízkosťou väčšieho obydlia by som najradšej zrýchlil tempo, hnal sa kým sa nezotmie, aby sme mali dostatok času sa ubytovať, zaobstarať si zásoby. Netuším čo sa bude diať až tam dorazíme. Pravdepodobne rutina - prespať, získať jedlo, ísť ďalej, po dni či dvoch. Peniaze sa ale povážlivo míňajú, zaobstarať zásoby na ďalšiu cestu možno nebude tak jednoduché. Takže kradnúť. Riskovať. Prečo? Kam ideme? Ako dlho ešte pôjdeme, než dôjde k záveru?
Obrátim pohľad na Isabel.
Tá mi odpovede ale nedá. A ako sa dalo očakávať, ani nebude ochotná zrýchliť tempo. Zase si napcháva tú svoju fajku a po chvíli už odlieta do iného sveta. Aspoň..aspoň je tam šťastná. Ač vidím a viem, ako ju droga ničí nemám odvahu fajku jej vziať, rozdrviť ju v rukách pred jej očami, vyhodiť jej drahocenné lístky. Nemám odvahu...z množstva dôvodov. Ešte neprišiel vhodný čas.

Preruší ticho, zrovna vo chvíli keď sa objavia prvé domčeky. Nie je to veľké mesto, skôr dedinka. Názov si vybavím po chvíli pátrania v pamäti, nič ďalšie mi však nepovie. Pravenské kráľovstvo, určite. Ale to som vedel už keď sme prešli priesmykom, nebezpečne blízko elfských hraníc. Nemám náladu na jej reči, ovplyvnené drogou. Zas a znova potláčam nutkanie ju okríknuť, dokonca snáď udrieť. Nespravím to, viem. Viažu ma k nej silnejšie putá než je možné, než je v jej silách pretrhať. Zas a znovu sa pokúsim obhájiť, vysvetliť jej, že to jej svinstvo nemám. Neposlúcha. Nerozumie. Vidí čo chce vidieť a počuje čo chce počuť. S vďakou tak prijmem keď stíchne, pravdepodobne spriadajúca niečo hrozné v tej malej špinavej hlavičke. Desím sa však, že by som ju stratil. Prišiel o ňu.
Nájsť krčmu našťastie nie je ťažké, nie v tak malej dedinke. Jedna izba. Áno, určite len jedna. Ignorujem pohľady ktoré sa na nás vrhajú. Časť z nich už dokážem identifikovať. Odpor, zhnusenie. Už nejakú dobu i viem čím som si to vyslúžil. A strácať časť s vysvetľovaním nemá zmysel. Starší bojovník a strhaná dievčina, pre mnohých stále dieťa, ktorá ani len omylom nepripomína rodinného príslušníka či snáď chránenca. Pre väčšinu ľudí ostáva jediné vysvetlenie, opovrženia skutočne hodné. Aspoň predpokladám. Neviem vyjednávať o cene. Akonáhle povie svoju cenu navrhnem polovicu. Vždy navrhujem polovicu, nech sa jedná o čokoľvek. Nakoniec však platím plnú sumu, bez výraznejšieho úsilia zo strany krčmára. Nevypadal, žeby sa dal zastrašiť a nie som schopný ho prechytračiť. Čo iné tak ostávalo.

Izba je postačujúca. Vidím samozrejme odpor na tvári Isabel, iná možnosť však nebola. A obávam sa, že bez peňazí nebude ľahké pokračovať v ceste. Ideálne sa chvíľu zdržať...aspoň pár dní v posteliach i keď biednych a teplou stravou, ač určite hnusnou. Strava, samozrejme. Zložím batoh, odpnem si meč, vyzlečiem brigantínu i krúžkovú košeľu a prehnane starostlivo všetko uložím k a pod posteľ. Po chvíľke váhania, keď je pohľad dievčiny upretý do prázdna a v jej hlave sa pravdepodobne odohrávajú temné veci si zoblečiem i ľahkú prešívanicu, rýchlo nahradenú špinavou košeľou z batohu. Je detinské, že sa takmer až hanbím vystavovať pred ňou čo i len čiastočne obnažený. Nechcem aby videla jazvy, aby nad nimi premýšľala v tých páru momentoch kedy je premýšľania schopná – keď jej dôjdu drogy. Alebo je v tom viac, čo si nedokážem vysvetliť. Videl som predsa mnohé ženy. I keď žiadnu ako ona.
Strava, pripomeniem si. Vynútim si sľub aby ostala v izbe i keď som si nie istý, či vôbec vníma, čo jej hovorím. Zariskujem a zídem dole, vybaviť niečo na jedenie. Nevšimnem si keď prekĺzne okolo. Krčmár sa ani tentokrát nenechá obmäkčiť, ďalšie peniaze idú preč, za misky s tak potrebnou stravou. Hladný sa vrátim do izby...prázdnej. Žiadna panika, žiaden strach. To nie. Nervozita...samozrejme. Utiekla nadobro? Alebo sa vráti? Ostatne ako temer vždy. Neprenasledujem ju, to by nemalo cenu, keď chce dokáže sa so mnou na schovávačku hrať veľmi dlho. Vonku by som ju našiel, medzi domami...sotva. Prehltnem nadávky. A najem sa. Akokoľvek ohrozovaný strachom, pocitom mne temer neznámym, jesť musím. Jej porcie sa nedotknem, ač to je pomerne veľké pokušenie. Sebakontrola ale vystačí. Čakám teda nečinne, sám so svojimi myšlienkami.
Keď sa vráti okamžite k nej stočím pohľad. Nevypadá zranená. Aspoň povrchovo. A je šťastná...no iste, zohnala si listy. Provokuje. S jej pomalými reflexami by nebol problém váčok jej vytrhnúť, zahodiť...alebo napchať do hrdla. Ale to nespravím. Samozrejme. Ticho sa vlečie. Nečinne sedím, ona čumí z okna. Nevydrží to dlho, opäť si zapaľuje, opäť je šťastná. Krv z nosa ma prekvapí, to sa nestáva často. Ani jej dlhodobá neprítomnosť. Znepokojniem, vykročím k nej. Natiahnem ruku aby som jej krv zotrel, pridržal ju ak by padala. Preberie sa...
“Čo do..?“ podráždene zabručím keď mi ruka narazí na jej prsia. Stíchnem, zmeraviem. Nikdy som sa takto nedotkol ženy. Škrtil som, vraždil. Ale toto, teplo vychádzajúce z jej tela...je iné.
Hrubo ma odstrčí, okamžite sa preberám, sám stiahnem ruku a o krok ustúpim. Mlčky si vypočujem jej slová, jej blúznenie.
“Brys, áno.“ uistím ju. “Áno...Nicolas.“ Už zase. Drogy ktoré má sú silnejšie než tie posledne, pokušenie vyhodiť ich sa stáva neznesiteľným. Vyvolávajú spomienky ktoré majú ostať ukryté...ešte dlho. Kým nedôjde k záveru. Mlčím tak keď na mňa jej slabučké päste dopadajú, mlčím keď sa rozplače. Chladnými očami ju pozorujem, ticho, bez pohnutia. Ak sa pokúsi utiecť zastavím ju. Ak sa pokúsi ublížiť si zastavím ju. Našťastie k ničomu takému nedôjde...len sa povracia.
“Som Brys.“ zopakujem tíško, viac pre seba než ju, keď je už mimo, zatiaľ čo ju dvíham a ukladám do postele. Rozodratá prikrývka nestačí, prehodím cez ňu i plášť.
“A ty si mojím osudom.“

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, poblíž Ayyike

Vivien Tenarten

Po dlouhé době strávené v odloučení ses rozhodla navštívit nějakou tu civilizaci. Zamířila sis to rovnou za nosem a šla, dokud jsi nenarazila na nějaké budovy. To se ovšem nestalo, neb dříve jsi zahlédla skupinu elfů v zelených barvách, jak bojují proti lidem v barvách žlutých. Byli v lese, nedaleko od cesty, na které leželo šest mrtvých, padlý kůň a nad koněm stál vysoký elf (Liarék) s mečem v ruce, který byl skloněn k zemi, stejně jako elfův pohled. Bojující skupina si tě nevšimla, jak by mohla, když ty dokážeš s lesem splynout tak dobře, že ani elfové by tě nenašli. Jediní, kdo se dokáží skrývat v lese lépe, než ty jsou už jen dryády, ale ty mají bydliště daleko odtud. Co ale uděláš? Vyhneš se jim, nebo ne?

Cesta domů, na rozcestí

Villandra de Tarinius

“Obyčejné cestovatele? Vždyť jsi čarodějka, probůh, tebe si nedovolí nepustit přes hranice ani samotný král,“zasměje se hobit a plácne se do stehna.
“Na mou duši, Vill, tebe pustí kamkoliv. A mě jakbysmet. Vždyť jsem slavný bard, všude znám, všude opěvován a všude žádán,“ rozjaří se a ty ucítíš, jakoby se na místě za tebou otáčel. Pak už jen cítíš, jak se o tebe opře zády a do rukou vezme svou loutnu.
“Do Khudanu se dostanene, jakože se Erki Mormu jmenuju,“ ujistí tě a pak zkusmo sáhne do strun. Ty se ladně rozezní, ale nebyl by to Erki, kdyby je ještě nedoladil k dokonalosti.

Vy všichni znáte
bardy a jejich písně
zatímco ubíhají hodiny
zavírám oči.
Ve světě daleko odtud
Se možná znovu potkáme
Ale teď slyš mou píseň
O úsvitu noci
Zpívejme badrovu píseň

Začne zpívat a tvůj vraník potěšeně zahrabe kopytem v zemi. Opět se musíš usmát, vždyť máš před sebou jisto jistě dobrodružnou cestu a ještě ke všemu se známým bardem za zády.

Text písně: Bard’s Song; kapela: Blind Guardian (jedná se o český překlad)

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Vojáci, které jsi určil k hlídání koní opravdu nebyli moc potěšení, ale věděli, že i toto je důležitá činnost. Takže zatímco ty, se zbytkem jednotky jsi zaútočil, oni si jen sedli na zem a hlídali koně.
Z lesa jsi slyšel řinčení zbraní, řvaní lidí i elfů. Jak se tam boj vyvíjí, ale nevíš, neb tam vidět nejde přes množství stromů a keřů. Jen tu a tam zahlédneš jednoho, nebo dva vojáky, jak bojují se žlutými. Ty jsi mezitím přišel k zaklíněnému veliteli a přiložil mu svůj meč ke krku.
“Ani hovno, ty špinavče,“ kdyby mohl, plivl by na tebe. “Radši mě zabij, ty špicoušatá špíno, ale věz, že toho pak budeš litovat.“
Muž se i přes svou současnou situaci tvářil hrdě, povýšeně, jakoby byl víc, než ty. Pak zavřel oči, zaklonil hlavu a čekal, až jeho život ukončíš.

Neslýchaná událost v Sargothu

Ederian Whiteagle

Po tvých slovech si tě král pozorně prohlíží, zatímco jeho strážci na tebe pohlíží krajně nedůvěřivě.
“Syn Whiteagleův?“ řekne zamyšleně a promne si bradu. Pak, pohybem, který nečekáš a který ani nepostřehneš, tě chytne za bradu a otočí ti hlavu nejdřív nalevo, pak napravo.
“Možná mluvíš pravdu. Jak mi tedy vysvětlíš, že se tvůj otec nepřidal k mým vojskům, když jsme vytáhli na Khudance, nebo když nás ti zrádní Pravenští a Sunovští napadli a odtrhli se od nás?“ pustí tvou bradu a založí si ruce za zády, čekajíc na tvou odpověď.

Mazenská pohostinnost

Gabriel Roche

Na tvé díky se dívka jen usmála a dál připravovala jídlo svému muži a jeho bratrovi.
“Nemáš za co, velkomožnej pane,“ mávne nad tvým poděkováním muž a usadí se u ohniště. Jeho bratr si k němu přisedne a jejich ženuška jim dá jídlo před nos. To už ale nevidíš, protože se převalíš na stranu a v této pozici za chvilku usneš.

Když se druhý den probudíš, ucítíš vůni pečeného masa a čerstvého chleba. Otevřeš oči, podíváš se do světnice a spatříš oba muže spravovat své oblečení a vybavení do lesa. Ani jeden z nich si nevšimne, že jsi už vzhůru a ženu nikde nevidíš. Musíš se usmát, zvlášť když si pomyslíš, že takhle žijí už dlouhá léta a sporům se nejspíše vyhýbají, jak jen mohou. Pak se otevřou dveře a dovnitř vejde postava zabalená od hlavy až k patě do kožešin. Ještě než zavře dveře, všimneš si, že venku zuří opravdu silná vánice.
“Fermi, Armi, měli byste zvěř zatáhnout dovnitř, bojím se, že venku dlouho nevydrží,“ promluví postava a ke tvým uším se donese utlumený ženský hlas. Postava se začne odhalovat a ty v ní konečně poznáš onu ženu.
“Dobře, drahá,“ zvedne hlavu Armi, pohladí ji po tváři a zvedne se. Pak kopne do svého bratra, zasměje se a začne se oblékat. Teprve až tehdy si všimnou, že jsi již vzhůru, ale nijak to neokomentují, jen ti kývnou hlavou.

Když muži odejdou do vánice, žena nabere na tácek trochu masa a čtvrtku chleba a se džbánkem nějaké tekutiny ti to přinese.
“Jez pane, musíš nabrat síly,“ řekne ti mile a položí tác na stolek vedle tebe. Pak se zase vrátí k ohništi, nad kterým se houpe středně velký kotel a v něm cosi bublá. Podle vůně to odhaduješ na tuřínový vývar.

Krásná to vesnička Ibiran

O pár měsíců dříve

Alen Vipera

Rychtář si tě vyslechne a s přicházejícím uvědoměním se jeho tvář začne stahovat z veselého a sebejistého pohledu do šokovaného a naštvaného. Asi nedokáže uvěřit tomu, že bude ve vesnici někdo, kdo jej dokáže přechytračit.
“Fajn, fajn, tady, tady máš to povolení,“ vytáhne ze šuplete jakýsi předepsaný papír, vyplní jej na pár místech a otočí ho k tobě, aby sis jej mohl pročíst a v určitých místech doplnit.
“Smlouva povolující stavbu, prodávající pozemek a povolující ti obchodní činnost v naší vesničce,“ řekne ti, co je to za smlouvu, zatímco ji podepisuješ. Jakmile se tak stane, podá ti ruku a převezme si od tebe peníze.
“Kopii ti nechám vystavit co nejdříve, pozemek ti ukáže jeden z mých pomocníků,“ dodá ještě a zazvoní na menší zvoneček, který má na stole. Ve dveřích se objeví mladý chlapec, rychtář mu zadá úkol a mávnutím ruky tě vyžene i s chlapcem. Ten tě dovede na vcelku velký a pěkný plac skoro v centru vesnice, nedaleko od potůčku a poměrně daleko od druhé hospody. Plac akorát na novou hospodu se zahradou a možná i dalšími stavbami.


O pár měsíců později, aneb současnost

Stavba tvé nové živnosti začala v podstatě hned druhý den po tom, co jsi koupil pozemek. Jelikož Ibiran je dřevorubecká vesnička, nebyl problém sehnat dostatek dřeva na stavbu. Kámen už byl složitější, ale i ten se dal rychle dodat. Stavební dělníky jsi sehnal přímo ve vesnici, neb, kdo by si nechtěl nárazově přivydělat nějaký ten Helm, že? Stavba samotná trvala skoro dva a půl měsíce, a jelikož jsi nebyl žádný hlupák, zaúkoloval jsi tudíž tesaře, aby ti zatím vyráběli nábytek. Nakonec to vyšlo tak krásně, že když byla hospoda dokončena, bylo zároveň dokončeno i vybavení hospody. Teď už jen zbývalo nakoupit zásoby, rozházet nábytek a otevřít.

Hospoda je otevřená už pár týdnů a i za tu krátkou dobu sis už stihl získat pár stálých zákazníků, převážně však místních. Tu a tam se u tebe i stavili projíždějící obchodníci a jejich doprovod a co jsi mohl zatím zaslechnout, tvou krčmu si jen vychvalovali. Hlavně však proto, že tam máš čisto. Tak jako tak, začínalo se ti dařit. Ovšem ještě ne natolik, abys mohl najmout pomocnou sílu.

Cesta do neznáma s přestávkou v Ibiranu

Isabel Cartagena a Brys

Slunko se již blížilo ke svému každodennímu cíli, vzduch se pozvolna ochlazoval a zvuky denního zvířectva začali střídat mnohem tišší a ne tak časté zvuky noční fauny. Ze spodních pater se ozývalo občasné zakašlání, či nějaký krátký výjev opilého hosta. Za to z okolních pokojů se ozývali zvuky, které by malé děti poslouchat neměli, a před hospodou zrovna někdo blil.
Věděli, že je ve vesnici ještě jedna hospoda, čistší, hezčí a možná i levnější, ale tato byla pro jejich stav i vzhled vhodnější. A tak, mezitím, co Isabel usínala, Brys byl ještě nějakou chvíli nucen civět do očouzeného, pavučinami zarostlého stropu, přemýšlet a doufat, že se spánek co nejdříve dostaví. Dívka přerývavě a nepravidelně dýchala, občas sebou škubla a z úst jí tekla slyna. Byla sice přikrytá, ale přikrývka se zdála buďto malá, nebo na dívce prostě nechtěla ležet. Měla jednu nohu na zemi, ruka jí vysela z postele a druhou měla přehozenou přes čelo. Občas ze spánku zachrochtala, pak se převalila na bok a vyšpulila pohublou zadničku na svého společníka, který však sledoval strop.


Snová země malé Isabel

Temná místnost, plná listí a dýmek, kouře a rozdrcené drogy v prach. Závěsy na oknech se sotva pohnou, ovšem ty tě nezajímají. Kdo by se zajímal o šedé závěsy, které se sotva pohnou, když uprostřed místnosti se točí různobarevný proužek dýmu. Je podivný, vždyť dým by se měl rozptýlit, ale tenhle se drží v, jako kmen mladého stromku, silném pruhu, který se vlní a točí, mění barvy. Nejprve je to žlutá, pak zelená, najednou modrá přecházející do fialové a teď tam jsou snad všechny barvy duhy. Oči ti z toho jdou kolem, na tváři se ti objevuje blažený úsměv, který míváš vždy po tom, když si dáš velkou dávku.

Pak se ale celá scenérie najednou proměnila a ty jsi stála na kraji lesa a s kýmsi po boku jsi hleděla do dáli, na dům, který hořel a ze kterého se ozýval bolestný křik umírajících. Ovšem kouř, jež z ohniště stoupal, byl barevný, tančil a skotačil na rudooranžovými plameny, které hltavě pojídaly velký a kdysi snad nádherný dům. Cítila jsi, že ti něco teče po tvářích, věděla jsi, jak se tomu říká, ale nemohla sis vzpomenout. Věděla jsi, že bys měla být smutná, ale ty ses usmívala. Tak jak se usmíváš vždy po tom, když si dáš velkou dávku.

Najednou jsi ležela na posteli, nad tebou byl jakýsi muž, který se na tebe oplzle díval, jazykem ti přejížděl po tváři a zajížděl ti do úst. Cítila jsi, jak proti tobě přiráží, jak se hýbeš v tom směru. Byl v tobě a tys ho cítila celým svým tělem, ale byla jsi vůči tomu netečná, jakoby zmámená. Věděla jsi, co s tebou dělá, ale bylo ti to jedno. Pak jsi na krátkou chvilku zahlédla jeho oči, byly kouřové, duhové barvy. Usmála ses, tu barvu i ten stav jsi znala. Byl to tentýž stav, který jsi měla, když sis dala velkou dávku.

V další chvíli jsi seděla na posteli, po tváři ti opět tekly ty věci, které jsi nedokázala pojmenovat. Držela ses za kolena, houpala ses dopředu a dozadu. Sledovala jsi dva muže, oba jsi znala, ale nedokázala jsi poznat kdo to je. Věděla jsi, že si ubližují, viděla jsi, jak ten první, větší, mohutnější a silnější bije toho menšího, slabšího, ale pohlednějšího. Houpala ses stále dopředu a dozadu, pozorovala jsi je, jakoby z velké dálky. Viděla jsi, jak tomu menšímu z těla vytéká nějaká tekutina. Měla duhovou barvu, stejně jako vše ostatní, když sis vzala velkou dávku.


A co se zatím dělo v pokoji

Už se zdálo, že Brys konečně usne, když tu se najednou Isabel převrátila na záda a začala sebou mrskat. Točila se pořád dokola, nemohla najít správnou polohu. Vypadalo to, jakoby se měla každou chvilkou probudit, ale nestalo se tak. Jen se převracela ze strany na stranu, tu a tam něco řekla, či spíše vykřikla. A když se tak stalo, ze stolu spadl džbánek a rozbil se o zem.

Hranice, les pod Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Rytíř mě přkvapil. Očekával jsem hodně - škemrání, brečení, vyhrožování, úplatky... cokoliv. Ale tohle? To ne.
"Budiž tedy po tvém. Doufám, že jsi se připravil na setkání se svými bohy, člověče."
Lehce se napřáhnu a jedinou ranou přesekám rytíři celé hrdlo. Po několika okamžicích, téměř ihned, se z protáhlé rány vyvalila krev a rytířův život vyhasl.
Zběžně zkontroluji jestli je jeho kůň mrtvý, pokud ne, pomůžu mu od bolestí a běžím k vojákům, kteří hlídají koně.
"Vemte koně s sebou a prohledejte toho mrtvého rytíře. Možná u sebe měl nějaké lejstra či dopisy. Pokud najdete nějaký erb či jinou heraldiku, vemte ji s sebou. Zkusím později zjistit kdo to byl."
Ihned poté se vydávám za ostatními do lesa, pomoci kde se dá. Předpokládám, že už půjde spíše o dorážení raněných, ale jeden nikdy neví.

Vězeňský rozhovor

Sleduji krále, když mě najednou chytne za bradu a prohlíží si mě nechám ho. Jen jej sleduji, jeho další slova mě zaskočí. Trochu udiveně na něj pohlédnu.
"Můj pane bohužel o těchto událostech nic nevím a můj otec nejspíše také nevěděl, jelikož zrádný jarl z pobřeží zamezil skoro veškerou komunikaci našeho ostrova s okolním světem už od mých 15 let. A před dvěma lety v mých 22 dobil naše sídlo a zabil mého otce. Neměli jsme jak o sobě vědět. Měl jsem přehled v politice a žádné zprávy z království k nám nedošly, byli jsme jako slepí jediné co jsme mohli dělat bylo bojovat o přežití a doufat v pomoc, která však nepřišla."
Zakroutím smutně hlavou.
"Poslední dva roky jsem se s zbylými věrnými schovával a snažil dostat sem, kde jsem doufal v pomoc. Všichni při tom zahynuli. Pokud nevěříte mému původu pohleďte na mateřská znaménka okolo mých očí. Nikdo jiný je od narození nemá jen syn Whiteagle."
Sevřu jednou rukou mříž.
"Chcete-li někoho vinit, že se otec nepřipojil k vašim tažením a záležitostem pak jarla z pobřeží, stejně jako já za to, že mi vzal rodinu, domov i vše ostatní."
Nadechnu se a zase stojím vzpřímeně.

Ibiran

Priveľa myšlienok. Nehybne ležím na nepríliš kvalitnej posteli, na chrbte s rukami zloženými na tele. Ako do hrobu. Vlastne len otvorené oči a dvíhajúci sa hrudník symbolizujú, že mŕtvy nie som. A sem tam žmurknutie...
Isabel ma dokáže rozhádzať čoraz viac, čoraz častejšie prejavujem emócie a dokonca podlieham náladám. Je to jej vplyv? Alebo nový smer ktorým sa uberám? Tak či onak, nie som zmenou nadšený. Predtým to bolo rozhodne jednoduchšie, keď nič iné. I keď moc sťažovať sa na súčasnú situáciu nemôžem. Strecha, posteľ, aká taká prikrývka a dokonca jedlo. Ideálne sa aspoň na čas ubytovať, vydýchnuť si po cestovaní. Pár dní, kým nezískame nejaké peniaze. Čo znamená prácu, ak sa nechceme uchýliť ku kradnutiu. Rozhodnem sa ráno jej to navrhnúť...zbytočne, beztak bude skôr či neskôr súhlasiť. A ak sa nezamestnáme tu, neďaleko je ďalšia krčma kde sa dá skúsiť šťastie.

Spánok je už na dosah, keď ma dievčina preberie. Hýbe sa zo spánku, mrská sebou, krúti sa. Nič nezvyčajné, nočné mory u nej musia byť samozrejmosť. Nenáhlivo vstanem a chvíľu ju netečne pozorujem, spozorniem až keď vykríkne čo nasleduje pád džbánu.
“Isabel.“ dostatočne nahlas a dôrazne ju oslovím, je mi však jasné, že to asi stačiť nebude.
Rýchlo vstávam, krátky pohľad na rozbité črepy, nepremýšľam však príliš nad súvislosťami. Chytím ju za plecia a necitlivo ňou zatrasiem, možno trošku dôraznejšie než by bolo nutné, chcem však aby sa prebrala čo najrýchlejšie.
“Isabel!“
Na nežné prebúdzanie zrovna niesom. Zvažujem ju udrieť, samozrejme slabo, rozhodnem sa však pre ďalšie zatrasenie. Či už spí alebo nie. Koniec koncov, občas si to zaslúži. Akonáhle je však už nemožné predstierať, že nevidím jej bdelosť vrátim sa na svoju posteľ kde sa usadím, skôr než by ma mohla napadnúť. Bude asi v šoku, ako vždy keď má tie svoje sny. Netrápi ma to, hovorím na ňu, snáď jej to odpúta myšlienky od čohokoľvek čo videla. Pretože to určite nebolo dobré.
“Rozbila si džbán.“ neutrálny tón bez väčšieho záujmu či starosti.
“Mohli by sme tu pár dní zostať. Zamestnať sa v krčme. Ty budeš roznášať pitie a ja..hm, uvidíme, čo sa nájde. Zarobíme peniaze a pôjdeme ďalej, nemusíme kradnúť.“

Ibiran - v zajetí nočních můr

Brys

Klidný spánek byl darem, jehož se mi příliš nedostávalo. Splácela jsem tím svůj dluh; za chvíle plné radosti a bezmezného štěstí, kdy jsem byla bdělá. V zajetí opojného dýmu lístků Akaly. Kdysi mi někdo řekl, že obrazy z našich snů mají vždy nějaký skrytý význam, mají nás varovat, upozorňovat na možné nástrahy, nebo naopak povzbudit k činu, pokud nad něčím dlouho váháme. Nedávalo to smysl. Nic z toho, co jsem viděla. Nikdy. Bylo až s podivem, jak konkrétní scény se v mé mysli odehrávaly, skoro jako by to byly vzpomínky. Někoho. Cizí ženy. Bytosti, která musela žít opravdu daleko odsud. Uhranula mě snad nějaká čarodějnice? Hromady prastarých knih vázaných v kůži s tajemnými znaky vyrytými na jejich přebalu. Zakázané spisy, zakázaná slova, sliby mlčenlivosti...

Žila jsem dva životy. Jeden zoufalejší než druhý. Střídaly se v pravidelném rytmu s tím, jak stále vycházelo a zapadalo slunce. Stále dokola. Světlo nepřinášelo útěchu a spásu. Tma neznamenala ohrožení. Naopak, ve tmě jsem nebývala sama. Ani teď, když jsem uvízla v síti nočních můr. Jedna scéna střídala druhou, ukazovaly mi nesčetné hrůzy snažící se zlomit mou už tak dost křehkou vůli. Ale ne, nemohla jsem jim přeci tak snadno podlehnout. Přinesla jsem snovému světu barvy, odstíny duhy. Jako když za slunného dne běžíte zahradami s plnou konví a voda stříká v tenkých proudech do všech stran. Když máte štěstí, pak ji zahlédnete. Jasnou, radostnou. A tvář smějícího se dítěte s drobnýma ručkama, nevinnýma. Neznajícíma ty hrubé doteky. Netrvá to ale dlouho a radost vystřídá krutost. I té se však dá odolávat, ubližuje jen na povrchu, ničí vaše tělo, nesmíte ji nechat proniknout hlouběji, do vašeho nitra. Jen se uzamknout a nenechat k sobě projít nic. Nic z vnějšího světa. V obraně před tím vším jsem povolala své barvy...

Silné ruce mě bolestivě sevřely ramena. Z dálky ke mně doléhalo volání mého jména. Tak naléhavé! Kdo to byl a co po mně mohl chtít? Něco se mnou škublo a já prudce otevřela oči. Vytřeštěně zíraly ještě několik okamžiků do prázdna. Automaticky jsem přitáhla kolena k prsům a objala je třesoucíma se rukama. Ústa mírně otevřená, chvějící se pod zrychlenými nádechy a výdechy. Vypadala jsem jako tehdy. Skoro až se strachem jsem pohlédla k zemi, tušila jsem, že tam mělo něco být. Něco velmi důležitého. Střepy. Hromada střepů.
"Spousta věcí se...rozbila." Zajíkla jsem se a z ničeho nic mi po tváři začaly stékat slzy. Zvedla jsem oči k Brysovi, zapomněla jsem, že tam je. Ale on tu přeci byl vždycky. On na mě volal. Rychle jsem se odvrátila, jak jsem si uvědomila, že na mě zírá. Ušmudlaným rukávem jsem si setřela slzy. Všimla jsem si, jak jsem špinavá. A ta odporná pachuť v ústech. Musela jsem zvracet. Byla jsem snad nemocná a v horečkách? Nepamatovala jsem si nic. Jen bolest hlavy, prapodivný pocit, který postupně odezníval a zápach vlastního nemytého těla.

"Potřebuju koupel," zachroptěla jsem. Nebyl to rozkaz, nic takového, spíš pár slov prohozených ke mně samotné. Takhle přeci nemohu žít, v takovém hnusu! Bůhví, co se mnou ten muž všechno prováděl. Nevybavovalo se mi nic. Nevím, že by na mě kdy vztáhl ruku. Nebo musel být opravdu důkladný. Bosé nohy se pomalu dotkly špinavé podlahy a já se pomalými kroky blížila ke střepům džbánku. Prý jsem ho rozbila já. Ale jak? Nepamatuji se. Klekla jsem si a začala ty ostré kousíčky opatrně sbírat. Brys opět promluvil. Sehnat práci. Pořád dokola, někam jdeme, sháníme nocleh, jídlo, mizerně placenou práci a...přežíváme. proč vůbec? Jeden z větších střepů mi náhle začal připadat velmi zajímavý. Ukazováčkem jsem přejela jeho ostrou hranu až k hrotu. A zatlačila. Slabě to píchlo. Z malé ranky začala téct krev. Tenoulinký proužek. Víc takových a bude po všem. Znovu jsem svůj zbídačený pohled upřela na Bryse. Jako odložená panenka, silně poznamenaná zubem času ve slabé, otrhané tunice. Špinavá a osamělá. "A k čemu to, Brysi?" Špitla jsem a přejela si zraněným ukazováčkem po spodním rtu. Nakrátko se zbavil do ruda, než jsem z něj krev slízla. Začala jsem sát i zbytek.

Bylo to tady, další ráno, kdy jsem nevěděla skoro nic. Možná jsem už i zapomněla i svůj vlastní cíl. Včerejšího večera jsem Bryse bila do prsou, naříkala nad svým bratrem a teď? Jen podivná letargie, rezignace se světem. Tam někde, na samém okraji vědomí mi něco říkalo, že bych si opět měla vzpomenout. Na něco. Ještě párkrát můj pohled zabloudil k místům, kde prve ležely střepy. "Něco se rozbilo a nelze to slepit." Přešla mě i chuť na dýmku. Střepy jsem položila na stůl a znovu se posadila na postel, špinavýma nohama přejížděla po podlaze. "Chci se umýt." Zopakovala jsem hluše.

Cesta domů - směr Ibiran

Trochu se mi zdá, že Erki říká přesně to co mě přesvědčí a ne úplnou pravdu. Ano jsem čarodějka, ale přesto zuří válka a ta mě může zastavit. Chvíli koukám zasněně na rozcestník. Když jsem se rozhodla vyrazit na tuto cestu, chtěla jsem něco zažít. Samozřejmě hlavní důvod byl vrátit se domů. Popravdě se podívat, slovo vrátit je moc silné slovo. Já budu ráda, když překročím práh našeho panství a otec mě nenechá vyhnat. Musí pochopit, jak mi chyběli, matka ho jistě obměkčí a moji bratři se mě zastanou. Poznají mě? Mimoděk se dotknu svých vlasů. Změnily barvu a velmi rapidně, to jsem v plánu nikdy neměla. Už jsem si na tu novou barvu zvykla a i moji přátelé, ale co oni. Z mého zamyšlení mě vytrhne až pohyb v sedle zamnou. Erki se otáčí, aby mohl uchopit loutnu a začít na ni hrát. Celý jeho počínání vykouzlí na mé tváři úsměv.

"Dobře pojedeme prozkoumat Ibiran." Poplácám Arga, aby se uklidnil a nebyl tak roztěkaný ze zpěvu našeho milého společníka.
"Erkile měl by ses obrátit zpátky, takhle by si mohl spadnout." Pokárám barda, ale v tónu mého hlasu je slyšet lehké pobavení, vlastně to říkám s veselým úsměvem. Upravím si kápi, kterou si přetáhnu přes své vlasy. Uxkhalu jsou lidé na můj zjev zvyklí, ale nechci přitahovat zbytečnou pozornost. Zraky pocestných stejně budu přitahovat, moje šaty nejspíše hned prozradí, co jsem zač.
Počkám až se Erki správně usadí na koně a pak Arga pobídnu směr Ibiran.

Ibiran
Isabel Cartagena

Netečne som sledoval ako sa pohráva s ostrým črepom, premýšľa nad samovraždou. Viem, že to nespraví...ale nikdy nieje na škodu poistiť si to. O citovej manipulácii neviem nič, no jedna karta na ňu platí temer vždy.
"Brat by ti to neodpustil." poznamenám preto s kývnutím na krv, to už má ale prst v ústach.
"Hľadáme Nicolasa, zabudla si?" hlucho pripomeniem smer našej cesty a cieľ nášho snaženia. Teda, aspoň jej cestu, cieľ. Nájsť brata, zistiť čo sa mu stalo, zakončiť púť.
Aspoňže si zase nezapaľuje, keď už nič iné. Chvíľky ktoré trávi pri nezastrenom vedomí sú čoraz vzácnejšie. Bojím sa aby jedného dňa neodišla úplne, aby labilný rozum neodplával. To by bolo veľmi zlé, pre nás oboch. Ač...u nej by reálne mohlo ísť o vyslobodenie.
"Zariadim ti kúpeľ." zahundrem keď sa mi zdá, že aspoň ako tak dáva pozor čo jej hovorím. Akoby kúpeľ dokázala zmyť špinu ktorú na sebe obaja nesieme. Nemám však námietok, popravde i ja sám by som uvítal teplú vodu a očistu aspoň toho tela. Obom nám to prospeje, obaja si odpočinieme. Obaja si možno dokonca na moment budeme pripadať normálny.
"Neuteč zase."

Skúsim samozrejme najskôr barmana či majiteľa krčmy v ktorej prespávame. Dole je predsa len kúsok a krčma by mohla poskytovať nejaké kade. Ač vzhľadom na stav podniku asi nebudú ideálne, je to lepšie než nič. A takto ráno by mohli byť i neobsadené. A keď už som s ním pri reči...
“Potrebujeme prácu. Máš dačo? Dievča môže roznášať pitie, upratovať. Nie spávať za peniaze. A ja...“ A ja čo? Čo vlastne viem? Čo dokážem, okrem zabíjania?
“Vyhadzovač.“navrhnem pozíciu ktorú som v rôznych krčmách už videl. “Alebo niečo na prácu. Nasekať drevo, nosiť veci...prosím.“ posledné slovo zo mňa vyjde ťažko a z tuha, chladný výraz navyše naprosto nekorešponduje s tvárou klasického prosebníka. Vyjednávanie mi ako vždy opäť nejde.

Ráno - Pravenské království, Ibiran

Dámy a pánové... Vítejte v krčmě U Zmijáka.

,, Uaaa... ,, Zhluboka zívnu a vstanu z postele. Jako každý den ráno vstávám brzo a chodím spát pozdě... Je pravda, že toho moc nenaspím. Já už si však zvyknul, a když se někdy vyspím dlouho, cítím se hůře, než když spím těch několik málo hodin.
Několikrát si ošplouchám obličej studenou vodou z misky a obléknu se. Poté přijdu ke stolu se zrcadlem. Několika pohledy kouknu na stav vlasů a vousů... Musím se ušklíbnout, protože každé ráno to je stejné... Hrůza! S pomocí hřebene rozčešu vlasy a vousy. Poté koženým proužkem vlasy svážu do culíku. Na vousech si dávám zvlášť záležet, protože je splétávám do dvou malých copánků, které zajišťuji koženým provázkem.
Když jsem upravený a všechny věci mám u sebe, tak ještě pohlédnu skrz okno ven na počasí a poté s úsměvem vycházím ze svého podkrovního pokoje. Pokoj zamknu a scházím po strmých schodech dolů do přízemí... Tam kde se nachází hlavní sál.
Odemknu hlavní vchodový dveře a dveře od vstupu na schodiště, které vede do patra, kde mají hosti pokoje.
,, Ještě je docela tma... ,, Myslím si, když otevírám okenice a sem tam okno, aby se vyvětralo.
Včera večer jsem stihl všechno špinavé nádobí umýt, což jsem si pro dnešní ráno ušetřil práci a tak se vydám rovnou do zametání. Podlahu v rychlosti zametu a ještě hadrem setřu všechny stoly a židle. Očima poté kouknu na urovnané korbely v regálech a srovnané talíře. Poté ještě zkontroluji stav alkoholu a zamyslím se. ,, No, je toho ještě málo... Mám plno práce a málo peněz. Kdybych si najal pomocníky, tak by se rychleji pracovalo a tím pádem vydělávalo více peněz... A měl bych i čas zajišťovat a domlouvat dovážení alkoholu a podobně... No uvidíme. ,,
Zatřepu hlavou a vydám se ke dveřím do kuchyně, které taky odemknu. Všechny dveře radši zamykám, je to v dnešní době jistější... Na zloděje a všelijakou chátru můžete narazit každý den.
Když je hlavní sál docela uklizený, rozhodnu se udělat si snídani a postavit vodu na čaj. Nejdříve rozdělám v krbu oheň a poté nad něj zavěsím kotlík s vodou. Rychle ještě doběhnu na zahradu a seberu od slepic vajíčka. Vzápětí nakrmím slepice, králíky a prase. Ještě dodám trochu sena do stáje, aby potom měli koně co žrát.
Pak se rychle vrátím zpátky do kuchyně. Na prkýnku rozkrájím rajče a ukrojím dva plátky ze šunky. Na pánvičku hodím kostku másla a položím jí na plech, který je nad krbem. Když máslo začne syčet a kostka sklouzávat ze strany na stranu, tak si pomalu přichystám nakrájená rajčata a šunku. Poté je položím na pánvičku. Po chviličce do ní sklepnu tři dnešní vajíčka, lehce zamíchám a už jen hlídám. Když je tahle jednoduchá omeleta hotová, tak jí s krajícem chleba začnu pojídat. Najednou začne syčet a bublat voda z kotlíku. Do kotlíku hodím několik lesních plodů, dám trochu cukru a pár bylinek. To všechno nechám lehce projít varem a poté kotlík s pomocí hadru dám stranou z krbu.
Když dojím a umyji po sobě nádobí, tak si ještě naliji do hrnečku trochu čaje z kotlíku a jdu k výčepu. ,, Čaj je připravený, jídlo taky mám... Už jen počkat, až začnou přicházet. ,, Řeknu si a upiji z hrnečku.

Mazenská pohostinnost

Když se mi opět povede otevřít oči, cítím se konečně již o poznání lépe. Chvilku jen tak zaujatě sleduji fádní strop až do chvíle, kdy do domu vejde osoba zahalená v kožešinách. Automaticky trhnu rukou k pasu, ovšem rukojeť svého meče nenahmatám. Naštěstí se osoba prozradí svým hlasem, když začne mluvit o přemístění zvěře kvůli bouři.

Musím se uklidnit. Nejspíš nikoho nenapadlo, že bych skončil zrovna tady. Nejspíš si všichni myslí, že jsem podlehl zimě při svém útěku. Navíc ta žena měla pravdu, počasí je opravdu otřesné. Stopovat někoho v takové bouři je skoro nemyslitelné.

Trochu se uklidním a zvolna se zvednu z postele. To už jdou oba muži ven. Jen jim kývnu na pozdrav a protáhnu se.

Člověk by tady skoro zapomněl, že císařství vede neustále války a nelidé jsou zavření v rezervacích. Nikdy jsem vesnickém životu neholdoval, ale jedno se těm vesnicím musí nechat. Žijí si svým vlastním životem.

Děkuji.. Opravdu si vážím vaší pohostinnosti. Až skončí ta bouře, půjdu dál. Nevíte kdy by se mohlo trochu vyjasnit ?

Zeptám se ženy, když mi přinese další jídlo. To vypadá skutku skvěle a já se do něj s chutí hned pustím. Je opravdu třeba nabrat síly.

Cesta domů, Ibiran

Villandra de Tarinius

Erki dopěje svou píseň a na tvou radu se opět otočí, přičemž se tě pevně chytí okolo pasu.
“Cesta daleká, plná dobrodružství náš čeká, má milá. Bohové budou při nás stát, i když jsi čarodějka,“ zasměje se a lehce plácne koně přes zadek, pak se tě zase chytí. Argo to vezme jako pokyn k chůzi a vydá se směrem k Ibiranu.

Cestou potkáváte kupecké vozy, tuláky i poutníky. Někteří vás jen přejedou pohledem, jiní uctivě pozdraví, když spatří tvůj šat, či tvého společníka a mnozí vám zvesela zamávají. Hřebec si lehce vykračuje, směřuje více do lesa, který vede k vašemu prvnímu z mnoha cílů. Erkimu moc mlčení nejde, jak sama víš a po krátké chvilce začne opět vyprávět o svých cestách. Jak tady navštívil podzemní část Yalenu, místo, kam smí jen trpaslíci, nebo támhle dva týdny strávil na dvoře Argadského krále. Či naopak, jak se dvě noci ukrýval před bandity pobývajících na Pravensko – Dhirimské hranici. Ovšem vyprávění je to veselé, mnohdy až úsměvné a velmi často přehnané a zkrášlené.

Druhý den od tvého odchodu z Uxkhalu jste hluboko v lesích, na cestě, kterou hojně užívají kupci a jiní cestovatelé. Přenocovat jste museli na mýtině, nedaleko uhlařů, ovšem jejich společnost byla příjemná, dokonce i pár mincí vás nechali vydělat si, zvláště když jsi jednoho z nich ošetřila. Erki zase vydělal na jídlo a vodu a také ochranu. Noci strávené venku jsou nebezpečné, ale pod ochranou uhlařů se vám nemohlo nic stát.

Na dohled Ibarinu jste se dostali až čtvrtý den k obědu a spíše než na dohled to bylo na „dočich“, neb už hodinu před tím, než jste vesničku uviděli, mohli jste cítit vůni čerstvého sýra, pečeného a uzeného masa a určitě i vůni právě upečeného pečiva. O chvilku později jste byli i nadoslech, to když jste uslyšeli bujarý hluk z místního tržiště, které se v těchto krajích stalo slavným, hlavně díky své velké křižovatce obchodních cest.

Když jste konečně spatřili vesničku, pojal vás úžas nad tím, jak je malá a přesto plná života a ruchu. Skoro jako menší verze Uxkhalu, nebo Halmaru. Bylo úžasné sledovat už od kraje vesnice čilí ruch panující na tržišti, kde se jeden kupec hádal s druhým, jeden strážný vesele debatoval s dalšími, ženy přemlouvali prodejce k menším cenám a děti si bezstarostně hráli. Skoro by se dalo říci, že žádná válka není. Z mužů jsi mohla vidět jen staré, nebo velmi mladé a to ti mohlo vnuknout myšlenku, že ti ostatní jsou v boji, ale zvuk pil, padajících stromů, vůně opracovávaného dřeva a kovový zvuk kovadliny ti tu myšlenku ihned vyhnal z hlavy. Byli jen v práci.

“Abychom našli tu hospodu,“ ozve se ti za zády starostlivý hlas tvého přítele. Pak se ale napřímí, skoro až se postaví koni na hřbet, aby ti mohl koukat přes rameno.
“Hele, vidíš támhle, ten štít s hadem,“ zpozorní a ukáže ti tím směrem. Ty spatříš pohlednou hospůdku, na první pohled lišící se od všech domů zde a nad jejím vchodem visící štít s vyobrazením ne zrovna pohledného hada.

Cesta do neznáma s přestávkou v Ibiranu

Isabel Cartagena a Brys

Hospodský si s nezájmem a trochu povrchně prohlížel Bryse a líně utíral ušmudlanou sklenici. Na žádost o kádi jen něco nesouhlasně zamručel a na otázku práce se jen podíval po lokále, jakoby přemýšlel.
“Děvka jako vona se nehodí ani na posraný mytí nádobí, natož na roznos pití,“ plivne do sklenice a dál jí šmudlá špinavým hadrem.
“Nemám nic, co bych ti nabídl, vandráku. Zaplať a vypadni,“ zavrčí odmítavě, položí sklenici na stůl a vezme druhou, relativně čistou.

Neslýchaná událost v Sargothu

Ederian Whiteagle

Král tě pozorně sleduje a tiše naslouchá, zatímco si zamyšleně mne zarostlou bradu.
“Pokud je to, co říkáš pravda, pak dobrá, pomohu ti získat zpět svůj majetek, syne Whiteaglův. Ovšem má pomoc nebude zadarmo, nejdříve musíš ty udělat něco pro mne, než já budu moci udělat něco pro tebe,“ řekne nakonec král, když domluvíš a hrdě se napřímíš.
“Prokaž mi, že jsi dobrý válečník, prokaž mi, že jsi hoden nosit erb a jméno svého otce a bojuj pod mým praporem,“ řekne ti a mávne na žalářníka, který ihned přiběhne.
“Jak poroučíte, vaše Výsosti?“ zeptá se krále a ten jen ukáže na zámek. Žalářník pochopí a otevře. Král se na tebe podívá, očekávajíc tvou odpověď.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Z proseknutého hrdla vyletí proud krve tvým směrem a část z ní tě i lehce smočí. Rytíř tě ještě chvilku pozoruje, než se mu protočí panenky a jeho duše se odebere ke svému stvořiteli. Kůň silně sýpe, z ran po šípech mu pomalu vytéká krev a v jeho očích jde vidět obrovská bolest. Skoro by se dalo říci, že tě prosí o pomoc, a když jeho utrpení ukončíš, místo děkovného pohledu, uvidíš spíše pohled plný křivdy a ublížení. To tě však už nezajímá a jdeš zaúkolovat své muže. Jakmile vydáš rozkazy, elfové jen přikývnou a odejdou jej vyplnit, zatímco ty se vrátíš do lesů, pomoci ostatním.

Už z prvního pohledu je jasné, kdo měl navrch. I přes to, že jste byli ukryti a značně jste nepřítele oslabili a překvapili, bili se jako lvi, kteří neradi přicházejí o své teritorium. Pár tvých lidí bylo raněno, jeden seděl opřen o zem, držel se za pahýl ruky, u které ještě za kůži a svaly visel zbytek. Byl příšerně bledý, ale usmíval se, jakoby čekal, až si pro něj zubatá přijde. Ostatní ranění byly oproti tomuto jen škrábance a tak na ně pohlíželi i tví vojáci, zatímco doráželi poražené nepřátele. Ty sám jsi stanul u jednoho člověka, který řval jak podetnutý tur, držel se jednou rukou za břicho a druhou se snažil vrátit si své vnitřnosti zpět tam, kam patří. Nedařilo se mu to, střeva byla kluzká, krvavá, žaludek byl moc daleko a protržený a jeho ruce pomalu umdlévaly. Když si tě konečně všiml, pohledem tě prosil o pomoc.

Mazenská pohostinnost

Gabriel Roche

Žena se zamyšleně podívá z okna a pak opět na tebe.
“Do tří dnů, řekla bych, pane,“ usměje se a dál míchá vývar v kotli. Občas do něj něco přihodí, občas jej opatrně ochutná, zdali je takový, jaký si představuje. V tu chvíli se vrátí oba dva muži, jeden v rukou drží mrtvou ovci s krvavým šrámem na krku.
“Vlci, naštěstí jsme přišli včas, zbytek je už ve stodole,“ promluví ten, který ji drží. Žena přestane míchat vývar, přejde k němu a skoro až láskyplně pohladí ovci po hlavě.
“Letos přišli brzy,“ řekne smutně, převezme od něj ovci a položí ji na zem. Pak odněkud vytáhne nůž a začne ovci opatrně odřezávat kůži.
“Ano, přišli. Je jí škoda, ale aspoň nebudeme strádat hlady, jako posledně,“ vydechne smutně druhý bratr, zatímco se svléká.
“To sice jo, ale nebude tolik mlíka a vlny,“ promluví druhý.
“Co bylo bylo, už dost, vy dva. Tam máte vývar, tak si nandejte a najezte se, já jí zatím naporcuju a nasolím,“ řekne rozhodným hlasem žena a dá se opět do práce, která jí jde opravdu od ruky.

Jak žena řekla, do tří dnů bouře přešla a tobě se udělalo o mnoho lépe. Už předchozí den jsi byl na nohou a pomáhal farmářům, jak jen to šlo. Sice se jednalo jen o domácí práce, ale naučil ses jak vydělat kůži, nasolit a udržet maso na delší dobu a také jak si vyspravit své oblečení. Když nadešel čas tvého odchodu, oba muži si s tebou mohutně potřásli rukou, popřáli ti mnoho síly a obdarovali tě silnou kožešinou, která by tě měla ochránit před nepřízní počasí. Žena ti naopak dala vak s jídlem, které by ti mělo vydržet minimálně na týden, maximálně na dva.
“Rádi bychom ti dali i koně, pane, ale nemáme jich nazbyt a navíc to nejsou jezdecká zvířata,“ řekne omluvně jeden z bratrů, když se s tebou loučí.
“Buď zdráv pane a ať tě bohové provází,“rozloučí se s tebou žena a po chvilce váhání ti ještě vtiskne polibek na tvář.

Krásná to vesnička Ibiran

Alen Vipera

Je mi líto, ale ode mne dnes nic nedostaneš, ale počítám, že budeš mít nač reagovat, až napíše Brys s Isabel a Vill :-)

Šance na nový život

To, že mne král dobře poslouchá je v celku úspěch znamená to, že ho zajímám, což je má šance uspět. Nakonec se zdá, že mi uvěřil a přislíbí mi pomoc získat mé panství zpět. Tedy to co z něj zbylo, což asi moc nebude, ale každopádně mi bude zadostiučiněním, že se postarám o toho zbabělého zrádného Jarla.
Pak mi řekne, že samozřejmě není nic zadarmo.
"Nemám mu moc co nabídnout, ale i tak je to pochopitelné."
Jakmile domluví zadívám se na něj.
"Bude mi ctí dát vám svůj meč k dispozici můj králi za předpokladu, že mi budou navráceny mé věci."
Přikývnu s klidným hlasem. Toto je v celku přijatelné.
"Taky bych rád věděl, jak se vlastně věci mají. Dost skutečností mi asi uniká, vzhledem k mému odříznutí od světa."
Čekám než bude odemčená cela, abych mohl vyjít za králem a vyslechnout si zbytek toho podstatného.

Na cestě k domovu - zastávka ve městečku Ibirian

Opět ucítím ty jeho drobounké ručky kolem svého pasu. Moje svaly se napnou, nikdy jsem nikoho takhle blízko nepustila. Jak je to zvláštní, že jemu to dovolím. Párkrát se nahlas nadechnu a vydechnu, moje napnutí povolí.
"Doufám, že máš pravdu." S úsměvem Erkiovi odpovím.

Cestování je lehce nepohodlné po pár hodinách vás bolí celé tělo a to se vlastně vezete na koňských zádech. Nejspíš je to tím, že nejsem zvyklá takhle dlouho sedět v sedle, ale jezdec jsem poměrně slušný. Kdybych jela sama, dovolila bych si Arga pobídnout k rychlejší jízdě, takto musím brát ohled na Erkia. Ale jeho společnost je příjemná, já většinou mlčím a poslouchám jeho vyprávění. Jsou to naprosto neuvěřitelné příběhy co slyším z jeho úst, a ani polovině nevěřím. Beru to jako příjemné zkrácení času, ale nedávám na sobě nikterak znát své pochyby o jeho dobrodružství. Třeba někdy takové taky zažiji. Při takovýchto myšlenkách se většinou sama sobě zasměji.
Noci trávíme pod širým nebem, naštěstí první noc jsme narazili na uhlaře. Moje moc byla prospěšná a vyléčila jsem tam zraněné. Nabízeli mi obnos peněz, zdráhala jsem, ale oni nechtěli slyšet, že by mi byli něčím dlužným asi to mělo spojitost s tím, že jsem čarodějka a tak jsem mince přijala.

Po čtyřech dnech jsem ucítila lahodnou vůni. Rozpoznávám pečený chléb, čerství sýr a mnoho dalších takových dobrůtek. Konečně civilizace... Cestovat je zábavné, ale co člověku chybí je koupel. Cítím se naprosto špinavá a jediné po čem momentálně toužím je horká a čistá voda. Erki se natahuje přes má ramena, skoro až si stoupá na hřbet Arga.
"To bych nedělala." Upozorním ho a natahuji ruku dozadu, aby doopravdy nespadl. Ukazuje někam do dálky na hezky vypadající hospůdku až tedy na ten štít.
"No to je odporný štít." Ušklíbnu se, nakonec nad tím pokrčím rameny, protože jinak ten dům vypadá čistě a útulně. Pobídnu Arga tedy tím směrem. Před dveřmi do krčmy pomohu Erkiovi slézt z koně a pak i já sama seskočím. Sundám si brašny ze sedla a přehodím si je přes rameno, náhle se zdají být těžší než se mi jevili v Uxkhalu.

"Tak jdeme dovnitř." Prohlásím, ale je to zbytečné Erki už je vevnitř a přidržuje mi dveře. Vstoupím dovnitř a sundám si kápi, abych se mohla rozhlédnout po lokále. Vyhledám odpovídající osobu, které bych mohla říct svá přání. Do oka mi padne černovlasý muž, který se zdá, že mu to tu patří. Přijdu tedy k němu.
"Dobrý den pane. Ráda bych zažádala o pokoj, pro sebe a mého přítele." Hlavu nachvíli stočím k Erkiovi. "Venku je přivázaný můj kůň tak i nějaké místo, ve stájích jestli máte. Strávíme tu noc." Brašny z ramenou mi sklouzávají a tak si je hodím rychlím pohybem výš. "A jestli by to bylo možné zařídit mi horkou koupel, hned." Ukazuje se, že jsem nejspíš člověk, co občas rád rozkazuje. Jak si to uvědomím nasadím nevinný úsměv. "Jsme po dlouhé cestě." Snažím se omluvit svoje chování nebo ho aspoň vysvětlit.

Hranice, les pod Ayyike

Liarék Eéwynn Ialmér

Dorážení zvířat mi žádnou radost nečiní, ale udělat se to musí. Bohužel.
V lese to dopadlo docela podle očekávání, kromě toho vážnějšího zranění - nějaké ztráty jsem nečekal, přeci jen nás bylo víc a byli jsme připraveni... ale co. Příště už to půjde lépe.
Snad. A jestli ne, určitě pro mě najdou na frontě i jiné místo. No, to snad nebude zapotřebí, ale přeci... No, to je na jindy.

Jelikož jsem s sebou, velmi neprozřetelně, nevzal žádné zkušenější léčitele, k zraněnému vojákovi - našemu - se skláním sám a snažím se ho trochu povzbudit.
Pokud se nestane zázrak, ruka bude muset pryč, a bude štěstí, jestli to vůbec přežije.
Zkusit se to musí.
"Vydrž to, vojáku. Přežiješ to." No, nic moc. Asi jsem mohl říct něco lepšího, ale teď už je trochu pozdě.
Vydávám se dál, když se moje oči zastaví na nepříteli, který to nepřežije, i kdyby se stal nějaký ten zázrak. Pohled na jeho vnitřnosti byl zprvu trochu.... překvapivý? Ano, asi ano. Ale že by... děsivý? Nechutný? To ani ne... spíše takový... zajímavý. Velmi, velmi zajímavý. Někdy to budu muset prostudovat lépe.
"Pozdravuj svého velitele a bohy, vojáku." Pronesu jen, načež opakuji stejný postup jako u toho rytíře - krátký nápřah, rychlý švih přes hrdlo. A je konec.

Rychle svolávám celou jednotku a pouštím se do dalších příprav.
"Připravte se jak nejrychleji to půjde. Máte půl hodiny na to posbírat od nepřátel co budete chtít. Během jedné hodiny vyrážíme, takže pomozte raněným. Nebudeme se tu nijak zdržovat."
Sám jdu příkladem - alespoň trochu - a pouštím se do zběžného ošetřování těch menších zranění.

Krčma v Ibiran
Isabel

“Už som platil.“ zavrčím na odpoveď, rozhodený výsledkom diskusie. Pokazil som to ja, alebo je to jeho chyba? Netuším. Neviem čo lepšie som mal povedať, ako inak sa zachovať. A vo výsledku na tom ani nesejde, podstatné sú následky. Vyhodili nás a Isabel z toho obviní mňa. Právom či neprávom...to je jedno. Nemeškám však, krčmárovi sa obrátim chrbtom, pokladajúc diskusiu za skončenú a svižne vykročím izby, kde ako dúfam čaká moja spoločníčka. Chránenkyňa. Niečo.
“Vyrážame.“ poviem hneď na úvod, zatiaľ čo si začnem baliť a obliekať výbavu a veci.
“Zbaľ si svoje listy, vyhodili nás. Kúpeľ počká.“ vysvetľujem zatiaľ čo si na seba navliekam vrstvy oblečenia a zbroje, pchajúc zbytok do vreca. Rýchlo preč a snáď nebude potrebné vysvetľovať a najmä platiť ani ten rozbitý džbán.

Von z hostinca a do mesta. Ubytovanie nepotrebujeme okamžite, vlastne by sme mohli vyraziť ďalej. Teoreticky. V praxi chýbajúce zásoby ako i, skutočne nutnosť, kúpeľa situáciu komplikuje. Druhý hostinec sa tak javí ako ideálne útočisko. Aspoň na ďalší deň.
“Nezapaľuj to, zase nás vyhodia.“ pripomeniem jej tesne pred vstupom. A uvedomím si, že to bol pomerne zákerný trik. No, možno mi pomôže vyhnúť sa vysvetľovaniu prečo hľadáme nové miesto.
Hostinec vyzerá čistejšie, čo je výhoda. Ale tým pádom môže byť drahší. Uvidíme.
“Potrebujeme izbu. Jedlo. A kúpeľ...pre oboch. A prácu ktorou by sme to mohli vynahradiť...nemám dostatok peňazí.“ oslovím, rovnako ako predtým barmana v ktorom dúfam pozíciu majiteľa. A ako predtým i teraz je patrný nedostatok diplomatických schopností.

Ráno - Pravenské království, Ibiran

Zajímavý hosté...

Čekám na první dnešní návštěvníky hospody, což jako každý den bývají místní obyvatelé...
Nasnídaný už jsem a čaj už dokloktává v kotlíku, který jsem přemístil pryč z plamenů krbu. Stoly mám uklizené, vzduch v místnosti vyvětraný a podlahu zametenou. Všechno nádobí čisté a srovnané v policích. Surovin dostatek a já jsem zcela připraven na další den v práci...


Sedím na židli za výčepem, kouřím v poklidu dýmku a koukám kam si do blba, přemýšlím... O tom co bylo, co je a bude...
Z přemýšlení mě však vytrhne známí zvuk... Zvuk otevírání vchodových dubových dveří.
,, Aaa... Dřevorubci už dostali žízeň. ,, Pomyslím si a usměji se. V zápětí vstanu ze židle a pohlédnu ke vchodu... Co se ale stane. Místo známých chlapů, co si každé ráno před robotou u mě dávají na posilněnou pivo, tak mě navštívila jaká si dívka... Lady. Tedy aspoň to si myslím. Není to poprvé, co mě navštívili bohatší lidé, než vesničané a obchodníci... Dokonce už pár krát byla v mé hospodě i šlechta... Ale tohle je jiné. Ty její světlé, sněhově stříbrné vlasy, mě přímo uchvátili... A ne jenom to, ta její vzpřímená postava... Ty skvostné šaty a ta světlá pleť... ,, Vypadá tak studeně a zároveň horce... ,, Řeknu si pro sebe a sleduji její kroky ke mně, k výčepu. Až po chviličce si všímám, že není sama a je s ní nějaký hobit... I přesto že má hobit oblečení tak pestré jako je sama duha, nešel přes krásu té sněhové dívky vidět...

Rukou si nervózně promnu copánky na bradě a mlčky počkám než dívka a ten hobit přijdou blíže...
,, Přeji dobré ráno... Vítejte v hostinci U Zmijáka. ,, Pozdravím s úsměvem dvojici.
Dívka v zápětí začne mluvit. Chce si objednat pokoj pro sebe a toho hobita... Budou tu celý den a noc.
,, Samozřejmě... A jaký pokoj byste ráda? Ten nejlevnější, nebo třeba pokoj s postelí pro dva a balkónem? ,, Usměji se. ,, Jestli chcete, můžu vám je ukázat... ,, Nabídnu dívce.
Ta mi potom řekne o koni, který je ve stáji.
,, V pořádku... Za ustájení koně v mé skromné stáji, se nic neplatí... Vašemu koni dám čerstvou vodu a seno. ,, Řeknu dívce mile.
Poté dívka zažádá ihned horkou koupel... Trochu rozkazovala. To jen potvrzuje, že není obyčejná vesničanka... Oslovení Lady však stále nebudu riskovat.
,, Ano... Připravím vám káď s horkou vodou, mýdlo a suchý ručník na koupel... ,, Odmlčím se a řeknu. ,, Jen co si však vyberete a zaplatíte pokoj. ,, Řeknu už trochu vážněji. Krásná je, to ano... Je taky dosti možné, že ovládá magii, podle toho co nosí... A vsadil bych se, že je i Lady... Ale pořádek musí být. A hlavně i přesto, že možná vypadám jako nějaký měkouš, co se rozpustí pod každou krásnou dívkou a klekne na kolena před každým drsňákem... Tak to tak není. Mám své obchodní zásady a svou hrdost... Když jde o něco důležitého a zejména o obchod, tak jsem tvrdý a drsný jako skála...

Téměř za okamžik, ani dívka nestačila odpovědět... Tak se dveře odevřeli dneska ráno po druhé... Ani tentokrát to nebyli místní dělníci, ale nějaký bojovník a dívka... Chvilku ty dva pozoruji a usuzuji, zda je ten muž rytíř, či třeba žoldák. Podle pohledu usuzuji, že má nějaké zkušenosti, ale zda je to rytíř, to opravdu nevím... Ta dívka vypadá velmi... Velmi zajímavě.
Je neupravená, špinavá a vypadá, jako by jen přežívala... Přesto má v očích jiskru a je svým způsobem sympatická.
S dobrodruhy už mám nějaké zkušenosti a usuzuji, že tihle to jistě jsou...
,, Vítejte U Zmijáka, poutníci. Co byste si přáli? ,, Promluvím na ně hned, jak budou blízko mého výčepu.
Začne na mě mluvit ten válečník. Tak jako Lady se sněžnými vlasy, tak i tihle si přejí pokoj a koupel... Na rozdíl však od ní, nemají jak to zaplatit. Válečník ale říká, že by si to odpracovali, což mě uvede do přemýšlení. ,, Pomocný ruce se vždycky hodí... ,, Řeknu si v hlavě. ,, No... Zatím si sedněte někam ke stolu. Jen co tu něco vyřídím, hned za vámi přijdu a vyřešíme to. ,, Řeknu a usměji se na oba dva.
Poté se opět tázavě otočím na krásnou dívku a hobita...

Ibiran

Brys, Alen, Villandra

V pokoji
[/u]
Zase si bral do huby mého bratra, mého sladkého Nicolase. Odlepila jsem pohled od podlahy a nasupeně se na něj zadívala. Rty pevně semknuté a našpulené, jako nazlobené děcko. „Jak bych mohla zapomenout?“ Vyhrkla jsem. „On…on,“ nakvašeně funím, „není jako ty! Takový bezcitný grázl!“ Rozohnila jsem se, jako ostatně vždycky, když na Nicolase došla řeč. Ano, hledali jsme ho. Znovu jsem si snažila vybavit jeho mladou, pohlednou tvář. Ztrácel se mi. Ostré kontury se rozmazaly. Nakrčila jsem čelo. „Ne, tohle nesmím dopustit, nesmí se ztratit docela!“ Při té myšlence mě skoro až zachvátila panika. Naštěstí veškeré pocity s ním spojené stále zůstávaly. Objala jsem se rukama okolo ramen, představujíc si, že je to jeho náruč, ve které se ukrývám. Schoulená, chráněná před světem, před Brysem a každým dalším mužem, co mi jen touží ublížit.
Pomohlo, jak jsem na něj vyjela, už zase začal stahovat ocas mezi nohy a měl se na odchodu. „Zmiz!“ Doprovodila jsem ho jedním ostrým slůvkem, ignorujíc jakýkoliv projev jeho nevole. Bylo mi to jedno. Byl to on, kdo si chtěl promluvit s hostinským o práci a navíc sám smrděl na sto honů. Alespoň špína, která jde smýt. Osaměla jsem. Ne, teď jsem ani neměla v úmyslu utíkat. Tahle vesnice nenabízela nic moc zajímavého. Dřív bych možná ještě nadšeně procházela stánky trhovců, ale teď? Beztak jsme si nic nemohli dovolit a krom jídla vlastně ani nic nepotřebovali. Měla jsem svou dýmku, věrnou přítelkyni. Mlčenlivou, ochotnou se mnou snášet všechny těžkosti života. Teď však byla ukrytá uvnitř mé brašničky, ještě byl čas…

Nebyl pryč dlouho, k mému nevelkému nadšení. Klidně mohl přitáhnout až večer. Jak se mi postupně rozjasňoval zrak a já začala lépe vnímat, co se okolo mě děje, udeřil na mě jeho nevábný vzhled jako rána palicí. „Jak mohu být s někým takovým?“ Problesklo mi hlavou. Odpověď však byla celkem nasnadě; jednoduše jsem neměla na výběr. Ani se neobtěžoval nějakým vhodným úvodem a hned začal prskat, že vyrážíme a mám si sbalit. Sám pobíhal nakvašeně po pokoji a sbíral si své věci. Líně jsem se svezla z postele a povzdechla si. Sáhla jsem na zem pro svou koženou brašnu a posbírala si oblečení přehozené přes židli. Pravda, celou dobu jsem tu seděla jen ve své roztrhané tunice. Téměř nahá! Co mě však rozhodilo ještě víc, byla další Brysova slova.
„Jak vyhodili?“ Obrátila jsem se na něj, v očích zárodky hněvu, „Snad jsme jim zaplatili!“ Tedy doufám. Nevzpomínám si na to. Ani netuším, jak dlouho jsme tu byli, v téhle zatracené špinavé díře. „Kam teď jako půjdem? Potřebuju…“ zarazila jsem se a znovu se zamračila, „aah, určitě je to zase tvoje vina, že? Co to bylo tentokrát? Někde ses serval, nebo to byla ta tvá nevymáchaná huba?“ Vypadalo to spíš na tu druhou možnost, nebyl pryč tak dlouho a ani na něm nebyly známky boje. Ačkoliv to šlo v jeho stavu poznat dost těžko; klidně mohl tam dole někomu ubalit. Odfrkla jsem si a začala se oblékat. Nervózně jsem přitom těkala očima jeho směrem, zda-li mě u toho náhodou nepozoruje. Něco takového bych přeci nemohla dopustit. Začaly mi cukat nervy, bojovala jsem s touhou je zklidnit nádechy omamného kouře. Ale ne, my odsud museli zmizet, musela jsem počkat, než z týhle zatracený barabizny vypadnem.

Cesta do druhé krčmy

Než jsme vyšli ze dveří hostince, vrhla jsem další rozezlený pohled na místního hostinského, musela jsem mu nějak dát najevo pohrdání, jaké jsem k němu pociťovala. Sám nás nevyprovázel zrovna pln nadšení. Samozřejmě, Brys ho musel něčím naštvat. Jakmile jsme vyšli ven, udeřila mě do tváře oslnivá zář slunce. Musela jsem si zaclonit výhled, bylo to nanejvýš nepříjemné. Už takhle jsem měla oči zrudlé a tohle jim příliš nepřidávalo. Čistý, svěží venkovní vzduch prapodivně škrábal na patře, něco mu chybělo.
Zrovna, když jsem začala drobnýma ručkama šátrat ve své brašně, okřikl mě Brys. „Jako by to bylo kvůli tomu!“ Ohradím se a znovu našpulím rty. Po chvilce ale ten marný boj vzdám a nechám ruce klesnout volně podél těla. Možná to bylo strachem z jeho nevraživého pohledu. Přeci jen, byl skoro dvakrát tak velký jako já, tělo samý sval. Vzdáleně jsem si vzpomněla na bolest, jakou mi způsobily podobné ruce. Podobné, ne ty jeho. Na okamžik jsem se zarazila, jak jsem se o tom musela sama přesvědčit.
Táhnul nás opět skrze město, zástupy nečitelných tváří, až na jeho druhý konec. Budova, před kterou jsme se zastavili, vypadala o dost lépe, udržovaně. Byl před ní uvázaný i nějaký kůň. Ovšem postav, které z něj sesedly, jsem si během cesty nevšimla. Hleděla jsem opět někam do ztracena. Brys neváhal a hned vstoupil dovnitř, já v těsném závěsu, schovaná za ním. U výčepu se nějaká žena dohadovala s hostinským. Vypadala zvláštně. Dlouhé světlé vlasy, na první pohled drahé a kvalitní oblečení. Rozeznávala jsem materiály, ze kterých byly šaty šity. Až jsem se sama zarazila, kde jsem k podobné znalosti vůbec přišla. Vlastně se mi i vybavilo, odkud se podobné látky dovážely. Rukou jsem si promnula spánek, abych tyhle nedůležité věci mohla vyhnat z hlavy. Podařilo se. Doprovázel ji nějaký hobit. Připomínal dvorního šaška. Ano, možná to skutečně byla nějaká vznešená dámička, která si vyjela ze svého panství za trochou zábavy. Počkali jsme, než spolu domluví. Brys měl alespoň tolik slušnosti, že jim neskočil do řeči. Ale mohl alespoň pozdravit!

Co naplat, byl to hrubián a nevychovanec. Zdejší krčmář už působil o něco lépe, i prostředí tu bylo znatelně příjemnější. Což se bude jistě odrážet i na ceně. „Určitě nás odsud hned vyhoděj,“ pomyslím si automaticky. Na takových místech jsme neměli ve zvyku přespávat. Zakrátko však přišla řada i na nás.
Muž nás zpoza pultu se vší úctou přivítal. A Brys? Jako neomalené zvíře na něj začal chrlit slova. Nadechla jsem se ve snaze učinit tomu přítrž, ale bylo příliš pozdě. Byl stručný.
„Dobré ráno,“ neobratně jsem se snažila zamaskovat společníkovo předchozí faux pas. Můj hlas zněl lehce nakřáple, jako obvykle. Dokonale korespondoval s mým vzezřením, špinavé, rozbité panenky. Nebyla jsem příliš vysoká, Brysovi jsem mohla sahat po ramena. Oblečená v ušmudlané halence, ze které by se jen stěží dala určit její původní barva. Na místech, kde jsem měla na opasku zavěšenou koženou mošničku, odřená šněrovačka dojem také moc nevylepšovala. A nakonec dlouhá lněná sukně, jejíž roztřepené konce jsem šmajdala po zemi. Cestovní plášť jsem měla shrnutý z ramen, bylo moc velké teplo na to, abych se musela celá zahalovat. Popraskané rty se znovu zachvěly. „Jistě.“ Hlesnu v odpověď na hostinského výzvu a vrhnu další nazlobený pohled na Bryse. „Zatracenej idiote! Přesně pro tohle nás vyhnali!“ Ano, muselo to tak být!

Radši jsem ho postrčila, ať se hne a vyrazí k nějakému ze stolů. „Počkáme.“ Dodala jsem ještě. Mohla bych teď Brysovi v jeho stručnosti dobře konkurovat. Konečně jsme se znovu posadili. Podepřela jsem si bradu a druhou rukou si strčila za ucho těch několik neposlušných pramínků zrzavých vlasů za ucho. Byly zacuchané a konečky roztřepené, evidentně jim nebyla v posledních měsících věnovaná náležitá péče. Ale to v mém případě asi ničemu. Neveselá nálada jen prohloubila stíny v mé strhané tváři a dala tak lépe vyniknout zarudlým očím. Nejspíš jsem plakala, opravdu dlouho. A usedavě. Měla bych k tomu důvod. A až nás odsud za chvilku vyženou, přidá se další. Zase šlo vše od desíti k pěti. Svrběly mě ruce, pohledem jsem zalétla k brašně a pak znovu zachytila Brysův nesouhlasný výraz. Zle jsem se na něj zašklebila.
„Neciv tak na mě, rozumíš?!“ Sykla jsem potichu, aby se to dostalo jen k jeho uším. Ale pochybovala jsem, že to dosáhne i jeho tupého mozku. „Co se vůbec stalo s našima penězma, že zas musíme někde dřít?“ Pokračovala jsem. Nevzpomínala jsem si, že bychom nějak zvlášť utráceli. Určitě to někde propil, nebo prohrál v kartách. Proč jen jsou vzpomínky z posledních dnů tak mlhavé? Něco mi tu uniká, něco hodně důležitého. Můj pohled se do Brysovy tváře vpíjí jako jed, drásá jej, snaží se z něj servat všechny ty vrstvy špíny, snaží se dostat až na dřeň. Jasnější než kdykoliv předtím…

Dhirimské lesy,nečekané setkání
Už jsem žila sama poněkud dlouho a tak se rozhodnu najít nějakou civilizaci.I kdybych nechtěla tak si mně ostatní najdou sami jako se to stalo právě těm dvěma chlapíky co jsem potkala před chvíli.
O co jim šlo?Nebo byli jen zvědaví?Nebo nečekali že se mnou setkají?
Rozhodnu se s tím dál nezabývat a jít rovnou za nosem dokud nenajdu nějaké budovy značící blízkost vesnice.Ovšem dřív narazím na skupinu elfů v zeleném oblečení.
Proč mně to nepřekvapuje.Zelená.Jasně jiná barva by mně ani nepřekvapovala.
Boj mně nezajímá,ale pak mně zaujme ten vysoký elf stojící nad mrtvým koněm.Chvíli uvažuji že bych se pokusila přiblížit více aniž by mně zahlédli.Mohla bych pozorovat co tu dělají,ale zase tak zajímavé to není.Mohla bych zkusit i něco jiného,ale moc se mi do toho nechce.
I když ...
Chvíli o tom uvažuji a i když by to nebylo příjemné nakonec se rozhodnu že to neudělám.Jistě přijdou i jiné mnohem lepší příležitosti.Rozhodnu se tedy těm elfům vyhnout a pokračovat dál ve svém úmyslu najít nějakou vesnici.

Nástup na scénu

Svalím se jako špalek do mechu u kořenů jednoho z lesních velikánů.
"Pro dnešek končím, už nikam nejdu, jinak mi snad rupnou nervy a hned po nich šlachy na nohou. Ani nechci vidět ty puchýře, co tam zítra budu mít. Nesnáším celodenní pochody po víceméně rovných cestách," ulevím si a masíruji si bolavé nohy.
'Až dorazíme na místo tak osobu, která tohle navrhla a trucovitě si postavila hlavu, že musí být po jejím asi zabiju… Takže, skočím z útesu, oběsím se nebo se utopím?' Přemýšlím nad jednotlivými možnostmi úmrtí ale postupně musím všechny zamítnout. Plavat umím a pochybuji, že těsně před zemí bych neroztáhla křídla. A oběsit se? To by mě pak musel někdo uklízet a hádám, že by to padlo na Indil. A to bych si pak prošla ještě druhou smrtí. Takže žádné zabíjení nebude, smůla. Sundám si sandále a donutím se přejít ten kousek země k malému potůčku, který proudí na okraji mýtiny, na níž jsme Odetta, Sněženka, Indil a já pro dnešní noc zakotvily. Slastně vzdychnu, když mi kolem chodidel začne proudit studená voda. Mávnu na svou společnici:
"Pojď, vyspravím ti ten naražený palec. Mezitím mi můžeš vysvětlit, jak je možné, že sis narazila palec o takový maličký kamínek." Dobrá, já vím, že to byl spíš balvánek a byl hluboko v zemi, ale spren by přece neměl být tak nemotorný… nebo mohl?
'Jak to mám vědět, když jsem ještě sprena nikdy neměla?!' Ihned po vyslovení otázky si vzpomenu na hluboký hlas Rinea, který mi říká "vše je jednou poprvé". Při té vzpomínce vyprsknu smíchy a výbuchem smíchu přeruším Indilino vyprávění. Když se po pár minutách uklidním do té míry, že jsem schopna souvisle pronést více než dvě slova, ujistím Indil o své duševní rovnováze a dám se do spravování jejího palce, který už spíše připomíná malou bramboru. Vyjímečně použiji magii. Energii načerpám z okolních stromů, protože si nemohu dovolit ztratit ani kapku ze svých sil, abych přežila zítřejší pochod. No dobřé, ráda přeháním. Za chvíli je palec v pořádku a já se dám do sbírání dřeva na oheň. Nebudu přece večeři jíst studenou, když je možnost ohřát si ji. Dneska mám línou náladu, takže ani nepůjdu lovit. Bude nám muset vystačit maso staré pár dnů, kdy jsem byla naposledy na lovu. Jakmile mám dvě slušné hromádky, jednu z nich ohraničenou kameny, vzpomenu si na jednu zásadní věc. Lehce se přikrčím a pomalu se otočím s nejistým úsměvem na tváři k obzvlášť popuzenému výrazu v očích mé klisničky, kterou jsem zapomněla odstrojit. Pokusím se nasadit svatouškovský výraz, ale vypadá velmi nervózně.
"Moc se omlouvám, Odetto, už tě odstrojím," rychle přejdu k jejímu boku a sundám brašny. Odetta mi věnuje pobavený pohled a sehne se k trávě a začne ji labužnicky uždibovat jemnými pysky. Oddychnu si, že jsem z toho vyšla tak lehko. Položím své věci ke stromu a vyhrabu z nich svou nejoblíbenější surovinu.
"Postřeh!" hodím pytlík s kávou své učednici. Kávu umí vařit líp než já, ale já jsem zase obratnější v rozdělávání ohně. Tedy, abych byla přesná, určitý pohyb energických částí vyvolá plamínek. Nebo taky můžu použít křesadlo… Dnes dám přednost křesadlu a za chvíli už oheň vesele plápolá.


"Už asi po sté a znovu přiznávám, že tvoje káva je nejlepší," uznale kývnu a znovu upiji ze své misky. Slastně mlasknu a odložím zpola dopitou misku. Vezmu do rukou loutnu a vybrnkám pár tónů. Mírně pootočím jedním kolíkem, abych doladila strunu. Přejedu palcem struny. Probrnkávám složitý rytmus a postupně začnu hrát tiché tóny. Hudba se vine vzduchem a uplétá nikoli písně, ale děje. Nejprve hraji "šumění listů ve větru", která následně přejde do "praskání ohně". Je to čas, kdy by moje učednice měla zhodnotit den, čas, kdy odpovídám na jakékoli otázky.

Hostinec - Ibiran

Vyrušila jsem nejspíše majitele hospody při ranní siestě u dýmky. Nezdá se být nijak nepříjemný, je zřejmé že to je správný hostinský. Okamžitě je mi nabídnuty možnosti které mohu zvolit při výběru pokoje. Dále jsem ubezpečena, že o mého koně bude postaráno a i o koupel pro mne. Jsem upozorněna, že nejprve se sluší zaplatit, jako kdybych na to opomněla. Než stačím jakkoliv zareagovat skoro do mě vrazí jaký si muž a ani nečeká, než si já vyřídím svoji objednávku a začne sypat svoje požadavky.
Jak neslušné... Zavrtím nad tímhle hlavou. Přeci jen nechci vypadat jako namyšlená panička a tak se raději nijak nevyjadřuji a dokonce se pokusím usmát. Hostinský to chytře vyřeší a požádá ty nově příchozí, aby se posadili, stejně nemají na zaplacení a tak to bude jistě na delší čas. Pozornost se vrací tedy zpátky na mě.

"Vezmu si pokoj s oddělenou postelí, balkón není třeba." Vyjádřím své přání a teď je otázka placení. Brašny mi z věčného postávání stále sklouzávají a vlastně mi překážejí a tak je shodím na zem. Jak se zvedám rukama zašátrám v malé brašničce, kterou mám u pasu. Ozve se kovové zacinkání, jak při tom vytahuji peníze.
"Budou stačit tři zlaté?" Vytáhnu zmiňovanou sumu a položím ji na pult před sebou, poté zvednu svoje ledově modré oči k Alenovi a čekám na jeho souhlas.
"Kdyby jste byl tak laskaví, ráda přijmu tu vaší nabídku ohledně provedení a ukázání mého pokoje." A hlavně kde naleznu tu koupel.

Během placení si hobita, co semnou přišel naprosto nevšímám, on se dokáže zabavit sám a jistě zachvíli bude hlavní atrakce v tomto lokále. Já aspoň budu mít klid a mohla bych se jít porozhlédnout po tomto městě, po jeho krásách. Čtení co jsem si vzala na cesty mi pomalu dochází a doplnit tak svoje knihy o historii tohoto kontinentu, bych uvítala. Takže nalézt tu někoho kdo knihy prodává nebo nějakou knihovnu bych brala jako velké štěstí.

Nástup na scénu

Už se sotva plahočím. Nini hopká vedle mě, zřejmě stále plna energie. Jak já tu ztřeštěnou Erunis nesnáším. Proč si prosadila, že půjdeme celý den? K tomu jsem si narazila palec. Asi bych měla začít uvažovat o pořízení obuvi. Propletu si prsty hustou Sněženčinou hřívou a pohladím ji. Kouknu nenápadně na Eru a zjišťuji, že na tom není o moc hůře než já. Taky sotva stojí na nohách, přesto pokračuje dál. Ještě se pokouší jít, ale pak je jí jasné, že to nevyhraje a odevzdaně se svalí u jednoho stromu. Automaticky povolím brašny na Sněženčině zádi, ale nesundám je úplně, aby měla čas si přivyknout na uvolněnější polohu břicha. Zahýbu pravým palcem na noze a Nini se na mě podívá korálkovýma očkama. Zúžím oči. Sevřu rty. Jak já ji nesnáším! Musí pořád něco pochtívat?! Prosím, prosím, nedělej to, nedělejtonedělejtonedělejto!! Pak na mě udělá smutný kukuč a sepne ručičky. Mírně jimi zatřese a já totálně změknu. Tímhle gestem mě vždycky odrovná. Vždycky. Zatřesu hlavou a Sněženka do mě drcne. Sáhnu do váčku u pasu a vytáhnu plátek sušeného jablíčka. Hodím jí ho a ona pohotově skočí za svou dobrotou. Aby se neřeklo, dám taky Sněžence, ale Nini je už někde v korunách stromů a leká veverky. Eru už se mezitím taky vytratila a sbírá dříví. Ne, slyším ji, jak mě volá. Chce se mi postarat o ten palec. Vlepím pusu Sněžence na čelo, sundám jí brašny plné věcí a ona si spokojeně odfrkne. Pobaveně se podívám na chudáka Odettu. No, je to Erunin kůň, no... Rozejdu se za Eru a smočím si dlaně v potůčku. Pak si umyju zadní stranu krku a povolím korzet. Oklepu si ruce a některé kapky ,,omylem" dopadnou na Eru. Podám jí nohu a dám se do vysvětlování. ,,Za to může Nini!" Řeknu naoko naštvaně. ,,Pletla se mi pod nohy a já-!" Podívám se na Eru a když ji vidím tak veselou, rozesměju se s ní. ,,Díky," řeknu, když spokojeně zašvidrám uzdraveným palcem Eru před nosem. Potřesu hustými vlasy a napiju se chladné vody. Pak se zvednu a jdu pomoct Eru se sbíráním dřeva. Některé klacíky nadzvedávám vzduchem, abych se potrénovala. Proto nám občas vlasy nadzvedne urputný větřík, když se mi něco nedaří.

Zanedlouho už jsme hotovy a se smíchem pozoruji Erunino chování. Chudák Odetta! Přiblíží se ke mně Nini a pochtívá další jablko. Naznačím jí, aby přinesla menší klacíky. Tenhle kousek umí dost dobře, když má odměnu jistou. Kdybych jí ale něco nedala, ráno se svého milovaného váčku nedohledám. Eru mi s důvěrně známými slovy hodí váček s kávou. Hned se pustím do práce. Podívám se, jestli nemáme mléko. Ne. Med? Ne. Karamel? Ano! Spokojeně nastrouhám kostku karamelu na prášek. Zaběhnu do lesa pro vodu a postavím ji nad oheň, aby se vařila. Nasekám minimální množství jablka na jemnou kašičku, pro podkreslení chutě kávy. Když voda vaří, dám do kotlíku všechny přísady a chvilinku míchám. Pak si pohraju s magií a udělám do kávy malinké bublinky, ale není jich moc, aby nerušily. Tenhle nezvyklý způsob nadýchání se mi zamlouvá, když už nemáme to mléko. Vezmu si misku od netrpělivě čekající Erunis a napínavě do ní naliju nepřekonatelně dobrou kávu. Pak jí s náznakem úklony misku podám. ,,Ať vám chutná, veličenstvo..." řeknu s rošťáckým úsměvem na tváři. Pak si sama naliju a labužnicky usrknu. Zanedlouho už si liju další misku. Poslouchám Eruniny skladby. Pokaždé je má nové. Na klíně se mi schoulí Nini a začnu ji hladit po sametové hlavičce. Potom ji odložím. Jdu se pomazlit se Sněženkou. Ještě před tím, než se rozhodnu jít na kutě, si zatančím v rytmu Eruniny hudby a spokojeně unavená si zajdu lehnout poblíž Sněženky s Nini vedle sebe. Zalezla mi pod deku a chrupká.

Ráno - Pravenské království, Ibiran

První dnešní hosté...

Dívka se sněhovými vlasy mi řekne, že chce pokoj s oddělenou postelí. ,, Dobrá... Jak je libo. ,, Řeknu a usměji se na dívku. Potom očima však sklouznu k tomu hobitovi. Tím, že chce oddělenou postel, mě informuje o tom, že mezi ní a tím hobitem zřejmě není víc než přátelství...
,, Lady... ,, Seberu odvahu a takhle jí oslovím. ,, Koupel bude jen pro vás, či mám připravit další káď s mýdlem a ručníkem i pro vašeho společníka, pana hobita? ,, Zeptám se a přitom se lehce usměji na toho hobita... Zda na mě tedy kouká.
Potom se chvíli odmlčím a moje hlava si zahraje na kalkulačku. V počítání jsem zběhlý, a proto mi to moc dlouho netrvá. ,, Jedna horká koupel a pokoj s dvěma postelemi na jeden den, což znamená do zítřejšího rána... Dělá dohromady rovných sedm stříbrných. ,, Řeknu a ještě dodám. ,, Zda bude horká koupel i pro pana hobita, tak to dělá devět stříbrných, lady. ,,
Najednou však vidím, že mi nabízí tři zlaté. Vykulím nechápavě oči a celý se zarazím. ,, To jsou velké peníze... Za tři zlaté se tu může koupat a bydlet celý měsíc. ,, Chvilku váhavě přemýšlím. Pohled na tři Helmy je krásný... Vždycky se mi líbí koukat na ty zlaté kolečka. Ale ne! ,, Ach jo, takové rozměňování... Třeba chce ukázat a chlubit se, jak moc je bohatá... Anebo je to jen zkouška, zda jsem čestný hostinský. Nemůžu se přece nechat jen tak lehce prokouknut! ,, Řeknu si pro sebe a malinko se pousměji. ,, Lady... Hned vám vrátím. ,, Řeknu a vezmu si z její ruky jeden zlatý. Ostatní dva tam nechávám. Sahám si do prstní kapsy pro měšec a vytahuji z něj stříbrné. Zlaťák tam samozřejmě házím. ,, Tady máte... ,, Usměji se a dávám jí na ruku devadesát tři stříbrných, a když bude koupel i pro hobita, tak devadesát jedna. Stříbrné co se jí do dlaně nevejdou, pokládám vedle na stůl. Jak jsem jí je dával do ruky, lehce jsem se dotkl dlaní o její. Trochu se mi z toho zatajil dech...
Poté se mě lady zeptá, zda jí tedy mohu ukázat pokoj. ,, Samozřejmě... Pojďte za mnou. ,, Zda jde, či jdou za mnou, tak je vedu po schodech do patra... Patro se skládá z dlouhé chodby a pokoji po stranách. Přijdeme hned k prvním dveřím napravo. Sáhnu si do kapsy pro svazek klíčů a odemknu pokoj. Pokoj je přichystaný a postele ustlaný... Samozřejmě čisté peřiny a polštáře. Vždycky co nějací hosté opustí pokoj, tak ho hned uklidím, vyměním peřiny a zkrátka připravím pro nové hosty.
,, Tohle je ten pokoj... Vyhovuje vám? ,, Zeptám se a nechám je, aby do něj vešli a prohlídli si ho z blízka...



Poté se usměji a řeknu. ,, Budete muset počkat na tu koupel, než se voda ohřeje... ,,
Zda lady souhlasí s pokojem, tak jí podávám klíč, který samozřejmě potom musí vrátit.
Poté se vydávám dolů do kuchyně. Do největšího kotle co mám, naliji vodu a pověsím ho do krbu nad oheň... Tři takové kotle s horkou vodou musím nalít do kádi, aby se v ní dalo vykoupat.

Mezi tím co se voda ohřívá, jdu za dalšími hosty. Přijdu k té dívce a k tomu muži u stolu.
,, Netváří se na sebe moc hezky... Že by sourozenecká hádka? Nejsou si ale moc podobní... ,, Usoudím a přijdu k nim.
,, Omlouvám se za čekání... ,, Prohodím k oběma a na tváři se mi objeví trošku nevinný úsměv. Otočím se na toho válečníka a pravím. ,, Vy jste říkal pane, že nemáte čím zaplatit, ale že to můžete odpracovat... Tu nabídku jsem promyslel a dospěl k závěru, že souhlasím... ,, Chvilku se odmlčím a zamyslím se... Poté řeknu. ,, No od vás bych chtěl, zda byste mi pomáhal s těžkými věcmi, ale co hlavně... Staral se o bezpečnost. Dělal takového hlídače. ,, Řeknu tomu válečníkovi. Poté se obrátím k té umouněné dívce. I přes to jak teď momentálně vypadá, mi je sympatická a líbí se mi... Má v očích jakou si jiskru. ,, Slečno?... S čím byste mi mohla pomoct vy? ,, Řeknu trochu nejistě... ,, Umíte vařit? Či v čem jiným byste mi mohla pomoci...? Samozřejmě pro vás nejprve připravíme koupel. ,, Řeknu jí s úsměvem a mrknu na ní... Je to totiž můj první zákazník, co mu dovoluji se nejdříve vykoupat a poté zaplatit. Kdybych byl šmejd, nechal bych jí vykoupat až potom co si to odpracuje... Ale ne, sám vím jaký to je mít na sobě špínu a když ses dlouho nemyl... Hrůza!
Čekám tedy na jejich odpovědi, s čím by byli ochotni mi pomáhat za to, že jim dovolím se tu ubytovat, vykoupat, najíst a podobně...

Dějství první, noční scéna v lese

Lehce probírám struny, když má společnice zaleze pod deku a oddá se spánku. Zavřu oči a postupně začnu vynechávat nejprve jednu, následně dvě struny. Pak prudce naposledy uhodím do strun v závěrečném akordu. Odložím loutnu a prohrábnu větvičkou oheň. Do vzduchu se vznese sprška jisker. Upírám oči do ohně. Když se nad tím tak zamyslím, není mi téměř vůbec blízký. Jeho teplá záře ke mě nepromlouvá. Zvednu pohled ke známému, chladnému svitu Luny. Její stříbřitá záře se mi zařezává do sítnice. Založila jsem si ruce za hlavu, ale pohled od nočního nebe neodtrhla.
Je zajímavé, jak křídla ovlivňují povahu, člověka... Nebo spíš elfa, mám-li být přesná... Stejně je to nějaké divné, že dnešní noc je tak jasná. Tak jasný Měsíc byl naposledy předtím, než jsem narazila na Indil. Je to tedy známka, že mne v brzké době čeká shledání, které výrazně ovlivní mé další cesty? Chvíli polemizuji nad tím, koho bych tak mohla potkat. Možná někdo v táboře, do kterého míříme? Snad. Zhmotním hřeben a rozpustím si vlasy. Pomalými tahy je začnu pročesávat. Líp se mi při tom přemýšlí. Procházím si v myšlenkách různé situace, které mohou nastat, ale ani polovina z nich není reálná. Vlasy mi s každým tahem začínají více a více tlumeně zářit. Jsou tak trochu jako má křídla. A teď je noc, má část dne.
Ze stavu, který je téměř shodný s meditací, mě vytrhne zapraskání větviček. Otočím hlavu za zvukem.
Že by zvíře? Z domnělého zvířete se vyklube elfí samec (Eruntano), který vkročí na území našeho tábořiště s lehce překvapeným výrazem, že u ohně nepotkává ostřílené válečníky, ale pár elfek, které spíše vypadají, že by se hodili spíš ke dvoru než do přírody. Podrážděně syknu a rychle uhasím záři vlasů a sepnu si je proužkem kůže do drdolu. Nepotřebuji si zopakovat scénu z hostince před pár lety. Přesto však nic neříkám. Naplno mě pohltily oči příchozího, rysy jeho tváře i jeho pohyby. Nadávky nepoužívám často, ale dnes si jednou z nich v duchu ulevím.
A do prdele...

Mám vysokou, štíhlou postavu, dlouhé špinavě blond vlasy, které nosím stáhnuté kouskem kůže na týlu. Pokud mne někdo zaregistruje s rozpuštěnými vlasy, jistojistě sezná, že rozpuštěné vlasy ze mě dělají bohyni mezi polobohy. Moje oči mají tmavě safírovou barvu. Chodím oblečená v košili, kazajce, tři čtvrtečních kalhotách, sukni po kolena s rozparky po stranách a sandálech. Moje kobylka Odetta je šedák trochu menší výšky, ale velké vytrvalosti a houževnatosti. Jezdím na ní bez sedla i uzdy, ovládám jí pouze nohama, v případě potřeby se chytnu hřívy. V sedlových brašnách na jejích zádech převážím veškerý svůj majetek.

Dlouhá cesta --> Společnost

Jak je to dlouho? Pět let? Ano... pět let uplynulo od doby co jsem opustil domov a vydal se na cesty po celé zemi. Pět let cestuji a bojuji proti lidem. Jeden by řekl že za tu dobu si na ně dokáži zvyknout, ale to ne. Zrovna před třemi dny jsem potkal skupinu lidí mířících k lesům. Samozřejmě jsem je tam nechtěl nechat dojít, protože jsem tušil co by udělali stromům které tam rostou. Takže jsem je sledoval a po nějaké době jsem je i zastavil. Varoval jsem je aby se k lesům nepřibližovaly. Jenže se mi vysmáli a chtěli mně zlikvidovat. To byla chyba. Teď už jsou všichni roztrháni na kusy a jejich těla už zřejmě okusují vrány.

Sice mi daly více práce než obvykle, protože jich bylo trochu víc než jsem zvyklí, ale s Duchovou pomocí jsem je zvládl. Na tváři mi jen přibil menší škrábanec, ale to nebylo nic s čím bych si neporadil. Jako by nestačilo že jsem měl dost práce s lidmi. Ještě k tomu se zhoršilo počasí. Zrovna včera strašně pršelo a byl dost silný vítr. Než jsme našli s Duchem nějaký úkryt, promokli jsme úplně na kost. Naštěstí jsme nemuseli nocovat v té zimě. Podařilo se nám najít takovou menší jeskyni. Nebyl to moc velký luxus, ale byl jsem vděčný aspoň za to. Problém byl také v tom že mi začali docházet zásoby. Duch se zdál být v pořádku. Viděl jsem ho žrát docela macatého zajíce, takže dneska bez jídla vydrží. Mně ale začínalo kručet v žaludku. Snědl jsem tedy poslední kousek sýra a pár kousků zeleniny které jsem u sebe měl, doufaje že zítra se mi podaří něco ulovit.

Pak jsem se ještě usušil u ohně, udusil ho a šel jsem spát. Vzbudil jsem se zrovna když začínalo svítat. Duch byl pryč. Asi si šel něco ulovit. Sbalil jsem si všechny věci a vyšel jsem z jeskyně. Bylo pořád trochu mokro, ale aspoň už nepršelo. Chvíli jsem promýšlel kam se vydám. Nakonec jsem zamířil cestou skrz les. K tomu místu kde jsou bych měl dorazit za pár dní. Po pár hodinách se ke mně znovu připojil Duch. Na čumáku měl krev, ale naštěstí nebyla jeho. Jelikož jsem už neměl žádné zásoby, tak jsem musel odbočit z cesty a pokusit se něco ulovit. S připraveným šípem jsem několik hodin chodil lesem. Nedařilo se mi najít žádné zvíře. Až asi po další hodině jsem narazil na jednoho kance. Kančí není zrovna něco co by mi kdo ví jak chutnalo, ale v mé situaci to nebyla moc těžká volba. Duch ho ke mně nahnal a já jsem ho skolil dvěma šípy.

Pomodlil jsem se a začal jsem ho stahovat z kůže. Kůži a maso jsem si schoval do batohu. Vnitřnosti jsem zahrabal pod zem aby nepřilákaly mrchožrouty. Pak jsem se znovu vydal na cestu. Celý den jsem šel skrz les. Překvapilo mně že tu nebylo moc zvěře a žádní lidé. Když se setmělo, začal jsem hledat místo kde bych přenocoval. Po několika hodinách jsem uviděl v dálce světélko. Napadlo mně že by to mohli být nějací lidé, takže jsem si připravil luk a vyrazil jsem ke zdroji toho světla. Když jsem se blížil ke zdroji toho světla, uslyšel jsem nějakou hudbu. Někdo zřejmě hrál na loutnu. Přidal jsem trochu do kroku abych zjistil kdo to hraje. Než jsem došel na místo, hudba utichla. To mi ale tolik nevadilo. To co jsem uviděl mně potěšilo. U ohně byli dvě mladé elfky. Tohle je zřejmě jejich tábořiště. Jedna z nich ležela na zemi a druhá se dívala na mně. Zandám luk a sundám si kápi. Pak udělám tři kroky blíže k nim. Pohlédnu na dívku která se na mně dívá a pousměji se.

Zdravím. Jmenuji se Eruntano. Omlouvám se že vás vyrušuji. Hledal jsem místo kde bych mohl přespat a uslyšel jsem jak někdo hraje na loutnu, tak jsem šel sem (mluvím elfsky). Tiše si dívku prohlížím. Najednou jsem uslyšel blížící se kroky. Otočil jsem se a u mně stál Duch. Pohladil jsem ho mezi ušima a tiše na něj promluvil. Klid v příteli. Neublíží ti. Podrbal jsem ho a pak jsem se znovu podíval na dívku. Tohle je Duch. Můj společník a přítel. Už dlouho cestuji a dlouho jsem nepotkal jiného elfa. Zvláštní že jsem narazil na vás. Zrovna tady. Řeknu přátelsky a znovu se podívám po tábořišti. Je již večer a já bych nerad hledal nějaké místo na přespání. Vadilo by vám kdybych se k vám připojil? Aspoň dnes večer. Budete li chtít, tak až se vyspím odejdu. Zadívám se na dívku a čekám co odpoví.

Noční scéna v lese

Nečekaně se vzbudím. ,,Erunis!!! Jaktože jsi mě celý ty dny vláčela lesem, aby jsme dorazily do nějakého blbého tábora?! Jsi normální?!" Tato agresivní slova se ozvou z mého hrdla a pohltí celou naši paseku. Urputně se zadívám před sebe a s rudýma očima pozoruju kmen mohutného stromu. V tu chvíli Nini vyskočí a s bojovým skřekem vystartuje někam od mojí pravé strany. Naštvaně se podívám tím směrem a zaseknu se. Kdo to sakra-! To už ale Nini odvážně a se značnou hladinou adrenalinu v krvi útočí na nějakého elfa. Pokusí se mu zakousnout do levé ruky a potom mu vyskočí na hlavu a začne mu rvát vlasy. Celou dobu agresivně křičí a vypadá to, že ji nic nezastaví. ,,Nini! Pojď sem! Co to je?!" Vyštěknu na ni, rychle si nenápadně utahujíc korzet. ,,Nini!" Zařvu znova. Moje opice zaváhá a rychle ke mně dohopká s nevinným výrazem, jak kdyby říkala ,,Co je? To nepoznáš hru?". Vím že to na mě hraje, jenom se chtěla pobavit - naštvat mě. Nakvašeně jí pohrozím prstem a radši si ji vezmu do náručí. Všimnu si, že se mi moje Sněženka polekala, jdu ji utěšit. Poté si všimnu mohutného psa/vlka, nevím jak ho mám nazvat, který stojí vedle napadené osoby. Chytnu pevněji ještě stále rozjařenou opici a důstojně si upravím vlasy. Pomalým krokem se rozejdu a postavím se vedle Eru. Potom ale ze mě všechna důstojnost opadne a mile se usměji. Vždyť ten elf nevypadá nepřátelsky! ,,Ahoj! Promiň, Nini tohle obyčejně nedělá..." Stydlivě se zadívám do země a malé třeštidlo pohladím po hlavičce.

Vzhled:


Předpoklad pro menší vzrůst, čokoládově hnědé oči a vlasy ve stejné barvě se světlými pramínky. Je to elfská hříčka přírody, takže je vážně malinká a vlasy má vlnité. Souměrný nos s náznakem bambulky na konci, ústa krásně vykrojená. Plošší čelo, od přírody krásné obočí. Přes léto kolem nosu a na nose malé pihy, přes nos skoro zmizelá jizvička. Spousta mimických svalů. Dlouhé prsty, světlejší pleť. Chodí bosky po většinu roku, v létě nosí upnuté lněné kalhoty (legíny), krátkou lněnou sukni s vyšitým vzorem kytky a rozpaky po bocích, korzet a bavlněná košile, plášť s hlubokou kápí v tmavé barvě. Je neustále ověšená šňůrkami a na pravé ruce má zatavený (ne do ruky) náramek. Na levé ruce má celoročně látkovo-koženou rukavici bez prstů. Na zimu se obouvá do kožených bot a samotné nohy si obváže látkou, místo kalhot má kožešinové kamaše. Na vrchní části těla si nechá korzet a košili, přidá houni z poníka plášť. Kolem pasu má připevněný červeno-černý kožený váček na penízky, nebo křížaly. Na hlavě má šátek ozdobený bavlnkou, palčáky. Na zádech, jako Eru, má dvě jizvy a dvě díry v oblečení pro křídla. Rozpuštěné dlouhé a husté vlasy, někdy si je dává do volného copu. Sněženka má na sobě houni. Nemá uzdu, má jenom kolem krku provaz se smyčkou a sedlové brašny. Všechny peníze nemá na jednom místě, aby přišla o menší částku, pokud by se stala obětí krádeže. Do společnosti nosí tyto šaty: odkaz Ty prostřední. (Jenom stejný stříh, obarvené na světle modrou až tyrkysovou barvu.)

Sněženka:


Kolem krku má provaz, který mám místo uzdy a na zádech houni. odkaz (S malinko jemnější srstí a větší.) Bez postroje vypadá takto: odkaz Tmavá huba s růžovou šňupkou, lysina přes celou hlavu a na předních nohách bílé spěnky.

Nini:

odkaz Má rozkošná černá očka a tmavý nosánek. Předloktí je žluté. Štíhlé tělo a dlouhý ocas s huňatým koncem. Její záda jsou popelavá.

Dlouhá cesta a příjemná hospůdka

S Anittou jsme konečně prošli celé Dhirimské království a dostali jsme se k hranicím Pravenského království. Naše cesta trvala velmi dlouho, protože ač jsem se snažil zapadnout tak elfové jsou tak prastarým národem, že jsme se kolikrát museli skrývat. 
Tedy spíše já se musel skrývat. Anitta procházela naprosto v pořádku. Dokonce si získala i přízeň některých elfů, protože v magii byla zkušená a mnoho věcí již zvládala velmi dobře. Oproti tomu jsem se já musel skrývat. Přitom jsem přemýšlel, co jsem měl lépe udělat. Již po několikáté jsem udělal tu samou chybu a tentokrát mne to málem stálo život. Už nestačilo uprchnout do jiného města. Nebylo tam bezpečno. 
Lidé se prostě bojí čehokoliv, co je jiné než oni. Některým to je jedno, někteří se snaží vycházet s jinými rasami co nejlépe a pak tu je ta poslední skupina. Největší zástupce a podporu přímo od vládců říše mají tito lidé v Khudanském císařství.

O 4 měsíce dříve

Žiji spokojeně. Na živobytí mám vyděláno na několik měsíců dopředu. Spolu s Anittou jsme plnili drobné úkoly pro různé hospodské, rváče a další nižší sortu obyvatelstva. Vyneslo to dost kontaktů a spoustu peněz. Ona ta lůza vypadá jako velmi nevýdělečná skupina, ale když s nimi získáte ten správný vztah tak vám poskytnou informace, které není schopen zjistit ani ten nejlepší špion - pokud teda samozřejmě nemá stejnou taktiku jako my. 
I potom, co jsme měli dostatečně vyděláno tak jsme nepřestávali, což se nám stalo osudným. Ony podvratné živly mezi sebou skrývají i nebezpečí, které si neuvědomíte až dokud nepadnete do pasti, která na Vás byla nastražena. A to se stalo ten den, kdy jsem šel zjistit informace od obyčejné lůzy. Podávali mi zprávy o tom, co se mění a kdo brzy přijde o hlavu či tak, ale jeden z nich mi podal znepokojující info. "On vycítil, že tu někde je dopler. Brzy na něj začne lov. Už se na něj ptají." při těch slovech jsem se otřásl a bylo na mě poznat, že něco není tak docela v pořádku. 
"Tak tohle bude velký, když zapojili i strážný a spoustu špehů. Musím se co nejrychleji dostat pryč, ale pokud možno ne nějak nápadně. To by na mě ihned padlo podezření." a podle toho jsem se rozhodl. Když si vezmu všechny peníze bude to vypadat jako útěk, takže jsem vzal jen to nejnutnější a několik zlatek na cestu, abychom neumřeli hlady. Ono by to s námi nevypadalo tak zle, ale nikdo, kdo vyráží na delší cestu nevyráží zcela nepřipraven. Prostě jsem se snažil vypadat co nejméně nápadně.
Pomalu jsme se balili s Anittou na cestu a po 3 dnech jsme vyrazili. Ani jsem se nešel ptát na další informace, protože přílišná zvědavost by zde byla jen na škodu, tím spíš, když tady získávají informace i od lůzy, což téměř při žádné akci nedělali, ani při tom zrádcovském veliteli, který vyzradil informace nepřátelskému království. "Tak jo! Jízda začíná, jdeme na to." oznámil jsem Anitte při večeři v Hostinci u Sedmiokého kozla. Dopil jsem víno a nechal příjemné hostinké zpropitné.

Cesta

Vycházíme z města. Celou dobu mám takový mrazivý pocit, že po nás někdo jde. Jdeme naprosto poklidně s nějakým tím vybavením po cestě směrem k Dhirimským hranicím. Když se blížíme k hranicím tak počet cestujících značně klesá. Všichni se tak nějak oddělili. "Budeme muset sejít z cesty." řeknu tiše jen tak do vzduchu vědíc, že to zachytí Anitta a nikdo jiný. Před tím než jsem sešel z cesty jsem se poškrábal v rozkroku a zanadával si "Hrom aby do toho řízl. Zrovna teď." načež sejdu z cesty a zajdu hlouběji tak aby na mne nebylo vidět z cesty.
Postavím se ke stromu a začnu vykonávat potřebu. Když už jsem téměř u konce tak za sebou slyším kroky. Dělám jako bych nic neslyšel a připravím se na možný útěk. Už jsem potřebu dokončil a ... na krku se mi objevil nůž. "Pohni se a budeš v sobě mít půltuctu šípů." je mi stroze oznámeno a já tedy v klidu stojím a čekám, co se bude dít dál "Anitta, vždyť jsi tu už dávno měla být, co se děje ?" pomyslím si a pak se opatrně kouknu za sebe, co je pravdy na tom, že v sobě budu mít půltuctu šípů. No ... rozhodně to nebude nic bezbolestného, když bych se pokusil o útěk, ale doufám, že se Anitta brzy objeví. Dám tedy loktem hrdlořezovi do břicha a pak se pokusím rychle schovat za strom, u kterého jsem vykonával potřebu.
Bohužel jsem to koupil dýkou ke klíční kosti a mnoho nechybělo a měl bych to v krku. Svalil jsem se na zem a cítil, že mne síla opouští. Neumíral jsem, ale má schopnost udržet svou podobu velmi rychle slábla. Začal jsem se pomalu měnit do své normální podoby a v mdlobách jsem slyšel překvapené hlasy hrdlořezů. Pak jsem zaslechl něco v co jsem už ani nedoufal. Anitta křičela ať utíkám, já slabě pootočil hlavou a jen cosi nesrozumitelného zachrčel.
I Anitta byla tak v šoku, že si neuvědomila věc, kterou zjistila již před dlouhou dobou, a pokusila se mne teleportovat, samozřejmě to nemělo žádný účinek a ona jen vyčerpala zbytečně část své nyní tolik potřebné magické energie. Udělala tedy jedinou možnost, kterou měla. Když nemohla dostat pryč nás, tak dostane naše nepřátele pryč od nás. Teleportovala je tedy pryč, bohužel, protože již něco měla za sebou tak se musela přenést s nimi.
Já tak zůstal sám, bezmocný a ve své podobě. Pokusil jsem se natáhnout svou krátkou ruku, abych vytáhl nůž, které mne téměř zabil, což se mi po delší snaze povedlo, poté jsem usnul blahodárným a regenerujícím spánkem. Probral jsem se až za hranicemi Dhirimu. Pak už šla cesta snadno, Anitta se tedy stále zotavovala z událostí, o kterých mi za celé 4 měsíce neřekla bližší informace, inu nevadí, ona taky neví vše.

Po 4 měsících skrývání jsme dorazili až do Ibiranu. Znaven cestou jsem zaplul do prvního hostince, který byl po cestě. "Zdravím." pozdravil jsem hostinského a posadil se přímo k baru.


Vzhled

Asi 190cm vysoký muž s mohutnými rameny. Je mírně zarostlý, ale není to žádné neudržované strniště a je poznat, že se o něj stará. Má tmavě hnědé oči a celkem svalnaté paže.
Váží zhruba 80kilogramů a je to celkem i hromotluk, ovšem nemá u sebe žádnou zbraň a vypadá spíše jako nějaký obyčejný poutník, který chodí především po cestách. Ovšem podle tváře a jizev na rukou je poznat, že má již také něco za sebou a není to poutník celý život.

Snaha o nápravu - poblíž Jeirbe Kalesi

Již jsem konečně nabral dost sil a přišel čas se rozloučit. Dostal jsem všechny své věci a navíc ještě nějaké zásoby do brašny na cestu. Tito prostí lidé pro mě udělali opravdu maximum. Oběma mužům pevně stisknu ruku, když si uvědomím, že mi naprosto poctivě vrátili i váček s penězi. Moje funkce byla sice dobře placená, ale na misi jsem si sebou moc peněz nikdy nebral. Jen pár drobných, kdyby se stopování protáhlo na několik dnů a bylo by nutné pokrýt nějaké výdaje. Bez váhání váček sundám z opasku a protože vím, že by si to žena nevzala, hodím ho na jejich stůl. Mě jsou peníze nyní stejně k ničemu. Buďto brzo umřu a nebo budou finance tou nejmenší starostí. Tito lidé však žijí jiný život.

Tohle ani zdaleka nesplatí všechnu vaši péči. Ale může vám to pomoci v těžkých časech. Děkuji vám za všechno..

Rozloučím se ještě se ženou a již se vydám ven konečně si prohlédnou vesnici, v které jsem již několik dní. Vesnička je to všední, docela odříznutá od zbytku civilizace. Ovšem nevybral jsem jí náhodně. O čas se nestarám, moc stop po sobě nezanechávám nikdy a ty zbylé zametla ta dlouhá vánice. Několikrát projdu vesnici dokola, abych se protáhl a poté dojdu na samotný okraj. Tam tasím meč a párkrát s ním cvičně švihnu. Poté ho spokojeně opět zasunu do pochvy a zadívám se na prsten na své ruce.

Neztratil jsem své reflexy, dobře.. Tenhle prsten symbolizuje mou velkou funkci císařského "úředníka".. Měl bych ho zahodit ! Ale ještě mi může být chvíli platný. Kousek odsud je schovaná rezervace nelidí poblíž hradu Jeirbe. Osobně jsem tam nikdy nebyl, ale vozí je tam na těžkou práci. Inu ani s našimi oddíly nemohl císař pobít všechny. Ta rezervace by neměla být moc velká.. Jsou tam posíláni méně agresivní a vzpurní jedinci, takže stráže nejsou zvyklí na odpor a nemělo by jich být moc. Tenhle prsten dokládající mou funkci by mě mohl dostat bezpečně dovnitř. Pokud teda již nevědí o mé zradě.. Ale jsou docela odříznutí a i kdyby, tak nemohou znát mou tvář. A pokud ano ? .. Vždyť ono je to vlastně jedno. Nepřežil jsem proto, abych se celou dobu schovával. Musím se pokusit alespoň z části napravit své vinny.

Vydám se svižným krokem vedlejší nevyznačenou cestou k rezervaci poblíž hradu. Sněhu je stále méně a tak cesta rychle ubíhá. Za nedlouho se mi před zrakem tyčí malou dřevěnou barikádou ohraničený tábor a v dáli za ním první obrysy daleko většího hradu. Snažím se vypadat klidně a přesvědčivě. Přesto pokud mě někdo ze strážných náhodou zná a již se k nim dostal můj příběh, bude tu za chvíli pěkné horko.. Dojdu ke strážným u barikády a prvnímu z nich arogantně hodím prsten značící mou funkci. Podle něj jsem oficiálně hodností vysoko nad nimi. "Naše" oddíly mají v císařství celkem váhu.

Na rozkaz císaře jsem přišel zkontrolovat stav této rezervace a příslušníků stráže.. A zatím co mí kolegové kontrolují rezervace poblíž velkoměst, já byl poslán až do takové díry ! Tak mě prosím nezdržuj a koukej mi nahlásit informace o otrocích a strážných. A hlavně mi už konečně uvolni cestu !

Neslýchaná událost v Sargothu

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Ederian Whiteagle

Král počká, dokud se k němu nepřipojíš a pak i s tebou zamíří k truhle, kde jsou schované tvé věci. Žalářník, aniž by jej na to král upozorňoval, všechny věci vyndá a s nově nabytou úctou ti je podá.
“Pojď mladý Whiteagle, řeknu ti, jak to vypadá ve světě a seznámím tě s tvým úkolem a způsobem, jak se opět dostat ke svému dědictví,“ promluví a pokyne ti, abys jej následoval. Spolu se vydáte z kobek do hlavního sálu a pak rovnou do místnosti, kde se nachází velký stůl s umě nakreslenou mapou celé Caldarie.
“Pozorně se podívej a řekni mi, co vidíš,“ vybídne tě a trochu poodstoupí, aby sis mohl pořádně prohlédnout mapu. Když se na ni zadíváš, uvidíš vyznačené hranice jednotlivých království a první, co tě zarazí, je nové království o kterém nic nevíš. Všimneš si, že se rozléhá a okupuje země okolo Pravenu a Suna a na hranicích s Argadem je rozestaveno několik figurek, jejichž význam ti uniká. Stejné figurky se nachází i na hranicích s Khudanem, ovšem tam jich je více.
“Před třemi lety jsme se vrhli do zdánlivě snadného boje s Khudánci. Doufal jsem, že rychle dobijeme území, o která jsme téměř před sto lety přišli, ale bohužel jsem hrubě podcenil nepřítele. Válka se protáhla, což se znelíbilo zrádným šlechticům z Pravenu a Suna. V první příležitosti se od nás odtrhli a založili si své vlastní království. Samozřejmě jsem to nemohl nechat jen tak a vyhlásil jsem jim válku, která trvá už více než rok a půl,“ seznámí tě se situací, zatne pěst a praští na místo, kde se nachází Praven.
“Pravenští už nějakou dobu drží Jelbegský hrad a já ho chci zpět. Dobij ho pro mě a prokaž tak, že jsi synem svého otce. Když se ti to podaří, obnovím vazalskou přísahu tvého otce a pomohu ti dobít zpět své panství,“ podívá se na tebe, ukazováček položený na jmenovaném hradě, kde stojí jedna z figurek.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

]

Neděle, 4. června 1351, poledne

Liarék Eéwynn Ialmér

Ukonejšení vojáků ti zrovna nejde, ale zdá se, že jsi raněného druha povzbudil a jeho výraz ze zoufalého přešel v nadějný. Krátce po tom, co ses vydal dál, se k němu nahrnula jedna lučištnice a začala ho ošetřovat. Zato když jsi setnul nepřátelského vojáka, nebylo v jeho tváři ani známky po nějaké naději. Ovšem dalo se říci, že měl výraz plný díků. Tvé další rozkazy se setkají s drobným zajásáním, hlavně díky tomu, že tví lidé mají čas si odpočinout. Když tě uvidí, jak sám pomáháš raněným, objeví se většině v očích něco, co mývají vojáci, kteří bojují pro své velitele až do posledního dechu.
O hodinu později jsou všichni již připravení (ten bez ruky zemřel) na další cestu a tvá družina napjatě očekává další rozkazy.

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, poblíž Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Po krátké úvaze obejdeš vítěznou skupinku elfů a vyrazíš dál do lesů, jak říkajíc, přímo za nosem. Překračuješ kořeny, vyhýbáš se keříkům a tu a tam musíš přeskočit nějaký ten výmol, nebo padlý strom. Neustále kolem sebe slyšíš zvuk lesního života, tu zapraští lámaná větvička pod kopyty jelena, nebo támhle zašustí křoví, když z něj vyskočí liška, pronásledující zajíce. Také zaslechneš volání osamělého vlka, kterému se ovšem nedostává odpovědi.
Stromy začínají pomalu řídnout a zvuky zvířat slábnout a ty poznáš, že přicházíš k okraji. Po chvilce opravdu vyjdeš z lesa a staneš před velkou planinou, na níž se tu a tam objevují nějaké osamělé stromy, nebo keře. Pod jedním takovým stromem zahlédneš ležet nějakou postavu opřenou o kmen, slaměným kloboukem hluboko do obličeje a pokrčenou nohou. Když se podíváš pozorněji, uvidíš nedaleko od postavy sedět ovčáckého psa a kus od psa stádo asi patnácti ovcí. Za nimi, na obzoru, vidíš několik kouřových sloupů, které nejspíše pochází z komínů nedalekých obydlí. Vesnice, nebo městečko je už blízko.

Mazenská pohostinnost -> Pracovní tábor Jeirbe

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Gabriel Roche

Tvé loučení s prostými lidmi by mnohým vtisklo slzu do tváře, zvláště pak díky vděčnému výrazu na tváři ženy, když jsi na stůl hodil váček s penězi. Než si to stihl kdokoliv z nich uvědomit, byl jsi už pryč.
“To je hotové bohatství,“ vydechne překvapeně žena, zatímco její muž ji objímá kolem ramen a sleduje místo, kde jsi ještě před chvílí stál. Ovšem to už nemůžeš vědět, protože se procházíš kolem vesnice, aby ses procvičil. Když máš cvičení za sebou, vydáš se opět na cestu.
I přesto, že je léto, jsou místní rána stále velmi chladná a nepříznivá pro delší procházky, ovšem tvé obíhání vesnice tě zahřálo a duševně tě připravilo na další cestu. Od vesnice k pevnosti to nebylo zas tak daleko a i přes to jsi šel skoro celý den.

Stráže ve věžích si tě všimli už dříve, ale aby to oznámili v táboře, inu, na to byli asi moc líní. Když jsi došel k bráně a na stůl jsi hodil svůj prsten, strážný, houpající se na židli s nohama na stole, se překvapením převrátil a s tlumeným zaduněním padl na zem. Hned na to se nervózně postavil, ještě nervózněji zasalutoval a měl co dělat, aby se neskácel k zemi. Když se konečně uklidnil, opět pohlédl na prsten a pak se zase vyšponoval do předpisového pozoru.
“Pane, žádnou kontrolu nemáme hlášenou, pane,“ pokusí se, ale i v nastávajícím šeru jde vidět, jeho nejistotu.
“Pane, otroků zde máme ku dvěma stům a strážných je ve službě dvacet. Dalších patnáct je na hradě, kde si vybírají vopušťák, pane,“ opět zasalutuje a pak se o překot, že skoro zakopne o svou halapartnu, vydá otevřít ti bránu.
“Kapitán tu není, pane, místo něj velí poručík Herrmo, pane. Najdete ho v té velké budově, pane,“ promluví ihned, otevře bránu a zmíněnou budovu ti ukáže. Tobě se naskytne pohled na velké čtvercové prostranství, v jehož čele (přímo naproti tobě) je velká, patrová budova s kamenným základem a dřevěným zbytkem, na které jsou rozvěšené prapory Khudanského císařství a okolo jsou čtyři nízké, zato však dlouhé budovy, které slouží jako kasárna, sklad, jídelna a kuchyň. Jak víš, za hlavní budovou se nachází hluboká a široká díra, okolo které jsou postavené budovy pro otroky.

Cesty se kříží, U Zmijáka, Ibiran

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Všichni přítomní

Krátce po příchodu nových zákazníků (hráči) se v hospodě objevili i stálí štamgasti, jako jsou dřevorubci, dělníci a dokonce i pár kupců, kteří se ve vesničce na nějakou chvilku zdrželi. Krátce po nich se dveře hospody otevřely znovu a v nich stanula skupinka ozbrojených mužů, nejspíše strážci nějaké karavany a o čemsi se vesele bavili.

Už se zdálo, že nikdo další nepřijde, když tu najednou se opět otevřely dveře a v nich stanuly dvě postavy. Vlastně tři, když budu počítat i vlka, jež byl po boku jedné z postav. Obě postavy měli na hlavě kápi a obě si nedůvěřivě prohlíželi celou hospodu. Na to jedna z nich kývla a vešla dovnitř, čímž se všem přítomným konečně naskytl pohled na to, kdo to vlastně je.

Chvilku po muži jej následovala i druhá postava a u nohy jí šel vlk.

Oba dva se chvilku rozhlíželi, než si našli vhodné místo (v rohu, blízko u dveří, zády ke stěně) a usadili se. Hostinského hned neobtěžovali, čekali, až k nim přijde sám.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, poledne

Liarék Eéwynn Ialmér

"Mrtvého pohřbíme tady." oznámím jen a hledám vhodné místo pro hrob. Zbytek už nechávám na vojácích - znali ho lépe než já, a ví lépe co a jak. Jakmile je hotovo jdu ke koním.
"Vyrážíme zpět do tábora. Posbíráme věci a vrátíme se pro další rozkazy." Informuji jednoho z vojáků a nechám ho, ať to pošle dál. "Nasedat!" zakřičím a demonstrativně nasednu na koně, načež ho lehce pobídnu. Zběžně kontroluji jestli jedou ostatní za mnou a vyrážím v čele, směr tábor.
Tohle bylo dobré. Mohlo to být lepší, ale i horší. Příště budeme lepší.
Válka. To nás teď čeká a snad se konečně rozhoupeme k nějakým větším bojům, neboť takto jen čekáme než se Khudanci zbaví druhé fronty a vrhnou na nás se vším co mají. Ale teď zpět domů...

"Kontrola" - Pracovní tábor Jeirbe

Otupělost strážného mě mírně uklidní.. Očividně je z mé přítomnosti daleko vyděšenější než já a na to jsem spoléhal. Jen z kamennou tváří sleduji jeho zmatené počínání, když se mi konečně odhodlá otevřít bránu.

Císař říká, že jen nehlášená kontrola má opravdový význam co se týče prověření morálky strážných a správného chodu, vojáku !

Prohlásím nevrlým hlasem a opět si nasadím zpátky svůj prsten. Poté konečně projdu bránou a rozhlédnu se kolem. Na dlouhé cesty jsem zvyklý, ale stejně to chce příště koně. Promnu si oči a trochu upiji z čutory, abych se osvěžil.

Dvacet strážných s trochou štěstí v tak mizerném stavu jako tenhle u brány. Vyvíjí se to pěkně. Mít tak podporu své malé jednotky, trvalo by to jen pár minut. Ale jsem tu sám. I když kde jsem měl hledat podporu ? .. Snad v Mazenu ? Ne, nemohl bych je ohrozit ! Ale stejně to musím promyslet. Má smrt při pokusu ty otroky osvobodit by jim byla stejně k ničemu, jako kdybych se po zbytek svého života rozhodl jen schovávat.. Ovšem není to tak zlé. Má dřívější hodnost zde má ten správný zvuk, faktor překvapení bude na má straně.

Čutoru opět schovám zpátky a vydám se k hlavní budově. Občas se na mě nějaký kolemjdoucí strážný překvapeně podívá, ale jsou moc neochotní nějak aktivně zjišťovat kdo jsem. Tak tedy jdu dál a jen občas zamávám před tvářemi strážných rukou se svým prstenem. Mé kroky však nevedou k hlavní budově, nýbrž za ní k ubikacím otroků a k oné velké díře, kde stále ještě pracují. S jen těžce zakrývaným odporem a hlavně studem sleduji pracující otroky. Ovšem přikyvuji, občas někoho pobídnu k rychlejší práci. Bedlivě však sleduji strážné a po chvilce jakoby náhodou jednoho oslovím. Ovšem byl vybrán naprosto cíleně, protože se na jeho opasku houpe svazek klíčů od okovů těchto otroků. Opět mu ukážu svůj prsten.

Vojáku ! Jak vidíš, jsem člen speciálních oddílů založené samotným císařem a dorazil jsem zde na kontrolu. Nebyl jsem zde však nikým proveden, což je velice skandální. Okamžitě požaduji, abyste mě seznámil se stavem ubikací místních otroků !

Když se muž vydá k chýším otroků, nejspíš něco vypráví o těch ubikacích, nebo celém táboře. Já ho však stejně nikterak nevnímám, soustředím se jen na to, co má brzo přijít. Když mě dovede k trochu vzdálenějším ubikacím, rychle ukážu prstem na jednu z nich.

Slyšel jsem tam nějaký šramot..

Strážný se tam nedůvěřivě otočí, ale to už já tasím meč. Jeho postřeh je celkem slušný, protože se stihne otočit ještě zpět, ale to už je vše. Přesným výpadem mu proženu čepel meče hrudí a prudkým však svým způsobem ladným pohybem ji zase vytáhnu. Než stihne bezvládně spadnou na zem, rychle ho uchopím a po pár krocích položím do jedné z těch prázdných ubikací.

Dal jsem ti rychlou a takřka bezbolestnou smrt. To je mnohem víc, než si lidé jako ty... lidé jako my zaslouží.. Otroků je zde několikanásobně více, než strážných. Většina z nich sice nemá nejspíš žádný výcvik, ale tak drtivá převaha by měla udělat své.. Budou však spolupracovat ? Nejsou už zlomení ? Ne ! Věřím, že nová naděj, kterou jim dnes poskytnu, je bude spalovat a hnát kupředu stejně, jako mě touha napravit své hříchy.

Seberu mrtvému strážnému malou dýku a hlavně klíče od okovů. Poté ho nechám ležet v budově pro otroky, pečlivě otřu čepel meče od krve a vrátím se zpět ke zbylým dozorujícím strážným.

Cestou jsme narazili nějakého otroka, jak se tam zašívá. Vašemu kolegovi nebylo jasné jak se tam dostal a ještě teď si to s ním "vyřizuje", pokud víte jak to myslím. Chci se ještě zeptat. Který z těch přítomných švábů vykazuje známky největšího odporu ?

Je mi celkem jedno, zda si onen "výtržník" zasloužil své jméno kvůli častým pokusům o útěk, nebo jen mračením se na dozorce. Tak či onak mám u něj největší šanci a tak naléhám, dokud mi další strážný neukáže onu osobu.

Já vám předvedu, jak se s takovými musí zacházet !

Zvolám rázně, dorazím k onomu otrokovi a shodím ho na zem. Pak ho za kus oblečení opět vytáhnu na nohy, natlačím ho na jeden z větších kamenů a několikrát ho silně praštím do břicha.

Jsem tvá jediná a poslední šance na svobodu.. Poslouchej ! Zbavíš se okovů a pomůžeš ostatním ! Ale zaútočíte až na můj povedl ! Jestli se pokusíte o útěk dřív, uštvou vás. Jestli mi nebudeš věřit, umřeš. Tvůj život je konečně ve tvých rukou, tak konej..

Šeptám k němu opravdu tichým hlasem, ovšem stále mě slyší, protože jsem na něj dost natlačen. Abych tento až přehnaně osobní kontakt "vysvětlil" stále ho mlátím do břicha, však rány již zdaleka nejsou tak silné. Poté ho srazím opět k zemi, přičemž si k němu kleknu a zatlačím mu tvář do hlíny. K přihlížejícím jsem zády a nenápadně pod jeden kámen schovám klíče od okovů tak, aby to viděl jen ten, komu tímto směrem momentálně tlačím tvář. Poté se zvednu a opráším si lehkou koženou zbroj.

Příště si bude pamatovat, kde patří ! Je třeba tyto vzdorovité povahy zatlačit zpátky do bláta. Vyjma těch, co tu musí kvůli bezpečnosti zůstat, všichni za mnou k poručíkovi. A myslím, že tuhle chátru moc chlapů hlídat nemusí. Tak ať mohu podat informace od císaře a přespat už mimo tenhle tábor.

Vezmu sebou co nejvíce strážných (všechno co poslechnou), aby na pracovišti bylo více nepozorovaných míst a otroci si mohli nenápadně předávat klíče. Teď už je to na nich.. Snad jsem se v jejich odhodlání nezmýlil. I se svým doprovodem tedy konečně vyrazím k hlavní budově. Nejdu moc rychlým krokem, je třeba jim dát čas. Po chvilce však již konečně dojdu k poručíkovi. Na důkaz respektu letmo zasalutuji doufaje, že nepatří mezi ty, co opovrhují "nafoukanci" ze speciálních jednotek. Opět mu ukážu znak na svém prstenu.

Císař mě pověřil kontrolou tohoto tábora, který momentálně vedeš. Proto požaduji tvé hlášení ohledně zdejších problémech s otroky za poslední měsíc. A poté, zda bys službu některého z těchto strážných nějak okomentoval. Ať už kladně či záporně.

Pronesu na úvod, abych trochu zapadl do své role a hlavně obhájil tu většinu, kterou jsem si tu nashromáždil.

Ale prosím, sděl mi jenom to nejpodstatnější. Pak mě ještě rozkazem císaře osobně provedeš táborem a kontrolu skončíme..

V té době snad už budou připraveni.

Ibiran

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

´Ibiran je dost blízko Ryibeletu, snad tam budou mít nějaké informace o otci. Jsem zvědav, jestli mne postrádá. Snad se Ibiranu najde i nějaká práce, sice ještě peníze mám, ale proč si nevydělat další? Pro jistotu, je to trochu nebezpečné u sebe mít hodně peněz, ale nechci to utrácet zbytečně, budou horší časy a alespoň dopřeji Neře nějaký luxus. Chudák holka si to zaslouží. V té osadě se necítila moc dobře. A taky doplním zásoby... ´ pomyslím si při příjezdu do Ibiranu ´Už jsem skoro doma, ale jestli to nebude nezbytné, tak domů nepojedu. Pokud mne nehledá, ale to pochybuji.´ Zamířím tedy do místa ve vesnici, kde je nejvíc informací a i služby, které potřebuji. Tedy, alespoň většina z nich. Do hostince. Cestou přemýšlím o tom v jakém bude stavu. ´Doufám, že ti dřevorubci s tou novotou krčmy nelhali a o Neru se tam postarají. A jestli jí něco udělají... Chudák hostinský, přišel by o podnik i zdraví.´ Když dorazím ke krčmě U Zmijáka tak se usměji a sesednu z Nery. ´Nevypadá špatně a má tu i stáj. To jsem rád.´ Zavedu Neru do stáje a uvážu ji tam, pohladím ji po hlavě a vejdu do hospody.
Když vejdu, tak se na okamžik zastavím ve dveřích. Prohlédnu si osazenstvo a zaujmou mne postavy u kterých je vlk, ale i zřejmě nějaká Lady. Vydám se k hostinskému a trochu si pohraji s prstenem na ruce. Když dojdu ke vznešené slečně tak se ukloním, jak je zvykem. „Dobrý den, lady.“ Poté se otočím na hostinského. „Nemáte nějaké zprávy o pánovi z Ryibeletu? Škodný nebudete. Také bych si dal nějakou sladší medovinu a něco k snědku. A rád bych si pronajal pokoj. Nějaký levnější. A pokud se postaráte o mého koně, dám vám nějaký ten peníz navíc.“ Objednám si možná až přehnaně rázně a sleduji ostatní. Chvílemi si hraji s prstenem.

Čas udeřit kladivem na kovadlinu

"Ano můj králi."
Kývnu a jen spěšně obleču a vezmu výstroj, kterou jsem tam měl uloženou. Upevním meč na záda společně se štítem a následuji svého krále. Jdu o krok za ním na znamení úcty.
"Nyní je čas vrátit se mezi živé."
Usměju se a v hlavním sále se stejně jako král zadívám na mapu na stole a začnu jí očima bedlivě studovat.
"Mnoho věcí je jinak, než jsem se je učil. Tohle království vůbec neexistovalo."
Ukážu směrem k místům, kde je Praven. Pak poslouchám krále jen pokyvuji hlavou opírajic se dlaněmi o kraj stolu.
"Tolik událostí."
"Není příliš namáhavé bojovat na dvou frontách najednou?"
Optám se, ale pak té otázce už nepřikládám tolik důležitosti, když slyším svůj úkol.
"Jelbegský hrad rozumím pane. A smím se optat jaká je tam nyní situace, jak početný je nepřítel nebo alespoň jaké zdroje budu mít k dobití tohoto místa?"
Položím nejdůležitější otázky, které z ohledů taktiky a vůbec vítězství jsou v mých očích poměrně důležité.

Ibiranská krčma
Isabel, Villandra, Alen, Syreanis

Mechanicky prikývnem a usadím sa spoločne s Isabel k najbližšiemu voľnému stolu. Nevyhnal nás...nekričí na nás, nechytá sa zbrane ani nevolá o pomoc. Nuž, i to sa dá pokladať za úspech. Či aspoň možnosť uspieť. Ak by nás vyhodil bolo by to zlé. Bez peňazí a zásob sa ďalej pokračuje ťažko, obe krčmy by boli využité...čokoľvek ponúkne musím prijať. A to ma príliš neteší, byť v moci nejakého krčmára. Byť v niekoho moci...opäť.
Myšlienky mi preruší Isabel a jej hnevlivé štekanie. Obrátim k nej hlavu, premýšľam nad odpoveďou. Mohol by som jej povedať pravdu...ako sa peniaze minuli na zásoby, na jedlo, na ubytovanie. Priznať že jedlo je drahé a že toho zjem veľa. Alebo...
“Na tie tvoje byliny.“ zavrčím miesto toho. Neuhnem, bez problémov znášam jej pohľad plný podozrenia, skúmania a jedu. Snažím sa neprezradiť, že ide o lož, neukazovať nič. Nepremýšľať, venovať jej len tupý pohľad ktorý jej tak vo výsledku moc neprezradí. A nevydržím.

Sklopím oči, vzdám súboj vôli či aspoň niečo čo som zaň pokladal. Nevydržím pozerať sa jej do očí, nevydržím vlastne ani len jej pohľad ktorý na sebe cítim. Musím sa odvrátiť, sledovať niečo iné. Bielovlasú ženu ktorú som si zbežne všimol už pri príchode a jej hobitieho spoločníka. Nevyzerali nebezpečne, venoval som im preto len krátky prieskum, avšak teraz...
Tri zlaté sa nedali prehliadnuť, rovnako ako množstvo strieborňákov ktoré teraz pokladá na pult pri nej. Také bohatstvo...u takej dvojice? Bielovlasá a hobit. Nemôžem od nich odtrhnúť pohľad, naprosto teda ignorujem Isabel a jej prípadné štekanie. Bola by to ideálna možnosť, okradnúť ženu a hobita, dokonca by ani nemuselo dôjsť k vražde...

Transakcia je dokončená, krčmár odvádza bohatú paničku preč, v medzičase si tak opäť čo najnenápadnejšie prezerám okolie, čo pravdepodobne naopak pôsobí pomerne nápadne. Slušne pôsobiaca krčma, to áno, viem si predstaviť, že by sme sa zdržali i dlhšie. To sa však už vracia krčmár a pozornosť sa tak opäť vracia k nemu.
Pane... podobné oslovenie počujem asi skutočne prvý krát. Celý jeho prístup je...nový. Nečakaný. Príliš milý. Príliš priateľský. Príliš podozrivý. Zamračím sa, spozorniem a začínam pochybovať. Ide o trik? Má niečo v pláne? I keď jeho ponuka znie zatiaľ veľmi prijateľne.
“Prímam.“ súhlasím preto keď mi navrhne pomáhanie a stráženie, neubránim sa však poznámke.
“Ale žiadne zabíjanie.“

Neviem či je poznámka vhodná, neviem ako zapôsobí, s podobnou prácou som však už skúsenosti mal a dopadlo to...tak ako dopadlo. Možno preto tá prehnaná priateľskosť a príjemné správanie...chce ochrancu, vraha čo zaňho odmaká špinavú prácu. Ako minule.
“Môže upratovať. Umývať, prať, meniť povlečenie.“ predbehnem rýchlo Isabel keby snáď mala v pláne sama sa ozvať. Nepohnuto pri tom sledujem krčmára, hľadám v jeho výraze náznak iných, temnejších návrhov a žiadostí. A netuším ako by som na ne reagoval.
Hospoda sa začína plniť, čo ma samozrejme hneď znervózňuje. Veľa ľudí, veľa potenciálnych nepriateľov. Nejaký muž a žena, sedliaci, miestny. A potom ozbrojená skupina, i keď to vyzerá len na strážcov nejakej karavány. A nakoniec...

Ozbrojená a zahalená dvojica priam kričí o pozornosť a vyvoláva okamžité podozrenie a nedôveru. Muž, žena a dokonca vlk. Ľahké zbroje, krátke zbrane...veľmi nápadný. Neriskujem, reagujem skoro podvedome – pochvu s mečom si z pleca zložím k nohe, uvoľním pracku slúžiacu ako poistka a zovriem rúčku, pripravený rýchlo tasiť. Ak sú tu títo lovci pre nás, nepredám sa lacno.
Už napohľad je totiž jasné, že s bojom problém nemám. Postava impozantná vo všetkých smeroch - Pomerne mohutná a stabilná stavba tela, široké plecia, silné paže, dostatočná výška i keď obrom sa nazvať nemôžem. Nepríjemná, škaredá tvár, neupravené čierne vlasy, navyše už dostatočne mastné, jazvy dokonca i na tvári.
Oblečený v koženej brigantíne a utiahnutej krúžkovej zbroji pod ktorou ešte vidieť tenkú sivú prešívanicu, nohaviciach a čižmách. Kožené vystužené chrániče predlaktí, nôž na opasku a samozrejme pochva s dlhým mečom už len dotvárajú výzor bojovníka. Pri nohách neforemný batoh stiahnutý remeňom, na sebe zopnutý cestovný plášť ktorý aspoň čiastočne skrýva zbroj a tají tak ďalšiu zbraň, krátky sax na opasku.

Pravenské království, Ibiran - U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne
Brys, Alen, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí

Vyčkávala jsem na jeho odpověď, rty pevně semknuté a přísný výraz ve tváři, skoro až panovačný. Zareagoval rychle; bylo potěšující sledovat řeč jeho těla. To, jak se zprvu snažil nad celou situací získat kontrolu, hrát si na toho silnějšího z nás. Jenže to on nikdy nebyl. A jako štěně zahnaný do kouta začal zlostně cvakat zubama. "Takže takhle to na mě chceš hodit? Jak ubohý." "Moc dobře víš, že na ty jsem si vydělala sama," syknu a vzápětí se mi rty zkřiví do zlého úšklebku, "a jak." Ani na vteřinku jsem neuhnula pohledem, vychutnala jsem si ten okamžik, kdy zase stáhl ocas mezi nohy a začal čumět do stolu. Neměl k tomu co dodat. Nakonec byla za tou tvrdou slupkou z jizev jen další ublížená dušička. Jinak by také nebyl na cestě se mnou. Doufala jsem ještě v něco dalšího, chtěla jsem ho tolik podusit, vrátit mu všechny ty nenávistné a opovržlivé pohledy. Všechno to příkoří, které kvůli němu zažívám. Jenže jeho pohled se záhy stočil naprosto jiným směrem; k té podivné bělovlasé ženě. Nějakým zvláštním způsobem mě to k ní táhlo. A ne, nebyly to ty zlaťáky, které upoutaly Brysovu pozornost. A pak jsem to ucítila. Tu odpornou malátnost, křeče od žaludku a sucho v ústech; jako vždy, když nutně potřebuji další dávku. Sevřela jsem pod stolem ruce v pěst. "Teď by mi to nedovolil," blesklo mi hlavou a vzápětí jsem se za to pokárala. Proč bych jej vlastně měla poslouchat, nebo dbát na jeho tužby?

Znovu jsem pohlédla jeho směrem a naprosto přesně věděla, co se mu honí hlavou. Ano, akala nebyla zrovna laciným zbožím. A hned tři zlaťáky! Z toho bychom přežili celé měsíce. Navíc jich v tom váčku musela mít ještě mnohem víc. Samotná žena doprovázená malým hobitem. Ani jeden z nich nepůsobil nějak nebezpečně. Brys už je odhadoval. Jedna rána pěstí a ležela by na zemi. Aspoň někdy mu to trochu myslí. Já bych si pak klidně přivlastnila její šaty, vypadaly moc pěkně. Líbilo by se mi cítit na těle dotek té drahé látky. Vůbec by nebylo od věci, kdyby se tu alespoň na chvilku zdržela, my se nechali zaměstnat a měli přístup do jejího pokoje. Někdo tu přeci musí vyměňovat ložní prádlo; zvlášť takové vyfiňtěné paničce. Brys už má určitě v záloze nějaký plán; je to výtržník a násilník, tady se bude cítit jako ryba ve vodě.
Netrvalo to dlouho a vydala se s krčmářem nahoru, zřejmě na obhlídku svého pokoje. "Všimla sem si, jak ses na ni díval, Brysi." Pronesu naprosto neutrálně, s obdobným výrazem jako jsem měla prve. "Jsi zrůda, víš to?" Šeptnu a zašklebím se. Jen ať je to na něm a zase dělá špinavou práci.

Hostinský nebyl nahoře dlouho. Jakmile byl s lady hotov, zamířil rovnou k našemu stolu, opět s tím rádoby přátelským výrazem. A ještě se omlouval za zpoždění. Vůbec se mi nelíbilo, jakým způsobem mě sledoval. Nebyl to jeden z těch pohledů, na jaký bych byla obyčejně zvyklá. Buď to byl naivní hlupák, nebo šílený herec. "Čeho by ale tímhle docílil?" Nedávalo mi to moc smysl. I Brys z něj byl trochu nesvůj. Určitě stejně jako já přemýšlel, v čem bude háček. Zatímco si spolu muži domlouvali podrobnosti, využila jsem té chvilky k tomu, abych si hostinského mohla lépe prohlédnout. Vypadal hezky a udržovaně, opravdu rozdílně od těch, které jsem si běžně brala na ulicích. Ačkoliv po jisté době to začne být stejně jedno, až na ten ksicht a pár detailů se od sebe moc neliší. Od tohodle bych aspoň nechytla vši. Když se konečně otočil ke mně, zvedly se mi koutky úst v mírně laškovném úsměvu. Nač si zbytečně hrát, jen ať si sám zhodnotí, co může získat. A když už mi hned z kraje nabídl koupel. Skoro jsem se už nadechovala k odpovědi, když mi do řeči skočil Brys. Ten mizera! Opět chtěl rozhodovat za mě. A ještě k tomu ze mě dělá nějakou mizernou služku. Snažila jsem se zachovat si tvář, ale tomu jednomu hněvivému pohledu jsem se rozhodně neubránila.
"Jak řekl můj společník." To slovo přímo vyplivnu. "Ačkoliv umím i spoustu jiných věcí." Zkusím nadhodit. "A mnohem příjemnějších. Moc dobře to víš, jen se podívej. Bude přeci tak snadné navštívit mě hned po koupeli..." Netřeba cokoliv z toho říkat nahlas. "Takže co z toho?" Otáži se nakonec...

A možná by to všechno i vyšlo, kdyby se náhle nezačala hospoda postupně plnit. Nejdřív několik zjevně místních štamgastů a pak další podezřelá individua. V čele s ramenatým mužem (Syreanis), jež si to zamířil přímo k baru. Na první pohled vypadal neozbrojen, jako nějaký pouhý pocestný, ale způsob chůze a celkové držení těla ho prozrazovalo. Připomínal mi v některých ohledech Bryse. Než jsem si jej ale stihla řádněji prohlédnout, začal se okolo hostinského ochomýtat další muž (Trewish); sotva pozdravil, už se začal shánět po informacích o zdejší situaci. No, jestli mu někdo vyjde vstříc, alespoň se můžeme dozvědět něco zajímavého. Ačkoliv jsem nebyla zrovna moc nadšená z toho, že mi tak odvádí krčmářovu pozornost. Začalo to tu být trochu přeplněné. S tím přicházely ruku v ruce i další nepříjemné pocity. Až příliš mnoho zvědavých párů očí. A úst schopných podat nějaké svědectví. S tím, co jsme se chystali udělat to bylo opravdu nežádoucí. Každý si navíc musel povšimnout dvojice trhanů jako jsme my. Stočila jsem pohled do stolu, abych alespoň lehce skryla svou tvář.

Dveře se otevřely znovu. "Tak to už by snad pro dnešek mohlo stačit. Kolik lidí se tu sakra schází?" Opatrně jsem vzhlédla. To, co jsem spatřila, se mi pranic nelíbilo. Ozbrojená dvojice, která s sebou ještě táhla vlka. "Jak sem vůbec mohou pustit to prašivý zvíře?" Napadlo mě znechuceně, ale nikdy bych se neodvážila jim něco takového vmést do tváře. Napětí se dalo doslova krájet a ta zlověstná aura, která se jich tak urputně držela vypovídala o mnohém. Ne, s těmito by se nikdo z nás nechtěl dostat do křížku. I Brys byl jak na trní. Bude tohle snad jeho první úkol? Zbavit se toho smradlavýho psiska a dávat pozor, aby tu ti dva nedělali nějaké nepřístojnosti? Ať tak či onak, já chtěla odsud.
"Kdy bude ta koupel?" Snažila jsem se znovu ukrást hostinského pozornost. "Abych se mohla připravit," dodala jsem vzápětí, dobře si vědoma toho, jak má předchozí věta zněla. Ale na to, abych k tomu dodala ještě nějaká gesta, tu bylo příliš zvědavců. Beztak jedna výzva bohatě stačí.

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Začíná se mi to tu plnit...

Brys, Alen, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí.

,, Zabíjení? Ne... ,, Odpovím válečníkovi a lehce se ušklíbnu. Jsem rád, že souhlasil s prací... Bude se mi tu teď každá ruka hodit.
,, Já jsem Zmiják... ,, Řeknu a natáhnu ruku k válečníkovi na seznámení. Při tom přimhouřím oči a důkladně ho probodávám pohledem.
Potom mu řeknu. ,, Já ti přinesu pivo a ty tu zatím seď a vyčkávej, dokud ti nedám nějakou práci. Jinak to tu hlídej, kdyby se mi tu chtěl někdo prát... A taky hlídej zloděje. ,, Řeknu a přimhouřím oči. Takhle s ním mluví, když souhlasil s tykáním... Jinak mu vykám.
Chvilku se poté zamyslím a ušklíbnu. ,, Důvěra se těžko získává... To víme oba dva. ,,
Pomyslím si a poté se otáčím k podivné dívce. Válečník mi navrhnul, co může všechno dělat, a já se jen usmívám při každém návrhu.
Poté však začne mluvit dívka... A začne mluvit zvláštně. Jako by v hádankách. Souhlasí s válečníkem s tím, co by mohla dělat.
Řekne, že umí i spoustu jiných věcí... Což mě tahle věta docela překvapila a já jsem musel přimhouřit oči... Musel jsem se na ní lehce pousmát. Ptá se mě, co bude s tou koupelí.
,, Ano určitě... Hned jí půjdeme připravit. Aspoň se ukáže, jak jste šikovná... ,, Řeknu a znovu nezapomenu na mrknutí.
V hlavě se mi začali míchat představy, co všechno taková umouněná dívka dokáže. Lidé jako jsme já, se vyznají dobře v lidech... S takovými podobnými jako je ona, sem se setkával často... I když je pravda, že tahle je dost jiná... ,, Vládne magií? Je to nějaká přestrojená osoba?... Nebo to něco zvláštního, co v ní vidím, vyplivla jen má pouhá fantazie? ,, Každopádně by mě nepřekvapilo, kdyby byla zlodějka, či nějaká špionka...
Tykání jí ještě nenabízím. Přijde mi to momentálně nevhodné.
Každopádně jestli hraje nějakou hru, mám chuť si jí zahrát. Usměji se na ní a chvilku jí mlčky pozoruji... Hledím jí do očí. Můj pohled není nedůvěřivý a není ani romantický... Můj pohled by se dal popsat asi takhle... ,, Buďme k sobě upřímní a bude nám to klapat... ,,

Najednou lehce zavržou vchodové dubové dveře a do hospody vejde jakýsi muž a žena.
Muž vypadá na nějakého poutníka. Přijdou k baru a já jim gestem naznačím, aby chvilku vydrželi. Poté se otáčím zpátky k dívce a řeknu. ,, Tak pojďte... Ukážu vám váš pokoj a připravíme na tu koupel. ,, Poté se podívám na válečníka a řeknu. ,, Hlídej to tu zatím... ,,
Sice tu jsou další hosté, ale už jednou čekali a tak je obsloužím…
Poté jdu s dívkou, když souhlasila, do patra a ukážu jí pokoj, ve kterém se můžou ubytovat.
,, Můžete tu být tak dlouho, dokaď tu budete pracovat... ,, Říkám a ukazují jí pokoj.
(Je to ten první zleva.)
Vyndám z kapsy svazek klíčů a ten od pokoje jí dám. Poté jdeme spolu zpátky dolů a vydáváme se do skladu. Ve skladu je hromady regálů, beden a skříní. Otevřu jednu skříň a vytáhnu z ní ručník a mýdlo. Podám to dívce a já vezmu káď. Společně to pak jdeme odnést do jejich pokoje. Když tam přijdeme a věci položíme, tak se na ní s úsměvem dlouze podívám a řeknu. ,, Říkej mi Zmiják... ,, A tak jako válečníkovi, tak i jí podám na seznámení ruku.
,, Tak si tu zatím odlož a ubydli se... Jakmile se ohřeje voda pro jednoho hosta, hned nechám ohřát další pro tebe... ,, Řeknu a vzápětí se otočím v patě a odcházím z pokoje pryč.

Přijdu dolů do hlavního sálu a zajdu za výčep. Z regálu vytáhnu keramický korbel a začnu čepovat studené Pravenské pivo. Okem se podívám na ty dva nově příchozí a řeknu. ,, Zdravím vás... Co si budete přát? ,,
Jakmile je pivo načepované, odnáším ho válečníkovi. ,, Tady je to slíbené... Jestli chceš, můžeš se jít podívat do vašeho pokoje. Je to hned ten první z leva... ,, Řeknu a ukážu schody do patra. Chvilku se odmlčím a ještě řeknu. ,, Ale tvá společnice se asi bude zrovna připravovat na koupel... ,,

Poté jdu do kuchyně zkontrolovat vodu v kotli. Je to velký kotel, který připravuji na koupele, tak že voda v něm ještě nemá tu správnou teplotu.
Jdu zpátky k výčepu a věnuji se těm dvou novým...

Průběžně do hospody začalo proudit dost lidí. Je tu teď tak patnáct dřevorubců, tři kupci a šest strážných. Všechny obsloužím a více se o ně nezajímám...

,, Jau! ,, Jeknu a zamračeně se otočím na toho, kdo mě kopl do nohy. Byl to ten hobit, který putuje s lady. Pozorně se mu podívám do obličeje, když najednou vykulím překvapeně oči.
,, Erki? To si ty?!! Já tě nepoznal! ,, Řeknu a můj úsměv z naštvaného, se rychle promění za usměvavý a potěšený. ,, Promiň, tak krásná dívka, s kterou putuješ, mě snad okouzlila... ,, Řeknu a zasměji se. ,, Jak se vede příteli?... A jinak, kdo je ta lady? ,, Pošeptám mu s úsměvem a přátelsky mu položím ruku na rameno.

Dveře do hospody se však otevřou znovu a tentokrát vejde do hospody divný muž a žena s vlkem. Velmi mě zaujmou, protože muž vypadá jako nějaký velmi zkušený zloděj, či nájemný vrah... Usuzuji to podle jeho oblečení a několika zbraní, co jsem si všiml. Žena zase vypadá jako zkušený lovec. Ten vlk co je u ní, mě ze začátku velmi znepokojoval... Jak jsem si však všiml, že jí poslouchá na slovo a nemá v úmyslu dělat problémy, dál se o něj nezajímám.
Jdu za nimi a cestou ještě zajdu za válečníkem, kterému pošeptám. ,, Když tak je hlídej... Nenápadně. ,,
Poté k nim zajdu a s úsměvem se zeptám. ,, Co si budete přát?... Jinak ať je vlk v klidu, jinak ho budete muset dát ven z hospody. ,, Upozorním ženu a v mém hlasu nejde slyšet strach. Co se týče hlavních pravidel v mé hospodě, tak jsem nelítostný.

Poté se opět vrací k výčepu. Do hospody přijde další zvláštní muž. Je ozbrojen lukem a mečem. ,, U nás se zdraví cizinče... ,, Prohodím trochu tvrdě, když poslouchám, jak na mě spustil... Čepuji další piva pro dřevorubce a mezitím poslouchám muže. Chce po mě tolik věcí najednou, až mi to hlava nebere. ,, Jistě, medovina bude hned a co byste chtěl k snědku?... A co se týče těch zpráv o pánovi z Ryibeletu, tak s tím vám nepomůžu... Zkuste se zeptat támhle toho hobita, ten by mohl něco vědět. ,, Řeknu a hlavu kývnu směrem, kde se nachází Erki. Pak se chvilku odmlčím a zapřemýšlím. ,, No ty nejlacinější pokoje jsou vyprodané... Mohu vám nabídnout pokoj s postelí a palandou za sedm stříbrných na den... Jinak vašemu koni dám čistou vodu a seno. Jinak za něj neručím... První den je ustájení zdarma, další dny se už platí po jednom stříbrným na den. ,, Odpovím mu a jdu roznést piva dřevorubcům.

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Brys, Alen, Isabel, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Docela mě překvapuje, že Erki mu neskočil kolem krku nebo na sebe doteď nijak neupozornil. Přeci tvrdil, že jedeme do hospody jeho známého. Ale on Erki má spoustu jiné zábavy.
,, Lady... ,, Tohle oslovení mě naprosto odzbrojí. Zvednu své světle modré oči k Alenovi a zmateně zamrkám. Je jasné,na tohle zvyklá nejsem. Takže když se mě ptá na druhou koupel i pro mého společníka chvíli mlčím. Pak si uvědomím, že se po mě něco chce.
"Ano připravte i druhou pro mého společníka." Moje tváře mi lehce zrudnou, že by stud za tu moji chvilkovou slabost?
Protože neznám přesnou hodnotu peněz, tak se mi povedlo nabídnout větší sumu než bych si sama přála. Hostinský se ale ukázal, jako poctiví. Nevím proč, ale něco se mi na tom muži líbí. Je velmi milí a ochotný, ale to může být jen jeho poza aby mu šli kšefty. Alen si tedy odemne bere jednu zlatou minci a poctivě mi na ní vrací. Naše ruce se lehce otřeli. Doteky cizích, jsou mi nepříjemné, normálně bych rukou okamžitě ucukla, ale místo toho omámeně ruku jen pomalu odtáhnu. Peníze si schovávám zpátky do své brašničky. Opět přichází oslovení lady a já se už musím ozvat.
"Nejsem Lady." Už dávno ne... Přidávám úsměv, i když je za ním něco víc, snad nějaká bolest. "Raději mě oslovujte mým jménem. Jsem Villandra." Ano je zvláštní se představovat neznámému muži. Ale další oslovení lady bych nesnesla. I když setkání se s mojí rodinou dopadne dobře, oslovení lady mi už nikdy nebude patřit.
Hostinský po mém přání jestli nám ukáže pokoj se dlouho nerozmýšlí a odvádí nás nahoru. Pokoj je to pohodlný a naprosto dostačující.
"Naprosto vyhovující." Přitakám a přebírám od Alena klíče. "Až bude koupel, prosím dejte mi vědět. Budu zde." S úsměvem kývnu k pokoji, že čekání na teplou vodu, provedu v pokoji. Alen odchází já se za ním s lehkým zmatením dívám. Vytrhne mě z oparu zamyšlení až můj společník, který se mi omlouvá, ale že se vzdálí. Přikývnu a vklouznu do pokoje.
Pokládám na stůl své brašny. I když jsem v lokálu nedala na sobě nic znát. Moc dobře jsem poznala, že ta dívka v lokálu má magické nadání. Nejspíše ho ani správně neumí používat. Ale je hezké od hostinského, že je zaměstná. Ale cítila jsem tu ještě někoho jiného s magickým umem, jen jsem nedokázala určit koho. Při svém rozjímání nad osobami, co jsem potkala nebo nepotkala se hrabu ve svých věcech. Najdu malý váček, přičichnu k němu a spokojeně se usměji. Přistoupím ke dveřím do pokoje a váček nad ně připevním.
"Jistota je jistota." Po svých slovech si odepínám plášť a uklízím si ho do skříně. Svůj volný čas vyplňuji četbou. Doufám že koupel bude brzy a já se budu moci jít projít po městě.

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Brys, Alen, Isabel, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Hostinský odešel nahoru s nějakou dámou, tak jsem klidně čekal. Zatím to tu vypadá příjemně, žádné rvačky a hloupé kecy opilých štamgastů, ale ono to přijde, tím jsem si jist. Hostinský schází dolů a obsluhuje dvojici, která nevypadá nějak valně, ale alespoň se ukazuje, že hostinský je alespoň na oko dobrý muž.
Jakmile se s dvojicí chvíli vybavuje tak je opatrně po očku sleduji, ta žena se chová podivně, nebo spíše tak jako by měla s hostinským ještě něco více za lubem. "Uvidíme, co dovedeš." pomyslím si, když se na hostinského laškovně usměje. Poté již jde spolu s ní nahoru do pokojů.

"Zdravím vás... Co si budete přát?" mne vyruší z myšlenek na mou dávnou minulost. Podívám se na něj a potřesu hlavou, protože mi vlasy začaly padat do obličeje. "Nějaký pivo a co si dá Anitta, to nevím, ale jak ji znám bude to něco nealkoholického." řeknu klidně a pak se k hostinskému nakloním a tiše mu řeknu "A nějakou práci, práci hodnou mě, takže nějaký uklízení nebo tak nepřijmu." řeknu to ovšem mile a nijak arogantně, aby to snad nevypadalo, že i o sobě myslím, že jsem něco víc.

Zatímco čekám na pivo se hostinský potká se svým dávným přítelem, z toho, co jsem vyrozuměl. Mou osobu však upoutá daleko jiná dvojice než hostinský a ten hobit. Dvojice, která je podezřelá už od pohledu. Přijít ta žena sama o sobě tak si člověk řekne, že to je nějaká dobrodružka, ale takto ... on, vyhlížející jako nějaký profesionální zabiják, který by tu celý hostinec povraždil ... kdyby se lidem dostal do zad. Ona s vlkem vyhlížející jako velmi zkušená lovkyně a ten luk, ten musel stát spoustu zlatých. Přestanu na ně tolik zírat a zamyslím se "Nějací strážci to nebudou, to by s nimi byl ještě někdo. On vypadá jako nájemný zabiják, že by tady někoho hledali ?" zděsím se této představy, protože třeba po mě mohou jít až z Khudanského císařství, ten mág co mě odhalil určité touží po tom, aby mě měl na svém stole a mohl se mnou experimentovat.

Pravenské království, Ibiran - U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne
Brys, Alen, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí

Počkala jsem, než hostinský domluví s mým společníkem. "Zmiják? Co je to u všech svatých za jméno? Získal tu přezdívku snad proto, že je sám slizkej jako had." Otázka, na kterou možná záhy získám odpověď. Zatím bylo jeho chování dost podivné, vlastně i způsob, jakým se díval na Bryse. "Jestli v tom bude dlouho pokračovat, ještě ho zabije." Pomyslím si a v duchu se nad tím ušklíbnu. To by byl jeho konec a já se konečně zbavila svého břemene. Zvlášť teď, když jsem viděla oba muže vedle sebe, jsem si uvědomila, jak moc škaredý Brys je. A ten jeho výraz! Až jsem se divila, že mu skutečně svěřil dohled nad lokálem. Zvedla jsem se ze židle a upřela poslední varovný pohled na svého společníka. "Hlavně tu nic nepokaž, Brysi!" Snad mu v té jeho duté palici seplo, co všechno jsem tím měla na mysli. Rázem se však na mé tváři objevil úšklebek, a to přesně ve chvíli, kdy mi Zmiják naznačil, že máme jít.

"Však to brzy zjistíte," oplatím hostinskému jeho mrknutí. Vše jde zatím přesně podle plánu. A všechny tyhle srandičky, co tomu předcházely byly opravdu svým způsobem i úsměvné. Následovala jsem ho do vrchního patra a cestou se pousmívala nad všemi těmi zvídavými pohledy, jež mi věnoval. Chvilku mi to připadalo skoro tak, jako by snad ani nevěděl, co od něj očekávám. Nebo to byla z jeho strany jen další hra. "Chm, Zmiják. To vážně sedí."
Budova hostince byla opravdu prostorná. Poměrně širokou chodbou jsme dorazili k prvním dveřím vlevo. Zde se tedy měl nacházet pokoj, kde jsme měli s Brysem přebývat. Počkala jsem, než mě vyzve, abych do něj nahlédla a pak vstoupila. Místnost to byla obrovská, s dostatkem prostoru na to, abych v ní mohla svobodně dýchat. Skromně zařízená, ale útulná. Vše tu bylo čisté a upravené; vskutku rozdíl od té barabizny, ve které jsme byli předtím. Zvláštní ale bylo, že krom Zmijáka jsem tu nenarazila na žádný jiný personál. Tohle přeci nemohl všechno zvládat sám. Zvlášť, jestli měl pokaždé dole tak narváno. Nebo se tu možná ještě někdo objeví. Na to se budu moci zeptat později.

"Dobrá," přikývnu, když skončím s prohlídkou pokoje, "myslím, že se mi tu bude líbit." Zvlášť potěšujícím faktem je, že jsou naše postele odděleny stolkem. Čím dál ode mne bude, tím lépe. Aspoň se budu moci večer vždy nenápadně vytratit. Převezmu si od Zmijáka klíček a hned jej zastrčím do jedné z brašniček, kde bude prozatím v bezpečí. Bylo na čase podívat se do skladu. Vypadalo to tam přesně, jak jsem předpokládala; prostorná místnost s hromadou polic, skříní a regálů, kde bylo uloženo snad vše, co zde bylo potřeba k provozu. Samozřejmě srovnané. Natáhla jsem ke Zmijákovi ruce, abych od něj převzala ručník s mýdlem. Neopomněla jsem tohoto okamžiku využít také k tomu, abych se alespoň lehounce hřbetem své ruky dotkla té jeho. Té, která se možná již dnešního večera bude dobývat do zcela jiných míst. Ta představa se mi líbila. "Pak mi budete muset ještě ukázat, co je v těch ostatních skříňkách." Pronesu tiše, i když to nevypadalo, že by se zrovna teď chtěl zabývat nějakou instruktáží toho, co bych tu vůbec měla dělat.

Sám popadl jednu z kádí a znovu jsme se vydali po schodech nahoru, k našemu pokoji. Odložila jsem si zatím ručník i s mýdlem na postel. Když našel vhodný prostor k jejímu umístění, obrátil se znovu na mě. Tentokrát s nabídkou tykání. Něco takového nešlo odmítnout. Jemně jsem stiskla jeho ruku. "Isabela." Představila jsem se a udržela naše ruce spletené o něco delší dobu, než bych musela.
"Jak dlouho to asi bude trvat?" Otázala jsem se, když se zmínil o tom, že je třeba připravit lázeň ještě pro někoho. Pravda, přede mnou tu byla ještě ta jedna žena v krásných šatech. "Až se tedy vykoupu, přijdu dolů." Zajímalo by mě, kdo mi sem tu vodu přinese. On sám, nebo se tu zjeví ještě někdo jiný? Přišla vhodná chvíle se na to otázat. "Mám tu čekat přímo tebe, nebo někoho dalšího? Je tu určitě ještě nějaká osoba, která se tady o to stará..." snažím se jej ještě odchytit, než mi vyklouzne ze dveří.

Pak už se ale konečně mohu věnovat sama sobě. Ujistím se, že je Zmiják již dole, zavřu za sebou dveře a posadím se na postel. Zabydlet se. To pro mě znamená jediné. Odepnu si pásek se svými brašničkami a položím je na stůl. O opěradlo židle přehodím i svůj plášť. Kéž bych měla i nějaké náhradní oblečení, ale musím si bohužel vystačit jen s tímhle. O víc věcí se ani starat nemusím. Zajímalo mě jediné. Vytáhla jsem z jedné z brašniček látkou pečlivě omotaný předmět a pomalu, skoro až rituálně, jej rozbalila. Má drahocenná dýmka. Napěchovala jsem ji vzácnými sušenými listy Akaly a zapálila. "Ach, ano...přesně tohle jsem potřebovala." Podivné napětí, jaké jsem pociťovala dole v hostinci rázem opadlo. I do mé mysli se začala konečně vlévat úleva. Svět byl opět mnohem krásnějším místem k životu. Přesunula jsem se na postel a přikrývku shrnula ke stěně, abych se o ní mohla pohodlně opřít. Měla jsem tolik času, než mi přinesou vodu na koupel. Jen pro sebe a mou nejvěrnější přítelkyni, po tak dlouhé době. Bylina příjemně štípala na jazyku a vytvořila okolo mě ochrannou bariéru, která nedovolila ničemu jinému zatěžovat mé vědomí...

Dějství první, Setkání v lese za noci
Eruntano, Indil "Tyga" Tinéon

Melodický hlas muže se mi zapíše do mysli nesmazatelným inkoustem.
Já... Já ho prostě musím nakreslit!!! Jinými slovy; takhle já vyjadřuji uchvácenost nad vzhledem muže, potažmo elfa nebo půlelfa. Po jiných se nekoukám se zájmem najít si partnera. No co, to, když jsem anděl, nemůžu mít právo najít si chlapa? Já tvrdím že ano, takže si kreslím koho chci. Vedle muže, který se představil jako Eruntano, se postaví opravdu velký vlk. Nádherné zvíře. Věnuji oběma příjemný úsměv.
"Na tu loutnu jsem hrála já," pronesu plynulou elftinou.
Dokonalé zahájení konverzace. Sarkasticky se pochválím.
"Zůstaňte u našeho ohně jak dlouho budete chtít," pokynu rukou k ohni.
"Já jsem E..." Mé slova přeruší výkřik kamarádky a následně útok opice na Tana.
"...runis," dokončím šeptem. Využiji jeho nepozornosti, zvednu se a zhmotním dlouhý luk s toulcem šípů na svých zádech.
"Indil, dávej pozor na holky, jdu něco ulovit. Náš host si zaslouží čerstvou večeři. A navíc bude lepší nechat si nějaké zásoby do vojenského tábora. Zbývá nám už jen asi deset hodin volné chůze než se tam dostaneme. Také tam míříš?" Zeptám Eruntana a hned po jeho odpovědi zmizím v lese. Přepnu na energické vidění. Svět získá známé zářící odstíny. Zhluboka vydechnu a spolu s výdechem nechám odplavat i svou denní část. Jsem dítě noci, stín hvězd, noc je mi domovem. Svým vnitřním zrakem prohledávám okolí a hledám slušnou kořist.

Dhirimské lesy poblíž Khudanské hranice
Nakonec se rozhodnu do toho nemíchat protože nemám chuť poslouchat další narážky o křížencích.Navíc pochybuji že by mně i v lepším případě když by mně nepovažovali za špeha přijali s otevřenou náručí.A ani já sama nemám chuť se tam hrnout abych hned zjistila co se tam vlastně stalo.
Sice jsem zatoužila po civilizaci,ale spíš jsem myslela něco klidnějšího.A i když jsou zde na mém území nemuselo by to dopadnout dobře.
A tak se vydám rovnou za nosem a uvidím kam mně cesta zavede.Překračuji kořeny,obcházím stromy a občas musím i něco přeskočit nebo přelézt.Cítím pod svými chodidly zem a okolo slyším zvuky lesa.U vytí toho vlka se zastavím.
Jsem jako ten vlk.Sice mi to nevadí,ale není dobré být pořád sám a občas je dobré potkat i jinou společnost než společnost zvířat.
Zvuky lesa však nakonec začnou slábnout a i samotný les ustupuje.Blížím se ke k jeho okraji a přede mnou se objeví velká planina občas s nějakým stromem nebo keřem.Nerada svůj les opouštím,ale pak se nakonec rozhodnu vydat k těm sloupům kouře.Uvidím kam mně zavedou.Toho muže se rozhodnu nerušit pokud se sám neprobudí na a nevšimne si mně.

Pravenské království, Ibiran – U Zmijáka

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

´Měl bych být víc vlídnější. Přecijen netoužím po tom aby ve mne poznal někdo můj původ podle chování, když mne naštěstí nikdo nepoznal podle vzhledu.´ „Omlouvám se. Delší pobyt mimo civilizaci. Je tam klid, ale člověk zapomene na způsoby. Nějaké maso, by přišlo vhod, ale spokojím se s tím co máte.“ řeknu omluvně a poslouchám ho. ´Hobit... Toho nebude těžké rozpovídat. Většinou stačí jedno nebo dvě piva.´ Poté však přišla horší zpráva ´7 stříbrných za noc. Není to nejhorší, ale doufal jsem jsem, že to bude levnější. Snad tady najdu nějakou práci. Ale to až se na najím a napiju. A třeba se tu najde i nějaká hodná žena na zahřátí postele.´ „Zdržím se tu 2 dny. A dejte jedno pivo tomu hobitovi. Já to zaplatím.“ Počkám až se hostinský vrátí a řekne mi kolik vlastně mám zaplatit. Pochopitelně mu budu platit tak, aby mi vracel co nejméně a aby neviděl co se mi skrývá v měšci.
Když je záležitost s hostinským alespoň z mé strany vyřízená, přesunu se k hobitovi. „Dobrý den, slyšel jsem, že byste mohl být seznámen se situací v Ryibeletu. Zajímá mne, jak se tamějšímu pánu daří.“ Je na mne vidět, že po odpovědích velmi toužím. ´Snad se vyvíjí válka dobře. Nechci zbytečně prolévat krev, jen kvůli hašteření lídí u moci. Ale pokud se fronta dostane k Ryibelet, nebudu mít na výběr.´

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Isabel, Alen, Villandra, Syreanis, Trewish

S troškou váhavosti potrasiem hostinskému ponúkanou rukou, bez snahy mu rozdrviť dlaň, prikývnutím navyše potvrdzujúc návrh na tykanie. I keď zmena, ktorú si uňho všimnem dokonca i ja, ma neteší. Priateľský pohľad a vystupovanie sa zmenilo na škľaby a podozrievavosť. K nálade mi nepridá ani Isabel a jej návrh hostinskému, oplatený úškrnom a mrknutím. Nesympatia k hostinskému sa zvyšuje, nemám však momentálne príliš na výber. Buď on alebo putovanie bez zásob. Koniec koncov, ak by sa ukázalo, že je hrozba, o to ľahšie na svedomie bude jej odstránenie.
Príchod ľudí našťastie odláka barmana preč, aspoň na malú chvíľu. Neváham, hneď oslovím Isabel.
“Krič ak by...“ rovnako rýchlo ako začnem i skončím, hneď ako mi dôjde naivita môjho konania. Samozrejme jej nič nehrozí. Jej to nevadí, ju to poteší a využije to k vysmiatiu sa mi. V zmesi zahanbenia a rozčarovania z vlastnej hlúposti sa otočím, to už sama odchádza preč. Opäť prikývnem na barmanov rozkaz, ostatne meč už mám po ruke. A teda pozorujem.

Sledovať niečo podozrivé či neobvyklé mi robí problémy. Netuším ako by som poznal zlodeja, nepríliš dobre rozoznávam chovanie. Kým teda nikto netasí zbraň pokladám všetko za normálne a bezproblémové. Väčšinu doby si teda všímam kohokoľvek ozbrojeného, s rukou na hlavici vlastného meča. Preruší ma až hostinský...s pivom.
Pivo som nechcel, čo so mu však nepovedal. Už tradične mierne kývnem na výraz vďaky, odhodlane sa i trošku napijem. Samozrejme, jedno pivo neublíži, no nač riskovať. Upozorní ma i na príchodziu dvojicu, ktorú – včetne vlka teda sledujem najčastejšie. Skutočne v porovnaní s nimi je zbytok osadenstva viac menej neškodný, aspoň v prípade mlátičky. Priam inštinktívne už vymýšľam ako postupovať v prípade, že by sa ukázali byť hrozbou, krátiac si tak vlastne i čas. Za Isabel sa nevydám, veci si taktiež držím pri sebe, aspoň mám istotu, že odtiaľ nič neukradne.

Království Praven, Ibiran, hospoda U Zmijáka
pondělí 5.června 1351, odpoledne

Uličkami Ibiranu kráčel rozvážně a mlčky muž. Byl vyšší postavy, lehce zarostlý a dlouhé tmavohnědé vlasy mu lemovaly ostře řezanou tvář. Z pod krempy širokého klobouku sledoval okolí pár živých jeho očí. Oblečen byl do kožené zbroje, kterou teď halil až k zemi dlouhý cestovní plášť. Ošacení bylo původně zřejmě hnědé, ovšem teď již mělo jen nádech té barvy. Muž ozbrojený kordem a tesákem kráčel v pevných holinkách, vedouce za sebou ušlechtilého khundarského hřebce, hnědáka. Kůň vezl čerstvě ulovenou laň, cestovní zavazadla a lehkou loveckou kuši... bylo znát, že s mužem jej váže pouto přátelství.

Tím mužem jsem byl já.
Došel jsem až k hospodě, kde jsem si to namířil k zadnímu vchodu. Zabouchal jsem a čekal až se zjeví nějaký kuchař, či možná sám majitel. Když se tak stalo ukázal jsem na laň a dodal.

Zdravím tě, nabízím tuto čerstvou zvěřinu, požaduji pořádnou porci jídla z této laně, chléb, 3 piva, nocleh a ustájení pro mého koně, a něco peněz.

Počkal jsem na jeho reakci, a pak jsem se ještě zeptal.

Nesužuje zde v okolí dobrý lid nějaká nestvůra, či lapkové nějací? Cestuji krajem a s Boží pomocí likviduji zlé síly.


nabídnuta čerstvě ulovená laň

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Dnešek bude ještě hodně zajímavý...

Brys, Isabel, Villandra, Syreanis, Anitta, Trewish, Alvaro a další příchozí...

Dívka se stříbrnými vlasy se jeví velmi mile a přátelsky, což jí to oplácím v plné míře. Chce, abych udělal i koupel pro hobita... Pro Erkiho, mého starého známého.
,, Jistě, připravím koupel i pro něj. Bude bohužel muset nějakou dobu čekat... Ale to já si s ním když tak vyřídím. ,, Mírně kývnu hlavou a usměji se na ní.
Když se naše ruce lehce dotkly, tak dívka necukla a nezatvářila se podrážděně či znechuceně a nějak tak podobně... Jen pomalu odtáhla ruku. Na to jsem jen pohlédl na chvíli do jejích světle modrých očí.
Řekne mi, že není lady. ,, Tak to se omlouvám... ,, Řeknu a omluvně se pousměji. Poté se mi představuje pod svým jménem, což mě docela překvapuje... Překvapuje, ale zároveň těší.
,, Je mi ctí vás poznat, slečno Villandro... ,, Usměji se a když neucukne, tak jí dám malý polibek na ruku, abych nevypadal jako nějaký nezdvořák. ,, Já jsem Alen, ale říkají mi Zmiják... ,, Řeknu jí s úsměvem a s mírným úklonem.
Pokoj se Villandře líbí, což mě těší. ,, Jsem rád, že jste spokojená... Koupel bude za chvíli. ,, Poté odejdu pryč a nechám slečnu o samotě.

Muž s černými vlasy a se společnicí co sedí u baru, mi odpovídá na otázku, co si dají. Chce nějaké pivo a pro svou společnici Anittu, u které prozradil její jméno, chce něco nealkoholického. Jako správný hostinský, jim dám na výběr... ,, Čepuji tu Pravenské pivo a to studené a i teplé... Zda jste ale fajnšmekr, mohu vám nabídnout výborné studené trpasličí pivo... A to má opravdu říz! ,, Řeknu mu s úsměvem a udělám gesto, že to pivo je opravdu dobré. ,, A slečně mohu nabídnout ovocné mošty, šťávy či třeba čaj? ,, Nabídnu jí a čekám na odpovědi.
Muž se ke mně naklání a začne se mě potichu ptát na práci... Ptá se ovšem na jinou práci, než na tu co dělají ostatní chlapy. Mě je jasné, o co jde a tak mu tiše odpovím. ,, Rozumím vám... Potom si vás zavolám a probereme to jinde. ,, Řeknu a snažím se tvářit úplně přirozeně a usměvavě, kdyby nás někdo sledoval.

Isabel ukážu pokoj, ve kterém se můžou ubytovat, dokaď u mě budou pracovat, nebo dokaď budou mít na zaplacení. ,, Jsem rád, že se vám líbí... ,, Odpověděl jsem jí s úsměvem.
Když jsem jí dával věci ke koupeli, tak se její ruka lehounce dotkla té mé. Mě z toho projel po zádech lehký mráz... Příjemný mráz. ,, Úmyslné, či to bylo nechtěně...? ,, Pomyslím si a poté tyhle myšlenky rozežene otázka, kterou mi podala. ,, Jasně, ukážu vám kde, co najdete... Ale to až se v klidu vykoupete a najíte. ,, Odpovím s úsměvem.
Když jsem jí nabídl tykání, tak ho přijala, což jsem rád. Její ruka, která chytla tu mou na seznámení, zůstala v držení o trochu déle, než je u mě normální... Začíná mi docházet, že tahle žena ke mně zřejmě jeví zájem... Což mě nutí o tom přemýšlet. ,, Je neobvyklé, aby se žena takhle pokoušela získat chlapa, když mě zná jen chvíli. Nebude v tom něco?! ,,
Ptá se mě, jak dlouho to bude asi trvat a já se chvilku zamyslím. ,, Tahle voda už bude téměř připravená. Tvojí připravím hned potom... Vydrž prosím tě tak kolem půl hodiny. ,,
Pak mi řekne, že až se vykoupe, že přijde dolů. ,, V klidu... ,, Usměji se.
Poté se mě zeptá, zda jí vodu přinesu já sám, či zda tu pracuje i nikdo jiný... ,, Ne, žádné zaměstnance nemám. Zvládal jsem to tady sám. Sice těžce, ale zvládal... Poslední dobou však do mé hospody přichází více a více osob... A dneska je jich tu fakt hodně. Už si musím najít stálé zaměstnance, jinak bych z toho zešílel. ,, Ušklíbnu se a zapřemýšlím. ,, No přinesu ti jí já, nebo tvůj společník... Neboj se, samozřejmě zaklepu. ,, Mrknu na ní s úsměvem.

Muž co se jevil jako nějaký poutník, či lovec s lukem se mi začal omlouvat za své neslušné chování. Říká, že už nějakou dobu nebyl ve společnosti a zapomněl, jak se tu má chovat. ,, V pořádku... ,, Odpovím a poslouchám jeho objednávku. ,, Opeču vám zvěřinu a k tomu dostanete půlku bochníku chleba. Medovinu a pivo vám už připravuji. ,, Řeknu a plním velký pohár sladkou medovinou. Poté naplním korbel studeným Pravenským pivem a oboje položím na bar před sebe. ,, Za pronajmutí pokoje s palandou na jeden den, medovinu, pivo a to jídlo chci od vás padesát šest stříbrných a sedmdesát pět měďáků, prosím... Do pokoje vás zavedu, až budete chtít. ,, Řeknu slušně a čekám na zaplacení. Poté odchází k Erkimu.

Válečník, co jsem mu nabídl ruku na seznámení a představil jsem se, tak mi sice ruku podal, ale neřekl své jméno... Což mě trochu zarazilo. Jak může přijmout tykání, aniž by mi neřekl své jméno. ,, A ty jsi?... ,, Zeptám se ho zamyšleně.

Zašel jsem do kuchyně a rozdělal oheň nad rožněm. Uřízl přibližně 200 gramů zvěřiny a lehce jí naklepal. Malinko jsem to osolil, okořenil a dal opékat. V tom najednou slyším ze zadního vchodu rány. ,, Sakra, kdo se tu zase dobývá zadním vchodem! Musím už tam postavit plot anebo by byl ještě lepší živý... A to z nějakých masožravých kytek! ,, Řeknu si pro sebe a svižným krokem jdu chodbou k zadnímu vchodu. Otevřu dveře a přede mnou stojí muž v tmavém oblečení a s kloboukem. Za sebou drží koně, přes kterého je přehozená mrtvá laň. Pozdraví mě a řekne, že by jí rád prodal za pěknou porci z jídla z ní, chléb, tři piva, nocleh, ustájení pro tohohle koně a nějaké peníze. V hlavě mi to začne rychle počítat... Z téhle pěkné laně bude tak 30 kila masa... ,, Hmm... To by šlo! ,, Řeknu si v hlavě spokojeně. ,, Zdravím tě lovče... Jistě, tvou ulovenou laň koupím. Dostaneš dobré jídlo a tři piva. Dále pokoj na jeden den a dvacet pět stříbrných k tomu. Ustájení koně je na jeden den zadarmo, další dny už se platí. Jinak tu laň si u mě v kuchyni opracuj, vždycky kupuji jen maso. ,, Řeknu a poté mu rukou pobídnu, aby si ustájil koně. Zda li to udělá, tak vezmeme laň a odneseme jí do kuchyně na velký pracovní stůl.
,, Tady máš potřebné nože... Jinak krev co z ní poteče, lij do kýble. Ten kýbl s krví pak nevylívej... ,, Ukážu mu nože a ke stolu položím kýbl na krev.
,, Jinak co se týče likvidování lapků a kdejakých nestvůr... ,, Chvilku přemýšlím a pak řeknu. ,, Jo... Vzpomínám si, že mi jeden dřevorubec nedávno říkal o skupince banditů, kteří přepadávají poutníky a obchodníky. Narazil na ně tak po třech hodinách jízdy na východ od téhle krčmy. Nemůžu ti však slíbit, že nelhal... Jinak nenarazíš na ně na těchhle hlídaných velkých cestách. Jeď přes menší cesty, přes lesy... Tam by si měl na ně narazit. ,, Usměji se a ještě dodám. ,, Zatím je to tu jinak celkem klidný... ,, Poté jdu zkontrolovat vodu. ,, Aaaa! Voda už je horká... ,, Řeknu si v hlavě a usměji se. Opatrně přeliji z velkého kotle veškerou vodu do kádi, ve které se bude mýt Villandra. Poté zaběhnu pro mýdlo, ručník a kartáč. Pak jdu za válečníkem (Brysem)a řeknu. ,, Prosím tě, potřebuji pomoct s tou kádí. Odneseme jí po schodech do pokoje jednomu hostovi. ,, Zda souhlasí, tak společně bereme káď s horkou vodou a vyneseme jí nahoru až k pokoji.
Když jsme u Villandry pokoje, tak zaklepu a čekám, než se dveře otevřou, či se slečna neozve.
Poté jí to zaneseme někam do pokoje a já položím ještě na stůl to mýdlo, ručník a kartáč.
,, Tak... Snad vyhovuje Villandro. ,, Řeknu a usměji se. Chvilku se na ní ještě zadívám a potom se zhluboka nadechnu a vydechnu a řeknu. ,, No nic... Nebudu rušit. ,, Usměji se a společně zase odejdeme dolů.
,, Nemáš hlad, chlape? Takový svalovec jako si ty určitě potřebuje pěkný flákot upečeného masa... ,, Poplácám s úsměvem po zádech válečníka, když jdeme dolů.

Poté jdu ještě do kuchyně a naliji další vodu na koupel do obrovského kotle. Okem přitom kouknu, jak se daří lovci v opracovávání lani. Zkontroluji maso, které se už je docela upečené a poté u něho stojím tak dlouho, dokaď není úplně. Když je hotové, tak ho stáhnu na talíř. Vezmu ze skladu bochník chleba, rozkrojím ho na půl. Půlku do skladu vrátím a tuhle půlku nakrájím na několik kusů a hodím do proutěné ošatky. Vezmu příbor, talíř s masem a ošatku s chlebem a odnáším to tomu poutníkovi s lukem, co se teď baví s Erkim.
,, Tady to máte, pane... Přeji dobrou chuť. ,, Položím mu to na stůl a odcházím k výčepu. Umyji nějaké korbely a načepuji další piva pro dřevorubce a podobně.

Poté zabíhám do zahrady, kde na kus dřevěná desky napíši křídou.: HLEDÁM STÁLÉ ZAMĚSTNANCE DO KUCHYNĚ, NA STARÁNÍ SE O ZVĚŘ A ZAHRADU, NA UKLÍZENÍ A NĚJAKÉ POŘÁDNÉ CHLAPY, CO BY TU DĚLALI POŘÁDEK A TAHALI TĚŽKÉ VĚCI!
Tohle tam tučně a velkým písmem napíšu. Poté tu desku přidělám někam vedle vchodových dveří, aby si to mohl každý přečíst.

Odebráno: 200 g zvěřiny, půlka bochníku chleba, několik litrů Pravenu/trpasličího (? PJ).
Přidáno: 30 kg zvěřiny, několik litrů krve z laně (? PJ), kůže z laně.

U Zmijáka, pondělí 5.června odpoledne

Otevřel mi muž, zdálo se že přímo majitel. Jeho nabídka byla slušná, tak jsem jen mlčky přikývl na znamení, že dohoda je uzavřena.
Ustájil jsem Luchadora, a vzal si věci, kuš i laň sebou do zadní části hospody. Muž se nepředstavil, a ani já mu své jméno neřekl.
Zmínku o lapcích jsem jen vyslechl a nekomentoval.
V kuchyni jsem si odložil a rozporcoval jsem mu laň jak žádal, práce mi šla od ruky, nedělal jsem to poprvé. Po chvíli se objevil vedle mne, a dělal nějaké jídlo, přičemž mi přinesl domluvených 25 stříbrných. Měl docela napilno, dokonce napsal na ceduli, že shání personál a tak jsem navrhl.

Jsem Alvaro, a pokud ti to uleví pane, mohu si to jídlo udělat sám.

Když byla práce se zvěří hotová, omyl jsem se důkladně do půli těla, oblékl a šel si odnést věci a kuš do svého pokojíku, kde jsem je uzamkl. Poté jsem zaopatřil svého koně ve stáji, a následně vešel do krčmy.

Pokud mi to bylo dovoleno, udělal jsem si v kuchyni pořádný steak, a k tomu vzal kus chleba. Pokud mi to dovoleno nebylo, sedl jsem si k volnému stolu v sále. Ať tak, či tak po chvíli jsem seděl a jedl výbornou zvěřinu s chlebem a zapíjel to prvním z domluvených piv.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, poledne

Liarék Eéwynn Ialmér

Muži na tvůj příkaz pouze kývli, pohřbili padlého kamaráda a s pár slovy se s ním rozloučili. Občas koukli na tebe, jestli taky něco nechceš říci, ale když ses k ničemu neměl, jen pokrčili rameny a v tichosti se rozešli za povinnostmi. Lučištníci posbírali šípy, které minuly cíl, vytrhali i některé z mrtvol a ty, co se daly použít, ty opět schovali do toulců. Jakmile bylo vše hotovo, jako jeden muž naskočili na koně a rozjeli se za tebou.

Cesta k táboru proběhla v klidu, ptactvo opět zpívalo své serenády, zajíci a králíci se proháněli křovinami, utíkajíc před liškami a tu a tam jste i narazili na pár laněk. Skoro to i vypadalo, jakoby žádná válka nezuřila. To se ovšem změnilo, když jste dojeli do tábora a podívali se směrem k vesnici. Díky svému dobrému zraku jsi viděl jednu z mála věcí, která vás všechny hnala do války. Zvěrstva páchána na vašich lidech.



Když ses po této hrůze rozhlédl po svém mužstvu, viděl jsi, jak touží po odplatě, jak si přejí, aby se jim ten, kdo to spáchal, dostal do ruky a oni mu mohli udělat to samé, co on provedl jim.

Pracovní tábor Jeirbe - povstání

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Gabriel Roche

Otrok na tebe nejdříve hleděl nenávistně, pak překvapeně a nakonec odhodlaně. Zřejmě si vzal tvá slova k srdci, rozhodnut se dle nich zařídit. Když se rozhodneš odejít, jde s tebou většina mužů, jen tři zůstanou, aby hlídali otroky. Ty si ještě všimneš, jak si otroci nenápadně předávají klíče, ale okovy si prozíravě nechávají stále na rukách.

Poručík, jakmile uvidí tvůj prsten, se předpisově napřímí a zasalutuje ti více než předpisově. Nejdříve začne žbrblat něco o tom, že o žádné kontrole nic neví, ale pod tíhou tvého pohledu zmlkne a začne ti podávat hlášení. Věci, které tě nezajímají, které posloucháš jen naoko, spíše odhaduješ, jak daleko se dostali vězni. Jakmile dokecá, skoro až se přetrhne, aby ti otevřel a nechá tě vyjít ven, on sám hned za tebou. Strážci se za vámi předpisově seřadí a on začne přehlídku. V tu chvíli si všimneš jakéhosi pohybu nedaleko u dolu. Pohybu, který naznačuje, že ten, kdo jej provedl, zahnal nějakou větší skupinu, aby se uklidila do pozadí a nedávala o sobě vědět. Poručík, ani nikdo z jeho můžu si toho nevšimli, byli až moc zaujati výkladem co je co za budovu.

Neslýchaná událost v Sargothu

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Ederian Whiteagle

Král na tvá slova jen kývl a když ses ho zeptal na obtížnost bojů na dvou frontách, neodpověděl. Dle jeho výrazu byla odpověď zřejmá.
“Dle toho, co víme od špehů, na hradě se nachází přinejmenším dvě stovky mužů. Jakou mají výzbroj to netuším, ale potraviny by jim měli vydržet jen na dvacet dní obléhání. Pokud ovšem do té doby nedostanou další zásoby,“ řekne ti, co ví a znovu se podívá na mapu.
“Ovšem informace jsou už čtyři dny staré. Cesta tam i s vojskem ti potrvá minimálně tři týdny, pokud budeš chtít přijít nepozorován,“ pronese zamyšleně, zatímco pohledem proměřuje vzdálenosti.
“Dám ti tři sta padesát mužů a zásoby pro ně na měsíc, další si budeš muset sehnat sám. Vesnice Jelbegi a Ambean patří k hradu, takže mi jejich rabování nebude vadit. Co se týče tvé osobní výzbroje, z mé zbrojnice si můžeš vybrat co si budeš přát,“ oznámí ti a čeká na tvou reakci.

Osamělá druidka, nedaleko od Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Pozn. vypr.: Ty jdeš z jiného směru než Liarék, tudíž to, co viděl on, ty nevidíš

Muž si tě sice nevšimne, ale jeho ovce i ovčácký pes ano. Ovšem nijak na tebe nereagují, jen tě pozorně sledují. Když jsi od nich už dostatečně daleko, přestanou se o tebe zajímat. Dorazíš až ke kraji vesničky, když tu ti někdo zastoupí cestu. V podstatě vrazíš do toho člověka, který se před tebe postavil. Když trochu poodstoupíš a prohlédneš si ho, uvidíš vysokého zarostlého muže s rozložitou hrudí (čti širokou) a krutým úšklebkem ve tváři.
“Zabloudila jsi, špičatý ucho?“ zavrčí posměšně a ty náhle ucítíš, že se kdosi postavil za tebe.
“Tady nemáme rádi špičatý ucha,“ uslyšíš za sebou hrubý hlas muže.
“Tady už nejsi v těch svejch posvátnejch lesích, špinavá elfko,“ promluví zase ten první.
“Mohlo by se ti tu stát něco vopravdu zlýho,“ zanotuje druhý, zatímco ten první si tě prohlédne od hlavy k patě a výraz v jeho tváři se změní z lehce agresivního na chtivý. Inu, to oblečení, co máš na sobě, je v těchto krajích vcelku vyzývavé a nevhodné.

Cesty se kříží, U Zmijáka, Ibiran

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Všichni přítomní

Pozn. vypr.: Události se nemusí nutně odehrávat v pořadí, ve kterém je píši. V tomto pořadí a rozdělení jsou psány pro přehlednost. Předem se omlouvám, kdybych na někoho zapomněl. Pokud by se tak stalo, prosím napište mi jeskynní poštou, dodám vám doplňující příspěvek.

Alen Vipera

Jakmile jsi ukázal a řekl Isabel, co má dělat, vrátil ses do kuchyně, kde jsi dal vařit vodu na koupel. Vrátíš se zpátky zrovna ve chvíli, kdy vejdou stálí štamgasti, kteří tě sborově pozdraví a usadí se ke svým obvyklým stolům. Jakmile je obsloužíš a zamíříš zpět k výčepu, někdo tě kopne do nohy.
“Měl jsem tě kopnout víc,“ zasměje se, když se mu omluvíš a podívá se na svou společnici.
“Dovol, abych ti představil svou krásnou společnici, slovutnou čarodějku, paní Villandru,“ představí tě, pak ale zahlédne jak ho k sobě volají dřevorubci, odběhne k nim a po chvilce už slyšíš jeho loutnu, jak rozeznívá jinak tichý výčep.

------------

Jakmile ti dva „záhadní“ s vlkem vešli, zamířil jsi k nim. Vlk seděl klidně, pozorně si prohlížel hosty. Jeho paní měla jednu ruku položenou na jeho hlavě, zatímco druhou měla opřenou o stůl. Muž seděl vcelku nepřirozeně, vzpřímeně a rovně, jakoby nebyl zvyklí vysedávat po hospodách. Když jsi je oslovil, žena na tvé upozornění ohledně vlka nijak nereaguje.
“Džbánek jablečného moštu, půlku chleba, máslo, sůl a nějakou zeleninu. Pro mého vlka flák masa i s kostí,“ objedná žena a hodí ti na stůl deset stříbrných.
“Zbytek až to sníme,“ dodá. Pohlédneš na muže, který zatím nepromluvil, spíše si pozorněji prohlíží všechny přítomné.

------------

Asi půl hodiny po tom, co jsi dal ceduli k vchodovým dveřím, stála u výčepu mladá, sotva sedmnáctiletá dívka a nervózně se rozhlížela po výčepu a hostech.

Trewish a malý hobit

Hostinský tě odkáže na hobita, který právě hraje. Když však přijde pivo od tebe, všimneš si jeho kývnutí, snad aby ses k nim přidal (sedí u dřevorubců). Sotva k němu dojdeš, ukončí píseň a sklidí obrovský potlesk celé hospody.
“Komu vděčím za tento zlatavý mok?“ řekne blahosklonně, když se usadíš. Když, ale místo odpovědi uslyší otázku, utře si pěnový vous a podívá se na tebe.
“Vím o všem, co se v téhle zemi šustne. Zajímá tě zdraví pána z Ryibeletu, nuž, povím ti teda co vím,“ přikývne, znova se zhluboka napije a pak si, s pěstí na hrudi, zhluboka odříhne.
“Pravé pivo se pozná jen takhle,“ zasměje se a spolu s ním i dřevorubci. Pak se na tebe podívá a jeho výraz se z veselého stane lehce skleslým.
“Nerad jsem poslem špatných zpráv, ale doneslo se mi, že tamní pán je mrtev. Už je to prý pár dní, co zemřel, nikdo zatím neví jak. Čarodějové na tom už prý pracují, snaží se zjistit, kdo to byl. Prý to byl velký přítel lorda Skella, slovutného panovníka Pravenu a širého okolí,“ řekne a smutně se na tebe podívá.
“Je mi líto,“ pokrčí rameny, napije se piva a vezme do rukou opět loutnu.
“A teď zahrajeme něco na počest nedávno zesnulého pána z Ryibeletu,“ pronese a dřevaři jen tiše zvednou poháry s pivem.

Pokud jsem na někoho zapomněl, nebo by někdo chtěl příspěvek, nechť mi prosím napíše jeskynní poštou.

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy

Neděle, 4. června 1351, večer

Skupinka v lese – hlavně Erunis

Opustila jsi teplo ohniště, svou přítelkyni i neočekávaného hosta a v tichosti ses vnořila do temného lesa.Tvůj očarovaný pohled ti ukazoval každé temné místečko, jakoby bylo nasvícené svým vlastním sluníčkem, jen ne tak oslnivým. Kousek pod zemí jsi spatřila spící rodinku zajíců, o kus dál se ti podařilo zahlédnout plížící se lišku, která ti ovšem nevěnovala pozornost. Věděla jsi, že je les plný života, cítila jsi ten život a to i přes to, že většina zvířat spala. Doufala jsi, že narazíš na nějaký pěkný kousek, nějaké zvíře, které tobě, tvé přítelkyni i vašemu hostu poskytne dost jídla i na nadcházející dny. Potichu jsi pokračovala dál, pozorně jsi naslouchala, ještě pozorněji ses dívala.
Najednou jsi strnula v pohybu, něco za tebou šláplo na suchou větvičku, která ohlušivě praskla. Chvilku na to jsi zaslechla tiché zachrochtání a zahrabání kopytem v zemi. Když ses pomalu otočila, stál za tebou statný kanec, postavený bokem k tobě. Buď o tobě nevěděl, nebo tě nepovažoval za hrozbu. Jen tam tak stál, hrabal nohou v zemi a čumákem kousek před ní. Hledal něco k jídlu.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike
Neděle, 4. června 1351, poledne

Liarék Eéwynn Ialmér

To, co jsme viděly mne jen utvrdilo v tom, že to, co dělám, je správné.
Ale nestačí to.

"Teď mě poslouchejte," otočil jsem se ke svým vojákům poté, co dozvraceli, "tohle jim neprojde. V noci zaútočíme na vesnici."
Na chvíli se odmlčím a prohlížím si tu zrůdnost.
"Rozdělíme se na menší skupinky. Dvě skupiny budou po deseti - ty se postarají o místa s možným odporem, což znamená hospodu a kovárnu. Nebudete nikoho šetřit, nebudete se na nic ptát. Jdeme tam pomstít ty, kteří se nemohli bránit.
Dále budou tři skupiny po pěti - ty budou čistit domy.
Nebude to nic hezkého, ale nesmí přežít nikdo. Z toho důvodu zůstane pět z vás mimo akci, budete na koních a hlídat případné uprchlíky.
Zbytek bude doprovázet ostatní skupinky pro případ, že by někde byl větší odpor. Což nepředpokládám. Já povedu útok na hospodu. Teď si jděte odpočinout, v noci nás čeká nějaká práce."

Zatímco jdou vojáci odpočívat, rozdělím je do řečených skupinek. Lučištníci zůstanou převážně na koních, zbytek bude fungovat jako ona záloha. Sám si beru první hlídku a poté jdu spát.

Tohle místo lehne popelem. Už dnes v noci.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Zmiják, Isabel, Villandra, Syreanis, Anitta, Trewish, Alvaro

“Brys.“ odpoviem mu po výzve, trošku rozčarovaný, že som si spoločenskú zvyklosť nevybavil správne. Možno prehnaná opatrnosť, snaha nedávať o sebe vedieť. Alebo len nezvyk spoznávať a najmä sa predstavovať cudzincom. Sklamane si uvedomím, že ak by ma otázkou nebol zaskočil a mal som viac času, asi si nejaké meno vymyslím. Čo už, nebezpečenstvo zatiaľ nehrozí. A ak príde...vždy je cesta von, aj keby znamenala boj.
Práca strážcu je zatiaľ jednoduchá. Nik nerobí problémy, dokonca i podozrivá dvojica s vlkom sa správa slušne, mám tak pomerne oddychový čas. Až príchod Zmijáka s prosbou o pomoc to naruší, samozrejme však neprotestujem a mlčky mu pomôžem s kaďou vody. Prenášať veci nerobí problém, Zmiják si môže všimnúť, že silný som rozhodne dostatočne. Pri dverách hosťa si skoro okamžite začnem všímať...všetko. Mlčím, ak nemusím ani sa nehýbem no samozrejme si všímam, výbavu izby i samotnú majiteľku. Obyčajná žena...a tak bohatá.

Úloha je však splnená a obaja odchádzame. Podráždi ma familiárne buchnutie po pleci, nedávam však navonok nič znať a pretrpím to bez slova. Nemôže vedieť, že pokladám familiárnosť za predstieranú šarádu slúžiacu na poníženie. Ponuka jedla je však...neodolateľná, súhlasne preto prikývnem, hneď si však čosi uvedomím.
“Zložím si veci.“ oznámim jednoducho a pre vysvetlenie, nie príliš potrebné, pokývam batohom-vrecom na pleci a hlavou kývnem smerom k našej izbe. Už predtým mi podobnú možnosť ponúkal, nevidím preto dôvod prečo by teraz odmietal a rýchlo teda vykročím k izbe ktorú mám po novom obývať s Isabel. Nezdržujem sa klopaním, ostatne sa pomerne dosť teším na upečené mäso ktoré pred chvíľou náš nový zamestnávateľ spomenul.

Dym jej bylín zacítim okamžite, pohľadom už len overím svoje podozrenie. Opretá o posteľ, duchom niekde ďaleko. Väčšinou to nevadilo no teraz...teraz máme šancu na niečo lepšie a odmietam ju nechať zničiť to. Netuším či by krčmárovi jej momentálny stav vadil, nezaujíma ma to. Som presvedčený, že jej listy by našu šancu zničili. Možno nie teraz, možno neskôr. A preto reagujem podráždene, nezvykle agresívne a akčne.
Niekoľko rýchlych krokov, prekvapivo rýchlych vzhľadom na masívnu telesnú konštrukciu. Ruka priam vystrelí, nie však aby jej spôsobila zranenie. Surovo jej však vyrvem dýmku z prstov a rovnako brutálne ju následne odhodím, cez celú izbu do steny, snažiac sa čo najviac ju poškodiť. Nedávam jej však priestor vôbec si to uvedomiť – rukami jej, ako minule, zovriem plecia a zatrasiem, aby sa prebrala, aby vnímala.
“Prestať s tým! Prestaň, prestaň!“

Čas návratu v Sargothu
Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Dál se skláním nad mapou a sleduji a poslouchám krále a jen pokyvuji pro sebe hlavou.
"Lepší než jsem čekal to by mohlo jít v celku dobře."
Pak se opět narovnám.
"Děkuji můj pane půjdu se tedy připravit a hned ráno vyrazíme."
Mírně se mu ukloním.
"Mohu odejít?"
Optám se ještě a pokud mne král propustí tak se vydám do zbrojnice, kde bych se měl dovybavit. Nejprve si tam chci vše prohlédnout a pak se až rozhodnout co si vzít sebou.

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne – Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Když přinese hostinský zvěřinu, tak se osměji a podívám se na něho. „Děkuji, vypadá to velmi dobře.“ Poté se podívám řádně na Erkiho. Jeho otázka na mé jméno mne trochu zarazí. „Raději mi říkej jak chceš, protože mému skutečnému jménu dost lidí nevěří.“ Mimoděk si začnu hrát s prstenem naší rodiny. Na způsob poznání pravého piva se jen krátce zasměji. ´Zmínil otcovo zdraví, ale s jeho náturou by to neměl být problém.´ V tom začal Erki mluvit o špatných zprávách. A to špatné tušení se začne stávat skutečností. ´Takže otce někdo zavraždil. Musím jet co nejdříve domů. Alespoň na pohřeb. ´ „Takže když tam nejsem já, tak by vládu měl zdědit Torsten. Jestli by měl vládnou Joffrey...“ přejdu v myšlení do tichého přemýšlení nahlas. Když Erki dohraje smutnou melodii. Podívám se na něj, z tváře mi může číst, že na mne dolehla tíha smutku a starosti. „Mohu prosit takového mistra o něco veselého? Alespoň ať tento večer nemyslím na smrt otce.“ Poté smutně sklopím zrak a tiše se pustím do masa, které je naservírované přímo přede mnou. Přitom se pořádně napiji a za pár okamžiků je medovina i jídlo pryč. Poté jen tiše naslouchám umění Erkiho. ´Dnes se snad zbavím tíhy smutku, ale zítra za úsvitu už musím být na cestě. Obchodní cesty jsou bezpečnější a v lepším stavu. Ale i tak to bude trvat týden cesty. Snad ne déle. Kéž bych byl blíže. Tenesi o tom musí již vědět a je snad již na cestě, snad i ona přijede. Torsten bude vládnou dobře, tím si jsem jist. Ale Joffrey se bude muset převychovat, jinak budu muset zakročit já.´

Pracovní tábor Jeirbe - povstání
Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Zástupce velitele mluví o pracovním táboru, morálce, otrocích, svých mužích a zajímavostech, které zažil za své služby a považuje přinejmenším za nutné je zmínit. No, mě tyto řeči moc nezajímaly ani v době, kdy bylo mou povinností si je občas vyslechnout, natož teď.

Ten elf vypadal odhodlaně a klíče si předávali celkem chytře. Musíme využít naší početní převahu a hlavně momentu překvapení. Proto musí být útok veden co nejblíže dolům.

Kdyby momentální velitel tábora mohl číst mé myšlenky, zcela určitě bych se z hlavní budovy už nikdy nedostal. Naštěstí to však nedokázal a tak po svém únavném monologu se konečně zvedl k prohlídce.

Už je to tady..

Letmo přejedu několika prsty po rukojeti svého meče stále schovaného v pochvě. Poté tedy konečně vyrazím na "kontrolu". Opět ignoruji všechen výklad o té či oné budově. Dívám se hlavně kolem sebe. Pomalu a jistě se blížíme k dolům. Jen na okamžik pohledem zakotvím u malé chýše, kde je mrtvola mrtvého vojáka.

Dveře jsou stále zavřené, fajn.. Hlavně klid.

Snažím se, aby na mě nebyla poznat žádná známka nervozity. Jsme sice zvyklý na psychicky náročné akce s mnoha proměnnými. Ale tahle má přinejlepším velice nejasný výsledek. Na okamžik si všimnu nějakého pohybu u dolu.. Nepatrně se pousměji, kdy někdo skupinu zažene zpět do ústraní - zvládli to.. Alespoň někteří jsou určitě schopni boje.

Nevím jak moc početná ta skupina je. Zda se stačili osvobodit všichni a nebo zbytek procesu ještě probíhá u dolu. Tak či onak tam máme největší šanci. Ale pokud tam dorazíme ve špatnou dobu, zkazí to moment překvapení. Je třeba je tam nějak natlačit.

Mohl bych teoreticky zvolit nějaké vojenské znaky, ale pochybuji, že by to u otroků mělo nějakou užitečnou odezvu. Popojdu tedy ještě několik kroků k dolu, ale ne zas moc blízko. A zastavím zrovna v okamžiku, že pokud skupinka osvobozených otroků zůstala na svém posledním místě, napadnou vojáky přímo do zad a pokud se nerozprchnou, nažene je to k dolu.

To je velice působivé.. Pohleď se mnou na ten krásný výhled.

Nechám poručíka, aby se odpojil od formace svých mužů a urazil několik kroků ke mně dívajíc se na "výkvět" své otrokářské práce. Uznale mu poklepu na rameno a nechám ho se ke mně otočit čelem. V tom okamžiku má levá ruka z ramena rychle sklouzne mezi jeho lopatky a přitlačí ho ke mně. Pravačka mezitím vytáhne schovanou dýku ukořistěnou od mrtvého vojáka - na tak malou vzdálenost se s ní lépe provádí výpady a hlavně díky své kratší čepeli lze vytáhnout daleko dříve, než meč. Dýku prudkým výpadem s lehce zakrouceným zápěstím zabodnu poručíkovi co možná nejblíž k srdci.

Útok !

Zařvu u toho. O stav poručíka se již nestarám, jen ho nohou odkopnu k zemi a zároveň tu energii využiji k otočení se o 180 stupňů čelem ke zbytku vojáku. Při otočení již tasím meč a ve směru otočení s ním rovnou švihnu ve snaze useknout prvnímu z dalších vojáků hlavu. Poté systematicky ustupuju, odrážím útoky, měním směry výpadů, ale hlavně se neustále hýbu a měním polohu svého těžiště. Ztratit totiž rovnováhu většinou znamená smrt. Na nějaké úvahy už není čas, soustředím se jen a jen na boj. Ovšem i tak doufám, že co nejdřív doběhne mnou dříve viděná skupinka a zaútočí zezadu, čímž vznikne na bojišti krásný chaos. A taky to snad vybudí i zbylé otroky v dolu a tí zase podpoří útok z mého směru.



Odebráno : Dýka - nechaná v hrudí poručíka

Už ne tak osamělá druidka,nedaleko od Ayyike
Jak jsem předpokládala tak ten muž si mě nevšimne,ale jeho ovce a pes ovšem ano.Ovšem neuznají mně za dostatečně hodnou k nějaké reakci a když se vzdálím tak o mně ztratí zájem.Což je dobře sice jsem po jisté době zatoužila po společnosti nebo civilizaci,ale tohle to zrovna být nemusí.Ovšem když dorazím k vesničce tak svého rozhodnutí brzy zalituji když vrazím do jednoho muže a další se pak za mně postaví.Povzdechnu si protože tuším o co asi půjde ještě než ti dva promluví.
A zase přijde na přetřes můj smíšený původ.Ovšem teď to už tak nenechám.Moje moc je sice oslabená,ale na něj a na toho druhého za mnou ještě stačí.
Ovšem další slova mně poněkud pobaví.Elfka?Kdyby se dívali pozorně viděli by že elfka nejsem aspoň ne tak úplně.
Ale oni asi viděli jen špičaté uši a nedívali se pozorně.Řekli si že vidí elfku a elfy zde asi moc nemusí.Mám chuť je vyvést z omylu,ale nevím zda bych si polepšila.
Ovšem pak zjistím že oni se dívají jinam.Jasně moje oblečení může působit poněkud vyzývavě (vlastně docela dost) ,ale je to kompromis mezi mými představami a mezemi slušnosti.
Dobře tak jim tedy odpovím.Spíš by si měli dávat pozor aby se jim nestalo nic zlého.
Sevřu tedy hůl a udeřím toho prvního muže do rozkroku zatím co je zaujatý pohledem jinam a pak se otočím abych čelila tomu druhému.

Pravenské království, Ibiran - U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne
Brys, Alen, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí

Pohodlně opřená o zeď jsem pomalu přestávala vnímat její chlad. Hrubá látka povlečení se rázem změnila v nejjemnější hedvábí a laskala mé tělo. Znovu jsem se mohla oddávat představám z míst daleko za hranicemi našeho světa. Tam, kde slunce příjemně hřálo a obklopená vůněmi lučního kvítí jsem tančila v těch přenádherných bílých šatech. Jemná tráva příjemně šimrala na bosých nohou. Natahovaly se ke mně ruce ve snaze se k tomu bezstarostnému pohybu připojit. Viděla jsem tváře, krásné, rozjasněné obdivem, láskou a neskonalým štěstím. A ne, nebylo v tom ani stopy přetvářky. Cítila jsem, jak mi pomalu začínají vlhnout koutky očí. Bylo to snad štěstím? Nebo zoufalstvím? Plíživým pocitem, že té scenérii přeci jen něco schází. Tanec ustal. Květiny začaly uvadat a louka se ponořila do tíživé šedi. Z půdy začaly rašit zprvu úzké kmínky stromů, které však okamžitě nabývaly na mohutnosti. Uhýbala jsem se zrádným kořenům, jež začaly ničit poslední zbytky luční vegetace. Proplétala jsem se mezi mocnými kmeny, dezorientovaná a zmatená. Na nebe vplul měsíc, tak obrovský a jasný! A možná to byl právě jeho svit, kdo dal hrůzostrašnému větvoví vůli k životu. Jejich pichlavé konce po mně šmátraly, trhaly můj šat a snažili se mě zachytit. Pokaždé, když se tak stalo, změnilo se dřevo v lidské ruce. Špinavé a hrubé. Ty doteky jsem znala, hrubé a bezohledné. A chtěly mnohem víc. Trhaly kůži, rvaly maso, sytily se mou krví, mým nářkem a zoufalstvím...

Jak rychle ta noční můra začala, tak i skončila. Větévky slezly z mého poničeného těla, znovu se stáhly až do hlubin matičky země. Zůstala jsem osamocená. Krev stékající z mého těla se mísila s jemným šedým popílkem, který pokrýval nekonečně dlouhou pláň. Místo věčného klidu a zapomnění. Lehla jsem si na zem, už nevnímajíc jakoukoliv bolest. Hleděla jsem do prázdné šedavé oblohy. Tehdy jsem si uvědomila, že to byla jen další z halucinací způsobená bylinami. Ale tady, v této bohem opuštěné krajině bez světel a života, tady jsem chtěla zůstat. V místě, jež bylo dokonalou metaforou celého mého života. Pak jsem však zaslechla kroky. Zprvu zdálky, ale s tím, jak se přibližovaly, nabýval zvuk na kadenci. Cosi protrhlo tenké předivo reality a vloupalo se do mého světa. Za šíleného skřípotu začal trhat vzduch a celý prostor okolo začaly vyplňovat krvavé šrámy. Hustá, temná tekutina se valila dolů, pokrývala zem a tvořila celá jezera. A pak z jedné z jizev vystoupil muž. Ten, jehož jsem tak dobře znala, a zároveň mi byl nejvzdálenější bytostí ze všech. Mohutné tělo, silné paže a škaredá tvář s divokým výrazem. Konečně si pro mě přišel, pro mou duši. Aby ji rozmáčkl jak otravného červa. Krvavá jezírka změnila barvu a nabrala podobu našeho pokoje. Divoce jsem oddechovala, zalitá potem a s očima zrudlýma od slaných slz. Nestačila jsem ani zvednout ruce v obraně, když ke mně přiskočil, hrubě mě popadl a vyrval mi dýmku ze sevřené pěstičky. Čas se rázem zastavil. Vnímala jsem každičký pohyb toho převzácného předmětu, když se vydal na cestu vzduchem. Hrůzou jsem oněměla a neschopna ani zavřít oči jsem se dívala, jak se dřevo tříští o pevnou stěnu. Rukama jsem se chytila za vlasy a začala si je rvát, zalykajíc se vlastními slzami.

Ale ne, tohle mu nestačilo. Chtěl zničit i mě. Chtěl, abych se i já rozpadla na tisíce titěrných kousků. Začal se mnou třást. Nechal jsem sebou zmítat jako hadrová panenka s pohledem upřeným ke zbytkům toho, co zbylo z mého života. Postupně mi začal docházet rozsah té ztráty. Nalezla jsem v sobě dostatek síly na to, abych zařvala. Křičela jsem z plna hrdla, hlasem naplněným zoufalstvím, jako bych snad přišla o člena své rodiny. Ano, bylo to tak povědomé. Ruce natahující se k rozbitým zbytkům po naději. A tlak na mé hrudi, který mě odváděl, nedovolil mi se jich dotknout. Začala jsem okolo sebe kopat, snažíc se dostat z toho krutého sevření.
„Pusť! Slyšíš mě?!“ Řvala jsem na něj, stále smyslů zbavená. Konečně se mi podařilo vyklouznout. Možná to bylo tím loktem, kterým jsem jej udeřila zespodu do čelisti. Ale neběžela jsem směrem z rozmlácené dýmce, ne, zamířila jsem přímo ke dveřím. Pryč z téhle hrůzy. Pryč od něj, od jeho krutého výrazu, kterým říkal, že se mnou ještě ani zdaleka neskončil. A jak se také dalo čekat, byl mi v patách.

„Ne!“ Vyjekla jsem, když už jsem se blížila ke schodům vedoucím do lokálu. Ano, tam dole byli lidé, mohli mi pomoci. Museli! „Nedovolím ti to, ne!“ Další ze zoufalých výkřiků, ale to jsem se konečně už blížila záchraně, neustále se ohlížejíc, jak daleko je ode mne. „Musíš všechno zničit? Tamto ti snad nestačilo? Zase mě hodláš zbít?“ To už jsem byla docela, takže má slova musela dolehnout ke všem přítomným hostům. „Nic jiného ani nedovedeš. Jenom ničit, lámat a zabíjet! “ Obořím se na Bryse, neschopná potlačit další příval slz. „Ty víš, co to pro mě znamenalo! A stejně si mi to vzal. Jako celý můj život!“ Protlačila jsem se mezi stoly, abych před sebou měla alespoň nějakou ochranu a falešný pocit bezpečí. I když mi bylo v skrytu duše jasné, že pokud by chtěl, pár kusů nábytku ho rozhodně nezastaví. „Co chceš ještě?! Pomůže ti, když mě zabiješ? Tak pojď, jen si posluž….udělej se mnou to, co s ní. Hoď se mnou o zeď…no tak…“ poslední slova byla už jen slabým výdechem, jak se mi podlomila kolena a já se musela rukama zapřít o desku stolu. Byla jsem vyčerpaná, na pokraji šílenství. Svět se mi smrskl a zavřel mě do klece s lítou bestií, která si nárokovala můj život. A obecenstvo se celým představením jen škodolibě bavilo…


Odebráno: dýmka

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Na mužstvu šlo po tvých slovech vidět, že se večera nemohou dočkat. V očích se jim objevoval vztek, nenávist a odhodlanost dotáhnout to vše do konce. Zbytek dne, až do večera, proběhl v duchu příprav, promýšlení taktiky boje a průzkumu nepřátelského místa. Podivil ses, když za tebou přišli tví dva nejlepší průzkumníci a řekli ti, že se ve městečku nachází pouze domobrana, která se skládá převážně ze starců a dětí. Dospělých mužů tam bylo jen pár a jen tři z nich měli pořádné zbraně, zbytek se mohl ozbrojit maximálně tím, co našli doma, nebo ve stodolách. Pak jsi rozdělil své vojáky a sám sis vzal první hlídku. O necelé dvě hodiny tě vystřídala další a řekla ti, že tě probudí za soumraku.

Ani nevíš, jak dlouho jsi spal, zdá se, že to bylo sotva pár minut, ale slunce už zapadalo za obzor a většina tvé posádky byla už v sedlech a celí nažhavení do boje. Všichni věděli, že to nebude boj, na který jsou zvyklí, ale bylo jim to jedno. Všichni měli v očích pomstu.
"Všichni jsou připraveni na váš rozkaz, pane," řekne ti jeden z vojáků, v podstatě tvůj poddůstojník, byť se u vás v jednotce na hodnosti nejede.
"Průzkum řekl, že se žádné změny neudály. V hospodě by se právě měla nacházet většina obyvatelstva. Venku je jen pár mužů domobrany, ale dovolil jsem si rozmístit lučištníky. Ti je na váš příkaz odstraní," informuje tě a čeká na onen rozkaz.

Neslýchaná událost v Sargothu

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Ederian Whiteagle

Na tvou otázku jen král mávne rukou, čímž tě propustí. V tu chvíli se tě ujme jeden ze stráží a odvede tě do zbrojnice.
"Jeho Výsost mi řekla, že vám mám pomoci s dovybavením, sire," řekne ti voják, než otevře dveře do zbrojnice. Jakmile vejdete naskytne se ti pohled na velkou místnost s mnoha stojany, většinou ale prázdnými. Moc výbavy zde nezbylo, válka vaše království hodně vyčerpává.
"Moc toho zde není, sire, ale můžete si vzít vše, co se vám hodí. Jakmile budete vybaven, mám vás odvést do vašich komnat. Zítra ráno vás představím vašim mužům a dle rozkazů jeho Milosti, po obědě vyrážíte," řekne ti ještě a nechá tě vybrat si co potřebuješ.

Inventář zbrojnice:
Kompletní plátové brnění 1x
Kovové helmice 10x
Hrudní pancíře 3x
Kožené brnění 5x
Kroužkové brnění 2x
Štíty 6x (s královskou heraldikou)
Meče 15x
Luky 11x
Toulce šípů 50x (jeden toulec 20 šípů)
Dýky 30x
Palcáty 17x
Kopí 20x

Pracovní tábor Jeirbe - povstání

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Gabriel Roche

Sotva mrtvý poručík dopadne na zem a ty zařveš, ze stínů za zbytkem momentálně ochromených vojáků se vyvalí velká skupina elfů, orků a trpaslíků, všichni s palicemi, rýči nebo krumpáči v rukou. Vojáci nestihnou včas zareagovat a proberou se, až když jich skoro polovina padne pod prvotními údery právě osvobozených otroků. Ani tvé útoky se nesetkávají s moc velkým odporem. Tak jako tak, poslední přeživší pochopí situaci, pustí zbraně a padnou na kolena. Bohužel jim to není nic platné, neb otroci je ve velmi krátké chvilce popraví.

Když je po všem, otroci jen chvilku nevěřícně stojí, koukají na spoušť, kterou způsobili, prohlíží si zakrvácené nástroje ve svých rukou a někteří z nich i nejistě sledují tebe. Viděli tě sice bojovat proti vojákům, ale stále tě považují za jednoho z nich. Někteří, hlavně pak orci, už pozvedají své improvizované zbraně, pak ale uvidíš elfa, kterému jsi dal klíče, jak vyjde kupředu a zarazí je. Něco jim řekne ve své řeči a oni se na tebe překvapeně podívají.
"Proč?" podívá se na tebe onen elf. V očích se mu značí zmatek, hlavně ale vděčnost. I přesto je tam i špatně skrývaná nenávist.

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, poblíž Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Jakmile praštíš prvního, sesune se s křikem a rukama v rozkroku k zemi, zatímco ten druhý na to chvilku ohromeně kouká. Asi nečekali, že se o něco pokusíš.
"Ty d-děvko. J-já... z-zabiju... zabiju t-tě," plačtivě skučí sražený muž, zatímco druhý vytrhne dýku z pouzdra u opasku a dá jí před sebe.
"Tohle si posrala, čubko. Za to tě dostanu. Zabiju tě, rozumíš? Stáhnu tě tu z kůže, ty malá špicouchá kurvo," zavrčí na tebe muž s dýkou a bez varování po tobě sekne, míříc na obličej.

Pozn. vypr.: Hoď si procentuálkou. Pokud hodíš 50% a méně zasáhl tě, pokud 51% a více nezasáhl. Na protiútok (pokud bude) si hážeš stejně. Zase 50% a méně, nepovedlo se a vykryl to, 51% a více, zásah (nad 75% jsi ho srazil k zemi)

Královská zbrojnice

Když jsem zaveden do zbrojnice začnu si tu vše prohlížet. Není tu toho moc to je pravda, ale i tak by to mohlo stačit. Pohlédnu na svého průvodce a kývnu.
"Děkuji snad to postačí."
Začnu se procházet po zbrojnici a očima i rukama ohmatávat zdejší vybavení.
"Meč třeba není mám svůj a ten z ruky nedám. Štít bych však měl na tuto bitvu vyměnit přece jen můj je už dost rozpadlý ač je na něm můj erb....Hmmm zbroj by to chtělo nějakou pohyblivou takže tu plátovou asi ne."
Zavrtím pro sebe hlavou a pak vezmu jedno kožené brnění a skusím si ho obléci a na něj hrudní pancíř a pak zkusím trochu pohybu zdali mi v tom nic nebrání.
Pak vezmu jednu přilbici, štít, luk a toulec šípů a nakonec dýku do zálohy.
"No snad to bude stačit."
Podotknu pro sebe.

Vybavení vzato:
Kožená zbroj, hrudní pancíř, kovová přilbice, štít, luk, toulec šípů a dýka.

Druidka v ohrožení,Dhirimsko – Khudanské hranice,poblíž Ayyike
Jak jsem očekávala můj útok toho muže zastihne naprosto nepřipraveného.Konec mé hole ho s plnou silou zasáhne do rozkroku a tak se s křikem svalí na zem a drží si přitom za své zraněné místo.Ten druhý na to kouká překvapené protože ani jeden z nich nečekal že se o něco pokusím.A i kdyby ano že se mi to povede.Rozhodně už ani jeden z nich nemá chuť na to co chtěli a teď jde o spíš o zraněnou hrdost a u jednoho z nich nejen o zraněnou hrdost ,ale i o zraněný rozkrok.Hrozby toho muže který naříká na zemi a drží se přitom za zraněný rozkrok by měli větší váhu kdyby to neříkal tak plačtivým hlasem.On v současné době není ani schopný vstát.Ale ten druhý muž ano a hned mně začne ohrožovat dýkou.Pokusím se uhnout první ráně a pak provedu výpad holí.
85%,
82%

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike
Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Potěšilo mě, že vojáci jsou se mnou. A samozřejmě také to, že vesnice nemá žádnou pořádnou obranu.
Když mě vzbudili došel jsem k vlastnímu koni a vyhoupl se do sedla.
"Dobře tedy. Plán zůstává stejný: Dvě skupinky po deseti vyrazí do města a zajistí hospodu s kovárnou. Všechny zabít, poté zapálit budovy. Jakmile dokončí toto, rozdělí se na čtyři skupiny po pěti a pustí se do vybíjení těch v domech. Další tři skupiny, tentokrát po pěti, se postarají o ostatní domy. Začnete od těch od kraje města. Pět z vás zůstane na koních stát na cestách z vesnice. Pokud uvidíte kohokoliv utíkat pryč, zabijete ho. Pokud by s k vesnici náhodou blížil nepřítel, informujete nás ve městě. Zbytek bude hlídat situaci okolo hospody a kovárny. Pokud by se cokoliv kdekoliv zkazilo, je na právě na nich aby tam pomohli. Jak jsem řekl, budu se účastnit útoku na hospodu. Vyrážíme!"
Jakmile jsem - jen pro jistotu - zopakoval plán, pobídl jsem svého koně a vyrazil do města.

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy

Neděle, 4. června 1351, večer
Eruntano, Indil

Procházím lesem a hledám vetší kořist pro ulovení. Poslouchám tiché šumění listí, se kterým si pohrává noční vánek a opatrně našlapuji po lesní půdě. Mohla bych roztáhnout křídla a neslyšně jako sova létat lesem, ale obávám se, že zář by mne prozradila. Stejně to nebylo nutné. Za léta lovu jsem zpozorovala, že zvířata na naši přítomnost nereagují. Jsme pro ně jako duše, jakoby naše těla byla již dávno mrtvá a my jsme byly jen éterické bytosti. Byli tak naivní, tak bezbranní. Občas mě skoro mrzelo, že je zabíjím. Když člověk vidí kolem sebe tolik smrti, naučí se vážit si života. A když musí sám zabíjet? Z myšlenek, které se postupně stáčejí k mému neradostnému údělu, mne vytrhne prasknutí větvičky. Ten zvuk je pro mé uši, které si postupně zvykly na noční ticho, jako rána z děla. Není proto divu, že jsem se pořádně vylekala. Ale nevykřikla jsem. Když jsem vnitřním zrakem seznala, že zdrojem hluku byl opravdu řádný kanec, trochu jsem si oddechla. Divočinu zrovna nemusím, ale cokoliv menšího by nestačilo pro tolik strávníků, pro kolik jsem musela navařit. Tedy, míněno v rámci zachování zdání obyčejnosti. Já se klidně mohla zásobit energií z půdy a stromů a převést ji i do Indil. Žaludek bych pak ošulila vodou a bylo by. Ale jelikož se k nám přidal i elf se svým vlčím společníkem, jistě by mu brzy přišlo divné, že nemusíme jíst.
Takže jsem založila dlouhý šíp do ještě delšího luku a připravila se ke střelbě.
Rineo, přiveď ho do věčných lesů... S touto myšlenkou natáhnou dlouhý luk do plného nátahu. Střílím z dálky několika málo metrů. A tento luk dokáže zabít ze vzdálenosti přes půl kilometru. Je nasnadě, co se bude dít, když zamířím přesně na srdce. Na nejzářivější bod v energickém spekru, jasněji září už jen křídla andělů a sprenů. S téměř neslyšným 'fjů' vypustím šíp na jeho cestu.
25%

Pracovní tábor Jeirbe - povstání
Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Poručík se skácí mrtvý k zemi a další voják nejblíže mého meče ho okamžitě následuje. Vzápětí se do boje přidávají i otroci s opravdovou vervou. Ostatně nemají co ztratit. Vojáci útok z druhé strany rozhodně nečekali a tak na bojišti zavládne naprostý chaos. Dál bojuji proti otrokářům, kteří postupně padají pod mým mečem a improvizovanými zbraněmi otroků. Moment překvapení je na naší straně, početní převaha taky a otrokáři bez velitele nedokáží zaujmout žádnou obstojnou formaci. Do několika minut se bojiště změní v krvavou lázeň. Zvítězili jsme. Poslední přeživší vojáci upustí zbraně. Myšlenku na jejich využití však okamžitě zavrhnu, když i tyto muže lavina otroků plných nenávisti stejně pobije.

Dokázali jsme to ! Možná opravdu existuje tahle cesta. Možná mohu zvrátit alespoň část toho zla, které jsem napáchal.

Tvářím se sice poněkud vyčerpaně - nebylo to jen tak - ovšem spokojeně. Rozhlédnu se po mrtvých tělech a překvapeně hledících otrocích. O jedno z mrtvých těl si otřu čepel meče, ale to už mě sledují někteří otroci. A rozhodně ne přátelským pohledem. Nejprve si toho nevšímám a pečlivě si otřu meč od krve. Poté se opět narovnám zrovna ve chvíli, kdy už jeden ork pozvedá svůj krumpáč.

Ach ano, tito muži nenávidí všechno lidské a já jsem momentálně jediným živým člověkem v tomto táboře.

Pravou ruku svírající meč napřímím směrem k jednomu z orků a propálím ho výhružným pohledem. Otroci oslabení tvrdou prací bez výcviku a vyvážených zbraní. Sice bych je určitě nezvládl všechny, ale tenhle první odvážlivec by jistě šel k zemi.

Nenech slepou nenávist, aby ti záhy vzala život, který sis právě vybojoval !

Pronesu k němu nekompromisním hlasem ve snaze ho uklidnit. To se nejspíš moc nepovede, protože zbraně pozvedá i pár dalších. Naštěstí elf, kterému jsem dal klíče, tuto bitvu přežil a po několika větách ty muže uklidní. Ovšem ani tomu se moje rasa zjevně moc nelíbí. I když si uvědomuje mé zásluhy na jeho svobodě. Jeho otázka mě zarazí, byť je tak přirozená.

Protože už mám dost útlaku ze strany císaře a celého tohoto prohnilého císařství ! Vás nutí k tvrdé práci, nás nutí činit rozhodnutí, která vedou k ztrátě našich duší. Ale já si konečně uvědomil, že vždy máme možnost volby ! A mou volba je, že..

Celou dobu mluvím dost hlasitě, aby mě slyšelo co nejvíc otroků. Poslední větu však nedokončím, místo toho schovám meč zpátky do pochvy a najdu tělo mrtvého poručíka, který padl mou rukou. Je to dobrý symbol padlého tyrana. S vypětím všech sil ho i s dýkou v hrudi zvednu - přeci jen ztuhlé tělo dospělého muže neváží nejméně - a dotáhnu na malou vyvýšeninu poblíž dolu.

A mou volbou je, že každému komu nebije srdce pro svobodu nás všech, ať raději srdce nebije vůbec !

Zařvu k otrokům a mrtvé tělo poručíka položím na místě kde stojím. Poté, ač je to možná trochu rizikové, z vyvýšeniny poblíž dolu sejdu opět mezi otroky až k elfovi.

Již máte zpátky svou možnost volby. Nepomohl jsem vám shodit tyto okovy, abych vám nasadil nové. Jděte konečně Svou cestou ! Tou mou je přelámat ještě pár okovů. Pokud se někdo na tuto nejistou cestu za svobodou chce vydat se mnou, následujte mě ! Společně dáme dalším otrokům možnost vlastní volby !

Císařství, Jednotka pro eliminaci nelidí
Úterý, 30. května 1351

Na Stezce vedoucí skrz les se začala vyskytovat skupinka asi pěti elfů. Už několikrát napadli, zranili a dokonce zabili několik vojáků Císařství. Přívrženci nelidí si mezi sebou šeptali, že na to mají právo, ale nikdy se nikdo neodvážil říct něco takového nahlas. Ne před nikým z naší jednotky. Dokonce ani před ostatními vojáky Císařství. Věděla jsem, ale co si myslí. Pokaždé když jsem přišla do Krčmy, malé hospody nedaleko kasáren, lidé se zvedali a odcházeli. Ti, kteří zůstali, se na mě dívali podezřívavým nedůvěřivým pohledem. Přiznávám, radši jsem pila v kasárnách, tam jsme alespoň věděli, co od sebe navzájem můžeme čekat…

Situace na stezce se den ode dne zhoršovala. Když byla přepadena a zmasakrována tříčlenná jednotka vracející se ze své mise, byla to poslední kapka. Voda přetekla, přišel čas jednat. Dostala jsem za úkol eliminovat tuto nepřátelskou jednotku. Vybrala jsem si další dva vojáky, o kterých jsem věděla, že se na ně mohu spolehnout. Odjezd jsem zavelela za půl hodiny. Během těchto třiceti minut jsem zkontrolovala svoji výzbroj, sbalila nějaké zásoby, a pak se vydala se do stájí osedlat Mare, mojí černou klisnu. Když půl hodina uplynula, opravdu jsme byli na cestě…


Na Stezce, Eliminace nelidí
Pátek, 2. června 1351

Cesta na Stezku trvala tři dny. Další den jsme pročesávali les v okolí Stezky. Po elfech jakoby se slehla zem. “Utáboříme se…“ oznámila jsem svému týmu. Nemám z toho sice velkou radost, ale jiná možnost mě nenapadá. Ty nelidský potvory, jsou chytrý…ale já víc. Na tváři se mi objevil zlomyslný škleb slibující elfí jednotce bolestivou smrt za to, že plýtvají mým vzácným časem.

Rozbili jsme tábor. Posbírali dřevo na oheň. Pak už pouze stačilo předstírat, že celá naše jednotka usnula vyčerpáním. Během několika desítek minut se elfové objevili. Čekala jsem je. Dříve než stačili zahájit útok, měl jeden ze členů v krku zabodnutý můj šíp. Dříve než si to uvědomil, padl mrtvý k zemi. Všechno to trvalo jen pár minut, a když uplynuly, všech pět elfů, včetně krásné plavovlasé elfky leželo ve vlastní krvi. Úkol byl splněn…

“Na cestu se vydáme ráno…“ oznámila jsem svým spolubojovníkům. Pak bylo na čase prostřídat se o těch pár hodin spánku, na které jsme ještě do úsvitu měli nárok. Hrozba byla eliminována, ale to poslední co se mi chtělo, bylo riskovat, že se objeví pomstychtivý špičatý ucha a pokusí se nás zabít ve spánku.

Brzo ráno jsme tábor sbalili. Mrtvoly naházeli na hromadu a zapálili, a pak se vydali na cestu zpět do Císařství…


Císařství, Jednotka pro eliminaci nelidí
Pondělí, 5. Června 1351

Cesta zpět nám trvala stejně dlouho jako cesta na Stezku. Když jsme dorazili, ihned jsem se vydala do stájí. Priorita číslo jedna: ustájit Mare, svého černého drahouška, a zajistit aby jí nic nechybělo. Teprve pak jsem se vydala hledat Johna, svého nadřízeného, abych mu oznámila splnění našeho úkolu. To, co jsem se dozvěděla, mě překvapilo, tak že jsem chvíli zůstala stát jako přikovaná. “Co…?“ Pokud je to pravda, věřím tomu, že mi to rádi ještě jednou ochotně zopakují. “Takže pokud tomu správně rozumím: John se vydal s dalšími třemi členy jednotky eliminovat hrozbu v podobě orků a… Gabriel se obrátil proti nim… Všechny je pobil včetně Johna a přidal se k nelidem…? To nedává smysl…“ Tak smysl, to možná nedávalo, ale evidentně to byla pravda. Nenechali mě to ani vstřebat a pokračovali v chrlení informací, “Takže momentálně tu velím já…“ prostá konstatace faktu, tohle jsem si zvládla spočítat i bez jejich oznámení, jediné čím jsem si nebyla jistá, bylo, zda si sem Císař nebude chtít nasadit někoho vlastního.

Do své nové role jsem se vžila rychle. Hodně rychle… “Pronásledoval ho někdo? Tím, že se rozhodl přidat k nepříteli, se sám stal naším nepřítelem. Musí být zlikvidován, protože toho o nás ví příliš mnoho. Zná náš způsob boje…“ Zná toho víc než by náš nepřítel znát měl. Odpověď, které se mi dostalo, mě nepřekvapila, pronásledovali ho, ale ztratil se jim, během svou dní to vzdali… ´Výborné…´ hlavou mi proletěla ironická poznámka hodnotící sled událostí.

Ještě toho dne jsem si vyžádala audienci u Císaře. Jakožto nový vůdce jednotky jsem byla přijatá během několika hodin a bylo to snazší, než jsem čekala. Císař se mnou souhlasil v jednom – Gabriel musí být dopaden. Bohužel už nesdílel můj názor, že musí být zabit. “Ale on nás zradil…“ Pokud to půjde, je nutné ho přivést živého. Smrt je tou poslední možností… “Rozumím…“

Velení jsem dočasně předala svému zástupci. Vím, že není úplně ideální odjet pár hodin po svém jmenování do funkce velitele jednotky, ale tohle jsem chtěla vyřídit sama. Tím, že nás zradil, stalo se to pro mě, tak nějak osobní. K tomu to je velice inteligentní člověk, z čehož vyplývá, že dostat ho bude těžké. Těžké, ale ne nemožné…

U Zmijáka
Isabel, Alen, Brys a kdo je ještě v hostinci

Ozvalo se zaklepání na dveře mého pokoje a já pustila dovnitř hosty. Byl to majitel hostince, zase se mi rozbušilo srdce a nějaký jeho poskok. Byla mi přinesena káď s horkou vodou. Zatím jsem se v pokoji nijak neubytovala, jen jsem si sundala z ramenou svůj cestovní plášť, který je přehozen přes okraj židle.
"Děkuji. Takhle mi to vyhovuje." Na oba muže se usměji a zavřu za nimi dveře. Konečně ze sebe stahuji svůj šat a lezu do kádě. Voda je příjemně teplá. Nachvíli zavřu oči a užívám si ten klid, co je kolem mne.

Po nějakém čase vylézám z vody a konečně se cítím čistě. Po zůstatky z cesty jsem nechala v té dřevěné kádi. Oblékám se opět do svých šatů a před zrcadlem si splétám vlasy do copu. Kolem pasu si uvazuji pásek s několika váčky a mířím zpátky dolu do lokálu. Erki je ve svém živlu a baví svými příhody celý hostinec. Mě při tom pohledu zajiskří v očích a vzpomenu si na Uxkhal, kde jsem takhle tohoto malého hobita poznala. Ladně jak nějaká kočkovitá šelma přijdu k výčepu, kde předpokládám Alena.
"Děkuji za tak rychle připravenou koupel." Přidávám přátelský úsměv. "Ráda bych se najedla a jestli by to bylo možné vyzvěděla od vás, kde najdu onu knihovnu nebo místo, kde si budu moc obstarat nějaké knihy."

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Tohle jsem jak živ ve své hospodě neviděl...

Brys, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Alvaro opracoval laň a odřízl si z ní pěkný kus zvěřiny. Potom si jí sám naklepal, okořenil a opekl nad ohněm... ,, Normálně bych tohle nikomu, kdo u mě nepracuje, nepovolil, ale dneska mám frmol, tak že to dovolím... ,, Řekl jsem si v hlavě.
Alvaro dostal všechno, co si vyžádal a nakonec dostal i klíč od pokoje. Když dojedl a vypil piva, tak se zvedl a odešel někam ven...

Záhadný pár... Muž, který nejspíše patří, či patřil k nájemným vrahů a lovkyně, která má u nohou svého ochočeného vlka, si řekli, co chtějí přinést... Na stůl mi hodí deset stříbrných.
Jakým způsobem mi žena zaplatila, se mi nelíbilo, a proto jsem jí daroval nepříjemný pohled. Shrábnu ze stolu deset stříbrných a v hlavě si to celé spočítám... Za ty dlouhé zkušenosti už mám hlavu jako kalkulačku a proto to je za chviličku... ,, No dobrá, po jídle od vás budu chtít ještě tři stříbrné... Vyčkejte prosím, než to všechno přinesu... ,, Řeknu jim, načež se otáčím na patě a odcházím do kuchyně připravit jejich objednané jídlo. Uříznu pěkný kus masa i se žebrem, je to tak 350 gramů a hodím ten flákot na dřevěný tácek. Potom ze spižírny vezmu půlku chleba a nakrájím ho. Dále ukrojím přibližně 100 gramů másla, do misky dám hromádku soli, nakrájím čerstvou zeleninu ze zahrádky (papriky, okurky, ředkvičky, mrkev, rajčata a zelí) a do litrového džbánu naliji jablečný mošt... K tomu vezmu ještě dva kalíšky a všechno na tácu odnáším těm dvěma divným návštěvníkům.
,, Tady to je... Přeji dobrou chuť. ,, Poté pohlédnu na vlka a usměji se. ,, I tobě... ,, Poté odcházím k výčepu.

Najednou se otevřou vchodové dveře a u výčepu stojí mladá díky... Její tak šestnáct let. Můžete všichni zpozorovat, jak se s ní potichu bavím a jak chvílemi plakala. Poté si dívka sedá ke stolu a já jí přináším něco k jídlu a k pití...
Po chvíli už můžete vidět, jak dívka odchází do kuchyně. Po nějaké chvíli vychází s umytým obličejem, převlečená a se zástěrou. Poté můžete vidět, jak jí ukazuji, co má dělat.
,, To zvládneš, Loro... ,, Řeknu jí a po chvíli už Lora pobíhá po sále a odnáší prázdné korbely a roznáší objednaná piva... Peníze, co jí hosti hned zaplatili, mi rovnou odnáší. Nemá v tom praxi, tak že jí to ještě moc nejde, ale má snahu a zdá se být šikovná...

Válečník se mi představil jako Brys... Pořád se ale tváří nějak divně.
Nejsem moc podezíravý člověk, ale tohle je zvláštní... Na souhlas s jídlem jen přikývl.
Potom z něho vypadlo, že si půjde složit věci do pokoje. ,, Dobrá... Já ti to jídlo zatím připravím. ,, Řeknu a usměji se. Snažím se tvářit přátelsky...
,, V téhle době není lehké moc lidem věřit... Vím to moc dobře... Nemůžu si ho pustit blíž k tělu, dokud o něm nic nevím... ,, Pomyslím si.

Po chvilce sejde po schodech dolů Villandra. Je stále tak krásná a půvabná...
Poděkuje mi za tak rychle připravenou koupel a já jí s úsměvem odpovím. ,, Nemáte vůbec zač... ,, Poté mi řekne, že by se ráda najedla a obstarala si nějaké knihy. ,, Určitě... Co byste si přála k jídlu, slečno? ,, Zeptám se jí a poté jí odpovím na její otázku. ,, No tady bohužel žádná knihovna není... Zkuste se podívat na náves, kde je pár stánků... Obchodníci tam nějaké knihy možná prodávají. Nejvíce obchodníků je tu však o víkendu... Ale nějaké knihy mám já... Či když budete trpělivá, mohu vám sehnat jakoukoliv knihu, co existuje na téhle zemi... Co za žánr máte na mysli? ,, Řeknu a nezapomenu se usmát.

Poté jsem v klidu stál v kuchyni a hlídal ohřívající se vodu do koupele pro Isabel a pečené maso pro Bryse, když v tom jsem najednou zaslechl křik... Ten hlas mi byl povědomí. ,, Isabel!!!... ,,
Vyběhnu z kuchyně do hlavního sálu a vidím běžet Isabel ze schodů... Běží jako o život, div že neklopýtne a neskutálí se ze schodů dolů.
Najednou zakřičí znovu, tentokrát jí rozumím... Křičí na někoho to, že chce znovu něco rozbít, že mu to nestačilo... Že jí chce znovu sbít... ,, Cože?!!!... ,, Ani chvilka přemýšlení a bylo mi téměř jasné o kom Isabel mluví... ,, Brys!!... Já tušil, že je to nějaký šmejd! ,,
Znovu Isabel křičí o tom, že jen umí ničit, lámat a zabíjet... Ve mně v tu chvíli rozhoříval vztek...
Isabel se jako opilá pohybuje mezi stoly v hlavní místnosti... Připadá mi nějaká divná. ,, Asi jí praštil do hlavy... ,, Pomyslím si a vztek ve mně ještě o dost stoupl. Poté Isabel znovu zoufale a nešťastně promluví... Tentokrát ho vyzývá k tomu, aby jí praštil o zeď, jako to udělal jiný. ,, Cože, on hodil nějakou ženu o zeď?!! Ten šmejd!! ,, Řeknu si v duchu.
Když dořekla poslední slova, tak se jí podlomili kolena a musela se opřít o desku stolu. ,, Uhněte! Nechte jí být! Pusťte mě k ní! ,, Zařvu na celou hospodu a už se ženu přes celý sál.
Když přiběhnu k Isabel, tak jí chytnu kolem ramen a pomůžu jí se narovnat. ,, Jsi v pořádku? Pojď... Pomůžu ti. ,, Říkám jí v klidu a potichu. Když se nehcá, tak jí odvádím do kuchyně...
Když dojdeme do kuchyně, tak jí pomůžu si sednout na židli. ,, Vydrž, hned jsem zpátky... ,, Řeknu jí potichu a poté se ihned vrací do hlavního sálu.
Vím přesně za kým jít... Jdu za mužem, co chtěl pro mě pracovat... Ale ne obyčejné práce.
,, Slyšel jste, co se stalo... Váš první úkol! Přiveďte mi ho živého spoutaného! Budu vám velmi vděčný... ,, Tohle mu šeptám do ucha, aby to slyšel jen on. U toho jak jsem řekl vděčný, jsem nahodil důležitý výraz, aby se ujistil, že bude dost dobře odměněn.
Potom ještě pohlédnu na tuláka, co se právě baví s Erkim. Vidím, že má zbraň a proto pohledem udělám gesto, aby ke mně přiběhl. Když ke mně přiběhne (Trewish), tak mu do ucha pošeptám. ,, Pomozte mi prosím chytit toho násilníka... Nesnáším chlapy, co bijí ženy... Myslím, že se mnou souhlasíte. Zda chcete, klidně vám za to zaplatím... ,, Pošeptám mu a taky chci, aby to slyšel jen on.
Potom jim (Trewish a Syreanis)dám znamení, že je někde na schodech, nebo ještě v patře... Tak aby se o to postarali...
Zda s úkolem oba souhlasí a rozhodnou se chlapa co bije ženy chytit, tak ještě pohlédnu na patnáct zdatných dřevorubců... Mích přátel a stálých zákazníků. Do teď mi pomáhali řešit kdejaké potyčky v hospodě a já jim za to vždycky dal nějakou tu rundu na víc... Tak jsem jim teď dal pokývnutím hlavy signál, že kdyby něco, tak ať pomůžou...
Poté ještě očima zamířím k nájemnému vrahovi a lovkyni... Chci vědět, jak se staví k téhle situaci oni...

Potom už jen běžím za Lorou a dám jí pokyn, ať stále nepřestává obsluhovat hosty. Poté běžím zpátky k Isabel a zavírám do kuchyně dveře. ,, Tak co? Jsi v pořádku? Nepraštil tě do hlavy? Neudělal ti něco?... ,, V mém hlase jde slyšet upřímná starost...

Odebráno: 350 gramů zvěřiny, půlka chleba, 100 gramů másla, trochu zeleniny a 1l jablečného moštu
Přidáno: 10 stříbrných

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy

Neděle, 4. června 1351, večer

Erunis, Indil

Jako první promluvila ta na pohled starší dívka která se později představila jako Erunis. Vypadala docela mile. Řekla že na loutnu hrála ona a pozvala mně k ohni. Děkuji. Vážím si toho že..... Chtěl jsem pokračovat, ale najednou mi na hlavu skočila nějaká malá opice. Začala vřískat a rvát mi vlasy. Nebylo to zrovna příjemné, takže jsem se jí pochopitelně snažil setřást. Naštěstí si jí ta druhá žena zavolala zpět k sobě. Duch se na dívku která držela v náruči opici zadíval, zlověstně zavrčel a vyšel k nim. Duchu! Nech ji být. Určitě to nemyslela zle. Pojď zpátky. Duch udělal ještě jeden krok a pak se podíval na tu dívku.

Vycenil své velké a ostré zuby, zavrčel a pak přišel ke mně. To je v pořádku. Nic se nestalo. Pousměji se na dívku. Já se omlouvám za Ducha. Nic by vám neudělal. Jen jí chtěl vystrašit. On nemá rád když ... když mně někdo ohrožuje. Pousměji se a podrbám Ducha mezi ušima. Vděčně se na obě dívky podívám a vytáhnu z batohu svojí deku. Položím jí kousek od ohně a sednu si na ní. Sotva jsem si sedl, tak se ta druhá dívka (myslím že jsem zaslechl jak říká že se jmenuje Erunis nebo tak nějak) zvedla a chtěla se vydat ulovit nějaké jídlo. Ano...já tam jdu také. Ale nemusíš jít lovit jen kvůli mně.

Ještě nějaké zásoby mám. Řeknu dívce, ale není to nic platné. Sotva domluvím, tak je pryč. No, nevadí. Pousměji se a vyndám z pouzder své dýky. Z batohu vyndám ještě brousek a začnu obě dýky ostřit. Takže...vy jdete do toho tábora? Zajímavé...bojují tam ne? Nechci vás nějak urazit, ale nevypadáte jako...válečnice. Řeknu přátelsky, pousměji se a pokračuji s ostřením svých zbraní. Koutkem oka jsem zahlédl jak se Duch zvedl a zamířil někam do lesa. Asi se šel proběhnout, nebo si něco ulovit.

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy

Neděle, 4. června 1351, večer

Eruntano, Erunis

Musím stále držet mírně rozvernou Nini a co chvilku ji musím plácnout dlaní po hlavě. Pořád mi chce utéct. Když se Duch začne pomalým a výhrůžným krokem blížit, přeběhne mi mráz po zádech. O krok ustoupím a zoufale pohlédnu na Eru. Pak můj pohled zklouzne na elfa, ať se psem něco udělá. Nini vycítila možné nebezpečí a vysmekla se mi tak rychle, že jsem to ani nestihla zpozorovat. Otočila jsem se za ní, ale to už byla někde mezi korunami stromů a hledala útěchu ve zbylých jablíčkách, co jsem jí věnovala. Duch se vrátil vedle Eruntana a já jsem byla opět klidná. Eru se mezitím vydala na lov. Tano se jí to snažil vymluvit. Eru už však byla ztracená v lese a hledala kořist. Eruntano se mě zeptá, jestli opravdu jdeme do tábora. ,,Ano, jdeme. Budeme tam víceméně figurovat jako léčitelky, Eru bude hlavní a já její poslušný poskok." Při posledním slovu na Eruntana rozverně mrknu. Skutečnost, že bych s Eru v boji byla naprosto neporazitelná díky určitým výhodám si radši nechám pro sebe. Zvonivým hlasem zavolám na Nini a ona se mi neochotně postaví k nohám. Jenom jsem se chtěla ujistit, že není moc daleko, hned ji zase vypustím. Podívám se do kotlíku a s radostí zjišťuju, že mi zbylo kávy ještě do dvou hrnků. Nabídnu Eruntanovi. Kdyby nechtěl, dám si a zbytek nechám Eru. Pak pohladím Sněženku a půjdu spát s Nini vedle sebe.

Hostinec

Sedím dole v lokále. Pozoruji jednotlivé osoby a zamýšlím se nad tím, kdo je místní a kdo přicestoval. Poznat se to dá snadno.
I přestože jsem si osoby již rozškatulkoval, tak mi to stále nedá a čím dál víc mě láká se podívat na tu zajímavou trojici (lovkyně, vlk, zabiják), ale poté si utřídím myšlenky v hlavě "Pokud jsem já ten po kom pasou, tak přílišným zíráním na ně jejich podezření jen prohloubím. Ten zabiják furt sleduje všechny osoby v lokále, nesmím se chovat podezřele."
V okamžiku, kdy se vrátí hostinský zpět a zamíří do kuchyně si říkám, že už by konečně mohlo dojít na onen rozhovor. Pak ovšem uslyším nějaký tlumený hlas z hora. 
Dupot po schodech. Další zvuk, tentokrát už téměř z lokálu.
Podívám se směrem na schodiště a zrovna z něj uvidím vybíhat jednu ženu. Křičí. "Nic jiného ani nedovedeš. Jenom ničit, lámat a zabíjet!" to už se zvedám od výčepu, ale než stihnu zareagovat vyběhne hostinský z kuchyně a zařve, že mu toho násilníka máme přivést svázaného.
"Sakra, není čas, abych ho pořádně zmydlil. No co musím to udělat takhle, pokud se proměním tak budu na místě mrtev nehledě na to, že tu je nějaký násilník."

Otočím se celými svými 80kily živé váhy a 190 centimetry výšky směrem k tomu muži. "Nezkoušej se k ní snažit dostat. A už vůbec jí neublížíš. A vůbec, myslím, že nejlepší bude, když opustíš tady ten lokál a to hodně rychle, protože jak vidíš ..." máchnu rukou směrem k dřevorubcům "jsou to chlapi, kteří by si to s tebou hodně rychle vyřídili."
V hlavě se mi mezitím rýsuje plán jak ho dostanu já sám, aniž by to on očekával. Ale to se nemůže stát tady, to bych na sebe upoutal moc pozornosti.
Zkusím se k němu pomalu přiblížit, ale není to žádný výhružný krok, jako kdybych prostě šel ke schodům nahoru.
Jsem ovšem připraven, kdyby se rozhodl na mě zaútočit.

Pravenské království, Ibiran – U Zmijáka

Pokud Erki začne hrát něco veselejšího, jen se usměji a snažím se nad ničím nepřemýšlet a dojíst jídlo, které jsem si po dlouhé době nemusel připravovat sám. ´Budu muset do Riybeletu co nejrychleji. Zeptám se pak těch obchodníků na stav cest, ale měl bych to zvládnout bez bojů, pokud pojedu po hlavní cestě.´ Myšlenkám na cestu jsem se však neubránil, stále je na mne vidět, že smrt otce mne zasáhla hluboko. Naštěstí mne z tohoto pochmurného stavu vytáhne zpět ke smyslům strach z násilí muže, který jde za ní. ´Ženská není něčí fackovací panák... Možná nejsem nejčestnější chlap, ale tohle mne dokáže žrát dlouho a pěkně hluboko. Jestli tohle děláš každý ženský a jen tak z rozmaru, myslím, že si nezasloužíš jen tak zemřít. Horší osud než jen to. Jasně, kdyby ses bránil, ale to bys za ní tak neletěl co?´ Vstanu od skoro dojedeného jídla s odhodláním toho zmetka vzít a utřít si s ním podlahu. V tu chvíli na mne začne volat hostinský, ať mu ho svážu a přivedu. „Rád“ řeknu nakonec, ale spíš jen pro sebe. Vytáhnu si z batohu provaz, omotám si ho kolem rukou tak, že tím rozdělím na třetiny a pomalu se rozejdu k němu. ´Budu si ho muset trošku přiškrtit nebo ho regulerně zbít, i když to by mohl být problém. Budu muset mířit tam, kde ho to vyřadí hned.´ Pomalu dojdu k muži co mu říká věci, které mu musí být jasné. „Tady si to vezmu já.“ řeknu na dotyčného a podívám se na násilníka. „Mám pro tebe návrh. Buď se necháš na okamžik svázat a nebo to udělám já a je dost možné, že se pak neprobereš. Sám moc dobře víš, že tady nemáš šanci.“ Nehodlám to odkládat jako dotyčný mluvka a rovnou jdu ke svému cíli. Sleduji ho. Jeho reakci, pohyby očí, změnu dechu. Cokoliv co je teď důležité. „Nebo k tomu máš ještě co říct?“ Nejdu nijak rychle, ale rozhodně a odhodlaně. ´Jestli jí zbyl či zbyl takhle jinou ženu, pak mu tu udělám soudce i kata.´ Je na mne vidět, že jsem rozhořčený nad tím co jsem viděl a slyšel.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Zmiják, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish

Najradšej by som len vrčal zlosťou. Po dlhej dobe som zareagoval prchlivo, bez inak príznačného kľudu a pokoja. Po dlhej dobe som podľahol márnivej nádeji, že to konečne bude trošku lepšie. Že sa veci môžu zlepšovať, alebo len nezhoršiť. Že i ja mám právo na trochu pokoja, oddych, bezpečie.
Samozrejme som sa mýlil. Cítim teda hnev. Ľadový, odsudzujúci, hnev k sebe samému. Taká trúfalosť, také pomätenie! Trest neskončí tak ľahko. Pokánie je pokánie a na vykúpenie si ešte musím veľa počkať. A rovnako veľa vytrpieť.
Nemôžem jej dávať za vinu, že to nechápe. Že ma nechápe. Že som zdesený...pretože som prvý krát v živote pocítil strach.

Úder ktorý mi zasadí nie je silný ani bolestivý. Vlastne by som za normálnych okolností takmer ani nemrkol, prekvapí ma však že reaguje tak prudko, najmä v kombinácii s revom a krikom. Pustím ju, vyšmikne sa a uteká.
Nepremýšľam dlho. Meč opäť na plece, vak v ruke a rýchlo za ňou. Neviem či má v izbe nejaké svoje veci, no ak sa moje predpoklady splnia, bude si musieť vystačiť bez toho. Tradične totiž očakávam to čo vždy – rozruch, problémy, spešný odchod. A potom výčitky. A ten hnusný pocit obáv. Že tu ostane, že ma opustí. Že sa jej tu ponúka život ktorý dokáže prebiť i myšlienku na brata. Jej brat, najsilnejšia karta ktorú vôbec mám...
Ironické, stavať na tak krehkej lži.

Schody zbehnem rýchlo, ani sa nesnažím tváriť sa nenápadnejšie alebo sa snažiť situáciu upokojiť a vyriešiť. Nezvládol by som to, nezvládol by som ju presvedčiť, nezvládol by som sa jej ani dívať do očí. Takže...sa to vyrieši inak.
Počujem jej krik, nespomalím však a čoskoro sa teda objavím na spodku schodiska a teda pred celým obecenstvom. Chcem za ňou vykročiť, avšak zastavím. Jej slová sa zaryjú hlboko, hlbšie než by som si bol ochotný pripustiť. Zamrznem, zmätene na ňu hľadím, neschopný poriadne rozlíšiť význam jej slov, pochopiť čo je hysterické blábolenie a prečo reaguje takto.
“Počkaj...“ začnem no okamžite sa zaseknem a neviem čo ďalej. Mám však pocit, neochvejný a jasný, že sa to dá vyriešiť. Že by som jej to mohol dokázať vysvetliť, všetko, od začiatku do konca, prečo ju nasledujem a prečo ona nasleduje lož.
Spravím jeden krok vpred, hľadám vhodné slová...a vloží sa do toho krčmár.

Ešte zmätenejší sa otočím naňho, rovnako šokovane si tiež v rýchlosti prezriema zbytok osadenstva krčmy. Príde mi skoro neuveriteľné, že som na ich prítomnosť zabudol, že tu máme divákov. Akoby sa pretrhol nejaký sen, všetko sa zrútilo a problémy sa mohli konečne dostať k slovu a trápiť ma. Pred chvíľou tak jasný Pocit okamžite zmizne, ostane chladná analýza okolia a udalosti. Ktorá okamžite vyvodí najhoršie možnosti a vyvolá reakciu.
Samozrejme, mohol by som rezignovať. Vzdať sa, snažiť sa to vyriešiť slovami. Dúfať, že Isabel sa skoro uvedomí, čo by však vyžadovalo veriť jej v tomto. Veriť jej, že nepodľahne túžbe kruto sa pomstiť. Nerozumiem príliš chovaniu iných, no je mi jasné, že by to bola bláhová viera. Pomsta je blízka každému. Však preto bol rozkaz takmer vždy rovnaký...
Nenechať naživo nikoho.

Krčmár vyvolal poprask, nepredstavuje však riziko. Jeho výzva ale môže alarmovať nebezpečnejšie indivíduá tu prítomné, najmä ak sa rozhodnú konať. Pozornosť teda presuniem inde, nezaujímajúc sa teda dokonca ani v prípade, že by Isabel odvádzal preč.
Ani drevorubcov nepokladám za výrazné nebezpečenstvo. Sú v presile a sú to určite silní chlapi. Možno trénovaní vojaci by predstavovali hrozbu, avšak okamžite predpokladám, že strach a šok ich poženú preč. A ak by nie...bude to pre nich zlé.

Hneď na to presuniem hodnotenie na čiernovlasého muža ktorý vykročí mojím smerom a ktorý ma vyzýva k odchodu. Neodpovedám, samozrejme. Je vysoký, o niečo vyšší než ja, s pomerne mohutnou postavou, svalnaté paže. Snáď i silný, ač telesnou konštrukciou sa mi ani zďaleka nevyrovnáva. Veľmi sebaistý, bez strachu, pristupuje však opatrne. Skúsený, chytrý. Bez zbrane avšak so znakmi predchádzajúcich bojov. Nebezpečný.
Keďže sám je ešte pomerne ďaleko pohľad presuniem na ďalšieho muža, hraničiara. Odev do lesa, meč za pásom, ešte vyšší a ozbrojený i lukom a šípmi, teda nieže by to v týchto priestoroch predstavovalo výhodu. Zvyknutý na otvorené priestranstvá, lesy, boj s lapkami, možno maximálne elfmi. A odvážny. Nie, nie odvážny. Blázon.

Už dlho ma žiadny súper takto neprekvapil. Áno, asi som si zvykol, že vyvolávam dojem ktorý i najotrlejších a najdrsnejších chlapov zastraší či minimálne vyvolá patričný rešpekt. Nie však tu...kľudne, so siláckymi rečmi na perách a lanom v rukách ku mne vykročí. Nezastavuje, nezrýchľuje, približuje sa.
Tep sa mi málinko zrýchli, i keď navonok je to nepozorovateľné. Odkedy som presunul pozornosť z Isabel nevykazujem žiadne emócie, nič. Skoro nehybne, len s mihaním očí a pohybom hlavy dávam najavo, že som nažive. Istým spôsobom však i stoly okolo vykazujú viac ľudskosti a cítenia než ja. A teraz ten zvýšený tep. Nie obavami, strachom. Skoro až...radosťou. Očakávaním boja.

Nemeškám, hraničiar sa čoskoro priblíži natoľko, že stret bude nevyhnutný. Keďže je stále dostatočne ďaleko bez rýchlejších pohybov uchopím meč za plecom a jedným pohybom si ho zložím, nechávajúc tak vak z pleca padnúť na zem. Dlhá pochva obalená popraskanou kožou, nezdobená rúčka, všetko napovedá jedenapolručnému meču. Netasím, pochvu držím kúsok pod rukoväťou smerom vzad, akoby som sa ho chystal pustiť na zem či druhou rukou tasiť, ač je na meči stále poistný remienok. Rovnako pomaly, skoro spomalene si rozopnem sponu na plášti a chvíľu čakám. Ak ich neodradí ani toto, bude to zlé.
Bez plášťa totiž pôsobím ešte brutálnejšie. Postava síce nižšia než obaja muži ktorí sa snažia brániť Isabel, no ďaleko mohutnejšia a stabilnejšia. Široké ramená, silné paže, mohutná zeď svalov. A navyše obrnená – plášť už neskrýva krúžkovú košeľu a na nej navlečenú koženú brigantínu s našitými kovovými doštičkami, kožené chrániče predlaktia a veľký bojový nôž na opasku. Zbroj je miestami poškodená a staršia, skúsené oko ľahko rozozná seky po mečoch i diery po šípoch.

Ak sa hraničiar nezastaví nechám ho prísť ešte bližšie. Ustúpiac o jeden krok vzad, pomaly a ťarbavo aby obaja potencionálni nepriatelia nabrali dojem spomalenosti, neobratnosti. Schválne nechám telo prehnane v napätí, predstierajúc zmätok, strach, dokonca sa prinútim vyplašene sa mračiť. V podobnom duchu hlúpeho a pomalého siláka pokračujem i keď sa hraničiar dostane na dosah. No potom sa to razantne zmení.
Zaútočím – úder ľavačkou, taký aký by mohol očakávať – signalizovaný dopredu pohybom celého tela, zo vzdialenosti ktorú musím prekonať širokým krokom, K tomu však nedôjde. Úder, ktorému sa každý skúsenejší bitkár či tvor s lepšími reflexami vyhne nedopadne.
Došľapnem na zem o dosť skôr než by sa dalo očakávať, vo vzdialenosti pri ktorej rukami na hraničiara nedosiahnem a päsť sa tak zbytočne valí vzduchom, odvádza pozornosť. Aby zasiahla druhá ruka s mečom.

Stále bezpečne v pochve totiž švihnem mečom proti hraničiarovej hlave. Nemierim na spánok, nechcem ho zabiť, úder je smerovaný skôr nižšie, na nos či čeľusť. A je rýchly, veľmi rýchly. Za hranicou ľudských možností. Žiaden človek, kór s postavou podobnou mojej by takú rýchlosť nevyvinul.
Bojovať s démonom sa nevyplatí.
Už bez snahy klamať sa prekvapivo mrštne a obratne stiahnem kúsok vzad, aby som mal čiernovlasého neozbrojeného muža dostatočne ďaleko od seba. Bez známky emócie, bez pohnutia bŕv ho pozorujem, pričom si pomerne nápadne zhodím remienok z meča aby sa dal okamžite tasiť. Jasné varovanie a to nielen preňho, stále mám totiž v zornom poli drevorubcov a najmä dvojicu s vlkom – ak by vstali a začali konať tí, som pripravený ustupovať na schody. Assasínov, vrhacie dýky a podobné triky som nikdy nemal rád...no i tomu sa dá čeliť.

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, vesnička Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Vyhla ses útoku muže s dýkou, ten se kolem tebe prosmekl s údivem v očích a nechápavým výrazem ve tváři. Evidentně si byl svým útokem natolik jistý, že si nepřipouštěl prohru. Proč také, vždyť jsi jen obyčejná ženská, pro ně. Tvůj protiútok přišel ihned, jak se prosmekl kolem tebe. Praštila jsi ho holí do zad, čímž jsi ho vyvedla z rovnováhy a on o pár kroků dál padl na zem. Ovšem nezdálo se, že bys ho z boje vyřadila. Naopak, ještě více jsi ho rozzuřila. Místo toho, aby zůstal ležet, začal se opět zvedat a v obličeji byl ještě rudější, než dokonale rudé jablko.

Pracovní tábor Jeirbe - povstání

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Gabriel Roche

Začneš mluvit a otroci tě začnou do jednoho poslouchat. Jak tvůj proslov pokračuje, slyšíš slabé šumění hlasů, vidíš, jak mnozí sklánějí zbraně, jiní souhlasně kývou. Získal sis jejich pozornost, získáš si i jejich srdce? Vytáhneš poručíka na vyvýšené místo, všichni tě sledují, pozorně poslouchají. Když pak sejdeš zpět k nim, rozestoupí se, uvolní ti místo. Řekneš svá poslední slova a oni se na sebe podívají. Někteří se už začnou rozcházet, jen pár jich zůstane, mezi nimi i ten, kterého jsi osvobodil jako prvního.
"Přidáme se k tobě, člověče. Ale varuji tě, pozvedni zbraň proti nám a my ji pozvedneme proti tobě," upozorní tě. Těch, co se k tobě přidali, je celkem pět. Dva elfové, jeden trpaslík, jeden hobit a velký ork. Všichni do jednoho jsou pohublí a ty víš, že v přímém střetu by neměli moc šancí. Nejdříve musí nabrat sílu.
"Půjdeme za tebou, osvobodíme naše bratry a sestry," promluví hlubokým hlasem ork a opře se o lopatu, kterou bojoval.

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy

Neděle, 4. června 1351, večer

Erunis "That" Salunader

Šíp letěl jen s tichým šelestem větru v opeření, kanec neměl tušení, že se blíží jeho konec. Ovšem, na poslední chvíli, jakoby jej něco varovalo, udělal krok dopředu. Už v tu chvíli jsi věděla, že srdce nezasáhneš. Šíp se zarazil do kance, ten bolestí zařval a dal se na úprk. Moc daleko však nedoběhl, protože mu šíp prorazil plíce. Stačilo buďto počkat, nebo jej sledovat. Našla jsi ho ležet na zemi, pár metrů od místa, kde jsi jej zasáhla. Těžce sípal, hrabal nohama do prázdna a v očích se mu značila obrovská bolest. Už zbývalo mu jen ukrátit trápení.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

]

Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Městečko bylo tiché, jen v pár oknech se objevily tváře lidí, kteří hned zavírali okenice. Tvé vojsko se rozdělilo do skupin, chvilku vyčkávalo, až se všechny skupiny dostavili na svá místa a pak zahájili útok. Neměl jsi čas sledovat jak se daří ostatním, právě jste vpadli do hospody. Podle počtu lidí bys odhadoval, že zde sedí celá vesnice. Hrála hudba, muži se smáli, ženy výskaly a hostinský se svými služkami létali mezi stoly. Chvíli netušili, co se dělo, když se tam najednou objevila horda elfů s meči v rukách, ale když se první zbraň zaťala do živého a místnost prořízl řev bolesti, všichni se probrali, začali křičet, marně se bránit.

Netrvalo dlouho a hospoda byla vyčištěná. Většina tvých mužů měla ve tváři zuřivý pohled, oblečení od krve a zhluboka dýchali. Teprve až teď jsi zvenku uslyšel praskání plamenů, křik mužů, žen i dětí. Vesnice neměla šanci.

Asi o hodinu později jsi s celou jednotkou stál na kopci nad vesnicí a pozoroval výsledek své práce. Celá vesnice se utápěla v ohni, žádný křik se však už neozýval. Tví muži zatím pohřbili ty, co viseli na stromech, a zbytek mužstva se tvářila, jakoby se jich požár dole netýkal. Teď jsi už mohl jen očekávat stejnou, nebo podobnou reakci od nepřítele.


Pozn. Vypr.: Rozhodl jsem se nahodit co mám, zbytek bude dodán později. To jen, abyste se nebáli, že jsem na vás zapomněl, nebo, že na vás kašlu ;)

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Uhni z cesty, jestli chceš zestárnout...

Brys, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Leckdo zaslechl vyprávění o postavách s černými plášti a s hlubokými temnými kápěmi, co občas po nocích přichází do mé hospody a ještě než slunce opět zapustí své první paprsky do nového dne, tak v mlze odchází... Leckdo slyšel povídačku, že místní krčmář není obyčejný člověk... Povídá se, že upsal duši ďáblovi... Někde se dokonce povídá, že on sám je ďábel v lidské podobě...
No upřímně, tyhle povídačky mi dost lezou krkem... Moc pěknou reklamu mi nedělají... Ale čert je vezmi a to myslím doslova!

,, Nestačí to, že si někteří myslí, že jsem spjatý s ďáblem... Ještě k tomu se o mé krčmě bude povídat, jako o nebezpečném místě, kde se jen rve a zabíjí... Pche, to ne! Tohle musí přestat! ,, Řeknu nahlas, ale pro sebe a poté se podívám na Isabel. Mrknu na ní a pobaveně se usměji...
,, Počkej tady, hned jsem zpátky... ,,

Vylezu z kuchyně a stojím za výčepem s pohledem na Bryse.

Na moje zakřičení zareagoval poutník, co tvrdil, že je snad ze šlechty... Dále taky muž s havraními vlasy, co už předtím žádal o práci, která by byla vhodná pro něj... Tak takovou dostal... Patnácti dřevorubcům, kterým jsem dal taky signál, zareagovali tím, že vstali a nahodili ramena...
Jsou to mohutní chlapy... Skoro celý život tráví těžkou prací v lese. Zatím se ovšem jen na Bryse mračí a stojí s nahozenými rameny.

Nejdříve muž s havraními vlasy (Syreanis) přijde blíže k Brysovi a zařve na něj, aby nechal Isabel na pokoji, a poté mu začne vyhrožovat, aby opustil krčmu, nebo si ho chlapy podají...
Brys ovšem jen kouká a mlčí... Jako by ztratil dech, či zapomněl, jak se mluví...

Poutník (Trewish) se rozhodl jednat a s provazem v ruce přijde k Brysovi... Přijde dost blízko k němu s úmyslem, aby se vzdal a mohl ho svázat.

Válečník (Brys) však nemá rozum a chladnou hlavu… Místo aby se nechal svázat a vysvětlil, co se stalo, tak se rozhodl hned rvát, a co hůře bere do ruky zbraň...
Zbraň však zůstane v pochvě...

Poté začíná boj... Brys, ohromná hora svalů, kamenných šlach a tvrdých kostí, je navíc chráněn starší, ale stále dosti pevnou zbrojí...
Meč má stále v pochvě a drží ho v pravé ruce...
Udělá zřetelný bojový krok vpřed a s větším nápřahem chce naznačit úder levačkou do protivníka (Trewish).

Trewishova pozornost zareagovala bez problémů a stačil se v klidu uhnout jeho ráně... Rána však byla hraná a ani útočný krok nebyl proveden celý... Mělo to způsobit, aby Trewish nedával pozor a taky že jo... Než se stačil rozkoukat z toho, jak uhnul pěstí, tak Brys máchne pochvou s mečem po jeho hlavě...
Rána byla přesná... Jasně ukazuje velmi zkušeného válečníka a dosti možná i veterána...
Pochva dopadne ohromnou silou na Trewishovo lícní kost a způsobná rána zaviní to, že se mu zatočí hlava a téměř okamžitě se mu zatmí před očima... Zda li otřes mozku, či rána způsobila zlomení lícní kosti a ta se nějak zabodla, či poškodila mozek a Trewish je mrtví, to těžko říci... Zatím však vidíte, jak jeho tělo se zavřenýma očima padá k zemi jako kámen...

Nyní jeho tělo leží bezmocně před Brysovo nohama...
Momentálně teď stojí proti sobě Brys a Syreanis... Mezi vámi leží na zemi tělo Trewishe.

Udiveně a znepokojeně pozoruji co se právě děje. Najednou slyším, známe pokřiky. Jsou to dřevorubci...
Patnáct dřevorubců už nevydrželi jen přihlížet a s vulgárními nadávkami a s naštvanými gesty jdou rychlím krokem k Brysovi... Jde poznat, že nemají v úmyslu ho hladit...

Já jen mlčky pozoruji zpoza baru a čekám, jak se to vyvine dál...
Chvíli přemýšlím, když se náhle zhluboka nadechnu a vydechnu... Dlouze mrknu a má tvář náhle změní úplně výraz a barvu... Zbledne a můj výraz je, jako kdybyste se podívali do prázdna... Naštvané oči, bledé tváře a suché rty způsobují strach těm, kdo se na mě podívá... V tomhle okamžiku by se nechtěl se mnou nikdo přátelit...
S temnou tváří a bledou kůží sáhnu po kuchyňským noži do šuplíku, kde jsou i ostatní příbory...
Ostrý nůž držím v ruce a se zakalenýma a děsivýma očima pozoruji dále Bryse a Syreanise...

Kdyby náhodou Brys, či Syreanis, nebo kdokoliv jiný vytasil zbraň a s tou zbraní by ten dotyčný zaútočil, jsem připravený si v hlavě odříkat Černou báseň a zároveň se nožem říznout do prstu a nechat několik kapek skápnout na zem...
Poté ať se stane, co se stát má... Když někdo poruší má pravidla, v mé hospodě...

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka

Zatímco já se vše snažím vyřešit tak, aby pokud možno nebylo nutno porušit pravidlo jasně stanovené hostinským, tak ten hraničář na to jde rovnou.
Na rovinu řekne tomu muži ať se nechá svázat, což je podle mě vcelku hloupé, protože taková mohutná postava a podle toho, co jsme si vyslechli, i násilník by nikdy nesvolila k tomu se nechat svázat.
"Vždyť by to pro něj byla potupa." pomyslím si a vidím jak se ten hraničář přibližuje. Pomalu a jistě, odhodlaně. Určitě toho má dost za sebou. 
Za to ten druhý vypadá jako čistokrevný bijec. Menší postavy než my dva, za to má mnohem větší paže. A hlavně. Oproti mně má zbraň, proto jsem do něj tak nešel. Jsem si vědom toho, že hostinský toho zakázal, ale jeden nikdy neví, kdy takový hoře svalů rupne v bedně.

Hraničář se blíží k němu, s lanem v rukou. Ten, který běžel po té ženě, chytí meč na zádech a začne jej sundávat. Ale jen v pochvě. Rozepne si sponu na plášti a plášť volně spadne na zem. Všem se odhalí pohled na mohutné a podsaditou postavu. 
Kroužková zbroj, kožená brigantina ... ten už má určitě něco za sebou, nové ho mohlo stát velké množství peněz.
Vypadá skoro stejně jako má další postava, nebo spíše vzhledově. Kdybych sem přišel v jiné formě měl bych proti němu dozajista šanci. Ale takto se nehodlám pouštět do nějakých bojů.

Ten hromotluk se jeví strašně neohrabaně. No ... lidé prostě mají jisté vlastnosti, které je omezují, nás ne. V tom je naše výhoda i naše prokletí.
Ovšem teď otevřu údivem pusu. Už zdaleka nevypadá tak neohrabaně a jeho rána pěstí je rychlá, ovšem nedopadne, což ten hraničář vůbec nečeká a instiktivně před ní uhýbá, každý zkušenější bojovník by se tomu dokázal vyhnout, jenže zde se ukazuje, že toto byl jen klamný manévr a skutečný útok teprve ... dopadl.
Hraničář se hroutí k zemi pod silou úderu meče v pochvě. Buď je mrtvý nebo při nejlepší má něco nepěkně rozlámaného.
Rozhodnu se jednat. "Chlape, podívej, my ti nechceme ublížit, proto bys mě asi vypadnout. Podívej se tady kolem na ty dřevorubce, ti jsou všichni připravení ti dát přes hubu. A navíc hostinskej říkal, že tu nesmíme tasit zbraně, takže ve tvém vlastním zájmu ... odejdi." řeknu podivným sladkým hlasem, takový přízvuk jako z nějakých dalekých zemí, když už nic jiného, tak by to mohlo onoho hromotluka trošku překvapit, tedy pokud je ve stavu, že je schopen poslouchat.
Počas mé dlouhé rozmluvy, kterou se snažím rozhodit onoho hromotluka se opřu o židli, která je přímo předemnou. Ovšem to jen zdánlivě, ve skutečnosti chytím židli tak, aby mohla dobře letět a spodním nadhozem ji hodím na onoho hromotluka. (81%) Pokud ji nechytí tak by se židle měla odrazit na omráčeného/mrtvého hraničáře.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, večer
Liarék Eéwynn Ialmér

Plán vyšel perfektně.
V hospodě bylo víc lidí než jsem očekával, to však znamenalo jen to, že ostatní ve vesnici budou mít méně práce.
Máchl jsem mečem a prolil jsem první, avšak rozhodně ne poslední krev toho večera.
Moji muži neotáleli a pustili se do té řezničiny spolu se mnou.
Chtěl jsem řvát - bylo to zrůdné, jako podřezávat zvířata, jen oblečená a mluvící.

Ostatním se dařilo stejně jako nám - tedy dobře. Co vím, nikdo z vesnice nepřežil.
Dal jsem podpálit všechny domy, lidi nechat ležet tam, kde zemřeli. Nezajímali mně.

Svou pozornost jsem přesunul na ty nebohé elfy, které zabili zdejší obyvatelé. Někteří z mých mužů se pustili do sundavání těl, a já sám jsem se k nim přidal. Jakmile byli pohřbeni, dal jsem povel k odchodu.
"Vracíme se na hrad Tilbaut, takže se připravte na dlouhou jízdu." oznámim mužstvu a vyrážím v čele naší skupiny.

Khudánci zaplatí za to, co učinili. Za každého mrtvého elfa padne dvacet jejich, ne-li víc. Možná ne v jediné bitvě, ale postupně ano. Budou litovat, že kdy napadli děti přírody.

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy

Neděle, 4. června 1351, večer

Své zbraně jsem naostřil až tak, že jsem se na ně sám bál sáhnout. No co, na zítřek to bude třeba. Snad se do toho tábora dostaneme brzo. Když na Indil promluvila, tak jsem se na ní podíval a pousmál se. Léčitelky? Aha... No, určitě vás tam bude třeba. Zbraně zandám do pouzder. Ze zad sundám luk s toulcem a obojí položím vedle deky. Zadívám se směrem kterým Erunis odešla. Zajímavá dívka.... Pousměji se a podívám se na Indil. Nabízí mi hrnek s kávou. Děkuji. Řeknu a kávu s radostí přijmu. Něco takového už jsem dlouho neměl. Pomalu začnu usrkávat, když v tom přijde vlk. Pomalu dojde až ke mně a pak si lehne. Svojí mohutnou hlavu položí na mé nohy. Podrbu ho za ušima a zadívám se do plamínků ohně. Chvilku ještě čekám zda se Erunis neobjeví, ale ta nejde. Takže dopiju kávu a vrátím Indil hrnek. Dobrou noc. Prohodím směrem k ní a lehnu si. Přikryji se svým pláštěm a zadívám se na hvězdy. Ještě několik minut ležím a pak se mi podaří konečně usnout.

Setkání v lese, lov, Dhirimské lesy
Neděle, 4. června 1351, večer
Eruntano, Indil "Tyga" Tinéon

Bolestně mi cukne v koutku, když šíp nezasáhne srdce a neukončí tak jednorázově život zvířete. Jeho energie začne přímo přetékat bolestí, která zasáhne i mě. Obrním se proti okolním vlivům a přistoupím ke kanci.
"Promiň mi to, příště budu mířit přesněji," změním luk na jeden a půl ruční, který sevřu oběma rukama. Vypadá skoro jako kříž. Zvednu meč nad hlavu a plynulým pohybem jím máchnu dolů. Pohyb doplním ještě pokleknutím, takže hrot projede masem snadněji než nůž máslem. Meč začne automaticky pohlcovat životní energii zvířete, proto je to otázka vteřiny než zvíře umře. Usměji se, když se jemný závan energie zformuje do usměvavého obličeje a mávající dlaně. Usměji se na svého mistra a ohnu pás do úhlu patnácti stupňů. Energický obláček se rozplyne.

Useknu kanci hlavu, vyvrhnu vnitřnosti a všechno to naskládám na jednu hromadu. Zbude jen maso, kůže a kosti. Pustím se do jejich zpracování, přiznávám, občas si vypomohu magií až nakonec zbude pouze hromádka libového masa na čisté kůži. Pohled mi sklouzne k druhé hromádce o dost nevábnějšího vzhledu. Tohle bude vyžadovat trochu větší obratnost s pohyby energií, proto nechám zhmotnit svá křídla. Obětuji část soustředění na to, abych co nejvíce zmírnila záři, která z nich začne vycházet. Zbytek svého vědomí však přesunu na hromadu zbytků. Postupně energicky rozložím všechny kosti a poskládám je do malých flakónků i se zátkami. Odšpuntuji první flakónek a přetvořím část vnitřností na tekutou energii, kterou přenesu do flakónku. Když je flakónek plný, zašpuntuji ho a schovám do kapsy a tak to opakuji stále dál a dál, dokud hromádka zcela nezmizí. Energie uchovaná v této podobě má dvoje využití. Několik kapek dokáže zahojit ránu a když flakónek rozbijete, vznikne docela silný výbuch. Taková je povaha energie.

Jsem již pouhých pár metrů od tábořiště, když se zastavím, abych schovala křídla i zářící tekutinou naplněné flakónky. Všichni v táboře už spí, jen má klisna na chvíli zvedne hlavu od trávy, aby zkontrolovala příchozího, ale když mne zahlédne, zase se vrátí k uždibování trávy.
"Kdybys v noci dostal hlad, klidně si vezmi z mého úlovku, ale pokus se nám něco nechat na nadcházející dny," prohodím k velkému vlku, když se ukládám ke spánku. Schoulím se do klubíčka a přehodím přes sebe deku těsně před tím, než upadnu do hlubokého spánku.

Jak si mám to maso, kůži a flakónky zapsat do deníku? Resp. jaké množství těchto věcí jsem nasbírala?

Pravenské království, Ibiran - U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne
Brys, Alen, Villandra, Syreanis, Trewish a další příchozí

Schovaná za chabou bariérou stolů jsem pozorovala, jak se Brys přibližuje. Modlila jsem se ke všem svatým, aby na mě jeho hněv nedosáhl, aby nepokračoval v tom ničivém šílenství. Ani jsem nedoufala, že mi kdokoliv z přítomných podá pomocnou ruku. Vždyť kdy naposled se něco takového stalo? A tady by to bylo čiré bláznovství, postavit se do cesty té bestie, když jediné, co si nárokovala, byl život mladé, ušmudlané holky. Jakých jsou po světě tisíce. Snad s každým nádechem se najde alespoň jedna, co se mnou sdílí podobný osud, ke kterému jsou všichni lhostejní. Jediný, kdo mi vlastně kdy pomohl, tu teď byl přede mnou. A vzdálenost mezi námi se nebezpečně zkracovala...

Pak do mého zorného pole vstoupila jiná osoba. Nebyl to nikdo jiný než samotný majitel hostince. S rukou napřaženou ku pomoci. Překvapeně jsem k němu vzhlédla a pak ruku instinktivně přijala. Jako oporu. Celá jsem se třásla. Jenže ne strachem o vlastní život, ale z toho, co se záhy začalo objevovat v Brysových očích a tváři. Možná to byl jen další z účinků drog, jež mi umožnil vnímat změny jeho výrazu tak lehce. Emoce, které jsem zatím neměla možnost spatřit a které mě zasáhly nebývalou silou. "Já ne-..." vydechla jsem, ale to už mě krčmář odtahoval do kuchyně. "Co jsem to jen udělala?" Posadil mě na židli a já jen zvládla přikrčit kolena k hrudi a tiše vzlykat, nevnímaje jeho slova. V mysli se mi stále přehrávaly scény z vedlejší místnosti. To, jak na mě hleděl a vířily v něm pocity dalece vzdálené vrahovi, jakého jsem v něm vždy viděla.

Tohle nebylo v pořádku. Co se sakra stalo tam nahoře, že jsem s křikem musela seběhnout a ještě před chvilkou se bála o život? Vše bylo skryto pod baldachýnem z mlhy. Musela jsem to nějak zastavit. Pomalu jsem se odvážila zvednout hlavu a nohy jsem nechala znovu klesnout na zem. Otevřela jsem těžká, zarudlá víčka a zahleděla se přímo do místnosti, kde se už místní osazenstvo rozhodlo vzít situaci do svých rukou. Vrávoravě jsem se zvedla a zastavila se přede dveřmi. Rozklepaná kolena mi nedovolila udělat už další krok a já se musela opřít o stěnu. Právě ve chvíli, kdy se na mého jediného ochránce vrhl první z nepřátel ve snaze jej spoutat. V hlavě se mi okamžitě objevily řady hrůzných scénářů, co všechno by mu mohli udělat. A pak by se jejich zloba určitě obrátila i na mě. Ne, potřebovala jsem ho. Byl mým jediným pojítkem k bratrovi. Bytosti, na které jediné skutečně záleželo.

Situace začínala nabírat na obrátkách. Brys se pochopitelně nechtěl nechat potupně spoutat. Na to byl moc odhodlaný, hrdý, nebo možná i hloupý. Nikdy jsem ho neviděla před někým pokleknout, sklonit hlavu a přiznat porážku. Ne, vždy šel dál, i když neúspěch znamenal ztrátu života. Jenže někdo jako on si to mohl dovolit. Už od počátku bylo jasné, že muž s lanem je hlupák, neměl proti němu sebemenší šanci. Jestli Brys zvládal něco dobře, tak to bylo zabíjet. Vědomí, které odkudsi přilétlo a jako ledová dýka se mi zarylo pod kůži, až jsem se znovu zachvěla. Jakousi ozvěnou dávných dnů, vzpomínkou vybledlou časem. Než jsem ale stačila zachytit za konec této nitky, muž se k Brysovi přiblížil natolik, že v něm vyvolal pocit ohrožení. Jeden klamný výpad a pak prudká rána do hlavy stačila k tomu, aby skolila muže k zemi. Až to jen zapraštělo. Brys byl neuvěřitelně rychlý a připravený takových ran rozdat mnohem víc.

Jenže ani s tím se nemohl postavit přesile mužů, jakou tu krčmář zburcoval. Bylo mi jasné, že pokud teď nějak nezasáhnu, bude s ním amen. Utloukli by ho. Jako prašivého psa. Pak by jej vyhnali ven a já už nikdy nemohla spatřit to, co se na ten kratičký okamžik zalesklo v jeho očích.
"Počkejte!" vykřikla jsem, ale hlas se mi stále třásl. "Neubližujte mu! Prosím." Muselo to znít skoro až směšně z úst dívky, která tu ještě před několika málo minutami žádala o pomoc. Byla jsem to vlastně skutečně já?
"On už nikomu nic neudělá." Snažila jsem se dál a pomalu vstupovala do místnosti. "Že, Brysi?" Žádala jsem ho o souhlas. "Odpusť mi to," šeptla jsem, jak jsem se k němu postupně přibližovala a natahovala k němu třesoucí se útlou ručku. Droga se začala pomalu vyplavovat z těla, dobře jsem vnímala absurdnost celé situace. Situace, která nás opět bude nejspíš stát střechu nad hlavou. Ale to možná bylo jenom dobře. Nemohla jsem dlouho zůstávat na jednom místě. Bylo tu příliš lidí, příliš věcí, na kterých jsem mohla začít lpět. A o které bych posléze určitě přišla. Tak, jako vždycky...

Naštvaná druidka,Dhirimsko – Khudanské hranice,poblíž Ayyike
Vyhnula jsem se útoku muže s dýkou a ten se kolem mně prosmýkl s udiveným výrazem v očích a nechápavým výrazem.Zřejmě si byl tak jistý svým útokem že si vůbec nepřipouštěl že by mohl prohrát.
Jasně on zvládne jednu spoře oděnou ženu.
Krátce na to zaútočím a podaří se mi ho zasáhnout holí do zad o ztratí rovnováhu a odpotácí se na zem. Ovšem nevypadá to že bych ho vyřadila z boje spíš jsem ho ještě víc rozzuřila.Teď jde taky o uraženou ješitnost a o to že ho tu žena ponížila před sebou samým a před tím druhým který zde skučí.Muž se začíná zvedat a ještě více rudnout v obličeji což je dobře protože takoví lidé dělají chyby.Pokud se mi podaří ho teď udeřit do rozkroku měl by boj skončit.A jak jsem se rozhodla tak jsem i udělala.Přehmátla jsem aby to vypadalo že chystám na něco jiného a pak jsem úder směřovala na jeho rozkrok.

Pronásledování zrádce

Pondělí, 5. června 1351, večer

Mia Von Anderu

Nelíbil se ti postoj císaře, ale proti jeho rozhodnutí jsi nemohla nic dělat. Gabriel musel být dopaden a předveden před císaře živý, bůh ví proč. Od členů jeho jednotky, kteří jej pronásledovali, víš, že se jim ztratil kdesi v zasněžených lesích mezi Bazeckem a Mazenem, od hlavního města Khudanu vzdálený minimálně týden cesty, když se budeš držet obchodních a vojenských stezek. Před císařským palácem na tebe čekali velitelé jednotlivých jednotek.
“Madam, družina na vás čeká, madam,“ zasalutoval tvůj zástupce a poté trochu poodstoupil. Tvůj kůň byl již připraven, na dalších pěti seděli nejlepší muži a ženy ze speciálních oddílů, mezi nimi i stopař a člen Rocheho bývalé jednotky.

Nový velitel a jeho jednotka

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Ederian Whiteagle

Vybral sis zbroj i zbraně, voják, jež tě doprovázel, jen kývl, mávl na panoše a ti tvou zbroj odnesli do pokoje, který pro tebe nechal král připravit. Poté tě požádal, abys jej následoval a zamířil kamsi do hradu.
“Své vojáky uvidíte zítra, sire Whiteagle,“ informuje tě a zastaví se před jedněmi z mnohých dveří.
“Tady jsou vaše komnaty, sire,“ otevře dveře a nechá tě nahlédnout do strohé komnaty. Je sice strohá, ale prostorná a celkem kvalitně vybavená. Postel s matrací, deka, péřový polštář a samozřejmě i ostatní vybavení, jako je skříň, stůl, dvě židle, truhla a stojan na zbroj.
“Zítra ráno sem přijde panoš a pomůže vám se obléci, sire, pak vás odvede k vaší jednotce. Přeji vám dobrou noc, sire,“ lehce se ti ukloní a odejde.

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, vesnička Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Řítil se na tebe, nůž pevně v rukou, míříc na tvou hruď. Všiml si tvého pohybu, míříc na jeho rozkrok. Jeho pohled se stal ještě zuřivějším a na rtech se mi objevil posměvačný úšklebek. Než tvůj pohyb došel vůbec do poloviny, uskočil stranou (hod: 82%) a zamířil k tobě. Pak sekl nožem po tvém levém rameni. Ucítila jsi, jak se ostří nože zakouslo do tvého ramene a přeřízlo ramínko podprsenky (hod 60%). Na tváři se mu usadil vítězoslavný škleb, když vytrhával dýku zpět a opět se napřahoval k dalšímu úderu, tentokrát mířil na tvůj krk.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Mrtví druzi byli pohřbení, obřad byl vykonán. Teď jste už mířili domů. Čekala vás dlouhá cesta, a i když vojáci toho hodně vykonali, jeli domů vzpřímeně a hrdě. Ač jsi chtěl, nebo ne byl jsi spokojený, hrdý na své muže. Vykonali svou práci, pomstili své padlé druhy a to vše čistě, bez výčitek svědomí, jako praví profesionálové.
Dostali jste se zpět do svého tábora a ty jsi na svých vojácích viděl velkou únavu.


Pozn. vypr.: Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se. Napište mi poštou, napíšu vám.

Setkání v lese, Dhirimské lesy

Pondělí, 5. června 1351, ráno

Indil *Tyga* Tinélon, Erunis "That" Salunder,
Erutanto

Vlk se na podívá na Erunis, lehce kývne hlavou, jakoby jí rozuměl a opět položí hlavu na pracky. Zdá se že usnul, ale každý ví, že vlci nikdy úplně nespí. Spí jen napůl, hlídá svou smečku. Erunis se uloží a po krátké chvilce usne.
Vlk se ze svého místa zvedne až pozdě v noci, ve chvíli, kdy je měsíc skoro na konci své cesty. Potichu přešel k úlovku, vytáhl z něj středně velký kus masa a bez váhání se do něj pustil. Pak, když se ujistil, že snědl vše, co si vzal, obešel spící tábor, trochu začenichal a opět se vrátil na své místo, ke svému pánovi.

Druhý den ráno malou skupinku spící pod širým nebem na okraji lesa, probudily první sluneční paprsky. První byli vzhůru koně, kteří už spokojeně přežvykovali trávu, občas zafrkali, nebo švihli ocasy, jako další je následovala malá opička, která téměř ihned začala otravovat Indil. Tahala ji za uši, tváře, dokonce i nos, asi se dožadovala jídla, možná pozornosti. Vlk neprojevoval známky toho, že by byl vzhůru, ale koním bylo jasné, že je. Ptáci už zpívali, slunko se pomalu dralo nad obzor a raní rosa svědila na nose. Rána jsou ještě chladná, zvláště tady, ve středu kontinentu. Vždyť je teprve začátek léta.

Setkání v lese, Dhirimské lesy
Pondělí, 5. června 1351, ráno

Indil *Tyga* Tinélon, Erunis "That" Salunder, Erutanto

Spím s úsměvem na tváři a spokojeně se převaluju. Pod dekou připomínám téměř čtrnáctilété dítě. Zdá se mi o drobných kudrnatých mužích; po těch přímo jedu. "Aaaaahch..." Z překrásného snu mě vytrhne ostrá tah za vlasy. Hlavou mi přejede jediná myšlenka, jediné jméno. Nini... Překulím se, abych jí zamezila přístup k pravé části mé hlavy. Moje kamarádka na chvilku zaváhá, ale potom se statečně pustí do levého ucha. Nini! řeknu trochu varovněji a znovu se překulím. Tak moc se chci vrátit do snu! Achich... Něco mě čamne za nos a začne jím cloumat. NINI! Moje trpělivost přetekla. Trhnu sebou a rychle se posadím, až mi Nini z hlavy málem spadne. Chvilku balancuje na ramenou a potom mi skočí do klína. "Kruararááá- ku- ku- kuárr!!" Jako kdyby začala tančit vítězný taneček. Chvilku se na ni mračím, ale potom vypísknu smíchy. Malý moment se řehtám na celé kolo, ale potom se chytnu za pusu a jenom se hihňám. Nini ale pořád ječí, tak jí taky přitisknu palec na pusinku, abych ji umlčela. "Pšš-š-ššš-št..." Celá se klepu smíchy. "Hahaha-ha-! Vždyť vzbudíme os-ostat-t-ní! Hihi-hahaha!" Skoro to nevydržím, tak se obrátím a strčím obličej do deky, abych zmírnila smích. Nini na mě chvilku nechápavě zírá a pak jí to docvakne. Napřáhne se a celý svůj obličejík zaboří do deky. Vypadá tak směšně, že se zase rozřehtám na celé kolo, až mi vytrysknou slzy. Nini pořád tlačí svoji hlavu do deky. Vypadá tak roztomile! Musím ji odtáhnout, aby jsem neumřela smíchy. Už mě bolí břicho. Jemně opičku vytáhnu do své náruče a celá rozklepaná ji chovám. Pořád se směju, a ona taky. Cení na mě bělostné zoubky. Zaklepu hlavou a položím ji na zem. Vstanu a ona se mi okamžitě přisaje na pravou nohu. Povzdechnu si. "Co s tebou mám dělat, ty nezbedo?" Dobelhám se ke Sněžence a jemně ji pohladím po hlavě. "Jak se spalo, krasavice? No? No? No jak? Máš se dobře, no? Ty moje princezničko, malinká..." Šeptám jí do ucha lichotky. Zastříhá jimi, líbí se jí to. Usměju se a začnu jí krk masírovat drobnými kroužky. To mě naučila Eru, jak jinak. Nebýt jí, naprosto nic neumím. Teda, ohledně koní a zvířat obecně. Poplácám Sněženku po krku a odejdu k sedlovým brašnám, dát Nini nějakou dobrotu. Okamžitě se ode mě odlepí, když spatří, co dělám. Upírá oči na moje šmátrající ruce. "No, ty jedna nevděčnice, já vím že tě jenom rozmazluju, ale když to Eru nevidí, můžeme si něco dovolit, ne? Tak, tady máš a užij si to. Hehe!" Podám jí jeden plátek sušeného jablíčka. Opička po něm pohotově skočí a rychle ho zblajzne. Zatvíří se nakvašeně, když už jí další plátek nedám. "Šup! Jdi si něco ulovit!" Se smíchem ji chytnu kolem pasu a nesu ji k nejbližšímu stromu. Vzpouzí se, ale já ji hodím do koruny. Nic se jí nestane, to vím. Umí dobře šplhat a je hodně lehká. Ozve se nespokojené zavřísknutí, zašusťění listů a pak už nic. Obrátím se, pošlu vzdušný polibek Sněžence a pustím se do výroby čaje.

Čas odpočinku
Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Pokývu hlavou na vojáka.
"Díky."
S tím počkám až odnesou mnou vybrané vybavení, nebo popřípadě to co zbyde odnesu sám a následuji jej do svého pokoje.
Když mi jej ukáže není to žádný přepych zacož sem rád, nikdy jsem nevyrůstal v nějaké přílišné bavlnce a tohle mi úplně stačí. Navíc po mém dlouhém putování, kde jsem spal většinou na zemi, nebo tak podobně, je tohle luxus až až.
"Dobrou noc tedy."
Přikývnu a jakmile odejde zavřu dveře a svléknu se jen do kalhot. Pokud je možnost tak se opláchnu vodou a pak trochu osuším. Své věci uskládám k posteli. A nakonec znaveně ulehnu do postele. Přikryju se dekou a usínám lehkým spánkem, nestojím totiž v noci o žádné překvapení v podobě vrahů, nebo podobné sebranky a proto spím ostražitě, jako vždy.

Do háje,Dhirimsko – Khudanské hranice,vesnička Ayyike
Tak tentokrát to nevyjde všimnu si toho kolosu který se na mně řítí a mně tentokrát opustí štěstí.Myslela jsem že to už není možné,ale jeho výraz se stáhne do ještě zuřivějšího šklebu.Uskočí pak zamíří znovu ke mně a zasáhne mně dýkou do ramena.
Au.No jen se škleb uvidí se co se stane dál.
Rozhodnu se odrazit jeho dýku a pak to ukončit.Myslí si že vyhrál a tak jistě udělá chybu tak jako já předtím.Rozhodnu se ho zasáhnout do zad nebo boku a srazit ho holí zem.
A pak no co se bude dít pak to se uvidí později.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Zmiják, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish

Akonáhle hraničiar padá k zemi strácam oňho záujem a pozornosť je tak smerovaná zbytku osadenstva. Jeden hlupák to skúsil a dopadol zle...odvážia sa ďalší? Krčmára si zatiaľ nevšímam, z dohľadu sa mi stratí i Isabel. Rozrušujúce ale...keď to tu skončí opäť ju nájdem. Aj keby som ju mal odniesť prehodenú cez plece, ako vrece zemiakov. Brodiac sa krvou a telami návštevníkov tejto krčmy...myšlienka ktorá ma neopúšťa. Čo som zač? Kde vkročím, do čoho sa pustím, všetko končí smrťou, masakrom. Či už rváčov, hlupákov, provokatérov...alebo nevinných.
Pohľad presuniem na skupinku drevorubačov ktorá hlučne a odvážne vstáva. Neodstrašil som ich. Zbroj, postava, ani ukážka zlomku toho čo dokážem. Pôjdu na mňa, pokúsia sa ma zastaviť. A všetci zomrú.

Nerobím si ilúzie. Bojovať bez zbrane by bolo fatálne, premohli by ma už svojím počtom. Premýšľam, zvažujem. A veľmi rýchlo nájdem vhodné ciele. Najväčší z nich, snáď bez strachu v čele skupinky. A ten vedľa neho, hlučný, nasrdený a rovnako odvážne vedúci dav. Rýchle tasenie meča, útok zdola, skrz brucho prvého končiac na krku druhého. Striekajúca krv a vnútornosti na zemi dostatočne paralyzujú zbytok. Nie sú to bojovníci, kým budú mať čo i len možnosť vyrovnať sa so šokom a sformovať sa k jednotnej akcii bude neskoro. Ešte kúsok...nech prídu bližšie, nech sú si istý...
Čiernovlasý prehovorí, takmer si ale nevšímam čo sa mi snaží zdeliť a okamžite to pustím z hlavy. Pokiaľ sa bude dav drevorubcov približovať nie je čas na dohovory. Venujem mu však menej pozornosti, kým kecá nieje nebezpečný. O to zaujímavejšia je však následne vrhnutá stolička.

Takmer sa pousmejem. Prekvapivý útok až príliš pripomína časy minulé. Vystrelené šípy, vrhnutá stolička...veď je to vlastne jedno. Obratne, nespúšťajúc zrak z protivníka ktorý opäť nadobudol dôležitosti stoličku v letku chytím a plynulým pohybom, bez zastavenia, hodím bokom. Nemierim na nikoho konkrétneho, vlastne sa snažím aby skončila v niektorom zo stolov a nezavadzala. Hlúpy pokus, takmer urážlivý. Ale...inšpiratívny. Nôž na opasku nie je k hádzaniu najvhodnejší a častejšie som ním krájal mäso než zabíjal no neskúsený drevorubec nebude mať šancu. Ešte kúsok...
Spravím krok vpred a zavrčím. Doterajšia absolútna mlčanlivosť a tichosť je tak prerušená hrdelným zvukom, vo svojej podstate desivým. Teraz skutočne nepôsobím ako človek. Rozhodnutý zabíjať sa zameriam na Syreanisa, plánujúc následne zaútočiť na skupinku ktorá je už nebezpečne blízko. Zastanem však, uprostred kroku, šokovaný.

Hlas, jej hlas. Prosí. Prosí...aby ma nechali. Tak ako som slová kohokoľvek iného ignoroval a prakticky sa míňali účinkom, tie jej sa zarezávajú do hlavy, neodbytne, bez šance vzdorovať. Prvý krát je tiež možné rozoznať u mňa emócie – šok, prekvapenia...strach? V absolútnej tichosti čakám, sledujem ju a len ju – tentokrát by som nespozoroval ani keby ku mne niekto iný vykročil či dokonca zaútočil. Zmätok ktorý mám v hlave som nikdy predtým nepoznal. Prečo? Prečo sa snaží ma zachrániť keď jediné čo si zaslúžim je umrieť? Je to trest? Predĺženie toho čo musím znášať? Premyslená manipulácia majúca za cieľ ublížiť mi ešte viac? Alebo...alebo skutočne strach o mňa?

Meč mi vypadne z ruky keď ju k nej vystriem, aby som uchopil jej dlaň ktorú mi poskytla. Zaplavia ma pochyby, nutkania. Priznať jej to? Všetko, priznať jej to tu, v meste ktoré nemá význam, v krčme plnej bezvýznamných bytostí? Priznať sa, ospravedlniť sa a prosiť o zmilovanie a vykúpenie ktoré mi môže poskytnúť len ona.
Stále bez slova klesnem na kolená, pevne sa držiac jej ruky ako pojítka so svetom okolo. Stratený, bezmocný, lpiac na nej, ktorá ako jediná vyjadrila obavu, záujem. A ktorej som tak veľmi ublížil.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Vše proběhlo podle plánu. Vojáci se zachovali tak, jak měli.
Pomsta byla vykonána. Válka snad začne naplno.
Jakmile jsme dojely do tábora, svolal jsem všechny k sobě.
"Dnes jste vykonali velkou věc. Možná ne čestnou, ale správnou a velkou.
Děkuji vám za to. Teď se jděte vyspat. Zítra vyrážíme domů.
Hlídky samozřejmě budou!"
Po svém malém proslovu se sám jdu vyspat. Bylo toho hodně.
To všechno se stalo jen proto, že jsem se tak rozhodl. Hmm.
Po chvíli polehávání, kdy se mi nechtělo spát, jsem rozsvítil svíčku a pustil se do psaní deníku - spíše hlášení.

Zápis první,
příjezd na území Khudanu proběhl hladce, nenarazili jsme na žádnou hlídku či jiný problém.
Tábor jsme postavili uprostřed lesa a připravili se na první průzkum...

Pracovní tábor Jeirbe - povstání
Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Má slova si najdou posluchače v řadách právě osvobozených otroků. Mnozí poslouchají, někteří dokonce souhlasně přikyvují. Když sejdu dolů znovu mezi osvobozený dav, už proti mě naštěstí nikdo nepozvedne svou zbraň. I tak se ovšem většina rozhodne jít svou vlastní cestou. Se mnou zůstane jen pět nelidí. Všichni v mizerném stavu.

Nedivím se, že jich zůstalo tak málo. Většina z nich už nedoufala ve svobodu a náhle je žádá další člověk, aby ji zase dávali v sázku. A ten zbytek ? Je jich zoufale málo, abych je mohl nazývat armádou. Ale za tu dobu ve službách císařství jsem se naučil, že i malý útočný oddíl může zvládnout mnohé úkoly. Pravda, k takovému oddílu mají v tomto stavu taky daleko. Zatím..

"Vezměte si od mrtvých strážných jejich oblečení. A pokud se umíte hýbat ve zbroji a nějaká vám sedne, vezměte si ji. To samé se zbraněmi. Příště už se nebudete bít s lopatou v ruce."

Nepatrně se ušklíbnu a vezmu ze země meč, kterého se ještě konečky prstů dotýkal mrtvý strážný ležící v kaluži krve. Párkrát mečem cvičně švihnu. Není to nic extra, ale císařství mělo vždycky kvalitní zbraně. Musí mít, když je neustále ve válce. Meč poté rukojetí napřed podám orkovi. Opět se na všechny své nové společníky podívám.

"Nemáme moc času. Budeme se muset co nejdříve přemístit. Berte jenom to co unesete. Nic zbytečného. Ale ze všeho nejdřív. Určitě tu jsou nějaké zásoby jídla. Najezte se a zbytek jídla vezmeme sebou. Ale nepřehánějte to ! Vaše břicha nejsou zvyklá na moc jídla."

Rozdám další instrukce a nechám je jít pro ony věci. Sám prohledám několik mrtvých těl. Vezmu si pokud možno vyváženou dýku od jednoho z padlých mužů a několika dalším seberu peníze. Mohou nastat nějaké výdaje. Poté přivedu několik koní ze stájí a počkám na ostatní.

Musíme najít nějaké místo kde nás nebudou hledat a kde budeme moci cvičit. Musím se jich zeptat na jejich bojové schopnosti. Musí se dostat zpět do formy. Nejlogičtější by bylo vrátit se zpět někde do okolí Mazenu. Ale tam nás budou určitě hledat. Možná oni budou znát nějaké místo.

"Tak pánové. Je načase z tohoto odporného místa zmizet. Je třeba někde nabrat síly. Budou nás hledat a vaši přátelé, kteří se rozhodli utéct, již určitě vzbudili nějakou tu pozornost. Napadá mě vydat se do lesů k hranicím. Ale bude to dlouhá cesta. Takže pokud někdo z vás má lepší alternativu - poslouchám. Kde bychom se mohli připravit na další boj?"

Možná znají okolí lépe, než já. Tak či onak, pokud někdo z nich něco rozumného navrhne, rozhodnu se tam vydat. Snad každý z nich umí jezdit na koni.



Přidáno :
Dýka
Peníze (kolik??)

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Osazenstvo hospody

Rvačka v hospodě začala… inu, zajímavě. Většina přítomných se totiž postavila na stranu hospodského a Isabel a tudíž proti Brysovi, kterého všichni vyhodnotili jako agresora. Jak Brys dobře odhadl, nemělo cenu cokoliv vysvětlovat, protože kdo by mu věřil? A navíc, o Isabelině slabosti přeci nikdo, krom ní samotné a Bryse, neví. A tak se stalo, že se celá hospoda zvedla a postavila se proti samotnému muži, jež sice měl zbroj a vypadal velmi děsivě, ale psychika davu je mnohem silnější, než strach jednotlivce. Jediní, kdo zůstávali sedět, byli ti dva s vlkem. Ten se sice naježil, ale jeho „majitelka“ jej zase uklidnila a dál nerušeně popíjela své pití.

Jako první proti Brysovi vykročil Trewish, jež v rukou držel provaz s úmyslem násilníka svázat. Ovšem Brys si jeho pohyb vyložil jako útok a tak zaútočil jako první. Jeho pohyb byl rychlí, někteří jej sotva dokázali postřehnout (muž, který přišel s ženou s vlkem, se trochu narovnal), hlavně pak Trewish, jež dostal plný zásah. Sice se Brys snažil, aby jej nezabil, ale i tak ho náraz plné pochvy meče poslal k zemi v těžkém bezvědomí a krvácející hlavou. To samozřejmě všechny okolo rozzuřilo a vyvolalo další akci. Dřevorubci sáhli po sekerách a vykročili, ale zarazili se, když Syreanis vzal stoličku a vší silou ji mrsknul proti Brysovi. Ten ji ovšem chytil, jako by to byl kožený váček peněz a odhodil kamsi za sebe, kde zasáhla jen prázdný stůl a roztříštila se. To ovšem mělo efekt na dřevorubce, kteří znejistěli ve svém odhodlání. Bohužel, byl mezi nimi muž, předák, se silným smyslem pro spravedlnost a ze srdce nenáviděl muže, kteří vztáhnou ruku na ženu, takže díky němu, celá skupina zase udělala krok kupředu. Nebýt zásahu Isabely, která náhle pochopila situaci a postavila se na obranu Bryse, nejspíš by to asi nepřežil. Její slova všechny zastavila, přinutila je zamyslet se a vyslechnout si co říká. Slyšeli její slova, pohlédli na Bryse, čekali jeho reakci.

Hospoda – ztráty:

Vybavení:
1x stolička
1x poškozený stůl

Objednávka – dřevorubci:
30x 0,5l pravenského studeného
2 kg zvěřiny

Objednávka – dva s vlkem:
2x 0,5l jablečného moštu
½ chleba
0,1 kg másla
0,35 kg zvěřina
2x rajský
1x kedlubna
2x paprika

Objednávka – ostatní zákazníci:
5x 0,5l pravenské studeného
6x 0,5l trpasličího
4x 0,3l sladké medoviny
2x 0,5l hruškového moštu
12x 0,3l elfího vína
0,5 kg uzené šunky
1 kg maso ze štiky
20x vajíčka
15x pšeničných placek
½ chleba

Ztráta – zaměstnankyně:
Dvě housky
Kousek sýra
5x plátek salámu
1x sladký preclík
0,5l jablečného moštu

Hospoda – příjmy:

Útrata – dřevorubci:
60 stříbrných

Útrata – dvojice s vlkem:
13 stříbrných

Útrata – ostatní zákazníci:
3 zlatý, 76 stříbrných, 60 měděných

Celkový příjem hospody:
4 zlatý, 49 stříbrných, 60 měděných

Přijata zaměstnankyně – Lora
Platba v ubytování a stravě, případně pár drobných, aby si mohla koupit něco, co sama chce. Dále je třeba jí koupit nové šaty, ty co má na sobě jsou potrhané a špinavé, ona sama je špinavá.

Trewish – následky omráčení: cca tři hodiny budeš mimo, nebudeš si pamatovat nic do příchodu do hospody. Prostě vše, co se doposud stalo v hospodě, se ti vykouřilo z hlavy. A také tě bude pekelně bolet šiška.
[/i]

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, vesnička Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Jeho další ráně se bez problémů vyhneš, proběhne kolem tebe a odhalí ti záda. Ty se rozhodneš této příležitosti využít, avšak tvá hůl ho jen zlehka škrtne. Tedy hlavně proto, že tě levačka zradila a zabolela. Muž rovnováhu udržel a za chvilku už zase stál na nohou. Ovšem musel se trochu zapřít o kolena, aby se vydýchal. Co tě ale zarazilo, bylo to, že jsi už neslyšela skřeky druhého.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike

Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Mužstvo při tvém proslovu mlčelo. Uvědomovali si, že se zachovali jako zvířata, že to, co provedli nebylo čestné, že to bylo zbabělé, ale věděli, moc dobře věděli, že oni dělali to samé vašim. Proto, když proslov skončil, jen udeřili svými zbraněmi do země a potichu se rozešli. Někteří si šli lehnout, jiní šli na hlídky, jen pár z nich si ještě povídalo.
Ty ses rozhodl jít spát, ale ten nepřicházel a tak jsi psal hlášení.
“Pane, promiňte, že vás ruším, ale víte, všichni uznávají, že to bylo správné rozhodnutí, jen… víte… muži mají pochybnosti a někteří i výčitky. Hlavně z toho, že museli zabít i děti,“ přijde k tobě jeden z nižších důstojníků a tiše, uctivě promluví.

Nový velitel a jeho jednotka

Úterý, 6. června 1351, úsvit

Ederian Whiteagle

Mísa s vodou a ručník v pokoji byly, takže ses mohl opláchnout a pak si jít lehnout. Druhý den ráno tě probudilo tiché klepání na dveře. Klepání bylo tiché, šla z něj vycítit úcta, ale také jistý spěch. Vyhrabal ses z postele a povolil jsi klepajícímu vstoupit. Byl to onen panoš, jež ti nesl věci do pokoje. Vešel dovnitř, uklonil se ti a zůstal stát.
“Posílá mne jeho Výsost. Očekává Vás na brzké snídani, sire“ promluví tiše, uctivě a zůstává stát, evidentně připraven pomoci ti s oblékáním.

Pracovní tábor Jeirbe - povstání

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Gabriel Roche

Zatímco zbytek otroků odešel, ti, co zůstali, odhodili své „zbraně“ a zařídili se dle tvých slov. Každý si našel, co potřeboval (všichni byli oblečeni, ozbrojeni, ork nesl plnou zbroj) a jakmile tak udělali, vrátili se k tobě, vyslechnout si tvá další slova. Viditelně jsi je potěšil tím, aby si šli najít něco k jídlu a najíst se. To jim nějakou chvíli trvalo, a když se vrátilo, ty jsi už čekal s koňmi a kapsou plnou peněz.

“Vím o jednom hradu, který je už dlouhá léta opuštěn, ale ten je odsud zatraceně daleko. Je až v Zemi nikoho, nedaleko od Jamichu. Myslím, že mu říkali Almerra, ale jak říkám, je to zatraceně daleko.“ promluvil trpaslík, když ses je zeptal na místo, kde byste mohli trénovat.
“Tady nedaleko,“ zabručel ork a všichni se na něj podívali.
“ Mezi hradem Radoghir a Ismirala je v lesích jeskyně, kde jsme se schovávali,“ vysvětlí a dojde ke koni (největší z koní), kterému přejede přes čumák a políbí ho na čelist.
“Na koních je to pár dní cesty. Budeme se muset brodit. Taky se budeme muset vyhýbat cestám a hlídkám na nich, takže bych řekl, že se tam dostaneme tak za dva týdny,“ dodá nakonec. Mohlo by se zdát, že jsou orci hloupí, ale tenhle bude více než chytrý.


Zisk:
2 zlatý, 35 stříbrných, 89 měděných
Vyvážená dýka

Čas snídaně s králem

Noc postoupila v ráno a já si konečně pořádně odpočal. Když jsem se vzbudil, tedy spíše mne vzbudilo klepání se zívnutím sem se posadil a povolili vstup. Vešel onen panoš. Pokývnutím jsem ho pozdravil a začal se oblékat.
"Ano hned půjdu."
Jsem zvyklý být soběstačný, takže do svého normálního oděvu jsem během chvilky oblečen.
"Za jak dlouho po snídani vyrážím?"
Optám se jej. Pokud bych zjistil, že už nebude čas se později dozbrojit pak se za pomocí panoše nechám obléci do výbavy, kterou jsem si předchozího dne vybral. Pokud by byl čas tak jdu prostě na snídani v obyčejném oděvu jen s připnutým mečem.
"Snad bude něco dobrého."
Pousměju se pro sebe za chůze ke králi. Jakmile budeme v síni, kde se bude snídat a uvidím krále ukloním se mu při příchodu a pak pokračuji.

Události ve světě

Červen 1351

Celá Caldaria – reakce na tento příspěvek není očekávána. Tedy ne ihned.

Kdesi v oblasti Dhirimských lesů byla dle všeho zahlédnuta mýtická bytost, jež je pokládána za služebníka samotné bohyně země, kterou elfové zvou Caldaria. Dle pověstí je Caldaria stvořitelkou světa (dle ní se také jmenuje kontinent) a matkou všeho živého i neživého. Traduje se, že ona bytost byl elf, jež se s bohyní setkal a zamiloval se do ní. Ta mu lásku opětovala a on se zavázal chránit vše, co ona stvořila. A tak šel čas, oba spolu šťastně žili, až do chvíle, kdy se v Caldarii objevili draci. Statečný elf oblékl zbroj, vzal do ruky meč, na záda luk a šípy a vyrazil bránit to, co jeho milovaná stvořila. Bohužel draci byli příliš silní a udatný elf padl. Bohyně dojata jeho činy jej oživila, dala mu podobu obrovského medvěda (pro porovnání: Bílý dům je pro něj jako psí bouda, 1,5 km kohoutek, 2,5 km dlouhé tělo, když se postaví tak měří 2,4 – 3,3 km) a obdařila ho nekončícím životem. On, z vděčnosti, zahnal draky (nezabil) a pak se kdesi uložil ke spánku. Traduje se, že spal tak dlouho, až na jeho zádech začal růst les. Podle pověstí na jeho zádech, v onom lese, stojí svatině věnovaná bohyni Caldarii a jemu samotnému. Také se vypráví, že se medvěd, jež je zván Valinaro, probouzí jen ve chvílích, kdy je dílo jeho lásky a vše živé v něm, ve velkém ohrožení.

Obrázek slouží pouze pro představu

Kdo a jak se o této události může dozvědět:
Zatím o tom nikdo moc neví, dozví se to v průběhu dvou týdnů (4. – 18. Června).
Hospoda – od poutníků a obchodníků cestujících z Dhirimu, pouze nepotvrzená zvěst, dle všeho ho zahlédl jen jeden elf.
Lidé na cestách – až se dostanou do nějakého města, kam se tato zvěst už donesla (od obchodníků a poutníků)

Co vše se v pověsti říká (v bodech):
Byl to elf znám jako Valinaro
Žil kdysi v dobách, kdy se svět teprve utvářel
Zamiloval se do samotné bohyně Stvořitelky, slíbil jí ochraňovat vše, co vytvořila
Zabit draky
Změněn v obřího medvěda s lesem na zádech
Vyhnal draky (nezabil)
Usnul na dlouhá staletí
Probudí se jedině ve chvíli, kdy je Caldaria ve smrtelném nebezpečí, aby ji ochránil
Naposled byl vzhůru před půl milionem let (proto v Caldarii nejsou draci známi jinak, než z této pověsti)

Ohledně toho, kdo co ví (o pověsti) nechám na vás, ale na rovinu říkám, že vše o tom neví nikdo… každý zná jen nějaký ten kousek.

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike
Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Tušil jsem, že vojáci to neponesou nejlépe, ale museli jsme to udělat.
Dal jsem je - znovu - svolat a připravil si další krátký přednes.

"To, co jsme vykonali, byla jediná možná odpověď na jejich činy.
Všichni v té vesnici o tom věděli. Když jsme tam přišli, ve vesnici nebyli žádní vojáci.
Mohli ta těla sundat, odříznout je a pohřbít. Nebo je alespoň zakrýt.
Nikdo z nich to neudělal, nikdo. Nikdo z nich se nezachoval jako rozumná, citlivá bytost.
A jako s takovými jsme s nimi museli zacházet - necitlivými, vraždícími tvory.
Pokud by několik elfů roztrhal medvěd, zabili bychom ho.
Zde jsme udělali to samé.
To, že v té vesnici byli i děti je pravda, jejich těla jsme viděli všichni, a já doufám, že si to všichni zapamatujeme.
To, co jsme viděli, byl obraz toho, proti čemu bojujeme, a důvod proč musíme vytrvat a zvítězit - protože pokud to neuděláme, a prohrajeme,
necháme nepřítele být - takto budou vypadat všechny elfí vesnice, všechny města.
My jsme tuto válku nechtěli, dostali jsme ji jako nechtěný dar.
A teď si s ním musíme poradit jediným možným způsobem, protože pokud tak neučiníme,
už nikdy neuděláme nic jiného.
Doufám, že jste to pochopili.
Ráno vyrážíme, pokud na nás někdo nezaútočí, nerušte mně."

s těmito slovy jsem se vrátil k psaní hlášení.

// pokud nemáš v plánu něco důležitého... můžeš mě rovnou šoupnout na ten hrad.

Pracovní tábor Jeirbe - plán cesty
Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Muži se zařídí dle mých instrukcí a za chvilku jsou už všichni připraveni. Já mezitím zběžně přepočítám všechny peníze a zkontroluji stav všech pěti koní. Naštěstí se zdají být v pořádku. Poté dojde na debatu ohledně dobrého úkrytu. Trpaslík mluví o opuštěném hradu daleko odsud.

"Nemůžeme cestovat tak daleko. Abychom osvobodili co nejvíce zotročených, musíme zůstat v této jámě lvové. Právě tady v císařství jsme potřeba."

Zareaguji na trpaslíka a nesouhlasně zakroutím hlavou. Mluvím k němu však jako k sobě rovnému bez žádné pro lidi tak typické arogance. Poté je chvilku ticho a tak se všech mužů zeptám na jejich jména a povolání. Mohlo by to trochu přispět k vzájemné důvěře.

Elfí vojenské jednotky se sice od těch lidských v mnohém liší, ale ten bývalý voják by mi mohl pomáhat s výcvikem a strategií. Skvělé. Lovec a válečník. Všichni tři prakticky už schopni bojovat. Potřebují jenom nějaký čas na zahojení ran od biče a zotavení po tvrdé práci. S tím hobitem a trpaslíkem to však bude horší. Trpaslík alespoň zná zbraně a jejich zákonitosti. Ano, je něco jiného vyrábět meče a vládnout meči, ale snad to pro něj nebude tak těžké. Ovšem co s tím hobitem..

S myšlenek nad stavem celé naší improvizované jednotky mě vytrhne zabručení orka. Překvapeně se na něj podívám a vyslechnu si jeho plán. Trochu mě jeho myšlení překvapí, nečekal bych zrovna od orka, že bude přemýšlet nad nebezpečím hlídek.

Ano, je důležité cestovat obezřetně, ale nemůžeme na cestě strávit dva týdny. Když jsem utíkal z toho popraviště orků, taky jsem se držel neustále v lesích. Díky tomu mě snad nikdo nebyl schopen sledovat, ale ta cesta mě málem zabila. Čím déle budeme cestovat v tomto složení, tím je riziko větší.

"To je dobrý nápad."

Pronesu pevným hlasem s náznakem uznání. Otázku, zda byl chycen právě v té jeskyni ze určitých důvodů a pudu sebezáchovy vynechám.

"Přes noc ale pojedeme normálně po vedlejších obchodních cestách a se svítáním vždycky zmizíme z dohledu všech hlídek i obchodních karavan. Pojedeme tedy hlavně v noci. Ráno si odpočineme. Za denního světla bude taky lehčí hledat potravu."

Pronesu již ke všem a ještě jednou zkontroluji, zda je můj spací pytel i s ostatními věcmi na koni pevně připevněn. Pak již nasednu a s ostatními se vydám na cestu.

Pronásledování zrádce
Pondělí, 5. Června 1351, večer

“Rozumím…“ přijala jsem rozkaz od Císaře a s úklonou se odporoučela z audienčního sálu, i když jsem s tímto postojem ke zradě nesouhlasila, rozkaz je rozkaz a je tedy nutné ho vyplnit jak nejlépe je možné. Rozčarovanost, kterou jsem zprvu cítila, se pomalu začala vytrácet, takže jsem během pár minut opět byla schopna jasného uvažování. Cestou z paláce jsem si již v hlavě dělala mapu na základě informací, které jsem dostala od jednotky, která Gabriela pronásledovala. ´Dle hlášení se jim ztratil někde v zasněžených lesích mezi Bazeckem a Mazenem.´ V duchu jsem zaklela nad jejich neschopností. ´Jak se dalo předpokládat, vyhnul se cestám a stezkám a cestoval lesem. Pro mnoho lidí by něco podobného mohlo být poměrně riskantní, v lesích je orientace složitější a sníh může být nemilosrdný nepřítel…ne však pro člověka jako je Gabriel… Nevěřím, že člověk s jeho schopnostmi by jen tak umrzl v lese. Také nevěřím, že by se ukryl v první vesnici, na kterou by při svém útěku narazil, tudíž pravděpodobnost, že ho nalezneme zrovna v Bazecku mi připadá nepravděpodobná. Nás už tato malá zajížďka, ale nezabije…´

Proud mých myšlenek přeruší až hlas mého zástupce, který na mě čekal před císařským palácem. “Děkuji,“ přikývnu na jeho informaci. Pohladím Mare po hlavě. V rychlosti zkontroluji, zda je klisna osedlaná dle mých představ a zda je na svém místě i veškeré potřebné vybavení a zásoby na cestu, poté se vyhoupnu do sedla. Otočím se čelem ke své jednotce: “Budeme cestovat, tak rychle jak to bude možné, abychom neuštvali koně. S naprostým minimem přestávek a s naprostým minimem spánku. Gabriel Rosch byl dlouhou dobu členem našich speciálních jednotek, dopadnout ho, nebude snadné. Pravděpodobně to bude dlouhý a náročný hon, přes to věřím, že pro nás úspěšný. Pokud se do toho někomu z nějakého důvodu nechce, měl by si to rozmyslet hned…“ Odmlkou dám najevo, že mají prostor se vyjádřit, pokud by si tuto misi chtěli rozmyslet. Nechci sebou nikoho, kdo by nám naši snahu ztěžoval.

Během mého ticha nastoupenou družinu přejedu rychlým, avšak zkoumavým, pohledem. Pokud mohu soudit, není to úplně špatně sestavená jednotka, přítomní muži a ženy budou beze sporu jedni z nejlepších ze speciálních jednotek. (Znám je? Alespoň jména a hodnosti?) Nakonec se můj pohled zastaví na stopaři z Gabrielovy bývalé jednotky, “Sloužil jsi s Gabrielem Roschem dlouho,“ konstatuji fakt. “Proč toužíš po jeho dopadení?“ Ať jsou jeho slova jakákoli, nespouštím z něj po dobu našeho rozhovoru svůj pohled, snažíc se zjistit veškeré jeho motivy, strach, nejistotu, cokoli se objeví…

Poté pokračuji opět k celé jednotce: “První zastávkou na naší cestě bude Bazeck, ve kterém se na našeho starého přítele poptáme. Pojedeme po cestách a stezkách. Je zbytečné projíždět lesy, jelikož pravděpodobnost, že ve sněhu po takové době najdeme nějaké stopy, v podstatě neexistuje.“

Pokud je vše, tak jak má být a pokud je má jednotka připravena. Zavelím k zahájení pronásledování, přičemž se sama vydám klusem po cestě vedoucí ven z města. U brány Khudanu zasalutuji na pozdrav strážím a popoženu koně do trysku. ´Pronásledování začíná…´

Boj pokračuje
Tentokrát se mi povede další ráně bez problémů vyhnout a když muž proběhne kolem mne tak mi odhalí svoje záda.Ale mně se povede ho jen škrtnou do zad vzhledem k tomu že mně bolí levá ruka a ta mně zradí.
Pitomá obouruční zbraň.
Ovšem muž rovnováhu udržel a za chvilku už zase stojí na nohou.Ale poněkud ho to vyčerpalo a tak se musí vydýchávat protože si nejspíš myslel že tohle bude snadný boj.Ovšem pak mi dojde že jsem neslyšela už nějakou dobu křičet toho druhého muže.Rozhlédnu se abych se podívala kde tu vlastně je a pokud tu není tak se rozhodnu dát na útěk pro případ že by si přivedl další na pomoc.Pokud ho tu však uvidím tak se rozhodnu vyřídit toho muže další ranou holí a pak se uvidí.

Setkání v lese, Dhirimské lesy
Pondělí, 5. června 1351, ráno
Indil "Tyga" Tinélon, Eruntano

Nemívám sny. Nikdy. Prožívám hibernaci podobný spánek bez jakýchkoli výplodů unavené mysli. To ale neznamená, že by moje mysl spala. Když mé tělo usne, vědomí se přesune do krajů mnohem vzdálenějších a jen tak nečinně brouzdá po Pevnosti, která je skryta všem krom vyvolených. Ale dnes ne…

Pomalu otevřu oči do reality. Na kůži cítím vánek a pevnou kůru stromu, do ucha mi lehce šveholí listy, které si vyprávějí to samé, co mi dnes řekla i Život. A co mi řekl i on. Byla to úžasná zkušenost, ale také námět na mnoha hodinové přemýšlení. V každém případě, jsem ráda za ten slib, který jsem dala. Zadívám se směrem, kterým se nachází. Jsem si téměř jistá, že kdybych zavřela oči, ucítila bych jeho magii. Ale teď ještě ne.
Až nadejde ten čas, já budu stát po tvém boku. To ti přísahám jako That... Mojí učednice se to netýká. Asi ji na ten čas nechám v Pevnosti. Ostatní z našeho lidu se o ni postarají zatímco já budu bojovat za správnou věc. V porovnání s tím, co se na nás žene bude i tahle válka vypadat jako dětská hra. Potřesu hlavou. Tohle je ještě daleko před námi. Nejdřív se musím dostat z toho stromu. Otázka "Jak jsem se sem nahoru dostala?" mi byla zodpovězena už před pár lety. Pokaždé, když mě někdo vezme na duševní výlet, moje tělo bude hledat nějakou vyvýšenou pozici. A nejčastěji jsou po ruce stromy, takže je vcelku nasnadě, kde se probudím. Opatrně se posadím a kouknu dolů, kde už začala vyvádět Nini. Popravdě, dokáže probudit Indil mnohem rychleji než já, takže jí tuto funkci s radostí přenechávám. Když se má učednice nakonec vydere z lůžka, spokojeně se protáhnu. Roztáhnu křídla a snesu se lehce na zem za Indilina záda v okamžiku, kdy zmiňuje mé jméno.
"Co nemám vědět?" Otáži se jako bych nevěděla, že zase rozmazlovala tu malou potvůrku.
"Bude tlustá a pak ti ji něco sežere," konstatuji, když stahuji křídla. Letmo se kouknu na Eruntana. Prozatím leží, ale i kdyby náhodou nespal, mé křídla by mu připadaly jako klam, který mu provedlo právě vycházející Slunce.

Rozdělám oheň, nechám Indil ať si vesele vaří čaj a já mezi tím smíchám něco vody, mouky a soli do těsta podobné chlebu. Vytvaruji z něj tři placky a zahrnu je pod žhavé uhlíky. Bude to nějaký čas trvat než se podplamenice upečou a tak volný čas vyplním hřebelcováním Odetty. Když se jí srst leskne víc než naleštěná zbroj, poodejdu, aby se mohla v klidu pást a pak začnu s cvičením hbitosti a mrštnosti, ale i síly paží a rovnováhy. Skopnu sandály z nohou, vylezu na strom a podobně jako Nini začnu přelézat z jedné větve na druhou. Po silnější větvích se snažím běhat bez držení, když mi dojde větev, skočím na další strom. Když takto opíšu kružnici kolem mýtiny již po sedmé, odrazím se od kůry, ve vzduchu provedu salto a ladně dopadnu na špičky do trávy. Dopřeji si pár osvěžujících doušků vody před tím, než se pustím do vyhrabávání placek z uhlíků. Placky nechám chvíli vychladnout a pak po jedné dám jak Eruntanovi, tak Indil. Placka by měla vystačit na dvě jídla, pokud by se k ní přiložilo maso, klidně i na tři. Není sice moc velká, ale za to pořádně sytá. Na snídani sním polovinu placky, zbytek zabalím do ubrousku a schovám do brašen. Po snídani ještě naplním měchy čerstvou vodou z potoka a tou starou uhasím oheň. Sklidím své věci do brašen a ty upevním Odettě na zádech.Přivážu k nim ještě i kůži s masem a nakonec vytáhnu dva flakóky, které jsem vyrobila a naplnila včera v noci. Podám jeden své učednici a lehce zaváhám než druhý podám i Eruntanovi.
"Jedna kapka na lehké zranění, tři na střední, pět na vážné a sedm na takové, které by mohlo být smrtelným. Ani o kapku víc, ani o kapku míň...Tam kam jedeme se to bude hodit," nic víc k tomu již nedodám a ať si nad vířivým obsahem lámou hlavy sami. I když Indil má nespornou výhodu v tom, že s podobnými věcmi se už párkrát setkala.

Vyrazíme na pochod, který ještě máme před sebou. Za chůze si potichu broukám, občas ukáži na nějaký strom nebo bylinu a žádám po Indil názvy, vlastnosti a schopnosti. Není to žádná sláva, ale učiněná bída také ne. Její silnější stránkou jsou města, takže se na ni kvůli tomuto nedostatku ani moc nezlobím. Snažím se lehce konverzovat s Eruntanem a mezi řečí se o něm dozvědět co nejvíce. Už jako slepá jsem se naučila, že to, co člověk říká není až tak podstatné jako to, jak to říká. Proto si dávám pozor na kadenci jeho hlasu, jeho tón i nenápadné pohyby těla. Po určitých časových úsecích vždy zastavím na krátkou přestávku. Tak probíhá cesta k táboru.

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Život je šance... Využij ji.

Brys, Isabel, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Není to poprvé, co se má skromná hospůdka proměnila za bojovou arénu...
Muž s havraními vlasy (Syreanis) se snažil Brysovi domluvit... Asi to nestačilo, a proto se rozhodl po něm hodit židlí. Brys ji však obratně chytil a mrštil jí stranou, načež se židle roztříštila o zem jako skleněný pohár...
Zamračím se naštvaně... ,, Přestává to být legrace. Začínají mi tu ničit majetek... Už toho bylo příliš! ,,
Zhluboka se nadechnu a vydechnu... Mám zavřené oči a snažím se soustředit na to, co se chystám udělat a říkat... V pravé ruce držím nůž a jeho ostří je položené na mém levém palci...
Už se chystám říznout, když se náhle něco stane... Ne jenom to, že dřevorubci toho mají už dost. Šli sem s úmyslem, že si tu chvíli odpočnou, dají v klidu něco k snědku, pokecaj a dají několik piv, a ne že tu budou řešit nějakého šmejda, co bije ženy. Zapojila se však do toho i samotná Isabel, dívka, která právě byla od něj bita... Říká, ať toho necháme, že Brys už nikomu neublíží a poté se mu začne omlouvat...
Otevřu oči a sejmu ostří z prstu... Překvapeně se na ně podívám. Dívka, co ještě před chvílí křičela na celou hospodu, ať jí nechá být, že jí furt mlátí a podobně, se mu teď omlouvá a brání ho... Dá se říci, že mu zachraňuje život...
Zvědavě pozoruji Bryse a čekám, jak bude na Isabel reagovat...
Reaguje tak, jak jsem chtěl... Svou zbraň pustí z rukou a klekne si.

Nečekám na nic a zařvu. ,, Svažte mu ruce! ,, Jestli se nechá svázat, tak poprosím muže s havraními vlasy (Syreanise), zda by mi nepomohl s nimi. A taky požádám několik dřevorubců… Poté mi je pomůžou odvést do mé jednací místnosti a budou je tam na chvilku hlídat...
Já rychle zaběhnu za svou novou pomocnicí Lorou a řeknu jí. ,, Prosím tě, zaběhni k bylinkářce a přiveď ji sem… Že tu máme zraněného muže. Že je v bezvědomí... ,,
Poté ještě požádám nějaké hosty, aby mi pomohli s poutníkem (Trewishem). Položíme ho na stůl a dám pod něj nějakou deku a pod hlavu polštář…

Poté jdu zpátky do jednací místnosti, kde by měl být Brys a Isabel a ti co mi je pomohli je hlídat.
,, Vysvětlete mi, o co tu jde! ,, Říkám, když k nim přicházím. Sednu si na židli a zamračeně se na ně dívám. ,, Isabel, proč ho bráníš?! Ten hajzl bije ženy!... A tebe chtěl taky zmlátit, či možná na tebe už sáhl! ,, Říkám a čekám na jejich reakci.
,, Ty v klidu sem přijdeš a žádáš o práci, jako hlídač a pomocník na těžké práce… A potom narušíš v mé hospodě klid, rozbiješ židli a zraníš muže! ,, Promluvím na Bryse.
Nervně zaťukám prsty o stůl a čekám na to, co budou říkat…

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Život je šance... Využij ji.

Brys, Isabel, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Bohužel byl Brys příliš zkušený na to, aby jej překvapila mnou hozená židle. Naprosto jednoduše ji odrazil a chystal se pustit do urputného boje, pokud by na něj stihlo dojít.

Ovšem nestihlo. Ta dívka, která seběhla dolů stím, že ji chce zmlátit a že s někým před ní hodil o stěnu se ozvala ať jej necháme. Očividně zareagoval na její hlas, protože žádný předchozí předtím nevnímal.
Toho okamžitě využiji, očividně si mé přicházející osoby nevšiml, takže jak k němu přistupuji tak jej loktem udeřím do spánku, aby neměl šanci se bránit. (házet si nemusím, protože by si toho prý nevšiml, ne?)
Poté, pokud se mi povede jej omráčit tak jej svážu lanem, kterým měl v úmyslu jej svázat ten hraničář.
Svážu mu ruce za zády dvojitým obvázáním a dvojitým uzlem, aby byla jistota, že to neroztrhne, protože jeden nikdy neví, co tenhle muž dovede.
Poté mu lanem obmotám pas, aby měl ruce pevně připoutané a pak konce lana svážu k nohám, aby měl co nejtěžší možný únik.

Setkání v lese, Dhirimské lesy
Pondělí, 5. června 1351, ráno
Indil "Tyga" Tinélon, Erunis

Netrvalo dlouho a usnul jsem. Měl jsem nádherný sen o tom jak jsem byl opět malý, jak si hraji s otcem, jak rostu a jak se ze mně stává hrdina. Jenže sny bohužel netrvají věčně. Vzbudily mně sluneční paprsky které mi svítily přímo do očí. Nechtělo se mi vstávat. Chtěl jsem spát a vrátit se do toho snu, jenže to už nešlo. A tak jsem oči otevřel a pomalu si sedl. Duch ležel kousek ode mně. Měl zavřené oči, ale já věděl že už je vzhůru. Dobré ráno chlapáku. Usměji se a podrbu Ducha mezi ušima. Ten otevře oči a začne se protahovat. Dobré jitro přeji. Pozdravím s úsměvem obě dívky.

Indil zřejmě vaří čaj a Erunis zrovna dělala nějaké placky. Zdá se že jsem měl vážně tvrdé spaní když mně nic nevzbudilo. Ale co, aspoň jsem se poprvé za několik týdnů pořádně vyspal. Erunis nám dala každému jednu placku a sama si také jednu nechala. Děkuji. Špitnu s úsměvem. Nejsem moc zvyklí na to že by mi někdo dělal jídlo. Posledních X let byli mé snídaně velice skromné, pokud vůbec nějaké byli. Sním zhruba čtvrtinu placky a dám si k tomu pár soust masa které mám ze včerejška. Zbytek placky uložím do ubrousku a také ji dám do brašny. (Batohu). Vyndám z něj poslední větší kus masa z kance kterého jsem nedávno skolil a hodím ho duchovi. Ten se do něj pomalu pustí.

Usměji se, vstanu a mezi tím co se Erunis připravuje na odchod se trochu protáhnu. Najednou ke mně Erunis přišla a dala mi flakónek ve kterém je nějaká tekutina. Pak mi i řekla co obsah lahvičky dokáže. Obdivně jsem se na ní díval. Dobrá. Mockrát děkuji. Pousměji se. Mám sice své masti a obklady které jsou dle mých zkušeností docela účinné, ale tohle se bude určitě hodit. Já si v rychlosti sbalím všechny věci a pak vyrazíme na pochod. Holky jedou na koních (nebo jdou po svých a koně vedou, nvm :D) , ale já jsem na cestování pěšky zvyklej. Umím běhat hodně rychle a navíc by mi tu stejně kůň k ničemu nebyl, když jsem chodil i po horách. Cesta ubíhá docela rychle a klidně. Erunis si broukala a občas požádala Indil o informace o nějakých rostlinách. Věděla toho dost, ale ne všechno, takže jsem jí občas doplnil. Také jsme se cestou bavily o všem možném.

Bylo ale vidět že ze mně chce Erunis dostat nějaké informace. Řekl jsem jí skoro vše co chtěla vědět, ale samozřejmě jsem nezmínil své největší dobrodružství když jsem podnikl hon za "pokladem" a pár dalších osobnějších věcí. Snažil jsem se spíš vnímat okolí. Dával jsem pozor zda nás někdo třeba nesleduje a nebo zda někdo není někde poblíž. Kamaráde, dávej taky pozor. Kdybys něco cítil, tak mi dej vědět, ano?. Prohodím směrem k Duchovi, usměji se a pokračujeme dál v cestě.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Zmiják, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish

Toľko myšlienok. Toľko vnemov. Už dlho...či skôr ešte nikdy som necítil tak veľa ako teraz. Pohľad upretý len na ňu, osobu ktorá tak kruto ovláda môj život a ktorá netuší, že je mojím osudom. Ktorá ma až doteraz, s ľadovo chladnou ignoranciou zraňovala, ubližovala svojím sebectvom a svojou nevedomosťou, keď nevidela a nechápala čo od nej chcem a prečo to chcem.
Tak strašne veľa jej toho chcem povedať...tu a teraz, vyjaviť jej všetko čo sa vo mne nahromadilo, prosiť ju o odpustenie a prijať rozhrešenie. Moment, kedy cítim, že by došlo k pochopeniu, kedy cítim, že som s ňou zviazaný a že to začína vnímať i ona však v sekunde mizne.

Silná rana do spánku, svet na krátko miznúci v záblesku a tupá, slabá bolesť v spánku. Zvalím sa na bok, vyvedený z rovnováhy fyzickej i psychickej. Prečo? Prečo teraz, prečo to musia ničiť? Takmer sa vo mne prebudí hnev, chladná túžba zabíjať, vyvraždiť túto mizernú a bezvýznamnú skupinu ľudí. Čiernovlasého, ktorý ku mne pristupuje s úmyslom zviazať ma. Všetkých drevorubcov, pred momentom tak bojovných. Krv, toľko krvi...vidím ju pred očami, cítim jej vôňu. A kým doteraz vo mne nevyvolávala nič, teraz samotná jej predstava prebúdza chuť premeniť tieto vidiny na skutočnosť. Nechať toho hlupáka pristúpiť, chytiť mu ruku a dýkou rozpárať brucho. Nech neumrie hneď ale trápi sa...schytiť meč, zúrivo sa vrhnúť na mužov okolo, vraždiť dokým tu nebudeme len ja Isabel.
Isabel...
Nie, nemôžem to spraviť. Nechcem aby sa opäť brodila v krvi, aby bola svedkom masakru. Nezaslúži si to. Pokojne - ač pri vedomí, no predstierajúc poloomráčenie sa nechám zviazať i odviezť za krčmárom. Mlčky, opäť upadajúc do vyrovnaného kľudu a absolútnej necitlivosti. Neprítomne počúvam krčmára, opätujem mu pohľad. Nechce sa mi odpovedať. Nie keď som zviazaný a vydaný iným na pospas. Ale...vysvetlenie je asi žiadúce. A v súčasnom stave podobnom snáď precitnutiu...
"Nemlátim ženy." jednoduchá, jasná odpoveď, hneď však rozvitá.
"Zabil som ich mnoho, áno, ale nenachádzal v tom potešenie. Zabíjal som rovnako ženy ako mužov...rovnako dospelých, starých, deti či dojčatá. " slová zo mňa idú samé, skoro ako oslobodenie.
“Zabíjal som bez výčitiek, bez svedomia, bez pocitov. Nie preto, že by som chcel, ale pre to, že...ty. Vy. Pretože ľudia. Moja existencia je výsledok ľudskej nenávisti. Som stelesnenie vašej zloby, nástroj skrz ktorý je realizovaná. Zabíjal som, aby mohli iní v pokoji mlátiť svoje ženy, rodiť ďalšie decká a bezohľadne plniť túto zem. Nenesiem žiadnu vinu...a chcem mier. Pokoj. Vykúpenie. Ten hlupák ma napadol a ja sa bránil. Prečo? Pretože vaša nenávisť. Vidíte zlo vám vlastné a natoľko sa ho bojíte, že pokiaľ máte plné bruchá a v okolí nič nehrozí, chcete lynčovať to, čo je vaším obrazom. Veríš snáď, krčmár, že tvoji hostia sú všetci bez poškvrny? Postavíš sa na obranu každej bitej v tomto meste, v tomto kráľovstve, v tomto svete? Všetkých zviažeš a budeš vypočúvať? Alebo, ako celá tvoja rasa, presunieš výčitky za vlastnú radu, za vlastnú zlobu na toho, čo najviac vytŕča?“
Zmĺknem, sám zaskočený slovami ktoré sa vydrali von. Ktoré sú mi tak cudzie. Ešte nikdy som v súvislej reči nepovedal viac.

Pracovní tábor Jeirbe - povstání

Pondělí, 5. června 1351, soumrak

Gabriel Roche

Muži jen mručivě souhlasili, nasedli na koně a rozjeli se za tebou. Gro’og se prodral do čela, aby vás dovedl k jeskyni, kterou myslel. Rovnou vás připravil na to, že cesta, i přes způsob vašeho cestování, bude trvat dlouho.

Posun o deset dní

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

K jeskyni jste dorazili až desátého dne pár hodin po obědě (poslední část cesty byla vcelku hlubokým lesem). Cestou se vám podařilo ulovit několik srn (2), pár kanců (3) a pár králíků (8), takže jste měli dostatek masa a dokonce i nějaké kožešiny a kosti. Cestou jste jeli kolem malé, v mapě nezakreslené vesničky, kde se elfům podařilo ukrást sůl, nějaké pečivo a zeleninu, tudíž, zásob bylo opravdu dostatek. Momentálně jste se nacházeli na hranici subartického a mírného pásu a tak kolem nebylo tolik sněhu a teploty byly výrazněji nižší, ještě aby ne, když je léto.
“Tady to je,“ ozval se ork a ukázal na skrytý vchod do vcelku prostorné jeskyně.
“O jeskyni moc lidí neví. Uvnitř je postaveno několik chýší, protejká tam potok a je tam i drobná pastva pro koně. Je to takovej malej svět v jeskyni,“ doplní informace a bez váhání sesedne z koně a vstoupí i s ním do jeskyně.

Zprávu o mytické bytosti jste zaslechli ve vesničce.

Nový velitel a jeho jednotka

Úterý, 6. června 1351, úsvit

Ederian Whiteagle

“Ihned, sire,“ odpoví ti na tvůj dotaz a pomůže ti se obléci do zbroje. Jakmile jsi oblečen a ustrojen, odvede tě do jídelny, kde na tebe už čeká král a kapitán tvé jednotky. Kapitán ihned vstane, uctivě skloní hlavu, ale na jeho tváři se dá poznat jistá nedůvěra.
“Sire Whiteagle, jsem rád, že jste nás poctil svou přítomností u snídaně. Posaďte se, dejte se do jídla, za chvilku vyrážíte. Toto je kapitán Norwe, váš zástupce v jednotce,“ přivítá tě rázně král a ukáže ti na místo, kam máš zasednout. Na stole leží skromná krmě, skládající se z několika chlebových placek, pár kousků zeleniny, sýr a nějaký ten salám a slanina. K zapití máš na výběr víno, nebo obyčejnou vodu.
“Sire, je mi ctí vás poznat. Vaši muži jsou připraveni vyrazit ihned, jak přikážete,“ opět ti kývne kapitán a i v tom jde vidět ona nedůvěra a trochu i nechuť sloužit někomu cizímu.

Není možný posun – neproběhlo seznámení s mužstvem, byl dán prostor pro rozhovor s NPC

Na hranicích je horko, v lesích pod Ayyike – návrat na hrad

Neděle, 4. června 1351, večer

Liarék Eéwynn Ialmér

Vojáci tvůj přednes vezmou dobře a mnozí začnou přikyvovat, jiní jen umírněně kývou hlavou. Když skončíš, sborově ti popřejou dobrou noc, nižší důstojník rozdělí hlídky a ty se opět vrátíš ke své práci.

Posun o jedenáct dní

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Cesta na hrad vám trvala necelých pět dní cesty, a když jste se dostali na místo, ani jsi pořádně nesesedl z koně a už tě hnali za hradním pánem, lordem Leri’aákem. Ten se nacházel právě v mapovém sálu, kde na obrovském stole byla rozložena detailní mapa oblasti mezi Dhirimem a Reyvadinem. Pohled na lorda ti moc klidu nepřinesl, spíše naopak. Jen z jeho výrazu se dalo přečíst, že přijde něco velkého.
Lord na tebe pohlédl, přizval si tě blíže k mapě a ukázal na hrad Dramug a jeho okolní vesnice Tebandra a Ulburban. Divil ses, že se nezmínil i o Ayyike, ale nejspíše o tom již věděl. Jakmile sis pozorněji prohlédl mapu, začal tě seznamovat s nadcházející situací. Plánovala se velká ofenzíva právě na tento hrad a následně i na Reyvadin. Dále ti řekl, že od špehů má informace z Radoghiru, ve kterých stojí, že hrad je chudý na posádku.
“Sire Ialmére, právě teď se k nám blíží obrovské vojsko z Dhirimu a okolních pevností posílené o trpaslíky z Yalenu a žoldáky z Jelkaly. Měli by dorazit za osm dní. Neznám přesné počty, ale vím, že bude rozděleno na tři části. Část trpaslíků z Yalenu a část Dhirimských půjde na Radoghir, žoldáci a mí muži na Dramug. Zbylí Yalenští a Dhirimští, ta největší síla, půjde na Reyvadin. Vaším úkolem bude dělat mi předvoj. Vyrazíte za šest dní, až naberete pořádně síly, doplníte stavy a vůbec si odpočinete. Zamíříte oklikou z jihu na Tebandru a Ulburban. Dám vám sebou havrana, abychom byli neustále v kontaktu. Nezaútočíte dříve, než se naše vojska dostanou na dohled hradu. Jakmile tam budeme, pustíte se do vesnic, zatímco my půjdeme na hrad, rozumíte?“ seznámil tě s plánem útoku (pokud jej chceš nějak upravit, napiš to normálně do příspěvku) a pak tě propustil, abys to šel oznámit své družině.
O šest dní, kdy byla tvá skupina posílena o nové muže (za ztráty), jsi byl připraven vyrazit. Na mužstvu šla vidět jistá nervozita, kterou vídáváš vždy před bojem, na mnohých šlo i vidět, jak jsou natěšení a povzbuzení z toho, že se konečně něco děje. Nezbývalo než vyrazit na cestu.

Zprávu o zahlédnutí mytické bytosti jsi zaslechl, můžeš jí zmínit. Mužstvo o ní mluví, polemizují, nad tím, proč se objevila. Převládá návrh, že přišla, aby ukončila tento vleklý spor a pomohla tak nelidem vyhrát.

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, vesnička Ayyike

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Ke své nelibosti jsi zjistila, že druhý muž opravdu utíká do vesnice a ječí doslova na celou ves o pomoc. Využiješ proto příležitosti a dáš se na útěk. Nehledíš na směr, prostě se otočíš zády k mužům a vyrazíš pryč z vesnice. Zastavíš se až v lese, kde tě vlastně zastaví bolest poraněného ramene a celkem silné krvácení. Netušíš, kterým směrem ses to vydala, jen si pamatuješ, že jsi koutkem oka zahlédla vysoký strom, na kterém vysela nějaká těla (prosím, do toho nezasahuj, to je už uzavřená kapitola, viz Ialmérova příběhová linka). Tak jako tak, rameno tě bolelo, bylas zadýchaná a pomalu se začínal projevovat hlad.


Není možný posun – neznámý směr a cíl další cesty

Pronásledování zrádce – směr Bazeck

Pondělí, 5. června 1351, večer

Mia Von Anderu

Muži na tvůj rozkaz jen kývli, a jakmile jsi vyjela, vydali se za tebou.

Posun o deset dní

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Za deset dní jste se dostali do vesničky jménem Shapeshte (ucpané cesty kupci a hlavně silně zasněžené), která byla jen den a půl jízdy od Bazecku. Celou cestu z Khudanu jste jeli kvaltem, hnali jste koně, jak to jen šlo a zastavovali opravdu jen na krátko a jen aby si koně odpočali a vy se najedli. Na mužích už šla celkem vidět únava, ale nikdo z nich neměl dost odvahy ti to říci a požádat alespoň o půl dne odpočinku, nejspíše tušili, jak moc ti na tom záleží, nebo se tě hodně báli. Přeci jen, po císaři, polním maršálovi a veleknězi jsi byla nejmocnější osoba v říši. Nejen, že velíš speciálním jednotkám potírající nelidi, ale zároveň máš pod palcem i výzvědnou službu, která nepřetržitě pracovala, byť ji teď vedl tvůj zástupce. Bylo pochopitelné, že z tebe mají respekt, hlavně ale strach.


Zprávu o mytické bytosti jste zaslechli ve vesničce.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne

Osazenstvo hospody

Isabel se podařilo zarazit Bryse, Syreanisovi jej složit k zemi a svázat a posléze odvést do místnosti, kterou Alen ukázal. Tam Bryse usadili na židli a začali se jej ptát. K překvapení všech se mohutný muž rozmluvil.
Mezitím si to do hospody přihasila babka kořenářka a hned se vrhla k, na stole ležícímu, Trewishovi, aby jej dala dohromady. Nespokojeně kroutila hlavou, něco si mumlala pod vousy (které, sic krátké, skoro neviditelné, jí opravdu rostly) a tahala ze své mošny nějaké bylinky. Trewish se nakonec probral, babka jej spokojeně plácla po stehnu, vytáhla z něj dva stříbrné a do ruky mu vtiskla pár bylinek se slovy, aby si z nich nechal udělat odvar, že mu to pomůže. Pak si to zase odkolébala do své chajdy kousek nad vesnicí.



Není možný posun - inu, moc lidí na jednom místě

Setkání v lese, Dhirimské lesy

Pondělí, 5. června 1351, ráno
Erunis, Indil, Eruntano


Trhnu sebou a leknu se, jak za mnou zazní zvonivý hlas Eru. A sakra... "Co? Né, ty nic nemáš slyšet, všechno je v pořádku, v úplném pořádku..." Přitom co nejnenápadněji naznačuju Nini, že by měla i s tím svým jablíčkem zmizet. Teda, jestli mi tohle projde, tak jsem borka! Ale Eru slyší všechno, takžééé... Nini naštěstí pochopila a jablíčko rychle schovala za záda a potom se pakovala na stromy. Podívám se do tváře mé přítelkyně a mistra zároveň a pokrčím rameny. Roztržitě, omluvně i lhostejně. "No a co! Potřebuje přece jíst!" Z korun stromů se ozve potvrzující zavřísknutí. Vyprsknu smíchy, ale hned se zase tabrzdím. Nini, ty jsi skvělá! Někdy mám dojem, že Nini rozumí lidské řeči a je pro ni strašně skičující, že ona neumí. Je mi jí trochu líto, ale co nadělám. Pustím se do výroby čaje a Erunis zase vyrábí její věhlasné placky. Věhlasné jsou ale jenom pro mě, což je velíká škoda. No, snad je Tano taky dokáže ocenit!

Elf se probudil jako poslední. Hezky se na něj usměju a taky mu popřeju dobré ráno. Přesto na něj trochu žárlím, nebo se spíše bojím, že budu žárlit. Kdyby se nedejbože nějakým způsobem stalo, že s náma bude dále cestovat a kdyby se nedejbože stalo, že se do něj Erunis zabouchne, co potom? Co já? Bude po světě běhat pár prvních poloandělů? Budu nadosmrti sama a budu jenom poslušný poskok, co dělá sluhu jednomu zamilovanému párečku? Ne! Proč o Eru SAKRA takhle přemýšlím? Měla bych se uklidnit... Fuuu, hááá... Fuuu, háááá... Ano, to je lepší. Mnohem lepší...? Indil! Přestaň! Následně si uštědřím facku. Dělám, jakože si toho nidko nevšiml a dále se věnuji čaji. Když už jsou v kotlíku všechny "tajné" ingredience, vydám se za Sněženkou. Mám dojem, že ji v poslední době dost zanedbávám. No tak, koníkovi snad jablíčko dát můžu! Nehodlám ale plýtvat ze zásob, takže nejdříve rychle zaběhnu do lesa, jestli náhodou někde není jabloň. No mám štěstí a urvu si dvě. Jedno pro Sněženku, druhé pro Aravis. Ladným klusem doběhnu k oboum koníkům a menší z jablíček dám Aravis. No, jablka jsou to ohromná, skoro se jí nevlezou do huby. To větší dám Sněžence, ale ta ho ani do huby nedá, takže vezmu nůž a rozkrojím ho. Ukousnu si a Sněženka na mě zapoulí očima, jako kdybych ji ošizovala o celé jablko. "No no no, ty jejdna houčiško! No tak se nezuob!" Málem ji poprskám, jak se snažím mluvit s plnou pusou šťavnatého jablka. Hmm, je fakt dobré, asi si pro nějaké ještě zajdu... Později, přemítám, když už s prázdnýma rukama drbu svoji klisničku na čele. Eru už má placky hotové, proto k ní dojdu tančivým krokem a rovnou tři si od ní vezmu. Když mi Eru naznačí, že jenom jednu, smutně zakoulím očima a dvě z mých placek vrátím na místo. Samozřejmě si nechám tu největší ze všech a s chutí se zakousnu. Loupnu okem po elfovi, jak mu chutná. Moc toho nenamluví. A je sakra vychrtlý! Měl by přibat! Začnu se smát sama pro sebe a potom, až sním celou placku, znova zajdu ke Sněžence. Chvilku se s ní mazlím a potom jí na chupatá záda dám sedlové brašny. Upevním jí je pod břichem blíže ke kohoutku, protože na ní nehodlám jet, zatím. Dám jí dýchnout, v posledních dnech nás Eru hnala dost rychle. Protočím panenky, když si vzpomenu na její popohánění. Náhle se ale celé okolí kolem mne změní. Jako kdyby se Vzduch začal z něčeho naprosto radovat, jako kdyby se vrátilo NĚCO, co dělá elementy a přírodu šťastnou. Potom ale Vzduch zesmutní. Stojím jako omráčená, Sněženka se na mě neklidně dívá. Vzduch se zatřepotá, jako by plakal. Skoro slyším ta smutná slova, že je tu zkáza nebo něco podobného. Zavřu oči a naprosto se zaposlouchám do šepotu větru. Co to má znamenat? Někde v lesích je asi bytost s obrovskou, skoro nepřekonatelnou magií... Ale vypadá to, že je to asi strážce, nebo taky nepřítel. Ne strážce, protože by se vzduch jinak neradoval- A potom mě to zasáhne v plné míře. Vzduch předával zprávu rychleji, než se magie šířila. Najednou cítím nespoutanou a divokou, stovky let starou magii a sílu, která proudí všemi kořeny i rostlinami, všemi zvířaty. I Sněženka už to cítí. Zpozorní, jako kdyby taky něčemu naslouchala. Moje jizvy na zádech, moje křídla, mě začnou neuvěřitelně svědit a potom pálit. Položím na ně dlaně a zkřivím obličej. Už to trochu povolilo, první vlna oznámení přítomnosti odezněla. Teď je tu jenom jeho působení. Zdroj ale nic nevolá, nic neříká. Prostě jenom oznamuje že je tady, a ať si to vyložíme jak chceme... Trhnu sebou a vrátím se ze snění do reality. "Eru-" Rychlostí blesku se otočím a už koukám s vyvalenýma očima na svou mistrini. "Co-" Erunis má ale jako vždy kamennou tvář. Dojde mi, proč se takhle tváří. Před Eruntanem nesmí nic prozradit. Okamžitě se zamračím na elfa, který nevědomě narušil naši neustálou konverzaci o magii. Ten Euntano! Já bych ho...! Sevřu ruce v pěst. Jak já nesnáším, když mi Erunis něco nesmí vysvětlit, zvláště když je to tak silné! Skoro si dupnu. Eru nám každému dá jeden ze svých flakonků a mě se trošku zlepší nálada. Mrknu na Eru a špitnu poděkování. Zastrčím si flakonek do jedné ze sedlových brašen a ještě si an něco vzpomenu. "Erunis! V lese je jedna jabloň, kde jsou opravdu skvělá jablka. Jsou naprosto obrovská a šťavnatá, budou se hodit. Mohly bychom nějaké prodat, nebo je sníme. Já jsem pro druhou variantu!" Usměju se. Nečekám na její svolení, prostě se rozběhnu do lesa a když usoudím, že jsem dost daleko, nechám křídla, aby se ukázala. Konečně si je za dlouhou dobu protáhnu. Ze skoku vzlétnu a, jako vždy, se mě zmocní eufórická radost. Začnu se smát a doslova letím plnou rychostí lesem. Škoda, jsem u jabloně dřív než bych čekala. Nevadí, už jsem šťastná jenom zo toho, že létám. Ze samé radosti zašvidrám vážčími křídly, až se ozve třepotavý zvuk. Utrhnu ta největší jablka z vrcholku stromu. Do obou rukou se mi vlezou jenom čtyři, tak jenom pokrčím rameny. Určitě tudy ještě někdy půjdu. Stoupnu si na zem a zasoustředím se na sv křídla. Taky na mě křičí tu radost z nově příchozího zdore energie a magie. Ničemu nerozumím, ale ta radost se mě taky začne zmocňovat. Měla bych se vrátit... Ale kdybych letěla, byla bych u nich příliš brzo. Eru by to bylo normální, ale co ten elf? Achich, musí s náma být? Jenom nám narušuje soukromí! Nejdříve jsem chvilku nabručená, ale potom se zase začnu radovat s křídly. Vzlétnu a létám, až mě křídla bolí. Potom usoudím, že už jsem dostatečně dlouho, přistanu na zemi a schovám křídla. Nechce se jim, chvilku s nima bojuju, ale nakonec, jako vždy, vyhrávám. S úsměvem na tváři se se svým úlovkem vrátím na paseku a pozdvihnu jablka. Schovám je do sedlových brašen a jako na zavolanou přiběhne i Nini a usadí se na Sněženčině hřbetu. Odvážu Sněženku a vadu ji z paseky pryč, protože Eru s Tanem už vyšli. Ten elf mi asi začnel lézt na nervy! Musím jít jako poslední?

V průběhu cesty se vmáčknu mezi ty dvě "holubičky" a tím dám elfovi jasně najevo, že Eu je MOJE. Nevím, jak k tomu přistupuje Eruntano, nebo jestli si ji vůbe cpřivlastňuje, ale já ho nevidím nijik jinak než rudě. No, k Eru jsem se neměla lísat, protože se mi to hezky vymstilo. Začne mě zkoušet. Achjoo... Ukáže na jednu rostlinu a já se kousnu do rtu. "Tak... Tak teda... Lišenka? Ano, Lišenka zelená. Je dobrá na kašel a malá škrábnutí..." Pokračuju ve výkladu, ale stejně většinu rostlin popletu a spletu dohromady. Taky vytrvale posílám k Eruntanovi škaredé a podrážděné pohledy, když se opováží mě opravit. Sakra! Jak ten mě se-! To je takový ignorant! Tak to nevím nejlíp, no a co? Je to důvod k tomu, aby ses mi vysmíval? Heh, ani nevíš, co ti můžu provést! A vzpomenu si na dáreček od Smrti a Života. Můj vějíř. Tím bych ho mohla ve vteřině rozpárat na tisíce kousků a ty potom rozfoukat, že by je už nidky nenašel!

Útěk z civilizace
Tenhle boj se protahuje víc než bych čekala.Myslela jsem si že sem přijdu a když budou potíže tak zmlátím ty dva a pak se uvidí.Ovšem tento boj se protahuje a toho druhého muže už přestal bolet rozkrok a tak přestal naříkat na zemi a nyní vstal běží do vesnice a křičí na celé kolo.A pak je tu ještě to zranění ramena a tak využiji této příležitosti a zatím co se ten muž zvedá tak se otočím a dám se na útěk.Už se mi to nezdá jako dobrý nápad navštívit civilizaci ovšem teď už není čas na podobné úvahy.Otočím se k mužům a vyrazím pryč z vesnice aniž bych řešila kterým směrem poběžím hlavně když dorazím do lesa který mi dává sílu,A když už o tom mluvíme tak dobrá zpráva je že dorazím do lesa kde se opět cítím dobře.Špatná zpráva je že mně zastaví bolest v rameni a docela silné krvácení od té dýky.
Vím že nejsem bojovník,ale čekala jsem že vyhraji zvláště po předchozím úspěchu.Otázka je co jsme si myslela že tam najdu nebo co jsem tam vlastně hledala.
Navíc nejsem jistá kterým směrem jsme se vydala nebo kde je ta vesnice ze které jsme utekla.Vím jen že jsem po cestě uviděla strom na kterém jsem visela nějaká těla,ale v současné situaci mně nějaký strom nezajímá protože mám dost svých starostí Opřu se o strom abych se vydýchala a kleji nad svými pitomými nápady.Pak se rozhodnu ošetřit zraněné rameno svou podprsenkou (protože v současné době jsem sama) a pak najít něco k jídlu protože mám už docela hlad.Potom se rozhodnu vydat lesem bez určeného směru který není důležitý směr,ale vím že lidí,vesnic a civilizace mám na jistou dobu dost.I v lese se dá najít spoustu zajímavých osob a taky bych se mohla vrátit do svého srubu.

Pronásledování zrádce


Pondělí, 5. Června 1351, večer

V pondělí večer jsme opustili Khudan a vydali jsme se směrem do vesnice Bazeck. Před zasněženými lesy jsem dala přednost silnicím a cestám, minimálně za to mi má skupina mohla být alespoň trochu vděčná. Netušila jsem sice, že nás zpomalí kupci, kteří některé cesty v podstatě zablokovali, ale i přes to mám pocit, že to byla ta příjemnější a rychlejší varianta cestování. Naším prvním záchytným bodem se měla stát vesnice Shapeshte, jelikož byla nejblíže k přechodu přes řeku. V tuto dobu by bylo nebezpečné a hlavně nesmyslné snažit se řeku přejít jiným způsobem.

Pondělí, 12. Června 1351, odpoledne

Bohužel cesta k našemu prvnímu záchytnému bodu trvala déle, než jsem očekávala, i přes to jsme koně hnali jako o život a zastavovali minimálně. Do vesnice bychom se měli dostat až za další čtyři dny, za což mohly primárně hluboké závěje sněhu, kterými jsme se museli brodit. Sekundárně také kupci, kteří s těmi svými povozy a náklady zablokovaly nejednu cestu, když uvízli ve sněhu.

Všimla jsem si, že členové mojí družiny začali být po prvním týdnu našeho ne zrovna komfortního cestování unavení a rozmrzelí. Vzhledem k tomu, že si však žádný z nich nestěžoval, nepovažovala jsem za důležité utábořit se na delší dobu, ne tady uprostřed ničeho. Odpočinou si, až budeme v Shapeshte. Pokud vše vyjde podle plánu, budeme ve vesnici již desátý den odpoledne a věřím, že nějaký hostinec Císařovi nejlepší lidi rád pohostí a poskytne jim na jednu noc střechu nad hlavou.

Čtvrtek, 15. Června 1351, odpoledne

Když jsme dorazili do vesnice, vyhledali jsme hostinec, který vypadal, že by mohl splňovat alespoň některé z našich požadavků. Stále, teplé jídlo, střecha nad hlavou... “Zůstaneme zde přes noc, vyrazíme časně ráno,“ oznámila jsem svým společníkům. ´Stejně nemá cenu hnát se lesem celou noc´, ujistila jsem sama sebe v duchu. “Buďte tak laskav a postarejte se nám o koně,“ pronesu směrem k podkonímu, sáhnu do objemného váčku schovaného pod pláštěm a do natažené dlaně mu položím přibližně 20 stříbrných. Sesednu z koně a společně s ostatními se vydám do hostince.

Přelétnu malou místnost pohledem. Vyberu jeden prázdný stůl a posadím se k němu. Sama zvolím takové místo, abych měla zdí krytá záda a dobrý výhled na vchodové dveře (či potencionálně nebezpečné skupiny). Luk s toulcem opřu o zeď v mé těsné blízkosti. “Doneste jídlo, studené pivo, svařené víno s medovinou, vodu... Prostě se o nás postarejte, jak nejlépe dovedete…“ poručila jsem hostinskému. “Také bychom zde rádi strávili noc…“ gestem mu dám najevo, že cenu si může určit sám, sic by pro něj měla být čest mít, tak vážené hosty pod svou střechou.

Teplé jídlo je opravdu příjemná změna. Stravuji se civilizovaně za použití nože a vidličky, jsou prostě zvyky, které ke stolu patří. Ostatním nebráním, ať pijí, co hrdlo ráčí, jsem si jistá, že si uvědomují, že bude potřeba, aby časně ráno byli v použitelném stavu. Sama však piju velice střídmě, spíše než alkohol piji vodu a svařené víno s medovinou na zahřátí.

V hospodě se obvykle šíří mnoho informací všerůzného druhu, což by pro nás mohlo být užitečné. Když se k tomu najde vhodná příležitost, zkusím zjistit, co zdejší osazenstvo hospody ví, sic nečekám, nějaký převratný úspěch. “Zajisté už někdo slyšel, že Císař vyhlásil hon na zrádce ze svých řad. Za jakékoli informace, které by mohli vést k jeho dopadení, velice rád zaplatí… Prospějete tím své zemi a pomůžete sami sobě…“ v ruce se mi zaleskne motivační zlaťák. Peníze mohou být mocná zbraň, pokud je člověk má…a umí je použít…

Teprve teď si uvědomuji, že svou družinu znám pouze podle jakéhosi prvního dojmu. Možná je čas to trochu napravit…

´Prý mýtická bytost – to je…blbost…pověry a povídačky...´ No, vypadá to, že ať si myslím cokoli naše skupinka má alespoň téma k hovoru. Juliana zastává názor, že se blíží něco velkého, s tímto názorem se ztotožňuji, ale v žádném případě to nepřipisuji existenci mýtické bytosti. Vždycky se ve světě chystá něco velkého – šarvátky, boje, války… Ve světě se neustále dějí velké věci, jen některé jsou důležité více a jiné méně. Nakonec je z toho docela zajímavá a živá debata: Enricho a Hres, se domnívají že ta bytost přišla, aby ukončila válku, nehledě na vítěze… Vald, že přišla pomoci těm všiváckým špinavcům, nelidem… A Pitte se ze strachu nevyjadřuje...zase… Ten člověk mi není vůbec příjemný. Ani nevím, proč ho mám ve skupině… Pitte, první člověk, který Gabriela pronásledoval a neuspěl, jeho vystupování je ustrašené a postrádá jakoukoli sebejistotu, přiznávám, že mi ten člověk leze na nervy…

“Stejně žádná mýtická bytost neexistuje…“ pronesu, když to vypadá, že se do sebe Enricho a Vald pustí.

Zvednu se od stolu, hostinskému buď zaplatím, nebo dám najevo, že s ním vyrovnám po brzké snídani (záleží na jeho přání) – samozřejmě za celou skupinu. Pak jdu spát. Zítra nás čeká opět náročný den. Když to půjde dobře, budeme v Bazecku zítra odpoledne a uvidíme, kam povede naše další cesta…

Čas odjezdu

Když jsem za pomoci ustrojen a přirpaven k nadcházející misi, rychlým krokem mířím za svým průvodcem do jídelny, kde mě má čekat již král u snídaně.
Když vcházím poznám ihned krále, který již čeká a taky dalšího muže, kterého jsem zatím neměl tu čest poznat. Jakmile jsem blíže ukloním se králi a pohlédnu na druhého muže.
"To mě je ctí výsosti. Těší mne, že Vás poznávám kapitáne."
Pak se usadím do nabídnuté židle a ve vší slušnosti se do sytosti najím. K jídlu však piji jen vodu, abych si zachoval čistý a jasný úsudek, přece jen bude třeba. Kapitánův projev beru na vědomí, ale i tak slyším v jeho hlase jistou nedůvěru. Nedivím se mu, přece jen jsem podle něj asi jen mladý zelenáč, který nemá žádné zkušenosti. Ale on nemá ani páru, jakou cestu jsem musel urazit a co zažít, abych stanul zde.
Jakmile pojím pohlédnu na krále.
"Děkuji za výtečnou snídani. Myslím, že bude čas seznámit se s mužstvem a pak brzy vyrazit přece jen čím dřív tím líp."
Pousměju se a s rozloučením vranu od stolu a pohlédnu na Norwa.
"Veďte mě kapitáne podíváme se s čím to jdeme do bitvy."
Pokývnu jistě a pak jej následuji jsem zvědavý na složení svých mužů a takové záležitosti, přece jen jak otec říkával znalost svého vojska je velkou části klíče k úspěchu.

Výcvik - bodej ostrým koncem
Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Cesta byla dlouhá a nepohodlná. Většinu dne jsme strávili v sedlech svých koní a i přes občasné využití obchodních cest trvala celých deset dní. Tohle cestování mělo však své výhody. Povedlo se nám v jedné vesničce získat nějaké zásoby a něco ulovit. Muži tedy měli pravidelný přísun jídla a otrockou prací zbídačená těla se vracela zpátky do formy. Taky vzájemné vztahy se po tolika dnech strávených spolu začaly trošku zlepšovat a i když jsem pokaždé ulehal s jedním okem otevřeným, devátého dne jsem se dokonce vyspal s vědomím, že mě nikdo nechce bodnout do zad. Byl jsem jen naivní? To ukáží nejspíš další dny.

***

Je to tady. Konečně se nám odhalí vchod do jeskyně, o které ork mluvil a rozhodně nepřeháněl. Zdánlivě nenápadný vchod vede do obrovské jeskyně, kde lze ustájit koně a kde lze víceméně žít bez potřeby častých návštěv okolí. Společně s ostatními ustájím koně.

"Tohle je opravdu skvělé místo."

Uznale kývnu na Gro’oga a rozhlédnu se kolem. Poté začnu pomalu sundávat věci připevněné ke koním a skládat na zem. Kus lana si však přehodím přes rameno.

"Před chvilkou jsme jedli. Zkuste se tu trochu porozhlédnout, vytrávit a poté rozcvičit. Bude to dlouhý den. Ale Kien s Terisem půjde se mnou. "

Promluvím k ostatním klidným a nikterak konfliktním hlasem. Bude se hodit, když se po té dlouhé dnešní jízdě trochu protáhnou. Vezmu do ruky ještě malou pilku a vedu dva elfy k masivnímu spadlému kmenu.

"Viděl jsem vás lovit. Oba jste dobří střelci. Ale střílet po lidech je něco daleko jiného, než po zvířatech. Což ty, Kiene, už určitě víš. Vyrobíme vám figurínu. Z toho kmene uřežu trup. Vy seberte nějaké delší spadlé větve, které budou tvořit končetiny."

Hned po těchto slovech se sám pustím do práce. Když máme vše potřebné, začnu to k sobě vázat lanem, přičemž si ještě od Mormiho půjčím malou dřevorubeckou sekerku a dopomůžu si několika klíny. Snad to, díky Terisově zručnosti koželuha, alespoň trochu vypadá.. Když už figurína díky společným silám stojí, napřímím se a vytáhnu dýku.

"O lukostřelbě toho moc nevím. Ale mohu vám něco říct o tendencích vojáků. Pokud má voják brnění, nejsilnější je právě na hrudi. Slabá místa jsou podpaží a pod krkem, kde není brnění tak masivní kvůli lepší pohyblivost vojáka."

Hrotem své dýky lehce ryji do dřeva a znázorňuji mu tak ona místa.

"Pokud má voják štít, drží ho i při běhu pevně u těla a kryje si tak levý bok od ramene dolů. Vyplatí se tedy ne vždy střílet do srdce, ale spíše mírně nahoru doprava. Zkuste si to s různých vzdáleností. A zkuste se vyhnout těm zaznačeným místům. Nechť je ruka při střelbě pevná a mysl klidná"

Poslední větu pronesu k elfům jejich jazykem. Má znalost toho jazyka má sice k dokonalosti dost daleko, ale zrovna takové věty jsem od nich slýchával docela často. Poté elfy nechám střílet doufaje, že se vzájemně něco naučí a snad jim i trochu dopomůže zdravá soutěživost.

Kdo dál.. S tím hobitem to bude těžké, nemá za sebou žádný výcvik. A na Gro’oga bude potřeba taky asi více času. Začnu s trpaslíkem. Jako kovář má výhodu v silných pažích. Ale kovářské kladivo dle mého není zrovna nejideálnější zbraň.. No, uvidíme.

Dojdu k trpaslíkovi a hlavou pokynu, aby už se svou rozcvičkou či zkoumáním okolí přestal. Nejprve mu zpátky vrátím jeho sekyrku.

"Nevím, jestli už si někdy bojoval. Důležité je při výpadu lehce pokrčit nohy a přenášet rovnováhu. Pak bude těžké tě zasáhnout, nebo shodit. Práce nohou je celkově hodně důležitá. Udržuj bojový střeh. "

Trpaslíci mají celkem nízko těžiště, takže by v tomto mohl mít docela výhodu. Ovšem bojím se trošku jeho ješitnosti a tak tento poznatek raději vynechám - ze společenských důvodů, samozřejmě. Nechám ho cvičit ony výpady a ústupy a začnu se věnovat přihlížejícímu hobitovi. Chvilku na něj jen rozpačitě hledím, nejspíš nevím kde začít.

"Vytáhni tu svou dýku a podívej se na ni. Dokážeš najít její těžiště? Nech ji ležet na jediném ze svých prstů, aby se nepřevážila ani na jednu ze stran. Musíš počítat s tím, že rukojeť je trochu těžší."

Mluvím na něj smířlivým hlasem bez známek arogance. Počkám, až to zvládne, případně mu s tím pomůžu.

"Tak. Teď už znáš svou zbraň. Rukojeť musíš držet pevně, ale zase ne křečovitě. Při výpadu lehce natoč zápěstí ven od těla. Při bodnutí se zase srovná do roviny s paží a tvá čepel necukne. Když bodáš, musíš švihnout celým bokem. A hned potom úkrok."

Chvilku ho kontroluji , napomínám a opravuji. Poté ho nechám dál cvičit s tím, ať mu trpaslík občas vypomůže a sám se vydám za orkem. Tentokrát ne tak jistým krokem jako k ostatním. Netuším, jak moc si nechá ork radit od člověka. Zvlášť co se týče boje.

"Orkové mají většinou tendenci dostat nepřítele k zemi s prvním úderem. Síly na to máte dost. Ale když mineš, odkryješ svůj bok, ztratíš rovnováhu a trvá dlouhé vteřiny, než se vrátíš do původního střehu. Je důležité zastavit výpad na ose a držet se stále za mečem."

Mluvím klidně s úctou, ovšem bez jakýchkoli pochyb. Vím o čem mluvím. Dokonce vytáhnu meč a několikrát s ním švihnu. Ovšem každé švihnutí rychle zaseknu na ose se svým tělem a díky tomu dost rychle změním směr dalšího výpadu.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne
Zmiják, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish

"Ne, tak to...," hlesla jsem a s očima sklopenýma k zemi nechala slova vyznít do ztracena. Kdyby tak krčmář věděl...
Jenže Brys sám náš rozhovor zachytil a v tom kratičkém okamžiku, než se na něj vrhl Syreanis, jsem v jeho očích zahlédla pravdu. Krutou a bolestnou. Mihotavý záblesk jeho lítosti, porozumění a dalších pocitů u něj naprosto nevídaných. Ale proč zrovna teď? Silná rána do spánku od Syreanise však všechno pohřbila. Brys se kácel k zemi, přímo před mýma očima. Kvůli mně a jednomu menšímu nedorozumění. Ale teď jsem přeci nemohla vyzradit, že jsem měla na mysli svou dýmku.
"Brys je mým ochráncem. Je dobrý," špitnu, tak trochu se zajíkajíc. Nedokážu z něj spustit oči, mám chuť se rozeběhnout, vzít jeho obličej do dlaní, poprosit ho odpuštění. Ale strach, nejistota a nenávistné pohledy všech mužů okolo mě od takového činu zrazují.

"Dýchá, určitě bude v pořádku. Už přeci zažil horší střety, jeden muž mu nedokáže moc ublížit. Je silnější a statečnější než všichni tihle dohromady. Můj Brys." Těžko říci, kde se ve mně najednou vzalo tolik soucitu a péče. Pocity zrozené spíše z obav o svou vlastní budoucnost, nebylo v tom tolik upřímnosti, jako jsem spatřila u něho. Děsilo mě to, byla jsem zmatená. Cožpak po celou tu dobu nevěděl, že jsem ho jen zneužívala, brala ho jako svého sluhu, někoho, kdo je tu jen pro zabezpečení mých potřeb? Ale tak to přeci bylo správné, ne? Něčím se určitě provinil, byl mi zavázán, byla jsem v postavení, kdy si něco takového mohu dovolit. Tak proč jsem se kvůli tomu teď cítila tak mizerně?

Zůstala jsem stát na místě, nervózně přešlapujíc, dech nebezpečně zrychlený. Atmosféra v krčmě byla stále napjatá. Bezděky jsem pozorovala, jak svazují Bryse a odtahují ho vedlejší místnosti, kde jej chtěli zpovídat. Vzduch posléze pročistil až příchod nějaké staré báby, co se jala pečovat o Trewishe. "Ten bídák si to přeci zasloužil, neměl se mu stavět do cesty..." Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Měl je tu k zemi složit všechny. To už ale začal krčmář pokládat své dotěrné otázky. K mému překvapení Brys promluvil...

Bylo po poprvé za tu celou dobu, co jsme spolu, kdy ze sebe dostal více než jednu úsečnou větu. Z jeho slov mě mrazilo. Ba co víc, píchalo u srdce. Cítila jsem prapodivné pnutí a musela se znovu opřít o zeď. Ne, ani jsem na něj nedokázala pohledět, jak se jeho přiznání zarývalo mnohem hlouběji, než jsem si byla dříve ochotná přiznat. "Nemlátím ženy. Ano od jisté chvíle..."
Věděla jsem, že je to násilník a vrah, dokonce mi něco i říkalo, že je i tato část jeho minulosti spojená se mnou. Jenže to, co zaznělo dále, bylo mnohem důležitější. Pocit odpovědnosti a viny náhle přešel v ublíženost a touhu se vůči jeho slovům vymezit. Reakce tak přirozená pro každého člověka.

"My? My snad můžeme za všechny tvé hříchy? My můžeme za to zoufalství, co jsi přinesl rodinám těch, které jsi zabil?" Hlas pomalu nabíral na síle, už jsem se odvážila na něj i pohledět, zorničky rozšířené hněvem a touhou smést ze sebe veškerou špínu, kterou mi přisoudil. I když jsem v hloubi duše věděla, že je svým způsobem v právu. Na tom ale nikdy nezáleželo...
"Hodláš vše svalit na společnost? Ty? Jako bys sám neměl dostatek síly, aby ses jejímu tlaku postavil? Kdo přesně tě donutil stát se násilníkem a vrahem?" Jedna otázka za druhou, toužící jej zlomit.
"Snažíš se jen schovat za prostoduchá slova. Jsi jen obyčejný zbabělec, někdo, kdo dávno ztratil sám sebe a neunesl tíhu takové viny. A proto se rozhodl svalit ji na druhé. Možná si pak svým vlastním lžím i uvěřil, ale pravda je taková, že za své činy můžeš jen ty sám!"

"Ne, nedělej to! Neříkej taková slova. Sama moc dobře víš, že ti ten muž nikdy nezkřivil ani vlas. Byl hnán osudem a jediným jeho hříchem byla slepota...proč nepřestáváš..." Cosi uvnitř křičelo a rvalo mě vedví, ale já se už naučila odolávat bolesti a být vůči svému vnitřnímu hlasu hluchá. Bohužel.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka
Pondělí, 5. června 1351, odpoledne
Zmiják, Isabel, Villandra, Syreanis, Trewish

"Vy." zopakujem jednoducho, skôr vrčiac než hovoriac.
"Nenesiem vinu. Kto, pýtaš sa?" slová sa opäť hrnú von samé a ja cítim stav uvoľnenia. Stav nepoznaný, cudzí a oslobodzujúci. Čoraz silnejúcejšie uvedomie seba samého i sveta je euforické.
"Kto, pýtaš sa?" zase opakujem, tentokrát sa trpko usmievajúc.
"Opäť...vy. Ľudská rasa, nie spoločnosť. Dostatok sily? Strata samého seba?" zasmejem sa, drsne a nepríjemne, krútiac pri tom hlavou.
"Nikdy som nestratil samého seba. Nikdy som totiž nič také nemal. Má snáď meč silu na to aby odmietol príkaz toho, kto ním mácha?" otočím k nej hlavu, nespúšťajúc oči z jej.
"Som stelesnenie ľudskej nenávisti a zloby." pripomeniem "Nezrodil som sa, bol som vytvorený. Vykovaný, ako zbraň. A rovnako ako zbraň, som bez vôle a nemôžem odporovať. V Argade som zabil každého kto ti odporoval, pretože to bola tvoja vôľa. Tvoje rozhodnutie. Ty si chcela, aby umreli, aby umierali v bolestiach." opäť jej venujem úsmev, tentokrát však krutý, neľudský.
"Ich krv je na tvojich rukách, Isabel Cartagena. Tvoja vôľa je mojou. Preto som v krčme zastavil, netasil zbraň a nezabíjal - pretože si to nechcela."
Dohovorím, aspoň pre zatiaľ. Vedomie ktoré sa pomaly, ako jed rozplýva v tele je čoraz výraznejšie. Čoraz jasnejšie myšlienky a...čoraz pálčivejšie otázky. Kedy, kedy to začalo? V ten moment keď mi jej slzy rozjasnili myseľ? Alebo ešte predtým, pri dezercii z armády?
"Chcem mier...chcem vykúpenie. A ty mi ho jedného dňa prinesieš." zakončím to po chvíľke ticha, šepkajúc.

Pronásledování zrádce – směr Bazeck

Pátek, 16. června 1351, ráno

Mia Von Anderu

Družina byla tvým rozhodnutím potěšená, hlavně tím, žes jim povolila pít alkohol, na který měli všichni už chuť. Jen co bylo postaráno o koně, nahrnuli se dovnitř, zabrali největší stůl a unaveně se rozvalili do židlí. Krátce po tom, co ses usadila i ty, přicupital k vám hostinský se širokým úsměvem ve tváři.
“Nestává se nám často, že by k nám zavítala tak vzácná návštěva. Co si budete přát, my lady,“ skoro až vtíravě se zeptal a hned jak jsi začala diktovat, začal mávat na děvečky a dávat rozkazy.
“Samozřejmě my lady, nechám vám připravit pokoje. Budete si přát i koupel, my lady?“ zeptá se tě, a jakmile mu odpovíš, odcupitá pořvávat na děvečky, aby nic nerozlily, nic nerozsypaly, jak by to vypadalo před tak vzácnými hosty.

O nějakou chvilku se na stůl začalo snášet pivo, voda a víno s medovinou, ne však jen v pohárech, ale rovnou malé soudky. Krátce na to se u vás objevily děvečky, jež nesly na velkých podnosech teplem sálající pečeni, pečená žebra, dva druhy sýra, nějakou tu zeleninu a samozřejmě něco pečiva, aby to mastné bylo čím zajíst. Na tvůj dotaz, výmluvně podbarven zlaťáky, všichni jen vrtěli hlavou. Nikdo nic nevěděl, žádné informace neměli. Proto ses brzy přestala vyptávat a radši ses, stejně jako zbytek družiny, pustila do jídla. Jakmile bylo snědeno, co se dalo, skupina začala debatit o mýtickém stvoření. Poslouchala jsi je, nijak moc jsi nezasahovala, jen když už to vypadalo, že se dva z tvých mužů do sebe pustí, jsi pronesla svůj názor, čímž jsi diskuzi uzavřela. Každý si sice myslel své, ale dále to nerozebírali. Spíše se začali bavit o ženských, snad i proto se Juliana, která pila velmi střídmě, sebrala a šla si lehnout. Krátce po ní se odporoučel i Pitte, který pil jen vodu. Hres, Enricho a Vald se k odchodu ještě neměli, takžes je tam ponechala a sama sis šla lehnout. Snad budou ráno schopní pokračovat. Hospodský ti jen naznačil, že mu platba stačí opravdu ráno

Druhý den ráno už Juliana čekala v sedle svého koně, Pitte byl kousek za ní, něco dělal na postrojích, ale Hres, Vald a Enricho zatím nikde. Když se nakonec objevili, opírali se jeden o druhého a ve tvářích vypadali sice zdrchaně, ale šťastně.
“Šli jsme dlouho spát,“ zazubí se na tebe Vald, když si všimne tvého výrazu a vydrápe se do sedla. Ostatní jej napodobí a podívají se na tebe.

Ztráta: 2 zlatý, 20 stříbrných
Stav družiny: částečně bojeschopná (účinky alkoholu odezní do hodiny po poledni)

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, les nedaleko Reyvadinu

Neděle, 4. června 1351, krátce po poledni

Vivien Tenarten

Ošetření, vzhledem k tomu, co jsi měla u sebe, bylo velmi provizorní a krev i tak prosakovala. Sice to nebyl už tak strašné, jako před tím, stále tekla. Do tvého těla se však zakousla zima. Pociťovala jsi ji už delší dobu, ale nebyla tak výrazná. Možná to bylo způsobeno ztrátou krve, možná tím, že ses dostala více na sever. Jakmile se ozval hlad, rozhodla ses pátrat po jídle. K tvé smůle jsi však nenašla nic jiného než jen pár kořínků, nějaké oříšky a lesní plody jako byly plané jahody, borůvky a chřadnoucí maliny. Našla jsi i pár hub, ale nevěděla jsi, zda jsou jedlé, či nikoliv. Tenhle druh jsi neznala. Onen urputný hlad to sice zahnalo, ale věděla jsi, že to dlouho nevydrží. Potřebovalas více, než jen pár lesních plodů.
Rozhodla ses pokračovat dál v cestě, co nejdále od vesničky a co nejvíce v lese.


Posun stále není možný – důvod je stále stejný

Nový velitel a jeho jednotka

Úterý, 6. června 1351, úsvit

Ederian Whiteagle

Jídlo bylo chutné a výživné, společnost krále příjemná a povzbudivá. Když jsi dojedl, král se s tebou rozloučil, popřál ti mnoho štěstí v boji a pak vás, i s tvým kapitánem, propustil. Ten se tě ujal a odvedl tě ven na nádvoří, kde na vás čekali koně.
“Mužstvo čeká hodinu jízdy od města, sire,“ vysvětlí ti kapitán a pobídne koně. A opravdu, po hodině jízdy jste se dostali na celkem rozlehlou planinu, kde bylo rozloženo zhruba třicet stanů, u kterých odhaduješ, že se do nich vejde kolem deseti až patnácti mužů. Též tam stojí kolem padesátky koní a asi patnáct vozů.
“Tři sta padesát chlapů. Padesát chlapů, stovka kopiníků, stovka střelců a stovka mužů s meči, palcáty a dalším haraburdím,“ oznámí ti a při posledním slovu si trochu odfrkne. Už od pohledu jsi poznal, že on je kapitán jízdy.

Jeskyně v lesích mezi Radoghirem a Ismiralou, hranice tří království

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Gabriel Roche

Ork na tvé uznalé kývnutí jen přikývne a jde se věnovat odsedlávání koní, stejně jako zbytek družiny. Když odstrojíš svého koně a promluvíš k ostatním, všichni se na tebe podívají a na tvá slova přikývnou. Hned jak dokončí i oni odstrojování, dají se na obhlídku, zatímco elfové se k tobě připojí. Podivují se, kam je to vedeš, ale ani jeden z nich neřekne ani slovo, dokud se nedostanete k místu. Tam opět promluvíš, na pochvalu nijak nereagují, ale na další slova už ano. Terisovi se sice tvé myšlenky moc nelíbí, ale přiznává, že máš pravdu, proto ti oba začnou pomáhat se stavbou cvičného panáka. Jakmile je postaven, začneš jim ukazovat, kde mívají vojáci slabiny a kam tedy mají mířit. Oba na tebe překvapeně koukají, ale pozorně poslouchají a jde vidět, že si to vše snaží zapamatovat. Když je pak vybídneš ke cvičení, oba přikývnou a jako první se na střelbu postaví Kien, aby svému kolegovi ukázal, jak jsi to myslel. Když jsi na ně promluvil v elfštině, překvapeně se na tebe podívali, přikývli a dali se do tréninku.

Jako dalšího sis vybral trpaslíka. Cestou sis všiml, že tě zbytek družiny pozoroval a tak, když jsi přišel k trpaslíkovi, už čekal, co mu budeš říkat. Na svůj „dotaz“ jestli někdy bojoval, jen přikývl, že ano a jak se tě poslouchat. Řekneš mu pár základů, předvedeš mu, jak na to a on začne cvičit. Zpočátku mu to moc nejde, ale po pár tvých radách se zlepší.

Když dorazíš k hobitovi, už na tebe napjatě kouká. V jeho pohledu vidíš i trochu strachu, ale hlavně odhodlání předvést vše, co v něm je (mimochodem, to, že hobiti jsou nejlepší zloději, platí i zde). Když na něj chvilku jen koukáš, znervózní. Jakmile ale promluvíš, najde sebedůvěru a začne se chovat dle tvých slov. Najít těžiště dýky mu chvilku trvá, ale po pár nepovedených pokusech se mu to podaří. Ty si v tu chvíli všimneš, že má opravdu kvalitní kus zbraně. Když pak promluvíš znova, chytne dýku za rukojeť a začne si zkoušet různé stisky, dokud nenalezne ten správný. Jakmile se tak stane, začne zkoušet vše, co mu říkáš. Zprvu mu to nejde a začíná z toho nervóznět, ale když jej napomeneš, pak i opravíš, trochu opět zjistí a po chvilce mu to začne jít. Sice ještě nějakou dobu potrvá, než to zvládne výborně, ale je na dobré cestě. Mormi se k vám po chvilce připojí a začne ukazovat hobitovi své triky, které se ti celkem líbí. Přeci jen, kovář ví o zbraních nejvíce.

Jako poslední je na řadě ork. Když k němu vyrazíš, všimne si tvého nejistého kroku a trochu se ušklíbne, nic ale neříká. Když pak začneš mluvit, překvapeně na tebe hledí.
“Víš toho hodně, člověče,“ řekne uznale a zvědavě si tě prohlíží, když mu ukazuješ to, co jsi myslel. Pak jen přikývne.
“Dejme si cvičný souboj,“ navrhne, na krátkou chvilku odběhne k jednomu ze stromů, pod kterým najde dva, celkem solidní klacky o velikosti jeden a půl ručních mečů. Jeden ti hodí. Sám si pak odpoutá svou zbraň, kterou odhodí dál a vezme do rukou opět klacek. Párkrát cvičně švihne, aby dostal jeho váhu do ruky, a postaví se do bojového střehu s oběma rukama na klacku, pevně rozkročený a klacek špicí za sebou.

Seznámení s mužstvem

S kývnutím vyjdu ven se svým kapitánem. Tam už nás čekají koně. Vyhoupnu se do sedla. Už je to v celku dlouho, co jsem naposledy měl možnost jet na koni, ale věřím, že si brzo zase přivyknu.
"V tom případě nebudeme ztrácet čas."
Pobídnu koně a následuji kapitána kudy nás povede. Hodina cesty utekla a já si zvykl na koňský hřbet. Před námi se rozprostírá ležení.
"350 mužů to je dobré snad budou i dobří v boji."
Zpomalím koně, když přijíždíme do ležení.
"Výborně každá ruka bude v bitvě dobrá."
Projíždím zhruba do středu tábořiště. Pak pozvednu štít a zabouchám na něj mečem.
"Poslouchejte mě všichni!"
Rozhlehne se můj hlas po tábořišti a pohledem ho celé přelétnu. Rudá znamínka okolo očí musí prostě každého upoutat už jen ze zvědavosti.
"Právě dnes přišla chvíle, na kterou jste čekali! Právě dnes vyrazíme společně k lepšímu zítřku!"
Křičím na tábor a své nové muže.
"Nebojte se pozvednout meč hrdí Seveřani! Zanedlouho ukážeme nepříteli jaká je naše síla a jak bojují synové severu! Jsem Ederian Whiteagle a povedu vás do bitvy! Budu bojovat po vašem boku a krvácet společne s vámi! Tak kdo půjde vybojovat to vítězství se mnou?! Ukážeme králi, že v nás nevkládá důvěru nadarmo, ukážeme, že my jsme synové severu a nám bude patřit tahle zem!"
Křičím z plných plic, aby mě dobře slyšeli a pozvedám u toho meč.
"Připravte se do hodiny vyrážíme!"
Zasunu meč do pochvy a pohlédnu na svého kapitána.
"Informuj všechny kapitány, do hodiny vyrazíme kupředu a cestou naplánujeme, jak budeme postupovat proti té pevnosti."
S tím sleduji probíhající přípravy.

Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka

Když už jsem otevřel ztěžka oči, hlavou mi projela tupá bolest, jako kdyby mne někdo opravdu silně přetáhl štítem po hlavě. Po pár okamžicích, kdy jsem ležel na stole se pokusím posadit. Zdárně nutno říct, ale svět se mi trochu zamotal. Potřeboval jsem chvíli než jsem pochopil co ode mne ta postarší žena vůbec chce. Možná to bylo tím šokem, že jsem nevěděl co se vůbec stalo nebo kde jsem, ale vyhověl jsem jí a zaplatil jsem jí. „Děkuji.“ řeknu tiše a nakonec se zmůžu na nevěřícné mžourání na bylinky ve své dlani. Teprve až teď se rozhlédnu po ostatních v krčmě, kterou nepoznávám. ´Kde to krucinál jsem?´ Nakonec se rozhodnu postavit se na nohy. Když to udělám, zjistím, že se radši budu držet ještě stolu. ´A co se stalo? To jsem se asi muset dost zlískat, takhle mne hlava dost dlouho nebolela. A co je vůbec za den? No... Asi bych se mohl zeptat někoho tady.´ Po chvíli vrávoravě vykročím za někým kdo tu obsluhuje. „Dobrý den, prosím vás, kde to jsem? A co je dnes za den? Nějak si moc nevzpomínám, kdy jsem přišel.“ Pokusím se o zasmání. Trochu mi to jde, ale moc vtipně si nepřipadám.

Setkání v lese, Dhirimské lesy

Pondělí, 5. června 1351, dopoledne
Indil, Eruntano

Cesta probíhá předvídatelně. Tedy, minimálně ta část, ve které moje učednice určuje názvy a účinky rostlin. Musím ji častokráte doplnit, především co se návykovosti a jedovatosti v určité míře týče, ale jinak si vede na své obvyklé poměry dobře. Připojí se k nám i Eruntano. Je vtipné, jak na něj Indil žárlí - dobře totiž ví, že i kdybych se do něj zamilovala, nikdy mu nebudu moci říct celou pravdu, už částečná by pro něj byla nebezpečná. Protáhnu se a přestanu Indil trápit. Místo toho si začnu pobrukovat starou písničku, která však moc nepřešla do podvědomí lidí.

Když je čas oběda, připravím bylinkovou pastu, která je výborná především v kombinaci s mými plackami... Které si Indil snědla už na snídani, ačkoliv to mělo být celodenní jídlo. Povzdechnu si a s výrazem rezignace jí dám polovinu své placky. Nesnáším, že ona umí tak dokonalé psí oči a já ne. Po obědě pokračujeme v cestě, tentokrát si však nasednu na Odettu, která mě do teď poslušně následovala. Eruntano si mohl povšimnout, že na rozdíl od Indil, má klisna postrádá jakékoliv jezdecké pomůcky jako je sedlo a uzda. A že jsem ji ani nemusela hlídat, zdali mne následuje či ne. Při jízdě Odett směruji lehkými stlačeními jejích boků. Stále však udržuji mírné, ale vytrvalé tempo, kterému by měl Eruntano stačit. Po cestě vytáhnu svou loutnu a začnu zvolna hrát. Předpokládám, že pokud Indil jede na Sněžence, připojí se ke mě se svou flétnou. Pozvolna začnu utvářet spleť tónů, které zná a které uvozují jedné z písní. Když přijde správný čas, začnu zpívat. Ptáci v korunách postupně utichají, jako by i oni v tichém úžasu naslouchali mé písni, jejíž smutné tóny se proplétají listovím. Při zpěvu se ponořím do sebe, zavřu oči. Poslední tóny postupně utichají a les se vrací zpět ke svému obvyklému životu. Sklidím loutnu a postavím se Odettě na hřbetě. Udržuji vratkou rovnováhu do chvíle, než dosáhnu na větev, na kterou se záhy vyhoupnu.
"Jeďte dál, podívám se, za jak dlouho se dostaneme z lesa, pak vás dohoním," řeknu okamžik před tím, než zmizím mezi větvemi. Postupuji stále výš do koruny stromu a když jsem dostatečně vysoko, roztáhnu křídla a vznesu se výš. Vzlétnu jen tak vysoko, dokud nespatřím konec zalesněné oblasti. Je to ještě nějaký ten kus cesty, ale u vojenského tábora, který v dálce již také vidím, budeme před tím, než si obloha oblékne hvězdný háv. Sleduji cestu, po které jedou Indil s Tanem a vrátím se zpět na strom dost daleko od nich, aby jsem byla ležérně opřená o kmen stromu, až budou projíždět kolem. Samozřejmě, křídla jsem stáhla už mezi listovím, kde by mi mezi větvemi dělala leda tak paseku. Připojím se zpět ke skupince, ale na Odettu už nenasednu.

Hrad

Liarék Eéwynn Annyawar

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Cesta proběhla hladce a vojáci se, alespoň na pohled, zdáli v pořádku, což je něco v co jsem doufal.
Po příjezdu jsem byl překvapen - nedokážu říct, jestli příjemně nebo nepříjemně, ale překvapen. Nečekal jsem další akci takhle brzy, natož něco - jak je očividné - tak velkého.
Vyslechl jsem jeho plán a byl jsem s ním spokojený, alespoň co se mé skupiny týkalo - neposlali nás přímo do víru bitvy, kde by se ztratil jakýkoliv potenciál, který máme jako přepadová jednotka, která se dokáže rychle přesouvat.
"Rozumím, lorde. Vybavím nás nějakými loučemi a možná trochou hořlavin, abychom mohly všechno zapálit co nejrychleji a pokračovat dál. Raději bych vyrazil o něco dříve - v případě nějakých problémů či překážek, jakou může představovat pochodující armáda nepřítele, to budeme moci vyřešit bez zbytečného rizika a přesto být na místě včas.
Začal bych útokem na Tebandru - pokud ji vypálíme do základů, ten kdo by ustupoval z hradu přijde o záchytný bod a stejně tak ten, kdo by mu šel na pomoc.
Jakmile padne Tebandra, vyrazím dál na východ a dobiji Ulburban. Ten vypálíme a vrátíme se směrem k hradu.
Pokud by jste chtěl, můžeme začít Ulburbanem - pokud tak učiníme, dostaneme se k hradu o něco dříve."
Vyčkám na lordovu odpověď a vyrážím za vojáky.
"Jděte si odpočinout a připravte se - nejdéle za šest dní, spíše dříve, vyrážíme zpět do boje.
Znovu budeme útočit na lidské vesnice, tentokrát na přímý rozkaz velitelství. Co vám mohu říct je, že se chystá něco velkého, a pokud dokážeme to, co po nás žádají, bude to velká pomoc a důležitý zlom ve válce.
Jděte si do skladů, měli by vám tam dát nějaké louče a trochu hořlavin - bude se nám to hodit později."
Po proslovu jdu odevzdat hlášení o proběhlé akci a pořádně se prospat, protože mě čeká pořádná akce.
Tohle je lepší než v co jsem doufal. S takovou armádou bychom jim mohli uštědřit skutečně tvrdou ránu - a v takovém případě by mohli prolomit linii i Agradští. A i kdyby ne, ztráta byť jediného hradu v této oblasti by otevřela skupinám jako je ta moje vstupovat na území Khudanu téměř bez omezení, s mnohem menším rizikem... dokázali bychom jim narušovat zásobování, obchod i produkci. Ty jejich hory s doly jsou blízko a bez pořádné ochrany by nebyl problém několik jich zničit nebo pobít ty, co tam pracují.
Ano, pokud tady prolomíme, umožní nám to dělat děsivě kruté věci - a vyhrát tuhle válku.
V záchvatu nové energie jsem se rovnou pustil do přípravy útoků na vesnice a na papír jsem si napsal zběžný plán:

1. Jízda vjede do města na koních, polovina mužů bude mít louče a ty nahází na střechy největších domů.
2. V těsném závěsu za jízdou poběží vojáci pěšmo - ti zajistí případnou domobranu, která by se mohla pokusit jezdce pobít.
3. Jízda, poté co spotřebuje louče, sesedne a pustí se do čištění vesnice od lidí.
4. Zbytek mužstva obklíčí vesnici a bude hlídat před případnými posilami nebo uprchlíky z vesnice.
5. Domy, které chytnou, budou vojáci jen hlídat a počkají na případné přeživší, kteří by se dostali z domů ven.
6. Jakmile skončí souboje vojáci zapálí všechny domy, i ty které nehoří. Ty, které nebudou hořet po nájezdu jízdy předtím prohledají kvůli případným listinám či rozkazům.

Dhirimské lesy

Jižně od Mechinu
Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Tiše jsem si povzdychl. Přerušil jsem tak minuty dlouhého mlčení, které jsem na malé skalce hluboko v lese zachovával. Ani jsem sám nevěděl co tu dělám. V místních lesích... Se toho poslední dobou tolik neděje. Podnikám téměř každý den výpravy do hloubi hvozdů, den co den hlouběji a hlouběji, ač ani nevím co přesně hledám. Někdy se cítím jak ta smečka vlků která se prohání... Která se prohnala zrovna kolem před pár hodinami. Ale ti jdou alespoň za jistou kořistí že? Pak mě v hloubi duše trápilo něco, a byl jsem si jistý že právě to může za můj neklid, co se poslední dobou honí z úst do úst ve vesnicích. Mystické stvoření... Tajemná stvůra? Nějaký druh démona že by? Nebo jde jen o nějakou zvrácenou kreaturu? Mihne se mi zvědavě hlavou, i když jsem si sám říkal, že těmhle pověrám nehodlám věřit. Na druhou stranu... Kdybych tomu nevěřil... Možná bych tu teď neseděl na kameni a nebyl bych spojený myslí se stvořeními kolem. Pokud se tu ale skutečně cosi prohání, tak oni o ničem neví. Zvláštní. Nehodlám si pustit pověry k srdci a přesto mě znepokojují. Tiše se uchechtnu a pohladím prsty tětivu svého dlouhého luku, který mi odpočívá na kolenou. Možná si opravdu dělám starosti... Pfff, zbytečně. Ale co jsem se v téhle části lesa usadil dobře si jej hlídám. Hranice nejsou daleko a kdoví, co se sem může zatoulat. Možná občas skoro i doufám, aby to byl člověk. Vždy mě zajímalo, jak se něco takového loví. Měl jsem tedy občas tu čest strážit hranice lesa, ale jakoukoliv aktivitu jsem okamžitě hlásil vojsku, než abych se s ní zkoušel vypořádat sám.

S tichým vyheknutím si protáhnu ztuhlé svaly. Těch pár ptáků kteří seděli kolem mě, nebo i na mě samotném, poplašeně s cvrlikotem odletí. Bylo načase něco dělat. Nerad bych tu zapustil kořeny. I když by to bylo jistě příjemné. Čeká mě však ještě pár úkolů, které musím splnit. Mám v plánu nyní přejít do lesů pod Knudarr Kalesi. I tam si chci obhlédnout území. Poté bych prošel skrze Knudarr Kalesi na sever a podíval bych se, jak to vypadá tam. I když je mi jasné, že tam se toho moc dít nebude. V těch místech je má chatrč a tam se akorát občas potuluje zvěř. Sem tam se mi kolem dveří mihnou i vlci, ale jakmile zjistí, že za mými dveřmi není nic co by stálo za pozornost, uhánějí zas za svými cíli.
Zítra se půjdu podívat zas k hranicím. Tam možná bude živěji. Možná na severu? Na východě by mohlo být živo už moc. Možná víc než by bylo zdrávo.
Tiše si odfrknu a upravím na svém těle kožený kyrys. To byla v podstatě jediná zbroj kterou jsem nosíval. Kvůli vlastní pohyblivosti. Mísili se na něm barvy hnědé a tmavě zelené. Zbytek pak tvořilo už jen oblečení, které mě mělo udržet v teple a v suchu. A hlavně aby mi pomohlo se skrýt kdyby se náhodou vyskytlo něco, co by se mělo vyřídit jedním dobře mířeným šípem. Ale to se mi tedy zatím ještě nestalo. Ne v těchto částech lesa. Škoda.

Zhluboka se nadechnu a vytáhnu z torny u pravého boku krajíc elfského chleba, který zhltnu téměř ve chvilce. Najím se pořádně až v Knudarr Kalesi. Teď si raději přehodím luk přes levé rameno a volnější chůzí zamířím vybraným směrem. Pomalu, poklidně... Nikam nespěchám. Abych měl dost času ohlížet se po okolí. Vychutnávat si ten klid jaký zde panoval. Mé plány byli jasné.

Jeskyně na hranici tří království - Cvičný souboj
Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Mé názorné výpady mečem se orkovi, soudě dle jeho výrazu ve tváři, docela líbí a snad i pochopil, co jsem se ho tím snažil naučit. Schovám meč opět do pochvy a otočím se čelem k němu. Ork navrhne cvičný souboj. Upřímně jsem docela potěšen tím slůvkem cvičný, ještě několik dnů zpátky totiž vypadal, že by mi nejraději urval hlavu a ne se mnou cvičil.

Musím stejně bojovat, jako kdyby šlo o život. Poznal by, kdybych ho šetřil a určitě by to vzal jako urážku. Navíc jsou orkové silnými protivníky a tedy by mě nějaké úmyslné polevení mohlo stát klidně několik zubů.

Můj společník odběhne nejspíš hledat cvičné meče, či přesněji, nějakou slušnou alternativu. Sám si mezitím odpoutám meč i s pochvou a opatrně ho opřu o větší kámen. Meč není sice nijak zvláště těžký, ale je zbytečné ho mít u pasu, když ho nehodlám v souboji použít. Ork se po chvíli vrátí i s celkem slušnými klacky vzdáleně připomínajícími meče. Svůj "meč" chytím a párkrát s ním cvičně švihnu. Ork udělá to samé.

No.. K vyváženému meči to má daleko, ale rozhodně to není špatné. Ork má na sobě pořád tu zbroj, takže bude asi pomalejší. Na druhou stranu mu nejspíš nebude dělat problém udržet si rovnováhu.. Vypadá klidně a soustředěně. Čekal bych trochu více zuřivosti.

Ork k mému překvapení zaujme jen stabilní postoj a nejspíš čeká na můj první útok. Sám lehce vykročím pravou nohou dopředu a tedy zaujmu pravý bojový střeh. Klacek tak chrání většinu mého těla a dostává se mi i relativně slušného dosahu. Neustále sleduji orkovu tvář. Výraz nepřítele prozradí přicházející útok daleko dříve, než paže.

Tak jdeme na to.

Proletí mi hlavou a hned v dalším okamžiku přední pravou nohu (stále v pravém střehu) udělám delší krok, zkrátím naši vzájemnou vzdálenost a rychlým výpadem bodnu směrem k jeho levému rameni zkoušejíc tak jeho reflexy. Výpad je opravdu spíše velice rychlý, než silný. Stejně nemám šanci tím klackem prorazit jeho zbroj. Hned poté překročením zadní (levé) nohy dopředu změním střeh a stejným výpadem zaútočím na pravý bok v naději, že se tak rychle po prvním výpadu nezorientuje. Když "meč" stahuji zase zpátky k tělu, udělám preventivní půl oblouček pro případnou nutnost krytí. Ten podpořím i druhou rukou. Přeci jen má ork daleko více síly. Dále využívám především své rychlosti a výpadům se spíše vyhýbám, či je blokuji. V druhém případě pokaždé přidržím zbraň i druhou rukou, aby mi ji svou silou nesrazil.

Po chvilce takového boje či spíše mého vyhýbání snad už ork ztratil nervy a dělá více chyb. Ať už jsem byl úspěšný, či si od něj odnesu pár modřin, odskočím stranou a prodloužím tak naši vzdálenost. Nepatrně sklopím meč a odhalím levý bok, aby to vypadalo, že si na mě únava již vyžádala svou daň. Je to vůbec poprvé, co jsem narušil svůj střeh. Nakloním se doleva, snad jako bych chtěl svou chybu rychle zamaskovat, ale pohyb ani nedokončím a hned svižně (oproti předchozímu pohybu) udělám otočku do pravé strany - v průběhu otočky se napřáhnu a vší silou vedu úder na soupeřovo zápěstí přímo v polovině jeho výpadu na můj zdánlivě odkrytý bok ve snaze mu (trošku tvrdším způsobem) vyrazit zbraň, aniž by se mohl krýt.

Opět osamělá druidka,Dhirimsko – Khudanské hranice,les nedaleko Reyvadinu
Sice jsem nezabránila tomu aby krev neprosakovala ohledně toho že moje ošetření bylo poněkud provizorní,ale už to bylo poněkud lepší.Zato je mi zima cítila jsem jí sice už delší dobu,ale teď se začíná ozývat poněkud silněji.Možná je to tou ztrátou krve nebo tím že jsem došla dále na sever a navíc je tu ještě ten hlad.Bohužel najdu jen oříšky a nějaké lesní plody jako jahody,borůvky a maliny které dokázali zde v tomto chladném prostředí přežít.Ještě chvíli a budu vyhrabávat kořínky což se brzy taky stane.Najdu i houby,ale tenhle typ neznám a tak se rozhodnu radši neriskovat protože les ke mně zatím byl poněkud nepřivětivý a taky docela chladný.Ale to je dáno tím že jdu moc daleko na sever,nebo tím že tuhle část lesa ještě neznám.Ale pořád mám hlad a to nemluvím o tom že nevím kam jdu.Musím najít další lesní plody nebo budu muset opět žvýkat kořínky.A to nemluvím o tom že nevím kam mám jít vím že chci zůstat v lese a chci se dostat co nejdál od té vesnice.Dřív nebo později na mně zapomenou i když jak jsem to viděla tak spíš později.Nakonec se rozhodnu že bych měla mít aspoň směr a tak se rozhodnu vydat lesem směrem k Derchios Kalesi.

Čtvrtek, 15. června 1351, podvečer.

Už brzkého rána jsem byla na nohou. Jedna elfka si ode mně přála vyzdobit dům, takže kytičky sem, kytičky tam a to ještě ta půlka květin neroste v mé zahradě ale v lese.
Takže navečer jsem popadla košík a malou dýku. Moje spolupracovnice Arnë se mi ze začátku smála, že ještě musím do lesa, ale pak jsem ji zaúkolovala, že by možná, kdyby měla navybranou šla místo mě pro ty květiny. Ale ona nevěděla které, jelikož si ta dáma vyžádala mně.
Za dva roky, co jsem začala pracovat jako zahradnice, jsem se stala docela vyhlášenou. Arnë mi to trochu závidí, že není tak známá, ale já bych s ní měnila hned, prakticky se ani nezastavím.

"Tak já už jdu, ahoj zítra!" křikla jsem na Arnë.
"Ahoj, a dej si pozor, třeba na tu stvůtu, o které se všude mluví! křikla zpět a já zaslechla ještě i její smích. Zakroutila jsem hlavou a po vyšlapané cestě v trávě jsem se vydala do lesa. Den byl teplý, takže teplota byla teď v podvečer vyhovující
Přeskočila jsem potůček a došla na louku, kde rostly ty květiny. Na nic jsem nečekala a hned začala řezat. Přitom jsem si pobroukávala písničku.

Pronásledování zrádce – směr Bazeck
Pátek, 16. června 1351

Vytratila jsem se ze společné místnosti a zamířila, k pronajatému pokoji – k mé radosti jich měli volných dost na to, abych si tento mohla zabrat sama pro sebe. Zamknula jsem za sebou dveře a začala se odstrojovat, abych si mohla vychutnat koupel. ´Joo, na tohle jsem se těšila…´ Po té době na cestě to je opravdu příjemná změna, takže jsem z vody vylezla až ve chvíli, kdy začínala chladnout. Usínala jsem jak už u mě zvykem s dýkou pod polštářem.

Když jsem se ráno probudila, bylo ještě relativně brzy. Ustrojila jsem se a po rychlé, avšak velmi vydatné snídani, se vyrovnala s hostinským s díky za jeho pohostinnost. Pak jsem zamířila do stájí. Zkontrolovala jsem jak je Mare osedlaná, připevnila svůj meč k sedlu a sama nasedla. K mé nelibosti ještě všichni členové skupiny nebyli přítomní. K jejich štěstí dorazili dříve, než jsem se rozhodla vydat se pro ně osobně. ´To snad nemyslí vážně…´ Jejich omluvu snad radši ani nekomentuji, místo toho vydám stručné rozkazy, “Pojedeme jen s jednou zastávkou kolem oběda, chci být kolem pozdního odpoledne již v Bazecku.“

Popohnala jsem Mare a vydala se tryskem po cestě k našemu cíli.

Kolem poledne jsem konečně zpomalila. “Dáme si oběd,“ sesedla jsem s koně. Nechala jsem Mare, ať se pase a sama jsem se posadila na zem a opřela o strom. “Oheň rozdělávat nebudeme. Za půl hodiny vyrážíme,“ oznámila jsem ostatním. Po včerejší hostině mi to snad ani nemůžou mít za zlé.

Když jsme dojedli, vydali jsme se opět k našemu cíli. I když mám-li být upřímná, nepředpokládám, že bychom tam našli to, co hledáme. Doufám však v nějaké další vodítko…

Pondělí, 5. června 1351, odpoledne - Pravenské království, Ibiran, U Zmijáka.

Znovu se na tohle nezeptám…

Brys, Isabel, Syreanis, Trewish a další příchozí...

Muž s havraními vlasy udeří Bryse, spoutá ho a odvede do mé jednací místnosti...
Tam je začnu vyslýchat...
Brys odpoví, že nemlátí ženy... Poté si však protiřečí a říká to, že jich zabil mnoho...
,, Nemlátíš ženy, ale zabíjíš je? Mě je fuk, zda tě to těší nebo ne... Na to co ty cítíš, nezáleží, záleží jen na věcech, co děláš a jak se chováš k druhým... ,,
Odpovídá a mluví o tom co je a co dělá...
,, Ať jsi, co jsi... Ať ti vládne třeba samotný bůh podsvětí... Ať jsi zabil třeba stovky nemluvňat, v mé hospodě se budeš chovat slušně! Teď jsi se tak nechoval a mně stačí okamžik a byl bys na místě mrtví... A tvou temnou duši by nezachránil nikdo... Ani samotný ďábel by ti nepomohl... Tím si buď jistý! ,, Řeknu a mé olivově šedé oči se zahledí do těch jeho... Rudých a zároveň tak tmavých, že samotná tma by se v nich ztratila...
Poté se mě ptá, zda věřím, že jsou všichni hosté v mé krčmě bez hříchů... ,, Ani zdaleka tomu nevěřím... Myslíš si Brysi, že já sám jsem bez hříchů?... Každý jsme nějaký, a jak sám říkáš, většina lidí na tomhle světě nese ve svých duších strašné a temné činy... Ať do mého hostince přijde samotný ďábel... Já ho mile rád obsloužím! Ať přijde třeba tlupa hrdlořezů, či sám pán nekromantů... Všechny s úsměvem obsloužím! Na každého vyhlížím stejně, když se chovají slušně v mé hospodě! Ty si vytvořil chaos v mé hospodě a málem si tu někoho zabil... A to ani nemluvím o židli, co jsi mi rozbil... ,,

Do konverzace se zapojí i Isabel... Oznámí mi, že je jejím ochráncem. To pro mě není žádná novinka... ,, Vysvětli mi krásná Isabel, co to je za ochránce, že před ním utíkáš? Řekni... Nebojíš se někdy, když usínáš poblíž něho? Ať mezi sebou máte cokoliv, ať si Brysi udělal cokoliv, je mi zcela jedno... Pro tentokrát nechám vše být a tvůj život Brysi, bude ušetřen... A pamatuj, že vděčíš za život Isabel... A teď se rozhodněte... Buď okamžitě odejdete, nebo se nyní budete chovat slušně a budete pokračovat v práci, kterou jsem vám zadal... Musím uznat Brysi, že takového válečníka, jako jsi ty, bych potřeboval... A tebe, krásná Isabel, bych chtěl mít taky po svém boku, při údržbě mé hospody... Je na vás, jak se rozhodnete... Ale jestli se rozhodnete pro druhou možnost, tak věř Brysi, že když znovu uděláš něco podobného, už nebudu tolerantní... Tak že? ,,
Pozoruji je a čekám na jejich odpovědi...

Dhirimský strážce, jižně od Mechinu

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Sinthoras Tercenay

Vracíš se z lesa zpět do civilizace, míříc do hradu (kalesi znamená hrad) Knudarr. I když hrad. Kdysi na Knudarrské vrchovině stála lidská bašta, jeden z nejlépe opevněných hradů, ještě z dob, kdy bylo lidstvo v Caldarii mladé a ještě se přátelilo s elfy. Knudarrský hrad byl postaven společnými silami lidí, elfů a trpaslíků, proto byla část hradu schovaná v lese, velká část pod zemí a nad zemí bylo jen pár věží a velká obytná věž. Ovšem ty doby jsou už dávno pryč a z vnějších prvků hradu zbyla jen část obvodové zdi. Nyní tam, kde stála společná pýcha těchto tří druhů, stojí několik stromů a mezi nimi elfská vesnice. Ovšem podzemní a lesní část stále funguje a stále plní svůj účel. A k tomu hradu jsi právě teď mířil.

Ovšem abys tam došel, musel ses dát nějakou chvilku cestou po kopcovité louce. Byl jsi tam nekrytý, avšak zde se ti nemohlo nic stát, a tak jsi v klidu pokračoval dál. Tedy do doby, než sis všiml, že jindy živá louka, je teď podivně prázdná a tichá. Po krátké chvilce se otřásla země, až jsi ztratil rovnováhu a upadl na zem. Když ses konečně sebral, znovu se otřásla zem a vzduchem se neslo hluboké dunění, ne nepodobné znásobenému volání medvěda. Rozhodl ses podívat, co se to děje a beztak to bylo ve směru tvé cesty. Když ses vyškrábal na kopec, naskytl se ti pohled na něco, co jsi v životě neviděl, ale vyprávět o tom jsi slyšel snad už od raného dětství. Stál tam před tebou, mytický Strážce, Valinaro ve své skvostné velikosti.
“Neukvapuj se, Sinthe,“ uslyšíš za sebou tichý, známý hlas a na rameni ucítíš drobnou ručku. Když se ohlédneš, stojí za tebou tvá dávná přítelkyně, tajemná Lindale. Všimneš si, že jej pozoruje s jakousi bázlivou úctou v očích.
“Není tu, aby ubližoval obyvatelům této země, je tu, aby je chránil,“ řekne potichu a stále na něj posvátně zírá.

Na hranicích je horko, v hrad Tilbaut

Pátek, 16. června 1351, ráno

Liarék Eéwynn Ialmér

Lord na tvůj návrh jen řekl, že záleží na tvém úsudku, jak budeš postupovat. Vesnice přenechá tobě, hlavně abyste byli včas na místě setkání, na společný útok na hrad. Poté, co ses vzdálil, se ještě zahloubal do map a po chvilce si poručil donést brk a pergameny, aby mohl něco zapsat (používají se jak papíry, tak i pergameny, jak tuhové tužky, tak kalamáře a brky).
Mužstvo tvé oznámení vzalo s jistým nadšením. Tedy ne všichni byli nadšeni, ale velká většina ano. S chutí se rozešli za svými povinnostmi a když měli vše, co na nadcházející akci budou potřebovat, rozešli se trávit volný čas po svým.

Když nadešel čas, kdy jste se měli vydat na cestu, abyste vše stihli, mužstvo už čekalo na koních, všichni čerství, odpočatí a natěšení, hlavně tou myšlenkou, že se děje něco velkého a také zvěstí, že se objevila mystická bytost, která, jak všichni věřili, přišla elfům na pomoc. Postavil ses do čela jednotky a rozkázal jsi odjezd. Když jste projížděli opevněným městem (Tilbaut je v podstatě opevněné městečko s hradem), z oken vám mávaly malé dívky a jejich matky, všichni vám provolávali štěstí a hodně síly v nadcházejících bojích a mnozí křičeli na své milované, aby se v celku vrátili.
Kousek za městem jste popohnali koně a cvalem vyrazili na první vesnici. Tehdy jsi ještě netušil, že o pár dní později někdo dezertuje.

Pozn. vypr.: Momentálně ti dávám možnost popsat polovinu cesty. Můžeš se posunout až o tři dny dopředu, přičemž druhý den dezertuje jedna z elfek, co máš v mužstvu. Pokud možno, naznač, nebo popiš cestu, kterou se vydáš za svým cílem.

Nový velitel a jeho jednotka, pochod na hrad Jelbegi

Úterý, 6. června 1351, dopoledne

Ederian Whiteagle

Jakmile se postavíš na vyvýšené místo před své nové muže, všichni se na tebe podívají, aniž bys musel cokoliv říci. Někteří tě sleduji celkem nedůvěřivým pohledem, jiným jde na očích vidět skepticismus. Zpočátku tě jen sledují, pomalu až nevěřícně, ale čím více mluvíš, tím více se ozývá souhlasný ryk, který umí jen muži natěšení do boje. Ještě než svá slova zakončíš, než jim řekneš, za jak dlouho vyrážíte, všichni mlátí meči do štítů a řvou nadšením z nadcházejícího boje. Když vydáš rozkazy kapitánovi, jen kývne a odběhne. O hodinu později je už celé mužstvo připraveno vyrazit na cestu za nehynoucí slávou.

Čtvrtek, 15. června 1351, dopoledne

O devět dní později jste se dostali až k vesničce, která patřila k hradu. Jmenovala se stejně, Jelbegi a k tvému překvapení, byla liduprázdná. Nejspíše měli v lesích špehy, kteří je varovali a tak se veškeré obyvatelstvo stáhlo do hradu i se všemi zásobami, které vesnice mohla poskytnout. V dálce, na špatně přístupném kopci, jsi viděl tyčit se mohutný kamenný hrad, na jehož věžích vlála vlajka pravenských.
“Sire, bylo by vhodné nechat mužstvo odpočinout. Jsou znavení po té dlouhé cestě,“ upozorní tě kapitán jízdy, který, jak jsi už zjistil, má i vysokou autoritu mezi ostatními kapitány.
“Měli bychom si projít strategii boje, pane,“ navrhne ti kapitán střelců.
“Do prdele s taktikou, prostě je napadneme,“ zavrčí Ronar a jeho ruka spočine na těžkém meči, který má zavěšený na zádech.
“Zavři hubu, Ronare,“ ozve se klidný hlas Norwa, zatímco slézá z koně. Ronar na jeho slova jen zavrčí, ale pak se otočí a jde za svými muži, nejspíše je zkontrolovat.
“Máme tu tři inženýry pane, měli bychom být schopní do dvou, nebo tří dnů postavit obléhací stroje,“ ozve se po chvilce nejmladší z kapitánů, věčně smutný Harry. Ano, jsou to tři dny, kdy se ke tvému mužstvu přidali tři inženýři, jež stanovali nedaleko místa, kterým jsi procházel. Prý dostali havrana od krále, že ti mají v nadcházejícím boji pomoci jak nejlépe svedou.

Jeskyně v lesích mezi Radoghirem a Ismiralou, hranice tří království

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Gabriel Roche

Ork tvůj první útok vykryje a málem tě vyhodí z rovnováhy, kterou rychle získáš zpět. Tvůj druhý výpad také odrazí a hned přejde do protiútoku, kdy ti kontrem málem vyrazí klacek z ruky, čímž tě i zasáhne lehce do ramene. Být to meč, asi bys měl lehké zranění, ovšem z boje by tě to nevyřadilo. Dalším jeho výpadům se vyhýbáš v klidu, ork ale neztrácí nervy, ani naději. Dostaneš pár ran, které se druhý den pěkně vybarví, ovšem i ty sám zasadíš několik podobných. Žádná by však nebyla smrtelná. Když pak naznačíš, že jsi unaven, ork uvidí svou šanci, zaútočí. Ovšem ty jsi to čekal a tak se tvůj pokus povedl. Vyrazil jsi mu z ruky klacek a ukončil tím boj. Znenadání se ozval potlesk všech členů, kteří vás sledovali.
“Dobrý boj, máš můj respekt, člověče,“ ork se ti lehce ukloní a ty postřehneš z pár úst výdech úžasu. Získal sis orkovu důvěru i jeho respekt.
“Měli bychom si postavit nějaké bydlení, nebo něco, kde bychom mohli spát,“ ozve se po krátké chvilce němého úžasu hobit. Ostatní jen souhlasně přikyvují.

Osamělá druidka, Dhirimsko – Khudanské hranice, les nedaleko Reyvadinu

Neděle, 4. června 1351, večer

Vivien Tenarten

Chvíli jsi ještě bloudila, dokud nezapadlo slunce a na obloze se neobjevily hvězdy. Díky tomu, že jsi dlouho žila v divočině, ses naučila orientovat podle hvězd v noci a slunce přes den. Díky tomu jsi zjistila, že jdeš přesně na druhou stranu, než jsi chtěla. Proto jsi otočila čelem vzad a dala se směrem k hradu Derchios.

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Putovala jsi dlouhých jedenáct dní, než ses dostala na dohled hradu. I tak jsi stále odhadovala, že je ještě tak dva dny cesty od tebe. Během své cesty se ti podařilo najít pár starých látek a několik léčivých bylinek, díky kterým sis mohla, alespoň provizorně, ošetřit svá zranění. Rána na rameni sice už nekrvácela a díky bylinkám ani nebolela, ale byla zanícená a něco takového bylinky, nebo alespoň ty, které jsi znala, vyléčit nedokázaly. Co se týče jídla, krom oříšků, kořínků a lesních plodů jsi našla i nějaké, divoce rostoucí ovoce, jako byla jablka, hrušky a třešně. Také jsi našla pár jedlých hub a ve spojení s pár bylinkami, jsi byla schopna si uvařit polévku v rendlíku, který jsi našla u rozpadlé chajdy.
Poslední dva dny se ti už celkem motala hlava, nevěděla jsi, jestli je to z hladu, únavy, nebo špatně léčeného zranění. Věděla jsi, že potřebuješ odbornou pomoc léčitele.
Krátce po tom, co ses zastavila a podívala na hrad, ucítila jsi otřes země, který, vzhledem ke tvému stavu, tě srazil k zemi.


Pozn. vypr.: Řev medvěda (viz příspěvek pro Sinthorase) jsi slyšela, ale neviděla jsi ho. Jen si cítila otřes země.

Malá zahradnice, okolí Tosdharu

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Gilraen Tinëhtele

Klečela jsi na rozlehlé louce, nožíkem jsi řezala krásně rozkvetlé rostliny, které jsi byla připravena použít k ozdobení domku, jež vlastnila tvá zákaznice. Neměla přesnou představu, jak by její, ve stromě situovaný domek, měl být ozdoben, proto to vše nechala na tobě. Bodeť ne, když jsi v Tosdharu byla vyhlášenou. Dokonce i z Dhirimu ti přicházely nabídky na ozdobu domků. Ovšem jedna stále nepřicházela, totiž výzdoba královského paláce. Ale což, možná se časem dočkáš.

Už jsi měla nasbíráno celkem dost rostlin, ale jedna ti stále do dokonalosti chybí. Zacouráš se celkem daleko od svého obvyklého místa, jen abys nalezla tu jedinou, která tvé dílo učiní dokonalým. Konečně ji najdeš a když se jí chystáš uříznout, země se zatřese, až upadneš na zem a zároveň s tím uslyšíš řev ne nepodobný medvědovi. Když se zvedneš a podíváš se směrem, odkud to nejspíše přišlo, uvidíš obrovského medvěda s lesem na zádech (viz příspěvek o mystické bytosti). Díky svým elfím očím však uvidíš i něco více. Dvě postavy, stojící nedaleko. Muže s lukem na zádech v nerozhodné pozici a ženu, či spíše dívku ve volných šatech, jak se jej dotýká (je to Sinthoras a jeho společnice). Dokážeš odhadnout, že jsou tak půl dne cesty od tebe (stojíš na kopci, proto jej vidíš).

Pozn. vypr.: Vrátil jsem tě o pár hodin v čase (ano, právě kvůli této situaci).

Pronásledování zrádce – směr Bazeck

Pátek, 16. června 1351, brzký večer

Mia Von Anderu

A tak jste, po příjemně strávené noci vyrazili na další cestu. Kolem oběda byla jednotka už plně bojeschopná a jejich řeči byly, inu rozjařené. Všichni se dohadovali, co najdou v Bazecku. Během oběda jste se dostali celkem blízko k cílové vesničce. Nikdo neprotestoval, když si je opět vyhnala do sedel, všichni už chtěli být na místě. Čím více jste se k vesničce blížili, tím ubývalo sněhu, také jste mířili více k jihu.

Do vesničky jste dorazili, když se začínalo stmívat. Náves byla klidná, tichá, v domcích se svítilo a z komínů se slabě kouřilo. Z nedaleké hospody šlo slyšet veselý ryk, obyvatelé si po dlouhém pracovním dni dávali oraz. Nevěděli jste kde začít, ale někde jste museli.
“Co zkusit hospodu?“ ozval se Hres a v očích se mu zalesklo. Stejně tak se zalesklo i Valdovi a Enrichovi, Juliana jen nechápavě zakroutila hlavou a Pitte se opět nevyjadřoval.

Poutníci, Dhirimské lesy

Pondělí, 5. června 1351, večer

Erunis Salunder, Eruntano, Indil Tinélon

Pozn. vypr.: Jelikož neznám stanovisko ostatních členů skupiny, nemohu napsat příspěvek. Proto bych chtěl poprosit Eruntana a Indil, aby napsali, děkuji :)

-, Neznámé místo

Pondělí, 5. června 1351, -

Michael G'Rin

Pozn. vypr.: Zatím nebyl dodán příspěvek od hráče, nemůže být tudíž dodán příspěvek od PJ. Ovšem má omluvu, vzhledem ke zkouškovému období.

Pochod ke slávě

Muži jsou brzo dle rozkazů vypraveni a byla radost sledovat jejich přípravy. Je to zvláštní a příjemný pocit stát v jejich čele a moci je vést do nadcházející bitvy, která však bude těžká.
Konečně jsou všichni připraveni vyrazit. Přejedu tedy do čela mužstva a obrátím se na chvíli v sedle.
"Seřadit! A kupředu!"
Vyrazíme přiměřeným tempem směr hrad Jelbegi. Klapot svého koně srovnám s tím, kterého má Norwe a pohlédnu na něj.
"Bude to těžká bitva, ale musíme uspět."
Usoudím v duchu pro sebe.

Dlouhá to byla cesta, ale konečně jsme dorazili. Nicméně stejně je to docela nepříjemný pohled. vesnice poblíž hradu je prázdná a vylidněná. A naproti tomu hrad bude asi připraven a zásoben, navíc jen v docela nepříjemném terénu. Muži jsou sice natěšení, ale unavení. Rozhlédnu se po nich a kývnu.
"Utáboříme se muži si potřebují odpočinout a my se musíme připravit na bitvu. Svolejte všechny velitele a taky naše inženýry."
Také sesednu a mírně se protáhnu a pak počkám až se všichni sejdeme, abychom mohli začít diskutovat.
"Takže nejprve chci vědět co víte o tomhle místě a hradu, musíme vědět do čeho jdeme, silné a slabé stránky tohohle místa. Taky bude třeba vybudovat tábor, rozmístit hlídky a připravit obléhání."
Přelétnu pohledem ostatní.

Setkání v lese, Dhirimské lesy

Pondělí, 5. června 1351, dopoledne
Indil, Eruntano, Erunis

Mám špatnou náladu. Ty rostliny mi snad nikdy nepůjdou podle mých i Eruniných představ. A teď se mi do toh ještě vměšuje ten elf! Některými chvílemi skoro zuřím. Tápu po účincích, jménu i jedech rostliny a v tu chvíli, kdy mi přijde na jazyk, mě Eruntano předběhne a řekne to. Mám chuť mu dát facku. Copak nechápe, že mi leze na nervy? Ne! A on mě bude předbíhat a opravovat dál! Občas si nakvašeně přidupnu. Kdyby on věděl, s kým si zahrává. Já ovládám vzduch! Já dokážu létat! Já umím komukoliv, hlavně jemu, vysát vzduch z plic a zabít ho! Já taky můžu být jeho spása pod vodou! Pche! Úplně to ve mně vře. Erunis ukáže na další rostlinu a mně, jak jsem tak rozzuřená, vypadne jméno rostliny. Ale to už se Eruntano ozve. "Jo! Tak jsem to chtěla říc!" zařvu na něj. Sněženka sae trošku poleká a Nini zvědavě seskočí ze stromu. "Vidíš co děláš? Plašíš mi koně!" Okřiknu ho ještě jednou. Potom pohladím Sněženku po hlavě a uklidním ji. "Hóódná... Klid, klid, to nic není..." Nini usoudí, že tu není nic, čím by se mohla rozptýlit, tak se vrátí zpět na stromy a hledá něco k snědku. Erunis mi dala pohov, konečně. Měla bych se uklidnit... Ale neuklidním se.

Když se zastavíme na oběd, sundám Sněžence brašny ze zad a uvážu ji u stromu. Nevadí jí být uvázaná, má dost dlouhý provaz. Sehnu se k brašnám a rukou začnu hledat placku. Kde ta mrška je? Hej! Placko! Kde jsi? Ne a ne ji najít. Prohledám skoro celé brašny, ale placka pořád nikde. Proto si rázně zavolám Nini. "Hele, že ty jsi mi tu placku snědla?" "Kríííí??? Ka-ka-ka!" Nini se ozve přímo nade mnou a v očích má nechápavý výraz. Jasně mi říká, že ji nesnědla. Já jí ale nevěřím. "Nini!" "Kakaka-krííí-kuo-kuo!" A zmizí. Klesnou mi ramena a obrátím se k Erunis. Teď mi dojde, že jsem ji přecejenom snědla já. Hehehe... Popojdu k Erunis a beze slova začnu prosit. Dělám moc hladová a smutná očička, vím že to na ni platí. Tenhle kousek praktikuje Nini na mně. Když vydržím, Eru mi něco dá. A ano, doslala jsem polovinu placky! Hurá! Namažu si placku pastou a spokojeně ji sním.

Po obědě, podobně jako Eru, nasednu na Sněženku a jemně ji pobídnu nohama. Konac provazu na jejím krku jsem jí pověsila přes kohoutek. Nini se mi uvelebí v náručí a já ji škrábu na bříšku. Spokojeně mručí. Když ale Erunis začne hrát na loutnu pomalou písničku, hned se m vybaví slova, ale já nikdy nebudu zpívat tak dokonale jako ona. Proto jenom vytáhnu píšťalku a Nini vysadím na keř, ať jde po svých. Přiložím dřevěný nástroj ke svým ústům a zprvu hraju jenom podle melodie a potom přidávám vlnovky, trylky a ozdoby k původní melodii. Je to kouzelné, do muziky se úplně ponořím.

Když Erunis přestane zpívat, podívám se na ni a usměju se. Bylo to nádherné, stejně jako všechny ostatní písně. Erunis se postaví a vyhoupne se na strom. Podle Eruntana určitě jenom jde do koruny stromů se podívat, jestli už nespatří tábor a potom nás předběhnout lesem. Já ale vím, že se jde podívat ještě výš.

Když dojdeme k Erunis, všichni pokračujem v cestě. Mrknu na Eru, protože mě těší, že o ní Eruntano nic neví. Cítím se výše než on. A to je dobře.

Jeskyně na hranici tří království - Příprava na akci
Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne

Ork bez větších problémů vykryl mé první dva údery, aniž by se zatěžoval nějakými zbytečnými pohyby a ztrácel tím energii a čas. Naproti tomu rovnou přešel do protiútoku. Uznávám, tak rychlou a dobře načasovanou reakci jsem nečekal a soupeř mi málem vyrazil "meč" z ruky. Dalším výpadům jsem se již vyhýbal bez větších problémů. Občas se mu sice podařilo prorazit mé krytí dobře načasovaným výpadem, ale i já potrestal jeho chvilkami trochu nejisté přenášení rovnováhy několika dobrými údery. No, nic z toho by ani jednoho z nás určitě nevyřadilo z boje. Boj je ukončen až když ork vycítí svou šanci v nejistotě mého bojového střehu. Jeho výpad jsem však předvídal, v otočce získal dostatečnou sílu švihu a vyrazil mu "meč" z rukou.

Bojuje jinak, než většina orků, s kterými jsem se střetl. Jeho styl nepostrádá jistou agresivitou a průbojnost, ale nepodléhá horlivosti.

Uznale kývnu hlavou, abych mu poděkoval za souboj a ukázal svůj respekt. Bojoval více než dobře a byl mi rozhodně rovným soupeřem. Sám ork je očividně se soubojem taky spokojen. Svůj klacek jsem málem přerazil o jeho zápěstí a tedy ho to musí i přes rukavice jistě bolet. Ale jakožto správný válečník a zástupce své rasy si nestěžuje. Otřu si zpocené čelo hřbetem ruky.

"Díky za souboj. Snad si z něj odneseš tolik zkušeností jako já. "

Pronesu s nepatrným úsměvem k orkovi. Ostatní po dobu našeho souboje zjevně přestali cvičit a sledovali nás. V jejich tvářích vidím obdiv. Hobit navrhne postavit si nějaké obydlí a ostatním se tento nápad očividně docela zamlouvá.

To není dobré.. Bylo by sice skvělé se tu pohodlně ubytovat a mít zde základnu. Ale pracovní tábory a gheta jsou rozmístěny po celém císařství. Může se stát cokoli. Můžou nás tu najít.. Nebo nám sem nadobro znemožnit přístup.. Stejně jako to udělali s mým domovem v hlavním městě. Ale byl to vůbec domov? Zaplacený krví desítek nelidí... Zkrátka bychom se neměli na žádné místo tolik upínat.. Už nikdy..

Několik dlouhých okamžiků mlčím, snad jako bych hobitův návrh přeslechl. Místo odpovědí si mlčky zajdu pro svůj meč opřený o kámen a opět si ho připevním k pasu.

"Jeskyně nám poskytuje izolaci, kterou potřebujeme. Nejsme už tak na severu, určitě se nám zde bude spát daleko lépe, než cestou sem. Stavba nějakého obydlí zatím může počkat. Důležitý je trénink. Brzo půjdeme do akce."

Odpovím po delší pomlce klidným a nijak agresivním hlasem. I tak je však má odpověď odmítavá. Chvilku hledím jen tak do prázdna, poté si promnu oči a zatřesu hlavou. Pošlu všechny opět trénovat v rozdělených dvojicích a sám se přidám k orkovi.

Vždy jsem tak toužil získat si otcovo uznání.. A nakonec jsem ho získal. Hořkou ironií je, že právě za skutky, které nenávidím. Za skutky, kterými jsem se málem připravil o svou duši.. Málem.. Tedy doufám.

"Tak jdeme na to.. Při delších výpadech odkrýváš svůj levý bok. Naučím tě se tomu vyvarovat. Ty bys mi mohl ukázat, jak se ti povedl ten první protiúder. Byl výtečný a při našem souboji mě zaskočil."

Snažím se opět o úplnou koncentraci. Bojovat se musí vždy s čistou hlavou. Když si s orkem vzájemně začneme vyměňovat své poznatky ze společného tréninku, podaří se mi úplně pročistit si hlavu. Paradoxně to funguje jako za starých časů. Všechny zlé myšlenky odplouvají s vytasením meče.. Za hodinu opět skončíme a já všechny svolám k sobě.

"Nedaleko odsud je hrad Radoghir. A v tom opevněném městě žije úředníček, který řídí dopravu nepřátel císařství do pracovních táborů, nebo rovnou k popravišti. Netuším, co z toho je horší. Ovšem právě on nám může poskytnout informace o dalších uvězněných či odsouzených. A právě on může být další, kdo zaplatí za zotročování mužů jako jste vy. Odpočiňte si a najezte se. Do hodiny vyrážíme."

Pronesu k mužům s patřičným zápalem. Při našem prvním setkání jsem prohlásil, že jim pomohu osvobodit zotročené. A i když si to možná neuvědomují, nelidé nejsou jediní otroci trpící politikou císařství.

Velmi osamělá druidka,Dhirimsko–Khudanské hranice,les nedaleko Reyvadinu
Bloudím a bloudím mezitím zapadne slunce a na obloze se objeví měsíc který na mně mrká jako obří posměvačná tvář zatímco hvězdy mně lákají ať se uložím do kapradin. Ovšem na to je ještě brzo ne že bych nechtěla spočinout tady v lese, ale ne teď a ne dnes.
Dobře podívej se na měsíc co ti říká? Že jsi neměla do té vesnice chodit. Co jsi tam hledala? Pokud tě příště něco podobného napadne tak si vzpomeň na tohle.
Ale taky mi říká že jdu opačným směrem a tak se otočím abych se dostala tam kam chci. Pokud mně dřív nedostane to zranění a tak začnu hledat vhodné bylinky na ošetření. Podaří se mi najít i nějakou látku dobrá zpráva je že rána už nekrvácí a ani nebolí. Špatná zpráva je že je zanícená a tak začnu hledat bylinky, kořínky nebo houby zkrátka cokoliv co by mně udrželo naživu aspoň než najdu někoho kdo by mi pomohl.
Jinak vím přesně co bude následovat nejdřív přijde horečka pak mi rychle začnou ubývat síly a nakonec po halucinacích přijde smrt.
Je nutné zastavit nebo aspoň zpomalit účinky zanícení pak najít něco na sražení teploty. Je mi jedno že budu třeba muset žvýkat hořké bylinky či kořínky nebo pít nějaký nechutný odvar. Taky mám štěstí když se mi povede najít nějaké ovoce a houby. A když najdu rozpadlou chatu a i nějaký kotlík dám do polévky z hub a bylinek zbytek kořínků a bylinek které mi mají pomoct před horečkou. Chutná to sice příšerně, ale když pak vstanu a klopýtavou chůzi se vydám na cestu cítím se aspoň trochu lépe. Hůl mi během posledních dní je skutečnou oporou hlavně když klopýtnu a snažím se opět vstát. Dostanu se na dohled hradu když měsíc zakryjí mraky a já to cítím jako příhodné přirovnání mého stavu.
Soumrak, tohle je ta špatná zpráva. I přes všechny moje snahy mi dochází čas společně s mými silami a přede mnou jsou ještě dva dny cesty.
Vydám se opět na cestu ,ale hůl se mi zaboří poněkud hlouběji a já se opět kutálím. Když se zastavím a rozhodnu se opět vstát uslyším zpěv. Ženský zpěv,ale to se mi jistě zdá poslední dny se mi točí hlava jak se sečetli účinky hladu, únavy a provizorního léčení.
To mně ještě udržuje naživu ,ale bude to stačit? Stromy se změnily ve staré duchy kteří mně lákají k sobě. Vidím i most který se snesl z nebe a mech po kterém kráčím šeptá ať si lehnu že mně přikryje a budu mít věčný klid.
A pak se dostanu na dohled hradeb je mi jasné že jsem na místě.Dokázala jsem to zbývá už jenom několik kroků. Zaslechnu i řev medvěda, ale ten nebude jistě o moc skutečnější než ten ženský zpěv.
Zato skutečnější je to že se hnula země. Padám otevírá se tlama zmaru a pak už nic jen tma, tma, tma ...
Ne mám zavřené oči pokouším se vstát, ale je to těžké. Věnuji zbývající síly do toho abych vstala a pak na každý další krok. Už jsem taky blízko tak to nevzdám pokud je tu medvěd budou tu i lovci. Vím že se taky můžu dostat tomu medvědovi do cesty nebo mně ti lovci nemusí moc příjemně přivítat a já v současném stavu na ně sotva vypláznu jazyk, ale nemám na vybranou. Buď někoho narazím dřív než bude pozdě, ale dokud budu moci tak to nevzdám.

Malá zahradnice, okolí Tosdharu

Čtvrtek, 15. června 1351, odpoledne


Klečela jsem na docela prostorné louce plné květů a řezala všechno, co mi přišlo pod ruku. Tahle kytka, tahle větvička keříku... Byla jsem ve svém živlu.
Přesto se mi zdálo, že je čas to posunout dál, ale zatím jsem hodně známá květinářka. Jen pozvánka do paláce žádná. Ale co nevidět snad bude.
Hodila jsem okem po košíku a zjistila, že mi už chybí jen jedna květina.
Výzdobu naštěstí nechala má zákaznice na mě, a já chtěla, aby to bylo dokonalé.
Popadla jsem košík a poodběhla z louky trochu dál.
Bingo zajásala jsem v duchu trochu až moc přehnaně, když jsem tu květinu spatřila. Kolem ní nic, jen tráva a v tom byla zvláštní, vydrží měsíce bez vody, jen když roste, nesnese kolem sebe žádné jiné rostliny.

Vytáhla jsem nožík a už už se jí chystala uříznout, když se země zatřásla, jako po výbuchu sopky. Až spadnu na zem. Následuje nehorázný řev, skoro jako medvěda.
Zvedla jsem se a odvážila pohlédnout tam, odkud to přišlo.
"Co to zase je?" zamumlám když na to nevěřícně zírám.
Vypadá to jako... Medvěd?
Přimhouřila jsem oči,abych lépe viděla a spatřila i dvě osoby.
Jeden je tutově muž a druhá postava je žena.
Pohlédla jsem k nebi.
Tak půl dne cesty, možná méně, možná více. Ale tohle mi tedy nikdo neuvěří.
Znovu se podívám směrem k těm postavám a na tu bytost.
Z vás dvou je ta bláznivá Arne, ne ty. Nabádala jsem se v duchu a přinutila na to nemyslet, a raději se odebrala pro košík.

Nový začátek starého psa
Čtvrtek, 15. června 1351, Jelkala

Pálilo červnové slunce a já jsem se společně s Berenorem konečně dostal do Jelkaly. Sice jsme cestovali jenom z Halmaru, ale ta cesta byla prostě otravná. Po událostech, co se staly v poslední době jsem byl relativně rozhozený, protože když je člověk na něco zvyklý a ono se to rozbije, tak ho to znejistí. Ovšem pokud já byl rozhozený, tak Berenor musel být pravděpodobně více. Byl v řádu teprve asi rok a ještě si nestihl zvyknout na tohle riziko. Už v minulosti řád Štíra málem jdnou zničili. Bylo mi asi jako jemu, když konkurence udělala zátah na naše sídlo a všechny naše působiště. Tenkrát řád skoro vyhladili, ale my jsme se zahrabali do písku a zase se z něj dostali, jako praví Štíři. Ovšem teď už se to nepovedlo. S Berenorem po boku jsem prošel bránou Jelkaly a přemýšlel co bude asi nejlepší udělat. Jelkala měla pověst města vyvrhelů a z vlastních zkušeností vím, že tomu tak opravdu je. Když chtěl najít někdo někoho, kdo se neživí zrovna počestně. Ač to je vlastně celkem úzký úhel pohledu, moje práce je počestná. Dostanu peníze a úkol. Splním ho a tím to pro mě končí.

Projde trošku hlouběji do města a najdeme nějakou doboru hospodu. Už je to moc dlouho co jsem tady byl a moc si to tu nepamatuju. Dáve jsi pozor, je tu dost rváčů a nemusíme na sebe upozorňovat, že hned někoho zabijeme protože byl moc blbej na to, aby si s náma začal.

Ulice byly špinavé a lidé tady taky. Rozhodně už jsem viděl lepší místa, ale co se dalo od místa s takovou pověstí čekat. Pro to co chci dělat je to akorát. Vybral jsem jednu z hospod s krásným názvem ,,U beznohé svině". Nevím proč se to tak jmenovalo, ale třeba je hostinský beznohá svině a nebo to je jeho manželka. Sundal jsem si kapuci pláště, protože k takovým lidem jak jsem zjistil hostinský moc přívětivý nejsou. Berenor se naučil dělat věci jako já, jako správný žák a tak se nemusím bát, že by se s ním něco stalo. Prošel jsem putykou, která v tuhle dobu nebyla moc plná, ale občas nějaký štamgast či pocestný se ukázal.

Zdravím dobrý muži. Rád bych dva korbely dobrého piva a něco dobrého k jídlu.

Hodím na pult pár mincí, které by měly pokrýt vydání a pak doufám, že to bude sdílný chlapík. Vytáhl jsem dalších pár mincí a posunul je směrem k hostinskému.

Rád bych se zeptal, zdali nevíš o něčem kde by se uplatnily ruce co to umí s mečem či dýkou a neštítí se ničeho, pokud za to jsou ohodnocené.

Dopovím a uskrnu ze svého piva. Po očku sleduji okolí, i když vím že to dělá Berenor. Nemám rád překvapení.

Pronásledování zrádce – Bazeck
Pátek, 16. června 1351, brzký večer

´Konečně,´ usmála jsem se sama pro sebe, když jsem v dáli spatřila rýsující se vesnici. Popohnala jsem koně i svou skupinu, jelikož jsem chtěla být na místě, co nejdříve. Během dalších několika desítek minut jsme již projížděli bránou tvořící hranice vesnice. Evidentně jsme přijeli hezkých pár hodin po pracovní době. Náves je klidná, uličky tiché. Jedinou výjimkou, kde to momentálně žije, jak už bývá po soumraku zvykem, je právě hospoda.

“Myslím, že to zní jako rozumný nápad,“ okomentuji návrh týkající se hospody, “ale rozhodně se tu nebudeme zdržovat déle než je nutné…“ čímž většině smažu úsměv z tváře. Hýření jako včera dnes nepřipadá v úvahu. Osobně doufám, že se nám tu podaří najít další vodítko vedoucí k našemu „ztracenému příteli“. Pokud tomu, tak opravdu bude, nerada bych ztrácela více času než je nutné. Nehledě na to, že dopřejete-li někomu příliš mnoho luxusu, zvykne si na něj…taky bychom tímhle tempem mohli skončit tak, že budeme každý večer pít a ráno spát do oběda.

U hospody sesednu z koně, kterého se jistě někdo ochotně chopí, aby se o něj postaral. “Přišli jsme sem primárně pro informace,“ ještě jednou připomenu své jednotce, proč jsme zde.

Rozrazím dveře hospody – ne nějak brutálně, ale tak aby si každý všiml, kdo přišel – a zamířím k baru. Ostatním dám najevo, že se zatím můžou posadit někam ke stolu.

“Zdravím,“ oslovím mile hostinského, usměji se na něj však takovým tím způsobem „dneska nemáš šťastný den“. Pohodlně se opřu o bar, “Svařené víno s medovinou,“ počkám, až mi horký nápoj přinese a bude mít chvíli čas se mi plně věnovat. Když k tomu dojde, začnu zpříma. Nemá smysl zbytečně chodit okolo horké kaše, a co si budeme nalhávat, hospoda je místo, kterým projde 99% informací, kor v malém městě či vesnici a hostinský bývá ta osoba, která jich slyší většinu. Takže pokud se tu někdy objevil náš člověk, mám slušnou šanci, že sedím naproti správné osobě. “Hledám jednoho muže. Dezertéra. Zrádce.“ vytáhnu z kapsy malou podobiznu a nechám hostinského, ať si jí pořádně prohlédne. “Mám odůvodněné podezření, že se mohl před několika dny objevit právě zde. Možná se tu na nějaký čas zastavil nebo tudy pouze projel…“ nechám ho, ať dobrovolně poví, co ví.