Velekněz Chrámu Havrana - 14. února 2012 23:01
	"Zaplatím 20 zlatých tomu, kdo mi přinese sošku Havrana. Kouzelník Roland Oraca" Tuto výzvu můžete vidět na jemném pergamenu přibitém k tabuli malého městečka jménem Zelený Vrch. Dvacet zlatých je docela dost. Rozhodně dost na to, aby to skupinka dobrodruhů alespoň zkusila. Místní okolí není nebezpečné, i obyvatelé jsou celkem vstřícní...

Velekněz Chrámu Havrana - 17. února 2012 14:01

Cítíte svěží jarní vzduch smíšený s pečenými kuřaty z místní krčmy a ti citlivější z vás i rozkvetlé jabloně i další vůně i pachy. Raní slunce vám svítí do zad a pomalu vás zahřívá. Zelený vrch se probouzí k životu. Na tržnici se již objevují první zájemci o obchod, avšak v kovárně je stále klid. A mezitím, co někteří spáči ještě odpočívají ve svých postelích, čtyři dobrodruzi se setkali ve stejný čas u radniční tabule. Je to taková velká dřevěná deska, na kterou může kdokoli napsat své žádosti, nabídky cennějšího zboží nebo i obecnou informaci. A právě mezi pár otrhanými a nedůležitými vrstvami popsaných papírů a surových pergamenů doslova září pergamen jemný jako hedvábí s výzvou k přinesení sošky. I přes to, že se vás pět vidíte poprvé, máte nutkání se spolu vydat za kouzelníkem a zjistit víc, ať už pro dobrý pocit za pomoc či pro hromádku mincí. Zobrazit SPOILER Zelený vrch není ani tak městečko, spíš větší vesnice. Její existenci zajišťuje obchodní stezka mezi nedalekým přístavním městem a Černém kameni, uhelném dole s přilehlou osadou horníků. Obchodníci i obyvatelé zde mohou na tržnici a v dalších obchodech nakoupit prakticky vše, od obyčejných zbraní, přes zlodějské náčiní až ke starobylým spisům o původu magie, za patřičnou cenu samozřejmě. V jádru vesničky se nachází tržiště obestavěné dřevěnými domky. Na jihovýchod od středu je kamenná radnice, vedle ní oblíbený hostinec U Šťastné Loutny. Nejvíce však každého zaujme vysoká věž na kraji vesnice. V ní sídlí místní knihovník a kouzelník, Roland Oraca.

Lisian - 17. února 2012 21:17

Vesnice Zelený vrch Ve zdejším hostinci jsem se zdržela již několikátý den. Lidé jsou zde přívětiví a přátelští. Po pár dnech vysedávání, vyprávění a zpívání mě to přestalo bavit, tak jsem se vydala na obchůzku města. Prohlížím si tržiště, kde mě zaujme veliký výběr všemožného zboží, bezpochyby ze všech koutů země. Tato malebná vesnice je vskutku úchvatná. Kamenná radnice působí monumentálně a vyzařuje z ní autorita. Nádherná vesnice. Avšak, už nastává čas, kdy je třeba posunout se o dům dál. Mé příběhy už zde znají a tak už je nezajímají. Měla bych se poohlédnout po něčem….novém. Přemýšlím a jdu dál, až dojdu k vývěsní tabuli A to se podívejme. Já o vlku a vlk za dveřmi. Ihned mě zaujme pergamen, na němž stojí zajímavá výzva. Po přečtení je mi jasné, že to chci zkusit. Chvíli na to dorazí ještě čtyři další osoby. Nejvíce mě z nich zaujme elf s kápí přes obličej. „Promiňte, ale nepletu se, když řeknu, že nejspíše budeme mít společnou cestu?“ zeptám se a pohledem přejíždím z něj na pergamen. Tak tohle bude zajímavé. Vskutku. Podívám se po těch, které pergamen přilákal stejně, jako mě. Bude to zajímavá cesta a v takto rozmanité společnosti i jistě zábavná. Pohroužím se do myšlenek. Už se nemůžu dočkat. Koho to tu máme….elf, pulelf…..to se mi líbí….. Ještě chvíli uvažuji a pak, když už nepřichází nikdo další, rozhlédnu se kolem dokola a hned si všimnu věže, jež vše převyšuje. „Myslím, že právě ta bude sídlem kouzelníka, který vyvěsil tuto výzvu. Kdo jde semnou?“ s tím se ihned vydám na cestu k věži, pokud mě následují, jsem ráda a pokud ne, i samostatné cestování je, konec konců, cestováním. Kdo k vám mluví. Promlouvá k vám asi 6 stop vysoká elfka, má krátkou sukni, tuniku, poměrně odvážného střihu a na hlavě čelenku. Kdo se ji podívá do očí, asi se podiví, protože i jejich duhovky jsou černé. Tváří se přívětivě a těm, co rádi posedávají v hostincích dojde, že se živí jako bardka.

Edrian - 17. února 2012 23:23

vesnička Zelený Vrch "Tak, a jsem tady..." říkám jsi, když procházím branou vesničky (nebo spíš městečka) Zelený Vrch. Dnes jsem vyrazil brzy ráno, sbalil jsem si pár důležitých věcí, čisté oblečení a jídlo na cestu. Mistr mi také přibalil pár zlaťáků, co si šetřil od té doby, co je v "hrdinském důchodě". Právě tento bývalý šermířský hrdina mě vyhnal na tuto výpravu. A jako naschvál měl hned dva či tři důvody. Za prvé - mě a mého mistra zasáhla "finanční krize". Zkrátka nemáme peníze. Za druhé - ...může za to holka. A prý že byla nevinná!! Byla všechno jen ne nevinná! Třetí důvod - buď bych si ji musel vzít (Milostivý bože, to by byla moje smrt. Netoužím se vzdát svobody ani svého pohodlí. NIKDY. Nikdy už nezakusit zakázané plody, nespatřit cesty dalekých poutí, neprožít to pravé dobrodružství, to je příliš velká cena. Ale naštěstí vždy existuje kouzelné slůvko nebo), nebo bych se vydal do nedaleké vesnice za kouzelníkem, který potřebuje pomoc nebojácného dobrodruha a nabízí docela dost slušnou odměnu ve zlatě. Navíc bych při výpravě navštívil spoustu měst plných překrásných žen, se kterými mohu sdílet společnost. Mmm... jak lákavé. Zkráceně řečeno, vybral jsem si to, co mi jde nejlépe (A to v obou případech). Z velkého města Králova Tvrz se jde pěšky do Zeleného Vrchu zhruba čtyři hodiny. Ani jsem moc nespěchal. Takže jsem zde stihl dojít kolem pozdního dopoledne. Mám na sobě oblečené kožené kalhoty s opaskem, na kterém mám připevněný svůj kord, vysoké boty a volnou košili. Počasí je krásné a slunečné a čím dál víc začínám ve vzduchu cítit léto. Z dálky vidím dřevěnou tabuli s novinkami a žádostmi. Už si plánuju, jak si najdu onu žádost, na kterou mě mistr upozornil, když tu k tabuli přichází ladným krokem žena. Nené, ta nemůže být lidského původu, houpání boků a ty dlouhé nohy... lidskou ženu bych poznal. Jak se přibližuji, spatřím její špičaté uši. Elfka! Pár už jsem jich ve svém městě viděl, jsou daleko krásnější než obyčejné ženy a někdy mě dovádí k nepříčetnosti už jen pohled na jejich líbezné tváře. Jakmile dojdu k vývěsce, hledám pergamen toho kouzelníka... bravo tady! Vyruší mě lehký sametový hlas elfky. Je trénovaný a jemný, určitě musí nádherně zpívat. Také se dívá na tu samou výzvu jako já. "Nepletete se, má paní, osud svázal naše cesty dohromady." Natočím se k ní. Je o půl hlavy menší než já. Mám na půlelfa docela slušnou výšku... můj otec musel být pořádně vysoký. "Smím se zeptat na vaše jméno?" pronesu mírně okouzleně a přitom hluboce hledím do jejích překrásných černých očích. "Nejspíš máte pravdu. Pojďme tedy za kouzelníkem přijmout jeho úkol." ...A tak začalo moje dobrodružství a cestování, na které do smrti nezapomenu... Zobrazit SPOILER Edrian je poměrně vysoký mladík s jiskrnýma modrýma očima, delšími světlými vlasy. Má opálenější kůži a šlachovité tělo. Ve tváři obvykle švihácký výraz nebo mírný úsměv (zde se usmívá, neboť je uchvácený Lisian). U boku se mu houpe jeho kord - z toho můžete usoudit, že je to šermíř.

Aragon Numenórský - 18. února 2012 08:46

Vyjel jsem brzy ráno z svého rodného města,protože mi došla zpráva abych přijel na zelený vrch.Jedu tedy lesem na svém ušlechtilém koni až na zelený vrch.Pomalu začínám cítit svěží jarní vzduch a krásnou jarní rosu. Už jsem tady procházím vznešenou bránou až k vývěsní tabuli ,když v tom spatřím další čtyři osoby. Zvláště mně zaujala vznešená a krásná elfka,její krásné a třpytivé vlasy a vznešené oči. Dále se zastavím u vysokého žluto vlasého mladíka.Podle jeho krásného kordu to bude nejspíše dobrý šermíř jeho lehký úsměv mi dává najevo ,že máme stejnou cestu.

Aragon Numenórský - 18. února 2012 08:55

Zobrazit SPOILER "Aragon N. je téměř malý a silný mladík a podle jeho krásné tváře,kterou má často pod kápí můžeme soudit že moc zkušený bojovník to není.Opravdu Aragon se bitev proti skalním skřetům a zl obrům ,kteří útočili na Gondor účastnil jen zřídka.Jeho významnou vlastností je se umět plížit když se žene nějaké nebezpečí nebo vyniká ve svých kouzlech,které jsou vyhlášeny samotným Gandalfem Bílím. Zajímavé je že za svůj krátký život elfa(100 let)nemá ani jednu jizvu.Říká se ,že jeho největším kouzlem je regenerace

Alnas Moren - 19. února 2012 15:59

Mé cesty mě zavedli do vesnice jménem „Zelený Vrch“, kde jak se zdá je mír…ale na můj vkus až příliš rušno… „Krásný den“ říkám si. Vítr si pohrává s mými černými vlasy a teplé sluneční paprsky dopadají na moji tmavou plet´ dunmera. Procházím městem, ale lidé se my snaží vyhýbat …pověrci !… Hledám koželuha, ale jak se zdá zdejší lidé my s tím nepomohou. Ale přece jen nalézám vývěsní tabuli a prodávám koželuhovi kožešiny, které jsem ulovil …snad my ty peníze vystačí na jídlo… Při cestě do hostince, ale mé oči spatří 3 osoby stojící u tabule, které něco čtou. A naráz příjemné překvapení, spatřím ty uši …elfové, snad ti budou rozumnější než lidé... Přicházím blíže a spatřím na tabuli pergamen, který tam přímo září a který si ty postavy tak horlivě čtou. Stojí tam, že místní mág nabízí odměnu tomu, kdo mu přinese sošku havrana. Hm. „Zdravím dobrodruzi, mé jméno je Alnas Moren, chystáte se vydat na tuto cestu? Pokud vám to nebude vadit rád bych se k vám přidal.“ pronesu …zdá se, že má cesta povede právě s těmito dobrodruhy, nevím proč, ale cítím to… Mladík s kordem (ušima elf, ale přeci jen je na něm něco lidského), krásná elfka (jejíž vůně mi připomíná kvetoucí louku na jaře) a někdo kdo svou tvář prozatím schovává pod kápí (a jehož tvář zdobí jizva). Brzy čas ukáže každého z nich ve světle pravdy, tak jako mne.

Lisian - 19. února 2012 19:50

Vesnice Zelený Vrch Odpoví mi sice někdo jiný, ale právě díky toho si všimnu, s kým mám tu čest. Hmmm šermíř…. Prolétne mi hlavou, pak si pořádně prohlédnu ostatní A ten druhý je bojovník, nevím jaký přesně, ale bojovník určitě. V to dorazí další mmm dimer….no, ještě trpaslík a hobit a mám lepší výběr než princezna. V duchu se musím zasmát, nad svými úvahami. „Lisian, a vy pane?“ odpovím půlelfovi. S každým z přítomných si potřesu rukou (pokud nabídnutou ruku přijmou a pokud nejsou z těch, co dámám ruce raději líbají.) pak už se vydáme k věži kouzelníka. Po pár krocích se rozhodnu zjistit, s kým budu cestovat „dobře, já jsem, jak už jsem řekla, Lisian a živím se jako bardka. Nedělám nic, co byste od bardů nečekali, avšak nepiji. Na tuto cestu se vydávám hlavně proto, že ve zdejší vesnici jsem se již zdržela až příliš dlouho a zdejší obyvatelé už mé příběhy znají. A vy?“ ukončím otázkou, protože jsem zvyklá chtít za informace buď peníze, nebo stejně cenné informace.

Edrian - 19. února 2012 21:50

Podám elfce ruku. Avšak sám se uvedu jinak. "Mé jméno je Edrian, spanilá Lisian." představím se a elegantně se ukloním. Mezitím přijde další dobrodruh - a pokud mě zrak neklame, musí to být temný elf. "Začínáme se tu pěkně scházet..." "Těší mne, Alnasi, bude mi ctí s vámi sdílet cestu." řeknu a abychom neprostáli důlek, vyjdeme ke kouzelníkově věži. Můj odhad, že Lisian je bardka byl správný. Nemůžu se dočkat, až uslyším její příběhy. Sám rád vyprávím o dalekých krajích a historkách hrdinů. "Já jsem Edrian. Žiji ve velkém městě pár hodin cesty odtud - v Králově Tvrzi. Avšak v tomto městě jsem se nenarodil. Ale o tom vám budu vyprávět později v temných osamělých nocích... (které možná nebudou až tak osamělé). Nečekejte nic zvláštního, můj život před příchodem do Královy Tvrzi není nijak slavný. Budu pokračovat... V tom městě jsem se dal do učení jednoho bývalého šermířského hrdiny, a abych následoval jeho šlépěje, stal jsem se šermířem také. Na tuto výpravu jsem byl spíš vyhnán, ale sám jsem toužil poznat cizí země a zažít dobrodružství. Hlavní záměr mého mistra byl vydělat nějaké peníze, kterých máme poslední dobou nedostatek." povykládal jsem jim zkratkou pár drobností o mé maličkosti. Zadívám se na malého elfa s kápí, který kráčí vedle nás. Poměrně zakrslý na elfa, ale určitě toho mnoho prožil. Podle mě je snad trochu zakřiknutý. Možná jen samotář. "A co vy, příteli? Ještě jste s námi nepromluvil ani slovo. Povězte nám, co vás přivedlo vydat se na Zelený Vrch za kouzelníkem." vyzvu ho, ať se s námi podělí o svůj příběh.

Alnas Moren - 20. února 2012 09:24

Dobré mravy mi říkají přijmout ruku elfy a poklonit se, tak se taky stane. „ Dobrý den Lisian, oslovujte mě jménem Alnas „ … nevím jaký je na povrchu samet, ale určitě tak hebký jako pokožka té elfy… „ Taktéž mě těší Edriane a taktéž mi bude ctí“ promluvím na půlelfa. „ Můj příběh není nějak více zajímavým než ty vaše. Jsem pouhý druid který putuje po světě a snaží se nějak přežít. Ale snad více až později. Nyní se snad vydáme ke kouzelníkovi a zjistíme více. „ … docela zajímavá skupinka, ještě uvidím co se z toho vyklube. Zdá se mi, že ten půlelf se nějak snaží dostat pod kalhotky té elfce, no uvidíme… A jdeme k věži, která se tyčí nad městem a tak začíná má cesta s těmito dobrodruhy.

Velekněz Chrámu Havrana - 20. února 2012 17:46

Jediný člověk u tabule se po přečtení otočí a beze slov odchází, a tak se skupinka vydává směrem k věži, nejvyšší budově Zeleného Vrchu. Při bližším pohledu zjistíte, že je téměř celá z tmavého mramoru. Masivní dubové dveře jsou však zavřené a žádný jiný vchod do věže není, jen pár oken několik sáhů nad zemí, uspořádány do spirály obmotávající celou věž. Než však stihnete cokoli udělat, objeví se za vámi další postava. Je to mladá půlelfka s posmutnělým výrazem. Pomalu k vám přistupuje, zřejmě přišla ze stejného důvodu, proč jste tady i vy ostatní. Při tom z jednoho vyššího okna vykoukne muž. Na takovou vzdálenost je těžké zjistit, jestli je to elf, člověk, hobit či kdokoli jiný, také detaily nejsou přímo viditelné, situaci ztěžuje i pozvolna stoupající slunce. "Vy tady budete asi kvůli mé výzvě ohledně Havrana, že?" zavolá na vás svrchu mocným hlasem. "Vyčkejte na mne, hned se vám budu věnovat, dobrodruzi." S posledním slovem odstoupil od okna a než přijde, máte chvíli na seznámení se s půlelfkou, útěk od věže s úmyslem dělat si z kouzelníka legraci nebo třeba k vyprávění příhod z vašeho života. Zobrazit SPOILER Vzhledem k tomu, že ona půlelfka je naše nová hráčka, doporučuji spíš první možnost.

Aragon Numenórský - 20. února 2012 18:44

dobrý den pane Edriane.Přicházím z Gondoru a říkají mi Aragon jsem synem krále Gondoru Aragorna . Jsem čaroděj a tuto vesnici vidím poprvé.Zavedla mně sem zpráva o ztracené m Havranovy a dalším dobrodružství. Vždy jsem se chtěl stát stejně mocným čarodějem jako byl Gandalf Bílí.Potěšilo by mně páni dobrodruzi kdyb jsem se mohl k vaší družině přidat a vstříc nebezpečí.Přece jenom tento tajemný kraj neznám a byl bych rád kdyby jste mi pomohli.

Aragon Numenórský - 20. února 2012 18:55
	Také mě je ctí krásná Lisian.Doufám že budeme přátelé milí dobrodruzi!

Aragon Numenórský - 20. února 2012 18:59
	přistoupím k půlelfce a budu se jí vyptávat na Mága.Od kud pochází?Jaké používá kouzla? Sám představím sebe i své přátele.(zvlášt Lisian a popíšu její velkou krásu

Imemoria "Ime" - 21. února 2012 08:39

Zelený Vrch Přejedu rukou po pergamenu a citlivými prsty vnímám jemný povrch. Tolik se liší od těch ostatních co zde visí a přesto má pro mne stejný význam jako ten nejdrsnější pergamen, který kdy spatřil světlo světa. Dává stejnou naději jako všechny pergameny co nabízejí práci, že jednoho dne vystoupím z otcovy pověsti a budu žít plnohodnotný život bez toho, aby mne vyháněli z města jen kvůli rodiči, kterého jsem nikdy nepoznala a který se mi z duše protiví... Opravdu už zase chceš jít na další ťáplou výpravu? To nemůžeš zůstat doma? To se právě ozvalo nikdy nespokojené druhé já. Hele, neprovokuj... Když jsem byla týden doma, ptala ses, kdy zase vyrazíme ven, tak laskavě mlč... Vzhlédnu od tabule směrem k věži kouzelníka a spatřím čtyři postavy, jež k vysoké stavbě očividně míří. Přimhouřím oči a rozpoznám již důvěrně známé obrysy elfky- bardky, která v posledních dnech vystupovala v místním hostinci... Nad otázkou proč se vydává na nejspíše nebezpečnou výpravu mohu jen bezradně pokrčit rameny... Nadhodím si brašnu na rameni a rázným krokem se vydám po stopách výpravy... K věži dorazím jen chvíli po hlavní části skupiny, ale místo abych vzhlédla k vrcholu stavby, otočím se zpět k vesnici a pohledem se loučím s poklidnou scenérií. Dělám to tak vždy, protože s každou novou výpravou je tu možnost, že už ji nikdy nespatřím... Otočím se ke členům skupiny a měřím si je pronikavýma safírovýma očima. Pak se pokusím o úsměv, ale i přes všechnu snaho jde vidět, že tuto mimiku nepoužívám nejčastěji... "Hmm... Zdravím...Jsem Erunis...Eru stačí...", pronesu jasným zvonivým hlasem tolik podobný hlasu elfů... Tohle bylo to nejhorší představení, jaké jsem kdy slyšela...Ty by ses nepředstavila líp, protože jsi já tak drž klapačku... Zobrazit SPOILER Vizáž: Štíhlá, pružná postava, vysoká asi jako průměrný člověk. Mám safírové oči, černé vlasy, voním po vanilce. Oblečení: Mám na sobě šaty(viz ikonka) a vysoké boty. Na krku řetízek s hlavou jednorožce- dárek od mistra k ukončení studia... Dojem: Postava vyvolává dojem tajemství a mírného smutku.

Lisian - 21. února 2012 16:53

Mágova věž U věže se k nám připojí dívka jménem Erunis Ne, vždyť víš, že je mrtvá. Ale co když přežila! Ne, to není možné, viděla jsem ten strom. Zachvátí mne stesk po mých dávno ztracených přátelích, po šesti dobrodruzích, se kterými jsem putovala 20let a po dívce, která se k nám přidala dva roky před tou katastrofou přidala, teď jsou všichni mrtví a já, přesně dva roky po nehodě, jak jsem si slíbila, se vydávám na novou výpravu a kdekoli, kde budu, budu vyprávět náš příběh a naučím ho celé generace bardů, aby příběh osmi dobrodruhů, pěti vznešených a silných mužů, jednoho mocného mága, měňavky a bardky, která, leč v pozadí, vždy značně přispěla k vítězství, nikdy nebyl zapomenut. Pak si uvědomím, jak o mne Aragon mluví Jste všichni úchvatní, ale nevím, jestli i po jeho smrti dokážu milovat. Zachvátí mne stesk, když si vzpomenu na Oriona, zakladatele naší skupiny a mou lásku, první a jedinou. Tak se zamyslím, až se zapomenu představit, rychle to napravím, napřáhnu k Eru ruku, pevně tu její stisknu a představím se „Lisian, jméno mé.“ Pořád mám dojem, že Eru znám a její pevný stisk mi to jen potvrdí, ale pořád si nejsem jistá, vím už však, jak zjistit, zda se známe. „No, máme chvíli času. Co byste řekli na příběh plný dobrodružství, ze kterého budete mít husí kůži, příběh o skutečné lásce a přátelství, příběh, který ještě nikdy nikdo neslyšel.“ Při zmínce o lásce se mi oči zamlží slzami, ale i přes to mluvím tak plynule a důvěryhodně, že nikdo nemůže zůstat na pochybách, že příběh bude pravdivý a nezkreslený léty slovního předávání mezi bardy světa.

Edrian - 21. února 2012 19:42

u mágovy věže Když kouzelník odběhl od okna máme chvíli času. Přichází k nám další dobrodruh. Potěší mě, když vidím dalšího svého rodu. Ale... tato půlelfka je smutná. Možná až tak z ní cítím bolest, že mi to láme srdce. Nesnesu pohled na ztrápenou tvář. Avšak její jemný hlas je jako nejsladší melodie. Aragon vystartuje jako první. Každého z nás představí a na Lisian si dá obzvláště záležet. Jakmile odstoupí od nové členky naší výpravy, lehce mu stisku rameno, trochu se skloním, abych byl blíž k jeho uchu, a polohlasem mu řeknu: "Aragone, pokud si chcete dobýt srdce ženy tím, že o ní budete vést dlouhé árie o její kráse někomu jinému (koho to tak docela nezajímá, protože má oči), nedosáhnete ničeho. Cesta lásky vede přímo, takže lichoťte té, kterou si chcete získat." Poté ho pustím, narovnám se, poklepu ho na rameně a už hlasitěji dodám: "Nebo doufám, že snad se nestydíte!" Přistoupím blíže k Erunis. Je o trochu menší než Lisian, ale to jí na kráse neubírá. Vypadá docela křehce, ale tuším, že uvnitř musí být nespoutaná a divoká. Má nádherné modré oči a přece v nich tolik zármutku. "Jak už mě můj přítel představil, jmenuji se Edrian." představím se mírným hlasem a podám jí ruku. "Je takový jasný den a ty jsi tak smutná..." lehce se na ni usměji. A pak jsem ucítil tu vůni, která oživila mé vzpomínky, kterých jsem se dlouhou dobu stranil, snažil je zapomenout, zavraždit, navěky pohřbít v hlubinách času. Ale ten cit byl příliš silný. Jako ozvěnou se v mé hlavě začalo šířit jméno té, které ta vůně patřila. Ta, která veškerou mou jedinou opravdovou lásku proměnila v prach svým jediným odmítnutím. Byla to žena, se kterou jsem chtěl kdy strávit život, který mi byl dán. Jí jsem chtěl svůj život a lásku dát a s ní sdílet svou existenci až do konce dní. Jak dlouho jsem tu nezkrotnou vůni vanilky proklínal, jak dlouho snažil potlačit sladkou vůni jejích vlasů. Nenávidím tu vůni. Příliš jako ona, příliš mi jí připomíná... a láme mou duši a srdce na malé kousíčky skla, které odnáší oceán pryč. ...Tak moc jsem se snažil zapomenout... S výrazem plným bolesti a žalu pomalu odstoupím od Erunis. Proč teď? Proč jsi tady?? Otočím se a vrátím se na své původní místo s pohledem zarytým do země. Každý miloval, ztratil a už do smrti nezapomene. Jen na pozadí slyším Lisian, jak nám bude vyprávět příběh. Vnímám to jen málo. V hlavě mi její hlas šeptá a opakuje její jméno. ...Isabella...Isabella...Isabella...Isabella... Ta, která mi zlomila srdce.

Alnas Moren - 22. února 2012 12:13

Čekání na mága Hleďme další půlelf. Hm dost zajímavé zdá se, že bohové mají s námi nějaké úmysly jelikož se nestává tak často aby se spolu vydalo pět elfů (nebo aspoň něco z těch elfů) společně na cestu. Přikračuji blíže k půlelfce, která jak jsem se dozvěděl má jméno Eru. „Dobrý den, jmenuji se Alnas a pokud se nemýlím jste tady ze stejného důvodu jako mi všichni. Co vás přivedlo až sem ?“ … má zvláštní oči, jako hladina jezera, ale přitom neklidná… … toužím po lese už jsem ve městě dlouho, ten zmatek… Zdá se, že kouzelníkova věž má hodně schodů (nebo on jde pomalu). Zdá se, že Lisian vypráví nějaký příběh, rád si ho poslechnu jelikož už jsem dlouho neslyšel žádný. Kunthar mi vždy rád vyprávěl příběhy ze kterých moudrost přímo dýchala... ach jak mi chybí Kunthar, žije ještě vůbec? Jistě, že ano někdo jako on nemůže jen tak zmizet...

Velekněz Chrámu Havrana - 22. února 2012 23:11

Lisian teprve začíná vyprávět, když v tom se dveře otevřou. Před vámi stojí ne příliš starý muž, spíše ještě mladík. "Zdravím vás, prosím, pojďte dovnitř!" zve vás. Věž je zevnitř vykládána knihovnami okolo zdí, ve středu je sloup obložený dalšími knihovnami. Na každé polici je spousta knih, starých svitků, vyjímečně i pár drobných sošek a podobných ozdob. Dřevěné schody vedoucí po vnitřním obvodu vás vedou až nahoru do hlavní místnosti. Můžete zde vidět několik pohodlných křesel, velký stůl pokrytý dalšími knihami a svitky, podlahu pokrývá drahý koberec s barevným vzorkováním. Přes pootevřené dveře k vám proniká lehké modré světlo z malé místnosti naproti schodišti. "Prosím, posaďte se. Omlouvám se, že to tak trvalo, byl jsem trochu překvapen, že by mne navštívil někdo po tak dlouhé době. Vlastně, poslední dobrodruzi mne navštívili naposled... před půl rokem. Ano, čekám již dlouho. Odmítli to, chtěl jsem zvýšit odměnu, ale... prostě odešli. Kouzelník se na chvíli odmlčí. "Oh, zapomněl jsem se představit, jmenuji se Roland Oraca, knihovník, historik a kouzelník Zeleného Vrchu. Řekne hrdě, zlehka se ukloní, poté odloží svůj blankytný háv, který měl přehozený přes světlejší tuniku a posadí se do křesla. "A co vy? Dva elfové, další dva jen napůl, a jeden drow... to se jen tak nestává, aby se dalo dohromady tolik elfské krve, ať už čisté či zkalené staletími bolestí a válek. No, předpokládám, že se moc bavit nechcete, raději co nejrychleji získáte těch slíbených dvacet zlatých." Vstane a vydá se něco hledat k blízké polici. "Moment, tady to někde bylo..." mumlá a nakonec vítězně vytáhne tlustou knihu a srolovaný svitek. Položí ji na stůl před své křeslo, do kterého si opět sedne, a nalistuje stranu. "Tohle je má nejoblíbenější kniha, Dějiny Havrana a vývoj Západního Království. Kdybyste měli čas a chuť, rád vám udělám malou přednášku z dějin Západního Království, mohla by vás některé zajímat." Řekne a pousměje se na Lisian, kterou viděl předchozí odpoledne v hospodě. "Samozřejmě, zdržovat vás nebudu, sám již na tu sošku čekám velmi, velmi dlouho. Vlastně, již dávno bych si tam zašel sám, je to asi půl druhého dne cesty, ale neměl bych opouštět město, navíc mám jisté... osobní důvody." Opět se odmlčí. "Vlastně jsem vám ani neřekl, co po vás potřebuji. Tedy, nejbližší chrám Havrana je právě něco přes den cesty, jak jsem již zmínil, je to směrem na východ, tutíž to není nějaká krásná, udržovaná cesta, vede to do hor. Ale zdejší okolí je bezpečné, o to není obavy. Jen mne znepokojuje náhlý odchod posledních dobrodruhů, možná se vydali pro sošku, ale nabídli ji někomu jinému. Pro mne by to však byla věc s neobyčejnou hodnotou, má rodina byla celé generace mezi vrchními mágy Havrana. Nemám sice k dispozici moc peněz, ale určitě mám ve své sbírce také nějaké předměty, které by vás mohly zajímat. O tom ale až později. Zatím se vydejte do chrámu Havrana, mám tady mapu blízkého okolí, zajisté se vám bude hodit." Při těchto slovech rozvine svitek, který přinesl spolu s knihou. Před vámi se objevila velká mapa Západního Království, avšak zdá se poněkud prázdná. "Ale ne, tato je špatná! Omlouvám se, jestli přijdete večer, dám vám správnou mapu, tahle je příliš rozsáhlá. Ale vemte si ji také, nepotřebuji ji, mám jich plné police. Mapu svine a podá ji bardce, ve které pocítil velký potencionál k duševnímu vedení. "Mapa není hotová, vlastně, po jistých událostech je velmi těžké nakreslit mapu, která by obsahovala takřka vše, ale města Západního království jsou zakreslena, včetně jejich okolí. Věřím, že se vám někdy bude hodit." "Takže tedy, měli byste zájem o menší výklad dějin Západního Království?"

Imemoria "Ime" - 23. února 2012 16:09

Mágova věž Jediná žena ve skupině se představí jako Lisian. Nedělej si zbytečné naděje. Lis, Orion a zbytek skupiny i Bajard leží někde na dně Trhliny. Ty jsi sama a sama zůstaneš... Mé druhé já mi připomene hořkou realitu. Ani nemám sílu mu odpovědět. Stiskni ruku jak elfce, tak i půlelfovi Edrianovi a Alnasovi. I přes mou vyrovnanou povahu mne zaskočí otázka na smutek a následovný bolestivý výraz, se kterým se ode mne Edrian odvrátil. Pozorněji se zadívám do jeho očí neboť se z nich dá mnoho vyčíst. To co spatřím mi však vezme dech. Ty oči! Je to horší než se dívat na Bajarda v záhrobí... Jako by se mi do srdce zabodla dýka, protože oči mají stejný výraz jako oři Bajarda, když jsme se viděli naposledy... Odpovím Alnasovi na jeho otázku: Hledám vykoupení za činy svého otce dá-li se to tak říct... Edriane, já nejsem smutná. Takto vypadám v neutrální náladě... Bardka chtěla vyprávět příběh a ká nutně potřebuji rozptýlení, jinak mne bude mé druhé já s JEHO jménem otravovat navždy. Ano prosím Lisian, vyprávěj příběh... Než však Lisian stačí začít z věže k nám dojde kouzelník a pozve nás dál... Oči si mohu vykoukat na horách knih a uvažuji kolik poznatků je v nich. Pak začne mluvit a trochu mne urazí tím, že si myslí, že to dělám jen pro peníze. Ale pár drobných by se hodilo... Já nepracuji za peníze, jen si beru z odměny tolik, kolik potřebuji na další... Nabídne nám po "menší" projevu výklad. Ani mi to moc nevadí. Snad přitom dokáži zapomenout na.... Ne nemysli na to! "Vyprávěj pane, ráda si Tě poslechnu." MH Podobám se jednomu nechvalně proslulému vrahu- on je mým otcem

Edrian - 23. února 2012 21:07

U Mága Sotva začne Lisian vyprávět, když se otevřou dveře do věže. Čekal jsem, že v nich bude stát nějaký starý muž, ale místo toho v nich stojí oproti tomu mladík. Pozve nás dovnitř, kde si s námi promluví o svém úkolu. Stejně jsem to moc nevnímal. Pohledem jsem pořád narážel na Erunis. Tohle jsem v životě necítil - byla to lítost, smutek, zášť... nikdy už jsem na Isabellu nechtěl pomyslet. A teď se tu objeví ONA a tak moc mi ji připomíná. Ta druhá divoká stránka... jako Isabella. Možná až příliš jako ona. Možná měla i stejnou barvu vlasů. Možná, že je ještě svým způsobem krásnější než Isabella. A to mě právě mate. Něco mě k Erunis poutá. A já nevím, co to je. Tohle je divný pocit... Když kouzelník položil mapu i knihu na stůl, uvědomil jsem si, že se zatím dívám jen na Eru. Na chvíli jsem se tedy věnoval zájmu úkolu. "Myslím, že ve městě zůstaneme přes noc a zítra ráno vyrazíme do chrámu Havrana." Byl to jen můj názor, podle Rolanda Oracy by měla vést Lisian. Možná proto, že v tomto městě vyprávěla příběhy a určitě hodně procestovala. Na mágovu nabídku, že nám vyloží dějiny Západního Království, odpovím: "Teď mám času na rozdávání, prosím, pane, vyprávějte, rád si to poslechnu." Vždy jsem rád poslouchal historii a povídky. Hlavně ty od Isabelly... Ale dost už! Teď je čas myslet zas na něco jiného.

Lisian - 24. února 2012 19:19

Kouzelníkova věž „Dobrá tedy. Jednoho dne,…“ Zrovna začnu vyprávět příběh a kouzelník už přijde, tak jej následuji do věže. Tam bedlivě poslouchám vše, co říká, když domluví a zeptá se, jestli někdo nechce lekci z historie, okamžitě zpozorním „já bych jednu prosila, smím li.“ Řeknu, protože dějiny mám vskutku ráda. Pak mi podá mapu, přijmu ji tedy a schovám do torny Pokud ji do pěti minut neztratím… můžem to považovat za úspěch. Řeknu si, ale mlčím a už se těším na lekci z dějin.

Alnas Moren - 25. února 2012 20:02

Konečně, vím co dál ! Snad bude stát za to...proklatě... Zrovna když chtěla Lisian začít vyprávět příběh mág otevřel dveře a uvítal nás dovnitř. "Ani se nedivím že mu to tak dlouho trvalo" pošeptám Edrianovi do ucha, kterého jsem zřejmě jistě vyrušil ze zasnění při, kterém pozoroval Eru tak jako srnec pozoruje samičku když je v říji. Při pohledu na dřevené schody, které docela vrzají pod tíhou mága mě napadá jen jediná myšlenka ...doufám, že to pode mnou nepraskne .... Mág vysvětlí vše co podle něho potřebujeme vědět a nabízí lekci z dějin." Před tím než, ale začnete pane Rolande. Jaké jsou vaše osobní důvody kvůli, kterým si nechcete pro sošku dojít sám? Jenom bych to rád věděl".

Velekněz Chrámu Havrana - 27. února 2012 16:00

Při otázce na své osobní důvody se kouzelník na Alnase trochu osopí. "Osobní důvody se jim říká proto, protože jsou osobní!" Hned se však uklidní a začne vám vyprávět historii. Vypráví vám asi dvě hodiny, semtam čte z knihy. "Doufám, že jsem vám řekl vše potřebné. Ale obávám se, že se nyní musím vrátit zpět ke svému studiu. Omlouvám se, ale budete muset odejít." Doprovodí vás po schodech dolů a rozloučí se. "Večer zase můžete přijít. Pokud budete mít ještě nějaké otázky ohledně úkolu nebo dějin naší země, ptejte se. Zatím vám doporučuji jít do hostince a koupit si něco k jídlu. Určitě tam narazíte na spoustu zajímavých lidí, ikdyž je ještě den. Takže při soumraku se vraťte pro tu mapu, pokud budete ochotni mi pomoct." Pak se na vás usmál, kývl hlavou a zavřel dveře. Mezitím, co jste byli ve věži se nebe trochu zatáhlo, na zem však stále dopadají sluneční paprsky. Město již ožilo, nejvíce hluku vydávají lidé na tržišti, vyjímečně můžete slyšet údery kladiva mistra kováře či pouličního zpěváka.

Edrian - 28. února 2012 20:20

Po výkladu dějin Západního Království se vydáme ven z mágovy věže. "Děkujeme za všechno, pane," poděkuji a kývnu na něho hlavou se zdvořilým úsměvem. Pár věcí už jsem o Království znal, protože v Králově Tvrzi se toho člověk hodně dozví. Právě tam odpočívá spousta dobrodruhů v krčmách a vypráví o svých výpravách a dobrodružstvích. O tom, kolik může být hodin, mě hladově informuje můj žaludek. No jo, čtyři dny cesty jsem nic moc pořádného nejedl. "Bude asi přibližně půl druhé odpoledne..." Otočím se k naší skupince a navrhnu: "Drazí společníci, když už jsme se tu tak krásně sešli, tuším, že spolu strávíme trochu delší dobu. Co kdybychom si šli poklábosit do hospody a dát si nějaký vydatný oběd, než ráno vyrazíme na cestu do chrámu Havrana?"

Alnas Moren - 29. února 2012 19:19
	Sotva než jsem chtěl něco vyslovit, mág nás vyvedl z věže a řekl ať se večer vrátíme...no super chodíme tam a zpátky... Edrian navrhne návštěvu zdejšího hostince...no jen doufám, že všichni půjdou zpátky po svých... "To není špatný nápad, stejně můj žaludek potřebuje něco k snědku" odpovím Edrianovi.

Imemoria "Ime" - 02. března 2012 17:18

věž -> hospoda...nebo ne? Poslouchám vyprávění mága, ale nervózně se ošívám pod pohledem Edriana. Proč mne pořád sleduje? Třeba se mu líbíš? To tak! Po přednášce vyjdu z věže a nadechnu se čerstvého vzduchu. Škoda, že ty knihy jsou zaprášené. Edrian navrhne jít do hospody. Jen to ne. Tady mne sice přijali, ale pořád si drží odstup. "Jděte nepřed. Dojdu za vámi," s těmito slovy rozběhnu mezi domečky vesnice. Minu kovárnu a řeznictví a prudce zahnu k bylinkářství. Vejdu do krámku a usměji se na ženu za pultem. "Ahoj mami. Vyrážíme až zítra, tak jsem se přišla rozloučit," řeknu elfce. Eru! To je milé, že ses přišla rozloučit se starou mámou," usměje se Esmeralda. Vyjde zpoza pultu a vejde do dveří vedoucích do obytných prostor. Vrátí se zpět s ranečkem, ze kterého voní chlebové placky a léčivé bylinky. "Říkám si, kdy si to konečně vezmeš s sebou," dá mi do ruky ranec a připojí vyřezávanou hůl. Obejmu matku, "Díky mami. Sbohem." Přidám ranec k obsahu brašny na ramenu a vyjdu s obchůdku. Ohlédnu se zpět a zamávám postavičce s ustaranou tváří v okně. Rozběhnu se směrem k hospůdce. Hůl mi krapet zavazí, ale připevním si ji na popruh brašny a běžím dál. Cítím vítr ve vlasech a zatoužím proběhnout se i pořádně. Bez zadýchání dorazím k hostinci a vejdu do přítmí budovy. Nakrčím nos, když mne do něj uhodí pach kuchyně a lidských těl. Je čas oběda a někteří pravidelní strávníci se otočí za nově příchozí. Jakmile rozpoznají mou tvář otočí se zpět, ale okamžitě to zašumí větším hovorem. Sklopím hlavu a dojdu k baru. "Dobrý den," pozdravím hostinského. "Dobrej, co to bude slečno?" otáže se celkem příjemně. "Aridskou kávu." Hostinský jen kývne a zamumlá na obsluhu pokyny. Počkám na svou misku, pak položím na pult minci a i s kouřící kávou dojdu ke stolu, kde již sedí ostatní. Pokud ještě v hospodě nejsou, najdu volný stůl, pokud možno v ústraní a posadím se do stínu.

Aragon Numenórský - 03. března 2012 11:50
	U mága Sedím upřeně a nic neříkám jen čekám co řeknou ostatní,sem všecek zmatený.Zaujala mně však Mágova tvář a krásná místnost začínám být velmi unavený

Lisian - 09. března 2012 08:52

Věž-hostinec Vyprávění poslouchám jen na půl ucha, protože dějinami této země se částečně zabývám. Přesto jsou pro mne jeho slova přínosem. Po vyprávění spolu s ostatními zamířím do hostince, kde pozdravím ty, se kterými jsem se už za dny svého pobytu setkala a posadím se k prvnímu prázdnému stolu, který uvidím. “Máte pravdu, Edriane, najezme se a vyspěme a zítra vyrazíme na cestu.” Pokud se hostinský přijde zeptat, co si dáme, objednám si “Kávu, pokud máte, tak Aridskou.” v tom vejde do hostince Erunis a objedná si totéž. Proč mám takový dojem, že ji znám? Rozhlédnu se o přítomných a když si něco začnou šeptat, dojde mi, že Erunis je Eru, TA Eru. Takže přežila pád toho stromu i útok na náš tábor! Zazní mi hlavou radostná myšlenka. Jestli pak mě pozná... Pomyslím si rozpustile. Pak usrknu kávy, odkašlu se a promluvím. “Nu dobrá, je sice ještě čas, ale myslím, že příběh přijde vhod, nemám pravdu?” Jako obvykle, když toto pronáším nastane nejdříve klid a pak bouřlivý souhlas. Podívám se na Eru. No, schválně, jestli mě poznáš. Pomyslím si a začnu vyprávět NÁŠ příběh. “Jednoho dne, se jeden elfský bojovník rozhodl založit skupinu, která by ničila zlo světa. Vydal se tedy spolu se svým bratrem a třemi dalšími elfy na cestu za svobodou. Putovali asi týden, když v nějakém zapadlém hostinci objevili bardku a mága, mág se k nim ihned přidal a bardka, uchvácena pohledem na zakladatele skupiny, neodolala a přidala se k nim také. Po několika dnech putování v tomto uskupení se zakladatel skupiny zapletl do bardčiných sítí natolik, že ji nedokázal odolat. Museli být spolu, věděli to oba, protože jeden bez druhého by už žít nedokázali.” Pokud mě někdo sleduje, všimne si, že v ten moment mi z oka skanula osamělá slza. “Putovali osmnáct let a za tu dobu připravili o život bezpočet nestvůr. Putovali dál a dál, všude, kde mohli, nastolili mír. Jednoho dne však jejich cestu zkřížila dcera vraha. Zakladatelův bratr se do ni na první pohled zamiloval a bardka v ni rozeznala čisté srdce a statečnou duši, ostatní však byli zaslepeni jejími rysy a rozhodli se ukončit její život. Na oko ji mezi sebe přijali, ale jednou v noci se jeden z nich probudil a do její láhve s vodou nalil prudký jed, na který neexistuje lék. Bardka jej zahlédla, ale neučinila nic. Avšak ráno, když se probudila jako první, vylila obsah vlastní láhve a když se probudili všichni, požádala onu dívku o trochu vody z její láhve. dívka nic nenamítala a láhev ji podala, ale když se bardky chystala napít se, zakladatel skupiny ji zastavil, ‘Ne, nedělej to, má paní, je tam jed, to já jsem přikázal, aby ji zabili, ale jako vždy jsi mne přelstila. Omlouvám se.’ pravil a bardka jen s úsměvem láhev vylila do ohně, jež zapraskal fialovými plameny. ‘Pokud na ni někdo z vás, kdokoli vztáhne ruku, Může si být jist, že ji může ublížit jedině přes mou mrtvolu.’ upozornila je a nikdo už na dívku nikdy nevztáhl ruku. Několik dní na to se jim to vyplatilo, protože dívka projevila svou schopnost, a sice proměnit se ve velkou černou kočku.” Ukončím. Je pravda, že příběh sotva začal, ale proč pokračovat, pokud nikdo nechce slyšet, co bylo dál?

Velekněz Chrámu Havrana - 11. března 2012 21:32

Hostinec Dorazíte do poloprázdného hostince a posadíte se ke druhému stolu od dveří. Je to budova obdélníkového půdorysu, avšak sál je tvaru čtverce. Je v něm několik stolů ve dvou řadách, některé jsou plné, jiné prázdné. Vedle hospodského pultu vedou dřevěné schůdky vzhůru do otevřeného patra, kde jsou další tři stoly, vedle schodů jsou dveře k pokojům. Na zdech jsou pověšené kůže i látky, celé to na vás působí vcelku příjemně. Podobným způsobem jsou stavěny hospody v celém Západním Království, jen s drobnými změnami. Postarší hostinský přijde a s milým výrazem se vás zeptá na objednávku. "Dvě Aridské kávy pro slečny, hned to bude." Po chvilce je přinese a položí je na stůl. "A pro vás to bude co?" zeptá se ostatních. Zatímco si objednávají, Lisian začne vyprávět jeden z příběhů. Všichni pozorně posloucháte - včetně hostinského, který za posledních několik dní slyšel jich od Lisian už více - a strávíte tak značnou část začínajícího odpoledne. Mezitím pár lidí z hospody odešlo a o něco více jich přišlo, hostinský má stále co dělat. Jenom jediný člověk zůstává vzadu u zdi a popíjí své pivo - starý, zarostlý muž v otrhaném špinavém hábitu. Ikdyž je již značně opilý, pořád se na vás dívá a dokonce se zdá, že vás i slyší. Co dál? Máte asi ještě tři hodiny do soumraku. Mezitím si opět můžete povídat další historky či poslouchat další příběhy.

Imemoria "Ime" - 11. března 2012 22:10

hostinec Tiše sedím a srkám horký nápoj. Vytrénovaným čichem rozpoznám, že nejen já si dnes pochutnávám na kávě ačkoli mnoho lidem tento nápoj nikdy nezachutnal. Proč mám pocit, že jsi pod tím stromem neskončila Lis? Protože tam skončila? To jsi zase ty? Ty jsi vážně to nejukecanější druhé jí jaké bych mohla mít. Pozorně si prohlížím tvář bardky, když vypravuje příběh. Všimnu si slzy a zalapám po dechu. Příběh znám. Je o nás, o mne a mé skupině, ale nikde jsem ho neslyšela. Až do teď. A slza na tváři jen usvědčila mé podezření. Lisian je Lis! Ale, jak to? Takto. Nebudu komentovat. Nekomentuj. Buď zticha, chci poslouchat. To já taky. Tak poslouchej a nekecej. Dobře. Tak budeš zticha? Tak jó, no. Ty... Poslouchám dál, dál kapitolu, kdy se poprvé objevuji na scéně i já. Při zmínce o bratru velitele jen tiše zašeptám, tak, že to nedokáže postřehnout nikdo krom Lis, která sedí vedle mne. "Navždy spolu bratře." Dál už neprojevuji žádné známky "slabosti" a jen naslouchám známému hlasu. Po skončení příběhu dopiji kávu, zvednu se, odnesu misku s usedlinou k baru, pak se vrátím ke stolu, ale nesednu si zpět na své místo. Místo toho pokynu Lis, aby mne následovala ven. "Půjdeš se se mnou projít na čerstvý vzduch?" Nemám ráda hospody. Pokud by chtěl jít nějaký mužský společník s námi, vysvětlím mu, že to není dobrý nápad.

Edrian - 13. března 2012 20:30

hostinec Jakmile dojdeme do hostince, tak se posadíme kolem stolu. Později k nám dojde Erunis s kávou.Lisian si objedná to samé. O téhle kávě jsem už párkrát slyšel - Aridská káva je nejsilnější a nejaromatičtější ze všech. V Králově Tvrzi byl tento druh jen v málo podnicích. Obvykle ho pili pro to, aby byli nabuzení přes celou noc. Nezáleží na tom, jestli pro velké pařby, kde se pije, zpívá a tancuje až do rána, nebo pro "postelové" účely. Já jsem ji samozřejmě nikdy nepil, protože moje síly v tomto směru byly vždy téměř nevyčerpatelné.  Taky ji kromě těchto důvodů pili cestovatelé, dobrodruzi a hrdinové, když si potřebovali doplnit energii. Pro ně to je spíš "povzbuzující čajíček".  Aby si dvě elfky objednaly v jeden večer tu samou poměrně vzácnou kávu, je docela velká náhoda. Nebo to taky vůbec není náhoda. Ony se znají? Pak si objednám u hostinského: "Přineste mi prosím vývar a velký pohár Vody Skal." Voda Skal není jen tak obyčejná voda, co se bere jen tak z řek. Je to nejchutnější a nejčistší voda v celém okolí. Pramen teče kolem okolí Černého Kamene. Tady se pije docela běžně jako "kvalitnější voda". A čím dále od této oblasti a od pramene, tím více je dražší. "Vyprávěj, Lisian," souhlasím s elfkou.  Pozorně poslouchám a dívám se upřeně na Lisian... Má zasněné oči, jako by se dívala na něco, co už prožila. Tohle je její příběh, ne žádná historka. Potvrdila to slza, která jí skanula po tváři. "Každý miloval, ztratil a už do smrti nezapomene." promluvím tichým hlasem svou dřívější myšlenku, abych ji nevyrušil z vyprávění. I ona milovala. Já také... Bardka pokračovala dále. Objevila se tam "dcera vraha".  Může to být Erunis?? Ten nechvalně známý vrah je její otec?  Možná, že od něho má pár rysů ve tváři, ale to neznamená, že musí být jako on. Tak se mi definitivně potvrdilo, že se obě znají. A nejen to, dokonce spolu cestovaly. Lisian vyprávění zakončí. Ale myslím si, že toto není konec celého příběhu. "Lisian, vyprávěj prosím dále, takhle to přece nemohlo skončit." řeknu.  Erunis na chvíli odejde, ale hned se vrátí, ale nesedá si. Pozve Lisian ven, asi si s ní potřebuje promluvit osamotě. Docela mě mrzí, že neuslyším pokračování. Nicméně si na něho budu muset počkat.  Porozhlédnu se po hospodě. Všichni sedí v okolí našeho stolu, jen jeden stařec sedí vzadu nad sklenkou vína. Probodává nás očima a zdá se, že vše poslouchá. Asi je to jen další opilý otrhaný alkoholik.

Alnas Moren - 14. března 2012 19:55

Hostinec Při otevření dveří hostince mě udeří do nosu pach piva, která mi není příliš příjemný...snad tady vaří dobře... vnitřek vypadá docela dobře a je po celém obvodu vyzdoben mnoha kůžemi divokých zvířat. Tiše kráčím za Lisian, která jak se zdá je tady stará známá. Usedneme si ke stolu a opřu si svou hůl o stěnu. Příchází hostinský a ptá se mě co si dám, odpovím "Prosil bych jednu číši vína a elfský chléb s cibulkou". Odchází a Lisian začíná vyprávět jeden ze svých příběhů. Je to příběh o jakýsich rádoby hrdinách, kteří spolu cestovali a ničili zlo. Není to jeden z těch příběhů na které jsem zvyklý, žádná moudrost. Ale přesto zdá se jakoby nebyl vymyšlený a hlavou mi vrtá...je to snad její příběh?...znají se ty dvě?... Zachvíli se mé tušení utvrdilo když se ty dvě vytratily před hostinec. "Zdá se, že ty dvě se znají, to budou nejspíše trochu déle venku" řeknu Edrianovi "Jaký je tvůj příběh příteli ? Podle tvého kordu usuzuji, že ho nemáš jen na okrasu".

Lisian - 14. března 2012 20:18

Hostinec Dovyprávím příběh a Edrian mne požádá, abych pokračovala, ale to já nemám v plánu “Ne, takhle to skutečně neskončilo, ale pokračovat budu jindy.” řeknu dost nahlas, aby to slyšel i muž sedící daleko od ostatních, kterého jsem právě zpozorovala, pak vstanu a skloním se k Edrianovi, jako bych jej chtěla políbit na tvář, ale místo toho mu do ucha pošeptám “Dnes v noci přijď ke mě do pokoje, povím ti, co bylo dál.” pak už na oko zmateně následuji Eru. Hlavu mám plnou emocí a tak z hostince vycházím jako ve snách. “Eru, jsi to Ty?” zeptám se jí, když dorazíme k místu, kde budeme samy. Nemůžu tomu uvěřit, je to nemožné, měla by být, JE mrtvá. Ti jezdci, smrt, oheň, ten strom! Nemohla přežít. Tohle je jen přízrak z minulosti, má mne zmást! To je kruté! Až moc kruté! říkám si a sleduji dívku, kterou SNAD znám. Natáhnu k ní ruku a dotknu se řetízku, jež má na krku “Je to to, co si myslím?” zeptám se ji.

Imemoria "Ime" - 15. března 2012 20:10

někde v liduprázdném zákoutí Neskončilo a o tom potřebuji s Lis mluvit. Pomyslím si po Edrianově námitce. Nad Lisiinou reakcí popotáhnu obočí. Změnila se.Zato ty ses nezměnila vůbec. Pořád jsi ta nevýrazná, tichá malá "dcera vraha"- kdo moh vymyslet tak blbej název. Dcera vraha, to zní jako bys šla v jeho stopách. Lis má své způsoby... Vyjdu ven z hostince a najdu nějaké zákoutí bez lidí, kde se chodí pramálo. Když mne Lis pozná, po tváři se mi rozlije první skutečný a nefalšovaný úsměv za x let. "Soy Eru y nadie otro, Lisian aguda." Nechám ji přejet prstem po tom nejcennějším, co mám. Tedy, snad s vyjímkou flétny. Pak šeptnu ono slovo. Cambio. Jako, když plyne voda se mi od hlavy rozlije stříbrný kruh obtahující mou postavu a měnící mé rysy. Po proměně už před Lis nestojí křehká půlelfka, ale šestiset librový onyxový panter. Jediné co zůstalo ze staré Eru jsou safírové oči hluboké jako tůň. Když už se neudržím na zadních, proměním se zpátky, ale tentokráte bez "stříbra". "Pravda je, že by to šlo i bez toho, ale přidává to na "dramatičnosti"." Prohlásím jakoby se nic nestalo. "Neříkej jim pravý konec, ať neví, že jsme to my, prosím.

Edrian - 18. března 2012 11:26

Hospoda Lisian vstane, aby mohla jít s Erunis ven, a nakloní se ke mně. Jako kdyby mě chtěla políbit na tvář. Protože jsem takový, jaký jsem, tak jí vyjdu vstříc a nakloním se také. Místo polibku mi ale zašeptá do ucha o soukromém dovyprávění příběhu v jejím pokoji... v noci. Tohle zní jako schůzka. Samozřejmě nevím, jak si to vyložit, protože sám chci slyšet ten příběh celý, ale mít intimčo sami dva pozdě večer v jejím pokoji... Jakmile vyjdou spolu ze dveří, zeptá se Alnas na mě. Myslím, že je čas taky něco povyprávět. Sice se tento příběh vypráví nejlépe za mírného přítmí a jemného světla svíce a ohně, ale nevadí. "Budiž, povím vám historii své zbraně. Ačkoli se tento příběh neváže na mě, je plný lásky, nevídaného hrdinství a odvahy." při těchto slovech si odepnu rapír v pochvě od svého opasku a položím jej na stůl před obecentsto. Tuším, že chtějí vidět i jeho čepel, ale zatím je nechám v napětí. "Je to poněkud delší příběh, tak se usaďte a slyšte..." "Toto vyprávění se událo v dobách, kdy se Západní Království ještě vzpamatovávalo ze zániku Věže. Tehdy žil v Králově Tvrzi vynikající šermíř. Jmenoval se Roderick. Co dva léta se v tomto městě pořádá skvělý turnaj v šermu pro slávu a bohatství. Těchto soubojů se zúčastňují mistři ze všech koutů země, někteří jedou do Královy Tvrze i ze zemí za horami a někteří i za hranicemi. V tomto turnaji vítěz získá větší majetek a nějaké peníze, ale to jen při prvním vítězství. (Ostatně, do té doby se předpokládalo, že nikdo nevyhraje za sebou více než jednou či dvakrát a i to se předpokládalo za hotové z pekla štěstí...) Roderick se tohoto turnaje zúčastnil, když byl ještě docela šermířské pískle. A vyhrál. Získal nevídanou slávu. Ale co se nestalo pak? Poté ještě v dalších šesti letech bojoval. A opět třikrát vyhrál, ale tentokrát jen pro čest, slávu a i jen tak pro zábavu." Při vyprávění i trochu gestikuluji, abych dodal více dramatičnosti. Trochu se odmlčím. "Roderick mohl s nabytým majetkem žít ve slávě, v pokoji, mít krásnou ženu, děti... Ale jak to už tak bývá, ruplo mu v bedně. Umínil si, že už nebude šermovat jen tak pro zábavu a bude využívat své umění pro dobro a blahobyt lidí. Jak už jsem řekl, tehdy bylo království v celkovém zmatku... Avšak nikde nepanoval zmatek tak velký jako v přístavním městě Brána. Tehdy v Bráně sídlil gang těch největších zlodějů, pirátů a hrdlořezů, kteří už z větší části měli pod palcem celé město. A teké se dostali do politiky, kde s pomocí peněz a strachu měli doslova volnou ruku... Jejich velitelem byl hrozný Shaw." Z dřívějších vyprávění vím, že tohle jméno nahání hrůzu všem bez rozdílu. Povídá se o něm spousta hrůzostrašných historek. "Byl to zloděj bez sebemenší cti a největším požitkem pro něj byla čistá smrt. Měl oči podlité krví, které zrcadlili čistou hrůzu... Mnohé jeho oběti naposledy před úmrtím spatřily jeho temné, krvelačné, přímo děsem zalité oči. A že také zabíjel ze všech zlodějů nevíc. A kradl dvakrát tolik! Jeho gang přepadával jak na moři i na souši. Kradli, loupili, znásilňovali, zabíjeli. Roderick se vydal právě tam - do Brány. V těch časech vzniklo v tomto městě "Hnutí odporu", do kterého se přidal. V této skupině byli všichni, kteří chtěli zkáze  tehdy mocného města Brány přítrž. Brzy se stal velmistrem této organizace a velmi ji zdokonalil. Společně se svými čtyři učni (ze kterých už byli mistři, jeho věrní následovatelé, kteří by šli za ním i na smrt) vyhledávali a vyhlazovali místa úkrytů zlodějů. Jeho první učednicí prý byla krásná a odvážná Victoria. Byla to zdatná šermířka a bojovnice směle se rovnající i těm nejdivočejším mužům. Roderick k ní zahořel upřímnou nehynoucí láskou, kterou by nerozdělilo nic na světě. Oba milenci se bez sebe nikam nehnuli. Plánovali si, že po smrti Shawa a rozprášení gangu spolu odejdou a založí rodinu.  Po pěti letech bojů se jim konečně podařilo najít samo sídlo velkého šéfa gangu. Naplánovali útok přímo uvnitř. Jeden Roderickův učeň se svou skupinkou odlákal pozornost lupičů, aby se mohl zbytek dostat dovnitř doupěte. Když měli Shawa na dohled, zaútočili. Hrůzný šéf gangu se jen opíral o svůj těžký meč a díval se na celou bitvu ze svého křesla na vyvýšeném místě." Chvíli mlčím. Pozoruji, jak všichni čekají co bylo dál. Pak zase tiše promluvím... "Však v tom je zarazila zrada z vlastních řad... Hector, nejmladší z Roderickových žáků, byl celou dobu tajným špiónem zlodějů, jeden z nejoddanějších stoupenců Shawa. Celých pět let informoval úspěšně Shawa o pozici Hnutí odporu a proto jim velitel cechu pořád utíkal. V jeho tváři se bleskl zlomyslný výraz, otočil se, aby mohl napadnout Rodericka zezadu. Ale Victoria vycítila jeho výpad a Hectorův útok odrazila. Strhl se mezi nimi prudký boj. Náhle Victoria musela bojovat se svým přítelem a spojencem. Nedokázala ho zabít... Proto Hector využil její slabosti a proklál ji skrz na skrz svou šavlí. Victoria padla na zem... Roderick se za nimi rozběhl a probodl zrádce, který se kochal jak z Victorie uniká život. Pár lidí se kolem nich na okamžik zastavilo. Roderick se svou jedinou životní láskou pronesl pár něžných slov... a pak vydechla naposled v jeho náručí. Poté se spustila vřava ještě prudčeji. Hněv odporu přímo tryskal z jejich výpadů. Až potom hrozivě zuřivý Shaw vstal ze svého trůnu, vzal do ruky svůj těžký meč, a sám šel osobně zabít velmistra hnutí. Bojovali v tváří v tvář... Na život i na smrt. Shaw způsobil Roderickovi hluboké šrámy na hrudi. Ale on se nevdával. Bojoval jako šelma dále. Pomstit všechny životy, které on ukončil.  Až pak Roderick podřízl zlosynovi hrdlo.  Shaw ze své rány prudce krvácel... dokud jeho hříšná duše neopustila nadobro tento pozemský svět.  Zbytek zlodějů a lapků bylo jako ovce bez pastýře. Někteří se rozutekli, nekteří bojovali dál - i když s jistou smrtí... Po vítězství byl den ticha. Uctili památku mrtvým a pohřbili mrtvá těla. Roderick společně se svými dvěma učni pochovali Victoriino tělo pod velkou starou vrbou."  Vstanu ze židle, vytáhnu svou zbraň z pochvy a zvednu ho do výšky se špičkou nataženou vpřed. Jeho čepel se vítězně leskla ve světle. "Právě tento rapír je zbraň Victorie, která jej dostala od svého otce." promluvím hlasitěji. "Dal mi ho její milenec Roderick. Nejlepší šermíř, jakého kdy Západní Království a město Brána poznalo. Roderick je můj mistr a já jsem jeho poslední učeň!" Opět se posadím, zasunu rapír do pouzra a připnu si jej ke svému boku, tam kam patří. "Jestli se ptáte, jak to dopadlo s Roderickem..." pokračuji. "Dostal nabídku čestného místa na královském dvoře... ale jak se vrátil, jeho pět let neopečovávaný majetek byl porozprodávaný, protože si lidé už mysleli, že Roderick je snad mrtvý." poté se mírně usměji, abych zakončil své vyprávění.

Edrian - 18. března 2012 11:28
	Viktoriin Rapír odkaz odkaz

Lisian - 18. března 2012 13:30

Ulice- hostinec “Neboj, neřeknu.” slíbím Eru a vrátím se do hostince. Tam už Edrian vypráví svůj příběh. Až po několika větách mi dojde, že to není jeho příběh, ale příběh jeho meče. Zajímavé, ale originální, to si musím zapamatovat. Ještě pár slov poslouchám a pak vytáhnu mandolu a vybrnkávám akordy, aby zvýraznily příběh. Edrian vypráví, já brnkám a čas letí a letí. Po skončení Edrianova příběhu už nám do setmění zbývá už jen asi hodina, rozhodnu se tedy vyprávět jeden ze starších příběhů. Není tak dobrý, jako ten náš, ale taky zabaví. Řeknu si a dám se do vyprávění. "V jednom dalekém království, kde den přináší smrt a noc unáší nevinné se narodil chlapec. Byl menší a slabší než ostatní děti a všichni si mysleli, že zemře. Avšak když se jej ujala jedna stařenka rostl a sílil, až z něj vyrostl silný muž. Střenka zemřela a jejím posledním přáním bylo, aby se chlapec vydal do světa. Učinil tak a šel. Putoval přes hory a lesy, přes jezera i rozlehlé pouště. Došel do království, kde si našel přítele kováře. putovali tedy spolu, dál a dál. Jednoho dne, dorazili k místu, kde v zemi byla obrovská díra. Když do ní pohlédli, na samotném dně spatřili košík. Rozhodli se, že košík vytáhnou a podívají se, co v něm je. Chlapec se tedy po provaze spustil až na dno propasti. Odkryl z košíku přikrývku a zjistil, že je v něm dítě. přišel tedy k provazu a uvázal na něj košík "Vytáhni jej příteli a pak spusť lano zpět, abych mohl vylézt nahoru." zavolal na kováře. Ten přislíbil, že tomu tak udělá. Avšak když vytáhl košík a zjistil, že v něm je ztracená dcera krále zdejší země, přepadla jej chamtivost. Spustil tedy provaz zpět dolů, ale když se jej chlapec chytil. Přeřízl jej. Když se chlapec po mnoha týdnech dostal z propasti ven, slíbil si, že kováře najde a zabije. Když ho však našel, nedokázal to a opět se se zrádným kovářem spřátelil. Od té doby ti dva putují všemožnými královstvími a pomáhají, kde se dá. Kovář vždy chlapce zradí, ale pak se s ním opět spřátelí. Když chlape leží na smrtelné posteli, obklopen bohatstvím, zavolá si k sobě svého nejlepšího přítele kováře. Už mnoho let, jej kovář nezradil a tak si teď myslí, že mu chlapec něco odkáže, když však poklekne vedle jeho postele, ucítí mezi žebry a v srdci chlapcovu dýku a jeho slova se mu vryjí do duše při její cestě ven z těla "Kde je princezna?" zeptal se jej tehdy chlapec a kovář, tak zaskočen, že jej chlapec zranil, prozradil, kde dívka je. Od té doby chlapec, jež měl být už mnohokráte po smrti vyhledává ty, jimž pomohl. když je najde, spřátelí se s nimi a nějakou dobu s nimi putuje, když však přijde čas, kdy by jim měl pomoci, zradí je a zabije." Vyprávím, jako bych to sama zažila a neodpustím si ani dramatické odmlky a tak se mi podaří ‘zabít’ další hodinu. “Stmívá se, neměli bychom jít za kouzelníkem?” zeptám se Edriana, který se mi jeví jako potenciální vůdce naší skupiny.

Velekněz Chrámu Havrana - 18. března 2012 14:52

Hostinec Hospodský přinese objednávku i Edrianovi s Alnasem. "Ty budeš z Královy Tvrze, co? zeptá se šermíře. "Lidi z větší dálky ani netuší, že to mají v kdejakém pajzlu a místní si to ani nekupujou." Lisian dovypráví svůj příběh a na chvíli odejdou. Tu chvíli Edrian využije ke svému vyprávění o tom, co se dělo před mnoha lety v ulicích Brány. Ten příběh mnohokrát slyšel od svého Mistra. Alnas poslouchá a při tom jí svůj chléb, po chvíli se vrátí i Lisian s Eru a také poslouchají. Edrian sklízí úspěch tak velký, jako jeho Mistr Roderick v hospodách Královy Tvrze. Aragon to celé poslouchá jen tak napůl, vypadá nějak vybledle a vůbec nemluví. Uprostřed Edrianova vyprávění vstane a se všemi svými věcmi odběhne z hospody tak rychle, jako by ho pronásledovalo tisíc přízraků. "Jen běž." zní vám lehce v hlavě. Kupodivu na to však nijak prudce nereagujete, spíš to berete jako naprosto normální věc. "Budete chtít na noc pokoje? Mám tady pár volných, většinou dvoulůžkové." zeptá se vás hostinský Milan, jak se vám před chvílí představil. Vzadu v hospodě však stále sedí stařec a popíjí již několikáté pivo. Vstává. Téměř bez kymácení dojde až k mladému Edrianovi a něco mu pošeptá do ucha, pak odchází pryč z hospody. Všichni jste z jeho dechu cítili opilost. "Omlouvám se za něj, štamgasti mu říkají Lhář, semtam se tady objeví a vypráví o tom, jak byl kdysi knihovníkem a kouzelníkem v té věži támhle." řekne a ukáže směrem ke knihovně. "Nikdo mu to nevěří, většinou už přijde opilý a tady pije dál, dokud ale platí, tak ho nevyhodím. Tvrdí, že současný knihovník... ten... Oraca, že ho násilím sesadil a od té doby je na jeho pozici on. Ale je to šarlatán, podle některých tak sice vypadá, ale tehdejší knihovník odešel pátrat do ruin Věže, Ernest se jmenoval. Roland byl jeho učeň a jel tam s ním, vrátil se však, když je v půlce cesty přepadli a Ernest si prý přál, aby se Roland vrátil. Ale kdo ví, z příběhů, co jsem tady slyšel..." Odnese prázdné nádobí a jde obsluhovat další lidi. Už se pomalu stmívá... Jak už naznačila Lisian, je čas vydat se pro mapu. Počasí se moc nezměnilo, život v městečku je podobný dopoledni - tentokrát však lidé odchází do hospody nebo domků.

Velekněz Chrámu Havrana - 18. března 2012 14:57

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Co ti řekl opilý muž? Zatímco posloucháš vyprávění Lisian, přijde k tobě opilý muž a vychrlí na tebe pár vět. "Takže starý Rod ještě žije? Doufám, že je na tom lépe než já... O toho hlupáka se neboj, odejde a hodně dlouhou dobu ho neuvidíte, jenom by vás zpomaloval v cestě a bránil by vašim cílům. A ještě jedna věc - nevěřte tomu proradnému bastardovi, jenom vás využívá! Však ještě dojde na má slova, uvidíš!" A odejde, ani ti nedá šanci odpovědět.

Velekněz Chrámu Havrana - 18. března 2012 14:59
	soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Hostinec Ikdyž posloucháš příběh, všimla sis spolu s ostatními, že opilý muž přišel k mladému šermíři a něco mu šeptá do ucha, hned potom však odejde z hospody. Ikdyž je jeho háv značně potrhaný, na jeho rukávu vidíš zvláštní symbol, který je ti povědomý, jenom si nemůžeš vzpomenout odkud.

Edrian - 18. března 2012 16:54

Z hostince ven Venku už se stmívá a čas letí. Když Aragon vstane uprostřed mého příběhu vstane a odejde, moc si z toho hlavu nedělám. Stejně to byl takový malý holovrátek, ten by mi tu ještě dělal před dámami ostudu. A pokračoval jsem dále. Nakonec jsem za své vyprávění sklidil velký úspěch. Ve svém nitru vím, že tento obdiv mých posluchačů patří mému mistrovi. A já k němu cítím nesmírný respekt . Lis dovypráví a pak se mě zeptá. "Ano, měli bychom jít, ale nejdříve si zamluvíme pokoje, aby jsme měli kde spát až se vrátíme z kouzelníkovy věže." odpovím spíš pro celou naší skupinku. Pak k nám přijde hostinský a nabídne nám nocleh. Dvojlůžkové... a při této myšlence kouknu na Lisian. Pak mi naskočila v hlavě otázka. Dnes mám v plánu se umýt v teplé vodě... musím požádat hostinského, aby mi pacholci donesli na pokoj kýbl vroucí vody a pak více věder se studenou... V Králově Tvrzi v hostincích tuto možnost měli. Zákazníkovi se na pokoj donesla železná nebo měděná vana (v některým případech lavor) a poté mu hostického pomocníci donesli horkou vodu, která se pak ředila studenou... V tom se ke mě dobelhá ten starý opilec z rohu hospody a něco mi pošeptá. Jeho dech je sytě nasycen alkoholem. "To se teprve udiví..." chtěl jsem mu odpovědět, ale hned odešel. Brr... navíc moc nemám rád pivo. Hostinský nám trochu poví o tom "Lhářovi", ale stále si myslím své. UVIDÍ SE... ale stejně si z Lhářova varování něco vezmu. Vstanu a dojdu k Lisian. Trochu se k ní skloním a navrhnu: "Nechtěla bys být se mnou společně na pokoji?" Šibalsky se na ni usměji. Samozřejmě nemám v plánu, aby k tomu došlo dnes... Strávíme přece spolu spoustu času... tak proč ji trochu neprovokovat a nenechat ji více v napětí? Až si všichni objednáme pokoje, řeknu ostatním: "Jděte ke kouzelníkovi napřed, já si tu jen něco vyřídím." Potom se hostinského zeptám na možnost koupele, a jestli by mohla být připravena než se vrátíme. Tohle je jen přece trochu kulturnější hostinec. Když se s hostinským domluvíme na příplatku, tak mu řeknu, že zaplatíme ráno, jak budeme z hostince odcházet. Až je vše domluveno, vyrazím rychlým krokem za naší skupinou.

Imemoria "Ime" - 18. března 2012 17:13

hospoda ->věž Spokojena se slibem se vrátím do hostince, kde už Edrian začal vyprávět svůj příběh, nechci ho rušit šoupáním židle a proto zůstanu stát u dveří. Příběh je velmi pěkný a konec mi připomene časy v tělocvičně, kdy jsem od rána do večera vykonávala cvičení, jež mi můj mistr zadával. Při vzpomínkách na něj mi po tváři steče slza. To je... to není možné. Dva roky jsem nebrečela a pak si tu příjde on a začne si povídat a rozbrečí mne jako nic. Jó stárneš holka. My jsme jedna vzpomínáš. Když příběh skončí, tleskám snad nejhlasitěji. Aragorn, který se rozhodl odejít, mne málem porazí ve dveřích. Hej, ty srabe, když už zdrháš, tak se aspoň nauč chovat slušně k dámám. Zahrozí za ním moje druhé já pěstí. Sednu si na místo a poslouchám už ne tak povzbudivý příběh od Lisian. Když skončí má moje "sestra" poznámku. Sláva, snad je to poslední pitomý příběh, co dneska uslyším, jinak se docela zcvoknu. Ty si nikdy neodpustíš nějakou poznámku, že? Koutky se mi o kousek zvednou spolu s náladou. Sice je to otravné a věčně nespokojené druhé já, ale občas je s ním docela zábava. Hlavně nesmí mít poslední slovo, ale to už jsem vychytala. Hostinský se ptá na ubytování. "Já...ubytovala bych se v jednolůžkovém, jestli ještě nějaký máte." S lehkou nadějí doufám, že hostinský řekne, že už má jen dvojlůžkové a ne pro všechny. Obočí se mi stáhne zamyšlením, když spatřím znak na paži muže, který oslovil Edriana dosti záhadným způsobem. Kde já ten znak jen viděla... a co mu řekl. Hostinský nám řekne přibližnou historii muže.Zas nějaký cvok. Nebo ne. Koukni se na nás, tak nemůžeš hodnotit podle vzhledu a pověsti. Pravda. Slyším dobře? Ty jsi se mnou souhlasila?! Ač nerada... Sí, ona souhlasila se mnou!!! Ať mi Milan nabídne pokoj samostatný či dvoulůžkový, přijmu ho. Nad Edrianovým pokynem kývnu hlavu, vezmu svou brašnu- je v ní příliš mnoho cenných věcí, než abych ji někde nechala a vyrazím ke kouzelníkovi. Cestou pozdravím několik dětí, které ještě neházejí původ a povahu do jednoho pytle a oči mi trochu posmutní, když vidím jejich matky jak je táhnou pryč a rukou dělají ochranné gesto před zlými silami. Nikdy nás nepřijmou. Nikdy nepoznají naši dobrou podstatu. Hlavně tu tvoji. V duchu se ušklíbnu nad kyselým výrazem, který vykouzlilo moje druhé já. Při průchodu vesnicí potkáme skupinku mladíků. Snažím se jich nevšímat, ale jde to velmi špatně, protože si většina uplivne před moje nohy. Říkám si, kdy ti dojdou nervy a dáš ji na frak, ale obávám se, že toho se ani nedočkám. Jedině dobře. Kdybych "ztratila" nervy, jak říkáš, zahanbila bych mistra a to nechci. Jejich chování přejdu mlčky, chlustancům se vyhnu a mlčím i nad jejich peprnými nadávkami, kterými mne zahrnují, i když mám na jazyku stovky odpovědí. Dojdeme k věži a zaklepu na dveře. "Tak. Jsme tady pro tu mapu, co jste nám slíbil." Připomenu kouzelníkovi, pokud si nevzpomene sám.

Lisian - 18. března 2012 19:45

hostinec-věž (Si připadám jak poslíček..sem- tam- sem- tam...) Edrian nabídne, abych strávila noc v hostinci ve stejném pokoji jako on. “Proč ne.” Řeknu a pak jen nedůvěřivě sleduji muže, který mu něco šeptá, něco málo zaslechnu, ale nedá mi to žádný smysl. Vydám se tedy s Eru a Alnasem do věže, jdu až za nimi a Alnase si prohlížím. Chmm Dimera jsem ještě v akci neviděla...jestli pak je lepší než elf...začnou se mi v hlavě rodit nemravné myšlenky...Ne, ne, ne Orion by nic takového nedovolil, ačkoli...on by chtěl, abych byla šťastná... takto jsem smýšlela ještě několik minut a pak už jsem si všimla, jak nějací výrostci plivají po Eru Já bych je... okamžitě se rozpálím, dojdu k nim a skloním se tak, abych viděla do očí tomu, co sedí na zemi a ostatním tak velmi zpříjemnila výhled. “Tak hele, pánové jestli se vám líbí, řekněte ji to. Tímhle si ji vážně nezískáte.” řeknu jim a pak se opět narovnám “Ani ji ani nikoho z jejího okolí.” dodám. Chvíli na to dorazíme k věži, kde už Eru klepe na dveře. No, tak to by mě zajímalo, jak bude ta mapa vypadat...pomyslím si.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. března 2012 20:06

"Ty vážně budeš z Královy Tvrze!" odpoví Milan na Edrianův dotaz ohledně koupele. "Tohle je malá hospůdka v malém městě, jestli chceš, tak se můžeš umýt vzadu za hospodou, je tam takový plácek, teplou vodu bych ti přinést mohl." Setkání s mladíky z bohatších rodin také nedopadne moc pozitivně. "No to bysme teda vyhráli!" smějí se na celé okolí. "Potvory odporné, vraťte se zpátky do lesů vy zrůdy!" Vysmívají se dál a odběhnou pryč. Ani pohled na zbraně, ani zlé pohledy nepomáhají... Pak k vám však přijde starší hobití žena v zelené zástěře se spoustou fleků. "Omluvte je, všichni tady nejsou stejní. Ale moc se tady radši nezdržujte, pro cizince je to tady těžké... Nechť vás provází štěstí na cestách!" řekne a vydá se zpět na tržnici ke svému stánku. Už dále od věže vidíte, jak z ní vyzařuje rudé, příjemně hřejivé světlo. Přijdete blíže a krátce po tom, co Eru zaklepe, dveře se otevřou a Roland se na vás opět usměje. "Zdravím, omlouvám se, ale nemám vůbec čas, tady máte tu mapu, snad se podle ní zorientujete. Vážně se moc omlouvám, ale pozastavil jsem jistý magický rituál pro lepší život ve městě a nemohu si dovolit zdržet se příliš dlouho. Snad mi to nemáte za zlé. Doufám, že uspějete." Vychrlí na vás, podá vám mapu a zavře dveře.

Alnas Moren - 19. března 2012 20:25

Hostinec->Věž Edrian mě svým příběhem o svém rapíru překvapuje a zdá se mi, že jsem ho už někde slyšel...Jestřáb a Rybářka ? Ne, to nemůže být pravda, asi jsou si jenom podobní… Po dokončení Edrianova příběhu pronesu "Vskutku ta zbraň má historii napsanou krví". Hostinský nabízí pokoje, nad tím se až tak nezamýšlím. Spíše by v hlavě pořád bloumá ten příběh. Pronesu "Nevadilo by někomu, kdybych s ním sdílel pokoj?“ kdosi odpoví, ale nejspíše to vyřešíme až potom. Lisian navrhuje, abychom se už vydali ke kouzelníkovi což považuji za dobrý nápad ...už mě z toho nic nedělání bolí sedínka... Na cestě k věži vyrážíme společně s Eru a Lisian, jelikož se Edrian zdržel kvůli něčemu v hostinci. Cítím jakoby mě někdo sledoval tak otočím hlavu a spatřím Lisian jak se na mě zamyšleně dívá, ale hned jak ji spatřím tak obrátím zase hlavu zpět...určitě se ty dvě znají jenom počkám až nám to poví samy... Dorazíme k věži, zaklepeme a Lisian se ptá na mapu...kde jen ten Edrian vězí... Vylézá Roland dává nám mapu a tak rychle jak se objevil tak i rychle mizí. Obrátím se ke skupině "To byl dlouhý rozhovor" prohodím sarkasticky "Tak asi nezbývá nic jiného než jít zpět".

Edrian - 19. března 2012 20:44

...Hygiena... Emil mě zklame... ale tušil jsem to. Někteří prostě neznají slůvko "hygiena". "Ne, to je v pořádku. Zajdu si někam do potoka." Jako celý týden. Škoda, po pár dnech jsem se chtěl uvolnit v teplé vodě. Na znamení díku na hospodského kývnu a pak rychle vykročím ven směrem ke věži. Dojdu zrovna když Roland předá mapu a zabouchne dveře. "To bylo teda fakt narychlo." okomentuji to, co jsem viděl. Jakmile zamíříme k hostinci otočím se na ostatní: "Dnes mám v plánu se umýt před výpravou v potoku... Je zde někdo, kdo by chtěl sdílet společnou koupel?" Já hold dělám všechno rád ve dvou...

Lisian - 19. března 2012 20:56

Hostinec už zase? Mág nám jen rychle dá mapu a vyžene nás. A já si myslela, že nás potřebuje. pomyslím si a vrátím se spolus ostatními do hostince, kde Edrian navrhne jít se vykoupat. “Koupala jsem se ráno, ale proč ne.” řeknu “Jen si odložím věci na pokoj.” Vezmu si od hostinského klíč a vyběhnu nahoru po schodech a otevřu dveře našeho pokoje. Najdu tam jedno dvou-místnou postel uprostřed. já to věděla. Pomyslím si a položím si na jednu polovinu své věci. Pokoj zamknu a vrátím se dolů jen s osuškou. “Můžeme?” zeptám se ostatních, protože očekávám, že koupat se půjdeme hned a ne až později.

Imemoria "Ime" - 19. března 2012 21:34

čachtačka? a můžou tam čičinky micinky? Druhé setkání s mágem proběhne velmi rychle. na můj vkus možná až moc. "Asi nezbývá nic jiného." Prohodím k Alnasovi, ale jelikož se mi nechce jít zas kolem těch nevychovanců z vyšších vrstev, kteří stejně nesahají prostému Bajardovi či Orionovi ani po kotníky, přijmu "nabídku" se jít okoupat do řeky. "Tak já bych třeba šla." To je jedině dobře, protože už trochu smrdíš. Seš ňáká drzá ne? Počkám až si ostatní odloží věci, já sama však ty své nepustím z ruky. Mávnu rukou, aby mne následovali a jdu tou nejkratší cestou k potoku. Pohled na proudící vodu jako by mne osvěžil. Na úhlednou hromádku složím své oblečení, brašnu, zbraně čítající prak a dýku a hůl. Na sobě mi zbyde jen delší lehká lněná košile, střižená tak, aby kopírovala tvar šatů. Vejdu do vody a nechám vlnky hladit má bosá chodidla. Voda je pro mne balzámem na duši. A na mne ne? Bohužel, ne velmi otravná druhá já ještě balzám nevynalezli. Jedině dobře. Ale je možné, že se o jeho objevení začnu pokoušet já.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. března 2012 21:46

Zelený Vrch Vracíte se do hospody a při tom navštívíte své pokoje. Alnas má dvojlůžkový, Edrian s Lisian také a Erunis má svůj malý pokoj. Každý pokoj je o velikosti asi tři na tři sáhy, komůrka Eru jenom dva na dva. Tak akorát pro postele a stolek na odložení některých věcí. Žádný luxus. Ale všichni jste již spaly v horších podmínkách. Dojdete k malé říčce, která protéká okolo Zeleného Vrchu. Jelikož je už nějaká ta doba po soumraku, voda je skoro až ledová a není toho moc vidět, přesto se bez problémů umyjete. Teď vás čeká noc, dlouhá a přesto krátká. Zítra vás čeká namáhavá cesta a bylo by vhodné vyrazit brzo, na druhou stranu se chcete určitě trochu poznat a Lisian zná ještě spoustu příběhů. A město utichá, ukládá se ke spánku, i v hospodě už doznívají opilecké písně a nad Západním Královstvím září dorůstající Měsíc.

Imemoria "Ime" - 20. března 2012 18:57

hostinec Po osvěžující ledové koupeli se vracíme do hostince. Cestou kapku pomohu schnutí šatů, takže už před příchodem do budovy jsem suchá jako bych do vody ani nevkročila. Vejdu do svého malého pokoje, který mi naproste vyhovuje. Je prostě a jednoduše zařízený, žádné přeplácání ozdobami. Zavřu za sebou dveře. Protože už je tma, vyvolám na dlani plamínek a pošlu ho ke knotu svíčky, kde zůstane už jako obyčejný oheň. Odložím brašnu na postel a chvíli se v ní přehrabuji než mezi pláštěm, papíry a tužkami, měchu na vodu, misky, spousty kávy, bylinkami a plackami našla nevýrazné pouzdro s "pokladem". Vsunu ho do šatů, aby se nemohl v žádném případě uvolnit a vypadnout a otevřu okno. Plamínek se zatřepe, když do pokoje vklouzne chladný noční vzduch. Usměji se a sundám si boty a vysoké ponožky. Vstoupím na rám okna a vystrčím horní polovinu těla směrem ven. Jednou rukou se stále přidržuji rámu, ale druhou nahmatám okap a okraj střechy. Pevně ho sevřu i druhou rukou a zkusmo přenesu asi většinu své váhy. Spokojeně se zazubím, když okap ani nevrzne. Jednou nohou se zapřu o rám a druhou vyšvihnu na střechu, na kterou se záhy vytáhnu celá. Noční vánek mi čechrá vlasy a já mu zálibně nastavím tvář. Ze střechy mám nádherný výhled na noční město- světla v oknech září jako hvězdy na obloze. Tohle se člověku nikdy neomrzí. MI už se omrzelo. A taky si říkám, kdy konečně spadneš. Ty nejsi člověk, takže se nepočítáš a já nespadnu. Nesejčkuj. Uvelebím se na střeše nad pokojem Edriana a Lis.

Alnas Moren - 20. března 2012 20:54

Noc Edrian navrhuje společné koupání, které s radostí vítám, jelikož už musím smrdět jako no zkrátka jako něco čeho dosáhnete tím, když necháte mokré jehličí na peci. Sevleču si vše jelikož jsem na nebeský šat už zvyklý. „Brr, ta je tak krásně studená, jen doufám, že to je opravdu potok a né místní kanalizace“ pronesu, když lezu do vody. Po osvěžující koupeli si obleču košili a navleču si své roucho zpět na sebe. Vyrážím do hostince a užívám si lehký vánek, který mi rozfoukává dlouhé vlasy. Odemknu pokoj, odhodím věci na postel a lehnu si. S rukama za hlavou civím na strop, na kterém se mihotají stíny svíček a předvádějí hru světel … Matko,otče... slza mi teče po tváři a já vzpomínám na dávnou minulost, která mě pronásleduje jako noční můra...potřebuju se rozptýlit… Vstanu, nezapomenu si vzít pod roucho svůj krátký meč, zamknu za sebou pokoj a vyražím směrem k pokoji kde bydlí Eru. Dorazím ke dveřím a po chvilce váhání se rozhodnu zaklepat.

Edrian - 20. března 2012 21:33

po koupeli Společně s celou naší skupinkou se vydáme k potoku, který přechází v jezírko. Kousek od potoku si sundám svůj vak a připravím malý lněný chlupatý ručník. Pak se začnu svlékat. Jsem za jedno s Alnasem, podobně jako on v rouše Adamově vejdu do potoka. Voda zprvu studí, ale za chvíli si na to zvyknu. Až později se do vody ponořím celý. Když jsme hotovi, osuším si vlasy ručníkem, zpět se obléknu a vezmu svoje věci. Na noc mám volné látkové kalhoty. Lepší než spát v pevných kožených, které mám připravené na cestu, ty si schovám do vaku. Při cestě na pokoj mám ještě trochu vlhké vlasy, ale to do noci uschne. Lisian klíčem odemkne dveře od našeho pokoje. (S předpokladem, že ho pořád má u sebe.) Na jedné polovině postele má položené své věci, tak si zaberu druhou polovinu, posadím se na svou část, vak složím ke zdi u stolku. "Slíbila jsi mi, že mi dovyprávíš ten tvůj příběh." připomenu a podívám se na ní. Je tak nádherná... Tuším, že to je poprvé, co s takovou ženou sdílím lože a k ničemu nedojde.

Lisian - 20. března 2012 21:43

Hostinec Po koupání jdeme do hostince, já jsem sice osušená, ale mé vlasy jsou pořád dosti mokré. v hostinci zamířím přímo do našeho pokoje, kde si jej konečně pořádně prohlédnu. Je tam dvoulůžková postel uprostřed z každé strany má stoleček a ještě tady je jedna celkem velká skříň. Trochu nedůvěřivě se podívám na onu postel a zkušeným okem odhadnu, že rozdělit nepůjde. “Převlékni se na noc, já se převleču u Eru.” řeknu Edrianovi a vyjdu s oblečením na noc z pokoje. Když dorazím do Erunisina pokoje, je otevřené okno. “Eru zavři, ještě nás někdo uvidí.” řeknu dosti na hlas, aby mne slyšel i Edrian ve vedlejším pokoji a okno zavřu. Ta holka z tý střechy jednou spadne... pomyslím si a převleču se, pak se vrátím k nám na pokoj. “Už jsi?” zeptám se, když budu stát před dveřmi, jakmile mi řekne, že můžu vejít, vejdu. “Teď ten příběh.” řeknu Edrianovi a pustím se do vyprávění. “Dobrodruzi, se kterými jsi se již seznámil putovali i s měňavkou ještě dva roky. Zažívali neuvěřitelná dobrodružství, která by ovšem zabrala ne jednu, ale hned několik nocí. Proto se přesuneme až ke zlomovému okamžiku.” Odmlčím se, abych nastolila napětí. “Byla krásná noc, bardka zrovna odcházela ze stanu velitele skupiny a chystala se na kutě, když v tom začala bouřka, tak se rychle schovala do svého stanu a tvrdě usnula." Další dramatická odmlka. “Tu noc ji probudil děsivý křik, byla tma a ona neměla křesadlo a oheň uhasil déšť. Zůstala tehdy zbaběle ve stanu a modlila se, aby přežili a aby to byl jen planý poplach.” Oči se mi zamlží slzami, což je dalším důkazem toho, že příběh znám. “Slyšela křik a pak pád stromu a praskání ohně. Tehdy se tak vyděsila, že zapomněla na vlastní život a vyběhla ze stanu. tak akorát stihla zahlédnout poslední mizející postavu a pak už viděla všude jen své umírající druhy a strom, který musel spadnout přesně na měňavčin stan. Byla rozčílená a tak našla svého milence, zemřel ji v náručí. Měňavku, ani její tělo nenašla a tak všem zařídila důstojný pohřeb a odešla. O několik měsíců později zjistila, že je těhotná.” Odmlčím se a z oka mi skane jediná slza. “Při porodu zemřela. Nikdy jsem ji neviděla. Ale kmotra mi říkala, že byla strašně, strašně krásná.” slzu se ani nepokusím skrýt, není proč. “Má matka byla ta bardka a před dvěma lety jsem se setkala s Eruiinou matkou a s Eru samotnou. Eruiina matka byla měňavka a měnila se v obrovskou kočku. Kdo ví proč, ale ženy jejich rodiny mají slabost pro zločince.” řeknu a tím ukončím příběh. Pokud nemá žádné připomínky, lehnu si zády k němu a přikryji se “Dobrou noc.” popřeji mu a pokusím se usnout. Vzhled Mám na sobě zpola utažený korzet, kalhoty do půl lýtek a mé vlasy jsou ještě dosti mokré.

Imemoria "Ime" - 21. března 2012 06:47

střecha hostince Slyší klepání ozývající se z mého pokoje, ale nevěnuji mu žádnou pozornost. To se nedá říci o Lisianině nápadu zavřít mi okno- takto mne celkem dostala. "Vrátím ti to i s úrokama?" Možná, možná bez úroků. Když Lis odejde z mého pokoje, vytánu pouzdro a z něj flétnu. Znovu se dotýkám mistrovského díla, znovu se dotýkám dřeva a cítím pulzující sílu nástroje ve svých prstech. Počkám až se Lis dostane k hlavnímu úseku druhé části příběhu a pak přiložím flétnu ke rtům a začnu hrát jemně a jen tak nahlas, aby to ti dole v pokoji slyšeli jen jako tichou melodii. Hraji na nástroj, jež pro mne vyrobil člověk bližší než bratr a přeci vzálený na míle- Bajard. Rozdmýchávám sílu, kterou tam spolu se mnou vložil ohnivládce- Soren. Ohně v mém, Lisiiném i Alnasově pokoji se probudily k životu a obrazy, které se v nich míhaly, beze slov vyprávěly Lisiin příběh. Hudba utichla a jako by bez ní panovalo až přílišné ticho. Se zamlženými oči ukládám drahocenou flétnu zpět do pouzdra a to zastrkávám zpět do šatů. Je čas jít spát. Lis ti zavřela okno vzpomínáš? Tak mi ho zas otevře. Slezu ze střechy nad okno do pokeje, kde už jistě spí Edrian s Lis. Spustím se na úzkou římsu a chci zaklepat, když se stane celkem nemilá věc- pravá nosná noha mi podjede na nejspíše nějaké kapalině a nejspíše bych se zřítila z docela velké výšky nebýt toho, že jsem se v poslední chvíli zachytila okraje. Nadělala jsem při tom dosti rámusu a vysím jen na špičkách prstů. Vidíš, vidíš já ti to říkala. Ale ty né, já nespadnu. Teď je pozdě bycha honit,budem na maděru a zbyde po nás leda mastnek flek... Tím, že mi budeš něco vyčítat mi nepomůžeš a nemaluj čerta na zeď, ještě se z toho můžem vyhrabat. Snad.

Lisian - 21. března 2012 16:13

Hostinec Probudí mne hluk venku. Návštěva. Pomyslím si a vstanu, rozsvítím olejovou lampičku na nočním stolku a otevřu okno, abych se podívala, co tam je. Když venku uvidím Eru, jak visí jen za konečky prstů, okamžitě se vyděsím a vykloním se z okna, abych ji zachytila. tak tak ji stihnu chytit za zápěstí a ona nevydrží a pustí se okraje parapetu. její váha mnou trhne, takže málem vypadnu z okna za ní. Při tom kopnu do lampičky na stole a ta zapálí postel, ve které jsem spala a ve které je spící Edrian. “Edriane!” vykřiknu jednak ze strachu o jeho život ale jedna k ze strachu o životy mě a Eru.

Alnas Moren - 21. března 2012 20:16

Noc Zdá se, že klepání na dveře Eru buď ignoruje, nebo už spí...no nic, tak se půjdu vyspat... Dojdu do pokoje, ulehám na postel, pomalu zavírám oči, když v tu se zvenčí do mého dere hudba. Zní to jako panova flétna. Sednu si na postel a zaposlouchávám se do hudby, naneštěstí hudba končí a já si uvědomuji ticho, které panuje v pokoji. Tančící stíny mi připomínají mé dětství, zavírám oči a opíjím se minulostí, která se už dávno rozplynula. Vzpomínám si na slavnosti jara, veselí a na mou sestru Ilet a na to jak mě učila poznávat a používat bylinky. Na otce, který mě učil jezdit na koni. Na matku, která mi byla vždy na blízku. A vůbec na ty všechny... ...proč se tím jen pořád zaobírám. Akorát si zatemňuji mysl. Vzpomeň si, co říkal Kunthar... Pohodlně se usadím a medituji. Přemýšlím o fungování světa a koloběhu života, má mysl se čistí a cítím radost, která se mi vlévá do žil. S tímto pocitem si odložím všechny věci a ulehám do postele, kde se pomalu oddávám snové krajině.

Edrian - 21. března 2012 22:58

Noc... Lisian vypráví svůj příběh... Přísahal bych, že jsem slyšel tichou melodii, i stíny svíčky tančily na zdech pokoje do rytmu písně. Celou dobu poslouchám. Ale připadá mi zvláštní, že Lisianina matka byla také bardka, Erunina matka byla stejně jako Erunis měňavka a obě se proměňují na velkou kočku. A navíc obě mají za otce vraha. Jako by se ty postavy navzájem perfektně překrývaly... Lis se na to neptám, bojím se, že by ji to způsobilo bolest. Po krátkém mlčení si lehne do postele a popřeje mi dobrou noc. V naprosté tmě, když ležíme vedle sebe, se obrátím blíž k Lisian a něžně ji obejmu zezadu. Vím, že nespí. Poznám to podle rychlosti dechu. Potichu jí zašeptám do ucha: "Vím, jaké to je, sám jsem vyrůstal jen s matkou, kterou jsem popravdě moc neznal... Nedokončím větu a vydechnu. Nechápu, jak se mi tyto vzpomínky můžou takto náhle vrátit. "Věčně byla pryč... flámovala v hospodách od rána do večera. Přicházela domů k ránu a páchla od alkoholu a dýmkovém kouři. Možná, že pracovala i jako... prostitutka... Ale i přes to všechno jsem ji měl rád. Byla to sice alkoholička, ale dokázala se o mě postarat do té míry, abych byl zcela samostatný. Vždycky říkávala 'Žiješ svůj život, Eddy, nikdo jiný ho nevlastní. Narodil ses svobodný, tak taky žij.' " Zamlží se mi pohled. Na chvilku utichnu. "Nikdy mě neomezovala. A já byl nezávislý a svůj. Sám jsem se naučil, jak se chovat. Nebral jsem ji jako svůj vzor. Byla to čistě jen moje máma. Ona mi dala svobodný život. A pár svých "moudrostí", jak v něm žít." Po chvilce zasnění usoudím, že jsem tím extrémně nudný. "Když jsem dospěl, pobalil jsem si všechny své věci, peníze, které jsem si našetřil i našel, a odešel jsem zažít chuť opravdového bytí. A šel jsem dlouho. Přes lesy i přes řeky, kopce i nekonečné hory... dokud jsem se nedostal k magnetu, jenž mě celou dobu přitahoval - Královské město, nejživější a největší místo jaké kdy stálo." Zde ukončím svůj příběh. Puberťákův děsnej story, jak se ocitl v Západním Království. Nebudu už dál narušovat Lisianin osobní prostor. Překulím se zpátky na svou část postele a zavřu oči. Je čas spát... Probudí mě mírné zhoupnutí postele a světlo olejové lampy. Rozespale se vztyčím o lokty, abych se podíval, co se děje. Pak se to všechno semlelo strašně rychle. Lisian se prudce nakloní z okna, shodí olejovou lampičku ze stolu a postel začne hořet. Okamžitě jsem na nohou a běžím k oknu, abych jí pomohl. Na okraji parapetu visí Erunis. Vykloním se a chytnu jí za ruce a zapřu se nohama. Asi instinkt. Společně s Lis vytáhneme Eru přes okno do našeho pokoje. Ještě Erunis chvilku držím kolem těla, aby dostala stabilitu. "Ne, Eru, nepáchej sebevraždu, nezabíjej se, vždyť si ještě mladá a život máš před sebou!" honí se mi hlavou. Místo toho se starostlivě zeptám: "Jsi celá, Eru?"

Imemoria "Ime" - 22. března 2012 15:49

pokračování aneb lenost paplat se s nadpisem z výšky do ohně Lisian mne stihne chytit opravdu za pět dvanáct, neboť vteřinu na to se už neudržím a pustím se. Oči se mi rozšíří, když ucítím kouř. "Lis! Co se děje?!" Přiběhne Edrian a společnými silami mne vytáhnou na římsu. "Jo, ale nejspíš ne na dlouho." Ukážu na požár v pokoji. Namířím na něj dlaní a pak ji plynule sevřu v pěst. Vytvořím tak kolem ohně vakuum a oheň po chvíli uhasne. I tak prosté kouzlo však ze mne vysaje dosti sil už tak ztenčených visením. Musím se chytnout rámu, abych nespadla dozadu. "Dál už s tím nic neudělám, to je na tobě Lis." Pak vrhnu téměř vševědoucí pohled na Edriana. "Já jsem po svém otci, který nebyl vrah, ale mág. Měňavka v příběhu je má matka, jí se celkem dost podobám, ale pouze fyzicky... A teď když dovolíte..." Seskočím z okna do částečně vyhořelého pokoje, přejdu jej a zpola otevřu dveře. Pak jako bych si na něco vzpomněla se k nim otočím zpět. "Jestli chce někdo spát v posteli, může si vzít tu moji, já se stejně nejlíp vyspím na zemi." S tím vyjdu z pokoje.

Lisian - 23. března 2012 20:55

Jak nás upéct: Pokusit se zachránit Eru-snadné. Hostinec Ještě než usnu mne Edrian obejme. Není to nepříjemné, jen co je pravda, ale přísaha je přísaha. Ačkoli…k čertu s přísahou! Ne, to nesmím! To by Orion nikdy neschválil! Ne, k čertu s přísahou, to je nepopiratelné, ale ne teď a ne tady. Usmyslím si a vyslechnu, co mi chce říci. Pak mu řeknu „Já matku neznám a ani otce. Vyrostla jsem u kmotry. Ona chtěla, abych se stala političkou, tak jsem utekla.“ Řeknu mu a pak už usnu, protože jsem po celém dni celkem unavená. Probudí mne hluk venku (viz. předchozí příspěvek) S Edrianovou pomocí se mi podaří Eru vytáhnout, v první chvíli ji obejmu a stisknu ji tak pevně, že ji málem udusím a skrz zaťaté zuby přitom procedím. „Tebe to nikdy nepřestane bavit, že?“ Pak už Eru uhasí oheň v našem pokoji a já se pustím do uklízení. Zkontroluji pokrývky a to, co se dá to tak nějak oklepu od popílku ven z okna. „No, tady se dalších 50 ket ani neukážu.“ Řeknu a trochu nazlobeně kouknu na Eru, kterou jsem musela zachránit a kvůli které jsem taky kopla do té lampy.

Edrian - 23. března 2012 21:52

Pokoj Takže Eru lezla na střechu jen tak. Stává se. Já jsem přes střechy přelézal, jen když jsem se chtěl vloupat k nějaké dívce. Ale nikdy jsem nespadl ani nesklouzl. Lis začne oklepávat přikrývku od popílku. Nejsou až tak moc ohořelé. Pomůžu jí, vezmu prostěradlo a taky ho vyklepu. Pak jak opět usteleme, tak si zpátky sednu na postel a protáhnu se. Eru už odešla zpátky do svého pokoje - dveřmi. "Jestli mě za noc ještě něco probudí, tak se to trdlo bude zachraňovat samo..." prohodím jen tak okrajově a lehnu si.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. března 2012 22:07

Hostinec, ráno Teprve slunce vychází, venku je chladno. Dělníci už pomalu vstávají ale šlechta ještě dlouho nebude. Ale vy jste dobrodruzi, takže už jste vzhůru. Vyspali jste se vcelku dobře, ale máte prázdná břicha. Hlad je potvora, asi se budete muset najíst. Milan vám nachystal drobné zásoby a položil je na stolky u postelí, na cestu to bohatě vystačí. Do Chrámu Havrana je to přes den cesty, vyplatí se tedy vyjít co nejdříve, ať tam dorazíte další den ráno.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. března 2012 22:30

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Říše snů, někdy v noci "Nikdy, nikdy tě nepřestanu milovat, Victorie!" Zdá se ti o vyprávění Edriana. Ocitáš se v těle jednoho z učňů Hectora, zrádce. Víš, že tvůj Mistr není zrovna ideálním vzorem, ale tohle tě vystavuje do zvláště těžké situace. Poslechneš Hectora a budeš bojovat proti Odporu... nebo budeš stále věrná svým přátelům? Stojíš tam, uprostřed větší zdobené místnosti. Přemýšlíš. Už jsi téměř rozhodnutá, ale v ten okamžik ucítíš silnou bolest v boku, zvuk se promění v nepříjemný pískot. V místě zranění cítíš horko a přesto i chlad. Umíráš, cítíš všechny pocity, jako bys tam byla. Cítíš, že tě někdo bodl dýkou nebo krátkým mečem, nevíš však kdo. Otáčíš se, abys pohlédla do tváře svému soupeři. Než však zjistíš, kdo z jakých řad tě zabil, pohled se ti rozostří, pak ztmavne a dlouho vidíš jen tmu, než se nakonec probudíš. Cítíš se nějak zeslabeně, ale dobrá snídaně to určitě spraví. Jediné, co ze snu přetrvává, je divný pocit... Hluboko v myšlenkách slyšíš jediné slovo. "Zrada?"

Velekněz Chrámu Havrana - 23. března 2012 22:32

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Říše snů, někdy v noci "Běž, Alnasi, běž!" Opět se ti zdá ten stejný sen. Bolest, hněv, pomsta, ... To všechno cítíš ale snažíš se to potlačit. Dnes je to však v něčem jiné. Neutíkáš. Nestojí tam ten malý vyděšený chlapec, stojí tam Alnas Moren, muž, který už znovu neuteče. Vracíš se zpátky, bojuješ. Stojíš mezi hromadou mrtvol, mužů, žen, dětí i nepřátel. Sil ti ubývá, vztek naopak roste. "Bojuješ z hněvu..." slyšíš starý známý hlas. "Mistr Kunthar!" probleskne ti hlavou. Stojí tam. Stojí tam za tebou, oděn ve zvláštním rouše a v ruce drží palcát. "Takhle jsem tě to neučil, jsi špatným žákem!" Křikne a vyběhne proti tobě. V okamžik, kdy se střetnete, probudíš se, celý zpocený. Zatím nevíš, co ten sen znamená, ale ani nad tím nepřemýšlíš. Jako bys neměl na výběr, usínáš a probouzíš se až ráno... V myšlenkách slyšíš mužským hlasem jediné slovo. "Zrada?"

Imemoria "Ime" - 24. března 2012 22:26

tak ještě kousek noci Do pokoje mne nikdo nenásleduje. Asi je to tak lepší. Aspoň nikoho nebude budit tvoje chápání. Já nechrápu. Tak skřípání zubama. Ve spaní zubama neskřípu. Ale křičíš ze spaní. Ale jen, když mám noční můru a tu už jsem nezažila ani nepamatuju. Že já to vůbec vypouštěla z...hlavy. Lehnu si na postel, která zůstala uvolněná, ruce si dám za hlavu a oči směřují ke stropu, myšlenkami jsem však ztracena v minulosti. Jsem ráda, že je Lis živá, ale teď, když se vrátila, mám chuť prchnout do divočiny a zapomenout na to čím jsem byla a co jsem. To nejde! Musela bys předat Jednorožce a on se tě drží jako klíště, což je myslím dobré znamení. Snad. A vlastně díky za něj. Sundám si z krku řetízek a ve svitu měsíce se zaleskne duhové oko plné života. Čím jsem si vlastně zasloužila jeho přízeň, co jsem udělala tak vyjímečného? Odpověď máš vyrytou v hloubi srdce, ale nad tím přemýšlej jindy. Nyní bys měla jít spát. Dobrou. Schoulím se do klubíčka, přívěsek pevně sevřený v dlani. Kouř, pach spáleného masa, popadané zpola ohořelé stromy. Nevlídné místo a přeci zde jsou dvě osoby. Já a nějaká postava v plášti. Na jazyku cítím chuť popela. Pod mýma nohama se zvedá vrstva prachu, když kráčím k postavě. "Vzpomínáš si na toto místo? Zde jsem měl vidět východ slunce, ale už jsem se ho nedožil." "Bajarde?" Ale tys nás mohla zachránit. A neudělala jsi to! Kvůli tobě jsou všichni mrtví! Zachovala ses jak zbabělec. Až je mi z toho na nic. S tím se rozplyne. "Bajarde! Já jsem nemohla! Bajarde! Bajarde vrať se! Bajarde!" "Bajarde!" S výkřikem spadnu z postele. Chvíli mi trvá než mi dojde, kde to vlastně jsem a co tu dělám. Zvednu se a trochu udiveně se podívám na rozházené pokrývky- ve spaní jsem sebou dosti mlátila. Urovnám pokrývky, s úsměvem přiložím raneček k druhému od matky v brašně, tu si přehodím přes rameno a sejdu dolů do hostince. V žaludku mám prázdno až vymeteno a tak se rozhodnu do sebe něco napakovat. Objednám si Aridskou- jako obvykle- a jelikož jsem včera slyšela, co si objednával Edrian vyzkouším i onu vodu. K tomu požádám pouze o bramborovou placku. Snídám v tichosti s snažím se, vybavit si noční můru, která mne děsí do teď. Po rychlé snídani zaplatím za svoji část ubytování a stravy a konečně se vydáme na cestu. cestu si ulehčuji holí a vdechuji vůni rostlin a ptačí zpěv zažene chmury noci.

Alnas Moren - 25. března 2012 10:57

Ráno Usnu hned poté co zavřu oči a realita se dostává do pozadí… Uprostřed noci se hrůzou vzbudím celý zpocený, chvíli si sen promítám v hlavě a poté z něho čerpám to co mi chtěl naznačit. V hlavě mi stále zní "Zrada?". Do rána ještě času dost...usuzuji podle tmy… Vzbudím se brzo ráno, vstanu, procvičím si všechny ztuhlé svaly, obleču se a sbalím si všechny své věci. „Hlavně nezapomenout na hůl“ s těmito slovy přicházím k rohu místnosti, beru ji a ještě si všimnu zásob, které nám nejspíše nachystal Milan. V pochodu vkládám zásoby do torny a jdu na snídani. U stolu již sedí Eru a jak se zdá bez té své kávy ani nevstane. Poprosím Milana o hrnek horké vody a chléb s trochou medu. Po přinesení horké vody do ní vhazuji ze své torny pár čajových lístků, nechávám vyluhovat a poté užívám čaje. "Jáká byla noc ?" zeptám se Lisian, která už se také vzbudila a přišla na snídani. Poté všichni snídáme, platíme a odcházíme. Vyrážíme na cestu do chladného rána, ale pomalu se sluneční paprsky derou na mou tvář. Cestou si ještě opláchnu tvář u místní říčky. Vycházíme z města a jdeme podle mapy k Chrámu Havrana. Vstupujeme do lesa...díky Bohu a Bohyni..., zpěv ranních pěvců mi hladí duši a zastrkávám si hůl za tornu.

Edrian - 25. března 2012 11:44

Ráno v hostinci Vzbudím se brzy ráno dříve než Lisian. Probudily mě paprsky světla, které mi začaly svítit do zavřených očí. Líně se protáhnu a otevřu oči. Otočím se a hlavu si opřu o ruku. Vedle mě tiše dýchá Lisian. Tohle ráno mi připomíná ty rána v Králově Tvrzi, kde jsem se často budil vedle krásných žen. Vždy jsem mezi námi cítil nějaké spojení, jaké neumím vysvětlit... Každou z dívek, se kterou jsem strávil noc, jsem miloval... Ale tentokrát vím, že mezi mnou a Lis k ničemu nedošlo. Zaplavoval mě z toho takový zvláštní pocit. Jaké by to bylo se budit vedle své manželky? Vědět, že existujete oba jen pro sebe a pro svou rodinu. Jaké by bylo se každý den budit v přítomnosti jediné ženy, kterou milujete víc než všechny dokola?... Na co to zas myslím. Edriane, právě před tím jsi "prchal" z Královy Tvrze. Achjo... vzdychnu a polehoučku vstanu z postele. Lis ještě spí, takže se můžu klidně převléci v pokoji. Obléknu si tedy to, v čem jsem včera přišel do Zeleného Vrchu. Vezmu si přes rameno svůj vak a obejdu postel k té straně, kde spí Lisian, a skloním se nad ní. Zápasím s hroznou touhou ji alespoň malinko políbit. Lehce ji políbím na tvář a potichu odejdu z pokoje. Za sebou opatrně zavřu, abych ji nevzbudil. Seběhnu schody dolů, kde už snídají Eru a Alnas. Zaujme mě čaj, který pije Alnas. "Mohl bych také zkusit ty čajové lístky?" zeptám se ho. Pak si u Emila objednám vajíčka natvrdo, chleba a také hrnek s horkou vodu. Až se nasnídáme, sbalím si zásoby a zaplatím u hostinského. Peněz mám u sebe dost, díky tajnému šetření mého mistra. A taky já jsem si něco našetřil a vydělal. Poté vyjdeme na naši cestu do Chrámu Havrana.

Alnas Moren - 25. března 2012 11:58
	viz. Čaj "Jistě, příteli" odpovím Edrianovi na jeho otázku ohledně čaje. Když Milan přinese také jemu hrnek s vodou, vhazuji do hrnku čajovou směs z šalvěje a libečku na pročištění krve a proti únavě.

Lisian - 25. března 2012 15:14

Noc- ráno Hned když jsem usnula, mne zachvátila noční můra. S trhnutím jsem se probudila a podívala se na Edriana, který se jen zavrtěl a poklidně spal dál. Ne, to by nikdy neudělal! Ale co když ano? Neznám jej, klidně by toho mohl být schopen. Ne, on je dobrý člověk, to by neudělal. Říkám si a pokouším se opět usnout, ale trápí mne další noční můry, v nichž se Orion měnil v neznámou ženu, byla mi něčím povědomá i přes to, že jsem ji nikdy, teda mám takový dojem, neviděla. A bála jsem se jí, to bylo nejzajímavější. Samotné její vzezření mne děsilo. Probudil mne lehký polibek na tvář. Orione? Napadne mne první myšlenka, ale pak se vrátím do reality. To je jen Edrian…Uklidním se. Edrian?! No počkej… Pak si uvědomím, co je a den. Jé! 41, to je ale ošklivé číslo! Musím se v duchu zasmát vlastnímu věku. Pak už si sbalím všechny věci, obléknu se a jdu dolů na snídani, cestou si s povděkem vezmu nachystané zásoby. Sejdu dolů a objednám si Aridskou a nějaké pečivo. Alnas se mne zeptá na noc. „Dobrá, dobrá, jen tady Eru se k nám asi kolem půlnoci rozhodla zajít na návštěvu.“ Řeknu a trochu se na Eru zamračím, ale jen trochu. Pak už zaplatím a my se vydáme na cestu. „No, už jsem to dlouho nedělala, ale co si zazpívat?“ Zeptám se a odkašlu se pro případ, že by někdo souhlasil.

Edrian - 25. března 2012 18:28
	Do chrámu Havrana "Promiň, Lis, radši to nechám na tobě, nikdy jsem moc nezpíval." omluvím se Lisian. Včera večer jsem slyšel její příběh. Ale co Erunis? Ta je pro mě hotová neznámá. Vím, že ji odsuzuji kvůli toho, že se podobá Isabelle. Možná je na čase to změnit. "Eru, a co tvůj příběh?" vyzvu ji a usměji se na ni. Aspoň nám bude cesta rychleji odbíhat.

Velekněz Chrámu Havrana - 25. března 2012 21:34

Cesta na východ... "Šťastnou cestu!" volá na vás Milan jakožto na své dnešní první zákazníky. Stále je totiž ještě brzo ráno a město stále spí. Až na vás a pár dalších. Kolem města je nejprve prvních pár stovek sáhů pole s právě zeleným porostem, dalších pár stovek sáhů je nepříliš udržovaná rovina. Až po několika minutách chůze vstupujete po staré zarostlé cestičce do lesa, stromy jsou ještě daleko od sebe a mezi větvemi prolétává spousta paprsků. Zde se chodí učit mladí lovci lovit zajíce a vysokou. Semtam se tam nějaké to lesní zvíře i objeví a když zpozoruje skupinku dobrodruhů, utíká hlouběji do lesa. S menšími zastávkami jdete celý den, les už není tak optimistický jako předtím a zásoby od milého hostinského vám přijdou více než vhod. Každý máte v kusu látky zabalený čerstvý chleba, kousek sýra, jablko a malý kožený měch s Vodou Skal. Les už je spíše temný, za staletí od pádu Věže se změnil v doupě mnoha divokých zvířat a možná i dalších bytostí... Mezi hustým listím k vám dopadá málo světla ale i tak můžete vidět, že se obloha pomalu zatahuje. Kdysi používaná cesta je nyní stezka plná mechu a spadlých větví. Za chvíli bude soumrak, jste po celodenním pochodu unavení. Při cestě jste našli vhodné místo na utáboření, zřejmě nebudete první, kdo tady rozbije tábor. V dálce slyšíte šelmy, vedle cesty zurčí potůček s čistou vodou...

Imemoria "Ime" - 26. března 2012 19:27

lesíček Kráčím po měkké lesní půdě a ani mé kroky nejdou slyšet. Listy ševelí ve větru a skulinami mezi větvemi občas pronikne proužek světla. V trávě spatřím maličký květ. Utrhnu ho a šeptnu. "Tierra." Květ se zachvěje a pak vyroste v úseku několika vteřin do nevídané krásy. "Aire." Květ mi vyklouzne z prstů a doletí k Lisian, kde se jí zaplete do vlasů. "Zpívat 'Hodně štěstí, zdraví' raděj nebudu, nechci poplašit ptáčky." Usměji se. Je krásný den a s takovými je má nálada hned veselejší. Trochu to ve mne hrkne, když místo písničky od Lis chce Edri slyšet můj příběh. Sakra! Co mám říct? Nechci lhát, to bych už opravdu urazila Jednorožce. Co mám dělat? Tak jim řekni Legendu o pravdě...a dodej, že na tvůj příběh ještě není vhodná doba. Huff, díky. Vzpomeň si na to, až mne příště budeš kárat, že mám nejapné poznámky. A nemáš je snad? I přes poznámku se zařídím podle moudré rady mého druhého já. "Na můj příběh ještě není úplně vhodná doba, řeknu vám ho však jakmile přijde čas... Mohu vám však nabídnout snad legendu, snad pravdu v jednom příběhu." Nadechnu se a začnu vyprávět. Při vyprávění les tichne, jakoby poslouchal. Listy přestaly ševelit, ptáci přestali zpívat. V lese vládne ticho a do ticha promlouvá můj hlas, který ač téměř šeptám, zní hlasitě. "Před dávnými časy zde na zemi žili tři bratři. Byli nerozluční. Když byli spolu, nikdo je nemohl zlomit, nikdo porazit. Spoléhali jeden na druhého a nikdy se v bratru nezklamali. Když i nejmladší z nich, stal se mužem, vydali se do širého světa mýtit zlo neb tenkráte ho bylo přespříliš. Jejich skutky byly významné. O to významnější, že nežádali si za ně žádné odměny. Jejich bohatstvím bylo to, že mohli následovat ideály, jež si vytvořili. Každý si vyvolil za svůj vzor jedno z magických zvířat a jeho dobré vlastnosti. Nejstarší fénixe, který znázorňoval spravedlnost, oddanost a soucit. Mladší gryfa s odvahou, ctí a sílou. Nejmladší pak jednorožce neboť ten pro něj znamenal pravdu, čistotu duše a moudrost. Putovali k severu, tam, kde se zem dotýká oblohy. K severu je hnal jeden sen, ve kterém je Nejvyšší žádal, aby přišli k Bráně mezi světy. Předtím však měli vyhledat jistého muže. Našli ho, ale byl to muž skrz na skrz špatný a proradný. Bratři však byli vytrvalí a nakonec se k bráně dostali i s oním mužem. Tam k nim promluvil Duch. "Vybral jsem si vás, aby jste mne nahradili. Každý z vás převezme mou určitou část a bude ji spravovat, jak nejlépe dokáže. Mne už nebaví býti rozpůlený na dobrou a špatnou část a proto jsem vás povolal. Přijímáte zodpovědnost, která je s tímto posláním spojena?" Bratři byli poctěni touto nabídkou a přijali ji. Zkaženému muži se líbilo, že se bude moci pomstít všem svým nepřátelům a proto též souhlasil. Společně tedy prošli Bránou a stanuli před duchem ve své nové podobě. Každý z bratrů se změnil v onoho tvora, k němuž vzhlížel. A muž zla? Te na sebe vzal podobu mořského hada. Odmlčím se. Skoro jakoby zde příběh končil. Je to však jen přestávka před pokračováním. Mořskému hadovi nestačila však moc, kterou měl a chtěl, aby v zemi více chaosu bylo a tak stvořil jedenácte medailonů a reliéfem hada. Dal je svým stoupencům, kterým takto propůjčil část své síly. Bratři museli nastolit rovnováhu a proto stvořili také medailony. Sedmero za fénixe, tři za gryfa a jeden jediný za jednorožce. Samy medailony si vybíraly svého dalšího nástupce. Ten, když zemřel, vrátily se k jednorožci a ten je později předal dalším majitelům. V nynější době po světě chodí jeden gryf, pět fénixů a samozřejmě jednorožec. Zakončím své vyprávění. Pak mi na mysl přijde ještě jedna věc. Tiše začnu zpívat.

Lisian - 26. března 2012 20:33

Příběh, bolest, pravda Eruin příběh znám a právě proto stisknu svou blůzu, když zmíní jedenáct medailonů s reliéfem hada, stisknu blůzu ještě silněji. Když poté dozpívá, trochu se zakoktám, ale nakonec to vyslovím. „A co bys musela udělat s někým, kdo by měl jeden z medailonů s reliéfem hada?“ zeptám se ji až příliš průhledně, po její odpovědi kývnu a vytáhnu z blůzy to, co mne den a den tíží. „Děda mi ho dal, když umíral.“ Řeknu a slunce ozáří kousek kovu s reliéfem hada „Rok zpátky se pro mne rozzářil.“ Přiznám Eru a skloním hlavu, čekaje na její reakci, pak ji ale vztyčím a kouknu po všech okolo a po přírodě, která teď už ‚netají dech‘ vzrušením, ale pobouřením. Proč jsem ji to řekla? Vždyť vím, že ona má toho jednorožce. No co, jednou se to stát muselo! Ale ne takhle, jakkoli, ale takto ne… Pohroužená do myšlenek se rozhodnu udělat něco, čeho zřejmě budu litovat. Jelikož už je tma, postavím si stan co nejdál od ostatních, udělá si něco k jídlu a zalezu do stanu. Nespím, to poznají podle tichého vzlykání, ale na jakékoli žádosti, či příkazy týkající se otevření stanu odmítám.

Alnas Moren - 28. března 2012 14:59

Na cestě Ačkoliv na mapě vypadá cesta k chrámu jako kousek, tak doopravdy mi to přijde jako dlouhý pochod. Nohy mě bolí a už mám hlad a je třeba trochu svlažit hrdlo. Vytáhnu z torny měch s vodou a napiji se plnými doušky. Les je tichý až na nějakého toho zajíce či srnku, kteří občas proběhnou kolem ...miluji vůni lesa, žádný ruch, žádný spěch, vše klidné a v harmonii… až do doby něž... „ A Jaký je tvůj příběh? „ ptá se Edrian, Eru. Eru nám z nějakého důvodu chce zůstat neznámá a proto nám poví úplně jiný příběh. Trochu legenda a trochu pravda, ale každopádně z něj číší něco více. Jak se dozvím tak byli vytvořeny medailony, které propůjčovaly svou sílu majiteli, a ti poté měli udržovat rovnováhu. ALE. „Co by jsi musela udělat s někým kdo má reliéf hada?“ ptá se Lisian, Eru po dokončení příběhu...to znamená, že ty dvě jsou vlastně nevědomí nepřátele?… Ale přece ten kdo má reliéf nemusí být hned zákonitě zlý! Může být dobrý jen pouze to je jeho prokletím. Načež se Lisian odebere do lesa, postaví si tam stan a zavře se v něm… Na mé prosby, abychom si o tom promluvili, nereaguje, chce být sama a tak to bude nejspíše lepší. Přeci jen čas je hojičem starých ran. Tedy zdá se, že naše cesta pro dnešek končí… Stan nemám jelikož jsem zvyklý spát pod širým nebem v tomto ročním období, a proto si rozbalím své deky na zem a napadne mě, že bychom snad měli rozdělat oheň, pokud se chceme vyvarovat šelmám. „Edriane zašel bys prosím na dřevo? Ať nám je trochu teplo a odeženeme šelmy“ promluvím na něj. A poté se odeberu do lesa. Ty dvě si možná mají co říci a nechtějí být rušeny…

Imemoria "Ime" - 28. března 2012 18:56

problémy na obzoru- jako by jich v jeden den už nebylo dost Dokonale mne zaskočí Lisianina otázka na vlastnitele Hada. Dokonce ji vztáhne na sebe a pak moje obavy potvrdí tím, že medailon ukáže. V ten moment se oba náhrdelníky- Had i Jednorožec rozzáří. Had černým a Jednorožec stříbrným světlem. v hlavě mi promluví tichý hlas. Kývnu hlavou, když mi dá odpověď na Lisiinu otázku. "Neudělám ti nic. Na světě musí být rovnováha a ta vyžaduje stejnou měru dobra i zla." S tím ji nechám odejít do stanu. Zajdu doplnit zásoby vody a vracím se zpět do tábora, moje dobrá nálada je však v tahu. "Nenamáhej se Edriane, šelmy se sem neodváží. A vždy si můžete vzít můj plášť." Řeknu na půl pusy k půlelfovi. Proč se tohle muselo stát? To je zlý sen! A nejhorší na tom je, že Lis pro mne byla jako sestra. Teď je mým nepřítelem. Proč ji duchové ušetřili? To mne právě mate. Fénix se o ní chce dozvědět víc. Ladně se vyšvihnu na první listnatý strom na kraji tábora a vyberu si nejtlustší větev, abych měla jistotu, že mne unese. I v kočičí podobě. Pak na jednu větev zavěsím svou brašnu a vytáhnu z ní mamčiny placky. Jsou už sice studené, ale pořád lepší než prázdný žaludek. Čtyři. Pro každého jedna. Seskočím ze stromu na němž si nechám svoji placku a ostatním nachystám jejich porci. Lisianinu jí položím před stan. "Něco bys měla pojíst." Pak opět vylezu na strom a schovám se do koruny mezi listy. Zaujmu "spací" polohu, ale oči mám bdělé, pátrající po jakémkoli náznaku nebezpečí.

Edrian - 28. března 2012 21:34

cesta - tábor Eru nám místo svého příběhu povykládá dávnou pověst. Proč je pořád tak... tajemná? Něco před námi snad skrývá? Jako by nás chtěla zradit... Nad věcmi obyčejně přemýšlím a znám lidi, jejich temné stránky a chtíče. Možná, že na tuhle výpravu šla jako zástupce nějakých zlodějů, co chtějí sošku havrana ukrást a přivlastnit si ji... a možná i zneužít. Ale to si můžu myslet jen tak okrajově. Zatím ji neznám, tak proč ji odsuzovat. Lisian řekne o svém medailonu hada. A když ho vytáhne, začne svítit. Současně se i rozzáří Eruninin přívěsek. Ona má také jeden?? Podle zvířat a barev usuzuji, že Erunis má jednorožce. A k němu sedí bílá barva - symbol čistoty. Nato se Lisian odebere do svého stanu. Tím usoudí, že na tomto místě přespáváme. Když slyším tiché vzlyky, tak si kleknu ke vchodu a řeknu dost hlasitě, aby slyšela: "To, že nosíš medailon hada, nemusí znamenat, že musíš být špatný člověk. Lis, já v tobě vidím dobrého člověka. Přece všechny prokletí se dají nějak zlomit." Ale stan se neotevře. Začíná se stmívat. "Alnasi, půjdeme na to dřevo spolu, ať to máme rychleji." Nato se vydám do okolního lesíku, kde nasbíráme suché větvě, klacky a suché šišky. Poté vytvoříme ohniště, které obložíme kameny, větvičky nalámeme a zapálím je křesadlem. Chvíli se starám o oheň, když dosáhne větší síly a vím, že nezhasne, pak si z vaku vytáhnu své deky a rozestavím si je na zemi poblíž ohniště. Pak se na ně posadím. Jakmile sleze Eru ze stromu a společně jíme placky, začnu vyprávět. "Když jsi nám Eru vyprávěla o těch třech bratrech, napadl mě příběh, který poutníci v Králově Tvrzi říkali. Teď, když jsme u lesa, docela se to k tomu i hodí... tedy slyšte. Odkašlu si a začnu vyprávět. "V dobách, kdy se bojovníci snažili rozšířit svou civilizaci, bylo jen málo vojenských měst. Pár osadníků se rozhodlo, že obsadí část země v rozlehlých hvozdech. Bardové a cestovatelé vždy mluvili o různých lesích. Někteří o Králových lesích, někteří o lesích na jihu... slyšel jsem i ty, kteří mluvili o hvozdu dávno vykáceném, který byl přímo na území, kde stojí dnes Králova Tvrz. Mohl to klidně být i les za Stinnými skalami... kdo ví. Nicméně, všechny hvozdy v těch dobách byly obydleny kmeny divochů, lesními elfy nebo barbary, avšak všichni bez rozdílu pečovali o svůj les a chránili přírodu a nesnesli pohled na vykácené stromoví. Lidským osadníkům se ale povedlo zabrat a vykácet část lesa a založit osadu. Úrodné půdy, dřeva i dalších surovin, potřebných k prosperitě, bylo všude dost. A jak stavěli, tak káceli podle toho, jak se jim zachtělo. To se elfům ani barbarům nelíbilo, tak nezávisle na sobě zaútočili na vísku. Elfové z východu, kmeny za západu. Říká se, že na tom místě, kde vystavěli vesnici, rostl nejstarší a nejbohatší strom lesa. Prý měl duši, žil a řídil celý les. Právě ten osadníci bezmyšlenkovitě pokáceli. Elfové i kmeny zaslepeni pomstou vraždili všechny přistěhovalce bez rozdílu. Osadníci byli povražděni a obě útočné strany se vydaly proti sobě. Domy hořely, náměstí bylo plné padlých a další přibývali. Nikdo neví, proč bojovali i proti sobě, ikdyž se říká, že barbaři neměli dobré úmysly se zemí, jindy můžete slyšet, že elfové brali kmenům vše... Ale to se asi nikdy nedozvíme. Masakr přežili jen tři, každý z jedné skupiny. Byli poslední ze všech. Oni spatřili všechno krveprolití, nenávist, zaslepenost a smrt, která kroužila jako sup. Odložili své zbraně. Prý se spřátelili a pouto mezi bylo pevné, jako kdyby byli bratři. Společně cestovali světem, až po několika letech se vrátili zpátky k lesu a u něho dali základ nového města... Také se říká, že ten hvozd se stal prokletým, protože země nasákla nenávistí a krví. Navíc patron lesa velký strom byl zabit, proto hvozd zdivočel jako dravá šelma." Není to moc dlouhý příběh, ale poté začnete cítit takový ten pocit - co když toto je právě ten les. Krásná to děsivá historka... Když dojíme a možná si něco dopovíme, tak si zalezu do svých dek a po chvilce usnu.

Velekněz Chrámu Havrana - 29. března 2012 18:28

Tábor Po celodenní cestě jste značně unavení, takže se k řeči příliš nemáte. Povídali jste si skoro celou cestu, takže dneska už ani není o čem mluvit. Alnas a Edrian se porozhlédnou po okolí a do chvíle mají plnou náruč větví. Edrian ještě řekne jeden příběh a pak jde spát, Eru leží na větvi nedalekého stromu a pozoruje okolí. Už je noc. V křoví vedle cesty zní kdejaká mnohonohá havěť a v dálce slyšíte výt vlky. Nebo něco horšího? Lisian už do stanu naskákalo pár různobarevných kobylek a brouků, u ohně se jich moc neobjevuje. Podle jejich velikosti soudíte, že se tady alespoň hmyzu daří dobře bez zásahu civilizace. Vzduch se prudce ochladil a slyšíte jemný šum, možná vítr, možná déšť. Podle mapy vám zbývá už jen kousek cesty do vašeho cíle.

Edrian - 31. března 2012 12:50
	noc v táboře Spím.

Lisian - 31. března 2012 22:19

Tábor Když si semnou i Alnas i Edrian chtějí nějakým způsobem proměnit, neodpovídám a stan nechávám zavřený. Po několika hodinách mi spadnou víčka a já usnu. Spím klidným časem až do chvíle, kdy začne sen… Vycházím ze stanu a sedám si k ohni k Edrianovi a Alnasovi, mluvíme a bavíme se jako by nic. Pak se ale z ničeho nic země zatřese a ocitneme se každý na jiném ostrůvku a rozbouřeném moři. Na jejich ostrůvcích řádí oheň a já je vidím umírat. „Néé.“ Křičím a slzy mi tečou proudem. Je to příšerné, jako bych cítila jejich bolest, ale co je horší, užívám si ji. Jako by mne naplňovala silou a tak křik a pláč přecházejí v takřka ďábelský smích a s každou krůpějí jejich krve se cítím silnější. „Ach, ano!“ vykřiknu, když jejich agónie dosáhne vrcholu. V tom z moře po mé pravici vystoupí mořský had. „Vidíš, jsi jedna z nás.“ Řekne mi a já si uvědomím, že na nehořící straně moře, je celkem jedenáct ostrovů, na každém z nich jiná postava. V druhé části moře jich byly desítky, ba stovky a na všech řádil oheň a mučil jejich obyvatele. Jedenáct z nich nebylo v plamenech, ale ničili je démoni, i přesto, že jen několik z nich bylo obsazeno. V tom jsem si uvědomila, že se mi ten příšerný výjev líbí, ale i hnusí, že z něj čerpám sílu, ale že mne i ubíjí. A v ten moment jsem si uvědomila, že na jednom z hořících ostrovů jsem já sama. „Nevšímej si ji!!! Není to správné!!! My jsme ti, co vládnou světu!!! Ona ti nestojí ani za to, abys na ni pohládla!!!“ okřikne mne had, sklopím tedy pohled, vezmu do ruky medailon s jeho vyobrazením a on se rozzáří jasným světlem. Pohltí mne a já se stanu hadovou součástí. Posledním co vidím, je mé vlastní umírající tělo. S trhnutím se probudím a vyjdu ze stanu. Všichni už spí, tak trochu přiložím do ohně a sednu si k němu. Poprvé po dvou letech, co jsem nezpívala, si protáhnu hlasivky. Zpívám tichou píseň, která se mým společníkům vkrade do snu a vštípí jim tam kousek mé vlastní noční můry. „Za chvíli ve svitu svic, cinkne o sebe sklo, Ty zas na tváři svý úsměv vykouzlíš. Musím Ti něco říct, zatím to neprasklo, lidé jsou často zlí,jak sám dobře víš...... ještě jsi nenarazil v životě na hnusnou lež, no a teď tu jsem já i když mi neuvěříš, nečekej slitování dokud neodejdeš jsem drahá kočka a tys měl být moje myš ref: Já se Ti rozplívám jak sen, jenž je krutým ránem odnesen, mám ráda drahý hry tak už to víš... Smutně zíráš na mou tvář, jak se proměňuje svatozář a z hlavou bolavou střízlivíš!!! Řekni jak dlouho mě znáš, proč mě vkládáš do básní, řekni mi za koho mě máš, ať se to rychle vyjasní. Já jsem ta nebezpečná, opravdu veliká mrcha, lámu na potkání srdce, konto a pas. Na místo romantiky, přichází studená sprcha, radši utíkej k mámě, na mě máš ještě čas. Já se ti rozplývám jak sen, jenž je krutým ránem odnesen. Mám ráda drahý hry a tak už to víš. Smutně zíráš na mou tvář, jak se proměnila svatozář a s hlavou bolavou, odcházíš.“ Zazpívám, ale pak si uvědomím, že tuto píseň jsem ještě nikdy nezpívala a že mi je...cizí, spustím tedy jinou, bližší mé povaze: "Para bailar la bamba Para bailar la bamba Se necesita una poca de gracia Una poca de gracia pa mi pa ti Y arriba y arriba Ay arriba y arriba Por ti sere, por ti sere, por ti sere Yo no soy marinero Yo no soy marinero, soy capitan Soy capitan, soy capitan Bamba, bamba Bamba, bamba Bamba, bamba Bamba Para bailar la bamba Para bailar la bamba Se necesita una poca de gracia Una poca de gracia pa mi pa ti Ay y arriba y arriba Para bailar la bamba Para bailar la bamba Se necesita una poca de gracia Una poca de gracia pa mi pa ti Y arriba y arriba Ay arriba y arriba Por ti sere, por ti sere, por ti sere Bamba, bamba Bamba, bamba Bamba, bamba Bamba, bamba" Ale i tato, dříve má milovaná píseň se příčí mé povaze. Obejmu tedy svá kolena a hledím do ohně, sváděje urputný boj. Ano!!! Konečně vím, že jsem dost silná a dokážu sloužit svému pánu!!! Ale ne!!! To já přece nechci. Ale ano, je to mým velkým snem…Ne…je to špatné! Ano, já celá jsem špatná!!! Nééé! A takto se sama se sebou hádám celé hodiny, až nakonec usnu a má noční můra se vrátí v ještě silnější podobě. Tentokrát se však probudím s výkřikem „Né!“ a probudím tak alespoň jednoho e svých společníků, ne li všechny.

Velekněz Chrámu Havrana - 01. dubna 2012 21:10

Noční překvapení v táboře Zatímco všichni spí, Eru drží hlídku. Tedy spíš se snaží, díky včerejšímu pádu ze střechy se pořádně neprospala, proto semtam přimhouří oči, hned sebou ale škubne. Noc se zdá jako nekonečná. Každou chvíli se po zemi proběhne stonožka tlustá jako zápěstí, jindy zase různobarevné ještěrky. Eru však vycítí přítomnost něčeho dalšího. Zvedne se a rozhlíží se po okolí. Vi, že tady někdo je. Po chvilce pozorování spatří v nedalekém porostu dvě žhnoucí oči asi ve výšce hrudi. Chvíli po tom, co si jich všimne, následuje tiché vrčení, které se promění v děsivý zvuk. Šelma vyskočí z křoví a vrhá se na téměř bezbranou Eru. V tu chvíli se také budí Lisian ze své noční můry, další dva dobrodruhy probouzí hlasitý křik a boj dvou šelem. Jedna je velký černý panter, druhá je velký špinavý vlk, možná.

Imemoria "Ime" - 02. dubna 2012 20:43

pes vs. kočka Při Edrianově příběhu žvýkám placku a uvažuji nad zapeklitostmi osudu. Po příběhu se rozhodnu dle vzoru ostatních tábořit na zemi a tak si ze stromu sundám brašnu. stejně by mne ta větev neunesla. Jo, ani za mák. Seš totiž děsně těžká. Však taky nejsem žádná myš nebo veverka. Zády se opřu o kmen stromu a snažím se hlídat. Chvílemi mne spánek přemůže a já upadnu do snění. Pak se, ale s trhnutím vzbudím a jedeme od znova. Když ze svého stanu vyjde Lis, přivřu oči a dělám, že spím, aby měla dostatek soukromí a já na ni mohla případně dohlížet. Při jejím zpěvu prvé písně z ničeho nic začne jednorožec žhnout. Žádné světlo nevydává, ale málem mi spálí kůži. Jakoby něco pohlcoval. Nějakou negativní energii. A divíš se? V tomhle lese? Jen blázen by tu zůstával přes noc. V tom případě tu máš blázny hnedle čtyři. Z lehkého spánku do něhož jsem upadla mne vzbudí děsivé vrčení a útok vlka. Rychle se vyškrábu na nohy a před jeho prvním velkým skokem uhnu. Vlk zavrčí ještě hrozivěji, naštván, že mu jeho kořist uhýbá. Prsty se snažím rychle uvolnit přezku na pásku, ale prokřehlými prsty to jde velmi špatně. Vlk se přikrčí a opět vystartuje po zdánlivě bezmocné dívce. Je jasně, že tentokrát už uhnout nestihnu. Rychle pospěš si, já nechci skončit v žaludku vlka! Sakra! Skřípnu si do spony prst a vyteče z něj kapka krve. To ještě více vlka rozzuří. Opět po mne skočí.... přivítají ho ovšem tesáky a drápy šestiset librového pantera velkého jako poník. Drápy používám nejčastěji a způsobím vlkovi spoustu tržných ran. Pak se mu zakousnu do krku a ucítím v tlamě horkou krev. Vlk sebou mrská a nakonec se mi vysmekne, přičemž mi drápy sekne po hlavě a způsobí ránu přes oko. Není moc hluboká, ale ani žádné škrábnutíčko to není. Pak usoudí, že jsem na něj nejspíše velké sousto a s kňučením a osaem staženým se rozeběhne zpět do hloubi lesa. Krvácí z mnoha ran a je nad slunce jasné, že nejspíše nepřežije. Zakloním hlavu a vydám ze sebe ohlušující řev, kterým všem oznamuji, kdo je vítěz a vyzývám je k příchodu, pokud chtějí dopadnout stejně jako šedivý vlk. Když je nebezpečí v podobě vlka zažehnáno obrátím se zpět k táboru a s hrůzou si uvědomím, že souboj vzbudil všechny přítomné. Otočím se a uháním pryč do lesa nečekaje na jakoukoli jejich reakci. Několikrát už se mi stalo, že spolutábořící na mne zaútočili po tom, co jsem je zachránila, protože se domnívali, že jsem vyhrála boj o svačinu. Doběhnu k potoku z něhož jsem nabírala vodu do vaků a vydám se vodou proti proudu dokud si nejsem jistá, že mne nikdo nepronásleduje. Teprv pak vylezu na břeh a vyhledám si vhodné místo ke spánku na stromě.

Alnas Moren - 02. dubna 2012 21:05

Přepadení Unáva celodenního cestování mě přemohla docela brzy. A nastává další prázdno a poté jen burácející vír myšlenek: „Alnasi, Alne.“ Někde z dálky slyším tichým hlasem volat matku. Otevírám oči, sedám na postel a před sebou vidím zrcadlo, v kterém vidím malého chlapce. Otočím hlavu směrem, odkud přichází volání mé matky. Běžím lesní stezkou, ale okolní stromy se nemění. Hvozd šeptá mé jméno. A já se stále snažím dohonit hlas matky. Vzdaluje se a mizí… „Nééé“. Trhnu sebou a zjistím, že jsem to nebyl já, ale Lisian, která se přestěhovala ze svého stanu zde k ohništi. Krátce na ni pohlednou přimhouřenýma očima a usměji se koutkem úst, který odhalí mé trochu špičaté zuby. Vstanu a přehodím, přes ni jednu ze svých kůží, protože nevypadá na to že by jí bylo moc teplo. Opět ulehám, protože do rána ještě zbývá pár hodin ...každá hodina spánku dobrá… „Vrrrr“ slyším vrčení nikoliv však ze spaní někoho, nýbrž způsobená něčím jiným. Vidím pantera jak zápasí se šelmou a volá o pomoc. Již dlouho jsem tu chladnou ocel nedržel v ruce a nyní pro ni nastal čas. Sebíhá se to všechno moc rychle. Slyším praskající větve, vrčení a zmatek… Ne, tentokrát musím zachránit aspoň je, teď již nejsem tím slabým malým hochem… Rychle vstanu, tasím ostří, do druhé ruky vezmu hořící klacek z ohniště a běžím zahanat šelmy, které z nepochopitelného důvodu spolu bojují. Panter a Vlk?...Co jen tady pohledává panter?... V koutku očí zahlédnu Edriana a Lisian, kteří už se také vrhají do akce. Adrenalin se mi vlévá do žil, srdce mi buší napětím a v hlavě jediná myšlenka ...Musíš je zachránit. Musíš!… Než se naděju panter daruje vlkovi smrtelnou ránu, zakousne se mu do hrdla a vlkova krev stéka proudem na zem. Přibíhám blíže, panter utíká hluboko do lesa a nemá šanci ho dál pronásledovat. Daruji vlku poslední ránu, spíše z milosti než z jiného důvodu, a svým mečem mu setnu hlavu. Chvíli nad ním klečím, prohlížím si rány, vytáhnu si svou dýku a uřezávám si pár chlupů. S touto kořistí se vracým se smutným výrazem k Lisian a Edrianovi. "A moment kde je Eru ?"

Edrian - 02. dubna 2012 21:27

...noc v táboře II. Najednou někdo zakřičí. Vystřelím do sedu. Lisian vyšla ze stanu a sedí s námi u ohně. Alnas přes ni hodí přikrývku a vrací se zpátky do říše snů. Lis chce nějak zkrátit čas. Chtěl jsem něco říct o spánku, ale jí to asi došlo dříve. Potom padla vedle ohniště... možná únavou. Asi to byla nějaká noční můra, co ji probudila... a opět ulehnu. Podruhé za noc mě probudí vrčení. Z instinktu a adrenalinu vyskočím na nohy. Okem hodím na dvě zápasící šelmy - vlk a velký panter. Vytáhnu z pochvy Viktoriino ostří. Velká kočka?? Snad ne ten příběh. Tep mi začne pulzovat silněji a já si uvědomuji spojitosti. Navíc Eru nikde nevidím... a její matka byla měňavka. Její rodina měla ve zvyku se proměňovat v kočky. Zatím já i mí společníci stojíme, ale za mžik panter zakousne vlka. Alnas vybíhá, já také. Setne hlavu vlkovi a panter se chystá na útěk. "Eru!!" zakřičím na pantera, který však odběhne. Tak přece něco zdědila po své matce. Ale proč to chce skrývat? Dunmer si odřízne z vlka jeho srst. Pohlédne na nás. "Eru byla ten panter." odpovím s pohledem v dáli. Jsem si tím jistý. Vše tak do sebe pasuje.

Imemoria "Ime" - 06. dubna 2012 20:19

noc Kdo vlastně jsem? Jednu chvíli se vracím, jednu utíkám. Láska mi poplete hlavu a nikdo ji nedokáže vyčistit. Z prostých lidí se nestávají hrdinové. Z hrdinů se stávají strážci. Ale já nejsem hrdina. Ani nic jiného. Jen holka, které měsíc pobláznil hlavu. Ach lásko jak jsi krutá! Přinášíš pocit lehkosti, ale nenecháš mne vzlétnout. Dalas mi Bajarda, ale vzala mi ho smrt. Nyní jsi mi dala JEHO, ale Had byl rychlejší. Obtočil své smyčky okol něj a nemá v úmyslu ho jen tak pustit. Přinese snad smrt vysvobození? Dokáže ona sejmout pouta, jež mne svazují? Nebo nikdo není natolik silný, aby mne osvobodil? Pohlédnu směrem k táboru. Nevrátím se. Tam, již mé místo není. Víš, existuje jedna píseň... Ne, nebudu zpívat. Jednorožec se rozzáří a proti mé vůli mi sejme podobu pantera. Na kůži mne zastudí noční vánek a já se otřepu, když ucítím na nahém těle chlad noci. Kvůli opasku, který nešel sundat jsem se musela přeměnit výbuchem, který mi ze šatů nadělal cáry. On také chce, abys zpívala. Přikývnu. Říká se, že zpěv zahání chmury a osvobodí tě alespoň na chvíli z trápení. Začnu zpívat do ticha noci. Zavřu oči a jen se poddávám tónům písně. "Ton tvé trubky zní... Píseň pohřební. Musíš hrát pro mě, být vojákem dá spoustu sil... Já nemůžu dál, proč nemůžu vstát? Vzdávám se víry,vím... Jsem špatný hráč... Já jen sloužím, má je smůla... Já jsem chlap co pad a v srdci mám jen chlad. Nechci tu být... Býdný a raněný... Ton tvé trubky zní... A mě je to fuk Jdu cestou šílenou,jak říct, kde konec má?? Jdu,zakopávám,a k cíli zbývá míň než malý krok, chce se mi spát,snad rok. Tak proč jít dál? Tam ve výškách staré známé vidím. Slyším známý hlas, kdo já sem,se mě ptá. Ztratíš tvář svou dnes, i s odvahou a silou Ty se nesmíš vzdát ! Jsi stále jen voják! Jéée,já jen sloužím vám, jsem voják před svou bitvou. Znovu mít svoji tvář, jééé,za to chci se prát !!!" Ne. Nevzdám to. Nikdy by se neměl člověk vzdát a u mne to platí dvojnásob. Vrátím se. Tak se mi líbíš! To je ta stará Eru, kterou si pamatuji. Ta, kterou měl rád Bajard... Doufej, že ji má rád i ON, jinak tě pak čeká hotové peklo. Ne! Jako kočka zase ne! Ano, a tentokrát už navždy... Seskočím na zem (opět jako kočka) a rozběhnu se k táboru s novou vnitřní silou, novým odhodláním. Z nenadálého popudu se lesem rozlehne nečekaně mocný řev. Mnohonásobně silnější, krásnější i děsuplnější než ten předchozí. Vodou jsem urazila daleko větší kus cesty než jsem myslela a tak k táboru dorazím za několik minut běhu. Teprv teď si uvědomuji krev, která mi stéká z rány přes levou tvář. Se zavrčením si ránu 'vypálím'. Už žádné další kapky krve nepůjdou pryč z mého těla, ne tímto škrábancem. Do tábora dorazím z přesně jiného směru než jsem odešla a zadívám se na záda Edriana, Alnase a Lis. Upozorním na sebe zabroukáním, které zní jako tichá bouřka. Když se otočí, dám dobrý pozor, aby zahlédli jizvu na tváři. Pak zajdu za strom a vystrčím zpoza něj pouze hlavu. "Mohl by mi někdo prosím podat plášť? Měl by být v brašně." Opřu se zády o chladnou kůru stromu. Takhle se správně běhá. Žádné poklusávání po městě. Jsem ráda, že jsi zpět. Ku podivu je potěšení i na mé straně.

Lisian - 10. dubna 2012 19:11

Ignorace! Zrada! Opuštění! Aneb, jak zničit někomu život. Když si nikdo nevšimne mé zjevné nevyrovnanosti promítnuté ve zpěvu, ani mého druhého probuzení, jen Alnas přehodí přikrývku, nebo tak něco, vrátím se do stanu a tiše se rozpláču. Následného boje si nevšimnu ale, když zaslechnu zařvání, je mi jasné co se stalo, Erunis! Co jsi udělala? Probleskne mi hlavou myšlenka a tak vyběhnu ze stanu. Rozběhnu se k druhým dvěma členům naší skupiny a chytnu je za ramena a otočím se k nim předem (projdu mezi nimi a kouknu na ně) „Nechte ji být! Jestli chcete zabít ji, musíte nejdřív zabít mě!“ vykřiknu jim do tváře a oni můžou vidět poslední slzy, které kanou po té mojí. Jestli ji ublíží, zabiju ji…a je možná taky. Pomyslím si a v ten moment uslyším a uvidím Eru, jak vychází z lesa na opačné straně „Neotáčejte se.“ Řeknu těm dvěma a rozběhnu se k Eru, podávaje jí přikrývku, kterou na sobě mám od té doby, co ji přes mě Alnas přehodil. „Holka hloupá! Tohle už nikdy nedělej!“ vyčítám ji a prohlížím si její zranění. „Alnasi, nebo Edriane, to je jedno, podejte mi obvazy a nějaké bylinky z Eruiny tašky… A posbírejte prosím ty kusy jejího oblečení, co se tu všude válí.“ Zavelím a vedu Eru k ohni, abych si ránu lépe prohlédla a mohla ji ošetřit. Nejsem sice léčitelka, ale něco málo zvládnu…ne že by tohle bylo málo. Pomyslím si trpce.

Edrian - 11. dubna 2012 22:01

rušná noc v táboře... ani přes jedinou noc se sám v klidu nevyspím!! (no vážně) Po chvíli čekání na Eru to vzdám a sednu s k ohništi na své místo. Začínám v tom mít pořádný zmatek. Její matka se mohla přeměnit. To po ní zdědila. Není divu, je poloviční mág, nebo ne? Pořád se mi to mé "teorie" motá ten vrah a "dcera vraha"... Proč jen jsi tak záhadná?? Náhle se z opačného konce našeho tábora začne přibližovat panter. Erunis? Schová se za strom a pak vykoukne jen hlava Eru. Lisian hned reaguje. Přehodí přes svou kamarádku deku a poprosí, aby jsme jí donesli nějaké bylinky z Erunina vaku a posbírali roztrhané oblečení. Roztrhané oblečení sbírám moc často. Je čas na změnu. A skočím ke stromu, kde je vak. Pár sekund se brodím mezi "ženskými věcmi", krabičkami a dalšími ne úplně smysluplnými věci, než najdu lněnou látku a vak s bylinkami. Podám je Lis. Všimnu si, že je Eru nahá. Proto ty cáry. Mmm...takže vždycky, když se promění, nebude mít nic na sobě? Nejsem ani tak moc zvědavý jako unavený. Posadím se tedy zpátky na své deky a koukám na ty dvě, co budou provádět za čáry.

Imemoria "Ime" - 12. dubna 2012 20:15

Tak už o mne víte skoro všechno... Lis přes mne přehodí svou deku a já ji na znamení díků pokynu hlavou. "Dobře. Příště se nechám tím vlkem sežrat." Zazubím se na kamarádku a z dobré vůle se nechám odtáhnout k ohni, abych si nechala ošetřit ránu. Kleknu si na kolena a pohledem přejíždím tábor. Pak mi pohled zavadí o jeden cár oblečení. Alé né. Ale jó. Nechci být u toho až to ukážeš mámě. Kéž bych u toho taky nemusela být! Tomu se říká pech holka. Nemudrluj, ty seš část mne, takže kdo má pech. Hmm? Proměním si část těla (celý trup je porostlý kožešinou a mám i ocas, ale místo tlap ruce a chodidla) a začnu rozčileně sbírat oblečení. Jako poslední zvedám pásek. "Tak přesně kvůli tomuhle teď nemám co na sebe." Zamračím se na pruh kůže. Pak vysvětlím pro ostatní. "Nemohu se proměnit s kovem, protože by se stal částí mne a už by nikdy nešel sundat. Spona mi nešla rozepnout a čas na hraní s ní jsem neměla. A na vlka s dýkou..." Pokrčím rameny. Dojdu k brašně a jen chvíli mi trvá najití pláště, košile a lehkých lněných kalhot. Nasoukám se do oblečení a změním podobu zpět na lidskou. Teprv teď se nechám ošetřit od Lisian, i když ji často radím, jaké bylinky má použít. Když už to mám za sebou, sedím u ohně a větičkou prohrabuji uhlíky napadne mne jedna drobnost. "Mohu s vámi zůstat?" Zeptám se s obavami. "Nejdřív si prosím vyslechněte můj příběh. Tedy, pokud o něj ještě máte zájem."

Alnas Moren - 12. dubna 2012 20:51

Za stínu noci/rána ... Tak to ona byla ten panter… z mého přemýšlení mě vyruší zabroukání. Otočím se a za stromem vidím Eru v šatě nebeském. Lisian se otočí na mě a Edriana a než stačíme něco vyslovit a zeptat se Eru jestli je vůbec v pořádku, chrlí na nás Lis: „Bylinky, oblečení, rychle…“ stojím jako přibytý, omámený ještě rychlostí s jakou se to všechno seběhlo a opařený chováním Lis. Otočím se na patě a pomalým krokem kráčím k ohništi, kde si dojdu do torny pro pár bylinek. Mezitím Edrian podává Lis oblečení a poté se vrací k ohništi… Obě dvě, Eru již oblečená, se vrací k ohni, kde si sednou. Lis se chystá na ošetření a Eru ji přitom radí s použitím bylinek. „Počkej chvilku.“ obrátím se na Lis „Tohle by aspoň nemělo bolet“ řeknu Eru. Přikládám dlaně opatrně na ránu, zavírám oči a myslím na to, jak se rána zaceluje a hojí. Po chvilce je hotovo, rána sroste a já se opět usadím na své pokrývky… Ulehám a dívám se do ohně. Chvíli je ticho. „Mohu s vámi zůstat?“ řekne Eru a dodá "Nejdřív si prosím vyslechněte můj příběh. Tedy, pokud o něj ještě máte zájem“. Tichým hlasem pronesu „Jistě, povídej“ a hledím na její tvář, která vypadá ustaraně a tak trochu tíživě ...snad už se dozvím jak to skutečně bylo...

Edrian - 12. dubna 2012 20:55

podtrženo sečteno - jde se spát Jak ty dvě pozoruji, tak Eru si sama sesbírá oblečení ve stylu "na půl panter". Pak si zajde pro náhradní oblečení. I při oblékání zůstane částečně přeměněná... tohle je sakra stydlivá holka... Nakonec se k nám zpátky usadí a Lis jí ošetří ránu na obličeji. Zářivé unaveně svítící uhlíky mě uspávají. Chtěl bych dospat noc. "Příběh si vyslechneme až ráno, prosím, Eru," vydechnu ospale s pohledem na jediný zdroj světla. "Ale i přes všechno, že jsi nám zakrývala svou "pravou tvář" (z jakého záhadného důvodu jsi to tajila, nám vypovíš zítra), mám názor, že se mnou můžeš zůstat. Tedy... chci, aby jsi s námi zůstala," vyblábolím pár nesmyslů, které se mi šinou z pusy ani nevím jak. Nestačil jsem si to naformulovat. Potom když domluvím, pošlu oběma spolucestovatelkám "vzdušný polibek" a se slovy "A teď na kutě. zalehnu zpátky do svého pelechu. Zítra je přece jen další těžký den...

Lisian - 13. dubna 2012 23:16

spáč Když se Edrian a Eru odeberou na kutě, zůstaneme a Alnasem u ohně sami. Teď, nebo nikdy. Řeknu si a začnu se trochu ovívat rukou „Nějak se tu oteplilo, nemyslíš?“ zeptám se Alnase, když tím upoutám jeho pozornost, trochu si povolím šňůrku u výstřihu, jako bych se tím mohla ochladit, ve skutečnosti mu tím však zajistím výhled, za který by někteří zmlátili. Když si uvědomím, že mezitím usnul, protočím zorničky, jsem však tak rozrušená, že bych nedokázala usnout, tak se podívám na Edriana. Ne, ne, ne, to nesmíš. Řeknu si, ale pak změním názor. A proč pak by ne? Ušklíbnu se a zamířím k Edrianovi když tam dojdu, chvíli přemýšlím, ale pak se rozhodnu, udělat si z Edriana legraci. Šťouchnu do něj a napodobím tiché vrčení nějaké šelmy, doufaje, že jej probudím. Pokud se pohne, rychle se přesunu k ohništi a lehnu si do ne zrovna přirozené polohy a dýchám přerývavě, jako by mi docházel dech. Když se neprobere, vykašlu se na to a jdu spát.

Velekněz Chrámu Havrana - 14. dubna 2012 08:47

Ráno (aneb cesta pokračuje) Po malém překvapení už nikdo dlouho nezůstane dlouho. Alnas díky svým léčivým schopnostem spojených s přírodou odstraní všechna větší zranění způsobené vlkem. To ho také trochu vyčerpalo. Edrian se zodpovědně připravuje na cestu a jdu spát hned, co to jde. A zbylé dvě stále cítí následky včerejšího pádu ze střechy a hašení požáru, takže spánek také dlouho neodkládají. Po pár minutách už všichni spí... Probudíte se docela brzo, vzduch je studený a vlhký, ohniště už dlouho vyhaslé. Všichni se nasnídáte a vydáte se na cestu. Jste ještě trochu rozespalí, takže se táhne, ale asi po třech hodinách je les opět řídký. Po další chvíli jste konečně tady. Les končí, před vámi je malý palouk - zčásti zasypaný štěrkem z hor - a za ním skála trčící ze začínajících hor. A v té skále je vytesaný vchod. Před chrámem samotným je poházených pár větších kamenů, zřejmě součást starých obřadů. Jestli se na staré cestě sem podepsal čas, na tomto místě psal celou knihu, vchod kupodivu ještě stále drží, možná i díky dvěma sloupům podpírající strop.

Imemoria "Ime" - 14. dubna 2012 22:07

ráno a opět na cestě "Díky," hlesnu, když mi Alnas ránu vyléčí. Pak se po Edrianově vzoru odeberu do říše snů, kde mi v hlavě stále zní věta: Můžeš se mnou zůstat. Vím, jak to bylo myšleno, ale i tak to hřeje u srdce. Schoulím se do klubíčka a usnu opravdu tvrdým spánkem, ze kterého by mne vzbudila jen horda naštvaných medvědů. Probudím se jako první a chvíli se v myšlenkách zaobírám jedním nápadem. Neboj, nikdy se to nemusí dovědět. A co když přece? No, hlavu ti za to neurve. Hmm, to je velmi optimistická vyhlídka. Tišeji než myš vstanu a přejdu ke spícímu Edrianovi. Hledím na spící tvář, která se nezaobírá žádným dilematem, žádným problémem. Ve spaní je snad ještě krásnější než vzhůru. Skloním se nad ním až ho mé vlasy pošimrají na tváři. Krátce ho políbím na tvář. Ten okamžik jako by trval věky. V tu chvíli pro mne existoval jen on. Pak si uvědomím, kde jsem a co dělám a že by ho to mohlo probudit. Začervenám se, narovnám a skočím směrem k lesu obstarat snídani. Při skoku se proměním. Najdu pouze jednoho králíka, který vypadal jedle a několik bobulí. Kouzlem rozdělám oheň, vrátím si lidskou podobu a vykuchám králíka, napíchnu ho na provizorní rožeň a otáčím nad ohněm. Bobulí je málo, budu.... muset jíst maso. Božíčku! To bude přímo vitamínová bomba, aby ses z toho nepotentononc. Ptal se tě někdo na názor? Ne, ale ty víš že se stejně ozvu, tak co. Asi nic, ale mlčet můžeš. Když je maso hotové, kousek odřežu a několikrát nasucho polknu než kousek vložím do úst. Díky ne moc valné chuti jsem jakž takž dokázala nepřemýšlet nad tím, co to vlastně jím. Po snídani opět vyrazíme na cestu. "Zeptám se ještě jednou. Opravdu chcete znát můj příběh?" Celý a pravdivý ho nezná nikdo ani Lis a neznal ho ani Bajard. Ani nikdo jiný. Ne, ani má vlastní matka o mne neví vše. Ale teď. Teď přišel čas vynést pravdu na světlo. Oči mám sklopené k zemi. Vážím zda jsem se rozhodla správně a pokaždé docházím ke stejnému závěru: Chci, aby o mne věděl vše bez lží polopravd a zastření. Chci, aby pochopil jaká doopravdy jsem a proč jsem taková.

Edrian - 15. dubna 2012 13:06

ráno, snídaně, cesta... Probudím se, ani nevím kdy. Zamžourám a posadím se. Spatřím, že Eru dělá nad ohněm králíka. Ostatní vypadají podobně jako já. Nejsou vzhůru dlouho... Prakticky je to každé normální ráno, kterých jsem prožil nespočet, když jsem byl na cestách. Ke snídani požádám Erunis o kousek králíka a k tomu si vezmu včerejší chleba. Žízeň zaženu vodou z měchu. Než se vydáme zpátky na cestu si rychle sbalím věci a deky, hodím si vak přes rameno a mířím k potoku. Tam si sundám košili a trochu se opláchnu. Samozřejmě si tu košili nemůžu obléct hned, tak se přidám k naší skupince. Až uschnu, košili si zpátky obléknu. Eru se zeptá, jestli smí povyprávět svůj příběh. Konečně... "Samozřejmě, tak jsme se domluvili... ale chceme všichni znát PRAVDU. A pokud je pro tebe ten příběh přespříliš osobní, tak nad ním pomlčíme a necháme si ho pro sebe."

Alnas Moren - 15. dubna 2012 18:04

Ve vůni rána ... Něco tady voní… Otvírám oči a vidím Eru, která opéká nad ohněm králíka (teda spíše králíčka)… Málo pro jednoho natož pro další 3 hladové dobrodruhy… Vstávám, protahuji se, nasávám ranní vzduch a ostatní zdravím: „Dobré ráno“. Jelikož mě trápí žízeň, vytahuji vak a velkými doušky hltám chladnou vodu. Vlasy stahuji koženým páskem do culíku a vyhrabuji z torny něco málo k snědku. Sušené maso a trocha chleba. Maso napichuji na klacek a trochu si ho přiohřívám na ohni… Po snídani balím věci do torny, poprosím Lisian o svou pokrývku a přitom na ni mrknu. Když vidím, že všichni jsou po snídani a přichystáni na pokračování v naší cestě, tak vyrážíme směr Chrám Havrana… Jdu bosí vedle cesty po mechu a užívám si ranní rosy, která ještě nestačila uschnout. Eru nám chce říci svůj příběh, který neřekla večer při ohni. Ovšem jakýkoliv příběh nemůže být tak krásný jako zpěv ptáků, kteří opěvují ráno. Proto nic neříkám a jen mlčky kráčím a poslouchám zpěv, který mi proniká do uší. Nic víc si teď nezaslouží mou pozornost…

Lisian - 15. dubna 2012 20:39

Ráno, cesta Probudím se jako poslední, když zaslechnu Alnasovo ‚Dobré ráno.‘ S tím vylezu ze stanu ještě ve spacím-povolený korzet a volné kalhoty po kolena. Protáhnu se a zamířím k ohni, kde Eru dělá králíka. „Lepší ani být nemůže.“ Odpovím Alnasovi, ale pak si všimnu králíka a úsměv mi trochu zmrzne. No, takže zase ze zásob…pomyslím si, protože maso zrovna nemusím. Vytáhnu si tedy z vaku chleba, ale sním z něj jen málo. Na to Alnas poprosí o svou pokrývku. Kývnu a poskládanou ji přinesu ze svého stanu. Když na mě mrkne, usměju se. Večer…Pak už se převléknu a hned na to se vydáme na cestu a Eru se nabídne, že by řekla svůj příběh. Teď né! Teď je tak krásný klid, nechci teď znovu poslouchat její příběh! Řeknu si a když pohlédnu na Alnase, spatřím na něm něco, co mi sdělí, že to vidí stejně. Jen Edrian je celý hr do toho, příběh slyšet. „Eru, tvůj příběh je dlouhý a teď je tak krásné ráno…kdybys jej začala vyprávět, nepřestaneš a to by nám celé ráno uteklo.“ Řeknu ji a pohledívám se na Edriana „Je to vážně dlouhý příběh a zabít jím takové krásné ráno není nejlepší nápad.“ Omluvím se mu a pokusím se co nejtišeji dojít k Alnasovi. „A co ty, že jsi tak potichu?“ zeptám se jej zvesela.

Imemoria "Ime" - 15. dubna 2012 21:55

On my way Edrian souhlasí, ale Lis je proti. Má k tomu dobré důvody, můj příběh opravdu nepatří k nejkratším, ale já už nemám mnoho času. Alnas...no Alnasovi je to nejspíš šuma fuk. Jak dlouho může trvat než dojdeme k Chrámu? Hodinu, dvě? Tři, čtyři? Nech toho počítání a prostě jim to řekni. No jo, ale to se lehce řekne, ale hůř udělá. Pfff, zas je to všechno na mě. Očima vyhledám tichou pomoc u Edriana, ale té se nedočkám. Zhluboka se nadechnu a vypustím z úst myšlenku. "Já tolik času nemám Lis. Obávám se, že vám zbývá jen půlden né-li pár hodin mé společnosti." Nezabodnu oči opět do země, ale neohroženě čelím bez jediného mrknutí pohledu každého člena skupiny, který se na mne podívá. V očích je mi znát, že pronesenou větu myslím vážně. Smrtelně vážně.

Alnas Moren - 16. dubna 2012 15:22

Nenech ráno odejít Z mého mlčení mě vyruší jemný šepot. „A co ty, že jsi tak potichu?“ promluví na mě Lis. " Snažím se aspoň trochu si vyčistit hlavu. Je snad krásnější hudby než hlas samotné přírody? " opáčím na Lis s úsměvem... Zdá se, že Eru má však opačný názor na harmonické ráno jako já a potřebuje nám ten svůj příběh nutně říct. Eru na nás hodí vážný pohled. Chce říci ten příběh. Otočím hlavu směrem k nebi k vrcholkům stromů nad kterými přelétlo káně... Proč jen nemůže vyčkat? Ještě nás čekají, alespoň dva večery...

Lisian - 16. dubna 2012 16:57

Boj Alnas se otočí a odpověď mi zašeptá do ucha. V ten moment si plně uvědomím, že mne ovládl had a tak plním každý jeho rozkaz. I přes to, že se snažím zastavit to, se k Alnasovi natočím čelem, obejmu ho a políbím. V momentě, kdy by polibek mohl pokračovat ještě dosti dlouho ale mé ‚já‘ opět prohodí a tak teď Za sebe jednám opět sama a neovládá mě had. Jsem naprosto zděšená, protože o tomhle už nějakou dobu přemýšlím, ale udělat to takhle? Ne, to bych nikdy neudělala. Pustím jej tedy z obětí a o pár kroků odstoupím. „Promiň, já…“ uvědomím si, že by mi stejně neuvěřil a tak se jen začervenám a dojdu k Erunis, která hodlá odejít. Chci ji to vymluvit, ale v tom se opět vyměníme. „Nesmíš odejít. Ne, dokud se neutkáme.“ Řeknu vyzývavě a připravím se k boji. Skrz oděv, jako by prosáklo černé světlo stoupající z mé hrudi. Chystám se k souboji na život a na smrt, již není cesty zpět. Dám Eru pár vteřin, aby si to dala v hlavě do pořádku, ale pak už naprosto ztratím kontrolu nad svým tělem a tasím dýku. Z medailonu hada se začnou šířit černé žíly, které řídce porostou celé mé tělo, mé oči se zbarví do černa-žádné bělmo, žádná oříšková. Pak se rozběhnu k Eru s úmyslem ji zabít.

Edrian - 16. dubna 2012 18:42

cesta do chrámu Když Alnas a Lis příběh odmítnou, je mi toho trochu líto, ale odvětím: "Tak nám ho můžeš třeba říct až u ohně večer, ne?" a usměji se. Ještě bude spoustu rán a spoustu času se kochat ránem. Ale já jsem prostě na Eru zvědavý. Už proto, že se mi plete dobromady Lisianin příběh a to, co mi říkala Erunis. Potom vážně řekne, že zbývá jen pár hodin, co s námi bude. Nevěřícně na ni hledím a sám nechápu důvod. "Proboha, proč bys chtěla odejít??" zeptám se i trochu vyčítavě. Mezitím Lis ruší Alnase z jeho rozjímání. Typický druid introvert... měl vlastně někdy ženu? Pak najednou se Lis k němu otočí a políbí ho. Ou, takže láska na první pohled? Chudák holka... Ale pak mi dojde, že ty pohyby, ten výraz - takhle by se Lisian nikdy nechovala. Po chvilce skoro vyděšeně ustoupí, omluví se, a míří k Eru. Asi má taky námitku k jejímu odchodu. Ale pak její obyčejně sametový hlas zhrubne a ztvrdne. Po své výzvě zaujme bojovou pozici a jejími žilami začne protékat černá jedovatá tekutina. HAD! vystřelí mi v hlavě. Lisinina hruď září černým světlem, který vydává medailon. Pak se její oči zakalí celé do černa. Když se připraví k výpadu, zakřičím: "Lis, ne!!" Skočím jim do cesty a chytnu Lisian za ruku s dýkou. Druhou ruku ji ovinu kolem těla, aby se nemohla hýbat. Had ji ovládl... Mírným hlasem se ji snažím vrátit do normálu a hluboce jí hledím skrz černé oči. "Lisian, prosím, probuď se. Tohle nejsi ty. Bojuj s tím!!"

Velekněz Chrámu Havrana - 18. dubna 2012 21:39

Když se Lisian znenadání vrhne na překvapenou Eru, je včas zastavena mladým šermířem. Ten ji také hned chytí a nemůže se z jeho vcelku pevného sevření dostat. Když se však obě sokyně dostanou blíže k sobě, medailony začnou zářit svými barvami a přitahují se k sobě jako magnety, dokud je nezastaví řetízky. Ty však nejsou žádnou překážkou, lehce se přetrhnou. Medailony nakonec dorazí k sobě, čím blíž jsou, tím více zrychlují. Když se srazí, vyzáří jasné bílé světlo a začnou rotovat. Celé to doprovází děsivé zvuky. Po pár vteřinách rychlých otáček začne z medailonků stoupat šedý dým, pak vzplanou. Kupodivu z nich také odkapává jakási nazelenalá tekutina propalující trávu pod sebou. Tohle pokračuje další chvíli, všechny čtyři postavy to jen mlčky pozorují, nakonec se oba medailonky rozplynou. Jediné, co po nich zbylo je loužička kyseliny a oblak dýmu držící se pár sáhů nad zemí. Ani jedna z toho však nevyvázla jen tak, obě mají na hrudi po spáleném řetízku protáhlou jizvu, asi dva couly dlouhou. Navíc se cítí vcelku vyčerpaně a omámeně. Ještě chvíli se nikdo nezmůže ani na hlásku, nikdo z vás nic podobného neviděl.

Imemoria "Ime" - 19. dubna 2012 20:28

Chrám Havrana Že je s Lis něco v nepořádku mi dojde až, když políbí Alnase. Takhle by se totiž pravá Lis nikdy nezachovala. Nestihnu v čas reagovat na její vyzývavá slova a nebýt Ediana, už jsem dozajista prošpikovaná. Přistoupím bezradně o krok blíže nyní černé Lis. To už přívěsky nevyrdží a vyrazí si v ústrety. Přívěsky se navzájem zničí, což mne nevýslovně uchvátí a můj úkol je tudíž u konce. Pocit štěstí narušuje akorát nepříjemná slabost. Naštěstí je chrám na dohled a já se u něj mohu posadit do trávy. Není ani poledne, ale já jsem tolik vyčerpaná, že bych myslím neměla sílu ani zakousnou do chleba. Svlažím vyprahlé hrdlo několika doušky vody a na chvíli se natáhnu do trávy. Pozoruji nebe, poslouchám ptačí zpěv a musím dát Alnasovi za pravdu. Opravdu to zní lépe než by kdy znělo mé vyprávění. Snažím se co nejrychleji nabýt zpět ztracené síly. Zavřu oči a nechám se moment unášet obrazy své představivosti. Je zajímavé, že mne napadá, jak by asi reagoval Edrian, kdybych byla dost odvážná abych...Ale né....líbí se Lis, i když dala pusu Alnasovi...nebo ne a já mám u něj přeci jen šanci?....jó život je prevít....

Alnas Moren - 19. dubna 2012 21:05

??? ... Co to?… Aniž se stačím rozhlídnout, Lis mě obejme a začíná mě líbat. Tep zrychluje, srdce agresivně bije, oči se zavírají a vše ostatní zastavuje… Končí to, oči se mi otevírají a já vidím Lis, která zděšeně odstupuje. „Promiň“ říká mi, ale já nechápu proč ...Proč? Za co se jen omlouvá?... Po chvilce je mi to vše jasné, Lisianin výraz se mění v zuřící obličej a ona přikračuje k Eru. Chce boj, teda nechce ho ona chce ho ten prokletý medailon. Tasí dýku a její tělo se v okamžiku pokrývá černými žilami, nenechajíc ani oko v původní podobě. Rozbíhá se s jistým úmyslem zabít Eru… Edrian byl rychlejší než já a zastavil Lisian. Mluví na ni a já běžím směrem k Eru. Eru nebezpečně přikračuje Lis, když v tu se stane něco pro mě nepochopitelného. Medailóny obou dívek se začnou přitahovat až se nakonec úplně odtrnou z jejích řetízků a navzájem se zničí. Stojím zaraženě. Lisian získává zpět svou normální podobu. Obě dvě naštěstí vyšly pouze se spáleninami… Chrám Havrana je nadosah ...díky Bohům… a nikdo nemá chuť mluvit, všichni jsou zamlklí, nemám jim to za zlé to, co se teď stalo, bylo opravdu podivné, ale snad se tím vše vyřešilo. Ale cítím potřebu, říct Lisian, že se na ni nezlobím a chápu to. Přicházím tedy blíž a navazuji konverzaci „Měla by sis to rychle zchladit“ a při těchto slovech začínám vytahovat měch z torny. Podávám jí ho a říkám: „Jsi jinak v pořádku? Nebolí tě nic? Víš chtěl jsem jen, abys věděla, že se nezlobím a chápu to…“

Lisian - 22. dubna 2012 18:20

Už jsem to zase já ☺ Když už jsem málem u Eru, Edrian mě chytne a drží tak pevně, že se nevykroutím, ani kdybych si měla sundat to, co mám na sobě. Chce, abych se uklidnila, já se o to snažím, ale nejsem dost silná na to, abych promluvila. Už se pomaličku začínám ovládat, ale v tom se medailon konečně odlepí osmé kůže. Tížil mne celé roky a nebylo možné jej sundat. A teď si klidně odletí, aby…To ne! Zničí ten Eruiin. Když se Oba zničí vzájemně. Ucítím, jak opět získávám plnou kontrolu. Už je pryč a už nikdy se nevrátí. Vím v tu chvíli a tak se usměji na Edriana „Už mě můžeš pustit.“ Jsem z nezištného důvodu unavená a na hrudi mi zůstala spálenina. Pak už v mlčení dojdeme k chrámu havrana. Jdu tedy k Eru, abych ji řekla, že se moc omlouvám, že jsem to nebyla já, ale tak nějak se stane, že nedojdu k Eru a už na mne mluv Alnas. Nezlobí se? Podivím se. Když navrhne, abych si spáleninu zchladila, chvíli přemýšlím, ale pak měch příjmu a trochu vody si naliji přímo na spáleninu. „Děkuju.“ Řeknu a měch mu vrátím. Za jeho další slova jsem vděčná, ale nejraději bych na celý ten incident zapomněla. „Jsem v pořádku. Sice trochu vyčerpaná, ale jinak v naprostém pořádku.“ Řeknu a s úsměvem se mu podívám do očí. Jsou stejné, jako ty Orionovy. Ano, nejsou tak hluboké, jako ty moje, ale ani tak divoké, jako ty Mého otce. Jsou něco mezi tím a tak jsou nejkrásnější. Na jeho druhou větu reaguji trochu šťastně, trochu zkroušeně. „Vážím si toho. A příště to možná bude z mé vlastní vůle.“ Řeknu, šťastná z toho, že mě nezačal nenávidět a zkroušená z toho, že na to nejspíše nikdy nezapomene. Pak se ale usměju, tak jak to mám ve zvyku a pohledem přejedu všechny přítomné. „Už jsme tady. Tak tedy nechápu, proč tady sedíme a nic neděláme, místo toho, abychom se podívali po té sošce.“ Řeknu vesele, i když jsem dosti znavená. S tím se vydám prohledávat ruiny, pomalu, ale přece.

Edrian - 24. dubna 2012 19:15

před Chrámem Havrana Pevně Lisian držím za ruce. Vidím hluboko za jejími zakalenými oči vnitřní boj. Eru k nám přistoupí o krok blíže. Podívám se za rameno, abych se na ni mohl podívat. Náhle se přívěšky rozzáří a začnou se téměř magneticky přibližovat k sobě rotujíc přitom. Když se řetízky napnou, jak jen nejvíc můžou, prasknou, ale medailony se stále s hrozným skřípotem přibližují. Poté se navzájem zničí. Chvíli všichni udiveně zíráme. Podívám se Lisian do očí. Jakoby všechna temnota byla rázem pryč... zase to jsou ty její nádherné oči. Kletba hada pominula. Už je to zase Lisian... moje Lis. Jakmile se na mě usměje, nesmírně se mi uleví. Pustím její ruce a na pár sekund jí obejmu. Přitisknu se k ní s tváří opřenou o její hlavu. Vlasy jí voněly jako rozkvetlá louka v místech, kde jsem vyrůstal... Kolikrát jsem je křížem prochodil... Pustím ji a zadívám se na ránu po zničeném medailonu. "Radši si dej na to nějaké bylinky. Nerad bych viděl, jak to hnisá na tvé krásné kůži. Řekni Alnasovi, ten je určitě rozený botanik." Nato na oba mrknu a přenechám Lisian Alnasovi. Asi s ní potřebuje mluvit o té "záležitosti". Vydám se za Eru, která se posadila do trávy. Odtud dohlédu na nepříliš vzdálený vchod do jeskyně... to je Chrám Havrana... Když jsem u ní, kleknu si a s úsměvem natáhnu k ní ruku, abych ji pomohl vstát. Vypadá vyčerpaně. "Je čas jít pro tu sošku, Eru." Jakmile vstaneme, otočím se na ostatní: Tak jdeme prozkoumat ten chrám, ne?"

Velekněz Chrámu Havrana - 24. dubna 2012 20:10

Vstup do chrámu Ženy chvíli odpočívají, Edrian s Alnasem o ně pečují a pak se skupinka vydává dál. Při bližším pohledu zjišťujete, že Chrám samotný je vytesaný spíše jen tak a poté vyložen jakýmsi tmavým kamenem, jednotlivé bloky jsou však docela dobře opracovány. Jeden sloup podpírající strop je zlomený, druhý v nejbližším desetiletí následuje. Dovnitř vede několik schodů, Lisian se vydává první, Edrian za ní a druid s Eru následují. Chodba je asi jen sáh a něco široká, takže třeba Edrian má trošku problém projít bez odřenin. Podlaha je už plná děr, takže buď kráčíte přes sutiny nebo přes kaluže. Netrvá to však dost dlouho, před sebou vidíte jakési tlumené namodralé světlo, po pár dalších krocích dokonce vidíte i víc. Vcházíte do větší místnosti obdélníkového půdorysu, po levé i pravé straně vedou další chodby. U zdi naproti vstupní chodbě stojí velký mramorový kvádr a na něm stojí to, pro co jste přišli. Soška Havrana! A z ní vyzařuje ono světlo. Tedy spíše z jejích očí, dvou safírů. Když se však vydáte blíže, z poza oltáře se ozve starý pištivý hlásek. "Kdo jste? Zase další zloději? Ale já, já vám to nedám, nedám vám to!" A před oltář přiběhne vyhublý stařík ve špinavé bederní roušce (zakrývající to, co má zakrývat) a komické čapce. "Áá, vy vůbec nevypadáte jako zlodějíčci! Co tady chcete? Tohle není místo pro čtyři mladíky elfího ducha. Ne ne. Vy patříte jinam, tam ven, ale tohle místo už vám nenáleží. Ne ne. Nenáleží. Ne." Každého z vás si pečlivě prohlíží. A i v mizerném osvětlení si můžete všimnout jeho matných očí. "Tak co, co chcete?" Zeptá se vás podezíravě a začne si hrát s rukama. To také upoutá pozornost na jeho levou ruku, kde se leskne podivný protáhlý prsten, detaily však nevidíte. Stařík vypadá a podle chování také je velice pomatený.

Lisian - 25. dubna 2012 16:51

Soška a dědula Když mne Edrian obejme, připadám si jako tehdy. Jako tehdy, kdy jsem milovala Oriona, ale byla jsem jediná použitelná žena v naší skupině. Ovšem, Eru byla taky k mání, ale Bajárd si ji vždy hlídal jako lev. To Orion věděl, co je nejlepší pro morálku tak početné skupiny… Pak si ale uvědomím, že Edrian není ani Orion, ani Felí, ba dokonce ani Artí, ani nikdo jiný z naší skupiny. Sice mi to rozhodně není nepříjemné, ale bojím se v tu chvíli podívat do očí Alnasovi, nevím, jak to vidí on. Pak už mě ale pustí a to už se o mne stará Alnas. Jako tehdá, když jsem se potkala s Orionem… Opět se ponořím do vzpomínek a vynořím se z nich až v momentě, kdy dojdu až k sošce. Celý chrám by potřeboval opravit… A uklidit. Řeknu si, když uvidím nános prachu. Tady určite budou pavouci. Říkám si nešťastně, ale přesto přistoupím blíž k sošce. V tom zpoza ní vyskočí děda. Tázavě se podívám na Alnase, potom na Edriana a nakonec na Eru, ale nikdo se k ničemu nemá. „Zdravím, pane.“ Začnu a mluvím dosti nahlas, protože nevím, jestli děda není nahluchlý. „My vás nechceme obtěžovat. My jsme si jen přišli pro tu sošku.“ Pokusím se mu vysvětlit. Zrovna, když se zkusím přiblížit k sošce blíž, abych ji mohla vzít, si všimnu pavouka hned vedle ní. Hned tedy ucuknu a trochu uskočím dozadu a to tak ‚šikovně‘, že zakopnu o Edrianovu nohu, která se mi připlete do cesty a (pokud mě nikdo nechytí) spadnu na zem u Alnasových nohou. Usměju se na něj a škrábu se na nohy. „Nesnáším pavouky.“ Říkám a couvám dál od podstavce se soškou (a pavouka).

Edrian - 28. dubna 2012 09:21

děda - ochránce sošky Vejdeme do chrámu. Chodba je stará a úzká, musím chodit bokem, abych si neodřel ramena. Za chvíli dorazíme do místnosti. Osvětluje ji lehké modré světlo. Když se přibližujeme ke zdroji, zjistíme, že světlo vydává soška Havrana. Vyrazím tady blíž, ale zpoza rohu vyskočí dědula. málem se na celý chrám hlasitě rozchechtám, ale zadržím to v sobě tak, že se jen usměji. Dlouho nemůžu nic říct. Naštěstí mě Lisian zachrání a jde pro sošku s vysvětlením pro "ochránce". Už k ní natahuje ruku, ale v okamžiku rychle odskočí, že o mě zakopne. Rychle ji chytnu za paži a záda a pomohu jí vstát. První nechápu, jestli je soška střežena nějakým kouzlem... nakonec je střežena jen velkým pavoukem. Zazubím se a vyjdu k sošce sám. Zvednu ji z podstavce a na dědu podobně hlasitě jako Lisian řeknu: "Nebojte se, starý pane, my si ji jen vezmeme pro mocného kouzelníka, který jí potřebuje. Již vás nadále nebudeme obtěžovat!" Pak dojdu se soškou v rukách k naší skupince. Počkám, jestli se nějak vyjádří. Nemůžu se dočkat, až vyjdeme zpátky na čerstvý vzduch...

Imemoria "Ime" - 01. května 2012 12:40

u chrámu havrana Zatímco ležím v trávě, Lisian si to vyříkává s Alnasem. Edrian ke mne přistoupí a nabídne ruku, abych mohla vstát. Přijmu ji s povděkem, protože sama bych se nejspíš nezvedla. S heknutím se postavím na nohy a začnu se pomalu šourat ke chrámu. Normálně bych se zajímala o stavbu a výzdobu, ale dnes na to nemám náladu a ani sílu. Jsem ráda, že jsme se dostali do středu chrámu, kde je na podstavci soška havrana. Než ji však kdokoli stihne vzít, zpoza oltáře vyskočí napůl šílený děda Vaclíku? a označuje nás za zloděje. Lis se ujme vyjednávání a už už vezme onu sošku z podstavce, když ji vyděsí pavouk. Edrian ji chytne, ale mi už je to celkem jedno, je mi fuk i Edrianův čin, kterým sundal sošku z jejího čestného místa. Spíše mne zaujal prsten na ruce a začnu si ho detailně prohlížet. Nevědomě mi hlava klesne na pravou stranu. Pro ty, co se mnou nechodí do třídy Při debilitě klesá hlava doprava.

Alnas Moren - 01. května 2012 17:22

V změti chodeb Čas ubíhá a mi se pomalu vydáváme do Chrámu Havrana...rychle sebrat a odejít… Vchod je dostatečně velký takže se bez jakýchkoliv obtíží dostanu dovnitř. Vnitřek chrámu poznamenaný věky chátrá a ani zlomený sloup mu nepřidává na jistotě, že se zrovna nezhroutí. Celý komplex chodeb na mě působí jako práce trpaslíku, protože oni jsou velice zruční ve stavbách z kamene...ale proč je to jen opuštěné?… Postupně světla přibývá a my vcházíme do místnosti. Další chodby a rozcestí a konečně to proč jsme tady. Soška havrana. Radostně všichni přicházíme blíže, když v tu zpoza podstavce vyleze dědula. Ohradí se na nás co tu děláme, mlčím a přenechávám slovo Lis a Edrianovi, kteří se snaží s dědou vysmlouvat sošku...tak jednoduché to nebude...

Velekněz Chrámu Havrana - 01. května 2012 21:01

Chrám Havrana Jako první k sošce vykročí Lisian, díky svému strachu ustoupí zpět a málem se zraní. Jako druhý jde tedy Edrian, avšak stařec se mu připlete do cesty a vlastním tělem sošku brání. "A nepujdeš a nepujdeš a nepujdeš! Jsi zloděj, jsi ošklivý hanebný zloděj! Nepustím tě k ní, ne a ne!" Začne skřehotat na celé kolo a Edrian se k sošce stejně nedostane. "Zloděje tady nestrpím, táhněte zpět, odkud jste přišli! Tohle je má soška a nikdo mi ji brát nebude, vandalové mizerní!" Pak se však znenadání zklidní a otočí směrem k Eru. "Á, slečna vyčkává. No, copak byste ráda?" Při těchto slovech se dokonce pokusí o úsměv a ukáže zhnilé zuby.

Imemoria "Ime" - 02. května 2012 18:41

konverzace s Vaclíkem za pár let Trochu překvapeně zvednu zrak, když stařík osloví přímo mne. Chvíli váhám, co udělat- nechci si ho proti sobě poštvat, spíše se s ním domluvit na kompromisu...možná by pomohly nějaké lichotky...nebo nevinný dotaz. Ještě chvíli jsem na vážkách, ale pak se rozhodnu. "Pane, jak dlouho tuto sošku strážíte?...Víte, nemohli by jsme ji s vámi vyměnit za nějakou jinou věc? Prosím, pane.....Emm...a máte pěkný prsten." Mluvím rozvážně a dost nahlas, aby i stařec jasně slyšel mou žádost.

Lisian - 03. května 2012 15:52

Chrám, soška a její ochránce... a ještě Alnas, Eru a Edrian... Když mě Edrian chytí, usměju se na něj a poděkuju mu, pak se postavím a sleduji Edriana, jak se pokouší sošku získat. Musím se tomu zasmát, protože mi to přijde vskutku komické. Chlap jak hora je zastaven dědečkem, tenkým jako proutek a nic s tím nenadělá. Alnas moudře mlčí a já k němu přistoupím blíž, abych se vyhnula další konverzaci s dědulou (Vaclíkem). Eru si počíná dobře a tak se ji do toho nemíchám. Radši se přiblížím k Alnasovi a jestli mu to nebude vadit, další krok nechám na něm.

Velekněz Chrámu Havrana - 03. května 2012 19:35

Chrám Havrana Zatímco Eru zmateně přemýšlí, staříkovi se v tváři objeví podivný veselý výraz. "Jak dlouho už tady jsem? Jak dlouho... dlouho jsem. Já jsem..." pomumlává si chvíli pro sebe, než vítězně zahaleká: "Jsem tady zajisté déle, než vy! Hahá! Už dlouho nepočítám dny, už dlouho nepočítám noci. Ha!" Když se však zmíní o prstenu, zakryje jej druhou dlaní. "Nedívej se tam, proklatá bídnice! Prsten je můj! Není to tvoje. Je to moje, moje to je, je!" Jeho otravný hlas vám už pomalu leze na nervy. Pak se však zase uklidní a chvíli mlčí, usmívá se, jako by to o vykoupení sošky přeslechl. "Chtěli jste ještě něco, drazí dobrodruzi? Ah, ano... Co jste to... Soška, ano, už si vzpomínám. Né, já nevím. Už dlouho, předlouho mě ničí. Ale když se dostane do ošklivých rukou. Měl bych jim to dát? Bojím se, bojím, ..." přemýšlí nahlas a jestli mu v tom přemýšlení nikdo nepomůže, dobrodruzi si asi hezky počkají.

Alnas Moren - 03. května 2012 20:56

Tak blízko a přeci nadosah ... Buď trpělivý, buď trpělivý… Ano trpělivosti, které mě učil Mistr Kunthar jsem dosud moc neholdoval, ale ze všech sil jsem se vždy snažil, aby to tak alespoň vypadalo. Ano senilní pán, který místama zapomínal a chytal záchvaty bláznovství mě moc klidným nenechával... Tak krásná, oči, vlasy. Její pach. Vždy když se ke mně přiblíží, cítím se jako v samotné náruči Bohyně. Ano byl to pouze polibek, ale něco za tím bylo, něco ji přeci jen k tomu vybudilo a mě to ve své síti lásky lapilo. Přibližuje se. Tep nebezpečně zrychluje, můj pohled na ni uvázne… Zatřepu hlavou a uvědomím si, že skoro sním. Je čas zasáhnout. „Pane. Mé jméno je Alnas. Cestujeme již spousty dní a nocí. Právě pro tuto sošku. Chápu vás, již dlouhý ji strážíte. Ale proč? Dovolte nám ji vzít. Zbavit vás toho břemene. Pomoci vám. Zloději nejsme to vás ujišťuji, jelikož kdybychom byli dozajista už bychom se o něco pokusili. Ale my nejsme žádní zloději, nás se bát vskutku nemusíte…“ promluvím při lehkém pokročení dopředu. Hůl lehce klepne o dlažbu. Ano není to jen tak obyčejný stařík. Ten prsten. Znepokojuje mne, ale cítím se velmi jistě. Stojí za mnou ona, vím že kdyby se něco stalo tak stojí za mnou tak jako já stojím před ní…

Lisian - 04. května 2012 15:06

Soška Stařec už je tak trochu obměkčen a tak by nám sošku mohl dát, a když se do toho vloží Alnas, jsem plně přesvědčena, že soška je naše. Alnas se postaví přede mne a já si tak opět připadám, jako tehda, kdy přede mnou mnohdy stával Orion. Abych mu dodala alespoň nějakou podporu, protože já už pokazila, co se dalo, položím mu ruku na rameno a hluboce se podívám staříkovi do očí. Pokud se on podívá do těch mých, musí vědět, že Alnas mluví pravdu. Abych to potvrdila, ještě kývnu a pak se už soustředím na Alnase, který stojí přede mnou a má vykonat tak obtížnou věc. Abych mu snad trochu dodala odvahy, postavím se na špičky a do ucha mu tichounce pošeptám. „Už jsi ho porazil, nebo přinejmenším velice vyvedl z rovnováhy, už nám tu sošku předá. Jsi mnohem silnější, než kdo z nás.“ řeknu mu a o krok od něj ustoupím, aby mohl s dědou vyjednávat a já mu nepřekážela.

Imemoria "Ime" - 04. května 2012 18:11

Ne Šimonku, to je dede, ne tata....ale tou pěstičkou ho klidně praštit můžeš Dědula mi odpoví tím, co už dávno vím. Já bych taky nezešílela za den...Pff... s tebou bude ještě těžké pořízení. Pomyslím si, když se směje tomu, jak dlouho tady vlastně sošku hlídá. A dost! Možná jsem prokletá, ale bídnice rozhodně ne! Nazlobí mne jeho slova. "Ale já ho nechci! K čemu by mi byl!? To bude těžší než jsem si kdy mohla myslet. Naštěstí se k mému přesvědčování připojí i Alnas a vypadá to, že ho společnými silami udoláme. Děda pak začne nahlas přemílat své myšlenkové pochody až mi ho začne být skoro líto. Ještě zoufale navrhnu: "Mohu vám vyřezat ze dřeva stejnou sošku. A tady u lesa se jistě najde nějaké barvivo. Prosím pane, dejte nám ji."

Edrian - 04. května 2012 18:28

dědek řeší dilema Zbýval jen malý kousíček, abych vzal sošku, ale děda mi hupsl do cesty a začal skřehotat. Kdybych jen do něj trochu šťouch, spadl by na zem, pidižvýk jeden. Nehodlám se nad ním rozčilovat ani na něho nějak útočit. Když si otevře tu svoji pištivou hubu na Eru, tak se před ni ochranitelsky postavím. Šílený blázen!! Přemýšlím, jak ho přechytračit. Už musí být pořádně starý a nemyslí tu to. Mohli bychom říct něco jako "Pane dědo, vyměníme váš prsten za tu sošku Havrana!" Pokud se vůbec dá s tímhle bláznem domluvit. Zase si něco mele o sobě a o sošce, jako bychom tam vůbec nebyli. Z posledního zbytku trpělivosti si promnu čelo. Ani nevím, jestli by nás poslouchal, kdybychom se snažili něco vysmlouvat. Ó, díky bohu, vystoupí Alnas s konstruktivním návrhem. Souhlasně na něj kývnu. Měl dobrý nápad jít na staříka zlehka. A ten jeho psí kukuč ho určitě zlomí. Nádhera! Eru navrhuje, aby jsme ochránci vyřezali novou sošku. Snad by byl na to čas, děda by byl spokojený a chrám by nic nepostrádal... ani zloději ne. Nicméně zarytě koukám na staříka a co si zase vymyslí.

Velekněz Chrámu Havrana - 04. května 2012 18:39

Chrám Havrana Když po starci vyjede vytočená Eru, vůbec si toho nevšímá. Místo toho ale vypění, když Lisian šeptá odvážnému Alnasovi. "Mě nikdo, nikdo, nikdy, nikdo neporazil! Hlupáci, klidně se o tom přesvěčte sami!" Z dlaně mu vyšlehne blesk nazelenalé barvy, avšak sjede mu do druhé ruky a stařík začne poskakovat. "Auinky, auvajsky, jau. Ošklivý blesk, ble, ale já jsem v pořádku, nic se nestalo, dobře, v pořádku, hehe, nic to není, ..." Když od Erunis uslyší o možnosti vyřezání nové sošky, odplivne si a začne opět hulákat. "Já už to nechci, tady, vemte si to! Ve vašich rukách to bude určitě v pořádku. V pořádku! Cha! Ano, hodní, hodní jste byli, tady si to vemte, ano, vemte si to!" Při těchto "slovech" se otočí a podá sošku Edrianovi. Pak se zasměje a... rozpadne se v prach. Do hromádky se hned začne nasakovat voda z kaluží i bederní roušky, smích však stále zůstává a vepisuje se vám do paměti jako silná negativní vzpomínka. Až po několika vteřinách opět zavládne ticho, jen z postranních chodeb zní ozvěna, a všímáte si matně lesklého prstenu ve vlhkém prachu. Proč se tedy nevydat rovnou pro odměnu za Rolandem? Nebo proč neprozkoumat, jaká tajemství ještě skrývá tahle díra v zemi?

Edrian - 04. května 2012 19:15

dědula na prášek instanto Děda do ticha začne blábolit o sobě, a aby předvedl svou "sílu" nastaví dlaň, ze které mu vystřelí blesk, ale nějak změní dráhu a otočí se směrem do jeho druhé dlaně. Na tohle se mi bude hezky vzpomínat. A výsměšně se usměji s povytaženým obočím. Nato zase začne vřískat na Eru. Už jsem měl jednu ruku položenou na hlavici Viktoriina kordu u mého pasu připraven na všechno. Pak ten dědula se otočil k sošce, s menšími obtížemi ji teňoučkýma rozkřehlýma rukama vzal, a nedbale mi ji hodil do rukou. Na to, jak byla velká, byla poměrně lehká. Pak se jako šílenec zasměje a rozpadne se na prach. Zůstane po něm jen ten směšný klobouk, bederní rouška a ten divný prsten. Po chodbě se ještě chvíli ozývá jeho hrdelní zakřáplý smích. Pořádně otravný dědek... Kouknu po ostatních a řeknu: "Tak nám tu po slavném ochránci sošky Havrana zbyl jen umaštěnej popel." Pak si pomyslím, že ten prsten nenosil a nechtěl nám ho stařík dát pro nic za nic. "Co je to vlastně za prsten, co nosil? Přehodím si sošku do jedné ruky, a skloním se pro něj. Prohlížím si ho. Vypadá docela obyčejně. Jen prostý kovový kloubový prsten. Měl drsný povrch a matně se leskl. "Alnasi, postřeh," pinknu mu ho, aby jej důkladněji proštudoval.

Lisian - 04. května 2012 20:38

chrám Alnas už sošku skoro má, ale Eru zasáhne a navrhne, že by ji vyřezala. Tak to jsi pokazila holka, to si neměla dělat. Než se ale stačím nadát, děda si všimne toho, co jsem šeptala Alnasovi. No to snad není možné. Pomyslím si a už se chystám zaprotestovat, když si všimnu Edrianova postavení a toho, jak má ruku na kordu. V ten moment bych jej přizabila, ale zadržím se a vyčkávám. Pak na nás chce zaútočit nějakým bleskem, ale praští tím sám sebe, tentokrát se nepřemůžu a rozesměju se nahlas. Pak nám sošku vydá a rozpadne se v prach. Edrian sošku vezme a ještě se rozhodne zvednout ten prsten. Ať si ho vezme, ale když jej hodí Alnasovi, vyskočím a chytím jej já, pak jej pustím a chytím druhou rukou, kterou jsem mezi tím strčila pod halenu, abych se prstene nemusela dotýkat rukou. „Co když je prokletý, nesahej na to.“ Napomenu Edriana a nesu prsten ven, abych se na něj podívala na čerstvém vzduchu.

Edrian - 04. května 2012 21:15

z chrámu Havrana Prsten chytí Lisian. Jasně, uvažoval jsem o tom, že ten prsten může být prokletý. Chtěl jsem se ze zvědavosti podívat. Byl naprosto obyčejný. "Áh... takže jsem prokletý. Stejně jako teď ty. Možná ten prsten to prokletí přímo "vyzařuje". Ten děda by ten prsten nenosil pro nic za nic. Měli bychom ho také odnést mágovi do Zeleného Vrchu, aby nám řekl, co je ten prsten doopravdy zač." (One ring to rule them all!) Nato kývnu bradou k východu a pomalu se k němu vydám za Lis.

Alnas Moren - 09. května 2012 19:55

Cože? Počkej co? „Auvajs“ zapiští stařík, když sám sobě způsobí zranění zeleným bleskem. Lisian se hlasitě směje a já se ji ani nedivím i mně se na tváři objeví úsměv. Chvíli si myslím, že po Eruniném výstupu nám tu sošku snad ani nedá, avšak stane se něco naprosto nepochopitelného… To co ještě před chvíli vypadalo, jako muž staršího věku se s hrůzným křikem proměnilo v pouhou hromádku prachu. Poškrábu se na hlavě a zdá se, že všichni jsou stejně překvapeni jako já. Edrian zvedne prsten a hází mi ho, mé reflexy jsou pomalé a tak místo mě prsten chytne Lisian. „Tak to byla pěkná blbost“ osupím se na Edriana. A ještě více mě naštve svou sarkastickou řečí o prokletém prstenu ...ještě je to dítě… Lisian jde i s prstenem ven, ale zastavím ji: „Myslím, že nejlepší bude, když zůstane u svého původního majitele. Tedy v hromádce popela.“ řeknu jí s lehkým úsměvem těsně před jejím obličejem.

Imemoria "Ime" - 10. května 2012 22:24

hmm...takhle krásně by mohl zmizet i Vaclík při příští písemce... Děda se nás snaží vyplašit jakýmsi bleskem, který však místo nás zasáhne jeho. Proti mé vůli mi koutky zacukají směrem vzhůru. Pak stařík z nenadálého popudu vrazí sošku Edrianovi do ruk a s šíleným výkřikem se rozpadne. Otřepu se- ten nepříjemný zvuk mi bude znít v hlavě ještě dost dlouho. Už se otáčím k odchodu, protože zde už nemáme, co na práci, když se Edrian sehne pro prsten, Lis mu ho pak vezme. Edrian je zjevně nespokojený s Lisianinou starostlivostí a začne 'remcat'. Počkám až mne dojde a pak ho loktem šťouchnu do žeber. "Má o tebe prostě jen starost, měl bys být za to vděčný." Špitnu a dovláčím se ven na své vyležené místečko v trávě, kde se opět uvelebím do klubíčka a s tichým oddechováním začnu spánkem nabírat ztenčené síly.

Lisian - 11. května 2012 16:44

Chrám Když má Edrian tu sarkastickou poznámku nevím, jestli se mi chce smát, protože je to vevnitř pořád malý kluk, nebo brečet, protože mi starostlivost oplácí něčím takovým. Málem už vyběhnu z chrámu, abych si někde opodál sedla a uklidnila se, ale Alnas se postaví na mou stranu a to mi trochu pozvedne náladu, protože mi tím dá jasně najevo, že ne všichni sdílejí Edrianovo rozhodnutí. Už se chystám jít ven, když mne Alnas zastaví s tím, že by bylo lepší tady prsten nechat. „Máš pravdu, tak to bude lepší.“ Odpovím mu s úsměvem a p prsten zanesu zpět k hromádce prachu, kam zřejmě patří. Pak se na něj s úsměvem podívám. „Kam půjdeš, až mágovi dáme tu sošku?" Zeptám se zvědavě a celou dobu se usmívám. Teď nebo nikdy!... /pokračování příště/

Velekněz Chrámu Havrana - 11. května 2012 20:14

Chrám Havrana Z děsivého smíchu se nejprve zotaví Edrian a zvědavě si začne prohlížet prsten. Vypadá jako dlouhý kloubový prsten s protáhnutým štítem na obě strany, je hladký. Když jej však hodí druidovi, Lisian ho chytne a upozorní na možnost prokletí, pak jej vrátí zpět k ostatkům. Pak spolu vyjdete ven, Edrian drží sošku a dopolední sluneční paprksy vás příjemně zahřívají. Ne, že by bylo vedro, ale po těch pár minutách v chladné kobce... Nu, zřejmě přišel čas vrátit se do města.

Edrian - 11. května 2012 20:36

Za čarodějem! Alnas se na mě pořádně naštve. Ale vždyť je to obyčejný prsten! Eru mě poučí, ať jí jsem vděčný za starostlivost. Ne, vím jak to doopravdy je. Svou "starostlivost" a péči měla hlavně o Alnase, aby prsten nechytl a sám se "neproklel". Nevěřím tomu, že je prsten prokletý. Taky možná není úplně obyčejný. Snad sám má nějakou magickou moc a mohl i staříka držet při životě. Co já vím. Stejně trvám na svém prsten zanést Oracovi. Chtěl jsem něco říct, ale uslyšel jsem, jak temný elf šeptá Lisian, aby prsten vrátila zpátky k popelu. Očividně ji svádí na špatné téma, ale to je vedlejší. Radši jsem zařezaně mlčel i když jsem nesouhlasil. Ti dva teď budou mít oči jen pro sebe a nebudou mě ani za boha poslouchat. Doslova budou "prokletí" zakalenou myslí. Vím o čem mluvím, zažil jsem to. Je mi úplně jedno, co si ti dva o mě myslí. S úzkostí a nutkáním tajně vzít prsten do vaku pozoruji, jak Lis pokládá prsten a vrací se za svým vyvoleným. Nedráždí mě to. Nejsem žárlivý. Naposledy tedy kouknu na popel po dědovi a myšlenku zahazuji za hlavu. Budiž. Pomyslně si nad tím mávnu rukou. Když vyjdu z chrámu, tak se konečně nadechnu čerstvého vzduchu. Eru se stočí na trávě a odpočívá. Tiše si sednu vedle ní a sošku položím kousek dál. Snad abych byl v něčí přítomnosti a necítil se tak odstrčený. Stále mě zajímá její příběh. A odteď i Alnasův. Zjišťuji, že lidi, se kterýma cestuji, vůbec neznám... Po chvíli odpočinku a posilnění kouknu po všech, jestli jsou schopní vypravit se zpátky na cestu do města. Pokud jsou, vezmu sošku ze země a pokynu paží ke stezce a řeknu: "A teď zpátky do Zeleného Vrchu k Rolandu Oracovi předat mu sošku!"

Alnas Moren - 13. května 2012 15:07

Ona podkres... Jak krásný může být zvuk lesa? Jak krásná může být jen luna? Jak krásný je východ slunce nad roklinou? Ano všechny tyto věci jsou velice krásné, ale znám něco ještě krásnějšího… Úsměv, hebká tvář, oči pramenící životem, hlas šeptajícího moře. Hledí na mne s úsměvem a v hlavě mi zní její otázka: „Kam půjdeš, až mágovi dáme tu sošku?". Není to jen otázka. Je to rozhodnutí a já se rozhodnul… „Ani nevím. Je to vlastně náhoda, že tu teď s tebou jsem a jsem za to rád.“ krátká odmlka, pokračuji „Kráčím po cestách, ale nikdy nevím předem, kterým směrem povedou. Ale vím, s kým bych na těchto cestách chtěl pokračovat…“ přiložím svou ruku na její tvář. Hledím ji upřeně do očí a doufám jen v to jedno.

Lisian - 13. května 2012 20:47

Chrám… ne, to už ne…Nebe? … ne, to taky ne … mmm ….už to mám! … v obětí „Ani nevím. Je to vlastně náhoda, že tu teď s tebou jsem a jsem za to rád.“ Při těchto slovech se mi srdce rozbuší o něco rychleji a já se trochu začervenám. Natáhnu ruku a chytím do ní tu jeho. Každému musí být jasné, že jsme z jiného těsta. Já jsem stvořena pro město, ruch a zábavu, zatímco on pro poklidnou lesní mýtinku, kde zpívají ptáčci a kterou neruší žádná rvačka. „Kráčím po cestách, ale nikdy nevím předem, kterým směrem povedou. Ale vím, s kým bych na těchto cestách chtěl pokračovat…“ jeho slova slyším jako ze sna, z nekonečných hlubin jeho příjemného hlasu, který v sobě skrývá šumění moře, vytí vlka při úplňku a švitoření slavíka, který chce zapomenout na celý svět, jen aby mohl zpívat svou píseň… V ten moment jako by mě opět někdo ovládal, ale není to mé ďábelské já, je to něco silnějšího, něco mocnějšího, jako by ten tichý hlásek v mé hlavě převzal vedení nad mým tělem. Jako ve snu cítím jeho ruku, která mne hladí a pak už jen vnímám, jak jej objímám, jak se k sobě přibližujeme blíž a blíž a blíž a nakonec přišel polibek. Nevím, jestli trval vteřinu, nebo celé věky, ale pro mne je nekonečný. Ta největší slast, jakou může člověk zažít, to nejčistší opojení, kterému se žádné nevyrovná, to co drží při životě umírající, to co činí růži smyslnou… Zanechává svět barvitý a pestrý…

Imemoria "Ime" - 16. května 2012 18:51

jen se na ně nedívat Asi jsem nespala zrovna moc dlouho, ale probudila mne...nevím jak bych to popsala, ale nejbližší výraz jsem našla touha. Cítila jsem, že se něco stalo. Nechám oči zavřené a snažím se "vycítit", co se děje. Ku podivu "nenajdu" žádné nebezpečí, ale vřelou auru. Pootevřu oči a spatřím zajímavý obraz. Lis v náruči Alnase a Edrian zasmušile sedící vedle mne. Posadím se čelem k Edrianovi, v trávě najdu klacík a začnu se s ním rýpat v hlíně. Copak teď mám na něj právo? Copak mám proti Lis vůbec nějakou šanci? Ona je krásná, milá, chytrá. Přesně ten typ, co se mužům líbí. A já? Uvědomím si, co jsem nevědomky načmárala do hlíny a rychlým pohybem ruky to smažu. Je ovšem docela možné, že Edrianovým očím to neušlo. Pokud se díval, jak se v hlíně rýpu, tak určitě ne. Sakra! Musím se líp kontrolovat. Tohle načmárat ještě jednou, tak se mnou nejspíš do smrti nepromluví. Zakleji nad svou chybou a trochu zčervenám. Zhluboka se nadechnu a aby řeč nestála jen tak plácnu první větu, co mne napadne. "Přeju jí to. Měla těžký život a tohle si zaslouží." Kývnu hlavou směrem k Lis. A co, že to stálo v hlíně? Miluji tě.

Edrian - 16. května 2012 20:34

Pravda, Eru. Chvíli jsem vedle Eru seděl a trochu otrhával trávu přede mnou. Občas jsem koukl na zamilovaný páreček a zjistil, že mi to chybí. Ten pocit být v objetí nějaké ženy. Nebyl jsem smutný ani nijak žárlivý - za život jsem žárlivost nikdy nezažil. Tedy... jednou. Když se tak na ty dva dívám... bylo by zajímavé zkusit žít s jednou ženou. Třeba by tahle cesta změnila můj názor a Lucinii bych si opravdu vzal... ne, na to nejsem připravený. Být v jediném svazku je jako být v žaláři na doživotí dokud nás smrt nerozdělí. Nemilé. Utrhl jsem si stéblo trávy a začal jsem si ho žmoulat v puse. Tohle jsem dělával na loukách před mým domem. Pak mé myšlenky zabloudily zpátky k Isabelle. Dumal jsem se zastřeným pohledem v dáli a uvažoval, co kdyby se to všechno stalo jinak... Eru se probudila a rozespale koukla kolem sebe. Pohledem zavadila i o mazlící dvojici elfů. Pak si sedla naproti mne. Jarní vítr jí foukl do černých vlasů a její vůně mě udeřila pichlavě do nosu. Vybavila se mi scéna krčmy v Králově Tvrzi. Ve velké místnosti stálo mnoho stolů. Ale všechny židle nyní byly nashromážděny jen u jednoho. Toho u zdi. U toho stolu seděla překrásná žena s černými vlasy po ramena, oblečená do hladkého tmavého koženého korzetu, který se ve svitu mnoha svící leskl. Vypráví příběh. Vypráví o dalekých zemích, velkých hrdinech a magii. Při tom jí jiskří v očích a kyne rukama, jakoby hladila dlouhé lány polí. Ve vizi vidím i lidi, kteří ji obklopují. Mají nadšené výrazy a tváře rozjařené. Vidím mezi nimi i mladého muže. Možná zrovna odrostl chlapeckým střevícům. Pohled se mu blyští a zvědavě hltá každý kousek vypravěččiny tváře. Poslouchá snad nejpozorněji ze všech a sedí skoro těsně vedle ní. Isabelly. Občas se k ní nečitelně přiblíží a zhluboka si vychutnává její divokou exotickou vůni. Vanilka... Mohl jsem takhle bloumat ještě dál, ale Eru něco prudce smazala v hlíně. Okrajově jsem vnímal, že před chvílí rýpala do země klackem. Pak se zhluboka nadechla a promluvila. "Očividně se ti dva dlouho hledali. Je skoro neuvěřitelné, že jim stačily dva dny, aby se do sebe takhle bláznivě zakoukali." Lis měla těžký život? Vždy mluvila jen o její a Erunině matce. "Eru, tohle divadlo už mě nudí. Prosím, řekni mi pravdu. O tobě a Lis. Jaký je váš příběh?? A nezapomeň, stále nám dlužíš ten svůj. A pokud ho nechtějí slyšet ti dva kvůli "krásnému ránu", tak mě zajímá daleko více. Hezkých dnů bude ještě habakuk, rozjímat můžeme, až bude po úkolech a budeme mít čas pro sebe." Ne, že bych přírodu neměl rád, ale má zvědavost byla vždy silnější. Co už.

Imemoria "Ime" - 16. května 2012 21:24

Pravda, Edriane. Edrian na sobě nedává znát žádné překvapení, z čehož usuzuji, že buď text neviděl nebo má velmi vypilované sebeovládání. Požádá mne o příběh a já mu ho nemohu upřít. Čekal už příliš dlouho. Jen...dokáži ho vůbec říct? Přikývnu hlavou. Pravdu... Jazykem si zvlhčím rty a začnu vyprávět. "Můj příběh začíná příběhem někoho jiného, mé matky. Ta v Králově tvrzi potkala pohledného mladíka a...no jak to bývá v pohádkách, zamilovali s do sebe, jenže pak přišlo zjištění. Mladík se ukázal býti vrahem. Matka od něj utekla, ale mne si ponechala. Ten příběh, co vyprávěla Lis, nebyl o našich matkách, ale o nás samotných. Vyrůstala jsem do svých pěti let zcela izolovaně, jen s mámou. Pak se projevilo mé nadání, jež je mi zároveň prokletím. Vztah s mým mistrem byl hlubší než normální vztah žáka a učitele. On mi dal naději na lepší život, dal mi víru. Byl pro mne jako otec." Z tváře mi steče při vzpomínce na mistra osamělá slza. "Učil mne taky základy elementární magie a po dokončení studia mi dal jednorožce. Ze začátku jsem cestovala světem sama, ale pak jsem potkala Oriona, Lis a...Bajarda." Poslední jméno skoro vydechnu. Přitáhnu si kolena k bradě a začnu se trochu pohupovat dopředu a dozadu. "Ničím jsem tam nebyla vyjímečná, Lis byla vždy nade mnou. Mou schopnost odhalili tak, že nás v noci přepadli a chtěli jednu ženou a já byla 'volná'." Do hlasu se mi vdere nádech hořkosti a v očích zlostně zajiskří. "Po té události v noci jsem utekla a žila jako divoké zvíře. Tohle je moje devatenáctá výprava od té nehody. Po ní mi zůstala jen jizva a zničená duše." Vyhrnu si rukáv a odhalím tak dlouhou spáleninu táhnoucí se mi přes celé pravé předloktí. "To je můj příběh. Bez přetvářky, bez zamlčování." Skloním hlavu jako poražený.

Edrian - 17. května 2012 17:36

v síti smyšlenek. Pozorně Eru poslouchám. Stín nad celou jejich minulostí začíná mizet. Musí jí to působit hroznou bolest. Vzpomínám si, jak mi Lisian večer v pokoji vyprávěla ten příběh o spadlém stromu. Nebyl to příběh jejich matek. Ale jich samotných! Ten Orion byl Lisianin milenec, zemřel při té nehodě. A Bajard byl zase Erunin. Eru úzkostně skloní hlavu. Přesednu si vedle ní a lehce ji obejmu paží kolem ramen, abych ji utěšil. "Je mi líto Bajarda. Museli jste se opravdu moc milovat. Prý se říká, že zlomené srdce léčí čas. Kolik let od té nehody uběhlo?" promluvím k ní tiše klidným hlasem. Vzpomínám si, že Lis večer také řekla, že bardka byla těhotná. Opravdu Lisian byla?? Co se s tím dítětem stalo?

Alnas Moren - 17. května 2012 20:26

Musíme dál... Čas? Co je to jen čas? Pro mne není… Chvíle přetrvej, nenechej vteřiny téct… Polibek je u konce, srdce tluče a její oči hledí do mých. Ne, nepustím ji. Její teplo cítím i přes svůj šat a moct tam stát navždy, tak bychom to asi i udělali. Ale my musíme dál, ano pokračovat v cestě a potom možná bude něco dál.“Lis? Přál bych si zachovat tuto chvíli, ale ti dva už vypadají nervózně…“ pokynu hlavou směrem k Edrianovi a Eru s lehkým úsměvem, poukazujíc trochu své zašpičatělejší zuby“… Tak budeme pokračovat? Ať jsem co nejrychleji u mága a potom…“ nechám větu volně viset ve vzduchu jako příjemný vánek východu.

Lisian - 17. května 2012 20:46

chrám-les Polibek skončí a následuje dlouhý pohled do očí, do těch jeho krásných hlubokých očí… A pak jeho slova…až po chvíli mi dojde jejich význam a já si teprve uvědomím to, že nás Eru s Edrianem nejen vidí, ale že o něčem mluví. Zrůžovím a vypadám trochu jako ředkvička a zaposlouchám se do hovoru. „Lis byla vždy nade mnou. Mou schopnost odhalili tak, že nás v noci přepadli a chtěli jednu ženou a já byla 'volná'.“ Ta věta i s jejím hořkým podbarvením, se mi zaryla hluboko do srdce a nahrnula mi do očí slzy. „… Tak budeme pokračovat? Ať jsem co nejrychleji u mága a potom…“ slyším jen okrajově a jako ze snu. A pak se Alnasovi vytrhnu, i kdyby mne držel sebepevněji a běžím co mi síly stačí. Pryč, pryč od Eru a pryč od všeho, co jsem pro ni obětovala. Tehdy bych za ni nejednou položila život a ona mi teď dává za vinu to, co se stalo…

Imemoria "Ime" - 18. května 2012 22:36

ctrl+c...ctrl+v...v obětí =D..nebo aspoň něco na ten způsob Skoro si ani nevšimnu, že mne Edrian objal kolem ramen. Najednou je mi zima jako v Prosinci, poté zas jako v nejpernějším Červenci. Doufám, že nebudu nemocná, to by nám tak ještě scházelo. Jen doufám, že se láska nepočítá jako choroba. "Bajard by byl rád, že žiji vlastní život, že jsem překonala minulost." Že jsem se zamilovala. "Od té doby jsou dva roky pryč. Ani nevím, zda jsem ho milovala nebo pro mne byl spíše jako bratr, tehdy mi bylo jen patnáct." Uslyším pravidelné dopadání nohou do trávy a když vzhlédnu, uvidím Lis, jak utíká pryč. V duchu prokleji Alnase, vyskočím na nohy a dám se do běhu, v němž se proměním. Prosvištím kolem Alnase a neodpustím si podrážděné zavrčení. To jsi přehnal. Neboj, vyřídím si to s tebou později, to si piš. Postupně se rytmický běh změní na dlouhé skoky. Lis musela utíkat opravdu rychle, když ji ještě nevi....támhle je! Mezi stromy zahlédnu kamarádku a několika mocnými skoky ji doženu. Zahradím ji svým tělem cestu, ale ona se otočí a začne utíkat jiným směrem. Zmateně ji doběhnu a opět zastoupím cestu, ale celý postup se opakuje. A to několikrát. Nakonec se dostaneme na doslech tábora. Než se Lis stačí zase rouběhnout pryč, proměním se, chytnu ji za ramena a otočím čelem ke mě. "Co se stalo?" Tiše se zeptám

Lisian - 19. května 2012 22:02

Minulost, hořká minulost politá karamelovým krémem. Eru mne několikrát předběhne a já vždy odbočím, abych se ji vyhnula, ale nakonec mne zastaví a zeptá se, co se stalo. „Víš…bolí to, když vím, co všechno jsem pro tebe udělala, ale ty ne.“ Řeknu a když nechápe, pokračuji „Pamatuješ na den, kdy jsi se k nám přidala? Byla jsem k tobě již od začátku přátelská-to ostatní ti nevěřili…“ poukážu a pak pokračuji „A pamatuješ, jak jsem si od tebe pořád něco brala, i když jsem měla svoje? A všimla sis někdy, že mě to nikdy nenechali dojíst a pak jsem vždy strašně onemocněla? Tolikrát se tě pokusili otrávit…“ vysvětluji, hledíc do minulosti „A noc před tím, než nás přepadli… slyšela jsi, jak jsme se ve stanu hádali já, Bajard a Orion? My věděli, že přijdou a já prosila Oriona, aby tě jim nevydával, aby jim dal mě.“ Řeknu a další slova pronesu velice hořce „Když jsi odcházela, jednou ses otočila a mohla jsi vidět, jak se s Orionem objímáme a líbáme…nepřišlo ti divné, že jeho objetí bylo tak křečovité?“ odmlčím se a kouknu směrem k Alnasovi a Edrianovi, kteří nejspíše slyšeli každé slovo „Až teď, dva roky po jeho smrti mi došlo, jaký doopravdy byl-díky tobě, Eru.“ Řekla jsem ji a pak už jsem nemohla jinak a společně s Eru se vrátila do tábora. S trochu posmutnělým výrazem, ale očividně ráda, že se to vyjasnilo. „Měli bychom už skutečně jít.“ Řeknu Alnasovi a Edrianovi… pokud se však na něco zeptají, nemám problém, jen nechci mluvit o tom dnu, kdy jsme Eru vydali těm psům a já s tím nic nemohla udělat.

Edrian - 20. května 2012 19:22

Cesta tam a hlavně ZPÁTKY Eru mi vyjasní tu věc s Bajardem. "Samozřejmě...chápu," řeknu jemně a konejšivě. Sám jsem si vybavil sebe v patnácti. Tehdy to byl čas, kdy jsem nejvíc lítal za holkama a poznával sám sebe. Nebo... ony lítaly za mnou?? Lisian se zčista jasna od Alnase prudce odtrhne a pádí pryč. Erunis vyskočí a promění se na pantera. Pak dostihne Lis a zastaví ji. Ta si vyleje své bolavé srdce. Odhalila, kdo byl Orion skutečně za člověka. Zvednu svoje i Eruniny věci ze země a pod paži vezmu sošku se safírovýma očima. Když přijdu k nim, podám Eru její tašku a Lisian řeknu: "Každý z nás se občas splete v člověku. To jak se chová, někdy úplně nevyjadřuje jeho zájmy a skutečné touhy. Nevěš si s tím hlavu."

Edrian - 20. května 2012 20:23

pokračování cesty Při cestě panuje ticho. Jakmile se začne schylovat k večeru a na obloze se rozleje nádherně krvavý západ slunce, požádám Lisian, aby mi půjčila svou loutnu. (Předpokládám, že mi ji půjčí) Potom si odkašlu a spustím vyprávění: "Jak už čaroděj Oraca říkal, kdysi ve Věži vypukla válka. Prý se tehdy v Králově Tvrzi sešlo až tisíc a tři stovky mužů. Protože se království svěřilo pod křídla magů Věže, stala se válka ve Věži vlastně záležitostí všech... A večer před odchodem si v krčmě zpívali píseň. Sice se přesně neví, jak tehdy zněla a jaké měla slova, ale doteď se zpívá - Sice je text trochu pozměněn, ale melodie je prý stejná jako tehdy, když zněla z hrdel batalionu mužů, kteří šli nalézt smrt..." Pak začnu na loutnu lehce hrát tu starou píseň. Po úvodní sloce začnu zpívat. Možná se ke mě Lis přidá, ale to je jen na ní, Víno máš a markytánku, dlouhá noc se prohýří, víno máš a chvilku spánku, díky, díky, verbíři. Dříve než se rozední, kapitán k osedlání rozkaz dává, ostruhami do slabin koně pohání. Tak na straně pulední, čekají ženy, zlaťáky a sláva, do výkřiků těch padlých zvon už vyzvání. Víno na kuráž a pomilovat markytánku, zítra do Věže batalion zamíří. Víno na kuráž a k ránu dvě hodiny spánku, díky, díky vám, královští verbíři. Rozprášen je batalion, poslední vojáci se k zemi hroutí, na polštáři z kopretin budou věčně spát. Neplač, sladká Marion, verbíři nové chlapce přivedou ti, za krále a svatý mír padne každý rád. Víno na kuráž a pomilovat markytánku, zítra do Věže batalion zamíří. Víno na kuráž a k ránu dvě hodiny spánku, díky, díky vám, královští verbíři...

Alnas Moren - 21. května 2012 09:22

Vyjasnění? Po mé větě se mi Lisian vytrhne a utíká což ji síly stačí. Nechápu to. Eru se rozběhne za ní, promění se a ve všem tom spěchu na mě stihne i zasyčet… Moc dobře slyším jejich rozhovor v lese a všechno mi to dojde. Ach Lis. Nevím proč, ale zdá se mi že konečně jsem slyšel jejich celý příběh, možná. U těch dvou dunmer nikdy neví. Lis s Eru se vrací a navrhují návrat do Zeleného Vrchu. Nechci už Lis obtěžovat zbytečnými dotazy a tak ji jenom obejmu a společně vyrážíme na cestu. Nikdo nechce říct ani slovo, ale já cítím potřebu narušit to ticho, které mě obtěžuje a je až příliš mrtvé. „Tak nakonec s tím dědulou nebyl zas takový problém, co myslíte? Ještě se sám zničil. Je dobře, že jsme tam ten prsten nechali přeci jen se držím jednoho přísloví: Hřebík, který čouhá dostane kladivem“ Pomalu se stmívá. Zakládáme tábor a já rozdělám oheň. Edrian prosí Lisian o loutnu a hraje na ni píseň vojáků, jejich poslední píseň. Já jenom hledím do praskajícího ohně, ohně který nemá žádné strasti, nikdo ho nezkrotí, je volný...

Lisian - 21. května 2012 14:32

Loutna „Na, pujč si ji.“ Odpovím s úsměvem Edrianovi, ale nástroj mu půjčím, když dozpívá, vyžádám si loutnu zpět a věnuji mu drobnou úklonku „Hezké… teď já.“ Řeknu, nechám loutnu vyloudit pár tónů a pak uvedu píseň. „Když jsi vytáhl tuhle tématiku, taky jednu znám… píseň muže odsouzeného k strašlivé smrti…“ zase zazní jemný tón a pak již následuje píseň. „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů a z hvězdných drah má šperk co kamením se spíná a pírka touhy z křídel Pegasů Cesta je bič Je zlá jak pouliční dáma Má v ruce štítky v pase staniol a z očí chtíč jí plá když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol Seržante písek je bílý jak paže Daniely Počkejte chvíli! Mé oči uviděly tu strašně dávnou vteřinu zapomnění Seržante! Mávnou a budem zasvěceni Morituri te salutant Morituri te salutant Tou cestou dál jsem šel kde na zemi se zmítá a písek víří křídlo holubí a marš mi hrál zvuk děl co uklidnění skýtá a zvedá chmýří které zahubí Cesta je tér a prach a udusaná hlína mosazná včelka od vlkodlaka rezavý kvér - můj brach a sto let stará špína a děsně velká bílá oblaka Seržante písek je bílý jak paže Daniely Počkejte chvíli! Mé oči uviděly tu strašně dávnou vteřinu zapomnění Seržante! Mávnou a budem zasvěceni Morituri te salutant Morituri te salutant“ Když dozpívám, schovám loutnu (v případě, že si ji Edrian nechce opět vypůjčit) a jen tak sedím, hledím do ohně ponořená ve vzpomínkách.

Imemoria "Ime" - 21. května 2012 15:29

Hořká káva, hořká káva s našlehaným mlíkem a lžičkou cukru...možná i bez ní ;) Ruce mi ochabnou a spadnou podél boků, když uslyším kolikrát jsem čelila smrtelnému nebezpečí. Kolikrát mne jen zásah Lis dělil od jisté smrti. Jako by mne ovanul závan ledového vzduchu připomínajíc, že jsem měla být dávno...mrtvá. Moje tělo mělo už dávno být chladné, mělo ležet hluboko v zemi. Má duše se měla dávno odebrat k ostatním. Je to nepříjemné, cítit se jako vetřelec ve svém vlastním těle. Skloním hlavu myšlenkami v minulosti, ale pak ji opět hrdě vztyčím. Jestli žiji, tak proto, že mám žít. A jestli mám žít, tak žít v současnosti...alespoň tohle mne naučil jednorožec. A tomu dostojím. Pokročím o kousek dopředu a sevřu Lisian v pevném obětí. "Díky, děkuji ti za vše, co jsi pro mne udělala." Pošeptám jí maje v očích slzy. Odtáhnu se a zjistím, že si najednou musím porovnat skrčenou košili, ale výsledek je snad ještě pokrčenější než předtím. Vezmu si od Edriana svou tašku a všichni se vydáme na cestu. Při pochodu jsem zamlklá a očima nepřítomna. Pořád ještě přemýšlím nad tím, co mi řekla Lis. Moc nedávám pozor na cestu a několikrát jsem málem zakopla či vrazila do stromu. Nakonec však bez větší úhony dojdu na místo, kde se musíme utábořit na noc. Pomohu nasbírat dřevo a pak ho jediným slůvkem zahalím do plamenů. Edrian začne zpívat pochodovou píseň. Taky ji trochu znám a tak vytáhnu pouzdro s flétnou a přidám k loutně ještě libé hluboké tóny mého nástroje. Skladba skončí, já však nasadím tichou melodii a čekám než si Lis vezme svůj nástroj zpět. Pak se přidám k další písni. Další píseň končí, ale já hraji dál až melodie přejde v hudbu, kterou už jsem před naší skupinou hrála ačkoli si to někteří nepamatují. Ano, opakuji tesknou píseň ze střechy hostince.

Velekněz Chrámu Havrana - 21. května 2012 20:22

Cesta zpět Po krátké zastávce u vchodu se rozhodnete vydat se zpět do Zeleného Vrchu ke knihovníkovi a předat mu sošku, kterou nese Edrian. Les nejprve houstne a pak je opět temný a zlověstný, stejně jako při cestě tam. Cesta vám ubíhá docela rychle, zítra už to budete mít za sebou a budete se moct vrhnout na další cesty. K večeru postavíte tábor a hrajete a zpíváte pozdě do noci. Nakonec však únavou usnete a probudí vás až noční můra. Vidíte starce se zlověstným pohledem a pak se začne smát, stejně jako při jeho rozpadu v prach. Při tom začne zesilovat nepříjemný zvuk, ten zesiluje až se stane neposlouchatelným a všichni se probouzíte ve stejný okamžik pokrytí studeným potem. Nebo snad kapkami deště? V lese totiž vládne chlad a šum. Ano, bude to déšť. S bouřkou, mezi stromy vidíte jasné záblesky a co podstatnější, každou chvíli slyšíte ohlušující rány blesků. Ráno se opět vydáváte na cestu, něco málo po poledni konečně vycházíte z řídnoucího lesa a na dohled už je palisáda Zeleného Vrchu. Déšť z noci stále pokračuje, bouřka již ne. ... Městečko se nezměnilo, jen vypadá prázdnější. Kolik lidí by taky šlo ven v dešti, že? Jen z hospody se ozývají veselé výkřiky a zpěv, který z dálky zní spíše jako nějaký rituál. A stejně jako před pár dny, opět stojíte před tabulí, výzva k nálezu sošky tam stále visí přibitá, jen trochu navlhlá od deště.

Edrian - 21. května 2012 21:49

Cesta pokračuje... Zpívali jsme a hráli dlouho do noci, dokud se každý z nás neodebral do říše spánků. Nepamatuji si, kdy jsem přesně upadl do bezvědomí, ale vím, že se mi zdál sen. Uprostřed ničeho, co připomínalo místnost chrámu stál ten děda. Seschlý jako rozinka, oblečený do bederní roušky, na hlavě směšný klobouk a na ruce ten kloubový prsten. Měl děsivé oči a upíral je přímo na mě. A smál se svým zakřáplým hláskem. Zněl mnohem více děsivě než když jsme byli tam. Pak se začal smát tak nahlas, že na pozadí jeho smíchu se rýsoval zvláštní skřípavý zvuk. Ten poté samostatně rostl a rostl, než sám přehlušil smích starce, který se postupně rozpadával v prach. Mnohem strašidelněji než jak se to doopravdy stalo. Jeho svraštělá kůže se odlupovala v malých popelkových listech a padala dolů a pak se postupně i jeho orgány a kostra rozpadla na mnohem hutnější prach. a na vrchu ležel ten prsten... který jsme nevzali. Bohudík nebo... bohužel? Nepříjemný zvuk sílil až byl k nevydržení. Uši mi z toho hluku začaly pištět. Dost!! Prudce jsem vystřelil do sedu. Těžce jsem oddychoval, na tváři i na celém těle jsem cítil studený pot. Všiml jsem si, že i Alnas se najednou vzbudil také. Mohla to být nějaká proklatá magie, aby se nám zdál stejný sen?? Vlasy jsem měl vlhké. Pršelo. Vzduch byl nádherně čistý a studený. Za stromy se blýskalo. Miloval jsem bouřku. Vylezl jsem ze svých dek a z vaku jsem vytáhl nepromokavou plachtu, která původně sloužila jako plášť. Tu jsem uvázal Kolem čtyř stromů, které byly příhodně daleko od sebe. Pak jsem si na suché místo přenesl věci. Pokud Alnas nebo Eru chtějí jít pod plachtu taky, rád jim udělám více místa. "...Také se vám zdál sen o tom dědovi z chrámu?" zeptám se ostatních, když sedíme pod plachtou. Chvíli si povídáme a já přemýšlím, jestli vůbec usnu. Únava a noc mě přemohla a usnul jsem na svých dekách dále. Ráno stále pokračuje v dešti. Sbalím si navlhlé věci a plachta mi poslouží zpátky na plášť. Pak se čvachtavě vydáme dále na cestu k Zelenému vrchu, sošku držím v rukou stále já. Ani netuším jak dlouho jdeme, ale nakonec dorazíme k městu. Je sice prázdné, protože prší, ale v hospodě to hýří dvakrát tak více. "Nejprve za čarodějem, co vy na to? A potom do hostince. Stejně jako tenkrát..." navrhnu. Kolik dní spolu již cestujeme? Čtyři?? Byla by škoda se vzdát takové družiny...

Imemoria "Ime" - 23. května 2012 17:40

noc Po večerní zábavě se odeberu na kutě. Zády se opřu o strom a za chvíli již mířím k branám snů. Doufala jsem, že na tu podivnost s dědulou brzy zapomenu, ale on se rozhodl mne pronásledovat i za hranice spánku a změnit můj sen v noční můru. Jsem opět v chrámu, rozhlížím se po zdech a s úžasem zkoumám staré runy na sloupech. Celý asi stál založen na nějakém mocném kouzlu, ale to časem vyprchalo. Zpoza oltáře vyskočí děda, ale tentokrát má krok jistý a vypadá daleko nebezpečněji než minule. Podvědomě couvnu. S ním si raději nic nezačínat. V očích mám výraz, který vyjadřuje nevyřčené. Chci utéct, ale nemám kam. Nohy mne nechtějí poslouchat. Pak se dědula rozpadne v prach s šíleným smíchem, který jen prohloubí nepříjemnou vzpomínku z opravdového chrámu. Smích pomalu ustane, ale jiný zvuk naopak začne přibírat na hlasitosti. Přikryji si uši dlaněmi a schoulím se na podlaze chrámu. Dost! Už dost! Mám pocit jako by se mi měla každým okamžikem rozskočit hlava. "Dost!" Vykřiknu ze spaní a sama se probudím. Jsem schoulená u paty stromu a hlavu si držím v dlaních. Jsem pomočená, ale těžko určit, zda deštěm či potem. A nejsem jediná kdo je vzhůru. Alnas s Edrianem jsou také vzhůru, ale těžko určit , zda je probudil můj výkřik nebo něco jiného. Edrian roztáhne plachtu mezi stromy a vytvoří tak celkem suché místečko. Prohrábnu si rukou mokré vlasy a rozpačitě se zeptám, zda by jsem směla taky pod plachtu. s úsměvem poděkuji, když svolí. Položím si své věci k jeho, vezmu na sebe podobu pantera a obtočím se kolem Edriana, aby ho má už opět suchá srst hřála a já mu tak poskytla náhradu za vypůjčené místo. Po chvíli znovu upadám do říše spánku. Ráno je zataženo a nejspíš ani nálada není moc veselá a tak se rozhodnu pro její zvednutí. Několika uzly přeměním svou brašnu na jedno ramenu na batoh a s ním na zádech se proměním na pantera. Takto pak skáču do největších kaluží až je na mne víc hnědé než černé. Před tím než vyjdeme z města na sebe vezmu lidskou podobu a usměji se nad svým oblečením- tak krásnou blátivou hnědou nemá na košili opravdu nikdo. Edrian navrhuje zopakovat postup, ale já mám lepší nápad. "S kouzelníkem souhlasím, ale místo hostince, kde by takové zabahněnce stejně nevzali mám něco lepšího." Mrknu na přátele a pak jen tak ledabyle prohodím k Lis. "Máma tě ráda uvidí Lis." Tak jo, pozvání bychom měli. Teď ještě, aby ho všichni pochopili.

Alnas Moren - 24. května 2012 20:03

Za zvuku deště Ani nevím, kdy jsem usnul, plamínkové tanečnice mě okouzlily a já se nakonec ponořil hlubin snu… ------------------------------------------------------------------------------------------------ Bloudím. Všechny chodby vypadají stejně „Kterou jen se vydat?“. Jako kdyby mě někdo uslyšel, najednou jsem se objevil ve velké síni. Počkat tady jsem už byl. Ano, to je Chrám Havrana. Ten pocit Déjà vu mě skličuje a dovádí mě k šílenství. Před sebou vidím opět toho staříka, směje se a zase se rozpadá za doprovodu smíchu a zvuku drásající uši i duši. Otáčím se a utíkám. Utíkám, co mi nohy stačí, ale okolní prostředí se nemění… ----------------------------------------------------------------------------------------------- Prásk. Probudí mě ohlušující rána hromu a ihned otevírám oči. Až po chvilce se uklidním a nadechnu se čerstvého dešťového vzduchu. Dívám se kolem sebe a zjišťuji, že nejsem jediný, kdo nespí. Eru a Edrian jsou také vzhůru. Jsem celkem promočený a začíná mi být trochu chladno. Zatímco Edrian staví plachtu, já si sesbírám věci a mířím ke stanu. K ní. Vejdu potichoučku do stanu, šněrování mi dá trochu zabrat. Ulehám vedle Lis a oba nás přikryji kožešinovou dekou, která ještě nestačila zcela promoknout. Otáčím na ni hlavu a zjišťuji, že i ona nespí. „Nemůžeš spát?“ řeknu ji polohlasem, políbím ji a přivinu k sobě. Ráno za zpěvu deště a čvachtání našich bot vyrážíme na cestu. Já ruku v ruce s Lis, Edri nevypadajíc příliš nadšeně z deště a držíc sošku v rukou a Eru v podobě pantera skákající do kaluží… Po putování dorazíme do Zeleného vrchu, opuštěného díky bohům. Ruch ještě nenabral obrátek kvůli dešti.„Ano, už bych se co nejdříve chtěl zbavit té sošky…“ odpovím Edrianovi. Eru navrhuje návštěvu Lisianiny matky…Jáká asi je? Jsou si podobné? A nebude vůči mně cítit odpor?… „To nezní jako špatný nápad“ opáčím na Eru a s úsměvem se otáčím k Lis. Neodpustím si poznámku při pohledu na zablácenou Eru "No ty teda vypadáš..." … Doufám, že mají u Lis krb, jsem promočenější než je vůbec možné…

Lisian - 24. května 2012 22:27

Jen to ne, jen ne k Eruině mámě :D Zdá se mi příšerná noční můra a nejraději bych se probudila a nakonec se mi to i povede-probudí mne úder blesku a tak dlouhé minuty jen sedím, sleduji plentu stanu a nemohu opět usnout. Najednou někdo začne rozvazovat stan. Nejdříve se trochu bojím, že nás snad někdo přepadl, ale pak uzly povolí a do stanu vleze Alnas. Musím se usmát a v odpověď na jeho otázku, zda nemůžu usnout kývnu. Když mne políbí, nemám dost síly na opětování polibku, ale lehce zrůžovím. Přivine mne k sobě a v jeho objetí nastává pocit bezpečí a vše jde stranou- podaří se mi usnout. Ráno dojdeme zbytek cesty a všichni už se chceme zbavit oné sošky. Jen kývnu a nechci se do hovoru zapojovat, neboť bych nyní nejraději sedla ke kávě a uklidnila se. Ale co čert nechce, Eru navrhne jít k její mámě domů. „Ale Eru… vždyť víš, jaké to bylo posledně, když jsem u vás byla…“ snažím se z toho vymluvit při vzpomínce na bylinky všude kolem a jejich vůni, která mne málem složila.

Imemoria "Ime" - 24. května 2012 22:35

máma dělala čistku Při pohledu na Lisian, která pohledem žadoní o to, aby nemusela jít k nám, se neudržím a vyprsknu smíchy. Hodnou chvíli mi trvá než se uklidním a jsem schopna slova. "Neboj, máma dělala čistku a tak jsou bylinky jen v krámku a doma není cítit ani máta. Přísahám." Uklidním Lis. Pohodím si tašku na rameni a v čele našeho malého pluku si to namašíruji k věži jako nějaký generál po veleúspěšné bitvě. Zabouchám na dveře a čekám, zda kouzelník přijde otevřít a zděsí se při pohledu na to strašidlo, co mu stojí přede dveřmi- mě- nebo je takovej fajnovka, že když je déšť, ani nos z věže nevystrčí.

Velekněz Chrámu Havrana - 25. května 2012 20:47

Zelený Vrch Prvně se tedy vydáváte odevzdat sošku. Sošku, kvůli které málem shořel hostinec, sošku, kvůli které jste málem byli roztrháni vlkem či spáleni v prach starcem. Ano, tu sošku, díky které se skupinka dobrodruhů sblížila a i za těch pár dní v sobě vzbudila důvěru. Eru zaklepe a o chvíli později slyšíte kroky po schodech. Těžké dveře se otevřou a kouzelníkovi se naskytne pohled na čtyři promáčené dobrodruhy, jejich "veselé" výrazy a na sošku v Edrianově náručí. Sošku! Roland jako by ztuhl, chvíli jen zírá a pak na vás vyhrkne: "Pojďte dál!" Při tom ustoupí ze dveří a rychle vyjde schody, zřejmě mu ani nevadí, že čistá podlaha knihovny se promění v malou bahenní lázeň. Než si vůbec zvyknete na suché prostředí, vrátí se narychlo s koženým váčkem a jakýmsi přívěskem v rukách. "Tady, tady máte! Dvacet zlatých, tak jak jsem sliboval. A tady máte ještě takovou drobnost, snad brzo poznáte, co to dokáže. Rozhodně to ale není kdejaká tretka, má to svou hodnotu!" A s těmito slovy to podá nejbližší osobě. "Ale teď tu sošku!" Knihovník na vás působí velmi nedočkavě. Což je vlastně docela i pochopitelné, zřejmě na ni čekal dlouho. Hned jak ji dostane, slušně vás "vyžene" zpět do deště a zavře za vámi dveře, přitom říká ještě pár vět: "Děkuji, moc jste mi pomohli. Ale teď, teď již musím jít, omluvte mě. Eh, a kdybyste náhodou šli okolo tabule, můžete strhnout ten pergamen, ano?" A stojíte opět venku v dešti, odměna v rukách... A z věže se ozve nejprve rána, pak šílený smích a mezi výkřiky slyšíte Rolandův hlas: "Je to mé! A teď mě již nikdo nezastaví!!" Pokud se vydáte dovnitř - otevřít dveře není problémem - dole je jen podlaha pokrytá bahnem, zvuky vychází z vrcholu. Když vyběhnete schody, vidíte nejprve střepiny černých kamenů - rozbité sošky! Pár kroků od ostatků stojí Roland a na pravé ruce má tři prsteny, jeden jste viděli už na starci, další dva vypadají podobně. "Co tady pohledáváte, zmetci?! Tak jo, dal jsem vám šanci odejít a možná i přežít, ale vaše tvrdohlavost a arogance alespoň poslouží jako cíl mé nově nabyté moci!" Při tom hlavou pokyne na prsteny, každý na jiném prstu. Ty září namodralým světlem, podobně jako oči sošky, dokud byla vcelku. No, co se dá dělat, tento muž vás jen tak odejít nenechá...

Velekněz Chrámu Havrana - 28. května 2012 22:23

Zelený Vrch Jako první se na kouzelníka vrhá přeměněná Eru, je však odmrštěna o kus dál a ani její pokus zranit jej ohnivou koulí nezabírá. Ta totiž zhasne kus před tělem, Roland očekával nebezpečí a pár kouzly se stihl pojistit. A zatímco se Lisian s Edrianem vrhají na svého soupeře, Alnas se pokouší je podpořit svou druidskou magií. Kořínky vyraší z květináče na nedalekém stolku a svazují každého v místnosti, jak Rolanda, tak i ostatní. Dokonce ani druid samotný není ušetřen. Eru zbylo jen pár otvorů, kterými může dýchat, hýbat se však nemůže. "Ha, hlupáku! Tady nejsi ve svém lesíku, jedinou myšlenkou zruším tvé kouzlo a spálím tě v prach!" křičí knihovník. V ruce se mu tvoří protáhlá koule čisté energie, letí proti dunmerovi a spaluje mu rameno. Lisian se nejprve zarazí, když zjistí, že je spoutána také. Na otázku proč knihovník pohrdavě odpoví: "Proč teď všichni umřete? Protože jste byli moc hloupí a vrátili se zpět, proto! Ale nebojte, ušetřím vás bolesti, neboť neuvidíte umírat svět pod mýma rukama! Ale než umře úplně, ze zbytku postavím nové nebe! Bohové mi budou závidět a má magická moc bude neomezená!! Hahahá!" Při tom začíná máchat rukama a kolem něj začne jiskřit. Což ji samozřejmě naštve až jej přetáhne loutnou po hlavě. Útok zdánlivě neozbrojenou bardkou zjevně neočekával, ztrácí rovnováhu a padá na zem mezi kořínky. "Však počkej, tebe jedinou nezabiji, pouze zotročím! Budeš mi sama sloužit a za třicet let v mých službách budeš litovat, že jsi něco takového kdy udělala!" vykřikne po pár vteřinách, kdy se zotaví. Pak mu z ruky vyšlehne jakési světélkující lano a obmotá se jí kolem lýtka. Tím jí vytrhne pravou ruku z kořínků, druhá noha je však stále spoutána a Lisian padá na zem. Její sliny si otírá z hávu a chrlí na ni pár nadávek. Mezitím Edrian přesekl pár šlahounů a uvolnil si částečně nohu. Také využil chvíle, kdy se ležící kouzelník nestará o své okolí tak moc, jako o pohlednou elfku a bodne jej kordem do hrudi. Jako by necítil bolest, začne nadávat i Edrianovi. "Bastarde! Ale já neumřu, teď jsem pánem všeho!" Mezi kořínky vidíte protékat krev a knihovník po chvíli promluví naposled. Ještě chvíli však dýchá a hýbá rty, to už magie Alnase ustupuje a kořínky zalézají zpět do květináče. A na podlaze leží nehybné tělo v kaluži krve. Prsteny na jeho ruce již nezáří... A takto končí pološílený knihovník a kouzelník Roland Oraca z města Zelený Vrch Západního Království. Chvíli odpočíváte a přemýšlíte, co bude dál. Nebudete popraveni za vraždu a krádež? Nebo snad budete oslavováni za záchranu města či dokonce světa? Váš tok myšlenek přetrhne hlas za vámi. Nikým nezpozorován, na schodech stojí stařík. "Gratuluji." řekne potichu a klidně. Přes ramena má přehozen starý háv a okamžik vám trvá, než si vzpomenete, že jste jej viděli před svou cestou v hostinci. "Omlouvám se, nejprve se snad představím. Ernest Hbitoprstý, právoplatný knihovník a mág Zeleného Vrchu." Při těchto slovech se hrdě napřímí a prohlédne si vás pořádně. Poté se pomalu vydá na druhou stranu místnosti, mrtvolu překročí, a posadí se na židli. "Je to dlouho, co jsem tady seděl naposledy a studoval právě tyto knihy. Milé, Kronika královského rodu, napsáno králem Bertoldem III., rok 87 Věku Rozpadu." zamumlá pro sebe, když zvedne jeden svazek ze stolu. Pak se opět podívá na vás a začne vyprávět. "Asi si říkáte, kdo jsem a co tady dělám. Začnu od začátku, jen tak to budete moct správně pochopit. Roland, tento muž, tento zrádce... On to byl můj učeň. Neměl nikoho a nic, ujal jsem se jej a učil všemu, co jsem uměl a znal. Před nějakou tou dobou jsem se rozhodl prozkoumat ostatky Věže a najít pár věcí, které ve znalosti světa chybí. Ale on, on mě zradil. Ve spánku mě proklel a pak mě nechal v lese. Díky kletbě mi trvalo měsíce, než jsem se vrátil a nikdo mi nechtěl věřit, že jsem to já. Ujal se tedy mého místa a já byl označován za Lháře... Nemohl jsem jej zabít ani na něj zaútočit, on na mě také ne. Ale nepřekážel jsem mu, nechal mě být. A v magii existují určitá pravidla. Ano, nesmí být porušena. Ale on padl vaší rukou, takže se zde konečně mohu vrátit. Áhh... Chvíli mlčí, pak se opět rozmluví. "Ale teď zase jiný příběh. Ale nejprve, dítě. Prosím, přines mi ty prsteny." nařídí Eru. "Když docházelo k bojům ve Věži, mocný mág Mar'all První se rozhodl rozložit jeho pracovitý výtvor, Dráp, či chcete-li Pařát, na menší díly a rozházet je po celé zemi. Sám byl již starý a smrti se neobával, více jej tížila myšlenka zneužití tohoto artefaktu, který sám dokonce vytvořil! A tak jej rozdělil ne několik částí. Rukojeť dýky rozložil na tři části, čepel na dvě a malou záštitu, tu schoval u sebe. Každá z těch částí má svou moc ale ani dohromady se nevyrovnají celému artefaktu, pokud nejsou složeny. Části schoval do sošek a rozmístil je do chrámů po celém království, můžete být rádi, že jste tam tu sošku vůbec našli. Spousta lovců pokladů natahovala své pracky a také spousta odešla ze světa dříve. Některých sošek se totiž ujali jeho nejvěrnější. A stejně tak, jako já nemohl napadnout Rolanda, nemohl on napadnout toho Arcimága ve Chrámu. Ale potřeboval tu sošku, tak vyslal vás, čtyři hrdiny. Tedy pět, ale ten by vám jen zavázel, nechal jsem jej utéct a teď je někde pryč, snad se s ním už nikdy nesetkáte! Nu, a když jste mu ji přinesli, rozbil ji a vzal si z ní prsten, druhý mi ukradl tenkrát v lesích a třetí vzal z pozůstatků Arcimága. Když viděl, že má polovinu Pařátu, zatoužil po moci... A padl. Jsem neskutečně rád, že jste jej zabili i přes jeho moc i podporu prstenů." Při tom vezme prsteny a lehkými pohyby z nich složí rukojeť o délce asi patnáct coulů. "Pokud dovolíte, nechám to u sebe v bezpečí. Ale potřebuji, aby se někdo vydal najít zbylé tři části. Já budu mít dost práce s tímhle, s tímhle zrádcem!" Chvíli mlčí a dává vám příležitost se k tomu konečně vyjádřit. "Víte, domnívám se, že první část čepele bude někde v Bráně, druhá část by měla být někde v Tichém lese, možná ve vesnici elfů. Jsou to taková zvláštně tvarovaná pírka černé barvy, budete to muset najít. A poslední část... obávám se, že je ve Věži stále vedle jeho těla. Tam se ale vydejte naposled. Myslím, že nebudete muset moc spěchat, přesto se přátelé Rolanda budou snažit vás zastavit nebo předhonit." "Ale teď mi řekněte něco o sobě, něco vím ale něco je mi stále záhadou. Vyprávějte, máme spoustu času, drazí!"

Edrian - 29. května 2012 21:09

Ernest Hbitoprstý - Lhář, právoplatný knihovník Roland i s kordem skrz na skrz v hrudi začne na mě sypat nadávky. Se zhnuseným výrazem pozoruji, jak ho opouští život. Byl to samolibý prevít a lhář, který nás využil pro své potřeby. Prudce z něho vytáhnu ostří a trpce procedím mezi zuby: "Odpočívej v pokoji." Alnasova magie začíná vyprchávat a kořínky se z místnosti stahují zpět do květináče. Když je kouzelník dočista mrtvý, vytáhnu z kapsy látku a očistím si krví zakalenou čepel kordu, pak jej opět vsunu do koženého pouzdra. Na malou chvíli všichni ztichneme. Sehnu se k mrtvému tělu a z prstů čaroděje stáhnu tři prsteny. Možná aby se nějakým způsobem nezregeneroval a neobživl. Prsteny žmoulám v dlaních a přemýšlím. Zabili jsme Rolanda Oracu ze Zeleného Vrchu. Chtěl zničit svět, ale kolik lidí tomu bude chtít věřit? Tento jeden ze tří prstenů musí být přesně ten, který nosil ten zblázněný děda. Druhý je ze sošky Havrana. A třetí? Za zády se ozve hlas. Otočím se. Stál tam... Lhář. Ano, je to on. Tu noc před výpravou mě varoval, abych nevěřil Oracovi. Teď seznávám, že měl pravdu. Mlčky ho nechám projít a při začátku jeho vyprávění usednu na křeslo vedle něho a poslouchám. Takhle to tedy bylo doopravdy. Věřím mu, protože nás právem varoval a navíc se tehdy v hostinci zmínil, že "starý Rod ještě žije". Podám mu kloubové prsteny, které jsem předtím sundal. Spolu s příběhem se odkryla i naše pravděpodobně budoucí cesta. Za artefaktem mága Mar'alla. Krásně se to komplikuje... Brána, Tichý les, Věž... tohle vypadá na pořádnou výzvu! Ještě dnes byl mohl zajít do městského holubince a požádat, aby odeslali mému mistrovi zprávu, že se vydávám na cestu do Brány, kvůli další výpravě. Pár zlatých bych mu taky mohl poslat. Ernest nás vyzve, aby jsme řekli něco o sobě. Času máme dost. Můj příběh již zná z hostince. Avšak stále se ho musím zeptat na otázku: "Odkud znáte mého mistra Rodericka?" Spustím jako první.

Imemoria "Ime" - 04. června 2012 23:06

začínám mít v ději maglajs... Dalo se čekat, že žádný z mých útoků nevyjde, ale přesto mne to tak nějak...zklamalo. Navštívil mne pocit selhání. Zalapám po dechu. Jeho znám. Vrací se ke mě jako starý známý a vítá mne ve své náruči. Dva roky jsem před ním úspěšně utíkala, ale on si mě stejně našel. Přes rty se mi prodere sotva slyšitelný vzlyk, když si za mnou přiženou ostatní. Blázni! Utíkejte! Proti němu jsou kouzla krátká! Zoufale si pomyslím a očima vybízím přátele, aby nevyslovenou prosbu vyslyšeli. Zůstane nevyslyšeno. Alnas použije svou druidskou magii, aby Oraca svázal, ale ejhle- jen mi znemožní pohyb a to tak radikálně, že jsem ráda, za každý mělký nádech a výdech. Je docela paroidní, že první ránu kouzelník schytá loutnou- Lis, pokud to přežijem, máš to u mě. Pak už to jde ráz na ráz a Oraca skončí s kordem v hrudi. Ani nevím, jak jsem se dostala z šlahounů, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem musela na sebe vzít svou lidskou podobu. Naprosto vyčerpaně padnu na židli a přerývavě dýchám jako po běhu na sto kilometrů. Ruku mám položenou na nepravidelně se zvedající hrudi. K čertu s tebou Oraco. K čertu s tebou! Krom toho, že jsem slabá, mám i parádně natlučenou půlku těla, fakt bezva. Teď by ještě ten zmetek mohl vsát z mrtvých a bylo by to dokonalé. Jsem docela zabraná do nadávání na kouzelníka, že si nevšimnu muže, který se k nám připojil. Když promluví, polekaně nadskočím na židli. Jakmile však rozeznám muže z hostince, uklidním se a vyslechnu pravdu, která nám celou dobu unikala mezi prsty. Jsem vyzvána, abych Ernestovi podala prsteny, ale Edrian mne předběhne. Pokrčím nad tím rameny a poslouchám druhou část příběhu. Hmm...tak je to je celkem štěstí v neštěstí. Na jednu stranu nejspíš půjdem do míst, kde je to prohnilý zlem, ale zase budu moct cestovat s Lis, a Alnasem a s..ním. A tak, když už jsme o toho... Zvednu se ze žide skoro v tomtéž okamžiku, kdy se Edrian zeptá na svého mistra. "Promiňte, musím si tu něco drobného vyřešit." Jasně promluvím ke knihovníkovi a přejdu ke křeslu, kde sedí Edrian. "Stoupni si prosím." Vyzvu ho a čekám až prosbu splní. Pokud se bude ptát, umlčím ho odmítavým gestem rukou. Tak... Jednu mu vrazím. Vložila jsem do úderu celou svou váhu, ale přesto to je spíš taková menší facka. "Tohle je za to, že jsi mě tak vyděsil." Chytím ho oběma rukama za límec a...políbím. Vybuchne ve mě celá sopka pocitů a celou svou duší si přeji, aby to tak mohlo být na věky, ale realita je jiná. Polibek byl krátký, ale dával jasně na srozuměnou, co nebylo vysloveno. "A tohle je za to ostatní." Trochu zčervenám a vrátím se na svou židli. "Myslím, že můžete pokračovat." Prohlásím lhostejně, ale uvnitř se tetelím štěstí i strachem, jak na to půlelf zareaguje.

Lisian - 07. června 2012 22:26

Já ničemu nerozumím… Když se mi jakýmsi zázrakem podaří přetáhnout kouzelníka přes hlavu loutnou, rázem o něj ztrácím zájem a prohlížím si úzkostlivě loutnu, jestli někde není poničená. Takže si nevšimnu, že Edrian kouzelníka vyřídí, ani že už mě nepoutá rostlina. Pak ale uslyším tupý náraz a podívám se dolů, je tam, mrtvý a v kaluži krve-dobře mu tak. Chvíli se na něj dívám, ale pak do věže vejde nějaký dědoušek- copak asi chce? Gratuluje nám?! Tak to je nějaké zmatené… Knihovník? Skutečně? Poslouchám celý starcův příběh a očima přejíždím mezi svými společníky. Pak ale vyrukuje s tím, že budeme muset hledat dál. „Počkat? Vy chcete, abychom dál někam šli? Ale já nic neumím. Já jsem jen obyčejná bardka.“ Jsem smutná, že Edrian s Eru a hlavně Alnas půjdou dál za dobrodružstvím, zatímco já budu muset jít svou vlastní cestou, abych jim nepřekážela a nezdržovala je. Pak se ale začnou ozývat i mí společníci. Edrian se ptá na svého mistra, zatímco Eru se překonává a …Edrianovi jednu vráží? Nezměnila- už se chystám svou myšlenku dokončit, ale v tom jej políbí. Eru? Kdo tě vyměnil?! Přiznejte se!!! Koukám z Eru na Edriana a z Edriana na knihovníka a z knihovníka znovu na Eru… Pak se konečně zmůžu na pár slov. „Já už ničemu nerozumím.“ Řeknu a začnu pozvolna odcházet ke dveřím, kde se otočím „Ale nejsem statečný hrdina, jako kterýkoli z vás… Nechci překážet…“ s tím pomalu vyjdu ven-kam půjdu-netuším, ale tohle mi připadá povědomé…tehdy mě přiměli jít s nimi dál, ale teď vážně cítím, že bych překážela…

Edrian - 10. června 2012 23:52

Musíme vůbec tyhle nadpisy psát? Berte to jako úvod k příspěvku... takže... název - POCITOVKA! Zeptám se Ernesta, odkud zná mého mistra. Téměř ve stejnou chvíli se postaví Eru. Po skončení boje s Oracou byla dost vyčerpaná. Právě na ni zaútočil jako první - tak by se dalo říct, že plnou silou. Ale teď už vypadá v pořádku. Díky bohu. Něco si musí vyřešit. A podle toho, kam její kroky směřují a jak se na mě dívá, je jasné, že se mnou. Netuším, ohledně čeho. Ale asi to budou nějaké nesplacené dluhy. To je jasné. Tahle věc se musí "řešit" nejčastěji. Vybídne mě, ať se postavím. Možná chce si sednout na mé místo... nebo... porovnávat o kolik jsem vyšší?? Zaváhal jsem, jestli se toto "drobné řešení" nemůže nechat na později. Neochotně jsem se zvedl. Přiletěla mi facka. Tlakem jsem otočil hlavu na stranu. Ze zvyku. Takhle nebylo štípání tak ostré. Taky bych si na to už mohl zvyknout. Nesčetněkrát jsem zažil něco tak obyčejného jako facku. Od milenek, bývalých milenek, milenců milenek... i když to byly spíš pěsti, kterými si dělali nároky na ženy, které toužily po noci strávené se mnou (nebo respektive já toužil po noci s nimi). Avšak Eru nebyla ani jedno z toho. Ale proč? - protože jsem ji tak vyděsil. "Co?", hlesnu potichu, ale jako odpověď si mě Eru přitáhne k sobě a políbí mě. Rty měla našpulené jako nezkušená školačka, kterou v jistém smyslu byla. Ale mě to nevadilo. I přes to, jak byl ten polibek krátký, jsem cítil její zadržovanou touhu. Spustila ve mě ten úžasný pocit tepla, který mi neuvěřitelně chyběl. Oddálila a objasnila mi, za co vyrovnává dluh teď. Bylo těžké vzdát se jejích hebkých rtů. Prahl jsem po dalším. Šibalsky jsem zvedl obočí a s úsměvem (který vždy házel ženy do kolen) jsem ji uchopil za paže a opět se k ní naléhavěji přitiskl. Nedokázal jsem se jí nabažit. Vnímal jsem její zrychlený tep a její vůně mi mámila smysly. Lehce a pomalu jsem se od ní odtáhl. Oči jsem měl rozšířené a naplněné údivem. Nepřestával jsem ji probodávat pohledem, který posléze zjihl a uvolněně jsem se usmál. Pustil jsem ji a nechal ruce klesnout. Jakmile se Eru vrátí zpět ke své židli a posadí se, také si usednu. Eru oznámí Ernestovi, že může pokračovat. Vyčkávám na knihovníkovu odpověď, avšak pochybuji, že ho budu moct plně vnímat. (reakce na Lisianin odchod bude zahrnuta v příštím příspěvku)

Alnas Moren - 11. června 2012 16:24

Na návštěvě v knihovně - a bez průkazky ! „Sakra“ zakleji při mém nezdařeném pokusu svázat falešného knihovníka silami přírody. Věděl jsem, že je jisté riziko nezdaru, avšak použít sílu fyzickou tak bych nejspíše dopadl jako Eru. Za svou chybu jsem zaplatil, kouzelník proti mně hodil magickou kouli a jizva od popálení mi tento boj bude hodně dlouho připomínat… Schytá ránu hudebním nástrojem a následně je prošpikován jako sele. Oči jeho pohasly. Konečně… Do místnosti vchází další osoba a představuje se jako Ernest Hbitoprstý – právoplatný knihovník. Vypráví svůj příběh a vysvětluje všechny okolnosti… Čeká, že po tom všem budu tak důvěřivý? Jen tak se zjeví, začne tvrdit, že je pravý knihovník a teď po nás ještě chce, abychom mu přinesli všechny části onoho magického Drápu? Pokud to mám udělat tak jen kvůli jedinému důvodu… Avšak mlčím. Chce o nás něco vědět, ale nezasloužil si ještě mou přízeň ani důvěru, takže ode mě nemůže ani nic čekat. Eru vstává a přichází k Edrianovi. Proběhne rozhovor, který končí pro mne nepochopitelným polibkem, měl jsem Eru za méně průbojnou. První dojem občas klame. K mému překvapení se pouští do řeči Lisian… nechce překážet a odchází. Okamžitě se zvednu a pociťuji bolest popáleniny. Zachvíli začne hnisat. Seběhnu schody, dohoním Lisian a chytím ji pevně za ruku. „Lis… nejsi zbytečná a nikdy jsi ani nebyla. Ty jsi ta, která mi po celou tu dobu dodávala sílu pokračovat v naší cestě a pokaždé mi byla oporou. Ani já nejsem hrdina či mocný mág, jsem prostý druid v prostém oděvu. Bez tebe nejdu, ale pokud nechceš jít tak nechci jít ani já.“ promlouvám k ní a oči se mi trochu lesknou. Pouštím ji a chytám se za ránu, která mi začíná působit palčivou bolest, snažím se udržet tu bolest a zmohu se jen na křečovitý úsměv věnovaný ji…

Velekněz Chrámu Havrana - 12. června 2012 23:04

Zelený Vrch "Tvého Mistra znám z mládí. Pravda, jsem o něco starší, ale pobíhali jsme po městě a dělali hlouposti. Pak jsem odešel se svým bývalým Mistrem a on se vydal svou cestou." vzpomíná si potichu Ernest, to ale Edrian slyší jen napůl, neboť je právě líbán. Pak Lisian odchází dolů, ale je během pár vteřin zastavena. Mág nad tím jen vrtí hlavou a schovává si část artefaktu do brašny. "Tak dobrá, nebudu vás zdržovat. Pokud budete něco potřebovat, budu zde, v knihovně. Je toho tolik, co musím udělat..." A s těmito slovy vás vybídne k odchodu. "A abych nezapomněl, vydejte se do Zlatého Přístavu a lodí vyplujte do Brány. Nebo se vydejte ku hradu, pak do přístavu krále a pak podél pobřeží na jih. Tak či tak prvně navštivte Bránu, najít a získat část Pařátu bude snazší právě tady, lesy jsou obrovské a nebezpečné. A do Věže... Raději se nejprve vraťte s oběma částmi, než se tam vydáte, drazí." Pak vám zamává a stojíte před knihovnou. Déšť nezeslábl, přidal se k němu ještě silný vítr a v promočeném oblečení vám začíná být chladno.

Imemoria "Ime" - 14. června 2012 18:32

nějak nevím, co dát do nadpisu... S obavami pohlédnu Edrianovi do tváře. Na jeho tváři se objeví to, co jsem čekala nejmíň- úsměv. Nejistě mi zacukají koutky směrem nahoru, ale než stačím dát jakékoli další vysvětlení, naše rty se opět setkají. Srdce se mi rozbuší jako o závod. Mám pocit, že kdyby mne nedržel, nejspíše bych vzlétla. Cítím jeho ruce, které mne drží, slyším jeho tep, cítím jeho teplo i vůni. Magický okamžik končí a já ještě se zavřenými oči složím slib: "Ten polibek ti co nejdříve vrátím." Zašeptám a trochu posmutněle, že krásná chvíle pominula se vrátím ke své židli. Můj pocit nesmírného štěstí naruší Lis, která se chce odpojit. Co jí to napadlo, že je méně cenná než kdokoli z nás. Není pravda, že by tu k ničemu nebyla, vždyť ona jako první toho kouzelníka vůbec zasáhla. Chci jít za ní a říci jí to, ale Alnas je už v půli cesty k ní a tak to nechám být. Ernest nám dá poslední radu a s ní nás vyprovodí ven. Pokývnutím se rozloučím a pak nejistě vložím svou dlaň do té Edrianovy. Nesměle se usměji a okamžitě zčervenám (Lis může vyprávět, jak úžasnou barvu chytám...). "Tak snad tedy nepohrdnete mým pozváním na večeři, teplou koupel a nocleh. Máma se ti taky může podívat na to zranění Alnasi." Zopakuji pozvání a snažím se uklidnit a dostat tak svou normální barvu. Už, už ji skoro nabudu, ale pak se podívám na Edriana a celé moje snažení se může jít klouzat, protože jsem nabyla snad ještě sytější odstín než před tím. Pokud nemá nikdo námitky, provedu nás ulicemi a volím co nejpohodlnější a nejrychlejší cestu, abych Alnase ušetřila zbytečné bolesti. Brzy dorazíme k malým dvířkům vedoucím do pěkného domečku. Je zřejmé, že tyto dveře jsou zadním vchodem. Dvakrát zaklepu a vejdu do příšeří menší předsíně. "Mami?! Jsi tu?" Místo odpovědi se naproti mě objeví elfka s hnědými vlasy a smaragdovýma očima, které jí daly jméno. Celkově jde vidět, že jsem vzhled zdědila po otci...ke své pozdější smůle. "Eru! Co tu probůh..? No, to vydrží na později." Obhlédne nás kritickým okem, kterému nic neujde. Ani Alnasovo zranění, ani moje a Edrianovy propletené prsty (pokud mou ruku nepustil). Pak se zastaví pohledem na Lis a zářivě se usměje. "Pojďte, ošetřím vám rány. Pak se můžete umýt a najíst- vypadáte opravdu hladově." S tím nás uvede do největší místnosti v domě, která je zároveň kuchyní, jídelnou i místem, odkud se dostanete do všech pokojů. Je v ní stůl, kamna a krom dveří, kterými jsme přišli, ještě pět dalších. Celkově je to tu prostě zařízeno, ale vypadá to útulně a dýchá to dechem domova. Sundám si zablácené boty a vejdu do prohřáté místnosti. Máma zmizí za jedněmi z dveří a zpět donese košík s bylinkami. Ukáže Alnasovi, aby si sedl a pokud bude jen něco málo namítat, jen povytáhne obočí a znovu ukáže na židli. Podmračeně zkoumá ránu a občas nespokojeně zamlaská. Já mezitím vezmu vodu a nechám ji převařit. Jsme už prostě sehraný tým. Mamka hadříkem vymyje Alnasovi ránu, pak v ruce rozmělní několik lístků, přiloží je na ránu a obváže. "Neměla by se ti tam zanést infekce ani by to nemělo začít hnisat. Bolest to jen trochu utiší. To je vše co zmohu, příště na sebe dávej trochu větší pozor hochu." Mile se usměje a odnese zbylé bylinky do krámku. "Zkusím vám najít nějaké čisté šaty." S tím se odebere do svého malého pokoje. Já ohřeji ještě dvě vědra a donesu je do 'koupelny'. Pak vezmu a doliji 'vanu' několika studenými. Nejprve počkám až se okoupou všichni ostatní (mamka jim vyhrabala košile a kalhoty a Lis šaty) a teprve pak přijdu na řadu já. Ze svého pokoje, který čítá širší postel, stůl a truhlu se šaty si vytáhnu suché oblečení a zavítám do koupelny, kde z těla smyji nečistoty a problémy. Obléknu si dlouhé šaty, ve kterých vypadám docela jinak než v oblečení, které jsem nosila doposud. Vypadám křehčeji a ženštěji... V jídelně už jsou připraveny chlebové placky, máslo, sýr a ovoce. S chutí se pustím do večeře. Mamka nás chce nechat o samotě a tak se 'uklidí' do své komůrky. Po večeři se trochu zamyslím a pak vynesu možná příjemnou, možná nepříjemnou zprávu. "Máme jen dva volné pokoje. Můj a ten pro hosty. A musíme se tam vměstnat po dvojicích- jeden bude spát na zemi, druhý na posteli...ačkoli, na postel by se dva taky vlezli. No, nechám to na vás." Nejistě se usměji a odejdu do svého pokoje rozložit si přikrývky na zemi.

Edrian - 18. června 2012 23:29

Erunina matka... Ernest odpovídá na mou otázku. Určitě on a Roderick vyrůstali spolu v jednou městě. To je asi tak všechno, co mi dojde. Myslím na Eru. Něco tím polibkem probudila. Netuším, jestli mou touhu a sexualitu, kterou jsem částečně schoval od té poslední noci s tou dívkou, díky které mě mistr vykopl "najít svou příležitost (neboli najdi prachy)". Nicméně cítím zase, že potřebuji ten chtíč uhasit. Ale kromě toho se ve mě zrodilo... nějaké vnuknutí povinnosti chránit Eru. Aby ji nikdo neublížil ani neranil. Ani já. Těžko se to popisuje. Ten pocit byl tak jiný, než to, co jsem vnímal k ostatním dívkám. Ostatním. Pche. Eru jistě vybočuje z davu. Nemůžu zklidnit svoje libido jako obvykle. Vždy tu byla nějaká žena poblíž. V tomto případě to teď byla ona. Ale proboha, nemůžu po ní vyjet hned první noc. Je tak křehká. Jako nerozvinutý kvítek. Je skoro jako dítě. A navíc nechci, aby o své panenství přišla ve stejný den, kdy poprvé políbila muže. To by k ní bylo... kruté. Alnas a Lis... to je jiná věc. Alnas je dozajista čistý a neposkvrněný jako lilie. Což je Eru taky, ale ona je přece jenom ŽENA. Lis a její nový milovník mají věc jasně ulehčenou. Lis je holka z města, ta ví, jak co chodí. Alnasovu ulitu zlomí lehce a přirozeně, díky té "lásce na první pohled". Avšak, co já? Co vlastně k Eru cítím? Jsem spíš jako její ochranitelský bratr... Jsem tak nechutný v porovnání s ní. Poprvé s nenasytným chtivým bratrem... (Během Edrianových perverzních myšlenkových pochodů Lis málem odejde, ale zastaví ji Alnas a poté vyjdou z knihovníkovy věže.) "Na shledanou, snad se brzy setkáme," řeknu na rozloučení s knihovníkem. Na chvíli jsem vnímal, než jsem se opět vnořil zpátky do svých myšlenek. Ostatní mě vidí, jak upírán zamyšlené oči v dáli s neutrálním výrazem a občas očima těknu po Eru. Vypadá to skoro, jak bych se o ni bál v následujících týdnech bloudění po samých místech, které určitě znamenají smrt. Poprchává na mě, tak si nasadím kapuci. Pak mi vsune dlaň do té mojí. Nevědomky se naše prsty samy od sebe propletou, avšak moje mysl vzdoruje. Pak začínám vnímat tu zvláštní jistotu v sám sebe, že když je nyní vedle mě, mám dost síly jí ubránit před čímkoliv. Čímkoliv. Eru v obličeji získává odstín zrajících třešní. Určitě má v břiše spousty splašených motýlů. Byla najednou tak roztomilá, že jsem se musel usmát a ukázal jsem zuby. Sledoval jsem její kroky až do domu, kde bydlí. V předsíni bylo příjemně sucho a vonělo tu dřevo. Po zavolání se objevuje elfka velmi podobná Eru. Stejné oči, skoro tatáž postava... a pak rysy Erunina otce - vraha. Musela kvůli tomu přežívat spoustu přítěží. Kriticky se podívá na naše spojené ruce. Lehce ji pouštím, nakloním se k Eruninu uchu (spíš polo shrbím) a pošeptám: "Neměli bychom provokovat tvou matku." Omluvně jí letmo políbím na tvář. Samozřejmě to je její matka k nám zády a vede nás do obývacího pokoje - kuchyně - jídelny. Společně ošetřují Alnase a já jen pohoršeně koukám, jak mi kapky z mokrých vlasů padají na podlahu jejich útulného čistého domku. (Boty jsem si svlékl ve stejnou chvíli jako Eru.) Poté se všichni umyjeme a oblékáme se do čistých šatů. Vyfasoval jsem blankytnou košili a bílé kalhoty. Pravděpodobně lněné. Eru vyjde ze svého pokoje v šatech. Vypadala ještě mnohem více jako kvítek než předtím. Ale tentokrát i více jako žena než dítě. Zvedám obočí a prsty si mnu bradu. "Sluší ti." zazubím se nakonec. Večeře probíhá bez Eruniny matky. Odešla do svého pokoje, aby nás nerušila. S chutí se pouštím do čerstvého jídla. Bylo to mnohem lepší, než přežívat na pár dní starých zásobách, ale nestěžuji si. Pak nám Eru sděluje zprávu o pokojích. Takže Alnas a Lis určitě budou chtít být spolu. Proto s úsměvem prohlásím: "Dnes večer budu držet hlídku ve tvém pokoji!"

Imemoria "Ime" - 19. června 2012 16:34

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro V pokoji Do pokoje ke mě přibude Edrian. Nejsem si jistá, zda chtěl nechat Lis s Alnasem o samotě nebo o mě stojí, ale je tu. Když vejde do pokoje, zavřu za ním dveře. Pak doupravím rozmístění svých dek, tak, že jsou co nejblíž ke stěně. Vezmu si jednu z nich, přehodím si ji přes záda a sednu si zády ke stěně. Chvíli ho jen pozoruji. Má mě rád? Nebo jen nechtěl rušit Lis s Alnasem. Ach...je těžké to určit, takže mi zbývá jediná možnost..zjistit to. Chvíli v duchu volím správná slova a pak potichu začnu melodicky recitovat verše básně, kterou jsem kdysi dávno napsala nejspíš pro tuto příležitost, pro muže, do něhož se zamiluji. "Jak šumění listí, tak libě zní tvůj hlas. Vládce nad srdcem mým, vrať se mi zas. Tvé oči hluboké jsou, já se v nich ztrácím. Potápím se níž a níž, už se nenavrátím. Měsíc, slunce, hvězdy zář před tebou ztrácí. Křídla duši mé dáváš, chci létat jako tažní ptáci. Jako sníh bílou labutí tvou být. Jednou k tobě přijít, smět tě políbit. U dveří tvých já navždy budu stát. Miluješ mne? Vždy se budu ptát... Miluji tě Edriane..." Nevím proč, jestli štěstím nebo smutkem, se mi zamlžily oči a na pokrývku dopadly dvě slané kapky, mé slzy. Brečela jsem jako malá holka, břicho se svíralo nervozitou i tichými vzlyky. Seděla jsem tam ve stínu, schoulená před mužem, kterému jsem právě vyznala lásku. Před mužem, který mi mohl v jediném okamžiku zbořit celý svět, jen svým jediným slůvkem odmítnutí. Chovám se hloupě... Ramena se zvednou v dalším špatně skrývaném vzlyku a černé vlasy spadnou přes ramena k obličeji. "Pro-promiň." Zašeptám.

Edrian - 19. června 2012 17:57

soukromá zpráva od Edrian pro V pokoji Po večeři si pověsím své navlhlé věci a plášť. Poté se vydáme do svých pokojů. Takže spolu s Eru jdeme do dveří, kam šla dříve pro čisté šaty. V ruce nesu opasek s kordem a nožíkem, přes rameno mám vak, který pokládám ke zdi pokoje vedle postele. Eru zavírá dveře a rovná si deky na zemi u zdi. Chvíli se na ní koukám a přemýšlím, jestli jí nebude lepší nabídnout, aby ona spala na posteli a já na zemi. Za chvíli jí to řeknu a kontroluji věci v tašce, jestli jsou suché. Naštěstí ano. Spodní prádlo i ponožky v pořádku. Kapesníky a váček s bylinkami taky. Z rovnání věcí mě vyruší tiché verše. Byly pronášeny tak lehce a melodicky, že jsem nezvládl nic promluvit. Jen jsem dokázal poslouchat. Otočil jsem se čelem k Eru a dál jsem vnímal hudbu jejích rýmů. Bylo to něco jako text nějaké hluboce zamilované písně, kterou dívka zpívá svému milému. Ale tuhle jsem neznal. Tuto báseň vymyslela Eru sama. A z toho se mi sevřelo hrdlo, protože jsem seznal, že ty verše jsou pronášeny mně. Slova, která nikdo dříve neslyšel byly určeny právě mně. Mělce se mi dýchalo. A jakmile vyslovila Eru tu poslední větu s mým jménem... jako by se mi na okamžik zastavilo srdce. Myslel jsem si to. Jako když se nevinné jehně zamiluje do lva. Erunis netuší, jaký jsem, jaký jsem byl a co jsem vše udělal. Kdyby to věděla... nemilovala by mě. Tak málo mě zná a stejně mi propadla jako spousta dalších. Ale tentokrát čistým citem. Kdybych jí řekl, že nejsem ten pravý muž, kterého by ona měla milovat, byla by tak smutná a zklamaná... dočista bych jí zlomil srdce. Jako tehdy mě Isabella. Bylo to tak těžké. Chtěl bych s ní být na každém kroku a ochraňovat ji. Ale byla by mi milenkou? Mám ji rád... způsobem, jakým jsem neměl rád ještě nikoho předtím. Nechci ji ranit... Se zjihlým pohledem jsem k ní poklekl a objal. Přitiskl jsem si ji k tělu a tiše říkal: "Děkuji... tohle o mě ještě nikdo neřekl." a dlouze jsem jí políbil na šíji...

Imemoria "Ime" - 19. června 2012 18:36

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro pokoj Ani jsem nezaregistrovala, že ke mě Edrian přišel, ale za jeho objetí jsem byla vděčná. Dávalo mi pocit bezpečí, v jeho náruči se mi přece nemůže nic stát. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a zavřela oči. Otevřu je v okamžiku, kdy mne políbí na šíji. Usměji se a vezmu jeho hlavu do dlaní. Zvednu ji tak, aby mi viděl do očí a nechám naše rty se opět setkat.

Edrian - 19. června 2012 18:46
	soukromá zpráva od Edrian pro musím psát nadpis?? Bylo zajímavé sledovat, jak se Eru přestává stydět mě líbat. Při našem dalším polibku jsem mírně pootevřel ústa a jemně stiskl její dolní ret mezi mými. Zahledím se do jejích safírových očí a laškovně se zeptám: "Nechceš dnes večer spát se mnou v posteli?" A poté znovu zaútočím na její ústa jazykem.

Imemoria "Ime" - 19. června 2012 19:09
	soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro pravda, proč se musí psát nadpisy, když to zabírá strašně moc času a stejně jsme tam, kde jsme Cítím v jeho polibcích malou změnu. Už se nedrží tak zpět. Má i smělý návrh. "Když se nám ji podaří nezbořit..." Neudržím vážný výraz- koutky mi zacukají směrem nahoru. Nečekám na odpověď a opět se k němu vášnivě přitisknu.

Edrian - 19. června 2012 19:19
	soukromá zpráva od Edrian pro Eru se nalazuje na mou vlnu. Neodpoví mi sice jasně ano, ale při dalším polibku jí zvednu a hodím na postel. Pak ledabyle prohodím něco o tom, jaké je tu horko a stahuji si košili. Byl jsem z jejích sladkých rtů rozpálený a toužil jsem po dalších. Švihl jsem sebou na postel vedle ní, dychtivě se sklonil nad ni a dál ji divoce líbal.

Lisian - 19. června 2012 20:39

Ve dveřích…u Eruiny mámy… pokoj Chystám se odejít, neotáčím se, nechci jej vidět, musela bych se zastavit a to by mi zabránilo v odchodu- zůstala bych a byla jim přítěží. Již jen jediný krok, jediný krok a další dobrodružství mého života je pryč. Jednou už jsem to zažila, ale tehdy neskončilo mým odchodem ale smrtí ostatních členů skupiny, to už nechci zažít, nikdy. Na moment zaváhám. Co když to nebyla má vina, že to tak skončilo, co když to tak prostě mělo být? Ten jediný moment se mi stane osudným- Alnas se mne rozhodne zastavit. Kdybych nezaváhala, bezpochyby odejdu dřív, než by mne dostihl, ale já zaváhala. „Lis… nejsi zbytečná a nikdy jsi ani nebyla. Ty jsi ta, která mi po celou tu dobu dodávala sílu pokračovat v naší cestě a pokaždé mi byla oporou. Ani já nejsem hrdina či mocný mág, jsem prostý druid v prostém oděvu. Bez tebe nejdu, ale pokud nechceš jít tak nechci jít ani já.“ Po těchto slovech nedokážu odejít. Drží mne za ruku. Ten jediný dotek jeho dlaně by mne dokázal udržet i kdybych padala ze srázu, kdybych byla navždy ztracená, udržel by mne. Oči se mu lesknou, jeho stisk ochabuje. Pouští mou ruku, chytá se za ránu. Bezpochyby mu působí nesnesitelnou bolest, ale i přes to se na mne ještě jednou usměje. „Né!“ prosím a chytám jej za ruku, aby si do rány nezanesl další infekci a aby mohl čerpat alespoň nějakou útěchu z mého doteku. Naštěstí nás Eru zve k sobě a tak Alnase obejmu tak, abych se mu nedotýkala rány a následuji Eru k ní domů… dokonce ani nereptám nad tím, že tam zase bude plno bylinek. Eruina máma se o Alnase postará, za češ jsem ji náležitě vděčná. „Děkuji vám, paní.“ Poděkuji jí a pak spolu s Alnasem odejdu k pokojům. Eru řekne, jak to se spaním bude a já čekám na reakci někoho z mužů. Edrian zareaguje přesně tak, jak jsem čekala- zaleze k Eru. Usměji se tedy na Alnase „Pojď.“ Říkám mu s úsměvem a přemýšlím, co v pokoji asi bude.

Imemoria "Ime" - 19. června 2012 20:53

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Když mě hodí na postel trochu vyjeknu, ale vzápětí se rozesměji. Sleduji jak si Edrian sundává košili a šero zkresluje jeho postavu, ale já si tvar jeho těla pamatuji z první koupele. Teď mi však připadá snad sto krát krásnější než prve. Jakmile si lehne vedle mne a začne opět líbat, mé ruce snad samy od sebe vyjedou vzhůru a začnu ho vískat ve vlasech. Pak sjedu níž a hladím ho po hrudi.

Edrian - 19. června 2012 21:29

soukromá zpráva od Edrian pro Do těla se mi vléval ten starý dobrý horký pocit, který jsem nesčetněkrát už znal a cítil. A přece to nyní bylo jiné. Ten cit byl jako láva a mé nitro tálo a já myslel, že za chvíli snad puknu vášní. Srdce mi bušilo jako bych zakoušel něco nového a nepoznaného. Rty jsem se sklonil k Eruninu krku a lehce kousl. Její pokožka byla tak svůdně hladká a neodolatelná... její vůně mi brala dech a poslední kousky rozumu, co mi zbývaly. Pravým loktem jsem se opíral o postel, druhá ruka mi spočinula na jejím pasu a postupně sjížděla zvědavě níž k bokům až ke stehnům, kde jsem zavadil na lemu šatů. Byly trochu vyhrnuty, jak jsem Eru hodil do postele. Ústy jsem se přisál k jejímu krku. Dlaň jsem položil na její stehno a klouzal jsem nahoru, čímž se mi ruka dostala pod šaty a já je nedočkavě vyhrnoval. Pak je něco zarazilo. Neměl jsem trpělivost a prudce zatáhl, čímž se nitka okolo Erunina pasu přetrhla. Zvedl jsem ji do polosedu a přetáhl jí šaty přes hlavu a hodil je na zem. Byla nádherná. Oči rozšířené očekáváním, ústa pootevřená. Na krku jsem viděl tmavou skvrnu cucfleku. Bolestně mě píchalo v klíně. Otočil jsem se na záda vedle ní a přetáhl si ji na sebe. Její vlasy kolem mě vytvořily černý závoj. V pokoji bylo již šero, ale stále tu bylo trochu světla. Rukama jsem jí přejížděl po nahých zádech a nevědomky roloval krajem dlaně její košilku... stačí chvíle a ztratím všechny zábrany...

Imemoria "Ime" - 20. června 2012 08:40

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Když se mi Edrian "přisaje" na krk trochu zakloním hlavu, zavřu oči a užívám si pocitu volnosti, který mi dává jeho přítomnost. Pocitu tepla, který mi do těla proudí jako nějaký jed a omamuje smysly. Cítím jeho ruky, jak klouže níž až najde okraj šatů a vjede pod ně. Pak ale narazí na šňůrku oddělující spodní část šatů od vrchní a jediným trhnutím ruky celé šaty zničí. Byly to moje nejlepší a nejoblíbenější šaty, ale ku podivu mi jejich zničení ani trochu nevadí. Nadzvedne mne a společně dostaneme zničený kus látky na zem. Byla jsem tam, oči rozšířené, ústa pootevřená....celá jen pro něj. Přitáhne mne na sebe a hladí po zádech. Usměji se na něj a zopakuji větu, která tohle všechno vyprovokovala. "Miluji tě." Pohladím ho po tváři a intenzivně se k němu přitisknu.

Alnas Moren - 20. června 2012 15:24

U Eruninových Možná jsem sobecký, ale rozhodně ne natolik bezcitný, abych ji nechal odejít a k tomu nic neřekl. Podaří se mi Lis zastavit, jsem šťastný. Co bych si jen bez ní počal?… Rána bolí, ale ona je u mne, je mi oporou. Objímá mne, ale je něžná a opatrná jako vždy. Na pozvání jdeme k Eru domů… Zde nás uvítá její matka, která reaguje podle mě až příliš dobře. Všichni jsme promočení, hladový a někteří šikulové z nás i zranění a tak se na nějakou dobu stane Erunin dům našim táborem. Erunina matka je zdatná v používání bylinek a ošetření rány, ujme se mě a než se naděju rána je vyléčená, ale bude potřebovat trochu času na zacelení. „Děkuji, mnohokrát. Ani to nebolelo,“ řeknu její matce, které mi opětuje úsměv a odejde. Každopádně se divím, že nás vůbec nechá spát v jejím domě, někteří by byli schopni ho jenom za jednu noc proměnit v hromádku popela... Skutečně je o nás dobře postaráno a po osvěžující koupeli si dopřeji chleba s máslem, na oplátku nechávám pod talířem 1 st. a 6 md. Jsou tady 2 pokoje a myslím, že v tom je už jasno. Vlastně o tom bylo rozhodnuto od té doby co Eru a Edri udělali ve věži. Lis mě už volá do společného pokoje a tak jdu za ní...

Alnas Moren - 20. června 2012 15:34

soukromá zpráva od Alnas Moren pro V pokoji,(kéž by ve středověku znali kakao) Spokojen, čistě oblečen, umyt, nasycen lehám na postel. Jak je mým zvykem založím si ruce za hlavou a civím do stropu. Nadechnu se a něčeho si všimnu. „Voní to tady jako u mistra. Uklidňující a zároveň hloupé a nostalgické,“ prohodím do vzduchu, v řeči je poznat radost. „A jak dlouho znáš Eru, Lis? Odmalička? A je taky Erunina matka zvyklá na to, že ji jen tak do domu přijdou špinavý dobrodruzi, navíc ozbrojení?“ Zajímá mě spousta věcí a tak si v posteli sednu, tohle bude dlouhý rozhovor … „Lis, vyprávěj mi něco o sobě. Jak se jen taková krásná dívka dostane do víru dobrodružství a cestování? A jen tak mě ještě napadlo, co si udělat čaj?“

Lisian - 20. června 2012 22:38

soukromá zpráva od Lisian pro Vejdeme do pokoje a Alnas se natáhne na postel. Nemám mu to za zlé, je raněný a potřebuje odpočinek více, než já. Pak radostně něco pronese, musím se usmát. Pak začnou otázky. Můj úsměv se ještě roztáhne a začnu na ně odpovídat. „Eru znám od jejích 15. Tehdy se přidala ke skupině, se kterou jsem cestovala. Jsou to čtyři roky, co jsem ji poznala, ale poslední dva jsem o ní neslyšela jediné slovo.“ Při zmínce o špinavých a ozbrojených dobrodruzích se zasměju „No… párkrát už nás tady několik bylo.“ Sedá si, sedám si vedle něj, abych mu byla blíž. Sednu si těsně k němu a hlavu mu položím na rameno. „Udělat čaj je dobrý nápad.“ Řeknu, ale nezvednu se, abych jej udělala. „Mmmm, ještě před devíti lety jsem byla obyčejná bardka… Pak jsem se ale setkala s Orionem, jeho bratrem a jejich přáteli. Orion mne ihned získal na svou stranu a tak jsem s ním pět let putovala a nikdy jsem nic nenamítala, ať chtěl cokoli.“ Skloním hlavu- na tohle období zjevně nejsem hrdá „Pak se přidala Eru a oni, Orion a ostatní se ji několikrát pokusili zabít. Nejednou mne její záchrana málem stála život. A tak to šlo další dva roky.“ Další odmlka „Pak nás přepadli a pozabíjeli, koho nezabili, ten uhořel v plamenech sálajících ze stromu, do nějž uhodil blesk. Ten strom mne a Eru oddělil, myslela jsem, že je mrtvá…že jen já jsem přežila… i přes to, že tělo jsem nenašla.“ Dokončím „A co ty? Jak je možné, že se Druid vydal na cestu s bardkou, kočkou a bojovníkem?“

Alnas Moren - 21. června 2012 14:43

soukromá zpráva od Alnas Moren pro Řezavé střepy minulosti Jsem rád, že si chce povídat. Konečně máme nějaký čas jenom pro sebe, čas dozvědět se o sobě něco více a toho by se mělo využít… „Aha takže to znamená, že Eru je teď 21?" Krátká odmlka. Sedá si, položí si hlavu na mé rameno. Začínám jí hladit. Při zmínce o čaji odvětím: "Dobrý nápad to je, ale chtělo by to vodu a někoho kdo by pro ni zašel," uchechtnu se. Zdá se, že ani mě ani Lis se nechce teď odcházet. Vypráví svůj příběh, příběh, který končí ne zrovna radostně a šťastně. Zažila jsi toho hodně, možná až hodně špatného. Jediné, co pro ní teď mohu udělat je to, že ji k sobě přitisknu ještě pevněji a políbím ji na čelo. „To je mi líto, zapomeň na to. Lidé jsou zlí, ale ty je změnit nemůžeš. Můžeš jim ukázat cestu, ale zbytek je už na nich. Ale ty jsi tady, se mnou a já nedovolím nikomu, aby ti něco ještě někdy udělal." Opřu se pevněji o čelo postele a začínám vyprávět: „Můj příběh není o moc radostnější, ale nestěžuju si. Možná kvůli tomu všemu se nakonec ze mě stal ten, kdo jsem teď." Podívám se jí do očí a čekám na její pokyn v pokračování. V očích ji vidím zvědavost a tak pokračuji. „Jednoho dne, nerozdílného od všech ostatních se mi můj život zamotal, navždy." [/b]Odmlka. "K ránu, mě probudil řev, na který nikdy nezapomenu, doteď si na něho vzpomínám, až moc živě. Matka se semnou loučila, nechápal jsem to. Řekla mi pouze "Běž, Alne běž" a já běžel. Naše vesnice byla v plamenech a zdi domků byly potřísněny krví, krví našich lidí. Muži v kožešinách a zbrojích kolem sebe zuřivě máchaly meči a sekerami a zabíjeli všechny, všechny…“ Do očí se mi vtlačí slzy, třesu se. Ihned, ale zatřesu hlavou, uklidním se a pokračuji: „Běžel jsem. Běžel jsem snad celou věčnost, slzy mi stékaly po tváři a nohy mě bolely, ale já stále běžel. Nemohl jsem se zastavit, ovládl mě strach. Nedokázal jsem jim pomoct.“ Poslední větu řeknu až moc nahlas a ovládnut emocí zazní dunivá rána způsobená úderem mé ruky o zeď. Teď už se neovládnu a po tváři mi stečou dvě slzy, utřu je a nadechnu se, chvilku jsem zticha. „Chtěl jsem přežít z jediného důvodu. Pomsty. Doběhnul jsem až k chaloupce, stála tam uprostřed lesa osvětlená ranními paprsky, které na ni pronikaly přes stíny stromů. Před ní seděl muž. Podíval se mi do očí a já upadl vyčerpáním do bezvědomí… Když jsem se probudil, ležel jsem v posteli přikrytý kožešinami a na stole čekalo jídlo. Pustil jsem se do něj a plnil jsem si svůj prázdný žaludek. Kdosi mě objal kolem ramen. Otočil jsem se a viděl toho muže, který seděl před chaloupkou, vytryskly mi slzy a on mě utěšil. Od té doby jsem žil u něj, ujal se mě a naučil mě všemu, co uměl. Odtud znám druidských tajů, on mě do nich zasvětil.“ Mám zasněný výraz a chvilku civím na protější zeď . „Tehdy mi bylo 12. Snažil se ze mě udělat lepšího člověka, člověka, který nebude chtít krev za krev a člověka, který bude naslouchat přírodě. Když mi bylo 28 odešel, neřekl mi proč, prostě musel. Po jeho odchodu jsem odešel i já, cítil jsem potřebu zjistil co stálo za vyvražděním mé vesnice a kdo za to mohl… Možná se na to místo někdy vydám, dosud jsem tam nebyl a nevím, jestli bych ho vůbec našel a unesl tíhu minulosti…“ ...Nejspíše neunesl. Ale tebe ochráním...

Lisian - 21. června 2012 22:57

soukromá zpráva od Lisian pro Jako temné noci žal… Ptá se na Eruin věk, Zavrtím hlavou „Ne, 19.“ Začne mně hladit, tak zavřu oči a povím mu svůj příběh. Políbí mne na čelo, tak se usměju a povím mu svůj příběh. Pak mě k sobě přitiskne, tak jej obejmu kolem pasu. Nad jeho dalšími slovy kývnu. Má pravdu. Pak začne vyprávět. Po prvních slovech prostě musím slyšet víc, tak otevřu oči a pohledem ho vybídnu k pokračování. Když vypráví o hrůze, jež ho potkala, oči se mi zamlží a já mám pocit, že vidím, jak to tam tehdy vypadalo a co se dělo. Strašné… neuvěřitelné, jak tohle může někdo udělat. Jeho příběh mně dojme a i po mé tváři se kutálí pár slz. Když udeří do stěny, pohladím jej po ruce, aby věděl, že to ani v nejmenším nepovažuji za zbabělost. Pak začne mluvit o svém mistrovi a o tom, jak jej všemu naučil. Když skončí, usměju se a zadívám se mu do očí. „Teď teprve vidím, jak jsme odlišní. Ty jsi celý život dělal jen dobré věci a nejspíše jsi musel bojovat o každý den, o každou hodinu. Zatímco já jsem pouze vysedávala v hostincích a bavila jejich osazenstvo. Jedním z důvodů, proč jsem se před devíti lety přidala k Orionovi a jeho skupině bylo i to, že jsem chtěla změnu. Teprve teď, s odstupem času však vidím, jaký doopravdy byl…“ oči mi potemní a dotknu se jizvy, která mi zbyla po medailonu s hadem, jež jsem mnoho let nesla na své hrudi. „Ale to není důležité. Důležité je, že už je pryč a že jsem díky šťastné náhodě potkala tebe, Alnasi.“ Přitisknu se k němu a začnu něco mumlat. Pokud poslouchá, uvědomí si pár tichých veršů: „Jako temné noci žal, jako úděl věčných skal. Jako had v díře temné, jako opuštěné chmýří jemné.“ Když si uvědomím, že mně poslouchá, usměji se a pokračuji hlasitěji se zavřenýma očima. „Krásnější, než Luny tvář, jasnější, než slunce zář. Krásnější, než hvězdný svit,“ Otevřu oči a podívám se na něj. „vidím ve tvých očích třpyt.“ Ukončím a usměji se. „Není to nic moc, ale lépe to neumím.“ Zazubím se a opřu se mu o hruď.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. června 2012 20:38

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Právě končí květen, přesněji je 28. května Věku Rozpadu. A také to tak vypadá, včera v noci začalo vydatně pršet a tak jsi poslední den své cesty procházela mokrou krajinou. Tvá pouť z Královy Tvrze trvala celkem tři dny. Nakonec však dojdeš k městu obehnanému palisádou. "Zelený Vrch" stojí na hrdě vystaveném štítu nad otevřenou bránou hlídanou dvěmi panoši. Ti se na tebe jen podívají z dřevěné boudy, kde se skrývají před deštěm, ale když shledají, že nemůžeš být nebezpečná, nechají tě jít. Město samotné není moc velké, jako většina měst má uprostřed náměstíčko s tržnicí a opodál radnici. Po jedné straně jsou rozházeny krámky jako třeba kovárna či koželužna, po druhé jsou domy i chatrče většiny obyvatel. Ikdyž hory nejsou příliš daleko, většina budov je právě ze dřeva. Na kraji městečka se tyčí tmavá věž, z povídání svého Mistra víš, že jde o knihovnu a sídlo místního kouzelníka. A z toho směru právě prochází čtyři zahalené promoklé postavy. Pokračují dál přes náměstí, ale ty stojíš na druhé straně, během chvíle zmizí v jednom z domků. Krom nich nikoho jiného ve městě nevidíš, všichni jsou buď doma, ve své dílně či v nedaleké hospodě, ze které se ozývají písně a veselý smích.

Kanothess - 23. června 2012 21:43

soukromá zpráva od Kanothess pro Zelený vrch Kývnu směrem k těm, co hlídají bránu. Ani nevím, jak chci, aby si to vyložili, jestli jako pozdrav či poděkování. Ale ani mě nenapadne něco říct nahlas. Dovolili mi projít. Nenosím s sebou žádnou zbraň a magii taky neovládá každý, aby to bylo předvídatelné. Ale kdo ví, co se jim v těch hlavinkách pohrdavého o temných elfech honí. Rozhlédnu se po náměstíčku. Na vybavení městečka není nic moc neočekávatelného. Uvažovala jsem, že bych nejprve zašla do hospody, dát si po těch třech dnech konečně teplé jídlo - přeci jen zásoby sušeného masa a chleba se zrovna za lahodu považovat nedají - a pak se možná po města ještě více porozhlédnout. Ale pak jsem si všimla těch postav. Celé náměstí prázdné, jenom oni čtyři, kteří míři od... Kouzelníka? Povytáhnu obočí při pohledu na věž tyčící se při kraji města. Střelím po nich znovu pohledem, tak akorát včas, abych postřehla, do kterého domu vešli. Ale ne, že bych z nich viděla něco víc, třebas co je to zač. Pochopila bych, kdyby od kouzelníka šel někdo sám... Třebas má své učedníky. Nebo někdo zajišťuje jídlo, nějaký obchodník či co já vím. Ale čtyři osoby, to už vypadá na slušnou delegaci... Ti už mohli mít nějaké soukromé zájmy. Hledali služby kouzelníka? Možná by to byla příležitost jak se uplatnit... Zastavila jsem se jen pár kroků za bránou a hlavou mi prochází tyhle myšlenky. Ani nevím proč, začalo mě to zajímat. Možná proto, že jestli se hodlám prosadit, musím dosáhnout nějaké slávy či tak něčeho... A té nedosáhnu jinak než že udělám něco na zakázku, budu plnit něčí přání, nebo takové nějaké vtipné věci. Tak jako tak, nesmím zůstat stát na místě, jinak budu podezřelá. Konečně sebou pohnu a zamířím si to přímo k věži. Nejsem zahalená, ale krom oblečení mám na sobě plášť, který mě chránil před deštěm. Ani zavazadel moc nemám. Ono není co bych s sebou nosila, krom jídla a malé hotovosti... Oheň si rozdělám i bez křesadla. Mohla bych jít rovnou za nimi, ale kdo ví, kdo bydlí v tom domě, kam šli. A jak by se na to asi tvářili. Lepší bude jít za kouzelníkem a nenápadně se vyptat, co chtěli, jestli třebas něčí služby nesháněli. A případně se od něj něco přiučit... Ostatně můj mistr mi o něm vyprávěl, kdo ví, jestli se třebas neznají ...? Dojdu až k věži a zastavím se přede dveřmi. Napadne mě, že třebas ani není zamčeno a mohla bych hned vejít... Ale místo toho jako slušný člověk najdu na dveřích klepadlo a zaklepám, případně použiju vlastní ruku. Ono kouzelníky se moc dráždit nevyplatí. Většina jejich kleteb není příjemná, to vím moc dobře.

Edrian - 23. června 2012 23:00

soukromá zpráva od Edrian pro Intimčo v pokoji Erunis nyní byla obkročmo na mě. Cítil jsem tlak ve svém klíně. Dlouho jsem neměl ženu... Z jejích zad mi ruce sjely k zadečku, který jsem hladil a vychutnával si jeho tvar. Krásně kulatý a pevný. Pevně jsem ho stiskl a začal si s ním třít svůj ztvrdlý penis. Slastně jsem vzdychl a zavřel oči. Úd mi bolestně pulzoval. Ale v tu chvíli naprostého osvobození jsem si uvědomil, že je to nevinná Eru. Nemůžu si ji vzít spolu s jejím panenstvím hned první noc, kdy moje potřeba zavolá. Uděláme kompromis. Stáhl jsem Eru vedle sebe, abych ležel na boku vedle ní, ona na zádech. Měla zrychlený dech. Samozřejmě, tohle musel být její nejerotičtější zážitek. "Eru... spíše prosebně vydechnu a zeptám se: "Už jsi někdy zažila rozkoš?" Ano, měl jsem na mysli uspokojit ji. Protože tím zároveň uspokojím i sebe.

Imemoria "Ime" - 23. června 2012 23:26

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro S Edrianem zažívám chvíle naprostého štěstí. Jistě, podniká se mnou věci, které jsem doposud nezažila, ale líbí se mi to. Pak ale Edrian přestane a stáhne mne ze sebe. Nechápu, co se děje. Líbilo se to nám oběma, to jsem poznala z jeho vzdychnutí, tak proč? Mám dech zrychlený jako po běhu, břicho sevřené nervozitou. Pak vydechne moje jméno a nejistota zmizí. Na jeho otázku mám jen jedinou odpověď. "Chci to."

Edrian - 23. června 2012 23:58

soukromá zpráva od Edrian pro Zarazilo mě, jak přímě odpověděla. Ale zároveň se mi to líbilo. Zazubil jsem se a políbil ji na rty. Trochu mi připomínala mě, když jsem byl mladý. Toužil jsou po nepoznaném. Jako asi ona právě teď. Klekl jsem si k jejím nohám a stáhl jsem jí kalhotky. "Opravdu to chceš?" tiše jsem pronesl. Nečekal jsem na odpověď a roztáhl jsem Eru nohy. Uvelebil jsem se v jejím horkém klíně a začal ji dráždit jazykem. Nejprve zlehka, poté jsem přitlačil intenzivněji. Slyšel jsem její vzdechy. Vztyčil jsem se a posadil jsem ji. Se sundávání košilky jsem neměl trpělivost. Roztrhl jsem ji a hodil na zem vedle postele. Byla celá nahá. Opět jsem se vrátil ke své práci. Nyní jsem ji i začal laskat na prsou. Byla skoro u vyvrcholení. Rukama se držela krajů postele a nehty zarývala do prostěradla. Vrátil jsem se na místo vedle ní a dráždil jsem si prsty. Horká a vlhká... k tomu jsem ji přivedl já. Naklonil jsem se k jejímu krku a znovu se přisál. Druhou rukou jsem ji objímal kolem zad u pasu. Zrychloval jsem tempo pohybu prstů. V její tváři jsem viděl, že je na pokraji napětí...

Imemoria "Ime" - 24. června 2012 00:22

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Po polibku se ještě jednou ujišťuje o odpovědi, ale nečeká na odpověď. Z úst se mi derou vzdechy, tělo překypuje vášní. Pak přijde na řadu poslední kus oblečení a skončí zničený na zemi. Mám pocit, že pod tíhou vášně a napětí snad prasknu, zarývám nehty do postele. Edrianovy prsty ještě zrychlí. Opatrně uvolním sevření a položím dlaně na jeho hruď. Vnímám jeho teplo. Pak sjedu níž ke kraji kalhot a začnu je pomalu stahovat níž- když můžu být nahá já, proč by nemohl být i on...

Edrian - 24. června 2012 00:31

soukromá zpráva od Edrian pro "Ne, Eru, dnes ne." šeptám jí, když se mě snaží svléci. Pak si spravím kalhoty a obejmu ji kolem paží, aby měla hlavu na mém rameni a částečně aby nemohla hýbat rukama. Nemůže mít na mě vzpomínku, že hned první noc, kdy jsme spali spolu, jsem ji učinil ženou. Také dnes mi dala první polibek. U ostatních žen, které jsem měl, jsem toto obvykle neřešil. Byly to lásky na jednu noc... na pár dní. S Eru... cítím, že je to něco jiného. Její zrychlený tep zpomaluje. "Jsi unavená?" ptám se něžně a líbám ji na čelo. Pak ji pouštím a přes oba přetahuji přikrývku.

Imemoria "Ime" - 24. června 2012 00:43
	soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Když mne Edrian zarazí, trochu udiveně se na něj podívám, ale pak jen kývnu. Pomalu se uklidňuji. "Trochu." Odpovím s nemenší mírou něžnosti. Naposledy ho políbím a stořím se do klubíčka u jeho hrudi. "Dobrou noc, lásko." Stihnu vydechnout před tím, než usnu.

Edrian - 24. června 2012 00:45
	soukromá zpráva od Edrian pro "Dobrou noc...a sladké sny." znovu ji políbím na čelo a společně usínáme...

Velekněz Chrámu Havrana - 24. června 2012 12:49

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Při cestě k věži procházíš kolem radnice a všimneš si, že dřevěné tabule pobité svitky, naneštěstí promočenými deštěm. Stopy čtyř záhadných osob jsou celkem zřetelné a skutečně vedou od věže, jak sis myslela. Knihovna je postavena z tmavého mramoru a okna jsou uspořádány do spirály odspodu až ke střeše. Na masivních dubových dveřích zaklepeš ocelovým klepadlem, ozvěna se rozléhá snad po celé věži. Chvíli se nic neděje, až po chvíli slyšíš kroky. Dveře se pomalu otevřou a za nimi stojí starý muž v potrhaném rouchu. "Á, to máme dnes ale zajímavý den!" Poodstoupí ode dveří. "Pojď dál, učedkyně, přeci tady nebudeš jen tak stát na dešti." Uvnitř vidíš spoustu polic a knihoven plné svitků, knih, pergamenů a všeho možného. Nalevo vedou točité dřevěné schody podél zdi nahoru. "Cítil jsem tvůj příchod do města. Pojď, posaď se!" A nabídne ti židli, sám se na druhou posadí. "Vím, proč tady jsi." řekne a prohlédne si tě od hlavy k patě a zase k hlavě, zastaví se opět na očích. "Mám pro tebe důležité poslání. Před okamžikem odtud odešli čtyři dobrodruzi. Musíš je najít a přidat se k nim. Řekni, že tě posílám já, Ernest Hbitoprstý. Pověděl bych ti více, ale mám díky těm čtyřem hromadu práce a málo času." Vzdychne. "Omluv mě, budu muset pracovat, časem zjistíš vše potřebné." Vstane a odprovodí tě zpět ke dveřím. "Běž do hostince a odpočiň si, čeká tě dlouhé cestování!" A zavře za tebou dveře bez šance se na něco zeptat.

Kanothess - 24. června 2012 13:30

soukromá zpráva od Kanothess pro Zelený vrch Ačkoliv to chvíli trvalo, než se někdo vůbec objevil, trpělivě jsem té chvíle vyčkala. Lepší, než vlézt dovnitř a setkat se s pohledem člověka, který spěchá vám otevřít. Navíc stačí se podívat na výšku té věže. Kdyby byl úplně nahoře a nehodlal se cestou dolů přerazit, případně nepoužívá kouzla na takové zbytečnosti jako dostat se co nejrychleji ke dveřím, holt by mu to chvilku trvalo a já si musím počkat. Povytáhnu obočí, když se zmíní o zajímavém dni. Takže skutečně na těch čtyřech bylo něco divného. Já si to říkala. Přikývnu a vejdu dovnitř. "Buďte pozdraven, mistře," odpovím na jeho pobídku, abych když už nic jiného alespoň pozdravila. Pak nezbývá než následovat jeho pokynů a skutečně se posadit. Jak může vědět, proč tu jsem? Přišla jsem jen s neurčitou myšlenkou zjistit něco o těch čtyřech, s neurčitou myšlenkou na to, že schopnosti mága by se jim třebas mohly hodit a pro mne by to byla příležitost jak si vydobít úctu... Zná účel mé cesty lépe jak já? Nahlas ale neřeknu nic, dokonce si odpustím i povytáhnutí obočí a pohled, který by s notnou dávkou skepticismu říkal "opravdu?". Důležité poslání... A nic mi o něm neřekne? To je tedy moc pěkné. Ještě, že aspoň vím, jak se jmenuje. Ono jít za nimi a vysvětlovat "posílá mě tamten čaroděj, co jste s ním před chvílí mluvili", to by bylo skutečně vtipné. Než mu na to ale stačím cokoliv říct, už stojím před zavřenými dveřmi. Povzdechnu si. Sice je starší a moudřejší, ale uvědomuje si, že nemám prakticky žádnou povinnost ani nutnost plnit to, co řekl? Vsadil jen na mou zvědavost. Otočím se, rozhlédnu se po náměstí a pohled mi padne na dřevěnou tabuli pobitou svitky. Už na první pohled vypadají rozmočeně a kdo ví, jestli by se tam dalo něco přečíst. Ale i tak tam pomalu zamířím. Vsadil jen na moji zvědavost a udělal dobře. Celkem mě zajímá, o co těm čtyřem jde... Nebo proč se skupinka údajných dobrodruhů, což jsou ti, co touží po slávě, nachází zrovna v Zeleném hvozdu. Nejprve ale juknu na svitky, jestli by se na některém z nich třebas nedalo ještě něco přečíst. Jestli tam něco čitelného je, jenom to přelétnu pohledem a pak zamířím do hostince. Už je večer, takže myslím, že ti dobrodruzi mi neutečou. Kdybych měla hodně velkou starost, můžu poslat hlídat kocoura. Ale to počká. Pokud na svitcích nic čitelného není, také zamířím do hostince. Vejdu, aniž bych pozdravila, vyberu si ideálně nějaké volné místo... A počkám, až se dovalí hostinský aby přijal objednávku.

Alnas Moren - 24. června 2012 18:57

soukromá zpráva od Alnas Moren pro Čas jít sppáá... Jsem rád, že je mi nablízku. Celý svůj příběh mě dychtivě poslouchala, hladila mne po ruce a zmírnila tak žal, který jsem znovu pocítil. Hněv, pomsta a chtíč po krvi vrahů. Myslel jsem, že tyto pocity jsem již dávno pohřbil, ale mýlil jsem se. Ten oheň ve mně opět vzplál… Musím ho uhasit, řídit se tím co mě mistr Kunthar naučil. „ Alnasi, pomsta a hněv. Máš pro ně důvod, chceš pomstít svou vesnici, ale nezapomínej, že zabíjením se z tebe akorát stane to samé. Hněv plodí krev a krev vždy následuje jen bolest a utrpení. Snaž se být lepší, rozumnější. Člověk by měl dospět k vítězství před tasením meče nebo použitím kouzla. Když se budeš podle toho chovat, tak se ze zbraně určené k zabíjení stane prostředek budujícího soulad a harmonii…“ Přesně to mi mistr říkal a doufal v to, že jednou to pochopím a budu se tím řídit… „ Ano možná jsme odlišní, ale rozhodně si nemyslím, že jsem o svůj život musel bojovat více než ty. Už jen to co vás potkalo na vaší výpravě… Ale nemluvme už o tom, já jen chtěl aby jsi to věděla a minulosti už bych dal zase pokoj.“ Prohlíží si svou jizvu. „No a to s tím medailonem… To je zas jiná věc, ale to už je naštěstí za námi. Ikdyž nás právě tahle nešťastnost dala dohromady.“ Usměji se na ni. Přivine se ke mně a tichým hlasem něco mumlá, možná nechce, abych ji slyšel, ale je u mne tak blízko, že slyším každou její větu. Je to báseň a věnovala ji mě… „Je nádherná a od nikoho by nezněla krásněji.“ Řeknu jí po skončení básně a dávám jí polibek. Jsme tak blízko sobě, nikomu jsem nebyl blíže. Cítím její teplo, její ňadra na své hrudi, ruce, které mě objímají. Postupně začíná svíčka zhasínat a mně se zavírají víčka. Usínám s pocitem, který jsem už dlouho neměl… Naposled jako dítě…

Velekněz Chrámu Havrana - 25. června 2012 22:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Procházíš kolem tabule, ale nic čitelného tam není. Krom jediného svitku, který oproti osatním doslova září. Je tady už pár týdnů, otrhané kraje tomu svědčí. Jedná se o nabídku nalezení sošky Havrana s odměnou dvaceti zlaťáků, podepsán kouzelník Roland Oraca. Do hospody vejdeš již promočená a nohavice máš zabahněné, z chladného večera tě příjemně přivítá teplo hospody. No jo, všude dobře, v hospodě nejlépe. Jak šlo slyšet již z dálky, smích a veselý zpěv přiopilých štamgastů krásné zní a vládne zde příjemná atmosféra, všechny stoly jsou však obsazeny. Na jednom prostředním dokonce stojí mladá žena a hraje na flétnu, vedle ní sedí mladík a hraje různé melodie na loutnu, oba jsou lidé, možná půlelfi. "Zahrejte další!" vykřikne jeden půlčík stojící kousek od tebe a další se přidávají, mladý pár se usměje, něco si pošeptají a hrají další píseň. To už ale sedíš na stoličce vedle schodů, jediné místo, které jsi viděla. Do několika desítek vteřin k tobě dojde urostlý hostinský s tmavým strništěm. "Dobrý večer, slečno. Jmenuji se Milan, čím vám posloužím?" Pokud jde o jídlo či pití a nejedná se o exotické zboží, do dvou minut ti objednávku přinese. "Zřejmě tady budete chtít přespat, co? Máme ještě asi dva volné pokoje, místo snad bude. A toho hluku se neděste, za dvě hodiny už tady bude klid." Pak odejde do rohu a začne obsluhovat nějakou sedící postavu, zřejmě ženu. Překvapivě sedí u stolu sama a má kolem sebe ještě několik volných míst, možná by to bylo lepší, než takhle sedět na malé stoličce u schůdků k pokojům...

Lisian - 25. června 2012 22:38

soukromá zpráva od Lisian pro Ale já… no tak dobře, jdeme spát Na jeho slova jen kývnu, nepopírám to, ale ani s tím úplně nesouhlasím. Při zmínce o medailonu bezděky sjedu rukou k jizvě, která mi po něm zůstala. „Ano… dostala jsem jej od toho, kdo mně chtěl jen pro sebe a ostatním možná půjčit a teď jsem tvoje a on s tím už nic nenadělá.“ Pak mu řeknu svou krátkou báseň a následuje pár slov, která mne zahřejí u srdce jako nic jiného. Následuje polibek a s ním další výbuch slastného pocitu, který mne nikdy nezalil tak intenzivně, jako teď. Ano, on je ten, kterého jsem hledala celý život! Je mi rázem jasné a tak nechávám, pokud mu to nevadí, krátký polibek přejít do dlouhého vášnivého líbání. Nakonec se k němu přitisknu ještě blíž, abych cítila teplo jeho těla a ten úžasný pocit bezpečí, který jsem necítila snad celé věky a on aby mohl pocítit jak zběsilý je tlukot mého srdce. Začíná usínat v mém objetí tak jej nechám klesnout na postel a sama si lehnu těsně vedle něj tak, abychom se dotýkali, ale abych jej neprobudila. Ještě nějakou chvíli si jej jen prohlížím a přemítám o světě. O tom, jaký byl doteď a o tom, jaký bude po tomto dni. Jiný, nebude stejný…ani já sama nezůstanu stejná…už nikdy nebudu ta Lis, kterou znali Orion a ostatní. „nikdy.“ Se zamumláním posledního slova usínám s rukou položenou přes Alnasovu hruď a druhou podpírající hlavu. Neexistuje pro mě nic. Jen on. Na okamžik jej opouštím a upadám do říše snů, aby se tam s ním opět setkala a mohla mu tak dát nejen den, ale i noc.

Velekněz Chrámu Havrana - 25. června 2012 22:58

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Již druhý den trávíš v tomto nepříliš velkém městě. Lidé jsou celkem lhostejní, cizinců si příliš nevšímají, ikdyž jsou v této části kraje vzácností. Uprostřed města je malé náměstíčko, na kterém jsou postaveny tržnice s různým zbožím - od jídla přes zemědělské nářadí až po dřevěné sošky dovážené až z Hliněného Údolí. Ale pro někoho s dobrými známostmi se může sortiment zboží rozšířit o zajímavé kousky. Brána směřuje na jih, na východě se nachází domky i chatrče, zkrátka obydlí lidí všech společenských vrstev. Na západě města sídlí dílny, kovárna, a další. Na sever od náměstí stojí radnice a na severozápadě, na kraji města stojí tmavá vysoká věž. Ale jelikož v noci začalo pršet, většinu dne jsi strávila v hospodě. Jídlo i pití tady mají dobré, hospodský Milan je přátelský a posledních několik hodin jsou obsazeny všechny stoly. Před půl hodinou dokonce přišla mladá žena s flétnou a muž s loutnou, jen o něco starší než flétnistka. Díky těm dvěma a sudu piva je v hostinci tak příjemná atmosféra. Později k večeru do hostince přijde postava s kápí, od deště celá mokrá. Nejprve se rozhlíží po místnosti a nakonec se posadí vedle dřevěných schodů vedoucích do komůrek. Hostinský s ní hodí pár slov a pak ji přinese něco k jídlu, poté se vydá k tobě. "No tak co to bude tentokrát?" zeptá se hlubokým hlasem. Když se podíváš na nově příchozí postavu, zjistíš, že se na tebe dívá také...

Zjeh - 26. června 2012 16:47

soukromá zpráva od Zjeh pro Hospoda Proč musí furt pršet? Blbý déšť... Chladný, studený, vlezlý a nepříjemný... Kvůli němu už skoro den trčím v téhle hospodě... No, alespoň je tu teplo a lidé jsou příjemní... Jídlo tu taky není špatné... Kde ten hostinský vězí? Doposud jsem se naštvaně koukala do desky barového stolu. Škrábala jsem do ní nehty. Jak se ale mé myšlenky zlepšovaly, zapomínala jsem na déšť a má mlsná musa už zase začínala mít chuť na pivo a kuře s ostrou omáčkou. A pořádně popepřené. Napřímila jsem se a rozhlédla se po hospodě. Je tu hlava na hlavě. Můj bystrý zrak slídí dál a dál po místnosti, až najde hospodského na svém obvyklém místě, za barem. Už už se chystám zvednout ruku. Svůj pohyb ale nedokončím, protože do budovy vejde malá postavička. Do tváře jí nevidím, protože má hlubokou kápi. Sedne si ne na židli, ale na schůdky. Hmmm, ten má teda pohodu... Nad svými myšlenkami se pousměju. Hned se ale zasmuším, protože mne hospodský znova neobslouží, protože se rozejde k postavičce na schodech. Když jsem si jistá, že se na mne postava nedívá, pošlu na ni nazlobený pohled s vypláznutým jazykem. Když ho hospodský obslouží, konečně se rozejde ke mně. Asi mi to poznal na netrpělivém vrtění a na mých očích. Zeptá se mne, co bych si dala. ,,To, co předtím." Poté hospodský jde do kuchyně vyřídit mou objednávku. Mé myšlenky znovu zabloudí k záhadnému mužíčkovi na schodech. Koutkem oka se na něj podívám. Ulekem sebou cuknu, protože se na mne dívá též. Vyvalím oči a snažím se dělat, jakože se nic nestalo. Vypadá trochu jako hraničář... Když čekám na objednávku, rozhlížím se po hostinci. Pár přiopilých a odvážných mužů na mne pokukuje a mrkají na mne. Vždy, když to zaznamenám, setřu je pohledem a pak, jakoby jen tak si začnu prohlížet svou stále ostrou dýku. Jinak je tu naprostý klid. No, ne až tak. Mne totiž pořád znervózňuje záhadný příchozí. Když mi Milan konečně přinese pivo a jídlo, zeptám se ho, co, kdo a proč tu je ona záhadná postava.

Velekněz Chrámu Havrana - 26. června 2012 19:04

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Usínáte za zvuků deště asi v jedenáct hodin. Postele nejsou zrovna královské, ale osoba ležící vedle vás dělá tuto noc naprosto unikátní. Díky tomu se vám zdají příjemné sny i přes to, že den byl vcelku namáhavý. Skrz záclony vám do očí svítí ranní paprsky. Odhadem je asi 9 hodin ráno, obyvatelé jsou již vzhůru. Zpěv z hospody už dávno utichl, zato na tržnici je spousta lidí. Bahno již zaschlo, takže špinavých nohavic se bát nemusíte.

Lisian - 26. června 2012 21:55

soukromá zpráva od Lisian pro Pokoj…já jen tak nevylezu :D Probouzím se a prvním, co vidím je Alnasova tvář. Když spí, je snad ještě krásnější, než když bdí. Usměji se a převléknu se. Následně zamířím ven z pokoje, abych Eruině mámě dala nějaké peníze (cca 1zt) a došla na trh pro čerstvé pečivo (6 ks) a trochu medu. Když se vrátím, položím koupené jídlo na stůl v kuchyni (či kde se u Eru jí) a hned připravím dva kousky pečiva s medem a odnesu je do pokoje, kde jsme spali s Alnasem, tam jej probudím (pokud už sám nevstal) lehkým políbením na tvář. „Doufám, že máš rád med.“ Povím mu s úsměvem a podám mu jeden kousek pečiva s medem. Sama se zakousnu do druhého. Pokud si oba kousky prohlédne, může si všimnout, že na jeho je o něco víc medu, než na mém, ten je spíše jen kapku doslazen. Usmívám se a sedám si na postel, abych měla přístup k jeho zádům. Začnu jej masírovat a po chvíli si uvědomím, že tahle masáž je příjemná pro obě strany- jej uvolní a mne dodá pocit, že ještě není vše ztraceno. „Kam myslíš, že teď půjdeme?“ ptám se jej.

Edrian - 26. června 2012 22:07

soukromá zpráva od Edrian pro Ráno v pokoji Skrz záclony mi svítí do očí ranní slunce. Líně zamžourám a jako kočka se protáhnu na posteli. Zvedl jsem se na loktech a posadil jsem se. Měl jsem na sobě kalhoty - pořádný nezvyk. Obvykle jsem chodíval spát nahý. Tedy... když jsem spal se ženou. Nyní vedle mě ležela ona. Havraní vlasy rozhozené na polštáři se sladkým úsměvem na tváři. Tím lehkým úsměvem mi připomínala ty dívky, se kterými jsem se každé ráno probouzel. Spokojený výraz na tváři ze včerejší noci - ke každé z žen, se kterými jsem se miloval, jsem choval jistý vlastní způsob lásky. Taky byl pořádný nezvyk, že jsem neměl kocovinu. Včera jsem nepil... jak dlouho jsem vlastně nepil?... Toto ráno bylo úplně jiné. Dokonce jsem ani nemusel přemýšlet, jak se dívka vedle mě jmenuje. Erunis. Moje malá sladká panenská Eru. Po noci se mnou pořád panna. Musel jsem si v duchu pogratulovat. Edriane, ty nenasytné zvíře, včera ses musel krotit jako blázen, člověče. Taky že ano. Alespoň byla celá nahá. Jinak bych se vážně bál, že jsem ztratil chuť. Opatrně jsem vylezl z postele. Na zemi ležely kusy oblečení. Hlavně cáry podkošilky, která spíš připomínala hadr na vytírání schodiště. Začal jsem ty kusy sbírat. Kalhotky - nepoškozené, šaty - použitelné. Byla v nich jen rozervaná nitka na zavázání. Stačí pár šikovných rukou, nějaká pěkná stuha... a jsou jako nové. Posbírám její věci a hezky je sestavím na truhlu vedle postele. sám si oblečku košili. Neobtěžuju se ji zapínat. Na posteli pod dekou Eru, celá nahá, postel vyhřátá... a venku již okolo deváté. Rošťácká zlomyslnost se zrodila z podlé zákeřné myšlenky... Potichu se připlížím k posteli, do obou rukou vezmu přikrývku... Pak s ní prudce trhnu a hodím ji na zem. "Krásné ráno, krásná Eru!!" zvolám se smíchem skoro komicky, hupsnu k ní a objemu její nahé tělo, aby jí nebyla moc velká zima. "Jak ses vyspala, drahoušku??" pokračuju stejným tónem, ale o poznání tišeji.

Imemoria "Ime" - 26. června 2012 22:52

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Edriane, já tě....no, ty víš jak je to dál... Probudí mne paprsky slunce, ale já nechám zavřené oči a užívám si přítomnost muže po mém boku. Při pomyšlení na něj a naše vášnivé chvíle včera v noci se usměji. Edrian už vstane a začne trochu dávat do pořádku pokoj. Už chci otevřít oči a jít mu pomoct, když ze mě strhne přikrývku. Vyjeknu překvapením a když si lehne vedle mě, lehce ho uhodím ho hřbetem tuky do paže. "Příště mě laskavě varuj." Usměji se. Jemu prostě nemůžu nic zazlívat díl než pár vteřin. "Po tvém boku ani jinak než nejlíp nejde." Lehce se vymaním z jeho objetí a obleču si své typické oblečení (to, co je na ikonce). Při tom má spoustu času na "šrotování". Nechoval se stejně jako já....byl jistější...takže už nejspíš ženu měl...na rozdíl ode mne, kdy tohle byla moje první noc...Vím toho o něm málo. Vlastně jen to, že se jmenuje Edrian, je z Královy Tvrzi, jeho mistrem je Roderick a jsem do něj beznadějně zamilovaná.... Se spoustou otázek se posadím vedle něj na kraj postele. "Edriane, jaké máš vlastně zkušenosti se ženami?" Zeptám se nejistě a pak dodám ještě jednu otázku. "Jaký je vlastně tvůj příběh, vždyť já tě skoro neznám..."

Edrian - 26. června 2012 22:58
	soukromá zpráva od Edrian pro Vzdychnu si z její otázky. "Opravdu chceš slyšet pravdu? Nebo... společensky přijatelnou verzi?" Na můj příběh odpovím podobně: "Povyprávím ti ho někdy večer. Teď se mi opravdu nechce."

Imemoria "Ime" - 26. června 2012 23:03
	soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Edrian zřejmě nechce odhalovat svůj příběh...no budiž, ale na svou první otázku odpověď chci. A né jen tak ledajakou. "Pravdu." Odpovím rozhodně, i když tuším, že příjemná zpráva to asi nebude.

Edrian - 26. června 2012 23:40

soukromá zpráva od Edrian pro "Takže... moje zkušenosti. Řekněme to takhle. Rád tancuji. A jdu s každým, kdo se mi líbí nebo mě k němu vyzve." začnu metaforicky přeneseným významem. Snad Eru pochopí, co myslím tím "tancovat". "Tak jsem to říkal společenštěji. Pravda je, že žen každou noc jsem měl tolik, že je ani nepočítám. Za nějakých patnáct let se těch nocí bohatě vystřídalo. Chtěly mě a já chtěl je. Měl jsem je na všechny možné způsoby, které si ani nedokážeš představit. Do Královy Tvrze přijíždělo tolik cizinek z exotických zemí... mnoho jiných exotických praktik... všechny je znám. Dokážu splnit všechny sexuální choutky těla, jaké si jen zamaneš. Nejsem stálý. Vždy jsem někde jinde. Nedokážu se usadit. Nikde nebyla ta pravá. Žádná si mě nezaslouží. Jsem jako ten slavík, který každou noc provoněnou jasmínem zpívá někde jinde... a nikdy nemám dost." povím ji vášnivě o svých "zkušenostech". To, že jsem párkrát spal i s mužem vynechám. Naprosto zanedbatelný detail... Chytnu Eru za ruku. Dívám se jí do očí jako tenkrát ve věži kouzelníka. Pohled mi jihne s každým dalším slovem. "Ale... nevím jak to vysvětlit. Když se dívám na ty ženy v mé paměti a na tebe, nejsi jedna z nich. S tebou se cítím úplně jinak. Jako kdybych byl tvůj ochránce. Nechci, aby ti nikdo ublížil. Ani já. Nechci, abys byla jedna z děvek. Něco mě k tobě poutá. Mám tě rád jako nikoho předtím. Od prvního okamžiku. Připomínáš mi..." zasnil jsem se příliš moc. Při poslední větě mi klesne hlas. Isabellu. Nemůžu jí to říct. Nemůžu mluvit k ní a zároveň si ji spojovat s Isabellou. Právě kvůli Isabelle cítím k Eru tu náklonost. Isabellu jsem miloval. Musím si to přiznat. S Isabellou jsem chtěl prožít svůj život. Zahodit kvůli ní ty noci, ženy, víno, vášeň a chtíč. Ale ona mě odmítla. A tím mě zlomila. A když je tu Eru - úplně jako ona - černé vlasy, divoká duše, vanilková vůně... chovám city pořád k jen k Isabelle nebo je to úplně nový cit k Eru? "...světlo v mém životě. Jiskru, která ukazuje cestu. Slunce, kvůli kterému je další den, ve kterém má smysl žít." dodávám pomaleji, tišeji a můj pohled se zaboří dolů.

Alnas Moren - 27. června 2012 14:05

soukromá zpráva od Alnas Moren pro Ranní idylka Miluji, když mě vzbudí ranní paprsky, ovšem tohoto rána mě vzbudil ruch tržiště a hlukot lidí. To musí pořád pospíchat? Ihned jsem se podíval vedle sebe a zjistil, že Lis už tam neleží. Nedlouho po tom se otevřely dveře a vešla Lis nesoucí dva kousky pečiva. Dala mi letmý polibek, pečivo a společně jsme se pustili do snídaně. „Med zbožňuji, je lepší v čaji, ale na pečivu taky ujde,“ usměji se. „To nemají nic lepšího na práci než takhle brzo dělat randál?“ Řeknu s pohledem k oknu. Po snídani si sedne za mě a začne mě masírovat. Svaly se mi uvolňují a se zavřenýma očima si vychutnávám této masáže. „Kam půjdeme… Nejspíše hledat další části onoho magického drápu, ale moc jsem neposlouchal kde nalézt ty části. Víš Lis možná by jsi měla něco vědět.“ Odmlka. „Jsou tady dva důvody kvůli, kterým jsem se rozhodl pokračovat v té cestě. Jeden důvod znáš… Jsi to ty. Ještě nikdy jsem nepotkal někoho takového, kdo by mě bral takového jaký jsem a taky jsem nikdy nepotkal někoho takového, kdo by mi tak naslouchal a s kým se mi tak dobře povídá. Dáváš mi svou něhu a sílu. Sílu pokračovat ve všem dál…“ Otočím se na ni a zahledím se ji do očí. Potom se otočím zpět (a pokud pokračuje v masáži dál si ji vychutnávám). „Ten druhý důvod proč tady jsem je samotný dráp. Něco tak silného by se nemělo nikomu dostat do rukou ať již má jakékoliv úmysly. Bude nejlepší, když ho zničíme nebo všechny části rozházíme do moře, kde je už nikdo nenajde a příroda je schová ve svých hlubinách. Mohlo by to způsobit hodně škod a já nechci, aby někdo zažil to, co já… Přišel o rodinu a domov.“ Chytám Lis ruce a otočím se čelem k ní stále držíc její ruce ve svých. „Zničíme to a potom už budeme mít pokoj, nic nás nebude držet a my můžeme mít každý den jen pro sebe. Užívat ho společně.“

Imemoria "Ime" - 27. června 2012 17:46

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Tušila jsem, že mne pravda zasáhne, ale nevěděla, že tak moc. Při metafoře se mi sevře hrdlo a při pokračování jako by mi do těla někdo vhodil rozžhavený kus železa a ten se propaloval čím dál tím hlouběji. Takže...já jsem taky jen pro pobavení? Jen loutka v jeho hře? V očích se mi zračí bolest zrady. Chytne mne za ruku a podívá se mi do očí. Nedokážu se pohnout, vytrhnout ruku a utéct ani odvrátit oči. Jsem tak slabá. Mluví jemně, jeho hlas, jeho slova mne uklidní, ale přesto ten vtíravý hlásek tam vzadu, v mé hlavě nepřestane dotírat. Zaváhal, myslí to opravdu, nebo ne? Namítá. Třeba jen volil správná slova. Snažím se zachránit. A i kdyby...cožpak on ti někdy řekl, co ty jemu? Na to nemám odpověď, ale zasunu jeho i námitky a všechny pochybnosti do nejzažší části vědomí. Pohled mi zjihne a já ho pohladím po tváři a nadzvednu ji. "Co bylo, bylo, s tím já už nic nenadělám, takže, proč se trápit. Důležité je to, že jsem tu s tebou. Tady a teď..." Usměji se. "Měli bychom pomalu vyrazit za tím artefaktem..."

Edrian - 27. června 2012 20:59

soukromá zpráva od Edrian pro "To, co bylo, již nevrátím. Byl jsem mladý, chtivý a zvědavý. Už nejsem unáhlený a lehce zlákatelný jako dříve." snažím se Eru dostatečně uklidnit a přesvědčit ji, že budu čistší než jsem býval. Kvůli ní. Navrhne, abychom se vydali pomalu na cestu. Rošťácká nálada mě neopouští. "Ááá, Eru," šibalsky se usměji a natáhnu k ní ruku. Stále sedím na posteli. "zahrajeme na Lis a Anase malé divadýlko? Jen malý žertík, zajímá mě jejich reakce... posím, chci si z nich vystřelit!" škemrám a nasazuji psí oči. Jestli souhlasí a kývne hlavou, celý se rozzářím a spustím. "Budeme hrát, že jsme se večer pohádali! Budeme se k sobě chovat chladně a odtažitě. Jako bych tě včera dohnal k výbuchu vzteku a vznikla mezi námi hádka na 'život a na smrt'. Třeba dejme tomu, že jsem ti kradl přikrývku a hrozně ti chrápal u ucha!" rozchechtám se, ale v mžiku si odkašlu a pokračuji dále. "Samozřejmě ten příklad jsem nemyslel vážně. Cokoliv. Budeme na sebe házet vražedné pohledy a budeme zuřit. A jakmile budeme před domem, řekneme naráz něco jako 'Napálili jsme vás!' nebo 'Apríl' nebo... vyber si sama." a koukám nadšený a natěšený.

Imemoria "Ime" - 27. června 2012 21:21
	soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Na jeho škemrání a psí oči nemohu říci ne. Přikývnu.

Edrian - 27. června 2012 21:41

soukromá zpráva od Edrian pro Eru mi můj nápad souhlasila. Zářivě se usměji. "Výborně." Pak se postavím a vyběhnu z pokoje do místnosti, kde se mi suší věci. Vezmu si je a rychle zase peláším zpátky a zavřu dveře. "Takže jakmile vyjdeme ven z tvého pokoje, začíná naše hra. A teď se prosím otoč, chci se převléknout... nebo jako chceš... klidně se můžeš dívat." opět se zazubím a rozepínám si kalhoty. Pak si natáhnu čisté spodní prádlo, kožené kalhoty, zastrčím opasek s kordem a nožem a nakonec si svléknu košili, kterou mi Erunina matka pujčila a oblékám se svou bílou košili a zapnu ji. Když jsme pobalení, připravení k odchodu tak mrknu na Eru a políbím ji na čelo, protože je malá a než bych se sehnul utekl by cenný čas. "Tak, nezapomeň. Až odejdeme z domu, řekneme 'Napálili jsme vás'." "O bóže, nemůžu se dočkat, až uvidím ty jejich výrazy..."

Imemoria "Ime" - 28. června 2012 17:06
	soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Znovu přikývnu, ale když se Edrian převléká, otočím se. Dobalím si čisté věci do tašky. Předtím ne vyjdeme z pokoje mi dá pusu na čelo, ale polibek jakoby ztratil svou jiskru, která se mu dostávala včera v noci. Jeho hravá nálada nakazila i mne, takže místo souhlasu zavrtím hlavou. "Co to divadýlko protáhnout na dobu neurčitou?" Mrknu na něj.

Edrian - 30. června 2012 12:22
	soukromá zpráva od Edrian pro Křením se jako měsíček na hnoji. Eru se chytla na moji vlnu. "Dobrá... uvidíme, jak dobře umíš hrát," opětuji jí mrknutí a položím dlaň na kliku dveří. "Připravena?" zeptám se naposled. Souhlasí a já stisknu kliku a potichu zašeptám. "Hra začíná..."

Imemoria "Ime" - 30. června 2012 22:12

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Jak to ráno krásně začíná S napřímenými zády vyjadřující nejvyšší nespokojenost vyrazím jako druhá z pokoje. Mám sto chutí s dveřmi třísknout, ale nakonec se ovládnu a zavřu je jen s tichým 'tump'. Vidím, že už někdo byl nakoupit. Ještě skočím do kuchyně pro několik jablek a jedno hodím Edrianovi s jízlivým "posluž si". Pak zasednu ke stolu a sním své jablko, na jinou snídani nemám chuť ani náladu. Když to chtěl, tak to má mít...ale ať se pak nediví...

Edrian - 30. června 2012 22:28

soukromá zpráva od Edrian pro Ráno v Erunině domě Otevírám dveře pokoje. Jdu pevným krokem vpřed a nečekám na Eru za sebou. Ať si sama zavře dveře. Mířím do kuchyně - jídelny - obýváku, a sedám si ke stolu. Když prochází Erunis, hodím po ní letmo otrávený pohled. Na stole leží čtyři housky. Vezmu si dvě z nich. Okamžitě trhám zuby kousek housky. Pak zbytek dělím rukama. Dívám se před sebe a slyším, jak jde do kuchyně. Ať se klidně nasnídá tam, když jí stůl není dobrý. Vrací se a jablkem mě trefuje do ramene. Možná to byl účel. Jablko tvrdě dopadá k mým nohám. Nevšímám si ho, abych Eru udělal radost a dojídám housku. Sedá si na židli a jí jen to svoje jablko, co si donesla. Samozřejmě, housky jsem otrávil, co jsi byla v kuchyni. Už nemám chuť. Druhý kousek pečiva dávám do vaku a zároveň se skláním pro jablko, které beru do dlaní a lámu ho napůl. Když pozlém, tak pozlém. Začala sis tvrdě...

Kanothess - 04. července 2012 21:29

soukromá zpráva od Kanothess pro Zelený vrch - Hostinec Dovnitř jsem vlezla poněkud špinavá a mokrá. Ale to mi tak nevadí a osazenstvo se s tím holt bude muset poprat. Dobrá zpráva je, že si mě nikdo nevšímá. Všichni mají poněkud lepší věci na práci, nehledě na to, že někteří jsou již trochu v náladě. Hostinstký je rychlý. Sotva jsem si sedla a začala přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, už stojí u mě a ptá se na objednávku. Požádám ho o nějakou přimeřeně drahou polívku a něco ryze nealko k pití. Nepiju, nikdy. Nevyplácí se to, když o vás všichni nemají moc dobré mínění. Taky by se mi mohlo stát, že ráno skončím nahá v nějaké škarpě. "Jistě, přespím ráda, pokud to bude možné," přikývnu na nabídku. "A hluk je v pořádku, nejspíš tu ještě chvíli... Posedím," sdělím mu a počítám, že odejde. Za celou dobu jsem se neusmála, takže nic z toho se asi nedalo brát jako vlídné slovo. Mimoděk, ačkoliv o jeho chování mám naprostý nezájem, ho sleduji jak míří do rohu obsloužit nějakou další ženu. Napadlo mě, že je zvláštní, že si k ní někdo nepřisedl. Otázka je, jestli by si někdo přisedl ke mně, kdybych neseděla na takovéhle stoličce v rožku, ale u mě je regulérní důvod, vypadám přeci poněkud nebezpečně... Nebo aspoň jako cizinka, a to v některých pověrčivých krajích úplně stačí. Jestli jsem snad měla kápi (nejsem si jistá a nechce se mi hledat), již při příchodu ji shodím z hlavy. Nebojím se, co řeknou lidi. Je mi to fuk. Hostinský navíc vypadal v pohodě. Myšlenky se vrátí k tomu svitku, co jsem viděla přibitý na tabuli. Hledání nějaké sošky. Tak nějak bych řekla, že to je přesně úkol pro skupinku dobrodruhů jako byli ti čtyři. Jenomže místní kouzelník se mi představil jako Ernest Hbitoprstý. On ten úkol zjevně nevypsal. Potom to musel být nějaký kouzelník z jiného města a kdo ví, co tu oni dělají... Zavrtím se na židličce. Začíná to být poněkud nepohodlné. A přitom kolem té ženy je ještě spousta volných pořádných židlí... Pokrčím rameny, zvednu se a vydám se k ní. Já se nemám čeho bát. "Můžu si přisednout?" optám se. Ale moc dlouho na odpověď nečekám. Jestli se jí nedočkám do pár desítek vteřin, prostě si sednu jako kdyby souhlasila. Blba tu ze sebe zas dělat nemusím. Nesedla jsem si co nejblíže k ní, to rozhodně ne. Ale zbytečně daleko také ne.

Velekněz Chrámu Havrana - 12. července 2012 14:16

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch "To co předtím... Hned to bude." zamumlá hostinský a jde zase pryč. V ten okamžik záhadná postava stáhne kápi ze světlých vlasů a z promočeného cizince se stane elfí žena s tmavou pletí. Vstává. "Můžu si přisednout?" ptá se. Hostinský právě přichází s tvou objednávkou, ale ptát se ho asi nemusíš. Mezitím hudebníci na stole začali hrát další ze svých písní, ještě veselejší, než doteď.

Lisian - 13. července 2012 11:10

soukromá zpráva od Lisian pro Pokoj Masáž se Alnasovi zřejmě líbí a to je pro mne největší možnou odměnou. Na mou další otázku se mi dostane mnohem delší odpovědi, než jsem čekala, asi v půli se na mne otočí a tak se jen mile usměji a jakmile s otočí zpět pokračuji v masáži, dávajíc stále pozor na jeho ránu. Dál poslouchám a všechny kousíčky mi zapadají do sebe, jako skládačka. Má pravdu a teď to vidím. Byla jsem slepá a neviděla vše to, co se kolem dělo. On ne. Viděl to a teď to vidím také. Díky jemu. Chytá mně za ruce a otáčí se ke mně. Navrhuje, abychom to zničili a pak už byli jen spolu. Kývnu, ale pak zavrtím hlavou. „Zničíme to spolu. A pak můžeme jít… jen my dva, ale já tak nedokážu žít. Nejsem stvořena pro klid a pokoj, ale pro divoký život dobrých hostinců i zapadlých krčem. Nemůžu, nebo spíše neumím žít bez zábavy.“ Řeknu mu trochu smutně. Vstanu a pomalu odcházím z pokoje s úmyslem vzbudit t dva. U dveří se otočím „A nikdo, ani ty, na tom nic nezmění.“ Pak vyjdu ze dveří.

Lisian - 13. července 2012 11:10

soukromá zpráva od Lisian pro To nám ten den ale hezky začíná… Ven vycházím právě v momentě, kdy Eru zasahuje Edriana do ramene jablkem. CO jí sakra udělal?! Sjedu vražedným pohledem Edriana a posadím se na židli naproti němu. „Co jsi jí proved?“ zeptám se jej a netrpělivě tluču do stolu prsty. Malíček-prsteníček-prostředníček-ukazováček a znova malíček-prsteníček-prostředníček-ukazováček. Tento postup zopakuji několikrát za vteřinu. Na Eru reaguji jen milým úsměvem, stejně jako na Alnase. Edriana si však stále měřím podezřívavým pohledem.

Edrian - 13. července 2012 12:38

soukromá zpráva od Edrian pro Ano, dámy, hezky to začíná... Lis vchází do místnosti. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Probodává mě očima jako největšího zlosyna. Ještě více mě popudí, když se na Eru mile usmívá. Samozřejmě, ona je tady přece "ta nevinná". Vřel jsem jako horká láva. Kousl jsem do poloviny jablka. Bylo kyselé a hořké. Nakrčil jsem nos a položil jsem ho na stůl. Nedivil bych se, kdyby mi podstrčila to nahnilé jablko schválně. Velmi podrážděně odseknu: "Nic, zeptej se naší malé kokety." A vrhnu ostrý pohled na tu, o které je řeč.

Imemoria "Ime" - 27. července 2012 20:33
	soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro takové krásné ráno...a my ho tak zkazíme... Když si všimnu Lis, zářivě se usměji a vesele jí popřeji dobré ráno. Když se Lis utrhne na Edriana, pocítím drobné zadostiučinění. Edrianovu narážku na koketu okatě ignoruji a místo obhajoby se otočím k Lis. "Jak ses vyspala?"

Zjeh - 29. července 2012 21:11

soukromá zpráva od Zjeh pro Hospoda Hospodský mi odpoví zamumláním, a já se tvářím spokojeně. Na záhadnou postavu už jsem zapomněla. Aaaaach... Já tu snad naberu 10 kilo! Pak ale ze mně bude tlustá myš! Svým myšlenkám se zasměji. Do židle se usadím o něco pohodlněji a poplácám si už tak dost najedené břicho. Znovu se porozhlídnu po hostinci a můj pohled se zastaví u postavičky v tmavém plášti. Znovu se mně zmocní pochybnosti. Znejistím a spokojený obličej se zase změní v neklidný a plný očekávání. Pak postava udělá z části něco, co jsem vůbec nečekala, ale z části taky to, co jsem si moc přála. Sundá si kápi a jde ke mně. Kurde! Ten zatrolený hraničář, nebo co to je, asi poznal, že jsem zloděj, nebo co! Dopr****! Vyvalím oči, ačkoliv se snažím vypadat klidně. Poté si ale všimnu, že se pod kápí skrývala žena mé rasy a vyvalím oči ještě více. Zeptá se mně, jestli-že si může přisednout. A já, ještě celá zmatená řeknu: ,,E-eeh, eh, eh, nooo, j-jasně! Tady je volno!" Snažím se mluvit klidně a přívětivě, ale to se mi asi dvakrát nedaří. Mezitím přede mně přívětivý hostinsky položí mou objednávku, já ani nepoděkuji a bezmyělenkovitě začnu oždibovat kuřecí stehýnko. Výborně ostrou chuť ani nevnímám, a vyčkávám na další slova elfky.

Kanothess - 31. července 2012 11:35

soukromá zpráva od Kanothess pro Zelený vrch - Hostinec Typické. Nemohu si být jistá, jestli byla vyděšená, zmatená, či jen nemá tak rychlé reakce, aby mi klidně odpověděla... Ale stejně mi to nejvíc přijde jako rozčarování nad tím, že si k ní chci přisednout zrovna JÁ. Tak je to vždycky. Normální osoby se ke mně vždycky chovají tak obezřetně. Nahlas ale neřeknu nic, jenom kývnu hlavou na znamení díků a sednu si. Mám od ní díky vybranému místu trochu odstup, nesedla jsem si hned vedle ní, ale ani nesedím příliš daleko. Ostatně, já se jí nebojím. Sleduji ji, jak se pustí do jídla. Rozhlédnu se kolem po Milanovi, tom hostinském, kde asi čeká moje jídlo. Snad si všimne, že jsem se přesunula ke stolu a donese mi to až sem. Pak se obrátím znovu na tu elfku. Vytuším, že čeká, až něco řeknu. Jenomže já ani moc nemám chuť se vybavovat, přišla jsem sem jen za lepším místem k sezení. Ne, že by mi vadilo mluvit, jenomže když už to zkusím, většina lidí se mnou stejně nemluví ráda. Proto se kolikrát už ani nesnažím. Ale pro jednou bych to zas mohla zkusit. Neřeším, že můj poněkud upřený pohled ji možná trochu znervózňoval. Dokonce se ani nepokusím o cokoliv, co by jen vzdáleně připomínalo úsměv. "Kanothess, těší mě," představím se, aniž by mě napadlo nabídnout ruku k potřesení. "Vy jste tady místní, a nebo někam cestujete?" začnu zcela nevinnou a nezávaznou otázkou. No, přinejhorším mě nějak odbije, že.

Zjeh - 31. července 2012 12:30

soukromá zpráva od Zjeh pro Hostinec Chvíli mlčky sedíme, já oždibuji kuře a doufám, že nemá nějaké podezření o mém povolání. Nakonec začne chladným tónem říkat své jméno, a pak se mně zeptá, jestli jsem místní, nebo ne. Mlčím a přemýšlím, jen to na sobě nenechám znát. Co? Huh! Asi chce po mně nějakou odpověď. Co jí mám odpovědět? Mám lhát, nebo ne? Počkat, když jí řeknu, že jsem místní, nejspíše si bude myslet, že jsem přecejen ten zloděj! Kdežto, když jí řeknu, že odtud nejsem, budu pro ni nejspíše bard, co má pauzu. Takže je pro mně nejvýhodnější pravdomluvnost. Ale jméno jí neprozradím. Na něj se neptala. Po mém celkem krátkém uvažování jí zdělím toto: ,,Cestuji z vesnice do vesnice." Tak. Ta věta se vydařila. Je naprosto pravdivá, ale s malým zatajením. ... No, zajímavé jméno. Kanothess... Kanothess... Odkud asi pochází? Má nervozita už se trochu zklidnila a já jsem si zase pomalu začínala užívat kuřete a přemýšlela jsem nad tím, jak ji v nestřežené chvilce okrást...

Kanothess - 01. srpna 2012 20:24

soukromá zpráva od Kanothess pro Zelený vrch - Hostinec Malinko povytáhnu obočí, ale to je vše, z čeho se sestává moje reakce. Popravdě řečeno, neřekla mi tím vůbec nic. Nejspíš má nějaký důvod si to nechat pro sebe... Ale ne, že by mě tím měla nějak víc zajímat. Kdybych se měla zajímat o každého, kdo něco skrývá nebo je něčím takhlenc divnej... To bych celý život nedělala nic jiného. "Aha," řeknu na to jen a pak stočím pohled k lidem v místnosti. Zdá se, jako bych si jí naprosto přestala všímat. A však taky ano. No co, o konverzaci už jsem se pokusila... A zas je jako všichni nějak moc opatrná, takže z toho nic není. Není divu, že už se mi to ani nechce zkoušet. Tím je hovornosti učiněno zadost. Rozhlédnu se po místnosti pohledem hledajíce hostinského, který by mi měl donést to objednané jídlo. Čím dříve tu bude, tím dříve budu moct konečně vypadnout na pokoj a spát. Nebo se aspoň snažit usnout.

Velekněz Chrámu Havrana - 06. srpna 2012 11:50

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Kanothess právě řekne své "Aha." když k ní přijde hostinský a přinese jí její jídlo. "Budete si přát i něco dalšího, slečny?" Hudebníci jsou pár štamgasty doslova vynášeni do nebe a na chvíli nehrají, o to více hluku však je v hospodě. Pak do hospody vejdou čtyři výrostci, všichni mladší dvaceti. Už jsou sice lehce přiopilí odjinud a ještě k tomu mokří z venku, ale namíří si to rovnou k hostinskému. "Milán! Pivo, dělej!" zahuláká ten zjevně nejstarší, ikdyž stojí pouhých pár desítek coulů od něj. Na sobě mají výrazně dražší oblečení. "Hned to bude pánové, posaďte se, prosím!" řekne nervozně a posadí je ke stolu vedle vás, který se právě uvolnil. Pak rychlým krokem odběhne k soudku a načepuje čtyři korbely svého nejlepšího piva, které jim hned donese. Za odměnu dostane nacpaný kožený váček. "Dě-děkuji, mí pánové!" ukloní se a pozpátku odejde. "Viděli jste, jak se ten blázen tvářil, chlapi? Ale má štěstí, tohle pivo aspoň nechutná jako to minule, potom jsem si doma poblil sametovou košili. Tatík už chtěl tuhle putyku zavřít a Milánka řádně potrestat. Ale já řekl, že kde bych potom mohl pít! Na to on, že mi bude kupovat to nejlepší pivo i víno z Královy Tvrze." povídá zase ten nejstarší dostatečně nahlas, aby to šlo slyšet snad přes půl hospody. "A tys nechtěl, Jane? Co já bych za to dal, můj fotr mi sice semtam koupí nového koně, nejrychlejší z celého Království, ale dovážet pivo z Tvrze? Vždyť denně bys ho vychlastal aspoň za patnáct zlatých! To by ti rovnou mohl nechat postavit sídlo, a tvému bráchovi zrovna tak." odpoví na to o něco starší a kývne na nejmladšího chlapce, tomu může být asi patnáct. "No, bylo by to fajn, chlast i domek... Ale tady v hospodě jsou alespoň hezké děvky! Sleduj." zasměje se, vstane se svým korbelem a posadí se hned vedle Zjeh. "Nazdar děvče, nechtěla by sis pořídit se svou kamarádkou nové šaty?" šeptá jí do ucha, ale slyšet to může i Kanothess. Při tom cítíš z jeho úst alkohol. Pivo, spousta vína a možná i nějaká pálenka. Při tom ji volnou rukou obejme kolem ramen a začne ji hladit. Druhou rukou ukáže korbelem gesto na hospodského. Ten okamžitě přispěchá a začne se vyptávat: "Chcete snad ještě něco, můj pane?" Na to se další tři výrostci začnou smát, další se také zvedne a posadí se vedle Kanothess. Je hubený a vysoký, také ji obejme kolem ramen a políbí na tvář. "Tak pojď, děvenko, u mě doma se ti ještě bude líbit." Zbylí dva jsou mladší a pobaveně to pozorují, semtam popijí svého piva. Mezitím na bardi už chtějí odejít spát, ale dav je prosí ještě o poslední písničku. "Prosím, zase tady budete až po létě!" "Poslední, stačí i krátká, ale nějakou hrajte." volají jedni i druzí, třetí jim hází mince k nohám a obdivně je prohlíží. A tak hrají poslední píseň, známou po celém Království, poté se uklání a sbírají své věci i peníze, nakonec se loučí se svými fanoušky a odchází po schodech nahoru, při tom nezapomenou postavit slušnou hromádku mincí na stůl Milana.

Zjeh - 06. srpna 2012 22:46

soukromá zpráva od Zjeh pro Hospoda Kanothess mi odpoví slovem ,,aha", potom se přijde Milan a zeptá se nás na naši další objednávku. ,,Ne, ne, ne, já už nic chtít nebudu. Díky," a dám Milanovi tolik mincí, kolik je potřeba. Poté ,,doždibu" kuře. Někdy v blízké době tu vtrhne banda chlapů a začnou vyřvávat na celé kolo. Jejich řeči se mi nelíbí. Pak řeknou něco o hezkých děvkách a jeden z nich si ke mně přisedne a začne se ke mně chovat tak, jako k výše zmiňovaným ženám. Zmocní se mně pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažila a rukou sjedu k rukojeti dýky, pak mi ale dojde, že by to byla naprostá hloupost. Ještě k tomu, když tu má své kumpány. Mrknu ke Kanothess, a zjistím, že se o ni taky někdo začal starat. Vůbec se mi to nelíbí. V několika chvílích se kolem mně vznáší alkoholový pach. Pak ale přijdu na povzbudivé myšlenky. Otočím se na odporného chlapa a přívětivě se na něj usměju. ,,Proč ne, pane?" Pak se k němu nahnu a tišším hlasem mu řeknu: ,,Já chci ale zaplatit předem!" Pak se k němu nahnu ještě více a zašeptám mu: ,,A objednej pokoj ty. A ten v nejvyšším patře, s oknem do uličky. Mám totiž své metody, a nechci, aby je někdo odkoukal." Doufám, že mi muž naprosto důvěřuje a svůdně na něj mrknu. Můj záměr ale není užít si s ním, ale vzít ho nahoru, tam ho nejdříve ,,odzbrojit", pak ho zapíchnout a vyhodit z okna, a pak oknem utéct. Však on si ho někdo najde...

Lisian - 13. srpna 2012 20:04

soukromá zpráva od Lisian pro Krásné ráno… až na tohle, tamto a vlastně všechno… Edrianova odpověď mi přijde až moc upřímná, než aby Eru něco skutečně provedl a tak jen kývnu a začnu se tvářit normálně. Eru se mně zeptá, jak jsem se vyspala a tak kývnu. „Ano, dobře… ostatně, já jsem schopná spát kdekoli.“ Zasměji se a pohodlně se usadím na židli, hledíc Edrianovi do očí. Co jí sakra provedl?! Ptám se sama sebe a pak sjedu pohledem k Eru. Nebo že by… začnu uvažovat. Je to… nanejvýš nepravděpodobné, takže určitě… vrátím se k Edrianovi To by nemohl… ne, to ne… pokrčím rameny a podívám se ven z okna (pokud okno není, koukám... já nevím, třeba na stěnu) Je pravcou, že Eru znám už dlouho, ale… mmm… je to těžké, co když je nevinný? Ale co když ne?! Vrátím se pohledem k těm dvěma a změřím si je pohledem. „Kam půjdeme?“ zeptám se, abych se zbavila vlastních myšlenek a abych rozehnala stahující se mračna.

Edrian - 14. srpna 2012 22:55

soukromá zpráva od Edrian pro Plány, aneb konečně se posunujeme dál... Jak vidím, tak Eru se její role oběti zamlouvá a je naprosto spokojená, když já jsem viník. Ale jestli čeká, že se jí budu omlouvat, tak ne. Lis mě dále probodává pohledem. Určitě si v hlavě probírá možnosti, co jsem včera večer prováděl. Nejpravděpodobněji se jí rýsuje scéna, jak se sápu po Eru jako divoké zvíře a ona se choulí v rohu postele a prosí, abych ji nechal. Chvíli ještě myšlenkami kličkuji kolem představy Eru na saténové posteli, dokud se Lis nezeptá na další plány naší výpravy. Vracím se do svého zápalu pro dobrodružství a mění se mi nálada. "Včera jsem přemýšlel o cestě, kterou se vydáme," řeknu a okamžik čekám, než každý zpozorní a soustředí se na mě. "Jak už Ernest řekl - první Brána, potom Tiché lesy. Nejvýhodnější by bylo, kdybychom šli ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze pěšky, pak se nalodili v Rudém Přístavu a pluli směrem k Bráně. Co jsem slyšel, tak poutníci říkali, že ve Zlatém Přístavu jsou spíše orientovaní na nákladní cesty na sever a když už někdo cestuje na jih (v našem případě do Brány), je cesta dlouhá, drahá a loď... není moc dobrá. Tedy já moc neupřednostňuji šmírování krysami. Navíc mám pár kontaktů v Rudém Přístavu... ehm... můj mistr má. A já bych si opravdu hrozně přál zastavit se na chvilku v Králově Tvrzi." Počkám než ostatní řeknou svůj názor. (Předpokládám, že souhlasíte, protože jsme se tak domluvili...) "Dobrá, cestu bychom měli. A abych nezapomněl..." skloním se ke svému vaku a vytáhnu Rolandův měšec s odměnou a tretku. "Dvacet zlatých - pro každého pět." Potom všem podám po pěti zlaťácích. "Teď přichází na řadu otázka. Co uděláme s tím přívěskem? Jestli si dobře vzpomínám, tak Oraca říkal, že to má nějakou hodnotu a něco to dokáže," posunu přívěsek doprostřed stolu, aby na něj každý viděl. "Já nejsem mág. Možná by někdo s magickou mocí mohl z toho přívěsku něco vycítit... Alnasi? Dokázal bys ten přívěšek prohlédnout? pohlédnu na dunmerského druida. (Ten, kdo bude mít tu tretku u sebe, ať si vezme ten kožený váček, ve kterém byly původně peníze.) Když je vše vyřešeno, navrhnu: "Co kdybychom zašli k Milanovi do hospody pro nějaké zásoby na cestu? Ze Zeleného Vrchu jsou to do Královy Tvrze dva dny. Navíc, Milan nám už jednou připravoval zásoby a myslím, že si nás docela oblíbil. A minule jsme je dostali zadarmo, ne? Určitě by je nám udělal levně za dobrou cenu."

Alnas Moren - 15. srpna 2012 13:37

soukromá zpráva od Alnas Moren pro Sbalit si pět švestek a... Asi to tak má být. Jsem stvořen pro samotu, je mým společníkem. Nevítaným, ale přeci společníkem mého života… Ještě chvíli ležím na posteli, nepřítomně civím do stropu a přemítám si Lisianiny slova. Po několika minutách se konečně rozhodnu vylézt z postele, protáhnout pár svalů… „Auu, no aspoň mám památku.“ Řeknu s křečovitým úsměvem, na ruku, která sice již nevypadá tak zle, ale mohlo být i lépe. Sbalen na cestu, opírajíc se o hůl, která s každým mým krokem vydává dřevěné „dum“ scházím dolů po schodech. Z jídelny slyším hlas Lis, Eru a Edriana...takže jsem poslední… „Dobré ráno. Tak jaká byla noc?“ ozvu se při příchodu do jídelny. Zrovna když usedám, Edrian mluví a plánuje naši další cestu...putování „za záchranou světa“… pousměji se nad touto myšlenkou. „No nejprve bychom měli ve zdejším městě nabrat zásoby, několik věcí mi docela scházelo a myslím, že vzhledem k nebezpečnosti naší cesty by si někteří z nás také měli obstarat pár věcí. Řekněme, že loutna není příliš dobrá zbraň proti mágovi 3. kategorie.“ zasměji se přátelsky a pohlédnu na Lis. Edrian dále rozděluje naši výslužku, pro každého pět zlaťáků a pokládá doprostřed stolu darovaný přívěšek – talisman s prosbou, jestli bych ho nemohl prozkoumat. Sbalím si svých pět zlaťáků a potom v ruce začnu zkoumat přívěšek. Chvíli si jej prohlížím ze všech stran, poté ho sevřu v dlani a zavřu oči. „ Nějakou moc to má určitě, ale jakou… To se mě neptej, mám trochu jiné zaměření.“ Podávám mu ho zpátky a pokračuji v řeči. „Ale rozhodně bychom se měli vydat, co nejdříve na cestu určitě totiž nejsme jediný, kteří ten talisman chtějí ať už je důvod jakýkoliv.“ Pomalu se zvedám od stolu a vyrážím ke dveřím…

Lisian - 19. srpna 2012 20:58

soukromá zpráva od Lisian pro Čas vyrazit.... Na Edrianova slova jen kývnu a Alnasovi v odpověď jen pokrčím rameny. "Já si něco podobného zopakovat nehodlám." Poznamenám pobaveně a jen kývnu, aby pokračovali. Moc se nezepojuju a radši jen pozoruji dění. Po chvíli mi Edrian podá peníze. Přijmu je a schovám. Kývnu na poděkování a dál se držím v ústraní. To, že má Alnas prověřit onu věc se mi moc nelíbí, ale stále mlčím. Nad dalším rozhovorem mužů jen kývám, jak mám ve zvyku. Vstanu těsně po Alnasovi a následuji jej ke dveřím. Pokud ti dva sedí, usměji se na ně "Tak pojďte, nebo nikam nedojdeme." Vyzvu je a projdu dveřmi, které jsem jaksi zapomněla otevřít... "Au!" Poštěžuju si a tentokrát si dveře otevřu.

Imemoria "Ime" - 28. srpna 2012 18:50

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro vzhůru na cestu Nad Lisianinou odpovědí se jen pousměji. Na Edrianův návrh odpovím jen pokrčením rameny. S větším zájmem však pohlédnu na přívěsek. Cítím z něj energii, ale blíž to určit nedokážu. Zdá se, že Alnas z něj nic necítí a tak ho na "zpáteční cestě" vezmu do ruky. Najednou ucítím teplo a tlak na ruce. "Hmmm...já ho vezmu," prohlásím a tím pádem mi připadne i váček. Na Alnasovu místnou poznámku o vhodnější zbrani pro Lis si rozepnu svůj opasek a i s dýkou ho posunu před Lis. "Mi stačí tesáky, drápy a ta trocha magie, kterou ovládám. Vezmi si ji." S tím se zvednu od stolu, dva zlaťáky položím na kamna pro mámu a vyjdu zadními dveřmi do dne, který vypadá mnohem lépe než ten včerejší- prodeštěný. Relativně veselým krokem se vydám k Milanovu hostinci.

Velekněz Chrámu Havrana - 17. září 2012 21:30

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch "Ha, to víš, že jo!" řekne Zjeh mladík a lehce ji odstrčí. "Pojďme, tahle má ještě pořád "morálku". Coura elfská, však počkej... ještě za mnou polezeš!" S těmito slovy od vás oba mladíci vstanou a spolu s dvěmi dalšími urychleně dopijí a odejdou. Jeden z nich při tom nezapomene zkopnout značně opilého štamgastu ze židle. Do chvíle za vámi přiběhne Milan a začne se omlouvat. "Odpusťte, prosím... Jsou to synové ze dvou šlechtických rodů pobývajících v Zeleném Vrchu... Nejsou tady každý den, jen semtam se zajdou pobavit a dívky a ženy jsou jejich oblíbeným cílem... Doufám, že jste v pořádku, jako omluvu prosím přijměte nocleh zadarmo!" Hned nato se vydá za opilcem válejícím se na podlaze a pomůže mu vstát. Tak jak se zdá, dnešní noc budete opět samy, děvčata...

Velekněz Chrámu Havrana - 18. září 2012 22:57

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Vítejte v novém dni ve městě zvaném Zelený Vrch! Právě máme krásné slunečné počasí naznačující, že v odpoledni bude velmi teplo, k večeru se možná ochladí. Vymotáte se mezi pár domky a jste na náměstí, po kterém se pohybují desítky lidí za účelem obchodu. Najdete zde zástupce všech obvyklých ras, nejvíce je zde ale právě lidí. Ti se na dohadují o cenách, klábosí ohledně večerních událostech nebo jen tak hovoří o "něčem", to celé vytváří celkem dost hluku a proto se vzdálíte od tržnice směrem k hospodě. V té už za barovým pultem rozespale vyhlíží zákazníky Milan a při pohledu na vás se příjemně pousměje. "Vítejte zpět, přejí si něco naši dobrodruzi?"

Edrian - 24. září 2012 21:30

soukromá zpráva od Edrian pro Cesta pokračuje S mým plánem všichni souhlasí. Alnas z přívěsku nic konkrétního necítil, tak si ho nakonec vzala Eru. Potom si tedy pobalíme své věci a vycházíme. Tedy... vyjde Alnas, Lis mezitím nabourá do zavřených dveří a nakonec všichni projdeme ven. Hodím si bágl přes rameno, natáhnu si boty a jdeme směrem k Milanovu hostinci. Pak si najednou všimnu vyrážce na Eruniném krku... tu, kterou jsem ji vytvořil ústy včera v noci. Zatracené předstírání. Na veškerou minulou domluvu jsem zapomněl a došel k Eru a objal ji pravou rukou kolem pasu. "Myslím, že naše hra už může skončit, ne?" a políbím ji do vlasů. Je mi momentálně docela ukradené, že je Lis a Alnas totálně na větvi z té změny z jejich pohledu. Jak dlouho nám to divadlo vydrželo? Patnáct minut? Jsem asi nejšťastnější, že můžu mít Eru zas u sebe. Projdeme společně tržištěm a vejdeme do Milanovy krčmy. Jako správný hostinský už stojí za pultem. Potěší mne, že si nás pamatuje. "Dobré jitro, Milane!" přátelsky ho pozdravím. "Naše družina vyráží opět na další výpravu, mohl byste nám prosím připravit zásoby na cestu do Královy Tvrze?"

Imemoria "Ime" - 30. září 2012 15:22

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Počátek nové výpravy Poslouchám, jak se švitoření ptáčků pozvolna mění na klábosení starých babek, kterým zboží nejde zrovna dvakráte na odbyt. Ovšem přímo na tržnici je takový rambajz, že se musím nutit k tomu, abych měla ruce stále u těla a nepřitiskla si je k uším. Sotva se z tržnice vymotáme, překvapí mne Edrian, který ukončil naši hru. S úsměvem si opřu hlavu o jeho rameno. "Moc dlouho si to nevydržel." Řeknu tak nahlas, aby to slyšel jen on. Na Lis vrhnu omluvný pohled- musí teď být celkově dost zmatená. Zatímco Edrian objednává zásoby, prohlížím si dnešní osazenstvo hostince.

Lisian - 02. října 2012 20:50

soukromá zpráva od Lisian pro Hostinec Když mi dojde, že Edrian a Eru si z nás dělali legraci, nemám jim to za zlé, musím se začít smát. Jakmile však dorazíme do hostince, pokusím se vyhnout se pohledem Milanovi, kterému jsem před tím (ač nerada) způsobila ‚mírnou‘ pohromu v jednom pokoji. Stejně, jako Eru si prohlížím ostatní osazenstvo pokoje a pak se rozhodnu otočit se s nevinnou otázkou k Alnasovi „Není to tak dlouho, co jsme tady byli... a přesto… asi bych byla radši, kdyby to dopadlo jinak… Jak jsi tady byl spokojený ty?“ zeptám se nenápadně a pak se mimoděk otočím na Edriana… tehdy se mělo něco stát, ale nestalo se nic… nevím, jestli lituji, nebo jsem šťastná… ponořena do takovýchto myšlenek jakoby automaticky přistupuji k Edrianovi o krok blíž.

Zjeh - 05. října 2012 18:59

Hospoda Úmyslně mírně heknu, když mě odstrčí, abych dala na jevo svou nespokojenost a slabost. Ignoruju to, co o mě ožrala řek, a uloupnu si kuřete. Hned na to jsem si všimla, že Kanothess nějakým způsobem zmizela. Nad tím jen lehce pokrčím rameny. Nehodlám se tím nijak moc zabývat, je mi to jedno. Hned na to se ke mně přižene Milan a začne se mi omlouvat. Hned jsem pochopila, že by nasazení přívětivého a trošku dotčeného obličeje přišlo vhod, proto jsem se ihned začala činit. Nabídka noclehu zdarma mě nadchla, ale já si stále zachovala kamennou tvář. Zakroutím hlavou něco v tom smyslu, jakože přijímám, ale Milan má už zase spoustu práce...

Velekněz Chrámu Havrana - 06. října 2012 09:52

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Když s pouštíš do jídla, Zjeh se na tebe podívá. Vypadá celkem unaveně, takže celý incident tak trochu zřejmě i ignorovala. Není tedy divu, že Milanovu nabídku okamžitě přijme a vstává. Naposledy se tebe podívá a lehce kývne hlavou, nic neříká. Pak jde nahoru po dřevěných schodech a za doprovodu konce písně zmizí v patře. "Tak, je nám líto, už musíme jít. Zítra ráno zamíříme do Zlatého Přístavu, tak nám přejte veselou a klidnou cestu! Dobrou noc, přátelé!" zvolá bardka přes celou hospodu příjemným radostným hlasem a pak se i se svým společníkem odeberou k Milanovi zaplatit, poté také zmizí nahoře. Od té chvíle je v hospodě celkově klid, někteří už odcházejí a jen pár posledních spolu s tebou zůsvává dole. Už bude celkem pozdě a taky jsi podle toho ospalá...

Alnas Moren - 11. října 2012 14:33

soukromá zpráva od Alnas Moren pro Ježčí utrpení Ano, klid ranní snídaně vystřídal „klid“ městský – mě už ničím nepřekvapující randál. Z poledního slunce se snažím načerpat trochu energie a ignorovat ruch kolem. Po chvíli zjistím, že již nás vede Edrian přímo do nám známého hostince… Vzduch a pach krčmy se nikdy nemění a právě tak je tomu i tady. Milan nás poznává, zdraví a Edrian se s ním dává do řeči. Zatímco Edrian vyřizuje zásoby na cestu, já si prohlížím vnitřek hostince, který se taktéž nějak nezměnil. Ze zamyšlení mě vyruší Lis, která se ke mně otočí s otázkou. „No… ano, mohlo být i hůř.“ Absolutně nechápu, co touto otázkou měla na mysli nebo či jen chtěla nějak rozpoutat konverzaci, takže se zmohu jen na stejně smyslnou odpověď. Ale já tu rozhodně nehodlám strávit noc, je třeba pár věcí zařídit…

Velekněz Chrámu Havrana - 13. října 2012 12:09

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Někde na moři... Probouzíš se. Když se rozhlédneš kolem sebe, vidíš malou dřevěnou místnost, pohupuje se a občasné vrzání desek tě i v rozespalosti utvrzuje v tom, že jsi na lodi. Jediný zdroj světla je v kajutě bez okna zapálená olejová svítilna na stolku vedle postele. "Dorazíme tam ještě dnes!" slyšíš tlumeně z paluby, hnet nato následují rozkazy námořníkům. Nacházíš se na lodi jménem "Gaare Starch", což v jazyce seveřanů (lépe řečeno v jazyce Otců Severu) znamená "Svit Hvězd". Je velmi podobná seveřanským válečným lodím, jen mají podpalubí a více řízené plachtou a kormidlem, než vesly. Cestovat do Západního Království není příliš jednoduché, cestovat na jih je prakticky nemožné. Ale když už se člověk rozhodne vydat se tam, ať už má jakýkoliv důvod, zvolit loď je to nejlepší, co může udělat. Cesta kolem pobřeží je samý útes a neexistují žádné záznamy o cestách vedených, natož úspěšných. A přes hory? Pravda, na kontinentu jsou určitě i větší a rozsáhlejší, ale ani tak nejsou dostatečně prozkoumány a když pomineme původní zapomenutou stezku k Železné Hoře či zřídka používanou stezku vedoucí mezi horami kdesi na východ k Hliněnému Údolí, není žádný přijatelně rychlý a bezpečný způsob, jak se dostat do Západního Království. Jestli jsou knihy a svitky, které jsi v poslední době pročítal, pravdivé, v Západním Království se můžeš naučit a dozvědět o mnoha zajímavých věcech. Gaare Starch Na lodi se nachází asi deset námořníků pod velením zkušeného kapitána Deraga, přibližně tucet pasažérů a také malý vojenský oddíl vracející se z průzkumné akce na Severu zpět domů. Na moři jsi již třetím dnem, během této doby jste i se zbytkem posádky spotřebovali asi třetinu lodních zásob. Plánovaná délka cesty se odhadovala na čtyři dny, díky příznivému počasí tam ale asi dorazíte již dnes.

Zjeh - 14. října 2012 19:52

soukromá zpráva od Zjeh pro Hospoda Když si uloupnu pikantního kuřete, Kanothess se zvedne a zamíří nahoru do pokoje. Vypadá opravdu unaveně a možná i trochu otráveně, kvůli nepříjemnostem s ožraly. Usměju se na ni a dojím vychladlé kuře, mezitím dohraje i muzika. Ta ostatně taky zamíří nahoru. Když odejdou, samolibě se usměju, odsunu talíř a položím vedle něj tolik mincí, kolik bude potřeba. Loudavě se zvednu ze židle a dlouze zívnu. Podívám se na Milana a věnuju mu dnešní poslední úsměv. Pak zmizím nahoře a vyberu si pokoj s péřovými peřinami. Rychle se svléku a blaženě zalezu do postele. Oční víčka se mi ihned zavřou a skoro hned usnu...

Velekněz Chrámu Havrana - 14. října 2012 22:20

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Milan tvůj úsměv opětuje a ty se vydáváš do svého pokoje. Za zvuku deště usínáš v příjemně pohodlné posteli... ...říše snů... Zdá se ti o dlouhé dřevěné lodi. Je šero a po palubě se prochází kapitán a jakýsi muž oděný do hávu s dřevěnou vyřezávanou holí v ruce. Když se podíváš na sebe, zjistíš, že jsi jeden z námořníků lodi a stojíš na druhém konci. Dvojice se o něčem baví ale neslyšíš je, vydáš se k nim, avšak když přijdeš, domluví spolu a muž s holí odejde do podpalubí. Cítíš, že ho chceš následovat, ale stojíš na místě a necháváš se ovívat chladným vánkem. Postupně přestáváš vidět, až vidíš černo, nakonec otevíráš oči a zjišťuješ, že jsi v hostinci. Je celkem krásné ráno a po včerejším dešti je to příjemná změna. Jen hlava tě trochu bolí a v myšlenkách se ti stále ukazují dva slova dávající smysl - Rudý Přístav. Moc si tím ale hlavu nelámeš, hlad je silnější. Když sejdeš dolů, vidíš zrovna Milana za pultem, vedle něj tmavooký chlapec Honzík, kterého jsi tady posledně semtam viděla vypomáhat Milanovi, před pultem stojí čtyři postavy. Připadají ti povědomé, dva muži, dvě ženy, všichni mají elfí rysy, jeden z mužů je zjevně Dunmer či Drow. Jsou také ozbrojení, ale na vojáky nevypadají. Spíše to budou dobrodruzi nebo žoldáci, možná cestovatelé. Na pultu stojí čtyři balíky svázané provázkem a první dnešní Milanova slova, která slyšíš zní: "Tak, budou to čtyři stříbrné na jednoho."

Velekněz Chrámu Havrana - 14. října 2012 22:22

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch "Ááá, tady někdo nemůže zůstat na jednom místě, co?" zasměje se Milan. "Honzíku!" po chvilce se ze dvířek za pultem objeví malý chlapec, možná tak 8 let starý. "Tohle jsou dobrodruzi. Žijou zajímavý život a poznávaj celý svět!" "Páni." vzdechne Honzík a jeho tmavé oči se rozzáří. "A až ještě trochu vyrosteš, kdo ví, možná budeš jako oni! Ale teď jim musíme pomoct připravit se na cestu. Tady máš peníze, kup na trhu čtyři lněná plátna a tenké provázky na svázání." Do ruky mu dá pár mincí a chlapec s nevídanou energií vyběhne z téměř prázdné hospody. Jediní lidé uvnitř jsou dva dřevorubci na snídani a kdosi další popíjející pivo. "Tak kam se chystáte tentokrát?" zeptá se vás příjemným tónem. Ať už mu svůj cíl prozradíte nebo ne, po chvíli se přiřítí chlapec s nákupem a podá jej hostinskému. Ten je rozloží na pult a do každého šátku začne dávat jídlo, přitom však stále poslouchá, jestli ještě vykládáte. Chlapec mu při tom pomáhá a z místnosti za pultem semtam přinese něco jídla. Sušené maso, uzené maso, jablka, chléb, kousky sýra, ... Hostina na den ale skromná strava na tři. Až to má hotové, cípy šátků složí a celý balíček sváže provázkem. "Tak, budou to čtyři stříbrné na jednoho." Při tom se na schodech objevuje rusovlasá elfka a dívá se směrem k vám i směrem k Milanovi.

Apendix Istar - 21. října 2012 16:53

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Někde na moři... Spánek na lodi mi tolik nevadil. I když normálně je to samozřejmě mnohem lepší, přesto jsem nabral dost sil a načerpal magickou energii. Když jsem uslyšel, že dnes už dorazíme na pevninu, úsměv se mi na tváři objevil rychle. Vstanu a pokusím se najít nějakou mísu, či džbán s čistou vodou. Opláchnu si obličej, trochu se napiji a obléknu. Poté půjdu najít někoho, kdo by mi mohl dát něco k snědku. Když ho najdu tak k němu promluvím. ,, Dobrej... Mohl bych dostat něco k snědku? Mám strašný hlad... ,, Pokusím se zeptat mile, aniž bych mu to poručil. S jídlem v ruce, nebo když ho nedostanu, tak bez něj, vylezu nahoru na palubu lodi a zhluboka se protáhnu. Chladný vítr, který vál ze severozápadu a hnal naší loď do cíle, si pohrával s mými vlasy a já si rukou nasadil kápí. Chvilku pozoruji plynoucí se mraky a hezký větrný den. S příjemnou náladou pozoruji nedohlédnutelný mořský obzor. Šplouchání vln, vrzaní lodi a šumění větru mi zní příjemně. Chvíli koukám na mořskou plochu, a jak naše loď rozráží vlny a potom moje smysly upoutá jiná věc. Slyším, jak skřehotají nad naší lodí dva racci. Plachtí vzduchem a přinášejí nám zprávu... Brzy budeme u pevniny. ,, Hmm... Tak přeci bychom mohli už dnes dorazit. ,, Usměji se a znovu protáhnu. S holí v ruce se vydám projít palubu. Námořníci a chlapy pilně pracují a drhnout loď. Některý zase napínají plachty a jiní uklízí, nebo se starají o vesla. Pořádně se rozhlídnu a uvidím kapitána, jak stojí vedle kormidelníka a něco mu říká. Oba dva vypadají spokojeně, asi z toho že nám počasí přeje a že brzy dorazíme do cíle. Zajdu k němu a až domluví s kormidelníkem, abych neskákal do řeči tak řeknu. ,, Zdravím... Jak to vypadá s cestou? ,,

Imemoria "Ime" - 21. října 2012 21:26

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro hostinec V hostinci vládne čilý ruch, jako ostatně každý den, kdy je ve městě více lidí. Hostinský má i tak čas na nás- čtyři dobrodruhy. Mile se nás optá na prožité dobrodružství. Pokud někdo odpoví, nechám vyprávění na něm. Nejsem zrovna typ, co by se o svých cestách rozkecával. Každopádně, nebudu nic namítat, jestliže Milanovi někdo odpoví. Rozhlížím se po hostinci s jakýmsi lehkým zájmem a podvědomě vyhledávám lidi, které znám, usuzuji, jací mohou být ti, kteří jsou mi neznámí. Jako třeba tamhleta dívka. Rudé vlasy většinou znamenají temperamentní povahu. Snědá pleť... no, rozhodně by se nemohla zařadit mezi povaleče, co se dusí v budovách. No a nakonec, co se uší týče... vypadá to, že kořeny míří stejným směrem jako Lisianiny. A za to ji koneckonců nikdo z mého blízkého okolí odsuzovat nebude. Pohledem hodnotím elfku (Zjeh), která se objevila na schodech.

Edrian - 22. října 2012 18:46

soukromá zpráva od Edrian pro Hospóda a zásoby Milan zavolá na dvířka a za chvilku vyběhne malý skřet jménem Honzík a kouká na nás jako na stánek se sladkostmi. Pak už ale s hrstí plnou mincí vybíhá na trh, jako by jej honilo tisíc přízraků. Krčmář se nás zeptá na naši další cestu. Protože se nikdo nehodlá rozpovídávat, odpovím Milanovi, aby nebyl zklamaný, že jsme mu nic neřekli. "Jak již jsem řekl, míříme do Královy Tvrze. Ale to není zdaleka cíl naší naší cesty! Je to spíš záchytný bod, odkud míříme ještě dál. Ano, čeká nás ještě spousta dalších mil a neprozkoumaných končin tohoto království a další spousta dobrodružství. A jak se zdá, ani konec není tak zcela jasný." Neřekl jsem v podstatě nic. Ale také jsem nic nevyzradil a zároveň jsem odpověděl na jeho otázku. Střet Honzíček přibíhá celý uřícený a podává Milanovi, co požadoval. Avšak já si všímám rudovlasé dívky na schodech. Podle rysů, uší a celkové ladnosti těla poznávám, že je to elfka. Měla v sobě nějaké zvláštní divoké kouzlo a nezbednost. Když Milan pokládá na stůl čtyři váčky, vytahuji z měšce pár drobných. Schovám pytlík do vaku, házím si jej na záda a chystám se odejít na další cestu...

Velekněz Chrámu Havrana - 23. října 2012 20:55

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Loď Gaare Starch, pár hodin od břehů Zlatého Přístavu V podpalubí vyhledáš chlapce, který je kuchař a zároveň správce zásob. "Jitro! Hned to bude, šéfe!" řekne a vydá se k pytli, ze kterého vytáhne čtvrt bochníku chleba a z truhly o krok vzdálenější i kostku másla a něco sýra. "Žízeň máte tež..." řekne si spíše pro sebe a odklopí víko sudu. Z poličky vedle sundá dřevěný korbel a naplní jej vodou ze sudu, který poté zavře. "Tady to máte, šéfe. Dobrý chutnání přeju." Kdyby byl ještě menší, určitě bys ho tipoval na půlčíka. Rozhovor dvou mužů netrvá po tvém příchodu moc dlouho. "Dobrej. Vypadá to líp, jak jsem čekal. Vidíte ty hory?" Dareg ukáže směrem k útesům viditelným nad obzorem díky přízni počasí. "Stinné skály, přibližujem se k pobřeží a pak poplujem kolem. Jak se zadaří, večer jsme zakotvení." S těmito slovy tě poplácá po rameni a zasměje se. A poté se vydává opět za námořníky a cosi jim vyřizuje...

Apendix Istar - 24. října 2012 22:05

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Někde na moři... ,, To je dobré. ,, Odpovím kapitánovi na jeho odpověď a věnuji mu malý úsměv. Hned jak mě však poplácá po rameni, ztuhnu a nepříjemně se na něho otočím. Kapitán, už zrovna odcházel a tak neviděl mou nepříjemnou tvář. ,, Co si to dovoluje... Šahat na mě svýma slizkýma, solí smradlavýma rukama. ,, Řeknu si pro sebe a už to chci říct i jemu, najednou se však zarazím a radši nad tím mávnu rukou. Kapitán je v dobré náladě a já jí mám taky celkem dobrou... Nebudu to kazit. ,, Pro jednou to nechám být... Ale jestli na mě šáhne ještě jednou, usmažím ho, nebo hodím žralokům. ,, Řeknu si rozhodnutý a s trochou humoru. Poté sundám pohled od kapitána a zadívám se na obzor. V dálce vidím Stinné skály a z toho se znovu objeví na mé tváři úsměv. Ještě jednou se protáhnu a poté se otočím v patě a zamířím si to zpátky do podpalubí, kde jsem před tím spal. Znovu přijdu ke svému lůžku. Se zívnutím a s protažením rukou, vyndám z vnitřní kapsy pláště svůj svitek a šeptem řeknu ,, Alova ,,. Řeknu to tak, aby to slyšel opravdu jen ten svitek. Svitek začne měnit barvu a začne působit jeho magie. Po chviličce strčím ruku do svitku a vytáhnu si knihu magie vody. Znovu, co nejméně potichu zašeptám ,, Alova ,, a svitek se zase promění za normální. Strčím ho zpět do kapsy a knížku si položím vedle lůžka, na kterém sedím. Voda, kterou mi dal ten hoch do korbelu, tak mi ještě nějaká zbila a korbel stál na ponku, daleko ode mě. Já natáhl ruku a do otevřený dlaně mi přilítl, až z druhého konce místnosti. Jak umíte jednou magii a víte, že tohle vás nevysílí, tak jste líní pro něco chodit. Dopiji poslední loky vody a korbel přenesu zpátky na ponk. Poté se natáhnu na lůžko a do ruky si vezmu knížku magie vody. ,, Musím se toho víc naučit... ,, Řeknu si pro sebe a otevřu knížku. Začnu číst o magii vody a pročítám si nová kouzla a všechno možný. Moje hůl leží hned vedle mě, abych jí měl po ruce. V klidu ležím a učím se.

Velekněz Chrámu Havrana - 25. října 2012 21:08

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav Studium magie je sice namáhavé, pro tebe ale důležité a tak ti čas rychle ubíhá. Na vaši vzdálenost od tvého cíle tě upozorní až výkřik jednoho z námořníků: "Vidím Zlato!" Takto se hovorově nazývá Zlatý Přístav, Rudý Přístav bývá zván Krev. Do Brány příliš mnoho lodí nepluje, tudíž se k tobě námořnická obdoba názvu města nedostala. Hned nato přichází radostné zvolání oddílu vojáků a někteří z pasažérů se vydávají po dřevěné podlaze nahoru na palubu. Během několika minut jste konečně v přístavu a kapitán vydává příkaz k vylodění. Námořníci začínají vykládat tu trochu nákladu, vojáci se se svými pytli vydávají z lodě ven a civilní pasažéři následují. Zlatý Přístav Město prosperující hlavně díky obchodu se severním kontinentem. Slouží také jako zastávka lodí plující z jihu Západního Království. Město je jedno z největších v království a v dobách válek bylo pod náporem nájezdníků Severního kontinentu. Zlatý přístav je obehnán kamennými hradbami chránící před případnými útoky (opět pozůstatek historických zkušeností) a z města vede jediná brána směřující na jihovýchod, tedy k Zelenému Vrchu. Krom knihovny, radnice, sídel bohatých rodin, vojenské posádky a dalších pár budov jsou všechny maximálně dvoupatrové, výše zmíněné jsou naopak vcelku vysoké. Díky prosperujícímu obchodu lze ve městě najít spíše průměrné a zámožné obyvatelé, chudáků, žebráků a jiné spodiny tady moc není. A také podle toho vypadají jejich sídla a jde to poznat. i z moře

Apendix Istar - 26. října 2012 19:14

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav Čas, který jsem strávil nad učením magie vody, utekl rychle. Celkem přeležený a rozlámaný se protáhnu a obleču a vezmu si všechny svoje věci... Jsme v cíli. Jakmile připlujeme do přístavu a loď je zakotvená, společně s ostatníma vyjdu do města... Bez jediného rozloučení. Opírající se o hůl, s úsměvem na tváři a kápím na hlavě procházím městem. Úsměv mám díky tomu, že to je bohatší město a velmi pěkné. ,, Konečně! To je krása!... ,, Říkám si a spokojeně procházím město. ,, Skoro žádná chudina, žádný děravý střechy a rozpadající se zdi. Žádný žebrající krysy... ,, Můj úsměv je pořád větší a větší. ,, Hmm... Vypadá to tu zajímavě. ,, Pořád se usmívám a koukám ze strany na stranu, jak procházím uličkami. ,, Možná bych tu mohl nějakou dobu zůstat a prohlídnou místní akademii nebo knihovnu... Či nějaké muzeum a divadlo... ,, Myšlenky se mi honí hlavou a jedna lepší než druhá. ,, No, ale nejdříve si zajdu někam najíst... Z těch břeček, který byli slaný od moře, jsem se vůbec nenajedl a ještě mi bude špatně. ,, Řeknu si pro sebe a začnu hledat nějakou luxusní hospodu. Hledám nějakou dobrou a ne žádný zakouřený pajzl, co tam chodí místní špína. Takže až najdu něco luxusnějšího, vejdu dovnitř.

Velekněz Chrámu Havrana - 26. října 2012 21:57

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne První kroky po pevnině jsou opravdu narozdíl od kymácející se lodě velký rozdíl. Velký a příjemný. Celá země je dlážděná, a po takto vzniklém menším náměstí se prochází více lidí všech možných ras, které jsi snad viděl. První hospoda, kterou nalezneš má na vývěsním štítu napsáno "Rychlý vítr" a už ze zápachu cítíš, že to není nic pro tebe. Hledáš tedy dál a naproti radnice narazíš na slušně vyhlížející hostinec zvaný "Zpěv racka", štít je krásně a do detailů malovaný. Proto neváháš a vcházíš do zdobené dřevěné stavby, navíc tě láká vůně pečeného masa a čerstvého pečiva. "Dobré odpoledne, přeji." uvítá tě zpoza pultu mladá elfka v čisté zástěře, pod kterou září krásné rudé sametové šaty. "Copak si budete přát?" Skoro všechny hostince v Západním Království se stavěly podle stejného schématu - naproti dveřím jsou schody vedoucí do pokojů, na jedné straně pult a dveře do místností hostinského, na straně druhé dvě či tři řady stolů s židlemi či lavicemi. Tento hosinec je opravdu příjemný, před dveřmi je rohož a na podlaze leží barevný tkaný koberec. Na zdech jsou pověšeny obrazy a samtam i menší dřevěná soška.

Apendix Istar - 27. října 2012 11:33

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, Vejdu do hostince, který vypadá, že by to tu špatný být nemělo. ,, Jo asi zůstanu tady... ,, Řeknu si, když pohledem projíždím vnitřek hostince. Hned jak vejdu, tak mě uvítá mladá elfka... Půvabná a oblečená v sametových rudých šatech. Moje oči se na ní podívají a věnuji jí milý úsměv. ,, Vypadá opravdu dobře... ,, ,, Dobré odpoledne přeji... ,, Znovu jí věnuji úsměv. ,, Rád bych nějaký bylinný čaj a k jídlu... ,, Zamyslím se a pak řeknu. ,, Dal bych si něco z elfské kuchyně, jestli je možno... Nějaký kořeněný salát. ,, Usměji se na ní. ,, No k tomu třeba nějakou rybu z přístavu. ,, Vyndám si měšec z prstní kapsy pláště a potěžkám ho. ,, Jo... To by mělo stačit... ,, Usměji se a pak se zamyslím. ,, Měl bych si pak najít nějaký při výdělek. Myslím, že magie a moje schopnosti, by se tu někomu mohly hodit... Mohl bych třeba psát nějaký dopisy či překládat knihy... Či něco z magií... Ale nejspíš to nechám na zítřek. Asi si tu zaplatí ubytování a strávím tu tak tři dny a projdu si město... Vypadá to tu opravdu hezky... Potom se uvidí, co dál... ,, Proberu se ze zamyšlení a pohlédnu opět na půvabnou elfku. ,, Kolik, že jsem dlužný? ,, Usměji se. Pořád stojím opřený o pult, u elfky. Najednou otočím hlavu směrem ke stolům a projdu pohledem, kdo tu všechno sedí. Potom ale opět vrátí pohled k elfce a s úsměvem na tváři řeknu. ,, Máte to tu velmi pěkné, ale vaší kráse se to nevyrovná. ,, Věnuji jí úsměv a hluboký pohled do očí. Jsem zvědavý na její reakci. Už jsem zvyklý na všechno... Tolikrát jsem byl odmítnut, ztrapněn, či v horším případě jsem dostal facku... Někdy to ale vyšlo a s tou dotyčnou jsem strávil noc, či si hezky popovídal a podobně. Vždycky mě bavilo dobíjet srdce žen. Nikdy mi však žádná nevydržela dlouho. V tomhle mám takovou přelétavou povahu. Tahle však byla jiná než ostatní. S elfkama jsem tolik zkušeností neměl a tahle vypadá opravdu půvabně a přitažlivě. I z prvního pohledu vypadá milá. ,, No uvidíme... Uvidíme... ,, Říkám si v hlavě a přitom hledím do očí elfky. Třeba by to nemuselo skončit jen jednou nocí nebo fackou... Začínám uvažovat. ,, No opravdu bych se to mohl na nějakou dobu ubytovat... Krásná hospoda, příjemná atmosféra, úžasná elfka a teď ještě posoudím jídlo a jeho cenu... Ale nejspíš bych tu zůstat mohl. ,, Přemýšlím a čekám na elfky odpovědi.

Zjeh - 27. října 2012 13:07

soukromá zpráva od Zjeh pro Pokoj Zavřu oči, a téměř v zápětí usnu. Chtěla jsem sice ještě chvíli uvažovat o ochlastech a co se tam vlastně stalo a proč odmítl, ale únava byla mnohonásobně silnější. K ránu se mi zdál podivný sen. Na lodi jsem nikdy nebyla, a ani jsem po tom netoužila. Asi si moje hlava pohrála. Hned ale na to zapomenu. Přece se jedním snem nenechám rozhodit! Ne, taková já nejsem. Hostinec Jdu po schodech dolů do hostince a pořádně se protahuji, tím zvýrazním svou elfskou výšku a už už se poohlížím, koho bych mohla okrást. Hlasitě mi zakručí v břiše a s tím momentem mi dojde, že když se postavím za skupinku u pultu a budu ,,čekat", až dořeší věci, moha bych jednoho z nich okrást. Lehce se pousměji a vydám se za ještě neuloupenou kořistí. Mou obětí se stane vysoký a pohledný, blonďatý půlelf. Postavím se za něj, a chvíli vyčkám. Jestli se na mě otočí, mile se na něj usměji. Ujistím se, že mi stoprocentně nic nehrozí a pomalu začnu ruku sunout k jeho kapse, nebo váčku. Šikovně ji dlouhými a hbitými prsty otevřu a zasunu roku dovnitř, abych cokoliv ukradla. Kdyby se mi lup povedl, tak co nejnepozorovaněji zmizím ve dveřích na ulici.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. října 2012 13:11

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne "Dobře." řekne rozveseleně slečna a usměje se na tebe, tvou objednávku jde vyřídit do kuchyně. "Bude to stát jeden zlatý, pane. Jen si na to budete muset asi půl hodiny počkat. Nebo si snad přejete čaj již nyní?" Na tvou lichotku se pousměje ale jinak tomu nevěnuje příliš velkou pozornost. Zdá se, že na podobné věci je zvyklá. Do hostince přichází další osoba - stařec oděn do hnědého hávu se špičatým kloboukem posazeným na téměř bílých vlasech. Z jeho vzhledu i dojmu lze poznat, že bude jedním z čarodějů Západního Království. Něco málo jsi o nich četl. V každém městě má být knihovna, která vypadá jako věž. V ní sídlí čaroděj, který zároveň plní práci knihovníka, kronikáře a občas také pomáhá obyvatelům, pokud je to v jeho silách. Tito většinou starci mají jednoho svého učně, který by měl být jeho následovník. Všichni tito kouzelníci i jejich učni jsou zavázáni dodržovat určitý kodex, který je sice lehce svazuje, dodává jim však i jisté výhody. Muž si ve dveřích sundá klobouk a drží jej v levé ruce. Vydá se k pultu a elfce, která jej slušně pozdraví. Při tom se o tebe zastaví pohledem. "Zdravím Adélko, dlouho jsem tě neviděl, děvče!" pozdraví ji a elfce se na tváři objeví široký radostný úsměv. "Mistr Ernest! Probohy, já vás ani nepoznala! Tak je to dlouho... Pročpak se najednou objevujete tady?" začne se radostně vyptávat. "Co si dáte?" "Přijel jsem pozdravit svého přítele, vašeho Mistra knihovníka. Na poslední chvíli však musel vyrazit na cestu a zapomněl mě o tom informovat, tak tady budu ještě dva dny čekat do jeho návratu. Pravda, do Zeleného Vrchu bych to neměl velký kus cesty, raději ale zůstanu zde. To víš, Adélko, není času na cestování, tak toho musím využít. Ku večeru ti budu zase vyprávět, tak jako kdysi. Ale teď bych se rád najedl, taková zeleninová polévka by přišla vhod." V jejích očích se objeví cosi, jako slzy štěstí, které si utírá, když oznamuje do kuchyně i jeho objednávku. Mezitím si muž jménem Ernest sedá k volnému stolu v rohu zády k ostatním, z brašny vytáhne knihu a začne ji pročítat.

Lisian - 27. října 2012 21:36

soukromá zpráva od Lisian pro Ech.. no… *nahlíží do poznámek*… HOSTINEC! Když se Alnas nemá k navázání rozhovoru, zbytek cesty jen mlčím a když příjdeme do hostince, skoro nevnímám co se děje kolem. Jen Milanovi zaplatím za raneček a schovám si jej. Chvíli pozoruji Alnase. Byla to správná volba? Stěží… nevypadá jako někdo s kým by byla zábva a už vůbec ne jako někdo, kdo by měl rád ruch města… zatímco já jsem byla stvořena pro ruch hostinců, on pro úmorné ticho lesů… Není to nikdo pro mě… Muselo to být jen chvilkové pobláznění… asi proto, že je jiný, než ostatní… Nebo snad ne? Že bychom si skutečně byli souzeni? Ne, to je nesmysl… Jsme každý úplně jiný. Neshodneme se v ničem… Ale co když si to jen namlouvám a jsme si skutečně souzeni? Z úvah mně vytrhne fakt, že jsem pohledem zmizela z Alnase a přesunula se k Edrianovi... tedy spíše k jeho hrudi… Jakto, že jsem si nevšimla… TOHOHLE! Jsem už snad úplně slepá?! Nebo mně oslepil pohled do Alnasových očí? Opět si Edrianan prohlédnu od hlavy k patě, ignorujíc fakt, že to možná vypadá divně. Pozoruji jeho tvář, pomalu, mučivě pomalu kloužu pohledem po jeho krku k ramenům… Na okamžik podlehnu pokušení představit si jej bez toho všeho, co na sobě má… dobře, kalhoty by si mohl nechat… sama pro sebe se tiše pochichotávám.

Apendix Istar - 28. října 2012 18:58

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, ,, Děkuji... ,, Mile řeknu elfce a zaplatím, co jsem dlužný. ,, Dobrý... Já počkám. Čaj bych si dal ale už teď. ,, Odpovím na otázku a usměji se na ní. Potom se stane jedna velmi neočekávaná a až neuvěřitelná věc... Do hostince zavítá jakýsi čaroděj s hnědým hávem a kloboukem. Jde taky k elfce a pozdraví jí jménem. Začnou se spolu bavit a jde poznat, že se znají dlouho. Chvilku si ho zamyšleně prohlížím. Potom si sedne k samotnému stolu a začne jíst. Já čekám na čaj a nějak extra se dál o čaroděje nezajímám. Nejsem ten typ člověka, co by za někým dolézal a chodil, jen že má stejný, nebo podobný povolání a zájmy... Tedy, když nemám důvod. Jakmile dostanu čaj, tak si sednu k volnému stolu a začnu ho upíjet. Ovocná chuť čaje mi je velmi příjemná a já si připadám jako v lese... Cítím tu vůni a chuť borůvčí, malina a lesních jahod. Vychutnávám si čaj a čekám na jídlo. Přitom očkem koukám po ostatních v hospodě a nejvíce po čaroději. Když na něj dohlédnu dobře, tak zkouším přečíst co je to za knihu, kterou čte.

Velekněz Chrámu Havrana - 29. října 2012 09:39

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne S šálkem čaje si sedáš k dalšímu volnému stolu, naštěstí kousek od čaroděje, tomu po chvíli elfka přinese talíř polévky. Ernest se však od knihy neodtrhuje, jen semtam se skloní lžící k polévce. Více se totiž věnuje studiu jakéhosi kouzla, alespoň tak soudíš podle počtu stran. Více ale nedokážeš určit, hnědý háv ti brání ve výhledu. Vychutnáváš si tedy horký čaj, který je po té plavbě ještě chutnější, než obvykle. "Tady máte, čerstvý salát s kořením, smaženého candáta se zeleninou, pane. Přeji dobrou chuť a až budete mít další přání, stačí říct." řekne ti příjemným hlasem a vrátí se zpět. Vůně smažené ryby a koření ti dělá chutě a tak ti nic nebrání pustit se do jídla.

Apendix Istar - 29. října 2012 21:32

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, ,, Áááá... Děkuji. Doufám, že to bude dobré, jak to vypadá a voní. ,, Řeknu upřímně, jak je v mé povaze a při tom se na elfku usměji. ,, Hmm... Ale fakt to vypadá a voní dobře. ,, Říkám si, když si prohlížím jídlo před sebou. Čaroděj a zbytek hospody, mě teď nezajímá... Jenom to jídlo. Pustím se tedy do jídla a vychutnávám si každý hlt. Jídlo mi velmi chutná a obstálo mým představám. ,, Ano!... Je to opravdu dobrý hostinec, ve všech směrech. Strávím tady tři noci. ,, Řeknu si rozhodnutý a pokračuji v jídle. ,, Sice je to tu dražší, ale radši víc platit, než být v nějaký špíně. ,, Pokračuji v jídle a dále pozoruji dění v hostinci. Jakmile po nějaký době dojím. Usměji se s plným žaludkem. ,, Bezva. To jsem potřeboval... ,, Náladu mám celkem dost dobrou a doufám, že mi jí nikdo nezkazí. Poté se zvednu a zkusím se zachovat slušně, ale je to jen kvůli tomu, abych na elfku zapůsobil... Jinak mi je to totálně proti srsti... Vezmu prázdný talíř a zajdu k ponku, ho tam položit. Při tom se usměji na elfku a řeknu. ,, Bylo to velmi dobré... Rád bych si u vás na tři noci zaplatil pokoj. Jaké možnosti a ceny pokojů zde máte? ,, Řeknu upřímně, abych taky všechny prachy nedal jen do tohohle.

Velekněz Chrámu Havrana - 29. října 2012 22:34

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Možná je opravdu zvyklá na takové komplimenty, nebo neumíš moc dobře působit na ženy. "My připravujeme pouze ty nejlepší pokrmy, pane." I přesto se jí na tváři objeví lehký úsměv. Poté vytahuje knížku menších rozměrů, jakýsi deník, a vyhledá poslední záznam. "Na dnešní noc máme volné ještě dva pokoje pro jednoho, nocleh vyjde na půl zlatého, pane." Pak ale lehce svráští čelo. "Zítra však máme veškeré pokoje zamluvené, moc se omlouvám, pane. Přespříští noc budeme mít opět jeden pokoj volný, je však pro dvě osoby, bude to tedy stát jeden zlatý za noc." Každá sranda něco stojí a nocleh v řádném hostinci taky není zrovna zadarmo. Obzvlášť, pokud má podobné vybavení jako mají severské luxusní hostince. Tedy zdobené koberce po celé podlaze, olejové lampičky, krásné postele s měkou a hřejivou peřinou i polštářem, truhla na odložení věcí, stůl a židle (kdybys měl zájem jíst v pokoji a ne mezi ostatními), polička s knihami a další vymoženosti, které v obyčejných hospodách či pajzlech rozhodně nenajdeš. "Pokud máte zájem, pokoj pro vás bude připraven nejpozději za hodinu."

Alnas Moren - 30. října 2012 15:30

soukromá zpráva od Alnas Moren pro Sbalit si pět švestek... Se slovy „Děkuji“ si vezmu připravený pytlík se zásobami a vkládám si ho do torny. V tom si všimnu dívku s vlasy plamene, která se za námi jen usmívá a čeká, až bude moci taky něco koupit. Na dobrodruha moc nevypadá. I když to ani Lis ne a to toho už máme za sebou… Teda přežili jsme aspoň vlastní smrt. Pousměji se nad touto myšlenkou. Je mi jasné, že v hostinci bych asi marně hledal bylinky a teď už není čas doplnit jejich zásoby, které se mi řádně ztenčily. Nezbývá než nějaké nasbírat přímo v přírodě. Mezi tím vším prohrabováním a přehrabováním tornou narazím na dalších pár zajímavých věciček… kupříkladu taková vlčí srst. Za dva dny je svátek. Třeba nachystat pár věcí, ale ty snad najdu v lese a na louce. Ano přichází Samhain a s ním i věci spojené s tímto svátkem. Svátkem mrtvých, nový rok Boha… „Neměli bychom se již vydat na cestu? Přeci jen už tady jsme trochu dlouho a ta „věc“ se sama nevyřídí.“ Pronesu ke skupince, jelikož už jsem trochu nervózní z toho nic nedělání.

Apendix Istar - 02. listopadu 2012 20:08

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, Elfka mi řekne o pokojích a já se smutně zamračím... ,, Hmm... Co se dá dělat. Tak zaplatím jednu noc a zítra se uvidí... ,, Poté vzpřímí hlavu a usměji se na elfku. ,, Tak prosím pokoj jen na dnešek. ,, Řeknu a vyndám z měšce zlaťák. ,, Tady máte... ,, Usměji se a ještě řeknu. ,, V pořádku, stejně bych tam ještě teď nešel... Až večer ho budu potřebovat. Děkuji. ,, Znovu se usměji a když je vše vyřízeno, sednu si zpátky ke stolu, někde u zdi, kde nikdo jiný nesedí a vyndám z batohu opět knihu magii vody. Začnu číst, a to v pokračování tam, kde jsem předtím skončil. Snažím se pořád učit nové kouzlo a víc vniknou do magie vody. ,, Ještě chvíli budu studovat a poté se vydám do města... A za kulturou. ,, Usměji se z dobrého plánu a znovu se začtu do knížky.

Velekněz Chrámu Havrana - 05. listopadu 2012 08:53

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne "Pak se tedy nezapomeňte vrátit, pane." odvětí ti a napočítá pět stříbrných, které ti podá. Vracíš se tedy ke studiu, moc se ti však nedaří - do hostince přišli dva strážci města a posadili se ke stolu vedle toho tvého. Elfka se hned vydá za nimi a ptá se jich na objednávku, ti svými mocnými hlasy odpoví a začnou se bavit. Jejich zbroj tvoří zelený varkoč se žlutým vyšíváním i lemováním, pod ním vykukují krátké rukávy kroužkové košile. Na stůl si při příchodu položili helmy, také sis všiml dalších doplňujících částí zbroje. Jejich hlasy se ti zabořují do mysli a narušují soustředění, čaroděj před tebou na tom vypadá o něco lépe. Nakonec jim dorazí i pečené kuře s teplým chlebem a pivo a začnou se bavit dokonce i při jídle, naštěstí stále vypadají jako městská stráž a ne jako barbaři z hor.

Velekněz Chrámu Havrana - 05. listopadu 2012 09:10
	soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zelený Vrch Stojíte v hostinci, Zjeh postává kousek od Edriana, Milan jde kohosi obsluhovat.

Apendix Istar - 05. listopadu 2012 18:26

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, ,, To snad nemyslí vážně... Sice jsme v hostinci, ale za prví v slušným a za druhý by si mohly všimnout, že se tady snažím číst a soustředit... ! ,, Trpělivost mi dojde a já zvednu hlavu z knížky. Poté se na ně v klidu otočím a ironicky usměji. ,, Strážníci... Mohly by jste se laskavě utišit?!! ,, Řeknu hrubým a rázným hlasem... ,, Jestli jste si nevšimli, tak se tu snažím číst... Můžete si třeba odsednout k jinému stolu... Třeba k tomu co je nejdál od tohohle... To bude nejlepší co uděláte! ,, Znovu řeknu rázně a strážníci musí slyšet, že v mém hlase nejde slyšet strach ani žádná nejistota... Takové jednání a názory patří do mého charakteru a jsem na to zvyklí... Tak že se necítím nějak zvláštně a nejistě...

Velekněz Chrámu Havrana - 06. listopadu 2012 21:11

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Ačkoliv vypadají jako větší drsňáci a stačila by chvilka tvé nepozornosti a měl bys čepel zaseknutou do hlavy... Mlčky se na sebe podívají a pokračují v jídle, tentokrát potichu. "Pilný student magie s rázným hlasem, to se mi líbí..." promluví na tebe čaroděj, aniž by se odtrhl od knihy. "Někdo takový by se celkem hodil... Měl bys zájem o nezapomenutelný zážitek a seznámení s jedním z nejmocnějších artefaktů z celého okolí?" Na tvou odpověď se však již otočí a prohlíží si tě tmavýma hlubokýma očima.

Apendix Istar - 07. listopadu 2012 20:22

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, Strážníci se zachovají, jak jsem chtěl a já jim už dále nevěnuji pozornost. Jen zakroutím očima a zahledím se zpátky do knihy. Pak se ale ozve ten starý čaroděj, co se předtím bavil s tou elfskou krčmářkou... Začne se mě ptát, zda bych chtěl mít nezapomenutelný zážitek a poznat jeden z nejmocnějších artefaktů z celého okolí... Já celý překvapený a zaražený odtrhnu hlavu z knihy a nechápavě se podívám do čarodějovo očích. Chvilku se na něj nechápavě mračím a v hlavě mi to šrotuje... ,, Cože? Jaký artefakt? Jak mě zná... ? ,, Nedá mi to a arogantně a nechápavě se na něj podívám a řeknu. ,, Kdo jsi starče, že mi dáváš tyhle nabídky... ?? A odkud mě znáš?! ,, To ,, znáš,, už řeknu rázným hlasem, protože mi tohle celé připadá divné a podezřelé. ,, Artefakt? Jen blázen by posílal někoho, koho nezná, k nějakému artefaktu... Nebo je to jen nějaký podvod a já se nachytám... Tohle je opravdu divné... Opravdu… ,, Nechápavě a zamračeně zakroutím hlavou sám pro sebe. Jsem z toho celý nějaký zmatený a nějak mi to celý nesedí...

Velekněz Chrámu Havrana - 07. listopadu 2012 21:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne "Já? Já jsem Ernest Hbitoprstý, knihovník, kronikář a kouzelník Zeleného Vrchu!" prohlásí hrdě. "A vím, že jsi ze severu nepřijel posedávat po hospodách..." řekne ti už značně potichu. "A taky vím, že se zajímáš o magii a něco, jako artefakt plný magie, tě zajímá... a taky vím, že jsi vhodný pro to, k čemu bych tě vyslal... necítím strach... necítím aroganci... necítím touhu po zradě... Cítím touhu se o tom dozvědět víc, dotknout se toho, ano, to všechno v tobě cítím!" Kdybys z něho cítil alkohol, bezpochyby bys mu nevěřil ani slovo. "Jen řekni, chceš projednou opustit komory zaplněné knihami a svitky a udělat něco důležitého?"

Velekněz Chrámu Havrana - 11. listopadu 2012 16:19

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Hliněné Údolí, odpoledne "Ardeji, bude večeře." volá na tebe Marie z okna vašeho domku. Den jsi opět prolenošil, občas něco udělal a pak opět lenošil... Komu by se taky chtělo pracovat v tak hezký květnový den? Slunce svítí, na loukách zní cvrčci i jiný hmyz, semtam zafouká příjemně chladný vánek. Hliněné Údolí je příjemná vesnice čítající asi dvacet rodin, převážně lidí. Dále zde můžeš potkat celkem často elfy či půlčíky, další rasy jsou tady však jen zřídkakdy. A takového trpaslíka jsi viděl zatím jen jednou, když směřoval z Černého Kamene na jih, do Věže. Díky nalezišti vhodné hlíny a jílu zde většina lidí pracuje právě jako hrnčíři, taškáři, obchodníci. Také ideálně zapadá do údolíčka mezi kopci, díky čemuž dostala druhou část názvu. Většina domků ve je kombinována cihlami a dřevem. Nejprve se trámy vytvoří základní konstrukce, dále se zdi vystaví z cihel, mezery a hrany se utěšní jílem, střecha bývá z pálených tašek. A téměř všechny budovy jsou přízemní, krom radnice a knihovny. Radnice má pouze jedno patro navíc, knihovna je však mnohem vyšší. Je postavena z šedého kamene, na výšku má asi 15 sáhů. Sídlí v ní kouzelník, knihovník a zároveň kronikář Hliněného Údolí, Michal Rudovlas, nepříliš starý muž vysedávající často v hostinci vyprávějíc při tom různé historky, některé prožité, jiné přečtené z knih. Mezi nejoblíbenější patří příběh o něm a jiném kouzelníkovi, Ernestovi Hbytoprstém, když spolu pluli prozkoumávat ostrov, který se údajně nachází pár dní plavby na západě od Království. Druhý den plavby je přepadla pirátská loď, jejíž kapitán je považoval za obchodníky, kteří vypluli z Rudého Přístavu do Zlatého. Avšak kouzelníci, tenkrát ještě mladí a nepříliš zkušení, se s nimi vypořádali pomocí magie, obě lodě však byly poškozeny a tak z potápějící se paluby vytrhali pár prken a vytvořili z nich primitivní vor, vzali s sebou i pár zásob na cestu. A zatímco pirátská loď dohořívala, jejich dorazila ke dnu moře a oba dva, jediní přeživší byli kdesi v moři, kde snad žádná loď nepluje, se zásobami na pár dní. Mořský proud je však zanesl k pevnině, tam vstoupili na pláž a před nimi se rozléhal jejich vysněný cíl - onen ostrov, kam se vydali. Michal pak popisoval, jak zvláštní zvířata a stromy tam viděli, jak se ukryli před bouří do jeskyně a za svitu vykouzleného plamene pokračovali hlouběji až narazili... "Ale zbytek až příště..." říkával potom a děti i další posluchači netrpělivě čekali na pokračování, kterého se však nikdy nedočkali, místo toho začal vyprávět jiný příběh, téměř stejně tak poutavý. A vzhledem k tomu, že Hliněné Údolí nezažilo snad žádnou válku, spor ani nájezdy, nemá žádné vojáky ani obranné zdi či palisády - zkrátka mírumilovná vesnice.

Ardej Tříska - 11. listopadu 2012 21:10

Hliněné údolí Byl to den, jako jiný. Od samotného začátku až do onoho okamžiku. Slunce roztrhlo závoj temnot, než-li jsem stačil opustit říši snů. To první sluneční paprsky, jež mne s jemností a lehoučkým přídechem světla a tepla hladily po tváři. To ony vedly k mému procitnutí. Prve se mi však vstávat nechtělo. "Ještě né ... ještě alespoň chviličku ..." postěžoval jsme si slunci a převalil se na druhý bok v domnění, že mi to pomůže. A také že pomohlo. Tedy do chvíle, kdy do mého pokojíku vtrhl tatík. "Vstávej mladej! Přeci neproležíš celý boží den." vyháněj mě nelidsky z prohřátého pelíšku. Venku sice nebyly mrazy, ani děsivá zima, avšak ... vyhřátému pelíšku dokáže konkurovat snad jen ..... "Ardeji! A fofruj z té postele! Za chvíli máme být na stavbě a ty jsi se ještě stále ani neoblékl! Ani neposnídal!" začal mne okřikovat otec a strhl ze mě peřinu. Obyčejně by ho něco takového jen tak nenabrousilo, ale my dva ... řekněme, že v poslední době spolu zrovinka nevycházíme. "No jo porád!" odsekl jsem drze a posadil se na postel. "Mohl bych mít alespoň trochu soukromí?!" pokračoval jsem v uštěpačných poznámkách. Otci se pochopitelně nelíbily a měl chuť mi také odseknout. Místo toho však raději polkl hořkou slinu, zaskřípal zubama a v rámci úšetření sebe i mne od hádek odešel z pokoje pryč. "Asi jsem včera měl jít opravdu spát o něco dříve." přiznával jsem si, když jsem si, stále ještě v polospánku, mnul oči. "Ale co ... už. Stálo mi to za to." odpovím si a při vzpomínce na včerejšek se upřímně usměji. Poté vyskočím na nohy a honem honem do košile a kalhot. Svůj pokoj jsem opustil téměř stejně rychle, jako šipka opouští kuši. Snídani jsem si nenabral. Akorát jsem si ze stolu ukrál kus chleba, k tomu přibral sýr a dvě jablka. Vodu již měl nachystanou otec, takže jsme byli připraveni. jo otec ... ten už nervózně přešlapoval na zápraží a mračil se tak, jak to umí jen a pouze on. Ještě před příchodem na stavbu mne obdaroval svou kritikou a životními moudry. Na stavbě už šlo ovšem vše bez problémů. Otec mi zadal úkoly a já je vyplnil. Tedy usiloval jsem se o to a docela úspěšně. Když jsme se vrátili domů, čekala na nás mamča s výbornou houbovou polévkou. Všichni jsme si k ní dali s chutí i chléb. Já osobně si byl i přidat. jo mamča ... to je kuchařka. Ta by mohla sloužit klidně i v královské kuchyni. A taky, že na to má vlohy ... vždyť ještě zamlada .... ale to je vlastně jedno. Po obědě jsem měl docela volno. Akorát na dvě hoďky potřeboval tatík pomoct něco málo v dílně. No a pak ... jsem mohl zas a opět do místního hostince. Peněz na utrácení jsme příliš neměl. Otec mi výdělek nechtěl dát. Pořád mumlal něco o tom, že mládí horlivost snáze propálí měšec, nežli chladný úsudek starších. Co to je za kecy? Ať ta, či tak já byl v hostinci vždy vítán. Zlaťáky se mi sice z ruky, ani měšce, ani kapes nesypaly, ale i tak ... Kdysi moje mamča a dnes .... když jsem se učil hráti na instrumenty, zpívat, rozumět notám a poezii celkově, otec byl rád. Prý to povznáší ducha. Já tím však povznesl své zisky. A ty jsem pak zase rychle zpětně investoval do hostince. Přesněji jeho radovánek. Každý večer po tom zdánlivě nekonečném tahání se s otcem .... konečně místo, kde se na mě hledí s obdivem. Místo, kde se mi naslouchá. Místo plné dobrého jídla, kvasu a ladných křivek. I dnes večer bylo v hostinci narváno za soumraku. A není se čemu divit. Dnešní večer byl jedním z večerů, kdy Michal hodlal vyprávět další ze svých nádherných pohádek. Navíc já se dnešní večer chystal na další ze svých pověstných jízd. Včerejší noc se poněkud rozkřikla a ... natáhla do hostince spoustu kunčaftů. Když Michal odvyprávěl své poutavé příběhy, rouška tmy již zahalila širé okolí a slučení záře byla vystřídána jasem měsíce a hvězd. Dnešní noc měla být jasná. Již jsem pozvedl své housle a předem se posilnil vínem ... to víte ... na kuráž. Již se smyčec dotkl strun a začal vydávat první ze zvuků plných klidu, míru, harmonie a ves ... "Ardeji večeře!" zavolala najednou Mamča. Nebylo to příliš zvučně, ani hlasitě. Spíše jakoby to jen vítr lehounce zapředl v korunách stromu ... "Mami teď se mi to fakt nehodí." chtěl jsme odpovědět. Večeři jsem měl domluvenou již u hostinského a vystoupení? ... to mi právě začínalo. Sklopil jsem hlavu a housle odložil ke krčmáři. "Hned budu zpět." poznamenal jsem a zamířil si to domů. "Mami ... já povečeřím v krčmě. Nevadí ti to moc?" optal jsem se slušně maminky. Ta byla prve zaražená, ale věděla, proč v hostinci jsem. Vůbec jí to nevadilo, naopak. Byla ráda, že i kus jejího srdíčka je ukryt někde uvnitř mne. A o to víc ji těšilo, že jsem s tím kousíčkem chodil na trh a ukazoval jej. "Jen upaluj ty slavíku." odpověděla mi a věnovala mi jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů. "Díky mami!" vykřikl jsem radostí, dal jí pusu na líc a honem upaloval do hostince. Noc to byla šílená. Tančilo se a zpívalo. A já hrál, zpíval, recitoval, tančil, pil ... dělal jsem jménu Tříska čest ... a to si pište, že tohle jméno ze začalo spojovat nejen s odštěpky, ale také se zlatem v hrdle. Tím, jímž byla maminka obdarována a nesmělo býti zapomenuto. Ta noc byla ... osudová. Když se noc připozdila natolik, že již pomaličku ránu předávala své otěže, když již pivo a jižanské listí otupilo mé smysly natolik, že jsem byl sotva schopen slova, právě tehdy hovořil jsem s Michalem. Z těchto okamžiků si nepamatuji příiš ... až na jedno. je to jako blesk, jež najednou osvětlí nebesa, byť jen na pouhý okamžik, avšak díky tomu je tato vzpomínka vidna. "... můj milý. Pohádky jsou to jen a pouze pro ty, jež se bojí pravdě pohlédnout do očí. Má vyprávění jsou sice barvitá, avšak vše, co já vyprávím se skutečně stalo." "... a co je pravdy na těch tvých básních, písních, čemkoli ... dokud nic neprožiješ, nejsi pravým bardem." Druhého rána jsme se neprobral. Ani poledne. Až odpoledne jsme byl opět vytržen ze svého opilecké snění. Byl to otec. Nabral kýbl vody a mrskl ho po mně. Tedy tu vodu v něm. Strašlivě hulákal, ale já mu nerozuměl. Napůl jsem spal, napůl chtěl umřít a napůl ... vlastně zcela jej poblil. Vzpamatovával jsem se docela dlouze. Ani večer jsme nebyl schopen žádné práce. A otec soptil ... a soptil ... a soptil ... Nebyl jsem sice schopen práce, avšak rozuměti jeho slovům ano. Byla to nekonečná přednáška. Myslel jsem si, že to nikdy neskončí. Tak rád bych mu oponoval, ale ... mě bylo ták blbě! Prostě jsem jen tak seděl a poslouchal, jak do mě furt dokola hučí .... Když číše mé "trpělivosti" přetekla, šel jsme prostě zase spát. Opět se mi chtěl postavit do cesty, ale nehodlal riskovat, že by mu máma musela dát další čistou košili.

Apendix Istar - 13. listopadu 2012 20:02

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, Stařec se mi představí jako nějaký Ernest. Začne mi říkat, co chci a nechci dělat... Sice má pravdu, ale proč mi tohle říká? Nejsem ten tip člověka, co by mu nevadilo, že o něm někdo takhle mluví... V tom smysle, že mu říká, co chci a nechci dělat. Ale čert to vem... Ještě chvíli zamračeně a podezíravě hledím na čaroděje a pořád se rozhoduji. Po chvilce však usoudím, že nic nedám, když ho aspoň vyslechnu... Ale ne zde. ,, Erneste... Já jsem Apendix Istar. Čaroděj a vědec přes elementární magii. ,, Vzpřímím hlavu a moje tvář se změní za vážnou, povýšenou a hrdou... Poté zdvořile kývnu hlavou na pozdrav. Pak se však můj obličej znovu zamračí. ,, Tvoje nabídka a slova se mi zdají zvláštní... Vyslechnu však tvůj příběh a tvou nabídku. Ne ale tady... ,, Zvednu obličej na čaroděje, abych mu naznačil, jestli tu má nějaký pokoj nebo pracovnu, či tak něco, kde bychom to mohli pořádně probrat.

Velekněz Chrámu Havrana - 13. listopadu 2012 20:52

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Říše snů "Ardeji, pojď se najíst." slyšíš volat maminku z okna. Den je jako každý krásný jarní, ve vzduchu voní pyl a mimo jiné také obědy z celé vesnice. Příbíháš domů a sedáš si do útulné kuchyně k misce zeleninové polévky. "Tady máš chléb, synu." Táta ti podává krajíc čerstvého chleba a až maminka dodělá poslední přípravy jídla, přisedne si ke stolu a začnete jíst. "Ty, synu." začne jen tak uprostřed jídla diskuzi. "Slyšel jsem, že se vydáváš do Brány. Jen jsem ti chtěl říct u tohoto posledního společného jídla na dlouhou dobu či možná i navěky, mám tě moc rád synu a tvá pomoc v řemesle mi bude velice chybět." Jindy silnému a pracovitému hobitovi se v očích objevují slzy. "A ať už budeš cestovat po kraji či po celém světě, vždy zde budeš vítán, synu!" Slzy už pomalu stékají po vrásčitých tvářích a Arnold si je utírá kapesníkem, který Marie vždy pokládá pod příbor. Místo rodinného objetí a rozloučení se však naštřvaně zvedáš a bereš bandalír, který stojí u dveří a vydáváš se pryč, za sebou slyšíš volání svých rodičů. "Ardeji! Ardeji!!" ... "Ardeji!" probouzí tě volání poloviny vesnice. "Ardeji! Kde jsi?!" mezi mnoha hlasy rozeznáváš otce. Ležíš částečně opřený o strom, pod zadkem cítíš mech a do levého lýtka tě tlačí zlomená větvička. "Tady je, už ho vidím!" zvolá jeden z obyvatel Údolí a další se vydají jeho směrem. "Ardeji, kluku jedna, jsi v pořádku?" Cítíš se rozespale. Neskutečně rozespale. Mezitím se z hloučku lidí objeví tvůj otec a se smutkem i hanbou v očích. "Měli jsme s maminkou neskutečnou starost, kde jsi byl?" Někteří ti pomáhají vstát, což při tvé váze hobita není takřka problém, jiní se rozcházejí domů, další tě pozorují a něco mezi sebou šuškají. "Malá Dorotka kováře říkala, že tě viděla jít pomalu do lesa s víčkama přes oči, lekla se tě jako umrlce. Někteří blázni tvrdí že jsi byl náměsičný, jiní že posedlý démonem. A jelikož už to bylo ráno, co jsi kráčel, první možnosti věří málokterý z nich." vysvětluje doma Marie, když se tam dopotácíte, otec hlasitě oddechuje a kráčí z jednoho koutu místnosti do druhého a zpět. "A tady máš novou košili." Když ses totiž probudil, tvá byla špinavá a potrhaná, jako bys proběhl křovím a pak se vyválel na hlíně. Někdo klepe na dveře a otec zvolá: "Vstupte!", ve dveřích se objevuje kouzelník Michal. "Táta ho požádal, aby se na tebe podíval... pro jistotu." Ten k tobě pomalu přijde a ptá se: "Co si pamatuješ jako poslední, chlapče?" A skrz pootevřené dveře vidíš spoustu čumilů a slyšíš další šuškání, s jistotou můžeš říct, že si povídají o tobě.

Velekněz Chrámu Havrana - 13. listopadu 2012 21:34

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne "Dobrá tedy." ozve se ti jeho hlas, ačkoliv rty zůstávají nehybné. "Adélko, máš volnou jednu místnost?" zeptá se už verbálně, když šenkýřka prochází kolem. "Stačí na pár chvil, někteří rádi poslouchají, ikdyž nemají." "Můžete jít do mé komory, Mistře! Pojďte, otevřu vám." a kvapným krokem se vydává otevřenými dveřmi u pultu, tam odemkne pokoj. "Pak mi prosím řekněte, až budu moci zamknout, pár zlodějů se tady ještě najde a nerada bych přišla o cokoliv sobě cenného." "Tedy, chtěl jsi slyšet můj příběh." Kouzelník zavře dveře a posadí se na židli u stolku, tebe gestem pobídne k sednutí na židli druhou. Světnice to není až tak velká, jak by se na tuto luxusní hospůdku dalo čekat. Pro jednoho však dostačující, malá se zdá spíše díky množství nábytku. Postel, police se soškami a knihami, stůl, velké zrcadlo visící vedle dveří, truhla, ... "Důležitý však není příběh můj jako ten tvůj, stejně tak i osud." "Pár dní zpět jsem se setkal se čtveřicí dobrodruhů, vyslal jsem je plnit důležitý úkol. Sami však nejsou schopni jej celý splnit, budou potřebovat pomoci. Připlul jsi ze Severu, vědče živlů, tohle je skvělá příležitost, jak projít Království, dozvědět se spoustu nových věcí a dotknout se něčeho takového, jako je Dráp." O takzvaném Drápu jsi již něco slyšel. Kdysi, mág Mar'all První, rozložil tento zajímavý a silný kouzelnický artefakt na menší části z obav jeho zneužití při Pádu (válka mezi dvěmi hlavními kouzelnickými myšlenkovými směry, viz Homepage) je schoval po celém Království, dále o nich není žádná dostatečně důvěryhodná zmínka. "Ale za pár dní mohou být daleko, proto se musíš rozhodnout ještě dnes. Budu k zastižení zde, v tomto hostinci. V nejhorším se ptej Adély, bude vědět, kde mě nalézt. Nebo máš stále něco na srdci? Otázek můžeš mít spoustu, na některé z nich budu mít odpovědi..."

Ardej Tříska - 13. listopadu 2012 22:40

Sním, nebo bdím? A noc temná náhle, v jasný den se obrátila. Z luny a hvězd jasný svit, zastíněn byl paprsky slunce, nebo snad ukryt za modří jasné oblohy? Či větrem, jež hladil louku a v korunách stromů rozezníval symfonie, nechal se unést? Kdo ví? já ne! Já ne! Sedím u stolu s rodiči a užíváme společných chvil nad horkou polévkou a pecnem chleba. Rodiče ke mne promlouvají a otec mne blahořečí. Je to snad pouhý sen? Proč otec blahořečí mne? Že by umíral snad? Nebo horečkami trpěl? Co prapodivného děje se najednou doma? Vždyť já se nikam ... snad jen s Michalem mluvil jsem, avšak pouze o tom, kde inspiraci hledat k dosažení poezie krás. Kdy však rozhodl jsem osud svůj směřovat vstříc bráně? Vždyť já pouhým půlčíkem jsem. Navíc takým, jež v životě meč nepojal do ruky své ... nebezpečenství celkově obloukem vyhýbal jsem se. A přoč nyní jinak by tomu mělo být? Otec s matkou nadále ujišťují mne, že cestu domů kdykoli mohu mít, já však nepamatuji si, že bych se chystal kamkoli. Proč také ... avšak ... při hlubším zamyšlení .... a proč také ne? Doma již horkou židli mám, toulavé boty obout bych si rád a vyrazil za dobrodružstvím. Avšak náhle rodiče volají mne, přec, že naproti mne sedí ... ale ta daleko jsou? Proč? *** Najednou další sen mi končí ... já však nejsem doma v posteli své. "Co se to děje? Co zde dělám? Co se stalo a co byl pouhý sen? " začnu sám sebe se ptát. najednou matka s otcem stojí nade mnou a zbytek vesnice ... špitá si cosi opodál. "U stvořitele! Co jsem to vyváděl?!" začínám si v duch vyčítat a matně se snažím dobrat poslední jasné vzpomínky ... ta však, jakoby zmizela společně s výdělkem, jež jsem v hostinci mohl mít. Místo odpovědí jsme však zasypáván otázkami. Takové, co bolí jako střep. Nejen, že sám netuším, co se dělo, ale také ... proč tak nahlas .... po té včerejší chlastačce v hostinci ... to je to poslední o čem vím a pamatuji si. To je poslední, co s jasnou myslí pamatuji si. Michalovy příběhy. Ve hlavě mi to šrotuje ... teda rád bych kdyby, avšak mě je táá blbě ... a to jsme pil snad před dvěma dny? " ... vždyť to už je druhý dne po ... co to bylo? ... co jsme proboha vyváděl?" snažím se rozpomenou, avšak marně. Když cesta domů je nahrazena domácím posezením, stále jsme duchem nepřítomen. Rodiče vnímám, stejně tak i breptající dav, avšak nejvíce zajímám se o sebe. Když rodiče dokončí svou řeč, chopím se slova já. "Přísahám ... jako že se Ardej jmenuji ... já už nepiju .... teda minimálně měsíc ne!" jediné, co jsem ze sebe dostal. teprve poté mi začíná docházet, co mi vlastně řekli. "Pochodoval se zavřenýma očima?" udivím se a svou mozkovnu rozbíhám do maximálních otáček ... zde však hrozí, avša jestli to přeženu, začne se mi kouřit z hlavy ... tedy alespoň táta to říkával. "Umrlec? Nechtěli jste říci opilec? ... já byl ani hodně .... sakra já fakt nevím!" vykřiknu a propadám zoufalství ... a není se čemu divit. "Přece jen ... já přišel o celý den ... a netuším co jsem dělal, nebo co se dělo ... a co ta noc? .. poslední? Jak jsem se dostal z domu pod strom? A proč mi je tak blbě? A kam jsem šel? ... a co tu proboha dělá Michal?!" "Naposledy si pamatuji, jak si povídáme ... to je dva dny zpátky ... no a pak už mám okno ... ale nejspíše nebudu jediný ..." pokouším se odlehčit atmosféru, avšak to se mi ani za mák nedaří. Michael si mě prohlíží, zkoumá, šahá mi na čelo, zápěstí, kouká na oči a uši ... já jsme mu prostě po vůli a s obavami čekám na rozsudek .... "Co se dělo? ... co jsem provedl? Něco rozbil? ukrad? ... někoho zabil?!" začnu se vyptávat a můj obličej je zalit strachem obavami a .... sakra mi je furt tak blbě.

Velekněz Chrámu Havrana - 14. listopadu 2012 20:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Hliněné Údolí, ráno "Hmm... zvláštní..." zamručí kouzelník a dál si tě prohlíží. "Otevři pusu a zkus chvíli nemluvit." Různě naklání hlavu a "Nic jsi nevyváděl, jen jsme měli velký strach, když jsi ráno nebyl v posteli." ozve se Marie s nemalou dávkou mateřské lásky. "Táta si myslel, že jsi šel zase pít, ale v hospodě jsi nebyl, tak jsme se začali vyptávat vesničanů..." "Dobře, už můžeš mluvit." přeruší ji potichu Michal a zjevně ukončuje prohlídku, se zamyšleným výrazem hledí do prázdna. "Dorotka pak přišla a říkala, že tě viděla kráčet tím směrem, ještě měla slzy na tvářích, jak se tě bála. To zase Michal vyprávěl historky o chodících mrtvých a děti jsou pak mrtvé strachy, když něco takového uvidí!" okřikne jej avšak jen jemně. "A přitom tě už hledala půlka vesnice!" pokračuje otec značně hrubším hlasem, přesto slyšíš i obavy. "Nakonec jsme prohledávali okraj lesa a díky cáru košile jsme tě nakonec našli... A teď jsme celé vesnici jen pro posměšky a hlavně pro ostudu!" Než se rozpálí, zhluboka se nadechne a zmlkne. Z prosklené vitríny vytáhne láhev vína a po pár doušcích jde vidět lehká úleva. "Myslím, že to byla nějaká podivná náměsíčnost..." pronese po chvíli uvažování Rudovlas. "Velmi, velmi podivná..."

Ardej Tříska - 14. listopadu 2012 21:47

Ráno temné noci svit Odpovědi, jež mi byly poskytnuty nepřinesly však žádnou útěchu. Pouze vyvolávaly další otázky. Chtěl jsem položit další otázku, avšak Michal mi nakázal otevřít ústa a neukousnout mu hlavu. A to nebylo snadné. Prozkoumával podrobně každičký kousíček mých úst i krku ... nejspíše ... tedy pokud se mi nedíval až do žaludku ... tam nejspíše nic nenašel. Stále a dokola ... položil jsem otázku, avšak odpovědí mi byla jen další otázka ... "Pamatuji si na ten úžasný večer v krčmě. To, jak jsme si povídali Michale. To, že jsem se nějak dostal domů a pak byl celý den mimo ... a pak večeři, tedy můj pokus o ní. Poté jsem šel spát v naději, že mi bude lépe ... nebylo ... místo toho jsme se vzbudil pod stromem mimo svou postel a ty zkoumáš, co jsme měl včera k večeři. Stačilo se zeptat." popsal jsem, co si pamatuji. Možná bych dokázal ještě něco vyšťárat, avšak ... "Mamča se mi pokusila odpovědět po svém, ovšem pouze se opakovala. Michal mě stále prohlížel a otec ... no ten mi tak scházel ... on a jeho ... rozumy. Naštěstí se před hostem snaží chovat způsobile. Ale to mu stejně moc dlouho nevydrží. " přemýšlím, zatímco ostatní dělají ... něco. Poté Michal vyřkne svou prognózu. "Podivná náměsíčnost?" opakuji ihned po něm. Brada mi padla téměř k zemi, oři vytřeštěné a uši našponované v domnění, že se snad i dozvím víc. Michal se však odmlčel .. snad jen prozatím. "No dnes v noci .. tedy zatímco jsem děsil Dorotku a ostatní přihlížející se mi zdál podivný sen." začnu přemýšlet nahlas. "Loučili jste se se mnou, protože jsem se chystal do Brány. Zvláštní že? ..." pokračuji ve výčtu a moje oči kmitají mezi přítomnými v místnosti. nakonec můj zrak však spočine na Michalovi. "Netušíš, co by to mohlo znamenat?" otáži se jej. " ... nebo jestli by to mohlo mít spojitost s mou malou noční procházkou?" pokračuji a s absolutní nedočkavostí čekám na odpověď.

Apendix Istar - 15. listopadu 2012 19:02

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, Jdu s Ernestem do pokoje a sednu si na židli. On mi začne říkat informace k úkolu a řekne mi, že bych cestoval s družinou. Po jeho řeči se zamyslím. Připadá mi moudrý a jeho nabídka se mi začíná líbit. Mám však jakési nejasnosti a připomínky. ,, Hmm... Tvůj úkol se mi líbí, avšak mám jisté připomínky a nejasnosti. ,, Koukám čarodějovi do očí a přitom si mé prsty pohrávají s holí. ,, Nevím, zda tvá slova nejsou jen pouhá lež a druhá věc je ta, že trmácet se s družinou, kterou neznám, za artefaktem, které ho se jen dotknu, se mi taky nechce. ,, Vzpřímím hlavu a rázný hlasem řeknu. ,, Co budu mít z té výpravy? Co artefakt přesně dělá a může mi dát?... A k té družině... Co jsou zač, jak mám vědět, že to není banda neschopných análních vyvrženců? Pověs mi o nich něco? Studuje z nich někdo magii, nebo je aspoň nějaký vědec či kněz? ,, V hlavě mi to šrotuje... Na jednu stranu se mi tam chce jít, zvědavost a cesta za artefaktem mě velmi láká. Už jen proto, že to je něco k mému oboru... Ale na druhou stranu se nechci vléct s bandou hlupáků, co neumí do pěti počítat a přijít tam a nic moc z toho nemít. ,, Kdybych si ho aspoň mohl vzít... ,, Zamyslím se a potom si uvědomím, že vlastně ani nemám dost peněz a výbavu na cestu. S úsměvem se podívám na čaroděje. ,, Teď jsem si uvědomil, že s prázdným měšcem a s trochou jídla se nemůžu vydat na dobrodružnou cestu... ,, Zamyšleně se na něj podívám a čekám na jeho reakce. Nečekám, že by mi něco dal... To bych ani nechtěl, ale nějakou lehkou a krátkou práci, co mi zaručí dost peněz, ze kterých bych nakoupil lektvary, jídlo a jiný věci na cestu a pořád bych těch grošů měl dostatečně... Tak taková fuška by se mi hodila.

Velekněz Chrámu Havrana - 15. listopadu 2012 21:23

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Hliněné Údolí, ráno K zamyšlenému výrazu se přidá i svráštěné obočí. "Hmm... tím se to ještě více zamotává do sebe..." Chvíli potichu přemýšlí, zatímco otec něco mrmlá a matka již pečlivě zašívá potrhanou špinavou košili. "Víš, napadá mě... možná máš někde hluboko v mysli či v srdci ukryty vzpomínky... nebo touhy... na cestování, poznávání světa. A tento čin, procházka ve spánku brzo ráno, to mohl být pokus tvé duše dopravit tělo někam pryč..." Chvilku mlčí. "Ale je to jen má domněnka, spíše to nebude pravda..." nahodí, když vidí výraz Arnolda. "Obávám se, že je to má vina, drahý příteli..." slyšíš najednou jeho hlas v hlavě. "Možná kdybych ti nevyprávěl tolik historek o dalekých cestách... Ale však ty už se s tím nějak vypořádáš." "Dobře a co teď?!" Arnold nevypadá vůbec vesele... Tato nálada u něj bývá dlouhodobá a možná to v sobě bude držet měsíce. "Klid, drahý..." mírní jej maminka, což se jí očividně daří, neboť se napije dalších pár doušků vína. "Omlouvám se, moc s tím nenadělám, v chrámu by určitě věděli více... ale jestli se to stalo poprvé, nedělal bych z toho divadlo..." povzdechne na to Michal a už se chystá k odchodu. Poznámky Pozn. 1: V Hliněném Údolí není chrám, chrámy bývají v městech, případně na zvláštních místech. Pozn. 2: Piš prosím šeptaně, ať spoluhráči nenakukují :) Jejich postavy totiž rády získávají informace skrze své hráče a pak ví všichni všechno, což ztrácí ono kouzlo.

Velekněz Chrámu Havrana - 15. listopadu 2012 22:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Mezi vousy se objeví náznak úsměvu. "Mladý a zvědavý kouzelník... dokonalá kombinace k dosažení moci, pokud je i dávka pozornosti a opatrnosti." "Ale dobře, řeknu ti o nich něco, abych ukojil tvou zvědavost. Jeden život svůj zasvětil přírodě, druhý k ženám, hostincům a kordu. A zatímco první žena vyhrává písně pro ostatní, druhá se prohání s kočkami a pohrává s jednoduchými kouzly, ikdyž matku léčitelku má. Více k nim vědět nepotřebuješ, snad jen, že již část artefaktu úspěšně nalezli. Druhou část ponechávám v bezpečí u sebe." Zdvihne levou ruku a v ní drží podivný prsten s protáhlým štítem z jedné strany. "Tohle, příteli, je jedna z částí mocného Drápu, artefaktu Mistra Mar'alla Prvního. Svému nositeli výrazně usnadňuje kouzlení i manipulaci se vším magickým." Z prstenu cítíš jakousi magickou auru, jejíž stáří určuješ na více generací, ačkoliv je vcelku daleko od tebe. "Jdi, vydej se za ostatními částmi a pokud se prokážeš jako spolehlivý čaroděj s dobrými úmysly a ostražitým pohledem, přenechám ti části všechny." Před nějakým tím časem jsi četl, že částí je pět nebo šest. Jestli jedna z nich vyzařuje takovou auru i na takovou vzdálenost, celá dýka by mohla být mocnější, než ty sám. Pak však zjistí, respektive uslyší tvou situaci se zlatem a lehký úsměv zmizí. "Tedy... Zlatý Přístav je velký, práce tady bude spousta... A pokud jsi opravdu čarodějem a ne jen laciným šarlatánem, zajisté se o sebe dokážeš v těchto věcech postarat sám!"

Apendix Istar - 15. listopadu 2012 23:15

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, hostinec ,, Zpěv racka ,, Vyslechnu si o družině a má tvář zůstává stejná... ,, Jako bych to neříkal... Jeden lepší než druhý! ,, Říkám si a pak si řeknu pro sebe, ale nahlas, aby to slyšel i Ernest. ,, Tak že žádný čaroděj... ,, Potom mi řekne o artefaktu a ukáže prsten. Po chvilce přemýšlení a rozhodování řeknu. ,, Dobrá... Půjdu za družinou a budu s nimi hledat kusy artefaktu. ,, Řeknu rozhodnutý a s malým úsměvem na tváři. Zvědavost a touha po poznání a získání mocného artefaktu mi pomohla s rozhodováním. Potom se čaroděj vyjádří na peníze a zásoby na cestu. S úšklebkem mu řeknu. ,, Myslel jsem, že mi poradíš... Znáš to tu mnohem víc. Jsem tu po prvé... Ale budiž. Sám ještě dnes nějakou práci najdu a zítra s prvními slunečními paprsky vyrazím... Zítra, možná i dnes tě ještě shledám a proberu nějaké věci, co se týče cesty a podobně... Zatím se měj dobře Erneste. ,, Kývnu na rozloučenou a mé oči si ho sjedou od hlavy k patě. Poté se odeberu zpátky do hostince a po rozloučení s elfkou se vydám do města. Jdu na náměstí...

Ardej Tříska - 17. listopadu 2012 12:31

soukromá zpráva od Ardej Tříska pro Srdcem doma, myslí v končinách vzdálených Michal konečně přišel s jakýmsi nápadem ... střípkem, který by mohl natrhnout závoj tajemna a prosvítit ten podivný incident alespoň kousíčkem pravdy. Avšak nikde není dáno, že se nemýlí ... toliko povyku pro jednu noční procházku, avšak co když je oprávněný? "Ať tak či tak, možná ... možná bych měl z vesnice odejít. Již dlouho snívám o končinách dalekých, městech lidských i trpasličích a elfských hvozdech. Možná ... možná je čas začít tam, kde děda skončil. Možná ... možná je to předurčeno. Možná ... možná." Hlavou mi brouzdá toliko myšlenek, avšak všechny jsou jako jedna jediná. "Miluji to tady, ale ... již dlouhé časy snívám o něčem ..." "... o něčem, co zde není. Již dlouhé časy snívám o vzdálených končinách." přesunu své myšlenkové pochody skrze svá ústa až k uším zde přítomných, aniž si to uvědomuji. Michal byl již na odchodu, avšak tato slova jej zarazily. zastavil se na zápraží, otočil se a vyslechl si, co se bude dále dít. To byla má jediná záchrana. Otec o něm totiž věděl a Michael byl nyní jediná překážka mezi mnou a otcovým hněvem. Já sám nevěděl, co dělat. Provinile jsem pohledem přeskakoval ... na otce, pak na maminku a zase zpět. Snad jen pouhým koutkem očka na chvíli zkontroluji Michaela, zda mne stále zachraňuje svou přítomností. Oči všech se upnuly na mne a já věděl proč. Před chvílí jsem měl na jazyku určitá slova. Ta slova, jež vedly k tomu všemu a nejspíše povedou ještě dále ... slova, jejichž následky ponesu do konce svých dní. Ta slova však nebyla dokončena ... tedy až do teď. " ... tak jako kapka vody putuje skrze svět .... od země samé, skrze nebesa až do moří a ledů a zase zpět. Teprve pak muž se stává mužem. Neb co nalezl ..." začal jsem odříkat slova dědového deníku. jediného dědictví, jež nám zanechal. Tedy deník a obrovský obnos peněz. Tehdy to bylo myslím na tisíc zlatých. "... co kdy jak a proč zmůže, neb to je to co právě dělá muže pravým mužem." doplnil otec slova svého otce. Nikdy to nepřiznal, ale jsem si jist, že on sám určitě chtěl také cestovat ... tak moc chtěl ... já to věděl a on ... on však dal slib ... a ten dodržel. Neslyšel jsem ano ... neslyšel jsem ne ... avšak doplnění slov mého děda ... Oči mi zalily slzy. Ruce začaly mechanicky střídat levá pravou a ruce si našly náruč mých rodičů. "Máme tě rádi. Vždy jsme měli a vždy mít budeme!" pronesli rodiče téměř jednohlasně. A já? ... já neměl slov. Dojat sílou okamžiku a tíhou mysli, jež mi předkládala, pro co jsem se vlastně rozhodl. Cestovat po světě. Sám jít vstříc fortuně. Bez přátel a bez rodiny. Jen já a to, co mi bylo dáno. A Michael? Ten zmizel při prvním náznaku dobrého konce. Ach Michaeli ... ty starý prvíte! Spousta příběhů. Daleké kraje, úžasné bytosti a nejrůznější nebezpečenství. To vše je cestou po níž dobrodruzi a pocestní cestují. To je minulost mého děda a má budoucnost. Byť srdcem stále zde budu, mysl ... ta již létá v oblacích krajů vzdálených. *** Poledne jsem již měl věci nachystány. Seděli jsme s rodiči u oběda a povídali si ... a ten sen ... ten sen se rozplynul jako mlha ... a když mlha odstoupila, když ji rozehnal vítr a sluneční paprsky, právě tehdy se sen stal skutečností. Žádný sen, žádné bdění .... tohle je realita. "Ardeji pojď se najíst!" křikla na mě maminka, když jsem si ještě balil poslední ze svých věcí. "Ano mami! jen si dochystám poslední věci!" opáčil jsem poslušně a naposledy si zkontroloval bagáž. "Takže copak to tady máme ... deku, dva sáhy lana, křesadlo ...." projedu první řádek věcí. Najednou mne však vyrušilo zaklepání. "..."ťuk, ťuk ťuk" ... mohu vstoupit?" dovoloval se mne otec na prahu. "Jistě tati. Pojď dál." odpověděl jsem dále a kontroloval další věci. Tedy pokusil jsem se. "Víš ... já vím, že jsme v poslední době, ale i tak ... asi jsme ti to měl už dříve ... tak snad alespoň teď ..." pokoušel se mi táta něco sdělit, avšak jeho slova postrádala řádný smysl. Tedy do chvíle kdy přede mne položil ... "Měl jsem ti je předat již ten den, co jsi se mnou prve vkročil na stavbu. Již tenkrát jsi byl ... " otec však svá slova opět nedokončil. Nebylo třeba ... ten kus látky hovořil za vše. Látka v níž byly zabaleny tesařské nástroje. Tesařské a zámečnické. Nebyla to žádná echtovní výbava, ale i tak. "Tesařská sekera, nůž, tesák, kladivo ..." přeříkal jsem nahlas názvy těch překrásných nástrojů. Nebyly zdobené, nové ani přepychové ... ale byly moje. "Díky tati!" vyhrkl jsem ze sebe, když jsem se svému otci vrhl kolem krku. "Je mi jasné, že jsi měl v úmyslu si přivydělat matčiným darem, avšak ... však ty víš .." " ... pro strýčka příhodu." doplnil jsem otcova nedokončená slova a přikývl mu. Obědy doma byly vždy jako slavnostní. Maminka vždy navařila báječné pochutiny a povídali jsme si. Tentokráte však ... není se čemu divit ... přece jen to bylo naposledy. Tedy alespoň na dlouhou dobu. Řeč proudila, smích střídalo hltání a loky vína. Bavili jsme se, vzpomínali a loučili se. Byl to sen, jež se stal skutečností .... sen, jež stál za to snít, avšak mnohem lepší je v něm žít. *** "Tu máš ještě něco na cestu zlatíčko." pronesla starostlivě maminka a předala mi pecen chleba, kolo sýra, sušené maso a měch s vodou. "Děkuji na stotisíkrát." opáčil jsem okamžitě a oba rodiče obdaroval svým úsměvem. Zrovna jsme stáli na pokraji vesnice. Přímo pod tím kopcem ... pod tím kopcem, na němž jsme si tolikrát hráli na pocestné a dobrodruhy ... ten kopec, jež se stává startovní čárou ... ten kopec, na němž něco končí a něco začíná. "Štěstěna se tě drž, opatruj se a nezapomeň, že jsi Tříska ... tak nám v tom širém světě neutrhni ostudu." pronesl otec hrdě a položil mi ruku na rameno. "Opatruj se mi synáčku." dodala maminka vzápětí. I její ruka si našla místo na mém rameni a slzy zase cestu skrze její blankytné oči. "Děkuji za vše .... jednou se vrátím a budete na mne hrdi." opáčil jsem, přehodil si loutnu a housle přes koženou tornu a vydal se za humna. "A teď směr Chrám v nejbližším městě. Světe ničehonic se neboj! Páč já už jdu tobě vstříc!" křičelo celé mé já. byl jsem pln dojmů. Veselých, smutných, bojácných, pracích ... bylo jich tolio, že snad jejich jmenování by se nevešlo na jediný papír. A já ... já šel tedy světu vstříc. "A čím se budeš živit? ... když hudba málem mi bude, uplatním čehož od tene naučil jsem se...." "A co máš s sebou? ... náčiní, jež mi otec darem dal, loutnu a housle, jež jsme společně s tátou vyrobili a společně s tebou hráti naučili...." "Máš v čem v noci být? Zima ti nebude snad? ... deku mám takovou, že se do ní celý zababuchám, také tornu koženou, lano a křesadlo. "A čím platit budeš? Peníze nemáš .... však mnohem cenější dar dostal jsem od vás. Já se v tom světě uživím. Pro život chystali jste mne. Teď je na mne, abych tou zkouškou prošel sám." Hlavou se mi míhají nejrůznější vzpomínky a následné odpovědi na ně, avšak ... bude tomu skutečně tak? Dokáži to? ... netuším ... ale i to ... ten strach ze zítřka, ta obava z neznáma ... i to je cestou dobrodruhů ... cestou, jež je nyní mou vlastní.

Velekněz Chrámu Havrana - 17. listopadu 2012 23:32

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Na tvá slova jen rozvážně kývne hlavou na rozloučenou rozloučenou. Vycházíš ze Zpěvu racka a prakticky ihned přicházíš na náměstí, které se začíná naplňovat cizinci i místními. Prakticky po celém světě je zvyk stavět na náměstí tržnice, ve větších městech lze občas najít i více tržnic na více náměstích. Hned z počátku se kolem tebe začínají motat nějaké chudší děti, když se na ně podíváš, s respektem z tebe odstoupí o pár kroků dál a začnou si všímat někoho jiného. Přes značný lomoz, poeticky nazvaný "píseň obchodu" slyšíš oslovování starého půlčíka, jestli nemáš zájem o proutěné koše, rohože a další domácké věci. Po něm slyšíš další osobité oslovení od jakéhosi kožešináře, jestli nemáš zájem o vlčí nebo králičí kožešinu. "Stačí si jen vybrat, milý pane!" Tito obchodníci jsou zkrátka mistři svého řemesla, nejsou vlezlí a někteří v tobě vidí už předem, že bys neměl zájem, radši tě ani neosloví, jen pozdraví úsměvem. A zde nalezneš ve stínu plátěných stánků snad všechno, co se pořídit dá.

Apendix Istar - 18. listopadu 2012 20:14

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, náměstí - tržiště Procházím tržiště... Mám vzpřímené tělo a každý můj krok je doprovázen ťuknutím hole o zem. S vážnou tváří a s kápím přes hlavu, si prohlížím stánky kolem sebe a jejich prodejce. Když mi cestu zkříží nějaká chudina, tak se, se zamračenou a se znechucenou tváří na ně podívám a vyhnu se jim. Na tržišti hledám stánky s knihami, s lektvary, s amulety a podobně... Nejlépe něco přes magii. Taky se zastavím i u stánků se šperky... Rád se zdobím a mám rád překrásná díla zlatníků, brusičů drahokamů a podobně. Jen se na ně však podívám a prohlídnu... A zda jsou dobrý, tak uznale pokývám na obchodníka. Nechci si je kupovat, peníze na utrácení nemám, jen si zboží prohlídnu. Jestli najdu nějaký stánek s magií, nebo pak s knihami, lektvary, atd... Tak pozdravím kupce a ptám se po práci... Zda něco neshání, zda bych pro něho něco nemohl udělat. Řeknu, že se vyznám v magii, v knihách, atd... Potřebuji sehnat rychle nějaký prachy na cestu.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. listopadu 2012 22:02

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Kdesi na cestě z Hliněného Údolí do Královy Tvrze Vybaven jako slavný dobrodruh ses vydal po staré široké cestě na severozápad, cesta má trvat přibližně tři dny při normálním kroku. Nejprve vede údolím, kterým protéká i pár potoků mířícím na jih skrz tvůj domov a vlévající se jako řeka do zálivu. Občas narazíš na nějakého toho pocestného, obchodní karavanu, sem tam projdeš kolem několika stavení. Dokonce jsi prošel kolem tábořiště několika dobrodruhů. Hobití nožky jsou sice kratší, o to rychlejší a pracovitější než člověčí. Slunce už zapadá za poslední kopce,cítíš se velmi unavený. Posledního živáčka jsi potkal asi před půl hodinou, jakýsi posel na koni opožděně cestoval do Hliněného Údolí a o tebe se takřka vůbec nestaral. Začíná se stmívat, nepříliš daleko zurčí potok, okolo je i menší háj, takže o dřevo na oheň ani vodu na doplnění zásob nebude nouze.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. listopadu 2012 22:54

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Stánek se šperky najdeš jen jeden a není to nic moc extra - měděné prsteny, jednoduché přívěšky a až na pár hezkých lesklých kousků tam nic nebude z cennějšího kovu. Proč taky riskovat krádeže drahých šperků na rušném náměstí, když si zlatník může bezpochyby otevřít krámek rovnou v domku? Tam uvidí každého, kdo by měl zájem odejít pryč s kapsou naplněnou cizím majetkem a taky by s ním řádně naložil... Po chvíli procházení mezi davy obchodníků a jejich zákazníků nacházíš dva zajímavé stánky zaplněné svitky, okouzlenými předměty i dalšími věcmi, které ze své kouzelnické praxe znáš velice dobře. "Zdravím vás, pane! Jak tak vidím, budete magicky nadaný, nebo se snad pletu?" pozdraví tě zdvořile lidská slečna. Na místo tebe však promluví postarší elf stojící hned u vedlejšího stánku: "Jmenuji se Fath'Yair Moraii a tato slečna, má dcera, se jmenuje Yasa. Mohu vám posloužit zbožím či snad čarovnou službou, drahý kouzelníče?" Ačkoliv lze jasně rozpoznat, že Yasa patří k lidské rase, kdežto její "otec" je bezpochyby elf, přesto mají společné rysy. Možná ji jen vychovával... Na tvou žádost se slečna uchichtne a i elfovi se na tváři objeví úsměv. "Inu, práci bych ti mohl nabídnout. Dnes ku večeru očekáváme zásilku zboží z Rudého Přístavu, avšak mé ruce zesláblé stářím a dcera nebude tahat přes půl náměstí těžké bedny. Pokud bys nám donesl zboží, dal bych ti po dvou zlatých... nebo něco ze svého zboží, měl-li bys zájem." Pokud souhlasíš, Yasa se s tebou vydá k lodím, kde chvíli čekáte, než vám z čerstvě ukotvené lodě přinesou tři dřevěné bedny na pevninu. Yasa zaplatí a spolu s tebou a celkem těžkým nákladem se vrací za svým otcem. "Vidíš ty runy?" zeptá se tě Yasa a ukáže na rytiny po krajích beden. "Zabraňují ovlivnění nákladu magií a ty vedle nich zase zajišťují štěstěnu, aby se loď nepotopila. Otec nesnáší, když se s jeho zásilkami jakkoliv manipuluje, proto si rád připlácí za takovéhle ochrany..." "Tak tady máš." Elf ti podává do dlaně dva lesklé kotouče a kontroluje, zda je v bedně vše, co si přál. "Vím, asi to není nic moc, ale kdybych měl i více práce, rád bych ti ji dal... Jenže to víš, i my musíme z něčeho žít. Zkus se poptat jinde."

Edrian - 21. listopadu 2012 19:29

soukromá zpráva od Edrian pro hostinec Stojíme před pultem, za mne přijde rudovlasá elfka a o chvilku později, kdy ostatní bylí své váčky s jídlem cítím přejetí ruky po boku. Otočím se za sebe. Vidím nějaký poplašený výraz v očích té rošťácké dívky. Možná... už z principu položím dlaň na kapsu, kde nosím své drobáky pro každou situaci. Velké peníze si dávám do měšce ve vaku. Přijde mi, že se její objem nějak zmenšil a kapsa byla spíš ohnutá ven... Vím, o co jde, vždyť se také trochu vyznám v kapsařině. Ale nikoliv, nebudu jí přímo říkat, že je zlodějka a okradla mě, je mi to tak docela jedno, bylo to jen pár měďáků. Dívám se jí naprosto vážně do očí a přetáčím situaci ve svůj prospěch. Myslím, že máte něco, co je mé, slečno... a pokud jste měla původně nutkání mi sáhnout do kalhot, tak lituji, ale minula jste." Musím se v duchu smát, jak jí musím připadat a jak jsem ji zarazil... *čekám, jestli řekne něco na svou obhajobu nebo cokoliv dalšího* "Pokud chceš spravedlivé peníze za dobrou práci a ještě zažít nějaké to dobrodružství, přidej se k naší výpravě. To bude asi lepší, než přežívat z kapes ubohých měšťanů, ne?" Nato před ní napřáhnu dlaň, aby mi do ní dala mé peníze. Zároveň jsem připraven ji chytnout za paži, kdyby se rozhodla utíkat.

Ardej Tříska - 21. listopadu 2012 21:43

soukromá zpráva od Ardej Tříska pro Na cestách Malý človíček si to mašíruje po cestě. Sluneční paprsky jej hladí po tváři a vánek zahání přemíru tepla. Nebi je jasné a čisté. A když už se tam nějaký ten máríček objeví ... panečku ... ten vypadá jako .... Dlouhou chvíli při cestování zkracuje si veselými písničkami. A aby nevypadal jako blázínek, doprovází se při tom na svou loutnu. Jistě! Jak jinak, než-li o sobě mluviti bych mohl? A toliko veselosti a dobré nálady, jistě láká pozornosti ostatních pocestných. Ty já však s radostí v srdci a dobrou náladou pozdravím, nějakou tu píseň zanotuji a zase si to mašíruji dále. Když nožky polí, odpočinek si dopřeji. Když v žaludku kručí a břich se domáhá řádné krmě? No tak mu ji dopřeju. A když hrdlo zpustlé jest? No tak si páru doušků dopřeji. "Hlavně Ať snad veselo jest, ej veselo jest!" "Jdu přes kopce a dolinami, přes mosty i úžinami. Skrze pole, skrze louky, zde jsou domy! Plné mouky! Však já stále pěji dál! Nechci státi opodál! Pravá levou vpřed již vede! Chci být v cíli! To je tele?! A teď všichni! Kdo má v těle trochu síly, ať jde se mnou pouhou míli! Kdo se denodenně mračí! Tomu kop do zadku stačí! A kdo nemá kousku studu! S tím já zas rád znova budu!" i takto zní jedna z písní, jež si pěji. Je to píseň vskutku prostá, avšak co byste chtěli? Melodie stále stejná a slova? Taková, jaká mi zrovna z huby vypadnou. Počkat? Tohle si musím zapsat ... to pak někde použiju! Pěji si vskutku vesele. A stejně vřelý je i můj krok. Spousta pocestných nechápala, co jsem zač, ale to mi bylo jedno. Já je se vší slušností pozdravil a zase mašíroval dále. No a ... inu tak to šlo vlastně celý den. Již byl večír. jak že jsem to poznal? Inu slunce již bylo schované za obzorem a poslední sluneční paprsky rozpalovaly oblohu do ruda. Začínal foukat studený severní vítr a u vody bylo najednou příjemněji. Prostě jak jsem řekl. Přišel večír. Já si našel parádní místo. Byl to palouček před lesem. Posbíral jsem si dříví, doplnil zásoby vody v nedaleké říčce a rozdělal si oheň. Rději kapku dál od cesty. Přece jen nechci, aby mě přejel nějaký ten zběsilý posel. Jednoho už jsem dnes potkal. Blázen jeden. *** Slunce bylo nenávratně pryč a poslední známky jeho bytí zmizely společně s denním světlem. Nyní vládla noc. Ta přikryla celý širý kraj pod závoj temna, avšak nebylo to tak strašlivé. Měsíc spolu s hvězdami nám všem svítil na nebi a .... byla to vskutku nádherná podívaná. Nedaleko cesty, kousíček od lesa byl rozdělán oheň a u něj ležel na zádech malý človíček. Vlastně hobit. Ležel jsme na zádech a koukal na hvězdy. Když jsem byl menší, maminka mi vyprávěla, že ve hvězdách je zapsáno osudí nás všech. Tak snad i něco vyčtu. Hleděl jsem na tu noční nádheru a přemýšlel. o tom co bylo, co je a co bude. .... dokud jsem neusnul.

Apendix Istar - 21. listopadu 2012 21:43

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, náměstí - tržiště ,, Ach jo… Kdybych věděl, jaká to bude práce a že si u toho ušpiním ruce, vykašlal bych se mu na to... A ještě za dva zlatý! Kdybychom byli někde sami v lese, je dosti možný, že bych jeho stav těla změnil za mrtvé... Ale bohužel jsme na tržnici a lidí tu je jak blech... Kašlu na něj. ,, Říkám si a zamračeně koukám na něj. Jsem jistě celý rudý a oči mi až skoro svítí. Určitě musí vidět, že nejsem spokojený z práce co mi dal. Když mi podává dva zlaťáky, tak si je přes telekinezi vezmu a strčím do měšce. Bez jediného slova, se odeberu pryč, najít jinou práci. Jdu tržnicí a hledám další stánky, kteří se týkají magie, knih, artefaktů a podobně. Když něco takového najdu, tak se opět zeptám na práci. Když však nic nenajdu, tak jdu k místnímu písaři, nebo do knihovny.

Velekněz Chrámu Havrana - 22. listopadu 2012 20:22

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Hledání dalšího stánku je nekonečnou záležitostí a po nějaké té minutce hledání a prodírání v davu soudíš, že tady již další obchůdek s podobnou tématikou nenajdeš. Vydáváš se tedy k věži, ve které sídlí kouzelník i knihovník zároveň. Je vysoká jako několik domů, dveře vypadají na dubové dřevo. Jenže ani po několikátém zaklepání nikdo neotevírá, z rozhovoru v hostinci si vzpomínáš, že místní kouzelník je mimo město. Prozatím poslední nadějí je tedy úředník na radnici. Pokud jdeš k radnici, vidíš, jak u branky cihlové zídky stojí dva vojáci, oba v kroužkových košilích a helmách, jaké měli i muži v hostinci. "Co chcete?" ptá se jeden, pokud jdeš blíže. V pochvě visící na koženém opasku vidíš meč, jeho paže také nevypadají jako údy dvanáctiletého chlapce, nýbrž jako paže dobře živeného vojáka.

Apendix Istar - 24. listopadu 2012 16:59

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, náměstí - tržiště Přijdu k radnici a u branky hlídají dva vojáci. Jeden z nich mě osloví, ale totálně neslušným a nesnesitelným způsobem. Vykulím oči a pak je zamračím. Bez jediného přemýšlení řeknu. ,, Co si to dovoluješ strážníku. Víš, s kým máš tu čest? S mistrem magie a vědcem elementárních sil a ne jenom to. ,, Povznešeně a hrdě se vzpřímím a zvednu hlavu. Ještě než cokoliv stačí odpovědět řeknu. ,, Tvé jednání je sprosté a uráží mě. Tvé znalosti a inteligence jsou dost chabé na to, aby si se mnou mohl takhle jednat.! ,, Řeknu už hruběji a tečku věty znázorním tvrdým ťuknutím holí do země. ,, Okamžitě mě pusťte a doufejte, že o tvém chováním nebudu říkat tvým nadřízeným. ,, Říkám hrubě a rozhodně nejde slyšet v mém hlase strach. Jak už je v mém charakteru... Jsme zvyklí takhle jednat s lidmi. ,, Nikdo se mnou nebude jednat jako s nějakým rolníkem! ,,

Velekněz Chrámu Havrana - 25. listopadu 2012 13:25

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne Muži se na sebe překvapeně podívají a s viditelným respektem jeden zakoktá: "Ta-tak dobře, podívám se, jestli má starosta volnou chvíli..." Kvapným krokem se vydává skrz branku po velkých čtvercových dlaždicích dovnitř vzhledné budovy, po chvíli se vrací ještě rychleji. "Náš pán si vysloveně žádá vaši návštěvu, mistře!" Ustupuje ti z cesty, abys mohl vejít dovnitř. "Jsou to dveře naproti vstupním, stačí přejít přes halu..." řekne ti ten druhý, také se netváří zrovna hrdinně. Když vejdeš dovnitř, spatříš velmi vzhledný interiér budovy - příjemné dřevěné obložení, lesklé leštěné parkety a lustr, zjevně křišťálový. Na každé straně jsou dvoje dveře, ty však míříš k jiným. Vedle nich jsou z obou stran schody do vyššího patra. "Áh, to jste vy... co potřebujete, drahý pane?" otáže se tě starší muž sedící za stolem a nemalou hromádkou listin a pergamenů. Po místnosti můžeš vidět pár polic s knihami, soškami; na stěně nad lavičkou visí dva překřížené obouruční meče. Skrz tenké barevné záclony dovnitř svítí světlo, ve vzduchu cítíš jablečnou vůni.

Apendix Istar - 25. listopadu 2012 14:58

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav, náměstí - tržiště Strážníci pochopili, že nejsem žádný Janek a zachovali se, jak jsem chtěl. Když řekli, že mě starosta očekává, tak jsem s hrdou a vážnou tváří prošel kolem nich. Jdu rovnou k němu do pracovny a dveře otevřu přes telekinezi. Vzpřímenou chůzí, kterou doprovází ťuknutí hole do parket, přijdu až k němu. On mě osloví a já zamyslím. ,, To jste vy?... On mě zná? ,, Přemýšlím, ale pak řeknu. ,, Přeji dobrý den starosto... Vy mě znáte? ,, Počkám na jeho odpověď a poté řeknu. ,, Jsem tu, protože chci sehnat nějakou práci, kde bych vydělal dost peněz a byla vhodná pro mě. Myslím, že mistr magie a vědy se může hodit. Počítám, že jich tady moc není. ,, Řeknu a čekám na starostovu odpověď.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. listopadu 2012 19:38

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne "Stráže mi řekli, že mě chce navštívit mistr magie." odvětí, než mu řekneš důvod své návštěvy. Ten se mu očividně moc nezamlouvá, dlouze se na tebe dívá jako na hlupáka. "Takže vy vyhrožujete mým strážím, abyste po mě vyžadoval práci?" odpoví kombinací klidu a smíření. "Podívejte, jelikož mám s mágy z okolí dobré vztahy, nabídnu vám úklid svitků v archívu, nedávno se tam dělal trochu nepořádek a až se tam zase bude něco hledat... Zkrátka třídit lejstra podle stáří a druhu, to víte..." Chvíli ti nechá na rozmyšlenou. "Buď to vezmete a zítra ráno se nahlásíte u stráží u branky, nebo se teď otočíte a necháte mě dál pracovat..." A jeho pohled se upírá opět do listiny držené v ruce...

Velekněz Chrámu Havrana - 27. listopadu 2012 20:23

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Kdesi v říši snů... "Zab ho!" přikazuje ti Shaw, vůdce cechu. Nacházíš se ve vašem cechovním sídle, okolo proti sobě bojuje několik lidí, ty stojíš s tesákem v ruce u klečícího muže. Jeho tvář poznáváš! Je to Roderick, nepřítel cechu. Z rány na čele mu vytéká pramínek krve a pokorně se ti dívá do očí, jako by tě prosil o život... nebo smrt? "No tak, Gonde! Čekám... a nečekám rád." Napřahuješ se, Roderick zavírá oči a ty jej bez milosti sekáš do krku, čepel se však zasekne o páteř a tebe pocáká pár rudých kapek, bezvládné tělo i s čepelí padá bezvládně k zemi... Brána, cech zlodějů Probouzíš se. Občas se ti zdají podivné sny, ale tenhle ti zatěžuje mysl o něco více, než ostatní. A když tak nad tím přemýšlíš, o čem byl? Vybavuje se ti příběh, který se údajně před nějakou tou dobou udál právě tady. Tehdy se slavný šermíř Roderick rozhodl vytvořit proti vašemu cechu zlodějů "Hnutí odporu". Dlouhou dobu hledal po městě úkryt tehdejšího vůdce cechu, Shawa, po několika letech jej skutečně našel a spolu se svými stoupenci, které za ty roky přilákal pod vidinou slávy a "dobrých činů", vtrhl dovnitř. Jeden z jeho učedníků, Hector, byl Shawův věrný a zavraždil Roderickovu milenku Victorii před jeho očima, ten ho však za "zradu" po lítém souboji porazil. Nakonec se také utkal se Shawem, který byl však značnou přesilou znevýhodněn a nakonec padl jako správný mistr zloděj - s mrtvými nepřáteli u nohou. Roderick pohřbil Victoriino tělo a odešel, prý do královského města. Cech byl na dlouhé měsíce rozprášen, až poté se začal opět formovat pod novým vedením a nakonec získal město zpět pod svou kontrolu. Momentálně je přeci u moci Drauwegar, ten cech řídí již spoustu let a prosperuje! "Vstávej sakra!" vyrušuje tě z přemýšlení nad snem a slavným zlodějským příběhem tvůj učitel, Sicco Bec Laro. "Je čas na tvé zkoušky na vyšší třídu učení." Vybavují se ti další vzpomínky, konkrétně včerejší. Dnes tě chce zkoušet z tvých dovedností Sicca, aby tě mohl učit dál. Tohle budou již tvé třetí zkoušky! Minulé dvě byly celkem jednoduché, jsi zkrátka rozený Sicco a možná je i trochu škoda, že jsi se k tomu nedostal dříve... Cechovní sídlo je větší kamenný domek zčásti zapuštěný do země. Zatímco přízemí a patro je výsledek práce architektů za peníze bohatého obchodníka, sklep, kobky a katakomby jsou vesměs odbyté prostory kopané narychlo v horších časech a napojené na městkou kanalizaci. Ty, jakožto učenec Sicca obýváš jeden z mnoha pokojů v patře spolu s dalšími významějšími členy. Dříve jsi spával ve sklepě mezi skladištěm a zbrojnicí, celkem dobrý flek pro obyčejného zloděje. Na konci budovy, v přízemí, je právě onen sál, kde se kdysi bojovalo o "osobození" Brány, v něm sídlí cechmistr a zároveň se zde čas od času pořádají oslavy. Jedna z nich je právě Pálení, z jedné stěny se vezme obraz Rodericka, který tam po celý rok visí, a zapálí se, popel je vysypán před obraz Shawa a při tom se pije, zpívá a vypráví historky. Při pohledu z okna zjišťuješ, že šero v místnosti není způsobeno hrubými záclonami, nýbrž tím, že venku je stále noc. Navíc jsou mraky, takže ze srpku měsíce nejde vidět téměř nic. Jen Bec Laro míří z místnosti pryč, po schodech dolů. "Vem si všechny věci, pak se setkáme před dveřmi." houkne na tebe a odejde z budovy, ve které je stále někdo vzhůru.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. listopadu 2012 20:38

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz - Dřevěné Město, pozdní odpoledne Lov byl dneska skvělý! Úlovku sice moc nebylo, bylo jej však dost pro tebe i na další den. V lese jsi narazila na místo, kde jsi zatím nebyla. Nebo si to alespoň nepamatuješ... Mezi starými duby a břízami jsi nalezla malou mítinu s dolmenem, pod kterým byl položen měděný přívěšek s vyzobrazením vlka. Ať už to tady zanechal kdokoliv, musel být velmi vzdálený životu v civilizaci. A taky to tady zanechal velmi dávno, celý přívěšek pokrývala značná vrstva měděnky. Se třemi zajíci ses vrátila zpět do svého domova. Není moc velký, je však velmi útulný. Vlastně je to jeden ze srubů v Dřevěném Městě, vísce vybudované v těsné blízkosti Královy Tvrze u jižní brány. Zde žijí lovci, dřevorubci a také rolníci pracující na poli, zkrátka všichni, kteří více času tráví v přírodě než na trhu.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. listopadu 2012 21:00

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz - Dřevěné Město, pozdní odpoledne Další dva dny jsi putoval, čím dál od domova, tím méně stavení a dlouho nic. Až s jejich přibývajícím množstvím jsi zjistil, že se blížíš a opravdu, pár desítek minut před západem Slunce jsi spatřil mocné hradby města krále. Obyčejná cesta se napojuje na dlážděnou a vede skrz pole, na kterých zrovna pracují skupinky rolníků. Králova Tvrz je mocné město. Hradby jsou vysoké a po obvodu stojí nemálo věží, na kterých vlají vlajky království, semtam se mezi cimbuřím mihne i nějaký ten voják. Ze středu města se do výšin tyčí hrad samotný a jedna z jeho věží míří takřka k oblakům, alespoň se ti to tak jeví, protože jsi nikdy předtím nic podobného neviděl. "Brý podvečír, přeju!" pozdraví tě jeden z mužů, když po cestě dojdeš až k větší skupince dřevěných domků. U cesty je zatlučena cedule s ozdobným nápisem "Vítejte v Dřevěném Městě", vedle ní je však dvakrát tak větší s ještě zdobenějším nápisem "Králova Tvrz". Muž drží v ruce kus dřeva a nůž, očividně řezbář. K němu právě také přichází muž, jemu velmi podobný. Avšak řezbář je hubený a drobné postavy, zato ten druhý vysoký a mohutný, kus poraženého kmene na rameni a v druhé ruce sekera. "Nazdar brácha." pozdraví jej a začnou si spolu vykládat. O kus dál tě však osloví další osoba, postarší žena v bílorudém kostkovaném oděvu. "Míříte do města, že ano panáčku? A neměl byste zájem o bylinky? Mají léčivou moc a jsou ještě čersvé, mám ale i sušené, skvělé na čaj!"

Apendix Istar - 27. listopadu 2012 21:27

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav - radnice. Jsou dva druhy lidí... První druh je ten, co mému povyšování podlehnou a vždy ustoupí... A ten druhý je ten, že se nenechají ovládnout a začnou se bránit. To pak většinou končí velkou hádkou a někdy do toho musím zapojit i magii. Tohle je podobný příklad. Místní starosta se taky naučil velet, rozhodovat a jeho povaha je podobná jako moje, že si nic nenechá líbit. Jen je naproti mě milí a příjemný, což já jsem krutý a velmi rázný. Nad jeho slovy se zlověstně usměji a rázným hlasme pravým... ,, Takže pane starosto, tím přiznáváte, že si strážníci u vás teď stěžovali a řekli vám, že jsem jim vyhrožoval? Není to pravda! Jen jsem jim oznámil, že můžou doufat, že to neřeknu jim nadřízeným. To si s nimi ještě vyřídím!!... A co se týče úkolu... Tak nemám chuť, náladu a mé znalosti a zkušenosti jsou tak vysoké, že na nějaké přebírání pergamenů jsem moc vznešený. Jako byste chtěli od mistra kováře, aby dělal podkovy pro koně. ,, Vznešeně a hrdě se narovnám a tečku věty zdůrazním bouchnutí holí o zem. ,, Mé magické schopnosti a talent ve vědě, v jazycích, v písemnostech a v mnoho dalšího, je vysoký na to, abych dělal tu nejlepší práci. Rád vám třeba přes dnešek vyrobím proti spirituální formuli a zakouzlím jí na radnici. Jakákoliv spirituální bytost se dovnitř nedostane. Jestli tedy věříte na duchy a démony. ,, Říkám to vážně, protože sám na ně věřím a znal jsem theurgy, co je vyvolávali. ,, Samozřejmě můžu vyrobit i jinou vyrobitelnou formuli podle vašeho přání... Ale třídění spisů si dělejte sám starosto, nebo to nechte pro nějaký fámuly! Ale nikdy mi to už nenabízejte! ,, Řeknu vážně a u posledního slova zpřísním hlas. ,, Zítra ráno odcházím z města, do té doby chci mít přivydělaný dostatek peněz. ,, Řeknu rázně.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. listopadu 2012 21:43

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, odpoledne "Pak tedy sbohy a teď račte odejít, sám mám více práce, než bych si přál a váš zbytečný povyk mě ruší. Máme dostatečnou magickou ochranu, díky našemu Mistru knihovníkovi. Pokud jste vážně tak dobrý, jak mě tady přesvědčujete, divím se, že nemáte plný měšec." Celou dobu hledí do listiny a druhou rukou začne něco perem zapisovat na čistý pergamen, na konci věty dokonce slyšíš náznak ironie v jinak klidném hlase. "A předem vás upozorňuji, útok na městské stráže se trestá dlouhodobým žalářem, ve vážnějších případech i popravou." Pak však zvedne hlavu a podívá se ti do očí. "Jelikož ale vidím, že jste vážně zoufalý, co se peněz týče, doporučím vám jedno místo v lese, mnoha lidem můžete pomoci a sám si přijít na nějaký ten zlaťák. Je to tři hodiny po jihovýchodní stezce, pak odbočíte hlouběji do lesa, tedy napravo a po nějaké té minutě narazíte na to, co bude třeba. Hodně štěstí a pokud se vrátíte, volte laskavě vhodnější způsoby." S těmito slovy se opět vrací k práci a netváří se, že by měl zájem v rozhovoru pokračovat.

Apendix Istar - 28. listopadu 2012 22:46

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav - radnice. Poslouchám starostu a mé oči hoří vztekem. Nechci však teď dělat problémy a tak ho mlčky poslouchám. Když mi pak nabídne práci, tak už se pomalu uklidňuji. To jak se chová mě totálně vytáčí, ale že mi dal nějaký úkol, kde bych si mohl něco přivydělat a nesedřel bych si ruce, tak se mírně uklidním. Když pak dopoví, tak řekne, že jestli se příště vrátím, tak mám zvolit vhodnější způsoby. Zamračím se na něj a v očích mi teď hoří plameny. Upřeně se na něj dívám hořícíma očima a řeknu. ,, Jestli se příště vrátím, tak nebudou vhodnější, ale naopak starosto... S tím počítejte! ,, Prudce se otočím o 180° a těžkým krokem s doprovodem tvrdého bouchání hole, odcházím pryč. Bez jediného rozloučení. Vydávám se na cestu, jak mi poradil starosta.

Zjeh - 29. listopadu 2012 17:33

Nepovedená krádež Nepatrnou chvilinku váhám, co bych řekla na svou obhajobu. Potom ho chytnu za košili a dám si jeho ucho ke svým ústúm. ,,Vrátím ti je, jestli ty sám nejsi zloděj. Svého pobočníka bych přece nikdy neokradla." Pak mu sice zalžu, ale mělo by to vypadat dost přesvědčivě. ,,Jestli by ses mi pokusil říci jediné lživé slovo, poznala bych to." Pak se ale zarazím, protože jak bych chtěla přeprat tuhle horu svalů, ještě k tomu, když má kolem sebe své pobočníky. Pomalu se ale připravuju ke skoro nejhoršímu, a to je odhalit, co dokážu. Můj proslov ale muže nijak zvláštně nerozhodil, a ve svém výkladu pokračuje on. Nakloním hlavu a můj výraz se ihned změnil. ,,Proč ne, chrabrý muži? Dobrodružství je pro mne jako dělané." Jeho poslední věty si ale navšímám zase já. Při putování s nima bych měla skvělou možnost všechny jedné noci orást a potom utéct. Spávný zloděj přece využívá každé příležitosti.

Gond - 30. listopadu 2012 20:55

soukromá zpráva od Gond pro Stojím s tesákem pevně sevřeným v ruce, v pozadí slyším cinkání čepelí a vidím rozmazaně pohyby postav bojujících opodál a pode mnou se nachází klečící muž v potrhaném oblečení potřísněném krví. Dívá se na mě, zatímco mu z drobné sečné rány na čele vytéká krev a mísí se na čele s potem, jeho oči vypadají zoufale, jakoby očekávali, co se stane. Poznávám jeho obličej, konečně se s ním setkávám tváří v tvář, je to Roderick, jeden z nepřátel cechu, kteří trápili naše zaběhlé zvyky již delší dobu. Konečně se setkáváme, na tento okamžik jsem se těšil již delší dobu. Teď vypadá tak bezmocně, když za sebou nemá svojí bandu kumpánů. pomyslím si a všimnu si, jak opodál ustává řinkot zbraní a na zem dopadá poslední z vetřelců v blízkém okolí. Najednou mě zpátky do reality vtrhne rázný hlas Shawa, který mi přikazuje zabít ho. Nečiním tak okamžitě, chci si tento okamžik vychutnat a tak zvažuji nejlepší způsob. Nechci, aby to měl tento nepřítel, který potrápil i mě, příliš snadné při odchodu z tohoto světa. Shaw se však zcela očividně nemůže dočkat jeho smrti a opět mě svým hlasem postrkuje k činu. Neváhám již dál, napřáhnu se s tesákem a mířím do oblasti krku. Cítím odpor, který klade tkáň při dopadu čepele, ale čepel je dobře nabroušená a projíždí dále, až se zaráží o páteř, v tom okamžiku čepel pouštím a nechávám Rodericka dopadnout na zem s pocitem vlastního zadostiučinění, když v tom mě najednou prudký hlas a náhlá tma vytrhnou někam jinam. Otevírám oči a zjišťuji, že to byl pouze sen, dávná vzpomínka na časy, kdy náš cech zlodějů čelil smělému útoku Rodericka a jeho stoupenců. V místnosti je šero a chvíli mi trvá, než se moje oči přizpůsobí okolnímu osvětlení. Nad mojí postelí stojí můj učitel, Sicco Bec Laro a křičí na mě, ať už vstanu, neváhám už ani minutu a vyskakuji z postele s myšlenkou, že jsem nejspíš zaspal. Je mi suše oznámeno, že mě dnes čeká další zkouška na sicca, abych mohl pokračovat v tomto mistrovském umění. Podívám se směrem k oknu, abych zjistil proč je v místnosti šero, a s překvapením zjišťuji, že je venku ještě noc a měsíc je zakryt mraky. Co se to děje? Na zkoušky si vzpomínám, ale myslel jsem, že mají být až ráno, jako vždycky, tohle musí mít nějaký záměr, který se mi ještě nebude líbit, ale alespoň jsem nezaspal. prožene se mi hlavou myšlenka, zatímco ještě hledím z okna. Jakmile se otočím zpátky do místnosti Sicco Bec Laro mi říká, abych si vzal všechny věci a setkal se s ním přede dveřmi, nečeká na mě a odchází rázným krokem pryč z mého pokoje. Otočím se ke skříni v pokoji, dojdu k ní a otevřu její těžké dřevěné dveře. V horní části skříně leží složené kožené brnění a plášť, v prostřední části se nachází kožená torna napůl naplněná věcmi, a okolo ní se válí další věci. Ve spodní části skříně leží nízké kožené boty, pouze se slabou podrážkou umožňující snadné lezení. Oblékám na sebe koženou zbroj, přes ni připínám opasek s mečem a dýkou, který ležel u postele, na záda si připínám malou kuši a přehazuji přes sebe plášť s kapucí. Podívám se do torny, abych zkontroloval její obsah, a přihazuji do ní další věci ze skříně. Po cestě ke dveřím sbírám ještě ze stolku dvě jablka, půl bochníku chleba a vak s vodou. Zamířím si to po schodišti do spodního patra a hlavu mám stále plnou otázek. To by mě zajímalo, co má být zase tohle braní všech věcí. Nikdy jsem nepotřeboval moc věcí a najednou se mám sbalit, jako bych vyrážel někam na dlouhou cestu… počkat, snad nevyrážím na nějakou pouť? Jakmile dorážím ke vchodovým dveřím, přehazuji si kapuci přes hlavu a beru za kliku. Dveře se skřípáním otevřou a já se ocitám venku v chladném nočním vzduchu a čekám, co se bude dít dál.

Velekněz Chrámu Havrana - 30. listopadu 2012 22:35

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu, večer Procházíš kolem strážců, prořídlý dav lidí na trhu, procházíš ulicemi města a nakonec vycházíš bránou střeženou čtyřmi vojáky po dlážděné cestě na jihovýchod, jak ti bylo řečeno. Slunce se blíží k horizontu každým tvým krokem krokem svým po oranžové obloze, svou cestu však určitě zvládneš dokončit ještě za posledních paprsků. A tak se také děje, je teprve šero a ty už stojíš u podivné křižovatky dlážděné cesty s vyšlapanou stezkou. Cestou jsi potkal jen dva jezdce mířící opačným směrem, kteří se na tebe s údivem dívali. "Co je to za blázna, vydávat se do lesa takhle pozdě?!" museli si myslet. A nakonec zde stojíš, stromů kolem jako v každém obyčejném lese. Jen se ti pořád něco nezdá na té odbočce, je taková ponurá a opuštěná. V hlíně pár šlápot a otisky různých předmětů... nebo jsou to stopy? Tak či tak, cíl cesty míří tím směrem a ať už ti příjde atmosféra v lese jakkoliv nepříjemná, kvůli tomuto jsi sem šel.

Apendix Istar - 01. prosince 2012 15:00

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Divná odbočka. Vyšel jsem z města a šel určeným směrem. Cesta nějakou dobu trvala a já skončil na křižovatce v lese. Už je šero a brzy můžu očekávat tmu. ,, Co je nejlepší, než jít v noci lesem, na nějaké strašidelné a divné místo. Určitě plné spirituálních bytostí. Naštěstí mám své magické energie, ještě plno... ,, Kouknu na ty divné stopy, sáhnu na ně a zjistím, jestli jsou v nich stopy od magie. ,, Hodil by se nějaký stopař... ,, Řeknu si. Poté se však vydávám tou divnou a strašidelnou cestou. Tak jak mi bylo řečeno od starosty. I když přichází noc a já nemám žádné louče a ani neumím světlo z hole... Snad nebudu muset přenocovat... Zítra chci brzy vyrazit z města na cestu... Ohnivý koule tu opravdu střílet nechci. Jdu tedy cestou na určené místo. Zda jsem předtím poznal magii, tak jdu také dál, jen mnohem opatrněji a každých 50 metrů sahám na zem, zda se síla magických stop zvětšuje. Každopádně jdu opatrně, abych někde nezahučel, a nevycházím z cesty. Hůl mám připravenou, na čarování. ,, Radši si připravím zaklínadlo... ,, ,, Alta efternia ketane al dunien... Galgion nemptia sam don ilotia al dunien... Os harty fulgas nog al dunien... Barg net Aloton ir tempilaten al... ,, Řeknu si v hlavě. Neřekl jsem poslední slovo zaklínadla... To proto, abych pak řek jen to jedno slovo a zaklínadlo už bylo vykouzleno. Je to zaklínadlo pro proud vzduchu. Radši jsem si ho připravil, protože kdyby na mě někdo vyskočil ze křoví, nebo co já vím... Tak abych nemusel říkat celé zaklínadlo od začátku, ale už jen doříct jedno slovo. Je totiž dosti možné, že než to v té hlavě předříkám a než se na to budu soustředit, tak už bych mohl mít třeba dýku v zádech... Takhle je to mnohem rychlejší. Jdu tedy opatrně lesem po té divné cestě...

Lisian - 01. prosince 2012 20:42

soukromá zpráva od Lisian pro Hostinec Zaplatím hostinskému za svůj raneček a všimnu si, že Alnas i Eru se někam vypařili. Eru šla nejspíš k mámě… ale mohla se rozloučit, je však čas jít, nemůžeme se zdržovat. Alnasův odchod nesu o něco vznětlivěji. Ach bože! Jak jsem mohla být tak pitomá?! Bastard! Vzal si, co mu nepatřilo, to co si nesmí brát žádný a to, co měl, nechtěl!!! Roztržitě se otočím na Edriana. „Měli bychom jít pryč…“ řeknu a nedopovím, neboť Edrian odhalí zlodějku. Musím se zasmát. Přátelsky se na rusovlásku usměji. „Tam bych nehledala… ta se kterou strávil poslední noc radši utekla, nemám pravdu?“ šťouchnu Edriana do prsou tiše se směji. Lis, ty ses zbláznila!!! Říkám si, ale hned si odpovím. Ne, jen si hraji za blázna… tedy, myslím…

Velekněz Chrámu Havrana - 01. prosince 2012 21:59

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu, večer Ani řádné zkoumání ti nepřineslo žádný pocit magické přítomnosti... což tě vlastně může těšit. Pomalým a rozvážným krokem kráčíš po stezce a po necelé míli vidíš mezi stromy plápolat velký oheň a kolem se pohybující stíny. Při bližším zkoumání vidíš, že kolem ohně jsou do kruhu uspořádány jakési povozy s plátny či kožešinami přehozenými přes ně, tvoříc tak jakési zastřešené vozy známé z obchodnických karavan. Nacházíš se od takového tábora přibližně padesát sáhů (sáh = metr, viz Homepage) od tábora, ze kterého se za šera nestydatě ozývá hlasitý zpěv, několik hrubých hlasů a dalších zvuků tak známých z večerních putyk. Ze stínů můžeš po chvilce rozeznat, že někteří z nich jsou určitě ozbrojení, ačkoliv rozhodně ne jako měští vojáci, spíše jako lehká pěchota či třeba bandité. Také sis povšiml jednoho stojícího opodál otočeného do lesa, rozhlížejíc se při tom na každého příchozího, s kopím opřeným ratištěm o zem a na druhé straně lehce o rameno. Stojí však příliš daleko na to, abys za takového světla viděl do obličeje či další detaily.

Velekněz Chrámu Havrana - 02. prosince 2012 13:40

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána, cech zlodějů Učitel již postává na přístupové cestě, v jedné ruce dýmka a druhou si pohrává s květinami na zahradě. Budova z venku skutečně vypadá jako vila obchodníka, ale i stáří se zlehka projevuje. Omítka na pár místech popraskaná, břečťan již pokryl přes dvě třetiny zdí. Cech je však bohatý a své sídlo si udržuje, zahrada je plná květin i stromků, cihlová zídka kolem pozemku ve výsledku dodává vzhled opravdu útulného domova, nikoliv téměř dvěstě let starého domku. "Supr, konečně." Naposled potáhne a vydá se k pootevřené brance. "Pojď za mnou, dostaneš úkol." Na ulici za brankou vyklepe zbytky tabáku i popel a dýmku schová do kapsy své oblíbené modré vesty. Procházíte tou vzhlednější čtvrtí, stará se o ni totiž cech a platí za to nemalé peníze. Přecházíte přes jedno z náměstí a vydáváte se ke staré obytné čtvrti. Většina domků je tady poničená, žije zde spousta žebráků. Některým budovám tady chybí střechy, další mají zřícené zdi; jen málokterý vypadá obyvatelně. "Pamatuješ, jak jsem ti předevčírem řekli, že jsme přišli o tři zloděje? Jeden z nich byl můj přítel, učil ty zbylé dva řádnému řemeslu. A před půl hodinou jsme konečně našli vrahy." Odkašle si a límce kabátku si přitáhne blíže ke krku. "Správný Sicco umí jednat s lidmi, správný Sicco je umí i řídit. Těch zmetků je pět a naši chlapci, jediní, co byli k dispozici, jsou tři. Tvůj úkol je správně je vyslat na správná místa ve správný čas. Pokud naši členové dokáží pomstít členy padlé a zabít těch pět, splníš zkoušku." Zastaví se a podívá se ti do očí. Přes jedno oko má jizvu, když byl mladý, sekl ho jeho starší bratr dýkou přes obličej. Levé obočí má rozpůlené a protáhlé nahoru, čepel jen náhodou nezasáhla oko. "Když něco zkazíš, zemřou. Tak či tak, nezajímá mě, kolik na jaké straně zemře, zajímá mě, aby byli naši padlí přátelé pomstěni a i kdybys je měl uškrtit rukama, uděláš to. Rozumíš? Budu čekat ve svém pokoji, chci vidět pět nepřátelských hlav v pytli. Ten ti dají tamti." Prstem ukáže na protější stranu ulice, kde postávají tři postavy. "Neposer to." řekne hrubě, otočí se a během chvíle zmizí za rohem, ignorujíc při tom všechny pokusy o další otázky, jsou-li nějaké. Když k nim dojdeš, zjistíš, že dva z nich jsou ještě chlapci, třetí očividně starší člen cechu. "Sláva Drauwegarovi!" pozdraví tě nejstarší a oba mladíci následují. "Jsou v tamtom domku, jeden má stráž a ostatní jsou bez zbrojí. Když potichu odstraníme strážce, můžeme ostatní zlikvidovat!" řekne vesele jeden z mladíků. Všichni tři jsou ozbrojeni meči, starý má za opaskem zastrčenou i dýku. Ten se na něj zlostně podívá a pokračuje za něj: "Okna sou zatlučený deskami, šéfe. Jediný vchod sou dveře. Co my víme, žádnej sklep, jen dvě cimry uvnitř. Stačí říct a vrhnem se na to." Pozn.: Pokud by ses rozhodl nevydat se za Becem Larem nebo nejít za třemi postavami, napiš co děláš - píšu to najednou kvůli úspoře času a předpokládám, že to uděláš (avšak nemusíš, máš tady celkem volnost). Toto bude platit i do budoucna.

Apendix Istar - 02. prosince 2012 14:40

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Neznámí tábor. Přítomnost magie se tu nenachází, což mě dost těší. Kdyby se tu nacházela černá magie, tak mám proti ní runové kostky, které mě před ní chrání... Kdyby tu zase byl démon, tak bych ho mohl nějak chytit do Efterydovo krystalu a získat jeho schopnosti. Jdu kus cestou a narazím na oheň a karavan. Kolem sedí nějaký ozbrojení lidé a prozpěvují si. Jeden s kopím stojí a je otočený směrem do lesa. ,, Hmm... Nejspíš bandité. Z nich by mohlo něco padnout... ,, Stojí za stromem, v dostatečné vzdálenosti... Aby mě nezahlédli. Chvilku přemýšlím a řeknu si. ,, Můžou to však být i nějací dobrodruzi a podobně... Nerad bych zabil nevinné lidi, co mi nic neudělali... Musím jít blíž a zjistit co zpívají, o čem mluví, jak vypadají, co mají u sebe. Jestli tam uvidím nějaký důkazy, že to jsou bandité... ,, Nejdříve tábor obejdu v dostatečné vzdálenosti, na druhou stranu. Nechci se přibližovat ze strany, kde je ten stojící muž s kopím. Obejdu tedy tábor a potom se začnu plížit blíž. Dávám si pozor, kam šlapu a na ústech mám pořád připravené zaklínadlo. Snažím se jít co nejopatrněji a koukám, abych nešlápl na větev, a dávám si zkrátka pozor. Naštěstí zpívají, což je pro mě velká výhoda, že moje plížení přes jejich řev neuslyší. Jdu tak blízko, abych mohl slyšet, o čem se baví, zpívají, pořádně je spočítat, prohlídnout si je, jejich zbraně, jejich věci... Zkrátka chci tedy zjistit, jestli to jsou bandité. (Hod na plížení: Hod byl úspěšně zapsán. Hodil(a) jste 24 procent)

Gond - 04. prosince 2012 17:12

soukromá zpráva od Gond pro Venku před budovou stojí na cestě přes zahrádku můj učitel. Pokuřuje si tam svou dýmku a pohrává si s květinami vedle cesty. Jakmile za sebou zavřu dveře, stočí na mě svůj pohled a prohodí, že už konečně jdu. Ten zase dělá, jak kdyby tu na mě čekal celou noc. Mě vytáhne z postele, nic mi neřekne a ještě pospíchá. Doufám, že k tomu má dobrý důvod … pomyslím si, zatímco jdu blíže k němu. Ani na mě nečeká a pokračuje k brance do města, zatímco mě oznamuje, abych ho následoval, že mi zadá úkol. Jakmile prostoupí brankou, vyklepe na ulici zbytek tabáku z dýmky a uklidí ji do kapsy své vesty. Nejprve procházíme hezkou, udržovanou čtvrtí, kterou sponzoruje náš cech, ale postupně přecházíme do staré obytné čtvrti, kde sleduji poničené domy, rozvalené zdi a hromadu žebráků. Žebráci se nám pletou do cesty a poklekávají s napřaženýma rukama, očekávajíce almužnu. Jak já tyhle lidi nesnáším, kdyby aspoň něco uměli. Kdyby to bylo na mě, tak je vyženu z města a tady radši postavím další čtvrť spadající pod náš cech. Nejdřív by to stálo dost peněz, ale lidi by tam byli v bezpečí, samozřejmě za nějaký ten poplatek odvedený našemu cechu. No ale tohle nejsou moje starosti, alespoň teď ne. Učitel mi vysvětluje můj úkol. Vzpomínám si na vraždu třech členů našeho cechu a on již zjistil, kdo to udělal. Vysvětluje mi, že práce sicca je i umět použít další lidi. Chce po mě pomstít naše tři přátele a přinést pět hlav jejich vrahů a je mu jedno jak to udělám. Ukazuje na tři postavy stojící na druhé straně ulice a oznamuje mi, že ti jsou mi k dispozici pro tento úkol. Na konec ještě dodává, ať to neposeru a odchází. No tak tohle není jen tak nějaký úkol, když tady selžu, tak ztratím přízeň cechu. Tady jde o pověst cechu. Nikdo si nemůže dovolit zabíjet naše členy a žít s tím. Přejdu ulici a zjišťuji, že dva jdou ještě mladíci a třetí a je o něco starší člen cechu. Starší člen neváhá a zdraví mě, mladíci ho následují. Než vůbec stihnu odpovědět na pozdrav, tak mi jeden z mladíků hlásí, že je v budově pět lidí a zřejmě jen dvě stráže a když je odstraníme, tak to vlastně bude lehký úkol. Hm je vidět, že je to teprve mladík, kdyby to šlo takhle snadno, jak to říká, tak na to nebudeme tři, ale mohl by to udělat sám. Starší z trojice se na něj zamračí a hlásí mi, že okna jsou zatlučená a jediný vchod jsou dveře, uvnitř by neměl být sklep a měly by tam být dvě místnosti. Hm, takže asi tolik k tomu tichému zabití stráží, když tu máme jen jednu cestu. Hm, ale to by se dalo i využít. Když je nějak vystrašíme a začnou utíkat dveřma, tak je v nich můžeme lehce pobít. Napadá mě, že bych těm dvěma mlaďochům mohl dát lano a až poběží, tak by ho natáhli a oběti by začali padat, pak už bude lehký je zabít. Škoda, že jsem si nevzal lahev s olejem, mohli jsme je tam krásně připéct a pak jen počkat až budou utíkat a dorazit je. Podívám se na mladíka, který měl nápad se zabitím stráží a povídám mu: No tak mi řekni, jak chceš tiše zabít stráže, když dovnitř vede jen jedna cesta. Potom se natočím, tak aby na mě viděli všichni tři, a mluvím ke všem: Musíme to udělat nějak chytře, jsme jen čtyři a jich je pět. Navíc vy dva nejste moc dobře vyzbrojeni. Napadá mě, že bych vám mladším půjčil lano, stoupli byste si ke dveřím, každý z boku a lano byste nechali ležet na zemi. Já bych zatím tady s vaším starším přítelem otevřel dveře a vešel dovnitř. Vzal bych si kuši a on by měl připraven meč, kdyby se nás někdo všiml moc brzo. Pokud by to šlo, tak bych kuší zastřelil aspoň jednoho strážného, nebo někoho jiného a pak začal utíkat ven. Myslím, že by nás začali pronásledovat a jakmile by vběhli do dveří, vy byste za lano zatáhli a zvedli ho tak nad kolena, aby začali padat. Já bych vyběhl jako první, abych měl dost času položit kuši a vytasit meč, za mnou by běžel váš přítel, který by se hned mohl otočit s mečem a zapíchnout prvního co upadne přes lano. Pak už bychom byli čtyři na tři a měli bychom je zvládnout. Má někdo nějaký lepší nápad? Domluvím a přejedu přes všechny velitelským pohledem.

Velekněz Chrámu Havrana - 04. prosince 2012 22:00

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Bez jediného zádrhelu obejdeš tábor a přibližuješ se z druhé strany. A jelikož nikde v okolí žádnou stráž nevidíš, můžeš se přiblížit až k jednomu z povozů. Konečně slyšíš konkrétní hlasy, většina z nich je mužských ale i pár jemnějších, ženských mezi nimi slyšíš. Nedokážeš jim však rozumět, z karavanu, u kterého stojíš, vychází milostné vzdychy. Proto slyšíš jen jednu z hospodských písní, kterou pár mužů zpívá pěkně hlasitě a falešně. Povšiml sis, že většina z nich je oděna do oblečení a občas se na někom objeví kožený nárameník či celá zbroj, za pasy se lesknou nože i tesáky. Celkem i s hlídačem jsi jich napočítal 16, pár z nich však ještě může být ve vozech; nejmladší z nich je asi třináctiletý chlapec tančící kolem ohně. Zvuky z povozu utichnou a po chvíli utichne i hluk. "Bohové! Bohové nám dali moc a také právo vládnout tomuto lesu! A dnes, drazí bratři i sestry, dnes se nám povedl další mistrovský kus!" Hlas je to velice hrubý, avšak srozumitelný, cítíš z něj určitý respekt. "Tito hlupáci se pokusili nás rozdělit. Rozdělit a rozdrtit!" Čtyři z tábora právě přivádí další čtyři muže. Jsou svázaní provazy a ústa umlčena roubíkem, přesto rozeznáváš varkoče vojáků Zlatého Přístavu. "Bylo jich více... nebyli jen čtyři. Bylo jich rovných dvaadvacet na našich deset statečných mužů a dvě ženy!" Táborem se ozve vítězný pokřik. Když se opět utiší, vůdce tábora pokračuje tichým agresivním hlasem: "A dva z nás již nejsou mezi námi..." Z vozů vychází další a další lidé a celkový počet včetně čtyř zajatých se zvedá ke třiceti, hlas muže opět nabývá na hlasitosti. "Co říkáte? Vezmeme si jejich krev, když vzali oni tu naši?!" Snad všichni hlasitě zvolají "ano!", až to příjemné není. Tedy ne že by něco takového mohlo být i příjemné... Konečně si všímáš detailů vůdce, je holohlavý a bradu má zarostlou. Pravou stranu tváře má potetovanou různými symboly. Chytá jílec tesáku a prudkým pohybem jej vytahuje ze zdobené pochvy, prvního zajatce rychlým silným máchnutím zasáhne do hrudi. Táborem se ozve prasknutí, které je okamžitě následováno dalším pokřikem. Bezvládné tělo padá k zemi a dva muži jej zvedají a odnášejí někam za tábor. "Berou nám svobodu volně žít! A jak se máme uživit v městě prolezlém korupcí?!" Otírá krev z čepele do levého rukávu. "A teď se nás ještě chtějí zbavit!" Čepel přiloží druhému muži, který se již zmítá, ke krku a dalším prudkým pohybem jej podřeže. I druhé tělo padá k zemi a muži, kteří se právě vrátili, odnáší i druhého nešťastníka. Až doteď ses cítil jako omámený a mlčky jsi pozoroval situaci. Jako by ses chtěl dívat, jako bys ty muže chtěl vidět umřít a počkat... Vůdce se chystá opět promluvit, avšak poslední dva spoutaní sebou trhnou a provazy padají k zemi. V rukách se lesknou dýky, kterými probodávají své "hlídače" a rozběhnou se tvým směrem. "Smrt!" zakřičí vůdce a celý tábor nějak zdivočí, probíráš se z podivného omámení a překvapivě rychle jsi schopen jednat. Jeden z původně spoutaných mužů při útěku schytá ránu sekerou do nohy a padá k zemi, druhý se ani nezastavuje a pokračuje dál, zrovna probíhá okolo tebe a bez povšimnutí míří někam do lesa...

Velekněz Chrámu Havrana - 07. prosince 2012 15:02

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána, chudinská čtvrť Chlapec zklamaně sklopí hlavu, všichni však vyslechnou tvůj návrh. Tu se ozve druhý chlapec: "Noo... nic proti, šéfe, ale myslíte, že budou tak hloupí, aby se vyřítili všichni dveřma?!" Hned jej však umlčí pohlavek od staršího muže. "Tím chtěl říct, že chce bejt jako vy, šéfe! I on jednou bude řídit nějakou mstu a prostě se jen nemůže dočkat, nic víc!" začne se ho zastávat a i druhý chlapec sklopí hlavu. "Samozřejmě vás budeme poslouchat, šéfe, a uděláme to tak, jak si jen budete přát." pokračuje dál. V cechu platí určitá hiearchie a pravidla, která ti dovolují ztrestat mladšího člena či člena výrazně nižšího postavení. A jelikož Siccové jsou v cechu jedni z nejuznávanější a jejich učni taktéž, můžeš oběma chlapcům vrazit facku či jakýkoliv "přiměřený trest" a oni ti jej nemohou vrátit. Tedy neměli by...

Ardej Tříska - 08. prosince 2012 10:46

soukromá zpráva od Ardej Tříska pro Cestou necestou k cíli královskému Večera pozdního padl jsem přímo do temnot. Avšak těch, jež příjemností jsou, neb říše snů přišla záhy snad. Závoj temna roztrhly až šípy světla vrhnuté samotným sluncem. Zpěv ptactva a šum nedaleké říčky. "Ještě chvilku tati..." odpověděl jsem automaticky a převalil se na druhý bok. Místo spršky výtek a nadávek však uslyšel jsem jen dusot koňských kopyt. Vyletěl jsem z pelechu a zmateně kolem sebe hleděl, dokud neuvědomil jsem si, kde se právě nacházím. Když stres opadl a jistota a pohoda opět duši mou zalila, sedl jsem si ještě do pelechu. Oheň již byl vyhaslý a jen malý pramínek dýmu nyní připomínal dříve hořící táborák. Pohrabal jsem se v bagáži a vytáhl si kus sušeného masa, koláč sýra a bochník chleba. Od každého ukrojil jsem si poctivý kus a pořádně posnídal. Nakonec spláchl jsem to čistou, pramenitou a osvěžující vodou z měchu. nyní byl měch prázdný. To však nevadilo mi, neb zásoby nemalé vody byly hned kousíček. Doplnil jsem si tedy měch až po okraj, sklidil po sobě, co natropil jsem a vyrazil dále. *** Inu šel jsem cestou necestou, vesničkami, osadami, samotnými staveními, poli i loukami. Levá střídala pravou, ze sáhů se stávaly míle a z hodin dny. Naráz však já však zničeho nic stál jsem před obřím městem. "Královská Tvrz." vypadlo ze mě. "... konečně." "Páni to je něco." vytrousil jsem obdivujíc všechny ty úchvatné stavby. Jak jsou vysoké, obrovské, na sobě namačkané ... jiné. "Dobrej den vinšuju." odvětil jsem s úsměvem strážníkovi a trajdal si to zvesela dále. pak očkem zahlédl jsem muže, jak nabízí dřevěné nádobí, sošky, hračky ..... "Táta..." rozpomněl jsem se. "Jakpak se mu asi daří?. A co máma? A jak to vypadá doma?" rozpomněl jsem se snad na všechny a všechno. Na chvíli, přec že maličkou snad, z veselí a radosti ze života, stal se smutek a stesk na domovinu. To však nemělo příliš dlouhého trvání. Zatřásl jsem hlavou, sám sebe ujistil, že se jim jistě vede moc dobře a pokračoval dále. Míjel jsem různé lidi. Starce, stařeny, mladíky, vojáky, řemeslníky, sluhy boží i ... podivně vyhlížející ... no řekněme, že bych je i typoval na zločince. Však a přesto to nebyo přímo tím, co mne zajímalo. Vlastně bylo, ale také ne. Všechno to ... cestování, noví lidé a vůbec všechny národy a rasy. Bylo to úžasné. Ty stavby a vůbec, ale přec zde bylo něco ... cosi, co jsem nyní potřeboval ze všeho nejvíc. A jako vždy mě tam zavedla věc mému srdci snad nejbližší. "To je šťastný chvíle!" zaradoval jsem se nahlas, když jsme uslyšel štamgasty z nedaleké krčmy, jak prozpěvují, však bez doprovodu. "Ne! Tato píseň je až příliš skvělá na to, aby byla ponechána na pospas jen těmto lidským hlasům!" utrousil jsme spíše sám pro sebe a urychleně se vydal do krčmy. Cestou však rýsoval se mi plán, jak okusiti se zapadnouti tak, jak by mému prospěchu bylo nejvíce. "Chce to šokovat, překvapit, nabídnout, zatlačit, ukázat, však nikoli vše. Chce to být, jak na římse. Pak musím býti jen muž ten, kdo v bavení jest zasvěcen." Inu vtrhl jsem do krčmy a tasil zbraň tu svou. Takou s níž bojují ti nejlepší za oponou. Pak ruka má rozechvěla struny loutny jen, neb brzy bude ukončen, ten dlouhý den. Neb brzy padne stín a mrak, neb ze slušných zbyde jen ožralý vrak! Pěl jsem a hrál z plna hrdla jen, Dokud neskončil ten dlouhý den. A před nocí, nebo nad ránem snad? Hostinský nabídl, stálý zde plat. Za to, že baviti budu já dál! Vejdělek porostl, zlaťák ten hřál! Já však přec vzbudil se, celičný den, sluncem a radostí, byl naplněn jen.

Apendix Istar - 08. prosince 2012 16:22

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Tábor banditů. Prohlížím si bandity a koukám co se děje. Vidím a slyším, jak jejich holohlavý velitel popravuje vojáky Zlatého přístavu. Začnou vylízat další bandité z karavanů, jako krysy z kanálů. Jejich počet se mi ani zdaleka nezamlouvá... ,, Sakra... Velké sousto... Nevadí, bude sranda! ,, Usměji se a dále pozoruji dění u ohně. Velký šéf začne popravovat ty vojáky. Dva z nich se však stačili zbavit pout a utéct. Jeden však schytal sekeru do zad. Druhý utíká. ,, To je výhoda pro mě. ,, Snažím se někam schovat a čekám, jestli několik banditů začne pronásledovat toho vojáka. Čím víc jich odejde, tím líp. Nejlépe i šéf. Potom co nejklidněji a pomalým krokem stoupnu před tábor. Tak aby mě všichni viděli a slyšeli. Jsem připravený kdykoliv se bránit a soustředím se, aby na mě nikdo nezaútočil. Hlavu s kápím mám skloněnou dolů a dívám se do země. V pravé ruce držím hůl. Bez toho, abych na nepřátele zvedl hlavu a podíval se na ně, řeknu. ,, Jsem Apendix... Velký arcimág živlů. ,, Moje ruka začne hořet, aby viděli, že to myslím vážně. ,, Jsem tu, abych zjistil co se děje. Můžete si vybrat. Buď vás všechny zabiju, nebo to vyřešíme jinou a pro vás mnohem lepší cestou. ,, Řeknu to co nejvíce hrubě a temně, abych co nejvíce nahnal strach. Moje hořící ruka tomu určitě přidá hodně. Pořád mám hlavu skloněnou k zemi. Čekám na jejich reakci.

Velekněz Chrámu Havrana - 09. prosince 2012 12:14

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Pár banditů okolo tebe proběhne, aniž by si tě všimlo - stejně jako utíkající voják. Všimnou si tě, až když pomalým krokem vcházíš před tábor a zatímco slyšíš ustupující dusání utíkající bot a skučení posledního zajatce předstupuješ před tábor a cítíš, jak tě probodává pohled několika z místních. Dokonce jsi zaslechl i výsměch, že jsi pošetilý hlupák, když se jdeš nechat zabít, že padneš dřív než hobit bez končetin a další nepříjemnosti, které jsou možná i pravdivé. "Jsem Apendix... Velký arcimág živlů." zazní z tvého hrdla a cítíš i slyšíš, jak někteří sebou škubnou a poodskočí o dva kroky dozadu, když spatří plamen ve tvé ruce. Chvíli se nic neděje, jediný zvuk je hlasité oddechování blízko stojících banditů, zvuky večerního lesa a praskání ohně. Až po pár vteřinách se jeden z banditů odhodlává a zatímco ostatní nervozně stojí na svých místech, včetně holohlavého, s hlasitým výkřikem na tebe útočí...!

Velekněz Chrámu Havrana - 09. prosince 2012 12:52

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz Po krásně dlážděné silnici přicházíš před majestátní bránu, kterou by mohlo projet snad i 7 jezdců vedle sebe a na výšku by se skrz protáhl možná i drak, pokud jsou takoví, jak sis je z pohádek představoval. Pokud tedy jsou... Jeden ze čtyř strážců postávající u brány se na tebe podívá a když vidí, že nepředstavuješ opravdu žádné nebezpečí, kývne ti rukou směrem do města. Všichni vojáci, které ve městě vidíš, mají vesměs stejnou výbavu. Většina má přehozený rudo-bílý varkoč s královským znakem na hrudi, někteří drátěnou košili pod ním, jiní plátové brnění. Málokdo z nich má helmu nasazenou, jen pár nejvíce obrněných, s pavézami na zádech, ji neslo hrdě na hlavě ve jménu krále. Avšak také potkáváš pár lehkooděnců, očividně panoši či lehká pěchota, kteří měli snad jen vycpávanici, ti zámožnější koženou zbroj. Opět však nikde nechyběl královský znak, ať už do kůže rytý, či vyšívaný do látek. Ve městě si tě příliš nikdo nevšímá, každý den tudy prochází stovky takových, jako jsi ty. Někteří tady zůstávají, jiní jen vyřídí své záležitosti a opět se vydávají dál. Králova Tvrz je... jiná. Snad v žádném ohledu nelze srovnat toto město s tvým domovem, ačkoliv některé podobnosti nacházíš. Tyto ulice nejsou špinavé, zanedbané, plné zlodějů a žebráků, ačkoliv by se jich tady určitě pár našlo; vůbec nevypadají tak, jak jsi kdysi zaslechl od některých obchodníků. Nakonec tvá dlouhá cesta končí v malebné hospůdce "U Silného Bertolda". Z názvu lze soudit, že tato hospoda tady není zřízena příliš dlouho, neboť král Bertold V., zvaný Silný, je na trůnu "teprve" patnáct let. Překročíš rohož i práh a rázem se ocitáš uvnitř. Uvnitř se nachází asi tři tucty štamgastů, vešlo by se zde však i půl druhé kopy. Někteří zpívají s korbely v rukách, další právě večeří a šenkýř stojící za pultem každou chvílí přinese něco z kuchyně, ať už vyřezávanou misku s vařící zeleninovou polévkou, pečené kuřátko posypané spoustou lahodného koření, číši plnou Vody Skal - výborného čirého moku čerpaného do soudků v horách východu království - či korbely a hrnky s přetékající bílou pěnou. Pár "zpěváků" o tebe dokonce i zavadí pohledem a při pohledu na tebe zvolají: "Půlčík!", veselými tvářemi i gesty tě zvou k radovánkám, ačkoliv tě vidí bezpochyby poprvé. Hobiti jsou však snad po celém světě známí pro svůj smysl pro veselost. Neexistuje snad jediný hobit, který by kdy odmítl oslavu, pokud byla nablízko a nestála ho více, než večeře v řádném hostinci. Asi po pár minutách se k tobě přiřítí lidský klučina s kučeravými světlými vlasy. "Přejete si něco, pane?" Ačkoliv je téměř stejně vysoký jako ty, bude mnohem mladší, než ty sám. Vypadá tak na osm let, možná...

Velekněz Chrámu Havrana - 09. prosince 2012 13:15

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Cesta ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze Odhadem i z Edrianových zkušeností víte, že cesta trvá přibližne tři dny, pokud se nebudete zbytečně zdržovat. Vydáváte se tedy z města na jih, cesta je celkem dobře vydlážděná a i chůze ubíhá. Alnas už ze zvyku zásoby šetří, jako by měl putovat celý týden. Po cestě potkáváte spoustu obchodníků, pár poslů na koních i další cestovatele, kteří kráčí mezi městy v malých skupinkách. Až ku večeru jich potkáváte čím dál méně, až nakonec chvíli před soumrakem nepotkáváte nikoho. Eru už navrhujee delší dobu zastavit a utábořit se, teď už však cítíte značnou únavu v nohách všichni. Naštěstí skoro celý den svítilo slunce a příjemně hřálo, občas zalezlo za hlouček mraků, za chvíli však vylezlo.

Apendix Istar - 09. prosince 2012 19:18

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Tábor banditů. Snažím se nahnat nepřátelům strach a nějak se s nimi domluvit. Jeden odvážlivec, no spíše šílenec se proti mně rozeběhl. Ani nevím co má za zbraň, jakou má zbroj a jak vypadá. Jediný co vím je, že na mě útočí. Pořád se snažím udržet hlavu dole. Když už ale slyším, že je už celkem blízko ode mě, tak jí lehce zvednu, abych mohl na nepřítele v pohodě zamířit holí. Nejdříve na něj jen zamířím holí a uvidím, jestli se zastaví. Možný je, že ho strach ovládne a on si to rozmyslí. Je však možný že ne a on mě bude chtít zabít. Když už je tedy přibližně čtyři metry u mě, tak v hlavě dořeknu poslední slůvko, které mi chybělo v zaklínadle. ,, dunien... ,, Špička hole, která je zamířená, proti běžícímu nepříteli se rozzáří. Bílé mlhavé světlo se začne míhat rychle kolem špičky hole. Najednou z hole vylítne obrovský vzduch, který prolítává skrz bílé mlhavé světlo. Obrovský proud vzduchu mi dolítne přibližně šest metrů, takže by měl protivníka zasáhnout a měl by ho odhodit. Okamžitě co zakouzlím, si začnu v hlavě říkat nové zaklínadlo. Musím být připraven, kdyby ty blázni chtěli znovu zaútočit. ,, Ulgalga nortomia zentigo... Istel kontagy lektetnorta golga homet isty langot... Lekter istima... Lekter thul... Lekter istima... Lekter thul... Lekter istima... Lekter... ,, Řeknu si v hlavě zaklínadlo na zemětřas a opět si nedořeknu poslední slovo. Musím být připraven. Magické energie mám dneska ještě dost, tak se cítím v pohodě. Potom k nim znovu promluvím. ,, Chcete jít proti mně?! Nevážíte si mé nabídky, že vás ušetřím a nebudete zbytečně umírat. Můžete být rozumný a jednat se mnou... Jinak budete mít všichni problém s mocnou magií... Je jen na vás, zda chcete umřít, nebo ne... ,,

Gond - 09. prosince 2012 21:25

soukromá zpráva od Gond pro Po tom co jsem vypověděl svůj plán, se mi nedostalo takové reakce, jakou jsem očekával. Očekával jsem, že nikdo nebude nic proti, ale k mému velkému úžasu se jeden z mladší dvojice ozval, zpochybnil můj plán. Než však stihnul pořádně promluvit, dostal pořádný pohlavek od staršího člena našeho cechu, který mu hned vysvětlil, že vyšším funkcím v cechu se neodmlouvá. Druhý z dvojice mladších mužů hned začal přikyvovat s tím, že mě samozřejmě bude poslouchat. Tenhle kluk se mi líbí, aspoň není jenom jako ovce co všechno poslouchá a nepřemýšlí. Jenou by z něj něco mohlo být a neřekl mi nic, co by mě uráželo, trestat ho za to nebudu. Má pravdu, ani nečekám, že vyběhnou všichni, ale doufám, že vyběhne aspoň jeden. Kdo by si nechal zabít kamaráda a neběžel bezhlavě pomstít jeho smrt, když neví, co ho čeká venku. Ty další se pak mohou už zaleknout, ale šance budou vyrovnanější. Podívám se na mladíka, kterému se můj plán nezdál a klidně mu povídám: To je v pořádku, já jsem chtěl slyšet váš názor a ne jen papouškovat moje vyšší postavení. a podívám se přísně na staršího muže. Nic špatného si neudělal, takže tě trestat nebudu. Já ani nečekám, že vyběhnou všichni, ale doufám aspoň v jednoho. Kdo by si nechal zabít kamaráda a nepronásledoval bezhlavě jeho vraha? Ostatní se asi leknou, až uvidí, co se stane tomu, co za mnou poběží, ale pak už budeme čtyři na tři, takže budeme mít přesilu. Takže jestli nemáte někdo další nápad, tak si tady vezměte lano, zaujměte pozice a jdeme dovnitř. Pokud nikdo nemá nic proti, tak jim podám lano a jdu ke dveřím, kde čekám na staršího člena, abych otevřel zámek.

Zjeh - 11. prosince 2012 20:14

soukromá zpráva od Zjeh pro Cesta Dostatečně se vybavím na cestu s nimi a vyrazíme. Ani nevím přesně, proč a za čím jdeme, ale rozhodla jsem se tuto zkoušku podstoupit. Někdy během cesty zjistím, že cesta ,,někam" bude trvat zhruba tři dny. To mě trochu vyruší, ale času mám přece pořád dost. Pokusím se trochu více seznámit s nejspíše impulsivní a veselou půlelfkou. Proto se jí představím a poslouchám její líčení, jestli někjaké bude.

Ardej Tříska - 11. prosince 2012 20:43

soukromá zpráva od Ardej Tříska pro U Silného Bertolda "Jasně mladej." opáčil jsem ihned vstřícnému klučinovi. Usmál jsem se na něj a pohladil jej po vlasech. Vlastně to byl fajn poct mluvit s někým menším, než jsme byl já sám. "Chtěl bych si pokecat přímo s krčmářem." odpovídám mu a hledám ideální místo k usednutí. "oh by jsi mi ho prosímtě přivést?" dodávám vzápětí a vydávám se k nějakému slušnému místu k sezení. Celou dobu se rozhlížím kolem sebe. Je to tu fajn ... vlastně super. Avšak hjak Rozezněla se další píseň, však něco jí chybělo. Tož tasil jsem svou loutnu a hrdě tento zpěv "Zlatá je cesta má ... vínem a ženami dlážděna ..." Prostě jsem nemohl odmítnout. Bylo by to zlo. I usedl jsem mezi své "přátele" a zplna hrda pustil se do zpěvu. Zpívali jsme a bavili se, avšak za chvíli sucho v krku měl jsem a špatně se mi zpívalo. "Brachu milý nalej vína, nebo piva, neb nemohu zpívat v tuto chvíli, když krk můj není svlažen a břich se v moku neutápí." hrkl jsem jen tak do houfu, jež se bavil společně se mnou a očekával, kdo z nich mi zaplatí pití. Inu měli by. Je to slušností, když jiný pro ně zpívá a baví je. No a tak bavím se a ujídám, žiji z toho, čím mě lidé uplácí, abych bavil je. bavím je a čekám na hostinského.

Edrian - 11. prosince 2012 23:41

soukromá zpráva od Edrian pro CESTA "Beru to tedy jako souhlas... a ty to zase můžeš brát tak, že nenahlásím tvou zlodějíčkovskou činnost." Nyní vyjdeme i s novým přírůstkem naší party z hospody za Eru a Alnasem. Stoupneme si všichni k sobě a já uvedu situaci. "Přivítejte nového dobrodruha v naší skupině. Pro obeznámení - toto rozkošné malé elfí stvoření se mě pokusilo obrat o těch pár drobných, co mám, ale souhlasilo s tím, že se s námi vydá na cestu..." Pak se otočím k samotné rudovlasé elfce. "Mé jméno je Edrian, rád vás poznávám," předvedu úklonu. "A toto jsou mí druzi, se kterými sdílím cestu: druid Alnas, kouzelnici Erunis a bardku Lisian." "Naše cesta vede až do Brány, máme tam splnit úkol knihovníka Zeleného Vrchu... Je to poměrně dost cestování, první zastávka je Králova Tvrz. Až přijde správný čas a pokud se budeš mezi námi chovat slušně a neprovedeš nic nekalého, řekneme ti, jak ten úkol zněl a za čím se tak ženeme." obeznámím Zjeh se "stručnými informacemi". Poté Eru podá Lisian jí slibovanou dýku na obranu, Alnas vytáhne svou cestovatelskou hůl. Po chvíli cesty se s Eru chytíme za ruce a jdeme spolu bok po boku. Cestujeme horem dolem, dokud se obloha nezbarvuje do ruda. Nyní se shodneme, že je čas pro odpočinek.

Dennoxia Ronuko - 12. prosince 2012 19:56

soukromá zpráva od Dennoxia Ronuko pro Domů To není špatné, ale taky to není nejlepší, snad se Eliotovi dařilo podobně, jinak budu muset jít na lov i zítra. S takovými myšlenkami se ubírám cestou domů. Mé dýchání se mísí s dechem Tyry a jejím monotóním ťapkáním. Na mysl mi vytone ještě jedna věc. Z kapsy na plášti vytáhnu přívěsek a palcem se snažím odstranit alespoň kousek měděnky. I tak se mi líbí, takže až přijdu domů, navleču si ho na kousek kůže. Před námi se už rozkládá městečko. Ještě chvíli a jsem doma. Spokojeně si začnu pobrukovat melodii staré písně. Doma položím králíky na stůl, povolím tětivu u luku a společně s toulcem šípů a pláštěm ho pověsím na háček u dveří. Kolem pasu si uvážu zástěru a dám se do stahování prvního králíka. Tyr si lehne na své místo u krbu a tiše mě pozoruje. Zašklebím se na ni a hodím po ní kus masa. Pak na ni namířím nůž. "To bylo naposledy, co na mě používáš psí oči. Jsi vlk, takže zkus vynalézt vlčí oči, na nic jiného ti už neskočím." Mrkne na mě a oblízne se. Začnu se smát. "Já taky nejsem k jídlu. Ale jak tak koukám, z tebe by byl pěkný kabát." Vypláznu na ni jazyk a vrátím se ke králíkům.

Velekněz Chrámu Havrana - 12. prosince 2012 21:05

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Postava je odmrštěna do bezpečné vzdálenosti a s jakýmsi prasknutím naráží do jednoho z vozů, následně padá jako hadrová panenka na zem. Nehýbe se. Právě přicházející, kteří ještě doháněli posledního zajatce, se zmatenými výrazy přichází za ostatními, ti buď obdivně zamručí či jinak vyjádří svůj úžas nad tvým magickým nadáním a uměním. Další se zase začnou starostlivě sklánět k ležícímu tělu a zjistit, zda muž přežil či ne. Nad tím vším zní sílící smích šéfa. "Jsi blázen, cizinče. Ale už dlouho nebudeš..." Z jeho hrdla se ozve něco, jako zavrčení, pak mocný výkřik burcující celý tábor: "Zabte ho!" Zcela bez šance na diplomatičtější řešení téměř všichni, kteří ještě netasili zbraně, tuto chybu napraví a první z odvážlivců pomalým, avšak jistým krokem přichází blíže a blíže k tobě. Nevíš o nikom, že by byl za tebou či mimo tvé zorné pole, když zvedneš hlavu. Při sesílání kouzel mi kdyžtak piš pod příspěvek nějak odlišně, jak silné to kouzlo sesíláš a další parametry, ať to mohu vhodněji vyhodnocovat, ano? :)

Velekněz Chrámu Havrana - 12. prosince 2012 21:22

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána, chudinská čtvrť Na tvůj plán už nikdo nic nenamítá, přecjen ty jsi šéf celého úkolu a navíc je to součást tvé zkoušky. Jen mladík s nápadem se pousměje, zřejmě ho tvá slova velmi potěšila. Oba chlapci tedy berou lano a pokládají jej těsně za dveře, při tom jsou opatrní a pro obyčejného člověka vcelku neslyšitelní. Muž se postaví nedaleko dveří s mečem v jedné ruce a dlouhou dýkou v druhé. Odemknutí jednoduchého zámku pro tebe není vůbec žádný problém, se zámky tohoto typu máš nemalé zkušenosti, navíc místní mechanik sestavující zámky je cechem podplacen tak, aby vyráběl jednoduché a ty nejsložitější byly jen na předem určených místech. Západka cvakne a dveře se začnou samy otevírat dovnitř místnůstky, jako by byl celý domek nakřivo. Dveře vrazí do nohy muže, který leží zachumlaný v přikrývce na zemi kousek ode dveří. "Heh? Co to..." zeptá se rozespale a přimhouřenými očima se rozhlíží.

Apendix Istar - 16. prosince 2012 13:23

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Tábor banditů. Bláznivý útočník odletěl, jak to bylo v plánu. Začal jsem k nim promlouvat a zkoušel nahnat strach. Jejich velitel jim však dodal odvahu, což mě znepokojuje. ,, Hlavně neustoupit... Ještě to můžu uhrát dobře... ,, ,, Cože zabít?!!! Jak myslíš smrtelníku. Přišel konec vašeho klanu. Má trpělivost vyprchala... Měli jste šanci se zachránit, ale neuposlechli jste mě a tak všichni zemřete. ,, Řeknu na hlas, aby to každý slyšel a hlavně jejich velitel. Potom se usměji. V mích očích zašlehne plamen a tímhle pohledem se upřu na velitelovy oči. Snažím se tvářit nelítostně a zamračeně. ,, Vaše hloupost a zbrklost způsobí konec vašich dnů... Mě nelze zabít. Jsem velký arcimág a má duše je daleko ve sférách. Tímto jste se podepsali ďáblovi! ,, Usměji se a ještě víc se zamračím na jejich velitele. Chvilku čekám, zda jejich velitel, po mé řeči ustoupí a stáhne své lidi, a když to nezabere, tak pozvednu hůl a namířím jí na místo, kde stojí velitel. Nejlepší by bylo, kdyby stál ještě někdo u něj. V hlavě řeknu jedno slovo... A to ,, thul... ,, Vyvolal jsem zaklínadlo Země třas. Udělá zemětřesení v okruhu pěti metrů a jeho sílu jsem nastavil, na nejvíc co dokážu... A to je, že upadnou na zem. Teda měli by... Jen hodně obratný barbar, by se udržel na nohách. A pochybuji, že tady na barbary narazím. Takže to dávám co nejsilněji co zvládnu a to na místo, kde je jejich velitel a nejlépe i že trefím někoho, kdo stojí vedle něj... Čím více, tím lépe. Z mé hole se najednou zablýskne. Takový bílí světlo a najednou z hole vyletí, bílí výboj... Spíš takový blesk, který vletí hned kolmo do země... Před moje nohy. Najednou by se mělo pod kapitánem a možná ještě někým třást zem. Hlína a kamínky by měly tancovat, jak kapky vody na horkém železe. Měl by se začít vířit prach, a když jsme v lese, tak by se měli i třást stromy a třeba i padat větve. Měli by se zvětšovat póry a prasklinky v půdě. Intenzita by měla pomalu stoupat, až by nepřátelé měli ztratit kontrolu v nohách a měli by spadnout na zem. Pár sekund, by mělo zemětřesení trvat a pak by mělo zase s pomalým slábnutím přestat. Když to vykouzlím, tak se podívám naštvaně na všechny kolem sebe. ,, Vy hlupáci... Nevíte, kdo jsem... Zvolili jste si smrt! ,, Zvednu ruce i s holí a v mích očí znovu splane oheň. Tentokrát i opět na rukách. Tentokrát začnu říkat zaklínadlo hodně na hlas, aby to každý slyšel a nahnal jsem jim co největší strach. Říkám to co nejvíce temně a strašidelně. ,, Ulganda el tero... Syntopegera nolto el Luta... Teskynas gul noten holdynar el Luta katyor lent... Il Notel istamur alto el ketrast Lumbiot Vorkus... Lumbiot Vorkus... Eltengo alea el Luta nolgort Lumbiot Vorkus... El Luta nigararot chrod... El Luta kaltil Derkus herd... ,, Říkám nahlas, aby to každý slyšel. U toho se tvářím zamračeně a vážně. Nohy mám rozkročené a ruce napnuté. Držím v nich hůl. Opět neřeknu poslední slovo... To si chystám na ty, kdo půjde ke mně. Je to zaklínadlo na proud vody. Tady se mi opravdu ohnivý kouzla nechtějí dělat. Nerad bych to tu celý spálil. ,, Hlupáci jedni... Snad mi uvěří... Jinak mám vážný problém. ,, Řeknu si pro sebe, ale snažím se tvářit pořád drsně a zamračeně. Vím to, že když se na mě vrhnou a mě brzy dojdou kouzla, tak nemám šanci na blízko s nimi bojovat. Jednoho, dva, bych možná holí zvládl zabít, ale tolik... Kde pak. Musím hrát na to, že jsem nesmrtelný, že pocházím se sfér a že jsem mocný a temný. Čekám jak jejich velitel a oni zareagují. Jsem připravený kdykoliv pustit proud vody, na ty kdo přijdou ke mě se zbraní. Snad zemětřesení na velitele, má slova a strašidelné zaklínání s hořícíma rukama a očima, je dokáže vystrašit.

Gond - 16. prosince 2012 20:02

soukromá zpráva od Gond pro Proti mému plánu už nikdo nic nenamítá, takže se všichni rozestavujeme na svoje pozice a akce začíná. Zámek je k mojí spokojenosti jeden z nejhorších výrobků, které v městě jsou k nalezení, takže ho otevírat bez větší námahy, jakmile však zámek cvakne, dveře se začnou otevírat dovnitř domu a zarazí se o něčí nohu. Podívám se, komu noha patří, a vidím muže ležícího na zemi v pokrývce. Vražení dveří ho probudilo a ptá se nejspíš sám sebe co se to děje. No do háje, s tímhle jsem nepočítal, kde mám tu kuši. Již ani chvilku neváhám, namířím kuši proti jeho hlavě a mačkám spoušť.

Velekněz Chrámu Havrana - 17. prosince 2012 22:48

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz - hostinec "U Silného Bertolda" "Táta má teď moc práce, ale za chvilku by měl mít čas." broukl posmutněle chlapec, jako kdyby právě ztratil svou nejoblíbenější hračku. Vydáváš se tedy mezi radostně naladěné a začneš hrát a zpívat, do chvíle se u tebe objevují poházené měďáky "za odměnu", někteří tančí, další tleskají či podupávají do rytmu. Jeden protáhlý půlelf vytahuje z brašny píšťalu, když vidí, jak hraješ na loutnu a do zvuku strun se přidává i zvuk jeho nástroje. Po chvilce za tebou dojde jak chlapec, tak i sám hostinský, vyšší mohutný muž s ryšavým strništěm a krátkými vlasy. Kdyby tě téměř čistá bílá zástěra neujišťovala, že se jedná o šenkýře, řekl bys, že před tebou právě stojí kovář, ten by se tě však neoptal: "Večír pěknej, mladej pane. Dáme si něco na zub či jen svlažit hrdlo? Nebo snad nocleh?" Pak se otočí na chlapce a pošle jej do kuchyně. "Můžeš se jít najíst, Vilémku." Chlapci se výraz najednou rozjasní a vyběhne za barový pult a proběhne dveřmi. "Jaký je tvé jméno, hobite?" vyhrkne na tebe jeden, očividně ohromen tvým uměním, druhý už hostinskému nařizuje "plný korbel pivka pro tohohle skvělýho klučinu ají toho pološpičatýho" a podává mu dvě měděné mince.

Lisian - 18. prosince 2012 11:14

soukromá zpráva od Lisian pro Cesta Celou cestu tak nějak jen sleduji okolí. Prohlížím si louky/lesy kolem kterých procházíme a když někoho míjíme, kývnu na pozdrav. Jinak cestu trávím mlčky. Jakmile se dozvím, že cesta trvá tři dny, zpomalím. Když tedy po velmi dlouhé době konečně zastavíme, ráda si sednu do trávy. „Díky, Eru.“ Zasměji se a Když se nikdo k ničemu nemá, začnu vyprávět. „Bylo nebylo…“ zarazím se. „A nebo ne…“ rozhodnu se a začnu vyprávět jiný příběh. „Tak tedy…“ zastavím „Ne, to taky ne…“ složím hlavu v dlaních. „Ale co?“ vzhlédnu. „Jaký chcete slyšet příběh?“ zeptám se, znejistím zeptám se znova. „Chcete slyšet nějaký příběh?“ zeptám se a sleduji jejich reakce.

Velekněz Chrámu Havrana - 18. prosince 2012 12:02

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Cesta ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze, noc Ačkoliv se znáte teprve pár dní a Zjeh jste dnes viděli poprvé, bavíte se u ohniště jako staří přátelé. Eru vypráví jeden z příběhů, které slyšela, Alnas do toho zahrne i pár svých poznatků, které pochytil v přírodě. Nakonec usínáte, někteří dříve, jiní o něco později... "Ááárg!" probouzí vás někdy v noci hlasitý výkřik druida. Měsíc je za mraky a ta trocha světla po táboře je jen díky doutnajícím uhlíkům spáleného dřeva. Zatímco ostatní cítíte v těle značnou únavu, Alnas se již ohání kolem svou holí a brání se jakémusi zvláštnímu šedému stvoření. Není větší než trpaslík, je však vyzáblé, holé a bez oděvů. Zkroucené "ruce" jsou zakončeny několika zahnutými drápky o velikosti asi deseti coulů připomínající pařáty sokola, obdobné drápy jsou má i na nohách a s každým krokem či skokem vydávají tlumený zvuk. Asi dvacet sáhů od tábora kus nad zemí blikne rudý záblesk a o pár vteřin později se k vám nahrnou další tři podivné bytosti, zvědavě vás pozorující velkýma prázdnýma očima. Než se stihnete zorientovat a připravit k boji, všichni se vrhnou na Alnase a ani jeho pokus vykouzlit včas výhonky obepínající soupeře není úspěšný - jedna bytost sice na chvíli padne po zásahu holí do hlavy k zemi, rychle se však zotaví a spolu se svými ďábelskými druhy zdolává Alnase k zemi...

Velekněz Chrámu Havrana - 18. prosince 2012 20:24

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz - Dřevěné Město, pozdní odpoledne Už jsi skoro v polovině prvního králíka, když uslyšíš zaklepání na dveře. Ty se hned poté otevřou a objeví se tobě známá tvář, Tyr vesele začne vrtět ocasem. Rudobílá kostkovaná zástěra, šediny ve vlasech spletených do copku, pár vrásek po tváři - to je přeci jedná z tvých sousedek, Milada. Po celém Dřevěném Městě ji zná všehovšudy každý a většina s ní vychází dobře. Živí se sběrem bylinek a jejich sušením, tvoří masti a vaří čaje. "Pěkný podvečír, děvče!" pozdraví tě s úsměvem na tváři a Tyr jí začne očichávat ruce, jestli pro ni náhodou něco nemá. Ta ho jen pohladí po hlavě a podrbe za ušima. "Tos teď měla vidět, milánka jednoho. Štrádoval si to od jihu a mířil do města, veselý klučina." Pak si otře dlaň a sáhne pro něco do košíku přehozeného přes levé předloktí. "Tady máš, jsou sušené, s tím zajícem vám budou móc šmakovat. To mi připomíná, že už bych měla taky něco uvařit, dědek bude hladovej po celém dnu. Tak se tady zase měj, drahoušku." Podává ti malý bílý váček, do kterého vždycky dá něco koření. Je to skoro až zvláštní, jak je dobrotivá k těm, co zná... A pak se otáčí, podrbe Tyr ještě jednou za uchem a opět za sebou zavře dveře.

Velekněz Chrámu Havrana - 22. prosince 2012 14:18

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Již při tvých slovech někteří nervozně překračují, pomalu se snaží odstoupit do pozadí či alespoň přemýšlí nad útěkem. Jeden se o to dokonce i pokusí, naneštěstí pro něj stál právě nedaleko šéfa a ten jej za jeho zbabělý čin potrestá ránou tesákem do kolene. Doprovodný efekt kouzla je i dunivé zahřmění vycházející z podzemí epicentra. Ti, kteří nepadli na zem se strachem utíkají. Jedna žena, která stála poblíž ohniště při seslání kouzla, spadla trupem do plamenů a s děsivým křikem se pokoušla vstát. Marně. Efekt pomíjí a ti, kteří spadli, vstávají. Pár odvážných ještě stále neuteklo a jako by vyčkávali na to, co uděláš příště. Žena v ohništi se již přestala hýbat a krom divného praskání a syčení nevydává žádné zvuky. "Ty parchante!" zakřičí na tebe šéf, který se právě zvedl a s tesákem v ruce se na tebe vrhá spolu s ostatními, co tam zůstali. To je celkem asi 7 lidí, plus hořící torzo, plus muž s rozseknutým kolenem kňučící na zemi plus další muž v bezvědomí nebo mrtvý po tvém vzdušném proudu. Blíží se k tobě a přes svůj křik asi ani neslyší tvé další zaklínadlo... Jejich aktuální vzdálenost je přibližně 8 sáhů.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. prosince 2012 12:07

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - chudinská čtvrť, noc Muž se rozespale podívá na tebe a těsně před tím, než stitkneš páčku mechanismu, vyděšeně se ti podívá do očí a pokusí se zvednot, tělo je však ještě vláčné ze spánku a hrot i s dříkem uvízne v lebce, dokonce i část letek zmizela v hlavě. V místnosti je však klid a ticho. Jestli tam uvnitř ještě někdo je, tak stále ještě spí...

Apendix Istar - 23. prosince 2012 21:41

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Tábor banditů. ,, Sakra!... Tak tohle se nepovedlo!... ,, Říkám si, když vidím, jak ještě víc naštvaně na mě běží šéf a několik lidí. ,, Buď a nebo... ,, Řeknu si a zkusím poslední šanci, jak je vystrašit, či je na nějakou dobu zbavit útočení. Když už jsou u mě přibližně na pět sáhů, tak řeknu poslední slovo zaklínadla pro Vodní trysk. ,, nilkaten... ,, Řeknu to nahlas a svojí hůl namíří proti nim. Dřevěná špička hole najednou začne tmavnout a jde poznat, že je v ní nasáklá voda. Najednou z ní začnou kapat kapky, pak hned čúrek a po chvilce už z toho vylítává ohromný proud vody, který je v podobě válce... Není to žádné rozprašování. Dosáhne to přibližně 6 metrů a vydrží to až 30 sekund. Svůj proud vody posílám proti všem, kteří běží proti mně. Svou holí hýbu ze strany na stranu a snažím se všechny pokropit a doufat, že jim to aspoň něco způsobí. A když ne, a budu muset utíkat, aspoň budu mít proti nim výhodu. Rozhodně se jim nebude dobře běhat, když budou zmáčený. No uvidíme, jak to zabere... Takže celých cca 30 sekund se je snažím pokropit. (74%)

Velekněz Chrámu Havrana - 27. prosince 2012 22:54

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Už skoro cítíš vítr způsobený banditou, který na tebe s napřaženou sekerou skáče, když proud vody zesílí dostatečně pro jeho odmrštění. Avšak jak pramen sílí, tak ty slábneš. Hůl sebou cuká a začíná ti dělat problémy ji pevně držet, aniž by ti vylétla z ruky, ačkoliv by to byl bezpochyby výtečný efekt kouzla. Vidíš sice, že bandité padají na zem a ještě nějaký ten kus zklouzávají dál po čerstvém blátě, avšak začíná se ti motat hlava. Tohle se někdy stává, když kouzelníci sesílají spoustu kouzel na "horní hranici" a nejsou na to zvyklí. Tedy, tobě se to zatím stalo jen párkrát, ale tentokrát se ti to zdá silnější... Tak či tak, kouzlo brzy slábne a netrvá ani zdaleka tak dlouho, jak by mělo. Což však nevadí, většina banditů nemá sílu či náladu se zvednout a krom šéfa a jednoho vysokého muže, který vypadá taktéž velice zuřivě, leží zbytek na zemi. Ale tábor je potmě... Tvé kouzlo asi dosáhlo k ohništi a uhasilo jej. Hlava lehce drnčí a ztěžuje ti seslání dalšího kouzla, obyčejné myšlení však vůbec ne. Zbylí dva bojeschopní bandité se k tobě nehrnou tak, jako doteď, už jen pomalejším krokem míří k tobě se zbraněmi v rukách a nenávistnými pohledy.

Zjeh - 29. prosince 2012 18:35

soukromá zpráva od Zjeh pro Průběh cesty Zatím nový kolektiv moc neznám a kvůli mým záměrům se s nima ani nechci nijak sbližovat, jejich povídání u ohně nijak nevnímám, spíše šetřím síly a jsem zachumlaná do deky opodál ohniště. Ani se do jejich debaty moc nezapojuji, vlastně vůbec. Jen hledím na nebe a pokouším se spočítat hvězdy. Má to na mne stejný účinek, jako počítání oveček, proto brzy usnu. Můj spánek je bezesný a nejspíše mě probudí každý zvuk. Když uslyším něčí výkřik, rychle otevřu slídivé oči, a hned se ve tmě rozkoukám. Udivím se, když spatřím, co je vlastně zač podivné stvoření, které napadlo mého společníka, nejspíše Alnase, jestli si to pamatuju. Nejdříve se do jeho záchrany nechci nijak motat, ale což. Proč by ne? Třeba si mě potom rychleji oblíbí a já získám jejich důvěru? Poté, co jsem si to rozmyslela jsem vystřelila zpod deky jako blesk a ladně jsem vytáhla z pouzdra na levém boku ostrou dýku do pravé ruky a z pravého boku dýku do levé ruky. Chystala jsem se k vrhnutí dýkou po vetřelcově hlavě. Zahla jsem pravou ruku dozadu a rychle švihla dopředu. Poté jsem uchopila druhou dýku a znovu jsem švihla. Nic víc už jsem udělat nemohla, proto, jestli nějaké dýky spadly na zem, tak je seberu a hážu znovu. Kdyby se ke mně jeden neopatrné nachomítl, popadnu předem nachystané škrtidlo a pokusím se ho uškrtit.

Apendix Istar - 30. prosince 2012 23:20

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Tábor banditů. ,, Sakra... Začínám cítit slabost a ztrácím energii... ,, Říkám si, když z mé hole vystřikuje voda a však hůl se celá třese a je skoro k neudržení... Naštěstí jsou skoro všichni na zemi a jejich oheň zhasl. V noci v lese musí být děsná tma, což je nevýhoda pro mě i pro ně. Všichni nepřátelé se válí v bahně a jen dva se zvedli na nohy. Jsou však celý mokrý, od bahna a určitě se jim nebude dobře běhat. Já už nebudu riskovat s dalším kouzlem, i když bych ho nejspíš zvládl, ale teď se radši otočím na patě a beru roha. Mým úkolem je ztratit se ve tmě, aby mě nenašli. (49%) Poté se snažím opatrně plížit a obejít si tábor. (81%) Když jsem na dohled, tak pomocí magie si chci něco přitáhnout z jejich vozů... ,, Přece jsem sem nešel zbytečně! Nemíním připouštět to, že jsem sem přišel, naštval velkou skupinu banditů a vypotřeboval si magickou energii a odešel... A nic z toho neměl... Jen špatné věci. Nehnu se odsuď, dokud nezískám nějaký věci od banditů. Potřebuji peníze na cestu a všechny možné kravinky, i zbraně se mi budou hodit. Zítra buď prodám na tržnici, nebo si něco nechám... ,, Říkám si a snažím se připlížit k nějakému vozu. Hledám nějakou truhličku, či bednu, nebo něco takového. Nejlépe pomocí magie, či v horším případě to vezmu do rukou jim chci vzít nějaký lup a jejich majetek. (8%) Jestli jsem mohl a poznal, který vůz je šéfovo, tak jsem šel nabrat bohatství tam. Magické pohybování věcmi mám na dohled a můžu vzít to, co sám unesu rukama. Vsázím na to, že je tma a že jsou z toho bandité pěkně vyjukaný a nejspíš by čekali, že jsem utekl a ne že jim chci vybrat pokladnici. Taky doufám, že jich dost zůstalo v bahně, a když mě nikdo uvidí, tak snad se i zalekne a bude dělat, že nic nevidí… V to doufám a vsázím v to možná svůj život. Těžko bych se ubránil svou holí nějakému jejich šéfovi...

Velekněz Chrámu Havrana - 31. prosince 2012 00:36

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Útěk z tábora je pro tebe hračka, obzvlášť, když jsou ti dva promočení a trochu jim to klouže. Do chvíle jsi dost daleko, aby tě nemohli jen tak najít. A navíc dělají takový hluk, že i kdyby se blížili přímo k tobě, z tvých kroků neuslyší určitě vůbec nic. A zatímco se někteří další z bahna zvedli a další se s rozklepanými koleny vrátili do tábora, šéf je všechny burcuje, aby tě našli a dokonce na tebe i vypisuje odměnu. Deset zlatých! To ani není cena tvého zavazadla, natož cena mocného mága, který téměř rozmetal tábor zpropadených banditů a očividně jim na nějakou tu dobu ztížil podnikání. Dostat se tedy z druhé strany do tábora a něco nepozorovaně odnést by neměl být snad žádný problém. Pár lidí tam sice je, avšak žádná větší překážka by to být neměla. Stojí však poblíž většiny vozů a obnovují ohniště, zapalují pochodně a starají se o raněné či odklízí mrtvé. Občas se z lesa ozve rozzuřený hlas klející na tvou osobu a také vyhrožující. "Já toho podělanýho skrčka chytnu a omlátím ho o strom tak silně, že mi začnou říkat dřevorubec!" Dostupný je pro tebe tedy jen jeden vůz, vzdálenější od středu tábora. Odhrneš tedy z jednoho vozu část plachty a vytáhneš jakýsi ranec, ve kterém je něco pevného a chrastícího. Telekineticky si také přitáhneš jakýsi měch, ale jinak tam nic cenného nevidíš. Z toho, co v té tmě vidíš, můžeš usoudit, že se jedná o jakousi sýpku. Co už... Unavený, hledaný a o něco těžší už tady na tomto místě asi těžko něco zmůžeš, možná je na čase vydat se někam daleko a utábořit se.

Apendix Istar - 01. ledna 2013 18:53

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Tábor banditů. Nahlédnu do rance a vidím nějaká nádobí... Nejspíš bronzové. V tom vaku je zase nejspíš nějaké koření, či co... Je mi to nějaké povědomé, ale nemůžu si vzpomenout a přesně určit... A to se docela divím. Vaření je moje záliba a sám nosím u sebe všelijaké koření... No uvidíme, zkusím se poptat ve městě a nebo možná ráno při světle to poznám. Nic víc se mi získat nepovedlo. K hlavním stanům přístup nemám, protože už u nich jsou nepřátelé... ,, Pro dnešek to stačí... Někde se utábořím, dostatečně daleko od banditů a zítra ráno se tam ještě půjdu mrknout, jak sou na tom a co dělají... Možná zkusím ještě něco vzít, ale útočit a hrát všelijaké divadlo se mi už nechce... Poté vyrazím zpět do města. Prodám a nakoupím potřebné věci a vydám se na cestu... ,, Řeknu si pro sebe. Poté vyndám z vnitřní kapsy pláště kouzelný pergamen na věci. Přikrčím se a pláštěm zastíním svitek. Potom řeknu těsně u něj, co nejtišeji ,, Alova ,,. Okraje svitku se modře zabarví a já do něj vložím vak i ranec. Moc silně to nesvítí, ale stejně radši to stíním tím pláštěm. Teď v noci by to mohl někdo zahlédnout... I když jsem schovaný za vozem. Poté opět pošeptám ,, Alova ,, a svitek se zamkne. Strčím ho do vnitřní kapsy pláště. Poté se rozhlídnu kolem sebe, a když vidím, že je vzduch čistý, tak se snažím odplížit pryč... Co nejdál od tábora. (58%) Když už jsem dost daleko, tak už se neplížím, ale v klidu jdu. Mám namířeno někam se schovat. Dostatečně daleko od tábora, ale zase abych nešel hodinu. Poté hledám, nějaké místo... Nějaký keř, vysokou trávu, díru, vývrat, skalku a podobně. Když něco takového najdu, tak si to místo obhlídnu a když bude v pohodě, tak vyndám z pergamenu deku a jedno jablko. Deku šikovně rozložím na zem, kde jsem odházel šišky, vyndal větší kameny a podobně. Aby se mi nespalo zas tak moc špatně. Poté ulehnu na deku a zabalím se do ní. V klidu ležím, koukám do tmy, poslouchám, zda náhodou něco neuslyším a v klidu ukusuji jablko. ,, Aspoň nějaké jídlo musím sníst... Teď si však musím odpočinout, ať do nového dne naberu energii... Jak tu fyzickou, tak i tu magickou. ,, Řeknu si a odhodím ohryzek jablka. Poté se snažím usnout. Ruce objímají mou hůl a celý jsem obalený dekou.

Edrian - 01. ledna 2013 19:57

soukromá zpráva od Edrian pro Noční přepadení Večer rozděláváme táborák, rozkládáme deky, Eru jako obvykle vylézá do koruny stromu, i když se jí ptám, jestli nechce spát u mě. Lis si s Alnasem ještě chvíli o něčem povídají, ale já to už nevnímám. Malá zlodějka Zjeh spí dále od ohniště a poněkud nás ignoruje. Možná se rozmýšlí, jestli s námi zůstat. Kdybych byl zlodějem z povolání, tak bych si řekl, že nás všechny oberu v hostinci v Králově Tvrzi a pak se ztratím. Dříve ne, protože je nebezpečné cestovat po volné divočině sám. Pro jistotu jsem si nepozorovaně schoval měšec z batohu pod deku, která mi slouží jako polštář. Nerad bych přišel o mistrovy peníze. Později v noci mě budí Alnasův křik. Jako už i minulé noci se mi rozleje do těla adrenalin a rozbuší srdce. Ihned vyskočím na nohy a tasím kord, jako kdybych snad do té doby nespal. Trvá mi okamžik než se ve tmě zorientuji. Ještě mám oči plné tmy, ale vidím Alnase, jak se brání nějakému zvláštnímu nočnímu stvoření. Co nejrychleji a nejnenápadněji se přiblížím za bytost, momentálně veškerou její pozornost upoutává druid se svou holí. Když jsem dostatečně blízko, mrštně se pokusím stvoření probodnout šermířským výpadem. Zjeh háže dýky. Snažím se jim vyhnout. Dost nemoudré házet dýky ve tmě na skoro neviditelné nepřátele, kteří téměř splývají s námi dobrodruhy. Doufejme, že její přesnost je dostatečně dobrá. Za okamžik přiběhne další skupinka čtyř dalších vetřelců, jež svorně zaútočí na Alnase a povalí ho na zem. Přiběhnu ke hloučku a pokud mi to vyjde, skopnu nebo shodím levou rukou jednu příšeru z druida a probodnu ji. Dávám si pozor na ostatní tři a kryji si záda tím, že se nikdy neotáčím k nepříteli zády a periferním viděním kontroluji les, avšak tam je moc tma na to, abych mohl vidět další šedé tvory. Pokud na mě některý zaútočí, bráním se Victoriiným rapírem a nebojím se do bytostí tvrdě sekat a hyzdit jejich tenké končetiny. Hledám jejich slabinu, občas zkusím, jestli se jim dá useknout některá část těla. Eru mezitím slezla ze stromu a proměnila se na velkého černého pantera, Lisian vstala trochu později a brání se dýkou, kterou dostala od Eru.

Velekněz Chrámu Havrana - 01. ledna 2013 21:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - tábor, večer Po nějaké té chvíli už usuzuješ, že jsi dost daleko od tábora a rozhlížíš se okolo po nějakém vhodném místě na přespání. Nakonec se nejvhodnější jeví menší kopeček porostlý houštím a stromky. Při bližším prozkoumání zjišťuješ, že křoví je vytvarováno tak, jako bys tam měl přijít - z ptačí perspektivy by vypadal jako dvousáhový dutý kruh. Odhazuješ tedy všechny větší větvičky a popadanou kůru a s holí v ruce usínáš... Ráno tě probouzí ptačí zpěv a příjemný zvuk lesa, počasí je příjemně slunečné a mezi větvemi probleskuje několik ranních paprsků. Po rozhlédnutí po okolí se v novém světle zdá všechno hned jasnější. Oproti včerejšku je zde totiž světlo, příjemnější atmosféra pro cestování a jak vidíš, nepobíhají tady žádní bandité. Z postřehů totiž můžeš usuzovat, že se nacházíš asi v půli cesty od křižovatky do tábora právě vedle té stezky, po které jsi předtím přišel. Nedaleko od tebe se však ozvou dva čerstvě dospělé hlasy - dívka a chlapec. Nic konkrétního neslyšíš, jsou odhadem asi padesát sáhů od tebe a odděluje vás husté křoví, nemálo stromů a navíc se zdá, že jsou právě na lovu. V ruce totiž třímají luk a opatrně nakračují, rozhlížejíc se při tom okolo. Šípy jsou k tětivám jen lehce přiloženy a čekají, až jejich lovci spatří kořist. Bolest hlavy už před usnutím pomalu pomíjela a teď je již zcela pryč, ani nohy tě po té chůzi příliš nebolí. Ale máš hlad a hrdlo vyprahlé, včerejší "večeře" zkrátka nebyla dostačující na tu námahu...

Velekněz Chrámu Havrana - 01. ledna 2013 22:25

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Cesta ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze, noc Obě vrhnuté dýky se zabodly do těla - první do ramene a druhá do hrudi - a stvoření s tichým ale nepříjemným kvílením skonalo. I Edrianovi se daří, po jeho bodnutí kordem do hlavy stvoření se svalí z Alnase na zem a zatímco se tělo ještě trochu cuká, z rány vytéká tmavá krev. Avšak ze stejného místa jako před okamžikem bleskne další rudý záblesk a do pár vteřin jste téměř zaplaveni dalšími šesti potvorami. Lisian nejprve poněkud panikaří a s dýkou v ruce se drží poněkud zpět a hledá svého drahého. Ale to jen do té doby, než jej uvidí pod několika šedými bytostmi. A jde vidět, že už myslí na nejhorší, zuřivě se vrhá na stvoření a přes škrábance a rány, které jí způsobuje, jej dál a dál bodá do břicha čepelí. Další se na ni vrhají a Edrian svým rapírem seká jednoho do krku, načež se s dalším kvílením potácí kolem a nakonec taktéž padne k zemi. Eru se v přeměně takřka takticky vrhá na právě přibíhající bytosti a jednu rozsápe předními drápy, druhou si hned vezme do parády svými tesáky. To se však očividně nelíbí postavě vyvolávající šedé ďáblíky. Zatímco zbylí čtyři čerstvě vyvolaní pokračují k epicentru bojiště, z nedalekého místa rudých záblesků se začne ozývat postupně sílící mumlání a nakonec se objeví další záblesk, tentokrát však nikoliv jen tak, ale zasahuje černou šelmu někam do krku. Ta s bolesným vrčením padá k zemi a snaží se někam odplazit, při tom se pozvolně přeměňuje zpět do své lidské podoby. Další rudý záblesk, avšak tentokrát nepřibíhají další bytosti, jako by ten černokněžník či co to bylo zmizel. Ale nechal vám tady čtyři "kamarády na hraní", jeden skáče bardce na záda a začne ji hryzat a škrábat, ta se po něm ohání dýkou, dost při tom však křičí. Jeden se vrhá na zlodějku, ta má však již připravené škrtidlo a jako by měl krk z másla, místo utáhnutí a škrcení provaz projede krkem a hlava padá k zemi, z trupu však tryská krev a do chvíle má Zjeh půlku obličeje od tmavé zapáchající krve. Zbylí dva se také vrhají na Lisian, která se snaží bránit útočníkovi na zádech. Jako by si Edriana ani nevšímali...

Edrian - 01. ledna 2013 23:19

soukromá zpráva od Edrian pro Ponoční kuchání s Edrianem... Daří se nám Alnase osvobodit od příšerek, vyčerpaný leží kousek od ohniště. Není času se zdržovat! Přibíhají další vetřelci, se kterými si poradíme stejně jako s předešlými. Mají tělo jako z tuhého tuku - jsou hodně zranitelní na ostré a rychlé výpady. Kousek vedle Alnase zápasí s bytostmi Lisian, snažím se jí bránit seč mi síly stačí. Jsou sice tyto potvory rychlé a mrštné, ale stačí jen jeden dobře mířený tvrdý sek. Někdo je v tom lese na nás přivolává! Slyším, jak zastřeně mumlá nějaká slova, kterým nerozumím. Avšak nepřichází další linie, nějaká energetická koule strefuje Eru do krku. Dokonám stejný smrtelný ortel šedé bytosti a utíkám pomoct Eru. Již je její vzezření skoro úplně lidské, pomáhám ji k blízkému stromu, o který ji opřu. Nato jí přitlačím její ruku ke krku, aby si zpomalila krvácení. Hned v okamžení už sprintuji k lesu s rapírem v ruce, tam, kde se objevovaly ty záblesky. Již jsem blízko, když se objevuje další záblesk... a nic. Čaroděj zmizel. Po tom zjištění se opět otáčím, abych pomohl zbavit se ostatních. Tentokrát bezmilostně zabíjím a sekám tvory, kteří útočí na Lisian.

Gond - 02. ledna 2013 20:54

soukromá zpráva od Gond pro Jakmile docvakne spoušť kuše, šipka vylétá s obrovskou rychlostí a než se muž ležící za dveřmi stihne zvednout, prolétne mu lebkou. Z lebky okamžitě začíná proudit krev a tvoří se mi u nohou kaluž. V domě je ticho, jakoby všichni spali. No tohle bylo docela těsně, ale vypadá to, že ostatní ještě spí. To mě taky mohlo napadnout, že takhle brzo ráno nevstává každý. Tak nějak jsem předpokládal, že budou vzhůru, ale tohle je mnohem lepší příležitost, jak se jich zbavit. Navíc jsme teď jeden proti jednomu, takže je můžeme zabít naráz. Poodstoupím ze dveří zpátky k mým společníkům a měním svůj plán. Změna plánu, tohle jsem nečekal, ale zřejmě ostatní ještě spí. Jsme teď muž proti muži, naše síly jsou vyrovnané. Takže půjdeme všichni dovnitř, připravte si zbraně, pokusíme se je zabodnout ještě ve spánku. Uděláme to tak, že se rozdělíme, dva půjdeme do každé místnosti, pokud tam bude více lidí, tak se vrátíme zpátky na chodbu. Půjdu s jedním z vás mladších, tak, ať jsme vždy zkušenější s mladším členem. Když je budete chtít zabodnout, tak miřte na srdce a druhou rukou jim zakryjte ústa, ať nevzbudí ostatní. Vezmu si dveře vlevo. Tak pojďte a to lano mi můžete vrátit, a jestli se nechcete zašpinit tak se tady koukněte pod nohy, je tu docela dost krve. Vezmu si lano zpátky, kuši si pověsím na záda a vytahuji svůj krátký meč. Do mrtvého muže šťouchnu nohou, tak aby se převalil a dovolil mi otevřít dveře. Překračuji kaluž krve, abych si nezašpinil boty. Postupuji dále dovnitř domu a čekám na ostatní.

Zjeh - 03. ledna 2013 19:44

soukromá zpráva od Zjeh pro Noční nečekaná návštěva Pro mě je boj celkem ,,pohodička", protože se mi podařilo hnad na první dva polkusy zabít ďáblíka a pak si mě chvíli nijaký nevšímal, proto jsem možná trošku povýšeně koukala na jejich boj. Pak, když se na mě vrhne další, ho překvapivě jednoduše ,,uškrtím", a nato jsem celá od krve a jeho hlava se válí kousek ode mne. Jen nad tím pokrčím rameny, jsem ráda, že protivník byl tak jednoduchý. Pak si všimnu, že se dívka, která byla přemě něná na pantera těžko vzpamatovává z úrazu, proto se o ni malinko pokusím postarat.

Velekněz Chrámu Havrana - 03. ledna 2013 20:29

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Cesta ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze, noc Tahle poslední várka podivných bytostí se zdá být poněkud ostražitější, snaží se vyhýbat útokům Edriana a chvíli se jim to také daří. Přesto se však nevzdávají svého cíle, křičící bardky ohánějící se kolem sebe vypůjčenou dýkou, a kouškou a škrábou ji. Edrian již zapíchl jednoho z nich a další jsou na řadě. Mezitím se Zjeh vydává za Erunis, čerstvě přeměněné zpět do své lidské podoby. "Moc... moc to... bolí..." vydává ze sebe potichu a zakašle se. Zjeh může vidět, že má na krku spálené maso a z tohoto místa krvácí. Taktéž má lehce ohořelé vlasy okolo a i několik vláken jejího oděvu je zuhelnatěno. Je pobledlá, její milá tvář pokrytá studeným potem mísícím se se špínou ze země a vytvarována do smutného výrazu. Zjeh jí na díru způsobenou bleskem přikládá čistou gázu, příliš nadějně to však nevypadá... Zdatný šermíř se pozná, po pár dalších úhybech je konečně oba zabiješ a se silným krvácením se padají k zemi. Avšaknení to pouze jejich krev... Lisian klečí se slzami v očích, dýka pohozena vedle ní. Dlaněmi si přidržuje ze všech sil krk, ale mezi jednotlivými mezerami prstů vytékají pramínky krve. "Mhhh..." zaskučí a po poškrábané tváři stékají slzy... Ani s Alnasem, druidem, to nevypadá světle. Vlastně to vypadá asi nejhůř. Všude po těle má i přes oděv hluboké rány, hlavu položenou na stranu. A místo pravého oka jen tmavý důlek. Nevypadá, že by dýchal, nevypadá, že by žil...

Velekněz Chrámu Havrana - 03. ledna 2013 20:54

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - chudinská čtvrť, noc Všichni souhlasně kývnou a rozestaví se na své pozice. V jedné místnosti jsou předpokládaní dva, v druhé však pospává jen jeden. Tak či tak si připravíte zbraně a dříve, než kdokoliv z nich stihne něco udělat, z normálního spánku se pro ně stává spánek věčný... V domku toho moc není, všichni spali na přikrývkách na podlaze a krom zbraní a něco málo laciného vybavení toho moc neměli. Sám domek zevnitř a vlastně i zvenku chátrá, stejně jako okolní domky. Prkna podlahy jsou samá tříska a špína, nábytek starý a téměř bezcenný. Už je po činu a pokud máš zájem, můžeš obrat těla (cetky a drobnosti v celkové ceně přibližně šest stříbrných). Avšak i ten poslední se našel, vběhl s křikem a sekerou v ruce do domku a zaútočil na toho prvního, koho viděl - jednoho z chlapců. Čepel pronikla mladou hrudí až žebra praskala, sekera se zasekla v hrudním koši a než ji muž stihl vytáhnout, druhý chlapec a dospělý člen cechu ho ubodali. "Parchante!" křičel na něj druhý chlapec a bodal ho ještě zuřivěji. Jeho tělo už leží v místnosti vedle ostatních, ale krom sekery, bot a oblečení nic dalšího neměl...

Gond - 03. ledna 2013 23:13

soukromá zpráva od Gond pro V místnosti do které vstoupím, leží dva muži. Rozdělujeme se a přispějeme každý k jednomu muži. Schovávám svůj meč a místo něj volím dýku, mířím na srdce a kývnutím dávám znamení mladíkovi, aby bodl. Dýka prochází tělem hladce a ani jeden z mužů nestihne vydat ani hlásku. Když jsou oba mrtvi, scházíme se s ostatními přede dveřmi. V druhé místnosti leží pouze jeden mrtvý muž. Sakra, to zas budou problémy s hledáním jednoho idiota, co si nemohl dát pozor, co dělá. Kde by asi tak mohl … v tom mě z mých myšlenek vytrhuje křik muže běžícího do domu se zuřivým výrazem a sekerou v ruce. Než stihne kdokoliv zareagovat, sekera letí vzduchem a zasekává se jednomu z mladíků do hrudníku. Žebra praskají a mladík se hroutí k zemi mrtev se sekerou zaraženou v hrudi. Než muž stihne sekeru vytáhnout, je ubodán mými společníky. Škoda toho kluka, ale aspoň mám o jeden problém míň. Mám tady všech pět cílů zabitých a teď už zbývá jen odnést jejich hlavy zpět mistrovi. No ten kluk by si aspoň zasloužil pohřbít, přeci jen je to člen cechu… Otočím se k mým společníkům a začnu rozdávat úkoly: Takže vy dva nanoste ty mrtvoly vedle sebe, ať je můžu prošacovat. Jakmile tak učiní, prohlédám mrtvé muže a vezmu si jejich cennosti k sobě, potom se podívám na sekeru a ihned mě napadá její využití. Vytáhněte z něho tu sekeru a usekněte jim hlavy a dejte je do pytle. Musím mít důkaz, že jsme splnili naše poslání, potom byste měli vzít toho mladíka a pohřbít ho. Byl to člen cechu a nezaslouží si zůstat tu s nimi. Až tohle uděláte, budu váš úkol považovat za splněný. Čekám, dokud jsou hlavy připraveny k doručení a poté odcházím zpátky do zlodějského cechu, abych mohl dokončit svůj úkol.

Velekněz Chrámu Havrana - 04. ledna 2013 21:33

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, noc "Rozkaz šéfe. Hned, jak to budem mít, budem se hlásit u Mistra Lara..." řekne muž s hněvem v srdci a spolu s přeživším chlapcem jdou splnit tvé rozkazy. Těla jsou do chvíle vedle sebe a následně i prohledána, do několika vteřin máš i pytel s hlavama. Když se s lopatou pohouzenou před domkem pouští do díla, muž potichu upozorní kluka: "Nebreč, prosímtě! Buď rád, že jsme se alespoň pomstili..." Celkem tě i překvapí, že Bec Laro sedí na lavičce u branky do cechu zlodějů a opět pokuřuje dýmku. "Synu, vítej!" houkne na tebe se širokým úsměvem, když spatřil v ruce plný zakrvácený pytel. "Teď můžeš jít spát, ty hlavy mi nech ve skladišti. Ráno mi a šéfovi řekneš detaily svýho povišovacího úkolu. Myslím, že si tě ten chlap pěkně oblíbí, heh! Jo a od teď budeš brán na důležitější mise a jestli chceš, za dva měsíce se v Králově Tvrzi koná ples a pár urozenejch paniček aj slečinek tam bude... A budeme potřebovat někoho, kdo by se tam dostal a trochu je prošacoval, možná i tak trochu jinak, jestli mě chápeš!" zachechtá se s dýmkou mezi zuby a mrkne na tebe. A vlastně má pravdu, měl by ses prospat, jsi z nočního překvapení celkem unaven.

Gond - 06. ledna 2013 15:26

soukromá zpráva od Gond pro Vše již probíhá podle plánu. Těla jsou během chvíle připravena a hlavy odseknuty sekerou a uloženy do pytle. Odcházím směrem zpět k cechu, zatímco před domem začínají moji dva společníci vykopávat hrob pro padlého mladíka. Opět procházím čtvrtí, která je plná žebráků, ale nyní u mě nežebrají o peníze, nejspíš kvůli pytli, který držím v ruce a je celý prosáklý krví. Když přicházím zpátky k cechu k mému překvapení, nacházím venku na lavičce sedět mého mistra s dýmkou u úst. Ten snad nikdy nespí, nebo očekával, že bude práce rychle a bez problémů vykonána. Doufám, že bude spokojen. Když mě zpozoruje, podívá se na můj pytel a s úsměvem mě přivítá. Doporučí mi, abych se šel vyspat, a oznámí mi, že mě ráno čeká rozhovor se šéfem. Poté mi oznámí, že budu od této chvíle brán na důležité mise a nabídne mi účast na plesu v Králově Tvrzi. Hmm tak fajn, to vypadá, že je spokojenej. Od teď už žádný takovýhle hlouposti, to ať si dělají nižší členové cechu. Teď začíná ta pořádná zábava. Ten ples si musím rozmyslet, mohla by to být dobrá příležitost, ale teď bych se měl jít opravdu prospat. Podrbu se na bradě a odpovídám mu s úsměvem: Ten ples by mohla být zajímavá příležitost, ale rád bych si to promyslel do rána. Teď půjdu uložit ten pytel do skladiště a půjdu se prospat, ať jsem ráno připravený na setkání s šéfem. Potom vezmu pytel a zamířím si to s ním do skladiště.

Apendix Istar - 07. ledna 2013 20:08

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Lovci. Ráno se probudím, živí a zdraví... Což mě velmi těší. Zpěv ptáků, sluneční paprsky, vůně lesa a mnoho jiných hezkých věcí mě uvítalo do nového dne. S úsměvem na tváři vstanu a protáhnu se. Nohy mě moc nebolí, i když tělo mám trochu zmožené z tvrdého ležení. ,, Chvilka pohybu a bude to v pohodě... ,, V břiše mi kručí a v krku jako ve vyprahlé poušti... ,, Mmm... Udělám si nějakou snídani... Jen nesmím rozdělávat oheň. Kouř by mohli zahlédnout banditi. ,, Říkám si a přemýšlím, jaký studený pokrm si dám k jídlu, když uslyším hlasy... Hlasy dvou mladých lidí. Nic jim však nerozumím. Když nakouknu skrz křoví, zpozoruji čerstvě dospělé lidi... Muže a dívku. Mají v rukou lovecký luky a v tětivách lehce zasazený šípy. Jsou mírně přikrčený a koukají ze strany na stranu. ,, Kdo jsou ti mladý lovci? Že by patřili k těm banditům? Nejspíš jo... No... Musím počkat, až přijdou blíž a poté si je pozorně prohlédnu. ,, Řeknu si pro sebe. Jestli jsou ještě daleko ode mě, tak si co nejvíce potichu uložím věci do svitku a do ruky vezmu hůl. Když mám všechny své věci u sebe, tak v podřepu skrz křoví pozoruji dva mladé lovce a čekám, až budou blíž, nebo až se mi lépe ukážou. Pozoruji jejich oblečení, zbraně a hlavně tváře. Hledám jejich schodu s táborem banditů... Prostě se snažím zjistit, jestli patří k nim, nebo ne.

Velekněz Chrámu Havrana - 07. ledna 2013 22:06

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, ráno Po ulehnutí do postele usínáš celkem rychle a ani myšlenky na povýšení či na ples v Králově Tvrzi tě dlouho neoddaluje od odpočinku. Po probuzení si žádné sny nepamatuješ, pokud se ti nějaké vůbec zdály. Ráno ti už u postele sedí jeden z mladých nadějných zlodějů. Tito chlapci bývají děti starších a mocných členů cechu a mají takové své místečko už roky připravené. Jelikož se však jejich rodiče obávají, nepouští je příliš do terénu a prvních deset let života plní funkci poslíčků a sluhů, ikdyž "vznešených". Tenhle se jmenuje Fereis, téměř osmiletý drobný klučina s černými krátkými vlasy. "Máš jít do haly." řekne ti s úsměvem, když vidí, že ses vzbudil, a odbíhá pryč. Jeho kroky zní ještě po dřevěných prknech chodby. Až se připravíš a sejdeš dolů do hlavní místnosti, čeká tě tam jeden podlouhlý stůl pro deset hostů, plně prostřený a téměř celý obsazený. Uprostřed jedné podlouhlé strany sedí Drauwegar, šéf celého tohohle města, byť ne zcela oficiální. Po jeho levé i pravé ruce sedí jeho nejbližší a nejvěrnější - nalevo elfí kurtizána Dorotha, napravo věrný rádce a díky své obětavosti a úctě téměř otrocký Valar, nejlepší zdroj informací z celého cechu. Dokáže odposlouchat snad každý rozhovor či se vloupat do jakékoliv pevnosti a bez zpozorování či jakýchkoliv stop zjistit cokoliv o čemkoliv. Dále u téže strany stolu sedí mistr vrah Arneroth, jako vždy i s kápí, jen kvůli jídlu a snad i pohodlí shrnul šátek z úst na krk. Na druhém kraji sedí zabalený v šedém hábitu lemovaném rudým sametem Černokněžník. Nikdo, nezná jeho pravé jméno, kdom něj a šéfa. A ani u šéfa to není moc jisté... V případě nouze dokáže nahradit prakticky jakéhokoliv vysoce postaveného člena cechu, avšak proslýchá se, že se sem dostal jen díky výhružkám Drauwegarovi. To je však zcela směšné, velký Drauwegar by se nenechal zastrašit kdejakým šarlatánem a hravě by se s ním i pěstmi vypořádal! Na druhé straně stolu sedí z kraje Mistr na obchodní karavany (lidově řečeno vůdce banditů, avšak zní to příliš uboze pro takového muže, jako je on) Hando, paní moří Caeveria oděna do očím příjemného korzetu vášnivých barev a ladící dlouhé sukně. Dále je volné místo, vedle kterého sedí tvůj učitel Sicců Bec Laro a nakonec i Erwin padělatel. "Pojď, posaď se, drahý Gonde!" zvolal šéf vesele přes celou síň bohatě vyzdobenou koberci a závěsy šéf a ukázal přitom na volné místo mezi Becem a Caeverií, přímo naproti sobě. Ještě chvíli po tom, co projdeš kolem téměř nahých kurtizán sedících na koberci kolem stolu se usadíš do pohodlného křesla. Drauwegar ještě chvíli počkal, než níže postavení členové cechu donosí poslední talíře a tácy a pak spustí. "Dnes, dnes je, drazí přátelé, velmi důležitý den! Ačkoliv je na oslavy ještě brzy a nebylo zrovna jednoduché vás všechny svolat takto narychlo, velice si cením vaší přítomnosti a je mi ctí, že jsem měl důvod tuto drobnou oslavu pořádat!" Ve vzduchu voní kořeněná polévka, čerstvé ovoce i zelenina, pečené maso všech druhů s ještě více druhy koření, teplý chléb i koláče, ... A číše jsou plny vína a u Velmistra Drauwegara je jisté, že když víno, tak pouze to nejlepší! "Dnes, v těchto dobách, se mezi nás, nejvýše postavené, málokdo dostane. A už vůbec se mezi nás nikdo nedostává takto mladý! ALE, tento mladík to zvládl, svou pílí a talentem se dostal mezi absolutní špici našeho širokého řemesla! Být Siccem je těžké, ale po tom, co v noci dokázal zorganizovat pomstu našich padlých se jím právoplatně stává! Tak tedy vítej mezi námi a oslava může začít!" S blaženým výrazem postupně zvyšuje hlas, až poslední slova takřka zakřičí. Všichni se pouští do jídla a po hodině hodování přichází na řadu bavení se. Ačkoliv to nikdo neříká, všichni hledí k tobě, ať už šéf, jeho spolusedící, kurtyzány či kuchaři a sluhové, a očekávají, že budeš vyprávět o tom, jak to všechno proběhlo. Členové cechu mají rádi dobré historky, avšak snadno poznají lež. Přesto si však cení lehkého okořenění příběhu drobným vylepšováčkem. Po tvém vyprávění se začínají bavit i ostatní a hostina se celá protahuje na téměř celé dopoledne...

Velekněz Chrámu Havrana - 07. ledna 2013 22:22

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Ani jeden z lovců nemá typický oděv lovce či hraničáře, spíše oděv obyčejný, lehce potrhaný. Dívka má dlouhé světlé vlasy a jestli patří k banditům, je na ně neobvykle krásná. Mladý muž vedle ní je spíše mohutnější a jeho tvář s ostrými rysy zdobí jizva, přesto však vypadá radostně. "Říkám ti, měli bychom už utéct... Uschované kožešiny prodáme v Zeleném Vrchu a z peněz si zaplatíme loď na Sever! Konečně budeme volní, budeme moct být spolu a nikdo z banditů nám nebude rozkazovat!" řekne dívce potichu hrubším hlasem plným přízně k ní. "Já vím, drahý... ale bojím se... co když těch kožešin nemáme dost? Co potom? Ještě nás někde chytí a zabijí za útěk... mám strach..." odpoví na to smutně a luk jí v rukách trochu poklesne. "Nechci tam už dál žít! Včera jsme mohli přijít o život, když ten démon zničil půlku tábora. Už dlouho se toho chceme zbavit, prosím! Po dnešním lovu už budeme mít dost kožešin. Určitě nám zbyde i na jídlo na několik dní, až se v Severních Zemích vylodíme! Prosím, věř mi..." odpoví na to zase mladý muž, tentokrát však poněkud zoufaleji. Oba krky však rychle škubnou, když uslyší hluk v roští a mladík neváhá a natahuje tětivu, kterou hned pouští. Byl to zajíc a do chvíle už ho mladík nese k dívce. "Měli bychom se nejdříve nasnídat, než se pustíme dál..." řekne jí, upustí kořist a vytáhne z brašny jakési jídlo, které hned nabízí i dívce...

Gond - 09. ledna 2013 22:11

soukromá zpráva od Gond pro Jakmile se konečně dostanu zpátky do svého pokoje, sundám si boty a postavím je vedle postele. Sundám si zbraně a položím je taktéž vedle postele, pouze dýku vytáhnu z opasku a položím si ji pod polštář ze zvyku a pro pocit bezpečí. Potom padnu do postele, tak jak jsem a během chvilky usnu. Žádné sny se mi nezdají, žádné myšlenky na předchozí události mě neruší. Jakmile ráno otevřu oči, všimnu se mladého dobře oděného hocha, sedícího v mém pokoji. Když si všimne, že jsem se již probudil, oznámí mi, že mám jít dolů do haly a odběhne pryč z mého pokoje. Poznávám v něm jednoho z dětí starších a důležitějších členů cechu podle jeho oblečení a jeho funkce poslíčka důležitých zpráv. Neváhám moc dlouho, nemám v plánu nechat dlouho čekat mého mistra a šéfa. Oblečení na sobě již mám, pouze si připnu opasek se zbraněmi a vydám se po dřevěné chodbě z mého pokoje směrem do haly. V hale mě čeká veliké překvapení. V hale stojí prostřený veliký stůl pro deset hostů a na něm se vyjímají různé pochutiny, které je možné získat v městě, ba dokonce i některé, které musí pocházet z oloupených karavan ze vzdálenějších krajů. Tak tady asi musím být špatně. Vždyť jsou tady všichni nejvlivnější členové cechu. Mistr sice říkal, že se mnou chce šéf mluvit, ale neříkal nic o tom, že u toho taky bude zbytek všech starších členů. No, ale podle té hostiny byl zřejmě spokojen a mohla by to být dobrá příležitost, jak se prosadit. V tu chvíli si mě všimne šéf, sedící u stolu a pozve mě ke stolu a ukáže na volné místo. Zdvořile mu odvětím: Děkuji a posadím se na své místo. Ve vzduchu se mísí krásné vůně nejrůznějších pochutin a koření, z nichž nejsem některé ani schopen rozpoznat. Šéf se opět ujímá slova. Osvětlí nám všem situaci a já s velikou radostí a úlevou zjišťuji, že jsem uspěl, a stává se ze mě sicco a toto je oslava na mojí počest. Po tomto úvodním proslovu se všichni pouštějí do jídla a pití. Tak tohle jsem neočekával ani v těch nejdivočejších představách. Jedna věc je stát se siccem, ale druhá věc je, být pochválen šéfem a ještě mít oslavu na mou počest. Asi po hodině hostiny jsou již všichni dostatečně zasyceni a nyní na mě nenápadně pokukuje celý stůl a zřejmě očekává můj příběh. Utřu si tedy ústa, zhluboka se nadechnu a dám se do toho: Jak vidím, zřejmě byste rádi slyšeli, jak to všechno včera proběhlo. Dovolte mi však nejdříve poděkovat našemu Velmistrovi Drauwegarovi za tuto báječnou hostinu a za možnost stát se jedním z vás. Včerejší noc pro mě byla poněkud překvapivá. Všechno to začalo tak, že mě tady můj mistr probudil a já vůbec nevěděl co se děje. Popravdě mi v hlavě probíhalo, co jsem tak mohl udělat, že mě budí v noci. Vzal jsem tedy své věci a vydal se za ním a on mi sdělil tu nešťastnou zprávu a o zabití našich členů a objasnil mi situaci. Poté mi již bylo všechno jasné, pomsta musí být vykonána, cech je jako rodina a tu nesmí nikdo napadat. Dostal jsem k dispozici tři pomocníky. Dva mladší chlapce a jednoho o něco staršího muže. Nicméně našich nepřátel bylo stále pět a my byli jen čtyři a tak jsem začal vymýšlet plán. Nejprve jsem chtěl vylákat naše protivníky ven, ale potom jsem si uvědomil, že je ještě noc nejspíš budou spát. Dohodli jsme se tedy, že půjdu první. Nechtěl jsem zbytečně riskovat životy ostatních společníků. Otevřel jsem dveře s kuší připravenou v ruce a v tom mě překvapil chlap jako hora ležící za dveřmi, který ihned začal brát zbraň do ruky, ale než stihl cokoli udělat, šipka z mojí kuše mu provrtala lebku. Poté už šlo všechno téměř podle plánu. Rozdělili jsme se do dvou místností a zavraždili naše oběti, ale když jsme se sešli zpátky na chodbě, zjistili jsme, že nám jeden z útočníků chybí. Naneštěstí byl někde venku a zrovna šel nazpět, a když nás zahlédl, zasekl sekyru, kterou měl v ruce do nejbližšího cíle, což byl jeden z mladíků. Ostatní ho ihned usmrtili. Rozkázal jsem jim, aby těla natahala k sobě a sekeru použili k odstranění hlav, jako důkaz jejich smrti a poté pohřbili našeho nešťastného společníka, kterému již nebylo pomoci. Vrátil jsem se potom zpátky do cechu, promluvil si s mým mistrem, hlavy uložil do skladiště a šel se vyspat. Rád bych připil na toho neštastného mladíka. poté pozvednu číši do vzduchu a napiji se na počest mrtvého společníka.

Apendix Istar - 10. ledna 2013 19:43

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Lovci. Pozoruji dva lovce a poslouchám jejich rozhovor... ,, Aha... Takže patří k nim, ale chtějí utéct. Vypadá to, že o mě v táboře banditů mluví jako o démonovi a mají ze mě strach... Asi nebudou rádi, když se tam znovu ukážu... ,, Usměji se škodolibě a dále pozoruji a poslouchám ty dva. Chvilku přemýšlím a pak mě něco napadne. Kápí si zarazím víc do obličeje a zhluboka vydechnu. Potom s klidným hlasem řeknu. Snažím se, abych vyzněl mile. ,, Nelekejte se... Nemusíte se bát, neublížím vám. ,, Poté se v klidu zvednu a hůl mám skloněnou dolů. Jestli po mě hned nezačnou útočit, nebo utíkat, tak udělám dva kroky vpřed a vyjdu před hustou trávu. ,, Nemusíte se bát, já vám neublížím... Slyšel jsem co si říkáte a chci vám pomoct. Jmenuji se Apendix... ,, Když vyslovuji své jméno, tak narovnávám hlavu a sundávám rukou kápí. Poté se jim podívám do očí. Chci, aby viděli mou tvář. Tak snad ukážu, že opravdu jim nechci ublížit a že chci s nimi mluvit. ,, Můžu vám pomoct... Odejdete pryč a peněz budete mít víc než dost. Když mi pomůžete... To co se stalo včerejší noci, to byla jen malá hrozba a ohrožení jejich tábora. Jak jsem zjistil, tak i vy tyhle lidi nemáte rádi. Viděl jsem co udělali místním vojákům a domnívám se, že ubližují i jiným. Kdyby existovala spravedlivost, tak by mi bohové dali sílu a srovnal bych tyhle bandity se zemí... Jestli jsem ohrozil vás dva, tak to mě mrzí a omlouvám se. Šel jsem jen po těch šmejdech... Já vlastně ani nechtěl boj. Chtěl jsem jen jejich věci, a aby opustili tohle místo a vícekrát se sem nevraceli. Bylo mi však jasný, že mě neposlechnou. ,, Mrknu na ty dva a pousměji se. Pak má tvář zvážní... ,, Tak co, budeme spolupracovat? ,,

Velekněz Chrámu Havrana - 16. ledna 2013 17:44

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, dopoledne "Ten musel být obrovský! Chudák chlapec! Hrdina Gond!" reagují v průběhu tvého vyprávění obnažené dívky a přisedávají si blíže k tobě, občas tě dokonce i pohladí po boku či noze. Vzhlíží k tobě jako hladový pes po svém pánovi okusujícím kost. Nakonec ti všichni tleskají a někteří z Mistrů tě velice obdivují za tvůj výkon a přiznávají, že jsi toho vykonal dostatek na svůj dosavadní věk. Oslava tedy pokračuje dál a občas jsi některou z kurtyzán i políben a snad i víc, dovolíš-li jim to, Drauwegar je očividně velice potěšen nejen tvou noční prací, ale i úctou a zdvořilostí, většinu doby se na tebe příjemně usmívá, pokud se nevěnuje diskuzi s ostatními či milostným hrátkám s Dorothou či flirtování s ostatními kurtyzánkami. Krátce před polednem do síně přibíhá opět ten stejný chlapec, který tě ráno budil. "Velmistře! Velmistře!" křičí ještě za běhu a když přibíhá ke stolu. "Ferei!" pozdraví jej jedna z dívek. Kurtyzány sice nebývají zrovna nejzářnější stvoření, ale alespoň ty z Brány jsou až podivuhodně morální v některých ohledech. A výchova dětí, byť ani jedna z dívek věku od šestnácti do pětadvaceti nemá své vlastní, je jim velice blízká a častokrát je můžeš vídat kolem cechovní budovy, když si právě hrají s dětmi. "Velmistře Drauwegare, paní Dorotho! Mistře Arnerothe, Páne Temnot, Mistře Hando, Mistryně Caeverio, Mistře Laro, Mistře Erwine! Sicco Gonde" pozdraví jedním dechem všechny důležité v sále a než dá komukoliv šanci promluvit, pokračuje dál: "Nedaleko doků se schyluje k námořní bitvě a Mistryně Caeveria má být co nejdříve na palubě, aby mohla čelit soupeři a dávat povely naší posádce!" Drauwegarova tvář se, stejně jako všech ostatních v síni, zamračí. "Ferei..." řekne do sálu, kde si již všichni pošeptávají, krom paní moří. Ta bude mít v nejbližší době starostí dost. "Děkuji, že jsi dorazil hned, jak to bylo možné a že jsi nám předal tuto důležitou zprávu. Můžeš jít." řekne s klidem v hlase, ačkoliv výraz tomu neodpovídá. Chlapec se hluboce ukloní a vydává se ze sálu, jedna z kurtyzán mu na cestu hodí koláč. "Je to znamení!" pokračuje Drauwegar a vstává. "To, co nad námi má tu moc, ono chce opět otestovat našeho drahého Sicca! Gonde?" Takovéto otázky obvykle nebývají otázky, obzvlášť od šéfa ne. Jen je to zdvořilejší způsob, jak někoho někam vyslat. "Nemusíš nikam chodit, jestli nechceš, mladej." řekne pevným, avšak stále ženským hlasem Caeveria, ačkoliv mezi vámi až tak velký věkový rozdíl není. "Ale jestli chceš, za dvacet minut buď ozbrojenej a nachystanej v přístavu, pak už nebude čas!" říká a vstává od stolu, loučí se se všemi a spěšným krokem vychází za chlapcem. Rozhodnutí je tedy zcela na tobě, neboť Mistrině ti dala možnosti.

Velekněz Chrámu Havrana - 18. ledna 2013 15:09

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Při tvých slovech se očividně velmi polekají, mladík pohotově upustí jídlo na zem a než stihne dopadnout do trávy, už má opět v ruce luk s nataženou tětivou. "Dé-démon!" vykřikne dívka a začne se schovávat za chlapce, kterému se klepou ruce i s celým lukem. Když si však sundáváš kápi z tváře, napětí v nich trochu povolí a hrot se sklopí k zemi. Přesto však oba vypadají dost vyděšeně a ve tváři chlapce můžeš vidět rozhodování, jestli na tebe vystřelit nebo jestli nechat luk se šípem stažený dole. Nakonec však za něj rozhodne dívka. Před chvílí vypadala ještě jako naprosto vyděšené dítě, ať už ze strachu z útěku nebo z "démona". Ale teď se zvedla ze země a něžným pohybem ruky sklání šíp z mladíkova luku dolů, i tětiva se povolí do obvyklého tahu. Tvář má pevnou a vážnou, přesto půvabnou. "Jmenuji se Cana." prohlásí ještě trochu roztřeseným hlasem a lehce se ukloní. "Tento muž je Gaeyr. Oba jsme osiřeli a nezávisle na sobě jsme se dostali do tábora těch banditů v lese..." Gaeyr tě stále pozoruje, ikdyž už bez šípu namířeného na tebe. Chvíli mlčí. Pořád má z tebe strach, avšak bojuje s tím a prozatím vyhrává. "Byli jsme pro ně jen o něco víc, než otroci, sloužili jsme jim a oni nás pořád ponižovali." Do tváře se jí vkrádá smutek. "Gaeyr jednoho dne ukradl z pokladnice pár zlaťáků a chtěl utéct daleko, daleko na Sever. Začít nový život... Ale včas jej dohnali a vážně zranili. A já se o něj měla starat." "Tak jsme se blíže poznali..." řekl Gaeyr na svůj věk tvrdým hlubokým hlasem, ale s náznakem něhy. "...a zamilovali se do sebe." dokončí za něj větu zase Cana. "Měsíce plynuly a jejich lovci byli popraveni strážci jednoho obchodníka, když se ho pokoušeli okrást u křoživatky. A tak nám jejich práci přiřadili..." "Už od podzimu si odkládáme kožešiny do naší skrýše. Ve městě je můžeme prodat a za vydělané peníze odplout na Sever, tam nás už nenajdou!" řekne opět Gaeyr. "A ano, rádi bychom s vámi spolupracovali, mocný pane!" Cana a Gaeyr vedle sebe působí jako princezna a barbar, jako kráska a zvíře. Přesto je však na nich něco roztomilého, něco, co z nich dělá skvělou dvojici. "Jen řekněte, co máme udělat..."

Velekněz Chrámu Havrana - 20. ledna 2013 13:10

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Kdesi v říši snů... Nacházíš se někde na bitevním poli, všude kolem štiplavý kouř, díky kterému nevidíš skrz ocelovou přílbu dál než na deset sáhů a i to velmi mizerně. V ruce třímáš meč, v druhé štít s erbem připomínajícím dravého ptáka, tělo máš zatíženo drátěnou košilí a přes ni přehozený varkoč s podobným symbolem, jaký máš na štítu. Kolem tebe leží spousta těl, některá jsou přátelská, jiná ne. Všechna však leží v kalužích krve a jsou zohavena, některá se však stále ještě škubou či hýbou a z jejich úst vyplývá do bojiště pár tichých proseb a modliteb. Pár sáhů před tebou se objevuje jakási postava a ty, aniž by ses pořádně podíval, z které armády je, napřahuješ se a jediným silným pohybem paže jej zabíjíš. Jeho tělo padá k ostatním na zem a ty se vrháš na další postavu. Přeskakuješ mrtvolu koně a než dopadáš na zem, další oběť je probodnuta tvým mečem. Pokračuješ dál a jako divoch útočíš na všechno, co se kolem tebe jen mihne. Nedaleko se ozve hlasitá rána a hned nato padají z nebes kousky hlíny, ty se nad tím vůbec nepozastavuješ a probíháš kolem hořící hromady čehosi. Její žár ti na čele přidává kapek potu. Už to cítíš, bitva končí a ty jsi popravil mnoho, velice mnoho nepřátel. Sláva a uznání spolu s truhlicemi zlata, to tě za chvíli čeká! Už jen porazit posledních pár nepřátel... Jakýsi jednoruký neozbrojený muž ležící na zemi svou druhou ruku zvedá k tobě. Hluk bitvy utichá a ty slyšíš jeho zoufalý hlas: "Prosím, ne!" Vůbec se nad tím nezastavuješ a tvá zkrvavená čepel ukončuje jeho mizerný život. A vidíš další stín vynořující se z kouře ozářeného pochodněmi a plamenem. Nadšeně se již napřahuješ, když zjistíš, že je to vlastně malá holčička v ušmudlaných šatičkách. "Tatínku..." řekne ti, avšak nestíháš už zabrzdit meč. A ani nechceš. V okamžik, kdy proliješ její krev, v uších ti začne znít děsivé kvílení, které ukončí až jakási rána zezadu do hlavy. Králova Tvrz, Chrám Nejvyššího Pána - ráno, konec května 149 VR Rychle se probouzíš. Všechno to bylo tak skutečné, jako by to ani nebyl sen. I ta bolest hlavy... No jo, spadl jsi z postele a praštil se hlavou o dřevěná prkna podlahy. Jsi ve svém pokoji v chrámu Nejvyššího. Jsi tady už nějaký ten čas a bydlíš zde se svým druhem - jak bývají označováni klerici bydlící spolu, neboť společně také pracují - v jednom z obytných pokojů pro služebníky Pána. Ten tvůj se jmenuje Nikolaj, a jak se zdá, probudil se tvou ránou o zem. "Ummh... Dobré ráno, Pane. Dobré ráno, Jofe." řekne ještě rozespale a pomalu se začne zvedat z postele, aniž by si všiml, že neležíš v posteli ale vedle ní. Včera jste šli spát pozdě, dokončovali jste studium za celý týden. V chrámu Nejvyššího Pána to chodí pro kněze i kleriky takto - dvojice druhů mají rozepsáno, co který týden dělají a mají na každý úkol onen týden. Většinou jsou úkoly řazeny cyklicky. Boj, kněžská magie, studium dějin, ... Nejvyšší je sice mírumilovný, avšak vy jste jako klerici učeni plnit příkazy chrámu a Velekněze, když je třeba. A občas je i třeba se ve jménu Pána vypořádat s pár nepřáteli. Zatím jste ale nebyli s Nikolajem nikam posláni, neboť jste zde oba poměrně krátkou dobu na mise. Váš minulý týden bylo studium historie. Málem jste jej nestihli, neboť vás dva Velekněz Martin, stařičký pán řídící chrám i celou církev již třetí desetiletí, zaúkoloval organizací oslav Pána. Ty se konají právě dnes a vy už máte vše připraveno, včerejší nocí jste navíc dohnali své studium a tak se můžete pustit i do dalšího týdne, do týdne výcviku boje. Dnes je tedy za úkol jít na společnou snídani s ostatními služebníky chrámu, dále se s Nikolajem vycvičit co nejdříve to bude možné a krátce po poledni oznámeném Velkým Stříbrným Zvonem stvořeným samotným Pánem začnou oslavy, na jejichž průběh budete muset jen dohlédnout. To by však neměl být problém. Oslavy by měly skončit asi hodinu před soumrakem, to bude na řadě úklid a pak jen pár krátkých modliteb. Nikolaj už hrabe ve své truhle u postele a po chvíli vytahuje svou tuniku kleriků. Tyto tuniky má každý klerik, jsou žluté barvy s oranžovým lemováním. Tyto tuniky sahají až po kolena. Nikolaj si ji pásá opaskem z jemné kůže a obouvá si starší, avšak čisté boty. "Pojď, Jofe, je čas jít na snídani, Velekněz Martin nebude příliš nadšený, pokud právě my příjdeme pozdě." Až jsi připraven, Nikolaj otevře dveře a vydává se do síně...

Apendix Istar - 20. ledna 2013 13:50

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Lovci. Lovci se zachovali přesně, jak jsme chtěl! To co jsem jim říkal, byla čistá pravda... Jak je v mé povaze nelhat... Taky je v mé povaze se povyšovat a být vůdčí typ. To se mi taky pěkně daří, jak poslouchám, jak mě oslovují... Mocný pane... Ano to se mi líbí! S úsměvem pokývám hlavou a řeknu. ,, Dobře... Dobře... Takže Cano a Gaeyre... Nejdříve potřebuji vědět, kde se nachází jejich největší a nejdůležitější pokladnice. V jakém karavanu... Předpokládám, že to bude u velitele... Dále potřebuji vědět jak ta pokladnice je těžká a zda jí člověk unese. Taky potřebuji vědět, co dělají bandité takhle přes den... Počítám s tím, že někde přepadávají. Potřebuji vědět, kdy odejdou a zda s nimi půjde i šéf... A samozřejmě i další informace které vás napadnou... ,, Zeptám se jich a čekám na odpovědi. Až odpoví, tak jim řeknu můj plán. ,, Takže... Plán zní takhle. ,, Pomalým krokem jdu k nim a u toho šeptám. Nechci, aby to slyšeli ještě nějaký uši. ,, Tak že... Vy se teď vrátíte z lovu a budete dělat věci jako vždycky. Až bandité a nejlépe i jejich velitel odejdou někam přepadávat a podobně, tak potřebuji, aby si ty Cano odlákala stráže u toho velitelského karavanu. Jsi půvabná mladá dívka, se svůdnými ženskými rysi... Potřebuji, aby si s ním koketovala a tak zaujala jeho pozornost... Ty Gaeyre budeš mít těžký úkol a budeš se muset proplížit do toho karavanu. Musíš tam proniknout, když ti tvá dívka bude svádět stráže... Cano, sváděj je/ho tak, aby byli ke vchodu zády. Dávejte si oba pozor, aby na vás nikdo nekoukal. Musíte být opravdu nenápadný a ty Gaeyre si vezmi nějaký plášť. Kdyby to náhodou nevyšlo, tak aby pak nezjistili, že si to byl ty... A ty Cano si sežeň nějaký svůdný oblečení, které tvoje ženské rysy opravdu zdůrazní. Ty Gaeyre jak se vplížíš do toho karavanu s truhlou, tak odkryješ plachtu, či otevřeš okno a dveře vzadu. Já budu stát daleko v lese a stačí mi jen, abych tu truhlu přes ten nějaký otvor viděl. Potom pomocí telekineze jí vyzvednu a přitáhnu jí k sobě. Stačí mi, abych jí viděl a aby byla maximálně tak těžká, abych jí unesl vlastníma rukama. Kdyby to nevyšlo, tak mi musíš dát k tomu oknu či nějakému jinému otvoru všechny ostatní cenný věci co tam jsou... Hedvábí, nádobí, sošky, obrazy a podobně... To všechno vezmu a tu truhlu si pak vezmeme jinak... Snad jí však unesu, nebo bude otevřená, či se bude moct otevřít nějakým páčidlem. Asi neumíš otevírat zámky, co?... Tak že můj plán znáte. Teď potřebuji věci k tomu, vaše názory, otázky a připomínky. Všechny možný informace, které bych potřeboval vědět... Musí to být přesně vymyšlený a dokonalý... A taky musíme vymyslet náhradní plány, kdyby ty předtím nevyšli... Tak že? ,, Tázavě se na ně podívám a mám úsměv na tváři.

Edrian - 21. ledna 2013 11:34

soukromá zpráva od Edrian pro Ztráty po boji Snažím se pokosit poslední stvoření toho... mága z lesa. Jsou ostražitější než ti před tím, ale stále jsou na mě příliš slabí. V posledním boji mi bytost ostrými drápy roztrhala látku košile na pravém rameni. Naštěstí se jeho drápy nedostaly dále. Poté, co je konečně celý roj nestvůrek mrtvý, pokládám špinavý kord poblíž svých dek a trhám košili na pravé paži... spíš to, co z ní zbylo. Skládám to do provizorního obvazu a vážu ho Lisian kolem krku. Zcela improvizuji, nejsem léčitel, ani jsem nikdy nemusel zastavovat krvácení u někoho jiného, než sebe. A to ještě nebylo tak vážné. Pak ji poručím, aby si na ráně držela ruku a pomáhám jí se posadit. "Zjeh, postarej se o Lisian a Alnase!" volám na ni a rychlým krokem vyrážím k Eru. Vypadá to s ní opravdu špatně. Klekám vedle ní a lehce ji líbám na zkrvavené rty. "Mám donést nějaké bylinky?" ptám se jí. Odpoví mi tichým vzdechem, nemůže přemýšlet.. je hrozně unavená. "Eru, prosím, co mám dělat?" řeknu trochu důrazněji, avšak zním dost zoufale. Nedokážu si připustit, že bych byl tak zoufalý. Je to hlavně kvůli ní, chci ji ochránit za každou cenu... nebo jsem chtěl ochránit? Opatrně pokládám své čelo na její. Třeští mi hlava. "Nechci o Tebe přijít.. Neboj se, všechno se zase obrátí k lepšímu." Přesvědčuji spíš sebe než ji. Chytám Eru za ruku a bezděky mi vlhnou oči. "Zase bude dobře," šeptám tiše. Čekám, ani nevím na co...

Zjeh - 21. ledna 2013 18:57

soukromá zpráva od Zjeh pro Ztráty po boji Edrian se přižene k Erunis vedle mě a začne se o ni láskyplně starat. Mě odstrčí a nařídí mi, abych se postarala o ostatní dva. Pohlédnu na Alanse, ale ten neprojevuje žádné známky života. Proto mu jen zatlačím oči a pomožím na záda. Pak se přihrnu k Lisian, které Edrian něco lacině omotal kolem krku. Lisian se snaží přidržovat si ránu, a kus hadru je už celý zkrvavený. Nemeškám a roztrhnu nějaký pytel. Potom sundám nasáklou látku z dívčina krku a rychle kontroluji, co se jí to vlastně stalo. Její rány jsou hluboké a vážné. Přiložím k jejímu krku pytel a uvolněnou šňůrkou ho jemně zavážu kolem krku. Poručím jí, ať si to stále drží. Potom vezmu vak na vodu, vytáhnu čistý kapesník a smočím ho ve vodě. Mokrý kapesník dám Lisian na čelo, protože hoří jako býk. Potom jí přiložím vak k ústům, aby se alespoň malinko napila. Následně odložím znova prosáklý pytel pryč a jemn ějí umyji ránu, abych zamezila infekci. Vytáhnu ze svého pytle halenu a silně jí to přitisknu ke krku. Stále ale kontroluji, jestli dýchá, jestli jí tluče srdce a jestli neusíná.

Gond - 21. ledna 2013 20:51

soukromá zpráva od Gond pro Vyprávění příběhu se mi zadařilo a zřejmě velice zapůsobilo na ostatní v místnosti, především na kurtizány. Obdivují mou statečnosti a každou chvilku se okolo mě motají a přisedávají si. Oslava pokračuje v bujarém duchu stále dál, občas mě některá z dívek políbí a ostatní vyšší členové cechu, včetně Drauwegara vypadají spokojeně. Po nějaké době ovšem vír oslav přeruší chlapec vbíhající do místnosti. Poznávám v něm stejného chlapce, který mě ráno budil. Nenechá nikoho promluvit a už se pouští do řeči. Nejprve zdraví všechny přítomné, dokonce i mě a poté nám oznamuje, že brzy nastane námořní bitva nedaleko doků, ve které bude potřeba Mistryně Caeverii. Drauwegarova tvář se po tomto zjištění už tolik neusmívá, ale začíná se mračit. Chlapec je propuštěn a odbíhá stejně hbitě, jako přiběhl. To nemůže nikdy nic vyjít bez problémů… Taková pěkná oslava to byla a zrovna se jim líbil můj příběh. Předpokládám, že po tomhle už oslava nebude, ale snad jestli se bitva zadaří, bude další důvod k oslavě. Drauwegar vstává a přiřazuje tuto zprávu za znamení. Znamení pro mě, další zkoušku, kterou mi spřádal osud. Caeveria mě ale ujišťuje, že nikam nemusím, jestli nechci. Ať je rozhodnutí na mě, nebo nikoliv, mou povinností je jít, jinak budu za zbabělce a už nikoho nebudou zajímat moje příběhy. Žádné další dívky a oslavy, prostě musím jít, třeba to je opravdu můj osud. Vstanu a pokloním se směrem k Drauwegarovi a u toho s hrdostí prohlásím: Samozřejmě rád půjdu, je to má povinnost a bude to pro mě čest, a pokud to tak chce osud, tak to stejně nemohu změnit.

Velekněz Chrámu Havrana - 21. ledna 2013 22:03

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Cesta ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze, noc Edrian zběžně ošetří silně krvácející bardku a cestou k Eru musí skoro přeskakovat nehybné tělo dunmera. Zjeh se na jeho žádost či spíše rozkaz vydává opačným směrem, po cestě se zastaví u Alnase a zjistí, že... ...Alnas je mrtev... Ti tvorové jej napadli jako prvního a také utrpěl spoustu zranění, bojoval však statečně a do posledního dechu. Zjeh se tedy vydá za Lisian, dokud také žije. Jde vidět, že sil už jí ubývá. Ruka, kterou si přidržuje ránu na krku, se jí silně třepe a celé předloktí má již od krve. Pozoruje svého padlého milého a slzy jí stékají po tvářích dolů. Zjeh se jí pokouší pomoct, ale bardka to umírá - bez Alnase nemá důvod žít... Tedy alespoň se tak chová, druhou rukou natahuje směrem k Zjeh a ukazuje ji dlaň. "Nech... nech mě být!" snaží se říct, ale je to pro ni s tolika ranami velmi těžké. Mezitím Edrian klečí vedle Erunis a snaží se o ní postarat. Pohlédne na něj a v očích se jí oběví ještě více slz. "Edri... Miluji tě..." vzdechne potichu. "Prosím, slib mi... Slib mi..." více však nestihne říct. Erunis zavírá oči a navždy usíná... Lisian ještě chvíli vzdoruje sama sobě i Zjeh a nakonec se rozhodne. Druhou rukou nahmatá na zemi dýku od Eru, a s posledním záchvatem strachu ze smrti a záplavou smrt si zabodává dýku do místa na krku, kde je nejvíce zraněná. Silně zasténá ale hned na to... ...padá bezvládně k zemi... ... V noci na 30. května Věku Rozpadu padli nedaleko cesty ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze. Alnas Moren, dunmerský druid, zemřel na mnohá poranění způsobeny vyvolanými ďáblíky neznámého černokněžníka. Erunis, poloviční dědička rodu elfů a napůl lidská žena s divokou šelmou v srdci, skonala v náručí svého milého na následky zasažení magické střely do krku. Lisian, bardka elfů, vypravěčka příběhů. Nedokázala unést tíhu smrti svých přátel ani svých mnohačetných zranění způsobených zrůdičkami, popravila se dýkou zasaženou do krku. Takto tito tři padli a snad naleznou odpočinek...

Ardej Tříska - 21. ledna 2013 23:40

soukromá zpráva od Ardej Tříska pro Králova Tvrz - hostinec "U Silného Bertolda" I začal jsem hrát a zpívat. Bavit lidi i sebe sama. Když hlad měl, jsme dostal jsem najíst, když žízeň měl jsem, pozván na džbánek, či korbel něčeho dobrého byl jsem. "Když pauzu dopřál jsem svému hlasu a rukám svým, zaměstnán ihned byl jsme chlapcem roztomilým. Později odhalen jako syn krčmářův byl. Pak krčmář osobně na mě spustil. Zda-li jídla či pití mám dosti, či z rozmaru? Radosti? Já pěji zde rád a rád se zde směji. Já mohl bych snad vám pomoci v okamžení. Já zpěvem a radostí pomohu více, než kdyby samotná byla zde poběhlice. Ardej Tříska! Již jméno mé znáte! Tohle je krčma! Hle tady mne máte! Já zpěvem a radostí zvednu vám tržby! Snad mluvou mou ztrácíte nervy?" Odpovídám na hostinského dotaz. ten jistě uchvácen mou odpovědí asi tají jen dech. Tedy seskočím ze stolu, odložím loutnu a k hostinskému přiblížím se. "Jsem potulný bard a hledám kde hlavu bych složil, však s výdělkem nějakým! Rád bych též spořil! Tak rád bych vám nabídl hraní své veselé! Ti kdo jsou moc smutní, ať jsou do pr**le!" pronesu z vesela a hodím na krčmáře očkem. "Víte .. věc se má tak. Já sice mám čím zaplatit, ale také bych si rád i něco vydělal. Hráti umím docela dobře, již dříve vydělal jsem si nějaký ten peníz touto cestou a krčmáři v krajích jiných byli spokojeni se službami mými. Proto směle dovoluji si nabídnout služby své nyní i vám." pronesu nesměle a očekávám odpověď. "A když už jste se ptal, tak bych si dal nějakou tu pečeni a džbánek dobrého vína." přeskočím na okamžik a zase hodím očkem. "Tak co? Plácnem si?" přeskočím zase k byznisu a nabídnu svou pravici krčmáři.

Velekněz Chrámu Havrana - 22. ledna 2013 16:00

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Než jim vysvětlíš svůj plán, Gaeyr odpoví: "Nejvíce bohatství má u sebe Alrain... Šéf... Svůj karavan má poblíž ohniště, je obestavěný dalšíma." Cana pokračuje: "Nevíme, kolik tam je bohatství... Ale posledně ty truhly vynášeli čtyři statní muži, trvalo jim to pěknou chvíli to vynést. A určitě to ještě nebylo všechno..." "Obvykle by šli ke křižovatce a přepadli nějaké obchodníky... Ale zrovna dneska kolem nikdo důležitější určitě neprojíždí, takže tam vyšle jen pár mužů, pokud vůbec. Nadělal jste tam velký nepořádek, mocný pane... Následující dny budou hlavně dávat tábor dohromady..." řekne zase mladík. Tvůj velký plán oba pozorně poslouchají a Gaeyrovi se při vidině tolika bohatství i rozzáří oči. "Dobře, pane!" řekne pak a ukloní se. Cana to bere jako naprosto obyčejnou věc a výraz v obličeji má pořád stejný po celou dobu vyprávění. "Určitě tam budou takové věci, které uneseme... Ale Alrain bývá přes den buď na přepadeních nebo ve svém karavanu, bude si své věci hlídat..." řekne Gaeyr jen tak do prázdna, očekávajíc tvou reakci.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. ledna 2013 20:44

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - doky, dopoledne Odcházíš za Caeverií ven z místnosti, po chvíli se však vaše cesty rozcházejí a zatímco ona vybíhá ven z budovy, ty míříš pro výbavu. "Hodně štěstí, mladý Gonde!" řekne ti ještě na rozloučenou. "A my ostatní bychom se měli připravit, jestli Caeveria nezvládne svůj úkol, ve městě bude pěkně nepříjemně." dodá ještě na ostatní a všichni začnou odcházet. To už jsi ale o něco dál a bereš si všechny věci, které si myslíš, že budeš potřebovat. Na takovéto úkoly můžeš použít snad cokoliv ze skladiště, je však slušnost tam věci vracet, je-li to možné. Hlavně neobvyklé vybavení či cennější předměty. Až máš vše posbírané, vydáváš se z cechu do doků podél hranice obytné a chudinské čtvrti. Tedy, hranice je poněkud nepřesný pojem, protože dál od obytné čtvrti ubývá na obvyklosti a udržovanosti domů, až jsou domky v podobném stavu, jako ten z noci. V docích se již pohybuje spousta námořníků a členů cechu, nakládají ještě bedny a pytle na paluby a dvě lodě ze čtyř jsou již na cestě. "Pojď, jdeme na palubu!" houkne na tebe paní moří už z velké vzdálenosti a mávne rukou k větší z těch dvou. Místo sukně a korzetu má na sobě útlé kalhoty do půl lýtek a celkem volnou tuniku bez rukávů staženou opaskem se zaháčenými dvěmi šavlemi na bocích, na každé straně jedna. Tmavé vlnité vlasy má překryté modrým šátkem a na tváři má výraz znepokojení smíchaný s hněvem.

Zjeh - 25. ledna 2013 20:17

soukromá zpráva od Zjeh pro Ztráty po boji Noc je chladná a nemilosrdná. Nerozhodně klečím u Lisian, ale ta mi vzdoruje, neche se nechat ošetřit. Nedokážu pochopit její smutek ze stráty, jelikož já jsme se ještě nikdy nezamilovala. Jsem celá zmatená, jestli ji mám utěšovat, jestli ji mám držet zaruku, jestli ji mám zkusit zastavit krvácení, jestli... Nechápu, co po mě vlastně chce a nevím, co přesně mám dělat já sama. Proto se od ní odtáhnu a upřeně, ale smutně na ni hledím. Potom ale udělá tu věc, kterou bych nečekala ani v nejmenším. Z posledních sil tiskne ve svých rukou krvavou dýku pohozenou na zemi a ladným pohybem, hodným pravým elfům se bodne do její největší rány. Milovala drumnera, ale osud jim to nepřál... Nevím, jak se ode mě čeká, jak se zachovám. Mám si pozbírat jejich věci, které by se mi hodily? Mám ronit slzy? Mám je pohřbít? Mám...? Tumpachově stojím před zničeným Edrianem a hledím na něj nevinnýma, ale žádný smutek nenaznačujícíma očima. Pak se k němu malinko přiblížím. ,,E-edriane? To bude v pořádku..." Snažím se alespoň trochu zahrát soucit. ,,Všechno se zas-e zlepší..." Mírně k němu natáhnu ruku, abych ho pohladila po zádech, ale očima stále sleduji dýku od Eru, sice stále krvavou, ale ostrou.

Velekněz Chrámu Havrana - 26. ledna 2013 10:20

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - doky, něco kolem poledne Je to už nějaký čas, co jsi vyplula. Lodní zásoby se tenčí, pluješ na menší plachetnici spolu s dalšími několika lidmi. Jsou zde dva obchodníci, kteří převážejí v bednách v podpalubí jakési "cenné zboží", to je takřka neustále hlídáno čtyřmi žoldáky. Ti se ve službách střídají a po zakotvení mají v plánu zůstat v Bráně a věnovat se své práci pořádně. "Ne furt hlídat pro toho starýho votrapu Joea..." jak občas říkávají, je-li jejich dočasný zaměstnavatel v dostatečné vzdálenosti. Dále občas vídáváš krom nepočetné posádky a mladého kapitána lodi Feyra Vlnobije i lodního kuchaře (který si občas zajde k zásobám trochu přilepšit a vidět ho po nocích střízlivého je větší zajímavost než zatmění Slunce), dvě mladé dívky, které údajně plují do Brány k jistým známým, kteří jim zprostředkují práci a dalších několik méně zajímavých lidí. Celkem je na lodi okolo dvaceti. A konečně po nějakém tom dni plavby už se na palubě ozývají radostné výkřiky námořníků. "Brána! Brána!" vykřikují do okolí tak hlasitě, že je musí slyšet až ve městě. Ještě však nějakou tu chvíli trvá, než doplouváte do doků. Právě z nich vypluly dvě větší lodě a zdá se, že budou vyplouvat i další dvě. Na ty větší lodě se právě naloďují ozbrojení námořníci, nedaleko můstku stojí mladá žena v úzkých kalhotech do půl lýtek, volnější tunikou, šátkem přes tmavé vlnité vlasy a se šavlemi na bocích. Rukou mává na lehce nerozhodného mladíka. Zdá se, že se schyluje k námořní bitvě... Brána je celkem velké, avšak nepříliš obydlené město. Z toho, co jsi zaslechla o dějinách tohoto města to bylo velmi prosperující místo na odpočinek lodím plujícím mezi městy. Pak však jedno z měst padlo a Brána začala upadat do nicoty. Navíc je téměř celý zbytek města, který ještě vypadá jako město a ne hromada trosek, ovládaný cechem zlodějů, za kterým ses vydala. Doky jsou rozsáhlé a také špinavé, je zde několik žebráků ale celou podívanou strhává skutečnost, že všude pobíhají námořníci. Na jedné straně doků jsou domky rozbořené a očividně opuštěné, na druhé vypadají již celkem normálně, avšak žádná sláva to také není.

Velekněz Chrámu Havrana - 26. ledna 2013 10:37

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz - hostinec "U Silného Bertolda" "Heh, tak dobře." odpoví pobaveně hostinský a taktéž ti podá ruku a zatřese ti s ní pevným stiskem velkého silného chlapa. "Dostaneš dva zlaté, postel na noc a jídla a pití, co hrdlo ráčí, jestli tady bude do hodiny víc hostů, než kolik tady vídávám obvykle." Jeho ruka povolí a šenkýř se vrací ke své práci. To už u tebe však stojí půlelf s píšťalkou. Oproti tobě je obrovský, i přesto však ustoupí o krok dozadu a hluboce se ukloní. "Zdravím vás, drahý Ardeji!" pozdraví tě plynulým veselým hlasem a opět se napřímí. "Jmenuji se Jan Dobronoš! Co takhle spojit na jeden večer své síly a bavit celý hostinec písněmi a muzikou?" Už teď si po chvíli hraní všímáš, že do místnosti vešlo několik mužů a dokonce i dva vojáci po službě s širokými úsměvy. "Tady máš to víno, půlčíku." řekne za tebou zase hostinský a pokládá džbán na nejbližší stolek. "Pečená husička bude za nějakou tu chvilku, mezitím zkus co umíš." A opět se vrací ke své práci a obsluhuje další hosty.

Gond - 26. ledna 2013 20:05

soukromá zpráva od Gond pro Ze sálu odcházím za Caeverií, za chvíli se však naše cesty dělí, ona pokračuje ven z budovy, zatímco já mířím ke schodišti, abych se dostal do svého pokoje. Popřeje mi hodně štěstí a ještě zaslechnu, jak mluví k ostatním, zatímco vybíhám po schodech. Jakmile se dostanu do svého pokoje, sbírám svoje vybavení, které je ještě zabalené z předchozí noci. Hmm, možná bych se měl stavit ve skladišti, mohl bych si vzít něco k jídlu na cestu, další šipky do kuše a možná by nebylo od věci si vzít i nějaký ten olej. Na lodi by oheň mohl přijít vhod, včera v noci jsem chvíli litoval, že ho nemám sebou. Poté se rozbíhám do skladiště, kde si beru příslušné věci, pokud je všechny naleznu a poté už utíkám do doků. Cesta vede prostředím podobným tomu, ze včerejší noční akce, ale v mém spěchu, se mě ani nesnaží žebráci prosit o peníze. Jakmile dobíhám do doků, vidím, že už dvě lodi vyrazily, ale dvě ještě čekají. Než se stihnu vzpamatovat, křičí na mě, abych si nastoupil, a ukazuje mi na loď. Neváhám, tedy ani chvilku a běžím na palubu. Překvapuje mě změna jejího oblečení. Rozdíl oproti slavnostnímu oblečení je opravdu obrovský. Ozdobné prvky vystřídali praktické věci a zbraně. Všímám se i změny v obličeji. Veselý výraz a úsměv vystřídali vrásky a její výraz vypadá najednou velice vážně. Udýchaný se k ní otočím a zeptám se jí´: Můžu se vlastně zeptat, o co tady jde? Nějak mi to zatím není jasné.

Edrian - 27. ledna 2013 00:34

soukromá zpráva od Edrian pro Ztráta Eru se oči zalijí ještě více slzami. Mám v krku sucho a těžce se mi polyká, jako kdyby tam byl knedlík. Stěží dyšně šeptá slova lásky a nedořčenou prosbu.. a pak její oči ztratí jiskru, jakoby se zadívala k nebi, snad ještě dál, a vydechne. To ticho. To prázdno. Bezděčně se mi roztřesou ramena. Přivíjím Erunino tělo k sobě, a svůj noc skryji v jejích vlasech. Její opojná vůně vanilky chladla... a ztrácela se. Nakonec zbude z ní jen nekonečně dlouhý sladký dozvuk předstírající, že tam žádná vůně nikdy nebyla. Ale moje vzpomínky neošálí. Svírám její křehké tělo bez ducha a těžce dýchám opírajíc svou hlavu o její. Bokem vnímám, jak Lisian nechce dál snášet svou existenci v tomto najednou prázdném světě a zabíjí se. Necítím nic... jen prázdno. Abych tu pomyslnou díru ve své hrudi vyplnil, tisknu k sobě chladnoucí Eru a zavírám oči. Nepláču, jen se mi z úst rvou velmi tiché bolestné vzlyky. Hlas Zjeh slyším zdálky jako ozvěnu. Pak letmý dotek na zádech. Může cítit dotekem, jak se chvěji. Prvních pár sekund si teprve začínám uvědomovat svět kolem mě. Poté se soustředím na svůj dech, abych ho dostal pod kontrolu a začnu dýchat zhluboka. Pěkně pomalu, abych se dal do kupy. Otevírám oči s naprosto nečitelným výrazem. Zvedám se, Oddaluji se od Eru a zavírám jí oči. Vlastně jsem ztratil něco jako dvou druhou Isabellu. Pak mi chladně dochází, že jsem Eru měl rád a vzhlížel k ní jenom kvůli její existenci. Vlastně jsem ji ani neznal... a taky nikdy nemiloval. Nezamilovávám se duševně. Alespoň ne tak lehce. Jde o tělo a o čisté bytí. Stejně jako u žen, se kterými jsem spal, miloval jsem je nějakým vlastním tělesným způsobem... Beru tělo Eru do náruče a odnáším ho blíže k ohništi... nebo taky blíže k dalším mrtvolám - svým druhům, naší výpravě. Vždyť ještě včera jsme vycházeli ze Zeleného Vrchu směrem do Královy Tvrze a pak ještě dál za artefaktem. Opatrně ji tam pokládám a přihazuji do ohniště pár větví, je moc tma. Pak se vztyčím a prohlížím si vše okolo. Ty padlé a nás, co tady zůstali. Nezbývá mi nic jiného, než pokračovat.. žít dál, přenést se přes to.. cokoliv. "Měli bychom je pohřbít..." říkám tiše Zjeh. Neznáme se skoro ani den a stalo se toto - zůstali jsme sami dva. "Ale až ráno." Donáším všechny tři těla vedle sebe a zakrývám je Alnasovou dekou.. nedokážu se jen tak na ně dívat. Potom se se Zjeh usadíme zpátky k ohništi (pokud bude chtít) a snažím se znovu rozdělat oheň. "Je mi líto, že se tohle stalo hned na začátku naší cesty. Jakmile dorazíme do Královy Tvrze, můžeš odejít. Netrvám na tom, abys se mnou pokračovala, avšak já tento úkol musím dokončit," mluvím tlumeně s chladným výrazem. Ať už se stane cokoliv, musím tu úlohu dokončit už jen na památku a úctu padlým přátelům. A z čistě vlastních důvodů chci se pomstít a zabít toho černokněžníka, co to provedl.. a něco mi říká, že na něj narazím právě tehdy, když budu pokračovat.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. ledna 2013 08:31

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Cesta ze Zeleného Vrchu do Královy Tvrze, noc Až se rozhodnete usnout, uleháte a po dlouchých chvílích nakonec i usnete. Noc je divoká a zdají se vám desítky snů, jak ti tři zemřeli, avšak různými způsoby. Jednou někdo z nich uhoří a další zabije třetího z nich, jindy jeden z nich vytáhne s jiskrou šílenství v očích ampulku od alchymisty a všichni tři s hlasitou ránou vybouchnou jako soudek střelného prachu v táboráku. Další sny mají co do činění s jedy, kyselinami, smrtí únavou, pádem z útesů a mnohé další. Ráno se probouzíte brzy do chladného mlžného oparu. Jste ospalí, ale oba cítíte, že už byste neusli. A navíc máte něco důležitého na práci. Když se díváte na těla, zjistíte že vaši přátelé či spíše bývalí společníci stále leží nehybně na zkrvavené trávě přikryti dekou, kdežto vaši včerejší nepřátelé se přes noc přeměnili v podivnou slizkou hmotu, kolem které veškeré porosty umírají. Takových skvrn je po okolí více a navíc ještě páchnou.

Edrian - 27. ledna 2013 12:16

soukromá zpráva od Edrian pro Pohřeb Zbytek noci nespím... sedím a zírám v polospánku do ohně. Pak si přes záda přehodím deku. Když někdy upadnu do lehkého spánku, tak se mi zdají sny o těch třech. Vždy zemřou. Spíše klimbám a nenechám své tělo si lehnout. Jsem tu jenom se Zjeh, a ta je zlodějka. Teď, když už jsem zbyl jen já, nebyl by problém mě v noci zabít, okrást všechny mrtvoly a rychle se ztratit jako pára nad hrncem. Taky dávám částečný pozor, kdyby se ten černokněžník znovu neobjevil, aby dokonal práci. Navíc se ty bytosti můžou znovu oživit, nebo co já vím. Když už je nad ránem, nebo se probudí Zjeh, vstávám a z vaku si beru jídlo, které nám na cestu připravil Milan. Něco málo sním, i když na jídlo nemám chuť, je to čistě o síle na pokračování do Královy Tvrze. Přes noc se ty šedé potvory proměnily v neurčitou slizkou hmotu. Deka, pod kterou spočívají tři druzi, se zdá v pořádku. Je to ne zrovna dvakrát příjemná věc, ale měli bychom si od nich vzít takové věci, které jim už k ničemu nebudou... třeba peníze. Když se mě Zjeh třeba zeptá, jestli nemůže pomoct, tak odmítnu. Je to přece pořád zlodějka a kapsářka, nevěřím, že by dokázala uctít památku mrtvých a nevzala si od nich věci, které jim osobně patří, jako třeba osobní amulety nebo šperky. Dávám tak či tak na ni pozor, kdyby se chystala něco udělat. Jestli si dobře vzpomínám, každý dostal pět zlaťáků za úkol.. Opatrně s úctou prohledávám mrtvoly a beru si jejich mince. Alnas (6/1/10), Lisian (10/5/40), Eru (7/10/30), navíc od Eru si beru váček s přívěskem, který nám dal za sošku Oraca. Některé peníze hodím do pytlíku s přívěškem, některé do vlastního měšce ve svém vaku. Pak z jejich zavazadel beru Milanovy zásoby. Pak vezmu ještě dvě další deky, do každé zabalím jedno tělo. Z Erunina vaku vezmu dřevěnou truhličku s panovou flétnou. Až se budeme vracet do Zeleného Vrchu, dám ji její matce na památku. Provizorně sbalíme tábor a já a Zjeh se vydáváme hledat místo vhodné k pohřbu. Procházíme blízký les, pořád dost blízko našemu tábořišti. Narazíme na kupu navršené hlíny, kolem jsou větve a kameny. Nad tím vším se tyčí velmi tlustý velký strom. Postupně z tábořiště bereme všechny věci, i ty, které patřily mrtvým, a poté i těla. Požádám Zjeh, jestli by mi nepomohla ulomenou větví vykopat prohlubeň asi stopu hlubokou, širokou na všechny tři těla. Když je vše hotovo, těla tam donesu a také k nim dám jejich věci. K Alnasovu zabalenému tělu jeho hůl, loutnu k Lisian po jeho boku. Po chvilce mlčení je zasypáváme hlínou, dokud nevznikne něco jako mohyla. Na tu hlínu naskládáme větve a kameny. "Snad zde najdou odpočinek a klid," pronesu tiše na jejich památku, když stojíme u mohyly. Sbohem přátelé, budu na vás vzpomínat jen v dobrém... na konci se všichni spolu zase jednou shledáme. Bylo mi ctí vás poznat a bojovat bok po boku.. Loučím se v myšlenkách při odchodu. Cesta pokračuje.

Jof - 27. ledna 2013 23:19

soukromá zpráva od Jof pro Minulost a současnost Opět je to tu příchází to ve snech vždy když usnu.Je to vzpomínka nebo noční můra?To nevím,ale vím vlastně něco?Něco čeho bych se mohl chytit nebo to pevně uchopit či zachytit?Něco co by neplavalo v té bílé mlze a nezmizelo to tam hned jak bych se to pokusil pochopit?Rozhodně to vypadá jako noční můra protože tohle nejsem já.Nebo aspoň si jsem jistý že to nejsem já,ale v této chvíli nemůžu si být jistý skoro ničím.Ach kdybych si jen mohl vzpomenout ... Pomalu se zvedám z podlahy na kterou jsem opět upadl.Nikolaj má jistě obavy protože to není první noc co jsem sebou takto házel.Stalo se to vážně nebo ne?Udělal jsem něco tak strašného že to má mysl potlačila?Sbírám se z podlahy protože tyhle otázky si pokládám pokaždé když se mi ten sen zdá aniž bych na ně našel odpověď. Ale dávalo by to smysl.Ne pokud bych to skutečně provedl tak by to žádné pokání nesmazalo jen ... Zavrtím hlavou a zvednu oči z dřevěných prkne podlahy ke svému druhovi abych mu odpověděl na jeho pozdrav. "Dobré ráno Pane.Dobré ránoNikolaji." Je tu další den a tak než se pídit po přízracích minulosti je nutné se zaměřit na současnost.Ano připravy na oslavy Pána poněkud narušili naše studium historie,ale včera jsme stihli všechno a tak nás nyní čeká boj. Boj.Znalosti,ty ty znalosti máš. Zavrtím hlavou a promnu si kořen osu a připomenu si co je dnes třeba udělat. Řáda mužů nastoupená v řadě a důstojník který řve rozkazy ... zakouřená místnost kde halasí zvučné hlasy vojáků které doplňují rány korbelů v jejich rukách ... Ovšem představy opět zmizí a já si všimnu že Nikolaj je už ustrojený.Měl bych jít taky pokud se zpozdíme na snídani bude to mít zcela skutečné následky.Takže se obleču i já zavču truhlu a pak nalesduju Nikolaje který už otevírá dveře.

Zjeh - 28. ledna 2013 14:16

soukromá zpráva od Zjeh pro Noc, pohřeb Když Edriana pohladím po zádech, ucítím, že se klepe. Asi mi ho bylo dokonce trochu líto, ale stále pozoruji dýku. Když vycítím, že moc nestojí o mou společnost, pro sebe pokrčím rameny a co nejnepozorovaněji se vydám k dýce. Malinko se k ní sehnu, abych ji mohla zvednout ze země a někam si ji schovat. (78%, jestli si mě Edrian nevšiml) Pak se vydám k příšerkám, abych si je alespoň malinko prohlédla, ale v té tmě nic moc z nich nerozeznám, jelikož je to jako bláto. Proto se půjdu zachumlat pod deku. Ráno s emi nechce ani moc vstávat, ale zvědavost na příšerky je silnéjší, proto vstanu a půjdu si je prohlédnout zblízka. Naprosto s emi zhnusí a já je nechám na pokoji. Trochu mě naštve, že si Edrian nechá peníze jeho kamarádů jen pro sebe a na obličeji se mi objeví malinká čára urputnosti. Pohřeb Erunis, Lisian a Alnase beru spíše jako povinnost a žere mě, že já jsme si nemohla vzít nic a že Edrian si vzal jejich jídlo, peníze a možná ještě více. Proto svou část prááce odbývám a dávám najevo, že o to nemám zájem a že jsem nakvašená. Hned, jak dokončím práci, se rozejdu k již zbalenému táboru a poschovávám si své věci.

Velekněz Chrámu Havrana - 28. ledna 2013 22:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Následující dva dny cesty jsou těžké. Počasí sice přeje a první den je příjemný slunečný květnový den. Po cestě slyšíte zpěvy ptáků, cítíte kouzelné vůně různých květů, občas projdete kolem políčka jednoho z odlehlejších farmářů, kteří si žijí svůj život dál od měst. Cesta se někdy zužuje a těžko lze poznat, že se tato cesta využívá často, jindy les ustoupí a procházíte kolem luk, polí a mýtin. Ke konci druhého dne přicházíte do malé osady, kde žije všehovšudy asi dva tucty lidí. Tato osada zde však stojí kvůli hostinci U Modrého dubu, který navštěvují poutníci, cestovatelé a obchodníci, zde také přečkávají noc. Pokud se zde najíte a přespíte, zaplatíte každá po dvou stříbrných. Místní jsou na cizince samozřejmě zvyklí, mají jich tady každým dnem několik. Postele nejsou zrovna tak pohodlné, jako v hostinci v Zeleném Vrchu, ale je to mnohem lepší, než ležet na hrbolaté zemi. Třetí den cesty je ještě teplejší než den předchozí, na nebi je málo mraků a vánek téměř nefouká. Les už však tolik do cesty nezasahuje a pár hodin po poledni již procházíte rozlehlými poli, na kterých pracuje nejeden rolník. A po nějaké té chvíli cestování dorážíte k vysokým, majestátním hradbám Královy Tvrze. Každých několik desítek sáhů je vystavěná věž, na kterých visí královské vlajky a prapory krále. Uprostřed města se k nebesům tyčí hrad a že je skutečně velkolepý! Před hradbami jsou rozestavěny domky dřevorubců, lovců, rolníků a jim podobným. Edrian ví, že do města vedou dvě brány, východní a západní. Západní je hlavní a vede k moři, kdežto východní je spíše dodatečná, avšak podstatná. Skrz ní totiž vede cesta jak z Hliněného Údolí, tak také z měst severu Království. Navíc u východní brány stojí vesnička pojmenovaná Dřevěné Město, což jsou vlastně ony domky lovců a dřevorubců. U západní brány zase stojí větší vesnice, ta však patří přímo pod město. Přichízíte k bráně a voják v rudo-bílém varkoči s mečem u pasu a s helmou pod paží si vás prohlédne od hlavy k patě a pak mávne rukou do města, začne prohlížet další přicházející. Takových vojáků je po městě spousta, někteří jsou na hlídce, jiní se vrací do kasáren. Na hradbách jich však postává spousta a již při příchodu jste si semtam všimli odrazů slunce v přilbicích mezi cimbuřím. Po cestě po vás dvou pokukoval kdejaký posel, obchodník či cestovatel. Ale zde, ve velkém městě, jste každému naprosto ukradení. Procházíte kolem skupinek obyvatel, ale ani se na vás nepodívají. Což vám ale není cizí, Edrian zde žil velmi dlouho a Zjeh to takhle při svém povolání vlastně vyhovuje.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 29. ledna 2013 20:25

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Brána První den pobytu na lodi, jak mám ve zvyku, trávím v podpalubí, kde si zvykám na ono nepříjemné houpání.Pak už mi nic nebrání v tom trávit celé dny šplháním po stěžních, nebo bavení se tím, že se skryji ve stínech a když jde někdo, kolem, vyskočím a vyděsím jej. Tohle mi vždycky zvedne náladu! Většinu osazenstva lodi jsem si již předem prověřila, ale přesto se nepřestanu ohlížet přes rameno. Právě, když se už asi po sté věnuji prohlížení si rubínu na strýčkově dýce mně vyruší námořníci svými výkřiky. "Jako byste nikdy neviděli město." Zamumlám a schovám dýku zpět do pouzdra na levé straně opasku- na místě, kde by jiní měli meč. Jakmile si však všimnu, že se očividně schyluje k námořní bitvě, zpozorním. S těmi moc zkušeností nemám. Sice jsem se o nich učila, ale v životě jsem ještě žádnou neviděla. Bohužel jsem však bitvu nestihla, neboť jsem se vylodila dřív, než stačila vypuknout a to už jsem si hleděla svého. Jakoby náhodou jsem se rozešla k jednomu z žebráků a upustila na zem stříbrňák a šlápnu na něj. „Kde sídlí cech?“ zeptám se a pokud odpoví, odejdu a stříbrňák nechám v prachu cesty. Miluju město! Konečně místo, kde se nemusím bát něčeho, jako je bouře!

Edrian - 01. února 2013 09:42

soukromá zpráva od Edrian pro Králova Tvrz Večer mlčky dorazím ke krčmě. Celou cestu jsem ticho, až na odpovědi Zjeh, nebo prosté domluvy ohledně cesty. V hospodě U Modrého dubu za nás oba platím já - 5 stříbrných. Najíme se a potom se každý odebereme do svého pokoje. Hned jak tam přijdu, zamknu se a vysvléknu si oblečení, které potom rozestavím po židlích nebo rámech postele. Zítra se umyju už doma... Pak si vyměním prádlo a nasunu se do lněných kalhot na spaní v hostinci a podobně. Vak schovám na místo, aby ho nebylo normálně v pokoji vidět. I když ležím a mám víčka pevně zavřené, nějak se mi nedaří značnou chvíli usnout. Snad kvůli tomu všemu, co se stalo. Nakonec doopravdy usnu lehkým spánkem, ale i tak se mi zdají sny - tentokrát jen o Eru, která se libovolně přeměňuje na Isabellu a zpátky. V každém z několika snů zemřela. Ráno vstávám brzy, oblékám se zpátky, beru si své věci a opouštím pokoj. Sedám si ke stolu a na něj otevírám váčky, co nám dal Milan. Žádám hostinského/hostinskou o dvě číše vody a pak aby nám také naplnil/a naše měchy na vodu. Když Zjeh přijde, řeknu jí, že by se jejich zásoby měly sníst, jelikož by byla škoda, kdyby se zkazily. Vydáváme se k východní bráně Královy Tvrze. Před bránou stojí stráž, vím, že mě už znají po těch x letech. Pak nás pouští dovnitř. Ještě chvíli jdeme se zjeh hlavní ulicí, která směřuje k náměstí a k trhům. Pak se zastavím a říkám Zjeh: "Myslím, že je na čase, aby se naše cesty rozešly. Já mám svůj úkol a ty určitě svůj taky. Nicméně díky, že jsi nás následovala a bránila tu noc... Patří ti mé díky a taky odměna za tvé doufám slušné a čestné chování." Podávám Zjeh čtyři zlaté. Zato by mohla plně ozbrojit čtyři muže a vystačí jí to dost dlouho, aby nemusela obírat kapsy lidem. Pak ji skloním hlavu a drobně se ukloním na rozloučení. "Bylo mi ctí." Pak se otáčím a jednou z mnoha bočních ulicí odcházím směrem k domu mého mistra.

Velekněz Chrámu Havrana - 01. února 2013 11:31

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - loď, něco kolem poledne Na palubě již panuje chaotická atmosféra, ačkoliv každý z posádky očividně ví přesně, co dělat. "Za chvíli ti to vysvětlím, jen musíš počkat!" řekne Caeveria a začne vydávat povely k vyplutí. Na horní palubě jsou po obou stranách dvě menší balisty, u kterých již postávají dva lidé, větší balista je na přídi a na zádi lodi. Provaz přivázaný ke starému molu je již rozvázán a loď začíná vyplouvat na moře. "Připravte se, musíme dohnat naše bratry, ať nebojují sami! Stáhněte plachty a nachystejte munici!" Jde vidět, že Caeveria není žádná bezradná holčička. "Tak a tys chtěl něco vědět." řekne ti, když plujete dostatečnou rychlostí a před sebou vidíte dvě lodě, které vypluly o tu chvíli dříve, vedle sebe jednu další. "Ten blbec král na nás poslal jednu ze svých flotil. Nechce k nám posílat armádu pěšky, tak k nám připluje pár jeho lodí. Dozvěděli jsme se to teprve před hodinou, díky jednomu našemu známému z Královy Tvrze. Proto vyplouváme z přístavu, protože na moři nemají vůbec žádnou šanci proti NÁM! Ale kdyby se vylodili v přístavu Brány, dostali bysme pěkně přes prdel a Drauwegara by slavnostně popravili." vysvětluje ti trochu situaci. "Paní, dávají nám znamení! Nepřátelská flotila je na dosah jejich balist!" vykřikne na lodi jeden z námořníků. "Pak si musíme pospíšit! Vel této lodi, já jdu vedle." řekne ti Caeveria a mávne rukou na okolo plující loď, ta se začne přibližovat k té vaší a za chvíli Caeveria může přeskočit, což také udělá. Tak a teď se podruhé v krátké době prověří tvé vůdcovské schopnosti. Včera na tobě záleželi jen tři lidé, dnes jich je však mnohem více...

Velekněz Chrámu Havrana - 01. února 2013 13:55

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, Chrám Nejvyššího Pána - ráno, konec května 149 VR Vycházíte z místnosti na dlouhou rovnou chodbu s dveřmi po obou stranách. To jsou pokoje dalších kleriků, kněží i noviců. Po chodbách ještě pár z nich kráčí po chodbě stejným směrem, jako vy, přitom se také navzájem zdraví. Cesta zatáčí nalevo a vy se dostáváte do vstupní síně chrámu. Jsou zde masivní dubové dveře, takřka neustále otevřené, dále chodba k pokojům, ze které jste právě vyšli, a také chodba k dalším pokojům. Naproti vstupním dveřím jsou o něco menší dveře, které vedou do hlavní síně. Zde již sedí většina obyvatel chrámu a další si sedají k prostým dřevěným stolům obklopenými lavicemi. Před sebou mají chléb, housky, džbány s vodou a dřevěné nádobí. Také tam je něco sýra, čerstvé máslo, zelenina a další jídlo. Velekněz Martin totiž trvá na tom, že dobré jídlo pomáhá - a většina lidí z chrámu s ním souhlasí. On sám sedí na konci prostřední řady stolů a vestoje očekává příchod všech. "Dobré ráno, Pane! Dobré ráno, drazí přátelé!" pozdraví vás, když už se zdá, že je uvnitř každý - od starých mužů moudrých takřka tak, jako sám Velekněz, až po mladé kloučky, kteří jsou zde teprve pár dní. "Nyní, než první sousta potěší naše hrdla, skloňme hlavy a společně vzývejme jeho jméno, těšme jej našimi modlitbami..." řekne klidně a všichni beze slova sklápí hlavu a se zavřenýma očima si v hlavě promítají slova. Modlitba pro Pána Nejvyššího má přísnou strukturu, konkrétní znění však neexistuje. Vždy se modlící na začátku musí pozdravit ve jménu Pána, představit se jménem svým a dále poděkovat za jeho přítomnost poblíž každého z jeho bratrů a sester. Děkuje se i za jídlo, majetek, emoce a další věci, to již záleží na každém jedinci. Pokud se však jedná o sesilatele, musí se poděkovat i za moc, kterou jim propůjčuje. Nakonec se říkají prosby k Pánovi a pak přichází na řadu loučení, po kterém se v chrámu zůstává v klidu se zavřenýma očima, dokud Velekněz nedokončí modlitbu svou, která bývá nejdelší.

Velekněz Chrámu Havrana - 02. února 2013 22:14

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - doky, něco kolem poledne Vydáváš se k jednomu muži, který se právě opírá o jednu z velkých zapečetěných beden. Má otrhané špinavé oblečení, řídké a šedivé vlasy i strniště. Přes jedno oko má pruh tmavé látky, po špinavém obličeji spousta vřídků a jizev. Právě se zakusuje do krajíce chleba a zvedá tvář ze země, aby si prohlédl toho cizince, jež se k němu přibližuje. A při dopadu mince na kamenné dlaždice se mu oko rozzáří, i těch pár zbývajících zhnilých zubů se ukáže. "Ta-tam!" řekne hned a začne se ti sunout k nohám. Při tom také ukazuje více do středu města po ulici, která rozděluje očividnou chudinskou čtvrť od čtvrti obyčejné, obytné. "Mušíte tou češtou, má paní! A pak, pak še mušíte vydat napravo! Je to paláč obesštavěný narudlou ždí!" řekne ti a okamžitě po tvém odchodu zvedá minci a raduje se, že to zaručeně slyší celé okolí. Pokud se vydáváš dle jeho instrukcí, kráčíš po špinavých několika desítkách sázích až k velkému domu, okolo kterého je vystavěna celkem vysoká cihlová zeď. Kovová brána na příjemnou zahradu je pootevřená a pár pobudů se na tebe podezřele dívá, když se přiblížíš.

Zjeh - 03. února 2013 11:54

soukromá zpráva od Zjeh pro Cesta do Královy tvrze Cestujem a mi všechny podmínky vyhovují. Jsem nadmíru spokojená s počasím, dobře se vyspím a když jdeme kolem nějakého pole, nemeškám a natrhám si kukuřici, hrášek, mrkev... Většinu z toho na místě hned sním, a pokud se na mě Edrian zlobí, ignoruji ho. Když dorazíme do malinké osady poblíž hostince U Modrého dubu. Překvapí mě, že je Edrian tak pohostinný, a že za mě zaplatí můj pokoj. Trochu více se mi přiblíží a já ho začínám mít ráda. Postele v pokojích jsou sice tvrdé, ale aspoň něco. Další den dorazíme do Královy tvrze a mi se tam chce zůstat do konce života. Je to město pro mne jako stvořené. Je tu tak moc lidí, kteří se dají snadno okrást... Asi bych si poblíž mohla koupit po nějakém čase i domek... Edrian mě vede někam městem, a po čase se se mnou chced rozloičit. Nakloním hlavu na stranu a svraštím obočí. Tak to jsi mě teda překvapil, chlapečku. Čekala jsem, že... No jo, co jsem vlastně čekala? Pak mi daruje čtyři zlaté. Nejspíše pod doměnkou, že se mi přestane chtít okrádat lidi, ale to se mýlil. Když jsem si od něj dychtivě vzala peníze, ještě to zhoršil a já zatoužila po více penězích... Hned jsem začala spřádat plány, koho okradu. Edrian mě ale překvapil ještrě více, protože se ode mě najednou nečekaně vzdálil a zmizel v nějaké postranní uličce. Pokrčím rameny a jdu do davu. Vyhlídla jsem si nějakého dědka, kterého okradu o nějaké peníze. Nic moc to není, ale alespoň něco. Edrian je mi úplně fuk. Ať si dělá, co chce, srab jeden. Svatá samostatnost... pomyslím si při okrádání další tupé oběti.

Gond - 06. února 2013 21:39

soukromá zpráva od Gond pro Než se naděju, jsem vtažen doprostřed chaosu probíhajícího na lodi. Námořníci běhají ze strany na stranu, spouštějí plachty, odvazují lana a spoustu dalších věcí najednou. Uprostřed toho chaosu zní zvučným velitelským tónem hlas Caeverii. Na můj dotaz mi jen řekne, ať si počkám a pokračuje dále v usměrňování námořníků. Provaz vedoucí z mola je již rozvázán, a loď pomalu vyplouvá směrem v širé moře. Jakmile zadá poslední rozkazy, vrhne se na mojí otázku. Vysvětluje mi situaci s králem, ale než se naděju odpovědět, ozve se jeden z námořníků se zprávou o znamení z další lodi. Caeveria všem říká, že si musíme pospíšit a předává mi velení nad lodí. Potom mávne na jinou loď plující kousek vedle, která se na její znamení přiblíží a ona na ní přeskakuje. No tak tohle je bezva, než jsem stihl něco namítnout, tak mám pod velením celou loď a spoustu námořníků. Sice je hezký, že ve mně má takovou důvěru, ale já vůbec nevím co dělat s lodí. Námořník ze mě asi nebude. Budu muset improvizovat. Odkašlu si a začnu křičet v podobném stylu, jako jsem slyšel velet Caeverii: Slyšeli jste, teď tu velím já. Držte se kousek vedle téhle lodě a plujeme na dostřel nepřátelské flotily. Musíme ty šmejdy zničit, než stihnou vůbec něco udělat.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 08. února 2013 10:12

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Cech Jakmile mi muž odpoví, vydám se tou cestou. Nezahálím však a cestou si prohlížím okolí, abych věděla, kde bych se mohla skrýt, nebo kde by mohl být jiný zabiják. Pokud takové místeščko najdu, dobře si zapamatuji jeho polohu a uložím si ji do paměti. Všechno se může hodit. Když se dostanu před sídlo cechu opět prohledám pohledem celé okolí. Jako první si všimnu těch několika osob, jež mne sledují. Maskovaní strážní? Proč ne... Projdu co nejdál kolem nich, ale tak, aby nebylo zjevné, že je obcházím. Za branou sídla si prohlédnu zahradu. Až se usadím, najmu si tohohle zahradníka. Projdu branou a dokud mně nikdo nezadrží, směřuji ke svému cíli- dveřím. Stále sleduji dům i jeho okolí. Nerada bych skončila dřív, než pořádně začnu. Pokud se dostanu až ke dveřím, zaklepu na ně. (Pokud dveře nevidím hned, hledám je v zahradě.) Chvíli čekám, jestli mi někdo otevře a jestli ne, vezmu za kliku. Dobře, jestli je na té klice kontaktní jed, máš smůlu, kamaráde, já nosím rukavice...

Velekněz Chrámu Havrana - 11. února 2013 10:17

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Jako jedna z nejvhodnějších obětí tvých hbitých prstů se jeví stařec postávající u jednoho ze stánků. Přes ramena má přehozený čtvrtkruhový hnědý plášť, plný měšec však vidíš. Proto mu elegantně a nenápadně - tak dobře, jak to jen umíš - sáhneš na měšec zaháčený za opasek. Velice tě však překvapí, když jeho ruka rychle vystřelí proti tvé a chytne tě za zápěstí. Není to pevný stisk, který by ti drtil kosti, ale ani lehký, aby ses z toho mohla vykroutit. "Cožpak to se dělá, okrádat lidi jen tak na ulici? A ještě k tomu starce?" řekne až podezřele klidně, stále otočen ke stánku. Až pak se podívá na tebe a prohlédne si tě. "No, to se podívejme, taková hezká holka a už okrádá lidi na ulici... No nic, buď půjdeš se mnou, nebo půjdeme k strážím." Napřímený hubený stařec s šedivými vlasy svázanými provázkem do culíku se na tebe vážně podívá a čeká, kterou z těch dvou věcí si vybereš. Mimojiné sis také všimla, že na levém boku má koženou brašnu, vedle které má zaháčený rapír, na druhé straně vedle peněz visí tři vrhací dýky a další tři má v pouzdře připevněném na rameni brašny.

Velekněz Chrámu Havrana - 11. února 2013 10:31

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro moře - severozápad od Brány, něco kolem poledne "Rozkaz, pane!" ozve se na lodi od několika námořníků, ostatní vypadají značně zaměstnaně. "Pět lodí! Pět válečných lodí proti nám!" vykřikne další z námořníků a začne rukou zběsile mávat směrem k dříve vyplulým lodím. A skutečně, několik stovek sáhů před vámi jsou dvě vaše lodě a pět nepřátelských. Jejich vypadají větší a už se pouštějí do vašich. "Za chvíli tam jsme, pane!" oznámí ti zase další, který mimojiné zneklidněl - stejně jako většina posádky - po ohlášení počtu soupeřů. Než však vaše a Caeverinina loď stihnete doplout k ostatním, lodě královské flotily již zaháčily cechovní loď a desítky mužů se vrhají na těch dvacet nebohých námořníků. A je to skutečně rychlý proces. Druhá loď má zase pár děr v bocích po střelách z nepřátelských balist. Jste již na dostřel a proto se čeká jen na tvůj povel, kdy a kam vystřelit, zda zaháčit a podobně.

Zjeh - 11. února 2013 19:30

soukromá zpráva od Zjeh pro Stařec Nenápadně se přiblížím k oběti, tudíž velmi staře vypadající stařec s šedými vlasy. Připrav se na to, že ti brzy s velikou radostí ulehčím, děd-! Překvapeně vyjeknu, když mou ruku uchopí sevření, ledové jako severní moře. Srdce se mi rozbuší strachem, aby mě nepostihl nějaký vážný trest. Vyjeveně na něj kouká a té nebezpečné tváře se začínám bát. Jak to myslí, že buď půjdu s ním, nebo půjdeme ke strážím...?! Bože, ať se... No, co vlastně? ,,E-ehm... P-půjd- Radši půjdu s vá-ma..." řeknu se strachem a rozpačitostí. Za jiných okolností bych utekla, ale stařec má vážně silnou ruku.

Gond - 13. února 2013 20:27

soukromá zpráva od Gond pro Vypadá to, že námořníci jsou poslušní a hlavně vědí co mají dělat. Jeden z nich potvrzuje můj rozkaz a ostatní pobíhají nadále po lodi a chystají se na střet s nepřátelskou flotilou. Další z námořníků na mě vykřikne, že vidí pět válečných lodí začne mávat jejich směrem. Popobíhám k okraji paluby a vidím jak se lodě blíží k dalším cechovním lodím. Další z námořníků mi hlásí, že tam za chvilku budeme a já trochu znejistím. No a co teď o námořním boji nevím vůbec nic. Asi budu dělat to co bude dělat Caeveria, ale tohle nevypadá dobře. Vůbec se mi to nelíbí. Když doplouváme blíž, jedna z lodí již zaháčila naši cechovní loď a její posádka je vydána na pospas královskému vojsku. Je to rychlý proces a já musím jednat rychle. Držte se na dostřel a zahajte palbu, začněte teď pálit na tu loď co zaháčila naše spolubojovníky, alespoň je na chvíli zdržíme, když už nic jiného. Dejte si pozor ať nás taky nezaháčí, neměli by jsme moc šancí, viděli jste jak dopadli ti před námi...

Velekněz Chrámu Havrana - 16. února 2013 23:10

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, něco kolem poledne Když procházíš brankou, pár mužů na zahradě i za zdí to již nevydrží a vydá se za tebou. "Hledáš něco, holčičko?!" okřikne tě hned jeden z nich a než stihneš zareagovat, pokračuje: "Seš na našem placu, vypadni!" I přes veškerou ostražitost, kterou jakožto vražedkyně máš v krvi, se tě zezadu chopí dva statní muži za paže a s brutální něžností tě zvedají do vzduchu. Sevření ti není zrovna příjemné, ačkoliv kosti ti to zrovna nedrtí. Onen muž - středně vysoký, hubený, dobře oblečený a s několika dýkami za opaskem, stejně tak s brašnou přes rameno - se posměšně ušklíbne a pořádně si tě prohlédne. "Neznám tě. A to je špatné, protože z cechu znám každého, i nováčky." Prsty si upraví knírek a udělá krůček dopředu, drží se však moudře ve vzdálenosti, aby se ho ani tvé volně svěšené nohy nemohly dotknout. "No, tak co s tebou teď, mhh?" Zasměje se a skupina mužů taktéž, někteří vypadají na ochranku, jiní na typické kapsáře a další zase na trochu významnější členy cechu. "No, nevypadáš úplně k zahození, nějaké to vybaveníčko dokonce máš..." řekne pobaveně při pohledu na tvou výbavu i dekolt, zatímco doznívá smích a pobudové se rozcházejí. "Chlapci, pusťte ji, ona mi určitě ráda řekne, co by chtěla." A jak jeho slova dozněla, sevření na obou pažích polevuje a jsi položena na kamenné dlaždice.

Velekněz Chrámu Havrana - 16. února 2013 23:59

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro moře - severozápad od Brány, něco kolem poledne "Slyšeli jste šéfa! Tětivy povolit..." začne rozkazovat obsluze balist muž, očividně nejvýše postavený námořník na téhle lodi. Tedy až po tobě, že? Hroty velkých střel již míří na svá místa, když dokončí povel. "...teď!" Právě jste asi sto sáhů od lodi, natočeni bokem, když tři tětivy poleví ze svého napnutí a k nepřátelům od vás letí smrt. I na takovou dálku vidíš, že jedna střela dokonale zasáhla jednoho z nepřátelských námořníků a rychle urychluje jeho mizerný život, kusy těla létají okolo - takovou sílu mají vaše balisty! Další střela zmizela někde za lodí a její osud nevidíš, třetí však zasáhla bok a kusy prken odlétají pěkně daleko. Jejich balisty na vás začínají mířit, to však přilétá salva od Caeveriiny lodě a prozatím oddaluje nebezpečí. Zdá se, že vaši námořníci jsou skutečně na úrovni! Zaháčená loď je již očividně bez posádky, jejich se však jedna potápí a druhá má dost problémů s dírou v boku, jež jste jí způsobili. "Další rozkazy, pane?" optá se tě kdosi, zatímco pozoruješ vzdálenější z nepřátelských lodí.

Apendix Istar - 17. února 2013 11:27

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Les - Lovci. Vyslechnu si názor lovců a vůbec se mi to nelíbí. ,, Alrain?!! Nechci vědět jeho jméno! ,, Řeknu trošku hruběji na ty dva lovce a u toho se zamračím. ,, Hmm... Že následující dny budou dávat tábor dohromady?... To si nemyslím. ,, Šibalsky se pousměji a jdu... Rychlím krokem směrem k táboru. Jestli půjdou za mnou, tak jim v rychlosti řeknu, co se chystám udělat. ,, Ten plán jak jsem vám před chvilkou řekl, padá. Byl by nejspíše neuskutečnitelný. Teď je plán takový. Až budeme blízko tábora, tak si Cana přes hlavu narazí kápí a bude muset zahrát, že je v bezvědomí. Ty Gaeyre jí přineseš do tábora a musíš být vyplašený a zahrát, že jsi nešťastný. Potom zakřičet na celý tábor, že jsem jí očaroval. Pojmenuj mě třeba jako Ten mocný černokněžník. Zakřič to tak nahlas, aby sám jejich šéf vylezl z karavnu, a když budou všichni u vás, tak se do toho karavanu vplížím a naberu co nejvíce nejvzácnějších věcí. Jestli si mě někdo všimne, tak kolem nich udělám ohnivý kruh. Až budu mít nabráno, tak dojdu pro vás a jednoduše utečeme... Bude to legrace. ,, Zamrkám na ty dva a zasměji se. ,, Nebaví mně něco vymýšlet a dále se zdržovat... Prostě tam přijdeme a vezmeme si to!!! Potom půjdeme do Zeleného města, kde budeme v bezpečí. ,, Usměji se a ještě zrychlím krok. Jakmile dojdeme k táboru, tak je plán spuštěn. Tzn: - Gaeyr přiběhne s Canou v náručí a bude vykřikovat, že je očarovaná. Cana bude dělat, že je v bezvědomí. To by mělo odlákat šéfa a ostatní lidi. - Já se pak proplížím do jeho karavanu a naberu do pergamenu co nejvíce zlata a šperků. Na jazyku budu mít zaklínadlo, když si všimnu, že si mě někdo všiml, tak zakouzlím kolem nich ohnivý kruh a uteču. - Samozřejmě mám v plánu osvobodit ty dva.

Gond - 20. února 2013 21:01

soukromá zpráva od Gond pro Jeden z námořníků, se hned chopí mého rozkazu a začíná dohlížet na jeho plnění. Něž se naděju, jsou a nepřátelskou loď vystřeleny tři veliké střely z našich balist. Jedna střela drtí nepřátelského námořníka a další se zaráží hluboko do trupu, z které odlétají polámaná prkna. Než na nás stihnou pořádně zamířit, tak je čeká další smrtelná salva z lodi od Caeverie. No tak tohle jsem nečekal, asi budeme mít dobré námořníky, když jsme jim to takhle nandali. No ale zatím jich ještě dost zbývá. Tihle nám už asi nic neudělají, ale támhleti asi jo, měli by jsme se na ně vrhnout. Někdo z posádky se mě optá na další rozkazy a tak mu je vydám: Tyhle už nechte, nikam nám už neutečou, připravte se na další salvu a dostaňte se na dostřel další nepřátelské lodi, ale držte si od nich zase odstup, ať nás nezaháčí.

Velekněz Chrámu Havrana - 22. února 2013 20:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Za svými zády necháváš Zjeh s pár zlaťáčky v dlani a kráčíš na místo, kde jsi před nějakou tou dobou trávil spousty času nejen při výcviku. Dům tvého Mistra Rodericka. Je to krásný patrový dům, v ulicích tohoto honosného města patří k těm nejlepším. Jen peněžní krize tvého Mistra se již trochu podepisuje na domě, dveře by chtěly přetřít a zahrada omítka už na pár místech popraskává. Do tvé obratné ruky, jejíž zápěstí již zažilo spoustu děv i žen, bereš mosazné klepadlo hned poté, co zjišťuješ, že je zamčeno. I přesto však nikdo neotevírá. A hned nato za sebou slyšíš velice povědomý hlas: "Eddy, tak už ses vrátil!" Ano, přesně tak - je to Roderick. Něco je však na něm nezvyklé... Má hnědý čtvrtkruhový plášť, brašnu, na jejímž popruhu jsou provlečeny tři vrhací dýky, další jsou na jeho opasku u měšce s penězi, na druhé straně skvostná kožená brašna a jeden z jeho oblíbených rapírů. A už si dokonce i všímáš, co je u něho nezvyklé - levou rukou totiž drží řádně překvapenou Zjeh. "Tak jak se ti dařilo ve světě? Počkej, popovídáme si uvnitř, hned otevřu, jen mi prosím pohlídej tuhle kapsářku. Chtěla mě okrást na tržnici, hehe..."

Velekněz Chrámu Havrana - 22. února 2013 21:01

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Starší muž tě vede za zápěstí kolem náměstí a poté zabočí na jedné ulici k honosnému domu. Kdykoliv, když se pokusíš něco udělat, lehce ti zmáčkne zápěstí - jako by to z tebe cítil, jako by ti četl myšlenky - a celou rukou ti projede nepříjemný tlak, avšak bez bolesti. Ale někdo u jeho domu postává. "Eddy, tak už ses vrátil!" řekne tvému nedávnému spolucestovateli, když jej pozná u dveří."Tak jak se ti dařilo ve světě? Počkej, popovídáme si uvnitř, hned otevřu, jen mi prosím pohlídej tuhle kapsářku. Chtěla mě okrást na tržnici, hehe..." Spolu s tebou se vydává k očividně překvapenému Edrianovi.

Zjeh - 24. února 2013 18:52

soukromá zpráva od Zjeh pro Stařec Po vykoktání odpovědi starcovi mě začne odvlékat někam do postranních uliček a já se leknu, jestli není úchyl. Začnu sebou malinko cukat, abych mu mohla utéct, ale jeho sevření je hodné namakanému borci. Na čele mi vyraší kapičky potu. Začnu se malinko strachovat. Po chvíli mě to ale přejde, ale stařec mě vleče dál. Pak dorazíme k malému domečku a u něj čeká- Edrian?! Co tu ta zatrolená krysa dělá?! a v očích se mi objeví panika. Je to snad poprvé, kdy nevím, co mám dělat. Spadne mi čelist a já vypadám jak myš zahnaná do kouta. To sis teda pěkně pos-ala, holka! Co teď?

Velekněz Chrámu Havrana - 01. března 2013 21:28

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Při vysvětlování tvého plánu jim občas cuknou koutky rtů do lehkého úsměvu a celý plán nakonec i odkývají. Sice teď asi více riskují, ale mít po boku "Mocného, děsivého démona" jim tuto válku určitě pomůže vyhrát. A tak se přibližujete k táboru, dáváš jim povel k započetí plánu. Cana sice nemá kápi, avšak v náruči mocného Gaeyra alespoň odvrátí tvář směrem k jeho hrudi. "Ča-čaroděj!!" začne křičet a svižným krokem zamíří k okraji tábora, kde se už vytváří hlouček lidí. "Co se stalo?" začínají se vyptávat ostatní, to už se však vydáváš ke hlavnímu karavanu a vyčkáváš na osudovou chvíli. Ta brzy přijde, když se mezi bandity začne ozývat: "Ona je prokletá!" v mnoha různých formách, načež z karavanu vychází i sám majestátný šéf. A ačkoliv v tom nejsi příliš zkušený, snadno se dostáváš do karavanu. Kupodivu tady není příliš co cenného - na stolku pár drobných a měděný svicen, na stropě je zavěšen poloprázdný měšec. Tvé pozornosti však neuniknou tři nemalé dřevěné bedny, které by samy stály za to, kdyby nebyly tak velké a těžké. Jsou na nich však zámky... Touhle dobou se již venku ozývají různá slova ohledně těch dvou.

Jof - 02. března 2013 22:48

soukromá zpráva od Jof pro Snídaně a modlitba Vycházíme z pokoje a směřujeme chodbou podél které jsou další pokoje pro další kleriky,kněze a další novice jako jsme právě teď my dva.Kráčíme dále mezi dalšími novici a kleriky navzájem se zdravíme. Uklidni se Jofe byl to jen sen.Ale byl to vážně jen sen?Nejvyšší pán by mně jistě zbavil paměti na něco na co si nechci pamatovat.Možná jsem sem přišel abych se kál za něco hrozného co jsem ... Zavrtím hlavou protože už na to nechci myslet.Ať už byl můj minulý život jakýkoliv byl pečlivě zapečetěn i přede mnou samotným.Tak k čemu snažit se obnovit vzpomínky na něco na co si sám nechci vzpomenout.Proberu se z mých myšlenek teprve když málem vrazím do dalšího novice. Pokaždé tím strávím až příliš mnoho času. Přidám do kroku a přes vstupní síň se vydám do hlavní síně a můj pohled spočine na veleknězi Martinovu.Po jeho slovech nakonec i já skloním hlavu a jsem připravený k dnešní modlitbě.Po pozdravu a přestavení nastává poděkovaní za to že můžu být zde,za jídlo přístřeší a hlavě klid a bezpečí.Za to že má práce je sice občas poněkud únavná,ale přesto je lepší než to co vídám ve svých snech. Já teprve začínám jak bych jinak mohl všechno tohle dokázat? Nakonec přijde prosba kterou pokládám vždy když se mi zdá ten to sen.Nežádám o potvrzení zda to jsou pravé vzpomínky,ale spíš o odpověď proč se mi to zdá co to má znamenat.Na konci si,ale už svou prosbou nejsem tak jistý a tak se rozloučím a v klidu se zavřenýma očima čekám až velekněz dokončí svou modlitbu.

Edrian - 03. března 2013 00:14

soukromá zpráva od Edrian pro Rudovlasá kapsářka Otáčím se směrem k hlavní ulici a s úlevou zjišťuji, že Zjeh mě nepronásleduje. S ní to byla pořádná nejistota - nikdy nevíš, kdy se tě zloděj pokusí zabít a okrást, zvláště když cestujete sami dva. Po známé cestě docházím až k našemu domu, osobní finanční krize se na něm začíná značně podepisovat. Klepu na zašedlé dveře - nic. Nikdo není doma? Ani nestihnu ze svého vaku vyndat klíče, když slyším starý známý hlas. Beru ho jako hlas svého otce, kterého jsem nepoznal. S úsměvem se otáčím.. a zůstávám stát. Můj mistr Roderick vyfiknut jako na šermířský turnaj si vede pěkně poplašenou Zjeh za zápěstí. Kdyby se měl můj výraz promítnout do grimasy, měl bych čelist někde u zemského jádra. Takový pohled! Hned co mistr domluví, vybuchnu ve smích. "Věřte mi, nejste sám, koho se pokusila okrást, mistře!" zubím se a pořádně zdůrazním oslovení mistře. Nemůžu se vynadívat, jak je Zjeh na větvi. "Musím vám toho tolik říct. Mnoho věcí se událo a moje cesta není zdaleka u konce. Popravdě poslední dva dny při návratu do Královy Tvrze jsem cestoval s tímto loupivým živlem. Co s ní plánujete dělat, mistře?" říkám, když už jsem klidný a přejímám kontrolu nad Zjeh. Kdyby se pokusila utéct, pak jen těžko, Roderick mě vycvičil dobře.

Velekněz Chrámu Havrana - 05. března 2013 20:52

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Při Edrianových slovech se Roderickovi na tváři objeví pobavený úsměv. Především při větě "Co s ní plánujete udělat, mistře?" se koutky zvednou nebezpečně vysoko. "Co s ní budu dělat? Inu, v první řadě půjdeme všichni dovnitř... odemkneš?" Levé obočí mu poskočí a volná ruka vymrští k Edrianovi, ke kterému letí vyhozený svazek klíčů. Edrian je samozřejmě synek šikovný a i toto byla jedna z lekcí, kterými ho před lety provázel. "Takže, až odemkneš, poté se všichni usadíme v pohodlí a pokud budeš tak hodný, Edriane, mohl bys mě a tady dámě uvařit černý čaj z Vody Skal, taky tam prosím nasypej trochu skořice." začne vydávat rozkazy, avšak s humorem. Zábava však končí, především pro Zjeh, v okamžik, kdy z jejího zápěstí lehce sjede po paži vzhůru a poté přes celá záda, přičemž Zjeh vlastně chytne kolem boku. Zlodějce samozřejmě přejede mráz po zádech, ačkoliv z toho cítíš něco příjemného, vzrušujícího. Když jsou dveře odemčeny, vede ji přes lehce ošoupanou rohož do vstupní místnosti spojené se společenskou síní. Naproti dveřím mezi okny dohořívá dřevo v krbu, před ním je vzhledná pohovka a dva křesla přehozená tenkými přikrývkami kolem dřevěného stolku zaházeného menší kupou harampádí. Nad tím vším visí z patra křišťálový lustr. Po pravé straně místnosti jsou zavřené dveře, u zdi napravo jsou schody vedoucí do patra, kde mezi příčkami zábradlí vidíte další dveře. "Prosím, usaďte se, hned se vám budu věnovat." A vydává se, pravděpodobně spolu s Edrianem, do dveřích na levé straně místnosti, kde je kuchyně.

Apendix Istar - 09. března 2013 14:10

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Tábor banditů v lese - Sebírání věcí. Když se mi můj plán daří a já se dostanu do velitelovo stanu, tak začnu koukat a hledat každou cenou věc. Vytáhnu z prstní kapsy svitek a co největším šeptem řeknu ,, Alova ,,. Poté vezmu měděný svícen a dám ho do svitku. Pomocí telekineze si přitáhnu měšec a aniž bych nahlédnul co je vněm, ho také dám do svitku. Mé oči spočinou na třech bednách, které jsou však zamčené. ,, Klíče bude mít určitě velitel... Bohužel nejsem zloděj, abych dokázal vyháčkovat zámek, či ukrást velitelovi klíče... Budu muset požít magii... Nejdříve však zkusím je uzvednout.l Snad by mohl tuhle bednu člověk mé síly zvednout... ,, Tak že se plně soustředím a snažím se ručně, či pomocí telekizene tuhle bednu zvednout a zkusit jí dát do svitku, když se tam vejde. (15%) Když se mi to nepovede, tak se zkusím pořádně rozhlédnout kolem sebe. Určitě ve svém stanu nemá jenom tři bedny, svícen a měšec. Koukám po všem co by se mi do svitku vešlo a má to nějakou slušnou cenu... Třeba beru i zbraně, když tam budou. Když se ani tohle nepovede a já vůbec nic nenajdu, tak zkusím mávnout rukou a zapálit tu dřevěnou bednu. Potom z ní vybrat co nejvíce nejcennějších věcí. Celou dobu se snažím být co nejvíce potichu a rychlí. Dávám si pozor na pasti, abych nespadl, či něco neshodil. Taky vždycky očkem kouknu, co zrovna dělají a jestli se velitel nevrací.

Velekněz Chrámu Havrana - 09. března 2013 23:23

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - brzké odpoledne Je to již pár dní, co jsi opět opustila brány Královy Tvrze a vydala se zpět do svého pravého domova. Za tu dobu, kterou se tudy potuluješ, jsi prozkoumala takřka celou jižní část Králových lesů. Lidskou nohou jsou během prvních dvou hodin cesty lesem časté výskyty lovců, občas i dřevorubců a výjimečně také narazíš na bylinkářku. Před nějakým tím měsícem jsi také narazila i na skupinku dobrodruhů. Čas od času narazíš na zajíce, čas od času na vysokou zvěř. Před tvým posledním odchodem do města jsi dokonce narazila na dva lovce, kteří přicházeli ze severu. Měli tmavší ošoupané oděvy a příliš dlouho se nezdrželi. Zvláštní, jako by přišli z hlubiny lesa... Počasí je dnes příjemné, svítí slunce a vítr téměř nefouká. Z korun stromů zní zpěvy ptáků a na paloučcích a mýtinách zní tisíce křidélek cvrčků a lučních koníků.

Velekněz Chrámu Havrana - 10. března 2013 14:12

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Měšec zmizí ve svitku a svícen následuje. To se však nedá říct o truhle, která je však na tvé tělo příliš těžká. Prohledáváš tedy i zbytek karavanu a bereš i kus cennější látky, která je sice trochu potrhaná, špinavá a místy i ohořelá, přesto by se však měla jít dobře zpeněžit. Dokonce se ti i zdá, jako by byl karavan poněkud vyprázdněný, jako by tady na policích chyběla spousta cenností. Když vykoukneš ven, zjišťuješ, že ani venku se situace neodvíjí přesně tak, jak by sis asi přál - buď tvůj plán právě odhalili nebo se rozhodli zbavit se nebohé "očarované" Cany vyhnáním do lesa spolu s Gaeyrem, který bude jistojistě také očarovaný, když tam byl s ní. Ať už tak či tak, šéf se právě v doprovodu dvou dalších mužů vrací směrem ke karavanu a ani ta truhla nechce začít hořet. Zdá se, že nejlepší bude zmizet...

Imemoria "Ime" - 10. března 2013 17:21

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Les u Královy tvrze Sedím na stromě a nechávám vánek, aby mi čechral vlasy. Je to příjemné do té doby než si je budu muset zase rozčesat, ale v tuto chvíli mě to netrápí. Tiše si pobrukuji melodii jedné písně, kterou mě kdysi učil otec. Rozhoupu nohy ve vzduchu a vyšvihnu je na větev, na které sedím. Opatrně je podsunu pod sebe, tak, abych se dostala do dřepu. Pravou rukou nahmatám kmen za svými zády. Pomalu se postavím. A pak seskočím z větve. Dopadnu na špičky a lehce přidřepnu. Protáhnu si svaly. Dneska večer bych mohla lovit. Uvidíme… Svižným krokem vyrazím více na sever, dál od Královy Tvrze. Našlapuji na špičku a vždy na ní chvíli setrvám než přenesu váhu i na patu. Je to náročné na svaly a když jsem tak začala chodit, večer mě vždy pálily, ale po čase si člověk zvykne. Při chůzi si tiše začnu prozpěvovat starou píseň, kterou dnes zpívá už jen málokterý bard. Měla jsem to štěstí, že jsem kdysi narazila na cestách s otcem na jednoho postaršího barda, který mě naučil zpívat. Když píseň dozpívám, nezačnu novou, ale cestuji v naprostém tichu, poslouchám zpěv ptáků. Zajímalo by mě, zda existuje nějaký pták, který by dokázal zopakovat melodii, kdybych ji zazpívala… Bylo by hezké naučit takového ptáčka několik melodií. Zabývám se tím v mysli zatímco kráčím lesem.

Velekněz Chrámu Havrana - 13. března 2013 19:18

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Za doprovodů zvuku lesa kráčíš k severní straně, kolem uší ti občas začne potichu pískat velice slabý vánek. Dostáváš se právě do oblasti, kterou kupodivu nemáš příliš prozkoumanou - snad dvakrát jsi tudy procházela, více než pár chvil ses však nezdržela a pokračovala v cestě. Jako by tě něco táhlo od toho jednoho místa... Něco na tomto místě nesedí. Poslední zajíc, kterého jsi viděla, kolem tebe proběhl před dobrou půl hodinou (pokud jsi jej chtěla ulovit, nebyl to pro tebe žádný problém), stopy po lidské přítomnosti zde chybí zcela. Další nezvyklá věc je, že v korunách stromů vidíš spousty středně velkých ptáků. Podle všeho usuzuješ, že se jedná o poštolky, což se ti podle jejich typického volání i potvrzuje. Zvláštní, poštolky jsou dravci a navíc hnízdí spíše na krajích lesa než v jejich hlubinách... Navíc je jich skutečně hodně, některé stromy jsou jimi posety zcela.

Edrian - 16. března 2013 22:05

soukromá zpráva od Edrian pro Mistr si pravděpodobně rozmyslel, kdo otevře dveře, a hodil mi svazek klíčů. Mezitím co odemykám, začíná zase jeho obvyklé úkolování. Už to vidím, za chvíli zase budu poslíčkovat po Králově Tvrzi a shánět u pěkných lékárnic mastičku na staříkovy bolavé záda, haha. Koutkem oka zaznamenám, jak se začíná nějak podezřele ovíjet s tajemným výrazem orientální porcelánové vázy kolem rudovlasé elfky. Teď nevím, jestli si hraje, nebo má nějaké postranní zájmy... "Prosím, mistře, madam.." teatrálně jim otevřu dveře a pokynu rukou širokým gestem dovnitř s úklonou. Pak za nimi zavřu, bágl si hodím vedle pohovky a otrocky kráčím do kuchyně udělat těm dvěma čaj.

Apendix Istar - 17. března 2013 18:09

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Tábor banditů v lese - Zmizení. Beru i tu cennější látku, a když okem zjistím, že už není čas, opět šeptem zašeptám ,, Alova ,, a svitek schovám do pláště. Poté se snažím dostat nepozorovaně z karavanu a schovat se v lese. (77%) Jestli se mi to povede, tak poté čekám, zda ti dva nepozorovaně utečou pryč... A když ne, tak pozoruji, co se děje. Jinak dávám pozor na okolí, na to, zda mě někdo sleduje, dávám pozor, na co šlapu, abych nedělal velký hluk. Držím se v bezpečné vzdálenosti.

Imemoria "Ime" - 19. března 2013 10:52

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro les Při cestě lesem si uvědomím, že tuto část téměř neznám. Procházela jsem skrz tak... dvakrát. Zvláštní, jako by mě něco táhlo odsud pryč... Nerozhodně si prohrábnu vlasy. Projít jen skrz? Nebo neposlechnout ten pocit a jít se na to podívat blíž? Takhle nerozhodně jsem se naposledy cítila, když jsem se rozhodovala, zda se vrátit alespoň částečně do civilizace či nikoli. Zoufale si povzdechnu a vydám se proti tlaku. Jak jdu dál a dál, je stále těžší si nevšímat tolika poštolek v korunách. Vždyť jejich přítomnost tak daleko od okraje lesa a jejich počet jsou téměř proti přírodě. Proti mé vůli se mi z hrudi prodere vrčivý zvuk, který častěji používám ve zvířecí podobě a chloupky na krku se mi zježí.

Zjeh - 19. března 2013 13:44

soukromá zpráva od Zjeh pro Starý dům Jsem vynervovaná a silně, možná až neslušně si koušu spodní ret, zatímco mě stařec pořád drží za zápěstí. Když bystře hodí Edrianovi klíče, na spodním rtu se mi rozlije štiplavý pocit a proto radši přestanu. Potom stařík pomalu přejede rukama k mým bokům a já zacítím potřebu ucuknout, i když je mi to příjemné. Nakonec nic neudělám a zachovám si svou stálou tvář, takže vyděšený sýček. Vede mě po rohožce a mi dojde, že je to starý úchyl. Těším se, až mě pustí. Zavede mě k pohovce a usadí mě na ni. Pohotově si sednu a uvolním se. Když oba dva odejdou do kuchyně, porozhlídnu se, co bych mohla ukrást, ale potom si uvědomím, že by to nemělo smysl. Ten stařík by se znova objevil a zase by mě chtnul za pás. Vykašlu se na to, opřu se o opěradlo a znechuceně čekám.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. března 2013 20:04

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Pokračuješ v chůzi a po několika dalších krocích se nacházíš v jakémsi epicentru okolního ptactva. Poštolky tě pozorují ze všech stran a jejich dravý zpěv částečně přehluší kroky, které se k tobě pomalu blíží. Pak okamžitě utichnou a v lese se rozhostí ticho přerušované pomalým praskáním spadlých větviček. Když se otáčíš, vidíš asi deset sáhů před sebou podivné pololidské stvoření - kdyby byla postava ve větší vzdálenosti, usuzovala bys, že se jedná o stařenu. Před tebou se však zastavila postavou menší a drobnější, velice stará žena s podivnýma ptačíma očima, hávem z šedohnědých pírek poštolek. Nos je dlouhý a na konci zahnutý, přesně jako zobáky ptáků. Její tvář, byť zakrytá potrhanou tmavou kápí, je plná vrásek a zkřivena mukami. Pohled na ni je děsivý. Ale vybavuje se ti jedna povídka, kterou jsi slýchávala před mnoha lety. Kdysi krásná druidka milovala ze všech zvířat nejvíce poštolky z kraje hvozdu. Okouzlena těmito ptáky, zapomínala se starat o svůj hvozd i jeho zvířecí obyvatele. A jak roky plynuly, povedlo se jí vytvořit kouzlo, s jehož pomocí se přemění v poštolku a bude moct létat spolu se svými nejdražšími opeřenci. Byla však příliš nedočkavá a zbrkle se přeměnila v poštolku. Všechno bylo úžasné, najednou se cítila svobodná a létala si všude, kde se jí zlíbilo. "Kéž bych takto zůstala napořád!" řekla si druidka a svým způsobem se její přání splnilo. Zrovna byla vysoko nad větvemi, když kouzlo pominulo a ona padala a padala... Jedna větev jí roztrhla tvář a na druhou, pevnou a ostrou, se nabodla. Umírala a plakala, zohavená, a když si v agónii prohlížela své tělo, spatřila, že není tak zcela člověk. Její slzy smíchané s krví skropily zem pod ní a v okamžik, kdy naposled vydechla, z rudého bláta pod ní vzešlo pět jejích dcer. Byly stejné jako ona sama - nos zahnutý, pírka na některých místech na těle, zohavená tvář a zářné ptačí oči. Údajně propukly v žal, když viděly svou matku mrtvou a rozutekly se po celém světě. Ale je to samozřejmě jen pohádka, kterou prarodiče vypráví malým dětem. Před stovkou let jednu z Poštolnic, jak bývají nazývány, údajně potkal v lese jistý obchodník, ten také však vyprávěl historky, jak potkal a porazil bohy nebo o tom, jak v pustých horách dostal hlad a snědl celého draka. Nicméně bytost odpovídající popisu se zastavila několik sáhů od tebe a svýma očima tě pozoruje. Dýchá pomalu a těžce.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. března 2013 20:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Zatímco se na kamnech vaří v kovové konvi voda, Roderick začne znalecky přikyvovat. "Hezká, to se musí uznat... A jak vidím, i rapír jsi donesl v pořádku." Sáhne na poličku a vezme do ruky jeden ze zdobených váčků. "Tohle bude tak černý čaj, že Drowové budou oproti tomu čistý sníh..." zamumlá si a přičichne, samozřejmě nabídne i Edrianovi. "No, a peníze máš?" zeptá se jen tak mimochodem a začne připravovat další věci, jako třeba šálky, cukr, svou oblíbenou skořici a také tácek s máslovými sušenkami. Až to je vše nachystáno na stolku, usadí se do volného křesla a začne si pěkně pochutnávat. "Tak co teď? Plánujete se někam opět vydat, za nějakým tím dobrodružstvím? Heh..." zeptá se tak nějak obou i jen Edriana. "Teda, já vás nevyháním, milerád vás tady nechám i pár nocí přespat. Hostince v Tvrzi jsou drahé, mám tady i lepší postele..."

Edrian - 19. března 2013 20:57

soukromá zpráva od Edrian pro Doma A opět za mnou jde očíhnout situaci mistr, jak mu poslušný slouha/učeň vaří čaj... "Mistře, je to zlodějka. Vzal jsem ji s sebou, začlenil do své družiny, aby se k nám přidala, ale jakmile jsem... zůstal sám... pouze s ní, bál jsem se, že mi peníze sebere a lehce se mě zbaví. A tato nejistota trvala dva dny. Jakmile jsme dorazili do Královy Tvrze, dal jsem jí pár zlatých, částečně za to, že jsem přežil, z části aby nemusela na pár dní nikoho okrást. Jak vidíš, nepovedlo se," říkám mistrovi, když připravujeme čaj. "Mimochodem, jmenuje se Zjeh. A peníze mám ve svém vaku vedle pohovky, na které právě teď sedí," povím mu dostatečně výstižně, aby pochopil, že je to pořád ještě zlodějka, koho si dovedl domů. Beru tác s šálky a čajem a nesu jej do společenské síně. Naštěstí Zjeh byla celou dobu jako přikovaná k sedačce. Proto jsem si zabral další křeslo, podobně jako můj mistr. "Nyní byste měl slyšet celý příběh... i ty, Zjeh, protože ti dlužím odpovědi na otázky... a mimochodem, toto je můj mistr, Roderick. Nechvalně známý mezi vámi lapky jako velmistr 'hnutí odporu' Bráně proti cechu zlodějů." Pak začnu povídat hezky od začátku jak jsem přišel do Zeleného Vrchu, našel mistrem zmiňovaný pergamen o výzvě knihovníka Oracy ohledně sošky Havrana. Pak popis naší čtyřčlenné skupiny. Cesta do Chrámu Havrana a zase zpět, kde nás čekala podpásovka Oracy a odhalení Ernesta Hbitoprstého. (Ptal se na vás mistře, prý ho znáte. Mám vás od něj nejspíše pozdravovat.) A potom jim vyprávím, jak to vlastně bylo s třemi prsteny, které vytvořili jílec dýky, a zbývající části - záštita, dvě čepele ve skryté podobě per. A kde se vlastně nachází... a kam pokračuje naše cesta. Pak přišla pro mě ta horší část. O tom, jak jsme s novou potencionální členkou vyšli do Královského města... neznámý čaroděj ve tmě lesa, záhadné černé příšery s černými drápy, které se po noci změnily v šedý sliz. A o smrti všech mých společníků. Pohřeb... Byla to velká ztráta. Nakonec to velké břímě nesu sám. Nemůžu se zastavit na dlouho, přívrženci Oracy mě dozajista hledají, neboť to byl můj kord, který proklál jeho zkalené podlé srdce a umlčel jeho tep navždy. Nejvíc mě děsí tušení, že na toto sám nestačím." Nakonec prohodím pár slov o zjištění kontaktů v Rudém přístavu ohledně lodi do Brány. A hlavně, kde bych mohl najít nějaké odvážlivce, kteří by se ke mně přidali...

Velekněz Chrámu Havrana - 20. března 2013 21:49

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, Chrám Nejvyššího Pána - ráno, konec května 149 VR "Děkujeme!" pronese hlasitě a pomalu Velekněz a vzhlíží ke stropu. A to už se všichni pouští do jídla, někteří velice zbrkle, jiní (především ti Pánu nejvěrnější) ještě chvíli rozjímají. Když je snídaně z většiny snědena, obyvatelé chrámu se začnou odebírat ke své práci. Jeden z nejvýše postavených kleriků se však uprostřed tvé snídaně postaví za tebe. "Velekněz si s tebou přeje mluvit, drahý Jofe." řekne ti s klidem v hlase. "Byl by velice rád, kdyby ses mohl dostavit hned, jak to bude možné." Pak se otočí a odchází na své místo. "Jofe... Jofe..." opakuje si Velekněz, když k němu příjdeš - ať už během snídaně nebo až po ní. "Viděl jsem, co jste zvládli spolu s Nikolajem. Výborná práce." Vidíš, že se mu ruce lehce třepou, ačkoliv to může být i jeho věkem a tím, co všechno již prožil, co již chrámu věnoval. "Oslava bude velice nádherná. Ale zítra do Rudého Přístavu dorazí loď s jistým obchodníkem, Karlem Stříbřitým. Potřebuji s ním sjednat určitý obchod a momentálně nemám kupodivu žádné lidi, jež by tam mohli tento obchod vyřídit. A snad mě chápeš, že nemohu na den, dva odcestovat bez oznámení - popudilo by to bratry i sestry a Pánovi by se to nelíbilo..." "Nicméně, jeden z vás dvou bude muset zůstat tady a dohlédnout na oslavy. To rozhodnutí, kdo z vás zůstane a kdo z vás se vydá do Rudého Přístavu, nechám na vás. Již uspořádáním této nemalé události jste si u mě vytvořili velký obdiv. A rozhodněte se prosím rychle, venku již čeká kočár..."

Velekněz Chrámu Havrana - 21. března 2013 13:34

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Jako pára nad hrncem se vytratíš a krom pár ukradených věcí za sebou nenecháváš žádnou stopu. Dostáváš se do solidní vzdálenosti a husté křoví ti skýtá výborný úkryt před náhodnými pozorovateli. Mezitím Gaeyr s Canou odcházejí z tábora pryč a někdo po nich hází kameny a větvičky, naštěstí se ani jedna netrefí blíž jak sáh od nich. A po chvíli už si jich nikdo vůbec nevšímá. A to už Gaeyr staví Canu na její nohy a nepozorovaně přichází k tobě. "Tak jak se vám dařilo, pane?" ptají se tě, když příjdou blízko, samozřejmě velice potichu.

Jof - 21. března 2013 14:04

soukromá zpráva od Jof pro Chrám Nejvyššího Pána,nečekaná cesta Velekněz ukončí modlitbu a já otevřu oči.Je tu nový den a nové povinnosti tak bude lepší se věnovat spíš současnosti.Zasedneme ke snídani a někteří se hned pustí do jídla zatímco jiní chvíli rozjímají.Já jsem někdy uprostřed jím pomaleji a když si všimnu že se za mne během snídaně postaví jeden z výše postavených kleriků nejdřív se leknu že jsem něco provedl.Ale jeho klidný hlas brzy uklidní i mně. Že by ... ne to není možné ... Když je snídaně z větší snědená spěchám za Velmistrem zvědavý co to asi bude. Že by nějaká výprava?Není na to poněkud brzy?Navíc teď když se přichází oslava Pána?Že bych se přece jen ... Po prvních slovech kdy mám pocit že jsem přece jen něco provedl přichází z Velmistrových úst slova chvály zatímco já se zmůžu jen prosté poděkování.Následně se však dozvím důvod mé návštěvy poslední dobou jsou všichni zaměstnaní oslavou a tak souhlasím že odjet teď by rozhodně nebylo vhodné Velmistr teď asi nemá volné ani dvě minuty natož dva dny.Ale jedná se asi o naléhavou situaci když venku už čeká kočár. Kodrcající kočár a v něm tři muži kteří se sklánějí nad mapou.Na chvíli mám pocit že toho kdo stojí na proti mně poznávám... Ale už je to opět pryč.Zamrkám,zatímco jako poslední vyhasínající vzpomínka se mi vybaví černý znak na štítu který byl položený na sedadle vedle mně.Ale když se ho snažím zařadit zmizí i on.Teď ne,dobře zpátky k současnosti jak se rozhodnu?Není to snadné po vší té práci bych zde rád zůstal a dohlížel na průběh oslavy,ale taky bych se rád podíval za zdi chrámu.Do míst která mně straší ve snech a která mi přijdou občas na prchavý okamžik známá. „Děkuji.Já .... o tom přemýšlel a rozhodl jsme se že pojedu.“odpovím nakonec Velmistrovi i když se mi hlas na začátku poněkud zadrhne.Ikdyž to zní divně rád bych věděl co jsem byl.Mám jen noční můry a střípky vzpomínek které se vytratí když se je snažím pochopit.Ale možná je lepší nechat nějaké otázky nezodpovězené.

Apendix Istar - 21. března 2013 19:12

soukromá zpráva od Apendix Istar pro V lese - Cesta mě volá dál. Odejdeme dost daleko od tábora banditů. Třeba i kilometr daleko a tam si najdeme nějaké místo a všichni tři sedneme na mech. ,, No upřímně jsem čekal lepší výsledek... Největší bohatství bylo určitě v těch bednách, ale nebyl čas najít způsob je otevřít... Nejsem žádný zloděj. Každopádně něco mám, a když to bude málo, najdeme jiný způsob jak získat peníze. ,, Dořeknu a vytáhnu z prsní kapsy svitek. ,, Alova ,, Řeknu hrdým hlasem a povýšeně kouknu na ty dva. Potom ze svitku vyndám všechno, co jsem naposledy uloupil... Tak že měděný svícen, cennější kus látky a ten poloprázdný měšec. Zvědavě otevřu měšec a zjišťuji, co je v něm... To koření a ranec s bronzovým nádobím jim neukazuji... Taky to bylo ukradeno ještě dříve, než jsme udělali dohodu.

Zjeh - 21. března 2013 20:29

soukromá zpráva od Zjeh pro V domě Nezůčastněně sedím v pohodlné pohovce a všechenn rozhovor poslouchám, Skrývám se do hloubi pohovky a chci se do ní ponořit tak hluboko, abych jí propadla a ocitla se na tržišti u spousty nehlídaných peněženek... Peněženek a váčků... Hmmm... Trhnu sebou a podívám se, jeslti mi také udělali nějaký čaj. Usměji se na šálek a jemně ho uchpím. To je od nich milé. Moc dobrý čaj, pak je musím pochválit... Co to říkám? Je to jenom voda s listy! Nic víc! Podrážděně si usrknu a zase se ponořím do křesla. Poslechnu si příběh o nějakém peru a dojde mi, že mi asi nezbyde nic jiného, než další cestování s trasořitkou Edrianem. Vzdechnu. Potom nám stařík nabídne střechnu nad hlavou. Nechám rozhodnutí na Edrianovi, i když je mi jasné, že to byl spíše pokyn a rozkaz ke krátkému přebývání u Rodericka.

Velekněz Chrámu Havrana - 22. března 2013 22:15

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne "To... to mě mrzí, Edriane..." hlesne potichu a upřímně Roderick, když vyslechne příběh. Jde na něm vidět že se mu hlavou prohání vzpomínky na to, jak i on ztratil své blízké, mnohdy i před svýma očima. Hlavně vzpomínky na Victorii, která mu umřela v náručí... Slzy se mu však v očích neobjeví a jeho výraz poznamenán věky zůstane pevný. Nicméně radost z toho, že vidí svého žáka je větší. Sušenky samozřejmě zdvořile nabídne oběma, hlavně tedy Zjeh, která se mu zdá vystresovaná a nesvá. "Tak do Rudého Přístavu, jo...? Dneska je prvního, zítra večer by vám měla plout loď na jih. Teda, samozřejmě si můžete taky připlatit u někoho v docích nebo plout na obchodních lodích..." Váš rozhovor je však přerušen, někdo vchází do domu. Pokud se otočíte, vidíte malou blonďatou holčičku s příjemným úsměvem a jakýmsi balíkem v rukách. "Áh, zapomněl bych. Představuji ti svou novou žákyni, Elišku. V den, kdy jsi odešel, jsem ji potkal na ulici a usmyslel jsem si, že tebe už nemám co učit, tak ji vezmu s sebou. Koneckonců mé sídlo postrádá život, když nejsem doma a této nebohé dívence, které nepřál osud, to zajisté pomůže." Děvče příjde blíže, při tom si všimnete jejích výrazných očí smaragdové barvy, a podá balíček Roderickovi. "Dobré odpoledne, Mistře Rodericku. Pan Filip vám posílá tento balíček jako výraz úcty a také jako poděkování za pomoc." řekne zdvořile a Roderick jí za to poděkuje a lehce poplácá po rameni. "A tohle musí být váš bývalý učeň, Mistr Edrian!" Při pohledu na půlelfa se jí oči rozzáří jako by o něm Roderick vyprávěl všelijaké heroické legendy. "Tak ráda vás poznávám, Mistře!" řekne a hluboce se ukloní. "Ale kdo je tahle...?" zeptá se skoro až s dětskou nevinností a ukáže na Zjeh pohodlně usazenou na pohovce.

Zjeh - 25. března 2013 16:55

soukromá zpráva od Zjeh pro V domě Sedím a příjmám sušenky, které mi Roderick vytrvale nabízí a poslouchám Edrianovo, ne moc veselé vyprávění. Divila jsme se, že tomu měkotovi nevytryskly slzy. Dá mi najevo, že se ho můžu na cokoliv zeptat. S nehnutou tváří zavřu oči a mírně zakývám hlavou na znamení, že nic nepotřebuju. Vezmu si sušenku. Jsou moc dobré. Potom k nám dorazí malinkatá holčička a já se na ni povýšeně podívám, ale děti mám moc ráda. Překvapí mě její úcta k trasořitce Edrianovi a starouši Roderickovi, ale nechám to plavat. Ať si ji Roderick vychová jak chce, mi je to ukradené. Čekám, jakou lichotku si připravila pro mě, ale na mě jenom ukáže prstem, jakoby z ní veškerá úcta a pokora vyprchala. Okamžitě vyprsknu smíchy a zakryji si čelo. Můj úsměv ale opadne, jakmile si uvědomím, co po mě holčička chtěla. Co jí mám říct? Zloděj? Vylekala bych ji! Pomalu zvednu hlavu s vážným výrazem. Důležitě se na ni podívám a odpovím. ,,Já jsem... Zjeh, bytost co se snaží vydělat si všelijakými způsoby." Šalamounská odpověď. Neůplná pravda. Ano! Levý koutek mi zacuká a já si vezmu další sušenku. Zhluboka se nadechnu a rychle vydechnu.

Edrian - 25. března 2013 18:35

soukromá zpráva od Edrian pro "Nám?" podivím se nad výkladem další cesty. "Asi jste to nepochopil, mistře, Zjeh se mnou cestovat nechce a já jí nebráním v odchodu." Jen co to dořeknu, vtrhne do domu další blonďatý mrňous. Nemusím dvakrát přemýšlet nad tím, že to je další Roderickův poskok. Chudák malá... "Takže jste si za mne našel náhradu," zasměji se. Další část pronesu již tišeji. "...nebo se mě prostě snaží vyhodit z domu." Co ta malá odříká svoji nacvičenou frázi, upoutá se její pozornost na mě. "Já tebe také, mrňousi," předvedu úklonu. Když se mrňouska Eliška zeptá na Zjeh, vyprskne smíchy. Bohové... protočím oči. Poté, co všeřečnou vysvětlivkou obejde pravdu a vítězoslavně se usměje, vysvětlím Elišce: "To znamená zloděj, pouliční lapka, lupič a hrdlořez." Načež si hraně gestem podřežu prstem krk s širokým úsměvem.

Velekněz Chrámu Havrana - 25. března 2013 22:13

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer Roderick se na Edriana překvapeně podívá a obočí div že nevyletí ke stropu. "A-aha..." vysouká ze sebe zmateně děvče a vezme si sušenku z tácku. "Běž si do pokoje, ještě chvíli se budu věnovat tady hostům, ano?" řekne ji potichu Roderick a rukou ukáže ke schodům. "Ano, pane." odpoví ještě více potichu a projde kolem pohovky s nepřítomným výrazem směřujícím ke Zjeh. "Eli!" houkne na ni ještě, když už má nožku na schodu. Hází jí ještě jednu sušenku, dobře mířenou na úroveň ramen a ruka dívenky ji chytí. "Děkuji, Mistře Rodericku!" S úsměvem na tváři a sušenkou v ruce si to štráduje po schodech. "Viděl jsi? Moc šikovná holka, až jí bude dvacet, vykoná velké věci..." Ještě chvíli si s vámi povídá o všem možném, pár otázek typu "a odkud pocházíte" a podobně směřuje i na Zjeh, která je očividně radši potichu. Ukáže vám (tedy hlavně Zjeh) svůj dům a také skromnou koupelnu. Nakonec ještě zmíní, že: "Rád bych vám uvařil něco k jídlu, ale Edrian by mohl vyprávět, jak to dopadlo posledně, heh." Jde vidět, že i přes veškeré trable, které mu kdy způsobil má svého Edriho moc rád a i v přítomnosti Elišky na něj rád vzpomíná. Spát můžete v Edrianově pokoji, který se nezměnil. A aby měl vůbec Edrian kde spát (je přeci samozřejmé, že dáma nebude spát na zemi!), Roderick mu přinesl dvě hezké houně a polštář. "Nebo taky můžeš spát prostě na pohovce, no." řekne mu na dobrou noc a pak se vydá do pokoje Elišky.

Velekněz Chrámu Havrana - 25. března 2013 22:50

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, Chrám Nejvyššího Pána - ráno, konec května 149 VR "Vážně? To moc rád slyším, Jofe!" pochválí tě Velekněz a vytáhne jakýsi napůl napsaný dopis, který začne dokončovat. Možná se ti to jen zdá, ale Velekněz vypadá poněkud... neklidně. Každopádně dopis dopíše, zapečetí a předá ti jej. "Dej ho prosím tomu obchodníkovi. Ještě jednou, jmenuje se Karel Stříbřitý. Příjmení si vysloužil za ty peníze, které vydělal obchodem i poctivostí - když vykoná nějakou službu, nechce více, než devět stříbrných. Skvělý muž! Najdeš jej někde v docích, tráví tam spoustu času. Kdyžtak se na něj poptej, lidé jej určitě budou znát." Na znamení díků i jako rozloučení kývne hlavou a pousměje se. Pokud již nemáš otázky, je na čase se vydat pryč. Když se však otočíš, Martin si náhle vzpomene a něco málo ti řekne navíc: "Nezapomeň o tom říct Nikolajovi, rozhodně by to měl vědět. Ostatní bratři a sestry z Chrámu to ale vědět nemusí... A ještě... Jofe... dávej na sebe pozor, řádně se vyzbroj, neboť svět není vždy přívětivý, jak se mezi našimi zdmi může zdát. Tohle pro tebe může být těžká cesta..." Když se již rozloučíš a pobereš všechny věci, můžeš nastoupit na nádvoří do hnědého kočáru taženého dvěmi koňmi. Ty právě hladí vozka a dává jim nějaký pamlsek.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. března 2013 13:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro stezka do Zeleného Vrchu - nedaleko tábora, ráno Po nějaké té chvíli cesty - když už jsi přesvědčený, že jste daleko - vykládáš věci do trávy před sebou. A oba ze dvojice překvapeně zítrají na tvůj kouzelný svitek. Při cestě také zašli do své skrýše a vzali s sebou své kožešiny - celkem asi půl tuctu vysoké zvěře, dvě vlčí kožešiny a větší počet králičích. Je toho skutečně dost a skoro mají problém je přenášet, zdá se ti. I přesto tě však nezdržují a jsou ti v patách. Každopádně tě uznávají za tvůj lup a také mají oba jednu otázku: "Co bude dál?"

Apendix Istar - 27. března 2013 18:13

soukromá zpráva od Apendix Istar pro V lese - Cesta mě volá dál. Koukám, jak se na mě ty dva spokojeně dívají. Není to hodně, ale ani málo to není... Na nějakou dobu nám to vystačí. ,, Pojďme do Zlatého přístavu... Tam vám u tepla hřejícího krbu a dobrého moštu rozdělím vaší odměnu... ,, Řeknu a začnu vracet všechny věci zpátky do svitku. Potom svitek opět uzavřu heslem a vrátím zpět do prsní kapsy pláště. Vydávám se a doufám, že jdou se mnou, zpátky do Zlatého přístavu... Cestou jdu mlčky a přemýšlím... Přemýšlím co dál... Každopádně mi od doby co mi tihle dva pomohli s loupeží... Uvízla v hlavě jedna myšlenka... ,, Co říkáte na to putovat se mnou a poznávat svět a zažívat dobrodružství... Vydělat spousty zlatek a poznat věci nevysvětlitelné... Mám teď jistý úkol a dva společníci by se mi hodili... Co říkáte? ,, Řeknu a lehce se pousměji. Při tom na ně očkem kouknu. Pokračujeme v cestě dál, až do Zlatého přístavu...

Jof - 28. března 2013 00:14

soukromá zpráva od Jof pro Přípravy na cestu Velmistr mně pochválí a vytáhne dopis který začne dokončovat a mně se zdá že je něčím znepokojený.Velmistr vypadá neklidně,ale může to být jeho stářím nebo něčím jiným.Ale přesto se mi zdá že zde půjde o něco většího.Dá se čekat že se jeho pozornost upíná i někam jinam než k následující oslavě,ale tohle jako by bylo opravdu naléhavé. Ale co může být až tak naléhavé? Velmistr dokončí svůj dopis a zapečetí ho a pak mi ho podá ovšem nezapomene mi připomenout komu ho mám v přístavu předat.I když na velmistrově řeči není nic neobvyklého přece se mi na ní něco nezdá.Způsob kterým popisuje obchodníka i to co řekne se mi moc nezdá. Ale možná jenom vidím něco tam kde nic není.Navíc i v mé vlastní paměti jsou díry,hlavně to co se stalo před vstupem do chrámu. Protože už další otázky nemám rozloučím se ovšem další velmistrova mně však znepokojí ještě víc . Pokud je to v záležitosti chrámu proč ty tajnosti?Navíc co ty řeči o nebezpečné cestě?Tohle přece nevypadá tak obtížné,ale cesty mohou být nevyzpytatelné.Přesto se mi na tom něco nezdá. Vyhledám Nikolaje,oznámím mu proč bohužel nemůžu dohlížet na průběh oslavy,rozloučím se ním a pak se vydám připravit se na cestu.Když dávám dohromady výbavu mám pocit že jsem to už dělal. Proč jsem zde?Je to pokání za něco strašného co jsem udělal?Ale proč se mi paměť vrací teď? Opět se mi vybaví znak vlka zamrkám,ale štít je opět prázdný.Plný obav a nezodpovězených otázek se rozloučím s ostatními bratry a vydám se na náměstí.

Imemoria "Ime" - 28. března 2013 09:18

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro les Typické hvízdání poštolek, či jak se nazývají ty zvuky, jenž vydávají, je tak hlasité, že musím vynaložit veškeré své sebeovládání, abych si zoufale nezacpala uši. Zatnu zuby a trpím, ale zároveň se rozhlížím kolem a hledám nějaký důvod, proč se tyto poštolky chovají tak odlišně od typických zástupců svého druhu. Mé pohyby jsou značně trhané. Ta tam je veškerá elegance lovce, zbyl jen strach kořisti. A pak je najednou ticho. Tíživé, husté, téměř hmatatelné ticho, které se vznáší všude okolo mě a jako by ze mě chtělo postupně dostat i tu poslední molekulu kyslíku. Mám dojem, že toto ticho má i svou chuť. Cítím ji na jazyku nebo si to jen představuji? Mírně nahořklá, trochu připomíná skořici až sladce lepkavá. Přijde mi, že trochu podobně by mohlo chutnat tajemno. Pomalu se otočím tím směrem, ze kterého na mě křičí všechny mé smysly a instinkty. Osoba, pokud ji tak smím označit, která tam stojí mě překvapí spíše tím, že se tam dostala zcela neslyšně než jejím vzhledem. V prvním momentě mi to tak přijde. Ale pak si začnu uvědomovat, že to peří je její součástí, ne ozdobou. A oči patří ptáku, ne člověku. Kdo je? Měňavec není... Tedy neměla by být. Co je tedy zač? Poštolnice? Popis by seděl, ale není to jen další pohádka pro děti? Je opravdu možné, aby někdo takový existoval? Je to možné, já přeci taky jsem. Napůl člověk napůl zvíře. Ona na tom není v podstatě jinak... V duchu se mi neuvěřitelnou rychlostí míhají obrazy. Drudka, která se mění na poštolku. Ta samá dívka nabodnutá na větev, po které skapává krev. Můj odraz, když jsem byla ve zvířecí podobě. Oči stařenky, která stojí naproti mě. Nenapadají mě žádná vhodná slova, žádný pozdrav, který by byl dost uctivý, žádné gesto, které by bylo dost pokorné. Jistě si tedy dokážete představit tu malou žárovičku nad mou hlavou, která se po několika okamžicích, které mi připadaly jako věčnost, rozsvítila. Podívám se přímo do očí stařenky a vyseknu drobnou úklonu. Přesto však stále udržuji oční kontakt bez jediného mrknutí. "Zdravím tě, paní poštolek a lesa." V mém hlase zaznívá úcta ke staršímu i k neznámu. Pomalu se narovnám a čekám, zda mi Poštolnice odpoví.

Velekněz Chrámu Havrana - 28. března 2013 09:47

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Při tvých slovech se stvoření celé zatřepe a cítíš z Poštolnice nevídaný hněv. Nenávist vůči ostatním lidem? Nenávist vůči položivotu? Nenávist vůči řeči, kterou věky neslyšela? Ať už tak či tak, sípání se stává hlasitější a hlasitější. V přimhouřených očích dravce se objeví nazelenalá slza a jak stéká po tváři, zbarvuje se to tmavších odstínů, až nakonec na zem spadne černá kapka. Poštolnice vymrští levou hnátu do strany a poštolky jako poslušní služebníci vzlétnou ze stromů a začnou ve vzduchu kroužit se svým hlasitým křikem. Přesto slyšíš její sípání ještě hlasitěji než celou kakofonii ptáků, zarývá se ti do mysli a přivolává strach. A když už je situace nejméně snesitelná, stařena zakřičí a kulhavým během - či spíše rychlejší chůzí - běží proti tobě s napřaženou rukou. A jako kouzlem, když jste od sebe pouhé dva sáhy, propadne se s hrůzným řevem do země a nezbyde po ní ani stopa, poštolky v mžiku odletí vysoko nad les a pak pryč. Les je opět naplněn hrobovým tichem a na místě propadu Poštolnice je jen pár velkých pírek...

Velekněz Chrámu Havrana - 28. března 2013 09:54

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, Chrám Nejvyššího Pána - ráno, konec května 149 VR Ačkoliv Nikolaj z toho nevypadá zrovna dvakrát nadšený - možná je dokonce i zklamaný - popřeje ti šťastnou cestu a brzký návrat, slíbí, že se o slavnost řádně postará. S nabalenými věcmi se vydáváš ke kočáru a vstupuješ do něj. "Můžeme již vyrazit, nebo chcete ještě něco vyřídit?" ptá se tě vozka skrz okénko.

Velekněz Chrámu Havrana - 28. března 2013 10:20

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro moře - severozápad od Brány, něco kolem poledne Jak se námořní bitva až doteď vyvíjela celkem slibně, vše se najednou obrací proti vám. Seběhlo se to celé velmi rychle, že si to sám moc nepamatuješ. Nejprve z nepřátelské lodě vyletí střely balist a zasáhnou tvou loď do boku, ta se z toho rozhoupe. Námořníci se chystají opět vystřelit, když do vás odněkud přiletí dalších několik střel a doslova rozmetají příď lodi. Na palubě začíná velmi rychle klesat morálka. Celá bitva pro tebe velmi rychle končí. Kdesi na lodi slyšíš výbuch a ucítíš zápach spáleniny, hned na to následuje praskání dřeva a pak tě něco silně udeří do hlavy. Ztrácíš vědomí... pobřeží, brzo ráno Pomalu otevíráš oči. Na jazyku cítíš písek, do kterého máš zabořenou půlku obličeje. Hlava tě bolí a cítíš se velmi unavený, navíc jsi nachlazený z toho, jak ti posledních několik hodin vlny neustále zamokřovaly nohavice a pár větších vln tě spláchlo skoro celého. Chvíli ti trvá, než sebereš sílu posadit se. Když si nahmatáš šíji, která tě tak bolí, zjistíš, že máš rozbitou hlavu. Což samozřejmě není žádná velká překážka, za dva týdny tam určitě budeš mít maximálně jizvu! Kolem tebe je pár dřevěných prken, tvá poloprázdná brašna a dýka. Máš hlad i žízeň, v brašně máš něco jídla, ale večer už budeš zase hladovět, pokud si nic neseženeš. Pláž ti vůbec nepříjde povědomá, netušíš, kde jsi. Navíc zde nejsou žádné známky Království, krom trosek tobě svěřené lodi.

Imemoria "Ime" - 29. března 2013 00:03

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Les Nechtěla jsem Poštolnici poštvat proti sobě, Noci, to ne. Přesto se stalo. Mé slova mají naprosto opačný efekt než jsem doufala, že budou mít. Že já raději nedržela tlamu pěkně zavřenou… Sípání ve mně probouzí spíš úzkost než strach. Mám chuť stočit se do klubíčka a doufat, že to jen nějaká noční můra. Bojím se však pohnout. Čím jsem si to vysloužila? Přece jsem ji nijak neurazila, nebo ano? To už je jednou, důležitější je, co teď… Poštolky ji poslouchají, jakby ne, když je to Poštolnice, poštve je proti mně, aby mě uklovaly k smrti? Přemítám, zatímco neklidně sleduji střídavě počínání ptáků a stařeny. Rty semknu do úzké čárky, zatnu zuby. Jako by mi to mohlo pomoci potlačit strach. Počítám vteřiny do chvíle, kdy mi prasknou nervy, což bude tak do minuty. Stařena se ke mně však najednou rozběhne. Zaujmu obraný postoj Vítr- levá noha je mírně vepředu, kolena lehce pokrčená, ruce podél těla. Instinktivně zvolím správný okamžik, kdy bych postoj změnila. Ale k tomu nikdy nedojde. Stařena se přesně v okamžiku, kdy začnu posouvat pravou nohu tak, aby opsala kružnici kolem levé nohy po směru hodinových ručiček, Poštolnice se propadne do země. Nastane znovu ticho. Tentokráte mi však přijde uvolněnější. Nebezpečí přeci pominulo,ne? Opatrně se shýbnu a zvednu pár pírek, které zde zůstaly. Zamyšleně na ně koukám a pak z neznámého popudu tiše promluvím. "Obě jsme byly napůl zvířata tělem i duší. Možná byl rozdíl v tom, že já to přijala…" Schovám pírka do brašničky. Zamyšleně si začnu broukat smutnou melodii, zatímco pokračuji lesem dál.

Velekněz Chrámu Havrana - 30. března 2013 21:12

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, brzké odpoledne Brzy se napojujete na stezku a míříte do Zlatého Přístavu. A oba dva se s kožešinami drží spíše dál a čas od času si mezi sebou něco řeknou, ale krom občasných slov jim nic nerozumíš. A když jim předhodíš svůj návrh, nejprve jim to vyrazí dech, rychle se ale vzpamatují - byť ne zcela - a vypadne z nich něco jako: "Budeme o tom přemýšlet po cestě." Krátce po poledni dorážíte k branám města a stráže vás "vítají" zvednutím očí v sloup, nic ale neříkají a pouští vás dál. A jen pár kroků za branou tě tví společníci zastaví. "Děkujeme pane, velice jste nám pomohl." hlesne Cana. "Ale obáváme se, pane, že bychom vám byli jen přítěží..." pokračuje za ni Gaeyr. Ještě několikrát ti poděkují a dokonce ti i nabídnou své kožešiny, pak se loučí a vydávají se pryč, někam do města, ať už jim dáš slíbenou odměnu či nikoliv.

Velekněz Chrámu Havrana - 30. března 2013 21:22

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Po stovce kroků již do tichého lesa nezní jen tvé kroky a hlas, přidávají se lesní společníci, ptactvo a občas ve větvích zahlédneš třeba veverky. Kráčíš ještě více na sever a okolí ti najednou začíná připadat povědomé - ačkoliv jsi tady zřejmě nikdy nebyla. A jak vánek opět zesílí, do nosu tě udeří zápach spáleniny z dýmu přicházejícímu k tobě zprava. A aby toho nebylo málo, ze stejného směru se k tobě donáší několik lidských hlasů.

Apendix Istar - 31. března 2013 15:23

soukromá zpráva od Apendix Istar pro V lese - Cesta mě volá dál ,, Dobrá tedy... Ať se vám na vaší pouti daří. Tady máte slíbenou odměnu... ,, Řeknu a dám jim pět zlatých. Kožešiny si s poděkováním vezmu. Jakmile se s nimi rozloučím, tak si to zamířím rovnou na tržiště. Nejdříve jdu prodat ten jeden měděný svícen a ten ranec s bronzovým nádobím. (93% na smlouvání) Potom zajdu k nějakému stánku, kde prodává lovec své kožešiny, či někam jinak a snažím se prodat přibližně půl tuctu vysoké zvěře, dvě vlčí kožešiny a větší počet králičích. (86%% na smlouvání) Potom dále prodávám u stánku s látkami a oblečením tu cennější látku. (89% na smlouvání) A naposledy jdu k nějakému bylináři zjistit, co to je za koření. Já se v koření, bylinkách a podobně trochu vyznám... Dost rád vařím a tak toho mám docela ve svitku dost... Ale tohle neznám... Tak že počítám, že to bude nějaké cizokrajné a vzácné... Nechci to prodat, jen zjistit co to je...

Elizabeth `Břitva` Hansová - 01. dubna 2013 17:13

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Chech V momentě, kdy mně osloví se neovládnu a vypustím to první, co mně napadne. "To mi došlo, ale já tady mám-" V tom se ocitnu nad zemí. Páni! Já letím! uvědomím si v první chvíli. Pak si ale uvědomím ještě něco. Drží mně. Začnu sebou trhat jak jen můžu. "Hej! Pusťte mně!" To už se ale blíží nějaký muž. Zvednu sklopenou hlavu a změřím jej pohledem "Já vás taktéž neznám. Takže je to fér, ne?" řeknu s úšklebkem. Dál radši mlčky čekám, než domluví. Celkem by mně zajímalo, jestli se smějí, protože musí nebo protože chtějí. Celou dobu mlčím, dokud se neocitnu zase hezky na zemi. "Hledám prácci." Řeknu s přízvukem typickým pro nejlepší mého řemesla- Genovessany. "Mysslela jssem , žže mi zzde nějakou nabídnete."y to byla naprostá samozřejmost.

Velekněz Chrámu Havrana - 01. dubna 2013 21:45

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, něco kolem poledne "Mhh... tak práci, jo?" pořádně si tě prohlíží od hlavy až k patě, vždy se zastaví na hrudi a pasu a pak opět pokračuje. "A jakou práci by sis asi představovala? Co vlastně dokážeš? Svádět a okrádat klienty? Pašovat? Vyzvídat informace od nepřátel...? Tak co, co všechno dokážeš?" Opět si promne vousy a pořád si tě prohlíží, jako by každou chvílí čekal, že z pod tuniky vytáhneš truhlu plnou drahokamů jako dar cechu.

Imemoria "Ime" - 04. dubna 2013 19:33

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Les Kráčím volně kupředu a postupně cítím, že se vracím zpět do lesní "civilizace". Les mi zde připadá povědomý, ale jsem si téměř jistá, že jsem tudy neprocházela. A co se vlastně divím, že. Lesy jsou vesměs všechny stejné- znáš jeden, znáš všechny... Chci udělat další pokojný krok, když mě do citlivého nosu uhodí pach spáleniny. Jako vždy, když už si myslíš, že jsi vyčerpala dnešní dávku průšvihů, že Im... Otočím se na patě a poklusem zamířím ke zdroji pachu a hluku. Neberte si to špatně, nechci, aby mi shořelo loviště... Dobrá, záleží mi i na těch lidskejch životech, ale rozkřikovat to nemusíte. Postupně zrychlím do sprintu. Dopadám jen na špičky a okamžitě se z nich odrážím. Cítím ve vlasech vítr. Nebýt okolností, tuto chvíli bych si užívala. Ale teď jde o životy.

Zjeh - 04. dubna 2013 19:37

soukromá zpráva od Zjeh pro V domě Vykulím oči na Edriana, který proti mě právě ,,poštval" Elišku. Chce se mi po něm hodit bobkem! Ten grázl! Zloch jeden! Plesnivá brambora! Já se snažím nevyděsit chudáka malou, co tu musí trpět toho starého blázna a on mi to překazí! To je ale... Tentononc! Sakra! Rozmáčklé rajče! ... Hlavou se mi honí tisíce a tisíce podobných přirovnání k Edrianovi. Vezmu si sušenku, začíná jich být málo. Starouš ještě jednu hodí holčičce a musím se pousmát, jak je šikovná. Mi by to teda rozhodně spadlo a ještě bych na to šlápla! No, možná přeháním. Roderick nám ukáže ne moc komfortní bydlení. Ani mě to nepřekvapilo, protože se to dalo usoudit z exteriéru domu. Večer mě Edrian, jako správný džentlmen (nebo jak se to píše :D) nechal spát na pohovce. Nemrkla jsem ani okem, prostě jsem si poslet ,,přivlastnila". Nemohla jsem usnout, protože by se mi zdály sny o retardovaném dědoušovi, co všm dává sušenky...

Velekněz Chrámu Havrana - 05. dubna 2013 20:15

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Přibíháš blíže ke zdroji horkého zápachu a před tebou se objeví ohniště, nad kterým si opékají dva hubení muži králíka čerstvě stáhnutého z kůže. Baví se spolu o něčem, nic konkrétního ale neslyšíš, neboť přestanou hned, co si tě všimnou. Jde na nich vidět, že jsi je trochu vyděsila - kdo by se také nelekl, když k nim běží zničeho nic žena. "Hej! Děvče! Co tady děláš?!" řekne trochu podrážděně jeden z nich, zarostlý a o něco širší v ramenech i v pupku než ten druhý. Druhý se zdá o něco přívětivější a dlaní poklepe o ušlapanou zem vedle sebe. "Nepřidáš se k nám? Za chvíli budeme jíst a kdybys chtěla..." řekne ti s lehkým úsměvem. Ten první ho trochu probodne pohledem, ale nic nenamítá. Vedle nich jsou pohozené dva středně velké vaky, oba téměř plné.

Velekněz Chrámu Havrana - 05. dubna 2013 20:39

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, brzké odpoledne Přicházíš na tržiště a skoro hned narazíš na jakéhosi vetešníka či kohosi, před sebou má na pultu zboží všeho druhu a trochu toho měděného nádobí tam také má. Tvou nabídkou svícnu a tvé sady nádobí je celkem nadšen a tak to prodáš za pět zlatých. "Je to úžasná práce, pane! Sice trochu starší, ale i tak...!" řekne a začne je hned leštit kusem látky. Prodíráš se mezi hloučkem lidí a za nimi již vidíš krámek koželuha i kožešníka. Za ním postává starší muž a baví se s mladým, zřejmě s jeho učněm. Pěknou dobu si tvé kožešiny prohlížejí a nakonec ti nabídne za všechny dvaadvacet zlatých. U švadleny, která právě zašívá jakousi košili, dostaneš pro změnu nabídku deset zlatých za celou roli látky. "Měla by větší hodnotu, kdyby tady nebyla propálená, ctěný pane... Takto bude obtížnější z toho něco pěkného ušít, ale zajisté to půjde." Když však přidáváš mince k ostatním, zdá se ti jich o něco méně, než jich bylo posledně. A nakonec přicházíš k bylinkářce, která stojí kousek od vetešníka. Obsah váčku si pečlivě prohlédne a několikrát také přičichne. Váček pak beze slov zaváže a položí před tebe, ze strany na stranu kýve nesouhlasně hlavou. Tohle koření určitě bude velmi exotické, pravděpodobně odněkud z jihu mimo Západní Království.

Jof - 07. dubna 2013 01:17

soukromá zpráva od Jof pro Vyrážíme Nikolaj není zrovna nadšený možná je dokonce i zklamaný a já ho chápu.Teď po všem tom času který jsme strávili na přípravě slavnosti se rozhodnu někam vydat.Ale já musím.Potřebuji znát odpovědi teď když se vynořili otázky.A nemůžu mu to vysvětlit protože nevím jak.Jistě mohl bych říct že se snažím najít příčiny mých zlých snů,ale co když zjistím že jsou pravdivé. Udělal jsme něco strašného tak strašného že Pán svolil abych na to zapomněl,ale proč se to teď vynořuje.Možná je to tím že jsem už někdo jiný. Nikolaj mi popřeje šťastnou cestu a brzký návrat a slibuje že na oslavu dohlédne.Já začínám balit a protože mně Velmistr varoval rozhodnu se pak sbalit věci jako lano,pochodně,křesadlo,měch s vodou,láhve s olejem,lucernu a nějaké jídlo.Pak přejdu k výzbroji a rozhodnu se pro kroužkovou zbroj,štít a meč.Na štítu se objeví vlčí hlava probudí se a pak přichází opět ta chvíle.Vidím postavu která drží zvednuty meč a stojí vysoko na kopci.Chvíli mám i pocit že jí znám a pak mně vyruší cinknutí.To jsem upustil meč,pohlédnu na štít,ale ten je opět prázdný. A právě proto tam musím jet.Potřebuji zjistit proč se mi opět vrací paměť. Vyrazím tedy na nádvoří a když nastoupím tak vozkovi odpovím. „Ne děkuji.Můžeme jet.“

Velekněz Chrámu Havrana - 14. dubna 2013 09:15

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, Chrám Nejvyššího Pána - ráno, konec května 149 VR "Dobře." kývne hlavou a kočár se rozjede. Ve městě Jedete celkem pomalu a občas je třeba i zastavit kvůli začínajícím ruchu na tržišti. U brány vás zběžně zkontrolují stráže a o chvíli později jste již za hradbami. Jak u východní, tak také u západní brány do města je ještě několik domků, ve kterém bydlí farmáři, lovci, dřevorubci a další obyvatelé, kteří se lépe cítí mimo město než mezi hradbami. Několik mil okolo města jsou pole a po orné půdě přichází mýtina a pak les, vy však projíždíte širokou cestou. Už k večeru vidíte stín hradeb způsobený Sluncem nízko nad obzorem. Opět je kolem města několik polí, kvůli blízkosti moře je jich však značně méně. Stráže města tentokrát kontrolují kočár obezřetněji a důkladněji, vyptávají se vozky na důvod cesty do Rudého Přístavu a vyptávají se na další otázky. Není moc obvyklé, že by se hosté sbíhali do města takto pozdě. Nicméně nemají důvod vás nepustit a tak vjíždíte dovnitř. Projíždíte kolem náměstí, pomalu se rozcházejícího hloučku lidí na trhu a honosných domů - místní obyvatelé bohatnou na každé lodi, která do města přijede. Zastavujete se až v docích, kde ti vozka řekne, abys vystoupil. "Koně jsou unavení, zajedu s nima do stájí a až budete mít všechno vyřízeno, zajděte tam za mnou a vydáme se zpět. Ale nejdříve zítra ráno, kdyžtak se vyspěte v hostinci, pane." V docích už moc lidí není, semtam se mihne nějaký námořník či pobuda. Ale lodí je zde opravdu mnoho a zdá se, že jsou snad ze všech koutů celého světa - vidíš tady mnoho ze Západního Království, k tomu také asi půl tuctu lodí obchodníků ze severu, také pár z pouštních zemí a další, které ani nedokážeš poznat. Nicméně úkol je jasný - najít Karla Stříbřitého a předat mu zapečetěný dopis, nejlépe dokud je ještě světlo.

Apendix Istar - 14. dubna 2013 19:36

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav - Pokračování. ,, Dobrá tedy... Co jsem potřeboval, jsem prodal a teď můžu pokračovat v cestě... Nesmím se moc zdržovat. Už teď jsem měl být dávno na cestě... Zajdu ještě za tím čarodějem o bližší informace k cestě a vyrazím... ,, Říkám si, když vycházím z tržnice, směrem k věži čaroděje, či někam do knihovny. Snažím se najít toho čaroděje, co mi říkal o úkolu. Potřebuji si ujasnit některý věci... Hledám tedy toho čaroděje v knihovně, ve věži a podobně... Když ho nebudu moct nikde najít, tak se zajdu podívat i zpátky do té hospody, kde jsem s ním naposledy mluvil...

Imemoria "Ime" - 16. dubna 2013 10:54

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro U ohniště Smykem zabrzdím před tábořištěm až mi od bosých nohou odletí pár kousků hlíny. Naprosto mě překvapí, že v lese nehoří, jak jsem si původně myslela, ale někdo si pořádá klasický táboráček. Oba dva muži se chovají nadmíru podezřele, nemluvě o jejich podivně nacpaných vacích. Obezřetně se přiblížím a sednu si tak, abych byla zhruba ve stejné vzdálenosti od obou dvou. "Děkuji, dám si ráda." Hraně se usměji na toho příjemnějšího a pak se otočím k tomu, který už tak příjemný nebyl. "Myslela jsem, že hoří, naštěstí jsem se mýlila. A co zde děláte vy?" Jsem připravena v případě nebezpečí sáhnout po proměně.

Edrian - 16. dubna 2013 22:53

soukromá zpráva od Edrian pro ...a každej večer večírek Nemůžu se přestat smát, když vidím, jak mě Zjeh probodává pohledem. Tak to holt je, když ti práce nevoní. Mrňouska je asi příliš přecitlivělé povahy, vzpomínám, jak jsem malým špuntům vyprávěl příběhy o banditech lesa, pirátech v Bráně a nemohli se nadšením přestat vrtět a napjatě poslouchat. Když se sbírá do pokoje, Roderick po ní ještě hodí sušenku. Ten fakt podstrkuje ty svoje sušenky každému... Pak mě napadá, že asi jim zítra končí expirace, tak se jich chce co nejefektivněji zbavit. Geniální, mistře, jak jste úžasné praktické povahy... "Byla by z ní dobrá vrhačka nožů. Má správný odhad letu a prostoru," poznamenám. Pak stařík elegantně naznačí, že "když se domů vrátil můj BÝVALÝ učeň, milerád svému mistrovi a návštěvě něco uvaří", aneb - dělej opět sluhu, ať jsi vyučen nebo ne. Tak mezitím co debatuje v obýváku a válí si své šunky na gauči, vařím jako správná hospodyňka brambory, maso a další zeleninu. Pak naservíruji tuto provizorní polévku a prohodím: "Roderick je téměř svým kulinářským uměním proslulý. Třeba jeho recept - naházej tam vše, dokud se to všechno neuvaří a nemá to stejnou neurčitou barvu, není-li to tak, mistře?" Večer v pokoji povím Zjeh: "Klidně můžeš spát v mé posteli, dnes večer bude prázdná." Tím chci říct, že na noc nejsem doma... Pak Zjeh dám ručník a nechám vařit vodu, aby se mohla umýt v teplé vodě. V koupelně je vana, nanosí se do ní pár kýblů studené vody a jeden horké a lázeň je připravena. "Asistovat ti při koupání bohůmžel nebudu," škádlím Zjeh potměšilým úsměvem. Pak když jsem sám, poberu si pár svých věcí, zajdu za mistrem a dám mu 20 zlatých. Nato sdělím, že musím ještě něco vyřídit a odejdu... směrem do hospody. Myslím, že by nebylo naškodu pozdravit pár starých přátel... a přítelkyň.

Velekněz Chrámu Havrana - 17. dubna 2013 15:08

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Královy lesy, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - odpoledne Čím více se jeden směje, tím více se druhý šklebí. "My tady čekáme přesně na takové, jako jsi ty, holčičko." odsekne ten mohututnější, načež ho druhý pohledem spálí. Očividně mají stejnou cestu, cíl však možná jiný. Ikdyž to spíš ne... "Ničeho se nemusíš bát, my v lese přežíváme a nikdy bychom jej nezapálili." řekne mile ten druhý a rovnou se i představí: "Jsem Matěj Rychlonožka a tenhle arogantní hromotluk je nějaký Marek." A ten druhý se raději rozhodne být zticha a začne si pohrávat s nožem a kusem klacku, co byl pohozený u ohniště. "Přicházíme ze severu. Tedy, z severu Králových lesů, tak." začne vysvětlovat jejich původ Matěj. "Jsme tady... eh..." A najednou se v jeho hlase objevuje nejistota, jako by nevěděl co má říct. "Jsme tady, protože jsme... no, lovci." doplní jej Marek a začne si opět hledět svého. "Ty tady žiješ, co? Řekni mi, kde je tady co zajímavé? Šli jsme několik dní a potřebovali bychom naše kožešiny prodat... Není tady pár mil naokolo nějaká chatrč, ve které bychom je mohli směnit?" pokračuje zase Rychlonožka a uřízne kus opečeného králíka. "Dáš si?"

Velekněz Chrámu Havrana - 17. dubna 2013 20:10

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer Zatímco Zjeh leží v posteli a "spí", Edrian prochází již poloprázdnými uličkami do jisté hospody. Na větrem rozhoupaném vývěsním štítu je malůvka sudu v nahnědlé kaluži. To je zkrátka známá hospoda "Děravej soudek" - místo, kde pivo chutná lépe nejen díky početné společnosti milých a krásných žen. "No ne, kdopak to k nám dneska zase zavítal?!" zařve kdosi z lehce zakouřené místnosti přes hudbu dvou bardek, které jsou zde stálými hosty. Ve skutečnosti jsou to elfské sestry, Adelaide a Ciele. A zatímco Adelaide je starší, světlovlasá hráčka na loutnu a znamenitá zpěvačka, její mladší sestra má černé vlasy do půlky zad a většinou ji lze vidět se zobáčkem flétny mezi rty. Půlka hospody se zaraduje nad příchodem jejich oblíbence, druhá půlka je tak namol, že jeho příchod ani nepostřehla. "Ty radostnej parchante, vítej doma!" řekne šenkýř David a přátelsky ho poplácá po zádech. "Copak tě přivádí zpět? Mysleli jsme, že jdeš do světa..." Mezitím Zjeh slyší otevírání dveří a hned poté kroky. A sotva se podívá na osobu, která vešla do místnosti, uvidí Elišku v noční košilce. "Omlouvám se, paní Zjeh... Doufám, že vás neruším." řekne nevinným hláskem a s ještě větší nevinnností se zeptá: "Vy jste zlodějka, že? Okrádáte lidi, kteří řádně pracují..."

Edrian - 17. dubna 2013 20:56

soukromá zpráva od Edrian pro Děravej soudek Prokličkuji pár uliček, než dorazím k jednomu z mých nejoblíbenějších míst - U Děravého soudku... Jak se dále blížím, slyším jasněji a ostřeji hudbu, která vychází z jejích dveří. Pak otevírám vrata a se všemi se vřele vítám. "Davide, brachu, nalej mi stejně jako vždy své dobré medoviny, ať můžu vychutnat plnými doušky své nejmilejší město! Plné vůní, chutí, radostí a zábav, krásy umění, tance a hudby a ještě neskonalejší krásy žen! Vydávám se na ještě vzdálenější cestu, než jsem původně očekával, zavede mne na tajemná a zapomenutá místa, počínajíc Bránou a První Pevností.. a to vše, abych splnil svůj úkol," říkám jak hostinskému, tak i ostatním.. a hlavně dvěma krásným elfkám, na které jsem očividně udělal dojem. Pak probíhá další hospodské veselí, zábava s přáteli, v nejlepším si stoupnu bok po boku bardkám Adelaide a Ciele a přednesu veršovaný příběh o Pathrasovi a obrovi. Pak navazuji na příběh, jak se Pathras vrací domů za svou ženou po mnoha letech, kdy o její ruku bojují zástupy mužů v domnění, že je Pathras mrtev. Poté se na chvíli přidám ke dvojici bardek tím, že společně s nimi zpívám, vypůjčím si od Adelaide loutnu, na kterou také zahraji pár písní. Nakonec všemu sám hraji na loutnu a zpívám: "Živí-li hudba lásku, pak ať zní – až se mi zprotiví, a láska s ní, a chuť potlačí a smrti předá. Ať mi zazní zas svou mřivou kadencí, dýchajíc do ucha sladkému milenci, když z fialek záhonu se vánek zvedá a vůni jemu dá, avšak i nedá." Pozvu obě dámy ke stolu, aby si odpočinuly a objednám jim pití. V hospodském přítmí se ke mě tlačí dvě krásná ladná elfská těla, zkoumám hmatem jejich hebkou kůži a líbám jejich štíhlé šíje. "Vaše plody a rty jsou jako zakázané ovoce. Nikdy se jich nenabažím a má duše bude dále toužit po jejich sladké opojné šťávě. Co takhle někde ve větším tichu společně uhasit naši žízeň?" šeptám jim svou nabídku.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 19. dubna 2013 09:58
	soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Povytáhnu obočí nad jeho slovy. "No do bordelu mně nedostaneš." zamumlám v tichosti doufaje, že mně nezaslechne. "Jsem vrah." řeknu a pohladím jílec své oblíbené dýky. "Téměř všechny zbraně, ani jedy mi nejsou cizí." dodám ještě a podrážděně se mu podívám do tváře. "Jestli hledáte oči, tak ty jsou tady nahoře." poznamenám.

Velekněz Chrámu Havrana - 20. dubna 2013 12:07

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav, brzké odpoledne Vydáváš se z tržiště k vysoké věži, která je sídlem městského čaroděje a zároveň i knihovnou. V každém městě Západního Království totiž sídlí jeden čaroděj postavený výše než ostatní čarodějové a spolupracuje se starostou či přímo s králem v určitých věcech. Také zapisuje dějiny města a studuje je, zároveň se stará o knihovnu ve své věži a poskytuje ji případným zájemcům. Ve Zlatém Přístavu není věž příliš daleko od centra města, vlastně je jen pár desítek sáhů od radnice, kterou jsi již navštívil. Dveře jsou dvoukřídlé a vysoké na tři sáhy. Když však uchopíš klepadlo a udeříš s ním o ně, nenaskytne se ti zevnitř jiného zvuku než ozvěny po celé věži. Chvíle čekání tě jen utvrzuje v tom, že ve věži nikdo není. Zkoušíš se po něm porozhlédnout i v hostinci Zpěv racka, ale mezi těmi pár hosty jej tam rozhodně nevidíš. Jediná částečně známá tvář je šenkýřka Adéla, která tě přivítá kývnutím hlavy.

Velekněz Chrámu Havrana - 20. dubna 2013 12:40

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, něco kolem poledne Muž očividně přemýšlí. A taky mu to trvá. "Dobře, zavedu tě za Drauwegarem." řekne stále ještě zamyšleně a otočí se směrem ke dveřím do cechovní budovy. A neujde ani tři kroky, když se rychle otočí a natáhne k tobě ruku. "Jmenuji se Valar." řekne jen tak mimochodem a ať už mu rukou potřeseš či nikoliv, otáčí se zpět a pokračuje dovnitř. Vnitřek je na zloděje celkem slušně zařízen. Celkově vypadá spíše jako vila zámožného obchodníka než doupě "zla sužující celé nebohé město". Vede tě do jedné velké místnosti, ktedá je skutečně bohatě vyzdobena kobercy, záclonami a bohatými látkami pověšenými po zdech. Uprostřed stojí podlouhlý stůl - očividně zde byla ještě ráno hostina - a kolem něj je postaveno několik pohodlných židlí. Na koberci vysedává několik spoře oděných kurtyzán a při tvém příchodu se jedna z nich příjemně usměje. Nejsou to žádné levné děvy bez špetky morálky - kupodivu by se dalo spíše říct, že morálky a cti mají více než většina členů cechu. Dvě z nich si právě dokonce hrají s několika dětmi, mladými členy cechu. Na jedné židli sedí muž líbající se s jakousi ženou, která není oděna o moc více než kurtyzány okolo tebe. "A, Valare! Copak potřebuješ?" ptá se. "A kdopak je ta dívenka tam za tebou?" Arogance v jeho hlase jde slyšet na míle daleko. "Ta? Chce práci, Drauwegare." řekne Valar když na tebe ukáže. Jedna z dívek se o něj začne i trochu lýsat doslova jako kočka a on ji na oplátku začne hladit ve vlasech. "Tak to si ji asi proklepneme, co?" usměje se.

Velekněz Chrámu Havrana - 20. dubna 2013 13:33

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz - hostinec Děravej soudek, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - noc "No tak ten tady teda chyběl..." posteskne si pár přítomných při vyprávění. A radost a veselí trvá dál, až se většina ožralů vypotácí z hospody a namísto smíchu, šťastných výkřiků a opileckého žvatlání se v hospodě rozezní poklidný šum. A to je ti ještě příhodnější, neboť obě bardské děvy již nemají pro koho hrát a mohou se ti tak plně věnovat. "Pan Edrian se nemůže dočkat, co?" řekne svůdně Ciele, avšak Adelaide jde na věc přímo: "Za deset minut přijď nahoru! Nemůžeme se dočkat!" a společně se vydají po schodech nahoru k pokojům. Když jdeš taktéž nahoru - samozřejmě až po zaplacení útraty s přátelskou slevou - z posledního pokoje vykoukne tvář jedné ze sester a s radostným úsměvem zmizí uvnitř, čekajíc na tebe. "No konečně!" hlesne Adelaide potichu s neskonalou touhou, zatímco leží se svou sestrou na velké posteli jen v nočních košilkách...

Zjeh - 20. dubna 2013 17:42

soukromá zpráva od Zjeh pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer Snažím se usnout. Nejde to, přejedla jsem se sušenek. Hladím si ploché břicho a koušu si ret. Přemýšlím nad dnešními událostmi, jenže mě vyruší zvuk kliky a jemné capkání po podlaze. Otevřu oči a má ruka automaticky sklouzne k dýce u pasu, nechávám si ji pořád. Napnu svaly a jsem připravena se bránit. Takže tak...? Už už se chystám vyskočit, ale hned na to se ozve miloučký hlásek. Neubráním se úsměvu, povolím svaly a pomalu se posadím. Zamyšleně se s nakloněnou hlavou podívám na Elišku. Chvíli ji zkoumám pohledem. Možná si teď myslí, že popadnu dýku a podřežu ji! Cha-chá! Zacuká mi pravý koutek, ale v té tmě to nejde vidět. Pak jí odpovím. ,,Ahoj, jistěže mě nerušíš. Nemůžu usnout. Přejedna jsem se sušenek." Pak na ni mrknu a šaškovsky se zašklebím. ,,A to, že okrádám lidi, co řádně pracují... No, já svým způsobem taky řádně pracuju, no ne? Hele, já ani nevím, proč dělám zrovna to..." Ale vím... Nemůžu za to, že mě baví být krysa! No, trochu menší krysa... ,,Hmm, to je asi v mojí mysli. Nejspíše mi připadá pod- Ále! Pojď si tu ke mně klidně sednout, ať ti nezmrznou nožky!" Nadzvednu peřinu a nabídnu ji jí. Počkám, jak zareaguje a potom pokračuji. ,,Asi mi připadá podřadné lopotit se někde na poli... Já radši tajemnství uliček, adrenalin, možná i krev..." Zavrtím hlavou. Ještě bych ji nasadila (bohužel) dalšího brouka do hlavy! Povzdechnu si a jdu do kuchyně pro vodu. Zanechám Elišku v pokoji samotnou.

Apendix Istar - 21. dubna 2013 10:27

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Zlatý Přístav - Zpěv racka. Čaroděje nemůžu nikde naleznout... Což mě vcelku štve. Jako poslední šanci zvolím tenhle hostinec, kde jsem s ním předtím mluvil... Bohužel když přijdu do hostince, nikde ho tu nevidím... Jen poznávám půvabnou krčmářku, která mě pozdraví kývnutím hlavy. Tváře se mi zase lehce začervenají a já přijdu k výčepu. ,, Zdravím půvabnou dívku... Chtěl bych se zeptat, zda nevíte, kde je čaroděje, co tu byl naposledy... Znáte ho... Bohužel si teď na jméno nemůžu vzpomenout. ,, Zamračím se, ale náhle se na krčmářku znovu mile usměji. Čekám na její odpověď... Třeba mi poradí.

Imemoria "Ime" - 22. dubna 2013 17:01

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Les Poslouchám vyprávění dvou mužů, kteří se mi začínají líbit čím dál méně. Im, proč ty vždy schytneš to nejlepší- lupiči, možná hrdlořezové, fakt paráda, rozhodně jim nebudu vyprávět o nikom, kdo žije mimo Královu tvrz... Na oko lítostivě zavrtím hlavou. "Bohužel, nejblíž je leda Králova tvrz. Ale když si pospíšíte, můžete to tam do setmění v pohodě stihnout. Ale jinak je tu vcelku nuda." Snažím se co nejmíň myslet na dnešní příhodu. Kývnutím poděkuji za kousek masa a v případě, že jsem si jistá, že do něj nic nepřisypali, ho po kouscích sním. Na to se zvednu a opráším si kalhoty. "Děkuji vám, pánové, za pohoštění, ale musím dnes ještě něco ulovit. Tak tedy na shledanou." Zamávám mužům a co nejrychleji zmizím v lese. Raději sbohem, budu se muset optat ve městě, jestli nejsou na severu rozšíření banditi. Jakmile jsem dost daleko od jejich tábora, odepnu si brašnu a nechám tělo přebrat na sebe svou druhou podobu. Je úleva mít zase srst, ocas a ostré zuby. Rozhodně jsou víc po ruce než nůž v brašně. Vezmu brašnu do tlamy a zmizím ve stínu. Teď jsem lovcem. Přenechám instinkty zvířeti a vydám se za největší kořistí. O několik minut později už mi teče horká krev srny mezi zuby. Čistá rána, to půjde dobře zamaskovat. Naložím si kořist na záda a vydám se zpět. Když už je cesta v tygří podobě příliš riskantní, přeměním se na půlelfku a naložím si kořist na záda. Bude večer budu utahaná jako pes, ale k Rodovi to zvládnu. Před jeho dveři jednou dlouze hvízdnu, na znamení, že jsem to já a nesu úlovek.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. dubna 2013 12:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer Oba muži se s tebou s bručením rozloučí - Matěj vypadá celkem zklamaně i naštvaně zároveň a má očividně co dělat, aby po tobě nevyběhl s nožem v ruce. Ale (naštěstí pro ně) místo toho se pouští do jídla a ty se můžeš v poklidu vzdálit. ... Od místa, kde jsi ulovila srnu, k bráně Tvrze je to dlouhá cesta. Tedy obvykle se zdá kratší - to na ramenech neneseš až takovou zátěž. A je to skoro až romantické, když zapadající Slunce vytváří dlouhé stíny přes rozsáhlá pole zaplavená rostoucím obilím. Město je to skutečně majestátní a dobře bráněné, avšak poněkud zbytečně - poslední větší problémy se staly již dávno a staré hradby jsou již jen tichou vzpomínkou na tisíce ztracených životů. Přicházíš k bráně a stráž si tě zběžně prohlédne - spíše jen taková formalita - načež tě pouští do města a vrací se ke stolku hrát karty s dalším vojákem. V tuto dobu již mnoho lidí nepřichází a ještě méně jich odchází, stráže tedy mají "odpočinkovou směnu". I za hradbami to vypadá poklidně - poslední prodavači a řemeslníci opouští své stánky, krámky a obchůdky a těší se buď domů nebo do hospody. A ty kráčíš se svým úlovkem jak kolem poklidných domků, z kterých voní chléb, pečeně, zeleninové polévky a další pokrmy, tak také kolem několika hostincům, ze kterých vyhrává hudba a radostný smích opilců, kteří tam už nějakou tu půlhodinu vysedávají. A po chvilce postáváš před hezkým patrovým domem, který sice vypadá trochu zanedbaně, to lze ale vzhledem ke stáří jeho majitele přehlédnout. Do klidné ulice hvízdneš a chvíli na to se otevřou dveře, v nich postarší muž - Roderick. "Ime! Vůbec bych tě tedy nečekal..." řekne překvapeně a ustoupí ze dveří, abys mohla projít. "Myslel jsem, že přijdeš až za dva dny." Snaží se ti pomoct s úlovkem, i s úlovkem na zádech by ses asi neprotáhla. "To bude Ime!" slyšíš z horního patra tlumený hlas dívky. To bude Eliška, malá holčička, kterou se Roderick nedávno ujal a má v plánu ji vycvičit tak, jako svého prozatím posledního žáka Edriana, který se vydal do světa. "No, Imemorie... Moc nadšená nebudeš, dneska máme vzácné hosty." řekne starostlivě, když položíte tělo srny. "Určitě už jsi něco zaslechla o Edrianovi, že? Můj bývalý žák, moc šikovný, jen občas tvrdohlavý a zhýralý... Právě dnes zavítal ke mě i se svou společnicí. Teda... no, spíše známou." Roderickův dům je zařízen tak, jako sám Roderick. Dříve byl mistrem šermířem a nabyl nemalého bohatství, které však nenechal zcela pro sebe. Ale to, co si nechal, investoval právě do svého domova zde v Králově Tvrzi. Pohodlná křesla a pohovka, barevné koberce a překrásné záclony - to jen část toho, co dělá z jeho domu skutečně pohodlný domov. "Mhh, Edrian by měl spát tady dole, na pohovce... Asi se zase někam poděl!" řekne se známkou rozhořčení, když se podívá na pohovku u krbu pokrytou několika dekami. "Tak alespoň máš kde spát." Pak si všímáš, že se na tebe někdo dívá ze schodů - malá Eliška. Vypadá vesele, že tě zase vidí. "Ahoj Ime!" pozdraví tě. "Pojď se podívat! Někoho ti představím!" houkne na kohosi do pokoje nahoře.

Velekněz Chrámu Havrana - 23. dubna 2013 19:47

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer Eliška si se zájmem sedne vedle tebe a poslouchá každé tvé slovo. "Mistr Roderick říká, že ne všichni zloději jsou zlí... že někteří jsou hodní, že kradou těm zlým a tak podobně." A když už se zvedáš pro vodu, Eliška s sebou trhne a radostně zakřičí: "To bude Ime!" Dále již pokračuje trochu tišeji, přesto však poměrně hlasitě: "Je moc hodná, občas tady spí a ráda si s ní povídam!" Pak běží ke dveřím, které otevře a vběhne na chodbu. Tam se zadívá kdesi ke dveřím, které se s ránou zavřou, zespoda slyšíš hlas Rodericka a ještě jeden, ženský. "Ahoj Ime!" pozdraví osobu tam dole. "Pojď se podívat! Někoho ti představím!" řekne zase k tobě do místnosti. V té radosti ti až přestává vykat.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. dubna 2013 10:20

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Zlatý Přístav - hostinec Zpěv racka, brzké odpoledne Elfí dívka se při tvých lichotkách pousměje a dívá se ti hluboko do očí. "Myslíte pana Ernesta? Obávám se, že vám nebudu moct pomoci, drahý pane. Včera ráno se tady ještě na chvíli ukázal, ale neříkal, kam jde..." Ve tváři se jí objevízamyšlený výraz a po chvíli zase spustí: "Ale počkejte, na stole zůstal dopis a možná bude pro vás." Vede do jedné místnosti a obratem se v vrací s pergamenem v ruce. Je sice zapečetěný, ale i tak je na jedné straně napsáno tvé jméno černým inkoustem. "Vážený pane Apendixi, jestli máte stále zájem o pátrání po artefaktu, dostavte se do konce týdne do Rudého Přístavu. Tam dostanete další instrukce." Dopis je podepsaný jménem Ernst Hbitoprsý, navíc je podpis poněkud kostrbatý.

Imemoria "Ime" - 27. dubna 2013 18:00

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Králova tvrz Trochu nespokojeně se ošiji, když mi strážce u brány věnuje jen letmý pohled. Bylo by tak snadné proniknout do města a napadnout ho zevnitř! Ale to je popravdě jejich problém, takže tomu nevěnuji víc než zbloudilou myšlenku. Kráčím známými ulicemi k Rodově domu. Nosit jídlo jsem mu začala až když přijal Eli do učení, ale tuhle cestu je těžké si nezapamatovat. Po hvízdnutí čekám jen chvíli než se otevřou dveře a v nich se objeví šermířský mistr. Zazubím se. "Ale no tak, Rode, už bys měl vědět, že jsem naprosto nevyzpytatelná." Pronesu se smíchem a přeložím náklad na jeho ramena. Pro jistotu se skloním, když procházím dveřmi. Dveře totiž mají nepříjemnou vlastnost být menší než se zdají a s oblibo mi otloukají své rámy o hlavu. Nad Rodovým oznámením o hostech jen mávnu rukou. "Klidně si ustelu na zemi, tady je pohodlné úplně všechno." Protáhnu se, abych uvolnila svaly od dlouhého nošení kořisti. "Nemáš tady trochu kávy? Za misku bych vraždila." Prosebně kouknu na Roda, když se ozve Eliška. Mám tu malou čiperku ráda, dokázala se poprat s osudem líp než já. Usměji se a několika skoky vystoupám do schodů za Eliškou.

Apendix Istar - 01. května 2013 20:44

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Ca cestě... Dívka mi řekne, že čaroděj... Pan Ernest, se tu včera ráno zastavil a poté někam odešel... Naštěstí tu nechal pro mě dopis. S úsměvem a s poděkováním si od ní dopis vezmu a otevřu ho. Když dočtu text, usměji se a dopis strčím do kapsy. Poté pohlédnu zpátky na dívku a řeknu. ,, Mockrát vám děkuji, slečno. Mějte se tu dobře a ať hospoda vzkvétá... Možná se ještě někdy uvidíme... S bohem. ,, Usměji se na ní a skloním hlavu na rozloučenou. Poté odejdu z hospody. ,, Hmm... Do týdne se mám dostat do Rudého přístavu... ,, ,, Alova. ,, Zašeptám a otevřu svitek. Vyndám z něj mapu a začnu jí študovat. ,, Hmm... Mohl bych si najmout vozku a nechat se tam dovézt... Ale zase moc nechci utrácet... No zatím půjdu pěšky, uvidíme potom... Vydám se podél pobřeží... ,, Rozhodnu se a mapu vrátím zpátky do svitku, který opět zamknu heslem a vrátím ho do prstní kapsy. Se svou holí v ruce kráčím po cestě, která je nejblíže pobřeží. Cíl mam jasný... Rudý přístav. Cesta je dlouhá a mám tam být do týdne... Tak snad mě cestou nic nezdrží...

Elizabeth `Břitva` Hansová - 15. května 2013 06:18
	soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Ruku příjmu a pak už rychldovnitř. Kdybych čekala ty ženy, vůbec bych tak nepospíchala. Hledím na ně spíš s opovrzěním. Trosky lidských bytostí kterými bývaly. Ubohé. Když se však jedna usměje, úsměv ji oplatím. "Prosím neklepat, to by nemuselo být příjemné." Promnu si hlavu, jako by mi do ní měli bušit. Pak se ale ušklíbnu. "Co chcete vědět?"

Zjeh - 15. května 2013 20:17

soukromá zpráva od Zjeh pro Králova tvrz Pomalu se zvedám s postele a chystám si dojít pro nějaké pití. Předběhne mě Eliška. Začne radostně výskat a utíká dolů ze schodů a volá něco o Ime. Kdo to je? Nesměle ji následuji a vypláznu na ni jazyk. Usměji se nad tím, jak je hezky rozrušená a tyká mi. Ladně se za ní rozejdu a už si přychystávám slova pro novou příchozí. Ahoj, to by mělo stačit. Uhladím si rozcuchanou hřívu divokých vlasů a načechrám si je.

Velekněz Chrámu Havrana - 16. května 2013 10:43

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro cesta ze Zlatého Přístavu do Rudého Přístavu, rybářská osada - večer Dívka se rozloučí a zamává ti, pak se opět vrací ke své práci. A po prostudování mapy se rozhoduješ jít do Rudého Přístavu. Z útržků rozhovorů, které jsi na ulici zaslechl, usuzuješ, že cesta potrvá tři, nanejvýše čtyři dny. Což je dostačující. Opět procházíš bránou a i tentokrát u ní stojí pár vojáků. Věnují ti pozorné pohledy, ale jen krátkou chvíli. Cesta je dlážděná a kráčí se po ní dobře. Po cestě potkáš občas nějakého toho cestovatele, dobrodruha, kupce či posla, většina z nich tě pozdraví a hledí si svého. Krátce před soumrakem přicházíš k několika chatrčím, kolem kterých se občas mihne nějaký ten človíček. Když si s některým z nich promluvíš, zjistíš, že se jedná o malou osadu obývanou rybáři. Platí jen skromné daně a království se o ně skoro nestará - všem to takhle vyhovuje. A jeden starý rybář ti nabídl přespání v jeho skromném příbytku.

Velekněz Chrámu Havrana - 16. května 2013 11:09

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, něco kolem poledne "Mhh, kočička má smysl pro humor. To se mi líbí!" řekne Drauwegar a vstane. "Ale jestli chceš práci, musíš mi říct, co umíš! Umíš okrádat klienty jakožto kurtyzána? Umíš se v převleku dostat na radnici a zjistit tam nenápadně vše, co se zrovna starostovi honí hlavou? Umíš míchat jedy? Umíš okrádat na ulici?" Každou větu oddělí krátkou pauzou a ty poslední stupňuje a stupňuje. V síni je na chvíli hrobové ticho. "Možná... možná to nebyl zrovna dvakrát tak dobrý nápad, Valare. Můžeš si ji odvést pryč." řekne mnohem více potichu a otočí se, pomalým, klidným krokem se vrací zpět ke své židli. Valar tě chytne za pravé zápěstí a zlehka tě vede ven. Při tom však cítíš, že od tebe oba chtějí slyšet, v jakém oboru exceluješ, v čem pro ně můžeš být užitečná.

Velekněz Chrámu Havrana - 16. května 2013 12:01

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer "Trochu kávy? No, snad ještě nějakou najdu..." zamumlá Roderick a otočí se do kuchyně i s úlovkem přes ramena. Ime vyběhne schody za Eliškou, která stojí ve dveřích. Na jedné straně Ime, na druhé Zjeh. "Tohle je Ime!" představí děvče půlelfku. "No a tahle je... Zjeh." dodá a ukáže pro změnu na rusovlásku. "Tak co jsi dělala poslední dny? Kde jsi byla? Potkala jsi někoho? Povídej, prosím..." začne s úsměvem doléhat na Imemorii.

Jof - 17. května 2013 04:27

soukromá zpráva od Jof pro V cíli Ve městě jedem poněkud pomalu a musíme se občas i zastavit,ale nakonec dorazíme k branám a pak už opustíme město.Míjíme domky,pole a míříme po cestě k lesu.Přichází večer když se dostáváme do stínu hradeb a opět se blížíme k dalším polím.Ovšem tohle je přístavní město a protože se zde loví spíš ryby je tu méně polí.Stráže jsou však tentokrát obezřetnější a důkladnější kontrolují kočár,vyptávají se vozky na důvod cesty do Rudého Přístavu a pokládají spoustu dalších dotěrných otázek. Jasně dalo by se čekat že budou obezřetní,ale nepřehánějí to?Dřív,dřív ... Zavrtím hlavou a když projíždíme branou rozhlížím se okolo.Náměstí,trh a architektura která dokazuje že místní lidé jsou opravdu bohatí.V docích mi vozka oznámí že koně jsou unavené a musí si odpočinout.Zítra se vracíme zpátky a do té doby bych měl dopis doručit.Měl bych najít Karla Stříbřitého,předat mu dopis a pak si najít nějaký hostinec.Lodí už tu moc není,ale zato je tu opravdu docela dost a tak se rozhodnu u některé najít Karla Stříbřitého abych splnil svůj úkol a mohl si najít hospodu kde se vyspím.

Velekněz Chrámu Havrana - 20. května 2013 09:45

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, Chrám Nejvyššího Pána - večer, konec května 149 VR Po chvíli rozhlížení se zaměříš na jednoho muže - krásný oděv, velký klobouk s načechranými pírky, krásný sametový plášť vyšívaný stříbrnými nitkami. To musí být určitě on, sám Karel Stříbřitý! Právě kontroluje vynášení nákladu z lodí, tucet středně velkých popsaných beden. Jeho podřízení vypadají spokojeně a pracují celkem rychle. Když se otočí, všimne si tě a pousměje se, pevným, avšak pomalým krokem se vydá k tobě. "Potřebujete něco, drahý pane?" Prohlásí, když se zastaví asi dva sáhy od tebe. Pořádně si tě prohlíží. "Zdá se, že jste přišel z Chrámu..." dodá, když spatří část tuniky vykukující z pod kroužkové zbroje.

Imemoria "Ime" - 20. května 2013 15:54

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro U Rodericka Vy běhnu schody a ve dveřích se málem srazím s elfkou. Musím přiznat, že ty její zrzavé vlasy, to je teda síla. Při představení jen odměřeně kývnu hlavou, protože při vyslovení jejího jména bych si nejspíše zlámala jazyk. "Jmenuji se Imemoria, ale klidně mi říkej Im nebo Ime, je to na tobě." Pokrčím rameny. Eliška mě zasype horou otázek, jak už to děti dělají a mě praskne maska vážnosti. Nedokážu se neusmát nad její dychtivostí dozvědět se vše na světě. Rozcuchám jí vlasy. "Dneska jsem potkala tři velmi zvláštní osoby. Poštolnici a asi dva bandity, ale neměla jsem jistotu, tak jsem je zatím nechala jít." Dám zvláštní důraz na slovo "zatím". Rozhodně mám v plánu je vyhledat a položit jim pár "přátelských" otázek. "Tu poštolnici jsem potkala na takovém divném místě... Celé stromy byly osypány poštolkami, skoro nešlo vidět na větve." Usměji se. "Slyšela jsem, že ti přijel hrdina zpátky domů, tak co, jaký je náš "malý" Edrian?" S popisem začnu od oblečení, které je velmi jednoduché. Černé spodní prádlo, košile a tři čtvrteční kalhoty. S vzhledem už je to trochu složitější. Kdo znal mou sestru Eru, všimne si podobnosti. Kdo ji znal jen chvíli, úplně v pohodě nás může zaměnit, ale kdo ji znal déle, může si všimnout pár odlišností. Nejprve asi toho, že Eru byla vlastně ještě malá holka, kdežto já mám již vzhled ženy. Dále jsem o něco vyšší, oči mám trochu divočejší a tmavší. A nakonec vlasy: jsou černé jako uhel, stejně jako u Eru, ale při určitém úhlu světla na nich můžete zpozorovat tmavší proužky. Co je neměnné je lehká vůně vanilky.

Zjeh - 20. května 2013 16:16

soukromá zpráva od Zjeh pro U Rodericka Ve dveřích se málem srazím s jednou půlelfkou - Ime. Můj pohled nejdříve spočine na jejích vlasech. Nádherně černé, jako noc... Někoho mi připomínají. Pak se podívám na rozjasněnou tvář a moje dolní čelist se ocitne někde u země. ,,T-t-ty! A... Eu-! Tohlo..." Vypadám jako ryba. Pěkně vyjevená ryba. K tomu ještě z ní cítím podivný pach, pach měňavce. Natáhnu k ní ruku, abych se ujistila, že je skutečná. Veselého Rodericka si ani nevšimnu. Rychle se štípnu. ,,Er... r-ru! Co tu dě-!" Rychle začnu vrtět hlavou a dám si facku. Rydši bych se měla uklidnit. Tohle ale překračuje VŠECHNO! Můj mozek TOHLE nevydrží! Otočím se a kráčím rozteřesnýma nohama k posteli, na kterou si bezvládně sednu a oddechuju. Prohlížím si Ime. ,,Dobře... Dobře... Asi bych se měla uklidnit... Dobře... BOŽE MŮJ! Eru! Jak ses sem dostala?!"

Imemoria "Ime" - 20. května 2013 16:41

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro V pokoji Zjeh vypadá... nu, dosti vyjeveně, že mě zde vidí. Rychle procházím všechny známé obličeje a snažím si vzpomenou, jestli jsem ji už někdy neviděla. I kdyby ano, ani pro Noc si nemůžu vzpomenout, tak to vzdám a snažím se porozumět tomu, co se ze sebe snaží vysoukat. Když se jí ze sebe konečně podaří vypravit kloudného slova, zůstanu stát jako přimrazená. Ona... ona zná mou sestru. Při démonech Noci! Chvíli trvá než mi znovu naskočí srdce. "Eru je tady ve městě?" Snažím se, aby to znělo co nejklidněji, ale srdce mi buší jako o závod, mám pocit, že mi každým okamžikem vyskočí z hrudi. Jestli je, tak se musím okamžitě vypařit. Co tady může pro Noc pohledávat?! Měla by být v Zeleném vrchu! Mám nesnesitelné nutkání se vypařit nejlépe oknem, ale silou vůle se donutím počkat na Zježinu, či jak se to vlastně skloňuje, odpověď.

Zjeh - 20. května 2013 16:55

soukromá zpráva od Zjeh pro U Rodericka Bože můj... Tohle mi teda někdo musí vysvětlit... Jak se sem ta strašná Eru dostala? A proč se mě ptá, jestli je tady ve městě? Jak by se mohla ptát sama na sebe? ,,Haló! Člověče! Uklidni se! Ty jsi tady!" Pak si uvědomím, co jsem vlastně řekla a trošku si to seskupím do logického výsledku. ,,Ty... Nejsi... Eru... Že ano? Ne, ne, to nejsi... Ty jsi Ime, Imemoria... Ano... Ty jsi tady ve městě a..." Bojím se, že se jí nějak dotknu, když jí řeknu, že je její dvojník mrtvý. Bože, jak bych ji mohla ublížit, když ji vůbec nezná? Nadechnu se a vydechnu. ,,Dobře. Tvoje dvojnice není ve městě, pokud vím a je mrtvá..." Při posledním slovu se na ni tázavě podívám a malinko se zajíknu. Co na to jen řekne?

Apendix Istar - 20. května 2013 18:12

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rybářská osada - Večer u jednoho starého rybáře Když mi rybář nabídne přespání v jeho skromném obydlí, usměji se a následuji ho. ,, Mockrát děkuji, pane... ,, Najednou se zarazím a zamyslím ,, Ani neznám vaše jméno... ,, Řeknu sterému rybáři a usměji se. Vstoupím k němu domů a hned si ho začnu prohlížet. Po chvilce mlčení nakonec řeknu. ,, Nechci být drzí, ale nenašlo by se tu něco k jídlu a voda na zapití? Po té cestě mi dost vyhládlo... ,, Řeknu a čekám na rybářovu odpověď.

Imemoria "Ime" - 21. května 2013 15:27

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro U Rodericka Když na mě Zjeh vyjede s tím, že jsem přeci tady, jen pochybovačně nadzvednu obočí a čekám až jí dojde neměnná skutečnost. A pak, kdo je psychicky nerušený... Založím si ruce na hrudi, abych si udržela odstup. Odměřeně kývnu na všechno, co z ní pravdivého vypadne. Zaseknu hlavu v půli pohybu. M... Mrtvá?! Srdce mi vynechá několik úderů. Zvládnu pouze překonat vzdálenost, která mě dělí od postele. Dosednu vedle Zjeh a bezduše zírám na zem. "Ona je mrtvá? Tohle máma nepřežije... Nejdřív táta, teď Eru..." Ani si neuvědomím, že mluvím nahlas. Složím hlavu do dlaní a zoufale si povzdechnu.

Zjeh - 21. května 2013 15:48

soukromá zpráva od Zjeh pro U Rodericka Nemůžu si nepovšimnonut, že je Ime z mých slov, zvláště posledních, malinko zaražená. Bezvládně se sesune vedle mě a já nevím, co mám dělat. Na Elišku jsme asi zypomněly, ani nevím, kde teď je. Váhavě Ime položím ruku kolem ramen a pokusím se ji uchlácholit. ,,To bude dobré, neboj..." Její pach měňavce mě udeří a zasvrbí mě dlaň. Mám chuť se někde schovat... Pocítím nutkání se proměnit a utéct. Musím to překonat, no. Když je nějakou chvíli trapné ticho, začnu poklépávat nohou. ,,Ime, jsi v pořádku?"

Velekněz Chrámu Havrana - 21. května 2013 19:32

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 1. června roku 149 Věku Rozpadu - večer "Jé, ty jsi vážně potkala Poštolnici? Ona vážně existuje?!" Dívka vypadá lehce vystrašená a silně překvapená - v očích jí však září radost a dětská nevinnost. "A jak vypadá? je opravdu tak ošklivá, jak se povídá? ..." Další otázky tě začnou zasypávat. Pak však začne poskakovat po pokoji a hraje si na Poštolnici. Tedy, alespoň to tak vypadá. Každopádně máte teď příležitost se vzájemně představit a promluvit si. Když se ale Ime dozvídá, že je její sestra mrtvá, Eliška zpozorní. "Kdo umřel?" položí další otázku. "Ty... ty máš sestru?" Když si však povšimne jejího zdrcení, raději seběhne dolů za volajícím Roderickem. "Káva je hotová!"

Imemoria "Ime" - 21. května 2013 21:07

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro U Roda Když mě Zjeh v dobré víře cce obejmout kolem ramen, vylekaně ucuknu a v krku mi lehce zavrčí. Málem.sáhnu po proměně, ale pak.si naštěstí uvědomím, kde jsem. "Promiň, nejsem moc zvyklá na přítomnost lidí a už vůbec né na to, aby mě někdo objímal," omluvně se pousměji. Ale ten úsměv je neklidný. A přiznávám, že jsem takový nelida a není to smrt mojí sestry, co mě momentálně trápí. Eru jsem přestala řešit v okamžiku, kdy jsem pomyslela na mámu a na tu jsem docela zapoměla při vzpomínce na tátu. Ne, starosti mi začal dělat pocit, který jsem ucítila při doteku se Zjeh. Je možné, aby byla také měňavec? Ale tuhle myšlenku hodím za halvu, když se do konverzace zapojí i Eliška, která doteď řádila po pokoji při hře na poštolnici. Než stačím odpovědět na její otázky jako boží posel se ozve Roderick a Eliška zmizí v přízemí. Využiji této příležitosti, abych nemusela odpovídat a sejdu za Eliškou dolů. S děkovným kývnutím a pozvednutým obočím přijmu od Roda misku kávy a několik sušenek. Co pořád má s těma sušenkama, coe mi je pokaždé, co tady jsem... Zamyšleně upíjím kávu a mezi jednotlivými doušky vyprávím Elišce příhodu s Poštolnicí. Na konec poznamenám něco o tom, že jsem utahaná, ale ráno stáhnu svůj dnešní úlovek, aby se s tím nemusel Rod namáhat a odeberu se na pohovku. Mám pocit, že jsem se pohroužila do spánku ještě před tím, než jsem položila hlavu na matraci.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 25. května 2013 07:37

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Celou dobu mlčím a když mně chtějí odvést, vytáhnu jednu z vrhacích dýk a hodím ji VEDLE hlavy Draw(...eee.. fuj, Draw-fuj, něco)... doufám že ten trénink k něčemu byl a že jej dýka rovnou nezabije. Pokud se mi vše povede, a vůdce cechu přežije, vypnu hruď. "Byla jsem vycvičena jako nájemný vrah." Prohlásím. Pokud nevyjde, pokusím sez toho nějak vykroutit.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. května 2013 09:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - večer, 1. června 149 VR Muž se poškrábe rukou po staré zarostlé tváři. "Říkají mi Jaroslav." Ještě, než přijde čas spát, nabídne ti džbánek Vody Skal - pramenité nasládlé vody z několika pramenů z úpatí Stinných skal - a uzenou tresku s chlebem. Jeho domov je skutečně skromný, skládá se ze dvou komůrek, které jsou zaplněné povětšinou rybářským náčiním. Na zdech visí sítě a poličky u dveří nesou háčky a různé nářadí. Následující dva dny cesty jsou celkem snesitelné. Slunce příliš nepálí, vánek si čas od času pohrává s tvým hábitem, cesta je až na pár hrbolků a výmolů rovná a rychle ti ubíhá. Druhou noc cestování musíš trávit někde na zemi. Během cesty se ti podaří narazit na pár drobných osad - v některých jsou rybáři, v jiných hraničáři. Když se zahledíš i dál od cesty, uvidíš i jednu velmi starou osadu, ve které však nikdo není. Zdi jsou pobourané a v sutinách můžeš najít vedle sutin nanejvýše starý ztrouchnivělý nábytek, který už jen těžko vypovídá o dávných obyvatelích. Při pozdním odpoledni se již civilizace opět objevuje a půl hodiny před soumrakem procházíš poslední kusy polí ku městu. Bránou i opevněním připomíná Zlatý Přístav, toto město je však poněkud větší - jinak se přeci na králův přístav ani nesluší! Do města právě přichází více lidí, takže tě stráže jen zkontrolují pohledem a hned se koukají na další příchozí. Stojíš tedy kousek za hradbami. Pár desítek sáhů před tebou je - jako v každém správném městě - jedno z rušných tržišť Rudého Přístavu. Právě kolem tebe projíždí jakýsi kočár mířící k pobřeží, tedy asi do doků. Nebo do středu města, kdo ví...

Velekněz Chrámu Havrana - 27. května 2013 09:46

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Brána - cech zlodějů, něco kolem poledne Dýka letí takovým směrem, že by jen o pár coulů minula krční tepnu. Drauwegar však nevede tento cech jen tak pro nic za nic - pravá ruka mu ve vzduchu opíše od lokte oblouk a když se zastaví, mezi prsty se mu houpe tvá čepel. "Mh, velice působivé." řekne chladně. "Valare, řekni jí, co má udělat. Myslím tu nevyřízenou záležitost." "Pojď, holka..." řekne ti potichu Valar a ukáže na dveře ze síně, kterými jste také přišli. U nich tě však ještě zastaví Drauwegarův hlas: "A neposer to, máš tady mezi námi velkou budoucnost." Dál už ale rozhovor nepokračuje, neboť Valar kývne hlavou a zavře dveře. "Tak, šéf chce, abys udělala jednu prácičku. Nic těžkého, jestli jsi tak dobrá, jak tvrdíš." Vzdechne si. "V docích čeká naše loď, ta by tě měla stihnout do večera dopravit do Rudého Přístavu. A tam je jeden parchant, který před pár dny dělal nepříjemnosti našim známým v oboru. Naši lidé ho s trochou umu přesměrovali ze Zlatého Přístavu do Rudého, tak to máš alespoň blíž. Nemluvě o tom, že teď by tam měl čekat pár dní, tak budeš mít usnadněnou práci s hledáním a tak." Valar kráčí pomalým a klidným krokem po chodbě, nedívá se ti do očí a rozhlíží se po stranách. "Zabij ho jak chceš, ale když tě někdo chytne, bude to tvůj problém. Pokud komukoliv řekneš něco, co bys neměla, naši lidé tě najdou a zbaví se tě stejně tak, jako se zbaví toho, komu něco vykecáš." Zastaví se a otočí se k tobě s vážným pohledem do tvých očí. "Rozumíme si?" Pokud souhlasíš, pokračuje dál. "Jmenuje se Apendix Istar, je to člověk. Špinavý blond, bradka, hábit. Poznáš ho podle toho, že má na krku neobvyklý přívěšek s krystalem. Dávej si ale pozor, je čaroděj. Jestli si chceš ještě někdy s někým užít, radši ho zabij rychle a nenápadně - čarodějové jsou totiž svině a dělají problémy. Dokud v sobě mají ještě byť jen nepatrný kousek života, hází po tobě ty své nastudované čáry máry a ty umí řádně bolet!" "Teď běž do doků, je tam malá plachetnice a u ní určitě postává elfka. Nenech se zmást, je to velmi rychlá loď a na večeři už budeš v Rudém Přístavu. A když se vše podaří, tak na další večeři už budeš zase tady."

Zjeh - 29. května 2013 19:28

U Roda Ucítím jemné svrbění v dlani. To z toho, jak jsem se dotkla Imemorie. Jestlipak bych cítila to samé při dotyku s Eru... Ime mě mírně odstrčí a... zavrčí. Přeběhne mi mráz po zádech a na chvíli se začnu cítit jako malá myška, kterou chce sežrat velká čičina. Odtáhnu se a sáhnu po přikrývce. Ime se stejně už chystala k odchodu za doprovodu malého nezmara Elišky. Zachumlám se pod deku a ponořím se do svých myšlenek. Zanedlouho spím jako dudek.

Jof - 01. června 2013 21:28

soukromá zpráva od Jof pro V přístavu Chvíli se rozhlížím a nakonec přece jen najdu muže kterého hledám.Jeho bohaté oblečení,velký klobouk s načechranými péry a jeho sametový plášť vyšívaný stříbrnými nitkami.Ano to bude Karel Stříbrný.Vidím že tohle nakonec dopadne rychleji než jsem čekal.Přece mně tu pořád něco znepokojuje.Velmistr mně o to požádal teď,neměl jsem o tom s nikým mluvit a zřejmě to bylo důležité zvlášť teď. Vidím bojiště a kopec na kterém se objevuje muž ve zbroji se štítem a znakem vlka a zvedá meč nad hlavu. „Vítězství.“ Mám takový pocit že brzy se dozvím to co chci vědět.A vím že se mi to nebude líbit,ale přesto musí být důvod proč se mi vzpomínky vynořují právě teď.Vidím že jeho podřízení právě vykládají bedny a pracují docela rychle.Ovšem pak si mně všimne a vydá se ke mně.Když mně osloví tak než mu stihnu odpovědět všimne si sám odkud pocházím. „Ano zdravím vás jmenuji se Jof a pocházím z chrámu Nejvyššího pána.Mám vám předat dopis od Velmistra.“ Sáhnu pro dopis předám mu ho a doufám že to tím skončí.Snad teď nepřichází reakce typu i stěny mají uši nebo ne zde sleduje vás spousta očí.Nechci být jako ten muž z mých vzpomínek myslím si že bude lepší když každý zůstaneme na svým místě.

Edrian - 01. června 2013 21:36

soukromá zpráva od Edrian pro Králova Tvrz - hostinec Děravej soudek, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - překrásné ráno Líně jsem se protáhl v pohodlné posteli. Nemusel jsem zrovna dvakrát přemýšlet o tom, kde jsem spal - Děravý soudek. Jejich postele poznám natuty, povlečení voní po rozmarýnu - prádlo ukládají ve skříni, která je touto bylinkou naplněná. Když jsem otevřel slepené oči, potvrdilo se mi, kde jsem. Středně velká místnost, vykládaná dřevem, pár velkých oken, kterým sem pronikaly paprsky slunce a zabarvovaly pokoj do příjemného odstínu oranžové. Po obou mých stranách ležely nádherné elfky, tulily se ke mně jako malá koťata. Adele a Ciele. Pomalu oddychovaly ponořené do hlubokého spánku s růžovými tvářemi. Opatrně jsem se vyprostil z jejich objetí, vysoukal jsem se dolů přes přikrývku a potichoučku shodil nohy na zem a postavil se. Hahá, jak tě bůh stvořil, co Edriane? říkám si v duchu sám sobě. Pak se vysměju svému vnitřnímu Éďovi II. a oplácím mu to: A kdo by nechtěl spát nahý, zvláště v objetí dvou krásných elfských dam? A tak tam ležely - černovlasá a světlovlasá, obě naplněny blahem. A díky mě. Na zemi se válelo oblečení - tedy, hlavně to mé. Slečnám patřily dvě košilky, neležící moc daleko. Tak jsem se tedy oblékl, posbíral své saky paky a dívčí košilky urovnal pěkně na opěradlo židle. Nato jsem je obě něžně políbil, potichu, ale rychle, odkráčel ke dveřím a naposledy jsem se na ně podíval. Ano, každou ženu, se kterou jsem spal, jsem miloval - svým způsobem. Naskočila mi příjemná husí kůže. Seběhl jsem schody a hostinskému dal na pult ještě nějaké drobné jako dýško. Je to starý známý a rád mu dám něco na přilepšenou. (PJ, nezapomeň mi strhnout prachy za tuhle noc.) Pak jsem vykročil do krásného slunečného nového teplého rána. Svěží vzduch voněl příslibem léta a pečivem, jehož vůně se linula z nedalekých stánků a obchůdků. Bylo mi prostě skvěle. A všechny trable byly ty tam. Taková moje soukromá terapie, prostě nádhera. Nespěchal jsem. Hezky jsem se procházel směrem k mému domu (který pravděpodobně již brzy nebude můj, poněvadž už nejsem UČEŇ, jsem plnohodnotný šermíř a až budu mít žáky, tak pak i mistrem. Za tuhle výpravu si koupím nějakej fajn dům, budu v něm bydlet, a koupím si na stěnu velkej fajn obraz a zařídím si moc fajn kuchyň a velkou fajn postel do fajn super ložnice a další pokoje a pokojíčky a komoru a fajn zahradu a budu mít super fajn plot. Jo.) (A až ten starej bručkoun natáhne bačkory, všechno podědím já, udělám si tam fajn šermířskou školu na starý kolena... ale co školu - HARÉM! A potom až budu impotentní - čemuž moc teda nevěřím - tak teprve potom tam bude škola. Nebo ubytovna pro mé žáky, to je lepší.) Ale ze všeho nejdřív ta výprava. Musím Zjeh dostatečně vysvětlit, že má svobodnou vůli a že se mnou nemusí jít. Prostě se k tomu musí vyjádřit, nechci ji tlačit do něčeho, o co má akorát tak zájem jako o starej smradlavej škrpál. A potom můžu na informační tabuli přišpendlit zprávu, že hledám na výpravu pár odvážných dobrodruhů a ať klepou na dveře mého mistra kdykoliv. A s takovými myšlenkami došel optimistický a dobře naladěný Edrian k domu jeho ex-mistra, svého otce, kterého nikdy neměl, a pomyslel si "s tím bude zatraceně hodně práce, abych to předělal na tu ubytovnu". Pak se směle chopil kliky, protože věděl, že jeho mistr nezamyká, když je doma, protože zloděj by to u něj měl málo platné, jelikož i když je stařík starý, pořád má smysly a instinkty jako rys, skáče jako tygr a je rychlý jako kobra. Zatlačil kliku dolů a otevřel dveře...

Velekněz Chrámu Havrana - 03. června 2013 21:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Na město dopadá pravá noc a zanedlouho všichni spíte. A zatímco Ime se zdají sny především o zážitku v lese i o své rodině, Zjeh má spíše klidnou noc beze snů. Zato Edrian, ten zažil skutečně krásný sen i v bdělosti. Avšak i na něj padá únava a víčka mu překryjí oči. První v Rodově domě se probouzí Zjeh. Tedy alespoň si to může myslet. V domě je ticho a z venku zpívají do prvních paprsků Slunce ptáci. Na zdi naproti postele visí dva zkřížené tesáky, očividně nějakých dvacet let staré. Je to takový menší detail, který jsi včera v šeru již opomenula. Pootevřené dveře zavrzají a z nich vykukuje tobě již známý obličej malého děvčete. "Eh... dobré ráno. Nevzbudila jsem tě?" řekne nesměle a pak skočí na postel. I Imino probuzení má co do činění s dveřmi. Uslyší zvuk kliky a již ze zvyku se probudí. Krb je vyhaslý a špinavý šálek se zbytkem kávy a podrobený talířek na kraji stolku. Dveře se otevřou a v nich stojí půlelfí elegantní samec s dobře naladěným výrazem...

Apendix Istar - 04. června 2013 18:20

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, tržnice. Rudý přístav... Jo, to je jiná liga než ten Zlatý. Vždyť je to taky královský přístav. Je mnohem větší a hezčí... Já mám to potěšení a zrovna se v něm nacházím... Jsem kousek za bránou a zrovna kolem mě projíždí jakýsi kočár mířící k dokům. ,, Určitě nějaká šlechta, či velmi důležití lidé... ,, Pomyslím si a ještě víc se vzpřímím, i když už to snad ani nejde, protože pořád chodím velmi vzpřímeně. Každopádně se zatvářím velmi důležitě a jakoby hrdě. Urovnám si ofinu která mi trčí z kápi a hůl si dám blíže k tělu. Poté se snažím očkem nahlédnout do okna či nějak dovnitř, zda bych mohl zpozorovat kdo v tom kočáře seděl. Potom už se však o něj nezajímám... ,, Hmm... Mohl bych se podívat po nějakých čarodějnických věcech a knihách. Ani nějaké lektvary by nebyly ke škodě. Každopádně tu nebudu nějak moc dlouho, za chvíli padne noc a já musím ještě najít nějakou slušnou ubytovnu či hostinec. ,, Řeknu si a vydávám se do centra tržiště. Už je večer a počítám, že už tu asi nebude tolik kupců, jako třeba odpoledne. Každopádně se zkouším podívat po nějakých čarodějnických pomůcek, hábitech, knihách, holí, lektvarech a podobně...

Imemoria "Ime" - 04. června 2013 21:16

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro U Rodericka Noc neproběhla zrovna nejklidněji. Tedy, alespoň v mě hlavě tomu tak nebylo. Jednou nebo dvakrát jsem spadla z provizorní postele. Nebo možná víckrát? Po takové noci vždy vytěsním veškeré zážitky za hlavy. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem se schoulila do klubíčka na zemi a tak strávila asi poslední hodinu před úsvitem. Při úsvitu se proberu, ale ještě ne docela. Vědomím jsem někde na hranici mezi spánkem a bdělostí. Nechám oči zavřené a vytěsním si z hlavy veškeré myšlenky. Tento odpočinek je pro mne více osvěžující než noční výpravy proudem vzpomínek do dávné minulosti. Slastnou chvíli (nebo jsem tak strávila několik hodin?) přeruší vrznutí dveří. Posadím se zády k příchozímu a promnu si oči, abych se trochu probrala. Prohrábnu si rukou vlasy a srovnám košili. Pak tišeji než stín vstanu a otočím hlavu k příchozím. U dveří stojí půlelf a i já se svým chladným vztahem k mužům musím přiznat, že je docela sexy. Každopádně, pokud je tohle Edrian, tak by měla být Eli docela zklamaná- na poloboha moc nevypadá ač se ty příběhy, jimiž jsem předzásobena na několik století dopředu, o téměř polobohu zmiňovaly... Přejíždím pohledem po jeho těle, odhaduji jeho slabiny a způsob, kterým by ho bylo nejjednodušší zabít/ zmrzačit. Dobře chápu, že si teď o mě myslíte, že bych měla co nejdříve zajít někam do blázince, když sleduji naprosto sexy chlapa a uvažuji jak ho zabít, ale šílenost já mám prostě v povaze. Popis: Na sobě mám černé tři čtvrteční kalhoty a košili ve stejné barvě. Jsem vysoká, štíhlá a docela opálená. Mám vyzàž mladé ženy, ale nikoliv již dívky. Dlouhé černé vlasy mám rozpuštěné a díky slunci se na nich dají trohu rozlišit tmavější proužky černé. Oči dostaly temně safírovou a nezvykle hlubokou barvu až se člověk může bát, že se v nich utopí. Pro osoby s citlivějším čichem se okolo mne vznáší lehká vůně vanilky. Dalo by se říct, že Eru až na pár drobných detailů vstala z mrtvých.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 10. června 2013 17:32

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Když dýka Drauwegara mine, spokojeně se usměji. Dál mlčím, jen když zmíní, že mám v cechu budoucnost, kývnu. Následuji Valara ven a celou dobu poslouchám. „Zajisté.“ Odpovím na jedinou vyřčenou otázku a čekám, než dokončí popis cíle. „Kouzlí pomocí mysli, nebo slov?“ zeptám se a v mysli pomalu vytvářím plán. Vyslechnu poslední instrukce a kývnu. „Je tady ještě něco, co bych měla vědět? Společníci, mazlíčci, kolegové…?“ zeptám se. Jakmile se dozvím vše potřebné, vrátím se zpět k přístavu. Najdu zmíněnou plachetnici i elfku. „Pluje tahle loď k rudému přístavu?“ zeptám se jí a pomalu se připravuji na to, že už zase budu na jedné z těch houpajících se věcí.

Velekněz Chrámu Havrana - 11. června 2013 20:10

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - doky, večer "Podle toho, kolik nadělal paseky, tak slovy, myslí i vším možným. Radši si dávej pozor!" odpoví ti muž. "No a společníci... Jo, máš pravdu. Dva od našich přátel zběhli, takže jestli je uvidíš s ním, přines nám jejich uši a dostaneš odměnu. Ale je možné, že utekli někam daleko, takže kdo ví, jestli s ním budou nebo ne. Jeden je muž, druhý žena. Jsou oba mladí. Jestli u toho parchanta najdeš párek milenců, budou to určitě oni." V docích ti do oka padne hned jedna z malých loďí. Krásný tvar, zářivé bílé plachty, načerno natřená paluba i trup s temně rudým nápisem v elfím jazyce. "Mořský šíp", tak se podle nápisu jmenuje. Na ležícím sudu na pevnině u loďky sedí mladá žena. A ačkoliv to bude celkem neobvyklé, jemnými, pomalými pohyby si hladí tělo. Když přistoupíš blíže, všimneš si, že se jedná o elfku. Zašpičatěné uši přebíjí fakt, že má tmavé vlasy. Každopádně však nepůjde o ryzí elfku, některý z jejích předků musel být člověk či někdo jiný než elf, jinak by nemohla podědit tmavé vlasy. Vzhlédne od levé ruky, kterou si právě hladí stehna, a podívá se ti hluboko do očí. Její jsou zelenomodré a zdá se, jako by lehce svítily. Nebo se jí spíše jen rozzářily jako zbytek tváře? "Ahoj! Ty chceš do Rudého Přístavu, viď?" zeptá se s radostí v hlase. Jestli tahle patří do cechu, tak musí být jednoznačně pouze převoznice. Protože už na první pohled jde vidět, že je to žena zcela jiná než ty. Vstane a mávne rukou ke své lodi. "Nastup, za chvíli vyplujem." Na šířku má loď něco okolo dvou sáhů a třiceti coulů, dlouhá je asi pět sáhů. Lze tedy odhadnout, že by se dala vzhledem ke své Valarem opěvované rychlosti používat pro pašování menších cenných nákladů či jako úniková loď pro nejvyšší představitele cechu v případě potíží. Ještě chvíli tam něco dělá, přehrabuje se v sudu a nakonec z něj něco hodí do své malé brašny. "Tak jo, můžem?" Až jsi připravená, odváže lano a odstrčí loď od břehu (byť s menší námahou) a ladně skočí na palubu. "Jo, jsem Ayira." představí se ti a věnuje se řízení lodi, která pluje, jako by v ní byla alespoň špetka magie. A během chvíle je Brána v dáli a plujete podél pobřeží okolo menších útesů, ve kterých se mihne semtam nějaký vchod do jeskyně. Po necelé hodině nastaví kormidlo na pevný směr a sedne si blízko naproti tobě. "Máš manžela? Nebo přítele?" zeptá se nesměle a opět si začne hladit stehna. ... Jak bylo vyřčeno, večer již vidíte hradby Rudého Přístavu. Ke konci plavby se elfka opět věnuje kormidlování a tak, ať už se dělo cokoliv, se ti příliš nevěnuje. V přístavu si vyhlédne místo na kraji a loď začne zpomalovat, až u břehu opět zastaví. Ayira vyskočí ven s lanem v ruce a uváže loď ke kůlu. "Hele, nezlob se, ale mám na tebe jenom tři noci. Pak mám další zakázky, takže být tebou, udělám tu práci tady co nejdříve, ať jsme zase doma." Mrkne na tebe a rozloučí se. Je to velké, mocné a bohaté město - jinak se na králův přístav přeci ani nesluší! Doky jsou dlažděné čistými bloky z opracovaného kamene. A ačkoliv už se Slunce pomalu blíží nad obzor, město stále žije. Vidíš zde odjíždějící kočár, pár pobudů na kraji, opírajíc se při tom o zdi v šeru, jakéhosi ozbrojence vybavujícího se s nějakým velmožem, dva silné námořníky hrající páku na sudu, zatímco další přihazují a překřikují se, kdo zvítězí, ... Zkrátka spoustu různých lidí, od sametu až po bahno. Tvůj úkol však teprve začíná...

Velekněz Chrámu Havrana - 15. června 2013 12:33

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - večer, 1. června 149 VR V kočáře spatříš jakéhosi muže, krátké tmavé vlasy. To je ale vše, protože kočár se pak vychýlí a nevidíš do něj. Nicméně teď vypadáš jako vážený mág a kolemjdoucí stařena kývne pokorně hlavou na pozrav. Rozhlížíš se po okolí a na konci jedné uličky si všimneš dřevěného vývěsního štítu se symbolem knihy a lektvaru, což většinou značí obchody s magickými potřebami. Někdy to jsou ryze alchymistické krámky, jindy knihovny či skladiště očarovaných předmětů. Vydáváš se tedy tím směrem a přicházíš k sedmi schodům směřujícím dolů do sklípku jednoho z domků. Schody jsou široké a nízké, lemovány kamennou zídkou. Okované dřevěné dveře jsou pootevřené a za nimi vidíš celkem jasnou záři bílé barvy. Když vstoupíš dovnitř a rozhlédneš se, spatříš protáhlou místnost přibližně čtyři na deset sáhů. Levá i pravá strana je lemována od podlahy až po strop policemi s knihami a svitky, místnost vyplňují stoly s různými předměty kouzelnického charakteru. U stropu se suší v několika řadách byliny, díky nim je místnost provoněná směskou příjemných vůní. Mezi knihovnami a na stolech jsou drobné piedestaly s umístěnými světelnými koulemi vydávající zářné světlo. Na konci místnosti jsou zavřené dveře a u nich právě stojí dva muži. Jeden je vysoký a mohutný, holohlavý v modrém rouše. To je lemováno žlutou barvou, kolem pasu má utáhnutou širokou žlutou stuhu. Když vejdeš dovnitř, podívá se na tebe a všimneš si, že má dvacet coulů dlouhou bradku spletenou jako cop a potetovaný obličej s ostrýmy rysy. Vedle něj stojí drobnější muž, očividně starší. Oděn je do útlých tmavě zelených kalhot, bílé košile s vykasanými rukávy a světle zelené vesty. Vlasy má krátké a světlé, tvář hladkou, oholenou. "Omluv mne." řekne ten menší holohlavému a vydá se tvým směrem. "Vítejte, drahý pane!" přivítá tě se značnou gestikulací. "Vítejte v mém krámku! Jsem Doyaris. Smím vám nějak pomoci?" Ten druhý muž si tě mezitím s neměnným výrazem prohlédne a pak se otočí směrem ke zdi a začne číst ze stolu pasáž jedné knihy.

Velekněz Chrámu Havrana - 15. června 2013 12:45

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, Chrám Nejvyššího Pána - večer, konec května 149 VR Obchodník si od tebe převezme dopis, přelomí pečeť a začne jej číst. Tvář se mu zamračí a spodní ret začne cukat. Když jej dočte, vydechne a podívá se na tebe. "Děkuji ti, Jofe, že jsi mi tento dopis přinesl." řekne s náznakem zármutku v hlase. "Myslím, že by sis měl po cestě odpočinout." Z muže, který se ještě před chvílí usmíval najednou sálá smutek. Sáhne do brašny a po chvíli vytáhne jednoduchý stříbrný prsten. "Tady máš... Najmi si na noc pokoj a zítra po úsvitu laskavě opusť město a vrať se do svého řádu..." Pak se bez dalších slov otočí a vyrazí k jedné z lodí.

Edrian - 19. června 2013 23:03

soukromá zpráva od Edrian pro doma, u Roda Otevírám dveře. Chvíli mi trvá, než si mé oči přivyknou přítmí v domě. Pak spatřím nějakou osobu sedět na zemi. Postaví se a otočí směrem ke mně. Výbuch. "Eru?!" vykřikne má mysl překvapeně. Pocity se ve mně zběsile míchají - nadšení, vyděšení, úleva.. ale já mlčím a stojím.. protože vím, že tohle není možné. Viděl jsem ji umírat - zemřela mi v náručí. A pak jsem ji sám pohřbil spolu s ostatními. Tohle není Eru. Zavřu za sebou dveře a nepřestávám zkoumat ženu. Ta podoba je ohromující. Ale tohle je už dospělá žena, žádná mladá stydlivá dívčí Eru. Měl jsem hrozné nutkání vykročit k té neznámé a pevně jí stisknout v objetí, to kvůli pocitu jakési útěchy, že mám svoji Erunis zpátky. Opatrně vykročím do místnosti blíže k ženě, obezřetně, jako kdyby byla nějaký duch nebo přízrak mých vzpomínek. Zvládnu ze sebe dostat jen krátkou otázku, která zní stroze, nezaujatě a chladně: "Kdo jste?"

Zjeh - 20. června 2013 19:55

soukromá zpráva od Zjeh pro U Roda Pomalu se mé tělo probouzí. Zamračím se, chci ještě spát, protože ta postel je vážně pohodlná. Taky cítím bolavé břicho. Jestli se rozběhnu, asi budu potřebovat záchod. Váhavě se posadím na postel a prstama si pročísnu hustou rudou hřívu lemující můj ladný obličej. Všimnu si tesáků na zdi, jsou moc hezké. Chvilku si je prohlížím, ale potom do pokoje vkročí Eliška. ,,Hmm, ne, ne, nevzbudila jsi mě," řeknu ne moc přesvědčivě, protože hlasitě zívnu a zamžourám na ni slepenýma očima. Eliška si ke mně hupsne na postel. Jemně ji obejmu jednou rukou, je vážně milá. Povzbudivě se usměju. ,,Tak na co se chceš zeptat tentokrát, ty malej nezmare?" Chvilku si s ní povídám a pak obě uslyšíme hlasy z přízemí. Zvědavě a rošťácky se na společnici podívám a pak se po špičkách vydám dolů. Podívám se do nadmíru překvapené Edrianovy tváře a mám co dělat, abych nechytla záchvat smíchu. Když dokončí větu chladným tónem, nevydržím to a totálně vybuchnu. ,,Teda, Edriane, kdyby ses viděl," pláču smíchem.

Apendix Istar - 25. června 2013 22:39

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, tržnice. Pozorně si prohlédnu toho velkého a holohlavého muže v modrém rouše a žlutou páskou... ,, Je nějaký divný... Nebo se mi to zdá? ,, Kápí si zarazím více do obličeje, hůl si dám blíže k tělu, přimhouřím oči a oba dva si důkladně prohlídnu. ,, O čem se asi bavili a co je za těmi dveřmi? Ten žlutý pruh kolem jeho roucha určitě znamená, že patří do nějakého cechu či bratrstva... ,, Začnu je v hlavě podezírat. ,, Snad neumí číst mí myšlenky... ,, Dojde mi. Vím totiž, že někteří čarodějové co se učí magii mysli, dokážou číst myšlenky druhým. Jsou to jen zkušení čarodějové a to tihle asi nebudou, ale stejně musím být opatrný... Poté ke mně přijde ten starší a menší muž, nejspíše majitel tohohle obchůdku. Myšlenky rychle vyženu pryč z hlavy a nahodím vážnou a hrdou tvář. Jakmile mě pozdravím, pokývnu hlavou na pozdrav a řeknu. ,, Buďte pozdraven Doyarisi. Sháním několik věcí... Nějaké knihy o artefaktech, které by se měli nacházet poblíž. Dále bych si vzal několik léčivých lektvarů... Třeba Rudý kříže, nebo Lektvary chodce Jana. Ty by stačili, zda je máte... ,, Řeknu a poté k němu přijdu ještě o krok blíže a začnu potichu mluvit, aby to neslyšel ten druhý. ,, Chci se vás zeptat... Neznáte čaroděje Ernesta? Jestli ano, možná vám pro mě nechal vzkaz, mé jméno je Apendix. ,, Pošeptám mu a čekám na jeho odpovědi.

Imemoria "Ime" - 26. června 2013 18:18

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Roderickův dům (Noc ví, zda bude za chvíli ještě stát) Přes kamennou masku, kterou si půlelf nasadil, nemohu absolutně rozeznat, co si myslí. Pro jednou by se šiklo čtení myšlenek, ale na to si jako, krom proměny, zcela nemagický tvor můžu leda tak nechat zajít chuť. A je po problému. Každopádně vím, že ten nezájem, který se mu zračí ve tváři nemá reálný základ. Prozradily ho jeho oči. Sice z té šílené směsky nedokážu přesně roztřídit každý ždibíček pocitů, ale rozhodně tam není lhostejnost. Když podnikne krok ke mě, posunu pravou nohu trochu dozadu, rozkročená jsem na šíři boků, otočená k Edrianovi čelem. Jsem připravena z defenzivního postoje okamžitě přejít, v případě ohrožení, do útoku. Naštěstí to není třeba. Mladý pán má pro mě jen jednoduchou otázku. A navíc se k nám přidává Zjeh, ale téměř okamžitě se skládá k zemi v záchvatu smíchu. Odměřeně na ni pohlédnu hodnotíc její psychickou stabilitu. Pak stočím pohled zpět k Edrimu. "Řekla bych, že někdo, koho jsi zde nečekal... A přísahám, že jestli mi jedinkrát řekneš Eru, za stav tvé hezké tvářičky neručím." Druhou větu ledově zavrčím jako varování. No a co, že je Roderickův učeň - není to Rod a proto nemám důvod mu věřit.

Velekněz Chrámu Havrana - 26. června 2013 22:08

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - večer, 1. června 149 VR "Knihy o místních artefaktech, říkáte?" řekne si spíše pro sebe a už se pln energie vrhá k jednomu regálu, který začne knihu po knize prozkoumávat, avšak s takovou rychlostí, jakou by obyčejný obchodník zajisté neměl. Tvá otázka tedy zůstane nevyřčena, dokud se k tobě po chvilce nevrátí s otlučenou truhličkou dvacet na čtyřicet na čtyřicet coulů a několika zašlými knihami. "Tady, tyhle by měly pomoci." Vyhrkne na tebe a ačkoliv se zdá, že by to všechno spíše hodil, po pravdě s láskou a jemností položí své zboží na kus volného místa na blízkém stolku. A jako by tvou otázku slyšel i druhý muž, holohlavý se zarazí a očividně přestane číst knihu. "Ernest... To bude jistě Hbitoprstý! Ano, znám jej, čas od času si zde u mne nakoupil pár věcí. Ale již rok a zimu jsem jej neviděl." Než se vrhne na knihy, tak na tebe vrhne soucitný výraz. "Je mi líto, ale žádný vzkaz zde nenechal..." "Tady, Taje Západního Království." řekne a ukáže na jednu z knih. "Napsal ji před desetiletími jeden dobrodruh z východních zemí, když se zde pár takových artefaktů, jak vy říkáte, pokoušel vyhledat. Nebyl příliš úspěšný, krom nějakého harampádí nenašel nic ceného, pokud se nepletu, ale rozhodně tam je dost informací jak od odborníků - kouzelníků, mágů, učenců, potomků kovářů a řemeslníků, kteří se na výrobě nějak podíleli - tak také poznámky o folklóru, které rozhodně také nejsou k zahození!" Poškrábe se na zátylku a pokračuje. "O očarovaných vařečkách." Koutky se mu zvednou do lehkého úsměvu. "Tato kniha zní jako kříženec pohádek pro děti a sbírky receptů. Avšak nenechte se zmást, drahý pane! Tato kniha byla napsána čarodějnou učenkyní z tohoto města, Bertou Modřenkou! Letos tomu bude třiasedmdesát let od dopsání posledního řádku této knihy. Každý předmět, a nejsou to jen vařečky, který zde popisuje, měla ve svém držení na zkoumání přinejmenším jeden úplněk! Muž v rouše mezitím potichu a opatrně přetáčí stránku, přesto však cítíš, jako by k tobě promlouval. "Tak, a tady je poslední zboží vyhovující vaší poptávce. Tato truhla -" řekne a otevře ji "-obsahuje několik svitků. Každý z nich popisuje jeden z artefaktů. Jsou již celkem staré a jsou výsledkem několika zdrojů, které jsou svým způsobem vždy dostatečně věrohodné. A ačkoliv se může zdát, že na jeden svitek se nevejde dost informací o tom, co hledáte, pak se mýlíte - inkoust i pergamen samotný jsou očarované. Tomu, kdo je čte, se písmena mění před očima tak, jak čte dál a dál. Je to sice slabá varianta magie, která se na takové svitky sice používá, nicméně obsahuje obrovské vědění vzhledem k mýtům." Tvář se mu ještě více rozzáří, když konečky jeho prstů přejíždí po jednom z desítky svitků naskládaných na sebe. "Cena je jasná, deset zlatých za knihu, patnáct za truhlu. To víte, znalosti nejsou vždy zadarmo a ikdyž jsou tyto věci postarší, stále jsou velmi cenné. Třeba tu truhlu, tu se mi povedlo po delším hledání sehnat na začátku jara od jednoho známého v Tvrzi. A kdybyste měl zájem o tu truhlu, vracejte do ní svitky včas. Pokud budou déle než den mimo svou truhlu, magie z nich vyprchá a inkoust se rozteče." Přemlouvá tě, že cena je v pořádku, a ty cítíš, že tomu tak skutečně je. Ta práce, kterou si s tím před časem jejich autoři dali by dnes stála snad i přes sto zlaťáků. "No a tady bych měl pár lektvarů, které se vám jistě budou hodit při toulkách za tím vaším snem." Přeběhne k dalšímu stolu, který je takřka zaplněn flakónky a lahvičkami s barevnými tekutinami. Každá má svůj stojánek, ať už dřevěný s otvory, do kterého lze naskládat několik lahviček vedle sebe, tak také drátěné stojany na větší nádoby. Rukou začne mávat směrem k sobě jako gesto, abys přišel k němu. "Nevím, jestli zcela chápu vaši potřebu, ale raději vám objasním veškeré své léčivé lektvary. Všechny jsou nanejvýše tři dny po svém dokončení, k tvorbě používám čerstvé ingredience a prověřené receptůry." Začne ukazovat na levý kraj stolu, kde jsou barevně nepříliš výrazné lektvary - hnědá, zašle zelená a další jim podobné. "Tyto jsou na uklidnění a léčbu hniloby způsobené některými jedy či kousnutím prohnilých nemrtvých, například. Dále jsou tady ampulky na odstranění nevolnosti či slabosti, tyhle jsou na slabé jedy, tyhle jsou na silné jedy, tyhle jsou silné jedy, ..." začne vyjmenovávat jednotlivé skupinky tak rychle, až se do toho začneš zamotávat i se svou inteligencí. Pokračuje přes celý stůl, ukazuje na různobarevné i bezbarvé lektvary, na husté i řídké, na lesklé a světélkující i na temné. Na pravé straně stolu se zastaví. "Ale vy jste asi myslel obyčejné léčby zranění, že ano? Pak si jistě zamilujete tyto." Hrdě ukáže na několik rudých hustých lektvarů, na jejichž dnech se objevují bublinky a soupají vzhůru. "Elixír zahojení, tak tomu říkám já! Již během prvního loku se jakékoliv zranění, ať už jste se řízl nožem či vás někdo prohnal střelou z kuše, začne hojit a do hodiny je i rozpárané břicho zahojené. Bolest tiší hned a dlouhodobě, krvácení ustává do minuty. Jenom kdybyste si náhodou to břicho nějak rozpáral, raději se nevrhejte pro pomstu po té první hodině - kůže se zahojí dříve než svaly a nemusí to pro vás být zcela příjemné. Je lepší alespoň půl dne odpočívat při silnějších zraněních a v případě toho břicha... no... chtělo by to alespoň tři lektvary najednou, abyste byl ráno zase jako rybička." "I zde je cena celkem jasná - dle síly, množství a efektu lektvaru se stanovuje cena, obvyklá ampule Elixíru zahojení stojí čtyři zlaté a šest stříbrných, drahý pane. A pokud budete mít speciální přání, mohu vám do měsíce namíchat lektvar prakticky s jakýmkoliv účinkem!" řekne s nehoráznou pýchou, pak se zarazí. "Teda, jakýmkoliv... no, snad mě chápete."

Edrian - 01. července 2013 23:25

soukromá zpráva od Edrian pro U mě doma, nepojmenovaná žena! (Noc ví, zda mě bude za chvíli ještě srát) (Noc ví, zda mi bude za chvíli ještě stát) Když ta žena vysloví jméno půlelfí kouzelnice, mé bývalé společnice, mé podvědomí nadzvedne obočí. Já se typickým Edrianovským stylem usměji a nahodím uvolněný postoj. "Neodpověděla jste mi ani na první otázku a už si zaděláváte na další, madam. Takže tedy znovu, ale jinak. Kdo jste (nejlépe tedy vaše jméno), co děláte v mém domě a jak víte o Erunis?" narozdíl od ní zaobalím tyto ne příliš vlídné otázky do přátelského a společenského tónu. Potom si ji letmo prohlížím od pat až nahoru. Je naboso a její nohy nezušlechtěné obuví vypadají hrubě a drsně, celkový dojem podtrhuje ta zrohovatělá kůže.. takže buď nemá na boty, nebo ji prostě baví běhat boso. Auauau, po štěrkové silnici, po kamenité cestě. Její zvířecký postoj, zcela nevhodný na slušnou dámu a situaci. Tahle holka vyrostla mimo společnost. Je takové spíše divé lité zvířátko a šelma, než nějaká více lidská bytost. Ale slyšitelně umí mluvit a je bystrá. A hned jakmile mě poprvé vidí, hned vyhrožuje, jak mi rozpárá obličej, MILÉ! Pak si prohlížím její štíhlé protáhlé tělo, samá šlacha, každý sval, dokonale připraven k boji. Samozřejmě poté mi mysl zaběhne do trochu jiné kapitoly, co by se s takovým tělem dalo dělat. Trochu se u toho pozastavím a nechám si tu chuť hezky rozležet v hlavě. A že se mi to až zatraceně animalisticky líbí. Nenechávám na sobě nic znát, klidně ať se zrzavý pytlíček hormonů valí v křečích na zemi, nevypadávám z role. Nakonec se jí podívám dlouze na tu vzdálenost do očí - jako kdybych provokoval šelmu, přesně tak. S touhle divokou erotickou fantazií se nedá jednat jako k ženě. Jako k predátorovi.

Apendix Istar - 05. července 2013 11:28

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, obchůdek s čarodějnickými předměty. Starší muž se dostal do nějaké euforie, nebo aspoň tak mi to připadá... Ta chuť a energie s jakou mi své zboží ukazuje, je vcelku velká. S úsměvem na něj koukám a snažím se zachytit každé slovo, co říká. Ukáže mi dvě knihy, které jsou opravdu zajímavé. Dále truhlu s očarovanými svitky o artefaktech. Pozorně ho poslouchám a prohlížím si s ním jeho zboží. Ceny jeho knih a truhly jsou vyhovující. Počítal jsem s tím, že to bude drahé... Magické povolání není levná záležitost. Cena truhly s těmi svitky mě více než potěšila. ,, Očarované svitky se nevidí jen tak... Taky to zabere nějakou práci je vytvořit a posbírat všechny pověsti a informace... ,, Pomyslím si a dále poslouchám muže. Poté jdu za ním ke stolu, kde má v otvorech vyskládané všelijaké flakónky a lahvičky s lektvary. Vím, že alchymie taky není levná záležitost... A taky vím, že ne vždycky lektvar může fungovat jak má. Jenže tomuhle obchodníkovi věřím. Není to jen nějaký starý chlápek z tržnice, co o svém zboží ani neví. Už pár krát jsem narazil na tržnici na chlápky, či ženy co prodávali alchymistické lahvičky a ani pořádně nevěděli, co ten lektvar dělá... Spíš to někde našli, či ukradli a prodávali to na tržnici. U tohohle muže jsem si jistý, že lektvary budou fungovat. Jde poznat, že se vyzná a že ve svém oboru a to i v alchymii je zběhlí a proto věřím, že tady nakoupím správně. Jakmile domluví, tak mé prsty začnou hladit Efterydovo krystal, který mi visí na krku... U toho přemýšlím. ,, Obě knihy vypadají zajímavě... Ale ta truhla ještě více. Je i za dobrou cenu. Jen doufám, že se vejde do mého svitku... ,, Po chvilce přemýšlení mé oči vzhlédnou k starému muži. ,, Chci se vás zeptat Doyarisi... Kolik je těch svitků v té truhle? A co se týče těch lektvarů... Je u nich nějaká doba trvanlivosti? Abych si ten lektvar nedal třeba až za měsíc a jeho účinnost už nefungovala... Či se v horším případě změnila. ,, Řeknu a pousměji se na něj. ,, Jo a zaujala mě kniha O očarovaných vařečkách. Jen jestli si jí můžu více prohlídnout... Však víte, nechci koupit zajíce v pytli... ,, Řeknu a nevině se na něj pousměji. Chci si jí více prohlídnout, abych pak nenadával, co jsme to koupil za kravinu. ,, Tak že jestli dovolíte, rád bych, zda bych si jí nemohl prohlídnout, či zda byste mi nepřečetl něco z ní vy. ,, ,, Nejspíše koupím tuhle knihu co napsala čarodějná učenkyně Berta Modřenka, než tu co napsal nějaký dobrodruh. Zajisté bude kniha i od toho dobrodruha velmi zajímavá, nemám však tolik peněz na utrácení. Musím si něco nechat i na jídlo a spaní a podobně... Nejspíš koupím tady knihu O očarovaných vařečkách, tu truhlu s očarovanými pergameny o artefaktech a dva nějaké léčivé lektvary... No ještě uvidím. ,, ,, Ernest říkal, že dostanu další zprávu v Rudém přístavu... Jenže se nějak zapomněl zmínit kde. Zkusím zajít do nějakého lepšího hostince. ,, Poté co Doyaris odpoví na moje otázky, tak se ho potichu zeptám... Tak potichu, aby to slyšel jen on. ,, Mohu se zeptat kdo je tamten muž? Nemohl jsem si nevšimnout jeho žlutého opasku a pozornosti, kterou ke mně má. ,, Pošeptám mu a čekám na jeho odpověď. Je dosti možné že Doyaris bude předstírat, že ho nezná, či si něco vymyslí... Viděl jsem je, jak se spolu předtím divně bavili a proto je dosti možné že táhnou spolu... Anebo se mi to jen zdálo a Doyaris mi třeba lhát nebude... Taky je dosti možné, že ovládá psychickou magii a ,, uslyší ,, co Doyarisovi šeptám... Tak ať! Ať ví, že vím o tom, že se o mě zajímá...!

Imemoria "Ime" - 06. července 2013 10:28

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Poznámka: Příště se vyvarovat poznámek Ten, ten... Proč se mnou jedná jako s malým děckem?! Uvnitř mě to začíná vřít. Dám si pět vteřin na to, abych se uklidnila. Moje uklidňující terapie zahrnuje pokácení imaginárního lesa a pak jeho opětovné postavení. Docela to funguje. Jsem schopna panu Dokonalému odpovědět neutrálním tónem. "Jsem... půlelfka?" Neubráním se tomu, abych si nerýpla. "Dále bych poznamenala, že toto není váš dům a kdybych nebyla zvaná, těžko bych se dožila rána ve zdraví." Noci, já jsem ale nesnesitelná mrcha... Neva. "A o Eru vím od doby, kdy byla ještě u maminky v bříšku." Pohodlně se opřu zády o stěnu a věnuji Edrianovi úsměv. Jen oči se nesmějí a bylo to už hodně dávno, co se smály. Chvíli zvažuji možnost Edriana dál trápit, ale přiměji se k blahosklonnosti. "Mé jméno je Imemoria a lovím pro Rodericka od té doby, co přijal El. Pokud mluvíme o stejné Eru, a dle vašeho počátečního výrazu soudím, že ano, byla to má sestra." Nevzrušeně mu oplácím dráždivý pohled a nechám zvíře ve mě, ať ho v duchu rozcupuje na kousíčky o velikosti centimetru krychlovém.

Jof - 07. července 2013 02:34

soukromá zpráva od Jof pro Tak a je po všem No je mi jasné že nebudu poslem dobrých zpráv.Bylo mi to jasné už když jsem opouštěl chrám protože ať už bylo v tom dopise cokoliv rozhodně to bylo vážné.Tak vážné že jsem musel odejít i během slavnosti. A i tento obchodník to tuší.Proč mám opět pocit že jsem kolečkem v nějakém velkém soukolí.V mých snech to nikdy nedopadlo dobře. Sledují jak obchodník čte ten dopis mračí se a pak mu začne cukat spodní ret?Co se zde stalo?A dozvím se to vůbec.Ne myslím že ne,ale dopis jsem dostal takže se můžu vrátit do chrámu což je dobře protože současná situace mně poněkud zneklidňuje.Dívám se na muže a jeho radost je pryč z veselého muže kterého jsme ještě před chvíli potkal nyní sálá stejnou měrou smutek. Co se stalo?Nevyšel nějaký obchod?Ne tohle bude něco jiného,ale není na mně tento uzel rozseknout. Přijmu prsten a sdělím už jeho zádům. „Děkuji.Provázej vás Pán.“ Zřejmě bude brzo potřebovat všechno jeho požehnání. Neříká mi nic nového protože zítra jsem měl v úmyslu opustit město i kdyby mi to neřekl.Už nemám důvod tu zůstávat. Otočím se a jdu hledat nějaký hostinec kde bych se mohl vyspat

Edrian - 09. července 2013 18:20

soukromá zpráva od Edrian pro Kdy naleznu nějakého zcela normálně lidského člověka, který nemá žádné komplexy z minulosti, není sirotek, barbaři mu nevypálili vesnici a dá se s ním vést kloudná řeč?!?!? Tedy jsem se opět zeptal, chvilka slušného ticha a potom spustila. Půlelfka, jako kdybych to nevěděl. Docela mě podráždí fakt, že se takhle zoufale snaží vyprostit ze zcela obyčejných prostých otázek a i když jsem ji požádal o jméno, řekne tvrdohlavě půlelfka. U všech bohů... Promnu si prsty chřípí nosu. Potom si ještě dovolí ze mě dělat bezdomovce, i když z té její vulgární narážky jsem se dozvěděl, že o ní starouš Roderick ví. Velmi rád bych ji okamžitě vyhostil z domu, ale uklidňuji se tím, že nemůže mít tušení, jak trapně a dětinsky se chová k zcela cizímu člověku, protože žije mimo společnost, jak hádám, tak v absolutní samotě. Potom se ještě hraně usměje. Alespoň, že mi řekla, že zná Eru z "maminčina bříška", takže soudím, že jsou dvojčata. Myslím, že je zbytečné se pokoušet z téhle zdivočelé kopie Eru dostat nějaké odpovědi. Dávám jí ještě chvíli čas, než ji požádám, aby odešla. Pak konečně kápne božskou. Moc rád bych vzepjal ruce a nahlas poděkoval vyšším sílám, že tomuto stvoření poskytli smysl sluchu a rozvázali mu jazyk, ale ovládnu se. "Výborně, jsem rád, že jste mi konečně rozuměla," poděkuji rozzářeně. Teď bych se jí vážně nejradši nějak slušně zbavil.. "Takže slečno Imemorie, přejete si zde ještě chvíli zůstat a posnídat s námi? Pokud ne, tak vás žádám, abyste odešla domů." Jaká je logika toho, že tady spala na gauči? Buď se večer tak brutálně ztřískala, že se jí Rod milosrdně ujal a nechal ji přespat u nás doma, nebo bydlí příliš daleko, nebo prostě nebydlí. No, jelikož je ráno, má hromadu času do večera, aby se domů dostala.

Velekněz Chrámu Havrana - 11. července 2013 11:52

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno "No jak ses vyspala?" uchichtne se Eliška a nakloní hlavu na stranu. "Zdály se ti nějaké sny? Mě pořád. Zdálo se mi, že spolu jdeme na tržiště a ..." už začne vyprávět nějaký sen, který snad nemá ani hlavu ani patu, navíc jí moc nevnímáš, neboť tě zaujaly hlasy zezdola. A když už stojíš na schodech, Eliška na tebe z pokoje vyprskne: "Vždyť ty mě vůbec neposloucháš!" Seskočí z postele a přiběhne za tebou tak, že má výhled i na lovkyni a šermíře. Malé děvče se překvapeně podívá, až jí oči málem vypadnou. "Dobré ráno, Mistře Edriane!" řekne a ukloní se, avšak ne tak hluboce, jako včera. "Ahoj Ime..." dodá s úsměvem, když se zase narovná a začne hravě poskakovat po místnosti. A ve stejnou chvíli se z patra začne ozývat Rodův hlas. "Zatraceně, tolik poviku po ránu..." Vyleze ze svého pokoje ve volné tunice a podívá se na vás na všechny. "No dobré ráno, mládeži." povzdychne si. "Jak vidím, tak jste se už seznámili..."

Velekněz Chrámu Havrana - 12. července 2013 19:59

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Ačkoliv bylo tvé požehnání bezpochyby myšleno dobře, k jeho uším se zřejmě vůbec nedostavilo. Nebo byl obsahem dopisu tak zdrcen, že se rozhodl tvá slova ignorovat v tichém zármutku. Již z místa, kde právě stojíš, vidíš vývěsní štít se symbolem hostince. Je to celkem slušný podnik, to vidíš již z dálky. Pěkné zdi, lakované dveře a zatím nezapálené pochodně u vchodu. Střecha sice není zrovna z pálených tašek, ale ani jako ukradená ze staré chatrče. Když příjdeš blíže, vyčteš název krčmy - "Mořskej vánek". Když vejdeš dovnitř, můžeš u stolů po pravé straně vidět několik hostů, povětšinou drsné námořníky či poměrně úspěšné kupce. Hostinský - vysoký mohutný muž vypadající na někoho z rodu barbarů ze skal či ze severu - právě sedí u jedněch svých hostí a poslouchá zajisté zábavnou historku. Na levé straně je šenk zaplněný špinavým dřevěným nádobím, které pomalu odklízí žena velmi podobná panu hostinskému, možná sestra či jeho žena. Oba mají vlasy havraní černi spletené do copků, ostré rysy a světlou pokožku, šenkýřka je hubená a utažená hnědá zástěra jen zvýrazňuje plné poprsí a štíhlé boky. Napravo na konci síně plane oheň v krbu a dvě děvčata a mladík se u něj vyhřívají za poslechu historek přiopilých chlápků od vedlejšího stolu. Od zadního rohu u krbu vedou do patra k pokojům schody, pár pokojů je však také v chodbě naproti tobě. Hostince v takových městech mívají spoustu pokojů, neboď každý den zde přichází mnoho lidí a hledá nocleh. Když vstoupíš dovnitř, žena za šenkem si tě prohlédne a tvář se jí zkřiví do zvláštního úsměvu. "Tak co to bude, novici?" zeptá se tě drsným, avšak i přesto vzrušujícím hlasem.

Velekněz Chrámu Havrana - 12. července 2013 20:29

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, magický krámek - večer, 1. června 149 VR "Takže-" řekne obchodník a zhluboka se nadechne. "-v té truhle je..." zarazí se a začne počítat svitky. "Devět, deset, jedenáct, ... jedenáct." zopakuje hlasitěji. "V té truhle je jedenáct svitků, tedy měly by obsahovat vědění o jedenácti různých artefaktech." Poškrábe se na čele a pokračuje: "Lektvary by si měly udržet svůj účinek po dobu několika let. Většina mých lektvarů je i po dvou letech funkční, ačkoliv jejich síla je logicky nejvyšší po namíchání či dozrání." Chytí jednu lahvičku a drží ji, jako by na ní chtěl něco vysvětlovat. "Myslím, že nemám momentálně ve svém krámku žádný dryák, který by byl stálý, nicméně to nevadí. Po nějaké době se může stát, že se látky začnou vytrácet z lektvaru a při otevření zátky vyprchají ven a rozptýlí se do vzduchu. Tohle by se však u mých výrobků nemělo stát, neboť mé lektvary vytváří usazeniny. Jednou jsem například uklízel v truhle a - nebudete mi to věřit - našel jsem asi dvanáct let starý lektvar. Už netuším, k čemu sloužil, avšak na dně lahve se vytvořila zářivě modrá usazenina." Koutky se mu zvednou v milý úsměv. "No, ono to stačilo protřepat lahvičkou a po chvíli lektvar vypadal skoro jako nový. Sice účinek musel být nanejvýše poloviční, avšak v nouzi stále lepší, než nic. Tedy jestli máte zájem o hojivé lektvary a zároveň se potulujete někde za artefakty, bezpochyby je stihnete spotřebovat dříve, než se taková usazenina vytvoří." řekne a šibalsky mrkne - možná sám ví, o čem mluví, přinejmenším ohledně těch lektvarů ano. "Samozřejmě chápu, můžete si ji pročíst a snad tam naleznete to, co hledáte." řekne spokojeně. Nevíš přesně, jak je to tady v Západním Království, avšak ve tvé domovině bylo zvykem při takovém pročítání knih bez jejich zakoupení přidat nějaké drobné navíc při obchodu, případně je položit na viditelné místo poblíž obchodníka. Většinou se jednalo o jednu dvacetinu ceny knihy a nezřídka se stávalo, že hamižní kupci tuto částku rovnou zahrnuli do celkové ceny nákupu, což bývalo velmi nezdvořilé, avšak někdy nezbytné. Poté se šeptem zeptáš na muže v modrém rouše. On se ani neohlédne a také ztiší hlas. "To je jeden můj dobrý zákazník, jeden z potomků přeživších mágů z Věže po oné katastrofální události... Poslední dvě léta se snaží oběvit na pobřeží kolem ostrova ruin Věže některé 'specifické předměty', jen nevím, co tím myslí." Odkašle si a pokračuje opět hlasitě, dokonce ještě hlasitěji: "Tak budete si přát některé z mých lektvarů?" Rozhlédne se po prodejně a opět ztiší hlas, nakloní se. "Sem ro Rudého Přístavu se vrátil, protože chce podniknout výpravu na ten ostrov, co se nachází podle starých map na západ od Království. Taky provedl několik výzkumů a tuší, že nejsme prvními obyvateli této země..." Opět se narovná a kývne hlavou. Zdá se, že ti toho řekl na jeho vkus až příliš a teď rozhodně nebude pokračovat.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 14. července 2013 13:08

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Když dojdu do přístavu, loďka mne ihned zaujme a když na mne promluví žena, která se hladí po těle. Je jí dobře? Nemá vzteklinu, nebo tak něco? No, tak třeba je to tady normální. Pokrčím rameny. „Ano, pracovní záležitost.“ Prohlédnu si ji stejně jako její loď. Jakmile mně vybídne abych nastoupila, rychle tak učiním. „Pěkná loďka.“ Poznamenám a pohledím dřevo. „Můžem.“ Kývnu a když naskočí uznale kývnu. Třeba nakonec není tak neschopná jak jsem si myslela. Už se ji chci zeptat na jméno, když se představí. „Elizabeth Hansová.“ Odvětím a bolestivě si uvědomím, jak daleko jsem od míst, kde by to jméno vyvolalo strach. Možná nebyl dobrý nápad opouštět domov. Když se zeptá na muže, přes oči mi přelétne stín. „Přítele.“ zahledím se přes otevřené moře do míst odkud jsem připlula. „Ikdyž už se více nesetkáme.“ Mluvím spíše k sobě než k ní. „Někdy si přeji abych dokázala uvěřit v posmrtný život.“ Zamumlám a zbytek cesty jsem relativně mimo. … „jistě, ráda tě zase uvidím.“ Usměji se při loučení a vyskočím z loďky na palubu. „Nebude mi to trvat dlouho.“ Slíbím a zamířím do města. Jakmile uvidí námořníky, ušklíbnu se dojdu k nim a oslovím jednoho ze sázkařů. „Kolik to je?“ zeptám se a vytáhnu pár měďáků. Nesnáším tohle mrhání penězi. Ale pokud chci informace, tohle je asi nejsnadnější cesta. Vsadím si na námořníka, kterému ostatní nevěří že vyhraje a sleduji „zápas“.

Velekněz Chrámu Havrana - 14. července 2013 22:18

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, doky - večer, 1. června 149 VR Námořníci tě nejprve pozorují s velkou obezřetností - vždycky bývá něco špatně, když mezi bandu silných chlapíků vejde něžné kvítko. Teda spíše někdo, kdo svým vzezřením rozhodně nevypadá na nájemnou vražedkyni. Při tvém příchodu dokonce i účastníci klání přestanou a vzhlédnou k tobě. Kruh oněměl. A taky ještě delší chvíli trvá, než se jeden z mužů konečně chopí slova. "Tenhle borec vyhrál čtyřikrát, tuten třikrát. Hraje se na pět výher." řekne chraplavým, vyřvaným hlasem a ukáže na oba muže. A ostatní po sobě zatím jen koukají, očividně nejsou zvyklí mít mezi sebou "hosta", natož s poprsím. "Tak... pokračujete?" ozve se někdo další a soupeři opět sevřou pěsti. Sázíš tedy na druhého, který zatím nevyhrál tolikrát, jako ten první. Tvé mince padnou na stolek k ostatním a po chvilce zjišťuješ, že je to velmi vyrovnaný souboj. Z výkřiků okolních námořníků zjistíš, že právě vyhrávající muž, na kterého jsi vsadila, se jmenuje Dominik, druhý je Ronald. A štěstěna přála jak Dominikovi, tak také tobě a za výhru se ti do měšce přidalo pár stříbrných. A během těch několika desítek vteřin, co tam probíhal zbytek klání, si na tebe zvykli. Dokonce tě již i oslovují, dostala jsi přezdívku "Vysoká". "Hmm..." zamručel uznale jeden z nich, očividně nejstarší. "Víš, na koho vsadit, Vysoká." Někteří z okolí souhlasně kývají hlavou, jiní polykají sladkou hořkost porážky svého kamaráda - námořníci se mohou škádlit, avšak vesměs je to veselá a přátelská parta - a další si rozpočítávají peníze, které jsi neshrábla ty. "Ale ty nebudeš chtít vidět dva chlápky, jak měří sílu..." Obočí se mu stáhne jako mračna před bouří, hlas lehce utichne. "Co bys ráda?"

Imemoria "Ime" - 19. července 2013 14:45

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro V této jeskyni? Nikdy. V duchu se přesvědčuji, že tento rozmazlený frajírek mi nestojí za to, abych se přeměňovala. Donutím se zaměřit svoje soustředění na něco jiného. Bohužel, polštář na gauči je příliš nezajímavý, takže vřele přivítám hopkající třeštidlo aneb Elišku. "Dobré ranko. Jak ses vyspala?" Vroucně si přeji, aby začala žvanit jako vždy o svých snech. I kdyby nezačala, hodí mi Noc další záchranné lano- Rodericka. "Dobré ráno, Rode." Úsměv, který věnuji Eliščinu mistrovi, je opravdu upřímný. Je to takový hodný strejda, kterého jsem nikdy neměla. Mám totiž štěstí jenom na ty, co svým sourozencům vrážejí nože do zad. Škoda. "No, dá se to říct i takhle... Stáhnu ti tu srnu a zase půjdu. Měla by ti na nějaký čas vystačit... Což mi připomíná, že jsem včera v lese potkala dva... no, připadali mi jako banditi, co přepadávají osamocené usedlosti. Říkali, že se jmenují Matěj Rychlonožka a Marek a přicházejí ze severu Králových lesů. Nevíš o nich něco?" Zeptám se Roda, který by o tom mohl něco vědět. S bandity si ráda hraju na honěnou... na zubatou...

Edrian - 21. července 2013 14:35

soukromá zpráva od Edrian pro jsem doma, u Roda, 2. červen (kdyby někdo zapomněl), ráno Zeptal jsem se, ale již poučen předchozím děním mě nepřekvapilo, když místo odpovědi zarytě zkoumala polštář na gauči. Potom přihopsá malý skřet Eliška, která očividně neznámou bosou ženskou zná. Vlastně jo, Ime robotí jako lovkyně pro starouše, co přijal Elu. ...na stará kolena se Rod začíná chovat jako šlechtic a pořizuje si služebníky... Když se přede mnou Eliška ukloní, taky jí věnuju přiměřenou lehkou úklonu hlavy, aby měl prcek radost. Potom i samotný hrabě šlechtic vévoda vykoukne z patra na své dvorní služebnictvo. "Bré jitro, starouši!" rozzářeně familiérně pozdravím svého takřka otce. Pak Ime začne něco o nějakých rychlých nohách a banditech a mně je zcela jasné, že tomuto rozhovoru pramálo rozumím. Ale pochopil jsem jedno - půlelfka stáhne srnu, možná i nařeže... To pro mě znamená jediné - dneska se seru na oběd s pečenou zvěřinou, možná i nějakou polívkou, jestli bude ser šlechtic lord Rod chtít. A beztak si neodpustí ani salát... Nad tou představou si povzdychnu. Navíc teď budou řešit rychlé bandití nožky, s tím nemám nic společného. "Jdu koupit něco na snídani," prohodím jen tak do jejich rozhovoru, aby věděli, kam jdu. Potom udělám krok ke krbu, vedle na poličce je miska, do které házíme nějaké drobáky a malé peníze. Naberu si hrst a nasypu si je do kapsy u kalhot - tam, kde mám i ostatní drobné. Vlastně nyní jsem za zády půlelfky. Páchne kovově po krvi, potem a taky po mrtvole nějakého zvířete. Ale mezi těmi všemi pachy ucítím i slabý náznak vanilky. Úplně jako její dvojče. Pak si to rázuju ke dveřím a na rozloučenou zvednu pravou ruku. Jakmile otevřu dveře a do místnosti probleskne sluneční světlo, vidím na koberci na zemi jasné černé otisky chodidel. Dneska se bude uklízet... Za tyhle myšlenky nemůžu, jsem s Rodem už šestnáct let a tyhle domácí práce jsem vždy dělal já, jako jeho učeň, poskok... syn. No nic, odcházím směrem k tržišti, možná ještě k pekaři, abych nakoupil nějaké to pečivo, ovoce, nějaký sýr, máslo...

Velekněz Chrámu Havrana - 21. července 2013 15:34

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Eliška se na Ime jen zazubí a odpoví, že se vyspala skvěle. "Opravdu chceš zmizet tak brzo? Tady budeš v dobré společnosti..." řekne Rod Imemorii a pohladí poskakující děvče po vlasech, při tom se významě podívá na Zjeh. Také si vyslechne krátkou historku o banditech. "Tak říkáš, že zlodějíčci, jo? To abych se na ně podíval! Haha!" zasměje se tak, až mu lupne v čelisti a se zkaženou náladou si sedá do křesla. "Jo, měj se, Edri..." zamumlá za ním, aniž by se na něj podíval. "Eliško... děvče, přines mi něco na svlažení hrdla, prosím..." praví Rod a povzdechne si. "Už stárnu. Jestli jsou jenom dva, domobrana si s nimi určitě poradí. Domobrana nebo hraničáři. A jestli se odváží blíž k městu, hlídka je rozpráší, to se neboj." Mezitím příjde i děvče s džbánem vína a černokovovým kalichem, který mu podá do ruky a nalije až po okraj. Rod si upije a kývnutím hlavy poděkuje Elišce, které se na tváři objeví úsměv. Prohlédne si všechny přítomné - tedy Elišku, Zjeh i Ime - a zamyslí se. "Ze severu Královských lesů, povídáš?" Na chvíli se odmlčí a obočí se mu svráští. "Co já vím, vždy tam u cesty přepadávala skupinka banditů. Čas od času od někoho dostali na zadek, ale jinak se nikdo nestaral. Král neměl lidi na to, aby posílal přes celý les pobít tucet loupežníků a pánové ze Zeleného Vrchu ani Zlatého Přístavu, mezi kterými docházelo k těm přepadením, se nestarali, ti už tam neměli vůbec koho poslat..." Zase vzdechne a dopije víno z kalichu. "Děvče, dolíj." a Eliška jako poslušná služebná příjde a doleje. "Vy si nedáte?" optá se obou (půl)elfích žen. Mezitím se Edrian vydává na tržiště, kde právě Městská Hlídka vážně zranila jednoho zloděje, který vyhrožoval pekařově ženě smrtí s dřevorubeckou sekerou v ruce, jestli mu nedá chléb zadarmo. Kruhem zvědavců se právě protahuje ranhojič, aby zastavil krvácení poraněného ubožáka, dva muži z Hlídky stojí opodál a jeden z nich otírá kusem látky krev ze své čepele. Edrian má však vyšší poslání - nakoupit jídlo na snídani. Jelikož je paní pekařová ještě v šoku, Edrian musí koupit u jiného stánku. Za stříbňák si vypůjčí košík a nakoupí několik čerstvých, křupavých housek, u stánku řezníka zase šunku a vedle u mladé rybářky uzenou rybu. Starý farmář mu prodá několik jablek a zeleninu tak, jak si Edrian nařídil. Vše to naskládá do košíku a ještě kupuje žejdlík smetany. Když odchází, odtahují dva muži bezvládné tělo žebráka, ranhojič odchází a jakási žena drhne kaluž krve z dlaždic. Nedaleko od domu však uslyší jakýsi hlas. "Pane!" Hlas mladého muže se přiblížil a zopakoval to slovo znovu. K půlelfovi přiběhl patnáctiletý chlapec se špinavými tvářemi, krátkými tmavými vlasy. Jeho modré oči se Edrianovi okamžitě zapsaly do paměti. Na nohách ošoupané škorně, hnědé lněné kalhoty samá záplata a špinavá tunika převázaná kouskem provazu místo opasku. "Vy jste Edrian! Jste to vy!" Mladíka najednou přepadne záchvat radosti a nějaký ten čas se nemá k dalším slovům. "Já... chci být váš panoš a učeň."

Edrian - 21. července 2013 22:41

soukromá zpráva od Edrian pro Vyšší cíl = snídaně Za ty drobáky, co jsem nabral, ponakoupím všechny potraviny na snídani a oběd, možná nějakou malou večeři, abych uspokojil chuťové buňky našeho ó-velkého-pána starouše. Navíc máme nějaké hosty. Vše si to naskládám do vypůjčeného košíku. Zítra ho vrátím prodavačce a ta mi dá zpátky stříbrňák. Na ulici si kriminálního děje moc nevšímám - tohle se stává v Králově Tvrzi čím dál častěji a člověk si už prostě zvykne se tím nevzrušovat. Jsem rád, že jsem zase doma, ale má cesta není rozhodně u konce... musím se ještě domluvit s Rodem na pár věcech, které musí být zařízeny. Poté zase mířím s nákupem potravin domů. Jdu, jdu, jdu, a potom najednou slyším, jak mě někdo volá. Otočím se a vidím mladíka, je mu asi kolem patnácti a i tak je na svůj věk poměrně vysoký. Překvapí mne, že mě zná jménem. Naštěstí mi dá dost času se z toho šoku dostat. To jsem slavný? Ou, zatraceně, možná mě chce zbít za to, že jsem svedl děvče, do kterého je zamilovaný. S tím s hlavu nedělám, je mi jasné, že jsem silnější než on...  Ale mýlil jsem se. Chce se stát mým učněm. Stále jsem dost překvapený. "Jak se jmenuješ, mladý muži? Odkud mě znáš? A co tvá rodina?"

Velekněz Chrámu Havrana - 21. července 2013 23:56

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Mládenec se zhluboka nadechne a začne vyprávět. "Jmenuji se... Gareth. Pocházím z Brány, můj pane. A dovol mi, abych ti řekl svůj příběh..." Život Garetha "Narodil jsem se Mistru Norgarovi, čtvrtému a nejmladšímu učni Velmistra Rodericka a veliteli Velmistrovy Gardy, a Janě z Poslední Pevnosti. Po mém narození přišly pro Hnutí odporu těžké časy a mí rodiče se po letech bojů rozhodli pro mé bezpečí opustit rozprášené Hnutí i Bránu a přestěhovat se někam, kam na ně nebudou moct lidé z cechu zlodějů. Jenže krátce po jejich průchodu městem je zatáhli do ulice maskovaní muži a podřezali je. Bylo mi šest let, když jsem stál u bezvládných těl svých rodičů." Oči se při vzpomínkách začínají lesknout a v koutcích se objeví slzy, výraz je však pevný a smířený. "Měl jsem štěstí, že jsem se v tu chvíli držel dál se svým zavazadlem, jinak bych následoval. Ale někdy si přeji, abych tam zemřel s nimi... Okradli je i o vše cenné a mě zbyl jen kufr s oblečením, trochou jídla, stříbrným medailonem a dýkou od otce. Smrtí mých rodičů se nikdo nezabýval a já se potloukal ulicí. Čas od času jsem někomu sloužil, u žádného pána jsem se však nezdržel dlouho. Roky jsem strávil na ulici a toužil poznat Velmistra Rodericka, o kterém jsem toho tolik slyšel od rodičů. A od pár lidí z hospody, kde jsem chvílí dělal poskoka, jsem slyšel také hodně o vás, pane! On mě nemůže vzít do učení, ale vy ano!“ "Nyní tedy znáš můj příběh." Gareth si poklekne a sklopí hlavu. "Přísahám na bohy i na jméno Gareth, syn Norgara, že budu sloužit tobě, Mistru Edrianovi, můj pane, a takto budu činit dokud si smrt nepříjde pro nás všechny!" řekne pevně a odhodlaně. Hledí ke tvým špičkám bot, dýchá a čeká, co k tomu řekneš.

Edrian - 22. července 2013 00:59

soukromá zpráva od Edrian pro před domem, Gareth Ten kluk se mi líbil. Kolik síly ho stálo, být sirotkem od šesti let, aby přežíval ze dne na den, trpěl dny, kdy vůbec nic nejedl.. rozhodně to slaboch není. "Garethe, povstaň. Roderick tě sice do učení vzít nemůže a ať jsi o něm slyšel jakoukoliv chválu, moc ctností jsem od něho nepobral. Navíc neplánuji v Králově Tvrzi zůstávat, vrátil jsem se, abych zde doplnil zásoby a pokračoval ve velmi důležitém úkolu, který mi byl svěřen. Je to také opravdu nebezpečný úkol, ve kterém jde o život. Nemám čas tě cvičit šermířskému umění nebo jak se bránit.. Jestli bys mne následoval v mém "poslání", tak mám strach, že by tě rychle stihla smrt. A to nemůžu dovolit, už tak během této cesty bylo promarněno několik životů." překvapuji sám sebe, jak vážně se teď cítím. Opravdu bych toho kluka nechtěl jen tak zahodit do bahna kanálu, odkud se vyhrabal. "Ale i přes to všechno bych tě měl určitě představit Roderickovi. Bude ho zajímat potomek jeho nejmladšího učně z Brány!" poplácám chlapce po rameni a bradou mu ukážu směr k mému/Rodově domu.

Velekněz Chrámu Havrana - 22. července 2013 01:05

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Mladík nevstane a celou Edrianovu řeč si vyslechne klečící. Oči mu těkají mezi zemí a tváří půlelfa, jde také vidět, že se klepe - asi nervozitou. Nabídka s představením Roderickovi jej však (ne)čekaně rozveselí a radostně se postaví na pevné nohy. "Děkuji ti, pane! Budu tě následovat i přes celý svět skrz boje a nebezpečí!" A spolu s Edrianem se vydává do Rodova domku.

Zjeh - 22. července 2013 14:23

soukromá zpráva od Zjeh pro V Rodově domu - ráno Poslední záchvěvy nezkrotného smíchu utichají až tehdy, když Erdian zmizí. Zakroutím hlavou cestou ze schodů a usadím se na důvěrně známé pohovce. Bandité... Chech! Na mě nemají! Vrhnu vyzývavý pohled na Roda při nenásilné zmínce o mém povolání. Podívám se na stůl, jestli tam nejsou další sušenky. Ne, uf. Přesto si rýpnu: ,,Rode, a sušenky by nebyly?" Pak se zazubím od ucha k uchu a mrknu na Elišku. Poslouchám Rodovo líčení o banditech. Když se mě zeptá, jestli taky něco nechci, s úsměvem odpovím: ,,Ano. Eliško, byla bys tak hodná a nalila mi vodu?" Dneska mám nějakou dobrou náladu.

Imemoria "Ime" - 27. července 2013 21:53

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Rodericků dům 8. červen, 149 Věk Rozpadu Ušklíbnu se, když mi Roderick vytkne příslib návratu do lesa. "Bylo mi řečeno, že bych se neměla zdržovat déle než je nezbytně nutné, by bylo učiněno za dosti slušnosti..." Pokrčím ledabyle rameny. Pak ale promluvím vážnějším tónem. "Nezlob se, ale tam se cítím aspoň trochu doma. Tady ne." Potřesu hlavou. Pozorně se zaposlouchám do Rodova vyprávění o banditech na cestách. Víno odmítnu, ale také požádám o sklenici vody. Když Rod skončí, pokývu hlavou. "Díky za zajìmavé vyprávění. Nezapomenu na něj... A teď opět do práce; Zjeh, půjdeš se mnou?" Pokud by s námi chtěla jít i Eli, přesvěčím ji, aby nechodila. Dojdu k srně a sundám ji na zem (pokud byla zavěšena). Z brašny vytáhnu nůž a začnu stahovat kůži a porcovat maso. "Cestovala jsi asi hodně, že ano? Nejspíš jsi toho hodně zažila. Já se pohybuji jen v okolních lesích, moc toho tu k vidění není.. Slyšela jsem, že někde na severu existují lidi, co se dokážou měnit na zvířata a teď nemám na mysli vlkodlaky. Tak si říkám, jestli jsi někoho takového nepotkala?" Započnu opatrně konverzaci. Koutkem oka sleduji její reakci.

Velekněz Chrámu Havrana - 28. července 2013 23:15

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Při proslovu o tom, kde se kdo cítí doma, zkřiví Roderick rty do úšklebku, jako by si myslel: "Tak tenhle domov ti není dost dobrý, ano?!" Avšak oči zůstávají neměnné, pořád je v nich ten stejný výraz a jiskra. Jenom Zjeh trochu zpraží pohledem, když si řekne o sušenky. "Jistě, Eliško, zlatíčko, budeš tak hodná?" Děvče doleje a po chvíli v kuchyni přinese chutné křupavé sušenky i studenou vodu v hliněném džbánu. Ime - a možná i Zjeh - se vydávají stahovat kořist. Půlelfka ani nemusí nic říkat horlivé Elišce, Roderick ji chytne rukou za rameno a pokýve hlavou. Děvče to pochopí, položí vše na stůl a vyskáče po schodech nahoru, aby se mohla schovat v pokoji. Roderick se protáhne a usrkne z poháru, načež jej také položí na stůl. "Ale vemte to za dům, ať mi nezasviníte podlahu...!" houkne na ženy a skoro na něm jde vidět, že by se i zkusil zvednout a pomoct jim s tím. Možná. Za Rodův dům se vchází dveřmi kousek od krbu. Je to malé prostranství, asi čtyři na čtyři sáhy, obehnané kovovým plotem zarostlý popínavými rostlinami s malými fialovými květy. U zdí domu jsou dlaždice, avšak ze tří třetin je toto místo zarostlé nízkou hustou trávou sytě zelené barvy. Na levé straně od dveří je v dlaždicích menší kamenná studna s taškovou stříškou a otlučeným vědrem zavěšeným na laně rumpálu. Zrovna, když se Ime pouští do práce, dveře se otevřou a v nich se objeví Edrian s nákupem, za zády mladík. Roderick se z křesla pohotově podívá a s pozvednutým obočím se natahuje po svém víně. "Ale, včera ta rusovláska, dneska mladík? Chlapče, jde to s tebou z kopce..." povzdechne si ironicky. A pak zpozorní a prohlédne si jeho tvář. "Sakra, ty mi ale příjdeš povědomý... Jaké je tvé jméno, synu?" "Gareth, syn Norgara, pane." hlesne a padne do pokleku s hlavou skloněnou jako před okamžikem u Edriana, který skoro cítí, že při pohledu na Velmistra Rodericka se Garethovo srdce snad zastavilo. A i stařík vypadá, jako by se zasekl. "Edriane? Myslím, že mi máš co vysvětlit..."

Jof - 30. července 2013 02:47

soukromá zpráva od Jof pro V hostinci Všimnu si že obchodník mně už nevnímá zřejmě je příliš zasažen tou zprávou kterou se právě dočetl.Zde nepůjde jen o obchod který se nepovedl,ale co to bylo to se asi nedozvím.Což je dobře protože to není moje věc.Nechci rozhodovat jako ten muž který poslední dobou vstupuje do mých snů. Ty rozhodnutí nebyly správné.Možná ... Zavrtím hlavou a rozhodnu se radši hledat hostinec.Muž velitel je jen sen který se rozplyne vždy když se probudím. Možná ... možná jsme byl zbaven vzpomínek než budu připravený je přijmout a smířit se s nimi.Ale co ten pocit že jsem udělal něco strašného?Tak strašného že jsem si uložil pokání za mé hříchy a pýchu. Mám pocit že už jsme blízko mohl bych se dotknout,ale já nechci.Nechci vědět co se stalo a kdo jsem by.Pokud jsem si zvolil zapomenout a bylo mi to umožněno jistě to mělo určitý důvod.Vydám se rychle k vývěsní tabuli hostince a když přijdu blíž všimnu si i názvu.A hostinec vypadá docela slušně ne jako ty putyky kde se chodíte opít a pak vyzvracet na podlahu.Přehlédnu jako to uvnitř vypadá a pak odpovím ženě. „Dobrý večer přál bych si něco k jídlu a taky pokoj do zítřejšího dne.“

Apendix Istar - 30. července 2013 22:00

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, obchůdek s čarodějnickými předměty. ,, Jedenáct svitků... To je dobré. ,, Pomyslím si a obdařím obchodníka lehkým úsměvem. To co mi řekne o svých lektvarech, mě ještě více potěší a já jen musím uznale pokyvovat. ,, To mám ale štěstí... Trefil jsem opravdu na dobrého alchymistu a prodejce s čarodějnickými předměty. ,, Souhlasí s tím, že si můžu pročíst knihu O očarovaných vařečkách dříve, než si jí koupím. ,, Děkuji. ,, Řeknu s úsměvem a přitáhnu si knihu blíže k sobě. Ještě než si jí prohlédnu, tak mi začne šeptat o tom muži. Zaujatě ho poslouchám a očkem pozoruji toho muže. Když domluvíme, tak se na Doyarise pousměji a poté začnu rychle prohlížet tu knihu. Když je vyhovující, tak jí zaklapnu a přijdu blíže ke starci. ,, Výborně... Koupím si tedy od vás bednu s těmi svitky, tuhle knihu co napsala Modřenka a dva středně léčivé lektvary na řezné a bodné rány... ,, Řeknu vzpřímeně. Mluvím vážně a v mém hlasu jde slyšet, že jsem zcela rozhodnutý a vůbec neváhám. ,, Máte to tu fakt pěkné Doyarisi... Jste dobrý obchodník, a proto sem příště rád zavítám... Někdy, až zase Rudý přístav navštívím. ,, Řeknu upřímně... Protože upřímnost je má hlavní vlastnost. Jsem dost upřímný, až to někdy není dobré. Hned co domluvím, tak sáhnu do měšce a vytáhnu z něj 35 zlatých. ,, Tu máte... Nechci zpátky nic vracet. ,, Řeknu a mírně se usměji. Poté položím 35 zlatých na stůl vedle a na hromádku si připravím knihu O očarovaných vařečkách a tu bednu s jedenácti očarovanými svitky o artefaktech. Ty dva léčivé lektvary si zatím dám do vnitřní kapsy pláště. Poté, než opustím tenhle obchůdek, tak jdu ještě za tím mužem, o kterém mi vyprávěl Doyaris. V klidu k němu přijdu a kývnu hlavou na pozdrav. ,, Buďte pozdraven... Slyšel jsem, že prý jste jeden z potomků přeživších mágů z Věže. Taky jsem zaslechl, že už celkem slušnou dobu sbíráte nějaké předměty v ruinách té Věže a že sem jste přijel kvůli jaké si výpravě na západ... Na ostrov. Rád bych se o té katastrofě více dozvěděl. ,, Odmlčím se a více se vzpřímím. ,, Odpusťte, ale nikdy jsem o tom neslyšel... Co to bylo za katastrofu? Co se stalo těm mágům?... ,, Zeptám se ho zvědavě. ,, Mohl bych být nápomocen v některých věcech... Zajímám se teď momentálně o všelijaké artefakty. A myslím, že ty předměty co sbíráte, nemají daleko od artefaktů... ,, Řeknu a čekám na jeho odpovědi. (Odeber mi 35 zlatých. Já si do deníku připíši knihu O očarovaných vařečkách, bednu s očarovanými svitky o artefaktech a dva středně silné léčivé lektvary zranění.)

Edrian - 30. července 2013 23:43

soukromá zpráva od Edrian pro Staříku, přivedl jsem si domů mazlíčka! Tohle je můj nový učeň! ...a mimochodem, není normální - je nečekaně sirotek... "Nene, Rode, není to tak, jak si myslíš," reaguji na poznámku mého milovaného pána domu.  A pak už jen přihlížím náramě směšnému okamžiku osudu. A jak udeří, tak se všichni zaseknou. Gareth zase padne jako otrok k zemi a krčí se, jako by mu hrozil nějaký hrozný trest a on prosil o milost. Jemně do něj ždrcnu: "Mladej, vstávej, starouš Rod není žádnej svatej velepředstavený." Jestli ani tentokrát nevstane, tak ho chytnu pod paží a vytáhnu ho nahoru, aby stál. Radši bych vážně uvítal, kdyby můj učeň byl srandy kopa a ne bojácná sračka... "Těch sirotků na ulici se potuluje mnohem více než jen malá Eliška. Gareth si mě vyhlídl a žádal mne, aby mohl být můj učeň..." Pak mu zkráceně řeknu něco málo z Garethovy historie, jak osiřel v šesti letech a pak se potloukal ulicemi. Nakonec by se hodilo něco jako "prosím, že si ho můžu nechat!!", ale to neřeknu a nechám si to pro sebe. Teď čekám, co mi na to řekne dědula.

Velekněz Chrámu Havrana - 31. července 2013 12:03

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Mladík se velice neochotně zvedne z podlahy na Edrianův příkaz, přesto jeho zrak spočívá na podlaze. Velmistr si celý krátký příběh vyslechne a po něm nastane chvíle ticha, kterou narušuje jen Rodovo hluboké, hlasité oddechování. "Takže. Ty, chlapče, jsi dítě těch, kteří chránili a vedli Hnutí odporu do poslední chvíle, ano?" zašeptá stařec s prázdným pohledem na vás dva, chlapec souhlasně kývne hlavou. Další chvíle ticha. "Norgar... Byl pro mě skoro jako bratr. Tolik jsem mu věřil. Edriane, byl to právě on, kdo odlákal se svými lidmi většinu parchantů z cechu, než jsme do něj pronikli a rozprášili..." Oči se mu zalesknou. Ještě chvíli potichu sedí, pak rychle vstane, přistoupí k mladíkovi, který opět sklopí oči, a podá mu ruku. "Vítej pod mou střechou, mladíku!" Gareth cítí pevný stisk a Velmistr jej usadí do křesla. "Edriane..." zavolá si Rod půlelfa stranou. Když jste dál od mládence, Rod potichu spustí: "On chce být tvůj učeň...? Musíš ho vyučit, Edriane, musíš!" a pokračuje v přesvědčování...

Velekněz Chrámu Havrana - 06. srpna 2013 12:06

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, magický krámek - večer, 1. června 149 VR Stručný výpis úvodní stránky: Zdravím tě, čtenáři. Velice mě těší, že sis tuto knihu zakoupil či vypůjčil z knihovny, aby ses dozvěděl něco o magických předmětech, které jsem měla možnost zkoumat mezi lety 72 až 76 Věku Pádu Věže na území Rudého Přístavu a Královy Tvrze ze Západího Království. Na následujících stranách se budu věnovat například velké dubové vařečce, černě kovovému pírku broušenému po jedné straně či třeba takzvanému Hávu z listí. ... Přeji příjemnou zábavu při čtení a věřím, že můj čtyřletý výzkum ti pomůže dozvědět se mnoho zajímavých informací. Berta Modřenka z Rudého Přístaviště 26. listopadu roku 76 Věku Pádu Věže Tohle je část úvodní stránky a po otevření knihy za polovinou jsi narazil na několika stránkovou kapitolu o tom, co hledáš. Tedy snad. Jenže není čas na čtení toho všeho, na to bude čas někdy při večeru v hostinci. Doyarisovi se rozjasní tvář, když němě vyslechne tvou poklonu o půvabu jeho krámku, zatímco ti vybírá tvé toužebné zboží. "Tak, tady to máte." Předá ti lektvary a převezme od tebe peníze. "Velice vám děkuji, drahá pane! Moc rád vás tady opět uvítám." lehce se pokloní a schová je do kapsy vesty. Holohlavý muž právě prochází vstupními dveřmi a ty jej následuješ. Doženeš jej asi deset sáhů od dveří a když jej oslovíš, zastaví se a pootočí hlavu tvým směrem. Když pokračuješ dál, otočí se úplně a naprosto beze slov s pevným výrazem bez emocí tě vyslechne. Jeho husté obočí se zešikmí a z jeho obličeje vyčteš starosti. Povzdechne si a konečně odpoví. "Dobrý podvečer." Potichu se rozhlédne a otočí se, pomalým krokem jde dál, za chůze mluví. "Bude to asi trochu delší vyprávění, takže mě prosím následujte, řeknu vám to v hostinci..." Jestli jdeš s ním po chvíli přicházíte k jistému hostinci. Název možná vypadá lehce odpudivě - "Mořskej vánek" - putyka pro vágusy. Avšak zdi jsou pěkně rovné, celkem čisté a příjemně lakované dveře dodávají zevnějšku elegantní vzhled. Když vejdete dovnitř, můžeš u stolů po pravé straně vidět několik hostů, povětšinou drsné námořníky či kupce. Hostinský - vysoký mohutný muž vypadající na někoho z rodu barbarů ze skal či ze severu - právě sedí u jedněch svých hostí a poslouchá zajisté zábavnou historku. Na levé straně je šenk zaplněný špinavým dřevěným nádobím, které pomalu odklízí žena velmi podobná panu hostinskému, možná sestra či jeho žena. Oba mají vlasy havraní černi spletené do copků, ostré rysy a světlou pokožku, šenkýřka je hubená a utažená hnědá zástěra jen zvýrazňuje plné poprsí a štíhlé boky. Napravo na konci síně plane oheň v krbu a dvě děvčata a mladík se u něj vyhřívají za poslechu historek přiopilých chlápků od vedlejšího stolu. Od zadního rohu u krbu vedou do patra k pokojům schody, pár pokojů je však také v chodbě naproti tobě. Hostince v takových městech mívají spoustu pokojů, neboď každý den zde přichází mnoho lidí a hledá nocleh. Zdá se, že jen okamžik před vámi do hostince přišel ještě muž v oděvu noviců Nejvyššího Pána, mírumilovnému, avšak lehce fanatickému náboženství rozšířeném především v Západním Království. Muž, který se ti po cestě představil jako Vaari Modroháv kývne na pozdrav šenkýřce a sedne si k jednomu stolu co nejdál od opilců, aby vás rušili co nejméně. Žena mezitím příjde a zeptá se na objednávku hrubým hlasem. A přesto je v jejím hlase něco velmi přitažlivého. Když Vaarimu přinese číši Vody Skal - horské vody dovážené v sudech přes celé království pro svou příjemnou nasládlou chuť - upije a začne vyprávět. "V první řadě vás musím opravit, čaroději, v tom, co zbylo z Věže, jsem nikdy nebyl. Svého života si cením ještě dostatečně, než abych zahynul takovým způsobem. Ale zdá se, že jste cizinec, takže to chápu." Znovu si upije a pokračuje. "Tady v Západním Království máme zrovna rok sto čtyřicet devět, počítá se to právě od té nepříjemnosti. Většinou se za rok přidá ještě fráze 'Věk Rozpadu' či 'Po Pádu Věže' a další. Tehdy se tady moc neřešila víra-" odsekne poslední větu a s náznakem opovržení se podívá na onoho novice. "- a celé Království vzhlíželo k Věži jako k centru moudrosti a vzdělanosti. A královská rodina také. Ale pak nastaly rozkoly mezi členy řádu a když to zjednoduším, čarodějové se rozdělili na dvě skupiny. První skupina trvala na tradicích, tedy řádnému studiu magie do hloubky než její využívání. Ta druhá stála proti nim. Nemalá část z nich byli mladí čarodějové a jejich učni a spěchali do učení. Spousta z nich roky studovala, než konečne ovládla své první kouzlo. A to se jim nelíbilo, protože věděli, že když by jim někdo vysvětlil jak, ovládli by jej již mnohem dříve." "Tohle se stalo roku 451 Věku Rozkvětu nebo také Zlatého Věku. Druhá skupina také trvala na tom, že každý, kdo není nadaný magií, musí opustit Věž, původně město obývané výhradně kouzelníky. Tyto dvě skupiny spolu nakonec začaly otevřeně válčit a mnoho z nich zemřelo. To však nebylo nic oproti tomu, co teprve mělo přijít..." Opět upije z číše a chvíli mlčí. "Snad nikdo neví, co přesně se stalo, ale Hlavní Věž - nejvyšší věž onoho města - nasáklá magickou silou byla zničená a mohutný výbuch zničil celé město, údajně také strhával budovy na pobřeží a lodě na moři daleko od ostrova." "Tohle vyvolalo v Království nevídaný chaos, neboť vláda byla kouzelníkům již dříve předána králem Michaelem III. výměnou za bezpečí Království. Královský rod si vládu po téměř dvaceti letech konečně znovuzískal a v zemi se začaly věci urovnávat. No a to je víceméně celý příběh." zakončí vyprávění. "Z toho, co vím, je ostrov Věže neobyvatelný, ačkoliv magickou explozi přežilo zjevně několik budov, jak lze vidět z pobřeží. Ale žádný z kapitánů si netroufne připlout se svou lodí blíže než míli daleko. Nejblíže jsem byl, když jsem prozkoumával sutiny na pláži na východ od ostrova Věže." Vaari se pohodlně opře a dívá se ti do očí. "Máte i další otázky?"

Velekněz Chrámu Havrana - 06. srpna 2013 12:32

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR "Fajn, za chvíli to bude." odpoví žena a už skoro odejde do kuchyně, když si všimne, že krátce po tobě přišli další dva muži. První je vysoký a mohutný, holohlavý v modrém rouše. To je lemováno žlutou barvou, kolem pasu má utáhnutou širokou žlutou stuhu. Na bradě má dvacet coulů dlouhou bradku spletenou do copu a potetovaný obličej s ostrýmy rysy, druhý vypadá o něco přátelštěji. Posadí se k jednomu stolu dál od opilců a ten holohlavý začne něco vyprávět. "Tady máš, novici." řekne žena a položí před tebe misku horké zeleninové polévky se lžící, k tomu dva krajíce chleba. "Pokoj je to třetí napravo tady v přízemí." dodá ještě k ubytování a vrátí se k šenku.

Zjeh - 13. srpna 2013 21:00

soukromá zpráva od Zjeh pro U Roda doma, ráno A sakra... pomyslím si, když Eliška přinese tácek sušenek. Že já si o ně říkala... No, teď je budu muset sníst. Jednu si vezmu a ,,s chutí" se do ní zakousnu. Pak udělám malou mezeru a vezmu si další. Tak pokračuju dál a dál a snažím se při tom vypadat spokojeně. Občas mi to prostě nemyslí. Jsem nadmíru šťastná, když Rod nás, mě s Ime, pošle stahovat mrtvé zvíře. Bojím se, že před divokou dívkou budu vypadat jako nešika. Zvíře jsem skoro nikdy nestahovala, vždycky jsem jenom objednávala v hostinci nebo amatérsky vařila v kotlíku sušené maso. Nervózně přešlapuji před nesmlouvavě a nebezpečně vypadající dívkou, která zrovna započala stahování zvířete. Nevím co mám říct, v její přítomnosti se skutečně necítím dobře. Pomyslím na to, jak by bylo úžasné utéct... Ne. Pozdě, už začala mluvit. A kdyby mě přistihla při pokusu o útěk a nepřála by si to, s tím nožem by mě snadno zastavila. Bojim, bojim, řvala na mě moje dušička. Znejistím ještě více, když začne narážet na lidi s mou schopností, nejspíše i s její. ,,Eeee..." Popošlápnu a zaryju patu do země. ,,No... Jo, jo. Setkala jsem se s nimi." Pokusím se o protiútok, jestli se to tak dá říct. ,,Ale ty nevypadáš jako člověk, co se pohybuje jenom na jednom místě. Vypadáš na to," řeknu s trochu větším odhodláním. Pak ale zase sklopím zrak.

Imemoria "Ime" - 20. srpna 2013 16:17

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Dvůr u Rodova domu 8. červen, 149 Věk Rozpadu Poslušně sundám mršinu z háku a vynesu ji ven. Nejprve nožem naříznu kůži od místa, kde se na krk napojuje hlava a pak pokračuji středem krku a břicha níže. Od kopyt přidám ještě jeden řez přes vnitřní stranu nohy a napojím je na hlavní. Pak začnu dlouhými pohyby oddělovat kůži od masa a zatím poslouchám jak Zjeh blábolí. Omlouvám se za ten výraz, ale ono to jinak prostě nelze nazvat. Hodnou chvíli upadneme do tíživého ticha. Dokončím stahovaní kůže. Oddělím kopyta v kloubu od kosti a nechám je u kůže. Hlavu však uříznu i se srstí, která na ní je. I přes zjevnou brutalitu, se kterou pohyby provádím, mám přitom na tváři dokonale vyrovnaný, snad i poklidný výraz. Vypadá to strašidelně, pokud si nepovšimnete očí, které na okamžik mají nepřítomný výraz. "Jako malá jsem docela cestovala..." Obrátím držení nože a bodnu ho mrtvole do místa, kde končí žebra, pak rychlým pohybem rozříznu břicho až se na světlo světa dostanou vnitřnosti srny. Odložím nůž a vyvrhnu srnu. Veškeré vnitřnosti srovnám na úhlednou hromádku na kůži. Pak se pustím do odřezávání masa od hrudního koše a páteře. "Ale teď se pohybuji jen v Králových lesích nebo v jejich blízkém okolí." Levou rukou chytnu nohu srny kousek nad odřezaným místem a pravou vší silou udeřím do kloubu v místě, kde se napojuje na větší část těla. Kost se se zapraštěním zlomí a já ji tak v kloubu mohu oddělit od těla. Takto postupuji u všech nohou. U končetin maso nechávám na kosti, kdyby ho chtěl Rod udit nebo něco podobného. Nohy, spolu s masem dám na část kůže vedle hromádky s vnitřnostmi a vedle těchto dvou přidám ještě hromádku kostí na jejímž vrchu je umístěna lebka. Dílo je, alespoň pro zatím dokončeno a tak si zajdu opláchnout ruce, které mám celé od krve. Vypadám jako šílený sériový vrah. Umyji i nůž a osuším ho v cípu košile. Protáhnu si záda, která mám trochu ztuhlé od toho, jak jsem se hrbila nad srnou. Schovám nůž a vejdu k Rodovi dovnitř, abych mu oznámila, že jsem hotová se svou prací. V obývacím pokoji se nám opět rozmnožila jednotka nájemníků o jednoho vrabčáka, který sedí v křesle a kouká, jako by tohle byl jen sen, ze kterého se bude jednou muset probudit. A o kousek dál si cosi šeptají dva šermířští mistři. Klepnu dvakrát klouby o dřevo dveří, aby bylo jasno, že jsem v místnosti a, ano, ruším. Každopádně nepotřebuji dostat nadáno, že poslouchám cizí rozhovory. Rozhodně ne od mladého pana Edriana.

Jof - 04. září 2013 03:29

soukromá zpráva od Jof pro Noví příchozí Zatímco čekám na svou objednávku vstoupí do hospody dva noví hosti.První je vysoký,plešatý oblečený v modrém rouchu s bradkou spletenou do coby a ostrým potetovaným obličejem.Druhý vypadá mírněji i přes ten plášť s kapucí který ho zahaluje.Oba muži se uchýlí k jednomu opilci ten jim však nevadí protože ten plešatý začne brzy o něčem vyprávět. „Děkuji.“poznamenám pak na polévku která mi byla přinesena i na informace o možném pokoji kam se můžu později uchýlit.Zatím se rozhodnu jíst a poslouchat o čem si se ti dva baví.Ten druhý muž vypadá sice zajímavě,ale asi tuším jak asi mají rádi cizí lidi kteří náhodou vstoupí do jejich rozhovoru. Navíc to není moje věc.Ráno se vydám zpět do chrámu.Kdo jsem byl záleží na tom?Zřejmě jsem měl důvod to zapomenout.

Zjeh - 08. září 2013 12:31

soukromá zpráva od Zjeh pro U Rodova domu Na čištění zvířete přihlížím s určitým druhem strachu. Bylo mi jasné, že kdyby Eru... Tedy Ime chtěla, rozpárala by mě úplně stejně. Pořád mi nahání strach. Nevím, jak se mám zapojit, proto jenom s trapným výrazem stojím a poslouchám Ime. Když skončí, vydám se za ní zpět do domu. Uleví se mi, jakmile zase uvidím Roda a ostatní. Nevím, kam se vrtnout, tak nečinně postávám a přešlapuji.

Apendix Istar - 10. září 2013 20:10

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, hostinec Mořský vánek. V čarodějnickém obchůdku jsem se rozloučil se starým obchodníkem Doyarisem a následoval muže v modrém rouchu. Řekl jsem mu, že bych rád věděl, co se stalo s Věží a že bych byl rád nápomocen. Holohlavý muž, co se představil jako Vaari Modroháv, mojí zvědavost a lehkou dotěrnost vzal dobře a skoro s žádným podezřením… Tedy myslím. Následoval jsem ho do hostince Modrý vánek a sedl si s ním ke stolu. Hostinská... Pohledná a štíhlá seveřanka, snad sestra hostinského, přijde k našemu stolu a hrubím a zároveň tak něžným a přitažlivým hlasem se zeptá, co si dáme. Vaari si objedná číši Vody Skal. Já se na ní podívá a neodpustím si hlubší pohled do jejích očí a něžný úsměv... No jo no... Já a ženy. ,, Taky jednu číši Vody Skal, prosím. ,, Řeknu jí, aniž bych uhnul z jejích očí. Potom se však můj svádějící úsměv změní za vážný, když si všimnu, že Vaari na mě kouká... ,, Ehmm... Tak že? ,, Zeptám se ho a trochu nevině se pousměji. Vaari začne vyprávět velmi zajímaví příběh... Zaujatě poslouchám každé jeho slovo a u toho upíjím z číše, kterou mi donesla krčmářka. Příběh je opravdu zajímaví a úplně jiný, než jsem si ho představoval... Netušil jsem, že to je tak důležité... Jakmile dovypráví, promnu si bradku a řeknu. ,, Hmm... I přesto, jak je tahle strašná událost důležitá a ohromná, se o ní moc nemluví... Divné. ,, Chvilku přemýšlím a představuji si to celé... ,, Chtěl bych se zeptat... Co přesně se má nacházet v troskách věže? Že se tam lodě neodváží? ,, Zeptám se ho a tázavě se na něj podívám. Potom upiji z číše. Voda Skal je výborná!... Chvilku ještě přemýšlím, když se nakonec odhodlám. ,, No... A co vy? Vy jste patřil k jaké skupině mágů? ,, Když odpoví na mé otázky, ještě se ho zeptám... ,, Co přesně děláte? Rád bych byl nápomocen... Zajímám se momentálně o Artefakty... ,, Chvilku se zamyslím a pak se ještě zeptám. ,, No to mi teď připomíná... Neznáte jistého starého čaroděje Ernesta? Měl mi tu nechat nějaký vzkaz, či se tu nacházet... Nevíte o tom něco? ,, Čekám na jeho odpovědi a upíjím z číše...

Elizabeth `Břitva` Hansová - 15. září 2013 20:08

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Doky Klání mlčky sleduji a vítězoslavně se usměji, když vybraný -Dominik- vyhraje. Mám ráda takové náhody. S uspokojením si schovám mince tam, kam patří a poplácám vítěze po zádech. „Díky, věděla jsem, že jsem si dobře vybrala.“ Ušklíbnu se a pak se věnuji mluvčímu, zatím co se nevědomky hladím ve výstřihu-prostě se mi tak dobře přemýšlí- je vidět, že prokoukl, že mi nešlo jen o zápas nějakých siláků. I když musím přiznat, že pohled na napnuté mužské svaly mi trochu scházel. „Máš pravdu.“ Kývnu a přelétnu pohledem všechny muže i okolí. „Hledám jednoho muže. Mága. Měli by jej doprovázet dva milenci- muž a žena pochopitelně.“ Usměji se „Jsme staří známí a slíbil mi jednu laskavost.“ Co že jsem mu měla uříznout? Uši, jazyk, prsty, nebo něco jiného? Zamyslím se na okamžik. „Nevíš ty, nebo ostatní chlapci kde bych toho muže mohla najít?“ spojím ruce volně před tělem a nadloktí nenápadně přiblížím k sobě trošku se pootočím malinko na obě strany. „Prosííím“ usmívám se a sleduji pohled mluvčího. Nejsi důležitý. Důležité je, aby ty ses díval, kam máš a já se dozvěděla to, co chci. Takže buď hodný chlapeček, dívej se do mi do výstřihu a vyklop co víš.

Velekněz Chrámu Havrana - 16. září 2013 15:27

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, doky - večer, 1. června 149 VR Ikdyž je námořník již trochu starší, jeho oči sklouznou níž a vypadá poněkud zaskočeně. Rozpačitě polkne a podívá se ti do očí, ikdyž jde vidět, že ještě trochu těkají. Nakonec pomalu zakýve hlavou ze strany na stranu a hlesne: "Ve městě může být hodně mágů... já jsem jenom starý námořník, o nich nic nevím." Všimla sis však také, že tvůj dekolt upoutal pozornost více mužů. "Před chvílí zašel nějaký kouzelník do hospody. Tam!" řekne a ukáže na nedalekou budovu s vývěsním štítem a nalakovanými dveřmi. "Mořskej vánek, šel tam nějaký magič s dalším chlapem, Vysoká."

Velekněz Chrámu Havrana - 16. září 2013 16:40

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR "Ano, máte pravdu, je to vskutku silná událost." přitaká Vaari. "Ale stalo se to před téměř sto padesáti lety. Několik generací. Statní muži, kteří obdělávají pole, rubají stromy v lese nebo kutají uhlí... Jejich pra-pra-pradědové možná zažili takovou událost. Jenže už je to dávno." Dopije Vodu Skal a číši položí na kraj stolu. "Obyčejného člověka nezajímá, jestli se před půl druhým staletím válčilo. Obyčejný člověk je rád, že nemusí do války zítra. Věci se daly téměř do pořádku. Ale nemusíte se obávat, že se o tom příliš nemluví, neznamená, že se zapomnělo. A já se se svým výzkumem snažím zařídit, aby se ještě o pár generací dál nezapomínalo." Do tvé další otázky se váš stůl zahalí do ticha, které prorazí čas od času nějaký ten hlas od ostatních z hospody či zvuk nádobí. "Co tam je? Snad duchové těch, kteří zahynuli ve Věži. Nebo magií nasáklá monstra, která v katakombách města přečkala a doteď vzpomínají, jak byli jejich rodiče vězněni, aby se na ně mohli mladí kouzelníčci kdykoliv podívat a zkoumat. Nebo tam už vůbec nic není a piráti si tam udělali svůj přístav. Každopádně jsem nepotkal šílence, který se tam rozhodl vypravit. A jestli někdo takový byl, bezpochyby jej čekala smrt." "Na druhou stranu vás nechci odrazovat - podle mě tam bude od každého trochu, krom těch pirátů. A také tam bude nezměrné bohatství a zbytky vědění, které byly ušetřeny před lidskou hloupostí." Právě prochází krčmářka a tak jí Vaari naznačí, že by si přál ještě jednu číši, což mu o chvíli později také splní. S dalším mokem (který je opravdu příjemně nasládlý a přesto lehce štípe do jazyku) svlaží hrdlo a dodá: "Jestli se rozhodnete se tam porozhlédnout, buďte opatrný a nechť je štěstí při vás. Možná se také časem rozhodnu tam vyplout a alespoň prozkoumat pobřeží, ale ten čas ještě nenastal." Zdá se, že je s tebou spokojen - jsi zvídavý a s každou další otázkou se mu očividně zlepšuje nálada. "Většinou nemluvím s cizinci o své rodině... Ale dobrá. Mí předci studovali celé generace ve Věži a těšili se nemalé úctě. Údajně dosáhli vyšších kouzelnických hodností, nicméně před Rozpadem všas unikli. Nepatřili ani k první, ani k druhé skupině, přesto patřili k oběma. Je to složitější na vysvětlení a ani já sám přesně nevím, jak to bylo..." Chvíli se odmlčí a hledí prázdnýma očima do stolu. "Jak už jsem vám naznačil, cestuji po Západním Království a sbírám vědomosti o magii. A vy hledáte nějaký specifický předmět nebo se zajímáte jen tak obecně?" I přes pevný výraz obličeje můžeš vidět v jeho očích, že se vcelku baví, což ale pošramotí tvá prozatím poslední otázka. "Ernest Hbitoprstý? Proč by vám měl zanechávat vzkaz?" Chvíli přemýšlí. "Ernest nikdy nenechává vzkazy..." Obočí se mu svráští a ačkoliv to asi není jeho záměrem, tetování se při tomto výrazu změní v děsivou grimasu a zdá se ti, že začíná lehce světélkovat. "Já vám toho řekl hodně, teď jste na řadě - co máte společného s Ernestem a proč by vám měl nechávat vzkaz?!"

Elizabeth `Břitva` Hansová - 18. září 2013 18:00

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Hostinec Na toho co mi poradí se mile usměji. „Děkuji, určitě se na vás zase přijdu podívat, teď mně ale omluvte, musím jít za ním.“ Omluvím se ještě jednous e usměji a zamířím rovnou k hostinci. Vejdu dovnitř a pokud mág odpovídá popisu, rychle kolem něj projdu, jako bych se snažila někoho dostihnout a vrazím do něj. „Omlouvám se, pane, mám na spěch, ale mohla bych vás za toto nedorozumění pozvat na skeničku?“ Prohlížím si mága a hledám skryté zbraně, případně skryté brnění, když pochybuju, že by něco takového nosil. Tak jo, tak si to zrekapitulujeme: Stojím kdesi v krčmě v cizím přístavu, nikoho tu neznám, najal si mně někdo, o kom nic nevím a chystám se zabít někoho, kdo by mohl být nevinným pasáčkem kůzlátek, o kom si můj klient myslí, že je mág. Pokud by to byl mág, pak by tento úkol byl skutečně dosti nebezpečný a měla bych si za něj nechat hezky zaplatit dopředu. Což jsem neudělala. Neznám okolí, lidi, ani zdejší kulturu a přesto jsem tady, bez záložního plánu a mluvím se svým cílem? Lektoři na univerzitě by mně za tohle stáhli z kůže, posypali solí a hodili mezi kozy… Musím být mizerná vražedkyně, když dělám takové chyby. Když zatím mi to vždycky vyšlo… třeba se ty chyby navzájem vynulují… Cíl!!! Vytrhnu se z úvah a mile se na muže usměji. Ten výraz! Přesně takový měl… nešťastně si vzpomenu na Nordoriena. Proč mi to děláte, bohové? Proč jej neustále vidím před sebou? Když zavřu oči, když spím a teď dokonce i při práci… Snažím se soustředit ale oči se mi zalesknou slzami. Snažím se zatvrdit a nerozbrečet se, ale pomalu mi po tváři stéká slza. Osamělá. Jako já.

Apendix Istar - 18. září 2013 21:47

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, hostinec Mořský vánek. Zaujatě poslouchám Vaariho, který odpovídá na všechny moje otázky... Upíjím Vodu Skal a pokyvuji na jeho odpovědi... ,, Hmm... Říkáš duchové, monstra co číhají v katakombách nebo nějací piráti... Hmm... Něco takového jsem tušil... ,, Chvilku se zamyslím a poté řeknu. ,, Kdybychom se tam chtěli vydat, tak na takovou nebezpečnou výpravu bychom potřebovali najmout žoldáky, dobrodruhy a i jiný čaroděje... A taky loď, co by nás byla schopna tam dovézt, počkat a poté odvézt zpět... Těžké to zařídit, ale kdyby se výprava povedla... Ty poznatky a bohatství co se tam ukrývá, by bylo neskutečný... ,, Chvíli ještě o tom přemýšlím, ale poté opět poslouchám slova Vaariho... Poté se mě Vaari zeptá, zda hledám všeobecně Artefakty, či jsem zaměřený na nějaké speciální... Chvíli přemýšlím... A nakonec nic neodpovídám... Vaari začne odpovídat na Ernesta... ,, Zná ho... ,, Pomyslím si. Chvíli přemýšlím, zda to říct, či ne... ,, Neměl bych každému věřit a svým úkolem bych měl před ostatními mlčet, ale Vaari řekl dost a já mu dlužím říct pravdu. ,, Zhluboka se nadechnu... ,, Dobrá... Řeknu vám, proč tu jsem a co hledám... Před nějakou dobou jsem se seznámil s Ernestem Hbitoprstým... Seznámil mě s legendou a pověřil mě velmi těžkým úkolem... Úkol, který když dotáhnu do konce, tak se toho mnohé změní... ,, Chvíli se odmlčím a poté řeknu. ,, Hledám úlomky z Drápu... ,, Řeknu jen a v hlavě zavzpomínám na vyprávění a poznatky co vím všechno o Drápu. ,, Hmm... Vím, že jeden úlomek má družina a druhý Ernest... Bůh ví, kde jsou ostatní... Něco mi říká, že minimálně jeden by se mohl nacházet v katakombách Věže, či aspoň bych tam mohl najít stopu... Až se setkám s družinou, tak mi určitě řeknou více... Ví toho určitě dost. Třeba mezí tím už mají další úlomek... Kolik že jich je? Pět? Šest? ,, Potom se proberu z přemýšlení a usměji se na Vaariho... ,, Co ty víš o Drápu a jeho úlomcích... ? Můžeš mi poradit... Dát další stopu kde mám hledat... Všechno co víš o tomhle artefaktu, mě zajímá... A taky si mi ještě neodpověděl na otázku, zda víš, kde je Ernest či zda tady pro mě nechal nějaký vzkaz... ,, Chvilku se odmlčím a ještě dodám. ,, Když mi poradíš a řekneš vše, co víš o ztracených úlomcích, tak ti na oplátku pomůžu já s tím, co studuješ… ,,

Velekněz Chrámu Havrana - 18. září 2013 23:03

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Zrovna když přijdou obě slečny, vrací se do místnosti i Velmistr s Edrianem, který prochází dveřmi za domek. Mladík se samozřejmě instinktivně podívá spíše na Ime, která je stále ještě trochu pocákaná krví, kterou zatím nesmyla. Vykulí oči a polkne tak hlasitě, že to přehluší i vaše kroky. Dobře naladěný stařík k jejímu takřka děsivému vzezření utrousí pouze lehkou poznámku ohledně toho, že práce vypadá hotová, na nechápavý výraz mladíka pozorující každého v místnosti dodá: "Slečna Imemoria, skvělá lovkyně, která se právě postarala o jeden ze svých úlovku, že?" Samozřejmě by byla také chyba nepředstavit i druhou půvabnou ženu. "Zj... Zj-Eh...? Zjeh?" rozpomíná se Roderick a nakonec s poloviční jistotou zopakuje jméno. "A tady tento mladík je Gareth, syn Norgara." představí jej hrdě a jen tak mezi řečí dodá, že Norgar byl jeho učeň. Touto chvílí se vrací Edrian dovnitř s kbelíkem vody, který položí vedle krbu, a začne rozdělávat oheň pod měděným kotlíkem. Tak se konečně znají všichni v místnosti, ale aby toho nebylo málo, ze schodů začne zvědavě vykukovat děvče a po chvíli si jí Gareth všimne - avšak nikdo z vás její přítomnost ani nepostřehne. Jediné, čeho si všimnete všichni, jak mladík cukne hlavou pryč od schodů a kdo se tam pak podívá, Elišku nikde neuvidí. "Takže... co máte v plánu dělat, mládeži?" zeptá se Rod a všechny si vás prohlédne.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. září 2013 14:23

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Vaari se očividně jen tak neuklidní, nicméně tě vyslechne. "Před nějakou dobou? Kdybyste ho znal, tak víte, že nikdy nenechává vzkazy!" Chvíli rychle a hlasitě oddechuje, jeho tetování opět přestává světélkovat a tvář se zklidňuje. Poté ztiší hlas a nakloní se blíž k tobě, jeho slova rozhodně nepatří nikomu dalšímu. "Nevím proč, ale věřím vám. Ať už vám tady měl ponechat vzkaz kdokoliv, rozhodně to nebyl Mistr Hbitoprstý!" "Takže, když jsem s ním o Pařátu mluvil posledně, řekl mi, že zná místo všech šesti částí. Jeden měl u sebe, další dva by měly být v chrámu Havrana na východ od Zeleného Vrchu, čtvrtá část by měla být v cechovní pokladnici od zlodějů v Bráně. Pátý kus je zřejmě někde v Tichých lesích nedaleko První Pevnosti." Zmlkne a polkne. "A jestli to skutečně hledáte, i váš druhý cíl se snad splní. Ernest si nikdy nebyl jistý umístěním posledního kusu artefaktu, nicméně předpokládá, že bude... že bude v ruinách Věže." Muž se rozhlédne po hospodě a pohledem zpraží především dvě osoby - novice, který seděl v hostinci ještě před vámi, a půvabné ženy, která právě vešla dovnitř a zaměřila svůj pohled na tebe. Znovu se opře, upije z číše a plným hlasem dodá: "Ještě nějaké otázky, pane Istare?" Když se tě však zeptá, žena vyrazí kvapným krokem k tobě, avšak její pohled je zaměřen někam za tebe. Při procházení do tebe vrazí rukou, otočí se a spustí: "Omlouvám se, pane, mám na spěch, ale mohla bych vás za toto nedorozumění pozvat na skeničku?"

Velekněz Chrámu Havrana - 19. září 2013 14:38

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Námořníci se s tebou rozloučí a po chvíli rychlé chůze otevřeš dveře a vejdeš. U stolů napravo vidíš několik hostů, většinou námořníky, avšak je zde i pár kupců. Hostinský - vysoký mohutný muž vypadající na člena některého z kmenů barbarů - právě sedí u jedněch svých hostí a poslouchá zajisté zábavnou historku. Na levé straně je šenk zaplněný špinavým dřevěným nádobím, které pomalu odklízí žena velmi podobná panu hostinskému, snad jeho sestra či manželka. Oba mají vlasy havraní černi spletené do copků, ostré rysy a světlou pokožku, šenkýřka je hubená a utažená hnědá zástěra zvýrazňuje plné poprsí a štíhlé boky. A je tam! U jednoho stolu přibližně v polovině síně sedí u stolu on! Tmavě blonďatá bradka, hábit, poněkud neobvyklý krystal visící na krku. Tento muž bezpochyby bude onen Apendix Istar. Ale pozor - není tady sám! Naproti přes stůl sedí mohutný holohlavý muž s dvaceticoulovou proplétanou bradku, oděn v modrém hávu se žlutým lemováním převázaný širokou žlutou stuhu. A tento muž se na tebe při příchodu podívá a není to pohled zrovna příjemný a to nejen proto, že jeho obličej má ostré rysy, tvář má potetovanou černými ornamenty . Nicméně když vyjdeš a vrazíš do mága "omylem" a řekneš to, co tvůj jazyk už ani nechtěl zadržovat...

Velekněz Chrámu Havrana - 19. září 2013 16:49

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Jako odměnu za poděkování ti krčmářka daruje příjemný úsměv a přání dobré chuti. A zatímco si namáčíš chléb v polévce a čekáš, až trochu vychladne (ačkoliv dokud je horká, směs koření voní na celou místnost a svádí k ochutnání za cenu spáleného jazyka), slyšíš útržky rozhovoru obou mužů. Z toho, co jsi zaslechl, můžeš usoudit, že holohlavý poučuje toho druhého o věcech z Království - trocha dějin a historek. Na mysl se dostává otázka, zda ten druhý nepřiplul třeba ze severu za svým známým... Kdo ví. Jejich rozhovor však pokračuje a opět k tobě přichází žena s otázkou, zda si nedáš ještě něco dalšího. A ačkoliv přes šenkýřku nevidíš příliš dobře, všiml sis, že tě ten holohlavý muž zpražil pohledem, stejným obdařil i právě příchozí ženu, která se rozhlíží po hostinci a pak se rychlým krokem vydává směrem k druhému muži, o kterého zavadí a cosi mu řekne.

Edrian - 19. září 2013 19:37

soukromá zpráva od Edrian pro Rodův dům, 2. červen, tři měsíce se vyskytujeme přibližně v tom samém dni... Jakmile se Zjeh i Ime vrátí po stahování srnce, protáhnu se kolem nich, abych do kotlíku nabral vodu z Rodovy studny za domem, protože jsme se předtím s staříkem domluvili, že se Gareth umyje a já mu půjčím nějaké to své oblečení. Když kolem nich procházím, všímám si, že Zjeh je na rozdíl od lovkyně, která nyní páchne po krvi a potu mnohem intenzivněji, úplně čistá. Venku si také prohlédnu jejich dílo - tedy spíše Imino. Na kvalitně stažené kůži jsou narovnány vnitřnosti a všechno maso i kosti. Ačkoli by se ta kůže dala dobře prodat, je nyní zašpiněna tím, co na ní hodily. Vracím se dovnitř a pověsím kotlík s vodou nad ohniště a pod ním začnu rozdělávat oheň, jde mi to docela snadno, protože v krbu jsou vyhasínající žhavé uhlíky. Ještě zaslechnu Roda, jak říká, že Norgard byl jeho učněm v Bráně, během časů, kdy působilo Hnutí Odporu a další věci, které jsem již mnohokrát předtím slyšel. "Roderick zapomněl zmínit, že Gareth je můj nový učeň," povím a koutkem oka se podívám na mladíka, který v ruce drží ohryzek právě dojedeného jablka, a kouká kamsi směrem ke schodišti. "Slečny, Mistře, Garethe, na stole je nachystaná snídaně, tak se neostýchejte a zasedněte k stolu," vybídnu ostatní, jakmile jsem hotov s ohněm. Na stole jsem již dříve nachystal, když holky stahovaly srnce, dušenou rybu, jablka, pečivo, pár rajčat, máslo, šunku, sýr a ještě nějaké talíře a příbory. Ještě zaběhnu do kuchyně pro pohárky a rozložím je na stůl. "Tak já se určitě zdržím tak nějak do odpoledne a pak vyjdu. Vždyť jsem vám ještě slíbil oběd... A mistře, vy jste zase slíbil mně, že mi pomůžete najít nějaké dobrodruhy, co by se se mnou připojili na výpravu do Brány."

Apendix Istar - 19. září 2013 21:13

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, hostinec Mořský vánek. Vaari mi opět začne odpovídat a pořád tvrdí, že Ernest by nenechal vzkaz... Že vzkazy nenechává. ,, To je divné... Jeden zrovna nechal ve Zlatém přístavu v té hospodě... A v tom vzkazu se psalo, že mám jít sem, že zde budu dále informován, co dál dělat... ,, Pomyslím si. Poté mi řekne, co mu Ernest řekl... Místa, kde se nachází ostatní úlomky... Zaujatě ho poslouchám a přikyvuji. ,, Hmm... Zajímavé... Já si myslel, že jeden bude ve troskách Věže. ,, Řeknu a pousměji se. Chvíli ještě nad tím vším přemýšlím, když náhle do mě vrazí jaká si dívka... Když se na ní podívám, tak zjišťuji, jak moc krásná a sexy je. Ti co mě znají, ví, že mám slabost pro ženy a ještě k tomu pro mladé... Tahle dívka je však jiná, než ostatní dívky co potkávám... V jejích očích vidím drsnou a tvrdou dívku, ale zároveň něžnou a křehkou... Takový plamen v jejích očí a ten výraz ve tváři mi dodává smíšené pocity... Vyzařuje z jejího pohledu a očí strach, takový, že mám skoro husinu... Ale zároveň se nemůžu přestat do těch jejích očí dívat, jak jsou nádherné a plné energie... Jako živly které ovládám... Ona celá vypadá úžasně, dokonale... Je v něčem jiná než ostatní krásné dívky... Nevím co to je, ale vím to, že z ní nemůžu spustit zrak... Najednou mě však z hledění do jejích očí vyruší její slova, že se omlouvá, že má na spěch... Ale že mě za omluvu pozve na skleničku. ,, Cože? Pospíchá, ale chce mě pozvat na skleničku? To se nějak příčí ne? ,, Pomyslím si, když mi náhle dojde, že bych měl odpovědět. Mírně se na ní usměji a pokloním na znak toho, že se omluva přijímá. ,, Zdravím vás... Není se za co omlouvat... Rád si s vámi tu skleničku dám... ,, Najednou se odmlčím a poté dodám. ,, I když já nepiji... Dám si čaj... ,, Řeknu a omluvně se pousměji. Normálně každý kdo pije je pro mě silný alkoholik a verbeš... U téhle slečny mi to vůbec nevadilo... S pohledem na dívku se pomalu zvedám ze židle. Otáčím se na Vaariho, který je asi touhle romantikou znechucen, či se tomu směje. ,, Děkuji ti mockrát, jsem ti dlužen... Nejspíš tě ještě brzy shledám. Zatím se měj dobře. ,, Rozloučím se s ním uznalým kývnutím hlavy. Stojím a rukou se opírám o svojí hůl... Jsme zahleděný do neznámé tajemné dívky. ,, Dovol, abych se představil... Já jsem Apendix Istar, elementární čaroděj. ,, Představím se a hluboce se ukloním... Jestli se taky představí, tak poté si jdeme sednout k prázdnému stolu. Čekám na hostinského... Když přijde, tak řeknu. ,, Prosím vás... Jeden mátový čaj a tady pro dámu prosím... ,, Pohlédnu na tebe a v mém výraze jde vidět, že čekám na tvou odpověď. Jasně dávám najevo, že zvu já... I když do mě strčila a pozvala mě první... Nezamlouvá se mi, že by to měla platit ona... Spíš mám chuť já jí pozvat... Divné, takhle se většinou nechovám... Měl bych to s těma ženskýma přestat... ,, Doufám, že vás nějak nezdržuji... Říkala jste, že máte na spěch. ,, Nahodím konverzaci. Usměji se na dívku a skoro celou dobu jí hledím do očí... Když hostinský přinese, co jsme si objednali, tak zaplatím a začnu pomalu míchat a upíjet čaj. Přitom se bavit s dívkou... Takhle vypadám: Rasa: Člověk Věk: 28 let Výška: 187 cm Váha: 72 kg Věci na sobě: Hábit, stříbrné korále, Efterydovo krystal, prsten, kalhoty pod hábitem, kožené boty, halena pod hábitem, vesta na haleně pod hábitem. Nemám u sebe žádný batoh. Zbraň: Čarovná hůl. Vzhled postavy: Hnědé oči. Tmavě blonďaté vlasy, které sahají pod ramena. Malá bradka o kterou si pečuje. Tělo má celkem hubené a málo svalnaté. Má hubené, ale dlouhé prsty. Chodí narovnaný.

Zjeh - 20. září 2013 15:06

soukromá zpráva od Zjeh pro Zpátky vevnitř Mlčím a stále poslouchám, co si ostatní vyprávějí. Nemůžu se zbavit pocitu, že mezi ně nepatřím. No, taky že ne. Chtěla jsem jenom okrást ztrouchnivělého staříka, a jak se to vymklo kontrole. Při vzpomínce na loupež se otřesu. Jdu si poslušně sednout na pohovku, zase se do ní zavrtám. Jediný, kdo mou přítomnost alespoň trochu bere na vědomí, je snad jenom všetečná Eliška. Povzdechnu si a zavrtám se ještě více. Kdyby si mě někdo všimnul, neuvidí nic jiného než smutný obličej z poloviny natlačený do pohovky olemovaný záplavou jindy veselou náladu signalizujících vlasů. Můj ztrápený a opuštěný výraz se ještě znásobí, když se dozvím, že si Rod ani nepamatuje moje jméno. Nemůžu za to, že mě otec pojmenoval tak divně, ale stejně to urazí. Začnu si pohrávat s jedním pramínkem. Edrian nám pokyne, abychom začali jíst. Trošku mi zakručí v břiše, proto se natáhnu pro talíř. Udiví mě, jak je mi na záda najednou tak zima. Naložím si dušenou rybu a krajíc chleba. K tomu přidám dvě rajčata a šunku. Vezmu příbor a mlčky začnu jíst. Znova se zavrtám do pohovky a s trošku nepřítomným pohledem sleduji okolí, spíše své jídlo.

Imemoria "Ime" - 22. září 2013 20:57

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Přiznejme si to na rovinu, mám štěstí, že jsem toho bobka v křesle nevyděsila natolik, že by odtud utekl s jekotem, i když to už asi zase přeháním, že? Když mě Rod mladíkovi představí, jen kapánek povytáhnu pravé obočí. "Emm... To znělo dosti dvojsmyslně." Podotknu k staršímu z mistrů a pak se s lehkým úsměvem otočím ke klučinovi. "Lov zvířat, lidi nechávám většinou na pokoji." Ano, to "většinou" jsem si nemohla odpustit. Chudák Zjeh, mít jméno, které si většina lidí nemůže zapamatovat... Věnuji lehce soucitný pohled rudovlasé elfce. Při pohledu na ní se mi vybaví jedna věc, kterou mi řekla, když jsem stahovala srnu. "Ale ty nevypadáš jako člověk, který se pohybuje jen na jednom místě." Zatnu zuby a jen okrajově vnímám, že nám Rod povídá cosi o tom, že otec Garetha byl jeho učeň či co. Dříve jsem cestovala... Dříve... Před vírem obrazů z dávných dob mě uchrání jen nehty hluboko se zařezávající do dlaní. Otočím se ve dveřích a vyjdu zpět na dvorek. Prsty si bezmocně zajedu do vlasů. Proč já?! Nejraději bych tuto otázku zařvala nahlas, vyřvala všechen svůj strach, bezmoc a temnotu do světa až bych zůstala prázdná jako skořápka, ale hlas mi uvázne v hrdle. Padnu na kolena, pěstí uhodím do hlíny. Jako by mohla uhasit, přebrat část mísících se pocitů. Na okamžik mám pocit, že se mi snad rozskočí hlava pod smrští různorodých pocitů. Dostát slibu? Pokračovat dál? Zůstat? Jít? Silou vůle se donutím vstát, dojít ke studni a chrstnout si do obličeje hrst ledové vody. Mysl se díky tomuto činu vzpamatuje a uspořádá do obvyklých spirál. Zaměřím se na to, abych pravidelně a hluboce dýchala a nejistě se navrátím do lidské společnosti, a to zrovna v okamžiku, kdy Edrian připomíná Roderickovi jeho slib. "Já půjdu." I mě samotnou udiví jasnost mého hlasu, když ta dvě slova pronáším, ale v hlase mi zaznívá odhodlání, které ještě znásobuje můj pohled. Pohled, v němž planou ohně a stravují vše, co jim stojí v cestě.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 23. září 2013 21:39

soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro Hostinec Když odmítne pozvání n skleničku, zpozorním. Tak toho jen tak neopiju… Postesknu si a prohlédnu si druhého muže u stolu. Mohl by být nebezpečný, ale spíš si myslím, že zdání jen klame. Pokud mně však on, ani cíl nebudou považovat za hrozbu, jsem v bezpečí. Dojdu s cílem ke stolu, a když z jeho řeči vyplyne, že by platil, v duchu se ušklíbnu. Já se opít nedám. Nejsem barbar, ani trpaslík, abych mohla vypít kolik se do mě vejde. Jen mám zrovna chuť si něco dát. „červené víno.“ Dořeknu tiše a prohlížím si mága. ~myšlenky~ Vytrhnu se ze zamyšlení, když si uvědomím, že pití je na stole a je to už dávno co se představil. “Omlouvám se.” Zavrtím hlavou. „Nějak jsem se zapomněla. Já jsem Elizabeth.“ Usměji se a už se chystám promluvit, když odhalí skulinku v mém prohlášení. „Hledala jsem jednu ženu, ale zjistila jsem, že jí byla jen podobná. Můžu ji vyhledat později.“ Usměji se „Jak jste si asi všiml, jsem cizinka a moc to tady neznám. Jste zdejší?“ spokojeně si mága prohlížím a přemýšlím, kolik mu asi může být? Pozoruji jej a rozhlédnu se po hostinci. „Nevíte kolik je hodin?“ zeptám se. vzhled Pracky jako na obrázku, jen má boty zavázané až nahoru a oblečení užšího, praktitějšího střihu a vlasy spletené jinak (až se budu někdy takhle čeat, cyfotím vám jak) http://media1.wgz.cz/images/media1:50ffe0a97e00d.jpg/oblek2.jpg

Velekněz Chrámu Havrana - 24. září 2013 14:43

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno "No jo, měli jsme dohodu... a já ji také splním." Rod přejede pohledem všechny v místnosti. "Jak se zdá, v lesích se neztratíš -" řekne a mrkne na Ime, která se při návratu naverbovala na cestu bez návratu. "- a batoh ti také někdo ponese." dodá a lehce kývne na Garetha zaraženého do pohovky skoro stejně tak jako před chvílí Zjeh. "A ještě si vzpomínám, že jsem včera potkal jednu okouzlující dámu, která se ve světě rozhodně neztratí. Její něžné doteky ve mě vzbudily touhu po dobrodružsvtí a já nemohl odmítnout..." Stařík již skoro zpívá a veršuje, když se zarazí a ztichne. "Zjeh půjde s tebou, Edriane." řekne a svráští se mu obočí. "Protože ve světě pozná, že ne každý dědek se nechá okrást!" Koutky se mu zvednou ve výsměšný úšklebek. "Jestli máš stále pocit, Edriane, že je vás málo, tak tě mohu odkázat na někoho z Brány, jestli tam ještě pořád zůstal... Drenny Čepel. Jeho otec má u mě jeden nesplacený dluh a jestli ho tam najdeš, určitě ti ve tvém poslání pomůže. Ale varuji tě - s tlupou hrdinů za zády neuspěješ a v Bráně už vůbec ne..." Poté Roderick hvízdne a po chvíli sejde děvče dolů, přičemž se drží na opačné straně od mladíka a zvědavě ho pozoruje. "Takže dobrou chuť?" řekne a rozetře si máslo po chlebu, načež se (téměř) všichni pouštíte do jídla...

Velekněz Chrámu Havrana - 25. září 2013 14:54
	soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Vaari uznale kývne na Apendixovo zdvořile rozloučení, čímž se s ním také rozloučí, a dál se mu nevěnuje. Přejdete tedy téměř celou místnost a posadíte se k menšímu stolu - tak akorát pro vás dva. Hostinský skoro hned příjde a za chvíli se vrací s tím, co jste si přáli...

Jof - 27. září 2013 11:04

soukromá zpráva od Jof pro V hostinci Krčmářka mi poděkuje zatímco já si máčím chleba v polévce abych si tak moc nespálil jazyk.I když polévka voní jako bych v ní viděl něco jiného. Vítězství ... meče ... boj ... hrdost ... a všem smrt. Zavrtím hlavou.Otázkou je co bylo horší když byly v mé paměti mezery nebo teď když vzpomínky začínají vyplouvat na povrch.Pořád tu je ještě ta možnost že jsem udělal něco hrozného že jsem se rozhodl to zapomenout.Zavrtím hlavou a opět se zaposlouchám do jejich rozhovoru. Příběhy ze života byl chrám skutečně to jediné co znám? Radši se dám do jídla protože moje polévka už poněkud vychladla. „Dal bych si ještě pivo.“odpovím krčmářce.Ovšem pak si všimnu pohledu toho holohlavého.Zná mně?Nebo snad tu ženu která právě vstoupila?Ovšem to se jí už ujme ten druhý muž který je jí nejspíš uchvácen. Ale co já?Nevím mám jenom vzpomínky či útržky který nevěřím. Vybaví se mi představa muže kterému sice nevidím do obličeje,ale muž má roztažené ruce a za ním vlaje tmavě zelený plášť.Znovu zavrtím hlavou. Zatraceně.Co mám dělat?Jít za nimi s tím že mi jeden z nich někoho připomíná?Ale koho když to ani já přesně nevím. Rozhodnu se nakonec zůstat aspoň zatím sedět.Potřebuji si utřídit myšlenky.

Zjeh - 02. října 2013 14:51

soukromá zpráva od Zjeh pro Hmmm Hmmm, tak pořád nic moc... Asi v tomhle starém domečku budu napořád. Já už chci pryč! Pouštím se do jídla a po očku pořád sleduji Ime, která se před chvilkou na dvorku projevila jako mimořádně nebezpečná osoba. Vždyť by mě stejně rychle mohla vykuchat taky! Jídlo v ústech se mi okamžitě zprotiví a začne chutnat po broucích. Ne že bych nějaké jedla! No. Jako malá možná... Podívám se po osazenstvu a omylem se střetnu pohledem se staříkem. Už se mi pomalu protiví. Zůžím oči a chvilku si ho měřím. Takhle si ze mě utahovat! Prý jsem špatný zloděj, pche! To on může za to, že mě nenechal v klidu krást! Kdyby nezasáhl, vesele bych pobíhala po městě a nemusela trpět chuť sušenek! Odložím jídlo a s nakvašeným pohledem se zabořím zpátky do pohovky. Později jídlo dojím.

Apendix Istar - 06. října 2013 18:35

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, hostinec Mořský vánek. Dívka se představí jako Elizabeth a objedná si červené víno... Poté odpovídá na mou otázku. Říká, že hledala tady jakou si ženu a zjistila nakonec, že to nebyla ona, že jí byla jen podobná... Že nakonec čas má. To mě potěší, tak že se na ní znova usměji... Poté mi říká, že je cizinka. Já si jím prohlédnu od hlavy k patě a shlédnu její krásné ženské tvary, dlouhé vlasy a hlavně její tmavší pleť, jako by byla velmi opálená... Ale ne, spíše je z daleka a dovolím si odhadnout z jihu... Zeptá se mě, zda jsem zdejší a já se usměji a odpovím. ,, Nejsem zdejší... Také pocházím z daleka, i když jako vy určitě ne. ,, ,, Jestli to není troufalé, rád bych se zeptal, co vás přivádí sem. Třeba vám mohu pomoci, třeba máme stejnou cestu... ,, Usměji se na ní a hlouběji se jí podívám do očí... Poté usrknu z mátového čaje a vyčkávám na její odpověď... Poté se dívka ještě zeptá na to, kolik je hodin. Moc dlouho nepřemýšlím a odpovídám jí na otázku. ,, Když sem relativně před chvíli vcházel do tohohle hostince, slunce už bylo téměř za obzorem a přicházela tma... No tipuji tak osm hodin. ,, Řeknu a usměji se na ní. Mé oči zpozorovaly muže, co hleděl na Vaariho a poté pozoroval i nás... Když bude vhodná chvíle, tak si ho lépe prohlédnu... ( Jofe... Prosím o popis svého vzhledu, co můžeme vidět za zbraně , či zbroj, atd... Díky. )

Imemoria "Ime" - 07. října 2013 18:58

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Ze srdce mi spadne obrovský balvan, když mě Rod okamžitě zahrne do výpravy. Teď už nemůžu couvnout, kdyby mě náhodou opustila odvaha a rozhodnost, což mi naprosto vyhovuje. S lehkým náznakem úsměvu si vezmu ze stolu dvě jablka. Na první pohled jsou totožná, což mi připomene někoho, kdo byl i mi podobný. Zdali pak se Eru měnila nálada stejně rychle jako mi? Její smrt jsem si nepřála, ale je dobře, že sem nepřišla, bylo by hodně co vysvětlovat a pochybuji, že by to Edri i Rod se dvěma labilními holkami vydržel. Úsměv se mi na tváři o něco rozšíří, když si představím oba bojové mistry jak blázní ze dvou koček, a to prosím doslova, které se mezi sebou hašteří. Kdybych si byla jistá, že krev na košili se nepřenese na pohovku, sedla bych si mezi Zjeh a Edrianova učně, ale takto se spokojím s místem na zemi. Posadím se do tureckého sedu, jedno jablko si položím před sebe. Obyčejně bych si jablko vyleštila o rukáv, ale to, že mi krev z rukávů pranic nevadí na chuti jablka, by s velkou pravděpodobností vzbudilo u některých podivení, možná i podezření, že jsem něco víc, než za co se vydávám. Takže nechám nevyleštěnou slupku nevyleštěnou slupkou a s chutí se zakousnu do ovoce. Se zavřenou pusou rozžvýkám sousto a polknu. Očima loupnu po Edrianovi, jestli se opováží mít nějakou poznámku k mému stolování. Spořádám celé jablko i s jadýrky, jen šťopku nechám. Bylo právě tak kyselé, jak ho mám ráda. Být tygrem, asi bych začala příst. A když už jsme u těch zvířat... Kouknu na Zjeh, která s otráveným výrazem na tváři uždibuje sušenky. Tak to já si něco vyzkouším... V duchu s uculím, když beru do dlaně druhé jablko. "Hej, Zjeh, chytej!" Oslovím ji polohlasem, nesrozumitelným pro člověka, srozumitelným pro měňavce - měňavcovi smysly jsou přeci jen na trochu jiné úrovni, a hodím po rusovlásce jablkem. Napjatě sleduji, zda Zjeh zareaguje na moje varování, otočí se a jablko chytne, a tím mi potvrdí domněnku, že nejsem jediné polozvíře v této místnosti, nebo plod zaregistruje až ve chvíli, kdy na ni dopadne.

Zjeh - 07. října 2013 20:20

soukromá zpráva od Zjeh pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - ráno Otráveně koušu do další sušenky a nejevím pramalý zájem o okolí. Grrr... Chci zmizet... Co mi brání tu ještě zůstáva- ,,Zjeh, chytej," ozve se Ime. Neskutečně rychle se napřímím a hodím hlavou tak, až se záplava rudých kadeří zaleskne. Moje ruka vystřelí po něčem zelenočerveném a kulatém. Téměř předmět chytnu, ale naneštěstí mě udeří do malíčku a já syknu bolestí. Naštvaně se podívám po předmětu- jablko. Pak se můj hněvivý pohled přesune na osobu, která po mě jablko hodila. Jakmile se ale střetnem, zaleknu se. Zaprvé, stále mi připomíná divokou šelmu, která mě chce zabít. Zadruhé, takhle se mnou naposledy mluvil otec. Naprosto oněmím a otevřu pusu. O-ona... Ona JE měňavec! Achhh... Myslím, že mi není dobře... Je víc, než jasně vidět, že mi rozhodně není dobře. Celá se třesu. Zkusím nasadit o trochu uvolněnější výraz, ale to se mi moc nepovede. Spíše se můj výraz jenom více zkřiví. Hledím na Ime a nemůžu uvěřit vlastním uším. Nechápu, proč mi Eru nevadila, ale Ime... Ime je úplně něco jiného... Proč mi sakra nahání takový strach?

Edrian - 09. října 2013 13:45

soukromá zpráva od Edrian pro Místo, datum, přibližný čas Zrovna připomínám Rodův slib, když se ze dvorku vrací Ime a prohlásí, že půjde. Okamžik si myslím, že se rozhodla odejít zpátky tam, kde bydlí, ale pak si uvědomím, že chce se připojit k výpravě do Brány. Hledání dobrodruhů nebude tak těžké, jak jsem předpokládal... Roderick si jako vždy ví rady. Naverbuje na výpravu obě slečny a pak mě ještě odkáže na známého z Brány. Drenny Čepel, to jméno si musím zapamatovat. "Podle mého názoru je to víc než dost - větší skupiny jsou nápadnější." Poté zasednu k bohaté snídani a dobře se najím. Ještě si všimnu, jak Ime hodí po Zjeh jablko. Připomene mi to, jak jsem před chvílí sám jablko házel Garethovi - má očividně šikovnější ruce na chytání než zlodějka. Jakmile jsme po jídle, vezmu kotlík s horkou vodou do místnosti za kuchyní, nachází se zde malá místnůstka s mosaznou vanou, truhlou na ručníky a poličkou s kartáči a mýdly. Stojí tu také březová pohodlná lavička. Spolu s Garethem nanosíme ze dvorku vědra se studenou vodou a přilijeme je do vroucí vody, aby se Gareth mohl vykoupat. Nato mu ze svého pokoje donesu nějaké to oblečení. Pak se rozhodnu postarat se o staženou srnu. Z kuchyně vezmu košík, do kterého dám maso ze srny i kosti, kůži vezmu s sebou, pak ve sklepě zvěřinu pověsím na háky, kosti v koši nechám a zakryji je kožešinou. Rod ji potom prodá na trhu. Když mám všechno hotovo, jdu k ostatním do pokoje, možná ještě něco prodebatovat s Rodem. Zároveň čekám na Garetha, po něm se umyji i já.

Elizabeth `Břitva` Hansová - 13. října 2013 14:11
	soukromá zpráva od Elizabeth `Břitva` Hansová pro "Hledám tady práci." Odpovím a dál rozmlouvam s Apendixem. Bla bla blá blá blá! Už ať je večer a mužů dokončit svou práci. řkam si potichu a mou pozornost upouta, když se Apendix podívá jinam. Také se tam ohlédnu, ale nic mně nezaujme. Otočím se tedy zpět. "Jste zvláštní, pane, možná s vámi nějaký čas pobudu. Nevadilo by vám to?"

Velekněz Chrámu Havrana - 19. října 2013 09:36

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - dopoledne Po snídani Edrian připraví vše, co je třeba, a pošle mladíka umýt se, což mu trvá přibližně půl hodiny. Mezitím se Zjeh s Ime věnují sobě, Roderick pro změnu učí malou Elišku teorii a kodexu, takže má půlelf čas pro sebe. Pak Gareth vychází z komůrky, krátké vlasy spojené vodou do desítek pramínků vypadající jako ostny, košile mu volně plandá u stehen. Tvář má nyní čistou a oči vypadají jasněji, přesto se však netváří jako nejšťastnější dítě ulice. Až se umyje i Edrian, je příjemné dopoledne, přibližně půl jedenácté ráno.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. října 2013 10:00

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR "Pivko, hned to bude." řekne krčmářka Jofovi, odnese prázdnou misku od polévky a za chvíli je zpět s korbelem napěněného moku. Novic si také všímá, že o něj občas zavádí pohledem muž, jenž ještě před chvílí seděl s holohlavým a nyní se vykecává s ženou. Apendix si po pár rychlých pohledech všimne, že onen muž může být nebezpečný - je oděn do kroužkové vesty, o stůl má opřený štít a u hrany stolu vykukuje jílec meče.

Imemoria "Ime" - 26. října 2013 21:36

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - dopoledne Zjeh chytí jablko a mi zazáří oči. Rty se mi roztáhnou do úsměvu a musím se ovládat, abych se nezačala smát nahlas. Je to tak úžasný pocit vědět, že v okruhu několika kilometrů je ještě další člověk, který má stejné tajemství jako vy! Lehce si přiložím ukazováček pravé ruky na rty v gestu, které obecně značí, že má být potichu. Pak na ni ještě spiklenecky mrknu, než se zvednu z podlahy a dojdu si ještě pro jedno jablko, které však spořádám na dvoře. Letmo kouknu na oblohu. Sluníčko nám krásně svítí a hřeje. No, v tom krvavém oblečení nemůžu chodit věčně... Sundám ze sebe špinavou košili a důkladně jí vymáchám ve vodě. Dá rozum, že se nepotuluji po dvorku nahoře bez - prsa mám převázané širokým a dlouhým kusem látky. Tak trochu to vypadá, jako bych byla zraněná. Košili vyždímám, jak jen to jde a pak si ji znovu obleču. Špinavou vodu vyleju... inu tam, kam se obvykle leje špinavá voda. Posbírám si své věci a sbalím je do své tašky. Pak už jen čekám, kdy budou hotovi ostatní členové výpravy a budeme moci vyrazit.

Apendix Istar - 28. října 2013 13:25

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, hostinec Mořský vánek. Elizabeth odpoví, že tu hledá práci a poté říká, že jsem zvláštní a že by ráda se mnou nějaký čas pobyla, což mě udivuje... ,, Zvláštní? Cože? Jak to myslí zvláštní?!! ,, Trošku přimhouřím oči s pomyšlením, zda to nemyslí jako urážku. Nakonec si pomyslím, že kdyby myslela, že jsem zvláštní v tom špatném, tak by semnou asi nechtěla zůstat... Tak že to vlastně je kompliment... ,, Děkuji slečno Elizabeth, za kompliment... Jsem velmi potěšen, že mohu být vaším společníkem... ,, Odpovím a usměji se na ní. Upiji pití a můj pohled opět spočine na válečníkovi, který sedí sám u stolu... Chvíli se zamyslím... Poté se opět podívám na Elizabeth. ,, Elizabeth, musím vás však informovat, že mám jistý úkol, který musím udělat... Nebezpečný úkol. Nerad bych jím ohrožoval vaše zdraví a krásu... ,, Chvíli se odmlčím a poté povídám dál... ,, Jedná se o to, že se tu poblíž nachází trosky Věže... Bývala to věž mocných čarodějů, než se stalo něco strašného a věž vybuchla. Všichni co byli vevnitř, zemřeli, nebo je možné, že se proměnili a stali se bestiemi... Chystám se tam vydat, kvůli jistému úlomku z mocného artefaktu... Zajisté ve Věži bude mnohem více vzácných a drahých věcí... Je to však velmi nebezpečná výprava a opravdu bych vás nerad do něčeho takového vodil... ,, Řeknu a čekám na její vyjádření... Nejspíše mi dá asi košem a nadobro se se mnou rozloučí... Zda je trochu znalá té legendy, tak mě teď určitě považuje za blázna, či sebevraha... Protože jen tihle lidi se odváží do těch míst...

Zjeh - 03. listopadu 2013 17:10

soukromá zpráva od Zjeh pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - dopoledne Leknu se divokého pohledu Ime a jejímu zvonivému smíchu. Pár chvil na ni bez dechu zírám a trhnu sebou, když na mě mrkne. Co se jí asi honí hlavou? Proč po mně to jablko hodila? Te pohled... Jako kdyby se mi snažila něco naznačit, nebo co. Nebo jsem si to tak vyložila jenom já. Přesto se bezmyšlenkovitě natáhnu pro jablko a otřu ho do košile. Zírám na něj a pokouším se najít nějakou spojitost. Ne. Přestaň na to myslet. Prostě po mně hodila jablko! No a co?! Jenom vypadáš jako blbec, když tu zíráš na kus ovoce! Trhaně položím jablko zpět na stůl a přeze všechny mylšenky, abych se už na něj nekoukala, zírám dál. Abych tu jenom tak neseděla, jdu se sbalit na cestu. Hlavou se mi ale honí spousta myšlenek. Po chvíli se mi konečně podaří je zastavit. Uklidním se hlubokými nádechy a vyjdu ven, čekat ani nevím na co.

Edrian - 04. listopadu 2013 20:52

soukromá zpráva od Edrian pro Vyrazit bez oběda? Pche. Jakmile se umyji a jsem čistý jako lilium, podebatuji s Rodem a on poté začne Elišku učit nějakou tu nezáživnou Rodovskou teorii. Já se věnuji daleko hlubším věcem - a to obědem. Dobrodruh přece nemůže vyrazit na cestu plnou strádání a hladu bez pořádného oběda! Je to dlouho, co jsem se v klidu pořádně najedl. Tak tedy s Garethem zaběhneme do sklepa, vezmeme nějaké brambory a trochu větší kus masa - vždyť je nás šest. Zaměstnám kluka škrábáním brambor a krájením zeleniny, aby si procvičil zacházení s nožem. Hehe, lepší než debatovat o šermířském kodexu... spustím při kuchtění Garethovi. Po chvíli kuchyňských keců se nevědomky dostávám k historii šermu a různým pravidlům. Když si to uvědomím, je už příliš pozdě, snažím se z toho nějak vykroutit, ale Gary nechce, abych přestal. Zvídavý malý kluk... V kamnech peču maso a při rovnoměrném otáčení ho občas potřu směsí medu s trochou vody, pečínka se pak nevysuší a bude mít skvělou chuť. Potom namícháme nějaký lehký salát a prostíráme. Zvu Roda i slečny ke stolu. Ze staříkova blaženého úsměvu poznám, že se dobře najedl. Ostatně děcka vypadají taky spokojeně, tak není co řešit. Po obědě si přebalím nějaké věci na cestu, s Garethem nabalíme jeho vlastní vak a nakonec připravím všechno potřebné, takže i nějaké to jablko nebo housku ze snídaně. Zjeh i Ime nabídnu to samé, aby si řekly a vzaly do zásob, co potřebují, ovšem v rozumných mezích. Těsně před odchodem ještě zajdu se svým novým učněm za Rodem s prosbou, aby dal prckovi nějakou zbraň. "Nežádám nějaký mistrovský kord, snad něco většího než dýku, s čím by se mohl začít učit a případně se tím i ubránil." Dokonáno jest. Nastává opět čas loučení před domem. Bodrého dědu srdečně chlapsky obejmu. Možná by to ostatní mohli přirovnat k loučení otce se synem, kterými jsme s Rodem skoro byli. Malé špuntě Elišce pocuchám rozčepýřenou blonďatou čupřinu a přidám pár chytrých rad typu: postarej se o dědu, nezlob a pilně se uč. Zní epická znělka z Pána Prstenů (3:18) a já velím: "Vzhůru do Rudého Přístavu!"

Velekněz Chrámu Havrana - 06. listopadu 2013 15:04

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Elizabeth se po chvíli nejistoty změní výraz v koketní úsměv. "Vydat se s cizím tajemným pánem na místo, kde už dlouho nikdo nebyl? Možná že bych s vámi ráda putovala." Nakloní se přes stůl blíže svými rty k tobě - čímž ti nabídne dokonalý pohled na její dekolt - a svůdně zašeptá: "A co kdybyste se vy vydal na chvíli nahoru? Se mnou? Taky vás zavedu na místo, kde už strášně dlouho nikdo nebyl!" Obočí lehce nadzvedne s krutým čekáním na tvou odpověď.

Velekněz Chrámu Havrana - 06. listopadu 2013 22:51

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - dopoledne Roderick vyhoví žádosti svého učeně a po chvíli hledání podá mladíkovi starší tesák v ošoupané pochvě. Gareth jej přijme a povytáhne matnou čepel asi do třetiny. "Nenech se zmást vzhledem, s touto zbraní jsem poprvé zvítězil v turnaji!" Pousměje se a dodá: "Mám na tu čepel dobré vzpomínky, snad ji tvá ruka povede správně!" ... Po dobrém jídle, krátkém odpočinku a přichystání se na cestu se loučíte s Rodem a Eliškou. A zatímco mládež, tedy Eliška a Gareth, zarytě mlčí, Rod se chová, jako byste se již nikdy neměli vidět. A možná že má i pravdu... Přeje vám několikrát spoustu štěstí na vaší výpravě a hlavně, ať se vám nic nestane, nakonec nezapomene zmínit, že v jeho domě jste vítáni a podá vám ruku (a ženám ji samozřejmě letmo políbí). Procházíte městem a po pár minutách jste opět za branami. S každým vaším krokem se městský hluk stává tišším a do půl hodiny máte Královu Tvrz daleko za zády. Hradby najednou vypadají menší (nicméně stále majestátně!) a věže splývají v rozmazaný obraz. Večer přicházíte k malé usedlosti, při které stojí hostinec. Zde jste se také rozhodli strávit noc, pohled na Garethův utahaný výraz vás poslední doslova uspával. Po dobrém jídle a otázce na nocleh zjišťujete, že má volný poslední pokoj - navíc jen se třemi volnými postelemi. Ať už se rozhodnete jakkoliv, stejně se ráno necítíte tak dobře a odpočatě jako z Roderickových postelí. Štěstí se však usměje u snídaně, kdy dostanete nabídku od jistého kupce, který jede do Rudého Přístavu pro zásoby sladkého exotického ovoce z Rubínových ostrovů. Jeho jediným nákladem teď jsou prázdné bedny a sudy, takže vám nabídl cestu v jeho voze. Zajisté neodmítáte a tak se vám cesta urychlí a zjednoduší. Dokonce vám nabídne pár šťavnatých jedravníků, plodů zvenku tvarem i velikostí připomínající fialovou měkou hrušku, avšak po kousnutí zjišťujete, že vnitřek vypadá spíše jako angrešt. Rudý Přístav se příliš od Královy Tvrze neliší - svým způsobem se jenom jedná o jeho zmenšenou verzi s doky. Už několik stovek sáhů daleko cítíte vůni moře, slunce na vás září z výšky - je přibližně poledne, když vás zastavují stráže a po pár otázkách na vozku vás pouští dál. Zde se s vámi rozloučí a jede po dlaždicích směrem do doků, zatímco zůstáváte kousek za městskou bránou. Hluk, neustále se pohybující dav, vůně i pachy z tržnice za branou, ... Vítejte v Rudém Přístavu.

Zjeh - 08. listopadu 2013 20:53

soukromá zpráva od Zjeh pro Králova Tvrz, 2. června roku 149 Věku Rozpadu - dopoledne Rod vypadá dost smutně. Jako kdyby se s náma už nikdy neměl setkat. No, měo osobně by to nevadilo. Když se s ním loučíme a já si s ním jako první potřesu rukou, otřesu se, když mi ji políbí. To má být výsměch?! Tak ty si ze mě ještě budeš utahovat! Znova se na něj rozzuřeně zašklebím. Jestli se ještě kdy vrátím do tohohle města, přísahám že se mu vkradu do spíže a celou mu ji zdemoluju a vyžeru! Co je moc, to je moc! Pak ale políbí ruku i Ime a moje zuřivost se malinko zmírní, přesto na staříka budu stále zlá a nabručená. Rázným krokem se začnu vzdalovat od domu. Elfský půvab mi ale nedovolí dělat trhané pohyby, takže nevypadám ani tak rozzuřeně. Spíše po ulici tančím. Jsem neskutečně ráda, když opustíme město. Zvolním tempo a zařadím se na místo nejvíce vpravo, jestli jdeme v řadě. Jdu se sklopenou hlavou a myšlenky se mi pořád vracejí k veselému staříkovi s nevídaně silným stiskem. Grrrrr gr grrrr... Ano! Až ho uvidím, vyškrábu mu oči! Heh, a ty jeho sušenky... Přecejenom se malinko poušměju. Zvednu hlavu. Na Roda jsem se rozhodla zapomenout; proč si kazit náladu. Ohlédnu se a spatřím vysoké hradby města. Začne mi bloumat hlavou, jak dlouho se asi stavěly ty hradby. Rok? Dva? Více? Koukám kolem sebe a naneštěstí uvidím Ime. Achich... Co to s ní asi je? Je to lovec měňavců, nebo je jedním z nás? Je dost načichlá, ale to může být tím, že se v naší přítomnosti pohybuje. Br. Odporná představa: Lovec měňavců... Co když nás odchytává a potom cvičí pro svoje zlomyslné kousky? Vypadá fakt nebezpečně, to jo. Ale kdyby mě odchytla, nebylo by na škodu setkat se se vými druhy... Bůhvíproč se můj mozek rozhodnul pro variantu, že Ime není měňavec ale jejich lovec. Mezi očima se mi udělá znepokojená vráska a krk se mi zperlí potem. Bojím se jí ještě více. Trošku se od ní oddálím, ale neklidný pohled na ní zůstává. Měla bych přestat. Kdyby si mě všimla, mohla by mít podezření že jsem ji odhalila a odvlekla by mě ještě dříve... Trhnu hlavou a s vytřeštěnýma očima začnu mechanicky pochodovat po silnici. Večer jsem unavená. Zaprvé, nikdy necestuju takovou rychlostí a zadruhé, všichni kolem mě jako by řvali "Pojďme už spát! Já jsem tak unavený!". Zívnu a tím rozzívám i ostatní. Dorazíme do malho hostince a zjišťujeme, že mají poslední tři postele. Nakrčím nos a nechám pány, aby vyřešili situaci. Už jsem dost unavená, tím pádem i dost podrážděná. K večeři si dám (jak jinak) kuře. Ostrá chuť mě trošku nakopne, ale ne nadlouho. Když se dostaneme do pokoje, kouknu po pánech, jestli některý z nich nechce spát na posteli. To by bylo ale nezdvořilé, já bych si postel vymohla. Nikdo nic nenamítá (nebo spíš já nic nevidím), tak se svalím na postel a během pár chvil už pravidelně oddychuju. Čekala bych, že budu přemýšlet dlouho do noci, ale únava a vyčerpání z pochodu mě naprosto složila. No, alespoň se mi zdají sny plné černých skřítků, divokých očí neznáme dívky a veselých staříků rozhazujících staré sušenky kolem sebe. Ráno jsem celá rozlámaná, necítím se moc dobře. Zkusím se protáhnout. Trošku lepší, asi... Vstala jsem jako poslední, tak seběhnu dolů do hostince a dám si snídani. Ta mi zvedla náladu. Pečivo bylo krásně čerstvé a jenom mě hladilo po jazyku. Taky ovoce bylo k nezaplacení. Ještě lepší ovoce jsem ale ochutnala na lodi jednoho kupce, který nám nabídl, že nás sveze do Rudého přístavu. Ty fialové hrušky chutnaly fak dobře, pomyslím si poněkud veseleji. Celou cestu ale mlčím a neklidně pokukuju po "lovci měňavců". Zkusím se někam natáhnout, ale ať se vrtnu kamkoliv, neusnu. No nic, nálada se nezhoršila. Spíše zlepšila. Vstupujeme do Rudého přístavu kolem poledne a já se spíše za ostatními vleču, nemám co říct. Alespoň mi zbývá čas na kochání se velkolepostí města.

Apendix Istar - 12. listopadu 2013 21:20

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Večer, hostinec Mořský vánek. Elizabeth souhlasí s tím, že mě bude doprovázet na mé cestě do Věže. Ta odpověď mě velice potěšila a ona mohla zpozorovat úsměv, který se mi na tváři objevil... ,, Výborné... Pořádně se přichystáme a všechno řádně promyslíme... A poté můžeme vyrazit... ,, Odpovím jí potichu... Elizabeth však najednou povídá úplně něco, co bych teď při tomhle tématu nečekal... Nejdříve se ke mně předkloní a ukáže mi svůj dokonalý hluboký dekolt. Oči mi tam sjeli... Jsem muž, co má velmi rád společnost žen... To co říká mě velmi, ale velmi překvapí... Ale mile. Jasně mi dává najevo, že by se mnou ráda odešla nahoru a jasně dává najevo svůj intimní zájem... ,, Už párkrát jsem se takhle nachytal od kdejaké zlodějky... Byl to podobný případ... Nejprve zábava, povídání si, poté společné přemístění do pokoje na postel, kde jsme si užili a když jsem se ráno probral, tak měšec nikde... Může to být podobný případ, proto radši amulet, prsten, měšec a podobně schovám do svého svitku. Svitek je prázdný a vypadá staře a ještě je schovaný v prsní kapse. Snad jí nenapadne ukrást ho... ,, Pomyslím si. Poté se usměji na dívku a pravím. ,, Určitě, velmi rád se s tebou odeberu nahoru... Velmi rád to místo navštívím... ,, Při těch slovech na ní taky hodím svůdný pohled... ,, Jen mě na okamžik omluv... ,, Řeknu a aniž bych odpověděl, zajdu někam za roh... Nejlépe ven z hospody. Chci, aby to třeba vypadalo, že chci jít na záchod... Či podobně... Já však mám v plánu tajně a potichu otevřít svitek a vložit do něj krystal, prsten, korále a měšec... Z měšce jen vytáhnu peníze na zaplacení těch nápojů a popřípadě pokoje, který bych v případě nutnosti musel teď objednat, abychom měli vůbec kam nahoru jít... Poté svitek s věcmi dobře uschovám do vnitřní prsní kapsy a vrátím se zpátky k Elizabeth... Přijdu k ní a ani si nesedám. ,, Tak co zlato... Jdeme? ,, Usměji se opět na ní a svůdně mrknu. Poté jí džentlmensky podám ruku, abych jí pomohl vstát ze židle a vzápětí jí mohl odvést nahoru... Jestli tedy kývne a vstane, tak se ještě otočím na hostinského a mávnu na něj rukou, aby mě viděl. Poté mu pokládám na stůl peníze, co jsem dlužen za nápoje a zdali není objednaný žádný pokoj, kam bych se mohl s dívkou odebrat, tak zaplatím i nějaký pokoj na jednu noc... Když tedy vše zaplatím a Elizabeth souhlasí, tak se spolu odebíráme nahoru do pokoje... Jakmile v pokoji za sebou zavřeme dveře, tak na nic nečekám a začínám jí líbat. Když se nebrání, tak jí poté pokládám na postel a začínám svlékat... Poté se spolu vyspíme... Všechno je, jen pokud ona sama souhlasí... Po sexu sní, či sám jdu spát... Už je večer... Hábit s pergamenem mám někde poblíž sebe… Radši… Když ona souhlasí, tak spíme spolu v jedné posteli až do rána...

Velekněz Chrámu Havrana - 14. listopadu 2013 20:49

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, hostinec "Mořskej vánek" - večer, 1. června 149 VR Žena si svůdně hladí obnažené klíční kosti a ty mezitím vycházíš na již potemnělou ulici. Ustoupíš ještě pár kroků od hořící pochodně a odvrátíš se od pobudů v docích, aby náhodou neslyšeli tvou kouzelnou formuli pro otevření svitku. Vložíš do něj veškeré své cennosti a pak se s klidnějším svědomím vracíš do hospody, kde už na tebe netrpělivě čeká, vyhlíží tě. Chytne se nabízené ruky a s elegancí se vyšvihne na nohy, a podívá se ti do očí. Platíš za vše, i s pokojem to dělá sedm stříbrných, a hned na to tě Elizabeth až táhne do vašeho pokoje v přízemí. Předposlední dveře na konci chodby... Místnost je útulná a zdá se, že je dělaná na takové "nocování ve dvou". Celá podlaha je vystlána starším tmavým kobercem, naproti dveřím je široká postel, na které by mohli spát i tři vedle sebe. Rudé závěsy jsou svázané, takže jde dovnitř něco světla, jinak je tam ale celkem tma - na stolku u postele je sice svícen se třemi svíčkami a křesadlo, knoty však nejsou zapálené. Dveře zaklapnou o futra, vrháš se na ni. Ona tě však lehce odstrčí a namísto záplavy polibků ji políbíš jen jednou - na studené, měkké a hebké rty. Dech jí voní sladce a svěže. "Zpomal, na dámu nemůžeš tak tvrdě!" uchichtne se. "Co kdyby se někdo díval zvenku?" namítne a s úsměvem se vydá ke dvěma okýnkům, rychle rozváže stuhy a i slabé světlo zmizí. Sotva na sebe vidíte, avšak i tak bez zakopnutí o nábytek k tobě dojde. "Nemůžeš se dočkat, co?" zašeptá ti do ucha a položí ti konečky prstů na hruď. Kreslí ti s nimi kruhy a další tvary a pomalu sjíždí níž, až se zastaví na podbříšku. Vzrušením se skoro nemůžeš hýbat a cítíš se jí paralyzován. Ruku svěsí a druhou tě chytí za bok, svým způsobem obejme. Cinknutí kovu, jediný prudký pohyb a ostrá bolest v břiše. Křičel bys, ale nevychází z tebe ani hláska. Nevíš, jestli je opravdu taková tma, nebo jestli se ti zatmělo před očima... ale nic nevidíš. Celý jen hoříš, v břiše však cítíš chlad. Ostrá bolest zesílí a z Elizabethiných slovíček se stane nesrozumitelné mumlání přehlušené pisklavým zvukem. Suneš se k zemi, jedna ruka ti vystřelí k břichu a druhou se snažíš podepřít, ta však zeslabením povolí a hlava dopadne na koberec. Cítíš se slabě a omámeně, upadáš do bezvědomí. A poslední, co slyšíš, je nějaké prasknutí...

Velekněz Chrámu Havrana - 14. listopadu 2013 22:21

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro okolí První Pevnosti - noc, 2. června 149 VR Bylo to včera, kdy ses rozhodla opustit své druhy a také jsi tak učinila. Nejprve jsi měla trochu i obavy, jak na to zareagují - přece jen s nimi žiješ tak dlouho a máte k sobě blízko jako sourozenci. Nakonec však tvůj útěk nebyl až tak složitý, jak ses nejprve obávala. Stačilo si jen šikovně ukrýt pár věcí, které sis chtěla vzít s sebou, a v pravý čas jít správnou cestou. Dalo by se říct, že to pro tebe bylo snadné... Obavy ani nadšení ti však nedovolovaly zastavovat na dlouho a tak jsi šla lesem bez delšího odpočinku. Ale ani ti to nevadilo, za ty roky sis zvykla na občasné cestování z místa na místo, mnohdy i více dní. Tiché lesy jsou ti domovem a ani přesto o nich moc nevíš, alespoň na lidské poměry. Lidé. Ani o nich toho moc nevíš, snad všechny tvé znalosti jsou omezeny na vyprávění jiných elfů. Víš tedy, že lidé jsou zvláštní rasa plná nenávisti k ostatním stvořením a s nekonečnou touhou vládnout světu. A možná je to tak správně - celý život jsi na území, které prý bylo dříve mocným elfím územím. Když si však v lidském království, zvaném Západní, začali dělat problémy, přenesli to i na vás a elfí říše se rozdělila na spoustu kmenů, rodů a vesnic, které mezi sebou začaly mnohdy i válčit. Ty jsi měla to štěstí, že váš kmen nepatřil k těm agresivním elfům, avšak i přes všemožné útrapy, které rozsávají svým druhům, o nich ostatní elfové hovoří jen jako o "poštvaných proti sobě lidmi", víš, že se jich zastávají na úkor lidí. Vše, co znáš, je sever Tichých lesů - nebo spíš tam, kam ti dovolili jít. A kupodivu tady tě to také táhlo nejvíce. Je už noc, oční víčka i nohy jsou těžké... ale i přesto jdeš dál. Cítíš, že jsi blízko. A doopravdy jsi blízko. Les řídne a po chvíli končí. Stojíš na mýtině, kde jsou desítky pařezů a pár čerstvě pokácených stromů, někdo je zde musel zrubat ještě před soumrakem. Ale mýtina není vše, co tě zaujme. Asi tři sta sáhů před tebou se tyčí stará kamenná pevnost. Na obě strany má alespoň dvě sta sáhů! Brána je zavřená a z po za starých a místy rozpadajících se hradeb se line slabé světlo. Něco takového vidíš poprvé v životě a ani si nedokážeš představit, jak kdo mohl tohle postavit. Z kamene! Obrovské těžké bloky, které sem museli dopravit z dálky! Zdá se ti, jako by se na hradbách mihl jakýsi stín, nejsi si tím však jistá...

Vea - 16. listopadu 2013 22:05

soukromá zpráva od Vea pro Výdrž, kterou jsem si vypěstovala díky pravidelným náročným tréninkům s otcem a později po jeho smrti s bratry, se konečně vyplatila. A ač jsem jídla a pití při sobě moc neměla, ovoce rostoucí na keřích nejčastěji kolem mýtin bylo rozšířené rovnoměrně po celé zarostlé ploše a vody v potůčkách bylo také dostatek. Lesem jsem postupovala svižně, bez dlouhých zastávek. Občas jsem navázala řeč s pár zvířaty a snažila se zjistit o blížící se oblasti alespoň klíčové informace. Na lidi jsem se však netroufala ptát, protože jestli jsou krutí i k elfům, jim zjevem podobným, ve vztahu k zvířatům na tom nebudou o moc lépe. Jakmile jsem se blížila k místu, kde les končí, byla jsem už naprosto sama a den pomalu předával vládu noci. Zpěv ptáků dávno utichl a rozlehlá pustá krajina, která se přede mnou objevila, jevila známky jisté opotřebovanosti. Jako by byla používána pouze k pěstování stromů a občasnému stanovišti k odpočinku. Po chvíli pozorování jsem uzřela monumentální kamennou stavbu. S úžasem jsem si prohlížela něco pro mne dosud neznámého. Nabyla jsem dojmu, že to bude jakési ztělesnění hranice vyjadřující vstup do místa obývaného tvory, jež se výrazně liší od těch žijících v lesích. Ten, kdo putuje tímto místem, nemůže pevnost minout a je bláhové si myslet, že projdete bez povšimnutí. Vše kolem vypadalo jednoduše dosti opuštěně a výběr lokality nejspíš nepřinášel mnoho užitku. Myslím, že je čas nabrat trochu sil. Průzkum do zítřka počká... Lehla jsem si do trávy a hlavu podepřela věcmi, které jsem si vzala. Klid však nerval ani pár sekund. Jakmile jsem chtěla zavřít víčka, hradby zasvětélkovaly. Trhla jsem sebou a do ruky vzala luk a šíp. Nasadila jsem útočný postoj a tiše vyčkávala jestli se snad někdo neobjeví...

Velekněz Chrámu Havrana - 17. listopadu 2013 14:00

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - dopoledne, 3. června 149 VR Probouzíš se, jako bys předchozí noc vypil snad alespoň menší sud silného vína. Oči se nechtějí otevřít a tělo se nemá ku pohybu. Pouze slyšíš jakési chrápání a cítíš zatuchlý vzduch. Ještě chvíli ti trvá, než konečně otevřeš oči. Jsi v jakési komůrce a ležíš na posteli přikrytý těžkou dekou. Když pootočíš hlavu za zvukem, uvidíš u postele dřímat statného psa, za kterého by se nemusela stydět ani městská hlídka. Jsi si jistý, že kdyby se probudil a vstal, byl by ti alespoň po břicho a navíc by vypadal opravdu hrozivě. Jenže když takhle pochrupuje, vypadá více méně neškodně. Místnost je malá a vedou do ní jediné dveře se závěsem. Oknem, taktéž zataženým závěsem, nad tvou hlavou jde dovnitř jen tolik světla, že bys měl problém cokoliv přečíst. Kus od postele je stolek, na kterém je tvůj hábit, halena i vesta, vedle nich je položený tvůj svitek se šperky a o stůl opřená hůl. Kdyby ses jen pokusil zvednout, zastaví tě nepříjemná bolest v břiše, která se však nevyrovná té, kterou jsi cítil před upadnutím do bezvědomí. Celkově jsi stále zesláblý, deku však můžeš nadzvednout a podívat se, že jsi oděn jen do spodek, kolem břicha máš ovázaný široký pruh látky namísto obvazů. Několik minut po tvém probuzení se pes znenadání zvedne a otočí se ke dveřím. Vzápětí se roztáhne závěs a tvůj zrak spočne na plavovlasém muži - vlnité vlasy po ramena, divoké strniště a husté obočí. Přes hruď má nataženou koženou zbroj složenou z mnoha kožených obdélníků a několika řemínků, u pasu mu visí meč. Když vidí, že jsi již vzhůru, pousměje se a příjde k posteli, rozestře závěs před oknem. Pes se mu přátelsky otře o bok a obejde postel z druhé strany. "Vypij to." přikáže ti chraplavým hlasem a podává ti jakýsi měch. Jestli jakkoliv protestuješ, tak ti s tím pomůže a dobrých pár loků do tebe dostane. Je to nasládlé a cítíš v tom bylinky, med. "Roglovo víno." řekne jen tak do vzduchu a vytahuje skleněný flakónek s rudou tekutinou. "A tohle taky vypij." řekne a odzátkuje to. Již po prvním doušku se cítíš mnohem lépe a na břiše cítíš příjemné šimrání. Shrne z tebe deku, vytáhne nůž a začne opatrně rozřezávat látku kolem tvého zranění. Na nižších vrstvách látky jsou flíčky krve, až je konečně nejspodnější vrstva rudá přes půl břicha. Sám teď vidíš, jak se zašitá rána zaceluje, až z ní zbyde jen jizva, která se také pomalu hojí. Cizinec nožem ještě rozřízne nit a vytáhne ti ji z břicha. "Vítej mezi živými." řekne, když je vše hotovo a můžeš se zvednout, ikdyž zatím jen pomalu.

Velekněz Chrámu Havrana - 17. listopadu 2013 14:11

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro okolí První Pevnosti - noc, 2. června 149 VR Když se začínáš soustředit na hradby, všímáš si, že se na hradbách nachází dvě osoby. A určitě to budou lidé! Asi se spolu baví a po chvíli se zase rozejdou, jdou každý jiným směrem a za chvíli ti zase splynou se stíny. Místo asi nebude až tak moc opuštěné, jak se ze začátku mohlo zdát - každých pár desítek sáhů na hradbách visí prapory a zástavy, za dne by určitě šlo rozeznat i barvy. Všude panuje klid a nezdá se, že by ti zde hrozilo nějaké výrazné nebezpečí...

Imemoria "Ime" - 17. listopadu 2013 18:09

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Na cestách Já bych vyrazila klidně i bez oběda, ale některým se tato možnost nezamlouvá, takže se snažím být alespoň trochu užitečná. Shodím ze zad batoh a vytáhnu z něj nožík. Pokud mu to není proti srsti, vezmu si na starost škrabání brambor místo Garetha. Poslouchám, co mu Edrian vypráví a zajímavé informace si uchovávám v mysli pro další použití. V boji se zbraněmi zrovna moc nevynikám, spíš se spoléhám na svoje proměny, ale i ty mají svá omezení, takže by nebylo od věci se pár věcem přiučit, i když zatím jen po teoretické stránce. Po obědě, který byl výborný, což musím volky, nevolky přiznat, nás čeká loučení s Rodem a Eliškou. Nad polibkem hřbetu ruky jen zakoulím očima, ale líbit si to nechám. Elišku obejmu a vtisknu jí lehký polibek do vlasů. "Moc nezlob, jo?" Usměji se na ni než se otočím k Rodovu domu zády a vydám se na další ze svých výprav, tentokráte však mnohem delší. Pokud nikdo nic nenamítá, při chůzi uzavírám skupinu, očima podezíravě pozoruji okolí, uši špicuji, abych zachytila jakýkoli podezřelý zvuk. Možná jsem kapku paranoidní, ale lepší být paranoidní než se dostat do nebezpečí kvůli nepozornosti. V zádech nám pomalu mizí vysoké hradby Královy Tvrze. Pochoduji systematicky, myšlenky se víceméně točí jen a pouze kolem rytmického kladení nohy před nohu a kontrolování terénu. Toto jsou přednostní akce, zbytek je víceméně vedlejší, ale pokud na mě má někdo nějakou otázku, odpovídám. Jsem vcelku spokojená s tím, co jsme dneska ušli, takže jsem jedině ráda, že se před námi objevil hostinec. Ten unavený Garethův výraz je těžké snášet, ani ne tak po fyzické, jako spíš psychické stránce. Poslední dva kilometry jsem mu i nesla batoh. Ne že by byl nějak extra těžký. Po vydatné večeři se ptáme hostinského na volné pokoje. Když zjistím, že pro jednoho z nás postel nevyjde, beze slova se otočím a vykráčím ven. Najdu si nějaký kus čisté trávy, kde nebude nikomu vadit, že mu tam ležím, dám si brašnu pod hlavu, stočím se do klubíčka a zanedlouho usnu. Ráno jsem se probudila docela časně. Tráva byla zvlhlá rosou stejně jako moje oblečení, ale nijak mi to nevadilo. Pokud dnes bude zase svítit sluníčko, oblečení mi rychle uschne. Po snídani v hostinci se na nás usměje štěstí, protože jeden kupec, který shodou okolností také míří do Rudého přístavu. Chvílemi se vezu na voze, chvílemi vedle něho běžím, abych si protáhla nohy. Tak jako tak, je mnohem příjemnější cestovat takhle než se loudat a muset co dva kroky pobízet Gara, aby přidal. Exotické ovoce mě potěší asi jako malé dítě tabulka čokolády. Poděkuji obchodníkovi a je mi skoro líto se do plodu zakousnout. Nakonec však přeci jen neodolám a ovoce sním. Bylo výtečné, jak jinak. Mňam, dneska je opravdu nějaký skvělý den… Pomyslím si s úsměvem. Možná to bude počasím, tím ovocem nebo možná vším dohromady, že trochu roztaje můj postoj k Edrianovi, který se prozatím pohyboval kolem "arogantní spratek". Řeknu si, že jsme asi nezačali úplně nejlíp, a já na tom mám také svůj podíl, takže bych mohla udělat kompromis, jeho stránku spálit a začít od znova. Opravdu divný den, že? Když se konečně dostaneme do Rudého Přístavu, kus dne již minul, ale jsme tu mnohem dřív, než kdybychom šlapali pěšky. Rozhlédnu se po okolí a rozpačitě si prohrábnu černé vlasy. "Tady to asi přenechám na vás, já se hodím spíše do lesa než do města," obrátím se ke svým společníkům," především však k šermířovi.

Apendix Istar - 19. listopadu 2013 19:45

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Dopoledne, neznámá místnost. S tím, že by mě ta dívka mohla okrást, jsem počítal a patřičně se na to připravil... Bohužel mě zaboha nenapadlo, že mě bude chtít zabít... Takhle se nachytat... Mohlo mi dojít, že tak půvabná a sexy dívka, mi jen tak na noc nedá svoje tělo... Bylo to až příliš jasné a nebezpečné s tak pozoruhodnou a neznámou dívkou jít do postele... Bohužel, tohle je jedna z největších slabostí muže... Hormony v něm zapracují a zdraví rozum zůstává stranou... ,, Ty její rty... Ach bože! Ty rty!... ,, To jsem si naposledy pomyslel, než jsem ucítil v sobě ten ledově chladný kov... Chladný, jako ty rty!... Rty co byli nasáklí jedem... Pak si jen pamatuji, jak všechno utichlo... Jako by se všechno zastavilo a sekunda byla dlouhá jako celý můj život... Světlo se z mích očí ztrácelo a já cítil, jak se do mého těla dostává chlad a stín... Smrt přišla před můj práh a už buší do dveří... Je jen otázka sekund, kdy panty povolí a Ona si vezme mou duši... Těžko říct, zda za to mohla boží vůle, osud, či pouhá souhra náhod... Ale smrt se ke mně nedostala, alespoň ne do téhle chvíle... Nejspíš někdo nahoře... Bůh, či osud chtěl, abych ve své cestě na tomhle světě ještě pokračoval... Mám tu určitě ještě práci, kterou musím před věčným odchodem udělat... Těm tajemným očím, rtům, z kterých kape jed, a zakletým slovům jsem uvěřil, jako když malé dítě uvěří pohádkám na dobrou noc... Po tom ledovém ostří jsem měl nadobro usnout... Ta dívka, co se jeví jako nejkrásnější květina mezi všemi, je ve skutečnosti bodlák... Chtěla mě z mé cesty svést, avšak každý musí dojít na její konec... Probral jsem se až po několika letech... Tedy mě to tak připadalo... Ve skutečnosti to bylo jen několik hodin... Když se mé oči začali otevírat a pomalu si přivykat světlu, zjistil jsem, že už je druhý den... Překvapilo mě to... Avšak nebyla to jediná věc, co mě překvapila... Postel a místnost, ve které ležím, je pro mě zcela neznámá... Zpozoruji, že na posteli neležím sám. Když opatrně otočím hlavu, tak zpozoruji zdatného psa, co chrápe vedle mě... Trochu se polekám a tak sebou škubnu... To však nebylo dobré, protože mě při tom křečovitě zabolelo v břiše... Z té bolesti, už se ani nesnažím psa odehnat, či se od něj nějak dostat pryč... Ta bolest je opravdu strašná... Podívám se pod peřinu na své polonahé tělo a zjišťuji že rána, kterou mi způsobila ta ledová čepel té dívky, na kterou nikdy nezapomenu, že je obvázaná kusem látky... Za chviličku se najednou ten čokl probere a já zpozorním... Ani se tak nebojím, že mi něco udělá, spíš jsem zvědavý, kdo to přichází... Objeví se muž a nejspíše je to válečník... Žoldák, či člen městské stráže? Těžko říct… Každopádně je tu a snaží se mi pomoct... Nijak se nebráním, neboť jsem si jist, že mi chce pomoct... Kdyby nechtěl, tak bych tu teď neležel... Mlčky se tedy napiji, i když zrovna na to nemám chuť... Vím však, že mi to jistě pomůže a tak se napiji z měchu a poté vypiji i tu lahvičku... Usuzuji podle rudé barvy, že to byl nějaký léčivý lektvar... Jakmile jsem ho vypil, mé zranění se rychle začalo hojit, až z něj zbyla jen jizva... Skoro všechna bolest byla utlumena a já se cítím mnohem lépe... ,, Díky... ,, Řeknu a podívám se s vážnou tváří na muže... Zkusím si opatrně sednout a poté se ještě jednou kolem sebe rozhlédnu a toho muže si znovu pořádně prohlédnu... ,, Kdo jste a kde to sem? ,, Zeptám se opatrně... ,, Dlužím vám za svůj život... ,, Řeknu a na mé tváři se objeví úsměv...

Vea - 19. listopadu 2013 19:47

soukromá zpráva od Vea pro V jednu chvíli jsem se připravovala, že šíp vystřelím, ale v té druhé jsem zjistila, že to je pouze nevinný rozhovor dvou osob. Oddechla jsem si, povolila paže a zbraň jsem položila zpět na zem. Už začínám být paranoidní…teď bych se pravděpodobně dokázala vcítit do života divoce žijících zvířat nebo právě pronásledovaného zločince. Uvědomila jsem si, že musím být opatrnější a opravdu přemýšlet dřív, než se rozhodnu zabíjet. I když zabíjet je silné slovo...byl to spíš pokus o obranu. Rozhlédla jsem se však ještě kolem s mírnější podezřívavostí. Les už upadl do naprosté temnoty a ticho se již rozhostilo po celém okolí. Položila jsem se zpět na zem. Viditelnost bude přece jen přes den lepší a únava začala volat o pozornost. Schoulila jsem se a spánek nastal téměř okamžitě. Za pár minut jsem nerušeně oddechovala…

Velekněz Chrámu Havrana - 19. listopadu 2013 20:27

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, 3. června roku 149 Věku Rozpadu - poledne Situaci v hostinci se pokouší Edrian řešit tak, že se s Garethem vyspí na jedné posteli, na což jeho nový učeň nic nenamítá. Pokud se však Ime rozhodne spát venku, není v ničem problém a všichni se vyspíte svým způsobem v pohodlí. Jen Imemoria se ráno cítí lehce nachlazeně... ... Za branou Rudého Přístavu se zastavujete, ať se můžete domluvit, co a jak dál. "Měli bychom najít Drennyho." navrhne Edrian a jelikož nikdo nic nenamítá, vydáváte se za Edrianem. "Když jsem tady byl před časem s Mistrem, -" říká vám, zatímco se lehce prodíráte davem v ulicích. "- tak jsme nějaký čas strávili v jedné hospodě u doků." Pomalu procházíte městem a vidíte zajímavá místa - krom dvou tržnic, základu každých měst Západního Království, procházíte také kolem pár hospůdek, pekárny, ze které se line lahodná vůně, kasáren městské hlídky u radnice, ... "Stařík Rod se tam prý zdržoval celkem často v dřívějších dobách. Takže je možné, že tam o tom Drennym Břitvě něco budou vědět." Už slyšíte zpěv racků a jen asi dvě stě sáhů od vás se tyčí mnoho stěžňů zakotvených lodí. Nacházíte se v docích na kamenné dlažbě a kolem vás se motají zástupy dělníků přenášející bedny z lodí na pevninu a naopak. Sem tam vidíte bandu námořníků, jinde zase nějakého obchodníka hrdě pozorující své poctivé pracovníky přenášející jeho ne vždy poctivé jmění a zboží. A tam již vidíte na jedné z budov vývěsní štít s nápisem Mořskej vánek. Navzdory názvu připomínající hospodu pro ožraly a mořské psy s touhou po ženě po dlouhé plavbě vypadá hostinec vcelku pěkně. Napravo na konci místnosti je krb a vedle něj schody do pokojů v horním patře. Nalevo je šenk, u kterého roztržitě postává s černými copky a ostrými rysy. Žena se na vás podívá a nadzvedne obočí do němé otázky: "tak co to bude?" Kolem pasu má uvázanou hnědou zástěru zvýrazňující její hruď a štíhlé boky. V hostinci jste s šenkýřkou, která svým vzhledem připomíná příslušníka kmene barbarů, a skupinkou obědvajících mužů jinak úplně sami. "Dvě číše vína a něco tady pro dámy." řekne Edrian a jde si sednout ke stolu. Za chvíli již žena přináší pití (případně jídlo) a začne jej pokládat na stůl. Když položí poslední věc a je na odchodu, Edrian ji hbytě chytí za zápěstí a ladně si ji přitáhne k sobě, čímž zajistí nejen sobě, ale i Garethovi a víceméně zbytku přísedících dokonalý výhled na lahodný dekolt. A to Garetha očividně vyvede z míry, šenkýřku samozřejmě také. "Hledám jednoho člověka. Určitě ho budete znát, alespoň od vidění. Jmenuje se Drenny Břitva." řekne jí tiše Edrian a povolí sevření. Žena se jen chvíli zaraženě opírá o stůl, zakýve hlavou a odpoví: "Nikoho... nikoho takového já neznám, je mi líto, pane." Její hrubší hlas by v jiných situacích zajisté řekl něco agresivnějšího, byla však tak moc překvapená, že odpověděla mnohem vyšším tónem. Rychle se napřímí a odpochoduje za šenk skrz dveře do kuchyně. Za chvíli zase vejde do místnosti a začne odnášet špinavé nádobí. Nějaký ten čas tam sedíte a už jste pomalu na odchodu hledat jinde, když do hostince příjde muž v kožené destičkové zbroji a mečem u pasu. Obočí má husté, strniště divoké a plavé vlnité vlasy přibližně po ramena. Kývne na šenkýřku a posadí se vedle vás tak, že sedí s Edrianem zády k sobě. Během chvíle má na stole pivo a začne upíjet. Ještě chvíli sedí a popíjí, jako by na někoho čekal, až po chvíli se konečně zakloní dozadu a zeptá se Edriana: "Potřebuješ něco?" "Prosím?" "Drenny ČEPEL, k tvým službám. Co po mě ale potřebuješ? Kdo tě poslal?" "Ehh... Roderick. Velmistr Roderick z Královy Tvrze." "Hmm..." zamručí Drenny a otočí se k vám s korbelem v ruce. "Chystáme se na výpravu po Království a chybí nám někdo do party. A prý nám pomůžeš..." Drenny se na to jen vítězoslavně pousměje. "Já s vámi jít nemohu, ale zrovna mám k dispozici někoho, kdo s vámi bude cestovat moc, moc rád." "Za dvě hodiny u lodi s šedou plachtou se znakem pěsti." zněla jeho poslední slova, než dopil pivo a s kývnutím na šenkýřku odešel.

Velekněz Chrámu Havrana - 26. listopadu 2013 19:32

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - dopoledne, 3. června 149 VR "Ha, kdo jsem?" odsekne muž. "Jenom v městech celého Království žijí tisíce obyvatel. Na celém kontinentu jich musí být mnohonásobně více. A jaký má význam jméno jednoho, který žije mezi mnoha dalšími? Jako mravenci v mraveništi... Jednoho zašlápni, rozdrť ho nohou, ať nejde ani poznat, že kdy existoval, ale co na něm sejde?" Odmlčí se, hladí statného psa a zíra pryč, k tobě je otočený zády. Před chvílí poněkud rozvášněný hlas se zklidní a konečně ti odpoví na tvou otázku. "Denny Čepel. Vítej v mém skromném příbytku." Podívá se ti na břicho a když vidí, jak se léčíš, vyjde ještě z místnosti a vrátí se s hrnkem dalšího nápoje. "Tohle ti dodá sílu, abys už za chvíli mohl chodit." Mok je tmavý a hustý, barvu má našedlou. Když se napiješ, ucítíš na jazyku velmi hořkou chuť - tak hořkou, že to téměř ani nepolkneš. Chuť se však mění z hořké na nasládlou a další doušky jsou příjemnější na jazyk. Než však můžeš říct cokoliv dalšího, uslyšíš nějaké zaklepání v prazvláštním rytmu. "Počkej chvíli. Ne, že bys teď mohl někam chodit, ale i kdyby..." řekne ti a vydá se zase zpět z místnosti. Po chvíli slyšíš zvuk zavírajících se dveří. Zdá se, že jsi v domě zůstal sám. Jediným tvým společníkem je jenom pes, který na tebe zírá typickým psím pohledem. Lektvary zřejmě zabraly a zranění na břiše tě již vůbec neomezuje. Bolest ustala a i sílu nabíráš, takže se můžeš pomalu zvednout z postele a obléci se do svého oděvu, pokud chceš. Jen pár minut po odchodu se Drenny opět vrací. "Měl bych jeden nesplacený dluh. A když dovolíš, jako že pro změnu ty dlužíš něco mě, tak bys byl mým nástrojem pro splacení tohoto dluhu." řekne ti hned ve dveřích. "Za dvě hodiny tě zavedu do doků a tam se to dořeší... Chceš si něco do té doby vyřídit?"

Velekněz Chrámu Havrana - 26. listopadu 2013 22:01

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - noc, 2. června 149 VR Uleháš na zem a po chvíli nevnímáš okolí, jen spíš... a spíš... a spíš... Probouzíš se. Vidíš několik mužských tváří. Nejsou jako ty elfí - mají ostřejší rysy a jsou ošklivější. Jakýkoliv tvůj pohyb se promění v pocit bezmoci - máš svázané zápěstí i kotníky, kolem úst máš utažený pruh látky namísto roubíku. "Rychle s ní dovnitř!" zavelí jeden a další dva tě chytí za ruce a rychle tě táhnou, zřejmě směrem ke kamenné pevnosti. Celá tato "cesta" je ze strany lidí tichá - neříkají nic a jenom jejich oděvy a brašny při běhu pleskají, což je sotva slyšitelný zvuk o pár desítek sáhů dál. Zato ty bys nejraději křičela, skrz roubík však zní jen tlumené mumlání a nářek stejně hlasitý jako dusot jejich bot. Tráva s hlínou a občasnými oblázky se mění na něco hladkého, snad dlaždice, a nohy už skoro ani necítíš. Nevíš, kolik mužů běží před vámi, ale za vámi je jen jeden, který se čas od času ohlédne. Dotáhnou tě za bránu, která byla jen pootevřená pro všechny průzkumníky a hned za posledním se zavře. Dovlečou tě na jakési náměstí, kde tě bezohledně pustí na zem do špíny. Všímáš si kolem sebe několik dalších vojáků s pochodněmi, jeden muž v brnění se vydává tvým směrem. "Pane, našli jsme elfského zvěda! Schovávala se dvěstapadesát sáhů na jih." řekne poslušně jeden z těch, kteří tě táhli a příchozí muž mu po odpoví: "Mhh, hoďte ji do žaláře, ráno si s ní bude chtít generál promluvit. Její věci hoďte do skladiště." Muži souhlasně zvolají a opět tě chytají za ruce, tentokrát tě však netáhnou tak rychle. Neviděla jsi tomu muži do tváře, ale hlas si dobře zapamatuješ - drsný a nelítostný. Jestli sebou necukáš a necháváš svůj osud tak, jak je, u dveří věznice tě bere jeden z mužů přes rameno, snese tě po kamenných schodech dolů a mezitím druhý otevírá mříže. Když je otevře, tasí zbraň a čeká u otevřených mříží. Zvěd tě nese až dovnitř, kde tě se špetkou soucitu pokládá na zem, dýkou přeřízne lana na zápěstí i u kotníků, rozváže ti roubík a odchází z cely, kterou hned za ním zamkne ten druhý. Oba muži odchází pryč a ty máš konečně čas a sílu lépe prozkoumat okolí - nebo spíš vězení. Je to špinavá vlhká kobka osvětlená několika pochodněmi, respektive chodba lemovaná několika celami. Jednotlivé cely jsou malé, nanejvýše dva na dva sáhy, jsou vystlané tenkou vrstvou starého sena a uvnitř je pohozený kbelík a široká lavička, na kterou se člověk vleze leda schoulený do klubíčka. Všechny dveře jsou opatřené těžkým visacím zámkem. "Poprvé mezi lidmi?" zazní do ticha mužský elf. Podle tónu a přízvuku jednoznačně elf. "Nelekej se, prosím. Jsem tady." dodá a zamává na tebe z cely vedle tvé protější. Je celý špinavý a zdá se, že tady hnije už pár týdnů. Po tváři má několik modřin a škrábanců, asi běžná praktika lidí. Plavé slepené vlasy mu padají na ramena, na potrhanou tuniku. Nicméně není příliš pohublý, živen bude vězniteli vcelku dobře. "Také tě vyslali na výzvědy, aby tě nakonec chytili tihle parchanti, Yarshee?" Vstane a opře se o své mříže, takže vidíš, že je o něco vyšší, než ostatní elfové. "Neublížili ti, Yarshee?" Yarshe a Yarshee Yarsh je elfí výraz, kterým elfové nazývají elfy opačného pohlaví spíše v blízkém poměru. Do obecné řeči lze přeložit jako "miláček". Pro označení elfky se používá výraz Yarshee (jarší), kdežto u elfů pouze Yarshe (jaršy).

Vea - 30. listopadu 2013 23:57

soukromá zpráva od Vea pro Slunce ozařovalo veškeré koruny stromů, rozlehlou travnatou plochu i tu majestátní budovu. Zbraň i ostatní věcí jsem nechala ležet za sebou a dlouhými skoky běžela bezstarostně bosá po trávě. Kolem poletovaly doslova roje motýlů a z větví seskočila hromada veverek, přičemž jedna dopadla rovnou na mě. Zamotala se mi do vlasů a když jsem ji chtěla vzít a položit na zem, začala se zuřivě zmítat, čímž jsem ztratila stabilitu a svalila se přímo na záda. V tu chvíli jsem se nemohla zvednout a následně pohnout ani rukama ani nohama… Otevřela jsem oči a zamrkala, jako kdybych chtěla setřást to, co jsem právě spatřila. Byla jsem ještě trochu zmatená a snažila si v rychlosti urovnat, jestli ještě sním. Křečovitá bolest, která prošla mými končetinami, mě ve vteřině přesvědčila, že tohle vypadá na sen moc opravdově. Děj v podstatě nepostrádá smysl a vše kolem vypadá jako včera. Ale co to proboha se mnou dělají?! Táhnou mě kamsi svázanou jako otroka a ještě mi dají roubík, abych snad nezačala volat o pomoc… Reagovala jsem trochu opožděně. Bylo jasné, že momentálně není možnost útěku. Jakýkoliv pokus o řeč skončil sotva slyšitelným zamumláním a lana mě svírala příliš pevně, než abych se mohla vyprostit. Když mě muži nemilosrdně hodili do špíny, schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Myslela jsem si, že tam zůstanu ležet. Jenže oni měli se mnou jiné plány. Pronesly rozsudek, znovu mě nadzvedli a tentokrát si to namířili dovnitř. Ihned mi došlo, proč ta budova neměla daleko k pevnosti. Tmavé chodby zely prázdnotou, jelikož místo dveří jste zde našli zamřížované prostory. Světlo bylo spíše výjimečným jevem a převaha temnoty dodávala tomu všemu až zoufalou atmosféru. Bezmocně jsem se nechala unášet. Nechápu, proč ze mě vyprchal veškerý odpor. Strach nejspíš dokáže paralyzovat. Nebo to snad bylo prvním setkáním s lidmi? První fáze utrpení však skončila a jeden z únosců mě osvobodil od nehybnosti a mlčení. Je zajímavé, když vám něco přinese svobodu a v ten samý okamžik vám ji něco dalšího vezme. Odešel a já se ocitla v kobce. Nestihla jsem mu věnovat ani můj naštvaný výraz, a tak jsem aspoň spontánně zakřičela: "Copak takhle se chová k těm, co si vyrazí jen tak prozkoumat zemi, kde žijí?!" Odfoukla jsem si pramen vlasů z obličeje a sledovala mizejícího muže. Místo něj mi odpověděl přítomný vězeň. Nejprve jsem nevěděla, odkud hlas přicházel a na koho se dívat. Odpovídala jsem tedy někam do strany. "Ano, poprvé…nevím, jestli naštěstí nebo naneštěstí." Vypadal, že byl pravděpodobně také elfem a jeho zubožený výraz ve mně vyvolával soucit. Jak já nesnášela bezpráví! Vsadím se, že jej potkal úplně stejný osud jako mě. A to jenom proto, že není člověk. Ta zavrženíhodná krutá lidská bytost. Jeho otázky mě ale překvapily. "Ehm, na výzvědy? Já ale nejsem žádný špion nebo jak se tomu říká. Jen jsem chtěla vypadnout z úzkostného držení mých bratrů a začít konečně žít." Odpověděla jsem s jistou nervozitou v hlase. "Proč mi to vůbec udělali? Jak dlouho tady budu? Co jsou vlastně ti lidé zač?" Vypustila jsem smršť otázek a trochu se ještě třásla jak rozčilením tak drsným probuzením.

Velekněz Chrámu Havrana - 01. prosince 2013 12:19

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR "Err, jasně. Omlouvám se. Určitě nejsi zvěd, nechtěl jsem tě urazit, Yarshee." Na tvé další otázky se začne procházet po cele či spíše opisovat malé kroužky. "Já jsem tady už čtyřiadvacet dní. Hezké číslo, nemyslíš? Přes tři týdny odtržený od domova a rodiny. Stačí tři týdny, a udělají z tebe tyhle zrůdy jednoho z nich - odpornou zrůdu bez soucitu, našeho či spíše vašeho elfího půvabu, bez vznešenosti. Za tři týdny ti vezmou krásu. Krásu i naději..." Jestli nemáš momentálně další otázky, vězení naplní na chvíli ticho přerušované zvonivým zvukem kapek dopadajících do kaluže. "Ti parchanti mě chytili v lese, když jsem sbiral ovoce pro své malé sestry. Jen tam naběhli, vzali mě kyjem po temeni a už jsem se jenom probudil tady. Mého otce zabili o týden dřív na lovu. Starší bratr lovil s ním a odtáhli ho do těchto smradlavých, ledových sklepení. Už jsem ho neviděl..." vzpomíná nahlas. "Tihle lidé, jsou to neuvěřitelně odporné bytosti. Berou si zem a masakrují ostatní tvory a většinou i sebe navzájem. Nikdy jim prosím nevěř!" Pokud máš zájem, tak si ještě chvíli povídáte - Lorsan (jak se ti po chvíli představil) očividně nenávidí lidskou rasu a z toho, co ti řekl, k tomu má řadu důvodů. Ani nepochybuje, že bys nebyla hladová a tak ti nabízí kus svého chleba. A krátce na to ti říká, že lepší bude vyspat se na výslech, a sám pak ulehá na seno. ... Probouzí tě šramot dveří od vězení. Klíč chrastí v zámku a dva vojáci si o něčem povídají. "Hodně štěstí, Yarshee." Rozloučí se s tebou Lorsan, než se otevřou dveře a dovnitř vletí ranní paprsky. "To je ona?" ptá se jeden z vojáků, druhý přikyvuje: "Jo. Mrška, pěkně sebou škubala. Ale je slabá. Říkám, jestli jí nedáš do ruky luk, ani nepoznáš rozdíl mezi děckem a touhle elfkou. A možná ani s tím lukem..." Oba se uchichtnou a Lorsan vypadá opravdu naštvaně, že by trhal mříže, kdyby mohl. Jeden voják odemyká celu a když vchází druhý, opět tasí zbraň - asi pro jistotu, kdyby ses rozhodla utéct. Muž k tobě přistoupí a naznačí ti, abys spolupracovala. Nasadí ti želízka okolo zápěstí a zámek zacvakne. Máš sice štíhlá zápěstí, i přesto ti je pouta svírají. Pokud se bráníš a nespolupracuješ, pevným sevřením tě chytí za ruku a násilně tě otočí v cele, aby tě mohl spoutat. První jde po schodech muž s klíči a zbraní opět u pasu, druhá jdeš ty a za tebou druhý ozbrojenec. Zvenku stojí u vchodu z každé strany strážce. Teď za denního světla můžeš vidět, že jádrem celého opevnění je tvrz s nádvořím obehnaným kamennými i dřevěnými budovami, vše v bezpečí hradeb. Asi deset sáhů od vstupu do vězení je do země zabitý kůl, okolo kterého stojí rozestavěn půltucet vojáků. Muži tě přivedou ke kůlu, pouty ti provlečou řetěz a připevní jej tak, že můžeš kolem kůlu obíhat jako pes. Sami se pak staví na kraje půlkruhu. Přichází k tobě. Z tvrze vyšel muž v zdobeném oblečení opatřeném prvky kožené zbroje. Na opasku mu visí meč. Krátký plnovous i prořídlé vlasy jsou už celé roky šedé. Zastaví se pět sáhů před tebou - tak daleko, že by ses ho nedotkla ani s napnutým řetězem. Hlasitě oddechuje. "Jak se jmenuješ?" zeptá se tě. Jeho hlas je starý jako jeho vrásčitá tvář a vzbuzuje respekt. "Před kolika lety ses narodila? Co jsi pohledávala v poli před pevností? Jaké byly tvé záměry?" Jeho hlas není agresivní, jen se tě ptá.

Vea - 02. prosince 2013 16:56

soukromá zpráva od Vea pro Trochu jsem se zastyděla za svou přehnanou reakci a rychle dodala: "Nic špatného jsi přece neřekl. Spíš bych se měla omluvit já. Chovám se občas dětinsky a tahle situace mě dost rozhodila. Nehledě na to, že kolem je na můj vkus příliš mnoho tvorů. Nejsem na takové množství zvyklá." Pousmála jsem se své nově nalezené fobii vůči lidem.V rámci možností jsem ze sebe setřela špínu a postavila se, jelikož jsem celou dobu seděla na zemi a do dlaní mě začala sláma nepříjemně píchat. Jakmile elf začal líčit, jak se do tohoto nehostinného místa dostal, zbystřila jsem a přitiskla hlavu k mřížím. "Jak je možné, že jsi ještě tady? Snad mi nechceš říct, že tady zůstanu zavřená do té doby, než se uráčí mě propustit nebo jestli vůbec?" Další otázku jsem položila skoro polohlasně: "Co s vámi vlastně dělají, že jsou schopni docílit tak zuboženého stavu?" Poslouchala jsem s hrůzou elfovo vyprávění, rukama si zakrývala ústa a po tvářích mi začaly stékat slzy. Teď už jsem chápala, proč se všichni lidí bojí a cítí vůči nim takovou zlobu. Krutější a nadřazenější bytost opravdu neznám. "Je mi velice líto tvé rodiny a chápu, jak hrozné musí pro tebe být, když nevíš, jestli je bratr ještě naživu. Já utekla bratrům a byla chycena, když jsem spala přímo před tímto opevněním. Jak hloupé, že? Ale tohle jsem ani v nejmenším nečekala." Napadala mě ještě spousta dalších otázek, ale nechtěla jsem už poslouchat, jaké hrůzy se ještě dějí. Vděčně jsem přijala chleba, ale odtrhla jsem si jen kousek. Zbytek jsem vrátila. "Jinak já se jmenuji Vea. Měla jsem své jméno zmínit dříve, abys nemusel používat tak blízké oslovení." Po chvíli jsem poslechla Lorsana a ulehla ke spánku, i když klidně usnout mi v tuto chvíli dělalo problém. … Myslela jsem, že druhý den mého vězeňského života bude vcelku klidný. Jenže další nečekané a drsné probuzení mě vyvedlo z omylu. Vypadalo to, jako kdyby si v tom ty lidské bytosti libovali. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Nesnášela jsem, jak útočně se o mně bavili. Jenže všichni byly snad o dvě hlavy vyšší než já, a tak nebylo divu, že mě nazývali dítětem.Vyvolávali ve mně pocity zoufalství a podřadnosti. A nejspíš nevynechali jedinou chvíli, kdyby to nedali výrazně najevo. Ucukla jsem před zbraní a muži mě opět spoutali. Na nic se neptají, jen mě vlečou dál, jako kdybych byla nějaké zvíře. Náležitě mě také tak připevní ke kůlu a postaví se okolo. Těžce se držím na nohách a skláním hlavu. Nevydržím se na ně dívat. Oni sami mě probodávají pohledem. Nebo jsem aspoň měla takový pocit. Rituál, který Lorsan nazval výslechem, může začít. Zaslechla jsem kroky jednoho z nich, a tak jsem se opět napřímila. Už jsem se bála, že budu na místě popravena. Stařec se však zastavil a začal se vyptávat. Chvíli jsem mlčela a ke slovu se začala hlásit nervozita. "Kolem vaší budovy jsem jen procházela a protože to zde neznám, chtěla jsem si odpočinout. Nikdy jsem nebyla mimo les." Odmlčela jsem se a pokračovala: "Co jsem udělala, že jste mě sem vzali? A kde jsou mé věci?" pronesla jsem s prosebným výrazem a nohy se mi začaly opět třást.

Apendix Istar - 09. prosince 2013 15:03

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Dopoledne, neznámá místnost. Muž filozoficky odpovídám... Mám rád filozofii, a tak s úsměvem přikyvuji. Pak však své jméno řekne... Poté odchází ještě pro nějaký další nápoj, který mi má dodat sílu. Bez váhání ho vypiji a na muže se usměji... ,, Ještě jednou ti děkuji, Denny... ,, Už jsem se ho chtěl zeptat na další a další otázky, když v tom najednou někdo zaťuká ve zvláštním rytmu... Denny mi řekne, ať počkám a já na to jen přikývnu. Poté odchází pryč a já dál ležím v posteli... Cítím, jak se mi po chvilce vrací síla a já se pomalu rozhodnu vstát z postele... Obleču si veškeré své oblečení, včetně svých šperků a Efterydovo krystalu. Poté sáhnu do kapsy pro svůj svitek a otevřu ho. Kouknu, zda je v něm všechno a když jo, tak z něho vyndám měšec a vrátím zpět do kapsy... Poté svitek opět zavřu a dám do prsní kapsy svého hábitu. Lehce se protáhnu a srovnám v zádech. Poté uchopím svojí v hůl... Už se mi v hlavě honí plno myšlenek, ale než je začnu jednu po druhé řešit, tak se vrací Denny Čepel... Řekne, že ode mě něco potřebuje... Že chce splatit dluh. Já jen s úsměvem přikývnu. Řekne, že mám dvě hodiny čas, zda si chci něco vyřídit... ,, Ano! Chci najít dívku, co mi to udělala!... A zabít jí!... ,, Promluví ve mě vztek a touha po pomstě! ,, Kde ji mohu najít?! Musím vědět proč! Musí dostat to, co chtěla dát ona mě! ,, Řeknu a mé oči celé zrudnou a začnou hořet. Mé prsty to samé... Pak se však pomalu uklidním a přestanou mi hořet prsty a oči... ,, Musíš pochopit, že potřebuji vědět proč já... Musíš pochopit, že jí musím najít a pomstít se! Slibuji však, že do dvou hodin tu budu a ty mě můžeš zavézt do doků... Máš můj slib! Jsem ti dlužný za svůj život Denny! ,, Řeknu a ukloním se na důkaz úcty a vděku...

Velekněz Chrámu Havrana - 15. prosince 2013 12:42

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR "Ha, co s námi dělají?" odsekne elf. "Ty nejhorší věci. Nemají slitování ani úctu k ostatím. A jen díky tomu dokáží být tak krutí. 'Už sis zvykla na mrskání bičem? Dobře, zítra tě vymrskáme řetězem!' Chtějí slyšet, jak budeš prosit o smrt. Jak budeš brečet a kňučet! Chtějí tě vidět plazit se a svíjet se u jejich nohou v prachu a blátě!" ... Muž si vyslechne tvou krátkou a strohou řeč a chvíli si tě prohlíží. Pak k tobě přistoupí blíže a poklekne, ztiší hlas. "Nebohé dítě... Ty nebudeš jedna z nich." Vstane a nařídí ostatním: "Nechte ji umýt se, nasyťte ji a pak ji přiveďte ke mě. Bez okovů!" A zatímco se dva muži vydávají zpět k tobě a začínají tě pouštět na svobodu, někdo z ostatních vojáků promluví: "Se vší úctou, pane, je elf!" "To vidíme my všichni!" odsekne generál. "A co když je to přece jen zvěd?" namítne opět muž a zpřísní hlas. "A co když si zvěd ty? Teď zavři klapačku a nezpochybňuj mé rozkazy nebo začnu vysílat nové hlídky hlouběji do lesa a ty budeš chodit s nimi!" Mladý voják je uzeměn a obočí se mu svráští, nicméně mlčí jen kvůli své hodnosti. Krátké tmavé vlasy, oholená tvář, jizva přes pravou tvář; tohoto muže si zajisté zapamatuješ, jeho nenávistný pohled probodává chvílemi tebe a chvílemi odcházejícího generála. Již bez železných náramků kolem zápěstí tě doprovází dva muži ke studni, kde jeden vytáhne vědro vody, druhý mezitím odchází pryč a o chvíli později se vrací s poskládanými šaty v rukách, a pak se s tebou vydávají za jednu z budov. Položí vědro na dvůr, šaty na široký špalek, co je na dvoře, a otočí se zády k tobě. Zdá se, že je to jediná příležitost se umýt "v soukromí", tedy aniž by se na tebe nedívaly desítky vojáků z celé Pevnosti. Tedy, jediný, kdo se odtud může dívat, je snad jen tvá otočená osobní stráž, případně někdo z hradeb, které jsou nyní prázdné. Jestli využiješ příležitosti se umýt a pak si vzít čisté šaty (hnědé kamaše, bledou tuniku a obyčejný kožený opasek), jsi dovedena do jiné budovy - vůně pečeně jde cítit už desítky kroků daleko. A všude, kudy jdeš, tě pozorují snad všichni procházející vojáci, někteří překvapeně a jiní zamračeně. Po vstupu dovnitř vidíš několik stolů v řadách přes celou místnost. Přivádí tě ke stolu na kraji, kde je již nachystána mísa ovoce, jak lesního tak také zahradního, dále uzeniny, pečeně, chléb i čerstvé, křupavé houstičky, tvarohové i makové koláče, zeleninový salát, ... A máš před sebou také čisté dřevěné talíře a misky, aby sis mohla naložit dle chuti. Sami vojáci si také sedají ke stolu, byť jinému a nají se ze skromnějšího pohoštění, než je u tvého stolu. Až se najíš, opět se vydáváte dál. Jen přejdete nádvoří, kde jsi byla ještě před chvílí spoutána, a dostáváte se k budově, u jejíž dveří stojí dva dobře vyzbrojení strážci. "To je ta elfka, přání generála." oznámí jim tvůj doprovod, odpovědi se jim dostane jako kývnutí a otevření dveří. Vnitřek je krásně zdoben - koberce, obrazy, sochy, ... Naproti vstupním dveřím jsou další dveře, krásné dřevěné, u kterých stojí další dva ozbrojenci. Nalevo i napravo této menší síně jsou schody vedoucí nahoru a také další menší dveře vedoucí do různých místností. Tato druhá stráž se ani neptá a otevírá dveře - a zde také tvůj doprovod končí. Místnost je to útulná, uprostřed po oknem se záclonami je masivní dřevěný stůl, za kterým sedí generál. Dveře se zavřou a ocitáš se v místnosti sama se starším mužem. "Prosím, posaďte se." řekne a ukáže na křeslo na druhé straně stolu, než kde sedí. "Víno?" nabídne ti a zároveň již nalévá do dvou číší rudý nápoj. "Měl bych pro tebe návrh. Řekneš mi svůj příběh od začátku do teď. A já ti poté povyprávím o elfech a lidech v této části země. Platí?"

Velekněz Chrámu Havrana - 18. prosince 2013 13:38

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - dopoledne, 3. června 149 VR Drenny si povzdechne. "Víš příteli, rád bych ti pomohl... ale nejde to. Nemůžeš ji zabít. Nicméně mohu ti snad vše vysvětlit." řekne skoro neměnným tónem. "Elizabeth Hansová. Přezdívaná Břitva. Lidská nájemná vražedkyně. Před nedávnem dorazila do Brány a požadovala po zlodějském cechmistrovi práci. A ten ji odkázal na tebe. Prý jsi udělal jejich přátelům někde v Králových lesích nemalé potíže, tak jim slíbil odplatu." Pes najednou začne štěkat a muž jej uklidní tichým zasyčením. "Jo. Předevčírem v podvečer doplula do města a zřejmě se dostala do nejbližší hospody, kterou viděla. A víš, úplnou náhodou jsi tam seděl i ty." Koutky se mu nadzvednou do ironického úsměvu. "Kdyby ta svině byla opatrnější, už by byla zpět v Bráně nebo někde na cestě za další obětí. Takže můžeme být oba rádi, že to zpackala." "A celkově máš štěstí, pojistila si tvou smrt jedem. I kdybys nějak utekl a ošetřil si rány, ta otrava by tě dostala nejpozději za hodinu. Rakatlova Rtuť - jed, který tě rychle dostane do kolen, vyčerpá z tebe všechnu sílu a až budeš úplně zesláblý, umřeš." Drenny chvíli mlčí a dívá se někam do prázdna. Aniž by se podíval jinam, pokračuje: "To je asi vše, co ti mohu říct. Snad jen... ať nemáš obavy, potkal ji spravedlivý trest a už o tvůj život usilovat nebude. Je pryč." "Jestli si chceš po městě něco zařídit, určitě pak v docích najdeš místo, kde se setkáš s ostatními. Za dvě hodiny. Loď se šedými plachtami se symbolem pěsti."

Imemoria "Ime" - 18. prosince 2013 17:57

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Přístav Město je velké a přelidněné jako... město. Ano, nezní to zrovna inteligentně, nicméně to tak prostě je. Hlídám si svou taštičku před pouličními zlodějíčky a kdyby přeci jen někoho napadlo sahat mi po majetku, moje výhružné zavrčení ho rychle přiměje, aby si své počínání dobře rozmyslel. Pozorně si všímám terénu a také čas od času zalétnu pohledem ke střechám. Jsou čistší než ulice. A při správném výběru cesty by se po nich dalo dostat z jednoho konce města na druhý, o tom nepochybuji. Každopádně doufám, že této cesty nebudeme muset využít. Nevím, jak to totiž ostatní mají se strachem z výšek. No, konec polemizování... Utnu se rázně a zahledím se Zjeh na záda. Cestou jsme se dostali do přístavu. Koukám na větrem ošlehané námořníky a uvažuju nad tím, že bych se později nechala najmout na nějakou z lodí... Ale spíše ne, voda není pro kočky úplně to pravé ořechové a ten pach ryb také zrovna nemusím, ač ryby jako jídlo mám vcelku ráda. Zapadneme do jedné přístavní hospůdky, která by si měla vylepšit název, protože tady v docích je to vlastně nóbl podnik. Edrian si poručí víno, já se spokojím s vodou. Když mám číšnice obědnávku donese, Edrian ji zadrží a zeptá se jí na náš kontakt. Musím přitom dvakrát šťouchnout do Gara, aby odtrhl vyvalené oči od výstřihu. "Je to neslušné." Utrousím, když se na mě tázavě podívá. Zamyšleně hledím za dívkou, která nebyla tak úplně jistá, když nám říkala, že Drennyho nezná. Ví o kom Edrian mluvil... Tím, jsem si téměř naprosto jistá, ale svůj postřeh si nechám pro sebe, zatím. Nějakou tu dobu už vysedáváme v hospůdce a marně čekáme na Drennyho. "Nepůjdem se po něm podívat jinam?" Zeptám se Edriana a abych podpořila svá slova, vypiji poslední lok vody ze své číše. V ten okamžik do krčmy vejde bojovník. "A nebo ne... Myslím, že se vyplatí ještě chvíli počkat..." A taky vyplatí. Jak se zdá, našli jsme našeho člověka a je nám ochotný pomoci... A je pro mne úsměvné, jak někdo dbá na svém jméně. "Tak... Co budeme ty dvě hodiny dělat?" Loupnu pohledem po Edrianovi, kterého jsem ochotna momentálně brát jako velitele naší malé výpravy.

Vea - 18. prosince 2013 22:31

soukromá zpráva od Vea pro V hlavě jsem si stále dokola přemítala elfova slova o způsobech mučení, jež mne nejspíše neminou. Přemýšlela jsem také nad tím, co všechno už museli vezněni prožít, když jsou zde tak krátce a vypadají, jakoby měli právě ulehnout na smrtelnou postel. Lorsan mi zkrátka za pár chvil dokázal vzít i to minimum iluzí, které jsem o lidech ještě měla. V hloubi duše jsem přece jen doufala, že nejsou až tak zrudní. Od útlého věku jsem byla učena, že bych nikdy neměla mít předsudky o tom, co neznám. Což svou podstatu mělo. Jenže když jsem stála připoutaná ke kůlu, bylo to pro mě nanejvýš ponižující. Jistě, nacházela jsem se na území, které jim patřilo. To však neznamená, že mohou někoho jen tak sebrat, protože se domnívají, že je to jakýsi zvěd…nehledě na to, že jako člověku by mi to prošlo bez mrknutí. Při rozhovoru s mužem se ve mně míchaly pocity bezmoci a odporu. To jsem ještě netušila, jaké překvapení bude následovat. Chování generála všechny okolo ohromilo. Rozhlédla jsem se po všech přítomných a naskytnul se mi vcelku komický obrázek – pár vojáků netečně plní generálův rozkaz, další skupinka na sebe nechápavě hledí a v jiných to vře tak, že kdyby mohli, tak propíchnou generála společně se mnou. Ale jiného východisko neměli, a tak se dělo podle vůle nadřízeného. Než jsem byla odvlečena na jiné místo, pozastavila jsem se a pozorně si prohlédla mladé vojáky, jestli náhodou nepoznám muže, kteří mě unesli a uvěznili. Po celou dobu jsem mlčela a s hlavou skloněnou k zemi se nechala vést. Postupovali přesně podle stanovených rozkazů. Jakmile mi donesli šaty a potřebnosti k umytí, svraštila jsem obočí a věnovala strážným udivený pohled. "Nemyslíte snad vážně, že mám vykonat hygienu tady před vámi…" Nakonec jsem si řekla, že by bylo dobré potlačit tu nevděčnou část mé osobnosti v situacích, kdy se to nehodí. Měla bych být ráda, že se ke mně chovali celkem úctyhodně. Na elfa. Kousla jsem se do rtu a radši se rychle umyla a převlékla. Tváře se mi začaly samovolně barvit a čím více jsem se značila o potlačení tohoto jevu, tím byla červeň viditelnější. V budově byla připravena hromada jídla a nečekaná četná pozornost vojáků. Skromně jsem si nabrala ovoce, trochu masa a nenápadně pokukovala po mužích. Třeba už nebudu mít možnost prohlédnout si takové množství lidí zblízka. V té chvíli jsem na sobě začala pozorovat, že čím více času s nimi trávím, tím více si začínám zvykat. Strach už také pominul, i když nervozita si stále pevně držela prvenství. To už jsem stalá u vstupních dveří do generálova pokoje. Chvíli jsem tam postávala, uhladila jsem si šaty a odrhnula si z obličeje ještě vlhké vlasy a pak nejistě vešla. "Dobrý den." odpověděla jsem sebejistě a opatrně se posadila. Vínu jsem nevěnovala pozornost a jen pokývla hlavou. "Upřímně…pro začátek bych vám chtěla poděkovat za vaše velkorysé chování. Nevím, co vás tak obměkčilo, ale zachránil jste mě od jisté smrti." Nedůvěru jsem však měla značnou. Proto jsem sdělila velmi stručně svůj krátký příběh. Jak jsem utekla (neřekla jsem odkud), co jsem slyšela o lidech a jak jsem se vůbec ocitla před touto pevností a nakonec také své jméno. "Možná vás zmátlo mé podivné chování, jen pochopte, že jsem viděla lidské bytosti poprvé za celý svůj krátký život a v takovém množství, to bylo pro mě dosti šokující."

Apendix Istar - 23. prosince 2013 20:31

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Dopoledne, hostinec Mořský vánek. Poslouchám Drennyho co říká a poté promluvím... ,, Myslel jsem si to, že za to mohou ty zločinci z lesa... ,, Odmlčím se a pak dodám. ,, Když jim cechmistr zlodějů slíbil odplatu, což nepochybně je má smrt, tak to po mě jistě ještě půjdou, že?... ,, Zamyslím se. ,, Dokud žiji, půjdou po mě jako včely po medu... ,, Promnu si ustaraně bradu... ,, Aneb jestli se nemýlím, tak tyhle cechy mají své zásady a jedna z nich většinou bývá dodržet slib a práci udělat pořádně... ,, Z myšlenek mě pak proberou další slova Drennyho... ,, Dobrá tedy... O ní se starat už nemusím... ,, Řeknu a na mé tváři se objeví úsměv. ,, Ale o cech ano... ,, Pomyslím si. Potom mi řekne, kde mám být za dvě hodiny a já na to kývnu a řeknu. ,, Spolehni se. Do dvou hodin tam sem... ,, Poté kývnu na rozloučenou a opatrně, opírajíc se o svou hůl vycházím z baráku pryč... Mám namířeno zpátky do hostince Mořský vánek... Když tam dojdu, tak se porozhlédnu po hostinci, zda tu někoho známého, či někoho zajímavého nevidím... Chci se taky podívat, zda je někde, nejlépe v rohu místnosti, nějaký volný stůl... Chci trochu soukromí, ale zase se mi nechce platit za pokoj... Poté jdu k výčepu... ,, Přeji dobré dopoledne hostinská... Prosil bych nějaký bylinný čaj na posilnění ducha a pak nějakou teplou zeleninovou polévku, zda máte... ,, Poté se chvíli odmlčím a tiše k ní promluvím. ,, Prosím vás, víte, co se tu před dvěma dny stalo?... Vím, že jsem tu byl večer s jednou dívkou a poté jsme šli nahoru... Víte, o čem mluvím? Našel mě tu jeden muž, znáte ho?... Drenny Čepel se jmenuje... ,, Poté co si dopovídám s hostinskou, tak si jdu sednout někam, kde je klid... Na to místo, které jsem si našel už hned po příchodu do hostince... To místo by nejlépe mělo být někde v soukromí, kde nikdo není a nebude mě nikdo moc rušit... Sednu si tam a vyndám z batohu knihu O očarovaných vařečkách od Berty Modřenky... Začnu si jí v klidu číst... Mám vcelku dobré znalosti v četbě a umím v textech najít skryté věci... Tak snad ta kniha je k něčemu a něco se v ní důležitého dozvím... Mezitím co čtu, čekám na čaj...

Edrian - 27. prosince 2013 14:28

soukromá zpráva od Edrian pro Rudý Přístav - Mořský vánek Pan Drenny ČEPEL byl sympaťák... a očividně měl v Rudém Přístavu oči a uši všude. V hostinci se šustne jeho jméno, dokonce trochu překroucené chybou mého pamatováka, a za chvíli se objeví na pivko. Náhoda? Ať je to s Drennym jak chce, tak nám alespoň pomohl - tedy za předpokladu, že ona loď "s šedou plachtou a znakem pěsti" nás odveze do Brány, a navíc, což je pravděpodobnější, tam bude na nás čekat nějaká pomocná pěst. Modleme se, ať to do těch dvou hodin všechno stihne zařídit. Také se již na to vrhl, sotva dořekl info kdy a kde sraz, odkráčel z hospody jak namazaný blesk. Lovkyně Imemoria se zeptá, jak zabít dvě hodiny času. "Co jen bude libo. Můžete klidně jít třeba obhlédnout okolí, ale pak se musíme sejít v přístavu. Je přibližně poledne, takže doporučuji, abyste se najedli, kdo ví, kdy zas dostaneme do žaludku nějakou normální teplou stravu, jídlo na lodích za moc nestojí - nějaké ryby, nasolené maso.. Možná se za ten den a půl, co budeme na cestě, vůbec nenajíme. Nechci, abychom hned po připlutí do Brány byli vyčerpaní. Když se ptáte, co budu dělat já, tak asi počkám tady. Promluvím s pár lidmi, zjistím nějaké drby, cenné informace, které by nám byly k užitku, ať prostě víme, jak zrovna v Bráně je. Chtěl bych se dovědět něco o zlodějském cechu, proti kterému můj mistr vedl odboj - jaká je právě teď jejich situace..." Pak si objednám nějaký pořádný eintopf se zeleninou a masovými knedlíky, k tomu vodu pro mě i Gareta. Vína stačilo, zlinkovat se není priorita. Pak nechám kluka taky si něco vybrat k snědku. "Docela mě zajímá, koho nám pan Čepel dohodí. Co myslíte, jaký to bude člověk? Bude to nějaký drsný námořník, nebo šermíř jako já, nebo nějaký malý hobitek se šikovnými prstíky a uchem na cinkavé kamarády...", odmlčím se. "Rozhodně poslední, co tahle výprava potřebuje je další žena." "Nic proti vám, dámy, ale přítomnost další něžné bytosti by mohla být značně...rozptylující." Jestli nikdo nic nenamítá, po obědě si jdu přisednout k jinému stolu a bavím se se spolusedícími. Spíš se zeptám, jak se tady v Rudém Přístavu žije, a jestli nezaslechli nějaké zvěsti z Brány. Určitě v hospodě bude sedět více lidí, co sem připluli odjinud, právě možná z města, do kterého míříme. Právě ti mi jistě řeknou více. Garet má stejný úkol jako já, ale ze všeho nejdříve ho pošlu za krčmářkou, ať se poptá. Má značně ulehčenou práci, protože jak už vím, šenkýři toho vždy vědí nejvíc.

Zjeh - 29. prosince 2013 15:32

soukromá zpráva od Zjeh pro // Ehh... V poslední době se mi moc psát nechce... Moc se omlouvám, prostě to nejde a kvalita příspěvku bude ještě horší... Přístav Jdu s naší malou skupinkou poslušně jako ovečka. Ani nevím proč, prostě jdu a jsem naprosto duchem mimo. Když pod louhé době dorazíme do přístavu, sotva pletu nohama. Jako kdybych běžela do kopce, potřebuju si odpočinout. Edrian nás zavede do nějakého menšího hostince. Posadím se vedle Ime a do židle se naprosto vyvalím. Je ze mě jasně vidět, že jsem naprosro a úplně včerpaná. Povzdechnu si a když přijde šenkýřka, přecejenom se trochu narovnám. Poručím si víno. Když chce šenkýřka odejít, celkem mě překvapí, jak rychle po ní Edrian hrábne a přitáhne si ji. Ohrnu nos. To je takové prase! Skoro vidím, jak jí do výstřihu strká nos. A ty Garetovy oči! Bože... Chudák holka. Unaveně si kroutím pramínek vlasů a pomýšlím na horkou vodu, ve které bych se mohla vykoupat. Na koho tu vlastně čekáme? Ah, nějaký Denny... Drenny? Dýka? Hmm, asi... Klimbám. Už jsem svoje kuře skoro dojedla a všichni se chystáme k odchodu, ale v tom k nám přikráčí nějaký chlapík a dá se do řeči s Edrianem. Trošku zpozorním, Drenny vypadá na zloděje. Taky. Vyslechnu si krátký rozhovor a povzdechnu si. Nudím se. Ty dvě hodiny budou dlouhé... Vyjdu s ostatníma ven a řeknu jim, kde se budu pohybovat. "Budu v tom hostinci, kde naši dva páni slintali, a nebo se budu pohybovat okolo, nehledejte mě. Budu tam. Mějte se." A zmizím. Nechci vidět výrazy "pánů" nad mojí poznámkou, je mi to jedno. To jsem já; drzá. Dám s jedno kuře, ostré. Zvláštní, že se mi ještě nepřejedlo. Potom jdu do města a pokouším něco nakrást, dávám si pozor na staré dědky. Zaměřuju se spíše na stánky nebo staré ženské. (Uuuu... 96%!)

Velekněz Chrámu Havrana - 02. ledna 2014 19:10

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Generál si tvůj příběh vyslechne a pokyvuje u toho hlavou - těžko říct, zda soucitně či nevěřícně. Až domluvíš a omluvíš se, muž si ještě celé vyprávění v hlavě shrne a chvíli mlčí. "Zdá se, jako bys byla hodně z daleka. Posledních padesát let - přinejmenším! - se snažíme tuto pevnost ubránit před nájezdy a sabotážemi elfů. Mnohdy se ani nenadějeme a už na nás z lesů na jihu vyběhne stovka zuřivých bastardů, vraždí naše hlídky, přelézají opevnění, drancují v našich skladech a sýpkách, ... A čas od času se nám povede chytit některého z elfích zvědů, jak prozkoumává místo a situaci. Království nám už posílá velmi málo nových mužů, málo jídla, surovin i zlata." Generál vstane se staženým obočím a málem začne křičet: "Ale já nedopustím, aby to tady ti divoši získali! Jsou to necivilizované existence, které jen kradou a ničí! Mám jich tak akorát dost! Nejraději bych je rozehnal po celých Tichých lesích!!" Náhlý nával emocí pozvolna zmizí a muž se opět posadí a uklidní. "Věřím ti, že k nim nepatříš. Je na tobě, dítě, něco, co tě nad ně ostatní zkrátka povznáší." Povzdechne si. "Mohu ti dát na výběr - mohu tě dát poslat někam lodí s tím, že ti nic nebude hrozit od ostatních elfů, kteří tě mohou považovat za zběha a odpadlíka... Nebo se můžeš přidat k mým lidem zde v Pevnosti a pomoct mi ukončit tu dlouhou hloupou zbytečnou válku." No, zdá se, že je rozhodnutí na tobě.

Velekněz Chrámu Havrana - 02. ledna 2014 21:00

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav - dopoledne, 3. června 149 VR Drenny se s tebou kývnutím hlavy rozloučí a opouštíš jeho obydlí. Jeho domek je poměrně malý a nevýrazný, doslova splývá s okolními domky. Cestu nacházíš tak, že vždy přejdeš na širší ulici, než po které jdeš a po chvíli poznáváš ulici, po které jsi šel již dříve s Vaarim. Proto nemusíš bloudit ani se vyptávat místních. Přicházíš do hostince, šenkýřka na tebe překvapeně pohlédne, nicméně také tě pozdraví. "Hned to bude." oznámí ti. Při tvých slovech, která vyzněla jako by ses jí svěřoval se svým milostným životem, jí vylétne obočí nahoru a koutky rtů pocukávají v šibalský úsměv. Jméno Drenny Čepel jí však výraz zase změní. "Ne pane, nikoho takového neznám... neslyšela jsem o něm. Teď se laskavě posaďte, za chvíli vám tu polévku a čaj přinesu." V hostinci je pár lidí, nicméně ti tě nezajímají tak moc, jako studium. Sedáš si a vytahuješ knihu, než však přečteš předmluvu, přijde hostinská a položí ti na stůl čaj a talíř polévky. Překvapivě se však neotočí a nevrátí se hned k pultu, sedá si na lavici na druhé straně stolu. "Podívejte, další den dopoledne jsem měla koberec nasáklý krví a hodinu jsem ho kartáčovala, ať mi tam ještě někdy přijdou další hosté. Ale musím vám samozřejmě poděkovat za ten vysoký sloupec mincí, které jste nechal na stolku. Alespoň mi to vynahradilo tu námahu. Nevím, co se tam dělo v noci, ale zjišťovat to neminím." řekne ti polohlasem a rozhlédne se po hostinci. "Omluvte mě, mám tady další hosty, které tady obsluhuji. Dobrou chuť..." Hned poté vstává a vrací se zpět k šenku. V knize se nejprve dozvídáš o Štamgastově zhoubě - měchu vína, který se doplnil po každém škytnutí osoby, která se napila jako poslední. Chuť byla údajně velmi sladká a pokud se opilec uhodil a poranil, jediný doušek toto zranění zhojil. Většina dřívějších majitelů však zemřela po prvních několika dnech vlastnictví, když v silné opilosti skočili z hradeb či byli za různé činy popraveni. Podle knihy si tento podivný předmět zapůjčila Modřenka od hraběte Aglora, starosty Zeleného Vrchu, který jej koupil od jistého obchodníka. Druhý artefakt, který jsi rozečetl, byl Tesák jinovatky. Tato zdánlivě obyčejná zbraň má sama o sobě chladnou auru, která snad mrazí vodu i uprostřed léta. Když však zasáhne soupeře, ztuhne - doslova zmrzne - maso v okolí rány. Dálší informace jsi již nevyčetl, neboť ty necelé dvě hodiny uběhly vcelku rychle a každou chvílí by ses asi měl ukázat v docích u zmiňované lodi.

Velekněz Chrámu Havrana - 06. ledna 2014 21:13

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, doky - poledne, 3. června 149 VR Ony slibované dvě hodiny jsou již za vámi a je čas vydat se hledat onu loď. Edrian s Garethem a Imemorií vycházejí z hostince o něco dříve. Je teplo a slunce září, rozpaluje dlaždice. Pár námořníků posedává jen v tenkém stínu beden naskládaných na hromadách, další lidé stěhují z lodí náklad a skládají na ně další věci. Je zde asi tucet lodí roztažených přes celé doky - od nejmenších rybářských člunů, jejiž vlastníci se dnes asi rozhodli odpočívat, až po větší lodě. A poslední, vzadu ukrytá loďka, má svěšenou horní plachtu. Je šedá, téměř přes celou plochu je černá sevřená pěst. Už tady také stojí Zjeh, která se potulovala po městě. Apendix vychází ze stejného hostince o chvíli později, nicméně není nic těžkého najít tuto loďku. Už z dálky může vidět roztodivnou skupinku - rusovlasou elfku, vysokou tmavovlasou ženu a štíhlého plavovlasého muže, u kterého postává nervozní mladík. Oni naopak mohou vidět přicházet muže v hábitu a s holí. Loď je široká asi čtyři sáhy a její délka může být snad patnáct sáhů. Má jeden stěžeň, na kterém je smotaná velká spodní plachta a malá horní plachta je povolená, snad aby mohla být vámi nalezena. Po bocích je několik otvorů na pádla, která jsou však zasunuta. Po palubě přechází pět mužů a pomalu připravují loď k vyplutí. Najednou z podpalubí vyjde Drenny a všechny vás sjede pohledem. "No, zdá se, že jste tady všichni. Vítejte na palubě!"

Vea - 07. ledna 2014 21:38

soukromá zpráva od Vea pro Snad poprvé za celý rozhovor jsem se pousmála. "Ano. Místo, odkud pocházím, není zrovna nejblíže. Dalo by se říct, že je jakousi hranicí mezi tímto nepokojem a tamějším klidem, který by měl být pro les typický a to ještě v případě, kdy je obýván pouze elfy. Proto jsem o okolním světě neměla přehled. To, co jsem poznala za pár dní putování a pobytu tady, jsem nepoznala za celý svůj dosavadní život. Tudíž si asi domyslíte, jak na tom vlastně momentálně jsem. Čímž se dostávám k dalšímu problému." Cuknu sebou, jakmile začne starší muž zvyšovat hlas. Snažím se však vypadat klidně a sebejistě pokračuji v myšlence. "Nerada posuzuji podle toho, co se dozvím jen z jedné strany. Nechci tím podotknout, že bych Vám nevěřila. Jen bych si potřebovala pár věcí zjistit a pokud to bude možné, být svědkem toho, jak to tady vlastně probíhá. Přece jen, pokud se nepletu, žádný z vašich strážných není elf. Nebo snad ano? Třeba by mě nepřijali." Těžce si oddechnu. Stalo se toho opravdu příliš za tak krátkou dobu. A já mám pár minut na to, abych se rozhodla, co vlastně se mnou bude. "Víte…chcete po mně závažné rozhodnutí. Jenže nemohu okamžitě odpovědět. Mohl byste mi ještě jednou vyhovět a dát mi čas? Pár dní. Promluvila bych s elfy v celách. Myslím, že by mi mohli věřit. Současně byste se tvářil, že jste mě zde zařadil třeba jako svou služebnou, aby nepojali podezření, že jsem se k Vám rovnou přidala. Pak bych vám sdělila své rozhodnutí. Bylo by to ve vaší moci?" Pohlédla jsem s prosebným výrazem na generála a tajně doufala, že mi dá trochu času navíc.

Apendix Istar - 12. ledna 2014 15:33

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Rudý přístav - Poledne, doky. Uplynuli dvě hodiny a já přicházím k lodím a hledám tu správnou... V dálce vidím podivnou skupinu a tak k nim pomalu přicházím... ,, Tady se schovává... ,, Řeknu si v duchu, když najednou uvidím loď, ke které jsem měl přijít. Vidím i Drennyho, který vychází z jejího podpalubí... Jdu jako vždy vzpřímeně a klidnou chůzí. Hlavu mám narovnanou. Má hůl ťuká o dlaždice, jak jdu. Na sobě mám skvostný hábit s kápím, které mám nasazené... Když přijdu ke skupině tří lidí a jedné elfce, tak se zastavím, rukou shrnu kápí a řeknu. ,, Rita žehnej, dobří lidé! A jedna půvabná elfko... ,, Zdvořile se poukloním a dámám věnuji polibek na jejich něžné ruce... Poté si každého prohlédnu od paty k hlavě... Koukám na jejich vzhled a vybavení. Samozřejmě chci zjistit, zda je někdo urozený a zda pocházejí z vyšších vrstev a zda jsou třeba i bohatí, či to je jen nějaká vesnická chátra... Poté se hrdě vzpřímím a promluvím. ,, Já jsem Apendix Istar. Velký mág, kronikář, vědec a cestovatel. Vy tu jste taky na požádání Drennyho? ,, Poté přijde Drenny a já se zdvořile a hlavně s respektem poukloním. ,, Tak jsem tu, jak jsem slíbil... O co se jedná? ,, Můj vzhled: Rasa: Člověk Věk: Podle mého vzhledu mě můžete odhadnout tak na 24 let. Výška: 187 cm Váha: 72 kg Věci na sobě: Hábit, stříbrné korále, Efterydovo krystal, prsten, kalhoty pod hábitem, kožené boty, halena pod hábitem, vesta na haleně pod hábitem, spodní oblečení Zbraň: Čarovná hůl. Vzhled postavy: Hnědé oči. Tmavě blonďaté vlasy, které sahají pod ramena. Malá bradka o kterou si pečuje. Tělo má celkem hubené a málo svalnaté. Má hubené, ale dlouhé prsty. Chodí narovnaný.

Velekněz Chrámu Havrana - 19. ledna 2014 09:43

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Koutky muže se lehce zvednou do přátelského výrazu. "Já tě chápu, děvče. Málokdo by si dokázal učinit takové rozhodnutí hned... A je pravda, že bys za své zbrklé chování mohla zaplatit vysokou cenu." Natáhne ruku k číši a jediným mocným douškem vypije všechno víno. "Můžeš tady pár dní zůstat, pak tě ale budu muset požádat o odpověď. Vojáci z toho mohou být nervozní a nemohu si dovolit, aby jejich morálka takto upadala." "Nyní, pokud se nebudeš zlobit, mám ještě pár neodkladných záležitostí. Za dveřmi se zeptej strážných na svou služebnou, provede tě městem a ukáže ti, kde co najdeš." Kývnutím hlavy se s tebou rozloučí a skutečně se začne věnovat jakémusi papírování. Pokud požádáš stráže o služebnou, jak ti bylo nabídnuto, tak jeden z nich odejde k nedalekým dveřím, otevře je a po krátké gestikulaci se vrací na svou pozici. Z otevřených dveří vykoukne mladé, nanejvýše čtrnáctileté plavovlasé děvče v kožených kamaších a v útlé blůzce, u pasu ji visí krátká zbraň. S nejvyšší zdvořilostí, jakou může vojenská dívka mít, před tebe předstoupí a ukloní se. "Přeji dobrý den, má paní. Jmenuji se Inré a s radostí vás provedu našim městem a budu vaší společnicí."

Vea - 20. ledna 2014 20:53

soukromá zpráva od Vea pro Generálova odpověď mě nadmíru uspokojila a napětí ve mně výrazně povolilo. "Děkuji vám, jsem za to nyní vaším dlužníkem. Budu se snažit zvládnout vše co nejrychleji, proto nezapoměňte ohlásit potřebné záležitosti svým mužům, které byly při tomto rozhovoru řečeny." Usměji se a starého nadřízeného vděčně obejmu. "Nashledanou, brzy se zase setkáme." Ukloním se, opatrně otevřu dveře místnosti a kývnu na stráže. "Mohli byste mě dovést za jistou služebnou? Bude mne následujících pár dní zaučovat." Děvče, za kterým mě zavedli, bylo zhruba v mém věku. Snad jen o něco málo mladší. Byla hezky oblečená a působila na mě velice sympatickým dojmem. "Dobrý den, Inré. Mé jméno Vea a nemusíte mne oslovovat má paní, tedy pokud jste k tomu nedostala výslovný příkaz." Oplatím dívce úklonu a požádám ji, jestli by mě nemohla provést už teď. Cestou jsem přemýšlela, na co se zaměřím a prvním bodem mého pomyslného žebříčku se stal rozhovor s vězněnými elfy. Tímto se mé myšlenky stočily k Lorsanovi. Přepadla mě touha a zvědavost podívat se, jestli je v pořádku. Byla jsem mu v podstatě vděčná, jelikož mi byl oporou, když jsem se zde dostala za poněkud nepříjemných událostí, jež tomuto zajetí předcházely. Promítl se do role mých bratrů, jakožto ten, co nademnou drží ochrannou ruku a chce mě ušetřit od všech případných nebezpečí, které by mě mohlo potkat. A také jsem nemohla vyhnat z hlavy ten obraz jeho propadlých a zubožených tváří. Tím jsem se dostávala zpět k samotnému generálovi. Ač ze mě značná část nedůvěry opadla, byly zde určité nejasnosti, které mi neseděly do souvislosti s celkovým dosavadním průběhem situace. Jak to mezi elfy a lidmi doopravdy je? Napadají se navzájem nebo je tato letitá nevraživost na obou stranách? Otázek byla spousta a já na ně musela najít odpověď za pár dní. Pak musím z celkového průzkumu vyvodit, na jakou stranu se vlastně přidám. A nebo jestli nakonec budu sama proti všem, což by však pro mě byla jistá smrt. "Inré? Mohla bych se tě zeptat, jestli by bylo možné, aby jsi mi sehnala kus papíru, kde bych si zaznamenala, co jsi mi řekla o tomto městě? Chtěla bych mít tyto poznámky vždy po ruce." Věnovala jsem dívce rozpačitý pohled a zaměřila svůj zájem na ni. "Jak jsi se sem vlastně dostala? A co tvůj názor na elfy? Nedělá ti problém se mnou vůbec komunikovat a trávit nějakou chvíli svůj čas?"

Edrian - 27. ledna 2014 00:19

soukromá zpráva od Edrian pro Rudý Přístav - "Slyšela jsi je, z Hnutí odporu se stala babská povídačka! Lidi si už ani nevzpomínají, jaké to bylo, když Brána nebyla pod vládou hrdlořezů. Jako kdyby léta Roderickova boje nepřinesly vůbec nic," povídám si s Ime o tom, co jsme se dozvěděli v hospodě na cestě do přístavu. Situace v Bráně je podle všeho ve velmi bídném stavu. A ještě tam hledat kousek magického artefaktu, no potěš. Procházíme přístavním molem kolem různých lodí a námořníků, kteří zde vykládají různé bedny s nákladem. Až skoro na konci kotví menší loď, blízko ní postává Zjeh. Takže nakonec přece chce s námi cestovat... Jestliže by tomu bylo jinak, využila by svou 'procházku městem' jako možnost k útěku. Chvíli čekáme u lodi, jednak na Drennyho, druhak na Drennyho člověka, který by se k naší výpravě měl připojit. Za okamžik z davu vystoupí docela vysoký muž ve zdobeném hábitu. Připomínal mi svým vzhledem Rolanda Oracu i Ernesta. Dalo by se říct takové knihovnické ražení. Od pohledu nemohu říct, jestli je to člověk, či elf. Byl poměrně vyhublý, ale očividně fyzickou sílu k boji nepotřebuje. Tudíž něco na styl mága. Z jeho pozdravení jsem hned věděl, že tenhle člověk se mi bude líbit. A navíc má chlapské oko na ženský element podobně jako já. Ještě během té chvíle jsem poznal, že jsme mu podřadní a trochu se vyzdvihuje. Možná se snažil téhle špinavé sebrance složené z dvou míšenců, kluka z ulice a elfkou, živící se z kapes druhých, představit co v nejlepším světle a toto z toho vzniklo. Nechci ho hned na první pohled soudit, čas o nás všech ukáže víc. "Také buďte pozdraven, pane," zdravím muže typicky edrianovskou elegantní úklonou. Je o trochu menší než já. Nemohl jsem si nevšimnout jak si nás prohlédl od hlavy k patě. Zkoumá, jestli má vůbec cenu se skupinou jako my ztrácet čas? Zdá se mi to, nebo z jeho představení cítím něco urozeného? Člověk s tolika zájmy musí mít alespoň kapku modré krve, nebo pocházet z mocné nebo bohaté rodiny. Vzdělání tedy má. "Mé jméno je Edrian, je mi ctí vás poznat, Apendixi," jako formalitu mírně poukloním hlavou. Více o sobě neříkám, bylo by to zbytečné, člověk jeho vnímání si určitě vyvodil, co jsem, sám. "A tento mladý muž je můj učeň, Gareth," představím i kluka, který se uctivě hluboce ukloní, možná i příliš. Je na něm vidět jeho pokorná povaha a respekt k vyšším autoritám. A ne, naše skromná družina je zde, aby splnila úkol Ernesta Hbitoprstého ze Zeleného Vrchu. To vy jste zde, protože jsme požádali Drennyho o pomocnou ruku... Je to trochu komplikovanější, vše si povíme při cestě do Brány až budeme mít na sebe více času, řeknu mágovi zkráceně, protože vidím, že z podpalubí přichází Drenny Čepel. Pozdravím jej a seznám, že je načase se nalodit. Edrian a jeho učeň Gareth Gareth vzhled: jako na obrázku, avšak nyní poznatelně čistší a v novějších šatech. věk: vypadá, že mu kolem šestnácti let. zbraně: starší tesák v ošoupané pochvě. Edrian rasa: půlelf, má elfsky řezané rysy, zašpičatělé uši. věk: vypadá přibližně na 22 let, ale díky elfské krvi je starší. co má na sobě: kožené kalhoty s opaskem, na kterém má připevněnou pochvu s kordem, vysoké boty a volnou košili. Oblečení lehké a pružné, vybavení rozhodně kvalitní, kůže s výborného materiálu. Na zádech vak. zbraně: u boku se mu houpe rapír, na opasku v pouzdrech několik vrhacích nožů. vzhled: dost vysoký, štíhlý a obratný muž. Má světle modré oči a plavé vlasy, opálenější kůži a šlachovité tělo. Ve tváři stále švihácký výraz. V dřívějších příspěvcích popsán "chlap jako hora". Již od pohledu jasné, že jej ženy shledávají atraktivním. A ano, z jeho zbraně můžete usoudit, že je to šermíř...

Imemoria "Ime" - 28. ledna 2014 20:01

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Rudý přístav "No jo, za dobrotu na žebrotu. Dneska se člověk snaží a v rámci pár let to jde všechno do kelu," odpovím Edrianovi zatímco se protahuju. Hospody jsou tak stísněná místa. Ale ten salát tam měli fakt dobrej... Uznám v duchu a spustím ruce podél boků. V docích to jde cítit rybinou, jak jinak. Ryby mám docela ráda, ale tohle je pro můj citlivý nos opravdu puch. Nakrčím nos. "Asi mi odumřely čichové buňky," hučím si sama pro sebe, když se konečně dostaneme ke Zjeh a určené lodi. Zaujmu kontrapost a čekám co se bude dít. Občas zvědavě kouknu po Zjeh nebo Edrianovi, protože ti se do města hodí od přírody. Kdežto já jsem tygrem ve městě. Potřesu hlavou a rozhlédnu se po přístavním molu. A pohledem narazím do chlapíka, který si to štráduje zrovínka k nám. Z dálky ho typuju na... no, nějakýho mnicha, učence nebo možná kouzelníka, já nevim, všechno to jsou lidi, na který uprostřed hvozdu nenarazíte. Ze seznamu možných povolání můžu rovnou vyškrtnout lapku, pytláka nebo lovce, na to má moc nóbl oblečení... Když dojde k nám, pozdravím ho obyčejným "dobrý den", takže asi rozhodně nebudu ze stejné společenské vrstvy jako on, když je neoháním výrazy "žehnat". Když si nás měří, bez nejmenšího zaváhání mu pohled opětuji a tiše mu jím slibuji, že ať si o mě udělal jakýkoli obrázek, ještě ho budu mít čím překvapit. A na oplátku začnu posuzovat jej. No, podle tý berličky to asi bude kouzelník... Dojdu k uspokojivému názoru, který je mi zanedlouho potvrzen. Hmm... cestovatel, to vysvětluje, proč je v přístavu... Že by to byla ta slíbená pomoc od Drennyho? No, mág by nebyl vůbec k zahození, jen jestli to není nějaký břídil... Letmo pokukuju po Edrianovi, co on na něho... Začíná mě docela štvát, že musím ve všem spoléhat na něj. Jen počkej až vypadneme z města... Slíbím mu v duchu. Pak už mě nebude nic omezovat... V duchu se té myšlence zazubím, ale navenek se to projeví pouze mírným zacukáním koutků. Prozatím budu naší skupině obstarávat oči a uši, když Edrian obsluhuje ústa... Gareth, to je takový... no... část trupu, pravděpodobně žaludek, protože minimálně do toho Edrianova nejspíš chce dohlédnout, podle toho, jak mu pořád visí pohledem na rtech... A nakonec Zjeh... Tak tu bych bez urážky přirovnala k prdeli- pořád je poslední a loudá... Mám ráda svižné tempo, takže mi to trochu vadí, ale při věčném čekání jsem se naučila být trpělivá... Ale i lovci jednou trpělivost musí dojít. Takže abych se vrátila k původní myšlence, prozkoumávám pohledem okolí, i když to pravděpodobně není nutné a nic nám nehrozí... Každopádně, člověk nikdy neví. A stejně tak sleduji a poslouchám okolí, když se naloďujeme. Drennymu na pozdrav uctivě kývnu, nechci si naštvat kapitána lodi. Imemoria Imemoria je vysoké postavy, spíše šlachovité. Dlouhé černé vlasy s několika prameny v tmavším odstínu nosí sepnuté kouskem kůže na temeni, hluboké tmavé oči si klidně měří okolí. Na sobě má černou košili a plátěné 3/4 kalhoty. Chodí bosa. U pasu má brašničku a nůž. Z jejího postoje i pohybů se vyzařuje jakýsi klid a zároveň ostražitost lovce, přesto však sebou při hlasitějších zvucích občas trhne. Při chůzi našlapuje špička pata.

Zjeh - 29. ledna 2014 11:39

soukromá zpráva od Zjeh pro Rudý přístav Loudám se městem. Už mě to nudí, snad už ty dvě hodiny uběhly. Zrakem zapátrám po kostelu. Brzy ho najdu a podívám se na jeho hodiny. Mám ještě tak... dest minut. Vyvalím oči, ale hned se zase zklidním. Odfrknu si. Heh, má vůbec cenu se s nimi toulat světem? Bůvíkdo se k nám ještě přidá! Pak si vzpomenu, že mě z větší pravděpodobnosti čeká peněžní odměna, tak trošku pookřeju a svižně se začnu proplétat mezi lidmi. Zanedlouho jsem v docích a vidím, že u loďky s pěstí na plachtě už čeká pár lidí. Edrian, Gareth, Imemoria a nějaký chap zabalený v hábitu. Drží nějakou hůl. Otřesu se. Připadá mi jako svatoušek. Povzdechnu si. Že já jsem radši nezůstala ve městě... Dalo by se tu toho dost nakrást! Když příjdu, všechny pozdravím kývnutím hlavy a představením se. Pak už tam jenom všichni stojíme vedle sebe jako pitomci a čekáme, jestli někdo něco řekne nebo až si pro nás někdo příjde. Když se konečně Drenny ukáže, taky na něj kývnu, podobně jako Imemoria a vejdu na palubu. Loďka je to malá, ale pro krátkou cestu nám bude stačit. Co bych taky chtěla, jedu úplně zadarmo, takže už to je dost velký přepych. Přesunu se k okraji paluby a dívám se na moře. Zobrazit SPOILER Oblečení i postava dle obrázku: Obličej:

Velekněz Chrámu Havrana - 29. ledna 2014 23:07

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Inré je nejprve překvapená z tvé reakce, nicméně o chvíli později se vzpamatuje. "Oh, omlouvám se! Od mala žiji tady a je mi nezvyklé říkat nadřízeným jinak než... snad chápete." Vycházíte spolu ven a nejprve tě zavede na sever města. Většina budov jsou zde zcela civilní, bydlí zde obyčejní lidé. Inré ti říká, že dříve zde bydlelo více lidí. Časem se však situace zhoršila a nyní je polovina domků bez svých obyvatel, některé z nich používá místní posádka jako sklady. Ukázala ti i místní "trh" - pár krámků se smíšeným zbožím, potravinami a starým harampádím. "Tamten muž - starý Brenn - je řezbář." ukáže prstem na muže sedícího na dřevěném špalku. V ruce drží kus větve a opracovává jej širokým nožem; u nohou má hromádku třísek a hoblin. "Celý život strávil zde v Pevnosti a nehodlá ji opustit. Je už skoro slepý, přesto si dokáže na první pohled zapamatovat všechny detaily a ztvárnit je na svých soškách. Nemyslíš, že je to úžasné?" Muž si vás nevšímá, jste asi patnáct sáhů daleko, jen dál vyřezává a jestli vůbec ještě vidí, určitě by vás dvě pořádně neviděl, dokud byste nepřišly blíže. Jižní část města je naopak vojenského rázu a právem zde náleží jméno "První Pevnost". Zde je již více lidí, zejména ozbrojenců. Většina z nich jsou muži. A ačkoliv podle Inré dostali rozkaz na tebe nesahat, dokud si to vysloveně nebudeš přát, někteří na tebe vrhají nehezké pohledy a hladí u toho jílce svých mečů zavěšených u pasu. Další si tě nevšímají - snad tě neshledávají natolik zajímavou, aby ti věnovali svůj čas, možná tebou natolik opovrhují že tě přehlížejí záměrně... Ale je zde i menší část obyvatel, kteří na tebe hledí přátelsky. Děvče ti ukazuje kasárny, zbrojnici, místní hostinec na zvednutí morálky (okolo kterého se také vyskytuje několik děveček ve svůdných šatech) a tobě krátce ale dobře známá šatlava. Také ti řekla, že to, co jsi zatím viděla, není celé město. Část města je ještě u pobřeží asi dvě míle na sever. "Je to přístav obehnaný palisádami." řekla. Žijí tam další lidé - rybáři, zemědělci a pár vojáků, kteří zabezpečují bezpečný převoz zásob z doků do města. Této odlehlejší části se mezi lidmi říká jednoduše "doky". Na tvůj dotaz ohledně papíru kývne a hned tě dovede k lavici poblíž jednoho z domků. "Posaď se tady." řekne ti a odběhne dovnitř. Po chvilce se vrací, v jedné ruce srolovaný svitek papíru, v druhé kalamář a v ústech psací brk. Nejprve před tebe položí svitek s kalamářem, pak vytáhne z pusy seříznuté pero a podá ti jej. "Omlouvám se, chtěla jsem říct, ať se tady posadíte." pískne provinile. Svitek je dost velký na to, aby sis na něj zaznamenala vše podstatné, co bylo řečeno a ještě ti alespoň třetina místa zbude, pokud nebudeš psát zbytečně velkým písmem. "Narodila jsem se v Bráně. Maminka je švadlena a tatínek byl rybář. Byli jsme chudí a rodiče mě radši poslali sem do kasáren jako služebnou. A možná budu za pár let i panna čepele!" Jde vidět, že je ze své budoucnosti ženy v armádě opravdu nadšená. "Někdy se mi po rodičích trochu stýská... Ale v létě budu moct na měsíc opustit posádku a navštívím maminku a sestřičku!" Sedá si na dřevěnou stoličku naproti tobě a opírá se o lavici. "Elfů jsem zatím moc zblízka nepoznala. Většinou to byli takoví ti zlí, které zavřou na dlouho do kobky a nechají je tam. Ale minulou zimu tady připlul na nějaký čas jeden elfí šlechtic ze severu Království! Sloužila jsem mu a občas mi řekl něco o jeho městě. Někdy bych se chtěla podívat třeba do Zlatého Přístavu!"

Velekněz Chrámu Havrana - 02. února 2014 21:30

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, doky - poledne, 3. června 149 VR "Ano, o co se jedná." zopakuje Drenny pro sebe Apendixova slova. "Tito lidé mě požádali o pomoc." řekne a mávne rukou Edrianovým směrem. "A jelikož jednali ve jménu muže, který byl dlouhé roky přítelem mého otce, nezbývá mi nic jiného, než jim vyhovět. Než vám vyhovět." Drennyho rty ztuhnou v němé slabice, kterou se chystal říct. Chvíli přemýšlí a pak opět spustí: "No ale jelikož nemám čas a tady pán -" pohlédne na Apendixe "- má u mě menší a zatím nesplacený dluh, vydá se s vámi kam budete chtít." Drenny se vítězně napřímí a pousměje se. "Dále tady mám k dispozici tuto skvostnou loď a dále od přístavu také menší stáj. Předpokládám, že budete chtít někam cestovat - ať to bude kdekoliv v Království, jedno z toho určitě využijete." "Takže myslím, že vás netřeba dále zdržovat - přeji vám úspěch na vaší výpravě! Sbohy!" Drenny se rozloučí a odchází pryč od lodě...

Edrian - 03. února 2014 23:36

soukromá zpráva od Edrian pro Rudý přístav, doky, na lodi Ještě poznatek mých úžasných pozorovatelských schopností - tedy o vztahu Drennyho a pana Apendixe. Možná je zbytečné tohle nějak dál popisovat a neustále se zaobírat věcmi ohledně nového neznámého. Ale pokud se má řešit všechno, co se mi šustne hlavou, tak budiž. ...Těm, kterým to duševně ublíží či jinak poškodí se omlouvám... Nuže, viděl jsem, či jsem spíše pouze zahlédl, jak se Apendix před Drennym mírně uctivě uklonil. Trochu víc zdvořile než by se teoreticky mělo obyčejně zdravit. Podle mě není Drenny zrovna typ muže, který by mágovi padl do oka - tím myslím, že nevypadá zrovna čistě a upraveně - neoholené strniště, zašpiněné šaty... a taky myslím, že nemá zrovna moc velkou úroveň vzdělání. V tomto se lze zamyslet, jestli se znají delší dobu - pokud ano, Apendix jistě dokáže uznávat člověka nejen po povrchové stránce, ale i po duševní; pokud se neznají dlouho, což je taky možné, zřejmě mu musí být za něco vděčný. Po Drennyho řeči mi už to takřka jasné - neznají se dlouho a Apendix mu něco dluží, možná za pomoc? Další část zní, jakoby se tady jednalo o obchod s lidmi, otroky. To se mi moc nelíbí, nechci, aby někdo byl v této družině proti své vůli. Kdo by chtěl jít hledat kousky nějaké extrémně mocné zbraně na takové místo, jako je Věž? Většina lidí by řekla, že to už spíš najdeme vlastní smrt. "Děkujeme za pomoc, pane Čepel. Ještě se někdy shledáme a tentokrát vám vaši pomoc oplatíme," rozloučím se s Drennym menší úklonou. Pak se obrátím na Apendixe: "K ničemu nejsi nucen, tato výprava je velmi nebezpečná, dá se říct i 'otázka života a smrti', pokud zde nechceš být, můžeš odejít. Rozmysli se, druhá možnost se nejspíš ani nenaskytne." Kdo ví, jestli nepřehodnotil své rozhodnutí, co spatřil takovou prapodivnou skupinku dobrodruhů. Zajdu za nějakým námořníkem na palubě a zeptám se, kdo je kapitán nebo někdo, kdo tady šéfuje. Když mi ho ukáže, přijdu za ním a představím se a tak dál, že jsme tu, protože jsme pana Drennyho Čepel požádali o pomoc. "Nastavte směr Brána, kapitáne, to je náš cíl," poplácám ho po rameni a kývnu na něj hlavou.

Velekněz Chrámu Havrana - 04. února 2014 19:09

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Rudý Přístav, doky - poledne, 3. června 149 VR "Říkejte mi Kapitáne." představí se muž Edrianovi, potažmo všem suchozemským krysám. "A tohle je naše loď." ... "Támhle je vstup do podpalubí." mávne Kapitán na dřevěná dvířka v podlaze na zádi lodi. "Můžete si tam lehnout do sítí, když budete unavení. Taky tam jsou zásoby, Mistr nařídil pro každého zajistit jídlo na pár dní." Kapitán se otočí a podívá se na vás méně příjemným pohledem. Je to mohutný muž s divokým strništěm a krátkými hnědými vlasy, v zuřivosti z něj tedy musí jít vcelku hrůza. "Je to dobrý jídlo, žádnej seschlej chleba a plesnivej sýr! Takže bych nerad poslouchal řečičky o tom, že se tady nedá nic jíst!" Muž si odfrkne, zklidní se a dodá: "Taky tam jsou sudy s vodou. Moc jí neplýtvejte, jo? A taky doufám, že nikomu z vás není na lodi blbě, jinak si podlahu vytírá sám..." Na tomto kapitánovi Kapitánovi je zvláštní, že ačkoliv by se bezpochyby mohl obléct do něčeho "vznešenějšího", mezi ostatními námořníky rychle splyne. Jeho oděv je prostý a pilně pracuje, i když by mohl jen posedávat za kormidlem. Zdá se, že jediné, co ho dělá něčím víc než zbytek posádky, je jeho přezdívka. A zatímco vám Kapitán ukazoval svou loď, ostatní připravili loď k vyplutí z města. "Jen ještě jedna maličkost..." řekne tiše Kapitán a všichni námořníci se sejdou na palubě v menším kruhu. Celkem jich je sedm, což je na takovou loďku tak akorát, pokud s ní neplánujete válčit. Už jako při dlouho připravovaném rituálu všichni najednou pokleknou na pravé koleno, narovnají záda a zavřou oči. "Ó Valesko, dcero Eiy. Chraň prosím tuto loď tak jako své dítě. Dej, aby se neroztříštila o útesy; dej, aby ji nepřepadli mořští zloději. Dopřej této plavbě zdar, s tvou vůlí ať ve zdraví zakotvíme v přístavu. Sláva tobě..." Námořníci odříkávají slova potichu a jejich hlasy se proplétají v celek nepříliš vzdálený mrazivé kletbě. Po této modlitbě se loď vydává na moře a pluje na jih přibližně tři míle daleko od pobřeží.

Apendix Istar - 05. února 2014 10:28

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Na lodi... Jak jsem přicházel v přístavu k té družince, tak oči ze mě spustit nemohli... Já se jim ani nedivím. Jistě ještě nikdy neviděli tak skvostně oblečeného a rovně chodícího muže... První mě pozdraví mladý muž a věnuje mi menší úklon, což o něm dokazuje, že asi nějakou tu etiketu společenského chování zná. Poté se mi představí pod jménem Edrian a zdvořilosti nešetří. Znovu se poukloní a já mu za jeho zdvořilé chování věnuji menší úsměv. Pořádně si prohlídnu Edriana s účelem zjistit o něm co nejvíce. Jedno už vím, slušně pozdravit umí. Díky dlouhým plavým vlasům, co mu zakrývají uši, nemůžu zjistit, zda je to člověk, či elf. Každopádně podle rysů v obličeji a celkově stavěnému tělu usuzuji, že má v sobě elfské geny, ale zároveň i lidské... Oblečen je do obyčejné košile, ale za to do pěkných kožených kalhot a vysokých bot. Na opasku má připevněnou pochvu s kordem a rapír. Taky si všimnu několika vrhacích nožů. Edrian je celkem vysoký a štíhlý muž. Podle jeho výrazu v obličeji usuzuji, že to taky nebude žádný svatoušek. Minimálně můžu usoudit, že ženám a zabíjením nepohrdne... Poté mi představí svého fámula Garetha, který je u něj v učení. Očima sklouznu na toho holobrádka a s nezájmem je opět zvednu. ,, To u nás v akademii učni a kde jaký pohůnkové nosí pěkné hábity, prsteny a amulety se jim houpají na krku. Tenhle je oproti nim pěkný hadrník... ,, Edrian mi poté začne povídat velmi překvapivé a zajímavé věci. O tom, že tuhle družinku vyslal na úkol Ernest Hbitoprstý... ,, Cože? Ernest Hbitoprstý? To snad není možné... To je pro mě opravdu překvapení... Příjemné překvapení. Dosti možná je tohle ta družina, se kterou jsem se měl kdysi sejít, než se všechno zvrtlo... Uvidím, co mi řekne více... ,, Zamyslím se, ale potom se dále snažím tvářit, jako bych žádného Ernesta neznal a že nevím nic o téhle výpravě. Poté ještě řekne, že já tu jsem na požádání jich a ne Drennyho. To on mě jen pro ně našel. Lhal bych sám sobě, kdybych si tvrdil, že nejsem z těchhle zpráv překvapený... Dále mě pozdravila vysoká půlelfka s havraními vlasy. Na sobě má tmavou košili. Krátký kalhoty a bosý nohy napovídají k tomu, že asi čeká, že na lodi bude mokro a budou tam hluboké kaluže. Jinak si neumím vysvětlit, její bosí nohy... No, podle toho jak stojí, jak vypadá a jak mě pozdravila, mi přijde jako nějaká vlčí ženská... Či bosorka co bydlí v chatrči u mokřadu. Ale jak se říká, neodsuzuj člověka, dokud ho neznáš pořádně... ,, No uvidíme... ,, Pomyslím si, když si jí ještě jednou změřím pohledem. Samozřejmě mé oči, nenápadně okouknu její ženské tvary, abych mohl usoudit, zda mi stojí o snažení... Její pouhé dobrý den, na mě moc dojem neudělalo. Ani se mi nepředstavila, či aspoň milý úsměv za můj polibek nevěnovala... ,, Ona to asi opravdu bude nějaké dítě lesa, možná divoká bosorka... No nechme bejt... ,, Pomyslím a ještě naposledy mé oči sklouznou k jejímu poprsí a zároveň k jejím očím, na které se ze slušnosti usměji... Jako poslední se mi představí elfka s ohnivými dlouhými vlasy. ,, Opravdu zajímavé... Tahle družina má vlasy barevné, jako na louce kvítí. ,, Při té myšlence jsem se musel pousmát. Mladě vypadající elfka, se mi na rozdíl od vlčí dívky představí, jako Zjeh. ,, Žádná sláva, ženský... Vaše společenská etiketa dosti pokulhává. No ještě se uvidí, ke které holotě jsem se zase přidal... ,, Každopádně Zjeh vypadá jako nějaká zlodějka. Kožená zbroj, dýka a hluboké kápí napovídají, že naše malá pekelnice asi ráda krade a vráží lidem do zad dýku. Taky řádně pohlédnu na Zjeh a též nezapomenu sám sobě ohodnotit její ženské tělo, obličej, poprsí a jiné rysy... Též jí věnuji úsměv, za její pozdravení. ,, Opravdu družinka k popukání... ,, Pomyslím si... Poté se pustí do řeči Drenny. Řekne, jak se věci mají a já začínám mít v některých věcech jasno. Při slovech Drennyho, že se s touhle družinou vydám, kam budou chtít, se musím lehce ušklíbnout... Poté nám řekne, že na cestování máme tuhle loď a menší stáj. Pak už se jen rozloučí a chystá se k odchodu. Trochu mě mrzí, že Drenny nepopluje s námi, i když jsem věděl, že ne, aspoň trochu sem v to doufal... Když vidím, že už odchází, tak ho ještě rychle doběhnu. Začnu šeptat, aby to slyšel jen on. ,, Počkej příteli. Ještě jednou ti děkuji za záchranu života. Apendix Istar nezapomíná! Vydám se s nimi na výpravu, ale pamatuj, dokud budu živ a budeš mě potřebovat, tak vyhledej nějakého mága, co by se dokázal se mnou u v mysli spojit a já přijdu. Měj se dobře. Rita s tebou, příteli... ,, Rozloučím se a dojdu zpátky k družině. Edrian opět na mě promluví. ,, Nemusíš se strachovat, nejsem nucen. Na tuhle cestu jsem se připravoval dlouho a vím, že Věž není místo k odpočinku. Buďte rádi, že máte někoho, jako jsem já. Velkého mága! ,, Pyšně zdůrazním. ,, Beze mě byste těžko zvládli najít úlomek v místech, kde kdysi žili velcí mágové. ,, Nedivil bych se, kdyby jim všem spadla čelist. Určitě musí být všichni překvapeni, jak to že vím, kam máme namířeno a co mají v plánu... ,, Kdyby věděli... ,, Pomyslím si a usměji se. Těší mě, že na výpravu, na kterou jsem se chtěl vydat sám a kdyby při mě stálo štěstí tak s doprovodu několika najatých žoldáků, teď popluji zadarmo na lodi, družinu už mám a k tomu ještě potěším mého přítele Drennyho... A co k tomu ještě? Splní dávný slib Ernestovi. Pak přijde kapitán lodi. Vypadá na pěkného hadrníka. ,, Lůza jedna! ,, Pomyslím si, ale mlčím. Kapitán téhle lodi je on a já bych velmi rád doplul bez problémů, kam máme. Začne nám popisovat loď a řekne, že tu je dostatek jídla a vody... Že prý je jídlo dobré. ,, To posoudím sám... ,, Pomyslím si a ušklíbnu se. Můj koníček ve vaření způsobil to, že dosti často bývám mlsný... Ale když není nazbyt, tak i suchý chleba sním. Pak nás upozorní, abychom neblili na podlahu. Už jsem na lodi plul a tak by to pro mě neměl být problém. Ale kdyby jo, tak to vyhodím přes palubu do moře... Pak se všichni námořníci, včetně kapitána pomodlí před plavbou a já na důkaz zdvořilosti, a abych neurazil bohy, skloní s úctou hlavu a jakmile domluví, tak jí opět narovnám. Po modlitbě vyplouváme. Okamžitě se vydávám do podpalubí, kde máme údajně svá místa a sítě na spaní. Chci tam být jako první a vybrat si to nejvíce pohodlné a samozřejmě tak umístěné místo, abych mohl nerušeně pracovat. Jakmile družina dorazí za mnou do podpalubí, můžou vidět, jak ležím na zádech na své nově vybrané síti a jemně hladím svůj bílí nezářící křišťáloví amulet na krku. Jsem potichu... Jen hledím na svůj amulet, který držím v prstech. Byl jsem první, kdo se představil. Nyní ať mluví oni, zda mají něco na srdci...

Vea - 05. února 2014 17:15

soukromá zpráva od Vea pro "Ale jistěže chápu. Asi bych měla být více tolerantnější ke zdejším morálním pravidlům. Řekněme, že v lesích nabývá zdvořilost poněkud jiného významu. Třeba ti při zajetí příslušníkem cizího kmene zůstane alespoň jeden prst, jenž je v půlce naříznutý a volně ti visí na ruce. Není slušné, aby nechával svou oběť nedostatečně trpět." Pousmála jsem se a záměrně dala poslední větě sarkastický ton, ačkoli nebyla zase tak daleko od pravdy. Při procházení městem jsem se snažila zapamatovat co nejvíce míst, abych se později snadněji zorientovala. Detailní popis, který mi Inré sdělovala, tomu značně napomáhal, a tak jsem si do paměti vryla ty nejpodstatnější záchytné body. Odvrátila jsem zaujatý pohled od zničených domů. "Co se stalo, že jsou na tom okolní lidé tak špatně? Celkově to tady vypadá dost liduprázdně." S lítostí v očích jsem sledovala slepého řezbáře. Příbližit jsem se neodvážila a pár kroků od něj sledovala zručně opracované sošky. Byl dokonalou ukázkou toho, co z člověka udělá citová vazba k čemukoliv. Pokývla jsem hlavou a pokračovala s dívkou k další části oblasti. Těžká vojenská atmosféra probudila najednou všechny mé smysly natolik, že se mě zmocnila paranoia neustálých pohledů a potenciálních útoků, jako tomu bylo při únosu do Pevnosti. Vypadá to, že neustálé boje s elfy vyvolaly ve vojácích takovou nenávist, že elfa poznají ze zavřenýma očima na míle daleko. Obyčejným vesničanům však moje přítomnost očividně nevadila. Jakmile jsme se trochu vzdálily, zeptala jsem se Inré, jestli je vůbec možnost, že přežiju. Začal ve mně opět hloubat neklid a plamínek pochybnosti. "Jak moc jsou vojáci oddaní generálovi? Vsadím se totiž, že kdyby byla noc a my se tu procházely, bez mrknutí oka by příkaz mé nedotknutelnosti porušili…nemám z tohoto místa dobrý pocit." Po krátké debatě jsme se zastavily u jednoho domu. Usmála jsem se nad omluvou dívky a mávla rukou. Vděčně jsem přijala brko s papírem a začala si psát v krátkých poznámkách skutečnosti, jež mi byly doposud známé. Zároveň jsem okem pozorovala případné nebezpečí a Inrénin docela rozmanitý život vzhledem k jejímu mladému věku. Z vyprávění jde poznat, že byla nejspíš vychovávána jinak než její vrtevnice a to se mi na první dojem zdála pomalu jako zajatkyně proti své vůli. "A máš vůbec nějaké přátele? Proč jsi přijala zrovna tenhle osud? Cožpakj neexistuje lepší směr cesty?" Odmlčela jsem se. "Hmm…zajímavé. Pochybuji, že elfové v okovech budou vypadat přátelsky, což může vést k předsudkům. Jak se k tobě choval ten, kterému jsi sloužila? A jestli to nějakým způsobem dopadne, mohla bych ti nabídnout svou společnost a vydat se s tebou ke Zlatému přístavu. Samozřejmě jen v případě, že bys měla zájem."

Imemoria "Ime" - 16. února 2014 20:50

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Loď Co se tady událo tak ve zkratce? My jsme se nalodili, Drenny se po krátkém proslovu vylodil a Apendix s námi zůstal, i když nemusel. Edri pak ještě zašel oznámit kapitánovi lodě, kam že to bude. Kukla jsem na chlápka, který to tu má na povel a uložila si jeho podobu do paměti pro pozdější použití. Mořští vlci se pak ještě srotili v kolečku, aby poprosili svoje božstvo o příznivý vítr, málo boří a já nevím o co ještě tak námořníci prosí. Každopádně, proti gustu žádnej dišputát, ale já se k vám nepřidám. Pak naši nemořští nevlci zalezou do kajuty a jsou rádi že jsou... Jenže já mám trochu jiné nároky. Žaludek se mi sice trochu houpe, ale není to nic, co bych nepřežila, takže zajdu za Kapitánem a optám se ho, zda pro mě nemá něco na práci. Nakonec se najde práce i pro suchozemskou krysu, jakou jsem já a tak teď pochoduju po lodi, nakukuju kam se dá, občas klepu klouby na dřevo, prostě co se dá, abych zjistila jeho stav. Nikde na lodi nebylo žádné ztrouchnivělé dřevo, což bylo dobře, jen v podpalubí protékala trocha vody, což dobře nebylo, ale když jsem to kapitánovi nahlásila, poslal jednoho z námořníků to spravit a pak už to zase dobře bylo. Pokud pro mě měl kapitán nějakou další práci, chopila jsem se jí, pokud ne, zalezla jsem do kajuty za ostatními, lehla si do jedné ze sítí a před tím, než jsem usnula jsem ještě řekla Garethovi: "Vzbuď mě, kdyby někdo ode mě něco potřeboval."

Edrian - 17. února 2014 22:03

soukromá zpráva od Edrian pro Cesta na lodi a vnitřní pochody Pan Apendix Istar… je samé překvapení, říkám si, když povídá, jak je připraven na výpravu do Veže. Dělám, jako kdybych to neslyšel, stisknu rty a kývnu. Pak se vydám za Kapitánem.   Jak je možné, že ví, kam míříme? smýšlím a propojuji si fakta, zatímco zkoumám mořskou hladinu za odříkávání modlitby námořníků. Je to přece kouzelník, magická branže – mohl znát toho neznámého temného vyvolávače, jenž na nás v lese poslal houf smrtonosných černých stvoření za té noci, po které jsem pohřbil své přátele? Je to stoupenec Rolanda Oracy a je zde, aby s námi putoval, získal části Drápu a potom, až bychom mu začali věřit, nám vrazí kudlu do zad a zmizí jako pára nad hrncem? Kdo ví. Začínám přemýšlet retrospekcí. Určitě chtěl, abychom se to dozvěděli, jistě se nepřeřekl… to plyne ze způsobu, jakým to řekl. Hraje si s námi nějakou pošetilou mágovskou hru? Musím si s ním promluvit, ale teď ne, odešel do podpalubí.   Stojím nebo se pomalu procházím po palubě, ovšem dávám pozor, abych nepřekážel. Dále sleduji horizont moře, kam nejdále dohlédnu. Je jako nikdy nekončící zvlněná modrá pláň. Pak si všimnu jednoho námořníka, který se na kraji lodi drží jednou rukou lanoví a podobně jako já zírá do dálky. Má tvář ošlehanou větrem, delší hnědé vlasy svázané v culíku a na hlavě má uvázaný šátek. Pozdravím ho a dám se s ním o řeči. Začnu nenuceně o výhledu, pak se posupně bavíme o tom, jak je dlouho na lodi, odkud pochází, co procestoval, a pokud k tomu dojde řeč, tak co ví o Bráně. Pokud tuším správně, tak právě tam se nachází největší chrám bohyně námořníků a moří Valesky, k níž se modlili. Bavíme se do určité chvíle – buď na námořníka zakřičí Kapitán nějaký rozkaz, nebo sám se rozhodně něco na palubě provést, nebo sám řeknu, že nebudu rušit a odejdu do podpalubí.. Ano, chci si promluvit s mistrem mágem.   Spatřím ho v jedné ze sítí, asi odpočívá. Když nad tím tak přemýšlíte, máte různé možnosti, jak se s ním v tuto chvíli vypořát. Můžu si do ruky vzít jednu z vrhacích dýk a přitisknout mu ji pevně k pulzující krční tepně a vyzpovídat ho tvrdým hlasem, co ví. Hele, já k němu necítím žádnou zášť, je dost nepravděpodobné, že by byl špeh-zrádce. Jak už jsem dříve myslel – je mág, tudíž se stejně dobře může znát i s Ernestem. No co, opatrně se ho zeptám.. ať je mezi námi jasno, ne?   Přijdu blíže a vedle jeho odpočívadla si přitáhnu malou stoličku, na kterou si sednu. „Neruším?“ zeptám se polohlasem, abych ho třeba nevyrušil z nějaké meditace. Takovým věcím moc nerozumím, ale ze zkušenosti vím, že na rozjímavé počiny je třeba klid. „Chci se zeptat na to, co jste řekl na palubě. (Mimochodem, můžeme si  tykat? Dobrá tedy.)“ Následující věty přečtěte podle odpovědi na minulou otázku :D „Zmínil jste se o Věži.. Na rovinu, Apendixi, ať je mezi námi jasno – znáte Ernesta Hbitoprstého? Dal vám tentýž úkol týkající se Drápu?“ ptám se vyrovnaným klidným hlasem. Tak s pravdou ven.

Velekněz Chrámu Havrana - 20. února 2014 11:03

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR "Prý se tady dříve žilo lépe. Ale po té události ve Věži se z jižní části království stala... No, tohle." řekne a mávne rukou k těm hůře vypadajícím domkům. "Mí nadřízení mi vypravovali, že pak začala ta válka s elfy a obyčejní lidé se stěhovali na sever. Málokdo se tady už narodí, skoro nikoho neláká vidina rozbořeného města plného vojáků..." Když pokračujete dál a ty zmíníš své pochybnosti, Inré se tě snaží uklidnit. "Nemusíte se ničeho bát. Možná vás někteří nebudou mít v lásce, ale netroufnou si jít proti rozkazu generála. Nikdo z posádky vám tady neublíží." U stolu zjišťuješ, že děvče buď pevně věří tomu, co dělá, nebo je od útlého věku vychovávána ve fanatismus. "Mé místo i přátele jsou tady." řekne pevně a vyrovnaně, ačkoliv se zdá, že za svou práci může kdykoliv přijít o život. "Někdy, až mi skončí služba, se na sever rozhodně vydám... jenom... to asi nebude v nejbližších týdnech." dodá již méně rozhodným tónem. Na chvíli ztichne a zamyslí se, pak se zas rázem probere. "Ten šlechtic. Ano. Choval se celkem hezky, chtěl jen, ať mu stelu postel a nosím snídaně a večeře, když nehodoval s generálem. Byl celkem milý a štědrý, před odjezdem mě obdaroval měděným prstýnkem." Koutky se jí zvednou do milého úsměvu, oči směřují někam v dál. "Bylo to od něho moc hezké... Ještě pořád ho někde musím mít."

Apendix Istar - 20. února 2014 22:13

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Na lodi... Ležím na síti a mé prsty hladí krystal... Přemýšlím nad věcmi, co se udály, dějí a co mě teprve čeká. Má hůl leží vedle mě... Po nějaké době přijde do podpalubí ta dívka s havraními vlasy, co se mi ještě nepředstavila. Bez jediného slova ulehne na volnou síť a po chvíli usne... Další do podpalubí přijde ten mladý muž, Edrian... Ten sem však nepřišel kvůli spánku jako tahle dívka, ale s úmyslem si se mnou promluvit. K mé síti si položil stoličku, na kterou usedl. Potom na mě promluví, zda neruší. Mé očí sjedou z krystalu a pohlédnu na něj. ,, Kde pak... Co potřebujete? ,, Odpovím mu. Poté ke mně mluví a já ho s pobaveným úsměvem a se zájmem poslouchám. Jakmile domluví, tak začnu mluvit já. Samozřejmě tykání přijímám... ,, Ptáš se na rovinu a já na rovinu a upřímně odpovím, jak je mým zvykem... Znám Ernesta Hbitoprstého a znám legendu o částech mocného artefaktu zvaného Dráp... Ernest mě poslal za vámi. Měl jsem k vám dorazit a společně s vámi najít mocné úlomky. Prošel jsem nemálo verst a navštívil plno dědin a měst. Cestou k vám jsem nelenil a sháněl informace a připravoval se na dlouhou cestu za úlomky... V jedné chvíli to vypadalo, že budu hledat úlomky bez vás a tak jsem se zaměřil na Věž. Pak ale velké zvratové situace mě stejně nakonec k vám zavedli a je to tak, jak má být... Plánu se držím a navíc plním slib mích dvou přátel a především plním slib, co jsem si dal sám sobě... Tak že ano, máš mě prokouknutého Edriane. Ernest mě poslal, abych byl nápomocen ve chvílích, kde by vaše znalosti a schopnosti byli k ničemu... ,, Opět končím mluvu kapkou hrdosti a velkým egem...

Vea - 02. března 2014 19:17

soukromá zpráva od Vea pro Pokyvuji hlavou, abych dala najevo, že pozorně poslouchám. "Musíš ale uznat, že je poněkud divné nebo spíše smutné, že tento dříve prosperující kraj dopadl zrovna takovýmto způsobem. Jistě, nyní už se do vojenského území budou hrnout jedině blázni. Ale jak je možné, že si vybrali zrovna tohle místo střetu, které následně přítomní vojáci a generálové mimoděk obsadili? Je nějak strategicky důležité při případných budoucích válkách s elfy, za což by eventuelně mohla bezprostřední blízkost lesa?" Dívčina slova mě uklidnila, ale byla jsem překvapena, kde bere tu jistotu. Na její věk byla opravdu vyspělá a v některých chvílích jsem si připadala jako její mladší učeň. Pozorně sleduji její gesta a odkryté emoce právě používané při našem společném dialogu, které prozrazují, že mluví opravdu upřímně. "A proč se nevydáš na sever hned? Cožpak je tvá služba přesně daná nebo zde máš ještě nějaké nevyřešené záležitosti?" Jakmile začne Inré zaměřovat konverzaci na šlechtického elfa, zpozorním. Podle jejich slov to byl pro ni očividně zajímavý a hlavně hezký zážitek. "Takže mi chceš naznačit, že se elf bavil s tímhle generálem? A nenapadá tě nějaký důvod, proč ti ten prstýnek daroval? Pochybuji, že tohle udělá vždy, jakmile se někde objeví a je mu na nějaký čas přidělena služebná." Pousměji se a zároveň se mi na tváři objeví tázavý výraz. Pak se zvednu, držíc v ruce brk se svitkem a pokynu dívce, abychom pokračovaly. "Je prohlídka města již u konce nebo se ještě nebudeme vracet zpět? "

Edrian - 02. března 2014 23:48

soukromá zpráva od Edrian pro Kde jen můžu být? "Teď již mi to je jasnější...," pokyvuji hlavou a usmívám se. Jsem rád, že je Apendix upřímný a dalo by se říct i přátelský. "Dal by sis něco na pití? Vodu?" zeptám se jej, jakmile se rozhlížím po podpalubí a pohledem zavadím o sudy - pravděpodobně s vodou - byly dost objemné a blízko u dna byla zaražena dřevěná pípa. Hned vedle nich stála truhla, když jsem ji později otevřel, zjistil jsem, že je plná nádobí, jsou tam poháry, misky a lžíce či jiné příbory zabalené do plátna. Při procházce k sudům se zeptám mága, jestli už někdy byl na lodi. Podle toho, jak se rozhodne, donáším jeden či dva pohárky s vodou. Cestou zpátky si všímám Ime, která leží nedaleko v síti. Podám mu vodu, avšak si nesednu, protože se zadívám na spící lovkyni. V tu chvíli, když tam tak uvolněně spala, se neskutečně moc podobala svému dvojčeti Erunis. Postupně jsem si ji prohlížel - od tak známé tváře přes hrudník, štíhlý pas, boky... ostatně jak jsem si dříve myslel při našem prvním setkání, byla velmi pěkně tvarovaná. A pak jsem opět zabloudil myšlenkami, kousajíc se do rtu, co by se dalo s tím pružným tělem dělat za věci. Líbil se mi na ní ten její nespoutaný duch. Jestlipak je tak divoká i v posteli... Edriane, Edriane, ty zvíře, jeden by si řekl, že dvě ženy dokážou tvoje libido ztišit na dvojnásobnou dobu - ne jen na tři noci. Svými představami jsem přikládal do ohně jedno polínko za druhým. Zhluboka jsem se napil vody ve snaze svou tužbu aspoň trochu uhasit. "Tak si říkám, že naše malá lovkyně ví pramálo o tom, za čím zrovna míříme - přidala se k nám, jakmile slyšela, že budeme cestovat přes Království.., povídám Apendixovi a pokynu rukou s pohárem ke spícímu vzrušujícímu zvířátku. Vykročím k její síti hravým žertovným tanečním krokem a melodickým hlasem jakoby zpívám slova jedné písničky. "Má dívka má víčka zavřená, líčka ze spánku červená, ráno je již pravidlem, coby milý její, probudím ji polibkem." Nato se sehnu a lehce ji políbím na rty. Odtáhnu se a ona se rychle posadí, zmateně rozespale mrká. "Zrovna jsme chtěli prodiskutovat plán našeho dalšího postupu a doplnit si navzájem znalosti, přidáš se?" laškuju s ní s úsměvem na rtech. Vyberu si síť, která je nejblíž k oběma mým společníkům, na ní se posadím tak, že mám nohy ven. "Začněme tedy od začátku - tedy legendou o mocném artefaktu Drápu, který stvořil mistr mágů Mar'all..." Trochu to vypadá, že vyprávím nějaký příběh. Postupujeme přes to, jak se Mar'all zalekl moci svého výtvoru a rozdělil jej na šest částí - tři části rukojeti, dvě části čepele, jedna záštita. Vyzývám i Apendixe, jestli neví něco víc, aby mě klidně doplnil, či pokračoval sám. Dalo by se říct, že společně s Apendixem povídáme Ime, jaký je cíl naší cesty, kdo je Ernest Hbitoprstý, kam nás posílá a především pro co. Poté se ujímám slova já, když vyprávím, jak jsem se v Zeleném Vrchu dal dohromady s dalšími dobrodruhy, bardka, druid, jeden podivín s kápí, říkal o sobě, že je čaroděj a pláchl hned na počátku cesty, vyběhl z krčmy, jakoby ho honilo tisíc přízraků, zatímco jsem vyprávěl příběh svého rapíru, který je zároveň i příběh mého mistra a jeho působení v Bráně. "Mimochodem, jestli si budete přát mohu vám ho večer povykládat... A také s námi putovala i tvá sestra Erunis," kývnu na Ime s neutrálním tónem, když se zmiňuji o její sestře. Zkrátím, jak jsme od samozvaného vrchního kouzelníka Zeleného Vrchu Rolanda Oracy dostali výzvu přinést sošku, obsahovala v sobě část Drápu, Oraca už další dva měl, spojil je v rukojeť, zbláznil se mocí, chtěl si podmanit svět a v boji byl jeho mizerný zrádcovský život ukončen - právě já jsem jej probodl skrz naskrz. Pak se objevil Ernest, popisuji dál naši cestu do Královy Tvrze, jak se k nám přidala Zjeh po incidentu, kdy mě chtěla okrást. (Dejte na ni pozor, neboť vím, že je to zlodějka. Je sice trochu nešikovná, ale pořád nás může o něco připravit.) Dostávám se k části, kdy na nás v noci v lese zaútočil jistý vyvolávač, jakýsi čaroděj, vyvolal zvláštní malé bytosti s ostrými drápy, jejichž mrtvoly se po zabití proměnily v zvláštní tmavé zapáchající bahno. Mí tři přátelé spolucestovatelé utrpěli bohůmžel velká zranění, stvoření jim rozdrápaly hrdla, vykrváceli. Další den jsme je se Zjeh pochovali. Nemohli jsme je táhnout do Královy Tvrze a kdybychom chtěli těla spálit, vypálili bychom pravděpodobně i les. Možná, že ten čaroděj byl spojenec Oracy... nebo se také honí za bájným artefaktem. Nicméně podle všeho jsem v průšvihu - z bývalé skupiny zbývám jen já - ten, kdo zabil Oracu. Neměli bychom se někde příliš dlouho zdržovat, mám tušení, že mě hledají a jsou mi na stopě. Ještě shrnu situace až do příchodu do Rudého Přístavu. "Těsně před tím, než jsme vyšli za Drennym do přístavu jsme se poptali lidí v hospodě, jaké jsou nejnovější zprávy z Brány... Podle nejnovějších klepů se Brána pomalu řítí ke zkáze, neboť je již téměř zcela pod vlivem zlodějského cechu. Údajně ví o každém cizinci, který je ve městě... Dále se také čas od času ztratí někdo, kdo by mohl dělat potíže novému neoficiálnímu vedení města. Dále se proslýchá, že stráže i radní jsou podplacení, takže když se stane nějaký zločin veřejně, nikdo s tím nic nedělá - ať už ze strachu či protože dostal zlato. Už nějaký ten týden se také mluví o tom, že v trůnním sále zazněl návrh na vyslání armády do Brány, aby byl zničen cech a město bylo očištěno... Ale kdo ví, co je na tom pravdy." "Spojme hlavy dohromady... každá informace navíc se může hodit."

Velekněz Chrámu Havrana - 16. března 2014 15:24

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Inré očividně nepochopila zcela otázku - ústa má pootevřená, oči vyvalené a tápe po odpovědi, nakonec se k ní však dostane: "Nóó, nevím... Město tady je už několik století." V jejích očích vidíš, že by se na sever vydala ráda, ale nemůže. "Má služba je tady dána. Až ji splním, mohu se přihlásit k další službě... nebo se vydat pryč." A jelikož vidí, že bys zřejmě ráda mluvila o jejím odjezdu pryč, kvapně dodá: "Budu si na to ale muset nejdříve vydělat, žádný kapitán by nenechal na své palubě někoho zadarmo a už vůbec ne dívku..." Když mluvíš o onom elfím šlechtici, prochází kolem vás zrovna dva mladíci ve světlých tunikách. Z útržků slov, která zaslechnou, jim musí v uších vzniknout něco opravdu podivného, neboť jeden z nich zvedne obočí, až se mu zkrabatí čelo, a ten druhý se zašklebí tvým směrem. Jsou to ještě holobrádci a do plnohodnotných členů vojenské posádky jim zbývá ještě několik let. Snad i proto si netroufají k tomu nic dodávat a pokračují v chůzi, aniž by si vás dále všímaly. Inré k nim byla otočena zády, takže nijak nereagovala, ale možná je i znala. "Možná mi ten prstýnek dal, protože se mu líbily mé služby." řekne vcelku vesele. "Je to přeci jen šlechtic, měděných prstenů si může nechat vykovat stovky." "Jak si přejete. Když budete mít jakékoliv dotazy či potřeby, budu vám sloužit tak, abyste byla co nejvíce spokojená. Asi budete chtít zavést do své místnosti, že?"

Vea - 16. března 2014 22:20

soukromá zpráva od Vea pro Trochu jsem se zarazila nad dívčinou stručnou odpovědí, ale řekla jsem si, že asi bude v tuto chvíli nejlepší, když toto téma opustíme. Je možné, že je z mé přítomnosti nervózní nebo jen pokládám otázky, které jsou poněkud nad rámec jejího momentálního přehledu. Jako odpověď tedy jen pokývnu a zaměřím se na jinou debatu. "Je to škoda, že jsi zde takto zavázána svou službou, ale hádám, že si nějak člověk vydělávat musí, což. A nemám tušení, jak to na palubě chodí, v tomhle oboru jsem dosti neznalá. Vím, jak loď zhruba vypadá, ale ještě jsem neměla tu čest se jejím prostřednictvím přepravit." Přítomnost mladíků můj chvilkový klidový stav opět sníží a neklidným pohledem je sleduji. Měla jsem v sobě za celou dobu tolik napětí, že jsem chtěla použít magii, kterou jsem doposud tajila a zároven šetřila. Chtěla jsem tuto možnost využít pouze v největší nouzi, kdy už nebude jiného východiska. Radši jsem však tyhle myšlenky zahnala a vrátila se zpět k rozhovoru. "Nemám přehled o chování takových šlechticů, ale přijde mi poněkud osobní darovat cizí dívce prsten, ač je jen jeho služebnou. Ale to je pouze můj názor." "Tak jestli bys byla tak hodná, ráda bych, abychom se vrátily. A o žádné místnosti nevím…"

Imemoria "Ime" - 18. března 2014 20:26

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Lodní kajuta Slyším hudbu, jejíž rytmus odpovídá mým pohybům stejně jako JEHO a jejíž melodie lahodí mým uším. Vnímám jemnost látky, ze které jsou ušity nádherné šaty, jenž mi dokonale sedí, jako bych měla druhou kůži, jsou úplně odlišné od oblečení, jenž nosím obvykle. A také cítím na chodidlech mírný ale ne nepříjemný tlak střevíčků. Kolem pasu cítím i přes látku teplo jeho dlaně, pod bříšky prstů pak provazce svalů, které se mu napínají pod tenkou vrstvou látky na jeho rameni a v neposlední řadě také naše propletené ruce. I přes svou výšku a podpatky k němu musím vzhlížet. K modrým očím, do kterých spadají blond kadeře. K tomu vždy troufalému úsměvu, který, ač bych to nikdy nahlas nepřiznala, se mi líbí a zároveň mě vytáčí téměř až k nepříčetnosti. Jak hudba odeznívá, i my končíme v tanci než se zastavíme zcela. Váhavě spustím ruce, chci mu poděkovat za tanec a odejít z tanečního parketu, ale jeho ruka mi stále spočívá kolem pasu. Tázavě se mu zahledím do očí. Jemně mi zasune za ucho zbloudilý pramen vlasů, který se jako obvykle vymkl kontrole i účesu. Jeho dlaň se však, místo vzdálení se, zastaví na mé čelisti. Srdce se mi rozběhne zběsile kupředu, když se půlelf skloní a... Posadím se na provizorním lůžku, tedy síti a zmateně zamrkám na okolí, které momentálně představuje tři muže a vnitřek kajuty. Trochu sebou cuknu, když zjistím, že plavovlasý elf je tak blízko. "Jo, jasně, díky za vzbuzení," zahuhlám rozespale. Prohrábnu si vlasy a stáhnu z nich proužek kůže. Přehodím nohy přes okraj sítě, abych se trochu probrala. Edrian se naštěstí vzdálí, takže mě nebude od vstřebávání informací rozptylovat jeho blízkost, ale stejně... Nemohu se prostě zbavit jistého pocitu. Za clonou vlasů si nenápadně přejedu prsty po rtech, jenž mě ještě stále brní. Byl to jen sen... A ještě k tomu pěkně uhozený, prostě jen sen... Ale jsou některé sny opravdu až takhle živé? Celou tu věc však musím hodit za hlavu, abych se mohla soustředit na konzumaci informací a tak se zaujetím poslouchám, do jaké břečky jsem se to vlastně namočila. A musím konstatovat, že tohle je jedna z těch hlubších břeček, do které když zapadnete až po uši, což už se mi vlastně stalo, nevyškrábete se ani za boha. Ale rozhodně mě Edrianovo vyprávění zavedlo ještě k jedné myšlence. Totiž té, která se týkala oné noci, kdy je přepadli ti démoni nebo co to vlastně bylo. Říkala jsem si, že kdyby Eru byla proměněná, tak by se tomu snad dalo předejít... Její smrti je mi líto, ale nemám vnitřní sílu uronit pro ni slzu. Nebrečela jsem, i když zemřeli lidé, které jsem znala líp a na kterých mi záleželo víc. Je mi líto pouze toho, že jsme nikdy nemohly být bližší a lepší sestry. Zdvořile počkám než Edrian i mág (pokud má nějaké připomínky) domluví a až pak se ke slovu přihlásím já. "No, v Bráně jsem nikdy nebyla, jen jsem o ní kdysi slyšela pár věcí," začnu. "Prý to tam už není jako bývalo kdysi, s městem to jde od desíti k pěti, kdysi prosperující přístav, teď sídlo zkorumpovaného šlechtice... Každopádně, tohle jsou dost staré informace, kdo ví, jak to tam je teď," dořeknu, co jsem měla na srdci k Bráně, ale i je tu ještě jedna věc, pro níž jsem se rozhodla při vyprávění. "Edriane... Prý máš moc rád velké kočky. Kdysi jsi prý měl velkého černého tygra, vlastně tygřici. Byla prý tak inteligentní, že sis s ním mohl povídat stejně jako s člověkem. Jedno zamručení "Ne", dvě zamručení "Ano". Jmenovala se Ime, že? Rod mi o tom vyprávěl," usměji se. Ne, nevyprávěl, tohle je vymyšlené, ale cekni a uvidíš. Říkají mu tiše moje oči. "Já sama vám moc platná nebudu, nejsem bojovnice, ale... Mám moc přivolat ti zpátky Ime... To by ovšem znamenalo, že se s vámi u přístavu rozloučím a půjde s vámi jen ona, já si vás později najdu," usměji se ještě zářivěji. Edrian to pochopí. Musí. Takhle hezky mu zašifrovaně říkám, že nechci, aby Apendix a jeho učeň věděli o tom, že jsem měňavec, ale mohli jsme využít moje drápy a tesáky.

Velekněz Chrámu Havrana - 30. března 2014 15:35

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Inré tě vede přes nádvoří k nepříliš velké, přesto však lehce opevněné budově. "To jsou ženské kasárny." Tyčí se dva patra do výšky a před ním na zastřešené dřevěné terase posedávají dvě ženy - obě mají kroužkovou zbroj a meče u pasů. Očividně starší - asi třicetiletá - a v boji zkušenější bojovnice s dlouhými zvlněnými havraními vlasy staženými bavlněným provázkem se na tebe dívá pohrdavým úsměvem. Její pohled tě propaluje a přesto vítá, vyzývá tě k prvnímu slovu. Naopak rusovlasá panna jen o pár let starší než Inré si tě zvědavě prohlíží. "Buďte pozdraveny!" pískne k nim Inré a kývne hlavou. Mladá odpoví kývnutím hlavy - její pohled z tebe ani na chvíli nezmizel. "Vítej mezi námi." odpoví ta starší spíše směrem k tobě. Když se blížíš, všímáš si, že její rty zdobí široká jizva. Začíná tence pod pravým okem a těsně kolem nosu se rozšiřuje, prochází přes tenké rty a končí na bradě. I přes svou armádní tvrdost neskryje typický ženský půvab. Pokud se u nich nezdržujete, dostáváte se širokými otevřenými dveřmi do kasáren. Předsíň je čtvercového půdorysu, schody do vyšších pater jsou vzdáleny tři sáhy od vchodu. Všude je spousta dalších dveří, nejspíše do pokojů, zbrojnice a tak dále. Pokoj, který ti byl poskytnut, je v přízemí skoro za schody. Je malý, jediné "okno" je křížový otvor v kamenné zdi u stropu a krom postele, vratké židle, stolku a menší truhly v něm nic není. Rozhodně se zde bude ale spát lépe než v cele... "Zde je tedy vaše místnost. ...přejete si ještě něco?"

Vea - 31. března 2014 16:25

soukromá zpráva od Vea pro Tiše jsem následovala svou průvodkyni a rozhlížela se kolem, jestli nepoznám, kde se pravděpodobně nacházíme. Nic takového se však nekonalo, jelikož jsme mířily zpět jinou cestou vedoucí přes jinou část kasáren. Hrdě vyhlížející budovy působily zvláštním dojmem. Jenže ze zájmu o architekturu mě vyrušilo náhlé setkání se ženami, kterým se nejspíš chtěla Inré časem vyrovnat. Pohledy bojovnic mi byly vcelku nepříjemné, nedala jsem však na sobě nic znát. Usmála jsem se jejich směrem a také pozdravila. "Odkud se znáte? Jsou tvými přítelkyněmi?" Promluvila jsem k Inré tichým hlasem a optala se jí, zda si neuděláme krátkou přestávku a nepřidáme se k nim. "Potřebovala bych zjistit dnes toho opravdu co nejvíce, jelikož mám stanoven jakýsi časový limit k mému průzkumu a já netuším, jak dlouhý bude. Počítám s pár dny a to jsem možná ještě přecenila." Vysvětlila jsem dívce svůj zájem o seznámení, i když dalším důvodem byla z velké části i má zvědavost. Jakmile jsme se dostaly zpět k známému místo mého zajetí, měla jsem před sebou opět stejnou atmosféru. Z hrůzou jsem zjistila, že si již začínám celkem zvykat a lidé už mi nepřipadají tak odpudiví jako dříve. Pokoj, ve kterém jsem měla nějaký čas přežít, byl malých rozměrů a na první pohled vypadal čistě. Pár kroky jsem prošla celou místností a držíc v ruce poznámky přemítala, co jsem si z podstatných informací doposud zapamatovala. Pak jsem se otočila k Inré a spontánně ji objala. "Děkuji za vše a nechci tě tolik zatěžovat mými požadavky, abys sis také trochu odpočinula. Proto bych jen potřebovala vědět, kdy mohu navštívit cely elfů. Až to zjistíš, přijď mi to prosím ještě oznámit a pak už je program zbytku tvého dne jen na tobě."

Velekněz Chrámu Havrana - 02. dubna 2014 13:23

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro někde na moři - dopoledne, 4. června 149 VR Den plyne a loď pluje dál a dál. Námořníci povětšinu času ženou loď kupředu, někteří odpočívají; Zjeh se celou plavbu kolem vás mihne jen párkrát, drží se dál od vás všech. Gareth se naopak drží poblíž svého nového mistra, ale stejně jako od rusovlásky neslyšíte od něj skoro žádného slova. Přichází večer - zvenku přichází jen slabé světlo zapálených olejových lamp, pohyb po palubě je klidnější a i loď trochu zpomalila. A jako by si námořníci vytypovali správně, asi hodinu po soumraku přijdou dva z nich za Edrianem. Chvíli se rozhlíží po všech, kteří jsou okolo a když usoudí, že jim nic nehrozí, jeden z nich potichu sykne. "Hej, nechceš si to tady trochu zpříjemnit?" zašeptá a z pod blůzy vytáhne již načatou skleněnou láhev s jakousi tekutinou. Mrknutí naznačuje, že se nejedná o obyčejné pití. "Máme toho celej soudek!" dodá stejně potichu druhý. ... Noc byla celkem klidná. Vítr nefoukal a loď rozrážela rovnou, skoro nezvlněnou hladinu. I proto se ráno probouzíte kupodivu dobře vyspaní. Sítě nejsou zrovna nejpohodlnější místo pro spaní a občasné zvuky přiopilých nebo chrápajících námořníků z vedlejší části paluby také občas vyruší, ale cítíte se svěže. Když má kdo hlad, může si kdykoliv (a teoreticky i cokoliv) vzít ze zásob. Tucet bochníků včerejšího chleba, hromádka ovesných placek, košík zelených jablek, kotouč sýra, hrnec másla a pořádný kus uzeného vepřového. Když už je slunce vysoko nad obzorem, Kapitán si vás svolá. "Za necelou hodinu bychom měli doplout do přístavu. Když chcete do Brány, určitě víte, co vás tam čeká. Takže vás vylodíme na kraji doků a do konce dne tam budeme kotvit. Jo? Pak odplouváme, takže jestli to vaše vyřizování nebude trvat dlouho, můžeme vás přibrat na cestu zpátky do Rudého Přístavu." Jestli chcete před koncem plavby ještě něco udělat, je nejvyšší čas s tím začít.

Velekněz Chrámu Havrana - 06. dubna 2014 13:05

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR "Mé nadřízené." odpoví tiše Inré. Po chvilce dodá: "Jestli tady chcete zůstat, samozřejmě můžete." ... "Chcete navštívit vězně?" ptá se tě překvapeně dívka, když si vyslechne tvou žádost. "No... zeptám se stráží, ale myslím, že to nebude žádný problém..." Když to dořekne, lehce se ti ukloní a svižným krokem se vydá patřičným směrem. Nyní máš čas pro sebe. Všude je klid, všude je ticho. Netrvá však dlouho a Inré se vrací s odpovědí: "Hlídači cel vám oznamují, že můžete přijít kdykoliv ve dne."

Vea - 10. dubna 2014 20:01

soukromá zpráva od Vea pro Zjištění o nadřízených Inré mě poněkud překvapilo, ale raději jsem se jí dál nevyptávala. Jistě muselo být nepříjemné, když jsem od našeho seznámení v podstatě pořád pokládala dotazy ohledně dívčina soukromí. Jestli odpovídala ze zdvořilosti nebo z důvodu, že opravdu chtěla, jsem rozeznat v tuto chvíli nedokázala. Proto jsem si další otázky odložila na později. Jakmile Inré přišla se zprávou od hlídačů, mile jsem se na ni usmála. "Děkuji za vyřízení mé prosby. A teď mě tedy omluv, ráda bych si na chvíli odpočinula." Pokynula jsem a na poslední chvíli než děvče odešlo dodala. "Pokud bych si chtěla s tebou opět promluvit, kde tě najdu, jestli se mohu zeptat?" ... "Konečně sama!" Hlasitě jsem si oddechla. Od včerejšího pobytu zde jsem byla permanentně v něčí přítomnosti a uklidňující ticho mi dalo alespoň chvíli čas na nepřerušované přemýšlení o všem doposud prožitém. Přece jen jsem nebyla zvyklá na přílišnou společnost. Jen ta zvířecí mi nikdy nevadila. Schovala jsem si své poznámky pod oblečení, pohlédla z okna a šla si odpočinout. Spánek nastal téměř okamžitě a já tak mohla nerušeně snít o mém lesním domově.

Apendix Istar - 21. dubna 2014 13:37

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Na lodi... ,, Hmmm... Proč by to znamenalo, že se s námi rozloučíš? ,, Promluvím na dívku s havraními vlasy a tvářím se nechápavě. ,, Divné… Ona je celkově divná... ,, Pomyslím si. ,, Proč nemůže tygřice Ime a ty putovat s námi? Jak může tvé putování s námi přerušit to, že zavoláš tygřici? ,, Zeptám se jí a čekám na její odpověď. Jakmile tohle dořešíme, tak zbytek času na lodi věnuji četbou očarovaných svitků a čtením knihy O očarovaných vařečkách. Snažím se za ty hodiny zjistit a naučit ze svitků a knihy co nejvíce. Čas uplynul a nás si zavolá kapitán. Sdělí nám, že za necelou hodinu dorazíme do Brány. ,, Hmm... V Bráně to bude velmi zajímavé a nebezpečné. Musím si dávat pozor... ,, Pak nám ještě řekne, že do konce dne budou u Brány kotvit. Když to prý stihneme, vezmou nás zpátky do Rudého přístavu. ,, Nevěřím tomu, že to stihneme... ,, Pomyslím si. Poté se vydám do podpalubí a začnu si sbalovat veškeré své věci. Nezapomenu se ještě nasytit a řádně se upravit, jelikož v Bráně na to nebude čas. Tak že před nějakým zrcadlem, či když žádné nebude, tak před mísou s vodou se učešu, oholím se a zkrátím vlasy a bradku tak, jak to běžně nosím. Poté s holí v ruce stojím na palubě a z dálky vyhlížím Bránu. Jsem připravený se do jejích ulic vydat a čelit nebezpečí, které tam jistě na nás čeká...

Edrian - 27. dubna 2014 18:12

soukromá zpráva od Edrian pro Co se dělo dál na lodi Mág se k Bráně nijak nevyjádřil. Poslechl si, co jsem chtěl říci, ale sám už ničím nepřispěl. Kdo ví, možná že ho zvěsti a obecně dění ve městech moc nezajímá. Ime přispěje informacemi, které slyšela v rudopřístavské hospodě. Pak má otázku na mě. Zakřením se, když začne mluvit o kočkách. Jakmile zmíní tygřici Ime, začínám chápat na co naráží. Bohové, už zase. Stejně jako její sestra mají nějaký autistický sklon schovávat před ostatními to, že se dokáží proměňovat v tygra nebo pumu. Vždyť na tom není nic špatného, taková schopnost je dar. Zakončuje svou řeč nabídkou, díváme se sobě navzájem do očí a já napodobuji její zářivý úsměv, takže musíme vypadat jako párek tlemících se bláznů, protože nikdo zjevně neví, o čem se bavíme. Nic zatím neříkám a přemýšlím, co udělám. Apendixovi je to divné, to je jasné. Avšak sám je přece jen spřízněn s magií, tudíž by mohl rozumět Iminým přeměnám. A navíc ještě ani neví, jak se Ime vlastně jmenuje. Není dobré ukrývat určité pravdy před ostatními, zvlášť pokud by to mělo ohrozit důvěru v družině. Sjedu pohledem z Apendixe zpátky k lovkyni. "Ime," oslovím ji s vážným chápavým výrazem. "Některé věci by se neměli nechávat v tajnosti, zvlášť pokud je to tvá přirozenost. Navíc si myslím, že na tom není nic špatného... vlastně je to dar." "Apendixi, naše lovkyně nepřeruší putování s námi, ona sama totiž bude tím tygrem. Není bojovnice jako taková, i když s dýkou dovede zacházet, ale v podobě šelmy je smrtonosná." ----------------------------------------začíná noc---------------------------------------- Polehávám v síti a nechávám se unášet pravidelným pohupováním na vlnách. Párkrát usnu lehkým spánkem. Možná se ještě zeptám Apendixe, co čte a o čem to je, ale zbytek večera ho už nijak neobtěžuji. Z klimbání mě probudí dva námořníci - jednoho jsem potkal dříve na palubě, hodili jsme spolu řeč. Vytáhne láhev pálenky - podle čirého moku. Usměji se na chlapy a pořádně si z lahve loknu. Hruškovice. Ne moc kvalitní, ale dobrá, sladká. "Ta píše," usmívám se na drsné tváře a slézám dolů, abych šel s nimi. Strávili jsme fajn večer a kousek noci pitím, tlacháním o ženských, bitvách a moři. Kromě mě a dvou námořníků, co mě dovedli do vedlejší místnosti se stolem, židlemi, truhlami a dalšími sítěmi, tam byli ještě další dva bodří muži, přičemž jeden z nich pobyl s námi jednom chvilku, protože musel odejít na službu na palubě. My čtyři jsme zamastili v karty a potom jsme házeli kostky. Užili jsme si parádní bžudnu, když jsme honili koulející kostky po zemi, i když loď nenarážela na žádné vlny. Jeden námořník začátečník to ale s pálenkou přehnal a museli jsme se s ním projít na palubu, kde si obrátil žaludek do moře. "Škoda dobrého chlastu," zařehtal se ten hnědovlasý s šátkem. Potom jsme se chvilku provětrali a další z námořníků si vykouřil dýmku, kterou měl prý po dědečkovi. Nejmladší si šel lehnout a my jsme ještě pár chvil strávili v přátelském rozhovoru. Jak se mi začalo chtít spát, rozloučil jsem se, popřál dobrou noc a šel vedle do své sítě. Ráno po probuzení mi bylo krapet špatně, ale ne tak moc, jak jsem čekal. Kupodivu jsem byl dobře vyspaný. Když jsem ke snídani zbodl, co se dalo a nabízelo, byl jsem zas v kondici. Opláchl jsem si obličej skromnou trochou vody a učesal se dřevěným hřebínkem. Apendix se pečlivě upravoval, tak jsem mu ho nabídl také, ať je k světu. Já se díky elfské krvi naštěstí holit nemusím. Nebo naneštěstí? Možná bych s nějakým pěkným strništěm vypadal nebezpečně a drsně. Ale škrábal bych dámy na těle a tvářích, to já nerad. Sbalím si věci, zkontroluji si opasek a pouzdra s vrhacími noži, rapír... Když jsem připraven vyjdu na palubu a pozoruji spolu s Apendixem přibližující se město Brány. Měli bychom být ostražití a připraveni čelit všemu nebezpečí, co nás tam čeká... ale tak to mám rád.

Velekněz Chrámu Havrana - 27. dubna 2014 19:39

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR "Budu nejspíše v okolí těchto kasáren." A s kývnutím hlavy se s tebou opět loučí. A to znamená, že máš skvělou příležitost vyspat se v pohodlnějších podmínkách, než jaké jsou v kobce mezi chladnými mřížemi. Leháš si do postele a rychle usínáš... Říše snů Stojíš před nějakým hradem. Ačkoliv vůbec nevypadá jako Pevnost, ty víš, že to Pevnost je. Země kolem je spálená a ušlapaná, takže na ní neroste ani stéblo trávy. Ačkoliv by mělo Slunce zapadat na západě, právě zapadá na východě a hradby, tyčící se vysoko k nebi plném tmavých mraků, vrhají děsivý stín až k tvým nohám. Cítíš napětí. Když se rozhlédneš, vidíš, že bránou prochází řady ozbrojených lidí, které vede... Inré! Má na sobě koženou zbroj s některými ocelovými díly, jede na koni a doprovází ji oddíl podobně oděných bojovnic. Z druhé strany, z lesa, vystupují elfové. Je jich přibližně tolik, kolik lidí před branou. Mají vesměs tuniky zelené či hnědé barvy, málo z nich nesou zbroje a ještě méně jich je v oceli. Část z elfů nese luky, další meče a kopí. V čele pochodují tví bratři doprovázeni dvěma statnými kanci. Obě armády se k sobě blíží. Vidíš v jejích očích nenávist, ale nevíš, jestli mezi nimi nebo vůči tobě. Nebe je již za hradbami a poslední paprsky padají daleko od vás. Soumrak spadl. Oba znesvářené národy se zastavují na třicet sáhů od tebe. V břiše cítíš tlak, je ti zima. "No tak se rozhodni!" říká přísně generál, který se najedou objevil za tebou. Otáčíš se za ním a za zády ti zazní další hlas - Lorsanův. "Yarshee... Nenechávej mě čekat..." Obejme tě kolem pasu a párkrát políbí na krk. "Měděný prsten tomu, kdo zabije toho parchanta!" začne to toho všeho křičet Inré a ukáže na Lorsana. "Copak ti chybělo ve tvém domově?" "Naše malá sestřička utekla..." dodávají tví bratři. Ke všem těm hlasům se již připojují už i vojáci z obou stran, hluk sílí a s rudým bleskem šlehajícím z oblohy zmizí v ozvěně. První Pevnost - odpoledne, 3. června 149 VR Prudce otevíráš oči. Tlak v břiše s pocitem chladu přetrvává, v uších ti doznívá děsivá ozvěna. Chvějí se ti ruce. "Ee, paní? Jste v pořádku?" řekne nervozně Inré, opět ve svém oděvu, jaký měla před tím nepříjemným snem. "Generál vám vzkazuje... no... vězeň utekl. Je pryč..."

Vea - 29. dubna 2014 20:29

soukromá zpráva od Vea pro Trhnu sebou a probouzím se. Jsem ještě trochu dezorientována, proto mi dělá chvíli problém rozeznat, zda jsem ještě ve snu či nikoliv. Těžce se posadím na okraj postele, pohlédnu vytřeštěnýma očima z okna, abych zjistila, v jaké části dne se nacházím a otřu si studený pot z čela. Oddechla jsem si, když přede mnou stála pouze Inré a vše kolem vypadalo jako předtím. Jenže nepříjemný pocit ze snu stále přetrvával a donutil mě přemýšlet nad tím, jak bych se v takové situaci rozhodla. Doteď jsem si v podstatě neuvědomila, před jaké rozhodnutí mě generál postavil. Vyčítala jsem si svou lehkovážnost. Zapomněla jsem na vše a místo toho se snažila poznat toto místo a zalíbit se…lidem. Proč vlastně? Copak bych se vůbec kdy mohla mezi tyto bytosti zařadit? Přijali by mne? Co když je to všechno jen lest a čekají jen na chvíli, kdy mě budou moci zabít nebo použít jako otroka? Počáteční nedůvěřivost se vracela zpět a to ve vyšší intenzitě. Opět jsem se cítila nesvá, pokoj byl cizí. Upřeně jsem pohlédla do dívčiných očí a snažila se vstřebat informaci, kterou mi právě sdělila. "V pořádku, nic se neděje, jen mám takové nepopsatelné pocity. Noční můra, nic víc. Takže…chceš mi říct, že Lorsan utekl? Co ještě víš?" Ptala jsem se a ještě stále se neklidně třásla. Jakmile mi Inré řekne vše, co ví, poprosím ji, aby mne zavedla rovnou za generálem.

Velekněz Chrámu Havrana - 29. dubna 2014 21:33

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Služebná se nadechne a pohled zarazí do země. Jde vidět, že věděla, že se na tuhle otázku zeptáš, a netěšila se na to. Musela to vědět. Ani po chvíli mlčení neodtrhla oči od dřevěných desek podlahy a tiše - jako by se bála tvé reakce - ze sebe dostane to, co ví. "Slyšela jsem ze všech stran, že za to můžete vy, že v tom máte prsty... Někteří vás chtějí odvézt v poutech pryč, jiní rovnou popravit za spiknutí. Jsou tak plní nenávisti...!" Její hlásek překypuje zoufalstvím, po tvářích jí stékají malé slzy. "Ale já nevěřím, že byste to udělala! Určitě ne... celou dobu jste musela být tady a..." Z terasy před budovou zaznívají zuřivé, spěšné kroky. "Kde je?!" zahřmí mužský hlas. Inré stečou po zoufalstvím zkřivených tvářích další slzy, protože musí odpovědět. "Tady, pane..." Její třesoucí se ruka ukáže na tebe. Kroky sílí, podlaha duní a ve dveřích se objeví vysoký silný muž v plné plátové zbroji. Skrz úzké štěrbiny - otvory pro oči v naleštěné přilbě - na tebe pohlédnou jasně zelené rozhněvané oči. "Ty děvko! Tak tady jsi!" zahřmí a popojde další krok dopředu, při tom rukou odstrčí Inré směrem do zdi, o kterou si nebohá dívka pomalu vyrazí dech. Za ním se objevují další dva muži v barevných tabardech a tasenými jednoručními meči. "Já, Rotis Sečník,tě jménem generála Fridrika z Rudoboru, pána První Pevnosti, vyzývám, abys předstoupila před spravedlivý soud pro obvinění z vraždy a spiknutí!" procedí mezi zuby frázi a pokyne dvěma mužům. Svoboda ti dlouho nezůstala a opět tě vedou spoutanou k žaláři. Tentokrát kolem ní stojí tři tucty vojáků, dva špinaví muži nakládají na káru nehybné tělo. Na ní už je další tělo - jsou (či spíše byli) to strážci vězení. Od vchodu do žaláře ke káře vedou krvavé čáry a oba muži si otírají ruce do zástěr, která se zbarví do ruda. Vozík společně odtahují pryč. Mezi všemi těmi lidmi stojí také generál a jen co přijdeš blíž, stáhne na tebe obočí. Jako by ti chtěl říct: "Věřil jsem ti, ale ty nám namísto vděčnosti bodáš nůž do zad? Doslova?!" Vojáci na tebe začnou pokřikovat. "Couro! Vražedkyně! Zabte tu spikleneckou svini!" Připomíná ti to ten sen... Generál Fridrik je ještě chvíli nechá vykřičet a pak je ztiší. "Mám tady jednoho vězně mimo jeho celu a nejspíš i mimo Pevnost. Mám tady dva mrtvé chlapy. Podřezané hrdlo, šíp v srdci! Nechceš mi k tomu něco říct, elfko?!"

Vea - 30. dubna 2014 20:20

soukromá zpráva od Vea pro Zvědavý pohled se rázem změnil v zaražený. „Ale přece si nemůžeš myslet, že bych něco takového byla schopna udělat. Kdy bych to stihla? Víš přeci, že jsi byla se mnou a po té jsem spala. Ach bože…“ Spontánně jsem Inré objala a mateřsky ji utřela slzy z tváře. Jenže utěšující chvíle netrvala dlouho. Odstoupila jsem od dívky, která mi celou dobu dělala společnost. Vypadalo, že jí dělalo obrovské potíže být proti mně. Chápavě jsem pokývla a rezignovaně strnula na místě. Hlavou se mi retrospektivně promítl hrůzný sen z dnešního rána. Bylo to snad nějaká předvěst toho, že z tohoto místa nemám šanci vyváznout živá? „Co tady chcete? Jaké máte právo vtrhnout do pokoje udělený mně?“ Snažila jsem se ještě na poslední chvíli odvrátit možné zajetí. Zároveň mě napadlo, že bych snad mohla použít něco z mých znalostí psychické magie. Celou dobu jsem se snažila svou roli čaroděje neprozradit, abych nebyla zavržena úplně. To se však ještě chovali uctivě v rámci možností. Jenže kdybych se teď o něco pokusila, mohli by si něčeho všimnout. Není příliš pozdě? Mezitím, co mne vedli kamsi k místu, kde jsem měla prožít opět chvíle v chládku na dobu neurčito, soustředila jsem se a začala koncentrovat svou energii. Necítila jsem se unaveně, jelikož dlouhý odpočinek mi přišel k dobru, což je jediné mé rozhodnutí, které bych mohla pokládat jako velice příhodné. Přestala jsem vnímat veškeré dění kolem, a tak kdyby se mě někdo zeptal, co jsem viděla a slyšela cestou do žaláře, nejspíš bych nebyla schopna odpovědět. Jakmile vše utichlo a zazněl zvonivý generálův hlas, otevřela jsem oči. Mrazilo mě, když jsem se dívala na všechny ty smrtpřející tváře kolem. „Generále…“ Sklonila jsem uctivě hlavu k zemi. „Inré byla po celou dobu pobytu zde se mnou. Provázela mě tímto městem. Proto ona i další, kteří nás potkaly, vám mohou dosvědčit, že nemám s tímhle nic společného. Po prohlídce jsem spala v přiděleném pokoji a po té za mnou přišla Inré, aby mi oznámila, že jste na mě shodili veškerou odpovědnost za momentální situaci.“ Urychleně jsem přejela pohledem po mrtvých a odvrátila hlavu s odporem pryč. „Nevím, co se stalo, nemám s tím nic společného. Přísahám. Proč bych tady ještě potom zůstávala a neodešla společně s utečencem? Musíte uznat, že jsem neměla možnost, abych někomu pomáhala spřádat plány na útěk.“ Upřeně jsem hleděla do očí generálovi, aby v nich mohl vidět veškerou upřímnost, kterou jsem nemohla jinak předat před davem, jímž jsem byla už samotným "příchodem" sem rovnou odsouzena.

Imemoria "Ime" - 07. května 2014 20:36

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Loď Vypadá to, že Edrian můj zašifrovaný vzkaz pochopil, výborně. Na druhou stranu, Apendix se začal nepříjemně vyptávat na moje "přivolávací kouzlo". Moje fantasie jede na plné otáčky, něco z magie přece jen znám a tak by pro mě nemělo být těžké vymyslet si nějaký ten důvod. Už, už chci otevřít pusu a vyrukovat s nějakým geniálním vysvětlením, když mi do toho skočí Edrian... s pravdou. No, to se mu musí nechat, dokonale mi tím vzal vítr z plachet a tak tam tak sedím s pootevřenou pusou a lživým vysvětlením na jazyku. Nu, pozdě bycha honit, pravdu zapírat nebudu, když už jednou byla vypuštěna na světlo. Povzdechnu si nad marností svého úmyslu se vůbec něco snažit utajit a vyhoupnu nohy zpátky do sítě. Pravým předloktím si zakryji oči. "Příště už ti žádné tajemství nesvěřím," zamumlám tiše do větru. "Jo, je to tak. Umím se proměnit na černého tygra, proto ty pruhy ve vlasech," dodám ještě nahlas k osazenstvu kajuty, které si zaslouží alespoň malé vysvětlení. Jen doufám, že teď nebude následovat příval dalších otázek. Alespoň některá ze svých tajemství si chci uchovat a navíc teď nemám zrovna náladu se dlouze vybavovat. Jako bych ostatně někdy měla. Většinu cestu prospím v síti, není na škodu si pořádně odpočinout před fyzickým i psychickým vypětím, které nás bude nepochybně čekat v Bráně. Posnídám jakékoliv jídlo, které mi nabídnou, nejsem přece vybíravá a je dobré mít alespoň něco v žaludku. Edrian i Apendix si sbalí své věci a vyjdou na hlavní palubu lodi, ale já ještě chvíli setrvávám v kajutě. Také zkontroluji své věci, ale místo, abych si tašku přehodila přes rameno, pustím ji na zem. Pak zavřu oči a zahájím proměnu (281). Jako tygr (pokud se mi proměna podaří), vezmu tašku do zubů a vyjdu ven z kajuty, abych se venku stanula po Edrianově boku. Zabroukám, abych na sebe upoutala pozornost a pak zakývu taškou. Prosím, vezmeš mi to? Stojí psáno v mých očích (ne doslova samozřejmě).

Velekněz Chrámu Havrana - 26. května 2014 01:06

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - ráno, 3. června 149 VR Jakýkoliv pokus o obhajobu je očividně marný. Desítky vražedných pohledů na tebe v tichosti křičí nadávky a proklínají tě. I generál vypadá rozzlobeně a něco mu vidíš v očích - zuří také na sebe samotného za to, že ti věřil. "Tu výmluvu se spánkem jsem už slyšel!" řekne pevně a hlasitě do opět pokřikujícího davu. "Má menší hodnotu než shnilé jablko. Nikdo nad tebou v tom pokoji nestál. Nikdo, kdo by mi dokázal, žes tam skutečně ležela a spala!" Dav souhlasně přitakává a generál je touto nenávistí krmí - přesto se zdá, že je nikdy dost nenasytí. "Budeš znát jména těch dvou! Filip z Brány. Tvrdý pracant, v Bráně přišel o rodinu, tady o život. Matěj Hrnčíř. Zdatný bojovník, ale ani ten nejlepší nepřežije hrot šípu v srdci." V břiše cítíš zvláštní pocit, jakýsi tlak. Před očima se ti dělá temno a v uších píská, chce se ti zvracet. Takový pocit máš poprvé v životě a vůbec nevíš proč. Generál i vojáci mluví, obviňují tě - ty je ale neslyšíš. Něco ti vráží do ramena a nevolnost ustupuje. "Tak odpověz!" zakřičí na tebe Rotis. Ty se však nezmůžeš na slovo, jako bys byla němá. "No jak chceš..." řekne po chvíli generál chladně. "Soud proběhne zítra v poledne zde, na místě ohavného činu. Do té doby budeš uvězněna v kobce pod přísným dozorem." Někteří jásají, jiní by očividně dali přednost soudu hned teď. Tebe už ale popadají dva páry silných rukou a vlečou tě zpět do vězení. Hází tě do protější cely a dopadáš do nějaké blátivé kaluže. Jeden z vojáků stojí ve dveřích a hledí ti do očí. "Tak takové jsou oči vražedkyně." myslí si zaručeně. Druhý přichází s náručí plnou řetězů, kterou hází zčásti na podlahu, zčásti na tebe - není to vůbec příjemné a budou z toho modřiny. Hned se oba dávají do díla a provlékají řetězy kroužky ve zdi a pouty. Jeden z nich z tebe strhává tuniku, kterou jsi dnes dostala, a její cáry hodí dva kroky před tebe. Právě do té kaluže. Tlačí tě vsedě ke studené zdi a stahují řetězy přes holé břicho tak, že se ti dýchá jen velice těžko. Zápěstí máš spoutaná k zemi a celkově jsi ve velice nepříjemné poloze, obzvlášť, pokud máš takto strávit skoro celý den. Muži se chvíli kochají - snad svou prací či tvým polonahým tělem - a pak pečlivě zamknou mříže. Pak už jen slyšíš jejich vzdalující se kroky, vrzání dveří, ránu a ... ticho. Odporné ticho přerušované ještě odpornějším zvukem kapek. ... Čas utíká pomalu a ani nevíš, kolik času od tvého druhého uvěznění uběhlo, když uslyšíš nějaké opakované bušení na dveře. Asi po sedmé ráně se dveře rozráží. Slyšíš šarvátku dvou mužů, jejich vzdechy při každé ráně a jejich zuřivé kroky dunící na schodech. Pak rána železa o kámen a ozbrojený muž se sune po schodech dolů. Dopadl vedle mříží tvé cely, potlučená helma mu při pádu spadla a dokutálela se o kus dál. Někdo schází dolů. Za ty hodiny sis zvykla na tmu a když ten někdo dojde dolů, vidíš mu hned do tváře a poznáš ji. Lorsanova již tak zubožená tvář je "obohacena" o roztržené obočí a ret. "Yarshee!" vydechne, když tě uvidí ve stínech. Rychle se sklání k tělu ozbrojence a nahmatává klíče, kterými odemyká celu. Ještě se podívá na strážce - dýchá a trochu se hýbe, z čela mu stéká pramínek krve. "Neboj se, ještě žije." řekne a trhne hlavou k vojákovi. "Ikdyž..." dodá šeptem. Svazek klíčů visí v odemčených mřížích cely, Lorsan tasí dýku, skloní se k tělu a s šíleným výrazem ve tváři podřeže muže. Fascinován tím vším pozoruje unikající život z těla a pak se s klíči dostává k tobě. Vkládá klíč do zámku řetězu. Vypadá čistší a upravenější než minulou noc. Má přiléhavé tmavé oblečení s kápí. Klíčem neotáčí. Dívá se na tebe doširoka otevřenýma očima a ptá se: "Půjdeš se mnou." Jedna ruka na klíčích, druhou tě pohladí po tváři. A ruka sjíždí níž, nejdříve po krku, pak směrem k hrudi... "Půjdeš... se mnou?"

Velekněz Chrámu Havrana - 27. května 2014 20:10

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro doky Brány - poledne, 4. června 149 VR Obrysy města se zvětšují a po chvíli vidíte i pár lidí na pobřeží. Loď zpomaluje - v mělčině jsou kameny a útesy a také během pár chvil zakotvíte. Zjeh celou dobu nervozně přešlapuje a motá se posádce pod nohy. Někteří námořníci vypadají nesví při pohledu na přeměněnou Ime, ale zřejmě se již mezi nimi rozšířilo její včerejší přiznání. Plavba je u konce a všichni čtyři stojíte na palubě při kraji doků. Už od pohledu je přinejmenším tato část města zdevastovaná, špinavá a nesmírně smradlavá. Domky jsou buď rozbořené nebo k tomu povětšinou nemají daleko, hradba je na pár místech zřícená. Po zablácených dlaždicích se potulují žebráci všeho druhu, nikde žádná vojenská hlídka. Jako první se rozhodne sejít na pevninu Zjeh - rozhodným krokem sejde po prkně a pár sáhů od lodi se zastaví a rozhlédne. Rudou hlavou cukne na vás a rozkáže: "Pojďte tudy!" Při tom ukáže rukou směrem na něco, co vypadá jako cesta. Vidíte tam více lidí a nevypadají až tak uboze, jako těch pár nebohých mezi "domky". Zjeh kráčí tím směrem a po chvíli zase zastaví, rozhlédne se a ukáže dál. Půjdete za ní?

Vea - 27. května 2014 20:29

soukromá zpráva od Vea pro Když vidíte tu hrozivou atmosféru kolem, začínáte mít pocit, že jste odsouzeni celým světem, i když je pravda taková, že to je pouze banda vojáků, která snad jiné slovo než „smrt“ a „zrádce“ nezná. Jenže takto racionálně nemáte v situaci, kdy stojíte definitivně vinni přede všemi, čas přemýšlet. “Jakou výmluvu, vždyť...“ Chtěla jsem se dostat zpět ke slovu, ale můj zlomený hlas neměl šanci být slyšen v té vřavě přítomných. Tiše jsem poslouchala generálovu řeč obviňující mne z vraždy a zklamanou, že vůbec mohl někomu jako mne věřit. Tedy přesněji řečeno - jak kdy mohl věřit elfovi. Lidskou ženu by tato situace jistě nemohla potkat. V jednu chvíli jsem myslela, že se skácím na zem a žádný soud nebude muset proběhnout, protože by se o mně vojáci kolem s velkou ctí „postarali“. Nebyla jsem však schopna žádného pohybu ani slova. Stála jsem tam s nechápajícím výrazem, třesoucíma se rukama a na pokraji všech sil, což jen utvrzovalo mou zdánlivou vinnu. Nejspíš jsem doufala, že v generálovi probudím tu poslední lítost, která v něm vůči mně mohla ještě zbýt. Vlekli mě jako hadrovou panenku a jejich pohyby byly mechanické, když vezmu v potaz jejich stereotypní práci věznitelů. Kolik odsouzených již sem umístili? Museli jich být desítky, jelikož vězení procházelo s velkou pravděpodobností pravidelnými čistkami. Přesto jsem nevycházela z údivu, když se mnou manipulovali opravdu nelidsky, což bylo celkem paradoxní vzhledem k jejich rase. Ničeho se neštítili. Přivřela jsem oči, kousla se do rtu a bez hnutí jsem snášela bolestivá opatření bránící útěku. Po skončení jsem těžce vydechla a na okamžik usnula. … Snažila jsem si najít nejlepší možné umístění mého těla, avšak k pohodlnosti to mělo stále daleko. Řetězy mi zanechávaly na kůži viditelné červené popáleniny, které na bledé pleti vypadaly jako čerstvě natřené čáry jakousi barvou. Přehled o čase jsem postupně ztrácela, a tak má poprava mohla nastat za hodinu nebo také za půl dne. Náhlý hluk mě však vyděsil. „Tak teď se rozluč se svými bratry alespoň v myšlenkách.“ Šeptla jsem si do tmy pro sebe. Jenže místo strážných se objevila jiná známá tvář. “Lorsane?“ Vyřknu nevěřícně jméno toho, o němž jsem si myslela, že ho už nikdy nespatřím. Při šarvátce mužů jsem odvrátila hlavu a jakmile vše utichlo, pohlédla jsem vystrašeně na mého elfího přítele. Roztřásla jsem se po celém těle a rozplakala se. Všechny emoce tak dlouho schovávány vyplynuly na povrch. Co když to je zkouška, jež na mě generál šikovně ušil? Muselo to však být doprovázeno tímto strastiplným divadlem? Jak vlastně mohu tomuto samozvanému veliteli zdejší komunity věřit? Mám tiše trpět a doufat v omilostnění nebo utéct s tím, který byl na mne od prvního dne laskavý? Stačilo mi položit si těchto pár otázek a okamžitě se rozhodnout pro přestup na druhou stranu. „Prosím…odvez mě odsud. Raději zemřu s tebou než tady…“ Odpověděla jsem mezi neustávajícím vzlykáním a prosebně na něj pohlédla.

Edrian - 07. června 2014 23:11

soukromá zpráva od Edrian pro Příjezd do Brány Stojíme s panem Apikem na palubě a sledujeme přibližující se město. Ležérně se opírám o boční lanoví a pozoruji obzor. Mlčíme, není potřeba mluvit, jenom si užíváme čerstvou ranní atmosféru. Později zaslechnu překvapené hlasy námořníků - tento šum vyvolala Ime proměněná v tygra. Její proměna vypadala divočeji a přirozeněji než od její sestry - myslím tím to, že kdyby jste viděli Ime jako tygra, nenapadlo by vás, že to může být člověk, na rozdíl od Eru, ta byla více člověk než zvíře. Přijde ke mně a zamručí. Je mi jasné, že chce, abych jí vzal tašku, ale místo toho si před ní kleknu a začnu ji drbat za ušima a na hlavě jako psa. Taky proto, že mě nemůže hryznout, když mezi zuby drží své věci."Tak je hodná! Moc hodná tygřice! I ty mazle!" Když skončím, tak se narovnám a se zářivým úsměvem se omlouvám: "Promiň, neodolal jsem, vždycky jsem chtěl mít pejska. A tu tašku ti vezmu - budu ji střežit jako vlastní." Načež si od ní tašku, přehodím si je přes rameno a poplácám lehounce Ime po hlavě. A tak v tomto komickém uskupení doplouváme do značně zpustošených chudých doků Brány. Zjeh neklidně přešlapuje a vypadá celkově nějak nervózně, zato naše trojice se rozhlíží a přerovnává si strategii našeho pobytu (tedy aspoň myslím). Jako první vybíhá z lodi na molo a rozhlíží se kolem. Možná má mořskou nemoc a potřebuje to zkrátka někde vyhodit... Pak na nás zavolá, ať jdeme za ní. Cože? Ona to tu zná? Proč nám nic neřekla? Zamávám na Kapitána, jestli je někde poblíž, a ostatní námořníky a sejdu taky na pevnou zem. Vypadá to, že chce jít do nějaké knajpy nebo hlouběji do města. (Hodil jsem si procentkou 0-50% nejdu, 50-100% jdu, aby bylo oddělené smýšlení hráče a postavy, co je správné a asi by se mělo dělat...) Malá zlodějka (jestli se tak dá říct) na nás nečeká a jde dál. "Zjeh, vrať se sem, musíme se domluvit, kam půjdeme!" volám na ni a rukou jí ukazuji, ať se vrátí. (13%) Nevím, nerad bych šel někam, kde to neznám, navíc když nás vede zlodějka ve městě kriminálníků.

Velekněz Chrámu Havrana - 11. června 2014 14:07

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - noc, 4. června 149 VR Západka v zámku cvaká, řetězy povolují, ocitáš se na svobodě. Lorsan tě obejme a letmo políbí do vlasů. "Tak jo, jdeme." Svléká si kabátec s kápí, pod kterým má tmavě šedou košili, a nabízí ti jej. "Musíme být opatrní, jestli nás teď najdou, hned nás popraví. Bolestivě, zdlouhavě, ale popraví. Už žádné další věznění..." varuje tě a rychlým krokem vyjde schody nahoru. Musíš překročit tělo strážce - nebesky modré oči má doširoka otevřené ve výrazu smrti, zkrvavené hrdlo proříznuté do hloubky. Venku u vchodu je další tělo v kaluži krve, stojí u něj zahalená postava v tmavém kostýmu. "Aernaku, pomoz mi s tím..." nařídí potichu a druhá postava, nejspíše další elf, se chopí těla a spolu s Lorsanem mrtvolu hází po schodech dolů. Hned poté dveře zavřou. Všímáš si, že pochodně na zdech kobky jsou zhaslé, ale kouří se z nich. Oba elfové ještě do kaluže krve nakopou trochu slámy a hlíny z okolí, aby nebyla tak viditelná. Plíživým krokem se vydávají k žebříku vedoucímu nahoru na hradby, Lorsan ti gesty naznačuje, ať jdeš za nimi. Aernak se hbitě vydává nahoru a během chvíle je na posledním stupínku žebříku, rozhlíží se po hradbách. Otáčí se na vás a kývá souhlasně hlavou. "Jak jsi na tom se sílou? Musíš být velice vyčerpaná..." Od pravdy není Lorsan daleko, ale vyjít žebřík bys mohla zvládnout. Pokud se na to necítíš, pomůže ti nahoru. Tak či tak, po žebříku jdeš jako druhá a jako poslední tvůj zachránce. Mezitím Aernak uhasil pochodně v této části hradeb a začal přivazovat lano, jehož druhý konec přehodil přes hradby dolů. První jde dolů Lorsan. Hradby se z vašeho pohledu zdají ještě vyšší než zespodu. Lorsan je už za polovinou, když mu ujedou ruce a zbytek výšky padá. Dopadl na nohy a okamžitě se svalil na zadek a záda. Zdá se, že je v pořádku, jen má nejspíše vyražený dech. "Ehh... no, Lorsan už je dole, tak teď ty." řekne rozpačitě Aernak a pobídne tě. Z hodin strávených v chladném vězení jsi pořád ztuhlá a drsné lano se ti zakusuje do tvých jemných dlaní. Připadá ti, jako bys lezla dolů celé věky, kousek po kousku. Brzy však stojíš na pevné zemi a Lorsan, nyní sedící, se na tebe usměje. Má rozedřené dlaně, předchozí týdny mu nejspíše přinesly více bolesti. Nakonec se dolů dostane Aernak, což je otázka pár vteřin. "A teď rychle domů!" Po pár minutách jste konečně v lese a kráčíte volnějším krokem. Aernak si shrnul šátek z tváře dolů i kápi z hlavy. Dlouhý špičatý nos, vystouplé líce, rty stažené do dlouhé tenké čáry, světlé rozcuchané krátké vlasy - nejspíše je elfí průzkumník. "Tolik mě těší, že jsme již oba svobodní." říká Lorsan s radostí v hlase. "Za chvíli už budeme doma. Můžeš se umýt, dáme ti nové šaty a pokoj s pohodlnou postelí, Yarshee." Aernak jde mnoho kroků před vámi a máte více méně soukromí. "Něco po tobě budeme potřebovat..."

Vea - 17. června 2014 21:16

soukromá zpráva od Vea pro Vděčně k sobě přivinu Lorsana a přijmu košili, abych nebyla tak nepříjemně odhalená. Ze strachu a celkového napětí pouze mlčky přikývnu a následuji jej. Snažím se nedívat na tu spoušť kolem. Ještě stále jsem si totiž nepřivykla na bezprostřední blízkost smrti, na kterou jsem v minulosti snad vůbec ani nepomyslela, a tak jsem prozatím chtěla tyto obrazy temna vyhnat z paměti. Ve stavu, kdy jsem nevnímala příliš okolí, jsem u vchodu sebou prudce trhla, jelikož jsem vyčkávající postavu připsala lidskému strážnému. Patřil však k elfí linii, tudíž jsem si mohla oddechnout a myslet především na to, abych se dostala od tohoto strastiplného místa co nejdříve pryč. "V pořádku, tohle ještě zvládnu, děkuji. Kam to vede?“ Připtám se ještě a poslušně stoupám pomalými kroky po žebříku. Doufala jsem, že mě nepřepadne závrať , jelikož by to pak odnesli dva nevinní elfové, jejichž cesta byla zbytečná. Při Lorsanovu nepovedeném sešplhu jsem si zakryla ústa, abych nevykřikla a vystrašeně hleděla dolů. Po tom všem byly moje emoce přehnaně citlivé a únava mi nedovolila je jakkoliv korigovat. Nakonec jsme však všichni úspěšně sestup zvládli. Les přinesl do mé duševní nerovnováhy trochu klidu, tudíž jsem se mohla plně soustředit na své zachránce. "Ani nevím, jak vám poděkovat…" Pronesu k oběma přítomným a nečekaně vezmu Lorsanovy ruce do svých. Posmutněle si je prohlížím a jemně je pohladím konečky prstů. "Než mi řeknete, co mám dělat, nastíníte mi alespoň momentální situaci toho, co se tady vlastně stalo a pořád ještě děje?"

Velekněz Chrámu Havrana - 23. června 2014 14:59

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro První Pevnost - noc, 4. června 149 VR Možná se ti to jen zdá, ale Lorsanova tvář se po tvém dotazu na situaci zamračí. Několikrát se nadechne a velmi zkráceně odpoví: "Lidé vraždí náš lid po celý můj život. Válčíme s nimi... To se děje." Pak pěknou chvíli kráčí bez řečí, jako by po tobě nikdy nic nepotřeboval. Najednou si všímáš, že si od tebe drží odstup alespoň dvou kroků - při vstupu do lesa jste se o sebe otírali rameny při každém kroku. Mlčí a dívá se před sebe. Aernak se zastavil. Přicházíte k němu a před vámi se objevují dva tucty dřevěných srubů. Většina jich stojí na zemi, část je vystavěna na silnějších větvích starých mohutných stromů, spojena mezi sebou visutými můstky a se zemí provazovými žebříky. Na nižších větvích a na kopečcích trávy jsou průhledné mísy naplněné jasným tyrkysovým světlem dodávající celému místu okouzlující elfí atmosféru. Tohle je zkrátka vesnice podobná tvému domovu... Všichni tři přicházíte blíž a ty si můžeš všimnout několika elfích strážných - kožené či poloplátové zbroje, helmy z lesklého namodralého kovu, v rukách nejčastěji elfí meče či kopí. Vesnice je vzhůru, snad nemohli spát ze strachu o vaše životy, a radostně vás vítají úsměvy, ladným kývnutím hlavy a někteří také veselým zvoláním. Hloučkem elfů se prodere stařec ve fialovém rouchu. Vrásčitá tvář se na vás usměje. "Věděl jsem, že to zvládnete!" přívítá Lorsana a Aernaka. Pak hlavou trhne tvým směrem, až mu dlouhé stříbrně šedé vlasy zavlají. "Vea..." Dlaněmi tě chytne za tváře a rty se dotkne tvého čela - je to zvyk, jak stařešina vesnice či jiná důležitá osoba v elfí společnosti vítá nového člena, vyzná někomu úctu či mu takto poděkuje. "Lorsan o tobě minulou noc mnoho namluvil. A bylo naší povinností tě z jejich spárů vysvobodit, než bylo pozdě." Stařec se zhluboka nadechne. "Vypadáš tak uboze, děvče... Omyj se, dáme ti nové roucho, ošetříme rány, nasytíme tě. Lorsan ti vše ukáže. Ráno s tebou budu mluvit..." Kývne hlavou a všichni krom strážných se začnou rozcházet do svých domovů. Tvůj zachránce Lorsan tě chytne za rameno a zeptá se: "Tak co chceš dělat nejdříve?"

Imemoria "Ime" - 23. června 2014 21:37

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Brána Vypadalo to, že Edrian pochopil, co jsem po něm chtěla. Vypadalo. Místo, aby si ode mě převzal tašku, začal mě drbat za ušima. Samozřejmě, že jsem byla naštvaná! Na sebe. Protože se mi to drbání líbilo. Hodně. I přes rozhodnutí, že Edrianovi lehce chňapnu po ruce, moje tělo podniklo přesný opak. Ještě jsem víc natiskla hlavu na Edrianovu ruku a div jsem nezačala příst blahem. Jak malé kotě... Vyslala jsem ironickou poznámku v duchu svému zvířecímu chování, ale nic jsem s ním nenadělala. Vzdala jsem marný odpor přesně v okamžiku, kdy mě Edrian drbat přestal. To mám za trest, co? V duchu jsem se tiše zasmála vlastí smůle. Edrianovu omluvu bych vzala s klidem. Jenže on zmínil, že chtěl vždycky PSA! Podrážděně jsem si odfrkla a odvrátila hlavu pryč od něj, abych dala jasně najevo, že mě to urazilo. Tašku jsem samozřejmě pustila z tlamy. Jen ať mi ji pan blonďák pěkně nese. A běda mu jestli něco vytrousí. Jak jsme se blížili k Bráně, nechávala jsem, aby mě začaly čím dál tím více ovládat mé tygří instinkty a smysly. Jasněji jsem taky začala vnímat Zježinu (snad to skloňuji správně) nervozitu. To, jak sebou pořád šila a všem se pletla pod nohy. Jako by jí příjezd znervózňoval nebo se naopak nemohla něčeho dočkat. Vzhledem k tomu, že vystřelila z lodi jako namydlený blesk, jsem se trefila do černého s druhou možností. Ze začátku jsem si myslela, že jí nesedla vratká a věčně se houpající podlaha. Jenže ona místo toho na nás začala mávat a volat ať jdeme za ní. Podezřívavě jsem přimhouřila oči. Je si tak jistá jako nikdy před tím... Zná to tady? Chce nás zavést do pasti? Trochu opatrné paranoidy neuškodí, když jste na nepřátelském území. A držet se pohromadě taky ne, takže jako věrný pes tygr jsem Edriana následovala z paluby lodi do přístaviště. Když Zjeh chtěla pokračovat sama dál, trochu jsem se přikrčila a tázavě pohlédla na Edriana. Mohla jsem Zjeh několika mohutnými skoky dohonit a svojí váhou přišpendlit k zemi. Nebyl by to snad problém, ale nechtěla jsem tak učinit bez Edrianova pokynu. Navíc by to mohlo vyvolat nežádoucí povyk, protože by si mohli myslet, že chci elfku napadnout a zabít. Nebo by to mohla být past. Možností bylo tolik, tak jsem to nechala na zvířeti uvnitř mě. Napnula jsem na maximum všechny své smysly a instinkt, aby mi pomohli zjistit něco o Bráně.

Apendix Istar - 01. července 2014 22:48

soukromá zpráva od Apendix Istar pro Brána ,, Jak jsem si myslel... ,, Pomyslím si, když mi Edrian potvrdí ten fakt, že tahle lovkyně je měňavec... ,, Druid ani nic podobného jistě není... Nejspíše to má jako vrozený dar, jak i Edrian řekl. Zajímavé... Je zřejmé, že Edrian o ní ví docela dost věcí... ,, Pomyslím si a zadívám se zaujatě na Ime. Už konečně vím, jak se jmenuje. Je ale smutné, že mi to musel říct Edrian a ona sama nemá dost slušnosti se představit. Tím pádem pro mě bude jen lovkyně... Každopádně je špatné, že přede mnou chtěla držet takové tajemství... ,, Jestli máme společně čelit nebezpečím, které v Bráně číhají na každém rohu a poté se společně vydat na Věž, kde Brána je proti ní procházka růžovím sadem, tak si musíme ujasnit základní pravidlo... Jestli chceme něčeho dosáhnout a nezemřít, musíme si věřit a neskrývat před sebou takové zásadní věci, jako jsou naše schopnosti a podobně! ,, Řeknu vážným a lehce naštvaným tónem. Poté jsem se tedy vydal na tu palubu. Stojím vzpřímeně na palubě, opírám se o svou hůl a zamyšleně hledím na Bránu, ke které se přibližujeme. Během chvilky vedle mě stojí Edrian a též mlčky hledí na Bránu. Během chvilky přiběhne k nám i lovkyně, ale v tygří podobě. Zaujatě si jí prohlédnu a ještě jednou znale pokývám hlavou nad schopností, kterou ovládá. (Prosím Ime, abys v příštím tvém příspěvku dala obrázek tygra, ve kterého se proměňuješ, díky.) Edrian pak začne tygřici drbat a hladit. Jen se ušklíbnu a poté opět pokračuji v pozorování Brány, ke které už doplouváme. ,, Musíme si dávat pozor a nikomu nevěřit. Lidé nás tam budou chtít okrást, či dokonce zabít... ,, Řeknu, aniž bych se na někoho podíval. ,, Rád bych se tam moc dlouho nezdržoval... ,, Řeknu a teď už se na ně s vážným obličejem otočím a podívám se jim do očí. Poté opět hledím na Bránu a na molo, ke kterému připlouváme. Jakmile zakotvíme, tak okamžitě a podle mě i zbrkle a podezřele divně vyběhne Zjeh s tím, abychom jí následovali do nějaké uličky. Už předtím vypadala dost nervózně a divně... Ani nemusím nic říkat a řekne to za mě Edrian. ,, Je chytřejší, než vypadá... Asi to nebude jen tak nějaký obejda. ,, Stojím a obezřetným pohledem hledím na Zjeh a čekám, jak bude reagovat na Edrianovu otázku.

Vea - 02. července 2014 22:01

soukromá zpráva od Vea pro Připadala jsem si najednou dosti zmateně, jelikož Lorsan změnil svůj přístup z vteřiny na vteřinu. Kde se ztratila ta vřelá radost ze setkání? Cožpak nemá pochopení, když moc dobře ví, že jsem žila delší dobu odloučena od jakéhokoliv dění „tam venku“? "Asi by sis měl uvědomit, že prozatím jsem nic jiného neslyšela než to, že se odehrála a stále odehrává válka mezi lidmi a elfy. Jenže okolnosti jakoby mi byly utajeny. Děkuji za veškeré objasnění." Odbyla jsem jej a přidala se k mlčení po celou dobu naší cesty. Vesnice elfů dýchala i přes neklidnou atmosféru bezpečím. Kolem se pohybovala spousta dalších obyvatel a já si je zvědavě prohlížela. Styděla jsem se trochu, když jsem se podívala na své oblečení a nervózně jsem se na ostatní usmívala. Doufala jsem také, že budu mít alespoň dnes trochu klidu, jelikož jsem počítala s tím, že se mě budou jistě vyptávat. Uklonila jsem se stařičkému elfovi. "Dobrý den. Jsem moc vděčná za to, že jste mě odtamtud dostali. Myslím, že bych už dlouho v takovém stavu nevydržela." Při zmínce o ranním rozhovoru jsem se tázavě podívala na Lorsana a pak jen nepatrně starci pokývla. "Ráda bych si odpočala, ale ještě předtím bych potřebovala něčí společnost. Cítím se hrozně osaměle…" Zakryji si dlaněmi oči, abych zakryla deroucí se slzy, opírajíc se o Lorsanovu hruď.

Velekněz Chrámu Havrana - 06. července 2014 12:48

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Tiché lesy, elfí vesnice - noc, 4. června 149 VR "Společnost, dobrá." přikyvuje stařec. "Pokud se nebudeš zlobit, musím s Lorsanem něco probrat a asi to nebude jen na pár chvil." Lorsan si povzdychne a v tu chvíli tě něžně odstrčí, aby ses o něj neopírala, a postaví se po boku starce, který rukou pokyne směrem k někomu, kdo očividně z hloučku ještě neodešel. Za tebou se ozývají tiché kroky a nalevo od tebe se objeví vysoký štíhlý elf, asi desetiletý mladík se středně dlouhými rovnými zářivými vlasy, oděn do světlé košile se zelenou rozepnutou vestou. Párkrát na tebe vyjeveně zamrká hnědozelenýma očima. "Aiu ti ukáže postel, spižírnu či ranhojiče a pro tuto noc ti poskytne společnost. Krásný spánek..." Muž kývne hlavou a spolu s Lorsanem se vydávají do očividně největšího srubu z celé vesnice, u jehož vchodu stojí dva ozbrojenci. "Ehh, jsem Aiu..." představí se nervozně a několikrát rychle a prudce kývne, či spíše trhne, hlavou. "Tak vám tady asi... no, tam je dům." ukazuje s nataženým ukazováčkem mladík a hned si to tam namíří. No, zdá se, že si s ním užiješ nějakou tu zábavu...

Velekněz Chrámu Havrana - 06. července 2014 13:06

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro doky Brány - poledne, 4. června 149 VR Zjeh na volání nereaguje - zdá se, že je příliš daleko. To ji však nijak nebrzdí a velice rychle se vám ztrácí ve městě, mezi lidmi. Námořníci provádějí svou práci v tichosti, všichni žebráci i obyčejní lidé se od vás drží řádně daleko. Kapitán rozvážně přistoupí k Edrianovi a něco mu pošeptá, načež se zase rychle otočí a nyní již kvapným krokem pochoduje zpět na palubu. ...

Edrian - 06. července 2014 15:31

soukromá zpráva od Edrian pro doky Brány, tralalá Zrzka nezastavuje, i když mě určitě musela slyšet i přes tu dálku. "Ať si jde," řeknu a mávnu rukou. "Stejně mě ani nenapadá, k čemu by nám byla užitečná, té holce nevěřím." Přijde ke mně Kapitán a máme spolu malou intimní šeptací chvilku. Pokývu hlavou, když mi poví svou radu. Otočím se k ostatním. Ime možná svým zlepšeným sluchem něco slyšela, navíc se na ni díval, jak se mnou mluvil. "Kapitán mi poradil, abychom netahali s sebou po městě tygřici. Myslí si, že to není zrovna nejlepší nápad." "Mně na tom nesejde, kdyby na nás někdo zaútočil, tak se Ime bude bránit lépe, než kdyby byla v lidské formě (jestli to tak můžu říct). Zase na druhou stranu budeme poutat nechtěnou pozornost. Nesmíme zapomínat, že nejsme jediní, co hledají části Mar'allova pařátu, navíc mě přátelé Rolanda Oracy chtějí vykuchat za to, co jsem provedl," hořce se nad poslední myšlenkou usměji. "Tygříku," kouknu na Ime, "dělej, jak chceš, je to tvá věc...ale měli bychom počítat s tím, že učiněné chyby budou mít své následky." "Tudíž, kam zamíříme? Máte někdo nějaký návrh?..." Pak si na něco vzpomenu. Můj pohled se stočí k učedníkovi. "Garethe, tys vyrůstal v Bráně, je to tak? Nenapadá tě, kde bychom mohli jít? Vyštrachat nějaké informace?" Chvíli přemýšlím a mnu si bradu. "Krucipísek, vždyť my ani nevíme, kde to pírko je a jestli tu vůbec je - myslím v Bráně... takže... teď vůbec netuším, kde jej hledat."

Vea - 07. července 2014 20:56

soukromá zpráva od Vea pro "Co naplat. Snad se tady nebudu bez známých tváří cítit nesvá." Rezignovaně od Lorsana ustoupím a oběma elfům poděkuji a popřeji dobrou noc. Naposledy se ještě otočím směrem k hloučku, který zahrnoval rozmanité typy elfích příslušníků a vydávám se na pospas zřejmě značně zmatenému mladíkovi. "Buď pozdraven, mé jméno je Vea. Nemusíš mi ukazovat vše, co obsahoval seznam míst nacházející se zde daný starším elfem. Jak mu vlastně říkáte? A pro dnešek mi postačí především postel a čisté oblečení, jelikož jsem k smrti unavená." Mile se usměji, abych elfa trochu uklidnila. "Nevadí ti, že budeš teď trávit se mnou nějakou tu chvíli? Není mi totiž moc příjemné, když se někdo musí takto řídit rozkazy…"

Imemoria "Ime" - 14. července 2014 19:16

soukromá zpráva od Imemoria "Ime" pro Brána Budiž, Brána jako město je něco otřesného už na lidský pohled, ale upřímně lituji zvířata, která tady žijí. Ten smrad se vážně nedá moc dlouho snést, ale já musela. Jednou jsem se proměnila a nehodlám se měnit zpátky, když vím, že mezi případným bojem a touto chvílí rozhodně nebudu mít čas na tříhodinový spánek. Nehodlám riskovat, že se mi nepodaří proměnit znovu a zůstanu proti čemukoliv, co se na nás chystá, pouze s nožem v ruce. Takže rozhodnuto, nikdo se proměňovat nebude... Je tady ještě jeden důvod. V tygří podobě jsem pro ně užitečnější. V prvé řadě jsou tady lepší smysly a větší arzenál zbraní. A přiznejme si, více lidí si rozmyslí útok na trojici mužů s obrovskou šel mou po boku. Takže jsem elegatně kecla na zadek, aby pánové pochopili, že ve zvířecí podobě zůstanu navzdory strašného pachů. Jediný smysl, který hlásí nebezpečí, je ten šestý, ale nehodlám jeho hlášení ignorovat. Takže zatímco muži plánují, co dál, ženská jim hlídá zadky. Klasika. tygří vzhled

Velekněz Chrámu Havrana - 23. července 2014 10:02

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro Tiché lesy, elfí vesnice - noc, 4. června 149 VR Mladík již při první z otázek značně zbledne. "No, my mu říkáme, eh..." začne ze sebe soukat. "No, Esseld, stařešina." Na tváři se mu objeví cosi jako náznak úsměvu, který se okamžitě promění v cukání celého obličeje. Chvíli tak na tebe zírá, než se zase vzpamatuje. "Postel? Jo, postel." Vede tě do domku. Už u dveří cítíš krásnou vůni bylin a teplého medu. "Postel postel postel..." opakuje si potichu Aiu, až otevře dveře pokoje. Koberec, nízká postel, kulaté okno uprostřed protější zdi a stolek s židlí. Jen co se dveře otevřou, mladík někam zmizí, za chvíli se však vrací s kouřící číší. Ačkoliv jde rychle a houpavě, neukápla ani kapka. Číši postaví na stolek a příjemnou vůni cítíš ještě silněji. To bude larm, elfí nápoj z bylinné směsi zalité vařicí vodou dochucený nejčastěji medem. Mnohdy slouží také jako lehká večeře. Elf na tebe opět chvíli zírá, než si vzpomene. "Ech, říkala jste něco?" Než by ses však stihla nadechnout k odpovědi, pokračuje: "Samozřejmě, bude mi, no, potěšením..." Navzdory tomu však kývne hlavou a zase zmizí. Nechal tě tady samotnou...

Vea - 01. srpna 2014 20:36

soukromá zpráva od Vea pro Snažím se na něj po celou dobu nebohé konverzace přívětivě usmívat, ale nejspíš mu momentálně pomůže utéct od všeho živého a schovat se do toho nejtemnějšího koutu. Chvíli mlčím a zvědavě následuji svého průvodce. Postavím se k posteli, abych přítomnému elfovi nezavázela a prohlížím pokoj od stropu až dolů. Žádná sláva to sice není, ale navzdory tomu vypadá útulně a pravděpodobně i bezpečně. Jakmile mě udeří silná vůně právě přinesené číše, pohlédnu právě jejím směrem. Setkávám se s tímto poprvé, ale nemám šanci se zeptat na cokoliv dalšího. Mé maličkosti už nikdo společnost nedělal. Povzdechla jsem si a začala jsem se pomalu chystat ke spánku…

Velekněz Chrámu Havrana - 06. září 2014 10:35

soukromá zpráva od Velekněz Chrámu Havrana pro doky Brány - poledne, 4. června 149 VR Gareth se rozhlíží a už se nadechuje, že něco řekne. Ale přesně jak řekl Edrian a všichni ostatní si to mysleli, přeměněná Ime poutá příliš mnoho pozornosti. Z města přichází několik ozbrojených mužů - kroužkové košile, ocelové chrániče ramen a holení, železem pobité nátepníky a lesklé helmy. Na srdcích mají jakýsi odznak, který nasvědčuje tomu, že se jedná o městskou hlídku nebo žoldáky najaté do jedné jednotky. Zbraně mají tasené a výhružně jimi míří vašim směrem. Na dvacet kroků od vás zastaví, nejspíše kvůli obavám z útoku tygra, a jeden z nich promluví: "Jménem Erbáda, pána Brány, se teď vzdáte a půjdete s námi!" Jeho hlas je silný, ale není pevný, lehce se třese. "Ten chlap je kapitán stráží," šeptá Gareth Edrianovi, nicméně Ime jej díky bystřejším smyslů také postřehne. "Tak dělejte, svažte si tu svou bestii a neklaďte odpor," pokračuje kapitán a v hlase mu zní nedočkavost. I ostatní vojáci Brány vypadají nesví - špičky mečů se jim kývají ze strany na stranu a železo o sebe cinká. A do situace se vkládá čaroděj: "Prosím, nepřijeli jsme dělat problémy a hned půjdeme." Řekne a pousměje se na vojáky, načež si něco začne šeptat. Vršek hole zamíří na kapitána a zbytek zaklínadla dokončí polohlasem. Z hole vyletí zářivá střela, která zasáhne kapitána do hrudi. Střela se se zvukem ostré rány rozlétla na tisíce jisker letících všemi směry a hasnoucí až na zemi. Muž se se zasténáním kácí k zemi a svíjí se bolestí; roztavené kroužky zbroje odhalují pohled na spálené maso. Muži stojí jako přikovaní - musí zastavit čaroděje, který už si mumlá další verše magie, ale tygr je další velké nebezpečí. Než dokončí další kouzlo, odněkud přilétá šíp a proniká Apendixovi krkem. Kouzlo rázem utichá, hůl padá na zem a čaroděj se chytá šípu, který mu krk zcela prostřelil z boku na bok. Z hlubin Apendixova chřtánu zní zlověstné chraptění a bublání, načež se Apendix sune k zemi a umírá. Nyní si všímáte, že na blízkých střechách stojí několik mužů s luky a kušemi. Všichni teď míří hlavně na Ime. Vojáci před vámi nabírají odvahu a jeden z nich si vezme roli kapitána. "Eh, tak jo, vzdejte se a nikdo další už nezemře." Je to mladý muž, ale zjevně celkem zkušený. Váš osud záleží na vašem rozhodnutí.