Charta vitalis - 27. srpna 2009 23:47

Už po mnoho let existuje na tomto světě hnutí, které si říká Bratrstvo. Už mnoho let se snaží o jediné, vyvolat na tento svět Arcidémona Pekla, jež by dokázal lidstvo zničit a vládnout neomezenou silou. Existuje také skupina lidí, kteří se snaží Bratrstvu všemožnými způsobit zabránit, aby se jim to podařilo. Tato skupina lidí si říká Instar. Bratrstvo potřebuje k vyvolání Arcidémona velmi důležitou knihu – Charta vitalis, jež se záhadně ztratila z Brněnského Muzea, kde se mnoho let ukrývala a lidé se na ni mohli dívat. Nikdo totiž nevěděl, čeho je schopná. Jen Bratrstvo a Instar. Pokud se kniha dostane do ruk Bratrstva zjistí, že k vyvolání démona potřebují Čistou krev. Za Čistou krev považují krev Měnivce. Poslední Měnivec je mladá dívka, která žije v Paříži v nevědění. Její matka už dávno zemřela a sebou vzala pravdu do hrobu. Nesnáší svého otce, který jí opustil, když jí bylo třináct let. Od té doby k němu cítila jenom zášť a nenávist. Není se vlastně čemu divit.

Charta vitalis - 27. srpna 2009 23:49

Byla temná překrásná noc. Paříž konečně odhalil svoje temná zákoutí, temní tvorové se rozhodli ukázat svoji pravou tvář. I jedna dívka, dalo by se říct poslední svého druhu. I jí táto noc zlákala a zmocnila se jí. Nedalo se jí oponovat, věděla jak na ní. Mocná noc si najde cestu ke každému tvorovi, jež po něčem touží. Zahalila se do černého kabátu, splynula s temnotou. I když její kroky měli v plánu směřovat někam jinam, vydala se tím směrem, kde se setkala s ním. S mužem, který jí během malé chvíle dokázal změnit život. Setkali se v tváři v tvář, když se jí pokoušel zachránit život. Její otec ho najal, aby jí ochránil, jelikož věděl jak je pro někoho cenná. Nejdříve ho nechtěla poslouchat, protestovala a nevěřila mu ani jediné slovo. Kdo by se tomu také divil, když si přijde odnikud chlápek a vychrlí na ní, že jí musí chránit. Anastasie se poté, co mu začala věřit, rozhodla udělat jediné. Opustit Francii, kde v této chvíli nebylo vůbec bezpečno a vydat se do České republiky, kde na ní už čekalo něco velmi cenného a nebyli to jenom její dávní přátelé, které milovala. Nasedla do svého vozidla, jež ji sloužilo už mnoho let a nikdy jí nezklamalo a vydala se vstříc svému osudu se svým novým společníkem. Po dlouhé cestě se ti dva velmi sblíží, už si nepřipadají tak vzdálení, jak předtím. A ten muž se jí rozhodne říct pravdu. Miguel chvíli mlčel a přemýšlel, jak by jí to co nejjemněji řekl. Cesta autem plynula velmi pomalu, zdálo by se, že to tak je i schválně. Miguel byl z toho velmi nervózní, vždyť pravda se říká moc těžce a zvláště, když se jedná o takto závažnou věc. Ve které vyšlo najevo, že má bratra a její otec byl pořád v kontaktu s její matkou. Krom toho její bratr je členem Bratrstva a má v úmyslu za každou cenu jí dostat a díky ní vyvolat na svět Arcidémona. Anastasie však má také svoje tajemství, které i před Miguelem tají. Má totiž dceru, kterou musela opustit. Nemohla jí zabezpečit a byla velmi mladá, když jí přivedla na svět. Ještě že měla dobré přátele, kteří jí nabídli, že se o její dítě postarají a v ten správný čas ty dvě svedou dohromady. Možná i to naši hrdinku vedlo právě sem. Krom toho její přátele byli velmi mocní a pro ní to bylo i strategicky výhodné. Nebyla by na ten boj sama, i když měla i svého společníka Miguela. Jí tam však táhl i mateřský pud. Její dceři už může být kolem osmi let. Miguel si potřeboval ještě něco vyřídit v Brně, proto se stavili v tomto druhém největším městě republiky. On za úkolem a ona za úmyslem navštívit svoji spřízněnou duši, novinářku Victorií, která svoji práci brala velmi vážně. A krom toho měla zálusk zjistit, co tajného se děje na Petrově. Zde totiž mělo sídlo Bratrstvo, jež urputně hledá Chartu vitalis a budou zde až do té doby, než jí nenajdou. Miguel se jí taky snaží hledat a využije pomoci své spojky, která tam je. Bohužel, když Miguelovi spojka chtěla něco říct, zastřelili ho. Kdekdo by si myslel, že i s jeho mrtvolou bude pohřbeno tajemství Charty, ale on před smrtí zanechal v trezoru v Národní Bance mapu, která dokáže dovést na místo, kde spočívá Charta vitalis. Zrovna v těch končinách bydlí i její přátelé. Miguel, Anastasie spolu s Vicky se vydali hledat pravdu, jež je ukrytá v Chartě vitalis.

Charta vitalis - 30. září 2009 22:09

Anastasia Victoria 1. července - Den první Na dnešní noci vypadalo nadějně, že by mohli být vidět hvězdy, obloha byla krásně temné, neobjevoval se zde žádný mrak a stále by někomu mohlo připadat, že tam nějaká ta z těch hvězd chybí. Optimista by i řekl, že všechny hvězdy jsou vidět, ale pesimista by pořád pochyboval. Tak to bylo i v této situaci. Miguel se vypařil, jako pára nad hrncem z domu ve kterém se nacházeli a který jim pro tuto noc nabízel útočiště. Victorie vůbec nezapřela svoje novinářské dovednosi a pořád chtěla vědět po Anastasií, co se to vůbec děje. Ale na to nebyl čas. Šlo jim o život. Nebyl čas nad tím přemýšlet. Nasedla do auta a vyrazila tam, kde to považvala za nejbezpečnější místo. Tím byla Česká republika, které se nemohla rovnat její rodné Francií. A teď je tady. Sedí u horké kávy a myslí si marně, že je v bezpečí. Káva pomalu začíná chladnout a z té atmosféry, jaká zde panuje by se dalo krájet. Velké ticho, které není ani pořádně prolomeno, když si Victorie usrkne, jelikož jí už nebaví mlčet. Najednou však to ticho je narušeno zaklepáním, teda spíš strašným zabušením na dveře. Když nikdo neotevře, dveře se rozletí a dovnitř vstoupí čtyři chlápci, kteří si nejspíš nepřisli popovídat u kávy a sušenek. Jsou to jakýsi dvou metrový, svalnatí chlápci, vypadají spíše jako vyhazovači z diskoték. Aby dodali na své sebejistotě, tak v ruce mají Beretty. Malá kuchyňka je v druhém patře, kde má i Victoria svůj pokoj. Jinak první patro je celé zasvěcené restauraci, kterou vlastní Victořin otec. Ozbrojenci se rozhodli, že to tam celé rozháží a poničí, a až pak se vydali nahoru.

Charta vitalis - 30. září 2009 22:27

Erika Jakub Una 1. července - Den první Dneska vás poctilo poměrně krásné počasí, na které jste už čekali poměrně týden, kdy kuse pršelo a byli bouřky. Měli jste štěstí, že jste nebydleli na tom území, kde panují časté záplavy. Pořídili jste si rodinný dům už ani netušíte proč, ale matně si pamatujete, že to byla ta studentská léta a vy jste chtěli mít něco svého. Vrazili jste do něho poměrně dost peněz, a také že se vám to optatilo. Dům má dvě patra plus podkroví. Je s velkou rozsáhlou zahradou, jež metry čtverěční jste nějak moc neřešily. Hlavně, že se tam vleze bazén a dítě, jako je Una se tam dokáže vyblbnout. Slíbili jste svoji nejlepší kamarádce, která s vámi jeden čas studovala školu, že se jí o ten malý zázrak postaráte. A už se o něho staráte osm let. Přirostl vám za těch pár let nějak moc k srdci. Vyděli jste její první kroky, slyšeli jste její první slovo. Ale byli tu i horší situace, když jí rostly zuby. U toho všeho jste byli vy, ale ne její mamka. Bylo Vám jí v tomto ohledu líto a proto jste jí čas od času něco nahráli. Dneska už byl krásný podvečer i v těchto hodinách bylo pořád teplo. Obloha začala pomalu tmavnou a objevila se zde jedna hvězda a postupem času další. Mělo to jakýsi řád, který se nedal porušit. Oba jste však začali cítit jakýsi divný pocit, že se něco stane a na mysl vám vyšla jediná osoba, které by se mohlo něco stát a tou byla Anastasia. Na zavolání bylo až moc pozdě a Una budu muset jít do školy, ještě že školu nemá daleko odsud. Občas se stane, že zaspíte a stihnete to doběhnout. A na Uně je celkem poznat, že se jí klíží oči a chce spát, i když k tomu má pořád nějaké vymluvy. Vy potom budete moct řešit svoje potřebné věci a nebo tuto krásnou noc ukončit spaním. Jenže vám připadá, jakási moc magická.

Charta vitalis - 30. září 2009 23:05

Petr Miguel 1.července - Den první Miguel se rychle dostal z domu, který mu nabízel tzv. útočiště a snažil se dostat přes jakési uličky, kterým nevěnoval pozornost až k nějakému náměstí. Svobody, kdy na něho u kašny, která ještě patřila k historickému městu, čekal jeho informátor z Bratrstva. Miguel očekával, že se dozví co nového Bratrstvo chystá a taky se ho zeptá, zda o nich ví že jsou tady. Jeho informátor se s ním, však chtěl setkat z jiného důvodu a to z toho, že mu chtěl říct co hledají na Petrově, někdo tam totiž ukryl chartu vitalis, těsně když byla ukradena z muzea. Jakmile však došli k tomuto tématu, byl jeho společník postřelen a bylo těžké zjistit odkud výstřel šel. Ještě stačil dát Miguelovi před svoji smrtí jakýsi klíček. Miguel si ho pevně schoval do kapsy a zůstal stát u jeho těla. Lidé na ulici kolem něco udělali velký hlouček a dívali se na jeho mrtvého kamaráda, ale ani jednoho nenapadlo, že by měli zavolat záchranku. Touto ulicí v té době procházel Petr Kreinar, který pracoval také u policie, ale u cizinecké a dneska si nejspíš myslel, že by mohl mít jeden den volna. Ale ono to prostě nešlo. U kašny na náměstí. Svobody, kde kousek za ní je jakási velká zelená skleněná budova, která kazí nádech toho historického města se objevil velký hlouček lidí a předtím tam byl i nějaký muž s druhým mužem, a pak se ten jeden z nich zhroutil k zemi. Nejspíš to považoval, za nějaký infarkt,či něco podobného. Ale když se přiblížil blíž, uvědomil si, že to byla vražda a toho druhého zná z Francie a že to byl jeho bývalí kolega.

Victoria Sarah Prisciell - 01. října 2009 22:30

Můj dům Překvapilo mne, když jsem po několika letech viděla svoji nejlepší kamarádku a ještě víc jsem nečekala to, že shledám jakého si jejího přítele, který vypadal tak záhadně. Seděli jsme spolu u kávy a já čekala, že mi konečně něco řekne. Alespoň, že mi vysvětlí co se stalo. Ona však raději mlčela a ani té kávy se nějak moc extra řekla. Jestli si myslí, že to nechám jen tak být, tak se očividně plete. Toto nenechám být za žádnou cenu. Já to zjistím. žene se mi hlavou myšlenka. Nemůžu popřít svoji práci novinářky, pořád bych někam strkala nos a několikrát mne to málem stalo i život. Holt člověku, jako jsem já to prostě nedá a bude to pořád dělat. Já se narozdíl od tebe té kávy napiju. prolomím nakonec to ticho a začnu usrkávat, jelikož na můj vkus je to pořád horká káva a to zrovna dvakrát nemám v lásce. Mám ráda vlažné pití. Moje matka, buď její země lehká, mi za to strašně nadávala a pořád říkala, že to v životě nebudu mít lehké. Taky, že jsem to neměla a před týdnem se se mnou rozešel i přítel, jelikož si našel jakousi načančanou blondýnu, která mohla mít kdo ví jaké IQ. Zahleděla jsem se do šálku s kávou a mlčela. Nejspíš jsem tušila, že kdybych se jí zase na něco zeptala neodpověděla by mi a mě už to začalo pomalu lést na mozek. Já to ticho nesnáším. A o necelou sekundu potom se ozvala jakási rána ze spoda. Lekla jsem se div jsem neskočila hrůzou na lustr. Jelikož by to můj otec nebyl, ten by si otevřel klikou, takže se nejspíš jednalo o nějaké ty zloděje, kteří nepřišli jen na čaj.Co se děje? Kdo to je? Já.. já nemůžu dýchat. začala jsem strašně jančit a je o mne známo, že jsem pořádný astmatik. Snažila jsem se uklidnit, ale místo uklidnění jsem se spíše schovala pod stůl a čekala co se stane. Srdce mi bušilo, jako o závod a adrenalin prudce stoupl. Co budeme dělat? další otázka, která mi byla nezodpovězena. Porozhlédla jsem se po domě, jelikož jsem se pokusila najít jakýsi únikový východ, ale na mé neštěstí tu žádný nebyl. Zoufale jsem pohlédla na Anastasiu a doufala, že ona bude mít nějaký plán, ale ono nic teda prozatím. Já toho mám vážně dost. Dole je někdo, kdo nepřišel na čaj. Rozhazuje mi tam židle a stoly. To neví, jaká to je s tím práce? A je to potom co odešel ten tvůj známej, to je mi ale náhodička. je těžké toto říkat velice tichým hláskem, ale nakonec se mi to podaří. Přichitím se židle, jelikož se moje nohy pěkně klepají nervami a je těžké se na nich jen tak udržet. Tento den vůbec nevyšel podle mých představ a ocitla jsem se v ohrožení života. Na sucho jsem proto polkla a doufala, že to je jen sen.

Anastasie Edwige - 04. října 2009 04:37

U Vicky Vměstnaná mezi radiátor a ledničku, pozoruji večerní Brno, na které je nádherně vidět, jen hvězdy nejsou vidět. Oblečena do černého roláku a kalhot té samé barvy se docela peču ve Vickyně výhni. Natáhnu se k oknu, abych alespoň otevřela ventilačku, přitom zavadím o ibišek a nešikovně ho shodím na zem. "Promiň, nechtěla jsem." Nečekám na Vickynu odpověď a vrhnu se pro koště a lopatku, která je umístěna mezi sporákem a zdí. Kleknu si na kolena a smetu vysypanou hlínu a ibišek s velkým červeným květem postavím na parapet a usadím se zpět ke stolu a dál míchám kávu, tradiční českou, turka, jak jí tu říkají. S velkým množstvím mléka, které ho maličko zjemní . Zítra si koupím filtry, abych nemusela pít zrnkové,nesnáším lógr mezi zuby. Přemýšlím nad zbytečnostmi a celkem mě překvapuje, že jsem z mysli vytlačila strach o Miguela. Já se narozdíl od tebe té kávy napiju. Vyruší mě z přemýšlení Vickyno kárání. Vždyť já ho vypiju, jen je ještě moc horká a sama víš, že já kafe piju studené. Mile se na svou kamarádku usměju a do pusy si dám kousek baken rolls s příchutí pizza. Podívám se na hodinky. Skoro dvě hodiny co odešel. Podepřu si pěstí bradu a hypnotizuji skvrnu na zdi od slizové koule , kterou jsme si koupily před rokem na pouti a smály jsem se tomu jak hezky drží. Najednou se zespoda ozve taková rána, jako kdyby někdo rozbil skleněnou výplň nebo púlitry, které jsou vystaveny na stěně za pípou. Podívám se na vyděšenou Vicky a z mých úst potom co mě informuje, že nemůže dýchat vyletí jen klidné. Přestaň. Hodím po ní její sprej a zakroutím hlavou. Ač na povrch působím klidně, do krve se mi vyplavuje adrenalin. Nevěřícně koukám na Vicky, když z úst vypustí podezření týkající se Miguela. Vicky!! Prosím tě klid. Taky bych tě mohla obvinit z toho, že máte nevyřízené dluhy s Ukrajinci, kteří si přišli pro výpalné. Řeknu tiše, ale na některé slova dávám velký důraz. Zakroutím hlavou a potichu vstanu. Výhoda nás měňavců je v tom, že i v lidské podstatě jsme tiší. Jdu se podívat co se děje dole a ty seď a čekej. Néé že půjdeš za mnou! Při druhé větě ukážu výhružně prstem, protože vím jaká Vicky je. Zuju si boty i ponožky a měkce našlapuji po chladném linu a později po ještě chladnějších kamenných schodech, dole v restauraci se skryji ve stínu a vyčkávám, kdo vyjde z restaurace. Pánové? Maminka vás neučila, že je neslušné dělat v cizím domě bordel a kravál?? Vyjdu ze stínu a oči se mi jantarově zablesknou a z krku mi vyjde hrdelní zavrčení. Mimo jiné, já a moje kamarádka máme rády ticho a proto bych byla ráda, kdybyste opustili tento dům. A schovejte ty zbraně, myslím, že nebudou potřeba. Usměju se na gorily a ukážu směrem ke dveřím.

Daiglien - 12. října 2009 01:02

Podraz v Brně Není to ani hodina, co jsem krásně vyklouzl z domu kamošky Anastasie a vyrazil na schůzku, která byla vždycky na tajných místech takže mne ceklem překvapilo, že změnil názor a chtěl si dát sraz někde jinde, než tam na předešlém místě. Takže jsem nemohl nic jiného než souhlasit a dojít tam. Sraz se konal na náměstí svobody, kde bylo hodně lidí a za těch pár let se to tu vážně změnilo... Ani nevím, jaký byl slet dějových linií. Vlastně ani nevím, co se pořádně stalo. Ozvalo se pár výstřelů, než stačil něco pořádného říct a zhroutil se k zemi. Nemohl jsem nic dělat, pouze se dívat na to, jak ho ti bezcitní členové bratrstva zavraždily. Sehl jsem se k němu a marně se snažil ho oživovat, byla na to pozdě. Mířili přesně a trefili cíl. Vy haj*lové. zakleji a prohledávám přitom jeho kapsy. Ale to už se kolem mně a jeho těla seběhnou davy. Naštvaně se na ně podívám, něco si řeknu pro sebe a vstanu přitom, jelikož jsem vzal nenápadně z jeho kapsy klíč. A pak jsem se snažil ty lidi trošku odvést od těla a začal jsem si hrát na policajta. Tak lidi. Toto je vražda a počkejte si na policií. Hlavně se držte dál od těla. promluvím na ně, ale to si všimnu v davu jedné osoby, kterou velmi dobře znám. Je to můj bývalý kolega se, kterým jsem pracoval. Trošku přitom znejistím a mávnu na něj, ať za mnou příjde. Jakmile to udělá poplácám ho. No toto vysvětlím, ale nejdřív budeš muset se mnou někam. promluvím k němu a vydám se nějak nenápadně pryč z davu.

Melanie Edwige - 12. října 2009 16:26

Doma Podívám se na Eriku a Jakuba a naoko unaveně zívnu..Nejsem ospalá, ale chci, aby si to oni myslely a z ničeho mě nepodezřívali jako posledně. Erika a Jakub, jak jim říkám, nejsou mí rodiče, což jsem se dozvěděla před pár dny.Byli to spolužáci mé maminky a řekli, že se o mě postarají. A poto jim neříkám mami a tati, i když je mám ráda,jako by to moji rodiče byli. Nakonec ještě jednou zívnu a podívám se na ně: Lidičky, já jdu spát. Zítra je víkend a já bych si ráda přivstla,abych šla dopoledne do bazénu..a poplácám se po stehnech stylem: ""potřebuju zhubnout"".. Zvednu se a vyběhnu nahoru po schodech, rychle se osprchuji a oblečená si vlezu do postele, abych přečkala každovečerní Jakubovu kontrolu. Samozřejmě po 15ti minutách potichu otevře dveře, které svým bystrým sluchem slyším velice dobře, podívá se na mě, dá mi pusu na čelo a zase odejde dolů. Ještě chvíli počkám, ale nedá mi to a za pět minut už lezu po hromosvodu našeho domu dolů, kde ze tří mětrů skočím na zem a utíkám, tiše jako zajíc, směrem k nočnímu lesu. Vždyť přece noční procházky lesem jsou ty nejkrásnější.. Řeknu si a po pár minutách, aniž bych se zadýchala, už procházím pomalým krokem lesem. Kolem mě je ticho a tma, občas slyším hopkat nějakou tu myšku, ale ignoruji to a kochám se tím klidem, který mi toto místo nabízí. Vždyť to je něco tolik nádherného..žádná auta, žádný hluk..prostě jen ticho a klid. Přibližně po kilometrové procházce dojdu na svoji oblíbenou mýtinu, rozhlédnu se abych zistila,že tu i tentorkát nikdo není a proměním se na černé "kotě" pumy ..Začnu běhat po tom krásném paloučku a užívat si mé bystré smysly, lovit můry a myšky, aniž bych je jedla, nebo se jen tak toulat a válet v trávě. Nakonec si na chvíli ve své kočičí podobě sednu a začnu přemýšlet... Jaké by to asi bylo, kdyby tu byla maminka se mnou? .. Mohly bychom tu běhat spolu, nebo třeba jít ve dne nakupovat a dělat spolu úkoly do školy ... Z mého kočičího oka, pro někoho by se to mohlo zdát i vtipné, mi uteče slza.. Ale já ji rychle zaženu a řeknu si tichým hlasem.. No co,nebudu tu smutnit..Kdo ví,jak to všechno bude? Třeba se jednou ... za měsíc,za rok nebo za dalších dvanáct objeví a všechno bude tak,jak má být.. ) S tím se zvednu a pár stovek metrů běžím ve své kočičí podobě, nakonec se ale změním a během další půl hodinky už lezu zpátky po hromosvodu do svého pokoje. No..a jako vždy..nikdo mi na to nepřišel.. Zasměji se, hodím na sebe pyžamo a lehnu si do postele. Sním o tom, jak se maminka vrátila, a jak mi vyprávěla všechno o tom, co dělala posledních 12ct let mého života. Do nového dne se tedy probouzím s úsměvem na rtech a dušičkou plnou štěstí, z toho krásného snu.

Jakub *Vindex* Zelenka - 24. října 2009 22:45

Doma - Den první "Dobrou noc." popřeji Melani a sleduji jak mizí z pokoje. Zase utečeš, že? proběhne mi hlavou. Zase počkáš až te zkontroluji a utečeš. běží mi hlavou stálý kolotoč posledních večerů. "Dnešní noc bude zvláštní." pronesu tiše k Erice a zavřu oči. Dnes bude zlomová noc. povzdechnu si v duchu a zvednu se z gauče. "Zajdu ji zkontrolovat." vysvětlým svůj odchod a vystoupám po chodech do Melinaniho pokoje. Zkontroluji ji pohledem a políbím na čelo. Polibkem k její mysli, stejně jako každou noc, po té co jsem zjistil, že utíká, připoutám tenké vlákno utkané ze zlomku mého umění. Poté pokoj tiše opustím a opět si sednu na gauč vedle Eriky. "Už leží." řeknu jí s nepatrným usměvem a zahledím se do noci za oknem. ~Vždyť přece noční procházky lesem jsou ty nejkrásnější..~ doběhne ke mě po vláknu její myšlenka a já se musím pousmát Zvlášť dnešní noci musí být úžasná. dodám si již pro sebe. Jsem rád, že ona o mém umění neví. Asi by ji bolelo, kdyby věděla co vše s ní dokáži. "Budu ve studovně." Řeknu po chvíli zasněného ticha a sejdu po schodech do sklepa. V mysli uchopím skyté dveře a pohnu s nimi. Jedna ze stěn se neslyšně pohne a ja vstoupím do tmavé místnosti. Pohybem ruky nechám vzplanout svící, která po krátké chvíli uhasne. Skopím hlavu a na stole nahmatám sirky. Stále se mám co učit. povzdechnu si a zapálím svíci. Do ruky mi vpluje prastará v kůži vázaná kniha a můj pohled padne na meč zavěšený nad stolem. Doufám, že nenastane den, kdy spolu zase budem prolévat krev, brát životy a duše. proběhne mi hlavou a já se s knihou v ruce usadím do křesla. Otevřu knihu a barva mých duhovek se změní barvu na šedivou. Skoro až stříbrně šedivou. Začnu číst. Vrací se. bleskne mi hlavou a já s knihou v ruce opustím studovnu. Nechám za sebou zavřít dveře a v tichosti vejdu do jejího pokoje. Opřu se o stěnu vedle okna, kde je nejtemnější stín a opět se pustím do četby. Za chvíli oknem dorazí i ona. Počkám až se převlékne a pak nani, bez toho abych odtrhl oči od knížky promluvím. "Jaká byla procházka kotě?" optám se ji konverzačním tónem. S tichým klapnutím zavřu knihu a svýma šedivýma očima na ni pohlédnu.

Melanie Edwige - 25. října 2009 18:07

Zpátky doma S naprosto dokonalým pocitem štěstí proskočím mrštně oknem do svého pokoje. Při skoku ale zaslechnu něco, co velice připomíná otáčení knižní stránky. Co je to?! Projede mi myslí jako blesk. Ve chvíli, kdy dopadnu, okamžitě zaujmu takový zvláštní,bojovný postoj a přimhouřím oči. V rohu mého pokoje někdo stojí, ale okamžitě v postavě poznám Jakuba, takže se zase uvolním. Jen srdce mi buší jako zvon. Tohle bude pěkný průšvih.. "Jaká byla procházka kotě?" Promluví Jakub tichým, konverzačním tónem. Zaklapne knihu a ze tmy na mě zazáří jeho šedé oči. Ach jo... Víš..já...... eh.. Nevím co říct, a tak jen tiše koktám, s hlavou sklopenou k zemi. Bylo to úžasně uklidňující.. Řeknu pak tiše smutně upřímným hlasem. Zlobíš se moc?

Jakub *Vindex* Zelenka - 25. října 2009 19:09

Doma strašící mladou slečnu - Noc dne prvního Myslí mi proběhnou její myšlenky i záchvěv strachu. Ten pocit by byl krásný, jen kdyby to nebyl její strach. Strach dívky, která je pro mě jako má vlastní dcera. Bude mě nenávidět až zjistí co jsem zač. Jediná otázka je kdy to zjistí. povzdechnu si v duchu. Slyším tlukot jejího splašeného srdce a přeruším vlákno spojující její mysl s mou. "Dnes je krásná noc." pokračuji dále plně ignorující její otázku. Mé prsty jemně přejedou po hřbetě knihy a já se mírně usměji. Už mám jen dvě. Ale to je dobře, pokud Pán dá k ostatním se jednou vrátím a budu moci dokončit své studium a konečně odejít. proběhne mi hlavou a mé oči přijmou svou přirozenou hnědou barvu. "Krásná magická noc, ale kdo poví co nám přinese? Pro koho bude příznivá a komu přináší bolest?" šeptám do ticha pokoje. Vím, že to nepochopí. Nemůže a já doufám že nikdy nebude moci. Nechci aby poznala co se skrývá ve stínech. Sladká dětská nevědomost. "Já odpovědi neznám, ale bojím se, že brzy je znát budu." Zahledím se jí do očí a ty mé opět dostanou barvu šedi.

Melanie Edwige - 25. října 2009 19:39

Noc prvního dne- s Jakubem Sleduji Jakuba a v očích se mi mísí naprostý zmatek. Nerozumím tomu... Tiše šeptá do ticha místnosti a hledí kamsi do prázdna. Tomu, co říká vůbec nerozumím a nevím, jak zareagovat, co říct nebo jen, jak se postavit. Nevím co vůbec udělat. Děsí mne... Pak se mi podívá do očí a vidím, že jeho hnědé oči se znovu změní na stříbrné. Jakube... Zašeptám tiše, trochu vystrašeným tónem. Co se děje? Vydechnu,odstoupím o krok zpět a jeho pohled mu opětuji. Nerozumím....

Charta vitalis - 25. října 2009 21:59

Úvod - Christopher Whisshai Máš to velmi dobře promyšlené. To se musí nechat. Víš skoro o každém dění v Brně, takže víš i o tom, že se tvoje sestřička vrátila a jak si předpokládal, tak šla právě k svoji nejlepší kamarádce Victorií o níž ty víš hodně, jelikož spolu chodíte. Proto si vyslal pár svých mužů, aby nahnali strach tvojí drahé sestřičce a zároveň, abys mohl přijít na místo činu a ukázat na čí straně, jakoby jsi. Vyznal ses dobře v Brně, i když si tu byl jenom občas. A dá se říct kvůli Victorií a tvému plánu si tu asi tři měsíce. Došel si do restaurace a zároveň domu, kde Victorie bydlí, poměrně včas a právě v té chvíli, kdy se tam ocitla tvoje setra, která už byla připravená k boji. Ano tvých mužů bylo poměrně dost a měli povolené, že tě nemají šetřit, jelikož tys měl v úmyslu sehrát malé divadélko. Boj - Anastasie Bylo ti jasné, že s nimi se boje nevyhneš. A že oni nevyváznou jen tak a taky, že tento dům ochráníš ať to stojí, co to stojí. Ale jak si dobře znala Victorií, a že si jí vážně dobře znala, tak ti mohlo být jasné, že sejde po schodech dolů a bude v roly pozorovatele. Toto tě, ale nevyvedlo z míry. Možná tě vyvedl z míry ten fakt, že se tam objevil někdo další. Nějaký mladý muž, kterého Victorie zřejmě znala, jelikož o něho měla obavy a jaksi se do toho trošku víc připletla. Sice jednomu dala pořádnou ránu, ale od jednoho to zase schytala. Takže to vyšlo na stejno. Jako kdybys to neříkala? Víš však jaká je. Do všeho by strkala nos a většinou tak riskuje i svůj život. Ale ještě jí nikdo nezabil, nejspíš v tom má jediné štěstí. A je vidět, že ten chlápek je spíše na vaší straně a ke konci si zjistila, že se jedná o přítele Victorií, která se o něm zapoměla zmínit.

Christopher Whisshai - 25. října 2009 22:12

Brno Poslední moje slova než se s nimi rozloučím jsou Nešetřete mě, jestli uvidím že jen mírně to mírníte nechám vás zabít. řeknu tiše a velmi výhružně. Pomalu procházím městem. Tyhle uličky jsou nebezpečné a to i ve dne. Natož takhle pozdě v noci. Naštěstí jsem dnes nikoho nepotkal a tak mé ruce nebudou potřísněny krví, zatím. Promiň "sestřičko" ale dělám to pro zbytek světa. řeknu a na tváři se mi objeví úsměv. Před restaurací nahodím vážný výraz a vejdu. Rozhlédnu se velmi dobře sehraně na muže a na dvě dívky. Mé oči nakonec spočinou na mužích. Moje kurzy Thaiboxu se celkem budou hodit. Tady budou padat zuby. Drž se dál Viki. řeknu a podívám se výhružně na muže který jí vlepil. Ten se ihned zarazí. Vidí že je něco jinak. Vidí že v mém výru je velmi hodně brutality. Nevím proč ale tu holku jsem si celkem oblíbil. Moje pravá ruka letí proti muži a zasáhnu jej přímo do nosu. Svalí se s přelomeným nosem na zem. Je jich tam ještě nejmíň 9 dalšímu vlepím jednu do břicha ale další mě udeří přímo do oka. Nejsem schopen jej pořádně otevřít ale odplata stála za to. Moje noha vyletěla a zlomila mu jedno žebro, daň byla však vysoká. Moje hlava, břicho a i ostantní části těla byli zbombardovány údery ostatních. Ležím zbitý na zemi ale také tam leží další tři kteří se plazí ven. Jsem spokojeným s tímto divadýlkem. Bolestně se na ty dvě usměju. Všechno O.K. ? zeptám se jako by nic.

Victoria Sarah Prisciell - 25. října 2009 23:19

Restaurace aneb nová pecka Jasně, jasně. Té se to lehce řekne, být v klidu. Ona ovládala různé bojové umění a já zase byla velkou novinářkou, která všude strkala nos. pomyslím si a raději se snažím dýchat. Je pravdou, že já neumím řešit stresové situace. A krom toho moje zvědavost je ohromná, takže to jak si myslela, že zůstanu sedět na zadku a budu jen tiše poslouchat, jak je restaurace rozmlácena, tak to se teda moc plete. Na to já nemám nervy. Takže nějakou tu chvíli potom co se vydá to omrknout, se já vydám za ní. Hlavně nenápadně, jak jsem to dělavala v dávných dobách. No to byli časy a vypadá to, že ještě pořád budou. pomyslím si, když jsem u posledního schodu a slyším, její výhružná slova. Nad tím se trošku pozastavím, jelikož těch chlápků je tam vážně dost a jde z nich strach. No to si vážně troufáš. pomyslím si, ale vážně mně překvapí ten fakt, že se tam objeví Chris. V ten moment se zarazím, jelikož nevím, co mám dělat. A jak tak spanikařím, tak se rozhodnu něco s tím dělat. Tudíž se mi podaří zmlátit jednoho chlápka, ale ten druhý mně udeří, což na to ztratím balanc a upadnu. Ze rtu mně začne téct krev a trošku víc to bolí. Sakra. zakleji a můj pohled spadne na Chris o kterého začínám mít strach. Vím o něm, že se umí být ale proti těmto vyhlášeným nejspíš zápasníkům, to by měl i Rocky co dělat. A taky že mého drahého poměrně dost zmlátí, ale on dal pár chlápkům do těla. No prostě je to můj poklad a jsem ráda, že ho mám. Když skončí ten jejich boj, pohlédnu nervozně na Chrise a pomalu se za ním vydám. Jemně se ho dotknu, abych zjistila jeho zranění. Je mi ho strašně líto. Moc se omlouvám. Moc se omlouvám, že jsi byl na špatném místě v špatný čas. To jsem vážně nechtěla. promluvím k němu nervózně a prohlížím si ho. Mám o něho strach, poprvé jsem s někým šťastná a to je právě on. Pomůžu mu vstát a rozhodnu se, že s ním zajdu do svého pokoje, kde mám lékárničku. Tak a nahoře ti to ošetřím. Nechci slyšet žádné ne. promluvím na něho a kladu na to důraz. Přitom ho opatrně políbím na rty. A pomáhám ho dostat do svého pokoje, přitom se podívám na Anastasií, aby mi s tím pomohla.

Anastasie Edwige - 25. října 2009 23:21

Ani nezaklepali Prudce se otočím a pověstným kopem s otočkou po vzoru Chucka Norrise trefím habánovi nos. Půlobratem, přes sehnutého muže se přesunu k vypínači a stačí jen nepatrný pohyb rukou a v celé místnosti se rozhostí tma. Má malá výhoda. Stěží zaregistruji, že se tu objevil někdo další a že se válí po zemi jako lehká děva. Slyším, jen narážející těla do stolů a židlí okolo. Zapnu své noční vidění a sleduji jak se krásně motají. Sakra Vindexi kde jsi, když tě potřebuju Zakleju a pomalu se chystám k dalšímu útoku, při němž mi vyjde z hrdla kočičí zavrnění, ale né to spokojené neboť silně naštvané. Tomu co praštil ono tělo zaryji drápky do krku. Tak a to by stačilo. Do tmy mi blesknou oči a já se chytnu za pochroumaný bok. Při nárazu jsem nejspíš rozbila několik židlí. Pomalu se přesunu k vypínači a najednou budiž světlo. Jsou sakra, všichni v pořádku.

Anastasie Edwige - 25. října 2009 23:35

Počítání válečných zranění Prohlédnu si kluka, kterému pomáhá Vicky na nohy. Kdo to je. Štěknu na ní a tvrdým pohledem onoho krasavce sjedu. Vždycky měla dobrý vkus. Pousměji se a podepřu krasavce po ramenem. Vicky, netahej se s ním. Nadhodím si ho jako pytel brambor a pomalu ho vleču do Vickyna skromného hnízdečka. Polibek skoro registrovatelný pohledem rozlije po místnosti pižmo vzrušení. Usadím ho v kuchyni před svůj, ještě nedopitý hrnek a odejdu do druhého pokoje Vicky ukážu na telefon a dám si prst ke rtům. Prostě mu nevěřím. Nevěřím cizím lidem, takže holubičky nechám vrkat. A v ložnici vytočím číslo mého dlouholetého přítele Jakuba. Telefon vyzvání a na mém notebooku bledne bílá pomalu přecházející do černé, která značí nečinnost počítače.

Jakub *Vindex* Zelenka - 26. října 2009 01:31

Doma tiše filozofující o dnech budoucích - Den první Je zmatená, vystrašená a nechápe o čem mluvím. Děsím ji a ona ani neví proč. Vím to alespoň já? beží mi hlavou, když se jí dívám do očí. Je jako její matka. Nespoutaná, chytrá, ale tápající ve stínech. pousměji se té vzpomínce. "Neděje se nic. Snad. Jen ..." zamyslím se co ji vůbec mohu říct. Nic neví a všichni doufáme, ne já doufám, že nikdy nebude tyto vědomosti potřebovat. "... už prosím neutíkej. Vím jak může být noc krásná a přitažlivá. Vím to dokonce lépe než jsi si ochotna připustit, ale již prosím v noci neutíkej." přistoupím těsně k ní. VYděsit a uklidnit. Jaký to má význam? Bude mi vůbec po tomhle věřit? Poznám ráno. Erice se to, ale rozhodně líbít nebude. povzdechnu si. "Dobrou noc kotě." pronesu po chvíli ticha a opět ji políbím na čelo. Poté se vydám ke dveřím, mé oči se opět zbarví do hněda. "A s tím co jsem řekl si nemal hlavu." řeknu jí s usměvem ode dveří a odejdu. Mé kroky tentokrát nevedou do studovny ale do ven před dům. Sednu si pod strom a opřu se o jeho kmen Doufám, že jsi v pořádku Nasťo. pomyslím si a půj pohled se upře na hvězdné nebe nademnou.

Modon Kira - 26. října 2009 14:32

Náměstí svobody Z rohu náměstí sleduji svého bývalého kolegu, jak se baví s mým kontaktem. Přemýšlím, jak je do toho zapleten. Nejsem příliš nadšen s tím, že můj bývalí parťák strká nos do takhle nebezpečných věcí. Udělám několik snímků, ale než se rozhodnu, co dělat je můj kontakt zasažen dobře mířenou střelou. K ďasu! To snad né?! Oni jsou ochotni zastřelit člověka na veřejnosti, před tolika svědky! rozbíhám se ke svému kolegovy. Bojuji s pokušením vytáhnout pistoli. Já ovšem nepotřebuji, aby mně všichni viděli. Tak zavolám na ustředí. “Dobrý den. Na náměstí svobody došlo ke střelbě. Je jeden zasažený. Pachatel se ztratil v davu.“ Když dojdu k dvojici je mi zřejmé, že záchranka tu bude zbytečně. Zastavím se na okraji davu nemám zájem cpát se příliš do popředí. Následuji Miguella pryč z davu a na tváři se mi objevili nové vrásky. “No, to mi teda vysvětli. Jak jses do toho zamíchal? A kam to jdeme? Uvědomuješ si, že já tu mám vcelku práci. Co ti to řekl?!“ zavrčím více než mírně naštvaně.

Christopher Whisshai - 26. října 2009 18:53

Restaurace Dívám se na ty dvě. takže takhle vypadá moje sestřička živě. Hm ... ta fotka byla fakt dost stará. upřu na tebe zrak. Nemusíš se omlouvat, jsem rád že jsem přišel.řeknu a v duchu se ušklíbnu. Nechám ho zabít, šmejd. Řekl jsem aby mlátili jen mě, ne i ty dvě. zní mi v hlavě rozzuřený hlas. Vyškrábu se na nohy a pohledem zastavím jakékoliv pokusy mě vést. Neklesnu tak před nimi. kulhavým krokem se vydám ven, když mě však políbí zastavím se, nahodím mírně bolestivý úsměv a pdím tě po tváři. Sakra co to se mnou je. Dřív bych tohle nikdy neudělal. Ale co všechno se může k něčemu hodit. řeknu a dokulhám do onoho pokoje. Všimnu si toho gesta ale dál ho neřeším. Jsi v pohodě ? podívám se starostlivýma očima a stejným tónem.

Victoria Sarah Prisciell - 26. října 2009 20:14

Zničená restaurace Ještě než se vydáme po schodech nahoru, musím se podívat na tu spoušť. Nevím, co si mám počít. Myslela jsem si, že budu žít normální klidný život, alespoň chvíli. A že ho budu žít právě s Chrisem, ale ono se muselo něco semlít. Trošku znejistím přitom, jak se Anastasie chová. Vůbec mu nevěří, ale já už si ho proklepla a byl čistý. Je to můj přítel Chris. Promiň měla jsem ti to říct, ale nebyl na to jaksi čas a vhodná chvíle. promluvím a zahledím se na Chrise, který se jakž takž dostal nahorů. Je mi ho hodně líto a pořád si musím přisuzovat vinu. Ustaraně se na něj podívám a ukážu mu, kde se má posadit. Vezmu lékarníčku ze skříňky na kuchyňské lince a zase vrátím k Chrisovi. Anastasia se zavřela v mém pokoji pro hosty, který sloužil kdysi, jako úložní prostory a já z toho udělala pokoj pro hosty. Čupnu si k Chrisovi a ustaraně na něj pohlédnu. Bude to trošku štípat. šeptnu, když mu začínám ošetřovat rány na obličeji, kdo ví čím. Já na to nikdy nebyla. Když to je hotové pohladím ho po vlasech a ještě víc ustaraně na něj podívám. Políbím ho na rty. A neměl bys jít raději do nemocnice. Nevím, či nemáš vážnější zranění. prohodím starostlivě a přitom si olíznu zranění ret, na kterém je zaschlá krev. Trošku mně to štípe, ale nedávám to na sobě znát. Mám spíše strach o Chrise, aby to nebylo vážně. Že já ho dneska volala sem? Proč jsem to jen dělala? Ale kdo mohl vědět, že se tu ukážou jakýsi blázni a budou tu to chtít rozmlátit. Nevím, co si o tom mám myslet. pomyslím si a přitom se unaveně usadím na křeslo vedle Chrise, tvář si přitom zakryju dlaní. Je na mně poznat, že jsem velice zoufalá.

Melanie Edwige - 26. října 2009 23:18

Pokoj, noc 1. dne, s Jakubem Zírám na něj s otevřenou pusou. Dobře... Už utíkat nebudu. A svůj tichým hlasem pronesený slib myslím úplně vážně, protože po tom, co se tady teď děje, bych se asi docela bála. Jak jen to mohl vědět? Pak na mě ještě jednou, naposled před svým odchodem, promluví. Tiše a tajemně.. "Dobrou noc kotě.A s tím co jsem řekl si nelam hlavu. Pohlédnu na něj, když už jeho první kroky směřují ven ze dveří. Sklopím hlavu a už do prázdného pokoje tiše pronesu.. To se ti lehce řekne.. Převléknu se do pyžama a posadím se na postel. V hlavě mi kolují miliony a miliony zběsilých myšlenek a já se v nich pomalu ztrácím. Jsou smutné a zmatené, stejně jako já. Co tím vším, co řekl myslel? Co ty jeho oči? Ten děsivý pohled? Ta tichá,tajemná slova, která mi nedávala jakýkoliv smysl? Mělo to něco společného s maminkou? Nad tím zvláštním spádem věcí přemýšlím ještě další dvě hodiny, než mi pomalu klesne hlava na polštář. Procházím se po hlavní třídě s maminkou. Ruku v ruce. Povídáme si o věcech minulých, přítomných a budoucích a všechny strasti světa nám náladu nemůžou zkazit. Vždyť jsme se konečně setkaly a teď tu jsme my dvě..spolu... Ale pak se scéna mění a já stojím sama, urpostřed malé, černé místnosti bez oken i dveří a strašně se bojím. Jsem sama..úplně sama a nevím, jak jsem se tu mohla ocitnout. Bez lásky, přátelství, rodiny.. Bojím se.. A scéna se znovu změní.. Místnost se rozsvítí a proti mě stojí Jakub a sleduje mě tichým, tajemným pohledem, který mě velice děsí. Dívám se na něj vystrašeným pohledem, prosícím o pomoc. Prosícím o to, ať mě odsut dostane, ale on jen stojí a nic nedělá. Najednou jeho oči šedo-stříbrně zazáří a začne na mě tiše mluvit. "Krásná magická noc viď? Ale pro koho je krásná a pro koho bolestivá? Hmm? Znáš odpověď? Protože já ne.. A rozumíš mi vůbec?" Děsivě se zachechtá a zmizí. Jsem zase sama..V té hrozné tmě, kde ničemu nerozumím.Všechno je najednou jinak. Chytím se za hlavu a začnu strašně křičet. NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ...já nechciiiiiiiiiiiiiiiii!!!! Probudím se a sednu si na postel. Nevím,jestli jsem křičela i doopravdy, ale vím, že tenhle pláč jen tak neuklidním. Jsem naprosto zoufalá.. Protože ničemu, opravdu vůbec ničemu, nerozumím. Je toho na mě najednou nějak moc. Změna chování Jakuba, to, že moje maminka je někde jinde. To, že se můžu měnit v kotě pumy. Pláču a moje vzlyky jsou slyšet snad přes celý dům. Celá se třesu a nevím, co dělat. Nechci zůstat sama....Jakube, Erico..mami....

Jakub *Vindex* Zelenka - 27. října 2009 17:34

Zvonící telefon a vystrašené kotě - Noc dne prvního "Já vím." zašeptám za dveřmi odpověď a má ruka opatrně sklouzne po rámu dveří. Mám o ni strach. Už dlouho na mě žádná noc tak nepůsobila. Vystrašil jsem ji a pokud se neco stane neodpustím si to. přemýšlím, zatím co tiše sestupuji ze schodů Pokud se některé z nich něco stane tak si to neodpustím. hlavou se mi rozběhnou myšlenky spojené s minulostí Pokud to znova vypukne budu muset rychle zesílit. V tomhle stavu jsem schopen bránit jednu, ale jen v uřčitý čas. poslední schod nechám tiše zavrzat a mé kroky začnou směřovat do zahrady. Posadím se pod strom a opřu se o jeho kmen. Vdechnu noční vzduch do plic a chvíli poslouchám své pomalu bijící srdce. Pohlédnu na hvězdnou oblohu a neubrám se úsměvu. Kolem domu se začne pomalu proplétat pavučina utkaná z části mého umění. Tiše naslouchám tomu co její vlákna šeptají do okolního ticha noci. Šeptání pavučiny slyší jen pavouk, který ji utkal. proběhne mi hlavou věta skrytá v jedné z knih. Erastes Arachnos probleskne mi mysli jméno z dávne minulosti. Jméno budící v některých hrůzu a v jiných obdiv. Jméno, při jehož vyslovení cítím oba tyto pocity. Některých zvyků z dob, kdy jsem ho užíval jsem se do dnes nezbavil, ale žít alespoň chvíli jako člověk bylo příjemné. Přesto prokletí navždy prokletím bude. povzdechnu si a v uších se mi rozezní zvuk telefonu. Pavučina tiše protestuje, přesto se, stejne jako pavouk, musím podívat tahá za vlákna. Erika už nejspíše spí. Doufám, že i kotě spí spokojeně. pronesu v duchu prosbu, ale dotknout se její mysli neodvážím. Už tak jsem ji tam dnes nadělal víc zmatku než je zdrávo Ale její strach byl osvěžující že? zaslechnu tichý šepot mého chladného přítele Probudil nás a my opět máme hlad. Dlouho jsme drželi půst. pokračuje dál a má ruka se blíží k sluchátku Toužíme po krvy a duších. To nás zasytí. vím, že má pravdu. A mám neblahé tušení, že to budem my komu tato noc přinese bolest. "Prosím?" optám se do zvednutého sluchátka a přemýslím co se malé honí hlavou. Doufám, že se o ni Erika postará. Nejsem zrovna dobrý utěšovatel. povdechnu si a čekám kdo nám co v tuto hodinu může chtít.

Anastasie Edwige - 28. října 2009 02:41

On a já Chodím po pokoji s telefonem nalepeným u ucha a modlím se, aby mi to vzal. O situaci ve vedlejším pokoji se nestarám, Vicky je dospělá a ví co může. Snad neudělá nějakou kravinu. Modlím se ke všem Bohům, aby mi ten zatracený telefon Jakub zvedl. Ještě jedno zazvonění a pokud to nezvedne zavěsím.Proběhne mi hlavou. "Prosím?" Bonsoir, Jamie! Vyleze mi z úst má rodná francouzština a já zapomenu mluvit česky. Je m'excuse d'appeler si tard, mais je voulais vous dire que ma première journée en Bohême, et je voudrais que vous a vu. Comment se fait-Mélanie? Ils vous manquez, vous et notre fille.. Je ne veux pas dire en tchèque, mais il ya un homme à Victoria House, qui ont cru, vous savez ce sentiment que vous les déversements sur le corps, quand vous voyez antipathique quelqu'un, je veux bougon quand je l'ai vu . Et pour rendre les choses pires, obtenu dans des combats et a tiré sur elle et Vicky. Avant de commencer l'interrogatoire à ce qu'on dit juste que je ne sais pas qui c'était, mais pour l'argent ils sont venus, ont été s'adapte coûteux et gants de cuir. ........ Překlad : ........ Omlouvám se, že volám tak pozdě, ale chtěla jsem ti povědět , že jsem první den v Čechách a ráda bych vás viděla. Jak se má Melanie? Tak moc mi chybíte, ty i má dcera...Nechci nic říkat v češtině, ale je tu nějaký muž u Victorie doma, kterému nevěřím, znáš ten pocit, který se ti rozlije po těle, když vidíš někoho nesympatického,měla jsem chuť vrčet, když jsem ho viděla. A ještě ke všemu se připletl do rvačky a zatáhl do ní i Vicky. Než začneš s vyptáváním se tak ti hned řeknu, že nevím kdo to byl, ale pro peníze si nepřišli, měli drahé obleky a kožené rukavice.

Jakub *Vindex* Zelenka - 28. října 2009 12:51

Minulost volá Francouština, které se na mě vyhrnula z telefonu mě překvapí. Marně v paměti hledám co ta slova znamenají a jaký význam skrývají. "Spí." odpovím krátce po tiché odmlce, která nastane než se mi podaří přeložit si co mi bylo řečeno. Proč? ptám se sám sebe v duchu Proč dnešní noc? běží mi hlavou jedna jediná zběsilá myšlenka. "Je zmatená, ale spí." doplním a můj pohled padne skrz okno na zahradu zakrytou noční tmou. Anastasie, Victorie, Erika proběhnou mi hlavou obrazy těchto třech dívek a já raději zaženu vzpomínky. Teď na ně není čas. "Chceš nějak pomoct?" optám se a znovuse zaposlouchám do šepotu pavučiny.

Anastasie Edwige - 29. října 2009 01:51

Telefonát Jamie, polib ji za mě. Chvilkami se mi vrací staré vzpomínky na koleje a na procházky po Budějovicích, ale jak by řekl on, na melancholii teď není čas, ale co já vím, možná by řekl něco jiného, třeba to, že mě rád slyší. Ticho v telefonu mě znervózňuje, ale po chvilce uslyším jeho hlas. Mluví o tom, že je zmatená, ale to jsem já taky, City se ve mě bouří a nejraději bych mu vynadala. Chtěla bych vidět tebe i Mel. Bojím se, že se něco děje a nedá to na sebe moc dlouho čekat. Vezmi si své miláčky. Povím plynulou češtinou a srdce se mi sevře při vzpomínce na naše poslední shledání. Tak moc mi chybíte. Po tváři mi sjede slza, utřu jí hřbetem ruky a ostatní slzy rozmrkám. Pohnu prstem po tabletu a obrazovka se rozzáří dívám se do tváře své rodině Erice, Jakubovi a Melanii. Na druhé straně stále nikdo nemluví. Jamie? Řeknu do ticha.

Jakub *Vindex* Zelenka - 29. října 2009 16:28

Noc plná slov ve dnu prvním "Dobře." přikývnu na její prozbu a na okamžik se dotknu Melanini mysli. Je zmatená, ale snad ji brzy přemůže spánek. zadoufám, když její mysl opět opustím. Její myšlenky jsou jen změtí otázek na které jí nemohu odpovědět. Měl jsem se udržet. Ale probudili jsme se a minulost se bude opakovat. "Vím. Dnešní noc je magická a myslím, že nám přinese jen bolest." odpovím ji a v mysli zapátrám po miláčcích. Pojmenovala je tak. Dva dlouhé nože, které jsem nosil, protože vzít si mého chladného přítele na univerzitu mi bylo výslovně a později i písemě zakázáno. Dva nože, které jsem užil jen párkrát. Oba byli tiší a při boji nešeptali. Němé, rychlé a smrtící zbraně. Podivné jméno dostali. při té vzpomínce se uchechtnu. "Chybíš jí." řeknu, když vysloví mé jméno. Minulost se bude opakovat. Noci zase protnou potoky krve. Stíny ožijí a my budem kráčet mezi bezduchými těli nepřátel. Obět budem stínem v duších nepřátel i spolubojovníků. šeptá tiše můj chladný přítel. Opět budu zpívat píseň smrti a my budem tančit za doprovodu sestřicky tanec smrti a zatracení. jeho slova se mi nelíbí, ale vím, že se neplete. Jsme kdo jsme. Oba dva jsme stvořeni k zabíjejí. A to opět nastane.

Anastasie Edwige - 01. listopadu 2009 14:26

Tak nějak smutně Nechápu, proč je tak chladný, co jsem mu udělala nebo neudělala. Dřív dával najevo, alespoň nějaký ten cit. Jo pokud to bolestí myslíš naštíplé žebro tak ano. Syknu a chytím se za žebra ztěžka se mi dýchá a musím se položit na lůžko, které bylo pro mě připraveno. Jen jí chybím? Mě chybíte všichni. Řeknu posmutněle a na chvilku zavřu oči a vrátím se do vzpomínek. Vyvstane přede mnou obraz milování s Jakubem a zjištění toho, že pod srdcem nosím kotě až po svěření se Erice, která mi vždy byla oporou až po předání dcery do jejich péče. Z očí mi steče slza, která pálí.

Jakub *Vindex* Zelenka - 01. listopadu 2009 15:37

Holčička smutní a já ji nemohu utěšit "Víš moc dobře jak to myslím holčičko. Dnešní noc je zvláštní. Již dlouho jsem takovou noc nezažil." v poklidu čekající ho pavouka nechám svá slova plout po telefoních kabelech až k ní. Vím, že ji nedokaži uklidnit. Ne tuto noc. Slyším její zruchlený dech. Jindy bych o ni asi cítil obavu, ale ne teď. Dnes plně vnímám jen tuto noc. Holčičko. Kdy jsem jí tak řekl naposledy? A řekl jsem ji vůbec někdy jinak? proběhne mi hlavou a přitáhne několik obrazů z minulosti. Obrazů, které velmi rychle opět schovám do své paměti. "Ona tě bude brzy potřebovat." odpoví ji. Nechci telefonu svěřit, že se u Kotěte začali projevovat její schopnosti. Jsou věci, které si budou muset vyříkat sami. Věci, které tomuto přístroji nesvěřím.

Anastasie Edwige - 03. listopadu 2009 01:24

Staré city vyplouvají na povrch Holičko, říká mi holčičko. Kolikrát to takhle řekl, s něhou v hlase. Jen jednou, když mi položili dceru do náruče a on mě hladil ve vlasech. Zaženu rychle vzpomínky a věnuji se dál telefonu, který mě bodá víc než bolest žeber. Vím jak to myslíš. Dneska je divný noc, mrazí mě z ní v zátylku . Dívám se do temnoty Brna a potom vyndám z černé tašky saténový pytel, ve kterém se skrývají mé lásky. Vytáhnu je a skoro obřadně je položím na postel, odkryji černý samet ve kterém jsou ona zlatíčka zabalena. Pomalu ze sametu vykukuje jejich ocelová krása. Jsou to Sais , zbraně používané ninji v Japonsku, já si je oblíbila kvůli jejich eleganci, stejně jako bojové vějíře. Potřebuju ji také od jejich narozenin jsem ji neviděla. Chci ji obejmout. Stejně jako tebe.. Na chvilku je v telefonu divné ticho.

Jakub *Vindex* Zelenka - 03. listopadu 2009 18:59

Dlouhý telefonát beze smyslu "Je to magická noc. A další budou následovat." Nad čím přemýšlíš holčičko? proběhne mi hlavou Matu tě. Vyhýbám se odpovědím týkající se mě samotného, ale to jsem dělal vždy. bleskne mi hlavou další z myšlenek a je brzy následována svými sestrami A až se uvidíme bude to stejné. Stále budu mlčenlivým a chladným stínem. Vždy jsem jím byl. musím se dan svými myšlenkami usmát Jen ty jsi to neviděla a ani vidět nechtěla. "Ráda tě uvidí." odpovím ji a na chvíli až příliš dlouho pro takovýto rozhovor se odmlčím. "Stíny se objímají špatně." zdělím ji nakonec a prsty přebehnu po kožených deskách knihy.

Anastasie Edwige - 04. listopadu 2009 00:17

Konec telefonátu Hladím Sais a poslouchám vše co řekne , chtěla bych slyšet i jeho myšlenky, jeho tužby a jeho srdce. I já ji ráda uvidím, mám pro ni spoustu dárků. Řeknu se zapálením v hlase a potom zase jen chvilku poslouchám jeho dech. Chtěla bych ho cítit na svém krku a jeho ruce mít okolo pasu a jemně se ho dotýkat. Povzdechnu si a když jsem konečně schopna ukončit rozhovor. Jamie promluví o tom, že se stíny objímají špatně. Ale před 12cti lety to vypadalo jinak. nad tou myšlenkou se zardím a rozloučím se s Jakubem. Budu vás zítra čekat, přeci jen jsou prázdniny a můžete se zdržet déle.Je t'aime bien. Nepočkám na jeho rozloučení a vypnu červeným tlačítkem mobil a vrátím se k Vicky a nečekané návštěvě.

Jakub *Vindex* Zelenka - 04. listopadu 2009 20:44

Brzké ráno dne prvního "Myslím, že největší dárek bude, že tě uvidí." odpovím jí tiše. Už nepřemýším jen vnímám šeptání pavučiny. Erica už šla spát. povzdechnu si Ráno si s ní o tom budu muset promluvit. rozhodnu se nakonec, ale to již slyším její rozloučení. "Vím." odpovím do již mrtvého sluchátka telefonu. Zavěsím ho do vidlice aparátu. Poté se s knihou ruce vrátím do zahrady, kde se opět usadím pod strom. Proč se to musí opět opakovat? Copak nebylo již prolito dost krve? Copak již dost duší nedošlo Ráje či Pekla. Kolik jich ještě takle zkončí? ptám se sám sebe s pohledne m upřený na srpek měsíce. Mou mysl začnou zaplavovat vzpomínky na, pro mě, nedávnou minulost. Byly to krásné časy. pousměji se, když si vzpomenu na problémy, které jsem měl kvůli mé neochotě respektovat pravidla vzdělávacího institutu, který jsem navštěvoval jako bych byl pouhým člověkem. Mé seznámení s Erikou, Anastasií a Victorií. Anastasie. Měňavec. Dívka, která je ochotna věřit Stínu. Dívka, která milovala Stín. vzpomenu si a v mysli najdu její obraz Byly to krásné časy. povzdechnu si a dál tiše vzpomínám. Má mysl se vydala ve zpomínkách proti proudu času a já ztratil přehled o času. Jen sedím a své šedé oči upírám na pohybující se srpek měsíce. Pavučina se rozvíří v přívalu neklidných myšlenek. Nehledě na vzpomínky, které rychle zasouvám zpět do své paměti, vyrážím co nejrychelji do domu. Ani se neobtěžuji otevíráním dveří. Kotě! bleskne mi hlavou a kniha, která doteď byla v mé ruce tiše přistává na gauči. Sám už jsem v té chvíli v polovině schodiště. Měl jsem mlčet. bolestně mi proběhne myslím, když uslyším její výkřik. Vlétnu do pokoje a mé oči konečně přijmou normální barvu. "Ššššš. Už je dobře." zašeptám přívětivým hlasem a obejmu Melani kolem ramen. Opatrně se dotku její mysli. Má strach. uvědomím si krátce na to a její mysl raději opustím. Nechci aby o tom věděla. "Nemusíš se bát. Byl to jen sen."

Melanie Edwige - 05. listopadu 2009 21:00

Strach z nočních můr Otřásám se v záplavě nových a nových vzlyků, slzy mi tečou po tváři, a objímajíc kolena sedím na posteli. Lekce, zoufale a nešťastně se pohupuji a můj pláč najde zastavit. Mám tak hrozný strach a jsem natolik zmatená, že nevím, co dělat. Já tomu nerozumím .... Ničemu ... Poletuje mi v hlavě jedna jediná myšlenka, která né a né zmizet. Ani si nevšimnu Jakubova příchodu, ale najednou uslyším jeho hlas. ššššššš...Už je dobře Ucítím tíhu jeho rukou na svých ramenou a konečně si uvědomím, že se něco děje. Vyděšeně kousek ucuknu a upřu na něj svůj uslzelý, ustrašený a nechápavý pohled. Byl to jen sen... Řekne tiše, ale já se do jeho náruče nevrátím. A ani se do ní nechci vrátit, protože to on může za ty zlé sny. Nebo si to alespoň myslím. Dál sedím kousek dál od něj, třesu se, slzy nepřestávají kanout a tiše,šeptem řeknu. Jen sen? Ale pomalu, propadajíc panice, začnu hlas zvyšovat. Přijde ti, že to, že tu se mnou není maminka je jen sen? Přijde ti, že to, že se ti mění oči je taky jen sen? A nakonec se, v domění že to neví, utrhnu od své mlčenlivosti a nyní už křičíc vyhrknu: A to, že se měním v pumu ti také přijde jako sen? Přijde ti to normální? Nic není normální ..Mám toho dost.. Bojím se a nerozumím už vůbec ničemu..A nikdo není schopný mi cokoliv říct..Cokoliv mi vysvětlit... Nikoho to nezajímá.. Svalím se na postel a začnu znovu plakat. Ať mi už konečně všechno vysvětlí .. Nejsem tak malá, abych si nevšimla, že se něco děje..

Jakub *Vindex* Zelenka - 06. listopadu 2009 07:46

Vystrašené Kotě "To, že tu s tebou není má svůj důvod. A věř mi, že ona tím trpí stejně jako ty." odpovím ji, poté co na mě vyhrkne všechny své otázky. Vím, že ji nejspíš nedovedu uklidnit. Nikdy jsme to neuměl. Nejsem řečník a nidky jsem jím nebyl. Měla tu s ní teď být Erika. povzdechnu si A nejspíš svou mamku již brzy uvidíš. uvědomím si těsně po tom. "To, že se mi mění oči je díky mému umění. Mému prokletí." pronesu tichým klidným tónem Možná je skutečně čas aby se dozvěděla alespoň střípek pravdy. Ale je to dobrý nápad, když je vystrašená? Vždyť už ani pořádně neovládá svůj hlas. ptám se sám sebe, ale na odpovědi nemám čas. "Ne to skutečně sen není. Ale normální mi to přijde." pronesu s nepatrným úsměvem "To máš pravdu. Moc věcí v tvém okolí bez některých znalostí ti opravdu nepřijdou normální." pronesu již s pobaveným úsměvem. Erika, Nasťa a já. Jen vrchol ledovce. pousměji se, ale tentokráte jen v duchu. Můj pobavený úsměv zmizí. "Doufal jsem, že svůj dar oběvíš později. Přesněji až pomynou důvody proč tu s tebou není tvá mamka a ona se k tobě vrátí." řeknu Melani tichým vážným tónem hlasu. Měl bych jí to ukázat? Možná za chvíli. začnu přemýtat, ale pak v paměti najdu jednu vzpomínku Tu ji ukáži. Tedy pokud bude chtít. "Něco ti ukáži." pronesu po chvíli ticha.

Melanie Edwige - 06. listopadu 2009 14:21

S Jakubem Pořát se třesu, jako malé kotě, které někdo hodil do vody, ale zdám se býti už trochu klidnější. Přikivuji na Jakubova slova a snažím se z nich pochopit co nejvíc. Možná je to dar, možná ne.. Možná jsem ho dostala moc brzo, ale třeba to tak má být.. Pronesu zamyšleným, moudrým hlasem, jako bych to ani nebyla já.. Sama sebe se trochu zaleknu a směrem k Jakubovi ne pousměju. Snad nedospívám? Zasměji se v duchu. Zrovna ve chvíli, kdy se chci zeptat, proč tu tedy se mnou maminka není, začne Jakub mluvit. Něco ti ukáži. Řekne tiše a já na něj pohlédnu svým kočičím pohledem. Najednou jsem úplně v klidu a soustředěná, jako bych snad chtěla, aby si to Jakub myslel. To budu moc ráda. A dozvím se tím, proč tu není maminka ? A umí se taky přeměňovat v kočku? Začnu pokládat další zběsilé otázky, ale po chvilce, když mi dojde, že bych asi měla spomalit, zmlknu. Začnu se pomalu zvedat z postele. A kde mi to ukážeš? Kam půjdeme?

Jakub *Vindex* Zelenka - 07. listopadu 2009 13:25

Výlet do minulosti "Moc otázek Kotě." pronesu s úsměvem a zahledím se do jejích kočičích očí. "Kam půjdeme?" zopakuji tiše její otázku a mé duhovky opět zešednou. "Nikam a přesto daleko. Do mé minulosti. Ještě před tím, než jsi se narodila." z paměti vylovím čtrnáct možná patnáct let starou vzpomínku. Z noci stejně krásné a magické jako je ta dnešní. Dál se dívám Melanii do očí a pomalu zvednu svou pravou ruku. Prsty jí přejedu přejedu nad levým okem a zastavím se na jejím spánku. Až teprve teď dovolím vláknu mé mysl spojit se s její myslí. Chci mít plnou kotrolu nad tím kolik toho uvidí a proto se vláknu táhne skrz mou ruku. Poté povolím hráze držící vybranou vzpomínku v mé mysli a po vláknu ji Melanii ukáži. ~Cítím vůni trávy a okolního lesa. Do zad mě mírně tlačí kůra stromu o který jsem opřený. Špičky prstů pravé ruky vnímám uklidňujíci chlad hlavice mého meče, který je i ve své pochvě opřený o tentýž strom jako já. Nepodívám se na něj. Můj pohled zaměstnává mýtina předemnou, zalitá měsíčním světlem. Přesněji postava stojící v jejím středu. Postava dívky, ke které chovám vřelé city. Stojí ke mě zády a čeká. Sám nevím na co a je mi to v tuto chvíli jedno. Pohledem přejíždím po její kůži postříbřené měsíčním svitem. Dnešní noc je magická. Cítím její sílu a tiché volání, které utišilo i mého chladného přítele. Mrak zakryl měsíc a na mýtinu padla tma. Dívka se začala měnit a já její přeměnu pozorně sleduji. Slyším tiché šustění trávy jak se ke mě ve své nové podobě blíží. Mrak odplul dál a mýtinu opět zalil mesíční svit. Vidím jak ke mě ladným krokem blíží panter. Nadechnu se abych jí něco řekl ...~ Stáhnu ruku zpěk k sobě a přeruším tím tak vlákno díky kterému mohla Melanie vidět mnou vzpomínku jako by byla její vlastní. ... "jsi krásná holčičko." doběhne mi v hlavě konec vzpomínky. Dál se dívám Mel do očí a čekám.

Melanie Edwige - 07. listopadu 2009 13:48

Tvoje myšlenky v mé hlavě?! "Moc otázek kotě." Trochu stydlivě sklopím hlavu, ale nic na to nedodám.. Vím, že má zvědavost je občas nesnesitelná. "Kam půjdeme? Nikam a přesto daleko. Do mé minulosti. Ještě před tím, než jsi se narodila." Nechápavě na něj pohlédnu a můj výraz v tváři mu to dá velice jasně najevo. eh...? Ale nahlas nic dodat nestihnu, protože Jakub se s lehce přimhouřenýma očima zamyslí a nakloní se ke mě. Pohlédne mi do očí, prsty mi jemně přejede nad levým okem, přičemž nyní už naprosto uklidněná přimhouřím oči a nechám jeho dlaň doputovat až k mému spánku. Chvíli se nic neděje, ale najednou, jako by se do mě naboural.. Jako by svou mysl spojil s tou mou.. Ale já se nebráním a nechám ho vstoupit. V tu chvíli, jako by to bylo to nejnormálnější. Ale vždyť není, ne? Nerozumím tomu, ale nebráním se.. A najednou, jako bych viděla na jednu stranu svá zavřená víčka, ale na druhou stranu sledovala a cítila obrazce, pocity a myšlenky, které se mi začínají v mysli skládat. Pochopím, že se jedná o Jakubovu vzpomínku a že vidím a cítím jeho očima..jeho tělem... ~Pak Se naprosto ponořím do jiného místa, jiné doby, jiných pocitů.. Do Jakubovy vzpomínky..~ Pak to všehcno z ničehonic zmizí a já opět sedím ve svém pokoji, pomalu otevírajíc víčka a pohlédnu na Jakuba. To byla... Musím se nadechnout, abych zadržela slzy.. Maminka,viď? Umí se taky přeměňovat.. v Pantera, jako já v pumu.. A ty ses nebál, když k tobě šla.. A.. Ta noc, byla tak dokonalá..Jako když jsem se já poprvé proměnila..Na noční procházce lesem.. Bylo to úžasné..děkuji, žes mi to ukázal.. Co bylo to chladné v tobě? Nedokázala jsem to poznat..A proč jsi měl meč? Kdy se tohle stalo? Mluvím možná trochu rychle, a tak zaryji pohled do peřiny, vydechnu, nadechnu se a znovu na něj pohlédnu.. Omlouvám se.. Hrozně mě to zaskočilo.. Doufám, že ti mé hloupé otázky nevadí.. Ale.. Chci už maminku poznat, ať za její přítomnosti, nebo ne... Řeknu smutně a pohlédnu na něj, čekajíc na odpovědi, či pokárání.. Teď už by mě snad ani to pokárání nepřekvapilo..Po tom všem už nic nemůže být víc nezvyklé, nové či snad divné..

Christopher Whisshai - 07. listopadu 2009 15:32

Pokoj To přežiju. povzbudivě a bolestivě se usměju. Mírně syknu když se dostaneš k větší tržné ráně která vede asi 2 centimetry přes čelo . Ten kretén si vzal nůž. proletí mi myšlenka hlavou ale na mém výrazu není nic znát. Ne, nemusím jít do nemocnice. Jsem O.K. řeknu a aby jsi se ujistila usměju se. Stojí mě to velmi přemáhání ale není v tom ani trochu bolesti. Najednou tě pohladím po vlasech. Sám nevím proč to dělám ale momentálně to neřeším. Bude to v pohodě. Pomůžu ti s tím. řeknu ale to mi začne v kapse vyzvánět mobil, když ho vytáhnu má mírně naprasklý display ale jinak přežil. Pomalu se opřu o křeslo a vstanu. Zvednu telefon Ano ? zeptám se i přes to že vím kdo to je. Chvilku poslouchám a pak tiše promluvím. Ano, jsem v pořádku tati. chvilku je ticho a pak velmi dobře hraným překvapeným výrazen řeknu Strýc Moria zemřel ? Zavraždili ho ? cože ? chvilku je zase ticho Zbavili ho násilím všech smyslů a poté ho nechali vyžíznivět ve sklepě ? kdyby někdo věděl o co se jedná obdivoval by můj styl a herecký výkon. Ve skutečnosti jsem teď posílal na popravu jednoho muže, muže který udeřil Viktorii. Čupnu si ke křeslu kde sedíš a tiše se rozloučím s "otcem". Poté zavěsím a dám ti ruku kolem ramen. Všechno bude dobrý, všechno bude jako dřív. opakuji ti tiše.

Victoria Sarah Prisciell - 07. listopadu 2009 15:48

U mně doma, co se sakra vůbec děje? Zamyšleně se na tebe dívám a pokusím se o úsměv, jelikož si nejde nevšimnout toho, že tě to nejspíš bolí. Když mně pohladíš, přitisknu svoje rty na tvoje, ale v tom nás vyruší tvůj telefonát. Nějak nechci odposlouchávat a v tom příjde Anastasie. Takže je možné, že ten konec tvého telefonátu slyšela. Nechápavě se podívám na Anastasií. Jsi OK? Nemáme raději navštívit doktora? zeptám se jí, ale už vím co mi na to nejspíš odpoví. Poté přejdu pohledem k Chrisovi. Co..co se stalo s tvým strýčkem? položím mu otázku, trošku se u toho nechápavě zatvářím. I když si mne objal, nejspíš jsem se ti vysmekla. Protože nemám vůbec ráda, když nevím na čem jsem. A v této chvíli jde skoro všechno mimo mně. Co se to tady sakra děje? Vůbec to nechápu. Proč tu byli? A o co jim sakra šlo? žene se mi hlavou myšlenka. Přitom stále svírám v rukou lékarničku. Zase přejdu pohledem na Anastasií, abych se dočkala nějaké odpovědi. Tady asi už nejsme v bezpečí, že? Co budeme teď dělat? další otázka padne na ní. Protože nejspíš ona jediná má o tom všem přehled, určitě ví víc než já. A kdo jiný by mi to mohl objasnit. Zhluboka se nadechnu a pohledem sjíždím oba dva, jelikož mi mají co vysvětlovat.

Charta vitalis - 07. listopadu 2009 21:35

Nečekaný balík - Victorie, Christian, Anastasie Než stačí jakkoliv Chris, či Anastasie odpovědět, vyruší vás něčí kroky, které směřují po schodech nahoru. Je hned jasná první reakce Anastasie, a ač udělá cokoliv zjistí, že ten chlápek je pouhý poslíček. Rozpačitě se podívá na celkem domlácené osazenstvo a nejspíš potom co viděl dole mu dojde, co se asi stalo. Proto je tak trošku víc nervozní a je na něm vidět, že až předá balík nejspíš vezme do zaječích. Kdo z vás je prosím, slečna Victorie Priscielli? položí vám otázku a když se doslechne odpovědi, hned dá do ruky Victorií balík, který je poměrně dost tězký než vypadal a raději odejde. Ani si nevezme podpis. Na tom dopise je i dá se říct přilepený dopis, který nejspíš přečte Victorie nahlas. Drahá Victorie, pokud tento dopis čteš a nejspíš se ti do rukou dostavil v pořádku tento balík, tak už nejspíš nejsem mezi živými. Ani nevím, kde bych měl začít. Je toho hodně, co bych ti měl říct. Bohužel nám na to nevyšel čas. Víš existuje jedna skupina lidí, která si říká Bratrstvo. Tito lidé mají v úmyslu tento svět zničit. Chtějí ho ovládnout pomocí jedné knihy, jež nese název Charta Vitalis. Krom tohoto bratrstva exituje skupina lidí, která má v úmyslu chránit tuto knihu před tím, aby se dostala do rukou Bratrstva. A já jsem byl jejím členem. Proto jsem nejspíš selhal. A ty jako má dcera, moje krev. Máš v povinosti se o tu knihu starat už od narození. Tak ti byl předurčen osud. Proto se nediv, když otevřeš tento balík, že právě spatříš tuto knihu. Pozor není to pouze obyčejná kniha. Má i svoji duši a svoji hlavu. Omlouvám se za ty potíže, které se za nějakou chvíli stanou, pokud už se nestali. Ale životy lidí jsou v ohrožení a ty nesmíš dovolit, aby se ta kniha dostala do cizích rukou. S láskou tvůj otec. Mauricius Priscielli Jakmile ten balík rozbalý, objeví se překrásná kniha, která byl nejspíš pozlacena a jejiž desky jsou vyrobeny z podivné kůže. Ta kniha na první pohled působí staře. A v prostřed jedné z desky je jakési malé zrcadélko, ve kterém se po chvíli objeví obrázek jakési dámy. Které vypadá, jako nějaká šlechtična. Když si vás všimne nechápavě se na vás podívá a vy nejspíš na ni. První reakce, kterou vykoná Victorie je, že tu knihu upustí na zem. Co sakra jste a co ode mne chcete? Já se vám jen tak do rukou nedám. vyhrkne ze sebe ta dáma z obrázku a nasupeně se na vás dívá. A kdyby by měla nohy, nejspíš by zvolila nějakou bojovou pozici. Nikdo z vás se však chvíli nemá do řeči, jelikož se jen tak nevidí knihy, které by mluvili. No dobře, tak asi něco za něco. Taaak já se jmenuji Charta Vitalis. Ale říkejte mi Lis. No a vy? po chvíli dodá trošičku klidněji, jelikož si nejspíš uvědomí, že jí asi nechcete zranit. A mohli byste mne prosím zvednout z té země. Nějak se mi tu nelíbí. Já sama bych se zvedla, kdybych mohla. dodá po chvíli, takže nestihnete ani nic říct. Pokud si v ní budete chtít pročíst, tak spatříte sice popsané stránky, ale takovím písmem a v takovém jazyce, které se blbě čte. Je to něci mezi latinou a ještě něčím.

Gerard Butler - 07. listopadu 2009 22:33

Doma Všechno probíhá, jak má. A probíhá to už několik let, správně by se dalo říct, že dvanáct. Dnešní den byl skoro hned u konce a mně se začali zavírat oči, když jsem seděla u krbu a hleděla bezvíznamně do ohně. Nejspíš si toho hned všiml Jakub, který mi popřál dobrou noc a já se nakonec odhodlala si jít konečně lehnout. I tobě. řekla jsem mu, když jsem šla po schodech nahorů. Sama jsem však věděla, že on tak moc ten spánek nepotřebuje a že si nejspíš bude číst nějakou ze svých knih. Někdy jsem mu to záviděla, když jsem si potřebovala něco udělat a neměla jsem na to čas. Někdy jsem ho litovala, jelikož ty sny jsou některé překrásné. Uložila do postele a poklidně zavřela oči, chvíli jsem se převalovala a dá se říct, že mi dlouho trvalo usnout. Když se mi to podařilo, probudil mne křik z dětského pokoje. Moji drahé Melanií se zase něco zdálo špatného. A to se jí za poslední dobu stávalo dost často. Snad se neděje nic špatného. pomyslela jsem si, když jsem na sebe hodila bledě modrý župan a nazula si pantofle. To už jí uklidňoval Jakub, teda spíš se o to pokoušel. Přistoupím tiše do pokoje právě v té chvíli, kdy řekne že chce maminku poznat. Neboj se drahoušku, poznáš jí. Copak se ti zdálo? promluvím k ní a sednu si k ní do postele. Zakryju se přitom dekou a jí taky zakryju, aby jí nebyla zima. Pohladím ji po vláskách a usměji se přitom na ní. A přejdu pohledem na Jakuba. Jakube, copak si jí asi provedl? Je tak rozrušená a právě v tu hodinu, kdy by měli děti spát. pomyslím si a vím, že to nejspíš uslyší. Občas to dělává. Hladím Melanií po vlasech a přitom jí broukám ukolébavku. Kterou jsme vymysleli s její mámou. Drahoušku. Měla bys jít už spát. Je hodně hodin. Zítra je taky den. A jestli chceš, tak budu spát dneska s tebou. Věř mi, že se ti žádné zlé sny zdát nebudou. Jsem tady a ochráním tě. A hned vedle je strejda Jakub. promluvím k ní a podívám se na Jakuba, aby mne taky podpořil. Doufám, že si myslíš to stejné. Zítra si budeme muset promluvit. Ale dneska je vážně čas si jít lehnout. Zase budeš číst ty svoje knížky? pomyslím si a zamračím se nad tou myšlenkou. Stále přitom hladím Melanií po vlasech a pobrukuji ukolébavku, jejíž slova tak dobře neznám. Ale Anastasie mi to ukolébavku zpívala.... Ani ne za chvíli se nám podaří usnout. Teda první usnu já a po chvíli i malá Melanie.

Daiglien - 07. listopadu 2009 22:44

Na náměstí svobody a cesta k jejímu domu No bylo mi od začátku jasné, že mu to nebude jedno a bude chtít odpovědět na všechny svoje otázky, kterými mně začal zásobovat. Zamračil jsem se a šel s ním bok po boku zpátky do Victoriína bytu. Nějspíš mne tam něco táhlo. No řeknu to tak. Že jedné dívce usilují o život a já jsem něco, jako bodyguard. Tak jsem se do toho zapletl. A zbytek ti raději řeknu později. Nejdřív se musíme podívat na tu dívku, zda je v pořádku. promluvím k němu přesvědčivě a přidám trošku více do kroku. Sakra to by mně šéf dal, kdyby se jí něco stalo. Snad ne. Ale když našli mého informátora, nebude těžké když najdou jí. pomyslím si a povzdechnu si přitom. A v celku mi nic neřekl, jelikož ho zabili dřív než mne stačil pozdravit. Ale dal měl u sebe klíč od jedné schránky, či od kdo ví čeho. dodám a pokračuji dál v chůzi. Jsem velmi nervozní, jelikož mám strach o Anastasií. Dojdeme k domu ve kterém bydlí Victorie a já se tady na chvíli zastavím. A přejdu ho pohledem. Myslím, že toto se ke tvé práci hodí. Týká se to Bratrstva. Jdou poté dívce, aby vyvolali jakého si Arcidémona. Zbytek ti povím až tam. promluvím k němu a všimnu si jeho výrazu ve tváři. Nebo máš snad jiný nápad? zeptám se ho a netrpělivě přešlapuji z místa na místo. Snad se jim nic nestalo. žene se mi hlavou myšlenka.

Anastasie Edwige - 07. listopadu 2009 22:51

U těch dvou Stojím se založenýma rukama u linky a dívám se na toho kluka, hodně podezřívavě. Otevřu ledničku a vyndám z ní jahodový jogurt. Vicky? To máme jen fraise? Jahodový?Pfffff. Ohrnu ret a otevřu jogurt a sáhnu do chlebníku pro rohlík. Pravý český. I když ho pečou asi Ukrajinky pod Rakouským vedením. Pomalu ho ujídám, když tomu klukovi zazvoní mobil a já naskočím a rohlík mi spadne na zem. Merde! Zakleju a rychle rohlík zvednu a ofoukám ho a znovu se do něj zakousnu. Někdo mu chudáčkovi umřel.Protočím oči v sloup. Věřila bych mu spíš to, že má rakovinu, než tohle. Mám chuť se plesknout do čela, když vidím jak se Vicky tváří útrpně. Zatím jsme, je tu Miguel a zítra dorazí přátelé. Takže se neboj a hlavně tu máš mě ochráním tě. Přistoupím k Vicky a slíznu si jogurt z koutku úst. Návštěva Nakrčím se a zasvítím očima. Držte se dál, někdo jde. Upozorním je a odstrčím je dozadu za stůl. Ale když se objeví žlutá čepice s oranžovým nápisem PPL spadne mi kámen ze srdce. Potom ho nechám mluvit s Vicky. A jen se dívám jak na objemný balík. Když začne číst, razantně ji přeruším a zatáhnu ji do vedlejšího pokoje. Victorie , pošli svého přítele domů. Není vhodné, aby tu byl když mu zemřel strýček a ty jsi dostala takový dopis od svého otce. A neříkej, že jsem paranoidní. A neotevírej ten balík dřív než odejde. Ví, že vše co říkám myslím vážně a jsem nekompromisní. Hlavně, když jí říkám Victorie. Mladý muži, upřímnou soustrast a myslím, že byste měl být v tuto chvíli se svou rodinou. Podám mu ruku a decentně mu naznačím, že na návštěvy není vhodný čas, protože Vicky ho asi miluje a sama by to neudělala.

Victoria Sarah Prisciell - 07. listopadu 2009 23:12

U mně Nechápavě takto chvíli těkám pohledem z jednoho na druhého. Ale to už Anastasie řekne, že někdo jde a já se schovám za Chrise. Je na mně vidět, že už je toho moc a jsem schopná s tím co nejrychleji seknout. Když zjistím, že to je pošťák jen si oddechnu a zahledím se na něj nechápavě, když rychle uteče. Po chvíli mi dojde, že má k tomu vlastně právo potom co viděl tam dole. Musím vážně uznat, že ten balík je těžký a musím ho raději položit na stůl. Po slovech Anastasie jen přikývnu a prosebně zároveň omluvně se podívám na Chrise. An má pravdu. Měl bys jít. Rodina tě potřebuje. Však mi se potom uvidíme. Nemám jít na pohřeb? promluvím k němu trošku tichším hlasem a poté za ním zavřu dveře. Když už jsme sami otevřu dopis a začnu ho číst nahlas. Jakmile to dočtu nechápavě se podívám na Anastasií. Co se to děje? On přeci nemohl zemřít. Ještě včera jsem s ním mluvila. To není možné. promluvím a dá se říct, že se slzami na rtech rozbalím ten balík a spatřím poměrně pěknou knihu. Pche, tak tato má zachránit svět a pro tuto knihu riskoval život. pomyslím si, ale to se tam objeví obrázek ženy a začne mluvit. Není divu, že mi vypadne z ruky. Nechápavě přitom koukám na Anastasií. Jáá jsem Vicky. A asi bych měla říct, že mně těší. promluvím na tu knihu a přitom si nejspíš myslím, že to je jen sen. To je jen sen a ona se mi zdá. Je to tak. To je jen sen... Anastasie, štípni mně. promlouvám a snažím se zavřít oči a znova je otevřít.

Melanie Edwige - 08. listopadu 2009 00:00

Nečekaná návštěva, rychlý úprk Jen co stihnu doříct poslední slovo, tiše vrznou dveře a objeví se v nich Eričina hlava. Neboj se drahoušku, poznáš jí. Copak se ti zdálo? Zeptá se, přisedne si ke mě a obě nás přikreje teploučkou peřinou. Začne mě lehounce hladit po vlasech. Nic neodpovím,jen zarytě mlčím a sleduji je oba. Drahoušku. Měla bys jít už spát. Je hodně hodin. Zítra je taky den. A jestli chceš, tak budu spát dneska s tebou. Věř mi, že se ti žádné zlé sny zdát nebudou. Jsem tady a ochráním tě. A hned vedle je strejda Jakub. To je odpověď na mé mlčení. Pak mě znovu začne hladit po vlasech, broukat mi mě trochu známou ukolébavku a usínat. Mě se ale v hlavě zrodí plán, a tak zavřu oči a čekám. Po pár pro mě dlouhých chvílích se v pokoji udělá ticho a já uslyším jen tichoulinké pochrupování své tety. Tiše se zvednu, zahlédnu, že dveře zůstaly pootevřeny, a tak mě nenapadne nic lepšího, než se změnit do své zvířecí podoby.. Do podoby kotěte černé pumy a rychle vyběhnu ven na chodbu. Než odběhnu kus dál, zaslechnu ještě jednou ono stále stejně rytmické tetino pochrupování. Doběhnu na konec chodby a tiše proklouznu do Jakubovy pracovny. Rozhlédnu se, stále ve své zvířecí podobě, a vyhledávám pohledem Jakuba. Potřebuji s tebou mluvit..vážně... Pomyslím si smutně a začnu prozkoumávat pracovnu, paradoxně slídít, jako kočka na lovu, kdy rozsvícené světlo hází odlesky na mé nádherně lesklé srsti a já zažívám další dobrodružství. Všechny svaly v těle napjaté, soustředění je na místě a já těkám očima sem a tam..tam a sem. Jakube...!

Christopher Whisshai - 08. listopadu 2009 00:24

Pokoj Pomalu vstanu. Jsem tiše opřený o zeď a čekám. Nehnu ani brvou když se dozvím že někdo jde. Zdá se že jsem nic takového ani nepostřehl. Když vejde a předá balík To je ona. proletí mi hlavou. Dělám však jako by nic. Rodina mě potřebuje tady, oni žijou v anglii. řeknu a vydám se ke dveřím. Kdyžž procházím kolem Anastazie tiše zašeptám několik slov. Jsou jasně srozumitelná ale slyšíš je jen ty. Právě teď odcházím od rodiny, od tebe než se však stačíš vzpamatovat vyjdu ze dveří. Nestihneš mě ani chytnout, venku jsem se vypařil jako stín. Budova Bratrstva Co tady děláš ! rozkřikne se na mě vrátný. To tě nemusí zajímat, tobě se nezodpovídám a nezapomeň s kým mluvíš. vejdu do velké budovy. Většina lidí už spí. Ze sklepa se ozývá uši drásající křik smíšený s pláčem. Pomalu dojdu až nahoru do kanceláře mého jediného nadřízeného. Tak jak sis vedl ? zní první otázka když vejdu. Nevěří mi, zatím ale teď se potřebuju prospat. řeknu a odeberu se do svého pokoje. Jen co se za mnou zavřou dveře sesunu se na postel a usnu.

Jakub *Vindex* Zelenka - 08. listopadu 2009 14:02

Myšlenky ne, ale vzpomínky Kotě. - Nečekané vyrušení k ránu dne druhého V tichosti poslouchám její otázky. Zaslechnu vrznutí dveří od ložnice Erika. proběhne mi myslí a pavučina se vlní v rytmu jejích kroků. Vrznou dveře Melanina pokoje a mé oči prijmou zpět svou přirozenou barvu. V tichosti sleduji jejich rozpravu. Tedy spíše Eričin monolog. Nemusím ani číst její myšlenky abych věděl na co myslí. "Nemáš se čeho bát Kotě. Ochrání me tě." pronesu vážným tónem hlasu, zvednu se a tiše odejdu z pokoje. ~Nemrač se. Nesluší ti to.~ Řeknu ješte Erice myšlenkou a opustím pokoj. Tentokáte si ale dveře otevřu a opět je za sebou zavřu. Tiše sejdu po schodech a kniha, do teď ležící na gauči, kam před několika minutama dopadla, mi vlétne do ruky. Opět vyjdu na zadradu a dnes již po třetí se posadím pod strom a zády se opřu o jeho kmen. Znovu svým zrakem vyhledém měsíc, který za chvíli dokončí svou pouť. Pavičina se opět roztančí v rytmu něčích kroků. Povzdechnu si a tiše poslouchám jak mě Melani volá. Kotě, kotě. Ty dnešní noc asi nidky nezapomeneš. proběhne mi hlavou a já tiše vejdu do domu. Ve své nehmotné, ve své skutečné podobě se vydám do své pracovny, kde, podle toho co mi říká pavučina, šmejdí Mel. Zastavím se za ní a přijmu hmotou podobu. "Erika má pravdu. Vážně by jsi měla už spát." pronesu tiše a upřu na ní své šedé oči.

Melanie Edwige - 08. listopadu 2009 14:19

Baf! Šmejdím tiše po pokoji a pod mou lehkostí ani podlaha nevrzne. Hned jdu sem, hned tam a čekám, jestli s třeba Jakub neobjeví. Kde jen může být? Neslyším nic..nevidím žádný pohyb, nikde žádné teplo, ale najednou, jako by tu se mnou někdo byl. Někdo..nebo snad něco? Nechápavě se rozhlížím.. "Erika má pravdu. Vážně by jsi měla už spát." Ozve se mi za zádi a já, i když mm čtyři nohy, spadnu na zadek. A není se čemu divit, srdce mi leknutím buší tak, že mám pocit, že vyskočí a uteče. Uf.. jenže...Jejda...Já s ním takhle nemůžu mluvit..a Nemůžu se přeměnit.. so háje... Pomyslím si zoufale a pěkně nahlas zavrčím svým mutujícím, kočíčím hlasem.

Anastasie Edwige - 08. listopadu 2009 15:01

Podivuhodný dar Kdy Vickyn přítel odchází, počastuje ji větou, která zní mírně naštvaně. Opouštím svou rodinu,opouštím tebe. Zní mi v uších a dívám se na ztrápenou Vicky, která čte dopis nahlas, ze kterého mi je smutno. Potom začne vybalovat balík a jen ji s napětím sleduji co to bude tak důležitého, když ji musí Vicky chránit. Dívám se do zrcátka na knize,ve kterém se objeví obličej neznámé ženy. Čiší z ní aristokracie, černé vlasy stažené do úhledného ohonu a dokonale nalíčený obličej, je poznat, že pochází z nějaké jižní země, pravděpodobně ze Španělska. Bílé šaty podtrhují její krásnou olivovou barvu kůže. Maličko uskočím, kdy na nás promluví a Vicky jí hodí jako kdyby byla horká a kniha dopadne na lino kuchyně. Mele pantem, jako by byla živá to se jí musí nechat. Já jsem Anastasie, měňavec. Řeknu po Vicky a na moment se změním na pantera a hrdelně zavrčím. Ihned se ale přeměním zpět, abych ji nevyděsila. Vezmu ji do rukou a prolistuju jí. Slova, ani písmo mi nic neříkají. Vezmu ji do ruky. Vicky, bude lepší když Lis bude první noc se mnou.Mohli by se vrátit a je jisté, že pro výpalné si nepřišli. No myslím , že by bylo nejlšpí, kdybys v mém pokoji spala i ty. Podívám se na knihu a na Vicky a odnesu knihu k sobě do pokoje, kde vybalím sais a zabalím knihu do černého saténu. Sama si sáhnu pro ručník a noční košili a odejdu do koupelny umýt se. Pomalu si svléknu rolák, nemůžu pořádně zvednout ruku jelikož mě pekelně bolí namožené svaly a naražená žebra. Vlezu si do sprchy a pustím na sebe příjemně teplou vodu, která v krůpějích dopadá na má prsa a obličej. Nechám se laskat kapkami a nanesu na sebe voňaví sprchový gel s vůní růží a červeného vína. Když dokončím hygienu zabalím se do chlupatého županu a vyčistím si zuby. A vyjdu z maličké koupelny do kuchyně. Posadím se a ještě si zapálím mentolovou Lucky Strike a pomalu kouřím a dívám se do temnoty Brna. Když dokouřím napiju se čaje a podívám se na hodiny. Půl třetí. Protočím oči v sloup a vysypu popelník do koše a hrnek od čaje dám do dřezu. Na mobilu nastavím čas 7:00 a uložím se do postele povlečené do fialového povlečení. Během několika minut usnu a zdá se mi o něm.....

Charta vitalis - 08. listopadu 2009 16:12

Ukecaná kniha Vyslechne si, jak se jí obě představíte a jen se ta žena v obrázku zamračí. Přejde pohledem na Vicky a poté i na Anastasií. Vy že mne máte chránit? promluví nechápavě. Když jí vezme Anastasie do ruky jen si něco řekne pro sebe a zamračí se. Protože nemá ráda, když se v ní někdo listuje. Jindy by nadávala, ale v této chvíli neřekne ani muk. Poté chvíli mlčí a nechá Anastasií promluvit. Jakmile se však Anastasie rozhodne knížku zabalit do černého saténu, trošku více znervozní a začne mluvit svým jazykem. Je to krásně melodický jazyk, který zní spíše jako ukolébavka. Když si uvědomí, že je to k ničemu tak toho na chvíli nechá. Jelikož si uvědomila, že už u ní není Anastasie. A nechce se jí to několikrát opakovat. Jakmile se Anastasie vrátí, spustí tak aby jí slyšela. Měňavec. Dávala bych si na vašem místě pozor na kožich. na chvíli se zarazí, aby zjistila, zda vás upoutala. Jelikož k vyvolání arcidémona je potřeba Čisté krve. Ale jak se tak koukám, tak to zřejmě nebudete vy. dodá po chvíli a je v jejím hlase slyšet nervozita, jelikož má tak trošku strach ze tmy. Nemohli byste to prosím ze mně sundat. Nemám ráda tmu. řekne prosebně a pokračovat nejspíš bude až potom. Nejspíš bych vám něco měla objasnit. Ale jak si tak myslím, ráno moudřejší večera. řekne nakonec a chvíli čeká na vaše reakce.

Anastasie Edwige - 08. listopadu 2009 16:34
	Upálit Můžeš zavřít zobák?? Stáhnu z ní satén a zavrčím. A bouchnu rukou o stůl rozespale. A posadím se zpět na postel. Mám za sebou náročný den a Vicky taky. Rády bysme se vyspaly, než přijede návštěva. Natáhnu se do postele a zasvítím očima do tmy pokoje. Do uší si nasadím sluchátka iPodu a navolím si stopu pomalé muziky. V duchu si zpívám s Bryanem Adamsem.

Jakub *Vindex* Zelenka - 08. listopadu 2009 16:53

Mňoukající Kotě S nepatrným pobavením sleduji jak si kotě se dá na zadek. Slyším splašený tlukot jeho srdce. Tlukot který rozechvívá pavučinu a já mohu vnímat kažbou, byť jen nepatrnou změnu v jeho rytmu. "Copak Kotě?" optám se jí při jejím zavrčení. Pomalým krokem se vydám ke stolu na který s očividnou láskou položím svou knihu. Poté se opět otočím k Melanii a opřu se o stůl. "Vážně by jsi měla jít do postele. Jestli se Erika probudí a zjistí, že neležíš vedle ní nebude mít radost tak ty jí pak budeš muset vysvětlit jakto, že nejsi v postely a přesto jsi tam nechala sve pyžamo." pronesu tichým hlasem a zahledím se do jejích kočičích očí. Jsou si tak podobné.

Victoria Sarah Prisciell - 08. listopadu 2009 17:15

Dnešní den, už je toho na mně moc Je mi líto, že musel odejít Chris. Chtěla jsem s ním být. S ním jsem se cítila klidná a dneska toho na mně vážně bylo tak trochu moc, jelikož to bylo na člověka jako jsem já náročné. A vypadá to, že to bude stále náročné. Vyslechla jsem si Anastasií a sklopila jsem přitom oči. Nevěděla jsem co jí mám říct. A dá se říct, že za to co mi nabídla jsem jí byla vděčná. Jakmile vejdeme do pokoje pro hosty, ulehnu do postele a snažím se usnout. Slyším, jak teče sprcha v koupelně. Možná bych se měla taky vysprchovat, ale na to v této chvíli nemám síly. Ah Chrisi. Je mi líto, že to tak muselo dopadnout.. Proč zrovna já? Proč zrovna já mám chránit tu knihu? Nejsem žádný bojovník. pomyslím si, když se pokouším marně zavřít oči. Proč zrovna on musel zemřít? Je fakt, že to vysvětluje mnohé. Byl věčně pryč. O tu restauraci jsem se spíše starala já, než on. Ale teď je restaurace zničená. Teď už nemám nic. Jen Chrise. další myšlenka se dere o svoje, ale to už je vyrušena příchodem Anastasie. A tím, jak začne mluvit Lis, na kterou začne Anastasie křičet. Raději mlčím a když si Anastasie lehne, snažím se vermomocí usnout. Moc ti děkuji, že jsi tady. řeknu Anastasií a nakonec zavřu oči a spím.

Melanie Edwige - 08. listopadu 2009 17:53

Velmi hluboká noc se strýčkem, který mi to neulehčuje Po mém zavrčení na mě jen Jakub pohlédne: Copak je kotě? Vydá se ke stolu,odloží tam svou knihu a po tom, co se vrátí mi jen oznámí: "Vážně by jsi měla jít do postele. Jestli se Erika probudí a zjistí, že neležíš vedle ní nebude mít radost tak ty jí pak budeš muset vysvětlit jakto, že nejsi v postely a přesto jsi tam nechala sve pyžamo." Hmm..to asi nevím..Nemůžu se přeměnit zpátky,protože tu právě to pyžamo nemám, že jo..To jsem to zase zpískala... Pomyslím si nakvašeně a bezradně se na Jakuba podívám.. Potřebuji znát odpovědi...chjo.. Pak se mi ale v hlavě zrodí plán. Podívám se veselým pohledem na strýčka a rozeběhnu se z místnosti ven. Zastavím s až přede dveřmi do rozlehlé koupelny, které jsou též, k mému štěstí, otevřené, takže rychle zapluji dovnitř a proměním se do své normální, hmotné, podoby. Popadnu ručník, zabalím se do něj a běžím zpátky za Jakubem.. Do nitra místnosti už vstoupím pomalým, rozvážným krokem, abych tolik nepřipomínala dítě a pohlédnu na strýčka. A teď už mi odpovíš na mé otázky? Řeknu veselým hlasem a s lišáckým úsměvem na rtech. Sůibuju, že pak už půjdu spát..

Modon Kira - 08. listopadu 2009 18:46

Na náměstí svobody a cesta Jdu vedle svého bývalého kolegy a vrásek mám na čele čím dál víc. “Kámo ty jsi osobní strážce, tak to bych do tebe neřekl. Předpokládám, že tě ani na vteřinu nenapadlo to ohlásit, že.“ kroutím hlavou.“Víš, že ti chlápci obchodují se zbraněma?“ Zbytek cesty strávím v zamyšleném mlčení. Už nějakou dobu ve mně hlodá podezření, ale modlím se abych se míli. Když připustím, že se nezbláznil . Pravděpodobně bych měl Miguelovy věřit, alespoň prozatím. Když se zastavíme před Victoriiným domem moje podezření dostane velmi konkrétní podobu. “Pokut jsi náhodou zapomněl já dělám pro policii ne pro inkvizici. Já na žádné démony nevěřím a zatím jsem neviděl nic, co by mne přesvědčilo o opaku. Očividně tu bohužel jsou lidi, kteří ano. Tak jo, pojďme dovnitř. Mám čekat překvapení?“ ptám se, když sleduji jeho netrpělivost. Nezáleží jestli existuje nějakej arcidémon, stačí že nějací psychopati věří.

Charta vitalis - 08. listopadu 2009 21:27

Ráno - Victorie, Anastasie Tak vykonáme ráno a poté to srovnáme s druhou skupinkou. Jelikož jim se zase tak moc spát nechce. Noc je překrásná a zvláště spánek, kdy se ocitnete v zemi snů. Někdy jsou sny překrásné a někdy jsou přeměněné v noční můry. Ale vám se naštěstí zdáli krásné a uklidňující. Vlastně to, co jste obě nejspíš potřebovali. Vyrušil vás v nich pouze otravný budík a potom i otravný hlas knížky, která celou noc nenaspala, jelikož si ona tento vkus nemohla dovolit. Vstávat ospalci. Měli byste vstát a konečně něco konat. A ne tady čekat, než si zase příjdou pro mne. Věřte mi. Oni toho jen tak nenechají. promluví na vás knížka a podle jejího výrazu je na ní vidět, že to myslí smrtelně vážně. Na Victorií je vidět, že si pořád myslí, že je to jenom hloupý sen ze kterého se nedokáže probudit. Za to Anastasie, jako vždycky je na tom lépe. Jak jsem říkala. Měli bychom vypadnout. Chcete snad konec světa? Věřte mi, že by mohl nastát. A vy drahá Anastasie, byste se mohla rozloučit s dcerou. Pokud legenda neklame. Nezbývá nám moc času. pronese trošku víc nervozně a snaží se zaujmout vaši pozornost. Je na jejím výrazu vidět, že to myslí smrtelně vážně.

Anastasie Edwige - 08. listopadu 2009 22:12

Ráno raníčko Stázi vstala Probudím se za zvuku Children of Bodom vycházející z mého mobilu. Praštím do telefonu a posadím se na postel. Sáhnu si pro černou mikinu se stříbrnou výšivkou Cannes. Koupila jsem si ji na poslední pracovní dovolené. Rozhodnu se že Vicky nechám ještě spát a přikryju ji svou dekou. Když uslyším knihu vlije se mi do žil vztek. Konečně si pro tebe dojdou a vezmou si tě a nebudu tě bránit. Na co? jsi jen hloupá ukecaná ženská. Vezmu ji a opravdu prudce s ní bouchnu o desku stolu. Chytnu ji a odnesu ji z pokoje kde spí Vicky a začnu připravovat snídani pro mě i pro Vicky. Lino studí do bosých nohou tak se vrátím do ložnice a obléknu si kalhoty a ponožky a pustím se do přípravy kávy , míchaných vajíček a krájení zeleniny. Připravím stůl a dívám se na knihu. V rukou držím časopis. Jestli nebudeš mlčet tak rozthám tenhle časopis! Pomalu vytrhnu list z časopisu. Jak jsem říkala. Měli bychom vypadnout. Chcete snad konec světa? Věřte mi, že by mohl nastát. A vy drahá Anastasie, byste se mohla rozloučit s dcerou. Pokud legenda neklame. Nezbývá nám moc času. Když řekne toto upustím hrneček a s nasupeným výrazem vběhnu do ložnice a ze stříbrného kufru vyndám všechny své zbraně proporcemi vyhovuje přesně na knihu. Položím ho na stůl a vezmu knihu. Mojí dceru ty nezmiňuj! Z výšky jí pustím do prostorného kufru, který pro ni bude spíše cela. Zavřu na kód a odnesu ho do vedlejšího pokoje..

Victoria Sarah Prisciell - 08. listopadu 2009 22:26

Ráno Usnula jsem skoro hned a není se čemu divit, jelikož jsem byla hodně unavená a potom co se stalo, toho vlastně bylo na mně trochu moc. Ráno mne vůbec neprobudil budík ani Anastasie, které se snažila umlčet knihu a ani tím pádem kniha. Spíše mne probudila noční můra. O které si potom, co jsem se celá upocená a s křikem probudila, nic nepamatuji. Vstala jsem rychle z postele a hodila na sebe župan. Nejspíš jsem vstala trošku prudčeji, že se mi zatočila hlava a já se znova musela usadit na postel. Asi po chvíli jsem se zase přiměla postavit, ale teď s tím, že to bude opatrnější. A taky, že se mi to podařilo. Hlava mně trošku více bolela a snažila jsem se na to nemyslet. Do kuchyně jsem vstoupila, když Anastasie uklizela něco do kufru. A já se zhluboka nadechla, jelikož to tu vonělo. Hm.. to tu krásně voní. Copak to je? řeknu a usadím se ke stolu. Doufám jen, že to neslyšela. Nevím, co bych jí řekla. Jelikož si nic z toho nepamatuji, ale bylo to strašné. pomyslím si a zahledím se na stůl. Nějak mi není pořádně do řeči. Budu muset udělat pohřeb. pomyslím si a s touto myšlenkou mi ukápne slza.

Jakub *Vindex* Zelenka - 09. listopadu 2009 14:38

Zvídavé kotě v ručníku Tiše se bavím její bezradností i následným nápadem jak se dobrat k odpovědím. Díky pavučině vím o každém jejím pohybu i myšlence a tak se opravdu mohu její vynalázavostí a zvědavostí bavit. Bavit či zoufat. proběhne mi hlavou Vždy jsem doufal, že jí nebudu muset na obdobné otázky odpovídat. A pak ji sám uvedu do stavu, kdy jí tyto otázky napadnou. povdechnu si Za to mě ani jedna nebude mít ráda. kysele se pousměji, ale jen v duchu jelikož Kotě se rozhodla vrátit. "Vážně chces slyšet odpovědi i přes to, že díky nim objevíš další otázky, na které ti již nebudu smět odpovědět?" optám se jí vážným tónem a zahledím se jí do očí.

Melanie Edwige - 09. listopadu 2009 16:34

S Jakubem "Vážně chces slyšet odpovědi i přes to, že díky nim objevíš další otázky, na které ti již nebudu smět odpovědět?" Optám se mě vážným tónem a zahledí se mi do očí. A já mu jeho pohled pevně opětuji a cítím se, jako bych za těch pár hodin o pár let dospěla. Jako bych už nebyla ta malá Mel.. Ano..Opravdu chci vědět vše, co vědět smím. odpovím pevným hlasem a stále svému strýci hledím do očí.

Jakub *Vindex* Zelenka - 09. listopadu 2009 21:03

Neodraditelné Kotě Dcera své matky. pomyslím si a přes rty mi přeběhné krátký, nepatrný, ale o to upřímějsí úsměv. "Dobře." přikývnu a vybavím si její otázky. "Ano byla to tvoje matka. A svůj dar máš po ní." odpovím ji na první otázky a ze vzpomínek vyvstanou další "Neměl jsem důvod se bát. A to chladné ve mě byl ten meč. Jeho chlad je pro mě uklidňující. Známe se již velmi dlouho. Je to můj Chladný přítel." poslední větu pronesu již tiším hlasem. Vím, že pro ni může být podivná, ale je to odpověď, kterou si vyžádala. "Ta vzpomínka je z doby přibližně čtrnácti lety." dokončím a stichu aby si mé odpovědi mohla přerovnat v hlavě Kotě brzy poznáš, že spousta nocí je magických a dokonalých. povzdechnu si v duchu. "A teď bez řečí do postele Kotě." zavrčím na Melanii s úsměvem a mé oči snad již dnes naposledy změní barvu. Opět do hněda. Jak dlouho budu ještě balancovat na hraně mezi stínem a člověkem? optám se sám sebe, ale odpovědět si neumím. "A žádné utíkaná a zbytečné rozjímání až do raních hodin. Už tak jsi vzhůru déle než by se na slečnu tvého věku hodilo." dokončím "otcovské" pokárání a znovu se jí zahledím do očí.

Melanie Edwige - 09. listopadu 2009 21:18

Odpovědi Dobře.. Odpoví Jakub a začne pomalým, klidným hlasem odpovídat na všechny mnou položené otázky. Já na něj hledím, naprosto unešená a na mysli mi vyvstanou tisíce dalších otázek.. Jak to, že jsem mohla vidět jeho vzpomínu? A jak to, že se za mě dostal tak tiše? Moje kočičí smysly si ho vůbec nevšimly.. Nakonec ale ani jednu z otázek nevyslovím nahlas s tím, že zítra je opravdu také den. "A teď bez řečí do postele Kotě." "A žádné utíkaná a zbytečné rozjímání až do raních hodin. Už tak jsi vzhůru déle než by se na slečnu tvého věku hodilo." Na tohle otcovské pokárání se jen zakřením, Jakuba obejmu a stačím si všimnout, že jeho oči zase změnili barvu. Ach jo...další otázka? Ne! Mel mlč! Otočím se a vyběhnu z pokoje, tiše, zabalená v ručníku vběhnu do pokoje, kde na sebe hodím pižamo a vlezu si k Erice pod peřinu. Stejně Jakuba beru jako svého taťku.. I když jím není, mám ho tolik ráda, že se to ani jinak brát nedá. Mami.... S touhle myšlenkou usnu a zdá se mi, oproti prvnímu snu dnešní noci, sen klidný a krásný o tom, jak se jednou setkám s maminkou.

Charta vitalis - 11. listopadu 2009 21:46

Jakub Večer i ráno, není to snad jedno Kotě se ti konečně podařilo uložit. Ano dnešní noc byla vážně zvláštní a nejspíš ještě bude. Kdo ví, co tě bude čekat ještě příští? To možná pouze ví ten hvězdář, který noc co noc usedává u okna a hledí na hvězdy. Jeho tvrzení, že se z hvězd dá vyčít co se stane zítra mu nikdo nechce věřit. Ale on si pevně stojí na své pravdě a každý den všechny překvapuje, když je varuje. Ano takového člověka si ty dobře znal. Věčně byl začten do svých hvězd a zdá se že ještě nedospěl. Občas se ti i zdá, že ho někdy zahlídneš. Kdo ví zda to je pouhý sen? Dnešní noc je velmi prazvláštní. Dokonce sis promluvil i s ženou, která tě milovala a pořád miluje, jak si se dozvěděl. Možná i ty něco cítíš, i když by o tom mnoho lidí pochybovalo. Stejně jak pochybovali o tom hvězdáři. Když by ses podíval na hodiny, zjistil bys že už jsou skoro tři hodiny ráno. Krásný to čas, kde skoro vše utichlo. Nikdo neběží po půdě, nepotkáš tu ani živáčka. Možná občas se tu objeví zbloudilá duše. Ale tus už dlouho nespatřil. Nejspíš se zase tvoje maličkost zahrabe do knížek, aby mohla něco dělat než bude zase ráno. To všechno je však na tobě. Hodiny utíkají však pěkně rychle a nestačíš se divit a je zase ráno, tedy spíše sedm hodin. Je ti jasné, že za chvíli se probudí Erika a bude "vám" dělat snídani, jako vždycky to dělává. Snáž skoro každý její krok, máš ji už skoro přečtenou ale někdy se však stane, že tě dokáže překvapit. I ty sám hodně překvapuješ. Po chvíli už slyšíš kroky, které směřují po schodech dolů. Ano je to Erika v celé své kráse.

Jakub *Vindex* Zelenka - 11. listopadu 2009 22:35

Večer, ráno anebo den druhý a přicházející bolest hlavy Ze zvyku přes pavučinku poslouchám jak se rodí Kotěti v hlavě další otázky. Nad její poslední myšlenkou se pousměji a tiše mě zabolí jak moc se ve mě sklame. Nakonec její mysl propustím z pavučiny a s knihou v ruce se odeberu do koupelny. Tam se již do vany napouští horká v voda Očistit tělo, mysl a čepele od strachu, zášti, nenávisti, lásky i touhy po krvy. Zůstane jen čistý úmysl zabíjet. proběhne mi hlavou úryvek z první knihy, kterou jsem přeložil. Vana plná po okraj horké vody po chvíli přijímá má tělo i s mou prastarou myslí. Zavřu oči a vzpomínám na minulost a mou přítomnost nechávám plavat. Tuším co přinese čas, který příchází, ale strach či alespoň znepokojení necítím. Když oči otevřu tak spolu obrazem koupelny přiju i přítomnost studené vody kolem svého těla. Vylezu z vany a obléknu se do čistého oblečení, které mezitím přilétlo z mého pokoje. Opět do ruky uchopím knihu a s ní se vydám zpět do studovny. Tentokrát se ani nenamáhám otevírat dveře a jen skrze ně projdu. Knihu uložím na její místo a ze skříně vytáhnu své zbraně... Miláčky a Sestřičku. Z držáku na zdi se snese Můj chladný přítel. Vytáhnu Miláčky z jejich pouzder a začnu je čistit a dobrušovat. Když jsem se svou práci spokojen opět je uklidím do jejich pochev a do ruky vezmu Sestřičku. Vycházková hůl z leštěného čerého dřeva, které již stvrdlo na kámen, s oselovou špičkou na spodním konci a hlavicí ze stejného materiálu na druhém, ukrývající ve svých utrobách smrtonosou čepel. objeví se mi v mysli vzpomínka. Tento popis mi k této zbrani dal její původnní vlastník. Říkal si Tanečník a pravdou je, že jeho boj tanecem skutečně byl. Pár minut na to co popsal svou zbraň zemřel, když jeho tělo na dvě půle rozdělil Můj chladný přítel. Vytáhnu Sestřinu čepel z hole a ve světle svíce si ji prohlédnu. S ledovým úsměvem ji opět zasunu a odložím na stůl. Mezitím je již Můj chladný přítel ve své pochvě a uklizen v podlouhlém batohu s jedním popruhem. Do batohu přihodím i Miláčky a obě dvě knihy, které jestě mám. S batohem a Sestřičkou v ruce opustím studovnu. Jedinou památkou, že tam někdo byl je jen sfouknutá svíčka. Sestřičku odložím do předsíně ke svému kabátku s kloboukem a vak s Přítelem a Miláčky odložím do rohu v kuchyni. Sám si sednu na verandu a pozoruji pomalý východ Slunce. Když na mě dopadnou první, ještě slabé, sluneční paprsky v začne mě bolet hlava. Slunce pomaly vychází a tepající bolest v mé hlavě se stupňuje. Sluneční paprsky se přeze mě přelijou jako záplava ohně a já odejdu do chladných a zatím stále stiných útrob domu. Opět zamířím do kuchyně s úmyslem opět překvapit dívky obývající dům spolu se mnou. A tak ve chvíli kdy schází Erika ze schodů domem voní palačinky a já právě dodělávám poslední. "Dobré ráno." řeknu jí s úsměvem poté co se objeví ve dveřích kuchyně.

Gerard Butler - 11. listopadu 2009 22:55

Ráno Probudím se jako obvykle v sedm hodin, abych mohla udělat nějakou snídani pro malou, která se co skoro nejspíš taky probudí. O čemž možná trošku v této chvíli pochybuji. Rychle se odeberu do svého pokoje, abych se vysprchovala a poté si i něco pohodlného na sebe hodila. Jakmile tyto důležité věci vykonám, vydám se potichu dolů po schodech, ale přitom už nejspíš tuším, že malá je vzhůru. Což mne trošku překvapí. A ještě víc mne překvapí, když ucítím překrásnou vůni palačinek a poté i co dojdu do kuchyně, tak usmívajícího se Jakuba s palačinkama. Také přeji dobré ráno. Překvapuješ mne den ode dne. pozdravím ho s ještě větším úsměvem a usadím se ke stolu. Malá tu bude za chvíli. Ale než příjde, nepromluvíme si o něčem. řeknu a zahledím se na něj prosebně. Jak ti to bude víc vyhovovat? pomyslím si a tuším, že to nejspíš uslyší. Směle se pustím do jídla dokud je to teplý. Musím uznat, že je to vážně výborné. Ani ne po chvíli slyším kroky naši malé, které sem přichází.

Melanie Edwige - 13. listopadu 2009 16:27

Ráno Probudí mě první ranní sluneční paprsky, lechtající mě na obličeji. Sednu si a protáhnu se jako kočka, přičemž zjistím, že místo vedle mě na posteli je již volné. A přesně v tu samou chvíli mě do nosu praští omamná vůně palačinek. Mmmm..To si nechám líbit.. Zívnu, ještě jednou se protáhnu a vyskočím z postele. Rychle na sebe hodín obyčejné, černé tepláky, vytahané tričko s krátkým rukávem a vlítnu do koupelny. Tam provedu během pár minutek jen nejnutnější hygienu, opláchnu si obličej, rychle vyčistím zuby a už peláčím dolů po schodech dolů. Sic běžím, moje kroky nejsou slyšet, jsou tiché, jako ty kočičí a já vlítnu do kuchyně. Dobré rááááánooooo! Zavolám zvesela, Erice lípnu pusu na tvář a Jakubovi skočím zezadu kolem krku. Začmuchám.. Čichám, čichám palačinky.. Rozesměji se a zasednu na jednu z prázdných žislí u stolu. Já bych si teda prosila alespoň tři. Mám hlad, jako vlk. Zasměji se ještě jednou, zvonivě jako triangl a kouknu na Jakuba. A co je v plánu dnes?

Anastasie Edwige - 15. listopadu 2009 07:19

Enemy destroyed Mezi dveřmi mě překvapí Vicky, která má na tváří i přes úsměv utrápený výraz. Když na mě promluví maličko sebou cuknu a odnesu kufr do naší ložnice. Udělala jsem nám snídani, míchaná vajíčka zelenina a pečivo. Nic světoborného. Zasednu na to samé místo co včera a naliju si pomerančovou šťávu a upiju. Dívám se na ni, smrt strýce ji sebrala. I mě není moc do smíchu. Dívám se jak jí z oka ukápne slza položím vidličku a posadím se k ní na bobek. Nedělej si starosti, pohřeb zařídím já. Ty si odpočiň. Pohladím ji po ruce a na chvilku se odmlčím. Není asi vhodná situace, ale budeme mít návštěvu. Přijede má rodina. Pronesu tiše.

Jakub *Vindex* Zelenka - 16. listopadu 2009 13:29

Další otázky "Probudili jsme se." oznámím jí tiše s pohledem upřeným na palačinku. Chci pokračovat v řeči, ale to již slyším jak se k nám žene Kotě. ~Nasťa je v Brně a ráda by nás viděla, ale včerejší noc byla podivná. Něco se dalo do pohybu a já si nejsem jist co.~ řeknu Erice myšlenkou a pohled upřu na dveře, ve kterých se za okamžik ukáže Melanie. "Dobré ráno Kotě." odpovím jí s usměvem. "Kde by jsi tady mohla čichat palačinky? Copak tu nějaké vidíš?" optám se jí s obaveným úsměvem, položím před ní na prázdný talíř a do tředu stolu přijde položím talíř s další a také poslední várkou palačinek. "Namazat si je ale buděš muset sama." dodám, když si sedám ke stolu na své vyhraněné místo, místo na které nikdy nedopadají sluneční paprsky a ukážu jí tři různé sklenice marmelád stojící na stole. Sám ukořistím rybízovou a namaži si palačinku, do které se schutí pustím. "A co je dnes v plánu se ještě musí rozhodnout." odpovím Melanii na poslední otázku a namaži si další palčinku.

Gerard Butler - 16. listopadu 2009 19:05

Doma, už zase se něco děje Ano velmi mne dokáže překvapit. Už asi chápu, co na něm miluje Anastasie. Tolik nám tady chybí a nejen nám. pomyslím si ještě předtím, než mi Jakub odpoví přes myšlenku. A to už potom spatříme hladové kotě. Pouze se na ní usměji, jelikož slova se ujal Jakub. Pojídám přitom poslední palačinku, která pomalu mizí na talíři a přitom upřeně sleduji to malé dítko. ~Chtěla by nás vidět? Tak pojedeme do Brna. Stejně bych si tam potřebovala něco vyřídit kvůli práci. A naše dítko se konečně shledá se svoji maminkou.~ promluvím k němu přes myšlenku a pobaveně sleduji Melanie. "Já si myslím, že se na něčem domluvíme a bude se to líbit i naši Melanií." skočím trošku do řeči a vstanu od stolu, abych si šla dolét kávy. Většinou vypiji dva hrníčky než se dokonale probudím a dnešek nebude vyjímkou. Poté se vrátím ke stolu s úsměvem na rtech. Mrknu na Jakuba, aby pochopil k čemu se chystám. "Tamtamy hlásili, že se někdo velmi důležitý nachází v Brně. A já kromě toho mám tam nějakou práci, takže asi plán je vyrazit do Brna." promluvím tiše, ale tak aby mne oba slyšeli. A trošku směle se podívám na Jakuba. Přitom usrknu kávy. ~Doufám, že jsem ti nějak nezkazila plány.~ pronesu v myšlenkách trošičku nervozně a omluvně se na něj podívám. Teď pouze upíjím kafe a čekám na jejich reakce. Anastasie. Jak asi vypadáš? Určitě ti to bude slušet. s touto myšlenkou se usměji a dál čekám.

Victoria Sarah Prisciell - 16. listopadu 2009 19:18

Doma, já jsem zničená Chvíli si tak trochu hraji s jídlem, jelikož nějak nemám na něj chuť, ale poté si dám. Je mi jasné, že kvůli tomu nejspíš Anastasie dřív vstala a taky to dalo nějakou tu práci, takže by to bylo ode mne hloupé, kdybych se v tom tak hnípala. Trošku se jí leknu, když si sedne ke mně na bobek a začne mi něco říkat. Nějak nevnímám slova, jenom slyším něco o pohřbu. A nervozně na ní pohlédnu. Co by si chtěla pohřbívat, když není tělo? promluvím nakonec trošku podrážděně a vstanu od stolu. Zbytky jídla hodím do koše a talíř uložím do mičky na nádobí. Poté se k ní otočím. Po tváři mi stékají slzy, že nedokážu pořádně vidět přes brýle. Tak si je sundám. V pořádku. Ať jsou tu jako doma, ale nejdřív bychom měli uklidit ten strašný nepořádek. promluvím nakonec a utřu si slzy, které mi stékali po tváři. Jsem jako ty otče. Nevzdám se jen tak, pro nic za nic. A věř mi, že budu bojovat. Jenom nevím jak. při vzpomínce na mého otce do mně vejde bojovný duch a přitom se narovnám. A pohlédnu už jinak na Anastasií. Vzhůru do boje. Nemýlím-li se tak naše heslo znělo - "Ať zhynu, jestli ustoupím." řeknu a už se na mé tváři objeví nefalšovaný úsměv, který promlouvá že už jsem na tom trošku lépe než předtím. Vezmu si koště, které stálo opřené o kuchyňské dveře. Nevím, jak se tam dostalo. Ale mávla jsem nad tím ruku a vydala se v papučích po schodech dolů, kde jsem se pustila do práce. Při práci jsem užívala trošku větších sprostých výrazů a dá se říct, že skoro ve všech jazycích.

Daiglien - 16. listopadu 2009 19:27

Před Vickyinym domem, Ona zřejmě doma není Všiml jsem si jeho vrásek na čele a musel jsem se nad tím pousmát. Ty bys do mně neřekl víc věcí. promluvím k němu a dál buším na dveře, ale to on zase na mně mluví. A mně nezbyde nic jiného, než abych odpověděl. On nikdy nebyl na takové věci. Nikdy se do toho nechtěl zasvětit a teď nevím, zda to je dobré či zlé v tomto případě. Na tvým místě bych je ani nechtěl vidět. Nebude to ten nejlepší zážitek, pokud se jim podaří ho vyvolat. No možná by byl, pokud by ses toho dožil. promluvím trošku víc nervozně, protože mne znepokojuje, že ještě nikdo neotevřel dveře. Když pohlédnu do oken zjišťuji, že se nesvítí. A nakonec mne napadne jediné, že už nejspíš šli spát, či se někam poděli. Ale když se podívám na hodinky a vidím kolik už je, pomyslím si že to bude nejspíš to první. Takže i já bych si měl někde najít útočiště, kde bych přečkal noc. No myslím si, že v takovouto dobu se k nim nejspíš nedostaneme. Tak co tak zajít k tobě na panáka, kde si o tom lépe promluvíme a přečkáme noc. Zítra je taky den, starý brachu. řeknu k němu klidněji a usměji se přitom. Teda spíše na něho udělám trošku psí oči, aby mne nechal jeden den u sebe a přitom doufám, že to vyjde. No tak. Že mně nenecháš ve štichu. pomyslím si a dál ho pozoruji, přitom čekám netrpělivě na jeho reakci.

Melanie Edwige - 16. listopadu 2009 22:38

Palačinkýýýýý Na poznámku o palačinkách se jen ušklíbnu, a tak přede mnou po chvilce přistane prázdný talíř, následovaný plným talířem palačinek. Ihned se bezeslova chopím nože a začnu jednu z palačinek natírat jahodovou marmeládou. Zabalím ji a zakousnu se.. Mmmmmmmmmmmm.. Mručím a za ušima se mi dělají boule,jak mi to chutná.. Mooooc dobrý.. Řeknu s plnou pusou tak,že se poprskám. Pak mi Jakub konečně odpoví.. "A co je dnes v plánu se ještě musí rozhodnout." Já po něm okamžitě střelím zvědavým pohledem, ale než se stihnu začít vyptávat,přeruší mě Erika. Otočím se na ni. "Já si myslím, že se na něčem domluvíme a bude se to líbit i naši Melanií." Následuje překvapený výraz, polknu a přestanu jíst. Chvíli ji sleduji,jak zamyšleně kouká do stolu, jako by nad něčím přemýšlela a pak najednou řekne. "Tamtamy hlásili, že se někdo velmi důležitý nachází v Brně. A já kromě toho mám tam nějakou práci, takže asi plán je vyrazit do Brna." S tím se podívá, jakoby omluvně, na Jakuba a já vyskočím ze židle,jako by mě píchla vosa. Povede se mi vrazit do nože,který vyletí, ale než začne vůbec padat, chňapnu rukou a chytím ho. Vyděšeně pohlédnu na Jakuba i Eriku, jak mě moje reakce zaskočí. Chvíli nevěřícně zírám na nůž,ale pak si vzpomenu, že se něco řeší.. Z-z-za k-kým pojedeme? Začnu ze sebe lámat, trochu vykulená. Kdo tam bude? Zeotám se peně a v hlavě se mi rojí miliony myšlenek, jedna druhou předbíhající. Kdo tam jako bude? Nějaký nový rodič? Chtějí se mě zbavit? Nebo maminka? Ale to by mi přece řekli rovnou... Kdo tam budeeeee??? Upím si nešťastně v duchu a těkám pohledem z Eriky na Jakuba a zase zpátky. Můj pohled je vyděšený a já pořát křečovitě svírám onen kuchyňský nůž.

Modon Kira - 17. listopadu 2009 08:13

Před Vickyinym domem “To mi právě dělá starosti.“ odpovím více méně pro sebe. To snad né. On tomu, věří taky. Copak se všichni zbláznili? Nežijem přece ve středověku aby se tu někdo snažil vyvolávat démony. znepokojeně se rozhlížím po lidech v okolí. Dva muži dobývající se do zamčeného domu by mohli vzbudit nechtěnou pozornost. Zatím, co můj bývalí parťák se snaží dobušit, prohlížím si dům. Tohle místo se moc nezměnilo. Jak se tak dívám, tak i lidi žijící v něm. Místní krásky mají stále svoji hlavu a představu v kolik se chodí domů. Založím ruce na hrudi a s pobaveným úsměvem sleduji Miguela. “ Tak pojď. Víš dobře, že tě nenechám na ulici. Né, když mám tolik otázek na a ty tolik odpovědí. Chápu, že některé věci váznou v hrdle.“ S tím se otočím a jdu k autu. Po deseti minutové jízdě zastavíme před domem, kde bydlím. Přivedu svého hosta do místnosti, která mi slouží, jako obyvák. Mám v něm několik křesílek, právě kvůli tomu, kdyby mne přišel někdo navštívit. Většinou obývám jen ložnici, kde mám zároveň pracovnu. “Udělej si pohodlí já přinesu něco na pití a než se vrátím rozmysli si, co přesně mi odpovíš na otázku. Co má s celou záležitostí společného Victoria?“ s tím odejdu do kuchyně a vylovím z linky dvě sklenky. Při návratu vytáhnu se sekretáře láhev vodky. Naliji dvě sklenky a posadím se k svému hostu.

Daiglien - 17. listopadu 2009 11:19

U Pavla Tušil jsem, že mne u sebe aspoň na jednu noc nechá. A byl sem mu za to více méně vděčný. Poslouchám jeho slova, která jsou jako vždycky pravdou. A přitom nasedám do jeho auta. Tuším, že u něho bude otázek na moji hlavu až až. A že mi nezbyde nic jiného než odpovídat. A on si zase nejspíš bude myslet své. Nějak tu jízdu nevnímám a dívám se z okna. Je to už po druhé, kdy někdo řídí a nejsem to já. Což mne trošku vyvádí z míry. Jakmile vystoupím z auta všimnu si jeho dům. Nic na to neříkám, jelikož by se to ani neslušilo a vejdu dovnitř. Když mi řekne, abych si udělal pohodlí pouze se usadím a hledím kdo ví přesně kam. No Vicky do toho zatáhla Anastasie, která k ní přijela na návštěvu. Ani přesně nevím odkud ty dvě se znají. odpovím mu na otázku a pohlédnu na sklenici ve které je vodka. Vodka. Dobrý výběr. řeknu a napiju se. Nejspíš bych měl uznat, že má velmi dobrý vkus co se týče vodky. Pak na něj pohlédnu, jelikož se tolik chtěl ptát. Tak ať se ptá, když jsem ještě za střízliva a v bdělém stavu. No ptej se dál. Ale nevím, jestli se ti ty odpovědi budou líbit. Však ty sis vždycky myslel své. pronesu a zahledím se na skleničku, která je už skoro prázdná a nejspíš by chtělo jí dolít. Ale to už nechám na hostitelovi.

Modon Kira - 17. listopadu 2009 12:18

U mě doma Typický všichni jsme v tom náhodou. Škoda, že na tak velký náhody nevěřím. i já se napiji a následně doleji sklenky. “Takže důležitější otázka podle mne zní, jak ses do toho zapletl ty?“ je na mně vidět, že jsem víc než znepokojen a mám k tomu dobrý důvod. Po městě mi pobíhá banda šílenců, kteří chtějí zničit svět. Hledají nějakou holku, kterou hlídá můj bývalí parťák a ještě bydlí u mé bývalé přítelkyně. “Fajn, co o těch z bratrstva všechno výš. Nevěřím na duchy, ale chápu, že někteří ano. Oni chtějí vyvolat démona a zničit svět, proč? Pochopil bych, kdyby jej jeho pomocí chtěli ovládnout.“ ptám se a znovu vypiji svoji sklenku. Počkám na odpověď a naleju si další sklenku. “Proč jste nepožádali o pomoc úřady? Chápu, že policie nefunguje bezchybně, ale dokázali bychom té dívce zajistit lepší ochranu. Mohli by jste tak nějak zamlčet, že na démony věříte taky a s úspěchem tvrdit, že po ní jdou nějací blázni.“ Ptám se a doufám, že na to má jinou než dvě možné odpovědi. První zní, že ta holka patří mezi hledané. Druhá bratrstvu šéfuje někdo od policie. Obě dvě jsou stejně pravděpodobné a nepříjemné.

Jakub *Vindex* Zelenka - 17. listopadu 2009 15:14

Další otázky bez odpovědí u snídaně dne druhého Začnu se šíleně smát. Ale naštěstí jen v duchu takže to slyší jen Erika. ~Mé plán mohou ještě pár desetiletí počkat.~ odpovím jí myšlenkou s v tichosti si vyslechnu jak to Erika uvede tuto situaci Kotěti. A mě vytýká, že Kotě rozrušuji. pousměji se. Když chytne letící nůž jen se pousměji. Skvělé instinkty. "Klidně do Brna jet můžem. Ale řídíš. Opět." řeknu Erice. Naštěstí ví, že já ráno se svou bolestí hlavy za volant sedám jen velmi nerad. Raději spím vzadu. Během řeči vstanu a lehkým pohybem seberu Kotěti nůž. Při vstávání vyšlu k Erice krátkou myšlenku. ~Stejnat už mám zbaleno.~ "To je v pořádku." pronesu tichým uklidňujícím hlasem. Sebraný nůž odložím na okraj svého talíře a dojdu si pro šálek čaje a Kotěti podám hrnek s kakaem. "Ber ten výlet jako překvapení." řeknu jí se šibalským úsměvem. Prostě si tu drobnou provokaci pro její zmatenou mysl nemohu odpustit. Jak mi jen mohly pojmenovat Vindex? optám se sám sebe s povzdechem. Jsi parchant. zhodnotím nakonec a upiji z hrnku čaj. Jsem Stín. zakončí svůj monolog a mé oči, upřené na hladinu čaje, na okamžik zešedivý.

Gerard Butler - 17. listopadu 2009 16:40

Den druhý Překvapí mne reakce Melanie. A ani se jí nedivím, jenže jakmile vyskočí mně se omylem podaří šálek kafe co držím obrátit a zbývající obsah na sebe vylít. Zhluboka se nadechnu a rozpačitě se podívám na Jakuba, který se snaží uklidnit Melanií. Vstanu od stolu s úsměvem na rtech. "No stejně jsem se chtěla převlíknout než půjdeme." řeknu a dojdu k Melanií. Pohladím ji po vláskách. ~Máme sbaleno? Když myslíš, tak bychom mohli i ihned. Jen co se převléknu.~ "Je to překvapení, které se ti bude velmi líbit." pronesu konejšivě k Melanií. Vydám se nahoru a na schodech se ještě zastavím. "A ty Melanie. By se taky mohla převléknout přece nechceš jít takto." řeknu tak aby mně tam dole slyšeli a vrhnu se do svého pokoje, kde na sebe hodím pohodlné černé kalhoty a bílou blůzku. Máme zabalené? Nějak ho nedokážu pochopit. Že on to už věděl. napadne mne a jen si vezmu potřebné věci, abych si v Brně vyřídila pár záležitostí. Jen doufám, že už je klidnější. Podařilo se mi jí krásně rozrušit jen co je pravda. A to jsem myslela, že to zvládne jenom Jakub. Ale jak je vidět tak se karty obrátili. pomyslím si, když scházím po schodech dolů. Na mé tváři hraje uklidňující úsměv a jsem ráda, že konečně někam o prázdninách vyrazíme. To dítě si to zaslouží a zase po dlouhé době spatří svoji maminku. "Tak a já jsem připravená. Jen si řekněte, kdy vyrazíme." pronesu když jsem dole a usadím do křesla v obývacím pokoji.

Charta vitalis - 17. listopadu 2009 16:51

Budíček - Chris Ani nevíš kolik je hodin a po pravdě se ti ani nechce vstávat, když uslyšíš zabušení na dveře. Sakra, Chrisi si tam? promluví někdo za dveřmi. Je to ženský hlas, takže ti dojde že se dá se říct jedná o tvoji "kolegyni", která už o tebe má docela strach. Pokud jí neotevřeš, stejně si otevře dveře sama a bez pozvání vtrhne do tvého pokoje. Jsi v pořádku? zeptá se tě a vrhne se k tobě. Nechápavě na tebe hledí a dá se říct, že doslova počítá tvoje zranění, které si včera utrpěl. Proč? další její otázka, která tě už začíná unavovat. Něco se v tobě změnilo, to je pravdou. K Victorií, jako kdyby si nechoval klamné city ale ty pravé. Ale tento fakt se ty snažíš vymámit. Julie, konečně sis vzpoměl na jméno, tě začala masírovat a tobě to nebylo vůbec proti srsti. Uvolni se. zašeptala ti a políbila tě na líce. Ano Julie byla krásná a je velmi krásná, vnadná dívka, která má 90-60-90 a klidně by mohla dělat modelku. Ale tobě se zase zdá, že Victorie má něco jiného. Možná nejspíš inteligenci a kdo ví ještě co. Šéf chce vědět pořádně, jak sis vedl. promluví nakonec a to by tě mohlo rozčílit.

Melanie Edwige - 19. listopadu 2009 11:53

Odjezd Zareaguji okamžitě a veškerý strach mě po pohledu do jejich milých tváří přejde. Popadnu ještě jednu jahodou marmeládou namazanou palačinku, hodím úsměvem po Erice,která se také zvedá, i po Jakubovi a vyběhnu rychle z kuchyně nahoru po schodech do svého pokoje. Po cestě stihnu zhltnout půl palačinky a když otevírám šatní skříň, dojídám poslední kousek. Vrhnu se na přehrabování věcí a nakonec vytáhnu přesně to,co jsem hledala. Krásné, letní, černé šatičky a k nim černé balerínky. odkaz Doběhnu do koupelny, kde na sebe kouknu s tím, že jsem se svým vzhledem spokojená, jen trochu pročísnu vlasy a vrátím se zpátky do pokoje. Tam se však moc nezdržím, popadnu větší,černou kabelu, od které hodím jen to nejnutnější,jako je kartáček na zuby, spodní prádlo, kdybychom se zdrželi a tak podobně. Za chvilku už běžím po schodech dolů. Když seskakuji z posledního schodu, z kuchyně uslyším Eričin hlas: "Tak a já jsem připravená. Jen si řekněte, kdy vyrazíme." Hmm...to jsemu toho sbíhání schodů nadělala tolik kraválu, že o mě ví? Tiše se zasměji a vběhnu do kuchyně. Stoupnu si tak,aby na mě Erika i Jakub viděli, zasměji se a lehce zatočím kolem dokola. Tak co? Jak vypadám ? Řeknu trochu zvýšeným,ale hlavně veselým hlasem a znovu se zvonivě zasměji.

Jakub *Vindex* Zelenka - 19. listopadu 2009 22:02

Už odjezd? Za chvíli ~Ano mámé.~ opovím Erice a ukaži ji obraz mě s mečem v ruce, aby věděla o kom mluvím. ~Nevím jak dlouho se chcete zdržet, takže jsem nic nebalil.~ dodám a obraz, který jsem jí promítnul zmizí. Sám si vezmu z kuchyně svůj vak, ukrývající výzbroj a s nim v ruce se vydam ke dveřím. Přes ramena si hodím šedý kabát a na hlavě mi přistane klobou, alepoň mírně mě chránící před slunečním svitem. "Pěkné." Pochválím Kotěti šaty "Jsi jako princezna." neodpustím si a opřu se zády o zeď "Jdem?" optám se, když jsou obě dvě připravené.

Melanie Edwige - 19. listopadu 2009 23:06
	Odjezd Usměji se na Jakuba a vykouzlím roztomilé pukrle. A teď jsem opravdická proncezna.. Uculí se. anoooo,jdemeeeeeeeeee.. Zakříčí vesele a vyběhne ven ze dveří. Zastaví se až u auta a s poheldem upřeným na nebe se začne točit kolem dokola. Jáá se tak těšíííííííííííííííím

Gerard Butler - 19. listopadu 2009 23:56

Odjezd Tak to vypadá, že do Brna nepojedu jenom na za prací, ale za něčím i jiným. pomyslím si, když pohlédnu na rozářenou Melanií, které to velmi sluší v jejich šatičkách. "Vypadáš jako princezna. Ne ty jsi princezna" řeknu jí s úsměvem na rtech. Jsem všichni a máme sbaleno, takže to značí jediné. Hurá nastoupit do auta a jet. ~Nevím do kdy chce zůstat tady. Neříkala ti nic o Francií?~ zeptám se jej, když jsem u auta. Samozřejmě, že u něho byla Mel jako první. Je vážně zlato. Na chvíli se u auta zastavím. ~Já vím, já vím. Budu řídit. Ale zpátky pokud pojedeme ve tmě, budeš řídit ty.~ ještě dodám, než nasednu na místo řidiče. Než nastartuji podívám se do zpětného zrcátka. "Takže máme zamčeno. Všechno je sbaleno. Já jen chci vědět. Abychom se pak nevraceli zpátky." podotknu než nastartuji a pustím radio, abycho mohla mít přehled ohledně dění. Hlavně o tom, jaká je situace na silnici. Nedám to však nahlas, jak to dělají nějací. Podařilo se mi naladit Kiss Hády, tu stanici mám celkem ráda. "Tak Jakube, ty doprovodíš Mel k tomu překvapení a já si půjdu něco vyřídit do města. Sejdeme se potom. Ju?" řeknu svůj plán a přitom dávám velký pozor na cestu. ~Anebo to uděláme jinak? Já se podřídím.~ zeptám se ho a dál pozorně řídím, přitom poslouchám rádio s dobrou muzikou a užívám si atmosféry, pokud nějaká je. Za dvě hodinky, bychom měli být na místě.

Christopher Whisshai - 21. listopadu 2009 10:25

Budíček Pomalu se zamuchlám do peřin. Jdi pryč ! křiknu rozhořčeně a snažím se dál spát. Neotravuj mě zas. Chci spát ! křiknu znova a zamračím se. Posadím se na postel a zívnu. Ty jsi ty ? zeptám se a znovu sebou praštím o postel. Lehnu si na břicho a sleduju ji. Co proč, hádej. Musím se k nim dostat, a třeba i jinak než aby se hned dozvěděla že je moje sestra. řeknu unaveně a přivřu oči. V mém hlase je trochu slyšet že něříkám všechno. Pomalu vydechnu a nechám se políbit. Snažím se co nejvíc uvolnit. Díky Julie, jsem nějak stuhlý, ale za chvilku půjdu.řeknu a otočím se na ni. Je hezká ale to není vše. Je to spíš taková holka co neví co je to starost, neví co je to bolest, každý ji obskakuje a já jsem snad jediný který po ní nekouká toužebně jako všichni. Když však řekne tu poslední věc bleskem vstanu. Chystám se něco zařvat ale najednou se uklidním. Řekl jsem mu toho dost. s tímto se jdu umýt.

Jakub *Vindex* Zelenka - 21. listopadu 2009 18:19

Odjezd, ale kam? U usměvem vnímám radost, která z Kotěte vyzařuje a své obavy, pro tuto chvíli, zapomínám. Zamknu dveře domu a na posledy prolétnu přes pavučinu celý dům, jestli jsme na něco nezapoměli. Když jsem si jistý, že je vše jak má být, ta přeruším své spojení s ní. jako pavouk opouštějící své dílo. proběhne mi hlavou. ~Neříkala a děkuji. V noci budu řídít s radostí, to přece víš.~ odpovím Erice a pomalým krokem dojdu k autu. Sedadlo spolujezdce posunu co nejvíce do předu a sám se usadím na sedadlo za ním. Za slunečního světla raději cestu prospím. A navíc pochybuji, že si v nejbližší budoucnosti spánku nějak moc užiju. "Neboj, vše je zamčeno." ubezpečím Eriku a přehodím kabát přes sedadlo před sebou. "Pokud si to přeješ, stane se tak." odsouhlasím nápad s úsměvem, připoutám se, stahnu si klobouk do čela a zavřu oči. Okrajově vnímám hudbu, kterou Erika pustila, ale více se má mysl věnuja blízke budoucnosti a tichému šepotu Mého chladného přítele.

Anastasie Edwige - 24. listopadu 2009 15:11

Nervy gitarnoj strunoyu ottyanuty Vicky se dloube v jídle jako bába v koksu, mám sto chutí vyrvat jí talíř z rukou a vyhodit jídlo do koše. Překvapí mě její reakce, když skoro nadskočí. Alespoň bysme se rozloučili se strýčkem důstojně, ale nutit tě nebudu, když nechceš. Pokrčím rameny. Snad nahradím svojí dcerce několik let bez ní. Zamyslím se. Ok, jak chceš, ukliď dole já uklidím tady a připravím se- Vstanu a začnu sklízet ze stolu talíře a hrnky. Když odejde Vicky dolů zapnu myčku a zastelu postele. Ze skříně si vytáhnu černý rolák s volnými rukávy, černé kalhoty a spodní prádlo ve vínové barvě. Shodím ze se sebe mikinu a noční košili a projdu se po bytě nahá. Koupelna mne uvítá teplem a vůní sprchového gelu a parfémů. Dopřeji si rychlou sprchu, vyčistím si zuby, namaluji se a pročísnu si vlasy. Potom se pomalu začnu oblékat. A teď nezbývá než čekat! Pronesu sama k sobě....

Charta vitalis - 28. listopadu 2009 10:44

Melanie Erika Jakub Cesta do neznáma a přece ten kraj je tolik znám Pro některé byla cesta únavným a vyčerpávajícím zážitkem. Pro některé to bylo velmi napínavé, touha zjistit konečně co je to překvapení. Pro dalšího to byl závan minulosti a hlavně cesta za prací. Ač to bylo cokoliv, byli jste na cestě do neznáma. Do těch krajů, kde jste to však velmi dobře znali a pořád vás to dokázalo něčím okouzlit. Hudba z rádia hrála, nejspíš prolomila to strašné ticho, které panovalo. Kdo ví vlastně čím to bylo. Možná ani jedné osobě nebylo zrovna dvakrát do řeči. Jakub odpočíval, Erika dávala pozor na cestu a Melanie, nejspíš ona jediná se tu tak trošku nudila. Nebo snad ne? Cesta netrvala ani dloho a už se objevila cedule oznamující kde se nacházíte. Brno jak by někdo řekl - zatáčka před Vídní. Ale i toto město má svoji krásu a historií. Krom toho tak trošku vypadá, že se nám počasí pokazilo. Na obzoru jsou vidět tmavé mraky, které pomalu a jistě zahalují slunce. Kdo ví zda bude pršet? Pro někoho je toto výhodou, někomu by to zkazilo i náladu. Erika zaparkuje u Hlavního nádraží, na místo které není vůbec vzdálené od Šilingrova náměstí, kde se v této chvíli nachází Anastasie. Zde se domluvíte, kde si dáte sraz a v kolik. A poté se všichni rozejdete.

Jakub *Vindex* Zelenka - 01. prosince 2009 19:43

Brno - den druhý Většinu cesty ztrávím poslechem hudby, kterou si Erika pustila a hlavně odpočnkem, který je pro mě vzácný. Toulám se vlastní myslí, vzpomínkami a hlavně uměním, které ovládám. Rozjímám nad tím co se včerejší noci a dnešního brzkého rána stalo a snažím se přijít na to co to vyvolalo a jaké to bude mít důsledky. Bezvýsledně. Když konečně zatavíme, vystoupím z auta a s nepatrným úsměvem pohlédnu na zataženou oblohu. Vypadá to, že pro teď mi Pán přeje. pomyslím si a otočím se k Erice s Kotětem. "Takže ty razíš za prací a na mě je vyřídit překvapení?" optám se Eriky, i když odpověď už je mi předem jasná. Vytáhnu z auta svou vycházkovou hůl a její ocelový bodec s tichým cinknutím klapne o chodník. Cítím jemné vybrovaní čepele uvnitř hole, které ale v mžiku pomine.

Melanie Edwige - 02. prosince 2009 23:54

Cesta atd.. Po cestě se neděje nic zvláštního a tak sedím, na zadním sedadle, bezpečně připoutaná a hledím z okýnka na ubíhající krajinu. V hlavě mi proplouvají otázky plné zvědavosti a očekávání, ale nahlas už se nevyptávám, protože mi je jasné, že bych se stejně nic nedozvěděla. Občas pokývu hlavou do rytmu hudby, nebo zazpívám svým jemným hláskem pár slov, ale jinak se neprojevuji. Po, pro mě, docela zdlouhavé cestě konečně vyztoupíme z auta a já protáhnu zdřevěnělé nožky. Dojdu k Erice a Jakubovi ve chvíli, kdy se ozve lehké cinknutí, jako hůl dopadla na zem. Kouknu na oba dva a čekám, jak tohole všechno dopadne.

Gerard Butler - 05. prosince 2009 22:07

Cesta, závan vzpomínek Po celou cestu se musím soustředit, abych nejela moc rychle či pomalu. Dávám přitom bedlivý pozor. Občas mrknu do zrcátka, abych věděla co se děje. Oba zřejmě tato cesta vysiluje fyzicky a mně připadá, že mně to bude stát hodně sil v oblasti psychiky. Jakmile dorazíme do Brna, doslova si oddechnu a jsem plně rozhodnuta, že se rozdělíme, jak jim to bylo řečeno. Vyslechnu si Jakuba a podívám se mu do očí, jak kdybych v nich hledala svoji odpověď. Na chvíli mi to příjde hloupe a usměji se tomu. "Ano bude to tak, musím si hodně věcí vyřešit." odpovím mu, ale ne tak jak jsem měla v úmyslu. ~Jdu za prací a zároveň za minulostí. Podívat se na své bývalé bydliště a ještě něco vzít z antikvariatu. Vždyť víš, jak já miluji starožitnosti.~ pronese k němu přes myšlenky a podívám se na Melanií. "A ty svého strýčka nezlob." pronesu trošku výchovně a potom jí pohladím po vlasech. Na mé tváři je vidět úsměv. "Vždyť já vím, že ty si náš hodný andílek. Jen jsem to zkoušela." pronesu s humorem a ještě se ubezpečím, že auto je zamčené a nechybí mi nic. Toto ještě bude dlouhá a únavná cesta. Minulost, té se jen tak nezbavím. Co mne tam čeká? pomyslím si a na mé tváři pořád hřeje úsměv, i když by tam vůbec nemusel být. "Tak já jdu. Za hodinu nebo za dvě mě tam máte." rozloučím se s něma a vydám se směr centrum. ~Omluv se jí za mně a řekni jí, že se pokusím přijít co nejdřív.~ pronesu k němu přes myšlenky ještě než zmizím.

Charta vitalis - 05. prosince 2009 22:47

Setkání Tolik vzdálený jsme si a přeci to je blízko. Tolik se milujeme a toužíme a přeci to nenaplníme Máme svá tajemství, které se nikdo nedozví Budeme je chránit před všemi. I za cenu toho, že nás to bude bolet... Po každém setkání, po každém dotyku, mi připadá, že tobě jsem blíž. Naše setkání ubýhá rychle, a doby kdy tě zase uvidím pomalu. Jsem plná očekávání a zároveň mám strach. Že tu dlouhou dobu nepřečkám. Anastasie Victorie uklízí, jak nejlépe může. Občas by se mohlo stát, že některé nadávky vyslovené z jejich úst se donesou až k Anastasií. Není se ani čemu divit, když je tam strašný svinčík a k tomu má za chvíli přijít návštěva. Nejspíš si Vicky myslí, že by si o ní mohli pomyslet to nejhorší. Vždycky myslela na druhé, na jejich názory a ne na sebe. Proto tě to ani neudivuje, ale občas tě to pěkně rozčilovalo. V této chvíli si měla dost nervů. Vždyť uvidíš opět ty, které si dlouho neviděla. Opět se shledáte. A krom toho pořád k Jakubovi má nějaké city, na které ses občas ve Francií pokoušela zapomenout. Ale marně. Najednou uslyšíš zvonek a potom i Vicky, která něco sprostého vyhrkne a jde otevřít. Víš kdo přichází a jsi velice ráda. Jakub a Melanie Erika se s vámi rozloučí a než stačíte něco říct, zmizí jako pára nad hrncem. Proto vám nezbývá nic jiného, než se vydat na místo, kde vás někdo napjatě očekává. Jakubovi je tato cesta známá, proto se mu nestane, že by mohl zajít do jiné uličky či se někde ztratit. Ani ne po chvíli se ocitnete u domu. Někdo z vás zazvoní a chvíle čekáte, než se vynoří ze dveří mladá dívka, kterou Jakub občas mohl spatřit i v novinách, jelikož je to novinářka. Pozdravý vás a s hraným úsměvem vás přivítá a vyzve ať jdete nahoru. Důvod je vám velmi znám. I když se velice snažila to uklidit, pořád to nešlo. Jsou tam poházené židle, rozbitý stůl a kdo ví co všechno. To jste raději neřešily.

Jakub *Vindex* Zelenka - 07. prosince 2009 21:36

Den druhý - Brno a setkání s minulostí "Dobře." odpovím krátce Erice na vše a z vozu vytáhnu svůj vak s věcmi a hlavně svým Chladným přítelem. Při její průpovídce o "nezlobení strýčka" se jen pousměji. "Brzy na viděnou." řeknu ještě Erice a otočím se k Melanii "Půjdem?" optám se jí a chvílí na to se již pomalým, skoro procházkovým, tempem vydám k našemu cíli. Příbytku novinářky Victorie. "Dobrý den přeji slečno Viktorie." pozdravím ji s mírnou úklonou hlavy a po její výzvě vstoupíme. No pěkně to tu zřídili. bleskne mi hlavou, když ji prohlédnu interiér domu. Postupuji po shodech vzhůru a již cestou kolem sebe začnu plést pavučinu. Hold starých zvyků se člověk težko zbavuje. Vystoupám po schodech a pohledem okamžitě najdu Nasťu. Mé oči přijmou šedou barvu a já se jí hluboce ukloním. Při úkloně pravačkou sejmu z hlavy klobouk a přiložím si ho na pravou stranu hrudníku. Během úklony se mým očím vrátí jejich přirozená hnědá barva. "Zdravím..." pronesu během úklony ~...holčičko.~ dodám myšlenkou, když úklonu vyrovnám.

Melanie Edwige - 11. prosince 2009 09:31

Poznání Joo,jdemeee... Zavýsknu a naposledy juknu na odcházející Eriku. Tak ahooooj. Zavolám na ni svým sladkým,dětským hláskem a kouknu na Jakuba,který pomalým krokem vyrazí. Poskakuji kolem něj jak divá, natěšená na to,co uvidím. Kdybych se tak teď mohla změnit na kočku... Povzdechnu si v duchu a tiše se uchichtnu.. Ale to by lidé asi nepochopili..hahah... Konečně dorazíme před jakýsi dům, kde nám otevře trochu vyjukaně,ale mile vyhlížející,brýlatá slečna. Ahoj.. Špitnu tiše po Jakubovi a pousměji se. Procházejíce spodní částí domu se mi hrůzou "ježí chlupy na zádech". Všude rozbitý nábytek a nepořádek,jako by tu vybuchla nejméně atomovka. Vystoupáme po schodech do horního patra a Jakub jako by přesně věděl,kam má jít. Já se chytím cípu jeho kalhot a s velice vyděšeným výrazem cupitám za ním,aby se mi neztratil. Kde to jsme....? Pak se Jakub zastaví a já zaslechnu,jak někoho pozdravil,přičemž se uklonil. Stojím za ním a nervózně přešlapuji z nohy na nohu, majíc strach se podívat, kdo to je. Nakonec se ale rozhoupu a vykouknu zpoza Jakubových nohou, s vystrašeným výrazem na ženu, kterou spatřím. Stisknu okraje jeho kalhot a sleduji ji,jak na nás hledí,aniž bych pozdravila.Jen na ni tiše třeštím svá velká očka. Kdo to je? Já jí znám......chmmm.. Snažím se přemýšlet, protože se mi zdá,že její krásný obličej už jsem někde viděla,ale ne a ne si vzpomenout.

Anastasie Edwige - 11. prosince 2009 10:48

Návštěva Sedím u stolu, když uslyším kroky po schodech. Mé smysli jsou napnuty na maximum. Když uslyším známí hlas srdce mi začne bušit hlasitěji. Mé oči přejedou z Jakuba na Melanii a zpět. Dobrý den, pojďte dál. Pozvu je do bytu a Jakuba postaru obejmu a k Melanii si dřepnu a pohladím ji po tváři. Jsem velmi ráda, že tu jste. Maličko mě zradí hlas a do očí mi vstoupí slzy. Zašeptám a pomalu je odvedu do obýváku. Ty budeš asi Melanie viď. Zamrkám, abych rozehnala slzy. Dojdu udělat čaj, nebo si dáte něco jiného? Zapluji do kuchyně a klapnu do rychlovarné konvice, aby se začala vařit voda. Potom také zapnu překapávač a pod něj dám krásnou skleněnou konev. Na tác připravím sklenky, talířky a na ně položím hrnečky,cukřenku,lžičky a desertní talířky na tiramisu, kterou vyndám z lednice. Vylepšila jsem jí jahodami, pro slavnostní příležitost. Do konvice z mléčného skla dám tři pytlíčky černého čaje a zaliji vodou. Potom se opřu hlavou o linku a nechám slzy volně vytékat z očí.

Jakub *Vindex* Zelenka - 15. prosince 2009 17:01

Setkání po letech k poledni druhého dne Mírně se pousměji, když mi Melani stiskne nohavici. Těsně po mé úkloně následujě obětí, které mě mírně zaskočí. "Čaj bude ideální." řeknu s mírným úsměvem, vak odlozím na zem a můj kabát přistane na věšáku následován kloboukem. Vak si opět hodím na záda. Chvíli na to jsme s kotětem odstrkání do obýváku a Anastazie mizí v kuchyni. "Ty jsi ji nepoznala?" optám se s úsměvem Kotěte, zatímco naslouchám pavučině, kterou jsem mezitím rozprostřel po domě.

Melanie Edwige - 15. prosince 2009 18:34

Kdo to je? Myšlenky se mi honí hlavou a jsou naprosto k nezastavení. Začne to tím naprosto dojatým a milým výrazem té paní, která tu nyní před námi stojí. Sleduji ji pozorným pohledem a možná mi někoho připomíná,ale někoho,koho už jsem velice dlouho neviděla. Mám chuť nechápavě hrdelně zavrčet,ale neudělám to a stále se držíc Jakubových kalhot docupitám do obýváku. J-jo..T-to jsem j-j-jáá... Zašeptám tiše,když se její pozornost obrátí ke mě. Stále schovaná za Jakubem sleduji,jak zahání slzi a myslí si,že to nevidím, ale vidím.. Kdo to může být? Co chce? Proč jsme tady? Odejde udělat čaj a mě zaskočí Jakub. Jako by věděl,na co myslím.. "Ty jsi ji nepoznala?" Zeptá se mě s úsměvem a já přejdu spoza jeho nohou před něj a natáhnu ruce,aby mě vzal do náručí. Vím,že už nejsem malá,ale bojím se...Nechápu nic... Ne,nevím kdo to je.. Řeknu tiše a nešťastně. Mám pocit,že už jsem jí někdy viděla,ale... Lehce,hrdelně zavrčím, doufajíce, že to neslyšela. Vůbec nevím, o koho se jedná. Zaposlouchám se do toho,co dělá v kuchyni a díky mým bravurním smyslům zaslechnu slzu,dopadající na nějakou tvrdou plochu a tiché popotáhnutí. Jakube? Zašetám nešťastně.. Proč pláče?

Jakub *Vindex* Zelenka - 19. prosince 2009 10:55

Plačící holčička a zvědavé kotě Slyším Anastáziin tichý pláč. Vlastně ani nechápu proč. Mé slzy vyschli když jsem se změnil a to už je pěkná řádka let. Kotě ke mě natáhne své ruce a já ji vezmu do náruče. Svou hůl nechám odletět ke stěně o kterou zůstane opřená. Cítím Melanin strach a její obavy. "Viděla." přikývnu a pohladím ji po vlasech. "I když je pravda, že to byla o něco mladší." dodám tichým šeptem spíše pro sebe Ale pořád vypadá stejně. usměji se, ale jen v duchu. "Ano?" odpovím a čekám otázku, která bude následovat. Ale tu, kterou mi v zápětí Kotě položilo, mě mírně zaskočila. "Je štastná, že te vidí." odpovím váhavě po chvíli ticha.

Melanie Edwige - 08. ledna 2010 10:43

Jakub Poslouchám Jakubova slova a když řekne, že jsem byla hodně nalá, začne se mi vybavovat matná myšlenka. Ale rychle ji zase zaženu, protože začnu vzpomínat na maminku (neuvědomím si,že je to ona, protože ji zaženu docela rychle) Nechám se vyhoupnout do Jakubovi náruče a pořádně se k němu přitulím. Tisknu se k němu, vyděšený obličej schovám do jeho vlasů a začnu tiše pofňukávat. Ale ona pláče moc...Určitě není šťastná...Je smutná, že tu jsme...Měli bychom jít pryč.. Začnu se vymlouvat, protože mám strach a je to dost očividné, ale kdo by neměl? Ach jooo....To je hrozný..Vědět tak alespoň kdo to je? Nemůžu si vzpomenout... Snažím se horoucně přemýšlet, zatímco se tisknu k Jakubovi a čekám, jestli mě vyslyší a utečeme pryč.

Jakub *Vindex* Zelenka - 08. ledna 2010 12:25

Nechápající Kotě "Je štastná, že tě vidí. " trvám na svém. Před pár lety by mě její pláč zraňoval, ale dnes ne. Nepřišel jsem sem jako přítel, ale jako voják. Těšíme se na to. Opět budem prolévat krev. Opět ochutnáme boj. Budeme zpívat píseň smrti a tančit mezi nepřáteli. šeptá můj Chladný přítel a já nežně hladím Kotě po vlasech. "A pokud je smutná tak je to kvůli mě." dodám šeptem a přečtu si Melaniiny myšlenky "Vzpomeň si co jsem ti včera ukazoval." poradím ji a má mysl se vydá k Anastasii ~Nebreč Holčičko.~ požádám ji a dám si záležel aby můj hlas zněl jako pohlazení.

Charta vitalis - 16. ledna 2010 10:39

Doma, telefon - Chris Julie na tebe nechápavě zírá. Chováš se k ní vážně jinak, než kdy předtím. I ty sám pociťuješ pomalu změnu, která u tebe proběhla. Snad ses do té Vicky nezamiloval a i kdyby jim do toho nic není. A krom toho není tvým úkolem ublížit Vicky, tak co to řeší. Chováš se hrozně. Co se to s tebou děje? položí ti otázku Julie a nezajímá jí ten fakt, že jsi v koupelně. Je tak neodbytná. Kdysi by se ti to na ní líbilo, ale nyní ne. Slyšíš taky, jak nervozně pobýhá po tvém pokoji a možná se ti prohrabuje ve věcech. Sakra Chrisi. Něco mi říká, že ti ta Vicky není tak lhostejná, jak si nám namlouval. pronese nakonec. To je možná chvíle, kdy jí na to chceš něco říct. Ale v pokoji jí už nenajdeš. Jediné, co po jejím odchodu zbylo jsou pootevřené dveře a parfém, který se za ní táhl. Uměla si vybírat co se týče vůně. Něco ti říká, že začíná mít podezření a komu jinému to řekne, než tvému šéfovi. Ale na jednu stranu ti zase něco říká, že je vychitralá a bude tímto zjištěním vydírat. Ale co hledala? A ještě horší fakt. Co našla? To však přeruší zazvonění tvého mobilu, který ohlašuje příchozí zprávu. Kdo to k čertu může bejt? Možná by tě mohlo napadnout. Zvědavost ti nedá a nakonec si to i přečteš. AHOJ CHRISI. MÁM O TEBE STRACH. VČERA JSEM SE S TEBOU NESTAČILA POŘÁDNĚ ROZLOUČIT. CHTĚLA BYCH TĚ VIDĚT. BUDU VE TŘI NA NÁDRAŽÍ, TAM JAKO OBVYKLE. PÁ VICKY Snad tato SMSka vykouzlí na tvé tváři menší úsměv. Je to snad způsobené Vicktorií o tom by mohly být dohady. Ale i tak tři hodiny máš za chvíli a pokud chceš být na tom nádraží, musíš si pohnout.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 11:03

Ráno v pokoji Nic ti do toho není. Zavrčím vztekle a dál se věnuju očistě. Proč se mi sakra všichni montují do života, vždyť je to moje věc ! Úkol splním. Zoufale protočím oči a odložím kartáček. Povzdechnu si, ještě že jsem si nic v pokoji nenechal, shodím ze sebe oblečení a vlezu si do sprchy,nechám na sebe poudit vlažnou vodu. Může ti být absolutně jedno co si myslím ! křiknu ze sprchy a začnu si umývat hlavu, včera jsem to nestihl. Když začnu tušit že se mi prohrabuje ve věcech sevřu ruku v pěst. VYPADNI ! zařvu vztekle. Dokončím očistu a pomalu vylezu ze sprchy, utřu se, jak jinak, poté na sebe nahážu volnější rifle, černou košili a s ještě jednou vrstvou v podobě mikiny, která je rozeplá vyrážím ke dveřím abych si to s ní konečně vyřídil, mé úmysly však překazí mobil, naštvaně jej chytnu a rychle přečtu zprávu, potom znovu a nakonec ještě jednou. Na tváři mi pohrává letmý úsměv. Vylítnu ven jako by mi hořelo za patami, mobil si strčím do ruky a rychle naťukám odpověď. ZA CHVÍLI JSEM TAM. Vyběhnu na ulici, ještě že jsem si zapomněl peněženku zrovna tady, zavolá si taxi, ihned mu určím směr, když konečně přijdem, zaplatím i s velkým "přeplatkem" a utíkám na to místo, hodinky ukazují za deset tři. Oddechnu si, opřu se o stěnu a čekám.

Victoria Sarah Prisciell - 16. ledna 2010 11:11

Doma úklid nepořádku Sakra napadne mne hned první myšlenka, když se to všechno snažím uklidit včas a zdá se mi to úplně nemožné. Ještě víc mi na stresu nepřidá zazvonění. Což bude asi znamenat návštěvu, kterou Anastasie očekávala. Pokusím se alespoň na tváři vykouzlit jeden ze svých hraných úsměvu a jdu jím otevřít. Dobrý den, vítejte. Anastasie je už nahoře a toho nepořádku si nevšímejte. pronesu jen tak a zase se pouštím do úklidu, i když tady to chce pár nových židel a stoly, jelikož je jich hodně rozbitých. A tak je budu muset jít nakoupit, abychom mohli vůbec otevřít. A má vůbec cenu otevírat, když je s velkou pravděpodobností můj otec mrtev. Co bude teď? Mám to tu prodat a někam odcestovat? Sama to tu nezvládnu. přemýšlím přitom a myšlenky plně zaměstnávají vše. Z hora slyším nějaké zvuky, takže je Anastasie plně zaměstnaná. Nebudu je rušit. Stejně musím koupit nějaký ten nábitek. Nebo se alespoň provětrat, jelikož se tady zblázním. s touto myšlenkou se rozhodnu napsat Chrisovi Smsku, jelikož jenom on mně dokáže v tomto ohledu pochopit a utěšit. Jenže se musím převlíct a udělat další věci kolem toho, takto jít ven znamená hned na sebe upozornit a to já nemám vůbec v úmyslu. I když je možná na malou chvíli vyruším v jejich rozhovoru. Je pravdou, že si toho mají toho tolik co říct a An na tuto chvíli čekala vážně dlouho. Proto si možná začínám připadat, tak blbě když jsem nahoru a pomalu otevírám dveře. Nenechte se rušit. řeknu tiše, když kolem nich procházím aby se dostala do svého pokoje. Nějak jsem si jich nevšimála, ale bylo tam docela dost dusno. Hodila jsem na sebe v rychlosti nějaké džíny, mikinu a neřešila zda ty barvy k sobě pasují či ne. Decentně se rychle nalíčila, tak abych nevypala blbě a zase vyrazila z pokoje ven, abych na sebe hodila kabát a obula si boty. Vrátím se, co nejdříve. Mějte se tady pronesu trošku s úsměvem na rtech, tak aby na mně nebylo poznat, že mně cokoliv trápí a vydám se poschodech dolů, tak abych byla na nádraží včas. A není ode mne sobecké, že ho budu zatěžovat svými problémy? Vždyť jemu taky umřel strýček. Vlastně, tak se se mnou rozloučil. Co mám dělat? napadají mne myšlenky, když jdu pomaličku k nádraží, což je pro mne kousek. Takže to značí, že tam budu trošku dřív a se svými myšlenkami, které mne dokáží plně zaměstnat. Ale to už je na místě Chris, což mne velice překvapí. Je to člověk, který mi hodně pomohl a proto jsem se také do něj zamilovala. Vždyť i včera byl na správném místě a ve správný čas. Ani nevím, zda jsem mu za to poděkovala. Snažím se však na sebe neupozornit. Hlavně ne na to, že se mi díky němu podlamují kolena a přestávám být rázem ta silná žena, která si myslela že to všechno zvládne. Teď o to víc se začíná projevovat bolest nad ztrátou otce, kterou jsem se snažila opět držet v sobě. Hlavně ten fakt. Dojdu k Chrisovi a obejmu ho. Položím si hlavu na jeho rameno. Z očí mi začínají stékat slzy a je to až neunosné. Pokud mně bude utěšovat, nechám se. Protože právě toto potřebuji. Být s člověkem, kterého miluji a který mne dokáže pochopit a pomoct. I když si teď krom toho všeho připadám, jako sobec. A ještě k tomu jsem ho ani nepozdravila a nedala mu pusu, což mu po chvíli taky vynahradím.

Daiglien - 16. ledna 2010 11:30

U něho Věděl jsem od začátku, že to s ním nebude tak jednoduché. Znal jsem ho až moc dobře, a znám přesně jeho názory na věc. Pokusím se o drobnější úsměv, abych trochu odlehčil situaci, která se však odlehčit vůbec nedá. Požádal mně o pomoc její otec, u kterého jsem taky pracoval. Dalo by se říct, jako ochranka. pronesu, jako by nic a dál poslouchám Pavlova slova, na které budu muset odpovědět po pravdě, jinak mi nejspíš nedá pokoj. A krom toho měl bych se k němu chovat velmi dobře, jelikož mně u sebe vůbec nechal a to po pravdě nemusel. Po pravdě o nich nevím nic extra. Ten chlápek, kterého zabili mi měl dát nějaké informace. Vim jenom to, co jsem ti řekl. Ten její otec mi toho taky zrovna nějak extra neřekl. Něco mi tajil a pořád nevím co. pronesu po pravdě a napiji se. Nad tím faktem se musím opravdu zamyslet. Vždycky mi něco tajil a já se nedozvěděl co, i když jsem po tom vskutku pátral. Ale to mi dojde, že chce vědět proč to všechno. Po pravdě netuším, proč to chtějí udělat. Asi touží po moci. Taky to nechápu, ale tady asi nejde o to, to pochopit. ještě dodám ke svoji odpovědi. No po pravdě na mně ty skleničky začínají trošku více působit a krom toho i únava z cesty. Taky jsme před chvíli přijeli a hned se muselo do práce. No jak bych ti to řekl. Ti chlápci mají prsty všude. pronesu a kopnu do sebe obsah skleničky. Protáhnu se, protože se cítím vážně ztuhlý potom všem a zívnu. Než budeme cokoliv další řešit. Mohl bych se aspoň na chvíli vyspat? Dneska a včera byl náročnej den. Můžeme to řešit ráno. pronesu jen tak a prosebně se na něj po očku podívám. Doufajíc, že mi nabídne gauč na kterej si budu moci v poklidu lehnout a spát. Nic jiného po něm nežádám. Tak v této chvíli ho pouze sleduji a napjatě čekám, co se stane.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 11:35

Nádraží - zase spolu Nevím jak dlouho čekám, jestli je to hodina, dvě, nebo snad jen deset sekund. Přemýšlím nad svým údělem, nad tím, proč jsem se musel zrovna já narodit takhle. To už tady ale je ona, Vicky. Mile se usměju a vyrazím jí naproti. Již cestou si uvědomím něco co jsem tušil již dýl, něco co jsem si nechtěl přiznat, až do teď. Miluju ji. Proletí mi myšlenka hlavou, na tváři se mi objeví menší úsměv, milý a přívětivý. Obejmu tě a lehce pohladím po zádech. No tak, neplač. Zašeptá tiše a prsty ti přejede po vlasech. Jen neplač. šeptá a stále tě hladí. Jeho tón je více než konejšivý. Když mě pozdraví a políbí usměju se a polibek vroucně oplatím. Jak jsi se vyspala, co ? Znovu tím milým hlasem, na tváři mi hraje lehký úsměv.

Victoria Sarah Prisciell - 16. ledna 2010 12:40

Nádraží, opět s ním Jak jsem předpokládala ujal se utěšování. V jeho objetí jsem se cítala tak skvěle, jelikož jsem si na nic nemusela hrát. Žádný hraný úsměv, jenom slzy bolesti. Do polibku jsem vložila všechno, co mi ještě zbylo. Co bych taky pro něj neudělala. Pro ty jeho krásné oči, pro něj samotného. Vždyť znamenal v mém životě hodně. Když se mně zeptá, jak jsem se vyspala pokusím se o úsměv, který však není zrovna ten nejlepší a značí, že na tom nejsem nejlépe a něco se stalo. Dobře pronesu tiše a přitom mu zalžu. Ani nevím, kdy jsem si šla lehnout. Vlastně ano, mohli být tak tři hodiny. Odvrátím od něho na chvíli pohled. Sundám si brýle, přes které nevidím díky slzám. Utřu si je a znova na něj pohlédnu. Něco mi říká, že nejspíš bude chtít vědět co mne trápí. Táta umřel. Včera jsem se to dozvěděla pronesu trošku smutně, ale víc toho smutku na sobě nedám znát. Měla jsem ho ráda, byl pro mně mnohým. Ale za poslední dobu jsme se viděli, tak málo a začali si být tak vzdálení. Nevím co mám dělat. Je toho na mně moc. O restauraci jsem se starala jenom já, ale teď je zničená a oprava bude stát krom peněz, tak i síly. Kterých nemám zrovna dost. rozmluvila jsem se o svých problémech a přitom si uvědomila, že stále stojíme na stejném místě a já ho držím za ruku. A oční kontakt byl tu tam. Vůbec jsem totiž netušila, jak to bude brát a přitom si připadala tak hloupě. Promiň je toho na mně moc. Chtěla jsem to někomu říct. A jako vžycky si byl tady u mně ty. Jsem sobecká, když vezmu ve fakt, že ti zemřel strýc. řeknu, jako omluvu a otočím se. Abych se mohla z toho dostat. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Prohrábnu si vlasy a opět se na něho otočím, už s úměvem na tváři. Kam zajdeme? zeptám se ho a prosebně se na něj podívá, ať vybere nějaké místo, protože jsem vůbec ráda, že znám svoje a jeho jméno. Krom toho se cítím trošku unavená, ale to je fuk.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 14:37

Nádraží Jedna z těch nejkrásnějších chvil, sami, nikde nikdo, při polibku tě velmi jemně hladí ve vlasech. Momentálně je to pro mě jediná osoba, ta jediná kdo pro mě existuje. Nemohla jsi usnout ? Přece jenom na tobě už poznám , když mi lžeš. Jemně ti začnu utírat slzy. To mě mrzí. Šeptne. Nemusíš se bát, s restaurací ti pomůžu, opravíme ji, uvidíš. Znovu konejšivě. To je v pořádku, nejsi sobecká, strýc zemřel v Anglii, skoro jsem ho neznal. Usměje se, je mu jedno kdo ho uvidí, chytne si tě do náruče. Už jsi obědvala ? Navrhnu usmívajíc se na tebe.

Victoria Sarah Prisciell - 16. ledna 2010 15:37

Nádraží Pomalu se uklidním a to díky jeho přítomnosti, která je vážně překrásná. Každý jeho dotek je pro mně kolebkou, která neuspává. A jeho slova dodávají natolik ztracenou sílu, že už před ním opět pomalu ale jistě začíná stát ta silná a vyrovnaná žena, jak kdy předtím. Tvého strýce je mi líto pronesu tiše, ale ne neumím tě utěšit. Je pravdou, že muži to na sobě nedají znát. Takže netuším, jaký boj se v tobě odehrává, pokud vůbec nějaký. Jakmile zmíníš jídlo, trošku víc se usměji, jelikož je pravdou, že jsem nějak moc extra nejedla. Nebyl čas, celou dobu jsem uklízela ten nepořádek, aby do něho návštěva nemusela přijít a stejně to bylo k ničemu. Nějak nebyl čas a ani chuť odpovím na tvoji otázku a usměji se ještě víc. Ve tvé přítomnosti začínám opět rozkvétat. Vysmeknu se ti, protože ráda stojím pevně na nohách a pohlédnu na tebe trošku vyzívavě. Chyť si mě. pronesu s úsměvem a rozeběhnu se. Upřímně vztato, vím že mně chytíš, protože si rychlejší. Ale odměna pro vítěze je sladká pusa, tak či tak si jí oba dopřejeme. Snažím se utíkat, co nejvíc můžu. A nakonec zpomalím, protože se mi to zdá být náročné. No dobře jsi vítěz. Tak si zasloužíš odměnu. pronesu a políbím tě, ještě lépe než kdy předtím. A kam zajdeme? zeptám se tě s úsměvem na tváři a čekám na tvůj návrh. Cítím se omnohem lépe než předtím a to je na mně taky vidět.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 16:01

Nádraží Lehce se usměju když spatřím znovu tvou změnu k lepšímu.uvnitř se mi rozleje příjemný pocit, není jak ho popsat, je prostě příjemný. Nemusí, byl další kdo měl smůlu. Šeptne ti do ouška. Chvilku se na tebe dívám. Takže už je i chuť ? Zeptám se dívajíc se ti do očí, to se mi však vysekneš což jsem nečekal. Však počkej. Začnu se smát a rozběhnu se za tebou, vím o tom že jsem rychlejší, ale není to zatím vidět, neutíkám jako by mi šlo o život, spíše laškovně. Konečně tě doběhnu, nejspíš to bude taky tím, že zpomaluješ a já zrychluju, ale co. Jednou rukou tě obejmu kolem pasu a druhou ti vrátím polibek, jemně a dlouze se spoustou citů. Miluju tě. Zašeptám ihned po polibku, usměju se. Co tak do nějaké pizzerky ? Máš na ni chuť ? Znovu se usměje.

Victoria Sarah Prisciell - 16. ledna 2010 20:54

Je to nádhera Je to nádhera být s ním. Každý jeho dotek, každý jeho úsměv a každá jeho slova, která řekne jsou pro mně omamná. Cítím se, jako ve snu a zapomínám. Přitom tuším, že bych zapomět neměla a ono se to stejně sama brzy připomene. Jemně se dotknu tvoji tváře a pohladím tě po ní. Rány na ní mi připomenou včerejší den a to, jak ses do toho připletl. Omlouvám se za včerejšek. Byls na špatném místě a v špatný čas. Ještě jsem ti ani nepoděkovala. pronesu s úsměvem a políbím tě na místa, kde jsou rány. Zhluboka se nadechnu a hledím ti chvíli do očí, abych přemýšlela nad tvým plánem, na který jsem ještě neodpověděla. Pizzerka. Proč ne? A znám jednu velmi dobrou. odpovím ti ještě s širším úsměvem, protože ty o ní taky víš. Tam by se dalo říct, že jsme se poznali. Na chvíli zavpomínám a jsem v jiném světě, ale není to ani dlouho, takže si toho nevšimneš. Vspamatuji se a chytím tě za ruku. Bok po boku se tam společně vydáme, oba znajíc přitom cestu. A je to přitom chvílka, takže co nejdřív se ocitneme před dveřmi, kde tě ještě políbím. Nemůžu si pomoct, ale každá chvíle s tebou je pro mne vzácná, jako kdyby se mělo něco stát a my se museli rozloučit.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 21:27

Spolu, snad navždy Nemáš se za co omlouvat,snažil jsem se tě ochránit, nepřežil bych kdyby se ti něco stalo. Odpovím šepotem a s mírným úsměvem na tváři když začneš líbat ty malé zranění. Nádherné okamžiky, to je to co mne momentálně provází. Proč to musí být takhle, co udělám když mi rozkážou se jí zbavit, CO ?! v hlavě mi zní vyděšený hlas. Myslíš tu ? Zářivě se zasměju jedou rukou tě chytnu za tvoji ručku a druhou si tě chytnu kolem pasu jako bych se bál že mi zmizíš. Změnilo se to tady, jen ty jsi stále tak krásná ... chvilku mlčím. ... ne, jsi ještě krásnější. Další z řady úsměvů. Před pizzerkou tě znovu políbím, jak je tohle výjimečný okamžik. Neopustím tě Vick, nikdy. Zašeptám ještě před vstupem.

Charta vitalis - 16. ledna 2010 21:51

Restaurace - Chris, okrajově Vicky Vcházíte bok po boku do restaurace, kdy ti ještě Vicky řekne, že si půjde odskočit a ať jí objednáš, jelikož vám chutná stejná pizza nechává to na tobě. Ani ne chvíli se u tebe objeví číšníky, který si s úsměvem vyslechne tvoji obědnávku a odejde jí vyřídit. V hlavě se ti nejspíš rodí myšlenky, přemýšlíš o budoucnosti s Vicky. Několikrát ti říkala, aby ses k ní nastěhoval, ale tobě to připadalo divné. Ale něco se změnilo, něco hluboka uvnitř. Jenže z tvých myšlenek tě vyruší jakýsi chlápek, který vejde dovnitř. No po pravdě ho moc dobře znáš. Je to jeden z šéfových nejlepších mužů a hlavně tvůj učitel. To on tě to všechno naučil. Takže tě sledovali a ty sis jich vůbec nevšiml. No je pravdou, že Martin je velmi dobrý ve svém oboru, takže se není čemu divit. Přistoupí pomalu k tobě s úsměvem na rtech, který je určitě hraný. Taky na oběd? zeptá se s úsměvem ještě větším než předtím a usadí se u dalšího stolu. Máš vskutku štěstí, že se tady neocitla Vicky. Vypadá, že se dobře bavíš. Jen nevím, zda jsi zapoměl na úkol. Neměl by ses spíš starat o svoji sestřičku. No a krom toho slečna Vicky má něco, co mi moc chceme. Šéf chce, abys to donesl promluví k tobě, když se nakloní a opět odvrátí pohled, protože se Vicky vrací. Co teď to už je ve hvězdách. Něco ti však říká, že ti přestávájí věřit, když tě sledují.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 22:43

Pizzerka Objednám jídlo, dnes by jsme si měli pochutnat. Vzchop se, nastěhuj se k ní, víš že ji miluješ tak se prober sakra ! okřiknu se. Můj pohled směřuje ke dveřím. To ne ! Sakra ! velmi nakvašeně. Přestaň to hrát a jednej na rovinu, jasné ? Nesnáším to. Vrčím na něj tiše. Je to na mě jak to provedu, teď vypadni. Zavrčím ještě jednou, poté nahodím ten milý výraz a čekám na Vicky jako by se nic nestalo. Sakra, chci to vůbec ještě dělat ? přemýšlím o svém osudu. Za chvilku to tady máme, dneska platím já, jasné ? Usměju se a chvilku mlčím. Vick ? Platí to ještě že by jsi chtěla abych bydlel s tebou ? Můj hlas zní velmi nervózně.

Victoria Sarah Prisciell - 16. ledna 2010 23:10

Pizzerka Jeho slova jsou vážně překrásná, jen se na něho mile usměji a vejdeme do restaurace, kde ho poprosím aby objednal, jelikož si musím odskočit na toaletu. Po pravdě se tam upravit. Protože mi něco říká, že dnešní den bude ještě zajímavý. Ani ne po chvíli se vrátím opět zpátky, celá ve své kráse i když bych o tom mohla polemizovat. Dojdu k Chrisovi, který určitě objednal a usměji se na něho. Všimnu si chlápka, který sedí naproti a divně si nás prohlíží. Nejspíš to je opět můj výplod fantazie, takže si toho nějak extra nevšímám. Dobře platíš ty. pronesu s ještě větším úsměvem a políbím ho na rty, jako menší dík. Ne že bych ho využívala. Svých peněz mám dost a vyhovuje mi to. Pak mně překvapíš tou svoji otázkou o bydlení. Mile se na tebe usměji a pohlédnu ti do očí. Zní to vážně skvěle, ale s tím, že mám v úmyslu si koupit nějaký byt a ten dům prodat. Prodám dům a koupíme byt. Chci s tebou začít od znova. Zapomenout na tu bolest a začít znova pořádně žít. Šlo by to? odpovím mu na otázku a pohlédnu rozpačitě na stůl, protože netuším co mi na to odpovíš. Bože po tak dlouhé době se mi splnil sen. Budu s ním bydlet. Večer s ním usínat a ráno se vedle něho probouzet, tak proč se cítím tak nesvá? napadne mně. Protože se cítím poněkud divně, nervozně. Možná to je způsobeno i tím divným chlápkem.

Christopher Whisshai - 16. ledna 2010 23:37

Pizzerka Konečně přijde, usadí se a vyslechne co jsem řekl, stále napjatě čekám. Proč ještě nevypadl, proč sakra. Mluvím k sobě velmi nakvašeně. Konečně přichází ta chvíle na kterou jsem tak dlouho čekal, polibek který předchází znovu vroucně oplatím, teď se však stane něco, co mi nejspíš změní život. Jestli chceš uděláme to tak, nezáleží mi kde, ale na tom že s tebou. Úsměv na tváři se stále drží a ne a ne se pustit. Lehce tě pohladím po tváři, je jisté že uvnitř cítím velký pocit štěstí. Nevýslovného štěstí. Jak to chceš udělat, opravíme restauraci a budeme ji dál provozovat ? Začnu již trochu plánovat. Pousměju se nad sebou. Trošku se kroť, ano ? ozve se ve mě vnitřní hlas.

Victoria Sarah Prisciell - 16. ledna 2010 23:49

Pizzerka I já sama se cítím šťastně, mám v úmyslu svůj dosavadní život skončit a změnit ho v sen, který jsem kdysi měla a zapoměla na něj s postupem času. Chci odejít z tohoto Brna a vydat se jinam. Trošku cestovat s někým, kdo mně miluje a to se možná stane realitou. Pohlédnu opět na něj a podívám se mu upřeně do očí. Na mých rtech se objeví menší úsměv, který značí radost z toho všeho. Restauraci bych chtěla prodat. Vlastně jsem jí vedla sama. Plně mně zaměstnávala a tak jsem trošku zapoměla na moji práci novinářky z čehož mně z těch novin vyhodili. promluvila jsem a řekla jsem mu i to, že mně vyhodili. Zalhala jsem mu předtím, že stále v těch novinách pracuji a jenom mám volno. Kvůli tomu, že jsem jim nedovála dobré články, mně vyhodili a já ztratila práci, která mně vskutku bavila. Co tak nejdřív zkusit cestovat? A pak se uvidí? Dlouho jsem byla zavřená a nyní bych chtěla objevovat svět, splnit si svoje tajné přání po tvém boku. pronesu s úsměvem a cítím se tak překrásně, jako nikdy předtím. Mám pocit, že bych mohla létat. Ale pak se uklidním a čekám, jak na to zareaguješ ty.

Christopher Whisshai - 17. ledna 2010 00:05

Pizzerka Chvíli přemýšlím. Dobře, to je na tobě, já budu stát vždy za tebou, když budeš chtít restauraci prodat uděláme to. Pomalu si uvědomuju že nemluvím o ní ale o nás, je to jiné, lepší. Je to smůla, ale mohla jsi mi říct, kdybych měl čas určitě bych ti pomohl. Trošku se pousměju, v tom však padne další návrh. Cestovat ? Proč ne ? zeptám se sám sebe. Cestovat ... chvilku mlčím, na tváři ani v očích mi nelze nic poznat. ... to je skvělý nápad, půjdu s tebou kamkoliv. Slova myslím zcela vážně a nehodlám je brát zpět.

Victoria Sarah Prisciell - 17. ledna 2010 00:16

Pizzerka Pustím se do jídla, protože mi opravu vyhládlo, ale během toho naslouchám zaujatě Chrisovi. Pizza už je docela vychladlá, takže jsem se do ní pustila právě včas. Nejvíce se mi na něm líbí ta jeho ochota. Ochota pomoct, ochota být se mnou v těch všech situacích, která nastali. Toto na něm miluji. A jeho slova mně mile překvapují a jsem za ně ráda. Jen mně trošku napadne myšlenka, zda bychom mohli být spolu v dobrém i zlém. Zda by toto mohlo být možné. Byl by ochoten stát se něčím víc v mém životě než mým přítelem. napadne mne, ale to slovo která začíná na S a končí na A nevyslovím, protože si vůbec netroufám. Nikdy jsem tak moc neplánovala a nikdy nebudu. Nechám to osudu. Dobře. Hned po jídle to půjdu oznámit Anastasií a kdyby se u mně chtěla déle zdržet dám jí klíčky. A my se můžeme podívat po nějakém domě. Peníze ještě nějaké našetřené mám a krom toho něco zdědím. I když to není zrovna nejlepší říkat. pronesu svůj plán a pokračuji dál v jídle, prože hlad je nejlepší kuchář a já mám opravdu velký.

Anastasie Edwige - 17. ledna 2010 09:53
	Setkání po letech Když se do sytosti vypláču, zalezu do koupelny, abych se upravila a mohla jít mezi mé lidi. Snažím se mít čistou hlavu, aby mne má dcera neviděla uplakanou. Vezmu tác a pomalu se vydám k nim. Položím tác a sednu si naproti Kubovi a Mel. Z kolika procent je podobná mě a z kolika Jakubovi? Dívám se na ní s hraným úsměvem a čekám, kdo poruší ticho. (víc ne vydojím)

Christopher Whisshai - 17. ledna 2010 16:39

Pizzerka Pomalu si vložím sousto do úst, tentokrát jsem vybral celkem dobře, tedy snad. Mám jí to říct ? Teď ... ne, teď ne. Hlavou mi létají myšlenka, jedna za druhou. Řeknu jí to, ale ne teď, někdy jindy, potom, po jídle, po cestě. přemítám a přitom však pojídám svou porci. Půjdu s tebou, myslím že vám budu muset něco říct. Můj hlas zní zamyšleně, jako z jiného světa. Taky mám nějaké peníze. Dědil jsem hodně, příliš. proletí mi dodatečná myšlenka hlavou. Konečně dojím, dopiju a jen se s úsměvem dívám.

Victoria Sarah Prisciell - 17. ledna 2010 19:10

Pizzerka Už mám skoro snězeno, ještě jedno sousto si vkládám pomalu do úst, když promlouvá. Jenom se na něj usměji a vychutnávám si to. Vlastně tato chvíle s ním je samotný zázrak. Plánujeme naši budoucnost. Už nebudu sama, budu s ním. Nechápavě na chvíli na něho pohlédnu, když mi řekne že nám bude muset něco říct. Mám trošku strach, protože nemám ráda, když jsem v nejistotě. Pokusím se však vykouzlit úsměv na tváři. Dobře. Snad je nebudeme rušit. Je u mně návštěva, kterou ona dlouho očekávala. promluvím k němu a to už mám jídlo taky dojezené. Ještě se napiju, protože mám celkem žízeň. Mrknu na snězené jídlo a napadne mne, že bychom mohli zaplatit a ještě se jít po městě projít. Zaplatíme a půjdeme se ještě projít. Myslím, že to tak nespěchá. A chci jim nechat chvilku. Mají si toho tolik co říct. Dnešní den ještě nekončí, tak proč si ho neužít. promluvím k němu s úsměvem na rtech a podívám se na místo, kde by měl být ten chlápek. Ale ten už tam dávno není a ani jsem si toho nevšimla. V duchu nad tím mávnu rukou a teď napjatě sleduji toho koho miluji. Zajímá mně jeho reakce.

Modon Kira - 17. ledna 2010 19:58

Můj domov Vyslechnu odpovědi a přemýšlím na kolik už mně zmáhá alkohol. “Takže její otec tě do toho zatáhl. No, myslel jsem si něco podobného. Už jsem myslel, že jsi se dal na charitu.“ Popíjím a i na mně je znát, že dnešek byl dlouhý den. “Takže o bratrstvu víš, alespoň něco. Tihle chlapy jdou přes mrtvoly a já nemám rád pohřby. Nerad bych šel na ten tvůj. Takže další šílenci, kteří chcou vyhodit svět do vzduchu a jediný důvod je ten, že to můžou udělat. No, super.“ Mé vyšetřování zatím ukázalo bezohlednost těchto lidí. Nemám důvod pochybovat o tom, že pokut najdou způsob, jak zničit svět, tak jej použijí. Někteří členové té skupiny jsou všeho schopní a jiní se příliš neptají na důvody. To je ta nejhorší možná kombinace. Banda velmi chytrých lidí podporovaná skupinou průměrně hloupých. V lidské historii jsou příklady chaosu, které takové skupiny napáchali. Já jsem rozhodnut udělat vše, aby chaos nerozpoutali tady v Čechách. Sedím dlouho mlčky a snažím se vsáknout. Slova: Maj prsty všude. “Jasně půjdeme spát. Zítra to bude dlouhý den.“ S tím ukážu Miguelovy pokoj, který může použít. Sám se uklidím do svého pokoje, kde se okamžitě zhroutím do postele a hned usnu. Ještě si stihnu nastavit budík na šest hodin. Ráno Hned po probuzení se tiše modlím, aby včerejšek byl jen zlým snem. Po několika krocích v mém bytě je jasné, že včerejšek nebyl snem. Takže se umiju, vyčistím, zuby, obleču se a začnu dělat snídani V mém případě to znamená jen namazat ze dva chleby a na ně nahodit trochu masa. Jsem jeden z mála lidí, co nejsou po ránu schopni strávit čaj a kafe jen v případě, že jsem vůbec nešel spát. Počkám na Miguela oblečený do sportovnějšího oblečení, které by se stále dalo považovat za společensky přijatelné. “ Takže dnes zkusíme druhý pokus o seznámení s tvými přáteli?“ zeptám se svého hosta zpola vážně.

Melanie Edwige - 17. ledna 2010 23:12

Jakub a Anastasie Sedím u Jakuba na klíně a s hlavou sále zabořenou v jeho vlasech přemýšlím, o čem to mluvil.. Na co si mám vzpomenout? O čem to mluví? Trochu nechápavě pomrkávám a na mou mladou hlavinku je toho opravdu asi moc. A ve chvíli, kdy zvednu hlavu, abych se rozhlédla po pokoji, vstoupí ta paní. Já...já ji znám... Prolétne mi bleskově hlavou a já se přitisknu k Jakubovi. V mysli mi prolétavají Jakubovi vzpomínky z minulé noci. Krásná slečna,paní..madam? Jde k němu...Ten obličej..je tolik...... Zamrkám a kouknu na ni. Pak na Jakuba a zase na ni. V hlavě mi buší její obličej, na který také s pěkně otevřenou pusou zírám. Znovu zamrkám a z hrdla mi uteče slabé vydechnutí.

Jakub *Vindex* Zelenka - 19. ledna 2010 17:46

Se vzpomínajícím Kotětem a vyčkávající Holčičkou Poslouchám její pláč. Je tich, žalostní a mě se vůbec nedotýká. Tiché vrznutí dveří oznámí to co mi dojde již chvíli před tím. S pláčem je konec. Zacinkáni nádobí a jeí tichý krok. Věci mě tak známé, ale ani ty mě nijak nezasáhnou. Jako by všechna lana, která mě k ní kdysy vázala byla přetrhána. Ale pravda to není. Kdyby byla nesedím tu. ~Z kolika procent je podobná mě a z kolika Jakubovi?~ Zmateně zamrkám. Znovu si nechám pavučinou Nastinu myšlenku přednést a mé oči nakrátko šedě zaplanou. Dcera Stínu? optám se sám sebe Myslím, že si budem muset s Holčičkou promluvit. pomyslím si a v mysli se mi začne rozvíjet myšlenky patřící zmatenému Koťátku. Mírně se pousměji, když si všimnu jejího výrazu. Jednou rukou se dám do slazení svého a jejího čaje. "Pořád sladíš stejně?" optám se Nasti s pohledem upřeným do jejích očí. ~"Ten hraný úsměv ti nesluší Holčičko."~ řeknu jí myšlenkou, kterou jsem si nemohl odpustit.

Anastasie Edwige - 21. ledna 2010 23:25

S návštěvou Usmívám se stejně hraně a v očích mě pálí slzy a na jazyku tolik otázek. Jakub mne vyruší svou otázkou ohledně slazení. Jen přikývnu a oči z něj nespouštím, po očku sleduji i malou. Je mu tak podobná, mě jen z malé kočičí části a ke všemu má k němu hlubší vztah než ke mě. Přeci jen jí vychoval. Myšlenky mi vůbec nepomáhají od pláče a usazují mne někam na dno bahna, ze kterého jsem se nikdy nedokázala vyhrabat. Má dcera považuje za svou matku Eriku. A já jsem pro ní jen TA teta z Brna, ke které jeli na návštěvu. Mon Ami mě to jinak nejde, musím se smát, abych neplakala. Vyšlu mu zmučenou myšlenku a upřu oči do šálku. Jeho Holčičko mi vystřelí z mozku do srdce.

Melanie Edwige - 26. ledna 2010 16:22
	Jakub a Nasťa Stále přišpendlená k Jakubovi po očku sleduji Tu paní a před očima mi stále běhají vzpomínky. Po tvářičkách se mi začnou řinout slzičky a ozve se tichý vzlyk. Avšak na tváři mám takový zvláštní, šťastný úsměv. Avšak Jakuba se nepouštím.. Jen civím s napůl otevřenou pusou na Nasťu a tiše pláču, nerozumějíc ničemu..

Jakub *Vindex* Zelenka - 27. ledna 2010 23:40

Čekajíci Holčička a Kotě, které mu to snad začíná docházet ~Tak se usměj opravdově. A neboj. Ona ví, že Erika ani já nejsme její rodiče. Řekli jsem jí to.~ zdělím během slazení čaje Nastě a po chvíli ticha přerušovaného jen zvoněním lžičky ji hrneče podám. ~A řekl bych, že jí konečně začíná docházet, za kým jsme přijeli.~ dodám tichou klidnou myšlenkou, když si všimnu jak se Kotě usmívá. "Tak běž." zašeptám Kotěti tiše do vlasů a nechám sklouznout ruku, kterou ji držím v pase. ~Později si s tebou budeme chtít promluvit.~ vypadne ze mě myšlenka stejně ledová jako je ostří mého Chladného přítele.

Anastasie Edwige - 28. ledna 2010 00:57

Rodina Vykouzlím na tváři svůj opravdový úsměv a zadívám se kotěti do očí, maličko víc zazáří jantarem a pošlu té malé odraz svého kočičího já. Doufám, že to pochopí, viděl si přece sám co jsem jí teď poslala. Vyšlu k Jakubovi a stále se dívám na maličkou. Je tak krásná, oči má po Jakubovi a úsměv snad po mě. Bolí mě, když vidím jak pláče moc ráda bych jí sevřela v náručí a řekla jí že jsem její máma. Jemné pobídnutí a ruka, která klouže z pasu ve mě rozechvěje pocit strach, že mě nepřijme. Potom, když ke mě vyšle myšlenku, nakloním hlavu na znamení souhlasu.

Melanie Edwige - 28. ledna 2010 01:27

Maminka... Tiše vyklouznu z Jakubova náručí, ale nikam se nehrnu. Postávám u jeho nohou, popotahuji a trochu nedůvěřivě si ji měřím. Poté si všimnu záblesku v jejích očích.. Odraz jejího kočičího já mě zasáhne jako blesk.. Mami.... Zašeptám a naprosto nečekaně mňouknu. Vyběhnu a automaticky jí skočím do náručí. Jako by to bylo to nejpřirozenější na tomhle světě. Znovu se rozpláču, ale tentokráte určitě štěstím. Tisknu se k ní a schovávám obličej do vlasů. Mami...Maminko.... Šeptám ta slova, jako bych se bála, že se rozplynou a všechno zmizí, pokud je řeknu jen trochu hlasitěji..

Jakub *Vindex* Zelenka - 28. ledna 2010 22:38

Padly si do náruče a Stín opouští scénu ~Pochopí.~ odpovím a v zápetí má slova Kotě potvrdí. Když opustí mou náruč konečně si mohu zvít svůj hrnek čaje. Vnímám teplo, které zněj sálá a bojuje s chladem mého vlastního nitra. S úsměvem hledím na ty dvě. Mé oči zahoří šedí. Přijmu svou, nejspíš skutečnou, podobu Stínu, nehmotného požírače duší, a stále s hrnkem v dlaních se propadnu o patro níže. Svůj pád zastavím s kotníky zabořenými v podlaze. TIše si povzdechni a stoupnu si na podlahu. Mé oči uhasnou a přijmou původní barvu stejně jako já pevnou formu. S hrnkem v ruce se usadím na jednu z použitelných židlý, mimo dosah slunečních paprsků a začnu pomalými, nepatrnými doušky upíjet chladnoucí čaj.

Christopher Whisshai - 30. ledna 2010 00:29

Pizzerka Mírně nervózně se pousměju když sena mě podívá, sám nevím proč, skoro nikdy jsem nebyl nervózní, ale proč teď ano ? Dobře, takže za ní někdo přijel ? Rodina ? S mírným úsměvem se to snažím zamluvit, je to tak lepší. Takže kam se chceš projít ? Co taaak ? Napadne mě hříšný nápad. Napiju se, vyprázdním celou sklenici, položím na stůl peníze s celkem velkým dýškem. Co by jsi tak řekla na to vyjít si k jezeru ? Voda bude ještě tepá. Usměju se když i vzpomenu na malé odlehlé jezírko za městem, není to zas tak daleko. Vstanu, jemně tě políbím a vyjdu ze dveří na čerstvý vzduch, podržím dveře a čekám až vyjdeš, překontroluju si mobil a znovu se na tebe usměju.

Anastasie Edwige - 30. ledna 2010 02:49

Dcerka Pevně maličkou sevřu v náručí a jemně ji pohladím ve vlasech. Pláču štěstím, jelikož ona je moje štěstí, chtěla bych aby mě Jakub objal a byla jsme kompletní rodina. Toužím po jeho přítomnosti velmi dlouho. Hladím jí a vysílám jí do hlavy náš společný život do jejich dvou let. Otočím se na Jakuba, ale ten dávno padá do hlubin. "Máme si co vynahrazovat. Co by jsi dneska chtěla dělat?" Zeptám se a přitáhnu si ji na klín a jemně políbím do vlásků, voní jako velká slečna, ale vždycky to bude moje malá holčička. Těším se až ji ukážu Miguelovi.

Victoria Sarah Prisciell - 31. ledna 2010 00:19

Pizzerka Chvíle sním je pro mne jako zázrak, jako něco nezkonálého. A tak mne ta každá chvíle uklidňuje a přeji si, aby byla věčnou a nikdy nekončící. Ano přijel. Přijela její rodina, tedy její dcerka. A její dobří přátele, kteří se o její dcerku starali. pronesu s úsměvem na rtech, který není hraný a nikdy nebyl. Je skutečný, protože se v jeho blízkosti cítím, jako v sedmém nebi. Vstanu, stejně jako on. Podívám se kolem, asi ze včerjší deformace a jdu s ním směr východ. Kde mi navrhne, kam půjdeme. Pouze s mylím úsměvem na něj pohlédnu a přemýšlím, zda bude lepší jet mojí motorkou, kterou mám však zaparkovanou doma. Nebo si raději zvolit taxíka, ten nejspíš bude pro tuto chvíli vhodný. Chcí pořádně užít každé chvíle s ním a tak mne ani neudivuje, to že se nejspíš budeme koupat v rybníku buď nazí nebo ve spodním prádlu. Obě dvě varianty mi vůbec nevadí a spíše mně lákají. Moc tě miluji a čím pojedeme? zeptám se ho a dotknu se jeho ruky, přiblížím se k němu a políbím ho na rty. Potom ho pohladím po tváři a zahledím se do jeho očích ve kterých se tak ráda nechávám utápět. Chci zapomenout na stasti života a užívat si s ním každou chvíli, každou vteřinu svého života až do svého skonání. Což doufám dlouho nenanstane.

Christopher Whisshai - 31. ledna 2010 18:28

Pizzerka Aha, tak to je potom jiná. Řeknu s mírným úsměvem. Takže se rozrostla celá rodina ? Mé myšlenky se zatoulají neznámo kam. Vnímám ten nádherný úsměv, už jen samotná přítomnost se mi líbí. Dokázal bych s ní žít, na věky. Proletí mi hlavou myšlenka, která mi opravdu není proti srsti. Jestli ... jestli to vezme dobře ... ... ... asi ji požádám o ruku. Další myšlenka, spíše spásná. Když zazní tyhle slova, jen se usměju, polibky vroucně oplácí, stejně jako vždy, vychutnávám si každý dotek, dívám se ti do očí, do těch dvou nádherných věcí, které mě dokážou uhranout, dokázal bych se do nich dívat celé hodiny, dny, nebo snad i měsíce. Taxíkem, teda jestli proti tomu nic nemáš. Vyjdu ven jako první a podržím ti dveře. Stopnu jeden taxík, na to jsem měl vždy "talent", řeknu mu přesné místo kam nás má zavést, je to asi pět kilometrů za městem. Po cestě se stále nechávám utápět v očích a večerní krajině, kdysi jsem to jezírko objevil, to jsem byl ještě malý, byla to taková zašívárna o které nikdo nevěděl. Konečně dorazíme, zaplatím a vyrazím ze silnice, kde počkám. Zavři oči a neboj, povedu tě. Tichý hlas s úsměvem na rtech ti zakryju oči rukama tiše vyrazím, za necelých pět minut zastavím a odkryju ti oči, před námi je lidmi téměř nenalezené jezírko, čiré a průzračné bez jediného znečišění. Jak by taky mohlo, vždyť o něm vím jen já, vlastně teď i ty.

Melanie Edwige - 03. února 2010 22:57

Maminka Stojím na zemi a objímám svou znovu nalezenou maminku, jako by to mělo být naposledy. Ale opak je pravdou.. Je to po dlouhé době poprvé.. Po chvilince vzájemného laskání, kdy cítím, jak mě slzy štěstí mé matky máčí vlasy, si mě vyhodí na klín a promluví. Já..já..nevím... Zašeptám tiše, snad abych tu chvilku nekazila příliš hlasitým mluvením. Nemám tušení.. Zašeptám znovu a ohlédnu se na Jakuba. Avšak zjistím, že nemám na koho se ohlédnout a tak hodím zvědavým pohledem po mamince. A kam šel Kubík? Švitořivě zašveholím a pevně se k ní přimknu. Dám jí ruce kolem krku a prozměnu nyní já jí položím hlavu na rameno a schovám obličej do jejích vlasů. Po tvářičkách mi stále stékají slzičky, nezastavitelný tok, ale mě to nevadí. Užívám si tuto společnou chvilku..Chvilku shledání..Chvilku, kdy se konečně setkaly dva konce jednoho pouta, spojující matku a dceru. Ano..Erika mi vždy dávala lásky, kolik jsem si přála..A stejně tak i Jakub, ale přecijen.. Tohle je to, co mi celou dobu chybělo a tak s obličejem schovaným v jejích vlasech, s tělem pevně přitisklým k její hrudi sleduji za zavřenými víčky obrázky, které bych si snad ani neměla pamatovat.. Obrázky, které se mi míhají před očima jako film..Vzpomínky z mého raného dětství..Plné lásky.. Lásky, kterou teď cítím vedle sebe.. Mám tě ráda, maminko... Zašeptám jí do vlasů a tiše se uchichtnu tomu štěstí, které mě v tu chvíli zaplaví..

Charta vitalis - 03. února 2010 23:43

Kancelář - John Arsis Jsi v kanceláři, kde tuze přemýšlíš nad tím kde by mohla být ta Charta vitalis, už si z toho otce Victorie tahal informace, ale bylo to k ničemu. Můžeš ho mučit kolikrát chceš, ale pravdu se nedozvíš. Je to až k naštvání. Krom toho začínáš pochybovat zda bylo správné, aby se Chris dal do románku s Vicky. Věděl si, že je tu spojitost mezi Chrisem a Anastasii, že se vlastně jedná o sourozence. Jenže dalo by se říct, jako rodinnému ze začátku příteli se ti podařilo zlákat na svoji stranu malého Chrise o kterého se jeho otec vůbec nestaral. A vychoval si skoro jako vlastního syna. Jenže si za poslední dobu začal mít podezření, že Chris nějak ztrácí pevnou půdu pod nohama a začíná být čím dál tím více zamilován do Vicky. Viděl si mu to na očích, i když si to on sám nechtěl přiznat. Proto si vyslal svého nejlepšího muže na sledovačku Chrise. Ano byl jeden z nejlpších, sám učil Chris všemu a díky němu se Chris dalo by se říct stal nejlepším. Po několika hodinách tvého usilovného přemýšlení nad tím, kde by se mohla ukrývat Charta Vitalis či nad přemýšlením ohledně Chrisovi věrnosti. Se k tobě dostavý z čista jasna ten, kterého sis povolal. Ano už tě to ani nepřekvapuje, že se dokáže tak rychle objevit. Zvykl sis na to. Sledoval jsem je pane, jak jste mi poručil. A začínám si vážně myslet, že se náš Chris zamiloval. Ano mám i obavy, že by nás mohl zradit kvůli Vicky. pronese a naleje si do skleničky skotskou. Vím, že ho považuješ jako za syna. Ale abychom se pak nedivili jeho špatným úsudkem. řekne a usadí se naproti tobě, napije se ze skleničky. Anebo bychom ho mohli využít. Pokud se ta kniha vážně nachází v jejich domě, i když oni nám taky nic nepoví. Tak bychom té jeho známosti mohli využít a tu knihu si pak vzít. vysloví ti svůj plán, který se ti nezdá tak špatný. A říkáš si, že bylo dobře ho zvolit svým poradcem. Nikdy tě nezklamal a pořád měl dobré nápady. Co myslíš? na chvíli se pozastavil nad tím, co si o tom myslíš a raději se napil. Pohlédl na tebe s otázkou a čeká na odpověď.

John Arsis - 04. února 2010 08:23

V kanclu Zamyšleně hledím na desku stolu a přemýšlím o Chrisovi. Vychoval jsem ho a teď se ke mě obrací zády. "Využijeme ho" pronesu tiše a bez emocí, když se vrátí můj nejlepší a vše mi vypoví. "Pořád ho sleduj, ale dávej si pozor, aby tě nespatřil. Pravidelně mi dávej hlášení" dodám a napiji. Tu knihu musím získat, ať to stojí, co to stojí zamyslím se, zvednu se z křesla a se sklenkou skotské přejdu k oknu. "Jestli mě Chris zradí, dotáhneš ho sem. Toho, komu to vyzradí taky. A nebo ho rovnou zabí" řeknu, hledíc z okna a popíjejíc skotskou.

Anastasie Edwige - 05. února 2010 08:30

S maličkou Jakube, okamžitě se vrať, naš... Mellisa se po tobě ptá, ať už jsi tu Vyšlu k němu a jemně hladím plačící Mellisu, vůbec mi to nevadí, že budu od jejích slziček.Jemně jí hladím a mé ruce běhají po jejich zádech, hlavou mi bleskne nápad, že bychom se mohli jít podívat večer na ohňostroj a na večeři. Mohli bysme jít večer na ohňostroje a někam na dobrou večeři i s Kubíkem a Erikou, možná se k nám připojí i teta Vicky. Vdechuju její vůni a ta mě vrací několik let zpět, až k tomu kdy jsem jí počala a za pomoci Eriky porodila. Jakub jí měl v náručí jako druhý a už tehdy mi svíral srdce fakt, že ji budu muset opustit. Ale teď je všechno jinak mám jí u sebe a už jí nepustím. Je t'aime Šeptnu a z očí se mi spustí slzy.

Jakub *Vindex* Zelenka - 06. února 2010 16:13

Ta jenž volá Stín ~Jakube, okamžitě se vrať, naš... Mellisa se po tobě ptá, ať už jsi tu.~ slova rozvlní pavučinu a já zavřu oči. Jako pavouk vnímající každý byť sebe nepatrnější zháchvěv vláken. Vnímám slzy, které obě dvě roní stejně tak jako jejich myšlenky a pocity. Každý jeijch nádech rozvlní někréré z pavoučích vláken a já to vše vnímám. Pavouk ve středu vlastní pavučiny. ~"Jak kážeš."~ odpovím Nastě a s myšlenkou svážu její vlastní vzpomínku kde jsem se ji hluboce uklonil. Vím, že ji to nejspíš raní, ale jsem moc starý na to abych své zvyky měnil. Pomalým tichým krokem se vydám ke schodům po kterých vystoupám do patra. Zajdu do kuchyně a udělám si další čaj. S ním v hrnku se vrátím ke Kotěti s Holčičkou. Tiše otevřu dveře a usednu zpět na své místo.

Melanie Edwige - 07. února 2010 15:21

Tak nějaká akce, néé? Chvilku se ještě nechávám houpat v maminčině náručí a snažím se vymyslet, co budeme dělat. Je mi dobře..Ba přímo skvěle.. Tak, jak mi ještě nikdy nebylo, což značí, že dostanu choutky se změnit. Ale snažím se to držet.. Snažím se ze všech sil zůstat ve své dívčí podobě, protože maminka by se mohla leknout. Ve chvíli, kdy Nasťa dořekne něco o ohňostoji a večeři a Kubík vejde do místnosti, já hlasitě zavýsknu, odrazím se a svižně, možná i ladně, seskočím z maminčina klína. Avšak při skoku mě až moc přepadne má touha.. Ta radost.. Všechno se to najednou nahromadí a já dopadnu na všechny čtyři s roztomilým, kotěcím zamručením. Kouknu svýma kočičíma a žhnoucíma očima na Jakuba a pak trochu provinile na mamku. Mňouknu a neohrabaně si kecnu na zadek s pohledem připíchlým na ni. Sedím asi půl metru od ní a švihám svým černým ocáskem sem a tam v návalu nervozity. No..Já jsem ale... grrrr... Nadávám sama sobě a čekám, kdy na mě maminka začne křičet, nebo něco podobného.

Anastasie Edwige - 08. února 2010 11:22

S rodinou Když přijde Jakub, jsme stále v obětí. Podívám se na něj a usměju se. Pojď ke nám. Vyšlu k němu uslzenou myšlenku a objímám dál svou dceru. Jemně ji hladím a pohupuji. Šeptám slova ve francouzštině do jejich oušek a usmívám se. Poslouchám tep jejího srdíčka a jemně hladím její vlásky. Když mi seskočí z klína a změní se v kotě vytrysknou mi další slzy. Po chvilce se i já začnu měnit v pantera a když je přeměna dokonána jemně do ní drcnu čumákem a olíznu jí celou tlamičku.

Jakub *Vindex* Zelenka - 16. února 2010 20:18

Panter a puma Výskot rozvíři pavučinu stejně jako dopad čtyř pumých tlapek na podlahu. Když na mě Kotě pohlédne jen se začnu nekontrolovatelně, šíleně smát. Její radost mýchající se se nervozitou a nadávkami na vlastní netrpělivost tomu všemu dodávají jen korunu. Dál se smejí a když se přemění i Holčička jen zakroutím hlavou. Raději se přidávat nebudem. rozhodnu se během záchvatu smíchu, který pomalu ale jistě mizí.

Charta vitalis - 01. března 2010 16:16

Proroctví Ať se nacházíte kdekoliv, ať jste s kýmkoliv. To co vás potká ve vás zaručeně zanechá podivný pocit, že si nikdy nebudete rovni s přírodou. Nejdříve to začalo vánkem, který si pohrával s listím stromů. Ano toto by se každému mohlo zdát přijatelné, tak klidný vánek a tak krásná atmosféra. Ale později se však tento vánek přeměnil ve vichr, obloha posléze ztmavla a na této podivné probíhající scéně svoji pozornost upoutali blesky. Nakonec toto všechno utichlo… Chvíli byl ohlušující klid, kdy se obloha vrátila do normálu. Ale aby to nebylo málo, tak toto svoje divadélko Matka příroda ukončila menším zemětřesením, které tu nikdy nebylo. Na lidech byl znát chaos. Nikdo to nechápal. Začínal je pohlcovat strach a obavy o tom, zda tomu je vážně konec. Obloha byla jako předtím čistá, bez jediného mráčku. Svítilo slunce a opět to všechno značilo klid. Meteorologové budou mít zřejmě co na práci. A určitě se toto bude vysílat v televizních novinách. Naštěstí toto počasí nezanechalo za sebou žádné škody, jako kdyby měla na něco upozornit. Jako kdyby s tímto počasím i něco přicházelo. Ač to bylo cokoliv na každém to zanechá ten podivný pocit. Ještě před bouřkou – Anastasie, Melanie, Jakub Vaše seznamování bylo plné emocí. Není se čemu divit, když jste se opět shledali po tak dlouhé době. Akorát toto nebyli zrovna nejlepší okolnosti. K Jakubovi začínali doléhat podivné zvuky, nejdříve se jednalo o něco, co by se lehce připisovalo k větru, který venku opravdu panoval. Poté se to přeměnilo na jakési šeptání v dávno zapomenutém jazyce, na který by možná i on rád zapomněl. Tento jazyk byl zakázaný, nikdo ho nepoužíval. Z něho však byl vytvořený latinský jazyk, někteří ho pokládají za mrtvý, ale to neví, že právě tímto jazykem, který promlouvá k Jakubovi, hovoří mrtví. ~Jakube.. Jakube.~ šeptal jeho jméno. Nikdo kromě Jakuba toto neslyšel. A ten hlas se mu zdál velice povědomí. Opět se začala probouzet minulost. Opět jako kdyby se vrátil v čase a nic ze nezměnilo. ~Opět jsme se shledali. Ale bohužel za těchto podivných okolností. Kdy musíme udělat všemožné, aby proroctví nebylo naplněno. Pamatuješ si ho snad?~ opět pokračoval hlas v dávno zapomenuté řeči, kterou si Jakub mohl ještě pamatovat. Ano ten hlas mu někoho velmi připomínal. Jednalo se o dívku, kterou kdysi znal a byl svědkem strašné věci, která se jí stala. Někdo jí zaklel do knihy, dívka se stala tělem i duší knihy. Jejíž obsah měla střežit a ukázat jej pouze pověřeným. Ano tato kniha totiž nebyla ledajaká. Obsahovala dávno zapomenutou pravdu a také obsahovala způsob, jak vypustit na tento svět někoho, kdo by byl schopný jej zničit. ~Jakube.. Na všechny otázky, které nejspíš máš ti odpovím, jakmile mne prosím vytáhneš z toho strašného kufru, či co to přesně je. Jsem ve vedlejším pokoji. A je tu strašná tma.. no hrůza. No, tak Jakube. Vím, že chceš dozvědět víc.~ opět promluví její hlas a je v něm slyšet, že žadoní aby jí opět pustil na světlo. V tom se však náhle ozvou ohlušující blesky, díky kterým se vypne celá elektřina v domě. ~Jakube obávám se toho nejhoršího. Obávám se, že toto značí jediné. Proroctví se nesmí naplnit. Nesmí dojít k zatracení.~ nyní její hlas zní velmi nervózně. Náhle však blesky ukončí svoji podívanou a obloha se také dá do normálu. Ale aby toho nebylo málo začne menší zemětřesení, díky kterému popadá pár skleniček. ~No tak..věříš mi. Řeknu vám víc, když mně vytáhneš z toho kufru.~ pronese pokud jí už Jakub nevytáhl. Pokud to však učiní. Bude chvíli trvat než se ukáže na scéně. Ale mluvit na ně hned nebude. Aby vás nevylekala bude mlčet a hlavně je uražená, že jí Anastasie zavřela do kufru. Takže jí o to, aby začala mluvit nejspíš budete muset požádat. Konečně – John Opět si se octl sám s hlavou plnou otázek, týkajících se Chrise, kterého bys až doteď považoval za svého syna, ale nyní je nejspíš všem dním konec. Avšak tvoji pozornost zaujme ta bouře, která se udá z ničeho nic. Jejíž konec značí, jako kdyby něco přicházelo. Tobě už je pomalu jasné, co se děje. Ta kniha je někde tady, tady v Brně. Možná tam, kde bys to vůbec nepředpokládal. Co kdyby se tomu staroušovi podařilo tu knihu dát své dceři, aby zabránila Proroctví. A toto menší představení, které se odehrálo značí, že možná právě přišel tvůj čas. Právě přišel čas démona, který spasí tento svět. A hlavně díky němu by ses mohl dostat k moci. (jenže pravda je jiná) Ani nějak extra tě nerozčílí nějaké ty popadané láhve z baru. To zemětřesení tě ba naopak velmi těší. Možná by bylo i vhodné si dneska zavolat menší poradu, kde bys mohl pronést svůj plán. Kniha se musí co nejdříve získat.

Victoria Sarah Prisciell - 01. března 2010 19:30

Příroda si s námi hraje Vychutnávám si s ním každičkou chvíli, vychutnávám si jeho překrásný úsměv, vychutnávám si jeho doteky a jeho pohledy. Prostě to co miluje každá dívka, když je zamilovaná. Jdeme někam, kde já to zřejmě nepoznávám ale on s určitou pravděpodobností ano. Vidím to na jeho očích, že s tím místem má jakési hluboké pouto. Opřu se o něj, abych jej cítila a po celou tu cestu raději mlčím. Nechávám to plně na něm a unáším se tím překrásným pocitem, že jsem s ním. Jakmile dojdeme na místo a on mi řekne, abych zavřela oči. Plně se mu oddám a zavřu oči, jak řekl. Sice jsem překvapená, ale nedám to raději na sobě znát. Copak sis přichystal? Ah..děkuji ti za každou chviličku. napadne mne, ale tato slova nevyslovím nahlas. Raději mlčím a nechám se jim vést k jakémusi cíly. Jakmile spatřím tu krásu, chvíli nevěřím svým očím. Obejmu ho a políbím jej na rty. Chvíli mi to vážně připadá, jako sen ze kterého se nechci vůbec probudit. To je nádhera. Jak o ní víš? zeptám se ho a doslova si užívám tyto chvíle klidu, daleko od centra problému daleko od toho všeho. Sobecky se snažím zapomenout na svoji minulost, na to jak mi zemřel otec. I když trošku si to vyčítám. Sundám si boty, abych si mohla více užívat toho chvilkového splynutí s přírodou. V tom si však vítr začne hrát s mými vlasy a mně to vůbec nevadí, ba naopak si toho nesmírně užívám a směji se přitom. Ale to nejspíš netuším, že to druhé co se stane mně náhle překvapí a vyděsí. Z krásného větříku se stane vichr, který burácí se stromy a dokonce i jeden shodil. Já se stěží držím na nohou. Ten strom dopadl těsně vedle nás. Něco mně uhodilo do tváře, ale nějak jsem si toho nevšímala i když ta bolest byla znatelná. Strašně to štípalo. Chytla jsem se Chrise a objala jsem ho celá vyklepaná. Byli jsme na nepravém místě, když začali blesky dokazovat jací jsou pánové. Chrisi. Co se to děje? Musíme se schovat. řeknu vystrašeně stále se tisknouc k němu, jako kdyby on mi poskytoval jakousi ochranu. Ale jak to všechno zčistajasna začalo, tak to i utichlo. Tedy aby tomu nebyl konec, tak se ještě země zatřásla a já úplně ztratila pevnou půdu pod nohama a spadla na zem, tak ošklivě že jsem si asi něco udělala s kotníkem. Co to bylo? Jako kdyby se příroda pomátla. Jako kdyby se něco mělo stát. pronesu vystrašeně a pokouším se stěží zvednout. Bolí mně noha, štípe mně škrábanec na tváři a jsem v šoku. Vlastně se ani sama sobě nedivím. Koho by toto nechalo chladným?

Daiglien - 01. března 2010 19:58

Přírodní divadélko Ani ho nějak extra nevnímám, jelikož mně únava zmáhá natolik, že se dostanu ani nevím přesně jak do postele kde si lehnu oblečený a vůbec to neřeším. Stejně on u sebe nejspíš nemá nic na převléknutí. Ani ne po chvíli jsem úplně tuhej. Ranní probuzení nesnáším ze všeho nejvíc, když den před tím si dám alkohol. To potom značí strašnou bolest hlavy a poničený žaludek, jako je tomu dneska. Vstanu a přitom se pořádně protáhnu. Všechny svaly na těle, které mi připadají ztuhlé. Nakonec se pomalými kroky dostanu do kuchyně, kde už vidím čilého Pavla, jak si dává snídani. Jakmile na ní pohlédnu hned se mi dělá zle a to jsem přitom toho tolik nevypil, i když i ta cesta člověka zmůže a hlavně některé okolnosti předtím. Jakmile na mne promluví, prohlédnu si ho ani nevím z jakého důvodu od hlavy až k patě a trošku se nad jeho slovy ušklíbnu. Já si nemyslím, že to jsou jenom moji známi. Pokud vím, tak ty jsi znal Vicky, tu majitelku restaurace. řeknu trošku zničeným tónem hlasu a chytnu se za hlavu, protože mně docela dost bolí. Nakonec se z toho oklepu a vydám se ke dveřím. Tak co jdeme? otáži se ho a vyjdu po schodech dolů až k jemu autu, právě v tu chvíli kdy se z větříku stal vichr. Co se to děje? Vždyť před chvíli bylo počasí dobré. promluvím k němu nechápavě a držím se v blízkosti baráku, jelikož tam to je bezpečnější. Nakonec se na scéně objeví blesky, při kterých jenom kývám hlavou. A co se stane teď? Toto asi v předpovědi počasí nadávali? opět menší žert ohledně počasí, já na to nikdy nebyl a tak mne to neděsí jako ostatní. Mně děsí horší věci. I když při tom posledním se vážně trošku vyděsím. Nenávidím zemětřesení a to jsem ho vždycky zažil tolikrát, že ho mám plné zuby. Jako kdyby nás před něčím varovala? Že by to značilo příchod toho démona, kteří chtějí vypustit na svět. Ale on přeci ještě není vypuštěn. Tak co to tedy sakra je. napadne mne a hledím zmateně na to, co se tu odehrálo. Nyní je obloha opět krásná, jako předtím. A Pavlovo auto je zdá se být v pořádku. Máš štěstí ohledně toho tvého auta. řeknu a poškrábu se na hlavě, jako kdybych nad něčím přemýšlel. Počkám si na Pavla, který nejspíš bude mít něco na srdci.

Christopher Whisshai - 02. března 2010 22:18

U vody Tiše stojím u jezírka, jasně si vzpomínám na ten okamžik kdy jsem to tady objevil. Ano, byl to parný večer, bez váku, jen já, zoufalství, beznaděje, samota, vše co již necítím. Jsem tu s ní, s dívkou kterou miluju a udělal bych vše, klidně i zemřel, položil pro ni život. Když sundám své ruce a povolím výhled jejím krásným očím, hlubokým, dokázal bych se do nich dívat věčnost, dny i noci. Chytnu ji kolem pasu, do polibku vkládám vše, něhu, touhu nikdy nebýt bez ní, už nikdy nebýt sám a spoustu dalších věcí. Nikdy jž nehci být bez ní, usměju se když spatřím že si jde máčet nožky. Zabloudím rukou v jedné z kapes, ano, dnes by to mohl být onen rozhodující okamžik. Kolem se rozezní ten krásný smích, nádherný, pro mne tak líbezný jenž lahodí mému sluchu. Dívám se na tu krásu, anděl seslaný z hůry. Přijdu trošku blíž, větřík si pohrává s jejími vlasy. Sehnu se. Miluju tě a ... Mluvím tiše, sotva slyšitelně, něco sevřu v dlani, ale v tom to začne. Vichr, ukrutná vichřice, hlasité prásknutí označí dopad stromu hodně blízko. Co to sakra ... musím ochránit Vick. Tohle je jediná myšlenka která mi zní v hlavě, jediný cíl, jako bych měl celý život udělat tohle,jen tohle. Neboj se, budeme v pořádku. Mluvím přesvědčivě, tedy spíš chci aby to tak znělo, držím tě v náručí, v těsném obětí. Hlavně co nejdál od stromů, od vody. Snažím se budit dojem bezpečí, zakrýt tě v náručí, kdýt tě před světem, před nebezpečím ale znovu zklamu, přestalo to a padáš, hmátnu do vzduchu, nestihnu tě zachytit. Nevstávej, seď. Řeknu ihned, v rukou jemně promnu kotník, nemělo by to být vážné. Jsi v pořádku ? Nic kromě kotníku tě nebolí ? V hlase je slyšet něco co niky nebylo, velká starost, strach o tebe, ne, přírodě pozornost nevěnuju, teď nemůžu. Nevím, uvidíme, teď tě odnesu domů. Řeknu rozhodně, chytnu tě do náruče, přitisknu mírně k sobě. Můžeme ?

Gerard Butler - 03. března 2010 13:00

Závan minulosti Po pravdě se mi tam vůbec nechtělo jít. Nechtělo se mi jít za svými vzpomínkami. Za tím, čím mne kdysi učili a chtěli po mně, abych pokračovala v jejich tradici. Já jsem však na to zanevřela, vystudovala svoji školu na kterou jsem se snažila, abych se na ní dostala a potom se odstěhovala pryč od nich, kde mne čekala lepší práce. I když oblibení ve starožitnictví jsem tak jako tak holdovala. Došla jsem na místo, které se velmi změnilo od toho dne co jsem odcházela. Bylo více méně zpustošené a bylo zde velmi rodin podobných té mojí, jenže s tím rozdílem, že nebyli tak slušní a působili rádi rozruch. V tu chvíli se mi zachtělo opět vrátit staré časy. Ani ne po chvilce hledání, kdy jsem doslova prosila ať ten dům najdu, jsem jej skutečně našla. Zaklepala jsem na dveře a možná i trošku doufala, ať doma nikdo není. Abych mohla jít zpátky za Jakubem a Melanií, opět se shledat s Nasťou, která mi dost chyběla. Akorát při mé smůle se dveře otevřeli a v nich jsem spatřila svoji neteřinku, co jsem usoudila z její velké podoby na její matku. odkaz "Ahoj teto. Pojď dále. Už tě čekáme." pronesla a to jsem se jí vůbec nemusela představit, jenom jsem na ní nechápavě hleděla. A poté mi vlastně došlo čemu mne moje rodina učila. Pravá cikánská rodina, která si zachovala tradici a nejen to. Oni si mysleli, že mohou vidět do budoucnosti a tomu já jsem nevěřila. Kdyby otec ještě žil, řekl by že jsem pošpinila tradici. "Dlouho se tu nezdržím" pronesla jsem ve dveřích, když jsem si jak se sluší a patří vyzouvala boty. V té samotné chvíli mně přišla pozdravit moje mladší sestra, která mne hned objala a dala pusu na tvář. "Proč jste mně tak urgentně potřebovali? Co se děje?" zeptám se jich a přitom si vzpomenu na jejich telefonáty, kdy mně sestra prosila abych se vrátila. "Blíží se něco strašlivého. Něco čemu musíme zabránit za každou cenu. Nesmíme mu dovolit, aby tento svět zničil." odpoví mi, ale já v tom vidím opět další otázky a vůbec jí nechápu. "Kdo ho chce zničit? Co se děje?" zeptám se jí, protože mi to vůbec nedává smysl. Ale ona mi místo toho podá cosi zabalené v šátku. Byli to tarotvé karty, ze kterých ještě věštila má matka a měli také i jinou hodnotu, hlavně dle jejich stáří. odkaz Nechápavě jsem se na ní podívala a doufala že mi to vysvětlí. Jenže se v ten moment matka příroda ohlásila a zaujala naši pozornost, jak nejlépe mohla. "Sodoma gomora." procedila mezi zuby a zabouchla dveře, které otevřel vichr. Vystrašeně na mně pohlédla. "Blíží se. On se blíží. Nesmí se to stát. Musíš tomu zabránit. Čti v kartách. Poznej budoucnost a snaž se jí za každou cenu napravit sestřičko. Dávej hlavně pozor na tu jenž má srdce divoké šelmy. To ona je tím pojítkem." vyhrkla ze sebe sestra a na chvíli se zarazila, jako kdyby jí přepadla další vize, jak jsme tomuto stavu kdysi říkali. "Její dcerka, která je stejná po matce a tak čistá. Nesmí se jí za žádnou cenu dotknout zlo. Jinak ji neuvidíte...Oh je to strašné. To co se blíží. Se nesmí nikdy stát. Slyšíš mně. Přísahej mi, že se to nikdy nestane." pronese unaveně sestra a sesune se k zemi po zdi. Dřepnu si k ní, abych zjistila co s ní je. Když zjistím, že je v pořádku oddechu si. To už u ní je její dcerka, která mi poroučí, abych odešla. Říká něco v tom smyslu, že ať není pozdě tomu zabránit. Všechno se zběhlo tak rychle, obula jsem si boty a vyšla z domu. Právě v tu chvíli kdy tato přehlídka přírodní moci skončila menším zemětřesením. Co se to dělo? Nechápu to. Vůbec nic mi nevysvětlily a k čemu jsou sakra ty karty? K ničemu. Vždyť já nejsem jako matka a ani sestra. napadá mně zoufale tato myšlenka, když se vrácím zpátky k domu Nastiny kámošky. Nasťa... já málem zapoměla. Snad byli v bezpečí. Snad jsou v pořádku napadne mne tato myšlenka a trošku více přidám do kroku. Zmáhána přitom tisícero otázkami. .. Dávej hlavně pozor na tu jenž má srdce divoké šelmy. To ona je pojítkem... Její dcerka, která je stejná po matce a tak čistá. Nesmí se jí za žádnou cenu dotknout zlo.. opět si opakuji slova své sestry a přemýšlím, co jimi myslela. Ano... Nasťa je svým způsobem šelma. Ale jak může být pojítkem s nimi? Pojítkem s čím? S kým? Nerozumím tomu a tak bych chtěla. Asi si budu muset s němi promluvit. Jen ať jsou v pořádku. tyto myšlenky mně trápí po celou tu cestu, co jdu pěšky a přitom si na některé otázky nedokážu odpovědět, i když něco mi říká že ta odpověď by mohla být v tarotu.

Modon Kira - 03. března 2010 14:10

Auto/ cesta “ No, už jsem o Vicky slyšel.“ přiznávám, ale rozhodně nejsem nadšen. “Hele nechceš pár aspirinů? Vypadáš, že máš pořádnou opici a já budu potřebovat, abys byl čilí.“ očividně mou nabídku léčiv přeslech a tak jen pokrčím rameny. “Jo jdeme. Budu mít dneska ještě nějakou práci, ikdyž mám volno.“ Zamču byt a vyjdu po schodech dolů. Venku už začíná zuřit vítr. Rozhlédnu se po prudce zatahující se obloze. “ Jo, taky se mi zdálo, když jsem se díval z okna.“ Také jdu blíž k domu, ikdyž ve mě ten vítr vyvolává protichůdné pocity. Mám starost o svoje auto. V takovém nečase by mohlo snadno přijít k úrazu. Stejně, tak mne těší že se díky větru trochu pročistí vzduch. Než dojdeme k autu už je bouřka pryč, jako by nikdy neexistovala. Všechny pozitivní pocity zmizí, jelikož jediné co způsobila je, že jsem začal přemýšlet, jestli nemá náhodou něco společného s těmi řečmi o vyvolávání démonů. Přece nebudu věřit na duchy! Problém ovšem je, že jiní na ně věří a tohle si jasně vysvětlí jako znamení. Jestli od démonů a nebo bohů není podstatné. Důležití je, že se zvětší aktivita náboženských a v mém případě i teroristických zkupin. “ No, když to říkáš. Právě mi zvedli pojistku. Kdyby na něj náhodou spadla větev a zničila jej mohl bych si koupit nové a lepší.“ Odpovím pobaveně a nasednu. Rozjedeme se já několik okamžiků přemýšlím, jestli jet postranními uličkami a nebo po hlavní. Nakonec se rozhodnu jet po hlavní a doufat, že neuvázneme v některé z dopravních zácp. Konečně zastavím před Vickyným domem. “ Tak až po tobě.“ Prohlásím, když vystoupím z auta.

Jakub *Vindex* Zelenka - 03. března 2010 18:59

Bouře... minulosti? Smích mi zamrzne rovnou v krku. Slyším to. Slyším ho. Jazyk, který je mrtvý už pár století. Jazyk, který zanikne s posledním Stínem a Knihou. ~Pět století či tak nějak, že? Tak dlouho jsme se neshledali. Od jeho zapsaní... do tebe. Tvé duše.~ odpovím jí tichou mišlenkou v mém "rodném" jazyce. Při jejích dalších slovech se začnu v tichu své hlavy smát. ~Nech mě hádat. Moc jsi povídala a Anastásie tě tam zavřela.~ na chvíli se odmlčím a v rychlosti přemůžu smích, ale pobaveného podtónu svých myšlenek se stejně nezbavím. ~Dojdu pro tebe.~ slíbím, ale to se po celém domě rozlehne tma. Mé oči v mžiku zešedivý a já rychle překontroluji pavičinku. Naštěstí se nezdá poškozena. Stejně pro jistotu sáhnu do vaku se svými věcmi a vytáhnu od tamtud Miláčky které si zavěsím na indiána k pasu. ~Vypadá to tak, že?~ pronesu teď již ledovou myšlenkou. Jsme opět Stínem. Jen ať přijdou. Kořist, která dorazí až k lovci je vždy vítaná. slyším šeptat svého Chladného přítele, ale kdo v této hře bude skutečně lovec a kdo kořist? Netuším. "Kam jsi dala Knihu?" optám se vážným hlasem s pohledem upřeným do Nastiných očí. V tu chvíli dorazí zemětřesení, ale to už já nevnímám. Nehmotnost má své výhody.

Melanie Edwige - 03. března 2010 20:34

hry Matky přírody Přeměněná v malé kotě spokojeně pobíhám po místnosti kolem své matky a Jakuba, občas zavřísknu, občas spadnu na zadek. Vypadá to prostě jako dokonalá rodinná idylka, která to popravdě je, takže je vše v naprostém pořádku. A mému padání se nemůžeme divit, neznám svou kočičí tělo dokonale a udržet rovnováhu není nic lehkého. Avšak nebrání mi to v tom, abych se mohla občas rozeběhnout a kousnou svou maminku, která se také proměnila, třeba do ocasu. Avšak z mého dovádění mě vytrhne ta rychlá změna atmosféry, kterou musí pocítit snad každý. Tedy..Každý alespoň trochu talentovaný. Stočím pohled z okna a začnu sledovat lístky stromů, které nadnáší už trochu silnější větřík. Posadím se na zadek, stále v kočičí podobě a sleduji, co se to venku děje, avšak vše se začne tak rychle dávat do pohybu, že mě to vyvede z míry. Když začne vítr sílit, co nejrychleji to umím se přeměním do lidské podoby a navléknu na sebe v pár vteřinách oblečení. Stále sleduji, co se děje za oknem, ale to už to není vítr, ale vichřice a obloha tak černá, že by jí kdejaká kočka mohla závidět. Rychle si sednu na zem a sleduji, co se děje venku. Naprosto konsternovaná tou podívanou..Děsivou podívanou.. Nakonec, jako na povel, vítr ustane a začne zemětřesení. Nikdy jsem to nezažila, avšak nebrání mi to v tom, abych si rychle vlezla ke křeslu do rohu a přečkala tam tu hrozivou "katastrofu". Když jsem namáčklá v rohu a vyděšeně se držím dlaněmi země a křesla, můj pohled nezaujme venkovní dění, ale Jakub. Jeho oči, jako by zešedly. Jeho pohled, jako by to bylo to nejchladnější, co jsem kdy viděla. Jako u mne v pokoji minulou noc.. Vyděsí mne to ještě víc, ale počkám, dokud neustane zemětřesení a vše, opravdu vše neutichne. Nevšímám si toho... Jakube? Jakube, mami... Co to bylo? Vykoktám ze sebe roztřeseně s pohledem stále zabodlým na Jakubovu tvář a hlavně na jeho oči. Ty děsivé oči...

Anastasie Edwige - 04. března 2010 02:31

Zemětřesení Chvilku se dívám na svou dceru, která se snaží dělat první kočičí krůčky, skočím k ní a začnu ji olizovat od hlavičky k ocásku.Okusuje mi ocas a já jí myju. Jemně jí olizuji a dívám se na ní něžným mateřským pohledem. Položím se vedle ní a dívám se na Jakuba. Když se začne zvedat vítr napřímím se a podívám se z okna ven a pomalu se začnu měnit zpět do své lidské podoby. Sama nevím co se to děje, ale je jasné, že to není normální letní bouřka, vzhledem k tomu, že v Brně jsem jich moc nezažila, vše stahuje přehrada. Cítím jak je Mel vyděšená, za křeslem se obléknu, i když před Jakubem bych se neměla stydět, viděl mě jako první nahou, i když je to už tak dávno. Sednu si ke své drahé dcerce a dívám se společně s ní na Jakuba, kterému šednou oči. To bude dobré maličká, to se stává víš Jakub je zvláštní, ale jinak než náš rod. I Erika je jiná, ona je sorcière- čarodějka. Jemně ji hladím, když se mi Jakub zapíchne do očí a zeptá se kde je kniha. Je v kufru na zbraně, kráva ukecaná. Zarazím se. Pronesu před tím, než začne zemětřesení, při něm sevřu Mel k sobě a sunu se s ní k futrům. Kde přečkáme zemětřesení. Sakra to je divné, zemětřesení v Čechách?

Gerard Butler - 04. března 2010 11:34

Cesta pravdy Zrychlím svoji chůzi, jelikož mám jakési strašné obavy týkající se bezpečnosti Melanii, kterou jsem vždycky považovala za svoji dcerku, i když jí nebyla. Krom toho se mé obavy zvyšovaly, když jsem si několikrát připomínala slova své sestry, kterým jsem stále nerozuměla. Šátek ve kterém byly ukryty tarotové karty, jsem schovala do kapsy a cítila jsem jak mně tíží, jako kdyby to byly kameny. Čím víc jsem byla blízko tím víc jsem se cítila nesvá a tím víc se mi slova sestry opakovala. ..Čti v kartách. Poznej budoucnost a snaž se jí za každou cenu napravit sestřičko. Dávej hlavně pozor na tu jenž má srdce divoké šelmy. To ona je tím pojítkem. zněla mi v hlavě její slova nejdříve, jako tichý šum a potom se ten šum stal srozumitelnějším. Napadla mně menší věc a tak jsem z kapsy vytáhla jednu kartu. Pokud z karet vyčtu budoucnost, zajímá mně jaká je první karta. pomyslím si a přitom jí otáčím, abych se mohla podívat o jakou kartu se jedná. Když spatřím s jakou kartou mám tu čest jen nechápavě zakroutím hlavou, jelikož se jedná o kartu Ďábla. odkaz Karta Ďábla...co může jenom značit. Že to co podle mé sestry přichází je nějaký Ďábel? Arcidémon? Že by proroctvím měla být Apokalypsa? Jak jí máme zabránit? Dá se jí vůbec zabránit? napadá mně k tomu kopa otázek, na které zatím neznám žádnou odpověď. A krom toho jsem natolik zamyšlená, že až teď si všimnu dvou mužů, kteří jsou před domem Victorie. Víc přitom znervozním a napadají mne přitom strašné myšlenky, týkající se těch dvou mužů. "Dobrý den. Vy taky jdete za slečnou Prisciell? Mohu se zeptat co po ní chcete?" nakonec ze sebe vysoukám tato slova a trošku nervozně si je prohlížím. Nejspíš za to může trošku paranoia, potom co jsem zažila s přírodním divadélkem a potom s kartou, jejíž obsah pořádně nechápu. A teď si nadávám, že jsem nedávala přiliš velký pozor, když mi o tarotových kartách má matka něco říkala. Kdo by mohl vědět, že je teď budu potřebovat? Jak jsem to mohla vědět? Nechtěla jsem být, jako oni. Zavření ve svém světě. Chtěla jsem jít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ne být jimi stahována ke dnu. s touto myšlenkou si povzdechnu a prohlédnu si je, zda u sebe nemají žádné zbraně. Asi moc čtu knížky. "Ptala jsem se vás na něco. Tak bych ráda slyšela odpověď a nelžete." řeknu nervozně, ale snažím se to na sobě nedat znát. Nakonec se uvolním a pokusím se o úsměv. A zahanbeně sklopím oči. Ruku si strčím automaticky do kapsy, abych si hlídala svoji cennost. "Jinak jmenuji se Erika." přivítám se s nimi podáním ruky a omluvně se na ně podívám, jelikož jsem se nechala trošku více unést. Nyní společně zazvoním na zvonek a čekám přitom, že dveře někdo otevře.

Daiglien - 04. března 2010 12:10

K domu Vicky Nad jeho poznámkou o tom, že by si mohl koupit lepší auto se ušklíbnu. I když by mne zajímalo, co za typ auta by si koupil. Toto se mi zrovna moc nelíbí, ale po pravdě já jezdím v jiných autech než on. A po pravdě Francie je úplně jiná než Česká republika, to bude asi tím. Nové auto. A jaké by sis koupil? zeptám se ho, protože mne to docela dost zajímá. Tedy nějak jsem se nezabýval cenami aut zde, ale pokud tu mám trávit více času asi bych se po nějakém voze měl podívat. Nasednu na místo spolujezdce a sleduji trošku s pobavením, jak řídí. Ve Francií bych řídil úplně jinak. Ale bohužel si budu muset zvyknout na ČR. Ani ne po chvíli se objevíme u domu slečny Victorie, při čemž doufám, že tam už dneska někdo bude a otevře nám dveře. Dobře. pronesu při jeho slovech až po mně a vystoupím z auta. Prohlédnu si automaticky dům, zda jsou okna otevřená a zda ten vichr neudělal žádné škody. Upřímně doufám, že jste byli v domě a nenapadlo vás někam jít. Jestli jo, tak jsem nejspíš v háji. napadne mne a poškrábu se na hlavě. V tom k nám příjde nějaká ženská, která na první pohled vypadá nervozně a zřejmě slečnu Victorií zná, nebo je velmi dobrá herečka. Dobrý den. Ano jdeme za ní. Vy jí znáte? řeknu jí v odpověď a hned jí kladu jednu otázku. Přitom se podívám na Pavla, zda se s tou ženou už nesetkal. Přitom si jí tak stejně, jako ona nás prohlížím, abych zjistil zda u sebe nemá nějakou zbraň. I když to její chování a ruka v kapse mne trošku mate. Dobře, když vám to pomůže jsem tu od toho, abych hlídal slečnu Edwige. Pokud ji znáte. odpovím jí už lépe na její otázku a pokusím se o přátelský úsměv a přitom očekávám, že se Pavel představí. Miguel. Těší mne. řeknu a podám ji ruku. Pak čekáme až nám někdo otevře.

Jakub *Vindex* Zelenka - 04. března 2010 22:00

A stín zase straší Vnímám Melanin strach. Strach ze mě. A ten bude nejspíš později ještě větší. Vím to, stejně jako, že mě to bude později, až to vše zkončí, rmoutit, ale teď na to není čas. "Předzvěst." odpovím tiše Kotěti a dál vyčkávám odpověď. Pavučinka pohlcuje jejich nervozitu a strach a já se konečně dočkal odpovědi. Stále nevšímající si zemětřesení projdu dveřmi pokoje a vyhledám Nastinu schránu na zbraně. Zkusím kód, který na zámku byl dříve a jen doufám že zámek vycvakne a já se ke knize dostanu. ~Není přirozené. Brzo snad budu vědět a rozumět tomu co se děje.~ Odpovím Nastě ohledně právě zkončeného zemětřesení.

Modon Kira - 15. března 2010 09:38

Před domem Vicky Na otázku, jaké auto bych si koupil se jen zasměji.“ Víš zatím jsem o tom nepřemýšlel. Na tohle jsem si už zvykl a nerad si zvykám na nové věci.“ Stejně, jako Miguel si i já prohlížím dům a hledám rozbitá okna. Já si ovšem nedělám starosti s bouřkou , ale s nezvanými hosty. Když k nám přistoupí cizí žena a zeptá se jestli jdeme za Vicky začnu se znepokojeně rozhlížet. Vybavil se mi totiž jen z oblíbených triků odstřelovačů. Poslat někoho, kdo nemá tušení o jejich plánu natočit cíle do jimi požadovaného směru. Na Miguelův pohled jen zavrtím hlavou a pokrčím rameny. Snažím se vybavit si všechny materiály o bratrstvu. Tahle tvář v nich nikde nebyla tím jsem si téměř stoprocentně jistý. Přesto se ve mně probudila paranoia. Dávám pozor na okolí ženu nechám Miguelovy. “Pavel Kesen těší mne.“ promluvím tiše nemám velký zájem na tom, aby mé jméno znal úplně každý.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR