Vypravěčka - 09. října 2011 21:49
	Jedná se o pokračování rozehraného příběhu. Čtyři mladí lidé se po prapodivném snu navrátili do svých domovů a zjistili, že se s nimi stalo cosi...podivného. Mají fantastické schopnosti a vybavení... Co se bude dít dál je jen a jen na nich? nebo ne.....?

Vypravěčka - 13. října 2011 20:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Je krásné podzimní ráno a ty ses probudila doma ve své posteli. Je kolem 8 ráno a všímáš si že ti na mobil přišla zpráva. Když se na ni podíváš, je psána z internetu. Je v ní napsáno: Ahojda, můžeš dneska přijít ve 2 hodiny do Lužánek ke Kofolárně? Páčko a dík podpis samozřejmě chybí... Celé dopoledne jsi přemýšlela, kdo ti to asi mohl poslat a proč se nepodepsal. Tahle zpráva ti vrtá neustále hlavou, žes málem zapoměla i na oběd.... Když se blíží čas, kdy máš vyrazit, aby ses tam dostala včas, stále nejsi napevno rohodnutá, jestli půjdeš...avšak cosi tě tam táhne jako magnet... Co bude dál záleží jen na tobě....

Vypravěčka - 13. října 2011 20:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Je krásné podzimní ráno a ty ses probudil doma ve své posteli. Je kolem 8 ráno a všímáš si že ti na mobil přišla zpráva. Když se na ni podíváš, je psána z internetu. Je v ní napsáno: Ahojda, můžeš dneska přijít ve 2 hodiny do Parku k obvykle č. 1? Páčko a dík podpis samozřejmě chybí... Celé dopoledne jsi přemýšlel, kdo ti to asi mohl poslat a proč se nepodepsal. Tahle zpráva ti vrtá neustále hlavou, žes málem zapoměl i na oběd.... Když se blíží čas, kdy máš vyrazit, aby ses tam dostal včas, stále nejsi napevno rohodnutý, jestli půjdeš...avšak cosi tě tam táhne jako magnet...a něco ti říká, že ostatním o tom nemáš říkat...zdá se, že se jedná o nějaké překvápko... Co bude dál záleží jen na tobě....

Vypravěčka - 13. října 2011 20:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Dva dny plné vyšetření a různých procedur v nemocnici jsou za tebou. Zítra je Štědrý den a venku se z nebe sype sníh. Letos je abnormálně velká sněhová nadílka. Dokonce i v Uničově je skoro metr sněhu. Když jsi konečně doma v klidu, můžeš popřemýšlet, co se událo. Neměli jste příliš času si o tom popovídat, nikdo vás nenechal v klídku vydechnout... Dnes je ale času dost, rodiče vám dají volno, ví, že to potřebujete probrat s ostatními... Dokonce i Morwen je v Uničově, kde byl celou dobu malej Ríša u její mamky. Než tě ale rodiče pustí kamkoliv ven, musíš si uklidit svůj pokoj. Pod postelí na tebe čekalo malé překvapení. Máš tam oblečení, vybavení a zbraně pro zaklínače, včetně amuletu s vlčí hlavou a zaklínačského meče.... Tento objev tě dost zarazil, ale v hlouby duše potěšil. Pamatuješ si totiž všechno, co se stalo 'Tam' a dokonce i všechny své schopnosti...

Vypravěčka - 13. října 2011 21:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Dva dny plné vyšetření a různých procedur v nemocnici jsou za tebou. Zítra je Štědrý den a venku se z nebe sype sníh. Letos je abnormálně velká sněhová nadílka. Dokonce i v Uničově je skoro metr sněhu. Když jsi konečně doma v klidu, můžeš popřemýšlet, co se událo. Neměli jste příliš času si o tom popovídat, nikdo vás nenechal v klídku vydechnout... Dnes je ale času dost, rodiče vám dají volno, ví, že to potřebujete probrat s ostatními... Dokonce i Morwen je v Uničově, kde byl celou dobu malej Ríša u její mamky. Než tě ale rodiče pustí kamkoliv ven, musíš si uklidit svůj pokoj. Pod postelí na tebe čekalo malé překvapení. Máš tam oblečení, vybavení a zbraně pro teurga, včetně bedýnky s potřebami a hůlky.... Tento objev tě dost zarazil, ale v hlouby duše potěšil. Pamatuješ si totiž všechno, co se stalo 'Tam' a dokonce i všechny své schopnosti...

Vypravěčka - 13. října 2011 21:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Dva dny plné vyšetření a různých procedur v nemocnici jsou za tebou. Zítra je Štědrý den a venku se z nebe sype sníh. Letos je abnormálně velká sněhová nadílka. Dokonce i v Uničově je skoro metr sněhu. Když jsi konečně doma v klidu, můžeš popřemýšlet, co se událo. Neměli jste příliš času si o tom popovídat, nikdo vás nenechal v klídku vydechnout... Dnes je ale času dost, rodiče vám dají volno, ví, že to potřebujete probrat s ostatními... Dokonce i Morwen je v Uničově, kde byl celou dobu malej Ríša u její mamky. Než tě ale rodiče pustí kamkoliv ven, musíš si uklidit svůj pokoj. Pod postelí na tebe čekalo malé překvapení. Máš tam oblečení, vybavení a zbraně pro ... čarodějku. Máš tam ony krásné šaty, hůl a korzet... Tento objev tě dost zarazil, vyděsil ale v hlouby duše i potěšil. Pamatuješ si totiž všechno, co se stalo 'Tam' a dokonce i všechny své schopnosti...jen tě zarazilo, proč je to na ženskou, když seš ještě stále chlap....

Lenka Bianka LeHni Burianová - 13. října 2011 21:47

soukromá zpráva od Lenka Bianka LeHni Burianová pro Začátek nového (podivného) dne Skutečně se mi vůbec nechtělo vstávat z postele, byla tak teplá a útulná, zároveň i bezpečná. A také komu by se chtělo vůbec z takového teplíčka vstávat? Ale já jsem bohužel musela, což se mi už na tom začátku dne nelíbilo. Pomalu a nejistě jsem se z ní vyhrábávala, abych začala něco dělat. Do toho něčeho se mi však nechtělo, jako pokaždé tomu bylo, tak tomu bylo i nyní. Áááá.. přišla zpráva. Že by si na mně někdo vzpomněl? Napadlo mne hned, kdy se ozval ten hnusný zvuk mobilu. Hned jsem se na ní podívala, abych se dozvěděla, co kdo zase po mně chce. Heh? To má být jako co? Ani se nepodepsal? To se dělá? Povzdechla jsem si a začala přemýšlet o tom, kdo mi to tak mohl napsat. A že těch čísel a těch lidí bylo skutečně hodně, to mi bylo velmi jasné. Nejdříve jsem začala přemýtat známí z Andoru, kteří za prvé bydlí v Brně a kteří nepracují v této chvíli. Potom pár osob ze školy, o čemž bych skutečně pochybovala, že by stály o to se setkat s mou maličkostí. Jako pokaždé to dospělo k tomu, že jsem zapomněla se nasnídat a málem se i naobědvat. Což mi připomněl můj skutečně "hodný" tatínek, že je už vlastně oběd. Rychle jsem do sebe kopla jídlo. Hodila na sebe nějaké čisté oblečení, které jsem vytáhla jako první ze skříně a nakonec se rozhodla vyrazit. Tím, že budu trčet doma se nedozvím, kdo mi to psala. A vlastně svým způsobem nic neztratím. Takže jsem vpadla na první tranvaj a vyrazila.

Marek Markros Smital - 15. října 2011 11:32

soukromá zpráva od Marek Markros Smital pro Záhadná smska Spokojeně si ležím zachumlaný ve své posteli a zdá se mi hezký sen. Pak najednou ve snu dostanu zvláštní tušení, že se něco stane. Nuže se podvědomě probudím, zamžourám očima do již denního světla a nechápavě, čekám co se bude dít. Když v tom mi zazvoní telefon. Jako vyzvánění mám stále nazghůly z Pána prstenů, takže se celkem leknu. Vezmu do ruky telefon a zjistím, že mi přišla smska z internetu. Kdo mi co chce v tuhle nekřesťanskou hodinu? Zanadávám a přečtu si ji. Ahojda, můžeš dneska přijít ve 2 hodiny do Parku k obvykle č. 1? Páčko a dík Hmm, takový styl psaní, z lidí které znám, má jenom Morwen. Ale proč se nepodepsala? Asi na to zapomněla, no ale taky to nemusí být ona! Avšak kdo jiný zná naše označení obvykle? Zřejmě se to dozvím, jedině tak, že tam v ty dvě hodiny dojdu. Ustanovím konečný verdikt, takže vstanu, udělám svou každodenní ranní hygienu a spolu s rodiči posnídám. Za celé dopoledne jsem se nedostal k počítači, protože mě rodiče zapřáhli do přípravy oběda. Avšak jsem nebyl moc aktivní, protože jsem stále musel myslet na tu podivnou smsku. Ať mi říkají paranoik nebo schizofrenik, ale něco se mi na tom nezdá. Ale na druhou stranu takové neznámo, chce být objasněno. No rozhodnu se po obědě. A tak se stalo. Po obědě jsem ještě chvíli přemýšlel, zda jít či nejít. Zvažoval jsem všechny možnosti a nakonec jsem došel k jedinému závěru. Musím prostě zjistit, co se bude dneska dít v parku ve dvě hodiny. Zvláštní mi taky připadlo, že jsem nedostal, žádnou zprávu od Milana, Michala nebo Borise, ale ti tam asi na jistotu už budou, takže není nad čím už dál přemýšlet. Pořádně jsem se oblíkl, rodičům oznámil, že přijdu dosti pozdě večer a už vyrazil rovnou na cestu. Jako vždycky jsem si špatně rozvrhl čas, takže tam přijdu o něco později než ve dvě. Ale na obvykle jedna nejdu přes dřevěný most, nýbrž kolem čtverky, takže když se přibližuji k onomu místu, tak jako první já uvidím, kdo tam sedí a kdo ne.

Vypravěčka - 15. října 2011 14:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro V Lužánkách Na místo určení jsi přijela o něco dřív. Kofolovna je ještě zavřená, ale je tam lavička. Jelikož dneska není taková kosa a celou dobu v tramvaji jsi musela stát, sedla sis a v klídku sis zapálila ciáro. Jak se tak blíží druhá hodina, začalo se ochlazovat. Slunce se skrylo za mraky a začalo i foukat. Jakmile odbyla druhá hodina, udělala se opravdu kosa. Vítr fučí jak před bouřkou, je skoro tma, jak se zatáhlo a navíc se začíná dělat odporná mlha. Je hustá jak mlíko a ty máš pocit, že se stahuje kolem tebe do stále užšího kruhu. Až po chvilce sis uvědomila, že ani neslyšíš zvuky z okolí-auta, tramvaje, hlasy jiných lidí nebo zvířat... nic... je ticho, jako by snad ani nic jiného, než ticho neexistovalo. Stoupá ti pára od pusy a nyní vidíš, že je ta mlha čím dál blíž...stahuje se kolem tebe víc a víc...

Lenka Bianka LeHni Burianová - 16. října 2011 00:25

soukromá zpráva od Lenka Bianka LeHni Burianová pro V Lužánkách, jako v nějakém hororu Musím si skutečně zatleskat, nejenom jsem to místo srazu našla, ale taky jsem i někam po dlouhé době dojela s předstihem. Jsem prostě šikovná. I když na druhou stranu po chvilce stání v té kose se mi to přestalo skutečně líbit, také ten fakt, že Kofolárna je ještě zavřená. A díky tomu si vlastně nemohu dát třeba nějakej ten čajík, či grog na zahřátí. Bylo to k naštvání. Když jsem pohlédla nahoru na nebe, kterou ještě před chvíli bylo krásné, je nyní hnusné a nespíše bude pršet. To je další gól, protože já jsem si nevzala s sebou deštník. Tím pádem si ten bod, který jsem měla přičtený k dobru, mohu zase odečíst. Více méně jsem se té myšlence ušklíbla, a jako slušná a zvědavá holčička i přes hnusné počasí čekala dále na tvora tajemného, který mi tu smsku psal. Další dění počasí mi připomnělo poněkud krásné hororové scénky a já si náhle vzpomněla, netuším skutečně proč, ale na Ospalou díru s Johnny Deppem. Jen doufám, že se tu nevynoří odněkud bezhlavý jezdec a bude chtít mou hlavu. Cítila jsem se poněkud zvláštně, na jednu stranu vylekaná z toho, co si Matka příroda přichystala na mně a také stále napjatá, kdo to přijde.... a jestli vůbec přijde. Ovše ta mlha se mi čím dál tím více nelíbila. A pomalu docházelo k menší panice. Hlavně nepanikařit. Chce to klid. Nádech a výdech.. prostě klid. Nepanikařit. Říkala jsem si sama pro sebe, ale ono je to skutečně těžké se uklidnit, když jste samotní v rukách velice mocné matky přírody. Nic jiného než zůstat na místě a čekat mi nezbývalo, protože mám takový pocit, že i kdybych se pohla, tak bych neviděla na cestu a skutečně asi na nic.

Vypravěčka - 24. října 2011 18:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro kdesi Jakmile se mlha k tobě přiblížila, začalas vyloženě mrznout. dech se ti začal měnit na ledové krystalky. máš pocot, že to, co se děje tě bude stát život...z mlhy slyšíš i podivné klapavé zvuky... najednou jsi omdlela... Kyž ses probudila, ležíš na břehu jakéhosi potoka, nad hlavou ti svítí slunce a je příjemně teplo... ale všimla sis, že na sobě nemáš svoje oblečení, ale jsi oděna po středověkém způsobu a máš na sobě prošívanou a šupinovou zbroj. po boku máš dvě šavle, dýku a další vybavení, jako z dračáku...

Vypravěčka - 24. října 2011 18:02
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro hele, kdy máš čas? s klukama jsme to odehráli dost daleko...jinak jsem se rozhodla, ženská nebudeš ;)

Lenka Bianka LeHni Burianová - 26. října 2011 21:41

soukromá zpráva od Lenka Bianka LeHni Burianová pro Kdesi v prdeli Nom, netušila jsem, že se takto pěkně pohnojí počasí a bude taková nehorázná kosa, i když na tom se mi prostě něco nezdálo. Nejspíše za to mohlo, že mně prostě někdo neměl rád. Zvedla jsem hlavu vzhůru, i když jsem viděla akorát tak velké kulové. Že? To sis prostě nemohl vybrat lepší chvíli a já se mohla lépe obléct? Zanadávala jsem si v duchu a vyčkávala na další dění, u kterého jsem měla pocit, že se mi to vůbec nebude líbit, což se mi také vzápětí potvrdilo. Bezvědomí? Jak příhodné? Napadlo mne v té chvíli, kdy jsem se střetla se zemí a potom už nebylo nic jen hnusná tma, které mi na jednu stranu vyhovovala, na druhou jsem z ní měla hrůzu. Probuzení bylo velmi zvláštní. První myšlenka, když jsem otevřela oči byl fakt, že jsem možná v Nebi? Ehm... ovšem o jeho skutečnosti jsem měla v úmyslu pochybovat. Takže se hned vyloučila. Jistě to muselo mít nějaké racionální vysvětlení. Což na druhou stranu nemělo, když jsem se zvedla a uvědomila si, co to zatraceně mám na sobě. Hehehe... to je fakt pěknej sen. Nechtělo se mi tomu nějakým způsobem věřit, takže jsem se pokoušela probudit, což mi nějak nevycházelo. No do háje. Kde to zatraceně jsem? Že já jsem se až tak zažrala do toho Andoru, že z toho vzniklo totok. Rukou jsem se podrbala ve vlasech. Mezitím, co mne začala pomalu a jistě chytat panika. "Háááá... to by už mohlo stačit. Dostali jste mně..." Pronesla jsem, protože mne napadlo, že si ze mně někdo udělal srandu. "Halooo kde jste kdo?" Už vůbec se mi přestávalo líbit, že jsem tu sama. Ovšem na druhou stranu jsem se mohla nehorázně kochat vybaveníčkem, které jsem měla u sebe. Což mou mysl na malou chvíli zabavilo.

Vypravěčka - 07. prosince 2011 23:12

Takže shrnutí hraní: Po šíleném roku plném obrovských změn, je nádherná čistá zima, jen pár maličkostí vadí na její kráse. Hlavně to, že lidi jsou namačkaní v kostele, je množství sněku a nám v domě pomalu, ale jistě, dochází mouka... bohužel nebylo tolik času ji nashromáždit dostatek.... Je krásné ráno, Štědrý den.... svítí slunko, téměř nefouká, je tak -15°C.... Prosím všechny, aby mi do diskuze napsali jejich proměnu (rasa-povolání), abych to mohla upravit....

Michal Agrus Neckař - 18. prosince 2011 22:55

Ná ná, na na ná ná, é-é-éj... Večer to odhážu namažu záda ráno se vzbudím a zas ku*va padá Vzpomenu si na písničku od Nohavici, když se podívám ven z okna. Jo, krajinka vypadá jak od starýho Ladu, ale... Teď bude práce se shazováním sněhu, zametáním chodníků (aspoň trochu), štípání dřeva.... Navíc začala docházet mouka, takže se všichni budeme muset uskromnit. Asi. Pokud to nějak nevykoumáme. Posadím se na pelesti a protáhnu se. Nemám sice zjizvené tělo, ale dneska se cítím, jakobych za sebou měl aspoň tři křížky navíc. Podívám se po pokoji. Moc se mi nechce z vyhřátého pelechu, ale budu muset. Rychle se nasoukat do ponožek, huňatých kalhot, košile, vesty, své oblíbené kožené zbroje, obout se, připnout si meče... Rychle proběhnout dům, kde ještě všichni spí, sebrat něco malého na snídani a hurá pro smeták a začít zametat ten malý chodníček přede dveřmi. Něco na rozehřátí před rozcvičkou, kterou je oběhnutí dvorku, nějaké ty shyby, kliky... "Ufff.." Z dechu se stává hustá mlha. Pousměju se a naskládám si do náruče pár špalíčků dřeva. U dveří si obouchám boty o práh a za ně na malou hromádku dřevo naskládám. Koneckonců, zatopeno je, takže... Z okapu si uloupnu rampouch a začnu užší konec cucat. Slunko začalo pomalu vstávat a sníh se leskne. Achjo, jak mi jen chybí ty sluneční brejle... Smetu rukou sníh ze zídky, na kterou se vydrápu a usadím se, zatímco pozoruju kraj. Větve stromů se ohýbají pod tíhou sněhu. Aspoň rádio mohlo zůstat, zrovna bych si pustil třeba Apocalypticu. Povzdechnu si a zahodím zbytek rampouchu do závěje za zídkou a znovu si povzdychnu. Vstanu na zídce a seskočím zpátky do dvora. Otočím se na patě a jdu dát seno koním, své Klepně přilepším zbytkem křížal, co jsem ukořistil a popadnu kartáč na hřebelcování a začnu se o svou klisnu starat. Zabere to sice nějaký ten čas, ale pak se zase vrátím na dvůr. Kočičí zornice se stáhly na nutné minimum před dávkou světla. Tak a směr stavení. Zase si obouchat boty a tu hromádku dřeva odnést do kuchyně. Obyvatele, které případně potkám, pozdravím přáním dobrého rána.

Xin - 19. prosince 2011 10:35

Ráno raníčko xindl vstal .......... no atd atd... Ranní vstávání nikomu nedělá dobře ale když se probudíte v přítomnosti krásné dívky je vstávání mnohem ale mnohem lepší, podívám se na spící Bianku. Vstanu a znovu ji přikryji aby jí nebyla zima, něžně ji pohladím a poté se obleču do svých kožených kalhot, vysokých bot a vlněné vesty. Pomalu začnu vycházet z pokoje a zavřu potichu aby to Bianku nevzbudilo poté odejdu do kuchyně, v kuchyni nikdo není a nikoho jsem nepotkal takže usuzuji že všichni ještě spí. Vyjdu před dům,příchodová cesta je odklizena takže bud někdo vstal aby ji odklidil a šel spát nebo je už někdo vzhůru a já si nevšiml. Vrátím se proto do kuchyně uříznu si krajíc chleba a namažu si ho máslem, poté začnu dělat snídani i pro Bianku. Bože co já bych dal za rádio!! v tom tichu se dělá pěkně blbě.Projede mi hlavou myšlenka a dál se zaobírám výrobou snídaně pro Bianku, vezmu nějakou tu zeleninu nakrájím ji a položím kolem talíře, k tomu nějaké ty kousky šunky a sýra. Talíř s jídlem položím na tác a v tom do místnosti přijde Agrus. Brý ráno Agru budeš snídat nebo to jídlo mám schovat? Po jeho odpovědi jídlo buď sbalím a schovám nebo mu nechám co chce, poté vezmu tác s jídlem a odejdu do mého a Lenčina pokoje tác s jídlem položím na stolek a sednu si na postel, začnu tě hladit ve vlasech a dám ti pusu na tvář. Lásko je čas vstávat slunce u vyšlo a máš tu snídani. Řeknu milým hlasem a čekám až se vzbudíš.

Vypravěčka - 23. prosince 2011 20:14
	Zlatíčka moje, jelikož jsem maminou na plný úvazek, během svátků Vánočních bych se chtěla omluvit za svou neaktivitu. Začneme hrát po Novém roce. Ale to neznamená, že ti, na které čekáme, nenapíší.... pohyb, ať se zas pohnem....

df - 24. prosince 2011 22:25

Ráno Když se probudím párkrát zamrkám, abych přestal vidět rozmazaně, a opatrně se podívám jestli má druhá polovička ještě spí. Když zjistím že stále spí opatrně, abych jí nevzbudil, ji pohladím po tváři načeš se násilím donutím odvrátím se a opatrně vylezu z postele. S úsměvem si vzpomenu na xinova slova o "vstávání vedle krásné ženy" a já děkuji bohům za to že se mohu probouzet vedle neuvěřitelně krásné ženy. Mávnutím ruky se obléknu do svého čarodějnického "roucha" zaktivuji své ochranné kouzla vůči chladu a pomalu vyklouznu ven. Svižným krokem vyrazím k spižírně a přemýšlím co bych Morwence vzal k snídani. Projdu se po čerstvém vzduchu, při pohledu na zametenou cestičku se pousměji a nevěřícně zavrtím hlavou závidím já se snad nedokážu donutit vstát tak brzy... Cestou potkám xina ale žene se takovou rychlostí že stačím jen kývnout hlavou na pozdrav a hned je pryč. Milé překvapení na mě čeká v kuchyni, "překvapivě" tam už sedí agrus, kývnu hlavou na pozdrav a zamířím do spižírny. hledám cokoliv nemasového, nejlépe chudé pozůstatky zeleniny nebo ovoce, které aktivně vyskládám na stůl před agruse a ošklivým pohledem mu naznačím ať se toho ani nedotkne. Když koukám na to co je přede mnou na stole, tak nějak mi připadá že už je nejvyšší čas aby přešla zima a konečně se taky ukázal podzim. Nevypadá to nějak chudě jak bych to jen vylepšil... nebo spíš oživil Kouknu kolem sebe magickým zrakem a ke svému potěšení si všimnu že je kolem nějak velká koncentrace přírodní energie pousměji se a vytvořím magický vír který začne nabírat energii do jednoho bodu. Když jsem spokojen s kvalitou kouzla přenechám zbytek podvědomí a kouknu na agruse "Co takhle jen tak z hicu jet na delší průzkum? pár dní klidu by se hodilo..." Nechám vyset otázku ve vzduchu a "koutkem oka" sleduji agruse, a čekám co na to řekne. Když už jsem nashromáždil dostatek přírodní energie, gestem vytvořím 4 runy kolem talíře, které přebíjejí buňky tvořící zeleninu aby dostala trochu té "čerstvosti" když jsem spokojen s vzhledem snídaně vezmu si ještě trochu moštu. Jestli jsem mezi tím dostal odpověď od agruse vyrážím zpět, pokud ne jen kývnu hlavou. Trošku si pospíším a doufám že se morwenka ještě neprobudila, až dojdu do našeho pokoje a ujistím se že stále spí, dám snídani na stolek potichoučku si přitáhnu židli a s úsměvem koukám jak spí.

Katka Morwen Klaclová - 26. prosince 2011 13:11

Ráno V noci jsem nespala nijak klidně. Starosti o to, co s námi bude se mi neustále honily hlavou. také jestli už proběhly všechny změny, nebo ne. Ze spaní mě budily noční můry o špičatých uších, až nakonec jsem se musela pevně přitisknout k Ergalovi, abych vůbec chvilku spala. Ráno, když se probudím, jsem sama. Boris někam odešel, ale jak ho znám, brzy se vrátí. Proto stále ležím v posteli. Chvíli se snažím na nic nemyslet, když v tom mi cosi rozsvítí "Dneska je Štědrý den!" Vyjeknu a posadím se. Dá se do mě zima, jak se ze mě svezla pokrývka atak si zase pěkně lehnu a zababuším se... Páni, dneska bude spousta práce! Nazdobit stromeček, připravit večeři... a pro tolik lidí, co je s náma v domě...bude to makačka... Povzdychnu si při té představě a dám si ruce za hlavu. Mimoděk při tom zavadím o své špičaté uši a jen zanadávám. Já jsem duší troll a teď tělem elf. Asi se zblázním! Pošlu rybáře k rybníku pro nějakýho kapra, spíš dva. Pro jistotu ještě zabijem kuře. No a salát... mrkev je, brambory taky, celer ai petržel, cibule je taky dost. Jen chybí paprika a nakládaný vokurky... a hlavně, hellmanska... chjo. salát bez majolky... ale můžu se pokusit udělat domácí.... všechno mi tak šrotuje hlavou, když uslyším na chodbě kroky. To se mi už vrací můj nejdražší a podle vůně cítím, že mi nese jídlo. Položím hlavu na polštář a zavřu oči. Předstírám, že spím... Borisek vejde dovnitř a položí mi snídani na stolek. Pak se posadí a pozoruje mě. Jako vždy V duchu se ušklíbnu a chvilku čekám. Pak to již nevydržím a ozvu se "Chybí tu televize. zastávat vždycky po ránu její místo mě už nebaví..." otevřu oči a pousměji se na něj "Dobré ráno, můj magický miláčku. Krásný Štědrý den ti přeji!" usměji se a posadím, ale tentokrát si an sobě držím deku, bo je fakt kosa....

Michal Agrus Neckař - 26. prosince 2011 14:09

Snídaně "Jojo, plátovko... Uřež mi, prosím tě, jeden krajíc." Rovnou požádám, když vidím Milana, jak pro sebe a svou druhou polovičku chystá snídani. "Dík." Pousměju se, slabě máznu chleba trochou sádla a zabavím jednu menší mrkev. Kolohnát se vytratil do patra a já na chvíli osiřel. Schovat jídlo zpátky do spíže, drobky shrnout a dát ptáčkům na parapet. Utahaně zívnu a začnu vařit vodu na čaj v malém kotlíku. Potom si umeju mrkev, ukousnu chleba, zakřoupnu mrkví, sežvýkat, polknout a znova, dokola. Opřu se zadkem o bytelný stůl a zahledím se do plamenů. Chlape, kams to dotáhl ?? Zeptám se sám sebe. V necelých sedumnácti začít se zaklínačstvím, a vědět o něm všechno. Zašklebím se na oheň. Skoro všechno. Podotkla jakási otravná část mého já. Pohyb, kroky na chodbě. Někdo, kdo před chvílí teprve vstal, podle kroku a zhruba váhy to je Boris. "Dobrý, magiču." Řeknu, sotva se objeví ve dveřích. Pozdrav doprovodím pousmáním a ještě chvíli koukám do plamenů. Dochází mouka. Vytane mi najednou na mysli. Otočím se a chci se zeptat, co s tím budem dělat, ale... Čaroděj šmejdí ve spíži a taky dělá snídani. Vyprsknu smíchy a na očekávaný tázavý pohled odpovím jen: "Seš už druhej..." Překontroluju čaj a lapnu si na židli. Pohledem přejedu po výběru, který vyskládal mezi mě a sebe. "To držíš dietu ??" Rýpnu si a zazubím se. Pak trochu posmutním. "Schází mi rádio. Nějakej krystal, do kterýho by se nahrála z hloubi mysli hudba a pak by se to nějak pouštělo..." Předložím návrh, zbytek je na čarodějovi, jak to pojme, přetvoří... Potom předložil on mě svůj návrh. Cestování... Obchod, holky, bitky, pitky... Zašklebím se začínám uvažovat o typické kariéře zaklínače-kurevníka. Přecijen, na nemoci mám imunitu. "Nó... Jo, proč ne ?? No, mohli by jsme zkusit zajet do Litovle a zkusit vyhandlovat mouku, když už dochází." Škleb se změnil v pousmání. Zvednu se ze židle a odstavím vodu na čaj na pec a až teď do ní hodím malý váček s bylinkami. "Jo a za chvilku se chcu jít podívat do města, mám na tebe počkat ??" Zeptám se ještě než čaroděj zmizí. Za chvíli si vezmu hrnek a jednoduše si s ním rovnou z kotlíku naberu čaj a usadím se na parapetě. Ladovská zima za okny je...

Lenka Bianka LeHni Burianová - 26. prosince 2011 15:11

Ráno Den bude zase jako každej jinej, akorát s velkou změnou, která se udála a moji maličkost, možná nejen jí zaznamenala, tak proč zatraceně vstávat. Ano neskutečně mi schází neustále vysedávání za počítačem, televize a hudba, kterou jsem si pouštěla do učí přes MP3. A málem bych i zapomněla na mobil, i když ten vlastně pro mně nebyl tak potřebnej. Chvíli se jen tak převaluji v posteli, lehce nafuňená, protože moje topení mi opět někam zmizelo a bez něho je tu prostě taková kosa. Jenže jen co si tady člověk začne stěžovat, tak se u něj ta druhá polovička prostě objeví a zároveň s sebou nese nějaké to pápání... Nom fajn, fajn.. asi jsem se objevila v ráji a ještě by to chtělo být nošena na rukou a oslovována královnou. Nebo je to jen zase další proradnej sen a já si musím do kuchyně dojít pro snídani. Po pohlazení jsem zavrněla, jako kočka (alespoň se o to pokusila), otevřela jedno oko a potom to druhé. Ač mi nebylo do smíchu a moje nálada opět byla na menším bodě mrazu, tak jsem na svých rtech vykouzlila úsměv, který patřil mému drahému. "Děkuji, milovaný." Věnuji mu menší letmý polibek a čapnu rychle po tácu s jídlem, pustím se chutí do jídla. "Co je vlastně dneska za den?" Lehce jsem se podrbala ve vlasech a poté si tě chvíli prohlížela. "Není náhodou Štědrý večer? Teda ne jako, že je večer.. nechápu, kdo tomu dal takovej název.." Ani mi nemusel odpověďet a došlo mi to. Na to nějak řešit něco, jako jsou adventní věnce, zapalovat jako idiot každou neděli svíčku, nebyl prostě čas. Tak nikdo po mně nemusí chtít zázraky typu - musíš vědět kdy jsou Vánoce. Já jsem je nikdy neměla v lásce a to taky neznamená ten fakt, že je budu mít ráda i nyní. Za to přetvařovat se mi zatím daří. "Máme něco v plánu dneska?" Pronesu, když se snažím ignorovat zimu, která tu je a hodit na sebe oblečení. Čemuž se mému drahému naskytne opět na malou chvíli pohled, jak jsem byla stvořena. Holt jsem zapomněla ho poprosit, ať se otočí. Oblíknuta jsem ještě nazapomněla jej povalit do postele a ještě mu věnovat pořádnej dlouhej polibek. Vylézat z pokoje se mi nějak ještě nechtělo.

Marek Markros Smital - 26. prosince 2011 20:00

Ráno Poklidně spím, když se najednou vzbudím čilý a plně probuzený. Zběžně se porozhlédnu po pokoji a vstanu z postele. Následuje oblékání do mé plátěné košile, kožených kalhot a vesty. A samozřejmě si k pasu nezapomenu připnout svůj meč, přítele, bez kterého nikam nechodím. Zběžně si umyji obličej vodou z lavoru a jdu si zaběhat. Je to v době, kdy zrovna Michal odhazuje sníh z cestičky, takže ho pozdravím, když kolem něj probíhám. Dám si několik koleček a pak to zakončím na dvoře. Tam si najdu suché místo k sezení a posadím se na zem. V sedě se zkříženýma nohama začnu meditovat. Srovnám rytmus svého dechu s tlukotem srdce a vyprázdním si hlavu. Pomalu začnu vnímat okolní svět trochu jiným způsobem. Jistým „vnitřním zrakem“ vidím všechny přírodní bytosti, které se v okolí vyskytují. Snažím se s nimi splynout, být jako oni. Naslouchat jim, rád pomoci, ochraňovat. Ano, to je můj úděl na tomto světě. Příroda je mocná. Pomyslím si. Pomalu opět otevřu oči a zhluboka se nadechnu. Pak před sebe vytasím svůj chodecký meč. Zrakem přejedu po jeho skoro dokonalé čepeli a zkontroluji všechny runy, jež jsou do něj vyryty. Položím si ho na klín a začnu shromažďovat energii z okolí a vytvářet takovou kuličku nahuštěné energie. Na to používám jen volného soustředění, takže mezitím vytvářím jednu runu, která mi onu nashromážděnou magii udrží v čepeli, pro potřeby ostatních run. Jakmile je můj malý rituálek hotov, zkontroluji funkčnost svého magického pole tzv. „zrcadla“ a vyjdu do domu, začíná mi totiž kručet v břiše. Když jdu do kuchyně, tak cestou potkám napřed Milana, kterého pozdravím a pak se ještě k tomu ve dveřích srazím s Borisem, kterého též pozdravím. Uslyším příjemné praskání dřeva a hned mi dojde, že se určitě vaří čaj. S nasátím příjemné vůně, jež panuje v kuchyni, kývnu na Agruse a se zájmem si prohlédnu kotlík, který stojí na peci. Přijdu k němu blíž a do nějakého hrníčku si naberu plný objem. Opatrně usrknu horkého čaje a vydělám si něco na jídlo ze spižírny. Nakonec se posadím na jednu z židlí, kterými disponuje kuchyně a usměji se na zaklínače. „Dobré ráno, bro. Jak to dneska vidíš. Je ten Štědrý den dneska a už to sou tři dny, co je nový svět. Opravdu tato změna nemohla přijít v ještě nevhodnější chvíli. Zrovna o svátcích, kdy má být rodina spolu, doma u svého krbu, mít se dobře. A ne jak dnes, ani nevíš jestli se dožiješ zítřka, polovina tvých příbuzných je mrtvých. Hrůza, když na to pomyslím.“ Během svého proslovu jsem se hypnoticky zadíval do hladiny svého čaje, až tak, že jsem přestal vnímat okolní svět a stáhl se do svého vlastního. „Svátky, kdy máš být s těmi, které opravdu miluješ. Ale dnes, ani nevíš, jestli jsou vůbec naživu. Jak … smutné.“ Najednou si uvědomím, že se semnou něco děje. Zavrtím hlavou, ve snaze vyhnat ty chmurné myšlenky z hlavy, utřít si rukávem oči a pořádně se zakousnout do krajíce chleba. Jakmile spolknu sousto a zapiji ho čajem, znovu promluvím na Agruse. „Promiň bro, že ti tady vykládám takový nesmysly. Ani nevím, co to do mě vlezlo. Co dneska podnikneme?“ Řeknu s mírně energickým nasazením, jako kdybych se už nemohl dočkat nějakého dalšího dobrodružství.

df - 12. ledna 2012 15:10

Spižírna Aktivně a cílevědomě se prohrabuji jídlem a při tom přemýšlím proč mám dnes takovou dobrou náladu, že i někdo jako já vstal tak brzo a ještě k tomu s úsměvem. Zavrtím hlavou a zaženu tyhle myšlenky jako nepodstatné, ohlédnu se na zaklínače který se mi ztrácí ve vzpomínkách. Chci něco říct ale zakl mě předběhne na jeho otázku o dietě se jen zasměji Výš kolik řečí ušetřím svému miláčkovy ? nebude si muset ztěžovat že jsem strašně těžký.... Kouknu na tebe, a ukážu ti na břicho No ty by jsi měl začít taky, podívej už se ti dělá pupek Rýpnu si do Michala a vrátím se k prohledávání spižírny. Když v tom vysloví podstatný problém téhle doby "hudba". Mlasknu si sám pro sebe protože tohle byl můj největší objev a taky nejtajnější. S neuvěřitelným úsměvem, který nemůže vidět, sáhnu do kapsy a vytáhnu černý ovál, taková černá mírumilovně vyhlížející placka která se vejde akorát do ruky. Myslíš tohle? to už nějaký ten pátek mám přeci jen s mou pamětí to jde den ke dnu víc ke dnu.... Jen tak lehce zmáčknu oválek a v tvých uších se rozlehne "Dark Ages od Two steps from hell" pěkně hlasitě, výborná kvalita, tak jak to mám rád úplně jako bys měl sluchátka řádně naplno. Samozřejmě se neudržím a začnu se pohupovat do rytmu hudby. Když mám dostatek jídla tak přejdu ke stolu kde sedí zakl, stále s úsměvem na rtech, a v prstech si hraji s oválkem Výhoda je že to neslyší nikdo jiný než ty chceš, má to i svou paměť, a co je nejlepší nemusíš si pamatovat žádný složitý mapy, samozřejmě je to tak vymakaný že ovládání se ti zobrazuje na zornici takže nikdo jiný to nevidí a ovládá se to pouze tvými myšlenkami .. takže kdybys jeden chtěl ...hmmm tak co zato? Nemůžu si pomoci ale prostě se rád chlubím svými opravdu dobrými nápady, a strašně nerad je dávám jen tak zadarmo. Když jsem spokojený se snídaní mávnu na rozloučenou a jdu pryč. jop a určitě na mě počkej, rád se projedu pokoj V klidu se posadím do křesla naproti posteli, a koukám na tu přenádhernou bytost která je zababušená v posteli, lehce nakloní hlavu na stranu a neodolám touze usmívat se. Pak mě napadne jiná věc a malým kouzlem zjistím teplotu v pokoji ty vole taková kosa tady už dlouho nebyla nicméně se mi nece vstávat a jít ke krbu, a tak nechám několik svých kouzel pro oteplení a udržování tepla působit v celé místnosti za chvilku by tu mělo být trochu teplo znovu kouknu na miláčka a lehce se podivím že tak dlouho spí věčně je na nohou dřív něž mě vůbec napadne abych vstával a ještě ke všemu ta vůně jídla. Avšak nenechá se zahanbit, koukne na mě svými překrásnými kukadly a s úsměvem se posadí a já vím že jsem do ní naprosto zamilovaný. Chystám se jí popřát dobré ráno ale ona mě předběhne a ještě k tomu mi popřeje ke štědrému dni! Co to dneska s nimi je že mě vždycky předběhnou? a co to říkala o šted... kurva já zapomněl na štedrý den!! Zeširoka se usměji a otevřu pusu jako bych chtěl něco říct, ale nic ze sebe nevydám místo toho na chvíli ztuhnu a zřetelně se mi rozšíří zorničky no to snad ne! to sem takový idiot že zapomenu na štědrý den? no asi jo... to bude průser... hmm možná ne jen nesmím dát najevo že jsem na něj zapomněl... doprdele... rychle se dám do pořádku vstanu dojdu k tobě a dám ti dlouhý polibek, Když přestanu jen ti tiše řeknu do ouška Dobré ráno miláčku a krásný štědrý den ti přeji nic jiného se na to říct nedá.

Katka Morwen Klaclová - 15. ledna 2012 21:46

Pokoj No, čekala jsem rozhodně jinou reakci než němý výkřik a děs ve tvé tváři na to, že mě nebaví zastávat televizi... určitě to bylo an to, na Štědrý den určitě nezapoměl.... Poté ke mně přijdeš a popřeješ mi tím nejúžasnějším způsobem a já, kdyby mi nebyla taková zima, bych se roztekla... I když mám pocit, že už v pokoji není taková kosa, jako před chvilkou. Polibek ti vášnivě oplácím a pak tě znenadání strhnu za sebou do postýlky. "Jsem nějaká moc rozpálená, ani mi tu není taková zima..." mrknu na tebe a hbitá ruka šmátralka tě hladí po těle...a pak tě šťouchnu do žeber... "Nesmím se moc zdržovat, dneska budu mít spoustu práce, abych stihla všechno připravit na Štědrý večer...Miláčku, myslíš, že bys mohl zajít ještě s někým do lesa a vybrat ten nejkrásnější stromek do naší haly?" zeptám se a mrknu na tebe štěněčím pohledem, zatímco se natáhnu pro snídani, která vypadá dokonale čerstvě... miluju kouzla... podívám se na tebe jako to nejvděčnější cosi a pomalu začnu snídat...mezitím se ze mě svezla přikrývka, ale jelikož je tu teplo, je mi to fuk... i když už nic jiného na sobě nemám... No, teď se už nemám za co stydět... pousměji se nad svým štěstím a prohlížím si tě. Čekám na jakoukoliv reakci a přitom chřoupu zeleninku....

df - 30. ledna 2012 21:28

Pokoj Líbám pro mě tu nejkrásnější ženu na světě, když v tom mě sebou stáhne do postele, na tváři se mi objeví blažený výraz. Lehce tě pohladím po pravé části tvé přenádherné tváři a hlubokým pohledem do tvých očí, v té chvíli se ti snažím říct pohledem to co neumím moc dobře říct slovy a to "miluji tě", a znovu tě políbím pomaloučku jako bych chtěl potvrdit ten pohled. Chtěl jsem pokračovat ale v tu chvíli jsi mě šťouchla a odkutálela na kraj postele pro snídani... Proč zrovna teď? blbá snídaně, měl... V tom se z tebe svezla přikrývka a mě se naskytl tolik milovaný pohled na tvé překrásné tělo a umlčel další mé myšlenky. Ačkoliv jsem tě už viděl nahou nespočetně krát vždy to na mě udělá dojem jako bych tě viděl poprvé, prostě se na tebe dívám a usmívám se, a konečně zformuju odpověď " Jop stejně se s Agrusem chceme podívat do města, zpátky by jsme to mohli vzít "menší" zkratkou" Při slově "menší" se ozvala mnou oblíbená ironie, přišoupnu se k tobě blíž a pohladím tě po vlasech sjedu prstem až k zadečku. Pak si k tobě sednu a odhrnu ti pár vlásků z ramene a dám ti menší polibek na rameno, pokračuji přes lícní kost, až se dostanu na krk kde zanechá o něco delší polibek. Pak se lehce nakloním k tvému oušku a potichoučku zašeptám "Ale musím přiznat že za tu dobu co se Agrus změnil si vypěstoval přímo neuvěřitelnou trpělivost" Nakloním se ještě o trošku víc počkám až dokřoupeš zeleninku a ukradnu si malý polibek, a čekám na tvou reakci.

Michal Agrus Neckař - 01. února 2012 07:39

Snídaně Prej co za to... Za ty jejich věčný zdržování a čekání na ně bych zasloužil od papeže blahořečení a v Nebi soukromou vilu s bazénem. Zavrčím si pro sebe. Můj smysl pro čas uvádí, že už je to čtvrt hodiny, co čaroděj zmizel a objevil se Mara. "Dobrý." Ozval jsem se unaveně. To všechno to psychické vyčerpání. A Mara mi příliš nepomáhá. "Jo, na Štědrý den by měla být rodina spolu." Povzdychnu si. "Teď jste pro mě ale rodina vy." Ušklíbnu se a napiju se svého čaje. Tři dny. Zopakuju si v hlavě. Připadá mi to jako věčnost. Ušklíbnu se, nejspíš se ze mě stal pravý zaklínač, kterému odumřely citové vjemy v těle. "Já vím, že se zítřka dožiju, Maro." Vstanu si doplnit čaj z kotlíku. Předtím se ale protáhnu. "Kdo žije, žije... Narodí se noví, za které bude mít cenu a smysl bojovat." naberu si plný hrnek a hned trošku ucucnu. "Chlape, měl by ses trochu vzchopit." Poplácám Maru po rameni a loknu si čaje. "Dneska podnikám s Borisem, jedeme se podívat do Litovle, jak to vypadá tam. Doufám, že to přežil most. No, snad jim zůstala aspoň sýpka plná obilí. Pojedeme tam, JAKMILE SE NĚKDO URÁČÍ JÍT DOLŮ !!" Zvednu hlasitost hlasu a hlavu obrátím ke stropu. Znovu si povzdychnu, a napiju se čaje. Tři velké loky a hrnek je v tahu. "No, než se panstvo uráčí, jdu si připravit sedlo a ještě se rozcvičit. Ty a Milan nejspíš budete běhat po městě a komandovat lidi, ikdyž... Holky budou potřebovat pomoct tady v kuchyni." Odvrátím se, zakryju pusu a zakašlu. Slina s hlenem se pak proletí do ohně. Prsklo to a oheň na vteřinu vzplál o trochu víc. No páni !! Protáhnu se, hrnek odklidím stranou a pomalu zamířím ven. "Hodně štěstí, bro." Houknu na prahu z kuchyně a nasadím si rukavice a připásám meče. Vzhůru ven !! Mráz se opřel do nosních dírek a moje kroky křupaly ve sněhu směrem ke stájím, kde jsem si na sedlo připevnil všechno důležité na cestu a co zrovna nechcu mít na sobě já. Věnuju svojí klisně jednu mrkev a pohladím ji po lysině. Začínám si na koně zvykat, teď aspoň budou užiteční. Ze stáje zpátky ven, rozklusat se, udělat otočku a rozběhnout se proti zdi. Odraz a hop, jsem nahoře. Možná by jsme mohli udělat něco na rozmražování chodníků, aby se nemuselo plýtvat solí. Sklouznu dolů a už pomalu dojdu k hrazdě. Chytím se a začnu se přitahovat.

Katka Morwen Klaclová - 03. února 2012 19:43

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Pokoj Spokojeně snídám a vidím, jak se každou chvilku překonáváš, abys po mě neskočil. A já potvora ti to rozhodně neusnadňuji. Natočila jsem se na bok, takže máš skvělý výhled na moje poprsí a taky mám mírně pokrčenou nohu v koleni, takže je vidět i jinam... Vezmu si mrkev a chřoupu jí přímo před tebou velmi neobvyklým způsobem, ale jistojistě si pamatuješ, že si podobně hraji i s něčím jiným, co rozhodně není k jídlu... "Do jakého města? Myslela jsem, že lidi má na starosti Xin a Smíťa. Ale já spíš ten stromek budu potřebovat už teď dopoledne, abych ho stihla nazdobit dřív, než se začne vařit..." Opět udělám smutné oči a pak ti pošlu polibek. Hned na to se ke mně pěkně přišoupneš a jak se dotkneš mého těla, mám pocit, že mnou projelo tak tisíc voltů...Užívám si tvých doteků, vše, jako když to bylo ještě před změnou. I v tuto chvíli se divím tomu, jak jsi mohl milovat takovou tlustou ošklivku... Usměji se na tebe a opatrně položím talíř s téměř dojedenou snídaní. "Trpělivost? To sotva, ale má smůlu...." Zašeptám na oplátku a mrknu na tebe. Pomalu začnu rozvazovat tvé roucho. V duchu nadávám, že nemůžeš nosit halenu a kalhoty. Vše by pak bylo jednodušší a rychlejší. Cítím neuvěřitelné vzrušení a je to na mě i vidět. Bradavky mám naběhlé a tep srdce je rychlejší....

Xin - 05. února 2012 12:32

Hola Hola .... Kdosi volá :D Mile se pousměji když se má milá probudí a hned se pustí do jídla, protáhnu se a poté přijde otázka co je za den. No měl by být štědrý večer... ale podle mě je to další večer ale když budeš hodná uvidíš zlatý prasátko. Pousměji se nad tím a pohladím krásku před sebou. zamyslím se nad tím co jsou vlastně vánoce... večer plný dárků a pohody.. no říkat tomu pohoda doted pro mě vánoce byly o tom že jsem přišel pro dárky rozbalil je poděkoval a odešel zase pryč. jediné hezké na tom bylo to že jsme byly s rodinou pohromadě a nebyly jsme v hádce. Poté se má milovaná začne převlékat a mě se naskytne pohled na její tělo. buďme rádi že nejsme v anime to by byl o krve jak z prasete. pousměji se nad touto myšlenkou a usmívám se do doby než jsem povalen na postel. po dlouém polibku odpovím krásce nade mnou. No bud nic bud tu já nebo někdo zustane a vude pomáhat nebo se s někým vydáme do města pomoct lidem ale holt si střihnem. A ne že mě zneužiješ. Usměju se a Dlouze tě políbím a převalím pod sebe. Je tu zima co. S touto větou přes nás hodím deku. Myslíš že to bez nás ještě chvíli přežijou? pomalu tě políbím a ruce bloudí po tvém těle. Doufám že to není jen se a já se ráno neprobudím. Tohle je život který jsem si přál.. mít domov, lásku a život ve svých rukou. Projede mi ještě hlavou a poté se má mysl upne k Biance.

Lenka Bianka LeHni Burianová - 10. února 2012 16:46

soukromá zpráva od Lenka Bianka LeHni Burianová pro Jaký kdosi? Nemyslíš, LeHni? Náhla představa, toho co by se dalo v této chvíli dělat, mi vykouzlila mlsný pohled na drahého. "Jistě, že se bez nás obejdou..." Alespoň v to doufám. Na druhou stranu si v této chvíli nadávám, že jsem se vůbec do něčeho oblékala, když to bude muset zase jít dolů. Tak bych mohla svému drahému ulehčit práci. I když, je lepší, když se chlap snaží. "Hmm... a co bys tak rád prováděl...?" Pošeptala jsem mu do ouška a lehce jej do něj zahryzla. Nikdy bych do sebe neřekla, že mně takové věci budou bavit. Ale když se člověk k tomu jednou dostane, už nikdy nepřestane. Je to něco, jako zdravá droga. Lehce jsem se zazubila a pokoušela se ze svého drahého sundat tu ošklivou vestu, která sice hřála, ale vůbec se mi nelíbila. Zrovna tak se mi nelíbilo, co jsem měla na sobě já. Ale co už se dá dělat? Jednou změna nastala a člověk se musí přizpůsobit. Sakrble, já nikdy ne módu nebyla a teď mám určitě za trest tohle... Opět jsem musela svoji pozornost přetočit zpátky na svého drahého nade mnou. Zahleděla jsem se do jeho očí, u kterých mi nepřekáželi ty ošklivé brýle. A lehce jsem se usmála. Ano, bylo mi skutečně heeeej... "Miláčku, mohl bys ze mně slézt a sundat si kalhoty? Mně to prostě nejde..." Po několika marných pokusech jsem to prostě vzdala a s velkým zrudnutím jsem jej požádala o tuto maličkost. Doufám, že nebude mít k tomu nějaké hloupé komentáře... Mezitím, co on se zbavoval kožených kalhot, já se zbavovala taky toho svého... Snad už další problém nenastane... Lehce jsem si povzdechla a natahovala po něm ručku...

Vypravěčka - 11. února 2012 15:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na dvoře Vyrazil jsi ven do hnusného mrazu a zamířil rovnou do stájí, kde tě přivítala tvá Klepna. Poslední dobou jste spolu velmi často a tak tě má opravdu ráda. Zvesela pohodila hlavou a zařehtala na pozdrav. Mrkev si od tebe opatrně vzala a nechala se, jako vždy, v klidu osedlat a připravit na cestu. Uvědomuješ si, že kvůli mrazu by jí mohly popraskat kopyta, tak je lepší je namazat lojem a zavázat do nějakých hadrů. Jak se tak připravujete na cestu, všimneš si něčeho podezřelého venku. Tedy, tvůj amulet začal zdivoka brnět. Sice v domě vibruje často (Boris kouzly nešetří), ale tohle je něco jiného... Vyšel jsi ze stájí a když ses podíval na oblohu, na chvilku ti zatrnulo. Část oblohy je pokrytá jakoby červenou clonou a přímo tam míří kometa. Je obrovská a hodně blízko. Strach ti radí hlasitě křičet a někam se schovat. Netušíš, jestli dopadne, či ne, ale i tak se ti ježí vlasy hrůzou.... Počítáš, že kdyby spadla někde u Evropy, nedopadne to nejlíp...Pro vás

df - 13. února 2012 19:57

soukromá zpráva od df pro pokoj Při pohledu na tvé nahé překrásné tělo pouze jemně povzdechnu a sladce se na tebe usměji a koukám ti do očí, většina by řekla že jsem jen lehce vzrušený ale ty při pohledu do mých očí výš že opak je pravdou neboť jak stále rád říkám mě moc dobře znáš. Vychutnávám si pohled na každou tvou křivku těla až nakonec skončím svým pohledem na tvém způsobu pojídání mrkve. V té chvíli se mi pořádně rozproudí krev a začne mě mírně tlačit v kalhotech Ale Agrus se tam chce podívat, neboj jakmile se dostaneme z města skočím ti pro nějaký ten stromek, a pak se pojedeme podívat do té litovle.... Počkám něž odložíš talíř pryč, a pak tě začnu velmi vášnivé líbat, tvé naběhlé bradavky mě velmi vzrušují takže ti znepříjemňuji svlékání mě neustálou snahou hrát si s tvými bradavkami. Nakonec neodolám své touze a rychle slezu z postele a v rekordním čase se svléknu. No jako vždy můj penis je plně ztopořený a s mírným lišáckým úsměvem jsem ho nasměroval do tvé pusy, moc dobře výš že jen dvě věci miluji víc než kouření, horkou čokoládu a tebe na prvním místě. Velikost je průměrná 14cm dlouhý něco málo přes 4 cm široký. Ještě si zlehoulinka hraji s tvými bradavkami.

Katka Morwen Klaclová - 14. února 2012 12:42

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Pokoj Celou dobu tě pozoruji a škádlivě se usmívám. Nemůžu si nevšimnou, jak tvé oči těkají všude po mém těle a už vůbec si nejde neuvědomit, jak se změnilo tvé vyjadřování a pohyby těla... Užívám si své malé moci nad tebou a v duchu přemýšlím,co i dnes provedu. Mám stále touhu vytáhnou ten krásný bičík, co mám na výcvik koně,ale ten je schovaný na dně skříně... Příště si ho musim dát k posteli.... na chvilku se usmívám zákeřněji, ale to už je talíř dávno na stole a ty přede mnou nahý. Posadím se s roztaženýma nohama na kraj postele a chvíli si hraji rukama... "Ale vrať se mi brzy...nejlépe ještě za světla..." řeknu, aby se ukončila naše předchozí debata a políbím špičku tvého mužství. Lehkým tlakem na tvé boky tě dotlačím až k posteli a pak tě povalím na záda pěkně do měkoučkých kožešin. Vm, že v leže je to pro nás oba pohodlnější a navíc tě můžu víc zlobit.... Jak tak bezbraně ležíš na posteli, posadím se rozkročmo na tvé tělo a začnu tě líbat. Cítím, jak mě něco tlačí do zadečku, ale pro tuto chvíli se plně věnuji tvým rtům... Po chvilce se mé rty přesunou na tvůj krk, pak hruď, bříško a nakonec se zastaví na tvém ztopořeném penisu. (Který má rozhodně víc, co so pamatuji...) Nejdřípe zlehounka pusinkuji špičku a pomalinku klesám níž.Používám občas i jazyk a někdy i zoubky, abych jen tak lehounce skousla.... Po nějaké době připojím i ruce, jedna si hraje u kořene tvého údu a druhá dráždí varlata. Když už mám pocit, že se blížíš k zakončení, přestanu si hrát a opět s lehkými polibky mířím k tvým ústům. Dlouze tě políbím a podívám se ti do očí. Vidím v nich obrovskou touhu a to mne zahřeje na srdci. I po 5-ti letém vztahu na sebe máme stále stejnou chuť, jak na začátku.... "A na co máš chuť teď?" zašeptám ti do ouška a přitom se stále jednou rukou dotýkám ztopořeného penisu. Sama bych na tebe nejraději skočila, ale ostatní by zase nadávali, že děláme kravál už od rána. I když v tuto chvíli mi je to jedno, ať si postel vrže a bouchá do stěny. Ať si klidně závidí....

df - 14. února 2012 21:00

soukromá zpráva od df pro Postel Když si hraješ svými neuvěřitelně něžnýma rukama, téměř ze mě srší touha a nedočkavost, nicméně nechávám vše na tobě protože i po 5 letech si stále pamatuji na tvé ostré zoubky. Díky tvé zručnosti a mé chuti na tvé tělo jsem málem přehlédl tvůj chvilkový zákeřný úsměv, rychle se rozhlédnu po blízkém okolí a děkuji všem bohů že nevidím tvé oblíbené bičíky " Budu se snažit.... slibuji! Moc dobře výš že tohle slovíčko používám velmi vzácně a nechávám si ho většinou pro tebe. Ale to už jsi mě povalila a já vzrušením zapomněl dýchat, když tvé polibky dopadají na mou hruď lehce se mi zvýší tep srdce, taktéž jsem rád že jsem si konečně vytrénoval pořádnou postavu. Tvé polibky dopadají na svalnatou ( ale ne moc tak středně ) hruď dokonce i na břiše mám teď více svalů nežli tuků, a nakonec i zbytek těla vypadá podobně jako vrchní část těla. Konečně jsem se dočkal a ty jsi rozehrála smyslnou hru na mém přirození, tvé rty které objímají můj úd mi přinášejí neuvěřitelnou rozkoš, jako vždy dokonalá souhra rukou. Když se konečně blížím do finále uděláš to zas, skončíš ještě před mým vyvrcholením, když se tvé rty setkají s mými vášnivě ti polibek oplácím a dívám se ti do očí, v tom se mě zeptáš a já se šibalsky usměji " Jako vždy tebe " Dám ti polibek ale je trošku jiný, před chvílí jsem tě líbal vášnivě a nedočkavě, naopak teď to byl dlouhý klidný pří kterém jsem se lehce zasoustředil. Rukou jsem udělal gesto a potichoučku jsem zašeptal "nechť to co nemá být slyšeno není" kolem pokoje se zatetelil vzduch a byl lehce do barvy fialové, tvé oblíbené ( jen tak je to opravdu silné proti zvukové kouzlo ). Tentokrát tě položím pod sebe a lehce tě zalehnu aby ses mi nemohla vysmeknout, jako vždy když jsem v blízkosti tvého krku tě na něj políbím, pak se přesunu na rty ale než se posunu dál lehce ti skousnu spodní ret pokračuji na bradu po které ti lehounce přejedu zuby, další polibk směřuji mezi tvá ňadra. Posunu se k pupíku který párkrát objedu jazykem, nakonec tě dotáhnu ke konci postele tak abys zadečkem seděla jen kousíček od jejího rohu a položím tě na záda, obě ruce ti dám pod stehna tak aby sis mohla nohy opřít o mé ramena, levou ruku stočím zpět abych si mohl bez problémů roztáhnout pisky a pravou ti začnu jemně mnout bradavku. Dám ti pusu podbřišek ještě jednou se na tebe usměji a pak svým zrakem najdu poštěváček a na uvítanou jej lehce políbím no a potom začnu. Z vhledem k tomu že moc dobře vím jak nemáš ráda prsti si hraji pouze pomocí jazyku, měním směr sílu kterou na něj tlačím občas jej jemně vezmu mezi zuby, jednou za čas zabloudím jazykem k tvé pochvě a kroužím jazykem dokola. Za to že mi nedovolila se vyvrcholit si s tebou záměrně hraji a o něco málo oddaluji tvé vyvrcholení, pokud mě zkoušíš oblafnout předstíraným orgasmem jednoduše ti do pochvy strčím prst a zkontroluji si jaké to křeče máš ( to si ještě pamatuji :P ). Ale nenechám tě čekat moc dlouho u finále zrychlím a ještě i při orgasmu si zlehoučka hraji s tvým poštěváčkem. Když máš nejkrásnější chvíle za sebou pohybem ruky si nechám v ruce objevit nějaký čistí hadr a utřu si tvář, pak tě znovu políbím ale tentokrát zamířím žaludem k tvé pochvě, levou rukou stále držím tvé pisky od sebe a palcem si dopomohu, nasadím zlehka na ústí tvé pochvy a čekám jestli budeš nějak reagovat.

Katka Morwen Klaclová - 15. února 2012 11:55

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro V pokoji Už z tvého polibku jsem vytušila, že převezmeš iniciativu, ale zas tak jednoduché jsem ti to neudělala. Jako vždy jsem se bránila,ale jen na oko. Tušila jsem, co přijde a tím se mé vzrušení dostalo do nekonečných výšin. Mám pocit, že snad vyletím do vzduchu, nebo pod náma podpálím postel... Uslyšela jsem tvé zašeptání a v tu chvíli my bylo jasné, že se nemusím nijak krotit ve svých projevech...Ale to už se věnuješ mému tělu. Po každém z tvých polibků mnou projede vlna vzrušení. Díky proměně, která se odehrála, mi zmizely všechny jizvy a další nedokonalosti. Co je ještě jiného jsou špičatá ouška a jemější rysy v obličeji. Bříško mám pěkně ploché, poprsí pevné a dokonale tvarované. Na nohou žádná celulitida. Zadeček svalnatý, stejně jako nohy. I na mě se podepsalo každodenní cvičení a běhání po lese s mým vlkem. Když kroužíš jazykem kolem mého pupíku mám sto chutí ti již hlavu postrčit níž. Vím, že mi tímto prodlužováním oplácíš moje hrátky, ale kdo to má vydržet? Ale konečně jso dospěl ke svému cíli a jakmile se jen dotkneš mého poštěváčku, vzdychnu slastí. Užívám si tvého jazyku na plno, nemám důvod se jakkoliv krotit a už vůbec ne cokoliv předstírat. Nikam nespěcháme, a už si ani nepamatuji, kdy jsem musela své vyvrcholení předstírat. Znáš mé tělo snad lépe, než já a víš moc dobře, co na mě působí, co mne dovede až na vrchol... Díky tvému prodlužování je můj orgasmus tak silný, že se neudržím a vykřiknu opravdu nahlas, tělo sevřené tou nejrozkošnější křečí. Po celém těle mám husí kůži a vychutnávám si tu chvíli. Ležím zhluboka oddechujíc a se zavřenýma očima. Jakmile se tvé rty dotknou opět mých, políbím tě, divoce, snad ještě více, než předtím. Ovládám své chutě se ti zakousnout do ramene. Cítím tvůj ztopořený penis těsně u mé štěrbinky, pevě tě obejmi a lehkým pohybem zatlačím na tvůj vypracovaný zadeček. Při průniku opět vzdychnu. Tato poloha se mi vskutku líbí. Sedím na kraji postýlky a ty přede mnou pěkně klečíš, takže tě při tom můžu líbat. "Hmm...mocný čaroděj klečí před obyčejnou hraničářkou..." zašeptám škádlivě a přitom tě políbím na ouško. To už se však začínám pohybovat v bocích a užívám si našeho spojení. Nyní jsme jeden. Cítím obrovské energie, které se kolem nás uvolňují. Jistě, sexuální magie je tou nejsilnější....

Michal Agrus Neckař - 21. února 2012 07:44

Třeste se smrtelníci a zouf... Fajn, to by stačilo, teď skákej... Zakl fatalista Je důležité, aby si vaše zvíře vypěstovalo pevnou vazbu k vám a občas i vašim blízkým. Pomůže to třeba v žáru bitvy, nebo když se potřebujete bránit a ne řídit. Poplácám klisnu po lysině a dám se do péče o kopyta. Namazat lojem a ještě rychle splašit nějaký hadry, nejlépe starý děravý pytel na brambory. Začala se cukat, ani nevím, co ji tak rozrušilo. Použiju znamení a klisna zase jen chroupe mrkev. Rychle dodělám svou práci a hmátnu po meči. Čepel lehce zaskřípala o svůj obal a ocel ještě doznívá vibracemi. Zní to božsky. Světlo ve stáji nabralo trochu krvavý nádech. Amulet se začal cukat. Hoří ?! První, co mě napadne se ale nekoná. Pokud tedy nemyslíte hořící oblohu, jak se dolů k povrchu probíjí vrstvami atmosféry koule sněhu, hvězdného prachu a kamení. A kurva. Meč se zapíchl do sněhu, asi jako když pustíte nůž do másla. Křik se ztrácí kdesi u mandlí, takže jen tupě a němě civím na zkázu. Tohle ani Boris neodvrátí. Někde vzadu v hlavě se loučím se životem. A tak jsem vděčnej, za tu šanci... Kolena se podlomila a bezmocně se poroučela do sněhu. Je lepší to zapíchnout nebo počkat na dopad ??

df - 05. března 2012 19:55

soukromá zpráva od df pro Pokoj Podle tvých vášnivých polibků poznám ž se mi podařilo tě uspokojit, z čehož mám obrovskou radost, nicméně nastává menší problém tvé překrásné ústa na mém penisu odvedli svou práci a tvé hlasité vzdechy vě mne jen umocňovali vzrušení. Když do tebe proniknu každičký pocit ne znásoben mým vzrušením takže tato chvíle je pro mne velmi, velmi příjemná. Nicméně tvá poznámka mě tak trochu vrátila do reality já ti dám... jen počkej tohle ti vrátím samozřejmě nad tím přemýšlím při líbání takže jen horko těžko mi něco vyčteš z tváře. Dám svou ruku na tvou hruď a zatlačím dostatečně silně, abych tě pomalu položil na záda. Nespěchám mám menší dilema, jsem načatý a ty jsi už měla orgasmus to je pro mne v tuhle chvíli nevýhodou, jenže chci vyvrcholit s tebou je tu jeden způsob ale je trochu riskantní. Pomalu začnu pohybovat boky a začnu klasické sem a tam, přitom jednou rukou ( spíše prsty ) začnu masírovat tvůj poštěváček ( tuhle polohu prostě miluji ). Cítím to pár rychlejších pohybů a vyplním tvou kundičku, jen tak pro jistotu zkontroluji kouzla která zabíjí veškeré mé sperma které jde ven, když se ujistím že jsou na svém místě a fungují správně lehce přivřu oči a začnu se soustředit. Za chvíli to poznáš i ty, mocnou přírodní magii kolem nás začíná čeřit má safírová energie. Jednou jsem ti vysvětloval že pokud se při sexu začnu soustředit na svou magii můžu zvýšit svou výdrž. Když se mi do žil vlije veškerá má moc jen vzdechnu, to co jsem nečekal je že všechny dotyky a pocity na mé kůži jsou silnější, ale efekt to má přesně ten co jsem chtěl. Nechám energii aby se mi ve velké míře nashromáždila v rukou a penisu. Při každém dotyku rukou na tvém těle ti vyvolávám vlny rozkoše, penis se zvětšil na max a celkově máš zvýšenou citlivost v jeho blízkém okolí. Nicméně dělám vše co můžu abych vyvrcholil spolu s tebou, jestli se mi to povede zarazím ho co nejhlouběji to půjde ( aby tě to samozřejmě nebolelo ) a začnu tě líbat, pokud ne dodělám tě jazykem jakmile tě kouzlem zbavím jistého spermatu.

Katka Morwen Klaclová - 23. března 2012 19:11

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Pokoj Užívám si každého tvého dotyku. Už několik je miluji a pokaždé ve mně rozproudí krev. Cítím tvůj na max ztopořený penis a to ve mně vzbuzuje ještě silnější vzrušení. Vím, že nebude trvat dlouho a obdaruješ mě svou "vodou živou". Vtom mě ale začneš zlobit svými prstíky a po mém orgasmu mám vše až bolestivě citlivé. Opatrně odtáhnu tvou ruku z mého poštěváčku a raději si ji položím na ňadra. Po chvilce cítím tvoje vyvrcholení, jak mi mé útroby zalévá horká tekutina a vydechnu s tebou. Přecijen je to úžasný pocit a doufám že jednou z něčeho tak dokonalého se zrodí i náš potomek....ale zatím ne. Chci si užívat společného mazlení po tvém vyvrcholení ale cítím že to ještě nechceš vzdát. Jenže dnes je práce spousta...Navíc cítím, že roztáčíš kola magie a já prostě magii při milování nemám ráda...ať je sebelepší, k těmto věcem nepatří... "Miláčku, počkej si na další do večera... Nevím co se děje, ale cítím se divně. Taková bez sil a... rozbolavělá. " zastavím tvé rozkoš dávající pohyby a sesmeknu se z tvého penisu. Počítám, že brzy přijde období naší sexuální abstinence - měsíčky. "Nezlob se, ale něco se děje...nezdá se ti, že se chvěje zem?" uvědomím si lehké otřesy postele, i když mi nic neděláme.... Najednou mám pocit že je všechno hrozně špatně, že se stane něco strašného. Celá poblednu a cítím jak mi naskakuje husí kůže. Posadím se a pevně tě obejmu, hledajíc oporu a útěchu v náručí muže, který pro mě znamená vše....

Lenka Bianka LeHni Burianová - 07. dubna 2012 16:32

Já říkám ROZCHOD! "Tak to teda né... to si ze mně děláš snad srandu!" Začala jsem po něm řvát, když v jedné části našeho velkolepého aktu on už nemohl. Naštvaně jsem se od něj odvalila a postavila se prudce na nohy, abych se vzápětí mohla obléct a někam odkráčet. "Hele, tady by platila jenom jedna hláška z kameňáku... fajn, pardon tak víc." Povzdechla jsem si při náročném znovu se oblékání a zjišťování toho, které oblečení je moje. "A to není všechno... od toho, co ti nejde Wowko a ty zatracené hry si nesnesitelnej. Jako kdybys neměl pro co žít a to jsem si myslela, že já pro tebe zatraceně něco znamenám. No tak promiň no..." Křičela jsem na něj, že by mně mohli slyšet i v další vesnici. A vím co to bude znamenat pro moje hlasivky, fakt že zítra nebudu moct mluvit, ale mně je to v této chvíli u zadnice. "Jako promiň... ale já už v tom nevidím, to co v tom bylo. Už nejsi ten, který se mi líbil... změnil ses a to mně na tom všem nejvíc sere." Toto už bylo pro něj, nechtěla jsem aby toto slyšel třebas Michal nebo Marek. Stačilo mi, že to slyší Milan, kterému to stejně asi bylo jedno. "Fajn... hned si sbalím všechny svoje věci, která tu mám a půjdu si hledat nějaký jiný pokoj. Měj se hezky ve své temné díře." Zabouchla jsem za sebou dveře, když už jsem byla oblečené a měla v úmyslu jít za Michalem poptat se ho po nějakém kuřivu, nebo něčem na zklidnění. Toto mně dožralo a mám takový pocit, že nějakého pořádného mužského už nebudu chtít vidět. Stačí mi bohatě naše parta bláznů. Než-li však půjdu hledat Michala, tak se mám v úmyslu provětrat a ochladit si svou horkou hlavu. Možná bych ještě mohla ublížit Milanovi a to se mně nechce. Já, takovej malej prcek... aby ublížil vazbě jako je Milan... to byste se ještě divily

Vypravěčka - 28. srpna 2012 10:01

Je to snad konec? Po chvíli jste se všichni seběhli venku. Pravda, někteří jen spoře oděni, ale jste zde. Stojíte bok po boku a pozorujete, jak z nebes padá kamsi do bývalého Německa kus pořádně velkýho šutru. Přesněji hodně velkej šutr. Jeho ohnivý ocas se táhne po obloze a tím jí dodává nádherně krvavou barvu. Od směru letu se divoce rozfoukalo, vločky vám létají do obličejů se silou divokých včel. Pomalu z domu vycházejí i ostatní - služebnictvo a řemeslníci. Všichni s výkřiky a s modlitbami sledují tu nádheru. I když je to to nejstrašnější a nejděsivější, co jste kdy viděli, zároveň je to i nejkrásnější úkaz. Jak padající kus mimozemské horniny klesá k obzoru, ve větru pociťujete i náhlé oteplení. Každopádně její pád netrval ani půl minuty, ale pro vás to bylo jako půl století. Hvězdný šutrák zmizel a chvíli po tom se ošklivě zablesklo. Cítíte, jak se vám pod nohama chvěje zem, je stále tepleji. Lidé z domu zděšeně křičí, že tohle je jistě konec. Na jejich tvářích je vepsána bezradnost. Ale ti moudřejší a spříznění s přírodou už tuší, že tohle konec není. Kdyby vás to mělo zabít, už by se stalo. Jediné, co vám teď bude dělat starosti je pár dní bez Slunce - přecijen vítr vane od západu a tak mračno vzlétnutého prachu se přenese přes vaše bydliště. Po chvilce je klid. Zem se přestala třást, teplý vítr utichl. Nebe je opět nádherně modré, jen na západě je trošku dorůžova. Lidé za vámi mluví o zázraku, pak propuknou v jásot. křičí, že přežili samotný konec a po chvíli se vracejí zpět do práce. I vyděšená zvířata se pomalu začínají uklidňovat stejně jako zaklínačův amulet...

Michal Agrus Neckař - 30. srpna 2012 03:52

Ende, Schluss Krasavice s liščím ohonem se řítí vstříc matičce Zemi kamsi na západ, nechávajíc za sebou onen zmiňovaný rudo-oranžový ohon z prachu, který z ní samotné odpadává. Vstal jsem na nohy s vědomím, že je to posel smrti. Ale moc hezký posel. No, žádná Svatá říše římská už asi nebude. Trochu škodolibě jsem se usmál. Pak se zablesklo a já si předloktím zaclonil oči. Spadl mi kámen ze srdce. Ne sice tak velkej, jako ten, co spadl na naše západní sousedy, ale... S velkou částí němčiny je ámen. A já si můžu oddechnout. Šumava a Krušný hory nejspíš budou dolámaný a minimálně bez sněhu. Husí kůže na chvíli polevila, když se do nás opřel skoro letní vánek, ale zase je hned zpátky. Konečně jsem si opucoval kolena od napůl roztátého sněhu. Z prvotních výkřiků o konci světa je najednou radostný jásot, že jsme to přežili. Něco bych řekl, ale raději taktně mlčím. Místo toho už skoro plánuju cestu k onomu kusu nebes. A to všechno cestou do kuchyně, kde jsem ve špajzu vzal načatou flašku slivovice. Odšpuntoval jsem ji zase až venku, loknul si a s dloubnutím loktem ji předal Marovi. "Co myslíte, daly by se z toho udělat dobrý zbraně ??" věnoval jsem pohled hlavně těm nejstarším. Odpověď je (snad) jasná. Každopádně se k tomu šutráku sletěj snad všichni z okolí. Jako vosy na med, jako švábi na pivo. Mít tu trpaslíka, jakože pravého, jako je Yarpen a nebo Zoltan, už by se tu vedla diskuze o mocných artefaktech, dračích slujích, hospodských bitkách a skončilo by to pozdě po půlnoci. Nádech, hlasitý výdech. Amulet na hrudi sebou přestal škubat a přestal hřát. To druhé nebylo nepříjemné, ale život je hořký. Bohudík. "No, každopádně by to 'přežití konce světa' zasloužilo oslavu, co vy na to ?!" Zazubil jsem se na mé blízké přátele, vytáhnul meč ze sněhu a špičku otřel o kalhoty.

Katka Morwen Klaclová - 30. srpna 2012 11:19

Z ráje do pekla a pak zas na zem Z krásného rána, pěkně vyhřátého pokoje a z náruče mýho chlapa mě vytáhl divný pocit a chvějící se barák. Neměla jsem ani tucha, co se děje, dokud jsem nevyběhla do mrazivého rána jen v haleně do půli stehen a vysokých botách. Víc jsem si jaksi oblíknout nestihla ale co, je to jedno, stejně se tu všici známe..... Na dvorku byl náš zaklínač a klečel v jiskřivém sněhu a koukal kamsi na oblohu. Můj pohled přelétl na to samé místo, kam se dívá on a já se málem svalila do sněhu vedle něj. Ale najednou byla má kolena natolik ztuhlá, že jsem je ani nedokázala ohnout. Zůstala jsem na místě a s pusou dokořán sledovala pomalu padající smrt. V tu chvíli mé pesimistické já vědělo na sto procent, že je tohle konec. Mé drahé realistické já s pesimistou souhlasilo, snad jen optimista trošku namítal, ale opravdu jen trošičku. Přecijen při pohledu na tu obrovskou masu s ohnivým chvostem padající k Zemi dost blízko... ne, ani můj optimista už nenamítá. V tu chvíli mi prolétne hlavou myšlenka, že by mě zajímalo, kde se narodil ten novodobej Ježíšek, páč takovou kometu nelze ignorovat. Snad abych ze sebe setřásla ten největší strach jsem se uchechtla týhle ironii. Konečně jsem šťastná, můj život má smysl a hle... přiletí blbej kus šutru a všechno je zase v háji! Vrčím v duchu a nadávám na všechny známý i neznámý božstva. Pomalu se došourám vedle Agruse, který se postavil naší zhoubě čelem a položím mu ruku na rameno. V tuhle chvíli prostě potřebuju cejtit lidskou bytost poblíž sebe. Mlčky sleduju dopad a jak se zableskne, přivřu oči a trochu víc zareju prsty do jeho ramene. Chudák, pokud tohle přežijem, udělaj se mu modřiny...jenže tohle asi nepřežijem... opět se ušklíbnu a jak cítím postupující vedro, hledajíc oporu se chytnu i druhou rukou zaklínače a se stále zavřenýma očima čekám, až nás smete tlaková vlna a s ní vzápětí obrovský žár... Jak tak čekám, připadá mi to strašně dlouho. Vítr se utěšuje a tak nějak mám pocit, že je to za náma...Otevřu jedno oko a juknu kolem sebe, místo vyděšených výkřiků od ostatných obyvatel našeho domu se ozývají výkřiky radostné a zase začíná být pořádná kosa. Otěvřu obě oči a chvíli nechápavě pozoruji místo, kam kometa musela spadnout. Čekala jsem spíš že odtamtud uvidím, jak se na nás valí ohnivá vlna, ale ono nic... snad jen obzor je trochu červený... Když Agru promluvil o zbraních z hvězdného kovu, uvědomila jsem si, že stále zarývám prsty do jeho ruky a ramene a tak ěnjak poděšeně od něj odskočím. "Paardon..." uškíbnu se a cejtím, jak mně začínají jektat zuby. "Jasně, ukovem si každej Exkalibur." Zazubím se a tentokrát se zamyšleně podívám tím směrem "Ne, vážně, něco by z toho možná šlo, ale to abysme vyrazili co nejdřív. Jenže ě spíš napadá, co asi znamená kometa na Štědrej den? myslím, že se někde po dlouhý době asi narodilo bábetko..." naznačím svou myšlenku o novodobém mesiáši a přemýšlím, jestli bych si neměla dovnitř skočit pro něco na sebe, ale to už můj mrazivý problém vyřešil Agru tím, že donesl flašku slivovice. I když slívka nepatří mezi mé nejoblíbenější nápoje, na zahřátí a překonání šoku se hodí. Dám si pár pořádných loků, až se mi horko nahrne do tváří a pošlu flašu dál. "Jop, oslava by se šikla. Přiletět ten šutrák o hodinku pozdějc, jsme na prach my a ne Němčouři..." Oklepu se, páč slivovici stále cítím v krku a přemejšlím že bych si dala cigáro...jenže dýmku mám nahoře...

Vypravěčka - 30. srpna 2012 20:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Shrnutí děje - aneb co se asi stalo Z onoho fantastického světa ses navrátil se všemi vědomostmi a zkušenostmi zaklínače, stejně jako s jeho schopnostmi. Také ses navrátil s jeho vybavením - meč, amulet, lektvary... Na první pohled ses nijak nezměnil, ale uvnitř cítíš, že se něco dít bude.... a je to tak. Jak jsem již psala, lidstvo pomalu vymírá, ať na neznámé nemoci či an to, že se od ledna nenarodilo žádné živé dítě. Také selhávající technika zabila mnoho lidí. Jedna katastrofa za druhou...Mo prostě se lidská populace odhadem zmenšila z těch 7 miliard tak maximálně na dvě miliardy. Zajímavé bylo, že hlavně umírali ti z přelidněných oblastí a velkoměst, takže vznikla rovnice - větší hustota obyvatel=vyšší úmrtnost. Pralesy se začaly rozšiřovat neuvěřitelnou rychlostí a dokonce i obyčejné lesy se stávají větší a větší. Celkově příroda se stala divočejší a na zemi se objevila zvířata již vyhynulá - ale pouze ta, kteá vymřela kvůli lidem. Řeky se začaly pročišťovat a i vzduch byl najednou takový sladčí...čistější. Koncem září 2012 najednou svět pohltila panika. Veškeré jaderné elektrárny přestali pracovat - přesněji přestaly se chladit a všichni očekávali každou chvíli výbuch. jenže když kontrolky jasně ukazovaly hrozící nebezpečí, kolem jaderných elektráren zešílela vegetace a všechny stavby pokryla tlustou vrstvou, takže i když elektrárny vybuchly, nezbylo po nich nic jiného než krásně porostlý kopec - beze stop radiace. To už většina fantazáků věděla, že tohkle nejni normální úkaz - že se navrací magie. Bohužel technika čím dál víc selhávala a nakonec listopadu už nešla elektřina, televizní i radiové vysílání zmizelo...stará auta, která ještě nemají v sobě tunu elektroniky občas ještě fungovala, ale nejosvědčenějším dopravním prostředkem se stal kůň či osel. Takže většina přeživších si nějakého toho koně sehnala - ani ty jsi nebyl vyjímkou. Ale ještě než odešla elektřina a podobné ses dozvěděl o oné skupince lidí, kteří se s těmito změnami vyrovnávají podezřele v pohodě a co víc - zjistil jsi, že v době, kdys ty byl ve světě fantazie, i oni záhadně zmizeli a pak se vrátili stejně "postižení" jako ty. Co víc, zjistils, že ty osoby není nikdo jiný, než Andořani (podle postav poznáš, kdo ;) ) A tak ses rozhodl, skoro uprostřed zimi, že je na čase zmizet ze svého dosavadního bydliště, páč začíná být všude dosti nebezpečno a ze strany lidí příliš hysterično. Takže jak jsem psala, vydal ses na cestu do Uničova 19. prosince. Tou dobou už bylo anpadeno spoustu sněhu, takže tě cesta přes Jeseníky radši ani nenapadla a vyrazils po níže položených cestách. Jenže co se nestalo, když jsi tábořil v Hranicích na Moravě, v noci z 20. na 21. zmizely veškěré pozůstatky moderní civilizace - přesněji domy postavené po konci 16. století jsou fuč, trosky aut, moderní mosty...to vše je pryč, jako by to ani neexistovalo - jediné pozůstatky po těchto objektech jsou prázdná místa s ještě nízkou pokrývkou sněhu. Lidé začali šílet a ty jsi zjistil, že ses změnil. najednou vidíš dobře v noci, umíš se pohybovat tiše jako myš a co víc, cítíš v sobě něco jiného, cos v tomto světě ještě nepoznal - zaklínačskou magii. Když ses pokusil o znamení, povedlo se. Když ses dostal k zrcadlu, všiml sis, že tvoje oči už nejsou klasické lidské, ale žluté zaklínačské... Takže Nostradamova předpověď nelhala - nastal konec světa, který lidstvo znal. přišla magie, přišel svět fantazie.... A s ním i fantastické problémy - přesněji na okraji města, druhý den ráno, jsi uviděl roztrhaného člověka - jasně na něm vidíš stopy vlkodlaků. Tato noc byla navíc v úplňku.... Ale pojračuješ dál, protože tě tvé tušení táhne čím dál víc k té skupině a máš před sebou ještě tak 3 dny cesty.... p.s.: za překlepy se omluvuju :)

Zbyhněv Ariel Alacazar - 30. srpna 2012 21:15

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro A je to tady... Všechno bylo podivné, vím že sem prožil něco víc, že to nebyl sen,že to byla skutečnost, z nemocnice sem vypadl brzy, jako vždy před tím,stejným způsobem, revers na vlastní triko... Tak jo vše se změní.... seděl sem u ohně rozdělaném na sněhu a díval se kolem sebe, můj cíl byl v dálce za mlžným oparem a sněhovým příkrovem, a kolem jen vzpomínky na svět ve kterém sem vyrůstal, vše bylo jako by se splnili naše sny... Podíval sem se na své ruce a věděl že znamení mi jdou dobře, stejně tak mě utvrdil pohled na dva meče, vak ve kterém sem nosil lektvary.... Takže zaklínač... vytáhl sem z kapsy amulet a natáhl si ho na krk, pak sem zavřel oči když se mi rozvrněl na prsou vlivem všudypřítomné magie... Usnul sem, a když jsem se zase probral, neviděl sem ani už ty města co před tím, jen prázdné místa kde míň sněhu,zakroutíl sem hlavou a vydal se zase na cestu, tentokrát podle toho jak sem poznával krajinu...než se to stalo, roztrhané tělo člověka a stopy lykanů....ihned se ve mě probudilo něco jako zaklinačské vědomosti, věděl sem kolik, kdy a jak ho dostali...a kam šli, ale nač po tom pátrat, zima na krku a cesta předemnou, nahodil sem si vak na rameno, vak s meči a ovčí kůži na spání a vydal se zase dál....

Vypravěčka - 30. srpna 2012 21:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na cestě bílým peklem I když jsi po cestě držel ostré tempo, sníh je prevít a tak jsi během prvního dne nového věku došel jen k Velké Bystřici. Držel ses cest, které kdysi bývaly dálnicemi či silnicemi, ale i tak je již příroda nemilosrdně okupovala. Na zemi jsi nacházel stopy obyčejných zvířat, ale i tvorů o kterých jsi doposud pouze četl ve fantastických bestiářích a jednou jsi měl dokonce pocit, že nad Jeseníky jsi zahlédl vznášejícího se draka. Avšak byl to jen mžik a tak si nejsi jistý, jestli to nebyl zrakový klam.I když podvědomě tušíš, že draci by tu s námi být mohli. Jak se den přehoupl k odpolednímu a pomalu se začalo šeřit pochopils, že v okolních lesích není zrovna bezpečno a cestovat sám v noci je i pro zaklínače nebezpečné. Ale to jsi pod jedním z kopečků uviděl pozůstatky lidského města a kolem něj zapálené strážní ohně. Velká Bystřice bývala krásným městem, nyní z něj jsou jen ruiny a jediné, co stojí je kostel. Právě kolem kostela ve dvacetimetrových rozestupech hoří ohně a hlídkují muži. Poznal jsi historické šermíře a v tu chvíli zaplála naděje, že lidstvo není zas tak ztracené. "Hej, osobo! Kdo jsi a co tu pohledáváš?" Zeptal se tě silným hlasem jeden z hlídkujících rytířů. Všichni ostatní zkušeně tasili meče a namířili je tvým směrem....

Zbyhněv Ariel Alacazar - 30. srpna 2012 23:14

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Cesta vede pořád dál... Jít dál, nic víc mi nezbývalo, jít a neztratit směr, věděl sem že vše kolem se mění tak rychle že to snad ani není možné,to co sem znal je pryč, to o čem sem jen snil je nyní tady a v plné síle, nevěděl sem co vše mám očekávat, ano Jeseníky sem znal dobře, ale to co sem zahlédl... Do psí píčí...to snad není možné...drak? chvíli sem zmateně stále než jsem si přitáhl plášť a vydal se zase dál na své cestě, která pěšky byla zatraceně dlouhá a koně sem nesehnal, zatím a o něčem jako vlak si můžu nechat snít... Z míst kde mělo být město se tyčil jen kostel ozářen ohni, vydal sem se blíže protože sem viděl něco známého, pro mě až moc...šermýři.... Jen poutník krajem koncem pánové, člověk jako vy a přesto někdo jiný... zněla má slova a svůj meč sem zatím nechal na zádech, zvedl jsem ruce aby na ně viděli a vydal se blíže.... Jsem zaklinač, ač se vám to zdá jak chce divné je to tak...svět lidí padl, magie vládne zemi, tak jak bylo předpovězeno, zbyli jen ti nejsilnější, kostely vám nepomohou, jsou tady jen proto že jsou staré a většina z nich stojí na starých pohanských modlách a hřbitovech... došel jsem až k nim a aby si mě mohli prohlédnout..... jen procházím, dávejte pozor, v kraji řádí vlkodlaci...

Vypravěčka - 31. srpna 2012 09:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro U zdí kostela Muži ve zbrojích na tebe chvíli jen nenápadně koukali a pak se rozesmáli "Jasně, zaklínač. V tom případě tady Béďa je Gandalf a Pepan Legolas." zasmál se vůdce jejich tlupy a ostatní se k němu přidali. I když to jsou šermíři a zdá se i fantazáci, jejich duch je stále v době aut a moderní techniky. "Ne, vážně, čoveče. jestli se chceš zahřát a přespat, v kostele ještě nějaký to místo je. Sice sme žádný vlkodlaky neviděli, ale pár vlků a medvědů se vokolo potuluje, proto hlídáme..." Poodstoupil, abys mohl projít ke dveřím do kostela akdyž ses dostal pořádně do světla ohňů, jeden z nich uznale písknul "Tomuhle se říká vymazlenej kostým. Seš dobrej, borče. Tě to muselo stát solidní prachy..." podotknul při pohledu na tvé oblečení a vybavení. Do očí se ti zatím nikdo nepodíval, i to je bohužel pozůstatek naší doby - hodnocení lidí podle vzhledu a ne očí.... Jeho slova potrhlo osamocené vlčí zavytí nedaleko od vás. Všichni muži se okamžitě otočili zpět k lesu, jeden z nich si připravil luk ke střelbě. Ale ty víš, že toto nebylo lovecké zavytí vlka, spíš volání o pomoc - jako by jej něco zahnalo do kouta, něco mnohem horšího... Jako na odpověď se ozvalo odporné hrdelní zařvání - takové jsi v životě neslyšel a ani tvé zaklínačské vzpomínky netuší, co to může být za bestii. Opět zařvání a muži kolem ohňů se rozklepaly, až jim zbroje začaly chřestit. Dva z nich s křikem utíkají do pevných zdí kostela. I tobě z toho zvuku běhá mráz po zádech, ale hlavně si uvědomuješ, že tohle místo je tak prosáklé lidským pachem, že to pro onu bestii bude jako pozvání k hostině....

Zbyhněv Ariel Alacazar - 31. srpna 2012 10:31

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro U kostela Zbyhněv Ariel Alacazar.... odvětím suše ale pak se jeho vtípku pousměji,podívám se na své věci a jen zakroutím hlavou... Kéž by to byl kostým, kéž bych neviděl stopy vlkodlaků a nebo včera letícího draka, nevidíte to? Svět padl, příchází to co řekl Nostradámus, jen trochu jinak než by lidi čekali.... Hlupáci, jakou šanci asi máte s meči které nejsou ostré? zeptám se když uslyším to zařvání a vydechnu, vím že nevím co to může být, ale vím jedno,sem zaklínač, musím je chránit..... Do kostela, zabarykádujte se a nevystčte nos....tohle není nic s čím se můžete měřit.. okamžite vytáhnu lektvar který mi zbystří smysly,po jeho vypití mi zčernají oči a naběhnou žíli ve tváři a na obličeji,vytáhnu stříbrný meč a pohybem dlaně aktivuji medailon,otočím se na jednoho z těch mužů a ukážu na kostel..... Je vás tu tolik že pach lidí bude pro tu stvůru lákadlo, buď mě poslechni nebo tvé kosti budou po okolí.... s tím se vydám rychlou chůzí k lesu a poslouchám kde se ta stvůra může nacházet...

Vypravěčka - 31. srpna 2012 20:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Od kostela k lesu Muži u kostela se na tebe jen nechápavě dívali, jeden zašeptal druhému, že jsi asi nějakej sjetej. "Vlkodlak, drak? Přestaň brát, to, co bereš, máš vymytej mozek. Chápu, že je těžký pochopit, co se stalo, ale aby se tu objevila fantastická zvířata? Že by mladej týpek jako ty měl najednou schopnosti zaklínače?" řekl jejich vůdce dosti pohrdavě, ale to se opět z lesa ozvalo zoufalé vlčí zavytí a v zápětí odporný řev... Muži pobledli a když ses na ně otočil po vypití lektvaru, ustoupili o krok. Už beze slova vyrazili uposlechnout tvé rady, ještě jsi slyšel, jak jich několik odříkává Otčenáš a poplašené výkřiky lidí z kostela. Jak se blížíš k lesu, slyšíš zvuky boje. jak se zdá, vlkovi přišli an pomoc ještě jiní, protože ono cosi vydávající ten neuvěřitelný řev, vrčí a dupá těžkýma nohama po sněhu. Jak zaběhneš za malou vyvýšeninu, na palouku mezi stromy vidíš tři stříbrné vlky s koženými obojky na krku, jak útočí a brání se prapodivnému tvorovy. Bestie má asi 2 a půl metru na výšku - tedy když se postaví na zadní, dlouhou hnědou srst po těle, ale nohy a hlavu má porostlé krátkou zlatavou srstí. Bestie je mohutná, ale nádherná. Vidíš v ní snad skřížence medvěda a lva, ale když se otočila tvým směrem, pojala tě hrůza. Místo zvířecího obličeje se na tebe dívá tvář mladé ženy, jejíž vlasy tvoří krátkou hřívu. V té tváři je vepsána neuvěřitelná bolest a smutek. V bradě a obočí má piercing. Na lvím uchu má tetování, které znáš od zvířat ze ZOO... Když tě ona potvora zahlédla, zařvala, ale ne útočně, spíš děsem a pokusila se uprchnout. Jenže vlci jí naskákali na hřbet a jeden z nich se zakousl bestii do krku, až vystříkla krev....

Zbyhněv Ariel Alacazar - 01. září 2012 15:29

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Co to k čertu... Zvuky z kostela jsem slyšel jasně ale přesto jsem je už nevnímal,má pozornost i smysli se upřeli k něčemu víc,jako by lov nestvůr bylo to hlavní na celém světě v tu chvíli, mé tělo začalo vnímat působení lektvaru, stejně jako má mysl mi do paměti vháněla všechny ty obraty,pirulety a dextry,půlobraty a zásahy lidí či nestvů tak aby padli nejlépe po prvních ráně...doběhl sem až k místu odkud jsem spatřil vlky s obojky a ..... Co jsi sakra zač? blesklo mi hlavou a rozběhl sem se s mečem za zády k boji, ale nevěděl sem co dělat,ten tvor byl tak nádherný že sem do něj nechtěl zatnout svůj meč...... Zpátky! zvolal sem tvrdým a chladným hlasem a strhl jednoho z vlků dolů, pak jsem udělal znamení a seslal jej na tvora,a doufal že jej znehybní, nebo jí...její obličej byl krásný.... Co jsi zač? zeptal jsem se když jsem odhazoval dalšího vlka z jejího těla a nevěděl co dělat.....

Vypravěčka - 01. září 2012 22:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Z onoho fantastického světa ses navrátil se všemi vědomostmi a zkušenostmi nekromanta, stejně jako s jeho schopnostmi. Také ses navrátil s jeho vybavením - meč, amulet, lektvary... Na první pohled ses nijak nezměnil, ale uvnitř cítíš, že se něco dít bude.... a je to tak. Jak jsem již psala, lidstvo pomalu vymírá, ať na neznámé nemoci či na to, že se od ledna nenarodilo žádné živé dítě. Také selhávající technika zabila mnoho lidí. Jedna katastrofa za druhou...Mo prostě se lidská populace odhadem zmenšila z těch 7 miliard tak maximálně na dvě miliardy. Zajímavé bylo, že hlavně umírali ti z přelidněných oblastí a velkoměst, takže vznikla rovnice - větší hustota obyvatel=vyšší úmrtnost. Pralesy se začaly rozšiřovat neuvěřitelnou rychlostí a dokonce i obyčejné lesy se stávají větší a větší. Celkově příroda se stala divočejší a na zemi se objevila zvířata již vyhynulá - ale pouze ta, kteá vymřela kvůli lidem. Řeky se začaly pročišťovat a i vzduch byl najednou takový sladčí...čistější. Koncem září 2012 najednou svět pohltila panika. Veškeré jaderné elektrárny přestali pracovat - přesněji přestaly se chladit a všichni očekávali každou chvíli výbuch. jenže když kontrolky jasně ukazovaly hrozící nebezpečí, kolem jaderných elektráren zešílela vegetace a všechny stavby pokryla tlustou vrstvou, takže i když elektrárny vybuchly, nezbylo po nich nic jiného než krásně porostlý kopec - beze stop radiace. To už většina fantazáků věděla, že tohkle nejni normální úkaz - že se navrací magie. Bohužel technika čím dál víc selhávala a nakonec listopadu už nešla elektřina, televizní i radiové vysílání zmizelo...stará auta, která ještě nemají v sobě tunu elektroniky občas ještě fungovala, ale nejosvědčenějším dopravním prostředkem se stal kůň či osel. Takže většina přeživších si nějakého toho koně sehnala - ani ty jsi nebyl vyjímkou. Ale ještě než odešla elektřina a podobné ses dozvěděl o oné skupince lidí, kteří se s těmito změnami vyrovnávají podezřele v pohodě a co víc - zjistil jsi, že v době, kdys ty byl ve světě fantazie, i oni záhadně zmizeli a pak se vrátili stejně "postižení" jako ty. Co víc, zjistils, že ty osoby není nikdo jiný, než Andořani (podle postav poznáš, kdo ;) ) A tak ses rozhodl, skoro uprostřed zimi, že je na čase zmizet ze svého dosavadního bydliště, páč začíná být všude dosti nebezpečno a ze strany lidí příliš hysterično. Takže jak jsem psala, vydal ses na cestu do Uničova 19. prosince. Tou dobou už bylo anpadeno spoustu sněhu, takže tě cesta přes Jeseníky radši ani nenapadla a vyrazils po níže položených cestách. Jenže co se nestalo, když jsi tábořil v Hranicích na Moravě, v noci z 20. na 21. zmizely veškěré pozůstatky moderní civilizace - přesněji domy postavené po konci 16. století jsou fuč, trosky aut, moderní mosty...to vše je pryč, jako by to ani neexistovalo - jediné pozůstatky po těchto objektech jsou prázdná místa s ještě nízkou pokrývkou sněhu. Lidé začali šílet a ty jsi zjistil, že ses změnil. je z tebe malý, milý hobití nekromant Takže Nostradamova předpověď nelhala - nastal konec světa, který lidstvo znal. přišla magie, přišel svět fantazie.... A s ním i fantastické problémy - přesněji na okraji města, druhý den ráno, jsi uviděl roztrhaného člověka - jasně na něm vidíš stopy vlkodlaků. Tato noc byla navíc v úplňku.... Ale pojračuješ dál, protože tě tvé tušení táhne čím dál víc k té skupině a máš před sebou ještě tak 3 dny cesty....

Vypravěčka - 01. září 2012 23:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na palouku I když ta stvůra byla tou nejkrásnější věcí, cos uviděl, i když ses snažil ji sklidnit znamením - vše se od ní odráželo. Vlci, jak se zdá, jsou dobře vycvičeni a jakmile jsi jim přikázal, aby šli dál, odskočili stranou. Bestie na tebe upřela své očii, ale nic lidského jsi v nich neviděl. Opět se ozvalo ono děsivé zařvání a skočila po tobě. Naštěstí ji rána na hrdle příliš oslabila atak nestie dopadla půl metru od tebe - její obrovské tlapy ji již neudržely. Víš, že umírá, pomalu odchází život z jejích očí. také z nich odchází i ono zvířecí šílenství. Snaží se promluvit, ale vydává pouze prapodivné skřeky. Až nakonec, slova s posledními záchvěvy mohutného srdce "Byla jsem ošetřovatelkou v Zoo. přišel muž, začal zpívat...pak byla jen bolest a strach....a teď konečně konec..." s úsměvem na rtech život z jejích očí vyprchal. Mohutné tělo zcepenělo a najednou je všude až neuvěřitelný klid. Vlci dál opatrně pozorují mrtvou a jakoby čekali na tvůj rozkaz či snad na svého pána. Bestie se začala pomalu měnit - spíš rozdělovat. Po chvilce na udusaném a zakrváceném sněhu leží tělo mrtvého lva, medvěda a mladé ženy... Vlci pomalu došli k tělům, posadili se a začali výt. V jejich hlasech je slyšet smutek...

Vypravěčka - 01. září 2012 23:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Takže k tvojí postavě - tady se hraje vyloženě RP, žádná pravidla, jen to, co vykouzlíš či vybojuješ si budeš muset nějak obhájit - přeným popisem, logikou... Momentálně žádné zástupy kostlivců ři zombíků nemáš - do našeho světa se magie navrátila až dnes ráno a to jsi cestou příliš mrtvých nepotkala. a teď úvod: Z onoho fantastického světa ses navrátila se všemi vědomostmi a zkušenostmi nekromanta, stejně jako s jeho schopnostmi. Také ses navrátil s jeho vybavením - nějaká zbraň, oblečení, hůl... Na první pohled ses nijak nezměnila, ale uvnitř cítíš, že se něco dít bude.... a je to tak. Lidstvo pomalu vymírá, ať na neznámé nemoci či na to, že se od ledna nenarodilo žádné živé dítě. Také selhávající technika zabila mnoho lidí. Jedna katastrofa za druhou...Mo prostě se lidská populace odhadem zmenšila z těch 7 miliard tak maximálně na dvě miliardy. Zajímavé bylo, že hlavně umírali ti z přelidněných oblastí a velkoměst, takže vznikla rovnice - větší hustota obyvatel=vyšší úmrtnost. Pralesy se začaly rozšiřovat neuvěřitelnou rychlostí a dokonce i obyčejné lesy se stávají větší a větší. Celkově příroda se stala divočejší a na zemi se objevila zvířata již vyhynulá - ale pouze ta, která vymřela kvůli lidem. Řeky se začaly pročišťovat a i vzduch byl najednou takový sladčí...čistější. Koncem září 2012 najednou svět pohltila panika. Veškeré jaderné elektrárny přestaly pracovat - přesněji přestaly se chladit a všichni očekávali každou chvíli výbuch. jenže když kontrolky jasně ukazovaly hrozící nebezpečí, kolem jaderných elektráren zešílela vegetace a všechny stavby pokryla tlustou vrstvou, takže i když elektrárny vybuchly, nezbylo po nich nic jiného než krásně porostlý kopec - beze stop radiace. To už většina fantazáků věděla, že tohkle nejni normální úkaz - že se navrací magie. Bohužel technika čím dál víc selhávala a nakonec listopadu už nešla elektřina, televizní i radiové vysílání zmizelo...stará auta, která ještě nemají v sobě tunu elektroniky, občas ještě fungovala, ale nejosvědčenějším dopravním prostředkem se stal kůň či osel. Takže většina přeživších si nějakého toho koně sehnala - ani ty jsi nebyla vyjímkou. Ale ještě než odešla elektřina a podobné ses dozvěděla o skupince lidí, kteří se s těmito změnami vyrovnávají podezřele v pohodě a co víc - zjistila jsi, že v době, kdys ty byla ve světě fantazie, i oni záhadně zmizeli a pak se vrátili stejně "postižení" jako ty. Co víc, zjistilas, že ty osoby není nikdo jiný, než Andořani (podle postav poznáš, kdo ;) ) A tak ses rozhodla, skoro uprostřed zimy, že je na čase zmizet ze svého dosavadního bydliště, páč začíná být všude dosti nebezpečno a ze strany lidí příliš hysterično. proto ses tedy vydala na cestu do Uničova 19. prosince. Tou dobou už bylo napadeno spoustu sněhu, takže tě cesta přes Jeseníky radši ani nenapadla a vyrazilas po níže položených cestách. Jenže co se nestalo, když jsi tábořila poblíž nějakého města, v noci z 20. na 21. zmizely veškěré pozůstatky moderní civilizace - přesněji domy postavené po konci 16. století jsou fuč, trosky aut, moderní mosty...to vše je pryč, jako by to ani neexistovalo - jediné pozůstatky po těchto objektech jsou prázdná místa s ještě nízkou pokrývkou sněhu. Lidé začali šílet a ty jsi zjistila, že ses změnila. Cítíš v sobě proudit magii, cítíš moc nekromanta. Takže Nostradamova předpověď nelhala - nastal konec světa, který lidstvo znal. přišla magie, přišel svět fantazie.... A s ním i fantastické problémy - přesněji na okraji města, druhý den ráno, jsi našla několik mrtvých lidí. Mají prokousnutá hrdla a sníh kolem noh není tak červený krvý, jak by měl - jakoby jim někdo tu krev vysál... Ale pokračuješ dál, protože tě tvé tušení táhne čím dál víc k té skupině a máš před sebou ještě tak 2 dny cesty....

Vojta "PsychoP" Michlík - 01. září 2012 23:48

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Sen Kráčím gigantickou katedrálou... Je tak obrovská, že nedohlédnu jediné zdi, jediného sloupu, na strop ani okolní lavice. Ze všech stran mé uši zahlcuje kvílení ztracených duší, které ze svých rozmazaných úst vypouští nezřetelné obrysy humanoidních postav. Jsou všude kolem mne, nezřetelné pozůstatky lidí, stíny toho, čím kdysi byli. Stačí mávnout rukou a rozplývají se jako spálené listí v podzimním větru. Ale tím se nezabývám, po chvíli se stejně zase vrátí, aby doplnily svým nářkem kakafonii prokletého davu. Já spěchám vpřed po mramorové podlaze chrámu, jehož přítomnost kolem sebe vnímám na tak základní úrovni, až mne samého překvapuje, že v jeho existenci věřím. Stejné vědomí mne nutí spěchat k rezavému zábradlí vytyčujícímu okraj zaprášeného schodiště do hlubin. Seběhnu po schodech, jen abych byť na krátký okamžik unikl nářkům těch, kterým již nic nepomůže. A konečně vstupuji do mnohem menších prostor přeplněných zčernalým stříbrem. Svícny, sochy, ozdoby... To vše bez ladu a skladu poházené v jednoduché kamenné kryptě kolem paty dřevěného trámu tak ztrouchnivělého, že vypadá jako z ebenu. Mé oči se však odmítají podívat výš a zavírají se, kdykoli chci zjistit, co je to za objekt. Ne, počkat, já vím, na co odmítám pohlédnout! Je to... kříž? Další den na cestě Po probuzení pečlivě zapíši obsah svého posledního snu do diáře k ostatním. Nebyl první, nebyl ani poslední, přesto jsem se dostal zase o něco dál. Tuším, že pokud ve svém úsilí vytrvám, síla mé vůle mi umožní pohlédnout do tváře toho, kdo zapomenut a proklínán zůstal uvězněn v baště království zaslíbeného svým ovečkám. Jistěže vím, co mi má vlastní, stále ještě slabá mysl odmítá ukázat. Ale já se nevzdám. A až přijde ten správný okamžik, zeptám se prvního nekromanta, který vlastními silami překonal hranice samotné smrti oběma směry, na všechna tajemství života, která mi dosud zůstala skrytá. "Již brzy." Zašeptám svému jedinému společníkovi, když míchám v plechovém hrnci na slabém ohni brambory z pytle, který jsem sebral na stejně zapomenuté usedlosti, z níž jsem si svého kostěje přivedl. Koňské maso je nasládlé a pod kůží mého dávno mrtvého oře ho již moc nezbývá. Udržovat jej v provozuschopném stavu mne stojí nemalé úsilí, ale vyplácí se to. Má moc každým dnem pomalu roste díky tomu nekonečnému mentálnímu cvičení, při němž namlouvám mozku neživého koně, že může nést zátěž, s níž by se zaživa ani nezvedl, navzdory tomu, že krom kostí a kůže z něj již nic moc dalšího nezůstává. Po lehké snídani pokračuji v cestě k místu, kde očekávám sobě podobné. Poznamenané, pozměněné, známé tváře. Ale než se tam dostanu, čeká mne ještě dlouhá cesta. Znovu si to uvědomím, když najdu okousanou roztrhanou mrtvolu. Sesednu z Kostěje a kleknu si k tělu. "Zlatíčko, tohle nevypadá vůbec dobře... Tak nám pověz, jak jsi vlastně umřel a co se potom seběhlo. Kdo šel kolem? Co dělal? Jak vypadal? Kam mířil?" Mluvím s tělem, jako by mi snad dokázalo odpovědět... Ale od něj odpověď nečekám. Rozplétám vlákna do světa za světem a ze zapovězeného chrámu volám skrz pouto vychladlé krve duši toho, kdo v něm prožil svůj mizerný život. "Tak povídej, nemám na tebe celý den." Zamumlám ke stínu, který roztrhané tělo náhle obklopil.

Vypravěčka - 02. září 2012 10:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro prosím piš zatím šeptaně! a ještě u nich nejsi ;) Ve sněhové kleci Ze spánku za bílého dne na hřbetě mé hubené klisničky mě probral polevující mráz. Zamrkala jsem abych se probrala a ohlédla jsem se za několika mrtvými s prokousnutými krky, kteří se jako zdeformované stíny potáceli za mnou. Přelétla jsem pohledem okolí až jsem zakotvila s, hádám dost vyděšeným, výrazem na obloze a oranžovém poslu zkázy. Zastavila jsem bezejmennou klisnu. Zaržála a neklidně podupala kopyty ve sněhu. Nebyla jsem schopná pohybu. Na vlastní kůži jsem si zkusila ten pocit z nočních můr kdy byste se nejradši rozběhli pryč a prostě nemůžete. Z poblouznění trvajícího snad minutu mě probral jeden z mrtvých který se, jak dlouhý tak široký, natáhl do sněhu přímo vedle klisničky. Ta se polekala, postavila na zadní a já po zádech sletěla do sněhu hned vele mrtvého. Podíval se na mě zakalenýma očima a otevřenými ústy ze kterých byla cítit hniloba. To mě probralo úplně. Vyskočila jsem na nohy a popadla klisničku za uzdu. Rozhlédla jsem se. Na úzké lesní cestě pokryté sněhem bylo pramálo míst kam se schovat - před tím co mělo neodvratně přijít vlastně žádné místo. "Tak jo... Klid." Zamumlala jsem si pro sebe tiše a vyběhla jsem po lesní cestě dál. Les už řídnul což jistě znamenalo že se brzy octnu na místě kde kdysi bývalo, dle mého odhadu, parkoviště. Samozřejmě nikde nic. Zmobilizovala jsem tu páchnoucí tlupu která mě doprovází a rozestavila jsem je kolem sebe a klisničky. Ta si, jakoby tušila mé myšlenky, lehla do sněhu a já se k ní přitiskla. Pevně jsem zavřela oči, když se kometa přiblížila k zemi tak blízko, že každou chvíli musel přijít konec. Nic. Pomaličku jsem otevřela oči. Znovu padal sníh a byla stejná zima jako předtím. Víc nic. "Tak tohle je ta vaše smrt?" Přelétla jsem pohledem po bezvýrazných tvářích mrtvolné barvy a opatrně jsem se postavila. Klisnička byla zřejmě stejně zmatená jako já. Po chvíli se vyhoupla na nohy. Ještě chvíli jsme tam jen tak stáli ale čas mě tlačil. Ještě dnes jsem chtěla dorazit mezi malou komunitu o které jsem slyšela už dřív. Vyhoupla jsem se na hřbet zvířete a vyrazila jsem dál. Zanedlouho se mi naskytl pohled na dům, který nemohl patřit nikomu jinému, než jim. "A chovat se slušně..." Zabručí ještě k mrtvolám, než seskočí z klisny a vkročí na dvůr, vedouc jí za sebou.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 02. září 2012 14:52

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro A jde se dál... Poslouchal sem její slova a díval se jak umírá, necítil sem nic, jen sem chtěl vědět co je zač, a to jsem zjistil když umřela a přede mnou leželi mrtvá těla, pozvedl jsem obočí a vydechl, otočil se na vlky, a jen se díval chvíli do jejich očí,mávnutím ruky sem zhasl medailon a zasunul meč do pochvy, otočil se zamířil zpět ke kostelu.... Už je po nebezpečí,měli by jste se opevnit, nejlíp někde jinde než zde, hrady....zříceniny, to bude vaše spása, zatím...tady nepřežijete do konce zimy.... pousměji se když volám k zavřeným dveřím do kterých pak chci vstoupit..... Svět se změnil, i vy se musíte změnit, chcete li přežít.... řeknu nakonec anichž bych vstoupil a otočím se k odchodu,nezastavuji se, prostě jdu,povytáhnu si rukavice se stříbrnými ostrými nýty a pohladím na ruce četnou stužku,pak si šáhnu pod kroužkovku a zadívám se na prsten který nosím na kožené tkaničce... Kde jsi,kde asi teď jsi,musím najít čaroděje,musím se pro tebe vydat, až se dostanu tam kde mířím, vyrzím tě hledat má maličká.... projede mi hlavou ale pak se vydám zase na cestu,rychle, není čas, není bezpečí....

Thea Aya K. - 02. září 2012 15:03

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Zpět mezi živými Probudila jsem se v seníku, ve vesnici na půl cesty mezi Libercem a Uničovem. Nevím, jak se to místo, kde jsem přespávala kdysi jmenovalo, ani jak zalidněné místo to bylo. vše, co z něj po včerejšku zůstalo je rozpadající se chalupa se seníkem, kde jsem se rozhodla strávit s klisnou, kterou jsem našla polomrtvou hlady před dvěma dny noc. K snídani jsme toho moc neměly, jen zvíře se najedlo dosyta sušené trávy a trochy ovsa a ječmene, toho jediného, co zbyla ve staré sýpce. Já přežila, jako už několikátý den, na sušených jablkách a hruškách. Vody už jsme taky neměly moc, ale na cestu tam, kam jdeme stačila. Snad. Když jsem klisnu osedlala vyvedla jsem jí ze stodoly. Venku byla pěkná kosa. Nebe bylo temně šedé a slunce v nedohlednu. Začal padat sníh. Nasedla jsem na klisnu a vyrazila dál na jihovýchod. Zarazila jsem se až u rozpadající-se zídky, která byla několik desítek metrů za stodolou. Přímo za kameny pokrytými sněhem ležely tři mrtvoly. Nebyli nijak extra cítit. To protože jsou promrzlé na kost, problesklo mi hlavou. Seskočila jsem z klisny a urovnala si dlouhý černý plášť z na první pohled neurčité látky. I když jsem měla vysoké boty skoro až po kolena, ucítila jsem chlad sněhu který se mi prodírá pod ošoupané kalhoty z kůže obarvené na černo. Sklonila jsem se k tělům abych je prozkoumala. Žádné známky po jakékoliv ráně - až na prokousnutých krcích. Pak mi to došlo. Nikde kolem nebyla žádná krev, až na pár zčernalých kapek na bílém oblečení těch umrlců. Rychle jsem se vrátila ke klisně, když jsem se zarazila. Hlavou mi probleskly dávné poznatky ze světa fantazie. Povzdychla jsem si a ohlédla se. Rozepnula jsem si plášť a přehodila jej přes sedlo. Klisna pokojně stála a zvědavě trhala ušima když jsem si zpoza bílé plátěné košile překryté ještě koženou vestou vytáhla stříbrný amulet s několika rubíny a runovými symboly. Kov mě zastudil na rukách a v konečcích prstů jsem ucítila slabé šimrání. To však nebylo zimou, ale magií, kterou jsem cítila uvnitř amuletu. Magii nekromantů a vyvrhelů. Proudila mi do rukou, do žil a do srdce. Přistoupila jsem k prvnímu tělu. Starší muž, poměrně zarostlý s tmavými vlasy i vousy. Měl pootevřené rty okousané so masa. "Tak vrány už tu taky byly..." Podivila jsem se sama pro sebe a ihned si všimla stejných stop po zobácích i u dalších dvou těl - mladé dívky, které nemohlo být víc než patnáct a její, podle všeho, o něco mladší sestry, která dozajista nepřesáhla ani třináct let. Kdybych je potkala před půl rokem určitě jim oběma hádám téměř osmnáct, ale odříznuté od malovátek a další drogerie vypadaly opět na svůj věk, ne-li mladší. Vztáhla jsem ruce nad muže. Amulet na mém krku se houpal nad jeho hrudí. "Vrány, vrány, krkavci, Mrtvých duší ochránci, Vydejte mi jejich těla, pohyblivá, silná, shnilá." Cítila jsem jak sebou řetízek na kterém mám zavěšený amulet škube. Rubíny silně zazářily a ve chvíli, kdy se amulet zastavil ve svém škubání jakoby třes přešel do mrtvého. Náhle se položil zpět do sněhu a trhnutím otevřel kalné oči bez života. S pusou stále dokořán se vyhrabal na nohy a shrbeně zůstal stát. Neohrabaně se uklonil a já totéž zopakovala ještě dvakrát, u každé z dívek. "Tak jo, přátelé." Zamumlala jsem k té děsivě vypadající trojici a ohlédla se po klisně, která neklidně přešlapovala. "Je na čase znovu vyrazit."

Vypravěčka - 02. září 2012 21:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro U mrtvého Cítíš, že zatím toto přivolání s tebe odsává mnohé síly. Mysl sice ovládá magii nekromantů, tělo na to zatím zvyklé není a brambory přecijen nejsou extra výživné. Ovšem nakonec se ti přivolání podařilo a cítíš z duše zděšení a bolest. "Utíkal jsem k městu, protože jsem slyšel divné vlčí vytí. Pak na mne cosi obrovského skočilo a já cítil, jak mi praskají kosti. Podařilo se mi zahlédnout tvora z hororů, vlkodlaka. kdyby mi zrovna necupoval tělo, nevěř bych. Každopádně se sem seběhli ještě další dva a sežrali mě. Pak tu mé tělo leželo. Před pár hodinama kolem prošel divnej týpek. Celej v černým, meč na zádech a dlouhá kudla u pasu. Měl delší háro a divný oči. Prohlížel si stopy a zamumlal cosi o vlkodlacích, pak šel dál, na jih. Od tý doby tu nikdo nebyl, jen nějaká potvora mi ještě sežrala, co vlkodlaci nechali. To zvíře jste vyplašil vy, pane." Vypověděl ti mrtvý, co se stalo a poté zmizel. Díky mentálnímu spojení jsi viděl vše, co popisoval. A ten divnej týpek ti až moc připomínal Zbyňu a zároveň Geralta, jen bez bílých vlasů... No a potvůrka, kterou jsi vyplašil, byl jen tak půlmetrový potkan... Den se pomalu přehoupl k odpolednímu a ty víš, že do noci ti zbývá jen pár hodin a tvé fantazácké já si jasně vzpomíná, že není radno se potulovat v noci sám....

Vypravěčka - 02. září 2012 22:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Opět na cestě Vlci tě následují ke kostelu a čekají,co uděláš. I když jsi těm lidem uvnitř řekl svá slova, odpovídalo ti vyděšené ticho. Snad nikdo z nich nevěřil, že jsi člověkem. Spíš snad uvěřili na to, že jsi démonem z pekel. Ano, v kostele se lidem asi líp věří na démony, než na zaklínače. Míříš tedy nocí dál, nyní směrem k Olomouci. Ti tři vlci tě následují. Jeden z nich přiběhl blíž a strčil ti čenichem do ruky. Tak jak to dělávají psi, když se chtějí nechat pohladit či podrbat... Noc je tichá, měsíc, den po úplňku, ti jasně osvětluje cestu. Občas jej zakryje mráček, ale svítí stále dál. Je krásně vidět, skoro jako za dne, tedy ty bys viděl tak či tak... Pokračuješ nocí,účinek lektvaru vyprchává a ty cítíš, že si už celkem dost potřebuješ odpočinout. Uvědomíš si, žes měl raději zůstat v tom kostele s lidmi, protože tam je alespoň teplo. Naštěstí mezi Olomoucí a Velkou Bystřicí je mnoho vesniček se svými kostelíky.K jedné právě míříš. Nikde nevidíš žádné světlo, ani z oken kostelíka. Tady asi nepřežil nikdo....

Vypravěčka - 02. září 2012 22:02
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro a ještě jedna technická: amulet nemusíš nijak aktivovat, kdykoliv tě sám varuje před nebezpečím a magií. A zaklínač nenosí jiné zbroje než kožené...

Zbyhněv Ariel Alacazar - 02. září 2012 22:07
	soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Technická.... Jo jo s tou zbrojí sem se sekl sorry ale viděla si snad díl Rozcestí, když bojoval se strigou,přejel po amuletu rukou a rozzářili se ty vlčí oči :)

Vypravěčka - 02. září 2012 22:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na cestě Ráno ses probudila opravdu promrzlá na kost. Venku teploty klesají hluboko pod bod mrazu a čisté nebe téměř bez mráčků tomu ještě napomáhá. Tedy bylo. Než ses nasnídala a nachystala na cestu, zatáhlo se a začal propadávat sníh. Uvědomila sis, že s vodou si nemusíš dělat starosti - sněhu je všude spousta a je krásně čistý, žádná technická špína minulého věku. Při tvém pokusu oživit ona těla se ti to podařilo pouze s tím mužem. Tvoje mysl sice má vzpomínky a schopnosti nekromanta z fantazie, bohužel tvé obyčejné tělo z tohoto světa není nijak na magii cvičené. Pochopilas, že abys dokázala ovládat nekromancii jako ve vzpomínkách, budeš muset na sobě ještě hodně pracovat. I když se ti podařilo oživit jen jednoho, velmi ses vyčerpala. Navíc kobylka je přítomností mrtvého vyděšené téměř k šílenství. Koulí očima a jediné, co jí drží na místě je pevně uvázaná uzda... Co víc, cítíš, že každý pohyb mrtvého z tebe stále ještě odčerpává sílu. Cosi ti našeptává, že by to mohlo dopadnout zle. Co víc, mrtvý by tě jen zpomaloval a nikde bys kvůli němu nesehnala nocleh v teple. Lidi nejsou na kráčející mrtvé nijak zvyklí.... Mezitím se k zemi snášejí další a další sněhové vločky nyní velké a čím dál hustěji. Vypadá to na pořádnou chumelenici. Naštěstí místa, kudy vedly ještě před pár dny silnice, jsou rovná a čistá - díky nim se ti daří jet poměrně rychle a snadno...

Vypravěčka - 02. září 2012 22:17
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro tech: to sice jo, ale to bylo jen v seriálu.... v knížce se amulet nepotřebuje nijak aktivovat ;) a knížky se držíme ;)

Vojta "PsychoP" Michlík - 03. září 2012 00:01

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Mrtvý "Děkuji ti za pomoc, jsi volný, dokud tě opět nezavolám." Pronesu k tělu a zamyšleně se přehrabuji v jednom z mnoha cestovních vaků, abych našel, co potřebuji. Lidské maso je taky nasládlé... Proletí mi hlavou, když mrtvému ostrým nožem odřezávám zbytek jazyka. Vkládám si jej do úst a nechávám odtát led. Polykám krev smíšenou se slinami a pak se pouštím do pomalého žvýkání, které ukončím posledním polknutím až v okamžiku, kdy ženu Kostěje vpřed. Pozměněný poutník má sice náskok, ale můj kůň je schopen udržet trysk po prakticky neomezenou dobu. A několikrát sešívaná kůže drží jeho kosti stále pohromadě. "Pil jsem tvou krev a pojedl tvé tělo. Jsme spojeni a tvá duše patří mi. Až příště narazíme na vlkodlaky, dostaneš možnost se pomstít." Cedím mezi zuby uprostřed poskakování na koňském hřbetě. Symbolika je krásná věc, když se skrze ni nalezne cesta. Mohl jsem si zapamatovat otisk duše toho zatracence, ale vzít si její střípek a přidat jej do nekonečné zásobárny přímo uvnitř sebe je účelnější. Věčné spojení a možnost nebýt nikdy sám. Jen silou myšlenky krmím duši zatraceného svými vzpomínkami ze světa fantasie. Pokřivenými stíny z hlubin prastarých katakomb, dotekem magie spekter, bánší, poltergeistů a dalších přízraků z nočních můr. Přetvářím jej ve svém nitru a přijímám jeho zmatek a bolest jako palivo pro zasílání dalších a dalších vědomostí. Učím jej, měním jej a přizpůsobuji svým plánům. Až přijde ten správný čas, opět jej zavolám, ale to už nebude jen roztřeseným stínem, ale plnohodnotným válečníkem noci, který svým mrazivým dotekem dokáže zastavit srdce každého slabšího jedince. Stane se bojovníkem stínů, jehož jediným účelem bude vyrvat duši prvního bázlivce, který se mu postaví do cesty, a přetvořit ji k obrazu svému pod mou kontrolu. Ukazuji mu moc, jaké spolu budeme schopni dosáhnout. A mířím dál na jih po stopách toho, kdo kolem něj prošel přede mnou. Vím, že jej brzy doženu.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 03. září 2012 12:57

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Kostelík.... Neohlížel sem se, nebylo proč,lidé se bojí, dost se bojí toho co se děje, něják se jim nedivím,v té době co byla byli pro ně fantasy věci něco čemu se smáli,paradovali klasické knihy a nebo filmy,všechny kdo se bavili tímto druhem zábavy odsunuli ze středu společnosti na okraj,sorty,dělení,posměch....A nyní,nyní se bojí,že z okraje společnosti jsou nyní tí co něco mohou dokázat protože se o to zajímali a všichni ti co se honili za penězi nebo sexem jsou nyní odkázáni na pomoc těch jemž se smáli co to mají na sobě, že si hrajou s meči nebo hrajou si na nějáké fiktivní hrdiny..... Copak chlupáči,jdete se mnou? pohladil sem vlka po hlavě a zadíval se před sebe..... Takže se uchýlíme do toho kostelíku a ráno se vydáme zase na cestu, jsme už vcelku blízko.... ani nevím proč mluvím nahlas, snad proto že za poslední týden jsem neměl moc příležitostí.... Zajdu až ke dveřím kostele které jsou zamčené,vykopnutí nebyl problém, vlky jsem poslal dovnitř a jednou lavicí jsem zablokoval dveře...pro jistotu,pak jsem vytáhl svou ovčí kůži a zabalil se do pláště,nechal vlky ať si lehnou ke mě a do pusy si dal hrst slunečnicových semen abych zaplašil hlad....

Thea Aya K. - 03. září 2012 13:20

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Ne tak úplně opuštěná Ráno jsem měla co dělat abych vstala. Svaly jsem měla ztuhlé zimou. Všude kolem byl krásně čistý bílý sníh jen co oko dohlédlo. Kdybych seděla za okny a v teple, kochala bych se tou krásou, ale takhle... Promnula jsem si ruce a vytáhla z brašny na sedle staré kožené rukavice, děravé, ale stále plnící svůj účel. Začalo sněžit. Když dnes půjde cesta dobře, pozítří budu na místě. Ohlédla jsem se po tom mrtvém, kterého jsem našla cestou. Ležel ve sněhu a nevykazoval žádné známky toho, že by se měl zvednout. Byla jsem vyčerpaná i po poměrně tvrdém a ničím nerušeném spánku. Takhle to dál nepůjde. Přešla jsem k muži nataženému jak dlouhý tak široký na zemi a zpod oblečení vytáhla amulet, jehož rubíny stále slabě zářily, jak mi pomáhaly v udržení mrtvého v pohybu. Vztáhla jsem nad něj ruce, které jsem po chvíli zatnula v pěst. Rubíny pohasly a mrtvý byl mrtvým úplně. Sehnula jsem se k němu a prohledala těch pár kapes které měl v oblečení ušitém velice rychle a neohrabaně ze špatně stažené a upravené kůže. Zaradovala jsem se, když jsem našla křesadlo, zřejmě také podomácku vyrobené. Když mi však došlo to ostatní - že je všude kolem sníh a led a že suché dřevo se nenajde na každém kroku, má radost poněkud pohasla. Druhá kapsa byla, k mému zklamání, prázdná. Ohlédla jsem se po klisničce. Nasnídala jsem se, opět sušeného ovoce, které jsem vnutila i zvířeti. "Tak jez, ať mi ještě neumřeš a nemusím oživovat i tebe." Mumlala jsem si pro sebe a rozhlédla se po tichém lese. Za chvíli už jsem seděla v sedle a jela s koníkem dál. Po několika minutách jsme narazili na lesní cestu, poměrně rovnou a nezasněženou díky stromové střeče tolik jako jiné úseky cesty. Odhadovala jsem, že jsem někde v polovině cesty mezi Českou a Moravskou Třebovou. "Tady asi dřív vedla silnice..." Rozhlédla jsem se kolem. Místo mi připadalo nějak povědomé, i když jsem si ho pamatovala jen jako rozmazanou šmouhu z okénka auta. Celkem zábavné. Není tomu tak dávno a při tom se toho tolik změnilo. Klisnička, konečně klidná, když byl mrtvý pryč, se znovu vyděsila. Trhla sebou a uskočila stranou. V zamyšlení jsem div nespadla. Rychle jsem se podívala směrem, kam hledí ona a uviděla jsem smečku vlků jak se ženou lesem kamsi do dálky za srnkou. Poplácala jsem klisnu po krku a pak jsem uviděla mladého srnečka, právě když se kácel mrtvý vyděšením a uštváním k zemi. Zřejmě se mu podařilo vlkům utéct nebo se jim schovat. Seskočila jsem z klisničky a zjistila, jestli je skutečně mrtvý. Byl. Zaradovala jsem se, i když nechtěně. Přeci jen to nebylo nic moc veselého. Každopádně jeho smrt nebude marná. Byl lehký a vyhublý, ale maso na kostech stále měl. Rozhodla jsem se tedy přehodit jej přes sedlo před sebou a vyrazit dál s ním, pro případ, že bych našla místo vhodně k rozdělání ohně, nebo k jeho konzumaci, i když jsem si nebyla jistá tím, že můj žaludek, slabý z posledních dní, by syrové maso snesl. Mezitím se pořádně rozsněžilo. K zemi padaly ohromné vločky, snad největší, které jsem za poslední dny zažila. Jela jsem několik hodin, než jsem dorazila na místo kde byla dříve vesnice. Zbyly tu nějaké domy, ve kterých se, k mému překvapení, svítilo. Stejně jako v oněch oknech mi svitla v hlavě naděje, že možná dojdu do cíle.

Vypravěčka - 05. září 2012 09:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na cestě Žvýkat zmrzlý lidský jazyk, už částečně naklovaný od vran a okousaný od mrchožroutů, není nic příjemného, ba naopak, slizovitá hmota tě několikrát natáhla. Nakonec se ti podařilo část mrtvého sníst, ale to už jsi mířil po stopách na jih. Tvá cesta vede po bývalých silnicích - zbyly po nich pruhy země, krásně rovné a bez vegetace. Tvému koni se po nich jede dobře a občas ve sněhu zahlédneš pěší stopy. Vedou tudy jediné, takže tušíš, čí asi jsou. Asi za dvě hodinky jsi dorazil k dalším pozůstatkům většího města. tentokrát ti kdesi v paměti vytonulo jméno Velká Bystřice. Tušíš, že jsi už blízko Olomouce. zde se stopy zastavují u kostela, kolem kterého je mnoho lidských stop. Navíc kolem jediné stavby v okolí plápolají strážní ohně a obcházejí kolem muži ve zbrojích - jak se zdá, rytíři ještě nevymřeli.... Stopy tebou sledovaného vedou právě ke kostelu....

Vojta "PsychoP" Michlík - 05. září 2012 11:50

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Na cestě Žvýkačka sice nebyla přesně to, co jsem od ní očekával, ale postupně se mi povedlo ji ku své nekonečné radosti zpracovat a nehodit někde šavli. Vnímám to jako dobré znamení a očekávám, že pokud budu napojenou duši vhodně formovat, získám cenného astrálního pomocníka. Ostatně, povolat ji již nyní mohu kdykoliv. Cesta ubíhá pomalu navzdory snaze o maximální rychlost. Když dorazím ke kostelíku, ani mne nenapadne, že vlastně jedu na mrtvole. Ale uvědomím si, že jedu na koni, tak pro jistotu seskočím a zamířím k nejbližšímu strážnému. Kostlivé zvíře obložené pytli a vaky mne následuje jako stín. Bez jediného nádechu, bez jediného zbytečného pohybu... "Před nedávnem sem přišel poutník v černém. Kde je? Chci s ním mluvit." Řeknu bez pozdravu prvnímu strážnému, který vypadá, že jsem ho zaujal a míří ke mně.

Vypravěčka - 10. září 2012 09:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro U kostelíka Muž, který k tobě zamířil si tě prohlédl pečlivěji a pak i tvého koně. Jeho tvář zbělela a on se rozeběhl zpět ke kostelu "Démon! Další démon! Ukryjte se ve svatých zdech!" Ostatní strážci se na tebe otočili a chrání vchod do kostela, aby ses tam nedostal jeden z nich, asi velitel, zaslech tvou otázku "Hledáš-li stvůru z očima koček, celého v černém, ten asi před hodinou odešel. V lese zavraždil dvě zvířata a mladou ženu..." řekl pevným hlasem a také si prohlédl tvého chodícího kostíka... "I ty, cizinče, raši odejdi. Zde není místo pro podivíny a už vůbec ne pro postavy z knih fantazie. Lidé jsou vyděšení už tak dost a oživený kůň by byl pro některé až moc..." Skrze dveře kostela uvnitř vidíš děti i staré, hlavně ty staré.... Také vidíš osamocené stopy jsoucí na jiho-západ. K těm stopám navíc přibyli další troje zvířecí - asi psí... Měsíc ti jasně svítí na cestu....

Vypravěčka - 10. září 2012 10:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro na cestě Uvědomila sis, jaké jsi měla štěstí, že smečka nenarazila přímo na tebe. Vlci by ti přinejmenším zabili koně. Navíc jsi získala pro sebe maso. Okrájela jsi pruhy masa ze srnečka - tím, že zemřel ve stresu a pln strachu bude sice maso tužší, ale rozhodně to bude mnohem lepší, než jen sušené ovoce. Vzpomínáš s láskou na doby, kdy stačilo jen otevřít ledničku či spíž a vzít si něco k jídlu... Zatímco jsi porcovala zvířátko, tvoje kobylka začala okusovat mladé větvičky kolem stojícíh stromků - i ona se nakrmí. Vyrazila jsi tedy na cestu s kousky masa a posilněnou kobylkou. Opravdu jsi na trase Svitavy - Mohelnice, a z té je to do Uničova už jen kousek. Počítáš, že zítra dorazíš na místo. Cesta dál pomalu stoupá - musíš překonat Evropské rozvodí kousek od Moravské Třebové a pak ještě podle místních zvanou Mohlenickou vrchovinu - kopce mezi M.Třebovou a Mohelnicí. ta je proslulá množstvím jeskyní, takže se budeš mít na noc kde schovat a hlavně si rozdělat oheň tak, aby tě nebylo vidět už z dálky... Jedeš pomalu přes kopce, pak kolem poledního projíždíš Moravskou Třebovou - i z ní zbyly jen trosky. Vidíš tam procházet několik lidí, ale jsou to spíš jen bloudící stíny, než lidské bytosti. Tušíš, že mnoho lidí tuto zimu nepřežije. Příroda opět zajistí, že přežijí jen ti nejsilnější a mezi nejmocnější tvory na této planetě už lidé rozhodně nepatří.... Nad jedním z kopců jsi odpoledne zahlédla poletovat tvora, před kterým jsi měla touhu pokleknout. Z tvé paměti se vynořilo slovo drak. A oparvdu, pár set metrů od tebe se po obloze prohání nádherný zelený drak. proti šedé obloze, ze které se stále sype sníh, je to nádherný pohled. Když vychrlí svůj plamen a vše okolo ozáří.... Ale den se pomalu krátí k večeru a kousek před tebou vidíš místo, kde kdysi býval tunel. Teď je to napůl zavalená jeskyně. Kolem je dost lesů a kousek dál zybtek nějakého stavení - tam se povalují kusy dřeva a ještě naštípaná polínka částečně zakrytá stříškou ze slámy... Děkuješ všem bohům, známým i neznámým, protože se rozchumelilo ještě víc a začal foukat dost nepříjemný vítr. Jak se zdá, blíží se bouře....

Thea Aya K. - 10. září 2012 15:15

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Naděje umírá poslední Klisnička, která nabrala alespoň část ztracené síly pokojně šlapala sněhem, když uviděla stavení. Zastavila se a zaržála, což mě probralo ze zamyšlení. V hlavě jsem pořád měla obraz draka. Ani nevím proč se mi celý ten výjev natolik zaryl do mysli. Když jsem si všimla stavení, znovu ve mě doslova hrklo štěstím. Vybídla jsem kobylku, aby pokračovala a za chvíli už jsem sesedala. Sníh mi dosahoval po kolena. Dveře stavení byly už téměř vylomeny, takže nebylo těžké je otevřít. Spíš jsem se bála abych měla vůbec možnost znovu je zabouchnout. Klisnička prošla bez větších potíží za mnou do jediné místnosti, která stavení - tedy jeho jakž takž zachovalou část - tvořila. Na zemi bylo něco málo slámy, která tam popadala ze střechy. Tam se uložila kobylka, s dechem po dlouhé době zklidněným. Povečeřela jsem zbytek ovoce a nasolila maso trochou soli, kterou jsem pro takovéto případy vezla sebou. Když jsem se dala do zkoumání místnosti, všimla jsem si kamenného základu krbu, či pece, která tam dříve bývala. Pod sutinami kolem ní se povalovalo něco málo suchého dřeva, i to mi však přispělo na radosti. Zatímco jsem vyhrabávala ze zbytků kamení dřevo, s nostalgií jsem vzpomínala na chvíle kdy stačilo otočit kohoutkem na topení. Ach, kde jsou ty časy... Kobylka, která se složila na tu trochu slámy až skoro zavírala oči a hlava jí klesala k zemi. Položila jsem polovinu dřeva na kamennou podstavu a vztáhla nad ně ruku dlaní dolů. Hoř! Nic. Zmučeně jsem vydechla. Zavřela jsem oči a víc se soustředila. Po dalších dvou pokusech jsem se konečně naladila na "správnou" vlnu a ucítila jak mě na kůži zašimralo teplo. Únava si zřejmě vybírala svou daň. Mezi dřevem byly i poměrně velké špalky, které mohli hořet i několik hodin, dle mého odhadu. Chvíli jsem si zahřívala prokřehlé ruce a pak si lehla vedle kobylky, se kterou jsme se za posledních pár dní naučily spát blízko u sebe, aby se vytvářelo alespoň trochu tepla navíc. Usnula jsem s příjemnou vidinou zítřka, na kdy jsem odhadovala příjezd do cíle, půjde-li všechno jak má. Tím, že se kolem potulují různé příšery dávných dob jsem se v tu chvíli vůbec netrápila. Probudila mě klisna, která se vedle mě pohnula. Postavila se na nohy a zaržála. Byl to radostný zvuk. Jak by taky ne. Na obzoru právě vycházelo slunce, a pro někoho kdo viděl první zimní ráno by to mohlo vypadat že bude celý den jasno. V to jsem ale nedoufala. Čekala jsem, že ještě během dopoledne pohltí slunce šedé mraky a znovu začne sněžit. Noční bouře musela být velice silná, protože chyběla další číst slaměné střechy. Když jsem dřevo zajišťovala koženým řemínkem za sebe na sedlo, přidala jsem několik delších stébel slámy ze střechy pro případ, že by dřevo navlhlo a hůř se rozhořívalo. Na cestu jsme vyrazili dřív, než znovu začal padat sníh. Po několika hodinách nás však bílé cucky z nebe dostihly. Sněžilo hustě a vločky byly těžké a velké. Navzdory tomu se šlo kobylce dobře - nezakopávala tak, jako jindy. Byla jsem ráda, že za celou cestu jsem se zatím nemusela postavit tváří v tvář některé z těch stvůr co kolem pobíhají, ba ani vlkům. Podvědomě jsem stiskla dýku u pasu. Věděla jsem, že je to chabá zbraň, kdyby šlo do tuhého, ale alespoň něco kromě kouzel mám. Před námi se už pomalu začínaly mezi padajícím sněhem vynořovat kopce, z velké části tvořené zasněženými skalami, mezi kterými se však kroutila o něco tmavší linie - cestička, prochozená zřejmě zvěří a dalšími bytostmi, o kterých jsem radši ani nechtěla přemýšlet. Stále jsem doufala, že cesta do Uničova bude víceméně bezproblémová jako do teď.

Vypravěčka - 10. září 2012 22:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na cestě - pod ohonem komety Vyrazila jsi na cestu, po dlouhé cestě unavená, ale noc v teple a po pořádném jídle se cítíš dobře. Cestička je bývalou silnicí, takže opět krásně rovná. Během hodinky ses z kopců dostala do zbytků městečka Mohelnice. Opět zůstal kostelík a pár starých budov. Nebe je opět jasné. Najednou tě začalo mravenčit na zátylku. Pocit blížícího se nebezpečí. Všímáš si, že mnoho tvorů vydává vyděšené zvuky a hledají úkryt. I tvá kobylka začíná poplašeně řehtat. Najednou se ztratilo Slunce, vše potemnělo s slyšíš dunivé hučení. Když se podíváš na oblohu, od východu směrem na západ padá kometa. Pro tvé oči je obrovská, zahalená hořícími částicemi. Tušíš, že jestli dopadne někde poblíž, znamená to konec.... Čas jakoby se zastavil, vidíš jen hořící kus nebeské horniny, jak ti proplouvá nad hlavou a neustále se přibližuje k zemi. Začíná se oteplovat, jak nesmírný žár tělesa zahřívá vzduch. Stále padá, je blíž a blíž... Pak přelétla a když se setkala s obzorem tušíš, že dopadla dostatečně daleko, abyste všichni přežili. Zasáhla tě vlna tepla od dopadu a pak už jen na západě vidíš oblaka zvednutého prachu... Zdá se ti to neuvěřitelné, ale žiješ. Zvířata vylézají ze svých skrýší a tvoje kobylka přestala vyděšeně řehtat...

Vojta "PsychoP" Michlík - 11. září 2012 12:00

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Kostelík Na volání po démonech se jen ušklíbnu a myslím si své. Velitel je mi sympatický, ale bohužel mne také odhání. No co už, pokrčím rameny a vylezu Kostějovi zpátky na hřbet. "Děkuji. Ten kostel vás navždy neochrání. Pokácejte stromy, postavte palisády, mechem ucpěte štěrbiny, jinak zmrznete. Příšer z nočních můr bude krajem chodit čím dál víc a ne všichni jsou jako já. Dostali jsme se do časů, kdy může úplněk trvat měsíc v kuse a když vás posedne ďábel, tak se začnete fyzicky měnit. Nevyhrožuji, varuji. Hodně štěstí a kéž se znovu ve zdraví setkáme." Aniž bych udělal jediné gesto, Kostěj sám vykročí po stopách, aby během pár metrů nabral původní rychlost koně v plném trysku. Měsíc mi svítí na cestu a já potřebuji spěchat, protože v tuto noc nemůžu nocovat osamocen. Jen mi hlavou vrtá ta zabitá žena, to mi k němu nesedí. A oči kočky. "Všichni jsme se změnili. Někdo možná víc..." Hlavou se mi honí chmurné myšlenky a přestávám si být tak jistý, že to, co hledám, je a bude tím, co najdu. Ale spěchám, už nemůžu být moc daleko.

Vypravěčka - 11. září 2012 15:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Honba za Zbyňou Pokračuješ dál po stopách snad tvého známého. Vzhled by seděl, až na pár vyjímek, tušíš, kdo je to. Ale tato doba nahrává všelijakým podfukům a prapodivným kouskům. Všiml sis, že jeho stopy jsou doprovázeny opravdu dalšími. Jsou to troje stopy buď vlčí nebo velkých psů... Jak tak projíždíš setmělou krajinou, přepadá tě pocit úzkosti. Snad jako by se mělo blížit něco strašného. A pak, ve chvíli, kdy je ten pocit nejsilnější, začneš děkovat všem bohům známým i neznámým za to, že máš koně již mrtvého a nezačal trojčit a šílet strachem. těsně nad hlavou ti s uširvoucím řevem proletěl drak. Opravdový nádherný rudý drak. Jeho barvu jsi ve tmě poznal díky tomu, že kousek od tebe vychrlil plamen a ten jej ozářil. Ve světle plamenů se jeho šupiny lesknou jako diamanty. Drak přistál na mítince nedaleko tebe. Usadil se a rozhlíží se kolem sebe. Jeho oči jsou pronikavě inteligentní. Když zaměřil svůj pohled na tebe, vycenil zuby v prapodivném gestu - dalo by se říci snad v napodobenině úsměvu. "Jak tak vidím, všichni se měníme. Já z pouhopouhého člověka v bájné stvoření, ty z člověka na bytost opředenou mocí. nejsi na cestě jediný, potkal jsem tvora kdysi lidského. Byl poznamenán stejně jako ty. Myslím, že máte i stejný cíl. jediné místo, které se přispůsobilo a začalo v této době žít... nejdete sami, k tomu statku se stahují lidé z celé říše." Ozval se ti jeho hřmotný hlas v hlavě. I kdybys chtěl, síle jeho mentální mluvy bys neodolal. Drak se zavrtěl a skulil se do klubíčka, ale stále tě pozoruje. "Dávej si pozor, v noci na cestě není bezpečno ani pro bytost jedoucí na mrtvém koni. kdepak. měl by ses co nejdříve schovat. To, co přichází, je nemálo mocnější a hrozivější. Ujížděj, uteč, schovej se za svatými zdmi, nebo bude tvůj život ukončen..." zavětřil ve vzduchu, roztáhl svá křídla a s vytím větru se vznesl do vzduchu. Míří k Horám nedaleko odtud. "Ujížděj! na nic už nečekej!" slyšíš ještě jeho varování, než zmizí v blížících se mracích. Pocit hrozby je až nesnesitelný, snad jako by sama smrt měla po tobě vztáhnout ruce. Na nic nečekáš a vyrazíš triskem na cestu, držíc se dračího varování. Po chvilce jsi před sebou spatřil kostelík, dokonce k němu míří stopy, jež už nějakou dobu sleduješ... Jak se zdá, Zbyňa je uvnitř...i se svými zvířecími společníky.... _____________________________________________________________ Tech.:Teď už to piš Zbyňovi ;)

Thea Aya K. - 11. září 2012 21:10

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Štěstěna stále při mě Překvapilo mě, jak rychle cesta přes kopce utekla. Když jsme se s klisničkou dostali na jejich druhou stranu, začala jsem pociťovat hlad a i kobylka vypadala unaveně. Jakmile jsme zahlédla polorozpadlý kostelík, zaradovala jsem se a už už jsem pobízela koníka, když v tom jsem uviděla jak zvířata kolem utíkají pryč do úkrytů. Pokoušela jsem se kobylku uklidnit, ale marně. V tom jsem to ucítila a uviděla také. Po několika minutách zvětšujícího se pocitu nebezpečí mě zavalila vlna horka, když se nad obzorem objevila kometa. Její ohnivý ocas roztínal oblohu jako meč a sama kometa budila dojem slunce, které se rozhodlo opustit mračna a navštívit Zemi. Chtěla jsem vybídnout klisnu do cvalu a schovat se s ní v kostele. Chtěla jsem něco udělat, ale nával strachu mě naprosto ochromil, a kobylku jakbysmet. Stiskla jsem v dlaních otěže. Tak takhle to skončí? Už jsem skoro u cíle... A nakonec mě dostane co? Žádní vlci nebo příšery ale kometa. Skončím jako pitomí dinosauři. Když se kometa přiblížila obzoru, zmohla jsem se na jediný pohyb - sklonila jsem se a objala klisničku kolem krku. Po tom co ohnivá koule zmizela za horizontem se stalo... Nic. Zmateně jsem se zadívala na místo kam přibližně dopadla. Rozeznávala jsem oblaka prachu. Potom mě zavalila horká vlna vzduchu, který mi pocuchal vlasy, ale víc nic. Ještě zmateněji jsem se rozhlédla. Zvířata vylézali ze svých úkrytů a i kobylka vypadala klidněji. Nedočkavě přešlápla a zafrkala. "Co to ksakru...? Ale vlastně... Čemu se tady můžu ještě divit." Mumlala jsem si zatímco jsme s kobylkou mířily ke kostelu, kde jsem si rozdělala oheň ze zbytků dřeva nasbíraného ve stavení a opekla si na improvizovaném roštu který se neustále kácel pár kousků masa. Kobylka zůstala venku okusujíc větvičky ze stromků u vchodu do kostela. Když jsem poobědvala rychle jsem se sebrala a znovu jsme vyrazily, ze strachu z oblud které by mohl přilákat pach masa. Nevěděla jsem, jak dlouho jedu, odhadovala jsem délku cesty na necelé tři hodiny, když jsem před sebou uviděla podivně zachovalý dům s dvorem. Zastavila jsem kobylku a zůstala ohromeně civět. Že by cíl?

Vojta "PsychoP" Michlík - 11. září 2012 21:49

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Kostelík Kostějova zmrzlá kopyta tříští slabé větve a rozhazují do okolí sníh. Vaky s jídlem poskakují na jeho hřbetě spolu se mnou a na mé tváři je čím dál uštvanější výraz. Už jsem úplně zapomněl na svá podezření a nejistotu, teď mám jediný cíl. A už se k němu také blížím, ke svatyni prvního, kostelíku. Chatrná stavba uprostřed ledové krajiny vypadá stejně neutěšeně jako ta, kterou jsem minul cestou sem. Seskakuji z Kostěje, přehazuji si přes záda vak s těmi cennějšími zásobami a posledních pár kroků k portálu ujdu po svých. Kostěj se mezitím zhroutí do parodie na leh a pokud ho nic neroztahá po okolí, zůstane tak až do svítání. A já? Já začnu bušit na dveře portálu, netušíc, co mne uvnitř vlastně potká. Rysy mé tváře se nijak nezměnily, jen jsem se trochu smrskl. Z původního metru a sedmdesáti centimetrů je rázem metr a půl. Oči mi zezelenaly do smaragdova a před zimou se chráním navlečen do všeho, co bylo po ruce. Oteplováky, svetry, kabát, šály, čepice, kožené prstové rukavice a přes ně palčáky, neponechal jsem nic náhodě. Zvenčí mám na kabátu opasek, u nějž visí pouzdro se zálesáckým nožem.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 11. září 2012 22:11

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Kostelík Vzbudí mě rány na portál,ihned vyskočím a shodím ze sebe přitulené vlky kteří ani nezaregistrovali že se někdo dobývá,vytasím meč a pomalu jdu ke dveřím..... Človek či něco jiného se dobývá na toto místo... zvolám rychle a meč nepříhnu nad svou hlavou tak že sem připraven bodnout do mezírky mezi křídli dveří,pomalu k nim dojdu a zadívám se jedním průzorem ven,mé zaklínačské oči jsou na tmu zvyklé, a proto překvapeně zamrkám..... No to mě poser na holé záda.... zavolám a začnu se smát, odkopnu lavici a otevřu dveře..... Psychop, a tady, no jistě, kdo jiný by míříl také do Uničova že.... zasunu meč za záda a i když vypadá o něco jinak,podám mu ruku..... Kde ty se tady bereš? Pojď dál vypadáš jako bys měl umrznout.... řeknu tiše, sám na sobě mám kožené kalhoty a vysoké boty,obojí upravané na zimu,košili,vestu a přes ní kožený kabátec,vystužený ale přesto mi dává tolik hybnosti kolik jen potřebuji, na rukou mám rukavice se stříbrnými ostny a na hlavě kápy která je součástí kabátce....

Vojta "PsychoP" Michlík - 11. září 2012 22:42

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Kostelík Před otevřením jen zkontroluji, že Kostěj vypadá přesně jako ta mrtvola, kterou má být. Pak se mi kolem krku vrhne Zbyhněv a já málem uklouznu na náledí. Držím se ale pytle se zásobami, takže bez problémů udržím balanc. A co jak nejrychleji vklouznu za dveře. "Zavřete ty dveře! Hned!" Zařvu, jakmile jsem uvnitř, a okamžitě se pouštím do vykonání vlastního rozkazu. Ještě se rozhlédnu, jestli nenajdu nějakou petlici, trám, nebo alespoň lavici na zapření, zabarikádování a zajištění dveří. "Ahoj, Zbyhňo, koukám, že ses příliš nezměnil." Odtuším nezúčastněně a stáhnu si z obličeje šálu, kterou jsem měl vytaženou až k očím. Stejně tak i čepici a palčáky. Pak vytáhnu z vaku konzervu fazolí s párkem, lžíci a otvírák, načež se pustím do otvírání konzervy. "Promiň, že nesdílím tvé nadšení, dnes jsem jedl jen jednou a od té doby letím tryskem, abych tě dohnal. Cestou mne zastavil drak, aby mi sdělil, že se blíží nějaká hrozba. Byl to taky jeden z našich." Mluvení prokládám jídlem a jídlo mluvením, dokud se k němu nenakloním dost blízko na to, abych mohl šeptat. "Když mne tady budeš oslovovat Padre, lidi to uklidní." A kývnu na osazenstvo kostelíka.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 13. září 2012 16:20

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Kostel Proč bych se měl měnit,tedy...jak se to vezme,zaklínač.... začnu se smát a prokřupu si krk,vidím že mu tyhle změny vůbec nesvědčí,nedivím se, ne každý tohle vítá jako já, ne každý se k tomuhle nebo něčemu hodně podobnému modlil ke všem bohům ve svém panteonu..... Nadšení, já jsem dost nadšený,lidi dostali co si zaslouží,svět se zase srovná,a špína civilizace zmizí....návrat ke kořenům, návrat do dnů kdy příroda bude uctívána.... Hele nemáš horečku? Tady nikdo není,jsme tady až na ty vlky samy,a pokud vidíš duchy...tak to jedině,jinak zde nikdo nepřežil a nebo je již pryč..... nadechnu se a a zadívám skrz okno na hvězdy..... Je pozdě,měl bys spát,já vycházím před svítáním,proč se také zdržovat v pustině....

Vypravěčka - 13. září 2012 16:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Pár hodin po kometě Na statku, který jsi vybudoval společně s celou partou, jste zbyli už jen dva. Přesněji Morwen a ty. Boris, Smíťa, Xin a Bianka vyrazili hned po dopadu hledat kometu. Losovali jste, kdo zůstane a kdo pojede - na vás dva padlo to, že zůstanete a postaráte se o dům a lidi ve městě.... Po jejich odjezdu padlo na dům prapodivné ticho, přesněji spíš cítíš něco jako smutek z jistě dlouhého odloučení. Sotva utichl zvuk kopyt jejich koní, Morw se vydala do kuchyně, kde si sedla k lahvi vína "Něco ti povim, mám sto chutí se vožrat a tohle jsou ty nejhorší Vánoce ze všech! Debilní šutrák, to nemoh spadnout až zejtra?" s tím se pustila do vína. Lidé, kteří na statku pracují se zase pustili dé své práce. Tak nějak se vám podařilo zařídit, že lidi z města - teda ti, co něco umí, docházejí na statek pomáhat, nebo chlapi kácí v lese dříví... Zbytek obyvatel se tak nějak dává do kupy a začínají normálně fungovat. Dokonce jsi zaslechl z kostelíka zpěv - ženy a děti se pustili do koled... "Jezdec! Přijíždí jezdec od Mohelnice!" vběhl na dvorek jeden z mužů, kteří hlídají město...

Vypravěčka - 13. září 2012 17:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro V kostelíku Chvilku po tom, co jste zavřeli dveře, slyšíte, jak se venku prudce zvedl vítr. Meluzína hlasitě kvílí ve věžičce kostelíku a zvenku se ozývá praštění lámaných větví. Poté dusot kopyt, nekolik stovek koní se žene kolem krajinou, ale ten zvuk je slyšet jakoby ozvěnou. Zaklínačův amulet se divoce chvěje a nekromant cítí, jak z venku proudí Moc - přesněji něco venku je poháněno obrovským množstvím magie. Dusot kopyt se ozývá i jakoby ze střechy a když se podíváte ven oknem, hrůzou se vám div nezastaví srdce. Kolem kostelíka se ženou stovky jezdců z těch nejhorších nočních můr. Prorezlé pancíře schovávají kostěná těla, zpod poničených a rezavých přileb se na svět dívají oči z té nejtmavší černi. Všechno jsou to však jen přízraky... Kdesi v paměti vám vytonul název této strašidelné podívané - Divoký hon. Dříve se říkalo, že je předzvěstí války a krveprolití... Po několika minutách přízraky zmizeli a jediné, co po nich zůstalo, jsou stopy ve sněhu a ulámané větvě po vichřici....

Michal Agrus Neckař - 13. září 2012 17:18

soukromá zpráva od Michal Agrus Neckař pro No, já bych to neviděl zase tak černě Dvě třetiny obyvatelstva andorského původu vyrazila pro tu neznámou horninu kamsi do Němec. S přáním dobré cesty jsem je vyprovodil ze vrat. Je, kus zásob a koně. No, zase bude chvíli klid. Zase bude pokoj v duši, bude čas a ticho na meditaci, vyrovnání se s vlastním osudem. Chvíli jsem seděl na naší zdi vedle brány a pozoroval uličku, ve které mi zmizeli z dohledu. Hlavně se vraťte, není nic horšího, než zůstat úplně sám. Přivřel jsem oči, zpoza mraků totiž vykouklo na chvilku slunce a odráželo se od sněhu na všechny strany. Pak ho zase schovaly mraky prachu, dýmu a popela. Zmrzle jsem se jako kocour dotoulal do domu, kde si Máter sedla v kuchyni k flašce vína. Kouknul jsem na etiketu a radši si loknul ze slivovice, kterou jsme sice nechali kolovat, ale ruka je rychlejší než oko. I tak jsem ale flašku pálenky vrátil na její původní místo a trochu se odstrojil. Aspoň plášť, rukavice a boty jsem sundal, v kuchyni bylo totiž kvůli peci a krbu hezky teplo. Plácnul jsem rukavicemi vedle flašky a promnul Morwen ramena. "Sama moc dobře víš, že bys tím ničemu nepomohla. A víno se nechlastá po litrech. Víno se vychutnává." Zašklebil jsem se a poplácal ji po zádech. Ze dvora se začalo ozývat řezání dřeva, z kovárny vedle stájí zase cinkání kovu o kov. "Notak, musíš to brát pozitivně, zbyde víc na nás. A Boris se ti vrátí, neboj," rýpnul jsem ji do boku a odskočil dřív, než se po mně stihla ohnat. A od kostela začaly znít koledy. "Ježiši..." Zamumlal jsem jako komentář a dal vařit další várku... Ne, splašil jsem nekvalitní víno ze sklepa a začal jsem dělat svařák. "Notak, Morw, na depky tu jsem já a..." Než stihnu doříct, na dvůr vběhl jeden z gardistů. Od Mohelnice ?? Co tam máme za známý ?! Lehce jsem se zamračil. "Asi nebudema až tak sami." Vklouzl jsem do bot, zase nasadil rukavice, obalil si obličej šálou a zachumlal se do pláště. "Jedu mu naproti, koneckonců jsem se chtěl stejně projet, ve dveřích jsem se ještě zarazil a mrknul na Morw, "a nespal ten svařák, máter." Zazubil jsem se a zmizel ven. Tedy, napřed do stáje pro svou kobylu a pak městem ven. Vstříc tomu cestovateli.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 13. září 2012 17:20

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Kostelík.... Než se stihnu pořádně uklidnit,uslyším jak se zvedá vítr a můj medailon se rozvibruje,rychle spozorním a rozběhnu se k oknu ze kterého se dívám do tmy..... A sakra....myslím že vyrážíme hned Psychope,protože pokud víš co to bylo, bude lepší se dostat do Uničova co nejdřív,já musím ještě někoho najít,nebo zjistitco ses ní stalo.... řeknu nepřítomně od okna a zadívám se na černou stužku na své ruce.... Ten drak měl pravdu, tohle znamená jen problémy, a problémy které je lepší zažít ve skupině než samy.... vydechnu a začnu sbírat své věci,pak šáhnu do jedné z kapes a hodím mu malý váček.... Vem si jen trochu,požvíkat a polknout sliny,zbytek vyplivni,dá ti to sílu a energii, neptej se co to je, bude to tak lepší, sám nevím z čeho to dělali.... řeknu tiše a pak se připravím, utáhnu si opasky na pasu a na hrudi,skontroluji všechny zbraně a utáhnu řemeny kolem kůží nad botami..... Není čas čekat,musíme vyrazit, už jsme blízko....

Vojta "PsychoP" Michlík - 13. září 2012 17:59

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Kostelík Tvé poznámky nekomentuji, pokouším se v ústech aspoň trochu zahřát obsah konzervy. Tedy až na jednu z posledních, týkající se toho, že jsme v kostelíku sami. Rozhlédnu se na všechny strany a trochu znejistím. "Víš, přísahal bych, že když jsem sem vešel..." Pokrčím rameny a pokračuji v dolování extra studených fazolí a párků z konzervy, což se sice tváří jako jednoduchá záležitost, ale já se svou lžící nakládám, jako by se jednalo přinejmenším o kopání mamutí jámy. Taky mám od rána neskutečný hlad a jako další chod mám v plánu pustit se do sušeného masa a sýra. Mám podezření, že navzdory tomu, že jsem se tak moc zmenšil, mám o dost větší apetit. Pak se ale ozve kvílení meluzíny a dusot kopyt a já si uvědomím, proč jsem měl pocit, že je kostelík zevnitř o tolik větší a plný lidí. "Zatraceně! ZBLÁZNIL SES?!" Postavím se mu do cesty, když se rozhodne vyrazit ven. "Až do svítání zůstáváme oba tady uvnitř. To, že se divoký hon přehnal, ještě neznamená, že se nemůže vrátit. A když je potkáš venku, tak nezmůžeš nic. Přidáš se navěky k honu. Pokud ta, kterou hledáš, má jen trochu rozumu, nebo patří k našim, bude v bezpečí. Pokud ale nechceš jen tak zbůhdarma zahodit svůj život, tak dnes zůstáváme tady. Klidně vyrazím s prvním slunečním paprskem." Vypadám opravdu rozčileně a svým způsobem musí být velmi zábavné pozorovat, jak při své nynější výšce poskakuji a píchám tě lžičkou do hrudníku, abys vycouval od dveří zpět do místnosti.

Vypravěčka - 13. září 2012 23:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Snad již u cíle Cesta z Mohelnice do Uničova opravdu trvala už jen pár hodin. Kobylka i ty jste posilněné dobrým jídlem a tak se vám jede vskutku pohodově. Od západu se ženou mraky - bohužel jsou i s příměsí prachu zdviženého dopadem komety, ale to je tak jediné, co po hrůzném zážitku zůstalo. Přijíždíš k městu. Uničov bylo historické město se spoustou původních domům velkým kostelem a k němu přiléhající budovou kláštera, pozůstatky městských hradeb... a kousek bokem od toho všeho vidíš nově postavené stavení - obrovská dům postavený z kmenů stromu a bahna ještě u základů obložený kamením. Z několika komínů stoupá kouř. Dům je postaven do tvaru "U" a má i velký krytý dvorek. Jak je vidět, majitelé si s tím pěkně pohráli a hlavně věděli, jak stavět, aby dům neodešel společně s moderní technikou... Ano, zdá-se, že jsi na místě... Kolem města sis všimla hlídkujících mužů a jeden z nich rychle pelášil k onomu domu. Z kostela slyšíš zpívat ženy a děti vánoční koledy - uvědomila sis, že je dnes Štědrý den... ________________________________________________________________________ tech.: odpověď piš postavám Agrus a Morwen.... víc postav najednou pro odeslání příspěvku označíš pomocí ctrl...

Katka Morwen Klaclová - 14. září 2012 08:27

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Bude ještě hůř.... Sedím u lahve vína a snažím se utopit svůj žal z odloučení, jenže mám jaksi problém - a to nechutná elfí výdrž... "Hele, ještě ty mě, prcku mrňavej, začni poučovat, jak se má chlastat. Stejně mi nic jinýho jak víno nechutná, zasraný elfský geny! Že jsem se radši nestala hobitkou!" nadávám a bez problému sleduji tvé bleskurychlé pohyby, jop, k něčemu jsou elfský geny ai dorbý... Masáž ramenou si užívám, z toho mávání jsem nějaká ztuhlá a tohle mi pomlže, páč chci jít za chvíli něco ulovit, ať na ten Štědrej den máme čerstvé maso.... "Já vim, že se vrátí, ale to kurnik neznamená, že si nemůžu najít příčinu, proč se chtít vožrat..." zazubim se na tebe a opět si loknu, na tvoji reakci k vánočním koledám se jen ušklíbnu a začnu si prozpěvovat s nima.... "Tichá noc, svatá noc...jala lid, v blahý klid... dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí...hvězdy při svitu u jeslí dlí..." no, není nad krásnou Vánoční atmosféru "Hele, nemám depku, jen se děsím těch nocí, jáká mi bude kosa, páč moji vlci se někam zdejchli, prý jdou naproti přátelům...." pokrčím rameny a položím na stůl prázdnou lahev. To se ale ozve ze dvora, že sem někdo přijíždí... "Spíš ten svařák sundej z plotny....jdu s tebou... a ještě se projedem, musíme pro to obilí do Litovle..." povzdychnu si před vidinou dlouhé cesty a obléknu si svou kožešinama podšitou halenu a na to ještě vlněný plášť s králičinou kolem kapuce a krku. Beru luk a šípy a svoji poelfsku udělanou šavli, samo s úpravama od Borise... Ve stájích rychle osedlám svého vraníka a vyrazím společně s tebou naproti neznámému "Jo, teď jen doufat, že to bude někdo normální...a ne třeba Cassandra..." uchcechtnu se představě Cassie na koni a sleduji cestu od Mohelnice, kde by se měl za chvíli objevit jezdec....

Thea Aya K. - 14. září 2012 16:29

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Hey, ho, let's go Když jsem si všimla postav, které po tom co mě zahlédli okamžitě vyrazili k domu, zarazila jsem klisničku v chůzi. Raději jsem sesedla a dál ji vedla jen za uzdu. Z neznámých důvodů jsem byla schopná více méně beze strachu zvládnout cestu sem, ale ujít těch několik desítek metrů, které mě dělily od cíle jsem se neodvažovala. Zatím. Potřebovala jsem se uklidnit, nechat stres posledních dní spadnout a tak jsem sněhem vyrazila k několika zachovalým budovám v okolí na menší průzkum. Držela jsem se stále na dohled od stavení a sbírala odvahu vejít na dvůr. Zastavila jsem se až u starého kostela. "Tak jsme tady a já se chovám jako vypsychovaný srab." Zamumlala jsem směrem ke klisničce, která mě tlamou šťouchla do tváře, jakoby mi říkala, abychom už konečně šly dál, aby si mohla odpočinout. Pohodila hlavou a zaržála. Nervózně jsem se zasmála - obranný mechanismus nervózních. Už po několikáté jsem se ohlédla po stavení. Hluboký nádech, výdech... Po pár okamžicích jsem stála před vstupní branou do dvora a rozhlížela jsem se kolem. Tak mě tu máte...

Michal Agrus Neckař - 14. září 2012 19:33

soukromá zpráva od Michal Agrus Neckař pro Šťastné a veselé !! Máter prohlásí cosi o tom, že jede se mnou. Ledabyle pokrčím rameny, sundám ten svařák z plotny a zase vykráčím ven. Naskočím na koně a propletu se uličkami k bráně na Mohelnici. Tedy... Když projíždíme kolem kostela, všimnu si podivné postavičky. Zastavím, Morwen mluví cosi o Cassandře. Vyděšeně se na ni podívám. "Kurva, tu by neutáhlo ani deset valachů !! Matko, neblbni s tím chlastem.." Ušklíbnul jsem se a otočil svou klisnu k neznámé osobě. Ono, když se město vylidní, několik lidí pomře, odejde a tak dále, znáte tu hrstku. Tiše se ozval zvuk kovu o kov, jak jsem vytáhl meč, a lehce ho položil neznámé pod bradu a zvedl jí hlavu. "Ale ale, kohopak to nám sem čerti nesou." Usmál jsem se a meč sklonil. "Asi jsem našel toho cestovatele. Tedy, cestovatelku." Houknul jsem na Morwen a meč rátil na záda. "Vítej v Uničově, Koťě." Natáhnul jsem se k ní a rozcuchal ji. "Promiň za to uvítání kovem, ale jsem teďka zaklínač, takže... A nasedej, jedem pro obi..." Kouknul jsem na jejího skoro ztrhaného koně. Povzdych. "Takže změna. I tak nasedej, jedeme ti ustájit a vyměnit koně." Otočil jsem svou vranku a pomalu vyjel zpátky k domu. Sesednout, počkat, až Aya sesedne, ustájit jejího koně, sundat bagáž, odnést ji dovnitř, vrtit se do stáje, sundat sedlo, dát koni seno, jabko, sůl a vodu, osedlat čerstvého noně, vyvést siváka ven a představit ho Aye. "Vím, že jsi vykodrcaná, ale tohle je záležitost dvou hodin, mrně." Mrknul jsem na ni svýma kočičíma očima a naskočil zase na svou vranku. A hurá do Litovle pro zrní.

Katka Morwen Klaclová - 15. září 2012 09:51

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Vítání nově příchozí Jedu pár kroků za Agrusem na svém vraném hřebečkovi a vůbec se mi nelíbí představa, že by měla dojet osoba pro mne nesnesitelná, ať už na jednom či deseti koních... "Ale kruci kdo by to mohl být? Nikdo nás nikdy nekontaktoval, i v dobách, kdy ještě jel net...Ještě aby to byl někdo z vlkoušů nebo upírů..." Povzdychnu si a Agruse probodnu pohledem, když se zmíní o pití "Hele, synku, neštvi, jo? Mám v sobě jen jednu flašku vína a nezlob, nebo ti zmizí i ta tvoje slivovice..." zavrčím do dusotu kopyt, že by to normální člověk neslyšel, ale on je zaklínač... Jak jedeme, nervózně si pohrávám s jilcem své elfí zbraně. Něvěřím šťastným náhodám, že zrovna ve chvíli, kdy jsme v sídle zbyli jen dva, se objeví někdo, kdo se chce přidat nebo nám jakkoliv pomoci. Prostě takový náhody se nestávají... Prohlížím si trosky města a opráci, kterou tu už lidi začali vykonávat - opravy domů, obnovení studně, štípání dřeva...Je fajn vědět, že jsme aspoň pár těhle lidem nějako zachránili život... Zastavila jsem se na kus řeči s místní ženou, která nesla v hrnci sníh na roztopení, aby měli v kostele vodu, když an mě Agru zavolá cosi o tom, že ho našel...teda ji... Žesnká? A sama?To se mi vůbec nelíbí.... Automaticky držím v ruce napnutý luk a ani přátelské klábosení zaklínače s neznámou mě nepřesvědčí, abych jej sklonila "Agru, ty ji znáš? Nevěřím jí, je z ní cejtit smrt...a ty moc dobře víš, co tu máme za problémy..." Pronesu pevným hlasem a stále na neznámou mířím. "Kdo jsi a co tu pohledáváš?" Jo, asi jsem na první pohled příjemná jak tříska v zadeli, ale v tomhle čase se nejni čemu divit. Na vysokém vraníkovi sedí žena oblečená na mužský způsob. Přesněji teplé vlněné kamaše tmavě hnědé barvy, kožešinou zateplené vysoké černé boty a stejně hřejivý tmavě zelený kabátek, na tom všem ještě dlouhý vlněný plášť barvy od zelené po hnědou lemovaný králičinou. U pasu opasek a an něm zavěšená šavle a na sedle toulec s množstvím šípů. Pro tebe asi nejzajímavější je to, že ta žena ani není člověk, ale elf. Hlavně elf, který na tebe míří dlouhým lukem a ruka se jí ani nezachvěje...Pokud jsi někdy na nějaké fotce z Andor srazů viděla Morwen, tak tahle bytost jí připomíná - přesněji je to asi ona, jen se z ní stala elfka...

Vojta "PsychoP" Michlík - 15. září 2012 11:34

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Dodatek V tomto okamžiku již je mimo jiné naprosto jasné, že jsem plně přijal za svůj fakt, že se svět změnil a nejedná se jen o hru. Začal jsem se ještě víc smrskávat, až se má výška ustálila na stodvaceti centimetrech. Mé oblečení se zmenšovalo se mnou, obsah pytle se z větší, téměř výhradně konzervované části vytratil a otvírák na konzervy zmizel v nenávratnu. Změny, které má vůle doposud potlačovala, se přihlásily v plné síle. Hnědý vlněný kabát nabral černou barvu, dřevěné knoflíky se změnily ve stříbro tvarované do malých lebek, ze zálesáckého nože se stala obětní dýka, z vlněné čepice kápě připojená ke kabátu, spona na opasku nabrala tvar lebky se zkříženými hnáty, má bělma zčernala a duhovky, které byly již v tomto okamžiku smaragdové, začaly planout jedovatým vnitřním plamenem. Kožené škorně také zčernaly a spony na nich už nijak nezakrývají, že jsou vyrobeny z vybělených kostí. Někde hluboko v mé duši se ozvalo zaskočené vyjeknutí, následované vítězoslavným výkřikem, při kterém by mi tuhla krev v žilách, kdybych nevěděl, že se jedná o můj vlastní výtvor. Díky prvnímu, že jsem tu duši zajal ještě před příjezdem honu... Povzdechnu si a zastrčím zdobenou stříbrnou lžíci do jedné z mnoha vnitřních kapes svého kabátu. "Sedni si, musíme si promluvit z očí do očí. Co se duchů týká, mám bohaté zkušenosti. V noc divokého honu se všechny zatracené duše lapené králem honu vrátí na zem, aby posbíraly životy těch, které potkají venku na cestách. Aby nabraly další honce. Divoký hon pouze roste, je to jedna z původních sil, která zajišťuje, aby se duše netoulaly zemí samy. Jak ale rostl, začal brát i duše těch, kdo dosud neumřeli. Jediné, co nemohou překročit, jsou hranice svatých míst, ať již jsou zasvěcena kterémukoli bohu. Proto se přízraky, bánší, duchové a jim podobní drží v opuštěných kryptách, na hřbitovech a málokdy někde jinde. Hon je tam nemůže nabrat a věčné posmrtné utrpení je mění. Do svítání musíme zůstat zde, ať se ti to líbí, nebo ne." Povzdechnu si, ale dál stojím u dveří.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 15. září 2012 12:44

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Kostelík Sleduji ho a čekám co bude dělat,ale začne se ještě více měnit a vypad jinak,najednou je o půl metru menší než já a vypadá ošklivěji než kdy před tím ( :*)..... Na tvou první otázku....Já a zbláznit se? To už snad nešlo víc za normálního života,natož teď.... začnu se smát a dívám se stále na něj a na kostel,do kterého bych jinak nevstoupil ani za nic,leda tam dělat bordel.... A vím co je divoký hon,sem zaklínač,tohle mám hlavě,učili nás to,kdysi....ty víš o čem mluvím...je mi to jedno co je venku,mám se bát smrti, tak to asi abych nevystrčil nos už z tohodle místa... zakrtoutím hlavou a jediné co mi zabrání ho srzit mečem a jít je vědomí toho že toho kluka znám už dlouho a v podstatě má pravdu.... Ráno vyrážím za svítání,připrav se a nechci slyšet remcání,pro dnešek dobrou.... zatarasím zase dveře lavicí a pro jistotu ještě jednou,pak zase spadnu

Vojta "PsychoP" Michlík - 15. září 2012 13:09

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Kostelík "Magore..." ulevím si potichu a trochu uklidněn se natáhnu na jednu ze zbylých lavic. Prohrabu se pytlem, vytáhnu poslední kus sušeného masa a zmuchlám si pytel pod hlavou jako polštář. "Stačí, když do mě dloubneš. Dobrou." Strčím si sušené maso do úst a zavřu oči. Během chvíle vytuhnu po náročné cestě sem... V okamžiku, kdy usneš také, objevíš se vedle mne na zvláštním místě... Sen Stojíme uprostřed gigantické katedrály, pod nohami náme mramorové dlaždice a na všechny strany se rozprostírá nedozírný prostor. Stěny víc tušíš, než vidíš, stejně tak strop. Ale jednoho si jsi vědom, nejsme tady sami. Kam až oko dohlédne, stojí spousty rozmlžených postav a uši ti trhá nelidské kvílení mučených duší. Já stojím naprosto klidně po tvé pravé ruce a rozmlouvám s bánší. Ať se rozhodneš udělat cokoli, zjistíš, že své tělo nemůžeš ani v nejmenším ovládat. Nedokážeš hnout žádným svalem, vyslat znamení, prostě nic. Jen se rozhlížet, sledovat. Bánší vypadá překvapivě spokojeně a navýsost nebezpečně... Když spolu domluvíme, vyrazím zástupem zatracených do hlubin katedrály a ty jsi tažen za mnou. Během chvíle dorazíme k rezavému zábradlí ohraničujícímu točité schodiště vedoucí do hlubin. Spěcháme po něm dolů, kde na nás čeká výrazně menší místnost, než ta, z níž jsme sem seběhli. Je plná zčernalého stříbra, prohnilého nábytku a dalšího haraburdí, naskládaného bez ladu a skladu kolem kříže tak ztrouchnivělého a prorostlého plísní, že vypadá jako ebenový. A na kříži je... Záře. Ztrácející se, oslňující, ale prohlédnutelná. Vydává ji postava, která je tam přibitá. Její tvář se neustále mění. Jsem to já, jsi to ty, jsou to všichni mrtví z horního sálu, je to Kain, je to Ábel, je to Adam i Eva, je to Ježíš, je to Buddha, je to černoch, je to asiat, je to indián, je to Manitů, je to Bůh, je to Ďábel, je to čirá moc, která po kapkách stéká do poháru v mé ruce, z něhož upíjím, než na tebe upřu černé oči se zakrvácenými bělmy, otevřu ústa plná zubů ostrých jako jehly a... Místnost je plná vyrovnaných skříní, stolů a židlí, ve skříních jsou ve stříbře zakované knihy, na stolech stříbrné svícny, stojany, ve středu stojí slonovinově bílý kříž a na něm... Záře. Ztrácející se, oslňující, ale prohlédnutelná. Vydává ji postava, která je tam přibitá. Její tvář se neustále mění. Jsem to já, jsi to ty, jsou to všichni mrtví z horního sálu, je to Kain, je to Ábel, je to Adam i Eva, je to Ježíš, je to Buddha, je to černoch, je to asiat, je to indián, je to Manitů, je to Bůh, je to Ďábel, je to čirá moc, která po kapkách stéká do poháru v mé ruce, z něhož upíjím, než na tebe upřu smaragdově zelené oči obkroužené černým bělmem, otevřu ústa a mile se usměji. "Je ráno, měl jsi jen špatný sen. Vyrážíme."

Thea Aya K. - 15. září 2012 21:45

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Znovu v sedle Než stačím vůbec dojít k domu, už uvidím vítací výbor. Hned jak mě zastudí pod bradou čepel, sáhnu automaticky po té své trapňoučké dýce. Tak to je dobrý. Dokodrcám se sem a tady mě zabijou místní. "Jsem Aya... Jedu sem až z Liberecka." Odpovím na půl ženě, na kterou si neodpustím chvíli civět, a na půl muži - zaklínači, jak se sám zmínil. Asi by bylo fér přiznat barvu, když už elfka nakousla to se smrtí. Ale nějak se mi nechce přidat se k mrtvým její rukou... Tedy spíš šípem. Pozvedla jsem ruce vzhůru na znamení obrany. "Doslechla jsem se o malém společenství co tuhle situaci poměrně zvládá a... Co mají za sebou podivné příhody, dost podobné těm mým." Pokrčila jsem po obhajobě toho, proč tu jsem, rameny. "Zbytek je asi jasný, každý rozumný fantazák se vydá sem. Jen..." Odmlčím se a přelétnu oba udiveným pohledem. Zabloudím očima zpět k domu a pak znovu na ně. "Nemělo vás tu být víc?" Zeptám se hlasem, ve kterém je slyšet velká dávka oné zmatenosti, která mi na chvíli zaplavila mysl. Po slovech chlapíka na koni povzdychnu. Další cesta. Co nadělám. Vylezu si za něj na koně. Moje kobylka je natolik chytrá, že jede za námi. Ostatně kde kam jinam, když za posledních pár dní měla jenom mě. Po nějaké době znovu na koni. Jiném koni, u kterého nehrozí, že se každou chvíli složí vyčerpáním. "Tak... pro koho to vlastně jedeme?" Nadhodím ještě, když vyrážíme a otočím se k Morwen, když jsem konečně z dosahu jejích šípů - tedy alespoň částečně a v onu chvíli. "A... Jsem nekromant."

Zbyhněv Ariel Alacazar - 15. září 2012 22:00

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro A tak jde čas... Nevím co to bylo za sen,ale byl divný,nebo spíš,byl to sen o psychopovi,něco je divného se mnou... Tohle už nedělej... řeknu když mě probudí drknutím a já mu aniž bych otevřel oči přiložím nůž na krk,přeci jen výcvik je výcvik, rychle se dostanu na nohy a pospbírám své věci,upravím je tak abych mohl pohodlně jít a zadívám se ještě na kostel.... Jo měl sem divný sen,ale nebylo to poprvé, a myslím že ani naposledy,ale myslím že ty mi ho objasníš,jednou jistě.... Bez čekání otevřu dveře a výjdu ven,chvíli ale opravdu jen chvíli se orientuji a pak se zadívám směrem kde ležel Uničov... Do večera se nehodlám zastavovat nebude li to nutné, jak sem řekl,jdu se jen ohlásit že žiju a nejsem mrtvý a pak se pokusím najít svou malou princeznu.... s tím se vydám na cestu aniž bych čekal na jeho reakci,spíše se dívám kolem sebe a snažím se nasadit to nejrychlejší tempo...

Vojta "PsychoP" Michlík - 15. září 2012 22:15

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Kostelík "Cožeco? To už je ráno?" Zamumlám, když otevřu oči stále ještě vleže na své lavici. Nechápavě na tebe hledím, zakroutím hlavou a vytáhnu z pytle, který jsem měl pod hlavou, zápisník, brk a kalamář. Do zápisníku škrábu celou dobu, co se balíš, pak jen otřu špičku pera hadříkem, utěsním kalamář a spolu se zápisníkem uložím vše zpět do pytle, který si hodím přes rameno a následuji tě ven. Mrknutím oka zkontroluji, že Kostěj už dávno není tam, kde jsem ho zanechal, stejně jako zbytek zásob. Co se dá dělat, později se bude muset lovit. Z pytle vytáhnu zbytek sýra a pustím se do snídaně za pochodu. Bez větších obtíží kmitám za tebou, jakmile dojím, jde mi to ještě o něco lépe. I s tím, jak mám krátké nohy. "Byl jsi v mém snu... Přesněji řečeno jsi mne následoval do astrální mezidimenzionální bubliny odrážející nebe pochybujících a nedůvěřivých věřících. Viděl jsi jeden z výhonků prvního pána nad životem a smrtí v okamžiku, kdy jsem se od něj učil. Nevím, jak jsi to vnímal ty, tvá mysl určitě nebyla na nic takového připravena... Popíšeš mi, co jsi vlastně viděl?" Mé oči zrcadlí nadšení a zvědavost, když si volnou rukou upravuji černý šál tak, aby mi zakrýval ústa a nos.

Vypravěčka - 15. září 2012 23:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro U domu -> Na cestě Stále dost ostražitě pozoruji nově příchozí a vůbec se mi nelíbí, jak ji Agrus hned přijal. Budu si s ním muset o tom promluvit... Pak začne Thea vyprávět o tom,proč sem za námi dojela až z Liberecka a že jí postihlo něco podobného nám. "Co myslíš tím podobné příhody? Odkud ses o nás dozvěděla?" zeptám se stále ne nejpříjemnějším hlasem, i když už z něj možná není slyšet tolik nebezpečného ostří, jako před chvílí.... Ta holka mě začíná zajímat...Hlavně, cejtim z ní magii...divnou, nepřirozenou ale magii... teď když tu nejni Boris by se mohla ai hodit... Přemýšlím a celou dobu sleduji Theino počínání, když unaveně šplhá na hřbet jednoho z našich koníků a náš stájník odvádí její unavenou kobylku... Poté se zeptá na to, že nás tu mělo být víc "No, větší část naší bandy se rozhodla podívat někam jinam... takže prozatím jsme tu jen my dva..." odpoví na její otázku téměř normálně, kdyby chtěla, už by nás mohla několikrát zabít. Nakonec se nad ní slituji a poprosím někoho z lidí, ay donesl něco teplého na pití a nějaké jídlo "Najez se, napij se... nejdeme pro nikoho, jen nám dochází obilí a kousek odtud by mělo nějaké být. Takže se tam jedeme juknout a popřípadě tam potom vyrazíme s károu a pytlema..." odpovím na její další otázku a jakmile jí donesou jídlo a pití, čekám, co se z ní ještě vyklube. Seskočila jsem na zem ze svého vraníka a přesvědčím se, že je dobře osedlaný a připravený na cestu, kdys se Thea ještě ozvala s tím co je zač... "No, super. Pokud tady budeš chtít zůstat, zapomeň na to, že se tu budou potulovat oživený mrtvý nebo, nedej Bože, kostění králíčci..." zastavím se a pozoruji ji, jak zareaguje na králíčky... ano, kdo s námi tenkrát to brůžo nehrál... pousměji se při té vzpomínce a taky juknu na Agru, jak se zachová... přecijen zaklínač a nekromantka....

Michal Agrus Neckař - 16. září 2012 00:34

soukromá zpráva od Michal Agrus Neckař pro Káč káč káč, káčéna, nasypem ti zeleného jáčméňá "Skloň ten luk, to je, eh, Zbyňova mladá," ušklíbnul jsem se a koukl na ruduchu, jak nasedá na čerstvého koně. Inu, teď to pro mě nejsou jen chodící salámy, ale i dopravní prostředek. Ale co, určitě brzo uděláme nějaké vznášedlo a světelnej meč... Pousměju se pro sebe. "Každý rozumný fantazák nemusí být přijat," oponoval jsem červenovlásce. "Já jsem Agrus, místní stájník, ponocný a zaklínač." Když jsem připevňoval její sedlovou brašnu, všiml jsem si teprve toho pachu smrti. Tedy, spíše rozkladu, smrt jako taková voní trochu jinak, tohle už je takové lehce hnijící masíčko. Co se většinou dokáže hýbat. Morw doplnila informaci o našem počtu a já se vyhoupl na vlastního koně (takže každý máme vlastního). Postupně mluví i o té cestě, ze které nás tu chvilku, asi tak deset minut, zdržela. Potom zamumlala, co že to vlastně je s ní v 'nepořádku'. A pokud znáte takový ten pocit, kdy na jednom rameni je andělíček a na druhém satanáš, prožívám právě něco podobného. Rohatej argumentuje profesní ctí, svatozář oponuje tím, že by případný mrtváky mohla zkusit ovládnout a otoči proti jejich stvořiteli. Pokud by měla dost síly. Zatnul jsem ruce na otěžích v pěst, až rukavice trochu zaprotestovaly. Nepřítomně jsem koukal na hřívy své vranky, než jsem zavrtěl hlavou. "Králíčci jsou na hovno." Zavrčel jsem skrz zatnuté zuby. "Každopádně mi nepřidělávej práci, kotě." Kouknul jsem na ni a vytvořil na tváři něco jako úsměv. Spíš to byla jakási maska, snad toho všeho, co mě ještě čeká. "A tobě," kouknul jsem na cvelfku, "tobě může udělat kostěnýho golema, zatímco je Boris pryč." Ušklíbnul jsem se. "Hlavně se jako oživovač neprezentuj lidem," brouknul jsem tiché varování, nebo snad spíš doporučení. Lehce jsem pobídl koně a vyjel pomalu ze vrat. Občas ten pocit být sám je celkem nesnesitelný. Už takhle se někteří z obyčejného lidu na mě dívají skrz prsty. Začínají s klasickou averzí na mutanty. Ale když zabíjím mrtváky a nebo kožoměňce, jsem jim najednou dobrej. Zavrčení, skoro medvědí, mi uniklo z hrdla.

Thea Aya K. - 16. září 2012 20:56

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro Ná, čičičí... "Ale zkusit se to holt musí." Opáčím na Agrusovu poznámku o fantazácích. Potom kouknu na Morwen. "Nemysli si, že o vás ti, co přežili... Bože, to zní jak ze sci-fi seriálu... No, to je fuk. prostě se o vás ví. Že se tady dějou divný věci a že vy jste tak nějak jediný, kdo to ustává v pohodě." Vysvětlím. Nepodaří se mi udržet trochu zklamaný výraz při zmínce o tom, ke komu patřím. "Tak nějak jsem doufala, že tady bude. Přece jenom - kam jinam by šel. Teď..." Ticho. Ani se nenaději a už znovu sedím v sedle, vzdalujíc se od místa, kam jsem tak dlouho putovala. Paradoxy blbý... "Jo, jasně. Králíčky nechám být... Ale kočičky tu pobíhat čas od času budou." Zamumlám ještě, spíš pro sebe ale s vědomím, že mě uslyší. Pokouším se nemyslet na nic z toho, co jsem doufala že tu najdu. Usměji se zaklínačově reakci. Jak očekávatelné... "Aspoň nebudeš překvapen, až tu uvidíš zombíky. Nebo ty zmiňované kočičky z kostiček." Pokusila jsem se uvolnit napjatější atmosféru nervózním smíchem. Nikdy jsem neměla moc smysl pro humor, obzvlášť v takovýchhle situacích. V příštích chvílích mlčím a jen poslouchám pravidelné dýchání koníka a dívám se kolem. Cestou sem jsem na nějaké kochání se přírodou moc náladu neměla. Nedotčené, sněhem zasypané lesy nevypadají tak špatně, jako vypadaly ještě před pár hodinami...

Katka Morwen Klaclová - 17. září 2012 20:28

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Za obilím Jak jsem předpokládala, Agrus to bude mít hodně těžký. Zaklínači byli stvořeni, aby právě zabíjeli to, co ona vytváří a samozřejmě i nekromanty. Teď to v něm vře... Když slyším, čí je to přítelkyně, vyprsknu "Že se ani příšera nezmínil! No, pokud nejni praštěnej, myslím, že se sem asi taky vydá. Zajímalo by mě, kdo ještě..." podotknu a zamyšleně se podrbu pod kožešinovou čapkou. Rozhodně jsme nepočítali, při stavbě domu, že nás bude nějak víc. Abysme nakonec nemuseli postavit takovej středověkej panelák... ušklíbnu se při té představě a vůbec se mi nelíbí změna nálady Agruska... "Co tě žere?" zasyčím jeho směrem, tak potichu, že obyčejný člověk by mi nerozuměl, jenže on je zaklínač... To se Thea zmíní o kočkách... "Uvědom si, že jestli lidi zjistí, že můžeš oživit mrtvé, bude tu setsakramenskej problém. Takže žádní zombíci, žádný oživený zvířata! Už tak jsou lidi dost vyděšený a ještě aby se tu potulovali nemtví..." zavrčím k Thee a dokážu si představit, co yb to způsobilo a rozhodně bych nechtěla postřílet zbytek obyvatel Uničova jen kvůli tomu, že by nám chtěli podpálit barák a nás zabít... To už snad Thea dojedla a vyrazím ven z brány a jedu směr Litovel, snad mě ti dva budou následovat. Teď se jen modlit, aby tam to obilí ještě bylo. Jiak jsme až do konce léta bez placek či hleba... povzdychnu si a popoženu Vraníka do rychlého cvalu. Dlouho jsme nikam nejeli a tak si společně užíváme ten pocit volnosti, rychlosti.... Jak se vrátíme, musím udělat bramborovej salát, poslat někoho ulovit nějakou tu rybu, podříznem kuře či dvě...upeču sušenky, možná linecký...prostě chci mít hezké Vánoce... a Stromeček! To pošlu někoho z lidí do lesa... přemýšlím o přípravách na Štědrej večer a občas se ohlédnu, jestli ti dva jednou za mnou...

Vypravěčka - 17. září 2012 21:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na cestě Vyrazili jste na cestu s prvními paprsky zimního slunce. Venku je nádherné jiskřivé ráno - nebe bez mráčků, sníh se v odlescích třpytí jako diamanty... a Psychopův oživený kůň nikde. Vyrazili sjte tey na cestu pěšky, což není nic příjemného. Sníh je opravdu vysoký a malému hobitovi se ťape celkem blbě... Jako na zavolanou jste procházeli kolem jedné vesnice - všude se povalovali mrtví lidé a zvířata...včetně dvou koní... Takže máte možnost si koníky oživit a dorazit do cíle ještě dnes, nebo se plahočit pěšky a dorazit tam tak za dva dny nejříve... jak se zdá, mrtví tu jsou po nočním řádění divokého honu....

Zbyhněv Ariel Alacazar - 18. září 2012 11:39

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Cesta Sem tam se ohlédnu zda Psychop zvládá hloubku sněhu,tak něják se smiřuji s tím že ho budu muset i nést,protože když já se bořím po kolena,on toho musí mít dost.... Ano,byl to divný sen,hodně divný,ale co se tam dělo moc nechápu,nějáký katedrála nebo něco,nářek mučených,démoni,kříž v hlubinách kobek a podivná síla,ty jsi byl ale plný energie,měl si špičaté zuby... mluvím a stále pokračuji kupředu.... už vím co jsi zač,neznat tě musel bych ti srazit hlavu,i když,já to lidem přeji,utrpení za staletí ničení země...ať trpí a hnijí v prachu zapomění,přežijí jen nejsilnější,a mi výjmeční a i z tohodle zbyde u lidí půlka a u nás pár jedinců padne.... vydechnu a uvidím v dálce mrtvé po honu.... Čistá práce,hodně čistá...a koně,co takhle abys nám obstaral rychlejší cestu,přeci jen se v tom sněhu do půlky strácíš,a je třeba jít rychleji,tvoje oblečení a stav není dobrý,mě ten mráz nesere ale spát venku,asi by tě to mohlo docela složit,a nechci tě táhnout tři dny na zádech,zase tolik sil nemám ani já,sem na cestě už dlouho...to víš...

Vojta "PsychoP" Michlík - 18. září 2012 19:08

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Cesta do Uničova "To je v tom případě fakt výborné, že jsme se znali i předtím, co? Zajímalo by mě, jak bys to dilema řešil, kdybych se změnil místo na hobita na cikána." Poznamenám kysele přes šálu, kterou mám omotanou kolem hlavy, aby mi nebyla taková zima na obličej. Procházím se mezi mrtvolami a jen tak na půl ucha poslouchám Zbyhňovo brebentění. Při poznámce o koních se zarazím, stáhnu si šál z úst a usměji se na něj. "Je krásné, že na mě tak myslíš. Takže místo toho, abys zbavil svět mé nákazy, laskavě mě pro dobro svých zad požádáš, abych dělal přesně to, proti čemu bys měl bojovat." Vesele ti zatleskám, přestože to přes kožené rukavice skryté pod vlněnými palčáky není vůbec slyšet. Jde o to gesto. Zakroutím se širokým úsměvem hlavou a skloním se ke koním. "Uvidím, co se dá dělat. Pokud tady divoký hon nechal jejich duše, bude to snadnější." Položím prvnímu koni ruku na hlavu a soustředím se na pojítka s tímto světem. "U pouta dávno zmrzlé krve, vstaň." Zašeptám koni do ucha, když mám pocit, že jsem alespoň částečně zachytil byť jen náznak nějakého pozůstatku pouta s jeho duší. Stejně postupuji u druhého a pokud se to nepovede ani tam, požádám o pomoc svého bánší, který by měl být schopen do jednoho z těl vstoupit a po troše tréninku jej i ovládat.

Michal Agrus Neckař - 20. září 2012 19:36

soukromá zpráva od Michal Agrus Neckař pro Cesta koňmo do Litovle "Stačí, že si ukazujou na mě a šuškaj si, že jsem stvůra z pekel," zamručel jsem směrem k oběma ženským. Vlastně ty jsou hlavním problémem celé věci. Chtělo by to získat krysařovu píšťalu, aby se vidělo, kdo všechno je v tomhle městě krysa. Ušklíbnul jsem se a pobídl patami svou vranku. Dostal jsem se do čela, můj kůň měl nohy omotané starými hadrami, aby mu v mrazu nepraskaly kopyta. Ještě to tak, chudák už takhle. A co poveze zpátky. Aspoň dva pytle obilí. Ale je statná, to se musí nechat. Asi už vím, proč Geralt tak rád cestoval. Když už na něj brali vidle a házeli kamení přes plot, nasedl a jel zase o vesnici nebo dvě dál. Sem tam se pod ruku přichomýtla nějaká čarodějka, nebo děvče, kterému nevadilo zjizvené tělo a kočičí oči. Odměnou té ženě většinou bylo... Tiše jsem si povzdychl. Moc si to maluješ, takhle tě spíš roztrhá nějaký vlk. Napomenul jsem sám sebe a zase zvolnil tempo. "Ruducho, abych ti to tak nějak osvětlil, máme tu problémy s vlkodlaky a naopak i s upíry. Nevím jak, ale lidi se o nich dověděli, ikdyž jsme o tom před nimi nemluvili," krátká odmlka, "takže proto ti zatrháváme tvoje hračičky někde v pokoji si měj třeba kočičího fexta, ale nesmí se dostat ven." Rozhlédl jsem se. Už jsme dojeli malým obloukem skoro za Střelice. "Kdyby viděli nemrtvého, okamžitě by šli po tobě, protože jsi nová. Lidi maj tendence to tak dělat." Omluvně a trochu povzbudivě jsem se na ni usmál a ošil se. Na nos mi spadla sněhová vločka. A já začal počítat čas doufajíc, že se do soumraku vrátíme. Nerad bych jel nocí s promrzlou elfí lučištnicí a vykodrcanou nekromantkou. Vlci totiž v zimě mají hlad. A naše koně jim rozhodně nenechám. "Mrňata jedem, vyjednávání o tom oblií nám zabere aspoň hodinu, navíc zpátky pojedem s malým nákladem. Jedem !!" Znovu jsem koně trochu pobídl. Po starých asfaltkách aspoň zůstaly základy, tedy náspy, a kolem nich samozřejmě příkopy. Nasadil jsem svou typickou masku alá Nic se neděje a jel dál. //Morw, nechceš to pak šoupnout až na večer, když se vrátíme do města ??

Vojta "PsychoP" Michlík - 20. září 2012 19:53

soukromá zpráva od Vojta "PsychoP" Michlík pro Mrtví koně Překvapením zamrkám, když se první koňská mrtvola začne snažit se zvednout ze země, přičemž usilovně bojuje s posmrtnou ztuhlostí. Probudím i druhého koně a nechám je pořádně prokřupat svalstvo, aby se přestali pohybovat jako mátohy. Netrvá to dlouho, i když taková čtvrthodina v tomhle počasí připadá malému hobitovi jako zmrzlá pekelná věčnost. "Takhle by to mohlo stačit, pokud potkáme první lidi až za několik hodin, budou ti koně až na jistou strnulost a absenci dechu působit jako živí, třebaže silně podchlazení." Zamumlám na Zbyhněva, který už zcela jistě netrpělivě pozoruje protahující se koně, kteří od prostého pokulhávání přešli do pomalého roztržitého poklusu kolem nás. Nechám prvního přijít blíž a pokleknout, abych se mu mohl vydrápat na hřbet. Druhý poklekne před Zbyhněvem a čeká, aby mohli oba unisimo vyrazit na cestu.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 20. září 2012 20:36

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Cesta dál... Jeho poznámka o cikánech mě lehce rozesměje..... Hmm ale no ták, přičmoud nejsi,gádžo mi neříkáš tak se nemáš čeho bát.... řeknu s úsměvem a jen zakroutím hlavou.... No dělej co umíš, já se raději svezu než abych se dál plahočil.... na chvíli se opřu o jeden ze stromů a dívám se jak začne pouzívat svou sílu,medailon se okamžitě začne ozývat a já mám zvláštní pocity...nevím zda mám tomu zabránit či ne,je mi to tak něják jedno i když by asi nemělo.... Výborně... vydechnu a ještě chvíli sleduji to jak se koně začínají rozhýbávat.... Nevysílí tě to moc udržet je naživu? zeptám se lehce starostlivě ale když přede mnou kůň poklekne okamžitě se vyšvihnu na jeho záda a rychle se zorientuji v terénu.... Jedeme.... řeknu stroze,přitáhnu si šátek k ústům,a popoženu rychle koně kupředu směrem kde tuším Uničov....

Thea Aya K. - 20. září 2012 20:54

soukromá zpráva od Thea Aya K. pro "Zima tuu je, snížek poletuuje..." Ukazováčkem a prostředníčkem naznačí od čela jakési malé zasalutování. "Rozkaz." Malá kočičí kostřička pobíhající po pokoji... Jak roztomilé. A k idylce chybí už jenom...Ne, nemyslet na to. Zhluboka jsem vydechla obláček páry. Na chvilku zavřít oči a potlačit zívnutí. Spánek ještě musí počkat. Rozhlížím se kolem při zmínce o vlcích. Můžu děkovat všem bohům že to tehdy odnesla ta srnka... Pomyslím si a znovu se v duchu modlím ke všem známým i neznámým bohům aby se cesta přežila bez nějakých problémů, či snad, v tom nejhorším případě, ztrát na životech. Už zas myslíš na to nejhorší... To se nezměnilo ani tohle? Vynadám si a několikrát zamrkám abych rozehnala únavu. "Jak dlouho už tu vlastně takhle žijete?" Zeptám se po chvíli ticha. Tak dlouho čekám na lidskou společnost, a teď nevím co říct. Takové pitomé otázky. Pobídnu koníka do rychlejší chůze, abychom nebyli pozadu. Hřbetem ruky v kožené rukavici si přejedu přes tvář a nos, kde se usadilo několik sněhových vloček. Zakloním hlavu a zadívám se na šedé nebe. "Mimochodem... Předpokládám, že jste zaznamenali tu kometu... Co myslíte, že byla zač?" Nadhodí ještě o něco tišeji, ale tak, aby to oba slyšeli.

Vypravěčka - 20. září 2012 23:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Na cestě Pomalu, ale jistě, čas dál utíká a vy se blížíte stále víc a víc k Uničovu. Když se začne smrákat, před Vámi se objeví zbytky historického městečka - přesněji budovy bez oken a dveří, to když lidé dříve rekonstruovali a měnili okna...teď maj z domů nepoužitelné trosky. Dominantou městečka je kostel, ve kterém se svítí a kolem kterého jsou zapálené ohně. Avšak co vás zaujalo asi nejvíce je obrovitánský srubový dům. Je stavěný do tvaru "U" a jeho plocha je skorem jako fotbalového hřiště. Kolem domu vidíte chodit několik lidí, z nespočtu komínů stoupá kouř a už zdálky cítíte vůni vánočního cukroví a pečeného či smaženého masa. Z kostela se ozývají koledy a vy si uvědomíte, že je dnes Štědrý den... Když přijíždíte k domu, všímáte si, že je to spíš několik domů spojených do jednoho. Ze dvora se dá vejít do kovárny, k pekařům, do stájí, v budově uplně nakonci za stájemi je i koželužna... Prostě zde najdete vše, co je třeba pro život. Dvůr je uzavřený asi dvoumetrovou zídkou a dovnitř se dá vjet pouze bránou. Ta je otevřená a za ní stojí dva muži - jeden s mečem a druhý se sekyrou... Když vás spatřili, ten se sekyrou běží k nejkrásnější části budovy - jak se zdá, to je dům oněch Andořanů.... Ten s mečem vás zastavil "Kdo jste a co tu pohledáváte? Prosím, vyčkejte příchodu povolanějších..." postavil se vám do cesty a čeká, co uděláte vy. Oba cítíte ochranou magii domu - nekromant pomocí vidění magie a zaklínač ji pozná podle chvění amuletu...Tušíte, že bez vyzvání se do domu nedostanete...

Vypravěčka - 20. září 2012 23:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro obilí, jó obilí... Do Litovle se vám podařilo dorazit během hodiny. Místo, kde byla původní sila je prázdné, ale stále se tam povalují tuny obilí. Přeživší lidé si jej berou, ale stále je ho tam dost i pro hemžící se myši, krysy a jiná zvířata. Po cestě se vám ve střelicích podařilo vyhandlovat za nůž dřevěnou káru, ke které si Morw pomocí provazů zapřáhla koně. Nabrali jste tedy dost zrní do kárky. I když je ho hodně, víte, že pro všechny v domě vystačí sotva na dva měsíce a že by bylo nejlepší sem ještě zítra zajet... Cesta zpátky vám kvůli plně naložené káře trvala o něco déle, ale domů jste se dostali ještě za světla. Když jste dojeli k domu, ve stájích jsou dva z koní, na kterých odjeli Boris a Smíťa - což značí jediné, ti dva se vrátili... Jakmile jste vešli do hlavní části domu do krásné haly, uprostřed ní stojí již ozdobený vánoční stromek, celým domem se line vůně upečeného cukroví a pečícího se masa... Jak se zdá, nejen Morw chtěla mít krásný Štědrý den, ale i jiní obyvatelé domu... Z kostela jsou navíc opět slyšet koledy zpívajících žen a dětí, krásná Vánoční idilka... Morwen se omluvila, že se musí jít převléknout a odběhla do svého pokoje, i když Agru tuší, proč tam spíš spěchá... Ještě houkla na jednu z žen v domě, aby dovedla Theu do jedné z volných ložnic, že tato dívka bude s námi nyní bydlet...

Zbyhněv Ariel Alacazar - 20. září 2012 23:54

soukromá zpráva od Zbyhněv Ariel Alacazar pro Uničov... Koně jsem hnal až moc rychle,navím proč,snad abych se dostal k prvnímu cíli své cesty,dozvěděl se kdo přežil a kdo ne,prostě měl sem své cíle a šel za nimi napřímo.... To mě poser, vždyť já propásl Kračun...kruci... zakleji si sám pro sebe a ještě víc utáhnu šátek na své puse, vítr je chladný, stejně jako zima a vůně cukroví a masa mě víc než dostává..... No tak tohle muselo dát hodně práce.... zadívám se na srub a jen překvapeně zamrkám.... Co ty na to Padre, za chvíli se najíš,ohřeješ a možná i vykoupeš.... neodpustím si lehké přátelské pošťuchování a dojedeme až k bráně.... Proč bych se měl představit někomu kdo mi jméno neřekl? Jsem zaklínač, a hledám zde své známé a přátelé, Andořany....a jiné nám podobné....kdo jsi ty? A pokud chceš někoho ohlásit, ohlaš příjezd dvou členů posádky kapitána Puffa, lodní upír a lodní předkožka, víc vědět netřeba, a ti co pochopí nás budou znát a vítat.... řeknu s klidem a zadívám se ozbrojenci do očí,pak se zadívám zpět na Psychopa....

Katka Morwen Klaclová - 20. září 2012 23:54

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro V pokoji Poté, co ses vrátil z lesa se stromkem a umístil jsi jej do haly, ses vydal do pokoje. Chtěl sis na chvilku odpočinout, páč tě cesta do Olomouce a zpět clk zmohla a pak ještě kácení stromku a ten bazilišek... Rozdělal jsi pomocí magie oheň v krbu a prohřál si vystydlou postýlku. Lehl sis a zavřel oči. Připadlo ti to jako mžik, ale podle tvého vnímání času jsi spal asi hodinu a půl, když se dveře rozletěly a cosi zabaleného v kožešinách, s lukem a toulcem na zádech se vřítilo do pokoje. "Ty ses vrátil!" Vypískla jsem a shazujíc ze sebe vrstvy teplého svrchního oblečení mířím k posteli. "Jak to, že jste tu tak brzy? A co Xin a Bianka?" zeptám se a to už jen v haleně a kalhotách skočím za tebou do pelíšku a obejmu tě a políbím... "Moc jsi mi chyběl, víš to?" přiznám se a přitulím se k tobě. Konečně jsem zase spokojená a veškerá starost a únava jsou tytam...

Katka Morwen Klaclová - 20. září 2012 23:58

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro a omluva PJ a ještě menší dovětek k předchozímu příspěvku Když jste projížděli lesem na koni, asi 3 hodinky po východu Slunce se vám nad hlavou prohnala ona kometa popisovaná v příspěvku pro všechny... (nechce se mi to vypisovat znovu) Můžete na ni reagovat nebo ne... vám se nic nestalo, jen vás krapet vyděsila, ale nic víc... prostě vás potřebuji šoupnout k ostatním, a ne se ještě zdržovat s kometou ;)

Vypravěčka - 21. září 2012 00:07

Dům, v hale - Agrus a Thea Jakmile Morwen odpelášila do pokoje, vešel do haly jeden z můžů, kteří hlídají u brány. vypadá poněkud vyděšeně a vr uce třímá sekeru "Ehm, omlouvám se, že jsem sem takhle vpadnul...ale u brány jsou nějací dva chlapíci na divných koních. Říkají, že jsou z Andory, či odkud. Že jsou to členové posádky nějakýho kapitána Paffa, prý lodní upír a předkožka... Buď si z nás nějací cvoci dělají prdel, nebo nevim. Jeden je celej v čenrým, nejni vůbec příjemnej a je skoro stejně oblečenej, jako vy, pane. No a druhej je spíš asi děcko, poněvadž je strašně malej. Máme je pustit dál? Mira je drží zatím před vchodem do dvora..." Vychrlil ze sebe a Agrus si uvědomil oslovení tohoto muže, o mnoho staršího, k jeho osobě. Jak se zdá, lidé vás tu začínají považovat za vůdce - šéfy... Chlápek nervózně přešlapuje na prahu a čeká na rozhodnutí či jakoukoliv jinou reakci... Mezitím se za okny začíná smrákat a teplo vycházející z ohniště uprostřed velké místnosti je velmi příjemné hlavně pro zmrzlou Theu... ______________________________________ tech.: Agrus a Thea už můžou psát veřejně, stejně tak Zbyňa a Psychop...

Thea Aya K. - 21. září 2012 19:07

Třikrát sláva! Div ne mrtvá po tom dni cestování se svalím vděčně k ohni. Nevnímám ani co se děje kolem - tedy do chvíle, než vejde muž se zprávami o příchozích. Ze začátku neposlouchám nijak moc zaujatě, až do chvíle, kdy se zmíní o "andoře" a Puffovi zpozorní. Napřímí se a ohlédne se po něm, oči dokořán, po nějaké únavě ani stopy. "Zbyňa!" Vyjeknu s notnou dávkou nadšení v hlase, když muž domluví. O tom, jak to všechno říká absolutně nepřemýšlím. Okamžitě jsem na nohách a opouštím světlo a teplo krbu. Rychle si na sebe hodím plášť. Ještě se ohlédnu, jak reaguje zaklínač, ale to už otvírám dveře a vybíhám do zimy tam venku. Z nedalekého kostela slyším koledy. To bude prdel až tam bude stát někdo úplně jinej... Pomyslím si a vydechnu. Už to vidím. přiběhnu tam celá natěšená a šťastná že dorazil a pak...Ne, ne. Dost. To už jsem na cestě k bráně. Ucítím známý závan rozkladu, když jsem nedaleko siluetě hradeb a samotné brány. Že by se z něj taky vyklubal nekromant? Napadne mě a v duchu se zasměju. Zastavím se až přímo před branou, kde je i pár vesničanů. V tu chvíli úplně zamrznu, podobně jako tehdy, když padala kometa, ale s tím rozdílem, že mě tentokrát neochromuje strach.

Vojta "PsychoP" Michlík - 22. září 2012 00:10

Před branami. Když se Zbyhňa pustí do představování, chytím se za hlavu a nechám koně padnout na břicho, abych mohl slézt. Kroutím hlavou, držím se za spánky a po chvíli už to opravdu nevydržím a začnu se nehorázným způsobem řehtat. Tak moc, že padnu na kolena a směji se a směji, dokud necítím, jak mi na tvářích mrznou vlastní slzy. Otřu si oči, zakloním hlavu a nejhlasitěji, jak to zvládnu, zařvu: "POČÍTÁNÍ KOULÍ!" Načež se opět smíchy zhroutím do sněhu. Dělá mi neuvěřitelné problémy popadnout dech a zatímto jeden strážný běží ohlásit náš příchod, užívám si okamžik naprostého klidu a uvolnění. Pak se mi povede popadnout podruhé dech. "Je fajn být zase doma." Zamumlám potichu, postavím se na nohy, opráším se od sněhu a koně, který mne sem dovezl, nechám zcepenět. Už mne vysilovalo pohánět je oba stejnou rychlostí a ještě nutit toho Zbyhňova, aby se alespoň tvářil, že reaguje na jeho pobídky.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 22. září 2012 12:13

Před bránou... Zadívám se na Psychopa který reáguje přesně tak jak bych od něj čekal,přeci jen tyhle manévry a úskoky jsou v této době nutné,ale když to někoho složí smíchy ještě víc mě to baví..... 1,2,3,4 DOBRÝ!! zahlásím aniž bych sledoval reakce toho ozbrojence,prostě se směju tomu všemu kolem a zhluboka se nadechnu...... Den dva tady a pak směr ještědská kotlina,musím vědět co s tebou je,protože už teď blázním.... prolétne mi hlavou a z pod oblečení vytáhnu prsten a minci,obojí políbím,stejně jako černou stužku na mém zápěstí a vydechnu..... Jen aby nás "doma" chtěli...přeci jen, jsme trochu nesourodá dvojka.... řeknu s klidem a zase se zadívám na muže s mečem, která tam stojí a čeká co se bude dít, zavřu na chvíli své zmijí oči a když je zase otevřu,spatřím za jeho zády dívku,trhnu sebou a medailon se zase rozechvěje pod náporem magie,dobře vím co je zač, ale přesto,když vidím tu její tvář,nejde myslet..... Princezno.... vydere se mi lehký výkřik z úst a já se svezu rychle z koně,promnu si obličej abych věděl že se mi nezdá, protože tohle je buď sen nebo špatný vtip, nadechnu se a kousnu do rtu když ji vídím stát.... Má paní.... zašeptám tiše a poklednu do udusaného sněhu pod sebou,vytáhnu svůj meč a zvednu jej v dlaních do vzduchu.... Můj meč je nyní tvůj má lásko,pojď ke mě neboť přes kouzla se do dvora zatím nedostanu.... V hlavě se mi začne vše sypat, plány na pátrání, beznaděj a smutek mizí s tím když vidím dívku která mi tak zasáhla do života už před tím vším co se stalo, ano zůstal sem křečovitě sedět v sedle když padla ta kometa, a čekal na smrt jež nepřišla, ale toto, to je víc než pád komety, to je prostě sen jež se zhmotnil přede mnou a já nevnímám nic,chlad země, mráz, Psychopa, ozbrojence s mečem, vnímám jen postavu za ním jež také ztuhla.....

Michal Agrus Neckař - 22. září 2012 12:53

Hannibal ante portas "U brány jsou nějací chlápci," přes obličej přelétl stín, po kterém zůstal škleb. Andor, Puff, Předkožka a Upír. Nevím, jestli bude místo. Každopádně, do Litovle budeme muset aspoň ještě třikrát. Stromek skoro po celém domě rozehnal svou vůni a já se zhluboka nadechl. Aya na nic nečeká, bere plášť a běží pryč. "Ayo !! Počkej !!" Ve dveřích se sice ohlédla, ale co naplat, když pak peláší jak Šemík k Neumětelům. Skrze zuby se prodere nepublikovatelná nadávka zahrnující jisté dvě oblasti pánve nějaké ženy. Ale co, musím ty nové jít přivítat ať už chci a nebo ne. Ale ještě předtím vyběhnu do patra, zabuším na dveře pokoje Morwen a Ergala, kříčíc: "Zbyňa a Psychouš jsou tady !!" Pak už jen zbývá schody zase seběhnout, vzít plášť a vyběhnout za ruduchou do večera. Inu, ona běžela ulicemi, kterými jela, já si zase cestu klestil bočními uličkami. Inu, tohle je i moje město a za těch pár let vím, kudy se kam můžu dostat. Efektivněji a bez případného zdržování se na hlavních ulicích. Ikdyž ale bežím zkratkami, doběhnu až po nekromantce. Odjistil jsem pouzdra na obou mečích, kdyby se náhodou něco podělalo, ale jsou to naši staří známí. "Zanechte vší naděje, kdo vstupujete," odcitoval jsem nápis na bráně Pekel a ušklíbnul jsem se na oba nově příchozí. Onen "upír" má vskutku podobné oči jako já, dokonce i zbroj je taková, aby poskytovala co největší ochranu před ranami běsů a netvorů, ale aby stále dovolovala volný pohyb. Má dokonce i dva meče. Naopak smějící se Padre vypadá skoro stejně, jak si ho pamatuju. Jakýmsi pohybem ruky uvolnil oba koně z jejich... Nemrtvosti. V zimě sice rozklad tolik nepostupuje, ale i tak z nich byla cítit smrt. Další nekromant, to nám tu ještě tak scházelo. Promnul jsem si kořen nosu. "Vstávat, vy suchozemský krysy, ještě z vás chytím cukrovku," odplivl jsem si do sněhu a lehce se uklonil k Padremu. Lenošivě jsem se protáhnul, díc: "Poberte si svoje saky paky a jde se. Nebo jestli chcete nocovat venku, bránit vám nemůžu." S tím jsem se otočil na patě a luskl prsty. Ať už Boris dal na bránu jakýkoliv kouzlo, je tam už výjimka pro ty dva nové. "Slejzaj se sem jak švábi na pivo," zamručel jsem si pod nosem. A hurá zpátky domů.

Thea Aya K. - 22. září 2012 17:54

Děkuju, Jéžíšku! "Ticho tam vzadu..." Vysoukám ze sebe a už se musím začít smát. Ztuhlé svaly povolí a já udělám těch pár kroků, co mě dělí od, podle podobnosti očí i výzbroje, druhého zaklínače. Mého druhého zaklínače. Pevně ho obejmu a vydechnu. A jestli se teďka probudím, ustřelím si hlavu Morweniným šípem. Napadne mě a ještě víc se k němu přitulím. Po poměrně dlouhé chvíli udělám pár kroků zpět. "Chcete s něčím pomoct?" Zeptám se a rozhlédnu se kolem po nějakých zavazadlech. zarazí se až u znovu-chcíplých koní. Uchechtnu se. "Dobrá práce." Podotknu k Psychopovi a odolám pokušení žďuchnout do mrtvolky špičkou boty. Znovu se zadívám na ty nově příchozí a musím se znovu usmát jak blbeček. V duchu opět děkuji všem bohům co jich na světě a ve vesmíru je. Nejlepšejší dárek pod stromeček. Pomyslím si ještě a debilní úsměv se ještě rozšíří. "A jak se vám jelo? Povídej, přeháněj." Zeptám se na první věc, která mě napadne a potlačím chvění radostí.

Vojta "PsychoP" Michlík - 22. září 2012 18:06

U brány. Metr dvacet vysoký hobit oprášil svůj hladký černý kabát s kapucí a stříbrnými knoflíky tvarovanými jako lebky, usmál se pod černou šálou omotanou kolem obličeje tak, že jsou vidět jen jedovatě zeleně zářící oči zapadlé v černém bělmu. Zvednu ze země pytel s těmi zbytky jídla, které mi jako jediné po druhotné přeměně zůstaly. "Vždyť už jdu." Zamumlám trochu škádlivě, ale kráčím ve svých kožených botách docela zvesela. "Agru, nevíš náhodou, co to bylo za ocasatou mrchu, která se propálila oblohou? Ten magor tady chtěl být co jak nejdřív, tak jsme se ani nejeli podívat na místo dopadu." Okomentuji nedávný průlet meteoru.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 22. září 2012 18:18

Nový domov? Obejmu ji pevněji než kdy před tím,protože sem myslel že ji už takto asi neobejmu,je toho moc co stalo a já stejně mám v hlavě krom toho co se děje i tuhle dívku...... Leda s tím abys mi řekla že jsi v pořádku..... vydechnu tiše a políbím ji lehce na ústa,propletu prsty své ruky s jejími a zadívám se na Agruse... Naděje umírají ale poslední Agru,jak vidím, tady stále nějaká naděje žije... řeknu klidně a naposledy se ohlédnu na ty koně..... Cesta byla divná, dlouhá, a zvláštní, vše co se děje bylo předpovězeno,přesto v to lidé nevěřili...a stejně...věřit ani nechtěji.... řeknu pomalu a usměji se na ni,pohladím ji ve tváři a políbím do vlasů.... Jinak,na cestě jsem zažil spousty zvláštností, od tvora který byl spojený z ženy,medvěda a lva, lidí kteří se obracejí zase k víře,draka letícího do hor,a Divokého honu... nadechnu se a vykročím za Psychopem a Agrusem.... Už si viděl aby se někdy Andořani sešli v jeden čas jak mají.... začnu se smát jeho poznámce kterou jsem ale zaslechl... A o své cestě mi řekneš vevnitř,klepeš zimu jak ratlik.... obejmu ji v pase a kráčím za Agrusem a Psychopem,stísknu její ruku o něco víc...

Michal Agrus Neckař - 23. září 2012 01:51

Every second is a new spark, sets the universe aflame "Padre, ses nějak srazil," ušklíbnul jsem se na půlčíka. "Ocasatá mrcha ?? Myslíš kometu a nebo jsi zahlídl nějakou wyvernu ??" Podrbal jsem se na nose. "No co by to bylo, nějakej vesmírnej šutr byl chycenej v gravitačním poli zemském, takže to hezky vzal po křivce na povrch." Toť k laickému fyzikálnímu vysvětlení. "Jestli tam něco bylo navíc nebo ne, musí už zodpovědět Mara a nebo Boris. My s Kačenou a tady Ruduchou jsme se před chvílí vrátili z obilnice, takže výslech ještě neproběhl." Další protáhnutí. "A jaktože ses tak smrskl ?? Z kostlivce na půlčíka..." Pousmál jsem se tak nějak spíš pro sebe, zatímco jsem mu pomohl od sedla s jídlem. Inu, skoro se pod ním schoval. Modré duhovky byly potlačeny rozšířenou kočičí zornicí, jak bylo kolem málo světla. Špinavě-blond vlasy zesvětlaly do platinova, bíla a stříbrna. V každém světle vypadají jinak. Výška se sekla někde kolem metru devadesáti čtyř a postava se z kulaťoučké změnila ve šlachovitou až svalnatou. Přes záda dva meče, oba jílce čouhají nad pravým ramenem. Řetízek medailonu na krku vidět jde, ale samotný přívěšek je schovaný pod oblečením a koženou zbrojí. Když Zbyňa promluví o té potvoře (tentokrát nemyslíme ani meteor, ani Ayu), neodolám a musím se zeptat: "Měla křídla netopýří nebo ptačí ?? A co ocas, měla ho hadí, lví a nebo štíří ?? Jen jestli to je sfinga, chiméra a nebo mantikora." A pak ještě zmínil draka. To je blbost, musel to být nějaký kluzák nebo wyverna, ale... Divoký Hon. Zamračil jsem se. Ne, s tím se dá bojovat jen když sami umřete. A nebo jste velcí blázni. (A barák ať vám popíše Morw)

df - 24. září 2012 10:26

soukromá zpráva od df pro V pokoji Když mě tvůj nástup do pokoje vzbudí mám neuvěřitelnou chuť tě začít líbat po celém těle, neboť v mých snech se proháněli ty nejhorší stvůry jaké kdy tento svět viděl oto živější byly hlavně proto že jsem si je za časů klidu vymyslel já sám. když se dostaneš k mé posteli obejmu tě silněji než obvykle a možná i trochu zoufale. Myšlenky na to by mohlo být venku mě děsí. " Xina jsem nechal v olomouci, o biance nemám páru a mara měl nehodu.." Když řeknu slovo " nehoda " zase si vzpomenu na ten kousek meteoru, a i co provedl, ještě jednou tě silně obejmu a pak se vyprostím z tvého objetí a dojdu si pro láhev s vínem, naliji si pěkný pohár a skoro polovinu ho do sebe lupnu. Když to vidíš dochází ti že jsem na tom opravdu velmi špatně, protože když jsi mě naposledy viděla pít bylo to před rokem když jsme zapíjel smrt svých rodičů a mého bratra, od té doby toho moc nevypil dalo by se říct že skoro hic. když uslyším " slova moc jsi mi chyběl " kouknu na tebe a má tvář se projasní, vrásky trochu zmizí a na tváři se mi usadí úsměv i oči mi trochu září to jest dobré znamení. Kouknu na sklenici s vínem v mé ruce a položím ho na okraj stolu, a vrátím se k tobě do postýlky a obejmu tě. Pak ti tiše zašeptám " Milujitě " Jediné slovo naplněné emocemi, neříkám ho moc často protože se bojím aby nebylo moc opotřebované, kouknu ti do očí a snažím se ti říct jak hrozně moc pro mě znamenáš, všechno dávám do pohledu slova jsou nedostatečná " ještě chvíli mě drž miláčku, ještě chviličku a nic neříkej prostě mě jen drž" schoulím se k tobě do klubíčka a utěšuji se tvou přítomností.

Marek Markros Smital - 25. září 2012 14:51

Zase doma Věším svůj černo zelený kabát, který kdysi znamenal mou příslušnost k přírodě, na věšák a rozhlížím se po vstupní hale, jestli tam náhodou někdo není. Nikoho nevidím. Povzdechnu si. Borise přišla přivítat aspoň Morwen a mě nikdo. Aber da kann man nichts machen. Pomyslím si a vydám se do kuchyně. V tom uslyším jakési hlášení pravděpodobně jednoho z našich strážných, kteří stojí u brány. Mluví něco v tom smyslu, že přijeli další cizinci a identifikovali se jako lodní Předkožka a Lodní Upír. Chvíli přemýšlím, kdo by to mohl být a pak si konečně vzpomenu. „Jé Psychop a Zbyňa přijeli. Tak to je musíme co nejsrdečněji přivítat.“ Řeknu si potichu sám pro sebe a opět se vrátím pro svůj kabát a vycházím ze dveří domu jako první. Po několika prvních krocích mě málem někdo srazí, jak agresivně běží pryč. Když tu osobu vidím ze zadu, jsem přesvědčen, že je to žena, ale ještě nikdy předtím jsem jí tady neviděl. Her Gott, kdo všechno tady přibyl nový, zatímco jsme byli pryč. Zakroutím nevěřícně hlavou a jdu dál. Pak bleskurychle kolem mě proběhne Agrus. Jak vidím to jejich odhodlání přivítat nově příchozí jako první, to mé hned trochu poklesne. Proč se namáhat, když to můžou udělat jiní, kteří mají lepší předpoklady. Takovou hold mám povahu, nehrnu se někam, kde mě není zapotřebí. O několik chvil později dorazím k bráně taktéž. Na sobě mám černý kabát sahající až na zem, který se na přímém světle zdát zbarven do tmavé zelené. Sněhem se brodím díky svým pobitým gládám a tvář mám z části chráněn vysokým límcem kabátu, který dosahuje až k nosu. Vlasy mám takové hnědožluté a modro-zelené. Zastavím se spíše opodál od skupinky a jen poslouchám. Hned na první pohled mě zaujme dopravní prostředek na kterým ti dva dorazili. Raději několikrát zamrkám a pokusím se si sundat led z obočí rukavicí, abych se ujistil, že správně vidím. Jenže mé běžné smysly mě neklamou a proto zavřu oči a ponořím se do svých mnou nově nabitých schopností. Takže jen přeci. Nejsou mrtví ani živí. Takže některý z nich je nekromant, tak který pak? Áá Psychop se stal nekromantem, zajímavé. Usměji se sám pro sebe a při zmínce o mě procitnu do „normálního“ světa. Přistoupím blíž a kývnu na všechny, kteří se účastní přivítání nových příchozích. „Zdravím. Ahoj Psychope. Zbyňo, už je to dávno, co jsme se viděli. Slečno. Čau bro. Nakonec jsme s Borisem vrátili o trochu dřív než jsem předpokládali. Pro vzorek toho meteoritu jsem nemuseli až do Německa, ale stačilo si zajet do Olomouce. Boris tam lokalizoval nějakej malej úlomek, který tam dopadnul. Vypadal úplně normálně. Jen magickým zrakem se dalo poznat, že v něm byla nějaká magie. Když jsem k němu přišel blíž, tak najednou se zábleskem zazářil a pak se rozpadnul. Co se tam přesně stalo, vám řekne Boris. Ještě před tím, to totiž projel kouzlem, které oskenovalo jeho původní strukturu a zaznamenalo to ty všelijaký kouzla, co tam byla. Takže v zásadě, pro bližší info, ptát se Borisa.“ Po mé promluvě kývnu na všechny. Po několika vyměněných větách a po pobídnutí od Agruse, se všichni rozešli do domu. Já jsem s nimi nešel a zůstal jsem stát naproti těm již nehybným předmětům, co kdysi bývali koňmi. Už se to ani nedá nazvat mrtvým zvířetem, jak smutné. Takže nekromant, velmi zajímavé. Začíná to tu být docela i sranda. Pomyslím si a šouravým krokem se vydám za onou skupinkou.

Katka Morwen Klaclová - 27. září 2012 19:49

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro V pokoji Z toho, jak jsi vypadal, když jsem vešla se mi až udělalo mdlo. Připadá mi, že jsi musel zažít něco strašného a snad jako bys čekal, že si pro tebe dojde samo peklo... I tvé reakce jsou až děsivě protkané citem a touhou po mé blízkosti. Když se zmíníš o tom, že měl Mara nehodu, vytřeštím oči a v mém pohledu je jasné, že myslím na nejhorší... "Jakou měl nehodu, co se stalo?" ale to už si naléváš víno a klopíš jej do sebe. Cítím, jak mi po těle vyskakuje husí kůže a už se zvedám z postele, abych mohla jít k tobě, když ty se otočíš a usměješ se. Ten úsměv na chvilku vymazal starosti z tvé tváře a já si mohla na chvilku oddychnout. poté se ale stalo něco, co mi opět vyrazilo dech. Ta dvě slůvka, která slyším méně často, než vidím duhu. Zadívám se ti do očí a v nich vidím vše, co si přeješ. Tedy, vše, co si může žena přát vidět. Už už otvírám pusu, abych ti odpověděla, když mě poprosíš, abych mlčela a jen tě objala. Stojí mne to mnoho přemáhání, protože chci znát spoustu odpovědí, ale splním tvé přání. Přitulím si tě k sobě jako nikdy dřív. Objetí, které zahrnuje veškerou lásku a podporu, kterou ve mně máš. Držím tě pevně, jako bych už nikdy neměla vyklouznout a nikdy tě již nepustit. V tomto objetí setrvávám, dokud se neuvolníš a neuklidníš. Jakmile cítím, že můžu tuto nádherně magickou chvilku bez magie porušit, kousíček se odtáhnu a podívám se ti do očí "Miláčku, co se děje? Chováš se, jako bysme měli do dne umřít..." zeútám se na to, co mě v tuto chvíli nejvíc trápí...

df - 28. září 2012 22:23

soukromá zpráva od df pro V Pokoji Užívám si tvého objetí a čerpám z něj potřebnou psychickou sílu kterou mi vzala skutečnost a následky spojené s dopadem jediného meteoru, tvá opora mi pomalu začíná nahrazovat tu kterou jsem ztratil jen před málo okamžiky. Děsivé představy které ve mě vyvolala skutečnost že se něco takového mohlo vůbec stát nebo někde doopravdy existovalo. Nakonec po několika minutách jsem dokázal zahnat nejděsivější představy a dát se do pořádku. když se poodtáhneš kouknu na tebe a vyslechnu tě, pak se trochu uvelebím... " Mara je v pořádku aspoň po fyzické a duševní stránce, ale to co se stalo.." děsivě silná myšlenka která mi dělá pořád problémy"je že se z maru stal nekromant, ale ne ledajaký nekromant ale ten kterého jsem vymyslel v devíti branách pekel, má úplně přesná kouzla jaké jsem mu dal a úplně stejnou duši, ne jako ostatní co mají jen temnou duši ale má i bílé jádro duše takže se nikdy nemůže stát temným.... on je úplně stejný jak jsem ho vymyslel... byl to jen malí kousek jakého si kovu který byl ozářen takovou duší... ten meteorit byl hodně velký... co když tam je třeba nějaký anděl apokalypsy?" A je to venku nejděsivější myšlenka která mě ničí, co všechno tam může být? Schoulím se k tobě o kousek blíž téhle myšlence nechci čelit sám.

Katka Morwen Klaclová - 29. září 2012 08:20

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro V pokoji I když jsem se kousek poodtáhla, stále se tě dotýkám, jak jen je to možné. Z toho, jaký děs se ti odráží v očích, dostávám strach. To, co tě rozhodilo musí být děsivé, snad horší než obyčejná smrt. Když se konečně rozpovídáš, naslouchám bez přerušení. Přesněji když jsi v části, že se z mary stal jeho nekromant, blýskne mi v očích zájem až chtivost. U Bohyně! Stane se ze mě snad Sussi a z Jirky Michael? Oči mi svítí zájmem, dokud se nezmíníš i o té horší stránce. V tu chvíli mne polije hrůza, až se mi roztřesou ruce. Ale taky si uvědomím další věc. "Nezapomínej na rovnováhu! To...to by se tu musel objevit někdo stejně silný, kdo by byl jeho protipólem! Navíc co když ten meteorit dává jen schopnosti toho, co má člověk uložené v paměti a zná tu postavu? Nikdo nikdy nehrál za anděla apokalypsy..." Vypadne ze mě tahle myšlenka. Není příliš pravděpodobná, ale v tomhle světě člověk nikdy neví. Jenže možná je to pravděpodobnější vysvětlení, než že přiletěl šutrák a v něm jsou schované duše našich vymyšlených postav... Opět se k tobě přitulím, když cítím, že to potřebuješ a v hlavě mi víří miliardy myšlenek. Avšak jedna je stále neústupná a dere se na povrch "Myslíš, že když se dotkneme my dva toho šutru, stanou se z nás Sussi a Michael?" nevydržela jsem to a hned se tě zeptala. Představa toho, že budeme nejmocnější bytosti na téhle planetě, tedy, v tvém případě, v celém vesmíru všehomíru...Ta představa mě neuvěřitelně láká a zároveň děsí. Při vzpomínce, co všechno ti dva museli zažívat a obětovat... Ne, to ne...prosím jen tohle ne... V tu chvíli cítím, že se třesu ještě víc jako při myšlence na anděla apokalypsy "To se nesmí stát! Já...nechci zažívat to, co museli oni!" do mého hlasu se pomalu vkrádá histerie- při představě, že bych měla víc času trávit bez tebe, věčně se strachovat... ztratit tebe i syna... a netušit, jak to dopadne, protože dál jsme to nedohráli... děti... měli bysme je také? objevili by se někde dva tvorečkové, kteří by se stali našimi potomky? Nebo bysme si je museli udělat sami? Mít dítě, cítit, jak ve mě roste, pak jej obímat po narození, kojit... Při této myšlence cítím chvění v podbřišku a moje ženské hormony a tikající biologické hodiny se opět ozývají... Zaplaším tuto myšlenku, vím, že ty ještě nejsi na toto připravený a já bych nechtěla přivést dítě do takové nejistoty...i když je tahle představa pro mě dosti lákavá...

Vypravěčka - 29. září 2012 14:12

U domu Projíždíte vstupní branou na obrovský dvůr, v jehož středu je studna. Procházíte mezi ní a udupaným kruhovým místem s několika cvičnými terči či panáky - cvičiště. Domácí vás všechny vedou do velkých dvoukřídlých dveří uprostřed honosnější části domu - té obytné, ne dílen. Za dveřmi čeká příjemě zařízená místnost, jejíž dominantou je velké ohniště uprostřed. Z této místnosti vede několik dveří. Také zde naleznete dlouhý stůl s lavicemi, něco jako dvě pohovky kolem ohniště. Na zemi jsou rozloženy kůže medvědů a kanců. Ze dveří nejblíže jídelnímu stolu se line vůně pečeného masa. Na stůl právě dvě ženy chystají mísy s bramborovým salátem či plackami, talíře s cukrovím. také talíře, skleničky, příbory a další potřebné věci pro Štědrovečerní hostinu. Kousek od stolu u levé stěny stojí velký, krásně nazdobený vánoční stromeček. Pod ním už leží několik zabalených dárečků... Další dvě ženy místnost zdobí vánočními ozdobami a přitom si prozpěvují koledy. Když jste vešli, všichni ustali ve své práci a nově příchozí si prohlížejí. V jejich pohledu je směsice zájmu a strachu. Poté, co si vás bedlivě prohlédli se opět pustili do práce. Z kuchyně vyšel starší muž a míří rovnou k vám "Pokoje jsou již připravené a je v nich zapálen oheň. Večeře bude za hodinu..." domácí v něm poznávají bývalého starostu Uničova, nyní, jak se zdá, se ujal vedení domu a stal se vaším majordomem... Pak se otočil a míří do chodby k pokojům po pravé straně domu...

Vypravěčka - 29. září 2012 14:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Z onoho fantastického světa ses navrátil se všemi vědomostmi a zkušenostmi zloděje, stejně jako s jeho schopnostmi. Také ses navrátil s jeho vybavením (co si zvolíš)... Na první pohled ses nijak nezměnil, ale uvnitř cítíš, že se něco dít bude.... a je to tak. Jak jsem již psala, lidstvo pomalu vymírá, ať na neznámé nemoci či na to, že se od ledna nenarodilo žádné živé dítě. Také selhávající technika zabila mnoho lidí. Jedna katastrofa za druhou...Mo prostě se lidská populace odhadem zmenšila z těch 7 miliard tak maximálně na dvě miliardy. Zajímavé bylo, že hlavně umírali ti z přelidněných oblastí a velkoměst, takže vznikla rovnice - větší hustota obyvatel=vyšší úmrtnost. Pralesy se začaly rozšiřovat neuvěřitelnou rychlostí a dokonce i obyčejné lesy se stávají větší a větší. Celkově příroda se stala divočejší a na zemi se objevila zvířata již vyhynulá - ale pouze ta, kteá vymřela kvůli lidem. Řeky se začaly pročišťovat a i vzduch byl najednou takový sladčí...čistější. Koncem září 2012 najednou svět pohltila panika. Veškeré jaderné elektrárny přestali pracovat - přesněji přestaly se chladit a všichni očekávali každou chvíli výbuch. jenže když kontrolky jasně ukazovaly hrozící nebezpečí, kolem jaderných elektráren zešílela vegetace a všechny stavby pokryla tlustou vrstvou, takže i když elektrárny vybuchly, nezbylo po nich nic jiného než krásně porostlý kopec - beze stop radiace. To už většina fantazáků věděla, že tohkle nejni normální úkaz - že se navrací magie. Bohužel technika čím dál víc selhávala a nakonec listopadu už nešla elektřina, televizní i radiové vysílání zmizelo...stará auta, která ještě nemají v sobě tunu elektroniky občas ještě fungovala, ale nejosvědčenějším dopravním prostředkem se stal kůň či osel. Takže většina přeživších si nějakého toho koně sehnala - ani ty jsi nebyl vyjímkou. Ale ještě než odešla elektřina a podobné ses dozvěděl o oné skupince lidí, kteří se s těmito změnami vyrovnávají podezřele v pohodě a co víc - zjistil jsi, že v době, kdys ty byl ve světě fantazie, i oni záhadně zmizeli a pak se vrátili stejně "postižení" jako ty. Co víc, zjistils, že ty osoby není nikdo jiný, než Andořani (podle postav poznáš, kdo ;) ) A tak ses rozhodl, skoro uprostřed zimi, že je na čase zmizet ze svého dosavadního bydliště, páč začíná být všude dosti nebezpečno a ze strany lidí příliš hysterično. Takže jak jsem psala, vydal ses na cestu do Uničova 19. prosince. Tou dobou už bylo anpadeno spoustu sněhu, takže tě cesta přes Jeseníky radši ani nenapadla a vyrazils po níže položených cestách. Jenže co se nestalo, když jsi tábořil v Hranicích na Moravě, v noci z 20. na 21. zmizely veškěré pozůstatky moderní civilizace - přesněji domy postavené po konci 16. století jsou fuč, trosky aut, moderní mosty...to vše je pryč, jako by to ani neexistovalo - jediné pozůstatky po těchto objektech jsou prázdná místa s ještě nízkou pokrývkou sněhu. Lidé začali šílet a ty jsi zjistil, že ses změnil. je z tebe lidský zloděj - kila navíc zmizela, tělo máš obratnější a pružnější a kejchavka ze sena najednou zmizela... Takže Nostradamova předpověď nelhala - nastal konec světa, který lidstvo znal. přišla magie, přišel svět fantazie.... A s ním i fantastické problémy - přesněji na okraji města, druhý den ráno, jsi uviděl roztrhaného člověka - jasně na něm vidíš stopy vlkodlaků. Tato noc byla navíc v úplňku.... Ale pojračuješ dál, protože tě tvé tušení táhne čím dál víc k té skupině a máš před sebou už jen pár kilometrů do cíle... Nyní je večer, už se pomalu stmívá a před sebou vidíš na cestě ve sněhu stopy jednoho koně...

Tom Fortuna - 29. září 2012 19:55

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro Když se Vám poprvé stane že jedete na dovolenou a musíte se z ní vracet pěšky, v podsatě to naštve. Ale podařilo se mi.. Problém je v tom že jednou jsem se vracel v podstatě stopem, podruhé již po svých. Pak se stalo to co by mě opravdu za svého života nenapadlo. Jako by mě něco vtáhlo do jiného světa. Bylo to hodně zvláštní a neočekávané, stát se z ničeho nic někým o kom jsem kdysi snil? Nemožné a přesto tak pravdivé. Je zima, všude sníh a vánice bodá do obličeje. A můj nedávno pracně ručně ušitý plášť ze lnu a králičích kůží už mrazem skoro drží tvar. Podle posledního fungujícího výdobytku civilizace tedy dlouho hledané buzoly a jediné mapy České Republiky kterou se mi podařilo ukořistit v jedné rozpadlé a zničené benzínce, bych měl být někde na Vysočině ve vzdáleném okolí Jihlavy, ale pravda?? Nu, nevím v podstatě kde jsem, lidstvo zmyzelo a těch několik co přežilo, buď se pomátlo nebo se rozhodly že pujdou někam kde je lépe.. I já se o to pokusil.. Rozhodl jsem se takhle jednoho večera při táboření nedaleko letiště ve Frankfurtu, byl jsem tam protože začíanl podzim a veškerá technika byla jen šrot. I do toho Fordu který jsem musel v Düsselldorfu ručně dolýt už jsem neměl co natankovat a tak jít dalších skoro 850 km pěšky zabere hodně času. Proto jsem se zašil na několik dní v terminálech a prolézal obchody jestli nenajdu ještě něco co by se dalo jíst. Pár věcí se našlo tak jsem zůstal jen dva dny když pršelo a hned jak se udělalo hezky znivu jsme vyrazil.. Uběhlo několik týdnů a když jsem na dohled hranicím kolem mě prolétlo něco co mi vyrazilo dech. Ve výšce nekolika kilometrů mi nad hlavou prolétla kometa a přistála někde nad šumavou. Téměř další dva dny jsem přes ohromné mračno kouře a polepa nemohl dál cestovat. Uplinulo několik týdnů, zima se nachýlila ke svému vrcholu a na posledních pár místech kde se dalo sehant něco víc na sebejsem se zastavil, sehnal jsem náhodou velkou lněnou celtu a tak jsem si z ní s velkou dávkou trpělivosti ušil oblek, vak a plášť který by měl vydržet i velké zimy. V jednom tržišti jsem objevil i starší ale pořád dobře vypadající králíčí kůže a dvě sice menší ale hezké ovčí kožešiny, ten den jsem už dál nešel a přespal v nedaleké škole. Večer, schovaný v plášti a zabalený do kožešin, jsem usínal a a nevěděl co dál dělat, podle mapy se jít nedalo, nedokázal jsem určit svou polohu a ani pořádně směr, přez šílené a nepřestávající vánice se mi podařilo určit maximálně východ a západ a to ještě jen velice přibližně..

Vypravěčka - 30. září 2012 09:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Snad již u cíle Tvá cesta byla plná bloudění a ztrácení se, takže tě převelice překvapilo, že k večeru 24.12. jsi před sebou uviděl osvícené místo. Přesněji vidíš před sebou obrovskou dřevěnou stavbu obehnanou palisádou a za ní se choulící zbytky nějakého města. Právě skrz bránu prošla skupina osob, bylo jich 5, z toho jedna žena a asi jedno dítě, páč ta postavička neměla víc jak 130 cm. Bránu za nimi zavřela dvojice ozbrojenců, ti stojí před branou a hlídají. zatím jsi skryt před jejich zrakem ve tmě lesa, ale svíraví pocit nebezpečí je stále blíž, jako by se snad z lesa k tobě blížilo nějaké nebezpečí. A to je dost možné. za své osmaělé, věčně zbloudilé pouti, jsi uviděl mnoho netvorů a bestií potulujících se po lesích i lučinách. Přes mantichory, bazilišky, ghůly až po vyverny a draky. jednoho draka, nádherné modré barvy jsi viděl letět kdesi nad Českomoravskou vrchovinou a ten pohled tě uchvátil. Ale nyní tvá osamocená nebezpečná cesta, zdá se, končí. Pře sebou vidíš ono obrovské stavení a všiml sis, že nad branou povlává ve větru andorská vlajka... Zamířil jsi tedy k bráně a ti dva šašci ihned vyskočili. Jeden je ozbrojen dlouhým mečem a druhý sekyrou. Ten s mečem poslal sekyrníka dovnitř a sám se postavil proti tobě. "Dobrý večer přeji, pane. Mohu se zeptat, koho máme ohlásit? A za jakým účelem jste sem přišel?" zeptal se tě zdvořile, avšak ruku má položenou na jilci meče...

Vojta "PsychoP" Michlík - 30. září 2012 09:52

Sídlo Jsem velmi rád, že se vidím s Agrusem a... Markrosem? Něco mi na něm velmi silně nesedí. Na pozdrav však reaguji podáním ruky a trpělivě si vyslechnu vše, co se snaží sdělit. Rozhodně to zní zajímavěji, než zaklínačská snaha identifikovat netvora. Každopádně měníme místo pobytu a míříme do sídla. Vypadá to, že jsme se dostali na jediné místo, kde nejsme považováni za podivíny, zvrácené šílence, mutanty, nakažené leprózní zombie, nebo cokoli jiného, co je slabá lidská mysl schopná si dosadit namísto něčeho, čemu nerozumí. "Prostě se ze mě stal hobit. To asi ten můj apetit..." Krátce se zasměji a zvážním. "Co se Markrosovi stalo?" Zběžně se otočím, abych si zkontroloval, že mě neuslyší, ale vypadá to, že je zabrán studiem opět mrtvých koní. "Zdá se mi být nějak vyvedený z rovnováhy..." Čekám na odpověď a mezitím se rozhlížím po okolí. Mají to tady pěkně zařízené, jen co je pravda. Už si pomalu dopředu vybírám místo, které hodlám později využít pro případné občasné meditace.

Tom Fortuna - 30. září 2012 10:34

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro Zdravím, jsem Tom, Tom Fortuna a myslím že bude stačit když ohlásíte jen Fortunu. podíval jsem se nad bránu, něco mi prolétlo hlavou a hned za tím další myšlenka. Ta vlajka vypadá jako symbol který znám z dob kdy tenhle svět ještě vypadal jinak. Je to dávno, nebo není? Už nevím co znamená čas, jen to že je den nebo noc a že už dlouho je zima, takže tak nějak kolem vánoc, možná silvestra, nevím kalendáře jsem dost dlouho nepotkával ještě před ''tou změnou''. nenápadně změním výraz na ''prosím mám za sebou zatraceně moc dlouhou cestu přes půl Evropy, je hnusná kosa, bolí mě nohy a už mě to opravdu nebaví.'' Podívám se na stráž a chviličku očkám jestli něco neřekne. Hej, najednou mi došlo že ta vlajka je zkutečně ta kterou si pamatuji z dřívějška je ANDORSKÁ No to si snad opravdu dělají prdel, usmál jsem se a na krátko jsem se pokusil zahnat představu že jsem se opravdu zbláznil. Omlouvám se, smím se prosím zeptat komupak toto stavení patří a kdo jej vede?? Cestoval jsem totiž dlouho cestu abych našel lidské obydlí skýtající alespoň částečně nějakou ochranu a možnost si odpočinout.

Vypravěčka - 30. září 2012 21:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro U brány Jakmile ses představil, muž se sekyrou zmizel za rohem a skrze bránu vidíš, jak míří přes obrovský dvůr ke dveřím, které se před chvilenkou zavřely za skupinkou. Druhý muž tam čeká a pozoruje tě značně nedůvěřivě. Ruku má pořád na jílci meče... "Za chvíli se Míra vrátí a s ním asi někdo ze šéfíků. Zatím tu prosím počkejte." Podotkl a pohupuje se na patách. Je na něm vidět, že se už těší na konec služby. Z kostela ve zbytcích města jsi uslyšel zpívat koledy. Převážně dětské a ženské hlasy. Takže tvůj odhad byl správný, jsou Vánoce. Navíc je z domu cítit vůně cukroví... Když jsi pronesl větu o prdeli, strážník se na tebe zašklebil.Tvoje otázky poslouchá a pak chvíli přemýšlí než ti odpověděl "Tenhle vobrovskej barák postavila skupinka bláznivých šílenců. Tedy to sme si všichni o nich mysleli. Začali tenhle barák stavět v létě a všem říkali, co přijde. Ni my jim nikdo nevěřil a tak sme před pár dněma skončili s holejma zadkama bez bejváků. Oni nás postavili na nohy a pomáhaj všem. Tak nějak se stali našema vůdcema, páč jsou jediný, kdo tuhle situaci zvládá. No, těch původních je pět, zbytek dorazil dneska. Říkaj si přezdívkama. Jedna baba je mezi nima, nějaká Morwen, pak je tam Agrus, Markros, Xin a Ergal. Ty nový ménem neznám..." Vychrlil ze sebe odpověď a pak se zašklebil "Myslím, že v tomhle baráku budete mít klid, pane Fortuno. Sem se žádná bestie nedostane..." zašklebil se na tebe a ohlédl se po svém kolegovi, jestli se už náhodou nevrací...

Tom Fortuna - 01. října 2012 23:04

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro Po tom co Vás poprvé v životě něco vtáhne do světa fantazie se určitě nemůžete vrátit. Celou dobu co jsem byl jinde jsem se pokoušel přežít jak to jen šlo.. V konečném důsledku mi nezbylo nic jiného než se živit tou ''takzvanou poctivou zlodějinou'' a byť mi nejednou šlo o život, byla to zkušenost do života, tedy, do jakého života?? V první chvíli jsem nemohl rozdýchat že ani nevím kde jsem, že nevím co bude se mnou nebo co se vlastně stalo se známými a přáteli, uvidím je někdy, setkám se ještě někdy s někým z minulosti? A stojím o to vůbec?? Všudypřítomný sníh a mráz se mi snaží utrhnout končetiny od těla ale prozatím se držím celkem statečně pohromadě. I když, meč toho chlápka přede mnou se se tváří že by hrozně moc rád tomu mrazu pomohl.. Takže Míra? A jak se jmenujete Vy, ctěný pane? zeptám se, s trochu úsměvným pohledem o který se snažím aby se uvolnila atmosféra, dle všeho ani jednomu z nás se tady nechce stát nějak zbytečně moc dlouho. V dálce se ozývá zvuk, matně si vybavuji že to je něco příjemného, no jo je to zpěv, dokonce koledy, to už je opravdu hodně dávno co jsem slyšel nějaký zpěv. Koledy a vůně cukroví linoucí se z domu vyvolávají pocit jako kdyby se nic nestalo. Škoda že to je jenom ''pocit''... Na chviličku jako kdyby se zastavil čas, a potom muž začal povídat. Mno tak nakonec vám ta skupina bláznů zachránila kejhák ne? Berte to takhle, každý kdo kdy chtěl někdy začít znovu, tu možnost právě získal.. snažím se vypadat bezpečně, pokouším se ho neovlivňovat ale vyvolat v něm důvěru že ''JEMU'' ublížit rozhodně nehodlám a dělat bordel v pevnosti rozhodně taky ne. do by si kdy uvědomil že když nastane konec tak kdoví jaká část lidské populace světa vymře, a z poloviny Evropy ho přežije pouze banda andořanů? To je zatraceně víc než jen náhoda. uniklo mi částečně nahlas toto hluboké zamyšlení, a původně otočen směrem k troskám města ze kterého se právě začala linout další píseň vánoční mě napadlo se podívat jestli už náhodou nejde ten ''Míra''..

Zbyhněv Ariel Alacazar - 03. října 2012 10:08

Sídlo Poslouchám jako vždy všechny a skoro nikoho,přijde mi to jen jako další z Andorských srazů,jen nyní naše oblečení nejsou kostými, a krajina kolem nás vypadá jak vypadá i bez přičinění naší fantasie..... Nějáký rok to bude Markrosy,myslím že Holubice bylo to poslední místo kde jsme se viděli ne? Už nevím...hodně vody uplinulo, hodně láhví bylo vypito.... poslouchám i to jak mluví o meteoritu a jen přivřu oči.... Chtělo by to ukovat si meč z oceli jež není ze země....Navíc tyhle dny budou asi zajímavé,prohání li se hon nocí,válka nebo neštěstí na sebe nenechají dlouho čekat... pak už jsme u domu a já se podívám na Agruse.... Ani jedno bratříčku,kdyby to bylo jednoho z toho řeknu to,takového tvora neznáme nikdo, po smrti zůstali všechny tři těla ležet vedle sebe,prý za to mohl nějáký čaroděj nebo co... Tak co tvoje cesta? zadívám se do očí Aye a usměji se.... Už sem si říkal že se tady ani moc neohřeju a minimálně týden ještě budu postupovat do ještědské kotliny ale ty jsi tady, já věděl že mám šikovnou ženu.... vypláznu na ni lehce jazyk a pohladím po zimou zarudlé tváři..... I když,asi by mě mělo znepokojit to kým ses stala, ale kašlu na to... otočím se konečně do místnosti kde se chystá jídlo,přivřu lehce oči a jen nakloním hlavu.... Do Poromy řekněte mi někdo prosím že se tady nebudu muset modlit k Nazaretovi a té divné knížce co sloužila vždy jen jako papír na podpal.... vydechnu lehce vyděšeně ale když vidím jídlo, neubráním se hladovému polknutí,přeci jen...cesta,sušené maso,obiloviny a voda.....a pár bylin to bylo vše co jsem jedl.... Sundám si z ramene tornu s lektvary a houni na spaní, stejně jako oba meče a s úlevou to složím pod sebe,pak se ozve nějáký muž s tím že pokoje jsou již připravené.... Servis jako v hotelu,někteří lidé se sžívají s tím co se děje docela dobře... probleskne mi hlavou a zase pevně obejmu Ayu,protože stále nemůžu uvěřit že je tady,mezi těmi o nichž slyšela z vyprávění....

Thea Aya K. - 03. října 2012 11:13

Vánoce, Vánoce... Tiše naslouchám jejich rozhovoru a mlčím, natisklá na Zbýňův bok. Zamračím se, když se zmiňují o drakovi. "Tak to jsme museli být nedaleko od sebe. Taky jsem ho viděla." Skočím jim do toho na chvíli a už po několikáté se musím zarazit nad tím, jak je to celé bláznivé. Taková cesta za lidmi, které jsem do teď osobně neznala... "Aya. Těší mě." Houknu k tomu, o kterém mluví jako o Markrosovi. Společně s ostatními vyjdu směrem k domu. V hlavě mám plno myšlenek, které tak nějak nemůžu zachytit a tak myslím na všechno a zároveň na nic. Divný stav. Vytrhne mě až otázka toho mého. "Na to, jak jsem si myslela, že nedokážu v přírodě bez GPS a doprovodu přežít ani den... Překvapivě dobře." Zasměju se a vrátím se k těm několika dnům cesty. "Popravdě ani nevím, jak dlouho jsem jela. Po čtvrtém dni mi to začalo tak nějak splývat do sebe. Nepotkala jsem ani moc potvor, jenom vlky, toho draka a..." Odmlčím se, když si vzpomenu na mrtvoly. "No, na jednom místě, co bylo dřív asi dost obydlený byly tři mrtvoly. Docela jsem se divila. Ani kapka krve ve sněhu, mrtvý taky nebyly dlouho, žádný výrazný zranění, jenom díry v krku. Hnedka jsem si vzpomněla na Brama Stokera. Jednoho z těch mrtvých jsem vzala kus sebou, ale moc mě to vysilovalo, takže je asi na půlce cesty jako sváča pro vlky." Kdyby mi někdo před rokem převyprávěl, o čem budu mluvit, asi bych ho poslala do Bohnic. Osud má vážně zvláštní smysl pro humor. "Takže by ses pro mě vracel, jo?" Musím se usmát jako blbeček po zmínce o cestě do podještědí. Jemně ho bouchnu pěstí do ramene. "Hele, já taky nejsem xenofóbní ohledně toho, co se vyklubalo z tebe." Kouknu na dva meče na jeho zádech, podobajících se těm Argusovým. Vypláznu na něj jazyk. Když vejdeme do domu, spokojeně vydechnu. Teplo a vůně toho místa příjemně uklidňují a ani vyhlídka dobrého jídla není vůbec nepříjemná. Svléknu si kabát a polknu sbíhající se sliny. "Jó... Tohle bude zajímavější, než ty Vánoce, které jsem prozvracela." Uchechtnu se spíš pro sebe.

Katka Morwen Klaclová - 03. října 2012 19:00

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Tech.: Hele potřebuju nás dva nějako šoupnout...takže dejme tomu, že ses z toho už jakž takž sebral, ju? potřebuju mít skupinku pěkně pohromadě ;) Když vidím, že jsi už jakž takž OK, vymaním se z tvého objetí a zamířím ke skříni. začnu se prohrabovat oblečením a s chutí se navléknu do své středověké podprsenky. "Dneska je Štědrý den, tak se chci nějako vyfiknout, ať jsem u večeře kočka...Co si mám vzít?" zeptám se spíš svého odrazu v zrcadle, než tebe a prohlížím si nějaké ty kousky oblečení. Nakonec se rozhodnu pro vypasované černé šaty zdobené zelenými lístky. Ty šaty mají široké rukávy a hluboký dekolt. Vlasy si učešu po lefím způsobu a na nohy si obuju vysoké boty s podpatkem. Na to vše si ještě přehodím temně zelený plášť. "No, co ty na to? Jak se ti líbí mé sváteční ošacení? Taky na sebe něco hoď, všimla jsem si, že lidi v domě chystají pěkné Vánoce, tak ať tam jsme. jdu napřed, pomůžu jim s přípravami." Přijdu k tobě a dlouze tě políbím. nakonec se ještě navoním svým parfémem (růže, jasmín a šeřík) a vyrazím ze dveří....

Katka Morwen Klaclová - 03. října 2012 19:21

V domě Vyrazím z pokoje již nachystaná na krásnou štědrovečerní večeři a poté oslavu. Chci si letos Vánoce doopravdy užít, konečně Vánoce bez blbej televize a šílených reklam všude okolo. No, jen doufám, že ženský v domě už nachystaly vše potřebné. Musím jít ještě vyzvednout dárečky, co pro všechny mám a dát je pod stromek. Joo, Vánoce... ještě klika, že jsou jednou za rok, jinak by mě ty přípravy na ně asi zničily... pousměji se nad svou myšlenkou a to už jsem u dveří vedoucích do haly. Ale odtamtud slyším nějako moc hlasů. A hlavně jden, který poznávám. Na tváři se mi rozlije ještě širší úsměv a já vejdu. "Víš, bráško, budeš se tu muset modlit a teď hned mi odříkáš otčenáš..." Prohodím směrem ke Zbyňovi a hned k němu mířím, abych ho jaksepatří přivítala. Jakmile je volný, pevně jej obejmu "Vítej v domě zázraků..." zazubím se na něj a pořádně si prohlédnu, co se na něm změnilo. Hned mi do očí padnou dva meče a oblečení velmi podobné tomu Agrusovu... Další zaklínač, tě prsk... to už se vážně ze sbírání bylinek potentím... Pak mi pohled padne na maličkou postavičku a já chvíli zůstanu stát jak přimražená. pak se rozesměji na celé kolo "Já věděla, že seš hobit! To ten tvůj věčný apetit. I ty u nás vítej, synku..." Vyrazím obejmout i malého Psychopa a stále se usmívám. letošní Vánoce jsou opravdu plné překvapení. Poté, co skoro rozmačkám mrňouska před sebou si uvědomím, že i kolem něj je cítit smrt... Další nekromant... už třetí... cítím se býti dosti osamocena. Ještě klika že pár ženskejch se taky v bylinkách vyzná a budu si mít s kým pokecat... Zazubím se a mrknu na Maru, který se nám navrátil krapet pozměněný, i když ne na první pohled... "No, běžte se ubytovat, za chvilku bude večeře. Já to jdu ještě všechno zkontrolovat..." řeknu všem a zamířím ke kuchyni... Pro ty, co mě znali dříve, je celkem šok mě vidět teď. Já žena, hrdě se hlásící ke trollům jsem nyní elfka. Už nikde žádné přebytečné špeky a i rysy jsou o dost jemnější. Hlavně ty špičaté uši. Žádné krátké vlasy pečlivě česané do rozcuchu, teď dlouhé, po elfím způsobu učesané... na sobě mám dlouhé černé vlněné šaty pošité zelenými lístky. Boty s menším podpatkem a přes to přehozený vlněný plášť temně zelené barvy...No, větší změna se asi odehrát nemohla...

Zbyhněv Ariel Alacazar - 03. října 2012 19:32

Dům Dívám se na Ayu ale pak slyším známý hlas, otočím se za ním a překvapeně zamrkám.... No to potěš koště,Morwen je špičouško.... začnu se smát a pak na ni hodím pohled typu...Děláš si srandu že jo... Otčeco? řeknu vážně a zadívám se na ni.... Víš co sem zač, že umím leda ty své koledy... vypláznu jazyk a začnu tiše zpívat,narozdíl od minulosti teď se to dá poslouchat.... Ukřížován Kristus pán, radujme se, z vůle lidu na kříž hnán, veselme se, z života nuzného, rodu židovského, hnán, hnááán na kříž hnán.... Takže je to pravda, naše generace se stane vůdci lidu? otočím se pak na svou milou a jen natočím hlavu.... No vidíš a přežila, asi sem tě moc skazil vším tím šermem a podobně.... vydechnu a zahledím se jí do očí.... Jak znám ségru, a pokud rozděluje pokoje, tak máme společné ubytování, nebude ti to vadit drahá? zeptám se spíše laškovně a kousnu ji jemně do krku....

Vypravěčka - 04. října 2012 10:55

V domě Ženy už pomalu dokončují přípravy na večeři a do místnosti se začínají scházet ostatní obyvatelé domu. Mezi nimi josu i dvě děti. Ty hned vyrazili k Psychopovi, poněvadž si ymsleli, že on je taky dítě. Když zjistili, že to není dítě, s křikem se rozeběhly ke svým matkám. V jejich slověch jste zaslechli cosi o trpaslíkovi bez vousů... Dospělí se na nově příchozí dívají se směsicí strachu a zájmu. Nikdo sem už pár týdnů nedorazil a teď najednou tři noví lidé... Ještě než Morwen stačila udělat pár kroků ke kuchyni se otevřely vchodové dveře a v nich stojí strážný od brány "Je tady někdo další! Mám ho představit jako Fortunu... co s ním?" poslední otázku směřoval k Agrusovi, Smíťovi a Morwen. majordom spozorněl a čeká na jejich vyjádření - musel by připravit další pokoj. Morwen na něj kývla, ať se dá do práce a vyrazila společně se strážným ze dveří. Na vás houkla cosi o tom, že ho přivede. Lidé se začali pomalu usazovat kolem stolu. Děti s nadšením pokukují po dárcích pod stromečkem a v jejich očích hoří světélka nedočkavosti... Majordom poslal dvě ženy nachystat další pokoj a smám netrpělivě čeká, až jej budete následovat ke dveřím vedoucích do chodby k pokojům.

Katka Morwen Klaclová - 04. října 2012 14:06

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Venku u brány Ještě než stihl drahý strážný odpovědět tě opět ozářilo světlo linoucí se skrze otevřené dveře z domu. Nejdříve prošla jedna postava, v níž poznáváš právě Míru a za ním asi žena v dlouhých šatech a plášti. Oba spěchají přes udusaný sníh na nádvoří k bráně a jak se přibližují, tu ženu začínáš poznávat, i když se ti nechce věřit vlastním očím. Kdysi jsi jí znával jako boubelatou trollici, nyní je z ní štíhlá elfka. Jo, jsem to já... Jakmile dojdu k bráně, podívám se na strážného "Díky, Pavle. Ale nemusíš mít strach, tohle je další z nás..." podotknu směrem ke strážnému, který tam s tebou zůstal a podívám se na tebe "Vítej v domě zázraků, Tomášku..." přiskočím k tobě a pěkně po andorsku tě obejmu, dobře, to objetí trvá trošku dýl. "Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že ses tu objevil zrovínka ty... ale na tlachání bude času dost uvnitř v teple. Už ti chystají pokoj a za okamžik bude večeře..." prozradím se širokým úsměvem na tváři a vyrazím směrem ke dveřím. Venku je mi opravdu kosa. Po cestě ještě odchytím jednoho ze stájníků a poprosím jej aby se ti postaral o koně. "Tak honem nebo mi tu umrzne prdel..." popoženu tě a to už mířím ke dveřím do haly...

Tom Fortuna - 04. října 2012 23:04

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro To si snad ….. Ne, teď už mě opravdu nic nepřekvapí. Za branou je vidět jak ze dveří naproti na nádvoří vystoupí ten Míra a nějaká žena, byť je to v dálce je vidět že je vysoká, útlá a taková neočekávaná, dlouhé uši? Kousek jsem popošel aby mi světlo v dálce neslnilo a já se mohl nově získanými zkušenostmi podívat lépe a nebýt tolik vidět. Bohové, to snad néééééééééé. Káčo??? Právě jsem si vyrazil dech a dostal jsem asi 8 infarktů najednou, Morwen a je z ní zwelfka?? Totiž Elfka? No opravdu už mě nic nepřekvapí. Pak proběhlo klasické objímání a uvítání po andorsku. Ne že bych to nějak neočekával ale po těch měsících kdy jsem se potkával raději jen se zvěřinou a pár tvory kteří možná kdysi bývávali lidmi ale snažili se mě zabít nebo okrást, jsme byl poněkud odtažitý nedůvěřivý. Alespoň jednu pozitivu to mělo, prstama jsem si přeběhl jestli náhodou nemá něco jako opasek a u něj něco ceného. Budiž mě útěchou že jsem v tom okrádání a zabíjení byl jakž takž o něco lepší než oni. Pak už ale jdeme zpátky do domu a i když Kača vypadá jinak, ta zatracená brutální zimouřivost jí zůstala.. Cestou ještě prohodí cosi o tlachání ale první věc na kterou se musím zeptat ještě tady, je co se to vlastně stalo? Nevíš? Mimoto, potřebuju se někde vykoupat než někam vlezu, nedejbože mezi lidi, nakonec mám za sebou několik set kilometrů, možná tisíce, nevím už jsem pořádně ani nevěděl kde jsem a hlavně ani nemám šajna kudy jsem se dostal sem, včetně toho kde tohle ''sem'' vlstně je?? Nějak mi chybějí ukazatele a silniční informační tabule..

Katka Morwen Klaclová - 05. října 2012 09:51

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Na dvoře - lázně Když uvidím, jak se Tom tváří při pohledu na mě alias elfku, se jen zašklebím "Nechápu, proč jste všichni překvapený z toho, že je ze mě elf..." zavrčím a vedu tě směrem k domu. To se ale zmíníš o koupely a já se zarazím kousek ode dveří a vedu tě jinam. "No, o tom, co se stalo, se bude vyprávět uvnitř. Co se týče koupele... mám pocit, že bude jen vlažná voda, od odpoledne se pod kotlem netopilo. Ale v lázních je teplo, to zařídil Boris kouzlem..." Jo, konečně si uvědomuju, že jsme prostě machři a zvládli jsme mít veškerý luxus i po odejití techniky. Vytápené lázně, dokonce i sprcha... Jo, jsme borci... pousměji se jen tak pro sebe, ale to už ze zmrzlého dvorku vcházíme do dveří s nápisem lázně. Hned, jak jimi projdeš, vtíravý chlad zmizí a je ti pěkný vedro. přesněji je tam něco kolem 28 stupňů... "Jop, tady je hned líp..." podotknu a začnu si třít ruce, abych se pořádně zahřála. Přitom tě vedu dál. V zemi je zabudovaný bazének cca 2 na 3 metry pak kousek dál v jednom rohu hluboká káď a v druhém rohu něco jako sprchový kout. Pak je tam skřínka s osuškama a ručníkama. "Tohle jsou lázně pro ostatní, naše soukromé jsou hezčí, ale v nich už nejni ani kapka teplý vody, jen ledůvka ze studny. Asi se spíš sprchni, by trvalo dlouho, než by se napustil bazének nebo káď. Ovládání jako bývalo. Je tam mýdlo i žínky... Užij si koupele, já počkám z dovolením tady...do tej zimy se mi fakt nechce...ale zatímco se budeš koupat ti můžu vyprávět, cože se to stalo..." poškrabu se ve vlasech a posadím se na jednu židli. Konečně mám možnost si tě prohlédnout ve světle a uvědomím si, že mi připomínáš všechny moje bývalé postavy - tedy zloděje...

Vojta "PsychoP" Michlík - 06. října 2012 13:57

Postupně se sbíráme dohromady Agrus mi ani nestihne odpovědět a už se k nám hrne Morwen. Po zopakování stejného vtipu, jaký jsem před chvílí použil já, se zasměje sama sobě a po klasickém objetí sebou trochu cukne. Omluvně se na ni usměji a mrknu svým zelenočerným okem. "Namísto romanticky zamilovaného skřetího válečníka-pacifisty je ze mě hobit rozsévající smrt... Ty taky nevypadáš moc jako trol, když už jsme u toho. Každopádně předpokládám, že asi zapáchám, takže se nechám nasměrovat spíš do lázní, nebo koupelny, nebo něčeho takového, než vyrazím na večeři." Zamumlám ke Káti, ze které se jediným otočením na patě stala Mordovnitř. Kam nás taky vede a ukazuje nám pokoje. Jelikož je uvnitř teplo, shodím ze sebe oblečení načichlé po mrtvých koních a mém potu, takže zůstanu jen v černých kožených škorních se stříbrným lebkoidně kostěným zdobením, černých kalhotech a černé haleně, kterou doplním o černou vestu se stříbrnou broží tvarovanou jako růže vykládaná rubíny. Když slyším, že dorazil i Horus, spokojeně se usměji. Co se asi stalo s ním? Vyrazím z pokoje a hledám prvního člověka, který by mne nasměroval k nějaké kádi horké vody, v níž bych ze sebe mohl ještě před večeří udělat čistého a voňavého hobita. Zatím nemám potřebu hledat k přivítání ostatní, začíná nás tady být hodně a na pořádný pokec bude ještě spousta času.

Tom Fortuna - 07. října 2012 12:41

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro Valíme se oba směrem přes nádvoří někam k velkým dveřím. Asi zasedačka. Cestou nenarážím na to jak vypadá ale na druhou stranu jí to alespoň sluší.. Nejsem překvapený, jsem pouze dojat. Tím že se z lidí stávají fantazácký postavy mě docela dostalo, ale to že se z nich stává to čím mají být a nikoliv tím čím by chtěli být. A teď se ti v duchu vysmívám, protože tohle opravdu nečekal nikdo. Ale alespoň vypadáš dobře. Jdeme dál ale jak se zmíním o koupelně to se Kača zastaví a odvede mě k jiným dveřím. Ten tvůj poskok strážnej už se mi zmiňoval o tom kdo tu všechno je ale nějak jsme se na to nesoustředil. Vstoupil jsme do ''lázní'' a málem mě to skoplo na kolena, Líp? Tady se nedá dýchat. Shodím plášť, i vak se zbytkem osobních věcí a opasek s lanem, kotvičkou a šperháky opatrně zabalím aby je Katka neviděla a schovám poblíž sebe. Dokonce i ručníky? Hmm, to je zajímavé, nejdřív nadávají na moderní techniku a když se konečně vypaří tak oni si to vyrobí znova. začal jsem se hlasitě smát. Mimochodem po několika měsících kdy jsem se mohl opláchnout pouze ve velice studené vodě v potocích je cokoliv teplejšího jak 0° teplá vo…. zasekl jsem se a na chvilku zauvažoval jestli to je sranda nebo fakt .... počkat, kouzlem? Boris? Dopr... netvrď mi že používáte magii na ohřátí vody v koupelně? Kačo promiň ale dokonce i ručníky? S úsměvem na tváři ukážu na skříňku a držím se abych se nezhroutil. Nejdřív nadáváš na moderní techniku a když se konečně vypaří tak si to vyrobíš znova včetně MagBoileru Borise? Dobře, jsem rád že jsem potkal zrovna Vás, ale tohle budu rozdýchávat ještě několik dní. Zadusil jsem v sobě zbytek záchvatu smíchu a vydal se svléct a osprchovat, nějak mi ani nedošlo že je Katka v místnosti a bez ostychu jsem ze sebe všechno shodil, postavou jsem si to dovolit mohl a za poslední dobu jsem ani moc lidí před kterými bych se mohl stydět nepotkal tak jsem to neřešil.. Určitě si jí užiju, a klidně vyprávěj, jen trochu víc nahlas, nějak mi neslouží sluch. Vidím jak si mě Katka prohlíží a myslím si že mi absolutně nevěří že jsem jen obyčejný cestující člověk který má zhoršený sluch, zrak a podobně..

Katka Morwen Klaclová - 07. října 2012 22:19

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro V lázních Když tě poslouchám o tom, co kdo je a má být, ušklíbnu se "Jo, takže mi patří to, že je ze mě špičatý ucho? Já bych radši byla ošklivá skřetice... Na tohle tělo si nemůžu zvyknout. Mám malý prsa, skoro žádnej zadek a když sečešu, furt se rejpu do uší..." Zavrčím svůj názor na tělo elfky. O malých prsou se ale nedá mluvit - na elfku je mám až moc velké. "Zatím je nás tu devět včetně tebe. Původně nás bylo šest, ale Bianka umřela. Takže z původní party jsme zůstali: Boris, Agrus, Xin, Smíťa a já. No a během dneška, zničeho nic dorazila Thea - to je Zbyňova mladá, Zbyňa a Psychop, a teď ty..." odpovím na tvou otázku ohledně osazenstva tohoto domu a užívám si náhlého tepla lázní... Sleduji tvoje prapodivné počínání když se chystáš do sprchy - přesněji to, jak se snaží ukrýt svoje vybavení. Opravdu snaha se cení, ale elfím očím, navíc těm mým věčně zvědavým jen tak něco neunikne a tak se rozesměju "Tomášku, jsi kouzelnej s tím, že se snažíš ukrýt před mým zrakem, co jsi zač. Ale zapomínáš na jednu maličkost - že za zloděje jsem hrála skoro porád a tak nějak ho i poznám. To je můj dar... poznat kdo co je..." zazubím se na tebe a pak poslouchám, co ty na tohle všechno. "Sice se tu nedá dýchat, ale je tu vedro kvůli dětem a nám ženám ryze teplomilným..." zazubím se a sundám si plášť, poněvadš s ním bych se uvařila ai já. Sedím bokem k tobě na jednom z křesel a nijak tě neokukuju, dobře, přiznám se, jako každá zvědavá baba se podívám na nahýho chlapa... A pak se začneš smát tomu, jak to tu vypadá. Usmívám se taky, tvé překvapení mi opravdu přinese dobrou náladu "No, víš, sice je fajn dejchat čistej vzduch, ale pohodlí je pohodlí. Navíc Boris je na magii opravdu majstr, však uvidíš, co všechno dokáže... Dokonce vymyslel ai magickou MP3..." prozradím, ale to už jsi ve sprše a pouštíš vodu. Rozvalím se na křesle a o špatným sluchu ti ani za mák nevěřím. Vsadím se, že bys uslyšel každej můj krok... "No, takže mám začít od začátku?" zeptám se, ale ani nečekám an odpověď a dám se do vyprávění "Všechno začalo před rokem a půl, když jsme se dostali do fantazie. Tedy přesněji řečeno, vybraní se dostali do světa fantazie. Když jsme se po několika týdnech mimo vrátili, každej z nás pod postelí nebo ve skříny našel oblečení a výbavu postavy, za kterou tam byl. To se určo stalo i tobě..." skončím úvod a pohrávám si s myšlenkou, že bych ti donesla čistý oblečení. Pak si uvědomím, že tu někde bude něco na sebe a zvednu se a jdu do jedné ze skříněk, jestli tam něco nenajdu. Vyhrábnu lněné kalhoty, halenu a vlněný svetr. "No, pak jsme se tak nějak vrátili zpět do normálního života, než se začly dít ty hrůzy. Moje rodina umřela na neznámou nemoc, Borisova taky... stejně jako miliony lidí na celým světě. Přestaly se rodit děti, výpadky techniky, zvířata napadající všechny okolo... no prostě příroda se zbláznila. Tedy spíš se vrátila do normálu. To už jsme tušili, že se děje něco fantaskního a napadlo nás, že bysme se měli připravit. Právo šlo do háje, všechno a tak jsme si postavili tenhle obrovskej barák na bejvalým fotbalovým hřišti. začali sme svolávat lidi, co uměj středověký řemesla a nabízet jim bydlení, stravu a hlavně bezpečí. Chystali jsme zásoby na zimu a učili se novému životu. Pak vypadla elektřina a přestala uplně fungovat jakákoliv technika. To bylo koncem října. To bylo snad nejhorší období, páč magie ještě nebyla. A těch pár měsíců vody ohřejvaný v kotli nad vodou mi fakt stačilo. Pak začalo chumelit, napadla tahle halda sněhu. Pžežívali jsme a tak nějak i udržovali pořádek tadyk v Uničově. Nejdřív nás lidi brali jako magory a pak nás začali prosit o pomoc...." zatímco vyprávím, donesu ti čisté oblečení na stolek vedle sprchového koutu a jdu si zase sednout "No... a pak přišel dvacátý třetí prosinec dva tisíce dvanáct. To sis musel všimnout ai ty, že se něco změnilo - přesněji jakékoliv výrobky novodobé techniky zmizely. Prostě svět se uvrhl zpět do doby tak patnáctýho století. Cokoliv bylo mladšího tak zmizelo... a my se změnili. Do tej doby jsem elfka nebyla...pak najednou blik a měla jsem špičatý uši a malou prdel. Navrátila se magie a navíc i všechny možný magický bestie. Naštěstí je Agru zaklínač, jinak bysme byli mrtvý, bo jsme narazilli na baziliška...no...ještě doteď se vyrovnáváme se změnama... a navíc ta kometa dneska rááno..myslela jsem, že je po nás..." dovyprávím a čekám na tvoje otázky pohodlně rozvalená v křesle....a taky na to, až vylezeš ze sprchy a konečně budem moct jít na večeři....

Tom Fortuna - 09. října 2012 20:09

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro V Lázních Neříkám že ti to patří. Náhodou ti to sluší víc než lidská postava.. I když asi ne méně než skřetice, u té máš jistotu že tě nebude nikdo chtít obtěžovat. Malý a velký muž, co se asi stalo z Xina a Smíti si nedovedu a asi ani nechci představovat a nechám si pojem překvapení. Později když schovávám své věci si toho Kača stejně všimne, neříkám že jsem to nečekal ale tak je to zlozvyk ze světa fantazie, tam se jaksi takové řemeslo moc neneslo v dobrém duchu. Nedělám to ani tak kvůli tobě jako spíše kvůli komukoliv kdo by sem mohl nečekaně přijít. Sama moc dobře víš že tohle povolání se opravdu moc dobře nedělá.. Ale pomohlo mi přežít v reálném světě a dokonce i ve fantazii, škoda jen že to málo co jsem si ''ušetřil'' zmizelo se vším ostatním.. Nu a myslím si že dýchat se tu ještě dá. Všiml jsem si že si Katka sundala plášť ale stejně se na nějaký čas odmlčím a užívám si tekoucí teplé vody, horko tady kupodivu je opravdu velké a tak si ještě před tím než vlezu do vodopádu neodpustím velice tichou poznámku. A to je tím horkem nebo přes můj zadek? Mezitím co Kača vyprávěla jsem se nejednou zamyslel nad tím co je špatně že jen ''někteří'' dostali tu možnost na nový, resp.: Druhý život. Nemládneme ale tohle nás změnilo všechny kdo jsme nad tím nějak přemýšleli. Horší je že i přes mou velice násilnou cynickost si uvědomuji že i moje rodina a valná většina ''těch ostatních'' přátel je taky vlastně mrtvá, stejně tak jako většina toho co bylo do nedávna naším životem. Pak jsem zaslechl nepatrné lehké kroky, je vidět že i když se o to nesnaží jde velice tiše a lehce našlapuje, v zorném poli se mi objevila Katka s nějakými šaty pro pravděpodobně pro mě, protože ona zatím je oblečená. Hmmm. Dřív bych to asi nedal ale teď bych si v klidu nechal říct, a nejenom jed...... v tom pokračuje ve vyprávění a seslí si v křesle nedaleko. To ráno bylo divné, a i když jsme opravdu hodně blízko, myslím že to padlo někam do Francie, Holandska nebo Německa, každopádně západ je věřím totálně v hajzlu. to už jsem vypnul tekoucí vodu a naprosto bez ostychu a bez studu se jen osuším a oblékám do připraveného oblečení. Je čisté a voňavé ale to nic nemění na tom že jsem si přes ramena hodil svůj plášť a z vlastních věcí si udělal nový vak který se mi podařilo schovat na zádech pod pláštěm.. Můžeme jít, stejně vypadáš že potřebuješ trochu ochladit na čerstvém vzduchu. Jen své věci si nechám tak aby je nikdo pořádně neviděl. Tak snad chápeš že je to pouze mezi námi dvěma.. Stále ještě mokrou hlavu si zakrývám kápí a už stojím opřen o petlici a připraven gentlemansky otevřít dveře..

Thea Aya K. - 10. října 2012 18:34

ZzzzZZzzZzzzzz "Odmítám, hned chci vlastní pokoj." Rozesměju se a zavrtím nad tím svým hlavou. Když se rozhovor otočí úplně jiným směrem na půl poslouchám a na půl jsem mimo. Chaotické myšlenky nechávám jednoduše plynout. Draci, hobiti, zaklínači, zombie... Tohle jsou zajímavé Vánoce. Znovu se musím zasmát té zparodované verzi koledy. Pokradmu se podívám na osazenstvo domu a jejich reakce. Hodně lidí se v těchhle dnech asi dává na víru... Napadne mě a zavrtím nad tím nevědomky hlavou. Hluboký nádech a silné zívnutí, které se mi na půl podaří zakrýt dlaní. Rozhovor ostatních plyne dál. Nepřítomně se usmívám při jejich slovech na přivítanou a prohlížím si celou místnost. Pohledem zabloudím i k dárkům. Úsměv pomalu zmizí, když si vzpomenu na rodinu a přátele, které už s největší pravděpodobností nikdy neuvidím, a - ano, i nad připravenými dárky, které jakoby nikdy nebyly. Zvláštní pomyšlení. Další zívnutí. Protřu si oči abych ještě na chvíli zahnala únavu, která na mě doráží už pěkných pár dní. Konečně se vyspím. Zatahám svého drahého za rukáv kabátu. "Přemístím se do pokoje, nerada bych tady usnula ve stoje." Oznámím potichu a usměju se, s pohledem zabodnutým do chodby, která, dle mého odhadu, vede k pokojům.

Vypravěčka - 11. října 2012 13:30

V hale - cesta do pokojů Majordomus dost netrpělivě postával a vyčkával, až se konečně rozhoupete a vyrazíte k pokojům. Nakonec mu stačilo jen vyjádření They a vyrazil k chodbě. "Prosím, všechny nově příchozí, aby mne následovali. Bohužel nemám už pro všechny samostatný pokoj, doufám, že slečně Thee a panu Zbyhněvovi nebude vadit, když budou obývati společný pokoj." Zavedl vás do chodby po levé straně haly. je dlouhá několik desítek sáhů a všude po jejích stranách jsou dveře. Majordom vám začal ukazovat, co kde jde. Přesněji vám ukázal zbrojnici, vaše pokoje a pokoje ostatních a na konci chodby vchod do lázní a na záchod. Taky vám prozradil, že v každém pokoji máte nějaké oblečení na převléknutí a že to vaše bude schopen přinést zítra během dne čistě vyprané. Pro chlapy jsou připraveny lněné kalhoty, lněná košile a vlněný svetr, pro theu vlněné spodní šaty a přes to kytlice. Pokoje jsou prostorné s velkýma pohodlnýma postelema, se stolkem a židlí a několika skříněmi a komodami. V každém pokoji je okno. Máte tam již teploučko, protože v krbu hoří oheň... Když se vydáte prozkoumat lázně, div vám nevypadnou oči - přesněji v nich najdete velkou káď, kde se bez problému vlezou i dva, umyvadlo a sprchu. Jak se zdá, sice moderní technologie zmizela, ale nějaký ten luxus jsme si ponechat chtěli. Na skřínce v lázních jsou i složené velké huňaté osušky... Ještě než majordomus odešel se zastavil, aby vás upozornil, že večeře se bude podávat za půl hodiny. Řekl to tónem, že kdo přijde pozdě, toho asi sám zakousne...

Zbyhněv Ariel Alacazar - 11. října 2012 14:03

Pokoje Ano bude mi to dělat strašné potíže být s tebou v jednom pokoji,ale leda v tom že se neudržím.... zašeptám Aye do ucha a na otázku správce jen pokynu hlavou.... Samozřejmě že mě to nevadí,a slečně také né.... stisknu její ruku a vstoupím do pokoje,když vidím oblečení,usměji a ze svého vaku vytáhnu těch pár věcí co sem si kdysi nechal vyrobit,takže se rychle převléknu ale na sebe si vezmu svou sváteční košili.... pak se usměji na svou drahou na průzkum okolí, lázně se mi víc než zamlouvají a při pohledu na ně neodolám a štípnu ji do zadku.... Hmm hned po večeři by jsme je mohli zkusit ne? mrknu na ni lehce a vydechnu,sám se pak ještě dozdobím osmiramenou svastikou ze stříbra a pár kameny které kupodivu nezmizeli, snad jen musel sem je jinak upevnit,ale většina z nich byla spíš vyráběna ručně a bez šroubků a podobných věci..... Chceš ještě něco nebo vyrazíme pomalu k večeři?

Katka Morwen Klaclová - 12. října 2012 22:15

soukromá zpráva od Katka Morwen Klaclová pro Lázně - cesta Poslouchám, co odpovídáš a když se zmíníš o dopadu tý komety, pousměju se "Seš blízko...padlo to do Bavorska. Kluci se to dopoledne vyrazili hledat, ale nacházeli i kousky po cestě...no...neradila bych se k tomu přibližovat...má to...jisté magické účinky..ne nejmilejší..." podotknu při vzpomínce na to, co mi vyprávěl Boris a přejede mi mráz po zádech. Ale to už konečně končíš se sprchou a začínáš se oblíkat. Opět sleduji tvoje počínání ohledně toho, čím jsi "Tome, tady jsme mezi svými a rozhodně nikdo před nikým nic neskrývá. Tady tě nikdo nebude soudit kvůli tomu,že jsi zloděj! Přestaň už s tím maskováním svého já. Mám z tebe pocit, že se nás akorát chystáš okrást a pak zmizet..." řeknu celkem naštvaně, když si vše pečlivě zabalíš do oblečení a snažíš se to skovat pod plášť. Zvednu se a přehodím si přes ramena svůj plášť, když vidím, že i ty jsi připravem vyrazit. "To, že máš zlodějský chopnosti a ovládáš jeho umění neznamená, že musíš bejt ten, kterýho nikdo nemá rád. Ten, na koho všude číhá oprátka. Nechápu, za co se stydíš. Jsi kdo jsi, tak to neschovávej, stejně by se to brzo lidi dověděli sami a navíc...nikdo krom nás Andořanů nepozná, co jsou zač všechny zlodějský udělátka." zavrčím směrem k tobě a jakmile jsou dveře otevřené, vyrazím ke vstupu do haly. Jak se do mě zase dala ta hnusná kosa venku, rozklepala jsem se, až mi cvakají zuby "Nikdo z nás před ostatními nic neskrývá. Jsme rodina..." podotknu ještě a pak otevřu dveře do haly...

Vypravěčka - 16. října 2012 14:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Cesta tam a zase zpátky Pár hodin po dopadu komety jste vyrazili jako družina za vesmírným šutrem. Rozhodl los, kdo pojede - vyrazili jste : Bianka, Boris, Smíťa a ty. Když vaše skupinka dorazila do Olomouce, Boris magicky našel dva kusy toho meteoru, které se asi odlomily při jeho cestě k zemi a dopadli na zem. Rozhodli jste se je jet prozkoumat rozděleni po dvojicích. Boris vyrazil se Smíťou a ty s Biankou. To bylo naposledy, cos ty dva viděl. Když jste dorazili k místu dopadu onoho úlomku, pocítil jsi něco jako příliv moci a touhu se toho šutru dotknout. Jako by z něj sálala přátelská inteligence, či snad to byl tvůj dávný známý. Čeho sis všiml, tak an Bi to nijak nepůsobilo. Ta se rozhodla, že se ke kameni přiblíží, zabalí jej a odvezete ho. Avšak když byla asi půl sáhu od toho šutru, pocítil si najednou hněv a zklamání. Bianka se zastavila a valila na ten šutr oči. Docvaklo ti, že tady nemáte co dočinění s obyčejným pozemským ba ani obyčejným kosmickým kamenem. Avšak jeho síla a přitažlivost na tebe působí neuvěřitelně a tak ses neudržel a vyrazil k němu. Bianka se tě pokusilůa zastavit, ale marně. Ve chvíli, kdy ses dotkl toho kamene se zablesklo, Bianka, která se tě snažila zadržet vykřikla a v onom záblesku zmizela. Tys pocítil neuvěřitelný příval síli a moci a pak jsi omdlel.... Když ses probudil, uvědomil sis, že na ledové zemi pokryté prachem a sněhem jsi ležel několik hodin, ale zima ti rozhodně není. Veškeré tvé oblečení je spálené na prach. Ležíš tam ve sněhu nahý... A tak nějak sis uvědomil, že se s tebou něco stalo... poněvadž když ses podíval na svou ruku, tak hoří, přesněji ty sám jsi plamen... a pak jsi ucítil cosi, co se ti omotává kolem mozku, něco jako když Boris zkoumal tvé vzpomínky kvůli jeho magické MP3, jenže tohle je mnohem silnější. Dotýká se to tvého vědomí, ale cítíš, že to nemá zlý úmysl, že je to přátelské... Po chvilce jsi tomu podlehl a zaplavilo tě vědomí a vzpomínky někoho cizího... přesněji ne ani tak pro tebe cizího...¨ Náhle máš vzpomínky prvního ohnivého démona, bratra Sussi, syna Prvního... víš, jak je možné, že se tohle stalo... pamatuješ si vše, co se odehrálo... Vaši planetu, svět, ve kterém sjte žili, se rozhodli nepřátelé zničit. Michael za vypětím všech sil stvořil obrovskou kometu, do níž vložil vědomí věech svých přátel, včetně své milované Sussi. Naštěstí se toto stalo v době, kdy byli pouze milenci, takže v době, kdy se ještě ani neotevřela devátá brána pekla... (prostě hraní cca 4 roky zpět, obyč démoni a obyč nepřátelé...). Pak vás poslal putovat vesmírem, abyste se zachránili na nějaký čas a on vás poté mohl opět přivolat... Jenže se asi něco podělalo, vaše kometa se dostala do kolize s nějakou planetou...takovou modrozelenou :) a jak jste padali k té planetě, postupně jste se ztráceli, oddělovali od onoho šutru. Věděls, že na to, aby ses mohl obrodit a mít tělo, se tě musel dotknout někdo, kdo je s tebou spřízněn... po dopadu jsi ležel asi 6 hodin ve sněhu, pak přišla podivná dvojice... žena a muž, který k tobě patřil, jenže ta ženská byla strašně neodbytná a musels ji zadržet, pak když se tě chtěl dotknout ten muž, ona jej chtěla zastavit a tak ti nezbylo nic jiného, než jí nechat shořet...na prach...a pak už jsi se spojil s tím mužem... No, voala... jsi zde, na neznámé planetě se vzpomínkami i toho muže, takže víš, co se tady odehrálo a tak nějak máš pocit, že to nebyla náhoda, že jste sem spadli... páč ten kluk věděl o vás skorem všechno... i něco navíc a v tuto chvíli jsi jako démon rád, že nedošlo k tomu, co oni vymysleli... Vyrazil jsi tedy na cestu zpět k jejich domovu, ještě sis vytvořil na chlup stejné oblečení, jaké měl ten muž, vyskočil na jeho koně a hupky dupky domů... koníka po té mrtvé, která byla milou tvého hostitele, vezeš sebou...ale jaksi tomu muži ani nijak nevadí, že už ona není... asi ho štvala... vyrazils na cestu zpět do Uničova, pozměněn a naplněn silou... ó mocný Xine, démone ohně...:)

Tom Fortuna - 16. října 2012 18:04

soukromá zpráva od Tom Fortuna pro Tak jako tak už mi to může být jedno. Přibližovat se k tomu nehodlám. po krátké odmlce a chvíli kdy jsem se oblékl a udělal co udělal. Hele promiň, ale neskrývám to úmyslně, je to prostě profesionální zlozvyk, ve fantazii mě šlo o krk docela často a děkuju všem bohům za to že se mi podařilo uniknout z jednoho vězení kam mě zavřela stráž nasratého hraběte, nu, myslím že nemusím vysvětlovat proč byl nasratý, že ne?? Na druhou stranu, kdyby do té jeho pokladnice nevlezla jeho dcera asi bych nemusel ani z toho vězení utíkat protože by mě tam nikdy nezavřeli. Vyjdeme ven a jak se Kača klepe je mi jasný že to není nejpříjemnější počasí ale je to opravdu o zvyku. Dobře, myslím že kromě nás dvou by to asi ani nikdo další z andořanů poznat nemusel. Okrást se Vás nechystám, zmizet možná ano, koneckonců, co vlastně se teď bude dít dál?? Já bych se časem chtěl vydat někam dál mimo hranice ''Evropy'' nebo toho co z ní zbylo.. pak vstoupíme do haly a já hlasitě pozdravím. Nazdar lidi, nebo tedy to co z nich zbylo. a má pravá ruka opisuje středně velký půlkruh zprava doleva a skončí v lokti zalomena s dlaní položené na srdci.. Usmívám se a tvářím jako že je všechno v pořádku, normální nebo snad dokonce přirozené.

Tom Fortuna - 21. října 2012 19:07

V hale, Smíťa a Agrus Když se jednou ráno probudím a zjistím že celý svět se změnil, změním se taky. Horší je když se změníte jak psychicky tak i fyzicky.. Nám se to stalo.. Nyní po mnoha dnech až měsících jsem se dostal sem. Na nádvoří obrovského baráku který si Andořani postavili s Kačkou ze které se stala nádherná Elfka a enormně zmrzlým účesem který jsem si nedostatečně usušil po výlezu z lázní.. Už dlouho jsem nepotkal normální nebo jinak použitelnou holčinu a tahle prdelka mě bude dost silně strašit každou noc než si na to zvyknu. No každopádně určitě to tady bude ještě zajímavé.. Došli jsme až k velkým dveřím a po otevření se na mě rozzářilo silné, velice silné světlo a teplý vzduch se vyvalil jako otevřený papiňák.. Vpustil jsem dovnitř Katku a po tom co vešla, jsem celkem průrazným hlasem pozdravil Nazdar lidi, nebo tedy to co z nich zbylo. Do velké místnosti vstoupil muž, nevelký, hubený avšak svalnatější, s hnědými vlasy momentálně silně pomrzlé a částečně zasněžené, modré oči mu zářili a úsměv který po chvilce z jeho obličeje zmizel, protože pozdrav se téměř vytratil v liduprázdné hale. Vás dva už jsem někde viděl. Jak se vedlo posledních několik let? Znovu se usměji, koukám na všechny postavičky v hale a čekám kdo přijde a alespoň se po Andorsku pozdravíme..

Thea Aya K. - 25. října 2012 11:02

Nadpis Protočím oči v sloup a s úsměvem do Zbýni drknu loktem. Koukám, že v téhle oblasti všechno při starém. Vděčně následuji správce do pokoje. Nepřestávám žasnout nad tím, jak je to tu zařízené. Přeci jen - cestou sem jsem viděla jenom chaos a ruiny, co se týče míst, kde žili lidé. A tady? No stres. Když vejdeme do pokoje neudržím se a tak jak jsem sebou švihnu do postele. Je poznat, že už to nebude spaní jako na mojí milované pěnové matraci, ale mám pocit, že se spaním nebude problém po těch nocích, kdy jsem spala na zemi s hlavou podloženou sedlem. Vyčerpaně vydechnu a zase se zvednu, abych se převlékla. Šaty příjemně hřejí na kůži, která je ještě z venkovního mrazu lehce zarudlá. Svoje dosavadní šaty, které sami o sobě vypadají jako oděv lovčího doplněné pláštěm, který jakoby ukradla jednomu z doktorů ve středověku, kdy věřili že je ochrání před morem, složí na neúhlednou hromádku vedle postele. Unaveně vydechnu, ale i přes to se vydám s tím svým prozkoumat lázně. Vážně - připomíná mi to Wellness, ve kterých jsem byla asi dvakrát, ještě v době, kdy po nebi nelétali draci a stačilo zvednout telefon, když jste dostali chuť na pizzu. Znovu do Zbýni žďuchnu loktem a zavrtím nad ním hlavou po tom štípnutí. "Jenom pokud neusnu už cestou sem." Odpovím mu s úsměvem ale asi mu musí být jasné, že kdybych se naložila do vany tak už tuplem usnu. Chystám se odpovědět na otázku s večeří, ale moje tělo mě předběhne - hlasitě mi zakručí v žaludku. Musím se tomu zasmát. "Jo, můžeme..."

Zbyhněv Ariel Alacazar - 26. října 2012 09:37

A čas plyne... Když ji vidím jak tam stojí a směje se,přejedu si po černé stužce na ruce a těch několika náramcích které mi kdysi dala,vše přírodní materiály,takže mi zůstaly,pomalu se zvednu a přitáhnu ji k sobě,dlouze ji políbím a usměji se..... Bereš to vcelku klidně,až se divím,ale sem rád,moc rád že jsi tady,měl sem o tebe strach vezmu ji za ruku na kterou ji políbím a pak se na ní podívám.... Tak pojď na jídlo, taky mám hlad, a víš co to znamená když má muž hlad... vypláznu na ni jazyk a výjdeme z pokoje do jídelny,kde se usadíme vedle sebe..... No pěkně,dárečky a já nemám co bych dal,krom svých schopností... projede mi hlavou a zahledím se na všechny co tu již sedí nebe se teprve připojí.... V hlavě mám však dvě věci.... Jíst a pak ihned použít svou drahou....jinak se zblázním.... lehce se usmívám a nedávám tak na sobě nic znát....

Katka Morwen Klaclová - 26. října 2012 23:17

V hale u svátečního stolu Společně s Fortunou jsem dorazila i já a jsem ráda, že je tu teplo. nesnáším zimu a už vůbec ne takovou, jaká je venku. Chvilku se zahřívám u ohně a pak si uvědomím, že Tom ještě neviděl svůj pokoj. Vidím, že náš drahý majordom ostatní nově příchozí už odvedl do pokojů a tak nenechám Toma se trápit s věcma. Podívám se ke stolu a zatím tam ještě nejsou zdaleka všichni. navíc mě mrzí, že ještě stále nedošel Boris Musím se pro něj stavit, jestli je už v pohodě.... popřemýšlím o tom, co mi řekl kvůli tomu meteoritu a opět mi po zádech přeběhne mráz, snad ještě horší, než je venku. Jakmile vidím, že se ostatní, co tu v hale jsou, s Tomem uvítají, jdu k němu "Pojď za mnou, zavedu tě do tvýho pokoje a ukážu, kde co v naší soukromý části je." s tím vyrazím k chodbě vedoucí k pokojům. Ukážu Tomovi, kde co máme a nakonec jej zavedu do jeho pokoje. Posledního volného pokoje... nějak jsme se rozrostli.... pousměji se a pak se k němu otočím "Jdu se podívat na svýho chlapa, uvidíme se u večeře..." zazubím se na něj a vyrazím do našeho společného pokoje, který obývám s Borisem. na chodbě taky potkám Zbyňu a Theu, jak už míří na večeři "za chvilku tam budem...dorazil Fortuna, je u sebe v pokoji, tam na konci chodby... " prozradím jim a přitom tím směrem mávnu rukou. To už zapluju do pokoje. "Miláčku, už jsi připravený?" zeptám se Borise, který je v pokoji a netuším, co tu dělá tak dlouho...

Vojta "PsychoP" Michlík - 27. října 2012 22:17

Malý PsychoP je malý. V minulých příspěvcích jste mohli vidět: - PsychoP mluví na lidi, ale ti mu neodpovídají. - PsychoP hledá lidi, ale ti ho ignorují. - PsychoP se toulá chodbami, ale k ničemu mu to není... V tomto příspěvku uvidíte: Zklamaně se vracím do pokoje, kde sedím na posteli a čekám, dokud nás nezavolají k večeři. Alespoň jsem se převlékl ze smradlavého oblečení, koupel počká, než se mi povede najít někoho dost inteligentního a empatického, aby pochopil trýznivou bolest mé maniakální duše lapené do vzrůstem dětského těla a odvedl mne do lázní. Ale jelikož se zatím nic podobného nestalo, budu muset opustit tuto krajinu zcestných představ a vydat se do reálnějších rovin. Rovin, ve kterých se dívám lidem zpříma do pupků a oni neslyší a neragují, ani když na ně křičím. Jsem malý, jsem přehlížený a jsem hobit... Není se tedy čemu divit, že když jsem přišel s ostatními na večeři a sedl jsem si ke stolu, nejenže mne nikdo nepozdravil, ale ještě si na mě málem kdosi sedl... "Paráda, dnešek už nemůže být lepší..." Zamumlám znechuceně, když se mi povede taktak seskočit a zklouznout pod stůl, který podejdu na druhou stranu a z bezpečné vzdálenosti hledám novou volnou židli.

Thea Aya K. - 28. října 2012 20:09

Jídlo, jídlo, jíííídlo "Tak to nejseš sám, kdo se diví." Mrknu na Zbyňu a vydechnu, zklidňujíc se z mini-záchvatu smíchu. "Myslím, že tu fázi hysterie jsem měla už během třetího dne co jsem byla z domu." Stisknu jeho ruku a vydám se s ním do haly. Cestou s úsměvem kývnu Morwen - co taky jiného. Fortunu neznám, tak co dodat. Posadím se ke stolu vedle toho svého a nedočkavě se rozhlédnu kolem po stole. Můj žaludek se znovu ozve. Místo toho, abych pořád civěla na jídlo se ale zaměřím na výzdobu, jako už obvykle, na všech možných akcích. Pohledem přejedu ke stromečku a znovu zavzpomínám na místo, kterému jsem dřív říkala domov a na rodinu. Smutný povzdech. Co to sakra...? Zamračím se, když postřehnu jak se někdo schovává pod stůl a zmateně se skloním, abych se podívala na toho podstoláka. Musím se tiše zasmát. Najdi hobitího nekromanta... Tak tohle je dobrý. Vrtíc hlavou se znovu narovnám a trochu nejistě drknu loktem, do Zbýni. "Vím, že tohle neslavíš... Ale nemám pro tebe žádnej dárek... Nechceš... Třeba mrtvý štěňátko, nebo tak?" Samozřejmě to říkám tónem, jakým se vypráví vtipy, ale lehce mě trápí ten samotný fakt, že jsem pro něj měla něco připravené a to něco už ani neexistuje.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 04. listopadu 2012 18:17

U stolu S pousmáním sleduji nové Psychopovi peripetie s jeho výškou a jakousi nenápadností a jen kroutím hlavou, při tom si pohrávám s koženým náramkem na zápěstí a nad něčím přemýšlím... Měli by jsme pak zkusit jet k vám a zjistit kdo to přežil z těch co známe, přeci jen, z Oder sem vyšel jen já, ale doufám že aspoň u vás to bylo veselejší.... pronesu ke své drahé s pousmáním a stisknu její ruku, dívajíc se na jídlo a na dárky, pak se zadívám na Psychopa.... Budeš si muset vydupat vyšší židli a nosit barevnější věci aby si byl víc vidět.... Když Aya začne mluvit o dárcích, začnu se smát a jen jí políbím na tvář... Slavím ale po svém, víš jaké postoje mám k těmto svátkům, nelam si vůbec hlavu, pro mě jsi ty ten nejkrásnější dárek jaký sem si mohl přát, ale pokud tedy na tom trváš, nemrtvé koťě potěší jistě oba dva.... mrknu na ni a zadívám se ke dveřím.... Morces hadry kde ste všichni, sotva dojdu tak mě tu necháte chcípnout hlady než se uráčíte dostavit ke stolu nebo co?

Tom Fortuna - 07. listopadu 2012 15:42

Flashback Už bylo dost čekání, mírumilovně jsem se svalil na čistou a upravenou postel. Zahleděn do stropu se mi najednou zavřela oční víčka. Nevím jak dlouho jsem spal, ale ten sen co se mi zdál byl asi ten nejpříjemnější za poslední dobu, za několik měsíců. Poslední paprsek slunka olizuje rozbořenou věž katedrály pod kterou teď stojím a stín a celkem silný chlad, puch zatuchlosti a smrti všude kolem. Nic příjemného, ale odměna určitě bude stát za to. Minimálně v to doufám. Usmál jsem se a počkal až se stín definitivně ujme celého prostranství i katedrály samotné. Hlavní chod byl zavalen padlým stropem a to že nedávné pokusy se dovnitř dostat někomu evidentně nevyšli mě zkutečně potěšily. Svou kotvičku jsem roztočil a i přes slušné zkušenosti se mi ji podařilo zaháknout až na druhý pokus. U jižního vchodu to bylo sice složitejěí kvůli zborcené klenbě stropu, ale úspěch že jsem se mohl protáhnout mezi trámovím. Najednou se přede mnou rýsoval obraz který moc lidí doposud nevidělo, v posledním paprsku zapadajícího slunce teď zářil kousek mozaiky posledního soudu.Pfff.tiše mi uniklo a hlavou mi prolétla myšlenka že pokud chci v novém světě přežít, musím se smířit s tím že nejvíc pozůstalostí bude s motivem jedno-bohového náboženství . Ksakru, poslední paprsek se odporoučel a místnost se ponořila do absolutní tmy ve které se už ani kousky zničeného původního zlatého lustru netřpytili. Ha, vrata, a to jsou přesně ony. V místnosti bylo hrobové ticho a neskutečný klid, zapálil jsem si malý kahánek a posvítil si, opravdu, zhroucené stropy, rozbitá skla a poslední vánky letního dechu které již v záchvěvu voněly chladem a zimou se protahovaly se pod vraty se sedmi zámky. Doufám že se restaurátoři pořádně činili. A ano, činili se a ze sedmi zámků jsem musel odemykat zkutečně jen dva, ten zbytek se nejspíš v prachu času rozpadl neudržováním. Kahánek se zavlnil a dveře, ve své mohutnosti téměř vrata, se pomalu a vrzavě otevřela. Je zvláštní jak se neudržované sklepní chodby tak rychle zase.... ehm zanesou pavučinami, ze země jsem si zvedl kahan a vstoupil do úzké chodbičky s točitými schody mířícími dolů. Prošel jsem a opatrně za sebou přivřel, člověk nikdy neví kdy se kde kdo objeví, nebo nedejbože kolik lidí ještě napadla stejná myšlenka jako mě. Je sice pravdou že za několik měsíců se tohle město ohromně vylidnilo a divoká zvířata a kdysi domestikovaní mazlíčkové ve svém hladovém blouznění ohromě, nebo spíš mnohem víc zdivočeli. Sestoupil jsem chodbičkou a přede mnou se rýsoval celkem velký trezor, dubový stůl se několika židlemi a jednou mrtvolkou v saku a kravatě, byla slušně zašlá a i puch který ji musel pronásledovat dlouhou dobu už se značně vyčpěl. Možná proto jen dva zámky. Svou bludičku jsem položil na stůl, přidal ohýnek aby se prosvětlila místnost, mrtvoláka prohledal jestli náhodou nemá něco co by se mi mohlo hodit, ale kromě prstenů a zlatých hodinek které se stejně zastavili už dávno a dvou klíčů od trezoru a vstupních vrat nic dalšího neměl. Dlouho musel umírat, hladem, vyčerpáním, strachem, bohovéví před čím se sem schoval. Je to nejméně hodina co jsem začal pracovat na zámcích, teď mi zbýval už jen jeden a ten se ne a ne podvolit, dva byly jednoduché cvaknutí a vždy ten samý klapavý zvuk, najednou mi to došlo, U bohů, ona je tam dvojitá vložka s více stavítky. Vymakané to měli už tenkrát. Sebral jsem první židli, sundal si botu a mezi prsty na noze držel jeden šperhák a oběma rukama další dva. Cvak. ozvalo se z trezoru po několika minutách.. Povedlo se, až mi z toho uniklo hlasité ufffff, nakonec, prsty na noze už jsem necítil a myslím že by je ani diamantem nezničili jak jsem je měl kamenné.. Vzal jsem si kahánek do levé ruky a pravou otevřel vrata trezoru. Pohled na dřevěné krabice s rytinami ve mně vyvolal všemožné pocity, rukou mrtváka jsem si podložil kahánek tak aby nespadl ale aby svítil na celý stůl, na ten jsem vyložil několik krabic a z nich vyndal v hedvábí zabalené cennosti. Po rozbalení se světlo v místnosti značně pomnožilo a místy i barevně. Nevím jak dlouho to trvalo, ale oslněn zlatavou září jsem dost dlouho nevnímal.. Po chvilce mi došlo kde jsem a co dělám, do svého vaku jsem zabalil hedvábné polstrování, cennosti do jejich kožených obalů a vše pokud možno co nejúsporněji do pláště a ten zase do svého vaku na zádech, přiznávám nebyl to nejpohodlnější balík ale za tu cenu to stálo. Meč a pás přes rameno. Dokonáno jest, stojím teď na zbytku věže Svatovícké katedrály a hledám nejlepší cestu a hlavně nejkratší k Chuchly kde by mohly být ještě nějací koně, ne ti divocí. Převalil jsem se a do zad mě rýpnul váček s nějakými věcmi které jsem jakoby nešťastnou náhodou potkal ve všech muzeích v ruinách měst skrze které jsem procházel. Zatraceně ta večeře, škoda že nemám nějaké hodinky nebo něco co by mi řeklo jak dlouho jsem spal. Schoval jsem zbytek věcí do svého pláště a pod postel, upravil si oblečení na sobě a odhodlaně vyrazil ke dveřím, ještě jednou jsem s vrátil a vyndal z velkého smotku malý váček s příjemně chrastícím obsahem. Čert vzal nějaký vánoce, ale jsem tu na návštěvě a dárky bych jim měl dát, alespoň nějaké. Zachrastil jsem váčkem a směle vyrazil do haly. V hale už několik lidí sedělo a dle všeho jsem nespal déle jak 5 minut, a i tak jen co jsem vstoupil do haly jediné co jsem slyšel bylo tlachání o vánocích a byl jsem mile rád že nejsem jediný koho to zrovna dvakrát vůbec nebaví. Hezký ve... jen jsem se vydal ke stolu kdosi počal nadávat o hladu a tom že andořanstvo jak již obvykle je neschopné se sejít včas na jednom místě. A tak jsem došel až němu a jeho sličné slečně, obešel stůl a posadil se hned vedle zakrslíka....čer ve spolek. Hele chlapče, neměl by jsi si hrát s ostatními dětmi?.?. je mi jasné že to Psychopka nejspíš silně naštve ale řekl jsem to s velice rozjařeným úsměvem a s vědomím že vím kdo to je.

Thea Aya K. - 07. listopadu 2012 18:11

U stolu "Nás možná, ale ostatní z toho moc radost mít nebudou..." Zašeptám v odpověď, čímž utnu téma mrtvých koťátek a štěňátek. Stejně si to kotě časem pořídíme... Musím se zasmát, když uslyším další poznámku na Psychopův účet. Rychle sáhnu po nejbližší nádobě s vodou, abych nějak smích zadusila, ale zadusím se spíš sama. Záchvat kašle smíšeným se smíchem. Po několika locích se uklidním a snažím se to vydýchat. Je to poprvé za posledních několik dní, kdy se opravdu od srdce směju několikrát za den. Další slova mého milého, která ke mě dolehnou s jakýmsi zpožděním mi ale úsměv ztrpčí. "Snad...Ale pochybuju. Jestli to někdo přežil, tak otčím. A upřímně - je konec světa. On je ten poslední koho bych chtěla vidět." Krátká odmlka. "No...Celkem by mě ale zajímalo jak dopadl táta... Přeci jen jsou s macechou z trochu jiného těsta." Zatím to nemíním tak, že bych se hned chtěla hrnout k Sychrovu, ale ta myšlenka se mi zaryje do mozku jako střep. Jsou tam v okolí i dost staré domy... A ta zvonice u nich ve vesnici...Jo... Oni to zvládnout mohli... Ta chvilková naděje mi znovu vykouzlí úsměv na tváři.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 27. listopadu 2012 12:38

Čekání na skřetí kotlík? Jako vždy, když se mají sejít Andořani,čeká se,jak obvyklé,ani po konci světa a něčem jako jsou hodinky se neslezou v pravý čas.... Dobře,tak se tam pak vypravíme, až opadnou sněhy,nebo raději dříve,ať víme na čem jsme... usměji se na svou drahou a stisknu její ruku,při tom se nahnu a dám jí polibek na tvář..... A ty seš které hova... eee andorské dítě? zeptám se nově příchozího jehož tvář mi absolutně nic neříká, při tom těknu pohledem ke dveřím a jen vydechnu....

Tom Fortuna - 27. listopadu 2012 19:57

Čekání, aneb zase se nic neděje. Když vidím jak se k sobě mají ti dva na opačném konci stolu, na tváři se mi kaboní škleb který se snažím maskovat.. Já jsem poslední depresivní bludička v českých lesích. nápadně se zamračím a přejedu pohledem směrem ke všem dveřím. Dostal jsem nápad. Znova se do široka usměji, pak vyskočím a jdu směrem ke kuchyni.. Rychle prohlédnu místnost a s grifem sobě vlastním seberu jednu nepoužitou pánev a velkou dřevěnou vařečku. Skokem zpátky do haly. Plavný kotoul a zastavení se nedaleko od stolu mi neudělalo potíže, ruce napřažené a v každé jeden nástroj směřující na přísedící u stolu.. Muhahahahaaaaaaa bylo to hodně z hluboka. Nevím co to udělá ale asi budu mít úspěch. Na nic dalšího už jsem nečekal, přeběhl ke dveřím do ubikací a začal vařečkou mlátit do pánve. Žádné vyspávání Rá-dujme-é sé. Šťast-né a vé-séé-léé!!!! Proběhl jsem celou chodbu až ke svému pokoji, tam jsem chvilku počkal a znova celou chodbou zpátky. Buch, buch, buch Rá-dujme-é sé. Šťast-né a vé-séé-léé!!!! skrze halu a ven na nádvoří. Vá-noce, váá-noce při-chá-ze-jíí.

Thea Aya K. - 27. listopadu 2012 20:58

U stolu Zbyňův nápad mi vykouzlí lehký úsměv na tváři. Přikývnu. A to se ti jako fakt chce jet celou tu cestu zpět? Zase ten otravný tichounký hlásek vzadu v hlavě. Tiše zavrčím a promnu si spánky. Potom mou pozornost upoutá pohyb kdesi na kraji mého zorného pole. Trochu se zamračím a podívám se ke dveřím do kuchyně. Mírné pokrčení rameny, když se nic neděje. Jakmile ten, co do kuchyně před chvílí vběhl zase vyskočí ze dveří zpět, instinktivně natáhnu ruku k místu, kde jsem mívala během cesty nůž a trhnu sebou leknutím. Ani fakt, že dokážu oživovat mrtvoly a že sama jako mrtvola trochu vypadám nezměnil tu mou lekavost. Krucinál. Nemohla třeba existuje nějaký amulet, nebo něco...cokoliv. Tichý povzdech a následný široký úsměv, když Tom začne dělat binec. Na chvíli laškuju s myšlenkou, že vyrazím do kuchyně pro nějaký hrnec, nebo něco a tu únavu ze sebe vymlátím naběračkou. Stisknu Zbyňovu ruku ve své a zamračím se na bílou kůži na svojí ruce, kde ještě zůstalo pár šmouh od hlíny a spáleného dřeva. Prsty druhé ruky špínu očistím a rozhlédnu se už po několikáté po místnosti. Zastavím se očima znovu na tom svém a usměju se. "Zajímavý způsob seznámení s tatínkem..."

Vojta "PsychoP" Michlík - 27. listopadu 2012 21:29

Vánoční sešlost Na Zbyhněvovu poznámku se jen kysele zašklebím a loupnu po něm pohledem. "A ještě bych mohl nosit takovou tu trapně malou čepičku, co vypadá jako převrácená sklenička s copánkem na dně, co?" Sice se naoko mračím, ale začínají mi trochu cukat koutky. "Dejte tomu sukni a i zaklínač se smíří s nekromancií... Jak originální." Letí mi hlavou, když poslouchám jejich švitoření. Pak se ještě jednou otevřou dveře a na židli vedle mne dopadne něčí zadek, který na mne začne dokonce drze mluvit! "Já ti dám takového chlapečka, až ti uhnijou uši!" Pak se zarazím, koukám na tvář dané osoby a snažím se přijít, odkud mám pocit, že bych ho měl znát. Někoho mi silně připomíná, ale nemůžu si ten obličej s nikým spojit. A pak už je to jedno, vezme do ruky pánviku s vařečkou a začne dělat bordel a i když bych nastokrát rád praštil dlaní o čelo, začnu hulákat s ním. Protože je to tak stupidní nápad, že tomu prostě nedokážu odolat. Ani tomu smíchu, který se ze mě dere. A s tím smíchem se přidávám k hulákajícímu na jeho epickém questu za vzbuzením všeho, co ještě není v jídelně. Třebaže mě asi není moc slyšet, hulákám i přesto, co to jen jde.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 28. listopadu 2012 18:02

Bordel... Myslím že ta s vrtulkou by byla lepší Psychopku,ale co,bude čas tě vyšperkovat aby tě už nikdo nepřehlédl, taková zombii ochranka by nebyla od věci..... Vážně vtipkuji na téma oživování mrtvol? Hlavou mi projde myšlenka jako šíp jabkem ale to už se otáčím k neznámému.... Chvíli si ho měřím pohledem a pak se mi rozzáří oči.... Horká linka sebevrahů? Sám Fortuna osobně? no možná až moc krutý vtípek ale já tu svou hubu prostě nezavřu nikdy a jsem sarkastické hovado, tak proč si hrát na něco milého...to si zaslouží jen pár osob které znám....a některé už možná ani nežijí.... Jo jasně, ahoj tati, já vyvolávám mrtvoly a tam ten kluk s hadíma očima je tvůj zeť ať se ti to líbí nebo ne,neboj se ho, on jen zabíjí všechny ty nestvůry ale ty znáš přeci zaklínače ne tak to je pravej.... otočím se na svou drahou a začnu se smát, pak to ale nevydržím a bouchnu do stolu.... A jde se kravit..... Vezmu pohár a začnu do něj mlátit lžící..... Psychope... zavolám a pak začnu hrdelně a jako vždy falešně, protože to se nemění zpívat.... Chceš li oprznit dívku nevinou, staň se Slovanem, staň se hrdinou....Hoja hoj,hoja hoj, ALKOHOL je síly zdroj....

Katka Morwen Klaclová - 12. ledna 2013 14:34

Když se Andor sejde... Zrovna se šněruji do suché spodničky, když se ozve nehorázný kravál a vyřvávání. Mám sto chutí do těch, co ten bordel dělají, nasázet pár šípů. Začala mě nějako třeštit hlava. Na takovou zimu prostě nejsem zvykláa dnešní promrznutí v mokrých šatech mi moc nepomohlo. Jen co je spodnička tak, jak má být, hodím na ní teplé vlněné šaty, ty rychle sepnu několika kostěnými knoflíčky a na to ještě kožešinou podšitý i lemovaný teplý plášť. Vše lazené do barev lesa, jen šaty jsou vyšívané měděnou nití do vzoru lipových lístků. Na nohy vysoké, boty vystlané kožíškem a myslím, že tentokrát nezmrznu. I když je v hale teplo, mně nebude teplo snad nikdy. Vyjdu z pokoje a mířím k ostatním, když cítím lehký dotyk mysli mých společníků. Zavolám je k sobě a už moc se na ně těším. Když vejdu do haly, hlavními dveřmi dovnitř vběhnou tři stříbrní vlci. Zbyňa je již zná, to oni jej doprovázeli kousek cesty. všechny je přivítám podrbáním a pak se podívám ke stolu, kde již všichni sedí. "Ehm... Omlouvám se všem za zpoždění, ale musela jsem se převléknout, byla mi šílená kosa. My elfové prostě nejsme na takovou zimu stavění..." Omluvně se na všechny usměji a vyrazím na své místo u stolu, vlci si polehají ke stěně za mými zády. Služebná a kuchařky začínají roznášet jídlo a když už všichni máme večeři před sebou, postavím se "Nikdy jsem nebyla na žádné proslovy, tak to zkrátím. Chtěla bych moc přivítat všechny nově příchozí. Jsem ráda, že i v tomto čase my Andořané najdem cestu k sobě. I když nikdo z nás není věřící v Krista, oslavme tento svátek jako připomínku na naše životy před změnou a hlavně jako připomínku na naše blízké, které jsme za poslední rok ztratili. Takže Veselé Vánoce a dobrou chuť!"¨ S tím se posadím a se smutným pohledem na chodbu vedoucí k pokojům se pustím do jídla... Všechny dárky, které jsem připravila, jsou již pod stromečkem a jsem ráda, že se mi podařilo narychlo yvtvořit a sehnat i dárky pro Fortunu, Psychopa, Zbyňu a Theu...

Thea Aya K. - 12. ledna 2013 16:08

Základy pro migrénu postaveny S trochu povytaženým obočím zůstanu zírat na toho svého, který se svorně přidal ke kravícímu zbytku. Po chvíli jen složím tvář do dlaní. Některý věci se fakt nemění...Bohové, pomáhejte nám. Dlouhý povzdech. Stočím oči na Morwen, která se ujala Vánočního proslovu. Chvíli jí sleduju, ale pak stejně uhnu pohledem k jídlu. Mlsně mlasknu a zatoužím se do toho už pustit. Nicméně slušné vychování se taky neztrácí a tak se znovu podívám na naši řečnici. Když skončí krátce zatleskám. Napadne mě, že celkově musím působit jako postava z filmu od Tima Burtona - obzvlášť teď, v mém nekromantském já, kdy jsem se - na rozdíl od Psychopa.., napadne mě - ještě víc vytáhla do výšky. Při tom pomyšlení se musím pro sebe usmát jako měsíček na hnoji. S očekáváním se podívám na jídlo před sebou a polknu. Tak už někdo začněte jíst ať nevypadám nenažraně...

Xin - 13. ledna 2013 10:03

Dobré ráno nový světe je to zvláštní a zároveň není ty vzpomínky které se tak protínají s realitou proč ano a proč ne to jsou otázky které by mě měly zajímat ale vlastně nezajímají hlavně že žiji já žiji a jsem tím čím jsem si v nitru své duše přál stát a tak jedu dál. Kůň cválá po chladné studené zemi směrem k Uničovu a tím že cestu zná mi nechává možnost přemýšlet. Jak jim mám říkat..... Morwen, mara, boris.... všichni se mi budou plést s těmi na které jsem i pamatoval Zase, je to tu zase ty dvojité vzpomínky ale co holt si zvyknu vždyť já už nejsem on, ten kluk z města co nic neuměl já jsem XIN. Uničov Plamen! projíždím kolem města směrem k našemu domu, protahuji si ruce ztuhlé po dlouhé cestě na koni a zívnu, chce se mi spát. Doma je doma snad mě rádi uvidí.... No co holt sem zpátky proč řeším takový voloviny??? Můj Kůň docválá k bráně našeho domu. bránu si otevřu sám a dojdu ustájit koně. U dveří se zastavím omlátím boty od sněhu a otevřu dveře. Doma je doma!! Domov sladký to domov. projdu předsíní a zamířím si to rovnou do kuchyně, mám hlad jako vlk. Světlo, proč je v kuchyni světlo slyším hlas Morwen/Susi a kolem mě projde služka, chvíli poslouchám proslov a slyším o padlých a nakonec něco o vánocích. Kurde oni sou vánoce???? a já nemám dárky..... i přes tuto myšlenku mi to nedá otevřu vchodové dveře do kuchyně a klidným krokem a vejdu. Veselé Vánoce.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 13. ledna 2013 17:41

Jííídlo... Štastné a veselé prostě svátky přeji všem, a dobrou chuť..... zežral bych i toho nemrtvého koně.... Projede mi hlavoudalší myšlenka a jen kývnu Morwen a ostatním, políbím svou milovanou na líčko a pustím se do jídla, po očku se zadívám na Morwen..... Bez hlášek, rád bych se při dalším jídle s tebou nedusil jako je to obvyklé, díky... řeknu spíš pro pobavení těch co vědí a už se věnuji jen jídlu které do mě mizí jako by někdo házel do propasti kýble s pískem, spokojeně začnu vychutnávat to že jím zase něco teplého, a sem těknu pohledem k těm vlkům,když dojím zadívám se po osazenstvu a položím svou ruku na koleno své drahé.... Tak a co bude po jídle? projede mi hlavou...

Vojta "PsychoP" Michlík - 13. ledna 2013 19:35

Slavnostní večeře Se smíchem vtancuji spolu s Fortunou zpátky do síně akorát včas, abych si vyslechl Morwenin proslov. Zmateně pokrčím rameny a usadím se zpátky na své místo. Tak tak, než se ve dveřích objevil další host, opět povědomých rysů. Začíná se mi to líbit. Jsme taková zajímavá parta odlišných, splněný sen. Svět se může zbláznit a do toho jsme tady MY. Kombinace starého a nového světa, součást obojího a přitom stále něco víc než všichni ostatní běžní obyvatelé. "Dobrou chuť." Pozvednu k pozdravu svou číši a opatrně upiji. Nevím, jakou má nový organismus resistenci k alkoholu a podobným jedům. Nehodlám to přehánět, jedna sklenice na přípitek a pak snad mléko, vodu... Nic nebezpečného. V mezičase, kdy prozměnu polyká Zbyhněv, se nakloním k jeho slečně. "Navrhuji se později po večeři, případně zítra, sejít a porovnat znalosti, poznatky a zkušenosti. Možná by nebylo od věci přibrat i pár dalších magicky nadaných, v místnosti rozhodně nejsme sami." Neubráním se zlomyslnému vnitřnímu smíchu při vzpomínce na temné obřady, oběti zapomenutým, knihy prastarých, chapadla v noci a zpovědnici plnou svící. Na to ale stejně potřebujeme ctnostnou pannu a najít takovou mezi Andořankami je jako hledat nanobota v měsíčním prachu. Kor, když je v okolí Zbyhněv.

df - 13. ledna 2013 21:36

Pokoj Procházím se po nádvoří a s nepříjemným pohledem koukám na místo v domě kde by měla být kuchyně. nakračuji pomalu a lehce dál od světel, tak aby mě nebylo vidět. Co mám dělat? nejen že se kuchyně naplnila lidmi které neznám, ale ještě ke všemu dvěma nekromanty... mám chuť tam vběhnout a rozložit je na atomy... ale jsou to její vánoce... Vyšlu menší ohnivou kouli na hromádku sněhu a s uspokojením sleduji jak se mnění na páru a mizí ve vzduchu. Nicméně nakonec jsem se odhodlal a ovládl nasadil na tvář menší úsměv a vyrazím ke kuchyni. V té chvíli si všimnu XINA, ale chová se nějak divně sám si ustájí koně, což není obvyklé, ale co zázraky se někdy dějí. Nechám ho jít prvního, získám čas, a pořádně si ho prohlédnu nějak se mi nezdá. Počkám dokud nevejde dovnitř a dám si načas. Nakonec vejdu dovnitř, a všimnu si že už jsem prošvihl začátek večeře. Nervózně se porozhlédnu kolem stolu, po lidech které vůbec neznám, trochu nervózně si odkašlu " Přeji šťastné a veselé vánoce všem, kteří zde sedíte... já jsem Boris nebo Ergal " Všechny přítomné obdařím milým úsměvem. Jsem oblečen v hezké, ale jinak obyčejné, černé haleně k tomu černé kalhoty a vysoké boty, Hnědé po ramena dlouhé vlasy a jemně zářící oči do překrásné modré, taktéž se kolem mé osoby vznáší taková zvláštní atmosféra která nenechá nikoho na pochybách že ikdyž vypadám obyčejně rozhodně nejsem obyčejný, ti s magickým darem vidí že jsem zabalen do moci jako do "pláště". Dojdu k Morwen a sednu si k ní. Dám ji pusu na tvář a tiše ji zašeptám do ucha "Promiň měl jsem takové blbé tušení, tak jsem se šel mrknout ven...Štastné a veselé vánoce miláčku " Obdaruji ji úsměvem a zamilovaným pohledem, pak nasadím normální výraz vezmu si nějaké to jídlo a k pití vodu, občas zvědavě koukám po ostatních.

Tom Fortuna - 13. ledna 2013 21:52

Tady se dlabe a mi nic?? To jsou mi ale móresy tohle to. Zdravení jsem si jaksi už odbyl a tak jsem si sedl společně s Vojtou na naše původní místa, položil si na stůl před sebe pánev a omlácenou vařečku, jo, asi to zabralo a chudák dřevěná vařečnice dostala solidně zabrat, tak abych je měl v případě potřeby pořád po ruce. Po nepříliš sáhodlouhém proslovu naší samozvané hostitelky se někteří pustili do jídla, co bych se ostýchal tady jsem víc doma než jinde a alespoň se nemusím nijak snažit abych si naplnil bříško teplým jídlem, tak jsem si dal taky, ale měl bych se krotit jinak přijdu o postavu. No jestli tady někdo čte myšlenky tak se asi brzo přidusí. Jak už si tak sedíme stále přicházejí další, cosi co je trochu podobné Xinovi a někdo další. Krucinál, copak jich je tady milion? Okay, měním názor na to strašné málo co mám a nehodlám se s nikým dělit. Přeji všem dobrou chuť a omlovám se za ten vyrvál ale nějak se to tady muselo probudit. Nahodím vhodný přihlouplý úsměv značící že se o tom nehodlám bavit a v případě že někdo bude mít narážky, nedostane ze mě ani slovo. Otočivší se na souseda se ušklíbnu na jeho v podstatě nemravné nápady.. Vojto, nebal tady zadané slečny a koukni se jestli nemáš po kapsách přebytečný prázdný váček na šper.... totiž na koření.???

Katka Morwen Klaclová - 13. ledna 2013 23:32

Nejsme v kuchyni, ale v HALE ;) Než do mě začalo padat jídlo jak do bezedné jámy, podívala jsem se na všechny kolem stolu. Nejsou tu jen mí staří přátelé a jedna pro mě nová tvář, patřící však mezi Andořany, ale i několik lidí žijících s námi v našem malém dřevěném paláci. Ti lidé, původně nefantazáci z Uničova, se tváří stále vyděšeně. Mysleli si o nás, že jsme blázni a každý z našich činů je o tom musí utvrzovat. Pousměji se a pustím se do jídla. To se ozve Zbyňa a tentokrát se zakuckám já. "Šiši ty naděláš. Člověk zmíní moji ZOO a ty se můžeš udusit. Jo a ještě, než upadneš do jídlového rauše, budu si s tebou chtít po večeři a oslavě promluvit, tak na to pamatuj..." mrknu na něj a poté moji pozornost upotá otevření dveří. Když v nich uvidím Xina, jít zcela samotného, zatrne mi... "Veselé i tobě... Milane, kde je Lenka? Měli jste být spolu, ne?" zeptám se ho a nakukuju za jeho záda, jestli se tam Bianka neobjeví. I když něco mi říká, že už ji asi neuvidím... Místo Lenky se ve dveřích objeví Jirka a v tu chvíli je na mně vidět, jak se mi ulevilo. Díky všem bohům... Je snad už v pohodě... Oddychnu si a když se posadí vedle mě a zašpitá mi do ucha, proč se choval, tak jak se choval, kývnu a pohladím jej po tváři. "Zlé tušení nemáš jen ty...Milan se mi zdá...jiný..." Netuším, jak jinak to popsat, ale vyzařuje z něj zlovolná a mocná aura, jakoby to už nebyl on, ale někdo jiný, mnohonásobně mocnější. pak ale zatřepu hlavou a vypustím temné myšlenky z hlavy a chci si užít naši oslavu. První Vánoce nového věku... Podívám se opět na Borise a pousměji se. Ti, co mě znají snad nikdy neviděli v mém pohledu tolik citu, jako nyní. Mezi Andorstvem známá mrcha se, zdá se, velmi změnila.... Pořádně se cpu řízky a salátem, vše zapíjím dobrým, zde vařeným pivem. Rozhodně nejím jako elfka, ale jako mé staré já. Jó, některé věci se prostě nezmění...

Zbyhněv Ariel Alacazar - 14. ledna 2013 12:05

Večeře... Jasně kdyby to byla jen tvoje Zoo ale co ten kůl se kterým ses probudila mezi nohama, takhle tlustej... ukážu z paměti průměr který byl tenkrát zmíněn a začnu se smát.... No jasně neboj neuteču ti,nebo mě najdeš v pokoji s mou drahou.... mrknu na ni a jen sleduji dál dění, když vidím Psychopa jak se naklání k mé drahé a něco ji chce.. Hurš potvoro najdi si svoují a neoprazuj jak říká Fortuna zadané slečny.... řeknu trošku víc a majetnicky obejmu Theu kolem ramen.... pak se podívám na Fortunu a usměji se.... Jo tak na šper...koření...hm hmm stratí se mi jedna věc, a někdo tady asi příjde o ruku,když už je doba jaká je,budou snad i tresty ve staré režii ne? mile se usměji a upřu mu do očí svůj pohled zmijích očí jasně říkajíc aby se vyvaroval nějákých pokusu na tomhle místě....

Tom Fortuna - 14. ledna 2013 12:40

Ale, pán je asi háklivej. No tak tady bude ještě veselo.. Ha, jestli si myslíš že máš něco co by mě mohlo zajímat, tak mi to můžeš říct rovnou abych ti hned směl odpovědět že to nechci a ušetřil si čas na jiné činnosti. Mimochodem, ty nemáš nějaký volný sáček? Nemusíš se o něj bát hned za chvilku ti ho zase vrátím. Mezitím co Zbyňovi odpovídám ani na chviličku necuknu pohledem z jeho ''strašidelných'' očí a přesto s pravou rukou rukou u boku opatrně a hlavně nenápadně, z druhého vaku co mám u sebe, vyndám jeden stříbrný prsten, dva zlaté z nichž jeden má v sobě zasazeny temný rubín a jeden ze dvou zlatých bílými perlami vykládaný a s jednou vzácnou černou a neobyčejně velkou perlou na špici, náhrdelníků. A schovávám je v ruce dokud se někdo nerozhoupe a nepujčí mi ten spropadenej pytlík.

Thea Aya K. - 14. ledna 2013 15:28

U stolu v HALE Konečně se dám do jídla. Tuším, že přibližně za minutu by se o naplnění začal hlásit sám žaludek. Jen slastně zavřu oči, když uslyším Psychopa. Nenápadně se k němu trochu nakloním. "To beru. Ale nikomu o tom neříkej." Mrknu na něj a podaří se mi vykouzlit spiklenecký úsměv. Jakoby nic se znovu narovnám. "Tak, a ty si půjdeš po jídle pokecat s Morwen a já..." Slastně vzdychnu nad vidinou postele. Dalších dvou příchozích si skoro nevšimnu. Zaregistruju je pořádně až když dojím, čímž zmizí hlavní předmět mé pozornosti. Jen nad tím v duchu pokrčím rameny. Další dva podivíni a nejspíš bude, stejně jako většiny lidí u stolu, jejich přirozeností rozsekávat Nekromanty na maděru. Nekromant je mrtev, ať žije nekromant! Pomyslím si trochu ironicky a dopiju vodu z číše. Rozhlédnu se po té podivné společnosti a přemýšlím, jak dlouho asi ještě zvládnu být vzhůru a aspoň trochu inteligentně jednat.

Marek Markros Smital - 14. ledna 2013 16:48

Štědrovečerní pohoštění Došel jsem do baráku trochu zaražený. Ani nevím, co to se mnou poslední dny je. Od té změny už proběhlo pár dní, přípravy jsme měli dokonalé v rámci možností, ale stále mi něco scházelo. Oněch několik osob, kam patří zejména rodiče nebo mí velmi blízcí přátelé. A pak taktéž osoby do kterých jsem blázen/zamilovaný, teda pokud stále žijí. Jak asi všichni dopadli? Vyznívá otázka, ale odpovědět si na ni raději nehodlám. Pověsím svůj kabát na věšák a vstoupím do jídelní haly hned za ostatními. Jelikož jsem úplně potichu, tak si mě druzí tolik nevšímají, což mi v určitých chvílích dokonce vyhovuje. Sednu si na své místo u stolu a rozhlédnu se po ostatních. Zaklínač, dva nekromanti, zlodějka, u Toma si zatím nezkouším hádat, čaroděj, Xin a já. Vskutku zajímavá sebranka, osud dokáže mít skvělý smysl pro humor. Pomyslím si pobaveně a dál dělám tichou myšku. Jakmile měla Morwen proslov, tak jsem vstal, uzmul číši ze stolu a spolu s ostatními jsem si připil. „Veselé Vánoce a dobrou chuť.“ Řeknu né příliš výrazným hlasem a tónem. Jakmile se podívám na to jídlo, které nám připravili naše kuchařky, tak se mi rozsvítí očička. Je opravdu jediná věc na světě, která mi dokáže zvednout náladu o 250% a to jídlo. Obzvláště pak dobré jídlo. Začnu ho do sebe vpravovat mým typicky pomalým anglickým stylem, tak že si ho plně vychutnávám. Sem tam se napiji piva, aby jídlo lépe „klouzalo“ v krku a poslouchám cizí rozhovory. Samozřejmě pokud jde o intimní rozhovor, tak zapnu selektivní sluch a starám se čistě jen o svoje jídlo. Jakmile přijde Milan, tak zvednu pohled od jídla s usměji se. „Šťastné a veselé i tobě.“ Moje věta opět zanikne, neslyšena ostatními. Pak přijde Boris a hned za ním i Tom a Psychop. Každého pohledem pozdravím, ale nemyslím si, že by si mě některý z nich všiml, kromě Borise, který je velmi mocný čaroděj. V posledních chvíli se mi totiž zdá, jako bych měl tu samou schopnost, kterou měl Milan jako Raistilin v Borisově brůžu. To, jak si ho vůbec nikdo nevšímal, dokud nějak sám nezareagoval. A jestli si dobře vzpomínám, tak to ošálilo i stráže magický citadeli. Ono se to vlastně docela hodí k mé osobě. Sám sebe nazývám „Šedá eminence všech srazů“. Paradoxně znám všechny, které jsem kdy viděl na nějakém srazu či akci, ale téměř nikdo si nepamatuje mě. Nu což, mě to nevadí, nemusím být středem pozornosti, od toho tu jsou jiní. Zatímco ostatní mají již svá jídla dojedena, tak já stále jím. Né, že bych nemohl, ale zkrátka jím velmi pomalu. Když najednou začne Tom shánět nějaký váček na koření, tak se na něj podívám. U Zbyňu se žádného obdarování nedočká, tak že bych pomohl… ? „Tome, tady máš dva. Snad budou vyhovovat.“ Ozvu se již velmi zřetelně a Tomovi hodím dva fungl nové kožené váčky, které jsem si nechal udělat. Zatím jsem si do nich nestačil nic dát, tak jsou úplně prázdné.

Vypravěčka - 25. března 2013 11:11

Štědrej večer Večeře se už blíží ke konci a většina lidí už sedí s plným břichem spokojeně na židlých a pokukuje po ostatních. Někteří se mezi sebou baví a služebné pomalu vstávají a dávají se do práce. odnášejí špinavé talíře a zbytky jídla, které už nikdo nechce. Snad jen kolem malého Psychopka nechávají dostatek zásob... mezitím přinášejí ve džbánech horké kořeněné víno nebo výborné zázvorové pivo - vše vlastní výroby... Jakmile jsou již všichni po jídle, děti se vrhly pod stromeček a začaly roznášet dárky. Každý dostal nějakou maličkost, někteří si navíc dávají dárky ještě mezi s sebou. Poté všichni s přáním dobré noci odcházejí, služebné douklidili po večeři a poté také popřáli dobrou noc a odešli spát. U velkého ohně v hale zůstala jen skupinka andořanů a tři stříbrní vlci. každý z vás měl pod stromečkem nějakou maličkost. Thea dostala náhrdelník z dřevěným korálků. všimla sis, že jsou z mahagonového dřeva a krásně leštěné. Některé jsou vyřezávané do tvarů květin a lístků. Zbyňa pod stromkem našel černý kožený opasek se stříbrnou sponou ve tvaru vlčí hlavy. Fortuna dostal rozměrnější balíček a když se do něj podíval, objevil dlouhý černý plášť se sponou ve tvaru dýky. Agrus našel v balíčku pár kožených rukavic pobitých stříbrnými cvočky a kožený náramek s přívěškem dřevěného vlka. Xin objevil tmavě rudou tuniku s vyšíváním kolem okrajů v podobě plamenů. Psychopek našel knihu vázanou v černé kůži zdobenou motivem blesků, jejíž stránky jsou prázdné - tvůj deník. Smíťa dostal kožešinou podšitou černou vestu se stříbrnými sponami. Boris ve svém balíčku objevil dlouhý háv barvy půlnoční modři vyšívaný stříbrnou nití. Ve vzoru poznáváš různé magické symboly, ale často se opakující motiv hvězd a měsíce v různých fázích. To Ježíšek nadělil vám. Díky množství vypitého vína či piva, dobré večeři a pohodové atmosféře se vám pomalu začínají zavírat oči. Odhadujete, že se už čas blíží k jedenácté večerní....

Vojta "PsychoP" Michlík - 25. března 2013 11:21

Po večeři. Dlouho poté, co všichni ostatní dojedli a lidé uklidili ze stolu, já ještě večeřel a zapíjel to kořeněným vínem. Zápisník, který mi byl donesen, jsem okamžitě otevřel, prolistoval, ozkoušel kvalitu stránek, vyžádal si brk s inkoustem a pustil se do zapisování svých snů od začátku konce světa. Blesk na obalu vypadá pěkně, myslím, že požádám nějaké kováře a knihaře, aby mi jej v budoucnu vyměnili za lebku. "Zajímavé, deníky mě nikdy nebraly, ale když sem zapíšu sny, proložím je postupem v rámci svých metod oživování a sem tam doplním poznámku, určitě mi to pomůže ujasnit si, co a jak dál dělat, abych dosáhl dokonalosti." V průběhu psaní mocně zívnu a když mám hotovo, dopiji jen svou číši a spolu s ostatními se pomalu vytratím do postele. Byl to dlouhý a náročný den a mne ještě čeká spousta práce. Sice jsem dnes nebyl kdovíjak komunikativní, ale na to si najdu čas třeba až ráno. V pokoji odstraním všechno oblečení, které by mne mohlo v noci tísnit, uložím se do postele a poměrně rychle se propadám do své katedrály snění.

Tom Fortuna - 31. března 2013 13:02

Jak člověk přichází o své zvyklosti a život který žil do nedávna uvědomuje si jak s postupem času přichází něco nového. Dnešek byl vyčerpávající a i přesto že oběd stál za starou bačkoru, večeři, tu štědrovečerní večeři, jsem si celkem užil. Ostatní se pomalu rozprchly a zde u ohně zůstává už jen ten andorský výkvět, těch pár co tu zůstali. I další se rozprchli do svých pokojů a jak si tak sedím v křesle někoho z původních obyvatel, koukám se do ohně a žmoulám v ruce sponu svého prvního vánočního dárku. Nějak se nám to zkomplikovalo, přesto že jsme tady, kam jsme se to vlastně dostali?? Nevím ke komu mluvím, buď k tomu ohni, nebo jen sám k sobě. A pakli že mě někdo poslouchá, třeba mi odpoví. Sedím tady, čumím do ohně, chlastám víno a nudím se. Ve světě fantazie jsem měl pořád nějakou tu práci. Počkám tady do půlnoci a pak se zajdu podívat ven, alespoň vyzkouším prodyšnost nového pláště a přesto že venku je zima vypadá to že se obloha vyčistila a přestalo sněžit, ze střechy by mohlo být dobře vidět do okolí.

Thea Aya K. - 31. března 2013 14:50

Dáárečky Když je většina osazenstva pryč, cítím se trochu líp. Víno dobré, je mi krásně teplo... Snad už nemůže být líp. Překvapeně zamrkám, když zjistím, že i já mám tady nějakou maličkost. S úsměvem si prohlížím korálky. "Děkuju.." Kouknu na Morwen a hned si korálky zavěsím kolem krku - jako vždy, kdy dostanu něco, co se mi líbí. Pak jen zvědavě pokukuju po ostatních. Únava se během večeře odebrala do pozadí, ale teď se znovu hlásí o nadvládu. Rychle zakryju dlaněmi dlouhé zívnutí, načež šťouchnu loktem do Zbyhni. "Nevím jak ty, ale já jsem mrtvá." Zakryju další, už kratší zívnutí. Po slovech Toma se k němu krátce podívám, ale nevypadá, že by čekal odpověď - a koneckonců... Co na to taky říct. Krátce vydechnu. "Budu nahoře." Krátce líbnu Zbyhňu na tvář a postavím se. "Tak dobrou noc všem." S úsměvem jim mávnu a vydám do útrob domu k našemu pokoji.

Zbyhněv Ariel Alacazar - 01. dubna 2013 11:52

Dárky? Po večeři nastal čas obdarování, trochu sem se styděl že nemám nic krom svých mečů,pár letkvarů a trochu masa a slunčnicových semen,když najdu svůj dárek jen vydechnu a obejmu Morwen.... Co blbneš ségra, nemám nic než meče a pár lektvarů, jak ti tohle asi mám vrátit? řeknu trochu kajícně ale pak si vzpomenu na pohotovost Andořanů v uchylnostech a dodám.... A Aya je jenom moje na tu nemyslete! Když se mne drahá dotkne s tím že je unavená, i já pocítím následky cesty a divím se že ještě vůbec stojím pořádně na nohách..... I já se loučím, přeci jen cesta byla náročná, a měl bych si odpočinout, nůže dobrou noc drazí Andorští.... s lehkým ukloněním se se vydal za svou drahou a cestou ji chytíl za ruku a usmál se....

Drag Oncave - 14. května 2013 16:17

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Vypravěčka - 15. května 2013 09:00
	Tak co, bando? hodláte pokračovat? Kdo má zájem, ozvěte se, kdo ne, poletí, ať ostatní nebrzdí a pokud nikdo zájem nemá, jeskyni zavřu ;)

Drag Oncave - 25. června 2013 21:17

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR