SOUDOBÁ HISTORIE POVÁLEČNÉHO SVĚTA
(1912-1933)

TEORIE MODERNÍ GEOPOLITIKY DLE SIRA HALFORDA MACKINDERA:

(Britská karikatura "španělského tmáře" stojícímu "navzdory všem okolnostem" ve vzdorovité pozici mezi sovětským medvědem a britským lvem, která je součástí knihy "Theory of modern geopolitics" od Sira Halforda Mackindera.)

Sir Halford Mackinder (současný britský politický teoretik a královský zeměpisec) vydal na přelomu dvacátých a třicátých let knihu s názvem "Teorie moderní geopolitiky", která se během posledních dvou let stala "módním hitem" politologie napříč protestantskými státy a své čtenáře (a polemiky) nalezla i v katolickém a sovětském světě. Tato kniha se stala bestselerem zejména díky revoluční myšlence definující "tři supervelmoci" jako "tři superbezmoci", které jsou vůči sobě stojící v "patové situaci" a nemohou se ani jedna hnout což má dle Mackinderovi teorie zajišťovat mír na světě. Jeho tři hlavní teze jsou:

1) SSSR má silné tělo i rozum, ale slabého ducha.
2) Španělsko má silné tělo i ducha, ale slabý rozum.
3) Velká Británie má silný rozum i silného ducha, ale slabé tělo.

Trojice těchto tezí (výrazně zjednodušujících celou problematiku) shrnuje Mackinderův pohled na světové mocnosti:

Sovětský svaz:

Podle Mackindera SSSR funguje jako sjednocující prvek mezi křesťany, u kterých ze své podstaty vyvolává odpor a spravedlivý hněv pro svou bezbožnost. To mu zabraňuje aktivně expandovat neboť obyvatelstva okolních zemí by nikdy nezískal na svou stranu a každá vláda - bez ohledu na to zda protestantská, katolická či pravoslavná - by stála proti případnému pokusu SSSR o teritoriální expanzi.

Španělsko:

Mackinder popisuje Španělsko jako "supervelmoc starého typu", jako absolutistické, paranoidní Impérium do nějž má "zdravý rozum a pokrok" vstup zakázán (myšleno v politické rovině) a to činí ze Španělů dnes supervelmoc, která si jen žárlivě střeží vlastní zájmy a klíčové spojence a na expanzi se v důsledku nechce a ani nemůže soustředit.

Velká Británie:

Mackinderova Británie nemá slabosti předchozích, má "čistého ducha" (tedy víru) i "čistou mysl" (tedy rozum), ale diskvalifikuje jí extrémně nevýhodná geostrategická pozice předurčující jí k závislosti na námořních spojích, které jsou v globálním měřítku nebránitelné proti koalici španělských, portugalských a francouzských plavidel, která mohou snadno odříznout Británii od jejích kolonií a "zardousit jí jako Anakonda svou oběť".

Rovnováha "tří slabostí":

Ideální supervelmoc by podle Mackindera musela mít "silné tělo, mysl i ducha" (tedy vojenskou sílu (vč. strategické pozice), rozumnou diplomacii, respektovanou víru) což žádná ze stávajících supervelmocí nesplňuje. Mackinder tvrdě kritizuje komunisty pro jejich bezbožnost "godlesness", které současně děkuje za to, že činí SSSR v očích zbytku "křesťanského světa" tak odpudivým a stejně tvrdě kritizuje Španělsko pro jeho "nerozumnost" - tedy dogmatičnost, krutost, myšlení ve "středověkých schématech" a zkostnatělost. Podle Mackindera (pochopitelně je to Brit) je Británie jediná, která by "mohla být ideální supervelmocí", protože má jak "zdravý rozum" tak "silného ducha", ale její slabost tkví v nevýhodné strategické pozici, která jí těžce postihuje v každé válce s katolíky, protože zatímco Španěl může spoléhat na relativně homogenní a o své spojence (Portugalsko v JA, Francie v Africe) opřené impérium s krátkými (relativně) námořními trasami, tak Británie je fatálně zranitelná právě "na délce svých námořních tras".

Mackinder z toho vyvozuje dnes v řadě politických kruhů populární závěr, že "svět dospěl míru, díky tomu, že každá z hlavních mocností trpí nějakým neléčitelným neduhem, který jí handicapuje proti ostatním", tak jako Španěl nedokáže dobýt svět pro svou krutost a neinspirativní tmářství, tak Sovět nemůže svět dobýt pro svou bezbožnost vzbuzující odpor a Británie pro svou geostrategickou slabost. Rovnováha tří slabostí je Mackinderem zavedený termín, který je dnes středobodem každé seriózněji míněné debaty ve vyšších společenských kruzích.

Mackinderova teorie "vedlejších válek" (proxy-wars theory):

Tak jako Mackinder vylučuje konflikt mezi hlavními mocnostmi z důvodu jejich vzájemně se kontrujících slabostí, tak připouští možnost takzvaných "proxy válek" lokalizovaných na menší teritoria v nárazníkových pásmech. Všímá si války Kurdů, Alávitů a Sunnitů na území Sýrie, kterou považuje za proxy válku mezi Španělskem a Iránem na jedné straně (podpora Alávitů), Británií (podpora sunnitů) na straně druhé a Byzance (podpora Kurdů) na straně třetí. Stejně tak hodnotí poslední válku mezi USA a CSA, která sloužila Britům a Španělům k "vybití posledních válečných kapacit" po skončení Třistaleté války, nebo též řecko-španělské války, ve které Španělé krvavou cestou zamezili Řekům (podporovaným Brity) převzít dědictví Osmanů a vyhlásit vlastní Byzantskou říši (která by byla bývala mnohem větší díky britskému vlivu v regionu).

"Pás Nestability" (tedy pás, ve kterém se budou odehrávat veškeré proxy války mezi Británií a Španělskem) se táhne podle Mackindera od Rýna napříč Německem, Rakouskem, Českem, Uhrami, Balkánem, Malou Asii, Blízkým východem a Iránem až k hranici Indie. Tento "pás Nestability" bude podle Mackindera v blízké době dějištěm mnoha "drobných konfliktů", které budou regionu vnuceny zvenčí tou nebo onou stranou.

Pokud jde o roli SSSR tak tu Mackinder nepřeceňuje a vylučuje, že by SSSR byl schopen jednostranně a nevyprovokovaně napadnout kteréhokoliv ze svých sousedů, neboť by to znamenalo "řetězovou reakci" od Arktidy po jižní Čínu, která by sjednotila katolický i protestantský tábor, neboť ani jedna strana si nemůže dovolit oslabit tu druhou ve prospěch SSSR s nímž by si potom nemusela dokázat poradit.

PANOVNÍCI JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ:

SSSR:


(Prezident SSSR a generální tajemník ÚV KSSS(b) L. D. Trockij.)


(Premiér vlády Mao Ce Tung, druhý muž ve státě.)

Sovětskému Svazu vládne příznačný tandem Trockij-Mao přičemž Trockij si momentálně drží v rukou větší díl moci díky kumulaci dvou funkcí, které z něj dělají špičku ve státě i ve straně. Mao Ce Tung představuje premiéra vlády, který se prosadil teprve relativně nedávno, ale jeho postavení má tendenci sílit, díky sílící "emancipaci" čínských (asijských) komunistů uvnitř KSSS(b) jejichž kádry zvolna nahrazují "staré ruské bolševiky". Tato eroze "ruské moci" se jeví jako nezastavitelným procesem, kterému v podstatě ani nikdo silněji nebrání, protože odpovídá národnostnímu složení populace (Rusové tvoří sotva 20% populace). Že se centrum moci zvolna přesunuje z Trockého Kujbyševa do Maova Pekingu a to i navzdory snaze Trockého upevnit sibiřskou metropoli jako stálé hlavní město je proces, který již probíhá několik posledních let. Zatímco tedy prezident a stranické vedení s Trockým v čele sídlí v Kujbyševu tak vláda sídlí buď v Pekingu, nebo v Ulanbátaru, kde koná pravidelná zasedání.

Španělská říše:


(Ferdinand VIII. Bourbon-Habsbourg, král španělský, císař římský a princ bavorský)


(Karel Habsburský, princ rakouský, král sicilský a kancléř španělského království)


(Jozef-Ernst van Roey, arcibiskup belgický, dnes papež Benedikt XVI.)

Španělsku vládne Bourbonsko-Habsburská rodina propojená primárně s rakouskými Habsburky. Krále španělska je Ferdinand VIII. známý svými "německými kořeny" (žil dlouhá léta v Sasku a v Bavorsku), který má přezdívku "španělský prušák" (v protestantském světě), protože svým vystupováním a zjevem připomíná neblaze proslulého Wilhelma II. krále pruského jemuž se "Prusko rozsypalo pod rukama". Ferdinand VIII. se narodil v roce 1884 a prošel si v mládí "německou" (čti - rakouskou) katolickou výchovou kladoucí větší důraz na vojenské řemeslo než spiritualitu a snad i díky tomu se po svém nástupu k moci (1905) stal strůjcem největšího (byť rozporuplného) vítězství katolíků v Evropě a "bičem na protestanty". I přes svou "strašlivou pověst" v protestantském světě nejde narozdíl od jiných o nějakého náboženského fanatika, ale zejména o bezskrupulózního katolického vládce, pro nějž je víra do značné míry jen zástěrkou pro šíření imperiální moci Španělska.

Jeho kancléřem je princ Karel Habsburský, který se těší dobré pověsti coby "liberál" mezi katolíky. Jeho rolí je vedení civilní vlády a vedle Ferdinanda VIII. jde jen o málo výraznou přesto na mezinárodních jednáních často přítomnou figuru.

Papež Benedikt XVI. je Belgičan Jozef-Ernst van Roey známý ze svých arcibiskupských a kardinálských let jako velmi zdatný organizátor odbojových hnutí proti dočasné britské okupaci Belgie z let 1905-1910. V Británii nesnášený a v katolickém světě obdivovaný Benedikt XVI. patří mezi ultra-konzervativní hlavy papežství, které nepatří zrovna mezi "přátele kompromisu" (svůj podíl na tom má i fakt, že Britové povraždili současnému papeži rodinu). Je znám výroky: "Protestanti jsou jen horda barbarů nezasluhujících milost boží." či "Protestant není můj bližní."

Velká Británie:


(Král anglický, císař indický a hlava anglikánské církve Jiří V.)


(Ministerský předseda David Lloyd George.)

Británii vede již třetí dekádu tandem král Jiří V. a premiér David Lloyd George, kteří platí za "staré tvrdohlavce" odporující katolickému řádu na kontinentu a shrnující svou politiku slovy: "Británie vládne!" Oba platí mezi spíše jestřáby a "válečné štváče", kteří se i v poválečném světě snaží najít způsob jak zpochybnit katolický řád v kontinentální Evropě. Jediné co je brzdí a odrazuje od nové války je objektivní obava před růstem SSSR.

Švédské království:


(Thorvald I., král švédský, "poslední Viking")


(kancléř Vidkun Quisling, jarl norský)

Švédské království "železnou pěstí" řídí král Thorvald, který je zakladatelem současné dynastie Thorvaldů (Thorových vládců), který se v podstatě z dřevorubce propracoval před padesáti lety až do pozice krále díky nástupnické krizi ve Švédsku a lásce k jedné ženě (a zrovna to byla královna). "Dřevorubec na trůně" se ocitl v roce 1881 a na počátku od tohoto "zjevu" nikdo nic nečekal (očekávalo se, že si jej aristokracie omotá kolem prstu), ovšem v realitě se nakonec právě do té doby bezvýznamný Thorvald odkudsi z Lapplandu stal nejvýraznější politickou figurou v zemi. Jeho politika založená na "selském rozumu" rychle přivedla Švédsko doprostřed neočekávané reorganizace celého království. Poněkud puritánská protestantská monarchie byla konfrontována s propagací nordgermánských mýtů a velice rychle (v průběhu dvou generací) se Švédsko proměnilo z puritánské protestantské monarchie v monarchii vyznávající protestantismu opřený o severskou mythologii. Ostatně nejslavnějším citátem současného krále je: "Bůh nám slíbil, že zbaví svět hříchu. Thor slíbil, že zbaví svět ledových obrů... vidíte snad někde nějaké ledové obry?" Tenhle podceňovaný vidlák tak způsobil největší průvan mezi mocenskými elitami ve Švédsku, liberalizoval celkově švédskou společnost a "revolucí nařízenou seshora" přenesl feudální Švédska do kapitalistického novověku. A mimochodem prosadil runové písmo.

Ideologicky je Thorvald "autentistou" - tedy vyznává víru v "autentického Boha vyplívající z kulturní tradice země a jejího lidu", proto došlo k oné renesanci švédského pohanství, které však nezůstalo kultem vedle křesťanství, ale propojilo se s ním podobně jako historie Židů s Novým Zákonem. Thor coby verze křesťanského boha v předkřesťanském světě tak splynul s Hospodinem. Samozřejmě tato "hereze" vyvolala nemalé kontroverze všude v křesťanském světě, ale dnes si už "svět zvykl", že ve Švédsku se píše runovým písmem, a že "švédský Bůh" se neobklopuje anděly, ale valkýrami, a že Mjolnirr a Kříž "jedno jsou".

Thorvaldovým "pobočníkem" je Vidkun Quisling, který ztělesňuje generaci "Thorvaldových dětí" a patří mezi poměrně známé představitele moderního skandinávského modelu (paganizované křesťanství + kapitalismus + liberalismus).

Portugalsko:


(Pedro III., král portugalský, císař brazilský, celým jménem Pedro-Henrique Braganza y Orleáns)


(Umberto Bonaparte y Braganza, kancléř)

Portugalskou říši ovládá i přes mnohé předešlé peripetie stále rodina Braganza propachtovaná s rodem Bonapartů ve Francii. Dynastická politika Portugalska a propojení rodů Braganza a Bonaparte tak představuje přirozenou protiváhu španělské dynastické politice založené na tandemu Bourbonů a Habsbourgů. Císař brazilský a král portugalský Pedro III., patří mezi panovníky "nového typu", kteří přeci jen byli zasaženi nějakým tím osvícenstvím. Se svým právnickým vzděláním a špičkovou diplomatickou školou patří podle mnohým k "nejprohnanějším hlavám státu vůbec" a díky svému pevnému sepětí s Bonapartovci z jejichž Francie krom vlastního kancléře importoval též mnohé právní normy dokázal Pedro III. toho času teprve dvaadvacetiletý za pět let své vlády víc reformátorských činů, než mnozí jiní panovníci. Jeho kancléř Umberto, hrabě Salemský je dokonalým ztělesněním propojení vlády Španělů-Portugalců a Francouzů na kontinentu. Syn rodu Bonaparte dělá kancléře portugalskému králi jehož sestru si vzal a současně drží rozsáhlé statky na Sicílii ve španělských državách, kde užívá titulu hrabě jenž ho opravňuje zasedat v císařské radě Španělského císaře.

Francouzské císařství:


(Císař Napoleon VI. známý též jako Ludvík Napoleon Bonaparte toho času 18ti letý.)


(Director de´ll cabinet generál polní maršál Alfred Dreyfus, toho času třiasedmdesátiletý.)


(Pětadvacetiletá císařovna francouzská, Princezna Beatrice Španělská.)

Francii vládne rodina Bonapartů tvrdě sledující dvě základní politiky - vyhnání Britů z kontinentu a zabránění vzniku "německého státu" na území mezi Rýnem a Labem. V současné době hlavní slovo ve francouzské politice má generál-polní maršál Alfred Dreyfus považovaný ve Francii za ikonu francouzské vojenské školy. Nikdy neporažený generál se stal po válce "šéfem kabinetu" a po smrti Napoleona V. (Viktor Napoleon) v roce 1926 vstřebal i na čas řadu pravomocí náležejících císaři. Nezletilý Napoleon VI., který toho času procházel tvrdým vojenským výcvikem (jež musí absolvovat všichni císaři) v podstatě začíná vládnout teprve nyní a již z prvních momentů je jasné, že "dravá krev Napoleonů" velmi rychle vystrnadí "zasloužilce ve vládě" typu Dreyfuse z moci. Naštěstí pro Francouze je Dreyfus již příliš starý na to, aby se pokoušel svou moc udržet "zuby nehty" a tak se spíš řeší způsob a načasování postupné obměny a omlazení kabinetu.

Mladý Napoleon VI. je vášnivý motorista a mladší vojenský důstojník (výrazně talentovaný, v osmnácti letech má po šesti letech působení v armádě již hodnost poručíka) s osobní vášní pro letectví (to má zakázané od armády, kvůli tomu, že panovník přece "nemůže hazardovat se životem" kvůli nějaké mladické vášni). Jeho ženou je již tři roky Beatrice Španělská z vedlejší větve rodiny Bourbonů a tak dochází k propojení (poněkud netradičnímu) mezi francouzskými Bonaparty a španělskými Bourbony.

Byzantská říše:


(Stará fotografie ((hráč si může udělat vlastní ikonu)) Michaila Georgije Romanova, vévody Brašovského nyní Michaela II. císaře byzantského)


(Hlava byzantské orthodoxie a arménské církve (vše v jednom) Komitas, vlastním jménem Soghomon Soghomonian toho času jednašedesátiletý.)

Obnovení Byzantské říše je co se personálií týče spíše parodií než seriózním pokusem na nějaké dynastické navázání na vymřelý rod Palailogovců. Samozřejmě do světa pravoslaví v novodobé Byzanci se musela dosadit nějaká "ikona" a protože Španělé se s tím "příliš nepárali", tak do čela jimi založené Byzantské autokracie dosadili následníka ruského trůnu, Romanova. Tehdy sotva desetiletý Michael II. těžko mohl čemukoliv vládnout a tak se mu k ruce dal poměrně vlivný arménský kněz Komitas jehož vazby na moderní španělskou katolickou církev a řád Opus Dei jsou předmětem celé škály spekulací, stejně jako se objevují spekulace, že Komitas je v podstatě pokračovatelem Rasputina jež pomáhal Romanovcům v Moskvě. Tak či onak Komitas coby Patriarcha Konstantinopolský a Arcibiskup Arménský se dostal díky osudu uchystaném mu Španěly (kteří chtěli z Byzance poslušného katolického vazala) na dvě židle, když na jedné straně se zavázal budovat Patriarchát Konstantinopolský coby "pobočku Říma" a propojil arménskou orthodoxii (skrze právě patriarchát v Konstantinopoli) s katolickou církví a na straně druhé byl okolnostmi tlačen udržovat východní ritus v Byzanci. Tak se stalo, že nejvyšší hlava současné existující pravoslavné církve je "de-iure" podřízeným Papeže katolické církve a přitom všem se tváří jako nezávislá církev. Tento "problém" je standardně řešen zákulisními jednáními tak, aby se "Řím nažral a Konstantinopol zůstala pokud možno celá", takže Komitas je v současnosti hlava "autonomní byzantské církve" a jeho Patriarchát je "de-facto" na Římu relativně nezávislý. Prochází mu to i nejspíš z toho důvodu, že Španělé pragmaticky nechali věcem volný vývoj, aby zbytečně neztratily to málo čeho dosáhli v Malé Asii v posledním finále velké třistaleté války.

Velkopolsko:


(Velkopolský král Jan IV. Kanty z rodu Zamojských (Zamoyski).)



Polsku vládne již více než dvě století mocný rod Zamojských, kteří spolu s Komorowskými, Sikorskými a dalšími tvoří jádro polské šlechty. Současná hlava státu je spíše jen formálním panovníkem a většinu pravomocí (i těch na které by měl právo vykonávat je sám) ponechává parlamentu a z něj vzešlé vládě pod vedením Wladyslawa Sikorského. Polsku v současné době vládne "železnou rukou" jeho vlastní generalita, která vstoupila do politiky (neexistuje zákon omezující armádu v dělání politiky) skrze vlastní politickou stranu (Obrona Narodowa - Národní Obrana) jež staví na první místo vojenské potřeby země a na druhé místo "vše ostatní". Silně zmilitarizovaná monarchie je výsledkem nutnosti držet v rukou rozsáhlá teritoria na východě, která nejsou vždy loajální a čelit jako "první na frontě" možné rozpínavosti SSSR. "Noční můrou" pro Poláky je pochopitelně spojení Švédska se SSSR do koalice proti Polsku a tomu se snaží polská vláda bránit nejen šroubováním vojenských výdajů nahoru, ale také progresivní politikou vůči Švédsku, které si snaží "co možná nejvíce naklonit" a také vůči Uhrám.

Klíčovým partnerem pro Polsko ve věcech obrany je Francie jejíž početná kontinentální armáda je schopná se přesunout přes území Rakouského Císařství a Braniborska (a Hessenska) do Polska a poskytnout nezbytnou vojenskou pomoc. Polská armáda se soustředí (takřka jednostranně) především na mobilitu, aby byla schopná vymanévrovat početně silnější sovětskou vojenskou mašinérii a "udeřit tam, kde to bude bolet nejvíce". Polské pojetí války předpokládá s hloubkovou mobilní obranou a přímo počítá s tím, že pokud dojde na válku se SSSR tak nepřítel postoupí hluboko do Polska, kde bude zničen v momentě, kdy se jeho natažené zásobovací trasy ukážou jako neudržitelné. Možná i proto polská vláda nechává infrastrukturu na východě státu v nepříliš dobrém stavu.

Iránská islámská republika:


(Abol Ghasem Kashani, ajjatolláh iránský)


(Mirza Kuchak Khan)

Islámská revoluce proti Qajarovské dynastii z let 1918-1922 přinesla konec dlouholeté monarchii a umožnila vybudování teokraticko-militaristického státu, ve kterém se moc dělí mezi ajjatolláhy a "chány" (vojenské velitele). Zdroje islámské revoluce nebyly však výhradně pramenící z šiítského radikalismu, ale šlo o souběh hned několika inspirací. Rozklad Osmanské říše (tedy pád sunnitského chalífátu) znamenal, že iránští ajjatolláhové se berou jako "poslední baštu autentického islámu" a pád sunnitů považují za znamení boží, že šiíté "měli odpočátku pravdu". Dalším úkazem ovlivňujícím iránské myšlení byla paradoxně bolševická revoluce neboť prvky socialismu byly ovlivněni i iránští vůdci, kteří začali budovat cosi jako "islámskou verzi socialismu" (ač pochopitelně se tomu tak neříká). To, že na půdě islámské revoluce vznikl prostor pro šíření jakéhosi quasi islámosocialismu bylo důsledkem střetu a následného splynutí revolučně laděných republikánů s islámskými konzervativci, kteří oba stáli (pokaždé z jiné ideologické pozice) proti qajarovské dynastii jíž obě strany vyčítali zejména korupci a neskutečné represe. Islámská republika Irán vzniknuvší v roce 1922 tak "po svém" adoptovala řadu socialistických prvků (náboženství se hodně přiblížilo lidu, proběhly pozemkové reformy, padla aristokracie, akcentovaly se ty prvky Koránu hlásající pomoc chudým) však nezabránilo fundamentalistům, aby vyšroubovali šiítský výklad islámu "až do nebes" a zradikalizovali po vzoru sunnitských wahábbitů co se dá. Výsledkem je tak třaskavá směs iránského nacionalismu, socialismu a radikálního islamismu uvnitř perské tradiční státosti (s níž má nový Irán jen pramálo společného).

Politika Iránu je však dána hlavně externalitami - SSSR jako bezbožný nepřítel a Britové jako imperialisté a kolonizátoři (taktéž nepřítel) - které táhnou Irán do úzké spolupráce s protivníky jak komunistů, tak protestantů. Ajjatoláhové též významně podporují Alávity podporované též Španěly v Syrsko-Irácké náboženské válce proti Brity podporovaným sunnitům a Byzancí podporovaným Kurdům.

Mezinárodní vztahy a mezinárodní právo:

Postavení SSSR:

SSSR čelí globálnímu bojkotu a krom Súdánu, Iránu, Japonska a Švýcarska všechny země podepsaly mezinárodní úmluvu namířenou proti SSSR, která zakazuje zahraniční styky, obchod a vůbec i samotné uznání existence. Jedinou zemí, kde má SSSR zahraniční zastoupení je Japonsko, které si "může beztrestně" vůči mezinárodní komunitě tento postoj dovolit, protože se nachází na místě, kde se láme zóna vlivu SSSR a Británie a posledním co by si Velká Británie přála je Japonsko orientované pro-sovětsky. Irán a Súdán sice mezinárodní dohodu nepodepsaly (už jen proto, že odmítají připojit podpis ke smlouvě, kde je podepsána Británie či v případě Súdánu ještě Francie), ale to neznamená, že by byly příznivě nakloně k SSSR, který je pro tyto islámské země zosobněním bezbožného světa. Irán sice vykazuje určitý stupeň ambivalence v tomto vztahu (jedná se SSSR separátně skrze Japonsko), ale to je jen z důvodu pragmatismu (SSSR coby spojenec proti Britům se Iránu vždy hodí). Mahdisté v Súdánu jsou naproti tomu neoblomní.

Švýcarsko se stykům nebrání, ale obklopené SSSR nepřátelsky naladěnými katolickými zeměmi není v pozici, kdy by vůbec bylo schopné styky udržovat. Přesto působí v Moskvě švýcarská pozorovatelská mise (naopak ve Švýcarsku Sověti zastoupení nemají, protože jejich diplomati nemohou vstoupit na území států protisovětské dohody, které obklopují Švýcarsko).

Mezinárodní konvence:

Žádná obdoba mezinárodního práva jak je známe ze skutečného světa neexistuje. Zajatci jsou proto vystavováni pravidelně v každém konfliktu brutálnímu zacházení stejně jako civilní obyvatelstvo. "Mistři v tomto oboru" jsou pochopitelně Španělé jejichž brutalita je celosvětově známa (ti skutečně nemají problém zbořit celé město bez ohledu na jeho velikost či význam - jak prokázali cca před 20ti lety v Athénách, které vybombardovaly do základů). Samozřejmě ani ostatní státy se s tím "obecně nemažou" a zajatci se berou poměrně málo a hlavně jako zdroj výkupného či rukojmí za účelem zisku (politického i peněžního, buď jak buď). Zajatecká politika je tedy podobná té, kterou zná kupříkladu Japonsko již od středověku - co má cenu se zajme, co ne... pobít to všechno.

Přesto pod dojmem modernity dochází k určitým změnám a jisté mezinárodní dohody existují již od 19tého století, které spíše technicky upravují pravidla války. Jsou to tyto:

Vídeňská úmluva o vyjednavačích a diplomatech z roku 1906:
(Upravuje postavení vyjednavačů (pod bílou vlajkou) a diplomatů (s diplomatickým pasem) a nastavuje základní úpravu mezinárodních styků (po technické stránce). Smlouva též stanovuje kdo je velvyslanec, kdo vyslanec, kdo charge d´affairs, kdo pozorovatel, kdo vyjednavač (seřazeni dle důležitosti od nejvýznamnějšího k nejméně významnému).)

Petrohradská úmluva o palných zbraní z roku 1905:
(Úmluva stanovuje maximální ráže palných zbraní držených pěchotou. Nejvyšší ráže jsou tak 13.7 mm pro standardní pušky, případně 15.8mm nebo 18.5mm pro "těžké pušky". Úmluva zakazuje používat "výbušné střelivo" podobné dělostřeleckým granátům do pušek. V současné době jsou snahy smlouvu rozšířit (či spíše upravit) kvůli rozvoji protitankových pušek jdoucích svou ráží k 20mm a 30mm). Smlouva se netýká kulometů a gránatometů, obecně se její působnost vykládá tak, že se týká pistolí, pušek, samočinných pušek (samopalů), karabin, auto i polo-automatických pušek (útočných pušek) etc., tedy "osobních zbraní pěšáka".)

Pražská mírová smlouva:
(Smlouva ukončující Třistaletou válku mimo míru nastoluje a upravuje některé zvyklosti v mezinárodním válečném právu. Jde především o články zavazující strany konfliktu k tomu, aby po mírové smlouvě vydaly válečné zajatce protistraně a při vydávání okupovaných teritorií či při změnách hranic byli v kontaktu s protistranou. Smlouva též upravuje "etnické začišťování teritoria" a stanovuje kdy jsou odsuny obyvatel legální a co je odsunovatel povinen jim zajistit (jde hlavně o vodu a potraviny, či přístup k lékařské péči v průběhu odsunu, žádná hitparáda to není a dít se to dneska v našem světě, tak to považujeme za mezinárodní zločin proti lidskosti).)

Postavení Španělska:

Coby "primární supervelmoc" a "světový četník" je Španělsko hodnoceno (bez ohledu na jiná data) jako nejsilnější země světa. Současně je charakterizováno i jako nejnenáviděnější země světa s pověstí "zlého Impéria", ve kterém vládne tmářství, brutalita a tupost. To definuje španělské zahraniční vztahy následovně:

Vůči protestantům: na bodu mrazu, mírný pragmatismus je umožněn jen díky existenci "ďábelského SSSR", který Španělé nenávidí ještě víc než protestanty (a to už je co říct)

V rámci katolického světa:

- soupeření s Francií o vedoucí postavení na kontinentě, vztahy se navenek jeví jako dobré, ale samozřejmě to skřípe zejména s tím, jak se Francie snaží proniknout vlivem do "německého prostoru", jablkem sváru je též španělská držba Flander (Belgie) a Itálie, nicméně tyto rozpory se drží "v rámci mezí" ačkoliv se podle politologů blíží doba, kdy slábnoucí protestantský vliv na kontinentě otevře dveře válce mezi Francií a Španělskem

- ambivalentní vztahy s Portugalskem: Portugalsko bylo vždy "někde napůl cesty" mezi Španělskem a Británií, se kterou je teritoriálně a ekonomicky propojeno mnohem více než se Španělskem, Pražským mírem vynucené zrušení Anglo-Portugalské smlouvy ze 14tého století není v Portugalsku příliš vítané, na druhou stranu "Iberský pakt" přináší oběma zemím jakous takous jistotu, že i kdyby spolu vedly válku, tak se to snad neodehraje v mateřských územích, ale pouze v koloniích

- pakt s Rakouskem : naprosto zásadní smlouva pro španělskou zahraničně-politickou orientaci, Rakousko-Španělský pakt vyvažuje Franco-Polský pakt uvnitř katolického světa a tyto čtyři katolické státy se tak "drží vzájemně v šachu" což zejména při válkách s protestanty vede k tomu, že se katolické mocnosti nepouštějí do sebe, ovšem pokud jsou protestanti na kontinentu slabí (současný stav) je tato "rovnováha sil" spíše zárukou, že je možné, že se něco semele mezi katolíky

Postavení Velké Británie:

Britská politika prošla po prohrané válce rozsáhlými změnami, byla opuštěna teorie o zřízení "německého protestantského státu" tolik prosazovaného ve Švédsku a upřednostněna snaha o navázání spolupráce s Portugalskem s cílem získat "pevné jistoty" ve strategické rovině a s Japonskem s cílem zajistit pro svůj vliv Pacifik. Velká Británie hraje vysokou hru, která je pro ní obtížná, protože dávno minuly doby, kdy měla loďstvo větší než zbytek světa dohromady (pokud kdy taková doba byla) a nyní žije v jistotě, že portugalská, španělská a francouzská flotila jsou svými kombinovanými silami schopné vymazat Royal Navy z oceánu drtivou převahou. Navíc pro Británii a její zranitelnost (námořní trasy) je nemožné vést válku i v momentě, kdy jsou síly vyrovnané, protože protivník může pochopitelně své síly soustředit na vytipovaná místa, zatímco Britové musí své síly štěpit ve snaze "pokrýt vše".

Pro britskou politiku (a to platí i o té části spektra co touží po odvetě vůči Španělsku) je nyní výzvou získat Portugalsko na svou stranu a optimálně rozeštvat proti sobě Francii a Španělsko což je však poměrně složité vzhledem k francouzské nesnášenlivosti s Brity (kvůli britským državám ve Francii), kteří nejsou dost hloupí na to, aby jen tak hráli v britský prospěch.

Postavení Francie:

Francie je brána jako "ta lepší katolická mocnost", která dokáže být na zemi stejně silná jako Španělé a ještě ke všemu není tak tmářská ba spíše naopak - poměrně pokroková a liberální (na současné poměry) francouzská společnost v zahraničí inspiruje mnohem víc než "božím hněvem, sírou a mečem" hrozící Španělsko. Z těch dvou je Francie ten "hodný polda" (když se to řekne takhle). Francouzská zahraniční politika každopádně míří za Rýn s cílem konsolidovat v Německu vlastní vliv, znemožnit vytvoření protestantského Německa a současně vyšachovat Rakousko z vlivu v Německu (o což se pokouší ve spolupráci s Polskem).

V koloniální politice je Francie latentně nepřátelská Mahdistům jejichž existence je umožněna jen díky potřebě nárazníkového státu mezi britskou a francouzskou sférou vlivu v Africe.

Postavení Portugalska:

Po léta bylo Portugalsko zemí, které bez skrupulí vyznávalo katolickou víru a přitom se bratříčkovalo s Brity s nimiž je svými koloniemi hodně propojené. Teprve na konci osmnáctého století začali Španělé uplatňovat proti Portugalsku devastující politiku "biče a biče", kdy ve válce opakovaně dobyli a vyplenili metropolitní Portugalsko či Brazílii což se Portugalcům nevyplatilo natolik, že nakonec rozvázaly své svazky s Brity a snažili se hrát "neutrální hru" (tajně však pro-britskou), teprve na konci Třistaleté války si Španělé vydupali svoje. Přinutili Portugalce zrušit smlouvu s Brity výměnou za smlouvu s nimi samotnými (Španěly) a tak vytrhli Portugalsko ze staletí přirozených vazeb na Brity, které mají ekonomický i strategický základ.

Nyní je tedy Portugalsko tlačeno do ekonomické spolupráce se Španělskem, na kterou "doplácí" (v porovnání s předchozím obdobím spolupráce s Brity) ekonomicky. Na druhou stranu to poskytuje Portugalsku větší ochranu metropole a Brazílie a koneckonců jim to umožňuje profitovat z faktu, že Španělé jsou momentálně na vrcholu, takže ani Portugalsko na tom není bůhvíjak špatně. Ale i tak je současná pozice Portugalska vynucená španělským diktátem a pro portugalské dějiny poměrně nepřirozená.

Postavení Velkopolska:

Včera ještě Poláky zajímala možnost ovládnout Uhry či Balt, dnes svou pozornost upírají především na východ, kde se jim v SSSR rýsuje obrovská bezpečnostní hrozba. Této hrozbě se podřizuje veškerá polská politika. Proto se udržují maximálně dobré vztahy s Francii neboť to bude francouzská armáda, která bude "tahat Poláky z rudého přílivu" v případě války a proto se snaží o smířlivou politiku vůči Švédsku, které je v pozici, že může polskému státu vrazit "dýku do boku" v případě rudé invaze.

S Uhry a Čechy jsou vztahy v zásadě neutrální, Rumunsko je polský vazal stejně jako napůl-vazal Livonsko a s Byzancí se teprve nějaké vztahy utváří. Každopádně s ohledem na bulharsko-rumunské soupeření (spor mezi katolíky a pravoslavnými) stojí Polsko a Byzanc "tak trochu" proti sobě, ačkoliv si toho nejspíš ještě nestihli všimnout.

Postavení Švédského království:

Švédské království si užívá celkem bezstarostné časy. Sovětů se příliš nemusí obávat, protože mezi nimi a Sověty leží ledové pustiny s mizivou infrastrukturou a pokud jde o Poláky... no Švédsko tam již má dost investic, takže si svým způsobem "polský stát kupuje". Sporným bodem zůstává Livonsko, ale prozatím se zdá, že Švédové užívají ekonomické pronikání do polského prostoru namísto vojenského raději a snáze.

Ve vztazích s Brity se nic zásadního nemění, pořád jde o klíčového spojence jemuž je Švédsko připraveno kdykoliv vojensky pomoci ačkoliv už Švédům došlo, že Britové si pro švédský zájem na protestantském Německu prsty pálit nebudou. Idea "velké Germánie" závislé na Švédsku tak zůstává ryze Švédskou záležitostí a prozatím se nezdá, že by to nějak vadilo. Švédská zahraniční politika je tvrdě protifrancouzská (jde o vliv v Braniborech a v Hessensku) a je možné, že v případě války mezi Španělskem a Francií by Švédsko neváhalo a podpořilo by zcela nezvykle Španěly.

Postavení Byzance:

Byzantská politika musí být protřelá, protože jí nic jiného nezbývá. Jeden z jejich spojenců (Řecko) by nejraději Byzanci vládnul, druhý (Bulharsko) se žene neustále do sporů s Rumunskem, Uherští grófové zase bedlivě hlídají srbské pravoslavné, kteří se hlásí k Byzanci a dávají veliký pozor na to, jestli se Byzanc nepokouší jim jakkoliv pomáhat v jejich odporu proti uherskému protestantismu. Španělé podporující Alávity zase s podezřením sledují rozvoj pravoslavného patriarchátu a při pohledu na východ tuhne krev v žilách i statečným gardistům císaře byzantského... Irán...

...Osmanská říše byla hotové NIC proti Byzanc proti tomu co je Irán. Iránci jsou schopní dvě dekády udržovat devastující konflikt v Iráku a na východě Turecka. Masakrovat Araby i Kurdy a přitom budovat armádu, která hrozí Byzanc vyvrátit z kořenů. Navíc jakákoliv jednání vždy ztroskotají na tom, že s Byzancí šiíté zásadně nejednají, protože... protože Kurdové, Arméni, Jezídi a všechna další dle ajatolláhů verbež zasluhující spálit plamenem Alláha. Nutno dodat, že je to vzájemné protože byzantští jestřáby by neváhali s obsazením Karsu či Baku ani vteřinu a protože si Byzanc hraje na ochránkyni východní křesťanů, kteří žijí i v Iránu (a to nikterak slavně). No a nakonec je tu jih a s ním Britové a jejich loutky z Islámského státu... banda náboženských fanatiků a teroristů je vyzbrojována horem dolem Brity a řeže se primárně s Iránci (a Španěly) podporovanými šiíty alavitské odnože a sekundárně též s kurdy (protože arabsko-kurdský konflikt).

Sumasumárum - Byzanc nemá přátele, jen nepřátele a zavilé nepřátele a její spojenci či "jakože spojenci" (Španělsko, Polsko) jsou zase skrze vlastní diplomatické a vojenské aktivity jednou nohou ve válce s Byzancí či jejími spojenci. Do toho Řekové nemůžou zapomenout na to jak s nimi naložili Španělé před dvaceti lety (srovnali se zemí Athény i s Akropolí jako by to byla hromada bezcenných šutrů a vyhladili tak půl milionu Řeků, protože prostě nehodlali trpět jakoukoliv ideu "velkého Řecka spojeného s Byzancí"). Nespolehliví spojenci (snad s výjimkou Kurdů), nemálo muslimů ve státě a země obklopená bandou fanatiků z té nebo oné strany a do toho Britové cynicky přilévající olej do ohně. Byzanc prostě musí mít schopnou diplomacii protože jinak brzy nebude žádná Byzanc.

Postavení Iránu:

Irán je "země nenávisti" a to v tom "nejlepším slova smyslu", obklopena sunnity (věční nepřátelé), Brity (kolonizátoři) a Sověty (bezbožný ksindl). O reinkarnové Byzanci nemluvě a o Kurdech raději taky ne. Nějaké katolické Polsko s nímž Irán sousedí na Kavkaze je pak úplně mimo zřetel Ajjatolláhů. Irán doplácí v zahraniční politice na svůj náboženský dogmatismus (s nikým než šiíty se bavit nehodlá) a možná i na to, že Britové - ač sice Irán dobýt z řady důvodů nemohou či nechtějí - jsou prostě "až moc silní". Tak se přistoupilo na politiku "věčně otravovat Brity" prostřednictvím konfliktu v Iráku a v Sýrii, masakrovat Kurdy (byzantské chráněnce) a budovat nejsilnější armádu na blízkém východě, protože "až přijde den", tak je Alláh pohřbí všechny (nepřátele).

I přes takto krajně vyhrocená stanoviska vyplývající z iránského nacionalismu a fundamentalismu však v poslední době Irán po očku těká k SSSR jež by mohl v očích Ajjatolláhů posloužit "jako ledoborec islámské revoluce" napříč blízkým východem a po katolickém Španělsku, které by mohlo využít Irán proti Britům a na oplátku ho zajistit v globálním měřítku. Ovšem nějaká liberalizace se nekoná, tohle není "moderní Irán dneška" (myšlena naše realita), kde nakonec ajjatoláh ustoupí mezinárodnímu nátlaku, kdepak - tohle je Irán jak z učebnic islámského fundamentalismu, čistokrevná teokracie, která bere Korán jako návod na všechno, a která bez mrknutí oka rozpoutá světovou válku, pokud to Islám učiní vládnoucím náboženstvím na světě. Snad proto i Irán uvažuje o spolupráci se Španělskem... ti dva jsou si tak zoufale blízko ve svém dogmatismu a fanatismu, že člověk někdy i zapomene na to, že pro Španěly je celý Islám je hromada bezvěrců co se buď "podřídí a nebo zemřou".

Novinky ze světa:

Portugalsko spouští na vodu "Imperátory":


(Portugalská bitevní loď A-140-J0-2 pokřtěná jménem "Imperador".)

Přes 80 000 tun výtlaku, 9 děl ráže 508 mm a rychlost 27 uzlů jsou hlavní zveřejněné údaje o dvojici nových superbitevních lodích Portugalska, které momentálně zařazuje do služby. Lodě třídy "Imperador" jsou portugalskou verzí (a současně odpovědí) na španělské supertěžké bitevní lodě třídy "Vasto Lorde", které byly spuštěny na vodu v letech 1927-1930). Čtveřice lodí "Vasto Lorde" a dvojice lodí "Imperador" jsou tak prvními plavidly jejichž váha přesáhla 50 000 tun (která se považuje za dělící váhu mezi bitevními a supertěžkými bitevními loděmi).


(Supertěžká bitevní loď "Vasto Lorde" o váze 90 000 tun vyzbrojená 8 děly ráže 580mm.)

Ačkoliv "Imperador" nedosahuje palebné síly (508mm vs. 580mm) svých španělských protějšků je i tak mohutnou plující pevností, která dokáže podle odhadů námořních expertů poslat ke dnu jakoukoliv existující bitevní loď.

Závody ve zbrojení na moři?

Pochopitelně šestice ocelových leviathanů v rukou katolíků znamená nemalý tlak na britskou vládu, aby sama urychleně spustila výstavbu obdobných plavidel. Podle vyjádření britské Admirality a jejího nejvyššího Lorda jsou britské loděnice postavit plavidla o váze až 100 000 tun a do návrhu rozpočtu se chystá Admiralita poslat plán na výstavbu 10ti lodí třídy "Aggressor", kterou pojmenoval a pomohl navrhnout Lord Winston Churchill. Nová plavidla by měla mít váhu 100 000 tun a nést patnáct děl ráže 469mm vybavitelných dlouhými projektily jež budou kompenzovat nižší ráži proti svým španělským protějškům.


(Nákres ShBB "Aggressor" uvolněný britskou Admiralitou.)

Ovšem nejen Británie uvažuje o vyslání ocelových titánů na hladiny oceánů, ve Francii leží zase na stole projekt na bitevní lodě třídy Alsace vybavených 12ti děly ráže 480mm.


(ShBB "Alsace" - umělecká představa.)

Ve Francii se chystá k použití design ověřený na bitevních lodích třídy Richelieu, tedy design na jehož součástí jsou věže s 2x2 spraženými děly (4 hlavně ve věži, po dvou spražených dvoj-lafetách). Lodě třídy Alsace by váhou měly dosáhnout někam k 70 000 tunám. Ve Švédsku zase chystají projekt "Mjolnirr", který jde opačnou cestou než francouzské a britské projekty (které upřednostňují počet hlavní nad velikostí ráže). Šest děl ráže 608mm, váha 80 000 tun a rychlost přes 25 uzlů (cca 42 km/hod) má být odpovědí Švédska.


(Koncept ShBB Mjolnirr.)

Nové závody ve zbrojení, které se mají dít v třídě "super těžkých bitevních lodích" vyvolávají otázky stran ekonomické udržitelnosti takového zbrojení. Gigantická ocelová (a údajně nepotopitelná) monstra sice dokáží spolehlivě smést z hladiny jakoukoliv bitevní loď či bitevní křižník, ale náklady na ně často představují ekvivalent nákladu na 2-3 bitevní lodě standardní tonáže, nebo 5-6 bitevních křižníků. Ale to samozřejmě není argument pokud jde o bezpečnost a rovnováhu sil, žádná ze stávajících velmocí si nemůže dovolit, aby protivník vlastnil zbraň, na kterou sama nemá odpověď a tak je podle expertů na mezinárodní politiku jisté, že "závody ve zbrojení na moři" právě startují.

Kurdové obvinili Islámský stát z použití chemických zbraní!

Podle vedení "Svobodného Kurdistánu" použili koncem minulého roku vojáci Islámského státu chemické granáty dodané jim z Británie. Smrtící chemikálie použité při odstřelování Kirkůku v severním Iráku si vyžádaly dle kurdských odhadů na 20 000 obětí. Město Kurdové nakonec udržely, ale škody na kdysi čtvrtmilionové metropoli jsou ohromné.

"Rífská válka" končí - "Podřiď se a zemři kraluje severní Africe!"

Španělští Arrancaři dobyli poslední bašty severomarockého vzdorostátu "Rífská republika", který se proti nim držel celé 4 roky. Berberské kmeny užívající guerrilovou taktiku byly konečně rozprášeny divizemi Arrancarů vedených "řezníkem Mezianim" (španělský generál marockého původu), který ve své kampani schválil použití "všech prostředků" proti odbojným Berberům. Do doby nasazení Arrancarů vedlo Španělsko válku jen pomocí druhořadých, dobrovolnických a policejních jednotek, ale po loňských červencových atentátech v madridském metru nařídilo vedení Španělska nasazení Arrancarů pod vedením generála Mezianiho. Ten za pomoci použití brutálních praktik smetl během půlroku trvající kampaně Rífskou republiku z mapy. Podle nezávislých pozorovatelů však spolu Rífskou republikou (hlásící se k socialismu) zemřely také 3/4 Berberů a zbytek byl rozprášen a celé severní Maroko tak nyní připomíná spálenou a lidmi opuštěnou zemi. Odhaduje se, že Mezianiho jednotky povraždili na více než půl milionu civilistů v závěrečných týdnech kampaně.

Každopádně pro Španěly je to důvod k oslavě. Rífská republika byla zničena a islamo-socialisté hlásící se k SSSR byli zadupáni do země a "rozřezáni španělskými bajonety". Příslovečné heslo "Poddej se nebo zemři!" tak bylo opět jednou do puntíku naplněno.

Pád Rífské republiky a roztrhání Berberů coby národa má i mezinárodní dohru. Francouzští pohraničníci zadrželi od začátku prosince ve své části Alžírska již na 50 000 uprchlíků berberského etnika, kteří se snaží emigrovat ze španělských kolonií a podle odhadů jich ještě jednou či dvakrát tolik může následovat.

Ve Švýcarsku zasedá mezinárodní nevládní organizace "Mír Světu a jeho Národům" (Peace to Nations of the World!)



Pacifisté, intelektuálové, socialisté, liberálové a mnozí další zástupci různých národů dorazili na konferenci organizace "Mír světu a jeho národům", která dlouhodobě volá po vzniku mezinárodní organizaci tvořenou a uznávanou jednotlivými státy, která by zajišťovala mír a podporovala "pozitivní vývoj ve světě tak, aby byl svět lepším místem k životu". Konference řešila mimo jiné Rífskou válku přičemž přítomní vydali prohlášení v němž odsoudili "zvěrstva Španělů". Dále se také řešila letitá občanská válka v Iráku a v Sýrii. Zástupci konference na společném setkání s představiteli tisku se vyslovili za "deeskalaci konfliktu" což vyžaduje podle nich v prvé řadě to, aby Britové a Španělé přestali "horem dolem" vyzbrojovat válčící strany konfliktu.

V rámci tohoto novoročního setkání (konference trvá 14 dní od 27.12 do 10.1) se také probírala problematika dělnických práv (nejvíce kritizovanými zeměmi jsou Británie (za dětskou práci v dolech) a Portugalsko (za používání dětí brazilských a indonésských domorodců coby "postradatelných nosičů výbušnin" v lomech).

Také se probírala úroveň mezináboženského dialogu. Při této diskuzi byl tvrdě odsouzen Irán pro veřejné popravy křesťanů a židů, stejně jako Španělsko za provádění téhož muslimům (a židům) v Africe.

Měsíc otevřených dveří

Významné světové osobnosti dle časopisu TIME:

Profesor vídeňské univerzity Albert Einstein:



Místo profesora na Obchodní Univerzitě ve Vídni získal Albert Einstein známý "rakouský cifršpión" (jak jej občas přezíravě titulují klasičtí ekonomové), který proslul jako zakladatel "rakouské ekonomické školy". Albert Einstein má za sebou úspěšnou kariéru účetního v Mnichovské Deutsche Bank, ze které později odešel a založil vlastní "Die Erste Bank" ve Vídni. Schopný účetní a úspěšný bankéř tak pokračuje ve své kariéře a ke svému působení v bance a ve státních rakouských financí (působí jako odborný poradce u ministerstva financí) se tak stává profesorem renomované Vídeňské Obchodní Univerzity. Pikantností na celé věci je to, že do profesorského stavu byl A. Einstein povýšen aniž by kdy získal maturitu a i o dokončení jeho základoškolského vzdělání panují pochybnosti. Einsten je představitelem a zakladatelem "rakouské ekonomické školy" hlásající střídmé výdaje a řídící se heslem "mohu si koupit jen to nač mám". Jeho hlavní práce se jmenuje: "Relativitätsprinzip im Staatsfinanzpolitik" (Princip relativity státní finanční politiky) a popisuje mechanizmus známý též jako "Einsteinův princip relativity" který se zabývá "relativní hodnotou" úspor (tedy fakt, že mít jednu korunu dnes není totéž jako je ji mít zítra) a "relativní hodnotou" dluhů (opět totéž). Dle této jeho práce platí, že ačkoliv "hodnota úspor je relativní a má tendenci klesat, tak hodnota dluhů je spíše absolutní a má tendenci narůstat". Ergo - šetřit a investovat z ušetřeného je "relativně stokrát lepší" než si půjčovat a pak nikoliv relativně, ale "absolutně platit mnohonásobně více".

Sir Robert Oppenheimer - textilní magnát



Bohatý textilní podnikatel J. Robert Oppenheimer byl oceněn v New Yorku královskou cenou za přínos podnikání a odměněn titulem sir. Oppenheimer je pokračovatel rodinné tradice a vlastní textilní společnost známou pod jménem "Oppie Textile Ltd." či zkráceně "OppTex Ltd." Oppenheimer je známý pro svou politiku "nízkých cen a vysokého obratu" v jeho fabrikách platí, že co nejvíce práce je svěřováno strojům a celý proces výroby zautomatizován co to jen jde, v důsledku toho potřebuje relativně málo zaměstnanců (na vyrobený metr látky) a tím pádem si může dovolit dělníky lépe platit. Přísný podnikatel připomínající českého Baťu dnes platí za špičku textilního průmyslu. Zajímavostí je, že ve volném čase píše vědeckofantastické romány.

Ïgor Kurčatov vrchní konstruktér Kexholmských loděnic:



V bývalém Petrohradu a Leningradu a nynějším Kexholmu pracuje světoznámý konstruktér lodí Igor Kurčatov. Tento nenápadný muž "byl u toho", když se navrhovaly první velké bitevní lodě a platí tak trochu za "otce superbitevních lodí", které v raných dvacátých letech maloval na technické nákresy a předpověděl jejich éru. Kurčatovovi se podařilo v loďařství vyřešit již nejeden rébus (týkající se problematiky těžkých konstrukcí - aneb jak je udržet pohromadě na rozbouřených oceánech) a patří tak mezi velice bohaté lidi (plynou mu nemalé peníze z patentů týkajících se loďařství).


//A mohl bych pokračovat - ale určitě jste všichni pochopili co jsem tím chtěl popsat - žádní fyzikové a otcové atomových bomb prostě nejsou. Dělají jinou činnost pro kterou se hodí v tomto "svobodné vědě" nepřátelském světě mnohem více. Takže se ani nesnažte - fyzika nezná ještě objevy nutné pro sestavení teorie vedoucí k atomové pumě.//

PĚTILETKA "2v1" (dva v jednom):

Pětiletý plán navrhovaný soudruhem Trockým a politickým výborem KSSS(b) nenarazil na vážnější odpor neboť si všichni uvědomují (ve vyšších stranických orgánech), že potřeba dalšího rozvoje je nutná a že SSSR si nemůže dovolit nejen zaostávat, ale dokonce ani polevit v nasazeném tempu. Proto se tedy navrhuje pokračovat ještě "zběsilejším tempem rozvoje" než doposud.

Mao Ce Tung schvaluje polnohospodářskou /zemědělskou/ reformu a bude jistě směřována do rozvoje jak větších státních družstev tak do kooperace s malorolníky, kteří chtějí i nadále hospodařit na svém. Tato modernizace dopadne nejvíc na oblasti Kazachstánu a Číny (které jsou obilnicemi SSSR či v případě Číny "rýžovišti").

Dalším stupněm má být rozvoj lehkého průmyslu, přičemž Mao pochopitelně navrhuje, aby "jádro lehkého průmyslu" bylo umístěno do oblastí Mandžudsko a Korea, které jsou dle všeho nejvíce rozvinutými součástmi Číny a mají adekvátní kvalifikovanou sílu. Naopak těžký průmysl by měl být i nadále budován hlavně na Sibiři, v Kazachstánu a případně v centrální Číně kde jsou potřebná naleziště surovin.... že tento plán ovšem bude opravdu "dramatickým" se odráží i v jeho ceně...

Zemědělská pětiletka:
- +1 technologie Agrochemie každý rok
- +1000 manpower (10 milionů obyvatel) každý rok
- + spokojenost a + životní úroveň
= cena: 200 PK ročně

Lehkoprůmyslová pětiletka:
- +1 technologie Stavebnictví každý rok
- +20 PK každý rok
- + spokojenost a + životní úroveň
=cena: 200 PK ročně

Pokračování výstavby těžkého průmyslu:
- + 1 technologie Petrochemie každý rok
- + 40 PK každý rok
=cena: 200 PK ročně

Mao a další hlavní frakce uvnitř strany si přejí aktivovat všechny tři stupně pětiletky a nezanedbat vývoj těžkého průmyslu zejména z důvodu nutnosti "zvyšovat neustále průmyslovou kapacitu SSSR", která by dle odhadů mohla růst tempem (v čistém) 100-150 PK ročně v následujících pěti letech což by umožnilo dosáhnout úrovně až 3250 bodů PK která by dle Maa postačovala bohatě k tomu, aby byl SSSR již jednou pro vždy nenapadnutelný.

((Poznámka: klasicky stojí jeden nový bod PK pět bodů PK, technologické bonusy z pětiletek neznemožňují výzkum (je tedy možno zkoumat za 10 bodů PK jednotlivé technologie a růst tak ve vybraných odvětvích o dva stupně ročně)).

BRZKÝ PŘÍCHOD JARA NA ŽELEZNOU OPONU?

(Ostnaté dráty natažené z polské strany na polsko-sovětské hranici.)


(Opevněné stanoviště švédských pohraničních sil na švédsko-sovětské hranici.)

Na železnou oponu táhnoucí se od Severního ledového oceánu po Kaspické moře vztyčenou Polskem a Švédskem jako součást politiky "nulové tolerance vůči SSSR" dorazilo překvapivě "jaro" o několik měsíců dříve, když se Sověti rozhodli uspořádat "měsíc otevřených dveří".

Delegace zvědavců s diplomatickými pasy Švýcarska (ne vždy šlo pochopitelně o švýcarské občany, ale za to komu Švýcarsko propůjčí svůj diplomatický pas nemusí nikomu zpovídat) se tu a tam objevily na hraničních přechodech, které připomínají víc "kraj světa" než hranici mezi dvěma státy.


(Opuštěné nádraží (kdysi součást transibiřské magistrály) ve městě Penza ležící v "zóně nikoho". Apokalyptická atmosféra podobného charakteru se táhne podél celé "železné opony" a jejího 10ti kilometrového pásma "nikoho".)

Železná opona, to není totiž jen švédský a polský plot a hranice osázené bunkry, pozorovatelskými stanovišti, ale také 10ti kilometrové pásmo nikoho kam obvykle nikdo nechodí. Ze sovětské strany sice tolik pohraničníků nebývá ale v tom pásmu dnes jsou zbytky civilizace (i celá města a vesnice), která po dvaceti letech zpustla a zchátrala. A nyní... po více než dvaceti letech se zde objevují lidé a Sověti zde vytvářejí "stanoviště otevřených dveří" na něž se z druhé strany proudí skupinky zvědavců. Musí sice ujít nemalý kus pěšky (protože mezi polskou silnicí a sovětskými komunikacemi obvykle "nic není" - tady hraniční přechody v pravém slova smyslu nenajdete), ale dobrodružným povahám to za to stojí.


(Divoké prase si z min očividně nic nedělá.)

Zájemcům o přechod do SSSR sice cestu komplikují krom divočiny a skupin po zuby ozbrojených a psy vybavených polských (a švédských) pohraničníků také minová pole, ale naštěstí přeci jen existují cesty, kterými se dá relativně bezpečně (po polních stezkách) přejít k sovětským checkpointům.

Pětiletka a další

SSSR ZAHAJUJE "VELKÝ SKOK VPŘED":

V Sovětském svazu zasedalo nejvyšší státní a stranické vedení reprezentované vůdci Trockým a Mao Ce Tungem a došlo ve vzájemné shodě k závěru, že Sovětský svaz musí pokračovat v rychlém tempu výstavby průmyslové a hospodářské základny země a pokud možno dané tempo i zrychlit. Politické vedení strany tak nakonec schválilo alokování rekordních 75% rozpočtu do startu toho co zvou "Pětiletý plán" který předpokládá dle neoficiálních odhadů investice stovek bodů PK do růstu ekonomiky. Narozdíl od minulých let se krom těžkého průmyslu (který si zachovává stále prvořadou prioritu) budou rozvíjet též průmysl lehký a zemědělství. Čínu i Kazachstán čekají rozsáhlé investice do zemědělství, dá se očekávat další výkupy polí od drobných rolníků a posilování rolí kolektivistických družstev (ačkoliv podle jiných zdrojů se zase počítá s tím, že drobní rolníci si podrží svůj význam). Masivní investice také přijdou do Koreje a Mandžudska, kde Mao plánuje nejen modernizovat těžký, ale především rozvíjet lehký průmysl.

A zlatým "hřebem večere" jak pak oznámení o spuštění "další vlny kolonizace Sibiře", tentokrát převážně z čínských populačních zdrojů. Na Sibiři mají vyrůst "takřka přes noc" obrovská města a zpracovatelské komplexy nebývalých rozměrů. Již dnes je SSSR největší producentem surového železa a uhlí na světě, nyní hodlá zjevně své postavení nadále upevnit výstavbou dalších a dalších závodů na zpracování surovin (hodně se hovoří o sibiřských zásobách zlata, ropy, zemního plynu a dalších cenných surovin).

Podle odhadů západních ekonomů je možné, že SSSR bude v následujících letech do pětiletých programů dvě nebo tři "celé Britské říše" (celkový souhrn britského PK za dva nebo tři roky). Takto mohutný průmyslový program podle těchto ekonomů míří stále k tomu samému, k zrychlení ekonomického růstu, k výstavbě mohutné průmyslové základny, která poslouží jako "zbrojnice světové revoluce". Řada ekonomů tak interpretuje tento vývoj (propagovaný Sověty jako mírový pochopitelně) jako "přípravu na válku za 5-10 let".

Armáda - orientace, příprava

Rozhovor se soudruhem Trockým pro noviny "Pionerskaya Pravda"

Humanitárna kríza v Alžírsku

Francia, akcie

Porada s rozvědkou a diplomatickým sborem

PRŮCHODNOST HRANIC DO SSSR

SMLOUVA O NEÚTOČENÍ V PŘÍPADĚ NAPADENÍ ZE STRANY SSSR

Reformace de-infrastruktulizace: Rudá pojistka

LOKI:

Wolves of Fenris:

Hansovní liga:

Gdaňský pakt - 1. sezení, Velkopolský návrh smlouvy

Gdaňský pakt, část druhá:

Gdaňský pakt

Gdaňský pakt

Rímska Deklarácia: Unilaterálna Garancia hranic k 1.1.1933

Setkání zástupců dělnictva

Soudruh Trockij měl několik krátkých přednášek na tomto Sjezdu, zde na úvodní ceremonii.

Soudruh Mao během jednoho z jeho mnohých přednesů.

Francie

Měsíc otevřených dveří

CORDON SANITAIRE?

Cordon Sanitaire (sanitační kordón) je termín, který provází informace o zveřejněném Gdaňském paktu. To co mnozí politologové předjímali v minulosti se dnes dle analytiků deníku The Times naplňuje - Polsko-Švédská hráz proti SSSR byla definitivně zformována a historický pakt mezi státem protestantů a katolíků představuje podle těchto expertů na globální vztahy "bod zlomu" od něhož bude jen těžké předvídat chování jednotlivých křesťanských zemí. Potvrzuje se mimo jiné, že SSSR má unikátní schopnost usmiřovat (svou prostou existencí) odvěké nepřátele. Nyní zdá se, že je zapomenuta doba, kdy Švédové sahali po trůnu ve Varšavě či švédská podpora protestantského Pruska usilujícího o vyhnání Poláků ze západního Polska.

Gdaňský pakt - pokud je předstupněm nové švédsko-polské aliance - má však nemalý dopad na stávající alianční uspořádání.... a to nejde ani tak o Polsko a Švédsko. Švédsko je totiž skalní nepřítel Francie, stejně jako Polsko bylo doposud věrným spojencem Francie. Experti na mezinárodní vztahy se shodují, že formování švédsko-polské aliance je "fackou Francii", která tak nejenže postupně ztrácí svého hlavního spojence (a jediného spojence) na východě, ale navíc tento dosavadní spojenec přechází na stranu smrtelných francouzských nepřátel, kteří nikdy v životě nedovolí, aby se Francie zmocnila Německa.

Ovšem je samozřejmě možné, že toto prohlubování spolupráce mezi švédským a polským státem je buď jen dočasným nebo limitovaným partnerstvím, které je zaměřené výlučně proti SSSR a nemění nic na stávajícím aliančním uspořádání Evropy a tím pádem i světa.

FERDINANDOVA DOKTRÍNA?

(Mír na Kubě pod španělskou nadvládou je horší než peklo!) //NY Times//


(Ferdinand "Bestie" Španělský toho jména osmý...)

Zatímco na východě zdá se povolují ledy (a naopak roste betonová hráz) vůči bolševickému SSSR a celosvětově probíhají jednání o mírovém uspořádání světa, ve kterém se katolíci a protestanti nebudou znovu zabíjet ve válkách vstupuje Ferdinand VIII. znovu na politickou scénu a silou "ocelových slov" znovu potvrzuje, že Španělsko je jinde než zbytek světa... alespoň tak "garanci hranic katolických států" interpretují novináři z NY Times a na ně napojení odborníci.

Podle nich se právě zrodila či spíše byla jen nahlas formulována "Ferdinandova doktrína", která nemá s mírem společného naprosto nic (pamatujme však, že protestantská redakce NY Times by nejspíš nenapsala o Ferdinandovi VIII. nic dobrého i kdyby snášel zlatá vejce) ba právě naopak! Ferdinand VIII. totiž de-facto říká jednu jasnou věc: "Katolické země mají od nynějška bianco šek na agrese vůči protestantským zemím, které nebudou smět ani agresory rázně potrestat, neboť třímilová limitní hranice postupu, od které Španělsko vstoupí do války proti "agresorovi" znamená, že nebude možné ani zničit katolické dělostřelectvo ostřelující ze vzdálenosti větší než 3 míle území protestantského státu."

Podle redakce NY Times tak Ferdinand VIII. jasně podporuje ostatní katolické země k "vysoce asertivní až agresivní politice" vůči protestantským zemím a slibuje jim, že v případě, že by jejich agrese nevyšla, tak okamžitě poskytne vojenskou pomoc v podobě španělské intervence. Něco takového by znamenalo ovšem okamžitě obnovení Třistaleté války v plném rozsahu (domýšlí redakce NY Times).

Ferdinand VIII. je přezdívaný v protestantském světě jako "Bestie" a jeho "public image" v zahraničí je spojen především s vojenskou silou, brutalitou a katolickým fanatismem. Těší se pověsti nebezpečného fanatika a nepřítele míru, který je nebezpečnější než ostatní ani ne tak proto, jak je Španělsko silné, ale hlavně pro jeho "bestiálnost" (myšleno zvířecké instinkty jež ho neomylně vedou za pachem krve zraněného soupeře) a "prohnanost" (myšlen zejména jeho schopnost takticky uvažovat při plánování vojenských operacích). Ne, Ferdinand VIII. není v očích protestantů jen tak ledajaký nepřítel, je to Nepřítel s velkým N, který je považován za skutečně nebezpečného neboť jeho protivníci málokdy dokáží přesně odhadnout co sleduje svými kroky... a jeho současné garance míru katolickým zemím jsou tak možná do určité míry paranoidně přijímány s obavou, že si "První Arrancar" Španělska buduje pozici pro zahájení nové války s protestanty či bolševiky či kýmkoliv jiným (dle potřeby).

"Svatý muž" Gándí se ve Španělsku setkává s "Ďáblem" Grandesem:


(Gándí a mladí Arrancaři)

V exilu žijící Mahátmá Gándí - indický extremista a nacionalista - navštívil Španělsko jehož obdivovatelem je. Je všeobecně známo, že Gándí (a udělal to již opakovaně) věří, že Španělsko jednoho dne svrhne britskou nadvládu nad Indii a umožní Indům dojít k naplnění snu o nezávislé hrdé Indii. Gándí již zašel ve své "kolaboraci" se Španělskem tak daleko, že v jednom ze svých spisů vysoce hodnotil Ježíše Krista jako "moudrého muže jehož myšlenky oslovily i hinduisty" a Španělsko jako "nejlepšího následníka odkazu Kristova vznešeného odkazu". Pro Brity je samozřejmě Gándí persona non grata a kdyby mohli, tak by ho nejspíš zlikvidovali (bez ohledu na možné dopady na indické veřejné mínění) za to pro Španěly je trumfem v ruce, který mohou použít kdykoliv, kdy chtějí oslabit Brity na mezinárodním poli, protože Gándí má autoritu nejen v Indii, ale i jinde (v minulosti jej kladně hodnotil i Lenin).

Gándí ve Španělsku navštívil jako již tradičně Santiago de Compostella, Madrid a setkal se s představiteli španělského státu a armády, mezi jinými i s generálem Augustinem Munoz Grandesem šéfem obávané Espady pod níž spadají jednotky Arrancaras.



Grandes jež v lednu (27) oslaví své devětatřicáté narozeniny patří bez debat mezi nejlepší španělské generály a mozky španělské válečné mašinérie. Grandes se ještě coby poručík vyznamenal na sklonku Třistaleté války v několika bitvách, kdy byl "pouhým" mladším (bylo mu 15-16 let) důstojníkem vzešlým z řad Arrancaras a posléze proslul ve válce s Řeckem, kde již v hodnosti kapitána dokázal vybojovat "bitvu u Thermopyl a prorazit skrze průsmyk i přes fakt, že Řekové drželi celý úsek fronty pevně v rukou a ostatní generálové považovaly útok Thermopylskou soutěskou za holé šílenství... Grandes tehdy s bezohledným přehlížením vlastních i civilních ztrát (jako typický Španěl) hnal řecké vesničany proti kulometům jejich vlastní armády a na "mrtvých tělech civilistů a vlastních kamarádu" překonal pomocí plynu (použitého i mezi vlastními vojáky) a podlých triků (útok pod bílou vlajkou) Řeky z Thermopyl vyhnal. Ano je nejschopnější, nejpodlejší, nejbezcharakternější a proto také nejvítěznější a pro Gándího je to člověk, který kdysi prohlásil, že se bude vždy zasazovat o to, aby Indie byla svobodná a často svou řeč končí slovy (po vzoru jistého římského senátora): "...a přesto si myslím, že britská nadvláda nad Indii musí být zlomena." Tento skalní jestřáb a příznivec války s Británii dokonce napsal knihu, ve které tvrdí, že "Británie bez Indie bude jen provinčí mocností bez valného významu a relevance a to je důvodem, proč Indie musí být osvobozena". Ale přese všechno co je Grandes zač by bylo chybou si myslet, že jde o nějakého katolického fanatika, tento generál je popisován především jako cynik, muž bez skrupulí, morálky, charakteru a "ďábel války", který je schopen použít jakkoliv podlého triku jen aby boj vyhrál. (Jednou nechal řeckým vojákům nadohled masakrovat vesničany jen proto, aby Řeky vylákal ven ze zákopů a přiměl je pokusit se tyto civilisty zachránit... což mu umožnilo řecká jednotky utopit v krvi... co je horší tak ti vesničané, které jim před očima masakroval byli ve skutečnosti jeho vlastní vojáci co neprokázali dost odvahy či moc zbabělosti a poraženým řeckým zajatcům toto vše osvětlil a pak před nimi teprve popravil ty vesničany a poté i je samotné. Tenhle muž nepůjde po smrti jen do Pekla... tenhle muž má rezervované parkovací místo vedle samotného Satana.)

Setkání "světce" Gándího a "ďáblova spratka" Grandese jen připomíná jak vzdálení muži mohou spolu najít společnou řeč, když přijde na nenávist k Britům.

Francouzsko-Velkopolská obchodní dohoda

RUDÁ POJISTKA A PLÁN OBRANY:

ROZVĚDKA, LETECTVO & STAHLSTADT:

ZEPPELINY VLÁDNOU - HANZOVNÍ LIGA & SVERIGE LUFTHANSA

(Švédská vzducholoď "Graf Zeppelin" v Ottawě.)


(Ludwig Durr, majitel Luftschiffbau Zeppelin GmbH a CEO Sverige Lufthansa AG)

Pro zrychlení dopravy mezi mateřským Švédskem a Kanadou byla založena "Hanzovní Liga" (konglomerát společností zabývajících se přepravou po moři a vzduchem) a také "Sverige Lufthansa" jejíž součástí je společnost Luftschiffbau Zeppelin řízená Ludwigem Durrem, který rychle povýšil na ředitele (CEO) Lufthansy. Durr ve svém nástupním projevu uvedl, že očekává finanční podporu vlády, pro jí představené cíle a je připraven zajistit, aby se soukromý sektor na investicích též adekvátně podílel. Hlavním cílem investic má být výstavba "leteckých přístavů" //zapomeňte na slovo letiště// v Kanadě, v severním Německu, ve Skandinávií a na dalších lokalitách Švédského království a také investice do technologií.

Durr oznámil, že cílem technologických investic může (a bude) mimo jiné i zvýšení užitečné zátěže současných vzducholodí z 10 tun (při potřebě 100 000 m3 plynu) na 100 tun (při potřebě kolem 500 000 m3 plynu). Schopnost přepravovat až 100 tun nákladu rychlostí až 100 km považuje Durr za klíčové proto, aby vzducholodě byly konkurenceschopné i v budoucnu lodní přepravě. Obecně v "zeppelinovém byznysu" platí, že odměnou za zaplacení obřích počátečních investic se získává transportní prostředek s velmi nízkou cenou na údržbu. "Svatá trojice" létání "rychlost-nosnost-náklady" je hlavní omezení přepravy vzduchem, neboť s rychlostí roste potřeba paliva pro motory čímž roste velikost (náklady) a hmotnost (náklady a klesá nosnost)... Durr zmínil, že díky novým technologiím, které předvídá by mohlo být možné jim vytyčených (a dneska těžko představitelných) cílů dosáhnout nejpozději do deseti let.

Konference pravoslavných států:

(Dnes již historická fotografie z roku 1922, na které je zachycen výbuch v areálu Akropole, jeden z mnoha, které zničily kompletně řeckou Akropolis.)

Stanovisko Řecka:

Již od roku 1923, kdy z Řecka odešla španělská okupační vojska, která předtím utopila sen Řeků o "Hellenia Megalis" v krvi Řecko prahne po španělské krvi a pomstě. Loutková vláda Španělů se zhroutila s jejich odchodem a od té doby doby řecké vlády vedou nacionalistické až ultranacionalistické pravoslavné kruhy, které nehodlají zapomenout Španělsku ani kapku prolité řecké krve. Mezi 500 000 - 1 000 000 Řeků tehdy zahynulo a Španělé ukázaly této kolébce demokracie i jednomu center východního křesťanství zač je toho "conquistadorův loket". Takže řecká pozice je prostá - válku se Španělskem při nejbližší vhodné příležitosti!

Stanovisko Bulharska:

Bulharský car v současné době usiluje o rozvrácení rumunského státu "tak nebo tak", aby byl vytlačen polský vliv z oblasti a Rumunsko se stalo vazalem Bulharska a přestoupilo na pravoslavnou víru. Pokud jde o řecko-bulharské vztahy, Bulharsko není příliš velkým podporovatelem války se Španělskem, krom obavy z "totální destrukce", kterou s sebou "na perutích smrti" přinesou španělští Arrancaři je tu i nechuť k tomu, aby Řecko posilovalo, protože Bulharsko drží řadu bývalých řeckých regionů (Makedonie, Thessálie, Soluň).

Šíření pravoslaví:

Možné to je, bulharští představitelé souhlasí s šířením pravoslaví v Rumunsku všemi legálními prostředky s cílem oslabit co nejvíc tamní katolíky u samotného Polska jsou trochu opatrnější, protože Velkopolsko je katolická velmoc, která by mohla "rázně bouchnout do stolu" silou takovou, že by se z toho celé Bulharsko rozsypalo.

Car vší Rusy:

Nárokovat si lze cokoliv, ale je potřeba v ten moment si uvědomit, že Byzanc proti sobě popudí nejen SSSR což by vzhledem k faktu, že se SSSR nesoudí nevadilo, ale hlavně Velkopolsko, které se dobytých částí Ruska vzdávat rozhodně nebude. Velkopolsku vyhovuje Rusko tam kde je... v propadlišti dějin rozdělené mezi velkopolský stát a "asijskou mocnost na východě". Ruské oblasti (na východ od Dněpru) Velkopolska patří k nejzaostalejším a nejméně osídleným (populace Moskvy klesla z 2 000 000 lidí v roce 1903 na pouhých 50 000 v současnosti a to hlavně díky tomu, že se Poláci postarali, aby tam nebyla práce ani vyhlídky). Polská katolická církev také "de-orthodixianizaci" polského východu bere vážně a pracuje na tvrdé katolizaci polských obyvatel mimo dohled i vlastní vlády. Děje se to jednoduchým způsobem - emigranti z východu Polska přicházejí do katolických oblastí, kde jsou nuceni (aby získali bydlení, práci...) konvertovat ke katolicismu atd... Je to sice tragédie pro budoucnost pravoslaví, ale chtít Rusko znamená ocitnout se ve křížku s Polskem.

Kacířská myšlenka:


(Michail Džugašvili, gruzínský kněz a bratr vysoce postaveného bolševika Josifa Džugašviliho tak řečeného Stalina.)

S originální, ale v pravdě kacířskou myšlenkou přišel kněz Džugašvili pracující na univerzitě v Konstantinopoli. Původem Gruzínec a ještě ke všemu Stalinův bratr přišel s mrazivým návrhem...

...prolomit ledy a vytvořit "nesvatou alianci" s bezbožnými bolševiky. Svůj návrh Džugašvili nepřednesl naštěstí veřejně, ale pouze v zákulisí a ta "démonická myšlenka" se dostala až k nejvyšším kruhům. SSSR a Byzanc společně by mohly zkout dočasné spojenectví namířené jak proti Iránu, tak proti Polsku a otevřít si tak vzájemně dveře k naplnění vlastních zájmů. Pochopitelně takové spojenectví by vyžadovalo se aspoň dočasně vzdát myšlenky na obnovu ruského carství.

Blood, teror and mercy after long way...

(Příslušník francouzské cizinecké legie na španělsko-francouzské hranici v Alžírsku.)


(Příslušníci popravčí čety z 12. Divize Arrancaras... samozřejmě, že děti... ty jsou schopné popravit totiž tisíce lidí aniž by to bylo pro ně nějakou psychickou zátěží.)


("Marocký Řezník" generál Meziane, velitel 12. divize Arancarů a velitel španělský jednotek v Maroku a v Alžírsku.)


(Uprchlický tábor Berberů na francouzské straně hranice.)


(Španělský důstojník doráží dopadnuté berberské civilisty.)

Nemá smysl plnit opět stránky předních novin tímtéž co už svět slyšel více než stokrát... Španělé prostě jsou "těmi křesťany, kteří neznají slitování", těmi kteří víc četli Starý Zákon a vyznávají Boha jež dští síru a oheň, těmi kteří za bližní považují pouze souvěrce a konečně těmi, kteří budí fascinaci, hrůzu, děs i opovržení svým neoblomným heslem "Poddej se nebo zemři."

Desítky tisíc Berberů zlomených ve válce proti socialistické Rífské republice se snaží utéct do francouzské části Alžírska, aby prchli před elitními Arrancary, kteří na ně dorážejí bez přestání ve dne v noci, už dávno nejde o poražení (dávno poražených) berberských kmenů, teď jde o jejich naprostou fyzickou likvidaci. Tak jako kdysi platilo, že "poturčenec je horší turka", dnes platí, že "Maročan ve španělské uniformě je horší než Španěl sám". Nelítostný generál Meziane je "drsný" i na španělské poměry. V jeho podání musí zemřít všichni a tak zatímco klasičtí španělští "conquistadoři" si vždy vystačí jen s "decimací populace", vytvořením atmosféry strachu a zlomení ducha odporu, tak Meziane jako Maročan hodlá Berbery vyhladit jednou pro vždy. Že se Maročané a Berbeři v minulosti nesnášeli zrovna nejlépe je všeobecně známé, ale že by to někdy došlo tak daleko, že by Maročan v čele španělské vojenské mašinérie chtěl Berbery vyhladit úplně si představit asi neuměl nikdo. Takže svět opět oblétly srdceryvné obrázky Arrancarů vraždících prchající běžence a nikdo se už moc ani nepozastavoval, že ta nejhorší zvěrstva provádějí nejmladší ročníky (od 12ti let) zařazené do služby... je to už takový zvyk, že tyhle hrůzy nechávají dělat Španělé ještě nedospělé Arrancary, aby to jak dodávají "utužilo jejich charakter a zakalilo jejich ocelovou vůli".

A tak na cestě dlouhé 500-600 kilometrů prchající Berbeři nečelí jen rozmarům přírody a horskému terénu, ale taky nejbezohlednějším protivníkům, kteří je hodlají sprovodit ze světa dřív než dorazí na francouzskou hranici. Na ty, kterým se to podaří (zatím cca 70 000) čekají přeplněné uprchlické tábory a francouzská armáda jež je zachytává na hranici, aby jim na příkaz francouzského Císaře co nejrychleji dokázala zajistit základní pomoc. Že je kvůli tomuto francouzskému přístupu na španělsko-francouzské hranici v Alžírsku poněkud dusněji netřeba připomínat. Generál Meziane neřízený ani Madridem jen s nelibostí čte zprávy o těch, kteří utekli jeho "spravedlivému meči odplaty" a tak si ani Francouzi, ani Berbeři nemohou být jistí, zda generál nepoužije svá vojska k tomu, aby nepřekonal hranici a nesmetl tak pohraniční uprchlické tábory i s uprchlíky jednou pro vždy. Pokud jde o historické precedenty, tak Madrid vždycky ponechával svým generálům "hodně volnou ruku" a dokázal vést pohraniční konflikty nízké intenzity celé měsíce, než situace přerostla buď do války, nebo byla deeskalována. Jaký přístup zaujme Ferdinand VIII. tentokrát není jisté. Ale jisté je to, že zatímco Francie není na válku se Španělskem vůbec připravena po psychologické stránce, tak Španělsko je "vždy připraveno" válčit proti komukoliv na koho Císaři ukáží. Prozatím ale vládne klid... husto, ale klid...

War in Syria! Coup d´Etat in Alawistan!

(Ali Sulayman al-Assad, nový vůdce Alavitského státu.)


(Sesazený Saleh al-Ali.)

Takřka operetní převrat se odehrál v Damašku, v sídelním městě Alawitského státu známého též jako "Alawistán". Současného vůdce Saleh al-Aliho při nekrvavém převratu sesadil kmenový vůdce z Latakíje Ali Sulayman al-Assad z vlivné rodiny uvnitř alawitských kruhů. Assad okamžitě nahradil vedení státu svými lidmi a převzal moc v armádě. Ve svém veřejném prohlášení oznámil, že "tyran Saleh byl sesazen protože nebyl kompetentním vůdcem" a dále oznámil, že "nic se nemění a válka s ISIS a jejich sponzory pokračuje".

Opravdu se nezdá, že by šlo o nějaký puč namířený proti Španělsku či Iránu sponzorovaný ze zahraničí, ale spíše jde o výsledek vnitropolitického napětí uvnitř Alawistánu jež generoval poněkud nešťastný Saleh, kterému se v poslední době příliš nedařilo ve válce s ISIS. Místní elity mu zazlívaly ztrátu Palmýry jakož i neúspěch proti Kurdům a navíc se v poslední době zdálo, že Saleh hledá cestu k příměří s Kurdy což pro Alawity coby Araby není ani omylem zdá se přijatelné. Assad v čele tedy znamená pokračování války proti ISIS.

Sám Assad se do funkce uvedl velice "stylově". Krátce po svém nástupu navštívil symbolicky křesťanskou baziliku v Damašku i se španělským velvyslancem a poté si pozval iránského ambasadora. Vzkaz je tím jasný... první jednal se Španělem s nímž šel i do křesťanského svatostánku, tzn. že Assad bude zdá se hledat pomoc ze zahraničí hlavně ze Španělska (zatímco Saleh víc sázel na Irán). Samozřejmě to neznamená, že by mezi Alawity a Iránem došlo k nějaké roztržce, ale jen to, že primárním dodavatelem zahraničí pomoci bude nyní asi Španělsko což může i Iránu vyhovovat, neboť tím bude šetřit své zdroje.

Assadovi reformy:

Práva žen:

Assad ihned po svém nástupu prohlásil, že ženy jsou "rovnoprávné mužům" což v praxi (a v Assadově podání) znamená, že se na ně od teď vztahuje branecká povinnost a Assad již formuje první ženské battaliony pro boj s Islámským státem i Kurdy (kteří své ženské jednotky též mají).


(Příslušnice Assadových revolučních gard budovaných dle iránského vzoru.)

Práva náboženských menšin:

Assad upravil náboženské soužití ve státě směrem k větší liberalizaci vůči křesťanům i sunnitům, kteří tvoří též nemalou část šiítského Alavistánu. Dalším krokem je jmenování nového ministra pro náboženské menšiny, kterým je křesťan (funkce bude rotovat mezi křesťany (různých denominací), sunnity a židy).

Vytvoření šiítských mezinárodních brigád:

Assad také požádal své spojence Irán a Súdán o umožnění verbování dobrovolníků do "interbrigád" na jejich území. Otevření dveří všem "šiítům kteří chtějí bojovat" se však týká celé řady států. Problémům s vlastními obyvateli (jdoucími do Alavistánu bojovat) bude tak čelit Francie (šiítská menšina v Líbyii a v Egyptě), Španělsko (šiíte žijící v Albánii) a také Velká Británie (zejména šiíté z Jemenu) pokud dojdou slova Assada nějakého ohlasu.

Rahmán al-Mahdí vítá "destrukci socialismu v Africe" a zvedá meč Džihádu proti sunnitským a kurdským psům!

(Rahmán al-Mahdí (narozen 1885), prezident Súdánu a současně nejvyšší duchovní autorita (Mahdí - vyvolený Alláhem).)


(Súdanští dobrovolníci v Port Sudánu se chystají na odjezd do Sýrie.)

Súdánský prezident Rahmán al-Mahdí vyhlásil veřejně, že "vyhnání berberských bezbožných psů je spravedlivým božím hněvem za jejich příklon k socialismu - dílu Ďáblově - pro kterýžto je Alláh skrze pravověrné katolíky nechal sežehnout plamenem války! Mahdí dále pohrozil, směrem k Francii, aby jí nenapadlo umisťovat "sunnitské prašivé čokly" podél společné egyptsko-súdánské hranice, neboť pak by nemohl ručit za to, že spravedliví mužové súdánští nevytáhli proti berberským kojotům a nepostříleli je jako psi (což Berbeři ostatně podle něj jsou).

V další části projevu také Mahdí uvedl, že proslulí (někdy i neblaze) Súdánští Tygři (speciální jednotky Súdánské armády, obvykle policejní a elitní pěší divize) budou jako dobrovolníci vysláni do Sýrie, aby po vzoru alavitských mudžahedínů rozdrtili deštěm kulek nepřátele Assadovi Sýrie. Mahdí mimo jiné připustil, že je možné, že Francie "udělá vše proto", aby plavidla Súdánu nemohla proplout Suezem, takže "pro tento případ" už je připravená alternativa, že by Tygři nebyli posláni do Sýrie, ale do Iránu, odkud by vedli útok na ISIL z druhé strany. Podle Mahdího dohodnout se s moudrými ajjatolláhy na takovém řešení není kdykoliv problém.

Analýza vyslání "Tygrů" do Sýrie nebo do Iráku:

Mahdí si s tím servítky rozhodně nebere a staví Francii do poměrně jednoduchého schématu rozhodování. Buď se Francie Tygrům (a jejich cestě skrze Suez dle mezinárodních pravidel lodní přepravy) nebude stavět do cesty a pak je zřejmé, že navenek bude vypadat Francie poněkud... slabošsky v očích stále asertivnějších šiítů, nebo se jim do cesty postaví a pak Tygři zamíří přímou cestou do Iránu a odtamtud vtrhnou do Iráku z druhé strany. Druhá varianta je svým způsobem mnohem nebezpečnější než ta první neboť v podstatě znamená, že by mohlo dojít k eskalaci konfliktu do úrovně, kdy se šiítský Irán ocitne přímo ve válce v Iráku jak proti sunnitům, tak proti Kurdům a v takovém případě je podle analytiků otázkou času, kdy do konfliktu bude muset vstoupit Byzanc a případně i Velká Británie.

Súdánská politika vůči zahraničí a křesťanům:

I přes (jak je zvykem) velice sebevědomé a asertivní (vůči Francii zejména) výroky zůstává Súdán v ostatních rovinách poněkud pragmatickou mocí a to z té prosté příčiny, že jde o tranzitní zemi, ve které má nejeden zahraniční investor peníze v železniční síti a v tamním průmyslu. Súdán je klíčový pro severojižní spojení mezi Káhirou a Kapským městem stejně jako pro východozápadní spojení Addis Abebbou a Dakarem (nepočítaje to, že přes Súdán vedou železnice spojující Ethiopii s ostatními portugalskými koloniemi). Súdánská vláda pochopitelně těchto "bohem jí daných výhod" plnými doušky užívá a snaží se hrát poměrně "přátelskou" (výhradně v obchodní rovině) roli vůči všem třem svým sousedům. Politická asertivita vůči Francii patří spíš (dle analytiků) k místnímu koloritu (prostě tamní vláda potřebuje nějakého nepřítele) než k reálně politické záležitosti.

Pokud jde o chování ke křesťanům, tak 10% súdánské populace (křesťané) žije v tvrdé ostrakizaci od zbytku společnosti, která je dnes již zcela šiítská (sunnité byli vyhnáni či vyhlazeni). Jejich přežívání se podobá trochu přežívání židů ve středověku, nejsou sice vyloženě zavření v ghettech, ale nemají přístup k drtivé většině součástí státu (nesmí nosit zbraně, nevztahuje se na ně branná povinnost, nesmí si vzít muslima/muslimku, musí platit vyšší daně atd...) a jsou to jednoznačně občané druhé kategorie (pokud lze o občanství v Súdánu vůbec hovořit), na druhé straně... jsou naživu a jejich víra je nedotknutelná (v Súdánu i muslim může viset za urážku křesťanského boha z nařízení vlády o "nedotknutelnosti božího majestátu" což vztahuje jak na křesťanskou tak šiítskou božskou autoritu. Tedy jednoduše řečeno - ano křesťanům nikdo v Súdánu neubližuje, ale musí se spokojit s životem na okraji většinové muslimské společnosti bez přístupu k lepšímu vzdělání, státnímu zaměstnání atd.

Shelling of Kiowa! Outbreak of another war in America?

(Pohled na město Kiowa ležicí jen pár kilometrů severně od Oklahomsko-Kansaské hranice.)

Ospalá díra jménem Kiowa ležící na území USA asi 5 km severně od hranice s Oklahomou (CSA) zažila dnes ráno 11.1.1933 dělostřelecký útok, který přišel z jihu bez jakéhokoliv varování.


(Dělostřelectvo CSA útočí na Kiowu.)

Vedení Konfederace kolem poledního přiznalo, že došlo k ostřelování Kiowy jako odvety za aktivity páchané tamními převaděči černých otroků sídlícími v Kiowě. Americký kongres zasedající v St. Louis útok CSA odsoudil a označil za akt "bezprecedentní agrese", který znamená "de-facto vypovězení války". Jakmile bylo zveřejněno toto stanovisko, tak Konfederační vláda v New Orleáns vyhlásila mobilizaci, pozastavila platnost ústavy a vyhlásila "válečné právo" na území CSA. Texasská (tradičně nejvíc agresivní vůči Severu) vláda zašla ještě dál, když nařídila uvalit embargo na export ropy na Sever a začala se zatýkáním osob jež mají občanství USA...

...nějak přesně takhle vypukla poslední válka v Americe a je jasné, že pokud Španělská Říše a Velká Británie chtějí opět měření sil či prostě jen chtějí torpédovat současné pokusy některých vlád o nastolení "mírovějšího světa", tak stačí jen sedět a nedělat nic, neboť Konfederace a Unie se nenávidí stejně silně jako šiíté a sunnité...

Konfederace mobilizuje! Je válka nevyhnutelná?

odkaz

Již potřetí za posledních 75 let Konfederace mobilizuje a v posledních dvou případech to vždy znamenalo válku bohatého Jihu proti chudému severu. Válku čestných Dixie proti odporným Yankeeyům, kteří jsou v "Dixielandu" (CSA) viděni často jen jako lovná zvěř. Nenávidění protestanti a liberálové, kterými čestný a bohabojný katolík musí zákonitě pohrdat. Mizerní Yankeeyové, kteří by chtěli mocný Jih připravit o jeho blahobyt!

Unie přesunuje armádu k americko-americké hranici!
God bless USA a nobody other!

odkaz

Za zvuků "bitevní hymny Unie" se přesunuje mocná unijní kavalérie ke společné hranici a je povolávána Národní Garda (což představuje takovou obdobu předstupně úplné mobilizace). Unie si "kálet na hlavu nenechá"! Seveřané do zbraně proti katolickým buranům z Alabamy! Bůh žehná Spojeným státům a nikomu jinému!

Americký Kongres zmocnil amerického prezidenta, aby se obrátil se žádostmi na Švédské království a Britskou říši o poskytnutí válečných půjček, dobrovolníků, materiálu a případně též i přímou vojenskou intervenci!

Reakce ve Velké Británii, Švédsku a ve Španělsku:

Britská veřejnost:

Při představě další (již III.) války v Americe, která podle britské veřejnosti nemůže skončit jinak než nesmyslnou řežbou Yankeyů s Dixie, ze které vyjde jen návrat k předválečnému Statu Quo (jako již tomu dvakrát bylo) a bude to stát Británií hromadu peněz a dalších zdrojů má leckdo migrénu. Ne tak ovšem "britští Američané", kteří svým bratrům z Unie budou velice rádi pomáhat. Zatímco tradičně spíše katolické Skotsko a Irsko, tedy do války jít rozhodně nemíní a ani Anglie se na to netváří nijak nadšeně, tak Nová Anglie a její vláda chystá umožnit dobrovolníkům směřovat do Unie a poskytnout jim i nějakou tu výzbroj.

Švédská veřejnost:

Kanada i Skandinávie se pře vidině další války v Americe tváří podobně kysele, jako někdo kdo právě omylem snědl nezralý citrón. Kanaďany své jižní sousedy (jak z Nové Anglie, tak z Unie) považují spíše za krvelačné blázny (no prostě Američany) a Skandinávci zase nevidí jediný důvod, proč investovat jedinou kronu do války, ze které nebude nic jiného než vyhlídka na nový globální konflikt. Ale najdou se pochopitelně i výjimky... takový Quebec plný radikálních frankofonních protestantů rozhodně pomoc rád poskytne a to nejspíš i bez souhlasu centrální vlády, neboť v jeho čele stojí řada potomků Hugenotů jejichž předky masakroval Španěl ve Francii jako dnes Berbery.

Španělsko:

odkaz

Zatímco britská ani švédská veřejnost se až na výjimky do války v Americe nehrnou, tak ve Španělsku a zejména v jeho koloniích je situace docela jiná. Florida již svolává zemský sněm a její nejvyšší představený v titulu Vasto Lorde slibuje vyslání "Španělské Legie", na Kubě i na Dominice se svolání zemských sněmů chystá a Mexický místokrál hodlá mobilizovat "Kristovu Armádu" z epochy "slavné Cristiady" (což nebylo nic jiného než vyhlazení všech liberálů, socialistů a dalších "podezřelých živlů" v Mexiku v letech 1926-1929). "Kristova Armáda" není regulerní jednotka ale radikální polovojenská organizace využívaná dnes hlavně zemskými pány k udržování absolutní loajality lidu a jeho ochrany před "nebezpečnými idejemi".

V samotném Španělsku pak sice kancléř Karel Habsburský se snaží "šlapat na brzdu", ale války chtivé šílenství, které Madrid a jeho horkokrevnou populaci zachvátí pokaždé, když je možné vrhnout se na "nevěřící psy" může zastavit je jen jediná osoba a tou je Ferdinand VIII a nikdo jiný.

Reakce "světa":

Obecně představa další války v Americe je přijímána spíše s obavami, protože je jasné, že tohle může snadno skončit novou globální válkou mezi protestanty a katolíky a celé to úsilí vytvořit stabilní Evropu po Pražském Míru vezme za své jen kvůli "nějakým pitomým Američanům". Analytikové soudí, že největším problémem je fakt, že UNIE požádala už oficiálně Švédsko a Británii o pomoc, takže se Španělsko bude snažit rychle vstoupit do konfliktu po vlastní ose a to vysláním "hord radikálních fanatiků" z "Kristovy Armády" či z Floridy, Dominiky a dalších pohraničních kolonií, které jsou vždy radikálně naladěné už jen pro bídu a společenské konflikty ve kterých žijí. To pak může snadno vést, že Británie a Švédsko budou muset skutečně intervenovat na což už může odpovědět Španělsko jediným způsobem - vlastní invazí... a jaká je naděje, že se budou protestanti a katolíci bít jen na americkém území? Podle odborníkům na tuhle problematiku - mizivá.

"Пабота в тылу" - Domácí fronta

Mei-Lien, rekordmanka a kapitán u 9. Tankové divize, zde krátce po absolvování akademie

Xiao-Niao - matka samoživitelka, zosobnění "tvrdé a oddané pracovnice"

Правда - Zhou Enlai a jeho "Zahraniční dění pro každého soudruha"

Dlouhodobý plán Světové revoluce

Rozpočet

ŠOK V LONDÝNĚ! REVOLUCE V BRETANI! BARIKÁDY V CALAIS!

[/b]

(Symbolické potřesení rukou mezi francouzským a britským skautem má znamenat počátek přátelství... škoda jen, že není mnoho těch, které by v něj věřily!)

ENTENDE CORDIALE ANEB ANGLICKÝ KRÁL SE ZBLÁZNIL!

...aspoň to tak vypadá podle běžného Londýňana, který se ráno 13.1.1933 dočetl v novinách, že jeho Výsost král Jiří V. se rozhodl, že Calais a Britanny (Bretaň) již nebudou britskými državami. Samozřejmě nebyl v tom sám, ministerský předseda Lloyd Geroge vlítl údajně do Buckinghamského paláce a vynadal každému koho potkal do "idiotů a debilů" načež se setkal s králem, se kterým si také nebral moc servítky. Při horkokrevnosti premiéra Británie je vůbec zázrak, že ještě nevyzval panovníka na souboj. Ale problémy v Londýně jsou ty nejmenší...

...a co že to jde? Anglický král Jiří V. podepsal s Francii "Srdečnou dohodu" o přátelství, neútočení a možná i spojenectví (bůhví jak to je, to v ulicích Calais nikdo neřeší) výměnou za to, že vydá tradiční britské državy Francouzům. Ano slyšíte správně! V Calais už rostou barikády, tamní posádka odmítá poslušnost a v Brittany se mohutně agituje proti celé dohodě! Výměnou za tyto nehorázné územní ústupky má dostat Británie nějaké kompenzace, které ovšem veřejnost v Anglii, v Brittany i v Calais považuje za naprosto směšné, vždyť za půdu v Brittany a v Calais krvácely předkové současných barikádníků a demonstrantů! K čertu s králem, k čertu s Francouzi, k čertu s celou dohodou!

Situace v Calais:

Situace v Calais je nejhorší. Na vnějším perimetru města rostou barikády, formují se občanské milice za přihlížení armády, která nehodlá proti demonstrantům zasáhnout, protože je téhož názoru - CALAIS JE BRITSKÉ! - a město fakticky vypovědělo poslušnost britskému králi! Tisíce měšťanů vstupují do domobraneckých jednotek a nehodlají přejít pod francouzskou správu. (Těch pár co ano je v takové menšině, že si to ani nedovolí říct nahlas.) Potomci Hugenotů, potomci obětí katolických razií, imigranti z Anglie... nikdo z nich nehodlá "žrát šneky a utírat prdele francouzským Bonapartům a smiřte se drahý králi s tím"! (To je vzkaz guvernéra Calais králi.)

Situace v Brittany (Bretaň):

V Malé Británii, tedy v Bretani je situace obdobná v té v Calais, jenom tím, že to není tak malá lokalita se tam některé věci dějí jinak. Tamní guvernér odmítl podřídit se (dotlačen k takovému stanovisku místními ovšemže) dohodě mezi Británií a Francii a požaduje okamžitě zrušení této dohody jinak...

...jinak je Brittany připravena vyhlásit nezávislost a třebas i bojovat s Francií! Ne - fakt není možné chtít po protestantech a často Hugenotech, kteří v jistých dobách do Bretaně prchali před franco-španělským terorem, aby toto přijali a nebouřili se. Místní posádky sice zůstává loajální trůnu, ale vydat jim rozkaz střílet do zdejších lidí by udělal jen šílenec (to by mohl pro dezerce rovnou celé jednotky odepsat.

Situace v Londýně:

Angličtí velmožové (klasičtí Toryové) nevycházejí z úžasu a od rána jsou přeplněné jednotlivé "cluby" v Londýně rozhořčenými představiteli těch nebo oněch úřadů, kteří nadávají po britsku na tuhle novou dohodu a věští, že z "toho nic dobrého nevzejde". Vláda - bez přítomnosti krále i premiéra - zasedá řízená vícepremiérem Winstonem Churchillem, který se nechal slyšet, že to by raději snědl "žabí stehýnka" než by vydal Calais Francouzům a v Buckinghamu je od rána rušno. Krom premiéra Lloyda George, který údajně jako smyslů zbavený seřval hned několik princů a králových poradců ("A toto mu poradil který idiot?") se namísto dostavili i Lordi Chamberlainem a Halifaxem počínaje a Edenem konče. Král nebude mít jednoduchý den.. právě na sebe upoutal jednotnou vlnu odporu proti této "Srdečné dohodě" prakticky od všech politických frakcí, obyvatelstva (v Anglii, Brittany a v Calais), ale také církve anglikánské jíž je hlavou. ("To jako vážně vydáme Calais katolickým sviním?")

...Inu... každý svého štěstí strůjcem.

Amerika:

VB:

REFORMA FRANCÚZSKYCH OZBROJENÝCH SÍL
((Aneb rozmiestnenie armády vo veľkom štýle))

Zbory

Armády

Samostatné zbory

(Původem Welšan stává se Lloyd George znovu nejpopulárnějším anglickým politikem, protože "This is England!")

Krize kolem vydání Bretaně a Calais, která začala v ranních hodinách 13. ledna skončila ještě téhož dne večer, když Lloyd George vystoupil v Dolní Sněmovně s rázným projevem na téma "Srdečná Dohoda".

"Tato dohoda není vůbec dohodou, ale nehoráznou loupeží, ale hlavně není vůbec srdečnou, neboť její principy vychází z francouzského konečníku, ve kterém má naše Impérium hrát roli toaletního papíru... pokud tedy Francouzi vůbec vědí co to je a k čemu se to používá. Nevím a nebudu řešit, kdo a proč namluvil králi, že tahle dohoda je pro Anglii výhodná, spíš by mě zajímalo, kdo a proč vůbec domýšlel, že je tato dohoda třebas jen zdánlivě akceptovatelná. Protože to není...

...náš panovník není žádným autokratem či tyranem jako je tomu zvyku u jiných národů a myslím si, že není třeba jmenovat ty, o kterých mluvím, náš panovník je a vždy bude zodpovědný tomuto parlamentu složené z Dolní a Horní Sněmovny. Ptám se nahlas, co je tohle za dohodu, když i nejhorlivější královi přívrženci z Horní Sněmovny dávají od ní ruce pryč? Kde je "buldok" Churchill, aby se tu zakousl do diskuze a hájil královi zájmy? Víte kde je? Já vám to povím... je u krále a na kolenou ho prosí, aby tuhle nehoráznost, tenhle bezcenný cár papíru vzal a zahodil! A není v tom sám! Ale naštěstí to není třeba, tato Sněmovna má dostatek pravomocí k tomu, aby s celou záležitostí skoncovala jasně a jednoznačně... a to zde také uděláme. Žádám předsedajícího této ctěné Sněmovny, tohoto shromáždění Angličanů každým coulem, aby na můj návrh zařadil do programu jednání na prvním místě "Odmitnutí Srdečné Dohody" a "Anulování veškerých smluv s Francií sjednaných bez vědomí vlády a parlamentu". Děkuji za pozornost."

Sněmovna následně zasedala až do pozdních nočních hodin, kdy kolem desáté večerní bylo oznámeno to co se dalo čekat, takřka jednomyslně byla Srdečná Dohoda odmítnuta (2 se zdrželi) a stejně tak takřka jednomyslně byly anulovány všechny smlouvy mezi Britskou Říší a Francouzským císařstvím uzavřené v posledních dnech bez vědomí britského kabinetu a parlamentu.

Reakce francouzského kabinetu:

Direktor Dreyfus připustil před novináři, že je poněkud "zaskočen exkluzivní dohodou mezi panovníkem Francie a panovníkem Británie a popřál francouzskému císaři hodně štěstí při tomto velmi odvážném tahu". Dreyfusův kabinet se od počátku stavěl ke smlouvě skepticky - respektive nevěřil, že by mohla dojít nějaké životaschopnosti což se nakonec dle všeho potvrdilo. První Dreyfusovou reakcí po odmítnutí Srdečné Dohody ze strany Britů bylo jeho půlnoční vystoupení na zasedání kabinetu, kde mimo jiné řekl:

"Potvrzuje se, že britská vláda si nepřeje navracet nám zcizená území a stejně tak se potvrzuje, že tímto způsobem není možné jednat nadále s Brity, hovoříme li o způsobu uzavírání "gentlemanských smluv" mezi hlavami států. Proto požaduji aby ministerstvo zahraničí vždy konzultovalo kroky s francouzským Císařem, který je ještě mladý a možná místy příliš optimistický... což ovšem neomlouvá hrubé chování britského premiéra. Naším cílem však nemůže být vymáhat smlouvu, která nenabyla ani zdánlivé účinnosti ježto nebyla ratifikována ani jednou vládou, ale naopak tvrdě pracovat na vymáhání našich práv vůči britským panstvím na území Francie diplomatickou standardní cestou, tedy cestou, která nevyústí v obdobnou blamáž, jež jitří nízké pudy lůzy a dehonestuje vážnost skutečných institucí jakými panovníci obou zemí dozajista jsou."

Dreyfus následně zaslal protestní nótu Lloydu Georgovi v tom smyslu, že svým přístupem "právě pohřbil naději na dorozumění mezi nejcivilizovanějšími národy západní Evropy" a "zabouchl tak dveře možnosti posílení mírového rozvoje vztahů v Evropě zvlášť hanebným a sobeckým způsobem."

Vyjadrenie jeho Veličenstva Ferdinanda VIII Španielskeho k situácii v severnom Francúzku.

Francouzský císař v ráži! Francie dostane nového premiéra a bude to "tvrďák a jestřáb" ... aneb pařížský bulvár má svousta...

Proslýchá se po bulvárech v Paříži, že Dreyfusův čas se nachýlil a nevypadá to ani dobře pro nástupce jeho politiky. Tolik zmiňovaný admirál Darlan, který se zdál být nadějí pro "dreyfusovce" již není zdá se v kurzu, ačkoliv v posledních týdnech několikrát jednal s panovníkem. Ten má však jinou hvězdu a to "hvězdu pravdě rudou" nikoliv od bolševismu, ale od krve. Těžko říct co působí na panovníka víc... britský "podraz", nebo "zbabělá vláda" neochotná začít s útokem na Calais, ale buď jak buď je rozhodnuto...

...vážení Pařížané a Pařížanky vítejte v novém hororovém představení jež vám přináší váš pokleslý podnik Moulin Rouge... jmenuje se "Draco il Ituarte!", je to představení plné hrůz, upálených Hugenotů a vymýcených bezvěrců. Ve jménu pokroku Velké Francie vystupuje po schodech vedoucích do Elysejského paláce tento muž. Skromný katolík, mocný generál a divoký Hispánec každým coulem... tajemství! Španělé naši bratři nás stále bedlivěji sledují a Bourboni již sahají po našem císaři, nejprve mu dali ženu jež si ho svým neuvěřitelně tvrdým přístupem k postelovým hrátkám ochočila jako malé štěně a nyní přichází "bič" v podobě tohoto Španěla, našeho nového Ředitele věcí politických, Il Directoire Ituarte! Aplausse monsieurs un madmoisseles, nouvele belle tyrania c´est arrivéz! Monsieur Don Ituarte!"


(José Moscardó Ituarte, údajný císařovnin favorit a císařův budoucí Director de´ll cabinet)

To z čeho si v Moulin Rouge dělají srandu (o čemž poctivě informují ovšemže státní tajní udavači jak informuje pařížský bulvár) se však zdá být skutečností. Bývalý maršál španělských vojsk, který tak zle "bil Brity" v Nizozemí i Prušáky v Německu mající celou řadu "rozhodně lichotivých přezdívek" "(Butcher of Rotterdam" mezi Brity - pro jeho dělostřeleckou destrukci Rotterdamu v roce 1910, "La Bestia Hispaniola" mezi Italy - pro jeho zmasakrování Neapolské vzpoury (1/3 města lehla popelem) či "Merciless bastard" (mezi Brity) pro jeho rozkaz vést ostřelování pevnosti v Calais bez ohledu na to, že tam jako rukojmího drží Britové (jež doufali, že přimějí Ituarteho k ústupkům) jeho desetiletého syna, kterého unesli (jeho syn nakonec zemřel v ruinách Calais spolu se stovkami dalších rukojmích)) je zdá se žhavým favoritem na místo jež "již brzo" uvolní Dreyfus a je otázkou kam Ituarte, tento Španěl tak drsný, že i Meziane by si z něj možná nadělal do kalhot Francii nasměruje. Hugenoti mají důvod se bát... nebo ne?

Ve Francii patří Ituarte mezi hrdiny, kteří zachránili Francii před totální porážkou z rukou Pruska a Británie před lety a ví se o něm, že zde žije již dvacet let ve zdánlivém ústraní mimo hlavní politické (viditelné) a vojenské dění. Na své funkce ve španělské armády rezignoval a býval popisován ještě ve dvacátých letech jako "vyhaslý velikán jemuž válka vzala jediného syna a tím i duši, kterou obětoval na oltář vítězství Španělska". Smutná tragická postava - tak býval popisován některými autory, stejně jako jiní jej popisovali jako brutálního generála, jednoho ze "starých Arrancarů", kteří by zabili (jak Ituarte ostatně udělal) i vlastního syna, kdyby to mělo přinést Španělsku vítězství. Fanatismus? Oh ne... jen do dokonalosti dotažená španělská představa o sebeobětování, kdy otec podobně jako biblický Jákob je ochoten darovat Bohu svého vlastního syna, pokud jej ten o jeho život požádá. Ale jaký je Ituarte dnes?

Hovoří se leccos, proslýchá se, že jde o poradce ve Francouzské armádě, který dohlíží na trénink mladých gardistů (bulvár tvrdí, že si opakovaně stěžoval, že francouzská armáda není trénována "dost tvrdě" (žádné povolené ztráty při výcviku apod.)) z řad granátnických divizí. Také se říká, že má "nezdravě blízko k Císařovně" což bylo dvorem označeno za sprostou pomluv, neboť bohabojný Ituarte nosící černý plášť ke své tradiční uniformě na paměť syna, kterého obětoval v bitvě by přece nic takového jako cizoložství neprovozoval. Sám Ituarte se nevyjadřuje a své soukromí si střeží. Žije ostatně na arcibiskupském panství nedaleko Paříže, takže tam se málokdo dostane. A kněží tvrdí, že Ituarte žije jako prostý křesťan... ale opravdu? Jak se prostý křesťan žijící v ústraní stane trenérem gardových francouzských jednotek a současně žhavým kandidátem na trůn? Bulvární plátek "Špinavá stoka" (fakt se to tak překládá) tvrdí, že za jeho blízkostí k trůnu není Císařovna, ale mladý císař. Samozřejmě ani nejsprostší novináři si nedovolí obvinit Ituarteho (zasloužilého generála a hrdinu) a Císaře z něčeho tak odporného jako sodomie ((to by celá redakce skončila o hodně hůř než Charlie Hebdo).) Kdepak cizoložství nebo sodomie... Ituarte k Císařskému Trůnu poutá něco velice typického pro vojáka... láska k letectví, kterou údajně sdílí s Císařem. A císař rozhodnutý prosadit letectvo stůj co stůj navzdory všem, hodlá jen pro tenhle jediný fakt odhodit celou politickou doktrínu Francie, jen aby měl svá milovaná letadla! Celá Francie má cenu pár letadel, v den kdy na to Španělé přišli, tak se zmocnili Francie! (Tvrdí aspoň tenhle bulvární plátek.)

Rozvojový projekt "Sirotčí armáda"

Irán se dává dohybu... coup d´etat:

(Sajíd Husajn Borujerdí, nová hlava "Dvanácti Ajjatolláhů")

Islámská republika zažila tichý převrat ((odstranění neaktivního hráče, Shina znám již dlouho na to, abych dokázal usoudit, kdy hrát bude a kdy ne)), v průběhu kterého došlo k obměně postu v čele "Dvanácti Ajjatolláhů" (dvanáct je počet podob Alláha dle šiítského výkladu). Do čela se tak dostal Sajíd Borujerdí z mladší generace Ajjatollláhů, který dokončil svůj trénink teprve nedávno. Spolu s ním na vrchol politické hierarchie vystoupal též mimojiné i Ruholláh Chomejní, který též dokončil svůj výcvik na ajjatolláha teprve nedávno pod vedením společného mentora v provincii Tabríz.

Obměněná rada Dvanácti (vyměněno 5 z 12ti členů) vydala prohlášení obsahující následující příkazy obyvatelům Iránu, které se týkají též politiky země a též šiítům obecně:

- vítejte naše bratry Tygry ze Súdánu neboť oni nosí v srdci Alláha
- nedovolte Britům a jiným nepřátelům rozdělit nás a poštvat jednoho na druhého
- bijte sunnity a araby, kdekoliv je potkáte, jejich zabitím získáváte místo v Ráji
- dodržujte práva těch, kteří jsou dětmi Knihy (Křesťané & Židé)
- vždy obětujte 10% svých příjmů chudým a žijte v přísné sebekázni a pokoře
- ctěte zákony v zemích v nichž žijete, nežádejte více, neboť pak dostanete po právu méně
- následujte příkladu Mohamedova a nekamenujte ni nepalte bezbožníky ze severu (Sověty), kteří neuráží slovy či skutky Jeho Dílo, v případě, že tak činí nejednejte sami, ale vždy přiveďte na místo důstojníka islámské policie jež věc vyřeší po právu
- pamatujte za všech okolností, že naši nepřátelé se jmenují Britové a jejich psi Arabové, neplýtvejte tedy svatým hněvem na ty jež nejsou našimi nepřáteli
- Alláh je milosrdný, tedy následujte jeho slovům i duchu a projevte milosrdenství těm jež ho potřebují pod podmínkou, že za projevené slitování otevřou své srdce Jedinému a Pravému Bohu (Alláhovi)

Iránská diplomacie v praxi:

- Iránská islámská republika uzná Sovětský svaz za nezávislou zemi a naváže s ní diplomatické styky
- Iránská islámská republika se připojí k sankcím Francouzů vůči Británii a zvýší cenu ropy vyvážené do Británie o 100%
- Iránská islámská republika nabízí příměří Kurdům v Kurdistánu na dobu 1 roku
- Iránská islámská republika se Súdánskými Tygry po boku zahájí válku v Iráku a vyrve "arabským psům" z rukou posvátné město Karbala (asi 30 km jihozápadně od Bagdádu) a vyvrátí Islámský stát jednou pro vždy z kořenů

Španielský zbrojný program
Grande y Felicísima Armada

(Prvá loď triedy Vasto Lorde: San Simón Pedro pomenovaná po apoštolovi Petrovi)

Vyjádření Pedra III

Vojenský Buildup v Holandsku

(Pohoda klídek pred cvičením)

Na vedomie sa dáva, že v dobe najbližšich mesiacov sa v Holandsku uskutoční vojenske cvičenie po dobu niekoľkých týždnov. Miesto cvičenia je približne 50 km od Francúzkych hraníc a 75 km. Cielom cvičenia je preskúšat obranischopnosť našich jednotiek voči konvenčným útokom ako aj voči asymetrickým útokom za pomoci milícii, záškodníckych týmov a civilistov.

!!! Hľadanie vhodného kandidáta na titul kráľ Veľkosrbska !!!
!!! Príprava na vojnu !!!

Unholly Alliance proposal! Shia´s fanatics and godless communist combined?

Černý scénář, před kterým leckterý politolog varoval aniž by na něj byl brán zřetel se zdá blíží svému naplnění. Iránská islámská republika s novým vedením v čele se rozhodla vyřešit svůj dlouholetý problém izolace a obklopenosti samými nepřáteli. Iránská volba byla jednoduchá od samotného počátku, bylo to buď "dohodnout se imperialistickými Brity", nebo "bezbožnými Sověty", protože však iránští ajjatolláhové nehodlají přistoupit na to, aby většině blízkého východu vládli Britové rozhodli se pro to druhé. Prozatím sice situace ještě nedošla tak daleko, aby šlo hovořit o nějakém sovětsko-iránském spojenectví či o "islamo-komunistickém bloku" (to už vůbec ne), ale jisté je, že Irán si nyní zajišťuje klid na severní hranici a otáčí svou pozornost do oblasti Iráku či Mezopotámie. Analytici z celého světa varují... stačí jen malá jiskra a Irán opravdu zaútočí a žádná garance daná Brity ISIS neochrání a s pádem ISIS se Iránu otevře cesta do Arábie, která je konečným cílem Ajjatolláhů. Britští politici se dostávají do nezáviděníhodné situace, Irán totiž není žádný slabý nepřítel a pokud mu bude krýt záda Sovětský svaz jde o vskutku divokou kartu na Blízkém východě.

To "druhé Impérium":

Nejsou to však jen Britové, kdo má své zájmy na Blízkém východě, jsou to i Španělé, kteří znásobují svou aktivitu a údajně jednají s Alavity o další podpoře jejich úsilí vypudit ISIS. "Velká hra" mezi Británii a Španělskem v prostoru Blízkého východu znamená nekonečnou válku mezi Šiíty a Sunnity, ovšem narozdíl od Britů mají Španělé ne jedno želízko v ohni, ale hned dvě. Není ostatně tajemstvím, že mezi šiítským Iránem a Španělskem panují poměrně dobré vztahy založené na vzájemném zájmu o zničení britských držav na Blízkém východě. Britové ani Španělé se přirozeně nemohou bít přímo, ale Španělé díky Iránu mají v rukách silné eso, kterým lze hrát protibritskou hru.

"Osa" Madrid-Teherán-Kujbyšev:

Díky současnému vývoji (na jehož počátku stál paradoxně francouzský zákaz průjezdu Súdanských Tygrů Suezem) tak vzniká opravdu "Bezbožné spojenectví" mezi Katolickými fundamentalisty (Španělé), Radikálními Islamisty (Šiíté) a Bolševickými neznabohy (Sověti). Ačkoliv Sovět a Španěl spolu nekomunikují, tak díky Iránu se dostávají "na jednu stranu barikády" (jak si všímá švýcarský tisk) ve "Velké Hře" o Blízký východ.

Íránská Islámská Republika - SSSR

THE END OF AN ERA:
Unholly Alliance confirmed! Sudan and Alawistan recognizes USSR!

"A je to tady!" či "Konec jedné éry!" jsou palcové titulky mnohých světových deníků, které přinášejí zprávu, že šiíté po celém světě (jmenovitě tři státy: Irán, Súdán a Alavistán) uznávají od tohoto momentu SSSR a umožňují vznik ambasád na jeho území. Podle analytiků a novinářů jde o "zásadní průlom" do blokády SSSR, který již nepůjde snadno zacelit, protože Irán i Súdán již avizují, že budou usilovat i posílení obchodních vztahů. Přes Irán se SSSR může snadno dostat k Indickému oceánu (stačí jedna železnice schopná nést tíhu mezinárodní přepravy z Perského Zálivu na území SSSR v Turkmenistánu) a obchodní stanice v Súdánu zase zpřístupní SSSR obchod s africkým kontinentem.

Krom prolomení blokády SSSR však světový tisk také zajímají praktické dopady na světovou politiku. Irán se podle všeho stane mnohem asertivnější zemí zejména vůči Britům a Byzanci vůči kterým získal mocnou výhodu díky své spolupráce jak se SSSR tak (jak se šeptem dodává) se Španělskem. A Súdán? Ten zdá se nyní může dál pokračovat ve vlastním vývoji nerušen velmocemi typu Francie, Portugalsko či Británie, neboť jejich starosti nyní budou ležet někde úplně ale úplně jinde:

- portugalské kolonie v Číně jsou nyní zase o něco ohroženější (když bude Británie nucena kupříkladu válčit s Iránem)
- Británie bude zaměstnaná Iránem i Sovětem (v případě války) natolik, že nebude mít na nic jiného čas
- Francie takové situace rozhodně nebude využívat k dobývání nějakého kusu Afriky, ale vrhne se na mnohem šťavnatější sousta v Evropě (takové Německo, které bez ochrany Britů nemusí francouzský nápor i přes případnou švédskou pomoc vydržet)

Aneb... svět se mění a my s ním. Svět je ovšem nyní každopádně zas o něco nebezpečnější a dynamičtěji se vyvíjející než včera.

Operace Odo

Armáda

Zálohy

Námorníctvo

Gdaňský pakt

Uhersko

Gdaňský pakt

DAY OF TRIPLE "W": Darkest hour of mankind?

Třicátý leden léta Páně 1933 se zapíše do lidské historie krvavým písmem jako den, kdy formálně vypukly hned tři velké války najednou. Nejenže v Americe Konfederace rozpoutala úder po celé délce fronty na Spojené státy americké, nejenže šiítský Irán ihned po podpisu dohod se SSSR a s Kurdy namířil svou vojenskou mašinérii proti ISIS, ale navíc - zcela bez varování - vypukla válka v samotné Evropě! Francouzská armáda napadla Uhersko ((poprosím hráče o formální vyhlášení války = ztráta momentu překvapení výměnou za nižší ztrátu prestiže, nebo taky válku vyhlásit nemusí, ale pak bude ztráta prestiže vyšší))....

...pojďme se na jednotlivé konflikty podívat zblízka (podrobné reporty budou odeslány hráčům zítra večer)...

Konec všech polovičatých řešení: FULL-SCALE WAR IN MIDDLE EAST!

First front: Allahu Akbar!


(Typický Iránský voják, s obrázkem Ajjátolláha v náprsní kapse, s měděným klíčkem od "nebeské brány" kolem krku a s optimistickým přesvědčením, že pro Irán a Alláha je správné zabíjet i umírat.)

Do sunnitského Iráku vstoupily síly Súdanských Tygrů z území Iránu, ne však osamocené... v jejich stínu v druhé linii postupu rozpohyboval Irán svou válečnou mašinérii... více než sto divizí iránské armády a na deset divizí Iránské republikánské gardy vtrhlo do Iráku s jediným cílem - zničit bezohledně ISIS a vygumovat z tváře světa sunnitskou baštu odporu. Oficiálním cílem je dobytí Babylónu a Karbaly (šiítské posvátné město), neoficiálně - ale za to však fakticky - jde o významný tah jehož účelem je ovládnutí "centra blízkého východu" z něhož je možné vést útok dál jak na sever (proti Kurdům) tak na jih (proti Britům).

Situace nepřátel Iránu je prozatím nejasná, ale již z prvních zpráv je jasné, že Iránci i přes obrovské ztráty (způsobené hlavně taktikou "frontálních útoků pěchoty", které mají jen zaměstnávat nepřátelské kulomety a dělostřelectvo) prorazili na všech úsecích díky operacím Republikánské Gardy a Súdánských Tygrů, kteří v menších skupinách pronikají nepřátelskými skupinami jako "duchové" a v týlu rozpoutávají Peklo.

Britové pod útokem! Tohle je skutečná válka! Irán nebere žádné ohledy!

Útok do centrálního Iráku je však jen částí operací iránských ozbrojených sil. Nemalá část sil (odhadem až 40%) totiž neútočí na ISIS, ale na BRITSKOU ŘÍŠI! Přímo a bez nějakých okolků vpadává Irán do Kuvajtu, ostřeluje britské pozice v po celé délce fronty a žene své vojáky do čelních útoků v ústrety britským zbraním jako bezcenný kanonenfutter což mu však umožňuje zaměstnávat palebnou sílu nepřítele natolik, že elitní oddíly následně dokáží projít slabšími místy obrany a pokračovat dál. A světe div se... Britové ustupují stejně jako ISIS a jejich pohraniční jednotky jsou hnány "svinským krokem" z Iráku a z Kuvajtu.

Perský záliv v plamenech:

Spolu se startem války Irán vyhlásil Perský záliv za oblast "neomezené ponorkové války" a bez varování potápí lodě VŠECH ZEMÍ BEZ ROZDÍLU. Žádné gentlemanské chování, jen útoky tichých zabijáků z hlubin jejichž torpéda posílají ke dnu tankery jak Francouzů, tak Britů, jak těch nebo oněch. V Hormouzském průlivu dokonce již Iránci zvládli položit první miny a rychle se opevňují na malých ostrůvcích kolem vstupu do Perského zálivu na něž instalují těžké dělostřelectvo s cílem odrážet ozbrojená plavidla Royal Navy a znemožnit mořeplavbu z a do Perského zálivu. Svět také oblétli již fotografie na moři plovoucích těl mrtvých námořníků z řecké lodi "SS Hellenia", kterou torpédovala iránská ponorka, nejhorší na těch záběrech je to, že je vidět, že přeživší námořníky "někdo" (hádejte kdo) rozstřílel kulometem. Iránské ponorky a motorové čluny nyní ovládají vstup do Perského zálivu a neomezená jatka na moři signalizují, že v této válce se žádní zajatci brát nebudou stejně jako se nebudou respektovat žádná pravidla. Ne ze strany Iránu.

Second Front: Deus vult!


(Colonel Cristero, Arrancar, vojenský kněz a původem Mexičan v Sýrii, autor citátu: "Střely z našich zbraní jsou slovo Boží! Naše pušky jsou Jeho ústa, střely pak Jeho přikázání! Vojáci zabte je všechny, neboť Bůh své pozná! Všechno je dovoleno, neboť Bůh to žádá!")

Zatímco do Iráku se z východu valí iránská armáda, tak Alavité a poněkud překvapivě i minimálně dvě divize Arrancarů vstoupili do konfliktu s ISIS ze západu. Nová ofenzíva Alavitů krytá Španěly a smlouvou o příměří s Kurdy má za cíl vyhnat ISIS ze Sýrie. Arrancaři bojující na straně Alavitů překvapují i na místní poměry zdejší obyvatele svou brutalitou (tak jako ostatně všude a vždy). Neberou zajatce, vypalují a vyhlazují celé vesnice a víru "kážou skrze zbraně". Oheň a meč, Bůh to žádá a poddej se nebo zemři! Nic víc, nic míň! Novinkou v tomto konfliktu je rozšířená působnost polních kaplanů, se kterými experimentuje španělská armáda již delší čas. Po vzoru sovětských "lidových komisařů" majících povzbuzovat morálku bojujících vojsk se objevují tito kaplani v prvních liniích a jdou příkladem. Kněz s puškou v ruce, kněz prolévající krev ve jménu Boha... tito kněží říkají svým "ovečkám v mundúru" jediné: "Zabíjet ve jménu Jeho je dovoleno a není hřích, který by nemohl být odpuštěn, je-li páchán ve jménu Boha a Španělska!" Deus vult a On své pozná.

War in America: DIXIE STARTS FULL-SCALE WAR IN NORTH AMERICA!

Zatímco USA v posledních dnech a hodinách spíše omezovala své činy na zabezpečování hranice, tak CSA bez varování zaútočila po celé délce fronty. Denně hranici CSA překračují navíc tisíce dobrovolníků ze španělských držav a formují své battaliony pod zástavou Dixie a za podpory lokálních Vasto Lordes jsou vyzbrojováni. Je tedy zřejmé, že španělský císař své "bene" Konfederaci nakonec poskytl...

War in Europe: DALMATIA UNDER ATTACK!

Francouzská armáda překročila hranice s Uherskem, které napadla jak po zemi, tak z moře. Mohutné výsadky na Dalmátském pobřeží neznamenají nic menšího než plnou invazi bez jakýchkoliv okolků. Uherské císařství okamžitě vyhlásilo mobilizaci a začalo stahovat na své jihozápadní křídlo veškeré postradatelné síly. Větší ozbrojené síly drží dle odhadů jen na Tatransko-Karpatském oblouku proti Polsku a Rumunsku a v Burgerlandu proti Rakousku. Uherská vláda vyhostila francouzské diplomaty a označila francouzskou agresi za porušení Pražského míru na základě čehož požádala své spojence o pomoc...

...jmenovitě Čechy.

...pod praporem Husitů! Čechy na pokraji války s Francií!


(Výcvik "Žižkových gardistů" ve střelbě na nehybné cíle připomínající nácvik popravčích čet.)

//dále píši s vědomím, že České země mají vlastního hráče, který začne o víkendu hrát//

...jestli jsou mezi katolíky radikály Španělé a mezi muslimy Iránci, tak mezi protestanty největšími hrdlořezy jsou Češi, kteří mají vlastní elitní jednotky na popravování nepřátel i civilistů a součástí výcviku těchto jednotek je pochopitelně i taktika "nažeň celou vesnici do kostela a ten podpal". Nálada ve věčně podmračených Čechách je stejná jako vždy: "Ktož sú boží bojovníci..." je národní hymna a kdo drbe české spojence, ten prostě má Čechy za nepřátele. Absolutně vůči katolíkům intolerantní národ nesnášející prakticky všechny své sousedy (s výjimkou Uhrů a Slováků) rozhodně nepatří k těm, od kterých může kdokoliv čekat vedení války civilizovanými prostředky. Francouzská ambasáda v Praze je však již v plamenech (nějaké srocení radikální mládeže, jedna či dvě (nebo rovnou tucet) zápalná láhev a bylo to), dav vzal ambasádu útokem a francouzský vyslanec skončil málem zlynčován davem, než ho "zachránil" pražský arcibiskup, který mu zachránil holý život jen proto, aby ho dovlekl na Betlémské náměstí a tam ho připoutal ke kůlu s cedulí: "Jsem zkurvenej Francouz!" a vystavil ho všeobecnému posměchu. Teprve po setmění pražská policie příslušníky francouzského diplomatického sboru "zachránila" a odvlekla do Pankrácké vesnice přičemž jí zabavila diplomatické pasy ovšemže.

V Paříži čeští diplomatičtí pracovníci okamžitě uvolnili své úřady a opustili zemi maje v rukou Braniborské pasy (zatímco ty své nechali na opuštěné ambasádě), vše se nejspíš dělo na rozkaz ministerstva zahraničí Českých Zemí.

Čechy jsou jen krůček od války s Francií a intervence má nejen takřka absolutní podporu veřejnosti, ale vláda je prakticky tlačena "davovým šílenstvím" na Václaváku (jedna demonstrace za druhou) k zaujetí radikálního postoje. Stotisícový dav na Václávaku ostatně řval jasně: "My chceme válku! Smrt prašivým Francouzům! Smrt katolíkům!"

Český král se zatím nevyjádřil, ale už dnes je jisté, že tisíce ne-li desetitisíce Čechů budou za Uhry bojovat buď jak buď i bez jeho svolení a klidně v uniformách uherské armády. O stanovisku Žižkových Gard a Husových milicí také nebudiž pochyb.

Qui ose gagne!

POLITIKA ŠOGUNÁTU:

Reakce na válku v Americe:

Šogunát zakázal lodím USA a CSA vstup do svých výsostných a do "širšího pásma jejich obrany" (200 mil od každé državy Šogunátu), aby se dle slov své vlády vyhnul "zapletení do neblahých incidentů mezinárodního charakteru". Aby svou politiku šogún podpořil, tak nařídil vyslání záložních námořních eskader na předsunuté přístavní základny v Pacifiku.

Reakce na válku na Blízkém Východě:

Šogunát zakázal lodím pod vlajkou Šogunátu vstupovat do Indického Oceánu a přilehlých moří, aby se vyhnul "zavlečení do válečného incidentu s třetí zemí".

Reakce na válku v Evropě:

Šogunát oznamuje, že nejpozději do konce roku "skončí křesťanství na území Šogunátu". Coby "krvavé náboženství" bylo odsouzeno duchovními i světskými autoritami Šogunátu a ten v obavě, že by se "útlak křesťanské menšiny použil proti Šogunátu jako záminka k válce" je odhodlán se všech vyznavačů "křesťanského krvavého boha" všech druhů bez rozdílu zbavit. Momentálně se zvažují různé postupy, ale krom doporučované (leč nenásilné) konverze, úvaze o "psychické poruše křesťanů" (ano v Japonsku se objevuje teze, že křesťanství je duševní porucha, kterou by mělo být možné léčit) a odsunu (zatím není jasné kam) není vůbec jasné co se bude dít. Pro japonskou vládu se odsunutí všech křesťanů (jde nanejvýš o desetitisíce osob) z území Šogunátu jeví jako nejlepší způsob. Cílovou destinací může být v podstatě jakákoliv země (často se v médiích zvažuje odsun do Portugalci držené Číny či do britských asijských kolonií kvůli vzdálenostem).

Splendid isolation of Shogunate:

Šogunát vydal nařízení o zavedení nových parametrů vízové povinnosti pro cizince. Zvyšují se tak čekací doby, zpřísňují se podmínky udělení víz a také se připravuje zákon snižující počet cizinců v Japonsku (týká se hlavně diplomatů). Podle připravovaného zákona, by došlo k drastickým redukcím zahraničních diplomatických a obchodních misí v Japonsku, většina velvyslanectví by byla "ponížena" na vyslanectví či charge´s affair. Obchodní mise jako samostatné jednotky by měly zaniknout úplně, šogunát toto rozhodnutí prodává s tvrzením, že "cizinci jsou až příliš krvelační a agresivní" a pro ochranu japonského lidu, aby jeho "věčný mír" (éra Heiwa) mohl pokračovat i nadále.

Diplomacie

VÁLKA O "DĚDICTVÍ UHERSKÉ" - Pt. I.: VÁLKA NA JADRANU!

odkaz

(Největším a zároveň v podstatě jediným nepřítelem francouzského námořnictva jsou uherské ponorky jejichž akce si již vyžádaly první oběti na francouzských plavidlech.)

Pozemní invaze:

Francouzská armáda vstoupila do Uherska ze severní Itálie a po prvních rychlých úspěších (dobytí Terstu, Koperu, Nové Gorice a severní části Istrie) narazila na první seriózní odpor ze strany uherské armády, která se zakopala na čáře táhnoucí se od Istrie v severojižním směru až do pohraničního (s Rakouskem) města Jesenice. Horský terén a cca 20 nepřátelských divizí narychlo posilovaných mobilizovanými rezervami představuje poměrně nepříjemnou (ne však nekonečně nepřekonatelnou) překážku. Větším problém než síla protivníka je ono horské či kopcovité prostředí na frontě a vůbec fakt, že nepřítel je schopen organizovat rozhodnou obranu vlastního území. Dvaatřiceti francouzským divizím doplněným o čtyřiatřicet brigád vzdoruje uherská I. Armáda složená převážně z pěších divizí (15) a několika horských (5) divizí. I. Armádu podporují též záložní uskupení "Slovenija" a "Dalmatia" disponující další desítkou divizí a desítkou brigád (převážně dělostřeleckých). Tato síla nyní tedy stojí tváří v tvář materiálně technické i mírné početní převaze nepřítele a snáší jeho první údery.

Námořní invaze:

Francouzské síly se také rozhodly pokusit o vylodění mezi Zadarem a Šibenikem v prostoru menších měst (a turistických letovisek) Biograd na Moru, Pakoštane a Drage. Vylodění však předcházely výsadky na okolních ostrovech, neboť jejich ovládnutí (a eliminace tamních dělostřeleckých postů) byla nezbytná pro přiblížení se transportních plavidel do bezprostřední blízkosti pláží. To pochopitelně celý vyloďovací proces značně prodloužilo a poskytlo uherskému námožnictvu a pozemní armádě urychleně zahájit náležitá protiopatření. Uherská vojska se opřela o Vranské jezero, evakuovala ostrovní i pobřežní posádky v okolí 20ti km šířky a umožnila v podstatě Francouzům postup 5 km do hloubky, kde zformovala reálnou obrannou linii bráněnou dvojicí divizí schopných prozatím Francouze zadržovat do doby příchodu posil. Francouzská vojska se na předmostí teprve organizují (protože vylodění není žádná sranda) a nebýt drtivé palebné převahy francouzských plavidel, bůhví jak by to na předmostí vypadalo.

Boje na Jadranu - francouzské "velké ztráty" coby daň za ovládnutí Jadranu:

Uherské námořnictvo, které se skládá jen z několika těžkých křižníků zastihla válka na jeho dvou hlavních námořních základnách - v Rijece a ve Splitu, svá hlavní plavidla do ozbrojených akcí nezapojilo a výrazně naopak posiluje dělostřeleckou přítomnost na přístupech k těmto přístavům, aby odradilo francouzská velká plavidla od pokusů proniknout do přístavů. Hlavní tíhu bojů na uherské straně tak nesou menší "motoškafy" a hlavně ponorky. Motoškafy nejsou nic jiného než čtyřrohé pramice s vysoko stavěným předkem, silným motorem, takřka nulovým ponorem a dvěma vrhači torpéd (posádka nanejvýš čtyři muži) se během prvních střetnutí staly doslova noční můrou pro francouzské mariňáky. V úzkých průjezdech mezi ostrovy se přibližují za špatné viditelnosti (soumrak až noc) vysokou rychlostí a na hranici vlastního dostřelu odhazují dvojici svých torpéd často mířených "ad hoc" do nepřátelských uskupení lodí. Některé se odvažují přiblížit i na vzdálenost 3 kilometrů a sází na to, že pro velká děla jsou prakticky nezasáhnutelné zatímco samy se problém (až takový) trefit nemají. Jen chronická poruchovost torpéd, špatně volená taktika a celková nezkušenost posádek zatím chrání Francouze od větších pohrom (ačkoliv dvojice ke dnu poslaných torpédoborců by nesouhlasila). Francouzi pochopitelně reagují svými dělovými i torpédovými (ačkoliv na na motoškafy torpéda vůbec neplatí) čluny a snaží se útočící nájezdníky rozhánět se střídavými úspěchy.

Ovšem motoškafy jsou takřka nicotným problémem proti asi dvacítce do akce vyslaných ponorek, které tvoří hlavní údernou sílu uherské maríny. Moderní ponorky staré 3-4 roky pocházejí z britských loděnic a jde až o 2000 tun vážící mrchy schopné operovat po celém Středozemí). Jejich "odlov" se Francouzům v úvodní fázy příliš nedařil, potopena byla zatím jediná z nich a naopak Francie může odepsat dvojici těžkých křižníků ze stavů své Středomořské flotily. Celkem asi 50 (46) torpédoborců nasazených po celém Jadranu a Středozemí zjevně na dvacítku ponorek nestačí a ačkoliv je jisté, že "dřív nebo později" dokáží Francouzi tyto hrozby z hlubin eliminovat (přeci jen je Středozemí malé), tak svou daň si ještě vyberou.

Zhodnocení počáteční fáze (uplynulo 7 dní) války:

Francouzské armádě se podařilo na severu vytlačit Uherská vojska z pohraničních okrsků a vynutit si postup do Terstu, nyní se bojuje na hlavní linii v klasické "generální bitvě" jež má vytvořit v horizontu 14 dní příležitost k dalšímu postupu. Uherská méně početnější armáda se však bije se stejným (ne-li větším) odhodláním jako Francouzi a nějaké rychlé zhroucení proto není na pořadu dne. Odborníci se domnívají, že do konce února je reálné, aby Francouzi napochodovali do Ljubljany a přiblížili se k Rijece. Pak bude velmi záležet na dalších krocích spojenců i potenciálních nepřátel Uherska.

Reakce sousedů:

Rumunsko - vyhlásilo částečnou mobilizaci, uhersko-rumunská hranice je od 2.2. uzavřená a Uhři sem přesunují záložní jednotky "východního uskupení"

Bulharsko - vyhlásilo "neutralitu v prospěch Uherska", částečně mobilizuje (a přisunuje jednotky do Makedonie a k rumunské hranici), sympatie Sofijské vlády patří nepokrytě Uhersku

Řecko - vypovědělo diplomatické styky s Francií a po ultimatu Španělska Uhersku pohrozilo vyhlášením války Španělsku (pozor, takhle se do války může dostat Byzanc!), Athény nehodlají se Španěly o ničem smlouvat a varují, že "po předchozích zkušenostech" si nebudou brát se Španěly vůbec žádné servítky (Metaxas naznačil použití chemických ZHN JAKO PRVNÍHO prostředku proti Španělům)

Rakouské císařství - vyhlásilo neutralitu a zvýšilo pohotovost na společné hranici s Uherskem i s Francií, císař rakouský je ochoten poskytnou humanitární pomoc civilistům postiženým válkou v Uhrách

České království - vláda bude ((s nástupem hráče)) jednat o vyhlášení války Francii, je k tomu tlačena "bojovnou náladou v ulicích Prahy", uherská ambasáda v Praze již registruje 50 000 dobrovolníků (jen za první týden) z řad Čechů odhodlaných odjet "bít Francouze do Uher"

Velkopolsko - do války v Uhrách se zdá zapojovat nebude (je to i mimo jakýkoliv zájem veřejnosti), spíše se sleduje situace v Německu

Hessensko - plná mobilizace a přisunutí jednotek na hranice se španělskými državami, vláda vyhlásila "stav národního ohrožení"

Braniborsko - částečná mobilizace, kryt společné hranice s Velkopolskem

RE: Reakce na reakce


Braniborsko x Hessénsko:

Braniborský vyslanec přikývl na srozuměnou nicméně naznačil, že "pokud by došlo na válku" tak by byl rád, kdyby se vedla "prostředky a způsoby" 18tého století pokud jde o Braniborsko (šetrnější chování vůči civilnímu obyvatelstvu), tento velvyslanec je mimochodem katolík (ale primárně Branibor/Němec) a v Braniborsku je početná (44%) katolická menšina.

Uhorsko a veci okolo:

Generalita přijala kritiku a pouze zkonstatovala, že na štáb činil Ituarte poměrně silný nátlak, aby "neváhali a přinesli císaři to co císař žádá" (Dalmácii), pokud jde o absenci strachu a bojovnou náladu Uhrů, tak francouzští generálové jsou toho názoru, že není z čeho si dělat obavy. Tohle se v zásadě čekalo (že drzí protestanti se budou takhle chovat), jediná nepříjemnost je tak počáteční poměrně pomalý postup, ale generalita věří, že do měsíce či dvou se Uherská armáda vyčerpá na tolik, že bude možné vnutit Uhrám takovou podobu míru, jakou bude císař chtít.


Japonsko:

Šogunát tedy relokuje v následujících měsících na vlastní náklady cca 50 000 vlastních obyvatel do francouzských kolonií v Africe.

Rumunsko

Rumunský vyslanec přikývl, nicméně upozornil na zavlečení Rumunska do konfliktu s Bulharskem, které nebude "zrovna přátelsky naladěné vůči jakémukoliv posilování Rumunska".

Rakúsko

Rakouský vyslanec se dostavil s odpovědí od rakouské vlády a sdělil, že nálada ve Vídni je "mírně rozladěná" ((v překladu: jsou totálně nasraní)) ze současné válečné krize v Uhrách a císař osobně doufá, že v žádném případě nedojde k něčemu obdobnému na území Německa, protože to by znamenalo "nevratné kroky k světové válce" o kterou Vídeň nemá sebemenší zájem. Rakouský císař navíc doufal, že by společně s Uhry mohl v budoucnu vytvořit nějaký středoevropský pilíř proti bolševismu a tak trochu rozštípnout protestantskou jednotu ve střední Evropě.

Zahraniční politika Svazu

Reakce Velkopolské vlády na SSSR

Nové rozkazy pohraniční službě

OPERACE ODO - 2. FÁZA

Zobrazit SPOILER

Zobrazit SPOILER

Zobrazit SPOILER

Prolomení ledů

Rozhodnutí Řecka a Bulharska (konečné stanovisko):

Po výměně depeší mezi Aténami a Sofií na jedné straně a Konstantinopolí a Paříží na straně druhé došlo na nejvyšší úrovni k setkání řeckého samovládce Metaxase s carem Borisem a z něj vzešlo tzv. "konečné stanovisko k věci války proti Uhrám".

Oba vládci ve společném prohlášení říkají JASNÉ NE jakékoliv podpoře katolické kampani do Uherska a odmítají, že by byli ochotni jednat s loutkovým státem Srbů v rukou španělských conquistadorů. Takové Srbsko odmítají vůbec přijmout i do pravoslavného bloku. Taktéž odmítají (no to už vůbec) "svobodnou Bosnu", kde je plno muslimů. Tyhle projekty (jako třeba Jugoslávie) odmítají coby "ohrožení Statu Quo" na Balkáně a v podstatě natvrdo říkají, že raději nechť je Srbsko v rukou Uherska (které nebude nikdy chtít šířit svůj vliv do bulharské Makedonie kupř.) než aby se octlo v rukou na Španělsko orientovaného Srbska či nedejbože nějaké Unie Jihoslovanů "ohrožující suverenitu Velkého Bulharska" (a Řecka).

Na druhou stranu nakonec Metaxas oznámil, že do války se Španělskem nepůjdou, ale na rozhodnutí "nulových vztahů" s Madridem trvá, stejně jako na mobilizaci a rozmístění jednotek podél španělských držav, totéž platí pro Cara Borise, který otevřeně dodal, že pokud se Rumunsko pohne ve směru Uhry, tak může očekávat válku (velké Rumunsko Bulhaři nestrpí).

Podle analytiků je toto chování důsledkem bulharské obavy z nějakého většího přepisování hranic na Balkáně což by mohlo ohrozit bulharskou pozici a jeho hranice (a ideu "Velkého Bulharska").

Uherská reakce:

Uherská vláda oznámila, že vyhlašuje "stanné právo" na území Srbska a odvede všechny bojeschopné muže ve věku 15-55 let do internačních táborů v centrálních Uhrách, kde budou mobilizováni do průmyslu. Pokud se pokusí i přes to Španělé a Francouzi "zrealizovat idiotskou ideu" srbského státu, tak jejich armáda v případě ústupu "sežehne celou zemi a odvede veškeré obyvatelstvo" takže žádné Srbsko ani kdyby jej nakonec Španělé dobyli nevznikne. Ani omylem. (To raději prach, popel a krev.)

Chorvati:

Po "vykecání" plánů na srbský (jugoslávský) národní stát se vyjádřila záhřebská regionální vláda - Chorvati odmítají jakékoliv uspořádání v němž by museli "bydlet ve společném domě se srbskou verbeží". (Totéž vyjádření dodali v podstatě Slovinci.)

Bosna:

Chorvati - pro Uhersko (event. Chorvatsko, když už) - 33%
Srbové - pro Srbsko (event. pro Jugoslávii) - 33
Bosňáci - pro muslimský stát

Němečtí obyvatelé Uherska (cca 3 miliony obyvatel):

Němci žijící v Uhrách jsou převážně protestanti (potomky emigrantů z jižního Německa před katolickým útlakem) a ani ti pochopitelně nejsou přívrženci jakéhokoliv dělení Uherska na "slovanské státy", tato menšina patří mezi nejloajálnější vládě v Budapešti.

Transylvánie:

Rumuni žijící v Transylvánii jsou spíše ticho a nejde o nějakou uvědomělou menšinovou národnost, která by se hlásila hodně k rumunskému státu (i když i tací jsou), nemalá část jich je navíc protestantského vyznání, takže iluze, že by se jim chtělo do katolického Rumunska je hodně lichá. Asi 1/3 populace by dle odhadů něco takového vítala.

Vyhlásenie vojny

ČESKÉ ZEMĚ - ÚVODNÍK:

(Ruprecht I. (Wittelsbach) král český a princ bavorský.)

Po Fridrichu Falckém jež se stal králem v roce 1618 nastoupila na trůn v českých zemích rodina Wittelsbachů jejíž jednotlivé větve vládly tradičně ve Falci a v Bavorsku. V důsledku nejrůznějších válečných konfliktů v rámci třistaleté války však rodina Wittelsbachů o svá panství v obou těchto oblastech přišla a i když její vedlejší větve ještě ve spojení s Habsburky nad Bavorskem vládnou, tak "česká větev" (jako jediná protestantská ostatně) stojí poněkud stranou. Oficiálně je však český panovník též případným dědicem Bavorska pokud by tamní rodina Wittelsbachů vymřela po meči. Riziko budoucí "války o dědictví Bavorské" mezi českými Wittelsbachy a rakouskými Habsburky tak pořád existuje.

Ale není to panovník, který by hrál v Čechách tu nejvýznamnější roli, tzv. "rudá monarchie" (jak se tradičně přezdívá Čechám) je totiž pevně v rukou zejména premiérů vlád a České církve Husitské. Současným premiérem je Bohumír Šmeral.



Bohumír Šmeral vládne Čechám, Moravě i Slezsku z milosti panovníkovi již od roku 1918 a platí za radikála snad ve všech směrech. Čelný kazatel v Betlémské kapli, bývalý duchovní a sžíravý kritik jakéhokoliv bohatství stojí dnes v čele země a opírá svůj úřad o nejchudší, dělníky, rolníky a to, čemu se v Česku říká "pracující inteligence". Jeho popularita u nižších lidových vrstev z něj dělá "kazatele a premiéra lidu". V zahraničí bývá přirovnáván k Robenspierrovi (pro svou neúplatnost a neústupnost) a pozitivně jej hodnotil před lety i samotný Lenin, který české husity považoval za "proto-komunisty" vzešlé z doby vrcholného středověku. Šmeral ostatně svou politikou zaměřenou proti bohatším lidovým vrstvám a opíráním se o Husovo a Kristovo poselství "života v chudobě" svým způsobem komunistické ideály (ale ovšem zcela jinak) realizuje v Česku již dvacet let.

Česká společnost:

Pokud byste hledali v Evropě národ, který více než Češi pohrdá svými sousedy (Rakušany, Poláky) a jejich spojenci z katolických řad, hledali byste marně. Češi - národ, který vyhnal opakovaně své elity ze své země (naposledy Masaryka a jeho spojence), a který je instinktivně podezřívavý vůči jakékoliv vrchnosti (ať již domácí nebo zahraniční) určitě nepatří mezi národy, které by se daly přitlačit ke zdi. Nad Hradem ostatně vlaje královská standarda říkající to jasně (kdepak, tohle není pravda vítězí): "Proti všem!"

Češi nicméně konflikty nevyhledávají a sami málokdy něco začínají (ale stane-li se tak jako v době Husitství či v době Fridricha Falckého, stojí to za to), ale na druhou stranu neváhají nikdy s pomocí svým vlastním spojencům. Slabostí a humanismem jejich elity pohrdají a nějaké "výhružky válečným utrpením" na tento národ neplatí (Češi sami sobě způsobili opakovaně v historii genocidy při kterých zahynuly 2/3 národa - třeba v době Husitství či v letech 1618-1648) a tak jsou národem, který je ochoten skutečně krvácet ("Klidně ať padne většina populace, hlavně že nepřítel nezvítězí!" - Jirásek). Čechám je zkrátka neradno být nepřítelem. Tuhle zemi nedobyli ani Římané, ani Němci, ani Rakušané, ani Španělé a pokaždé když do těchto krajů obklopených hradbou hor vstoupila válka znamenala skutečnou řež. I na poměry v jiných (a často hodně radikálních zemí) jsou české válečné poměry hotovým peklem. Španěl či Iránec si pod "krvácením pro vlast" představí úbytek populace v rozmezí 5-10%... zatímco Čech, klidně 90%. Je trochu ironií, že relativně málo početný národ (10 milionů obyvatel) takto z vysoka kašle na "cenu života" (v Čechách má život cenu jen tehdy, je -li obětován pravdě (ideálně té Husově)) a programově ignoruje pud sebezáchovy i tváří v tvář obrovské přesile.

Pokud odhlédne od válečnictví (v němž patří Češi za mistry schopné vyrovnat se v umění války největším velmocem) a od náboženství, tak česká společnost je poměrně konzervativní. Váží si dvou "P" - práce a pravdy. (To jsou takové dvě nejceněnější vlastnosti.) Češi mají pověst schopných řemeslníků a podnikatelů. Jejich průmysl snese srovnání s daleko většími státy a jejich země je soběstačná (s výjimkou ropy) ve všech hlavních ohledech.

Čechám se přezdívá "Ocelové srdce Evropy" či "Betonové srdce Evropy" pro jejich zbrojní průmysl a pro pevnosti táhnoucí se prakticky podél celé dálky hranic jež se stále nacházejí z velké části ve fázi výstavby (ale už nyní představují impozantní překážku). V současné době jsou Češi jediným národem, který aktivně fortifikuje své hranice a jejich pevnostní systém patří na špičku válečné architektury.

Rozkazy Východoeuropskej skupine armád ako aj pre Sexta Espada "Pantera"

[/img]

BRITÁNIE - PŘEHLED REAKCÍ:

Válka s Iránem:

Britská říše vyhlašuje válku Iránu a oznamuje, že "barbarské hordy z Iránu budou zadupány do země a Irán vyvrácen jednou pro vždy z kořenů". V Británii probíhá z toho důvodu částečná mobilizace spojená s výstavbou cca 60 pěších divizí, které budou použity k posílení imperiálních držav všude po světě.

Posílení evropských "footholds":

Do Calais, Bretaně a Nizozemí jsou vyslány jednotky britské armády, které mají "zásadně posílit" britskou vojenskou prezenci v regionu. V případě Calais jde až o zpětinásobení současných stavů, v případě Bretaně asi ztrojnásobení a v případě Nizozemí, kde je tradičně silná britská vojenská posádka až o zdvojnásobení.

Garance Hessenska:

Britská vláda garantuje hranice Hessenska a ve svém prohlášení označuje "překročení hranic Hessenska Španělskem či Francií a nebo jejich satelity a spojenci" za Casus Belli, jež povede k úplnému obnovení válečného stavu před uzavřením Pražského míru.

Británie bude intervenovat proti CSA:

Britský parlament obvinil Španělsko, že "neudělalo dost proto, aby CSA zastavilo ve válečném šílenství" a rozhodl o vyslání jednotek britské armády z Nové Anglie do USA s cílem "zpacifikovat konfederační hrozbu". Podle zveřejněných rozkazů to vypadá, že britské jednotky nemají dovolené překročit americko-americkou hranici a vstoupit na území CSA a mohou tak pouze bránit územní integritu USA.

Royal Navy ve Středomoří:

Směrem k Gibraltaru míří početný svaz válečných plavidel Royal Navy, která mají posílit "britskou prezenci v regionu", podle komuniké britské Admirality je cílem lodí přístav Haifa v Palestině.

Americká občanská válka - ofenzíva Severu!

(Grant Ulysses III. - generál yankejů a dobyvatel Oklahomy.)

odkaz
(Glory, glory Hallelujah!)

Konfederační vojska se vrhla na svého severního souseda po celé délce fronty spolehající na zmobilizované pěší jednotky. Jednotky Unie zakopané na hranicích dokázaly počáteční nápor zadržet (i díky značnému rozptýlení konfederačních sil po celé délce frontě) a následně vyrazila do protiúderu obávaná unijní kavalérie vedená generálem Grantem Ulyssem III. vnukem slavného generála Granta Ulyssea z doby I. občanské války mezi Severem a Jihem. Ráznost úderu a koncentrace hlavních útočných útvarů americké kavalérie na vybrané úseky fronty umožnil rychle obejít a obklíčit konfederační vojáky a dále postupovat do srdce Oklahomy. Jih utrpěl hned v úvodu války těžkou porážku a nad Oklahoma City vlaje Unijní vlajka. Černošští otroci v Oklahomě(opět jako vždy) houfně zrazují své bývalé pány a vstupují jako dobrovolníci do vojsk unie zatímco jejich bývalý páni musí na svých sídlech hostit "yankeeje", kteří se svými jižanskými nepřáteli příliš nemazlí (rekvírování potravin a všeho vhodného pro válku a rychlý postup) a ačkoliv zatím nedochází k nějakým pogromům na jižanskou nobilitu tak příležitostné lynče jsou již hlášeny napříč Oklahomou. Scénář je vždy stejný - do města vstoupí unijní kavalérie a oznámí okamžité zrušení otroctví a všichni obyvatelé černé barvy pleti jsou propuštěni i z vězení (Unie vůbec neuznává soudní verdikty Jihu vůči černým obyvatelům ať by byly sebelépe prokázané) a pak si jdou "vyřizovat účty" a pokud jim kavaleristé nezabrání v lynči, tak se černí bývalý otroci na svých pánech a jejich rodinách velmi rádi vyřádí.

Občanská válka se stupňuje v mezinárodní konflikt!

Zatímco tedy americká kavalérie dobývá Oklahomu a jižanská ofenzíva se hroutí, tak na území Jihu i Severu vstupují tisíce ... desetitisíce dobrodruhů z území španělských kolonií, Nové Anglie i Quebecu a na území Severu navíc i britská armáda rozhodnutá zajistit, že vitální spojenec Británie rozhodně nepadne. Sever momentálně vítězí a v jeho tisku se již nadšeně píše o možném "úplném vítězství" a ofenzívě na New Orleáns. Britský tisk je skeptičtější (očekává se španělská intervence) a proslýchá se, že Britové budou chtít vnutit co nejrychleji Unii i Konfederaci mírová jednání (obzvláště nyní, když Sever vítězí).

Operace "Plamenný meč!" Irán dobývá Bagdád, Karbalu i Kuvajt!

Iránské jednotky vstupují do Bagdádu. "Skok Tygra" jak se přezdívá ofenzívě Iránu, která svou rychlostí a velkou silou válcuje nepřátele z ISIS a tlačí před sebou i britská vojska se zdá být úspěšnou. Centrální Irák je již v rukou iránských sil, které nyní stáčí hrot své ofenzívy ze západního směru na jih... do Arábie držené Brity.


(Bagdád po zdrcujícím ostřelování iránským dělostřelectvem.)

Vojska ISIS jsou na útěku a Iránská republikánská garda postupuje z Bagdádu přes Karbalu na jih s cílem vytlačit britská vojska z jižních částí Iráku a završit tak první fáze válečné kampaně ovládnutím celého Iráku a Kuvajtu. Druhá fáze pojmenovaná veřejně jako Operace "Plamenný meč!" (Anděla Smrti) je pak vyjádřením záměru iránských ajjatolláhů dokráčet "přes písečné duny, mrtvoly nepřátel a nekonečné pouště až do Mekky".

Britské porážky a reakce:

Ustupující britská armáda se prozatím vyhýbá čelním střetům s iránskými vojsky a čeká na posily od záložních jednotek, které jsou již na cestě na frontu. V Indii probíhá mobilizace a britská generalita nyní řeší věčnou otázku celého válečnictví - jak včas dopravit co nejvíc jednotek a vybavení na správné místo. Iránská početní převaha je v Iráku značná (1:10) a ofenzíva z Indie (kde by poměr sil byl vyrovnaný) by znamenala projít nejprve stovky kilometrů hornatého a pouštního terénu východního Iránu. Prozatím tedy Britové ustupují a v týlu vyskladňují zásoby zbraní a přepravují další a další muže do Arábie, kde se chystají svést s Iránci "decisive battle".

Alavitská ofenzíva - ISIS na pokraji zhroucení:

Rychlý postup iránských vojsk rozložil zázemí ISIS do takové míry, že Alavité podporovaní Arrancary nyní vytlačují zbytky ISIS ze Sýrie. Hlavním cílem alavitské ofenzívy je historická Palmýra ve východní poušti Sýrie a okolní oázy, které poslouží jako zásobovací bod pro další pokračování ofenzívy do Jordánska.

VÁLKA V UHERSKU POKRAČUJE - Francouzské plížení vpřed!

(Uherští vojáci ustupují z jedné zákopové linie do druhé.)


(Francouzští vojáci postupují těsně za hrotem dělostřelecké palby jež vedou jejich "střelmistři", tato taktika (postupovat těsně za dělostřeleckou baráží představuje výsledek francouzských zkušeností z minulé války).)

Francouzská armáda postupuje "krokem" směrem do Slovinska a útočí neustále na uherské linie, které se mění v sousled za sebou položených zákopů. Uherská armáda nemá šanci se utkat s početně silnějším a technicky vyspělejším nepřítelem jinak než tím, že ho prostě nechá krvácet na za sebou položených zákopových linií v hornatém a kopcovitém terénu. Pro Francouze je to jistě komplikace, ale zrovna Francouzi jsou pro Uhry "velice špatným nepřítelem", protože platí za mistry v dobývání zákopů. Jejich taktiky kombinující dělostřelecké přepady za nimiž (ještě v průběhu) se přibližuje pěchota platí za nejúčinnější taktiku dobývání zákopů ačkoliv s sebou přináší trvalé procento ztrát (které způsobí dělostřelectvo na vlastní pěchotě při "friendly fire"). Tato taktika, kdy dělostřelectvo oslepuje soupeře a pěchota se snaží přiblížit co nejblíž nepříteli slaví úspěch i tentokrát a i když je tempo postupu poněkud pomalejší než by se čekalo při střetnutí takového kolosu jakým je Francie s Uhrami, tak je jen otázkou času, kdy protistraně "prostě dojdou vojáci", protože uherská taktika postavená na materiálové a zdržovací bitvě sice získává čas, ale zase vede k výraznému opotřebení uherské armády.


(Opěrné postavení francouzské nedaleko Dubrovniku.)

Francouzské jednotky jež se vylodily v jižní Dalmácii zvolna rozšiřují předmostí a vyloďují stále více materiálu a mužů. Uherská armáda složená z dvou divizí sice obdržela již také nějaké posily, ale francouzská početní převaha je zde jasná a je otázkou času, kdy bude moci generál Louis Franchet d'Espèrey zahájit ofenzívu.



Stárnoucí maršál platí za letité hvězdy francouzské vojenské školy a i ve svých třiasedmdesáti letech si ho nedovolí nikdo penzionovat. No objevují se každopádně pochyby o jeho postupu v Dubrovníku, kde si podle generála De Gaulla nepočíná "dostatečně energicky" a neváže na sebe dost uherských sil. Tyto názory však neobstojí při pohledu na d´Espereyeho kariéru a na všechny jeho zásluhy. Současná situace v Dubrovníku je taková, že během několika málo dní by tam mělo k ofenzívě dojít a "možná mohlo dojít dřív", ale d´Esperey volí zkrátka opatrnější postup a upřednostňuje vybudování dostatečně silného zázemí krytého námořními děly před "zběsilým postupem vpřed" jaký žádají některá francouzská média.

Reakce na nabídku

Diplomacie - Švédsko

VOJENSKÁ VÝROBA

5 x mechanizovaná divize
1 x tanková divize
10 x úderná divize (jihad brah ;D)
5 x štábní divize

3 x supertěžká dělostřelecká brigáda
4 x ženijní brigáda
5 x protitanková brigáda
2 x brigáda stíhačů tanků
5 x brigáda obrněných automobilů
š x AA brigáda




AND ZAT IS OFFENSIVE ..........