Nový den - i když je vlastně již večer - právě začíná. Čím je nový? To víte nejlépe sami. Celý váš život se měnil již dlouhou dobu, ale dnešek bude jedním z rozhodujících dní. Uspějete, nebo naopak selžete? A když to druhé - co s vámi bude pak?

Eros Valentine

Seděl jsi ve svém pokoji, nebo spíše bytě. Bylo ti věnováno vskutku prostorné a luxusní apartmá, zařízené jistě ne nejlevněji a které se zamlouvalo dokonce i tvému kocourovi, což bylo asi nejpřednější. Přesto bylo cítit napětí, které by se pomalu dalo krájet.

Tak kdy? Kdy už?

Pohled zlatavých očí co chvíli zalétal ke dveřím, uši napnuté v očekávání blížících se kroků. Stále nic. Až ve chvíli, kdy tvá pozornost částečně opadla, proklouzla pode dveřmi lehounká bílá obálka. Kdyžs ji vzal do rukou, zvláštně zastudila. Na kartičce stálo jediné:

17:15

A přijď včas...

Nakonec to tedy přecijen přišlo. Hodiny ukazovaly něco málo po páté, takže jsi měl alespoň trochu času dát se dopořádku.
Věděls moc dobře že zpoždění se u Loly nepromíjí...


Alexandr Drill

Seděl jsi ve svém pokoji, nebo spíše bytě. Bylo ti věnováno vskutku prostorné a luxusní apartmá, zařízené jistě ne nejlevněji. Přesto jsi byl více než nervózní, jenže východisko ze situace nebylo. Budeš to patrně muset překonat, ale jak, jak?
Ptal ses takhle sám sebe snad tisíckrát, snad tisíckrát ses vracel do osudných okamžiků minulosti a snad si i přál, abys tam býval byl...

Pode dveřmi proklouzla lehounká bílá obálka. Kdyžs ji vzal do rukou, zvláštně zastudila. Na kartičce stálo jediné:

18:15

A přijď včas...

Nakonec to tedy přecijen přišlo. Hodiny ukazovaly něco málo po šesté, takže jsi měl alespoň trochu času dát se dopořádku.
Věděls moc dobře že zpoždění se u Loly nepromíjí...


Avar

Seděl jsi v šatně u svého pokoje, který byl spíše bytem. Bylo ti věnováno vskutku prostorné a luxusní apartmá, zařízené jistě ne nejlevněji. Dotyčný patrně chtěl, aby ses zde cítil co nejlépe a co nejméně "jako doma", což se mu zčásti podařilo, zčásti spíše ne.
Nervozitu jsi nepociťoval, ne nijak silně. Byls rád a věděl jsi, že tady budeš v bezpečí - pokud nějak nezklameš, což se ti ale s vnitřní jistotou, co vlastníš a která je v dnešních dobách tak vzácná, nemůže stát. Je to téměř nemožné.
A kdybys snad pocítil nějaké viklání, spolehlivě pomohla vzpomínka na minulost, která bodla jako osten a zapálila pod svou jedovatostí.

Pohled hnědých očí vpodstatě samovolně sklouzl ke dveřím sotva vteřinu předtím, než pod nimi proklouzla lehounká bílá obálka. Kdyžs ji vzal do rukou, zvláštně zastudila. Na kartičce stálo jediné:

19:15

A přijď včas...

Nakonec to tedy přecijen přišlo. Hodiny ukazovaly něco málo po sedmé, takže jsi měl alespoň trochu času dát se dopořádku.
Věděls moc dobře že zpoždění se u Loly nepromíjí...

Dark Fantasy – pokoj

Neměl jsem stání. Chodil jsem už kolik hodin sem a tam, nebo jsem si na chvíli sedl a pak zase chodil. Pokoj to byl opravdu skvělý, pěkný, útulný a pohodlný. Chvíli jsem se bavil i rozsvícením a zhasínáním elektrických světel. Už jsem tak nějak chápal, jak ta elektřina funguje, ale pořád jsem se ještě divil. Světlo kdykoliv, jen jedním pohybem a jasné, bez zápachu. Prostě úžasné. A když jsem vyhlédl z okna, obrovské domy z kterých jsem se divil že dokáží nespadnout.
A těch lidí. U nás lidé byli na vymření, ale podle všeho jich tady byli miliony, kdyby to tak otec viděl asi by si i štěstím poskočil.

Ale já z tohohle místa nebyl nadšený, hlavně proto, že Lila říkala, že bych venku nepřežil. Proč jsem tedy byl zachráněn a přenesen sem, abych tu zůstal zavřený... a svlékal se před lidmi? Co je to za hloupý vtip? Neměl jsem skákat do té řeky a raději zemřít v boji, jako ostatní.
Znovu jsem začal přecházet sem a tam, až jsem si nakonec lehl na postel. Ano.. ta postel byla taky fantastická. Tak příjemná. Naše postele nebyli špatné, ale oproti tomuhle to bylo nic.
Ale vydržím tak jen chvíli.
Pořád mě trápilo to, co jsme tu měl dělat. Nahý jsem chodil naposledy když jsem byl malí.
Přejedu si rukou po tváři a povzdychnu si. Tančit se a svlékat. Nechápu kdo tenhle druh zábavy vymyslel. Co z toho lidé mají, kdy vidí někoho nahého? Nechápal jsem to.
Ale copak mám na vybranou? Buďto to budu dělat a budu tady moci zůstat a nebo ne, ale budu muset odejít a... žít venku, ale kdo ví jak dlouho, bych tam vydržel.
Pohlédl jsem na sebe do zrcadla, zkusil jsem si to představit, ale polilo mě horko z toho, jak jsem se styděl, jen při té představě.

Otočím se a všimnu si papírku pode dveřmi, při jeho přečtení si znovu povzdychnu a pohlédnu na hodiny.
Mám ještě trochu času. Prohrábnu si rukou vlasy, vezmu hřeben a učešu se, pak si rukou přejedu přes tvář, měl jsem jen jednodenní strniště, nakonec jsem to nechal být. Nebudu se holit. Navíc ty jejich strojky jsou divné, raději bych měl břitvu. Podívám se na své oblečení, obyčejné plátěné kalhoty a košile. Naštěstí se vzhled oblečení moc nezměnil.
Sedl jsem si a čekal, klepal jsem netrpělivě nohou a sledoval hodiny. Chtěl jsem vědět co se bude dít. Musím s Lolou tuhle věc s tančením a svlékáním projednat, prostě jsem si nedokázal představit, že to dělám.
Když byl čas vstanu a vydám se k její kanceláři, lehce zaklepám na dveře a čekám.

Rozhlížím se po pokoji, který je více než luxusní. Nejspíš chtěli, abych se tu cítil dobře, přesto se tak stále nestalo. Přinesl jsem si pár svých věcí, abych zaujal a mohl vystupovat tak, jak si vyžaduje má role. Má věčná role.Mé myšlenky se vrátí domů.
Jak se mají doma? Žijou ještě a nebo už ne. Doufám, že aspoň Kain ještě žije.
Posadím se do křesla, hlavu složím do dlaní.
Díky němu žiji, ale on díky mě ne.Já ho nezachránil, je už mrtvý.Otec ho zabil, určitě.Neudělal to jen proto, že jsem tam byl já. Stále jsem mohl být jeho síla, ale ta mu utekla.
Zahledím se na pokoj, na nábytek přede mnou. Pohled sjede na můj odraz v zrcadle. Jsem mírně rozmazaný, ale vidět jsem. Vstanu, dojdu až k zrcadlu. Přejedu po studené hmotě.
Ach lidi, lidi bláhový....kdyby znali pravdu, zbláznili by se. Jejich mysl je dost ohraničená jejich vlastními předsudky.
Rukou sjedu po krajkové košili a látkových zdobených kalhotách. Vše je dělané na mě, už když jsem začal chodit do klubu mezi nové přátele. Natáhnu se pro kabátek ladící ke kalhotám.
Oblíknout, zatancovat a svléknout. Co je lepší, minulost či případná budoucnost. Oboje má své. Aspoň budu nosit radost než smrt.
Oblíknu si kabátek, přejedu po jeho látce dlaní a vyrovnám nerovnosti. Maličko se usměji.

Otočím se na židli, kde jsem předtím seděl. Za židlí je ještě má stará taška. Taška a s ní spojená má nedaleká minulost.
Nebylo mi lepší tam.Ne, přišli by na mě. Tady jsem prozatím v bezpečí. Možná. Kdo by za tím vším, za show, hledal pravdu. Lidi se rádi nechávají klamat, kolikrát jim to ani nedojde.
Posadím se na židli. Vlasy rukou pročesávám, dosahují mi do půl zad. Bílé prameny září v červené barvě jako mé oči ve tváři. Pozoruji pramen, kratší než ty zadní. Pohled sjede ke dveřím a tam se objeví obálka. Vstanu a vyzvednu si jí. Obálka studí do prstů, usměji se. Otevřu jí a pročtu si obsah. Vytáhnu cibulové hodiny a zkontroluji čas.
Akorád, myslím, že bych měl za chvilku vyrazit.
Ještě jednou projedu oblečení, natáhnu si na nohy vyšší černé boty. Připravený vyrazím k dveřím Loly, kde přesně na čas zaklepám na její dveře.

Šance

Prchlivý okamžik. Naivní výsek ze sna. Lapený kouř v hrsti. Zdá se to tolik neskutečné. Náhlá změna k lepšímu, i když nejistá. Netřímám ji pevně v náručí. Vše záleží na věcech budoucích. Ale tím se nechci zabývat. Zbývá mi ještě pár hodin, kdy si budeme moci užívat poskytnutého luxusu. Více něž čtyři stěny. Kam se poděl zápach plísně a hnijících odpadků? Vlhkost krabatící bříška prstů? Lezavý chlad hlučných nocí?

Procházím, pro mě rozlehlým, apartmánem. Našlapuji bos na měkký koberec. Citlivá chodidla vnímají přepychovou hebkost. Pohybuji se pomalu, obezřetně, částečně paralyzován a uchvácen zařízením lidského obydlí. Poprvé za několik let mám možnost poznat část jejich kultury. Nikdy před tím jsem se tak daleko nedostal. Strach ruku v ruce s opatrností a bolestivými zkušenostmi mi radil držet se dál. Ať už by mi úlovky z krádeží polepšili, ne…netoužil jsem po větších potížích.

Štíhlými prsty laskám okrajové linie nábytku. Ticho. Kolébající a zároveň jaksi podezřelé. Žádný přístroj jsem nepustil, neláká mě to. Užívám si tetelivou atmosféru klidu. Překročím práh, slabé zacinkání. Tlumené zamňoukání. Lehounké dupnutí. Zvídavý kocour se prochází po komodě a vztyčeným chundelatým ocasem dává na vědomí, že mu tu vše patří. Pozoruji šelmu se spokojeným úsměvem. Dokonalé mhouření očí, podmanivé vlnění těla. Výraz lenivé oddanosti šikovně maskující nepoddajného pána všeho tvorstva.
„Že bychom konečně našli domov, Baste?“ vydechnu s tklivou nadějí v hlase. Pohladím svého mazlíčka po hlavě. Zažili jsme společně krušné chvilky, překousli spoustu zklamání. O to silnější je naše pouto. Věřím ve spojení duší. Je to i náš případ?
Přejedu dlaní po kočičím hřbetě. „Nic není jisté, ty víš…“ pár kroky se dostanu ke křeslu a pohodlně se do něj usadím. Zvrátím hlavu přes opěrku. Svlékat se…prodávat tělo k potěšení těch, kteří mě ve své podstatě nenávidí. To je směšné, ale…potřebuji je. pohlédnu na Basta, povytáhnu koutek úst. Snad zužitkuji dobře, co jsem od něj pochytil.

Do čekaní se vplétalo čím dál tím více napětí. Ani jsem se tolik nenudil, to opravdu říci nemohu. Ovšem bavit jsem se nemohl, vůbec ne plnohodnotně. Obavy. Nesnáším je, přesto zůstávaly a nahlodávaly.
Zrovna jsem odpočíval na pohovce, s předoucím kocourem na hrudi, kdy mi hrubým jazykem lízal krk. Dělal to vždy, když se uvolil k tomu, že mi usne v náručí. A já si na to zvykl a nebránil mu. Ale musel jsem ho ze sebe sundat, když pode dveřmi proklouzl dopis. Spěšně jsme jej uchopil a vyndal stručný a jasný vzkaz. Konečně.

Čas před odchodem věnuji menším úpravám, jako je například zbavení se kočičích chlupů. Pohled do zrcadla se zdá uspokojivý. Bílé vlasy spletené do volnějšího copu kontrastují s tmavou pokožkou příjemného obličeje. Naštěstí jsem neutržil žádné zohyzdění. Kroucený torques zdobí krk. Černá košile s hlubokým výstřihem do V odhaluje část nijak přehnaně vypracované hrudi. Kalhoty z černé kůže slušivě obepínají dlouhé nohy. Pravda, v tmavém koutě bych se snadno ztratil. A možná to po schůzce bude třeba.

Rozloučím se s Bastem a vyrazím k Lolině kanceláři. Oči získají milou jiskru. Zaklepu a čekám na vyzvání.

Zar Jibrael Flame

Byls u sebe v apartmá, které se nacházelo nejblíž tomu Loly. Dokonce v něm byly i průchozí dveře, kudy se k ní dalo v případě nutnosti nepozorovaně dostat. Opravdu ti však tahle velice zvláštní žena tolik důvěřovala, nebo za tím bylo něco jiného?
Měls z ní neustálý dojem, že všechny okolo sebe podrobuje zkouškám, které si však snadno mohou splést s projevem dobré vůle nebo tolerancí.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Když se ty po tvé výzvě otevřely, stála tam. Říká se, že: "my o vlku a vlk za dveřmi", ale tohle byla zaprvé zatraceně pěkná vlčice a zadruhé... platí to v případě, kdy se o někom mluví - ne přemýšlí.
Rozhlédla se po pokoji, na sobě pouze vcelku prosté bílé poloprůhledné šaty ze vzdušné, volně splývavé látky, přetnuté pouze pod ňadry stříbrnou stužkou. I tak vynikala její ženská postava, kterou by jí mohla leckterá dívka závidět, i přesto, nebo možná právě proto, že Evangelia byla vyzrálou ženou.

"Jibraeli?" nadnesla sametovým, ale jasným hlasem až do otázky, ale pohledem bloudila stále mimo tvojí maličkost. Teprve pak, jako by si snad vzpomněla, že tam jsi, se do tebe její oči vpily. Ne nepříjemně zabodly, ale prosákly skrz a jako by do hloubky. Mohla tak snadno spatřit tvou pravou podstatu, ale... z nějakého důvodu to neudělala. Nikdy. Další test?

"Zastav se za mnou... Přesně v osm hodin." mírně schýlila bradu, naopak pozvedla pěstěné obočí. Nic víc? To sem šla osobně jen kvůli tomuhle? Sice za tebou chodila výhradně ona, nikoho nikdy neposílala, ale... neměla by se věnovat něčemu spíš pracovnímu?
Jako by v odpověď přišel její úsměv a opět ses mohl ptát, zda četla myšlenky, nebo to byla prostě náhoda.
Bylo snadné ji kvůli těmhle věcem nenávidět, ale snad ještě silnější bylo tíhnutí k jakémusi trochu zvrácenému opaku a touze po odhalení tajemství, kterés zatím nebyl schopen rozluštit.
JAK může odolat bez sebemenší známky nějakého odporu či sebeovládání? Tak jak?

To už ale bylo to podivně ženské a přitom éterické zjevení v bílých šatech pryč. Nezbývalo ti než vymyslet, jak uplatnit těch zbývajících pár hodin(přesněji tři), než se vydáš do Loliného království.
Mohls dělat vpodstatě cokoli od nicnedělání, po procházku klubem, nebo si najít nějakou zábavu venku a to jakoukoli, tu méně "slušnou" už nevyjímaje. Přecejenom ty sám nejsi žádný svatoušek...

U LOLY

Po zaklepání jsi zjistil, že se dveře vlastně samy pootevřely, jako by vyzývaly ke vstupu. To bylo vše. Žádné vyzvání, žádná pobídka, žádné kroky. Vstoupit či ne? Aťs to udělal bez váhání, o vteřinu později či po delší době, otevřel se ti pohled, co nenechal chladným patrně nikoho. Hned po levé straně u stěny byla podlouhlá pohovka, co se obloukovitě stáčela stejně jako zeď, její povrch se matně leskl, patrně koženka nebo něco na ten způsob. Přes ní zdánlivě ledabyle, přitom velice vkusně přehozený delší šál se vzory květin, snad růží. Nechaběla jistě hebounká kůže, do které se unavené nohy mohly příjemně zabořit. Ne přímo ve středu, ale kousek doleva posunutý jednoduchý, hranatý stůl, těžko říci z jakého materiálu, připomínal černý, lesklý obsidiánový kámen, ovšem nepůsobil tak těžce. Za ním seděla Lola, v ruce pero nahoře uzpůsobené jako imitace brku a něco psala do listin.

"Jen moment..."
Upozornila krátce, ale i tak vynikl samet a jas jejího hlasu. Něco tě přimělo vstoupit a popojít o krok, dva dál, dveře se za tebou pomaličku zavřely. Mohl ses tak ještě pár okamžiků porozhlédnout po místnosti. Stěny po pravé straně, narozdíl od té u pohovky, byly obložené dřevěnými zdobenými deskami, asi vpůli místnosti se po té straně nacházely těžké dubové dveře, těžko říct, kam vedly, ale byly pootevřené. Ovšem nejvíce asi lákalo to, co se skrývalo ZA Lolou.
Stěna zde byla jako by prořezaná do pravidelných obdélníků, mezi nimi sloupy a dlouhé závěsy. Vše bylo laděno do červené a černé, ovšem osvětleno narůžovělým světlem. Přesto to nepůsobilo sladce.

(pohled je z opačné strany - z terasy do kanceláře ;) )

Sotva postřehnutelné vrznutí židle. Teprve nyní jsi odpoutal pohled od toho, co prosvítalo zvenčí a vábilo tvé oči na majitelku podniku. Jistě, viděls ji už několikrát předtím, ale... ne tady, ne v tomhle světle a vůbec to bylo dnes celé jiné...
Podívala se na starožitné, stříbrné hodiny s římskými číslicemi, pak očima sklouzla na tebe. Neřekla však nic, pouze tmavě nalíčené rty snad zvlnilo pousmátí. Pak se otočila, přičemž gestem naznačila směrem ven a stáhla jeden závěs stranou, avyste se tak mohli vzápětí octnout na terase. Bylo zde opravdu úchvatné sezení, obklopené záclonou uz tenkých, jemně se třpytících provázků.
Lola se posadila do jednoho z křesel, místa tu bylo dost, sešlo na tobě, kam se posadíš. Když ses dostatečně uvelebil a vynadíval, přesně v tu chvíli, ani o vteřinu déle, se opět ozval ženský hlas.

"Pověz mi něco. Co tě napadne. Přesněji... první co tě napadne." usmála se, v očích jí snad až vyzývavě, hravě zajiskřilo. Oděná pouze do vcelku prostých poloprůhledných šatů ze vzdušné, volně splývavé látky bílé barvy, přetnuté jen pod ňadry stříbrnou stužkou. I tak vynikala její ženská postava, kterou by jí mohla leckterá dívka závidět, i přesto, nebo možná právě proto, že Evangelia byla již vyzrálou ženou.
Opravdu jí říct, co ti první přinesla myšlenka, nebo raději ne?

Skoro ke kolenům dlouhé, hedvábně jemné vlasy se nafialověle leskly, stejně jako se do tebe vpily tmavé oči. Poznala by, že lžeš... kdyby chtěla.

Další den v klubu

Dívám se na dveře spojující můj pokoj s pokojem Loly. Trochu mi v hlavě vrtá její chování a to, jak vše dělá s dvojsmyslem, kdy jeden neví, zda je to myšleno vážně z dobré vůle či jen zkouška. Ne, opravdu žádný tvor si u ní není jistý. A možná to je na ní tak okouzlující.

Ozve se zaklepání na dveře. Jediný, kdo by to mohl být, je ona. " Ano?"A taky jo. Jen se otočím, když se dveře otevřou. Stojím jen v kalhotech, které jsem si před pár minutama nandal. Zadívám se na ní, ale ona si spíš prohlíží pokoj. Sice netuším proč, když sama moc dobře ví, v jakém pokoji každý z nás bydlí. Upravím si kalhoty a přitom naopak očima projedu já jí. Ona mě tu schválně snad bude svádět...jak to dělá. Nemělo by to být naopak? Na oslavení jen zabručím na znamení, že jí poslouchám.

Naše oči se střetnou. Vidím do jejich hloubky jako ona do mojí. Jenže ona se mi pod kůži dostala, ale já jí stále ne. Což mě upřímně dost rozčiluje. Oznámí mi čas schůzky. čekám víc, ale ona se jen dívá. V údivu zvednu obočí a svráštím čelo. To je všechno? Usměje se a já přikývnu. Co taky jiného, když už kvůli tomu osobně přišla.

Zmizne stejně rychle jako přišla. Jen se podívám na čas, a mávnu rukou. Dost času na menší procházku a zlepšení nálady. Jak to dělá...jak to, že odolává? nechápu a jen přes sebe přehodím volnou košili. Krásně se pod ní rýsuje moje postava. Zkontroluju svůj vzhled a vyrazím ven. Venku je naštěstí spoustu těch, co neodolají. A mě to pokaždé zvedne náladu.

Vrátím se do klubu asi až chvilku před osmou. V puse mám cigaretu a očividně nikam nespěchám. Dojdu si do pokoje a si pohodlnější kalhoty harémové stylu, z látky průhledné v místech, kde to průhledné má být. A klidně vykročím za Lolou. Spokojenější, s mírním úsměvem na tváři, jdu k jejím dveřím. Zaklepu a počkám, až mi povolí vstoupit. Jen odhodím zbytek cigarety, která padne přesně do popelníku.

U LOLY

Po zaklepání jsi zjistil, že se dveře vlastně samy pootevřely, jako by vyzývaly ke vstupu. To bylo vše. Žádné vyzvání, žádná pobídka, žádné kroky. Vstoupit či ne? Aťs to udělal bez váhání, o vteřinu později či po delší době, otevřel se ti pohled, co nenechal chladným patrně nikoho. Hned po levé straně u stěny byla podlouhlá pohovka, co se obloukovitě stáčela stejně jako zeď, její povrch se matně leskl, patrně koženka nebo něco na ten způsob. Přes ní zdánlivě ledabyle, přitom velice vkusně přehozený delší šál se vzory květin, snad růží. Nechaběla jistě hebounká kůže, do které se unavené nohy mohly příjemně zabořit. Ne přímo ve středu, ale kousek doleva posunutý jednoduchý, hranatý stůl, těžko říci z jakého materiálu, připomínal černý, lesklý obsidiánový kámen, ovšem nepůsobil tak těžce. Za ním seděla Lola, v ruce pero nahoře uzpůsobené jako imitace brku a něco psala do listin.

"Jen moment..."
Upozornila krátce, ale i tak vynikl samet a jas jejího hlasu. Něco tě přimělo vstoupit a popojít o krok, dva dál, dveře se za tebou pomaličku zavřely. Mohl ses tak ještě pár okamžiků porozhlédnout po místnosti. Stěny po pravé straně, narozdíl od té u pohovky, byly obložené dřevěnými zdobenými deskami, asi vpůli místnosti se po té straně nacházely těžké dubové dveře, těžko říct, kam vedly, ale byly pootevřené. Ovšem nejvíce asi lákalo to, co se skrývalo ZA Lolou.
Stěna zde byla jako by prořezaná do pravidelných obdélníků, mezi nimi sloupy a dlouhé závěsy. Vše bylo laděno do červené a černé, ovšem osvětleno narůžovělým světlem. Přesto to nepůsobilo sladce.

(pohled je z opačné strany - z terasy do kanceláře ;) )

Sotva postřehnutelné vrznutí židle. Teprve nyní jsi odpoutal pohled od toho, co prosvítalo zvenčí a vábilo tvé oči na majitelku podniku. Jistě, viděls ji už několikrát předtím, dokonce před chvílí, ale... ne tady, ne v tomhle světle a vůbec to bylo dnes celé jiné...
Podívala se na starožitné, stříbrné hodiny s římskými číslicemi, pak očima sklouzla na tebe. Neřekla však nic, pouze rty, jindy tmavě nalíčené, nyní ovšem svěže, přirozeně narůžovělé snad zvlnilo pousmátí. Pak se otočila, přičemž gestem naznačila směrem ven a stáhla jeden závěs stranou, abyste se tak mohli vzápětí octnout na terase. Bylo zde opravdu úchvatné sezení, obklopené záclonou uz tenkých, jemně se třpytících provázků.
Lola se posadila do jednoho z křesel, místa tu bylo dost, sešlo na tobě, kam se posadíš. Když ses dostatečně uvelebil a vynadíval, přesně v tu chvíli, ani o vteřinu déle, se opět ozval ženský hlas.

"Pověz mi něco. Co tě napadne. Přesněji... první co tě napadne." usmála se, v očích jí snad až vyzývavě, hravě zajiskřilo. Opravdu jí říct, co ti první přinesla myšlenka, nebo raději ne?

Skoro ke kolenům dlouhé, hedvábně jemné vlasy se nafialověle leskly, poprvé jsi je viděl rozpuštěné. Opět se do tebe vpily tmavé oči. Poznala by, že lžeš... kdyby chtěla. Náhle však, jen co ses nadechl se napřímila a nesouhlasně pokývala hlavou.

"Ne. Vpořádku. S tebou tuhle hru hrát nebudu. Koneckonců už jsme ji hráli. Několikrát."
Co to mělo přesně znamenat? Jistě, hry jste hráli stále, každý tu svou. A hráli jste je víc jak bravurně.

"Raději mi pověz... Jak to vypadá venku." usmála se, pak vstala a protáhla se, takže se šaty víc v jistých místech přitiskly na její mléčně bílou kůži a zdůraznily tak přednosti jejího hrudníku.
Moment... jak vůbec věděla, žes byl venku? Kamery zde nebyly nainstalovány a nebyli na vás nasazeni žádní strážci. Pro někoho možná překvapivé, ale to byla u Evangelii spousta věcí.

"Něco k pití?" usmála se, tak nevinně a zároveň živočišně svůdně, jak jen to šlo. Vzápětí se však s lehkostí vyhnula ať tvému doteku či pohledu za důvodem donesení pití, čímž si zajistila dokonalé "alibi" před nařknutím, že by se tě snad bála.
Občas tě nechala, aby sis popustil uzdu, někdy až překvapivě moc. A jindy za ní zas prudce škubla i kvůli mnohem malichernějším věcem.

u Loly

Po zaklepání se dveře otevřou, ovšem nic se neozve. Neřeším to, stejně se mnou musí počítat, když si mě sama pozvala a vejdu klidně dál. Dveře se za mnou zavřou, ale to skoro nevnímám. Uvědomuju si, že sice máme pokoje vedle sebe, u ní jsem ještě nebyl. Můj první pohled padne na ní a polohu, v které mě vítá. To snad ne..ona mě vyloženě provokuje...další hra? napadne mě a pozorně se dívám na ní i na okolí kolem. Je to tu přímo omamné i pro mě, a to je co říct. Zatřesu hlavou, protože tohle se mi nelíbí a rozhodně nemám rád, když se mnou někdo tahá jak s loutkou. I když si uvědomuju, že to se mnou Lola velmi často dělá.

Přestanu si všímat Loly a zadívám se na terasu a na to, jak je tu dobře zařízený. Opravdu tento vkus by se mi líbil taky. Nebo něco hodně podobného, to spíš.

Lola vstane, jde k hodinám a kontroluje mě. Tiše si povzdychnu, že si to tak hlídá. Čas, tak zanedbatelná položka. Pozoruju její vlasy, které vidím rozpuštěný a musím říct, že mě láká se jich dotknout. Přesto za ní jdu na terasu a posadím se na jedno z křesel, naproti ní, abych na ní dobře viděl. Posadím se pohodlně, opřu se a rozhlídnu se. Vypadá to tu opravdu pěkně. Teda, to je něco.....opravdu krásná past....že zase něco chystáš? a jak se vynadím, ozve se, otočím pohled k ní a zadívám se do jejích očí, které jsou dneska tak uhrančivé. Její otázka je jasná hra. To jí mám říct, že v tom vidím hru? Past, kterou by mohla ostatní omotat kolem prstu...jako to udělala se mnou? pomyslím si a už se nadechuju, když mě zarazí. Usměju se na ní, je jasné, že moc dobře věděla, co si myslím.

Zeptá se mě na okolí a já se na moment zarazím. Jak to věděla....no...naše Lola ví všechno...třeba mě slyšela...a nebo mě tak už zná, že ví, že rád chodím ven mezi...lidi. na tváři se mi objeví sebejistý úsměv. Očima sjedu na její hrud, když se zeptá na pití. " Dal bych si...pivo." popíchnu jí zlehka a rukou udělám malý kruh, pak ruku zase položím. " Venku? Spousta naivní lidí, kteří pro peníze udělají všechno..ale to asi v každé době peníze a odměna motivovali jakékoliv pokolení ....." najednou se zarazím a opřu se dopředu, lokty o stehna a zadívám se na ní. Prameny u ubličeje mi spadnou ze zad k zemi a tentokrát se zadívám pichlavě já na ní. " A co přesně by jsi vlastně chtěla vědět...co tě z venku zajímá?" a vítězně se usměju. Rád jí řeknu a popíšu, jak to venku vypadá, ale popisovat všechno mi příjde zdlouhavé.

Znova se opřu a pozoruju jí. " Neříkej, že sis mě zavolala jen pro to, aby jsi věděla, jak to vypadá venku." v hlase je znát zvědavost a znova pevná půda pod nohama.

U Loly

Že by snad zapomněla dovřít dveře? Či je to záměr? Na okamžik zaváhám, ale nakonec vstoupím. Nebudu přece jako hlupák postávat před pootevřenými dveřmi. Nerad bych zbytečně meškal.
Vstoupím a nepotlačím zcela svou zvědavost. Oči sami kloužou po liniích nábytku a kriticky hodnotí jeho pohodlnost.
K samotné Lole se dostanu až naposledy. Pomyslná třešnička na dortu. Bílá látka kontrastuje s tmavým materiálem stolu. Mlčky čekám, až dopíše. Volnou chvíli si krátím dalším prohlížením. Ona má vážně vytříbený vkus. Sloupoví s nasvícenými závěsy mi připomíná zvláštní druh živé houby, docela běžné v podzemí. Jako by i zde tepala vlastním životem.

Nepatrně trhnu rameny a zadívám se na Lolu. Mezitím se stačila zvednou od stolu a přijít o něco blíže. Na okamžik si nejsme jist, zda je to opravdu ona. Prazvláštní nadpřirozená aura prosakuje skrze svůdně poloprůsvitnou látku utkanou z mlžných vláken. Naznačený obrys postavy vyzrálé ženy ponechává fantazii prostor pro detaily křivek jejího těla.

Tiše ji následuji svou nadřízenou na terasu. Posadím se pohodlně do křesílka naproti jejímu. Dlaně pečlivě položím na kolena. Mírně přimhouřím oči po zapeklité otázce. Není těžké odhadnout, nač myslí muž, ať už lidský, či elfí v éterické přítomnosti krásné ženy. Mám pocit, že jí to snad ani nemusím potvrzovat nahlas. Ona to jistě ví. Možná by to ráda slyšela?
Sklopím pohled, nepatrně se pousměju. Nádech. Výdech. Shrnu bílý cop z ramene a odhodlám se střetnout s tmavým pohledem. „…otázka, jaké by to bylo, kdybych uvolnil onu roztomilou stužku pod tvými prsy a pomiloval se s tebou.“ ano, opravdu se mi to honilo hlavou. Prokletí mužské populace? Pudy? Nechci se na nic odvolávat. Zvolil jsme upřímnost, jelikož jiná cesta není.
A taky jsem to neskutečně podělal. Většího idiota snad není. Vybalit na šéfovou zrovna tohle. Sbohem luxusní apartmá. Bastovi se to nebude líbit. A mně snad ano?

Zaklepu na dveře. Sami se otevřou, bez kroků, bez vyzvání. Stojím na místě. Rozhlídnu se po chodbě.Nikde nikdo.
"Tady Avar."
představím se, znova zaklepu. Opatrně vejdu do pokoje.Můj pohled padne na pohovku, na její povrch. Oči sjedou dál,spatřím Lolu. Sedí za stolem, něco píše. Její slova znějí tak sladce.
Ruším, měl jsem počkat na vyzvání. Ale psala tam přesně v 19:15.
Přesto nevycouvám.Jen popojdu, dveře se zavřou.Rozhlížím se okolo.
Vypadá to tu útulně,tajemně.Opět mi to příjde jako z nějaké knihy. Mám jen dojem, že tu všichni jednou podle přestav?A nebo nemá ráda chlad?
Oči sjedou k pootevřeným dveřím.
Tam je nějaká místnost ještě? Asi tento klub skrývá hodně překvapeních. No nejsem tu tak dlouho, neznám to tu ještě moc
Mé oči se stočí k závěsům, za Lolou.Prohlížím si to, velmi pozorně.Vrzne židle.Otočím se na Lolu,cítím její pohled až vzadu v hlavě. Ustoupím o krok dozadu. Zadívá se na hodiny,i já se podívám. Jsem tu včas, usměje se. Oplatím jí úsměv.

Společně vyrazíme na terasu. Posadí se, posadím se vedle ní po její levé straně.Je to příjemné, opatrně se opřu. Ruce složím do klína.V tom se ozve její hlas s otázkou.Otočím se na ní.Její tělo připoutá můj pohled.
Je to krásná žena.....určitě si je toho vědoma.
Vidím její pohled, uhnu pohledem. Zadívám se na místo před sebou.
"První myšlenka tady ...když jsem vstoupil, bylo překvapení - je to tu tajemné a skoro jako z nějaké knihy a že asi ještě ruším....a myšlenka tu, že jsi krásná žena, ale že o tom určitě víš."
odpovím popravdě. Nemám důvod jí lhát. Stejně by to poznala.A já ve svých myšlenkách nevidím nic zlého.Znova se jí zadívám do očí.

U LOLY

To, jaks reagoval, kam ses posadil... a cos odpověděl. Vyjadřovalo to stonásobně víc, než bys od toho očekával i ty sám, takže tvé vnitřní já takřka nenásilně, jen lehkým popostrčením, proměnilo samo sebe v otevřenou knihu, v níž uměli znalci jako Lola velice dobře as lehkostí číst.
Jenže... tos nevěděl a rozhodně ještě několik dní potrvá, než si toto uvědomíš - pokud vůbec. byl to vlastně takový nepsaný test psychologie, co se sem tam dělá na klasických přijímacích pohovorech.

Překvapeně pozvedla obočí, dlaň zlehka přitiskla spíše konečky prstů v jemném, elegantním gestu na hrudník, který se zdvihl ve významějším nádechu. Na to jí na rtech vyvstal podobně jemný úsměv, oči získaly jiskru jemného přítmí, co se mihotala podobně, jako plamínky svíček na stole mezi vámi. Z hravého okouzlení se stal v mžiku výraz hluboké, jaksi zamyšlené vášně. Ruka z hrudníku sklouzla pod něj, ukazovák se zahákl o drobnou mašličku, co tam byla. Shlédla na to místo, pak pozvedla oči k tobě.

"A... máš odvahu to i zkusit, nebo zůstane jen u slov a myšlenek?" tón jejího hlasu nebyl ani vyzývavý, ale ani neutrální. Naplněný něčím, co ti říkalo, že se můžeš naprosto svobodně rozhodnout sám. Bez následků - protentokrát.

U LOLY

To, jaks reagoval, kam ses posadil... a cos odpověděl. Vyjadřovalo to stonásobně víc, než bys od toho očekával i ty sám, takže tvé vnitřní já takřka nenásilně, jen lehkým popostrčením, proměnilo samo sebe v otevřenou knihu, v níž uměli znalci jako Lola velice dobře a s lehkostí číst.
Jenže... tos nevěděl a rozhodně ještě několik dní potrvá, než si toto uvědomíš - pokud vůbec. byl to vlastně takový nepsaný test psychologie, co se sem tam dělá na klasických přijímacích pohovorech.

Po tvých slovech se jemně, skoro neznatelně stáhla trošku nazpět, na rtech něžný, polichocený úsměv. Nebyl hraný. Buď si uměla vážit takovýchto slov, mít z nich radost, ač je slýchávala často, nebo.... byl opak pravdou, i když se tomu dalo jen stěží věřit.

"Děkuji. Jsi upřímný, ale přitom jaksi galantně zdrženlivý a jemný. Jako opravdový aristokrat. Umíš polichotit, ale bez toho, aby byla dotyčná pohoršena." pokývla hlavou, úsměv na její tváři se mírně rozšířil.

"Smím ti nabídnout něco k pití?" otázala se a zvedla, pak opatrně protáhla kolem tebe, její tělo se o tebe v letmém náznaku otřelo a nos zachytil zvláštní, jemně kořeněnou vůni, kterou jsi však nedokázal nijak pojmenovat ani nikam zařadit.
Po tvé odpovědi, ať už byla jakákoli, se vytratila, ale po chvíli opět objevila. Nenesla však pouze číše, ale i krabičku, která se pohodlně vešla do jejích dvou dlaní, které k tobě v příštím okamžiku natáhla.

"Něco pro tebe mám..." zašeptala tajemně, skoro až napůl smyslně, přitom s dětskou hravostí v očích vyčkávala, až onu krabičku otevřeš.
Když se tak stalo, objevil se před tvýma očima náramek se vsazeným jasně červeným kamenem, co přecházel až do karmínu, místy naopak do temně rudé.
Byl zasazený v měkké, černé kůži, co se snadno přizpůsobila paži - dal se uvázat buď pod ramenem, nebo jako klasický náramek na zápěstí.

"Smím?" otázala se s pousmátím, když dolila do číší, pak se po tvém souhlasu natáhla, vzala náramek a... uvázala ho pod rameno. V příštím okamžiku jako bys o něm nevěděl, musel ses toho místa dotknout, aby ses přesvědčil, že tam skutečně je a nezmizel. Dokonale k tobě přilnul.
Podala ti číši, pokud jsi chtěl a pozvedla obočí.

"Vypadá to na velmi dobrý a slibný začátek... Co bys chtěl naoplátku, na příští den..? Řekni si o cokoli. Opravdu o cokoli. Tady není nic nemožné."
Vybídla tě s pousmátím, ale oči měla pozorující a jaksi vážné, i když ne tvrdé.

U Loly

Každým okamžikem čekám, že se její tmavě nalíčené rty pootevřou a Lola mě vykáže ven. Neslyším ji křičet. Pravděpodobně by to pověděla klidně a vše podtrhla elegantním gestem své dokonalé paže.
Nic z toho se však nestane. Nejdříve se zdá drobně zaskočena mou upřímností. Nepřemýšlím příliš, zda to pouze nepředstírá. Odvádí mi pozornost. Prsty se zlehka sklouznou po jemné látce mezi prsy ke stříbrné stužce. Velmi dráždivý pohyb.

Znenadání mě zaplaví lavina spalující lávy. Snaží se mě vybídnout k činu? Nakloním hlavu k rameni, hranou prstu přejedu po spodním rtu. Slova, myšlenky…skutky. Co si jen vybrat? Další zkouška. Měl bych slušně odmítnout a při tom neurazit její nadpřirozenou krásu. Ale…nemučil jsem se už dost?
Ozve se jemné zavrzání kůže, když se zvedám z křesla. Postavím se, stále ještě plně nerozhodnut nést následky. Situace se je jasná. Buď odejdu a už se nevrátím a nebo dostojím svému slovu. Nic mezi není možné. Nevydržel bych tu dál sedět jako hlupák, který se umí jen chvástat.

Podivně lehkými kroky překlenu krátkou vzdálenost, jež mě dělí od éterického stvoření. Pokleknu na jedno kolenu a vztáhnu k ní paži. Hřbetem dlaně se jemně dotknu strany Lolyina krku, jako kdyby to byl nejvzácnější a nejkřehčí klenot pod Sluncem. Fascinován sametovou pokožkou sjíždím níž až k oné roztomilé mašličce pod jejími prsy. Na okamžik k Lole zvednu zlatavý pohled. Mezitím zatáhnu za konec stužky a uvolním sevření. Látka se o kousek sveze z oblých ramenou.
Pousměji se. Přitisknu nedočkavé rty na alabastrovou kůži. Špičkou jazyka obtáhnu linii klíční kosti. Pomaličku putuji dlaní od jejího kotníku, přes pevné lýtko ke stehnu. Zároveň nenuceně stahuji látku z jejího ramene. Prozkoumávám, ochutnávám. Beze spěchu. Má přirozenost však tkví jinde. Temná rasa nezná něžnost. Mnohem raději bych popustil uzdu sebekontroly ihned. Ale jak by na to Lola reagovala? Zkusmo ji kousnu na místě pulsující tepny.

U Loly

Když se dveře sami od sebou otevřou mám chuť zavrčet, jako kdybych měl vejít do jámy lvové. Přesto vstoupím i když jsem na vážkách otočit se a utéct.
Když vejdu první se rozhlédnu, Lola rozhodně ví jak si užívat luxus, pak se zadívám na svou zachránkyni a věznitelku v jednom.
Něco psala, napadlo mě že tohle je obvyklá póza pro toho kdo se snaží působit seriózně, zaměstnaně. Můj otec vždy přijímal návštěvy takhle ve své pracovně. Říkal, že to působí dobře. Psala si jen tak aby vypadala dobře nebo opravdu pracovala?
Ohlédnu se na dveře, které se sami zavřeli. Začínal jsem si připadat jako v pasti, potlačil jsem instinktivní vrčení.

Zarazím se při pohledu na místo zahalené průhlednými závěsy a vše laděné do odstínů růžové. Růžovou jsem nikdy neměl rád, kvůli tomu jak byla křiklavá, ale tohle na mě působilo docela dobře. Intimně s náznakem soukromí.
Znovu se zadívám na Lolu, která když skončila tak mě gestem pobídla abych šel s ní, právě do toho růžového stanu.
Zamračím se, ale následuji ji. Čekal jsem až se posadí a tím, že jsem byl výš než ona si na chvíli dopřál trochu uklidňujícího pocitu nadřazenosti. Lola byla oblečena opravdu vyzývavě, že jsem si ji musel prohlížet. Pak se posadím a chvíli se snažím než najdu pohodlnou polohu a místo pro dlouhé nohy.
Když promluví znovu na ní pohlédnu. „Myslíš o mé situaci nebo o tomhle místě?“ zeptám se klidně.
„Pokud jde o mě, tak první co mě napadne je že jsem v pasti. Pokud jde o tohle místo...“ Rozhlédnu se a pak pohlédnu na ní. „Musím myslet na to jestli nemáš v plánu mě znásilnit.“ Pousměji se. A byla to pravda... napadlo mě to i když ne zrovna znásilnění.... ale jistě pochopila jak to myslím.
„Tohle místo je tak nějak... jakoby ideální pro svádění.“ Ušklíbnu se.

Postřehnu, jak se nenápadně odtáhla.
Něco jsem řekl špatně. Urazil jsem jí?
Ovšem na tváři má úsměv, polichocený.Mate mě to.Její slova mě však potěší. Usměji se na ní, jako ona trošku na mě.
" Děkuji. Je to pro mě velmi potěšující zpráva."
na znamení díků mírně skloním pohled k zemi a zase ho narovnám. Taková malá úklona před jejím postavením, jejím slovům.

Optá se mě na pití, souhlasně přikývnu.
"Rád si dám červené víno, prosím."
vyslovím svoje přání ohledně pití. Vstane a dojde pro pití.Cítím její vůni,ale nedovedu jí nikam zařadit.Příjde s číšema a krabičkou. Odloží číše, krabičku mi podává. Zadívám se na ní, krabičku převezmu. Její hlas je přitom smyslný přesto takový plný zvědavosti.Očima si prohlížím krabičku.

Otevřu krabičku.Je v ní náramek,nádherný. Oči se mi rozšíří překvapením,podívám se na ní. Můj pohled je nehraný. Její otázka, zda smí, zazní k mým uším později.
" Bude mi...ctí...mám...si svléknout košili?"
zeptám se, protože mám na sobě krjakovanou košili a kabátek.Moje aristokratické oblečení. Pokud se mám svléknout, sundám ze sebe kabátec a vytáhnu pravou ruku z košile. Na levé mám znak našeho rodu, vytetovaného draka. Částečně se objeví mé chlapecké tělo v bělostné kůži.Bez jediné jizvičky. Asi jako jediný úpír od nás, bez jizvy. Známka toho, jak jsem se bojům vyhýbal a vyhýbám.

Uváže mi náramek.Po chvili ho necítím.Otočím pohled k ruce,přejedu po něm prsty.
" Je krásný."
připustím.Zvedne číši, já tu svojí. Pozvedla obočí. Její slova mi jasně dala najevo, že jsem přijmutý.
Ten náramek byl asi jako...příjmutí. Kdo má náramek, pracuje tu?
rozmýšlím, zda je to tak či ne. Nabídne mi přání.Zadívám se jí do očí.
" Děkuji za přijetí, bude mi potěšením spolupracovat zde a s tebou...a přání?"
zarazím se. Nemyslel jsem, že bych si tu mohl někdy něco přát.Sklopím pohled.Vzpomněl jsem si na Kaina.
"Přál bych si....zachránit Kaina, který mi zachránil život. Ale to je nemožné.Je mrtvý. Určitě už ano. "
zvednu pohled. Zadívám se na Lolu.
" Přál bych si jen číši krve. ..Opravdu mě teď nic jiného nenapadá krom Kaina."
přiznám popravdě. Nejsem náročný. Ale tak krev mi pomůže měsíc nemuset nikoho přemlouvat, abych se nasytil.

U LOLY

To, jaks reagoval, kam ses posadil... a cos odpověděl. Vyjadřovalo to stonásobně víc, než bys od toho očekával i ty sám, takže tvé vnitřní já takřka nenásilně, jen lehkým popostrčením, proměnilo samo sebe v otevřenou knihu, v níž uměli znalci jako Lola velice dobře a s lehkostí číst.
Jenže... tos nevěděl a rozhodně ještě několik dní potrvá, než si toto uvědomíš - pokud vůbec. byl to vlastně takový nepsaný test psychologie, co se sem tam dělá na klasických přijímacích pohovorech.

Po tvých prvních slovech j přes tvář přeběhl snad zamyšlený výraz, po chvilce zaváhání pokývla hlavou, na to další se jí oči rozšířily, párkrát zamrkala, přiložila si v elegantním gestu ruku na hruď a pootevřela ústa, jako by se tak ptala, zda jsi opravdu myslel ji a podezříval ji z něčeho takového.
Nakonec se ale začala smát. Ne, nebyl to výsměch, jen projev upřímné radosti. Smích měla čistý, jasný, zvonivý, ale ne nepříjemně. Uším naopak spíš lahodil. Opět se na tebe zadívala, natáhla se a jemně vzala tvou tvář do dlaní, stále se ti dívala do očí a ten pohled zvláštně hladil.

"Nejsi si patrně moc jistý sám sebou.... snad se i proto trochu bojíš. To druhé... by mohl být problém..." sklouzla očima níž, na tvé rty a pak bradu. Usmála se. Pak se natáhla až k tobě, pocítils dotek rtů na čele, pak jimi sklouzla na špičku tvého nosu. Její tělo se o tebe v letmém náznaku otřelo a zachytil jsi i zvláštní, jemně kořeněnou vůni, kterou jsi však nedokázal nijak pojmenovat ani nikam zařadit.
Pohladila tě po tváři, pak se ale zas odtáhla. Chvíli mlčky seděla, patrně přemýšlela. Nakonec se na tebe zas zadívala a usmála se.

"Smím ti nabídnout něco k pití?" otázala se a zvedla, pak opatrně protáhla kolem tebe.
Po tvé odpovědi, ať už byla jakákoli, se vytratila, ale po chvíli opět objevila. Nenesla však pouze číše, ale i krabičku, která se pohodlně vešla do jejích dvou dlaní, které k tobě v příštím okamžiku natáhla.

"Něco pro tebe mám..." zašeptala tajemně, skoro až napůl smyslně, přitom s dětskou hravostí v očích vyčkávala, až onu krabičku otevřeš.
Když se tak stalo, objevil se před tvýma očima náramek se vsazeným jasně modrým kamenem, co přecházel až do blankytu, místy naopak do temného indiga.
Byl zasazený v měkké, černé kůži, co se snadno přizpůsobila paži - dal se uvázat buď pod ramenem, nebo jako klasický náramek na zápěstí.

"Smím?" otázala se s pousmátím, když dolila do číší, pak se po tvém souhlasu natáhla, vzala náramek a... uvázala ho na zápěstí. V příštím okamžiku jako bys o něm nevěděl, musel ses toho místa dotknout, aby ses přesvědčil, že tam skutečně je a nezmizel. Dokonale k tobě přilnul.
Podala ti číši, pokud jsi chtěl a pozvedla obočí.

"Takže... Co bys chtěl naoplátku, na příští den..? Řekni si o cokoli. Opravdu o cokoli. Tady není nic nemožné."
Vybídla tě s pousmátím, ale oči měla pozorující a jaksi vážné, i když ne tvrdé.

U LOLY

Sklouzla na tebe pohledem. Teď, když ses dostal tak blízko, jsi měl dojem, jako by se v místech, kde oči projasňovalo světlo, přelévalo tekuté stříbro, místy smísené s blankytem modři oblohy. Sledovala, co děláš. Každý pohyb, i náznak k dalšímu - dle toho se přizpůsobilo její tělo, až to vypadalo jako naprosto dokonalá souhra. Dokonale znala nejen sebe, ale nějakým záhadným způsobem i tebe samotného. Jenže tohle všechno bylo dovedené ke skutečné genialitě - jelikož tě něco podobného ani na vteřinu nenapadlo. Naopak - ty sis připadal jako ten jediný, kdo jí způsobuje takové pocity rozkoše, ten, kdo pomocí svého umu ovládá její tělo. Nikdo jiný... Takováhle souhra přeci není nahodilá.
Pravda, nebyla. Ale...

Když ses odhodlal jí kousnout, cítils, jak se jí šlachy na krku napnuly - jak natočila hlavu tak, aby ses k její šíji dostal lépe. Zpod hustých, černých řas problesklo ono zvláštní, tekuté stříbro s blankytným nádechem modré.

"Nebál ses vyslovit, co tě napadlo. Proč váháš teď...." napůl zašeptala, přimhouřila oči a jedním pohybem paže rozpustila tvoje spletené vlasy, dalším gestem prstů je rozpletla, takže ti zahalily záda a ramena, zčásti se propletly s jejími. Opravdu perfektní spojení a kontrast. Její mléčně bílá kůže proti tvé, co byla naopak skoro uhlově černá. Tvé stříbřitě bílé vlasy, její temné jako noc. Zlaté oči proti stříbrným, souhra vašich těl.
Najednou slovo láska a zamilovanost neznělo ani v uších Drowa tak směšně a neskutečně. Stáhla si tě na sebe, objala ti boky nohama a dlaněmi sjela na záda. Tahle blízkost byla čímsi daleko intimnější, než kdybyste byli oba zcela nazí a spojení.
A právě v tom okamžiku, kdy ti tohle proběhlo hlavou ti zatla nehty jako "odpověď" k tvému chování a snad ještě pobídku, aby tě zcela zbavila zábran, do zad...

U LOLY

Při tvých slovech se zamyslela, pak se na tebe opět zadívala s trochu prazvláštním výrazem.

"Když jsem říkala, že je možné cokoli.... tak opravdu cokoli. Nepochybuj o mých slovech. Nejsem z těch, co slibují něco, co nelze splnit."
Natáhla paži a ozvalo se lehounké, křišťálově čisté zazvonění její číše o tvojí. Přitáhla sklenku téměř ke rtům, skoro se napila, ale znovu k tobě zvedla oči a okraj poháru odtáhla.

"Takže...?" pozvedla obočí, na rtech se roztáhl zvídavý a možná i trochu pobavený úsměv.

"Číše krve... nebo Kain?" oči na okamžik skryl hustý závoj řas, než je opět odhalil. připomínaly nyní tekuté stříbro, projasněné místy modrým blankytem oblohy.

"Potřetí již na výběr nedávám. Obvykle ani podruhé, ale... Není v mém zájmu, abys zrovna ty udělal něco, čeho bys pak mohl litovat." pousmála se. Po tom, co ses rozhodl kývla bradou, promnula rty a již se napila tekutiny, co byla v poháru, jako ty ses napil vína. Její číše byla z tmavého skla, takžes nevěděl, co v ní vlastně je.
Koneckonců - bylo to důležité?

To, co ale přichystala tvým chuťovým buňkám za překvapení jsi ani v nejmenším nečekal. To víno totiž chutnalo v koncovce zčásti jako.... krev. Přitom ale tak vůbec nebylo cítit a bylo to vskutku víno, které jinak vcelku lahodilo. Díky tomuhle šoku jsi se však málem hned při prvním doušku zakuckal.

"Takže... můj milý Avare..." opřela se pohodlně do křesla a obdarovala tě vřelým, zčásti svůdností zastřeným úsměvem.

"Nechtěl bys vědět...." očima sklouzla k náramku, "... tajemství, co skrývá?" Otázala se, přičemž bylo již v podtónu hlasu znát, že ví, jaká bude odpověď. Přecejen ale po ní pokývla hlavou, jako by ji akceptovala až po té, co ses vyslovil.

"Je to ochrana. Každý.... je postaven na jiném principu vyrovnání a tlumení sil tak, aby k vám dokonale přilnul. Proto jej také necítíš - tak je to správně. Nebude ti tedy překážet v ničem, bude jen jakousi nezištnou ozdobou. U tebe... bude tlumit potřebu krve v tom případě, kdy ty sám ji nebudeš chtít projevit. Jedná se jen o takovou potřebu, která je spíš chutí, než skutečným hladem. Ten pak budeš pociťovat. Pozvolna, aby to nebyl nekontrolovatelný výbuch, kdy bys mohl někomu nechtěně ublížit. Takže je to... relativně bezpečné. Také lidem skryje jisté věci, podle nichž by tě mohli rozpoznat, pokud půjdeš ven. Zde je ale energie kamene omezena jen na pět hodin, více ne. Pak začne kámen čerpat energii z vás a popravdě to není nic příjemného a je to dost bolestivá záležitost. Prvních pár dní ale stejně nebudete mít chuť chodit mimo klub, především energie bude scházet." chvíli se odmlčela a dopila zbytek obsahu číše.

"Nechrání před sluncem. Jen umožní proběhnout někam na kratší vzdálenost do bezpečí bez toho, aby to mělo tak destruktivní účinek, ale bude to pálita zůstanou zarudlá místa, možná i pár puchýřů. Ovšem budeš moci ven když bude skutečně oblačno, nebo hodně hustá mlha. A na závěr... doporučuji jej nesundavat. Pouze ve velmi nutných případech, které si nemyslím, že by se vyskytly." tvář měla vážnou, teprve po chvíli, kdy tě přejížděla očima, se jí rty zvlinly v jemném úsměvu. Bradou kývla k číši.

"Chutná? .... Nebo bys byl raději za jiné...."

U Loly

Pousměji se, když se začne smát, ale úsměv zmizí, když najednou vzala mou tvář do dlaní. Podezíravě se na ní zadívám, nejsem zvyklý na nějaké něžné dotyky, kromě od mé matky, ale to byla máma.
Po jejich slovech se zamračím ještě víc. „A ty se divíš?“ zavrčím tiše. Jak bych se neměl bát? V cizím světě a ještě dělat.... striptýz, jak tomu tady říkají.
Ztuhnu když mě najednou začala líbat na čelo a pak ještě na nos, dovolil jsem si zavřít oči, ale jen na chvíli.
Nabídla mi něco k pití, přikývnu. „Vodu nebo mléko prosím.“ Požádám ji. Víno jsem moc nemusel, něco mi v něm vadilo a vždycky jsem z toho měl migrénu.

Když se, ale vrátí i s krabičkou znovu se začnu dívat podezíravě. Až po chvíli jsem si uvědomil, že chce abych ji otevřel. A tak to váhavě udělám. Uvnitř byl nějaký šperk. Prohlédnu si ho a musím uznat, že je celkem hezký.
Pak se zděšením se na ní zadívám, ona mi ho chce připnout? Jsem přece chlap, šperky nenosím. Ale hned se ovládnu. Byl to dárek, nechtěl jsem ji urazit a tak ji podám ruku, aby mi ho mohla připnout. Skoro jsem ho ani necítil. Znovu se na něj zadívám, to vydržím.
„Je... hezký. Děkuji.“ Vysoukám poděkování.
Pak si od ní vezmu číši a napiji se. Přemýšlím o její otázce.
„Chci ven. Chci... mít normální den. Kdy budu moci dělat co chci a kde chci. Poznávat... tenhle svět a místa a lidi a tak... prostě.... chci být jakoby normální.“ Odpovím ji konečně.

U LOLY

Donesla ti, cos chtěl. Její odpovědí na tohle popíchnutí bylo to, žes pivo dostal v číši, což z tebe udělalo tak trochu burana. No... kdyby ono samo. Ona a částečně i ty sám.
Ona měla také pohár, ale z tmavého skla, takže nebylo poznat, kolik a jakou tekutinu v něm má. nebylo to poprvé, cos ji takhle viděl popjíet a občas ses musel ptát, co to vlastně je. jednou ses dotázal přímo a odpovědí ti bylo jen pousmátí a pokrčení rameny.

"Sama nevím...." řekla ti tenkrát, a kdyby ses tenkrát nezatvářil tak pochybovačně, možná by ta věta měla i pokračování.... Možná.

"A proč by ne?" pozvedla obočí, uvelebila se opět v křesle a přehodila nohu přes nohu, takže jí sukně šatů sjela po hladké kůži až k oblému boku a odhalila tak možná víc, než i samotná Evangelia chtěla. Na druhou stranu se tím nijak neznepokojovala - stalo se a brát to zpět? Nikoli...
Možná proto vždy vypadala a působila tak dokonale. Dokázala i sama před sebou zastřít něo, co nechtěla a tak neudělat nějaký neuvážený pohyb, gesto nebo grimasu, která by to prozradila. Dále pak oplývala uměním z toho udělat přednost a výhodu.

"Jsem žena. A ženy jsou hodně zvídavé. Pověz mi všechno, co tě napadne, i nějaké nepodstatné detaily."
Napodstatné pro tebe, chtěla říct... A že je žena? Při pohledu na ni nebylo rozhodně pochyb, rozpoznal by to i slepý, ale zas se dostáváme k otázce: Kdyby byla opravdu žena, nebo.. JEN žena... jak by svedla...

"Jibraeli? Já čekám..." upozornila tě a pozvedla bradu, rysy tváře jí zpřísnily, působila teď jako nějaká, možná krutá vládkyně na vyvýšeném trůně. A tahle krutá vládkyně se k tobě najednou sklonila, štíhlými prsty ti zajela do vlasů a octla se snad až příliš blízko.

"Nezavolala. Máš pravdu. jen proto ne." napůl zašeptala, koutek úst jí krátce povyjel vzhůru, zatímco oči se sklopily. Kam? Stačilo se zadívat.
Ale těžko věřit tomu, že bys zvítězil. Tak snadno? Opravdu?
Na druhou stranu dnešek je vůbec celý zvláštní, tak... proč ne? I když to možná bylo trošku zklamání.

"No tak.... není tohle to, cos celou dobu chtěl?" zašeptala a zvedla pohled zpátky k tobě. A i v něm bylo něco jiného, cos tam do dnešního večera neviděl.
Opět bravurní hra, nebo prostě možnost, která s tím nemá co dělat a je jen na tobě, jak s ní naložíš?

Po vyslovení přání se na mě podívá jinak.Zarazím se.
Řekl jsem něco špatně?
Její slova mi proniknou do hlavy.Hluboko.Uslyším ciknutí.Zvednu k ní pohled.Nenapije se.Čeká na mojí odpověď.Skrývá své oči zpod řasy.
Krve nebo Kain?Pokud by vážně mohla přivést Kaina, nemusel bych lovit. Dával by mi krev on. Byl můj sluha, můj přítel.Jen on by musel občas chodit na lov. A nebo tu bude jen zítra? Pokud jen zítra, rád bych s ním mluvil.
Nadechnu se, nervozním úsměvem vyslovím přání.
" Kain."
Napije se. I já se napiji vína.Chutná ale zvláštně, po krvi.
Krev?
kuckám, má bledá pokožka nebere velmi zlehka barvu. Ta ihned mizí.

Osloví mě jménem,opře se. Zadívám se na ní, v ruce držím podle pravidel číši s vínem.Zeptá se na náramek a tajemství.
" Ano chtěl. Jen jsem se nedostal ještě k otázce."
vysvětlím s náznakem omluvného úsměvu. Poslouchám její vysvětlení, dívám se místy na náramek.
Takže nebudu mít takovou touhu po krvi. To je praktické v této zemi.A při mé budoucí práci.Nerad bych někomu ublížil.Zatím jsem to zvládal i bez náramku, ale kdo ví, co by přinesla budoucnost. Neodcházet moc z klubu, jen při špatném počasí. Ano, to znám. Nemám moc důvodů chodit z klubu. Ze začátku stejně nebudu, rád bych si tu zvykl. ..a nesundavat..dobře, to zní dobře.
Po představení náramku pokyne k číši.
" Děkuji, je to výborné.Možná si příště s tebou dám i tu krev."
více se usměji.
"Ten náramek mi hodně pomůže. Děkuji ti."
mírně pokynu hlavou na znamení díků.
" Neměl jsem v úmyslu v nejbližší době odcházet ven z klubu. Možná bude i lepší, že teď to bude i díky tomu náramku."
napiji se znova z číše. Je to výborné.Už se nezakuckám.

U Loly

Skutečná a přesto božsky úžasná. Nebyla přeludem. Byla živoucí vášní, jež jsem mohl sevřít ve své náručí. Její blízkost mě naplňovala energickou vášní. Touha po spojení našich protichůdných těl vzrůstá s tlukotem srdce. Lapen v magickém pohledu. Póry černé kůže do sebe vsávají Lolinu vůni. Zasévá a klíčí ve mně závislost. Zvláštní opojení, které jsem dříve neznal. Pohyby dokonale tvarovaného ženského těla přesně reagují na mé dotyky. Mělo se to stát. Od dob svého útěku. Schylovalo se k tomu. K setkání našich těl. Nezpochybnitelná jistota.

Reakce na mé zkusmé kousnutí mi zalahodila. Jakmile jsem se vnořil do tekutého stříbra a blankytu, v podbřišku mi škublo. Bylo mi, jako kdyby mě těmi slovy proklála. Znovu a naposledy pobídla. Již nemusím němě žádat o svolení.
Štíhlé prsy v mých vlasech, stehna kolem boků, mísící se protiklady. Ztrácel jsem vědomí, ale zůstával při smyslech…i když ne tak docela. Nevídané zjištění a pocity. Toužil jsem po jejím horkém tělu, sladkých křečí, vášnivých polibcích. Nemohl jsem se nabažit její přítomnosti. Na mysli mi utkvělo slovo láska sice na nepatrný okamžik, ale přísahal bych, že jsem jej prozkoumal skr na skrz.

Ostré nehty zajednou pod lopatky. Stisknu silně obnažené mléčně bílé stehno. Hrubě překlenu špičkou jazyka sametovou šíji. Netrvá dlouho a vpiji se rty do jejích v hladovém polibku. Vzrušení pumpuje krev nejen do hlavy. S rupnutím stáhnu látku šatů níže, nevysvlékám ji však celou, ani nechci. Vezmu do dlaně plné ňadro. O pár výdechů později mu věnuji více pozornosti. Počínám si živelně. Jako kdybych se bál, že by se pomalou předehrou mohla ona divokost vytratit. Ve skutečnosti se řídím instinkty. Je to neskutečně vzrušující zážitek.
Šikovným pohybem uvolním tkanici kalhot, které mi byli již dost těsné. Včísnu mezi prsty pramen půlnoční černě. Při vniknutí jí lehce zvrátím hlavu vzad. Zasténám způsobem hrdelního zavrčení, nedokázal jsem to potlačit. Nehty přejedu po zadečku, skousnu svůdný ret. Zlatá barva očí se taví žárem. Kdybych nechtěl ničit andělskou krásu, zašel bych dál.

Přínesla mi pivo v číši. " To mám jako překvapení a nebo milou pozornost, že není v plechovce?" převedu její popíchnutí na vtip. Na to se z číše klidně napiju.

Odpoví mi, že sama neví, co chce z venku vědět, ale pak se zarazí nad mojí další otázkou. Uvelebí se s jistotou a přehodí nohu přes nohu. Odhalí víc a můj pohled její tělo přitáhne. Prohlížím si jí a nijak to neskrývám. Prozradí, že je žena. Zvednu pohled od odhalených míst a podívám se na ní celkovým pohledem, kdy jí projedu její tělo. " Ano, to jsi. Ale že by jsi byla až tak zvídavá?" a znova jí projedu pohledem, přitom se znova zarazím na místě, které se tak krásně odhalilo a ona ho neřeší.

Upozornila mě, že čeká. Zvednu pohled k její tváři a spatřím přísný výraz. Nadzvednu obočí v okamžiku, když se skloní a její prsty zajedou do mých vlasů. Nasaji její vůni, která ve mě vzbudí chtíč a touhu. Zašeptá slůvka a její pohled sjede tam, kde její přítomnost začíná mít vliv. Cítím její přítomnost, odložím číši nastranu. Ona mě láká...zkouší...není to jedno...nabízí se mi...a třeba to i chce.

Znova se mi zadívá do očí a její pohled je jiný. " Ano, chtěl.....Evangelii" přiznám bez okolků a sebevědomě. Rukou zajedu do jejích krásných vlasů, které mě lákali už když jsem je spatřil. Přitom se k ní předkloním a rty se dotknu těch jejích, dneska tak přitažlivé. Druhou rukou jí přejedu po odhalené noze a její sametové pokožce. Cítím, jak to ve mě budí větší a větší touhu tuto bytost na chvili mít.

U LOLY

Při vyslovení tvého přání pokývala hlavou, pak se zvedla a došla pro číši, kterou vzápětí donesla a postavila před tebe. Mléko zvláštně, sladce vonělo a také chutnalo tak nějak jinak, nežs byl zvyklý... Nebo.. byl zvyklý odsud. Naopak tahle chuť ti byla z podvědomí velmi dobře známá.... z tvého světa. Překvapení při tom zjištění způsobilo, že ses málem při druhém doušku zakuckal.

"Takže... Alexandře..." opřela se pohodlně do křesla a obdarovala tě vřelým, zčásti svůdností zastřeným úsměvem.

"Nechtěl bys vědět...." očima sklouzla k náramku, "... tajemství, co skrývá?" Otázala se, přičemž bylo již v podtónu hlasu znát, že ví, jaká bude odpověď. Přecejen ale po ní pokývla hlavou, jako by ji akceptovala až po té, co ses vyslovil.

"Je to ochrana. Každý.... je postaven na jiném principu vyrovnání a tlumení sil tak, aby k vám dokonale přilnul. Proto jej také necítíš - tak je to správně. Nebude ti tedy překážet v ničem, bude jen jakousi nezištnou ozdobou. U tebe... bude tlumit potřebu agrese a přeměny v tom případě, kdy ty sám ji nebudeš chtít projevit. Jedná se jen o takovou potřebu, která je spíš chutí, než skutečným podnětem. Ten pak budeš pociťovat. Pozvolna, aby to nebyl nekontrolovatelný výbuch, kdy bys mohl někomu nechtěně ublížit. Takže je to... relativně bezpečné. Také lidem skryje jisté věci, podle nichž by tě mohli rozpoznat, pokud půjdeš ven. Zde je ale energie kamene omezena jen na pět hodin, více ne. Pak začne kámen čerpat energii z vás a popravdě to není nic příjemného a je to dost bolestivá záležitost. Prvních pár dní ale stejně nebudete mít chuť chodit mimo klub, především energie bude scházet." chvíli se odmlčela a dopila zbytek obsahu číše.

"Krom jiného.... měl by pomoci potlačit tvé instinkty jako je strach, nedůvěra a vše, co z toho plyne. Budeš si i více věřit, ale zas nečekej zázraky. A na závěr... doporučuji jej nesundavat. Pouze ve velmi nutných případech, které si nemyslím, že by se vyskytly." tvář měla vážnou, teprve po chvíli, kdy tě přejížděla očima, se jí rty zvlinly v jemném úsměvu. Bradou kývla k číši.

"Chutná? .... Nebo bys byl raději za jiné...."

U LOLY

Usmívala se. Usmívala se a působila, v těch bílých šatech, s čistou pletí a laskavýma očima jako nějaká víla, co se objevila na zemi, aby pomáhala potřebným.

"Já děkuji. Opravdu." jemně pokývla hlavou, úsměv na jejích rtech se rozšířil, když jsi odvětil, že není třeba nápoj měnit. I kdyžs měl dojem, že to stejně věděla. Zeptala se snad proto, aby toto zůstalo pouze podezřením, domněnkou... a ne jistotou? Možná malichernost, zbytečné se na to ptát.

"Pokusím se udělat vše, co budu moci, abych tvé přání splnila. Možná... by sis měl jít odpočinout. Pokud chceš a nemáš touhu se ještě na něco zeptat. Já se již ptala dost." pousmála se, dala ti možnost volby. Nenucenou, přirozenou. Mohls využít příležitosti, nebo dopít, zvednout se a odejít. Bylo to jen na tobě, i když v koutku mysli dotírala otázka, zda bude někdy příště ještě podobná příležitost.
Lola sice působila sdílně, ale...

Dostanu možnost se na něco zeptat i já. Zvolna se napiji.
" No dotaz bych měl."
přiznám popravdě.Zadívám se do číše.Zhluboka se nadechnu.Otočím se zpátky na ní.
" Chci se zeptat na práci tady. Jsem přijmutý jako striptér.Hudbu si můžu vybrat sám?A co vše se ode mě bude očekávat? Jako kolik čísel budu mít za noc a nebo se budeme různě střídat?"
zeptám se na otázky hlavně na chodu tohoto klubu.
"Já se možná ptám špatně,nebo brzo.Jen bych si rád udělal plán.Abych dále mohl být jako správný aristokrat, vždy připravený a informovaný."
hned vysvětluji Lole svojí otázku.Dívám se jí do očí,pomalu upíjím vína.Chutná mi víc a víc.

U LOLY

Stiskla rty a zatla nehty hlouběji, chvíli trvalo, než se ti její tělo alespoň trochu přizpůsobilo - skoro to až bylo podobné, jako by sis bral pannu. Přecijen ale ještě jiné. Přitiskla tě k sobě ještě víc, pocítils, jak ti po zádech začínají stékat stružky tvé vlastní krve, co chladily kůži, ale zároveň ještě víc rozpalovaly mysl. A očividně nejen tvou.
Jako by se tvé zbytky opatrnosti promítly do nějakého tvého gesta, či snad sama chtěla víc? Náhle bylo pomyšlení na andělskou krásu pryč, zůstalo jen cosi vášnivě zvířecího, jakási nenasytná touha, co tě nakonec donutilo stisknout její spodní ret silněji mezi zuby. To přineslo své "ovoce" a o sotva dva výdechy později jsi pocítil příchuť něčeho, co se snad vzdáleně podobalo krvi, ale krev to nebyla. Ale že ta chuť byla božská v tomhle případě nebylo rouhání, jelikož to bylo pravdou. Kdybys tak věděl, jak blízkou...

Zasténala, přejela ti nehty po zádech, pak na boky, zatnula je do vršku tvých slabin. Trošku to píchlo, ale po uvolnění zůstal jen víc jak příjemný pocit a odezněla potřeba čehosi nevyhnutelného. Naopak ještě vzrostla jistá touha.
Mírně se od tebe odtáhla. Ranku na rtu měla viditelnou, ale to, co z ní vytékalo, ta tekutina, co chutnala tak skvěle, že bys neměl asi nikdy chuť přestat ji pít, měla naprosto čirou barvu. K tvému dalšímu údivu se natržená kůže po nějaké chvíli zacelila.

"Neboj se...." zašeptala, usmála se, pohladila tě po tváři, pak dlaní sklouzla na tvůj zátylek a zas tě přitáhla k sobě.
Vyzvala tě tak znovu, nyní k celistvému odstranění všeho, co ti bránilo se plně projevit. Podle všeho její tělo bylo schopno se samo vcelku rychle léčit, takže... co ti vlastně ještě bránilo?

U LOLY

"Mám ráda ty, co vědí, co chtějí..."

Usmála se, nechala se jak políbit, tak se ti zdálo, že se i bokem mírně natlačila proti tvé dlani a ta tak lépe přilnula k jemné kůži. Za to ta tvá tě pod tím dotykem jemně zastudila a současně zapálila, jako by ses dotknul ledového ohně. Trochu tě to překvapilo, i když bolest to byla více jak zanedbatelná.

"Pokračuj..." vybídla tě polohlasem. Mírně přimhouřila oči, na chvíli jsi snad mohl přísahat, že se v nich objevil narudlý plamen. Jako by ses díval do svých vlastních, ale po chvilce to zas zmizelo. Zvedla jednu nohu a položila ti ji na rameno, pruh látky tak sklouzl přesně mezi její nohy a skryl tak to, co se mezi nimi skrývalo a co si tak nějak chrání každá žena.
Vztáhla paži, namotala si na ukazovák pramínek tvých vlasů a jemněji zatáhla, aby tě tak dostala ještě blíž k sobě. Šaty se jí zatím zčásti jako by samovolně svezly z ramenou a odhalily tak nejen je, ale i svrchní obliny plných ňader. Evangelia byla skutečně vyzrálá žena. Paradoxně právě to a její... dokonalost, jejíž aura se šířila dost daleko a byla na první pohled viditelná, patrně spoustu mužů odstrašovala a ten strach byl nakonec silnější, jak přitažlivost.

A víra v to, že by podobná bytost jako ona držela celibát a pak se dostala do rukou někomu, jako ty... dodala snad víc sebevědomí a odhodlání, než cokoli jiného.

U Loly

Zeptala se mě jestli nechci něco vědět o tom náramku co mi dala. Byla to spíš jen řečnická otázka, věděl jsem, že mi to řekne tak jako tak a tak jen kývnu, že ano.
Během chvíle mi vysvětlí, co umí. Zatím co mluvila přitiskl jsem číši ke rtům, vyplázl jazyk a začal chlemtat. Ne že bych musel, ale prostě jsem jen chtěl. Mléko chutnalo jako kdyby byl z domova. Mého domova. Když jsem si to uvědomil v očích mě zapálili slzy a odvrátím se, aby to nemohla Lola zahlédnout. Během chvíle se ovládnu. Kdyby to viděl otec zlámal by mi všechny kosti v těle. Doslova. Muži nepláčou, nikdy.
„Já se umím ovládat.“ Zamumlám slabou námitku a podívám se znovu na náramek.
Zamračím se. „Takže... to v podstatě změní mou osobnost.“ Řeknu konečný verdikt.

Zvednu k ní oči když se mě zeptá na mléko, pevně číši chytnu a odtáhnu se od ní, jak jsem tak nějak automaticky gestem řekl. „Moje!“
Ale pak jsem si uvědomil, že tohle není můj svět, kde by mu to mohli sebrat.
Zavrtím hlavou. „Je dobré. Vlastně...“ rychle dopiji a pak ji číši podám. „Chtěl bych ještě.“

Nebránila se a tak jsem jí naplno se svým výborným umem políbil. Natočí se ke mě a mám dojem, že studí a zároven pálí. Co to....to je jedno...je to jen hra....a tu hru můžou hrát i dva....nezabije mě...nemůže....ještě mě potřebuje. věřím si a to dost.

Moje myšlenky ještě potvrdí její pobídnutí. Vidím v jejích očí plamen, jako bych měl mít já. Zvedne nohu a položí mi jí na rameno, látka sklouzne a mé oči sjednou k jejímu klínu. Na tváři se objeví úsměv. Přejedu rukou po její noze, pohladím jí po celé délce a případné pálení už nechávám být.

Namotá si pramen mých vlasů a přitáhne si mě k sobě, a tohel je přímo výzva. Je to velmi nebezpečná žena, pravá žena. přesto se toho nebojím. jsem démon sexu, od koho jiného by si to měla užít líp než ode mě? sebevědomě si pomyslím a přisunu se k ní blíž. Znova políbím její rty, a pak polibky sjedu níž, na krček a také na obnaženou část naděr. Mé polibky dráždí, umím si vyhrát. Rukou hladím její nožku a sjíždím níž po jejím stejně, až je má ruka velmi blízko jejího klína. Mé rty vyjedou k jejímu oušku. " Jsi překrásná." zašeptám svůdným hlasem, i když zda to na ní bude působit, to netuším. Přitom jí políbím na krček a má ruka zajede pod látku, kde jí pohladím po pahorku.

U Loly

Chutná úchvatně. Vracím sek rance na rtu jako závislý ke své droze. Líbí se mi její divokost. Bolest naplňuje touhy, stupňuje vzrušení. Je mi to neskutečně příjemné. Nervová zakončení si při každém podráždění libují.

S pohledem jaksi zastřeným se na ni krapet zpytavě zadívám. Vzápětí pochopím. Není obyčejný člověk. Hojí se poměrně rychle. Tudíž není překážek. Obdařím ji rošťáckým úsměvem.
Natisknu se k ní naléhavěji. Prohloubím přírazy až na doraz. Jakoby bezohledně ničím alabastrovou pokožku a zdobím ji čirými stružkami božské many. Koušu důrazněji, nejen do krku, ale i do prsních bradavek. Odhaluji skrytá místa a zanechávám na nich spoušť plnou vášnivých vyznání.
Miluji ji všemi způsoby najednou. Tak jako temnota týrá světlo. Tak jako noc trýzní den. A dovoluji, aby ona to samé dělala mně. Jedině tak dojdeme vrcholu.

U LOLY

Každý občas neodhadne hranici, kterou je schopen unést. A to se patrně stalo i Lole, ovšem poznals to až, když byl konec.

Teď na podobné byť jen pomyšlení neměl ani jeden z vás chuť. Netrvalo to dlouho a díky tvé "péči" se tělo ženy pod tebou stříbřitě, mihotavě lesklo pod životodárnou tekutinou, co vytékala z malých i větších ranek po těle. Ani ona však nezůstávala pozadu, což poznala zvláště tvá záda, kam měla asi nejlepší přístup a pak vršky slabin, zčásti boky. Pálilo to jako čert, ale ještě víc rozechvívalo. Kovový pach krve se vznášel ve vzduchu, prosycený sladkou chutí její krve, která se při pohybech přenesla i na tvé tělo.
V jednu chvíli tě přiměla, aby ses víc narovnal, takže se dostala do polosedu a tak mohla dosáhnout na tvou vlastní hruď, odkud slíbávala vlastně sebe samotnou. Na jiného by to možná působilo zvláštně, snad až jaksi... morbidně, ale tebe ten pohled jen uspokojoval ještě víc.
Po chvíli se opět, trochu vysíleně položila a stáhla tě na sebe. Pevně stiskla rty, spodní skousla a zvrátila hlavu dozadu, takže tak plně a jako by ve výzvě odhalila bílé hrdlo. Mezi klíčními kostmi se utvořilo jezírko sladké krve, které stejně tak vybízelo k tomu ponořit do něj ústa a zhluboka se napít.
Zasténala a prohnula se v pase proti tobě, pak opět položila na zem, dech se jí skoro až abnormálně zrychlil a zkrátil.

"Přestaň...." hlas měla ochraptělý a zastření, z úst uniklo něco mezi stenem a vzlyknutím, takže konkrétní slova zcela zanikla a neomhly je postřehnout ani tvé citlivé uši. Krev ti bouřila v žilách a přes její klokotání ve spáncích jsi vlastně neslyšel vůbec nic.
Zatnula ti nehty do slabin. Zprudka a dost hluboko. Tělem ti projela vlna šílené bolesti, ale současně s tím i něčeho jiného, co se nedalo nazvat slastí - na to bylo to slovo příliš slabé...

***

Snad jsi na chvíli usnul, nevíš. Probudil ses, ale nebyl to sen. Nic z toho. Lolu jsi měl natisknutou na sebe a jednou rkou jí pevně držel, snad jako by ses bál, že to byla jen fantazie a ona se ti rozplyne a zmizí. Avšak nebyla. Stačilo se pohnout, zjistils, že se ti na zádech utvořila krvavá krusta. Shlédls na boky a slabiny - tam taktéž, sem tam prosvítala jasně červená jak se kůže mírně rozšklebila a pod ní se rýsovalo živé maso. nebylo to však nijak moc, ale jen steží ses mohl nějak víc hýbat. Napjetí strupů, co slepily kůži povolilo na zádech ve chvíli, kdy ses opřel o loket. Praskly.. ale co. Za to všechno to rozhodně stálo. Kdys vlastně zažil něco... alespoň trochu podobného?

Tichý sten protnul trochu zvláštní, přesto syté ticho. Všiml sis, že tělo Loly vydává jemnou, namodralou záři s drobnými, světélkujícími částicemi, které nebyly nepodobné těm ve vláknech závěsu. Náhoda, nebo je v tom něco víc?
Zvedls ruku, kterous jí předtím objímal. Její "krev" na ní ztuhla v hustší, gelovitou hmotu. Hodně jí bylo i pod místem, kde žena ležela - a teď už to nebudilo příliš erotického vzrušení.

"Vpořádku. Budu vpořádku." vydechla, pak se s námahou otočila na záda. Už bylo jasné, proč tak zářila - to zářila její krev, co měla na těle a co stále ještě zasychala. Mírně se pousmála.

"Tohle... opovaž se si to někdy dovolit k někomu ze zákazníků a nečeká tě vyhazov... Bude to daleko horší... Podobné privilegium si dovolím vyhradit pouze sama pro sebe..." pousmátí na její tváři se rozšířilo, pomalu se nadechla.

"Jenom předtím nesmím nic moc dělat..." zavřela oči a zas pomalu vydechla. Kdyby ses podíval blíž, viděl bys, jak se ranky skutečně pomalu hojí, ale kvůli jejich počtu a také ztrátě krve to šlo velmi pomalu.

U LOLY

Překvapivě jemně ti prsty vjela do vlasů, pak jimi přejela přes výběžky na rozích, co pod nimi byly skryté. Z toho vědomí příjemně zamrazilo.
Spokojeně zavrněla, kdyžs jí zašeptal do ucha, koutek úst se mírně pozvedl. Připomínala tak kočku, co se vystavuje záři slunečních paprsků. Proti tvému pohlazení přizvedla pánev, mírně potevřela rty a spolu s výdechem z nich splynulo i tiché, jako by úlevné zasténání.
V klíně byla na dotek stejně hebká, jako jinde na těle. Nepokrývaly jej žádné chloupky a jestli, tak jedině velmi jemné, co jsou i okem sotva viditelné.
V jednu chvíli jsi měl pocit, jako by kolem vás vzplanuly dvě aury - jedna rudozlatá, ohnivá a druhá modrostříbrná.... pár okamžiků jako by spolu bojovaly ve snaze proniknout jedna skrz tu druhou, až nakonec.. splynuly v jedno. V jisté metafoře, která byla až pohádková, to zpodobňovalo nastalou situaci.

Vztáhla ruku, přejela dlouhými, štíhlými prsty po tvé tváři a pousmála se. Druhou nohu co měla doteď volně, zaklesla chodidlem o tvůj bok, ale zatím si tě jí blíže nepřitáhla. Mlčky se na tebe dívala, v očích jako by se objevily hvězdy. Následoval střemhlavý pád ne do hlubin, ale blankytu oblohy. Pokud jsi to vydržel, stejně jako pomyslné, palčivě bílé světlo, dostalo se ti kýžené odměny.
Ta byla jemně nazlátlá a mírně se chvěla... chvěla jakousi něhou. Zadíval ses na Lolu lépe a tahle vidina se prolnula i s jejím tělem. Náhle sis všiml něčeho, co předtím tvému zraku unikalo. Drobnějších, skoro už hladkých jizviček, někdy i větších zacelených šrámů po těle. Nejen zrak, ale i čich jako by zbystřil. Ten pach...
Měla jiného. A měla ho před tebou... ne rok, ne měsíc, týden... ale pár hodin.

Vjede mi prsty do vlasů a narazí na výběžky u rohů . Přivřu oči, protože je asi jako jediná, kdo se jich může dotknout. Mráz mi přejede po zádech a po mých slovech spokojeně zavrní. Opravdu žena....polichotit a je....spokojená. pomyslím si krátce. Mé hlazení má taky docela úspěch, protože se mi sama přizvedne a pootvře rty se zasténáním. Přejíždím po jejím klíně, který je jako její zbytek těla jemný. Prsty pohladím její pysky a přejedu po klitorisu.

Najednou mám pocit, že kolem jsou dvě aury, které se vzájemně propojujou. Nakonec se spojuli a já pocítím její prsty na tváři a usměje se. Začínám jí trošku věřit, že to vážně chce. Nohou se opře o můj bok. V jejích očí jsou hvězdy, ve kterých stoupám. Přejde to do nazlátlé jakoby něhy. Chci se usmát, ale spatřím stopy po někom, kdo tu byl na tomto těle předtím. Takže ona....je neukojená....stále touží po sexu...i když nedávno měla někoho..nejspíše někoho z klubu....a vypadá to, že to jemné nebylo..že by naše otrokyně ráda byla pod bičem?nemohlo to trvat dlouho...možná tak půl hodinky...to jí nemohlo ukojit.

Přejedu rukou po její druhé noze a dostanu se k jejímu tělu. Natisknu se na něj a prsty si hraju s jejím klitorisem, dráždím ho. Sehnu se k jejímu uchu. " Máš štěstí, že jsem měl už svačinku...milá Evangelii." a tím naznačím, že vím o těch předtím i o tom, že tohle nebude na krátkou dobu.Dokážu se milovat dlouho, jsem k tomu uzpůsobem dokáži kontrolovat své vrcholení kvůli uspokojení ženy a tím ukojení mého hladu. Oči mi zasvítí červeně, a jak domluvím, kousnu Lolu do ucha. Né do krve, přesto její lalůček stisknu citlivě. Přitom do ní vjedu prstem. Rty postupuju po krku, líbám ho a něžně koušu, né moc. Přitom jí dráždím postupně už dvěma prsty. Jak se dostanu k jejím rtům, usměju se na ní a políbím jí. Natisknu se na ní vlastním tělem a zajedu do ní třetím prstem. Kroutím je v ní a dráždím, díky zvyku a tolika praxe vím, jak si hrát. Mé prsty jsou na toto přispůsobené. Přotim palcem stále provokuju klitoris a jak se zvětšuje, tím více se mu palcem obratně věnuju. Občas na něj natlačím jako bych už do ní pronikal.

U Loly

Musel jsem ztratit vědomí. Bestiální naplnění chtíče. Mihotavá, místy intenzivní vzpomínka na Loliny nehty zabořené hluboko v mých slabinách.
Opatrně se nadechnu. I při tak nepatrném pohybu zaschlá krev štípe a pobolívá. Tisknu k sobě spící tělo pokryté lepkavou hustší tekutinou. Chutnala by stále výborně, i když není čerstvá? Matně se pousměju. Následně zjistím, že ranky jsou hlubší, než jsem si myslel. Mé tělo je sice uzpůsobené na drsné podmínky, ale bolest to ani v nejmenším neutlumí. Až se postavím na nohy, budu ještě hodně zatínat zuby.
Ovšem z ničeho Lolu neobviňuji. I kdybych mohl. Netuším, jak se jí povedlo ve mně probudit onu krvelačnou podstatu. Kvůli takovým věcem jsem odešel od klanu. Dlouho jsme se takto nechoval, příliš dlouho. Nejděsivější na tom je, že se mi to s ní tuze líbilo a rád bych přišel znovu.

Opatrně se zapřu o loket. Syknu. Strupy nevydržely. Tiše vydechnu a prohlížím si jaké škody jsem způsobil. V jeden moment se mi nehezky zkroutí vnitřnosti zlou předtuchou. Naštěstí Lola zasténá a pohne se. Promnu si oči a zjistím, že se mi ta namodralá záře skutečně nezdá. Zvláštní.
Pomalu se přetočí na záda a já soucítím s její bolestí. Je mi to tak trochu líto, že ji to tolik bolí.

Po výhružce se pousměju. To vážně nehrozí. Žádná taková jako ona není. „Slibuji, v tomto ohledu patřím pouze tobě.“ pohladím ji po tváři. Z toho, jak mluví, mohu vyčíst, že dnes to nebylo naposledy. Jsem rád.
„Jsi silná.“ políbím ji do koutku úst. Hladím ji starostlivě po vlasech. „Mám odejít?“ optám se tiše. Třeba ráda odpočívá sama. I když bych tu raději ještě zůstal.

U LOLY

Usmívala se. Poslouchala tě a usmívala se.

"Velice podmětné otázky." pokývla snad i s uznáním hlavou, opřela se pohodlněji do křesla a jednu nohu přehodila přes druhou, takže jí sukně šatů sjela po hladké kůži až k oblému boku a odhalila tak možná víc, než i samotná Evangelia chtěla. Na druhou stranu se tím nijak neznepokojovala - stalo se a brát to zpět? Nikoli...
Možná proto vždy vypadala a působila tak dokonale. Dokázala i sama před sebou zastřít něco, co nechtěla a tak neudělat nějaký neuvážený pohyb, gesto nebo grimasu, která by to prozradila. Dále pak oplývala uměním z toho udělat přednost a výhodu.

"Byla bych velice ráda a ocenila bych, kdybyste do toho všeho dali co nejvíc své vlastní přirozenosti a vkusu, svého já. Ovšem vše má svá pravidla, kterými se show musípro úspěch řídit. Až se je naučíte, budete mít ve všem zcela volnou ruku, já vám dané věci pak jen schválím a jsem přesvědčena, že k opaku dojde jen velmi zřídka a sice v pípadě nějakých zvlášních hostů, kdy se bude vše orientovat na jejich přání, i když nezištně." pokývla s pousmátím hlavou.

"Takže můžete zpočátku navrhnout, co by vám vyhovovalo, my se zčásti přizpůsobíme, ale pro úspěch se vy musíte zprvu přizpůdobit nám a pak lidem. Znám je už dost dlouho na to, abych alespoň odhadla, co chtějí a jak to chtějí. Jste tady celkem čtyři. Kapacita klubu je padesát hostů. Otevíráme v pět hodin večer a končíme ve čtyři v noci. Vystoupení nejsou nepřetržitá a budou dělena vlastněna dvě části. Prvá začíná po osmé. Tam se vystřídáte dva, další dva se budou jako pánská obsluha věnovat hostům a zároveň se tak prezentovat. Pak bude následovat menší "pauza" v podobě hudby a doplňkového erotického go-go dance - tam budete tři. Následně bude menší show v podobě uvítání a dalšího, to zde má na starosti jedna určitá osoba, která je k tomu kompetentní. O to vy se starat nemusíte. Pak bude ještě vystoupení sólo jednoho z vás podle toho, co vám bude uloženo. Pak budete mít půlhodinky pauzu, ten co bude mít poslední sólo pak hodinu. Doporučuji vám se umýt, osprchovat a upravit a pak vyčkávat na svých pokojích. Já si vás pak zavolám, když si vás někdo vyžádá, dám potřebné isntrukce a vy pak půjdete k zákazníkovi na pokoj. Zatím budete mít v kompetenci jen to, co vám uložím, každému zvlášť... což zahrnuje PROZATÍM žádné intimnější věci. Pokud byste vy sami nějak zvlášť nechtěli a u zákazníka by to nevypaalo obdobně." odmlčela se, počkala, až všechny informace vstřebáš. Zatím tě přejížděla očima, jako by snad něco hledala, nebo se snažila zachytit. Pak se zvedla a jelikož byla tváčíše již prázdná, vzala ji a došla dolít, přinesla s sebou i celou lahev.

"Tvá náplň, Avare... americký a kontaktní striptýz, go-go dance, pánská obsluha. Jestli mášk tomu všemu další otázky nebo ti snad něco nevyhovuje, řekni. Pokusím se vymyslet kompromis."
Jemně zahoupala špičkou nohy, co měla ve vzduchu a přišoupla k tobě číši a vzápětí i lahev, na to se opřela zpět do křesla.

U LOLY

Usmívala se. Usmívala se a působila, v těch bílých šatech, s čistou pletí a laskavýma očima jako nějaká víla, co se objevila na zemi, aby pomáhala potřebným.

"Ne. NIC nedokáže v podstatě změnit ničí osobnost. Jen ti to pomůže překonat nervozitu a trému a budeš se tak moci lépe soustředit na pohyby a svou práci jako takovou." jemně pokývla hlavou, úsměv na jejích rtech se rozšířil, když jsi odvětil, že není třeba nápoj měnit, ba dokonce, že bys chtěl ještě. I kdyžs měl dojem, že to stejně věděla. Zeptala se snad proto, aby toto zůstalo pouze podezřením, domněnkou... a ne jistotou? Možná malichernost, zbytečné se na to ptát.
V příštím okamžiku ti donesla opět plnou číši i s jakousi skleněnou lahví. Oboje přisunula k tobě, pak se opět pohodlně opřela do křesla.

"Pokusím se udělat vše, co budu moci, abych tvé přání splnila. Možná... by sis měl jít odpočinout. Pokud chceš a nemáš touhu se ještě na něco zeptat. Já se již ptala dost." pousmála se, dala ti možnost volby. Nenucenou, přirozenou. Mohls využít příležitosti, nebo dopít, zvednout se a odejít. Bylo to jen na tobě, i když v koutku mysli dotírala otázka, zda bude někdy příště ještě podobná příležitost.
Lola sice působila sdílně, ale...

U LOLY

Prohnula se v zádech, prsty se v silnějším stisku zabořily do opěradla. Po tom, cos promluvil se na tebe zadívala, ten pohled do tebe tentokrát zostra zajel.

"Nezahrávej si s ohněm...." zčásti sykla, napůl zavrčela. Těžko říct, zda to bylo varování, nebo výhružka. Vzápětí se zčásti odvrátila a trochu hlasitěji zasténala.
Pod tvými doteky se jí tělo jemně chvělo, cítils, jak se uvnitř napíná a zas uvolňuje. Tohle chvění vzrostlo, jaks ji líbal na krku, cukla sebou, když jsi mezi zuby stiskl její lalůček. Nebyla jen citlivá, ale doslova přecitlivělá, takže její tělo reagovalo několikanásobně víc na podněty, co dávaly tvé rty, jazyk, zuby a v neposlední řadě i obratné prsty.
Netrvalo to dlouho a sama se proti nim začala pohybovat, stejně tak nebylo třeba příliš čekat, aby jí s jejím vlastním přičiněním vlhkost klína smáčela stehna. Patou se ti zaklesla za bok důrazněji, čímž si tě k sobě trochu víc přitáhla. Vypadalo to, že ta záhadná bariéra, která vždy bránila v tom, abys uspěl, byla pryč, zmizela.
Doopravdy?

U LOLY

"Nebolí...." zašeptala, jako by slyšela tvé myšlenky.

"Jenjsem unavená, to je všechno...." odvětila a pousmála se, na tvůj dotaz, zda máš odejít mírně nesouhlasně pokývala hlavou, polkla.

"Vpořádku. Dělej, jak myslíš. Ale tebe to bolí." oči se jí při těch slovech zvláštně projasnily. K tvému překvapení vzala do dlaní krev, co byla ztuhlá především na povrchu a gestem ti naznačila, aby ses k ní otočil. Štípání na zádech na pár okamžiků vzrostlo, pak ti po nich přeběhl mráz, co se donutil zachvět, zároveň ale i pálení. jako by tebou projel ledový oheň.
Stejně tak přejela i přes tvé slabiny a boky, pak se položila zpět na záda.

"Bude to trvat... alespoň dvě hodiny, ale... pomůže to."
Zjistils, že při pohybu nic necítíš - žádnou bolest, ale zároveň ani své tělo jako takové. Pouze jakési slabé, vzdálené brnění. I když to svádělo, neznamenalo to, že by ses mohl bůhvíjak hýbat - strupy by ti popraskaly a patrně by to, co Lola udělala, bylo tímpádem k ničemu.
Uplynulo dalších pár chvil, kdy se konečně zvedla. Šaty, nebo spíš jejich zbytky z jejího těla sklouzly na zem. Vystoupila z nich a natáhla k tobě ruku.

"Měli bychom se umýt. Nemusíš mít strach... nesmyje se. Stačí si sáhnout." pousmála se. Když jsi tak učinil, zjistils, že krev se zčásti vpila do tvého těla, a další její část vytvořila na rankách pružný, gelový povlak, na okrajích vcelku pevně přichycený ke kůži.

"Když budeš opatrný, nebudou tam žádné jizvy." dodala ještě, než jste se vydali k oněm pootevřeným dveřím, cos spatřil po té, když js sem dnes prvně vešel.

U Loly

Pochopím. Takže ten náramek jednoduše zařídí, abych nebyl při tanci a svlékání vyjevený, stydliví a ustrašený. Což všechno jsem už jenom z představy, že to budu muset dělat.
Chápavě přikývnu a vezmu si od ní další dávku mléka a dokonce celou láhev, napiji se a pak se na ní zadívám.
„Jak dlouho?“ zeptám se. „Jak dlouho tohle budu dělat? Celé mládí? Co bude pak až zestárnu? Budu si moci někdy najít partnerku?“ zeptám se a pak váhavě vstanu.
Pohlédnu na láhev a číši, ukážu na ně. „Můžu si to vzít sebou?“ zeptám se.

Cítím její pohled a její slova, která syčí jako kočka, když ví o slabině a nepřítel taky. Ovšem dlouho jí to nevydrží a zasténá. Usměju se na ní, klidně jí do očí hledím. nebojím se jí. Jizvičky mi prozradili, že syčí, ale určitou hranici popustí a někoho i dál.

Reagovala citlivěji na moje doteky, na kousnutí. Vlastně se jí kousnutí líbilo o trošku víc, jen cítím, že to ted nesmím přehnat, protože je opravdu dost citlivá. Mé prsty konají výborně svojí práci a klitoris se zvětšil vzrušením, nehledě na její klín, který krásně zvlhnul. Přitáhne si mě blíž. Blískne mi v očích, protože mi příjde, že je ted moje. V mojí moci a já mám možnost ukázat, co se v mém démonském těle skrývá.

Její ramínka šatů jsou volná a sklouzla. Pomůžu jim a odhalím tak její nadra. Pevně jedno chytno a stisknu. Na to si palcem začnu hrát s její bradavkou. Polibky postupuju ze rtů pře krček a něžně jí občas stisknu. Dávám jí najevo, jak jí chci a toužím získat její tělo. Pokračuju po klíčních kostí, kde je kůžička jemná a tenká, zkousnu do jemné bolesti, ale né moc. pokračuju k lalůčku mezi a stisknu mezi prsty její bradavku, zatímco do ní stále druhou rukou pronikám a zajíždí do ní víc a hlouběji, jak mi to jen moje ruka a její tělo dovolí. Využiji své kouzlo, mojí démonskou rychlost, a zrychlím prsty v jejím dráždění, abych jí dostal skoro k šílenství. Rty si hraji s lalůčkem a postupně se dostanu k jejímu druhému nadru, kde si začnu hrát jazýčkem. Je velmi mrštný a šikovný.

Můj úd je postavený a připravený. Je to jen chvilka, než moje prsty vystřídá můj úd. Je to rychlost, nečekám a nenechávám nikdy nikoho vychladnout. Jsem velmi dobře obdařen a zajedu do ní hluboko a to na první příraz. Je krásně vlhká a kluzká. Přitom jí znova stisknu bradavku a zlehka kousnu do bradavky.

U Loly

Zamrazilo mě v zátylku. Pocit, že mi Lola čte v hlavě jako v otevřené knize zesílil. Na druhou stranu, nebylo těžké odhadnout, nač myslím. Nebolí ji to. Je pouze unavená, správně.
Pousměju se a nikam neodcházím. Ostatně má pravdu. Mě to bolí a ne málo.

Sleduji její počínání s vlastní gelovitou krví. Zvědavě zvednu obočí, načež se k ní natočím zády. Zatnu zuby a ustojím štípání, chlad i ostré pálení. Jako kdyby mi vypalovala ledová znamení na poraněná místa. Chvilku pochybuji o blahodárném účinku. Ale jakmile zjistím, že Lolina krev vše podivně umrtvila, nic nahlas neříkám.

„ Dobře, děkuju ti.“ usměju se a opatrně se k ní znovu položím. Že by za regenerací jejího těla stála tato tekutina? Je to dost možné, pokud dokáže vyléčit i mé poranění. Mám nutkání zjisti, co je zač. Ale..chci to opravdu vědět? Vždyť na tom tolik nezáleží.

Přijmu nabízenou ruku a zvednu se. „Já se přece nebojím.“ usměju se jaksi samolibě, i tak zvědavě přejedu bříškem prstu po gelovité vrstvě. Úžasné.
Aha. Takže za dubovými dveřmi se ukrývá koupelna? V jakém stylu bude zařízená? Lola je plná překvapení.

Uznání.To slyším v jejím hlase.Usměji se.Sklouznou jí šaty.Jen letmo očima postřehnu ten pohyb.Ale můj pohled je stále do její tváře.
Je neslušné hledět jinam...a nedůstojné....to se k mé roli nehodí.Nejsem zvíře, abych tu po ní začal lézt.
okřiknu se v duchu.Třebaže to byl jen letmý pohled.Upíjím víno,poslouchám.Postupně vstřebávám informace.
Pravidla až na vyjimky určené přímo.Dobře...to půjde....padesát hostů, no to bude sto očí....v pět začátek...ve čtyři konec...dobrý čas...dva v osm..bud vystoupení a nebo obsluha....pak tanec...uvítání..jeden solo a pak půl či hodinka pauzy...hm....zatím to zní dobře....a pak k zákazníkovi opět upravený a oblečení...na speciální přání..a zde asi budou daný ty vyjímky v pravidlech..pokud budou.
dopiji víno.Třídím myšlenky, jejímu pohledu neuhýbám.Nevadí mi její pohled. Stále hledím na její tvář či do její úrovně. Veme mi číši.
" Děkuji."
odpovím s mírným mrknutím. Mohlo být náhodné, nemuselo.

Přinesla plnou číši, i láhev.
Americký striptýz, kontaktní....to zvládnu.Nevadí mi kontakt ani moje tělo.Nejsem zjizvený z válek.
nevědomky si rukou přejedu po hrudi.Nejčastěji tam měli moji příbuzný jizvy.Má je čistá,bez poskrvnky.Přišoupne ke mě nohou číši.Zadívám se na její nohu. Na čiši, na láhev.Tiše polknu.
Takto vypadá pohovor?
" A kostými? Na představení, obsluhu a pak na soukromé vystoupení...bude jednotné a nebo každý svoje? Já nějaké mám, ale nevím, zda to množství bude stačit. Nejspíš bych několikrát v týdnu přišel ve stejném."
přejdu rychle k formálním myšlenkám.Vemu číši, smočím do ní rty.Oči upřené na Lolu.

U LOLY

Usmívala se. Poslouchala tě a usmívala se. A byl to smutný, skoro až soucitný úsměv. Tiše si povzdychla, chvíli sklonila hlavu.

"Velice podmětné otázky." pokývla snad i s uznáním hlavou, opřela se pohodlněji do křesla a jednu nohu přehodila přes druhou, takže jí sukně šatů sjela po hladké kůži až k oblému boku a odhalila tak možná víc, než i samotná Evangelia chtěla. Na druhou stranu se tím nijak neznepokojovala - stalo se a brát to zpět? Nikoli...
Možná proto vždy vypadala a působila tak dokonale. Dokázala i sama před sebou zastřít něco, co nechtěla a tak neudělat nějaký neuvážený pohyb, gesto nebo grimasu, která by to prozradila. Dále pak oplývala uměním z toho udělat přednost a výhodu.

"Bohužel ti na takové nedokáži dát odpověď, i když bych si to přála. Současně je ale nechci zavrhnout úplně. Vždycky je naděje, i když zde... velice malá. Ovšem existuje." odvětila nakonec a zadívala se na tebe.

"Jistě, proto jsem to přinesla." vzala do jedné ruky číši, do druhé lahev a natáhla mléčně bílé paže směrem k tobě, zápěstím vzhůru. Mohl sis všimnout měnších jizviček nejen tam, ale i jinde na rukou. Smysly jako by na okamžik zbystřily.

"Jen ještě na moment... Pak tě nechám jít, pokud nebudeš mít něco k tomu, co ti sdělím."
Pustila oboje, kdyžs láhev i pohár držel ve svých rukou a posadila se zpět.

"Byla bych velice ráda a ocenila bych, kdybyste do toho všeho dali co nejvíc své vlastní přirozenosti a vkusu, svého já. Ovšem vše má svá pravidla, kterými se show musípro úspěch řídit. Až se je naučíte, budete mít ve všem zcela volnou ruku, já vám dané věci pak jen schválím a jsem přesvědčena, že k opaku dojde jen velmi zřídka a sice v pípadě nějakých zvlášních hostů, kdy se bude vše orientovat na jejich přání, i když nezištně." pokývla hlavou.

"Takže můžete zpočátku navrhnout, co by vám vyhovovalo, my se zčásti přizpůsobíme, ale pro úspěch se vy musíte zprvu přizpůdobit nám a pak lidem. Znám je už dost dlouho na to, abych alespoň odhadla, co chtějí a jak to chtějí. Jste tady celkem čtyři. Kapacita klubu je padesát hostů. Otevíráme v pět hodin večer a končíme ve čtyři v noci. Vystoupení nejsou nepřetržitá a budou dělena vlastněna dvě části. Prvá začíná po osmé. Tam se vystřídáte dva, další dva se budou jako pánská obsluha věnovat hostům a zároveň se tak prezentovat. Pak bude následovat menší "pauza" v podobě hudby a doplňkového erotického go-go dance - tam budete tři. Následně bude menší show v podobě uvítání a dalšího, to zde má na starosti jedna určitá osoba, která je k tomu kompetentní. O to vy se starat nemusíte. Pak bude ještě vystoupení sólo jednoho z vás podle toho, co vám bude uloženo. Pak budete mít půlhodinky pauzu, ten co bude mít poslední sólo pak hodinu. Doporučuji vám se umýt, osprchovat a upravit a pak vyčkávat na svých pokojích. Já si vás pak zavolám, když si vás někdo vyžádá, dám potřebné isntrukce a vy pak půjdete k zákazníkovi na pokoj. Zatím budete mít v kompetenci jen to, co vám uložím, každému zvlášť... což zahrnuje PROZATÍM žádné intimnější věci. Pokud byste vy sami nějak zvlášť nechtěli a u zákazníka by to nevypaalo obdobně." odmlčela se, počkala, až všechny informace vstřebáš. Zatím tě přejížděla očima, jako by snad něco hledala, nebo se snažila zachytit.

"Tvá náplň, Alexi... americký striptýz, go-go dance, pánská obsluha. Jestli mášk tomu všemu další otázky nebo ti snad něco nevyhovuje, řekni. Pokusím se vymyslet kompromis."
Jemně zahoupala špičkou nohy, co měla ve vzduchu a spíš mimoděk se rozhlédla kolem, nakonec se ale její oči ukotvily zas na tobě.

U Loly

Vzal jsem si od ní číši a láhev, kterou jsem si přitiskl k sobě, jako nějaký vzácný poklad. Povzdychnu si. „To se mi vůbec nelíbí.“ Odpovím ji na to, že můj odchod a nalezení partnerky je hodně málo pravděpodobný.
Už jsme chtěl jít když mě zarazí a vysvětlí mi jak to všechno bude fungovat.
Zaraženě poslouchám příval slov, ale chápu je. Ramena mi pod tíhou informací poklesnou. Možná mi ten náramek měl pomoci s odvahou a strachem, ale pořád se mi tenhle druh práce nelíbil. Kéž bych se tak mohl vrátit domů. Sice naše rasa pomalu vymírala, ale lepší než být v tomhle kde se budu muset předvádět jako kus masa na trhu a nemoci se ani najít partnerku, když je tu tolik lidských žen, se kterými bych mohl zplodit spoustu potomků.

Nakonec se mě zeptá jestli mi něco nevyhovuje. Zadívám se na ní. „Jen chci aby byla jedna jediná věc naprosto jasná. Neexistuje abych někdy šel... do soukromý s chlapem. Nebudu se předvádět mužům a ani s nimi provozovat něco intimního. Nikdy. Nikdy!“ řeknu důrazně, že chlapům na klíně fakt tančit nebudu.

U LOLY

Nestyděla se dát najevo, co se jí líbí, prsty ti občas zajela do dlouhých vlasů, za jejichž prameny, co si namotala na prsty občas škubla, jindy vcelku jemněji zatáhla v dalších odpovědích na tvojí péči.
Náhle však, sotvas to stihl postřehnout, se přizvedla pánví, takže jsi z ní vyklouzl, čehož využila k tomu, aby si zpola klekla a k tobě otočila zády. Odhalil se ti tak nejen pohled na žensky široké boky kontrastující s úzkým pasem, ale i oblá, plnější stehna, kulatý zadeček a především na to, co se skrývalo mezi nimi.
Opřela se pažemi a lokty o sedadlo, prohnula se o něco víc v zádech a roztáhla nohy do větší šíře, takže se narůžovělé okvětní plátky jejího ženství rozevřely docela. Ohlédla se na tebe, v očích se jí mihotala malá světélka, rty lehce pootevřené tichou, ale dostatečně vyzývající prosbou.

U LOLY

S překvapením ses dle všeho nespletl, protože... se před vámi otevřely dveře a po chvíli, co opadla hodně silná, mléčně bílá záře, co tě donutila zaclonit si oči, se ti otevřel pohled na vpodstatě prázdnou místnost šestiúhelníkového tvaru, podél níž byl ještě malý dřevěný ochoz. Napravo pak zdobený dřevěný paraván na stupínku, k němuž vedly tři menší schůdky a jehož podloží bylo potažené jemnou kožešinou, která jistě hřála do nohou a celého těla.
Vysoký strop, do půli stěn dřevěné kazety s rámy, v nichž byly vyvedené nějaké postavy v secesním stylu. To bylo vše.
Vlastně... ne tak docela. V pravé stěně asi v její polovině byly další dveře, ale poněkud nižší, hodně tmavé, jako by snad zašlé barvy. Neměly kliku.

Lola tě obešla, dlaní ti při tom přejela po rameni. Jizvičky na jejím těle byly znatelné již pouze z hodně blízkého pohledu. Usmála se na tebe, vztáhla paži a přejela ti konečky prstů přes čelo a pak k očím, které tě tak donutila zavřít. Následně palcem sklouzla přes tvé rty a pak... jako by se vytratila.

"Nech oči zavřené... A neotvírej je. Za žádnou cenu."
Hlas, co se ozýval odnikud. Její hlas. Poslechneš, nebo podlehneš pokušení a alespoň oči pootevřeš? Nebo... jen jedno?
CO by se mohlo stát...

Nestydí se dát najevo, jak se jí to líbí a já se na ní usměju. Obdařuju jí polibky na hrdlo, hrud i nadra, přitom do ní zajíždím prudce. Jak mě prudčeji zatáhne za vlasy, kousnu jí do kůže tak, abych tam nechal otisky, ale neublížil jí. Vím, že tohle na její citlivou kůži pro ted stačí. Rukama hladím její tělo, objímám jí a snažím se jí dostat co nejvíce z těch šatů. Chci se dotýkat její kůže.

Náhle zvedne pánev a já z ní vyklouznu. Nakloním hlavu nastranu, jakobych se ptal proč. Nemusí odpovídat, protože se otočí a vystrčí na mě tu svojí prdelku. Usměju se a jak se otočí, olíznu si rty. Přistoupím k ní a chytnu jí za boky. Penisem jí chvilku dráždím na okraji, abych v ní umocnil touhu po mě a pak jí pevně chytnu a na sebe silou narazím. Začnu přirážet, rychle a naplno do ní pronikám, protože ted mám lepší přístup. Tělem jí obejmu a rukou sjedu na její nadro, s kterým si hraju a stípu jí do bradavky, zatímco druhou jí sjedu na její klitoris a hraju si s ním. Mé rty jí přejíždí po šíji, zajíždí do vlasů a postupují po páteři , s občasným kousnutím plné vášně a touhy po jejím těle.

U LOLY

Opět se pousmála, tentokrát tak trochu jako matka nad svým dítětem. A tak trochu to na obdobný vztah vypadalo.

"Tohle je maličkost, dá se to samozřejmě zařídit. Mám tady pár vybraných a doporučených podniků, kde se dá sehnat velmi luxusní oblečení sloužící k takovým účelům a vybere si tam skutečně každý. Ale to jako takové nechám na tobě. Čím lépe a pohodlněji se budeš cítit, tím lépe, samozřejmě. Ale ručím za to, že snad všechny šaty od Sofie sedí jak druhá kůže a skoro o nich nebudeš ani vědět. Jestli chceš, zajistím ti auto a doprovod a můžete tam vyrazit. Lepší teď, než v týdnu, kdy bude všechno v kvapu. Ale to musíš uvážit ty sám." odvětila a pomalu vstala, jedním pohybem dlaní uhladila sukni šatů a vyčkávala na tvou odpověď.

U LOLY

Zadívala se na tebe po tvých slovech a v tom pohledu byla jistá přísnost, ale i jaksi rozverná hravost. Nakonec se vcelku srdečně a upřímně rozesmála, její smích byl čistý, jasný a zvonivý, ale ne nepříjemně, spíš naopak. A navíc... nebyl to nějaký výsměch či něco obdobného.
Nakonec se přestala smát, podepřela si bradu, nakonec ukazovákem zajela pod spodní ret. V pohledu stále jakousi radost.

"Dobře." pronesla nakonec a pousmála se. Tón hlasu byl ovšem vážný a jaksi pevný.

"Mimochodem... ještě jedna věc a tou je oblečení. Mám tady pár vybraných a doporučených podniků, kde se dá sehnat velmi luxusní oblečení sloužící k takovým účelům a vybere si tam skutečně každý. Ale to jako takové nechám na tobě. Čím lépe a pohodlněji se budeš cítit, tím lépe, samozřejmě. Ale ručím za to, že snad všechny šaty od Sofie sedí jak druhá kůže a skoro o nich nebudeš ani vědět. Jestli chceš, zajistím ti auto a doprovod a můžete tam vyrazit. Lepší teď, než v týdnu, kdy bude všechno v kvapu. Ale to musíš uvážit ty sám." odvětila a pomalu vstala, jedním pohybem dlaní uhladila sukni šatů a vyčkávala na tvou odpověď.

Usmívá se. Jsem rád.
To je dobré znamení. Moje otázky jí ještě nerozčílili. Jako moje budoucí šéfová bych jí neměl rozlobit.
Poslouchám její nabídku. Vstane, upraví se. Taky se postavím.
"Rád bych se tam podíval, kdyby to bylo možné. Něco vyděláno mám ještě z minulé práce, a jak jsem pochopil, tady se vše točí kolem peněz."
promluvím. Usměji se na ní,vděčně.

Odložím číši s vínem.
"Už další dotazy nemám. Děkuji za přijetí. A ten obchod, kdyby šel dneska, budu rád. Chci být připravený, nerad něco dělám narychlo a neuváženě."
mírně se pokloním a jsem připravený po propuštění odejít zpátky do své šatny.

U LOLY

V prvních chvílích jsi měl pocit, jako by se snažila ucuknout, snad ji to bolelo, těžko říct. Prostor zatím naplnily nejen hlasité steny, ale čím víc a déle to trvalo, tím častěji se mezi ně vloudil i výkřik či cosi jako zavrčení.
Nakonec přestala jít proti tobě a naopak se sama začala pohybovat, takže ses dostal ještě hlouběji. Klesla až na zem na lokty, netrvalo dlouho a jak tvé, tak její tělo se začalo mírně perlit potem. Těžko říct, jak dlouho to trvalo, než se narovala zcela a vlastně tak na tobě klečela, dlaně ti stáhla na zadeček a boky, abys jí pomohl při zrychlení přírazů, jak se nadzvedávala. Zaklonila se a rameny opřela o tvůj hrudník, jednu paži ti zahákla za krk a následně zvedla jak oči, tak tvář k té tvojí. Rty opět mírně pootevřené, žíznící po polibku.
Její vlhkost ti stékala do slabin, jí samotné pak na lýtka a na zem.

Čímsi to začalo připomínat jakýsi milenecký souboj, kdo déle vydrží, nebo... výzvu pro tebe, abys ukázal co všchno v tobě opravdu je?
Oboje víc jak příjemně dráždilo a lechtalo na egu a... i jinde.

U LOLY

"Nene... to je na účet podniku. Takže si peníze schovej raději na něco jiného a opravdové osobní potřeby, které nejsou současně naším zájmem. Což znamená, že zde budete mít zdarma i stravu a pití."
Vysvětlila ti stručně a krátce, přičemž pousmátí z její tváře nezmizelo.

"Dobrá tedy. Můžeš se vrátit k sobě, do patnácti minut bude řidič připravený před vchodem. Kdy budeš ty... to už je čistě ve tvé režii." kývla, učinila prosté gesto rukou, kdy zářící závěs pohasl, že zbylo jen mírné mihotání. Pak se rozešla a vyprovodila tě až ke dveřím, kde se s tebou rozloučila.

Měls čas vpodstatě na cos chtěl, ovšem tvé svědomí by asi nenechalo onoho řidiče čekat příliš dlouho a upravovat ses nijak moc nemusel - vypadals dobře i tak. Stačilo tedy zkontrolovat, zda je vše vpořádku, pro jistotu zamknout pokoj a vyrazit...

NOVÉ ZAČÁTKY

MICKA NOLTONA

aneb...

Něco končí

Už to byly asi tři roky, cos opustil školu. Doktorát tě moc nezajímal, popravdě tě už tyhle pseudo-studia nebavily a tak ses rozhodl vykročit do světa. Nohou? Vlastně ne - tys tam skočil po hlavě a o beton sis ji nerozrazil. Patřils naopak k těm šťastlivcům, kterým se tahle sebevražda otočila v život.
Kdo by tedy pak čekal, že se stane to, co se stalo?

"Micku. Jsi jedním z našich nejvýkonnějších a nejspolehlivějších pracovníků. Máš nejlepší bilanci za poslední dva roky a všechno ukazuje, že ta ještě naroste. A právě proto.... už tady pro tebe nemáme místo. Nemůžeme si tohle jako menší firma dovolit. Chápeš, chlapče? Budeš se muset poohlédnout jinde."
Zavrzání kůže - křesla, nebo tvých pěstí spolu se zaskřípěním zubů? Knedlík v krku nedovolil moc velkou výřečnost, takže jsi se nakonec vypoklonkoval s mlčením z kanceláře velkého šéfa a prskal až při balení věcí.
Ten pravý vztek místo tiše bublajícího vzdoru přišel až o několik hodin později. O dalších pár ses už motal smradlavou, zastrčenou uličkou někde v pajzlu městečka s napůl prázdnou flaškou zvětralého piva. Nesls ji ale hrdě... dokud jsi nezakopl o popelnici.

Něco začíná

Od toho všeho uplynulo už pár měsíců, nyní jsi byl někdo jiný. S vlastní kanceláří, vlastní sekretářkou a momentálně... úplně na mizině. Když přišla ONA...
Zprvu to možná vypadalo jak přeslazené, lákavé sliby, ale... cos mohl ztratit? Nikdo jiný neměl zájem a tady na tom projektu jsi mohl ukázat, co v tobě je a že ten starý dobrý Nolton ještě všem nakope zadek.
A jak sis usmyslel, taks i udělal. A dobřes udělal...

SOUČASNOST

Volala Lola. Potřebovala tě jako doprovod k výběru nějakého dobrého a reprezentativního odění, co by nebylo tak okatě vulgární jako ve většině konkurenčních klubů, ale zároveň přitažlivé a sexy. Paradoxy mohly být těžkým oříškem, ale čím byl ten tvrdší - tím víc jsi se pro něj nadchnul. Taková už byla tvoje povaha, kterou se Evangelii povedlo znovu vzkřísit a přidat jí ještě kapku jiskřivé dravosti.

Tak, do práce...

Lola mě zarazí,vysvětlí mi zdarma pití i jídlo,stejně jako oblečení.Přikývnu na souhlas.
"Děkuji.Jste laskavá."
a přikývnu hlavou na časový limit. Doprovodí mě ke dveřím.Ještě jednou se otočím.
" Ještě jednou děkuji za přijetí a bude mi potěšením pro vás pracovat."
na to galantně vemu její ruku, jako pravý šlechtic jí na ní náznakem políbím.Na to se pokloním a odejdu z její šatny do své.

V šatně se upravím, srovnám košili i kabátec, schovám přitom náramek od Loly. Ještě jednou si pročeši vlasy.Upravím si neposlušný prameny.Vytáhnu malou hůlku, která mi dodává více aristokratický vzhled. Na její kouly je kříž.Vydám se k autu, mělo by to tam už dávno být.

ze začátku mi příjde, že se mnou bojuje, jakoby se jí to nelíbílo, ale nejspíš je to boj sama se sebou. Chytnu jí pořádně za nadro a přitáhnu, takže nemá šanci se dostat. pak rukou sjedu na její bok a přirážím si jí sám na sebe, dokud nepovoleví a nezačne spolupracovat.

Po nějaké době, těžko říct, ale pot se rýsuje na mé kůži i na její, se zahákne za můj krk a žádá si polibek. Více si jí na sebe přitáhnu a v sedě zády k sobě jí líbám. Hraju si s jejím klitorisem, podbřišem i hrudníkem. Hladím jí a po polibku jí líbám na krček. přitom však ani jednou nepolevím v tom, jak do ní zajíždím a zrychluju. Její klín je vlhký a já to cítím, ale kašlu na to. Jsi úžasná..žádná žena ještě takto dlouho nevydržela...ale ty nejsi žena..ty nemůžeš být žena. zlehka jí přejedu nehty po pobřišku.

Skloním se k jejímu oušku a olíznu ho, než se do něj krátce zakousnu. " Pevně se chytni." a nohy jí dám tak, aby se o moje mohla zaháknout, přitom si kleknu. Přitom jí rukama chytnu za boky a přidržují jí, dokud se sama pořádně nechytí. Vyzvednu jí tím, jak se postavím na nohy. Její vlastní váha jí na mě naplno narazí a já do ní zajedu. přejdu s ní ke stěně a využiji gravitaci, abych do ní pronikal ještě hlouběji. Ona se může chytit stěny a nebo se mě držet. pokračuju a využívám svojí démoní sílu a rychlost. Chci jí ukázat, že jsem ten nejlepší a dokáži to, co jiný ne.

POZLACENÉ BYTÍ

NICOLASE

aneb...

Když není kocour doma, myši mají pré

Nejenže jste bydleli sami, bez rodičů, ale ti navíc odcestovali asi na měsíc za "obchodem" někam na tichomořské ostrovy. Po zmiňované době přišla zapečetěná obálka, že se onen obchod protáhne na čtyři. Polovina té lhůty uplynula, druhá ještě zbývala.
Tak... co s ní?

"Dane!"
dupání ze schodů.

"No tak, Dane!"
rozverný štěkot psa, nesouhlasné zasyčení kočky.

Do kuchyně se vzápětí přiřítil Erik, zpola se sklouznul v ponožkách po hladké podlaze plovoucí podlahy a jen tak tak zabrzdil u rohu stolu.
Asi po bradu dlouhé, kaštanově hnědé vlasy, na slunci s odlesky do zrzava, oříškově hnědé oči, postava někde mezi chlapeckou a mužskou. Často si vás s údivem nejen ve škole prohlíželi, když jste řekli, že jste bratři a shoda příjmení není náhodná. Vskutku jste si podobní nebyli - ani v obličeji. Dřív jste občas pokoušeli vypátrat, kdo z vás je adoptovaný, teď jste se tomu spíš už smáli.
Dan protřepl noviny, odložil šálek s kávou a teprve až když dočetl jeden z článků a listy složil stranou, upravil si kravatu na obleku, věnoval prostřednímu sourozenci pozornost.
Kratší, na patku sčesané, jak noc černé, hladké vlasy, mužnější postava, hlubší hlas a modré oči doplněné slušivým oblekem často v černé či modré barvě. Váš už vskutku dospělý bratr Daniel. Podle všeho mířil na nějakou praxi, nebo důležitou schůzku.

"Tak? Kvůli čemu tady hulákáš na všechny strany? Ty zvířata z tebe jednou dostanou infarkt a já hned po nich." krátce sklouzl očima k tobě, ale pak se zas zadíval na Erika. Tomu nadšení trochu zmizelo z tváře.

"No... napadlo mě, jestli bys měl čas... Dneska má být hezky, tak že bysme pozvali pár kamarádů na party. Dlouho jsi na žádné s námi nebyl, pořád máš jenom školu, a tak..."

"A tak bych mohl vzít auto a všechny sem dovézt, co?" povzdychl si Daniel, ještě usrkl kávy, zbytek vylil do odpadu, vzal elegantní kožený kufřík, ale mezi dveřmi kuchyně se zastavil.

"Uvidíme. Pokusím se, aby se to neprotáhlo a nic dalšího do toho nevlezlo." usmál se nakonec, ještě se natáhl a mírně Erikovi rozcuchal vlasy. Ten se mírně zamračil a hned si je uhladil rukama zpátky. Neměl tohle rád - a Dan to samozřejmě věděl. Tobě kývl bradou.

"Tak se mějte, budoucí veterinární zřízenci." zasmál se, dveře se za ním zavřely a rozhostilo se ticho. Erik se mírně ušklíbl, pak zadíval na tebe.

"Co ty si o tom myslíš? A koho budeš chtít pozvat... napadlo mě, že bysme se pak mohli sebrat a vyrazit pak večer někam mimo. Půjdeš s námi?" nadhodil, když se ozvalu jemné písknutí schránky. Tvůj bratr okamžitě zbystřil, zvedl dlaň na znamení, ať počkáš a rozběhl se na chodbu, vzápětí i s dopisem zpátky.

"Píše Kim!" zamával obálkou vítězně ve vzduchu a usmál se.
Zatímco Danielovo chování tak nějak odpovídalo jeho věku a studiím, Erik se občas choval, jako by byl ještě o pět let mladší jak ty sám.

U Loly

Zase se smála, kdo ví co ji tak pobavilo, ale s mou podmínkou souhlasila. Žádní muži. Trochu jsem se uvolnil. Otočím se, že už půjdu, ale znovu mě zastavila.
Podívám se na ní, takže potřebuji oblečení, podívám se dolů na svoje, nevím co na něm bylo špatného, ale když říkala, že musím mít jiné... a prej mi bude pohodlné.
Povzdychnu si. „Tak dobře. Když to musí být. No aspoň se trochu podívám po venku.“ Řeknu a přehmátnu, abych si lépe uchytil láhev a číši.

„Tak klidně hned. Než ten doprovod přijde počkám ve svém pokoji. Dobře?“ zeptám se jestli s tím souhlasí a pozvednu na ní tázavě obočí.

U LOLY

Polibek ti opětovala víc jak ochotně, její rty se skoro hltavě vpíjely do tvých. Prohnula se v zádech, takže se zadečkem ještě víc natlačila do tvých slabin.
Po tvém kousnutí se jí tělo zachvělo, zadívala se na tebe a na tvá slova přikývla, vzápětí se tě až překvapivě pevně zachytila nohama a nechala tě, ať se i s ní zvedneš. Když ti zas sklouzla až do slabin, napůl vykřikla, napůl hlasitě zasténala a jaks začal přirážet, zalapala po dechu a zvrátila hlavu dozadu.
V prvních chvílích se držela zdi, ve které zůstaly rýhy od jejích nehtů, pak se ale chytila nohama pevněji a jelikož ty jsi měl ruce zaměstnané, sama se začala dráždit. Mezi palec a ukazovák jedné ruky uchopila naběhlou bradavku, druhou několik okamžiků tiskla a masírovala druhé ňadro, pak jí ale sjela přes bříško ke klínu a ještě níž.
Jenže to nebylo všechno. Společně se svým klitorisem občas zajela ještě níž k tvému mužství. Snad abys nepřišel zkrátka?
Z jejích prstů jako by vycházely jemné, příjemné vibrace, co jen stupňovaly víc jak příjemné pocity. Nejen její, ale i ty tvoje.

"No tak...." vydechla rozechvěle, "Co ještě umíš...?" zčásti zasténala a krátce se na tebe pootočila.

U LOLY

"Dobrá tedy. Můžeš se vrátit k sobě, do patnácti minut bude řidič připravený před vchodem. Kdy budeš ty... to už je čistě ve tvé režii." kývla, učinila prosté gesto rukou, kdy zářící závěs pohasl, že zbylo jen mírné mihotání.

"Jinak... je to na účet podniku. Takže si peníze schovávej raději na něco jiného a opravdové osobní potřeby, které nejsou současně naším zájmem. Což znamená, že zde budete mít zdarma i stravu a pití."
Vysvětlila ti stručně a krátce, přičemž pousmátí z její tváře nezmizelo. Pak se rozešla a vyprovodila tě až ke dveřím, kde se s tebou rozloučila.

Měls čas vpodstatě na cos chtěl, ovšem tvé svědomí by asi nenechalo onoho řidiče čekat příliš dlouho a upravovat ses nijak moc nemusel - vypadals dobře i tak. Stačilo tedy zkontrolovat, zda je vše vpořádku, pro jistotu zamknout pokoj a vyrazit...

MĚSTO

Před klubem čekalo luxusní, ovšem ne nijak pozornost zbytečně budící auto, které samozřejmě nepostrádalo šoféra v elegantní uniformě tmavé barvy s tak typickou čepicí. Pokývl hlavou na pozdrav, otevřel dveře, zas je zavřel a sám nasedl.

"Slečna Lola se vyzná, pane. Nejsou třeba žádné obavy a madam Sofie je velice spolehlivá. Kdyby vám náhodou padl do oka kus, co by někde jakkoli neseděl, je možno jej ihned upravit přesně na vaši míru. Tak tedy pojedeme." upozornil ještě a vůz se s jemným, skoro neznatelným zhoupnutím rozjel do ulic...

Madam Sofie

AVAR

Obchod zmiňované madame Sofie se nacházel v pevné, kamenné budově, která dle stylu architektury mnohé pamatovala, ale fasáda byla udržovaná velice pečlivě, i když pohled, co se před tebou otevřel vzápětí, i tak vyrážel dech a rozhodně se nedal čekat.
Prostorná hala, pozlacený, bohatý lustr, antické sloupoví a několik pater po obou stranách hlavní chodby. A tam... obchody s oblečením.
Díky celoproskleným prostorám bylo vidět již odspoda, co kde lze najít. Jen vpravo byly obleky pro muže a vlevo pro ženy.
Řidič šel s tebou, načež ti dal volnou ruku ale upozornil, že za půl hodiny by měl dorazit tvůj poradce ohledně oblečení, kdyby sis náhodou nevěděl rady a hlavně... tady bys možná i zabloudil.

Madam Sofie

ALEXANDR

Obchod zmiňované madame Sofie se nacházel v pevné, kamenné budově, která dle stylu architektury mnohé pamatovala, ale fasáda byla udržovaná velice pečlivě, i když pohled, co se před tebou otevřel vzápětí, i tak vyrážel dech a rozhodně se nedal čekat.
Prostorná hala, pozlacený, bohatý lustr, antické sloupoví a několik pater po obou stranách hlavní chodby. A tam... obchody s oblečením.
Díky celoproskleným prostorám bylo vidět již odspoda, co kde lze najít. Jen vpravo byly obleky pro muže a vlevo pro ženy.
Řidič šel s tebou, načež tě informoval, že by do pár minut měl dorazit tvůj poradce, kdyby sis náhodou nevěděl rady s oblečením a hlavně tím, kam jít. Bylo to tady opravdu rozlehlé a zboží všude plno, těžko bys prošel byť polovinu toho všeho za celý den, natož za pár hodin a ještě si vybral něco vhodného.
Nezbývalo tedy, než čekat, ale netrvalo to naštěstí dlouho. Objevil se mladý muž, od pohledu mu mohlo být tak 25 let, možná sušší, intelektuál. Na sobě měl volnější, u kroku rozepnutou košili, přes ní jednoduché rozepnuté černé sako, v ruce pak aktovku z kůže. Stačilo by se ale podívat lépe a ono intelektuálství by jaksi přestalo "sedět" - nejen kvůli naušnici ve tvaru andělského křídla, co měl nahoře v ušním boltci, takže ta byla víc jak dobře viditelná.

U Loly

Oslepeně zamrkám. Zorničky si přivyknout změně světla, i když netuším, kde se tu tolik kontrastů bere. Pátravě přejedu místnost pohledem. Prakticky tu není nic, co by mě velmi zaujalo. Prohlédnu si výzdobu a marně hledám vanu, kádi, či něco podobného. Možná bude něco ukryto za paravánem? A nebo…zahledím se na dveře bez kliky.

Nenechavé otázky zůstanou nevysloveny. Mou pozornost upoutá Lola, vypadá mnohem lépe. Oplatím jí úsměv, načež pod jejím pohlazením zavřu oči. Nevím, jestli se mi to zdá, ale s náhlou tmou, jako kdyby se rozplynula v prostoru i samotná Lola.
Přesto zaslechnu její hlas. A i když mám sluch citlivý, nedokážu určit, kde v místnosti se nachází. Nechat oči zavřené? …Proč? Zhluboka se nadechnu a zůstávám stát ve vlastní tmě. Raději oči neotevírám. Nestojím o další oslepení prudkým světlem. Zvědavost je sice potvora, ale já bych tu rád vydržel.

"Lolo?" zeptám se po chvíli.

U LOLY

Odpovědí ti bylo ticho, možná střípek podivně duté ozvěny tvého hlasu, ale jinak nic. Pocítils jemný chlad, co hladil po kůži a pak, jako by se do ní vpil a splynul s jejím teplem. Chvíli se nic nedělo, ale vzápětí jsi na tváři pocítil lehoulinký závan... Vzápětí ses musel opravit - bylo to, jako by ti někdo jemně dýchl na tvář, pak se něco, podobné pírkům, dotklo tvých ramen.

"Neotvírej...." ozvalo se ti v mysli jako tichý šepot několika hlásků s téměř něžnou ozvěnou.

"Nechci ti ublížit...."
Skoro neznatelný dotek rtů na čele, pak i tvých vlastních, co jemně, příjemně pálil na kůži ještě několik chvil po té, co se zas mírně odtáhla. Doteky peříček na ramenou jsi však cítil stále. Kdybys tam však sáhl.... dotkl by ses pouze sám sebe.
Náhle se všechno vzdálilo a to tě donutilo pomalu pozvednout víčka. Oči ještě částečně zasáhlo mizející bílé světlo, ale to jako by se vtáhlo někam pryč a opět zbyla ona místnost, kam tě Lola zavedla.
K svému překvapení jsi měl na sobě lehký, černý lesklý župan dlouhý až po kotníky, zatímco ona bělostně čistý sahající pod stehna. Pousmála se a pokynula ti rukou směrem zpět do kanceláře.
Cítil ses zvláštně odpočatý a čistý. Ovšem nejen tělesně. Co se tam dělo?

"Smím ti nabídnout něco k pití?" otázala se, pak opatrně protáhla kolem tebe.
Po tvé odpovědi, ať už byla jakákoli, se vytratila, ale po chvíli opět objevila. Nenesla však pouze číše, ale i krabičku, která se pohodlně vešla do jejích dvou dlaní, které k tobě v příštím okamžiku natáhla.

"Něco pro tebe mám..." zašeptala tajemně, skoro až napůl smyslně, přitom s dětskou hravostí v očích vyčkávala, až onu krabičku otevřeš.
Když se tak stalo, objevil se před tvýma očima náramek se vsazeným jasně zeleným kamenem, co přecházel až do modorzelena, místy naopak do žluta.
Byl zasazený v měkké, černé kůži, co se snadno přizpůsobila paži - dal se uvázat buď pod ramenem, nebo jako klasický náramek na zápěstí.

"Smím?" otázala se s pousmátím, když dolila do číší, pak se po tvém souhlasu natáhla, vzala náramek, vyhrnula ti rukáv až nad rameno a... uvázala ho nahoru na paži. V příštím okamžiku jako bys o něm nevěděl, musel ses toho místa dotknout, aby ses přesvědčil, že tam skutečně je a nezmizel. Dokonale k tobě přilnul.
Podala ti číši, pokud jsi chtěl a pozvedla obočí.

"Takže... Co bys chtěl naoplátku, na příští den..? Řekni si o cokoli. Opravdu o cokoli. Tady není nic nemožné."
Vybídla tě s pousmátím, ale oči měla pozorující a jaksi vážné, i když ne tvrdé.
Naoplátku? Na příští den? Nedostals už toho... vcelku dost tento večer?

Moc se jí líbí kousnutí a pevně se mě drží, až neskutečně. Jak do ní hluboko zajedu, hlasitě zasténá a mě to znova zvedne sebevědomí. Líbí se mi její hlasité sténání a výkřiky slasti. Co víc si můžu vůbec přát.

Chvili se opírá o zed, ale pak se začne sama dráždit a pomáhá mi. Usměju se a jak sjede na můj kořen penisu, zatímco do ní pronikám, cítím, jak její prsty vrní a dráždí. Něžně jí kousnu do ucha a pak jí políbím zezadu na šíjí.

Její výzva na mě a krátký pohled se setká s mým. " Moc rád..ti to ukážu." odpovím a krátce zasténám, jak do ní zajedu. Drží se pevně nohama a tak jí podepřu jen jednou rukou na hrudní kosti, která je silná a tím jí maličko i přidusím. Hraju si prsty s jejími nadry tak, jak na ně došáhnu a ještě líp si jí na sebe usadím. Jak tak učiním, přirazím do ní tak, jak to umím asi jen já a narazím na zvláštní místečko, které je v každé ženě a někteří lidí mu říkají bod G. Narazím a dráždím toto místečko, z kterého ženy blázní. Druhou rukou jí hladím po těle, a líbám.

Po chvili změním polohu a silou si jí otočím čelem proti sobě , pánev podsednu tak, abych do ní mohl a rukou zajedu do ní, chci jí dráždit na tom citlivém místečku. S Lolou začnu postupně střídat polohy z kamasutry. (Omlouvám se, ale kamasutru jsem viděla jen jednou a moc si ty polohy nepamatuju

Do města - obchoďák


Kývnu na Lolu, že mi je to jasné a trochu se ji ukloním předtím než se vytratím do svého pokoje, kde jsem položil na stůl láhev s mlékem, kterou jsem od Loly dostal a s chutí se znovu napil, než jsem se nakonec rozhodl jít se rychle osprchovat a tak se připravit na cestu do města. Zamračeně jsem si chvíli měřil džíny, pořád to byl pro mě nezvyk, ale nakonec jsem si je oblékl spolu s tmavě modrou košilí a byl jsem v podstatě připravený. Jen bych málem odešel bez bot.

Nakonec jsem dolů sešel tak akorát a nastoupil do auta, cítil jsem se v té ocelové bestii nesvůj, ale nakonec jsem se zabavil vystrkováním hlavy z okýnka a prohlížením si okolí.
Obchoďák mě překvapil, nenapadlo by mě, že trh by se dal takhle vložit do jedné budovy. A také to tu bylo mnohem hezčí. Dovedli mě až k obchodu s oblečením, zůstal jsem před výlohou bezradně stát. Já se opravdu nikdy nezabýval tím co mám na sobě, tady v tomhle světě si zase na vzhledu strašně zakládají.
Jak jsem měl vědět co lidem bude připadat luxusní a tak jsem se posadil, nakonec jsem musel natáhnout nohy před sebe, protože na to abych je skrčil pod sebe byli ty židle příliš nízko.
Čekal jsem a prohlížel si procházející lidi, převážně ženy, už to bylo vážně roky co jsem naposledy viděl lidskou ženu. I když už to nebyla moje věc. Zajímalo by mě kam se vlastně všichni lidé z mého světa poděli. Tady jich bylo tolik... možná odešli sem. Třeba.

Pak si všimnu toho muže, nepřipadal mi zrovna jako někdo kdo by mi dokázal poradit co nakoupit na sebe. V podstatě vypadal stejně lajdácky jako já, snad kromě toho saka.
Ale překvapí mě ta náušnice v uchu. Polekaně vyskočím na nohy. Náušnice v uchu?! Začínal jsem mít opravdu velké obavy, že mi Lola snad poslala na pomoc Sodomitu!

To, co následuje…nemám pro to přesná slova. Bylo těžké a zároveň jednoduché nechat oči poslušně zavřené. Cítil jsme cizí přítomnost, však zároveň jsem se i…bál, svým způsobem. Nebyl jsem si jist, zda chci spatřit, co se děje. Na ramenou mě šimrala ptačí pírka. Nevšiml jsme si, že by tu Lola měla zvířata. Podvědomě tuším, že to s tím nebude mít příliš společného.

Do hlavy se mi vtěsnaly neznámé hlásky. Nepůsobily jednoznačně děsivě. Spíše to bylo nepříjemně nezvyklé. Nečekané otření rtů vpalujících se do kůže. Zvláštní. Skoro se mi z toho motá hlava. Neztratil jsem náhodou příliš krve? Hloupost. Možná bych se neměl snažit vypátrat, oč tu běží. Možná bych se měl podvolit a čekat…

Vše pozvolna ustane. Neodolám a otevřu oči. Pozvednu paži k zaclonění, ale není tolik třeba. Černá hebká látka sklouzne po pokožce a já si uvědomím, že mám na sobě župan. Zmateně promnu látku mezi prsty a zahledím se na Lolu v bílém slušivém župánku. Roztržitě cuknu koutky. Ne, nebudu se ptát…prozatím ne.

S čerstvou myslí, odpočatými svaly, se vrátím do kanceláře. Pohlédnu na Lolu. Jazykem si přejedu po vysušeném rtu. „Vodu.“ řeknu, co bych si dal. Stále se držím při zemi v určitých ohledech. Když už jsme se na ulici dostal k pančovaný kořalce, byl to vrchol blaha.
Než se Lola vrátí, opřu se o psací stůl, ale hned se od něj zase odrazím. Obdařím ji milým úsměvem a zvědavě kouknu na krabičku. „Pro mě?“ zeptám se kapku nevěřícně. Přesto jsem nadšený jako malé dítě. Dárek. Určený mně. Otevřu krabičku a zadívám se na pěkný kámen v kůži. Myslím, že se ke mně bude hodit. Vůbec mě nenapadne se ptát, zda nemá nějaké účinky.

Přikývnu a sleduji, jak mi připíná náramek na holou paži. Vyjímá se tam hezky. Za pár okamžiků zkontroluju, zda mi neupadl, je podivně přilnavý. Alespoň nebude vadit.
Vezmu si číši s vodou. Trochu zaskočeně polknu. Skloním nepatrně hlavu. Mezi obočím se objeví vráska zamyšlení. „Já…upřímně nevím, co bych měl chtít.“ zavrtím hlavou a opatrně pohlédnu na Lolu. Mám pohodlné místo na spaní, chutné teplé jídlo. I Bastovi se tu líbí. Co víc, bych mohl žádat. Navíc…dnes jsem si vzal…opravdu vysokou odměnu sám.
„Jsem spokojený. Opravdu.“ pousměju se.

Nákup

Vystoupím z klubu,auto už čeká.Podívám se na řidiče.Vystoupí,otevře dveře. Nasednu.Jen přikývnu na jeho slova.Nechám se odvézt k obchodu.

Auto zastaví.Vystoupím.Před sebou mám budovu staršího data.
Vypadá to dobře.Měla pravdu.Tady si určitě něco najdu.
Vstoupím do budovy. Stále mám na sobě košili s kabátcem a kalhoty, jako jsem měl u Loly.Jen hůl mám navíc, s mosaznou koulí nahoře s vyrytým křížem. Řidič jde se mnou.Upozorní mě na mého poradce.Opět přikývnu.
" Děkuji.Zatím se tu porozhlídnu."
Chvili si prohlížím vnitřek budovy.
Vypadá to tu prostorně,luxusně.Jako moje šatna.Tady na to bych nejspíš neměl.Ale zato tu najdu to nejlepší pro moje vystoupení.Musím dobře hrát roly.Za ztížených podmínek, ale já to zvládnu.A jestli splní i mé přání.
Usměji se s mírným nádechem. Mé tělo se zachvěje nad tou představou.Rukou si upravím vlasy, zaženu myšlenky.
" Jdeme nakupovat."
oznámím řidiči. Zahnu do prava, do pánského oddělení.Zamířím k sakům. Pozměněný komplet, moderní role. Ale jako vždy upravený, vznešený. Takové oblečení potřebuji.

Titul doktoranda v háji a kdyby jenom to

Těžko říct, proč jsem si zas vzpomněl na to, co se událo před několika... čeho vlastně? Náladu mi to nezvedlo, ale ani naopak, jenom jsem se ironicky ušklíbl a poznamenal něco ne moc slušnýho na adresu svého tehdejšího šéfíka.
Moje obvyklá snídaně se skládala z výtisku denních novin a silnýho kafe s logrem. Byly časy, kdy jako zákusek sloužila cigareta, ale to už je tak nějak pryč. Vyměnil jsem tabák za něco jinačího, čím si huntuju tělo - a sice bouldering. Svědomitě jsem tak razil heslo: Sportem k trvalé invaliditě.

Rychle jsem do sebe hodil zbytek toho hnusu, kterýmu s velkou dobrou vůlí říkali kafe, podíval se na hodinky, dopnul trochu nedbale košili a přehodil přes ramena sako. Tenhle druh elegance znáte, nebo ne?
Na nos brýle, ještě kontrola "šťastného křidýlka", co se mi uhnízdilo na uchu, do ruky tašku a mohl jsem vyrazit.
Cesta trochu neočekávaně změnila směr, když mi zavolala šéfová. Jen jsem to potvrdil a otočil krok o 180 stupňů, k Madame Sofii. Ano, hádáte správně - šel jsem pěšky, jelikož mi auto už nějaký pátek stálo před barákem a já se nějak neměl k nový technický kontrole. Jak ta lenost občas prospívá je až k neuvěření, co?

Toho chlapíka jsem poznal hned, Lolin vkus se mi dostal pod kůži vcelku rychle. Přejel jsem ho očima a pak rozešel blíž k němu, obratně se propletl mezi těmi všemi nákupčími. Když jsem se dostal na místo, už neseděl, ale stál.

"Zdravím, Mick Nolton. Mám se vám postarat o nějaký to oblečení pro show, tak bysme neměli moc stát a radši dělat, nebo to do rána nestihneme." kývl jsem bradou a natáhl k němu ruku. O podobných mužích kolovaly různé zkazky - ne, nebál jsem se, že bych se mohl "nakazit" podáním ruky, jako dodneška někteří. A vlastně mi do toho co dělají a jakou mají orientaci nic není. Dokud mě s tím neobtěžujou, ať si dělají, jak a do koho je jim libo.

Ještě jednou jsem si ho přeměřil, abych odhadnul jeho velikost. To bude dost oříšek a jen tak něco neseženem. Bože, jak já "miluju" svojí práci...

Madam Sofie

Muž na mě promluví, zamračeně si ho změřím a pak pohlédnu na jeho nabídnutou ruku, chvíli jsem zvažoval, že ji nepřijmu, ale nakonec jsem ji neochotně rychle stiskl a zase rukou ucukl. „Alexandr.“ Představím se a pečlivě si otírám ruku do kalhoty. Nevím jak si s takovým mužem poradit. U nás jestli měli muži raději zase muže, tak to nedávali nijak najevo a tak se o to nikdo nestaral. A tady se většinou nikdo se svou orientací netajil. Divný.
„Ale zapomeň, že by jsi mi pomáhal při převlékání. Nechápu na co Lola myslela, když mi na pomoc poslala Sodomitu.“ Povzdychnu si a otočím se k obchodu.

„Ale co se dá dělat. Musíš mi fakt poradit. Protože nemám tušení co by se hodilo. Já se nikdy o oblečení nezajímal.“ Prohlédnu si výlohy.
„Ale řeknu vám to rovnou. Nechci nic co by mě svíralo nebo škrtilo. Mám rád volnost.“ Ohlédnu se po hezké ženě co prošla kolem. Tahle hezky voněla. To ty dámské parfémy, některé byli vážně příjemné.
Znovu se zaměřím na obchod. „Takové zbytečnosti. Stejně na mě nevydrží dlouho. A rozhodně nemám v plánu to nosit i mimo práci.“ Nehodlal jsem připustit, aby se mi to třeba jen trochu začalo líbit.
„Tak jdeme, ať to mám za sebou.“ vydám se do obchodu, ale když vejdu zarazím se a rozhlédnu se. Nemám tušení kde bych měl začít, mlčky pohlédnu na Noltona a čekám kam mě odvede.

Kam ten svět a moje práce spěje...

"Přičemže?" zvednu obočí, vzápětí se ušklíbnu.

"Zas tak skvěle, abych měl byť nutkání nevypadáš. Ale z toho si nic nedělej, to žádnej chlap." mírně nesouhlasně pokývu hlavou nad hloupostí některých jedinců, nebo nad jejich případným sebevědomím, který bylo asi tak falešný, jako diamant z cukrkandlu.

"Tak... najednou se ti údajný sodomita hodí? Bohužel musim, to máš pravdu. Ale jinak jsem na návrháře nestudoval. Jenom se vyznám v byznysu, tohle je práce pro poslíčka a ne manažera." poznamenám spíš mimoděk, pokrčím rameny. Nejsem z nastalé situace o nic nadšenější jak on a možná prospěje, když si to uvědomí.

"Moje slova." trochu se pousměju na to poslední, co řekl - konečně rozumná řeč.

"Tudy." zatáhnu ho za rukáv a zamířím hlouběji do toho skleníku, co si říkal obchod. Podobný instituce jsem vážně neměl rád, nazývejte si to třeba fóbií, ale rádoby módní krámky a značky - vlezte mi na záda. V butiku člověk kolikrát sežene lepší za mnohem míň peněz. jen to chce ochotu prohrabávat se a hledat, někdy i vcelku delší dobu.

Nakonec vlezeme do prostornějšího obchodu v prvým patře, patřily sem věci jako volnější plátěný košile ovšem s hedvábným vláknem, takže se matně leskly, některé byly i mírně poloprůhledné, jiné zas silnější, další měly i krajky a krejzlíky, s knoflíkama nebo bez, některé se zavazováním. Dokonce tam bylo i něco na styl bolerka kříženého s frakem - ve předu někam pod prsa, vzadu protáhlé do známého šosu.

"První bych se kouknul nebo zeptal, co tu maj nebo nemaj v tvojí velikosti. To bude totiž asi náš největší problém. Klidně se zatím pokoukni, co by ti nějak padlo do oka, já ti řeknu, co by se pak hodilo a nějakým kompromisem to snad skloubíme dohromady." poškrábu se ve vlasech. Pak se vydám k mladé slečně, co stála za pokladnou.
Štíhlejší, se skoro dětským obličejem, štíhlejší postavou v bílé, mírně průsvitné blůzce a černé sukni s vysokým pasem nad kolena.
Nemusel jsem se přetvařovat - pohled na ni by vykouzlil úsměv na tváři asi i tomu největšímu mrzoutovi a možná by svedla změnit orientaci těch několika procent planety na opačnou. Stačila chvíle a věděl jsem to, co jsem vědět potřeboval a navíc skončil i s telefonním číslem napsaným v dlani.

"Takže... máš něco?" povytáhnu obočí, když dojdu zpátky k Alexovi.

Madam Sofie

Zamračeně se na něj zadívám. „Ty nejsi na chlapy? Myslel jsem, že tady všichni muži, co mají náušnice se k tomu hlásí.“ Poznamenám s pokrčením ramen.
Když si nevím rady, vrátí mi to, to mě donutí se pousmát. „Nemám žádný vkus na oblékání. Kdyby mi to bylo pohodlné, byl bych klidně spokojený i v pytli od brambor. Jenže to by se asi nelíbilo v práci.“ Promnu si čelo. Přemýšlel jsem a snažil se vzpomenout co znamená slovo manažer. Chvíli to trvalo, ale pak jsem si vzpomněl. „A čeho jsi manažer?“ zeptám se a následuji ho.

Odvedl mě do obchodu, kde bylo oblečení, tedy většina toho co obvykle nosím. I když na ty s krajkami a na ty co se leskly jsem se díval dost s nelibostí. Kdo tohle nosí? Promnu mezi prsty tu lesklou a zavrtím hlavou. Divný svět. A ty průhledné? To rovnou by mohli chodit bez košile.
„Dobře.“ Řeknu a nechám ho ať se jde domluvit s prodavačkou zatím co já si prohlížel košile.
Líbili se mi košile se zavazováním, byli jako ty u nás doma, jen kvalitnější a z příjemnější látky.
Jednu jsem vytáhl a prohlédl si ji, asi bych ale měl zkusit i něco nového, měl bych si zvykat... neměl bych se držet toho co znám z domova. Nakonec... tady zůstanu asi už po zbytek života. Měl bych si zvykat.
Vytáhnu tedy i jednu z těch lesklých. Když se ke mě Nolton vrátil, otočil jsem se k němu a ukázal mu košili se zavazováním a jednu z těch co se leskly.
„Tyhle by mohli být fajn.“ poznamenám a ohlédnu se ke stojanu. „Prozraď mi... proč si někdo kupuje průhledné košile? To rovnou může přece chodit bez ní, když chce ukazovat hrudník.“ Chci znát odpověď.
Vzpomněl jsem si na filmy, kdy nosili muži, klidně i jen síťované tričko, což bylo horší než tohle, ale myslel jsem si, že to prostě patří k jejich stylu, že tak prezentují svou drsnější hudbu. Jenže teď jsem zjistil, že se to nosí asi i jen tak ven.

Možná to přecejenom půjde

Prohlédnu si obě košile, stejně tak vezmu do ruky jejich cípy a přejedu po nich. Látka klouže a jemně šustí.

"Chmmmm...."
Momentálně musím vypnout tu půlku mozku, která velí, že jsou tohle snobský hlouposti, nevíc pohodlný minimálně - jinak bysme se nikam nedostali. Maximálně tak do butiku a to by mě Lola asi moc nepochválila.

"Vem si obě. Ta se zavazováním se neztratí a ta druhá je na vystoupení víc vhodná, bude... pěkně vypadat pod světlem." chvíli trvalo, než ze mě vypadla ta druhá část. Vážně na podobný nejsem stavěný.

"Mají míň látky, jsou vzdušnější, prodyšnější, lehčí.... ale co se týče zaměření pro kluby a další.. jednoduše víc drážděj. Něco je vidět, ale zas ne úplně a to ještě víc svádí a nutí k tomu to sundat. Mě osobně.... převedu to na ženu, pokud dovolíš... víc přitahuje ta, co má na sobě byť i jenom minimalistický prádlo, než ta, co je nahá úplně. Na obdobným principu fungují i tyhle věci." pokrčím zlehka rameny. Alespoň z mojeho pohledu. Oblečená část ještě zvýrazní tu odhalenou a v případě minimálního odění je to jak časovaná bomba v dárkovým balení.

"Tak.... ještě něco? Co třeba černou?" natáhnu se k jednomu ze stojanů a vytáhnu tmavou košili se širokýma rukávama. Byla delsíš, skoro pod zadek, splývavá a vypadala vcelku pohodlně, jemně, matně se blýskala a materiál se nebude tak moc lepit na tělo.

"Jinak tak nějak.. manažer toho, kdo si mě najme. Zajišťuju nějaký to jídlo, vůbec občerstvení, sháním sponzory, mám dost kontaktů... prostě se zrovna starám o to, aby Dark Fantasy prosperovalo a bylo atraktivní pro zákazníky. Nebo bych měl. Nákupy hadrů mezi to nespadají. Alespoň podle mojich představ a ve smlouvě jsem taky nic podobnýho nezahlíd. Ale když platí...."
...a já se potřebuju vyhrabat z dluhů...

"Jinak k těm naušnicím si dávej pozor. U některých je to spíš módní trend, co patří k danýmu stylu. Chlapík s čírem nebo úplně vyholenou hlavou by ti na mojem místě jednu vrazil, než bys stačil mrknout a navíc většinou nebejvaj sami."
Sehnu se ke stojanu s kalhotama a začnu prohrabovat ramínka, co nepříjemně cinkají o sebe.

Madam Sofie

Podívám se na tu lesklou, jsem otrávený tím, že jeho slova mě ujistila v tom, že tyhle ty věci budou víc vítané při vystoupení.
„Tak jo...“ zamručím.
Vysvětlí mi ty poloprůhledné košile, pochopil jsem to a zase se zamračil. „Tak to bych si měl vzít asi i tuhle.“ Kývnu na jednu s povzdychnutím. „Taková se asi... bude taky hodit.“ Ušklíbnu se.
Otočím se, když navrhne černou a zadívám se, kterou vytáhl. „Proč ne? Třeba. Jestli myslíš, že se to hodí. Jak jsem říkal... na tohle fakt nejsem.“ zavrtím hlavou.

Vysvětlí mi jaká je jeho práce. Pak tedy nechápu proč ho tímhle Lola pověřila, když to není součástí jeho práce. „Divný. Možná Lolu prostě nenapadl nikdo jiný... a nebo si myslí, že tvůj vlastní vkus pro oblékání je vhodný i pro mě.“ Prohlédnu si ho. Je pravda, že tenhle ledabylí vhled mi byl bližší než cokoliv jiného.
Varuje mě, abych si dával pozor na to s těmi náušnicemi, jinak bych dostal do nosu. „Jo to by si mohli zkusit.“ Řeknu pobaveně. Snadno bych je zkopal na hromadu, lidé jsou stejně slabí tady jako u nás.
Podívám se jak kouká na kalhoty. „Předpokládám, že asi nemám šanci moci nosit nějaké lehké vzdušné, co?“ Řeknu kysele.
„Lola říkala, že existuje oblečení, které prej nebudu ani vědět že ho na sobě mám.“

Pohodlí odzvonilo

"Máš si vybrat to, v čem se budeš nejlíp cítit... společně s tím, co bude OK pro show." zamumlám od stojanu a aniž bych zvedl hlavu, vezmu mu poloprůhlednou košili z ruky a šoupnu jí tam, kam se zrovna hodí - jako už to udělalo dost lidí přede mnou, podle toho, jak to vypadalo při probírce.

"A to je nejenom rada moje, ale i požadavek Loly." podám mu černou košili.

"Nevím, jestli to, co na sebe věším se dá nazvat vkusem. Většina by za to dala předponu "ne"." mírně se ušklíbnu, pak vytáhnu krk a prodavačce naznačím, že si košile zatím odložíme do kabinky. S úsměvem přikývne.
Otočím se zpátky na Alexe.

"Jo? Tak to by mě zajímalo. To asi leda kdybys byl nahej, tudíž vlastní kůže." nesouhlasně, i když trochu pobaveně pokývu hlavou. Lola má vážně zajímavý smysl pro humor. Vytáhnu dvoje kalhoty. Jedny plátěné, ale pružnější díky elastanu a druhý co imitujou kůži. Oboje černé.

"Jdi si to na sebe nějak naházet a uvidíš, klidně a doporučuju - se v tom pak projdi, sedni si a tak dál.... mělo by to sedět, ale zas neomezovat."

Madam Sofie

Vzal mi tu poloprůhlednou košili, asi myslel že se nehodí. Díky bohu za to.
„Show...“ opakuji to slovo a znovu se ušklíbnu. To je mi tedy pěkná show, kroucení se před lidmi a ještě se při tom svlékat.
„Mě je to jedno... já fakt nevím co mají místní ženy rády. Když říkáš, že tohle ne tak ne.“ Pokrčím rameny a vezmu si od něj tu černou košili. Prohlédnu si ji. Všiml jsem si, že černá je tady oblíbená.
„Já jsem spíš na podzimní barvy...“ utrousím a zavěsím si ramínko s košilí na prst.
Zašklebím se. „Myslím, že to na mysli neměla, ale... no je to možný.“ Přiznám nakonec. Lolu tak dlouho neznám a jsem z ní celý... nesvůj. Jako kdyby vždycky věděla něco víc.

Byl jsem odkázán do kabinky. S povzdychnutím se tam odšourám a zavřu za sebou. Obléknu si první košili, ale jak jsem ji zapnul zjistil jsem, že mi je těsná v ramenou, zase ji sundám a vyhlédnu ven. „Noltone. Zkus najít větší velikost. Škrtí mě to v ramenou.“ Řeknu a podám mu košili. Pak zase zavřu a zkusím si kalhoty. Ty volnější byli v pořádku, ale ty druhé se mi moc nezdáli, ale stejně jsem je na sebe navlékl.
Seděli dobře, ale byl to divný pocit, přilepili se mi ke kůži až jsem začínal mít pocit, že je nemám vůbec, musel jsem se pořád dívat dolů, abych se ujistil, že je mám.
Zase vyhlédnu ven se skoro zoufalým výrazem. „Ty druhé kalhoty... ty těsné... mi taky sedí, ale jsou nějaké divné. Pořád mám pocit, že je vůbec nemám. Ten pocit se mi nelíbí.“ Postěžuji si.

U LOLY

Při tvých slovech se zamyslela, pak se na tebe opět zadívala s trochu prazvláštním výrazem.

"Skutečně?"
pozvedla obočí, na rtech se roztáhl zvídavý a možná i trochu pobavený úsměv. Bylo to víc jak vybízivé gesto.

"Takže...?"
Natáhla paži a ozvalo se lehounké, křišťálově čisté zazvonění její číše o tvojí. Přitáhla sklenku téměř ke rtům, skoro se napila, ale znovu k tobě zvedla oči a okraj poháru odtáhla.

"Nemusí to být nutně jen nebo přímo pro tebe..." oči na okamžik skryl hustý závoj řas, než je opět odhalil. připomínaly nyní tekuté stříbro, projasněné místy modrým blankytem oblohy.

"Pokud ale i tak nic... Třeba na něco přijdeš později. Občas rozvaha a rozmysl není na škodu." pousmála se. Po tom, co ses rozhodl, ať už jakkoli kývla bradou, promnula rty a již se napila tekutiny, co byla v poháru, jako ty ses napil vody. Její číše byla z tmavého skla, takžes nevěděl, co v ní vlastně je.
Koneckonců - bylo to důležité?

"Takže... můj milý Erosi..." opřela se pohodlně do křesla a obdarovala tě vřelým, zčásti svůdností zastřeným úsměvem, přičemž na slovo "můj" dala jemný, zvláštně elegantní důraz, který jako by hladil. Jestli jen uši nebo i tvoje ego... těžko říct.

"Nechtěl bys vědět...." očima sklouzla k náramku, "... tajemství, co skrývá?" Otázala se, přičemž bylo již v podtónu hlasu znát, že ví, jaká bude odpověď. Přecejen ale po ní pokývla hlavou, jako by ji akceptovala až po té, co ses vyslovil.

"Je to ochrana. Každý.... je postaven na jiném principu vyrovnání a tlumení sil tak, aby k vám dokonale přilnul. Proto jej také necítíš - tak je to správně. Nebude ti tedy překážet v ničem, bude jen jakousi nezištnou ozdobou. U tebe... bude tlumit potřebu krve a násilí v tom případě, kdy by hrozilo, že se necháš příliš unést. Jedná se o princip že čím větší nezvladatelná touha v násilném směru, tím silnější účinek, který může vést až k bezvědomí. Nemůžeme riskovat, což si doufám uvědomuješ. Ten účinek pak budeš pociťovat. Takže je to... relativně bezpečné. Také lidem skryje jisté věci, podle nichž by tě mohli rozpoznat, pokud půjdeš ven. Zde je ale energie kamene omezena jen na pět hodin, více ne. Pak začne kámen čerpat energii z vás a popravdě to není nic příjemného a je to dost bolestivá záležitost. Prvních pár dní ale stejně nebudete mít chuť chodit mimo klub, především energie bude scházet." chvíli se odmlčela a dopila zbytek obsahu číše.

"A na závěr... doporučuji jej nesundavat. Pouze ve velmi nutných případech, které si nemyslím, že by se vyskytly." tvář měla vážnou, teprve po chvíli, kdy tě přejížděla očima, se jí rty zvlinly v jemném úsměvu. Bradou kývla k číši.

"Chutná? .... Nebo bys byl raději za jinou...."
K výměně nebyl důvod. I voda tady chutnala tak nějak jinak a rozhodně ne v negativním slova smyslu.

Madam Sofie

AVAR

Řidič kývl a několik chvil ti dělal provizorní doprovod. Materiály byly naomak příjemné, některé vzdušné, jiné méně, ovšem nikdy nic, co by bylo protivné, škrtilo nebo podobné. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil spíš menší mladík, mohlo mu být tak dvacet let. Oděný do volnější košile se širšímy rukávy, skrz které jemně prosvítaly útlejší, alegantní paže. Pleť měl spíš světlejší bez jediného mateřského znaménka nebo vady. Už v tobě hrklo, že před sebou máš někoho od vás, ale... byl to člověk.
Oči měly lehčí asijské rysy, stejně jako trochu i zbytek tváře, oči byly černé jako noc a dlouhé vlasy, nyní zčásti skryté pod cylindrem stejné barvy stažené dozadu a sepnuté, aby nepřekážely. Kalhoty s vysokým pasem tmavě vínové barvy - v ruce měl, stejně jako ty, vycházkovou hůl.
V příštích několika okamžicích ses mohl přesvědčit, že oblečení onoho mladíka nebylo pouhou maskou pro falešnou důvěru - víc jak pádným důkazem byly tři tašky v prvním obchodě, nakonec jste vycházeli s osmi - košile, kalhoty, saka, kabáty... všechno, na co by si jeden vzpomněl. Dokonce ještě dvě hole, každou s jinou hlavicí a jednu dokonce se skrytou čepelí. I když byl tvůj poradce spíš mlčenlivý co se týkalo jiných věcí než oblékání a tvojí spokojenosti, konverzace ti nijak nechyběla a odjížděls s vcelku příjemným pocitem. Mladík zůstal na silnici, ještě ti zamával, což jsi viděl zadním oknem auta.
Bylo akorát na čase se vrátit a dohodnout a rozmyslet věci důležité na vystoupení.... a pak si konečně odpočinout. Zaslouženě.

AKCIE A OBCHODY

DANIELA

aneb...

(Ne)Všední den (ne)všedního obchodníka

Vážený pane,
musíme Vám oznámit, že firemní akcie nejsou na prodej a tak je to již delší čas. Nevím, odkud jste získal informace, které hovoří protichůdně. Pokud máte nějaké pochybnosti, můžeme se domluvit na setkání, ale řekl bych, že důvěra je velmi cenná na to, abychom ji podlamovali podobnými podezřeními. Doteď jsme přeci vycházeli bez problému, nemýlím-li se.
Nechme to tedy raději být, bude to tak lepší.

S pozdravem,

Reynald FISCHER,
ředitel a jednatel.

Dopis ležel na stole už třetí den a tys pořád přesně nevěděl, kdo v tom má prsty. Ne, nebyls takový idiot - podle podpisu sice bylo jasné, ale kdo za ním stojí že najednou dostal takovou odvahu? Snad někdo, kdo by ti mohl konkurovat?
Zatím to tak bohužel vypadalo - po tom dotyčném jsi nemohl najít nic, nikdo nový se u Fischera nevyskytoval již hezky dlouho a přitom nikdo z těch "starých" nepřipadal v úvahu. Na to byli moc pitomí.
I když... možná bys to mohl ještě prověřit - pro jistotu.
Vyrušilo tě ale nějaké štrachání - přímo za tvými dveřmi, jako by se tam někdo ne přímo dobýval, ale...

Kdyžs otevřel, nikdo tam už nebyl, i když moment překvapení by měl být správně na tvé straně. Někdo si s tebou hraje na kočku a na myš a jeden toho začíná už mít plné zuby.
Ne - dnes ale ne - za cedulkou se jménem byl zastrčený letáček.

Po otočení na tebe nevybafla tuna textu a fotografií, ale jen pár stručných informací - kde se klub na chází, na co je zaměřen, pro koho určen a srdečné pozvání. Ani žádné pitomé lákavé reklamní žvásty. Vcelku překvapivé a možná proto i zajímavé.
Jakýsi "Den otevřených dveří" byl již tento večer. Klasický program měl pak být od pozítří - alespoň tak to bylo uvedeno na letáku.
Nakonec tvůj pohled sklouzl až dolů, kde bylo drobným písmem psáno:

Uvidět znamená uvěřit...

Tak přecijen. Přeci nějaký ten marketingový tah.
Kupodivu ti to na tváři vyvolalo pousmátí...

INFO

Reynald FISCHER

Jeden z lidí, co se skrývají obdobně jako ty. Rozhodně se nejedná o uhlazené akcionáře a obchodníky, za něž se vydávají, nýbrž to jsou obchodníci a výrobci zbraní a jedni z těch, s nimiž máš dohodu. Zpráva byla zašifrována, aby ji někdo, kdo neví, o co se jedná, považoval za zcela neškodnou.
Zcela jednoduše ti odmítli prodat zbraně, které sis u nich specielně objednal. No, to by možná nebylo ještě tak k vzteku - kdyby ti nedlužili velkou finanční laskavost z doby nedávno minulé. Ta měla být proměněna právě za dané zbraně. Jenže ty údajně nejsou k mání - přitom ze zdrojů víš, že je přivezli už před týdnem - a donedávna nedali vědět. Až když ses "ozval" ty, přišel po dvou dnech dopis. Ten, co ti ležel na stole.

Museli za sebou někoho mít - předtím ti stačilo sotva dupnout a bylo po tvém - teď to bylo ale skoro naopak.

Víš, že Fischer má syna, i když on se to snažil všelijakou kamufláží před tebou utajit, tak jednoho dne udělal asi tu nejbanálnější chybu - neschoval si rodinné fotky do šuplíku u stolu a tys byl zrovna na neohlášené návštěvě.
Občas náhody nemusejí být jen mrchy, co kradou...

Reynald Fischer Junior studoval na jedné z nejlepších vysokých škol druhým rokem managment a obchod.
Možná by nebylo úplně nejhorší "vzít chlapce na výlet".

Všední den nevšedního obchodníka

Byl jsem natažený na svém gauči v polosedu. Házel jsem si s tenisovým míčkem o zem a přemýšlel. Vždycky ho má silná, pevná ruka chytila. Pak se náhle zastavím. Posadím se svírajíc tenisák v dlani. Zadívám se na vzkaz. Prohrábnu si vlasy a švihnu míčkem tak prudce, že přeletí místnost, odrazí se od stěny a prosklí vitrínu s drahocennými předměty. Ale nevypadá to, že by mě to v tuto chvíli zajímalo.

Fischer moc dobře ví, že bez něj nemůžu pracovat. Nechal bych to plavat a našel někoho jiného. Kdyby mi nedlužil tolik peněz, kolik dluží. Poslední z těch "starých známých" zbyli Osborn, Balzac, Verie a Smith. Hlídám si je neustále, aby mi nešlapali na paty a nedělali zbytečné problémy. Ale vypadá to, že se budu muset i podívat po těch, co jsou údajně po smrti.

Zapnu si bílou košili, která silně kontrastuje s černými kalhoty. Na levé ruce luxusní hodinky s diamanty a z bílého zlata. Ani samotná košile na mně nepatří zrovna k levným a průměrný člověk by za ni dal svůj měsíční plat.

Mám vlastně Fischera v šachu. Ale nebudu mu naznačovat nebo dávat najevo, že to vím. Zbytečně by se to pak mohlo zkomplikovat. Lepší bude vyčkat a sledovat, co z něj vypadne, až si s ním promluvím. Pakliže nic, přejdu do jiného způsobu vyjednávání.
Ušklíbnu se. Jen jestli je vůbec důležité mít toho chudáka v šachu. Dá se trochu předpokládat, že na něj druhá strana vyvíjí nátlak...

Uslyším šramot. Trhnu sebou. Vytáhnu z nepoškozené vitríny pohotově svůj revolver ALFA steel 357 Magnum se stříbrnou (postříbřenou), vzorovanou rukojetí, a jdu opatrně oním směrem podél stěny. Prudce otevřu dveře a namířím zbraní vedle sebe. Nic. Pohotově zamířím na strany, před sebe a popojdu doprostřed dveří. Nic.

Stáhnu ruku se zbraní podél těla a zadívám se na leták. Dvěma prsty ho vysunu z pod jmenovky a otočím. Ještě si ho ale nepročtu. Znovu se pozorně rozhlédnu a pak zavřu dveře a rozhlédnu se i po bytě. Až uznám, že jsem v bezpečí, začnu si číst. Není to moc informací.
Že by Fischer? pomyslím si. Pak se jen pousměji. No pokud tam nebude, nevadí. Alespoň se pobavím. Zní to zajímavě. Zadívám se na hodiny a pak na dveře svého šatníku a nakonec i na svůj revolver. Zvláštně se usměji.

U Loly

Tušil jsem, že mi neuvěří. Ostatně…kdo je doopravdy spokojený? Ve všem se vždy dá najít háček a kdyby jen jeden.
Opětuji Lolyn pohled a ani po vybídnutí a tichém, přesto pro můj sluch pronikavé, cinknutí nechávám otázku viset ve vzduchu. Skutečně si nejsem jistý, co bych si mohl přát. Zároveň bych nerad promarnil jedinou a zcela výjimečnou situaci, která se mi naskytla.
Mírně skloním hlavu a tím i pohled. Rovné bílé vlasy z části zakryjí nerozhodný výraz mého obličeje.
Nemusí to být nutně pro mě… zopakuji tiše v koutku své mysli jako kdybych se bál, že by mi někdo mohl číst myšlenky.

Opět pohlédnu do Lolyných očí a znovu mě uchvátí svým osobitým kouzlem. Mile se pousměju. „Rozmyslím se. Až si budu svým přáním jistý, povím ti ho.“ povím tlumeně tonouc ve stříbřitém blankytu. Potom po jejím vzoru pozvednu svůj nápoj ke rtům a napiju se. Myslím při tom na sladce nezapomenutelnou chuť její krve.

Sleduji, jak se usazuje do křesla a neunikne mi ani klouzavá látka jejího županu, která se svezla po stehnech o trochu výše. Označí mě za svého a já jí to oplatím spokojeným úsměvem. Mile rád se stanu jejím majetkem, i když to mohlo být míněno jinak. Potřebuji Lolu k tomu, abych mohl v tomto světě žít alespoň z části plnohodnotným způsobem. A nejen z tohoto důvodu mám v plánu si ji hýčkat a bojovat o její přízeň.

Také se posadím. Má zvědavost je očividná. Přikývnu na znamení, že bych rád věděl, jaké tajemství ukrývá náramek na mé paži.
Poslouchám její vyprávění a nemám námitek. Musí to být. Nepřítomně bříšky prstů přejíždím po kameni zasazeném v kůži. Tlumení potřeby krve a násilí… stisknu rty. Doufal jsem, že to zvládnu utlumit sám, ale dnešek mi ukázal, jaký jsem slaboch. Snadno podlehnu příliš silnému volání touhy.
Vezmu na vědomí i omezenou časovou dobu při řekněme…vycházkách. To, že mě lidé ihned nepoznají, je dobré vědět. „A co nelidé, jiné rasy…na ně to platí také?“ zeptám se rovnou.

Nevidím důvod proč bych si měl náramek sundávat. Vždyť ho ani necítím a nepřekáží mi.
„Rozumím.“ zadívám se na Lolu a pod jejím pohledem se začínám cítit krapet nejistě, i když mi to svým způsobem lahodí.

Zamrkám a zmateně sklouznu očima na svou číši. Jemně se usměju. „Chutná.“ odpovím a nakloním hlavu k rameni. „ I přes to, že jsem dnes okusil cosi božského.“ do očí se mi vloudí jiskry hravosti.
Vzápětí zmizí, jelikož mám ještě něco na srdci.

„Co se týče zákazníků...“ prsty zlehka poklepu na sklenku a napiju se. „Budu mezi nimy i muži.“ napůl otázka a napůl konstatování. „Ještě nikdy jsem…“ nedokončím větu, protože mi to připadá potupné. Odkašlu si a s nádechem se zahledím na Lolu. Pochopí mé obavy? Rozhodně bych nechtěl přijít o místo kvůli předsudkům. Jsem ochotný pro to udělat cokoliv. Ale kdo ví, jak zareaguju poprvé?

TRAGIKOMEDIE

SAMANTHY

...aneb

Tohle by sebelíp nevymyslel nikdo

Realita je občas mocná kouzelnice a u módní poradkyně to platí dvojnásob. Čím vyšší vkus a vytříbenost, v tím více negativním slova smyslu bohužel. A teď... to bylo tady. To nejhorší stvoření, cos kdy viděla a současně i ta největší výzva.

"Udělejte z ní zas člověka..."
Zdánlivě prosté přání, avšak tady se dalo těžko věřit oněm seriálům, jak se ošklivka promění na princeznu - protože do těchhle filmů namaskují za to ošklivé káče ve skutečnosti hezké děvče.... a ne naopak. Naopak se to dělá o dost obtížněji, ne-li nemožně.

Belanie Trixiová nebyla nijak pohledná, dokonce až trochu ošklivá. Křivý, z profilu vcelku větší nos, buclaté, pihté tváře, sotva vytvarovaná spodní čelist, co podivně splývala s kratším, silnějším krkem, užší hrudník, skoro žádný pas a široké boky, stehna... úzké kotníky v kontrastu.
Světlé řasy, obočí, oči - k tomu tmavší vlasy, zvlněné, připomínající spíš chemlon. Čekalo tě hodně páce a dali ti na to týden. Kdo? Ten hlavní člověk byl anonymní, ale za to velice slušně zaplatil polovinu tučné částky předem.
Belanie Trixiová rozhodně nebyla nijak mlčenlivá a velice nahlas, otřesně se smála. Těžko říct, zda na její přitažlivosti vůbec pomůže tvůj vytříbený vkus - možná vzhled varuje před její povahou a je to tak správně - to by tě ale nemělo a nemuselo zajímat.

Tři dny uběhly, během nichž jsi zvolila barvy, vhodné líčení a snažily jste se najít nějaký styl oblékání, který by jí vyhovoval a zároveň seděl, což se ukázalo jako asi největší oříšek. Bylo s podivem, že si vás lidi na ulici nefotili - dokonalý obrázek ve stylu "kráska a zvíře". Tebe na ulicích a v obchodech samozřejmě poznávali ale ty jejich pohledy vzhledem k tvému "doprovodu" byly jiné než obvykle. Odtažité, popudlivé, s jiskrou odporu a držení se zpátky, s udivením a nepochopením.
Ale asi nejhorší na tom bylo, že tě Belanie začala z jakýchsi podivných důvodů považovat za svou nejlepší přítelkyni. Kdyby si to alespon nechávala pro sebe... Pomalu aby ses začínala na ulicích schovávat a dávala si papírový pytlík s otvory na oči přes hlavu.

Sedělas u sebe v kanceláři a čekala na svou noční můru, když zazvonil telefon. Že by ona? Už tak měla patnáct minut zpoždění. Byl to ale omyl - volala Jess.

"Nazdárek, krasavice naše. Nechtěla by sis dneska dáchnout a skočit se jít někam podívat? Nevypadá to úplně špatně a jsem docela zvědavá. Novej noční podnik a asi to stálo vcelku víc peněz. Mohla by být zábava. Stavila bych se tak v pět a vyrazily bysme, co ty na to? Do čeho se máš obléct ti říkat nemusím, co, hvězdo." zasmála se, do telefonu práskla bublina od žvýkačky.

"A že se nemáš nechat přemlouvat určitě taky. Nebo ti ty chlapy ukradnu a žádný nezbude." dokázala sis vybavit ten provokativní a trošku jízlivý úsměv, co se jí jistě usadil na pěkné tvářičce. Nebylo moc tajemstvím, že v tomhle jste soutěžily a popichovaly jedna druhou s jistým zalíbením. Než jsi však stačila odpovědět, ozvalo se vyjeknutí a dovnitř napůl vletěla tvoje momentální pohroma - patrně se jí povedlo zakopnout o přizvednutý práh přede dveřmi a jen tak tak, že nepřistála na stole.
Kdyžs ji sjela očima, musela ses sama sebe ptát, jesti tě tenhle strašák vůbec kdy poslouchal ohledně všech rad. Rozhodně to tak nevypadalo a nevkus je asi věc zcela nevyléčitelná.

Tohle by sebelíp nevymyslel nikdo

Tohle je za trest. Ta holka je horší než skupina obézních paniček co nosí doma šité volné halenky s květinovými vzory, které by podle nich měli zakrývat jejich špeky. Jenže nezakrývají! A pak takováhle individua potkáváte na ulici a musíte se ptát sami sebe, kdo s tím žije doma. Odpověď zní: Nikdo! I když já bych si teď raději vybrala tu paničku s nulovým stylem než Belani Trixovou miss v nevzhlednosti. Ta holka mě mučila už tři dny. Běžně bych už měla vybraný styl oblečení a zbývalo by mi jen pár dní nákupů s malých rad, ale u ní jsem sotva stanovila styl malování. A že mi jen to dalo pořádnou fušku natož vybrat styl, který by jí slušel a navíc by jí byl pohodlný.

Ano, šla jsem do toho dobrovolně, protože to byla výzva, dobře zaplavená výzva ale začala jsem pochybovat, že mi ten týden nebude stačit k tomu, abych z ní udělala opravdu hvězdu jako ze všech lidí co mojí kanceláří prošli. Bezděky jsem se podívala na digitální hodiny na mém pracovním stole. Šla pozdě. Jako ostatně vždy. Nechápala jsem, proč si nenastaví budík nebo nevyjde dřív. Ale jí něco říkat bylo jako mluvit do dubu. Řekne jí, aby si nebrala kostkované věci a co si myslíte, že udělá? Ano, vezmi si kostkovaný set v naprosto nevhodných barvách, který jen zviditelní její tlustější stehna a krátký krk.

Poklepala jsem nehty o desku pracovního stolu a ladným pohybem jsem se zvedla ze židle, na které jsem až do teď seděla, abych mohla jít ke stojanu přeplněného různými výplody novodobé módy. V půlce cesty mi však zazvonil mobil a tak jsem ho s očekáváním omluvy od Belanie přiložila k uchu. Díky bohu se ve sluchátku ozval příjemný hlas mé nejlepší kamarádky Jess. Její plán mě velmi zaujal a v duchu jsem si nás dvě představovala v tom baru.

Nadechovala jsem se k vtipné odpovědi, ale v tom do mé kanceláře vletěla Belanie. Sjela jsem jí pohledem a měla co dělat abych si nezačala hrůzou rvát vlasy z hlavy. Vypadala snad hůř než obvykle.
„Jess,“ Zhluboka jsem se nadechla, abych vrátila svůj hlas do normálu „Strašně ráda přijdu a vezmu s sebou i jednu osobu.“ Otočila jsem k oknu a ztišila svůj hlas, aby mě Belanie neslyšela.

„Je to klientka a já jí nutně potřebuju ukázat normální lidi, který mají styl.“ Zašeptala jsem a napůl se ohlédla na Belanii. Rukou jsem jí naznačila, aby si sedla na gauč a ještě jednou si prohlédla její outfit. Krom bot to byla naprostá hrůza. A ty vlasy! Měla jsem sto chutí jí ostříhat do hola.

Prostě normální ráno

Pane bože, ten Erik musí být hlučný i o víkendech co? To je na zbláznění..
Dupe po schodech, řve, děsí jak kočku tak psa.. boží.. ta ironie..
Sejdu za ním po schodech a jen protočím oči, když vidím jak na podlaze málem hodil držku.
,,Neřvi tak, chudák zvířata..“
Sotva to dořeknu už slyším velké chlupaté tlapy, poměrně rychle a nebezpečně se ke mně blížit.
,,Opovaž se Nori!“ To už na mě ale skáče obrovský, chlupatý, bílí pes. Je to Zlatý labrador, ale podle toho jak je velký, typnu, že je to křížené s krávou.. Vždyť mám jeho hlavu u pasu! A to vážně nejsme výškově malý.
No.. velká bílá chlupatá koule na mě leží, vyplazuje jazyk a vrtí ocasem.
Daniel s naším nápadem o tom jestli by odvezl naše kámoše na párty sem nebyl zrovna nadšený, ale jeho odpověď byla.. uspokojivá..
Jenže nad tím sem dlouho nepřemýšlel, protože sem uslyšel další psí kroky..
Sakra..
Napadlo mě jenom a to už mi druhý pes, protentokrát velký Malamut, jménem Viki (kluk) zalehl obličej. A snažte se odstrčit, něco skoro většího než vy z vašeho obličeje. Proč já mám tak krušné rána? No to můžu být rád, že si ze mě Sam a Simon nedělají jehelníček na svý drápy. Koho napadlo, že si pořídíme perskou kočku?! Takovou mrchu jako je Sam sem v životě neviděl.
Psi slezly, zrovna když Daniel odcházel. Pro mé štěstí, už mi docházel kyslík..
,,Ty taky budoucí právníku“ Zamával se mu a vydrápal se na nohy. Psy vyletěli za Danielem ven.. Tak musí se rozloučit ne?
,,No.. já pozvu určitě Kaie, Adama, Sue, Kristen,Martina, Anet, Baru, Baru, Baru, Elizabeth, Daniela, Michaela .. však to znáš.. Stejně půlka nepříjde protože se budou šrotit.. a Viktora nepozvu, minule nám málem vyhodil do povětří barák..“
Tak to vypadá, když je někdo na vojenské střední na pyrotechnika.. magor.
,,Do města? No jasně“ Zazubím se vesele ,,Ale né, že se mě budete zase snažit pít..“ Ušklíbnu se. Oni se nejenom snažili, oni mě aji opili.. teda myslím.. ta hlava ráno bolela pořádně.
Najednou se ozvalo vrznutí schránky a Erik vystartoval ven..
Za chvilku byl ještě větší rychlosti zpátky. Je ještě dětinštější něž já.. někdy.. Ale je s ním sranda..
Vzal sem mu dopis, protože on by na tu obálku zbožně koukal, klidně i několik hodin. Vzal sem nůž, obálku rozřízl a vytáhl z něj dopisní papír.

Tak zdravím bráškové, taky Kimííí =P
Jsme na výměnném pobytu ve Španělsku. Je tu prča, sem v rodině s dvojčaty. Ale to je teď jedno. Pamatujete na Janu? Tu stupidní blondýnu? Úplně jí nesnáším nechápu jak se mohla na tuhle školu dostat! Úplně bych jí zkopala!! Ona je taková neuvěřitelná kráva!! (obrázek lebky a hned vedle krávy s křídli) Nejradši bych jí zabila!!! Našla sem si tu krásného kluka, který má aji sexy ségru a víte jak jsou Španělé romantičtí. Naučil mě tancovat tango. Já byla v ráji!! ÁÁÁÁ!! On je boží!!
Ale je tu pomalý net a já už mám depresi, protože Naruta se, neviděla skoro měsíc. Se šrotím jak blbka no. Nebaví mě to, ale tak už se učím pomalu třetí jazyk, takže sranda.
A jak se máte vy? Jak se mají mí kulíšci? A co všechno nového? Má už Dan kluka? (snjalík čertíka)
Loučí se s vámi vaše milovaná Kimí! Milujte mě, krmte mě, uctívejte mě a nikdy mě neopusťte! =D
P.S. Já slyšela že prý chcete koně O.O

Já to nechápu. Je to moje dvojče a jediný co máme společný je láska ke zvířatům. A podobu no. Ona je fakt jak malá.. a s tím klukem jí asi přizabiju, protože Erik se už teď chlame.
,,Hahahaha, mooooc vtipné“ Ušklíbnu se na něho a Erik se uklidní.
Tak a teď obvolat lidi, na tu párty..

Nákup a vrácení se zpět do klubu

Procházím po krámě.Oblečení je z dobrého materiálu.Výborného.Na omak příjemné.Líbí se mi to čím dál více.

Objeví se mladík.Zatrnu.Zastavím se.Příjde blíž.Vypadá skoro jako jeden z našich.Není. Úlevně si oddechnu.Je to maska,hraji jí taky.Procházíme spolu obchod. Dobře se mi s ním povídá,vše jen ohledně oblečení.Vedeme pracovní hovor,přesto je příjemný. Nakoupíme společně,velmi úspěšně.Postupně naložíme tašky do auta. Než odjedu do klubu,rozloučím se s mým průvodcem úklonou a popřáním dobré budoucnosti.

Příjedeme do klubu.Přenesu nákup do šatny.Pustím se do uklízení nového oblečení.V hlavě si přehrávám,v čem budu poprvé vystupovat.Jak půjde moje první vystoupení. Jak mám připravený nahrubo můj výstup, usadím se do křesla.Rukama si hladím vlasy, přivírám oči, odpočívám. Jsem připravený se pustit do příprav tak hodinu před otevřením.Tak akorád,abych vše stihnul.

Nový den - i když je vlastně již večer - právě začíná. Čím je nový? To víš nejlépe ty sám. Celý tvůj život se měnil již dlouhou dobu, ale dnešek bude jedním z rozhodujících dní. Uspěješ, nebo naopak selžeš? A když to druhé - co s tebou bude pak?

***

Seděl jsi ve svém pokoji, nebo spíše bytě. Bylo ti věnováno vskutku prostorné a luxusní apartmá, zařízené jistě ne nejlevněji. Nervózní jsi byl snad jen lehce a to hlavně díky myšlence na to, co se s tebou stane, když.... neuspěješ. Patrně zas ulice, zas marné shánění se po nějaké práci - často tě odmítali kvůli tomu, jaks vypadal, na dalších postech zas požadovali praxi a samozřejmě k ní i osvědčení z předchozího zaměstnání či diplomy o vzdělání.

Pode dveřmi proklouzla lehounká bílá obálka. Kdyžs ji vzal do rukou, zvláštně zastudila. Na kartičce stálo jediné:

20:15
A přijď včas...

Nakonec to tedy přecijen přišlo. Hodiny ukazovaly něco málo po osmé, takže jsi měl alespoň trochu času dát se dopořádku.
Věděls moc dobře že zpoždění se u Loly nepromíjí...

U LOLY

Po zaklepání jsi zjistil, že se dveře vlastně samy pootevřely, jako by vyzývaly ke vstupu. To bylo vše. Žádné vyzvání, žádná pobídka, žádné kroky. Vstoupit či ne? Aťs to udělal bez váhání, o vteřinu později či po delší době, otevřel se ti pohled, co nenechal chladným patrně nikoho. Hned po levé straně u stěny byla podlouhlá pohovka, co se obloukovitě stáčela stejně jako zeď, její povrch se matně leskl, patrně koženka nebo něco na ten způsob. Přes ní zdánlivě ledabyle, přitom velice vkusně přehozený delší šál se vzory květin, snad růží. Nechaběla jistě hebounká kůže, do které se unavené nohy mohly příjemně zabořit. Ne přímo ve středu, ale kousek doleva posunutý jednoduchý, hranatý stůl, těžko říci z jakého materiálu, připomínal černý, lesklý obsidiánový kámen, ovšem nepůsobil tak těžce. Za ním seděla Lola, v ruce pero nahoře uzpůsobené jako imitace brku a něco psala do listin.

"Jen moment..."
Upozornila krátce, ale i tak vynikl samet a jas jejího hlasu. Něco tě přimělo vstoupit a popojít o krok, dva dál, dveře se za tebou pomaličku zavřely. Mohl ses tak ještě pár okamžiků porozhlédnout po místnosti. Stěny po pravé straně, narozdíl od té u pohovky, byly obložené dřevěnými zdobenými deskami, asi vpůli místnosti se po té straně nacházely těžké dubové dveře, těžko říct, kam vedly, ale byly pootevřené. Ovšem nejvíce asi lákalo to, co se skrývalo ZA Lolou.
Stěna zde byla jako by prořezaná do pravidelných obdélníků, mezi nimi sloupy a dlouhé závěsy. Vše bylo laděno do červené a černé, ovšem osvětleno narůžovělým světlem. Přesto to nepůsobilo sladce.

(pohled je z opačné strany - z terasy do kanceláře ;) )

Sotva postřehnutelné vrznutí židle. Teprve nyní jsi odpoutal pohled od toho, co prosvítalo zvenčí a vábilo tvé oči na majitelku podniku. Jistě, viděls ji už několikrát předtím, ale... ne tady, ne v tomhle světle a vůbec to bylo dnes celé jiné...
Podívala se na starožitné, stříbrné hodiny s římskými číslicemi, pak očima sklouzla na tebe. Neřekla však nic, pouze tmavě nalíčené rty snad zvlnilo pousmátí. Pak se otočila, přičemž gestem naznačila směrem ven a stáhla jeden závěs stranou, avyste se tak mohli vzápětí octnout na terase. Bylo zde opravdu úchvatné sezení, obklopené záclonou uz tenkých, jemně se třpytících provázků.
Lola se posadila do jednoho z křesel, místa tu bylo dost, sešlo na tobě, kam se posadíš. Když ses dostatečně uvelebil a vynadíval, přesně v tu chvíli, ani o vteřinu déle, se opět ozval ženský hlas.

"Pověz mi něco. Co tě napadne. Přesněji... první co tě napadne." usmála se, v očích jí snad až vyzývavě, hravě zajiskřilo. Oděná pouze do vcelku prostých poloprůhledných šatů ze vzdušné, volně splývavé látky bílé barvy, přetnuté jen pod ňadry stříbrnou stužkou. I tak vynikala její ženská postava, kterou by jí mohla leckterá dívka závidět, i přesto, nebo možná právě proto, že Evangelia byla již vyzrálou ženou.
Opravdu jí říct, co ti první přinesla myšlenka, nebo raději ne?

Skoro ke kolenům dlouhé, hedvábně jemné vlasy se nafialověle leskly, stejně jako se do tebe vpily tmavé oči. Poznala by, že lžeš... kdyby chtěla.

Pokud mám být upřímný, musím uznat, že jsem si pohodlí opravdu užíval. A ke všemu drahého pohodlí. Po takové době jsem se konečně mohl posadit a nepotlouct si svůj sedací sval. Ano - nikdy to nebude jako v mém paláci. Ale to jsou už jen matné vzpomínky, ze kterých jedno slovo vystupuje a svazuje, bodá jako nůž. Nesmíš.
Předl a vrněl jsem spokojeností ve vaně plné voňavé pěny. A kdybych mohl, v zájmu očisty bych si svlékl i kůži.
Důkladně jsem umyl a učesal vlasy a znovu si zapletl cop a copánky. Nezapomněl jsem na rolničku. Trochu se postaral o svou bledou, mrtvolnou pleť.

Užíval jsem si luxusu. Pak jsem ale zpozorněl.
Modré oči sjely na vzkaz pode dveřmi. Ačkoliv mne to zaujalo, pohled zůstaval stále zvláštně prázdný, nepřítomný.
Vstal jsem z gauče a zadíval jsem na lístek. Vlasy jsem už měl suché a znovu jako hříva. Pousmál jsem se nad připomínkou, abych přišel včas. Domníval jsem se, že to ani nemusela zmiňovat.
Zadíval jsem se na hodiny. Mno moc času jsem už neměl. Oblékl jsem si tmavě hnědé, kožené kalhoty, na jejichž stranách je vázání, z pod kterého září má kůže. Jako prádlo nosím tanga. Je mi to pohodlné.
Návlekl jsem na sebe krátký, černý svrchník, jehož rukávy se postupně od ramenou rozšiřují. Odhaluje můj štíhlý pas. Ačkoliv nejsem vyloženě vypracovaný, sem tam se decentně vyrýsuje nějaký sval. Pleť na bříšku, jako by sama žadonila o dotyk. Vypadá měkce a hebce.
Obul jsem si černé kozačky do půli lýtek s mírným podpatkem a platformou, abych svou výšku dorovnal do 180ti centimetrů.


Mé kroky byly tiché, kdaž jsem se přibližoval k jejim dveřím. Zlehka jsem zaklepal. Ale dveře se pootevřely. Neváhal jsem. Byla to jasný výzva.
Otevřel jsem je o něco více a přimhouřil jsem oči, abych se rozkoukal. Zavřel jsem za sebou dveře. Chtěl jsem pozdravit. Ale promluvila. A její hlas mne znovu přesvědčil o tom, že ona nemůže být člověkem.
Jen jsem tiše přikývl a nerušil ji. Rozhlížel jsem se pomalu po místnosti. Po hrudi se mi rozlil zvláštní pocit. Jakási povědomost. Stál jsem před ní. Na místě, kde mne upozornila na svou zaneprázdněnost.
Poté se zadívala na hodiny a na mne. Pousmála se. S náznakem poklony jsem jí opětoval tento jev mírným úsměvem.
A když se za námi zatáhl závěs, ocitl jsem se v jiném světě. Všechno bylo tak povědomé. Atmosféra se mi vsakovala do kůže a já jen pootevřel rty. Nijak hloupě, jen mírným pohybem.
Má chůze i pohyby jsou pomalejší a tiché. Ale přesto vábivé.

Posadila se. A tak jsem se posadil vedle ní. Tak, aby cítila mou přítomnost, ale měla zároveň dostatech osobního prostoru, prostoru dýchat. Upoutala mou pozornost. I svou otázkou.
Mé rty se pootevřou. Ale ještě si chvilku třídím myšlenky. A pátrám v hlavě po lidských slovech.
"Magické, omamné. Jako bych byl znovu doma." Přiznal jsem, jak to vše na mne působí: "Ale v mém světě bych nepotkal Vás. A zde ano."
Někdy mívám problém s vyjadřováním. Čehokoliv. Přesto ale zním sebevědomě. A tvářím se i tak, když mým prázdným pohledem probíhají matné, zamlžené vzpomínky na domov. Když sjem byl malý. To je už tak dávno...
Můj pohled sjede po jejím těle. Nakloním tvář lehce nastranu, jak sám sebe kárám, ale oči z ní nespustím. Jen se přivřou.

U LOLY

Zadívala se na tebe a v tom pohledu byla jistá přísnost, ale i jaksi rozverná hravost. Podepřela si bradu, nakonec ukazovákem zajela pod spodní ret. V pohledu stále jakousi radost.

”Záleží na tom, na jak vysokém stupni jsou. Na některé ano.. na některé ne. Ale nemusíš se bát, že by na vás snad upozornili – lidé by na ně koukali jako na blázny a oni by tak spíš riskovali odhalení. Samozřejmě, najdou se tací, ale… je jich málo. Kdyby byl jakýkoli problém… mohu ti dát ještě jedno zajištění, I když… poněkud bolestivé. Zajistí ti to ale že kdyby tě odvedli kamkoli, vždy mne bude někdo další kontaktovat a já to vyřídím. Přesto se snaž do problem dostávat co nejméně…”
Ta poslední slova vcelku logicky symbolizovala co nejméně chodit ven. Tvou narážku na její krev přešla jen sotva postřehnutelným pozvednutím koutkům úst – přesto tam však bylo a nedalo se popřít – což ani samotná Lola nechtěla. Po tvém poněkdu nesmělejším upozornění zlehka, jemně pozvedla obočí.

”Beru to na vědomí a pro začátek se nemusíš podobným stresovat, nechci abyste kdokoliv měli do startu jakýkoli důvod být napjatí a nervózní. Zatím tedy výhradně ženy. Dokud se sám nebudeš cítit natolik uvolněně, že si řekneš.” pokývla jemně hlavou. Pročs měl pocit, že takhle snadno by daná věc dalším neprošla? Máš snad díky něčemu konkrétnímu, svému chování, povaze, tomu, cos udělal… nějaká privilegia – má tě snad už teď Lola vice v oblibě jak ty zbylé? A kolik dalších výhod to může přinést – pokud je to pravda?

"Možná máš nějaké otázky ohledně toho, jak to zde vlastně bude probíhat..." pokývla hlavou, opřela se pohodlněji.

"Byla bych velice ráda a ocenila bych, kdybyste do toho všeho dali co nejvíc své vlastní přirozenosti a vkusu, svého já. Ovšem vše má svá pravidla, kterými se show musí pro úspěch řídit. Až se je naučíte, budete mít ve všem zcela volnou ruku, já vám dané věci pak jen schválím a jsem přesvědčena, že k opaku dojde jen velmi zřídka a sice v pípadě nějakých zvlášních hostů, kdy se bude vše orientovat na jejich přání, i když nezištně." pokývla s pousmátím hlavou.

"Takže můžete zpočátku navrhnout, co by vám vyhovovalo, my se zčásti přizpůsobíme, ale pro úspěch se vy musíte zprvu přizpůdobit nám a pak lidem. Znám je už dost dlouho na to, abych alespoň odhadla, co chtějí a jak to chtějí. Jste tady celkem čtyři. Kapacita klubu je padesát hostů. Otevíráme v pět hodin večer a končíme ve čtyři v noci. Vystoupení nejsou nepřetržitá a budou dělena vlastněna dvě části. Prvá začíná po osmé. Tam se vystřídáte dva, další dva se budou jako pánská obsluha věnovat hostům a zároveň se tak prezentovat. Pak bude následovat menší "pauza" v podobě hudby a doplňkového erotického go-go dance - tam budete tři. Následně bude menší show v podobě uvítání a dalšího, to zde má na starosti jedna určitá osoba, která je k tomu kompetentní. O to vy se starat nemusíte. Pak bude ještě vystoupení sólo jednoho z vás podle toho, co vám bude uloženo. Pak budete mít půlhodinky pauzu, ten co bude mít poslední sólo pak hodinu. Doporučuji vám se umýt, osprchovat a upravit a pak vyčkávat na svých pokojích. Já si vás pak zavolám, když si vás někdo vyžádá, dám potřebné isntrukce a vy pak půjdete k zákazníkovi na pokoj. Zatím budete mít v kompetenci jen to, co vám uložím, každému zvlášť... což zahrnuje PROZATÍM žádné intimnější věci. Pokud byste vy sami nějak zvlášť nechtěli a u zákazníka by to nevypadalo obdobně." odmlčela se, počkala, až všechny informace vstřebáš. Zatím tě přejížděla očima, jako by snad něco hledala, nebo se snažila zachytit. Pak se zvedla a jelikož byla tvá číše již prázdná, vzala ji a došla dolít, přinesla s sebou i celou lahev.

"Tvá náplň, můj milý Erosi... americký, kontaktní I klasický striptýz, go-go dance, pánská obsluha. Jestli máš k tomu všemu další otázky nebo ti snad něco nevyhovuje, řekni. Pokusím se vymyslet kompromis."
Jemně zahoupala špičkou nohy, co měla ve vzduchu a přišoupla k tobě číši a vzápětí i lahev, na to se opřela zpět do křesla.

"Mimochodem... ještě jedna věc a tou je oblečení. Mám tady pár vybraných a doporučených podniků, kde se dá sehnat velmi luxusní sloužící k takovým účelům a vybere si tam skutečně každý. Ale to jako takové nechám na tobě. Čím lépe a pohodlněji se budeš cítit, tím lépe, samozřejmě. Ale ručím za to, že snad všechny šaty od Sofie sedí jak druhá kůže a skoro o nich nebudeš ani vědět. Jestli chceš, zajistím ti auto a doprovod a můžete tam vyrazit. Lepší teď, než v týdnu, kdy bude všechno v kvapu. Ale to musíš uvážit ty sám." odvětila a pomalu vstala, jedním pohybem dlaní uhladila sukni šatů a vyčkávala na tvou odpověď.

U LOLY

To, jaks reagoval, kam ses posadil... a cos odpověděl. Vyjadřovalo to stonásobně víc, než bys od toho očekával i ty sám, takže tvé vnitřní já takřka nenásilně, jen lehkým popostrčením, proměnilo samo sebe v otevřenou knihu, v níž uměli znalci jako Lola velice dobře a s lehkostí číst.
Jenže... tos nevěděl, i kdyžs pocítil jemné zašimrání jako by perutí na své vlastní podstatě a rozhodně ještě několik dní potrvá, než si toto uvědomíš plně. Byl to vlastně takový nepsaný test psychologie, co se sem tam dělá na klasických přijímacích pohovorech.

Po tvých slovech se jemně, skoro neznatelně usmála, úsměv to byl něžný, polichocený. Nebyl hraný. Buď si uměla vážit takovýchto slov, mít z nich radost, ač je slýchávala často, nebo.... byl opak pravdou, i když se tomu dalo jen stěží věřit.

"Děkuji. Jsi upřímný, což je jedna z mála věcí, nebo spíše vlastností co je komukoli více známa." pokývla hlavou, úsměv na její tváři se mírně rozšířil, zatímco jeden z pramínků vlasů sklouzl ze zad přes rameno a hruď.

"Smím ti nabídnout něco k pití?" otázala se a zvedla, pak opatrně protáhla kolem tebe, její tělo se o tebe v letmém náznaku otřelo a nos zachytil zvláštní, jemně kořeněnou vůni, kterou jsi však nedokázal nijak pojmenovat ani nikam zařadit.
Po tvé odpovědi, ať už byla jakákoli, se vytratila, ale po chvíli opět objevila. Na stolek položila dvě číše - svou, která byla tmavá, skoro černá měla již naplněnou, tu, kterou připadla tobě a která byla křišťálově čistá s jemným, stříbrným zdobením, dolila až o pár okamžiků poté. Útlé zápěstí se překvapivě pružně a elegantně prohnulo v oblouku, pak postavila karafu zpět na stůl. Opět na tobě ulplěly tmavé oči. Všimla si, jak ses na ni předtím a možná i potom díval, prohlížel si ji...? Pokud ano, nedávala to nijak najevo.

"Něco pro tebe mám..." zašeptala tajemně, skoro až napůl smyslně, v rukou se jí objevila krabička. S dětskou hravostí v očích vyčkávala, až ji otevřeš.
Když se tak stalo, objevil se před tvýma očima náramek se vsazeným křišťálovým kamenem, co přecházel do duhových barev a odlesků.
Byl zasazený v měkké, stříbřitě šedé kůži, co se snadno přizpůsobila paži - dal se uvázat buď pod ramenem, nebo jako klasický náramek na zápěstí.

"Smím?" otázala se s pousmátím, když dolila do číší, pak se po tvém souhlasu natáhla, dlaněmi vyjela po tvých pažích a s lehkostí jednoho pohybu svlékla svršek, co halil horní část tvého těla. Když skláněla hlavu k náramku, postřehls na jejích retch pousmátí.. nebo se ti to pouze zdálo?
Vzala náramek a... uvázala ho na tvou paži, pod rameno, na hrudi tě zalechtaly pramínky černých vlasů. V příštím okamžiku jako bys o něm nevěděl, musel ses toho místa dotknout, aby ses přesvědčil, že tam skutečně je a nezmizel. Dokonale k tobě přilnul.
Podala ti číši, pokud jsi chtěl a pozvedla obočí.

"Takže... Co bys chtěl naoplátku, na příští den..? Řekni si o cokoli. Opravdu o cokoli. Tady není nic nemožné."
Vybídla tě s pousmátím, ale oči měla pozorující a jaksi vážné, i když ne tvrdé.

”Ale než odpovíš…” zarazila tě a sklouzla pohledem po tvém těle a pak zpět k tváři, ”Na co se díváš?”
Možná si přecejen předtím všimla, kam zabloudily tvé oči. Možná ta otázka nebyla tak prostá, jak se mohla zdát. Možná skrývala hádanku, další ukrytý test vedoucí buď k úspěchu, nebo opaku. Kam až sahají hranice, za které můžeš jít? A kde jsou nějaké jistoty? Jediná byla ta, že.. žádné nemáš.

Poděkovala mi za upřímnost a já tak trochu nechápal proč. Někdy je upřímnost na obtíž. Ovšem rozhodně ne v tomto, připadě, kdy tu na mne vše půsubilo jinak apřesto známě. Mísilo se ve mně víc pocitů než jen fascinace její osobou. Usmála se a jí sledoval její rty. A pak mou pozornost upoutal pramínek jejích vlasů. Žádné rozčepýřené vlasy jako ty mé.
Pak se ptala zřejmě na pití. Odtušil jsem to, ale nebyl jsem si jist. Někdy se ještě v tomto lidském slovíčkaření nevyhnám. Byl jsem dlouho sám. Odrtnut od ostatních. Nejen tu, lae i doma.
Zamyslím se.
"Možná něco nealkoholického." Odpovím. Moje osoba se nemůže posuzovat podle slov. Nejsem dobrý řečník a často na větou dumám.
Nenechala mne přemýšlet dlouho, když se o mne otřela. Vůni jsem cítil velmi intenzivně. Skoro mne zaštípala v nose, ale byla příjemná. Poslední dobou jsem ovládal pouze duše zvířat. A tak se někdy jako oni chovám, mám k tomu sklony.

Sledoval jsem jak nalévá. Pousmál jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsem četl o gejšách. Nalévaly pití stejným způsobem.
Ukázat zápěstí, aby mohly okouzlit muže. Josu rádi za ten kousek kůže, který mohou spatřit. Až na to, že na Lole to rozhodně nebyl jediný kousek kůže, který byl vidět. Nedostávalo mne to do rozpaků, dělalo mi to chutě. A samo její chování bylo silně vyzývavé. Dělala to snad naschvál nebo jen bezděky? Ne. Nemohl bych jí věřit nevinnost. A to jsem ještě netušil, co mne čeká.
Lákala mne přestava ji trochu ovládnout, vtělit do ní kousek sebe a zjistit, co přesně se jí honí hlavou. Ale - NESMÍŠ

Ucítil jsem její pohled a zadíval se jí bez ostychu do očí. Ale skoro jako bych měl tendenci dívat se skrz ně. Do jejího nitra. Přesto to byl jen pocit.
Promluvila znovu. Že pro mne něco má. Trpělivě jsem čekal. V mé tváři se nikdy nedá pořádně číst. A už vůbec ne v očích. Možná to jsou právě ty oči, které vytvoří nepřítomný výraz, ačkoliv vnímám a to plně.
Podala mi krabičku Prohlédl jsem si ji zkoumavě a naklonil trochu hlavu na stranu. Jako zvědavé zvířátko.
Pak jsem ji otevřel a pousmál jsem se. Líbí se mi. Můj úsměv se rozšířil a já s náznakem poklony Lole poděkoval.
Zeptala se, zda smí. Přikývl jsem. Než jsem se nadál, neměl jsem svrchník a její ruce se dotýkaly mého těla. I když jen trošku, jak zapínala náramek. Její vůně mne ochromovala.
Zadívám se letmo na svou paži hned po tom, co po něm přejedu prsty.
"Je krásný." Přiznám, že se mi líbí.

Pokládá mi na mě spoustu otázek. Přijal jsem vděčně číši a napil jsme se, abych získal čas. Sotva jsem se zamýšlel nad první, hned položila druhou. S odpovědí neváhám.
"Na Vás. Na Vaši úžasnou pleť a dokonale tvarované tělo. Myslím, že sama víte, jak moc jste přitažlivá, jaké máte kouzlo." Odpovím jí narovinu. Nepochybuji o sobě. Nenapadá mne, zda jsem to řekl špatně. Jsem svůj. Můj hlas je možná o trošku víc nadpřirozený než ten její. Zato její hlas je svůdnější.

U LOLY

Překvapeně pozvedla obočí, dlaň zlehka přitiskla spíše konečky prstů v jemném, elegantním gestu na hrudník, který se zdvihl ve významějším nádechu. Na to jí na rtech vyvstal podobně jemný úsměv, oči získaly jiskru jemného přítmí, co se mihotala podobně, jako plamínky svíček na stole před vámi. Z hravého okouzlení se stal v mžiku výraz hluboké, jaksi zamyšlené vášně. Ruka z hrudníku sklouzla pod něj, ukazovák se zahákl o drobnou mašličku, co tam byla. Shlédla na to místo, pak pozvedla oči k tobě.

"Nikdo neví vše... a úžasná pleť.. dokonalost... Kouzlo - to jsou slova, která u každého zhmotní před očima a v mysli naprosto odlišné věci." tón jejího hlasu nebyl ani vyzývavý, ale ani neutrální. Naplněný něčím, co ti říkalo, že se můžeš uvolnit a to zcela. Ukazováček nakonec sklouzl níž, spolu s ním se celá paže v jakémsi zdání snesla na stehno a koleno.

"Jsi možná upřímný ve svých slovech, myšlenkách... ale co v tom, co děláš?" zadívala se na tebe pozorněji a oči jí jemně cukly v krátkém přimhouření, takže na okamžik připomněly kočičí - anebo ty tvé.

"V tom nejsi." zčásti se odvrátila a natáhla po své číši, lem šatů jí sklouzl z ramene a plně ho tak odhalil. Nesnažila se to nějak zakrýt, ať to už bylo úmyslné nebo ne. Přitiskla pohár k ústům a krátce se napila, pak sklenku opět odložila na stolek, aniž by to vydalo jakýkoli rušivý zvuk.

"Pro ostatní je to dobře. Upřímnost totiž dokáže být stejně nevhodná, jako se tobě před pár chvílemi ukázala jako ta opačná, zářivější strana mince. Ale to ty sám víš... a proto nesmíš."
JAK? Svedla v tobě číst... i v tobě... JAK?
Přehodila nohu přes nohu a odhalil se tak plně další kousek bělostně mléčné kůže.

"Takže... vidíš kouzlo a dokonalost..." pokývla hlavou jako by mimoděk, usadila se do křesla o něco... pohodlněji, i když by se spíš hodilo označení "vyzývavěji".

"Tak co bys chtěl....?" pronesla napůl polohlasem, oči potemněly, jako by je zastřel tmavý závoj s jedním malým, mihotavým drahokamem v jejich středech. Náhle její oči vypadaly jako tekuté stříbro - a neodráželo se v nich nic.
Rty se jí zvlnily v jemném pousmátí, jejich tmavá barva zesvětlala natolik, že nyní téměř splývaly s pletí, jen měly narůžovělý odstín. Vztáhla paži, do prstů uchopila pár copánků tvých vlasů, konečky jemně zavadila o tvojí tvář. Ozvalo se matné zacinkání rolničky, jak je zas pustila, přičemž z tebe nespouštěla oči. S jakousi hravostí v nich čekala co uděláš a vypadala, že ji nic nemůže překvapit. Skutečně?

U LOLY

Nejen s Lolinou velkou ohebností, ale i její ochotou skutečně ke VŠEMU, vpodstatě jakýmkoli hrátkám jsi začínal mít po několika desítkách let pomalu nastupující pocit “plnosti”. Díky tomu, jaká to byla doba od toho posledního někdy kolem válek, kdy byla spousta žen opuštěná jejich muži a zůstala s jistými neukojenými potřebami, vcelku delší čas trvalo, než sis to uvědomil.
A kolik času už uběhlo? Nevíš. A nebylo to nijak důležité. Stejně jakos přestal počítat kolikrát ses dostal na vrchol ty a i samotná Lola. U každého to bylo rozhodně víc jak šestkrát a tys měl výhodu, že tě taková “maličkost” nemohla nijak zdržet od dalšího užívání si – narozdíl od obyčejných lidí nebo i dalších stvoření z jiných světů. Spíše naopak – u tebe platilo jak se říká: “S jídlem roste chuť a čím je to jídlo lepší, tím větší….”
Navíc tady byla i jistá soutěživost v tom, kdo vydrží déle. Nakonec to byla Lola, kdo se poddal.

“Zare… Ne… DOST.” zpočátku napůl zasténala, pak se ovšem její hlas stal pevnějším. Pokud jsi neposlechl a že to nutkání bylo dost silné, zopakovala poslední slovo znovu, tentokrát vcelku ostrým tónem připomínajícím rozkaz. Nakonec ti sama vyklouzla a poodešla stranou, kde sebrala kus pruhu látky, kterým si otřela zvlhlá stehna i klín.

“Měl bys už jít. Čekám ještě někoho.” zadívala se na tebe, tvář chladnou, ale oči hovořily jinak. Nebýt té schůzky… dost pravděpodobně by to pokračovalo. Jen kousek, nadosah k pocitu naplnění, jehož stále sílící náznaky vzbuzovaly zvědavost, jaké bude, až k němu dojde. Jenže nedojde – alespoň ne teď, což bylo tak trochu k vzteku. Možná…. Někdy příště?
Oblékla se a dala do pořádku, podlitiny, škrábance a otisky zubů z alabastrové kůže mizely až obdivuhnodně rychle.
Došla k tobě, už oblečená, opět do oněch poloprůhledných šatů. Vtiskla ti nějakou lahvičku.

“Namaž si to na ruce a… na většinu částí těla, kde ses mě dotýkal. Čím dřív to uděláš, tím lépe pro tebe.”
Podle všeho nežertovala. V lahvičce byla gelovitá, skoro čirá hmota s namodralými odlesky. Sotva ses nějak oblékl, začals cítit svědění, co přecházelo v zatím slabší pálení.

“V devět hodin se tady zastav. Budu tě potřebovat.” dodala než vklouzla za stůl. Těžko říct, jak přesně to myslela, jen si po té trochu víc přitáhla stužku pod ňadry. Dál si tě už nevšímala, jen tys postřehl, jak tiskla chvílemi kolena k sobě spolu se zesílením stisku prstů okolo tužky, když zapisovala dál něco do listin na stole. Na tváři ti to mohlo vyvolat spokojené pousmátí. Možná se přecijen najíš dosyta a možná to nebude dlouho trvat.

Sledoval jsem její reakce, cítil každý její nádech. Vnímal její pohyb.
Poslouchal jsem ji. Ano. My všichni jsme odlišní. Kdyždý má svou pravdu a svůj pohled na svět, tedy i na věci a na dění v něm.
Nechal jsem ji mluvit.

Řekla, že nesmím. Jen jsem se pousmál nad tou bolestí, co mi projela hrudníkem. Ano - měla pravdu. Moje reakce nejsou upřímné. Ale co by dělala, kdyby byly? Ona by nezmohla nic. Možná si svou slovní upřímností kompenzuju to, že se nemohu chovat, jak mi určuje má přirozenost, má upřímnost.

Položí mi znovu otázku, co chci. Pozoroval jsem, jak se lehce její podoba mění. Naklonil jsem znovu zkoumavě hlavu nastranu.
Je zvláštní, když se jdédno stvoření snaží omámit druhé.
Natáhla ke mně ruku a vzala copánky mých vlasů mezi prsty. Jak je pustila, chytil jsem prudce její ruku. Pousmál jsem jsem a cosi zvláštního se mi zalesklo v očích. Jakási prazvláštní smyslnost. Políbil jsem ji lehce, toužebně do dlaně.
"Co si přejete vy?" Oplatím jí otázku.

U LOLY

V okamžiku, kdys ji prudce chytil za ruku se zamračila, oči se zúžily do štěrbin, stiskla rty. Nakonec ale neucukla, ani jediný sval v těle se nepohnul v sebemenším náznaku, že by to kdy chtěla udělat. Po tvém dotazu, kdys její otázku obrátil vlastně proti ní pozvedla obočí.

"Výborně." pronesla, těžko však říct, zda pochvalně nebo spíš naopak.

"Mým přáním je, abys ty vyslovil to své." v očích se matně blýsklo. Po chvíli ses domyslel, že to bylo pobavení. Ale svým způsobem to nebylo vyhnutí se tvé otázce. Byla to odpověď.. a současně ne.
Lola byla dobrá hráčka - tak dobrá, že vlastně nemusela absolutně nic předstírat, stačilo jí být sama sebou, aby ostatní znejistila nebo naopak pevně ukotvila v něčem, co pravda byla ale zároveň být nemusela. Jak daleko v téhle hře asi dokáže zajít? Jak daleko v ní dokážeš zajít ty?
Ona není člověk. Ale CO nebo KÝM tedy je?

Stále se na tebe dívala, pohledem očí neuhnula, jen jemně vymanila svou ruku z tvého sevření, opět s tou nepřirozenou elegancí a až příliš velkou lehkostí.

"Může to být cokoli.... ale dobře se rozmysli." namotala si na prst jeden z cúpků tvých vlasů, přitáhla si tě tak kousek blíž, přičemž se k tobě sama naklonila. Tak blízko, žes mohl vidět, jako by se stříbřitá barva jejích duhovek přelévala - ale opět žádný odraz - ani sebe, ani ničeho kolem.

"Možnost využít těch neomezených hranic máš jen jednu. Může to být buď něco prchavého jen pro daný okamžik... nebo něco, co ti může dál přinést dobré, nebo i zlé do budoucna." ještě chvíli se na tebe dívala, pak se pomaličku stáhla zpět, až se opět zlehka opřela do křesla.

Moc dobře jsem sledoval její reakce. Ve tváři se mi objevil něco jako úšklebek. Také jsem ji tak trošku testoval.
Stáhnul jsme se ale stejně rychle jako jsem vystartoval. Ano, měl jsem z ní respekt. A nebyl to jen respekt, ale i to, co pro mne udělala.

Moc jsem ji nevnímal. Nechci už vnímat, zkoumat, tohoto padlého anděla. Přemýšlel jsem nad přáním. Mohl jsem si přát cokoliv. Vrátit se domů, ovládnout svět, být bohatý nebo být slavný.
Ale všechny možnosti jsem pak zavrhoval. Zjistil jsem, že to není po čem vlastně toužím.

Pousmál jsem se.
"Ne. Nestojím o to. Vy jste mi už mé přání splnila. Dala jste mi možnost mít práci a žít lepší život mezi lidmi. Takže budu rád, když u vás budu moci zůstat." Mluvil jsem skromným tónem. Mohl jsem si přát být člověkem. Ale třeba se mi bude ještě někdy má moc hodit. Nemohu už zpět, ale mohu se dívat vpřed. Ale mé vzpomínky jsou zamlžené.
Přestal jsem chápat, proč mi nabízela přání. Po tom, co mne zachránila.

Někdy méně znamená více. A toto byl ten případ. Napadlo mne přát si ji. Noc s ní. Ale bylo by to ode mne sobecké. Pokud se bude chtít potěšit, může si mne přeci k sobě vždy zavolat.
Pocítil jsem, že hra skončila. Ale měl jsem pocit, že jsme oba vyšli jako vítězové. Nebo v to alespoň doufám.
Zavřel jsem oči a ucítil jsem znvou její vůni. Pousmál jsem se.

U LOLY

Pozorovala tě. Tiše pozorovala a mlčela. Její pohled, co se do tebe zpočátku snad až nepříjemně zabodl se pomalu začal vpíjet do tvého těla a podstaty. Stejně tak na jejích rtech vytanul úsměv.

"Pokud to, že tě využívám k tomu, abych se sama udržela a mohla vést podnik je splněním tvého přání, i když z tvého pohledu to může vypadat i jinak... tedy budiž." úsměv na její tváři se mírně rozšířil. Neskrývala věci takové, jaké byly, i když se nějak nedalo zcela věřit tomu, že by vás všechny brala jen jako zdroj svojí obživy. To by její přístup vypadal jinak... Nebo ne?

"Takže si opravdu nic nepřeješ.... Jsi druhý, co toho nevyužil... zatím. Ale současně první, co si nevzal vlastně vůbec nic, i když se mu nabízí..." sklouzla po tobě očima, ale plynule pak přešla pohledem na matně se třpytící nitky závěsu kolem vás. Několik chvil mlčela a pohled upírala kamsi do neznáma, než jej opět stočila k tobě. Krátce si tě prohlédla, opět se zlehka pousmála a pohladila tě po tváři, prsty mírně zajela do vlasů na spáncích. Nahnula se k tobě, její rty tě minuly o vlásek a jemně se otřely o tvou tvář.

"Nejsou jen padlí andělé. Představ si démona, co za trest dostal duši.... Čistou a nevinnou." zašeptala tiše, pak se opět odtáhla. Pohledem zabloudila k tvému náramku, co ti sama dala.

"Takže... " opřela se pohodlně do křesla a obdarovala tě vřelým, zčásti svůdností zastřeným úsměvem.

"Nechtěl bys vědět tajemství, co skrývá?" Otázala se, přičemž bylo již v podtónu hlasu znát, že ví, jaká bude odpověď. Přecejen ale po ní pokývla hlavou, jako by ji akceptovala až po té, co ses vyslovil.

"Je to ochrana. Každý.... je postaven na jiném principu vyrovnání a tlumení sil tak, aby k vám dokonale přilnul. Proto jej také necítíš - tak je to správně. Nebude ti tedy překážet v ničem, bude jen jakousi nezištnou ozdobou. U tebe... bude tlumit potřebu ovládat lidi a i číst jisté myšlenky, které by příliš zasahovaly do soukromí v tom případě, kdy by hrozilo, že se necháš příliš unést. Jedná se o princip že čím větší nezvladatelná touha v tom směru, tím silnější účinek, který může vést až k bezvědomí. Nemůžeme riskovat, což si doufám uvědomuješ. Ten účinek pak budeš pociťovat. Takže je to... relativně bezpečné. Také lidem skryje jisté věci, podle nichž by tě mohli rozpoznat, pokud půjdeš ven. Zde je ale energie kamene omezena jen na pět hodin, více ne. Pak začne kámen čerpat energii z vás a popravdě to není nic příjemného a je to dost bolestivá záležitost, i když pro tebe trochu jinak než pro ostatní - ale v tom horším slova smyslu, bohužel. Prvních pár dní ale stejně nebudete mít chuť chodit mimo klub, především energie bude scházet." chvíli se odmlčela a dopila zbytek obsahu číše.

"A na závěr... doporučuji jej nesundavat. Pouze ve velmi nutných případech, které si nemyslím, že by se vyskytly." tvář měla vážnou, teprve po chvíli, kdy tě přejížděla očima, se jí rty zvlinly v jemném úsměvu. Bradou kývla k číši, cos měl před sebou. Dotkl ses tekutiny v ní již alespoň rty? Pokud ne... překvapení v podobě příchuti toho, čím ses živil a co ji zvláštně doplňovalo přišlo až vzápětí.

"Chutná? .... Nebo bys byl raději za jinou...."

Cítil jsem její pohled. Až v morku kostí. Nemohu říct, že by to bylo příjemné. Ale nedal jsem na sobě nic znát.
Vrátila mi mé upřímnosti.
Smířlivě jsem se pousmál. Je to obchod, kde jsou obě strany spokojeny. Navíc - dělá pro mne víc, než si vůbec myslí. Nic jsem neříkal a jen jsem ji sledoval matným, nepřítomným pohledem. Přesto jsem vnímal.

Mlčeli jsme pak spolu. Čekal jsem, co řekne či udělá. Naklonila se ke mně. Pohladila po tváři a přiblížila své rty k mým. Chtěl jsem přitisknou své rty na její, ale ona uhne. Zavřel jsem na malý moment oči.
Jejím slovům jsem nerozuměl. Ale to mne nijak netrápilo. Pak stočila pohled na mou paži a mně došlo, že se dívá na náramek.
Přejel jsem po kamínku prsty.
Poté mi položila opět otázku. Zadíval jsem se jí do očí.
"Možná že ano." Pronesl jsem z části, co chtěla slyšet.

Začne vše vysvětlovat. A já jí poslouchal s pohledem zabodnutým do prázda. Je to už dlouho. Měl jsem vše, nač jsem pomyslil. Bylo t jednoduché a nudné. A z téhle rutiny jsem poté přišel o rozum. Stal jsem se zrůdou. Nositelem obrovské moci, kteoru jsem neustále navyšoval a zdokonaloval. Chtěl jsem víc. Víc myslí, které mohu ovládat, víc bytostí, které bych trýznil a terorizoval. Ovládal jsem skoro celý svět, ve kterém jsem se narodil. A teď, když jsem mezi lidmi, zjišťuji, že ty překážky, které jsem tak jednoduše dokázal smést ze svého života, jsou vlastně krásné. Nutí mne žít a uvažovat. Drží mne při životě.
Pohladím znovu kamínek.
Dlouho, předlouho jsem ovládal. A nyní mám být ovládán.
Jako by na mne přišla úleva. Jako bych konečně získal neklidný život, v který jsem doufal. A možná zase někdy konečně pocítím opravdovou bolest.

Zlehka mi koutky zacukají do úsměvu.
Zadívám se na číši. Již jsem se napil. Netuším, co to je, ale: "Je to výtečné."
Chvilku přemýšlím nad náramkem a nakonec přijde dotaz: "A co mé ostatní dovednosti? Ovládnutí mrtvého těla či vyvolání duše ze záhrobí?" Jaký vliv na to bude mít náramek?

U LOLY

"Chceš to vyzkoušet? Nebo říct?" usmála se, byla v tom směs falešného tajemství a s tím spojeného pobavení.

"Dobře, nemá smysl tě nijak napínat. Závisí, jaké budou tvé úmysly. Podle toho bude náramek účinkovat a jej neoklameš nikdy." odvětila nakonec, pak se opět usmála.

"Jsem ráda, že ti chutná." dodala a znělo to víc jak upřímně. Pak se zvedla, natáhla po tvé číši - snad aby ti dolila? Nikoliv. Místo toho ji odložila ke své, pak se ti vcelku samozřejmě posadila na klín.

"První, co si nevzal vlastně vůbec nic, i když se mu nabízí..." rty zas zvlnilo pousmátí, opět ti prsty projela vlasy, ale vzadujich pár stiskla pevně, ale nebolestivě v pěst. Krátký okamžik jejího nasládlého dechu na tvé tváři, než se sklonila a políbila tě. Nebo spíš tě zčásti nechala, abys ty políbil ji? Jako by to, cos chtěl udělat předtím snad vycítila a tak ti vyšla vstříc.
Trvalo to sotva tři údery srdce, když se zas mírně odtáhla.

"Stále to tak je?" zašeptala, její hebké, měkké rty tě zlehka zašimraly na tvých, podobně jako deší řasy na tvářích.
Další zkouška a test - tentokrát jaksi víc praktické části tvé budoucí pracovní náplně? A i kdyby - záleží na tom zas tak moc?

Nevěděl jsem proč, ale její věta mne pobavila také. Usmál jsem se o něco více než mívám ve zvyku.
"Takže páchat jen dobré skutky, činy s čistými úmysly." Shrnu to. Ale i někteří vrazi mají dle svého svědomí čisté úmysly. Ale to jsou pak spíše čistky.

Natáhla ruku pro pohár a já jí ho podal. Posadila se mi náhle na klín. Nenechalo mne to chladným.
Vjela prsty do mých vlasů a já spokojeně zavrněl a přimhouřil oči. Moje ruce se obtočily kolem jejího pasu. Sledoval jsem ji. Sváděla mne. Už naprosto. A já netušil, proč tolik bojuje o moji přízeň. Než jsem ale stihl zareagovat, přitiskl jsem své rty na její a stihl jsem pak nabrat něžně, ale zároveň s určitou dávkou lačnosti, její spodní ret mezi své. Náhle se oddálila.

Položila mi otázku, zda si stále nechci nic vzít.
Přejel jsem jí prsty po páteři. Jistě - toto není normální pracovní pohovor. To jsem již dávno pochopil. Ale nejsem přece jediný její zaměstnanec. Snaží se je svést všechny?
"Mám?" Zeptal jsem se tiše, když byly naše rty tak proklatě blízko. Ta otázka byla zbytečná. Ale nerad se vrhám na někoho, kdo o to nestojí a jen si se mnou hloupě zahrává.

U LOLY

"To je na tobě. Jen jsem měla pocit... že bys to možná chtěl. Nemám ve zvyku se podbízet. Ne těm, kteří o to z jakýchkoli důvodů nestojí. Nebo když o ně nestojím já." zašeptala v odpověď, špičkou nosu lehce zavadila o tvůj.

"A nestojím zdaleka o každého. Nejsem vykonavatelka toho nejstaršího řemesla. Stále jsem ale žena..." trochu víc se napřímila, takže na tebe teď mírně shlížela.

"Hra už před nějakým okamžikem skončila, i když byla hrána upřímně. Popravdě nesmím a nemůžu lhát. Nikdy."
Proto většinou věci, co vyznívaly dvojsmyslně... bylo na tobě, aby sis je vyložil a tak přejmul plnou zodpovědnost za to, co uděláš dál. Opravdu nemohla lhát? Ale proč by to tedy jinak říkala?
Předivo myšlenek a otázek přetnul opětovný dotyk dlaně na tvé tváři, vzápětí pak dotek rtů na čele, víčkách a tvářích.

Nechal jsem ji mluvit a nic jsem neříkal. Jen ji sledoval. Po jejích něžných polibkách jsem přimhouřil oči. Zlehka jsem ji chytil za bradu a zadíval jsem se do její líbezné tváře.
"Dá se vůbec odmítnout? Odolat? Někomu tak půvabnému?" zlehka jsem se pousmál. Sám jsem na to znal odpověď. Nedá. Od té doby, co znám pozemské slatsi, nedá.

Jemně jsem zatlačil na její bradu a přitiskl své rty na její. Hýčkal jsem je něžnými polibky a po chvilce jsem hravě vysunul jazýček.
Má ruka sklouzla z jejího pasu na krásně bledou pleť na jejím stehně. Nejprve jsem po něm přejížděl bříšky prstů. Poté pak náruživěji, celou dlaní. I můj polibek se více prohloubil a hned, jak jsem jej rozpojil, mé rty sjely na její elegantní krček.
Rukou jsem vyjel na její hýždi, pod šaty, a přitiskl jsem si Lolu více na své hebké tělo.

U LOLY

Sledovala, co děláš. Každý pohyb, i náznak k dalšímu - dle toho se přizpůsobilo její tělo, až to vypadalo jako naprosto dokonalá souhra. Dokonale znala nejen sebe, ale nějakým záhadným způsobem i tebe samotného. Jenže tohle všechno bylo dovedené ke skutečné genialitě - jelikož tě něco podobného ani na vteřinu nenapadlo. Naopak - ty sis připadal jako ten jediný, kdo jí způsobuje takové pocity rozkoše, ten, kdo pomocí svého umu ovládá její tělo. Nikdo jiný... Takováhle souhra přeci není nahodilá.
Pravda, nebyla. Ale...

Polibek ti opětovala, jazykem několikrát jako by ve škádlivě vyhýbavé hře zavadila o tvůj. Když jsi sklouznul rty níž, cítils, jak se jí šlachy na krku napnuly - jak natočila hlavu tak, aby ses k její šíji dostal lépe. Zpod hustých, černých řas problesklo ono zvláštní, tekuté stříbro s blankytným nádechem modré.
Přimhouřila oči a jedním pohybem paže rozpustila tvoje spletené vlasy, dalším gestem prstů je rozpletla, takže zahalily záda a ramena, zčásti se propletly s tvými. Opravdu perfektní spojení. Její mléčně bílá kůže proti tvé, co se vzájemně do sebe vpíjely, jako by byly jedno a ne dvě. Modré oči proti stříbrným, souhra vašich těl.
Stáhla si tě ještě víc na sebe, objala ti boky nohama a dlaněmi sjela na záda. Tahle blízkost byla čímsi daleko intimnější, než kdybyste byli oba zcela nazí a spojení.
A právě v tom okamžiku, kdy ti tohle proběhlo hlavou jemně zatlačila patami do tvých boků a zad, jako "odpověď" k tvému chování a snad ještě pobídku, aby tě zcela zbavila zábran.

Celé mé tělo spaloval chtíč po tom jejím. Z jejích reakcí jsem mohl zešílet. Nemohl jsem se jí nabažit. Měl jsem nustálé nutkání dotýkat se té její krásné pokožky a vnímat její vůni.
Svíral jsem její zadeček a hladil ji i po zádech pod oblečením. To na ní ale nevydrželo dlouho.
Svými až překvapivě horkými polibky jsem sjel k okraji šatů a zuby jsem rozvázal mašli, kterou mne provokovala.

Laskal jsem vášnivě její tělo. Zahrnoval ji lačnými polibky. Zachovával jsem si ovšem stále jistou galantnost a ohleduplnost. Ladnými pohyby z ní stáhnu šaty.
Tiskla se ke mně. A já těžko ovládal dech a vzrušení, které ve mně rostlo. Ne. Opravdu jsem nepřemýšlel nad nápadnou dokonalostí naší souhry.
Ale ani na své ukojení.
Chtěl jsem se ji dotýkat. Vidět její tvář plnou extáze. Rozpálit ji, slyšet její vzdechy a steny.
Sjel jsem něžně rukou na její ňadra. Pohladil jsem nejprve jedno a pak druhé, které jsem začal masírovat. Zlehka a elegantně jsem hýbal pánví. Mohla cítit, jak moc se mi to líbí, jak moc mne vzrušuje.

A když jsem se s ní otočil a jemně ji povalil na záda, byla již nahá. Jen na chvilku jsem se oddálil, abych uviděl lépe její něžnou nahotu.
Hned na to jsem ji lačně políbil na rty a polibky sjel k jejím ňadrům, jejichž bradavky jsem olizoval, zlehka sál a místy něžně a dráždivě kousnul. Hladil jsem její krásně tělo, ňadra, bříško, podbříšek, až má ruka vklouzla do jejího klína. Začal jsem ji dráždit. Nevnikal jsem do ní, jen jsem si hrál s poštěváčkem, zatímco jsem její tělo, každý kousek její kůže, zasypával vášnivými polibky.

U LOLY

Spokojeně zavrněla, kdyžs jí po zádech a jaks povolil stužku, koutek úst se mírně pozvedl. Připomínala tak kočku, co se vystavuje záři slunečních paprsků. Vzápětí, když ses na ni krátce zadíval, však připomínala spíš něžnou a snad až trochu křehkou bytost. Skoro jsi měl pocit, jako by jí z ramen a zad vyrostl obrys křídel. Proti tvým polibkům a laskání se její tělo mírně prohnulo jako poprvé natažený luk.
Kdyžs ji začal dráždit, přizvedla pánev, mírně potevřela rty a spolu s výdechem z nich splynulo i tiché, jako by úlevné zasténání.
V klíně byla na dotek stejně hebká, jako jinde na těle. Nepokrývaly jej žádné chloupky a jestli, tak jedině velmi jemné, co jsou i okem sotva viditelné.

Překvapivě jemně ti prsty vjela do vlasů. Stále se na tebe dívala zpod přivřených víček, v očích jako by se objevily hvězdy. Následoval střemhlavý pád ne do hlubin, ale blankytu oblohy. Pokud jsi to vydržel, stejně jako pomyslné, palčivě bílé světlo, dostalo se ti kýžené odměny.
Ta byla jemně nazlátlá a mírně se chvěla... chvěla jakousi něhou. Zadíval ses na Lolu lépe a tahle vidina se prolnula i s jejím tělem. Náhle sis všiml něčeho, co předtím tvému zraku unikalo. Drobnějších, skoro už hladkých jizviček, někdy i větších zacelených šrámů po těle. Ublížil jí snad někdo? Nepůsobila jako taková, co si nechá něco podobného líbit - rozhodně ne dobrovolně. Pokud snad ovšem... Proti téhle poslední myšlence ale hovořilo všechno to, jak její tělo a i ona sama reagovala na tvé spíše něžné a jemné zacházení. Občas skoro až přecitlivěle. Zpočátku občas tiše sykla, ale netrvalo to příliš dlouho a tvoje uši naplnilo táhlejší, žádostivé zasténání. Sama se trochu víc klínem natlačila k tvé ruce, kdes vzápětí ucítil vlhkost, co s tvým dalším drážděním ještě narůstala.
Tělo se jí jemně zachvívalo, občas sebou mírně trhlo při intenzivnějším dotyku. Dech měla nepravidelný, občas se zadrhával v zajíknutí. Po nějaké chvíli se přizvedla, což tě donutilo se trochu víc napřímit, okamžik na to ti prsty zavadila o slabiny, pak jimi zachytila lem kalhot, co rozepla a stáhla je, pak za pomoci nohou skoro až k zemi, zatímco dlaní přejela přes tvé mužství, které pak obemkla prsty a zatím jemně, i když škádlivě přes něj párkrát přejela.

Věnoval jsem jí pozornou a něžnou péči. Její rekace, pohyby byly tak nádherné. Nemohl jsem se jí nabažit.
Vjela mi do vlasů a já znovu spokojeně zavrněl. Skoro jako bych zjihnul pokaždé, když se její ruka dostala do mých vlasů.
Zadíval jsem jsem jí do očí, které se zvláštně zaleskly a upoutaly mou pozornost natolik, že jsem se v nich začla ztrácet. A když jsme se pak propadli do toho zvláštního prostředí, Přimhouřil jsem oči od té záře, ale má vůle je příliš silná na to, abych něco takového nevydržel.

Nepřestával jsem ji dráždit. Laskat rty její nazlátlé tělo. Byla krásnější, než kdy předtím. Snažil jsem se jí věnovat více. Byla mi odměnou a já se ksoro bál ,že její nadpozemskosti nejsem hoden. Ale příliš jsme nad tím nepřemýšlel. Vlastně jsem nepřemýšlel nad ničím a užíval jsem si jejího hlasu. Byl jako rajská hudba, která mi zněla v uších a hnala mou krev a burcovala mé srdce.
Přerývavě jsem dýchal a ochutnával její tělo, bříško a ňadra.
A když mi přeleja po rozkroku, zalapal jsem po dechu. A sklonil jsem se k ní, abych znovu ochutnal lačně její rty.

Stáhla ze mne kalhoty a tak jsem je svlékl a pohladil jsem její stehna. Nemusel mne příliš drážtit, už předtím jsem byl zcela vzrušený z tance jejího těla a hlasu. Rozpojil jsem polibek, abych mohl vzrušeně vydechnout a zalapat po dechu. Cítil jsem, jak mi spánky pulzují touhou.
Nenechal jsem ji hrát si se mnou dluho. Znovu jsem ji políbil a pomalu do ní vnikal. Jakmile mé tty opustily ty její, popadal jsem dech. Přivřel jsem oči a zatím pomalu do ní přirážel. Vychutnával jsem se tuto chvíli. Pohladil jsem ji po stehně a políbil jej. Byl to úžasný pocit.

U LOLY

Polibek ti opětovala víc jak ochotně, její rty se skoro hltavě vpíjely do tvých. Prohnula se v zádech, takže se zadečkem ještě víc natlačila do tvých slabin.
Kdyžs do ní vniknul, krátce, pevně stiskla rty a zatla ti nehty trošku hlouběji do kůže na rameni, ale sotva zůstaly menší rýhy. Chvíli trvalo, než se ti její tělo alespoň trochu přizpůsobilo - skoro to až bylo podobné, jako by sis bral pannu. Přecijen ale ještě jiné. Přitiskla tě k sobě ještě víc, napůl hlasitě zasténala a jaks začal přirážet, zalapala po dechu a zvrátila hlavu dozadu, přejela ti nehty jemně po zádech, pak na boky, které krátce stiskla v dlaních.
Netrvalo to dlouho a začala se, zpočátku jemně pohybovat proti tobě. Nakonec vztáhla ruce za hlavu a zachytila se jimi pevně za opěrku víc jak prostorné pohovky, přičemž dávala tvým smyslům ochutnat stále více ze sebe samotné.
Cítils, jak se uvnitř napíná a zas uvolňuje. Tohle chvění vzrostlo pokaždé, kdy ses jí nějak víc dotkl, či na tom správném místě. Nebyla jen citlivá, ale doslova přecitlivělá, takže její tělo reagovalo několikanásobně víc na podněty, co dávaly tvé rty, jazyk, zuby a v neposlední řadě i mužství.
Netrvalo to dlouho a začala opět sténat, tentokrát častěji, žádsotivěji a i hlasitěji než předtím. Nebylo třeba příliš čekat, aby jí s jejím vlastním přičiněním vlhkost klína smáčela stehna. Patou se ti zaklesla za bok důrazněji, čímž si tě k sobě opět trochu víc přitáhla a ty ses do ní dostal hlouběji. Nespěchala ani na tebe, ani na sebe - zdálo se, že si všechno to užívá stejně jako ty, nebo snad dokonce ještě víc.

Nořil jsem se v ní a hltal každou její reakci. Každý její pohyb. I její škrábání, které mne příliš nebolelo a spíš vzrušovalo a burcovalo k tomu, abych přirážel dál. Bylo to krásné a silné.
Začínal jsem zbožňovat její přecitlivělost, to, jak reagovala na mé laskání ať rukama, či rty.
Možná jsem jí ovšem propadal i jinak, než bych si přál.

Její tělo jsem již měl prozkoumané a tak jsem líbal ta místa, která se jevila jako nejcitlivější. Podvědomě jsem začal přirážet rychleji. Postupně.
Jak se chytila opěradla, zaklesla se o mé boky. Dal jsem najevo své vzrušení tichým zavrčením u jejího ouška. Vůně jejího klína mne vábila. I to, jak vlhla.

Moje tempo bylo už docela rychlé. Držel jsem její zadeček jendou rukou a tou druhou jsem dráždil její bradavky. Nepřestávám ochutnávat polibky její kůži.
Pak jsem ji chytil za pas a posadil jsem se. Dosedla na mne a já jsem se do ní dostal tak hluboko, jak jen to je možné. Zanaříkal jsem tiše rozkoší.
Nepřestal jsem hýbat pánví v tempu, ve kterém jsme skončili. Sjel jsem prsty znovu na ten slastný bod v ženském klíně a zlehka jej začal dráždit. Líbal jsem lačně její rty, krček, ňadra. Lola mne zbavovala rozumu.

ŠTĚSTÍ STÍHÁ V PATÁCH NEŠTĚSTÍ

DANIELA

aneb...

Karta se obrací - na kterou stranu?

Letáček skončil v kapse. Sice sis adresu zapamatoval, ale čert nikdy nespí a jistota je přecejen jistota. Místo bylo slabých patnáct minut jízdy od tvého bytu, oproti tomu cirka třicet minut chůzí pěšky. Času jsi měl poměrně dost, nebylo moc kam spěchat – pokud nemáš nic proti tlačenicím a frontám a s tím spojeným čekáním. Nedalo se pochybovat, že ten leták obletěl všechny domy a byty ve městě a bůhví, zda to tam skončilo. Obydlených přilehlých oblastí je tu taky dost, a aby se lidi dostali za zábavou nebo něčím, co je tak nějak „jiné“, byli schopni obětovat často až ironicky směšně moc. Kdo by tohle měl vědět lépe, než ty.
Ať už pěšky nebo jízdně – octl ses v blízkosti klubu. Ta stavba nešla přehlédnout a popravdě na první pohled moc neodpovídala vidině nějakého nočního klubu. Dokonce zde nebyl ani „proslulý“ neónový nápis, rudě zářící do okolí, jen trochu zvláštně prosvícená cedule, co zbytečně nepoutala pozornost, ale kdo věděl, co hledá – toho oči přitáhla. Stejně, jako ty tvoje.
Intuice se nepletla – nejbližší parkoviště bylo plné – i přesto se tam snažili nějací zoufalci, nebo spíš naprostí imbecilové, dostat. Ti rozumnější a s chladnější hlavou zaparkovali o pár metrů či bloků a zbytek došli pěšky.
Vzduch byl příjemně svěží, jako by nabitý statickou elektřinou – skoro bys přísahal, že slyšíš jemné praskání jejích jiskřiček ve svých vlasech. Nakonec ses postavil tak nějak nakonec domnělého zástupu a čekal. Občas se na tebe někdo natlačil, občas do tebe drknul… ve finále ti někdo šlápnul na patu tak, že ti zpola vyzul botu. Krucinál, místa za sebou snad mají dost, ne?
Otočil ses, ale nakonec jsi neřekl nic – ač původní záměr byl zcela jistě odlišný. Pohled ti padl na tři mladíky a jednu dívku, postávající vlastně hned za tebou, ale těžko říct, kdo z nich byl tak „galantní“. Dva mladíci vypadali, že jsou tam spolu – a to víc než jen jako dva kamarádi – což postřehlo spíš tvoje vycvičené oko, než že by to bylo „tak vidět“. Kdokoli další je mohl mít kupříkladu za sourozence. Jejich jediná ženská část vypadala tak trochu znuděně, skoro otráveně – ale to asi tou frontou, co se před vámi táhla ještě hodný kus.
Tyhle tři postavy jsi přelétl rychle – pohled na nich setrval sotva vteřinu, ale ten další mladík… tě víc jak zaujal. Proč? Nemusel ses ptát, byla to spíš řečnická. Protože ty sám jsi to moc dobře věděl.
Opět do tebe někdo drknul, tentokrát ale s tím, aby ses kapku pohnul. Skutečně ses díval tak… dlouho? Ještě o něco delší dobu trvalo, než jsi dohlédl ke vchodu, odkud unikalo jako široká stuha jemně nazlátlé světlo, mísící se s modří noci. Po stranách nestáli žádní vyhazovači, jako tomu obvykle bývá. Překvapivý fakt a zjištění, stejně jako už jednou zaznělá otázka v tvé hlavě, i když z jiného důvodu: PROČ?
Lidé byli nahrazováni čím dál víc a častěji stroji a podobným zařízením, to nebyla žádná novinka. Jaké ovšem funguje tady? Klasický detektor kovů – no prosím, odhalí zbraň a podobné, ale co drogy a další věci? Pokud to tady bylo tak důmyslné… vlastník musí mít nemálo financí.
Když tebe a práh domu dělili jen tři lidé a nějakých těch pár centimetrů navíc, vynořila se mezi nimi silueta, která nedávala rozhodně závdavky k pochybám – byla to žena. Širší boky a skutečně vyzrálá postava – znaky, co nedokázaly lhát. Oblečeny měla patrně nějaké volné, splývavé šaty. Bylo to jen pár vteřin, pak zas zmizela – ještě jsi stačil postřehnout neuvěřitelně dlouhý závoj tmavých vlasů. Vzápětí ti výhled zastínila už trochu méně lichotivá „věc“. Převyšovala tě o hlavu a půl a zrovna dvakrát krásy, natož půvabu nepobrala. Chvíli by si jeden myslel, že se dívá na příbuzného Zvoníka od Matky Boží. Absence hrbu a znetvořené tváře tím samým způsobem v tomhle přirovnání nehrála žádnou roli. Bylo jasné, co chce – jako vždy – doklady, prohledat kapsy a všechno možné, samozřejmě měl detektor.
Nakonec ses dostal dovnitř o něco lehčí. Bylo vcelku logické, že majitel nestojí o nějaké výtržnosti a ničení jistě drahého vybavení. Vzápětí se ukázalo, že ty a ta partička za tebou jste byli mezi posledními vpuštěnými. Ale ne pro tento večer. Vzápětí bylo oznámeno, že zde hosté mohou setrvat maximálně hodinu, aby mohli přijít i další, co ještě čekali venku.
Nechybělo tu nic – bar, pódium, sezení, dokonce i trochu soukromější, pokud by měl někdo potřebu. Vzadu se obtáčelo schodiště a vedlo nahoru do patra, kde byly dost pravděpodobně pokoje. Vše bylo laděné do chladnějších barev – modrá, lehce nafialovělá, růžová. Přesto barvy tvořily spíš tajemnem zastřený až magický celek a ne přeslazený dort. Většina zamířila k baru, za kterým stál vcelku sympatický barman, černé, rovné vlasy v útlejším culíku v délce pod lopatky, krátká bradka, uhrančivě zelené oči. Na sobě měl červenou košili s širším rukávem, připomínala tak trochu středověké. Příliš se nezdržoval a začal míchat pití, přičemž si díky obratnosti a přesnosti mohl dovolit hovořit se zákazníky. Tebe za oči stále tahala lesklá modrá košile toho mladíka zvenčí.
Striptéři tady ještě nebyli a dnes dle všeho ani ještě nebudou. Přecijen návštěvní den je návštěvní den – i když jsi zahlédl jakási miniaturní portfolia, ovšem bez podobenek – místo nich byly prázdné siluety. Klasický marketingový tah – neodhalí vše najednou…

Onen mladík, co ti nedá spát je Fischerův syn. Jaké to bylo překvapení, kdyžs ho poznal a jinak učesané, delší vlasy na tom nemohly nic změnit. Že by další věc, kterou by se dal tvůj společník - teď už spíš bývalý - vydírat? Dost snadno uhodnout, zda o těchto "aktivitách" svého syna ví či ne...

Popis:

Cca 182 cm vysoký, štíhlá, atletická postava s hladšími svaly, co se zatím jen zlehka rýsují pod kůží - stále spíš převládají jemnější, chlapecké rysy.
Po bradu dlouhé, mírně zvlněné vlasy slámové barvy, šedomodré oči, zlehka opálená pleť. Na sobě má momentálně lesklou, indigově modrou košili a přiléhavé kalhoty barvy slonové kosti s vyšším pasem.

Z POPELKY PRINCEZNOU

SAMANTHY

aneb...

Nejsme přeci v pohádkách

Dodejme: Bohužel.

Na druhém konci bylo chvilku ticho, pak se ale ozval smích.

"Tak fajn, bude sranda." kéž bys Jessiino pobavení, cos postřehla v jejím hlase, svedla alespoň zčásti sdílet. jenže to při pohledu na Belanii nešlo - tam se ti chtělo leda brečet a smát se najednou - oboje z dost velkého zoufalství a možná vzteku.

"Tak domluveno, páčko, krásko." zlehka mlaskla do telefonu, pak ho položila. Tys měla vzápětí pocit, že tě "položí" něco jiného - a sice Belaniin zářivý úsměv. Jen ať s tím zase nezačne...!
Bohužel... začla. Naštěstí jsi po pěti minutách přestala vnímat, o čem to blábolí a spíš ses rozhodla postoupit útrpnou finální prohlídku její momentální vizáže spolu s tím, jak tohle napravit a hlavně - jak s ní naložit, aby vám večer neudělala ostudu - pokud to ještě vlastně jde. Tys ji měla dlouhou jak celkovou kilometráž autobusu co už není nejmladší. Moc povzbudivá myšlenka to nebyla. Měla by ses možná soustředit na to, co nastane, až se ti to povede.
Co? Věc nemožná?

Belanie konečně dokončila svůj monolog. No, patrně už před delší chvílí. Teď se na tebe dívala až z nebezpečné blízkosti, že bys jí pomalu spočítala všechny póry a černé tečky a tvář měla zkroucenou do podivné grimasy.

"Samantho, je ti něco?"
Trefa do černého a odpověď pálila na jazyku jak rozžhavený uhlík, jenže... nemůžeš. Ty to prostě říct nemůžeš. Možná... bys jí "jen" mohla ukázat zrcadlo a začít znova. Pokolikáté už? A co teprve další otázka - KOLIKRÁT JEŠTĚ?
No, každopádně zcela jistě ještě tu zbývající dobu - nebo to vzdáš raději předem? To by sis moc dobrou reputaci nezískala, i když dost kolegyň i konkurentek či známých přiznávalo, že ti vůbec nezávidí - a tady nebyl důvod ani těm sokyním nevěřit. Stačilo se podívat - a to jen jednou.
Takže - co s ní? Rozhodně nalíčit, protrhat obočí, něco provést s vlasy.... Možná keratin by stál za zkoušku, čas tak nějak byl, k němu trochu barvy a možná přistřihnout.... Všechno ostatní se osvědčilo jako neúčinné nebo s moc krátkou dobou efektu - pokud neměla mít tvá klientka na hlavě cosi v podobě betonové helmy. Pak nějaké oblečení navečer, nejspíš kapku delší šaty, ale tak nad kolena a pak vyšší boty - spíš ale na podrážce než podpatku - tam by hrozilo víc škody, než užitku. Stačil její "příchod" sem. Sice jsi měla ráda pozornost, ale mělas poněkud jinačí prostředky, jak ji spolehlivě získat.
Přibližná představa se ti už vyrýsovala, teď zbývalo ji jen naplnit a... pokud možno se na Belanii moc nedívat - říkalo si to téměř o nervové zhroucení.

Magická hůlka a kouzla dobré víly, co přičarují eleganci a půvab a aspoň trochu té krásy. Něco takového se bohužel v krámech nevede a ani nejlepší kadeřnice či stylistky nemají tak nadpozemskou moc.
Dejme tomu, že ve výsledku nevypadala Belanie jako třicítka s květákem na hlavě, ale jako pětadvacítka, kterou lehce olízl blíže nespecifikovaný dobytek. V nezvyklých šatech se pohybovala ještě méně přirozeněji než ve svých obvyklých a vůbec především díky jisté... dřevitosti a ztuhlosti vypadala jak kachnička na kolíbce. Každopádně nic víc s ní asi nezmůžeš - leda jí dát za úkol doma chodit v těch šatech a botech s knihou na hlavě.

Pátá hodina se vcelku nemilosrdně blížila a Jess neměla moc ráda zpoždění, hlavně když se "schůzka" týkala party a podobných věcí, kde si chtěla naplno užít. Nakonec jste nabraly asi pětiminutové zpoždění díky menší zácpě - která vedla právě k místu, kde stál klub. Nemálo lidí a nemnoho místa - ale s tím se dalo počítat - to k tomu patří.
Nemusela ses bát, že se s Jess nenajdete. Měly jste na sebe jakýsi neviditelný radar, takže se najednou vynořila z davu a popoběhla až k vám. Roztáhla ruce, aby tě objala a stejně tak tradičně dala pusu na tvář. Bylo víc jak znát, že tě ráda vidí a doslova zářila - nejen díky kapku delším minišatům barvy jahodové červeně, co ladily s její momentální barvou vlasů. Mohla si dovolit střih, co byl nahoře dost volný, odhaloval jedno rameno, přes něž vedl tenký stříbrný řetízek, pod pasem pak až kousek pod stehna byl naopak přiléhavý, pružný kousek - tak i zmiňovanou barvu - rozhodně nepůsobila jako laciná děva, jak by se mohlo spoustě dalších v tomhle modelu stát. Vynikaly krásně její dlouhé, štíhlé nohy a vůbec postava. Kombinace elegance a svůdnosti.
Měla Jess nějaké nedostatky? Pokud ano - nevšimla sis jich - uměla je dokonale zakrýt, nebo z nich naopak udělat přednost. Taky proto jste si vy dvě padly do oka.

"Ahoj, tak jste tu. Já se bála, že zůstanete někde na pátý." zasmála se, apk sklouzla krátce pohledem k dívce vedle tebe. To stvoření tam mlčky stálo, jako by mu zalili nohy do betonu. Hlavu spíš skloněnou, nebo bloumající pohledem všude možně, jen ne směrem k budově. Jess jenom pokrčila rameny a mírně našpulila rty, pak se otočila zpět na tebe a zlehka ti prstem poklepla na rameno, tvářila se vcelku významně, jako by snad měla tajemství.

"A nejsem tu sama." svůdně zamrkala.

"Někoho jsem přemluvila, aby se šel taky podívat." mrkla, pak tě popadla za ruku - i když možná by bylo lepší nejdřív "probrat" Belanii. Nebo lepší.... lepší by bylo něco jiného, ale to ve vlastním zájmu nemůžeš.

U LOLY

Ve chvíli, kdys ji posadil na sebe se tvoje zasténání prolnulo ve zvláštní harmonii s tím jejím, okamžik se napnula pod inetnzitou toho pocitu a zůstala tak nehybně, sotva ovšem víc jak vteřinu. Na tvoje pohyby odpovídala zas těmi svými, které se stávaly důraznějšími, i když její tělo za tu dobu víc jak příjemně zvláčnělo, kůže dostala jemně slanou příchuť, co zlehounka štípala na jazyku a ještě víc tak ostřila smysly.
Po chvíli, cos ji dráždil se uvnitř stáhla silněji a po několika okamžicích znovu - společně s tím mírně zvrátila hlavu a opět vcelku hlasitěji zasténala, prohnula se v kříži proti tobě, pak se ale opět spíš předklonila, tak přenesla váhu na špičky nohou a začala se zvedat výš a po čase klesat trochu prudčeji. Nakonec vzala tvoje dlaně a přitiskla si je ve vyzývavém gestu na boky, abys jí tak pomohl ještě zvýšit intenzitu průniku a z něj pramenící rozkoše.
Mírně se od tebe odtáhla, pohledem sklouzla ke tvým rtům, na něž tě vzápětí políbila a zčásti ti tak ukradla dech. Ten ti však vzápětí vrátila v zašeptání tvého jména, které se protáhlo v další zasténání, pod nímž se její tělo zavlnilo.
Cítils a věděl, že není daleko k vrcholu, současně s tím ale i to, že nechce, aby to pak skončilo. Mělo ti to nějak lichotit? Jak dalekosáhlý a hluboký vliv na sebe mohou mít dvě duše?

Skousla si spodní ret a zvedla k tobě oči, v nichž se zrcadlila touha stejně jako to, že už dlouho nevydrží, ale na něco jako by stále čekala... snad na tebe? Její vůle se ovládat ale ochabovala čím dál rychleji a tělo si žádalo své. Zasloužené, slastné uvolnění co přináší vyvrcholení a zvlášť po tom všem, co jste spolu za těch pár chvil sdíleli.
Prohnula se jako luk, špičky se propnuly téměř v křeči, zvrátila hlavu a vzápětí tvé uši zaplnila hudba, kterou nezaslechneš ani v ráji...

U Loly

Vyslechl jsem si několik detailů ohledně ochranného náramku, jež jsem naprosto přestal pociťovat chvilku po jeho upevnění. Vcelku nízká možnost mého prozrazení mě náležitě uklidnila. Sice jisté pochybnosti přebývaly, ale já se jimi nyní nehodlal zesměšňovat. Upřímně pochybuji, že bych mohl narazit na někoho z rodu. To by byla až neuvěřitelná náhoda.
Rozhodl jsem se, že o zbytečně bolestivé procedury žádat nebudu. Mile jsem se na úchvatnou Lolu usmál. „Neměj strach, nehodlám ti přidělávat potíže.“ ..a tím se připravit o vcelku bezstarostné živobytí.

Lehce jsem přikývl úmluvě, že zpočátku budu k dispozici pouze pro něžnější část lidstva. Uvolněněji jsem se nyní snad ani cítit nemohl. Zároveň jsem pociťoval, že tím čerpám jistou výhodu, což je…více než žádoucí. V budoucnu bych toto pouto měl opečovávat, udržovat a pokud možno upevňovat. Nepostřehnutelně ovlivňovat chod věcí a stáčet odměny svým směrem. Však, kdo ví, zda to má zaměstnankyně nedělá pouze z nutkání oplatit mi to, že jsem si ji směle vzal. Tak i tak…přece se nenechám o její náklonnost připravit. Proto se budu muset se svými nedostatky poprat a velmi rychle vše, co je mi proti srsti, překousnout. Je pravda, že ostatní mají mnohem širší záběr klientely…a to není dobré. Ale na druhou stranu…zklamat zákazníka? To by možná mělo těžkopádnější důsledky.

Upil jsem ze sklenky a pozorně sledoval pohybující se rty Loly. Nasával jsem do sebe informace, jež mi sdělovala a pečlivě si je ukládal do paměti. Prakticky se výraz mého obličeje nijak vážně neměnil. Sem tam jsem jemně kývl na srozuměnou.
Tiše jsem poděkoval za dolití a odhrnul stranou troufalý plamen vlasů.
„K ničemu nemám připomínky.“ ujistil jsem ji, že další problémy přivozovat nebudu. Žádné okaté zneužívání možných sympatií. Chtěl jsem působit jako poslušný a učenlivý tvor, který se nebojí zdolávat překážky.
„Samozřejmě, rád si pojedu vybrat oblečení ihned. Nevidím důvod, nač to odkládat.“ nepatrně jsem zavrtěl hlavou a po jejím vzoru vstal, můj čas zde se patrně chýlí ke konci. I pro mne bude příjemnější mít více času na zvykání.

Užívali jsme si dlouho, sytil jsem její hlad i můj a jakobychom byli oba nenasytný. Nechtělo se mi přestat. Přišlo mi, že ani jí ne. Pak ale řekla dost. Trvalo mi, než mi to naplno došlo. Ovšem jak vyklouzla a přede mnou se otřela, došlo mi, že je konec. Pro dnešek. Nespokojeně se zašklebím. "Už?" poznamenám spíše pro sebe, ovšem i Lola to slyšela. Pak se ale povytáhne můj koutek do spokojenosti.

Lola se mezitím už oblíkla a přistoupí ke mě s lahvičkou. Vidím v jejích očí, že se jí to líbilo a nejspíše to utnula jen kvůli schůzce. Jistě, že to utnula jen kvůli schůzce, se mnou se to musí líbit každé. Jsem přece mistr. Zadívám se jí do tváře a přejedu po jejích vlasech. "škoda....že to bylo tak krátké. Snad příště si na mě uděláš více času." a pocituju jemné svědění. Jemně se ošiju, ale moc ne. Oblíknu si zpátky mé kalhoty, které jsou lehké jako ty její šaty a že toho moc neskrývají.

Její pevný hlas mě upoutá stejně jako stužka, kterou si podvázala nadra. " Dobře...v devět." řeknu a zadívám se na její řeč těla. Spokojeně se usmívám, v ruce se mi objeví cigareta, zapálená. Nadechnu se a nechám kouř plout do těla a po chvili ven. Jen kývnu hlavou a odejdu, nerozloučím se s ní. Stejně příjdu. Zavřu za sebou a vklouznu nepozorovaně k sobě. Spokojeně se položím do postele a natáhnu do sebe kouř. Zadívám se na lahvičku v ruce a pocituju pálení po těle.

Ovšem i tak dokouřím cigaretu a teprve potom se svléknu, osprchuju se a natřu se mastí. Lákáš mě, Lolo. Ty a ty tvoje...testy... pomyslím si, přesto vím, že ona to tuší. A stejně tak nějak vím, že o mých myšlenkách až moc dobře ví.

POKOJ

AVAR

Vše připraveno, nebo téměř vše, společně s tím uklizené oblečení a vůbec celý pokoj. Nechybělo ti vpodstatě nic, měls volno a.... mohl sis dělat, cos chtěl. Možná by nebylo špatné se podívat na benefici a první představení podniku. Možná ale zas tak moc ne, odhalit se takhle na začátku by nemuselo být zrovna nejlepším nápadem. I když Lola vám vysloveně nezakázala příchod tam. Koneckonců, když se oblečeš ne nijak nápadně - proč by ses nemohl projít a porozhlédnout - především po zdejších potencionálních návštěvnících? Alespoň získáš nějakou představu o tom, jaká klientela tě čeká - a dle toho přizpůsobíš i vystoupení.
Najít něco obyčejnějšího na sebe zas nebyl takový problém. Kdyžs vycházel, střetnuls na chodbě jakousi bytost - nebo spíš - zahlédls ji mizet za rohem. Jako by zčásti ani nebyla z jakéhokoli hmotného světa, co byl znám - jen za oním mužem zavlály dlouhé vlasy spletené v cůpky a tobě v uších ještě dlší dobu doznívalo chřestivé zacinkání rolničky.

DARK FANTASY

Bylo zde víc jak dost lidí - což se dalo očekávat. Netrvalo dlouho a zjistils, že ještě alespoň dvojnásobek čeká venku - to už bylo vcelku překvapivé, ale bylo to vlastně leda dobře. Byly zde jak ženy, tak i muži - trochu překvapivě vcelku vyrovnaně, ani jedno pohlaví s přehledem nevítězilo nad druhým. Některých sis všiml více, jiných méně - existenci dalších jsi ani nepostřehl. Ve vchodu jsi spatři Lolu - její ženská silueta se rýsovala ve světle vycházejícím zevnitř a kontrastovala s tmou zvenčí.
Vyhazovač, nepříliš vzhledný chlap jak hora zacvakl bezpečnostní lano, aby tak zabránil vstupu dalších s tím, že si budou muset počkat - nebo odejít. Dle prvotního zájmu si to podnik mohl vcelku směle dovolit. Loa se ti zatím vytratila ze zorného pole kamsi doneznáma. Snad až příliš rychle, během mrknutí okem.
Na baru sis všiml, jak se mladík za ním ohání s přípravou koktejlů. Na sobě měl červenou, skoro rudou košili s širokými rukávy, černé kalhoty s vyšším pasem a dlouhé, lesklé černé vlasy pod lopatky svázané do culíku. Tmavou bradku a uhrančivě zelené oči. Možná až příliš... - v ten okamžik vzhlédl a jeho pohled se zabodl do tebe. Zdálo se ti to, nebo se mu duhovky rozzářily žlutozeleným přísvitem a v úšklebku odhalil špičák? Zdejší osvětlení mohlo svést různá "kouzla" a to i s tvými smysly, které nevěděly, na které vůně a další se mají soustředit nejdříve. jednoduše tu bylo lidí snad až moc.
A jestli tu někde nebloudí ještě další z tvých potencionálních kolegů, i když současně soků? nebo jsi tu úplně sám?

Stáhla se a já hltal každou její reakci a fascinovaně jsem sledoval, jak se její rozvášněné tělo napínalo pod slastnou extází.
Chuť jejího těla byla podmanivá. Podmanivější než před chvílí. A pak, když se její tělo přestalo vlnit a křečovitě se napnulo, zalapal jsem po dechu rozkoší.
Miloval jsem, když se na mě narážela, miloval jsem její hlas, když sténala. Pánví jsem jí pomáhal a pronikal do ní mocněji.

A když mi položila ruce na své boky, chytil jsem pevně její kůži a dodával tak naším pohybům razanci.
Byl jsem trochu udýchaný a cítil jsem, jak mi chybí chvilka a vyvrcholím. Ale hlídal jsem se, aby si to co nejvíce užila.
Skoro jsem zatínal nehty do její kůže a pak jsem i sám tiše sténal a moje tělo se stále elegantně, ale náruživěji vlnilo do rytmu přírazů.
Rty jsem ochutnával její ňadra. Naše tempo se až pekelně zrychlovalo. Pak už jsem se přestal ovládat a v mé hlavě proudily už jen myšlenky na mé ukojení. Můj klín smáčel její elixír slasti.

Pak se mi zadívala do očí a já jako bych už tušil. Políbil jsem ji ještě na rty a vnikal jsem do ní skoro tak hluboko, jak to šlo. V krvi mi koloval adrenalin a slatná extáze od samotného vzrušení. A pak se prohnula a já cítil, jak se její svaly napínají a mne do ještě více vyburcovalo k otmu, abych přidal, abych do ní pronikal razatněji a dopřál jí kouzlo naprostého, krásně mučivého, vrcholu. Hlaovu mi prostupoval jejjí sten, výkřik, ne... vlastně hudba. Nebeská hudba.
Olízl jsem její krk a zakousnul se do něj. Ale nijak surově. Zvrčel jsem, zasténal, slastí. A pak mým tělem projelo šimravé uvolnění. A za zvuku jejího stenu jsem obdařil její lůno sytou dávkou spermatu. Křečovitě jsme svíral její tělo a tiskl k sobě.

Až její sten ustane, pomalinku a udýchaně povolím sevření a snažím se rozkoukat.

OKOUZLENÍ

EVE

aneb...

Něco se nedá vysvětlit přirozeností

Jak už to bylo dlouho? Vcelku dost a současně málo. Přesto se tě lidé nemohli nabažit, často se i vraceli několikrát po sobě a přiváděli další. Jak hotel, tak i tvá maličkost slušně prosperovala. Rodina na tebe byla právem hrdá. Co chybělo ke štěstí? Zdálo se, že nic. Opravdu je to sen, nebo skutečnost?

V ruce si stiskla ne zrovna útlý balíček bankovek. Vrátný ti popřál s lehčím úsměvem dobrou noc a hezké sny, což tě pobavilo - vždyť ta opravdová zábava právě v noci teprve začíná! Jen hlupák by ji promrhal něčím jako spánek!
S dobrou náladou sobě vlastní, uvolněným, přitom elegantním krokem a úsměvem na tváři ses vydala po ulici. Mělas dobrou náladu - všechno k ní vybízelo. Dnes se ti dařilo ještě lépe jak jindy a majitelé podniku byli tak rozumní, že ti dost štědře přidali na platu.
Jak jsi tak procházela tmavšími ulicemi po hlavní třídě, kdy na tebe z osvětlených výloh vykukovalo vše od oblečení přes jídlo, kosmetiku a další, hlavou ti táhlo, jak asi nabytých peněz využít co nejlépe a pro co největší zábavu. Na jednom ze sloupků sis všimla vylepeného letáčku - jednalo se o nějaký nově otevřený klub "DARK FANTASY", dle všeho v budově bývalé knihovny - trochu netradiční změna, ale snad právě to tě jen víc popíchlo ve zvědavosti a ta zas v odhodlání se tam vydat. Bylo to ještě tři bloky pěšky, ale obloha byla čistá, vzduch svěží - bylo by škoda nevyužít procházky po půldni uvnitř v hotelu...

Občas jsou některá rozhodnutí osudná...

Šla jsi dál, pak se rozhodla si cestu zkrátit přes poněkud tmavší a zapadlejší část města, v jejímž středu se nacházel větší park. Nikdy jsi tam neviděla moc lidí, těžko říct, proč. Nebyl vůbec zarostlý, naopak hezky udržovaný, ale.. byl fakt, žes cítila, jako by zde něco nebylo vpořádku.
A ten pocit po dotyku tvých nohou v trávě zesílil několikanásobně. Nebylas sama.
Proč sis toho nevšimla dřív byla už poněkud zbytečná otázka. Sotva ses stihla otočit, někdo tě chytil vcelku nevybíravě za rameno a smýkl s tebou na stranu, žes na mírně zvlhlé trávě uklouzla a málem upadla, kdyby tě další paže nechytila za letní bundičku, cos měla na sobě.

"Ale.... co to tady máme? Malou.. holčičku?" vyprskl posměšně nepřirozeně sykavý hlas - obličej jsi neviděla, krom tmy ho bezpečně schovávala kapuca. Takových jsi už pár potkala a nebylo výjimkou...

"No a koukej, co má u sebe za balík!" pozdě sis uvědomila, že ti někdo sáhnul do kapsy a vytáhl to, co sis za dnešek vydělala a chtělas proměnit za brzkým ránem končící zábavu. To se patrně už nestane...

smůla nebo osud?

Další příjemný večer přede mnou po vydařeném dni v práci. Málokdo může říct, že dělá to, co ho baví. A já to štěstí mám, jsem pro svou práci přímo stvořená, narozená. Mám na ní geny, někdo by možná řekl talent. Usměju se na vrátného a s dobrou náladou vyrazím do města, do nočního, živoucího, tepajícího, které mě tak láká.

Procházím ulicema a tak občas si zajdu podívat do obchodu, ale nic mojí náročnou dušičku tento večer nějak nemůže nadchnout. Náhle si všimnu cedulky o otevření klubu a při pohledu na budovu se mi v očích zaleskne. Tak tam se podívám..a ráda. Podívám se na adresu a pak kde jsem. To je kousek...to bych se mohla projít...no uděláme si procházku. rozhodnu se a s úsměvem, stále dobrou náladou vyrazím ke klubu.

Do ted nevím, proč jsem se rozhodla zkrátit si cestou touto částí města ani proč jsem šla do toho parku. Nejspíš se nedovím, co mě tam dovedlo, ale ihned jsem věděla, že je něco špatně. Než stačím zvrátit své rozhodnutí a vrátit se zpátky do více osvětlené části, je někdo za mnou a dotkne se mého ramene tak, že mi noha uklouzne na trávě. Jen tak tak nespadnu, ale mojí mrštností to není. Objeví se ruka, co můj pád zastaví.

Individum, či jak to nazvat, schované v kapuci, mě nazve malou holčičkou. Než stačím zareagovat, pocítím dalšího a v ten moment jsou moje prachy pryč. Sakra...dva jo......jestli chcete ty prachy..sežerte si je. pomyslím si, i když ty prachy mě rozhodně štvou. Jsou moje a tvrdě jsem si na ně vydělala. Otočím se na toho, co mě drží. Mé oči dostanou zvláštní odlesk v tom nočním světle křížený s osvětlením. Nebojím se jich, pár chmatů a sebeobranu mě učil můj otec. " Malá holčička narazila na tvrdou realitu a ted....ano, měla by se začít bát. Ale...má se vážně bát ona?" hovořím jasným hlasem, nedávám najevo strach, i když uvnitř se jemně chvěju. Nerada se dostávám do takovýchto situacích. Hm.....zkusit na ně nějaký trik a nebo se s nimi poprat. Já chci svoje prachy zpátky. Já se chci dneska pobavit. v hlavě rozmýšlím, jak se z toho dostat co možná nejméně nasilnou formou. I když v případě potřeby se jí tolik bránit nebudu.

Odpočívám v pokoji.Dnes nepracuji.Vše je připraveno,uklizeno.Mám volno.Rozmýšlím svůj čas.
Dneska je ta benefice.Mám tam jít?
Pohled padne na dveře.
Nezakázala mi to.Mohl bych se tam jít podívat.Ale musím být nenápadný.
zvednu se.Zadívám se do zrcadla.Přëjdu ke skříni,otevřu jí.Najdu ošoupaný džíny.Natáhnu na sebe triko.Přesto si natáhnu svetr s kapucí.Je černý,schovám pod něj vlasy.Jen červený pramínek kouká.Vyjdu z pokoje.Rozhlížím se,spatřím postavu,zaslechnu rolničku.Zamrkám,i tak to neřeším.Nenápadně zapadnu mezi lidi,jakobych byl jeden z návštěvníků.Je jich tu hodně,nenápadně si to prohlížím.
Takových lidí?Jsou tu i další jako já?Ta rolnička? Lola?
spatřím Lolu,jdu blíž.Spatřím vyhazovače,mírně se na něj usměji.Jdu s davem,procházím klub.Dojdu k baru.Barman se usměje,vidím špičáky.Zarazím se.
On není člověk?Copak jsou všichni jako já?Jiný?
Přesto jakoby nic se posadím k baru.Usměji se i já na něj.
"Červené."
poručím si.Chvilku si barmana prohlížím.
Vypadá jinak.Lola je tajemná,celý tento podnik.Není to ale právě to,co jsem hledal?
po očku sleduji i okolí.
Moji budoucí zákazníci.Moji diváci.
překvapuje mě můj klid.Nejsem nervozní.Beru to jako realitu.Jako nutnost,práci.

Klub

Oblékl jsem se do elegantního oblečení. Napůl formálního. K tomu se nejvíce hodí Calvin Klein odkaz. S krokodýlím páskem. To jen trochu ukázka toho, jak si dávám na oblečení záležet.
V náprsním pouzdře nosím Desert Eagle Mark XIX .357 Magnum.
Došel jsem k velkému akváriu. Pohladil jsem Carmillu po její hadí kůži a rozloučil jsem se s ní. Carmilla je jediná žena, které dovolím tisknout s ena mé tělo a točit se kolem něj. 

Do klubu jsem vyšel pěšky. Půl hodinka chůze mne nezabije a pokud tam budu chtít pít, nerad bych pak měl nepříjemnosti s policií. 
Najít ten podnik nebylo těžké. Lákala mě jeho nenápadnost. Zadíval jsem se na ceduli a porozhlédl po okolí. Dával jsem opravdu velký pozor na to, kdo tu je a hledal jsem jakýkoliv náznak jakéhokoliv nebezpečí.  
S tichým povzdechnutím jsem se postavil do řady. Okolí poodniku bylo příjmené. Vítr zvláštní, čerstvý. Ale mou idylku z užívání si čerstvého vzduchu překazily šťouchance.
Zavrčel jsem nespokojeností. Moje obočí se zlehka svraštilo. Sjel jsem přítomného chladnokrevným vražedným pohledem. Nejradši bych mu stočil ruku za zády a trhnul. Ovšem jen jsem se zhluboka nadechl. Chtěl jsem popojít dál, ale někdo mi šlápl na patu. To snad není možné! Oni se opravdu neumí chovat. 
Prudce se otočím a přejedu je pohledem. Když se ale můj zrak zastaví na jednom z nich. Jasně ho poznávám. Na tváři se mi vykouzlí úsměv. Dokonce s ním zkusím navázat oční kontakt a zlehka se pousmát. Když do mě znovu někdo strčí. 
Zavrčím nesouhlasně a nazuji si botu.

Objevím se u vchodu. Pátravýma očima přejedu po kousku místnosti. Všimnu si jedné ženy. Nejspíše zaměstnanec. Nic pro mě, ačkoliv by mnozí jejím půvabům propadli. 
Už chci popojít, když mne zastaví o hlavu větší - jak bych to jen řekl - stvoření. Byl o hlavu a půl vyšší než já, což je co říct. Začne mne prohledávat a vezme mi nůž z boty a mého Desert Eagela.
Ukáži mu doklady a pustí mne dovnitř. Budu tu jen hodinu? Tak co si dáme... Posadím se za bar a objednám si whisky. Rozhlížím se kolem a musím uznat, že atmosféra je tu víc jak příjemná. I barman má svůj půvab. Nedávám ale na sobě překvapení s příjemné atmosféry znát.
Všimnu si nějakého chlapce  sedícího také za barem. Pije červené víno. Zaujme mě. Ale přijde mi, že jak se snaží být nenápadný, je spíše nápadný. 
Pak se otočím a zjistím, že je tu ten mladík. Pousměji se. Objednám drink a pošlu mu ho. Přehodím nohu přes nohu. Jak mu ho donesou, usměji se na něj a mávnu.

U LOLY

"Dobrá tedy. Můžeš se vrátit k sobě, do patnácti minut bude řidič připravený před vchodem. Kdy budeš ty... to už je čistě ve tvé režii." kývla, učinila prosté gesto rukou, kdy zářící závěs pohasl, že zbylo jen mírné mihotání.

"Jinak... je to na účet podniku. Takže si peníze schovávej raději na něco jiného a opravdové osobní potřeby, které nejsou současně naším zájmem. Což znamená, že zde budete mít zdarma i stravu a pití."
Vysvětlila ti stručně a krátce, přičemž pousmátí z její tváře nezmizelo. Pak se rozešla a vyprovodila tě až ke dveřím, kde se s tebou rozloučila.

Měls čas vpodstatě na cos chtěl, ovšem tvé svědomí by asi nenechalo onoho řidiče čekat příliš dlouho a upravovat ses nijak moc nemusel - vypadals dobře i tak. Stačilo tedy zkontrolovat, zda je vše vpořádku, pro jistotu zamknout pokoj a vyrazit...

MĚSTO

EROS VALENTINE

Před klubem čekalo luxusní, ovšem ne nijak pozornost zbytečně budící auto, které samozřejmě nepostrádalo šoféra v elegantní uniformě tmavé barvy s tak typickou čepicí. Pokývl hlavou na pozdrav, otevřel dveře, zas je zavřel a sám nasedl.

"Slečna Lola se vyzná, pane. Nejsou třeba žádné obavy a madam Sofie je velice spolehlivá. Kdyby vám náhodou padl do oka kus, co by někde jakkoli neseděl, je možno jej ihned upravit přesně na vaši míru. Tak tedy pojedeme." upozornil ještě a vůz se s jemným, skoro neznatelným zhoupnutím rozjel do ulic...

Madam Sofie

Obchod zmiňované madame Sofie se nacházel v pevné, kamenné budově, která dle stylu architektury mnohé pamatovala, ale fasáda byla udržovaná velice pečlivě, i když pohled, co se před tebou otevřel vzápětí, i tak vyrážel dech a rozhodně se nedal čekat.
Prostorná hala, pozlacený, bohatý lustr, antické sloupoví a několik pater po obou stranách hlavní chodby. A tam... obchody s oblečením.
Díky celoproskleným prostorám bylo vidět již odspoda, co kde lze najít. Jen vpravo byly obleky pro muže a vlevo pro ženy.
Řidič šel s tebou, načež ti dal volnou ruku ale upozornil, že za půl hodiny by měl dorazit tvůj poradce ohledně oblečení, kdyby sis náhodou nevěděl rady a hlavně... tady bys možná i zabloudil.
Řidič ti několik chvil dělal provizorní doprovod, přecijen se zdržovat by byla zbytečná ztráta času. Materiály byly naomak příjemné, některé vzdušné, jiné méně, ovšem nikdy nic, co by bylo protivné, škrtilo nebo podobné. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil spíš menší mladík, mohlo mu být tak dvacet let. Oděný do volnější košile se širšímy rukávy, skrz které jemně prosvítaly útlejší, elegantní paže. Pleť měl spíš světlejší bez jediného mateřského znaménka nebo vady. Oči měly lehčí asijské rysy, stejně jako trochu i zbytek tváře, a byly černé jako noc. Dlouhé, černomodré vlasy, nyní stažené dozadu a sepnuté, aby nepřekážely. Kalhoty s vysokým pasem tmavě vínové barvy, kolem něj se vznášela zvláštní aura jisté sympatie a ještě něčeho, pro co se jen těžko hledala slova.

"Dobrý podvečer. Myslím, že už můžete jít." hladký, sametový, i když jasný a vyšší hlas, elegantní gesto rukou a kývnutí hlavy, kdy odeslal řidiče pryč... Tys v těch gestech však postřehl jakousi povědomou mrštnost, která ti možná udělala dobře a současně i naopak. Mrštntnost, díky které lze snadno zabíjet a kterou oplývali příslušníci tvého národa...

V příštích několika okamžicích ses mohl přesvědčit, že oblečení onoho mladíka nebylo pouhou maskou pro falešnou důvěru - víc jak pádným důkazem byly tři tašky v prvním obchodě, nakonec jste vycházeli s osmi - košile, kalhoty, ... všechno, na co by si jeden vzpomněl i nevzpomněl. I když byl tvůj poradce spíš mlčenlivý co se týkalo jiných věcí než oblékání a tvojí spokojenosti, konverzace ti nijak nechyběla a odjížděls s vcelku příjemným pocitem. Mladík zůstal na silnici, ještě ti zamával, což jsi viděl zadním oknem auta.
Bylo akorát na čase se vrátit a dohodnout a rozmyslet věci důležité na vystoupení.... a pak si konečně odpočinout. Zaslouženě.

U LOLY

Jen se ti to zdálo, nebo zde bylo náhle více světla, té narůžovělé záře, kterou se tak nepřehlédnutelně pyšnil mihotavý závěs kolem vás? I když už bylo vlastně "po všem", bylo možná až s podivem, že jakési chvění vzájemné intimity a blízkosti spíš narůstalo, než naopak.
Tiše vydechla, odtáhla se od tebe, pak tě políbila na čelo, nakonec se tváří otřela o tu tvou a vzápětí mazlivě i o tvé rameno, o něž zůstala ještě pár chvil opřená.
Nakonec se ale pomalu zvedla a jak se vzdálila, jako by tě obklopil zvláštní chlad, stejně jako záře závěsu připomínajícího světélkující tvory hluboko pod hladinami moří pomalu pohasínala. Nezdálo se ti to tedy - co to však znamenalo?
Ještě několik chvil tě pozorovala, na rtech jí vytanulo pousmátí, než se - nahá, tak, jak byla, zahalená jen dlouhými, černými vlasy - posadila zpět do křesla. Těžko však říct, jak dlouho ještě panovalo to uspokojivě naplňující ticho. Jrednou ale muselo skončit. Věděls to ty a věděla to i Lola.

"Možná máš nějaké otázky ohledně toho, jak to zde vlastně bude probíhat..." pokývla hlavou, opřela se pohodlněji.

"Byla bych velice ráda a ocenila bych, kdybyste do toho všeho dali co nejvíc své vlastní přirozenosti a vkusu, svého já. Ovšem vše má svá pravidla, kterými se show musí pro úspěch řídit. Až se je naučíte, budete mít ve všem zcela volnou ruku, já vám dané věci pak jen schválím a jsem přesvědčena, že k opaku dojde jen velmi zřídka a sice v pípadě nějakých zvlášních hostů, kdy se bude vše orientovat na jejich přání, i když nezištně." pokývla s pousmátím hlavou. Postřehls, že její hlas byl stále medově podkreslený a v očích se mihotal přísvit, který snad patřil jen tobě.

"Takže můžete zpočátku navrhnout, co by vám vyhovovalo, my se zčásti přizpůsobíme, ale pro úspěch se vy musíte zprvu přizpůdobit nám a pak lidem. Znám je už dost dlouho na to, abych alespoň odhadla, co chtějí a jak to chtějí. Jste tady celkem čtyři. Kapacita klubu je padesát hostů. Otevíráme v pět hodin večer a končíme ve čtyři v noci. Vystoupení nejsou nepřetržitá a budou dělena vlastněna dvě části. Prvá začíná po osmé. Tam se vystřídáte dva, další dva se budou jako pánská obsluha věnovat hostům a zároveň se tak prezentovat. Pak bude následovat menší "pauza" v podobě hudby a doplňkového erotického go-go dance - tam budete tři. Následně bude menší show v podobě uvítání a dalšího, to zde má na starosti jedna určitá osoba, která je k tomu kompetentní. O to vy se starat nemusíte. Pak bude ještě vystoupení sólo jednoho z vás podle toho, co vám bude uloženo. Pak budete mít půlhodinky pauzu, ten co bude mít poslední sólo pak hodinu. Doporučuji vám se umýt, osprchovat a upravit a pak vyčkávat na svých pokojích. Já si vás pak zavolám, když si vás někdo vyžádá, dám potřebné isntrukce a vy pak půjdete k zákazníkovi na pokoj. Zatím budete mít v kompetenci jen to, co vám uložím, každému zvlášť... což zahrnuje PROZATÍM žádné intimnější věci. Pokud byste vy sami nějak zvlášť nechtěli a u zákazníka by to nevypadalo obdobně." odmlčela se, počkala, až všechny informace vstřebáš. Zatím tě přejížděla očima, jako by snad něco hledala, nebo se snažila zachytit. Pak se zvedla a jelikož byla tvá číše již prázdná, vzala ji a došla dolít, přinesla s sebou i celou lahev.

"Tvá náplň, ...Fantome... kontaktní striptýz, go-go dance, pánská obsluha. Jestli máš k tomu všemu další otázky nebo ti snad něco nevyhovuje, řekni. Pokusím se vymyslet kompromis."
Jemně zahoupala špičkou nohy, co měla ve vzduchu a přišoupla k tobě číši a vzápětí i lahev, na to se opřela zpět do křesla. Ze své nahoty si patrně pranic nedělala.

"Mimochodem... ještě jedna věc a tou je oblečení. Mám tady pár vybraných a doporučených podniků, kde se dá sehnat velmi luxusní sloužící k takovým účelům a vybere si tam skutečně každý. Ale to jako takové nechám na tobě. Čím lépe a pohodlněji se budeš cítit, tím lépe, samozřejmě. Ale ručím za to, že snad všechny šaty od Sofie sedí jak druhá kůže a skoro o nich nebudeš ani vědět. Jestli chceš, zajistím ti auto a doprovod a můžete tam vyrazit. Lepší teď, než v týdnu, kdy bude všechno v kvapu. Ale to musíš uvážit ty sám." odvětila a pomalu vstala, vyčkávala na tvou odpověď.

POKOJ

ZAR JIBRAEL FLAME

Vše připraveno, nebo téměř vše, společně s tím uklizené oblečení a vůbec celý pokoj. Nechybělo ti vpodstatě nic, měls volno a.... mohl sis dělat, cos chtěl. Možná by nebylo špatné se podívat na benefici a první představení podniku. Možná ale zas tak moc ne, odhalit se takhle na začátku by nemuselo být zrovna nejlepším nápadem. I když Lola vám vysloveně nezakázala příchod tam. Koneckonců, když se oblečeš ne nijak nápadně - proč by ses nemohl projít a porozhlédnout - především po zdejších potencionálních návštěvnících? Alespoň získáš nějakou představu o tom, jaká klientela tě čeká - a dle toho přizpůsobíš i vystoupení.
Najít něco obyčejnějšího na sebe zas nebyl takový problém, i když jen oblečení by samo o sobě tolik nepomohlo. Rudé vlasy dlouhé opravdu víc jak neobvykle si žádaly alespoň nějakou úpravu, stejně jako narudlé oči, ale.... Po podívání se do odrazu zrcadla jsi musel zákonitě ztuhnout. Ano, byla to tvá tvář, tvé tělo, oči.. ale vlasy byly téměř hnědočerné, sahaly někam pod lopatky, oči pak temně ocelově šedé.
Co to s tebou Lola provedla? Možná o důvod navíc, proč jít na tu recepci - pro vysvětlení, co má tohle všechno znamenat.

DARK FANTASY

Bylo zde víc jak dost lidí - což se dalo očekávat. Netrvalo dlouho a zjistils, že ještě alespoň dvojnásobek čeká venku - to už bylo vcelku překvapivé, ale bylo to vlastně leda dobře. Byly zde jak ženy, tak i muži - trochu překvapivě vcelku vyrovnaně, ani jedno pohlaví s přehledem nevítězilo nad druhým. Některých sis všiml více, jiných méně - existenci dalších jsi ani nepostřehl. Ve vchodu jsi spatři Lolu - její ženská silueta se rýsovala ve světle vycházejícím zevnitř a kontrastovala s tmou zvenčí.
Vyhazovač, nepříliš vzhledný chlap jak hora zacvakl bezpečnostní lano, aby tak zabránil vstupu dalších s tím, že si budou muset počkat - nebo odejít. Dle prvotního zájmu si to podnik mohl vcelku směle dovolit. Loa se ti zatím vytratila ze zorného pole kamsi doneznáma. Snad až příliš rychle, během mrknutí okem.
Na baru sis všiml, jak se mladík za ním ohání s přípravou koktejlů. Na sobě měl červenou, skoro rudou košili s širokými rukávy, černé kalhoty s vyšším pasem a dlouhé, lesklé černé vlasy pod lopatky svázané do culíku. Tmavou bradku a uhrančivě zelené oči. Možná až příliš... - v ten okamžik vzhlédl a jeho pohled se zabodl do tebe. Zdálo se ti to, nebo se mu duhovky rozzářily žlutozeleným přísvitem a v úšklebku odhalil špičák? Zdejší osvětlení mohlo svést různá "kouzla" a to i s tvými smysly, které nevěděly, na které vůně a další se mají soustředit nejdříve. Jednoduše tu bylo lidí snad až moc.
A jestli tu někde nebloudí ještě další z tvých potencionálních kolegů, i když současně soků? Nebo jsi tu úplně sám? Na zodpovězení těchto otázek patrně čas bude, ale možná bys měl nejdřív najít Lolu.

PŘEKVAPENÍ

EVE

aneb...

Někdy je myš kočkou a kočka myší


Těžko odhadnout, jaký výraz měl ten, co tě držel, protožes neviděla krom temnoty pod kapucou opravdu NIC. To vcelku dost znevýhodňovalo tvou maličkost, protožes nedokázala přesně odhadnout, co onen útočník bude dělat - většinou se úmysly promítají právě do výrazu tváře jako odraz do zrcadla - a tím spíše pak u těch, kteří si jsou až příliš jistí. Byl to však případ i těchto dvou? Možná tě to vše - skrytá tvář, podivně sykavý hlas... měly varovat.

"Co bys nám asi tak mohla udělat..." zachechtal se ten, co postával opodál s balíkem peněz a pohazoval s ním v dlani, do vzduchu - a zas do dlaně. Působil jako jeden z těch přidrzlých floutků, co se díky konexím nebo labilitě rodičů flákají životem a jsou zvyklí, že jim všechno vyjde a všichni padnou na zadek, když si dupnou. A že by i jim někdo někdy mohl šlápnout do úsměvu je ani nenapadne...
Možná tě překvapilo, že stisk povolil, neznámý stačil vcelku v klidu a beze spěchu ustoupit - z nějakého důvodu ti okamžik trvalo, než jsi tomu skutečně uvěřila a vzpamatovala se.

"Taky bych se rád podíval. Možná... si přecejenom zaslouží ty prachy víc jak ty..." uchechtl se, což bylo v syčivém hlase ještě znásobené. Klučík, nebo spíš ten fakan se zamračil.

"Tak se dívej.... tuhle složim hned a ještě bude kňourat a dá třeba i něco víc." zavrčel a rozkročil se - už od prvního okamžiku kdy pozvedl pěsti ti to nápadně připomnělo staré bojové frašky, které byly snad i víc k pláči, než smíchu - stejně jako "výkony" herců.
Otázkou ale bylo, zda na tebe nehrají nějaké divadlo, nebo spíš - jaké divadlo hraje ten v kápi, jelikož jeho až doteď společník nevypadal, že by svedl tak dokonale předstírat. Každopádně peníze jsi měla na dosah ruky...
(hoď si procentkou)

DARK FANTASY

AVAR

Barman ti kývl, obratně se otočil na podpatku, přičemž stačil ještě zachytit objednávku nějakého muže, co seděl opodál(Daniel). Tvou pozornost od něj však vzápětí odpoutalo jemné klepnutí o barovou desku, jak před tebe muž postavil tvou sklenku červeného. Přestos stačil zachytit, kam putuje patrně objednávka od jednoho z návštěvníků. Oním možná šťastlivcem byl k tvému údivu nějaký mladík, 182 cm vysoký, štíhlé, atletické postavy s hladšími svaly, co se zatím jen zlehka rýsovaly pod kůží - stále spíš převládaly jemnější, chlapecké rysy.
Po bradu dlouhé, mírně zvlněné vlasy slámové barvy, šedomodré oči, zlehka opálená pleť. Na sobě měl lesklou, indigově modrou košili a přiléhavé kalhoty barvy slonové kosti s vyšším pasem. Jednoduše se nebylo zas tak co divit, že poutal pozornost. Oba dva mohli představovat tvé příští zákazníky - zajímavá myšlenka.
Obdobně jako taková, kým barman ve skutečnosti je a čím déle jsi ho sledoval, tím pevněji byl přesvědčen, že je to upír - však kdo by se zvládl pohybovat tak mrštně, elegantně, tak obratně a rychle, kdo by zaslechl v šumu všude kolem objednávku od ženy, co stála ještě pár kroků od barpultu, ale očividně tam mířila pro něco, co jí svlaží hrdlo?
Nejenže to bylo zcela samozřejmé, ale také navýsost praktické - být tu nějaký člověk, těžko by se za daný hodinový limit stihli všichni napít. Lola měla vše opravdu briskně promyšlené.
Opět o tebe zavadily barmanovy oči, a opět zažhnuly dost výmluvnou zelení.

"Nováček?" šeptnul k tobě, slyšels to jasně a zřetelně. Když ses na něj podíval blíž, něco se ti trochu nepozdávalo. On nebyl ze staršího rodu. Náležel k takovým, kteří se občas mezi upířími aristokraty s tou skutečnou krví označovali jako "nečistí".



DANIEL

Staré a osvědčené málokdy zklame. Barman tvému přání přikývl a bleskově mu vyhověl. Když mladík, od tebe vzdálený asi ob čtyři další osoby, sklouzl pohledem ke sklence s alkoholem, napřímil se a postupně očima putoval po přítomných, až našel i tebe. Pozvedl sklenku, pokývl hlavou na znamení přípitku, i když poněkud vzdáleného a s trochou zvědavosti si tě prohlédl - jak by ne, kdo taky dostává na tomhle místě nějak často pití od cizinců - navíc muž od muže.
Vzápětí přišli jeho kamarádi, jeden z nich ho plácl vcelku silou plochou dlaně do zad, ale s mladíkem to ani nehnulo, snad sebou jen trochu cuknul, ale patrně nebyl žádná slečinka - alespoň ne tak docela. Časem... se možná uvidí.
Netrvalo to příliš dlouho a jen co mu jeho společníci dali trochu vydechnout v zábavě, viděls, jak zvedá ruku - barman k němu odešel, ale vzápětí se vrátil a místo už prázdné sklenky se před tebou objevila další whiskey.
Jak jsi měl smůlu, tak se to patrně začínalo obracet. Další krok byl na tobě. Jít za ním... nebo ne? Co myslíš, jak dlouho si vydržíte posílat skleničky - nebo jak dlouho to vydrží on? Možná škoda, že je čas omezený pouze na hodinu. Vlastně teď už na nějakých 45 minut.

U baru

Na moment si všimnu muže též za barem.I on se jen rozhlíží.
Návštěvník.Tenhle určitě je.
usoudím rychle.Na další dedukce nemám čas,přede mnou je moje objednávka.Pozoruju barmana.S mojí objednávku šla další,pro mladého muže.
Další návštěvník?Počítal jsem převážně s ženami.
dochází mi,kolik je zde mužů.
Ti asi na moje vystoupení koukat nebudou.
uzavřu to. Vrátím se k barmanovi. Je rychlý.Slyší objednávky lépe než by moji kamarádi.Zaujala mě objednávka ženy.
On slyší objednávku v tom hluku?Člověk by to neslyšel.Copak Lola tu má všechny jako. Jako jsem já?
Prsty chytím elegantně sklenici,ani si to už neuvědomoji. S lehkostí svlažím rty v červeném moku.Jako gurmán.Což se k mému oblečení moc nehodí.Uvědomím si to později.V momentě barmanovi otázky.Můj pohled se na něj zabodne.
Je jako já.Určitě.Je rychlý,mrštný,ale jiný.Jako naši podřízený.
"Jak si dovoluješ..."
můj hlas se ozve přísně,nedořeknu větu.Zrudnu,sklopím zrak k hladině vína.
Nejsem doma.Co to dělám?Copak jsem jako otec.Nejsem. NEJSEM.
"Omlouvám se. Ano."
odpovím tiše. Vím,že mě slyší mnohem lépe než okolí. Zda vůbec okolí něco slyší.
Copak může mít Lola někoho od nás?Je od nás?Může mi tím Lola splnit moje přání?
vzpomínky se vrátí do minulosti.Na mé přání.Nevkusně položím loket ke skleničce,opřu si hlavu.Prsty nenápadně zajedu do vlasů.Očima nepřítomně hledím kolem sebe.

TELEFONOVÁNÍ

NICOLASE

...aneb

Ty účty bude platit kdo?

Erik ještě chvíli dřepěl s podepřenou bradou a houpal nohama, oči zvedlé někam ke stropu. Bůhví, co tam sledoval, možná pavouka a vymýšlel mu jakožto novému přírůstku jméno? Těžko říct. Když ses ale dal do pohybu s tím obvolávat lidi, seskočil z vyšší barové židle, což se opět neobešlo bez jistého hluku - ten kluk je prostě jak slon z porcelánu.

"Pomůžu ti s tím, než bys to obtelefonoval, tak by bylo půl dne pryč." dobrosrdečně se ušklíbl, jako snad člen nějaké dobročinné organizace a vyfoukl ti bezdrátový telefon přímo před nosem. Ještě jím rádoby vítězně zamával, když vycházel po schodech nahoru do svého pokoje.

"Beru si to od té Bary dál, jo? A jestli dovolíš, pozvu i jednoho, dva svoje kámoše." uchechtl se, pak se ozvalo lehčí bouchnutí dveří a... konečně TICHO! Nevyužít toho by byl hřích, i celkově klidu - část zvířeny se odklidila na rozlehlou zahradu společně s Danielovým odchodem a zbytek někam pozalezl. Snad ne zas ničit nábytek, což měl v oblibě především Sam. Ta koule chlupů, co krom systematického zaneřádění koberce měla na svědomí ještě další eskapády v podobě nepříliš vzhledných několikařádkových romanet všude možně po domě. Občas by z něj nejeden z vás nechal udělat nefalšovaného peršana - ovšem v kobercové podobě.

Ať už s druhým bezdrátovým, nebo mobilním telefonem jsi začal s obvoláváním. Dva to nebrali, tři byli překvapivě někde mimo město ne zrovna v dojezdových vzdálenostech, dva se skutečně učili - nebo alespoň podle svých slov. Jak to vypadalo byla už věc druhá. Jako věrné dobré duše se ukázali Sue, Adam se Samem(ti by nemohli chybět nikdy), Victor, Michael a Kristen. I když se Michael zmínil s čímsi, že si ještě není jistý kvůli nějaké rodinné návštěvě, ale údajně se bude snažit. Suma sumárum to bylo šest lidí, plus ty a Erik, to bylo osm a už to vypadalo nějak nadějně.

"Takže.... sehnal jsem nakonec čtyři. Zbytek se rádoby učí, ale vědí o tom, takže jich možná bude víc..." skoro ses lekl - nestávalo se často, že by Erik chodil tak, aby o něm minimálně půl minuty dopředu nevěděl nejen dům, ale díky zvířatům i půlka čtvrti.

"No.. bylo by možná fajn se podívat, co tu je a hlavně kolik toho je. Protože mám už delší dobu dojem, že tu máme spíš občerstvení pro zvěř než lidi a nevím, jak by jim chutnaly psí konzervy nebo granule." zamnul si bradu.

"Akorát je trochu nevýhodou, že je Daniel pryč, ale... zatím můžem udělat aspoň seznam, co by bylo potřeba nakoupit."
Nebo si možná zjistit číslo na službu, co tohle všechno zařizuje - Erik žil holt občas ve svém vlastním světě.

"Hm.. a na kolikátou že to vlastně má začít?"
No, můžeš se buď plesknout do čela, nebo plesknout tím jeho o nejbližší stůl, aby se třeba trochu probral. Člověk má občas pro bratrovrahy i pochopení....

„No…,“mručela jsem. „jsem ráda, že se bavíš,“ ušklíbla jsme se a po očku se podívala na Belanii. Bože, co já s ní udělám? Vyhodí jí hned u vstupu. Povzdechla jsem si a zamumlala do telefonu: „čau.“ Zaklapla jsem telefon a otočila se na Belanii. Kdyby byla normální klient měla bych dost času na to, abych jí upravila a ještě bych jí mohla vzít na kafe, ale Belanie byla… prostě Belanie, pro ni ani den nebyl dost času a o to horší bylo, že jsem měla jen pár hodin.

Znovu jsem si jí prohlédla, zatímco ona mluvila a já vymýšlela, co sní. Najít pro ni vhodné oblečení bylo něco jako zázrak a upřímně, kdo kdy vyděl, aby se zázrak děl každý den. Přimhouřila jsem oči a přemítala, co tu mám, co bych jí mohla dát, aniž by vypadala jako bezdomovec. Další věc byla účes. Její vlasy byly hrozné a nikdo z nich nedokázala vytvořit něco, co by bylo normální. Nešlo to.

„Co?“ zamrkala jsem, když na mě promluvila a bohužel si z blízka prohlédla její obličej. Pomoc! Uvnitř v hlavě křičelo několik hlasů, které mě nutili všechno říct, ale vzpomínka na velký obnos peněz mi udržela jazyk za zuby a přinutil mě k úsměvu. „přemýšlela jsem, co ti dám,“oznámila jsem jí a prosmýkla se kolem ní, abych mohla otevřít pojízdné dveře do místnosti, kde bylo líčení a skříň s oblečením.

„Sedni si,“ vyzvala jsem jí a vytáhla z šuplíku hřeben. „neboj, účes ti dělat nebudu, ale jen to trochu poupravíme,“ přes tvář mi přeběhlo cosi jako úšklebek nebo úsměv, a pak jsem se pustila do rozčesávání jejích vlasů. Dost možná jsem se přecenila, když jsem věřila, že bych mohla udělat základ nějakého účesu. Podařilo se mi vlasy jen mírně upravit, ale stále to nebylo dost, a tak jsem nerozhodla, že zbytek nechám na kadeřnici.
Ze stolku jsem vzala čisticí prostředky na pleť a mile jí řekla, ať to použije, zatímco já něco najdu. V duchu jsem přemítala, zda by nebylo lepší jí dát kyselinu. Ta by to vyřešila. Žádné tečky, akné, světlé obočí. Nic. Byl by klid.

„Hmmm, vem si tohle,“ vytáhla jsem jedny šaty a k tomu boty na malém podpatku a podala jí to. Věděla, kde se má převléct a tak jsem se mlčky přehrabovala skříní dál, abych si něco vybrala i já. Na rozdíl od ní já si mohla vzít cokoli, ale ona… ne, u ní to prostě nešlo. Vytáhla jsem černé minišaty a k nim i boty, abych se převlékla, což, i když jsem si vybrala oblečení později mi trvalo podstatně kratší dobu než Belanii, jelikož ta se málem přizabila, když se snažila obléct. Stání na jedné noze asi nebude její parkety, i když co je? Občas jsem nad tím přemýšlela. Když někdo není hezký tak je dobrý v něčem jiném, ale Belanie? Nedokázala jsem říct, že by v něčem byla dobrá a doufala jsem, že nebude zkoušet být dobrá v tanci. Nepotřebovala jsem se ztrapnit ještě víc.

Když vyšla z kabinky ven, musela jsem uznat, že jí to celkem i slušelo, což byl vítaný pokrok oproti minulým návštěvám, a tak jsem jí hned vazala a táhla jí do auta, abychom, co nejdříve byli u kadeřnice. Ta na ní strávila nejvíce času. Make-up ani oblečení nebylo tak namáhavé udělat, jelikož jsem měla představu a ta se dala snadno zrealizovat, ale u vlasů jste mohli mít představu, ale na realizaci to vázlo. Díkybohu Jane, moje milá, odhodlaná a vždy optimistická Jane, byla nadmíru ochotná mi pomoct. Stejně jako já to brala jako výzvu. Byla to úžasná kadeřnice a kamarádka a za její odhodlání dělat dobrovolně vlasy Belanie jsem jí obdivovala, jelikož z toho neměla ani poloviční peníze jako já. Vlastně by se dalo říct, že to dělala skoro zadarmo.

Nakonec vytvořila “jednoduchý“ účes, který dokázal, alespoň částečně skrýt to jak má Belanie mizerné vlasy a světe div se i s make-upem vypadala Belanie… líp. Nedalo se říct, že teď byla krásná jako většina žen, co touhle procedurou prošli, ale rozhodně byla o dost hezčí. To jsem nemohla popřít.

Před bar jsme dojeli s menším zpožděním, za které mohla doprava, ale podle výrazu Jess,když jsem jí našla, to nevadilo. Objala jsem jí a jako ona jí políbila na tvář. Když jsem byla malá a vídala jsem, jak to dělají dospělé ženy, nechápala jsem a připadlas mi to divné, ale jak jsem stárla a s Jess se sbližovala, začalo mi to pocvakávat a dnes už si nedokážu představit, že by jsem si třeba jen potřásli rukama. Bylo by to tak odporně cizí.

„Jess,“ usmála jsem se. „no, naštěstí to jelo, ale už sem si to taky myslela,“ stejně jako ona jsem se podívala na Belanii. „to je ta zákaznice a prosím noc neříkej. Vím to,“ zašeptala jsem jí do ucha a mrkla na ní. Věděla jsem, že mě pochopí. Ona mě vždycky pochopila. Ve všem.

„Ou, vážně? A kdopak to je tentokrát?“ vyzvídala jsem a rozhlížela se kolem, jestli toho někoho neschovává v naší blízkosti, ale dřív než jsem se mohla rozhlédnout i za sebe, kde stála Belanie mě drapla za ruku a táhla pryč.

„Bell...“ stačila jsem zavolat a mávla na Belanii a doufala, že mě vidí, protože jsem ně mal nejmenší chuť se pro ni vracet. Nejraději bych jí tu nechala stát, aby jí ráno odvezli popeláři.

Park

Mojí ruku drží a já se mu ani nemůžu podívat do tváře. Nic nevidím, jakoby sám byl zahalený tmou, což mě dost komplikuje situaci. Čtu z lidí, z jejich pohybů, výrazu tváře a jsou pro mě otevřená kniha, ale tento ne. A jeho hlas, je tak nevšední, určitě jsem nikdy podobný neslyšela. Otočím hlavu po promluvení toho druhého s tím jeho sebejistým tonem a sama se sebejistě usměju. " Zvědavý?" zazvoní můj hlas tak čistě, jako kdyby to bylo vše jen hra a mě nehrozilo nejmenší nebezpečí. Takový rozmazlený fracek, jak já je nemám ráda...i když částečně k nim patřím taky....ale trošku z jiné větvě. dojde mi, že mě samotné velmi často vycházelo to, co jsem chtěla já.

Najednou povolí stisk a já jsem volná. Překvapeně se zadívám na muže, ale on je stále kryt ve tmě a jen zasyčí, že je taky zvědavý. žeby přece jen nebyli takový partáci, jak se zdá. Tamten je průhledný jako sklo, ale tenhle. cítím můj šestý smysl, že mám být napozoru a já ho vždy poslouchám a napozoru jsem.

Mírně ustoupím od muže v kápi a otočím se na toho frajera s mýma prachama. Snaží se mě zastrašit lacinou pozicí, která stejně ve skutečnosti vůbec nefunguje a je jen pro dobré oko kamery. " Teda, už abych se tě začala bát." dodám žertem, abych si sama dodala odvahy. Stále vnímám přítomnost, snad i pohled toho druhého až mě z toho nepříjemně mrazí. Tohle se mi normálně vůbec nestává. Zhluboka se nadechnu a soustředím se hlavně na toho jednoho, i když toho druhého v kápi hlídám tak nějak podvědomě, jak jsem naučená. Už jsem si zažila něco a tak jak říká strýček, pomyslné oko i vzadu.

Vždy mám nějaké kousky v rukávu a vím, že lidské oko i tělo je nedokonalé a necvičené velmi pomalé pro nás, co vědí co jak udělat a jak se člověk soustředí. Přistoupím o kousek blíž, ale tak, aby na mě on nedošáhnul ani nedokopnul, upírám na něj můj pohled a vím, že se soustředí hlavně na mojí tvář. Moje ruce hbitě provedou pár pohybů, které on může zaregistrovat jen velmi zřídka. A ted stačí málo. Pustím se do toho a můj úm jde znova na trh, jen ted pro můj vlastní život.

Pokud se vše podaří, pomocí pár naučených sebeobraných chmatů dohnaných k dokonalosti rychlostí a přesností, skončí muž na zemi a v kapse, kde peníze, mu zbyli jen lístky z keře, kdežto moje peníze jsou opět v mé kapse. Nečekám však na aplaus a použiji dýmovnici. (úmysl je útéct nejbližší cestou mezi lidi)

Zůstávala u mě. Opřená. Hladil jsem její tělo a přjížděl prsty po její páteři a hladil její vlasy vdechujíc její krásnou, omamnou vůni. Stejně tak jsem vnímal její sladké reakce a odpovídal na ně stejně mazlivě.
Nechtěl jsem, aby tento okamžik dokonalé intimity kdy skončil. Ale stalo se tak. Vstala a odtáhla se, až jsem pocítil divné bodnutí v hrudi.
Nadzvedl jsem obočí a přimhouřil oči, jak jsem sledoval její nahé tělo sedící v křesle.
Začala mi vysvětlovat, jak to tu chodí zatímco jsme se oblékal a upravoval.
Přikyvoval jsem. Neměl jsem žádné výhrady. Nemám na ně ani právo. Podala mi pomocnou ruku a já ji přijal. S celým jejím tělem. Vděčně a rád.
Jak dořel větší příval informací, pohlédla na mě. Opětoval jsem jí pohled s naprostým pochopením v očích. Přikývl jsem, že rozumím.
Hltal jsem ji celou. Její hlas i pohyby. Přesto jsem se snažil držet si trochu odstup a nepropadnout jí zcela.
Pak promluvila o mé úloze v jejím podniku.
Znovu jsem přikývl.
"Takže doteky." Ujasnil jsem si pro sebe. Přejel jsem si po vlasech až na cop a ozvala se rolnička. Přivřel jsem oči.
Mluvila o podnicích, obchodech a kostýmech. Zamyslel jsem se.
"Za tipy budu určitě rád. I za doprovod. Líbil by se mi kostým takový... živočišný, šamanský." Řeknu nahlas, ale třeba to nai nebylo nutné. Koutek mých úst se elegantně a něžně zakroutí do úsměvu.

No přece rodiče!

Buch! Ne, on vážně neumí být chvilku v klidu bez toho, aby něco nerozbil, nevydal nějaký příšerný hlasitý zvuk, či nepopudil zvířata. Zabít ho málo, vážně..
V ruce jsme měl bezdrátový telefon a už mačkal první číslo, když se ozval Erik s výrazem typu ‘‘Važ si toho, prokazuji ti velkou službu“ a čorkl mi telefon přímo z ruky. Lehce udiveným pohledem jsme ho sledoval jak si to míří do pokoje. Dveře bouchly a ticho. Byl to skoro až nezvyk. Psy jsem vyhodil ven a kočky se zbytek byli někde zalezlé. Uklidnil jsem i Danielův bordel a pak si vzal druhý telefon a začal obvolávat lidi. Doufal jsme že nikdo nic neničí a to se týkalo hlavně Erika, který byl i na svůj věk, překvapivě dětinský a nešikovný, ale toho jste si už určitě všimli.



Málem jsem dostal infarkt, když se ozval za mnou. Udiveně jsme na něj hleděl, že nevydal žádnou ohlušující ránu, když opouštěl svůj brloh. ,,Já obvolal zbytek, příjde Sue, Adam se Samem, Victor, Michael a Kristen. I když Michale říkal něco o tom, že to možná nestihne, prý má nějakou rodinnou sešlost.“ Řekl jsme stručně. Zatím nás bylo osm. To vypadalo celkem dobře a stejně nás je nakonec vždycky víc, než se počítá.
Erik se vytasil s dalšími čtyřmi, což vypadalo líp a líp.

Pak vrhl zamyšlený pohled na ledničku. Protočil jsem oči. Vzal jsem do rukou zlaté stránky a vrazil mu je do náručí.
,,Od toho jsou lidi, Daniel už tak má dost svojí práce.“ Usmál jsem se jenom sladce a pohodil telefonem v ruce.

A hned na to jsme mu ten telefon chtěl omlátit o hlavu.
,,V 22:00.. Neříkej mi, že jsi to všem zapomněl říct..“ Nikdy mi vražedné pohledy nešly, ale snažil jsme se. A jelikož to určitě nikomu neřekl.. Takže mi nezbývá nic jiného, než to obvolat znova a říct, v kolik hodin.. Bože, to jsi mu nemohl dát mozek?! Nebo alespoň tu číst, která slouží v praktickém životě?

//Ha! Stihla jsem to ještě dneska xD

Nevím, zda na lepší časy, ale rozhodně se blýská

Pozoroval jsem mladíka a když nadzvedl sklenku, jen jsem pokývl hlavou a nadzvedl svou whisky, kterou jsem rázem dopil. Pak přišli jeho přátelé. Mírně jsem se na barové židli otočil, takže jsem nyní seděl čelem k tomu s kapucí a bokem k mně dobře známému mladíkovi.
Skoro se zdálo, že jsem putoval očima od toho mladíka s kapucí, který si povídal s barmanem, k mladíkovi sedícím po mé pravici.
Seděl jsem v tichosti a přemýšlel, bříšky prstů jsem přejížděl po hladkém, stále studeném, skle mého prázdného pití.
Koutkem oka jsem pozoroval jeho partu a jejich chování. Zpozorněl jsem.
Musel jsem uznat, že jsem nebyl na suchu dlouho. Objevila se přede mnou další skotská whisky.
Nepotřeboval jsem příliš času otočit hlavou na mladíka a sesednout ze židle. Dělal jsem to automaticky. Bral jsem to jako pozvání.
Moje kroky nebyly ani trochu váhavé. Spíš silně sebevědomé. Jako bych šel já a hned vedle mě ještě mé ego.
Charismaticky jsem si prohrábl vlasy a koutek úst se přitažlivě zakroutil do úsměvu.
"Na zdraví," pokývnu na něj hlavou a napiji se. Pokud uvidím jakýkoliv náznak toho, že nejsem vítán, omluvím se a vrátím se zpět k baru, jako by se nic nedělo.

Rozmýšlím, zda na tu benefici půjdu a nebo ne. Mlasknu, jak se rozhoduju a přesunu se ke skříni. Vytáhnu si obyčejný džíny a sexy košili. Pohodím to na postel a začnu se převlíkat. Očima zabloudím ke svému odrazu a čekám tam svojí podobu. Zastavím se v šoku v půlce pohybu. Co to sakra...má být? prsty si přejedu po kratších vlasech a přejdu blíž. Tohle...to mi nemohla...já jí přerazím....tohle....nemůže na mě používat magii...tohle jsme si nedohodli. rozčílím se a vztekle praštím do skříně, až se zavře.

Nahážu na sebe oblečení a stejně se ještě před odchodem zastavím a upravím. No..co kdyby tam byla nějaká..svačinka. pomyslím si a v ruce se objeví cigareta.

Vstoupím mezi lidi a suveréně mezi nimi procházím. Ani se nesnažím nijak krýt, stejně se o to Lola postarala. Pokuřuju cigaretu a náhle jí spatřím. "Počkej....." zavolám, ale Lola je rychlá. Všimnu si vyhazovače a mířím za Lolou, ale je neobvykle rychlá. Zatrolená magie....sakra....je dobrá jen pro nasycení hladu.. k ničemu dalšímu. vytáhnu si další cigaretu a suveréním krokem přecházím po klubu. Lidi přehlížím jako něco jen pro moje potěšení a i přes proměnu je cítit moje jistota a suveréní chování. Všimnu si barmana a jeho pohledu. Olíznu si horní ret a mrknu na něj. Škoda, že patříš taky k nám. projede mi hlavou a i přes změnu dostanu hlad. Ne...musím jí najít..takhle tu chodit nebudu. tvář se zkřiví vnitřním rozčílením a bez rozmýšlení odhodím cigaretu, kterou jen tak zašlápnu, i když už to potřeba nebylo. Sakra Lolo, já chci zpátky sám sebe. Tohle nejsem JÁ!! křičím uvnitř a zamířím do míst, kde jsem jí viděl naposledy. Jsem odhodlaný jí hledat klidně i celý večer.

Vůbec první zkušenost s nákupy a následně trocha odpočinku

Rozloučil jsem se s Lolou milým úsměvem a zvláštním přísvitem jantarových očí, jež výsadně patřil pouze jí. Neměl jsem problém s autoritativními ženami, naopak takové postavení jim příslušelo – jak pravila výchova mého rodu. Mužské plemeno vždy zaujímalo posty válečníků, což bylo nejvyšší ctí. A ti nejsilnější z nás měli povinnost zajistit linii pokračování, čímž náš styk se ženami a dětmi končil. Snad proto bylo pro mne těžké pochopit obyčejné lidské dítě, z něhož čišela radost při setkání se svým otcem.
Avšak Lola stále zůstávala velmi odlišnou ve všem, co jsem já znal ze svého starého domova. Nechovala se povýšeně, ani uštěpačně. Dokonce jsem z našeho setkání měl pocit rovnosti. A o to raději budu poslouchat její příkazy a prokazovat jí respekt.

Vrátil jsem se do svého pokoje. Můj kocour na mě již vrhal žárlivé a nespokojené pohledy, zatímco odpočíval na karmínovém polštáři zatínajíc do jeho látky drápky. „Vím, byl jsem dlouho pryč. Odpusť Baste.“ pokýval jsem souhlasně hlavou, posadil se na kraj postele a vztáhl paži ke svému společníkovi, abych si jej udobřil pohlazením. Avšak Bast odmítl můj dotyk, což mě zamrzelo. Nedělával to často. „Ach, cítíš jiný pach, že?“ uvědomil jsem si, že na nikoho jiného zatím nebyl zvyklý. Zvedl jsem se a začal se rychle převlékat. „Budu muset ještě odjet. Nerozsápej to tu na kaši, prosím.“ promlouval jsem k němu, přetahujíc si přes hlavu bílou košili středověkého stylu. Skutečně akutně potřebuju obnovu šatníku.
Déle jsem se v pokoji nezdržoval. Proč také?

Kývnutím jsem odpověděl na pozdrav šoférovi. Na nic podobného jsme nebyl zvyklý a tak jsem se cítil celkem nesvůj dělajíc si pohodlí v autě, což byl skutečně úchvatný vynález tohoto světa. Vyslechl jsem si mužovo ujištění, že vše bude v pořádku, a opět jsem pouze kývnul. Hrdlo bylo nezvykle stažené. Co mohu očekávat? To jsme se měl dozvědět za nedlouho.
Vystoupil jsem z auta a za doprovodu řidiče vešel do budovy. Bylo to zde o tolik honosnější, než co jsme v životě mohl spatřit. Musel jsem si dávat pozor, abych nevypadal příliš vyjeveně. Musím si přece držet svou hrdost a čest bojovníka, i když…jsem před tímto posláním zbaběle utekl.
„Dobře.“ vzal jsem na vědomí odchod šoféra a tímto se s ním i rozloučil, zatímco jsem se tu porozhlížel. Bylo to zvláštní a uspokojivé zároveň vidět všechny nakupující, jak na mne neshledávají pranic zajímavého a prostě mě míjejí. Cítil jsem se bezpečně. Až do okamžiku, kdy jsem podvědomě ucítil a následně i postřehl mladého muže s modročernými vlasy. Zkoumavě jsem sledoval jeho pohledy a zoufale jsem postrádal pocit, který mi dříve dokázal navodit krvelačnou náladu. Že by mne uklidňoval onen náramek? Možná. A tak jsem se srovnal s nastalou situací a přestal muže podezřívat s nesmyslných úskoků. Nakonec mi vše neskutečně ulehčil a zpříjemnil.

Vrátil jsem se zpět do klubu a okamžitě zamířil na svůj pokoj. Cítil jsem se zvláštně vyčerpaně. Ne, že by mě bolely svaly. Ale cítil jsem vnitřní pnutí, které unavovalo. Tašky s věcmi jsem nechal stát u dveří nevybalené a padl zády do měkkých pokrývek. Bast se zřejmě rozhodl přestat hrát uraženého kocoura a stočil se mi na břiše do klubíčka. Prsty jsem projížděl hebkou srst, zavřel oči a dopřával si odpočinek. I když dotěrné myšlenky si mě stejně nacházely. A já tak přemýšlel o časech budoucích.

Po nějaké době jsem se rozhodl, že se půjdu také nenápadně mihnout dolů. Doufal jsem, že náramek má stále svou moc a lidé budou mou podstatu z větší části přehlížet. Já se vždy toulal a být zavřený v jedné místnosti mi nedělalo zrovna dobře. Kartáčem jsem si projel závoj stříbřitých vlasů a rozhodl se vyrazit.
Sestoupil jsem ze schodů a pohlížel na společnost, která se tu kupila. V očích pohrávaly odrazy pátravé zvědavosti. S ladnou pružností jsem přešel k baru a usmál se na barmana. Rukou jsem projel vlasy, aby nezavazely v obličeji. Takže…ti všichni sem budou chodit kvůli nám?

DARK FANTASY

BAR A BLÍZKÉ OKOLÍ

AVAR

V okamžiku, kdy ses tak nějak "zapomněl", povyjelo barmanovi jedno obočí zlehka, krátce vzhůru - přesto to bylo znatelné. Snad ještě podobným mžikem zaplanuly jeho oči jedovou zelení, ale pak opět pohasly, po tvé odpovědi a i omluvě pokývl hlavou a pousmál se.

"Není nutné být nejistý. Tady si nikdo stejně nedá souvislosti dohromady. Ne ty správné." pokývl, pak se otočil ke skupince dalších příchozích. Sestávala se ze tří žen či dívek a jednoho muže.
Všechny příslušnice "něžného pohlaví" poutaly pozornost, i když ne všechny stejně. První měla štíhlé, vypracované opálené tělo, které halily minišaty. S těmi byly v kontrastu po ramena dlouhé blond vlasy. Výrazné řasy lemující hnědé uhrančivé oči s nádechem karamelové barvy určitě mnoho mužů nenechaly chladnými, stejně jako dlouhé nohy. O velkém dekoltu a pevném zadečku nemluvě.
Druhá doslova zářila - nejen díky kapku delším minišatům barvy jahodové červeně, co ladily s její barvou vlasů. Mohla si dovolit jak střih, tak i zmiňovanou barvu - rozhodně nepůsobila jako laciná děva, jak by se mohlo spoustě dalších v tomhle modelu stát. Vynikaly krásně její dlouhé, štíhlé nohy a vůbec postava. Kombinace elegance a svůdnosti.
Měly tyhle první dvě nějaké nedostatky? Pokud ano - nevšiml sis jich - uměly je dokonale zakrýt, nebo z nich naopak udělat přednost. Za to třetí v porovnání s nimi vyhlížela víc jak žalostně. Asi jako zmoklý malý ratlík vedle dámy v luxusních šatech.
Tmavohnědé vlasy tak nějak ulízlé na stranu k hlavě, pohybovala se dost zvláštně - chůze v botách na menším podpatku jí patrně činila potíže, stejně jako se zcela jistě příliš necítila v odění, co měla na sobě, i když k tomu by teoreticky měly mít důvod spíš prvé dvě zmíněné, díky tomu, co vše šaty odhalovaly. Jenže ty vlastnily podle dnešních trendů ukázková těla i tváře a k tomu jako jackpot i dost vysoké sebevědomí.
Poslední, onen muž, byl někde vprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Mandlové oči a snědší kůže poukazovaly jednoznačně na asiata, poněkud nezvyklá výška pro obyvatele orientu patrně na Japonce, ale těžko říct. Dobře vypadající, ani zbytečně nepoutající pozornost, ale ani takový, na kterého bys hned zapomněl.
Všichni si postupně objednali a dál setrvávali u baru, zatímco k tobě se vrátil zpátky ten, který ho měl za své království.

"Nenudíš se?" otázal se, skoro současně s tím sklouzl onen muž, co seděl kousek od tebe, ze svojí židle a vydal se víc jak sebevědomě za mladíkem, kterému předtím objednal pití.

"Kdybys měl zájem, tak bych ti mohl nabídnout menší povyražení... Bez toho, abys tady způsobil rozruch." nabídl ti, pak se nenuceně pousmál, zlehka tak odhalil protáhlé špičáky. Pak téměř lhostejně pokrčil rameny. Do ničeho tě rozhodně nenutil - otázka byla, zda to není součást spíš skryté manipulace.

"Tys to nevěděla? Já měla za to, že ti to řekl..?" snad na pár chvil upoutal tvou pozornost pobavený smích oné dívky s vlasy barvy jahodové červeně. Ona a vzápětí i blondýnka se zadívaly na svého společníka. Těžko říct, co tam řešili, ale ten se tvářil tak trochu... snad jako by se styděl? Sotva ses stihl případně zeptat a on ti odpovědět, objevil se nějaký další muž a usmál se na barmana. Co se nedalo přehlédnout byly dlouhé vlasy, co si prohrábl rukou a nejen ty - i ty elegantní, přitom ale pružné pohyby... co asi nejvíc připomínaly kočku. Možná proto se k němu upír otočil a začal se mu věnovat.
A co ty... kam a s kým půjdeš, pokud vůbec někam? Stačilo se krátce rozhlédnout a spatřils onen výklenek zakrytý rudým závěsem, kam tě barman navedl.



DANIEL

Mladík chvilku vyhlížel překvapeně, ale trvalo to opravdu sotva dvě vteřiny. Vzápětí se usmál. Měl rozhodně hezký úsměv a nejen ten.
Dva jeho společníci, cos viděl už venku, také po chvíli vzájemného popichování a zábavy zbystřili a zaměřili svou pozornost na tebe. Přejeli tě očima, nepochybně to byl hodnotící pohled. Jednomu z nich povyjel koutek úst vzhůru, pak se nahnul k druhému a něco mu pošeptal. Ten přikývl a poodešel stranou. Onen brunet, co upozornil, ještě zatahal za ramínko šatů dívku, co s nimi byla, ale ta se po něm jenom ohnala a nesouhlasně pokývala hlavou, že zůstane. Nakonec ale, když po tobě sklouzla pomněnkovýma očima se zvedla a poodešla o pár barových židliček dál. Nijak víc si tě nevšímala - teď už nepůsobila znuděně, ale spíš podrážděně. Možná kvůli tomu, že si jí nikdo nevšímal?
Mladík se za ní jen krátce zadíval, pokrčil rameny. Pak ti ale zas věnoval pozornost a na tvá slova kývl, zvedl sklenku - indigová modř košile se zablyštila pod okolním světlem.

"Majitel...? Nebo další, co ho sem přitáhlo..." výmluvně pokrčil rameny, zatímco si tě ještě jednou prohlédl. Při přípitku vyprázdnil svoji sklenku a teď ji s ťuknutím postavil zpátky na bar. Netrvalo dlouho a téměř obratem ji měl opět plnou. Zatím ji však pouze uchopil zlehka do dlaně, nic víc.

"Každopádně máte vkus. Minimálně na oblečení a pití." zlehka k tobě kývl bradou. Čím dál víc jsi měl dojem, že se krásou a dalším plýtvá na ty, co neumí využívat eleganci a šarm. Jistě, mladík byl stále takový, jako prve, ale při pohledu skrz hezké tělo a tvář... to byl vpodstatě další obyčejný floutek co má peníze a myslí si, že mu to společně se vzhledem stačí. Nechybělo ani přehršel sebevědomí. Pro někoho možná varování a signál k otočce vzad. Ale pro tebe...?
Pro každého, kdo zná slabiny podobných povah, zvlášť tu největší.



EROS

Barman se ti začal hned věnovat, jen co se odtáhl od nějakého dalšího hosta v mikině s kapucí. Jakmile sis objednal, všiml sis hned vedle postávající skupinky dalších návštěvníků - a sice tří dívek či žen a jednoho muže.
Všechny příslušnice "něžného pohlaví" poutaly pozornost, i když ne všechny stejně. První měla štíhlé, vypracované opálené tělo, které halily minišaty. S těmi byly v kontrastu po ramena dlouhé blond vlasy. Výrazné řasy lemující hnědé uhrančivé oči s nádechem karamelové barvy určitě mnoho mužů nenechaly chladnými, stejně jako dlouhé nohy. O velkém dekoltu a pevném zadečku nemluvě.
Druhá doslova zářila - nejen díky kapku delším minišatům barvy jahodové červeně, co ladily s její barvou vlasů. Mohla si dovolit jak střih, tak i zmiňovanou barvu - rozhodně nepůsobila jako laciná děva, jak by se mohlo spoustě dalších v tomhle modelu stát. Vynikaly krásně její dlouhé, štíhlé nohy a vůbec postava. Kombinace elegance a svůdnosti.
Měly tyhle první dvě nějaké nedostatky? Pokud ano - nevšiml sis jich - uměly je dokonale zakrýt, nebo z nich naopak udělat přednost. Za to třetí v porovnání s nimi vyhlížela víc jak žalostně. Asi jako zmoklý malý ratlík vedle dámy v luxusních šatech.
Tmavohnědé vlasy tak nějak ulízlé na stranu k hlavě, pohybovala se dost zvláštně - chůze v botách na menším podpatku jí patrně činila potíže, stejně jako se zcela jistě příliš necítila v odění, co měla na sobě, i když k tomu by teoreticky měly mít důvod spíš prvé dvě zmíněné, díky tomu, co vše šaty odhalovaly. Jenže ty vlastnily podle dnešních trendů ukázková těla i tváře a k tomu jako jackpot i dost vysoké sebevědomí.
Poslední, onen muž, byl někde vprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Mandlové oči a snědší kůže poukazovaly jednoznačně na asiata, poněkud nezvyklá výška pro obyvatele orientu patrně na Japonce, ale těžko říct. Dobře vypadající, ani zbytečně nepoutající pozornost, ale ani takový, na kterého bys hned zapomněl.
Tiché klepnutí, avšak pro tvé uši postřehnutelné, ti dalo na vědomí, že máš své pití připravené ke konzumaci. Barman se ještě pousmál, pak poodešel kousek stranou, patrně si chvilku oddechnout - a také že ano, jen by spíš bylo správnější říct, že se šel také napít...

Koutkem oka jsi možná zahlédl Lolu, ale byl to takový mžik, že sis tím nebyl vůbec jistý, spíš to bylo jako střípek snu, přelud. A vlastně i nedaleko od pravdy.
Pití tu nebylo špatné, to vůbec - ale.... to, co ti dala Lola - dalo se to vůbec srovnávat? Těžko, takže možná od podobného raděj upustit. Proč si týrat myšlenky, smysly a další chutěmi, které patrně budou muset čekat vlastně neznámý čas.
Ucítils na sobě pohled. Když jsi zvedl oči, setkaly se s těmi, co patřily dívce s barvou vlasů jahodové červeně. Na rtech se jí roztáhlo jemné pousmátí, ještě pár okamžiků.. a zas se obrátila ke svým společníkům.
Tak.. kam? Nebo zůstat u baru a možná... se třeba zeptat barmana, co se vrátil. Na co? To už je na tobě.

U LOLY

"Dobrá tedy. Můžeš se vrátit k sobě, do patnácti minut bude řidič připravený před vchodem. Kdy budeš ty... to už je čistě ve tvé režii." kývla, učinila prosté gesto rukou, kdy zářící závěs zcela pohasl, že zbylo jen mírné mihotání.

"Jinak... je to na účet podniku. Takže si peníze schovávej raději na něco jiného a opravdové osobní potřeby, které nejsou současně naším zájmem. Což znamená, že zde budete mít zdarma i stravu a pití."
Vysvětlila ti stručně a krátce, přičemž pousmátí z její tváře nezmizelo. Pak se rozešla a vyprovodila tě až ke dveřím, kde se s tebou rozloučila... pohlazením po tváři a lehkým dotekem, kdy její rty přejely přes tvé.

Měls čas vpodstatě na cos chtěl, ovšem tvé svědomí by asi nenechalo onoho řidiče čekat příliš dlouho a upravovat ses nijak moc nemusel - vypadals dobře i tak. Stačilo tedy zkontrolovat, zda je vše vpořádku, pro jistotu zamknout pokoj a vyrazit...

MĚSTO

FANTOM ALMA

Před klubem čekalo luxusní, ovšem ne nijak pozornost zbytečně budící auto, které samozřejmě nepostrádalo šoféra v elegantní uniformě tmavé barvy s tak typickou čepicí. Pokývl hlavou na pozdrav, otevřel dveře, zas je zavřel a sám nasedl.

"Slečna Lola se vyzná, pane. Nejsou třeba žádné obavy a madam Sofie je velice spolehlivá. Kdyby vám náhodou padl do oka kus, co by někde jakkoli neseděl, je možno jej ihned upravit přesně na vaši míru. Tak tedy pojedeme." upozornil ještě a vůz se s jemným, skoro neznatelným zhoupnutím rozjel do ulic...

Madam Sofie

Obchod zmiňované madame Sofie se nacházel v pevné, kamenné budově, která dle stylu architektury mnohé pamatovala, ale fasáda byla udržovaná velice pečlivě, i když pohled, co se před tebou otevřel vzápětí, i tak vyrážel dech a rozhodně se nedal čekat.
Prostorná hala, pozlacený, bohatý lustr, antické sloupoví a několik pater po obou stranách hlavní chodby. A tam... obchody s oblečením.
Díky celoproskleným prostorám bylo vidět již odspoda, co kde lze najít. Jen vpravo byly obleky pro muže a vlevo pro ženy.
Řidič šel s tebou, načež ti dal volnou ruku ale upozornil, že za půl hodiny by měl dorazit tvůj poradce ohledně oblečení, kdyby sis náhodou nevěděl rady a hlavně... tady bys možná i zabloudil.
Měl jsi volnou ruku se porozhlédnout alespoň v rámci možností sám, i vejít do nejbližších obchodů v přízemí. Materiály byly naomak příjemné, některé vzdušné, jiné méně, ovšem nikdy nic, co by bylo protivné, škrtilo nebo podobné. Možná ses už chtěl začít poohlížet po slíbeném poradci, ale v tu chvíli se ve dveřích se objevil spíš menší mladík, mohlo mu být tak dvacet let. Oděný do volnější košile se širšímy rukávy, skrz které jemně prosvítaly útlejší, elegantní paže, pleť spíš světlejší bez jediného mateřského znaménka nebo vady. Oči měly jemnější asijské rysy, stejně jako i zbytek tváře, a byly černé jako noc. Dlouhé, černomodré vlasy, nyní stažené dozadu a sepnuté, aby nepřekážely. Kalhoty s vysokým pasem tmavě vínové barvy, kolem něj se vznášela zvláštní aura jisté sympatie a ještě něčeho, pro co se jen těžko hledala slova.

"Dobrý podvečer. Myslím, že můžeme začít. Pokud chcete. Nebo jste si vybral něco sám za dobu, co sjte čekal?" hladký, sametový, i když jasný a vyšší hlas, elegantní gesto rukou a kývnutí hlavy. Tys v těch gestech však postřehl jakousi jemnost a hladkost, která ti možná udělala dobře a současně i naopak. Éteričnost, díky které lze snadno snad cokoli... A tys to věděl nejlépe.

V příštích několika okamžicích ses mohl přesvědčit, že oblečení onoho mladíka nebylo pouhou maskou pro falešnou důvěru - víc jak pádným důkazem byly tři tašky v prvním obchodě, nakonec jste vycházeli s osmi - košile, kalhoty, ... všechno, na co by si jeden vzpomněl i nevzpomněl. I když byl tvůj poradce spíš mlčenlivý co se týkalo jiných věcí než oblékání a tvojí spokojenosti, konverzace ti nijak nechyběla a odjížděls s vcelku příjemným pocitem. Mladík zůstal na silnici, ještě ti zamával, což jsi viděl zadním oknem auta.
Bylo akorát na čase se vrátit a rozmyslet věci důležité na vystoupení.... a pak si konečně odpočinout. Zaslouženě.

LOLA

HLEDÁNÍ

Hra na schovávanou? Tak by se to možná dalo nazvat, snad. Pomalu sis začal připadat jak blázen. Nebo přesněji - jako naprostý idiot či imbecil. Neměls daleko k tomu začít se mlátit o zeď do hlavy, když jsi prošmejdil už všechny kouty, ale... uchránila tě toho - patrně přecejen znala soucit - nebo prostě jen čekala, až se tvůj vztek změní spíš na zoufalství a nakonec jakousi téměř lhostejnou odevzdanost.

"Omlouvám se. Ale potřebuji tě takhle. Bez jakéhokoli podezření." jemně se dotkla tvého ramene, ale i přesto ti přišlo, žes dostal silnější elektrický výboj. Otočil ses, ale...
Co je to za vtip? Ta žena před tebou rozhodně nebyla Lola. Vnitřním zrakem a citem a posléze i očima jsi vzápětí rozpoznal, že ano, ale...

"Snaž se chovat jako návštěvník. Bude se to hodit pro později." sklouzla po tobě očima. Nedalo se říct, že by teď byla nějak méně přitažlivější, než předtím.

"Jestli se chceš ale ještě na něco zeptat, než půjdeme zpátky, tak můžeš. Ale neříkám, že ti odpovím na všechno. Jestli chceš něco udělat, tak můžeš. Ale předem si dobře rozmysli, co."
Něco se možná dělo. Nebo zas další Lolina zkouška?

OČEKÁVÁNÍ NEOČEKÁVANÉHO

EVE

aneb...

Někdy to vyjde, jindy zas nemusí

Podařilo se! A jak to bylo snadné - frajírek sotva stihnul nějak zareagovat a ležel. Možná by stálo za to zeptat se ho, jak je jeho nynější postel pohodlná, ale... snad někdy příště. Mělas svoje peníze, bylas spokojená a chtělas co nejdřív vypadnout. Jenže ten druhý byl patrně jiného názoru. A sice toho, že aplaus si zasloužíš a rozhodně neutečeš ze scény, aniž by sis ho plně vychutnala.
Obdobně rychle, jakos dýmovnici vytáhla ti "zmizela" z ruky. Cože? TOBĚ? Ničeho sis vlastně nevšimla, ale východisko bylo jasné - musel to být ten zakuklenec v kápi. Že by měl rychlejší ruce než ty? To bylo nejen nepravděpodobné, ale i téměř nemožné - i kdyby jen proto, že na člena rodiny rozhodně nevypadal.

*CLAP* *CLAP* *CLAP*
Odměřené tleskání, dávkované obdobně jako když vteřinovka ukrajuje sekundy z času.

"Výborně..." pokývl onen muž hlavou, pak se ale pootočil k ležícímu "společníkovi", i když teď už spíš bývalému. Jenže díky té temnotě v kápi to mohla být stejně dobře past - mohl ve skutečnosti sledovat tebe, aniž bys o tom přímo věděla. Už tahle myšlenka a vědomí snadno vyvolaly pocit, že tomu tak je a ten klamal všechny další smysly.

"Tohle byl první test. Prošla jsi." jeho hlas byl vážně.... zvláštní.

"Proč se tady vůbec potuluješ sama. Jít přes prázdný park, v noci... Zbraň sice tak docela nepotřebuješ, jak jsem si všiml, ale i tak. Co vás lidi tak nutí hazardovat." Tón mluvy byl stále stejný, jako linka podle pravítka. Žádné zvednutí hlasu při otázce, žádné zabarvení, žádné emoce. CO je zač?
Když ses ale chvilku pozastavila v myšlenkách, uvědomila sis, že pocit nebezpečí a toho někam utéct, skrýt se... všechno zneklidňující zmizelo. Ne že by sis s tímhle podivným chlápkem chtěla sednout a poklábosit o životě, ale zbyl tak pouze prostor na tvou zvědavost. A čekající postava naproti tobě jako by tiše vyzývala, ať se ptáš.

Bar

Barmanův úsměv nevidím.Jeho odpověď ale vnímám.
"Není třeba?To jsme tu tak nenápadný?"
zeptám se spíš pro sebe.Oči stále sklopené k hladině vína.Prsty chytnu pramen vlasů,vytáhnu z kápě.Pohrávám si s ním.
Jsme tu chráněný?Všichni.Jsou tu ostatní jako já.Od nás?Opravdu jsou od nás?Kéž by splnila moje přání.
zadívám se před sebe.Do lidí,do přítomných osob.Do jejich očí.Pátrám v nich.Hledám odlišnosti.Hledám podobnosti.Snad hledám jeho. Pohled se krátce zastaví na ženách a muži.Obsluhuje je barman.Ženy jsou tak rozdílné,zvláště ta jedna.Připomene mi mojí vlastní osobu.Pousměji se na ní.Ale zda to uvidí,to neovlivním.Nesnažím se,aby to viděla.Je to spíš jen impulzivní úsměv než záměrný.Ani jsem se nesnažil být nápadný.Nechtěl jsem být.

Barman se vrátí.Nabídne mi povyražení.Po vteřinku později ke mě dojde věta od žen,zadívám se jejich směrem.Muž mírně rudne.Uhnu pohledem na dalšího u baru.Jeho pohyby jsou elegantní.Zvířecí.Pohled postupuje dál,k výklenku.Sevřu pramen v pěst.Zavřu oči,sklopím hlavu k vínu.Odtáhnu ho od sebe.Nemám žízeň.
"Jaké povyražení?Můžeš mi o tom říct něco víc?"
hovořím k barmanovi.Začínám být zmatený.Celý ten ruch,tolik lidí,tolik bytostí.Začínám je cítit,je jich tolik.Nevědomky si stáhnu více kapuci do čela.Chci být co nejvíce nenápadný.

Dark Fantasy

Upřímně jsem ani netušil, co jsme si objednával. Zaujala mne barva onoho drinku. Snově fialová a chvilkami jakoby zářící. Připomínalo mi to prazvláštní úkazy na obloze v mém světě. Chvíle, kdy jsem se vytratil z podzemních jeskyní na noční vzduch a pozoroval nepochopitelné.

Usadil jsem se na barové židli, záda rovná a krytá rovnými prameny stříbřitého půvabu. Lokty zapřené o desku a tvář položená v dlaních. Prsty jsem si promnul spánky. Možná až žensky přehodil nohu přes druhou a mírně se natočil s návštěvníkům. Doufal jsem, že sám nepozorován, je mohu nenápadně sledovat.
S jistým zájmem jsem hodnotil křivky ženských těl. Za dobu strávenou zde, jsem si již přivykl na jiný způsob odívání a už mi nepřipadal i tolik…překvapivý. Ale přiznejme si, že ženy jako zde jsem na ulici v zapadlejších čtvrtích mohl potkat pouze s těží. Okouzlovalo mne jak se zdáli tolik sladěné a sebevědomé. Zřejmě vyhovovali vkusu této společnosti jak nejvíce to bylo možné. Ano, a…bylo to krásné, to nepopírám. Oči se mi z nich nechtěli strhávat. Avšak stále jsem měl v sobě zabudováno, že správná žena by měla být viditelně silná a čím více šrámu hostila její temná kůže, tím byla uznávanější. Avšak…to bych sem neměl plést.
Nebylo možné si nepovšimnout i té třetí. Nemohl jsem si odpomoci od cuknutí koutků rtů. Více než zájem, ve mně probouzela pobavení, ačkoliv to nedělala záměrně. Zčásti mi jí bylo i…líto? Ach ano, další chyba ve mně samém. Někdo jako já by lítosti neměl být schopen. Raději jsem odvrátil zrak, aby jej náhodou nezachytila a já tím nezpůsobil něco horšího. Jako třeba pád na zem.

Ochutnal jsem, co jsem si objednal, a ještě předtím jsem oplatil muži pousmání jako poděkování. Tiše jsem mlaskl a nechával tekutinu rozprostírat se útrobami. Od tohoto okamžiku se mi po Lole snad zasteskne pokaždé. Neboť určité věci jsou nezastupitelné. Zavrtěl jsem lehce hlavou a zachytil pohled červenovlásky. Mile jsem se na ni usmál a cosi mne zalechtalo v břiše. Myslím, že taková pozornost se mi bude líbit. Ale nebudu riskovat a dávat se do řeči s cizími. Prozatím. Po pravdě ani netuším, zda tu mohu být. Ale na to by mě snad barman upozornil, nebo ne? Navíc, jsem příjemně unaven po, pro mě, dlouhém nakupovaní. A tak se spokojím s rolí pozorovatele.

Park.....já se odtud snad nedostanu

Dýmovnice mi zmizí z ruky. V očích mám úžas a vím, že ten frajírek to nebyl. Otočím se za zvukem tleskajících dlaní a zadívám se na muže v kápi. Je jasné, že mi to musel vzít on. Podezřívavě se na něj zadívám a couvnu od něj. Tohle není normální..mě nikdo věci vzít nemůže..jsem dobrá..hodně dobrá....není tady lepšího...né mimo naší rodiny vůbec se mi to nelíbí.

Jeho slova mi doslova vyrazila dech. Cože..jaký test? ani se už nesnažím skrývat překvapení. " To bych asi měla být poctěna...že jsem prošla..a můžu vědět, kdo mě tu testuje?" zaměřím se přímo na toho zakuklence. Tamten frajírek je pro mě pasé. I když ho občas koutkem oka pozoruju, protože frajírci mají tendence se mstít.

Zahalenec promluví a začne se ptát, proč jdu parkem. Pokrčím rameny a dávám si pozor, co se kolem mě děje. Nějak netoužím jít blíž, ale už nějak nemám tendence utíkat. Možná i tím, že proti němu a jeho rychlosti nejspíše nemám ani šanci. " Těšila jsem se na jeden program a nestíhám. Tak jsem si to zkrátila...ale nejspíše to byla moje chyba." uznám a stále neznámého pozoruju. " Jaký testy mě ještě čekají a nebo už můžu jít?" opravdu bych ráda už odešla. I když mě láká vědět, kdo mě dokázal přelstít a být rychlejší. Svůj život mám ale radši než mojí zvědavost.

Jak zabavit rozmazlené děti?

Sledoval jsem všechny pozorně. Možná až příliš. Přesto se zvláštní, galantnou nenápadností. Vnímal jsem jejich pohledy a promýšlel každý svůj pohyb, slovo či gesto. Tahle pečlivá promyšlená hra měla být promarněna na někom takovém jako byl právě tento "starý známý".
Už předtím jsem tušil, že to bude ten jeden z mnoha, kdo se těší z peněz svého otce.
Jen v mysli jsem zapátral, jak jsem začínal já. Jak jsem si vše vybudoval do dokonalosti a perfektnosti.
A oni mají narušit tohle mé dokonalé vakuum. Pomněnkové oči dívky mne nechávaly chladným. Přesto jako bych ji sledoval, jako bych neustále myslel na zadní vrátka a ostražitě mapoval terén, jeho přizpůsobení a chování.

"Oh - být majitelem podniku by bylo příjemné, takové štěstí ovšem nemám," připoutávám na sebe pozornost už jen svou mimikou. Jasnou a přesto tajemnou. Jako by se každý výraz tajemně zahaloval do stínu dokonalé, efektivní hry na kočku a myš.
Udělám dramatickou pomlku.
"Mám totiž větší štěstí. Právě jsem potkal někoho, kdo umí dobře polichotit. Není to ovšem jen oblečení a pití na co mám vkus," pronesu tajemně a změřím si ho pohledem. Ne však pohrdavým. Spíš vyzývavým, abych dal jasně najevo, že on do mého vytříbeného vkusu naprosto zapadá. Jen těžko říct, zda to byla pravda. Popravdě nemám takové mazánky rád. Ty, co se jen rádi vezou.
Sledoval jsem jeho bradu, nikoliv však upřeně.
Napil jsem se.
"Jaká milá náhoda, že sem nezavítali moji přátelé a já se o to více mohu těšit z vaší pozornosti," to jsou pro změnu moje lichotky. Můj hlas zní skoro až magicky. Mužně, laskavě a přesto skoro toužebně. Takový ten dovolený flirt, který kolísá na hranici se sváděním.

Konečně

Procházím celý podnik, okolí, projdu snad skoro všude. Příjdu si jako debil, co chodí a hledá ztracený čas. Kam sakra mohla jít..jak mě tu mohla takhle nechat a odejít....co je tohle za hru..vůbec se mi nelíbí..ale vůbec. Po čase se jen ploužím a očima jí hledám, lidi přehlížím jako i ostatní stvoření. Podstatný a jediný, co mě dovede zaujmout, je Lola.

Pocítím dotek na rameno a prudce se otočím. Ta slova byla jasný znamení, že je to ta,co hledám. Ovšem můj pohyb se opět dneska zarazil v polovině a já projedu ženu,co jsem měl za zády. Co tohle má být? To je...ano...je to lola. pomalu jí poznávám a zamračím se. " Taky jsi mi mohla něco říct, zlatíčko." neoslovím jí jménem, přesto je v hlase znát to, jak se mě její použití magie dotklo. Cítím její pohled a jindy bych se těšil, ale ted z něj nemám žádnou radost. Tohle prostě nejsem já, moje krása je schovaná,moje dokonalost je zamaskovaná a přehlédnutelná. A to mě uvnitř trápí. "Dobře...budu návštěvník....ale ty mi řekni, co se to děje? Něco se stalo? Na tento den jsi čekala, tak proč najednou takovéto finty?" zeptám se na první, co mě napadne. Protože tohle jednání je pro Lolu netypické. Mě by přece něco řekla, však jsem s ní skoro od začátku, ale tohle bylo dost...narychlo.A Lola má vždy něco v rukávu.Ale né takovéto rychlé, zásadní změny. "Potřebuješ ode mě ještě něco, jako zákazníka? mám si něčeho všimnout?Hádám, že takto nebudu věčně..do konce večera?" zadívám se na ní, její pohled mě znova jemně přitahoval, ačkoliv její vzhled byl jiný jako ten můj. Oba jsme jiný, uvnitř stále stejný.