Charmed –Nová síla 
hrálo se Denně
od: 19. dubna 2009 10:59 do: 05. června 2009 19:01
Dobrodružství vedl(a) Aylen
| |
 | Charmed -Nová síla Před několika lety, kdy na zemi vedla válka mezi dobrem a zlem. Kdy čarodějky bojovali proti démonům, aby zde panovala rovnováha. Dnes po generaci Hallevelů, která tu byla dlouho zde se síla temna začala rozšiřovat, protože tu nebyl nikdo kdo by je bránil. Je rok 2009 a síla roste, a starší už neví co dál dělat, potomky Hallivelů mají spoutané své moci a už není nikdo kdo by jim pomohl. I když je tu pár takových co se snaží odrazit sílu temna teď mají za úkol najít a pomoc mladým čarodějkám aby začali ovládat zase své schopnosti. Lidé netušící co se zde kolem děje jsou prozatím v bezpečí ale co potom, když se to dostane ven Avataří se snaží změnil svět k tomu aby zde nebylo zlo ale nějaká určitá rovnováha zde musí být. Jessica je mladá dívka, která studuje žurnalistiku a snaží se změnit svět, ale sama netuší že svět má pro ní určité plány a jsou pro ni nachystaná překvapení co jí změní úplně život. Dále tu máme Lauru, která je právničkou a snaží se také pomáhat a zatím se jí to daří v malých případech. Alice velmi svůdná to mladá dívka,která má ráda velkou společnost a chce být středem pozornosti, ale je hodná a vnímavá. tyto tři jsou nedílnou součástí řetězce rodu Hallivelů ale od nějaké doby se neviděli ale převedlo jich sem nešťastná nehoda jejich vzdálené příbuzné. Všechny tři se opět shledávají na pohřbu. |
| |
| Takže slečny normální vypravování bude psáno : Jdu měste a blablabla přímá řeč Ahoj Alice .... a myšlenky kurzívou :) teda pokud vám to nijak nevadí |
| |
 | Den kdy sem se dozvěděla že někdo mi umřel Sedím v lavici a poslouchám přednášku o tom co se děje v dnešním světě, dělám si poznámky ale moc nevnímam. Pobzdechnu si a podívam se na hodiny je půl 10 a já už to tu nemohu vydržet. Jako obvykle kolem lidi se baví a nedávají pozor ale je to tím že venku je tak krásně a my máme sedět tady. Jak tak přemýšlím zapoměla jsem co profesor vůbec povída ze zamyšlení mě ža vytrhne zvonek, který ohlašuje konec přednášky. Zbylím si věci a hodím je do tašky, kterou většinou nosím přes rameno. Někdo na mě volá, ale neberu to vůbec na vědomí. Proč taky pro všechyn sem celou dobu jen vzduch věšinou po mě chtějí jen poznámky. Jdu přes chodbu a před školu sednout si na lavičky je obědní pauza a já se jdu provětrat ven. Pročítam si knížky abych věděla co mě další hodinu čeká. Najednou zaslechnu zvnonit mobil. Na displeji ale není uvedené jméno. Prosím, u telefonu Jessi Haliwellová Chvíli jen tak poslouchám a na zem mi spadnou knížky. Nemluvím jen kývam hlavou ale to jim je asi houby platné, lidi co jdou okolo mě si mě prohlížejí a kroutí hlavou. A-a-ano budu tam Né t ne to se nemohlo stát ale kdo, jen mi řekli že někdo umřel.Kdo byl eště z rodiny vůbec naživu ? Rychle si ze země vezmu věci a letím na autobus, který mě zaveze na kolej. Přiletím na pokoj kde si začnu balit věci.Když už jsem hotová tak se podívam do zrcadla. Pořád krátké hnědé vlasy,rozčepeřené schválně do boku a modré oči. Na sobě mám bíle tričko a černé džíny. Zakroutím hlavou a jdu do skříně kde si vezmu kalhotový kostýmek v černé barvě. Já jedu domů, po kolita letech uvidím sestry doufám že budou v pořádku. Jess uklidni se to bude v pohodě říkam si sama pro sebe a beru si své tašky a jdu na autobus téže den ale jiné město Když jsme nastoupila do autobusu zabrala sem si zadní sedadlo a položila si tašku vedle sebe aby si nemohl nikdo sednout.Hlavu sem si opřela o sklo a dívala se jak se po 6 letech vracím do rodného města.Né že by se mi tam nechtělo ale bála jsem se jak to bude vypadat a zda ještě stojí náš rodiný barak nebo že by ho prodali ? Ani nevím kdy ale usnula sem po snad 5 hodinách mě vzbudila něčí chladná ruka. Byl to řidič. Jen se na mě usmal a zdělil mi že je to konečna a že jinak jsme na místě. Jen sem se usmala pozbírala své tašky hodila přes rameno a vystoupila. Chytla jsem si taxíka a jela do hotelu, kde sem se ubytovala. Hodila tašky hned za dveře a šla na místo určení. Když sem vešla hledala sem někoho koho bych mohla znát, ale nikoho si nepamatuju. Sedla jsem si do prostřední řady abych nebyla vše na očích a čekala až to vše začne. |
| |
 | Doma - pokoj, kterému říkám pracovna; venku; pohřeb Zírám na téměř nepopsaný list. Samozřejmě, že je to list v počítačovém programu, ve Wordu. kdo by taky v jednadvacátém století psal ručně? Akorát jsem na mrtvém bodě. Moje hlavní postava je na pohřbu. No jo, jenže na pohřbu jsem nebyla už pěkně dlouho, všechny se odehrály ještě v mém dětství a moc si na ně nepamatuji. Zazvoní telefon. Lehce sebou trhnu. Málokdo mi někdo volá, s vydavatelem se domlouváme přes maily. ,,Dobrý den, tady Alice Haliwell," představím se formálně. Příjemný hlas mluví plynule a rychle a trochu nezvyklým přízvukem. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. ,,Jistě, přijdu," přikývnu a vzápětí hovor ukončím. Kdo mohl umřít? ptám se sama sebe. Moc příbuzných jsem na živu už neměla. Snad ne.. napadne mě zrádná myšlenka. Ne, žádná z mých sester přece nemohla umřít. Laura, moje starší sestra, rozhodně ne. A moje dvojče Jess? To snad ne, ona sice vždy byla trochu snílek a často se jí něco stalo, ale přece nemůže být mrtvá... Rychle jsem uložila rozepsaný dokument, převlékla se do černých minišatů a pročísla si vlasy. Namalovaná už jsem byla, ráno jsem šla totiž nakoupit. Vzala jsem klíče, rychle se obula do pohodlných černých balerín, zamkla byt. Šla jsem co nejvyšší možnou rychlostí na autobusovou zastávku. Právě včas. Nastoupila jsem do autobusu a koupila si jízdenku na druhý konec města, kde se měl pohřeb konat. Rozhlédla jsem se místnosti. Byla celkem plná. Šla jsem trošinku pozdě. V poslední řadě jsem zahlédla Jess - poznala jsem jí podle hnědých vlasů. Ačkoli já je mám blond, moje původní barva je úplně stejná. Co nejtišeji a nejrychleji dojdu k ní. Jsem ráda, že moje lepší polovička neumřela. Ale co Laura? ,,Ahoj," šeptnu Jess a posadím se vedle ní. |
| |
 | Kancl Sedím ve své „provizorní“ kanceláři. Říkám jí provizorní, protože není nic moc. Malá, jeden velký psací stůl, který zabírá až moc místa a jedno křesílko pro případného klienta. Je prostě provizorní a já se utěšuju, že až se chytnu velkého případu, pořídím si jinou, ale docela mě znepokojuje fakt, že v ní trčím už půl roku. Protože zrovna teď žádný případ nemám, poněkud znuděně si pročítám nějaký časopis, ale jeho obsah nevnímám. Va skutečnosti si představuju, jak bude vypadat moje nová kancelář, až vypadnu z téhle "provizorní" a to barvitě a se všemi detaily. Dělám to téměř nevědomky a když si to uvědomím, lehce potřesu hlavou. Vzpamatuj se, Lauro a dělej něco! Nemůžeš tu jen tak sedět. přikážu si v duchu a iritovaně zavřu časopis. Rozhlédnu se po "provizorní" kanceláři a uvědomím si nepořádek okolo sebe. Úklid by tomu nejspíš neublížil, jenže mně ano. Chvíli bojuju sama se sebou a nakonec se rozhodnu trochu poklidit, načež se odměnit nějakou novou knížkou z knihkupectví, které je příhodně naproti mé kanceláře. To je na ní asi ta jediná dobrá věc. Pustím se do třídění složek, některé rovnou vyhazuju čistě z toho důvodu, že se mi nechce probírat tolik složek. Snad jsem nevyhodila nic moc důležitého. A když. nějak to zakecám. Teda doufám, že jo. nějak se to prostě vyvine. Když už se do toho začínám konečně dostávat, zazvoní mi mobil. jak typické. Kouknu na displej - neznámé číslo. Zamyšleně ho zvednu, mohl by to být nějaké nový klient. "Laura Halliwel, prosím?" Mluvím svým "profesionálním" tónem, jak jsem si ho v duchu nazvala. Po vyslechnutí zprávy se mi lehce třesou ruce. Někdo umřel... Ale kdo? Snad jsou sestry v pořádku, dlouho jsem je neviděla a kdo ví, co by se mohlo stát.. Ne, na takové věci bych neměla myslet, určitě jsou v pořádku. Hodím pracně protříděné složky na stůl. Bohužel se už nestihnu převléct, ale to, co mám na sobě, není zase tak špatné. Pracovní kalhotový kostýmek šedé barvy. takové neutrální, půjde to. Rychle si namaluju řasy, to je jediný make-up, který nosím, nikdy jsem se moc nemalovala. hlavou mi bleskne, že se na pohřbu setkám se svými sestrami. Za dobu studia, při které jsme se prakticky neviděly, jsem se moc nezměnila. Jenom mám delší vlasy. Jak se změnily ony? Využiju služeb městské hromadné dopravdy a dorazím na místo pohřbu. Konání pohřbu Do místnosti vejdu jako jedna z posledních. Úžasné, to se mi povedlo, stylový pozdní příchod velké Laury Halliwel. Ale copak můžu za věčná zpoždění? Ráda bych si pořídila auto, ale nemám na to. zatím ne. V záplavě tváří, z nichž některé ani nepoznávám, se snažím zahlédnout sestry. Stále doufám, že se jim nic nestalo. navenek možná vypadám klidná, ale hraju to. Jsem celkem dobrá herečka, i v práci se někdy musím přetvařovat. Zaleje mne úleva, když spatřím Jess i Alici sedět vedle sebe, živé a zdravé. Vele Alice je ještě volné místo a tak k němu rychlým krokem zamířím. "Zdravím, holky," řeknu tichým hlasem. |
| |
| Pohřeb Nervozně klepu botamam o další židly, ale nechám toho hned jak na mě začnou někteří koukat a šuškat si.Hmmm vůbec tu nikoho neznám připadám si blbě tohle není normální. Začnu být více nervozní prtože už se chyluje k začátku a já nikde nevídím sestry doufám že se jim nic nestalo. Najednou však někdo ke mě přiskočí a já se leknu. K mé úlevě je to moje dvojče Alice. Rozzářím se a obejmu jí hned ze startu Ahoj sestři, uf lekla sem se že se ti něco stalo ale kde je Laura? Začnu jí vyhlížet a dělat si starosti ale jakmile jí uvidím ve dveří oddechnu si Tak aspon je v pořádku a nikomu nic není ale kdo tedy umřel o žádném z žijicích předků nevim Usměji se když vidím že jde k nám a sedá si jakmile si sedla a pozdravila políbila sem jí na líčko ahojky lekla sem se že se něco přihodilo Jednu i druhou chytím za ruce a už je nechci pustit, jsem ráda že sem opět mězi něma sice sem největší nemehlo a nejsem nijak vyčnívajicí ale mezi něma sem svá. |
| |
| Pohřeb Nemůžu si pomoct, ale po chvilce zjistím, že se usmívám, což na pohřbu není zrovna nejvhodnější. Rychle toho nechám a snažím se nevšímat si pohoršeného pohledu starší paní, na jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Prostě jsem ráda, že jsem se znova shledala se sestrami, i když je trochu smutné, že jsme se tu sešl všechny tři jenom kvůli takové smutné události, jako je pohřeb. Jess se skoro vůbec nezměnila, poznala bych ji snad všude. Alice si sice nabarvila vlasy, ale to taky není nijak drastická proměna. Na tvář se mi znovu vloudí úsměv a už se ho ani moc nesnažím zastírat. Jsem šťastná, že jsou obě v pořádky, bylo hrozné byť jen na okamžik si pomyslet, že by se malým sestřičkám něco stalo. jako ta starší jsem za ně i nevědomky přebírala zodpovědnost a možná se to svým způsobem nezměnilo ani teď. Názory nějakých příbuzných, které jsem viděla maximálně na fotkách, týkající se mého usmívání na pohřbu, mi mohou být ukradené. Jestli jim něco vadí, tak ať přijdou a řeknou mi to. Ale myslím, že to neudělají. v rodině Halliwelů jsem docela známá pro svou prořízlou pusu a ještě ostřejší jazyk. "Omlouvám se, že jdu pozdě, ale víte, jak přesně jezdí vlaky." Když mi Jess stiskne ruku, stisk jí s úsměvem oplatím. "Mimochodem, nevíte, kdo vlastně umřel? Nic mi neřekli," nedokážu potlačit svou zvědavost a zeptám se. |
| |
 | Čas letí aneb před pohřbem Sedím ve svém dvoupokojovém bytě,vlastně je to menší kuchyň se stolem a vděma židelema a oblouková díra ve zdech (určitě víte co myslím,je to třeba jen průchodný oblouk) Bede do "ložnice".Není mco velká vleze se tam skříň,postel a stolek.Vedle je ještě malá koupelna ve které je sprchový kout a záchod s umyvadlem pračka. Celý byt zvětšuje ještě menší balkon na kterém jsou 3 šňůry na prádlo a popelník. nejčastěji Sedím na své postely s cigaretou v jendé ruce a pivem v druhé ruce. Od té doby co Baltazar zabil Johna (?) to semnou jde z kopce,stále si opakuji. Nejsi a nikdy nebudeš dobrý světlonoš!Ne!Nebudeš! po každé když si tohle nahlas připomínám kopu do dveří kterí vedou do koupelny,jsou zkoro na všech místech promáčklé a urval jsem spodní pant. Ale dnes je den výjmečný,den pohřbu mého svěřence.Stojím na balkoně ještě nepřevlečen jen ve spodním prádle (čili trenkách) a nějákem tričku. Dokouřím sigaretu a konec hodím do popelníku.Na větru si pohodím vlasy a jdu do bytu.ze ksříně vytáhnu rifle,vybledlé triko a modro-bílou mokinu s kapucí. Když jdu městem nasafdím si kapuci a nevnímám okolí. Dojdu až před to místo kde se má konat pohřeb. Pohřeb Vejdu do vnitř a postavím se do rohu místnosti,nervozně přešlápnu a dívám se koolem sebe,když sáhnu do kapsy a vytáhnu krabočku cigaret se sirkami,jedna žena se na mě divně podívá a já protočím oči v sluop,cigarety i sirky vrátím a podívám se na hodinky,když se chci pohledem z ncih odtrhnotu az novu se podívat po lidech usliším vrznutí dveří,když se otočím spatřím třetí. Výborně jsou tu všechny. Pomylsím si a dál se už věnuji jne pohřbu. |
| |
 | V nekonečném oceánu Zhruba 2332 mil, taková je vzdálenost vzdušnou čarou z Havajských ostrovů do San Francisca, ale při plavání je třeba počítat i s proudy a jelikož se v tom dost vyznám, tak jsem si ušetřil pár stovek mil cesty, kdy jsem se nechal nést mořskými proudy. Pro neznalé by to mohla být "zajížďka", ale když člověk ví co a jak a kudy, tak je to úžasná výhoda. Jestli je jedna věc, která mě nikdy neomrzí, tak je to plavání a také podmořský svět jako takový. Ta krása a svoboda, ale musím říct, že za ty roky, co sleduji oceány, tak je vidět, že to s podmořským životem jde z kopce. Lidé si to asi neuvědomují a já jim to nemůžu mít za zlé. Oni jsou lidé trošku nechápaví a natvrdlí, jenom potřebují k tomu všemu dospět. Celou tu trasu absolvuji za blíže nespecifikovaný časový úsek, pod vodou se příliš o čas nestarám, je to zbytečné, tady čas určuje slunce. Den a noc, to jsou jediné dva intervaly. Nicméně na obzoru se začala rýsovat pevnina, její obrys a později pevnina sama. Chvíli jsem váhal, kde vylézt na pevninu. Nakonec jsem si vybral přístav, musel jsem čekal delší chvíli než byl čistý vzduch. Vylezl jsem, ve vodě obvykle plavu ne příliš oděný, většinou jen v plavkách a někdy bez nic, to je nejpřirozenější, tedy pro mořský svět. Ale neustále s sebou tahám řekněme vodotěsný vak, ve kterém mám pár kusů oblčení, nějaké vydělané peníze a pár drobností, nemůžu toho s sebou tahat příliš mnoho věcí. Vyskočil jsem na pevninu a tam jsem čekal, než uschnu a budu se moci odít, abych zapadl mezi lidi. Ve městě Rozloučil jsem se s rybami, které mi dělaly společnost. Opustil jsem dok, musel jsem se vyplížit nenápadně. O tomhle městě jsem leccos přečetl, abych věděl do čeho jdu. Je lepší být připravený. Kam mě ploutve, vlastně nohy zavedou, takový byl můj původní cíl. Na deset minut jsem se zastavil u hřbitova, na světě je dost velký rozdíl v pohřbívání a tak se snažím zjistit toho co nejvíc. Povšimnu si, že probíhá nějaký obřad, rozloučení se zemřelým. Zvědavost mě tam táhne, ale není to asi správné, přesto zvědavost je silnější a tak i s vodotěsným pytlem vstoupím na pozemek, na hřbitov a přiblížím se do vzhodné vzdálenosti, odkud mohu sledovat samotný pohřeb. Neměl bych sem lézt, ale když už jsem tu, tak se budu držet stranou a neplést se mezi zástup lidí truchlících. Kdybych zemřel já, tak by o tom nikdo nevěděl, jsem jediný svého druhu a pro lidi ani neexistuji. |
| |
| Pohřeb Taky obejmu Jess. Jsem ráda, že se s ní zase vidím. Přeci jenom je to moje dvojče, moje druhé já. ,,Taky jsem se bála, aby se ti nic nestalo," prozradím jí. Chvíli po mě se přižene i Laura. Obejmu i jí. ,,Já to teda netuším - taky mi nic neřekli," odpovím jí tiše. Mě samotnou by zajímalo, jestli umřel někdo nám příbuzný. Chvílemi sleduji pohřeb. Po chvíli už mám kompletní představu, co o pohřbu napíšu. ,,Která z vás vlastně bydlí v domě?" Zeptám se, i když předem tuším odpověď. Laura. Jess studuje docela daleko. Vím to, protože jsem tam jeden semestr byla, ale pak jsem to nějak nezvládla. |
| |
| Pohřeb To je teda zvláštní, pozvou nás na pohřeb, vystraší nás tím, že nám ani neřeknou, kdo vlastně umřel a my se strachujeme, jestli to není jedna z nás.... Proč nás vlastně zvali? Umřel vůbec někdo, koho jsme osobně znaly, nebo nějaká pratetička z bůhvíjakého kolena? Ale pořád je divné, že nám neřekli, kdo je ten nebožtík. rozhodně to nepatří k obvyklým praktikám. V duchu si začnu představovat absurdní situaci, jak jdu někomu z blízké rodiny popřát upřímnou soustrast. budu říkat něco ve stylu, že je to "strašlivá ztráta, je mi to strašně líto, dotyčný byl skvělý člověk.." a pak se zeptám, kdo to vlastně umřel. je to jako scéna z nějaké tragikomedie, kde tvůrci použili až moc černého humoru. Ne že by mi to vadilo, ale vážně by mě zajímalo, jak si to jako představují a jak to bude probíhat. Když Alice položí otázku o tom, kdo bydlí v domě, trochu ve mně hrkne. V domě bych teoreticky měla bydlet já, ale zrovna často se tam nezdržuju, mám pronajatý byt v centru městra kvůli práci a naposledy jsem tam byla tak před týdnem. Živě si umím představit schránku přetékající nevyžádanými reklamními materiály a všudypřítomný prach na nábytku. Nikdy jsem na pořádek moc nebyla. "V domě bydlím já," prohlásím a snažím se neznít nijak provinile. Hned jak pojedu z pohřbu, stavím se tam a pokusím se to dát nějak do pořádku. Dnes mě čeká samé uklízení a to mi podstatně zhorší náladu, snažím se přemýšlet o jiných věcech. "Tak co, jak se vede, Alice? Co škola, Jess?" Pohřeb sice není nejvhodnější místo k zapředení konverzace, ale kašlu na to. Neviděly jsme se bůhvíjak dlouho. |
| |
| Pohřeb Poslouchám Lauru. Ne že by toho řekla nějak moc, ale stejně je to zvláštní. Neviděly jsme se vážně dlouho. ,,Jde to, akorát se v poslední době pořád zasekávám.." samozřejmě myslím na svoje knihy. Poslechnu si, co řekne Jess. ,,Vadilo by ti, kdybych tam přespala? Potom už mi asi nic nepojede. A řekla bych, že ani ty, Jess, nebudeš chtít jet autobusem v noci zpátky na kolej," ptám se Laury a zároveň přemlouvám Jess. Napadlo mě totiž, že bychom si mohly zase jednou pořádně popovídat. |
| |
| Pohřeb na poznámku o "zasekávání" chápavě přikývnu, já sama bych na papír nedala dohromady ani pět souvislých vět. Sloh a psaní mi nikdy moc nešlo, což je zvláštní vzhledem k tomu, že kecat dokážu celé dlouhé hjodiny a nic mě nezastaví. Jen mám problém přenést to na papír. V jistém směru Alici obdivuju, že má odvahu napsat vlastní knihu. Pokud jde o přespání v domě, trochu ve mne zatrne. Tohle je důkaz, že Murphyho zákony fungují. Ségry nejspíš budou přespávat v domě, ve kterém se neuklízelo nejmíň sto let. Pokouším se jen zhruba si představit, jak to tam vypadá, ale nakonec si to začnu představovat i se všemi hrůzostrašnými podrobnostmi. Ale holky ví, že jsem nikdy nebyla bláízen do úklízení a myslím, že si taky umí představit stav domu. A pokud tam chtějí na vlastní nebezpečí, tak klidně. A možná se mi povede je ukecat, aby mi s tím trochu pomohly. Navíc konečně pořádně pokecáme. Vlastně je to fakt dobrý nápad. "Jasně, klidně obě přespěte, aspoň si můžeme zase povídat... Ale pokud jde o ten dům... Řeknu to asi takhle, nečekejte, že se zrovna blýská čistotou," usměju se sarkasticky a rozhlédnu se po místnosti, jestli mezi hosty nezahlédnu někoho známého. |
| |
| Pohřeb a jeho konání sestry Haliwellová Začnou se zavírat dveře kolem vás. Rozsvítí se světla kolem jen svíčky, Přijde tam žena mladá a krásná, s bílou pletí a blond vlasy, které má vyčesané nahoru a stoupne si za stůl a podíva se na nás a pronese Každý den se setkáváma s narozením ale také se smrtí, dnes jsme si již přišli rozloučit s Johnem Mettusem Haliwellem. Umřel pro dobrou věc a zanechal tady mnoho dobra a proto je ted kde je. Ale nesmutněte ten již stojí mezi ostatními jeho rodiny a dává pozor na ty, kteří to potřebují. V tu chvíli se zadíva na sestry, které sedí přímo uprostřed sálu a chvíli jen tak zírá a mlčí. Pak se podíva na stůl kde jsou rozhořeny svíčky a postupně každou z nich sfoukne. To je za ty, kteří nás opustili v dnešní době Poodstoupí od stolu a jde k rakvy, ke které přiběhnou malí lidé, vám přijdou jako lilputi. Jenže ve skutečnosti jsou to trpaslíci ale to vy nevíte. Nesou hrob někam dozadu, a v tu chvíli se všichni zvedají a jdou na hřbitov kde si stoupnou okolo horbu a čekají až ho tam spustí. Když je však po tom položí tam květiny a jdou k vám. Každý si vás prohlíží a vyjadřují vám největší soustrast. Po tom všem odchází pryč a ta paní co vedla řeč přijde také s velkou knihou a usměje se na vás Dívenky, váš bratranec byl již Váš poslední žijící příbuzný, doufám že dopadnete lépe než on Usměje se a dá Jessice knihu do naruče a poodstoupí Krom toho vím že v domu nikdo krom Johna nidko nepobýval tady Laura zdřejmně nevěděla ani že tam je ale jen přeci je tam uklizeno a podobně ale žádávam vám o jedno. Ta kniha je vaším osudem chrante jí jak jen dovedete Podívate se všechny na sebe je to asi reflex ale žena už tam není a není po ní stoupy. |
| |
| Pohřeb Chris (světlonoš) Sleduješ obřaz jak se loučí všichni s tvým svěřencem.Půlka zde jsou magické bytosti co mají lidckou podobu aby mohli vůbec přijít. Dokonce trpaslíci ale ti tady spíše vypadají jako liliputi takže ostatním lidem to přijde normálaní. Koukáš na ty tři a máš divný pocit měl by si cítít že jsou čarodějky ale ne,právě že naopak.Když se všichni odeberou ven k hrobu stojíš tam s něma někde pod stromy a citíš jako y tu proudila vlna energie. Vidíš jak jde k tobě jedna ze starších všiml sis že vedla obřat a usměje se na tebe. Stoupne si k tobě a díva se na tebe Chrisi, věř že ty si za to nemohl, proto aby jsme ti dokázali žy jsi pořád dobrý světlonoš a pořád ti věříme v tvé nadání tak ti svěřujem další generaci Haliwellů, jsou nezkušené už od mala to rodiče udělali tak aby neměli schopnosti. Budeš je muset vést a ukázat jim po jaké cestě se mají vydat. Věř zase svým schopnostem, tyhle jsou zase vzácné, nezapone co naposledy svedli tři sestry Haliwelovi Pohladí tě po ruce a je to jako led ale je to tím že je taková. V ruce drží knihu a jde za děvčaty, kde se snimi chvilku povída a pak zmizí a odchazejí všichni domů. |
| |
| Hřbitov Dean Deane stojíš tam a najendou skupina co byla venitř se odebere pomalu ven, polovina brečí a jsou neštastní, ale všimnech si trojici mladých dívek, které jsou v zastupu ostatních. Zřejmě jsou jediné příbuzné zemřelého. Ostatní vzlykají ale ony ne. Když vyjde i posledné postava celá v bílem co bezpochybně přilákavá dost pozornosti a světlo se od ní odráží celkem náramě a eště blond vlasy poznáš že je to starší, kterou dost dobře znáš protože máš dobrou pamět a viděl si je naposledy než se to stalo tvým rodičům. Když je všem konec postupně lidé odchází a také toho staršího jak jde a předává děvčatům knihu, velkou a hodně starou |
| |
| S děvčaty I když tomu nechci věřit,poslechnu její slova,přece jen májí vždy pravdu,a proto nosí zprávy jen pravdivé.Sundám si kapuci aby mi šlo vidět do obličeje a prohrábnu si vlasy. Křečovitě vytáhnu ruku z kapsy,cigarety josu jako droga,stále a stále toužím po tom si jednu zapálit,měl bych s ítm přestat nebo dopadnu s přokouřenýma plícema a žlutýba zubama. Zakroutím hlavou a snažím se navázat na jiné myšlenky. Pomalým krokem se vydám ven z hřbitova a opřu se o nejbližší strom,čekám na děvčata. Když vycházejí z brány,v celku udivené mírně se pousměji. Zdravím vás,zdrejmě mě neznáte,ale jsem k vám do rodiny,jmenuji se Thomas Wiliam Mitchel řeknu a usměji se,přesně tuhle větu,akorát s jiným člene jsem tehdý řekl Johnymu. Věřte mi,vím jaké to je přijít o bratrance,já sám jsem se s tím vyrovnával dlouho. Řeknu a na mém obličeji se oběvý suchý výraz beznaděje.Podívám se na všechny tři,jeslti z těhle mají být čarodějky,tak to mě pán bůh ochraňuj. |
| |
| > Venku u hrobu Když se vše začne uzavírat najednou mě přepadne nějaký podivný pocit úzkosti je to celkem podivný pocit mám strach. To bude dobrý Jess uvidíš hlavně klid, vždyt to není zas tak malé Žeby mě tohle zrovna uklidnilo se nedá říct tohle je divné ale co ve třídě to taky zvládaš. Začnu si pohupovat nohama sem a tak a zaposlouchám se nad ženy, která je andělky krásná a je příkladem půvabu některých žen. Ale její slova jsou jako nože které se postupně dostávají pod kůži ikdyž nechcete. Jeji slova občas nějak nechápu ale třeba nám to někdo později vysvětlí nebo tady sestry. Držím se obě sester a koukám občas na ně a vidím že Laura se občas usměje a já taky když ji vidím. Mčím když ty dvě se baví o domě, já mámsvé věci v hotelu a tam taky zůstanu. Ach ju ani sem ho nějak neznala proč taky? Když vidím jak kolem lidé brečí příjde mi to blbé my jsme jejich rodina a ani jedna neukapne slza. Vipadá to jako bychom byli bezcitné mrchy co jsou tu z povinnsoti. Když se to tak vezme proč jsme tu ja jen kvůli tomu abych viděla sestry a také kvůli němu a zadívam se na rakev do které sem se ani vlastně nepodívala ale nechtěla sem od doby co jsme ztratili rodiče sem na žádném vlastně ani nebyla. Přijde mi že naše rodina je prokletá, polovinu rodiny sem nepoznala z toho důvodu že umřeli velmi mladí ale co už z roho. Jsme tu a to je hlavní. Když přijdou nějací liliputi jen se na ně překvapeně podívam Že to ale měl zajimavé přátele ten náš bratranec Zakroutím nevěřícně hlavou a postavím se jdem se sestrama jako první držíme se za ruce a já mám sklopenou hlavu a jen si povzdechnu. Jako poslední žijící skupinka mladých sester se docela bojím přijde mi že se něco změní ale co když to sama netuším Holky přijde vám to taky tak divná jako mě??? Není ta naše rodina nějak divná? Šeptám tak aby mě nikdo neslyšel a skloním hlavu aby se nevidělo že tak netruchlím jako oni. Zvědavě pokukuju po ostatních a když přijdou všichni k nám a žačnou blábolat upřímno soustrast je mi špatně nemám tohle vůbec ráda. Pak však k nám dojde ta slečna co měla řeč při pohřbu. Musím vám poděkovat za vše, bylo to krásné. Pak mi podá knihu a já se na ní zadívam však nejprve na knihu a pak na tu ženu. Když domluví a zmizí podívam se na sestry a jen pokrčím rameny. A o mě říkali že sem blázen! Pak jdu k hrobu a vezmu ze země hlínu a nejprve jí pormnu mezi prsty a podívam se na ní, dřepnu si k hrobu a koukám jak ji spouštějí. Sice sem tě Johne asi nějakou dobu neviděla a ani bych tě ted asi nepoznala ale patřil si do rodiny, doufám že už máš klid a stojíš u ostatních. Zbohem Spíše si to říkam pro sebe aby mě holky neslyšely a nesmály se. Když už na dně leží tu hlínu co sem měla v ruce pustím na rakev a také květinu(rudou růží), které jsou připravené ve váze u stromu.Jdu si stoupnou za holkama a pak dojde nějaký mladík a řekne že je k nám do rodiny, mírně se usměji a z radostí mu opovím To je sice hezké že se považujete za člena rodiny ale byli jsme informováni že už další členy nemáme takže je mi líto není to zrovna dobrý vtip Odvětím docela naštvaně a dívam se na něj a svíram knihu jako bych ho chtěla s tím klepnout. |
| |
| s Děvčaty (předem píšu bude to krátké) Když stojím u dívek jedna udělá krok do předu a divně se uchechtne,pak na mě psustí svou řeč,že nepatřím do rodiny,nejsou zase tak hloupé,ale ještě že jsem si ji udělal,vytáhnu občanku na které je moje fotka a napsané T.W Mitchel a bla bla.vše jako pravé,ale né na první pohled,je falešná,tož ale neříkejte to. Už mi veříte?Také mi bylo řečeno že už jsem jen já,ale zjistil jsem že jste ješte vy,nepatřím tak úplně do vaší rodiny,vlastně jsem váš pra pra bratranec. |
| |
 | Den Pomalu se zvednu z postele a podívám se na hodiny co ukazují za 5 minut deset. Pomalu se zvednu a začnu hledat džinsi, nakonec je najdu a obleču si je, po nich následuje černá košile. Pomalu bos dojdu to kuchyně a otevřu lednici, kde se nic nezměnilo, snad jen krom toho, že tam zase nic není. Jo budu muset něco nakoupit, než vyrazím večer do podniku. Zavřu dveře, obuji se a vyrazím ven, za pár minut dorazím do krámu, kde si nakoupím a donesu to domů. Kde vše uložím a znova se vydám do města, pomalu bloumám ulicemi měst a procházím uličkami. |
| |
 | San Francisco, most Poslední dobou je to horší a horší. Už to nestíhám zvládat. Ta..vidění, se objevují v čím dál tím kratších intervalech. Nerozumím tomu. Co se to děje? Dnes ráno jsem se vzbudila celá ubrečená, čelo orosené potem. V mořsky modrých očích se leskly slzy a celá jsem se třádla. Už to nevydržím.. Zdálo se mi o muži, mohlo mu být kolem třiceti let. Viděla jsem další, jak jej zvláštním způsobem zabili. Doslova z něj vysávali duši a pak jej upálili. Pohled na mrtvé spálené tělo byl spalující i pro mě. Tím spíš, když jsem pak náhodou, při surfování na internetu, o tom objevila článek. Byla tam i fotka. Bylo to přesně tak! Upáleného muže našli tam, kde jsem to viděla ve snu. Už to nejde. Zlomilo mě to a já nemohu nic. Vidění, kde vidím samu sebe jak se vrhám z mostu do hloubky temného moře pod sebou, jsou stále častější a čím dál tím více lákavé. Udělám to. Skončím tohle trápení, skončím deprese i počínající schizofrenii. Teď stojím u zábradlí mostu a jen vyčkávám. Dívám se na pohupující se mořské vlny utvářející hladinu. Pozoruji sluneční paprsky odrážející se od ní. Čekám jen, až na mostě nebude tolik aut a nikdo mi můj plán nerozmluví. Smrtí se zbavím smrti, kterou vidím každý den. Každý den a každou noc ji prožívám, proč to neukončit svou vlastní? Čekám ještě chvíli, dlouhý most se pomalu vyprazdňuje, což je na tuto denní hoduinu nezvyklé. Ovšem dokazuje to jen to, že to tak má být. Mám skočit a nikdo mi to nemá překazit. Přesně tyhle slova mi poslední sobou znějí v hlavě. Blázním z toho. Chvíli trvá, než se konečně rozhodnu. Tvář rozdrásanou slanými slzami vystavím světlu a třesoucíma rukama pevně chytím zábradlí. Nedělá mi problém přehoupnout se na druhou stranu a na okamžik se zastavit na římse. Stačí jen zavřít oči a nadechnout se. Vykročit vstříc volnému pádu, pročísnutí ledového vodního cřstánu a upadnutí do smrti. Smrti, která přinese klid a odpočinek. Tři..dva..jedna.. |
| |
| Pohřeb Poslouchám ženu. Při zaznění příjmení, které nosím i já, sebou lehce trhnu. Pak přijdou nějací liliputi. Moc liliputů jsem ještě neviděla, takže na ně trochu moc zírám. Potom se zvednu a jdu spolu s Jess a Laurou. Nasadím svůj výraz "je-mi-to-strašně-líto". Sice nebrečím, ale dívám se snad dostatečně smutně. Pak přijde ta žena jen k nám. Když Jess řekne, jak byl pohřeb nádherný, tak jen snaživě kývám. Mě připadal - abych pravdu řekla - trošku směšný. Pak podá Jess knihu - a její slova, že bude celý náš život, vůbec nechápu. Trochu se zamračím. No co, asi je to podivínka. Po chvíli přijde jeden muž. Prý je náš příbuzný. Tohle se mi nezdá. ,,Já vám nevěřím," odpovím klidně. Sice nám ukáže občanku, ale mě se to prostě nelíbí. Vždyť už nemáme mít žádné příbuzné! Jen ho tou knihou prašť.. Když už je to náš život pomyslím si, když si všimnu, jak Jess drží knihu. Kdyby to udělala, asi bych se neubránila smíchu. |
| |
| Pohřeb Je zvláštní sledovat ty lidi jen tak z povzdálí a nebýt na jejich truchlení nijak účasten. Jen nezaujatě sledovat, jak trpí nad ztrátou někoho blízkého, jak se s ním loučí. Já pravou rodinu neměl nikdy, ale měl jsem řekněme náhradní, ale teď nemám vůbec nikoho, mám jen moře a to, co je v něm. To mi stačí, ale někdy jsou chvíle, kdy tomu tak není. Příjdu si tak sám, na celém širém světě tak sám. Když zahlédnu mladíka, který mezi těmi lidmi absolutně vyzařuje, tak se na povrch vyplaví vzpomínky o jejichž existenci jsem neměl ani ponětí. Při pohledu na něj mě uvnitř cosi spaluje a ubližuje mi to. Jako kdyby ublížil on mně. Stojím tam jak opařený a promítám si obrázky z hodně dávné minulosti. To oni... Jako bych si přečetl další kapitolu ze svého života. Ano, to oni, sice nevím, kdo jsou, ale oni mě připravili o moji rodinu. To díky nim jsem sám, ale teď je důležitější, aby se nedozvěděli i o mně. Ale pozornost jsem na sebe nejspíš již stáhl. Málokdo příjde na pohřeb ve světlých tříčtvrtečních kalhotách a světle zelené košili. No jo, ale já si s sebou nemohu tahat o mnoho víc. Proč? Proč to udělali? Nevím, proč mě připravili o rodiče, co je k tomu vedlo, nevím. Ale vím, že bych měl odejít. Nejde tomu jinak, než že projdu kolem všech těch truchlících, dokonce i kolem děvčat, které na první pohled vypadají jako sestry. Neměl bych se tu dlouho zdržovat, ačkoli jsem o San Franciscu slyšel mnohé a těšil jsem se sem asi tako jako malý chlapec na....třeba na...ani nevím. Všiml si mě? Vědí, že tu jsem? Vědí, že žiju? Jdou po mně?Hlavou mi probíhá spousta myšlenek a já trochu zmateně kličkuji davem mimo hřbitov. Pozornosti jsem na sebe přitáhl asi dost, hlavně poté, co jsem vrazil do jedné starší dámy a ta na mě začala hlasitě chrlit cosi o tom, že jsem nevychovaný a že postrádám veškerou slušnost a úctu k mrtvým. To měla asi namysli moje oblečení. Ale já se jen chtěl podívat na pohřeb. Možná je to morbidní, ale v mnohých kulturách se s mrtvými loučí odlišnými způsoby, jen jsem chtěl vědět, jestli to tady chodí stejně jako třeba v Evropě. |
| |
| Pohřeb Zaposlouchám se do slov ženy, která pronáší proslov a důkladně si ji prohlížím. Nikdy předtím jsem ji neviděla, tím jsem si jistá. Žena je nadpozemsky krásná a nezapomněla bych na ni, i kdybych ji viděla jednou v životě. Pozorně si ji prohlížím, je mi něčím podezřelá, ale nedokážu ten pocit identifikovat. Je to zvláštní. uvědomuju si všudypřítomný smutek, který mezi všemi vládne a je mi jasné, že i já bych se měla cítit smutně. Problém je v tom, že se cítím asi tak, jako kdybych viděla něčí smrt v televizi. Neznala jsem ho, skoro jsem ho neznala. Jen podle jména a to skutečně nestačí k tomu, abych po něm doopravdy truchlila. přesto se kvůli tomu cítím špatně, jako kdybych tady na hřbitově snad ani neměla co dělat, když nesdílím smutek s ostatními. Pořád nechápu, co tady vlastně děláme. Johna jsem nikdy v životě neviděla a tak vlastně není důvod, abychom tu byly. Proslov krásné ženy je poněkud zvláštní. Přijde mi, jako kdyby ona sama patřila k hnutí hippies, nebo tak něco. Na malé lidi, kteří si přijdou pro rakev, se jen překvapeně zakoukám, ale nic neřeknu. Co to má být, pohřební služba Liliput, s.r.o.? Komentář si nechám pro sebe, jelikož si nemyslím, že by se tím ostatní hosté pobavili. Možná ségry, ale oni rozhodně ne. Spolu s ostatními vyjdeme ven a trochu se mi uleví, když se pořádně nadechnu čerstvého vzduchu, ale zároveň se mne zmocní hodně divný pocit, který nedokážu nijak definovat. Trochu se otřesu, i když venku není vůbec zima. Připadá mi zvláštní, že John byl náš bratranec, což je docela blízká rodina, a přitom jsme ho nikdy nepoznaly. Až teď mi to začne být líto. Všichni nám přejí upřímnou soustrast a mně z toho není dobře, ani Jess a Alice z toho evidentně nejsou moc nadšené. Ti lidé si evidentně mysleli, bůhvíjak jsme si nebyli blízcí. Nahodím smutnou tvář, ale v duchu si nadávám do pokrytců. Pro mne je to jako věčnost, ale konečně nám přišel kondolovat poslední člověk. Já osobně se nemůžu dočkat, až opustíme tohle místo. Když už si myslím, že můžeme konečně jít, přistoupí k nám žena, která přednášela proslov. Vrazí jessice do ruky knihu s tím, že ji máme opatrovat a pak zmizí neznámo kam. Jo, je to definititvní. Buď hippie, blázen, nebo případně obojí. Jiank si nedovedu vysvětlit, proč by ta kniha měla být tak důležitá. Aby nebyl všem překvapením konec, přijde chlápek, který tvrdí, že je náš příbuzný. Alice ani Jess mu zrovna dvakrát nevěří a já taky netrpím nějakým záchvatem důvěry vůči němu. Mlčím a propaluju ho pohledem. "Dobrý den, těší mě.. Nechci být nějak nezdvořilá, ale je nějaký specifický důvod, proč jste s námi začal konverzaci?"Čekání nemám ráda a jdu přímo k věci, jako obvykle. |
| |
| S Děvčaty Buď je generace po generaci chytřejší,nebo jsem čím dál více trapnější. Pomylsím si a občanku schovám do peněženky kteoru si dám do kapsy,podívám se na všechny tři,zvláště pak na tu která na mě promluvila jako poslední. No,možná budete znát jméno mé tety,jmenovala se Paig.Ale to je vedlejší. Řeknu jim a zanču něco ryhcle vymýšlet. Důvod?Bylo mi řečeno že jsem jediný,pak mi příjde pozvánka na pohřeb,a 2 hodiny a 13 minut před pohřeb se dozvím,že mám nějáké sestřenky. řeknu a sáhnu do kapsy,nebojte mám jich stáel dost (xD) a vytáhnu tři menší krabičky s bonbony. Pro vás. Usměji se když jim je podávám,pokud si je ovšem vezmou.Snad si nebudou myslet že jsem to nějak otrávil a nepříjmou to.V hlavě mi to ještě chvíli šrotuje,co řeknu dál. Omlouvám se nci lepšího jsem v otm fofru nenašel. řeknu a zasměji se. |
| |
 | San Francisco – cesta autem, doma Tak to je San Francisco… Právě stojím na semaforu, tak vyhlížím odevzdaně z okénka mého auta. Ulice jsou plné aut a lidé stále někam pospíchají. To bude trochu jiný život, než na té naší vesnici. Vtom naskočí zelená a já zase šlápnu na plyn. Cesta skrze město už neubíhá tak rychle, jako po dálnici, ale… mohlo být hůř. Na své pravé straně uvidím hřbitov a hlouček mladých lidí. Zabolí mě u srdce, rychle odvrátím hlavu a zesílím rádio. Zpomalím a pohledem hledám bíle omítnutý dům, který znám z fotek. Tady je! Ušklíbnu se na cíl mé cesty stojící vedle červeného domu. Zabočím na příjezdovou cestu a vystoupím z auta. Posbírám své kufry, vyhrabu klíč a vejdu do domu. Teda, to není tak špatný, ale bude to tu chtít vyvětrat. Konstatuji po rychlé prohlídce vnitřku. Tašky si hodím do ložnice a jdu omrknout kuchyň. Je tu všechno základní vybavení - hrnce, talíře, příbory… To je zvláštní, že to tu nechali… Ale co…? Mně se to teď hodí. Ještě projdu zbytek pokojů a pak se dám do práce – snažím se to tu trochu dát do pořádku. Při práci totiž člověk nemyslí. Zapomene na všechno. Zanedlouho je však dům v přijatelném stavu. K obědu si dám sandwich a z trouby vytáhnu čokoládové muffiny. Pak narazím v kapse jeansů na papírek s číslem a e-mailem. Patřil k jednomu inzerátu ze zdejších novin. Stálo tam, že hledají sociální pracovnici. Ani si nevzpomínám, kdy jsem si tam to číslo dala. Dívám se na něj a přemýšlím. Ale nakonec proč ne? Sednu si k notebooku a začnu psát té společnosti e-mail, jestli nemají ještě volné místo a podobně. Do přílohy vložím svůj životopis se současnou novou adresou a číslem a odešlu to. Jak tak sedím, zaposlouchám se do písničky z rádia, zavřou se mi oči a já usnu… |
| |
 | První den - Most Dnešního rána se probudím až když mi ranní paprsky dopadnou na oční víčka. Otevřu slepené oči a zamžourám. Jedna má ruka se ihned natáhne po budíku ve tvaru malého vepříka a přitáhne ho k obličeji. Sakra to už je 9 hodin?? Mate s tebou to jde z kopce. Pomalu vstanu protáhnu se zazívám a promnu ospalí obličej. Mé první ranní kroky vedou do koupelny. Ospale pustím kohoutek se studenou vodou namočím ruce a opláchnu obličej v tu chvíli se kouknu do zrcadla na mladýho hejska, kterýmu podle vzhledu může být maximálně 19 přesto mi je pěkných 25. Blond vlasy mi padají do očí a jemným pofukováním tenkých úst je dostávám do patřičné vzdálenosti od mých hlubokých šedých kukadel. Pak si zajdu do kuchyně malá, ale je v ní vše co člověk jako já potřebuj, hrnek, lžičku, rychlovarnou konvici a kafe. Tudle moji černou ranní spásu do sebe kopnu a pak si jdu vyčistit zuby a pořádně se osprchovat. Když odcházím z bytu vezmu si na sebe Jeany, dále rudé triko a bílou košili. Celý můj byt je zařízen v dosti agresivním rudém stylu. Objevují se zde neforemné tvary křesel a židlí. Jediný stůl co tu má je jeden menší v obýváku, který funguje i jako ložnice. Rovnou z baráku, který je v chudší části San Franciska si to zamířím do svého divadla s pověstným názvem „ Slepcovo divadlo“. Ono vlastně ani moje není, ale vystupuju tam, jako jeden z nejvýznamnějších herců. Ano přesně tak se svým platem 500 dolarů měsíčně to ujde. Hned, jak vejdu, uvidím menší divadlo s menším jevištěm na ,kterém se teprve sbírá pár aktéru na zítřejší představení Shakespearova Hamleta. Po delší době neustálého zkoušení se kolem třetí hodiny odpoledne vydám na toulku do okolí, kde přemýšlím o věc minulých. Zamířím si to i k našemu velkému mostu, kde chci svoji výpravu zakončit na kopci na druhé straně tohohle železného kolosu. Když jsem skoro v půlce všimnu si blonďaté holky, která nevypadá moc šťastná drží se zábradlí a hledí na modré moře ze špatné strany…zábradlí. Špatnej den?? Zeptám se dívky připraven ji kdykoliv chytnout svoji silou. Nevím jestli je dobré takhle řešit svoje problém. A podívám se z mostu dolů. Docela výška co?? |
| |
| Most Tři..dva..jedna..Nějak se k tomu nemůžu odhodlat. Něco mi najednou napovídá, že to nemám dělat. Není to dobře. Ale co je v tom případě dobře? Být v depresi? Vidět věci které vlastně nejsou? Jsem zralá na blázinec? Nejspíš ano, ovšem tohle je nejrychlejší a nejlepší cesta ke klidu. Bude to bolet? Bude to opravdový konec? Co bude pak? Budu mít klid? Jě něco dalšího, Nebo jen konec, černo, game over? Už se chystám, když za sebou zaslechnu další hlas. Vyvede mě to z míry a vyleká. Div že nespadnu okamžitě, neplánovaně. Otočím k němu hlavu a pak se obrátím zpátky. Zavřu oči a po tváři se zakutálí osamělá slza. Koulí se z mořsky modrách řas přes bledou tvář, kolem plných rtů. Špatný život? Odpovím na jeho otázku a povzdechnu si. Slzy už tečou skoro proudem. A jak jinak bys řešil, že vidíš věci co byli, budou nebo jsou, vidíš je v hlavě ale jsou daleko. Nebo vůbec nejsou. Bláznil bys. Jak bys to řešil? Opět se zadívám na třpitivou hladinu moře, měla bych skočit hned, ale nejde to. |
| |
| Na Mostě Dívám se na tu uslzenou holčinu a je mi jí docela líto. I já měl v době vrcholu své puberty podobné období, ale to bylo smrtí rodičů. Z myšlení mě však vytrhne její věta A jak jinak bys řešil, že vidíš věci, co byli, budou nebo jsou, vidíš je v hlavě, ale jsou daleko.??? Co to sakra buď to je blázen nebo nejspíš čarodějka, ale proč takhle vyvádí ?? Uvědomuje si vůbec svoji moc ?? Uvidíme nesmím ji nechat skočit. Pomalu se chytnu zábradlí a tu na její stranu světa posadím se na zábradlí přidržujíc se zábradlí a sledujíc modré moře. Hlavně nespadni, hlavně nespadni tady tě myslím nikdo nechytne. Podívám se na tu holku s milým úsměvem na tváři. Pokud to co říkáš, že je pravda je to těžký, jelikož pokud bych viděl budoucnost řekl bych si, že jsem vyvolený nucen tomu předejít. Pokud bych viděl minulost a neustále by se mi přehrávali děsivé okamžiky, řekl bych si, že jsem prokletý. A kdybych do toho viděl i děsivou přítomnost uvědomil bych si, že jsem buď blázen, nebo čaroděj. Rozhodl jsem se to na ni vrhnout, jako krutou realitu. Tak jako mi mamka strhávala náplasti při pomyšlení na ni mi taky ukápne slza jen pro uctění památky Snažila ses třeba najít někoho s podobnými schopnostmi?? Někoho kdo svých problémech třeba psal na internetu ?? Já si myslím, že ten dar totiž co máš bys neměla vrhnout tady do těch modrých vln, avšak pokud to budeš chtít udělat já za tebou skákat, abych tě zachránil nebudu na to tě upozorňuju předem. Jelikož máme i jiné možnosti, jak tě chytit a nenamočit se. Kdo vlastně byly tví rodiče?? Prohodím rychleji, než stačí odpovědět na nějakou z mých otázek. |
| |
| Na mostě Jen tak se dívám do dálky, když si periferně všimnu, že leze za mnou. Překvapeně a značně zděšeně se na něj otočím. Co to děláš, Vrať se zpátky! Hloupý ochranářský pud, ani se nemůžu pořádně zabít. Jenže nemůžeš předejít něčemu, co ani nevíš kde je! Chvíli odporuji, ale pak jej nechám bez přerušení mluvit. Až když řekne něco o čaroději, se nad tím pozastavím a opět se na něj podívám. Jenže čarodějové nejsou, jediná možnost je tedy blázen. Ale to není převrátná informace. S podobnými schopnostmi? Že bych měla rovnou napsat někam na net, že jsem blázen a můžou mě rovnou někam zavřít? A proč mi říkáš, že bys za mnou neskákal? Vypadám snad jako někdo, kdo na sebe chce jen upozornit? Oči se mi zúží a kolem se sotva znatelně sníží teplota, ovšem já si toho nevšimnu. Rodiče neznám.. Ve chcvíli, kdy chci vysvětlit, že jsem už odmala sirotek, mám další vidinu. (tu až po domluvě s PJ). Následkem zatmění a chvilkového vidění jiné reality se mi zamotá hlava a padám dolů aniž bych chtěla. Teda chci, ale tohle byl spíš omyl. |
| |
| Na mostě Než té blondýnce stačím odpovědět pustí a začne padat. Sakra to je dneska zase den. Soustředím se a namířím na ní rukou, abych jí zastavil. Jak přestane padat a jen tak se vznášet ve vzduchu s velkou námahou jí dotáhnu ke mě. Sakra dlouho jsem telekinezi netrénoval. Podepsalo se to na tobě blbče. Dořeknu a chytnu holku do náruče ignorujíc jakékoliv její protesty. Následně se přenesu k sobě domů, kde jí okamžitě pustím. Udělám pár kroků stranou a nechám jí nadechnout se jiného vzdoušku. Doufám, že ti nevadí, že jsem tě zachránil. Víš chtěl jsi odpovědět dřív než si tak nerozumně skočila, že čarodějové existují. A přitom udělám jemnou úklonu. A ty možná jsi jedna z nás. Pak dojdu do kuchyně a začnu si dělat pořádnýho turka. Dneska toho bylo na mě moc. |
| |
| U neznámýho bolnďáka, tedy záchránce Co to? Co co... Zmateně se rozhlížím, když se objevíme někde úplně jidne a nechápavě, lehce zděšeně na něj hledím. Dám si prsty na spánky a chvíli si je mnu. No, to je jedno! Každopádně jsem neskočila. Ano, je to ironie, že jsem se vlastně málem zabila omylem, když sem to stejně chtěla udělat, ale spadla jsem, protože jsem měla halucinaci, nebo vidění, nebo co. Každopádně bylo o tobě! Vážně se na něj zahledím a musím se na chvíli odmlčet, než můžu pokračovat. Z vás? No, no, to je teď vedlejší! V tom.. "vidění" byl divnej chlápek, celej v černým s podivně temnýma očima! V rukou se mu objevila taková doivná koule. Celá jiskřivá, zvětšovala se a tu po tobě hodil a zabil tě! Když si jde udělat kafe, pronásleduji ho a stále mluvím. Je to poprvé, co svoje halucinace řeším, co je někomu říkám. Poprvé je beru vážněji, tak buď opatrnej. V tom vidění jsem nad démonovou hlavou viděla hodiny, ty samé, co visí zde na zdi a bylo to už za minutu. Bude to tady a teď! Za minutu. Vtrhne do dveří! Co budeme dělat? V hlavě mi to začne šrotovat plánováním, které se spustí úplně samo a úplně automaticky. Tak, já zůstanu tam kdes stýl ty a ty si stoupni za dveře, vyhodím ho z míry a ty...no, řikal si, že si čaroděj a viděla sem co umíš, snad umíš i něco jinýho.. ty ho zničí. Nějak. To už je na tobě. Vyčerpaně se zhroutím do gauče a jen oddechuji. Honem! Čas na jiný plán už stejně nemáš |
| |
| U mě doma Na její výjevy se zamyslím, pak se, ale pousměji. Prosimtě tady se žádnej démon neukázal už nějakej pátek. Pochybuju, že yb mě našly. Dořeknu, ale přesto zaraženě pozoruji hodiny. Pokud má pravdu měl bych reagovat rychle, ale neni přece možný, aby zrovna teď se.... Rychle se přesunu ke dveřím. Přitisknu se ke stěně a vyčkávám. V uších slyším jen tikání hodin. Můžu jen říct, že mě znervznila víc než všichni démoni dohromady. A pokud viděla moji smrt dá se jí předejít ?? Soustředím se na chodbu co mám před bytem, aby až se otevřou dveře dovnitř já se o přemístil na levo od něj. Ok tak teď se ukáže jestli jsi čarodějka, nebo jen blázen. Odpočítávám poslední minuty svého rádoby života. |
| |
| Po pohřbu Toho.. No, muže, si nedůvěřivě prohlížím. Nikdy jsem nevěřila cizím lidem. Jak můžu vědět, že se nás nehodlá někde zabít? To, že řekne jméno jedné z mých zesnulých příbuzných, mě nijak zvlášť nepovzbudí. Není tak těžké vypátrat něčí jméno. Tsse.. Copak jsme nějaké děti? odfrknu si pro sebe, když nám nabízí bonbony. Už dávno nejsem pětileté dítě, abych mu na to skočila. Jeho gesto ve mě vyvolává ještě víc nedůvěry. ,,Radši pojďme," pobídnu holky a hodím po chlápkovi ještě jeden nedůvěřivý pohled. |
| |
| Pohřeb S mírnou nedůvěrou pohlížím na Thomase. Tedy, jako Thomas se představil, ale kdo ví, jestli se tak vůbec jmenuje. Něco mi na něm nesedí, neumím to popsat. Možná už začínám trpět stihomamem nebo něčím podobným. Nějakou ošklivou psychózou. Pche, to určitě. Jméno, které takzvaný Thomas zmiňoval, mi nic neříká. Ale rod Haliwellů je poměrně rozvětvený, naše příbuzná by to klidně být mohla. Ale na druhou stranu taky nemusela. Navíc, tohohle chlápka jsem viděla poprvé v životě a moc mu nevěřím. Jako právnička jsem si zvykla novým lidem moc nedůvěřovat a nepouštět si je k sobě. Ti, kteří vypadají nevinně, jsou obvykle ti, co něco skrývají. Tohle už jsem stačila odpozorovat. Vysvětlení s tím, že chtěl poznat své sestřenky je přijatelné. Ale nevím, prostě mi to nějak nesedí. Když nám podá krabičku s bonbony, mírně tázavě pozvednu obočí, ale nic neřeknu. Hm. A to má být jako co? Snaha o nějaké milé gesto? Možná jsem divná, ale nepůsobí na mne zrovna dobrým dojmem, když dostanu pozvánku na pohřeb, kde se objeví takzvaný bratranec s pochybným vystupováním a nabízí nám krabičky bonbonů. Alicin návrh jít domů mi přijde velice rozumný. „Máš pravdu, měly bychom jít. Rády jsme vás poznaly,“ dodám směrem k Thomasovi. „Jdeme, Jess?“ s otázkou v očích se zadívám na Jess, která doposud nevyjádřila svůj názor. |
| |
| Po Pohřbu Jim nestačí občanka,bonbony,úsměv andílka a tohle všechno? Zamylsím se nad situací a začnu ryhcle něco vyvíjet. Přemýšlej,sakra přemýšlej. Povzbudím se v mysli ale nic mě nenapadá,jejich bratranec mě hned vzal k nim doml ukázat nějáké staré fotografie ale tyhle mi nevěří,možná to je v otm že to jsou dívky. Dobrá,tak klidně odejděte,tu informaci si nechám rpo sebe. řeknu jako nějáké malé pětileté dítě |
| |
| na pohřbu Hmm dívam se na něj a mam nutkání ho něčím praštit ale nemužu. Věděla sem že ani sestrám to nějak nevyhovuje a tak sem se už do toho musela skočit i já. Posměšně se začnu smát když ukáže občanku a pak ty bombóny a jen nevěřícně zakrouím hlavou Takovou občanku sem měla v patnácti. Ale co už holky máte pravdu jdeme POdívam se na něj než uplně odejdem a pak si přiložívím knihu na prsou a jdu vedle nich. zadívamihu a přejedu po okraji knihy po lemu. Začnu jí studovat a taky listovat a dívam se trošku zmateně Jak nám má být užitečná kdyý jen sou v ní nesmysli ? Podívam se na vás a pak se zastavím |
| |
| Na pohřbu Ani Jess se nezdá být moc nadšená a soushlasí s odchodem. Ještě že tak. Tenhle rozhovor se začínal ubírat čím dál tím divnějším směrerem. Když zaslechnu něco ve stylu, že nám tedy Thomas nepoví nějakou informaci, pokud půjdeme pryč, ironicky a lehce tázavě nadzvednu obočí. Proč tolik chce, abychom zůstaly s ním? Tohle už je vážně divné. Chápu, že chce poznat rodinu, pokud tedy nelže.... Ale proč tak mermomocí? A ještě ke všemu takhle hloupá metoda. Prý, že nám tu informaci nepoví. Co si myslí,že se prostě otočíme a začneme prosit, aby se uráčil nám to sdělit? Jsem ráda, když vyrazíme a jsme od toho divného chlapíka dál. Celý tenhle pohřeb byl vlastně mimořádně divný, když si ho v duchu zrekapituluju. Teď se mi nad tím ale nechce přemýšlet, tak to prostě pustím z hlavy. "To byl ale podivín, co?"prohodím k oběma sestrám. Jess začne listovat knihou a i já k ní obrátím svou pozornost. vlastně jsem se na ni chtěla podívat už spíš, ale vypadlo mi to z hlavy během rozhovoru s Thomasem. "Nesmysly? Jak to myslíš? Ukaž,"nakouknu Jess nestydatě přes rameno do knihy. |
| |
| Po pohřbu Začne mluvit o nějaké informaci. Jen se ironicky ušklíbnu. Jeho informace mi můžou být víte kde. To si vážně myslí, že mu na to skočíme? zeptám se sama sebe a nevěřícně se ušklíbnu. ,,Jo.." přikývnu na Lauřinu otázku. Pak Jess řekne, že ta kniha je plná nesmyslů. No, ostatně, to jsme mohly čekat. ,,Co tam je například?" zeptám se. Až po vyslovení věty si uvědomím, že jsem dala slova do úplně jiného slovosledu. Asi na mě začíná dopadat psaní. |
| |
| odchod Hihi tohle je fakt divný, pokud máme takové invidui v rodině tak je to pak blbý. Dívam se na ssty a při tom si prohlížím tu knihu a lisuju Hele to je snad nějaké říkadla zasměju se a podívam se na sestry třeba tohle Poslyš řeč čarodějek Tajemství ,co skrývá noc Poznej jména nejstarších bohů Slova těch nejsilnějších kouzel Svědkem je mi tato chvíle Obracím se k staré síle Dej velkou moc nám sestrám třem Chceme mít moc Dej nám sílu pronesu to tiše jen tak aby to slyšely jen sestry a pak se na ně podívam |
| |
| Po pohřbu Zaposlouchám se do slov, která pronáší Jessica. Připadá mi to opravdu divné. Snad by to i mohla být kniha nějakých říkadel, ale tohle je na říkadlo moc divné. Vůbec mi to nepřipomíná říkadla a rýmovačky, která mi kdysi vyprávěli jako malé holce. Ale co jiného než říkadlo by to mohlo být? "No, zní to jako říkadlo, ale každopádně hodně divné říkadlo. Zajímalo by mne, kdo to vymýšlel. Není tam někde uvedený autor?" Na jméno člověka, který něco takového napsal, jsem doopravdy zvědavá. Taky mě napadá otázka, jestli je tahle kniha plná takových divných říkanek, nebo je to jenom nějaký úvod. K čemu? Třeba k nějakým pohádkám, tak mi to aspoň znělo. Podle všeho by to tak klidně mohlo být, ale potom bych chtěla vědět, proč tahle kniha má být tak důležitá. Dneska narážím na samé podivnosti. Tak proč se vlastně ještě divím, hm? Pohlédnu na knihu s novým zaujetím. |
| |
| Po pohřbu Poslouchám říkanku. je vážně dost zvláštní. No úžasný. Naším životem má být kniha říkadel," podotknu ironicky a obrátím oči v sloup. Čím dál tím lepší. Za chvíli budu určitě mít nějakou nadpřirozenou schopnost pomyslím si. Ironie se mě dneska nechce nějak pustit. Trochu přidám do kroku, přeci jenom už se blíží večer. A ten chlápek, který je náš příbuzný (nevěřím mu) si nás klidně může najít. Zvlášť, když jsem se téměř nehnuly. |
| |
| Suri a Matt Mattuv byt Hmmm možná ta čarodějka nebo vlastně pořádně nevíš zda je hodná má pravdu nebo? Taky to klidně mohla být past. Najednou však uprostřed místnosti se objeví démon avšak jen nižžší třídy a podíva se překvapeně na ní a pak na tebe. Hodí po tobě koulí a schová se za zed Sakra ta tu neměla být. No co změna plánů itrousí si pro sebe a zaposlouchá se aby věděl kde zhruba jste. Přijdu později až ty tu nebudeš Pak se přemístí někam jde by mohl páchat zlo ale eště předtím vám hodil malý dárek, který ti zničil pohovku |
| |
| U mě bytě Jak se ten démon objeví na jiném místě, než měl, zakleju a uskočím z místa, kde jsem byl a udělám kotoul směrem k němu. Mezitím ten hajzl jen zakleje a zničí mi pohovku. Jak mizí namířím na něj pravou rukou z prstů my vyšlehnou blesky, které se spojí v jeden a ten hned zamíří k němu bohužel mu stačil udělat jen díru do kalhot pak útočník zmizel. Do prdele já se na to můžu kurva vysrat. Zakleju, než si uvědomím, že je tu i dáma. Heh, promiň trošku jsem se naštval. Mohlo mě napadnout, že pokud se pokusím změnit budoucnost změní se i to, jak ke mně přijde. Kouknu se na zničenou pohovku a ukápne mi slza. 105 dolarů Zamířím si to k místu, kde zmizel a ihned na první pohled mě zaujme kousek jeho kalhot. Ha,há vítězství. Zvednu kus oblečení a zamířím si to ke skříni, kde vytáhnu menší truhličku z ní mapu San Franciska a krystal na kůži. Chytnu krystal a roztáhnu mapu zároveň do druhé ruky chytnu kus kalhot démona. Kde si?? Kde se couráš?? Procedím a soustředím se na odhalení polohy démona. |
| |
| Dean Pohřeb Ikdyž máš tolik otázek není tu nikdo kdo by ti vůbec odpověděl. Nejsou tu zvyklí na tvé oblečení a ještě k tomu když je ppohřen lidé se ohlížejí a neveřícně na tebe koukají. Avšak ta paní co měla proslov na pohřbu tě spozorovala a šla za tebou. Stará paní které na tebe huláka se ohnlala dešníkem co držela v rukou. Mladá žena celá v bílem se objeví před tebou a prohlíží si tě Kdo si ? ty nebdueš odsud že? Kouká po tobě a krouží kolem tebe jako sup nad kořistí. Zdá se že tě nenechá jen tak odejít Libíl se Vám pohřeb jste přítel mrtvého ? začne se vyptávat a pousměje se na tebe |
| |
| Pohřeb Podle těch všech pohledů, které na mě dopadly mám z toho špatný pocit, dost špatný, udělal jsem něco, co je nejspíš proti jejich zvyklostem, ale zvědavost byla silnější. Tu se přede mnou "objeví" mladá žena v pěkných bílých šatech. Právě jsem přiletěl...nejsem tu dlouho... Ostatním odpovědím se vyhýbám, protože je to tak mnohem lepší, co jí mám říct? Že jsem sem sám doplaval až z Havajsiých ostrovů? Měli by mě za totálního blázna. Prosim vás...co by se mi na pohřbu mohlo líbit? Viděl jsem i hezčí loučení s mrtvými než je šoupnout je do země. Ne...neznal jsem ho...vůbec... Odpovím té slečně, nejspíš je to slečna. Asi bych měl jít, ne kvůli ní, ne kvůli nim, ale nebudu se tu zdržovat. Já už půjdu...mám tu ještě nějaké zařizování a taky se tu nezdržím dlouho... Mávnu na slečnu a rázným krokem mířím k městu, kamkoliv, cíl není předem stanovený. |
| |
| tři sestry hřbitov jakmile Jess vysloví ty divné slovo, pozvedne se vítr a na vás zasvítí jasné paprsky, ale naštěstí však si vás nikdo nevšiml. V dáli zaslechnete zvonky a jen žena co měla proslov se na vás podíva a usměje se. Nevítě co to mělo znamenat ale připadáte si divně. Zatím nepocitujete změnu ale ta se časem projeví ted spíše unavu. Ty slova z té knihy vám pořád zní v uších a vše kolem je stejné jen citíte jak pomalu vane vítr a vše kolem je nějak pomalé ale zdá se vám to jen. |
| |
| Ellen Tvůj byteček Jak tak krásně spinuškáš zdá se ti podivný sen, jsou tam tři dívky ale pořáně jim nevidíš do obličeje jsou rozmazané. Nevíš proč tam jsou ale zda se to být důležité... Jsi ve svém bytě a koukáš z okna když kolem tvého domu něco pobýha a holky jsou tam s tebou a klabosí na tvé pohovce. Šuškají si a koukají po tobě. Najednou někdo zaklepe. A tobě v realu zazvoní telefón.Hmmmm nikdo tě nezná nikdo nemá tvuj telefon. Ale ze sluchátka se ozve jemný hlas dívky. Dobrý den, přeji slečno Ellen tady společnost péče o rodinu.přišla nám přihláška že hledáte práci. Velice jste mě zaujala myslíte že bychom se mohli sejít osobně??? Zeptá se žena z telefonu. Uvede svou adresu jejich firmy a zavěsí telefón |
| |
| Hřbitov Zvláštní to pocit ve chvíli kdy sem to přečetla ale nejlepší snad na tom bylo to světlo nad námi. Začala sem se točit dokola a dívala se na krásné světýlko a při tom držela pevně knihu. Vítr chladil mé tváře, které čekali nedočkavostí ale jakmile pohasne světlo pohasne i mé nadšení a také to jde na mě vidět. Spustím ruce a kniha mi spadne na nohy a ja se podívam na ženu, která se usmíva Hmmm tak nic nu škoda Jen pokrčím rameny a podívam se na holky ale asi nebudou tak sklamané jako já co sem to vlastně čekala ?? že ze mě bude nějaká opička nebo zrůda?? Néé ale byla by to asi změna to jo. Škoda mohla být sranda, třeba bych byla opička nebo něco podobného ale né musím být pořád ta ošklivka Vyrazím opět ze hřbitova a nějak nevnímam zda jdou holky za mnou. Nepoznala jsem nikdy bratrance taky asi už nepoznám. Nemohu uvěřit že jsme opravdu poslední našeho dlouhého řetězce rodu Haliwellu. Otočím se na ty dvě a prohlížím si je, mám pocit že je nemůžu ale ani nechci odpustit. Tohle vše mi strašně chybělo ony dvě. Musím si vybrat bud si nadju školu někde tady nebo budu se muset vrátit. Holky myslíte že bych tu nějakou dobu mohla s váma zůstat, nechce se mi od vás když jsme zase spolu Podívam se na ně a udělám krok v dál na cestu stojím na cestě a nikdo tu není takže pro zatím jsme v pohodě. Hmm zajimalo by mě jak se dostanu do hotelu ? kde že sem to byla ??? Ale jak přemýšlím nemohu se dopídit odpovědi, kruci ta moje zatracená hlava, zakorutím si hlavu pro sebe. Jsem ale hloupá tohle se může stat jen mě. To sem prostě celý já že? |
| |
 | Hodně blbej den Kráčím po ulici. Pohledem přejíždím kolem jdoucí a ne u se, jako by mi celá ulice patřila. Kdysi tomu bylo, ale dnes je to bohužel minulostí. Jak tak procházím, projdu okolo dvou kluků, jednomu mohlo být tak 14, druhému nanejvýš 18. Dívali se na mě, jako na největšího parchanta světa a z jejich očí bylo jasné, že tohle nebude klidná procházka. S klidem jsem je minul doufaje, že svoje touhy udržej na uzdě. Odvažuješ se sem ještě vracet blbe? S tebou tady zahynou i tarantule. Zakřičí na mladší z těch dvou a rozeběhne se na mě s nožem v ruce. Jakmile uslyším za sebou křik, otočím se a vidím, jak na mě ten mladík utočí nožem. Tohle není první souboj, do kterého jsem se dostal a on je jen nezkušené štěně. Když provádí svůj útok, chytnu ho za zápěstí a vrazím mu jednu do zubů. Na chodník místo jeho hlavy dopadne i pár zubů. Tarantule budou žít navěky psisko. Zakřičím na něj, když už leží na zemi. Ozve se výstřel a hned za ním další. Cítím jak se kulky okolo mě míhaj. Popadnu muže, který šel zrovna okolo a použiji ho jako štít. Pro jeho smůlu další kulka šla přímo do něj. Pustím ho a jedním krokem vběhnu do obchodu s potravinami, který byl naštěstí hned vedle mě. Proběhnu obchodem a vyběhnu zadním vchodem. Je mi jasné, že ten pes jde za mnou a nějak se mu musím ztratit. Zadním vchodem se dostanu do uličky mezi domy, pro mou smůlu se můžu dát jen dvěma směry, jeden je slepý a druhý vede přímo na hlavní ulici, odkud slyším policejní sirény. Ježiši Kriste. Zakleju tiše. Odtud se živej nedostanu. Přál bych si být kdekoliv, třeba u svých přátel. Na krátkou chvilku zavřu oči, když je otevřu, jsem zcela někde jinde, na hřbitově. Stojím přímo před hrobem mého nejlepšího přítele. Od pohřbu jsem na tohle místo nevkročil. V tu chvíli mě ani nenapadne přemýšlet nad tím, jak jsem se tu ocitl, protože mě zcela pohltí úzkost ze vzpomínky na pohřeb. Padnu na kolena a zahledím se na jméno na hrobě. V tu chvíli mi z očí vyhrknou slzy. Jsem přibližně 190 cm vysoký atletické postavy. Mám dlouhé černé vlasy stažené černou gumičkou. Na sobě mám černou košili a černé kalhoty. Hlava jako na ikonce. |
| |
| Doma, Společnost péče o rodinu Ze snu mě vytrhne telefon. Zprvu jsem docela zmatená, protože kdo by mi tu volal? Dlouze zívnu a natáhnu se pro sluchátko. “Dobrý den.“ Poslouchám překvapeně ženský hlas.Jak to, že se k tomu dostali tak rychle? Spíš bych čekala odpověď až za pár dní... “Jistě. Můžu přijít klidně ještě dnes.“ V rychlosti naškrábu na papír adresu, kterou mi slečna diktuje. “Děkuji. Na shledanou.“ Zavěsím. Teda... to abych se šla přestrojit. Ušklíbnu se pro sebe a vyběhnu po schodech do ložnice. Zanedlouho jsem hotová. Hodím si přes rameno kabelku, zamknu dveře a nasednu do auta. Zapnu tiše rádio a podívám se na adresu, kam mám jet a nastartuji. Teprve teď si vzpomenu na onen zvláštní sen. Mně se popravdě mnoho sny nezdají, když nepočítám nesčetné noční můry o mé mamince. Když na něj nyní vzpomínám v jedoucím autě, vybavuje se mi skoro všechno. Můj dům... tři dívky na mé pohovce... něco nebo někdo za okny... klepání... Kdo to byl? Ty tři... Ani jsem jim neviděla do tváře. A co dělaly u mě doma? A jak zvláštně se po mně dívaly. Ale kdo to potom klepal...? Zatřepu nesouhlasně hlavou. Vždyť je to vlastně jedno. Byl to jenom sen... Zabočím s autem do další ulice. A jsem tady... Zaparkuji, zamknu a vejdu do budovy Společnosti péče o rodinu.Najdu pohledem dveře od kanceláře a zaklepu... |
| |
| Dean Pohřeb Slečna se tebe zadíva a jen se pousměje a pustí tě aby si prošel. Chvíli tam jen tak stojí a pak se zasměje a dodá Hmm my se eště uvidíme Pak zmizně z dohledu.Když míříš k městu je kolem docela klid až na menší nepořádek co občas uvidíš kolem ulic. Jdeš kolem malé sklupinky mladých lidí kteří kouří a chlastají. Malá dívka sedi opodál a kouká na partu a je smutná. Najednou koukne na tebe a jen se usměje hledáte něco pane ? |
| |
| Lardiel Hřbitov Na hřbitově je většinou klid, ale vidíš že akorát jeden pohřeb končí a opodál stojí tři dívky, velmi půvabné. Jedna je taková drobná trošku praště nější to ano, druhá taková více společenská, také krásná blondata dívka (Alice) a třetí Laura jen p něco starší než ty dvě ale šlo vidtě že je elegantní a chodí tak i oblékaná. Někdo k tobě pomalinku dojde a sáhne ti na rameno tak chladné ruce I vzpomínky mužou ublížit nenechte je aby vás dostali ikdyž jsou bolestné Pak se pousměje a odchází k malé kapličce |
| |
| Den. Město někde v ulicích. Pomalu se procházím městem, pomalu a znuzeně chodím městem. Nakonec h velkých a prostorných ulic zamířím do malých uliček mezi domy. Najednou zaslechnu šelest a zastavím se, otočím se po zvuku, v tom z jedné z uliček vyrazí mourovatá kočka. Zastaví se a podívá se na mě a zamnouká. Copak tu děláš ? Co nezabloudila jsi ? Kočka nakloní hlavu a vydá se ke mně. Ne, víš já nejsem správnej pro tebe. Povím a pomalu se vydám dál ulicí, když se ohlídnu, uvidím tu kočku, jak jde zamnou. Zastavím se a kočka se mi začne otírat o nohy. Tak jo já ti dám prostor kde budeš a ty mě zbavíš myší jo zlato co ? Kočka, je zavrtí ocasem, sehnu se a zvednu jí a začnu jí hladit po kožíšku. Jak se budeš chtít jmenovat ? Kočka jen zavrní a dál se nechá hladit a nést, potichu přede. S tebou si moc nepokecám co ? No alespoň jsi lepší než moje bývalá a taky se mi budeš start víc o podnik a mlíko ti dám jo a i myši. Usměji se a dál jdu ke svému klubu abych tak zabydlel novou paní domu . |
| |
| Hřbitov Sedím před hrobem a se slzami v očích ho pozoruji. Proč jsi mi to udělal? Proč jsi musel odejít ty a ne já? Ty jsi nikdy nikomu nic neudělal. Byl jsi proti zabíjení, ale věděl jsi, že jinak to nepůjde. Nezkřivil by jsi nikomu ani vlas, jen jsi měl gen vůdce a já byl tvá ruka, tvá ruka se zbraní. To já jsem vrah, to já jsem měl tenkrát umřít a né ty. Na té kulce bylo mé jméno, ale ty jsi si zase musel hrát na hrdinu a skákat mezi mě a toho psa žlutýho. Parchante, nenávidím tě za to,....za to že nenávidím sám sebe. Pořád a pořád si přehrávám tu osudnou chvíli v hlavě. Pak se myšlenkami vrátím zpět v čase a vzpomínám na to, když jsme byli ještě děti, jak jsme si spolu hráli, jak jsme spolu dělali naprosto vše. On byl takoví ten člověk, který když vstoupil do místnosti, tak do všech vstoupila naděje. Z myšlenek a vzpomínek mě vrátí do přítomnosti až dotek čísi ruky na rameni a jeho moudrá slova. nejraději bych mu odpověděl, ale nenapadají mě žádná slova. Jakmile ucítím, že se vzdaluje, rozhlédnu se okolo sebe a spatřím končící pohřeb. Z těch lidí co tam stojí, mě zaujmou pouze tři pohledné dívky/ženy. Páni, to by jeden neřekl, co krásy se dá na hřbitově najít. POČKAT! Jak jsem se sem vlastně dostal? Pamatuji si, že jsem byl ve slepé uličce úplně bez naděje a pak....a pak jsem byl už tady. Postavím se na nohy, setřu si z obličeje slzy a opucuji kolena. Ještě jednou se rozhlédnu po hřbitově. Spatřím neznámého, jak míří do nějaké kapličky a můj pohled opět zastaví na těch třech. Tentokrát si je prohlédnu o něco víc a jestli si mě všimnou, usměji se na ně. Poté si to zamířím do kapličky, do které šel i neznámý. Kaplička V kapličce se posadím do zadní lavice a pohlédnu na Ježíše, jak si visí na kříži. Bože odpusť mi, neboť jsem zhřešil.....ne, to si říká u spovědi. Tak znova. Bože já jsem takovej vůl. Nejlepší přítel kvůli mě leží v hrobě. Moje adoptivní rodina mě nenávidí a svojí skutečnou rodinu ani neznám a možná ani rači znát nechci. Na policejní stanici mám vlastní krabici, v ní všichni lidé, o kterých vědí, že jsem zabil a speciální poznámka, že mrtvej budu lepší, než zatčen. Aspoň by ušetřili za jehlu a smrtelnou tekutinu, kterou by mi vpíchli přímo do žíly. Jak dlouho to bude trvat, než se s tebou setkám tváří v tvář? Rok? Měsíc? Týden? Den? Minutu? Kdo ví, ten nepoví. Ty mi asi neodpovíš co? Bože, posloucháš vůbec? Asi ne, tak abych zase šel, nebo možná ještě chvilku posedím. O jedno bych tě rád poprosil, jestli tam máš u sebe Idana, tak mu prosím vyřiť, že na něj myslím, ale ať nečeká, že se někdy brzo uvidíme. Zůstanu sedět na lavici a pohledem přejíždím po celé kapli. Ani nevím na co tam čekám, možná na znamení, nebo boží smilování, nebo možná na smrt. |
| |
| Ve městě Procházím se městem a proplouvám myšlenkami v mé mysli. Procházím kolem parku, poblíž nasává americká mládež. No, v této společnosti je to v podstatě normální, ale jsou kultury, kde by si tohle děti nedovolili. Já nikdy nepil alkohol a ani mi to nechybí. Osloví mě mladá a smutná dívka, zastavím se kousek od ní a podívám se na ni. No, spíš nehledám, jen se tu procházím...a nejsem tak stár, abys mě musela nazývat pane.... Teda, že bych byl zrovna mladík se říct nedá, ale to je jen na lidské poměry. Ale jo, jsem mladý a navíc, ta dívka neví, co jsem, já teda přímo taky ne, ale na tom teď nesejde. Mimochodem...stalo se něco? Ukážu na partu stojící opodál. Příjde mi, že...no, že se něco stalo... ANejspíš na ni působím trochu zvláštně, můj styl mluvy, můj slovník, na tuhle společnost je to asi až moc konzervativní, tedy ne asi, ale určitě. |
| |
| Po pohřbu Překvapeně zírám na paprsky, které mě na chvíli zahalí. To si budu muset zapamatovat napadne mě. Něco podobného by se mi do knížky určitě hodilo. Pak si všimnu té ženy a uslyším zvonky. Pocit, že nás nikdo neviděl, rychle zmizí. Proč by se na nás ta žena jinak dívala a usmívala se? Uvědomím si, že část mého mozku si pořád přehrává ta slova. A taky, že jsem děsně unavená. Zívnu. Nemůžu říct, že by mě Jessina otázka nepřekvapila. Myslela jsem si totiž, že se sejdem a potom zase vrátíme ke svým obyčejným odděleným životům. ,,Jasně," odpovím a usměju se na nejmladší z naší trojce. ,,Akorát jestli se hodláme dát zase dohromady, musím vás upozornit, že mám spoustu věcí," upozorním je a trochu se zasměju. Mám totiž vážně hodně věcí a hlavně - děsnej nepořádek. To bude fajn napadne mě, když si uvědomím, že zase budu mít rodinu. |
| |
| Matt a Suri Mattuv byt Chvíli ti jen krystal tak cloumá a zrychluje nemůže zatím jeho polohu určit, protože se stále přemistuje a snaží se aby si ho nezachytil. Nejednou krystal ti vyklouzne z ruky a spadne přesně doprostře mapy, kde ti ukazuje místní park a uprostřed jezero. Zde však jsou kolem jen stromy jen zelen a děti si tady chodí hrát a nebo krmit labutě Démon zrovna něco provadí když si ho zachytil přesně, jelikož zdřejmně děla nekalého a zlého. |
| |
| Dean někde na ulici Dívka se na tebe jen usměje a vstane, je malinká může ji být tak kolem 10 let, více ne. Je drobná hnědovlasá a hlavně je v otraných věech ne jako ti druzí kousek od ní. Také se na ně koukne a povzdechne si a podíva se opět na tebe. Né nic se neděje, tamhle je můj bratr ale něchtějí mě k sobě že sem moc malá moc pikolo. Usměje se a skočí za tebou a díva se na tebe, pak těká očika z tebe na partu a zas a zas. Chcete udělat průvodce pane ? já nikam nezpěchám jen přeci žijem tady na ulici a bratrovi je jedno kde sem pokrčí dívka rameny a usměje se a chytne tě za ruku a táhnu tě do města |
| |
| Toulka městem a semnou kočka Pomalu jdu hladíc mourovatou kočku v náručí uličkami města. Kočka potichu přede a drobek zatíná drábky. Jakpak by ses chtěla jmenovat co Tulačko ? Zeptám se kočky a podrbu jí za ušima a přemýšlím nad jejím jménem. Co hmm co příkáš na Giveru ? Víš byla to Královna z legend, žena Artuše toho co žil na Kamelotu a co znal mága Merlina. Povím kočce původ jména, jenž se jí chystám dát, ta se na mě podívá a mnoukne, snad na souhlas. Tak dobrá Královno Ginevro, půjdeme ti sehnat nějaké mlíko co ty na to ? Zamířím k nedaleké samoobsluze, kde pomalu procházím regály, než najdu to, co hledáme mlíko. Pak jej zaplatím a znovu se svou novou přítelkyní a s mlíkem ocitneme na ulici. Ginevra, ladně seskočí na zem a dál jde pomalu za mnou až k nočnímu klubu, kde vejdeme bočním vchodem. V klubu položím mlíko na pult a dojdu najít mysku pro Ginevru a naliji do něj mlíko,jakmile jí postavím na zem, tak u něj je Ginevra. Já se posadím do křesla a přes stůl sleduji Ginevru. Tohle ve vaše království Paní Ginevro. Oslovím kočku s úsměvem a mávnu rukou po osvětlením podniku. Ginevra se podívá na mě a pomalu se vydá ke mně, vyskočí mi na klín, jde se uvelebí a já jí se smíchem začnu hladit po kožíšku. Chutnalo ti mlíko co , Paní Ginevro ? Ale pozor máš tu vetřelce myši a ty budeš muset potrestat zato, že ti sem vlezli. |
| |
| Na ulici Ta dívka je dosti mladá a hlavně neměla by být s takovou partou. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal jen s rodiči a pozdějí sám, tak vím, jaké je to být sám. Ani celý oceán nenahradí jednoho dobrého přítele. Ale kdyby někdo věděl, co jsem zač, tak by se mi vyhnul obloukem. Moc malá? No je pravda...že oni vypadají starší...a proč si nehraješ s kamarádkami a kamarády ve tvém věku? Zeptám se jí a zamyslím se nad tím, co by mi mohla odpovědět. Jestli ti to nebude vadit mladá slečno... Bude lepší, když se od nich bude držet dál a tak ji vezmu s sebou, alespoň na chvíli. Dívka mě chytne za ruku a míříme spolu do města, nebráním se tomu, jenom ji doženu a držím s ní krok. A kam to vůbec jdeme? |
| |
| Lardeil Kaplička Jak tak tam sedíš nedostaá se ti žádne odpovědi. Je tam ticho jako v hrobě aspon se to tak říká. Najednou zaslechneš za sebou kroky uvidíš opět tu postavu co s tebo stála na hřbitově a vyklaádala ti ty pravdivá slova Hmm doufám že tady nacházíš to co hledáš ale pokud čekáš na to že ti bůh sešle znamení nedočkáš se jich. Sedne si vedle tebe a udělá kříž a pomodlí se. Pak se na tebe podíva Nevím zda tobě víra v něčem pomůže mladý muži, ty máš dar na to aby si vykonával to co bůh chce a neptej se mě jak to vím Usměje se a zdaíva se před sebe a vstane Pokud si již nezjistit o čem mluvíš brzy to poznáš a neboj se nejsi v tom sám je jich mnohem víc. Zadíva se na tebe jeho ruku ti dá na rameno a mužsky ti jí stiskne. Pak se jen usměje a jde do spovědnice |
| |
| Můj byt Jak malé dítě si hraju s krystalkem, s kterým jezdím po mapě. Tak už sakra někde zastav ať tě můžu dostat. Jak to tak vypadá mé prosby byly vyslyšeny a démon se zastavil v parku. Hmm docela zajímavé doufám, že ho nenapadlo to co mě. Pak si, ale teprv zase uvědomím, že je tu se mnou i má návštěva. Rychle přejedu pohledem k Suri. Promiň, ale budu teď muset odejít. Našel jsem ho je v praku. Přitom začnu uklízet věci do mé malé skříňky, kde mám spoustu věcí na provádění čarodějných rituálů. Nechci, aby jsi šla se mnou může to být moc nebezpečné zůstaň tu a vyčkej pokud se nevrátim do hodiny zmiz odsuď a vem si tuhle truhličku řekne ti vše co chceš nejspíš vědět o tom co doopravdy jsi. Pak dojdu do kuchyně a vytáhnu z jednoho šuplíku velký lovecký nůž a ten si připnu k pásku. Člověk nikdy neví. |
| |
| Mattův byt Když se démon zjeví uprostřed bytu, místo na chodbě, vylekám se. Schoulím se na pohovce do klubíčka, avšak rychle je po všem. Jen po pohovce, na které sedím hodil kouli, musela jsem tedy rychle uskočit. Dalo celkem práci, to vstřebat, ovšem ještě to není všechno. Jsem z toho úplně mimo. Jedna věc je vidina, druhá je vidina v praxi. Když se rozkoukám a uklidním, vydám se podívat za Mattem, abych se podívala, co dělá, případně se na něco zeptala. To, jak hýbe krystalem nad papírem mě však zaujme a mlčím a dívám se. Jak je vidět, krystal brzy našel svůj cíl, co je tím cílem tuším jen matně. Co se to děje? Myslela jsem, že jsou to halucinace, porucha snbění, nebo tak nějak. Tohle už vypadá moc skutečně a divně! Tiše Matta poslouchám, když zabloudí pohledem ke mě a začne mi říkat, co bude dělat on a co já, naježím se. Třeba ti můžu pomoci! Nechci tady zůstat, já..chci ti pomoc!! Notak, určitě bych něco zvládla! Celá se naježím a v očích se mi nebezpečně blíská. Následuji ho do kuchyně a po jeho vzoru si vezmu sekáček na maso. Prostě jdu taky. Musel by mě zamknout, abych tam taky nešla. |
| |
| Můj byt S úsměvem na rtech sleduji její odhodlání. Dobře, ale ten sekáček nebudeš potřebovat pač nebudeš bojovat musíme ho najít zabíjení démonů je moje parketa ty se ho pokus najít pomocí vidin. Pak jí mávnutím ruky seberu sekáček z ruky ten se chvíli pohupuje na mstě, ale pak se sám uklidí do šuplíku. A hlavně pokud zbraň tak jedině tuhle. Podám jí svůj lovecký nůž. Pak jí obejmu kolem pasu. Nevim, jak moc je to nepříjmené nikdy jsem nikoho nepřenášel a když jsem přenášel tebe naposled byla jsi docela zmatená tak pozor. Dopovím a přemístím se do parku. To místo docela znám a proto se objevím u jezera pod velkou košatou vrbou tak, aby nás šlo co nejméně vidět. Jak se dopřenesu ještě chvíli Suri držím v objetí, aby to vypadalo, že si dva lidé našli společné místo odpočinku pak, ale v parku zamířím na místo, kde se má objevovat démon. Výborně tak ho jdeme rychle najít ať způsobí co nejmenší potíže. |
| |
| Kaplička Žádné znamení ani nic jiného mi bůh neseslal. Jediné co mě tu potkalo je muž s moudrými slovy, kterým já zcela nechápu. Ten člověk ví mnohem více, než se zdá,ale přímo to nikdy neřekne. Možná přímá otázka mi dá přímou odpověď, nebo bych mohl zkusit hrát jeho hru, to by z něj mohlo vymámit mnohem více. Zvednu se z lavice a zamířím si to zpovědnice, ale na druhou stranu, než vešel ten muž. Nejsou zpovědní hodiny, takže kněz by vevnitř být neměl. Uvnitř zpovědnice se pohodlně usadím a začnu mluvit s člověkem na druhé straně. Tvá slova skrývají moudrost, které bohužel nerozumím. Říkáš, že mám dar vykonávat boží vůli. Tak proč tedy ovládá moje ruce ďábel sám? Říkáš, že v tom nejsem sám? Mám snad věřit, že se zde objeví anděl strážný, co mi pomůže v těžké hodině? Těžko tomu věřit, ale lehce se v to doufá. |
| |
| Ellen Navštěva nové práce Procházíš recepci a za ní sedí mladá dívka, která se jen usmívá a dívá se jak procházíš kolem a jen ti ukáže kudy máš jít. Takhle chodba je docela temná taková podivuhodná ale zároveň uklidňující, ale co z toho jakmile dojdeš ke skleněných dveří za kterými, slyšíte ťukání do klávesnice. Jakmile osoba, která zaslechne tvoje klepaní , tak tam ztichne. Pojďte dál slečno Anesová Jakmile, ale vejdeš žena za stolem se usměje a vstane dojde k tobě a podá ti ruku a nasměruje tě k židli kde se máš posadit. Ona si sedne naproti a tobě a podá ti složku, která obsahuje první případ,který ti dává na starost tak slečno co tomu říkáte, jedná se o rodinu se dvěma dospívajícími dětmi, otec alkoholik a matka pořád pracuje aby měli co jíst. Tohle je vaše první práce, teda pokud s tím souhlasíte? Koukne na tebe a potom ti podala ruku, a podala ti papíry aby jste je mohla podepsat a pak ti dala i kartičku společnosti Pak se mi slečno ozvěte a teď mě omluvte mám ještě nějaké jednání Usměje se a zapadne zase za stůl a začne ťukat do PC. Naposledy se na tebe podívá a zamává ti. |
| |
6651.jpg) | Pohřeb Podívám se po sestrách, jestli to vnímají stejně jako já. Alice i Jess jsou stejně zmatené jako já. Chápete to? zeptám se vyděšeně a nasadím si černé brýle na oteklé oči a prstem si setřu rozmazanou řasenku a slzy z brady. Sakra co to je vždyť jsem toho člověka ani neznala. Pohřeb je jen teatrální podívaná před tím než se začnou pozůstalí hádat o poslední vůli. Pomyslím si a pousměji se nad obrazem toho, jak postarší dáma v kostýmku od Channel se tahá před právníkem o cár papíru, který zanechal chudák nebožtík , který ani teď netuší, co se stane s jeho domem . V mysli si rekapituluji události nedávno minulé třeba tu zář, asi obyčejný odraz svíček nic jinéh Tak co si s tím dělat hlavu. Pomyslím si a pokrčím rameny. Jsem skoro identicky oblečena s Alicí a Jessicou mám na sobě černé šaty na ramínka a na krku keltský znak pro nekonečný život, nosím ho už od nepaměti a nesoudívám ho nikdy kromě koupání v nějakém seriálu tomu říkali síla třech čímž jsme se vždy dobře bavila jako studentka keltského náboženství. Teď už několik měsíců pracuji jako restaurátorka v národním muzeu San Franciska. A své sestry jsem poměrně dost zanedbávala podívám se na ně.Jessicu mám po pravé a Alici po levé straně. Obejmu je okolo ramen a společně kráčíme k autu . |
| |
| Matt a Suri Honička Objevíte se nedaleko jezera u velkého stromu, všude kolem pobíhají děti. Staří lidé chodí za ruce a procházejí se, nevidí nic okolo co se děje žijí si na rozdíl od vás spokojený život nevidí že kolem se něco děje. Najednou se pomalinku zvedne vítr a Suri najednou uvidí démona toho co byl u Matta doma, ale není tam sám poblíž jsou další jeho kamarádi.Vidíš jak démon jde po mladé dívce, která netuší pořádně o co jde. Na druhém břehu je démon a kouká na svou oběť a kouká kde jdou ostatní, zřejmě ví že jej hledáte. Svou dívenku ,která je jim okouzlena vede k vodě a vybavuje se sní. Voda krásně se leskne a odráží světlo kolem a jejich odraz, dívka se také zadíva do vody a najednou se zhrozí, vidí že vedle ní stojí né ten krásný mladý muž ale nějaká stvůra které je jako popálena. Ne prosím nechte mě jít Žádá jej dívka a snaží se mu vyklouznout z objetí a bije jej do prsou ale on se jen směje.Chytne jí za ruce a táhne mezi stromy aby nebyli na očích. neboj já ti neublížím, jen si chci hrát Ozve se smích a dívka se snaží křičet ale nějak jí to nejde spíše naopak jako by její křik se vmísil s větrem který zesílil a začíná se po celém městě zatahovat. Jako by to bylo znamení že se blíží něco velkého. Najednou démon vytáhne dýku a napřáhne se že jí bodne a tak se i stalo. Suri se probouzí z tranzu . Tohle se za malí okamžik stane vidíte jak jí táhne ke stromům. (jezero není dlouhé jen tak aby jste dokázali rozeznat siluety) |
| |
 | U jezera Po únavném dni strávením v kanceláři , kde jsem sepisoval zprávu po včerejší noční hlídce při kterém jsem zatknul jen pár opilců , se konečně chystám domu. Už jsem téměř naodchodu , když mně přeruší známý hluk za mýmy zády. Otočím se a uvidím známého chlápka , který patří mezi nižší démony. Nikdy jsem si nezapamatoval jeho dlouhý jméno ale i přesto my podával pravidelná hlášení co se kde děje. Nejčastěji mně informoval o cílech , na který se démoni chystají a co maj právě v plánu. Zřejmně doufal že si tám získá můj obdiv a že ho budu chránit, ale nic takového jsem neměl v plánu. Už hodně dlouho jsem nespolupracoval s démony ,naopak jsem čím dál víc pomáhal nevinným lidem a zabíjel démony . Naštěstí se to nedozvěděl nový zdroj zla ani jiný démoni , kteří vedli podsvětí. Démon se beze strachu postaví naproti mně a ihned se rozmluví. "Zdravim tě, nechtěl jsem tě nijak rušit ale řekl si aby jsme tě informoval o nějakých útoku démonů. Během několika hodin zaútočí skupinka démonu na světlonoše a pokusí se je zatáhnout do pasti. Vylákají je na volné prostranství u jezera a tam je obklíčejí ostatní démoni. Má přitom zemřít i nějaká malá holčička." Beze slov kývnu hlavou jako souhlas a démon zmizí pryč. Takže zase nějaký útok na světlonoše a ještě má u toho zemřít nějaké dítě ??? Proč si nevyberou nějaký větší soupeře než děti. Vyjdu z kanceláře a oznámím svému velícímu že pro dnešek končím. Hodím mu na stůl sepsanou zprávu a jdu pryč. Vyjdu ven na ulici a ihned zabočím do postranní temné uličky. Ujistím se že mně nikdo nevidí a přemístím se přesně tam , kde má probíhat útok. V okolí je veliké jezero a děti , které si hrají u obrovitého stromu. Během několika minut se objeví zmiňovaný démoni a dokonce i světlonoš s nějakou dívkou. Zatím do toho nechci nijak zasahovat , jen stojím dál od nich a pozoruji co světlonoš udělá. Hmm ,tak se ukaž co v tobě je. |
| |
| soukromá zpráva od Anděl Osudu pro Alexi jsi na koberečku u starších a říkají jaká je situace na zemi. Přijde tam mladá dívka(straší) byla na pohřbu Johna, který nedávno umřel a dělá ji starost jeden mladík (Daen). Ví moc dobře co je vlastně zač. Alexi potřebuji aby si se prozatím o něj postaral, nemusí vědět že jsi jeho světlonoš, má v sobě moc zášti a mohl by se snadno dostat na temnou stranu. Po tobě chceme aby si ho vedl, našel mu byt a hlavně se o něj prozatím postarej podle toho co sem viděla nebude nějak dlouho u nás. Podíva se na něj a usměje se Je to velmi pohledný mladík a bude jistě potřebovat všelijaké rady, a jak sem již zařidila i tři sestry brzy získají svou moc, mohli by si být nápomocni. Mohl by ses pokusit je nějak dostat k sobě, čím více bude dobro spolupracovat tím lépe. Pak tě přímo pošle na ulici kde vidíš zmiňovaného s nějakou malou holčičkou, která ho táhne někam do města a při tom se usmívá |
| |
| Lardiel Kaplička Muž který sedí na druhé straně se usmíva a pak se podívá na tebe. Věř mladý muži, že nejsi v tom sám. Až se začne něco dít ponáš to ale bud na pozoru. Ale po pravdě přemýšlej jak ses sem dostal. Usměje se a tiše vstane a vyleze ven,ty však jen jen uslyšíš podivný zvuk. V tu chvíli ti do spovědnici vleze kněz a podíva se na tebe překvapeně Mladý muži tady nemáte co dělat! Otevře dveře a čeká až vylezeš |
| |
 | V práci a v parku Dopíšu jedno hlášení ze včerejška a vydám se směrem ke kanclu svého parťáka. Jsem téměř u něj, když ho zahlédnu jak mluví s nějákým chlápkem, který nebyl od nás a nevypadal zrovna jako počestný občan. Že by šef opravdu nelhal? To není možné. On by přece nezačal spolupracovat s mafii, ale na druhou stranu ho zas neznám tak dlouho.. Opřu se o stěnu a snažím se zaslechnout něco z jejich rozhovoru. zaslechnu jen ... u jezera....Má zemřit nějáká holčička. třeba je to jen informátor. Ale pokud s mafii opravdu spolupracuješ. Lituju tě. Až to schválí vedení půjdem po tobě a až se dozví to dozví mafiani, nebudou se k otbě hlásit. A pokud těnechytíme hned bude z tebe psanec. Na chvíli se zamyslím a potom se podívám na místo rozhovoru znova. Sakra, kde zmizel ten druhej chlap? naproti mě vysí mapa L. A. Přejedu jí pohledem, dokud se můj pohled nezastaví u jednoho jezera na kraji města. To bude ono Nenápadně ho sleduji až do boční uličky, kde mi najednou za jednou popelnicí zmizí. Tohle je vážně podivné. Rychle vyběhnu do garáží a naskočím do svého sportáku, aspoň nebudu tak nápadný. Rozjedu se rychle směrem k jezeru. Vytáhnu mobil a zavolám šefovy Nerad to říkám, ale mám obavu, že něco mám. Jedu k tomu velkému jezerru na východ od města. Ale nesmíte zasahovat, třeba je to jen shoda náhod...doufám v to. mobil hodím na místo spolujezdce a dupnu na plyn... |
| |
| Park Dobře, ale pomůžu ti. Pomocí vidin? Já nevím, neumím je vyvolat, když chci. Vezmu si od Matta lovecký nůž a vyčkávám, co bude dál. Anio, je pravda, že předtím jsem moc nevnímala. Proto se teď docela bojím, jaké to bude. Paradoxně se ho pevně chytím, představuji si, že kdybych se nedržela, spadnu někam bůhví kam. Když se přeneseme, ještě chvíli stuhle stojím, než mi dojde, že to je všechno. No, nebylo to tak špatné. Ještě chvíli mne drží a já se z toho cítím celkem nesvá. Celkem dost. Najednou se mi oči potáhnou bílou mlhou. Vidím ho, vím kde je. Stačí se rozhlédnout a spatřím ho. Tamhle! Ukážu ho Mattovi, tiše, aby si nás nevšiml. Rychle, za chvíli ji zatáhne mezi stromy a zabije ji, ale bude to děsivé. Mračna se stáhnou a něco začne. V očích mám výraz nejvyšší paniky. |
| |
| Kaplička Pardon padre, už mizim. Odpovím knězi přidrzlým tónem a vylezu ze zpovědnice. Rozhlédnu se po kapličce a poté zamířím hned ke dveřím. Nejsem v tom sám, nejsem v tom sám. Řekl to několikrát, ale žádnou pořádnou odpověď mi neřekl. Parchant. Odejdu z kapličky. Hřbitov Rozhlédnu se po hřbitově. Kam zmizel? Uvnitř už nebyl a tak rychle nemohl odejít ze hřbitova. Nikde toho člověka nevidím, jsou tu stále jen ti lidé, co tu zbyli po pohřbu. Zamířím ke skupince tří žen (sestry Haliwellovi). Nahodím přátelský úsměv a milým hlasem je oslovím. Promiňte že vás vyrušuji dámy, ale mohli by jste mi říct, jestli jste zde neviděli muže staršího věku. Měl na sobě černý kabát. |
| |
| Hřbitov já a sestry neznámý člověk Kouknu na Lauru a usmívam se jsem ráda že jsme opět s nima a přijdu k ní a utřu jí slzy. Ale noták sestřičko, vím že nemáš ráda pohřby ale neznali jsme ho Pokrčím rameny a usměji se podívam se na muže který se zastaví kousek od nás a začne se ptát zda jsme tu neviděli někoho v černém. Kouknu na něj s usměvem a trochu se zasměju Omlouvám se že se směji, ale jste na pohřbu tady byli všichni v černém a v kabátě pak se otočím a vyjdu přímo na cestu, teda tam spíše klopýtnu ale co už. musím jet do hotelu se převléct oznámím holkam a usmívam seHřbitov |
| |
| Neznámí Dívám se na onoho muže ,který nám stoupl do cesty a cítím, že musím převzít iniciativu. Pane, tady je každý v černém nevšiml jste si? Pokud to měl být vtip byl docela laciný. zachytím Jess před pádem na kamínky vysypanou cestu a odkývám jí nápad jet se převléknout. Né že by mi černá vadila, ale osobně mám raději zelenou. Když dojedeme do hotelu zaháknu se do podpaží Jess a spolu jdeme do hotelové recepce vyzvednout si karty od pokoje. Alice se nás straní,Jde několik kroků dál a nevšímá si nás. Co je s Alicí? Je nějaká zaražená. Zašeptám Jess a pokračuji směrem k výtahu. |
| |
| Hotel - Výtah Když zjistím tajným špionováním kam mají namířeno ujsitím se že je výtah prázdný a přesunu se do něj. Vyčkám příchodu sester,už si mě někdo přivolal,Když dojedu dolů do patra uvidím je. Snaž se! Povzbudím se v duchu. Ahoj,možřná vám připadám už otravnej,ale porsím věřte mi a nastupte si,potřebuji vám něco říct.Něco hodně osobního co vám změní život pokdu mě nevyslchnete. řeknu jim a čkeám jeslti vejdou. |
| |
| Hřbitov Když mě ty ženy celkem slušně utřou, jen přikývnu. No jo, neuvědomil jsem si, že jsem na hřbitově. Děkuji. Na místě se otočím a zamířím směrem od nich. Nemířím směrem k bráně pryč, spíše mezi hroby se jen tak projít. Přemýšlej, jak jsi se sem dostal. Zopakuji si slova toho muže v hlavě. Utíkal jsem před tím psem, ale vběhl jsem do slepé uličky a pak, pak jsem zavřel oči a chtěl být u svých přátel a když jsem je otevřel....no jasně. Chtěl jsem být u přátel a objevil jsem se u nich, ale oni jsou mrtví, tak proto jsem tady. Ale co to znamená? Že bych si dokázal plnit přání. Za zkoušku nic nedám. Zavřu oči a zastavím se. Chci super auťák, chci super auťák, chci super auťák. Otevřu oči. Nic. Povzdechnu si tiše a jdu dál. Tak takhle to asi nefunguje. Pane Bože co to melu? Vždyť je to taková kravina. Jednoduše jsem jim nejspíš nějak utekl a mozek to asi ani nestíhal pobírat, tak to jednoduše zapomněl. Až se vyspím, tak si určitě vzpomenu. Zavrhnu nakonec celou hlavní myšlenku a opustím hřbitov. Zamířím si to domů, ale můj byt je přes půl města. Na autobus nemám a na taxík už určitě ne. Nechce se mi krást auto, abych nevzbudil za dnešek další pozornost. pro dnešek budou mít všechny noviny o čem psát. Už vidím před očima ten titulek: Válka gangů pokračuje! A pod tím bude: Přestože válka mezi gangy Tarantule z poslední ulice a Psů z kanálů už skončila před rokem zničením Tarantulí, jejich konflikty se nadále vracejí, kdy se Psi snaží zničit poslední zbytky nepřátelského gangu. A u toho bude moje podobizna. |
| |
| Park Sleduji tu holku s démonem. A pak se zaposlouchám do slov co mi říká Suri. Dobře tak čekej tady. Jdu na něj. Jakmile to dořeknu zmizím a objevím se za tou dvojicí. Nejsi na tu holku příliš starý ?? Pronesu posměšně a ihned využiji telekinezi a démona odhodím do vody. Jak ho odhodím přitáhnu si holku a pokusím se s ní přemístiti k Suri. |
| |
 | Hotel Pohřeb jsem neproblečela, jen mi ukáply dvě, tři slzy, ale to je normální, aby taky nebylo, vidět v rakvi svého příbuzného s tou mrtvolně bílou tváří...Najednou se rozesměji, ani nevím proč, asi jen tak z radosti, že jsem znovu se setrami Konečně, úžasné...ještěže jsem znovu s nimi, s nimi mám pocit že jsem plnější lepší...ještě toho spolu hodně zažijeme, ale teď už budeme pořád spolu. Díky tomu že jsem zabraná ve svých myšlenkách si neuvědomuji, že už dávno jdeme k hotelu. Ale stejně mám pocit něčeho zvláštního, špatného, ale to bude asi ještě z toho pohřbu. Uvědomím si, že jsem se zastavila před vchodem do hotelu. Trochu sebou zatřepu abych od sebe odehnala ten špatný pocit. Teď přece není čas na chmury, teď je čas věnovat se sestrám. Zezadu přiběhnu k sestrám a Lauru chytím kolem pasu, nemám totiž volné ruce abych chytila i Jess, protože v levé ruce svrám černý slunečník. Na sebe jsem si na pohřeb oblékla jednoduché černé šaty, ale s korzetem, vysoké boty a nezbytné "děravé" rukavičky Táááááák holky, promiňte, že jsem vás nechala čekat, nějak jsem se zamyslela, ale už jsem jen vaše. Zachichotám se a následuji je k výtahu kde vidím zvláštního chlápka. Tak co nám zbývá...stejně se potřebujeme dostat nahoru. Krásně se usměji na neznámého. Co to žblekotá, popravdě, moc důvěřivě nevypadá, ale vyschletnou ho můžeme, co by se nám mohlo stát. My vás vyslechneme...pane...pane? Čekám, že mi řekne jak se jmenuje, postrčím Lauru, kterou ještě stále držím za bok, když je Laura ve výtahu, popotáhnu i Jess, nakonec vstoupím do výtahu i já. To jsem zvědavá co nám chce... Tak povídejte.. Obrátím se k němu, když zmáčknu číslo na stěně a dveře výtahu se zavřou. |
| |
| Hotel - Výtah Čekám než vejdou.Alice,ta která mi na ulici věnovala nejmenší pozornost se toho ujme jak by každý jiná zrpávná sestra měla. Vejde do výtahu a sestry vejdou za ní Páni,jaká náhla změna. Pomylsím si a také se na Alici usměji. Mé praví jméno je Christián Breiner Představím se a pokračuji,vezmu jedné ze sester opatrně knihu Tohle je kniha stínu,jenda z nejdůležitěších věcí vašeho nového života,já vím zní to bláznivě ale poslouchejte.Jste čarodějky,každá úplně jiná.Od teď začínáte novým životem životem plný překážek,čarodějů,démonů a kouzel.Váš mrtvý bratranec byl taky čaroděj,byl to můj svěřenec. Chápu že mě mco nerozumí ale pokračuji My světlonoši dostaneme svěřence a musíme se o něj starat,jsvěřenkyně jste vi,nové čarodějky ve světe magie. Snad jim to časem dojde Vím že mi nevěříte ale koukejte. řeknu a ze zadní stěny výtahu se přenesu ke dveřím.Zmizím v modrém světle které se rozpadne na několik modrých střípků,to samé se stane na durhé straně výtahu Musíte mi věřit. |
| |
| Výtah Hned po prvních slovech mě znovu začnou přepadat myšlenky a netrpělivě se ošívám, neustáne klepu rukou do obložení. Christián...hezké jméno Pomyslím si a dál poslouchám a snažím se nepolemizovat nad takovou maličkostí jako je jméno. Tady jde o něco důležitějšího. Kniha...mám ráda knihy... Netrpělivě se praštím do hlavy, abych už vypla myšlenky a přemýšlela až dokončí to co nám chce říct. Uklidním se a zase chvilku v klidu poslouchám. Čarodějky?! Neudržím myšlenky na uzdě a vykřiknu na něj. Tím chceš říct co? Jaký nový život? Čarodějky jsou přece jen báby kořenářky...! Povzdechnu si a zavřu oči. Čarodějky vlastně existovaly, ale jak bychom to mohli být mi...i když, že si to myslím zrovna já, ta která v magii vždycky tolik věřila. Po chvilce znovu otevřu oči, ale to už Christián domluvil. Sleduji to co právě udělal, pak k němu přistoupím blíž . Pokud MY jsme čarodějky... Ukážu na nás tři. ...pak co jsi ty? Co to vlastně znamená že jsme tvé svěřenky, kdo jsi! Možná že můj hlas ke konci zazněl trochu zoufale, ale znovu nasadím rozumnější tón. A jak můžeš dokázat, že jsme opravdu čarodějky? Byla bych schopná tomu uvěřit, ale i tak potřebuji důkaz, že jsi to jen nepředstavuji a nehraji si se svými myšlenkami. |
| |
| Zjištění Pohledem těkám na Alici a z Alice na Christiána. My tři čarodějky???Ne pane my nejsme v žádném covenu nebo v sektě. Já jsem historička v místní muzeu a moje sestry ještě studují. Zamrkám a kouknu se na Jess , která asi jediná z nás chápe co se děje . Chápete to holky.Já teda ne .Pohřeb , kniha,čarodějky,my tři. To znamená , že místo práce budu míchat lektvary a vykládat karty.pomyslím si a protočím oči v sloup. Vůbec netuším co to světlonoš je . Sleduji Chrisitána jak pokukuje po Alici.Lehce ji odstrčím a vezmu slovo já. Takže ta kniha je plná smradlavých lektvarů a úhledně psaným šwabachem a je plna pohádek o bubácích? Podupávám si podpatkem. Najednou je Christiána pouhé modré světlo, ze kterého prýští stříbrné hvězdičky.Stojím s otevřenou pusou a dívám se na jeho teleportaci. |
| |
| Prej zjištění taková bláboly Poslouchám jeho žvatlaní nepřerušuju ho ale jakmile holky mus kočí na špek začnu se hrozně smát nejde to asi přehlednout. Sotva se držím abych se nehihnala tak aby to slyšelo okolí jak to občas umím ale co. Milý Chrisi kdybych byla tak hloupá asi jak doufáte tak bych tomu možná uvěřila a kdybych byla čarodějka vy jste někde na severním pólu a otravujete tuč'ňáky Podívam se na holky nechápavě a začnu se eště více smat. Holky jako vy mu snad věříte ? vždyt už nám jendou lhal že náš bratranec, mno ale jak chcete. JA asi pujdu raději pěšky |
| |
| Výtah Protočím oči v sloup a podívám se na ně jednotlivě.Alice si mylsím že to bere nejvíce vážně,Laura mi mco nevěří a Jessica z toho má ohromnou srandu. Plná smradlavých lektvarů není,je pln užitečných věcí které vám usnadní souboj proti démonům nebo se pohybovat v čase,cokoliv. odvětím a usměji se na Lauru,pak se otočím na Alici. Jsem světlonoš,existuje rada "starších" která rozdává rozkazy a na mě padl úkol Haliwell. řeknu a usměji se. Světlonoši slyší své svěřence když jsou v nebezpečí,dokáží se k nim rychle dostsat díky teleportování a světlnoši na vyšší úrovni dokáží léčit. Odvětím a poté se otočím na Jessicu Christiáne. Opravím jí a ádl ji do řeči nemluvím. Nemusíte mi věřit,klidně si jděte po svém Jessico,ale až se vám něco stane na mě to nesvádějte,celé podsvětí má zasednuto na novou krev Haliwellů a to jste právě vy tři. |
| |
 | Město: Jako obvykle chodím s kamarádama po městě. Na nose mám černé sluneční brýle, na batohu mám přišněrovanej skejt. Zrovna jsme si pokupovali ledovou tříšť, takže spokojeně srkáme. No snad mě neuviděj rodiče.. Pečlivě se kolem sebe rozhlédnu. Možná vypadám jako vyrůstající zlatá mládež, ale nesuďte knihu podle obalu. Občas na mě ani oni totiž nemají.. Ale zase já nemám na ně.. Tak třeba drogy neberu.. Hej, co takhle jít na hřiště ?? Navrhnu spolku svých "následníků". Všichni začali horlivě přikyvovat, div si brčkama nevypíchli oči. Já jen s úsměvem kývl a vydali jsme se na naše oblíbené hřiště na basket. Kruci !!! Mámina právnická agentura.. Na místě se zastavím a otočím se k pětici za mnou. Tak, pánové, měníme trasu, tudy nemůžem.. Okamžitě se ozvaly námitky, že je to nejkratší a nejrychlejší cesta.. Proč já ?? Kouknu k nebi a potom se na ně znovu otočím. Klid, pánové.. Menší procházka nám přece neuškodí, ne ?? Usměju se na ně a začnu vybírat okliku, kterou agenturu obejdeme. Fajn, jde se.. Mávnu na spolek a znovu vyrazíme za naším cílem, tedy za hřištěm. |
| |
| Výtah A zase já...proč se zase cítím nejpodivněji ze všech sester...? Najednou se pohnu a vezmu Christiánovi knihu z ruky. Tu knihu už z ruky nedám, pokud je nějak důležitá, ať už jakkoliv, z ruky už ji nedám... Pomyslím si a nechápavě se otočím na Jess. Ale! Ale! Ale Jess...jak můžeš. Uvědomím si, že mi asi moc bujně pracuje představivost. Ale ono je to tak krásné tomu uvěřit...až moc na to aby to byla pravda...ale možná, stále...co když OPRAVDU mluví pravdu! Když poslouchám Jess, sklápím oči v nějakém nevědomém pocitu studu za svoje myšlenky. Jenomže když nemáme důkaz že nám lže, nemůžeme mu vlastně ani věřit ani nevěřit. V hlavě si ještě promítám ten jeho kousek s teleportací. A jak by udělal tamto to to... Rukama naznačuji jeho přenos z jedné části výtahu na druhý. Jak?! Alespoň trochu věřit bysme mu měli, co jiného taky můžeme dělat stejně, zas tak moc toho na práci teď nemáme. A zase budeme víc spolu... Snažím se usmívat na sestry. Doufám, že jsem neřekla nic co by je mohlo urazit, nebo naštvat, ale určitě né, my se přece respektujeme. Už spokojeněji, tím, že jsem se sama uklidnila, se obrátím zpátky ke Christiánovi. Prosím...mohl by jsi nám vysvětlit co to tedy ten světlonoš opravdu je? Nerozumím tomu...a co myslíte těmi démony a podsvětím? Žádné nebe a peklo přece nemůže existovat! To jsou jen pohádky... A mohl byste nám tedy nějak dokázat, že jsme vážně čarodějky? Pokud mi to neřekne nemá ten rozhovor cenu, stejně by neměl žádnou cenu bez toho kousku, vždyť to jediné nás, sestry alespoň trochu přinutilo v rozhovoru pokračovat. |
| |
| Výtah Oči mi těkají z jendé na druhou a z druhé na třetí,tohle se děje dokud mě něco nenapadne,Alice se toho téma asi jako jediná ujala,Laura se nevyjadřuje a Jessica z toho dělá pohádky. To máte pravdu,důkaz nemáte,ale mě můžete věřit. řeknu s lehkým úsměvem. Světlonoš je čaroděj,stejně jako vy,každý má nějákou moc.My světlonoši se dokážeme teleportovat a sylšíme hlasy,většinou jsou to lidé v nesnázích.A právě naši svěřenci jsou lidé,kteří do světa magie vztoupili krátce,proto na ně dáváme veliký pozor a učíme je najít jejich schopnostem. řeknu jednoduše a usměji se. To nebude tak lehké jako ve filmu,že mávnete proutkem a vyroste jabloň,tohle čarování nemám z báby kořenýřky ani věštkiněmi s karet nic společného.Já dostal za úlok naučit vás a najít vaše schopnosti. |
| |
| Výtah Co to vlastně znamená, že vám budeme věřit? V hlavě si pohrávám s myšlenkou, co to vlastně víra znamená a nějak, asi touhle situací si vybavím něco co jsem kdysi napsala: Jsme uvězněni ve svých myšlenkách, každý má své místo v osudu, nemůžete mít za zlé co s vámi budou lidé provádět, nemůžou za to, může za to jejich místo v osudu. I vy máte své místo v osudu. Při té vzpomínce se nepříjemně zatřepu, jasně před sebou vidím ty slova napsaná na papíře, po chvíli jsou zase pryč. Pokud vám tedy chceme opravdu uvěřit, musíme vám věřit v této chvíli? Abychom mohli zjistit, jestli nás neklamete, vás musíme poslechnout? Je to zvláštní...ale stejně mě už přesvědčil, takže já bych mu zatím věřila, stejně pořád nechápu co to je ten světlonoš. A Christián začne vysvětlovat co vlastně je. Pokud tomu správně rozumím vy byste měl být něco jako náš ochránce, něco jako anděl strážný, jen trochu lidštější.. Zasměji se, vlastně nečekám nic jiného než přikynutím, začínám si připadat jako v nějaké halucinaci. Pokud to tak bude pokračovat, asi mi praskne hlava. A jak byste je chtěl asi najít? Ty asi nebudou jen tak zakopané někde v zemi... Nepatrně zívnu, už se toho začíná dít moc, ani nevím co si mám myslet... Co by se asi stalo kdybych třeba skočila z okna? Asi by mě musel chytit jinak by měl průšvih nebo tak něco. Nepatrně se ušklíbnu.. |
| |
| Výtah Že mi budete důvěřovat,a budete to brát vážně. Řeknu a usměji se,tahle se mi zdá nejchápavější a je ze všech tří asi nejhezčí. Nejde o to,kdy a kde mi máte věřit a kdy zase ne,jde jen o to aby jste si stále říkali "jsem čarodějka" pokud si to budete v hlavě převracet a říkat si že to je nesmysl a podobné kely nikdy se z vás nci nestane. Řeknu jím důležitě a tvářím se docela přísně. I tak se dá světlonoš nazvat. Dodám k andělovi a zamylsím se. Budete je muset oběvit samy,může se stát že když budete psát dopis z ničeho nci blafne papír. Řeknu s úsměvem na tváři. |
| |
| Výtah Vždyť já ho už beru vážně! Šáhnu si na čelo a podívám se po sestrách, vypadají normálně. Takže pokud nám nic není, tohle je skutečnost a já mluvím s andělem. A když už je to skutečnost, tak to ani není tak špatné... Po jeho dalších slovech, už ani tomu že jsem čarodějka neodporuji. Tak a teď mě dostal...co to zkusit, já to CHCI zkusit... Vlastně jsem se právě rozhodla čemu budu věřit. Po jeho posledních slovech se na něj trochu škaredě podívám. Já si nechci spálit žádný dopis!!!!!! Takže zjistit sami...vlastně teď už je asi všechno na nás, že? Sami si budeme muset na všechno přijít a pokud je to pravda, i kdybychom vám teď nevěřili, jednou to přijde. Ve výtahu už trávíme dost dlouhou dobu, i tak je mírným překvapením, když se ozve klasické cink a dveře se otevřou. Reflektivně vystoupím, protože jsem ke dveřím nejblíž aby mohli projít sestry a Christián.. Vystupovat panstvo..! Všechny obdařím obrovským úsměvem. A vy půjdete kam, pane. Podívám se zpátky na Christiána. Doufám, že hned někam nezmizí.. |
| |
| Výtah Mno dobrá tak nám ukázal třeba jen kamufláž! hmmm prostě to není reálné ani náhodou, to co se učíme Poslouchám je a pořád se mi nechce věřit a musím říct že je dosti drzí jako že by se zeptál zda si může tohle takto vzít.Koukám na obě sestry Alice moje dvojčátko tomu zřejmě věří na plno. Povzdechnu si tohle už není normální Hmm fajn tak ty jsi světluška a mi jsme ti zlý ??? Jasně já zapomněla mi jsme čarodějky. Poslouchám jak mu to moje sestra baští zřejmě něco na něm vidí j ne! Jo možná nám ukázal něco divného, ale neznamená že mi musíme být taky tak divné. Podívám se na Alici a pomalu naznačím aby mi podala knihu abych se na něco mohla podívat. Fajn já jsi jdu do pokoje převléknout a asi si zajdu do našeho bývalého domu pro nějaké info abych mohla vůbec něco z toho pochopit Podívám se na sestry a jen zakroutím hlavou a vyjdu z výtahu a začnu vytahovat klíče. zajimavé jak jsme se všechny ocitly tady v tomto hotelu. Myslela sem že aspoň Laura která tu pracuje má svůj byt nebo něco ale asi né. hmmm zajimavé jak náš opět osud nás dal dohromady uvidíme jak dlouho zase spolu budem |
| |
| Park Suri a Matt Hmm démon je sice hodně překvapený ale čekal tě jakmile skončí vě vodě ostaní démoni po tobě skočili a vzali ti i holku. Jsou tam tři a dva tě drží ale asi ne na dlouho nějakým pohybem ti přerušili přemístění. Před tebou je Tamnonoš a míří na tebe svou kuší Mno nebudeš tak chytrej že si přišel a ještě k tomu sám... kde máš ty 3 nové čarodějky.. další halewellky mno sněma si porádime za chvilku už se na ně chystají tam dole Začne se smát a pak pořádně namíří Ale ty jim to už neřekneš Park to samé místo jen jiný pohled John Johne ty vidíš toho kluka a tu dívku jak tam chvíli postavají pak se klučina přemístí přímo mezi démony jak krásně na něj tam čekají.... a ta dívka tu tam nechal o samotě. Vidíš jak se ten démon co byl u tebe zase objeví a koukne na tebe Vidíš říkal sem ti to ale tahle tu neměla být začne pomalu vytvářet ohniivou kouli |
| |
| ulice Mike Jdete ulicí tak aby ses vyhnul kanceláři od mamky a bavíte se s klukama. Reptají že musí tohle vše obcházet že mohli klidně jít přímo ale ty si toho nevímáš. Míjite se s lidmi a ti se jen za váma obracejí a kroutí hlavou to jsou ale nevychované děcka říka nějaká žena co jde kolem a prohlíží si vás. Najednou se proti vám řítí auto a troubí jak pominuté. Snaží se zastavit ale nejde to. Řití se přímo na tebe a ostatní na tebe hulakají at utečeš |
| |
| Park Než dopoví svůj příběh o nějakých dalších čarodějkách rozesměju se. Todle na vás démonech obdivuje, že dokáže žvatlat i o takhle nepodstatných věcech. Proč bych asi měl vědět něco o nějakých čarodějkách ,když jsem samotář ?? Což jako stvoření, která normálně pronásleduju bys měl vědět. Jak na mě namíří kuší namířim své dlaně na nohy chlápků co mě drží. A neboj až budeš umírat ve smrtelných křečích rád mi prozradíš o kom tady celou dobu mluvíš. Předtím než vystřelí podrazím telekinezí těm dvoum émonům co mě drží nohy. Takže se všichni tři zkácíme na zem. |
| |
 | “sídlo starších“ -> ulice Starší si mě zavolají k sobě a já nevím, co po mě vlastně chtějí. Přistoupí ke mně mladá dívky, která byla na pohřbu nedávno zemřelého Johna. Mluví o mladíkovi jménem Dean. Neřekne mi přesně o koho jde. Mluví o tom, že potřebuje, abych se o něj postaral. Jsem jeho světlonoš, ale to on nemá vědět. Mohl by se prý přidat na temnou stranu a starší chtějí, aby byl pořád ve světle. Po mě se chce, abych mu našel byt. To se snadno řekne, ale jak se s ním seznámit. Podle starších má nějakou spojitost se sestrami. „Čím víc bude dobro spolupracovat tím lépe.“ To jsou poslední slova, která od nich slyším a pak už stojím na ulici. Přede mnou Dean a nějaké malé děvče a táhne ho do města. Rozhodnu se je prozatím sledovat. Nic jiného mi zatím nezbývá. Třeba naleznu nějaký byt, když se budu rozhlížet. Někdy stačí lidi jen navést. V kapse u košile mám kulaté brýle. Nasadím je na nos a dodám tak svému obličeji trochu chytřejší výraz. Snažím se vypadat nenápadně. Musím Deana i tu dívku trochu prohlédnout než budu moct zasáhnout. |
| |
| Práce --> město Pozorně slečnu poslouchám a přikyvuji. Moc toho za celou dobu nenamluvím, jen nakonec řeknu: „Na shledanou.“ Zavřu za sebou dveře a v tichosti vyjdu na ulici. Tak… Co teď? Do té rodiny půjdu až zítra a tu složku si prolistuju večer před spaním… No, nakoupeno mám. A co doma? Nic. Co takhle procházka po parku? Ne, to taky ne. Už blázním! Chci být paleografka a najdu si práci v sociální agentuře. Jasně, blázním. No, třeba to pomůže i mně. Zastavím se před autem, ale ještě než vytáhnu klíčky, rozhodnu se, že se ještě chvíli projdu. Potřebuju se dát trochu do kupy… Už vím, chtělo by to nějakou hezkou katastrofickou knížku. Uchechtnu se pro sebe. Kupodivu jsem za posledních pár dní zjistila, že čím pochmurnější téma, tím víc mě to uklidňuje. Za kebelky vytáhnu kus čokolády a strčím ho do pusy. Čokoláda uklidňuje… Ten kdo ji vymyslel, by zasloužil pořádnej metál! Zabočím za roh a vlezu do nějaké „knihy“. Moc veliká nebyla, knih tam bylo málo a z okruhu, který sháním, už vůbec skoro žádnou neměli. Mírně naštvaná vyjdu ven a rozhlédnu se kolem. Mají tu v San Franciscu nějaký normální knihkupectví? Rázným tempem se vydám napříč ulicí a očima pozorně jezdím po vitrínách. Po chvilce mě napadne, že bych se snad mohla někoho zeptat. Bylo by to určitě rychlejší, než slepě chodit sem a tam. Vyhlédnu si tedy nějakého mladíka s kulatými brýlemi – Alexandera. “Prosím Vás, nevíte, kde bych tu našla nějaké slušné knihkupectví?“ |
| |
| Výtah - Hotel Ano to asi ano,ale jsem tu od toho abych vám radil a byl vždy na blízku. Řeknu a usměji se.Když se výtah zastaví a my dojedeme usměji se na děcčata. Snad jediná Alice tomu alespoň torchu rozumí a něšprímuje. Až po Vás. Řeknu Alici a rukou naznačím aby prošla když vyjde ona,vyjdou i sestry a jí za nim,výtah se zavře a odjede. Ehm,já jsem světlonoš a vy jste ty dobré. Řeknu tiše aby to nikdo neslyšel a mírně se usměji,stále se po očku koukám na Alici. Třeba bych ji mohl někam pozvat. Napadne mě když se na ni koukám. Zastavím Jessicu a podívám se na všechny tři. Zbatle si své věci a pak se přemístíme do vašeho bytu,je to jediné místo kde budete v bezpečí. Řeknu a pak nechám Jessicu otevřýt,když dovnitř vejdou všechny vejdu za nimi. Snad nebude vadti když počkám uvnitř,jak by to vypadalo Řeknu a zakourtím hlavou s úsměvem na rtech |
| |
| Ulice-> Pokoj Čarodějky Jess: Auto jede, řidič troubí jako pominutý.. Není čas, i kdybych uskočil, sejme mě.. Najednou jakoby se mi otevřely nějaká "zadní vrátka" v mém podvědomí a já jimi vděčně projdu. Bohužel, zmizím z ulice tolika očím, že by měli zasáhnout Muži v Černém a vymazat jim paměť.. Najednou koukám na jakýsi luxusní pokoj v hotelu.. Pokoj je pro jednu osobu, ale postel je veliká tak pro jeden pár a ještě by místa zbylo.. Páni !! Řekl jsem a užasle se rozhlédl. Přemístil jsem se, bohužel zrovna, když do pokoje vešla jakási podivná čtveřice.. Chlápek a tři holky.. Ém.. Zdravíčko.. Zazubím se a začnu ustupovat ke zdi. Snažím se ty vrátka zase najít, ale jakoby se rozplynuly.. |
| |
| Park Zvědavim pohledem pozoruji chlápka , který se přemístil mezi démony a ihned jim padl do pasti. Jak lehká past a on se do ní nechá tak snadno zapléct . Mezitim se vedle mně přemístí démon , který mně na todle všechno upozornil a všimne si osamělé dívky . Tehdy si jí poprvé všimnu i já ale démon jí chce okamžitě zničit , aby nedělala problémy."Jo neměla ale ty taky ne!!!" Otočim se na démona a rychlim pohybem ruky vyvolám ohnivou kouli , která ho v plamenech zničí. Naštěstí jsem ho zničil ještě dřív než stačí zasáhnout dívku , která přiletěla s tim klukem. Po démonovi nezbyde žádný důkaz a já tak mužu v klidu pokračovat v pozorování chlapce , kterého právě dva démoni chytili zezadu aby se nemohl přemístit pryč. Trochu se k nim přiblížim , abych mohl slyšet o čem si povídají ale uslyšel jsem jen že se démoni v podsvětí chystají na nějaké tři čarodějky a ještě jsem uslyšel přijmení halliwell. Jakmile jsem uslyšel todle přijmení , ihned se my vybavil tři slavné čarodějky , které v před několika lety zahnali téměř všechny démony do podsvětí. Téměř každej démon se jich dříve bál ale dnes to tak už není. Čarodějky se už dlouho neukázali ale vypadáto že nastupuje jejich nová éra a tudiž i nový nebezpečí pro podsvětí. Toho bych mohl využít , nechci se nechat ovládat podsvětím . Chlapec démoni překvapní a šikovnym podražením , schodí ostatní démony na zem. Já si v ruce vyvolám ohnivou kouli a pošlu jí na temnonoše , který v rukou držel kuš. Okamžitě zmizí v plamenech a zbylí démoni se pomalu zvedají ze země. Todle by už mohl zvládnout ne , aspoň se podíváme co v něm je. Stojim poblíž tohodle souboje a čekám , jestli si s nima chlapec už poradí nebo bude potřebovat znovu pomoct. V každém případě jsem připravený se přemístit a popřípadě dohnat démony nebo se vyhnout jejich střelám. |
| |
| Pokoj Je mi trochu líto, že Jess si nemyslí to co já, je to přece moje dvojče a tohle mě přivádí k šílenství. Trochu se cítím jako bych ji zrazovala, když nemáme stejný názor. Jess.. Smutně se na ni podívám. Zlé nebo dobré? Bože...vždyť je to jedno. Mlčky podávám Jess, tlustou knihu. Nejspíš by ji měla hlídat ona...nevím proč, ale ano, je mnohem mnohem rozumnější. To já jsem jen šílená. Jdu hned za Jess do pokoje. Bože, jak je to dlouho jak jsme se neviděli, sestřičky! Mám nutkání obě obejmout, tak to i udělám. Objetím se jim omlouvám, za to že jsem je tak dlouho neviděla, vlastně se jim omlouvám za všechno. Vzápětí se podívám zpátky na Christiána. Myslím, že se první půjdeme převléct! Pohledem sjedu po svém oblečení a odejdu do svého pokoje. V pokoji vrhnu lítostný pohled ke stolu a spoustě papírů na něm, neodolám a hned začnu cosi psát: Kdyby jste nevěděli, že je to jen osud, že lidí jsou vlastně nevinní, byl by to pro vás velký problém, ale teď, teď už to víte a vše půjde snáz. Jakmile to připíši ke zbylým zápiskům , zamknu dveře a konečně se převleču. Obléknu se do jednoduchých lehkých červených šatů s malou zlatou broží, takový malý poklad po mámě, na ruku si dám velmi tenký náramek. Konečně v něčem normálním, v té černé už začínalo být dusno. Po převlečení se rozvalím na posteli a nehodlám vstávat. Teď bych ještě potřebovala se prospat... Zívnu a ponořím se do svých myšlenek. |
| |
| Pokoj Až moc sem si zvykla na svůj starý život o samotě a na to že sem pro ostatní TA holka co je divná a asi nemocná na hlavu. Jsem jiná to sem věděla už dávno, ale až tak jiná to sem opravdu ani netušila. Proto je pro mě teď obtížnější všemu tomu uvěřit, i když bych asi měla držet se sestrami to je snad po dlouhé době co nemáme s Alici stejný názor ale taky jsme se neviděli hrozně dlouho. Nevím proč rodiče nás takto odloučili teda a eště Babi. Snad věděli co se bude dít a proto nás rozdělily? Hmm takto zatěžovat hned hlavu sem zvykla vstřebávat reálné myšlenky né takové sci-fi. Obejmu také sestru a vezmu si od ní tu knihu a usměji se na ní Díky sestři, půjdete pak semnou nebo mám jít sama ? Čekám jak odpoví a pak jdu do pokoje kde mám věci a vše ostatní knihu držím pořád v rukou, měla sem pootevřené dveře ale jak vejdu tam zavřu je, ale čeká mě tu nezvaný host. Vykulím oči a stojím jak přimražená. Prohlížím si ho a pak kouknu za sebe Hele co tady děláš a jak se sem dostal hmm ? Koukám jak couvá a já stojím na místě tohle už není normální co mě eště dneska potká mi řekni že tohle je andílek a mě zastřelte Čekám jak odpoví a pak jdu v klidu k tašce kde mam eště věci na převléknutí. Knihu si položím hned vedle sebe a kouknu na něj Takže já poslouchám |
| |
| Hotel - před pokojem Alice Fajn Řeknu a zývnu,dojdu k bare kde se posaídm na menší barovou židličku a využiji zdejšího vybavení,do menší skleničky si naliji alkohol,podle barvy a vůně se asi jendá o nějáký likér kterí odbře voní.Chcíli sklenici držím a kourším likérem uvnitř a pak ho na dvakrát do sebe klopnu.Skleničku opláchnu a položím na dřez,pak vyjdu z kuchyně a odjdu před pokoj kam zacházela Alice.opatrně ale nejistě zaklepu a vyčkávám. Snad nejsem mco dolézavý,ale mylsím že je vhodná situaci ji požádat teď,dokud mám tu možnost být s ní o samotě. |
| |
| Jess: Couvám, couvám a najednou nemám kam. Málem převrhnu květináč, když přes batoh se skejtem ucítím stěnu. Ém.. Omlouvám se, ale já nevím.. Ikdyž to bude znít přitaženě, asi jsem se sem přemístil.. Byl jsem na ulici s kámošema, proti mě jelo auto a najednou jsem tady.. É.. Asi bych měl zmizet, co ?? Zazubím se na ni a vypadám skutečně jako andílek. Tedy až na ten batoh se skejtem.. Tmavomodré oči stále stíní brýle, rozcuchané vlasy jsou blond.. No skoro jako andílek.. Ještě jednou se omlouvám.. Pořád se usmívám a jdu ke dveřím.. Jak jsem se sem kruci dostal ?? Ona mi to věřit nebude a nikdo mi to nevysvětlí.. Jakobych se skutečně teleportoval, jak to bylo v těch fantasy knížkách.. Tak nějak tě obcházím a snažím se dostat ke dveřím. Ém, ještě jednou se omlouvám.. Dveře jsou na dosah, čtyřlístek pořád mám.. Teda snad.. Snad mě nezastaví.. |
| |
| Pokoj Myslím na sestry, na svoje zlaté sestra se kterýma jsem se tak dlouho neviděla. Myslím hlavně na Jess, v dětství jsme spolu bývali tak často, vždycky jsme chtěli mít stejn oblečení, ale netrvalo to moc dlouho. Pak nás rozdělili, ale vždy jsme měli stejný názor. Tohle mě přivede k šílenství a zrovna dnes, když jsme se znovu setkali se musí tolik věcí Půjdu s tebou, kamkoliv Jess.. Neuvědomuji si co dělám a najednou promlouvám k Jess v její hlavě. ..klidně až na kraj světa. Omámená tím, že k ní můžu takto mluvit, to zkusím i u druhé sestry. Lauro? Lauro? Slyšíš mě? Věnuji se své řeči se sestrami až do té doby kdy někdo zaklepe na dveře. Co to sakra dělám? Ale..je to dobrý. V duchu se usměji a vykročím ke dveřím. Otevřu dveře a usměji se na Christiána. Chcete jít dál? Zeptám se i když pokoj není moc uklizený, spíš vůbec, všude se válí papíry a knihy. |
| |
| Hotel - Pokoj Alice Když otevře dveře jen si ji prohlédnu a usměji se,červená ji skvěle padne a,a vlastně vypadá v tom vůbec skvěle. "Pokud neruším" Řeknu a podívám se na ni s úsměvem na rtech,pomalu začnu přemýšlet jak ji pozvat,a taky abych se nějak nezhroutil kdyby mě odmítla,vše je možné. Schůzka,dejme tomu,nebudu to nazývat rande,hmm.Ale jaká schůzka? Ptám se sám sebe,plánuji sám se sebou v mé hlavě pozvání které se chystám během pár minut vyslovyt. |
| |
| Hřbitov Lardiel Na hřbitově seš asi už sám, občas zaslechneš cvrlikaní ptáčků a podobně absolutně nic, dokonce ani na ulici auta. Najednou se všude zatáhne a začne hřmít. Vedle tebe se objeví žena celá v bílem celkem oproti tomu co je kolem tak trochu září a jako by se kolem zastavil čas. Lardiele, ted se změní tvůj život, nepřemýšlej jak ses sem dostal musíš svou moc trénovat a používat jí chránění nevinných Dá ti ruku na rameno a usměje se, pak od tebe odstoupí a podíva se nahoru nato hnusné nebe Vyhledej zase ty tři dívky se kterýma si mluvil čím větší síla tím lepe, podsvětí nesmí dostat ty tři dívky pak se před tebou ztatí v krásných modroučkých paprskách |
| |
| Ulice Dean a dívka Mladá dívka se usmíva a bedetě přímo doprostřed města ale je to eště daleko. Mno do centra aby sis mohl najít bydlení a tak nebo práci, je tam toho spoustu. jakmile se zmíníš o kamarádech jde vidět jak ji veselá tvářička spadla na bod mrazu a jde v ní vidět bolest nemůžu si z nikým hrat mého věku, jsem pro ně nebezpečná ale to bych vám neměla říkat ale vím že vy jste mi podobný zase usměje a pak pokračuje ve vypravění I oni jsou stejní jen to berou z jiné stránky oni lidi okradají a podobně, ja ne ja jim to beru a vracím zpět proto nemůžu být s něma ale potřebují i mě Začne se chechtat a dojde před velkou budovu kde je velká tabule kde jsou různe inzeráty Tam je papaní a tam kdyby ses chtěl bavit obchod s oblečením. Dále tam máme hotel Ukazuje ti a při tom je rozzářená |
| |
| na cestě k jezeru Tristan Když telefonješ šéf ti říka že nemáte zasahovat dokud někdo nedorazí, a taky nijak nechce věřit že jeden z nejlepších lidí by měl prsty v něčem takovém jak je tohle. Při tvé smůke jak tak moc směcháš se dostaneš do zácpy, která se jen tak nepohne.Jediná možnost je objed přes celé město. nebo zde počkat. V tu chvíli se na nebi objeví mraky a začne hrozně hřmít a zatahne se. V tu chvíl žádna elektornika nefunguje. Mobily, hodiny a dokonce odešli i auta |
| |
| POZOR PRO VŠECHNY AUTA NEJEZDÍ, NEJDE PROUD A ELEKTRONIKA JAKO MOBIL NEFUNGUJÍ |
| |
| Na cestě k jezeru a zase zpět (Co to zas ta pj vymyslela?!;-) Kličkuji mezi auty na dálnici a snažím se co nejrychleji dostat k jezeru. V tom se přede mnou objeví zácpa. Jak já tohle město miluju Chvíli v ní stojím a nervozně klepu rukama do volantu. Tak zas se nic nedozvím jak to s tebou je, ale doufám, že je to jen omyl.. z přemýšlení mě vyruší až zakuckání mého auta stojícího v koloně. Co to sakra?! Podívám se do obou vedlejších pruhů, kde ostatním řidičům stane úplně to samé co mě. To je divný. Podívám se na mobil, jehož obrazovka sama od sebe zhasla. Poté pohlédnu na nebe, které se během několika málo minut zatáhlo těžkými tmavými mraky. Tady něco nesedí, dyť je léto a předpovídali, že bude typické los angeleské létní počasí. Bez jediného mráčku. Stovky ostatních řidičů kolem mě se postupně zvedá ze svých vozů a zmateně se rozhlíží kolem, jako by hleali odpověť na otázku "A co teď?" Vytánu klíčky ze zapalování, zastrčím mobil do kapsy, vyskočím z auta, otevřu kufr ze kterého vytáhnu bundu a vydám se pěšky zpět do centra města. Někdo tam nahoře mě fakt nemá rád. Pomyslím si i když jsem nikdy nad existencí boha, ďábla nebo jiném vtělení nadpřirozena nikdy nepřemýšlel. Pomalu pokračuju dál . Když dojdu do centra, všimnu si, že nefunguje elektřina. A město jakoby utichlo. Žádné troubící auta, hudba ani zvuk ventilace, prostě ticho přerušované jen občas hlasitým rozhovorem lidí, kteří se všichni baví o tom samém. "Co se to děje?" Teď by mohl přiletět nějáký létající talíř a máme tu film Den Nezávislosti. Svojí myšlence se pousměju a dál pokračuju směrem k policejní stanici. Když do ní dojdu. Vidím jen zmatený houf policistů, pobíhající po kancelářích. Zaklepu na dveře šefovy kanceláře a hned vstoupím dovnitř. Vyhlašujete pohotovost? řeknu znuděně a čekám na jeho odpověď. |
| |
| muj pokoj Miki Usmívam se a když mi řekne že se tu teleportoval usměv mi zmizne. jasně proč ne další andílek co mi jde říct že sem čarodějka rozhodím rukama a jdu se postavit před dveře a nemíním ho jen tak pustit Hele ja vím že sem asi protivná ale přijde mi to prostě dneska divný poodstoumím teda pokud chce může odejít ja sem si sedla na postel a opřela sem se o ruce ted asi vypadám hrozně ale co už. Pak zaslechnu sestřin hlas v hlavě a začnu se kolem sebe otáčet no parada eště tohle Ali ty mě slyšíš? to není možné ja už asi fakt magořím to nestačí ten kluk co mám v pokoji co se tu náhle objevil ? Kouknu na něj a pak vstanu hele okud si ? protože dneska už je to moc, a jak se vlastně jmenuješ? |
| |
| Ve městě No...víš...já se tu asi dlouiho nezdržím... Začíná se mě zmocňovat pocit, že mě někdo sleduje, tohle je moc podivné. Možná je to jen pocit paranoi, ale někdo mě určitě sleduje. Jak nebezpečná? Vycítím jistou změnu v jejím chování. A jak myslíš, že jsem...řekněme jiný? Poté co dojdeme k plánu, tak se holčička pustí do horlivého vyprávění a popisování. Víš já...možná bys měla radši jít... Ohlédnu se a nemůžu se zbavit pocitu, že je mi někdo v patách. Mockrát ti děkuju, ale mám tu sraz....budu mít sraz s jedním přítelem....cestu už najdu...mockrát ti děkuju. Radši tu dívku pošlu pryč, než aby se jí něco stalo, pokud jsou mé obavy opodstatněné a skutečné. Položím jí ruku na rameno. Děkuju...a teď se vrať za bráškou... Odejdu od slečinky a pokračuji městem, to by mě zajímalo jestli se ten pocit, že mě někdo sleduje ztratí nebo potvrdí, že tomu tak vážně je. |
| |
| Jess: Co co co ?? Já sám nevím, co se to děje !! Ohradím se, ale to už stojí Jess u dveří. Divný ?? Jak jako divný ?? Jediný, co mi přišlo divný, že ta cola byla dražší o cent.. No a potom tohle.. Ušklíbnu se. Už už sahám po klice, ale ona zase vstane. Nó.. Já jsem odtud, ze San Franciska.. No a bydlím v jedné trochu zapadlejší čtvrti.. (O bok dál než byl původní dům čarodějek) A jmenuju se Mike Hawking.. Levou ruku už mám na klice, zády jsem ke dveřím, čelem k Jess. Už pomalu otáčím klikou.. Mohl bych už jít ?? Zeptám se, jakobych tu byl vězněn.. Kruci, kruci, kruci.. Nervózně tikám pohledem po tobě a po jiných dveřích v pokoji. Snad tu nikdo jiný není a neslyší nás.. Polknu, klika už je otočená, takže by mi stačilo jen ty dveře otevřít. Ale na jakou stranu ?! |
| |
| Pokoj Ne, myslím, že nerušíte Když vejde do pokoje, ještě co nejrychleji vyhrabu ze šuplíku pod stolem nějaký tlustý fix, složím k sobě pár stránek a nahoru na už dlouho vynechané místo připíšu: Děti svých dětí. Spokojeně se usmívám na nadpis. Paráda, konečně to mám, no, bude to potřeba přepsat, jsou to zatím jen zápisky, ale vypadá to dobře. Kluk? Sakra Jess, to už je moc, zbal si věci co nejrychlejji můžeš a jdeme. Odpovím sestře a vrhnu omluvný pohled na Christiána. Promiňte já teď, teď...spěchám. Bože, vždyť...ale to je jedno, teď chci být co nejdřív zase vedle Jess. Začnu balit, všechny papíry složím k sobě, musím kvůli nim chvilku běhat po celém pokoji protože se válejí všude možně. V koupelně seberu hygienické potřeby a taky dálší 3 papíry, v ložnici v šuplíku vyberu všechny tužky a svážu je gumičkou. Ze skříně vyhážu oblečení a pokusím se ho nějak urovnat, i když mi to nikdy nešlo. Balení mi trvá nanejvýš pět minut. Christiána si v tu domu nijak neuvědomuji, a tak když už beru tašku a jdu ke dveřím si na něj vzpomenu. Em..jdete? Kam on asi půjde? Když mi jdeme zpátky do domu. Počkám než vyjde z pokoje, pak pokoj zamknu a přijdu před pokoj Jess. Jess, už můžeš? Zeptám se ještě, ale stejně zaklepu na dveře. |
| |
| Ulice Očima těkám pořád k Deanovi a snažím se ho nenápadně sledovat. Prohlížím si výlohy a jako bych něco hledal. Přijde ke mně nějaká dívka a ihned upoutá moji pozornost. Heh… Ahoj, no já nevím zrovna jsem přijel. Nejsem zdejší právě si tady chci najít byt. Omluvím se mladé slečně, která hledá knihkupectví. Myslím, že bych si měl pořídit nějaký plánek města. Očima krom dívky občas zapátrám po Deanovi, aby se mi neztratil. Pokud mi zmizí z dohledu vydám se za ním, aby mi neutekl. |
| |
| pokoj Miki Kouknu na něj a ustoupím mu. Usmívám se dívám se na něj a celkem si ho prohlížím Takže ted pěšky nebo se zase přeneseš ?? Já jen přijde mi to zvláštní v jeden den je toho vážně celkem moc a viděla sem to jen u toho světluška nebo jak si nechává říkat. Mohl by ses prosím otočit jen se převléknu docela spěchám a nebo můžeš jít jak chceš ja tě tu nedržím ale podle toho co říkala světluška po nás prej má někdo jít nechceš raději zůstat s námi a ja tě pak odvezu domů? Kouknu na něj a pak si vlezu do rohu a otočím se opačným směrem jak je on a vyvleču se z toho kostýmku a obléknu si strečové kalhoty a tričko na ramínka modré barvy. Pak ještě navléknu hodinky a nasadím si balerínky a kouknu zpět na něj. Je mi celkem jedno zda koukal nebo ne jsem zvykla ze školy a co by na mě asi tak viděl. hmmm už budu neboj se ale asi ho vezmu sebou pokud bude chtít umí se taky přenášet jako ta tvoje světluška Zasměji se a vezmu knihu strčím ji do tašky a vezmu jí, když uslyším klepáni jen se pousměji a jdu ke dveřím a eště se na něj otočím a usměji se Mno je to na tobě Miki, můžeš jít semnou a nebo domů ale pokud půjdeš dávej na sebe bacha pak otevřu dveře a vejdu za nima usměji se na sestru a vezmu jí za ruku Můžeme jít |
| |
| U Jess: Někdo zaklepe a já pustím kliku jakoby mě měla uštknout. Já.. Já to neovládám.. A jaká světluška ?? Zeptám se, ale to už jsem u stěny a jsem k ní zády. Kam jsem to až dopracoval.. Ještě mi chybělo být štvanec.. No super.. Pořád nespouštím oči ze dveří. Ém.. No.. Domů mě nemusíte vézt, dojedu na skejtu.. Potom Jess začne balit a já ji podám nějaké věci. Kdo jste vlastně Vy ?? Zeptám se jí ve spěchu, který nastal. A.. Nó.. Přijde mi to trapný, schovávat se za holku.. Ale asi máte někoho, kdo vám to vysvětlil.. Takže asi půjdu s váma.. Touž je ale Jess sbalená a už otvírá.. Kruci !! Další lidi !! Polknu a vyklouznu za Jess. Tak nějak se zase usměju.. É.. Zdravím.. Na sobě mám černé triko s krátkýma rukávama, šedý tříčtvrťáky a černý skejťácký boty. Na zádech šedej batoh a na něm přivázanej skejt s motivem žraloka. Takže.. Měl bych si to utřídit.. Někdo po nich jde.. No nevím, jestli bych tu s nima měl být.. Nebo je tohle celý divadýlko a tahají mě za nos.. Taky to může být zlej sen.. Po tváři mi přeběhla vlna nerozhodosti a pochyb.. |
| |
| Hotel Dobrá. řeknu av ejdu do pokoje,netrpělive přešlápnu a ješetě si hcívli připravuji jak ji pozvat. Já.. řeknu ale zastavím se jelikož někam odběhne, Jen.. Zase se zatsavím protože balí papíry a tužky. Chtěl jsem.. Zhluboka vydechnu a pohled směruji k zemi,zase odběhla do koupelny. Tak takhle to asi nepůjde. Zamyslím se nad situací a než se stihnu vzpomatovat odcházíme s pokoje. Tak snad jindy. Pomylsím si a spolu s Alicí dodju před poj Jessicky. Znám ryhclejší způsob cestování než taxíkem nebo MHD. řeknu a mírně se usměji. Půjdu s vámi,pomůžu vám udělat lehká opatření a dám vám pár rad,poté odejdu,nebo zůstanu s vámi. |
| |
| Ulice “Aha... No, to nevadí. Asi si někde seženu nějakou mapu.“ Odvětím s úšklebkem a zároveň trochu zklamaně. Tak... a teď? Náhlá tma mě donutí podívat se vzhůru na nebe. Je zataženo a dokonce zahřmí. Bouřka? Takhle náhle a rychle? To snad ne! A aby toho nebylo málo, zastaví se všechna doprava. Auta nejezdí, mobily nefungují a semafory nesvítí. Překvapeně se rozhlédnu kolem sebe. “Co se to stalo?“ Zeptám se toho mladíka, kterého jsem se ptala na cestu. I když jak by to asi mohl vědět? Kolem mě začíná panika. A já nejspíš začnu taky panikařit! Sakra uklidni se! Tak nejde elektrika, nefungují baterie a zbláznilo se počasí! No a? Očima zabloudím znovu k Alexandrovi. “Hledáte někoho?“ Zeptám se trochu podezřívavě. |
| |
| Hřbitov Na hřbitově jsem zůstal už sám, teda nikoo nevidím. Je tu klid a tichu, možná až moc veliké ticho. Nebo se zbarví do černa a vše kolem potemní. Z přemýšlení mě vytrhne až hrom. Pozvednu hlavu a před sebou spatřím ženu v bílém, která působí, jako by zářila. Jako přibitý k zemi tiše stojím a naslouchám jejím slovům. Co tím myslí? Chránit neviné? Nikdy mi nikdo nepomohl, tam kde jsem, tam jsem se dostal sám, tak proč bych měl pomáhat ostatním? Pak se zmizí v proudu světýlek, ať to bylo cokoli, nehodlám tu zůstat. Rozeběhnu se k bráně ze hřbitova a bránou na ulici náhodným směrem co nejdál odtut. Co to má všechno dneska znamenat? Jestli může být nějakej dobře posranej den, kterej nedává už od základu smysl, tak to je téměř určitě dnešek. Běžím dál ulicí a okolí si nevšímám. |
| |
| Vyčerpání Světlonoš, knih čarodějky, divný muž na pohřbu.Má práce mé studium. >Já,která jsem tak děsně realistická mám být čarodějka s nějakou knihou,co to má být? Asi nějaký vtip od kolegů z muzea Sedím u Jess na posteli a držím se za hlavu . Šíleně mi třeští a bolí mne za očima.Pomalu se natáhnu na postel v oblečení i v botách ve kterých jsem byla na pohřbu a je mi to úplně jedno. Jess je někde s Alicí a tím podivným týpkem. Pomalu upadám do náruče Morfea a obklopuje mne příjemná tma. |
| |
| Ulice To bude asi lepší. Usměji se na dívku a pořád se rozhlížím kolem sebe. Proč tady vlastně hřmí? A nic vlastně nefunguje. Co se to děje? Nechápu moc co se děje, ale asi to není nic normálního. Možná nějaký démon, nebo že by čarodějky nezvládli svou moc? Já no, nevím…asi nějaký zkrat v elektrice. Odpovím dívce, která pořád stojí vedle mě. Nedivím se, že je vyděšená. Mě to, ale z míry nevyvede. Měl jsem pocit, že jsem viděl svého kamaráda ze školy, ale jistý si nejsem. Usměji se na dívku a dívám se kolem sebe. Nebojte se, asi je to jen špatným počasím, že nefunguje elektřina. |
| |
| Pořád muj pokoj v hotelu Podívám se na Mikiho a jen se pro sebe usměji asi to šlo vidět ale nevadí jakmile sem otevřela dveře cítila sem jak kolem mě proklouzl a ja sem se opět neubránila se usmat. dobrá já sem připravena a tohle je Miki nechtěně se ke mně do pokoje přemístil a já sem raději mu nevrhla aby šel s námi když nám hrozí teda nebezpečí jemu určitě taky ne?? Kouknu na Chrise a pousměji se jelikož ne že bych nějak s tím vším souhlasila ale co mám dělat když další andílek se mi přenese do pokoje a sám ani neví jak to udělal. Kouknu na to kde máme Lauru a jen se pousměji. Mno tak ta s námi asi nikam nepůjde jak koukám tedy. Mno Ali myslím že pujdem bez Laury ona už spí koukni Naznačím směr moje postel kdy ta se tam dostala? zakroutím hlavou a kouknu na Chrise a jen se uculím. Mno sem zvědavá co zase vymyslí chlapeček jeden a nějak moc se zajímá o mojí sestru dvojče to se mi nijak nezamlouvá Prohlížím si ho a pak kouknu na Mika a jen se usměji na něj. Mno tak nic nu, no asi jdeme Vydám se ke dveřím a podívam se na ostatní, tašku mám přes rameno pak mi dojde a otočím se na Chrise Mno když můžeš přenášet vezmi Lauru k nám domů ja to dojdu klidně není to daleko jen dva bloky odsud Knihu držím pořád pevně v naručí a nemíním ji pustit či někomu dát krom sester |
| |
| U jezera Suri Jak stojíš u stromu, když tě tam tak nechali ani sama nevíš zda máš jít za ním a zda to vůbec stihneš ale vedle tebe se objeví démon chechtající se ti přímo do tváře. Pomalu ale jistě si vytváří kouli(ohnivou) aby tě s ní zničil Tak slečinko aspoň vás to naučí že nemáte špehovat Hodí po tobě kouli a čeká na tvou reakci |
| |
| U jezera Matt a John Hmm Mattuv útok byl pro démony nečekaný a proto spadli nějak podivně pustili tě a začali se zvedat a dívají se kde jeden z nich se poděl. Vypadají stejně zmateně asi jako ty si sám, ale neotálejí a už si vytváří ohnivé koule, které v zapětí posílají na tebe.Dvě koule míří na tebe a oni se jen usmívají a čekají že ted a tady umřeš.Myslí si že je to nečekáné, ale tihle nevypadají nějak chytře možná to bude tím….. John mezitím sleduje jak si s něma hraješ a kousek od něj se objeví překvapený démon a zvedá ruce. Ale pane takové jsou rozkazy od zdroje proč jej kazíte on se to dozví ať chcete nebo ne on jednou umře a ty 3 taky Pak se napřáhne a vytasí nůž, který se používa na démony a chce tě pdonout. Slyšíte jak všude bouří a kousek od vás udeří blesk a začína to tady pěkně blýskat se je to nádherné ale stromy to není zrovna nejlepší úkryt. |
| |
| Prohlížím si toho chlapce,muže nebo mladíka.Od pohledu ho neznám ale když řekne že je to andílůek zdřejmě je to nová krev. Usměji se na něj a podám mu ruku. "Chrisitán." řeknu jen a rukou mu potřesu,pak se podívám na Jessicu. "Jdeme všichni,chytě se za ruce." řeknu a jemně se chytím Alice a dtoknu Laury. "Jste připraveni?" zeptám se a podívám se na ně. "Za žádnou cenu se nepouštějte!" neřeknu moc nahlas ale jde vidět že to myslím vážně. Přivřu oči a.A jsme na půdě u Halliwelů (pokud nemá pjka námitky) |
| |
| Hotel -> Dům Čarodějek: Ém.. Ahoj.. Pousměju se. Mladík, kolem dvacítky, rozcuchané blond vlasy, černé brýle, původně na tmavomodrých očích, zapíchnuté ve vlasech. Na sobě mám černé triko s krátkýma rukávama, šedý tříčtvrťáky a černý skejťácký boty. Výška něco kolem metru devadesáti, váha mezi osmdesáti a devadesáti pěti kily. Na zádech šedej batoh s přišněrovaným skejtem. To už mi ale neznámej týpek třese rukou. Nejsem "andílek".. Jenom se asi umím přemisťovat.. Pousměju se, protože on asi ví o co jde. Potom začne říkat něco o společném odchodu a tak se tedy jen tak nějak reflexivně chytnu Jessiny ruky. Dvojčata, přitom každá jiná.. Potom další holka a týpek, kerej se taky umí přenášet.. Dohajzlu, kde to jsem ?! Co se to ksakru děje ?! A to ještě ta jedna drží knížku s jakýmsi kllikihákem.. Kouknu se na Jess, ale jakoby se začal romazávat svět a už jsme jinde. Pustím se jí a o pár kroků ustoupím. Všude je prach, trocha toho haraburdí jako na každé půdě.. Ale vypadá to tu až příliš uklizeně a čistě.. Zakašlu, možná jsem se nachladil z té ledové koly.. |
| |
| Doma? rozhlédnu se kolem sebe a nade mnou stojí několik postav.Lehce zpanikařím a přikryji si obličej dekou. Poznávám i okolí. ty obrazy, gauč,přehoz,vůně. Všechno to je jako u nás. Kde , kde to jsem. Zeptám se těch postav.Jedna se ke mě pomalu nakloní a pohladí mne po tváři. Je to Jess, nebo alespoň tak vypadá. Jsi doma. S námi sestřičko.Neboj se. Odpoví mi její krásný hlas . Vedle postává Alice s dvěma muži. Toho jednoho poznávám je to ten co nám tvrdil že jsme čarodějky a toho druhého neznám. Dala bych si něco k pití. Podívám se na Alici a ty dva. |
| |
| Park Můj plán vyšel, oba démoni se mnou spadli a díky tomu mě temnonoš netrefil, alespoň to jsem si na začátku myslel než jsem viděl, jak ho sežehl útok někoho jiného. Sakra další démon v pořádí. Než, ale budu čelit dalšímu protivníkovi rozhodnu se zbavit těhdle dvou. JAk se jeden z nich zvedá mám stále ruku uvězněnou pod ním. Chvíli ni a když je skoro na nohou tak mu tělem projede blesk a on se rozpadne na prach. Hned na to si jeden z nich začne dělat ohnivou kouli, jak ji vrhne zmizím mu před očima přímo do zad. Vytvořím si v ruce další blesk a ten mu prolétne hrudníkem. Pak začnu hledat dotyčného rádoby pomocníka. |
| |
| Park Mezitim co sleduji dva démony a chlápka , který s nimy zápasí , se ke mně přemístí další démon . Nechám ho domluvit a rychle mu odpovím. "Nevadí my že se to dozví , nenechám se nikým ovládat a ani nebudu něčí stroj k zabíjení." A jakmile mně chce démon bodnout , uhnu mu , chytnu jeho ruku a bouchnu s ní o svoje koleno. Dýku mu spadne na zem a já démona prudkou ránou do tváře odhodím od sebe. Tendle chvat znám téměř nazpaměť , u policie je to povinný výcvik. Mezitím co démon vztává si vyvolám ohnivou kouli a hodím jí na démona , který se snaží zvednout. Nikdo my nebude poroučet a už vůbec ne vyhrožovat. |
| |
| U jezera Chci tam běžet a pomoci mu, jakkoli. Proč se taky neumím přenášet? Už už se rozbíhám, ale nevím, jestli to vůbec stihnu. To jezero je poměrně dlouhé. Najednou za sebou uslyším smích. Když se otočím, stojí tam nějaký můž a v ruce tvoří ohnivou kouli. Né! Vylěkaně zavřu oči a mávnu rukou v očekávání pálivé bolesti. Nic se ale neděje. Když otevřu oči, vidím, že ohnivá koule smrzla na led a spolu s ní i ten démon. Překvapeně se rozhlédnu, Matt bojuje, on to tedy nebyl. Tak kdo. Já? Zkusím ten pohyb ještě jednou, tentokrát zmrzne strom. Jejda.. Vyděsím se. Toho si určitě někdo všimne! Ve zmatku opět mávnu rukou a led ze stromu zmizí. Ale ale... Vítězně se usměju, něco mě napadlo. Kouli, kterou po mě hodil otočím aby letěla na něj. Poté mávnu ruklou aby rozmrzli. Papá! Moje rozloučení se ztratí v bolestném smrtelném křiku. Když z něj zbyde jen hromádka prachu, rozběhnu se za Mattem abych mu pomohla. |
| |
| Hotel -> Dům Halliwellů Podívám se po novém "příchozím"a jen se letmo usměji. Další andílek? Zvláštní, až moc.. Pořád se musím dívat na Christiána. Škoda, že je tolik spěchu. Nakouknu do pokoje kde spí Laura. Chudáček, musela být pořádně unavená. Zívnu, i my jsme hodně unavené, je prostě náročný den. Ale to zvládneme! Pevně se držím Jessiné ruky a kráčím s ní ke dveřím. Tak doufám, že jsem nic nezapomněla. Potěžkám svou tašku a přehodím si ji přes rameno. Určitě jsem nic nezapomněla.. Přenášení? Jaké přenášení? Vzpomínám na výtah a dojde mi to. On může přenést nás všechny? Není nás nějak moc? Nechápavě se rozhlížím kolem sebe, pak se mě ale už drží Christián a já se pořád držím Jess. A co bude teď? Reflektivně zavřu jedno oko, netrvá to ani minutu a jsme v domě. Ono to vyšlo! Vesele se usměji na Christiána, pustím Jess, zatřepu rukama jako bych do nich měla chytit křeč. Popojdu pár kroků, zatočím se dokola, místnost osvětluje světlo z oken, i když né moc. " Takže tohle bude nejspíš půda." Samozřejmě, že je to půda, cožpak to nejde dost poznat? Mluvím trochu pro sebe, trochu nahlas. Vrátím se k ostatním, vezmu Lauru a Jess za ruce a jdu si s nimi prohlédnout půdu. Neboj se sestřičko, všechno je v pořádku, jen pojď. Promlouvám k Lauře v její hlavě a vedu ji za sebou. |
| |
| Můj pokoj a pak dům naších předků Kouknu se na Chrise a jen se usměji se a když mě za ruku chytla Ali nezbývali mi snad než nic jinačího než jít sní i když nějak né nadšeně. Mezitím koukám po Mikovy a když ucítím jak se my chytl kouknu na něj. Zase se usmívá jako když sem ho viděla po prvé v pokoji. Porozhlédnu se po pokoji a pak už jen cítím jak se něco děje modré, třpytivé paprsky nás obklopují a pak už nevím jen vidím jak jsme úplně někde jinde než jsme byli. to už ale Ali mě nedrží a já se trošku potácím tohle se mi nijak nelíbí a asi nebude takové přeskoky mezi něčím a dalším. Musela jsem se opřít o nějakou velkou truhlu a trochu to rozdejchávám a těkám pohledem od Ali pak Lauru, která se mezitím probudila a já ji jen odpovím že je vše v pořádku i když mi není nejlépe sem trochu asi bledá než bývám obvykle. Pomalu dýchám a rozhlížím se je tam jedna stolička docela vysoká jak bývá na noty u houslí ale celá ze dřeva při tom se kouknu na knihu a jdu k ní. Stoupnu si před ní a položím tam knihu a jako by krásně pasovala na to místo. Ale krom toho že vypadá tam dobře se nic nestalo nebo já to nepostřehla. Podívám se na Mika a přijde mi trochu nervózní nebo možná trochu nesvůj taky aby jsme pro něj prakticky cizí a ještě k tomu tohle vše je prostě postavené na hlavu. Miku jsi v pořádku nechceš něco ? Kouknu trochu starostlivě jak na něj tak na Lauru, která je unavená Ali se ním asi zakoukala do toho andílka Ali jak se ti může tak moc zamlouvat no jo my nikdy neměli stejný vkus na kluky ale dávej pozor je světluška. Zahuhňám se ti v hlavě už jdu ke dveřím půdy a kouknu na ostatní Ali už Ali, Lauro vy si to tu nepamatujete jak nám to tady babička ukazovala mno jo tehdy jsme sice měli jiné věci na práci krom toho nás nic asi nezajímalo hlavně tahle truhla co ? Ale nikdy jsme jí neotevřeli dneska třeba budeme mít možnost Pak se na ně kouknu a odpojím se od holek a otevřu dveře, usměji se a jdu dolů do kuchyně kde bude určitě nějaká voda pro Lauru. Scházím schody a jde vidět že dům je v dobrém stavu až na pár černých skvrn na zdech. Ale jinak fotky generací Haliwellů před námi až po naše rodiče jen se usměji a povzdechnu si Jess je to z tebou špatný už ani nevíš jací byli nebo pořádně jak vypadli za to se stydím že jsem zapomněla, ale nikdy sem jim pořádně neodpustila co nám provedli, vydávala jsem se sestrami jen když oni nám to dovolili ale to už je dlouho po jejich smrti jsme se každá rozešla jinou stranou já šla studovat žurnalistiku a Laura šla pracovat a Ali ta píše své knihy a je v tom úspěšná občas sem si jejich knihy kupovala a když sem měla čas přečetla ale zatím mám všechny Ze zamyšlení mě vytrhne nějaké hemžení na půdě a to mě vrátí do normálního života a sejdu dolů do kuchyně kde také začnu prohledávat skříně kde jsou skleničky a jednu vytáhnu a opláchnu abych si byla jistá že je čistá pak vytáhnu z ledničky studenou vodu v bandasce a naleju jí do skleničky a povzdechnu si. Zadívám se z okna a nevím co vlastně se změní jestli jen to že budeme mít větší potíže nebo se to usnadní nebo naopak zkomplikuje ještě více než doposud. A co ten Mike nevím proč ale pořád mi vrtá hlavou proč zrovna můj pokoj, proč zrovna já? |
| |
| Půda -> Kuchyň Jess se optá, jestli jsem vpoho a já jen kývnu. No.. Kdybych mohl poprosit o vodu.. Vodu ?? Kde jsem upadl ?! No nic, přání už je bohužel na světě a tak mi nezbývá, než to vypít.. Zatímco se ty dvě zbylý holky a ten týpek rozkoukávaj na půdě, proklouznu dveřma dolů. Cestou si prohlížím fotky a obrázky, takže málem spadnu ze schodů. Kur.. !! Zanadávám vduchu a konečně schody sejdu. Rozhlédnu se po hale, do které jsem vstoupil. Zaprášené skříně, napůl uschlé kytky, pár krabic. Potom konečně uvidím kuchyň a tak vejdu. Ve futrech zaklepu, abych Jess nevyděsil. Kde tu máte skleničky ??? Nejistě stojím vedle ledničky. Po chvilce přešlápnu, pořád se dívám okolo. Em.. Bojíš se pavouků ?? Zeptám se zkusmo. Ona se vlastně ještě nepředstavila.. No.. Potom se zeptám.. Znovu přešlápnu, batoh jsem nechal v hale u schodů. Vitrážová okna barví občas podlahu zeleně, červeně a žlutě. Je to tu hezké, útulné.. Ne jak ten barák, kde bydlím s rodičema.. Tady byla historie a ne sádrokarton.. Vsadil bych se, že základy budou ještě kamenný.. Odchytnu jakéhosi pavoučka a nechám ho, aby mi lezl po ruce.. Samozřejmě ho občas zase chytnu.. |
| |
| V novém domě Dívám se kolem sebe . Je to tu takové jak si pamatuji.Nikdy jdem ezapoměla na náš dům, i když jsem v něm už dlouho nebyla. Projdu se po půdě a ucítím pod sebou pohybující se prkna. Myslíte, že je to bezpečné se pohybovat po těch prknech pronesu k ostatním a polknu na sucho. V ústech mám suchoa modlím se, aby mi přinesli vodu. Chodím po půdě jako šelma v kleci. Dívám se kolem a vše tu na mě dýchá. Pomalu sejdu po schodech a dívám se na fotky a portréty svých předků. Je mi tu dobře. |
| |
| Kuchyně Miki Ani nevím jak dlouho jsem koukala takto z okna ale ze zamyšlení mě vytrhne Miki, který se objevil vedle mě nevím zda se přemístil nebo sešel je mi to celkem fuk. Usměji se na něj kdy se na něj zase podívám a jen mu ukážu na skřínku vedle mě a podám mu na stůl studenou vodu z ledničky. Později pujdem nakoupit jídlo a tak potom něco uvařím, a nějaké pití nevím co piješ, ale prozatím ti musí stačit tohle. Mimochodem v tom zmatku sem se nějak nepředstavila, jsem Jessica, ale říkej mi jen Jess prosím. Natáhnu k němu ruku abychom se pozdravili jak se sluší a patří a při tom se usmívám. Opřu se o kuchyňskou linku a povzdechnu si Mno asi nebude už nic normálně že? Proč já to jen četla možná by tohle nebylo.. A nebo by se to stalo někomu jinému co já vím jen sem zmatená Povzdechnu si a koukám do země pořádně nevím co mám dělat nebo něco takového.Je to moc velká zodpovědnost najednou nevím co nás čeká a ani nevím co budu teď dělat. Co moje škola například nebo co mám čekat vlastně já že budu dělat ? Kdo může zodpovědět mé otázky když ne já sama tak kdo ? Rodiče nemáme a on zjevně taky neví co přesně se děje. Zvláštní pocit samoty a tohle se mi nijak zvlášt nelíbí, citím se moc sama |
| |
| Kuchyně - s Jess: Pousměju se na Jess a vezmu si ze skříňky sklenku. Potom si naliju z lahve vodu a napiju se. Je studená, až mi z toho trnou zuby. Těší mě, Jess.. Znovu se usměju a stisknu nabízenou ruku. Pro mě nic vařit nemusíš, na jídlo si klidně skočím domů.. Je to kousek.. Taky se opřu o linku vedle tebe. Tady se asi psaly dějiny, co ?? Pavoučka už jsem dávno nechal zmizet, teď se tak nějak obdivně dívám po kuchyni. Odteď už nebude asi nic normálního, byť bysme se snažili sebevíc.. A osud by se ti stejně ozval s tím, že máš zachraňovat svět.. Zakašlu a raději sklenici odložím, abych sebe a hlavně tebe nepolil. Holkám sluší úsměv.. Řeknu trochu drze a kousek ustoupím. Začíná mě popadat smích, ale trochu i kašel. Snad bych ji někdy mohl pozvat na večeři.. Usměju se pro sebe a doufám, že mi nečte myšlenky. Po dnešku by bylo už možné skoro všecko.. Skoro.. |
| |
| Muj podnik Pomalu hladím Ginevru, v tom spozorní a podívá se kamsi do rohu a nastraží ouška a pak seskočí, ladně na zem a pomalu se začne plížit po parketu, najednou zhasnou světla a ona se ponoří do tmy. No paráda, co to kruci je ? Jističe..pojistky ? Hmm Ne. Vytáhnu telefon a po krátké kontrole zjistím, že je bez signálu. Co to mohlo bejt, co se děje ? Výpadek roudu ? Přetížení ? Postavím se a zadívám se do černočerné tmy. Královno Ginevro ? Zavolám na kočku a o pár sekund později ucítím, jak se mi o nohy otře kočičí tělíčko, sehnu se abych zvednul, královnu klubu a všimnu si že má něco v tlamiče. Výborně drahá. No pujdeme se projít domů coty na to a tam dostaneš..hmm co tahle smetanu ? Usměji se a myš vezmu do ruky a pomalu vidu hlavním vchodem, zamknu za sebou a podívám se do potemnělého města a usměji se. Je to skoro děsivé, ale krásné. Myš vyhodím do koše v jedné z uliček a s královnou Ginevrou se vydám potemnělími ulicemi měst k domovu. Něco ve mně se v té temnotě cítí, jako doma, usměji se a s poměrně dobrou náladou a bezestrachu, jdu zapadlími uličkami. Je to nádhera co, noc pro lovce Ginevro. Povím kočce a odpovědí mi je zamňoukání, lehce jí pohladím po hlavě a s úsměvem, jako by ten výpadek byl něco krásného a lákavého se pomalu, beze spěchu šinu dál a nelámu si hlavu stím, že za hodinu jsem měl otvírat podnik. Dnes bude zavřeno. |
| |
| Dean Rohlédne se kolem a začne se smát a jen se na tebe uculí Neboj se to je jen anděl, je jich tady plno, kráčí tady mezi námi a dávaj pozor na nás jiné Koukne na tebe jak odcházíš a šibalsky se koukne kolem a zevře oči a pak se ucilí a před tebou se zmotní černý vlk a kouká na tebe.Jenže né dlouho po chvíli se rozplyne a nezbyde tam ani chlup Ach jo nikdy nevydrží dlouho Pak se zase k tobě připojí a kouká na tebe jako by se nic nestalo takže bude ti vadit když s tebou počkám ? |
| |
| Tristan Policajti se na tebe podívají a jen se začnou smát Spadl si z marzu? nefunguje absolutně nic musíme do terénu. Nejde absolutně žádná technika. Víš co to znamená ? Koukne na tebe jeden pobavěně ale v tom venku strašně zahřmí a začne slejvak. Policajti se jen podvají a pak mávnou rukou a jdou do svých kanceláří a kašlou na vše. Jako obvykle Čas ubíhal minuty se vlečou a pořád nic nejde, začína celkem být zima ale co to je už tam normáln tady už není co neobvykléh že taky ? Máš jen pár možností bud jít domů nebo na obhlídku |
| |
| Policejní stanice a cesta domů Dojdu do svého kanclu a chvilku se znuděně rozhlížím. Asi půjdu domů, nemá to tu smysl, auta nejedou, telefony taky ne. Takže stejně nemůžu nic dělat... zvednu se, vezmu si věci. Cestou z budovy jen klepnu na dveře šefovy a řeknu mu že jdu domů. Ani nečekám na odpověď a pomalým krokem se vydám k sobě do bytu. Projdu kolem několika restaurací a kaváren kde chodím obvykle po práci, napadne mě, že bych se stavil na jídlo, ale uvědomím si, žemi tam stejně neuvaří. Takže pokračuju dál. Podívám se do nebe, ze kterého padájí šňury vody. Jak z nějákýcho hororu.... napadne mě a během několika desítek minut se objevím u sebe v bytě. Naliju si sklenku whiskey, sednu si na pohovku, nohy hodím na konferenční stolek a znuděně se podívám po celém pokoji. NApadaj mě samý depresivní věci, položím skleničku na zem a usnu.... |
| |
| Oliver Kočička jako by ti rozuměla každé slovo, jen zpokojeně vrní a kouká kolem.Kdžy jdete kolem jendé uličky Ginerva začne prskat a podobný kočičí výlevy když se bojí. V duchu ti zazní Pojdme rychle domů, tady není bezpečno mňau Pak ti zkočí z náruče a jde směr kde bydlíš jako by věděla přesně kam míříš. Vystupuje po schodech nahoru a čeká až otevřeš mota se ti kolem nohou a otírá se přitom krásně přede. Zpokojenost sama, venku začne lít akorát jste to stihli a kapky jsou docela velká jako by se nebe zbláznilo nebo co |
| |
| Ulice Aha… Tak kamaráda ze školy… Pomyslím si s povzdechem a nervózně zvednu oči opět k obloze. To nevypadá hezky! To vůbec nevypadá hezky! To by mě zajímalo, kdo by mi tohle dokázal vysvětlit! Že jsem se radši nedala na meteorologii… Zatřepu nesouhlasně hlavou a obrátím se na mladíka. “Zkrat v elektrice by nevysvětlil ty baterie. Zbláznilo se počasí a to by mohlo mít na svědomí tu elektřinu, ale proč nejedou auta a nefungují mobily? Sakra! Nejedou auta!“ Ztuhnu. Jako kdyby mi až teď došlo, že když nejedou auta, budu muset jít domů pěšky. Domů. Do mého velkého prázdného domu. Auto mám v práci, tam se mu doufám nic nestane. Stejně s tím víc nemůžu udělat. “Tak to abych asi měla vyrazit. No, tak na shledanou!“ Tak a teď si nafackuj! Odkdy se bavíš s lidmi, které potkáš na ulici? Ušklíbnu se a posmutním. Tolik mi chybí… Zamířím si to rychlým krokem napříč přes silnici kolem centra rovnou … domů. |
| |
| Půda - Dům Halliwelů "Lauro si v pohodě?" Zeptám se jí když nejde zkoro slyšet že mluví. "Vše tu je bezpešné *úsměv* Měla by ses jít napít,dole je kuchyň" Řeknu a rukou ji nasměruji.Když se otočím vydím Alici která si to tu stále prohlíží. "chceš se něco naučit?" zeptám se a otočím se ke stolku kde je pár průhledných skleniček,kotlýk,mapa,krabička (a v ní krystal) a kožený pytílk,ten vemu do ruky. |
| |
| Město Ta dívenka je značně neodbytná a navíc také zvláštní, což je pozoruhodné, ale nic to neznamená... Víš...maličká...nezlob se, ale já potřebuju být sám... Anděl, něco mi říká, abych si dával pozor, říkají mi to instinkty a ty se nepletou, ať je to anděl nebo ne, tak bych se mu měl vyhnout. Já musím jít....sám...děkuju za společnost, ale teď potřebuju být sám. Teď jsem se vyhnul náznakům a řekl jí to narovinu, je malá a tak to asi tak nepochopila. Rozloučím se s ní, tentokrát definitivně a jdu si po svých, pro jistotu se ohlížím jestli mě někdo, třeba ten anděl nesleduje. Nepotřebuji ničí pozornost. Tohle je zvláštní město. K mému překvapení jsou tu další vyjímečné bytosti, nečekal jsem, že se jich můžeš vyskytovat tolik, natož na jednom místě, měl jsem za to, že jsem jediný, víceméně. Ale jsem jediný svého druhu, to vím jistě, pátral jsem v různých pramenech, toliko literárních děl a nikde žádná mýtická podoba a ani v oceánu jsem nenašel nikoho jako jsem já. Ač je pravda, že oceán je převeliký a mnoho let by mi trvalo prozkoumat jej celý. Rychlejším krokem se procházím po ulici. ale pocitu, že mě někdo sleduje se ne a ne zbavit. |
| |
| Cesta domu Podívám se na kočku a rozhlídnu se kolem, vydám se za ní domů, ale jak ví kam jít ? Ona..co je ona zač ? Následuji jí a jaké je moje překvapení, když mě zavede ke mně domů. Pomalu odemknu a podívám se dolů na Ginevrů. Jak jsi to věděla, kde bydlím ? Co Ginevro. Pak pomalu vejdu do potemnělého bytu. Kap, kap kap, ozve se bubnování, kapek do okenního rámu a tabulek skla. Ginevra si mezitím najde místo na gaouči před potemnělou televizí, já se chvilku dívám z okna a pak se vydám hledat svíčky, nejdu čtyři, tlusté svíce, přiberu smetanu z lednice a zápalky a vydám se do obýváku. V obýváku rozestavím ty svíce a o chvilku později se po místnosti rozlije, příjemné a plápolavé světlo. Na zem polím otevřenou smetanu a polím jí na zem ke gaouči, sednu si vedle Ginevry a začnu jí hladit. No Královničko, kdopak jsi ? Kočičko moje. Jo a děkuji, že jsme nezmokli. Usměji se a lehce jí políbím na hlavičku a pak jí dál hladím a drbám za ušima. |
| |
| Kuchyň s Mikim Kouknu na něj a usměji se dojdu k lednici a začnu komtrolovat a vše házet do koše. Raději koupíme vše nové ať sem si jistá že je vše v normálu Ale mě vy nevadilo vařit i pro tebe moje jídla nejsou otravená oni tě nezabijou Kouknu celkem smutě že jsi odmítl tady být ale co naděla jen povzdechne a kouknu z okna co asi budu teď dělat. Ale ne jako bych tě tu chtěla držet to né jen že je tady dost místa takže tu klidně můžeš bývat s náma a třeba se učit s námi, teda pokud o svích schopnostech nebo co to je víš více. Zeptám se po chvilce když se na něj podívam smutně ale při tom mám malý usměv na tváři a kouknu se okolo co je tady bude ještě hodně práce, ale to je jendo. Nechceš mi něco říct o sobě? Koukám na něj zvědavě a při tom si to mířím do obyváku se kouknout jak to tam vlastně vypadá |
| |
| park Matt a John Matte protivníci byli překvapeni takže neopětovali utok ale zmizeli,Proměnili se jen v prach. Když hledáš protivníka zatím nevíš kde je a tak pro to narazíš na tvého společníka který ted udeřil démona přímo do obličeje a ten se svíjí na zemi a kouká na něj a kříčí něco ve smyslu že mu někdo něco neodpustí. Pak ten pomocník vytvoří ohnivou kouli a zničí toho co leží na zemi. Bude asi něco podobného jako ty ale s tím rozdílem že zahlédneš u pasu policejní odznak Johne tvůj démoní kamarád koukne na tebe a nadáva sprostě Ty jeden blbče tohle si zaplatíš nejsem z kamene tohle bolí zasičí a pomalu se začne zvedat a je na jednom koleni a druhou ma pokrčenou Zdroj se vše dozví a ty budeš hnít tam kde máš být ve věčné propasti od které není úniku Vrčí a pak se před tebou rozplyne a zbude po něm jen prach a pak vedle sebe zaslechneš někoho a uvidíš Matta |
| |
| Ulice Myslím, že je to jedna z těch obvyklých elektrických bouří, které vidíme někdy v televizi. Jako by bylo jednoduché skrýt magii před smrtelníky tak, abychom nemuseli lhát. Najednou se dívka otočí opět ke mně a z ničeho nic se rozloučí. Nashledanou slečno. Odpovím jí a vydám se cestou kudy jsem naposledy viděl jít Deana. Musím ho najít dřív než bude pozdě pro nás oba, ale kdyby potřeboval pomoc jistě bych se k němu dostal dřív. Procházím neznámými ulicemi a více méně se jen tak toulám. Nevím, kam Dean šel a tak pátrám jen pomocí pocitů a zkušeností. Moje pátrání však netrvá tak dlouho jak jsem předpokládal. Přece jen můj instinkt je na docela dobré úrovni. Za chvíli už vidím před sebou sledovanou osobu. Dělám, že se jen tak bezcílně toulám a více méně se tvářím jako že jsem zabloudil. |
| |
| Kuchyň -> Dveře obýváku Chvíli koukám, jak Jess všecho háže do koše. Znovu se napiju. Nó.. Rodiče mě necco moc nikam pouštět.. Oni si totiž pořád myslí, že jsem čtrnáctiletej fakan.. Povzdychnu si. Navíc nechcu otravovat.. Řeknu tiše a odlepím se od linky. Ty vole, neblbni.. Kašli na rodiče.. Chvíli jen tak stojím a koukám se neurčitě tvým směrem. Ale pokud ti to nebude vadit, tak vám tady klidně můžu pomáhat s úklidem.. Pousměju se. Potom se zeptá na mě. Na mě konkrétně. Nó.. Narodil jsem se šestnáctého dubna před devatenácti lety a celou dobu bydlím s rodičema tady kousek. Na dětství si moc nevzpomínám, to víš, je to moc dlouho a není moc na co si vzpomínat.. Někdy v šesti mě rodiče dali na tu základku pro nadaný děti.. Tam jsem míval, myslím, tak maximálně dvojky.. Ale od sedmé třídy jsem to začal flákat.. No.. Potom mě rodiče poslali na střední ekonomickou.. Tak nějak sem prolezl, ale zprasil jsem přijímačky na výšku.. No a tak teď mám brigádu tady ve městě.. Prošel jsem za tebou a opřel se o futra. Umlknu a koukám na tebe jak šmejdíš po vašem obýváku. |
| |
| Obývak s Mikim Usmívam se a hledám něco co by nám pomohlo a zároveň ho bedlivě poslouchám jeho vyprávění Hmm je vážně dosti nadanej bude se určitě celkem hodit nebo aspoň nám trochu nějakým způsobem pomůže musím říct že tohle vše zní tak dokonale že je to jako pohádka na jednu stranu ale jen přeci je to od nich sobecké Až teď se na tebe podívam s pousměji se na něj hele tak se podívej za 1) neotravuješ a za 2) jsi kluk takže nemusíš uklízet Usměji se a začnu sundávat bíle prostěradla co jsou poházené po nábidku, a dávaz je na jednu hromadu. Mno nevipadá to tu nějak hrozně jen přeci bude tu práce ale co mě to nevadí mezi tím se budu učit do školy ještě |
| |
| Jezero Suri Suri tvoje počínaní je lepší než si mohla čekat, tvé schopnosti se rozvíjejí a celkem dost rychle ale teď se to vcelku hodilo. Vše kolem zmrzlo stal se z nich led.Chudák i ptáček co letěl se změnil v led a spadl na zem. Když si obrátila kouzlo na něj a vidí co se na něj blíží jen si zahlédla v jeho očí strach a pak se jen ztratí a zbude po něm jen prach černý. Kolem tebe se zvedne vítr a ta špína se rozfouká a kolem začnou lítat blesky jak z nějakého katastrofického filmu. Lidi kolem jako by se z něčeho probrali a začali chodit koukají na nebe a při tom se snaží zavolat někomu. Jedna dívka dojde k tobě a zeptá se Slečno prosím vás jde vám mobil ??? Kouká na tebe trochu vyděšeně U tebe doma Tristan Když takto si rychle usnul zdál se ti sen stojíš u toho jezera a vidíš pobíhat kolem nějakou dívku a za ní co to je snad ne lykan?Dívka řve s plných plic a utíka před ním. Pak najednou zakopne a ta stvůra se na ní vrhne a začne jí trhat ale v tu chvíli ti spadne sklenka na zem a vzbudí tě to. Venku je strašný vítr a rozrazí ti to okno v pokoji Ulice Dean Mala holka jen pokrčí rameny a jde směrem kde ses pořád ohlížel vrací se smutná a kouká kolem sebe a ty pořád za sebou máš někoho ale nevíš kdo to je. Procházíš kolem jedné uličky a něco tě vtahne do ní a usměje se je to nějaký divný chlap v černém a přimáčkne tě na zeď Ahoj Deane, jsem dávný přítel tvých rodičů. Už dlouho tě hledám slíbil jsem jim že se o tebe postarám a při tom z tebe je už dospělý muž. pustí se a zpustí si kapy a pokloní se, kouká kolem sebe a mírně zasičí a nedají si pokoj ty světlonoši. Hele když budeš chtít stačí zavolat moje jméno jsem Gideon Potom se rozplyne a zmizí v závanu větru které kolem zavanul |
| |
| Ulice Ulice je celkem liduprázdná, vypadá to, že jsem si nevybral zrovna nejlidnatější část města. Aniž bych si něčeho všimnul někdo mě zatáhne do uličky. Leknutím s sebou škubnu, ale v tu chvíli to moc nepomůže, protože ta osoba mě drží pevně. Mo-mo-moji rodiče? Znal jste moje rodiče? On znal mé rodiče... V tu chvíli nezkoumám jestli je to nebo není pravda, v tu chvíli je vidina toho, že bych se mohl dozvědět něco o rodičích převládne nad pudem sebezáchovy. Světlonoši? Proč by mi neměli dát pokoj? Zeptám se jej překvapeně a stále ještě trochu v šoku. Těší mě Gideone...počkej...jak zavolat? Než mi Gideon odpoví přenese se v závanu větru někam pryč, kamsi. Moment, to znamená, že on je taky vyjímečný a že takových bytostí bude mnohem víc, patří ti světlonoši k nim? |
| |
| Ulice Uvidím u Deana nějakého muže,který se mi vůbec nelíbí. Znám ho jen jako učitele čarodějů a čarodějek, ale co ten tady, ale dělá? Proč vlastně má zájem zrovna tohohle muže. Proč je tak zajímavý i pro nejvyšší? Ptám se sám sebe a dělám dál zbloudilého chodce, který neví kam má jít. Podívám se na Deana. Prosím vás, nevíte, kde bydlí Heliwellovi? Ztratil jsem se a nemohu to najít. Řeknu Deanovi největší kravinu, která mě právě napadla a jsem rád, že Gideon už zmizel. |
| |
| Ulice Sotva jsem pokračoval v chůzi po ulici už se ke mně připojil někdo další. Mladík, podle mě mladší než já. Alespoň tak vypadá, soudě dle jeho vzhledu. Na stranu druhou já také nevypadám na tolik let, kolik mi ve skutečnosti je. Zdravím...omlouvám se, ale nejsem zdejší, dnes jsem dorazil. Jsem tu jen na skok...cestuji...nezlobte se. Ten muž vypadá sympaticky, možná zůstanu u označení mladík, to více sedí. Musím říct, že tohle je zvláštní město. Ale nelituji toho, že jsem tady. Uvědomím si, není-li tento mladík ten, kdo mě sledoval? Co kdyby to byl on? Nejsem si tím jist, ale přeci by jen tak někdo neoslovil někoho jen aby se zeptal, kde bydlí nějaká rodina. Neřeknu, zeptat se na nějaké významné místo, ale tohle? Nicméně uvidím, co se z toho vyklube, zmizet můžu v podstatě kdykoliv. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR