Devils never cry
hrálo se Denně
od: 12. března 2013 22:56 do: 29. září 2014 22:17
Dobrodružství vedl(a) Tacuko
| |
 | Doplním zítra, ale již teď mohu říci, že to bude dle her a anime Devil may cry:) |
| |
| Pracuje se na tom.... |
| |
| Eden... Místo a město a největším počtem výskytu démonů. Lidé o nich ale nevědí. Démoni ovládli všechny důležité lidské faktory, zejména média. Ovládají lidi pomocí dokonale maskované propagandy a každý odpor trestají smrtí. Chtějí takto ovládnout celý svět a to, že takto ovládli jedno město, je prý jen krůček k něčemu většímu... Vše tu má pevně pod palcem démon Asmodeus, Druhý pekelný princ, jehož síla a moc se vyrovná i Satanovi. Díky médií veškeré démoní aktivity maskuje jako útoků Protestantů. Tito údajní Protestanti, se staví na odpor mediím a snaží se lidi přesvědčit o tom, že všechno je jen fraška a že všechno řídí démoni - prosím vás, kdo by v dnešní době věřil takovým blábolům o démonech... Své o tom ví jeden člověk, pokud ho můžeme tak nazvat. Dante, syn démona Spardy a lidské ženy Evy. Dante měl kdysy dvojče, bratra Vergila, ale ten zemřel, když společně zavírali Pekelnou bránu, aby se Satan nemohl dostat do lidského světa. Měl i pár přátel - Trish, krásnou sexy blondýnku, která spolu s Lady zemřela, když získávali klíč, kterým by uzavřeli Pekelnou bránu. Jediní, kteří mu zůstali byl starý dobrý Morrison a Nero, který na tom nebyl zrovna dobře. Satan, vzteky bez sebe jsi našel jinou cestu, jak se dostat na lidský svět, chtěl k tomu využít Kyriel, nebo spíše jejího těla. Dřív, než získal plnou kontrolu nad jejím tělem se probodla nožem a zničila mu tak šanci dostat se na lidský svět. Samozřejmě všichni víme jak to bylo mezi Nerem a Kyriel. Všichni, na kterých Dantemu záleželo, byli mrtví. navždy. Bral to ale celkem dobře, nebo velmi dobře schovával svoje emoce, narozdíl od Nera, který svůj smutek utápěl v sobě a také v alkoholu. Nero "pracuje" s Dantem a snaží se likvidovat démony, kteří jim přijdou pod ruku, ale i v těchto časech se najdou lidé, kteří stále rádi zaplatí za odstranění konkretního démona. Jednou se takto rozezní telefon na Danteho stole. Zvedne jej, ale"zákazníkům" požadavek je lehce podivný. Zná přesně onoho démona, dokonce mu řekl i místo kde se onen démon bude vyskytovat, ale částka, kterou chce zaplatit je až hříšně veliká. Dante tuší, že v tom něco smrdí, ale zároveň chce oni prachy.... |
| |
| I když město částečně ovládají démoni, stále se najdou lidé, kteří rádi zaplatí, za odstranění nějakého určitého démona. A tím se dostává na scénu Dante, syn Spardy a Evy, lovec démonů. On samozřejmě tuší, že s městem není něco v pořádku, ale díky jeho omezeným zdrojům nedokáže zjistit více. Navíc, kromě věrného a starého Morrisona mu už prakticky nikdo nezbyl. Jo, ano, vlastně zbyl - Nero. Ale ten byl teď jaksi nepoužitelný. Sebe samu a smutek utápěl v alkoholu. Jakmile se z jedné opice probral, začal zase nasávat, aby nemusel čelit oné kruté realitě, tedy tomu, že jeho milovaná Kyriel na světě už není. Je něco málo po šesté hodině večerní, venku se začíná smrákat, je lehký podzimní večer. Dante jako vždy, ležosedí u své stolu, na kterém jsou navršené krabice od pizzy a plechovky od piva. V tom se rozezní telefon. Dante jej nevrle zvedne až po třetím zazvoněním. Aniž by stihl říci jediné slovo, zvalo se ve sluchátku: "to je Dante, lovec démonů?" |
| |
 | Práce? Už je to nějaká chvíle, co se můj život zdál o něco prázdnější. Měl jsem tím na mysli smrt mých přátel. Nedalo by se říct, že jsem na to jen tak zapomněl, ale zkrátka jsem se s tím už nějak smířil. Jiná možnost tu ani nebyla, ztracené se již vrátit nedalo. To jsem ale nemohl říct o Nerovi. Byl by schopný do sebe toho dostat opravdu hodně, pokud bych po něm nehodil okem. Ať mu člověk řekne, co chce, je to jako by zkrátka vypnul a utápěl se ve vlastním světě. Oba jsme ztratili někoho nám blízkého, avšak on ztratil osobu, kterou miloval. A v tom byl nejspíš mezi námi rozdíl. Čas ubíhal poměrně rychle a za dnešek se nezdálo, že by mě někdo sháněl. Nohy jsem měl opřené na stole a dojídal poslední kousek pizzy. Jelikož jsem se ještě neodhodlal k tomu to uklidit, krabice od pizz se mi trochu hromadily. Chystal jsem se si ukousnout další sousto, když v tom se rozdrnčel telefon vedle mě. Chvíli telefon jen tak pozoruji a s lehkým úšklebkem pizzu odložím zpátky do krabice. Jakmile zvednu telefon, dřív než bych stihl říct ani pouhé 'Halo', spustí na mě jakýsi hlas. "To je Dante, lovec démonů?" Kdoví, třeba ne. Možná jen pokojová služba. "Co když ano?" |
| |
| Hlas ve sluchátku se zasměje hrdelním smíchem. "Jistěže jsi Dante, poznávám tvůj humor i hlas..." řekne hlas poté ale asi v několika sekundovou pauzou pokračuje: "Nebudu zbytečně chodit okolo pomyslné horké kaše, protože moc dobře vím, že nedáš na dlouhé dialogi. Takže k věci: mám pro tebe velmi seriózní nabídku. Jedná se o zabití démona, jednoho určitého démona. Vím, kde se vyskytuje, takže jsi nemusíš dělat starosti s tím, že bys jej musel hledat..... a za jeho zabití jsem ochotem zaplatit velmi seriózní peníze..... otázka je, ale jestli to vezmeš...." hlas se odmlčí a nechává ti tímto čas na promyšlenou. |
| |
| Nabídka Trochu jsem se zamračil nad slovem 'poznávám'. Přístup volajícího ke mě zněl, jako by mě dobře znal, avšak mě byl hlas poněkud neznámý. "Mmm.. Kolik nabízíte?" odvětím lehce znuděně, protože původně jsem si chtěl ještě nechat zdát o nějakých pěkných kočkách. Poslední dobou bylo nabídek míň, ale tohle se mi zdálo poněkud podezřelé. Zatím jsem ještě neslyšel, že by někdo přesně věděl, kde se cíl nachází. Zůstávalo mi otázkou, zda to nebyl pouze nějaký chyták. Pokud ale hodlal dobře zaplatit, nejspíše mi nezbývá než se vydat splnit jeho přání. |
| |
| Zatímco Dante telefonuje, vchází dovnitř Morrison. Jeho klobouk už pamatuje lepší časy, ostatně jako on sám. Něco nesl v ruce a kouřil přitom menší doutník. "Kolik? Řekněme, že jsem již zálohu poslal a měla by dojít... řekněme...." Morrison hodí Dantemu ony nesené věci na stůl. Ukáže se, že jde o obálky. Jednak v nich určitě budou upomínky, kvůli dluhům a jedna z nich byla ale podivně nápadná. "....teď." řekl hlas ve sluchátku. "Zálohu máš na stole.... ponechám ti čas, aby jsi se mohl rozmyslet, ale záloha je pouze záloha, většinu částky mám u sebe dostaneš jí, až já dostanu hlavu toho démona... zavolím za chvíli..." řekl hlas a položil to. Píp, píp, píp ozívající se sluchátka potvrzovalo to, že to skutečně položil. "Dante, kdo to byl?" zeptal se Morrison a usadil se na protější židli. Sáhneš, nebo nesáhneš po oné obálce? Pokud ne, tvůj život půjde dál, pokud ano, čeká tě tam nejenom šek na 5tisíc dolarů, ale za velmi krátký čas, se tvůj nudný život lehce otočí naruby... |
| |
| Obálka Mezitím, co poslouchám slova onoho hlasu, zaslechnu, jako klapnou dveře. Očima se letmo podívám na přicházejícího Morrisona společně s několika obálkama, které mi předhodí na aspoň kousek volného místa na stole. "....teď." Musím uznat, že načasované to bylo pozoruhodně. Jakmile hlas domluví, známý zvuk pípání se mi rozezní v uchu a já s lehkým hozením telefon vrátím zpátky na své místo. Začalo mi čím dál víc připadat, že ten zákazník má vše pečlivě naplánované do poslední vteřiny. "Dante, kdo to byl?" Krátkou chvíli obálku zamyšleně pozoruju. "Dalo by se říct že někdo, kdo se zapomněl představit.. Nabízí mi práci, ale je trochu zvláštní, že o démonovi ví všechny podstatné věci - ví kterej a ví kde je.." nakonec se pro obálku natáhnu, abych se podíval, kolik záloha vůbec činí. Očima mezitím těkám po částce peněz a v duchu je přepočítávám. "Co myslíš?" |
| |
| Morrison několikrát dlouze potáhne z doutníku. "Dneska smrdí všechno, ale je to na tobě Dante. Peníze se hodí vždycky..." řekne a poté pokyne hlavou směrem k Nerovi, který vyspával na gauči. Držel prázdnou lahev od nějakého alkoholu jako kdyby to byl snad plyšoví méďa. "Můžeš se tam zbavit aspoň toho dluhu, za ten rozbitý bar, který rozmlátil náš mladý alkoholik. Sice ti jich ještě dost zbyde, ale tenhle je dle mého asi nejdůležitější..." řekl Morrison. Nastane ticho, které protne až další zvonění telefonu. Několikrát naprázdno zazvoní, než se Dante uráčí jej zvednout. "Takže, přemýšlel jsi o mé nabídce...?" |
| |
| Dohoda "Otázkou taky je, pokud ta práce nebude vyloženě nějakej hnus." Očima se podívám k tomu chrápalovi na gauči a tiše si odfrknu. Místo chlastu by mohl konečně začít něco dělat. Ovšem Morrison měl pravdu v tom, že peníze nejsou na škodu. Nakonec vezmu jednu z prázdných plechovek, která mi je po ruce nejblíž a trefím ho do čela. "Promiň ochlasto, věčně tě sponzorovat nebudu." prohodím trochu nahlas směrem k němu. Hned jak jsem domluvil, znovu se ozval telefon. Tyhle naplánované vteřiny mě už začaly celkem iritovat. Uchopím tedy telefon znovu a přiložím si ho k uchu. "Takže, přemýšlel jsi o mé nabídce...?" "Dobře tedy, poslouchám.." |
| |
| Nero jenom zachrápe, pustí lahev která s hlukem dopadne na zem, ale nerozbije se. Poté se překulí na druhej bok a začne chrápat. "Takže dobrá tedy.... pokud by tě to neobtěžovalo, tak již dnes za cca tři hodiny se bude vyskytovat za barem Heaven. Dozajisté víš, kde onen bar je. Pokud ne, tak je to asi pět bloků od místa, kde se právě vyskytuješ... za barem, jak jistě víš se schází různý póvl, tam na bývalém parkovišti....dozajisté víš co myslím. Vylákal jsem ho tam, jen pro tebe..... a nezapomeň, zbylou odměnu nedostaneš, pokud mi nepřineseš jeho hlavu. Pokud uspěješ, očemž nepochybuji, budu tě čekat i se zbytkem peněz další den večer na stejném místě, tedy za oním barem...." Hovor se poté ukončí a otravné píp, píp, se ozívá ze sluchátka. |
| |
| Nepochyboval jsem o tom, že tahle práce by mohla být poměrně slušně zaplacená, jenže se mi zdá, že je podezřele usnadněná. Telefon odložím zpátky a se zamračením se podívám na zbylé obálky přede mnou. "Kolik to tentokrát dělá?" moje slova byla tentokrát směřovaná k Morrisonovi, i když jsem se pohledem díval na toho spáče. "Hej, Nero." houknu na něj znovu i když zřejmě bez reakce. Vezmu do ruky další plechovku, ve které ještě zbylo jen trošku piva a hodím jí po něm znovu s trochou větší intenzitou v naději, že ho vzbudí alespoň trochu vlhka. Nakonec sundám nohy ze stolu a vstanu. "Podívám se na to, jakmile dostanu svojí odměnu." řeknu s lehkým povzdechem. "Mezitím si dojdu dát sprchu. Pokus se ho vzbudit, je jako děcko." s těmi slovy jsem se za krátkou chvíli už vytratil v koupelně, kde se zanedlouho ozval zvuk tekoucí sprchy. |
| |
| Zatímco Dante odchází do sprchy, Morrison se pokouší vzbudit Nera. Byla by to šance, jak ho koenčně dostat aspoň na chvíli ven, nebo z něj nechat vytlouct onu věčnou opici. Když už byl ven z toho gauče pryč, mohl by konečně po něm trochu uklidit. Od doby do se Patty s matkou přestěhovali do jiného města, musí Morrison zastávat i roly uklízečky. Přistoupil k němu a pokusil se ho vzbudit: "Héj, už toho nech a vzbuď...." nestihl ani dořeknout větu, když ho Nero pomocí své démonické ruky odhodil na druhou stranu místnosti. Poté se překulil na druhou stranu. Morrison dopadl na Danteho milovaný jubox a částečně jej promáčkl a něco málo v něm zničil. |
| |
| Teplá sprcha byla věc, která mě zkrátka dokázala potěšit. Normálně bych se sprchováním nespěchal, ale kravál, který se za krátkou chvíli ozval, upoutal mojí pozornost. Za několik minut zvuk tekoucí vody utichl a já z koupelny vyšel jen v kalhotech a s ručníkem hozeným přes vlasy. Trochu jsem se zarazil při pohledu na Morrisona na mém jukeboxu. Bylo mi jasné, že za jeho opravu se mi naúčtuje další dluh. Jenže tentokrát, už to s Nerem začnu řešit. Došel jsem za gauč, na kterém se rozvaloval a kopl do něj tak, že se převrátil i s Nerem. "Jak dlouho chceš ještě pospávat, šípková růženko?" Lhal bych, kdybych řekl, že nemám chuť ho alespoň praštit. Dokonce bych si i troufl říct, že ten jeho chlast vychází dráž než moje pivo a pizzy. |
| |
 | "Kyrie!!" Zoufale vykřiknu na postavu stojící na mostě před sebou a rozbíhám se za ní, jako smyslu zbavený. Nechci, aby mi zmizela. Nechci, prostě nechci. "Kyriel." Vyslovím její jméno radostně i zoufale zároveň, zatímco ji pevně svírám ve svém náručí. Nechci ji pustit, protože jestli to udělám tak zmizí, jako vždy a já se probudím do kruté reality, kde není. Kyriel se na mě, jako vždy jen mile usmívá. Tu se zem otřese a ozve se rána. Kyriel se vyprostí z mého objetí. "Nero.." Její hlas mi zní jak z dálky. Tu se k mému udivení přehoupne vlna vody přes most a smočí jenom mě. Tohle mi už vážně přijde divné, ale nestěžuji si. Většina mích snů totiž nevypadají tak růžově, jako právě tenhle. Svět venku mě vůbec nezajímá. Reality bez Kyriel pro mě neexistuje. Takhle mám aspoň pocit, že Kyriel stále žije. Ještě nějakou dobu klid pokračuje než se objeví potíže. Za Kyriel se objeví nějaká hnusný démon. Levou rukou ji za zápěstí přitáhnu k sobě a pomocí své démonické ruky odhodím démona pryč. Rozplyne se. Na to se most zničeho zlomí a polovina na které stála Kyriel se propadá do temnoty. "Kyrie!!!" Rozběhnu se za ní, ale něco mě odhodí na stále stojící polovinu a já se praštím pořádně do hlavy. Zamžoural jsem očima před sebe. Je tu dost těsno. Poznamenal jsem si spíše sám pro sebe směrem na gauč, který ležel na mě, místo já na něm. "Trhni si!" Zívnu a převalím se na druhý bok, chystám se opět usnout. |
| |
| Pozoruju převrácený gauč, v pod kterém si Nero nejspíš ani nevšiml, že leží na zemi a ne na gauči. Chvíli to tak vypadá, že ho to ani nevzbudilo, tedy aspoň do doby, než nějaký ten pohyb zaregistruju. Vypadá to spíš jen na letmé zavrtění když o chvíli s něj nakonec něco vypadne. "Trhni si!" Dobře, tohle už vyznělo poněkud dětinsky. Byl úspěch, že byl už aspoň trochu vzhůru. Musel bych zavzpomínat, kdy jsem ho naposled viděl aspoň stát na nohou místo rozvalování se po gauči. Skloním se a tahem k sobě gauč obrátím do původního stavu. "Jsi v pořádku?" podívám se směrem k Morrisonovi, který se už jakž takž z jukeboxu vyškrábal. Poté pohled otočím zpět k té ležící hromádce, co z Nera zbylo. "Jak se sebou nakládáš je tvoje věc. Ale mohl by ses jít alespoň vysprchovat, smrdíš po chlastu.." odkráčím zpět ke svému stolu a šmátnu po obálkách na stole. Zdálo se mi, že toho bylo poněkud víc než normálně. Rozbalím namátkou jednu z obálek a očima přejedu po textu. Další oprava? "Co jsi udělal s televizí? Krom toho, ať chceš nebo ne, na ten jukebox si už vezmeš práci ty." hodím Nerovi jednu z obálek před nos. Začínal jsem mít pocit, že ho pomalu nemůžu nechat v Devil May Cry samotného. |
| |
| Morrison se nějak vyhrabe z onoho juboxu, nebo tedy spíš to co s něho zbylo. Lehce se opráší a na zem spadnou šrouby a matice. Poté se chce narovnat, ale velmi hlasitě mu křupne v zádech. "Sakra, na tyhle věci jsem už trochu starý..." poznamená, možná spíš pro sebe, i když kdo ví. Poté vytáhne z kapsy kapesní hodinky a rozevře je. "Máš nejvyšší čas Dante...." řekne. |
| |
| "Máš nejvyšší čas Dante...." Uteklo to rychleji než jsem si myslel. Původně jsem chtěl zajít alespoň na jeden pohár ale nedá se nic dělat. Můžu jen doufat, že ten mamlas Morrisonovi ještě nepřitíží ba něco ještě nezničí. Dojdu si pro svůj vršek a obleču se. Stáhnu svůj kabát z věšáku a za chůze směřující ke dveřím si ho nasadím. U dveří bylo i černé pouzdro na kytaru, které jsem si zavěsil na rameni. "Vrátím se brzo, mělo by to bejt rychlý.." oznámím a vytratím se za dveřmi ve tmě večera. Na to, že ještě není ani po desáté, se mi zdá, že je tu nějaké ticho. Kdoví, nejspíš si lidi možná rozhodli dát večerku dříve. Kroky jsem po několika minutách prošel kolem pizzerie s otevírací dobou do desíti. Kdybych trochu mákl, mohl bych se ještě vrátit do Devil May Cry s pizzou. Konečně jsem došel na domluvené místo. Prozatím jsem se jen opřel o zeď nejbližší budovy a po očku se díval po démonovi, který pro mě měl být údajně vylákán. |
| |
| Že na mě gauč už neleží a že byl obrácen do původního stavu nijak nevnímám. Stejně, jako nevnímám fakt, že stále ležím na zemi. Když Dante promluví mým směrem, jenom nesouhlasně něco zamumlám. Neposlouchal jsem vůbec co prohlásil. Bylo mi to tak nějak jedno. Kéž by mi dal celý svět pokoj. Nějak se mi navzdory všem pokusům, ale nedaří znovu usnout což mi opravdu vadí. Ale kvůli tomu, že nemůžu usnout nehodlám otevřít oči. Že na mě Dante mluví ignoruji. V podstatě slyším, že na mě někdo mluví, ale nevěnuji tomu pozornost. Na tož se snažit věnovat pozornost o čem kdo mluví. Před nos mi něco přistane. Nehodlám zjišťovat co to je a tak to odfouknu od mého nosu. Odfrknu si a začínám konečně usínat. |
| |
| Dante čekal na onom místě už skoro hodinu přes čas. Pizzerka která byla blízko už zavřela a tak měl samozřejmě celkem mizernou náladu. Seděl na jednom k plastových kontejnerů s víkem a zřejmě přemýšlel, nevím o čem, ale vypadalo to tak. Najednou ale seskočil z onoho kontejneru a rozhodl se, že jsi z něj zřejmě jen někdo vystřelil a že onen šek, bude i zřejmě falešný, proto se rozhodl, že již dále čekat nebude a dal se k odchodu. Jenže sekundu na to odněkud vyletělo asi pět vrhacích nožů, které se zapíchli do zdi na místě, kde on sám před sekundou seděl a co víc, byli zapíchnuté v oblastech, kde by ony rány mohli být smrtící.... |
| |
| Trochu nabručeně se ušklíbnu, jelikož mě ze sezení na kontejneru už bolí zadek. Zdálo se, že se tu nejspíš nic neobjeví a já přišel o pizzu zbytečně. Za tuhle dobu jsem si v DMC mohlo dopřát nerušenou siestu. "Tche.." nakonec tedy seskočím s tím, že se vydám zpátky s prázdnou. Jenže jakmile udělám zhruba dva kroky, zaslechnu jen rychlé prosvištění za mým krkem. No, spíše ucítím lehký závan. Co to sakra? otočil jsem se za sebe ale po žádném démonovi nebylo ani vidu ani slechu. Buďto se dobře skrýval a nebo si jen rád hraje. A nebo je to ninja. To byla ta třetí možnost. Jediné, čeho jsem si stihl všimnout bylo, že přiletěly odněkud z levé strany. Odkud, to už zůstalo otázkou. Vykročil jsem tedy směrem, kudy jsem tušil, že mohly přiletět, avšak zůstávám bedlivě na pozoru. |
| |
| Sotva se ale Dante rozkoukává, odkud to vlastně přiletělo, vzduchem něco znovu zasviští, ale tentokrát je připraven, takže stačilo jen uskočit, aby se tomu vyhnul. A znova, to byli vrhací nože, které za bodli do zdi za ním a zase mířili na velmi důležitá místa, rozkrok nevyjímaje.... Sotva se ale jedněm vyhnul, následovali je vzduchem další. Skutečně by démon takto házel nože? Možná by nebylo špatné oplatit mu ony nože několika kulkami z ebony či ivory. |
| |
| Tentokrát zaslechnu svištění vzduchem včas a o malý kousek se stihnu vyhnout. Hned na to následovala druhá várka a případné kastraci jsem naštěstí unikl. "Dobře, tohle už přestává být vtipný. Chci být ještě použitelnej. Co si pohrát mezi čtyřma očima?" prohodím vzduchem jako výzvu k tomu, aby se onen ninja ukázal. Avšak jako odpověď proti mě vzduchem přiletěla další vlna nožů. Rychle chytím své dvě zbraně a tentokrát nože vykryju přesnými trefami a pokračoval v protiútoku v místě, odkud jsem tušil, že nože přišly. Jasně, dokud má démon ruce a prsty, může házet čímkoliv chce. Ale to by musel být sakra mistr, aby si udělal zálusk nejen na můj život, ale i na můj mužský rys. Začal jsem mít podezření, zda onen démon je ženského pohlaví. A pokud ne.. No, to raději necháme stranou. |
| |
 | "Věř, že oči budou to poslední s čím jsi budu u tebe hrát..." pronesu a velmi pomalu vyjdu z jednoho ze stínů napravo od něj. Přesně jak jsem tušila, neměl páru o tom, kde jsem. Dalo se to očekávat. Zastavím se a zvednu pravou ruku před sebe, v ní držím asi pět stejných vrhacích nožů, které jsem po něm házela před pár vteřinama. Popis postavy, kterou vidí před sebou - výška asi 180cm +-, černý kabát, který je rozeptnutý, délka kabátu je kousek nad kolena. Černé džíny a černé kozačky pod kolena jen se sotva rozeznatelným podpatkem. Pod kabátem je jen bílé tílko, které trochu kopíruje ženské tvary. Na krku se mi cosi pohupuje, ale zatím to nedokážeš rozpoznat. Do obličeje mi vidět není, protože mám na hlavě kapuci od toho kabátu. Sem tam jsou ale rozeznatelné prameny černých vlasů, které jsou krátké je asi po ramena. |
| |
| Zdá se, že moje podezření bylo na správné cestě. Z pravé strany na mě promluvil ženský hlas. Poměrně pěkný. Otočím se směrem k ní a trochu pozvednu koutek svého úsměvu. "Takže ty máš být ten údajný démon?" Vypadala tajemně. Skrývala svojí tvář ze zjevného důvodu. S napřáhnutím před sebe, se kterým na mě namířila s dalšími pěti noži, mi poněkud trochu připomněla Lady. Působila stejně zručně a drsně. "Promiň, ale tu radost ze mě udělat špíz ti nedám." Zůstával jsem na místě i když se nejspíš chystala po mě hodit dalšími noži a právě proto jsem se pojistil tím, že jsem na ni namířil Ebony. |
| |
| "Já a démon?!" tón mého hlasu udával, že zřejmě nejsem příliš potěšená tímto tvrzením. "To ty jsi ten démon, co tu terorizuje město!" řeknu a hodím po něm ony připravené nože. Nečekám, až po mě začne střílet, což se během několika sekund potvrdí, ale nepočítám s tím, že by mě bych schopen zasáhnout. Zkoušeli to mnohem mocnější než byl on a nepodařilo se jim to. Jediné co mohl vidět byla jakási neidentifikovatelná šmouha, která se nepravidelně pohybovala a jeho kulky tak minuli. Poté, jen co přestane střílet, plánuji na něm zaútočit se svými drápy - (stejné jako má Volverin v x manovi, akorat mě nelezou z ruky:). Jen blázen by poté střílel z takové blízkosti, navíc je zřejmé, že nemá zbraň na blízko.... |
| |
| "Já a démon?!" Trochu zvážním při zmínce, která nejspíš měla znamenat, že označením 'démon' jsem jí spíš urazil. "To ty jsi ten démon, co tu terorizuje město!" Po pár krátkých výstřelech střílet přestanu. Nebyl jsem si jistý tím, zda je opravdu člověk a proto jsem prozatím zvolil uhýbání jejím útokům. I když nutno dodat, teď už jsem v tom měl nejasno. Byla to přeci jen maškaráda? Uskočím o kus dozadu a prozatím se nechystám útočit. "Terorizuje město?" trochu se na ní zamračím. "Myslím, že jsi na omylu. Pokud si to ale myslíš, můžeš mě zkusit zabít, puso." neodpustil jsem si lehký úsměv s rýpnutím. Nebezpečné ženy zkrátka byly zajímavější. |
| |
| Dante o ona podivná žena na sebe zvájemně útočili, ale ani jeden z nich nebyl schopen zasáhnout toho druhého, což byl celkem podivné vzhledem k tomu, že Danteho střeli téměř nikdy neminou. Což Danteho po chvíli celkem přestalo bavit. Poté se ona žena vytasila s drápy, který v komixu mívá Volverine, zajímavá to věcička. Vypadalo to, že je o celkem i dobře ostré ale on neměl zrovna chuť to zjišťovat. Když se ona chystala k dalšímu útoku, Dante sáhl do pouzdra od kytary a během vteřiny z něj vytáhl Rebelion a zablokoval tak jím její útok. Zdálo se, že vypadá celkem překvapeně, když jí tě blokoval s Rebelionem. Během pár vteřin z ní byla zase jenom rozmazaná šmouha, která jak to vypadala, se dávala na ústup. To se ale Dantemu rozhodně nelíbilo a tak hodil po oné šmouze Rebelionem. Zdálo se, že zasáhl cíl, když lehký výkřikl protl noční ticho. Rebelion ze zabodl do zdi na druhé straně onoho místa a na žena teď klečela na jednom koleni an zemi a držela se za bok. Skrz prsty jí vytékala nějaká tekutina a Dante konečně zahlédl, co jí to vyselo na krku. Zobrazit SPOILER  Žena se ale zase po pár vteřinách změnila v jakousy rozmazanou šmouhu - její rychlost byla vážně úžasná, která kamsi zmizela. Nikde okolo po ní nebylo ani stopy, tedy až na drobnou kalužku nějaké tekutiny, která tu po ní zbyla. Při bližším zkoumání se ukázala ona tekutina jako krev. Tu už ale bylo slyšet jak kus za Dantem zastavuje auto - Morrison ho přijel vyzvednout. "Tak co, dostal jsi ho?" zeptal se, když viděl Danteho jak hledí na onu kalužku krve. Dantemu tady rozhodně něco nesedělo, ale tentokrát o tom byl neomylně přesvědčený. |
| |
| Začalo ve mě hlodat, co tohle všechno vůbec mělo znamenat. Co si budem povídat, její rychlost byla obdivuhodná. Ale to bych nebyl já, kdybych proti tomu nic nezmohl. Přeci jen se mi ji podařilo zasáhnout, ale zmizela stejně rychle jako se objevila. Skoro jako malý stín. Dokráčel jsem ke zdi a vytáhl Rebellion, který jsem poté skryl zpět do pouzdra. Chvíli jsem se zadíval na malou louži krve. Přemýšlel jsem nad tím, co jí viselo na krku. Z přemýšlení mě ale brzy vytrhne skřípání brzdy od auta. "Tak co, dostal jsi ho?" Morrisonův hlas bych poznal kdekoliv a tak jsem vykročil směrem k autu. "Ne, utekla.. Ale nejsem tak úplně přesvědčený o tom, že je opravdu démon, i když je sakra rychlá." otevřel jsem dvířka od auta, zavřel za sebou a pohodlně se rozvalil po zadních sedadlech. Na oko jsem zavřel oči. Někdo si nejspíš se mnou pohrává. Bylo zřejmé, že tohle ve mě bude nějakou chvíli hlodat. Stejně tak jako to, že jsem si cestou zpátky ani nemohl dojít pro pizzu. Auto se za moment rozjelo. "Už se ten lenochod aspoň zvedl ze země?" |
| |
| Než Dante nastoupil k Morrisonovi do auta, nezapomněl jsi dojít pro Rebelion. Přestože byla na zemi krev, jeho ostří bylo čisté a pokud by způsobil nějaké zranění, musela by být na něm aspoň kapka, ale on byl naprosto čistý. Vážně se tu dělo něco velmi, velmi divného. Otázkou bylo co.... "Ne, pořád tam leží. Ale trochu jsem jsi z něj utáhl...." řekne Morrison, zatímco veze Danteho "domů". "Vzal jsem jeho prázdnou flašku a napsal jsem na ní velkými písmeny Kyriel. Je zase tak opitý, že jsem mu řekl, že jeho láska ožila a podal jsem mu onu lahev, měl jsi vidět co dělal.... myslel jsem, že se smíchy počůrám...." smál se Morrison. "Ale ty Dante, nevypadáš zrovna dobře.... rozhodně jsi ho nedostal, takže se muselo něco stát." Samozřejmě, leželo mu v hlavně několik věcí, zaprvé co má tohle všechno znamenat, když mu někdo zavolá a objedná jsi vraždu démona, ze kterého se vyklube celkem pohledná slečna. Poté je tu ona hrudá věc, ten náhrdelník. Dante měl pocit, že jej viděl v jedné knize, kterou měl ve své miniknihovničce. |
| |
| Tak nějak jsem o tom všem přemýšlel. Vyjevovalo se tu pořád víc a víc otázek a jak jinak než bez odpovědi. Na malou chvíli mi Morrisonova slova vnikla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Probralo mě až když na mě mluvil přímo. "Z toho údajného démona se nakonec vylíhla jakási žena. A zrovna ona tvrdila o mě, že jsem démonem, co terorizuje město. Z čehož vyplývá, že to začíná bejt pěkně zamotaný." dlouze zívnu. Dneska už nemá cenu nad tím dumat. Otázky se nahromadily ale tím, že nebudu spát, odpověď vážně nenajdu. Taktéž mě moc netěšilo pomyšlení, že nejspíš budu muset Nera vytáhnout do patra do postele, pokud se do té doby alespoň nevyškrábal na gauč. |
| |
| I když se Dante cítil unavený a nejraději by šel spát, rozhodně mu nedal onen přívěšek. Než půjde spát, chtěl se dozvědět aspoň to, jestli ho v té knížce skutečně viděl, popřípadě jestli tam bude nějaké vysvětlení, co je vlastně onen přívěšek zač. Vyhrnul se tedy z auta a namířil jsi to přímo k oné chabé knihovně, která čítala asi pět knih. Sáhl po první a chvíli v ní listoval, než konečně našel onen obrázek. Byl stejný jako ho viděl na té ženě. Ale kupodivu tam bylo o něm žádná zmíňka, nebo popis co to vlastně je. Možná by nebylo naškodu se zeptat Morrisona, jestli o tom něco neví... |
| |
| Konečně jsem vyšel z auta a vkráčel dovnitř. Vypadalo to tu stejně jako když jsem odešel. Tentokrát jsem ale neřešil bordel okolo a zamířil směrem k poličce s knihama, která měla představovat knihovnu. Chvíli jsem dumal nad tím, ve které knize jsem to viděl, jelikož všechny byly poměrně tlusté. Vytáhl jsem náhodně první a začal rychle listovat. Nakonec jsem se zastavil u jedné stránky a knihu položil na stůl mezi krabice od pizz. "Neříká ti něco tenhle přívěsek, Morrisone?" byl jsem si jistý tím, že tohle je tentýž samý. Ovšem ale bez jakéhokoliv vodítka. Jakmile Morrison došel ke stolu, čekal jsem, že o tom bude vědět alespoň něco málo. "Měla ho na sobě ta žena. Pravděpodobně černovláska s pěknou zručností." Zvažoval jsem, zda bych donutil i Nera, zda by ten přívěsek poznal, ale vzbudit ho by byl nejspíš nadlidský výkon. |
| |
| Morrison dojde ke stolu a podívá se na obrázek. Chvíli dumá a poté se celkem překvapeně podívá na Danteho. "Ty ho nepoznáváš? To je Lilithina Slza." řekne Morrison. "Váže se k němu velmi zajímavá legenda, pokud nejsi příliš ospalí, mohu ti jí v kostce říci..." |
| |
| Zamyšleně ten obrázek pozoruju. Nepřemýšlel jsem jen nad ním, ale taky nad tou ženou. Jestli byla člověk, rozhodně nemohla být obyčejná. To její nádobíčko v podobě jakýchsi drápů jsem ještě neviděl. Ale i přes to měla něco do sebe. "To ještě zvládnu. Poslouchám.." trochu jsem odtáhl židli abych se na ní mohl usadit do své oblíbené polohy. |
| |
| "Legenda, spíš takoví krásný příběh to je.... Napočátku, když Bůh stvořil Adama, jeho první žena nebyla Eva, ale Lilith. Lilith stvořil stejným způsobem jako Adama, takže ona vydedukovala, že jsou jsi tedy rovni a když spolu měli, ehm....sex, Adam po ní chtěl, aby jsi lehla pod něj.... ona mu ale řekl, že proč by měla ležet pod někým, s kým jsi je rovna... Její názory se stupňovali a tka jí Bůh vyhnal z Ráje. To byla šance pro Peklo. Satan jí nabídl moc a sílu, aby se mohla Adamově pokolení pomstít. Ona přijala a síla, kterou jí Satana dal, se umocnila díky Prvotní síle, kterou měla ještě v sobě od Boha. Ještě co nikdo nevěděl, bylo to, že Lilith byla těhotná s Adamem ještě než se z ní stal démon. Když Bůh stvořil Evu, s lítostí sledovala, jak dělá vše co jí Adama nařídil, bez kouska vlastního rozumu. Uronila pro Evu první slzu světa - ta se díky Prvotní síle změnila v amulet, který nosila na krku. V onom amuletu je ukrytá ona Prvotní síla, kterou Bůh stvořil svět.... Těhotná Lilith utekla do nejvzdálenějších koutů pekla, kde porodila prvního napůl člověka a napůl démona. Nikdo nevěděl jak se její dítě jmenuje nebo jak vypadá, ale ví se jedno, bylo to holčička. Lilith jí věnovala onen amulet, aby jí chránit před démony. Holčička dospívala u lidí a když dospěla, začali se okolo ní zjevovat příšery, které zabíjeli lidi. Jednou ale pocítila, když byla sama napadena, vztek a zabila onoho démona. " Morrison se na chvíli odmlčel aby se napil. "Tvůj otec nebyl první démon, který bojoval proti démonů, Dante. Byla ona, Lilithina dcera která vnukla Spardovi myšlenku o tom, že by se měl postavit vlastnímu druhu. Říká se, že kdyby jí nechytili a neuvěznili v nejhlubších koutech pekla, Spardovi by se s její pomocí podařilo vymítit démoni jednou pro vždy...." |
| |
| Pozorně jsem ten příběh poslouchal, i když ke konci jsem se musel poněkud ušklíbnout. "Tím chceš říct, že by to byla Lilithina dcera? Blbost.." i když upřímně, sám jsem pořádně nevěděl, co si o tom myslet. Pokud by ale bylo možné, že by ona byla stejně jako já poloviční démon, určitě bysme si byli rovni. Nebo lépe, začal by boj o to, kdo má o ten kousíček navíc. A já se s holkou nijak prát nemínil. "Jsou to jen křesťanské báchorky. A jak vidíš, démoni i já jsme pořád tu. Legendy nejsou pravdivý.. Navíc by musela bejt sakra stará." lehce jsem se naklonil k šuplíku stolu a vytáhl z něj svůj časopis se slečnami, který jsem si přehodil přes obličej a pohodlně se do židle opřel. "Ty snad legendám věříš?" |
| |
| "Víš sám, že v pekle plyne čas jinak než tady na zemi a ať už to bylo jakkoliv, veř mi Dante, nikdo jiný ten amulet mít nemůže. Nejde o to jestli věřím nebo nevěřím legendám, na každé se polovin pravdy a polovin lži, ale ten amulet nám dává alespoň částečnou šanci v tom, že to může být ona...." řekl Morrison a zapálil jsi doutník. "Zítra by si se tam měl vrátit a porozhlídnout se tam za denního světla, jestli tam po ní nezůstala nějaká stopa... protože jestli je to skutečně ona, můžeš s její pomocí osvobodit tohle město do všech démonů...." řekl Morrison a rozešel se ke dveřím. "Uvažuj o tom, Dante.... " a poté se dveře za ním zavřeli. |
| |
| "Kdybych tohle město vyhladil od všech démonů, pro Devil May Cry by už nebyla žádná práce.." řekl jsem polohlasem a pod časopisem se pousmál. Jenže následovala další otázka a to, proč šla zrovna po mě? Leda že by dostala podobný vtipný telefonát. To ovšem ale nemění fakt na tom, že si ta báchorka mou důvěru moc nezískala. "Fajn, zítra se tam podívám.." odpovím a sundám si časák z hlavy. Vstanu ze židle a zamířím to rovnou k Nerovi. Pokusit se ho vzbudit by vymáhalo příliš energie a tak jsem přemýšlel. Poté ale ve mě trkla láhev s nápisem 'Kyriel' která ležela opodál. To by mohlo fungovat. pár kroky jsem pro ní došel a s kleknutím jí postavil před Nera. Pro jistotu jsem ji přidržoval za hrdlo. Pokud to bude fungovat, mohlo by to bejt efektivní lákadlo. "Podívej co mám.." nemohl jsem si na tváři odpustit provokativní úsměv. |
| |
| Co se děje okolo mě jsem vůbec nevnímal, ať už jsem byl vzhůru či ne. Vteřinu jsem nevěřil Morrisonovi, když mě vzbudil, že Kyriel ožila, ale pak jsem ji opravdu před sebou uviděl. Byl jsem radostí bez sebe, no spíše jsem samou radostní vyšiloval a nakonec jsem pak v jejím objetí zase usnul. Z mého chrápání mě zase někdo vytrhne. Hlava mě bolí a obraz se mi houpá sem a tam. Musím uznat, že z té podlahy mě i docela bolí záda. Zamžourám očima před sebe. První koho rozeznám je Dante a to snad není možné... "Kyriel, ty žiješ!" Vyhrknu ze sebe, když před sebou uvidím klečet svojí lásku. Je to opravdu ona! Okamžitě se po ní napřáhnu levou rukou ve snaze ji uchopit za ruku, z mého pohledu. |
| |
| Jakmile zbystřím, že se po oné láhvi pokusí hmátnout, trochu ji oddálím tak, aby ji neviděl. Aby lépe řečeno viděl mě a ne onu Kyriel. Dle mýho tohle už bylo příliš, musí se už z toho vzpamatovat. "Hej.." trochu na něj houknu s tím, aby začal trochu vnímat. "Jestli tu chceš ještě pořád líbat zem, já ti v tom nebráním, měl bych alespoň zameteno. Ale myslím, že na tom nejsi tak blbě abys nedošel do postele." postavím se a v ruce stále držím láhev s jejím jménem. Tahat ho nebudu, ale když už, mohl by aspoň následovat tu láhev. |
| |
| Zlostně se na něj zamračím, když strčí Kyriel do pozadí. "Pochybuji, že se tady někdy stejně zametalo." Odceknu lhostejným tónem a začnu se pomalu neohrabaně zvedat ze země. Prvně do sedu a pak se pokusím postavit s velkými obtížemi. Málem jsem sebou švihl zpátky na zem, jak se mi motá hlava. "Fajn, jak chceš." Zapotácím se, ale stále se ještě držím na nohou. "Do postele se dohrabu, ale prvně mi vrať Kyriel!" Zařvu na Danteho a pravačkou se ho pokusím udeřit do obličeje. Ochráním tě Kyriel. S ním tě tu rozhodně nenechám. |
| |
| V duchu jsem se docela podivil, že ho vůbec vidim ve snaze pokusit se vstát. "Pochybuji, že se tady někdy stejně zametalo." No, částečně měl pravdu. Lépe řečeno se ale nezametalo od doby, co tu není Patty. Podle toho to možná i tak vypadá, i když na tmavém dřevu to není tak vidět. I to vypadalo nadějně, že se přeci jen postaví. "Do postele se dohrabu, ale prvně mi vrať Kyriel!" rozmáchl se s nadějí, že mi jednu vrazí, ale s tou bleskovou rychlostí by se netrefil ani do mouchy, proto jsem jeho pěst chytil. "Myslíš tu prázdnou flašku? Promyslím si to.." trochu se pousměju. Dalo by se prohlásit, že je víc než na káry. |
| |
| "Nevím o jaké flašce mluvíš, ale čas na rozmyšlenou ti rozhodně nedám." Vyprostím svojí ruku a tentokrát místo přímého útoku chci Danteho pomocí své démonické ruky zkusit odhodit. Ale bohužel se mi to nepovede, jelikož mě začne tak strašně bodat v hlavě že se za ní oběma rukama instinktivně chytnu. "Tss" Procedím mezi zuby. Být zastaven v polovině útoku, to mě opravdu naštve. Spustím ruce z hlavy napřáhnu jednu před sebe. "Pusť Kyriel." Navzdory třeštění hlavy jsem odhodlán útok provést znovu, pokud jí nepropustí. A tentokrát se ničím nedám zastavit. Zachráním tě za každou cenu Kyriel. |
| |
| Trochu udiveně se na něj podívám. Možná stojí na nohou, ale nejspíš se ještě neprobral. Takhle na plech jsem nebyl ani já. Tedy, aspoň si na to nepamatuju. Čekal jsem, že to bude bůhví jaká zábava, pokud do hry plánuje zapojit i svůj démonický pařát, jenže mé očekávání je bez výsledku. Nakonec si odfrknu a onu flašku mu hodím. "Jsi ztracenej případ." otočím se na patě směrem ke svojí židli. Pokusit se ho vytáhnout z jeho snů je nejspíš marný. |
| |
| Druhý den se Dante probudil trochu déle než vlastně on sám čekal. Bylo pozdní odpoledne. Evidentně tu byl Morrison, protože se na stole válela dnešní pošta, ale že by spal tak tvrdě, že by ho neslyšel přicházet, natož aby neslyšel, jak na něj mluví? Nu co, evidentně se ani nic moc nestalo, protože by tu asi jinak zůstal nebo by ho vzbudil ta, že by na něj vylil kbelík vody. Nero nebyl nikde vidět, nejspíš, šel někam do baru dál nasávat nebo rozšiřoval sboje dluhy. Chvíli přemýšlel, Morrisonova slova mu pořád zněla hlavou. Nakonec mu to ale nedalo, popadl svůj kabát, "kytaru" a rozhodl se tam vrátit. Po cestě by jsi někde mohl dát "snídani". |
| |
| S delším zívnutím jsem vyšel z Devil May Cry. Počasí se nezdálo, že by nějak přálo ale prozatím naštěstí nepršelo. S časem jsem nijak nešetřil a tak jsem prve zamířil k místu, kam jsem chodíval nejčastěji. Otevřel jsem dveře a upozornil tak na sebe zvonečkem. Zamířil jsem k jednomu prázdnému místu a usedl. Netrvalo příliš dlouho, než ke mě na bruslích dojela servírka Cindy a rukama se opřela na stůl, kde mě uvítala se svým úsměvem. "Už jsem myslela že nedorazíš, Dante. Co si dáš?" svou 'kytaru' jsem opřel vedle sebe. "Jahodový pohár, jako vždy." "Okeey~" působila vesele jako každou návštěvu, co jsem tu byl. Přibližně za pár minut mi na stůl položila pohár a s popřáním dobré chuti zmizela obsluhovat další zákazníky. Pustil jsem se do poháru s tím, že pizzu si dám až večer. Zanedlouho jsem se zacinkáním vyšel a zamířil na ono parkoviště. Cesta trvala jen několik minut. Všiml jsem si, že kaluž krve od včera tu pořád zůstala. Vykročil jsem k ní a za chůze si všiml, že v puklině, kde jsem zabodl Rebellion, se na vlásku vyjímal malý kousek černého pláště. Sundal jsem ho a prohlížel si ho. Krom té nezaschlé malé louže a kousku látky jsem prozatím nic jiného neviděl. Otočil jsem se a očima přebíhal po parkovišti, zda tu ještě něco nezůstalo. |
| |
| Ano, kromě zaschlé kaluže krve a kousku kabátu ti pranic nebylo. Krev vypadala i zapáchala jako lidská, takže žádné vodíky a látka - byla to celkem kvalitní látka, která se používá při výrobě celkem kvalitních značkových věcí, které nejsou zrovna levné. Nicméně projdeš se ještě okolo, po parkovišti, ve snaze, že bys mohla najít něco co by ti napovědělo lépe o co tu vlastně šlo. Tvoje úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Za jedním z plechových kontejnerů jsi našel též zaschlou louži krve. Zdá se, že tehdy večer nezmizela tak úplně jak se zdálo. Dle velikosti kaluže se tu zřejmě schovala a vyčkávala celkem dlouho, než jsi byla jistá, že jsi pryč. Asi dva metry za kontejnerem, když jsi zatočil doleva byla jakási ulička, která při vstupu na parkoviště rozhodně nebyla vidět, protože byla lehce za rohem. Asi ve čtvrtině oné uličky zahlédneš na zemi kapku krve, jinak velkou ale byla zaschlá. Pokud se rozhodneš jít k ní, zjistíš, že poté o několik metrů dál je další. Krvavá stopa, co bude asi na jejím konci? |
| |
| Zdálo se, že včera vše neproběhlo tak hladce jak jsem si myslel. Musel jsem uznat, že ve skrývání byla opravdu dobrá, ale krev už zakrýt nemohla. I když to byla žena, pokud se straní jako můj nepřítel, nebudu na to tedy brát ohledy. Akorát, když si sama o to říká. A nebo je tu i ta možnost, že mi takhle dává najevo své zalíbení. Vykročím po krvavé cestičce od kontejneru. Vede k poměrně nenápadné a užší uličce. Krvácení nebylo nijak extra silné, ale stopy za sebou zanechávalo a to mi bylo vodítkem. Nezastavoval jsem se. "Dřív nebo později tě podle krve tak či tak najdu." promluvil jsem, jako bych čekal, že tu pořád někde je, i když jsem tomu věřil tak na 30%. Těžko odhadnout, kdy se po mě nevrhnou další házecí párátka. Otázkou však bylo, je tu ještě? |
| |
| Krvavá stopa tě zavedla do městského přístaviště, celkem štreka pro zdravého člověka, natož pro raněného. Přístav se ale už pár desítek let nepoužívali, takže vesele chátralo. Molo lehce trouchnivělo a někde v dáli byl slyšet cinkot bóje. Ale stopa nekončila. Vedla do polorozbořeného skladiště. Zvláštní, člověk by při takové ztrátě krve nejspíš umřel na vykrvácení, ale tady žádná mrtvola po cestě nebyla. Prokopnul jsi zatlučené dveře a vešel do skladu. Chyběla mu skoro celá střecha, uvnitř to bylo snad horší než venku. V podlahách byla díra vedle díry, povalovalo se tu zpousta věcí, spousta odpadků jiného zarampádí. Krvavá stopa vedle o patro výš. Schody taky vypadali, že již melou z posledního, ale udrželi tě. Najdeš zde ale hromádku popela, celkem velkou. Takového zůstavájí po démonech, po mrtvých démonech. Co se tu dělo? |
| |
| Bylo mi divné, že místo toho, aby krev už někde zmizela, stále pokračovala. A že mě nezavedla na příliš příjemné místo. V tom polorozpadlém skladu to vypadalo, jako bych si tu každou chvíli měl zlomit nohu. Nos jsem si musel zakrýt hřbetem ruky. "Sakra, ten smrad by zabil i orla v letu.." i tak mě stále popohánělo nutkání pokračovat v tom, kam ta stopa vede. Odvážil jsem se tedy vkročit na jen tak tak pevné schody které div nekřuply pod mojí váhou. Nakonec dokráčím k jednomu rohu, kde je onen zbytek démona. Někdo mi tu krade práci. Buď jsem byl ale slepý a nebo tady krvavá stopa končí. Kam se ta holka sakra poděla? |
| |
| Vyšel jsi schody a dostal jsi se do místnosti, která dřív zřejmě sloužila jako nějaká kancelář nebo něco na ten způsob. Okna byla zatlučená prkny a stejně jako dole, i taky byl nějaký ten bordel, kdysy tu totiž bydleli skwoteři a bezdomovci, dokud je odkud cosi nevyhnalo. Z místnosti vedli jediné dveře, ve kterých jsi stál a přesto krvavá stopa zde končila. V rohu napravo od tebe se válela mrtvola démona, která se ještě nestačila přeměnit na popel. Ale po jiné známce života tu nebyla ani stopa. "Jestli jsi přišel, aby jsi mě tam zase dostal dolů, tak mám pro tebe špatnou zprávu....já se nehodlám vrátit dolů." ozve se odněkud. |
| |
| Otočil jsem se po zvuku hlasu. Nějak mě už nepřekvapovalo, že klasicky nikde nikoho nevidím. Upřímně, tenhle pocit kdy si mám dávat pozor na všechny strany jsem opravdu neměl rád. Ne že by mi to nějak vážně ublížilo, ale zkrátka máte takovej pocit, že jste pták a jen čekáte kdy na vás skočí kočka. Očima kouknu po mrtvole démona. Z pod kabátu vytáhnu jednu z mých pistolí, zatočím s ní v ruce a párkrát do mrtvoly vystřelím. "Nic jsem přece neřekl. Tedy, prozatím." |
| |
| Jestli sem přišel, aby mě dostal dolů, tak se šeredně plete.Dopadně stejně jako to ostatní co sem příšli a teď dělají výdobu onoho skladiště. Někdo hodl zkrátka nechápe, že já se tam prostě nevrátím. Musím najít Spardu nebo jeho syny. Jestli někdo dokáže osvobodit tohle město od toho démona, tak jedině on nebo jeho synové. I i když se sotva hýbu, nedám svou kůži lacino. Zajímavé ale bylo, že přesto i když je to démon, nedokázal poznat, kde jsem. Ostatní šli najistotu, ale on nevypadá, že byl měl páru o tom, kde zrovna jsem. Přesto mě obklopoval pocit, že kdyby sem přišel mě zabít, už by to udělal a rozhodně by sem jen tak nenakráčel. Kdyby byl démon, viděl by jak sedím na oné bendě, která byla skoro uprostřed místnosti a tak byla nepřehlédnutelná, tak proč mě nevidí? Rozhodnu se zariskovat a a odkreji Stín, mou vrozenou schopnost, který mi umožňuje skrýt se před zraky lidí. Démoni mě vidí, ale lidé né. Pro jeho zrak to může působit tak, že se prostě oběvím uprostřed místnosti na oné bedně. Sedím tam, nejevím zatím známky toho, že bych útočila. Bok mám ledabile omotaný obvazem, zkrz který trochu prosákla krev. "Když mě nechceš odvést dolů, proč jsi tam na mě čekal?" |
| |
| Tentokrát se odhalila sama a já na ní upřel zrak pronikavých modrých očí. V podstatě jsem se divil, že vůbec ještě krvácí. Pokud by byla polovičním outsiderem jako já, její zranění by už za tu dobu nekrvácelo. Něco lidského na ní přeci jen muselo být. Ruku se zbraní svěsím podél těla, ale zatím nezandavám. Když tak v klidu seděla, nebylo pochyb o tom, že ten její přívěšek vypadá stejně jako z knihy. Jenže bez důkazu jsem byl stále toho názoru, že je to nejspíš jen nějaká levná cetka. "Zdá se, že jsi rozjela zábavu bez hostů." pousměju se trochu provokativně. "Ale když pominu fakt, že ses mě snažila zabít, mám pár otázek. Možná proto jsi mě donutila dojít až do tohohle království smradu." upřímně, divil jsem se že tu vůbec dokáže v takovém puchu sedět. |
| |
| "Oni?" kývnu hlavou směrem k oné mrtvole démona. "Oni jsi mysleli, že mě dostanou zpátky dolů... přepočítali se.... a jejich pánové taky." řeknu a rukou jsi z rukávu vytáhnu jeden vrhací nůž, jen tak prostě pro jistotu. Zabodnu jsi jej vedle sebe do bedny, aby byl po ruce. "Nebudu se s tebou hádat o to, kdo na koho zaútočil první, protože je víc než jasné, že tys šel po mě... nicméně proč by se někdo, kdo mě nechce zabít nebo dostat dolů obtěžoval s tím, aby mě pronásledoval až sem?" Něco na něm mi připadá povědomé, jenom stále nemohu přijít na to co to je. A docela by mě zajímalo, kde tohle nedochůdče vzalo Spardův meč. |
| |
| "Zdá se, že ráda dáváš najevo, aby si na tebe kdokoliv dával bacha." stále jsem se lehce pousmíval. Nejspíš se taktéž radši pojistila tím, že si vedle sebe vztyčila jedno z těch párátek. "Lhal bych, kdybych řekl, že to není pravda. Ale to už je součástí mojí práce. Jenže ani ty v tom nejsi nevinně." tvář jí pořád zahalovala kapuce od pláště. Krom černých vlasů jsem zkrátka nic jiného z jejího obličeje neviděl. "Stejně jako ty mám i já otázky, co tě vedlo k tomu udělat si ze mě šiškebab." pouzdro na kytaru jsem si sundal z ramene na zem a částečně se o něj opřel, jelikož tohle bude možná na dlouho. "Takhle, nezabiju tě do té doby, dokud si nebudu jistý tím, že jsi démon. Myslím že nám oboum v hlavách koluje víc než jedna otázka." její tehdejší zmínka o takzvaném démonovi, co terorizuje město, mnou trochu zaráží. Pokud to nebyla pouhá lež, měl bych o tom už dávno vědět. A nebo za tím zkrátka stojí někdo, kdo se mě chce zbavit. |
| |
| "Já a démon?" řeknu s lehkým nádechem překvapenosti. "To ti nakukal kdo?" řeknu a zapíchnu nůž hlouběji. "Moje matka byla démon, ale já ..." odmlčím se. "Jsem hnus co vznikne ze spojení člověka a démona. Ani jeden z nich a přesto silnější než oba..." řeknu tiše, ale přesto tak aby to slyšel. "Když ty nejsi ten démon, co jsi tu zotročil město, kdo teda jsi? A proč máš Spardův meč?" Lehce usoudím, že zřejmě tohle všechno bude nějaké fraška. Proč by se ten údajně mocný démon, co jsi to zotročil město, promenádovat teď přede mnou? Kdyby jim byl, využil by situace a vůbec by se mi neukázal a zaútočil by v nejméně střežený okamžik, zvláště teď, když jsem velmi oslabená. Lehce siknu, protože se se hnula a ono zranění na boku je pořád ještě celkem čerstvé a moje léčivé schopnosti jsou, mno o tom až jindy... |
| |
| Nepřestávám ji očima sledovat. Při slově 'hnus' se ale trochu nepříjemně zamračím. Nepotěšilo mě to ale zároveň to tak i trochu vystihla. "Řekněme že jsem někdo, kdo se stará o lovení démonů v tomhle městě." nedalo by se říct, že mám chuť o mě vyklopit citlivější věci. Koneckonců, pokud je ona z poloviny démon, informace o tom že mým otcem byl Sparda by ji mohla víc než nabudit. "Pořád tu mluvíš o nějakém démonovi. Máš důkaz že vůbec takový ve městě je? Že to není kec?" zmínka, že ví o tom, co je zač můj meč, mě jen usvědčila v tom že jako poloviční démon ví, kdo můj otec byl. Proto odpověď na tuhle otázku vynechám. Cukne sebou. I když jsem původně myslel, že je to jen pouhý škrábanec, nejspíš ji to muselo zranit víc než jsem odhadoval. "Nemáš jako poloviční démon regenerační schopnosti?" |
| |
| "Důkazy? Ty o něm nevíš?" řeknu lehce překvapeně. "Asmodeus, Druhý pekelný princ ovládá tohle město. V pekle, tam dole se nemluví o ničem jiném. Zvládl to skrz média a jiné věci jako je policie. Lidem vymejvá mozky tím, že stačí jen aby se dívali na ty jeho údajné "diskuzní pořady". Hypnóza se mocná věc..." řeknu. Když se zmíní o mé regeneraci, jen jsi tiše povzdechnu. "Řekněme, že jsou větší než lidské ale..... jsem sice napůl démon, ale lidská část u mne dominuje." řeknu a sundám jsi z hlavy kapucu, myslím, že teď už je zbytečná - ksicht, řid se ikonkou:D "Pořád ale nevím, kdo jseš ty, když mé Asmodeus a proč má Rebelion." |
| |
| "Měl jsem jen nějaké tušení. Všiml jsem si, že aktivita démonů se začala zvedat a to se rovná víc práce pro mě. I když jsem radši když ji mám jednou do týdne." na krátkou chvíli se už přestanu opírat. "Vypadám jako někdo, kdo svou návštěvou poctil Peklo?" trochu jsem v duchu zbystřil, jelikož vypadala, že je dobrý zdrojem informací. Neznatelně zpozorním, když si sundá kapucu a odhalí mi tak svojí tvář. Nebyla ošklivá, to ne, ale pořád tu byl důvod, proč si na ní dávat pozor. Nejsem žádnej Asmodeus jak ty říkáš, ale Dante. Pokud ti to tak stačí. A jestli víš, co je tohle za meč, nejspíš taky víš, kdo byl Sparda. Rebellion je zkrátka něco, co mi bylo odkázáno do vlastnictví." |
| |
| "Dante? Tak to jsi ten syn Spardy..." řeknu a pokusím se slést z bedny. Jde to trochu z tuha, protože to prostě bolí, ale zažila jsem v pekle horší věci než tohle. Pomalu se rozejdu k němu a zastavím se asi metr od něj. Řádně jsi jej prohlédnu od hlavy k patě a opačně. "Dole se o tobě hodně mluví... tedy co jsem aspoň slyšela, když mě tak drželi zavřenou... Bohužel tam došlo i to, že Sparda je mrtví...." poslední větu pronesu trochu jinak. Jde z ní znát, že se mě to velmi dotklo. "Asi by bylo fér vědět, že jsem tvému otci vnukla onen nápad o ochraně lidí já..... evidentně jdeš v jeho šlépějích. Já jsem...." přerušila jsem se uprostřed věty, protože mě to v tom boku začalo tak nesnesitelně bolet, že jsem se bolestí lehce předklonila. "Blbí démoni...." pronesu mezi zuby. |
| |
| Vypadá to, že mě z doslechu znala. A očividně se o tom šla přesvědčit i blíž, když si mě začala prohlížet. "Dole se o tobě hodně mluví.. tedy co jsem aspoň slyšela, když mě tam drželi zavřenou.. Bohužel tam došlo i to, že Sparda je mrtvý.." znovu se o něco zamračím. "Tomu tak je už bohužel nějakou dobu. Pokud ale plánuješ to, že se mnou chceš vymýtit zbytek démonů stejně jako můj otec, jsi na omylu. Pracuju výhradně sám." nicméně poslouchám dál, ale neodpovídám. Soudě podle jejího chování jí muselo zranění Rebellionem působit větší bolest než se dalo čekat. Mlčky jsem to zranění chvíli pozoroval. "Je zvláštní, že ti to působí takovou bolest." řekl jsem spíš polohlasem. Čekal bych, že holka jejího typu by bolest nedávala vůbec najevo. |
| |
| Zatímco se ti dva mezi sebou vybavovali, ona mrtvola démona se začala, evidentně se chtěl pokusit o poslední záchvěv něčeho. Než jsi ho stačil jeden z nich všimnout, rozmáchl se a vší silou udeřil do podlahy pod nimi, která se po pár vteřinách propadla a oni napadali dolů. Démon samotnej se potom změnit na kupu popela. Jeden by čekal, se zastaví o další podlahu, která následovala, ale omyl. Propadli další a zastavili se až v jakési sklepě, kde byla jen čistá, holá zem. Danteho Rebelion zůstal v horním patře a on teď na zemi dělal jakousi madraci té ženě, která se ještě nestačila představit. |
| |
| Už jsem plánoval říct ještě něco ale než jsme si toho oba vůbec všimli, polomrtvý démon se nám očividně hodlal ještě před svou smrtí pomstít. Podlaha pod námi zřetelně zakřupala. "Pozor!" o ten kousek, se kterým mi Rebellion vyklouzl z ruky, jsem ucítil jak se podlaha pod námi prolomila a my začali padat. Já jsem padal dá se říct první a tak v podstatě 'vymetl' cestičku oné ženě, která mi ještě nedala tu čest znát její jméno. Tvrdě jsem dopadl na záda do jakéhosi zatuchlého sklepa. Než jsem se vůbec stihl po místnosti trochu zorientovat, chtě nechtě jsem se postaral o to, aby ona měla měkké přistání na mojí hrudi. Trochu při tom nárazu ceknu, ale to je zhruba vše. Jelikož jsem to už všechno vymetl já, ona v podstatě mohla utrpět jen šok z pádu. "Chápu že se ti líbím, ale dá se to dát najevo i víc příjemnějším způsobem." lehce jí ze sebe posunu abych mohl vstát a podívám se směrem nahoru. "No bezva." nevypadalo to na to, že by tu byl nějaký východ. A já se rozhodně musel dostat zpátky nahoru. Jenže jak? Rozhodně jsem teď redbull pod ruce neměl. |
| |
| Zmetek jeden hnusnej! Já věděla, že jsem ho měla dorazit líp! Aspoň, že už nemůže spáchat nic dalšího, ale tohle bylo fakt hnusný, ostatně co taky čekat od démonů. Ale něco podobnýho jsem vážně nečekala. Tak trochu mi to i potvrdilo částečnou pravdivost jeho slov. Proč by se jinak démon pokoušel zabíjet svého pána? Nicméně jestli počítal s tím, že mě tenhle chabí pokus zabije, tak se přepočítal. Možná u mě dominuje lidská stránka, ale Dantemu jsem neřekla úplnou pravdu, proč bych taky měla? Přece jsi nebudu vylévat srdce prvnímu paku, kterého potkám. O něco jsem se během toho pádu praštila do hlavy a ta mi teď duněla, jako když by mě kopl kůň. "Sorry, ale já dávám přednost nedémonickým typům..." pronesu na jeho poznámku, když se začnu sbírat ze země. Fajn, kde to jako jsme? Sklep bez východu? Pecka. Navíc ještě s ním. Nah, moje hlava.... už by mohl ten toxin vyprchat, abych se mohla uzdravit.... projde mi hlavou. Moje myšlenky jsou více než zajímavé, občas. "Nějakej nápad jak se odkud dostat? Po zdi lést neumím a s tím toxinem v sobě ti už vůbec nikde nepolezu..." poznamenám. |
| |
| Dobře, nejspíše jsme padli do sklepa jako zvířata do klece. Nastala chvíle, kdy je třeba promyslet způsob, jakým se dostat ven. Ona by mohla klidně odejít, ale já bez Rebellionu odejít nemůžu. Takže jako první musím přijít na to, jak se dostat zpět nahoru. Jejímu odmítnutí se musím trochu pobaveně pousmát. Čekal jsem že řekne něco v tom smyslu. Rozhlížel jsem se. Nebylo tu absolutně vůbec nic, co by se dalo využít. "Prvně se musím vrátit nahoru. A v takovém případě mě napadá jen jedna možnost a k té budu potřebovat tvojí pomoc." poslední tři slova jsem řekl o něco míň hlasitěji, jelikož si žádat pomoc od ženy nebyla zrovna moje parketa. "Dokážeš se alespoň zachytit?" |
| |
| Lhala bych kdybych řekla, že jsem nepředpokládala, že by mě požádal o pomoc. Ono se vždy se vidí u mužů, aby žádali ženu o pomoc, ano ženu. Mno, řekněme, že žena nejsem, spíš stále jakási dívka, nebo slečno, protože co jsem se naposled dívala do zrcadla, řekla bych, že v přepočtu na lidské roky jsem něco okolo pětadvaceti, když jsi vemu skutečný věk.... Nejdřív lehce uraženě skřížím ruce na prsou a párkrát symbolicky dupnu špičkou u boty. "Měla bych..." řeknu a poté zvednu výhružně ukazováček. "Ale jestli šáhneš kam nemáš, pocítíš moji botu tam, kde se ti to zaručeně líbit nebude." řeknu. |
| |
| Naoko se zatvářila uraženě, ale věděl jsem, že to nemyslí vážně. Čekal jsem na její odpověď. Trochu jsem se podivil, že souhlasila, ale hned na to mi jasně řekla svojí podmínku. "Ale jestli šáhneš kam nemáš, pocítíš moji botu tam, kde se ti to zaručeně líbit nebude." "Kliid.." ujistím jí s lehkým úsměvem. Očima se poté znovu podívám nahoru. "Protože je tu úplný prd, napadá mě jen jedna možnost a to, že tě tam vyhodím. Pokud ovšem nemáš strach z výšek. Jakmile se tam dostaneš, hodíš mi dolů to pouzdro na kytaru." trochu si do ní musím rýpnout. Dalo by se i říct, že tím tak budou vyřešené dvě mouchy. Jestli-že se jí to povede, nebude si muset dělat starosti s tím, jak se odtud dostat. Shora by to už neměl být problém. Sepnu tedy obě ruce, aby měla jak se odrazit a trochu pokrčím kolena. "Tak?" |
| |
| Tušila jsem, že má něco zalubem, ale tímhle mě celkem překvapil. Nejdřív jsem jsi myslela, že mu budu muset vylést na ramena, nebo něco podobného, ale tímhle mě celkem překvapil. Mělo to jenom jednu chybu, nevěděla jsem jestli budu schopná běžet dostatečně rychle, protože přece jenom ten bok pořád stále bolel. Nakonec jsem sebrala všechnu zbylou energii a rozeběhla jsem se na připravenou stoličku.... |
| |
| Podle reakce nejspíš čekala úplně jinou možnost. Ale těžko říct, zda by zabrala. Otázkou bylo, zda bude silná natolik, aby se dokázala zachytit. "Jestli se ti to povede, pokus se tam zůstat." přeci jen se odhodlal a rozběhla se proti mě. Jakmile stoupla na provizorní stoličku, napjal jsem svaly a vyhodil ji nahoru natolik, že rozhodně nemohla minout úroveň onoho patra. |
| |
| Jakmile mě vyhodí nahoru napnu ruce a snažím se zachytit okraje zbytku podlahy. Povede se mi nejdříve jen jednou, ale jakmile se držím aspoň jednou, druhá není až takoví problém. Nejdříve tam jen tak pár sekund vysím a poté se začnu vytahovat nahoru. Skřivím obličej bolestí a nějak se vytáhnu do půli těla nahoru. Poté se zapřu a trochu se snažím bolest utišit. Nakonec, když uznám za vhodné dál pokračovat, natáhnu ruku před sebe, zachytím se něčeho a pokouším se vytáhnout i zbytek těla, což se mi nakonec pomalu povede. Chvíli tam sedím a snažím se sklidnit bolest a poté se nějak vyhrabu na nohy a mírném předklonu se podívám zpátky do díry. "Mimochodem, jsem Leylah." řeknu směrem dolů. Poté se obracím a vydávám se pro jeho kytaru. Schody byli pro mě utrpěním ale nakonec jsem je nějak vylezla. Nahoře, kus od díry kterou jsme propadli se válela ona kytara. Natahovala jsem se pro ní, když se ozvala rána, a něco kolem mě proletělo. Zvedl se trochu prach, až jsem jsi musela trochu zakrýt obličej. Když bylo lépe viditelno, ze tří zatlučených oken na mě civěli tři démoni. Zobrazit SPOILER "A sakra..." pronesu mezi zuby a popadnu onu kytaru. Při pohmatu mi dojde, že tohle není kytara. Reagovala jsem trochu zpomaleně, což byla celkem chyba, protože sotva jsem se na ně znovu podívala, jeden se ke mě už hrnul a napálil to do mě takovou silou, že mě odmrštil na schody, po kterých jsem přišla a já se po nich o onou kytarou skutálela až dolů. Dole mi chvíli trvalo než jsem se zorientovala ale to už se na mě řítili všichni tři. Odkulila jsem na stranu a vyhnula jsem se tak jejich útokům. Nějak jsem se dostala na nohy a jediný co jsem měla na mysli bylo to, abych mu donesla Rebelion. Byla jsem asi metr od díry, když mi něco podkoplo nohy a já se svalila na zem. Přitom jsem pustila onen meč, který se zastavil na hraně té díry. Natahovala jsem ruku, abych jej schodila dolů ale poté jsem ucítila bolest pod lopatkou. Vykřikla jsem. Jeden z těch bastardů do mě zarazil ten jeho pařát. Sebrala jsem poslední síly a špičkama prstů jsem nakonec schodila onen meč dolů. Poté moje ruka ochabla a prsty ochable leželi přes okraj oné díry.... |
| |
| Okamžitě se zarazím, jakmile zaslechnu i další a ne moc příjemné zvuky. A kruci. zle se ušklíbnu. Nemusel jsem hádat dvakrát, kdo stál za těmi zvuky. Buď to naplánovali schválně, a nebo zkrátka náhoda je blbec. "Udrž se!" zavolám na ní, během toho jsem už pohotově vytáhl Ebony s Ivory a střídavě začal pálit jednu kulku za druhou v naději udržet mezi nimi alespoň trochu odstup. Trochu mi zamrazilo v zádech, když jsem zaslechl její výkřik. Víc jsem se zamračil, ale naštěstí se jí povedlo pouzdro shodit dolů na mě. Zandal jsem jednu ze zbraní, chytil jsem ho a takřka okamžitě vytáhl onen otcův meč. Napřáhl jsem se a zabodl ho do stěny proti mě. S rozběhem jsem poté na něj vyskočil a s odrazem se dostal do místnosti nade mnou. Upažil jsem ruku a za krátký moment se rukojeť Rebellionu vrazila do mé ruky. Naproti mě byly druhé schody, které jen tak tak držely Leylah. Neváhám zamířit a dát ochutnat několik dalších kulek démonovi, který k ní byl nejblíž. Kulky neminuly a Leylah trochu ostříkla krev. Zbylí dva si nejspíš všimli, kdo jim dělá oponenta a proto s odrazy po stěnách vyrazili proti mě - přesně jak jsem chtěl. Napjal jsem svaly a Rebellion prudce hodil po jednom v přesné načasování, kdy ho doslova přišpendlil ke zdi v místě, kde má srdce. Studené oči jsem obrátil k poslednímu a následovná nepřetržitá palba lehce zasvítila. Poslední nakonec skončil jako hromádka tataráku, která mrtvá spadla na zem. Prozatím se tedy zdálo, že alespoň pro teď panuje klid. Rebellion se mi zanedlouho vrátil do napřažené ruky a založil jsem ho na místo na svých zádech. Svižným krokem jsem pokračoval po zbytcích podlahy, které ještě tak nějak držely, směrem k ní. Klekl jsem si na jedno koleno a vzal jsem její ruku, kterou jsem si dal kolem ramen. Pomalu jsem s ní vstal. "Teď není čas na spaní, růženko." usoudím, jelikož se konstrukce začne až nepříjemně otřásat (zjevně mojí vinou). Měl jsem štěstí, že schody se nacházely u jednoho ze zatlučených oken, proto jsem několikrát vystřelil na natlučené hřebíky, aby se prkna uvolnila. Zbraň rychle zandám a uchopím uvolněná prkna, která po krátké chvilce vytrhnu a umožním nám tak dostat se ven. Aby to bylo jednodušší, vzal jsem ji na svá záda, prolezl a vyskočil ven těsně ve chvíli, kdy se kusy budovy začaly jistě rozpadat. |
| |
| Když Dante proskočil oknem, pár vteřin na to se začal i zbytek skladu hroutit. Možná to byla jeho chyb, možná ne, každopádně se ušetřilo za onu léta plánovanou demolici a sklad se během několik vteřin zhroutil na jednu velkou hromadu suti, plechu a dřeva. Myslím, že by bylo celkem příhodné odtud zmizet, dřív než se sem dostanou policajti, kteří jsou jen přestrojení démoni. Tak se nakonec Dante s Ley v náručí vydává zpátky "domů". Nevypadá zrovna dobře, třeba Morrison pomůže, pokud tam ten stařec vůbec bude. |
| |
| Z jakéhosi polobdění mě až částečně probralo jemné pohupování. Pokusila jsem se otevřít oči, ale napoprvé to nešlo. Na podruhé se mi to povedlo jen částečně. Matně jsem před sebou rozeznávala červená kabát. Cítila jsem se slabá, velmi slabá. Rána pod lopatkou mě pálila jako čert. Naneštěstí pro mě, na tohle neumřu. Zvedla jsem ruku, kterou jsem schledala, že je od krve, ale zřejmě né od mojí a položila jsem mu jí na hruď. "Dante...." zašeptala jsem. "Děkuji..."poté mi hlava poklesla na stranu k jeho tělu. Tentokrát jsem ale onu temnotu vřele uvítala... |
| |
| Dopadl jsem na zemi na nohy a po očku se podíval za sebe na už teď velkou hromadu suti. No, berme to jako že jsem tu vůbec nebyl. vykročil jsem do nejdříve, jelikož jsem očekával, že se tu brzy objeví policie, nejspíš. A přeci jen je lepší raději zmizet než vypadat jako ten, co to zavinil, i když je to možná pravda. Mé kroky pro teď směřovaly k Devil May Cry, kde by se Leylah mohla alespoň trochu zotavit. Na hrudi jsem ucítil jakýsi slabší pohyb, proto jsem se na ní podíval přes rameno. Tiché 'děkuji' bylo poslední, co jsem od ní zaslechl a pravděpodobně usnula. Lehce jsem pozvedl koutek svého úsměvu a nezastavoval se. Kopnutím jsem otevřel dveře od Devil May Cry abych mohl projít dovnitř. K mému 'štěstí' tu kupodivu Morrison ani ten mamlas Nero nebyli. Tak nějak mě to už nepřekvapovalo. Zamířil jsem ke gauči, kde jsem ji opatrně položil. Jakmile jsem se narovnal, začal jsem očima těkat po místnosti, kde mohla být už pár let zašantročená lékárnička. "Sakra.." trochu se ušklíbnu když nejspíš budu muset začít hledat. Nakonec zamířím ke koupelně, kde po cestě odložím Rebellion i se svým kabátem. V malé skřínce nad umyvadlem, která není nijak moc lékařsky vybavená, najdu alespoň desinfekci s nějakým obvazem. Alespoň to pro teď stačí, jenže.. Pomůže jí to? |
| |
| Morrison ani to ožralí pako tu nebylo. Poté co Dante uložil Ley na gauč, vydal jsem hledat něco na ošetření. Obvazy, které našel budou dostatečně stačit. Do zítra by měl toxin vyprchat a ona by se měl uzdravit sama, ale on pořád stále neví, že právě toxin co má v sobě jí znemožňuje se uzdravit. Když Dante vyleze z koupelny, zjišťuje, že se ještě neprobudila. Možná bude lepší jí prostě nechat "spát", ale potřebuje ošetřit a tak řeší dilema. Nakonec se rozhodne pro ošetření a přijde tedy k ní. Poté jsi ale uvědomí, že aby jí ošetřil, bude jí muset aspoň částečně svléknout, minimálně kabát a vyhrnout tričko, aby se dostal k ráně pod lopatkou. Nejlepší způsob bude asi jí přetočit na bok, zády k němu... |
| |
| Jakmile vyrazím z koupelny, v půli cesty se musím trochu zarazit. Až teď jsem si uvědomil jedno poměrně důležité fakto, které by při sebemenším pohybu nejspíš mohlo stát pěknou ránu. I když, možná by tu jedno řešení mohlo být. Dokráčím k místě, kde má hlavu a jemně ji za ramena posadím a sundám černý kabát. Pokud by mé plánování vyšlo tak jak čekám, při nepříjemném štípání desinfekce by se mohla probrat a ránu si obvázat dle svého uvážení. Lehce jsem vyhrnul její tričko na zádech, abych se mohl podívat, jak to vypadá. Tak či tak, nezmůžu stejně víc než jen vyčištění a obvázání. Desinfekci začnu pomalu nanášet. "Vstávej růženko, čekal jsem že vydržíš víc, pokud jsi jako já." |
| |
| Jsem při vědomí, ale pocit toho, že mu můžu věřit mě přiměl, abych jen tak ležela. Kdyby mi chtěl ublížit, měl by k tomu bezpočet možností už v tom skladu. Proto jsem se ani nijak nebránila, když mi svlékal kabát. Tak trochu jsem jsi chtěla užít klid, kterého se mi konečně dostalo. "Neřekla jsem ti celou pravdu...." řeknu tišeji. |
| |
| Zatímco jsem se pokoušel tak nějak očistit onu ránu, zdálo se, že probrala. Což byl samozřejmě plus pro mě. "A ta je jaká?" čistý obvaz poté položim na stolek u gauče blíž k její straně. "Dál si to už obvaž sama, neošetřuju dívky každej den." |
| |
| Kašlu na obvázaní se sebe sama a jen jsi nějak stáhnu tílko zpátky, kde bylo. Sama se k němu ale neotáčím. "Byla jsem vězněná velmi dlouhý čas Dole... chtěli můj amulet, ale obyčejný démon se ho dotknout nebo vzít nemůže. Musí být jedině darován... stejně jako když mi ho dala matka..." řeknu a trochu jsi přitom povzdychnu. "Když jsem jim ho odmítla dát, rozhodli se, že ho získají jinou cestou.... " Že by nepostřehl ty jizvy na mých zádech, když se tak hrnul do ošetřování? "Mučení u démonů je jiné než u lidí.... jsou démoni, kteří mají ve svých slinách toxin, který znemožňuje ostatním démonům, aby se sami uzdravovali...." |
| |
| "Jo, o tom mučení jsem tak nějak slyšel.." zamračím se. Vypadá to, že na obvázání tak nějak kašle, proto jsem nechal obvaz tam kde je. "Pořád lepší když jsou po přívěsku.." vstanu a zamířím směrem ke svému stolu, kde se usadím do židle a nohy pohodím klasicky na stůl. Přitom sáhnu po telefonu, na kterém vytočím nejčastější volané číslo - pizzerie, kde se pustím do hovoru s rozvozcem. "Jo, stejnou jako vždycky. Česnekovo-rajčatový speciál s italskou šunkou, číslo 19. A samozřejmě bez oliv." po krátké chvíli telefon hodím zpět na místo a začnu se na židli trochu pohupovat. "Jakmile si dopřeju pizzu, budu muset jít dořešit onoho volajícího, který mi měl za tvou hlavu přinést peníze na domluvené místo." |
| |
| "On tam nepřijde..." řeknu. "Vše to byla jen zástěrka, aby vylákal Spardova syna ven a mohl se ho zbavit...." Poté se natočím k němu. "A jestli tam půjdeš, budeš toho litovat. Asmodeus čerpá svou sílu skrz Pekelnou bránu, kteoru udržují čtyři strážci.... pokud nezabiješ ty strážce a neuzavřeš onu bránu, bude nepřemožitelný...." řeknu. Když spozoruji jeho výraz který říkal něco jako, kde k tomu kruci přišla, dodám ještě: "Ve vězení se dovíš spoustu věcí, protože nepředpokládají, že se z onoho vězení dostaneš.... přepočítali se...." řeknu a sáhnu po svém kabátu a přikreju se s ním. |
| |
| "On tam nepřijde..." "Hmm?" podívám se na ní trochu tázavě. Hned na to mi to ale nezapomene objasnit. Odkud zjistila takové podrobnosti? "Ve vězení se dovíš spoustu věcí, protože nepředpokládají, že se z onoho vězení dostaneš.. přepočítali se.." hlavu si pohodlně opřu sepnutými dlaněmi. "Tak trochu mi nejde do hlavy, že ses tam zkrátka nějak dostala. I poloviční démoni mají svou moc dost užitečnou na to, aby s nimi jiní nezametali.." sleduju jí po očku. Pak si vzpomenu na lahve které jsou sem tam roztroušené po zemi. "Těch flašek si nevšímej, složitej spolubydlící.." |
| |
| Na jedno další otázku se od něj zase otočím. "Nechala jsem se chytit místo Spardy, aby on mohl utéct za Evou a mohl se ukrýt mezi lidmi, když jej ostatní démoni chtěli zabít." řeknu. "Moc, která mě tam věznila polevila, když Asmodeus opustil peklo.... což byla pro mě příležitost k útěku. Sebrala jsem zbytky své moci a utekla. Poté jsem se chvíli schovávala po pekle, než jsem našla portál, kterým jsem mohla sem na zem...." Přitáhnu jsi kabát víc k sobě. "Bohužel na druhé straně byli oni démoni, co mě ve vězení mučili a jednomu z nich se podařilo mě kousnout...." |
| |
| Co jsem si dle jejích gest všiml, nejspíš to nebylo moc příjemný téma. "Nečekal bych, že by si otec zvolil možnost útěku.." prohodím tak nějak neutrálně. Po chvíli zaslechnu zacinkání a proto vstanu a zamířím ke dveřím, kde už čeká poslíček s pizzou. "Díky, zaplatím na konci měsíce.." vezmu si od něj ještě teplou krabici a zase zavřu. Položím jí na stůl a vezmu si jeden dílek, do kterého se pustím. "Neřekl bych, že se musíš ještě strachovat. Toxin za krátkou chvíli vyprší." odpovím s poloplnou pusou a pohledem směrem k ní. |
| |
| "Znala jsem ho o něco lépe než ty a tak vím, že to cos řekl, je pravda, chtěl bojovat, ale já mu to zakázala..." řeknu. Po kratší odmlce pokračuji. "Kdyby to neudělal, démoni by nejspíš dostali Evu a já jí musela ochránit...." Lehce se natočím k němu. "V té době byla už totiž těhotná se Spardou ..." řeknu a mírné zakuckání mi napoví, že jsem ho tím víc než překvapila. Vrátila jsem se zpátky, tak jsem se ležela. "Nemohla jsem dopustit aby jejich dítě vyrostlo v takovém prostředí jako já...." |
| |
| Už nějakou dobu jsem si byl vědom, že moje matka to nemohla mít s narozením mě a Vergila lehké, ale přesto jsme se narodili a začali žít. Jenže podrobnosti o tom, co se dělo před naším narozením, mi byly méně obeznámeny. "V té době byla už totiž těhotná se Spardou ..." Nečekaně. "Co pro tebe můj otec znamenal?" řekl jsem přímo. Jistě musela mít nějaký důvod, aby takhle riskovala. A jen to, že mu vnukla nápad to nejspíš nebude. |
| |
| Co pro mě Sparda znamenal? ta otázka mě tíží velmi dlouho. "Byl to můj přítel, jediného, kterého jsem kdy měla... " řeknu tiše. Poté se ale na chvíli odmlčím. "Vyrůstala jsem jako obyčejný člověk, ale když jsem dospěla, začali se kolem mě zjevovat divné příšery, tehdy jsem nevěděla, že to jsou démoni... zabíjeli všechny okolo mě. Zaútočili i na mě ale čím víc sekali, bodali a řezali tím víc se ve mě probouzela druhá strana..." nadechnu se a vydechnu. "Zabila jsem zbytek své rodné vesnice, ty které nestačili zabít démoni. Poté, když jsem se utápěla ve smutku, oběvil se on - Sparda. Poslali ho aby mě zabil, ale on to neudělal... tehdy poprvé ušetřil člověka..." |
| |
| Polknu poslední sousto a vezmu si další kousek, tentokrát se vrátím zpátky do své židle kde si pizzu vychutnávám nejvíc. I když to tak možná nevypadalo, nad těmihle historkami jsem přemýšlel. Ukousl jsem si další kousek a s chroupáním se díval na větrák kus nade mnou. "I tak, nejsi on. Můžeš zabíjet, co se ti zlíbí, ale přesto to neuděláš." za krátkou chvíli se pouštím do dalšího dílku pizzy. Pak jsem si vzpomněl na slova, co se týkala vylákání mě. "Když tvrdíš, že ta práce byla jen zástěrka jak si mě najmout, proč ses hodlala ty zbavit mě? Nemyslím si že bych vypadal až tak špatně, že bys mě mohla považovat za onoho Asmodeuse." |
| |
| Sice trochu s obtížemi, ale posadím se. Stále jsem jaksi přikrytá svým kabátem. "Dostala jsem echo od jedné krysy, bezvýznamný démonek, co se nedokáže proměnit ani do lidské podoby... že se prý bude na onom místě vyskytovat údajně velmi silný démon, který prý terorizuje tohle město..." něco mě tlačilo pod pozadím. Zalovila jsem tam a vytáhla zmuchlanou plechovku od čehosi. Odhodila jsem jí na zem. "Teď už vím, že mě chtěli jen využít proti tobě..." |
| |
| Za krátkou chvíli s kouskem pizzy skoncuju a blížím se ke konci pizzy. "Fajn, myslím že už otázek bylo dost." zapiju to ještě trochou piva v plechovce, které jsem si před chvílí otevřel. I když mi to tu vše odvyprávěla, neznamená to, že má mou stoprocentní důvěru. Nejspíš ale můžu vyloučit fakt, že by mě chtěla zabít. Pokud by se jí to tedy povedlo. Mezitím se venku už poměrně setmělo. "Pokud chceš, klidně tu zůstaň. Ale nezaručuju, že ten přítomnej ožrala si nebude myslet, že jsi jeho ztracená láska." s pizzou skončím do pár minut a už jen popíjím pivo. Zkrátka, dneska už mi nic nechybí. |
| |
| Venku se skutečně setmělo. Byl to dneska celkem náročný den, co jsi budeme povídat. Ley během několika minut v sedě usnula. Vypadala to, že odpočinek potřebovala ze všeho nejvíc, nevěděl jak vlastně dlouhá doba uplynula od doby, co se jí podařilo utéct z vězení. Určitě se ale během té doby moc nevyspala. Dante jsi dělal své věci. Pak ale jeho pohled sklouznul k ní. Přestože se stalo co se stalo, v koutku duše byl rád, že našel někoho sobě rovného, někoho kdo rozuměl všemu tomu okolo démonů a co víc, znal jeho rodinu víc než on sám. Všechny tyhle pocity vyplňovali díry, které v něm vznikli, když ztratil bratra a ostatní přátele. Ley nakonec sklouzla ze sedu do lehu a její kabát z ní během toho sklouzl částečně na zem. Dante se instinktivně zvedl a došel k ní. Zvedl její kabát a přikryl jí. Pak jsi náhle uvědomil, že takto spící je i celkem hezká.... |
| |
| Co jsem ji přikryl, jen na krátký moment jsem ji pozoroval. Když měla síly na rozdávání, působila stejně drsným stylem jako kdysi Lady, ale takhle vypadala jako spící neviňátko. Že mě to nepřekvapuje, ženy... Čas ubíhal a na své židli jsem pomalu usínal i já, jenže stejně jsem pootevřel oči. Chvíli jsem jen tak pozoroval strop nade mnou. Měl jsem trochu divný pocit, ale nemohl jsem přesně říct z čeho. Nakonec jsem tedy sáhl po svém časopisu a přehodil si ho přes obličej. Takhle by se mělo usínat už líp.. |
| |
| Ráno Danteho probudila sladká, přesladká vůně. Nebyla sice taková jakou vydává pizza, ale vonělo to velmi dobře. Otevřel oči, jako vždy usnul za stolem. Bylo něco okolo poledne. Na stole před ním slanina s vejci a toast. Ještě se z nich lehce kouřilo. Jo, nebyla to pizza ale bylo to jídlo, který pro něj někdo připravil a když vám někdo připraví jídlo tak se prostě neodmítá. Takže se do něj pustil. V tu samou chvíli se otevřeli dveře od koupelny ze kterých vyšla Ley. K jeho překvapení byla jen v kalhotkách a ono bílém tílku. Na ramenou měla ručník a její vlasy byli polomokré. A soudě, dle jejího výrazu nepředpokládala, že by v tuhle chvíli byl už vzhůru. Hodila po něm ručník, který do trefil do obličeje a zastínil mu tak supr výhled. Když ho ale sundal, byla zpátky v koupelně... |
| |
| Lehce cuknu víčky. Cítím jakousi vůni, vůni dobrého jídla. Nebyl jsem si ale jistý, jestli se mi to zdá nebo ne, z půli jsem ještě spal. Přeci jen ale otevřu lehce jedno oko a přesvědčím se o tom, že mi na stole skutečně leží něco jiného než pizza. Hmm? Skutečně se mi to nezdá. Se zívnutím se krátce protáhnu a očima se podívám po místnosti, která byla stejně prázdná, jako když jsem přišel. Jen s tím rozdílem, že Leylah tu nebyla. Slyšel jsem tekoucí vodu v koupelně a tak mi to docvaklo. Rozhodně jsem nespoléhal na to, že by to byl Nero. Pustím se tedy do jídla. Musím sám přiznat, že je to poměrně příjemná změna, ale pizzy se jen tak nepřejím. Sotva jsem spolkl první sousto, zaslechnu jak klaply dveře a po očku si všimnu, že vyšla z koupelny (skoro) polonahá. Při pohledu na mě se zarazila úplně stejně a dřív, než stihnu vůbec něco říct, přiletí mi do obličeje mokrý ručník. "H-hej!" sundám ho ze sebe trochu dopáleně ale za tu krátkou chvilku si stihla zalézt zpátky do koupelny. Tomu se říká popřání dobrého rána.. I když nutno podotknout, že se 'zabydlela' poměrně rychle. Ani si nevzpomínám, kdy se naposled používala plotýnka na vaření. |
| |
| Vyšla jsem z koupelny, tentokrát jsem jsi pro jistotu oblékla kalhoty. Bosé nohy lehounce pleskali o podlahu pode mnou. Nastydnutí je poslední věc, kterou na tomhle světě řeším. Lehce naštvaně mu vyrvu zpátky onen ručník, který jsem po něm mrskla. "Příště dej vědět, že jseš už vzhůru..." pronesu mezi zuby a rovnám u toho ručník přes jinou židly aby měl šanci proschnout a nebo rovnou uschnout. |
| |
| Prudce ze mě strhne svůj ručník. Nic proti tomu nenamítám, rozhodně nemam oblibu v tom schovávat si dívčí ručníky. Trochu naoko se ušklíbnu. "Bude stačit, když ty dáš vědět, že vycházíš.." dojím poslední sousto snídaňo-oběda a vstanu. "Když už jsme u toho, sprcha není špatnej nápad. Alespoň nebudeš namítat, že se dívám." pousměju se trochu rýpavě a mé kroky zaplují do koupelny. Nevím, jak dlouho to trvalo jí, ale mě to zabere jen pouhých pár minut, než vyjdu z koupelny. Je pro mě zvykem, že vyjdu v kalhotech bez trička (samozřejmě bez té cáklé výzdoby :D) a na ní tak nějak neberu ohledy. Cestu si vlastním ručníkem suším šedé vlasy a zamířím ke schodům. "Jestli to pako tady není a zůstal v baru, tak ať si přeje, že mě nepotká.." řeknu spíše pro sebe a vyjdu schody směrem k jeho pokoji. |
| |
| Dante vyjde k pokoji Nera, ale když otevře dveře, pokoje prázdný. Tedy, kromě bordelu a smradu tam nikdo není. S pod postele vykukovala Červená královna - jeho meč a v květináči byla zapíchlá hlavní dolů Modrá růže - jeho dvourážová pistol. Ley tiše vyběhne schody nahoru za ním. Zvědavě mu nakoukne přes rameno. "Jak tu může někdo bydlet..." pronese. Dante se k ní otočí, protože ho jednak překvapí fakt, co tu nahoře dělá aniž by jí slyšel jít po schodech a druhá věc byla ta, že teď působila lehce jinak. Večer byla dost zbědovaná, že by jsi jeden myslel, že snad umře, ale teď vypadala celkem dobře, jako kdyby se nic z minulého dne nestalo - evidentně o tom toxinu nelhala. Tohle Dante rozhodně nečekal a tak na ní chvíli jen tak zíral. Vlastně oba na sebe vzájemně koukali a to ticho, které nastalo bylo, mno.... ehm, trochu trapné. |
| |
| Po té chvíli, kdy už se mi to zírání zdá opravdu trapné, se otočím zpět k tomu bordelu. "Zabiju ho.." řeknu ne moc nadšeně, jelikož ve finále pro něj stejně budu muset dojít a odtáhnout ho zpátky aspoň na gauč. Po chvíli oba sejdeme zpět dolů a já se natáhnu na gauč, hlavu si podepřu dlaněmi. Díval jsem se na ní, pořád jsem jí sice nedůvěřoval úplně, ale měl jsem trochu zvláštní pocit. Těžko určitělný, zda dobrý nebo špatný. "Co tvoje zranění?" |
| |
| Ley jsi před něj stoupne a vyhrne jsi tílko. Po zranění na boku není ani památky natož po onom pod lopatkou a přesto, byl zde ještě napůl přilepený obvaz, kterým jí včera napůl odvázal. "Pomůžeš mi ho sundat, ten obvaz. Víc na něj nedosáhnu a je mi tam nepříjemnej...." řekne. Na takovou prosbu nešlo říci ne, hlavně když se jedná o Danteho a jeho přístupu k ženám. Nakonec se zvedl a udělal asi dva kroky k ní. Poté se zastavil, protože měl takoví zvláštní pocit v břiše a žaludku. Koukal na její odhalenou kůži, která se jevila hladká, bez nějakých nesrovnalostí, i křivky byli skoro jako z časopisu. Trochu se mu rozbušilo srdce a zřejmě poprvé v životě netušil co má dělat... |
| |
| Ženské prosbě se zkrátka nikdy nedalo říct ne. Tedy pouze v případě, že by chtěla nosiče na tašky s nákupem. Vstal jsem a vykročil jsem směrem k ní, jenže po pár krocích jsem se trochu zarazil. Ucítil jsem, jak moje srdce začalo bušit a já se na krátký moment cítil trochu nesvůj. Kam se poděla moje vnitřní rovnováha? Nakonec jsem tedy došel až k ní a obvaz jí jemně sundal. Při tom letmém doteku jsem zjistil, že je opravdu příjemně hebká. Pak jsem se ale už z toho nějak probral a vykročil do koupelny pro svoje tričko. "Budeme pro něj nejspíš muset dojít. Sám se nevrátí." |
| |
| Sama jsem jsi ten obvaz sundat nemohla, zkoušela jsem v koupelně ale veškeré pokusy selhali, takže mi nezbývalo nic jiného než ho požádat o pomoc. Čekala jsem, že prostě jen přijde a strhne ho, ale jeho blízkost, jeho přítomnost ve mě vyvolávala prapodivné pocity, které jsem ještě nikdy předtím nepocítila. Plíce se mi lehce stáhli a srdce, které bylo sotva slyšet jsem cítila až v krku. Poté, když jsem pocítila jeho letmí dotek prstů, projela mnou jakási podivná energie, něco jako když vámi projede elektrický proud, ale jinak... Trvalo mi pár minut než jsem se vzpamatovala a mohla jsem zase normálně reagovat. "A.... o kom to vlastně mluvíš?" |
| |
| Došel jsem do koupelny a sáhl po odloženém tričku, které jsem si oblékl a zamířil poté k věšáku s kabátem, který jsem si na sebe vzal taktéž. "O Nerovi. Původně měl dělat stejnou práci jako já, ale od doby, kdy se jeho láska obětovala, se topí v chlastu a je takřka nemožné se ho pokusit i jen vzbudit." Nemluvě o tom, že tu nechal svoje zbraně. Prošel jsem kolem ní nahoru do jeho pokoje, kde jsem je vytáhl z toho harampádí a přinesl dolů. Jeho meč jsem zavěsil na svých zádech a pistoli uschoval do kapsy pod kabátem k Ebony a Ivory. "Pravděpodobně bude spát v nejbližším baru a bude ještě víc na plech, než jsem ho viděl naposled." Rebellion jak zavěsil k Červené královně, jelikož své pouzdro na kytaru jsem vytrousil v bývalém skladu. |
| |
| Dante se chystal k odchodu, když Ley sáhla po svém kabátu. Vytáhl s jeho kapsy asi deset centimetrů dlouhé nátepníky, které jsi připnula na obě ruce. Poté jsi oblékla i kabát samotný. Nera našli asi tři bloky od nejbližšího baru. Ležel tam na zemi, byl celý zapatlaný on něčeho, ani nechtěli vědět od čeho vlastně. Oblečení měl lehce potrhané, jako kdyby se s někým pral, což bylo velmi pravděpodobné. Když byl na mol, stačila na něj jen sáhnout a hned jste od něj jednu dostali ani jste nevěděli jak. Dle několika třísek zapíchlích v oblečení ho zřejmě někdo u přetáhl židlí nebo rovnou stolem. Teď jsi tu vesele vyspával, chrápal na celé kolo a z kapsy mu koukala účtenka, kterou zřejmě nezaplatil, protože ani neměl z čeho. |
| |
| Po očku jsem ji pozoroval, jak si nasazuje nátepníky. Kolikrát to na ženách nevypadalo moc hezky, ale k ní se to svým způsobem hodí. Za krátkou chvíli už společně kráčíme směrem od Devil May Cry. Po několika minutách jsem už ucítil docela známej smrad a tak jsem směr poznal snadno. Netrvalo moc dlouho než jsme ho nakonec našli rozpláclého a spokojeně ležícího na zemi. "Připrav se, že přijde to těžší. Počkej kousek za mnou, vyřídím to s ním sám." a narážel jsem teď na to, že v tomhle stavu je rozhodně ještě víc na mol, takže můžu očekávat, že se bude chtít prát už jen když ho vzbudím. Dojdu až k a nohou do něj začnu trochu šťouchat. "Jestli chceš spát venku, klidně. V tom případě ti postavim boudu před Devil May Cry." |
| |
| Ale Nero tentokrát nereagoval, byl úplně totálně naplech. Kdyby byl obyčejný člověk, tak by asi umřel na otravu alkoholem, ale on obyčejný člověk nebyl, co jsi budeme povídat.... Jeho stav byl takoví, že by jste přes něm mohli přejet traktorem a on by se nevzbudil. Takže protentokrát to bude celkem jednoduché ho dostat domů, ovšem co nebude jednoduché bude ona útrata. Když jsi Dante přečetl jeho účtenku, zjistil, že to pako propilo oněch pět tisíc dolarů, které dostal na šek. SAmozřejmě ten šek byl pravej a on jsi ho nechal proplatit než šel zřejmě chlastat... |
| |
| Chvíli jen tak do blba koukám na tu účtenku a váhám mezi tím, jestli tu přívalovou vlnu v sobě udusat nebo ho skopat do hranatý kuličky. Účtenku v ruce zmačkám při sepnutí v pěst. Jestli se nadál Nero plánuje chovat jako zvíře, má to mít. Chytím ho za kapuci a otočím se k Ley. "Dneska spí venku." pronesu naprosto normálním tónem a rozejdu se směrem zpět k Devil May Cry přičemž ho za sebou začnu táhnout. I když nutno dodat, že smrděl ještě hůř než předtím. |
| |
| Když Dante dotáhne Nera k DMC, najde na dveřích vzkaz. Vzkaz, jde spíš o obálku, která byla nešikovně vměstnaná mezi dveře, tak aby byla na očích, ale moc jí nechybělo aby vypadla ven. Když Dante obálku vzal, byl lehce těžší. Rozdělal jí, ale jediné co v ní našel byli hodinky, kapesní hodinky. Když je otevřel, ciferník byl znečištěný krví, která byla ještě celkem čerstvá. Danteho polil studený pot. Tušil, komu by ty hodinky mohli patřit ale to by nepotvrdí dokud by se nepodíval na zadní stranu. Bylo tam, věnování od něj. Ty hodinky byli Morrisonovi.... |
| |
| Za několik minut jsem toho vola pustil u dveří Devil May Cry a nechal ho, ať si dál myslí, že je Kyriel všude kolem něj. I kdyby to mělo bejt psí lejno. Mojí pozornost pro teď ale upoutá jakási obálka vecpaná mezi dveře. Trochu divně se na ní podívám a vezmu ji do ruky, ve které mi trochu ztěžkne. Rozbalím ji. Jakmile uvidím známé hodinky, ucítím jak mě pro tuhle chvíli vtípky přešly. Při ověření, zda jsou to opravdu Morrisonovy hodinky, na mě bylo poznat že mě to teď opravdu zarazilo. Co se tu sakra děje? stále jsem na ně trochu nevěřícně koukal. Právě teď mi bylo víc než jasné, že čas na pizzu určitě není. Morrison mohl být ještě naživu s trochou štěstí. Jenže.. kde začít? |
| |
| Co teď? Jediný vhodný a v tuhle chvíli nejrozumnější nápad byl zjistit jak na tom vlastně Morrison je. Ať už to bude vtípek nebo ne, tím, že se půjdete přesvědčit o tom, jestli mu něco je nebo ne bude nejrozumnější. Morrison bydlel v Jižní části města, tedy asi půl hodiny cesty autem od DMC. Ještě auto je auto a nohy jsou nohy a utrácet za taxíka není zrovna něco co jsi mohl Dante dovolit. Ještě zoufalá doba jsi žádá zoufalé činy. |
| |
| Hodinky zaklapnu a schovám do kapsy u mého kabátu. Pohled otočím k Ley. "Nejspíš se trochu projdem." usoudím nakonec. Přeci jen, v taxíku... není tolik čerstvého vzduchu. Aniž bych čekal odpověď, zda ona půjde se mnou či ne, rozejdu se svižným krokem směrem do ulic města. Zhruba za třičtvrtě hodiny jsem se konečně dostal do známé části čtvrti, kde Morrison bydlel. O dvě ulice doprava konečně najdu dveře a trochu silněji na ně zabuším. "Morrisone, otevři!" moje vyzvání zůstalo bez reakce, proto jsem se trochu ušklíbl a zlostně praštil do kliky. Trochu jsem to ale nevypočítal a nechtíc jsem ji poněkud urazil a dveře povolily. Očima jsem se podíval ze strany na stranu a vešel dovnitř. |
| |
| Dante prokopl Morrisonovi dveře od jeho bytu. Moc nad tím nepřemýšlel, protože kdyby potřebovat pomoc, tak o životě občas rozhodují minuty. A ty přesně rozhodovali i teď. Když Dante vstoupil dovnitř, šokovalo ho co tam uviděl. Vše bylo rozházeno, zničeno jako kdyby tady proběhla atomová válka. Nábytek, věci, záclony, vše roztrháno, zničeno. Některé věci nebylo možné ani poznat to předtím byli. Uprostřed všeho toho ležel na zemi on - Morrison. Jeho oblečení bylo potrhané, zmáčené od jeho vlastní krve, která byla i okolo. Nejevil známky života, ale při bližším zkoumáni se mu hrudník velmi nepravidelně zvedal. Vypadalo to, že mu asi moc času nezbývá, Dante s Ley přišli pozdě... |
| |
| Neváhal jsem si rychle k Morrisonovi kleknout. Podepřel jsem ho pod hlavou v naději, že je ještě pořád naživu. Vážně jsem se na něj díval. "Morrisone, kdo tu byl?!" cítil jsem, že po téhle spoušti se ve mě vařila krev. Měl snad v tomhle prsty onen démon, který si liboval v kralování nad celým městem? |
| |
| Morrison byl v obličeje pořezaný a potlučený. "D.... Dant...e..." vydávil ze sebe. Poté pootevřel oči. Vypadalo to, že ho přítomnost Ley nijak nevyvedla z míry, ba možná naopak. "Ona je... je... to ona.... Dante..." řekl namáhavě, přesto ale celkem potěšen. "Dcera Lilithina...." Poté zvedne roztřesenou ruku a chytne Danteho za okraj kabátu na hrudi. Jeho ruka je též samá modřina a šrám, ale bylo vidět, že se rozhodně nedal bez boje. "Musíte ho.... zastavit.... Dante.... musíte..." |
| |
| Cítil jsem, jak mi nervózně začalo bít srdce. Měl snad zemřít už i Morrison? Nechtěl jsem na tenhle fakt ani pomyslet. Vždyť právě on měl odhodlání věci jen tak nevzdat. "Ley, pokus se najít někde tady telefon a zavolej sanitku!" podíval jsem se na ní vážným pohledem. V očích mi přeběhla jiskřička starosti. Poté jsem se otočil zpět k němu. "Dostaneš se z toho, ale slib mi, že neumřeš takhle uboze a nenecháš mě tu s tím pakem samotnýho.." Právě teď jsem si byl jistý tím, že u onoho viníka si jistojistě srovnám účty.. |
| |
| "Na tohle jsem.... trochu starý..." pronese svou rádoby vtipnou větu a pokusí se jí zasmát, ale rozkašle se. "Dante...." zasípe. "Nenech ho... ovládnout tohle.... město... " řekne a stále přitom nepouští okraj Danteho červeného kabátu. "Neříkej o tomhle Patty.... prosím... " znovu začne kašlat. "Jsem rád, že jsem tě mohl poznat.... Dante..." zasípe a poté se jeho pohled změní ve skelný, nikam nesmiřující, taktéž jeho stisk, kterým svíral jeho kabát povolí a jeho ruka sjížděla volně dolů k zemi... |
| |
| "Jsem rád, že jsem tě mohl poznat... Dante..." Tělem mi projede mrazivý pocit. Překvapeně a zároveň zaraženě jsem se na něj díval, jako bych každou chvíli čekal, že se mi to zdá a kdy se konečně probudím. "H-hej, Morrisone!" řeknu naléhavěji, jenže jakékoliv reakce se nedočkám. Jiskra života z jeho očí zmizí a já zjistím, že to skutečně není jen špatnej sen. Lehce ho položím a jeho oči zavřu, aby si zachoval alespoň nějakou důstojnost. Pomalu vstanu a neotáčím se. Mé svaly se chvějí a sepnu dlaně v pěsti. Poslední kapka dopadla a můj pohár trpělivosti už začal poněkud přetékat.. |
| |
| Ley se mezitím drží trochu vzadu, přeci jenom jí se tahle situace moc netýká, přesto je jí celkem jasné co musela ten člověk pro Danteho znamenat. Když se Dante zvedne, chce mu něco říct ale v tom ve vzduchu ucítí něco divného. Párkrát začichá a poté se podívá za sebe. Plynoví sporák byl puštěný ale nevařilo se na něm. V propojeném obýváku s kuchyní nahlédla na popelníku zapálený doutník. Popadla Danteho za rameno a ukázala na doutník, on samozřejmě už ten unikající plyn taktéž cítil. Nemusela ani nic říkat. Bylo pozdě vyběhnout z bytu dveřma a tak jediná možnost byla vyskočit oknem - třetí patro není pro ně až taková výška, která by jim mohla ubížit.... |
| |
| I když Morrisonovou náplní bylo mi jen nosit nějakou tu práci, byl zkrátka někým, koho jsem považoval za dobrého přítele. A vidět někoho sobě blízkého umírat přímo před očima vyvolá víc než jen vír zmatku v hlavě. Tak trochu jsem pochopil Nerovo utrpení. On ale je v té horší situaci, kdy se tím nechal až příliš strhnout a to byla jen jeho vlastní chyba. Jenže já brzo pocítil nutkání to nenechat jen tak. Nepostávat jen tak na místě a topit se v chlastu. Všechno co má začátek, má i konec. To je pravidlo. Ale to není můj styl, rozbrečet se proto, že je konec. To nikdy nebylo řešením. Brzy mě ale přeruší jakýsi zápach. Poměrně známý. A docvakne mi brzo jaký, když mnou Ley trhne za rameno aby mě upozornila. Bylo mi jasné, že musíme co nejrychlejš vypadnout. Jediná úniková cesta je otevřené okno kus od nás. A fakt nerad jsem teď chtěl utíkat, ale jak se zdálo, nemáme na rozmýšlení moc dlouho. Naposledy stočím pohled zpět ke svému starému příteli. Sbohem, Morrisone.. oba se rozběhneme co nejrychleji. Právě na poslední chvíli jsem těsně za sebou ucítil opravdu nepříjemný výbuch.. |
| |
| Když oba proskočili oknem, několik sekund na to se ozval výbuch, který vysklil skla u oken a ohníví oblak pronikl skrz vysklená okna ven a takzvaně jim pomyslně ožehl pozadí. Ley dopadla na kontejner, který tím tak trochu sešrotovala, tedy zmenšila ho na půlku původní velikosti a Dante se ani nijak nesnažil ničeho zachytit, prostě nechal gravitaci ať ho přitáhne k sobě dolů na zem. Už od rána to vypadalo, že nebude zrovna hezké počasí a hrom, který se ozval to teď jenom potvrzoval. Několik okamžiků na to se dalo do deště. Ley se po chvilce vyhrabala k onoho kontejneru a nezraněná, stejně jako Dante, se k němu vydala. Dante byl stále na místě kam dopadl, ale tentokrát neležel, ale seděl, opřený o jedno koleno a na cosi zíral v ruce (Morrisonovi hodinky). Ley k němu pomalu zezadu přistoupila a jemně mu položila ruku na rameno. Dante jen těžce vstřebával fakt, že už vlastně teď nikoho nemá. Vlastně, Nero se počítat nemohl, nesnášel ho ještě předtím než se z něj stal notorik. Ale Morrisonova smrt byla poslední pomyslnou kapkou, která držela tak nějak Danteho pohromadě. Smrt rodičů jsi vybrat nemohl ale díky ostatním se s ní smířil, smrt bratra, i když byla sebelítostnější, i sní se vyrovnal právě díky ostatním. Lady, Trish... jejich smrt byla pro něj snad větší ranou než smrt bratra. Právě díky Morrisonovi to nějak přetrpěl ale teď když už je Morrison mrtví.... nemá už vlastně nikoho. Déšť líně dopadal na Danteho a celkem dobře zamaskoval těch několik slz, které uronil. Cítil smutek, lítost. Snad poprvé v životě ho něco takto zasáhlo. |
| |
| Po chvilce jsem se vyhrabala z toho proklatýho kontejneru a shledala, že Dantemu vlastně taky nic není, ostatně zažila jsem už horší věci a pád ze třetího patra mezi ně rozhodně napatří. Dante tam seděl a cosi svíral v ruce. Začala pršet, to tak ještě scházelo, jakoby nestačilo, že jsem se koupala ráno, teď se budu muset umýt znova... Nicméně působil na mě jinak. Pomalu a opatrně jsem k němu zezadu přistoupila a jemně jsem mu položila ruku na rameno na znamení toho, že nespíš vím jak mu je a že s ním soucítím. Neznala jsem ho, ale smrt člověka, člověka který zemře rukou démonů mě vždy zasáhne. Potom jsem se k ěnmu sehnula a sedla jsem si do podřepu. Nebyla slova, která by zahnala jeho smutek. Přesto z něj bylo cítit něco jiného. Se smrtí toho člověka, jakoby odešel i kousek jeho. Poté leč, se mi to zprvu jeví jako bláznivina, ale něco mi říkalo abych to udělala, jsem svou ruku z jeho ramene přesunula na jeho, kterou měl opřenou o koleno. Při dotyku jsem pocítila stejnou energii, kterou jsem pocítila u něj doma, když jsem mě dotkl letmo na zádech. Trochu jsem jí stiskla a poté jsem jemně řekla: "Nikdy nejsi sám, Dante...." |
| |
| Tvrdě jsem dopadl na zem bez ohledu na to, na co padám. Jako bych si možná ani nic jiného nezasloužil. Morrison prakticky zemřel mojí vinnou, to stále mě dělaly všelijaké démonické odpady ten temný a nebezpečný stín, který se mě tiše snaží pohltit a posílit se. Pomalu se z leže zvednu do sedu a ucítím, jak mi z čela po tváři trochu teče krev, ačkoliv bezbolestně. Netrvalo příliš dlouho než obloha o sobě dala vědět a spustil se poměrně slušný liják. Z kapsy vytáhnu Morrisonovy hodinky, díkybohu nezničený. Alespoň to.. Déšť na mě dopadal rychle a začal mě máčet. Hodinky jsem ve své dlani sevřel a hlavu lehce sklopil tak, že mi vlasy zakryly pohled. Pod náporem toho ponurého počasí jsem už dál neudržel upřímné slzy. Stékaly po mé tváři stejně jako ta troška krve. Kdo mi už vůbec zůstal? Dalo by se říct, že skoro nikdo, jen malá Patty, které ani tuhle krutou pravdu říct nemůžu. Bylo to Morrisonovo zkrátka poslední přání, kterého se dočkal.. Na svém rameni ucítím něžný dotek, ale přesto se na Ley nepodívám. Moc dobře ale vím, že se mě snaží utěšit. Její stejně mokrá dlaň se přesune na tu mojí a jemně ji stiskne. "Nikdy nejsi sám, Dante..." neodpovídám a ani se jí nedívám do očí. Jak bych taky mohl, vidět brečet chlapa by nebyl moc hrdinský pohled. Aniž bych si uvědomil, co vůbec dělám, volnou rukou ji lehce chytnu za zápěstí a stáhnu na sebe. Čelem se mlčky opřu o její rameno a stále ze sebe nic nevypravím. V tuhle chvíli jsem se jen utápěl v tomhle studeném dešti.. |
| |
| Popravdě očekávala jsem, že mi spíš vynadá, nebo něco podobnýho, ale tuhle reakci vážně ne. Když jsi mě k sobě přitáhl, celkem ve mě hrklo, o co více potom, když se ke mě ještě přitiskl. Trochu jsem tápala a chvíli jsem šokem vlastně nevěděla co mám dělat. Zatím jsem doposud neměla moc šancí, tedy spíš jsem ještě nebyla vystavená takovéto situaci, ale něco v hlavě mi našeptávalo... Zvedla jsem ruce a přitáhla jsem jsi to ještě víc k sobě. Poté, jako když matka utěšuje dítě, jsem jej začala hladit po jeho mokrých, bílých vlasech. Ticho. Jen padající déšť, zvuky města a my. Nepotřebovali jsme slova. I démoni mají city, ale démoni přeci nepláčou... |
| |
| Šum deště působil, jako by se onu panující bolest snažil smýt, jenže se stále pevně držela. Jen co jsem si byl jistý tím, že smyl alespoň mé slzy, odtáhl jsem se a tentokrát se na ní už podíval. Mé modré oči se střetly s těmi jejími. I když už nebrečely, bolest ze ztráty v nich stále byla jasně vidět. Na krátký moment to i vypadalo, že jsem chtěl ještě něco udělat, ale přerušil jsem to a pomalu vstal. Hodinky jsem schoval zpět do mé kapsy a hodlal se je strážit jako oko v hlavě. Se zamračením jsem se podíval na nebe. "Je na čase najít viníka a pořádně mu nakopat prdel.." |
| |
| Když se mi zahleděl do očí, polil mě studený pot. Nepoznávala jsem sama sebe, ne když byl on nablízku. A přesto, jeho nádherné oči, které dodávali jeho obličeji spolu s bílými vlasy, vzláštní, jedinečný vzhled, přesto se mi v nich zrcadlila bolest, bolest z oné ztráty, která byla zřejmě velká. Tělem to sice nadával najevo, ale jeho oči jasně říkali, jak moc velká bolest to je. Nicméně měl pravdu, bylo načase s tím něco udělat. Několikrát se zablesklo a já cítila, že moje oblečení je prakticky úplně promočené a vodu jsem cítila až na kůži. Myslím, že on na tom byl stejně. "Nejdřív se vraťme domů, ráno bude modřejší večera." řeknu a pohlédnu nahoru, na budovu, ze které stoupal černý kouř. "Teď stejně nic nezmůžeme, je tu moc povyku a za chvíli to sem určitě přitáhne policii a jiné orgány, kteří jsi budou myslet, že jsme to způsobili my." řeknu. |
| |
| Očima, stejně jako Ley, na chvíli sklouznu k bývalému bytu, který teď pohltil výbuch společně i s Morrisonem a stal se tak jeho hrobem. Jak bych byl radši, kdyby měl alespoň důstojný hrob. Déšť neustupoval. Stále jsem se ještě chvíli díval na onen shořelý dům. Brzy jsem ale ucítil lehtání v nose a hlasitě kýchnul. K mé smůle to bohužel způsobilo to, že kus trosky spadl těsně vedle nás do větší louže. Aniž bych se hnul z místa, celého postříkalo. Pomalým pohybem jsem se otočil k Ley celý promáčený. "Jo, možná máš pravdu.." usoudím nakonec, i když pořád trochu zklamaně ale zároveň i trochu nas*aně (:D) a vykročím směrem k ní. Proč jsem měl pocit, že kamkoliv kam přijdeme, končí to jednou velkou demolicí? _______________________________________________ Jakmile se nám podaří se konečně vrátit do tepla, první co po pár krocích od dveří udělám je to, že ze sebe sundám promáčený kabát i s tričkem a hodím to zkrátka na zem. Bordel okolo vůbec neřeším a plácnu se na suchý gauč, kde se natáhnu. Zamyšleně jsem se podíval do stropu nade mnou. Mám vůbec šanci zjistit, kdo za Morrisonovou smrtí stál? Stále pohaslýma očima se po očku zadívám na Ley kousek ode mě. Byla promočená na kost, stejně jako já. Oba jsme byli trochu promrzlý, ale kdykoliv jsem se na ní podíval, měl jsem tak zvláštní pocit.. |
| |
| Sice nastydnutí není zrovna věc, kterou bych řešila, protože to je zrovna věc, kterou vážně řešit nemusím, ale být promočená mi vadilo a to hodně. Než jsem dorazili "domů", prakticky na mě nebylo jediné suché místo a i místa, o kterých jsem ani nevěděla, že mohou být promočená, byla promáchaná. První věc co on udělal, že se vysvlíkl a prostě to nechal na zemi. To je to supr nápad, až na to, že já jiný věci než ty co mám na sobě nemám. Takže jsem měla problém. Buď zůstat v mokrým nebo ho poprosit o něco na půjčení než mi aspoň něco uschne. "Ty Dante..... a-si to bude zní hloupě ale...." podrbu se nervózně za hlavou. "Nemáš na půjčení aspoň tričko? Já bych neotravovala, ale jiný věci než tyhle nemám a nechce se mi zůstávat v mokrým...." Zase, to podivné šimrání v břiše a žaludku. |
| |
| Trochu sebou trhnu, když mě přeruší v tomhletom bloumání mýma myšlenkama. "V koupelně by nějaký tričko mělo bejt.." jediná smysluplná věta, kterou jsem ze sebe dostal. Možná i nejrozumější, jelikož při téhle trochu trapné otázce mě napadla poznámka, za které bych možná schytal něco horšího než jen facku. I když těžko říct, zda bych i po tomhle všem měl chuť jí škádlit. I když jsem ze sebe shodil to nejvíc mokrý, pořád jsem byl trochu promáčenej i na těle, ale to už jsem poněkud neřešil. Jen jsem si neslyšeně povzdechl a trochu sklopil víčka. |
| |
| Bylo evidentní, že nemá náladu na nic, protože jsem mu nechtěně nahrála na celkem dobrý vtípek, ale on toho nevyužil. Cestou do koupelny jsem jsi sundala kabát. ¨ V koupelce jsem jsi svlékla i zbytek oblečení a kupodivu našla i čisté tričko, černé, jak jinak. Sice jsem jej měla jako krátké šaty, ale krátký rukáv mi vyhovoval. Pečlivě jsem vyždímala svoje oblečení do vany a poté jsem sáhla po ručníku, kterým jsem se pokoušela nějak vysušit jsi vlasy. Jelikož v koupelně nebylo už místo pro můj kabát, musela jsem najít místo venku, tedy nevím jak mám tu velkou místnost nazvat, nevím ani jako co funguje. Nicméně při odchodu jsem se na krátký čas zastavila mezi dveřmi a rozmýšlela se. Poté jsem sáhla rukou i pro druhý ručník. Bosé nohy lehce pleskali o dřevěné parkety pode mnou a já došla k němu, ležel na gauči. Položila jsem na něm ručník a řekla: "Aspoň se trochu osuš." Poté jsem přešla ke kulečníku na který jsem přes okraj položila svůj a poté i jeho kabát, který jsem sebrala ze země. Byl z velmi příjemného materiálu a dle spravovaných částí jsi asi dost zažil. Nicméně, když jsem ho pokládala na okraj stolu, dala se do mě najednou nějaká zima. Ne, nemoc to nebyla, ale ono není asi moc fajn stát delší dobu na studené podlaze, zvláště když ten někdo strávil půlku večera na dešti. Krapet jsem se zatřásla a na rukách se mi oběvila husí kůže. To, že jsem způlky démon, ještě neznamená, že jsem imuní vůči všemu! |
| |
| Znovu sebou trochu cuknu když na mě přistane čistý a hlavně suchý ručník. "Aspoň se trochu osuš." vyznělo to tak... příjemně starostlivě. Jindy bych určitě měl nějakou tu rýpavou náladu, ale teď jsem se cítil úplně jinak. Jako malé dítě, které nemá kam jít a ona byla jediná, která si mě vzala do péče. Pomalu vstanu a ručník si přehodím přes vlasy, který si začnu sušit. Přitom se na ní stále dívám. Přeci jen, tehdy to byl Morrison, kdo mě k ní teoreticky zavedl. Sám bych se tehdy na to místo nejspíš asi ten den nevydal. Začal jsem trochu váhat. Nakonec tichými kroky k ní vykročím. Znovu jako bych se zkrátka nějak neovládl a přerušil jí tím, že jsem ji zezadu lehce objal a čelo si znovu opřel. "Děkuju.." Za... všechno. I za to, že právě teď tu ještě vůbec je.. |
| |
| Venku zatím ještě stále pršelo, kapky naráželi do okenních tabulek a pravidelném rytmu. Sama jsem se divili tomu, že jsem ho vlastně skoro neslyšela přijít. Byl to pro mě dá se říci tak trochu i šok, když jsem pocítila jak mě někdo zezadu objal. Poté jsem ale ucítila jeho teplý dech na mé šíji a vůbec teplo jeho těla, bylo tak příjemné. Přecházelo do mého těla a byl to tak příjemný pocit, který jsem ještě necítila... Ten zvláštní pocit v žaludku a břiše nepolevoval, ba naopak možná ještě zesílil. Stála jsem tam, nevěděla co říci nebo co udělat. Ticho, zase to ticho. Děkuje? Za co mi děkuje? To spíš já bych měla děkovat, nevím jestli bych se obránila, v tom skladě, kdyby tam nepřišel... Opatrně se otočím čelem k němu, ruce držím před svou hrudí a prsty jedné ruky schovávám do dlaně druhé ruky. Podívám se nahoru na něj. "Já jsem ta co by ti měla děkovat...." zašeptám. |
| |
| Sám mnou projel celý tělem takový příjemně teplý pocit, když jsem ji mohl obejmout alespoň na krátkou chvíli. I když mi při tom docela bušilo srdce, musela si toho nejspíš všimnout. Opatrně se otočila aby se na mě mohla podívat. V tuhle chvíli mi srdce zabušilo ještě o trochu víc, jelikož jsme byli sobě nebezpečně blízko. "Já jsem ta co by ti měla děkovat..." nikdy jsem si nevšiml jak má takhle z blízka tak pronikavé a přesto hezké oči.. Jakmile si to ale uvědomím, pomalu se odtáhnu a trochu ustoupím, avšak stále se na ní dívám. "Já-.." slova jsem nejspíš někde vytrousil dřív, než jsem je vůbec stihl říct. "To nic.." trochu zavrtím hlavou a ručník si z vlasů stáhl kolem krku. Moje triko jí bylo poněkud větší, ale působilo to až tak nějak roztomile.. |
| |
| Ticho v místnosti a rytmické bubnování dešťových kapek pak náhle přerušil on. Jakoby měl v tu chvíli někdo vytáhl z právě probíhající ho snu do křivé reality. Až teď jsem jsi uvědomila, že moje srdce mi buší jako ozávod, jako kdyby mi chtělo najednou vyskočit z hrudi a dát se na nějaký zběsilí útěk někam hodně daleko. Dívala jsem na něj a on na mě. Poté jsem ale zpozorovala, že má ve vlasech nad čelem kousek čehosi, evidentně se mu ho nich něco zamotalo, když jsme proskakovali oknem, ale to je teď jedno kde k tomu přišel. Zvedla jsem ruku a opatrně, jako kdyby byl z křehkého skla jsem mu onen kousek dřeva vytáhla z vlasů. Okamžitě jsem ho zahodila někam na podlahu ale ruka mi zůstávala u jeho obličeje. Něco mi našeptávalo ať to udělám... Ruku ale neoddálila ale naopak, přiblížila k jeho tváři. Nejdřív trochu rozpačitě ale poté jsem mu jemně položila onu dlaň na jeho tvář. Ignorovala jsem to strniště, které mu začínalo rašit a pomalu jsem sjela onou rukou po jeho tváři až dolů k jeho bradě. Cítila jsem přitom onu stejnou podivnou energii, jako vždy když jsem se ho dotkla, ale tentokrát byla jinačí, byla taková, příjemná.... |
| |
| Po místnosti neznělo nic jiného než ono plačící nebe. Ačkoliv bylo rozbouřené, svým způsobem působilo konejšivě.. Ani jeden z nás nemluvil, jen jsme se na sebe dívali. Ale upřímně, byl jsem rád, že tu byla se mnou. Ona byla teď jedinou osobou, která se snažila utěšit moje rány, co se tak snadno nezahojí. Vypadala, že si něčeho všimla. Trošku opatrně, ale i trochu váhavě mi sáhla do vlasů a odhodila kousek dřeva někam dál. Pak se ale zastavila. Nejspíš znovu váhala a já ji přitom pozoroval. Viděla ten můj bolestivý pohled. Jen před ní jsem tuhle svou stránku odhalil. Možná proto, že právě ona stála při mě. Její něžná dlaň se nejistě dotkla mé tváře. V tu chvilku jsem na pár vteřinek zavřel oči. Jako bych si přál, aby ten pocit nezmizel. Poté jsem je znovu otevřel, abych ji viděl. "Co.. se to právě mezi náma děje?" řeknu trochu tiše, protože oba dva jsme nejspíš trochu nervózní. |
| |
| Poté jsem konečky prstů pokračovalo pomalu, jemně dolů podél jeho krku až se moje ruka dostala k jeho nahé hrudi, která byla ještě sem tam vlhká od toho jak jsme promokli. Zastavila jsem svou ruku skoro uprostřed jeho hrudi, když položil tu otázku. Já znám jen matně svou lidskou stránku, neměla jsem možnost jí poznat lépe. Pootevřela jsem ústa, ale žádná slova z nich nevycházeli. Nakonec se mi po dlouhé rozmáhání se přemáhání podařilo ze sebe dostat šeptem dvě slova: "Já nevím..." Svou ruku jsem stále nechávala na jeho hrudi. Cítila jsem tlukot jeho srdce. Byl tak příjemný, svádělo mě to přitisknout k jeho hrudi své ucho a tiše poslouchat onem tlukot. Tak zvučný, rytmický... |
| |
| Ucítil jsem, jak začala z mé tváře pomalu sjíždět níž. Její dotyk byl tak opatrný, skoro až letmý.. Co jsem ji poznal prvně, rozhodně by tehdy neváhala mi jednu napálit už jen kdybych se na ní špatně podíval. Ale teď? Teď byla jiná. Něžnější, mírnější a starostlivější.. Zastavila se u mého srdce, které se nepřestávalo ozývat. Bušilo silně, ale přesto pravidelně. Abych řekl pravdu, tohle je poprvé, co se moje srdce takhle zbláznilo. Místnost pomalu ale jistě pohlcovala tma večera. Nezdálo se, že by nám to bez světla nijak vadilo. Nebo lépe řečeno, nejspíš jsme to ani jeden nevnímali. Za to já měl nutkání.. Pomalu jsem udělal několik kroků proti ní a donutil ji tak ustoupit dozadu, dokud se zádí neopřela kulečníku. Každou dlaní jsem se o něj opřel vedle jejích boků a mlčky ji sledoval. Zdálo se mi, jako by mě skoro až něčím očarovala. Čelo jsem si opřel o to její a zavřel oči. Srdce mi neustále intenzivně bilo až jsem se tomu musel slabě pousmát. |
| |
| Nedej na první dojem.... to je pravidlo kterým se asi začnu řídit, protože jsem stále nechápala to co se teď mezi námi vlastně dělo, dle jeho otázky jsem nabrala pocit, že vlastně to neví ani on sám a to je dá se říci, víc člověk než jsem já, v jistých směrech. O přestože venku stále pršelo, den se pomalu měnil v noc, ale nám to jaksi bylo jedno. Dobře jsme na sebe viděli i beze světla a myslím, že kdyby tu bylo světlo, ztratila by tato chvíle svoje jedinečné kouzlo. Znovu mne trochu šokuje tím, jak ke mě přistoupí a prakticky mě donutí couvnout ke kulečníku za mnou tak, že se jej dotýkám pozadím. Přitom se mi z poza ucha uvolní jediný pramen bílých vlasů, který mám a tak trochu ho i za oním uchem schovávám. Svýma rukama mi tak trochu zatarasí cestu do obouch směrů, ale nemám pocit toto, že bych musela před ním utíkat. Jen pouze jemně a znovu zprvu trochu váhavě položím jsou pravou ruku na tu jeho vedle mě... |
| |
| "Zacházím moc daleko.." šeptnu skoro tak, jako bych sám nemohl zastavit to, co právě teď dělám. Jenže pocit, který teď rozehřívá mojí krev, se nedá zastavit. Pocit, který jsem necítil tak dlouho.. Přestanu se opírat o její čelo a otevřu oči. Stále ještě trochu vlhké vlasy mi padaly do očí, ale příliš mi nebránily ve výhledu. Husí kůže, která jí předtím naběhla, byla tatam. Krev jí musela vařit nejspíš stejně jako mě. V tuhle chvíli jsem zimu ze studeného deště vůbec necítil. Pohledem si všimnu pramínku vlasů, který jí vypadne. Volnou rukou se přestanu opírat a pomalu jí ho dal zpět na své místo, skoro tak opatrně, jako bych se jí skoro nedotýkal. Pozoroval jsem ji tak trochu s vděčností v očích, ale zároveň jistá část smutku neustupovala. "Co tě vůbec vede k tomu, že mi tohle všechno dovolíš? Že mi věříš?" přeruším tak tu dlouhou minutu ticha, kdy mluvily jen naše pohledy. Na vteřinu mi pohled sjel na její rty ale okamžitě se vrátil k jejím očím. Opravdu tak blouzním? |
| |
| Proč? Proč se vlastně takto chovám? Sama nevím, nedokáži jsi vyložit ono moje chování za těch několik posledních okamžiků. Bylo jako kdybych byla pod nějakou drogou či jinou omamnou látkou, ale přitom jako kdybych byla sama sebou. Bylo to jako krásný sen, ze kterého se člověk nechce probudit nebo nechce aby onen sen někdy skončil. Bylo víc než příjemné cítit, že nejsem jenom outsider společnosti, ta ohavnost. Navíc sdílet ten pocit s někým, kdo víc než chápe jaké je to být na okraji této společnosti. "Já.... nemohu jsi pomoci...." zašeptám. "Moje srdce.... buší mi o závod vždy když se na tebe jen podívám..." znovu zašeptám do ticha, které je okolo nás skoro hmatatelné. |
| |
| Znovu se musím trochu pobaveně pousmát. "Když bych si vzpomněl, že ještě před pár dny by jsi mě při týhle příležitosti nakopla do toho nejvíc bolestivýho místa.." svým způsobem to byla pravda. Ale ta její... přitažlivost, která mě poutala, mě nutila stále pokračovat. Po chvilce jsem zase o trochu zvážněl. V téhle tmě její půvab vyšel najevo ještě víc. Začal jsem se chtě nechtě přibližovat a přivírat oči. Zavřel jsem je ale v době, kdy naše rty dělil zhruba centimetr jsem se zastavil. Jako bych váhal. Jako bych si říkal, že zkrátka jen tak nemůžu. Pomalu jsem se odtáhl celý a trochu nejistě se podrbal ve vlasech. "Promiň, trochu jsem.." nemohl jsem najít vhodná slova co říct. Nakonec jsem ručník ze svého krku sundal a dal ho na kulečník vedle kabátů. "Dáme si něco k pití.." rozhodnu a zamířím ke svému stolu. Zatáhnu za jeden ze šuplíků a vytáhnu dvě plechovky s pivem, na které kupodivu ještě Nero nenarazil, což jsem se divil. Kráčel jsem zpět k ní a za chůze jí jednu plechovku hodil. "Nic lepšího tu prozatím neni." zamířil jsem ke gauči, kde jsem si sedl, otevřel plechovku a alespoň o něco uhasil žízeň. I když na jednu stranu jsem docela nerad tuhle chvíli přerušil.. |
| |
| Když se ke mě začal přibližovat, ale tentokrát rty, polil mne studený pot. Srdce se mi divoce rozbušilo jako ještě nikdy předtím. Moje oči se automaticky sami od sebe přivírali ale poté se vlastně nic nestalo. Pomalu jsem je zase otevřela ale on byl už u svého stolu. Hodil mi plechovku piva, fuj jako kdybych tohle já někdy pila. Sevřu onu plechovku v ruce a trochu sklopím hlavu tak, aby mi oči zakryli moje vlasy. Tak tohle znamená někoho milovat.... Spardo... i když jsi to říkal tisíckrát, nic, žádná slova nedokáží popsat onen pocit, nejsou na to dostatečně silná slova... věřila jsem tvým slovům, že i já snad někoho v životě potkám, ale ani v nejsmělejších snech by mě nenapadlo, že to bude tvůj sny... projde mi hlavou myšlenka. Plechovku postavím neotevřenou vedle sebe na kulečník a zlehka se o něj opřu rukama. Moje hlava, moje tělo... mám pocit, že se snad každou chvíly roztrhnu na milion kousíčků. Nakonec se prostě rozhodnu a jdu do toho. Je mi jedno jak to dopadne, ale vždy jsem prostě všechno řešila rázně a čistě. Vyrazím k němu, celkem klidným krokem. Nezastavuji ani před gaučem a nejdřív nakleknu na jednu nahoru, kterou jsi dám na gauč k němu ze strany a poté se k němu prostě přiblížim a nezastavuji dokud se prostě moje rty nesetkají s jeho. Je mi jedno jestli se odtáhne nebo se ke mě připojí, v tuhle chvíli je mi to naprosto jedno... |
| |
| Jen, co dopiju, plechovku odložím na stolek u gauče a podívám se na ní. Vypadala trochu zaraženě, jako by nad něčím přemýšlela. Stejně tak vypadala na to, že se určitě nenapije. Nutno dodat, že moje srdce ještě stále nebuší normální rychlostí. Pořád tu byla a já pořád měl to nutkání. Nakonec odložila plechovku vedle sebe a vydala se směrem ke mě. Už postojem, se kterým se ke mě poté začala přibližovat mi to bylo jasné, proto jsem zavřel oči a naše rty se setkaly. Tělem mi projel skoro až elektrizující pocit. Opřel jsem se do gauče takže jsem byl nějak tak mezi lehem a sedem. Přitiskl jsem ji na sebe a polibek, který mi vtiskla o něco prodloužil. A poté si vzal ještě jeden a další, než jsem ji začal líbat úplně, avšak něžně. Ten pocit, že skoro ležela na mě, mnou projížděl jako přílivová vlna. A já nemohl přestat. A je to. Teď už jsem věděl, co ten pocit předtím byl. Kdo by si pomyslel, že zrovna já ještě někdy pocítím lásku? |
| |
| Byla to pitomost, co jsem udělala a tak nějak jsem v duchu nepočítala s tím, že by mi onen polibek oplatil, natož aby se ke mě ještě přidal. Cítila jsem onu zvláštní energii, která mnou vždy projela, když se mě dotkl ale teď, stejně jako předtím když jsem se jej dotkla na tváři, byla příjemná, velmi příjemná a rozlévala se mi po celém těle. Srdce se mi ještě víc rozbušilo, když jsi mě přitáhl k sobě blíž. Automaticky, ani nevím proč jsem se na něj posadilo obkročmo ale přitom jsem se od něj rty ani nehnula. Jednou rukou jsem mu zajela do ještě vlhkých vlasů, druhou ruku jsem mu položila na místo pod čelistí kde začíná krk ale palec jsem měla stále na jeho tváři a jemně jsem mu s ním po oné tváři přejížděla... Bylo z něj cítit to, že on mě chce. Všechny ty jeho řeči, dvojsmysli o ženách měli zřejmě jen překrýt skutečnost o tom, že díky tomu co je nebo co dělá, asi nebude mít stejnou možnost jako jeho otec... |
| |
| Jako bych si pořádně neuvědomoval, co že jsem to vůbec dělal. Jako bych se nechal unášet proudem, který mě pohltil. Lehce na mě ležela a to mé srdce rozhodně nezastavilo. Ba co víc, určitě musela cítit naprosto zřetelně. Ten moment, kdy jsem cítil, že na mě sedí obkročmo a něžně hladí po tváři ve mě vyvolával pocit naprosto nepopsatelný. Po chvilce přeruším a jen trochu pootevřu modré oči. Sleduju tak ty její nebezpečné ale přesto tak hezké oči.. Avšak i přes to jsem cítil na druhou stranu i špatný pocit, že tímhle poutáním se bude to, co dělám, mnohem těžší. Určitě bych už nevydržel, kdyby kvůli mě měl přijít o život někdo další.. |
| |
| Cítila jsem jak moje kůže hoří. Nikoliv skutečným ohněm, ale teplo se mi od srdce rozlévalo po celém těle. Za okny se ozíval stále déšť ale tady, tady bylo ticho. Nebylo slyšet nic jiného než nás vlastní dech, který byl teď poněkud hlubší než předtím. Nemusel ani mluvit, viděla jsem mu to na očích. Tu obavu, tu otázku. Sjela jsem obouma rukama na jeho holou hruď a poté jsem se sehnula a položila jsem mezi ruce svou hlavu. Přivřu oči. Cítím, slyším jeho srdce. Je to skoro jako rajská hudba. Poté vezmu hlavu a položím mu svou ruku na tvář. Podívám se na něj a poprvé na mé tváři může vidět, něco jako náznak úsměvu. "Nemusíš se bát, mě není tak snadné zabít..." řeknu tiše, jako kdybych nechtěla narušit ono ticho, které tu bylo a zároveň mu tak odpovím na jedno nevyřčenou obavu.... |
| |
| Svojí ruku jsem měl položenou na jejích zádech a polštářky prstů jimi po nich letmo přejížděl. Znovu jsem ucítil její dotyk na své tváři. Tak hebký dotyk.. "Nemusíš se bát, mě není tak snadné zabít..." musím trochu pozvednout svůj koutek nahoru a neodpustím si první rýpavější poznámku. "V tom skladu jsi mě teda moc nepřesvědčila." bylo mi teplo. Příjemně teplo i přes to, že jsem tu v nezatopené místnosti byl takřka jen v kalhotech a botech. |
| |
| Naznačím zakaboněným obočím, že se mi ta poznámka nelíbila. V očích se mi zazrcadlí trochu smutek. Asi se teď zachovám jako malé dítě ale zlezla jsem z něho a sedla jsi vedle. Nohy jsem jsi pokřičila a polena přitáhla k sobě. Poté jsem jsi je obemknula rukama. "Kdybys jsi prožil co já, taky bych na tom nebyl nejlíp...." pronesu tiše a položím jsi bradu na kolena před sebou. Chápu, že to myslel jako vtip, ale mě to moc vtipný nepřišlo.... |
| |
| Podívám se na ní už o trochu vážněji a lokty se opřu o svoje kolena. Bylo mi jasné, že jsem teď nejspíš dobře naladěný večer zkazil. "Moc dobře vím, že ten špatnej zážitek máš za sebou. Jenže mě tyhle problémy pronásledují už od dětství a nesčetněkrát kvůli mě zemřelo několik lidí.. Jak sama vidíš, doplatil na to i Morrison a jediný kdo mi ještě zbývá je malá Patty." vstanu s tím, že si ze svého šuplíku vyndám ještě jednu plechovku. I když to tak nevypadalo, o Patty jsem se bál možná nejvíce.. |
| |
| Jsem to ale pako. Chovám se jako malé dítě a to doslova. Ještě před celkem krátkou dobou jsem jej pozorovala jak mu v náruči umírá vlastně poslední člověk, kterého má a já se chovám jako děcko, jenom protože jsem nechala před lety projít Spardu portálem a sama jsem se místo něj nechala zajmout. Koupila jsem mu tak zřejmě nejkrásnější léta jeho života a i když je teď město jaké je, ať už je v něm démonů kolik chce, měla bych se pokusit taky žít, být aspoň chvíli šťastná... Zvednu se z gauče a za jemného doprovodného zvuku mých pleskajícíh nožek, jsem se vydala k němu. Nejdřív ho vemu za volnou ruku a potom se na něj podívám. "Myslím, že jestli ta malá není ve městě, tak bude v bezpečí. Démoni ovládají jen tohle město. Není pravděpodobné, že by pro ní šli třeba na kraj světa, jenom aby ti ublížili...." |
| |
| Dříve, než se sehnu pro onu plechovku, ucítím jak mě chytí za ruku. Trochu se zarazím a otočím k ní svůj pohled. Svým způsobem měla pravdu. Jenže já si nebyl ani trochu jistý tím, jestli mimo město vůbec je. A přesně tohle bylo to nejhorší - nejistota. Byl to možná pocit ještě horší, než byl strach. A to už je co říct. Po očku jsem se podíval na plechovku a volnou rukou si jí vzal do ruky. "Zítra.. začnu zjišťovat, kdo byl Morrisonovým vrahem. Do té doby máme ještě čas na odpočinek." lehce jejímu něžnému sevření ruky vyklouznu abych si mohl otevřít plechovku. Přiložím si jí k ústům a několikrát za sebou polknu. Poté jí odložím vedle sebe. "Chce se ti spát?" |
| |
| Asi by bylo fér říci mu úplně všechno o Čtyrce a jejím pánovi, ale teď jsem prostě nemohla dovolit, aby v záchvatu vzteku ze ztráty přítele udělal nějakou chybu, která by ho třeba stála život. Nicméně musela jsem uznat, ze se ospale trochu cítim, byl to dneska náročný den. Tolik se toho stalo. Ať už dobrého nebo i toho špatného. Podívám se na něj a pokusím se o trochu šibalský úsměv a jemně přikývnu hlavou. Jen doufám, že onen úsměv pochopí. Mno i kdyby ne, já se nějak už podle toho zařídim.... |
| |
| Popravdě, v životě bych možná ani nečekal, že najdu někoho, kdo mého tátu znal. Minulost jsem nikdy nijak neřešil, ale vždy někde hluboko ve mě byl nějaký ten kousek, který to zkrátka chtěl vědět. Když jsem si to tak uvědomoval, byl jsem jí vlastně dlužen. Vytrpěla si nejhorší proto, aby můj otec mohl být alespoň na chvíli šťastný. A pak dorazila má maličkost. Její šibalský úsměv jsem stačil zaregistrovat. Ve velmi krátké chvíli se mi podařilo trochu využít situace a jemně ji přitisknout ke zdi za námi s tím, že nad její hlavou jsem jednu rukou držel obě její zápěstí a volnou ruku si dal v pas. Co jsem ji potkal prvně, možná byla rychlejší, ale i já nebyl úplně pomalej. "Helee, ty máš něco v plánu.." |
| |
| Tak nemůžu říci, že to zřejmě pochopil ale nejspíš né úplně všechno. Nicméně, ale i tímhle se dá spokojit a možná se třeba i časem dobereme tam co jsem plánovala... Nicméně rozhodla jsem se tak nějak hrát spíš podle svých pravidel. Držel mi ruce nahoře, ale nijak násilně, spíš symbolicky. Nicméně jsem se k němu nahnula hlavou tak, že jsem jí měla jen pár centimetrů od jeho tváře. "Já práce nic neplánuji..." řeknu a vtisknu mu malí polibek a poté když se odtáhnu znovu nahodím onen úsměv. |
| |
| "Nevěřím ti." řeknu spíše provokativně s tím, že její polibek mě o moc nepřesvědčil. Kdoví, co jsem naopak měl v plánu já. (:P) Nepouštěl jsem ji, tak trochu jsem se provokativním způsobem kochal tím, že mi nemohla nijak vyklouznout. Sklonil jsem se a polibek oplatil, jen o něco delší. Jakmile skončil, odtáhnul jsem se minimálně, naše rty byly od sebe znovu jen kousek a tentokrát se šibalský úsměv objevil na mé tváři. Než by si toho po polibku stačila všimnout, prsty mojí volné ruky jí začaly lehtat na těch nejlehtivějších místech. |
| |
| Jestli jsi myslí, že mě má jak se říká, v hrsti, tak se plete. Zapomíná, že jsme jsi víc než rovni. Možná, že zrovna nebyl ten správný čas na nějaké hrátky, protože se mu v očích stále zrcadlila ona ztráta přítele, ale aspoň jsem jej takto přivedla na jiné myšlenky. Nechci aby skončil jako ten jeho přítel co tu prý věčně pije. Ale s tím lechtáním jsi zrovna nevybral dobře, aneb jsem tak trochu antilechtací, nebo pro neznalé, není možné mě zlechtat. Jak je to možné? Sama nevím. Ale spíš než ono samotné lechtání, se mi líbilo to jak se mě dotýká. I když se to na první pohled nezdálo, jeho ruce byli jemné a měkké. Nicméně jsem se rozhodla pro svoji hru. "Tohle na mě neplatí..." řeknu a zvednu pravou nohu a zavěsím mu jí na bok a tím jsi ho i krásně přitáhnu blíž k sobě, že se mě dotýkal svým tělem... |
| |
| Jak se zdálo, tahle metoda na ní nezabírala a nejspíš ani nezabere. Musel jsem se ale trochu pousmát tomu, že jsem poznal, jak se jí moje doteky líbí. Co bych ale možná od ní tak trochu nečekal bylo to, že si mě v podstatě přitáhla na sebe. Volnou rukou jsem se tak musel opřít o zeď vedle její hlavy. "Fajn, jak chceš." vzal jsem to jako takovou 'výzvu', kterou nenechám neoplacenou. Skloním se k ní, ale ne tentokrát ke rtům, ale ke krku, na kterým zanechám jeden z polibků. |
| |
| Když se ke mě skloní, tak trochu očekávám, že mne zase políbí ale on místo mých rtů, mě začne líbat na krku. Tělem jako by mi v tu chvíli projel elektrický proud. Naklonila jsem hlavu na druhou stranu než byl on a trochu jsem zalapala po dechu. Zavřela jsem přitom oči a dá se říci, že jsem jsi to vychutnávala. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že potkám Spardova syna a ještě se do něj zamiluju, stejně jako on do mě, asi bych ho protáhla nejbližším domem skrz zdi. Bylo to tak trochu jako prožívat krásný sen, které jsem mývala když jsem byla zavřená dole. |
| |
| Po té chvíli, co jsem jí vehnal trochu 'adrenalinu' do krve se odtáhnu a pobaveně se na ní podívám. "Není radno si jen tak zahrávat." a byla to i pravda. Jenže to, že tyhle hrátky nabudily i mě jsem si nechal pro sebe. Stačilo by, kdyby se i jen podívala a já znovu nepřemýšlel nad tím, co dělám. Znovu se přiblížím a dlouze jí políbím. Přitom se na ni tělem trochu natisknu. Ještě před chvílí jsme oba váhali v tom, co děláme. Ale jak se zdá, tohle se poněkud rozjíždí. |
| |
| Ale mě se líbí takhle jsi hrát... Při polibku jsi uvolním svoje ruce z jeho sevření, né, že by bylo jinak silné, dle mého šlo spíš jen o jakousi symboliku či jinou takovou věc. Poté mu je dám na ramena a vzadu, u jeho šíje jsi chytnu vzájemně své ruce. Zároveň posunu svou nohu, kterou mám na jeho boku o trochu výš. Tak trochu jsem nepoznávala sama sebe a nevěděla jsem proč. Obyčejně se takto nechovám, ale on ve mě probouzel cosi... |
| |
| Znovu cítím, jak ve mě převládá ten pocit, kdy mě unáší proud tohohle večera. Neudržel jsem ten pocit v sobě, začal jsem ji znovu něžně líbat. Jako bych se cítil tak nějak svým způsobem rozdováděný. A mohla za to ona, její gesta byla vyzývavá. Tělem se jí dotýkám a moc dobře vím, že to tričko je jediné, co má na sobě. Ne jeden by toho možná zneužil. "Vidíš co děláš? Pobláznilas mě.." řeknu polohlasem mezi polibky. A byla to pravda. Vždyť ještě před chvílí Morrison zemřel a já neměl náladu dá se říct ani na pizzu. Jak se jí to povedlo? |
| |
| "Já?" řeknu jemně, lehce. "Ne, to ty mě." Supre, takže se teď budeme dohadovat o tom, kdo koho pobláznil první. Nicméně rozpojím svoje ruce za jeho krkem a přesunu je na jeho krk, namísto kde končí jeho čelist a poté kousek dál začínají uši. Palce od rukou mám ale na jeho tvářích, které oními palci jemně při každém dalším polibku pohladím. Nevím, kde se ve vzal ten pocit, ale říkal mi, že chce víc než jen tohle. Musela jsem s ním více než souhlasit. Všechno tohle, ty doteky, ty polibky, byli tak nádherné a přitom tak jemné. |
| |
| Po chvíli přeci jen přestanu a podívám se jí do očí. Trochu je přivřu, její ruce byly tak opatrně něžné a příjemné, že jsem skoro nechtěl, aby se mě přestaly dotýkat. Hřbetem ukazováčku jsem se poté letmě dotkl jejího krku a pomalu tak jel nahoru, než jsem dorazil k bradě a trochu ji pozvedl. Jako bych se do teď kochal málo. "Kdo by si kdy pomyslel, že se nechám ještě nějakou takhle zbláznit.." lehce jsem naklonil hlavu na stranu a díval se na ni. I když jsem se v duchu přemáhal, znovu jsem se odtáhl a zamířil směrem ke kulečníku, kde jsem čapl ručník a šel ho odhodit do koupelny. "Myslím, že vyrazit do postele by nebylo na škodu." |
| |
| S úsměvem jen zakroutim hlavou, když ho vidím jak jde do koupelny. Složím jsi ruce na hrudi a poté pomalu odcházím nahoru po schodech. Vypadá to, že je s mým plánem dneska konec, nevadí někdy příště.... projde mi hlavou. Při cestě nahoru po schodech se mi ale hlavě oběvil další. Jelikož nahoře byli jen dvoje dveře, zčehož jedny patřili tomu paku Nerovi, bylo víc než jasné komu patří ty další. Když jsem je otevřela a shlédla ty krabice od pizzy, nebylo pochyb o tom komu patří. Nicméně došla jsem k jeho posteli a nejprve odkryla deku a zkusila jsi jaká je - fajnově měkká. Natáhla jsem se na ní na záda a zavřela slastně oči. Ležet na měkké posteli byla slast největší. Nechtíc jsem jsi vyhrnula tričko tak, že odhalovalo kousek mých kalhotek, očemž jsem zprvu nevěděla, protože jsem jsi prostě užívala to, že mohu ležet na posteli. Možná tomu chyběla jedna určitá věc, nebo spíše určitej člověk.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro To už o něčem značí. proběhlo mi hlavou. Trochu jsem hlavou zavrtěl a vydal se tedy po schodech taktéž. I když nejspíš bude zajímavá varianta, kde bude kdo spát. Můj pokoj, narozdíl od Nerovo, netáhnul alkoholem a bůhví ještě jakým smradem, jenže se nedalo říct, že by byl vzorně uklizenej. Zkrátka, pizza je všude. Jenže jakmile jsem vešel do pokoje, krabice od pizz nebyla věc, která mě donutila se trochu zarazit. Ley se už pohodlně roztáhla na mojí posteli a zjevně si to dobře užívala, že přede mnou neskryla jeden detail. Celou jsem si ji ve dveřích přeměřil. A její křivky byly opravdu pěkné. Cítil jsem ten pocit, že v klidu znovu určitě nebudu. Chtěl jsem být znovu blízko jejímu pohledu a tělu.. Tiše jsem k ní vykročil, téměř neslyšně. Oči měla zavřené a tak si mě nemohla všimnout. Jen za krátký okamžik mohla pocítit, že se matrace jen lehce zhoupla. Neovládal jsem se, jak bych taky mohl. Tohle zkrátka byla už čistá provokace. U postele jsem se zastavil a vyklouzl z bot. Ruce jsem měl lehce zapřené vedle její hlavy. Sklonil jsem se a začal ji něžně líbat na krku. Původní plán, jak dneska budem spát, se mi vytratil někam kilometry daleko. Moje srdce se znovu rozbušilo a tělem se rozléval horký pocit. Pobláznila mě úplně, už jsem skutečně začal chtít víc. Víc jí. Mé polibky na krku začaly být o trochu naléhavější než dole a navíc.. opravdu hezky voněla. Můj teplý dech byl cítit na její hebké pokožce. Všiml jsem si, že za pár vteřin se jí objevila na některých místech husí kůže. Po té chvilce jsem bezeslov přešel k jejím rtům a s naléhavějšími polibky pokračoval právě tam. "Zbláznila jsi mě.. úplně." šeptl jsem. Ne, to nebyla jen ona.. Celý tenhle deštivý večer. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když se matrace, která byla podemnou lehce prohnula, tehdy jsem poprvé otevřela oči. Tak trochu mě překvapilo, že je tu tak rychle nebo spíš fakt, že jsem ho vlastně neslyšela přijít. Zřejmě jsem byla moc zabraná v pocitu toho, že můžu zase ležet na posteli. Ostatně, když jsem byla tam dole, jediné na čem jsem mohla ležet byli nějaký starý hadry, který rozhodně pohodlný nebyli a nemluvě o tom, že jsem spíš většinu času proležela na mučidlech. Když jsem otevřela oči, on byl nademnou. Okolo nás zase to ticho a za okny jenom onen déšť. Když se jeho rty znovu dotkli kůže na mém krku, musela jsem zalapat po dechu. Jeho doteky byli tak vřelé, jemné a přesto v nich bylo něco víc, než co bylo tam dole. Něco co jsem zatím nedokázala určit. Jeho dech způsobil, že mi na několika místech na těle naskočila husí kůže. Ale přesto tu stále byla ona podivná energie, kterou jsem pociťovala s každým jeho dotykem. Stejně jako dole i tady se ve mě něco probouzelo, něco co jsem nedokázala rozpoznat. Supr, už je to tu zase, budem se hádat kdo byl pako první.... projde mi hlavou mezitím co mě líbal na rty. Nevím proč, ale několikrát jsem mu během toho polibku strčila jazyk do pusy.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Oba jsme nejspíš moc dobře věděli, kterým směrem se to začalo ubírat. Já ale nemohl zastavit, nemohl jsem přestat. Jako by si mě omotala kolem svých provázků a já se dobrovolně nechal lapit. Moje tričko, které měla na sobě, jsem lehce vyhrnul nahoru, ale dál jsem zatím nezacházel. Ruce jsem povolil tak, abych se opřel o předloktí a mohl se k ní přitisknout. Nepřestával jsem jí líbat, ba naopak, cítil jsem, že se můj dech začal o trochu zintenzivňovat. Znovu jsem se pomalu přesunul k jejímu krku, kde jsem ji jemně kousnul. Tma nám oboum při večerních hrátkách dodávala odvahy.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Při jeho kousnutí do mého krku mi nezbývalo nic jiného než znovu zalapat po dechu. Rukou jsem mu zajela do vlasů, které byli ještě trochu vlhké, nikoliv mokré že by z nich přímo kapala voda, ale vlhkost z nich byla ještě naomak cítit. Bylo mi to ale jedno. Ten pocit, který ve mě probudil teď sílil. Spaloval moji kůži a srdce jakoby chtělo každou vteřinu vyskočit z mé hrudi a nebylo ale jediné. Jak se ke mě tiskl, moc dobře jsem cítila to jeho. Bila ještě snad zuřivěji než to moje. A nebo to byla jen moje vsugerovanost? Trochu jsem se prohnula v kříži abych svou kůži, když mi tak dobře vyhrnul jeho/moje tričko, na břiše mohla cítit jeho tělo. Přesto jsem cítila uvnitř sebe něco dalšího co se chtělo také probudit... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Tohle byl zkrátka úplně jiný pocit, než při zabíjení démonů. Tentokrát natolik příjemný, až jsem vážně netušil, proč co jak dělám. Ucítil jsem jak se prohnula. A prohnula se zrovna tak, že určitě narazila na jedno mé místo, které jsem nemohl nijak skrýt ani popřít. Podíval jsem se jí do očí. Byla v nich jistá malá jiskra, ale jako bych se ujišťoval o tom, že to tak chce. Chtě nechtě jsem ji znovu políbil po francouzském způsobu a bříšky prstů jedné ruky začal jemně jezdit po jejím holém boku. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zalapala jsem po dechu, když se mě dotkl na boku. Dech mi ztěšknul ale cítila jsem, že on je na tom stejně. Ten divní pocit, co mě prve zachvátil, se teď přesunul do mého podbřišku. Cítila jsem, jak mi kůže začíná hořet ještě víc. Taktéž se mi zdála nějaká citlivější. Každá jeho dotek jsem vnímala ještě víc než předtím. Moje smysli se zbláznili. Tak trochu jsem přestávala vnímat realitu okolo a začala jsem se utápět v něm, v jeho dotycích, v jeho polibcích. Pocit, že se v mém nitru začíná něco probouzet sílil... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Takhle na ni byl jeste zajimavejsi pohled. Byla krasna.. Nemohl jsem poprit ani to, ze jsem byl rozpaleny uplne stejne. Dlanemi jsem jemne hladil jeji stehna a s jistou sibalskosti v ocich pozoroval, jak se zachova. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když si mě přehodí na sebe, tak se tím vlastně dostanu nahoru na něj. Chvíli jsem jen tak na něm seděla a užívala jsi jak mi hladí nohy a potom jsem se k němu sehla, položila mu ruce na tvář a znovu jsme se začali líbat, ale já polibky prohlubovala. Avšak pocítila jsem, že uvnitř mě se děje něco divného, něco co bych zrovna nepovažovala za přirozené. Nevím proč něco se uvnitř mě probudilo a teď se to dralo ven. Cítila jsem se jinak.... jakoby tohle nebylo moje tělo a jakoby mě něco odsouvalo do pozadí. Matně jsem jsi vybavovala, že jsem už jednou tenhle pocit cítila. Ne to nemůže bát pravda, né to.... projdou my hlavou myšlenky, které hned mysleli jen na tu nejhorší variantu. Pootevřu jedno oko, abych se přesvědčila, že to není pravda, ale opak byl pravdou. Moje nehty už nevypadali jako nehty, ale začali se měnit do démoních drápů. Překvapeně a zároveň vyděšeně jsem se od něj odtáhla. Slezla jsem z něj a posadila se vedle zády k němu. Během toho jsem jsi zavadila jazykem o zuby, byli ostré. Sakra, to ne, teď ne! Ne, ne, ne.... výřili mi v mysli myšlenky. Náhle jsem jsi uvědomila, že ačkoliv je venku tma, vidím až moc dobře. A poté jsem je zahlédla v okenní tabulce. Dva rudé rubíny, které jsi vyměnili místo s mými původně modrýma očima a já jsi musela přiznat pravdu, moje démoní já chtělo převzat kontrolu, ale to jsem nemohla dopustit, nemohla jsem dopustit aby mu ublížilo.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ale pak? Pak se uz zacalo neco dit. Prestala, skoro az se zarazila a ja na hrudi ucitil neco stiplaveho. Rychle se ode me odtahla a ja se stejne rychle posadil. Zmeny, ktere se ji zacaly dit nesly prehlednout at by to chtela skryt jakymkoliv zpusobem. Zvaznel jsem. "Ley.." Polozil jsem ji ruku na rameno. Byly dve moznosti, bud ucukne na naznak sveho vystraseneho ja a nebo dostanu ranu od jeji demonicke pulky. Pokud by se ale stalo, ze by zla strana prevladla, jistojiste by se to neobeslo bez nejake te bitky. Preci jen kazdy demon se uz odjakziva snazi mi jit po krku a privlastnit si tak cast moci meho otce. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ironie osudu byla ta, že právě já jsem ho před několika hodinami takto utěšovala. Stejným způsobem jako on mě, jsem mu já položila předtím ruku na rameno a potom to vlastně všechno začalo.... Zavřela jsem oči a pokoušela se soustředit na svou druhou půlku. Nechápala jsem to, vždy se projevila jen při bojích... nebo to bude tím, že jsem takto blízko k žádnému muži ještě nepřiblížila, natolik, abych věděla, kam až můžu zajít... Když jsem otevřela oči, moje ruce vypadali naneštěstí jako moje ruce, ale v okenní tabulce jsem pořád viděla ony dva rubíny místo mých očích. Drali se mi slzy do očí. Na mysl na přišli myšlenky, jak to, co kdybych to nezjistila včas, vrhla bych se zřejmě na něho a nepřestala bych zřejmě dokud by jeden z nás nebyl mrtev. Při téhle myšlence se mi po tváři skutálela jediná slza... "Ne každý měl štěstí na rodiče jako ty, Dante..." zašeptám do ticha. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Rodice si nikdo vybrat nemuze. Ale vez, ze i kdyby se cokoliv stalo a pokusila by ses o lecos, zarazim to. Nejsem zrovna ten typ, co by chcipnul pri takovymhle momente. O to se nestarej a prestan se bat." Dival jsem se na ni uprimne. Kdyby se me pokusila zabit, nejspis by to mozna skoncilo jen rozborenym Devil May Cry. Uz me kolikrat probodlo vselijake svinstvo. Ale presto si ted uvedomuju, ze my jsme da se rict dva protiklady. Ona je z vetsi casti demon, zatimco ja clovek. Jenze podari se ji drzet tuhle svou stranku na uzde? |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když jsi mě otočí k sobě, je mi jasné co musím udělat. Vrhla jsem se k němu a povalila ho na polštáře. Místo toto ale abych ho začala mlátit nebo jinak prznit jsem zůstala hlavou položenou na jeho nahé hrudi. Oči jsem zavřela a nechala jsem se pohltit zvukem jeho bijícího srdce. Mezitím jsem "naslepo" hledala jeho ruku, když jsem jí našla, propletla jsem s ním prsty a stiskla jako kdybych ho už nikdy nechtěla pustit. Cítila jsem jak onen nepřirozený pocit pomalu mizí a ustupuje pryč ale přesto jsem se už nechtěla o nic pokoušet. Jedno plus to nakonec mělo, poznala jsem hranice, kam až můžu zajít... Se zavřenýma očima jsem klidně, bez hnutí ležela na jeho hrudi a poslouchala jeho tlukot srdce.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Než jsem vůbec stačil ještě něco říct, povalila mě a ještě pořád trochu rozklepaně ležela na mé hrudi. Nahmatala moji ruku, kterou poté stiskla a nepustila. I když na to nevypadala, i ona dokáže mít strach bez ohledu na to, jak si dokáže se vším poradit. A na otázku 'Z čeho?' jsem už nejspíš našel odpověď. Zavřela oči a už byla o něco klidnější. Zdá se, že problém se spaním vyřešen. vzpomněl jsem si na poslední chvíli a oči zavřel taktéž. Zítra mě čeká vyřizování účtů.. |
| |
| Ráno nebylo o nic lepší. Déšť nepolevil ba možná spíš ještě zasílil. Kromě deště se ale přidali i blesky. Na některých místech ve městě vypadl i elektrický proud, a v jednom z těch míst bylo i DMC. Tentokrát se první probudil Dante. Ley vedle něj spala, vypadala sladce a nevinně. Nikdo by do ní neřekl, že to byla právě ona, kdo po něm před několika dny házela nože a šla mu po krku. zajímavě legrační myšlenky, kdyby to nezažil, tak by se tomu zřejmě i vysmál. Slezl lehce z postele a než odešel dolů, přikryl jí od krytou dekou a lehce pohladil po tváři. Čeká je náročný den, asi by bylo fajn jsi předtím urovnat myšlenky... |
| |
| Vzbudil jsem se poměrně brzo, což u mě nebyla moc obvyklá věc. Naklonil jsem halvu na stranu a uviděl spokojeně spící Ley. Sám jsem se tak přesvědčil, že jsem celou dobu jen nechrápal na židli a něco se mi nezdálo. Pomalu jsem se posadil se zamyšleným pohledem. Po očku jsem se ještě na Ley podíval přes rameno a vstal. Obul jsem se do bot a přetáhl přes ní deku. Myslí, že si zaslouží se jednou pořádně vyspat. Za pár minut jsem už sešel dolů a oblíkl se. Bez ohledu na to, jestli byl můj kabát ještě mokrý jsem ho vzal na sebe. Promiň, Ley. Měl jsem pocit, že nechci do toho Ley zapléct, jelikož mi bylo jasné, že moje pátrání se bez boje určitě neobejde. Zamířil jsem ke dveřím, kde jsem cestou usadil Rebellion na svých zádech a zmizel v hnusném deštivém počasí. Bez ohledu na to, jak mě déšť začal máčet jsem za třičtvrtě hodiny dorazil k troskám Morrisonovo domu. Zamířil jsem ke dveřím, které ač byly zničené, dalo se jimi prolézt dovnitř. Místo bylo pořád ještě ničím netknuté, což pro mě bylo dobrou příležitostí najít nějaké vodítko. Prolézal jsem troskama a očima sledoval každý kout. Jenže byla tu jistota, že tu nebudu mít společnost? |
| |
| Ohořelé stěny,nábytek a jiné blíže neurčené věci, promáčená podlaha zřejmě od hasičů. To bylo vše co tam Dante mohl najít. Když došel k místu, kde zanechal Morrisonovo tělo, místo něj tam byl jenom jeho ohořelí zapalovač a bílý obrys, který udělali zřejmě policajti, značil kde tělo předtím leželo. Do onoho obrysu Dante položil rudou růži, kterou cestou sem koupil. Jinak prozatím jeho památku uctít nemohl. Potlačovaný smutek se zase dral nahoru, ale nepřinutil jej plakat. Pevně sevřel pravou ruku v pěst a poté s ní praštil do nejbližší zdi. Proboural se skrz ale on nepřestával. Bušil do oné zdi, cihly se drolili pod jeho ranami, beton je lámal na kusy... |
| |
| Věděl jsem, že Morrisona už nikdy neuvidím a nic jej nepřivede zpátky. Stejně jako ostatní, stejně jako moje rodiče. Mlátil jsem do polorozpadlé zdi stále víc a víc. Zatnul jsem přitom zuby. Kudy suti pod mým vlivem začaly padat dolů. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Ať jsem chtěl nebo ne, někdo prostě mojí vinnou přišel o život a já to nemohl nijak ovlivnit. Jsou snad démoni tak posedlí mocí? Za několik minut později jsem už kráčel od domu směrem pryč, oči mi zakrývaly vlasy. Avšak můj směr teď mířil k policejní stanici s tím, že ať budou mlčet nebo ne, já informace získám. Vešel jsem dovnitř a chvíli se jen tak rozhlídl, poté jsem zamířil směrem k vrátnému. "Kde najdu informace ze včerejšího incidentu v nedalekém domě?" řekl jsem s už teď zamračeným pohledem. "Lituji, ale informace o případech nedáváme občanům na vyžádání." než by vůbec můj pohyb stačil zaregistrovat, u jeho čela se už dotýkala studená hlavice Ebony. "Je lepší mi to říct nebo mít díru v hlavě?" |
| |
| Vrátný se strachy div nepokálel, ale chodbou se rozezněli velmi střípavé hlasy: "Danteeeee....." Otočil se za oním voláním a spatřil skupinku několika démonů. Vrátný s vykulenýma očima zalezl kamsy pod stůl. Zdá se, jakoby snad jeho příchod čekali. Nebo tomu bylo jinak? Náhle jsi vzpomněl na to co říkala Leylah - Démoni ovládají policii a jiné orgány... Zobrazit SPOILER |
| |
| Zaslechl jsem skřípavé hlasy za sebou. Tak nějak jsem to i čekal a proto mě to ani tak moc nepřekvapovalo. Jen jsem se trochu šibalsky pousmál a otočil se směrem k nim. "Nebo to snad víte vy, hoši?" Musel jsem ale uznat, že byl jeden 'lepší' než ten druhej. Jackpot. |
| |
| Dante začal střílet na ony démony a ty začali kroužit okolo jako soupy okolo mršiny. Problém s těmihle démony byl ten, že je musíte zabít z blízkosti, zbraně na dálku na ně jaksi moc neúčinkují, tedy, ony kulky jimi jen proletí zatímco oni po vás budou vystřelovat ten svůj odporný dlouhý prst. Dante tedy sahal po Rebelionu a chtěl se vypořádat s nima, jenže kromě běžné chuti zabíjet démony ho pohánělo tentokrát ještě něco, chuť po pomstě za Morrisona. Což způsobilo to, že nebyl tak ostražitý jako vždy. Skrz podlahu po ním se do půly vynořil další démon. Zobrazit SPOILER Pozvedl svou ruky a vystřelil své odporné prsty zespoda proti Dantemu. Ten to samozřejmě nečekal a tak se stalo to, že ho najednou prošpikovalo deset rudých, jako žiletka ostrých prstů. Měl se skoro všude, v nohou, rukou, několik mu prošlo i hrudníkem. Na chvíli ho to znehybnělo ale to stačilo na to aby se k němu připojili i ti do tu poletovali. Svými prsty jej prokláli na místech, která ještě nebyla nedotčená. Jeho kabát začal nasakovat krví. Kdyby tu nebyl ten démon z podlahy, s ostatními by se poradil ale on mu těma hnusnýma prstama znehybnil a znemožnil pohyb rukama i nohama. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Vystřelení oněch prstů ->  |
| |
| Nevypadali na to, že by byli nějak přikloněný k tomu, aby si se mnou povídali. Bleskurychle jsem vytáhl i Ivory, ruce jen lehce překřížil a začal po nich střílet. Jenže s každou kulkou ve mě narůstal zlý pocit, pocit vzteku. Jako bych si chtěl vylít zlost za to, co se Morrisonovi stalo což mělo za následek moje nesoustředění. S těmahle rybama bych si jindy poradil za pár minut. Chytím rukojeť Rebellionu, ale než to vůbec stačím zareagovat, prudce mě zespoda nabodají démoní pařáty. A věřte, že pocit mít to v sobě zabodaný není zrovna moc příjemnej. Ti zbylí neváhají a propíchají mě taktéž všude, kde jen to jde. A ještě nepříjemnější pocit byl ten, že si připadáte jako živej špíz. Ale poněkud krvavej. Nehýbal jsem se. Ale ten pocit pomsty ve mě v tuhle chvíli převládal a já věděl, že se rozhodně nenechám zastavit. I když mi byl pohyb naprosto znemožněn tak jako řešení nastupuje hrubá síla. Zle jsem zaťal zuby, mé svaly se a já končetiny pomalu ale jistě táhl k sobě stále silněji. Můj pohled se jen na vteřinu zableskl jako pohled naštvaného démona a s největším zabráním zlomil všechny ty drápy, které mě tak probodaly. Dopadl jsem na zem s tím, že některé to svinstvo ve mě ještě zůstalo ale to už nebylo důležité. Neváhal jsem tasit Rebellion a s rozběhem onoho démona rozpůlil od klobouku až dolů. |
| |
| Démon s "kloboukem" se rozpadně na dvě skoro stejné částni, které přes sebe dopadnou na zem. Za několik sekund se změní na jemný prach. Dante se nyní vrhnul na ty, kteří zbývali. V očích se mu zrcadlila pomsta. Chtěl jich rozsekat co nejvíc, co nejvíc jich pobít. Co nejvíc to pude poslat zpět tam odkud přišli. Chtěl mít Rebelion i ruce od jejich krve. Jako by tak nějak doufal, že čím víc jich zabije, tím přivede Morrisona zpátky, i když v koutku duše věděl, že nic jej nedokáže přivést zpátky. Pomsta a vztek se postupně měnili v šílenství a démoni před ním doslova utíkali, když se za nimi hnal policejní stanicí. Najednou se ocitl ve velké místnosti, kde byli kancelářské kóje a zřejmě tady pracovalo spousta lidí, ale od převzetí démony to tu zelo prázdnotou. V místnosti se výrazně zvedla teplota. Byli slyšet vrčení a chrastění řetězy. A potom z poza jedné kóje vyšel další démon, byl asi o metr větší než sám Dante.  |
| |
| Cítil jsem, že se mi krev doslova vaří a srdce buší. Stejně jako předtím s Ley, jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to nebyl příjemný pocit a já na tenhle krátký moment byl zaslepený jen zabíjením a krví. Nebral jsem ohled na to, že po téhle spoušti se to jistě roznese dál do démonických orgánů ovládající město. Kráčel jsem stanicí dál a zanechával za sebou stopy krve. A ne jenom mojí. Dokráčel jsem do větší místnosti, která zaváněla kancelářskou prací. Jenže ne jenom tou, brzo tu bylo cítit i jakési horko. Nemusel jsem hádat dvakrát, onon původně se totiž brzy zjevil kus ode mě a očividně byl pěkně nažhavenej. Můj pohled nebyl tak provokativní jako při obvyklém zabíjení démonů. Byl skutečně natolik zaslepený? Vykročil jsem pomalu k tomu démonovi. Za chůze jsem se rozmáchl Rebellionem tak, že jsem přesekl kóje okolo a do vzduchu vyletělo plno papírů. Prudce jsem se rozběhl, jeho velikost mě nezastrašila. Ostřím Rebellionu jsem zamířil přímo do jeho srdce, při čemž mi krev vystříkla do obličeje. Moje zuby byly zlostí zatnuté a dalším rozmáchnutím jsem ho začal natolik sekat a porcovat, že se čepel pokryla barvou krve skoro celá. Nemířil jsem jako vždy jen na jeden bod, ne teď. Nestačilo mi to, nemohl jsem se zastavit, dokud nezabiju všechny démony, co mi přijdou pod ruku. Nenechám Morrisona jen tak odejít! |
| |
| Ačkoliv démon působil velmi strašidelně a ohyzdně, Dante nikdy nebral ohledy na tyhle věci. Spíš pro něj bylo pravidlem, čím větší tím větší zábava. Dnes to ale zábava nebyla. Jeho stav nyní hraničil se šílenstvím. Všechen ten nahromaděný vztek, smutek a úzkost, která se v něm nahromadila za všechny úmrtí jeho přátel, teď bouchli jako sopka. Čím víc démonů zabil, tím víc toužil po krvy dalších a dalších. Přestože ze stanice už zela prázdnotou a většina démonů raději utekla, než aby se postavila šílenému Dantemu, on sám netušil, že už tu nikdo není. Chtěl víc, víc démonů, víc krve... Zaslechl tiché kroky za dvěma kójemi. Ty byli ale tak velké, že přes ně nemohl vidět. Tentokrát se nenechá znovu překvapit. Vyrazil oním směrem a během toho se rozpřáhl Rebelionem a sekl. Rozsekl kóji a odněkud vystříkla krev. Dostal dalšího. Nebo ne? Sotva zbytky kóje dopadli na zem, s hrůzou shledal co vlastně udělal. On nezabil démona, on rozsekl záda Ley! Zřejmě se za ním vydala, když se probudila a zjistila, že není "doma". Teď ale ležela na zemi, pod ní se utvářela kaluž rve. Danteho šílenství bylo v sekundě pryč. |
| |
| I když jsem stále vypadal normálně, ve mě to doslova běsnilo jako kdybych teď démonem opravdu byl. Jako by se na povrch dostala má zlá stránka, kterou jsem měl pevně uzavřenou hluboko v sobě a neměl nejmenší problém jí ovládnout. Ale teď? Teď byla situace jiná. Čím víc jsem jich zabil, tím víc jsem toužil po pomstě. I když jsem zabil co jsem mohl, stále jsem měl pocit, že nikdo z nich nebyl tím démonem, kterého já hledám. Stál jsem uprostřed převrácené místnosti v naprostém tichu s Rebellionem opřený o má ramena. Krev z něj stékala na zem. Nezbyla tu jediná živáčka. Jako by se ze mě vylívala nejen pomsta za Morrisona, ale i za všechny ostatní. I když jsem to nikdy nedal tak najevo, byl jsem na tom stejně špatně jako Nero. Jenže jsem to všechno uzavřel do truhly uvnitř sebe ve snaze se zachránit před šílenstvím. Ale právě teď zámek na oné truhle praskl. Pak jsem ale něco zaslechl. Kroky. Ještě nějaký přežil? Nemohl jsem nechat žádného naživu. Hodlal jsem si vzít zpět vše, co mi bylo sebráno. S otočením jsem se rozběhl tak dva kroky a rozsekl kóji, za níž byl slyšet zvuk. Ale to, co jsem uviděl, mnou prudce zacloumalo jako kdyby někdo rozsekl moje zblázněné srdce. Zakrvácený pohled se mi změnil na překvapený a i vyděšený zároveň. Padla na zem a jen letmě jsem se střetl s jejím pohledem. Co jsem to udělal?! nezmohl jsem se na jediný další pohyb. Oči mi rozrušeně těkaly při pohledu na ní. Zašlo to tak daleko, že nakonec sám sebe připravím o člověka, na kterém mi záleží? Chtě nechtě moje rozechvělá ruky pustila Rebellion na zem. Padl jsem na kolena a jemně ji vzal do své náruče. Sklopil jsem hlavu tak, že přes vlasy mi nebylo vidět do očí a zaťaté zuby chvěním skřípaly. Pevně jsem ji přitiskl k sobě. Ley...! |
| |
| Když jsem se probudila a shledala, že jsem tu vlastně sama, to pako se nepočítá. Zprvu ve mě hrklo, nepředpokládala jsem, že by udělal něco tak bláznivého, jako to, že by se někam vydal sám. Proto jsem se oblékla a popadla svůj kabát a bezmyšlenkovitě jsem se vydala jej hledat. První co mě napadlo kde by mohl být, byl Morrisonův byt. Vydala jsem se tam. Byl tam, poznala jsem to. Jednak díky rozmlácené zdi a také jednak kvůli té růži, která tam ležela. Nikdo jiný jí tam přinést nemohl. Poté jsem musela trochu přemýšlet kam směřovali jeho další kroky. Šla jsem náhodně okolo policejní stanice, když jsem vycítila přítomnost démonů a také čerstvé krve. Musel tam rozhodně být. A moje se jen potvrdilo, když jsem viděla ony hromádky jemného popela a krev, která byla všude okolo. Šla jsem po krvavé stopě a v duchu jsem jsi říkala, Proboha, co jsi to udělal.... Dorazila jsem do kancelářské místnosti, která byla částečně zdemolovaná, ale pořád tu bylo dost kójí, přes které nebylo vidět. Chtěla jsem je obejít ale poté jsem náhle pocítila bolest v zádech, která mnou projela jako blesk z čistého nebe. Když jsem se při pádu otočila abych zjistila kdo to byl, viděla jsem jeho - Danteho. V očích měl šílenství. Rebelion byl meč co zabíjel démony a já i když jsem míšenec obouch, jsem přeci jen z větší části démonem než byl on. Nebyla jsem jsi jistá, jestli tohle zranění přežiju nebo ne. Ležela jsem tam a snažila jsem se popadnout dech. Prořízl mi jednu plíci, takže bylo těžké se byť jen nadechnout. Potom mě někdo zvedl a přitiskl k sobě. Přes skoro zavřené oči jsem natně rozeznávala jeho tvář, a ony bílé vlasy. "Da... n...te..." pokusím se promluvit. |
| |
| Pevně jsem ji držel u sebe. Celý jsem se chvěl rozrušením, které mě obalilo. Nepouštěl jsem ji, nechtěl jsem aby odešla, aby mě opustila. Zaslechl jsem její snahu o to vůbec promluvit. Nevydržel jsem dál držet smutek, který mě v tu chvíli zasáhl a po tváři mi stekly slzy. "Jsem blbec.." Nemohl jsem se na ní podívat. Ne po tom, co jsem vůbec dopustil to, že jsem jí ublížil kvůli vlastní chybě. Položil jsem ruku do jejích vlasů a něžně jí položil na svojí hruď. Pár kapek dopadlo na její nos. Nenech mě tu... Prosím.. |
| |
| Ucítila jsem na svém nose něco studeného a mokrého. Dante, brečel?! Včera jsem, když jsme vyskočili z toho domu a on seděl na té zemi, zahlédla něco jako slzy, ale díky dešti se špatně rozeznávali. Spíš jsem jsi myslela, že je to déšť, protože mi tak trochu nešlo na rozum, že by syn Spardy brečel, ale teď... S námahou jsem zvedla ruku a položila mu jí na tvář. "Démoni...... přeci... nebrečí...." řekla jsem s námahou. Cítila jsem bolest, ukrutnou bolest v zádech, ale buď se mi to zdálo, nebo se už nezvětšovala a nebo jsem já upadala do šoku. Každopádně jsem byla na hranici, buď se moje hojící schopnosti vzchopí a nebo teď a tady umřu, ale to jsem mu nemohla udělat... |
| |
| Choval jsem se jako dítě. Prostě malé, uřvané dítě. Aniž bych chtěl, vše co jsem v sobě hromadil se dostalo na povrch. A že to bylo sakra poznat. Po tváři mi spadly jen první dvě slzy, po dalších nebylo ani stopy. "Démoni...... přeci... nebrečí...." trochu jsem se zarazil, ale ne moc znatelně. Otočil jsem k ní pohled potřísněný krví. Mé oči se s ní střetly. Oči, které na krátkou chvíli přišly zase k sobě. Ale bolest a litování z nich nezmizela. "I démoni můžou brečet..." Věděl jsem, že nemůžu nic udělat. Mohl jsem jen doufat v to, že je silná natolik, aby se z toho svou regenerací dostala.. |
| |
| Mé oči se mi pomalu zavírali, chtělo se mi strašně spát. V duchu jsem ale tak nějak tušila, že tohle je zřejmě konec. Necítila jsem, že by se ona rána zacelovala nebo podobné věci. Musela jsem se strašně přemáhat abych nezavírala oči, ale ty se nakonec zavřeli sami. Než se zavřeli, stačila jsem ještě ze sebe vydal : "Da....n..." zbytek slova zmizel někde ve vzduchu. A stejně jako jsem já viděla jak ochable spadla ruka toho člověka, který byl jeho přítelem, stejně ochable spadla i ta moje z jeho tváře. Byl snad tohle můj osud? Zemřít nakonec Spardovím mečem?... |
| |
| Ucítil jsem, jak její dotek zeslábl a opustil mojí tvář. Zaraženě jsem se na ní díval, jako bych ztratil dech. Jako by moje srdce přestalo bít. "Ne, ne, tohle ne..." chytil jsem její ruku ještě předtím než padla bezvládně na zem. Stiskl jsem ji v naději, že jen upadla do bezvědomí. Sám jsem věděl, že jsem si to jen namlouval. Přesně tenhle okamžik jsem zažil ještě nedávno. "Ley..!" můj hlas byl naléhavý. Jako bych chtěl, aby znovu a hned otevřela oči. Bez reakce. Jediné, co jsem v tuhle chvíli cítil byl zvyšující se pocit, který mě ovládl ještě před chvílí. Zabil jsem ji? |
| |
| Dante musel čelit kruté pravdě - umírala. On sám jí nemohl nijak pomoci. Mohl tam je sedět a čekat na konec. Přivinul jsi jí k sobě ještě víc a zabořil obličej mezi rameno a krk. Byl slyšet tichý vzlykot, které se zesílil díky tichu, které zde vládlo. Dva lidé ve dvou dnech, navíc jeden, který se jeho srdci přiblížil nejvíc ze všech. Potom, jako kdyby jednal beze smyslů se zvedl, s ní v náručí. "Jdeme domů...." řekl hlasem, který se mu nepodobal. Byl prázdný, doslova.... Jestli má umřít, tak né tady. Pokud umře, tak nedopadne jako Morrison.... |
| |
| Znovu jsem lehce sklopil hlavu. Nebyla v bezvědomí, tím jsem si byl jistý. A bylo to mojí vinnou. Zanedlouho jsem s ní v náručí vyšel z policejní stanice. Rebellion na mých zádech se zbytků krve jen tak nezbavil a tak jsem teoreticky měl na čele napsáno 'Byl jsem to já' jenže to byla poslední starost, kterou jsem teď řešil. Mířil jsem k Devil May Cry. V půli cesty jsem se ale musel zastavit. Jak se dalo očekávat, rozneslo se to a cestu mi zastoupili další démoni. Zle jsem se zamračil. Zrovna teď?! |
| |
|  Ohavní démoni zatarasili Dantemu cestu. Zřejmě se rychle v jejich kruzích rozneslo to, co tu vlastně udělal a že tu vůbec je. Aneb který démon by ho nechtěl zabít a získat jeho sílu? Tihle zřejmě přišli "napomoc" těm co byli údajnými policisty, ale zdá se, že přišli jaksi pozdě nebo naopak? |
| |
| Věděl jsem, že se boji nejspíš nevyhnu. Ley jsem opatrně opřel o zeď domu s tím, že držejíc u sebe bych jí mohl ještě něco udělat. Otočil jsem se směrem k nim. Oči se mi na vteřinu rudě zableskly a vykročil jsem jejich směrem, za chůze jsem vytasil připravený Rebellion. "Má cenu se o něco pokoušet?" |
| |
| Démoni však neútočili, jen tam tak postávali a něco výhružně vrčeli. Byly tu skutečně proto aby zabili Danteho? Nebo tu byli pro něco jiného? Asi by to chtělo trochu použít myšlení. Dante se koutkem oka podívá za sebe, kde leží nehybná Ley. A potom ho to udeří do očí, bylo blesk z čistého nebe. Oni sem nepřišli kvůli němu, ale kvůli ní! Dante jsi matně vybavoval co mu říkala o jejím amuletu: ....má v sobě moc, kterou démoni chtějí, ale doku žiju, tak se ho nemohou ani dotknout, aniž by je předtím nesežehnul na prach.... Ne, bylo jedno jestli je mrtvá nebo ne, ale nikdo se jí kromě jeho samotného už nikdy nedotkne! Nikdo! |
| |
| Že mě to nenapadlo dřív.. Nepřestával jsem je zle pozorovat. Dokud se nehýbali, využil jsem opatrného pohybu. Okamžitě jsem zandal Rebellion zpět a rozběhl se směrem k ní, kde jsem ji znovu chytil do náruče. Tentokrát se už rozběhli za mnou a že ty parchanti nebyli pomalí. Ostatně, to jsem ale nebyl ani já. Běžel jsem co nejrychleji to šlo. Musel jsem je setřást, rozhodně jsem neměl v plánu nechat jim jí. Na konci druhé ulice však na mě čekali další, kteří stáli vedle sebe aby mi znemožnili cestu. A co si budeme povídat, v risku já jsem odborník. Ještě jsem zrychlil a po zemi se svezl těsně kolem nich. Minuli mě jen o malý kousek. Jenže tahle 'zábava' se začala stupňovat. Nalepilo se jich na mě stále víc a útěk se snažili znemožnit všelijakými jejich útoky na dálku, kterým jsem se sem tam vyhnul jen tak tak. Nevydám ji ani mrtvou! |
| |
| Když mu znovu zatarasili cestu, měl jedinou možnost, nahoru. Rozeběhl se a odrazil je nohama od zdi domu a vyskočil jak nejvýše to šlo. Běheme toho vytáhl z pod kabátu Ebony a začal do nich střílet abych jich zabil co nejvíc to půjde. Což se mu taky povedlo. Zbylí démoni, ti co nebyli mrtví se posléze rozprchli do všech stran. Dante poté proletěl oknem nějakýho opuštěnýho domu a dopadl těžce na podlahu v něm. Během toho se mu několik kousků skla zapíchlo do zad, ale nebyla to věc kterou teď zrovna řešil. Pustil Ebony a zadíval se znovu na Ley, jakoby doufal, že se každou chvíli probudí, ale pravda byla hořká... |
| |
| Trochu jsem zatl zuby, jelikož při dopadu na tvrdou zem se mi střepy zaryly do zad ještě víc. Nedalo by se říct, že by mi to působilo nějakou extra velkou bolest, ale že bych to úplně necítil se taky říct nedalo. Prozatím se ale zdálo, že na chvíli bude klid. Nezvedal jsem se. Ležel jsem na zemi vedle ní a pozoroval ji pohaslým pohledem. I když tu už se mnou nebyla, já budu s ní tak dlouho, dokud to půjde. Tiše jsem se vydýchával z té honičky a prstem jí dal za ucho vlasy, které jí spadly do obličeje. Opřel jsem své čelo o to její stejně jako předtím a přivřel oči. Můj dech se začínal zklidňovat.. |
| |
| Dante ležel vedle ní, ignoroval rány, které měl za zádech, teď pro něj nebyly důležité. Nic nebylo pro něj dost důležité... Minuty plynuli jako voda, ale jemu to bylo jedno. Byl by s ní až do konce světa. Tu ho ale něco vyrušilo. Podivná červená záře se mu propalovala do očí. Musel je otevřít. Amulet na jejím krku rudě svítil, ne přímo zářil. Nechápal co se to děje a tak jen zíral. Amulet poté začal lehce blikat a poté se jakoby začal vstřebávat do kůže pod ním. Za pár vteřin po něm nezbylo nic víc než šnůrka na jejím krku. Dante stále nechápal co se to dělo. Že by zásah vyšších sil? Vysoce nepravděpodobné... Chvíli se nic nedělo, ale potom se její hrudník začal zase zvedat nahoru a dolů... |
| |
| Okamžitě jsem zbystřil. Byla naživu? Jednou rukou jsem se opřel o předloktí a volnou položil dlaň na její tvář. Byla teplá, což bylo dobré znamení, ale ještě jsem neměl úplnou jistotu v tom, že je vyhráno. Pozoroval jsem ji. Jako bych čekal, kdy se na mě těma krásnýma očima zase podívá. Pokud vůbec. "Ley.." |
| |
| Byl to zvláštní pocit, myslela jsem, že jsem umřela, ale něco mě přitáhlo skrz temnotu zase zpátky. Pocítila jsem něčí dotek a zaslechla něčí hlas, nebylo pochyb o tom komu obě věci patřili. Pokoušela jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Zkoušela jsem to dál, až se mi je nakonec podařilo aspoň pootevřít. Cítila jsem se utuhle a pálilo mě na hrudi. "Dante...." vydechnu šeptem, protože mě v krku nepříjemně pálilo. |
| |
| Když konečně otevřela oči, jako by mi spadl kámen ze srdce. Díkybohu. přitiskl jsem ji k sobě a bradu si opřel o její hlavu. Skoro se mi tomu nechtělo věřit, přežila to. Byl jsem v tuhle chvíli hrozně rád. "Ššš.." naznačil jsem aby nemluvila. Nemuselo by to pro ní být moc příjemné. Ebony jsem zandal zpět na své místo. Pomalu jsem vstal a vzal ji do náruče nehledě na to, že ze mě kapala krev. Další úlevou bylo to, že už ji démoni nejspíš nebudou pronásledovat kvůli přívěsku. "Vrátíme se do Devil May Cry.." Na nějakou chvíli jsem si opravdu myslel, že umřela, ale jak to tak vypadá, i zázraky se dějí. |
| |
| Stále jsem nechápala co se vlastně stalo, měla jsem být mrtvá, tedy byla jsem mrtvá, ale proč jsem se vrátila zpátky? Co nebo kdo mě sem přivedl? "Dante...." zašeptám znovu a položím mu ruku na hruď. "Co.... co se stalo?" řeknu. Poté jsi náhle uvědomím, poslední věc, co se mi stala, tedy kvůli který jsem vlastně umřela. Otevřela jsem naplno oči a ochablou rukou jsem se pokusila sáhnout jsi na záda, ale díky tomu, že mě nesl to nějak nešlo.... |
| |
| Ještě než vykročím, zastaví mě. Podívám se na ní. "Co.... co se stalo?" pohled jí trochu uhnu. K odpovědi na tuhle otázku jsem se moc neměl. Pokud by si na to nevzpomněla, bylo by líp. Rozejdu se k oknu, které jsem už prorazil a umožnil tak aspoň východ ven. Vyskočil jsem z něj a dopadl vyváženě na nohy. Jen na vteřinu jsem trochu zkřivil obličej, jelikož mít v sobě střepy, který si nejspíš sám těžko vyndám, je zkrátka otrava. "Hlavní je, že tu jsi. Víc není třeba." řekl jsem, abych se vyhnul popisování toho, co se stalo. I když tím, co jsem udělal, jsem dá se říct nezjistil vůbec nic, co by mi pomohlo. Pro mě teď bylo nejdůležitější ji odnést a alespoň se pokusit jí odlehčit od bolesti. |
| |
| Zdálo se mi to nebo se vyhýbal odpovědi? Tak to né chlapečku... Začnu se v jeho rukách chrout a snažím se z nich vymanit, což se mi tak nějak povede, a já se postavím na vlastní nohy, které jsem zprvu trochu vratké, ale každou sekundu získávali na síle. Otočím se k němu. "Myslím to vážně....." řeknu. "Co se stalo.... " na slova mě tížila a špatně se mi o nich mluvilo. "Proč..." nadechnu se. " Proč jsi... na mě zaútočil?" odpověď jsem tak trochu tušila, ale chtěla jsem jí slyšet od něho. I když jsem se bála toho, že se jí možná nedočkám, protože přeci jen to bylo velmi citlivá a palčivá věc. Poté, jakoby bylo mým zvykem, jsem jsi chtěla začít hrát s mým amuletem, ale zjistila jsem, že je pryč, na krku jsem měla jen onu šnůrku, na které vysel. Místo, kde se vždy dotýkal mojí kůže, pálil jako čert a měla jsem takoví divný pocit. Co víc, teď to vypadalo, jako když někdo ten amulet nahřát a přiložil mi ho na kůži rozpálený, protože na mé kůži byl jeho otisk. Nebolel nebo něco takového.... |
| |
| Po krátké chvíli se mi vymanila z náruče a postavila se na vlastní. Sledovala mě vážným pohledem a položila mi další otázku. "Proč jsi... na mě zaútočil?" zamračil jsem se. Věděl jsem že něco tušila, ale přesto trvala na tom, abych jí to sám řekl. Chvíli jsem se zamračeným pohledem mlčel. "Bude lepší, když by ses moc nenamáhala a vrátila se se mnou zpátky, abychom ti ošetřili zranění." očividně chtěla jít po svých, tak budiž. Neplánoval jsem se s ní dohadovat, proto jsem ji jen obešel a pokračoval v cestě. I když jsem už to šílenství necítil, svou pomstu jsem bohužel neodložil. Ať už to byl jen nějaký démon co se nudil nebo samotný Asmodeus, rozhodně ho najdu.. |
| |
| Odejde mě a já spatřím ty střepy co má zaražené v zádech. Přiskočím k němu a chytnu ho za ruku, doufajíc, že ho tím aspoň zastavím. Jeden mu vytáhnu ze zad, ale ještě spousta jich tam zůstala. Zamávám mu s ním před obličejem. "Chvíli tu nejsem a takhle se mezitím zřídíš...." pokusím se o vtip. Přidám k tomu a maličký úsměv. Potom jsi však uvědomím, že jsi již mohu sáhnout za záda a také to udělám. Nic. Nic tam nebylo. Vůbec nic prostě. To, že se něco stalo značil jen top, který byl nasáklí krví a tudíž byl i červený. Moje oblíbené tričko.... projde mi hlavou. Budu jsi muset sehnat nové, protože on určitě nebude mít žádné v mé velikosti. |
| |
| Ucítím, jak mě chytí za ruku a proto se na chvíli zastavím. Brzo pocítím, že alespoň na jednom místě už nemám ten nepříjemný pocit zaraženýho střepu. Tím větším kouskem od krve mi zamává před nosem s tím, odlehčit atmosféru alespoň pokusem o vtipnou poznámku. Mlčky se však brzy zase rozejdu. "Půjdeme." rozhodl jsem. Co jsem vůbec dneska dokázal? Takřka vůbec nic. Kdyby nebylo přívěsku, možná bych dokázal jen to, že jsem jí málem opravdu poslal do světa mrtvých. |
| |
| Mlčky jen přikývnu ale jeho ruku nepouštim. Přitisknu se mu k boku a položím mu svou ruku mno, kousek nad pozadí, jak je kříž. Nemusel nic říkat, cítila jsem to z něj sama. to jak se litoval, jak litoval toho co udělal. Ostatně, neměla jsem mu to za zlé. Možná.... možná to byla částečně i moje chyba. Kdybych za ním nešla, nic z toho by se nejspíš nestalo, ale zase nadruhou stranu jsi nedokážu představit, co by byl schopen udělat on. Kam by až zašel než by jsi uvědomil co udělal za chybu.... |
| |
| Tak nějak jsem toho měl dneska už akorát. A měl jsem sakra štěstí, že z toho Ley vyvázla, jelikož bych určitě neunesl fakt, že by zemřela mojí rukou. Za půl hodiny chůze jsme zhruba dorazili do Devil May Cry. V duchu jsem si docela ulevil, jelikož jsem si mohl odpočinout, dát sprchu a.. No, prostě odpočinek po náročném dni. Odložil jsem zbraně i Rebellion na svá místa a sundal ze sebe potrhaný a zakrvácený kabát. Hned na to i tričko, protože jsem cítil, jak nepříjemně se mi lepí na rány. Přes rameno jsem se potom podíval na Ley. "Bude vůbec potřeba tě ošetřovat?" Když jsem odhalil svá záda, dalo by se říct že místečko, které by nebylo od krve by se hledalo špatně. Nebyly tam jen zranění od střepů, ale i rány od démoních pařátů, které probodaly skoro každý kout v mém těle. Skoro... |
| |
| Pozoruji ho z dálky, jak se svléká a potom přijde ta otázka, já a potřebuju ošetřit? Asi mu koupím brýle aby jsi mohl prohlídnout svoje krásný záda. "Já? Rozhodně ne, zato ty vypadáš jako cedník...." řeknu a přistoupim k němu. "Sedni jsi někam a já ti vytahám ty zbylé střepy.... je mi jasné, že zbytek se zahojí sám, ale ty střepy musí ven..." Věnuji mu letmí dotyk své dlaně na jeho tváři a poté jsi svleču i já svůj kabát, kterej prostě nechám na zemi. Začínám být jako on... projde mi hlavou a musím se tomu lehce pousmát. Svlíknu jsi i svůj top, naneštěstí mám pod ním podprsenku, a přetáhnu jsi přes hlavu jeho tričko, které jsem tu nechala odložené a ve kterém jsem spala. |
| |
| Tak nějak jsem nemohl posoudit, jak to se mnou vypadá, přeci jen oči na krk nemám. Ale soudě jejího pohledu to vypadalo na pořádnou sprchu. No, tu jsem měl v plánu tak jako tak. "S tím počítám.. Pěkně mě tam štvou.." věnuje mi lehký dotyk na tváři, který mám tak rád. Poté se ale začne svlékat a věci prostě hodí na zem jako to dělám já. Asi mám na ní špatnej vliv. Pak si ale všimnu, že si sundavá i bílý top, který měla na sobě. Když ji na krátkou chvíli zahlídnu v podprsence, uznale pokývu hlavou aniž bych si to uvědomil. Křivky měla opravdu hezké. Sakra. Až teď mi docvaklo, že mi za tohle může přiletět jedna facka, proto jsem se na to raději připravil. |
| |
| Přejdu ke stolu a vemu odtud židli kterou postavím před něj. "Sedej..." řeknu a ukážu na onu židli přičemž se mi tričko sveze na jednu stranu a odhalí moje levé rameno. "Žebřík tu nevedeš a já se jinak nedostanu až úplně na všechny..." pronesu s úsměvem. Né, že bych jsi nevšimla toho, jak se na mě díval, když jsem se převlíkala, ale po oné společné noci, mi to bylo tak nějak už jedno. Přeci jenom, v noci jsme dělali věci, oproti kterým bylo tohle prakticky nic... |
| |
| Použila nejbližší věc po ruce, což byla moje oblíbená židle. Nijak jsem neprotestoval, sedl jsem si na ní, obě předloktí si dal na opěradlo a bradu si tak opřel o pravé rameno, abych na ni aspoň trochu viděl. To černé triko se, jak se zdálo, stalo jejím oblíbeným. I když jí bylo o něco větší, vypadala pořád stejně hezky. Nic jsem neříkal, když střepy začala vytahovat, avšak nedalo se nijak zabránit tomu, že po každém vytaženém střepu tekla trocha krve. Po chvíli se začnu zamyšleně dívat směrem k oknu. Byla skutečně mrtvá? |
| |
| Když jsi sedne na židly, přistoupim k němu a začnu mu vytahovat ony střepy. Snažím se to dělat co nejméně bolestivě, ale někdy to prostě nejde. Některé byli hluboko pod kůží, takže jsem mu do oné rány musela sáhnout prsty, abych jej mohla vůbec vytáhnout. Po chvíli moje ruce vypadali, jako kdybych prováděla pitvu, nebo nějakou operaci či co. Kdyby sem teď někdo přišel, považoval by mě za nějakého sadistu nebo že tu páchám nějaké nechutné úchylky. Naneštěstí ta krev nebyla moje, tedy aspoň většina. Samozřejmě, že jsem o nějaké kousky pořezala, ale ty rány jako takové pro mě moc neznamenají, stejně jako pro něj. Když skončím, položím mu ruce na ramena, a sepnu se pod jeho krkem. Poté mu jemně zakloním hlavu k sobě a sehnu se k němu a políbím ho na rty. Dlouze a jemně a přitom lehce vášnivě.... |
| |
| Byl to úlevný pocit cítit, že jsem byl 'osvobozený' od všech střepů. Sice jí to muselo zašpinit ruce, ale i přes to to udělala. Objala mě poté kolem krku a já si nechal hlavu lehce zaklonit. Ucítil jsem její rty na těch svých, proto jsem zavřel oči. Jednou rukou jsem se přestal opírat o opěradlo a hřbetem dvou prstů jí pohladil po tváři. Nejvíce se mi ulevilo z toho, že jí nakonec nic není. I když těžko říct, zda příště budu mít takové štěstí. "Za chvíli se vrátím.." řeknu ještě předtím než nás přeruším. Po těch pár minutách jsem vstal s tím, že se půjdu konečně umýt, abych nevypadal jako kdyby mě navštívil řezník. Co mě ale taky udivovalo bylo to, že jsem toho ožralýho mamlase už nějakou chvíli neviděl válet se na gauči, což byl svým způsobem nezvyk. Teplá sprcha byla teď ale věc, kterou jsem potřeboval nejvíc. |
| |
| Zakroutim je pobaveně hlavou a podívám se na svoje ruce. Vážně vypadám jako nějaký šílence co právě někoho vykuchal. Jenže tu vznikl malý problém, on teď zabral sprchu a já se mám ony ruce umýt jako kde? Jo, sice jsem jsi je utřela do mýho topu, který už putoval do koše ale přeci jen to prostě není ono. Nejdřív, ale ještě vyřídim jednu věc. Zajdu k telefonu. Vyťukám číslo. Když se ozve hlas řeknu: "Jako obvykle, bez oliv.... adresu znáte." Když se zmíní o platbě, řeknu: "Tentokrát jí zaplatím." potom se už ozval jenom spokojený hlas, že tam bude do dvaceti minut, jestli ne, tak je zdarma. Vylovím z kapsy pár dolarů co jsem ještě měla u sebe a nechám je na stole, pro případ, že by onen poslíček přijel dřív. Poté vemu onen top a nacpu ho do koše. Nakonec se vydám k němu do koupelny a dělám, že tam prostě nic nevidím. Stejně má u sprchy závěs. Umyju jsi ruce a s ručníkem vyjdu rychle ven. Tam už u dveří čekal poslíček. Já mu dala prachy a vzala jsi onu věc. Voněla hezky.... Položím krabici na stolek před gaučem a vemu jsi jeden kousek... |
| |
| Sprcha mi zabrala jen pár minut. Po chvíli zvuk vody utichl a za moment jsem už vyšel ze sprchy. Po krvi nikde žádná stopa a tak jsem se cítil o něco líp. Jakmile ale vyjdu, ucítím vůni pizzy. Čerstvé pizzy. Co jsem ji tak zahlédl, už se do ní pustila a já se musel slabě pousmát. Vážně začíná bejt jako já. "Ty nejspíš víš, jak mě ze sprchy vylákat rychle." řeknu jakmile dorazím ke gauči a taktéž si vezmu jeden kousek, který ve mě za chvíli zmizí. Poté se natáhnu na gauč po břiše a úlevně si vydechnu. Měkkej gauč, pizza a sprcha byla vynikající kombinace, jak si po takovém dnu vydechnout. Jen tak jsem na chvíli zavřel oči ale neplánoval jsem žádného šlofíka. Spíše jen vstřebat ten pocit odpočinku. |
| |
| Když jsi lehce na gauč, přejdu k němu a sednu jsi na zem u jeho hlavy. Položím jsi hlavu na levou ruku na gauči a pravou mu začnu jezdit špičkami prstů po holých zádech. Už na nich nebylo ani stopy po nějakých střepech nebo jiných zraněních. Přivřu spokojeně oči. Je tu sice několik otázek na který bych ráda znala odpověď, ale přijde mi zbytečný ho tím teď zatěžovat. Teď mi konečně přišel zase šťastný a spokojený. Nechci aby vypadal nešťastně jako předtím. |
| |
| Slyšel jsem, jak ke mě přišla a sedla si na zem. Pootevřu oči a jen se na ní dívám. Špičkami prstů mi začne jezdit po zádech a já oči o něco přivřu. Byl to tak příjemný pocit, obzvlášť, když ty doteky byly její. Oči jsem po té chvíli zase zavřel, jelikož to svým způsobem i trochu uspávalo. Ale ne natolik, abych usnul. Bylo ale vidět, že si to vyloženě užívám. Nějakou dobu jsem jen mlčel a byl aspoň trochu rád. Pak už jsem ale promluvil. "Co vůbec.. způsobilo to, že jsi zpátky?" oči však ze slasti nechávám zavřené. |
| |
| Chvíli mlčím jakobych ani otázku neslyšela. Poté ale začnu polohlasně: "Mám za to, že ten amulet..." Přestanu s hlazením a stáhnu jsi výstřih trička dolů, tak aby byl vidět ten "otisk" co tam zanechal. Vypadalo to, jako kdyby byl přímo pod mojí kůží, ale když jsem jsi přes něj přejela, nic jsem necítila, tedy kromě kostí, svalů a tak dále. "Mám za to, že se se mnou spojil. Že je uvnitř mě." řeknu a podívám se na něj. "Pořád cítim jeho moc, sice je tak jako předtím, ale teď je to také zvláštní...." Co to vlastně způsobila, že to ten amulet udělal? "Myslím, ale, že ty sám víš líp jak to udělal...." |
| |
| Když přestane, oči znovu pootevřu abych se na ní mohl podívat. Mlčel jsem, zamyšleně jsem pozoroval místo, kde měla otisk amuletu. Nenapadalo mě žádné logické vysvětlení. Otočil jsem se na záda a hlavu si podepřel sepnutými dlaněmi. "Jediný co mě napadá je to, že tě nejspíš má někdo hodně rád." po chvilce k ní natáhnu ruku, jemně ji chytím za zápěstí a stáhnu na sebe. "Když tedy sebe vynechám.." |
| |
| Když mě chytí za ruku a vytáhne jsi mě prakticky na sebe, sednu si na něj zase obkročmo, stejně jako předtím včera akorát s tím rozdílem, že se k němu sehnu tak, že se skoro dotýkáme nosy. Zavrtím nesouhlasně hlavou. "Ne.... kromě Spardy a teď tebe není nikdo kdo by mě měl rád...." řeknu a políbim ho na rty. Jemně, něžně a pomalu. Nevím kam až se dostanem, ale rozhodně nehodlám riskovat to co v noci. Alespoň jsem věděla, kam můžu bezpečně zajít... Jednou rukou jsem mu lehce odhrnula vlasy z čela, jen lehce a potom jsem mu z něj rukou sjela dolů až k jeho tváři. Tam jsem se zastavila a palcem od ruky jsem mu hladila líčko. |
| |
| Sehla se ke mě pro polibek. Nebránil jsem se tomu, naopak. Zavřel jsem oči a něžně jsem ji začal líbat. Jejího jemného hlazení jsem si byl dobře vědom. Ruku, kterou jsem si ji na sebe přitáhl jsem jí položil na záda. Po malé chvilce jsem jí zajel pod tričko a hladil ji na holých zádech se stejnou jemností jako ona. S líbáním jsem nepřestával, chvílemi ho spíš i docela prodlužoval. Chtěl jsem si ji užít co nejvíce.. Jak to ale tak vypadá, ti co se narodí jako my - outsideři lapeni mezi světem démonů a lidí, nemají tu možnost rodičovské lásky. Ačkoliv já se s tím už v dětství tak nějak smířil.. |
| |
| Dá se říci, že jsi víc než užívám jeho polibky a jeho doteky, které se jaksi lišily od těch z noci. Ne, že by to byla špatná zpráva nebo tak něco ale byli tak jemné, něžné, jako kdyby se bál, že se každou chvíli rozpadnu. Nedokážu si ani představit čím jsi musel projít, když jsem vlastně "umřela". Myslím, ale, že už nad tím nemá cenu polemizovat, co bylo bylo a hlavně věc je, že jsem zpátky a mám takoví pocit, že něco se odteď změní. Sama od sebe jej přestanu líbat a jemně se od něj odtáhnu, i lehkým úsměvem. Narovnám se, ale stále jsem na něm obkročmo. Poté se natáhnu na stoleček pro pizzu, ještě tam pár kousků zbylo a byla by škoda je nechat jen tak. Vemu jeden kousek do ruky a zablimbám mu s ním nad obličejem. Dostatečně vysoko aby se do ní nemohl zakousnout, ale zase dostatečně nízko, aby cítil tu vůni. Úsměv mi nemizí z tváře.... |
| |
| Kdo by si kdy pomyslel, že se Spardův syn dá dohromady s Lilithinou dcerou. Vždyť od prvního vidění jsme si téměř šli po krku. Otázkou tedy bylo, co se změnilo? I když to nebyla nijak důležitá otázka. Pro mě bylo důležité, že tu byla. Byla tu se mnou i poté, co jsem ji málem zabil, nebýt amuletu. Brzy nás však přeruší a nakloní se pro kousek pizzy, se kterým mě začne provokovat. Jak mazané.. Chvíli to trochu pobaveně sleduju a poté se dostatečně rychle zvednu abych ukousl aspoň špičku. A vida, i úspěšně. Provokovat mě se nevyplácí, obzvlášť když se jedná o pizzu. "Na mě bohužel nemáš.." sleduju ji šibalským pohledem co značí o tom, že se možnáá pokusím zaútočit na pizzu znovu. |
| |
| Dojím ten kousek co nestačil ukousnout a sáhnu po dalším. Mám ještě dva pokusy a ten v ruce je třetí. Dost pokusů na hraní. "Vážně? O tom silně pochybuji..." řeknu a nemizejícím úsměvem. Poposednu jsi víc k jeho hlavě, takže prakticky sedím na jeho hrudníku a nohama mu držím ruce, které teď měl skoro podél těla. Nulová šance pro to, aby se dostal dostatečně vysoko pro onen kousek pizzy. Naklonim se kousek k němu, ale zase dostatečně daleko a zároveň blízko. Chynu onen kousek za křupaví okraj a znovu mu s ním zablimbám před obličejem. |
| |
| Jak to tak vypadalo, nemínila se jen tak vzdát. Byla hravá. Chce výzvu? Fajn, má jí mít. "K pizze si vždy najdu cestu.." odpovím se šibalským úsměvem na tváři. Tentokrát si poposedne víc a pokusí se mi pohyb o něco víc znemožnit. Znovu se ke mě nakloní a začne mě vůní pizzy provokovat. Ale já to myslel vážně. Vždy nějaký způsob najdu. Když nemůžu použít ruce, zneužil jsem toho že je nakloněná, rychle zvedl pánev tak, aby se naklonila ještě víc a s dalším úspěchem se mi povedlo rychle kousek ukousnout. Sousto za pár vteřin spolku. "Dva nula.." lehce jsem se pousmíval. Co vymyslí teď? |
| |
| "Fajn, jak chceš..." řeknu a předposlední kousek jsi vemu ale už s ním nelaškuju ale rovnou ho do sebe nacpu. Nevím co to do mě vjelo, ale tohle byla celkem zábava. Bylo fajn prostě vypnout a taky trochu jinak užívat. Vezmu poslední kousek a krabici hodím na stoleček. "Poslední kousek.... " řeknu s úsměvem. Stále na něm sedím ale nijak se k němu nenakláním. Zvednu ho vítězně ve své puse a chci jej sníst... |
| |
| Chtě nechtě se tomu musím na pár vteřin zasmát. Přímo před mýma očima si jeden kousek nechá jen pro sebe. "Poslední kousek.... " Pche. odfrknu si v duchu. Avšak těsně před tím, než se jí ho podaří sníst, levou rukou vyklouznu a chytím její zápěstí. "Kdepak.." věnuju jí další ze svých šibalských pohledů a místo toho, abych se pokusil si vydobýt poslední dílek pizzy, ji stáhnu na sebe a vtisknu prodloužený polibek, který si užiju víc než tu pizzu. |
| |
| Musím uznat, že tohle jsem nečekala. Tedy to, že se ochotně vzdá pizzy a místo toho mě políbí. Jeho polibky však chutnali teď jako pizza, kterou jsme oba jedli. Nicméně schovám ten poslední kousek za záda, aby náhodou nepřišel třeba k úhoně, protože jsem ho rozhodně později chtěla sníst ale nakonec jsem z jeho hrudníku přesunula zpátky kde jsem seděla předtím tedy u jeho podbřišku. "A co takhle napůl?" řeknu když se jemně odtáhnu a ukážu mu ruku z pizzou. |
| |
| "Dojez ji.." usoudím nakonec. Ono se to ani tak nezdálo, ale čas utekl rychle. I když jsem se sem tam dokázal usmát, pocity, které jsem dneska pocítil mě jen tak neopustily. Dlouze jsem zívl a zavřel oči. Jen na chvilku a rukou jsem jí poté začal znovu jemně hladit pod tričkem. Cítil jsem se jen nepatrně unavený.. |
| |
| Za to, že mi jí nechal, věnovala jsem mu letmou pusu na tvář a poté jsem jí dojedla, zatímco on mě hladil pod tričkem. Zazíval. Taky jsem byla unavená, ale nechtělo se mi spát na gauči, když nahoře byla tak nádherně měkkoučká postel. "Nevím jak ty, ale když už spát, tak jedině v posteli. Navíc, na ten gauč se oba ani řádně nevejdeme." řeknu a mrknu na něj. Slezla jsem z něj a vzala onu prázdnou krabici od pizzy a zmuchlala jsem jí do nějaké neforemné kuličky - jo věci se lépe dělají když máte o něco větší sílu než obyčejný člověk. Myslím, že kdyby teď zezadu přišel a poté mě chytl do náruče a odnesl do postele, bylo by to krásné zakončení dne... |
| |
| Svým způsobem měla pravdu. Ani ona, ani já jsme nebyli Nero, který se spokojí s tím, že spí i na zemi pod převráceným gaučem. Ještě chvíli jsem se přesvědčoval a po pár minutách jsem nakonec vstal. Došel jsem ke stolu a své zbraně si vzal s sebou nahoru, jelikož v dnešním světě démonů musím očekávat i to nejhorší. Podíval jsem se na ní a vykročil tiše směrem k ní. Zezadu jsem sepjal svoje ruce kolem jejího břicha a nosem lehce přejel po jejím krku. "Fajn, máš pravdu." řeknu jí to narovinu a do schodů ji vezmu do náruče. Jakmile vyjdeme nahoru, položím ji až na posteli a lehnu si vedle ní. Lehce jsem ji políbil na čelo. Ať jsem chtěl nebo ne, oči se mi zavřely skoro hned, ale ještě stále jsem byl při vědomí, zatím. Brzo jsem ale ucítil, že únava nade mnou pomalu převládá. |
| |
| Nevím jestli mi čte myšlenky, ale moje přání se vyplnilo. Když mě nesl nahoru, jen jsem se k němu hlavou přitiskla a čekala až dojde k postely a položí mě na ní. Počkám až jsi sám lehce a poté se k němu přitulím. Položím jsi hlavu na jeho hruď a přetáhnu přes nás deku. Poté jej začnu jednou rukou jemně špičkama prstů hladit po oné hrudi. Byla jsem unavená, ono zmrtvích vstávání vyčerpá, o tom žádná řeč či hádky, ale pořád jsem se nemohla nabažit jeho samotného. Nakonec jsem se ještě trochu nadzvedla věnovala mu jemný, pomalí polibek, dá se říci na dobrou noc. "Slib mi, že už neuděláš stejnou pitomost, jako dneska...." řeknu polohlasem. "Až se ráno probudím, chci tě tu najít." dodám ještě a ještě mu věnuji malý polibek na tvář. |
| |
| Ono se to nezdálo, ale usnul jsem takřka za velmi krátkou chvíli, proto jsem už neslyšel její slova. Jediné co teď bylo slyšet, bylo moje tiché oddychování. Tentokrát to nevypadalo na to, že bych se ráno sebral a prostě šel. Tentokrát se prospím dlouho jak jsem to měl ve zvyku. I když jsem už spal, hřál mě ten láskyplný pocit. Pocit, že tu je se mnou osoba, která při mě stojí i v těch nejhorších chvílích.. |
| |
| Dantemu se k ránu nespalo moc dobře - měl noční můru o oné události, která jej předchozího dne potkala, bohužel v tomhle snu ale Leylu nezachránil žádný amulet, či jiná nadlidská síla. Probudil se zpocený, vyděšený a málem i vykřikl, když se prudce posadil. První věc, po které se dezorientovaně scháněl byla právě ona. Dalo by se říci, že úlevou vydechl když zjistil, že spí vedle něj, otočená zády k němu. Poté jsi ale všiml, pro něj, celkem děsivého faktu. Jelikož měla částečně vyhrnuté tričko a odkopnutou deku, bylo jí krásně vidět na část zad, na kterých se od kříže dál pod tričko táhla šikmá čára - jizva, která mu bude zřejmě až nadosmrti připomínat to co udělal. Už nikdy nesmí dopustit aby se jí stalo znovu něco podobného, nikdy! Odteď musí být její bezpečí na prvním místě, i kdyby já nevím co. Nikdy už nedopustí aby jí někdo, kdokoliv ublížil. Matně jsi vzpomínal, že říkala něco o nějakých čtyřech strážcích a nějaké bráně nebo co, až se vzbudí, musí vyzvědět víc, aby se s oním problémem mohl vypořádat a zajistit to, že jí už nikdo neublíží. Teď by to ale chtělo nakrmit svůj kručící žaludek a v pizzerii budou otvírat až odpoledne... |
| |
| Probudil jsem se tak rychle div jsem neskoncil na zemi rovnou. Srdce mi divoce tlouklo jako kdyby se mi to jen nezdalo, ale po chvili jsem se aspon trochu uklidnil, kdyz spokojene spala vedle me. Vydechl jsem si, ale to, co jsem udelal se mi z hlavy jen tak nesmaze. Vstanu tak, abych ji nevzbudil a dojdu dolu, cestou si trochu protahnu krk. Ani nevim kdy jsem naposled mel takovou nocni muru. Trochu jsem se zacal obavat, ze se to driv nebo pozdeji mozna skutecne stane. Ne... K tomu nedojde. Nedopustim to. Dorazim k lednicce, kterou kdyz otevru, zjistim, ze je poloprazdna. Nikdo ji taky nemel jak doplnit, byly tu jen zakladni potraviny, ktere by se musely zpracovat varenim. Proto jsem ji zase zavrel s tim, ze se aspon napiju z mych zasob. Prestto vsechno Ley mluvila o ctyrce demonich strazcu. Sem tam jsem to uz nekde zaslechl ale nikdy jsem se nedozvedel vic. Za to ona by to mohla vedet. Vypiju posledni dousek v plechovce a vydam se zpet nahoru. Co tak odhaduju, mohlo byt kolem treti rano.. |
| |
| Jeho odhad byl špatný, přestože byla venku celkem tma, bylo něco málo po šesté hodině ranní. Venku bylo šero také díky zataženému nebi, které o sobě dávalo vědět tím, že sem tam poprchávalo. Ulice byli ještě mokré od nočního deště a nikdy nebylo vidět ani nohu, ačkoliv byl, zřejmě všední den. Když někdo žije ve dvouch světech najednou, po čase ztratí přehled o tom jemu nejblíže. Přestože jsi znovu lehnul do postele, nedokázal už usnout. V hlavě měl stále onen hrůzný sen a srdce mu ještě trochu prudce bilo. Rozhodl se, že zajde dolů. Když byl dole, někdo zaklepal na dveře. Když jej vyzval aby vešel dál, nic se nedělo. Klepání se ozvalo znovu, ale ani po několikátém vyzvání aby vešel dál nikdo dál nešel. Naštvaně se tedy vydal ke dveřím a skoro je rozrazil. Nikdo tam nebyl. Ulice byla pustá a prázdná stejně jako jeho peněženka. Poté jsi ale všiml něčeho na zemi. Papír? Ne, noviny. Dnešní. S velkým titulkem o masakru na policejní stanici. Hlásali, že nějaký šílenec s mečem a pistolemi vtrhnul na místní policejní stanici a zmasakroval tam všechny policajty. Bylo tam u toho i několik fotek, které poznal - byli to fotky z té stanice, ve které pozabíjel démony a málem i Leylu. Pod oním článkem byla ještě jedna fotografie, byla sice černobílá, trochu rozmazaná ale jeho zkušenému oku nemohlo utéct, že to byla fotky, kterou někdo pořídil skrz kamenoví záznam, zřejmě jej natočili kamery na oné stanici. |
| |
| Zamracil jsem se. Vypadalo to, ze tu udalost mi budou pripominat uz i noviny, ale to nebyl zhruba ten problem, ktery bych ted mel resit. Tak nejak se dalo ocekavat, ze tam budou nastavene nejake kamerove systemy. Ovsem zapomneli se zminit, ze nezemrel zadny clovek. Mohl jsem predpokladat, ze driv nebo pozdeji po me pujdou. Ale pokud Ley zna nejake informace o Ctyrce, demoni o tom budou urcite neco vedet. Otocil jsem se a sel jsem se usadit na svoji zidli. Novony jsem hodil na stul. Nohy jsem hodil na stul a pozoroval je.. Normalni lidi ty fotky nepoznaji, ale demoni budou jistojiste vedet, kdo mel na svedomi vycisteni jejich milovane policejni stanice. |
| |
| Dante však zapomněl na malý detail - démoni ovládají lidi a ti je poslouchají jako ovečky ve své sladké nevědomosti. Ostatně co také čekat od lidí. Nicméně usadil se na své židly, do své oblíbené polohy a dál nic neřešil. S čím ale nepočítal, byl fakt, že za chvíly měl okolo ramen a krku čísi ruce. Než stačil otevřít oči, pocítil něčí rty na své tváři. Nebylo pochybu o tom, kdo to je. Nabídla se, že skočí něco "koupit" k jídlu, ale než stačil Dante cokoliv říci, byla pryč. Chtě nechtě musel podotknout, že její rychlost je vážně víc než dobrá. Vlastně jsi ani nevybavuje, že by se někdy setkal s někým takhle rychlím. |
| |
| Svym zpusobem jsem se divil, ze se presto vzbudila i kdyz mohla jeste v klidu spat. Kazdopadne mit tu zenskou spolecnost je po dlouhe dobe prijemna zmena a jeste prijemnejsi rana. Zavrel jsem oci s tim, ze se pokusim alespon o par minut kratkeho slofika. Jenze presto jsem musel premyslet. Premyslel jsem nad tim, jak se zbavit te haveti ve meste a hlavne zajistit, ze se Ley uz nic nestane. |
| |
| Leyla se vrátila okolo osmé, i když pro Danteho se to zdálo jako krátký okamžik, protože chtě nebo nechtě usnul na své židly. Probudila ho až vůně čerstvě upražené kávy. Když otevřel oči, zjistil, že před ním na stole leží kelímek s víčkem a skrz maličký otvor na pití stoupá ještě pára a line se ona vůně. Vedle na stole seděla Ley a podávala mu papíroví sáček, který taktéž krásně voněl, voněl po... pizze. Když jej otevře, najde v něm zapečený toast, který byl s příchutí pizzy a přesně jak to měl rád - sýroví speciál bez oliv. Sama dojídala croasaint s čokoládovou náplní. Kousek nad horním rtem a pravím koutkem byla kapka čokoládové náplně, která se přímo vybízela, aby jí on sám slíznul.... |
| |
| Lehce nasaju vuni nosem, ktera me brzy donuti otevrit oci. Musim trochu pozvednout koutek usmevu, protoze se o me zacinala starat vic nez ja sam o sebe. Presto me neopusti zvedavost nakouknout, co mi vlastne prinesla k snidani. "Diky." Nohy sundam ze stolu a upiju trochu kafe, co jsem nemel ani nepamatuju. Vstanu a seberu par krabic ze stolu, ktery zmackam a hodim do kose aby se trochu uvolnilo misto. Kratce po tom se vratim zpet ni, avsak mi neunikne maly detail. Jdu znovu oproti ni a prinutim ji se o stul lehce oprit. Jemne prsty nadzvednu jeji bradu pri cemz spicka meho jazyka prejede pres kapku naplne a zakoncim to polibkem. Pote obejdu stul, sednu si a pustim se do skvele voniciho toustu. Co jsem si tak ale vsiml, seznam mych dluhu se diky Nerovi rychle prodluzuje, proto bych mozna pretrpel me tvrzeni 'Prace jednou tydne'. Jenze kdovi, zda se telefon jeste rozezni. Btw, nechtej se mi odeslat prispevky do diskuze :D |
| |
| Když Ley dojedla sáhla do tašky u stolu a vytáhla z ní nový bílý top. Ten předešlí byl tak zamazaný od krve, že by to prostě nešlo ani vyprat a proto se jako snadnější alternativa jevila prostě jsi raději koupit nový. Nicméně Danteho to nepřestalo udivovat, kde k sakru bere pořád peníze? On sám nemá pomalu ani na zaplacení pizzy a ona si sem pořád něco tahá, jak je k sakru tohle možné?! Zapluje do koupelny kde jsi top převlíkne a taky umyje a usuší obličej. Trocha ranní hygieny neuškodí. Nicméně jednoho detailu jsi Dante všiml, že ten topík trochu prosvítá, takže je vidět trochu podprsenka... |
| |
| Dojidam onen toust a zbytek uz dopijim kafem, i kdyz me nikdy neprestane udivovat, kde ty penize bere, leda ze by mi prebrala praci. Kazdopadne stihla si koupit i novy top, ktery mel i jednu vyhodu z meho pohledu. Bila ji prosvitala a ja ji po ocku sledoval. No, co si budeme povidat, svadi to. A jeste vic, kdyz tricko prosvita zrovna ji. |
| |
| Vypadalo to jako pohodové ráno, ale to byl jen klam. Dante se rozhodl, že jsi užije trochu ranní pohody s Ley, ale když se jí chystal políbit, jemně mu naznačila, aby toho nechal. Vypadala, že se jí něco nezdá. NA jeho otázku, jestli je v poho odpověděla, že má takoví nepříjemný pocit, že se něco špatného brzy stane. Dante cítil něco podobného, ale jelikož byl víc člověkem.... Zrovna se chtěl zeptat na víc, když v tom proletělo něco oknem. Plynoví granát. Začal okamžitě kouřit a první Dantovou reakcí bylo to, že sáhl po Ebony a Ivory. Ochranářsky se postavil pře Ley a vyčkával. Jakmile zahlédl v kouři pohyb, začal střílet. Avšak neozívali se démoní výkřiky jako doposud, znělo to spíš jako lidské. Jeho palbu zastavila až Leylina slova: "Dante přestaň, jsou to jen lidé!" |
| |
| "Sakra!" Zamracil jsem se a pistole stahl k sobe. Ze by se moje ocekavani vyplnilo? Se mnou at se deje co se deje, ale uz nedovolim, aby se Ley znovu jakkoliv zranila. Co tu ale chteji zrovna ted? Nebylo jiste, ze je to skutecne kvuli tomu incidentu. Ale tim, ze by to byli lide se vse komplikuje. Nehybu se z mista, zustavam s Ley a cekam, nez kour okolo ustane. Pomalu alejiste jsem uz videl lip. |
| |
| Plynoví kouř pomalu ustupuje. "Tady je policie města Eden!" ozve se nějaký hlas z megafonu. "Vyjděte z rukama nad hlavou, máte na to pět minut, poté vejdeme dovnitř a budeme střílet!" poté je chvíli ticho. "V případě, že budete klást odpor, mám tu i spínač, kterým vyhodím onu budovu dopovětří!" |
| |
| Zle jsem se usklibl. Strelba by nebyla tak hrozna, ale vyhodot do vzduchu muj Devil May Cry?! Zrizovat ho muzu jedine ja, nikoliv zadna bomba. Po ocku jsem se podival na Ley. Nejspis nemam na vyber pokud tu ma Devil May Cry jeste stat. Pomalu jsem se rozesel, cestou vzal na sebe kabat, ktery byl jeste trochu zaschly od krve. Cestou jsem zavesil Rebellion na sva zada a se zlym pohledem se postavil pred ne, pri cemz jsem pomalu zvedl ruce do urovne moji hlavy. Nekteri mozna mohli zjistit urcitou podobu s tema rozmazanyma fotkama v novinach. "Myslim, ze nebude treba na me mirit zbrani. Nevypadam nijak nebezpecne, ne?" Vtipek si neodpustim. A kdyby strileli, bylo by to zbytecne. Dulezite ted je, ze mozna nevi, ze je vevnitr Ley. Coz pro me bylo hlavni - jeji bezpeci. |
| |
| Venku stáli dvě velké dodávky a dvě malá černá auta, plus asi dvacet mužů v zásahových oblecích. Každý z nich měl vepředu a vzadu napsáno S.W.A.T. - jednotka rychlého nasazení, ostří hoši, které nepovolávají jen tak. Přestože Dante vyšel ven, velitel zásahu nevypadal, že by byl nějak potěšen. "Tak to jsi ty, ten bastard, co pozabíjel naše kolegy a přátele..." řekne a přistoupí k němu. Přeměří jsi jen od hlavy k patě a poté ustoupí zase dozadu. "Připravte se k palbě!" zavelí a slyšel několikanásobné zacílení zbraněmi. "Máme sice příkaz k zatčení, ale všichni tady potvrdí, že jsi klady odpor a byl jsi nebezpečný... zabijáků policajtů, tohle je tvůj konec..." řekne velitel a zvedne ruku. Jakmile ji spustí, oni začnou střílet, co teď? Nemůže přeci zabít lidi, ale zase na druhou stranu se nemůže nechat dát jen tak zastřelit a vůbec, když se nechá zastřelit, přežil by to vůbec? Dante odevzdaně zavřel oči, ať se stane cokoliv ona má dost času na to aby utekla a to je jediné na čem mu teď záleželo. Velitel pomalu spouštěl ruku, ale poté se ozval jakýsi mlaskaví zvuk a po pár vteřinách mu odpadla hlava od těla. Ostatní nevěřícně hleděli na to co se právě stalo. Dante pootevřel jedno oko, aby zjistil, proč ještě nezačali střílet a poté to začalo... Všude okolo začala stříkat krev. Členové zásahové jednotky začali křičet a naříkat, když na zem začali odpadávat jejich části těla za doprovodu jejich tryskající krve. Spousta té krve cákla i na něj samotného. Během několika sekund tu stál sám, uprostřed moře krve a lidských částí těl. Co se to u všech bohů stalo? Udělá pár kroků když v tom se něco v jedné z dodáven zahýbalo. Opatrně se tam zašel podívat a spatřil tam Leylu, jak drží nějaké chlapa pod krkem vysoko nad podlahou auta. Na levé ruce jí z rukávu kabátu čouhají drápy, které již jednou viděl, teď byli ale pokryté krví, stejně jako její ruce. Zobrazit SPOILER |
| |
| Pohled na Ley, ktera se doslova pustila do porcovani tech policistu me zarazilo. Nevahal jsem ji chytit pevne za zapesti. "Dost!" Reknu vic nahlas a vazne. I kdyz me prisli zabit, porad to byli lide. Otazkou ted bylo, jestli se do toho dala dobrovolne a nebo budu mit ted co docineni s jeji druhou strankou. "Prestan! Porad jsou to lidi! A msti se presne stejne jako ja. |
| |
| Pocítim jak mě chytne za zápěstí ale nedbám toho. "Tohle nejsou lidi..." procedím mezi zuby. "Možná tak vypadají, ale jejich pach říká něco jiného." řeknu a vyhodím toho chlapa z dodávky. Poté se podívam na Danteho. "Ti první, co vrazili dovnitř lidé byli, ale tihle už jimi dávnou nejsou!" řeknu a vyjdu z dodávky a přišlápnu jsi nohou toho, kterýho jsem vyhodila ven. "Tohohle moc dobře znám.... tehdy za mnou přišel s tím, abych tě zabila Dante..." přišlápnu jej víc do silnice pod ním. "Poté za mnou byl i v tom skladišti.... a dneska ráno jsem ho zahlédla, když jsem byla pro snídani.... " sundám z něho nohu a nakopnu ho do břicha. "Jsou to tak slaboučtí démoni, že nemají ani vlastní démoní podobu. V pekle dělají ty nejpodřadnější věci a každá jejich chyba se trestá smrtí." |
| |
| Ley měla pravdu. Stačilo se podívat na mrtvoli okolo. Jejich části, obličeje se scvrkli jako kůže starých lidí.  V podstatě jde o oživené lidi, kteří již jednou umřeli a jejich těla jsi vzali oni podřadní démoni, kteří jsou závislí na těchto tělech. Jejich forma se dlouho neudrží, když nemají tělo, kde by se mohli udržet. Odtud vznikli povídačky o oživlích mrtvolách.... |
| |
| Pustil jsem ji a podival se na toho ubozaka, ktery skoncil prilepeny k zemi. "S podobnou haveti jsem uz kolikrat mel taky co docineni. Ale necekal bych, ze se do toho pripletou znova oni." Usklibl jsem se zle. "Kazdopadne se zda, ze organy o tom vedi a je jen otazkou casu, nez je sem poslou znovu." |
| |
| Znovu přistoupím k tomu chlápkovi na zemi a jednou nohou mu stoupnu na hlavu. Rukama se snaží jsi hlavu uvolnit, ale je bez šance. Začnu na nohu tlačit a tím i na jeho hlavu. Evidentně ho to bolí, protože jeho snaha vymanit se z pod mojí nohy se znásobila. Přitlačila jsem ještě víc. Na tváři se mi začal rýsovat zlověstný úšklebek. Se mnou vyjebávat mohou, ale ne s ním! Ještě víc přitlačím na nohu a na jeho hlavě se začnou oběvovat stružky krví. Nakonec se opřu do nohy plnou silou, zvednu jí a vší silou mu dupnu na onu hlavu, která se v zápětí rozletí do všech stran. Jako když rozbijete vajíčko... akorát s tím rozdílem, že na zemi není žloutek s bílkem a mozeček s krví. Pomalu se otáčím k Dantemu, ale zahlédnu v naleštěném laku auta svůj odraz, který mě šokuje. Z levé ruky mi ještě odkapávala krev a krev byla i na mé tváři a těle. Co mě ale ještě víc šokovalo, že nevidím své oči rudé. V situacích jako byla tahle byli vždycky červené, ale teď ne, ale nebyli dokonce ani normální, vypadalo to jako když se panenky oka rozlezli do celých očí. Co to se mnou ten amulet udělal?! |
| |
| Pozoroval jsem, jak si libuje v tom, ze tu malou rybu muci v drceni jeho hlavy. Stale tlacila a zpusobovala vetsi tlak natolik, ze se jeho hlava brzy rozprskla do stran. Trochu jsem se zamracil, opravdu to byla ona? Vsiml jsem si, ze se trochu vystrasene diva na sebe v odrazu auta. Polozil jsem ji ruku na rameno, abych ji trochu uklidnil, ale samotneho me to znejistovalo. "Jak se citis?" |
| |
| Pocítim ruku na rameni. Přitom pozoruji v odrazu laku auta, jak se černota v mých očích scvrkává zpátky do maličké panenky uprostřed modroty. "Já..já nevím...." řeknu tiše. Zvednu jsi ruce před obličej a dívám se na ně, jako kdybych nemohla uvěřit tomu že jsou moje. "Něco se změnilo..." řeknu stále tichým tónem. Pomalu se k němu otočím a obejmu ho. Zabořím hlavu do jeho hrudi. "Tohle už nikdy nedělej..." zašeptám polohlasem. Je mi jasné, že ona nepozná démony jako já, i já jsem měla problém rozpoznat tyhle, protože démoní "esence" je silná podle toho jak je mocný. |
| |
| Jen zábleskem jsem si všiml, že její oči byly trochu jiné, než ty které jsem znal. Měl to na svědomí ten přívěšek? To zůstalo otázkou, ale jak to tak vypadalo, děsilo ji to. Nejistota v jejím hlase byla slyšet jasně. Vypadala, jako by pomalu nevěřila ani vlastním rukám. "Něco se změnilo..." To bylo jisté. Pevně mě objala a obličej skryla do mé hrudi. Ruce jsem jí položil na záda a jemně k sobě přitiskl. Bradu jsem si opřel o její hlavu a po očku ji pozoroval. "Tohle už nikdy nedělej..." Měla strach a tak nejspíš jednala tak nějak instinktivně. "Mám takovej pocit, že tohle jen tak neskončí.." Měl jsem pravdu. Démoni jsou vytrvalí a vždy hledají jakýkoliv způsob jak dostat, co chtějí. A teď, když už tu nebyl k získání Leyin přívěšek, zbývá jim jedině moc mého otce. To ale pro mě nebylo takovou starostí jako to, že se s ní něco muselo začít dít. |
| |
| Nechám drápy, aby se zase schovali do nátepníku v rukávu kabátu. Až bude čas, tak pokud bude chtít, tak mu vysvětlím jak tahle zbraň funguje. Aspoň, že tohle se nezměnilo.... projde mi hlavou. A měla jsem tak trochu pravdu, nicméně to okolo se nějak vyřešit nedalo. V dálce jsem zaslechla sirény a houkačky. "Musíme odtud pryč, jestli sem přijedou lidi, ani jeden z nás s tím nic neudělá...." řeknu. |
| |
| Hlavou mi probíhala myšlenka. Je tohle jen začátek? Bude se to horšit? Možná jsem nevypadal jako starostlivej typ, ale tohle byla vážná věc. Jestli se to bude horšit, nebude dělat rozdíly mezi démony a lidmy. A to už by byl poměrně velkej problém. Odtáhnu se a souhlasně kývnu. Pobaveně ale přitom pozvednu koutek úsměvu. "Začíná hra na kriminálníka.." Oba se rozběhneme. Místo útěku to spíš vypadá na to, kdo bude rychlejší. |
| |
| V Nera jsi dělat starosti nemuseli, ten v noci odešel zase někam do baru a pochybuji o tom, že by jej vůbec znali nebo by jsi jej spojovali s těma vraždama. Nicméně Dante s Ley našli dočasné útočiště v opuštěném činžáku, kde byli na všech stranách grafity a ve sklepě tam spaly bezdomovci a squateři, nehledě na to, že nikdo z nich ani neměl páru o tom, že tam jsou a navíc, oni ani do vrchních pater nechodili. Nicméně, ale nastal čas s tím vším něco udělat, nemohou utíkat donekonečna... |
| |
| Po několika minutách jsme dorazili na opuštěné a zpustošené místo. Prozatím se to jevilo jako dočasný úkryt, ale nic netrvá věčně. Navíc, zdržovat se v tomhle smradu by taky moc velká výhra nebyla. Opřel jsem se o stěnu, která zatím ještě držela a přemýšlel jsem. Ruce jsem překřížil na hrudi. Po chvíli jsem se na ní podíval. "Víš něco o velké Čtyřce, Ley?" |
| |
| Přikývnu hlavou. "Velká Čtyřka, jak jsem ti říkala, udržuje Asmodeovu Pekelnou bránu otevřenou, bohužel pro něj, moc extra silných démonů jí neprojde, protože to není skutečná Brána, tu jste s Vergilem a ostatními zavřeli..." odmlčím se, protože jsem se zřejmě dotkla tématu, který mu není příjemný, ale nechala jsem mu čas na to, aby se s tím srovnal. "Pokud... se nám podaří Čtyřku zničit, brána se uzavře a Asmodeus bude zranitelný a také tím Pádem zničitelný." |
| |
| Bedlivě jí poslouchám. Takže takhle napodobenina brány byla něco jako zdroj jeho moci. Tím pádem pokud se zničí, viditelně bude slabší a bude šance jej zabít. Zkrátka jako obyčejná hra. Zůstával jsem opřený. "Ty víš, kde se strážci nachází?" Nezdála se, ale za tu dobu, co si prošla peklem toho odposlouchala víc než dost. |
| |
| "Jsou rozmístění po městě." řeknu a vemu kousek zdiva ze země a začnu kreslit přibližný plán města a místo, kde se nacházejí démoni označím křížkem. "Tady.." ukážu na masokombinát. "Je nejslabší z nich, Balthazar. Vládne všem Pekelným psům a má moc oživovat mrtvé. To on umí vytvářet naše malé přátele, kteří na nás zaútočili..." Poté ukáži na vodárnu. "Tam je Leviathan. Jeho síla tkví ve vodě. Čím více vody má u sebe, tím je silnější. Zároveň také "otravuje" pitnou vodu, kterou pijí lidé a snáze tak podlehnou televizní hypnóze."Můj ukazatel se přesune k televizní stanici. "Televizy ovládá Murmur. To ona hypnotizuje lidi, hypnóza je její nejsilnější zbraní." "A poslední řadě je tu Abbadon, nejvěrnější služebník Asmodea. Ummí vytvářet dokonalé iluze, prakticky nepoznáš co je realita a co jen vnucená představa. S pomocí malého triku se dá ale porazit..." řeknu a ukážu na budovu, kde jsou prakticky skoro všechny úřady ve městě. Naposled ukáži na centrum města, kde se honosně tyčí ona velkolepá stavba, podle které nazvali město - budova Eden. JE to obří mrakodrap, co do výšky i šířky a úplně navrcholu toho mrakodrapu, sídlí Asmodeus. |
| |
| Co tak poslouchám její výklad, nejspíš to s některými z nich nebude tak lehké. Ale tím líp, to by už přece nebyla ta pravá zábava. Trochu jsem ale pochyboval o tom, že přesná místa zná jen z odposlechu. Díval jsem se na orientační mapku, kterou nakreslila. "Tudíž začneme od nejlehčího jakmile se to trochu uklidní. Projíždějí každou ulici a vsadím se že žádný z nich není na tom místě jen tak na holou pěst." pak jsem se ale zamračil. "Je tu ještě jiné riziko. Pokud narazí na Nera, určitě nezaváhají. Je mi podobnej a navíc když je na plech, určitě ten svůj démonickej pařát neskrývá." |
| |
| "Jsou schovaní vždy "pod" budovou, v jakési kapse, kterou je mimo náš svět, tedy spíš.... je to vzatý kus jejich "přirozeného prostředí" v pekle a přesunutý do našeho světa..." řeknu a vstanu. Opráším jsi kolena. Fuj, nelíbí se mi tady. Tak nějak jsi říkám, proč vlastně lidi chráníme... Přejdu k němu a obejmu ho. Bylo to bláznivé dopoledne a já teď potřebovala trochu té jistoty co mám v něm a taky nějakej ten jeho dotyk samozřejmě... |
| |
| Taktéž ji obejmu a na chvíli zavřu oči s tím, abych si její objetí užil, dokud to jde. Potom už na to nebude čas, pokud se pustím do do potyčky se Čtyřkou. Prsty lehce nadzdvihnu její bradu a políbím ji. Poté se po chvíli odtáhnu a na tváři se mi objeví trochu vážný pohled. "Pokud ještě někdy.. začnu šílet natolik, že budu ubližovat.. Slib mi, že mě zabiješ." |
| |
| Polibek jsi vyloženě užívám a přitom mu zajedu rukou do vlasů. Poté jsi položím ruce na jeho ramena a vzadu, za jeho krkem je spojím. Zprvu nechápu co to říkal, ale potom mi to dojde. Stáhnu jednu ruku k sobě a špičkama prstů mu zakreji pusu. "Tohle už nikdy neříkej.... " řeknu a poté prsty stáhnu z jeho úst a vrátim ruku za jeho krk. "Celkem ironie.... něco podobného jsem kdysi řekla já Spardovi, tehdy když měl přišel zabít a neudělal to..." řeknu. Poté se podívám na jeho hruď, na místo kde bilo jeho srdce a pak se podívám na něj zase nahoru. "Máš čistou a dobrou duši Dante.... nevěřím, že by se někdy něco takového stalo ještě jednou. A mezi náma, nevím jestli bych zvládla zabít někoho koho miluju...." řeknu polohlasně. |
| |
| "Nikdy nemůžeš s jistotou říct, že se to už nestane." sleduju její oči a dlaně mám položené na jejím pasu. Oči, které byly značně poznamenané špatnými zkušenostmi ale zároveň i příjemnými zážitky. Nemohl jsem se na ně kolikrát vynadívat. Skloním se k jejímu uchu a ztiším hlas. "I kdyby to bolelo sebevíc, tím, že bych zabíjel lidi, by už nebyl tím, koho miluješ." po těch slovech ji na ucho políbím a po chvilce se odtáhnu. Bylo vidět, že to myslím naprosto vážně. |
| |
| "To cos udělal dneska.... byla nehoda nic víc! Oni to nastražili schválně. Sám moc dobře víš, jakých špinavých triků jsou schopni..." řeknu. Myslela jsem tím jeho přítele, kterého jsem viděla umírat. Chápu, že to musí být těžké, ale jsme přece jenom... lidi? Ne... Chytnu mu obličej do rukou a skloním jsi ho k sobě, bylo to schválně aby mi nemohl uhnout pohledem nebo rovnou celou hlavou. "Byla to jen nehoda..." řeknu pomalu a jasně. "Jen nehoda, nic víc, nic míň...." dívám se mu přitom jasně do očí. Je těžké přitom udržet utěšující výraz, když máte před sebou tak nádherné oči jako byli ty jeho... Ticho. Několikrát mu přejedu palci po tvářích. "Jen nehoda..." zopakuji znovu a naposled. |
| |
| Zabránila mi jakkoliv uhnout pohledem. Byl jsem nucen se jí dívat do očí přímo a zblízka. Její hlas byl konejšivý a uklidňující, jenže nedokázal zahnat myšlenky, které mi probíhaly hlavou. Byl jsem si vědom toho, že past v Devil May Cry se nedala očekávat a už nikterak vrátit. "Na té.. stanici stačilo málo k tomu, abych sešel z cesty. A sama jsi viděla, jak to dopadlo." trochu jsem se zamračil. Tehdy jsem měl štěstí, že to bylo posycené démony, protože jsem si nebyl jistý tím, zda bych ušetřil i lidi, když jsem byl schopný zabít i Ley.. Na krátký moment zavřu oči, jelikož jsem nechtěl, aby její dotek na mé tváři nikterak zmizel.. |
| |
| "Hlupáčku..." řeknu jemně a odhrnu mu vlasy z čela, stejně za chvíli zase spadnou na místo ale to mi bylo celkem v tuhle chvíly jedno. Nicméně ruce z jeho obličeje nesundavám. Naopak, přitáhnu jsi ho ještě blíž, tak abychom se dotkli čely. "Některé emoci, je lepší vypustit hned než je v sobě dusit... hromadit v sobě vztek a smutek se nevyplácí ani lidem, natož nám..." řeknu a dlouze ho políbím na čele. "A už dost takovíhlech řečí... jsem tu já... jen pro tebe.... vždycky tu budu jen pro tebe..." řeknu sladce a políbím ho dlouze i na ústa. |
| |
| Oči po chvíli zase otevřu, abych ji viděl. Tu jemnou a přesto tak hezkou tvář, kterou jsem tak rád viděl. Brzy na to je ale zase zavřu, jelikož ukončí diskuzi a mě umlčí polibkem. Ona byla jediná, která mi zbyla. Jediná, pro jejíž bezpečí bych dal vlastní život. Byl jsem si tím už teď jistý. Jakmile polibek skončí, znovu se na ni podívám. "Půjdeme. Nemůžeme se tu skrývat věčně. Zvlášť za tohohle smradu." |
| |
| Přikývnu. Tohle místo mi připadalo odporný. "Škoda, žes rozbořil ten sklad... docela se mi tam líbilo když jsem se tam schovávala...." řeknu s lehkou dávnou humoru. Né, že bych mu to vyčítala, to nikdy! Ale byla to prostě pravda. Rozhodně by nebylo špatný najít jsi něco jiného, tedy aspoň to zítra. Zítra totiž půjdem na toho psa a ať jsi Dante říká co chce, nenechám ho v tom samotného. Musel by mě spoutat nebo svázal nebo co já vím, aby mě přinutil nevměšovat se do toho. "Co takhle najít to pako? Jenom abychom ho třeba varovali nebo tak něco..." |
| |
| "Zní to jako dobrej nápad." Tedy, z části. Co jsem ho viděl naposledy, nooo.. Kdoví zda na tom nebude ještě hůř. Určitě si moje slova k srdci nevzal. Tedy co se alespoň sprchy týče. Rozešel jsem se s Ley směrem k východu. Věděl jsem jen o jednom baru, kde trávil čas nejvíc a tak jsem pochyboval, že by byl v jiném. Spíše jsem se sám divil, že ho ještě nevyhodili. Jedinou úlevou mi bylo, že alespoň šli po mě. Ley si v té sérii rychlé vraždy nemohli ani stihnout všimnout. |
| |
| Nera našli v ono baru o kterým jsi Dante myslel, že tam nejspíš bude. Byl zalezlej v rohu baru, před sebou měl už tři vypité lahve od piva. Možná, že toho měl i v sobě víc, ale díky démonické půlce trvá déle než alkohol způsobí opilost. Naneštěstí byl bar skoro poloprázdný, tedy byl tu jen on, barman a dva štamgasti. |
| |
| "Můj odhad se nemýlil." pronesu s lehkým úsměvem že jsem ho nemusel hledat nikde jinde a vykročím směrem k němu. Zastavím se před ním. "Konec chlastání pro dnešek.." skloním se k němu a ať chce nebo ne, za ruku ho vytáhnu na nohy a táhnu ven z baru. "Zaplatí později.." houknu na barmana ještě dřív, než opustíme bar úplně. "Možná by bylo dobré to risknout a vrátit se do Devil May Cry. Po té spoušti nejspíš nebudou čekat, že se tam vrátíme." podívám se směrem k Ley. I když to bylo trochu riskantní. |
| |
| "Kurva co to....!" pronese Nero, když jej táhne Dante pryč. Venku se mu vysmekne a nějak vyleze na nohy. Kupodivu se na nich celkem dobře udrží. "Hrabe ti nebo co?! Odkdy jsi hraješ na mou matku?!" začne nadávat. Avšak posléze umlkne když spatří Ley. V tu chvíli byl všechen účinek alkoholu ten tam. |
| |
| "Divim se že ještě stojíš.." pronesu pobaveně když začne nadávat. Nejspíš ještě nebyl tak na plech jako posledně, proto jsem mohl aspoň doufat, že bude trochu poslouchat. Nějak ale podezřele rychle ztichne. Jen trochu se zamračím. "Chlast ti Kyriel nevrátí, tak toho nech. Je tu takovej menší háček." všiml jsem si, že začal čučet na Ley, ale to jsem prozatím neřešil. Nejspíš měl zase další ze svých halušek. |
| |
| Nero zatne svou démonickou ruku v pěst. Za jeho rukou se oběví kopie oné démoní ruky, ale mnoho násobně větší. On se potom rozmáchne a vší silou do Danteho onou rukou praští. Dante odletí a zastaví jej až cihlová zeď, do které udělá menší/větší díru. "Už nikdy tohle neříkej! Nevíš jaká to je ztratit někoho koho jsi miloval!" zakřičí na něj a dojde k němu a chytne jej pod krkem za kabát. "Já vím, že jí nikdo nevrátí, ale ten chlast mi pomáhá na to aspoň zapomenout! Ale proč to vykládám zrovna tobě, ty, kterej o tom neví zhola nic!" řekne a pustí jeho kabát. |
| |
| Ucítím jen tvrdý náraz. Způsob, jakým mi svůj smutek doslova 'vtluče' mě donutí se na něj zle podívat. Hned poté, co se vykřičí mě pustí, ale zjevně nemá problém s tím, že by mi natáhl další. To, že už vím, jaké to je, si radši nechám pro sebe. "Co myslíš že je horší? Ztráta milované osoby nebo všech, které jsem já měl? Mezi námi už není ani Morrison.." ušklíbnu se. Jeho reakce byly vždycky prudké, ale vztek, co si v sobě nahromadil si vylíval na mě. Ten pocit mi byl dobře známej.. |
| |
| "Myslíš toho starýho dědka? Dobře mu tak..." řekne a založí jsi ruce na hrudi. "Mě je jedno kdo ti všechno umřel... pro mě ty lidi nic neznamenali. Skoro jsem je neznal, takže proč bych se o ně měl zajímat?!" Poté sáhne na svoje záda ale zjišťuje, že vlastně s sebou nemá Červenou královnu. Vlastně nemá ani Modrou růži. Všechny to nechal.... doma. "Nevadí, pořád mám aspoň svojí ruku..." řekne jsi pro sebe a znovu se rozmáchne po Dantem. Byl pevně rozhodnutej jsi to na něm všechno vybít. |
| |
| Slova, která vypustí z pusy mě zarazí. Ne překvapením, ale tím, že si to vůbec dovolil říct. Z tak nějak neutrálního pohledu jsem mu už věnoval vážně zlý pohled. Sepjal jsem ruku v pěst. "Dobře mu tak?" Zopakuju jako bych čekal, že si promyslí, co vůbec vypustil. Když se rozmáchl, vyhnul jsem se uskočením do strany, takže místo mě rozdrtil spíš zeď. "Možná kdybys uměl mířit, třeba bys Kyriel ještě zachránil. S touhle muškou se nedivím, že jsi skončil tak jak jsi skončil." bylo zřejmé, že mě těma svýma poznámkama naštval. Ale já to pro teď ventiloval stejným způsobem. Dříve, než by se vůbec stačil ke mě otočit, rychle jsem se rozběhl a tentokrát jsem mu ji vrazil já. Nešetřil jsem ho a proto jsem ho srazil k zemi. "Vzpamatuj se ty pako!" |
| |
| Nero pod úderem Danteho rány dopadl těžce na zem. Chvíli tam ležel, ale potom se zvedl. Po tváři mu tekly slzy, ten kluk byl totálně na dně. A co bylo horší nepokoušel se s tím nic dělat. Možná, že ani nechtěl... Znovu se rozeběhl k Dantemu, popadnu ho znovu za kabát pod krkem a začal jej mlátit onou démonickou rukou do obličeje. "Takhle..... už .... o ... ní .... nikdy.... nemluv!" řval na něj a s každým slovem, který vyslovil mu dal ránu navíc. Potom od něj odstoupil a velmi rychle dýchal. Sehnul se a sebral ze země cihlu, která se tam válela od toho, jak Dante proboural zeď. Otočil se k němu zády, trochu jsi pohrál ruce s onou cihlou a prudce se otočil a chystal se ho s tou cihlou praštit. Jenže se do toho už vložila Ley, která se právě v onu chvíli vložila přímo mezi ně, takže místo Danteho trefil do hlavy jí. Ona ale jen stála, s hlavou na stranu od toho, jak jí tam on poslal a z pod jejích vlasů tekla lehce dolů stružka krve... |
| |
| Pozoroval jsem ho. Začal se pomalu zvedat až po chvíli a já zpozoroval, že mu po tváři tekly slzy. Od smrti jeho lásky uplynula už docela delší doba, ale pro něj byly rány pořád čerstvé. A já byl ideálním fackovacím panákem alespoň pro to, aby tu bolest nějak utišil. Vyrazil proti mě znovu, prudce mě chytil za kabát a vrážel mi jedno pěstí za druhým. Tentokrát jsem se nesnažil nijak uhnout, nechal jsem ho. Po krátké chvíli už ustoupil a jen na pár vteřin se uklidnil. Z úst mi začala trochu téct krev a tak jsem si odplivl. Jenže jakmile se sehnul pro cihlu, bylo mi hned jasné, co by s ní chtěl udělat. Dřív, než bych si to vůbec uvědomil, stalo se něco, co bych vůbec nečekal. Těsně před ním, než mě přetáhl přes hlavu cihlou, vmísila se mezi nás Ley a uhodil jí. Ustála to, ale přesto to byla velká rána. V mém případě Nero nešetřil silou. V ten moment se mé panenky zlostí zúžily do tenké čáry. Prudkým rozběhem jsem prosvištěl kolem Ley tak rychle, jako ještě nikdy předtím. Uchopil jsem ho pod krkem a silně s ním práskl o další budovu, kde jsem s ním udělal silnou díru. Tohle byla zkrátka závěrečná kapka. V myšlenkách jsem měl temno. Už nikdy víc Ley trpět nebude! Ležel na zemi a já byl nad ním. Začal jsem mu dávat stejné pěsti, které on mě, ale s velmi velkou silou. Pravá ruka se mi změnila do mé démonické podoby a proto byly následující pěsti ještě silnější. Se zaťatými zuby jsem do něj mlátil stále silněji a silněji. Jako bych chtěl, aby cítil stále větší a větší bolest. |
| |
| Rána od toho kluka nebyla tak velká abych to neustála, mohu s klidem na duši říct, že jsem rozhodně dostala větší. Nicméně s čím jsem nepočítala byla Danteho reakce. Vrhnul se na toho kluka, jako kdyby .... ani nevím co. Každopádně jestli něco rychle neudělám, nadělá z toho kluka kaši... Jenže co teď? Myslím, že to mám. Rozeběhnu se a vší silou ho od toho kluka odstrčím. Byla to zřejmě jediná možnost, protože kdybych na něj mluvila, zřejmě by neslyšel. Podařilo se mi ho "odkulit" aspoň trochu a pevně jsem ho objala okolo hrudníku. "Dost, Dante! Dost!" Nechtěla jsem ani pomyslet na to, abych náhodou jednu schytala od něj, myslí, že to už by ho položilo úplně... |
| |
| Zastavil jsem, až když už jsem neměl do koho mlátit. Můj hrudník se viditelně rychle pohyboval, stejně tak jako jsem rychle vydechoval. "Dost, Dante! Dost!" Cítil jsem silné objetí a v tu chvíli jsem se už trochu uklidnil. Moje ruka se vrátila do normálu a očima jsem se podíval na Ley, která mě pevně držela v naději, že se zklidním. A i trochu se jí to podařilo. Můj pohled přešel ke zřízenému Nerovi. Trochu mě samotného zarazilo, jak silně jsem se do něj pustil. odíval jsem se zpět k Ley a ulevil si, když jsem zjistil, že je v pořádku. Musel jsem si vydechnout. Kam se ale poděla moje sebekontrola? |
| |
| Podívala jsem se vedle sebe, ten kluk to naštěstí přežil a já mu zřejmě zachránila život. Teď byl zřejmě v bezvědomí, což možná bylo pro něj dobře. Jeho obličej mu zřejmě za chvíli začne hezky modrat. Otočím se zpátky k Dantemu a výrazně jsi vydechnu, svěsím přitom hlavu hlavu k jeho hrudi tak, že se ho dotýkám čelem. Ani jeden z nás nevěděl co vlastně říct nebo udělat. Ticho přerušovali jen zvuky odpoledního města - dopravní prostředky, lidé a tak dále... Nakonec hlavu zase zvednu a podívám se na něj se starostlivým výrazem. "Dante..." řeknu potichu. |
| |
| Mlčel jsem, když se podívala směrem k němu. Kdyby nezasáhla, možná by na tom byl ještě o něco hůř. Opře si o mě čelo a já položím dlaň na její týl. Zavřel jsem oči a nos ponořil do jejích hebkých a hezky vonících vlasů. Jediné, co za nás mluvilo, byl ruch města, který ovšem neřekl nic, co by nějak odlehčilo situaci. Po chvíli ticha přeci jen zvedne hlavu a podívá se mi do očí. Vidím na ní tu starost, proto očima trochu uhnu do strany. Neodpovídal jsem, nevěděl jsem co jí říct, sám jsem na to neznal odpověď.. |
| |
| "Dante..." zopakuji znovu, stejně tiše. Položím mu ruku na tvář. "Chápu, že mě chceš ochraňovat... ale potřebujeme do na naší straně, né proti nám nebo hůř, na kaši." řeknu, snažím se o co nejchápávější tón. "Vydržela jsem to sama přes dva tisíce let.... umím se o sebe postarat když je třeba..." pokračuju dál stejným tónem. Na jednu stranu jej chápu, dneska jsem skoro udělala to samí, i když tehdy se spíš jednalo o démony a tohle byl démon jen napůl a navíc ještě jeho.... známí? Nevím přesně jakej mezi sebou mají vztah, každopádně bych asi reagovala stejně, mno možná né tak prudce, ale rozhodně bych pro ránu nešla daleko. |
| |
| Ucítím její dotek dotek na tváři, který mě přinutil se na ni znovu podívat. Mluvila tiše a opatrně. Skoro jako by se bála, aby něco neřekla špatně. Jakmile domluví, přitisknu ji víc k sobě a čelo si opřu o její rameno. "Už vážně blázním.." řekl jsem polohlasem i když uvnitř sebe jsem se bál. Bál jsem se, že i přesto, jak moc pro mě znamená, jí v tomhle neovladatelném stavu znovu ublížím. Představa, že by mě skutečně jako zbývající jediná opustila mě děsila víc než nějací démoni.. |
| |
| Sáhnu rukou do kapsy u kalhot a vytáhnu peníze co mi ještě zbyli. "Mám na jednu pizzu a taky pokoj na noc..." řeknu a podívám se na něj. "Kluka odneseme nějak do bezpečí ale my se "domů" vrátit nemůžeme. Lidé to tam budou jistě hlídat. A já nechci mít na triku další lidi.... protože už jich tam je víc než dost..." řeknu a opatrně z něj vstanu. Utřu jsi z čela tu trochu krve co mi vytekla, protože se mi začala nepříjemně lepit kůže k sobě. Po ráně už nebylo dávno ani památky. "Navíc, znám pár motelů, kde dostaneš měkkou postel a sprchu za pár dolarů a ráno už budem stejně vtahu ne..." řeknu a mrknu na něj. Zítra půjdem po Balthovy s jeho kamarádíčkách, myslím, že se měl na co těšit, ten vořech. |
| |
| Po té chvíli už nakonec vstanu i já. Oči mi sjedou k její kapse, ze které za chvíli vytáhne nějaké peníze. Přikývnu. "Dobře.." došel jsem pomalu k Nerovi, s pokrčením v kolenou ho vzal za ten jeho pařát, co jsem si dal kolem krku a vytáhl ho na nohy. "Do Devil May Cry ho vzít nemůžeme. Kam tedy s ním?" My už postel a střechu nad hlavou vymyšlenou měli, ale s ním to bude trochu problém.. |
| |
| Symbolicky se poškrábu na hlavě, na znamení toho, že nevím. "Myslím, že mu bude stačit nějakej opuštěnej barák. Stejně u sebe nic nemá a za to, že tam spí by mu neměli nic udělat. A i kdyby, myslím, že by jsi to s nima vyřídil." řeknu. Po chvilce chůze najdeme, dle našeho uvážení, příhodný barák a prostře ho necháme u zdi se vyspat do růžova. Myslím, že ho ráno bude asi bolest hlava víc než obvykle... Potom jsem nás vedla uličkama skoro na okraj města, kde je hotelů na jednu noc nejvíc. Tam je jim jedno kdo jste nebo co jste, když zaplatíte a chováte se slušně tak to prostě neřeší, ale i tak jsme nemohli riskovat a nejdřív jsem na recepci, mno, byl to jen pul za kterým seděl tak pasedátiletej dědek v rozepnutý košili, s pivním pupkem a kraťasama v hawaiským stylu. Nicméně zabavila jsem ho, aby Dante mohl proklouznout aspoň na schodiště a zaplatila sjem pokoj pro dva s tím, že "manžel" dorazí později... Pokoj byl vícemně něco co kdysy zřejmě byla kuchyňská linka, nějaký stůl, židle někdo zřejmě ukradl, postel pro dva a před ní televize. Poté tu byli dveře do koupelny, do kterých jsem automaticky zaplula, naneštěstí byla aspoň čistá a voda teplá. Podala jsem ještě když jsem byla jen v tričku a kalhotkách Dantemu prachy, aby jsi objednal jídlo a poté jsem se šla konečně osprchovat... |
| |
| Položili jsme Nera do poměrně klidnýho domu, kolem kterýho se moc policie neochomítala. I když jsme odcházeli, přeci jen mě trochu tlačilo svědomí, že jsem to možná přehnal. Ale s tím už se nedalo nic dělat. Pro teď jsem následoval Ley, která věděla přesně, kudy jít aniž by si nás všimli. Možná, kdybych nebyl takovej blbec a nezpůsobil rozruch, mohli jsme spokojeně spát v mojí posteli v Devil May Cry. Ale holt, museli jsme vyčkat, než se situace uklidní. Vešli jsme do staršího a celkem levného hotelu. No, spíš už skoro do ubytovny. Recepční v podobě starého Santa Clause na dovolené si v polospánku projížděl nějaký časák, ale i tak ho Ley radši zabavila a já vyšel po schodech nahoru. Za pár minut už přišla za mnou a my našli pokoj, který byl za těch pár korun v docela dobrým stavu. Jakmile jsme vešli, zamkl jsem, aby nás nemohlo nic nebo nikdo rušit. Ley okamžitě vyrazila směr koupelna a ještě předtím mi podala zbylé peníze. Přitom jsem ji letmo políbil na čelo a nechal ji, ať si dopřeje zaslouženou sprchu. Peníze jsem položil na noční stolek vedle postele a sundal si kabát, který jsem prostě hodil na nejbližší místo. Taktéž jsem si sundal boty a natáhl se na docela měkké posteli. Očima jsem se podíval vedle sebe, kde byl i nějaký telefon. Natáhl jsem pro něj ruku a objednal pizzu s tím, aby se najedla alespoň Ley, jelikož já na jídlo neměl ani pomyšlení. Díval jsem se do stropu a poslouchal tlumený zvuk sprchy. Hlavou se mi na vteřinu prohnala myšlenka o společné sprše.. |
| |
| Bože, nikdo by nevěřil jak jde zaschlá krev špatně vymýt z nehtů! Myslela jsem, že tam vyrostu v té sprše, ale nakonec jsem to prostě nějak udělala. Umyla jsem jsi vlasy a jenom jsem jsi osušila konečky, aby z nich nekapala voda. Oblékla jsem jsi zpátky jen top a kalhotky, ručník jsem jsi dala kolem krku a s oblečením v ruce jsem se vydala k Dantemu. Ten ležel na postely, ostatně co od něj taky jiného čekat. Položila jsem svoje oblečení na stůl, nu co, stejně na něm nebudeme jíst, s největší pravděpodobností tedy rozhodně ne. Aspoň tedy myslím... Ležel tam na posteli a tak jsem se k němu vydala.Sedla jsem jsi vedle jeho hlavy, poté jsem jí nadzvedla a položila jsem jsi jí do klína. Zády jsem se opřela o polštář a stěnu za ním. Prsty jsem mu jemně vískala ve vlasech... |
| |
| Když si mou hlavu dala do klína, podíval jsem se na ní. Nebylo pro mě hezčí chvíle než být sami a věnovat se sami sobě. Když si prsty začala hrát s mými vlasy, oči jen jen nepatrně přivřel. "Krásně voníš.." hlesnu. Její vůně byla příjemně sladká. Chvíli jsem si užíval její hrátky a poté jsem se opřel o předloktí pro polibek. Měl hebké rty, proto jsem neodolal pokušení a začal ji jemně líbat. Prstem jsem přejel po jejím spánku, abych jí tak dal za ucho neposlušné vlasy. |
| |
| Když se zvedne aby mě políbil, nechám se a polibky mu vřele a něžně opětuji. Jelikož sedím, začne mě po chvilce váha jeho těla stahovat dolů a pod sebe. Nebráním se a nechám se stáhnout pod něj. Jeho doteky byli jemné, příjemné a přitom tak opatrné, jako kdyby se pořád něčeho bál. Znovu mu prsty vjedu do vlasů ale tentokrát obouma rukama. Nepřestávám ho přitom líbat a úmyslně polibky lehce prohlubuji. |
| |
| Tentokrát bylo lehkým nezvykem, že na sobě neměla moje tričko. Ale nevadilo mi to, ba naopak. Mohl jsem její vůni tak vnímat o to víc a užít si ji celou. Rukama jsem se znovu opíral o postel a nepřestával ji líbat. Aniž by jsme si toho všimli, slunce začalo pomalu ale jistě zapadat. Moc dobře jsem cítil její prsty v mých vlasech, proto jsem ji při polibcích s jistou jiskřičkou provokace v očích sem tam jemně kousl do spodního rtu. Teď jsem na starosti okolo na nějakou chvíli zapomněl. Pro mě v tenhle moment nebylo nic jiného než ona, my a odpočinek.. |
| |
| Všimla jsem jsi, že lehce znejistil, když jsem tentokrát na sobě neměla jeho/svoje triko, ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že by se tenhle den takhle nakonec vyvrbyl. Teď to ale nebylo nijak důležité. Teď, přímo v tenhle okamžik nebylo nic důležitějšího než byl on sám. Jelikož byl "nahoře", pokrčila jsem levou nohu a lehce ho s ní přinutila aby jsi na mě lehl úplně. Za několik sekund jsem cítila teplo jeho těla, jeho tělo samotné a jeho srdce, které bylo jako ozávod. Lhala bych, kdybych řekla, že to moje ne... Nicméně doufám, že jsi uvědomuje "bezpečnou hranici". Nechci aby se ještě někdy opakovala stejná noc jako ta předminulá, nebo alespoň dokud se to nenaučím aspoň trochu ovládat... |
| |
| Byl jsem si vědom toho, na co si mám dávat pozor. Ani jsem nikterak neplánoval zajít někam daleko, spíš naopak. Měl jsem provokativní náladu. Její bílý top byl poměrně slabý a docela snadno prosvítal. Jen jemně jsem na ni ležel celý tělem. Dlaní jí něžně přejedu po hebké pokožce levé nohy a sem tam pokračuji do francouzského polibku. Poté propletu prsty svých rukou s těmi jejími a rty pomalu přejdu na její krk, kde ji začnu od spodní části krku, pokaždé o trošku výš, než dojdu k jejímu uchu, na které jí taktéž jeden polibek věnuji. |
| |
| Když mne přestane líbat na krku a přesune se zpátky k mým rtům, chvíli se nechám líbat a poté vezmu jeho obličej do svých rukou a jemně ho odtáhnu. "Měly bychom jít spát..." řeknu tiše. "Byl to..." hledám to správné slovo " ... náročný den a zítra nás čeká ještě náročnější." řeknu. Neříkám, že se mi tohle nelíbí, ale musíme se prvně zbavit těch démonů a poté na sebe budeme mít víc než spoustu času. |
| |
| "Jeste ne." Upozornim ji. "Jeste te ceka vecere.." Polibil jsem ji do vlasu. Na dverich se ozvalo tukani, proto jsem slezl z postele, cestou vyhrabal penize a za chvili se vratil s krabici pizzy. "Je tvoje. Ja dneska veceri vynecham." |
| |
| Odstrčím nabízenou pizzu a zakroutim hlavou. "Ja nejak nemam hlad...." řeknu. Nelhala jsem. Nevím, ale od te doby co jsem pozabijela ty demony pred DMC, me hlad a chut na jidlo presel. Navíc, pochybuji o tom, ze by jsi zrovna on nechal ujit pizzu, boha, vzdyt ty krabice v jeho pokoji od ni se nedali ani spocitat a on mi bude tvrdit, ze na ni nema chut?! "Navic, ti neverim, ze na ni nemas chut...." |
| |
| Krabici jsem tedy polozil na volne misto na stolku, vzal si jen jeden kousek, ktery jsem mel v sobe za kratkou chvilku a vic nic. I kdyz to byla pizza, na jidlo jsem nikterak nemel velkou chut ani naladu. Lehl jsem si pote vedle ni. "Tak si dame mozna rano.." Utnu to a zavru oci. Snidane tak bude zajistena. |
| |
| S timhle mi nezbylo nic jineho nez souhlasit. Microvlnka tu byla a pizza je proste pizza i kdyz je ohrata v mikrovlnce. Takze jsem jen prykyvla a kdyz jsi ke me lehl, pritulila jsem se k nemu a pretahla jsem pres sebe deku, protoze mi zacala neprijmne tahnout na nohy a zada. |
| |
| Netrvalo prilis dlouho nez se nam podarilo usnout. A kdyz tu byla se mnou ona, nedelalo mi problem usnout takrka hned. Za nekolik hodin uz nastalo rano. Vzbudil jsem se o neco driv a podival se na spici Ley. Vedel jsem, co nas dneska ceka, proto bylo treba se pripravit. Polibil jsem ji na celo a opatrne vstal, aby mohla jeste chvili spat. Dosel jsem k oknu a ocima hledal nas prvni cil. Promitl jsem si kudy to budeme muset vzit. Otocil jsem se a vydal se pro svuj kabat. Co jsem si ho oblekl, sklonil jsem se k ni a celo si oprel o to jeji, pritom jsem ji jemne pohladil po tvari. "Vstavej Ley, budeme muset vyrazit." Rekl jsem tise. Je lepsi, kdyz bychom se na jednom miste nezdrzovali. |
| |
| Lhala bych, kdyby se mi nespalo dobre, ostatne komu taky ne, kdyz ma vedle nekoho jako je proste Dante. Zdal se mi celkem hezky sen: Sparda i s Evou zili, zil i Vergil. Ja byla s Dantem. Byli jsme takova hezka mala rodinka. Spolecnymi silami jsme zajistili to, ze krome malych bezvyznamnych demonku se ostatni na svet lidi uz nedokazali dostat. Byl to takovi maly raj na zemi. Byl to vazne nadherny sen, jen skoda, ze se nikdy nemuze splnit.... Neco me probouzelo, pomalu a lehce. Mela jsem chut to co me probouzi prastit, aby to prestalo, protoze jsem nechtela aby ten sen skoncil. Nakonec skoncil a ja pomalu otevrela oci. Ze by ten sen pokracoval? Protoze prede mnou byl Dante a vonela z nej pizza... |
| |
| To, jak pomalu otevrela ty ospale oci, me donutilo se pousmat. "Jinak to nejde, taky bych si slofika protahnul o par hodin dyl." Pote jsem se odtahl. Byla sladka kdyz byla takhle rozespala, i kdyz vypadala ze by kdokoliv jinemu kdo ji vzbudil vrazila jednu do obliceje. Mezitim nez ona vstane, ja zaplul do koupelny, kde jsem si hodlal dat rychlou sprchu. |
| |
| Posadila jsem se a protahla jsem se, trochu i zazivala. Poté jsem se podivala z okna. Venku bylo porad zatazeno, jako kdyby nam pocasi proste nepralo i kdyz, bylo by celkem divny kdyby jste se chystali na mlaticku a svitilo vam u toho slunicko ne? Zvednu se a sahnu na stole po mych natepnicich. Skryva se v nich totiz moje zbran i kdyz o tom skoro nikdo nevi. Byla, nevim jestli stale jeste je, jedna s dovednosti kterou jsou obevila u toho amuletu. Kdyz jste se s nim dotkli nejakeho prirodniho materialu, mohli jste ho potom tvarovat podle toho co vam prisli na mysl. V tech natepnicich ukryva zelezne kousky, kterych jsem se dotkla tim amuletem. Mohu z nich tim padem delat ruzne bodne nebo rezne zbrane - drap nebo takova podivna ostra spicka, co pripominala ulomeny mec (// viz. zbran, kterou jsi udela z ruky Ed v FMA//). Bohuzel mam diky tomu podfuku z falesnym demonem v Dantem vicemene funksni jen jeden a to ten levi. Proc? Nestihla jsem jsi sehnat zelezo do praveho, protoze jsem ho vetsinu pouzila na ony hazeci noze co jsem po nem vrhala. Jo, neco malo tam jeste je, tak na dva tri hazeci noze, ale jinou zbran z toho uz neudelam, bohuzel. Ale nemyslim jsi, ze by to byl nejaky zasadni problem. Potom jsem jsi oblekla dziny a nazula boty. Sakra, kde jsem nechala tu podprsenku.... a sakra.... projeli mi hlavou myslenky, kdyz jsem hledala svou podprsenku. Samozrejme, ze jsem ji nechala v koupelne! |
| |
| Vešel jsem do sprchy zkrátka s tím, že jsem se okolo sebe už nedíval. Před sprchou jsem prostě ze sebe sundal zbylé kusy oblečení a vlezl dovnitř. Na to, že tu pronájem pokoje byl za pár šupů, nestěžoval jsem si. Voda teplá, docela i uklizeno a funkční elektronika. Jenže i tak nic Devil May Cry nenahradí a jen jsem se těšil na chvíli, kdy se tam budeme moct zpět vrátit. Přeci jen, v tomhle bytě nepanuje můj bordel, který byl toho zkrátka součástí. Za několik málo minut vyjdu ze sprchy s tím, že si čistý ručník obvážu kolem pasu. Co se ale tak rozhlídnu po té malé koupelně, všimnu si podprsenky. Zapomněla si jí tu?' To v tom případě znamenalo, že pod tím jejím topem nemá vůbec nic. A co si budeme povídat, pomyšlení to bylo lákavé. Podprsenku vezmu do rukou a otevřu dveře ještě s mokrými vlasy. "Je to to, co hledáš?" řeknu poté, co jí uvidím prohrabovat věci. Z jedné půlky bych se tomu možná smál, z druhé bych toho i trochu zneužil. Jenže kdoví, která půlka převládá? |
| |
| Ozve se za mnou Dante. Je přede dveřmi z koupelny a mává mou podprsenkou jako kdyby to byla státní vlajka nebo co. Jasně, jen jí ukaž všem! Pekle jí ještě neviděli ze zadu! Přivřu oči, trochu nakrčím nos a nakráčím k němu, přičemž mu doslova vyrvu svojí podprsenku z ruky a poté jej vyšoupnu ze dveří koupelny. "Moje.....!" procedím přitom mezi zuby. Prásknu z dveřma od koupelny. |
| |
| Doslova mi jí vytrhne z ruky, jako kdybych držel kupón s 50% slevou na hadry. Musel jsem se už trochu pobaveně usmívat. "Ještě že jsem ji našel, ne?" jasně mě vyšoupne ze dveří a práskne mi dveřmi před nosem s tím, že já si nejspíš na převlečení ještě budu muset počkat. |
| |
| Po chvilce se tedy uráčím vyjít z koupelny, netvářím se u toho moc nadšeně. To, že spolu děláme všechny ty ..... příjemné.... věci, ještě neznamená, že tu může jen tak bezstarostně a sprostě mávat s mým spodním prádlem! Já taky neukazuju jeho spodky se srdíčka všem démonům napotkání! |
| |
| Minul jsem se s ní ve dveřích koupelny. Netvářila se že by chtěla radostí skákat do stropu, narozdíl ode mě. Mě se ve tváři vyjímal lehce nevinný výraz. Jakmile vyšla, tentokrát jsem se zavřel já a převlékl se. Co si budeme povídat, kdyby mi před ní spadl ručník, možná by to pro ní byla třešnička na dortu. Po pár minutách jsem vyšel a zamířil k ní směrem k posteli. "Připravená?" řeknu ještě s lehkým provokativním úsměvem. Mezitím ze stolku vezmu Ebony s Ivory, které si zandám na jejich obvyklé místo. "Dneska začne opravdová zábava." |
| |
| Dante s Ley nakonec vyrazili k první ze Čtyřky. Ten se nacházel v městském masokombinátě, který byl propojený jednak s jatky a jednak s výrobnou různých masovích polovarů - konzervy, mletá masa a tak dále. Vlastně krátce řečeno, tahle "továrna na maso" zásobovala celé město masem. Zobrazit SPOILER Budova byla obehnána plotem, a zdálo se, že jí nikdo nehlídá. Byla tu sice něco jako vrátnice okolo, které projížděla nákladní auta a dodávky, ale oni jen přibrzdili, zvedla se závora a oni jeli zase dál nebo pryč. |
| |
| Za nějakou dobu jsme konečně dorazili k oné budově, kde se měl nacházet náš první cíl. Zastavili jsme se kus před ní a já budovu sjel očima. "Tak řeznictví, jo?" ten smrad masa byl cítit až sem. A měl jsem takový pocit, že součástí toho smradu nebude jen maso. Plot, který tu byl se mi zdál poněkud primitivní, ale co už. Trochu jsem se rozběhl, nohama se zachytil v plotě a rukou se přehoupl na druhou stranu. "První krok - zjistit, kde se náš 'kamarád' nachází." |
| |
| "Já..." řekne nejistě poté se stojí oba před bočním vstupem do "továrny". "Cítím ho a myslím, že ho dokážu podle toho i najít. Ovšem, není tu rozhodně sám a silně pochybuji o tom, že by tě necítili naoplátku oni." řekne Ley. Koneckonců, proč by démon neměl cítit démona? Tuhle věc Dante potvrdit nemůže, protože jak bylo mockrát zmiňováno, on je víc člověk než démon, u ní to bylo spíš naopak. Nicméně vymysleli prvoplán, Ley otevře dveře a on bude střílet všechno co z nich vyskočí, protože jak bylo řečeno, lidé tu zřejmě pracovat nebudou. Dante napočítal do tří a Ley otevřela velká, těžká kovová vrata - slušnej výkon na holku. Dante začal automaticky střílet, ale po několika vteřinách toho nechal, protože zasáhl jen jednoho démona. Rozhodli se vejít dovnitř, to co tam ale uviděli je šokovalo. V takovéto budově by jste očekávali vepře, krávy a jiné, ale tady na hácích, které měli sloužit právě pro tyto zvířata vyseli mrtví lidé. Půlky, čtvrtky, i spousta z nich bylo stažených z kůže a vyvěšeno na hácích. Na velkých nerezovích stolech se váleli vnitřnosti, kusy těl, končetin. Všude na podlaze, na stěnách, na všem byla buď zaschlá nebo polozaschlá krev... |
| |
| To, co jsem teď viděl, mě víc než zarazilo. To myslí vážně? Vykročil jsem pomalým krokem směrem k té hrůze a rozhlížel se okolo. Vypadalo to tu prázdně. Ale jen vypadalo. Nepřekvapilo by mě, kdyby se tu objevila hrst slabších démonů. Šel jsem blíž a prohlížel nástroje, které na tohle kuchání používali. Některé byly špinavé ještě čerstvou krví. A přesně jak jsem čekal. Dva démoni, skoro stejně velcí jako já, se rozhodli mi zezadu skočit po krku. Aniž bych se otočil, hlavice mých zbraní jsem opřel o svoje ramena a prostřelil těm dvoum mozky naráz. Poté jsem se otočil na Ley. "Už to pomalu začíná.." |
| |
| Dante zabil ony démony, ale nezdálo se, že by jich tu bylo ještě víc. Timhle tu zřejmě měli jen "pracovat", protože na něj zaútočili se sekáčky a jinými zbraněmi, které se váleli okolo. Poté oba zaslechli, jak se cosi ozívá z mrazáku. Když k němu došli, zjistili, že na něm je značné množství zámků a řetězů. Stačilo ale jediné máchnutí rebellionem a Dante přeřízl a zničil ony zámky. Když otevřeli těžké, masivní mrazákové dveře, dýchl na ně mráz a chlad. Bylo tam snad -20. Ze stropu čněli rampouchy, na zdech byla omrzlina a na zemi byl led. Co bylo horší, že v druhé části, do které posléze prošli vyseli ze stropu lidé na řetězích. Řetězy měli omotané okolo rukou. Na některých byla zaschlá zmrzlá krev, která byla i na podlaze. Poté zaslechli oba za sebou pohyb. Otočili se a spatřili ve vchodě démona, který skoro dřel hlavou o strop. V prackách držel asi čtyři nehybná lidská těla, ze kterých ještě kapala čerstvá krev. Zřejmě přišel doplnit zásoby....  |
| |
| Otočím pohled směrem k mrazáku. Byl jsem si jistý tím, že mrazák osamocený nebude, proto jsem pokýváním hlavy naznačil, že se půjdeme podívat právě tam. Bylo zřejmé, že tam něco schovávají, proto jsem sáhl po Rebellionu a silným máchnutím přesekl řetězy jako provázky. A upřímně, komu by z toho chladu nepřeběhl mráz po zádech. Zvlášť v Leyiném letním topíku. Vešli jsme dovnitř. Naskytl se nám podobný pohled, avšak než jsme se pořádně rozhlídli, společnost nám udělala pěkně velká muška. Zamračil jsem se, jakmile jsem zahlídl, že v pracce drží zhruba tři mladé dívky a jednoho kluka. "Tomu yettimu nejspíš budeme muset přistříhnout chlupy.." vytasil jsem Rebellion a s rozmáchnutím ho plánoval zasáhnout, jenže ho chytil tou svou druhou prackou a můj útok tak zarazil. Několikrát jsem se ho pokusil vyprostit, ale bezúspěšně. "Promiň, já nejsem kvalitního masa." Rebellion jsem pustil a rychle se odrazil. Ve chvíli, kdy jsem na jeho hruď vyskočil jako na rovnou zeď, jsem Rebellion rychle uchopil a švihnul s ním nad sebe tak, že ten jeho pařát jsem mu rozsekl a hluboce ho seknul těsně vedle hlavy. "Na tebe nemáme bohužel čas, opičko.." |
| |
| Démon řval na celé kolo, když se mu do hrudi zabodával Rebellion. Chvíly to vypadalo, že mají vyhráno ale démon zabodl svůj pahýl do ledové podlahy a během několik sekund z ní vystřelilo několik desítek ledovích, špičatých rampouchů, které vyrazili hlavně pod Dantem a udělali z něj živej špíz, protože né, že by nestačil uskočit, ale na ledové podlaze se mu po smeklo. Démon se pomalu postavil i s Rebellionem v hrudi a dupnul do zmrzlé podlahy pod sebou. Ze stropu se uvolnili další rampouchy, které jej propíchali ještě víc. Démon se poté zasmát hrdelním smíchem. Zregeneroval jsi svůj pahýl a vytáhl jsi Rebellion z hrudi, poté udělal asi dva kroky k Dantemu. "Takže ty jsi Spardův bastard?" řeknu démonickým hlasem. "Očekával jsem víc..." zřejmě chtěl pokračovat v mluvení, ale něco ho utnulo. Stál tam a čučel do stropu a doširovka rozevřenou tlamou. Poté se skácel vedle Danteho, který byl ještě prošpikovaný. Odhalil tak Ley, která v ruce, kterou měla od černé tekutiny a jejího nátepníku trčeli drápy, držela podivný předmět, který Dante správně identifikoval jako jeho srdce... |
| |
| Probodalo mě těch několik rampouchů jako čerstvý šiškebab. Chvíli jsem se nehýbal, ale spíše z toho, aby to působilo opravdově. Slyšel jsem co říká, ale očividně už to nestačil doříct, jelikož na pitvě teď skončil on a jeho srdce zůstalo v rukou Ley. A já? Já zůstal zase viset na párátkách. "Sakra, asi mam deja vu.." utrousím a prolomím ty zeslabené nanuky, dopadnu tak na nohy. Pomalu vykročím k Ley s tím, že si zbytek těch omrzlin vytřepávám. "Já tebe nemít.." lehce se pousměju a rozhlídnu se po mrazáku, zda tu někudy nepokračuje. "Dokážeš toho Baltharaza vycítit? Tahle havěť okolo nás jen zdrží a způsobí, že si nás všimne rychleji." |
| |
| Zahodím tu odpornou věc na zem za sebe a přejdu k němu. Vytahám mu ze zad ty rampouchy, na které si prostě nedosáhl. "Jo, myslím, že mám také deja vu..." řeknu a na mysli mi přijdou vzpomínky na to, jak jsem mu vytahovala ty kusy střepů ze zad, když jsem mno... Nicméně, byla už celkem velká zima. Trochu jsem se i třásla. Měla jsem sice kabát, ale ten nebyl nijak silný a navíc pod ním jsem toho taky dvakrát neměla. Přešla jsem k něm nebožákum, které s sebou přinesl. "Těm už asi nepomůžem...." řeknu spíš pro sebe než pro němu. Myslí, že to tu končí? Já tedy ne. Odtud do cítím silněji než u toho vchodu kterým jsme přišli. Přistoupím ke zdi a začnu je ohledávat. "Hledej nějaký symbol.... cítím ho tady nejsilněji... doufám, že ho najdem dřív než tu zmrznem..." řeknu. Už po několika sekundách mě začali velmi nepříjemně pálit prsty od toho chladu a ledu. |
| |
| Všiml jsem si, že jí už viditelně začala být zima. Kdo by se divil, je oblečená docela lehce. Zahřál bych ji, ale myslím, že mrazák by nebyl pravé místo k romantice. Mlčky se podívám k těm mrtvým. Už jen to, že to byli hodně mladí lidé, mě nutilo toho parchanta co nejrychleji zabít. Dělat z lidí maso pro ostatní lidi bylo nechutný až až. Po jejím upozornění se začnu rozhlížet po mrazáku. Krom krve, visících lidí a nějakých těch krabic s očividnýma zásobama tu toho moc nebylo. Pohled jsem pak ale zaměřil k jedné z těch hromad beden kousek od Ley a začal je odhrnovat. Po té chvilce, kdy jsem se dohrabal k základu se nakonec povedlo. Zahlídl jsem něco tmavě červeného. "Vida, možná.." |
| |
| Leyla k němu rychle přispěchala, zrovna v okamžiku, kdy se Dante dotýkat onoho symbolu. Právě v čas, protože se okamžitě utvořil portál, který je do sebe vcucnul. Po několika vteřinách, kdy kolem sebe měli naprostou tmu se oběvily na podivné planině. Zobrazit SPOILER Ocitli se v oné kapse o které mluvila Ley. Byl to kus démoního světa, který byl přenesený na pomezí lidského a démoního. Nebyl ani v jednom a přitom v obouch. Pohled na onu krajinu nebyl zrovna příjemný, ale bylo to pořád o něco lepší než být v onom mrazáku. "Co se tu děje?! Kdo jste?!" zaburácel něčí hlas. "Proč tu cejtím krev toho zrádce Spardy?!" |
| |
| Trochu jsem se ušklíbl, když zamířil hlas poznámkou na mě. Slyšeli jsme, ale neviděli. Něco mi ale říkalo, že brzo uvidíme. "Ty musíš bejt ten oživovač zombie, že?" rozhlížel jsem se okolo, avšak nevzdaloval jsem se od Ley. Ochranářský pocit mě neopouštěl, nemohl jsem si pomoct. Kde ale sakra je? |
| |
| Rozesmál se a jeho démonický smích zněl ze všech stran. "Jsi bláhoví, stejně jako tvůj otec.... nejsi pro mě soupeřem, protože máš v sobě krev lidí...." jeho hlas zní jako ozvěna ze všech stran kolem dokola. Země pod nimi se začne třást a ozve se zavití, které rezonuje v jejich uších. Po několika vteřinách oba zaslechnout rčení, mručení a skučení. Ze stínů okolo nich vyskáčou psy, kteří mají v kohoutku okolo stopadesáti centimetrů. Je jich snad desítky a desítky. Zobrazit SPOILER "Zničte je děti moje! Nažerte se jejich kostí!" přikáže onen démonický hlas. Démoničtí psy vycení zuby a s vraženým pohledem a vrčením se rozběhnou proti nic ze všech stran. |
| |
| "Zdá se, že nám nic jinýho nezbývá.." řeknu spíše polohlasem. Psi se na nás vrhnout bez váhání. Širokým rozmáchnutím Rebellionem první várku z nich zraním a tak nějak odhodím do strany, až se ozve zakňučení. Jednoho z další várky probodnu natolik, že čepel Rebellionu se objeví na druhé straně a zatočením kolem dokola s ním vymetu ty další. "Co kdyby ses ukázal, slabochu?" houknu tak do prázdna i když pochybuju, že by se dobrovolně ukázal. Přesto ale okem nepřestávám sledovat Ley, zda nezajde příliš do tuhýho.. |
| |
| Musím se tomu pousmát, tyhle démonci nebyli soupeři ani pro mě natož pro Danteho. Jejich jedinou silou byl onen velký počet, který jim by ale díky mojí rychlosti tak trochu na dvě věci. Aneb jak chcete kousnout něco co nevidíte? Připravím jsi dráp a poté když jsou skoro u mě se rozeběhnu proti nim. Oni ale nemohou postřehnout to jak se pohybuji. Z mého pohledu jsou všichni jako ze spomaleného filmy. Čas na trochu akce. Rozmáchnu se drápem a během onoho běhu jich několik podřežu, jiným zase uríznu hlavu, či je jinak zraním, a ty zraněné dodělá Dante za mnou. Snažím se držet za jeho zády, protože přeci jenom, je zraněný od toho zmrzlíka. Tuším, že to pro něj zřejmě nic moc neznamená, ale brzo se to na něm podepíše. Jak jsi mohu být tak jistá? Jsme přece stejní.... Spatřím, že několik mi jich proklouzlo a zakousli se mu do nohou zezadu, nelením a rychle k němu přiskočím a seknu po nich tak, že krev zastříká na všechny strany. |
| |
| Hodně rychle jich ubývalo. Nebo lépe - tyhle chodící mrtvoly by se možná ani démony nazvat nemohli. Zkrátka to byla jen smečka obyčejných psů, neměli žádné jiné schopnosti. Několik se jich na mě vrhlo najednou jako velkou hromada, avšak brzo z nich po několika výstřelech vystříkala krev a ze sebe jsem ty páchnoucí těla setřásl. Stejně tak zandal obě zbraně, které pro teď potřeba nebudou. Hned na to jich už ale rychle zamířilo znovu na mě a zakousli se mi do nohy. Dřív, než vůbec nijak zasáhnu, Ley se už o ně postarala dřív a dalo by se říct, že ta hnusná krev stříkla na nás oba. Rád jsem viděl, že jí se ani nedotkly. Jak by taky mohli, kdyby chtěla, nechytím ji ani já. Netrvalo příliš dlouho, než tu nakonec ty hnijící těla ležela nehnutě. Rebellion jsem si opřel o rameno a po očku se stále rozhlížel. "Fajn, kde je šéf?" |
| |
| Zbylí psi co to nějakým zázrakem přežili se rozutekli do všech stran. Země po jejich nohama se otřásla ještě víc než předtím. Ze všech stran se ozvalo velmi hlasitý řev, že jsi skoro až uši museli zakrýt. Po zemi se táhnu stín, který se zastavil několik metrů před nimi a poté se začal zvětšovat a formovat do těla. Nakonec z něj vylezlo tělo samotné. Zobrazit SPOILER Obří pes, který měl okolo dvaceti metrů a sálala z něj démonická aura. "Mé děti.... za to zaplatíš Spardův bastarde! A ty..." zaměří se na Ley. "Tebe jsme měli zabít už když jsi se narodila! Nebýt tebe, tenhle bastard by neexistoval a my bychom zničili lidský svět!" |
| |
| Zle jsem se podíval směrem k velkému psu. Věděl jsem, že to není on, ale nebylo na koho jiného se dívat. Přesto jsem ale musel pozvednout koutek úsměvu. "Tak či tak, už je pozdě. Jsem tu a s tím už nic nenaděláš.." po očku jsem se přes rameno podíval na Ley. "..protože ti teď tvoje nemrtvá úroda pochcípá." Oba jsme vyrazili proti onomu psu. Těsně před ním, jsem zabodl Rebellion do jeho nohy a rychle se na něj vyšvihl. Znovu jsem poté vyskočil, kde jsem se tentokrát zachytil jeho chlupů a dalším švihem se mu dostal za krk. Když už, proč si s pejskem trochu nepohrát? Chytil jsem se té 'páteře', jelikož sebou začal divoce škubat s tí, že se mu podaří mě shodit. "Toho někdo nedrbal nejspíš pěkně dlouho!" pro teď jsem se opravdu jen držel, protože tohle bylo rodeo a to doslova. I když jsem tak trochu lítal ze strany na stranu, pokoušel jsem se očima zachytit Ley, která mohla zneužít situace, kdy je jeho pozornost zaměřená jinde. |
| |
| Popadla jsem Rebellion, který byl za píchlej v jeho noze a pokoušela jsem se dostat pod jeho břicho. Nejenom, že se pokoušel schodit nebo se jinak zbavit Danteho, zpozoroval i mě a svýma pařátama se mě snažil zašlápnout. Smůla, byla jsem rychlejší než byl jeho postřeh. Využila jsem okamžiku, když jej Dante upoutal víc na sebe a rozeběhla jsem s mečem proti jeho hrudi a vší silou jsem ho do ní vrazila. Pes ze sebe vydal nelidskej řev. Meč tam ale nebyl pořád zaražený a tak jsem se pokusila vynaložit víc síly až jsem uslyšela uspokojivé křupnutí a meč tam zajel ještě víc. V tu chvíli na mě ale dopadla sprcha jeho odporné černé krve. Musela jsem meč pustit jednou rukou a utřít jsi krev z očí, abych něco viděla a to byla chyba. Tu situaci prozměnu zneužil on. Cuknul s sebou tak, že jsem pustila meč i druhou rukou a poté mě nabral tou svojí tlapou a mrštil mě pryč od sebe. Dopadla jsem tvrdě na zem, na které jsem udělala ještě několik přemetů, než jsem se zastavila. Otřeseně jsem se pomalu začala stavět na nohy, ale byla to od něj fakt pecka... |
| |
| Po nejake te chvili jsem uz usoudil, ze rodeo bylo vic nez dost. I kdyz sebou stale cukal, zacal jsem ruckovat po te jeho pateri k hlave, kde jsem se pevne chytil jednoho z jeho rohu. Musel jsem se udrzet do te doby, nez se mi konecne podarilo ulomit onu spicku jeho rohu. Pote me uz ale shodil dolu a ja tacal padat hlavou dolu. Jeste v prubehu padu jsem stihl vymrstit onen kus rohu a diky stesti ho zabodl do leve plece, kde byva srdce. Pote jsem se uz i ja tvrde skutalel po zemi a kratce na to se postavil. Trochu zadychane jsem si vydechl. Demon skutecne vydaval nareky bolesti, proto jsem jeste naprahl ruku vedle sebe. Zabodnuty Rebellion zacal v jeho z casti zabodnutem srdci klimbat a zpusoboval ranu natolik sirokou, nez se mi konecne vratil do ruky. "Jeste mozna nekoncime.." |
| |
| "Hlupáci!" zařval démon. "Mě nemůžete zabít! Jsem Balthazar, Nesmrtelný!" a poté opět zařval až zaléhali uši. Roh, který mu Dante ulomil mu vypadl z těla a na zemi se změnil na prach. Z velké otevřené rány, která mu zela z hrudi stříkala proudem krev, ale nijak to nevypadalo, že by se chtěl kácet k zemi, ba spíš naopak. "Teď děti moje!" zařval najednou a ze země pod nimi se vynořili další démoničtí psy a zakousaly se jim do nohou a poté je strhli k zemi. Zakousli se kam to šlo, nohy, ruce, boky... Obří démon se hlasitě zasmát. "Tohle má být všechno?! Všechno co mi může předvést bastard legendarního Spardy?!" zařval démon. "Podívej se na sebe, jsi jen žrádlo pro červy... jak jsem řekl, ty mi nemůžeš být soupeřem." |
| |
| Hromada dalsich polomrtvych psu se objevila vsude okolo. Na demonovo prikazani se vsichni rozebehli z velke vetsiny hlavne na me jelikoz Ley byla nejspis az druhym cilem. Nastesti. Sesypalo se jich na me opravdu hodne a poto jsem na nekolik minut v hromade zmizel po jejich tihou. Avsak ty jeho posmesky me uz zacaly ponekud zrat. "Pokud si to myslis... Ukaz se a.." Hromada se zacala pomalu ale jiste zvedat bez ohledu na to, jak moc do me byli zakousli. "..milerad ti ukazu, ze posmesky.." Z pod hromady uz byly k zahlednuti pomalu vzprimene nohy. Jen co se hromada nadzvedla, na okamzik se v pod ni ukazalo ruda zare, ktera vsechny nenazrane psy rozporcovala. Jak nebo kdy, na to uz odpoved nebyla. "..se ti opravdu nevyplati." Muj hlas byl jen trochu zadychany, ale presto jsem byl porad natolik schopny pokracovat dal. |
| |
| "Dante..." zavolala jsem na něj, zatímco jsem se prala s psama co vylezli ze země. "Hlava.... usekni.... mu hlavu...!" Tyhle potvory mě začínali celkem tankovat.... nevadí mi, když stojím proti rovnocennému, nebo silnějšímu nepříteli, ale tyhle potvory byli hluboko pod mojí úroveň. Nejenom to, že nehledě na to kolik jsme jich zabili, ještě víc jich přibylo, ale jejich kousance boleli jako čert. Zezačátku se to dalo určitou dobu snášet ale četnost, se kterou jsem získávala další a další rány jsi začali vybírat svou daň. Sotva jsem se zbavila jednoho psa, tři další se do mě zakousli, bylo to jako nekončící kolotoč... |
| |
| Tak ci tak, i na me se trochu podepisovala bolest z tech demonickych hryznuti. Nikdy ale neni tak velka, aby me byt jen v necem omezovala. Sevrel jsem rukojet Revellionu vic. "Nemusis rikat dvakrat.." Pozvedl jsem povzbudive koutek usmevu a rychle se rozbehnul proti nejvetsimu. |
| |
| Dante pozvedl svuj mec a rozebehl se na konecny vypad proti tomu psovy. Ten se ho pokousel prednima tlamapa nejak zastavit, parkrat se mu povedlo ho odtazit, ale on se zvedl a bezel znova do utoku. Nakonec jej pes prislapl k zemi, ale Dante se nedal. Pod jeho tlapou vytahl ivory a prostrilel mu onu tlapu. Demon znovu lidsky zastrehotal a sesunul se castecne na bok. To byla Danteho sance. Rozebehl se a nez jsi demon stacil uvedomit svou chybu, vse ukoncil jediny mocny rez skrz jeho krk - kosti, slachy, maso. Obri hlava se odkutalela nekolik metru dal a bezvladne telo se sesunulo k zemi. Bylo po vsem. Demonicti psy se rozutekli do vsech stran... Ley sedela na zemi, ztezka oddechovala, byla na ni videt ze ma dost, ostatne stejne jako Dante. A stejne jako on i na ni se misila cerna demoni krev a jeji cervena... |
| |
| Pote, co bylo prozatim po vsem, vykrocil jsem smerem k Ley. I kdyz jsme oba byli stejni, neznamenalo to, ze jsme neunavni. "Co kdyby ses konecne ukazal?" Co se dalo od nejslabsiho cekat, ti vzdycky zustanou schovani a nechaji druhe delat za ne spinavou praci. Dosel jsem k a podal ji ruku s tim, ze ji pomuzu vstat. "Jeste nemuzeme odpocivat.." |
| |
| Kdyz se mene cenni demoni rozutecou do stran, muzu jsi konecne vydechnout a sednu jsi na zem pode mnou. To, ze jsem napul demon, jeste neznamena, ze vydrzim vsechno a donekonecna. Sedim a pozoruji, jak jeho rude oci vyhasinaji a z tela odpadava maso. U "nemrtvích" demonu musite jit vzdy po hlave, nehlede na tom kolikrat a cim jim propichate srdce, oni nezemrou. To, ze jsem mu tam zarazila rebellion bylo umyslne, chtela jsem ho trochu oslabit. Nicmene jsem prijmula Danteho nabizenou ruku a vstala jsem. Pote jsem o nem trochu rukou oprela, protoze co jsi budeme povidat, ty kousance boleli. "Je konec Dante.... znicili jsme prvni ze Ctyrky..." reknu mezi zrychlenym dychanim. |
| |
| Dobře, nečekal jsem, ze ten velký démon bude právě on. Čekal jsem spíše, že je to jeho 'eso' ale opak byl pravdou. Tím lépe pro nás. Pomalu vstala a já jí dal dlaň kolem pasu, abych ji jemně přidržoval i když sám jsem byl probodaný, pokousaný a od krve. Ona na tom byla možná líp jen tím, že narozdíl ode mě nebyla prokuchaná. Ale jak už jsem se jednou zmiňoval, není to bolest, která by mě omezovala. Tak či tak se rány za krátký moment zahojí. "Jeden dole, tři zbývají. Nepochyboval bych o tom, že by na to za chvíli přišli." A to znamenalo, že si moc odpočinku nejspíš stejně nedopřejeme. Další otázkou taky byla ta, kudy se dostat zpět. |
| |
| Kdyz me chytne okolo pasu, chytnu i ja jeho. Volnou rukou jsem ho pakrat symbolicky pohladila po hrudi. Oba hledime na "mrtvou mrtvolu" toho demona. Oba vypadame jako reznici. Dante je na tom oneco hur nez ja, ale nebylo to na nem na prvni pohled vubec videt. Nevim jestli za to mohlo jeho ego, nebo neco jineho, ale ja jsem uvnitr vedela, ze stejne jako ja toho ma proste dost. Ted byla otazka, jak se dostat ven. mel by tu by t nekde skryty portal, ten kterym jsme sem prisli. Otocim se a hledam odkud jsme prisli. Bylo to celkem snadne, protoze v prachu a hline byli obtisknute nase stopy, ktere jen tak zacinali uprostred neceho. "Tam, sice tam neni videt, ale tam kde zacinaji nase stopy by mel by portal, kterym se dostaneme zase zpatky do toho mrazaku..." reknu. Pri vzpomince na mrazak se mi ale moc odchazet nechce. |
| |
| Netrvá moc dlouho než se tělo začne rozkládat a prvně zůstanou jen kosti. Nebylo tu už nic, co by nám mohlo zabránit v návratu. Chytím kus svého kabátu, který trochu natáhnu vedle sebe, abych na něj viděl. "Zkrátka mám takovej pocit, že tomu kabátu je souzeno bejt navždy špinavej." kabát pustím, stejně tak i Ley a rozejdu se. "Půjdeme. Ani jeden z nás neví, jak dlouho ten portál bude otevřený.." Promiň, víc mě nenapadlo :D |
| |
| Ley s Dantem projdou portálem a ocitnou se zpátky v onom mrazáku, ve kterém vysejí mrtví lidé ze stromu. Portál se okamžitě poté uzavře a zmizí, stejně jako značka, která je na stěně a díky, které ho otevřeli. Oba ale zapomněli, jak kluzký tu je led, takže sotva Dante došlápl na "pevnou zem", smekla se mu noha a on se natáhl na zem, jak široký, tak dlouhý. Stejným příkladem mu šla i Ley, která vylezla pár sekund za ním, ale ona narozdíl on něj dopadla namísto na studenou zem, přímo na něj. Deja vu? |
| |
| Jakmile vyjdu ven z portálu, nečekal bych, že by to tu namrzlo za tu dobu ještě víc a já se na zemi natáhl jako černé na bílym. Krátce na to vyšla i Ley a než jsem vůbec vstal, vydal jsem trochu zaražený zvuk, když jí noha podjela a v plné parádě dopadla na mě. Na roli přistávácího polštáře jsem si už tak nějak začal zvykat, proto jsem čekal než sleze. "Hele, neříká ti to už něco?" řeknu s lehkým úsměvem rozpláclý na zemi. Počkám než ze mě sleze a postavím se radši už o něco opatrněji, jelikož to tu fakt bylo jako na kluzišti. Jeden špatný krok a očividně bych se líbal místo Ley s ledem. Podíval jsem se nad sebe a nabral už trochu zase vážného výrazu. Sáhl jsem po Rebellionu a jedním švihem přesekl řetězy, na kterých lidé viseli. Jak se ale dalo čekat, zakymácel jsem sebou a dopadl tentokrát dozadu, naštěstí aspoň tak napůl do sedu a znovu pomalu vstal. "Nezaslouží si tu takhle viset.." řeknu s jistým odporem směřovaným na účet démonů. Chtělo by to je nechat odpočívat alespoň na důstojnějším místě. |
| |
| První pocit, když jsme vylezli z portálu, byl ten, že jsme asi vlezli do špatnýho, nepamatuji se, že by to tu bylo takto namrzlé. Jasně, i když jsme byli jen v kapse, v démoním světě čas ubíhá jinak, než tady na zemi. S čím jsem ale nepočítala bylo to, že se natáhnu hned při první kroku. Naneštěstí už na zemi ležel Dante, kterému se zřejmě stala stejná věc jako mě. Připomnělo mi to naše druhé setkání v tom skladě. Musím se tomu pousmát. Nicméně nějak se vyhrabeme na nohy a vzájemně jsme se drželi, abychom nespadly, což jak se ukázalo, byl celkem nadlidský výkon i pro nás polodémony. Po onom démonovy co jsme zabily tu nebylo ani stopy a mě začali štípat konečky prstů. Dante potom "odstřihnul" ty lidi od stropu, já jsem ho jen chápavě vzala za ruku. Měla jsem na to stejný názor. Nicméně, poté jsem usoudila, že bude lepší odkud vypadnou a nějak jsme se přesunuli ke dveřím. Jenže co jsem zjistili : Ty dveře neměli zevnitř, kde jsme byli my, žádnou kliku či páku, nic čím by jsme je mohli otevřít! Zkusila jsem do nich několikrát strčit, ale díky ledu na zemi jsem se spíš zase natáhla než s nima hnula. Začínala mi být fakt zima. Otočila jsem se k Dantemu s otázkou ve tváři: Co teď? |
| |
| Bylo zřejmé, že za takovéhle zimy budeme muset jednat nějak rychle. Těm lidem to už bylo nejspíš jedno, ale my jsme byli pořád ještě živí. Zamračil jsem se na dveře, které nešly otevřít. Bylo možné, že za tu dobu zamrzly a tudíž to bylo špatné pro nás. Na místě před dveřmi jsem Rebellionem vyryl do země alespoň malý kousek pro záchytný bod, kdybych se plánoval znovu válet na zemi. Opřel jsem patu do vyrytého místa a několikrát se rozmáchl. Dveře pro naší smůlu nepovolily i přes to, že na nich byly hlubší rýhy. "Tak to už je zlý." |
| |
| Mlčky pozoruji Danteho pokusy nás odtud dostat, ale tihle démoni to postavily až moc dobře. Dle jiných dřenin a rých na stěnách jsem usoudila, že sem museli zavírat i živé lidi, a ti tu umrzly a tak zůstaly "čerství". Přitisknu se k Dantemu, ve snaze jsi tak lépe udržet teplotu těla, ale pokud se odtud rychle nedostanem, budou z nás kusy ledu. |
| |
| Ucítím, že se ke mě přitiskla ve snaze se trochu zahřát. Trochu to působilo jako že to už vzdala předem, ale nedivil jsem se jí. Byla jí větší zima než mě a já tušil, že si musím pospíšit. "Ještě chvíli vydrž.." naznačím jí, aby trochu odstoupila, jelikož nejspíš jiná možnost než se 'prosekat' dveřmi nebude. Znovu jsem se napřáhl a Rebellion vrazil doprostředka dveří, kde se otevíraly. Začal jsem s ním kývat v naději, že prosekám alespoň ten tuhý led. Svoje pokusy jsem neustále opakoval, pokaždé o něco silněji, avšak už i mě nepříjemně namrzaly ruce.. |
| |
| Danteho pokusy se ven probourat selhávali jeden po druhým. Možná, že kdyby byl tolik unavený a zraněný, že by je z toho vysekal jedna dvě, ale teď, teď byl už znavený a hlavně ještě zraněný. Oba byli. Mráz se začal podepisovat i na něm. Od úst nebo nosu jim šla bílá pára. |
| |
| I když každý můj pokus byl bezúspěšný, já nepřestával. Nebylo jiné cesty ven, ani dovnitř. Nemohl jsem ale popřít to, že únava se na mě celkem velkoryse podepisovala. "Nasekat.. kostky ledu... je možná těžší.. než to vypadá." řekl jsem mezi rozmachy. I přesto, jak jsem byl unavený jsem nepřestával do dveří silně rýt. Po očku jsem si všiml, že se Ley už trochu klepala, proto jsem zrychlil. "No tak..!" sekal jsem jeden zásah za druhým, ale kromě těch rýh tam nic jiného nebylo. Tak trochu jsem možná věděl o naší poslední možnosti, ale nechtěl jsem ji moc ukazovat před Ley, i když si toho možná už jednou všimla. Ale pro teď se starala jen o to, jak být co nejvíc schoulená aby se mohla zahřát. Rukojeť Rebellionu jsem uchopil víc za stálých zásahů. Ozvalo se jen tiché zajiskření, při kterém se mé ruce změnily jen na několik vteřin v rudé démonické drápy. Zabral jsem ještě víc, až dveře doslova začaly dunět. Po té krátké chvilce se už přeci jenom ozvalo nějaké křupání. Nepřetržité mlácení mě už trochu zadýchalo, ale zdálo se, že to přeci jen už trochu pomáhá. Naštěstí jsem byl k Ley zády, proto mé ruce už vidět nemusela. |
| |
| Dante se nevzdával, i když použil svou "druhou stránku", moc mu to nepomáhalo a to co považoval za střípění dveří od jeho útoků se ukázalo jako mylné. Ustal v útocích, aby se trochu vydýchal. Věděl, že do hodiny z nich bude jen kus ledu, přesto, jsi potřeboval aspoň trochu vydechnout. Zatímco on nabíral síly, ozvalo se skřípání dveří. Zvuk šel z venčí. Oba zpozorněli. Že by nějaký démon, co je uslyšel a rozhodl se zjisti co se tam děje? Nesmějí nic nechat náhodě.. Zvuky z úderů se stupňovali, až nakonec se ony dveře skroutili a proletěli dovnitř k nim, kde se zastavili o zeď za nimi. Minuly Danteho s Ley o kousíček. Ledová tříšť znemožnila na chvíly vidění. "Tak tady se schováváte..... mno, dali jste jsi načas...." řekl někdo. Oba ten hlas poznávali. Po několika sekundách se jim to i potvrdilo - Nero. Vešel k nim dovnitř a automaticky jsi sundal svůj kabát, který dal Ley přes ramena. "Co vám trvalo tak dlouho?" řekl. |
| |
| Po nějakých těch pár minutách jsem si už zkrátka musel dát oddech. Poodstoupil jsem blíž k Ley. Moje ruce se změnily do normálu a já zabodl Rebellion do země, abych se o něj mohl na chvíli opřít. Ruce jsem skoro necítil. Zpozorněl jsem, jakmile začalo cosi skřípat na dveřích. To už nebyla moje práce, otázkou však bylo - je to další démon? Než bych si na tu otázku sám v hlavě odpověděl, ty proklaté dveře mi proletěly těsně před nosem. Skrz lehkou mlhu, která se v mrazáku zvedla, jsme na chvíli nic neviděli, ale ani jsme to tak nepotřebovali. "Tak tady se schováváte..... mno, dali jste jsi načas...." Rychle nám docvaklo, kdo to je. "Nechce se mi věřit tomu, že bys dorazil střízlivej, kluku.." pozvedl jsem koutek do lehce šibalského úsměvu. Vytáhl jsem Rebellion ze země a zavěsil ho na zádech. "Vem ji, já půjdu za váma.." oznámil jsem. I když mi mráz už taky trochu vlezl pod kůži, ty mrtvé nebožáky jsem zkrátka musel vzít s sebou. Hlavní teď bylo, aby se Ley co nejdřív zahřála. |
| |
| "Co na to říct, asi si mi tou nakládačkou něco v hlavě poškodil, protože od toho rána co jsem se probudil, jsem se chlastu ještě nedotkl..." řekl jsem. Vezmu tu holku do náruče. Sakra, musel jsem uznat, že byla fajn kost. Nevím proč, sotva jsem se jí dotkl, rozbušilo se mi srdce jako kdybych běžel maraton. Musel jsem se z toho oklepat a to doslova. Vstal jsem a sní jsem přešel k Dantemu. "Jim už nepomůžeš.... navíc... už jsem se postaral o to, aby to tu lehlo popelem. Máme tak 5minut, než to tu začne hořet všechno..." Sakra, dalo mi hodně práce zformulovat souvislou větu. |
| |
| Že jim už není pomoci jsem už taky věděl. Ale zkrátka já věděl svoje o tom, že alespoň jejich těla si tu nezaslouží viset jako kus masa na prodej. "Tak tě příště praštim asi častějš." neodpustil jsem si další z těch šibalských úsměvů. Bez další diskuze jsme se všichni rozeběhli co nejrychleji to šlo, jelikož ve vzduchu už bylo něco cítit. Naštěstí nebyl východ příliš daleko a tak jsme už i venku stihli uniknout do bezpečné vzdálenosti. Jakmile jsme se zastavili, otočil jsem se směrem k budově, která v tu chvíli vyletěla výbuchem do vzduchu. Musel jsem uznale zapískat. Začíná se učit ode mě. Jenže byla tu další otázka - Kolik zhruba uběhlo času? Kdoví, zda policie ještě stále neměla pod dozorem můj Devil May Cry. |
| |
| Sledoval jsem grilovačku zatímco jsem ještě stále držel v rukách tu holku. Co je vlastně zač? Pochybuji o tom, že jí měl s sebou jenom jako hračku, to mi k němu nesedí. A vůbec, pamatuji jsi, že jsem jí přetáhl tou cihlou, a kdyby byla člověk, tak má hlavu nakaši. "Zkus to a vrátím ti to..." řeknu na jeho poznámku o mlácení mě. |
| |
| "Potřeboval bys to jako sůl.." neodpustím si poznámku spíše pro sebe a projdu kolem něj nesoucí ty mrtvé chudáky. Zařídit jim důstojný hrob na hřbitově pro mě nebyl zrovna dobrý finanční nápad, proto jsem zamířil k jednomu místu za městem. Poměrně hezkém na věčný odpočinek. "Odnes jí do Devil May Cry. Ona už bude vědět ja se zahřát, já tam za pár momentů dorazím." Pro ní pobyt v Devil May Cry riskantní nebude. A mě taktéž nedělá problém se skrýt před zraky policistů. Než by stačil něco dodat, už jsem od něj odkráčel několik kroků. Uběhl nějaký čas a konečně se mi podařilo ty nebožtíky uložit pod mohutný strom. Byl dostatečně široký natolik, aby svými větvemi dosahoval nad každého z nich. Bylo to mnohem lepší místo než nějaký mrazák. A teď konečně zpět do DMC. Zhruba po čtvrt hodině cesty jsem se dostal dovnitř skrze otevřené okno ve svém pokoji. Zdá se, že se tu nic nezměnilo, včetně mého bordelu od pizz. Nakonec jsem sešel dolů s tím, že zkontroluju, jak je na tom Ley. Musel jsem si ale v duchu přiznat, že jsem byl vážně unavený.. |
| |
| "Já bych věděl jak jí zahřát..." řeknu napůl spíš pro sebe. Zjistím, že ta, pro mě neznámá jaksi zřejmě usnula nebo něco takového, protože měla zavřené oči. Trochu jsem jí ještě zachumlal do svého kabátu a ještě než to pako odešlo, křikl jsem za ním: "Chlupatý už na tebe kašlou!" Nevím jestli to slyšel nebo ne, každopádně já se tedy rozešel "domů". Můj domov to nebyl, ale co, bez Kyriel stejně žádný "doma" ani nemám. Bylo pozdní odpoledne a dneska svítilo trochu i sluníčko a já? Já jsi tu kráčím s dívkou v náruči, co víc jsi mohu přát. Dveře otevřu tak, že je vykopnu, proč používat ruce, stejně je mám plné. Vyjdu po schodech a dalším kopancem otevřu Danteho dveře do jeho pokoje. Nu co, když se o ní tak zajímá, tak ať jí má ve své postely... Ještě než mu jí nacpu do postele, opřu jsi Červenou královnu o futra dveří a poté jí pomalu položím na postel. Nedá mi to a sednu jsi vedle. Nevím proč, ale musel jsem na ní koukat. Vyrazila mi dech už když jsem jí potkla poprví. Nechal jsem jí svůj kabát, který jí teď soužil jako přikrývka. Byla tak sladká, když takhle ležela... Dostal jsem šílený nápad. Natáhl jsem se a nejdřív jsem jí jemně odhrnul vlasy z obličeje a poté jsem se zlehka dotkl její tváře... V té samé chvíli jsem zaslechl pohyb v okně a v něm seděl on, Dante! |
| |
| Můj kabát pod náporem větru jen líně usedl a já pozoroval Nera sedící v okně. Nějak podezřele se o ní staral na to, že byl alespoň měsíc na plech. A ať jsem chtěl nebo ne, měl jsem v duchu takový žárlivý pocit. Jako by mi připadalo, že jí chce políbit či cokoliv jiného. Ale teď jsem ho očividně překvapil. "Díky." řeknu trochu suše. Seskočil jsem z toho okna a vytáhl papírek z malého stolku kousek od postele, byl poměrně dlouhý. Došel jsem k Nerovi a strčil mu ho před nos. "Když už jsi tak nějak zpátky, tak prosím. Dole je telefon, můžeš začít splácet svůj chlast." možná to znělo trochu nevděčně, ale tohle nebyla moc levná záležitost. A když už, dluhy sám sobě můžu dělat jedině já. |
| |
| Vzal jsem ten bezvýznamný kus papíru a roztrhal ho na kousíčky. "Možná, kdyby jste jsi týden neflákali někde zadky, věděl bys, že jsem zachránil prdel jednomu zazobanci, který se mi odvděčil tím, že za i mě i za TEBE zaplatil všechny dluhy!" řeknu a výrazně do něj rýpnu prstem démonické ruky. Poté přejdu párkrát po pokoji s lehce roztaženýma rukama. "Zatímco by jste někde cukrovali nejspíš, já se tu pokoušel trochu udržet pod kontrolou ty zmetky..." |
| |
| Podezřívavě jsem se ušklíbl. Zrovna ON? A naše dluhy? Tomu jsem jen těžko věřil Poté jsem si ale musel pobaveně překřížit ruce na hrudi. "Ty? Zrovna ty? Kterého jsme nalitýho odtáhli z baru?" v mém hlase zněl trochu posměch. "Cože tě to vlastně přimělo k tomu zase vnímat a... vykoupat se?" |
| |
| Rozhodim rukama před sebou. Přece mu nebudu narovinu říkat, že jsem zabouchl do té holky ne? To by byla blbost největší. Musím mu něco nabulíkovat... "Každej má svý mouchy..." poznamenám. "Jak jsem řekl, ta nakládačka mi musela něco poškodit v hlavě, protože od toho rána jsem se už nechtěl dotknou chlastu... a když jsem se šel ven projít, abych jsi urovnal myšlenky, bum! Z jedný uličky se na mě vyřítil chlap co řval, pomoc pomoc! Honil ho nějakej démoní paskvyl, kterýho jsem vodrovnal kulkou do hlavy.... a ten pakoš mi vlezl až málem na hlavu s prosbama o tom, jak mi splatí onu záchranu...." Vytáhl jsem z kapsy poštu, kterou jsem v ní měl za poslendích těch pár dní co tu nebyl a hodil jsem mu jí. "Přesvěč se sám.... denně ti sem chodili dopisy s tím cos ještě zaplatit a vidíš tohle? Tyhle jsou o tom, že už nic nedlužíš...." |
| |
| Chytím obálky s tím, že si je prohlídnu, ale prozatím neotvírám. Moc nevěřím tomu, že by mu pomohla rána do hlavy. Obzvlášť tak silná a několik za sebou. Obálky odhodím na stolek jako že mu 'prozatím věřím'. I když pořád nevěřím úplně tomu, že by se ze smrti Kyriel dostal jednou ranou do hlavy. Ale bůhví, třeba jsem mu jen už zapnul žárovku. "A teď se chystáš dělat co?" zákeřná to otázka. Jen jsem v duchu trochu doufal, že už odejde z mýho pokoje a já budu moct být s Ley na chvíli sám. |
| |
| "Mno..." řeknu. "Chtěl jsem se jen podívat jestli je ona v pořádku, případně jsi vzít zpátky svůj kabát, ale jelikož ho tak hezky objímá, myslím, že jí ho nechám, než se probudí..." dodám a sáhnu pro opřené Červené královně. "A teď, když mě omluvíš, jdu se dolů koukat na fotbal... za chvíli začíná zápas a já ho nechci zmeškat..." řeknu a potom mi dojde, že on vlastně neví, že máme novou televizy. "Jo, ten chlápe zaplatil dluhy a já, zatímco tys byl někde cukroval, jsem za prachy, které měli být pro tebe, koupil novou bednu, abych tu nemusel celej den čumět do zdi.... víš, ne každýmu stačí chrápat pod časákem s prasečinkama...." |
| |
| Tche.. Televize? Místo televize mohl opravit můj jukebox a měl by o zábavu postaráno. Protože jak to tak vypadá, na opravu se jen tak nesežene. A tehdy to byla ještě jeho vina, kdy ho rozflákal. "Někam si napiš ještě opravu jukeboxu a budu možná spokojenej." mezitím si odložím svůj kabát. I ten si dneska zažil už celkem dost. Tak či tak, pokud se chystá čumět na fotbal, nebudu proti. Budu mít klid jak já, tak Ley. Pak si ale vzpomenu. "Kolik uběhlo času od doby, co ses vzbudil?" Chtěl jsem zjistit alespoň nějaký přehled. Kolik taková chvíle v dimenzi jako byla toho démona ze Čtyřky může ukradnout času v lidském světě? |
| |
| Zavrtím hlavou. "Kámo, nedostal jsi náhodou do hlavy ty? Protože jsem tu už několikrát zmiňoval, že jsi... pardon jste, byli pryč něco přes týden, +- pár dní, ale to se asi nepočítá..." Rozejdu se ke dveřím ale zastavím se v nich. "Jo ten krám, co ty nazíváš jubox jsem vyhodit...." řeknu a pokrčím rameny. "Nu co, stejně nešel stravit tak co...." dodám a rozejdu se dolů. Stejně tam za chvíli přijde tak, jako tak, sedne jsi na tu svojí židly a začne chrápat po časákem, tak co.... |
| |
| Trochu se zarazím. Vyhodil? Můj jukebox? Dobře, uznávám, byl to sice krám, ale byl jsem na něj zvyklej. Sem tam sice něco nefungovalo tak jak má, ale stačilo kopnout a hrálo se dál. Mimo to, přístup jakým se probral mě začal trochu děsit. Připadal mi jako pokojská, je jen otázkou času než tu začne i uklízet krabice od pizz, plechovky od piva a jiný haraburdí. Alespoň už odešel dolů.. Zavřu dveře a zamířím k posteli směrem k Ley. Dlaní jsem jí jemně sáhl na tvář. Už byla poměrně teplá, takže jsem mohl zimu vyloučit. Spíš to vypadalo, že usla únavou mnohem dřív než já. Ale ona si odpočinek zkrátka zaslouží. Nechám ji spát na posteli a sednu si na židli co je v rohu u stolku. Pohodlně se na ní usadím a jen na chvíli zavřu oči. Chci počkat než se probudí. |
| |
| Bylo zajímavé ty dva poslouchat. Poté pocítim něčí ruku na své tváři. Není pochyb o tom, čí je protože takto jemné ruce má jediná osoba na světě... Nechtěli se mi ale otevírat oči. "Zajímaví rozhovor..." řeknu polohlasně, spíš protože nechci nějak zbytečně moc narušit ticho, které tu vzniklo i když sem ze zdola doléhali zvuky onoho zápasu... |
| |
| Musel jsem se pro sebe lehce pousmát. Takže byla celou dobu vzhůru. "Ty herečko.." po chvilce vstanu a sednu si na kraj postele. "Chce se ti spát?" pozoruju jí, jak je zavrtaná v Nerově kabátu. Ten kluk byl pro mě zkrátka záhadou. Jeden čas s ním člověk nehne a ten druhý je zase až moc aktivní. No.. Kdoví, možná hormony. Po očku se podívám z okna. Slunce už zapadalo. "Jestli něco chceš, třeba k jídlu, řekni si hned, dokud jsem ještě schopnej někam dojít.." Přesto jsem měl ale divný pocit z toho, jak se na ní Nero díval.. |
| |
| Zavrtím hlavou a pootevřu oči. Sundám ze sebe cizí kabát a tak nějak i svůj a hodím je z postele pryč. Kdo potřebuje přikrýt, když tu má jeho? Zvednu se do sedu a poté se k němu nakloním a políbim ho. Jemně polibek ukončím a přesunu se k jeho uchu. "Kdo potřebuje jídlo, když můžem být chvilku jen spolu..." zašeptám. |
| |
| Lehce jsem se pousmál a přiložil jí dlaně kolem pasu. "To je možná to. Jen chvilku. O to další důvod, proč si jí užít, ne?" jemně jsem její bradu natočil ke mě a vtiskl jí delší polibek. Přesto, jak nás dnešní den oba unavil, na sebe jsme energie stále měli dost. Avšak když už tu byl starý Nero, naše soukromí se tím možná o trochu zúžilo. |
| |
| Zatímco mě líbá, pomalu jej stahuju dolů na postel, až nakonec skončí nade mnou. Je mi jedno, jestli je tady to ucho nebo ne, teď, v tuhle chvíli chci být jen s ním. Na ničem jiném teď nezáleží a rozhodně jsi nenechám tuhle chvíli někým zničit. Zajedu mu rukou zespoda od břicha pod triko/košili nebo to to vlastně na sobě má a zatímco mě stále líbá lehce mu jedním střídavě rukou a špičkama prstů po zádech... |
| |
| Po náročném dni jsme se oba dočkali vytoužené chvilky pro sebe. Pomalu ale jistě mě stáhla na sebe a já se znovu zavřel o své dlaně. Polibky, které mi věnovala nejspíš ani jemnější už být nemohly. Oba nás pohltil vlastní proud a my se jen nechali unášet. Cítil jsem její ruku pod svým trikem a následně i na svých zádech. Zkráceně, bylo to blaho samotné. Jako kdybych dostal po odmakané tvrdé práci masáž. Nepřestával jsem ji líbat a hřbety dvou prstů jsem jí přejel po tváři. Její pleť byla na dotek příjemně hebká. Prsty poté bříšky pokračovaly po jejím teplém krku. Těžko by se mi věřilo, že ještě zhruba před hodinou z ní byla skoro kostka ledu. |
| |
| Nero dole jsi uvědom, že na něco zapomněl a tak se vydává zpátky nahoru. Během toho vytáhne z druhé kapsy šek na oněch pět tisíc dolarů, které tehdy prochlastal. Pomalu otevře polootevřené dveře a ještě mezi nima spustí: "Hej, zapomněl.... a kurwa...." ale vzápětí ho přeruší údiv. Totálně šokován stojí mezi dveřma, a hledíc na ty dva, jak jsi to spolu užívají. Stojí tam jako tvrdý Y, neschopnej něco říci nebo udělat... |
| |
| Dříve než se naděju pokračovat v dalších polibcích, zaslechnu zavrzání dveří kousek od nás a proto přestanu. Ve dveřích tam stálo to pako s výrazem 'Wtf?' neschopen říct něco jiného než 'Kurva'. V duchu bych nejradši klepl hlavou o zeď s tím, že bych měl spravit zámek na dveřích. Pomalu se posadím a ona též, jen tím drobným rozdílem, že s nohama stále na posteli. Tiše jsem si povzdychl. Dnes to nejspíš na románek vypadat nebude, ne když tu teď stojí a je vykulenej jako žába před bouřkou. I když teda toho trochu trapného pocitu se jen tak nezbavím. "Zapomněl.. co?" |
| |
| Stojím tam jako opařený a hlavou se mi honí spousta myšlenek na to co bych chtěl právě udělat ale nejde to v němém úžasu sleduju tu scénku odehrávájící se před míma očima..Já mu rozbiju držku..já ho..... Chtěl bych ho napadnout nebo něco říct, ale nechci se prozradit...Vaří to ve mě jak v pekle, ale nechci dát nic najevo nakonec se neovládnu a zatínám ruku v pěst.... |
| |
| Stale neni schopny odpovedet. Co ho tak pozoruju, neunikne mi detail v tom, ze ho to ocividne zarazilo mnohem vic. "Za chvili se vratim." Vstal jsem z postele a zamiril rovnou k nemu, kde jsem ho vytlacil ze dveri a zavrel za sebou. Jeho chovani je pro me dost nejisty a ja chci vedet, o co jde. |
| |
| Z ničehožnic Dante vstal a namířil si to rovnou ke mě nemůžu se ubránit pocitu že tohle nedopadne dobře....Přišel ke mě vystrčil mě ze dveří a zavřel...Fajn, máme trochu soukromí...Stále ještě otřesen tím pohledem se zmůžu akorát na pár slov...."Co máš za problém Dante!! |
| |
| "Ja?" Podivene rozhidim rukama. "Slepej nejsem. Vidim jak jsi ztuhnul jako nanuk a myslim ze je lepsi to resit mimo oci damy." Ocima se letmo podivam za sebe a pak zpet nanej. Nelibilo se mi to, mel jsem podezreni ale pochybuju ze by mi to sam rekl. |
| |
| "No já rozhodně problém nemám to ty jsi vystartoval jak kdyby ti pod prdelí hořelo!" Sleduju ho a přemýšlím jestli mu ji mám rovnou natáhnout nebo počkat jak se zachová on...hlavou se mi honí jedinéJe možné že něco tuší nebo jeho výbuch byl prostě z toho jak jsem tam stál.... |
| |
| Zamracil jsem se. Vazne jsem mel spatny pocit z toho, jak vystrizlivel. I bych si dovolil rict, ze jsem ho mel radsi opilyho. "Co te vubec tak prekvapilo?" Reknu to narovinu ale s min prijemnym pohledem, jelikoz s Nerem se rozumne mluvit nedalo. |
| |
| Je jasný že Dante je nakrklej, Asi bych ho neměl dráždit, ale co mu mám říct? podívám se mu do očí a klidným až arogantním tónem řeknu "Nic, prostě jsem jenom nečekal že vyběhnu nahoru a něco se tam bude dít, nic víc, nic míň", lehce se mi cuká ruka ale snažím se aby si toho nevšiml..... |
| |
| Nic? Odpoved, ktera kolikrat stoji za velky kulovi. Tak nejak jsem silne pochyboval o tom, ze by na Kyriel jen tak zapomnel po tom, co pro ni mucil skoro mesic svoje ledviny. Anebo je zkratka nezkuseny kure. To byla zhruba jedina rozumna moznost, co me napadla, protoze vypadal jako by mu nekdo vytrhal prdelni pirka. "S... Cim jsi vubec prisel?" Budu na chvili delat, ze mu to zeru. Pochybuju ze by si liboval v kazeni romanku. |
| |
| Vypadá to že mi to vyšlo....skvělé "No přinesl jsem ti šek....zapomněl jsem ti ho dát tak jsem vyběhl nahoru a viděl jsem co jsem viděl.." vytahuju z kapsy šek a podávám mu ho... |
| |
| Sek si po par vterinach vezmu s trochou podezrivavosti v duchu. Vzdyt za tyden toho pomalu vydelal vic nez ja a to uz je co rict. A v tuhle chvili mi uz taky dosla slova. A mozna to i bylo dobre, protoze takhle se nejspis nejlip vyhnu dalsimu pesti. "..diky. Uz se teda nezdrzuj od svyho fotbalu." Dodam nakonec, jelikoz atmosfera mezi nami byla napjata. Oba bysme si urcite nejradsi dali pesti navzajem.. |
| |
| Už mě nabaví poslouchat za zavřenýma dveřma a tak je, ať chtějí nebo ne, otevřu a opřu se o futra oněch dveří. Přitom jsi založím ruce přes sebe na hrudi a netvářím se u toho moc nadšeně. "Jestli se budete zase prát, jděte jsi jinam, nerada bych zase dostala cihlou, nebo něčím jiným, když se vás budu pokoušet odtrhnout od sebe..." řeknu. Připadám jsi teď jak máma, co načapalo svoje sny, jak se chtějí prát, vážně... |
| |
| Vypadá to že je po problému, ale nemůžu se zbavit toho pocitu že něco tuší, moc rád bych byl v klidu a nedával nic najevo ale nejde to...."no šek jsem ti předal tak se měj a nezlob se jestli to vypadalo že se něco děje" v hlase je jasně slyšet pohrdání a výsměch, obcházím ho lehce otevírám dveře, mávnu na Ley a lehce flirtovním tónem pronesu: "Měj se.." poté zavírám dveře a odcházím si za svím...... |
| |
| Než bysme se oba rozhodli říct nebo vůbec udělat něco jiného, otevřou se dveře a stojí v nich ne moc nadšená Ley. Určitě nás slyšela, proto zakročila tak jak zakročila. Nakonec odcházel, ale nemohl jsem z něj spustit nepříjemný pohled. Že se nic neděje? To vyprávěj Kyriel.. O to víc jsem se zle zamračil, když tím provokativním flirtovacím hlasem se rozloučil s Ley. Nemohl jsem přestat mít pocit, že ho zkrátka něčím upoutala.. |
| |
| Bylo po všem.... Úplně jsem zapomněl na fotbal a šel jsem do svého pokoje o všem přemýšlet.... Lehl jsem si na postel a snažil se usnout ale v tom náporu vzteku to prostě nešlo.... |
| |
| Zavrtím hlavou. "Kluci..." pronesu a zamířim dolů do koupelny. Byla jsem ještě částečně špinavá od vší té démoní krve a jiných věcí, které se na mě dostali během toho souboje a taky, po tom čase v tom mrazáku mi teplá sprchy přišla jako ráj na zemi. |
| |
| Mlčky jsem se otočil k Ley. Svým způsobem měla pravdu, protože jakmile se do sebe zase pustíme, bude nebezpečné nás odtrhnout. A já za žádných okolností nechtěl dostat vůbec pomyšlení, že by schytala další ránu místo mě. Sešla dolů s tím, že si nejspíš dá teplou sprchu. Mé kroky zamířily dolů s ní, avšak já zaplul ke gauči, kde jsem se roztáhl a dlaně si dal pod hlavu. Na chvíli jsem zavřel oči. Bylo příjemné bejt zase po dlouhé době v Devil May Cry.. |
| |
| Lhala bych, kdyby řekla, že sprcha nebyla dobrá, byla naprosto suprová. Vyhnala mi ještě trochu té zimy z prstů na nohách a celkově mě víc zahřála, ale samozřejmě nic se nedalo srovnávat s tím, když byl u mě Dante, jeho tělo vydá tak za tisíc sprch.... Ale to je tak naokraj. Když jsem vylezla ze sprchy, nechala jsem jsi an sobě tradičně jen kalhoty, top a pod tím prádlo. Bosé nohy lehce pleskali o dřevěnou podlahu pode mnou a já s úsměvem projdu okolo Danteho, který leží na gauči. Během toho jak procházím jej jemně pohladím po tváři a zamířím nahoru do jeho pokoje. Tam se na zemi válí kabát Nera. Asi bych mu ho měla vrátit... projde mi hlavou. Bylo by to pouze gesto dobré vůle, nic víc. Zajímalo by mě docela, co má se Spardovou krví, protože jí z něj cítím. Danteho bratr to být nemůže, protože měl jediného - dvojče Vergila, který je mrtví. Nechám myšlenky myšlenkama a zaklepu na dveře od jeho pokoje. KDyž jsem tam byla naposled, mno... nebyl to zrovna pěkný pohled, třeba od té doby uklízel.... |
| |
| Jak tak ležím na své posteli a přemýšlím co bude dál uslyším klepání na dveře...pomyslím si zase ten kretén?! zvednu se a jdu otevřít dveře...z osoby, která stojí za dveřmi jsem více než překvapen....byla to ona..."Ah..to jsi ty? Děje se něco? Poď dál...a omlouvám se je tu trochu bordel...Je úžasná.... začínám být trochu nervózní ale nedávám to najevo... |
| |
| Zaklepu, poté vemu za kliku a vejdu dovnitř. Dveře nechávám skoro dokořán otevřené, abych se vyhnula pozdějším zbytečným hádkám o tom, co se uvnitř vlastně dělo, stejně by se nic nedělo. Ten bordel se od posledně nezměnit, mno aspoň nemá tu svoji pistol zapíchnutou v květináči, jako posledně. Nicméně natáhnu ruku s jeho kabátem směrem k němu. "Tohle je myslím tvoje..." řeknu. "Nechala bych jsi ho, ale mám jaksi lepší... nic ve zlým, ale modrá mi moc nesluší." poznamenám. Jestli mě zase bude chtít přetánout cihlou, něco zažije... |
| |
| "Jo, děkuju ten je můj....no lepší to je relativní.....hele to..jak bych jenom jsem chtěl říct promiň za tu cihlu...nechtěl jsem" v mém hlase je slyšet krapet nervozity....Co na tom trotlovi Dantem vidí proboha..."Ježiš jsem to ale blbec....já jsem Nero a ty jsi?.... |
| |
| On se mi omluvil za tu cihlu? Pokrok... "Neřeš to, něco takovýho mi sotva ublíží, natož aby mě to sundali k zemi...." řeknu. Myslím, že bude zatím lepší neříkat mu úplně všechno, to o Spardovi a jiných věcech, nevím jak moc mu mohu věřit. Mě, ale je na první pohled jasné, že tenhle kluk rozhodně nebude jen člověkem, ostatně těžko jde nepřehlédnout tu démonickou paži. Když jsi ode mě bere ten kabát, lehce mi přitom zavadí o ruku, nevím jestli to bylo schválně nebo ne, ale neřeším to. Poté se otočím k dveřím, ale než vykřočím řeknu: "Leylah..." |
| |
| Odhází ze dveří a pronese její jméno....Leylah..tak nejen že je nádherná i nádherné jméno má... napadá mě spousta věcí co bych chtěl udělat ale jsem absolutně oněmělí...no co zavírám dveře a lehám si zpátky na postel......Co bude dál? Nevím ale nechám to zatím v klidu.. |
| |
| Mezitím, co Ley byla nahoře, já si na chvíli ještě užíval onoho lenošení na gauči. Možná jsem byl z půli démon jako můj otec, ale to neznamenalo, že jsem neúnavný. Z té druhé půlky jsem byl pořád člověk a to znamenalo, že po boji přeci jen taky něco pocítím. Po chvíli teda vstanu a zamířím ke svému telefonu - jak jinak než pro pizzu. Údajně uběhl týden což znamenalo týden žádná pizza. A to přeci nemůžeme nechat jen tak. "Jako obvykle, česnekovo-rajčatový speciál. A bez oliv. Připište mi to na účet." hodil jsem telefon zpátky na místo a sednul si s nohama na stůl na mojí oblíbenou židli, než ta pizza přijede. Dalším cílem tedy bude Leviathan. Co jsem si ze slov Ley pamatoval, jeho síla se čerpala hlavně z vody. Jenže budou tyhle démoni ze Čtyřky jediný, co mi bude zaplňovat myšlenky? Neměl jsem pochyb o tom, že se Nerovo chování v přítomnosti Ley mění.. |
| |
| Sejdu dolů, během toho slyším jak Dante objednává pizzu, co taky jinýho on vůbec jí, když mu vysloveně něco nepřinesu pod nos. Bosé nohy lehce pleskají o dřevěnou podlahu pod nimi. Jak už jsem zmiňovala několikrát, nastydnutí je poslední věc, kterou musím řešit, díky druhé polovině... Nicméně, přijdu k němu a sednu jsi na stůl před ním, nohy jsi dám to tureckého sedu. Kdybychom tu byli sami, udělala bych něco jiného, ale nebudu riskovat další trapas.... Na jednu stranu, aspoň teď ví, že není radno lést jen tak někomu do pokoje. "Takže..." "Jak je zraněnému?" řeknu s úsměvem směrem k němu. |
| |
| Zaslechnu ony ťapající kroky ze schodů. Soudě podle toho jak pleskaly, nebylo pochyb o tom že to byla Ley. Sešla až dolů, přičemž obešla můj stůl a sedla si na něj. Musel jsem se lehce pousmát, jelikož byl nezvyk jí vidět v něčem jiném než v mém černém tričku. "Kdoví.. Cítím se poněkud prokuchaně, ale to je jen pocit." řekl jsem s tím, že jsem zůstal ve své nejpohodlnější poloze. I když vidět ji takhle sedět v tureckém sedu na mém stolu mi připadala trošku jako krásná trofej. "Nabereš do zítra dost síly?" |
| |
| Zahlédnu jeho letmí úsměv. Myslím, že jsi mě pořád představuje v tom jeho tričku, které se mimochodem válí v jeho pokoji na zemi.... Nicméně, opřu se lokty o kolena a nepřestávám se na něj dívat. Sakra, to je tak strašný, když nemůžu udělat věci, které bych chtěla! Zatracenej kluk.... "Řekněme, že až jsi dám tam třičtvrtiny té pizzy cos objednal, tak vše bude v nejlepším pořádku." řeknu s šibalským úsměvem. Boj o pizzu, to bude zajímavé, velmi zajímavé.... |
| |
| V očích se mi trochu zableskne. Plánuje další Deja vu? Avšak tentokrát se už nedám tak snadno. I když se nám to v té démonické dimenzi zdála jako chvilka, vážně jsem si připadal jako bych nejedl celej tejden. "Nemysli si, že to budeš mít tentokrát lehký.. Chuť i hlad už na ní mám." |
| |
| Poslíček s pizzou dorazil a neochotně zaklepal na dveře a poté vešel dovnitř... |
| |
| Jakmile jsem už zaslechl klepání poslíčka, šibalsky jsem se na Ley pousmál. Ve zlomku chvíle jsem rychle sundal nohy ze stolu a rukou se od stolu odrazil tak, že jsem na Ley proletěl rychlým saltem a dopadl na nohy. Přeci jen, teď tu panuje pravidlo - Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Dojdu k poslíčkovi a onu pizzu od něj převezmu. "Díky.." to bylo zkrátka jediné, co jsem mu řekl a otočil jsem se s vykročením zpět ke stolu při čemž jsem za chůze otevřel krabici a jeden kousek si vzal do ruky s tím, že ve mě za chvíli zmizí jako pára nad hrncem. |
| |
| Musím se jenom usmívat. Možná je dospělej, ale pořád se chová jako malej.... nicméně je jedna věc, ve které mě nedokáže porazit.... Nicméně, jak jde zpátky ke stolu jenom zavrtím hlavou. Poté použiju svou rychlost - jediná věc, ve které mě nedokáže trumfnout - a seberu mu krabici od pizzy. Zastavím se a tudíž i pro něj oběvím u gauče a vezmu jeden kousek. "Jedna, jedna.." řeknu s úsměvem a sahám po dalším kousku... |
| |
| "Fajn, prozatím.." šibalský úsměv mi z obličeje stále nemizel. Zkrátka tohle bývá naše asi nejčastější hra a ona si jednoduše o hru řekla. Dojdu až k ní a ještě předtím, než se stačí do kousku zakousnout, zaměstnám její ústa polibkem. Delším polibkem a v té chvíli toho i tak trochu zneužiju a rychle jí krabici vezmu, jakmile se odtáhnu. "Dva, jedna." nepřestávám se usmívat a vezmu si svůj podíl. Zbývají už jen dva kousky. |
| |
| Ve chvíli, kdy už ukusuju ze svýho kousku zaslechnu další hlas. "Šmakuje?" Co se taky dalo čekat, byl jsem zvyklý že v době jeho opilosti se jen utápěl v chlastu a nežebral pizzu. "Vida, probral ses ze zimního spánku na žrádlo?" pronesu k němu pobaveně a ukousnu si další sousto. |
| |
| "Sorry pánové, ale to poslední sousto je moje..." řeknu s tím, že ukradnu krabici i s posledním kouskem pizzy a než jsi oba stačí uvědomit co se stalo, mohou mě vidět nahoře u pokojů, jak žvýkám poslední sousto. |
| |
| "Ale ne probudil mě nějakej rozruch a vůně pizzy tak jsem se šel mrknout... ušklíbnu se asi tak jako kdybych právě snědl citrón...povznešeným hlasem pronesu: "Můžu ochutnat když už jsi byl tak hodnej a zeptal se jestli bych nechtěl objednat taky...." |
| |
| Rozhodím ruce na způsob 'Dělej si co chceš'. "A tak znáš to. Jakmile usneš, těžko tě něco vzbudí. Kdo by čekal že se vzbudíš na pizzu?" ve tváři jsem měl stále ten pobavený úsměv i přes to, že nám naši malou hru trochu překazil. Pozorovat jak bublá jako bubliny ve vaně bylo možná i lepší než televize. "Jak vidíš, já ti už nabídnout nemůžu." |
| |
| "No v pořádku, dík..." otočím se a jdu se podívat do kuchyně jestli tam je něco k jídlu...cestou přemejšlím o tom jak se dostat k tomu abych si mohl sám promluvit s Ley....Chce to plán... |
| |
| Pozoruji ty dva ze shora a tak nějak jsi viditelně i slyšitelně vydechnu. Ještě aby se tu začali prát.... projde mi hlavou a poté se přehoupnu přes zábradlí a seskočím tím dolů. Dojdu k Dantemu a během toho mu hodím prázdnou krabici od pizzy. "No.... tak kdo nakonec vyhrál?" řeknu s úsměvem. |
| |
| Onu krabici poté zmuchlam do velké koule jako kdyby to byl kousek papíru. No což, když už to mam vyhodit, ať je v koši trochu místa. "Dokázala bys vyhrát i bez triků?" v mém hlase je jasný náznak provokace, avšak nepřestávám po očku sledovat Nera. |
| |
| "Triky?" řeknu s úsměvem. "Já přeci žádné triky nepoužívám...." dodám. Poté se protáhnu a trochu zazívám. "Nevím jak vy, ale já jdu spát.... až jsi to tu mezi sebou vyřešíte, bude zatím nahoře sama..." řeknu a mrknu přitom na Danteho. Poté se ladnou chůzí vydávám nahoru do pokoje.... |
| |
| Došel jsem do kuchyně a zjistil že tam nic není..."No dobrá, kašlu na to jdu si lehnout" odcházím do pokoje a lehám si.....pro dnešek toho bylo dost...pomalu usínám.... |
| |
| Dříve než se naděju, zůstanu v místnosti jako poslední a sám. Fajn, faajn, zůstat tu jako forever alone není moc příjemnej pocit. Ještě předtím, než se vydám nahoru do svého pokoje za Ley, dojdu ke svému stolu a vytáhnu ze šuplíku menší mapu, kterou si rozložím na kus volného místa mezi tím bordelem. Dobře, televize.. Očima jsem na mapě hledal ono televizní vysílání. Co se dalo čekat, náš další cíl bude možná o něco těžší. I když byl ten démonickej pes nejslabší z nich, nedalo se říct, že by šel dolů levou zadní. A pokud bude tenhle démon využívat proti nám hypnózu, kdoví, zda se k němu vůbec dostaneme. Každopádně pro teď jsem se na chvíli usadil s tím, že jsem nad touhle otázkou začal přemýšlet.. |
| |
| Dante zkoušel přemýšlet nad tím, co je čeká ale nakonec to vzdal. Přeci jenom myšlení není zrovna jeho silná stránka a venku už byla celkem tma. Zahodil mapu někam do bordelu a vydal se nahoru. Nejdřív šel zjistit, jestli Nero a tak se zastavil za chvilku u jeho dveří. Když zaslechl zvuky, jako když tahá kočku za ocas, souhlasně pokýval - chrápal jako poleno - a vydal se za Ley do pokoje s myšlenkou být aspoň ještě chvilku spolu... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Mohu dál?" řeknu tiše a přitom se pousmívám. Vypadala že už napůl spí, proto už dveře opravdu zavřu. Potichu dojdu k posteli s tím, že ještě než si vlezu nad ní se rukou opřu vedle její hlavy a nosem jemně přejedu po jejím krku, přičemž na něm ucítí můj teplý dech. "Nerad ruším, ale to pako už spí, proto toho můžeme na chvíli zneužít.." ještě než se na mě otočí, matrace se jen lehce prohne a já jsem znovu nad ní a dlouze ji políbím na krk. Soukromí mi už opravdu chybělo. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mě políbí na krk, trochu zalapu po dechu a otočím se k boku na záda k němu. Přitom pokrčím levou nohu a přitisknu mu jí k levému boku. Poté ho rukou pohladím po tváři, zvednu i druhou a stáhnu si ho k sobě blíž a dlouze ho políbím. "Bylo načase..." řeknu tiše mezi tím. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jak dlouho.. plánuješ dnes.. zajít?" mluvil jsem k ní mezi polibkama při čemž mi pravá ruka zabloudila pod její top na hebké bříško a bok. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Se uvidí..." řeknu. Byla to nekočná rozkoš, kterou jsem pociťovala, když se mě začal dotýkat svýma rukama. Můj dech se prohloubil a trochu i ztěžkl. Srdce mi bylo jako o závod, stejně jako jemu a moje kůže začínala hořet. Rukama jsem mu sáhla na břicho a chytla jeho triko, které jsem vyhrnula tak, abych mohla na jeho záda, která jsem začala lehce škádlit svými nehty a špičkama prstů. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Cítil jsem, že kouzlo večera lehce převládá nad námi oběma. Znovu jsem se sklonil a líbal na krku kousek pod bradou, při čemž jsem ji i jemně provokativně kousl, avšak na její nehty to nemělo. Poté, co jsem se odtáhl, jsem volnou rukou lehce vyhrnul její tričko tak, aby jí bylo vidět holé břicho. Ještě jednou jsem ji políbil na rty a jeden z polibků jí věnoval i na plně holé a hebké bříško. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když se od mých rtů přesunul znovu nakrku, zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, abych jsi jej mohla vychutnat co nejlépe. Poté pocítím, jak mi vyhrne rukou top. Nebráním se toho, ostatně proč taky, když jsem ho taky vlastně napůl svlíkla, že ano... Poté mě znovu políbí a přesune své rty na moje odhalené bříško, které začne taktéž líbat. Jemně mu zajedu rukama do vlasů, ve kterých ho jemně a lehce vískám. Moje srdce, jakoby chtělo vyskočit z hrudi a můj dech byl stál hlubší a hlubší.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro S polibky jsem nepřestával, nýbrž jsem se posunul o něco výše a poslouchal, jak rozkoší dýchá. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nutno podotknout, že tuhle společnou chvilku jsem jsi vážně užívala, protože předtím nás vyrušilo to pako s tou rukou. Po to co jsme jsi dneska prožli, nebo vlastně celý týden? To je jedno, prostě mi tenhle okamžik připadal jako naše malá soukromá oslava toho co jsme zatím dokázali... Moje kůže až začala hořet a jsem stále ležela na zádech a nechala se se zavřenýma očima unášet jeho doteky a polibky. Byla jsem tak, říkajích v "jeho moci"... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nakloním se k jejímu uchu. "Jak daleko chceš, abych zašel?" šeptnu tiše a jemně ji do ucha kousnu. Byl jsem si stále vědom oné hranice z posledně. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho tělo bylo příjemně teplé a mě naplňoval zvláštní příjemný pocit. Byl to onen pocit, který máte, když jste s milovanou osobou a můžete cítit celé její tělo. Kam až dneska zajdem? Vezmu jeho obličej jemně do rukou a natáhnu se k jeho uchu. "Tam, kam až to bude možné...." řeknu tiše, jako kdybych se bála, že se tenhle okamžik rozplyne se jako pára nad hrncem. Poté ho jemně políbím na ušní lalůček, poté na jeho tvář a na rty. Neváhám během toho použít i trochu jazyka... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ucítím její dlaně na svém obličeji a podívám se jí tak do očí. Viděl jsem ty její jiskřičky, které jí v očích běhaly stejně jako mě. "Tam, kam až to bude možné..." její hlas byl tichý. Zněl, jako kdyby nechtěl narušit atmosféru mezi námi. "Tak dobře." odpovím krátce předtím, než mě zahrne polibky těmi hebkými rty. Opětuju jí ten letmý francouzský polibek stejnou mincí. Jemně chytím oběma rukama každé z jejích zápěstí a přitisknu je k ploštáři, při čemž mi tak nebude moct symbolicky nikterak vyklouznut. Na polibcích, které jsem jí vracel, už byla poznat ona lehce zvýšená vášeň. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nechám ho, aby tak nějak dělal co se mu zlíbí, protože přeci jenom v těhlech věcech jsem tak trochu pořád ještě nováček... Nicméně, když mi ruce přitiskne na polštář za mnou, nijak silně, jen je trochu poposunu dolů, abych s ním mohla proplést svoje prsty. Z jeho polibků jde cítit, že chce víc než takovéhle laškování... ostatně já možná také. Naoplátku svoje polibky prohlubuji... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro řekl jsem polohlasem mezi těmi všemi polibky. Znovu jsem po delší době měl pocit, že pomalu nepřemýšlím nad tím, kam až zacházím, ale stále jsem si držel lehký odstup. Francouzskými polibky jsem nešetřil, přesto každý z nich měl pořád stejnou dávku něhy. Rty jsem poté po krátké chvíli začal sjíždět níže ke kousku její odhalené hrudi, ale ne dál. Přitom jsem uvolnil jednu svojí ruku a tričko jen nepatrně vyhrnul o další kousek výše.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Moje hlava mi říkala, abych brzdila, ale moje srdce a všechno ostatní na mě křičeli, že ho chtějí. Chtějí každý kousek jeho těla, každý záhyb a já byla tak omámená tou rozkoší a vším tím ostatním, že jsem hlavu prostě ignorovala. Pocítila jsem, jak nepatrně ještě povyhrnul top, ale já jsem jej uchopila za ruku a položila jsem jí na své ňadro. I přestože, jsem na sobě měla stále onen top a ještě poprsenku, cítila jsem velmi dobře jeho ruku i jeho prsty... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Sklonil jsem se znovu k ní, aby pokračovala naše vášnivá hra s polibky mezitím, co jsem lehce po jejím ňadru přejel níž, abych top mohl vyhrnout úplně. Odhalil jsem tak její hruď jen v podprsence. Cítil jsem, jak ve mě začal narůstat ten pocit vášně, proto jsem se s rukou vrátil tam kde byla a ňadro jemně zmáčkl a pokračoval v jeho hlazení, zatímco jsem ji líbal po francouzském způsobu. Pokračoval bych i více, ale zkrátka opatrnosti štěstí přeje. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro I přes podprsenku jsem jasně cítila jeho prsty jak pomalými pohyby kopírují tvar mého ňadra Jelikož mi ten top překáží, rozhodnu se pro rychlou akci. Uvolním jsi svou druhou ruku a udělám s topem krátký proces - přetáhnu jsi ho přes hlavu pryč a hodím ho z postele na zem.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Musel jsem ale v duchu přiznat, že její tělo i s křivkami bylo krásné. Díval jsem se do těch jejích očí, kterým dodával své kouzlo měsíční svit z okna. Ještě jednou jsem jí políbil s tím, že si začnu rozepínat černou košili a sundám ze sebe celý vršek. Poté jsem se sklonil níž a začal ji líbat na levém ňadru, stále neodhaleném podprsenkou, přičemž to pravé začnu sám provokovat rukou. Gah, vážně jen v její přítomnosti dokážu tak bláznit! |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mi začne líbat ona ňadro, zakloním hlavu dozadu a zavřu oči, rukama jsi víc přitisknu jeho hlavu k sobě. Moje pokožka hořela a já na zádech cítila pot, který začal stydnout a tudíž mně i studit. Nicméně užívala jsem jsi jeho doteků každou částí mého těla. Hlavu jsem měla plnou nahromaděného adrenalinu a jiných věci, takže jsem jsi nevšimla toho, jak se ve mě tak "věc" probudila... Co mě vrátilo do reality a přinutil vnímat mokrý pocit na rukou. Pomalu jsem tedy otevřela oči, abych zjistila, co se stalo a rozkoš, kterou jsem pociťovala doteď vystřídalo zděšení. Dante se mi opíral čelem o hruď a já měla prsty, né teď to byli spíš démoní drápy, zaražené skoro celé v jeho zádech... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro I když jsem se spíše opíral čelem, ozvalo se mé krátké zachechtnutí. Odtáhnu se a podívám se jí do očí bez ohledu na to, že teď nejspíš má ruce od mé krve. "Dalo se čekat, že budeš i trochu ostřejší.." Jemně jsem chytil obě její ruce a prudce je ze sebe vytrhl s tím, že na jejích drápech se sem tam mihnul s krví i kousek kůže. Pořád se dalo říct, že je to lepší než být do třetice znovu prokuchnutej. Avšak dle mého názoru tyhle její stavy způsobovalo to, že i přes její touhu je tam uvnitř sebe nervózní. Můj výraz nevypadal nijak, že by mě to trápilo. Pocit, že mě každou chvíli něco probodne mi byl už dobře známý. "Chceš pokračovat?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Dívám se na své ruce, které jsou jednak od krve a které se pomalu začali vracet do původní podoby prstů. Nevnímala jsem co Dante říkal, vím, že něco říkal, ale nevnímala jsem co. Ruce sevřu v pěst a skloním hlavu tak, že mi vlasy zakryjí oči. Poté se zvednu z postele a pomalu dojdu ke zdi, která byla naproti postely. Několik sekund na ní jen tak civím, ale poté jednu ze zaťatých pěstí vyšlu proti oné zdi. Silou nijak nešetřím a tak se mi povede udělat menší díru. Pomalu vyndám z oné díry svou ruku a opřu se čelem a dlaněmi rukou o stěnu a pomalu podél ní klesnu dolů na podlahu... Proč já?! Proč já.....?! |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Chvíli ji tak pozoruje, poté silně udeří a nakonec klesne na kolena. I já sejdu z postele. Za tu chvíli se ty ne moc vážná zranění zahojí a moje záda jsou tudíž jen trochu od krve. Dojdu až k ní, přičemž si kleknu na kolena a zezadu ji obejmu i když ji stále už o něco vážněji pozoruju. "Klid, nic se nestalo.. Sama dobře víš, že zrovna mě něco jen tak neublíží." můj hlas byl tichý ale hlavně jsem se snažil o to, aby mě poslouchala. "Jsi jen nervózním, uvolni se.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Ne Dante...." řeknu tichým hlasem, bez emocí. Poté po hodné chvilce začnu: "Moje matka.... ona... byla člověkem, když mě čekala.... ale lidé se proti ní otočili, jenom.... protože nechtěla ... být služkou svého muže. Vyhnali jí.... do pustiny, kde nic nepřežije.... na prahu smrti ... k ní přišel démon z nabídkou, že jí zachrání... dá jí sílu a moc ničit lidi, lidi kteří jí tolik ublížili.... " Všechna ta slova říkám váhavě, jako bych tomu ani já sama nemohla uvěřit. "Když se zeptala, co bude muset zaplatit.... démon odpověděl, že jednou bude sama sebe proklínat za to, že přijala jeho pomoc.... matka souhlasila s vědomím, že tenhle den nikdy nepřijde... a tak se z ní stal démon a já? Já se za pár měsíců narodila.... ani člověk ani démon.... existence, která byla chycena mezi oběma... Zřekla se mě a proklela mě i onu dohodu, kterou udělala.... nechala mě u lidí, kteří se mnou zacházeli hůř než se zvířetem..." Podívám se na své ruce, na kterých zasychala jeho krev. "Lovena lidmi, lovena démony..... nenáviděna oběma...." řeknu spíš pro sebe. "Nejsem jako ty Dante.... nejsem ani člověk, ani démon..... jsem něco mezi tím.... lidská schránka s duší vraha, který touží po lidské krvy.... " |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Sama víš, že ve světě démonů byl můj otec démonem vysokého postavení s velkou mocí. A přesto udělal něco.. něco jako hřích, díky kterýmu jsem tady." hlavu jsem si opřel o tu její. "Když jsem vyrůstal jako malý prtě, démoni zneužívali toho, že jsem ještě neuměl takřka nic, proto po mě šli nejvíc v naději, že získají tolik vytouženou moc, která proudila uvnitř mě. A to se samozřejmě neobešlo bez lidských obětí, za které mě lidé začali obviňovat a vyhánět kdekoliv, kam jsem přišel. Co tehdy kluk jako já mohl dělat bez rodičů? Nic, jen brečet.. Brečet a zoufale doufat v to, že najdu alespoň jednoho z nich." ústa jsem přiložil blíže k jejímu uchu. Šeptal jsem. "Zapomínáš na to, že ty časy už skončily.. Jsi silná, díky tomu jsi dokázala přežít. A jsi tu se mnou. S někým, jehož krev není ani lidská, ani démoní. Já to utrpení znám.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Hřích?" řeknu trochu pobaveně a přitisknu jsi jeho ruce společně s mýma k sobě na hruď. "Tvůj otec byl mnohem lepší člověk, než většina lidí tehdy...." Rozhostí se okolo nás ticho. "Pamatuji jsi to, jakoby to bylo včera.... co jsme společně já a tvůj otec stály bok po boku a bojovali s démony, co zaútočili na jednu vesničku... nikdo v ní nepřežil, kromě jediné ženy... Evy... byla to láska na první pohled... nehnul se od ní, dokud se neprobrala z bezvědomí... přestože vypdala, jak vypadal, Eva neutekla.... naopak, usmála se na něj a poděkovala mu..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Dost už minulosti.. Žijeme přítomností.." letmo jsem ji políbil na tvář a ať chtěla nebo ne, vzal jsem ji do náruče jakmile jsem se začal zvedat. Zdálo se mi jako by nevážila skoro nic. Pár kroky jsem došel k posteli, kde jsem ji jemně položil a pohledem zůstal u jejích očí. "Fajn?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Neprostestuji, když mě zvedne a poté položí zpátky na postel. Neochotně přikývnu, ale je tu ještě věc, kterou bych mu měla říct... "Dante.... asi bys měl vědět poslední věc...." řeknu. Posbírám zbytek odvahy, kterou jsem v sobě měla a poté s malých nádechem řeknu: "To Asmodeus zabil tvou matku...." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Co?" řekl bych, jako kdybych jejímu sdělení ani trochu nerozuměl. Co to říkala? |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Amodeus zabil tvou matku, která se pro vás obětovala aby tebe a tvého bratra udržela v bezpečí..." řeknu. Ticho by se dalo krájet. "Využil mojí moc, aby se byť jen na krátkou dobu mohl dostat na zem a zabít Spardu a Evu... " |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jak.. se mu mohlo povést zabít někoho jako byl můj otec?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Obětoval se pro vás, pro svou rodinu..." řeknu. "Sparda věděl, že ho nedokáže porazit, když má i mou moc a tak chtěl uzavřít dohodu.... jeho život za životy vás... ale podvedl ho...." Po chvilce ticha Danteho chytnu za ruku. "Odpusť mi to Dante, měla jsem ti to říct dřív ale.... pocit... bylo to stejné, jako kdybych ho zabila já sama.....a ten smích.... ten smích když za mnou, polomrtvoum přišel a smál se... " Zakreju jsi obličej rukama, už jsem to prostře nemohla vydržet.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "To, že tu jsem znamená, že se neobětoval úplně zbytečně." odkryl jsem i druhou dlaň, kterou si skrývala obličej. Chtěl jsem jí vidět do očí. "Nesmíš se tak utápět v minulosti. Až skončíme se Čtyřkou, dáme mu to sežrat.." bylo mi vidět v očích, že to nenechám jen tak. Mohlo být mou možnou výhodou, že Asmodeus nemusel vědět o tom, že jsem přežil. A moment překvapení se vždy hodil. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Chvíli na něj koukám. Poté se ale ve mě něco zlomí a pomalu ho obejmu a obličej zabořím do jeho hrudi. Obejmu ho tak, jako kdybych se bála, že někde zmizí nebo odejde. "Jsem ráda...." pronesu do ticha. "Že tě nenašel.." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po pár minutách přestanu a bradu jí lehce nadzvednu aby se na mě podívala. Nechtěl jsem ty oči vidět smutné. "Nepřemýšlej nad tím. Ne teď, když máme chvíli klid a čas na sebe.." pomalu se nakloním k jejím rtům a políbím je. Nechtěl jsem promarnit tuhle chvíli, kdy jsem mohl vnímat jen a jen ji.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Měl pravdu ostatně, jako vždycky a já byla ta blbka co tu pořád jenom bulí. Po nějaké chvilce jsem jsi opět užívala to, že mohu být s ním a moje duše se cítila o něco lehčí, sama jsem se cítila o něco lehčí... Když mě políbil zajela jsem mu lehce rukama do vlasů a poté ho pohladila po tváři. Dnes už toho bylo na mě moc. Byla jsem vyčerpaná, jak fyzicky, tak psychicky. Když mu věnuji polibek na tvář řeknu: "Myslím, že nejmoudřejší teď bude jít spát..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro po polibku se odtáhnu jen trochu. Nechtělo se mi vzdalovat od těch nádherných očí. Když mi její dlaň přejede po obličeji, na chvíli zavřu víčka. "Zasloužíš si odpočinout.. Dobrou noc." na poslední dvě slova jsem už oči otevřel, jemně vzal do ruky její dlaň a jen lehounce ji políbil. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Ale nechci usínat sama..." řeknu s lehce prosebným tónem. Lehce jej přinutím, aby jsi lehl a poté se k němu sama přitisknu. Zavřu oči a než usnu, užívám jsi tu chvíli, že je vedle mě, že je se mou. A také to, že kdyby se cokoliv stalo, bude tu jen pro mě, mě a nikoho jiného. S tímhle hřejivým pocitem poté během chvíle usínám.... "Dobrou..." pronesu v polospánku, tiše do tmy. Můj Temný rytíři.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Bylo mi jasné, že sama nejspíš neusne. Já na tom byl podobně, neusnul bych, kdybych věděl, že tu je a můžu ležet vedle ní. Lehce mě donutí si lehnout a přitulí se ke mě. Naposledy jsem jí věnoval jeden polibek na čelo a poté už zavřel oči. "Sladké sny.." I když to tak nevypadalo, byl jsem možná víc unavený než ona, proto jsem usnul za hodně krátkou chvilku a s pocitem, který hřál na srdce. |
| |
| Tato noc ale nebude zdaleka tak klidná jak se zdála, alespoň tedy pro Danteho. Sotva usnul, začali ho pronásledovat noční můry. Nejprve přišla jedna o tom, jak čelí vraždě své matky a poté přišla tak, které se děsil nejvíc a už se jednou vyplnila - ta, ve které znovu zabíjí Leylu. Daten se probudil spocený, jeho srdce divoce bušilo a ruce se mu třásli. Ve tváři mě vyděšený výraz a něco ho štiplalo na tvářích - zasychající slzy. První kloudná myšlenka, která mu přišla na mysl, byla ta, že musí zkontrolovat, jestli to byl sen nebo ne. Když ale viděl vedle sebe Leylu, jak spokojeně spí, vydechl jsi a přikryl jí ramena, která měla odhalená, díky dece, která byla lehce stažená. Neubránil se ani toho, aby jí pohladil jemně po tváři... |
| |
| Uprimne, ta nocni mura, ktera me pronasleduje se smrti Ley me uz znejistela, co si budeme povidat. Opakuje se.. Jeste chvili jsem ji pozoroval, abych sam sebe uklidnil v tom, ze je to jen sen. Tezko rict, zda se mi ted vubec jeste podari usnout, ty nocni mury byly opravdu vic nez zive. Opatrne jsem vstal s tim, ze jsem zamiril ke dverim a sesel dolu po schodech smerem ke koupelne. Pustil jsem studenou vodu, ve ktere jsem si bamocil oblicej a po chvili se na sebe podival do zrcadla. Co ty nocni muty maji sakra znamenat? |
| |
| Co mají znamenat? Zřejmě jde o projev potlačovaných emocí, které celá ta léta v sobě tlumil a uzavíral před světem. S příchodem Ley, se jeho život úplně, ale úplně změnil a on poprvé v životě mohl pocítit strach - strach o blízkou osobu. Proč to nepocítil nikdy předtím? Protože tu vždycky někdo byl, ať už to byl Vergil, Lady, Trish, Morrison nebo malá Patty, ale vždycky tu někdo byl ale teď? Teď už tu není nikdo, nikdo z nich... Zíral na sebe do zrcadla, jako kdyby nemohl poznat sám sebe. Nakonec opustil koupelnu a zamířil zpátky nahoru do pokoje k Ley. Sice tušil, že asi neusne, nicméně nechtěl jí tam nechávat samotnou. Lehnul jsi k ní a jemně a přitom starostlivě, jsi jí k sobě přivinul. Zabořil obličej do jejích vlasů a zavřel oči... Ne, nikdy víc, nikdy víc už nebude ani jeden z nich sám, nikdy... |
| |
| Ackoliv jsem mel zavrene oci, obava o ni me neopoustela. Po tom snu me stale pronasledoval pocit, ze ji neco ublizi, ze uz to zkratka dal nepujde a ja o ni prijdu. To se nesmi stat. O to se postaram. Nikdo vic ji uz neublizi.. |
| |
| Nicméně i když nepočítal, že usne, nakonec usnul. Možná to způsobila ona přítomnost Leyli, i když kdo ví. Čeká je práce, nesnadná práce. Ten pes v masokombinátě byl lehký, protože ta budova byla skoro na okraji města, ale televizní stanice byla skoro u středu města. Ta nemohou jen tak vlítnout a všechno rozsekat, určitě tam budou pracovat stovky lidí, které jsi na triko vzít nemohou... Když se probudil, bylo už okolo jedné odpoledne, venku kupodivu svítilo sluníčko, ale foukal studený a hlavně vlezlí vítr. Kdo ví co bylo vlastně za den, i když to je vlastně nepodstatné. Dante sešel dolů, ve snaze najít něco do žaludku, který se nepříjemně ozýval. Zatímco Dante se zaobíral svým žaludkem, ozval se zvuk otevírajícich se dveří. Dante vykoukl nahoru v naději, že to bude Ley, ale k jeho zklamání to byl jen Nero. Vypadal hůř než kohout po souboji. Byl opřenej o zábradlí a vypadalo to, že ještě napůl chrápe. Mno, ale zase na druhou stranu to bylo pořád lepší než ho vidět na plech s flaškou od chlastu, na které měl napsáno Kyriel.... |
| |
| Ať jsem chtěl či ne, ucítil jsem, jak jsem pomalu ale jistě usínal. Důležité bylo pro mě to, že vedle ní. Ráno jsem se probudil vcelku brzo. Ne dobrovolně, mohl za to můj žaludek. Zkrátka příště budu počítat s tím, že jen jedna pizza pro tři lidi (skoro lidi) nevystačí. Vstal jsem tak, abych ji nevzbudil. Co jsem si tak všiml, tahle situace se nějak pravidelně opakovala. Možná proto, že ona nejspíš měla spaní klidné a když už usnu, jsem bohužel ráno trochu nevyspalý. Sejdu po schodech dolů s cílem najít prostě alespoň něco malého na zaplnění žaludku, proto jsem začal zkoumat obsah ledničky. Dřív, než se mi podaří něco najít, zaslechnu kroky. Že by se už vzbudila? vyšel jsem z kuchyně s tím, že bych zahlédl ty její roztomile rozespalé oči, ale k mému zklamání je to Nero. Vypadal jako kdyby snad svedl nějaký kohoutí zápasy. "To už jsi i náměsíčnej?" |
| |
| Vstal jsem vzbudila me noční můra....byli mi zle zrejmě z hladu vylezl jsem proto z pokoje a souravym krokem jsem se dostal k zabradli,kde jsem se opřel....za chvíly se dole objevil Dante a pronesl něco ve smyslu jestli jsem namesicnej nebo tak neco....podival jsem se na nej vztycil prostrednicek a rekl.... "Dej me pokoj.." |
| |
| Pobaveně jsem se ušklíbl a lednici zavřel s tím, že je marný něco hledat. Nakonec jsem skončil u toho, že jsem ze skoro prázdné spíže vytáhl suchej rohlík, což měla být moje snídaně. Zamířil jsem ke gauči, kde jsem se natáhl a pustil se do něj. I když co si budeme povídat, tohle ranní vstávání mi fakt dobře nedělá. Kam se podělo moje spaní do odpoledne? |
| |
| Věděla jsem moc dobře, kdy Dante vstal, ale mě se chtělo ještě se chvíli válet. Nakonec mi to ale nedalo a nakonec jsem vstala, oblékla jsem jsi top a otevřela dveře. Co jsem před sebou videla bylo to, jak je Nero opreny o zabradli a ukazuje prostrednicek na nekoho dolu. Samozrejme jsem moc dobre vedela na toho tohle neslusne gesto je. Pristoupim k nemu ze zadu a venuju mu lehky pohlavek ze zadu na temeno. "Tohle se nedela..." reknu u toho a pomalu sejdu dolu. Tam Dante neco zvyka. Zavrtim hlavou. "Nemam pro neco radeji skocit?" reknu. |
| |
| "Nemusíš.." odpovím se zbylým kouskem rohlíku v puse. I bych si pro to skočil sám, ale pořád jsem se cítil nevyspalý. Kdoví, jestli se vůbec do dnešní práce proberu. |
| |
| Sednu jsi na stolek a hodim jsi nohu pres nohu, mam stale jeste bose nozky, nechce se mi totiz obouvat. "Musime vymyslet jak na Murmur. K ni nemuzeme jen tak nakracet s meci a rozsekat vsechno okolo. Urcite tam pracuji i obycejni lide....." reknu. |
| |
| Trochu ospalýma očima se na ní podívám. "O tom vím, tudíž nastává situace, kdy tam buď vlítnem v převleku nebo prolezeme ventilačkou." pohled mi na chvíli sklouzl na ty jemné nožky a poté zpět k ní. Ale popravdě, radši bych spal místo nahánění démonů. Jenže to nepřipadá v úvahu. Za to, co Asmodeus provedl nejen mým rodičům, ale i tomuhle městu, ne lacno zaplatí. |
| |
| Dante se dole jen usklibl vypadal jak kdyby ho prejel traktor...najednou mi prilitne pohlavek.....byla to ona...jeji dotyk pro me byl jako dotyk bohyne...pronesl jsem smerem k ni.... "nema se do me navazet jsem nevyspalej a hladovej....ten hlad je hroznej...zavolam na danteho.... "Danteee dej mi cislo na tu pizzerku mam hlad... |
| |
| Zalozim ruce na hrudi a nahodi premysleci vyraz. "Mozna me neco napadlo..." reknu nakonec. "Na te stanici se preci poradaji ty.... jak se tomu rika.... mno... exkurze? Nevim, jestli to je to slovo, ale je tam ta takova zenska a provazi lidi po te budove a rika jim ty kecy a tak dale..." reknu a opru se rukama o stul pode mnou. "Mas nohy, tak jsi tam zajdi sam..." zavolam nahoru za Nerem. Sahnu po ovladaci a zapnu onu televizy. Jako napotvoru chytneme zrovna nejaky zpravy nebo co to je. "To je ona.." ukazu na blondyku, ktera spis vypadala jako pornohvezda. "Pokud se nam na ty exkurzy nebo co to je podari na ni narazit, pochybuji o tom, ze by jsi nechala ujit prilezitost zabit Spardova syna..." reknu smerem k Dantemu. |
| |
| Dlouze zívnu a jen na chvíli zavřu oči, při čemž ji stále poslouchám. Ah bože, kde jsi moje postel? Miluju tě.. "Jak rozhodla Ley." houknu na Nera, ovšem to, že číslo je už v podstatě nalepené na papírku šuplíku tak nějak permanentně si už nechám pro sebe. Jen lehce pootevřu jedno oko, abych viděl onu prsatici v televizi. "Nechat se jí zabít by mi možná i tak nevadiloo.." |
| |
| Moje reakci na jeho poznamku o tom, ze by se od ni nechal klidne pobodat, vystreli moje noha jako na pruzine a kopne do nej. Pritom nasadim urazenej vyraz. "Jsem zvedava, jak ji budes chtit zabit, az se ji budes pod jeji hypnozou motat pod nohama jako pes.." poznamenam.... |
| |
| Nero ukaze na Danteho znovu prostrednicek a zmizi ve svem pokoji. Pote za chvilku vyjde, oblecen. Sejde dolu a u dveri se zastavi. "Fajn, tak ja jsi tam dojdu sam..." pronese a dvere se za nim zaklapnou. S nim asi nemohou pocitat pri tazeni na Murmur. Mno, mozna ze dobre. Treba by ji nakonec povazoval za dalsi Kyriel.... |
| |
| "Au.." vydám ze sebe, i když jen obrazně, jakmile se její noha střetne se mnou. Svým způsobem se mi líbilo, jak jí to vyprovokovalo, proto jsem se neubránil lehkému pobavenému úsměvu. "Jestli bude hypnotizovat lidi očima, stačí se možná dívat někaam.. na příjemnější místo a-" tentokrát jsem už čekal, že po mě vyletí další kopanec, proto jsem s tím radši počítal dopředu. |
| |
| Rozmachnu se rukou s tim, ze ho chci s ni prastit, ale nakonec to vzdat a stoupnu jsi. Obratim se a rozejdu se ke kulecniku. V cca puly cesty se otocim a hodim po nem onim ovladacem. Je mi jedno jestli ho zasahnu nebo ne. Dojdu ke kulecniku na ktery jsi sednu tak, ze jsem zady k nemu. Znovu jsi dam nohu pres nohu a na hrudi jsi prekrizim ruce. Delam, ze me urazil. Nero behem toho odejde pryc... mno mozna, ze udelal dobre... |
| |
| Lehce dam ruce před sebe s tím, že její ránu případně vykryju ale nakonec to neudělá. Místo toho radši vstane směrem ke kulečníku a za cesty po mě ještě hodí ovladač, který chytím a televizi s prsatkou vypnu. "Žertuju.." pronesu směrem k ní, ale zůstávám ležet na gauči. Nechtěl jsem usnout ale přesto jsem chtěl tolik dohnat probděné noci.. |
| |
| Porad delam, ze jsem urazena, nehlede na to co rekl nebo udelal. "Mas to marny, tohle ti neprojde a ani ti to neodpostim..." reknu s lehkym odceknutim. Samozrejme, ze uvnitr se na nej nezlobim, ani bych to asi nedokazala, ale nejak ho poskadlit musim ne... |
| |
| Znovu se trochu pousměju úsměvem ve stylu 'Fajn, dala jsi mi to sežrat'. "Kdy se jí budeme chtít vydat zabít?" na chvíli ještě zavřu oči i když bych stejně radši zneužil toho momentu, že to pako si pro pizzu samo vydalo dojít. |
| |
| "Chtela jsem ted, dokud jeste nevi o tom, ze jsme zabili toho psa..." reknu a podivam se smerem k nemu, zustavam ale stale porad sedet na tom kulecnikovim stole. "Pokud chces spat, ja s tim problem nemam, pujdu ji zabit sama...." Provokace o ktere jsem vedela, ze zadny muz nerekne, ze nejde. Otazka byla, jestli to bude fungovat i u mej. |
| |
| Znovu jsem vztyčil prostředníček na Danteho a šel jsem se obléknout do pokoje no pro pizzu si dojdu sám... procházim kolem těch dvou letmo mávnu rukou a řikám... "Jdu si pro pizzu dali byste si něco?" pomalu se šourám ke dveřím....musim přijít na to jak bejt s Ley chvilku sám... |
| |
| "Nepřipadá v úvahu.." vypustím z úst dřív než nad tím zapřemýšlím. Sakra. Teď to vyznělo, jako kdybych byl nějakej její rodič ale co už. Pomalu jsem se posadil a podíval se směrem k ní. "Nedovolím, aby ti někdo znovu ublížil.." I když by se nedívala, můj pohled vypovídal o tom, že to myslím vážně. Tím, že jsme táhli na démony spolu jsem měl výhodu v tom, že oni šli hlavně po mě, nikoliv po ní, za což jsem byl pro jednou opravdu rád. |
| |
| Nero se po chvilce vratil a stim, jestli i oni neco nechteji, ale bylo to tak nejak jedno. Ted uz bylo rozhodnuto. "Hej, kluku, jdes s nama? Muzes bejt aspon jednou v zivote uzitecnej..." rekne Dante smerem k Nerovi. Je to sice pako, ale jeho Yamato se hodi. |
| |
| Přišel jsem posilněn pizzou a Dante se ptá jestli jdu s nima....Mohlo by se mu tam něco stát a já bych byl s Ley...., přemýšlim tak o všem co by mohlo přijít.... "Jo jdu s náma aby ti nenakopali hned zadek...chlapče...." |
| |
| "Fajn, takze dohodnu...." reknu a slezu ze stolu. Zamirim nahoru pro boty a kabat. Na schodech se zastavim a otocim se ke klukum. "Jestli se budete cestou hadat, otocim se a pujdu ji radeji zabit sama, nez abych vas porad poslouchala jak jste v sobě..." řeknu a zmizim za dverma. Doufam, ze ty paka jsi svoje zbrane nejak ukryjou, protoze ty mece za zadech jsou jako pest na oko... |
| |
| Ley nechce abysme se hádali no dobrá kvůli ní to udělám "Neboj...nebudu do něj rejpat..." řeknu a mrknu na Ley.... Stejně bych byl radši aby tu nebyl..... |
| |
| Jen pozvednu koutek svýho úsměvu a pomalu se postavím i když na vteřinu po Nerovi hodím podezřívavým pohledem. Stále na ni tak divně zírá. "Fajn.." rozejdu se směrem ke schodům do svého pokoje. Přeci jen nebudu venku pobíhat jen v botech a kalhotech. Vedle skříně v mém pokoji vezmu staré pouzdro na kytaru, jelikož to minulé jsem někde vytrousil. Tohle sice nebylo v nějakém super novém stavu, ale ještě drželo dost na to, aby utáhlo můj Rebellion. Zapnul jsem svojí černou košili, přes rameno si přehodil svůj kabát a sešel i s pouzdrem zpět dolů. Košile byla dost dlouhá na to, aby zakryla Ebony s Ivory natolik, že by si jich někdo jen tak nevšiml. Do pouzdra brzo skryju i Rebellion společně s mým kabátem. "Pokud jdeme na 'exkurzi', bude třeba působit míň nápadně.." oznámím zatímco si 'balím' věci do pouzdra. |
| |
| Nemůžu přijít na to kam schovat Red Queen..... "Hej Dante nemůžu si dát k tobě svoje zlato a kouknu na Red Queen.... Blue Rose dám za kabát ale meč nevim kam by se mi vešel....navíc řikali že musíme nenápadně.... |
| |
| Zvednu pohled směrem k tomu mamlasovi. Soudě podle toho, že už teď jsem tam svůj kabát celkem rval, kdoví zda by se tam vešla ještě ta jeho motorovka. "Nespolíhal bych na to, že by se tam vešla. A v tomhle kabátu bys nejspíš taky s pozorností uspěl." |
| |
| Sejdu ladně dolů, již obutá a na sobě jsem měla u svůj kabát. Kluci se pokoušeli ukrýt svoje zbraně. V duchu jsem děkovala, že mám svoje tak dobře ukrytelné. "Ale notak..." řeknu a přejdu k nim a vytáhnu Danteho kabát z pouzdra na kytaru. Přehodím jsi jej okolo ramen. "Teď se tam vejde..." řeknu s úsměvem. |
| |
| Ley tu situaci vyřešila za nás Díky bohu za ní.... Sarkasticky jsem se usmál na Datneho a pronesl jsem...."Tak co co se bude dít...." |
| |
| "Heej.." v hlase se mi ozve nádech smíchu. "Právě jsi mi překazila frajerské vytasení Rebellionu společně s oblíkáním kabátu.." |
| |
| Provokativně na Danteho vypláznu jazyk a rozejdu se ke dveřím s jeho kabátem stále na ramenou. Pro normální holku by byl zřejmě asi příliš těžký, ale já jsem "normální" holka. Mno, musím uznat, že je rozhodně fajn, vlastně oba, jak kabát tak majitel. Asi mu ho na čas zabavím. Pootevřu dveře a otočím se ke klukům: "Tak co, jdete? Nebo přenecháte všechnu slávu mě?" řeknu s úsměvem. |
| |
| Za úsměvu si jen slabě povzdechnu a narovnám se s tím, že si pásek pouzdra přehodím přes rameno. Očima kouknu po Nerovi. "Běda jak něco poděláš.." utrousím provokativní poznámku a vykročím směrem za Ley. "Neopakuj dvakrát." |
| |
| Ley opět laškuje s Dante....to se mi moc nelíbí ale zůstávám v klidu "No tak vyrazíme.... a vyrážim ke dvěřím..... |
| |
| Vyrazili tedy. Televizní stanice byla od DMC vzdálená asi hodinu cesty pěšky. Což se nechtělo ani jednomu a tak se nahrnuli do auta, které patřilo Morriosonovi. Byla to taková lehká ojetina, ale on jí měl rád. Dante řídil... Po asi čtvrhodinové jizdě, při které stáli asi deset minut v zácpě, dorazili na parkoviště před televizní stanicí. Budova to byl uchvatná. Zobrazit SPOILER Když vešli dovnitř, trochu je překvapilo co tu bylo lidí. Byli tu lidé, kteří tu chodili v saku, s kufříkem a mobilem u ucha, byla tu i nějaká uklízečka a poté spousta lidí a běžných věcech a foťáky. U recepční desky byla pohledná zrzka jejíž úsměv a obličej působil tak trochu uměle. Ley se to rozhodla vzít do vlastních rukou a po asi pětiminutovém rozhovoru přistoupila zpátky ke klukům s tím, že za chvíli se k nim připojí nějaká žena a provede je tady po věži. Zatím šlo vše dobře.... Skutečně se po chvilce oběvila žena ve středních letech, s drdolem a kostýmku. V ruce držela vlaječku se symbolem oné stanice. "Vítej v TowerGate! Jsem Sára a dneska budu vaší průvodkyní v této úchvatné budově!" řekla. Její hlas byl vysoký, až skoro nepříjemný. |
| |
| Přijeli jsme do televizní stanice...Ať už jdem dělat cokolliv nelíbí se mi to tu...Ley si chvilku vykládala něco s recepční....a po další chvilce přišla jakási ženská...no průvodkyně.....Je to tu hnus ale je tu Ley tak bych se mohl tvářit pozitivně... |
| |
| Mezitím, co se Ley vydá směrem k recepci, rozhlížím se kolem po moderních chodbách s nepříliš hlasitým ale přesto uznalým zapískáním. Takřka luxus jak se patří a který není vidět úplně všude. "Nechal bych si luxus líbit." krátce na to se už Ley vrátí. Soudě podle jejího výrazu, očividně dosáhla toho, čeho chtěla. Jak taky jinak, byla to Ley. Vždycky dokázala docílit toho, čeho chtěla. Bylo však otázkou, jestli tehdy chtěla docílit i toho, jak to mezi námi teď je a nebo to zkrátka byla ruka osudu. Zanedlouho sem dorazí poněkud upištěná průvodkyně, které když promluvila, musel jsem se trochu ušklíbnout, ale jen neznatelně. Pokusil jsem se o milý výraz, i když trochu falešný. "Nemůžeme se.. dočkat." |
| |
| Připojí se k nim ještě asi pět lidí, kteří jsi skoro všechno fotí. Nikdo z těch tří nemohl vyvrátit, že tohle je děsná otrava, nehledě na to, že byli nenápadní asi jako vosa na bonbónu. Soudě ale podle toho, že se na ně zatím ještě nikdo nevrhl, jim plán zřejmě vycházel. Upištěná ženská je prováděla podlažími. Od přízemí, kdy je potkala ještě nezavřela pusu a zdálo se, že jim snad do hlavy vymluví díru dřív než Murmur vůbec najdou. Do toho tu byl obézní muž, který jsi na svou košili v hawaiským stylu stále ukapával nějakou omáčku u nějakého smaženého jídla, které od přízemí jedl. Nehledě na to, že odporně páchl... Prohlídka trvala asi dvě hodiny, než se dostali do hlavní vysílací místnosti. Měli smůu i štěstí, zrovna vysílali nějaké zprávy a ona kozatka, kterou jim Ley ukázala seděla v křesle a vesele ukazovala svoje poprsí do objektivu kamery. Upištěná průvodkině na ně stále pštila, aby nevyrušovali při natáčení... Dante v duchu doufal, že jsi všimne jeho "duše" nebo "pachu" nebo čehokoliv, aby upoutal její pozornost na sebe. jak řekla Ley, Spardovu duši jsi nenechá ujít žádný démon... |
| |
| Už po prvních deseti minutách jsem začal pevně doufat v to, že tohle utrpení brzy přejde. Nejen, že mě ty upištěné řeči nezajímaly, ale myslel jsem, že mi z toho dřív bouchne mozek, než se vůbec dopracujeme k našemu cíli. Měl jsem prostě chuť udělat výjimku a prostě po ní střelit, aby už zmlkla, ale ještě jsem se držel. Nehledě na to, že se na mě ve skupince lepilo to smrduté obézní prase za mnou. Bože, prosím rychle.. Po dvou hodinách jsem si už opravdu připadal, jako bych z toho pištění měl vymytý mozek. Už tak mě z toho bolela hlava, stačilo ještě dalších několik minut a nejspíš by mi ten mozek opravdu bouchnul. Konečně ale po těch dvou hodinách jsme se někam hnuli, kam jsme potřebovali. Ostatně divil jsem se, když jsem zahlídl onu prsatku, která ještě pořád vysílala. Kdyby točila porno, určitě by vydělala víc. Když už se tahle 'exotická' skupinka uklidnila a my mohli sledovat přímý přenos, lehce jsem se na ní zamračil pronikavýma očima. Jak ji na sebe nenápadně nalákat? Zároveň tak, abych neschytal další ránu od Ley.. |
| |
| Procházeli jsme budovou a mě to bavilo asi tak jako že mě to nebavilo...bože tohle je za trest,že já nezůstal doma a nečuměl na fotbal navíc s náma šlo něco co připomínalo spíše prase než člověka a cpalo se to jakousi mastnou věcí tu pizzu asi vrhnu a přímo na něj Po době která mi připomínala věčnost sme došli k našemu cíly, vysílající prsatice nevypadala vůbec zle, dokonce bych si ji uměl i představit v nepřístupném filmu, ačkoliv Ley mě uchvacovala čímdal vic, jsem zvědav jestli dřív umřu nudou nebo se pobleju z toho prasete |
| |
| Vysílání skončila celkem rychle a kozatice se po krátkém rozhovoru se svým kolegou přesunula ladným krokem na jehlách k oné skupince. "Vítám vás v ToweGate, já jsem Rachael Parkerová, hlavní hlasatelky TowerGatě." řekla s až příliš umělím úsměvem. Poté se o krok přiblížila k oněm třem. "Sára vás uřejmě musí unavovat... co takhle soukromou prohlídku za mé asistence, chlapci?" řekne vyzívavím a provokativním tónem. Přitom jí div nevypadnou prsa z výstřihu. |
| |
| Po skončení vysílání se prsatka přesunula k davu a uvítala nás, poté se přesunula k nám a nabídla nám soukromou prohlídku, z blízka vypadá mnohem líp,soukromou prohlídku si jistě dám líbit ač nejistě pokynul jsem na souhlas a podíval se na Danteho s Ley Něco tu smrdí a já to nejsem |
| |
| Chtě nechtě, můj pohled na vteřinu musel sjet k jejímu poprsí. Rozhodně by se dobře vyjímala na jednom z mých časopisů. "Nemyslím si, že by to bylo na škodu." Opravdu ne. Ne kvůli jejímu výstřihu (No, i když..), ale tohle se mi zdálo jako jasné vybídnutí k tomu, že si nás zavede do vlastních prostor, kde nás zabije. Tak či tak, klapot jejích jehel se rozezněl a my pokračovali směrem za ní.. |
| |
| Zatímco je kozatice vede pryč od oné skupinky lidí, Ley tam zůstává sama s těma lidma. Nicméně, má plán, jak se za nimi vydat sama a nenápadně - Dante ví nejlépe ze všech, že umí velmi dobře zmizet a oběvit se jak se jí zachce. Kozatice oba vede ke dveřím za kulisami pro zprávy, které otevře a počká až oba vejdou dovnitř. poté je vede chodbou, která jakoby snad neměla konce. Nakonec se ale konce dočkají, ale když kozatice otevírá dveře, oslepí je světlo, které z nich vyhází. Když světlo ustane, oba zjistí, že již nejspíš nejsou v budově televizní stanice. Místost je obrovská, celá v podivné pološeru a strop se poset podivnými klembami. "Krev Spardova....sssss..." ozve se odněkud. "Bude příjemné, až ti vyrvu ještě tepající srdce z těla..." |
| |
| Původně jsem si myslel, že si nás zavede do nějaké samostatné kalendáře, kde na nás bude zkoušet bůhví jaké věci hraničící se sexuální provokací, ale můj odhad byl téměř blízko. Jen co otevřela dveře, vyloženě jsem musel přivřít oči s tím, že bych skoro oslepnul. Objevíme se v jakési 'místnosti' pokud se to tak dá nazvat. Lhal bych, kdybych řekl, že se tu nějak vyznám, avšak brzo na to zaslechnu hlas. Hlas, který by byl skoro všude kolem mě, ale přesto nikde. Lehce jsem se pousmál a neváhal se rozepnout pouzdro, ze kterého jsem vytáhl svůj Rebellion. Ley má poněkud zpoždění s mým kabátem. Sakra, bez něj to není ono. proběhne mi hlavou jen nepatrná myšlenka. "Jestli chceš kousek mě, pojď si pro něj, ale myslím, že tak nebudeš mít co dočinění jen se mnou.." |
| |
| "Tvůj meč ti nepomůže..... sssssss." ozval se onen hlas znovu, ale tentokrát začal Dante cítit něco zvláštního, něco zvláštního uvnitř hlavy. "Přeci by jssssssi mi neublížil..... mě takové nevinné duši....." hlas mluví něžně příjemně. Rozlévalo se mu tělem podivné teplo. Stál tam jako socha a kamsi zíral. Poté ze stínů okolo vyleze dlouhé hadovité tělo. Zobrazit SPOILER Jemně se ovine okolo Danteho. Dlouhými drápovitými prsty mu přejede po tváři. "Tak krásný.... tak hebký.....celý jeho otec..." nešetří krásnými slovy. Dantemu v hlavě zní jenom její hlas, nevnímá nic okolo, jen její hlas, který ho okamžitě začal hypnotizovat. Nedokázal se mu bránit. "Pust tu ošklivou věc..." řekne. Po chvíli se místnosti rozezní tupý zvuk od toho, jak Dante upustí Rebellin na zem. Byl už kompletně pod její hypnózou a nemohl s tím nic udělat. Jeho mysl toužila po jejích slovech, po jejím hlasu.... |
| |
| Usmev mi o trochu klesl, jakmile jsem v hlave zacal slyset divny, az podivne prijemny hlas.e oci se uprely jednim smerem a ja nemohl nijak vnimat okoli. Jen ten melodicky hlas, ktery se mi tak vmisil do myslenek. Nechtel jsem, aby zmizel, zacal jsem ho chtit slyset porad. Brzy na to ucitim dotek na tvari. Jen letmy, ale pripadal mi skoro stejny jako by se me dotykala Ley. "Pust tu osklivou vec.." V dlani jsem mel takove podivne brneni. Nechtel jsem rukojet ze zbytku spetky vlastni vule pustit, ale po nekolika nasledujicich vterinach se moje ruka uvolnila a zvuk Rebellionu se rozeznel o zem. V tuhle chvili jsem netouzil po nicem vic, nez po tom hlase. Chtel jsem slyset mnohem vic.. |
| |
| Stejně jako Danteho, i Nera oslepilo svetlo, ale jemu trvalo dele, nez se z toho oslepeni dostal. Kdyz se z nej nakonec dostal, videl pred sebou jak je nejaka hadi zena obtocena okolo Danteho, ten se ani nehne a jeho mec se vali na zemi. Sahne po svoji Modre ruzi, ale driv nez staci vystrelit, okouzlujici hlas se mu rozezni v hlave. "Preci bys nezabil...... nekoho jako jsem ja...." Ten hlas ho naprosto omamuje. Prolina se jeho hlavou. V telu se mu rozrusta podivny pocit. Hadova demonka se presune k Nerovi a stejn jako Danteho, i jako odtoci svym hadovitym telem. Danteho jsi ale stale drzi svym koncem ocasu. "Hmmm... mlady....krasny..." lichoti mu sladkymi slovy a stejne jako Danteho i jeho hladi po tvari. Nero upusti Modrou ruzi, ktera pri dopadu na podlahu zarachoti. Bylo uz pro nej pozde. "Zustan tu se mnou.... slibuji ti rozkos na kterou nezapomenes... nekonecnou, nekonecnou rozkoz...." septa dal sladka sluvka, ktera se Nerovi rozplyvaji v hlave. Jedina na co dokaze myslet je onen sladky hlas. Stejne jako Dante i on propadl jeji hypnóze, a nic s tim nedokazou oni sami udelat. Jedine po cem touzili byl ten sladky, presladky hlas. Chteli jej slyset, chteli slyset ten libezny hlas... |
| |
| Oslepilo mě světlo, Co to sakra je? po chvíly oslnění ustanulo a já viděl jakousi hadí ženu jak se točí kolem Danteho. Proč nebojuje a jeho meč leží na zemi, rychle sahám po Blue Rose, ale než stihnu vystřelit, rozezní se mi v hlavě krásnej hlas, jsem omámen, co se to se mnou děje, chci se bránit ale nejde to, Had se pomalu přesunuje ke mě a nemůžu se hnout. Hovoří na mě vlídně a hladí mě po tváři, Co je tohle zač, ačkoliv mi to vůbec nevadí jsem omámen, už se ani nebráním, Upouštím Blue Rose a ta s rachocením dopadá na zem, Had mi mezitím řiká něco o rozkoši, už jí ani moc neposlouchám jsem, byl jsem absolutně v její moci, pořád jsem měl v hlavě její hlas a chtěl jsem ho poslouchat furt, slyšet ho každou vteřinu svého života, Buď se mnou na vždy |
| |
| Hadí žena, jsi je poté přitáhla oba k sobě, tak, že je měla oba vedle sebe a u sebe. Oba je dlouhými drápovitými prsty pohladila po tvářích. "Mé nebohé, ubohé duše.... musíte tolik trpět...." začne se sladkýma řečičkama. Skloní svou hlavou do prostoru mezi jejich hlavami. "Ale nebojte.... já vás toho utrpení zbavím... sssss." řekne a přitom zakmitá dlouhým rozeklaným jazykem. "První bude Spardův sssssssyn....." řekne a pomalu se přibližuje svými rty, které byla tak kypré, že by je každý nejraději ochutnal. |
| |
| Přitáhla si nás oba k sobě, podíval jsem se na Danteho, byl ve stejném očarovaný jako já, Chci ten hlas, jen ten její hlas stále na nás mluvila tím vlídným hlasem. Začala se pomalu přibližovat k Dantemu, je tak úžasná a ten její hlas, nemám v plánu jí odporovat chci se jí kompletně poddat |
| |
| V poslední chvíli se mi podaří skočit do toho světla za nimi. Když to světlo ale zmizí, zjišťuji, že jsem zřejmě přišla pozdě. Oba je už měla ve své moci a chystala se je políbit! Musím tomu zabránit, nebo jsou oba mrtví! "Dante, Nero!" zakřičím i když vím, že mě stejně neuslyší. I když vím, že proti ní nemám moc šancí, rozběhnu se proti ní, odrazím se a obouma nohama naráz jí vší silou od nich odkopnu. Murmur je s kvíjením pustí a její hadovité tělo poté letí vzduchem. "Ty!" zavrčí na me vzteky, když jsem jí překazila onen polibek smrti. "Jak se opovažuješ?! Za to tě zničím, jako jsem to měla udělat už dávno!" zasyčí na mě vzteky a ze země vyjede její kopí, které chytne do svých rukou. Probudil se ve mě strach. Ona sama je mocná až dost, a co teprve, když omámila ty dva? Jestli je na mě pošle, nemůžu s nima bojovat! Nemůžu, to prostě nejde... "Fajn, jak chceš hadice..." řeknu a nechám na své ruce oběvit svoje drápy (zbraň:D). Hadice se ale začne smát, až jí div ony prsa nepřepadnou dozadu. Poté se připlazí znovu k těm dvěma, kteří tam jen tak stojí jako solný sloupy se skelným pohledem. Moje obavy se zřejmě potvrdí..... |
| |
| Skutečně se Leyliny obavy potvrdili. "Zemřeš rukou těch, kterém na tobě záleží...." pronese Murmur a nakloní svou hlavu znovu do prostoru mezi jejich hlavami. "Běžte a zničte jí.... poté vás odměním....sssss." zašeptá a znovu zakmitá rozeklaným jazykem a začne se smát. Oboum chvíli trvalo než vstřebali její rozkazy, ale poté se pomalu otočili k Ley a jako zombí se rozešli pomalím krokem k ní. |
| |
| Hlas v mé hlavě mi řiká abych zničil Ley, chvilku mi trvá to pochopit ale nakonec nemám námitek Provedu má paní, říkám si a vyrážim pomalým krokem směrem k ní. Musím jí zničit, má paní si to přeje, budu odměněn., o ničem jiném nepřemýšlím. Pomalu se už blížíme k Ley. |
| |
| Zůstávám stát na místě s trochu pohaslým pohledem. Proč ten hlas už neslyším? Chci ho slyšet. Nezmohl jsem se na jediný pohyb, jen tak dál jsem tam postával a čekal, než se onen hlas znovu ozve. "Běžte a zničte jí.... poté vás odměním....sssss." trochu se zarazím, když jí konečně uslyším. Připadal jsem si v tu chvíli jako malé dítě, co dostalo svojí vytouženou hračku. Jestli je to její přání, tak fajn. pomalými kroky dokráčím k Rebellionu, který ležel kus ode mě. Sehnu se pro něj a poté se mé oči otočí k Ley. Rozejdu se a mé kroky se začnou zrychlovat. Hned na to se rozběhnu směrem k ní s tím, že po ní švihnu Rebellionem. Ať ten hlas nepřestává..! |
| |
| Na mé tváři se oběvil vyděšený výraz. Udělala přesně to, čeho jsem se bála! Jak mám s nima bojovat aniž bych jim ublížila?! Já s nima ani bojovat nemůžu! Nejde to, prostě to nejde! Dante se proti mě rozeběhne a máchne proti mě Rebellionem. Uhnu, stejně tak i poté Nerově ráně. Nemohu proti nic bojovat, to nejde! Nemůžu jim ublžit! Uhýbal jsem jim taky nemohla donekonečna.... Skýtalo se mi jediné řešení, vyrazit proti Murmur, která se mohla smíchem zalknout. Jenže tu byl malý problém a to ten, že jsem už jednou proti ní stála. Tenkrát to nedopadlo moc dobře. Podařilo se mi jí zahnat na útěk, ale to jenom protože se tam oběvil Sparda a pomohl mi, jinak by mě dostala. Oběhla jsem je a namířila jsem jsi to na ní. V očích mě zaštípaly slzy... Několikrát jsem po ní sekla, ale ona se tomu vždycky vyhnula. Nenávidím to její hadí tělo! Smála se jako šílená a několikrát po mě sekla tím svým kopím. Zapomněla jsem dávat pozor a tak, když jsem se vyhýbala její ráně, zezadu mě něco praštilo a odkoplo skoro přes celou místnost a já tupě narazila do stěny. Byl to její ocas, který tohle udělal! Seděle jsem tam a vzpamatovávala se z té rány, zatímco jsi to ke mě namířili zase ty dva.... |
| |
| Jen co jsem po ní sekl, uhnula mi a rychle to zamířila směrem k mé paní. Jak se ale tak zdálo, dokázala si s tou holkou poradit a odhodit ji tak, že silně narazila do stěny. Zle jsem se na onu dívku podíval a kroky vyrazil směrem k ní, při čemž jsem rukojeť sepjal víc. Nenechám jen tak někoho aby přerušil ten líbezný hlas. Jakmile jsem kousek od ní, napřahuju se s tím, že jí Rebellionem přetnu ve dví. |
| |
| Švihl jsem po Ley ale vyhla se, poté se pokusila ublížit mé paní, Ubohé stvoření myslí si že ji snad může ublížit Sebral jsem ze země Blue Rose a naslepo vystřelil po Ley jako varování. Já tě dostanu! Mezitím se Dante dostal až k ní a napřáhl se k jejímu přetnutí. Pomalu se přesouvám k Ley s jasným úmyslem,Rozsekáme jí na cucky. |
| |
| Leyla, vyděšená tím, že nevěděla co si počít a také otřesená onou ránou, tam seděla a sledovala jak se k ní ti dva blíží zatímco se Murmur může zalknout smíchy. Zavřela oči, aby nemusela sledovat onu scenérii... Nevzdávej to.... ozval se její vnitřní hlas, který jí někoho připomínal. Dokážeš to... ozval se onen hlas znovu. Proč jí tolik připomínal Spardův hlas? Že by její podvědomí vytvořilo onu iluzy toho hlasu, aby jí k něčemu donutila. Ovládneš to.... ozval se ten hlas naposled. To už se v Leyle ale rozhořelo něco jiného. Se stále zavřenýma očima se postavila. Její zbraň zmizela v rukávu. Z ramen jí začala stoupat jakási temná aura, která se postupně rozlezla po celém jejím těle. Otisk na její hrudi po jejím amuletu začal zářit, stejně jako předtím, když jí oživoval. Tentokrát to znamenalo něco jiného... Její těla se začalo měnit. Na rukách se jí oběvili drápy, stejně tak i na nohách. Z několik míst jí vyrostli jakési ostny a oběvil se i o ocas s bodákem na konci. Její oblečení zmizelo a její pokožka změnila barvu na jakousi modrou. Nakonec jí zezad vyrazil pár netopýřích křídel. Zobrazit SPOILER Ona temná aura neustupovala a ona otevřela oči. Byli černé jako noc. Vydala ze sebe nelidský rik a poté proletěla velkou rychlostí okolo těch dvou a namířila jsi to na Murmur. Ta nevypadala vůbec potěšeně... Pokusila se vykrýt její ránu svým kopím, ale to její drápy přepůlili, jako kdyby to bylo jenom párátko. S hlukem poté dopadli na podlahu. Murmur na ní zařvala a vrhla se na ní svýma prackama. Démonická Ley jí ale uhnula a zatímco Murmur ještě letěla okolo ní, Ley se jí vrhla na ocas, který jí oddělila od těla jediným máchnutím své ruky. Murmur zařvala bolestí. V tu samou chvíli, kdy Murmur zařvala bolestí, omámení, které působila na Danteho s Nerem pominulo. Oba chvíli hleděli a snažili se vzpomenout co se to stalo, když zaslechli zvuky bitvy. Oba se otočili a spatřili dva démony, jak se perou mezi sebou - onu hadí ženu a nějakou okřídlenou démonku. Když Dante spatřil rudou zář, která vycházela z hrudi té démonky, skoro jej až píchlo u srdce. Ta démonka byla Leyla! Chtěl se k ní vrhnout, pomoci jí, ale věděl, že by to byl zřejmě hodně špatný nápad a přesto, nemohl se jen tak koukat na to, jak Ley likviduje tu hadí ženu. Nemohl, nemohl ale zasáhnout, aniž by přitom nechtěně v afektu neublížil Ley. Rukou zarazil Nera, který se chystal, že se na ty démony vrhne.... |
| |
| Cuknul jsem sebou, když jsem zjistil, že už můžu znovu vnímat okolí podle vlastní vůle. Co to sakra bylo? Brzy mi to však dojde, když ještě na poslední chvíli zaslechnu křik Murmur, který způsobila jakási démonka. Zář na její hrudi mi byla až příliš povědomá, a tak nebylo pochyb o tom, že je to Ley. Zamračeně jsem ten souboj pozoroval. "Počkej, kluku.." Měl jsem nutkání se do toho vložit, ale ve vší té rychlosti bych při sebemenším špatném pohybu mohl ublížit Ley. Každou chvíli mi připadalo, že řádí stále víc. Stále víc Murmur cupuje na kousky. Jenže jak se s touhle situací vypořádat? Mám čekat, než ji zabije vlastní nelidskou rukou? |
| |
| Démonická Ley zasypávala svými ranami a brzy nebylo jediné místo na jejím těle, které by nebylo od krve, jak Murmur tak i Leylino. Murmur se doplazila do rohu místnosti a s hrůzou v očích sledovala, jak se k ní Ley blíží. "To není...není... možné.... Jak?!" zablábolí Murmur, než k ní Ley dojde. Ta jí čapne za obličej a poté jí vrazí volnou ruku do hrudi, do místa, kde má srdce, které posléze vytrhne a odporná černá krev začne skoro stříkat z již nehybného hadovitého těla. Ley ale nekončí, odhodí srdce za sebe a poté chytne druhou rukou nehybné tělo a po několika vteřinách jí utrhne ještě hlavu, kterou stejně jako srdce zahodí kamsi do místnosti. Po místnosti se najednou rozhostí ticho, které poté protne nelidský křik, který ze sebe vydá Ley. Dante nedokáže věřit svým očím. Je to skutečně ona? Kdysi slyšel, že démon nemůže ovládnout démona, který je mocnější než on sám. Byla to snad skutečně pravda? Vysvětlovalo by to, proč oni podlehli jejímu omámení a ona ne. Tím ale vznikla v Danteho hlavě další otázka: Je Ley silnější než byl on sám, nebo jeho otec? Démonická Ley mezitím klesne na kolena a je vidět, jak se jí hrudník rychle zvedá. Dante se chopí situace. Naznačí Nerovi, aby zůstal tam kde je a vydá se pomalu k ní. Musí jí pomoci se vrátit zase zpátky... |
| |
| Věděl jsem, že tahle situace už zachází mnohem dál, než se dalo čekat. Vymkla se Ley kontrola nad její démonickou půlkou? Nera nechám stát na místě a sám vykročím směrem k Ley. Byla možná jiná, ale to mě od ní neodradilo. Utápěla se ve zmatku, který jí pohltil. A já jí musel pomoct najít znovu cestou zpátky. Bez ohledu na to, zda by mi něco udělala nebo ne, klekl jsem si za ní na jedno a pevně jí objal. "Ley, tohle nejsi skutečně ty. Jsi dost silná i bez pomoci jakýkoliv démonický síly.." nepouštěl jsem ji, i kdyby se chtěla vymanit. Ani za okolnosti, že by mě klidně několikrát probodala. Chtěl jsem jí dát ten pocit, že tu zkrátka jsem s ní. A už nikdy víc nebude sama.. |
| |
| To co jsem právě viděl, jsem nechápal.Co to sakra bylo?! Bylo to představení plné řevu a krve ale Ley tu hadí bestii rozcupovala na kusy..nemohl jsem si akorát vzpomenout proč jsem nebojoval nebo se nějak nebránil. Dante mi naznačil, že mám zůstat na místě. Myslím že ho pro tentokrát poslechnu. |
| |
| Zdálo se, že nevnímala svět okolo sebe dokud jí Dante neobjal. V prvním okamžiku jí pud sebezáchovy přikazoval, aby se vymanila z jeho objetí, ale on jí držet pevně, pevně rozhodnut jí nepustit nehledíc na to, co mu přitom udělá. Kožnatá křídla pleskala všude okolo něj až najednou Dante pocítil bolet v oblasti břicha. Když se podíval, zjistil, že ho propíchla svým ocasem s bodákem, který prošel skrz něj a oběvil se až za jeho zády. Bylo mu to jedno. Podíval se zpříma Ley do černých očí. Možná by se hodila říct jiná slova, která by jí připomněla co pro ní znamená a přivedla jí snad zpět... |
| |
| Bylo zřejmé, že jsem jí nejspíš nepůsobil moc příjemnou situaci, když sem tam mě její křídlo plesklo do obličeje. I přes to, jak se bránila, jsem ji nepouštěl, ani jsem ji neplánoval pustit. Krátce na to jsem ucítil náhlou bolest v břiše, která mi projela skrz celé tělo. Nebylo pochyb o tom, že mě probodla čímkoliv to šlo. Doslova. Otázkou bylo, zda mě v téhle podobě bude chtít zabít. Stejně jako každý démon. Odplivl jsem trochu krve stranou a lehce se zamračil. O něco více jsem ji přitiskl k sobě a čelo opřel o její rameno bez ohledu na to, jak moc se bránila. "Vždycky jsem tu s tebou byl a budu. Stejně jako můj otec, i když tu teď není, stále ti dělá oporu. Nejsi žádná zrůda Ley! Pro mě ne.. Bez ohledu na to jaká jsi nebo jak vypadáš, vždycky budu připravenej na to položit za tebe svůj život, pokud budu muset." čelo jsem poté zvedl a hlavu si opřel o tu její. "I kdyby to bylo tvýma rukama.." |
| |
| Danteho slova musela proniknout skrz démoní skořápku s Leylinýmu vědomí, protože černota v jejích očích začala pozvolna ustupovat. Její kůži se začala vracet normální barva a také i oblečení. Kožnatá křídla zmizela kdesi na zádech stejně tak i ocas s bodákem. Po několika okamžicích to byla zase ta Ley, kterou znali. Zavře oči a její hlava mu klesla k jeho hrudi o kterou se zastavila. Nebyla mrtvá. Dante cítil, jak dýchá, sice pomalu a slabě, ale dýchala. "D... a... n..." pokusila se promluvit. |
| |
| Vydechl jsem si, když se už začala měnit zpátky. Musím přiznat, že na vteřinu jsem měl obavu o to, jestli se vůbec zpátky změní. Stále ji držím u sebe a bradu si na chvíli opřu o její hlavu. "Šššt.." naznačím aby nemluvila. Očima se jen letmo podívám po mrtvé Murmur a poté pomalu i s Ley vstanu. Zamířím zpět k Nerovi. "Dalo by se říct, že máme splněno.." co jsem si tak všiml jeho pohledu, nejspíš nebyl moc nadšený z toho, že Ley držím ve svých rukou. |
| |
| Je po všem, to co jsem právě viděl se mi bude hlavou honit eště sakra dlouho. Stále ještě šokovaný, vidím Danteho s Ley v náručí mířícího ke mě,ten parchant vyžere všechno Ačkoliv se tomu snažím bránit je na mě patrná nervozita až nakvašenost z toho pohledu. Podívám se na Danteho a s lehkým ušklíbnutím mu řeknu: "Jo to by sme měli, měli by sme se co nejrychlejc vrátit domu." V další chvíly se můj pohled zaměřil na Ley a výraz se změnil na vystrašeného až ustrašeného "Co se jí stalo, bude v pořádku?" Hledám Danteho pouzdro abysme schovali meče a mohli bejt aspoň malinko nenápadný, mezitím schovávám Blue Rose pod kabát. Stále ještě nechápu co se tu stalo a proč si část toho souboje nepamatuju. |
| |
| "Bude v pohode." Reknu kratce, abych ho presvedcil. Bylo na nem jasne videt ze se o ni nejak moc strachuje a to se mi moc nelibilo. Jen co nasel moje pouzdro a skryl do nej potrebne, vydali jsme se zpet s tim, ze si v Devil May Cry dame nejmin dve tri pizzy. I kdyz stale jsem v duchu zasl.nad tim, jak snadno se Ley s Murmur vyporadala. Cca za dve hodiny uz Ley lezela v me posteli a odpocivala. My byli s Nerem dole, sedeli na gauci a koukali na Nerovo fotbal pri kterem jsme se uz cpali pizzou. "Stejne bys udelal lip, kdybys misto televize opravil muj jukebox." Dodam zatimco jsem jedl jeden dilek pizzy. "Tihle typci stoji za prd.." Radsi bych se sel podivat za Ley, ale shodli jsme se na tom, ze ji nechame chvili odpocivat samotnou. A aspon ji tak dame chvili klid od dohadi. |
| |
| Dorazili jsme do DMC a nechali Ley ležet v posteli, Mám o ní strach snad bude v pořádku, sedli jsme si Dantem v obýváku na gauči, koukali na fotbal a cpali se pizzou. Dante huznil něco o tom že jsem měl radši opravit jukebox, "Třeba se na něj potom mrknu" odpověděl jsem Dantemu a zakousl se do pizzy. Ten fotbal není špatnej nevim co mu vadí, podíval jsem se zase na Danteho a řekl: "Co se to tam dneska stalo? Proč si nepamatuju část toho souboje a proč mám furt takovej divnej pocit? mezitím na mě přišla potřeba a proto jsem se rozhodl že si odskočím a rovnou se trochu opláchnu. |
| |
| "To kdybych vedel.." Vubec jsem si nemohl vzpomenout coze se vlastne delo. Pamatuju si jen jak jsem vytasil Rebellion a pak uz mam tak nejak... okno. Nero se mezitim zvedne s tim, ze si dojde na zachod. Toho trochu zneuziju tak, ze si vezmu posledni kousek pizzy a pohodlne se opru do operadla gauce. Zajimalo by me, jestli se uz Ley probrala. Kazdopadne, co jsem se na ranu id ni dival posledne, nezahojila se okamzite. Regenerace byla tentokrat hodne pomala.. |
| |
| Dorazil jsem do koupelny a trochu se opláchl stále jsem byl trochu rozrušenej z toho co se stalo. Proč se nemůžu zbavit toho divnýho pocitu, pomalu jsem se vracel na gauč cestou na svoje místo jsem ze srandy rejpnul do Danteho: "Neválej se tu tak." sedl jsem si a kousnul do pizzy. |
| |
| "Zadny zvoneni, zadna prace coz mi dovoluje se povalovat." Pronesu s lehkym pousmatim, jen nepatrnym. I kdyz se uz Nero 'probral', porad tu chybel Morrison, ktery vzdy prisel s nejakou dobrou praci, ktera aspon naplnilauj volny cas. |
| |
| Nevim co se poradne stalo, ale kdyz nabidu vedomi, zjistim, ze lezim v posteli. Pri pohledu na krabice od pizzu mi i ponekud dojde kde nejspis jsem. I presto jsem se citila zmatena a nejista. Chvili jsem jen tak sedela na posteli a koukala z okna. Pote jsem se podivala na svoje ruce. V hlave jsem mela jen utrzky toho co se stalo, kdyz se mnou ta devka prastila o zed te mistnosti. Ale i tak, jakoby ty vzpominky nepatrili me samotne. Pote vstanu z postele, potrebuju vedet co je s klukama. Moje nohy jsou zprvu trochu vratke, ale behem nekolika okamziku nabydou na jistote. Vezmu deku z postele a necham ji lehce omotanou okolo sebe, je to jen takove lehoucka letni deka. Zjistim, ze moje nohy jsou zase bose. Otevru dvere a zjistuji, ze kluci jsou na to zrejme hodne dobre, dkyz sedi spolecne u televize. Sice kazde v jednom rohu gauce, ale i to, ze vubec sedej spolecne na jednom gauci je pro me celkem dobra zprava. Presto, ze to vypada dobre, nemohu se prinutit k usmevu. Lehce sejdu dolu k nim. Bez slova se posadim doprostred mezi ne. Hlavu a zada jsi opru o Danteho a nohy jsi natahnu k Nerovi na klin, stale castecne zachumlana do deky. Privru ori, ktere me lehce palili.... |
| |
| Uprimne, nepamatuju chvili kdy jsme si pro jednou nesli po krku, i kdyz jsem vedel, ze se to za kratko zase vrati do starych koleji. Na chvili ztichneme, kdyz oba zpozorujeme Ley na schodech. V duchu jsem si vydechl, ze ji nakonec nic neni a je jen unavena. Sejde smerem k nam a beze slova se o me opre zady a k Nerovi nohama. A uprimne, i kdyz byla k Nerovi jen nahama, trochu jsem zarlil ale to jsem si nechal pro sebe. Lehce jsem ji polibil do vlasu. Byl jsem rad, ze se ji nic nestalo. |
| |
| Po chvíly sezení na gauči dorazila Ley, posadila se mezi nás opřela se od Danteho a dala si nohy na můj klín.Jo to si dám líbit mít jí takhle blízko. ačkoliv jsem nechtěl Danteho nijak provokovat neubránil jsem se a začal jsem Ley jemně masírovat nohy. Kouknul jsem na ní s přátelským pohledem, a ptám se: "Nevadí?" Dotýkat se jejích nohou je jako dotýkat se bohyně. Bože jsem uchvácen |
| |
| Nic jsem nerikal. Misto toho jsem po Nerovi hodil ne moc prijemny pohled typu 'Ano, vadi'. Za jinych okolnosti bych mu uz mozna hednu vrazil, ale dokud tu byla Ley, drzel jsem se na uzde. |
| |
| Dalo by rici, ze nalada mezi nima byla na bodu mrazu. Zatimco u me nulova. Citila jsem se divne. Navic me trapilo to okno. Nebylo to uplne okno, ale ty utrzky, ktere se mi vybavovali me.... desili. Tohle bych ja prece nikdy neudelala. Nero mi zacne masirovat nohy, pro me za me, kdyz mi je nebude napichovat na kul, je mi celkem sumak. Dotek te jeho demonicke ruky byl, popravde vcelku zvlastni. Nicmene pritahla jsem jsi deku vic k sobe. Zima mi nebyla, ale ta deka a kluci mi pokytovali pocit bezpeci, ktery jsem momentalne hodne ptorebovala. Sama jsem se trochu divili tomu tichu, ktere tu bylo, tedy krome zvuku, ktere vydavala televize, byli ty dva az moc potichu. Kdyz vidim ty prazdne krabice od pizzy, je mi jasne, ze musel souboj o posledni kousek, ale taky me trosku nakrkne, ze mi vlastne zadny nenechali. Abych opetovala Dantemu jeho letmi polibek do vlasu, polozila jsem mu ruku na bricho a trochu mu ho s ni pohladila. Pote ale na neco narazim. Trochu to ohmatam. Citim jak s sebou pritom skoro neznatelne cukl. Ne, to ... Zvednu k nemu hlavu s vyraz, ktery rikal, ze to neni to co jsi myslim, ze to je.... |
| |
| "Jen lez.." Podivam se na ni. Vsiml jsem si, ze nejspis musela nahmatat moje zraneni, proto jsem se snazil odvrst jeji pozornost kamkoliv jinam, jen hlavne aby se nemusela timhle trapit. Polozim si ji zpet na sebe. Snazim se to sehrat tak, ze se ji to jen zdalo.. |
| |
| Snazil se mi nabulikovat, ze to nic neni, ale ja nenechala odbyt. Uz by mohl vedet, ze jsem tvrdohlava jako mezek. Takze mu to triko vyhrnu s tim, ze se ukaze jestli to je ono nebo ne. Bohuzel moje obavy se potvrdili... Zavru oci a hlava mi trochu klesne. Pote se podivam zpatky na Danteho. Ve tvari starostlivy vyraz. |
| |
| "Heej, trochu hrr nemyslis?" Nahodim pokus o vtipek kdyz mi i tak triko vyhrne. Jakmile zjisti, co se pod nim skryva, lehce ji ho vytrhnu abych si mohl tricko dat zpatky. Podiva se na me se starostlivym vyrazem, ktery ji ocima vytknu. "Jak vidis, nic to neni, porad ziju.." Tedy, myslim. Jedine mozne vysvetleni, proc se to hoji tak pomalu, me napadlo jen to, ze je to zkratka Lilithina dcera. Neni clovek, ani demon ale presto silnejsi nez oba dohromady. |
| |
| Povzdechnu jsi. "Dante... " řeknu jenom. Chápu, že to pro něj nic není, ale mě to bolelo. Bolelo mě to pomyšlení na to, že jsem mu zase ublížila. Tentokrát, ale když jsem se neovládala a ten pocit byl o to horší. Mohu ale říci, že jsem byla strašně ráda, že jsou oba v pořádku a, že ke mě nepochodují s tím skelným pohledem. Nechám Danteho ránu, ránou a vrátil se do polohy ve které jsem byla předtím... "Jsem ráda, že jste zase sami sebou..." řeknu nakonec a podívám se přitom na Danteho a poté i na Nera. "Oba dva..." |
| |
| Nakonec jsem rad, kdyz to prestane resit a zase se uvelebi. Tim lip. "Hej, kluku.." Pokusim sr ho probrat z toho jeho masirovani. "Co takhle objednat jeste pizzu?" Ocima naznacim ze ne pro nas, ale pro ni. |
| |
| Podivam se na Nera a zavrtím hlavou. "Zadnou pizzu... " reknu. "Nejsem hladova a popravde nemam ani moc na jidlo chut...." Pote jsi pritahnu deku k sobe jeste bliz a trochu pod ni schovam nohy, ktere uz nebyli u nej na kline, ale porad se ho pod tou deku dotykali na jeho noze. |
| |
| Dante mi neustále řiká kluku a začíná mě to docela vytáčet. No co zatim budu v klidu jednou budu mít možnost ho sejmout Prej mám objednat pizzu ale hned na to mě Ley zastaví že prej nemá hlad, no nevadí. Ley si schovala nohy pod deku, už jsem jí sice nemasíroval nohy ale stále se mě dotýkaly. Cítil jsem takové teplo u srdce. No něco bych mohl zkusit. Podíval jsem se na Danteho: "Hele, co kdyby jsi došel pro nějaký pití?" Můj záměr byl jasnej, bejt s ní chvíly sám a hodit s ní trochu řeč aniž by tam byl ten blbec. Potřebuju se o ní něco dozvědět. Udělal jsem si pohodlí na gaučí a pokusil se pomalu podstrčit ruku pod deku k její ruce. |
| |
| Užíval jsem si toho pocitu, že se o mě Ley opírá. Nechtěl jsem se nijak moc hýbat, skoro jako kdyby spala a já ji nechtěl vzbudit. Bývalo by to bylo ještě mnohem lepší, kdyby tu nebyl ten kluk a my měli pro sebe soukromí. Z těch myšlenek mě přeruší až jeho otázka. "Hele, co kdyby jsi došel pro nějaký pití?" Haha. Moc dobře jsem věděl, že by jistojistě nějak zneužil situace, kdybych tu nebyl. Bylo jedno jak, nějak určitě. Co mi ale neunikne bylo to, že se rukou pokusil nenápadně dostat k té její. Těsně předtím, než se mu to povedlo, ve vteřině jsem chytil jeho zápěstí, které jsem pevně sevřel. Sledoval jsem ho nepříjemným pohledem. "Já tě nevím, sucho na jazyku moc nemám. Co ty, Ley?" i když otázka byla směřovaná k ní, nespouštěl jsem z něj oči. Byl jsem si už jistý tím, o co mu celou dobu jde. |
| |
| Pomalu se mi zavírali oči, ačkoliv jsem se cítila vyčerpaná spíše psychicky než fyzicky, ale poté mě z toho vytrhne pohyb po mou dekou. Nejprve mě to překvapí, ale poté se hned Dante pode mnou a já se otočím, abych zjistila co se děje. Jestli něco říkali, tak jsem asi nevnímala nebo jsi to jinak nedokážu vysvětlit. Dante ho držel za zápěstí. To se budou zase hádat? Bože... Zase ale na druhou stranu jsem byla ráda, že teď už jsou sami sebou a né těmi zombíky. "Bože..." pronesu spíš pro sebe a přetáhnu jsi deku přes hlavu a schovám se pod ní. Jednak nechci vidět, jak se do sebe zase pustí a deka by třeba mohla případně stlumit náraz čehokoliv, co by hodili poté po mě... |
| |
| Můj plán dotknout se jí pod dekou nevyšel a Dante se na mě dívá dost nepěkně. Podíval jsem se na něj a s klidem se zeptal: "Nějakej problém?" Usmál jsem se na Ley, zvedl se vyrazil do kuchyně. "Mám žízeň jdu se napít." Neměl jsem v úmyslu se s tím trotlem hádat ani rvát. Docela rád bych se vypsal ale nějak mi přijde, že je eště brzo jít spát. Ten vůl mě fakt vadí. |
| |
| Jen co oznámil to, že se jde napít, nakonec jsem jeho ruku pustil, i když jsem ho po očku stále sledoval. "Měl jsem ho radši opilýho.." řeknu si spíše pro sebe ale bylo možné, že to Ley zaslechne. Každopádně dokud tu to pako není, mám klid alespoň na chvíli. |
| |
| Když zjistím, že Nero odchází, sundám jsi deku z hlavy a vrátim se do původní pozice, tedy do té, ve které jsem byla, když jsem sem přišla a lehla jsi mezi ně. Akorát s tím rozdílem, že teď jsem k Dantemu víc přitulila. Nejraději bych ho políbila, ale co když v tu chvíli přijde on a bude svědkem zase nechtěného trapasu. Trochu mě zaráželo, že nechtěli ani jeden z nich vědět, co se tam vlastně stalo, jak s nima, tak i se mnou... |
| |
| Všimnu se, že se Ley krátce na to vyhrabe z deky a víc se ke mě zachumlala. "Jak se cítíš?" řeknu, jakmile se uvelebila a já jí mohl prsty pohladit po jemné tváři. Nejradši bych zítra nechal celý den volný a prostě jen nastavil odpočívací režim. Jenže budeme muset vydržet, dokud nezabijeme zbylé ze Čtyřky a nakonec i Asmodeuse. Potom bude na odpočinek mnohem víc času a na nějakou dobu bude i klid od démonů. Možná.. |
| |
| V kuchyni jsem si dal vodu z kohoutku a přitom jsem přemýšlel co bude dál. Měl bych se zeptat Ley na to co se tam stalo ale nechci to dělat před Dantem aby neměl zase nějaký hemzy. Rozhodl jsem se že bude lepší když to zatim nechám bejt. Vrátil jsem se do obýváku a sedl si na gauč, Ley se k němu tulila víc než předtim. Nijak jsem to nekomentoval a jenom jsem suše pronesl: "Neví někdo kolik je hodin?" |
| |
| Aktuální herní čas -> cca 18:10, slunce zapadá:) |
| |
| Je mi jedno, že on přišel zpátky, přivírala jsem oči a užívala jsi i toho mála, kterého jsme jsi v jeho přítomnosti mohli dovolit. Položím mu ruku na hruď a přemýšlím nad odpovědí na jeho otázku. "Zvláštně..." řeknu nakonec. "Pamatuji jsi od rána až do té doby, co mě hodila na tu zeď, ale poté.... poté jen úryvky, střípky, které... jakoby ale nepatřili mě...." |
| |
| Krátce zívnu a hodim okem po hodinách zavěšených na zdi proti nám. "Bude čtvrt na sedm.." odpovím. Poté jsem začal poslouchat, když se Ley rozmluvila. Z toho co říkala mi připadalo, jako by ona a její druhá půlka byly dvě různé osobnosti a ne jen jedna. Kdoví, možná mi to tak jen připadalo. "Teď se tím netrap a odpočívej dokud můžeš, zítra nás čeká další cíl.." opatrně jsem ji opřel o opěradlo křesla a sám pomalu vstal. "Já si mezitím dopřeju delší sprchu. Myslím, že to budu potřebovat.." poslední větu si řeknu už spíš pro sebe a vydám se směrem ke koupelně. Ani mě nepřekvapuje, když při každé sprše ze sebe musím smývat krev.. |
| |
| Konečně sami! podíval jsem se na Ley a řekl jsem: "Pověz mi něco o sobě. Jsme tu spolu a vlastně o tobě nic nevím. Snažil jsem se být opatrný, za prvé jsem nevěděl kdy se vrát ten trotl a za další jsem jí nechtěl nijak naštvat. Zajímalo by mě co skrýváš za tajemství protože normální nejsi. Zároveň jsem se přiblížil aby nemusela mluvit nahlas a nezaslechl nás třeba Dante. K tomu jsem nepatrně zesílil televizi, jen tak pro jistotu. |
| |
| Zabrala jsem místo v rohu gauče, které mi tak ochotně/neochotně Dante přenechal. Zachumlala jsem se do deky s tím, že na chvíli dám odpočinou stále pálícím očím. Místo vytouženého klidu mě zahrne otázkama to pako. "Řeknu to takhle...." řeknu pomalu se zavřenýma očima. "Jsem stejně normální jako ty nebo on...." |
| |
| Místo toho abych se něco dozvěděl jsem se nic moc nedozvěděl. Proč mi nechce nic říct? Podíval jsem se na ní a klidným hlasem se zeptal: "Víc mi neřekneš? Jsem celkem zvědavej? Hlavně jsem nikdy neviděl Danteho takhle kvůli někomu trojčit takže jsi něčím určitě speciální. Jsem už docela ospalej ale nenechám si ujít tuhle příležitost bejt s ní o samotě, ten kretén se může kdykoliv vrátit a kdo ví kdy zase budu mít příležitost. |
| |
| Nemám co bych mu víc řekla. Pro mě je to "neznámej člověk", co upsal démonovi, nic víc. "Nemám co ti víc říct..." poznamenám. Když se zmíní o Dantem, pootevřu jedno oko. "Řekněme, že s Danteho rodinou mám/měla dlouhodobí vztah..... a to v tom smyslu, že nebýt mě, Sparda by nikdy nebojoval za lidi proti démonům..." |
| |
| No zrejme se vazne uz vic nedozvim a proto se opiram do kresla a vic nevyzvidam. proc je tak tajemna? chci o ni veset vic. vic tu situaci neresim asi jeste neprisel cas. Jenom by me zajimalo proc se tak mota kolem danteho. |
| |
| Po těch několika minutách už nakonec vyjdu z koupelny s ručníkem kolem krku, přičemž mi z vlasů ještě kape voda. "Hodláte tam jít ještě někdo, dokud je tam zahřáto?" pronesu směrem k těm dvoum. Naštěstí to vypadalo tak, že Nero nejspíš nic nezkoušel, což byla dobrá zpráva. Má štěstí. Co jsem tak očima uhnul k oknům, slunce už mezitím zapadlo natolik, že nad dnem pomalu ale jistě přebírala vládu noc. Dojdu až k nim, přičemž si sednu mezi ně a dám si nohy na ten malý stolek u gauče. Dlaněmi si podepřu týl a na chvíli zavřu oči. "Vážně, neznam lepší věc než teplou sprchu.." |
| |
| Chtěla jsem ještě něco říct, ale poté jsem uslyšela jak z kouleny vychází Dante. Usoudila jsem, že lepší bude jsi to nechat, tedy tu otázku na Nera, pro sebe, až bude nějaká vhodnější situace. Když si sedne mezi nás, přesunu se z onoho rohu a lehnu si na jeho klín. Samo sebou deku nedávám z ruky! Bílý pramen vlasů jsi schovám zase za ucho, protože mi během toho vypadl a vadil mi v obličeji... |
| |
| Prisel Dante, zeptal se jestli jde nekdo po nem do koupelny a protahl se se zavrenyma ocima. Ze srandy jsem ho klepl do bricha a rekl: "Jo jdu se umejt celkem by to bodlo. Podivam se smerem na Ley. "Nrbo chces jit ted ty? |
| |
| Nabídku se jít vykoupat odmítnu zavrtěním hlavy. Sprcha je zrovna poslední věc, na kterou jsem teď měla náladu. "Jdi ty, já jí dneska asi vynechám...." řeknu. |
| |
| Jakmile se Nero vydá do koupelny, pootevřu jedno oko a krátce zívnu. Rána na mém břiše už byla viditelně menší, ale rozhodně ještě nezmizela úplně. Co pro mě teď bylo hlavní, něžně jsem jí zvedl bradu a sklonil se k ní pro polibek. "Zkrátka jsem musel, za celý den skoro nic.." lehce jsem se pousmál a poté se odtáhl. "Jestli chceš spát, spi, dál tě rušit nebudu." |
| |
| Lhala bych, kdyby tvrdila, že mi jeho polibky nechyběli... Když Nero zapadl do koupelny, Dante se ke mě sklonil a políbil mě. V tu chvíli to byl pro mě něco jako balzám pro mé tělo. Pořád jsem byla tak nějak zmatená z toho co se dneska stalo a to zmatení bylo hlavně uvnitř mě. On a jeho dotyky byli pro mě jediná jistota na světě. Na jeho poznámku o to jestli chci spát, jen zavrtím jemně hlavou. "Cítím se unaveně, ale spát se mi nechce..." řeknu. Poté jej uchopím za ruku a přitisknu jsi jí ke své tváři. Zavřu přitom oči, abych si jeho dotek mohla lépe vychutnat. |
| |
| Jak rád bych si vzal víc než jen jeden polibek, ale co se dalo dělat. Nero nebude v koupelně věčně. I tak jsem byl ale rád i jen za tu chvilku. Sice tvrdí, že se jí spát nechce ale její řeč těla říká něco jiného. "To mi nenamluvíš." pozvednu koutek a dlaní, kterou si jednoduše vzala jí začnu jemně hladit po tváři. Tak nějak si už nedovedu představit situaci, kdyby do mého života nezasáhla takhle hluboko. Kdyby tehdy prostě jen umřela čepelí Rebellionu a pro mě by byla dalším mrtvým (skoro) démonem. Ale jak se zdá, nikdy není pozdě věřit v lepší zítřky i když vaši nejbližší nejsou u vás. Jenže já i tak vím, že ačkoliv tu už nikdo z nich není, stále jsou všichni se mnou a dělají mi oporu. A Ley je tou nejhlavnější oporou, kterou já teď právě mám. |
| |
| Z ležení se přesunu do jakéhosi sedu, stále na jeho klíně. Deku mám pořád částečně na sobě - dneska jí nehodlám opustit ani na krok! Je mi jedno, kdy Nero vyjde z koupelny a jestli to bude vidět nebo ne, nakloním se k němu a začnu jej líbat dlouhými, pomalými a zároveň jemnými polibky. |
| |
| Brzy na to ucítím, že se nakonec zvedla a její rty přiložila na ty mé. Skoro jako by mi četla v myšlenkách. A nebo je možné, že zapomínáme na to, že už je večer. Dlaně jí přiložím na pas a jemně přitisknu na sebe, při čemž jsem jí její líbání milerád opětoval. |
| |
| Pocítím jeho ruce na mých bocích a také jak jemně prsty zalézá pod můj top. Cítit jeho doteky bylo omamující. Nakonec své polibky jemně ukončím a věnuji mu jeden na jeho tvář. Poté se schoulím na jeho hrudi. Přitisknu se k němu a naslouchám jeho tlukotu srdce. |
| |
| Jen lehce pootevřu oči a na těch několik minut si užívám tohohle pocitu. Jak bych byl rád, kdyby jen tak neskončil. Jemně ji hladím po rameni a nechám ji naslouchat mému hlučnému srdci. Po krátké chvilce se musím ale trochu pobaveně pousmát jelikož mě napadla myšlenka. "Docela by mě zajímalo, co by na to táta řekl. Na nás dva.." nakonec po dalších následujících minutách ji vezmu do náruče i v té dece a vstanu. "Ať se ti to líbí nebo ne, myslím že postel je na ležení lepší." věnuju jí svůj pohled s lehkým úsměvem a vykročím směrem ke schodům. |
| |
| Tak tou poznámkou musím chtě nechtě taky začít přemýšlet. Nasadil mi brouka do hlavy, nah to ne! Sakra! Teď o tom budu přemýšlet pořád! Než se k tomu ale stačí vyjádřit, bere mě do rukou a odnáší nahoru. S tímhle musím souhlasit, nehledě na to, že tam bude asi i větší soukromí, nehledě na to, že Nero je tam nějak moc dlouho, tak jsem měla trochu obavy, jestli se tam třeba neutopil.... |
| |
| Lehkým kopnutím otevřu přivřené dveře a donesu ji měkce až na postel, jako by snad byla ze skla. Jen na chvíli se od ní vzdálím abych dveře zavřel a poté se k ní vrátím zpátky a usednu na kraj postele, kde se následně zakloním a lehnu si tak na postel. Bože, skvělej pocit ležet zase na posteli. "Jen škoda, že se to už nejspíš nedozvíme.." otočím pohled směrem k ní. Jen ji tak pozoruju a kochám se tím, jak je s tou dekou roztomilá. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mě položí na postel, chvíli na sebe jen tak koukáme, ale potom se k němu přitulím a hodím onu deku i přes něj, nehledě na to, jestli oblečený nebo ne. "Jsem vážně ráda, že už jste normální". řeknu. |
| |
| Na chvíli se zamyšleně podívám do stropu. "Když ses tak zmínila.." trochu jsem se zamračil. "Nepamatuju si z toho vůbec nic.. Jen pocit, který mi říkal, že nechci aby ten melodický hlas utichl." |
| |
| Tohle téma se mě hodně dotkne. Uhnu pohled od něj a tak nějak celkově hlavou. "Zhypnotizovala vás..... oba... " řeknu váhavě. "Nevím proč její moc neúčinkovala i mě, ale.... " nadechnu se vydechnu. "Poslala vás na mě, když jsem jí napadla..." |
| |
| Zarazím se. Mohl jsem jí znovu ublížit? Představa, že po ní jdu znovu Rebellionem mě ani trochu netěšila. Vůbec. Jak jsem ale mohl propadnout hypnóze tak snadno? Spíše mě to upřímně trochu děsilo. Posadím se a jemně její hlavu otočím zpět k mě a opřu si čelo o to její, aby mi neměla jak uhnout pohledem. Dlaň nechávám na její tváři. "To.. už je riziko toho, že jdeš zkrátka společně s mojí cestou. Jestli ti ale budu chtít ublížit, neváhej jít proti mě. Sama dobře víš, že kdybych ti znovu ublížil, už bych to neusnes.." |
| |
| Bez protestů ho nechávám, aby jsi otočil mou hlavu k sobě. S tím, že jsi stále jen vzájemně ubližujeme, jsem se začala už tak nějak smiřovat, ale byla tu spíš jiná věc, která mě tak trochu děsila. Co se stalo mě? Přikryju jeho ruku, na mé tváři svou a poté mu položím svou na jeho tvář. "Nikdy..." řeknu. "Než ublížit tobě, raději budu utíkat dokud nepadnu.... " |
| |
| Můj pohled svědčí o tom, že to myslím naprosto vážně. "Raději bys mě nechala trpět v pocitu, že jsem ti mohl znovu ublížit? Řekni, co je lepší.." jen nepatrně oči přivřu. Jejích doteků na mé tváři jsem se zkrátka nikdy nedokázal nabažit. |
| |
| Zavřu oči. "Nevíš jak se trápím já tím, jak ti neustále ubližuji.... " řeknu tiše. "Od chvíle co jsme se poprvé potkali, jsem já kdo ti jen stále ubližuje..." Po víčky mě zaštípou slzy. Nebudu ale brečet, už víc ne... |
| |
| Po celkem dlouhe dobe jsem vylezl z koupelny a sel se podivat ke gauci, jelikoz tam uz nikdo nebyl rozhodl jsem se jit do pokoje a spat. Sakra jsem se tam zdrzel celkem dlouho, zajimalo by me kde jsou, no necham je bejt. Dosel jsem do pokoje a lehl si do postele. Hlavou se mi honila spousta myslenek: Na Ley , na dneani souboj a dalsi veci. Nakonec jsem asi po trech hodinach usnul. |
| |
| "Zapomínáš na to, že já jsem já. Mě jen tak něco nesloží.." všimnu si, že zavře oči a mezi řasami se jí zatřpytí slzy. Palcem u ruky jí je jemně setřu. "Je zbytečný teď nad tím přemýšlet. Když mě nezraníš ty, zraní mě někdo jiný, to je nevyhnutelný." deka jí trochu spadne z levého ramene, proto ji jí narovnám a více zachumlám. "Užívejme si teď týhle chvíle než bude zítřek. Zítra to totiž bude zase o něco těžší." |
| |
| Chvíli mi trvá než vstřebám jeho slova, ale měl pravdu. Podobnou věc jsme řešili minulou noc a myslím, že bylo načase s tím už skončit. Nakloním se k němu a políbim ho lehce na čelo. Poté jsi lehnu napůl pod něj a ruce mu dám okolo krku. Jemně jsi ho stáhnu k sobě dolů, přesněji spíš na svou hruď. Tedy na to místo mezi krkem a ňadry. Jeho hlavu mám tudííž až pod branou a tak mohou zabořit část své obličeje do jeho vlasů. Ve stejný okamžik jej obejmu jednou rukou a druhou ho nejdříve pohladím po tváři a poté ho začnu jemně vískat v těch krásných bílých vlasech... |
| |
| Vic mi uz na to nerekla. Nejspis uz nemela co a mlceni se rika znamena souhlas. Jeji rty ucitim na svem cele a pote si me pomalu polozi na sebe. "To je nebezpecny, takhle usnu.." Lehce na ni lezim tak, abych na ni nepusobil celou vahou. A jak uz jsem tvrdil pred chvili, unava se pomalu dostavila. |
| |
| "To je mi jedno..." řeknu a přivírám u toho oči. Nejsem unavená tak, abych potřebovala spát, spíš mi stačí jen ležet se zavřenýma očima a prostě relaxovat. Užívat jsi prostě toho, že to nakonec dopadlo jak to dopadlo. |
| |
| Chvíli jen tak ležím opřený hlavou na její hrudi, avšak její hrátky v mými vlasy mě nutí pomalu přivírat oči a usínat. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych si nejspíš o ní neměl dělat takové starosti. Přeci jen, je jako já. Jen tak ji něco nezabije, ale to, co se stalo při souboji s Murmur, už ve mě starosti probouzí. Nastane snad někdy chvíle, kdy budeme muset stát proti sobě? |
| |
| Tuhle chvíli jsem jsi víc než užívala. Byli jsme sami, jen mi dva, sice né v celé budově, ale byli jsme prostě jen spolu. Leželi jsme prostě jen tak na postely a užívali jsme jsi přítomnosti toho druhého, aniž by to zase vedle z nějakým pikantnějším věcem... "Dante...." řeknu tiše do ticha. "Jsem ráda, žes tehdy přišel do toho skladu... " řeknu a věnuji mu malý polibek do vlasů. |
| |
| Upřímně, sám bych ještě před těmi několika dny netušil, že bych se zkrátka zapích jen u jedný jediný. Čím to, že to je zrovna Ley? Zrovna ona, která po mě vrhala nože s úmyslem mě opravdu zabít? Musel bych se tomu už prostě zasmát. Zajímalo by mě, co nás vedlo k tomu, že jsme dopadli tak jak jsme dopadli. Je škoda, že nás už nejspíš neuvidíš, tati.. Na poslední chvíli ještě zaslechnu její tichá slova předtím, než se mi podaří usnout úplně.. |
| |
| Přestože Dante usnul celkem rychle, Ley nemohla stále usnout. V hlavě se jí honili myšlenky na to co se dnes stalo. Zatímco on to bral jakože další den co zabil dalšího démona, pro ní to mělo jiný význam. Byla tu jedna věc, která jí trápila... Opatrně vstala z postele a nechala ho tam samotného. Sešla pomalu do koupelny a zavřela za sebou dveře. Danteho noční můry tentokrát neprovázeli, ale provázel ho podivný pocit, který ho donutil se probudit. Když se probudil, zjistil, že je v posteli sám. Trochu ho to zneklidnilo. Místo, kde ležela Ley bylo už skoro studené, takže bylo jisté, že musí být pryč už hodnou dobu. Vstal a rozhodl se jí najít, jen tak projistotu. Bos sešel dolů a něco mu říkalo ať začne v koupelně. Když otevřel dveře do koupelny, nejdřív jej rozespalého lehce oslepilo světlo. Poté co jsi na světlo zvykl, uviděl Ley jak stojí před zrcadlem. Zezadu z kalhot jí vyčuhoval ocas s oním bodcem, kterým ho předtím propíchla a zírala jsi na ruku, která se střídavě měnila z démonické na její normální. |
| |
| "Ley?" Chvíli mi trvá, než si mé oči přivyknou k ostrému světlu ale obraz se mi nakonec přeci jen začne vyjasňovat. Trochu se zarazím, když zahlídnu v jakém je stavu a trochu vystrašeně pozoruje svojí ruku. Rychlými kroky k ní dojdu a jemně ji za ruku chytím s tím, že se jí dívám do očí. "To chce klid. Nejsi tak slabá abys tohle neudržela pod kontrolou.." |
| |
| Nečekala jsem, že za mnou přijde nebo, že by se vůbec vzbudil, nicméně přijde ke mě s jako vždy mě začne utěšovat. Zavrtím hlavou. "Ne, Dante...." řeknu a nechám zmizet onu démonickou ruku. Uplyne chvíle než jsem schopná říct další slova. "Já.... " váhám. "... už to kontroluji... " řeknu nesměle. Na mé tváři je vidět celkem velká úleva. |
| |
| "Jsi si tím jistá?" vážnost neopouštěla moje oči. Stejně tak jako starost o to, že by se jí to vymklo stejně jako při zabití Murmur. Jenže pořád mě znejisťuje to, že kvůli tomu nespí. Něco jí musí dělat starosti. |
| |
| "Tam u Murmur.... když mě odhodila na tu zeď.... slyšela jsem hlas ve své hlavě, který mi říkal, že... to zvládnu... nevím proč, ale ten ten hlas mi připomínal Spardův hlas... nikdy jsem neměla důvod tvému otci nevěřit...." řeknu a podívám se dozadu na svůj ocas. Nevím proč, ale líbil se mi. Je mi jasné, že s ním na veřejnosti chodit nemůžu, možná ani tady, ale prostě, nevím... prostě se mí líbil. Podívám se zpátky na Danteho. |
| |
| Ruku jí už poté pustím a jen se na ní dívám. "Nevím, jestli si to pamatuješ. Ale tehdy jsem ti už říkal, že i když tu není, stále ti bude dělat oporu." jen neznatelně jsem pozvedl koutek úsměvu nahoru. A myslel jsem to vážně. Protože někdo jako on by určitě nechcíp jen tak. Natáhl jsem k ní rozevřenou dlaň. "Je třeba bejt na zítřek vyspalý, tak pojď." |
| |
| Nechám svůj ocas zase zmizet, i když mě během toho doprovází pocit, že bych jej raději nechala venku, ostatně dal by se dobře využít při jistých situacích.... mno, ehm.... Nicméně nabízenou ruku jsem přijala, ale jelikož tu byl do půly těla nahý, musela jsem se k němu přivinout a políbit jej na rty a ne jednou... |
| |
| Čekal jsem, že zkrátka jen přijme mojí ruku a půjde se mnou nahoru, jenže jak se zdálo, přečkala mě. Ucítil jsem její lehce vlhké rty na těch svých. A co si budeme povídat, tomu se odolat prostě nedalo. Místo toho, abysme se vydali zpět do postele, zdrželo nás líbání v koupelně. Jemně jsem jí dlaně položil na pas a jemně ji přitiskl na zeď, na které visely ručníky, takže jí studené dlaždičky nestudily. Avšak s polibky, kterými mě zasypala, jsem já sám přestat nemohl. |
| |
| Když ucítím za sebou stěnu a na svých bocích jeho ruce, srdce se mi rozbuší jako o závod. Přesunu tedy svoje ruce na jeho záda a víc jej k sobě přitisknu. Začnu mu jemně svýma rukama přejíždět po zádech a občas do toho zapojím i své nehty. Můj dech začínal těžknout a moje polibky prohlubovat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Její nehty mi začnou přejíždět po zádech a pod náporem slastného pocitu ji začínám líbat o trochu vášnivěji, při čemž ji občas jen tak na náznak provokace kousnu do spodního rtu. Mé prsty na jejích bocích jen nepatrně zajedou pod její bílý top, abych mohl pociťovat tu hebkost její pokožky. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Z jeho polibků jsem cítila vášeň a taky něco víc... Moje pokožka začala hořet a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Uvnitř mě rostl pocit, slastný pocit, který ho chtěl. Chtěla jsem víc než takovéhle hrátky... Zvednu levou nohu a zavěsím mu ji k boku. Neváhala jsem během našich polibků využít i jazyka. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Přitisknutý k ní jsem pociťoval její bušící srdce, stejně jako to mé. A to něco mezi námi, co chtělo zajít mnohem dál, stále narůstalo. Tentokrát jsem už vážně odolat nemohl. Mé prsty začaly stoupat, na chvíli jsem nás přerušil a její bílý top jí tak sundal úplně. Skoro jako kdyby mi překážel. Rty se poté přesunu k jejímu krku, kde vášnivé polibky nekončí. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Cítila jsem jeho divoce bušící srdce a stejně jako můj dech i jeho byl už teď těžší, až po něm skoro lapal. Můj top zmizí někde na podlaze a já jsem opět zase jen v prádle. U něj nemám co ze svršků stahovat, protože už přišel "nahoře bez". Když se přesune na můj lehce zakloním hlavu a zavřu přitom oči. Trochu silněji mu přejede nehty od kříže až k lopatkám.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po krátké chvíli moje rty sjely zase o něco níže, tentokrát k její hrudi. Jednu ruku jsem měl opřenou o zeď za ní a druhou jí sjel bříšky prstů po zádech až jen za lehkou hranici po jejíma kalhotama. Sjel jsem ještě o trošku níž a tentokrát věnoval pár polibků i na její ňadra. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Neotevřela jsem oči, ani když jsem jeho rty ucítila na své hrudi. Zalapala jsem po dechu. Moje kůže byla v jednom ohni a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Pocítila jsem, jak mi rukou zajel zezadu k bokům, tam kde končili moje kalhoty a dá se říci začínali moje záda. Své ruce jsem z jeho zad přesunula do jeho vlasů a občasně i na jeho tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po pár chvilkách jsem se posunul zpět k jejím rtům, které jsem zaměstnal a dlaní na jejích zádech vyjel o něco výše po její páteři. Bylo další otázkou, zda je dobré zacházet dál? Nero, když chce, si dokáže vždy načasovat tu nejnevhodnější chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho ruce na mých zádech se posunuli výš a taktéž se i on vrátil ke mě s polibky. Jenže se to zvrhlo v něco co už líbání připomínalo jen z části. Byla to spíš taková našich úst a rtů, která se předháněla v tom, kdo bude mít hlubší polibek. Celé tohle "dovádění", mě dá se říci trochu víc rozpálilo a tak jsem ani nepřemýšlela nad tím co dělám a ruku mu přesunula na jeho podbřišek, tam kde končili/začínali jeho kalhoty... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Dlaň, která se opírala o zeď, jsem přesunul na její bok a pomalu vyjel nahoru s tím, že skončila na jednom z jejích skoro odhalených ňader. Aniž bych přemýšlel nad tím, jak daleko zacházím, začnu ji tak svým způsobem provokovat. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zase se vrátí k mým ňadrům, ale tentokrát rukou, nikoliv pusou. Znovu musí zalapat po dechu, ale tentokrát o něco víc než předtím. Mezi mýma nohama začne růst zvláštní příjemný pocit a já ruku, kterou mám na je podbřišku přesunu níž na jeho poklopec. Nebylo pochyb o tom, co onu "vyboulenost" způsobilo. Pomalu a jemně mu rozepnu knoflík u kalhot... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Moje kalhoty jen o trochu povolí a já začnu palcem u jejího ňadra přejíždět přes ono citlivější místečko. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nebylo pochybu o tom, že se mu moje doteky na těch místech líbili, protože jeho dech se ještě zrychlil, stejně jako ten můj. Když se dotkne mé bradavky, skoro se zalknu s dechem. Nicméně vrhnu se k jeho rtům pro další polibky, jako bych se jich nemohla dostatečně nabažit. Rukou, kterou jsem měla u něj tam dole, mu lehce přejedu před ještě stále oblečené kalhoty, přes onu "vyboulenost". Poté sáhnu po zipu a pomalu jej rozepnu... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Vrhla se ke mě pro další polibky a já už mezi nimi musel tiše vydechnout, když její úmyslně přejela po mém choulostivém místě. Povolila moje kalhoty ještě víc a já zkrátka nemohl zakrýt výsledek toho, co se mnou provedla. Ačkoliv cítil jsem, že naše srdce se stále o něco zrychlovala a bušila intenzivně. Stejně tak, jako naše ústa sváděla svou vlastní hru, já ji nepřestával provokovat a tentokrát zapojil i svoji druhou ruku na její druhé ňadro. Bože, přiváděla mě k šílenství. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Stejně jako já i on musel lapat po dechu, což bylo pro mě znamením, že to prožívá stejně jako já, stejně krásně, stejně vášnivě a stejně chtěně... Nebylo pochyb o tom, že oba jsme se vzájemně chtěli, teď už z toho nešlo vysouvat a jediné co by nás zřejmě přinutilo přestat byl buď útok nějakých démonů nebo nečekaná návštěva v podobě Nera. Za zádech jsem ucítila studené kachličky, ručníky se zřejmě pod našimi hrátkami rozlezli do stran, ale mě to bylo jedno, nevšímala jsem jsi toho. Jediný co mě v tuhle chvíli zajímalo byl on. Nakonec se povede rozepnout i přesku u pásku a jeho kalhoty sjeli sami o trochu dolů a odhalila tak jeho "spodní prádlo"... //NEvím co nosís, jestli boxenky, slipy nebo trenky:D |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Horko mě začalo zalévat stále víc a nebral jsem ohled na to, jestli by sem to pako přišlo nebo ne. Bylo mi to teď jedno, byl jsem natolik poblouzněný, že jsem nemohl jen tak přestat. Převládal nade mnou ten lidský pocit touhy. A já v tuhle chvíli toužil jen a jen po ní. Zatímco jí se podařilo se dostat přes moje kalhoty, jedna z mých dlaní zajela na její záda a vcelku snadno rozepla zapínání u podprsenky. Celá podprsenka se tak povolila, ale zda si ji nechá na sobě, nebo se mi dobrovolně odhalí, jsem nechal jen na ní. Dlaň poté sjela po zádech na její bříško, kde provokativně a jen lehce zajela pod její kalhoty bez ohledu na to, zda jsou zapnuté nebo ne. Jak na zádech, tak na hrudi se mi začaly objevovat nepatrné kapičky potu. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zatímco já jsem zápasila s jeho kalhotama, on jsi pohrát s mou podprsenkou. Vstáhla jsem ruku a začala po slepu hledat vypínač od světla. Nakonec jsem jej našla a vzniklá tma, jakoby mi dodala víc sebejistoty. Rozeplou podprsenku s setině sekundy sundám a nechám jí spadnout někam na podlahu. On mi mezitím svou rukou zajel přes podbřišek pod moje kalhoty. Své kalhoty nosím lehce po boky... Onen pocit, který jsem měla mezi nohama teď začal narůstat v přerůstat v jakýsi žár, který mě spaloval ze spoda nahoru... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Přeruším naše polibky a zkrátka se už rty musím vrátit zpět k jejím ňadrům. Jejich plnost byla víc než vybízící. Jen párkrát a letmě jim věnuju pár polibků a poté se zaměřím na jednu z jejích bradavek. Neváhám po ní přejet jazykem a poté ji už provokovat ústy se vším všudy. Ruka, která mi bloudila u jejího podbřišku se mezitím postarala o knoflík s poklopcem, aby se i její kalhoty o něco povolily.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nebyl pochyb o tom, že moje bradavky museli být tvrdé, když je začal líbat svými rty. Znovu jsem musela začít lapat po dechu, tentokrát o něco víc než předtím. Moje rozkoš se stupňovala s tím, jak svým jazykem obkroužil několikrát tvar oné mé bradavky. Stejně jako já jemu, i on mě začal rozepínat kalhoty. Tma okolo nás byla víc než příjemná a to, že tu byla v nás zřejmě vyvolalo pocit, že můžeme zkusit víc... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po nějaké chvíli jsem se jen na moment znovu přesunul na její krk, do kterého jsem ji jemně kousl. Poté pokračoval k jejímu uchu. "Dovádíš mě k šílenství.." šeptnu. V mém hlase jde poznat ta rozechvělost z toho jak mě rozdováděla. Nakonec její kalhoty taktéž povolím úplně a stáhnu. Ruka, které jsem tak udělal prostor, poté zajela k jejímu rozkroku a přes kalhotky ji začala hladit a provokovat. Už jsem nemohl zastavit, opravdu ne. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Poddávala jsem se jeho něžných hrátkám, které s mým tělem dělal. Přestala jsem vnímat, ke končí moje tělo a začíná jeho, bylo to, jako kdybychom byli jeden. Jeho poznámce o tom, že jsem z něj udělala magora jsem se musela jenom pousmát. Ne, to on ho udělal ze mě. Nikdy bych se k žádnému muži nedostala tak blízko abych s ním mohla dělat takovéto věci, které teď dělal on. Podaří se mu sundat mi moje kalhoty a onen pocit, který jsem měla mezi nohama se rázem ještě dvojnásobil. Když mě přes kalhotky začne provokovat, musím lehce víc vydechnout.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zaslechnu její slastný výdech a proto ji ještě dlouze políbím, při čemž ji poté přestanu dráždit a dám prostor jen polibkům. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Stojíme v koupelně, ve tmě, oba skoro nazí.... Poté mě přestane dráždit a začne mě jenom líbat. Polibku mu vřele, něžně a přitom vášnivě oplácim a pár mu jich také věnuji. Během toho nějak nohama vylezlu z kalhot, které jsem měla vlastně u kotníků a nohou je poté odstrčím někam na stranu, bylo mi jedno kam. Poté mu nechty trochu chruběji přejedu po zádech a na kříži se přesunu dopředu od od pupíků mu jedu dolů na trenky a lehce konečky prstů poškádlim onu "vyboulenost".... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro I když jsem byl taktéž skoro nahý, vedro neustupovalo. Hořel jsem, stejně jako ona. O to víc, když teď škádlila mě. Přestanu ji líbat avšak rty zůstávám od těch jejích stále malou vzdálenost. Lehce pootevřu oči, abych ji mohl vidět, ačkoliv svůj prohloubený dech zakrýt nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nemohu popřít fakt, že mě vzrušovalo to, jak jsi slastně užíval to, jak jsem jsi s ní hrála a škádlila jej. Nicméně, tohle stání, mě přestávalo bavit. Přesunu své ruce je jeho tváři a chytím jí do nich. Chvíli jej líbám, ale poté jej začnu lehce stahovat dolů. Na studené podlaze sedět není nic moc, ale jak jsem už jednou poznamenala, nastydnutí je pro někoho jako jsme my asi ta poslední věc, které by jsme se měli obávat. Sedíme tedy na koupelnové podlaze a nepřestávám jej líbat a hladit po těle. Nezbývá mi nic jiného než čekal, jestli on udělá ten další krok... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Tak trochu si i lehnu na záda a stáhnu si ji na sebe, při čemž nejspíš pocítí mé 'vyboulení'. Chvíli ji ještě líbám a tentokrát tuhle pozici využiju k tomu, že si ústy začnu hrát tentokrát s její druhou bradavkou. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Onen krok udělal, sice trochu jinak jsem si původně představovala, ale snad se k tomu taky dopracujem... Když jsi mě přitáhne na sebe, rozkročím přitom nohy tak, abych na něm byla obkročmo. Přičemž prakticky lehce nasednu na místo, kde měl vyboulené trenky. Nemohu popřít fakt, že mě to vzrušilo ještě víc, stejně tak jako jeho hra s mými ňadry. Lehce zakloním hlavu a zavřu přitom oči, abych jsi onu rozkoš mohla vychutnat víc. Byla jsem rozpálená a vzrušená až do hezké nebylo... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Volnou rukou jsem poté znovu přejel po jejích kalhotkách a při pohybu zpět už se lehce dostal i pod ně. // Oke, teď nevim jestli jsem větší prase já nebo ty :D |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Bylo jen otázkou čas, kdy se odhodlá k něčemu většímu a tohle byla ta chvíle. Moje srdce už nemůže bušit silněji a moje tělo nevnímá kde má jaké části těla. Když mi rukou zajede pod kalhotky, moje tělo je skoro v křeči roztoužeností. Není pochyb o tom, že musím být víc než dobře vlhká... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Za tu malou chvíli musím na chvíli přestat. Místo toho její kalhotky stáhnu, jelikož mi překážely a znovu pokračoval v činění. I když sám bych si nepomyslel, že někdy až tak daleko zajdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Sundá mi kalhotky a poté jsi začne pohrávat prsty s mými pysky a klitorisem, který je mimochodem nabuzený už z předešlích hrátek, takže jeho doteky na něm mě nabuzují ještě cív než předtím. Prohnu se v zádech a vydám ze sebe tlumený nářek, tlumený protože nechci aby nás to pako nahoře slyšelo. Extáze z toholo vzrušování mi stoupala tělem a byla jako drogy, která se stále a stále stupňovala... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Opřel jsem se o předloktí a volnou rukou ji jemně chytil za bradu, abych ji znovu mohl začít líbat po francouzském způsobu. Chtěl jsem mnohem víc, ale v tuhle chvíli jsem ji chtěl ještě na krátký moment trochu potrápit. Vzrušení se stále stupňovalo a bylo poznat, že chce stále víc, stejně jako já, proto už mé prsty zacházely mnohem dál. Ehm, tedy lépe řečeno dovnitř, a dráždily jí rychlými pohyby. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mě volnou rukou chytne, aby mě mohl znovu líbat, mám tak trochu problém abych u toho vystačila s dechem. S každým pohybem jeho prstů jsem cítila větší a větší extrázy rozkoše, a on samozřejmě postupoval dál a dál, až do mě nakonec pronikl prsty. Mezi našimi polibky jsem vydala další tlumený povzdech a moje tělo bylo v jedné křeči... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho prsty jsou tak něžné a přitom tak pevné. Citím, jak se ve mě navalují pocity a já se blížila ke vyvrcholení, ale on najednou přestal. Což mě trochu nakrklo. Sice jsi zase lehle a u toho mě líbá, ale bylo nefér mě nechat takto "rozdělanou". Chvíli mu polibky opětuji ale poté ho jemně přinutím překulením, aby byl nade mnou. Lehce pokrčím nohy a začnu jej nehty znovu dráždit na zádech až po nich zůstávali lehce načervenalé rýhy. Nakonec se rukou přesunu k jeho trenkám, které se mi podaří stáhnout jen trochu, protože dál až prostě nedosáhnu rukou... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Na chvíli ji přestanu líbat a nenechám ji dodělat to, o co se pokoušela. Jistá šibalskost mi jde vidět v očích, jelikož mi tímhle 'tahem' dá se říct nahrála. Sklonil jsem se k jejímu krku, na které jsem jemně přitiskl své rty. Poté jsem pokračoval přes její ňadra až na bříško a stále níž. Myslím, že jí bylo už jasné, co se chystám udělat a taky že jsem udělal. Nenechal jsem ji čekat příliš dlouho a tentokrát jsem pokračoval v tom, co jsem začal prsty, svým jazykem. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zřejmě jsi byl vědom toho, že mě nechal "načatou", protože se z mého krku přesunul postupně přes můj hrudník, bříško a dolů, mezi moje nohy. Když se jeho jazyk prvně dotkl mého klitorisu, projela nová vlna rozkoše, která byla snad ještě intezivnější než ta předešlá. Neubránila jsem se dalšímu tlumenému výdechu, tentokrát jsem ale přitom zaklonila hlavu a záda jsem trochu prohnula... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro K mému vytouženému vyvrcholení nechybělo málo, protože jsem byla načatá a tak, jak se zrychloval jeho pohyby jazykem, zrychloval se ještě víc i můj dech a onen pocit orgazmu také narůstal, byl jako časová bomba, která nakonec praskla a já vyvrcholila za doprovodu trochu hlasitějšího hlesu, kterému jsem se prostě neubránila. Mé tělo pokrýval pot a přesto, že jsem dosáhl již orgazmu, doufala, jsem, že přikročí ještě k jinému kroku, který by uspokojil nejen mě ale i jeho.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ještě jen na krátkou chvilku jsem se na ní položil tělem a propletl prsty s těmi jejími, při čemž jsem se sklonil k jejímu uchu. "Chceš abych zašel ještě dál?" šeptnu abych se ujistil. Nechtěl jsem ji nutit do něčeho, u čeho by si nebyla jistá. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ležím na podlaze a rychle dýchám, tak trochu se vzpamatovávám z toho co jsem teď prožila. Poté jej pocítím znovu na sobě, což mě donutí otevřít oči a nešlo jsi nevšimnou jeho úsměvu. Nebylo pochyb o tom, že jsem se mu udělala do pusy... Zeptá se mě, jestli chci pokračovat dál, místo odpovědi ale vemu jeho obličej do rukou a začnu jej znovu vášnivě líbat. Použití jazyka byla samozřejmost... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro No dobře. Znovu jsem jí její polibky začal opětovat a přestal jsem na ní ležet. Rukama jsem se zapřel znovu o podlahu a její ruku tentokrát nasměroval k mému přirození přímo. Chtěl jsem na něm ještě na chvíli cítit její dotek. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Mé polibky mi opětoval a poté chtěl abych se jej dotýkala dole. Měl na sobě ještě trenky, protože já jsem mu je stáhnout nedokázala, moje ruce na to byli příliš krátké. Ale i tak jsem přitoupila na jeho přání. Jemně jsem mu špičkama prstů začala přejíždět po onom vybouleném místě, nahoru a dolů a poté jsem lehce přešla jakési "masáži". |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Za krátkou chvilku jsem ji přerušil a sklonil se ještě pro polibky, mezitím co jsem si rukou o něco trenky už sundal. Ten pocit jsem už zkrátka nemohl kontrolovat. Nedal se vydržet. Moje polibky se o něco více zintenzivní a neváhám pokračovat tak, jak jsme oba celou dobu chtěli. Ruku poté vrátím zpět, abych se mohl plně opírat a s polibky přestanu, abych se na ni mohl podívat. Mezitím co udělám pomalý, ale přesto tolik vzrušivý pohyb pánví. Nebyl jsem si totiž úplně jistý tím, jaké jsou její zkušenosti, a proto jsem byl raději zezačátku opatrný. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Je jasné, že jeho "opatrnost" vyplývala z toho, že nevěděl, jestli jsem měla nebo neměla sexuální zkušenost, ale pokud se dá znásilnění považovat za sexuální zkušenost tak ano, měla jsem. A né jednou. Tenkrát jsem ještě neznala, že mám nějakou "druhou stránku". Nicméně moje vlhkost nebyla jen zvenčí ale i zevnitř a tak jsem jej pocítila, jak mnou pronikl a uvnitř sebe, zaplavil mě nový pocit rozkoše, tentokrát ale trochu jiné a přesto možná ještě lepší než té předtím. Neubránila jsem se dalšímu tlumenému vzdechu.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Pozoroval jsem ji. Vlasy mi sem tam spadly do očí, ale to mi v pohledu na ni příliš nebránilo. Právě v tuhle chvíli naše vzájemné cítění začalo vrcholit a my si užívali tohohle momentu, dokud jsme mohli. Prsty jsem znovu propletl s těmi jejími a nepřestával sledovat její slastné reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Rozkoš a vzrušení se začalo stupňovat s tím, jak začal uvnitř mě zrychlovat. Cítila jsem ho, jeho délku, jeho tvrdost a to jak se ve mě pohyboval jemně a přitom tak vášnivě. Nešlo jinak než dýchat hlasitě pusou abych měla vůbec nějaký přísun vzduchu o který mě on tak dobře připravoval. Tentokrát jsem v tom ale nebyla sama, i on měl co dělat aby vystačil s dechem a taktéž do dával najevo.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Moje pohyby se po chvílích stále zrychlovaly, až jsem se v ní nakonec pohyboval celý. Na zádech jsem cítil studený pot, stejně jako ještě její škrábance od nehtů. Stačil jsem ji přitom ještě letmo políbit. Nebylo pochyb o tom, že vydržím takhle pokračovat ještě dalších pár minut do konce. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Pohyboval se s lehkostí a pravidelností a já cítila další návaly toho, že za chvíli dosáhnu dalšího orgazmu. Být napůl démon má v tomhle případě výhodu - vydržíte dýl a víc. Moje ruce mu jezdili po těle, do všech stran, do všech koutů až se nakonec zastavili na jeho zádech do kterých se zarývali jako když kočka drápe svými drápy. Bylo mi jasné, že musí po sobě zanechávat nějakou stopu ale čím víc jsem těma nehtama zabrala, tím víc jsem ho vyprovokovala k hlubšímu vzdechu.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Chvílema musím vydechnout skoro jako bych ze sebe uvolňoval to vzrušení, které mi proudilo rozehřátou krví. A tentokrát mé pohyby už opravdu přirážely. Vášnivě, ale přesto něžně, při čemž ještě několik minut pokračuju. Za tu dobu už začnu pomalu ale jistě cítit, že se i já blížím ke svému vyvrcholení.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho pohyby začali být ostřejší a tvrdější a přesto stále něžné. Bylo víc než jasné, že brzy se i on dočká své "odměny" ve formě vlastního vyvrcholení. Nebudu lhát, že u mě to nebylo jiné, dvakrát je udělat za jednu noc se poštěstí kolikrát ani lidem. Nicméně stejně jako on "přitvrdil" přitvrdila jsem i já se svými nehty na jeho zádech, které jej provokovali a zřejmě i podněcovali jeho "přitvrzení". |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Trochu zadychane jsem ji pozoroval a celo si oprel o to jeji jak jsem mel ve zvyku. "Uprimne? Netusim jak bude vypadat zitrejsi boj.." Reknu s pozvednutym koutkem a jeste naposledy ji polibim. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Oba jsme byli zadýchaný, jako kdyby jsme právě běželi maraton. Moje tělo bylo jako z rosolu. Tak trochu jsem nevěděla kde mám ruce a kde nohy. Pokožku jsem měla tak citlivou, že nejmenší dotyk mě začínal znovu provokovat. Po jeho polibku a poznámce a položím lehce roztřesenou ruku na jeho tvář a usměji se. "V nejhorší to Nero bude muset zvládnout sám..." řeknu s pokusem o vtip. Moje záda byla tak trochu přilepená k podlaze pode mnou, díky mému potu. I zbytek mého těla bylo pokryto zasychajícím potem. Teď už budu potřebovat tu sprchu.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mi pomůže na nohy, věnuji mu letmí polibek na tvář a zamířim ke sprše. Když zatahuji závěs, ne protože bych se styděla, ale abych zbytečně nepocákala zbytek koupelny, jsem se na něj mile usmála a poté jsem otočila kohoutkem a pustila tím vodu. Teď skoro netrpělivě, jsem čekala na to, že poteče pro mě optimální teplota oné vody. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Sprcha naprosto dokonalá. Chvílemi jsem přistihla sama sebe, jak při tom sprchování zavírám oči, abych jsi ještě vychutnala "doznívání" sexu, který jsme spáchali na týhle podlaze. Příště už jedině v posteli, protože jsem tak nějak necítila svoje záda. Vlastně jsem tak nějak necítila skoro celé svoje tělo. Zavřela jsem kohoutek a poté rukou šátrala po ručníku, který jsem nakonec našla a který poté zmizel za závěsem. Osušila jsem se a poté jsem jsi jej omotala okolo těla. Když jsem rozhrnula závěs, zjistila jsem, že tam na mě čeká. Neubránila jsem se lehkému úsměvu a sáhla jsem po svých věcech, které byli srovnané na skříňce a přivinula jsem jsi k hrudi. "Nefušuješ trochu řemesla mému andělovy strážnému?" pokusím se o vtip. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Mozna jen zastupuju. Zasadne se nikam nevtiram." At byla oblecena, v rucniku nebo naha, nikdy se na ni nebudu moct vynadivat. Avsak neudrzim zivnuti, ktere na me dopadlo. Pote jsem k ni natahl ruce. "Nahore nas ceka osamocena postel. Nebylo by na skodu ji navstivit, co myslis?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Myslim, ze se na kratky pokec zastavit muzem...." reknu a jen v rucniku se svym oblecenim v rukou mu pomalu vejdu do natazenych rukou. Pritulim se k nemu a nez mu venuji letmi polibek na tvar reknu: "Ale jen na pokec. Nic vic..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jen pokec neni spatnej. Co teprv takovej spaanek.." Objeti pote trochu povolim a vezmu si ji do naruce. "Odnesu vas tam, lady." Neubranim se lehkemu usmevu a vykrocim s ni z koupelny. Jak na tom byla ona to nevim, ale za dnesek jsem toho uz mel dost. Za kratkou chvili jsme vesli do znameho pokoje a polozil jsem ji na postel tak mekce, jako kdybych nejakou lady skutecne pokladal. Nevahal jsem si unavene lehnout vedle ni. "Dalo by se rict, ze uz mi dnesek bohate stacil.." Vydechnu a jeste se na ni kratce mlcky podivam. Byla rak krasna.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ubranim se lehkemu, tichemu zasmati kdyz me vezme do naruce a odnese nahoru. Polozi me do postele, jako kdybych byla z cukru nebo necoho co se rozbije byt jen pod hrubym dotekem. Obleceni, ktere jsem svirala ve svych rukou jsem proste hodila na zem vedle postele. I kdyz jsem jsi to nepripoustela, mela jsem dost. Jak fyzicky tak psychicky. Kdyz jsi lehne vedle me, chytnu jeho hlavu do svych rukou a pritahnu jsi jej na svuj hrudnik, do one mezery mezi krkem a mými nadry. Pote jednu ruku polozim na jeho zada a druhou ho zacnu lehce viskat ve vlasech. Ted jsem jsi trochu pripadala jako matka co utesovala sve dite, kdyz si to tak nejak ale preberu, tak bych mu klidne matku delat mohla a ne jeden zivot, protoze kdyz to prevedu na lidske roky, na dve tisice let, priblizne, vypadam docela jeste dobre... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Pomalu zavřu víčka a uvolním se s tím, že na ní pomalu usínám.. |
| |
| Bylo něco okolo tří hodin ráno. Slunce vyjde až tak za tři- čtyři hodiny, venku je tudíž ještě celkem tma. V DMC všechno spí. Skutečně. Všechno tam klidně spí. Nikdo z nich nemohl počítat s věcí, která se stane v následujících chvílích. Po dřevěných schodech někdo stoupal. Byl to nepravidelný belhaví krok. V tichosti otevřel dveře, které vedli do Danteho pokoje. Opatrně se blížil k posteli kde spokojeně spali Ley s Dantem. V záři pouličních lamp se cosi zablesklo. Mířilo to na ty dva na posteli. Dřív, než to ale na ně dopadlo, Dante už mířil na hlavu toho démona jednou ze svých milovaných pistolí. Noční ticho protnul výstřel. Démon se ze zasyčením proměnil na hromádku prachu. Zobrazit SPOILER |
| |
| Zbraň jsem už v sedě rozespale přitáhl zase k sobě a nevrle se očima díval po pokoji. Proč zrovna teď? Takhle vážně usnu už i při boji. A že jsem byl vzbuzenej opravdu nepříjemnej. Pomalu jsem vstal z postele s tím, že tuhle havěť půjdu vyklidit já, když už ne to pako. A že se s tím mám v plánu vypořádat rychle, jelikož bych se rád ještě vyspal. |
| |
| Sotva Dante otevřel dveře od pokoje, zjistil, že démoni jsi dole uspořádali jakousi párty na jeho účet. Začali demolovat jeho věci, nábytek, prostě vše co jim přišlo pod ruku. Ani televizi nevynechali. Sotva jej zpozorovali, vrhli se k němu, a že jich tu bylo. Nebyli to zrovna nějak mocní démoni, zato bylo celkem spodivem to, kolik se jim sem vešlo. Leyla se oběvila za jeho zády, kupodivu na sobě už neměla ručník, ale měla oblečený top a aspoň kalhoty. "Myslím, že raději vzbudím to pako..." řekl a zamířila k Nerovu pokoji. Což Danteho nabudilo, rozhodl se nenechal ani jednoho tomu bělohlavci. |
| |
| Trochu podiveně jsem se podíval, když bez váhání zničili i onu novou televizi. "Tak tohle fakt ne." Ne že bych ji nějak extra postrádal, ale rozhodně nemam v plánu kvůli nějakýmu hmyzu rozšířit svůj dluhopis. Vytáhnutím jsem zatočil na prstě i druhou zbraní a neváhal střílet, při čemž jsem šel pomalu dolů. Nějakých těch pár, co se na mě vrhli hned, jsem trefil do hlavy či do srdce rovnou a co jsem sešel dolů, těm dalším jsem uštědřil palbu pod nohama skoro jako kdyby skákali na rozžhaveném uhlí. "Proč si neudělat domácí cirkus?" pobaveně jsem to sledoval. A ještě víc mě zajímala reakce toho kluka na to, jak jeho milovaná televize odešla do věčných lovišť. |
| |
| Zatímco Danteoh výstřeli zněli budovou, s Nerem to jaksi nehnulo. Když Ley vešla do jeho pokoje, ležel na posteli a chrápal jako zabitý. Nějaký vzruch okolo toho, že tu byli démoni, ho vůbec nijak netankoval. Ley došla k jeho postely a zatřásla s ním. "Héj! Vstávej!" trochu na něj zakřičela ale on pořád spal jako poleno. Ley ho nakonec čapla za tílko pod krkem a z postele ho zvedla do jakési polosedu. Přitom mu natáhla jednu facku. "Probuď se konečně!" trochu s ní znovu zatřepala. Nero něco zažbrblal a poté trochu pootevřel oči. For Nero only: Spíš jako zabitý, nic s tebou nedokáže hnout. Možná, že to bylo únavou z onoho dne i když, kromě Ley vlastně ani jeden z vás nebojoval.... ale to nechme stranou. Zdá se ti krásný sen. není pochyb o tom, že v tom snu nebyl nikdo jiný než Ley. Také nebyl pochyb o tom, že jsis ten sen vyloženě užíval. Pocítíš jak s tebou někdo zaškube, ale tobě se nechce přerušovat onen sen a tak nesouvisle zablábolíš. Když s tebou někdo zaškube znova, pokusíš se otevřít oči, ale jsi stále v jakémsi polospánku a jelikož se ti zdá o Ley a teď jí i před sebou vidíš, máš stále vsugerováno, že je to jen sen. Mile se na ní usměješ, natáhneš k ní ruce a přitáhneš jsi jí k sobě a v domění, že jde stále o sen jí políbíš na rty... |
| |
| Tu noc jsem spal velmi tvrde, byl jsem nejakej unavenej zdal se mi krasny sen byl jsem na krasnem s miste s Ley, byli jsme spolu, sami uzivali si romanticke momenty a neresili nic okole. Dante v tom snu taky nebyl. Najednou jako by se mnou neco skublo,ne tenhle sen nekonci, snazil jsem se zustat ve svete snu, "Ne ted ne" zablabolil jsem. Skublo to se mnou podruhe, v presvedceni ze se stale nachazim ve svete snu se nijak nesnazim probrat.Prostredi snu se zmenilo na postel, lehce pootviram oci neustale v domneni ze jde o sen, pred ocima mam Ley, tohle je urcite sen, realita vypada jinak nezne ji proto chytam kolem pasu, s romantickym usmevem ji pritahuji k sobe a ve chvily kdy uz je primo u me ji davam krasny polibek na rty. |
| |
| Dante se mezitím vypořádá z většinou démonů, ty které nezabil se dávali na útěk. Pobaveně se nad tím usmál, jako ranní rozcvička to stačilo... Vyjde po schodech stím, že kluka už není potřeba. Když vejde do dveří, to co uvidí jej naprosto šokuje, Nero líbat Ley. Sice se nezdálo, že Ley by jsi to nějak užívala, spíš se mu snažila vymanit z onoho obětí, ale i přesto.... |
| |
| Jen co dozní moje poslední kulka, zbytek démonků se už rozuteče ven co nejdál to jde. Tentokrát věděli, že pro příště mi věci ničit nebudou. Ještě naposledy jim střelím pod nohy skrz polorozbité okno. "To bychom měli.." pousmívam se a Ebony s Ivory zandám zpět na své místo. Vykročím ke schodů s tím, že za tu dobu už Ley toho mamlase musela vzbudit. Už ale ve dveřích se na moment zapíchnu, když zahlídnu Nera líbajícího Ley. Tak na to zapomeň, kamaráde.. zamračím se a sepnu ruku v pěst. Vykročím směrem k němu a uštědřím mu jedno ne moc slabé pěstí do tváře na probrání. |
| |
| Stale jsem uprostred snu, ten polibek s Ley, prijde mi tak krasny a skutecny. Pral bych si se nikdy neprobudit. Najednou me probudi rana presne mirena do obliceje. "Co to sakra?!" Sletel jsem z postele a prastil se do hlavy o zem. Rekl bych ze jsem vzhuru ale co to k sakru stalo Zvednu se a pred sebou vidim ocividne nasranyho Danteho a na posteli sedici Ley. Pomalu mi to zacina dochazet. |
| |
| Dalo by se v tuhle chvíli říct, že jsem byl už opravdu naštvanej. Nejen že dole to vypadá jako ve chlívku, ale místo toho aby se to pako vzbudilo tu spíš líbá ley než aby šel dolů něco dělat. "Jestli ti ani tohle nestačilo na probuzení, nemam problém přidat.." |
| |
| Kouknu se na Danteho a Ley celkem zmateným pohledem. "Mohl by mi někdo říct co se stalo? V první chvíly se mi zdá sen a za chvíly ležim na zemi?!" Poté sebou hrknu To o tom snu jsem si možná měl nechat pro sebe. Zmateně tam na ně koukám a čekám na odpověď při tom si prohlížim místnost a zjišťuju jak mu v případě, že jinak nedá rozbiju hubu. |
| |
| Sleduju ho vcelku nepříjemným pohledem. Jestli se mu zdál sen, bylo mi hned jasné o čem. "Možná kdyby ses nad tím snem neroztejkal jako dutej nanuk a místo toho šel dolů, možná bys ještě zachránil svojí telku." |
| |
| Chvíli mi trvalo než jsem jsi vůbec uvědomila co se vlastně stalo. Letmo se dotknu prstem svých rtů, jako kdybych nemohla pořád uvěřit tomu co se právě stalo. Když ale začnu zase vnímat realitu okolo sebe, vidím jen jak Nero letí k zemi. Zvednu se z postele a vložím se mezi. "Moment, moment...." řeknu. "Musíte se pořád jen mlátit? Dante.... vždyť částečně patřá to tvé rodiny, to spolu nemůžete vycházet?" |
| |
| "Jak jsem měl vědět co se děje dole?! Spal jsem!" Pak se mi jeho slova rozleží v hlavě telka? Říkal něco o telce? "Co se stalo s mojí telkou?! A co se vůbec stalo dole?" Jsem rudej vzteky ne na něj ale protože nic nevim. No aspoň by se mohlo zakecat to s tou Ley. "Kdyby jste dovolili oblíknu se." Procházim skrz bordel svého pokoje a oblíkám si jeden kus oblečení za druhým. |
| |
| Ještě chvíli ho trochu zle pozoruju. Už když jsem se chystal mu znovu odpovědět, vloží se znovu mezi nás Ley. Jak taky jinak. Jen na moment jsem nechal částečně otevřenou pusu ale pak už jsem jí zavřel a spolkl tak slova co jsem měl na jazyku. "Musíte se pořád jen mlátit? Dante.... vždyť částečně patří to tvé rodiny, to spolu nemůžete vycházet?" Ne moc znatelně jsem si odfrkl. Nero je Nero a Vergil je Vergil. Jsou to dvě různé osoby a já už se zkrátka smířil s tím, že Vergil tu už dlouhou dobu není. "To už řešit nebudu.." ukončil jsem nakonec pár slovy diskuzi. Vyšel jsem z pokoje dolů po schodech s tím, že dám do pořádku alespoň to, co se ještě dá. |
| |
| Povzdechnu jsi a zároveň se mi i tak trochu uleví. Musím podotknout, že od té doby co jsem vmíchávám mezi ně, tak se aspoň přestali tolik mlátit, nehledě na to jestli jim to něco udělá nebo ne. Když Dante vyjde z pokoje otočím se k Nerovi. Namířim jsi to přímo k němu. "Tak poslouchej, co máš se mnou za problém?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante se mezitím vydal zpátky dolů. Vypadalo to tady hůř než po tornádu. Odnesl to i kulečníkoví stůl! Dante se procházel mezi zbytkama a v hlavě měl ony slova co mu Ley řekla: ... vždyť jste skoro rodina.... Mohl mýt v sobě Vergilovu duši, ale on prostě nikdy nebude jako Vergil. Jeho myšlenky to natolik zaměstnali, že přestal dávat pozor. Proč by taky měl, všechny démony odtud vyhnal. Nevšiml jsi proto namalovaného znaku na podlaze. Když přes něj přešel, aktivoval se. Na podlaze se otevřela jakási brána, kterou se protáhlo několik chapadel. Rozmrzele se Dante otočil s tím, že jde jen o dalšího bezvýznamného démonka, ale než stačil cokoliv udělat, chapadla jej propíchala na několika místech a poté zatáhla do portálu na zemi, který za následně uzavřel.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Proháněla se mi hlavou myšlenka Leyiných posledních slov. Ať s sebou Nero nese jakýkoliv kousek Vergila, on jím nikdy nebyl a nebude. A v tom je rozdíl. Ačkoliv tu Vergil už delší dobu není, sám si to možná nepřiznávám, ale někde, v tom hlubokém koutku uvnitř mě, mi chyběl. Jak předtím, tak i teď. Stále.. Přeci jen, byl mojí poslední částí rodiny. Už jsem mířil ke zbytku jukeboxu s tím, že to alespoň shrnu dohromady, ale nestačil jsem si všimnou znaku pode mnou. Všiml jsem si ho až moc pozdě. Cosi nechutnýho probodalo moje ruce, nohy i břicho a chtě nechtě mě to vcuclo s sebou dřív, než by se sem kdokoliv za tu chvilku dostal. Horší zpráva ovšem byla to, že se mu podařilo mě stáhnout samotného a můj Rebellion zůstal opřený v rohu místnosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Když se probral, zjistil, že leží v obří jeskyni, a když myslím obří, tak tím myslím skutečně obří. Celou plochu jeskyně, tedy kromě toho kousku na kterém ležel on sám, pokrývala voda, která mohla být tak maximálně po kotníky. On sám byl mokrý od hlavy až k patě. Což by nebyla taková tragédie, aby bylo po chvilce jasné kde je - v nějaké dimenzi mezi světem lidí a démonů. Otázkou bylo, kdo byl pánem tady? Jeskyní se zezezněl smích, ze kterého až mrazilo v zádech a ozvěna mu jenom přidávala na ono mrazení... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po neurčité chvíli jsem ucítil na celé své zádi jakési vlhko. Cukl jsem víčky a brzo zjistil, že jsem se nejspíš už probral. Když jsem se ale posadil, jako sen se mi to opravdu nezdálo, i když to tak vypadalo. Pomalu jsem vstal a očima se rozhlížel okolo. Měl jsem jisté podezření o tom, že by se na mě sám vrhl třetí ze Čtyřky. Jestli to byla pravda, byl sakra vychcanej. Takhle jsem neměl k dispozici nic jiného než Ebony a Ivory a tudíž jsem se dál musel spoléhat na vlastní ruce. Ale kdoví, možná za tímhle stálo něco jiného. Mé kroky se postupně rozešly víc do 'srdce' jeskyně.. |
| |
| Vypadá to že hádka skončila, stále tedy nevím co se stalo ale jsem tak nějak rád že jsme se do sebe díky Ley nepustili. Dante odešel z pokoje a Ley si to namířila rovnou ke mě se slovy jestli s ní mám nějakej problém. "Problém? Já žádnej problém s tebou nemám. Dante má očividně problém se mnou ale mi dva spolu žádnej problém nemáme. Hlas se mi trochu třese a jsou na mě patrné známky nervozity. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Onen smích zazněl znovu, ale tentokrát blíže u něj a za všech stran. "Odtud není úniku, Spardův bastarde..." promluvil chraplaví hlas. Poté se rozhostilo ticho a jediné co mohl slyšet byli jeho vlastní kroky a šplouchání vody. "Tohle místo bylo mým vězením a teď..." ozve se znovu onen hlas. Na několika místech okolo Danteho začne bublat voda a poté stoupat přímo nahoru. Nakonec se k ní utvoří jakási podivná stvoření. "... bude tvým hrobem. Zničte ho!" zavelel onen chraplaví hlas. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zastavím se teprve, až když voda začne bublat okolo. Jakmile začala voda stoupat, musel jsem se trochu překvapeně zasmát. "A sakra, horký prameny.." že mě nepřekvapovalo, že se z vody urodili další démoni. Sáhl jsem po svých zbraních a neváhal se namířit na obě strany, kde mě ty obludy obklopovaly. "To už jsem slyšel tolikrát a furt jsem tady. Uvidíme jestli ty budeš mít štěstí." |
| |
| Překřížím ruce na hrudníku a můj výraz ve tváři říkal něco jako, tohle ti tedy nežeru. "Dante.... je prostě Dante.... nemyslím jsi, že se ještě změní, ale ty...." řeknu. Potom to vzdám a přejdu k němu blíž. "Copak to nechápeš?" řeknu a chytnu jeho démonickou ruku za předloktí. Při mém dotyku začne modře svítit. Doteď byla pohaslá. Zvednu mu jí do úrovně jeho obličeje. "Tohle..." lehce s ní zahýbu. "Tohle... promiň, tvoje ruka... to jak vypadá... za to můžeš děkovat jeho bratrovi, kterej tu už dávno ale není." jeho ruku pustím. Je mi jedno co s ní potom udělá. I když jsi to nechce určitě připustit... jsi to poslední čemu může říkat "rodina"." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante začal střílet po démonech, a ti, když se zasáhl se proměnili na vodu, která se šplouchnutím a cáknutím dopadla a promíchala se o vodou na zemi. Po chvíli nezbyl jediný démon a Dante jsi myslel, že má vyhráno, ale poté voda okolo něho začala zase bublat a vytvořili se z ní oni stejní démoni, jako předtím. Tentokrát se spolu s nimi ale vynořila i chapadla. Buráciví hlas se rozezněl jeskyní. "To je zbytečné. Tvé hračky tu nemají žádnou moc! já jsem tu Bůh!" zvolal onen chraplaví hlas, až se celá jeskyně lehce otřásla. Po, několik metrů od něj, zhruba ve středu té jeskyně, znovu začala bublat ona voda, tentokrát, ale v mnohem, mnohem větším kruhu než předtím. Taktéž začala stoupal a poté z ní vystoupilo tak patnáct metrů vysoké tělo s chapadli místo nohou a jakými klepety. "A krypl jako ty nebude vyjebávat s Bohem!"  |
| |
| Vypadá to že Ley mi mojí historku že se nic neděje nesežrala. Proběhne mezi námi vcelku emotivní konverzace ze které rozhodně nejdsem nadšený. "Proč teda když jsem to poslední čemu může říkat rodina, se mnou zachází jako s kusem hovna? A vůbec zdá se mi že mi neřikáte oba všechno!" Na mém obličeji je vidět jasná rozhořčenost a zároveň smutek. Začinám si pomalu myslet že sem nepatřím. "Jdu se kouknout dolu." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "To je zbytečné. Tvé hračky tu nemají žádnou moc! Já jsem tu Bůh!" trochu podiveně jsem se podíval na to hnusný sushi kolem mě. "Děláš si prdel? Co seš vůbec zač.." jen co jsem to dořekl, musel jsem už začít držet balanc, jelikož se jeskyně už vcelku znatelně otřásala. Nakonec jsem uskočil o něco dozadu a kus přede mnou se vynořil démon vcelku slušný velikosti. Trochu divně jsem se na něj podíval, jako bych se ho snažil nějak rozeznat. "A čeho seš Bůh? Prošlejch humrů?" Upřímně, tohle byla o trochu větší ryba než jsem čekal. Proto jsem neváhal se rychlou palbou pustit do těch okolo a rozeběhnout se přímo proti němu. Rozhodně by to dopadlo hůř, kdybych tu zůstal jen stát. |
| |
| Tohle ne chlapečku... Čapnu ho za tílko za zádech a přitáhnu ho zpátky a poté jej zády přirazím k nejbližší zdi. "Tak hele..." začnu. "Tvrdla jsem víc než dva tisíce let v pekelným vězení jenom proto, aby Sparda mohl být s Evou. " během toho do jeho hrudi píchnu prstem. "Zatím se tu jako největší pako chováš jedině ty! Místo toho, aby jsi se ho snažil pochopit, chováš se jako arogantní blbeček co jsi myslí, že když mu zabili lásku života, že může všechno... " Můj pohled říká, že není radno jsi se mnou zahrávat. "Nebudu ti tady dělat kázání jako nějaká matka, ale věz tohle: až někdo použije veškerou tvou moc na to, aby zabil "lidi" na kterých ti záleželo a byli pro tebe víc než rodina... kdy se potom všechny tvoje pocity a myšlenky soustředí jen na to, žes je vlastně zabil ty sám... tomu se dá skutečně říkat bolest..." řeknu a na chvíli se odmlčím a trochu sklopím hlavu. "Ale ty.... máš jednu výhodu oproti mě... nebyl na tu bolest sám.... já byla..." Pustím jeho tílko. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Démon se jenom smál a Danteoh kulky se odráželi od jeho "brnění" nebo prolétali skrz jeho "vodní" tělo. A on se jenom smál, až se jeskyně otřásala. "Říkal jsem ti, že tahle mě hračka mě zranit nemůže.... je to stejně účinné, jako jít s párátkem proti kameni.... kámen to párátko nakonec rozdrtí, stejně jako já rozdrtím teď tebe! A já, Leviathan, Běs Hlubin budu vládnout jak démonímu, tak i lidskému světu a to díky Spardově síle.... muahahahaha!" začne se smát až se pomalu zalkne. Poté se přestane smát a máchne svými klepety po Dantem... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Děláš předčasný závěry. Pozor, aby ses neudusil dřív, než mě 'zabiješ'." Jen co se po mě rozmáchne svými klepety, snadno se jim vyhnu skokem nahořu, při čemž na nich přistanu a chvíli tak na něj pobaveně koukám stojíc na jeho klepetu. "Říká se čím vyšší, tím tvrdší pád. To tě neučili?" nemusel jsem čekat dlouho, než se po mě znovu ohnal, proto jsem se rychle rozběhl po jeho klepetě co nejdál to šlo a vyskočil do vzduchu s tím, že jsem několikrát vystřelil do jeho očí. |
| |
| Tahle debata se mi přestává líbit, a proto přemejšlim jak se tak trochu vypařit. V něčem bych řekl že má pravdu ale nechci to dát najevo. Podívám se na Ley, a potom hned na zem. Dávám se znovu na odchod z místnosti. "Jdu se provětrat" Tak trochu ztrácim nervy a nerad bych udělal něco čeho bych pak litoval. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Danteho kulky sice zasáhli jeho oči, ale on neřval bolestí neb něco podobného. Naopak, smál se jako šílený. Sice měl skoro všechny z šesti očí prostřílená, ale odněkud z jeho "očních důlků" se začala zvedal bublající voda a utvořila mu nové oči. "Jak chceš zničit něco, co zničit nejde?!" smál se. Z klepata, na kterém Dante stál vyrazili chapadla, která jej chytila. Než se z nich stačil vymanit, druhé klepeto jen chytlo. Drželo jej tak silně, že veškerá Danteho snaha se uvolnil přišla vniveč. Démon se smál jako šílený. "Rozmáčknu tě jako brouka! Jako malí obtížní hmyz..." jeho klepeto se začalo svírat a Dante cítil boelst, která mu začala projíždět tělem. Jeho stisk se stupňovat a stejně tak i jeho bolest a démonův smích. Dante poté pocítil, jak několik jeho žeber už nevydrželo onen tlak a prasklo.. |
| |
| Pozoruji jak zničeně odchází. Nicméně já ještě neskončila. "Nero..." řeknu mírnějším hlasem. Zastaví se ale neotáčí se ke mě. Proto k němu volným krokem dojdu a otočím jsi ho tváři k sobě. Vyhýbá se mi pohledem, ale je mi to jedno. "Tuším, co ke mě cítíš..." řeknu do ticha. "Ale nemohu ti je stejně opětovat. Mé srdce už patří jinému a ty víš moc dobře komu..." Vezmu jeho obličej do svých rukou, a zabezpečím jsi tak, že mi nebude uhýbat pohledem. Hledím mu klidně do jeho očí, které má mimochodem krásné. "Přesto tě mám ráda... trošku jiným způsobem." na chvíli se odmlčím a poté pokračuji dál. "Když jsi nás přišel zachránit v té továrně... viděla jsem v tobě dobrého a milého člověka. Buď jím stále, Nero...." Zase ta trapná chvíle ticha, ale nakonec mě napadne jedna věta, kterou jsem už jednou v podobné situaci použila. "Nejsi sám, Nero..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Vystřílel jsem vše, co jsem usoudil, že nejspíš byly oči, ale jak se zdálo, příliš ho to netrápilo. Dokud byl ve vodě, dokázal si je obnovit kolikrát chtěl. A právě v ten moment se mu podařilo mě skřípnout svým klepetem. "Rozmáčknu tě jako brouka! Jako malý obtížní hmyz..." zlostí, ale i z části bolestně jsem zaťal zuby. Nebyl to příliš příjemný stisk, který bych necítil. A obzvlášť, když stále přidával na síle. Ucítil jsem v sobě ono křupnutí a už jsem tentokrát musel vykřiknout. Silně jsem zavřel víčka. Ostrá bolest mi projížděla celým tělem a jeho stisk stále přidával na síle. I přes to, jak mě drtil, jsem oči o něco pootevřel. Jasně jsem ho pozoroval už naštvaným pohledem. "To nebudeš... mít tak.. lehký." Bylo zřejmé, že už šlo poněkud do tuhýho a tentokrát jsem to už začal brát o něco vážněji. I přes to, že nejspíš začaly pomalu rupat moje další žebra, mé tělo se v několika vteřinách začalo měnit do jiné podoby, než jsem se do teď ukazoval. Zobrazit SPOILER To mě na krátkou chvíli zachránilo od jeho drcení. Začal jsem vyvíjet protitlak, který jeho klepeto začal roztahovat. Jen co se dostatečně roztáhlo, uchopily jej moje ruce, které značně nebyly lidské. Respektive drápy, které se pevně zabodly do klepeta, které už značně pod jejich náporem nakřáplo, až jsem ho nakonec zlomil a jen tak tak dopadl na nohy v mělké vodě. Bolest neustupovala, ale v tuhle chvíli se alespoň o trochu umírnila. Moje oči jasně svítily a ne příjemně. "Uvidíme, kdo koho rozmáčkne!" můj hlas byl jiný. Zkráceně, pravě démonický. Prudce jsem se rozběhl proti němu s tím, že jsem kus před ním vyskočil a uštědřil mu ránu, se kterou jsem s ním skutečně praštil o zeď jeskyně a on tak na malou chvíli byl zbavený zdroje vody. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante nalomil démonovi ono klepeto a jeho ryk se rozlehl jeskyní s takovou silou, že Dantemu až rezonoval v hlavě. I když se proměnil do své démoní podoby, díky zraněním se nemohl pohybovat jako obyřejně, nebo tak jak by jsi představoval a taky musíme podotknout, že většinu energie, kterou nespotřeboval při noci strávené s Ley, spotřeboval na to, aby vůbec mohl vyléčit ono probodnutí právě od ní. Věděl, že dlouho se takto neudrží a že to bude muset ukončit rychle. Tohle byla zřejmě první situace, která mohla být potencionálně pro Danteho velmi nebezpečná. Jeho odkopnutí byl úspěšné a démon se při nárazu na zeď jeskyně rozprskl a voda z něj stříkala všemi směry. KDyž ona sprchy ustala, Dante zjistil, že kromě oné hlavy, klepet a hrudního brnění zbytek jeho těla tvoří několika metrová chapadla. "Jak... jak... kdo k čertu jseš?!" zasípal onen démon. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Vykročil jsem směrem k němu. Lehce belhavě, ale stále jsem měl dost energie na to, abych situaci ještě chvíli udržel ve svůj prospěch. I když bylo jasné, že ne na příliš dlouho. A tím se to vše komplikovalo. "Jak už jsi tvrdil. Spardův bastard.." řekl jsem spíše z části pro sebe. Kolem mě se linula jen nepatrná rudá záře a pod mými kroky voda lehce bublala. Mé nohy se začaly znovu zrychlovat do běhu vstříc jemu do další šance na útok a já ze sebe vydal démonický křik, které otřásl jeskyní stejně jako předtím ten jeho.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante se z poslední sil, dalo by se říci, rozeběhl k onomu démoni s tím, že mu zasadí poslední ránu. Poslední pro něj v tom, že na další útok, už mu zřejmě nezbude žádná energie. Jeho krok, odhodit jej mimo vodu se zdá být jako vítězný. Démon sice natahoval svoje chapadla k vodě, ale dřív než, se tam dostala, rozdrtil jeho hlavu jediným úderem. Ještě než to udělal, stačil démon ještě zařval: "NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ.....!" Poté se už jen jeho hlava rozprskla o stěnu za ním a bezvládné chapadlovité tělo se napůl sesunulo do vody. Dante dosedl těžce na nohy, které se mu podlomili a on, už jako zase on, jeho lidské já, klesl k zemi. Velmi rychle a ztěžka oddychoval. Tohle byl rozhodně jeden z nejtěžších protivníků, se kterými se utkal a pořád ještě jeden ze Čtyřky zbýval. A Asmodeus. Pokud byl Třetí takto silný, jak silný může být Čtvrtý a nakonec i sám Asmodeus? |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Moje svaly nakonec povolily a já stihl padnout alespoň na záda, i když jsem bolestí musel trochu zatnout zuby. Netroufal jsem si na to vstát a najít cestu ven. Přeci jen, co může být horšího, než když kosti začnou srůstat tak, jak nemají? |
| |
| Po další debatě s Ley kde mi jasně dala najevo že moje láska nebude opětovaná a snaží se mi trochu vysvětlit jak se věci mají. Jo holka kdyby to bylo všechno tak jednoduchý. nesnážím se jí oporovat ani se nijak vzpírat, vím že má pravdu. Nakonec po chvilce toho urputného trapného ticha jen dodá že nejsem sám. Abych pravdu řekl ta slova mě trochu potěšila. Otočil jsem se od Ley a pomalu už na dobro odcházel z pokoje. "Děkuju." Pronesl jsem roztřeseným hlasem s patrnou slzou v oku. Necejtil jsem se vůbec dobře pomalu jsem byl na cestě z domu, cestou jsem jen zavolal na Danteho: "Sorry, musim se jít provětrat až přijdu tak ti pomůžu to uklidit" Pomalu jsem vyšel před dům. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante leží na studené "podlaze" jeskyně a démonovo nehybné tělo se začíná pomalu měnit na hromadu popela. Co teď? Sotva udrží víčka otevřená, natož aby se pohnul rukama nebo nohama. Jeho víčka mu těžknou, ale z toho jej rázem probere zvuk šplouchající vody. Že by další démon? Teď je rozhodně velmi, velmi snadným cílem. I ten nejslabší démon ze všech pro něj v tuhle chvíli představoval smrtelné nebezpečí. Jeskyní se ale rozlehne výkřik: "Dante!" Je jasný a zřetelný a není pochyb o tom komu patřil. Šplouchání vody se začne ozívat pravidelně a stále se přibližoval. Nakonec se nad ní oběvila ona krásná a známá tvář. Ta pro kterou by byl ochotný zabíjet ale i umřít... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Víčka mi pomalu klesala. Dál už jsem nepočítal s tím, že bych se postavil nějakému druhému kolu démoní zabíjačky. Ještě než se moje víčka zavřou úplně, zaslechnu vodu. Tedy, lépe řečeno její šplouchání. "Dante!" Jako bych v tu chvíli nevěděl, jestli se mi to jen zdá. Přeci jen, měl jsem ke spánku na kraji. Neměl jsem pochyb o tom, že ten jemný hlas patřil mojí Ley. Představa, že by tu teď byla, mi připadala jako kdybych snil už teď. Jenže zvuk vody postupně zesiloval až nakonec lehce cákl na můj obličej. Víčka jen lehce pootevřu. Byla to skutečně ona? "Ley.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dante!" Vykřiknu a vrhnu se k němu. "Bože, co jsi tu vyváděl?!" řeknu když jej vidím sotva se pohnout. Kleknu jsi vedle něho a napůl se sehnu k jeho obličeji a položím mu ruku na jeho tvář. Je možné, že by se s Leviathanem vypořádal sám? Byl one démoní útok na DMC plánovaný způsob, jak dostat Danteho sem? Jen jeho samotného... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Stále jsem pociťoval ten chtíč po spánku, ale věděl jsem, že teď na to není vhodná chvíle. Ne teď, když tu je ona a se mnou. "Kde se tu bereš?" Tak či tak, za cenu mých žeber se přeci jen podařilo zabít další z těch osin v zadku. Jenže upřímně, sám jsem si tak trochu nebyl jistý tím, jak to dopadne dál. Budu potřebovat být silnější? Nebo lépe řečeno, dost silná na to abych ochránil jak Ley, tak tohle malé město? |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Řekněme že prostě nešlo nepřehlídnout onu rudě pulzující značku na parketách..." řeknu s pokusem o vtip. Dle podlitin, které se mu začali dělat na hrudi jsem usoudila, že má zřejmě víc než jedno zlomené žebro. Věnuji mu krátký polibek na rty, po kterém řeknu: "Jdem domů..." Přičemž jsi jej pokusím nandat na svá záda, i když vím, že jen to bude nejspíš hodně bolet, ale tady zůstat nemůže. Nehledě na to, že je snadná kořist a tenhle "svět" se začne za chvíli hroutit. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Dojdu to. Staci kdyz me podepres. V DMC to po nejake poradne masazi rozchodim." Neodpustil jsem si poznamku, avsak soude podle stavu okoli, budeme muset s odchodem trochu hejbnout. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Bylo mi jasné, že sám toho moc nenachodí, i když jej budu podpírat, tak jak chtěl. Nicméně jsem se rozhodla mu prostě vyhovět a tak jsem jej jen začala podpírat. Ukázalo se, že to bylo celkem zbytečné, protože nebyl schopná udělat jediný souvislí krok, aniž by se mu přitom nepodlamovali nohy. Prostě jej neudrželi. "Nemyslíš, že jsi trochu přebral?" řeknu a prakticky ho s sebou skoro vláčim i když ho vlastně podpírám. Snažil se o něco co jen vzdáleně připomínalo chůzi. Bylo to spíš takové nesouvislé pletené nohama. Kousek před portálem zpátky nás ale něco zastavilo. Z oné mrtvoly toho démona začala stoupal jakýsi bílý poloprůsvitný kouř, který se začala kupit uprostřed té jeskyně až vytvořil jakousi kouli. Bylo mi jasné co to je. "Dante... pokusit se trochu zvednou ruku..." řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Ona věcička nad vodou  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jenže jak se zdálo, pokusit se to rozchodit byla skoro nulová šance. Něco, co by alespoň trochu připomnělo jeden krok, se mi sice povedlo udělat, ale moje nohy byly jako párátka. Nejsem zase na tom tak blbě.. tvrdošíjně jsem v tom belhání pokračoval. Kdybych se nechal nést, moc bych si nepřilepšil. Nejspíš bych se nepostavil pak úplně. Ale tohle zranění už sakra bolelo. Po krátké chvilce jsme se na chvíli zastavili. Kousek od nás se objevila jakási nepatrná zářící kulička. Jen po očku jsem se podíval na Ley a zvedl svojí ruku s tím, že to chytím do vlastních rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Zářící kulička se chvíli vznášela nad hladinou vody a poté se trochu zatřepala a pomalu se rozletěla k Dantemu. Nezastavovala ani když byl u jeho ruky, naopak ještě přidala a místo aby narazila do ruky, prošla do ní a mizela někde v jeho těle. Dantem v tu chvíli projel neznámí pocit. Zorničky se mu v tu chvíli lehce rozšířili a lehce rozevřel překvapeně oči. Ten pocit byl podivně příjemný, na chvíli přehlušil i bolest ze zlomených žeber. Ten pocit ale rychle pominul a on znovu pocítil svoje zranění. Co se to stalo? Co měla znamenat ta věc? |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Co to ale mělo znamenat? |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Trochu a možná i s úlevou jsi vydechnu, když ona kulička zmizí v Danteho těle. Spozoruji jeho výraz, který tak trochu říkal, co se to sakra stalo? Mile se na něj usměju i když vím, že uvnitř sebe musí trpět bolestí. "Démoni běžně vstřebávají moc a sílu silnějších..." řeknu. "To samé se stalo teď tobě..." Popossunu jsi jej, protože mi začínal vyklouzávat. Zvláštní, neslyšela jsem o tom, že by míšenec démona a člověka někdy vstřebával moc a sílu čistého démona. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro podíval jsem se na ní. S její pomocí jsme znovu tak nějak 'vykročili' s tím, že už odsud opravdu vypadneme, jelikož se stěny jeskyně začaly trochu nepříjemně rozpadat. |
| |
| Dante s Ley prošli v poslední chvíli portám, než se ona sféra zhroutila a zmizela. Oběvily se v DMC, kde panoval stále onen bordel po démonech, ovšem venku bylo jaksi šero, že by byl už večer? Dante dopadl na podlahu, ale na něco měkkého. I přes bolest, která mu projížděla hrundíkem se musel podívat co to bylo - stačil mu jediný pohled pod sebe na černé vlasy s jediným bílým pramenem -> Leyla. |
| |
| Tak nějak jsme se včas stihli dobelhat k portálu pryč z tohohle místa. A přesně akorát, jelikož se to místo začalo hroutit jakmile jsme vlezli do portálu. Čekal jsem, že tenhle dopad bude bůhví jak zase tvrdej ale ono nic. Když se trochu rozkoukam, tentokrát jsem si to s Ley prohodil. "Fajn, tohle už neni Deja Vu." lehce se pousměju ale hned na to mi úsměv spadne pod náporem vystřelující bolesti. |
| |
| "Tohle už není ani sranda..." pronesu, když se sbírám ze země. V jistou chvíli bych tohle i brala, ale rozhodně né tady a ne teď, zvlášť ne, když je ještě k tomu zraněnej. Zůstanu v jakémsi polosedu. Rozhodně mi neujdou jeho zranění. Fajn, je teď zřejmě na mě, abych se postarala... projde mi hlavou. Proč bych taky neměla, doteď se staral jen on o mě. Vstanu a přejdu k němu. Sehnu se a chytnu ho rukama v podpaží a pokoušim se ho dostat aspoň zase na nohy. Kdyby se mi to povedlo další krok by bylo dostat jej na gauč... |
| |
| "Já už alespoň vím, jaký je to pocit když si tak hovíš na mě." Ucítím její uchopení pod mým podpaždím, proto začnu spolupracovat tak, že se pokusím postavit. Nutno podotknout, že jsem se snažil nedávat příliš najevo tu nepříjemnou bolest při každém pohybu. A k tomu navíc ještě únava, která mě zahltila rychle než jsem čekal. Přeci jen se mi podaří se alespoň postavit, ale musím se o ní opřít. Moje nohy jsou vskutku opravdu jako tenoučká párátka.. |
| |
| Fajn, alespoň, že se pokouší spolupracovat. Nicméně, nějak se mi ho podaří napůl dotáhnout, napůl odnést a napůl nevím co dostat na gauč. S čím jsem ale nepočítala byl stále ještě onen bordel na zemi, o kterej jsem zakopla a spadla na gauči na něj. I když se to snaží zakrýt, přesto zaslechnu jeho bolestný nářek. Dělám jsi o něm dost starosti. Ještě jsem ho neviděla takhle zrasovanýho... |
| |
| Jen trochu sebou cuknu když na mě dopadne. Tak nějak mi už přišlo, že nadávat kvůli bolesti je zbytečný, když se jí jen tak nezbavím. "Hlavní je, aby ses tu o ty krámy nezranila ještě ty.." pokusím se o lehký úsměv, i když díky tlaku, při kterém na mě ležela, to vážně šlo trochu stěží. |
| |
| Nakonec jsi sednu vedle gauče na zem, udělám jsi trochu místo mezi tím bordelem. Chtěla bych ho nějak utěšit, nebo něco podobného, ale nevím jak blbě na tom je, a nechci mu ještě přitížit. Což mě přivádí zpátky k tomu... "Dante.... jak jsi se ocitl v Leviathanově vězení?" řeknu. |
| |
| Tak nějak najdu polohu, při kterém ta bolest není tak bodavá. Otočím k ní pohledem, když se mě v tu chvíli zeptá. "Dante.... jak jsi se ocitl v Leviathanově vězení?" "Něco už musej tušit, jelikož si mě Leviathan doslova stáhl pro sebe a nepřipravenýho. Možná proto jsem dopad tak jak jsem dopad.." Alespoň teď už vím, že bych měla zapracovat i na boji bez mého Rebellionu. |
| |
| Jestli něco zkutečně tuší, tak jsme zřejmě v rejži a jestli se stane zase nějaká takováhle situace, nevím jak by dopadla. Oni teď vědí, že nejlepší pro ně bude bojovat s námi jednotlivě a nejlépe nás zaskočit nepřipravené. Zvednu ruku stím, že mu jí chci položit na hrudním, ale poté jsi uvědomím, že by to byl asi blbej nápad a tak mu jí nakonec položím jen na tvář. Jemně a lehce mu jí přitom hladím palcem oné ruky. "Měli jsme ho tenkrát s tvým otcem rovnou zničit a né ho jen uvěznit...." řeknu spíše jen tak pro sebe než pro něho. "A ty máš štěstí, že dokážu tyhle portály vycítit..." Tak nějak jsi nedokážu představit to, že bych ten portál vycítit nedokázala a on by v té kapse nejspíše zůstal a taky umřel... Tohle pomyšlení mě donutí jsi smutně povzdychnout... |
| |
| Pozoroval jsem ji mlčky. Ty její pohled, ve kterém se blesklo zamyšlení, ale zároveň i starost. Tak nějak jsem jí z části chápal. Kdyby se tohle stalo jí, neodešel bych od ní na krok. Rozhodně ne teď, když našli jiný způsob jak nás dostat. A teď se jim to i skoro povedlo. Lehce přivřu unavená oči, když ucítím její dlaň na své tváři. "Jestli ten poslední ví o stavu, v jakym jsem, a nezaváhá, nevidím to moc nadějně.." řeknu spíše polohlasem. Nechtěl jsem sice malovat čerta na zeď, ale tohle bylo poměrně důležitý fakto. Vždyť sotva jsem chodil. "Mimo to, kde je ten kluk?" |
| |
| "Nevím, někam odešel po tom co jsem mu vysvětlila, že on a já... mno..." povzdechla jsem jsi. Proč je tak těžký o tom mluvit? "Zamiloval se do mě nejspíš Dante..." řeknu nakonec. Nevěděla jsem to sice naprosto jistě, ale ty náznaky a to všechno okolo toho, vše mě to prostě navádělo k téhle myšlence. |
| |
| Nevypadal jsem nijak překvapeně. Jen to dosvědčilo to, že jsme oba nejspíš dospěli ke stejné myšlence. A že se mi ta myšlenka nelíbila, jelikož jsem měl pocit, jako by snad měl snahu mi Ley vzít. Jenže k tomuhle tématu jsem se raději nehodlal vyjadřovat. "Podle mě to není bezpečný.. Pro něj. Jestli si ho odchytí ten čtvrtý, bude to problém. A sakra velkej." |
| |
| Je mi jasné, že se o tomhle tématu nechce dál bavit, ani mě se o něm nechtělo dál bavit. Prostě mi to přišlo nefér, vůči jeho samotnému. Na jednu stranu se konečně dostal z těch sraček ale na druhou do nich může zase spadnout, když teď zjistil, že vlastně to bude jen láska platonická... Pokusím se na Danteho usmát a dám mu malý polibek na čelo. "Zkus se prospat, vypadáš strašně..." řeknu mu. |
| |
| Svojí dlaň položím na tu její, kterou se mě ještě dotýkala na tváři. "Hlavně.. tu buď. Chci mít jistotu, že ti nic nehrozí.." z očí mi šlo vyčíst, že proti spánku rozhodně protestovat nebudu. Ale nemohl jsem zavřít oči dřív, dokud nebudu mít alespoň malou naději, že do rána bude v pořádku tak jak je teď. |
| |
| Pohladím jej druhou rukou po vlasech. "Neboj se, budu ti stále nablízku..." řeknu jemně a sladce. Nelhala jsem, zatímco on bude nabírat síly, já jsem se chtěla pustit do toho bordelu co tady. Je sice večer, ale to neznamená, že nemůžu aspoň zamést ten bordel co udělali ty démoni. Většinou šlo o vytrhané parkety, zničený nějaký nábytek a taky budu muset vyhodit tu televizy... |
| |
| Jelikož se stmívalo, Nero se rozhodl, že vydusil jak sebe, tak i ty dva víc než dost a rozhodl se vrátit domů. Když se vrátí domů, najde to tam stejné jako když to předtím nechal na nich, ale s tím rozdílem, že tentokrát se na gauči válel Dante a spal... chystal se něco utrousit na jeho účet, ale zeshora na něj mávala Ley. Ukazovala na něj ať jde za ní potichu nahoru. Nu co, tomuhle nešlo neříct ne. Nicméně nestalo se zrovna to co jsi představoval. Strčila mu do ruky mokrý hadr a igelitoví pytel. "Doufám, že jsis pročistil myšlenky... to samé teď udělej s tím bordelem co tu máš... já začnu s tím co je dole..." řekne. |
| |
| Neubránil jsem se lehkému pousmátí. Její hlas pro mě byl vždy tou nejlepší hudbou, kterou jsem mohl slyšet. A zrovna teď, už jsem viděl jen to, jak se mi oči bez ohledu na nepohodlí pomalu zavíraly a chci nechci jsem za moment i usnul. Začal se mi zdát sen. Po hodně dlouhé době. Zrovna poněkud zvláštní. Okolo byla jen černočerná tma a já jako bych stál na hladině vody. A přímo naproti mě stál můj táta, kterého jsem sám neměl možnost poznat - Sparda. |
| |
| Začlo se stmívat a tak jsem se rozhold vrátit domu. Mohlo by tam bejt trochu klidnějc. Když jsem se dostal k domu byla už celkem tma, vešel jsem dovnitř vypadalo to jako když jsem odešel, očividně na úklid nebyl čas, proč asi. Aniž bych řešil co se tu dělo domyslel jsem si jakou "zábavu" tu asi měli. No jo no klikař Dante.. procházel jsem bordelem a na gauči viděl spícího Danteho. No jo hovno udělal ale chrápe jak kdyby, ale což. Pomalu se mě zmocňoval vztek blížil jsem se ke gauči s jasným umýslem, shodit ho z toho gauče a utrousit jednu z mích trefných poznámek. Už jsem se nadechoval že spustím když v tom jsem viděl Ley jak na mě zezhora mává Ley, co se děje?!, viděl jsem jak mi nazančuje ať potichu vyjdu nahoru. JAKPOT! No tak tohle neumím odmítnout, jsem přeci jen "muž". Potichu jsem šlapal po schodech k Ley, snažil jsem se dělat co nejmíň rámusu abych toho blba nevzbudil. Došel jsem až k Ley a šepotem řekl: "Co si přeješ?" Její reakce ovšem byla jako kdyby na mě někdo vylil kýbl s hodně ledovou vodou. Tolik k hezké chvilce! Vrazila mi do ruky mokrej hadr a kýbl se slovy: "Doufám, že sis pročistil myšlenky... to samé teď udělej s tím bordelem co tu máš... já začnu s tím co je dole... Tak tohle jsem fakt nečekal, zatvářil jsem se jako citron a šel se tedy pustit do úklidu. Letmo jsem se podíval na Ley a pro jistotu velmi opatrně jsem se zeptal: "Co se tu vlastně stalo?" |
| |
| Musím přiznat, že mi nedošlo, že on vlastně neví co se tu stalo. "Taky pořádně nevím..." řeknu a natočím se k němu bokem. Sáhnu po nějaké kravičce, která byla nejblíže ke mě a začnu jsi s ní jen tak v ruce hrát. "Vím jenom to, že se tu oběvili nějací démoni... potom by byla ta věc mezi námi..." hlas se mi přitom trochu zlomí. Je evidentní, že nejsem z toho nijak nadšená. "Šla jsem se podívat co se stalo dole a našla jsem tu.... vlastně kromě bordelu tu nikdo už nebyl. Poté jsem pod hromadou věcí vycítila démoní portál a když jsem jím prošla, Dante ležel na lopatkách v Leviathanově vězení. Zřejmě si počkal až bude sám a poté ho k sobě zatáhl.... má to jedno plus, zbývá už jen jeden ze Čtyřky..." Ta krabička mi vypadla z ruky a spadla na podlahu. Něco z ní vypadlo. Byl to přívěšek...  |
| |
| Ley mi trochu objasňuje to co se tu stalo, sama toho moc neví. Démoni tady? Dante unesenej? Leviathan mrtvej? Těch informací ač je jich málo je na mě trochu moc. "Nevim jak bych to řekl, no choval jsem se asi jako debil odpusť mi." Celou dobu si pohrává s malou krabičkou, která jí vzápětí padá na zem. Krabička se rozpadá na kousky a předemnou se zjevuje kus minulosti, minulosti která bolí. Byl to přívěšek, který patřil Kyriel. Tohle mi chybělo. Okamžitě se sesypávám do kolen a je vidět že mě to úplně rozdrtilo. Beru přívěšek do ruky, po tvářích mi stékají potoky slz. Chvíly pozoruju přívěšek a poté s rozechvělým a absolutně zničeným hlasem řeknu směrem k Ley. "Ch-Chci aby jsi si ho vzala a chránila ho jako oko v hlavě, moc toho pro mě znamená a budu rád když bude u tebe." Vstanu a přívěšek jí dám kolem krku, hned potom se v slzách sesunu k zemi.... |
| |
| Mlčky sleduju onu scénu, která přede mnou nastala. Nevěděla jsem, že v tý kravičce je nějakej přívěšek a už vůbec jsem nevěděla to, že patřil dívce jeho srdce. "Nero..." řeknu tiše, když mi jej připne kolem krku. Nevím co udělat, mám jsi ho nechat a zřejmě tím naštvat Danteho, nebo mu ho mám vrátit a naštvat tak jeho? Bože! Nakonec se sehnu k němu dolů a kleknu jsi na jedno koleno. Chytnu jemně jeho bradu a zvednu jsi jeho hlavu tak, aby se mi díval do obličeje. Druhou rukou mu setřu slzy z tváře. Trochu se na něj usměju. "Budu, slibuji..." řeknu. Nakonec jej jemně, přátelsky obejmu. Není to jako kdybych chtěla obejmout Danteho, ale snad mu to aspoň trochu zvedne náladu a pomůže mu to nemyslet na ty špatné věci. |
| |
| "Budu, slibuji..." Ty slova slyšim rád, Ley mě mezitím přátelsky objala. Myslel jsem, že ten přívěšek byl dobře schovanej, kde se tu vzal? Nemůžu zastavit proudy slz z mích očí, jsem opět úplně na dně, aniž bych se pokoušel zvednout pokolenou se plazím do svého pokoje. Cestou jen otočím hlavu směrem k Ley: "Omlouvám se!" Pokračuju do svého pokoje, hlavou se mi honí vzpomínky na Kyriel, myšlenky na Ley, a neskutečná chuť umřít. Právě si sahám na samé dno svojí duše. Než se vůbec dostanu do pokoje, zastavím se a jakobych byl jen loutka vstanu a vzápětí na to omdlím. |
| |
| "Nero..!" řeknu trochu překvapeně, když jej vidím jak se skácí k zemi, jako právě useknutý strom. Rychle k němu přispěchám. Pravidelné zdvihání jeho hrudi mi napoví, že zřejmě jenom omdlel nebo zkolaboval nebo něco takového. Čímž se mi trochu uleví. Mám takoví pocit, že kdyby umřel i Nero, Dante by to už asi nerozchodil a to myslím vážně. Nicméně co teď s ním? Trochu ho popleskám po tvářích a čekám na výsledek, ale zřejmě se jej nedočkám. Když zahlédnu použité ponožky, je mi jasné co udělám. S velkým odporem uchopím jeden konec do svých nehtů a položím mu ji na nos. Jestli ho tohle neprobere tak už vážně nevím... |
| |
| Skácel jsem se na zem, mé bezvládné tělo tam chvíly leží, mám tmu před očima. Je možné že se mnou Ley právě cloumá ale já to nevnímám. Zničehožnic jako kdybych dostal pěstí do nosu, ale ne pěstí jako silnou, je to spíš jako kdyby po mě někdo hodil přisraný pleny. S šokem se probírám. "Co to bylo?" na tvářích mám stále slzy a dejchám jako pes na konci života. Co se mi to stalo?! Ten pocit beznaděje co mě ovládl byl zžíírající, podíval jsem se na Ley. "Děkuju..." |
| |
| Na jeho otázko co to bylo, sáhnu zpátky po oněch ponožkách a ukážu mu je. "Horší než atomovka..." řeknu a hodím mu je. Fajn, takže když už je vzhůru, může pokračovat v tom co začal, respektivě spíš začal konečně aspoň trochu uklízet. Nemusí tu malovat nebo tak něco ale a´t vyhodí aspoň ty krámy, zbytky jídla a tak dále. "A teď zapracuj na tom pokoji, aby z toho nebyla další Hiroshima....." řeknu a vstanu. "Zajdu zatím pro ně "pořádného" z jídlu. Nemůžete jíst pořád jen pizzu.." řeknu mezi dveřma. Mám naprosto jasno, že k tomu kolapsu mu dopomohli nejenom události posledních dní... |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Danteho sen: Nic, prázdnota, temnota. To vse je okolo tebe. A potom jako blesk z cisteho nebe se obevi tvuj otec - temny rytir Sparda. Stoji tam, uprostred niceho nicito. Je ve sve "prirozene" podobe, respektive v demoni podobe, ale pote se zmeni na cloveka s tou prijemnou tvari a monoclem na nose, kterou Dante znal z detstvi a ted jsi jej vybavoval jen mlhave. "Dante...." prmluvi. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Sledoval jsem ho. Pozoroval jsem ho přesně takového, jaký byl, je a bude. Jako temného démonického šermíře. Jenže poté se změní do jasně lidské podoby. Jen neznatelně a lehce se zarazím. Vlastně.. moje vzpomínky na něj jako by už skoro nebyly. Pamatoval jsem si jen záblesky a pak už zkrátka jen mlhu okolo. V některých chvílích jsem i občas přemýšlel nad tím, zda by byl hrdý na to, co dělám. Že zabíjím jeho vlastní rasu. Zaslechnu z jeho úst svoje jméno a tak zpozorním. Snažil se mi něco říct? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sparda se pomalým krokem rozejde k Dantemu. U něj se zastaví. Kupovidu jsou stejně vysocí. To ticho, které je kolem nic, dalo by se krájet. "Synu..." prolomí Sparda ticho. Přitom mu položí svou ruku na jeho rameno. Takhle zblízka Dantemu strašně připomínal Vergila. "Odpusť mi..." řekne. Jeho slova Danteho šokovala. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ale i přesto, nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že mu byl Vergil víc než podobný. Na to, že jsme byli zkrátka dvě stejné polovičky, on byl tátovou pravou kopií. Narozdíl ode mě. "Odpusť mi..." překvapeně se na něj podívám. "...proč?" Bylo to možná jediné slovo, které jsem byl schopnej vypustit z pusy. Měl jsem toho tolik, o čem jsem si s ním chtěl promluvit, ale nemohl jsem říct ani jedno. To už je možná ta jistá nevýhoda snů.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sparda nechává svou ruku na jeho rameni. V jeho tváři je lehce smutný výraz. "Že jsem vás nedokázal ochránit...." řekne. "Že jsem slepě věřil tomu démonovi.... a za mou slepotu zaplatila tvá matka i bratr..." Ačkoliv je to jenom sen, Dante cítí, že jej neskutečně bolí to, že udělal takovouhle chybu. "Odpusť mi i to, že jsem tě zanechal na tohle světě samotného..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Sepjal jsem pravou ruku v pěst a nakonec se na něj podívám. "Budu potřebovat být silnější na jeho porážku?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sparda nepatrně zavrtí hlavou. "Tu sílu v sobě už máš synu.... je jen v tobě jestli jí najdeš..." řekne. Poté Dantemu položí i druhou ruku na druhé rameno. "Tvá matka tě měla vždycky raději, stejně jako já měl raději tvého bratra, přesto nezapomeň na jednu věc Dante.... vždycky ochraňuj ty, na kterých ti záleží. Nikdy nedopusť abys udělal stejnou chybu jako já...." řekne Sparda. Znovu nastane ono ticho, které protne lehoučký a jemný hlas. "Dante..." Dante poznává ten hlas. Tento hlas měla jediná osoba na světě - Eva. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen co mi položí druhou ruku na rameno, zaslechnu hlas. Jemný a přesto tolik milovaný. Tentokrát se už znatelně zarazím. Jako by se ve mě cosi zlomilo a já se začal cítit znovu jako dítě. Jako kdybych tu teď stál, brečel jako malý kluk a konečně našel po dlouhé době rodinu, která mi byla vzatá. Byla to skutečně ona? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Eva přijde s lehkostí k těm dvou. Sparda sundám své ruce z Danteho ramen. Eva k němu přistoupí. Je přesně taková jak jsi jí Dante pamatoval z dětství. Je asi o hlavu menší než Dante ale na tom nezáleží. V očích se jí zrcadlí smutek ale zároveň i radost. Zvedne své ruce a položí je Dantemu na tváře stejně, jako to dělala Leyla. "Dante..." vydechne. V očích se jí lesknou slzy. Nakonec to nevydrží a obejme ho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jakmile dojde až ke mě a položí mi něžně dlaně na tváře, cítím, že se mi chtě nechtě začnou lesknout oči a zorničky lehce těkat. Brzy na to ucítím jak mě pevně a láskyplně obejme. Zatnu zuby v naději, že hromadící se slzy udržím, ale nestalo se tak. Začaly mi stékat po tváři a já její pevné objetí opětoval. Cítil jsem ho tak živě a zkrátka jsem už neudržel tu vlnu emocí, která se ve mě nahromadila. "Jsem tady, mami.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nakonec se k rodinnému obětí připojí i Sparda. Na první pohled se vše jevilo jako dokonalé rodinné shledání, ačkoliv realita byla vlastně jiná. Danto to moc dobře věděl a tak jsi naplno užíval alespoň tuhle chvíli, i když se vlastně jednalo o sen. Stejně jako on ale Eva už nedokázala udržet slzy. "Nezměnil jsi se bratříčku..." ozve se další hlas. Dante na okamžik vzhlédne. Ten modrý kabát, nebyl nejmenší pochyb o tom kdo to byl... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Vergile.." sledoval jsem ho stejně překvapeně jako předtím mojí mámu. A až teprve teď mě pohltil i ten pocit, že jsem ho o život připravil já a tak jsem pohled trochu sklopil. "Já.. omlouvám se.. Za všechno.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Vergil přijde k oné skupince. Eva se starostlivě podívá na Danteho a hřbetem své ruky mu setře zasychající slzy z tváře. "To nic zlatíčko..." řekne soucitně. "Matka má pravdu Dante... byla to moje volba, ne tvoje chyba. Není čeho bys měl litovat..." řekne Vergil a stejně jako jeho otec i on položí Dantemu svou ruku na rameno a trochu mu jej stiskne. "Odpouštět by jste spíš měli vy mě..." řekne Sparda. "Jestli se tu někdo něčím provinil, tak jsem to byl já..." "Kvůli tomu, abych mohl být s vaší matkou, za mě trpí jiná, pro mě důležitá osoba.... bez které bych nejspíš nikdy neudělal co jsem udělal... Dante..." řekne dál Sparda a vzhlédne k Dantemu s prosbou v očích. "Musíš jí odtamtud pomoci...." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Mlčky poslouchám Vergilovo slova, když po těch pár vteřin se ozve otec. Podívám se směrem k němu. Tak trochu mě tlačil ten pocit, že ho výčitky pronásledovaly i po smrti. Určitě nemohl v klidu odejít. Jen co domluví, stále chvíli mlčím. Takže je to teď vše na mě.. Musel jsem slabě pozvednout koutek svého úsměvu a poté se otci znovu podívám do očí. "Postarám se o to.. O vše, co zbývá.. abyste všichni mohli v klidu odejít.." bylo na mě poznat, že se mi to neříkalo lehce. Uvnitř jsem nechtěl, aby šli. Chtěl jsem být s nimi a také s nimi společně odejít. Jenže to už je jen nesplnitelný sen, který se už před nějakou dobou zrodil v mojí hlavě. "Pomůžu jí.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dlužím jí hodně Dante, víc než jsi dovedeš představit..." řekne Sparda. "Až jí odtamtud dostaneš, chraň jí a opatruj jako oko v hlavě. Je to zřejmě jediná možnost jak jí vynahratil vše co udělala pro mě a pro nás..." řekne dál ale poté se zarazí. Na tváři se mu oběví překvapený výraz. "Dante..." vydechne Sparda. "Proč jsi mi neřekl, že už je v bezpečí...." řekne a přejde k němu blíž. Na tváři je mu vidět úleva a taky trochu pýchy, otcovské pýchy. Sparda se poté otočí k Evě. "Náš synáček je do ní zamilovaný..." řekne s nádechem úlevy a radosti. Eva na něj nejdřív nevěřícně koukám a poté se usměje na svého syna. Její úsměv je tak nejkrásnější věc, kterou Dante doposud viděl. Poté jej znovu obejme. Sparda mu položí ruku na druhé rameno, jelikož to jedno okupuje Vergil. Je vidět, že jeho oči se lehce lesknou. Dokonce se i usmíval... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Co?" Najednou vypadal o něco šťastněji. Ale proč? Otočil se k matce. "Náš synáček je do ní zamilovaný..." Trhnu sebou. Nemusíš to říkat takhle přímo! Jenže nevypadalo to, že by to bylo něco, co by je trápilo. Vypadali šťastně a to pro mě bylo nejdůležitější. Matka mě objala a otec mi položil ruku na rameno s úlevným pohledem. Ale já se ještě neusmíval. "Ona.. nebude v bezpečí dřív, než toho démona zabiju. Bůhví jestli jí do té doby neublížím sám.." uhnu pohledem do strany. Nechtěl jsem, aby se na mě tak díval poté, co jsem jí jednou už skoro zabil. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Synu.." řekne Sparda. "Jsme co jsme, nemůžeme to nijak změnit. Nebudu ti vyvracet, že jsem s tvou matkou prošel stejným obdobím..." řekne a otočí se k Evě, která stále objímá svého syna a usmívá se. "Vše ale jednou skončí a jestli jí skutečně miluješ, najdete cestu jak to překonat, stejně jako my.." "Ochraňuj jí Dante... chraň jí celým svým srdcem, stejně jako já tvou matku. Neříkám, že to nebude jednoduché, ale věřím, že to zvládneš, protože my tu budeme...." řekne a rozhodí rukama aby tím ukázal, že myslí všechny tři. "Budeme tu pro tebe napořád zlatíčko..." řekne Eva. "Vždy při tobě bratříčku..." řekne Vergil. Dojde k velkému rodinnému obětí ke kterému se připojí i Vergil. Danteho v očích zaštípou další se ven deroucí slzy. "Jsem na tebe neskutečně pyšný synu..." řekne Sparda. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro V očích mě znovu zaštípou slzy, které krátce na to začnou stékat po mých tvářích. Teprve až teď jsem si pořádně uvědomil, jak moc mi všichni chybí. Vergil, matka.. a i otec. Ale jak už to bývá, rodině jako byla ta moje nikdy není přáno štěstí a být společně pospolu. "Jsem na tebe neskutečně pyšný synu..." Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlal odpovědět. "Nezklamu vás.. slibuju.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Nikdy jsi nás nezklamal zlatíčko..." řekne Eva a pověnuje Dantemu polibek na jeho tvář. Poté se začnou postupně ztrácet v temnotě a nicotě. První zmizí Vergil. "Hodně štěstí bráško..." zazní ještě jeho hlas. Poté zmizí i Sparda. "Nezapomeň synu, ochraňuj tobě blízké..." zazní jeho hlas nicotou stejně jako předtím Vergila. Zbyla tu jen jeho matka, která se na něj vřele usmívala. Položila mu svou ruku naposled na tvář. "Vždy budeme s tebou..." řekne a ruku, kterou měla na jeho tváři přesune na jeho hruď, na místo kde bylo jeho srdce. "Tady..." řekne tiše. Poté se začne rozplívat až zmizí úplně. "Milujeme tě Dante..." zazní ještě její hlas prázdnoutou. Dante se ocitl zase sám... |
| |
| Znovu jsem se zatvaril prekvapene kdyz zacali jeden po druhem mizet. V mem pohledu se ukazal zlomek zklamani. Nechtel jsem aby uz odesli. Mlcel jsem. Posledni zbyla matka ktera me uz taktez zacala opoustet. "Ja vas take.." Reknu spise pro sebe a pevne stisknu matcinu dlan, ktera se za chvili rozplyne stejne jako ostatni. Prudce otevru oci. Brzy zjistim, ze jsem na gauci v DMC. Pomalu se posadim a s trochu zklamanym pohledem se divam na gauc pode mnou. Jen sen... Driv nez si to uvedomim, po tvari se mu skutalela jedna skutecna slza.. |
| |
| Ley po mě hodila moje ponožky. Ty už jsem dlouho neviděl.. Rozhodl jsem se pokračovat v úklidu pokoje a domu. "Třeba najdu něco co ani nevim že eště mám." Třeba jako ten přívěšek... Ley mezitím odešla, prej pro něco k jídlu. Že by jsme se konečně pořádně najedli? Uvědomil jsem si, že mám stále ještě tvář od slz a bordelu od toho pádu a vyrazil jsem do koupelny se opláchnout. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsil, to co jsem viděl jsem nebyl já, byla to troska. Troska, která si najivně myslela že může získat, Ley a která si myslela že je vším ačkoliv byla ničím. Sedl jsem si na zem a přemýšlel o tom co se to se mnou vlastně děje.... |
| |
| Nenapadne mě nic jiného než to, že zamířim do blízké čínské restaurace. V tuhle dobu stejně nic moc otevřeno nemá a pořád to je lepší než pizza. Moje tajemství toho jak získám od lidí co chci? Moje rychlost. Vlastně lidsky řečeno ukradnu to. Ale není to krádež v pravím slova smyslu. Nevybírám banky nebo tak něco. Cestou okolo večerky mě napadne myšlenka, kterou se rozhodnu uskutečnit. Trochu nám osladím život. Když se vrátím, prakticky nic moc se nezměnilo. Dante pořád spal na gauč a vypadal, že se mu něco zdá. Proto jsem se rozhodla nerušit a svůj nákup jsem vyskládala na jeho stůl. Nejdřív jsem zamířila do Nerova pokoje, ale on tam nebyl a taky nic neuklidil! Sakra, to nad ním budu muset vážně stát jako matka a donutit jej násilně to uklidit nebo co?! Když není ani u Danteho v pokoji, zbývá jedině koupelna. Trefa. Co se mu zase stalo?! projde mihlavou. Naneštěstí ke mě seděl zády. Opatrně jsem k němu došla, klekla jsem jsi -> čínu se zmrzlinou jsem odložila zatím stranou. "Nero...?" řeknu jemně a polohlasně. Položím mu přitom ruku na rameno.... |
| |
| Sedim v koupelně a jsem opět na dně. Proč jsem to tak posral, Dante je na mě určitě naštvanej, Ley taky, to se nemůžu naučit ovládat svoje choutky. Z ničehožnic slyším kroky, byla to Ley, určitě to byla ona poznal jsem její chůzi. Navíc Dante by si už určitě neodpustil nějakou poznámku. To mi eště chybělo, že mě uvidí zase v depresi. Došla až ke mě a jemným hlasem se za mnou ozvalo: "Nero?"...Přitom mi položila ruku na rameno. Trochu jsem sebou cuknul a rozklepaným hlasem jsem odpověděl: "Nic mi není, nech to být nechci tě tím zatěžovat..." Ještě že Dante spí nechci aby mě takhle viděl, dobíral by si mě potom ještě aspoň rok. |
| |
| Poposunu se k němu ještě blíž, ale ruku z jeho ramene nesundávám, pouze jí poposunu trochu níž. "To neříkej..." řeknu. "Vidím to na tobě, rozhodně nejsi v pořádku. " pokračuju dál. Moje ruka nakonec sklouzne dolů k té jeho. Nechávám jí lehce položenou na té jeho démonické. Nevím proč, ale tak trochu se mi ta ruka líbí. Už mě ani nepřekvapuje, když se po mém dotyku modře, lehce rozsvítí. "Jsme přátelé ne? " řeknu. "Mě můžeš říct co tě trápí, většinou když se lidé svěří se svými problémy, tak jim to pomůže...." dodám. Ano, lidé ale my tak nějak lidé nejsme, nebo aspoň způlky ne. |
| |
| Ley se posunula blíž ke mě a snaží se mě uklidnit její ruka jemně sklouzává na mou démonickou ruku a ta se rozsvěcí do modra. Rád bych jí řekl vše co mě trápí ale nechci jí do toho zatahovat. Lehce sundavám její ruku z mé ruky a snažím se vstát, přitom se otočím podívám se Ley do očí a řeknu: "Myslim že by jsme tu neměli bát takhle spolu, Dante se vzbudí, domyslí si nějakou imaginární situaci a já rozhodně něchci dostat pěstí. Šouravým krokem se snažím dostat z koupelny, cestou ještě dodávám: "Ale děkuju, tvoje podpora pro mě znamená hodně... |
| |
| Zvednu se a zavřu mu dveře od koupelny před nosem a postavím se před ně čím mu prakticky znemožním aby sám libovolně odešel. "Myslím, že Dante se jen tak neprobudí, takže máš dost času mi říct věci, které mi chceš říci... " řeknu. Měla jsem pravdu. Dle toho jak zařezával a jak byl zřízenej se probudí až tak dopoledne. |
| |
| Ley mi znemožní odchod z koupelny. Výslech! No tak to mi chybělo. Dívám se jí do očí a chvíly mlčím poté ze sebe vypravím pár slov: "Opravdu to nic není, neměla by jsi to řešit. Musim se s tím vypořádat sám." Přitom dostávám trochu vztek sám na sebe a neodpustím si další štiplavou poznámku: "Možná by jsi radši měla jít dávat pozor na Danteho! Teď když dovolíš půjdu pokračovat v úklidu! |
| |
| Nedokážu skrýt překvapení. Čekala jsem... co to kecám, nic jsem nečekala. Naprázdno polku. Trochu zatnu pěst, mám nutkání ho praštit. Už tak trochu chápu to, proč ho chce pořád Dante mlátit, trochu... "Jak jsem řekla, jsme přátelé..." začnu. "A mě záleží na přátelích, i když jsem jich za svůj život moc neměla..." řeknu. Trochu sklopím hlavu, tak, že mi vlasy z ofiny zastíní moje oči. "A jestli ti jde pořád o tu věc mezi námi... " řeknu. "Vyřeší to alespoň částečně jeden polibek...?" |
| |
| Ley zatnula pěst, tohle není dobrý!. Mluví o tom že jsme přátelé a že jí na přátelích záleží. Nakonec naráží na "Tu věc mezi námi" a ptá se jestli to vyřeší částečně alespoň jeden polibek. V tu chvíly se zarazim, v jednu chvíly se ve mě začne odehrávat souboj. Přijmout polibek ze soucitu? I když to vlastně nikdy nebude nic vážnýho. Nebo se vykecat, prostě odmítnout a vymanit se z toho pocitu, kterej mě k ní stále táhne? Dívám se jí skrz její ofinu do očí. Stále se nemůžu rozhodnout, když jsem myslel že se mi to zdálo tak to nebylo tak složitý teď je to na mím svobodným rozhodnutí a já nevím co mám dělat. Nakonec se rozhodnu, cita zase jednou vyhrál nad rozumem a já chytám Ley za ruku a za pas, přitom jen z mích úst vyjdou slova: "Odpusť..." Blížím se k ní a začnu s polibkem na rty, přitom naznačuji že tento polibek by mohl být o dost vášnivější...... |
| |
| Upřímně, nevím co mě vůbec napadlo tohle říct nahlas potom co se mezi mnou a Dantem odehrálo tady v koupelně v noci... nicméně, ještě upřímněji, někde v koutku duše jsem chtěla aby to udělal. Nedokážu říci ale proč... Když se jeho rty setkají s mými, podvědomě zavřu oči. Držím mě okolo pasu a mě se v tu chvíli rozbuší srdce. Nechávám jej, aby jsi sám vzal další polibek, ale poté se ve mě cosi zlomí a já jej rukama obejmu a tentokrát jsi od něj polibky vezmu já... |
| |
| Políbil jsem Ley, a tak nějak počítal že to nebude delší než jedna vteřina a poté se jakýkoliv další pokus o polibek promění ve facku na mé tváři. Ale stalo se něco co jsem nečekal, z ničehožnic mě objala a polibky začala opětovat. Nemám sílu přestat, naopak líbám o něco intenzivněji a do akce zapojuji i jazyk. Možná že tohle je přes čáru ale nemůžu si pomoct.... Její polibky jsou pro mě jako doteky ráje, jako bych v jednu chvíly zapomněl na všechnu bolest a trápení. V tu chvíly je jen jeden okamžik ve kterém je koupelna já a ona, přeju si aby tahle chvíle nikdy neskončila..... |
| |
| Jeho polibky se prohlubovali a mě bylo jasné, že chce víc než jen takovéhle hrátky. Jemně proto přestanu a trochu se odtáhnu čímž jej jemně donutím přestat. Své ruce přesunu dopředu na jeho hruď o kterou se jen lehce opřu. Ticho. Ani jeden z nás neřekne nic. Trochu svěsím provinile hlavu. Cítila jsem se vina, vina že jsem to udělala... "Promiň, ale já... nemůžu... nejdete to..." řeknu pološeptem. |
| |
| To jsem čekal... Ley se pomalu odtáhla což znamená konec krásné chvilky. Nastává chvilka trapného ticha, za chvíly Ley řekne že to nejde, že to nemůže. "Chápu to, ale děkuju bylo to hezký. Jo a taky by možná bylo dobře kdyby se o tom Dante nedozvěděl.. Víš mám tě rád, dokonce víc než to ale budu respektovat tvoje rozhodnutí..." Nikdy bych nevěřil že tahle slova řeknu.. Mezitím jsem se rozhodl, že by možná bylo dobré uklidit. "No já se radši vrhnu do toho úklidu, ať je tu pořádek až se Dante vzbudí. Umm neřikala jsi že jdeš pro jídlo? V mojí hlavě se situace trochu uklidnila, nebo spíš byla násilně potlačena do ústraní.... |
| |
| Zmíňka o jídle mojí mysl alespoň částečně vrátí zpátky do reality. "J- j... jídlo.. " zabreptám. A potom mi dojde, že jsem tu čínu se zmrzlinou pokládala na zem. Začnu se proto po ní rozhlížet. Najdu je nakonec tak jak jsem je naštěstí zanechala. Sehnu se pro ně a poté se zase narovnám a podá je Nerovi. Krabička ve které byla čína a na té krabičce byla další krabička, který hlásala, že je v ní zmrzlina. "Nevěděla jsem jakou máš rád, tak jsem ti vzala jen vanilkovou..." řeknu. |
| |
| "Trefa! Ta je moje oblíbená! Děkuju Ley...opravdu děkuju.." Odcházím do svého pokoje, kde během pár minut vygruntuju k nepoznání, poté sedím na posteli a hltám donesené jídlo. Ačkoliv nevím proč, cítím se plný energie a hlavně úplně uvolněně. Jakto že její polibek na mě měl takový účinek?! Jestli se tohle dozví Dante tak jsem mrtvej! Dojídám jídlo a jdu se stejnou vervou a nasazením uklízet i zbytek baráku.... |
| |
| Když vyjdu z koupelny, chvíli ještě zůstávám opřená o zavřené dveře. Cítím se špatně. Slyším jak nahoře Nero uklízí. Letmo se dotknu toho přívěšku co mi dal a který je ukrytý pod mým topem. Nakonec se rozejdu zpátky k Danteho stolu, na kterém bylo i moje jídlo. Uslyším nějaký pohyb. Když se otočím, zjišťuji, že Dante se probudil a sedí teď na gauči. Že by špatný sen? projde mi hlavou. Vezmu tašku s jídlem a rozejdu se k němu. Položím jí na stolek u gauče ale potom zahlédnu jeho výraz. "Dante.... stalo se něco?" řeknu starostlivým tónem. |
| |
| Chvíli tam ještě jen tak sedím a dívám se před sebe do země (gauče). Pocit, který mě hřál u srdce zmizel stejně rychle jako ten sen. Proč musejí být sny tak živé? Alespoň na chvíli jsem mohl být se všemi pohromadě.. Jen na malou chvilku! Z myšlení mě vytrhne až mě známý hlas. Ley. "C-co?" vyjde ze země když tak trochu už vnímám. Na chvíli vypadám zmateně. Nakonec si loket opřu bez ohledu na bolest o koleno a dlaní si zakryju pravou půlku obličeje, po kterém mi stekla slza. Prsty mi trochu zajedou i do vlasů. "Ne, to nic.." |
| |
| Přisednu jsi na kousíček gauče, který byl vedle něho, takže sedím jen pár centimetrů od něj. Ať chtěl nebo ne, neunikla mi ta slza na jeho tváři, kterou chtěl skrýt. Na tváři je mi vidět trochu starostlivost. "Jsi špatný lhář Dante..." řeknu a jemně jej uchopím za ruku, kterou jsi zakrýval obličej. Jemně za ní zatáhnu až se mi povede mu jí z toho obličeje sundat. Na místo, kde měl on svou ruku, teď položím já tu svou... |
| |
| Ať jsem chtěl nebo ne, mohl bych to skrývat sebevíc a ona by to na mě stejně poznala. V tutěch ohledech jí nikdo nemohl překonat. Pozvedl jsem k ní trochu pohaslé oči. Jako by se hodně staré rány na malý moment zase zdály čerstvé. Mlčel jsem. Jen jsem pozoroval, jakým ustaraným pohledem se na mě dívá. Byl stejný... stejně upřímný a přesto tolik krásný jako mojí mámy. Hlavou mi proběhla poslední slova. Ochraňuj jí Dante... chraň jí celým svým srdcem, stejně jako já tvou matku. Nakonec jsem zavřel oči. Jemně jsem ji chytil za zápěstí, přitáhl k sobě a pevně objal. Moje svaly se bolestí napjaly, ale já jí nepouštěl. Bolest teď šla stranou. Čelo jsem si opřel o její rameno, aby mi neviděla do očí. "Budu tě chránit i za cenu toho, že bych měl umřít.." pronesu tiše. Znamenala pro mě víc, než jsem si sám vůbec uvědomoval.. |
| |
| To, jak mě chytl a přitáhl k sobě, mi na malou chvíli připoměl to, jak tohle udělal poprvé, to když jsme vyskočili z toho bytu toho člověka. Během toho, jak mě čapl, jsem stačila vydechnout jediné: "Da...." nejenom, že mě poté vyruší jeho obětí, ale také ta věta co řekl. Něco podobného jsem už od něj slyšela ale teď... teď to znělo jinak, jinak krásně. Neváhala jsem ani vteřinu a vřelé obětí jsem mu opětovala, nehledíc na to, že ho to zřejmě musí bolet. Trpěl, což bylo nanejvýš jasné a já byla jediná osoba u které mohl najít útěchu a já mu jí ráda poskytnu... |
| |
| Držel jsem ji u sebe. Jako bych ji neměl nikdy pustit, jako bych se bál, že v temnotě okolo zmizí i ona, proto jsem ji přitiskl k sobě o trochu víc avšak jsem musel už trochu zatnou i zuby, jelikož bolest zkrátka nedala pokoj. Ale tak nějak se mi jí dařilo alespoň trochu nevnímat. Zůstali jsme tak mlčky jen pár minut. Moje svaly o trochu povolily a můj hrudník se jen nepatrně zvedal. Znovu jsem usnul, tentokrát nejspíš kvůli únavě. Moc jsem toho nenaspal.. |
| |
| Pocítila jsem jak napíná většinu svalů v těle. Zřejmě se musel hodně přemáhat... Nicméně po chvíli jeho obětí jemně povolí a mě chvíli trvá než zjistím, že zase usnul. Musím se tomu lehce pousmát. Věnuji mu polibek na čelo a než jsi jej položím na klín, sáhnu po svých jarních závitcích a zatímco mi spí na klíně, já se mohu najíst, nespouštějíc z někoho svůj pohled. Byl skutečně jako velké dítě.... |
| |
| Skutečně, vydržel jsem spát jen několik minut. I přes to, že jsem pravděpodobně spal na Leyiném klíně, při špatném hnutí nedalo bolesti dlouho čekat, a tak jsem se musel probudit. Očima jsem se podíval na ní. "Promiň, tohle bylo trochu neplánovaný.." A upřímně, moc se mi nechtělo se nějak zvedat i když jsem nad břichem cítil ostrý a bodavý pocit. Po nějaké té chvilce jsem se ale přeci jen odhodlal k tomu posadit se a alespoň se opřít o opěradlo gauče. V místech, kde moje žebra neměly co dělat, se začaly tvořit ne moc hezký modřiny.. |
| |
| Když dojídám poslední závitek, Dante na mém klíně se začne znovu chrout až se nakonec zase probudí, zdá se, že tentokrát už asi definitivně. Nicméně bolí mě vidět, jak trpí bolestí, kterou se snaží přede mnou zakrýt, ale modrofialové podlitiny na své hrudi zakrýt nedokáže. Sakra, ta bezmoc mě ubíjí... Nejraději bych jsi jej k sobě přivinula, tak jak to udělal od před chvílí, ale pro něj by to znamenalo další bolest... |
| |
| Jen po očku se podívám, jak dojídá poslední sousto své malé svačinky. Upřímně, jídlo bylo to poslední na co jsem myslel. Sám ho do sebe dostávat nebudu. Chvíli mlčím. Zamyšleně při tom pozoruju malý stolek u gauče před námi. "Já.." jako bych váhal. "To nic.." rozhodnu se pomalu vstát s tím, že si půjdu alespoň opláchnout obličej studenou vodou. Alespoň to by mě mohlo trochu probrat.. |
| |
| Když odejde do koupelny, zůstanu chvíli jen tak sedět. Jednak mám stále na mysli to co se stalo mezi mnou a Nerem a taky mě trápil on. Ten pocit toho, že mohl umřít, sám, jen tak... Zaženu černé myšlenky zavrtěním hlavou a z igelitové tašky vytáhnu malou krabičku. Snad se ještě neroztekla... Namířím jsi to ke dveřím u koupelny. U těch se ale zastavím. V té koupelně se stalo až moc divných věcí. Proto se rozhodnu počkat u dveří až vyjde ven s tím, že mu vnutím onu zmrzlinu. Sice jídlo je asi poslední na co by myslel, ale slyšela jsem, že jahodoví pohár je něco čemu nemůže odolat. Tohle byla sice jen obyčejná jahodová zmrzlina ale třeba mu bude taky chutnat... |
| |
| Trochu belhavým krokem jsem se tak nějak dostal do koupelny. Úspěchem bylo to, že už jsem tak nějak mohl chodit. Ale dokud nenajdu způsob, bez ohledu na to jak by to bylo příjemný, jak žebra dostat zpět do trochu správné pozice, moc mi to nepomůže. Dokráčím k umyvadlu, kde pustím ledovou vodu. Tak nějak kašlu na piplání a dám pod kohoutek celou hlavu. Voda mi tak začne rychle téct po týle a stékat mi po obličeji. Zavřu oči. Proč se kruci cítím po tom snu tak... na dně? Se smrtí svojí rodiny jsem se už přece smířil. Proč teď nemůžu? Uběhne mezitím pár minut. Sáhnu po suchém ručníku a přehodím si ho přes vlasy, které začnu sušit s kroky, kterými už mířím ven. Ve dveřích skoro narazím do Ley, ale včas se zastavím. V ruce drží jakousi krabičku. "Mmm?" |
| |
| Musím se usmát nad tím, jak roztomile vypadá s tím ručníkem a mokrými vlasy. Nicméně natáhnu k němu ruce se zmrzkou v nich. "Někde jsem slyšela, že jistý člověk s bílými vlasy, má rád jahodový pohár.... ten jsem ale nesehnala a tak doufám, že bude stačit aspoň jahodová zmrzlina..." řeknu. Nemohu se ubránit tomu, že mi po celou dobu zůstává na tváři onen úsměv. |
| |
| Chvili se na ni divam trosku udivene ale pak uz se zkratka na me tvari objevi slaby usmev. "Kdyz sis uz dala tu praci pro to dojit.. Tak si mozna trochu dam." Krabicku si nakonec vezmu a vratime se spolecne zpet ke gauci. Byla natolik kouzelna, ale presto tolik obetava a hlavne s jistou dulezitosti v otcove srdci. Sednu si, krabicku polozim na stolek a zadivam se na ni. "Spadl.. mu kamen ze srdce kdyz se dozvedel, ze uz nemusis dal nejak trpet. |
| |
| Jeho mírný úsměv mě jenom podnítí v tom mém, který se trochu víc ještě rozroste. Mno, práci jsem jsi s tím nedala, šla jsem jen kolem večerky a napadlo mě prostě jít a vzít jí. Tak mě napadá, až se vypořádáme s těma démonama, asi bych měla přestat i s tím kradením a začít za ty věci platit jako normální člověk. Během mého hloubání dojdem zpátky ke gauči. "...Spadl.. mu kamen ze srdce kdyz se dozvedel, ze uz nemusis dal nejak trpet..." Cože? O čem to mluví? Na mé tváři se oběví lehce nechápající výraz... |
| |
| Po kratkem momentu zvednu oci k ni. Poznal jsem, ze ji nejspis nedocvaklo o kom mluvim. "Myslim ze vis.. I kdyz to mozna byl jen sen, ja... Pripadalo mi ze s nim opravdu mluvim." Za tu dobu co o tom mluvim, muj pohled znovu o trochu pohasne. To je prece to. Cely to bylo jen sen, tak proc tomu verim? |
| |
| Nejdrive jsi myslim, ze mu tak trochu preskocilo, nebo tak neco, ale dle jeho vyrazu mi tak trochu dojde, ze asi nemagori nebo jine veci. Sen? O cem mel sen? O me? Nebo o necem jinem? Dle jeho vyrazu to nemohlo byt nic prijemnyho, ze by to nakonec bylo o jeho rodine? Sakra, ja jsem takovi pako! Horsi nez Nero! Polozim mu ruku na tu jeho. "Dante..." reknu tise. Nevim co jineho v tuhle chvili mam vubec rict. |
| |
| Jen co mi polozi ruku na dlan, musim se trochu pousmat. "Co to melu, vzdyt jsem ho ani nepotkal.." Sundam si rucnik z hlavy a hodim ho nekam za sebe. Ocima se podivam zpet k ni. "Ley..." Chvilku mlcim. "Dekuju ze pres to vsechno tu porad jsi se mnou. Znamena to pro me hodne.." |
| |
| "Dekuju ze pres to vsechno tu porad jsi se mnou. Znamena to pro me hodne.." Trochu se pritom zacervenam. Zacinam jsi teprve zvykat, na to, ze mi rika takove veci... Nicmene vim co na tohle mam rict a tak se k nemu jenom priklonim a lehce jej polibim na rty. Nejradeji bych ho objala a pritulila se k nemu, ale to bylo zatim jaksi pro me tabu. |
| |
| Zavru oci, abych si jeji letmy polibek mohl uzit. Jen co se odtahla, nespoustel jsem z ni pohled. "Budu.. nejspis potrebovat pomoc." Soude podle myho pohledu bylo tak nejak jasne, ze se bude jednat o muj stav. "Potrebuju najit reseni co se mych zeber tyce. Takhle se nezahoji, dokud tlaci tam kde nemaji." Normalni clovek by se s tim mozna nehnul ani v nemocnici. Ale to v mem pripade jaksi neplatilo.. |
| |
| Strcim jsi neposedne vlasy za ucho a pozoruji jej s trochu prekvapenym pohledem. Co vsechno z nej budu nakonec jeste vyndavat? projde mi hlavou. "Asi jsem se mela vykaslat na zabijeni demonu a stat se spis doktorkou..." reknu s pokusem o vtip. Nicmene dost dobre chapu co po me chce, jenom nevim jak to udelat. Myslim, ze nejjednodussi asi bude proste tam ty zebra nejak dostat nasilym takhle pres kuzi, ale bude to zrejme hodne, hodne bolet.... |
| |
| Jeji trochu zmateny pohled mi neunikne, ale zkratka jine reseni me nenapada. "Bude to mozna neprijemny, ale nejsem na tom tak blbe abych to neprekousl.." |
| |
| Tak jo, jdu na to. Nadechnu se a polozim sve ruce na jeho hrudnik. Nejdriv jsi chci pohmatat, kolik jich bude potreba vratit tam kam patri. Zacnu od zhora a pokracuji dolu. Jedno nahore.... a dole v pravodruhe. To nahore mu zrejme tlaci na plici. Myslim, ze zacnu tim dole, ktere je nesnaze pristupne. "Pokusim se to udelat rychle..." reknu. Pote vsi silou zatlacim na spadni cast jeho hrudniku. Zaroven ucitim i to, jak se snazi s onou bolesti bojovat. Tlacim do te doby dokud necitim pohyb a trochu krupnuti. Prestanu a lehce se pohmatu ujistim, ze je tam kde ma byt. Necham ho chvili, aby mohl nabrat sily na druhe zebro. Chvili smatram na jeho kuzi a zkoumam jak nejlepe chytit to zebro, ale zjistuji, ze touhle cestou to nepujde. Po dalsim prohmatani zjistuji, ze zebru tam vadi kousek kosti, kvuli ktere se nemuze vratit na sve misto. Nezbyva mi nic jineho nez se ten kousek pokusit ulomit tak, ze do nej uderim. |
| |
| Opravdu jsem byl za ni rad. Uz nekolikrat ze me musela vytahovat plno jinejch veci, ale tohle bylo uz trochu neco jineho. I pres to se do toho ale pustila a ja ji jen pozoroval. Ucitil jsem jeji prsty na mistech, kde by se ony zebra mohly nachazet. Tak nejak jsem uz na to byl pripraveny a jen jsem cekal, kdy zakroci. Zacala ocividne s tim lehcim, kdy stacilo jen zatlacit. Jen co se do toho oprela, bolestne se trochu zamracim a snazim se nijak neucuknout z reflexu. Nastesti tohle slo docela rychle a ja dostal moznost chvili pockat, nez me ten naval bolesti trochu prejde. Docela rad bych se poradne nadechl, ale to mi uz nejakou chvilku brani. "Pokracujem.." Reknu po chvili s ocekavanim nejhorsiho. |
| |
| "Tohle bude asi trochu hodne bolet..." reknu. Pricemz pockam na jeho kyvnuti. Pote do onoho mista uderim skoro vsi silou. On se okamzite pomalu skrouti bolesti. Snazim se ho pritom zachytit, aby mel aspon trochu opory a podpory. Vyckavam, az ona bolest ustoupi natolik, ze bude moci sam rici, jak na tom je... |
| |
| Jen co kyvnu na souhlas, uderi do me co to jde. Tentokrat uz se moje svaly silne napnou a ja bolestne zkrivim oblicej se zatatymi zuby. "Po..kracuj!" Bylo uz poznat, ze tohle sakra boli. Dost. Ale kdyz to udela najednou, budu to mit za sebou driv. Cekat nez se vydejcham, trvalo by nam to dvakrat tolik dlouho. |
| |
| Dle rychleho pohmatu zjistuji, ze ona zebro stale neni tam kde ma byt. Zrejme bude zapotreba vetsi sila, a tak promenim svou ruku na demonickou, coz mi umozni oderit mnohokrat silneji. Trochu se rozmachnu a odesim jej znovu na stejne misto. Ted uz byl ale vysledek i slysitelny, aneb ten kousicek kosti se zrejme uz odlomil a zebro se tak mohlo vratit tam, kam patrilo, i kdyz bylo stale zlomene. Nicmene to, jak Dante vykrikl bolesti, mi zvalo moje vlastni srdce na kousky.... |
| |
| Bylo mi jasne, ze zrejme jeste stale neni zbyvajoci zebro na svem miste. Vsiml jsem si, ze pri dalsim pokusu bude muset pouzit vetsi silu a proto se jeji ruka zmenila. Jen co uderila znovu, uz jsem se nevydrzel ubranit vterinovemu vykriku. Tentokrat se uz ale zdalo, ze to konecne ma nejaky vysledek, ale nebyl jsem si jisty tim, jestli konecny. Ted jsem jen na kratkou chvili oddechoval. |
| |
| Mlčky sedím a trochu ho i podpírám. Okolo je ticho, jen z Nerova pokoje sem doléhají zvuku svědčící o tom, že tam vážně uklízí, nebo tam naopak dělá ještě větší bordel? Nevím, ale teď momentálně to zjišťovat rozhodne nebudu, protože jsem potřebnější tady... Sleduji jej jak zrychleně dýchá. "Dante..." řeknu polohlasně a taky doufajíc, že už víc žeber není tam kde nemá. Další bych asi nezvládla... |
| |
| Bolest se jeste nejakou chvilku rozlehala mym telem, ale citil jsem, ze tentokrat se uz muze zahojit a opravdu prestat. Ulevne hlavu zaklonim a opru si ji o oprradlo gauce. "Jsem v.. pohode.." Muj hrudnik se stale jeste znatelne zveda, ale jde poznat, ze se uz aspon muzu nadechnout tak jak chci. |
| |
| Musim rict, ze se mi viditelne ulevi, kdyz uvidim jak se mu alespon viditelne ulevilo. Neubranim se lehkemu usmevu. Potom jsi ale vzpomenu na tu zmrzlinu, ktera se musela za tu dobu uz roztect. Natahnu se k ni, nehledis na to, jestli jsem ji prinesla Dantemu nebo ne, ale proste jsem nemohla dopustit aby se takova dobrota roztekla. Jednim trhnutim ji otevru a zjistim, ze to nejhorsi se nestalo. Zaborim proto do ni lzicku a naberu jsi zmrzlinu a strcim jsi ji do pusu. Mnam. Proc mam ale pocit, ze ta zmrzlina u me dlouho nezustane? |
| |
| "Ley, děkuju.." vyjde ze mě jen co si hlavu přestanu opírat a podívám se na ní. Ostrá bolest pomalu, ale přesto jistě ustupovala a já si už mohl být jistý tím, že alespoň usnu a nevzbudim se aniž bych se nějak blbě hnul jako starej děda. Trochu však zpozorním, když slyším lehký hluk shora. Ve tváři se mi objeví podivený pohled. "On uklízí?" |
| |
| Zrovna jsi strkám další sousto zmrzliny do pusy a je mimochodem úžasná! Když jsi vemu to, že vlastně poprví v životě jím zmrzlinu... Dante na mě promluví a já se k němu otočím s lžičkou v puse. "B...g..k...m.." zažbrblám, než jsi uvědomím, že vlastně mám stále v puse onu lžičku. Okamžitě jí tedy vytáhnu, nejdřív se snaží z ní sníst to sousto zmrzliny. Když polku studené sousto, trvá mi ještě pár vteřin než řeknu: "Jo, uklízí. Donutila jsem ho k tomu..." když to ale řeknu, trochu se zarazím, protože mi na mysl vypluje ta věc, která se odehrála v koupelně. Raději jsi do pusy dám další sousto zmrzliny... |
| |
| Dívám se na ni. Měla tváře nacpané zmrzlinou a já se musel lehce pousmát. I když se musela trochu zklidnit aby mi mohla odpovědět, vypadala roztomile. A soudě podle toho, jak tu zmrzlinu hltala, nejspíš jí ještě neměla. "Jo, uklízí. Donutila jsem ho k tomu..." vypadala jako by chtěla dodat ještě něco ale zarazí se. Jakoby zaváhala a proto si raději dala do pusy další kousek studeného potěšení. "Něco jsi chtěla?" |
| |
| Olizuju prázdnou lžičku, když se zeptá. Znovu se trochu zarazím, ale místo odpovědi naberu na lžičku pořádnou nálož zmrzky a nacpu mu jí do pusy, nehledíc na to jestli se přitom brání. Nepřestávám se u toho usmívat. Taky tak trochu doufám v to, že se mi podaří zapomenout na tu věc v koupelně. Nero měl pravdu, jestli se tohle Dante dozví, udělá z něj fašírku.... |
| |
| Jakmile dozní moje otázka, všimnu si jejího zaražení. Už když jsem se chystal ještě něco dodat, ucítil jsem velkou studenou porci zmrzliny ve své puse a bylo mi tak zamezeno cokoliv dalšího říct. Alespoň na chvíli. Upřímně, čekal jsem ž alespoň zavrtí hlavou ale nechala mojí otázku bez odpovědi, což se mi zdá trochu podezřelé. Vydechnu si když se mi konečně podaří to sousto úspěšně spolknout aniž bych se zakašlal. "Je sice dobrá, ale myslím že bych to zvládl i s normální porcí.." |
| |
| Ne, nejde to nevydržím to prostě se mu dívat do očí a nalhávat jsi, že se nic nestalo! Pomalu odložím zmrzlinu i s lžičkou na stůl, kousek od nás. "Dante já...." začnu ostýchavě. Stydím se, za to, že jsem to vůbec udělala. Nechám zmrzlinou zmrzlinou a dám jsi nohy nahoru na gauč a odejmu jsi je rukama. "Udělal to znovu a mě se to líbilo..." řeknu a skryju jsi hlavu mezi rukama, kterými jsi objímám nohy. "Byla to jen jedna pusa a mě je jako bych ti tím vrazila nůž do zad..." řeknu tiše. |
| |
| Jen co domluvím, ona zvážní. Odloží zmrzlinu a schoulí se tak trochu do klubíčka na gauči. Čekal bych, že na mě vytasí něco nedůležitého, ale už jen podle toho, jak si byla nejistá, jsem věděl, to nebude jen tak. Proto jsem ji pozorně poslouchal. "Udělal to znovu a mě se to líbilo... Byla to jen jedna pusa a mě je jako bych ti tím vrazila nůž do zad..." Díval jsem se na ní jen trochu udiveně, ale uvnitř mě to do mě trklo. Pohledem na chvíli od ní uhnu, nadechnu se a znovu se na ní podívám. Ještě než ale něco vypustím z úst, chvilku mi to potrvá. "..cože?" Zvlášť mě udivovala zmínka o tom, že se jí to líbilo. A upřímně, tak trochu mě teď zahltilo podivné zklamání, který jsem ještě necítil. Mlčím. Očima se na ní nedívám, spíše pozoruju věci kolem sebe než se odhodlám k tomu něco říct. "Jak... k tomu mohlo dojít?" Stalo se to snad v době kdy jsem spal? |
| |
| "V koupelně...když jsi spal. Nesla jsem mu jídlo a potom.... nevim přesně, najednou byl u mě a.." Bože, jak jsem to mohla jen udělat?! Po tom všem co Dante udělal pro mě, já udělám takovouhle pitomost! Nenávidím se za to! Mám takoví pocit, že asi tohle bude konec toho hezkého, co jsme mezi sebou prožívali... Otočím se od něj, tedy spíš natočím se k němu zády. Je mi víc než jasné, že teď se na mě nebude chtít ani podívat. "Vím, že mi to asi neodpustíš..." řeknu tiše. "To co řeknu mi asi neuvěříš, ale nic k němu necítím...." Mám víc než jen lehce nakrajíčku. |
| |
| Pohled stočím zpět k ní. Chvíli mlčky. Právě teď.. jsem se tak nějak chtěl rozpůlit na dvě půlky. Jedna moje část se na ní nedokázala zlobit ale ta druhá byla čistě zklamaná. Otočí se ke mě zády. Po další mlčenlivé chvíli se k ní lehce nahnu, při čemž jí dlaň položím na rameno a ústa dostanu líže k jejímu uchu. "Slova, který jsem vypustil o tvé ochraně mým životem, neberu zpátky ani po tomhle.." to bylo zhruba vše, co jsem jí k tomu dovedl říct. Gauč se lehce prohnul a za ní se ozvaly moje pomalé kroky směrem po schodech nahoru.. Vešel jsem do svého pokoje, který byl zahalený tmou. Došel jsem k posteli, na kterou jsem si lehl zády a hřbetem ruky si zakryl oči. Připadalo mi.. jako bych Ley začal pomalu ztrácet. Její tvrzení o tom, že se jí to líbilo a zároveň k němu nic necítí mi nešlo dohromady. O Nerovo pocitech jsem si byl jistý, ale nikdy by mě nenapadlo že se Ley k něčemu takovému přikloní. I kdybych ji už neměl chránit z lásky, budu ji chránit stále. Přeci jen, dlužím jí to.. Díky ní jsem se narodil a mám tak právo nakládat se svým životem v její prospěch. Ale přesto... jsem měl pocit že se jen o pouhou pusu nejednalo. Nebrala by to takhle vážně a já se necítil tak podvedeně.. |
| |
| Slzy, které se drali napovrch nešli zastavit, ne teď už ne. Prázdnota odklopovala mě a mě srdce se mi začal vkrádat znovu onen pocit samoty. Cítila jsem, jak jsem zřejmě ztratila jedinou osobu na světě, na které mi kdy nejvíc záleželo... Nakonec moje slzy ustali a já se zvedla z gauče. Mlčky jsem vyšla po schodech a vešla do Nerova pokoje. Spal a kupodivu tu bylo uklizeno. Chvíli jsem na něj hleděla a poté jsem jej popadla pod pod krkem a mrštila s ním proti nejbližší zdi. Nevím jak moc síly jsem použila, ale zřejmě dost protože proletěl zdí a stavil se až o zeď v Danteho pokoji... |
| |
| Ruku si sundám z obličeje a jen tak chvíli pozoruju strop. Bylo zvláštní, že můj pohled nebyl ani naštvaný, ani smutný. Spíš takový.. neutrální. Sám jsem nevěděl jak se na tohle pořádně tvářit. Měl jsem takový nechutný pocit, při kterém mi připadalo jako by mi Ley mezi rukama mizela stejně jako předtím zbytek mojí rodiny.. Po nějakých těch pár minutách jsem se posadil. Světlo měsíce na mě lehce doléhalo skrze okno. Ospalost na mých očích byla už jasně znát. Chtěl jsem tak moc spát, ale nemohl jsem. Nepřinutil jsem se k tomu zavřít oči a prostě spát. V tu chvíli mě však vyruší zadunění, přibližně kus od mých dveří. V duchu jen doufám, že to nejsou další démoni. Protože přijít v tuhle chvilku, rozhodně by dostali větší nakládačku než obvykle. |
| |
| Dante se nakonec znechuceně zvedne a jde se podívat jestli to skutečně nebyli nějací démoni. Nicméně když chce vzít za kliku od Nerova pokoje, něco ty dveře vyrazí a jeho to smete spolu s tím co to vyrazilo. Dante těžce dopadne na podlahu přízemí. Zjistí to, že ta věc co se smetla spolu s těma dveřma je vlastně Nero, který se válel vedle něj v mrákotách. Nicméně, když se z Nerova pokoje ozve Leylin výkřik, probere ho to. Vyrazí po schodech a ve vyražených dveřích zjišťuje, že zemi Nerova pokoje je jakýsi pentagram, který fialově svítí. Uprostřed toho pentagramu leží Leyla, oči měla zavřené a nehýbala se. Z pod vlasů jí vytékala trochu krve. Dante mohl při bližším pohledu zjistit, že okolo toho pentagramu je jakási bariéra, neviditelná bariéra, který mu znemožňuje se k ní dostat. |
| |
| Sotva dojdu vůbec ke dveřím a stačím je otevřít, něco jimi prudce proletí a mě to srazí společně s nimi. Na poslední chvíli se mi však povede to ustát. Co se trochu rozhlídnu okolo sebe, zjistím že vedle mě leží to pako, na který jsem měl v tuhle chvíli docela vztek. Zarazím se jakmile uslyším Leyin výkřik. V ten moment dám potyčky s Nerem stranou a přispěchám k místu, odkud se výkřik linul. Jen co vběhnu do Nerova pokoje, cosi mě trochu odrazí a já se nohama lehce svezu o nějaký kus dozadu. "Ley!" doběhnu znovu k oné 'zdi', která mi nedovolí se dostat blíže. Začnu do ní bušit pěstmi. "Ley!!" |
| |
| V tuhle chvíli Danteho opustil veškerý vztek na Nera, či jiné pocity, které prožíval ještě před chvílí. I přesto, že jej trápila ta "věc" co se udála, vše teď bylo pryč a jeho srdce divoce bušilo a on cítil jediné - strach o milovanou osobu. Přestože to neviditelné stěny bušil, nezdá se, že by to měla nějaký účinek. Poté se ale Ley začala pomalu probírat a jen co uviděla Danteho před sebou, vstala a chtěla se k němu vrhnout, ale zabránila jí v tom ona neviditelná bariéra, co hůř, ta stěna jí dala ránu blesky, stejnými, které používala kdysi Trish. Ley to až odhodilo na druhý konec jejího "vězení" kde od stěnu za sebou dostala další, stejnou ránu. Její obličej se přitom skřivil bolestí a přestože to vypadalo, že musí určitě křičet, Dante nic neslyšel, moc dobře věděl, jak Trisihiny blesky boleli, párkrát je sám pocítil. Mohl je bezmocně sledovat její utrpení... Ley nakonec klesla zase k zemi. Ve tváři se jí zrcadlila právě prožívaná bolest a její hrudník rychle zvedal nahoru a dolů... |
| |
| "LEY!!" Můj hlas se už znatelně zvýšil. Cítil jsem, jak ve mě narůstal vztek na to, že nemůžu nic udělat a zároveň silné nutkání něco prostě dělat. Náboj těch blesků jsem cítil až ve svých rukou. Poodstoupil jsem od bariéry, rychle sáhl po Ebony a Ivory a začal do bariéry střílet. Jak se zdálo, bez výsledku. Kulky se tak odrazily a jen se strefily do mě. Zle jsem zatnul zuby a začal do bariéry znovu bušit. Jestli je to práce démona, není pochyb o tom že bude někde poblíž. Jenže kde? |
| |
| Dante bušil do stěny, střílet do ní, ale nemělo to žádný účinek. Rozhodně vycítil dobře jednu věc - tohle byla démonova práce a né lecjakého démona. Byl to Abbadon, poslední ze Čtyřky. To zatím ale Dante nevěděl. Pokojem a budovou se rozezněl hrdelní smích. Jinak zvláště hlasitý, celkem i jemný a přesto nebyl pochyb o tom, komu by mohl patřit. "Prosím, snaž se víc..." promluví. "Chci vidět to zoufalství v tvých očích.... stejné, ach ano... naprosto stejné jaké měl tvůj otec." |
| |
| Na chvíli přestanu bušit, jakmile zaslechnu kolem sebe hlas. Byl zvláštní a stejně jako ostatní mi šel na nervy. Očima jsem se rozhlížel kolem sebe ale nikde nic. Ruce jsem svěsil podél těla a zle se zamračil při zmínce o mém otci. Nemohl jsem ale popřít tu zlost, která se ve mě začala hromadit. "Jestli chceš někoho mučit, tak si to s ní vyměním! Jí nech jít!" |
| |
| Onen hrdelní smích se ozval znovu. "Ačkoliv jsi mi udělal velmi dobrou nabídku, musím jí bohužel odmítnout. Můj jí potřebuje... " řekne onen démon. Uvnitř onoho neviditelného vězení se oběví démon, ale s takovouhle podobou démona se ještě Dante nikdy nesetkal. Vznáší se lehce nad zemí a poté se skloní k ležící Leyle a chytne jí za bradu a vytáhne jí kousek nahoru. Na jejích rukách jsou vidět místy ošklivé červené fleky. "Neboj se maličká, nebudeš trpět dlouho..." řekne sladkým tónem. Zobrazit SPOILER |
| |
| Víc se zamračím, když se onen démon konečně ukáže. Upřímně, dosud jsem podobného zatím neviděl, a že jsem jich viděl dost. To ale neměnilo nic na tom že byl stejně hnusnej jako ty ostatní. I když jsem byl ještě před chvílí z Ley zklamaný, nic to neměnilo na tom, že je pořád pro mě stejně důležitá. Ten pocit nezmizí tak lehce jako pára.. Hromadil se ve mě vztek. Nejen že ubližoval Ley, ale nejspíš musel nechat projít utrpením i mého otce. Dostal se snad do stejné situace? "Uvidíš, že tě tohle rozhodnutí ještě bude mrzet.." upažil jsem ruku vedle sebe. Zabralo to zhruba pár vteřin, než můj Rebellion proletěl dřevěnou podlahou jako kdyby byla z papíru. "Let her go!!" (trocha anglického dramatu :D) Silně jsem se napřáhl a s hlasitým výkřikem svých slov jsem co nejsilněji Rebellionem udeřil do bariéry. |
| |
| Dante udeří do bariéry s veškerou svou silou, ale jediné čeho dosáhne, že při dotyku oné bariéry jeho mečem dostane stejnou rány blesky jako před chvílí Leyla. Démon pustí Leylu, která je sice při vědomí, ale zřejmě díky bolesti se nemůže skoro ani pohnout. Démon upřu svou pozornost na Danteho. Projde bariérou, jakoby nic. Přejde k Dantemu, který klečí na jednom koleni a rozdýchá onu ránu blesky. "Tvůj otec přede mnou klečel stejně jako teď ty... žadonil, plazil se jako pes a škemral o slitování pro jeho "rodinu"..." slovo rodinu vypustí démon z pusy jako kdyby jsi snad chtěl odplivnout. Nohou nakopne Danteho do uzdravujících se žeber. |
| |
| Měl jsem naději, že se mi tu bariéru podaří rozseknout, nebo alespoň nalomit dostatečně tak, abych se dostal dovnitř. Abych jí pomohlo. Abych jí ulevil.. Jenže místo plané naděje jsem dostal stejnou ránu, možná i o něco horší a bolestně jsem zkřivil obličej. Padl jsem na koleno a Rebellion zabodl do podlahy, abych se mohl opírat. Ještě se ze mě mírně kouřilo a mě teď na chvíli zaměstnalo rozdýchávání. Kolem mě panovalo ještě slabé napětí. A v tuhle chvíli jsem byl i tak nějak rád za to, že jsem jaký jsem, protože tohle by mě jako člověka jisto jistě usmažilo na rybí prsty. Jak to tak vypadalo, upoutal jsem jeho pozornost a on alespoň na chvíli Ley nechal být. Přešel ke mě s tím, že má nejspíš Deja Vu. Krátce na to ucítím jeho kopnutí do svých žeber. Bolestně ceknu, ale dřív, než se narovná zpátky, moje ruka pevně jeho nohu chytí. Pozvedl jsem k němu pohled, ve kterém se rýsovaly zúžené panenky. Každou chvíli byl můj stisk silnější. A skutečně jsem nešetřil s úmyslem mu tu nohu zaživa rozdrtit a utrhnout. "O mojí rodině se už nezmiňuj.." pomalu ale jistě jsem se zvedal, při čemž jsem ho nepouštěl. "Za tohle všechno skončíš ještě hůř než ti před tebou!" moje svaly se napnuly a já s ním dost silně praštil o nejbližší zeď tak, že se probořila a několik cihel dopadlo přímo na něj. |
| |
| Když Dante prští démona proti zdi, chvíli leží pod cihlami, ale poté se znovu ozve jeho smích. Hromádka cihel se začne zvedat a nakonec z ní vyleze onen démon, bez jediného škrábnutí. "Zřejmě netušíš s kým máš tu čest červe..." řekne a poté zmizí. Dante jej hledá po místnosti, ale najednou mu odněkud přiletí rána pěstí do obličeje, není ale vidět ani onu ani majitele. Onu ránu následuje další a další a další, nakonec se na Danteho spustí doslova sprška ran, které do něj buší ze všech stran a do všech míst. Síla oněch ran je skoro až zarážející. Dosud Dante nepocítil silnější útoky... |
| |
| Neusínám na vavřínech když se onen démon vytratí. Bylo mi jasné, že jen tohle ho nepoloží ale fakt jsem neměl rád tyhle typy démonů, co si mizí dle vlastní libosti. Jenže každý démon má slabinu a tu jsem já musel najít. Náhle ucítím silnou ránu do obličeje. A krátce na to hned další a další. Nemohl jsem nijak uhnout, jen jsem zkřížil ruce před svým obličejem abych se ubránil alespoň z malé části. "A ty nevíš, s čím si zahráváš.." I když mnou jeho rány ze všech stran cloumaly, sáhl jsem po svých zbraních a kulky začal sázet všude okolo sebe. Co si budeme povídat, byl jsem tak nějak nepřipravený a taky jsem nepočítal s tím, že budu proti dalšímu ze Čtyřky nejspíš bojovat znovu sám. |
| |
| "Vím přesně co jsi zač...." řekne démon, aniž by ukázal sám. Najednou Dante ucítí tupou bolest za hlavou a ránu tak silnou, která je přinutí částečně klesnout k zemi. Neubrání se ani tomu, že je ústa zaplaví jeho vlastní krev. "Zmrd pod mají nohou...." řekne oběví se před Dantem. Ze levé strany Dantemu přiletí rána, tedy spíš kopanec od jeho nohy... |
| |
| Další rána byla stejně ostrá jako ty předešlé a tentokrát si nejspíš našla svoje místečko. Odplivnu trochu krve, ale přesto zůstávám stále na nohou. "Už mě začínáš srát.." zle se ušklíbnu. Cítím, že se mi v puse nahromadí další troška krve a proto znovu odplivnu kamsi vedle. Zandám zbraně a chopím se Rebellionu s tím, že mezitím co do mě valí další rány, jeho čepel zabodnu alespoň částečně na okraj bariéry. |
| |
| Dantemu se sice podařilo zabodnout rebelion do kousku bariéry, nicméně ta po meči poslala další dávku blesků a řekněme jsi to upřímně, železo a blesky prostě nejdou dohromady ať už jsou přirozené nebo ne. Démon naokamžik přestal rozdávat rány a kochal se tím jak Dante trpí. Dante vzhlédl z pod bolestí k Leyle. Nevypadala o nic lépe než ona sám. Tváře měla mokré od slz a také ošklivě popálené. V jejích pootevřených očích se zrcadlila bolest, ale také strach, stejný strach, jaký pociťoval sám Dante. Ať si líbá koho chce, ale jeho srdce bude navždy patřit jenom jí... Natahuje k němu ruku a její prsty se jen lehce dotknou bariéry veznitř. Zdá se, že ty blesky, které ona bariéra generuje musí ovládat ten démon. Dante zvedne taktéž ruku a položí jí na stejné místo jako ona, jenže zvenčí. Takto to vypadá, jako kdyby se jejich ruce dotýkali, ale realita byla jiná... |
| |
| Ley... Opíral jsem se o Rebellion podobně popálený jako ona. Čekal jsem, že zásahem do bariéry jí nějak ovlivním, ale zřejmě slabina musí být jiná. Naše ruce se skoro dotýkaly, ale mezi nimi byla ta tenká vrstva, která nedovolovala tomu cítit teplo dotyku toho druhého. Pohled na to, v jakém je stavu, mě doslova bodal do srdce. Nakonec jsem ale pomalu vstal a naši snahu na chvíli přerušil. Může do mě bít blesky kolikrát chce, ale nikdy to nebude dost na to, aby se mu povedlo mě zabít. "Co chceš za to, aby ses ukázal, komáre?" |
| |
| Sotva se Dante postaví a pronese onu větu, protne jej zezadu v oblasti břicha ostrá bolest. Když se podívá dolů, co to vlastně je, uvidím démonovu praku jak mu trčí z břicha. Démon se k němu nahne, ve sladké vědomosti, že zvítězil: "Co mi můžeš dát? Vše co potřebuji už mám.... duši svého mrzkého otce jsi nech, nestojím o ní, ani o moc, kterou mi může poskytnout..." řekne a zakroutí svou rukou v Danteho břiše. Dantemu se do úst nahrne nová čerstvá várka krve. "Já jsem Abbadon, Anděl Zkázy! Víc nepotřebuji.... jediné po čem toužím je rozdrtit Spardu a ten hnus co stvořil.... a to se mi teď víc než daří..." řeknu a prudce vytáhne svůj pařát ven. "Hle, jen se dobře dívej jak jí přivedu na práh smrti...." smál se, přičemž z několika stran v onom vězení udeří do Leyli několik blesků... Ta vytřeští oči a prohne se v zádech tak, že by jeden řekl, že snad praskne. |
| |
| Zle se ušklíbnu, když v mém břiše zahlídnu trčet démonův pařát. Podívám se za sebe přes rameno s naštvaným pohledem. Zakroutí jí v mém břiše ještě o něco víc a já se o trochu napnu. Opravdu není příjemná věc cítit, jak se vaše orgány skoro až drtí. Do úst se mi nahrne další krev, kterou mu tentokrát vyflusnu do obličeje. "Já jsem Abbadon, Anděl Zkázy! Víc nepotřebuji.... jediné po čem toužím je rozdrtit Spardu a ten hnus co stvořil.... a to se mi teď víc než daří..." musel jsem trochu pobaveně pozvednout koutek úsměvu. Jen slabě a nepatrně. "Ale nepovede se ti to do konce.." řeknu polohlasem. Ruku ze mě nakonec vytrhne a já se neubráním vykašlání další krve, která tak trochu zamoří podlahu. "Hle, jen se dobře dívej jak jí přivedu na práh smrti..." Při těch slovech se však už zarazím. Ne.. Před očima se mi naskytne pohled, při kterém bezmocná Ley začne trpět ještě víc. Sleduju, jak se pod náporem blesků její kůže začíná pomalu spalovat. Najednou cítím, že se mi v hlavě při každé další sekundě začne hromadit vztek. A ne malý. Pevně uchopím Rebellion a silně s ním švihnu za sebe a doslova mu rozseknu hlavu, při čemž se naskytne krásný pohled na jeho rozpůlený mozek. A nekončilo to jen jedním švihem. Prudce jsem se otočil a začal do něj rychle bodat jeden zásah za druhým. "Nezajímá mě, co seš, nic ti nedává právo vyřizovat si účty se mnou na ní!" Čepel Rebellionu začala pomalu černat a kolem vyzařovat slabou, postupně sílící rudou záři. Uštědřil jsem mu stejnou ránu jako on mě, ale tentokrát do srdce a prudce ho vyšvihl nad sebe tak, že jsem ho vyhodil do vzduchu. Odrazil jsem se a skoro až k rukojeti jsem ho přibodl ke stropu. Tentokrát na zemi už nebyla jen moje krev. "Se mnou dělej co chceš, ale ona není z rodiny mého otce!" s každým slovem bylo poznat, že vztek ze mě kypí. A nejspíš to jen tímhle přibodnutím končit nebude. |
| |
| Leyla vyčerpaně klesne zpátky na zem. Její oči jsou zavřené a na spoustě místech má kůži spálenou natolik, že se místy lehce od hrnula od masa a vyčnívající kousky byli černé jako uhel. Démon visící na stropě, rozsekaný na kaši se ještě nepatrně hýbe. "Proč...." vydá se zebe chraplavě. "Proč ti na ní.... tolik... záleží?" zeptá se chraplavě. Mrtvej rozhodně není, a jestli Dante ještě neudělá, může se stát, že se složí zase dohromady. |
| |
| Nepřestávám ho zle pozorovat. Uvolním jednu ruku, kterou napřáhnu. Jasně se změní v ony démonické drápy, které mu jsou tak dobře známy a prudce jí zabořím do místa, kde bylo jeho srdce. Sice se tam možná nedostala tak přesně, ale stačila dost na to, aby si pro sebe utrhla kus onoho černého srdce, které jsem mu ukázal před očima. "Protože mi změnila život.." Drápy, v nichž se rýsoval onen kousek koupající se v jeho krvi, jsem pevně stiskl a udělal z něj tak pouhý kousek vycucané tkáně. |
| |
| Danteho rozdrtí démonovo srdce a jeho tělo sjede podél jeho meče dolů na podlahu, kde se začne pomalu měnit na hromádku čehosi, co vzdáleně připomínalo černý popel. Stejně jako zmizel démonův život, zmizela i démonova neviditelná bariéra, které obklopovala Leylu. Pach spáleného masa okamžitě zaplnil vzduch okolo. Dante na tom sice taky nebyl zrovna dobře, ona díra v břiše neudělá dobře nikomu, co budeme povídat, že ano, ale pořád na tom byl lépe než ona. |
| |
| Dopadl jsem zpět na nohy společně i s Rebellionem v ruce. Moje ruka se prozatím ještě neměnila, byla špinavá od té jeho tmavé krve. Bylo poznat, že jsem se ještě vydýchával. Jenže místo toho, abych se vydal k Ley, začal jsem onou rukou hromadu spáleného masa prudce rozhazovat okolo jako odpad. Stále jsem měl vztek. Vztek, který mě jen tak nepustil. Který mi vštěpil a já měl silné nutkání ho nechat trpět ještě víc, než on nechal trpět mého otce a Ley.. |
| |
| Přestala jsem vnímat co je vlastně realita a co ne. Vše mi slívalo do jediné myšlenky, do jediného pocitu - bolest. Bála jsem se i pořádně nadechnout, abych tu bolest ještě nezvětšila. Do očí se mi vhrnuli slzy a mě se na krátký okamžik vybavili vzpomínky na ono kruté zacházení, když jsem byla tam dole. Poté je ale přehluší jiné vzpomínky, ty krásné a příjemné. Byli to co mě přimělo pootevřít oči. Moc dobře jsem nerozeznávala co to vlastně vidím, ale byla sjem jsi jistá, že je to on.. "Da...n...te..." zašeptám opatrně. |
| |
| Za ten krátký moment, co jsem zbylé maso prakticky ještě víc rozporcoval, po něm už nezbylo prakticky vůbec nic. Neměl jsem už kam si zbytek zlosti vylít a tak začala pomalu mizet. Stejně jako moje ruka. Moje kroky ihned zamířily k Ley. S každým krokem ale ze mě vykápl nějaký kus krve, ale to mi bylo jedno. Ona na tom byla hůř než já. Padl jsem u ní na kolena a jen velmi jemně jí chytil za prsty, které nebyly tak popálené. Trochu jsem ji však zašpinil krví. V mých očích se zaleskl smutek. K čemu tu vůbec jsem když ani nedodržím slovo, že jí ochráním? "Ley... slyšíš mě?" |
| |
| "Bolí.... to..." zašeptám tiše. Přitom už neudržím slzy bolesti, které se mi vydrali ven. Být člověk, tak jsem nejspíš už dávno mrtvá... Už vím jak se cítí grilovaný kuře... projde mi hlavou myšlenka, kterou se snažím trochu jsi zlehčit situaci, ale nějak se mi to moc nedaří. Jemně se pokusím stisknout jeho ruku, kterou mi drží tu mojí.. |
| |
| Slzy, které jí začnou pomalu stékat, setřu opatrně prstem a pohledem poté uhýbám jejím očím. "Je mi to líto.." A opravdu bylo. Do teď jsem nebyl schopný alespoň jednou dostát svému slovu.. |
| |
| I přesto, že jeho dotyk na mé tváři, kdy mi setřel slzy, neskutečně zabolel, nedokázala jsem se ubránit tomu, že jsem přitom zavřela. Měla jsem být opatrnější, ale kdo mohl tušit, že ti démoni sem nastrčili další Pečetě? Navíc takhle dobře schované i přede mnou... Nevěděla jsem co mám říct. Neměla jsem sílu se asi pohnout, každý nádech u výdech mě stál spoustu potlačované bolesti, proto jsem dýchala jen velmi, velmi mělce. "Miluju tě..." zašeptám s námahou. |
| |
| Nehnul jsem se od ní z místa. Stále jsem jemně svíral její dlaň v té své. Měl jsem ten nepříjemný pocit, který jsem už jednou cítil. Ten strach... Strach z toho, že se poddá svým zraněním a já ji tak ztratím kvůli vlastní hlouposti. Nechal jsem ji utápět se ve výčitkách ještě mnohem víc. Víc jsem se sklonil a poměrně ještě zdravou dlaň jsem trochu nadzvedl, abych ji mohl políbit. Její slova jsem slyšel víc než dobře, ale neodpovídal jsem. Nemohl jsem jí na to odpovědět po tom, co jsem jí takhle zřídil. "Ne.. Jsem idiot.." šeptnu bezmocně. Nemohl jsem ji nikam vzít aniž bych jí způsobil ještě větší bolest. |
| |
| Ruku, kterou mi svíral přesunu na jeho tvář i za cenu toho, že jsem cítila, jak něco prasklo, a nejednou, což dám najevo pouze tlumeným zasténáním a skřivením obličeje. "Ne..." řeknu tiše. "Nejsi..." poté následuje celkem dlouhá chvíle než řeknu co jsem chtěla říci: "Jsi anděl..." Cítím se unaveně, cítím jak se mi chce spát. Neměla bych umřít ze zranění jako takových i když působí takovouhle bolest. Nicméně taky se z toho nevylížu přes noc... a mám pocit, že mi zůstane víc než jedna jizva... |
| |
| Po jejím posledním odhodlání a slovech k ní znovu zvednu pohled. "Anděl určitě ne.. Na anděla jsem 'hřešil' až nepovoleně mockrát.." pokusím se o vtip, ale v tuhle chvíli to nejspíš nebylo nejlepší řešení. Pomalu vstanu s tím, že rychle dojdu do koupelny namočit ručníky studenou vodou. Kašlal jsem na to, jestli za sebou zanechávám krev nebo ne. Za pár minut jsem se vrátil zpět k ní a klekl si. Nemusel jsem jí říkat, že to možná trochu zabolí. Ostatně to každý pohyb, ale doufal jsem, že alespoň trochu studena jí uleví na těch nejhorších místech. Ručníky jsem jí na rány přiložil pomalu a hodně opatrně při čemž jsem ze sebe nevydal ani slovo. Nejraději bych sám sebe ještě jednou probodl.. |
| |
| Je to anděl... můj anděl... projde mi hlavou když odejde, zřejmě pro něco. Když se vrátí a nese ručníky ze kterých kape voda, je mi víc než jasné, že tohle bude sakra bolet. Nicméně se snažím to nedávat nijak moc najevo a přesto, se nedokážu nevyhnout několika zasténáním z bolesti, při kterých ještě zatnu obě ruce na pěstí a je mi jedno, že mi přitom popraskala kůže na těch rukách. |
| |
| Ručníky jsem nechal přiložené jen malou chvilku, poté jsem je znovu sundal a nechal ji tak vydechnout. Víc udělat nemůžu.. Z klečení jsem se nakonec posadil a jednu nohu položil, druhou jsem se opřel loktem. Nevydržel jsem to v sobě držet, proto jsem další nával krve vyplivl někam stranou. Ústa jsem měl od krve už trochu víc, ale na to jsem nebral ohledy. Podíval jsem se zpět na ní s bolestí v očích. Ne z mých zranění, ale z pohledu na ní. Byla v takovém stavu mojí chybou. "Ley.. vydrž to.. prosím.." v mém hlase bylo poznat, že doufám. Pevně doufám v to, že se z toho nějak vylíže a nebude mít kvůli tomu kromě jizev jiné trvalé následky.. |
| |
| Vyčerpanost z bolesti mě nakonec ovládla a já musela oči zavřít. Pořád jsem stále mělce dýchala. Cítila jsem ho, jak je blízko mě. Nejraději bych teď byla hluboko v jeho náručí, ale věděla jsem moc dobře, že teď je to naprosto nesplnitelný. Už teď byla doslova agónizující. Cítila jsem, jak moje tělo postupně přechází do šoku - nejprve jsem cítila mírný třes v rukou a poté mi začala být zima. Aby taky ne, když jeden leží na studené podlaze... |
| |
| Všiml jsem si, že začala zavírat oči. Trochu víc, ale přesto opatrně jsem stiskl její ruku. "Ley.. Vydržela bys.. kdybych tě vzal do náruče a přenesl? Nemůžeš ležet na zemi věčně.." bolela mě už jen ta představa za ní. Ale jak jsem říkal, nemůžu jí nechat v téhle špíně na zemi. Obzvlášť, když jsou její rány čerstvé.. |
| |
| Lehce pootevřu oči a pokusím se podívat na něj. Místo abych mu odpověděla, tak jen lehce přikývnu. Na mluvení jsem už stejně neměla chuť, natož energii. Nicméně jsem moc dobře věděla, že tohle bude bolet a to sakra hodně. Pokusím se ale pro něj vydržet tak jak to bude možné... |
| |
| Pomalu jsem se tedy postavil a sehnul se k ní. Musel jsem ji vzít co nejmíň bolestivě a zároveň rychle, abych jí nevystavoval utrpení zbytečně dlouho. Opatrně jsem ji vzal do náruče. Byl jsem si vědom toho, že ji to bolelo nemálo a proto jsem šel o něco delšími kroky zpět do mého pokoje, kde jsem ji po těch několika vteřinách položil do měkké postele. Díkybohu se mi to povedlo poměrně rychle a tak ji to bolelo jen na malou chvíli. Rozhodně je teď ale lepší mít pod sebou něco měkkého a teplého na ležení. Usedl jsem na zem vedle ní a zády se opřel o postel. Rána v mým břiše byla doslova skrz na skrz, proto regenerace chvilku potrvá než se zraněné dá dohromady. Po očku jsem se podíval na Ley přes rameno. Zajímalo mě, jestli byla ještě vzhůru nebo pomalu usínala.. |
| |
| Už jen když mě veme ze země, tak pociťuji to jak se ona spálená kůže o sebe dře, praská nebo se rovnou odlomí kousíčky, ale snažím se to vydržet. Nemohu se ale přitom ubránit slzám, které se mi znovu nahrnou do očí. Po chvilce ale po sebou ucítim něco měkkého. Nemusím ani otevírat oči, abych zjistila, že je to postel. Nicméně stále mělce, teď i trochu zrychleně dýchám. Nicméně skrz skoro zavřené oči vidím, jak tam sedí. Natáhnu k němu roztřesenou ruku. Vím, že je vedle mě, ale přesto se nechci cítit, že tu jsem sama... |
| |
| Zahlidnu jeji pokus o to natahnout ke me ruku, ale to ji tak trochu prekazim. Driv nez se ke me staci natahnout, jemne ji chytim. "Nepremahej se.. Vzdycky tu jsem s tebou.." Chvili ji pozoruju. Bolestny pohled mi za tu chvili stale nemizel. Jedine, co jsem mohl udelat bylo, ze jsem na ni dohlizel.. |
| |
| Pokusím se o něco co vzdáleně připomínalo úsměv a poté nechám vyčerpaně víčka klesnout úplně a nechám se tak pohltit teď vítanou tmou a také trochu úlevou od bolesti... "Jsi anděl..." pronesu ještě šeptem, než se mě zmocní spánek. |
| |
| Jeji poznamce se musim s trochou ironie pousmat. Jen slabe. Alespon ze spi, nebude tu lezet v bolestech.. Vlastne.. Ona byla prvni, kdo tohle o me tvrdil, i kdyz jsem tomu sam nikdy neveril. Za andela by se dala povazovat spise moje matka. Ta by byla typickym prikladem, tim jsem si byl jisty. At jsem chtel nebo ne, dneska toho na me bylo uz vazne moc. Pokud vim, tenhle byl ze Ctyrky posledni a tak uz zbyval samotny Asmodeus. Ale uznejme si, po dvou bojich skoro za sebou jsem byl vic nez unaveny. Zkratka vycerpany a proto se uz zavrela i ma vicka.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Přestože byl Dante natolik vyčerpaný, že skoro okamžitě usnul, podivný pocit a hlavně něčí hlas, které ho volal, jej donutil se vzbudit. "Danteeee..... Danteeee...." zněl hlas pokojem. Nebylo to ale nijak hlasité volání, znělo to spíš jako kdyby někdo šeptal, ale na šeptání byl onen hlas moc mužný. A přesto, jakoby se zdá, že onen hlas poznává... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Co to sakra? Jak to tak vypadalo, tak se nejspis jeste neprospim. Co jsem se ale tak rozhlizel po pokoji, premyslel jsem nad tim jestli mam halusky nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dantee..." ozve se onen hlas znova, čímž se Dantemu potvrdí, že už nespí, takže může vyvrátit nějaké snové halucinace, nebo jiné halucinace. Dante "poslepu" hledá svoje zbraně, jen pro případ, že by to byl nějakej další trik nějakého dalšího démona. Teď by rozhodně nebyl správná doba byť jen Danteho vyprovokovat. Nicméně, vzduch naproti němu se lehce zavlnit a oběvila se postava. "Dante..." řekla ona postava už jasně zřetelně. Nebylo pochybu o tom, kdo ta postava je - fialoví kabát, monokl na oku, bílé vlasy sčesané dozadu - Sparda. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Přede mnou se začne rýsovat obrys postavy. Pomalu, ale jistě se vyjasňuje a já se snažím onu postavu rozeznat. "Dante..." Cože? Zamračil jsem se a přitom neodpovídal. Nemohl jsem si dovolit naletět na nějaký další trik. Ne teď, když byla Ley v takovém stavu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dante... " promluvil a udělal krok směrem k němu. "Chápu, že nemáš nejmenší důvod věřit, že jsem to já... i když vlastně nejsem v právem slova smyslu..." řekne a přijde k němu blíž. "Ale musel jsem tě nějak přijít varovat....." Sice měl Dante jisté pochybnosti o tom, jestli to je skutečné nebo ne, ale sen z noci a to, že Leyla vstala z mrtvých, mu připomněl, že zázraky se občas dějí. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Hlas jako můj otec to mělo stejný jako ze snu. Možná na tom něco bude. A nebo jsem tu už vážně za blázna já. "Před čím?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dante, musíte odtud pryč..." řekne Sparda a položí mu ruku na rameno, stejně jako v tom snu, tentokrát to ale sen nebyl, byla to krutá realita. Dante věděl, že jeho otec je mrtev, ale sám čas od času pociťoval jeho přítomnost, jako kdyby tu stále s ním byl. Jakoby nad ním držet stále jakousi ochranou ruku, ostatně ten sen toho byl důkazem víc než dost. "Asmodea rozlítilo to, že jste zabili Čtyřku. Posílá sem armádu svých démon, aby vás rozdrtili. Je teď odříznutý od svého přísunu moci, protože brána, kterou jí čerpal je zavřená. Došlu mu, že zřejmě dalším cílem bude on, proto se rozhodl pro první krok....." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Podívám se na ruku, kterou mi položil na rameno. I když jsem to necítil, měl jsem takový pocit, že to nejspíš trik nebude. Ale.. měl jsem i tak tomu věřit? Pak se už ale trochu zarazím. "Armáda?" tohle slovo mě trochu znejistělo. Za okolností, že bysme byli všichni v pohodě, bych si s tím starosti nedělal. Podíval jsem se přes rameno na Ley. Nemohl jsem riskovat to, že jí ublíží v tomhle stavu ještě víc. "Ale.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Větší skupinka mocnějších démonů, než ti se kterými jsi bojoval doposud." řekne Sparda a podívá se směrem k Ley, která ležela na posteli. Povlečení po ní bylo lehce nasáklé od její krve. Přešel kousek k ní a stále na ní koukal. Nevypadal zrovna nadšeně, ostatně to ani Dante. Vypadalo to, že je to trápí oba stejně. "Dlužím jí toho tolik.... " pronese nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jestli je pravda co říkáš, bude nejlepší vyrazit hned.." řeknu spíš polohlasem, jelikož se teď nejspíš ubíral smutkem. Udělala toho pro nás oba hodně, ale přitom sama poté ještě skončí hůř.. Přešel jsem k posteli a opatrně jí vzal do náruče s tím, že dokud spí z únavy, nemusí jí bolest tak snadno probudit. Nepodíval jsem se mu do očí. "Já.. nemám se za tohle rád.. Už tolikrát jsem slíbil, že už jí nic neubliží..." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro I když Ley spala, podvědomě trochu zasténala bolestí, když jí Dante bral do rukou. Nicméně dál se nijak neprobudila, nebo to aspoň nedávala najevo. Sparda k němu přistoupil a položil mu ruce na ramena. "Synu..." řekne. "Pamatuj co jsem ti řekl..... vše ale jednou skončí a jestli jí skutečně miluješ, najdete cestu jak to překonat, stejně jako my.. jako já a tvoje matka...." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jenze to vypada tak, ze proti Asmodeovi nejspis pujdu sam. Jak mam bojovat a pritom davat pozor na Ley?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sparda přejde ke dveřím, nebo spíš k tomu co kdysy bylo dveřmi. Jeho pohled sklouzne k Nerovi, který zřejmě ještě v mrákotách ležel na zemi. Poté se podívá zpátky na Danteho. "Nejsi sám Dante." řekne Sparda. "Musíš mu ale ukázat cestu, ze které sešel...." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Tak nějak jsem se ale smířil s tím, že měl otec pravdu. Bude třeba ho navést zpátky na cestu, ale jak? To už mi zůstalo v hlavě.. Avšak hlavou mi proběhla ještě jiná myšlenka. "Co.. matka a Vergil?" I když tu už ani jeden nebyli, nemohl jsem si tu otázku odpustit. Chtěl jsem vědět, že se mají dobře a netrpí.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Až teď jsi může Dante všimnout, že jeho otec je jaksi při bližším pohledu takoví průsvitnější, čímž tak trochu zničil Danteho sny o tom, že by měl ještě šanci v tom, že by se k němu otec někdy k němu vrátil. "Oba .... jsou na lepším místě.... jsou tam, kde já být nemohu.... " řekne a hlas se mu u konce trochu zlomí. "Protože oba víme, že takovéhle místo není pro démony jako jsem já...." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "To je lež.." díval jsem se na něj s tím, že jsem si tím byl jistý. Určitě. "To, že tu teď jsi, znamená, že nemáš klid.. Nemůžeš se k nim vrátit.." V duchu mě to samotného mrzelo. On jediný zůstal tady, uvězněný ze svých výčitek. A já s tím už musel něco udělat. Samota je to nejhorší, co může být. Sám jsem si tím prošel víc než dost.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dante, o mě teď nejde...." řekne Sparda. "Musíte vy dva hlavně odejít odtud pryč. Jestli Asmodeus dostane Leylu, otevře jsi novou, daleko horší bránu a co hůř, zabije jí přitom... to nesmíš dovolit Dante. Nesmíš dovolit, aby zase vyhrál..." řekne Sparda a přejde k Nerovi. Poté se obrátí k Dantemu. "Jděte, já tu počkám a až se probere, pošlu jej za vámi. Když démoni zjistí, že tu nejste, nechají ho. Jeho z ničemu nepotřebují a jistou dobu pro ně nepředstavuje ani nebezpečí... Až budeme v bezpečí, poznám to a vyhledám vás .... teď jdete, honem!" |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ta slova mi projela ušima s velkým důrazem. Z představy, že by si Asmodeus za pomoci Ley udělal novou bránu, bych ho zabil na místě. Alespoň nějakým ulehčením bylo to, že starosti o Nera jsme si v tuhle chvíli dělat nemuseli. Jediný měl výhodu v tom, že po něm démoni nešli a mohl kdykoliv neohlášeně zasáhnout. Pokud se k tomu ovšem odhodlá. Místnost mezitím ještě o trošku ztmavne. Počasí venku se poněkud rychle zamračilo a potemnělo. To nebylo dobré znamení. "Až budeme v bezpečí, poznám to a vyhledám vás... Teď jděte, honem!" kývnul jsem na souhlas. Neváhal jsem zamířit směrem k oknu, jehož zavírání jsem ukopnul a zavinil tak jeho otevření. "Brzo se uvidíme.." Tedy, snad.. řeknu jen co se ještě krátce podívám za sebe a poté seskočím ven. To není vůbec dobrý..! Jen co jsem dopadl na nohy, rozběhl jsem se jistým směrem a to pryč z města. Jestli sem mířila armáda démonů, nemohl jsem do toho zatáhnout ještě nevinné lidi. Zatemněná obloha mezitím upozornila svým zahřměním. "Ley, snaž se to vydržet.." pronesu spíše pro sebe za běhu. Nepochyboval jsem o tom, že se každou chvíli vzbudí a bude sténat bolestí. Ale právě teď jsme jaksi oba neměli na výběr.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Obloha skutečně potemněla a skrz černá mračna se ozíval hrom a byli vidět i blesky. Jenže blesků měl Dante za dnešek víc než dost. I přes své oblečení Dante cítil, jak se její spálená kůže otírá o jeho oblečení a trochu nepříjemně křupe. Za tu krátkou dobu co spal se stihla aspoň ony rána zatáhnout a vytvořil se na nic lehký stroupek, který bylo ale lehké prolomit. Dante pocítí, jak se její svaly napjali, bylo víc než jisté, že člověk s takovýmhle zraněním asi nebude mít tvrdé spaní. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Poté jsem si ale vzpomněl na trosky Morrisonova domu. Byly v dobré pozici na kraji města a ještě by mohly posloužit jako úkryt na pár minut. Své tempo jsem proto o něco zrychlil. Po několika minutách jsem konečně dorazil k mému cíli. Neváhal jsem podlézt pod jednou sutinou a na chvíli opatrně usednout do rohu, kde jsem si dal chvíli na oddech. Ley jsem pořád držel ve své náruči. Čelo jsem si po pár vteřinách lehounce opřel o to její a ještě stále vydechoval. "Bude to dobrý.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro V polovědomí jsem cítila jak mě někdo bere z postele. Nevěděla jsem kdo nebo proč. Bolest na chvíli utichla, přesto mé rány byly stále ještě živé a moc čerstvé i když jsem cítila, jak je většina z nich aspoň uzavřená. Přesto jsem také pocítila jak se jich spousta pootevřelo právě díky tomu, jak mě někdo nesl. Tušila jsem, kdo ten někdo mohl být, ale moje oči se nechtěli otevřít aby mě v oném tušení ubezpečili. Nicméně poté na mě promluví a mě je to víc než jasné. Přesto chci stále otevřít oči, ale nejdete to. Chci vidět jeho krásnou tvář ale nejde to. "D... a... n ... t... e.." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro lehce jí položím prst na ústa. Chtěl jsem, aby se šetřila co nejvíce. "Máme jen chvíli. Využij toho k odpočinku.." mluvil jsem polohlasem. Ještě krátkou chvíli jsem se opíral lehce o její čelo a pak se odtáhl. Očima jsem se chtěl přesvědčit o tom, co bylo pravdy na otcových slovech. A to mi ta velká díra vedle mě i trochu umožňovala. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Po chvilce se rozpršelo. Ostatně, proč by mělo svítit slunce, když vás pronásledují démoni? Oni byli ale před deštěm chránění. Jednak zvrchu částí stropu, která držela, s levé a pravé strany byli sice ohořelé, ale ještě bytelné zdi a před nimi byl kus zříceného stropu. Jediná možnost, jak by je mohl někdo zahlédnout byla ta, že se vyloženě procházel v ono bytě. Když se rozhodně trochu prozkoumat okolí, na obloze kus od nich, vysoko nad nimi, může vidět démonka. Tihle nemají žádnou moc nebo sílu, jde spíš o zvědy, které posílají aby někoho vypátrali nebo podobné věci, ale Dante může být vklidu, není šance, že by je tady zahlédl... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro šeptnu. Musel jsem se pro sebe pobaveně pousmát. Nevýhodou těhle slabých špehů bylo to, že stačil jeden výstřel a o své informace by rázem přišli. To ale zrovna teď pokoušet nebudu, nevím jestli se tam pohybuje sám nebo ve vyšším počtu. Každopádně vypadalo to, že nás skutečně hledali. Jestli se tu ale potulovali tyhle, musel jsem ještě chvíli vyčkat a teprve potom vyrazit. Špehové jasně znepříjemňovali situaci a proto nejspíš nastávala chvíle, která mi připomínala lehké Deja Vu, neboli zůstat skryt zrakům ostatních.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Je mi jedno, co se mi stane, nebo kolik bolesti mě to bude stát ale musela jsem mu to říct. "Promi-ň... Dante.... kdybych To.... neudělal-a... nebyl - aahh....." zajíknu se až tím, jak pociťuji, jak se mi rány, na některých místech znovu otevřeli. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Upřímně, nečekala jsem, že udělá zrovna tohle. Myslela jsem, že mě bude ignorovat nebo něco takového, ale tohle jsem vážně nečekala. Jeho polibek byl tak jemný a přesto tak krásný a přitom i lehce vášniví. Říkal něco v tom smyslu, na tom nezáleží nebo jsi stále moje. Polibek mu oplácím a přitom zvednu s námahou ruce a i když cítím jak se rány pootevřeli, položím mu je na jeho tváře. Je mi jedno kolik bolesti přitom pocítím, ale chci se ho aspoň dotýkat... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen co jsem se opatrně odtáhl a znovu se na ni podíval. Rukou, kterou jsem ji přidržoval za rameno, jsem palcem po jejím rameni jemně přejížděl. Opravdu lehounce. "Budeme muset vyrazit.. Musíme se skrýt do té doby, než se tvoje tělo dá alespoň trochu dohromady.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jemně přikývnu, nicméně pár sekund na to se zableskne a to mě vyděsí. Nevím jestli to bylo způsobeno tím dnešním zážitkem, což zřejmě ano, ale v tu chvíli se k Dantemu přitisknu a chytnu okraj jeho kabátu rukou, možná za něj i trochu tahám. Nicméně unikne mi i vyděšené zajítknutí... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Co jsem znal Trish, blesky mě už nijak neděsily. Ale co si budeme povídat, ona ještě před čerstvou dobou zažila nejspíš tu nejhorší zkušenost s blesky. "Ššš.." snažil jsem se ji trochu uklidnit. Vykročil jsem směrem k jedné bývalé zdi a rovnou z ní seskočil. Nacházela se přímo u jedné zapadlejší uličky, což bylo plus pro mě. Otázkou teď však bylo, kam se skrýt, aby si Ley mohla odpočinout alespoň na nějakou tu hodinu? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sotva Dante skočil dolů, oběvil se před ním Sparda. "Jsem rád, že jste zatím celý..." řekne. "Asmodeus zuří, že vás tam nenašel, tím víc, že nenašel ani stopy, které by ho přivedli k vám. Vyslal svoje Pátrače, aby vás našli, ale tihle se dají lehce oklamat. Bude lepší, když se do rána někam schováte, démoni mají omezenou moc za denního světla." Poté se podívá na Leylu. "Až budete moci, vydejte se do jižní části města, hledejte tam Marii, je to médium, člověk který se schopen vidět a cítit démony, mohla by jí pomoci z nejhoršího..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jsem rád, že jste zatím celý..." To my taky.. proběhlo mi hlavou, každopádně dál jsem ho poslouchal. Že je ten parchant vzteklej mi jen dodalo pobavení. Poté se už trochu zarazím, když se zmíní o jakési ženě. Marie? "Vyrazíme tam.." kývnu na to, že rozumím. "Ale.. bude nám chtít pomoct?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Odpovědi od otce se ale už nedočká, protože se rozplyne stejně rychle a záhadně, jako se oběvil. Tudíž nezbylo Dantemu nic jiného než doufat, že to co řekl bude pravda. Nicméně teď by se měl Dante podívat po něčem, kde by mohli přečkat zbytek noci a počkat na den. V úvahu připadali nějaké levné motely, ale Dante u sebe neměl ani floka a prohledávat Leyliny kapsy je trochu divné. Zřejmě bude muset najít nějakou opuštěnou budovu nebo něco podobného... Nicméně měl by jsi pospíšit, protože začínal zase promokat a jestli promoká on, Ley musí taky a jelikož je jen v topu a kalhotech, navíc bosa... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Znovu jsem se rozběhl a rozhodl se pro cestu uličkami, které byly nejtmavší. V některé jsem se i zastavil a skryl za hromadu nějakého toho harampádí, když jsem si všiml Asmodeova špeha a poté pokračoval dál. Cesta byla o trochu delší, ale já se ji snažil urychlit co nejdříve. Jen co jsem konečně dorazil do jižní části města, opatrně jsem Ley na chvilku opřel o zeď a sundal ze sebe svůj kabát, do kterého jsem ji zabalil, aby nepromokala. Sám jsem tak zůstal v černé košili. Vzal jsem ji poté do náruče a pomalu pokračoval v cestě, tentokrát už krokem. Zbývalo ji jen najít. Jižní část města je ale široký pojem.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante pokračoval dál, ale poté co stoupl na dlažbu, oběvil se mu pod nohy pentagram, který se rozsvítil. Že by démoní past? Dante chtěl odtamtud pryč, ale nemohl se hnout z místa. Jakoby mu někdo zamrazil a přilepil nohy k tomu místu. Nemohl je ani pokrčit či snima jinak hnout, bylo to jako kdyby najednou ochrnul. "Co tu chceš, démone?!" ozve se dívčí hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Sakra..! Jestli tohle byla práce Asmodea, nejspíš bude ve značné výhodě. A to mě o něco znejistělo. "Co tu chceš, démone?!" Mé očekávání se nenaplnilo. Místo toho jsem se trochu zamračil. Jestli to byl hlas té, které hledám, měl jsem víc počítat s tím, že ucítí tu část mého já. "Co tu chci? Rozhodně ne postavit na kávu.." Jestli mě sledovala, pokud není hloupá, rozhodně si mohla být jistá tím, že jsem určitě nepřišel bojovat. Ne ve stavu jako teď. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Zpoda rohu, který od Danteho vzdálen ani dva metry vyjde dívka, nemohlo jí být víc než něco málo přes dvacet. Přes hlavu má kapuci, krátké džínové kraťasy a boty kousek nad kotníky, ze kterých čouhají seprané bílé ponožky. Na zádech má nějakou roly ze které koukali papíry. "To je Svazovací pentagram pro démony. Pokud se do něj démon chytí, nemůže se sám osvobodit, proto ti radím, abys mi odpověděl na otázky, co tu pohledáš? Moc dobře vím, že ani jeden z vás není člověkem a jestli mi neodpovíš na otázku, nechám tě tu takhle dokud nezemřeš hlady.." řekne. Na takovou mladou princeznu má celkem obsáhlí slovník a vyřídilku... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Asi mam lehké Deja Vu.. Ale dobře, nechme teď vtípků. Nemohl jsem si dovolit se zdržovat v tom dešti. "Hledám pomoc.." očima přitom uhnu do strany, abych se jí nemusel dívat do očí. Běžně se totiž ženské pomoci nedoprošuju.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Pomoc?" řekne tónem, který jasně říkal tohle ti tedy nežeru. "Od kdy démon potřebuje pomoc? A od kdy jí hledá u člověka...." řekne a překříží ruce na hrudi. Nehne se ale ani o krok blíže. Možná vypadá jako bezbranná dívenka, ale evidentně tak hloupá rozhodně nebude a dle obnošenosti jejího oblečení lze soudit, že jí zřejmě vychovala napůl ulice... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Vypadám na to.. že si vymýšlím?" I přes všechnu tu vážnost, v mých očích byla špetka bolesti. Bolesti z toho, že moje milovaná trpí a já se jen ze zoufalosti snažil sehnat kteroukoliv možnou pomoc, abych jí byť jen na chvíli ulevil a pomohl jí se uzdravit. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka jsi Danteho lehce změří pohledem. Poté k němu přijde blíž. Zaujal jí nějak moc jeho meč na jeho zádech. "Rebelion?" řekne spíš pro sebe. Udělá ještě krok blíž. "Tu pomoc... chceš pro ni?" zeptá se. Její tón hlasu je již skoro neutrální. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Rád bych kývnul na souhlas, ale byl jsem tak trochu omezený co se mojí volnosti týče, proto jsem kývnul jen nepatrně. "Bylo mi řečeno, že mám hledat pomoc u.. lidské ženy Marie. Která.. vidí a dokáže vycítit démony.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka nic neříká ale potom botou smaže kus pentagramu ve kterém Dante stojí. Ten může pocítit okamžitou úlevu z toho, jak může opět cítit své tělo a taky jím hýbat. Dívka se potom otočí se vydá se k rohy, ze kterého předtím vyšla. Zastaví se u něj ale neobrací se k Dantemu. "Pomohu ti.." řekne a dá se do trochu rychlejší chůze. Pro Danteho by bylo asi dobré, kdyby jí následoval... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen co umazala kousek pentagramu, ulevilo se mi, že se moje svaly mohly znovu povolit. "Pomohu ti.." Při těhle slovech mi tak trochu spadl kámen ze srdce. Kabát, který měla Ley na sobě sice déšť zadržel, ale nezadrží všechno. Nakonec jsem se tedy za tou dívkou rozešel. Nejspíš jsem tedy na správné adrese. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka jej nevedla nijak daleko, prakticky jen o necelé dva baráky dál poté do jednoho vlezla. Byla to taková barabizna s grafity na zdech a dveře vypadali, že spíš vypadnou než, že půjdou otevřít. Vedle jej do vyššího patra, nicméně i když se na první pohled zdálo, že tu nikdo další bydlet nemůže, ze dveří které míjeli vyházeli zvuku buď od televizí nebo rádia. Poté se zastavila u jedněch dveří do kterých vešla a nechala je otevřené pro Danteho. Tohle byl zřejmě její byt, nebo aspoň místo kde bydlela, nicméně zařízení uvnitř nebylo zrovna přepichové. Nábytek ze třetí ruky, který rozhodně má ty nejlepší časy dávno za sebou. Nicméně kuchyň byla propojená s obývacím pokojem a byli tu další dvoje dveře, jedny zřejmě vedli do koupelny a druhé zřejmě do ložnice. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Moje oči se na chvíli zastavily u něčeho, co vypadalo jako gauč, každopádně ještě to mohlo posloužit. Podíval jsem se na ní s pohledem, zda můžu, a opatrně jsem Ley na ten gauč posadil. Sundal jsem z ní promočený kabát a jemně ji položil, aby mohla ležet a na chvíli se prospat. Sedl jsem si na zem vedle ní a kabát položil vedle sebe, při čemž jsem ho ještě držel v ruce. Můj pohled zůstal jen u Ley. "Jakto, že ses nakonec rozhodla důvěřovat?" řeknu směrem k ní, i když jsem se na ní nedíval. V tenhle moment jsem byl rád, že Ley může na chvíli ležet, i když sám jsem spánek celkem postrádal.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka odloží onu roly s papíry na židly a přesune se k ledničce. "Protože jsi Jeho syn... " řekne když se přehrabuje v lednici. Nakonec jí zavře a v ruce drží dvě plechovky, jednu z nich hodí Dantemu. Nějaká limonáda, ale na uhašení žízně to stačilo, stejně neměl náladu na to, aby pil pivo či něco podobného. "Slyšela jsem o tobě od démonů co se mě pokouší dostat... navíc, Rebelion bych poznala i poslepu a pochybuji o tom, že by Rebelion měl u sebe někdo jiný než Spardův syn..." řekne a sedne jsi na stůl. Přitom jsi sundám kapucu. Má po uši střižené vlasy, které jsou v zadu kratčí než ty v předu a na čele má malou hvězdu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "...děkuju." Bylo to jediné slůvko, které jsem vyslovil. Poté následovala chvíle mlčky. "Tak trochu jsem jednomu démonovi odstřihl přísun moci a taky mi to teď dává pěkně sežrat. Jediné, co teď potřebuju, je čas. Čas na odpočinek, čas na uzdravení.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Ley nespala, sice to tak vypadalo, ale nespala, spíš jen tak odpočívala. "Vím..." řekne dívka. "Pocítila jsem to, jakmile se ta brána uzavřela. Média, jako jsem já, jsou na tyhle věci citliví.... nicméně tady by vás neměl najít. Okolo domu jsou rozmístěné pasty, do jedné jsi se chytil i ty. Zůstaň jak dlouho budeš potřebovat." řekne a poté se zvedne ze stolu a namíří jsi to ke dveřím, které otevře jen napůl. "Zítra se podívám, co můžu udělat pro ní..." řekne, když zavírá dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Venuju ji jeden vdecny pohled. Pak se podivam na onu plechovku, kterou si nakonec otevru a trochu se napiju. Mejm suchejm ustum se hned udelalo lip. Zanedlouho obsah plechovky ubyl o polovinu a zbytek jsem odlozil. Nechal jsem neco Ley. Sama urcite musela mit taky zizen. Hlavu jsem si polozil na kraj gauce nepoustejic jeji ruku. Zavrel jsem oci s tim, ze si dam alespon kratkeho slofika. Vazne jsem ho potreboval jako sul.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mě konečně položí, trochu se mi uleví. Ne, že bych se nerada od něj nechala nosit, ale v tomhle stavu to spíš něco jako mučení než romantický zážitek. Povede se konečně pootevřít oči a já uvidím jeho krásné bílé vlasy před sebou. Nedokážu se ubránit tomu, abych jsi vymanila svou ruku z té jeho a nepoložila mu jí na tvář. Přitom jsem se k němu pokusila přitáhnout tak, abych mohla svůj obličej zabořit do jeho vlasů. Byla mi trochu zima, ale to díky tomu dešti... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Kupodivu Dante spal klidně, žádné noční můry jej netrápili ani žádní démoni nepřišli aby jej ve spánku rušili. A spánek byla rozhodně věc, kterou on potřeboval ze všeho nejvíc. Co ho ale probudilo a navrátilo z říše snů byla vůně něčeho. Když otevřel oči, aby zjistil co to voní, našel u gauče na zemi hrnek s vonějícím kafem. Dle toho, že kafe už bylo skoro studené usoudil, že už tu musí stát celkem dlouhou dobu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po nějaké době ale ucítím známou vůni. Chvíli nevím, jestli je to realita nebo ne a proto otevřu pomalu oči. Kupodivu to pro jednou bylo něco příjemného. A to konkrétně kafe, které jsem naposled měl ani nepamatuju. Krátce jsem zívnul, narovnal se a natáhl se pro něj. Očima jsem zkontroloval Ley, která stále ležela tak jak jsem ji přinesl. Upil jsem trochu studeného kafe a byl rád za to, že konečně mám po ránu chvíli klidu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Po ranní kávě by asi bylo příhodné, kdyby se Dante vydal do koupelny a něco ze sebou udělal, protože mno... řekněme, že slovo vypadat jako řezník, je slabí výraz. Tak nějak nepochyboval o tom, že když jej oslovila večer démona, nebyla daleko od pravdy. Ostatně měl na sobě zaschlou krev, jak svojí tak démoní, byl i trochu zapatlaný i od jiných věcí, které se na něj během toho nalepili. Díra po démonově pracce byla o něco menší, okraje se zatáhli ale pořád šlo vidět trochu skrz naskrz. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Každopádně jen co jsem dopil, zvedl jsem se a odnesl prázdný hrneček do kuchyně. Otočil jsem se ke dveřím, kde nejspíš měla být koupelna a vyrazil směrem k ní. Mokrý kabát jsem rozprostřel na šňůrce nade mnou, aby alespoň trochu uschnul. Zanedlouho se už ne moc hlasitý zvuk tekoucí vody rozléhal po příbytku. A jak už jsem říkal, nepřekvapovalo mě, že při každé sprše jsem ze sebe musel smývat krev. Přibližně za čtvrt hodiny jsem vyšel z koupelny v kalhotech a nějakém náhodném ručníku kolem krku. A přiznejme si, teď už by se dalo říct, že vypadám alespoň trochu jako člověk, ne zvíře. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Když Dante vyjde ze koupelny, ona dívka vcházela hlavními dveřmi. V rukou nesla papírovou tašku, ve které byl zřejmě nějaký nákup. Nicméně, ta taška vypadala trochu divně, byla trochu potrhaná a vypadalo to, že jsi pobila i chvíli na zemi. Dívka samotná se zdá trochu zadýchaná. Skrz její rukách něco prosakovalo, že by jí někdo napadl? |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Přešel jsem k ní a tašku od ní převzal. "Myslím, že teď potřebuješ taky vydechnout.." Řeknu dopředu s tím, že protesty nechci slyšet. Tašku odnesu ke kuchyňské lince kde jí položím a podívám se zpět k ní. Měla snad co dočinění s Asmodeovými démony? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka se rozešla ke kuchyňské lince a vzala za jeden šuplík. Když jej otevřela, mohl Dante vidět různé obvazy, prášky či jiné věci potřebné k ošetření něčeho, čehokoliv dá se říci. "Jsem zvyklá..." řekne když se přehrabuje v šuplíku. Nakonec z něj vytáhne čistý odvaz a šuplík zase zavře. "Od malička mě pronásledují démoni, naučila jsem se s tím nějak žít, po svém. Bohužel pro mě, nevlastním žádnou zbraň jako ty, nebo jiné síly k tomu, abych je mohla zabít. Mohu je vycítit, mohu je odhalit, ale neumím je zabít.... tak jsem se raději naučila utíkat..." řekne a mezitím jsi vyhrne rukáv a odhalí tak stopy po drápech, nic vážného ale člověka to muselo trochu víc bolet. Poté jsi onu ránu začne obvazovat oním obvazem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Proč po tobě vůbec jdou? Jen kvůli tomu, že je vidíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka jen pokýve hlavou. "Chtějí svou existenci udržet pod pokličkou a tak nějak se jim moc nehodí do krámu to, že by je nějaký člověk mohl vidět a poté to vyžvanit třeba někomu jako si ty... a pro méně mocné démony představuji snadný způsob jak se v žebříčku mocností vyhoupnout na lepší pozice, jestli mi rozumíš...." řekne a přejde k oknu. Tam poodhrne záclonu, které taktéž pamatují lepší časy. Usměje se pod vousy a pronese: "Dobře ti tak..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Upřímně? Myslím, že kdybys chtěla, dokázala by ses s nimi vypořádat. To, že se ti povedlo mě znehybnit, svědčí o tom, že přeci jen nějaké prostředky k tomu máš. A já? Já jsem jen výsledek toho, co mě život naučil. Neexistuje něco jako 'Ty jsi mistr od začátku'." nakonec vykročím zpět ke gauči, kde ležela Ley a trochu se zády o ten gauč opřu. Chtěl jsem být stále u ní a dávat jí ten pocit, že jí nikdy neopustím. I když mě ještě před několika hodinama trochu zklamala. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Zavrtí hlavou. "Takhle to nefunguje, ne u lidských médií." řekne a odstoupí od okna. "Můžu démony znehybnit, uvěznit či jinak zpomalit, ale to je vše co s nima dovedu. Lidé mají omezené možnosti... " dodá a trochu rozhodí rukama. "Nicméně dost už bylo řečí o mě..." řekne a přejde k Ley na gauči. Trochu se zarazí. "Myslela jsem, že ty si jedinej míšenec démona a člověka... " |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Trochu jsem se podrbal ve vlasech. Ano, mluvil jsem teď o Lady. Ta neváhala mi i střelit kulku několikrát do hlavy. Po očku jsem jí pozoroval. "Už to tak bývá že nic netrvá věčně." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka jsi výrazně povzdychne. "Myslela jsem, že ti to dojde, ale fajn řeknu to jinak, to abys vládl jistou moci, tak musíš za to zaplatit. Jinými slovy moje tělo nikdy nebude disponovat nějakou větší silou. Sotva uzvednu něco těžšího než je židle..." řekne a poslední větu pronese trochu tišeji. Jak řekla sama, lidí mají omezené možnosti. Nastane chvíle nepříjemného ticha. "Ona má Lilithin symbol?" řekne překvapeně a protne tak ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ona je primo Lilithina dcera.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Ona?!" vytřeští oči ta dívka. "Vždyť jí zabili! Zemřela když ochraňovala Spardu..." trochu se přitom zarazí. Zdálo se, že né všechno co ví se tak pravdivé jak by se zdálo. Dante ale věděl svoje a bylo mu jedno jestli mu to tahle holka začne vyvracet nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "A jak vidíš, je pořád tady a ještě žije. Tedy, přežívá.." poslední dvě slova jsem řekl už spíše polohlasem. V duchu jsem doufal, že se Ley už brzy uleví, kdoví, jak dlouho se budeme moct skrývat. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka si trochu povzdychne. "A ty jsi tady, abych jí pomohla..." řekla spíš pro sebe. "Asi tě zklamu, ale... dokážu vyléčit někoho s takovou mocí jako je ona." Poté se podívá směrem k Dantemu. "Můžu jí maximálně pomoci od těch nejhorších ran, ale zbytek..." zavrtí hlavou. "... zbytek je na ní. A i tak mě to bude zřejmě stát skoro všechnu sílu..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Za každou pomoc budu vděčný.. Ostatně, za to co se jí stalo můžu já.." trochu si pro sebe povzdechnu. Mohl jsem jen v duchu doufat v to, že to Ley alespoň trochu pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Vím, že mi do toho asi nic není, ale... " řekne dívka nesměle. "Jak přišla k těm popáleninám? Hráli jste s Houndem, nebo jiným ohnivým démonem?" Tohle zrovna není pro Danteho příjemná konverzace, ale ona byla upřímná k němu, poskytla jim místo kde mohou chvíli zůstat, takže by asi bylo fér, jí aspoň něco říci. Nehledě na to, že Dante nikdy neřekl žádné ženě na nic ne... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jak se to veme.. "Dalo by se říct že.. Poslední ze Čtyřky nás napadl nepřipravené. Díky bariéře, ve které jí věznil to dopadlo tak jak to dopadlo." Zmínku o tom, že jsme se zrovna rozhádali jsem si radši necham pro sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Nepřipravené?" zavrtí hlavou. "Od někoho jako je Spardův syn, bych čekala, že bude připravený vždycky na všechno, za každé situace...." řekne a trochu to pojala jako pokus o vtip. Inu proč by ne, když tu jsou prakticky jen oni dva, Ley v jakési nevědomí... "Ani nevím jak se jmenuješ..." řekne a líčka jí trochu zrůžoví. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Přeci jen, pořád jsem z části člověk. Taky dokážu cítit rozhořčení.." A svým způsobem měla pravdu. Kam se podělo to moje stará já, o kterém teď mluví? Kdoví.. "Ani nevím jak se jmenuješ..." Jak se zdálo, všichni mě spíše znají jako Spardova syna než jménem. "Říkej mi Dante.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dante? Hezký jméno.... počítám, že víš kdo jsem já..." řekne a růžovost z jejích líček nemizí. Dante se teď cítil uvolněný, stejně jako když byl v přítomnosti Ley a když byli jen spolu. Trochu mu trvalo, než mu došlo, že tu mezi sebou flirtují, navíc ještě pár centimetrů od Leyli! Dante by se měl asi stydět... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Marie, pokud se nemýlím?" Pozoroval jsem, jak její tváře byly jemňounce růžové. Jak to tak vypadalo, nejspíš jsem jí dělal příjemnou společnost. A já se mohl alespoň na chvíli uvolnit. I když popravdě, nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že mezi námi probíhá lehký flirt, který si pomalu uvědomuju. A právě teď si uvědomím, že jí v podstatě dělám polonahou společnost. "Ah, promiň.." pomalu se zvednu a zamířím směrem do koupelny. Za chvíli z ní vyjdu už v černé košili, kterou jsem si pozapínal za chůze zpět. "Zvyk je železná košile.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Mě to nevadí..." řekne a tváři jí tentokrát zčervenají úplně. Nastane trapná chvíle ticha kdy se oba na sebe vzájemně dívali. "Já... as-i bych měla pomoci tvé kamošce..." zakoktá a protne tak ono nastalé ticho. Zřejmě asi netušila jaký mají Dante s Leylou mezi sebou vztah. Vlastně to ani neměla jak poznat. Nedali jsi před ní žádnou pusu nebo něco podobného a ona to bere tak, že jí jen chce pomoc, že je jen něco jako jeho známá nebo něco na ten způsob.. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Já... as-i bych měla pomoci tvé kamošce..." V duchu ve mě trošku trkne. Ona vlastně netuší, jak to mezi námi je. A i když byla hezká, pořád mám Ley a proto si nechám zajít chuť. Kdybych neměl Ley, možná bych si jí i zajít nenechal. Pohledem poté uhnu lehce do strany. "Jo.. Díky.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka se otočí k Leyle a položí jí jednu ruku na čelo a druhou na břicho a poté zavře oči. Nejdřív to vypadá, že se nic neděje, ale poté jí z pod rukou začne vycházet slabé světlo. Ley poté skřiví obličej, což znamená, že cítí nějakou bolest. "Jinak to nejde..." řekne ta dívka. Po chvilce i ona skřiví stejně bolestivě obličej, ale ještě z ní ruce nesundává. Dante můžu vidět, jak se ty nejhorší rány lehce zatáhli. Černá usmažená kůže zmizela, ale pořád tu byla jasně rudá, ale rány nevypadali tak hrozně jako předtím, pořád ale museli být dost bolestivé. Světlo pod jejíma rukama nakonec zmizí stejně záhadně jako se oběvilo a dívka se kácí k zemi... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Tak či tak, zdá se že to zabíralo. Černé kousky kůže pomalu začaly mizet, což pro mě bylo dobré znamení. S takovou by se z toho Ley už měla dostat líp a proto se mi o něco ulevilo. Zabralo to jen několik minut a bylo to už nemálo poznat. Vypadala už mnohem líp. Avšak nejspíš tohle léčení si vybralo svou daň a Marie začala padat k zemi, jenže jsem ji včas chytil do náruče. "Neblázni s tím natolik.. Byl by problém kdyby tu z tebe zbyla jen hromádka neštěstí.." Co jsem ji tak držel, víc jsem si tak mohl všimnout jejího obličeje. I když byla takovou typickou holkou z ulice, byla opravdu hezká. Hej! Okřikl jsem se v duchu. Máš Ley, brzdi frajere. Dobře dobře, teď už vážně. Doufal jsem, že moje slova ještě uslyší. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante jí naneštěstí zachytil dřív než spadla na zem a mohla jsi třeba ublížit. Díky zvedajícímu se hrudníku, sice né moc pravidelně, ale hlavní bylo, že se zvedal, se mohl Dante ujisti, že se tímto "zákrokem" nepřipravilo o život nebo něco podobného. Bylo víc než jisté, že tohle "léčení" využívá její životní energie. Marie pootevřela lehce oči a podívala se na Danteho. Vlastně, oba se na sebe dívali. Ani jeden z nich ale neřekl ani slovo. Marie se k němu pomalu zvedla a poté jej políbila na rty... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Co jsem ale opravdu necekal bylo to, ze se po chvili vzpamatovani narahla ke me a ja ucitil jeji rty. V tu chvili mi telem projel zvlastni pocit. Jeji rty byly stejne hebke jako ty Ley, ale nebyla to ona. Jenze.. Proc jsem neuhnul? Odtahl jsem se az po chvili. Ale svym zpusobem to bylo prijemne. "Promin, tohle nepujde.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Chvíli to vypadalo, že Dante jsi to i užívá, ale nakonec jí jen jemně odstrčil. Teď totiž udělal přesně to samé co udělala Ley a kvůli čemu se tady pohádali a taky kvůli čemu je vlastně možná, skutečně jen možná, takto zraněná. Marie na něj chvíli zaraženě koukala a poté hnula pohledem, vypadala i trochu smutně. "Chápu..." řekla tiše. "Tys jsi míšenec démona a člověka, zatímco já jen obyčejný člověk...." pronese trochu smutnějším tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "O to nejde.." Sakra, vysvetlit holce odmitnuti je horsi nez jsem si myslel. Jenze jak to spravne vysvetlit? "Ja.. Nezalezi na tom jestli jsi clovek.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Marie se teď tváří trochu i naštvaně. "Jestli v tom není jiná holka, tak nevím proč bychom to nemohli zkusit být spolu..." řekne a založí jsi ruce na hrudi. Její poznámka nahrála Dantemu na skvělou příležitost jak jí to říci šetrně, protože teď jsi prakticky sama odpověděla na svou otázku, proč nemůžou být spolu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ver, ze te nerad zklamu, ale myslim, ze odpoved jsi prave sama nasla. Historie se tak trochu zacala opakovat." Jemne ji pote posadim a sam si sednu vedle. "Uprimne, jsi opravdu krasna. Lhal bych, kdybys me nezaujala.." Rozhodl jsem se ji to rict vse do oci. "Ale moje city se uz pripoutaly k nekomu jinemu.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Marie se provinile podívá na Ley a zpátky na Danteho. "Chápu, promiň..." řekne a svěsí trochu hlavu. "Ona je TA..." řekne nebo spíš je to taková otázka s poznámkou v jednom. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Uz to tak bude.." Ocima jsem se pote podival k Ley. Byl jsem rad, ze se ji uz ulevilo. "Kazdopadne jsem tvym dluznikem.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Marie jen lehce pokýve hlavou a poté se pokusí vstát. Trochu přitom zavrávorá, ale poté se trochu nejistými kroky vydá do své ložnice. U dveří se zastaví. "Splať ten dluh tak, že toho hajzla zabjieš...." řekne a mizí za zavřenými dveřmi. Myslím, že spánek je to co teď bude rozhodně potřebovat nejvíc a on jí to nemíní ani rozmlouvat ani jí z toho tušit. Protože teď mohl být konečně s Ley chvíli sám. Ta trochu pootevřela oči. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nevím jestli to byl sen, nebo cokoliv jiného ale cítila jsem jak větší část bolesti ustoupila. Nezmizela úplně, stále jsem cítila na spoustě místech jak něco pokřupává, ale bylo to podstatně lepší než předtím. Povedlo se mi i trochu pootevřít oči. Byla jsem ráda, že první co jsem zahlédla byl právě on. "Vidím anděla, takže jsem v nebi?" řeknu a lehký pokusem o úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro odpovím s úsměvem, jakmile zaslechnu její hlas. Znovu jemně stisknu její ruku a pozoruju, jak se ty její krásné oči otevírají znovu s podobnou jiskrou jako dřív. "Je to lepší?" Sledoval jsem ji. Jenže hlavou se mi honily myšlenky o tom, co se ještě před chvílí stalo. Ten krátký polibek.. Když jsem si na to teď vzpomněl, moje srdce jen nepatrně zrychlilo. Proč jsem ale měl ten pocit, že ten moment chci zopakovat?! |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Na jeho otázku jestli to je lepší lehce přikývnu. Necítím tolik bolest jako předtím, ale pořád cítím to jak jsou ty rány živé a čerstvé. Teď to aspoň jako kdyby mi rvali za živa kusy těla, ale jen jako by do mě bodali. "Za tím andělem jsi pořád stojím...." řeknu a stojím si za tím co jsem mu předtím řekla. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro lehce do ní prstem píchnu. A co si budeme povídat, svatozář mi jistojistě nad hlavou nesvítí. Ne po tom co se stalo před chvílí. Očima jsem na krátký moment sjel ke dveřím, kde se Marie vytratila. Přemýšlel jsem nad tím, jestli šla spát nebo ne. Proč mě ale tak zmátla? |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ten jeho pohled znám, má ho vždycky když se něco stalo. Pokusím se vstát nebo se aspoň opřít o předloktí, abych byla blíž k jeho obličeji. "Dante..." začnu. "Co se stalo? A neříkej že nic, protože ti to vidím na očích..." řeknu. Nasadím výraz, který říkal vyklop to. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Co? Ne, jen jsem přemýšlel.." Bylo výhodou, že v tu chvíli nejspíš nevnímala okolí. Protože bych čekal, že její reakce by nebyla zrovna nejlepší po tom, co jsem před chvílí udělal to samé. A k tomu jsem se nemohl zbavit příjemného pocitu.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dante... au!..." řeknu a přitom se pokoušim posadit, co jak se ukázalo byl asi blbej nápad, protože něco mi křuplo na zádech. Chvíli zůstanu ve strnulé poloze, než ta bolest přejde a poté se pomalu, opravdu pomalu posadím. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Lež.." řeknu rozhodným hlasem a ať chce nebo ne, pomalu jí donutím si zase lehnout. "Lehni si.. Potom už nebude možnost.. Pro tebe je teď důležité aby ses prospala.." zamračím se na náznak, že protesty budou k ničemu. A upřímně, když se prospí, probudí se určitě v lepším stavu. Kdyby se teď hýbala, možná by to ještě pořád nebylo moc příjemné.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nenechám se přinutit jsi lehnout. Ležela jsem dost... Nějak se nakonec posadím a trochu se ho chytím, protože se mi lehce zamotá hlava. Potom jsem se mu podívala do očí, těch krásných očí ve kterých jsem se vždycky ztratila. "Proč jsi někomu říkal, že tvoje city patří jiné?" řeknu. Možná to tak nevypadalo, ale poté co mě opustila ona agónyzující bolest, dostala jsem se i onoho nevědomí, tedy stavu, kdy jsem pořád bloudila mezi realitou a temnotou v mé mysli. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Vidím, že by ti ještě nějaká chvíle neuškodila.." V duchu se trochu zarazím, ale na venek to na mě není znát. Slyšela to? Ať chtěla nebo ne, jemně jsem chytil ruku, kterou se podpírala do sedu a prostě ji tak donutil si lehnout a já skončil lehce nad ní. Naše nosy se jen nepatrně dotýkaly. "Udělej to pro mě a prospi se.. Jsem na chvíli rád, že jsem našel místo, kde se můžeš aspoň trochu uzdravit a já oddechnout.. Tak tě o to prosím - využij toho.." Odpovědi jsem se tak vyhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Udělej to pro mě a prospi se.. Jsem na chvíli rád, že jsem našel místo, kde se můžeš aspoň trochu uzdravit a já oddechnout.. Tak tě o to prosím - využij toho.." Fajn, ale nejdřív chci zjistit co se vlastně stalo. Když je ke mě tak blízko, mám možnost chytit jeho obličej do svých rukou a taky to tak udělám. "Dante... nechceš mi něco říct?" řeknu ti samou větu, kterou řekl předtím on mě. Něco se stalo, o tom nepochybuji, otázka pro mě byla ale vlastně CO se stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jen to, že chci po tobě jen tuhle jednu jedinou věc.. Budu rád, když mi to splníš, času teď moc na plýtvání nemáme, Ley.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Fajn, pro tentokrát budu hrát jeho hru, ale s mými pravidly. "Dobře...." souhlasím nakonec. "Chci být ale aspoň chvilku jen s tebou..." dodám nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jak si přejete, lady.." sehnu se k ní poté o něco víc a nechám tak naše rty splynout v polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když ucítí, znovu jeho rty na svých, připadám jsi jako kdybych byla skutečně v nebi. Ať jsi říká co chce, ale on andělem je a nenechám jsi to nikým vymluvit. "Jsi ... anděl..." řeknu mezi polibky. Ach bože, jak ráda bych cítila jeho doteky... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Pusa na dobrou noc by byla, teď už zbývá jít spát." v mém hlase je znát trocha provokace, ale přesto jsem to myslel vážně. Navíc.. chtěl jsem jít ještě dořešit tu věc s Marií a proto bych i byl radši, kdyby usnula. Bylo by lepší, kdyby náš rozhovor neslyšela. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zabručím stejně jako když malému dítěti vemete oblíbenou hračku. "Teď už anděl nejsi..." řeknu trošku rýpavě. Nicméně, pokud mám spát, chtělo by to aspoň nějakou deku, nebo něco, cokoliv, protože moje bosé nohy začínali studit a být jen v topu a kalhotech taky není zrovna příjemné pro spaní. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Rychlá změna názoru.." avšak neuniklo mi, že jí na holých ramenou naběhla trochu husí kůže. A jelikož jsem nikde neviděl po ruce něco použitelného jako deku, sundal jsem tedy svojí košili a jemně jí přikryl. "Snad alespoň tohle postačí, nic lepšího nemám.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Ley už nijak neprotestovala a zachumlala se do jeho košile. Během několika sekund se její oči zavřeli a zdálo se, že skoro okamžitě usnula. Dante se tomu musel znovu pousmát. Věnoval jí ještě letmí polibek na tvář a poté se vydal k Marii. Ložnice nebyla nic moc, klasické letiště, velká šatní skříň, malá skříňka, která složila zřejmě jako prádelník. Závěsy na okně byli zatažené, takže tu bylo příjemné šero. Všechen nábytek rozhodně pamatoval lepší časy a taky by asi neškodilo, kdyby tu někdy uklidila, ale Dante sám nejlépe věděl, že když má jeden co dočinění s démony, tak uklízení je poslední věc, která ho zajímá. Marie sama ležela na posteli, hlavou v nohách, byla částečně přikrytá dekou a listovala si časopisem, který ležel na podlaze. Jeden by řekl, že je ještě puberťák. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Navíc jediné, čím bych se ta mohl pochlubit je už menší rána v břiše, skrze kterou bylo ještě pořád trochu vidět, ale naštěstí jsem ji už moc necítil a tak mi nedávala najevo svojí přítomnost. "Neruším? Čekal bych, že už spíš.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Marie sotva vzhlédne od časopisu, něco zažbrblá ale není ničemu rozumět. Otočí na další stránku a předstírá, že na ní něco čte. Je evidentní, že s ním rozhodně nemíní mluvit, natož se na něj podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Zlobíš se?" |
| |
 | soukromá zpráva od Isamu Haruo pro "Zlobíš se?" Taková blbá otázka, jasně, že jo, ale to mu říct nemůžu! Místo toho spíš sáhnu po dece a přikryju se s ní tak, že můžu koukat jen dolů na časák. "Mohl jsi něco aspoň naznačit..." řeknu z pod deky. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Věř, že nebyl můj záměr to takhle zamotat.. dalo by se říct, že něco takového jsem vážně nečekal." nepřestával jsem jí pozorovat. Sám v sobě jsem se teď moc nevyznal. Ley jsem stále miloval, ale ona ve mě způsobila zmatek, který jsem už myslím jednou cítil. A jestli byla naštvaná, chtěl jsem s ní o tom mluvit ať chtěla nebo ne a sám si i tak udělat alespoň trochu jasno v hlavě, i když to byl možná nelehký výkon. |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro Žmudlám roh časáku, vlastně jsi s ním hraju a dařilo se mi ho i natrhnout. Nicméně snažím se ho nějak poslouchat, ale jde to těžko. "Spíš bych se asi měla omluvit já..." řeknu nakonec. "Ale je těžké tomu neodolat, když potkáš svého hrdinu od dětství..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro A já? Tomu jsem se musel trochu pousmát. Já bych se sotva mohl považovat za hrdinu. Pokud teda nebere za hrdinské činy žraní pizzy a lenošení. "Tímhle výrazem mě nenazývej.. Takovej já nejsem." Přesto ale na mě bylo trochu poznat, že váhám v tom jí říct to, co se mi honilo hlavou a stále honí ještě teď. |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro "Babička mi jako malé vyprávěla o věcech do dokázal tvůj otec..." řeknu a stále jsi hraju s tím časákem na zemi a deku mám stále pořád tak jak je. "Jako dítě jsi snadno vytvoříš platonickou lásku..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Možná mě budeš mít za blázna, ale to právě on mě za tebou zavedl.." |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro "Tak to tedy jsi fakt magor..." pronesu trochu rýpavě. Nakonec vezmu ten časák a zahodím ho nějak do pokoje. Poté se pod dekou schovám úplně. "Už neřeš, prostě jsem slepice co udělala chybu, tečka. Nejsem tak zoufalá, abych někomu fušovala do štěstí..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Na takový řeči zapomeň.. Nejsi žádná slepice, pomohla jsi mi.." Ačkoliv se už neměla jak schovat, svým způsobem působila roztomile. Ale za to můj pohled říkal, že svoje slova myslím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro "Hééééj, to je moje deka!" zakřičím když ze mě tu deku stáhne. A právem! Jelikož pod tou dekou mám je tílko a kalhotky. Fakt bezva trapas teď, jelikož teď ležím na zádech na postely, vedle muže o kterým jsem vždy snila a který je ještě navíc polonahý. Bože, toužila jsem po jeho těle, ale jak jsem řekla, nebudu se vtírat, když má jinou. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Sakra, chybnej zákrok.. Každopádně pohledem jsem se podíval do strany směrem od ní a deku jí vrátil zpátky. Raději jsem to vynechal bez komentáře. Ale nohy má hezké.. Cítil jsem na tobě ten řetěz, který mě silně poutal k Ley, ale bylo těžké udržet svoje obvyklé nutkání co se žen týče. "Promiň.." |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro Trochu se zamračím, když mi vrací deku a schovám se zase pod ní. "Jak jsem řekla, jsem slepice a tečka. Už to neřeš! Čím víc do toho rejpeš tím víc to akorát bolí..." řeknu pod dekou. Já vím, chodám se jako dítě, ale když jsi vemu můj život, tak prakticky ještě dítě i jsem.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Dobře tedy. Nechám tě už být.." Zvedl jsem se z postele a pomalu vyrazil směrem ke dveřím. "Prospi se.." Po tom výkonu, co udělala by si pořádné vyspání zasloužila. A i já to hodlal trochu využít a nabrat síly, dokud můžu. Kdoví, kdy bych měl další možnost. |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro Sundám jsi deku z hlavu a podívám se za ním. "Dante, počkej!" řeknu a deku odkopnu úplně. Poté seskočím z postele a přiskočím k němu. "Chci... chci ti pomoc s tímhle..." řeknu a lehce se dotknu té díry, kterou má v břiše. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Chci... chci ti pomoc s tímhle..." Chvilku dumam nad tim, co myslela ale pote ucitim dotek na svem brise. "Dovedes pomoct demonovi?" Neodpustim si trochu provokativni usmev. Nakonec ale jemne chytim jeji ruku a sundam ji. "Videl jsem, jak te vycerpalo kdyz ses pokousela pomoct ji. S timhle si uz nedelej starosti." Dival jsem se na ni a chvili jeste jeji ruku drzel. Jen co jsem si to uvedomil, pustil jsem ji. |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro Jeho dotek byl vic nez prijemny i kdyz trval jen kratce. Nicmene i kdyz mi sundam ruku já ji tam zase vratim zpatky. "Na tohle mam dost sil..." řeknu a jemne ji prilozim k rane. Pote zavru oci. Pocitim to zname teplo, ktere se mi rozlije po ruce a z toho usuzuji, ze vse je tak jak ma byt. S cim jsem ale nepocitala, ze to chtelo vic energie nez jsem myslela, takze jen co bylo jeho bricho zase jako driv, znovu se mi podlomili nohy. "Sakra, jsem slepice..." pronesu pritom. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Musel bych byt hodne slepy, abych nevidel jak se ji podlomily kolena, proto jsem ji podepreldriv nez by se znovu sesla na libacku s podlahou. "Blazne.." Lehce se pousmeju. ".. Ale diky. Tvoji pomoci si vazim." |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro I kdyz jsem Spardovu silu pocitla jen na kratky okamzik, pochopilajsem proc ho demoni kvuli ni pronasleduji a chteji ji. Byla naprosto uzasna. Stejne jako on, kdyz me takhle drzel a ja se trochu citla trapne, kdyz jsem byla pred nim jen takhle pravkticky ve spodnim pradle. Neubranila jsem se usmevu a take zrejme i cervenani. Aspon, ze jeho dokonale bricho bylo zase naprosto dokonale. Boze, proc mi to delas?! Proc me takhle trapis kdyz vis, ze proste nebudu svine co prebira kluky... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Az ted jsem si uvedomoval, ze jsme tu oba prakticky polonazi a videt divku v kalhotkach byla jen cira provokace. Mel bych radsi hejbnout a vratit se k Ley nebo se to jeste nejak zvrtne. "Ustojis to?" |
| |
| soukromá zpráva od Isamu Haruo pro Prikyvnu a pro jisotu se zachytim satní skrine vedle. Jen pro jistotu. "Pod televizi ve skrince by mela byt deka a polstar... klidne jsi je pucte..." reknu trochu rozstresene, protoze jsem uvnitr svadela boj sama se sebou a prisaham bohu, ze i kdyz takova nejsem, jestli tu takhle zustane jeste chvili, vyjedu po nem. Nakonec se souravím krokem presunu na postel a zmizim pod dekou, radeji. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Vydechl jsem si v duchu, kdyz se uz skryla pod tou svoji dekou. Necekal bych, ze i jen letmy dotek na brise me trochu vyvede z miry. Tohle se nenaskytne kazdy den. Jsem to idiot, mel bych si vic hlidat hormony. Vypadalo to, ze ten svuj cin za nejakou chvili rozdycha, proto jsem jen kyvl. "Jeste jednou diky.." Reknu jeste predtim nez vykrocim ke dverim, ke kterym se po tech slovech vydam. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nespalo se mi moc dobre. Nevim jestli to bylo tema zranenimi nebo tim gaucem nebo treba i necim jinym. Nakonec jsem vzdala pokus o to spat dal a na tom gauci jsem se posadila. Danteho kosili jsem jsi dala okolo ramen a proste jsem tam sedela se zavrenyma ocima. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "To uz jsi vzhuru?" Posadil jsem se naproti ni. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nevim jak se tam vzal, ale najednou prede mnou sedel Dante. Mozna ze pusobim rozespale ale proste jsi nemuzu pomoci, nemuzu spat kdyz neni u me. "Nemuzu spat...." reknu nakonec a prinutim se pootevrit oci. Deka? Bezva, ted by to chtelo jeste jeho jako zivy radiator a bylo by to dokonale. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Budu ti ja stacit?" A opravdu, tentokrat jsem uz planoval tvrde usnout jak spalek a doprat si delku slofika, ktera je mi dobre znama. Tentokrat me uz nic nevzbudi. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Trochu se usmeju kdyz me polozi zpatky na gauc a tentokrat jsi ale lehce ke me. Sice me to stoji trochu bolesti, ale pritulim se k nemu tak jak mi to moje a jeho, tedy nase moznosti jen dovoli. "Ted si skutecny andel..." reknu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "O andelu si nech zdat, ja jim nejsem." Ujistim ji znovu a zavru oci. Usta lehce zaborim do jejich vlasu a zacnu uz definitivne usinat. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante se začal pomalu probouzet. Kupodivu ani nespadl k gauče. Venku bylo takové šero, že nedokázal určit jestli je ráno nebo večer. Každopádně Leyla byla u něj a to byla jediná věc, na které mu záleželo. Opatrně od ní vstal a vydal se zjistit, jestli tu je Marie, ale když otevřel dveře do jejího pokoje, postel byla prázdná. Koupelna taky a na stole byl papírek se vzkazem: Přijdu brzy. M Zmuchlal onen papírek a jelikož se ozval jeho žaludek, vydal se na průzkum ledničky. Lednička sama o sobě taktéž pamatovala lepší časy, ostatně jako všechny věci tady, ale když má jeden pořád za zadkem démony, na nějaký luxus může prostě zapomenout. Uvnitř toho taky moc nebylo, ale dalo se z toho celkem dobře najíst, otázka byla jestli z toho něco Dante vytvoří nebo to sní tak jak to je. //Vajíčka, šunka, sýr, majonéza, toastový chleba, pár kousků slaniny a nějaká zelenina |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Opatrne jsem se posadil a zivnul. Vsiml jsem si, ze ve spani nejspis Ley moji kosili sundala a zavrtala se do deky, proto jsem si ji vzal abych tu porad nestrasil polonahy. Vstal jsem a v koupelne se obul do bot. Za chvili jsem se vratil s tim, ze se muj zaludek zacal ozyvat, ale nejprve jsem zamiril do pokoje k Marii. Nebyla tu. Jedine co tu zbylo byl maly pspirek se vzkazem, ktery jsem po precteni strcil do kapsy. Snad bude v pohode.. Po vcerejsku jsem vic nez doufal. Nakonec jsem tedy zamiril do lednicky, ve ktere jsem se chvili rozmyslel ale nakonec hsem sahnul po toustovem chlebu. Tak, doma jsme nebyli a ja ji nechtel pripravovat o zasoby. Toho chleba zhruba bylo nejvic, proto jsem vtal krajic i Ley a sedl si zpet ke gauci. "Snidanee.." Reknu jeste spici Ley a zakousnu se do jednoho krajice. I kdyz co si budeme povidat, mel jsem o Marii jistou starost.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Takhle, vedle Danteho se mi spalo víc než dobře. Škoda, že mě někdo musel takhle probudit. Rozmrzele jsem pootevřela oči. Sice jsem před sebou viděla Danteho, ale jídlo bylo vážně poslední věc, na kterou jsem teď měla náladu. Nevím co se stalo, že moje těla takhle rychlo aspoň trochu zahojilo, ale byla to celkem vítaná změna. Nicméně pořád jsem na sobě měla dost ošklivých ran, které boleli. Jemně zakroutím hlavou. "Spíš něco v pití.... vodu nebo čaj..." řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Limonada.. Lepsi to bohuzel nebude" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro S lehkým úsměvem přijmu nabízenou limošku. Lepší něco než nic. Ale ráda bych si někdy ten čaj dala ale zřejmě si budu muset počkat až tohle všechno skončí, pokud to tedy skončí. Nicméně bublinky, které tam ještě zbyly mě lehce zaštípali na vyprahlém hrdle což mě donutilo trochu se zakuckat. Nicméně po asi třech doušcích bylo po limonádě. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Pujdu se podivat jak to venku vypada, pockej tady.." Usoudil jsem a zamiril k polorozpadlym dverim. Co jsem vysel, obloha byla stale stejne tmava jako kdyz jsem prisel. Ale kde v tuhle chvili byla Marie? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante nakonec vyšel až před dům, jen tak to omrknout, když v tom zaslechl z postranní uličky nelidský ryk a vrčení. U sebe neměl žádnou ze svých zbraní, všechny je nechal nahoře v bytě, takže jsi asi bude nejspíše muset poradit jen se svýma rukama. Nicméně, když vyšel onomu démoni vstříci, zjistil, že je chycení zřejmě do stejné pasti jako se předtím chytil on sám. Dle ale jeho vzhledu Dante usoudil, že už tu nějakej ten týden bude. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Fajn, ty pasti jsou dost ucinny." A zrejme bych se u mel naucit nosit zbrane vzdycky sebou. Obloha neprijemne zahrmela a ja vzhledl k cernym oblakum. Na oblicej mi kapla destova kapka. Bude twdy lepsi se vratit, ale porad jsem mel z Mariiny nepritomnosti spatny pocit... |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sotva Dante ale vyrazí zpátky ke vchodu, oběví se vedle něho portál. Samo sebou zpozorněl a instinktivně sahal za kalhoty po ebony a ivory, ale ty tam nebyli. Byly pořád v Mariině bytě. Nicméně k jeho překvapení k něm ale nevylezl démon, ale Marie, která k němu spadla zády k němu. Vypadalo to, jakoby před něčím utíkala. Nicméně, sotva vylezla, portál se zase zavřel... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Myslim ze tady to na siestu dobry nebude." Ocima jen tak prejedu po okoli a vratim se zpet do bytu. Cestou vsak davam dobry pozor na to, abych se znovu nechytil do jeji pasti. Vevnitr jsem prosel kolem Ley a jemne ji posadil na volne misto na gauci. Klekl jsem si na jedno koleno pred ni a sledoval ji. Lehce jsem ji popleskal po ruzove tvaricce. "Vzbud se, uprchliku.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Marie se po chvilce vzbudí, ale nevypadá zrovna nadšeně. "Dante, musíte...!" nestihne dopovědět svoje myšlenky, protože skrz podlahu pod nimi se probourá ruka, obří démonická ruka, která čapne Leylu a vtáhne jí s sebou do oné díry, kterou předtím udělala. O oné díře se místo ruky oběví démoni. A nejenom v oné díře, ale vyskáčou i oknem a hlavními dveřmi. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ley!!" Srdce se mi rozbusilo. Jestli to bylo to co si myslim, je to v hajzlu. Okamzite jsem se rozbehl do koupelny, rychle chytil svoje veci a rozbehl se k portalu. Jeste tesne predtim se muj pohled na vterinu stretl s Marii a ja se ponoril do onoho portalu. Nesmel jsem to dopustit! Zbyli demoni me nastesti nasledovali, jelikoz sli ocividne po me.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante prošel portálem a ocitl se v "jiném světě, nebo tedy spíš ve světě mezi démonským a lidským světem. Místnost, dá-li to tak nazvat byla obrovská. Sotva dohlédl na strop, i když to ani ne, protože tam už světlo vydávané ohni planoucími na stěnách už nedosáhlo a tak strop nalila tma. Asi dvacet mertů před ním byli dveře. Odhodlaně se k nim rozeběhl, ale ze stropu seskály ti stejní démoni, kteří se oběvily i v bytě. Zdá se, že si cestu bude muset probojovat. Vztek v něm se rozhořel a ještě víc jej rozdmíchal Leylin výkřik, který se ozval zpoza těch dveří. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Kus před nimi mi ale cestu zastoupili démoni, proto jsem neváhal tasit Rebellion. "Doufam, že jste si do teď užili co jste mohli." za dveřmi zaslechnu Leyin výkřik, což mi bylo náznak na to, abych sebou hejbnul. Silně jsem Rebellion hodil a prudkým točením začal cupovat každého démony co mu přišel do cesty. Hned na to jsem využil Ebony a Ivory k tomu, abych dostřílel ten zbytek. Poté jsem se odrazil, abych Rebellion chytil a už ve vzduchu jsem ho prudce hodil do dveří, do kterých se znatelně hluboko zabodl. Otázkou zbývalo, otevřou se? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sotva Dante zasekl Rebelion do těžkých dveří, rozletěli se na tisíc kousků, ale né díky jeho ráně. Když prachy usedl, Dante před sebou mohl místo dveří vidět obrovského tříhlavého psa. Oči mu jen žhnuli a tři tlamy plné tesáků, ostrých jako žiletky, cenil na Danteho a jeho vrčení se podobalo úderu hromu. "Nikdo nebude bránit našemu Pánu v jeho vůli..." řekne jedna hlava. "Zabijeme Spardova syna..." řekne druhá. "A poté budeme MY pány Pekla!" řekne radostně ta třetí.  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Podíval jsem se za sebe na jednu stranu a poté i na druhou. Nakonec můj pohled skončil udiveně u nich. "Myslíte mě? Já mu vůli neberu, ať si myslí co chce.." Každopádně co jsem nabral trochu vážnosti, bylo vidět, že na nějaké démonky jasně nemam ani trochu náladu. Zvlášť, když si musím pospíšit a dostat Ley z těch hnusnejch spárů. Chopil jsem pevně Rebellion a rozběhl se bez ohledu na to, jestli tu přede mnou stojí. Vyskočil jsem a velkým rozmachem jsem odsekl prostřední hlavu. Krev vystříkla do okolí a jen co jsem dopadl na nohy, rozběhl jsem se pod jeho nohama a tak nějak na něj hodil boba. Na tohle vážně nemam čas.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Démon zaskučel když jedna z jeho hlav odpadla na zem, ale ještě se nevzdával. "Nikam neutečeš!" zaskučel pes. Chytnul Danteho svým ocasem pod sebou a mrštil s ním na druhou stranu oné jeskyně. Ta rána otřásla celou jeskyní. Pes vycenil tesáky a rozběhl se na Danteho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Tak takhle? Dobře, v tom případě pojď." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Jedna z hlav chňapla po rebelionu a pevně jej stiskla v zubech a tlamě. Nicméně Dante jej držel pevně a rozhodně jej z ruky dát nechtěl, ale pes táhl silně až Dantemu lehce podkluzovali nohy. Druhá se po něm snažila chňapat, ale byla lehce mimo dosah. Trochu to připomínalo scénu, když jsi hrajete se psem a on drží klacek a nechce vám jej dát |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ah, tak pejsek si chce hrát na přetahovanou. Ale jak už to bývá, hračky.." pokusem o švih se mi povedlo Rebellionem zajet mezi jeho zuby přímo do čerstvé dásně. "..bývají plačky!" dal jsem do toho větší sílu a prudce tak švihl nahoru. Způsobil jsem tak pěkně nehezky rozřízlej čumák. A jen co se zakňučeným uhnul, neváhal jsem ani chvíli abych v ten moment usekl i tuhle druhou hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Druhá hlava odpadla z duněním na zem a poslední na něj velmi naštvaně zařvala nelidským rykem. Nejdříve Danteho udeřil svým ocasem a když byl Dante na zemi a sbíral se z ní, pes byl už před ním a mohutná tlama sevřela Danteho ve svých útrobách. Naneštěstí mu přitom vypadl rebelion, který se teď válel na zemi a Dante sváděl v psí tlamě souboj s jeho zuby... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Helee, tobě by se nejspíš taky nelíbilo být utiskovanej, ne?" Co se mi povedlo tlamu alespoň trochu otevřít, neváhal jsem vyskočit ven. Na zemi jsem pod náporem pádu udělal pár sudů a neváhal přitom rychle čapnout Rebellion. "Tohle na mě neplatí kamaráde.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Pes vyplivnul několik litrů vlastní krve na zem pod ním, vlastně cákala všude okolo. S šíleným pohledem v očích ale nepřestával toužit po Danteho smrti. "Zabiju tě, zabiju... ZABIJU!" zařval na celou jeskyň a vrhnul se znova na něj. Předníma tlapama se mu podařilo přitisknout Danteho k zemi a krev, která mu stále vytékalal z tlamy teď doslova vykoupala Danteho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "A já naposled říkam, nemam čas!" I když jsem byl přitiskovaný, alespoň možností, kterou jsem z části měl jsem Rebellion hodil přímo do jeho tlamy, kde se jeho čepel objevila zvenku jeho hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Démono tělo s těžkých žuchnutím dopadne na zem a vyvalí se z něj i zbytky jeho krve, které v něm ještě zůstali. Zdá se, že Danteho víceméně celoživotním údělem být špinavý od démonické nebo své vlastní krve. Zandá zbraně, tam kam patří s rozběhne se k díře, kterou ten pejsek tam milerád vytvořil. "Dveře" dále pokračovali ve změť chodeb a různých větších místností jejichž význam šlo jen těžko uhádnout. Když se Dante dostal na asi třetí rozcestí, už jsi ani pomalu nepamatovat kudy vlastně přišel. nikde nebyla žádná stopy nebo něco podobného. Co dál?  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ale sakra už! Chvíli jsem stál na místě a zaposlouchal se. Prozatím jsem neslyšel nic jiného, než moje adrenalinem nabité srdce. Pak jsem ale chytil jisté vodítko. Zaslechl jsem velmi slabý hlas, který mohl patřit Ley a proto jsem se co nejrychleji rozběhl právě tím směrem. Vydrž to, Ley.. Jsi outsider mezi světem lidí a démonů ale přesto silnější než oba dohromady. Vážně se sebou necháš tak vyjebávat? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Danteho myšlenky, všechny jeho myšlenky se upírali k jediné věci - Leyle. Měl pravdu, že on jsou prakticky stejní, ale musel brát v potaz to, že teď na tom ona není zrovna dvakrát dobře a on nejvíc ze všech ví co to obnáší. Navíc, pokud jí skutečně Asmodeus chtěl, Dante netušil jak moc silný to démon může být, ale jelikož se mu povedlo zabít jeho otce, i když se on vlastně předtím vzdal, rozhodně nepatří do škatulky - Snadné. Nicméně jeho sluch jej dobře vedl podle známek nějakého boje, který se rozléhal tunely, nicméně po chvíli skončil démonickým výkřikem, který on celkem poznával, nebo spíš měl možnost jej slyšet, když byli u Murmur. Nicméně Dante se povedlo dostat do místnosti (obrázek), která byla pokrytá velmi čerstvou krví. Dokonce tu byli i pár mrtvol démonů, kteří se ještě nestihli změnit na prach. Nicméně pod jedním z nich něco zahlédl. Byl to kousek kousek něčeho. Pokud k tomu přijde a onoho démona nějak odkulí, pozná, že se jedná o kus křídla, kožnaté křídlo s fialových nádechem poznával - Leylino.  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Došel jsem k jednomu z mrtvol a nohou ji odkopal na stranu. Sehnul jsem se pro jakousi tu fialovou šupinku, kterou jsem poznával - to patřilo Ley. Nemohla být daleko, musel jsem si pospíšit. Moje nohy se znovu rozběhly podle pachu krve, který byl víc než výrazný.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Po chvíli běhu chodbami narazil Dante na zemi na jakousi krvavou stopu. Vypadalo to, jak když tu někdo někoho táhnul po zemi. "Dante!" ozvalo se za ním. Když se otočil spatřil Marii, ale vypadala jinak, tak trochu průsvitně. Mrtvá rozhodně nebyla, tak co to mělo tohle znamenat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Marie? Byla mrtvá? Ne.. nevypadalo to tak. A kdyby jo, trochu mě začíná děsit fakt, že bych už běžně mluvil s duchy. "Jak ses sem sakra dostala?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Umím se propojit s tímhle světem, ale fyzicky v něm nejsem.... ale to nechme stranou. Dante... Asmodeus má tvou přítelkyni! Chystá se na to, že jí vezme její moc a otevře jsi novou a lepší bránu! Nemůžu ti ukázat cestu, protože mě zřejmě brzo najdou tady, ale ty hledej výtah! Ten tě..." řekne a než stihne říci vše co chtěla, rozplyne se jako pára nad hrncem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro kývnu. Stihla mi dát alespoň nějaké vodítko a proto jsem se rozběhl ještě rychleji. V podstatě co nejrychleji jsem dovedl. Tentokrát se historie opakovat nebude! |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante běží div se nezalkne s dechem - nedovolí to, nedovolí, prostě nesmí. Musel ale na chvíli zastavit, aby popadl ztrácející se dech. Může bát démonem sebevíc ale i démoni potřebují dýchat vzduch a tomu se mu teď při běhu jaksi nedostávalo. Rozhodl se toho využít aby se rozhlédl okolo sebe. Ta změť trámů a traverz u té zdi vypadala podezřele. Pokud se jí rozhodně pozkoumat a odhází je, najde vchod do výtahové šachty, má to ale jeden háček, výtahová kabina je hluboko pod ním a on potřebuje nahoru. Silně pochybuji o tom, že tady funguje elektřina...  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Výtah.. proběhne mi hlavou Mariina rada. Neváhám to harampádí odházet a zjistit, jestli bylo mé tušení správné. Bingo. Jak to ale tak vypadalo, ve snu bych i možná mohl doufat, že výtahová kabina by mohla vyjet nahoru. Ale tak, co jsem mohl chtít, tohle je dimenze démona, ne hotel. "Tak to vezmeme hezky po staru.." řeknu si spíš pro sebe. Uchopím ony kabely, po kterých (možná) dříve kabina jezdila a začnu rychle šplhat nahoru. Teď můžu jen doufat, že už ji konečně najdu.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante zdatně šplhal nahoru, ale vršek, jakoby se zdá snad nekonečný. Poté onou výtahovou šachtou něco otřese. Dante má co dělat aby se udržel. Chvíli čeká jestli se něco nestane, a když ne začne šplhat dál. Nicméně ze zdola výtahové kabiny se ozve nepříjemný křípaví zvuk, který ho přiměje zastavit a podívat se co se to vlastně děje. Onen skřípaví zvuk se ozve znova a poté jej následuje zvuk, jako když něco jede nahoru. Stačilo mu zaostřit, aby viděl, že ona kabina výtahu stoupá nahoru za ním i když většina kabelů je přetrhaná nebo jinak poškozená. Ostatně je to démoní dimenzce, kde je možná skoro všechno... Dante by jsi měl ale pospíšit, protože jej jinak ta kabina nahoře hezky rozplácne. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro To bylo zkrátka jediné výstižné slovo, co jsem pro tuhle chvíli mohl říct. Kdo by si pomyslel, že polorozpadlá kabina ještě pojede nahoru? No buďme upřímní, v tomhle světě mě už dneska nic nepřekvapí. Ale když už, hodlal jsem to trochu využít. Pustil jsem se a nohami dopadl akorát na onu kabinu, která se ještě nezastavovala. Musel jsem se pokrčit v kolenou a přidržovat se rukou kabiny, abych tak nějak udržel balanc. A právě teď přicházel ten okamžik - buď to vychytáš, nebo je po tobě. Soudě podle tý rychlosti, se kterou se vezla nahoru, hodně brzy jsem už zahlídl jen nepatrný paprsek světla, což značilo o tom, že tam nejspíš musí být stejně zaterasený východ jako dole. Kabina se už velmi nebezpečně blížila. Teď! Opravdu o chlup jsem vyskočil přímo do onoho harampádí, které jsem svým tělem probořil a za mnou se ozvala silná rána. Po krátké chvilce jsem se přeci jen vyhrabal z oné hromady bůhví čeho, nechtěl jsem to zjišťovat. Postavil jsem se a krátce se podíval za sebe. No uznejme, zkrátka bych to nebyl já kdyby se mi vždycky nepodařilo vychytat načasování. Avšak je teď další otázka přede mnou - kde jsem teď? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante proskočil barikádou těsně předtím, než jej ona kabina připlácla a udělala by z něj tak hezkou placičku. Nicméně, nějakej bordel, přesněji řečeno dřevo, které bylo napuštěné bůh ví čím, se do něj zabodalo. Chtělo by to asi to prvně vyndat, nebo by to v případném boji mohli použít ještě nějak proti němu. Nemůže jsi teď dovolit udělat sebemenší chybu. Nicméně byli tu další chodby, ale tentokrát jej vedla silná démoní aura, která prostupovala tímhle místem a dalo se podle ní jít jako podle nějaké stopy. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Tu silnou auru jsem sam uz citil a to je dost rict. Kdyby ji citila Ley, asi by ji praskla hlava. At byl ale silnej sebevic, nemohl ted disponovat svoji stoprocentni moci. Rozesel jsem se tedy tim smerem a za cesty zacal ze sebe trochu nabrucene vytahovat kusy dreva. Uz si vazne pripadam jako magnet na harampadi.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Démonicka aura sílila s každým jeho krokem až se nakonec zastavil před velkými dveřmi, od kterých ona aura vycházela nejsilněji. Rozevřel je a naskytl se mu pohled na obrovskou, skutečně obrovskou místnost, podobné té, ve které se oběvil akorát s tím rozdílem, že tu byli na opačném konci velké, obrovské dveře s různými freskami a bistami. Nicméně nebylo to dílo žádného velkého lidského umělce. Tohle byla jasně zavřená Pekelná brána, stejná, kterou před časem zavřel i on spolu s příteli, kteří ale během toho položili život. Vedle, kousek od brány něco vyselo na zdi. Při bližším zaostření mu bylo ihned jasné co to je - Leyla. Byla v okovech, které měla zavěšené za zápěstí a roztažené ruce do písmena T. Její oblečení bylo potrhané, nasáklé krví a nečistotami a z bosích prstů u nohou jí na zem kapala po malých kapičkách její vlastní krev. Nehýbala se, hlavě měla svěšenou na hrudi a oči zavřené. Vypadala ještě zbědovaněji, než když jí Abbadon popálil svými blesky...  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Avsak nezavahal jsem ani na chvili, kdyz jsem zahlidl Ley. Okamzite jsem zamiril smerem k ni a pritom vytahl obe sve zbrane, se kterymi jsem zacal palit po okovech, aby se povolily.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Střílet po řetězech bylo naprosto zbytečné, jen se od nich kulky odrazili a Dante nemohl riskovat, že by nějaká z nich zasáhla Leylu. Dveře, kterými přišel se sami zavřeli a zmizeli. Nebyla šance jakkoliv se z toho vyvléci a utéct, teď už ne. Přímo před Dantem se zjeví Sparda, jeho otec. Stejně jako předtím je jaksi poloprůsvitný, nicméně Dante ví, že tohle je zřejmě jeho duch, takže se nad tím ani nepozastavuje, protože jeho otec je přeci mrtví. Nicméně, proč má ten ďábelský úsměv?! |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zle jsem se zamracil. "At jsi to ty nebo ne, radim ti dobre, jdi mi z cesty!" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sparda se ale jen usmíval pod vousy. "Očekával jsem tě..." promluví nakonec, ale jeho hlas není hlasem, který Dante znal. "Jestli jsi přišel žadonit o to, abych ušetřit tvou milovanou.... budu tě muset zklamat. Tentokrát, už ne. Tentokrát mám v plánu něco jiného než zničení Spardy. Dokonce ani netoužim po tvé duši, protože..." zasměje se a přejde pomalým krokem k Leyle a se zájmem jsi jí prohlížel jako kdyby byla nějaký drahý obraz v galerii. "... mám jí. A také vím už jak využít její moci k tomu, abych zde rozpoutal Poslední soud lidstva. Ach ó ano... ona byla vždycky mocnější než Sparda a on to dobře věděl." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Je jedno jestli je mocnejsi nez muj otec. Nebude ti k nicemu, dokud tu budu ja. Ja, ktery se ti bude srat do tvejch planu." Na tvari se mi objevil lehky, ale presto stejne sibalsky vyraz jako mel on. A vskutku to i byla pravda. Dokud me nezabije, budu mu trnem v oku po celou dobu, dokud naposled nevydechnu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Sparda se zasmeje hrdelním smíchem a pote luskne prsty. Na vrcholu brany zacne zarit nejaky predmet, ktery do sebe zacne natahovat podivne jemne, prusvitne nitky, ktere zacnou vychazet z Leyli. "Nuze do toho, zastav tedy neco co zastavit nejde." rekne a Spaduv duch na okamzik zmizi s misto nej se obevi demon. Asmodeus, Pekelny princ, Ruka Temnoty, Posledni Soud... mnoho jmen a preci jeden demon. Ze zeme pod nim vyjela kosa, kterou chytil do sveho poratu. "Mozna jsi zabil me prisluhovace, ale me zabit nemuzes. NEMUZES ZABIT BOHA! MUHAHAHA!" zavral a jeho smich vyvolal v mistnosti lehke otresy.  |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zle jsem se zamracil na ten predmet, ktery z Ley cosi vytahoval. Sahl jsem po rukojeti Rebellionu, jehoz cepel brzy zacala cernat. "Rikej si co chces, ale dneska zkratka chcipnes!" Prudce jsem Rebellion vytahl a hodil ho smerem k onomu predmetu, do ktereho se silne zabodl. Ja se mezitim prudce rozbehl proti nemu. Nemohl jsem uvnitr sebe poprit ten vztek, ktery se ve me hromadil. Za behu se moje podoba se zableskem zmenila tak, jako uz jednou predtim. Prudce jsem vyskocil, zavolal Rebellion zpet do sveho drzeni a silne s nim seknul od jeho hlavy smerem dolu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante sice mrštil rebelionem proti onomu předmětu na Bráně, kterým zřejmě Asmodeus odčerpával Leylinu moc, ale výsledný efekt byl nuloví, ničeho tím vlastně nedosáhl. Poté co se rozběhl a tím, že rozpůlí Asmodeovu lebku, on se po něm ohnal svou kosou s takovou rychlostí, která hraničili s Leylinou. Násadou jej mrštil proti mezi, ve které při dopadu zanechal hlubokou díru a ještě než se stačil vzpamatovat, Asmodeus do něj zabodl svou kosu. Prošla skrz na skrz a i když byl Dante v jeho démonické podobě, v tu chvíly se ona čepel zbarvila do červené barvy... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Asmodeus se ale jen ušklíbl a prudce popadl svou kosu a švihl sní oproti nejbližší zdi a jelikož se jí Dante držel, šel proti té zdi také. Pocítil tupý náraz a poté oblak prachu a kamení na sobě. Než se ale stihl vzpamatovat, Asmodeus znovu popadl svou kosu, která byla ještě stále zabodnutá v Dantem a znovu a znovu sní mrštil oproti stejné zdi. "Nejsi mi žádným soupeřem.... ani ty, ani tvůj otec, můj bratr!" řekl vítězně Asmodeus. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zvedl jsem k němu zlé oči. Lehce jsem se pousmál, spíš provokativně. "To je všechno?" v mém démonickém hlase byl slyšet jistý výsměch. Ale těžko říct, jestli by mě Ley takhle vůbec poznala. Zem se pod námi najednou začala nepatrně otřásat. Zůstával jsem v poloze, jaké jsem byl, tudíž jsem kosu stále nepouštěl. Otřesy byly jasně poznat, že přicházely od místa kde jsem stál a kolem mě začala pomalu ale pravidelně svítit rudá záře. Co se ale dělo? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Jak jsem řekl, ty nejsi pro mě soupeřem!" zavrčel Asmodeus a jednou rukou pustil kosu, ve které začala akumulovat fialové blesky, stejné, které tak ošklivě popálily Leylu. Zřejmě Dante našel jejich pravého majitele, protože tyhle vypadali mnohem větší a jejich fialová barva byla mnohem temnější. "Pociť mou Sílu!" zařve démonicky Asmodeus a pustí do Danteho plnou silou ony naakumulované blesky. Místnost se na několik minut rozzáří onou temně fialovou září... V tu samou chvíli cvakne jakýsi zámek na Bráně a ta se lehce pootevře... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Při oném klapnutí, jako by se ve mě něco vzbudilo. Záře po chvíli zesílila a zem pod námi začala praskat. Uchopil jsem onu kosu i druhou a jen co jsem se střetl s jeho pohledem, můj byl jiný. Oči mi nesvítily světlou září, nýbrž černou. Avšak teď se stalo možná něco, co by nečekal. Mé drápy se silně zabodly do jeho kosy doslova a ta se za pár vteřin rozletěla na několik kousků, které se rozezněly o zem. Byl jsem to stále já, nebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Asmodeův pohled i výraz se změnil. Když viděl, jak letí jeho kosa, roztržená na kusy místností, znejistěl a to pořádně. "Co....?! Jak...?!" zavrčel a začal ustupovat pospátku k Bráně, která se ještě pootevřela. Když byl u ní, ohlédl se a zasmál se až se místnost otřásala. "Už je pozdě...Brána je otevřená! Nic už mě nedělí o toho abych skoncoval s tímhle světem!" poté natáhl k Bráně svůj pařát ve snaze, tak do sebe přečerpat nejen Leylinu Sílu, ale i sílu z Pekla... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Za to všechno jen tvůj život stačit nebude.. Zasloužíš si muka." pousmíval jsem se zle, až bylo vidět několik ostrých špičatých zubů. Silně jsem stiskl a jeho ruka se tak rozprskla na kousky masíčka do okolí. Hned na to jsem po něm zaútočil druhou rukou s drápy s tím, že jsem tentokrát mířil na jeho srdce. "To si říkáš Bůh?! To je k smíchu!" Bylo těžké rozpoznat, jestli ze mě mluvil vztek či něco úplně jiného.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Asmodeus zařve bolestí, když mu Dante rozdrtí ruku. Nicméně poté se uchýlí k věci, která je typická pro démony - sáhne po Leyle, jedním trhnutím jí vytrhne z okovů a ve své pracce jí teď drží před sebou jako živí štít. Leyla má stále zavřené oči, není poznat jestli žije nebo ne. Je teď tak trochu stejná jako hadrová panenka v ruce dítěte. "Dotkni se mě a zabiješ tak svou milou..." řekne výhružně, protože jsi je vědom toho, že z tohohle souboje nemůže vyjít jako vítěz... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nejen že kdybych pokračoval, zasáhl bych jeho, ale bylo tu riziko, že ublížím i Ley. A upřímně, tahle situace mě donutila na chvíli váhat, ačkoliv můj vztek neustupoval. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Asmodeus, jistý jsi svým vítězstvím přišlápl Dante svou nohou. Znovu se zasmál. Poté natáhl pahýl k pootevřené bráně a ten se mu začal regenerovat, až mu znovu narostla celá ruka. Poté ze země vyrazila další, nová kosa, kterou chytil do nové ruky. "A teď.... ZEMŘI!" napřáhl se kosou s úmysle useknout Dantemu hlavu. V té samé chvíli se ale probudila Leyla. Zdálo, že možná z posledních sil. "Dante..." pronesla neslyšitelně když viděla Danteho démona pod Asmodeovým pařátem. Poté zatnula ruku v pěst a jelikož Asmodeus nevěnoval pozornost jí, povedlo se jí vysmeknout z jeho držení, což znamenalo, že jej vyvedla z jeho soustředěnosti v útoku na Danteho. Ona se ale než spadla na zem přeměnila do své démoní podoby. Dante teď mohl vidět, že skutečně onen kousek křídla co našel v té místnosti patřilo skutečně jí, protože její levému křídlu kus chyběl a ještě bylo od její černé krve. Nicméně dle jejího postoje byl zřejmé, že v sobě moc sil nemá, přesto jí to nebránilo v odhodlání... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Před očima se mi mihla představa všech mých přátel, rodiny, ale hlavně otce. Stál přede mnou vrah, který mohl za jeho smrt a právě teď se mi vysmíval do tváře. "Dnes nebudu já kdo.. chcípne!" řekl jsem nahlas a naštvaně. Nakonec se mi podařilo jeho nohu ze mě odhodit a v tu chvíli jsem natáhl dlaň pro Rebellion, který zůstal ležet u zdi za ním. Rebellion prudce projel jeho břichem a mě i s krví přistál rukojetí v dlani. Naštvaně jsem zařval a vyrazil s mečem přímo proti němu. Avšak co jsem Rebellion držel, čepel se chvěla skoro jako kdyby v ní bilo samostatné srdce. Co to znamenalo? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante se rozběhl proti Asmdeovi na závěrečný útok, ten se ale díky Bráně skoro okamžitě zregeneroval. Danteho démona následovala i Leyla démon ačkoliv věděla, že asi moc nezmůže, mohla působit jako "roztýlení". Asmodeus ale v poslední chvíli zablokoval Danteho útok tím, že čapl rebelion a mrštil s ním co nejdál mohl. S tímto nepočítala Leyla, která byla v těsném závěsu za ním. Tu Asmodeus čapl pařáty za křídla a vedl do výšky. Poté napjal svaly a jeskyní nebo místností nebo jako tohle místo nazvat se rozlehl srdce drásající křik, který pronikal až do morku kostí. Když se Dante sebral ze země, mohl vidět pod démonovíma nohama Ley jak leží v kaluži vlastní krve a podle ní se povalují její utržená křídla. Démon se smál jako šílený. Nemohou ho porazit, pokud bude brána otevřená. Dante musí najít způsob jak jí zavřít, nebo lépe, zničit... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Přímo před Asmodeem jsem se vynořil já, avšak moje podoba byla jen nepatrně jiná než předtím a ono skřípání způsobil Rebellion, který byl částečně za běhu v zemi a dělal tak velkou rýhu. Těsně u něj jsem Rebellion vyšvihl nahoru, při čemž jsem ho rozpůlil napůl, ale nezdálo se, že by byl mým opravdovým cílem. Další švih ale tentokrát dolů panoval na onen předmět, se kterým se černá čepel Rebellionu setkala a rozeznělo se hlasité cinknutí. Avšak já neubíral na síle, stále jsem víc a víc tlačil, dokud výsledek opravdu nebyl znát. A že se prach po tomhle gestu začal vířit mnohem víc společně se silnějším větrem. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Asmodeus zařval jakmile se špička rebelionu dotkla onoho předmětu na bráně, utvořila se v něm nepatrná dirka. Stejná se ale utvořila i v Asmodeově rozpůleném těle, které se začalo seskupovat dohromady. "NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!" zařval na celou místnost a rozběhl se zastavit Danteho. Místnost protklo jen slaboučké prasknutí jakoby skla a díra v Asmodeově těle začala ona tělo stravovat do sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Asmodeovi zbytky nakonec vcucne zabírající se brána. Ta se nakonec s těžkých žuchnutím zavřela úplně. Chvíli se nic nedělo a Brána začala praskat. Pukliny se oběvovali po celé její délce. Nakonec se rozpadla úplně a zbyla z ní jen hromádka nevzhledného kamení. Bylo po všem... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jakmile jsem se se zakymácením postavil, očima jsem přejel po místnosti. Byl skutečně konec? Pohledem jsem sjel k ležící Ley. Křečovitými kroky jsem se k ní vydal. Otče.. je konec.. Konečně můžeš v klidu odejít.. kousek u ní jsem padl na kolena a s výdechem padl na zem vedle ní. "Ley.." šeptl jsem a zavřel oči. Jedno bylo prozatím jisté a to sice to, že jsem se vracel do své lidské podoby. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ležela jsem na zemi a moje tělo se topilo ve vlastní krvy. Dávno jsem se proměnila zpátky z démoní podoby, ale ony utržená křídla stále ležela na zemi kousek ode mě. K jakýmu pocitu bych to přirovnala? Asi jako když vám někdo urve nějakou vaši končetinu, tak asi podobný pocit jsem teď. Boudila jsem v mrákotách a v polobdění a s polootevřenýma očima. K realitě mě lehce přivedl známí hlas. Mírně otočím hlavu. "Dante..." zašeptám. Ležel vedle mě... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jsi v pohodě..?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro V životě jsem se necítila tak vyčerpaná, tak na dně... Byla jsem ráda, že mohu aspoň pootevřít oči, nicméně pokusila jsem se překulit aspoň na bok, což mi po několika pokusech vyšlo a přitom mě na zádech zaštípali zasychající rány, které se zřejmě lehce přilepili k zemi pode mnou. Na jeho otázku jestli jsem v pohodě, jsem se k němu pokusila natáhnout ruku, ale moje tělo už bylo přespříliš vyčerpané a už mě neposlouchalo. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Pojď.. musíme jít.." podíval jsem se na ní a taktéž jí pomohl vstát, i když mi připadalo, že mám místo nohou párátka. To jsem teď ale musel vydržet. Ještě než jsem se rozešel, všiml jsem si malého světélka za mnou. Natáhl jsem k němu volnou ruku a zmizelo ve mě stejně rychle jako se objevilo. Nakonec jsem Ley vzal opatrně do náruče a vykročil. "Vrátíme se domů.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když se nakonec vrátíme nějak zpátky, zjišťuji, že jsme v nějaký budově. Dle prvního pohledu, pár let odpuštěné. První myšlenka byla na Danteho, který ale jak jsem pohmatu zjistila ležel částečně na mě. Vydechla jsem uklidněním, že je tu se mnou zpátky, ale to bylo momentálně vše co jsem v tuhle chvíli svedla.. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Dobrá zpráva ale teď byla, že byla naděje teď na nějaký klidnější režim. Jestli byl Asmodeus opravdu pryč, znamenalo to i to, že tohle město je teď volné.. O několik minut později jsem už s Ley kráčel chvilku poté, co jsme tak nějak vyšli z budovy. Nechtěl jsem tentokrát riskovat to, že se to zase zřítí - na to jsme byli experty. A kupodivu, už i začalo hrát pěkný počasí, proto jsem se na chvíli zastavil a užil si tepla ze slunečních paprsků. "Co myslíš, je tohle konec..?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mi sluneční paprsky zasvítili do obličeje, musela jsem slastně přivřít oči, ba spíš jsem se rovnou zavřela a vřele jsem si je vychutnávala. Jak dlouho jsem vlastně pořádně neviděla slunce? Ani já to vlastně nevím... A Danteho otázka? "Ne...." řeknu lehce. Boj s démony nekončí nikdy, protože oni tu budou, dokud bude existovat lidstvo. Nevím jak on, ale já na další roky nehledím. Přeci jenom je mi přes dva tisíce let, pár roků na víc nic není... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Kupodivu to ani nezabere tolik času, jelikož není daleko, naštěstí. Jen co vejdu, dokráčím ke gauči a sednu si na něj, při čemž mi tak Ley skončí ve klíně. Vydechnu si a čelem se opřu o to její. "Možná by se dalo tvrdit i to, že už máme čas na sebe.." lehce jsem se pousmál, i když bylo znát, že oba dva by jsme nejradši prospali celý odpoledne. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Chtěla jsem prospat snad celý měsíc nebo nejraději rok, tak asi jsem byla zhruba unavená. Nicméně chtíč uvnitř mě kašlal na nějaké spaní a chtěl být jenom s ním. Taky jsem z hlavy nemohla dostat to, že zřejmě už jako démon nebudu moci létat... Nicméně přitiskla jsem k němu tak pevně, tak jak to bylo jenom možné. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Když se ke mě přitiskla, neodpustil jsem si to, že jsem lehce nadzvedl prsty její bradu a ukradl si pro sebe jeden delší polibek, který jsem si opravdu vychutnal, nejspíš stejně jako ona. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Polibek o něj byl jako sladká třešnička na pomyslém dortu dneška. Ne, že by se všechno co se za dnešek stalo bylo dobré, ale všichni víme jak to myslím... Přitáhnu se k němu úplně nadoraz a vezmu jsi od sama několik polibků, sem tam použiju i laškovně jazyk... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Moc dobře jsem to její nenápadně provokování vnímal, proto jsem dlaní lehce sjel na její stehno a jen trochu ji štípl, jako stejně nenápadné popíchnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Moje srdce se rozbušilo když se k téhle "hře" on taky přidal. Jako bych nevnímala všechny ty rány a šrámy a jiná zranění a vnímala jsem jen a pouze tento okamžik. Jeho ruka na mém stehně mě lehce víc nabudila, možná i trochu vzrušila. Nicméně to jaksi přešlo s tím, když jsem pocítila jemné štípnutí. Jemně jsem se od něj odtáhla. "Hele, nech jsi toho... jsem raněný člověk..." řeknu s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "A ja demon vyčvachtanej v krvi. Jestli dovolis, slecno, myslim ze po kratce sprse budu pritazlivejsi." S pousmatim jsem ji ze sebe opatrne sundal. A ja si srandu nedelal, byl jsem olepenej od krve vic nez dost. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Hmm sprcha... to slovo lahodilo mým uším a tělu nejvíc na světě. Bohužel se tam nacpal první on, ale zatímco jsem seděla na gauči, napadla mě hříšná myšlenka. Vstala jsem a a jen co se z koupelny ozval zvuk puštěné vody, opatrně jsem otevřela dveře do koupelny. Tam jsem jsi svlíkla jenom kalhoty, beztak můj top byl v takovém stavu, že se hodil jedině na vyhazov a spodní prádlo jsem neřešila, uschne a do té doby budu stejně beztak spát. Poodhrnula jsem závěs a vklouzla za ním. Chytnu jej zezadu okolo pasu a přitisknu se k němu... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jenže krátce na to ucítím nějaký dotek za sebou. Všiml jsem si sepnutých rukou kolem mého pasu a tak mi hned došlo, kdo to asi tak může být. "Co tu děláš.." můj hlas nezněl tázavě, nýbrž v něm zazněl onen provokativní tón. A ona zjevně měla nějaké nekalé myšlenky, když takhle zneužila situace, že jsem kompletně bez oblečení. Pohladím ji po ruce a po chvíli se otočím, abych na ní viděl. Byla jen kousek od zdi sprchy, proto jsem ji na ni jemně přitisknul a ruce si opřel o dlaždičky za ní. Mému pohledu neuniklo ani to, že pod zmáčeným topem se na její hrudi rýsovaly dva vrcholky, díky čemuž můj šibalský úsměv neustupoval. "Sprostě zneužíváš toho, že jsem se zapomněl zamknout.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Bylo mi tak nějak jedno, že přede mnou stojí bez oblečení, protože mi bylo jasné, že za chvíli jej zřejmě nebudu mít na sobě ani já, i když teď jsem byla vlastně už víc jak z polovina mokrá od hlavy až k patě, takže o "oblečení" se moc mluvit nedalo. Nicméně, když mě "natlačí" ke zdi sprchového koutu, ladně mu položím své ruce okolo krku a na jeho šíjí své prsty vzájemně propletu. "Zámek? Myslíš, že by mě něco takového zastavilo?" řeknu s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Dalo by se teď prohlásit, že dokončení sprchování se o něco prodlouží. Přiblížil jsem se k ní a spojil naše rty, při čemž jsem ji začal líbat s jistým náznakem vášně. "Poslou.. chám.." řekl jsem polohlasem mezi polibky a sem tam do polibků zapojil i svůj jazyk. Tak nějak jsem tušil její důvod, ale chtěl jsem ho slyšet od ní, z jejích úst. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když mě začne líbat, jedna moje ruka mu zabloudí na záda a druhá do jeho krásných bílých vlasů. Jeho kombinace oněch bílých vlasů a těch nádherných, přenádherných očí byla pro mě naprosto smrtící. Bylo těžké vytvořil v hlavě souvislou odpověď, natož jí potom vyslovit, že se mě dotýkal. "Chci.. tě..." řeknu též mezi polibky šeptem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "A jak moc..?" nepřestávám ji přitom líbat, nýbrž moje ruce sjedou na její hebká stehna, kde nepatrně přejely po jejích bocích přes kalhotky a začaly vyhrnovat onen top, který už tak byl zralý do koše. Jen na malou chvilku jsem nás přerušil a top jí sundal úplně a rty tentokrát pokračoval po jejím krku. Jí se zkrátka nedalo jen tak odolat, a když už, tak hodně špatně. Natiskl jsem k ní tělem a jasně tak vášnivými polibky dával najevo svojí odpověď na její slova. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Úplně..." řeknu lehce zadýchaným hlasem. Vzrušení se na mě už začala podepisovat, a stoupalo s každým jeho dalším dotykem. Srdce se mi rozbušilo ještě víc, když se ke mě ještě víc natiskl a tím mi prakticky znemožnil nějak utéct. Tenhle účet za vodu bude asi sakra velkej... Nicméně z i mých polibcích se cítit vášeň se kterou jsem rozhodně nešetřila. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Rty jsem sjel ještě o něco níž a zuby překousl ramínko podprsenky, které bylo poblíž. Hlavu jsem poté o něco zvedl a podíval se jí do očí. V očích mi jiskřila jistá provokativní jiskřička. Moje ruce znovu zabloudily k jejím bokům a po chvíli následujícího líbání už i na její ňadra, které jsem jemně pod náporem vzrušení zmáčkl. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Bylo víc než jisté kam tohle "hraní" zamíří. Vše se ještě umocnilo tím, že jsem to oba prostě chtěli. Chtěli jsem se vzájemně a navzájem. Dokázali jsme se nabažit jeden druhého. Kdo by to řekl, že ještě před nějakou chvíli jsme stáli tváří v tvář tomu démonovi. Teď už vše jen připomínali rány, které jsme oba měli po těle a které se nestačili zahojit. Do rány by se ale měli zahojit. Teď nám ale vše bylo jedno. Jsme jsme tu jen my dva a to bylo vše o co jsme se v tuhle chvíli zajímali. Trochu zakloním hlavu, když začne laskat moje ňadro a přivřu u toho oči. Jeho dotyky byli jako droga, které jsem se nemohla dostatečně nebažit. Čím víc se mě dotýkal, tím víc jsem chtěla pocítit více a více jeho dotyků. Já cítila, jak se můj dech začíná prohlubovat a lehce těžknout, ostatně nebyla jsem v tom sama... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po tom delším momentě jsem se jen nepatrně odtáhl, jen maličko, abych viděl její nádherné oči. "Miluju tě.." slova byla tichá, ale přesto jim určitě dobře rozuměla. Až do teď jsem jí to za tu dobu neřekl, a ona nejspíš každý den na tahle slova čekala. A lepší dřív než později, než k tomu už nebude další možnost. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Moje podprsenka zmizela někde za sprchovím závěsem, bylo mi jedno kde. Jeho tělo bylo tak teplé a příjemné. Ačkoliv mělo na sobě pár jizev, nijak mu to neubralo na jeho kráse, smyslnosti a jemnosti. "Miluju tě.." Ta slova se rozezněla v hlavě, jak burácející zvony. Bylo to poprvé co mi tohle řekl a mé srdce jakoby se na chvíli zastavilo. Moje zorničky lehce přitom zatěkali... Nakonec jsem se k němu vrhla po polibek se slovy: "Taky tě miluju..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Bože, vážně se jí nedalo odolat, byla nádherná, až jsem se divil, kolikrát se jí už povedlo mě omámit. A že naše vzrušení neklesalo. Ba naopak, stále se ještě zvyšovalo. Co jsem ji líbal, velmi jemně jsem chytil její ruku a nasměroval ji k sobě, tedy lépe řečeno, začal směřovat k mému určitému místu. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nechala jsem ho, ať jsi dělá se mnou co chce, ale taky jsem měla trochu svou hlavu. Když jemně chytl mou ruku, věděla jsem co chce abych udělala, ale já to pojala trochu po svém. Místo toho kam mě směřoval jsem nakonec skončila na jeho podbřišku, tam na onom rozmezí. Jemně a s citem jsem ho tam "škádlila" svou rukou... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nakonec jsem ji začal znovu líbat a dlaní zase začal provokovat její ňadro. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante s Leylou do sebe byli tak zabraní, že si ani jeden z nich nevšiml zvuku zavírajících se dveří. Natož poté rozpustilé cupitání a dětský smích. Otevřeli se dveře od koupelny, jen trochu a v nich se oběvila dívenka s blond vlásky. "Danteeee...." řekla při vcházení do koupelny. Kdo by ostatně čekal, že právě dneska se Patty rozhodně s její mámou přijet na návštěvu. Patty opatrně chytla závěs od sprchového koutu a poté s ním prudce trhla. "Překvapení Daan..." svoje myšlenku už nedokončila protože zůstala zaražená, jako solný sloup. Naskytl se jí totiž pohled na Danteho holé pozadí.. Naneštěstí rychle přispěchala její máma Nina a zakryla Patty oči s tím, že jí i z kouleny rovnou odtáhla... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Kam se sakra podělo soukromí?! "Patty!" hned jsem závěs zatáhl, aby se jí ten pohled nenaskytl o něco dýl. Vydechl jsem si. "Tak náš čas na sebe budeme muset přeložit na večer.." řekl jsem tiše k Ley a vypnul sprchu. Jen co odešli, vylezl jsem z koupelny a zabalil si ručník kolem pasu. Ley jsem raději nechal, ať vyjde až bude chtít, zatímco já jsem vykráčel z koupelny a zavřel dveře za sebou. Bude lepší, když aspoň jí neuvidí. Trochu překvapeně jsem se ale na ty dvě podíval. "Kde se tu berete?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Patty seděla naštvaně v rohu gauče, ruce měla složené na klíně a zírala se svraštěným obočím do blba. Nina seděla kousek od ní a když k nim Dante přišel, mile se na něj usmála. "Patty pořád otravovala, že tě chce vidět, ale nemohla jsem jí jen tak pustit samotnou.... a tak jsem jsi vzala teď na víkend volno a přijeli jsme..." řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro pozvedl jsem lehce svůj úsměv. Alespoň že jsem ve sprše stihl ze sebe smýt krev a nezastihly mě jako nějakýho řezníka. Poté jsem ale zamířil směrem k Patty a zastavil se kousek od ní. Trochu jsem pohodil rukama. "Poslyš, jestli jsi naštvaná za ten bordel tady.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Patty nic neříká a dál se tváří naštvaně. Zatímco Nina se jen mile usmívá, ostatně zřejmě onu situaci, které byli obě svědky nebere nijak vážně. "Myslím, že nám půjdu udělat čaj..." řekne Nina a vstane. Poté se lehce nakloní k Dantemu. "Dá si tvoje přítelkyně taky?" řekne s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jo, dá si.." poté jsem se podíval zpět k Patty. "Hmm? Proč tu tak sedíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nina odešla na kuchyňky a poskytla tak trochu těm dvěma "soukromí". Patty zakroutí hlavou. "Dante ty zůstaneš pořád hlupákem..." řekne nakonec. "Zničil si mi dětství!" vyhrkne nakonec a roztaženýma rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Trochu dopáleně se pousměju. "Já? Já ti nikdy rozhodně do sprchy nevlítnul. Tohle je už bohužel tvoje mínus." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Patty skříží ruce na hrudi a řekne: "Mohl sis tam dát ceduli nerušit, nebo něco podobného..." Chvíli na Danteho naštvaně kouká. Poté to už ale nevydrží a vrhne se Dantemu okolo krku. "Ráda tě zase vidím Dante!" řekne radostně. Na to po chvilce vyjde z kouleny Leyla, oblečená poněkud lépe než Dante - měla svoje kalhoty a Danteho černé tričko. Mokré vlasy měla lehce zatočené na pravé straně. "Asi začnu žárlit..." pronese lehce z úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Patty, děkuju.. Za to že jsi tu ještě ty. Moje uši zaslechnou Leyin hlas za mnou tak k ní otočím svůj pohled. "Stejně jsi kdysi tvrdila, že jsi na nedémonické typy.." na rtech se mi po téhle poznámce vyrýsuje provokativní úsměv. A měl jsem pravdu, tyhle slova jsem si pamatoval. Oznámila mi je tehdy ve chvíli, kdy jsem byl chtě nechtě použitej jako matrace pro její přistání ve skladu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Patty pustí Danteho a sleduje onu novou osobu, která sem přišla. Leyla zvedne ruce a trochu pokrčí ramena. "Však já tu nemusím být když ti to tak vadí..." řekne. Ve stejnou chvíli přichází Nina s tácem, na kterém byli čtyři šálky čaje. Položí je na stůl a usadí se elegantně na gauč. "Dante, nepředstavíš nás své přítelkyni?" řekne stále s oním úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Dejte mi chvíli.." rozešel jsem se směrem do koupelny kolem Ley. Nejraději bych jí vtiskl dlouhý polibek, ale hezky v soukromí. Zanedlouho jsem se vracel už k nim, při čemž jsem si za cesty zapínal pásek u kalhot. Tedy, vrátil jsem se alespoň v botech a kalhotech, když už. "Ley, tohle jsou mí přátelé.. Nina a Patty Royal." řeknu když se zastavím vedle ní a poté se podívám směrem k ní. "Děvčata, to je Leylah." jen nepatrně pozvednu koute svého úsměvu. Už si nevzpomínám kdy jsem jí naposled řekl celým jménem. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Leyla jim lehce náznakem zamává. Byl zřejmé, že je asi nerada středem pozornosti. Nicméně poté se posadila na gauč a Patty se jí hned opřela o kolena a zamračeně se jí dívala někam na obličej. Vypadala jakoby něco na ní hledala... Každopádně Ley z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Všiml jsem si jak se ty dvě na sebe dívají, proto jsem došel ke gauči kde seděly a posadil se mezi ně ať chtěly nebo ne. Natáhl jsem se pro jeden čas a opřel se pak o opěradlo gauče. "Je něco, co mi uteklo?" podívám se směrem k Patty. Za tu dobu něco nového určitě muselo být. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Patty nakonec přestaně Leylu sledovat a otočí se k Dantemu. "Jen jsem hledala něco, čím je jiná od Lady a Trish nebo spíš jak se jí povedlo něco, o čem jsi ostatní nechají jenom zdát..." řekne a na tváři se jí rýsuje ďábelský výraz. "Patty.... chováš se neslušně..." řekne Nina, ale Patty jí nijak nebere navědomí. Dante moc dobře věděl, že se jí jen tak nezbaví... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen co se hrnek oddálí od mejch úst, tázavě se na ní podívám. "Něco jsi říkala?" Ostatně, byl jsem rád, že tu chvíli byli. Ale sám jsem těžko odhadoval, jak dlouho ještě budu použitelnej, jelikož na mě únava nemálo doléhala. Asmodeus přeci jen nebyl jen tak nějaký protivník. Jenže.. proč jsem si z boje pamatoval jen některé zlomky? Donutilo mě to nad tím teď na chvíli přemýšlet.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Patty chvíli šátrala rukama kolem sebe, než se jí povedlo se uvolnit. "Dante!" vykřikla s prvním volným nádechem. "Notak! Nenech mě prosit!" naláhala. Leyla se jen uculuje pod "vousy" a dá jsi nohy nahoru na gauč. Byla bosa, jak jinak... "Patty..." pokárala jí Nina. "Nicméně, musím s ní souhlasit. Dante... jak jste se vůbec vy dva seznamili?" řekne Nina. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Pro změnu se alespoň slušně ozvala Nina. Trochu tázavě jsem se na ní podíval. "My?" podíval jsem se krátce na Ley a na chvíli zmlknul. Bylo možné, že tímhle tématem by se Patty jistojistě dozvěděla o Morrisonově smrti. A to jsem nechtěl, bylo to jeho poslední přání.. "To.. je na dlouho, je to složitý.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "My máme času dost, ale jestli ti to není zrovna příjemné, nemusíš o tom mluvit, ale mám takoví pocit, že dokud něco neřekneš, Patty tě za chvíli asi sní zaživa." řekne Nina s úsměvem. "Navíc, aspoň jsi třeba ukrátíme čekání na Morrisona!" řekne Patty nadšeně. "Kde je vůbec?" |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Přesně to jsem nechtěl. Měl jsem radši změnit téma dřív než by se Patty o tomhle zmínila. Nutno podotknout, že Nina nejspíš měla pravdu, proto jsem raději vstal dřív, než se mě Patty chytila. "Už jsem dlouho neobjednal žádnou pizzu. Myslím, že při tý se bude vyprávět líp." Snažil jsem se alespoň nějak vyvlíknout a skrýt ne příliš nadšený pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nina odloží prázdný hrníček. "Už jsem jednu objednala cestou sem..." řekne pořád s tím úsměvem. Jeden by řekl, že tohle je zřejmě pro někoho ideální matka. Patty se se žbrbláním posadí na gauč. "Bože, on se vážně nezměnil..." řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Když to vezmu zkrácenou verzi, až teprve teď se mi stalo, že by se z mého cíle vyklubal nějaký vztah.." jen slabě se pousměju na Ley. Jak mám ale Patty vysvětlit Morrisonovu smrt? Vymyslet si něco a nechat ji v naději, že se brzo vrátí? To by bylo možná ještě horší než jí říct holou pravdu.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Leyla se při té poznámce, trochu začervenala. Což u ní mohl Dante vidět celkem poprvé. Nicméně Patty nevypadala, že by s tímhle vystačila. Ze zájmem jsi prohlížela Danteho hrudník a tak vůbec. "Zdá se mi to, nebo máš víc jizev, než posledně?" řekne a se zájmem jsi prohlíží tu na jeho břiše, přesněji tu, kterou mu způsobila Leyla. Její pohled se změní na takovej co říká: Vyklop to všechno. Poté se nakloní blíž k němu a zakryje jsi pusu z jedné strany rukou a zašeptá: "Ví o té "věci" co děláš? O té věci, která je jen "pro dospělé"..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nicméně mě přeruší Patty a donutí mě se na ní podívat. "Zdá se mi to, nebo máš víc jizev, než posledně?" Všiml jsem si, že začala zírat na jizvu, při které mi tehdy Ley probodla břicho, proto jsem jí zakryl rukou. "Taky práce lovce démonů není pro holky jako ty.." Jenže jak se zdálo, otázky se jí jen hromadily. Přiblížila se k mému uchu a trochu jsem sebou cukl po tom, co to dořekla. Každopádně nemohl jsem si odpustit to, že jsem jí celou rukou trochu chytil pod krkem a přitiskl ke svému boku, tudíž se ocitla v dalším sevření. "Ššš.. Moje věci jsou moje věci." V duchu jsem si ale trochu oddechl, jelikož alespoň pro teď se vyhnula tématu Morrison. S trochou štěstí na to možná i zapomene.. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Dante! To není fér, ty mi nic neřekneš!" naštve se Patty a dělá uraženou. Mno aspoň od ní má na chvíli pokoj. "Patty má pravdu Dante, jak zvládáte váš vztah a ty věci s d... ty víš čím..." řekne Nina. "Myslíte démony?" řekne Leyla. Očividně tím obě šokuje. Nastane chvíle ticha. "Mno... řekněme, že my dva se od sebe moc nelišíme..." řekne nakonec Leyla. "Jak to myslíš?" řekne najednou Patty. Poté se přikloní zase k Dantemu. "Ona je taky... ty víš co?" zašeptá. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ona je taky... ty víš co?" Jen lehce jí od sebe odtáhnu, aby přestala šeptat. "Ona není 'taky'.. Ona je zkrátka výjimečná." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nina se podívá na hodinky. "Patty měli bychom jí. Brzy ráno sem zase přijdem..." řekne nakonec. Patty sice protestuje, ale nakonec mámu následuje ke dveřím, kde na rozloučenou Danteho obejme. Zároveň teď přijel poslíček s pizzou. Leyla stále sedí na gauči. Teď když odešli, můžou si oba tak trochu vydechnout. Ty otázky by jednoho umořili... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Usedl jsem na gauč a hlavu si zaklonil tak, že jsem se jí opíral o gauč za mnou. "Po tomhle přepadení se cítím mrtvej ještě víc.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když jsi sedne na gauč, lehnu jsi mu na klín a spokojeně zavřu oči. Je mi jedno, že je tu nějaká pizza. Myslela jsem, že bude zapírat nebo lhát či jiné věci, jako to lidé prostě dělají, ale on... zdálo se, že na to byl i hrdý. "Nevíš nic o tom, jaké je to být mrtví..." řeknu. Pojala jsem to jako vtip, ale zřejmě jsem to asi neměla vůbec říkat... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Mrtvej sice ne, ale polomrtvej uz jo.." Dlan jsem ji polozil na hlavu a zacal ji jemne hladit ve vlasech. "Ostatne na tom nijak nezalezi.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Užívala jsem ji jeho doteku, i když to bylo jen hlazení. Večerní západ slunce tu vykresloval celkem zajímavé osvětlení. A hlavně tu bylo ticho. Žádní démoni ani cokoliv jiného co by nás rušilo. Začali se mi z toho zavírat oči sami od sebe. Klid. Měli jsme konečně aspoň chvíli klidu, jen pro sebe... "Dante..." řeknu do ticha. Poté se k němu trochu otočím. "Co bude dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Dante... Co bude dál?" Sám jsem nad tím musel zapřemýšlet. Jenže to bylo zbytečné, k žádné pořádné odpovědi jsem nedospěl. Hlavní bylo, že je město volné a Ley v bezpečí. Prozatím.. "Dál? Kdoví.. Ale dál si budeme určitě užívat toho, že máme chvíli klid." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dante s Leylou se tak zabrali do sebe a také relaxace, že si ani jeden z nich nevšiml postavy, která se oběvila za nimi. Jeho fialový plášť a monokl na oku naznačoval o koho se nejspíše jedná. Po chvíli se oběvila další, které se připojila k té první. Ta druhá postava byla trochu útlejší postavy a v šatech. "Dante..." promluvila jedna z postav. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Své oči zavřu a začnu pomalu ale jistě cítit ten pocit, že usínám. Jenže zaslechnu nějaký hlas za mnou, proto mírně cuknu. Očima jsem se trochu ospale podíval kolem sebe. Co? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Synu..." promluví druhá z postav jemnějším hlasem. Tenhle hlas by Dante poznal naprosto kdekoliv - Eva, jeho matka. A vedle ní nebyl nikdo jiný než jeho otec - Sparda. Oba se kupodivu usmívali. Stejně jako v jeho snu, i teď vypadali dost reálně, ale tentokrát to sen nebyl, nebo snad ano? |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Mami..?" |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Oba přešli o kousek blíž. Teď bylo jisté, že ona částečná průsvitnost svědčí o tom, že je to jako v onom snu. Oba se usmívali a Eva měla slzy v oku. Slzy štěstí. "Přišli jsme se rozloučit, Dante." řekl Sparda. "Našel jsem klid a s mým klidem přišel i klid tvé matky..." pokračuje dál a podívá se přitom na Evu. Poté zase na Danteho a položí mu ruku na rameno. I přesto, že jde o ducha, nebo podobnou formu bytí, Dante jasně cítil jeho dotek, jako dotek živé bytosti. "... díky tobě synu." dodá. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Opatrně jsem se otočil směrem k nim, abych je alespoň naposledy viděl. Bylo zřejmé, že jen co zmizí, už je opravdu nikdy neuvidím. Jen opravdu slabě jsem se pousmál. Byl jsem rád, že otec konečně nemusel nadále trpět tady, ale byl jsem z druhé poloviny zklamaný, že oba už nadobro zmizí z mého života. "Já.. alespoň jsem doufal v to, že tímhle ti tvůj klid přivedu.." podíval jsem se otci do očí. Nemohl jsem si pomoct, nechtěl jsem aby odešli.. Ale držet je tu nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Eva se k němu skloní a obejme jej takto, jak sedí, před opěradlo gauče. "Srdíčko, my taky nechceme odejít od tebe, ale musíme..." řekne. Je z jejích slov cítit, že se jí taky nechce odejít pryč od svého syna. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Já vím.. Bude se vám tam určitě dařit líp než tady.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Eva je políbí na tvář. Matčino políbení je pro syna to nejvřelejší jaké existuje na světě. "Už musíme srdíčko..." řekne a jemně se od Danteho odtáhne. Ještě než to ale udělá, sáhne mu na hrudi na místo, kde mu bilo srdce. "Navždy s tebou budeme.... tady...." řekne. "Nikdy nezapomeň Dante, síla tkví v lásce. Ochraňuj tobě a tvému srdci drahé...." řekne Sparda. Eva neudrží slzy smutku, ale zároveň i radosti. "Milujeme tě synu, vždycky budeme..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Nezapomenu.. Mám vás rád.." Cítil jsem, že se mi oči jen na chvíli začaly lesknout ale to jsem už dávno zarazil a pozoroval, jak začínají mizet stejně jako ve snu. "Budete mi chybět.." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro S úsměvem na tvářích nakonec zmizí. Leyla na jeho klíně se začne probouzet, takže to určitě sen nebyl, nebo ano? To nikdy z určitostí nebude moci říci. "Dante..." řekne do ticha. "Proč pláčeš?" |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Co?" Měla pravdu, skutečně se mi po tváři skutálela slza, proto jsem ji otřel stejně rychle jako se objevila. "Asi mi slzelo oko.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Jsi špatný lhář, Dante." řeknu a zvednu se do sedu. Poté se k němu přikloním a políbim jej na rty. Přitom mu sáhnu zezadu za kalhoty, kde nosí Ebony a Ivory. Jednu jsi vezmu a jemně se od něj odtáhnu. "Myslím, že máme společnost, venku..." řeknu a namířim Ivory na vchodové dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen ne další démony.. ne už dneska.. "Znovu?" sáhnu po zbývající Ebony a zvednu se s tím, že to půjdu zkontrolovat sám. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Když vstane, vstanu i já, nicméně, před vchodem jej lehce a jemně zastavím. "Už na ně nejsi sám..." řeknu s lehkým úsměvem a znovu jej políbim. V tu samou chvíli vykopnou démoni dveře, pár nedoceněných bezvýznamných démonků. Nicméně nás v onom polibku nic nevyruší a oba ve stejnou chvíli zvedne zbraně.... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro naše slova poté umlčí láskyplný polibek. Bez ohledu na to, že se sem vkrade další zbytečnej hmyz, oba zvedneme Ebony a Ivory, při čemž jim zasadíme rány přesně na míru. Polibek jsem musel o trochu prodloužit, nechtěl jsem, aby skončil. Tolik mi pomotala hlavu.. |
| |
| MISE 2: TEN V MODRÉM.... |
| |
| Descent - město, kde je asi největší počet obyvatel na světě. Což láká i jiné bytosti - démony, kteří se živí lidmi. A to je přesně dlvod, proč tu bydlí Dante - lovec těchto démonů, syn legendárního Spardy. Ani člověk, ani démon, je od obojího trochu. Je to teď na den rok, co Vergil, Danteho dvojče a bratr prošel Pekelnou Bránou, aby se utkal s Princem Temnoty, stejně jako jeho otec. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Nikdy neví jestli je živí nebo je už mrtví. Dante jsi hověl ve své oblíbené poloze, na své oblíbené židly když tu cvakla klika a dovnitř vešel Morrison. Zavřel za sebou a hodil na stůl před Dantem dnešní noviny. "Hééj, vstávej Dante..." //info pro hru: Trish, Lady, Nero a Kyriel v tomhle světe neexistují a nikdy ani nebudou ani nebyli. Vergil zde nechce ovládnout svět... |
| |
| Seděl jsem opřený do svojí oblíbené židle s nohama na stole a časopisem přes obličej. Větrák visející na stropě se jen líně točil dokola s marnou snahou zahnat vedro, který tu panovalo. Už jsem ani nesahal po telefonu, abych objednal pizzu a to už je co říct. Kdoví, jestli jsem nezlenivěl příliš. Zkrátka pospával jsem a užíval si snů o neznámé polonahé černovlasé slečně. Co víc si přát? Nemohl jsem si stěžovat, možná jen na to vedro. Klika cvakla a po dřevěné podlaze se rozezněly známé kroky. "Hééj, vstávej Dante..." Jelikož jsem ještě tak trochu spal, něco jsem nesmyslně zabrblal ale nevypadalo to, že bych se měl k tomu vzbudit. Ne zrovna teď při tomhle snu, zrovna přicházela ta zajímavá část.. |
| |
| "Notak Dante..." řekne Morrison a sáhne po cigaretě za uchem a sundá jsi klobouk. "Měl by sis přečíst poslední článek... vím, že na bulvár nedáš, ale tohle tě rozhodně bude alespoň trochu zajímat." řekne Morrison. V posledním článku novin stojí: Masakr továrně Dnes, okolo třetí hodiny ranní byl v místní fabrice, která vyrábí energetický nápoj Dynamite spáchám strašliví zločin. Šlo o masakr místních zaměstatnanců. Několika přeživším se podařilo útočníka částečně identifikovat - jde o muže ve věku asi pětadvaceti, vysokého asi sto devadesát centimetrů, jeho charakteristickým rysem jsou bílé, nagelované vlasy a výrazně modrý kabát. Masakr spáchal japonským mečem katanou, bez sebemenšího kousku lítosti. Svědci trvdí, že když svůj čin dokonal, viděli jej jak prchá z onoho místa z něčím v ruce. Prý dle siluety šlo o lidskou postavu.... Samozřejmě tam toho bylo víc, ale to už Danteho nezajímalo. Mohlo jít skutečně o jeho bratra Vergila? Ale proč by zabíjel nevinné lidi? K tomu by se někdo jako on nikdy nesnížil. |
| |
| Hlas se ozval znova a tentokrát se můj sen v té nejlepší části prostě vypařil. Stejně jako kdyby vám někdo prasknul lítající balonek špendlíkem. Sundal jsem si časák z obličeje a trochu si odfrknul. "Ještě chvíli jsi mohl počkat." Než by mi ale něco odpověděl, hodil mi na stůl článek s novinama. Vzal jsem jej do ruky a očima začal těkat po textu. "Měl by sis přečíst poslední článek... Vím, že na bulvár nedáš, ale tohle tě rozhodně bude alespoň trochu zajímat." trochu jsem se zamračil. Skončil jsem zhruba v té půlce, kde to klíčové už končilo. Buďto se tu potloukal můj velkej bráška a nebo to byl nějakej jinej pošuk. Noviny nakonec hodím zpátky na stůl a sepnu dlaně pod týlem. "Myslíš si že je to můj bratr? Na to má myslim nos dost velkej než aby se snížil k zabíjení lidí.." |
| |
| Morrison jsi zapálí onu cigaretu, kterou si vzal zpoza ucha. "Já nemyslím Dante. Já ti sem jen nosím práci. Je na tobě, jestli se tam zítra skočíš aspoň se porozhlídnout. Nic za to nedáš..." řekne Morrison a potáhne z cigarety. Poté se zvedne a odejde ke dveřím. "Zítra Dante..." rozloučí se a odejde. Skutečně se mohla jednat o Vergila? Na druhou stranu, nikde nebyli důkazy o tom, že by někdy zemřel, nebo něco podobného. Nezbývá nic jiného, než se tam zítra vydat. Pokud se tam skutečně bojovalo, budou tam určitě stopy po boji a Yamata pozná Dante kdekoliv... |
| |
| "Jo.. zítra." rozloučil jsem se a dál si přehodil přes obličej otevřený časopis. Na židli jsem se znovu pohodlně zavrtal. Tenhle sen mi už nikdo nezopakuje.. Čas ubíhal a já zbytek dne prakticky celý prospal. Ne že bych si nějak stěžoval, stejně nebyla žádná práce. Za několik hodin nastalo ráno. Sluneční paprsky pronikly do Devil May Cry skrze okna ale to mě nijak nevzbudilo. Tedy až na tu ránu, která oznámila že jedna z vyvěšenejch démoních hlav sebou práskla na zem. Časopis mi sjel z obličeje. "Ale no tak.." dlouze jsem zívnul. Jak jsem znal Morrisona, dřív nebo později se tu znovu objeví a pobídne mě k tomu se už vypravit. Odhodlám se vstát až za těch pár minut, kdy teda zamířím k věšáku pro svůj kabát a začnu se chystat. Další chvíle uběhla a já už kráčel od Devil May Cry s pouzdrem na kytaru na zádech. Moje tempo nebylo nijak zvlášť rychlé, ale za pár okamžiků jsem dorazil na ono místo činu, které bylo obehnaný červenobílou páskou. |
| |
| Místo bylo prázdné, nebylo tu ani živáčka. Jenom červená páska poukazovala na to, že se tu vůbec něco dělo. Dante jí proto překročí a dál pokračuje v průzkumu. Cestou potkává kupičky černého popelu. Je mu rázem jasné z čeho jsou - z démonů. Takže žádní lidé, démoni v lidské podobě. Což jej vedlo blíž k myšlence, že je jeho bratr stále naživu. Když vešel do výrobny, lehce ho šokoval stav oné výrobny. Všechny stroje byli rozsekané. Na zemi, na zdi i na stropě byli hrozivě vyhlížející rány, které byli až příliš rovné. Přistoupil k jedné z nejbližších, která byla ve zdi. Začal jsi jí prohlížet. Bylo víc než jasné, že tohle způsobil Yamato. Otázka byla, byl stále Yamato ve Vergilově vlastnictví, nebo jej dostal nějaký pomatený démon co se chce chopit moci na světem lidí? Tak jako tak, v Danteho srdci to zažehlo nepatrný plamínek naděje, naděje, že jeho bratr je stále naživu. Nikdy jej příliš nemusel, ostatně, Dante byl z těch dvou starší, ale rodina je rodina... |
| |
| Jak to tak vypadalo, nikdo se příliš neměl k tomu tu tohle místo v tuhle dobu dál zkoumat, což hrálo v můj prospěch. Seknutí po stěnách i na všem ostatním byly až podezřele rovná a přesná. Přesně jak bych čekal od Vergilova Yamata, jenže zůstávalo otázkou, jestli se tu opravdu stavil. Každopádně vzpomněl jsem si na jednu část článku. Svědci tvrdí, že když svůj čin dokonal, viděli jej jak prchá z onoho místa z něčím v ruce. Prý dle siluety šlo o lidskou postavu. Co by ale Vergil dělal s nějakým člověkem? |
| |
| Dante, s rukami v kapsám dál procházel továrnou. Pořád tu nebyla ani známka nějakého života, nebo toho, že by tu ještě někdo zůstal. Vše bylo zničené, nepoužitelné a pokud to udělal Vergil, musel k tomu mít nějaký důvod. Otázkou bylo, jaký ten důvod byl? V zadní části továrny zaslechne Dante pohyb. Rozhodne se to prozkoumat. Najde démona, nijak mocnýho, spíš takový ten typ co musí poslouchat nebo jej zabijou. Zřejmě nějak unikl onomu "masakru", ale zřejmě né dostatečně, protože podlaha pod ním byl zamořené černou krví a rány, které měl na sobě nevypadali, že by je byl schopný rozchodit. Sečteno podtrženo, tenhle démon tu pomalu a jistě umíral. Nebylo by špatně se z něj pokusit vytáhnout nějaké informace.... |
| |
| Zaslechl jsem jakysi zvuky opodal v zadni casti. Takze tu uplne mrtvo neni.. Nicmene jsem se vydal tim smerem. Masakr okolo me uz nijak neprekvapoval, a demon, ktery uz skoro mrtvy ten zvuk vydaval, se snazil z poslednich sil nejak uprchnout. To mu ale nedovolila moje bota, ktera ho priplacla k zemi. "Povez, co se tu delo? Ukoncim tvoje trapeni rychlejs." |
| |
| Démon vykašle tak dvě deci krve a zavrčí. Upře na Danteho své rudé oko, které je plné opovržené a hněvu, ale také bolesti. "Tyyy...." zavrčí. "Vrátil, si se sem.... mě dodělat?" řekne sípavě. Co je na to divné, je to co řekl. Nebylo možné, že by si Danteho s někým spletl? |
| |
| Usklibl jsem se. Pletl si me s nekym? Jediny s kym by si me mohl splect je Vergil a tak moje podezreni na nej zacalo navysovat. Vic jsem ho primackl k zemi. "Ja polozil otazku prvni." |
| |
| Démon zaskučel bolestí a zachraplal a vyplipl další krev. "Spardova krev..." zavrčí, ale spíš pro sebe. "Měl jsem předpokládat, že ....." démon se rozkašle a vyplivne další krev. Zřejmě dlouho nevydrží i když to je spíš smůla pro něho. "Dělej jsi co chceš... ale já odejdu s hrdostí, která mi ještě zbývá..." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Poté co Vergil prošel Pekelnou Branou a utkal se tak v Princem Temnoty, stejně jako jeho otec, něco se ale zdálo podezřelé. Nejdřív v dohledu nebyla ani živáčka a poté se prostě vynořili k ničeho. Bylo jich tolik a tak mocných, že se musel dát na ústup. Skrýval se v koutech Podsvětí a zabíjel všechny, které mu zkřížily cestu. Tímto také schromažďoval síly, které vydal na otevření Brány a také na onen boj, který podstoupil když jí prošel. Využíval síly Yamata a přesouval se portály přes Podsvětí až se jednou dostal k vězení, kde démoni ukrývali ty nejhorší z nejhorších. Pro Vergila to znamenalo vyjimečný přísun velmi mocné energie a síly. Nedělal si hlavu s ukrýváním a prostě napochodoval hlavním vchodem. Yamatova čepel se leskla ve vzduchu a podlahu obarvila démoní krev do temna. Vergil postupoval dolů, do útrob vězení, kde doufal v mnohem mocnější démony. Když stanul přede dveřmi, které měli největší zabezpečení, svitlo mu hlavou, že tohle bude to co hledal. Jediným švihem rozpůlil dveře ale co jej čekalo uvnitř jej šokovalo. Očekával démona, ale zatím tu byla jen mladá dívka, ve velmi zuboženém stavu. Její oblečení ylo částečně potrhané, zkrvavené od zaslechlé nebo i čerstvé krve. Po těle měla soustu ran, jak povrchových tak i pár ošlivých. Některé se jevily, že musejí být staré měsíce a měsíce. Otázka byla, proč tu je člověk? Zezadu jej překvapil nějaký démon, který zařval na ostatní: "Rychle! Ten bastard jí našel! Nesmí jí odvést!" Stačilo jediné seknutí a démonův život byl ten tam. Teď měl alespoň Vergil částečně jasno, byla pro ty démony nějak důležitá. Osvobodil jí z jejích pout a hodil jsi jí přes rameno. Takto bude moci v případě potřeby bojovat. Nějak se mu podařilo dostat se odtamtud dostat a ukrýt se na jiném konci Podsvětí. Poté došel k závěru, že toho bylo dost a takto nebude moci bojovat s Princem Temnoty, navíc nechtěl si to přiznávat, ale jeho síly byli už omezené. Rozhodl se je využít a vytvořit Bránu zpátky do lidského světa. Neuvědomil jsi ale, kolik ho to bude stát sil. Když prošel portálem, oběvil se ve sklepní nějaké továrny. Což by nebylo ještě tak hrozné, ale jakmile vycítil přítomnost démonů, bylo mu jasné, že tu něco není v pořádku. Což se mu za chvíly i potvrdilo, když na něj zaútočili démoni v lidské podobě. Nebyli jinak mocní, ale s jeho omezenými silami a tou záhadnou dívkou na rameni to bylo těžké. Když se dostal do výrobní haly, ukázalo se, že tohle je továrna ovládaná démony. Něco nekalého tu vyráběli. To nemohl nechat jen tak. Rozhodl se je všechny zničit. Když ale zaslechl v dály policejní sirény, musel se vydal pryč. Nemohl bojovat proti démonům a lidem zároveň. Teď si to už musel přiznat, jeho síly byli na nule, sotva se držel na nohou. Musel najít místo, kde aspoň načerpá dostatek sil, aby se poté mohl vydal hledat Danteho.... //Na tohle neodpovídej nijak. Je to jen a pouze proto tebe jako info, co si celou tu dobu dělal, až se dostaneme do fáze, kde tě najde Dante. |
| |
| Tak trochu jsem cekal, ze si to nejspis bude chtit vzit do hrobu, ale co s tim nadelam. Informace budu muset najit nekde jinde. "Jak chces." Vytahl jsem Ebony a s hlasitym vystrelem kulka proletela jeho hlavou. Prestal jsem se o nej opirat nohou a vykrocil snetem ven. Jak se zdalo, tady uz nic moc nenajdu. |
| |
| Poté co se démonova lebka prakticky rozprskla na zemi se Dante vydal pryč z továrny. Co ale teď dál? Chtělo by to trochu si urovnat to co doposud ví. Ten popis docela dobře seděl na jeho bratra, nicméně co měla znamenat ta poslední věta, kde se zmiňují o tom člověku? Zničení továrny a jejího zařízení jasně dokazuje to, že tu byl někdo s Yamatem, z toho ale vyplynula další otázka, byl Yamato ještě u Vergila? A nakonec poslední věc, a sice ten démon. Rozhodně jej považoval za toho, kdo to tu zničil, čímž se dostáváme k tomu, že jediný člověk na světě je Dantemu podobný - Vergil. Pokud se to ale pohybuje někde Vergil, proč jej nevyhledá? Je možné, že třeba ani neví, že Dante tady žije. Nicméně, teď už může být kdekoliv a zřejmě jediná šance co Dante má je v novinách. Tyhle bulváry sice stojí za pendrek, ale teď to byla zřejmě jediná možnost, jak Vergila najít dřív, než ho najdou lidé.... |
| |
| Čas se dnes poněkud táhnul. Kráčel jsem směrem k Devil May Cry ačkoliv jsem za chůze přemýšlel nad touhle malou záhadou. Tak nějak jsem dospíval k názoru, že by to na svědomí měl opravdu Vergil. Pokud je pořád naživu, Yamata nemůže mí v rukou jistě nikdo jiný. Ještě než jsem došel do DMC, kde už očividně čeká Morrison, zastavil jsem se u své oblíbené zastavárny, usedl a objednal si jahodový pohár. Je to příjemná změna oproti pizze a zanedlouho se už do něj pouštím. Dnes je trochu míň sladší. O co ale tedy Vergilovi jde? |
| |
| Zatímco se Dante láduje pohárem, barman se zatím pouští do rozhovoru se Cindy, která momentálně nemá další práci. Ta se pokoutně usmívá vždy když se na ní Dante podívá. Hraje tu i televize, což je celkem změna, očividně to ale přitáhlo víc lidí a to rozhoduje. Sice u ní nebyl jinak extra puštěný zvuk, ale pár lidí u baru z ní nemohlo spustit oči. Zrovna šli zprávy. Moderátorka tam něco povídala a poté se oběvila přes celou obrazovku obrázek, který nakreslil policejní kreslíř. Dante vzhlédl přesně v tento moment. Zaraženě zíral na obrazovku s lžičkou v puse. Nebylo pochyb o tom, že ta osoba na tom obrázku byl Vergil...  |
| |
| Tak trochu víc do mě zprávy v televizi trkly. Takže přeci jen to byl Vergil, což je znamení o tom, že není mrtvý. Jak by taky mohl, je přece jako já. Nečekal bych, že by se nechal zabít tak snadno. Dojedl jsem zbytek poháru a vstal ze stolu. Cindy věděla, že mi to má připsat na účet, proto jsem se jen krátce rozloučil a odešel ven. Rozhodl jsem se vrátit zpět k onomu místu a zjistit, kterým směrem se Vergil vydal. Ať si říká kdo chce co chce, ani on nemůže zakrýt úplně všechny stopy. |
| |
| Danteho krok vydat se zpátky k oné továrně byl zdá se správný. Cestou jej minulo několik policejních aut, které měli puštěnou houkačku. Hlavní vstup byl zabarikádovaný policisty, k Danteho smůle to byl "jen" lidé, takže může zapomenou na to, že by jsi skrz ně cestu prostřílel. "Pane, sem nemůžete. Civilistům je sem přítup zakázán. Musím Vás poprosit, aby jste odešel. Probíhá zde policejní vyšetřování." řekne jeden z policistů Dantemu, který ho i tím zastaví. Nedalo se nic dělat a proto se Dante otočil a rozešel se zpátky, ale po pár krocích pocítil na hrudí jemné šimrání. Sáhl pod kabát a triko a vytáhl tak na "světlo" matčin přívěsek, který mu dala. Rudý kámen uvnitř lehce pulsoval. To předtím nikdy nedělal. Mohl snad podle toho najít svého bratra? |
| |
| Jen trochu jsem se zamračil a otočil se k odchodu, když mě onen policista zastavil v mojí cestě. Kdyby nebyl člověk, prostě bych ho ignoroval a pokračoval, jenže není radno proti sobě poštvat lidi když proti nim nemůžete bojovat. Rozešel jsem se o kus dál k ulici, kde byla víc než jedna možnost kudy jít. Ale jak zjistit správný směr? Brzo jsem pocítil, že mě něco lechtalo na hrudi. Rukou jsem zašmátral pod svoje triko a vytáhl přívěšek od matky. Jasně mi dával najevo, že tu někde musí být něco, co tohle jeho vyvádění způsobuje. Předtím jsem si ještě nevšiml, že by něco takového vůbec dělal. Nakonec jsem vykročil vpravo, při čemž jeho pulsování začalo o něco sílit a já cítil lechtání stále intenzivněji. Dokázal by mě snad navést na správný směr? |
| |
| Dante nakonec vykročil směrem, který mu udával přívěšek. Vedl jej zase zpátky do města. Dle slunce muselo být něco okolo páté hodiny odpoledne. Chodit po městě se svíticím přívěškem zřejmě bude budit nechtěnou pozornost, jak u lidí, tak možná i démonů. Cítil jak z něj cosi lehkého vyzařuje, a pokud to cítí on, budou to cítit i démoni. Alespoň jeden den by mu mohli dát pokoj.... Lehce procházel městem a přívěšek nechával v kapse schovaný, průběžně jej ale kontroloval, aby se ujistil, že jde správným směrem. Bylo těžké se orientovat jenom podle toho jak svítí.... |
| |
| Jak to tak vypadalo, přívěšek mě vedl do trochu prázdnější čtvrti, což bylo alespoň nějakou výhodou. Lidé se tu tolik nemotali a já nemusel působit nijak nenápadně, i když nutno podotknout, že jsem si připadal jako bych hrál na 'Přihořívá, hoří'. Nakonec jsem se zastavil u další ulice která mi dávala vybrat cestu. Tentokrát už se přívěšek ale rozzářil více než před pár minutama. Tak nějak jsem tušil, že by mohl přilákat démony, proto jsem si ho raději pověsil zpět na krk a schoval pod tričko, jelikož kapsa nemusí bejt zrovna bezpečný místo. Moje kroky se znovu rozešly. "Ale no tak, už mě to přestává bavit." |
| |
| Dante sice schoval přívěsek pod triko, ale i přes něj už bylo dost patrné jeho pulzující světlo. Už mu to celkem připadalo nudné, když něco zahlédl mezi smetím u plných popelnic. Něco tam svítilo. Přispěchal k tomu a odkopl smetí na stranu. Pod černými igelitovýma pytlema nakonec oběvil stejný přívěšek jak měl od sám, akorát, že ten jeho byl stříbrný, zatímco tenhle byl zlatý. To mohla znamenat jediné, jenom jediný člověk na světě má tenhle přívěsek, ale proč je tady a proč je na něm krev? Možná by nebylo špatné ho zkusit zavolat, sice není moc pravděpodobné, že by překonal svou pýchu a ozval se, ale jeden nikdy neví... |
| |
| Trochu jsem zarazil, když jsem nakonec našel stejný přívěšek postřísněný krví. Nemusel jsem hádat, abych zjistil, komu patřil. Jenže to, že tu právě ležel mezi odpadkama mě trochu znejistilo. Měl snad Vergil až takové problémy, které by jej donutily ho ztratit? To mi nesedělo. Sehnul jsem se pro něj a vzal ho do ruky. Nebyl by moc dobrej nápad nechat ho tu válet, proto jsem ho schoval na bezpečné místo do kapsy. Kousek od odpadků se nacházelo ještě pár kapek krve, jenže ty už svou stopou končily na místě, kde se vyskytovaly. "Hej, Vergile!" zavolal jsem nahlas, že se lehká ozvěna ozvala po ulici. Nečekal jsem v to, že se ozve, ale měl jsem nepatrnou naději, že najdu nějaké další vodítko. Zvuk, či nějakého démona, co ví víc.. |
| |
| Ačkoliv jej zavolal, nic se neozvalo. Až na tlumený zvuk padající popelnice kdesi o uličku dál. Dante se dal do kroku. Zmocnilo se ho zlé tušení. Takoví ten pocit, který vás zachvátí, když víte, že někdo z vaší rodiny může mít problémy. Sotva ale Dante zahnul za roh do další uličky, na zemi se rýsovala krvavá stopa. Poměrně čerstvá, možná tak pár hodin nanejvýše. Byla tu i hromádka černého popela. Krvavá stopa kamsi vedla. Nebyli to jen kapky ale rovnou menší louže, které vedly dál do jiné uličky... |
| |
| Víc jsem se zamračil při pohledu na onu krev na zemi. Patřila Vergilovi? Nebo jen nějakým démonům po cestě? Těžko říct. Ale soudě podle toho, že jsem našel jeho přívěšek se mě spíš zmocňovala nejistota shodující se s první možností. Zrychlil jsem svůj krok a dal se po krvavé cestičce. A nebo patřila někomu úplně jinému? |
| |
| Dante přidal do kroku. Krvavá cesta stále nebrala konce. Až najednou.... Dante zahlédl za velkým zeleným kontejnerem cosi čouhat. Musel se zastavit, aby zaostřil. Byla to noha, tedy spíš bota a noha musí být rozhodně v ní. Bota mu ale připadala povědomá. Na nic nečekal a vyrazil. Přívěsek na jeho hrudi zářil červeně jako nějaký reflektor. A poté jej uviděl... Ležel tam, v kaluži vlastní krve. Jeho kabát byl potrhaný, měl ho i napůl svlečený. I zbytek jeho oblečení bylo potrhané a špinavé od jeho vlastní krve. Ležel na břiše, ruce měl u hlavě a v jedné svíral polovisunutého Yamata. |
| |
| Měl jsem blbej pocit, opravdu, proto jsem se nezastavoval. Stále zesilující se záře přívěsku mě jen přesvědčovala o tom, že v tom bude Vergil jistojistě namočený. Skoro až jsem doběhl k zelenému kontejneru a se zaražením 'zabrzdil'. Co to sakra-? To, v jakém stavu jsem viděl Vergila před sebou, mi připadalo jako kdybych měl halušky. Vážně to byl on? Nejspíš musel, jelikož pach krve okolo tomu nasvědčoval. Jenže jak se mohl nechat tak snadno dostat? Já teď nejspíš neměl moc na výběr. Klekl jsem si k němu, Yamata zandal do pochvy úplně a zvedl jej společně i s Vergilem. Jestli tu okolo slídí to něco, kvůli čemu je takhle zřízenej, není mc bezpečný ho tu nechávat ležet mezi odpadkama jako zbytky ze školní jídelny. "Tohle mi sakra nesedí.." řekl jsem polohlasem spíše pro sebe. Co nebylo dobré bylo to, že se pomalu ale jistě začalo stmívat a to znamenalo, že tu budou prudit co nevidět nějací démoni. |
| |
| Dante jsi nasoukal Vergila na záda a rozešel se pryč. Ignoroval jeho krev, která mu začala prosakovat skrz jeho kabát na jeho záda. Zdálo se, že je v bezvědomí. Kousek před Devil May Cry pocítil, jak se Vergil na jeho zádech pohnul. Když pootočil hlavu, mohl vidět, jak jen pootevřel oči. "Dante..." řekl a bylo z jeho hlasu slyšet vyčerpanost. "Musí-š.... musíš..... jí.... najít...." několikrát se pokusil nadechnout. "Najdi jí... po-moz jí... dřív než- ji najdou... oni..." řekne a poté hlava znovu poklesne. Není mrtví, upadl znova do bezvědomí. |
| |
| Na krátký moment jsem se zastavil, když jsem ucítil, že se pohnul a očividně se pokoušel mi něco říct. Podíval jsem se na něj tázavým pohledem přes rameno. "Moment.. O kom to mluvíš?" Z jeho slov mi bylo jasné, že něco musím rychle udělat. Jenže jak, když nevím o co se jedná? Každopádně na to mi už neodpověděl. Rychlejším tempem jsem s kopnutím do dveří vešel do Devil May Cry kde jsem ho položil na gauč. Mnohem lepší, než kdyby se válel v odpadcích. Bylo zřejmé, že nejspíš budu muset hejbnout kostrou, proto jsem se spolehl na to, že se ze svejch ran dostane rychleji než normální člověk. Jinými slovy jako já. Ještě než jsem odešel, zašmátral jsem v kapse a trochu mu nadzvednul hlavu, abych mu mohl dát na krk jeho přívěsek. Otočil jsem se na patě a hned na to bylo slyšet jen zavlátí kabátu společně s klapnutím dveří. Rozběhl jsem se směrem zpět k místu, kde jsem ho našel. Jestli myslel toho člověka, o kterém byla zmínka v novinách, nemohl být daleko.. |
| |
| Dante běžel prvně k místu kde našel jeho přívěsek. Přeci jenom, tam zahlédl i onu kupičku onoho černého prachu, který byl rozhodně z démona. Zastavil se, aby se porozhlédl okolo a taky popadl dech. Druhá stránku mu umožňovala běžet rychleji a déle než obyčejným lidem, ale pořád tu byla ta lidská část, která potřebovala dýchat. Stmívalo se, tedy slunce už vidět nebylo, ale pořád nebyla tma jako taková. Dante poté na zemi zahlédne stopy, stopy po zápase. Jedny určitě patřili Vergilovi a druhé démonovy nebo démonům. Otázka byla, komu patřili ty od bosích nohou? Zřejmě našel onu potřebnou "stopu"... |
| |
| Zatím co jsem běžel, hlavu mi zaplněly myšlenky. Že by Vergilovi někdo takhle nakopal zadek... dotyčný musel mít nejspíš sílu supermana. Na malou chvíli jsem se zastavil u místa, kde jsem vyhrabal onen přívěsek a chvíli se vydýchal. Očima jsem mezitím těkal po okolí po nějaké stopě. A vida štěstí přálo. Přišel jsem blíž k bosým stopám. Byl jsem si jistý tím, že Vergil rozhodně bez bot neběžel a tak jsem nejspíš chytil potřebné vlákno. Znovu jsem se tedy rozběhl po stopě.. |
| |
| Stopy byli krátké, nepravidelné. Jakoby ten/ta dotyčná/ý neběžel, ale spíš se belhal. Mezitím se setmělo úplně. Dante musel vynaložit veškeré usilý, aby v téhle tmě něco zahlédl. Když se zdálo, že zřejmě našel "falešnou stopu", rámus protnul noční klid. Byl to neobyčejný rámus, takoví co se do města nehodí - zvuky zápasu. A né ledajaké, zvuky zápasu s démony. Vydal se na nimi. Sotva ale zahnul do další uličky, něco se na něj vyřítili, nebo spíš spadlo nebo jak to nazvat - démon. Zdálo se, že ho někdo pořádně praštil. Každopádně Dante za toho někoho onu práci dodělal. Poté pár metrů před sebou zahlédl jak je několik démonů okolo nějaké postavy, která se jak vidno sotva držela na nohou. Démoni na ní doráželi a otočili a ona se pokoušela jim nějak vyhnout, ale zároveň tak jeden z těch démonů jí obelstil a zaútočil na ní ze spoda, přičemž se jí zakousl do levého stehna. Trhnu hlavou a vytrhnul jí tak kousek masa z onoho stehna a noční klid protnul dívčí bolestný výkřik. Toho využil další démon, který se jí zakousl do ruky... Dante by měl něco rychle udělat, nebo jí tu sežerou zaživa. |
| |
| V rozběhu jsem za rohem prudce zastavil s tím, že démona, který letěl proti mě, jsem rozstřílel na několik kusů, které se poté změnily v kusy černé hromádky. Brzy na to se mi naskytl pohled na jakousi dívku obehnanou démony. Bylo zřejmé, že to byla ta, o které Vergil musel mluvit. Za tu krátkou chvíli se do ní stihlo zakousnout pár zubů démonů a ten dívčí výkřik mi doslova 'rval srdce'. Vykročil jsem směrem k nim a démoni se od ní za krátký moment odtrhli pod náporem silných výstřelů, bez kterejch se neobešli ani ti ostatní. "Vybrali jste si špatnej den na ženu v nesnázích!" Viditelně je kulky zranily a co jsem kráčel blíž, v tu chvíli jsem vyměnil zásobník a namířil na ně znovu s úmyslem udělat z nich hromádky masa do kebabu.. |
| |
| Dante jich pár sice zabil, ale ještě jich tu dost zbývalo. Naneštěstí tak alespoň upoutal na sebe, čímž mohl právě pomoci oné dívce a taky, že pomohl, ten démon co držel v hubě dívčinu ruku jí "vyplivl" a namířil jsi to s ostatními na Danteho. Kulky je přitom sotva škrábli. Zřejmě to bude chtít trochu lepší kalibr... Zatímco si Dante "hrál" s démonama, dívka se pokoušela odplazit pryč. Jenže s "jednou rukou a nohou" to šlo špatně. Ruku bude mít nejspíše zlomenou a noha, řekněme, že vidět něčí strukturu svalů není zrovna příjemné na pohled.. |
| |
| Očima jsem jen letmo zkontroloval onu dívku, které se už nejspíš ulevilo, když se démoni teď vrhli na mě. Bylo ale jisté to, že v tomhle stavu se jí odtud jen tak dostat nepovede. Rychle jsem zandal obě zbraně a jedním rychlým pohybem jsem z kytarového pouzdra vytáhl vcelku mohutný Rebellion. Ještě dřív, než se ke mě dostali úplně, jednoho z nich jsem prudce probodl a nechal ho tak napíchnutého na čepeli. I s ním jsem s ním zatočil kolem sebe a prosekl tak ty, kteří mi byli nejblíž. Zbýval poslední a proto toho jsem si nechal onu třešničku na dortu. Namířil jsem čepelí prudce proti němu a napíchl ho stejně jako toho, který mi tam do teď ještě visel. Švihem nahoru jsem je oba vyhodil do vzduchu a vyskočil za nimi, při čemž jsem nad nimi Rebellionem hodil a ten je doslova přišpendlil do oblasti srdce do země, kde se z nich rozprskla černá hromádka do okolí. Jen co jsem dopadl na nohy, chytil jsem rukojeť a vytáhl ho ze země, kde jsem ho následně skryl zpátky do pouzdra. Už to tu vypadalo o něco bezpečněji, proto se můj pohled zaměřil k oné dívce, ke které jsem vykročil.. |
| |
| Nečekala jsem, až se vrhne i na mě a proto jsem se zoufale pokoušela dostat pryč o když v tomhle stavu to byla prakticky nemožné. Moje druhá ruka byla prakticky nepoužitelná a díky tomu, že jsem celkem dost krvácela z té rány na stehně, cítila jsem jak slábnu, jak mě opouštějí i zbytky poslední energie, kterou jsem měla. Když zvuky boje utichnou, opovážím se trochu ohlédnout za sebe. On je zabil?! Všechny?! Sakra a teď jde po mě! V tý zatracený tmě jsem nedokázala rozpoznat, o koho jde, ale rozhodně jsem to nechtěla zkoumat. Nicméně jsem se pokoušela se dostat od něj i když jsem v koutku duše věděla, že to zřejmě bude zbytečné... |
| |
| Přibližně v půli cesty jsem se zastavil a jen ji lehce udiveně pozoroval. Bylo zřejmé, že má strach a proto se snažila dostat pryč i ode mě. Proto jsem zůstal stát na místě, jelikož bych jí kroky k ní blíž postrašil možná ještě víc. "Můžeš se uklidnit, ty nejsi cíl.." řeknu směrem k ní. Byl jsem si jistý, že mě slyšela, avšak otázkou bylo, zda bude poslouchat. Jestli měla strach, bylo třeba ji prve nechat uklidnit než ji silou odtáhnout a ošetřit. I když jsem stál v téhle vzdálenosti, dobře jsem si těch jejích ran všimnul. |
| |
| Když uslyším jak na mě promluví, zastavím se. Ve "zdravé" ruce mi začne trochu cukat, cítím jak mi slábne. Nicméně otočím se napůl k němu. Nezastavuj pako! Určitě je to nějaký trik! projde mi hlavou. Je mi to jasné a proto se znovu pokouším se od něj dostat do nejdál, ale poté mi už moje ruka vypoví službu, nedokáže dál nést váhu mého těla a tak jsi vlastně ustelu na zemi pode mnou. Černé vlasy mi spadnou do očí a zastíní tak výhled. Pokoušim se přitom popadnout dech a zároveň se i znovu zvednout... |
| |
| Byla vysílená a podle toho to taky vypadalo. Po dalším neúspěšném pokusu upadla a marně se snažila nějak pokračovat. Pomalu jsem se k ní znovu rozešel. "V klidu.. Takhle si jen přihoršíš." Přesvědčovat zraněnou holku nebyl přilíš snadný úkon, ale už při pohledu na ty rány si s každým dalším pohybem musela zranění jen více natrhávat. |
| |
| Slyším a cítím jak se ke mě přibližuje. Díky vlasům, ale pořádně nic nevidím. Pořád se snažím pokračovat dál, ale moje tělo na to mělo opačný názor. Bylo vysílené a to úplně, vlastně jsem se ještě docela divila tomu, že se dokážu udržet při vědomí. Ta ruka by nebyla ještě tak hrozná, ale ha noha.... pálilo to a bolelo jako ani nevím co. Myslím, že kdybych nebyla čím sem, asi bych tu dávno vykrvácela. Vergile, kde jsi? Slíbil jsi, že mě najdeš.... Cítím jak stojí jen kousíček ode mě. Nemám už sílu na to byť jen odporovat. "Skonči to..." |
| |
| "Skonči to..." Při těch slovech jsem se zastavil jen na krátký moment, ale poté jsem si k ní klekl. "Jestli to tak chceš, budeš muset říct někomu jinýmu.." opatrně jsem ji vzal do náruče. Krev z ní jasně tekla, ale při tom, čím se živím, mě krev už nijak nerozhodí. Ani ta Vergilovo co mi zůstala na kabátě. "Mysli si co chceš, třeba že tě kousnu taky, ale teď tě vezmu sebou a něco s tebou provedu. Sotva se hýbeš.." Známky únavy se na ní rýsovaly jako kdyby jí to někdo napsal na čelo rovnou.. |
| |
| Zavřu oči, protože nechci vidět to jak skončím. "Jestli to tak chceš, budeš muset říct někomu jinýmu.." Nebyla to jeho slova, která mě donutila ty oči zase otevřít, ale to, že mě někdo vzal ze země do rukou. Cítila jsem něčí ruce na svých zádech a pod koleny. Za normálních okolností, bych v téhle tmě viděla úplně dobře, ale teď jsem sotva rozeznávala siluety. Sice jsem neměla sílu se vůbec pohnout, ale nutkání a myšlenka utéct pryč se mě stále držela. "Pust... musím jít... pryč.. pryč, co nejdál... to půjde..." vydávím ze sebe. |
| |
| Svižnějším krokem jsem se rozešel zpět směrem k Devil May Cry dřív, než se tu objeví další tlupa démonů. Nemusela ani nic říkat, abych poznal, že by se nejradši bránila či jinak dostala zpátky na zem a začala utíkat. Její zranění alespoň v tomhle pro mě byla výhodou. "Promiň, ale nemůžu. Jen plním přání nejspíš tvému známému." |
| |
| Nehledím na to co říká nebo dělá, pořád jsi stojím za svým. "Pusť mě.... prosím... musím pryč..." řeknu znovu avšak můj hlas mě jaksi zrazuje, stejně jako zbytek mého těla, který mě zradil už před hodnou dobou. "Pusť... prosím... p-usť..." |
| |
| Nakonec se zastavím a podívám se na ní přímo. "Myslíš, že v tomhle stavu se někam dostaneš? Pochybuju.." Prosebná slova, kterými ke mě promlouvala, se mi zdála skoro až zoufalá. Jenže když ji položím na zem, bude tak snadným terčem pro další démony. |
| |
| Cítím jak zastaví. Že by nakonec udělal to co jsem po něm žádala? "Myslíš, že v tomhle stavu se někam dostaneš? Pochybuju.." Spletla jsem se. Je mi jedno jestli mám nebo nemám sílu, nemůžu ho to téhle věci zatáhnout, nemůžu do svého problému zatáhnout člověka. "Musím pryč... oni.. přijdou... přijdou jsi.. p-ro mě..." řeknu znovu prosebně. Je mi jedno jestli mi chce pomoci ze své vlastní vůle nebo ho k tomu někdo navedl či má jiné důvody, ale nemohu do tohohle zatáhnout člověka. Pokud mi chce aspoň nějak pomoc, hodilo by se nějak zastavit aspoň to krvácení z mé nohy. |
| |
| Znovu jsem se rozešel. Tentokrát už s tím, že zastavovat nebudu, jelikož každou chvíli, co jsme se zdržovali, ztrácela krev. "Jestli budu s tebou já, tak se nemáš čeho bát.." odpovím a zároveň tak utnu dohady téhle diskuze. Ať po ní jde cokoliv, jistě se to vrátí pokud tu zůstaneme. Měsíc svítil v úplňku a to nikdy nevěstilo nic moc dobrého, jelikož svým svitem odhaloval, co se ve stínech skrývá za havěť. A samozřejmě taky nás. Zanedlouho jsme se konečně ocitli před Devil May Cry a vešli dovnitř. Zamířil jsem přímo ke své židli, kde jsem ji opatrně posadil. Aniž bych se koukal, jestli tu Vergil je nebo ne, zamířil jsem okamžitě do koupelny kde jsem začal rabovat lékárničku, která kdysi jistě zažila lepší obsah než to, co tam je teď. Naštěstí tu byly alespoň nějaké sterilní polštářky a akorát dva obvazy. Desinfekce taktéž. Za minutku jsem se k ní vrátil. Sice jsem nebyl žádnej pořádnej zdravotní znalec, jelikož jsem to sám nikdy nepotřeboval, ale vyčistit a obvázat ránu jsem ještě pořád dokázal. "Hlavně nekřič, dívčí křik není hudba pro moje uši.." |
| |
| Cítila jsem se jako hadrová panenka. Prakticky se mnou mohl dělat co chtěl a prostě jsem ale pořád dokázala celkem dobře vnímat okolí kolem sebe. Nicméně bylo mi jasné, že tenhle člověk neustoupí ze svého vnuknutí o tom, že mi pomůže. Nevím jak, ale najednou jsem se ocitla na něčem co se nehoupalo a bylo to i celkem tvrdé. Matně jsem pod sebou poznávala židli a také toho člověka, který přišel s nějakými obvazy a ještě něčím. Matně jsem před sebou rozeznávala něco červeného a černého a taky bílého? Nicméně náhlá bolest v oné "okousané noze" mě doslova probudila. Snažila jsem se to vydržet ale poté přišla druhá vlna oné bolesti, která mě vymrštila do předklonu i když jsem předtím sotva mluvila, pud sebezáchovu. Moje tvář se skřivila bolestí a pevně jsem zavřela oči... |
| |
| "Ššš.." Řeknu jen co se jí to snažím alespoň na okrajích vyčistit od slin démonů. Sám vím, že to později není ani trochu příjemná věc. Nicméně netrvá to dlouho a na ránu jí přiložím sterilní polštářek, který následně obvážu obvazem. Stejně tak i druhou ránu. "Trochu lepší?" Všiml jsem si, že se už začala pomalu okolo sebe rozkoukávat. Tím líp, protože jsem si tak byl alespoň jistý tím, že jí není šoufl z krve. To by už nejspíš dávno ležela v mdlobách.. |
| |
| Hlava mi lehce klesne k mé hrudi, ale oči nechávám pootevřené. Trochu rychleji dýchám. Vážně se cítím jako hadrová panenka o kterou se stará nějaká hodná holčička. Nicméně jsem pociťovala, že stažený obvaz zastavuje to nejhorší krvácení na noze. I přesto to pořád nebylo nic příjemného. A ruka? S tou jsem nemohla pohnout, popravdě jsem jí začínala i trochu necítit což je špatné znamení. I přes tohle všechno mě neopouštělo nutkání jít odtud pryč. "M-musím pryč... pryč odtud...." |
| |
| Zůstával jsem klečet na jednom koleni a pozoroval ji. "Dobře, tak mi řekni kam.." V podstatě jsem od ní neslyšel nic jiného, proto mě zajímalo, kam tak moc chtěla jít. |
| |
| "Co..nejdál odtud...." řeknu. Nevím jestli ještě pořád vnímám normálně, nebo už jsi se mnou hrajou halucinace ze ztráty krve, či jiného významu. Nicméně cítím jak se začínám naklánět k jedné straně a poté jen čistý vzduch pode mnou, padala jsem někam ani jsem vlastně nevěděla kam... Sakra, neumím ani na židli sedět! |
| |
| Ještě předtím, než stihla spadnout, jsem ji stačil chytit do rukou. "Řeknu ti to takhle. Místo útěku se potřebuješ prospat, jako sůl. Zkus mi věřit, sama uvidíš, že se tě sotva někdo dotkne.." Nakonec jsem to udělal tak, že jsem ji vzal znovu do náruče a opatrně vynesl do patra výš, kde sídlila v pokoji moje postel. Jen co jsem tam došel, měkce jsem jí na ni položil. Dle mýho by určitě neměla problém za chvíli usnout. "Vím, o čem mluvím.." |
| |
| Když se neudržím ani na židli, jakou šanci mám protestovat když mě zachytí dřív než se stihnu skamarádit s podlahou. Už nemám sílu ani otevřít oči, když pod sebou pocítim něco příjemného, měkkého. Pokusím se oči alespoň pootevřít. Ještě docela dobře vidím na to abych rozeznali ty bílé vlasy od jiných. Nikdo jiný je nemá... "Vergile?" řeknu trhavě. |
| |
| Díval jsem se na ni. Sledovala mě, jako kdyby se pokoušela rozeznávat. A kupodivu jsem si myslel dobře. "Vergile?" Tak nějak jsem si už začal zvykat, že se pletu jak lidem, tak démonům. No, co s tím nadělám. "Trochu vedle.. Já nejsem Vergil." |
| |
| Matně rozeznávám nějaký pokoj okolo sebe. Nicméně když mi řekne, že není Vergil, trochu zakaboním obočí, tedy aspoň tedy doufám, že se mi to povedlo. "Kdo tedy...jsi.. ?" řeknu jednoduchou otázku. Mohl by být onen jeho bratr, o kterým mi vyprávěl? Pokud ano.... |
| |
| Neměl jsem se příliš k tomu rozkřikovat po městě svoje jméno nebo to čím se živím. Navíc, na to že má takové zranění, si vede líp než bych čekal. Na člověka.. "Dejme tomu, že někdo, kdo ti nejde po krku." |
| |
| Vypadalo to, že ta dívka chce ještě něco říci, ale nakonec jí přemohla vyčerpanost a její oči se zavřeli úplně. Dante jsi jí tak mohl konečně řádně prohlédnout. Černé vlasy jí sahali lehce po ramena a za uchem se špatně schovával bílý pramen vlasů. Měla na sobě bílý top a tmavší džíny, které zřejmě zažili lepší časy, protože byli lehce potrhané a taky zašpiněné od špíny, ve které byla, když se snažila utéct těm démonům. Nicméně když jsi Dante odpustil to oblečení, působila celkem hezky, možná až moc. Cítil jak se mu lehce zrychlil tep. Jestli jí Vergil zachraňoval jenom kvůli tomu jak vypadá, rozhodně s bráchou v tomhle souhlasil, ale zřejmě v tom bude něco jiného. Který člověk by vydržel takovéhle zranění? Nicméně tohle všechno odložil stranou protože mu mysl zastínila myšlenka, ona byla ta myšlenka. Zmocnila se ho podvědomá touha, dotknout se její tváře... //Nechávám na tobě, jestli to uděláš nebo ne:)) |
| |
| Lehce jsem pozvedl koutek svého úsměvu, když usnula. V podstatě se mi zvedl automaticky aniž bych si to uvědomil. Jak usnula, působila tak vcelku roztomile bez ohledu na to, jak byla špinavá či zraněná. A právě teď ležela v mojí posteli spící a zranitelná. Jenže co má s Vergilem společného? Byli si snad víc než blízcí? Co jsem ti tak pozoroval, začal jsem mít takové nepatrné nutkání. Její tváře přímo nabádaly k tomu, abych se jich dotkl a pocítil jejich hebkost. Pomalu jsem k ní natáhl ruku a trochu váhavě jsem se bříšky dvou prstů dotkl její tváře tak lehce, jako by byla nějaký domeček z karet a já měl strach, aby se nerozsypal. Ruku jsem po dvou vteřinách stáhl k sobě s tím, že půjdu dolů zkontrolovat, jak je na tom Vergil. |
| |
| Když Dante sešel dolů, aby zkontroloval bratra, našel jej skoro prakticky tak, jak jej zanechal předtím než se vydat na onu záchranu té holky. Začínalo v něm cosi hlodat, co mají ty dva mezi sebou a co je ta holka zač? Nicméně Dante mohl vidět, že stejně jako u té holky i jeho bratr má dost potrhané oblečení a dle šrámů na jeho holých rukách usuzoval, že ať si oba prošli čímkoliv, rozhodně to neměli snadné. Vergilovi se zřejmě něco zdál, protože s sebou lehce škubal. Dante poté vzal Yamata, který se válel na zemi a položil jej na stolech před gaučem. Nerad si to přiznával, ale byl rád, že jeho bratr je živí a hlavně.... doma? Jelikož se zřejmě zbytek noci nic dít nebude, rozhodl se, že se vrátí ke své oblíbené činnosti, tedy ihned po tom co ze sebe smyje tu bratrovu a dívčinu krev. |
| |
| Hlavou ve mně hlodalo víc otázek, jenže ty jsem teď nechal stranou. Oba dva jsou teď určitě rádi, že můžou na chvíli spát, i když Vergil se moc neměl k tomu, že by si procházel příjemným spaním. Než ho půjdu vzbudit, prve jsem zamířil směr koupelna. Za několik minut jsem už vyšel spokojeně čistej, ostatně, kdo by po sprše spokojenej nebyl. Dokráčel jsem přímo ke gauči, kde jsem si sedl na kus volného místa a poplácal Vergila po tvářích. "Vstávej, nemá smysl aby ses nechal pronásledovat nočníma můrama o masožravejch veverkách.." |
| |
| Vergil ale nereagoval. Asi bude prostě lepší nechat ho přitom, ať se mu zdá co chce. Nicméně, když se Dante chystal sám následovat Vergilova příkladu, tedy taky si konečně lehnout, z lehké ospalosti jej probudil zvuk, jako když se něco rozbilo, sklo nebo něco podobného. Šlo to z jeho pokoje, tam kde spala ta holka. Zdálo se, že s jeho bráchou to nijak nehnulo, spíš se jen přetočil na druhej bok a spal dál. Musel to tedy jít prověřit sám. Raději sáhnu po Ivory, kterou jsi vzal s sebou, jen tak pro jistotu a vyšel po schodech nahoru. Když ale otevřel dveře zjistil, že se vlastně nic neděje. Zřejmě jeho bratr nebyl jedinýkoho dneska pronásledovali noční můry, protože ta holka ve spánku shodila jeho lampičku, která byla u postele. Dante schoval Ivory za kalhoty a posadil se k ní na postel. Nevěděl proč, ale prostě mu to podvědomí říkalo a nebo to byla ona slabost pro ženy? Tak či onak trochu špičkou boty šťouchl do střepů na podlaze a poté zaznamenal nějaký pohyb. Když se ale otáčel, aby zjistil co to je, shledal, že ta holka sedí a rukama si zakrývá tvář. Zřejmě opravdu měla hodně špatný sen. Dřív než ale stačí něco vtipného poznamenat, vrhla se k němu a "zdravou" rukou jej objala a zabořila obličej do jeho hrudi. Třásla se po celém těle... |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Vergil zatím prožíval události posledních dní ve svém snu: Poté co "zmasakroval" ony démony v té továrně, vrátil se pro tu holku do sklepa a utíkal s ní pryč. Moc dobře věděl, že tu během chvíli budou i lidé a s těma bojovat nemůže, natož je zabít. Sám sice cítil velkou únavu a vyčerpanost, musel ale najít místo kde by se alespoň na chvíli oba schovali nebo on alespoň načerpal dostatek sil. Yamato sice otevírá Brány mezi lidských a démoních světem, ale on byl jen poloviční démon a tahle Brána jej vyčerpala víc než ta předešlá. Nakonec našel polorozpadlou, opuštěnou budovu. Kopnutím vyrazil zabarikádované dveře a vešel dovnitř. Položil dívky ze stěně a sám jsi sedl kousek dál. Spánek se ho zmocnil, rychleji než sám předpokládal |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro proc nikde neni schovka nebo zasivarna kdyz ji clovek potřebuje... Po chvily jsem uvidel starej rozpadlej dum, dvere byli zabarikadovane a jeste na nich vlala policejni paska. no lepsi nez nic z poslednich sil jsem vykopl dveře a i s mou spolecnosti jsem vlezl dovnitř. Ten barak by se perfektně hodil do nejakyho beckovyho hororu, vsude pavuciny, suť, bordel a sem tam dokonce cakance krve. Polozil jsem holku ke zdi a po chilce prohlizeni naseho noveho ukrytu jsem si sedl kousek od ni. Ackoliv jsem se ze vsech sil snazil zustat ve strehu, po asi 10ti minutach jsem usnul.... |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Vergil nevěděl kolik času uteklo zatímco spal, jemu to připadalo, že sotva zavřel oči, když ucítil studenou ocel na svém krku. Navíc tuhle by poznal kdykoliv... Pomalu otevřel oči a uviděl před sebou tu dívku co zachránil, sice se sama sotva držela na nohou, ale ten zápal v očích, se kterým držela jeho Yamata u jeho krku byl uchvacující. Nehnul přitom ani brvou, ostatně jako vždy a ke všemu přistupoval "ledově". Ta holka mu vyhrožovala jeho vlastní zbraní z čehož plynula další otázka, proč nepocítil to jak jej někdo odcizuje? Kdykoliv na Yamara sáhl někdo jiný než on nebo Dante, cítil ten dotek jako by se dotýkal jeho samého, ale teď? "Kdo jseš?!" protne ta holka ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Kolik může být hodin? z ničehožnic jsem na svém krku ucítil studenou ocel, ne ledajakou, tohle bylo bez pochyby Yamato. Pomalu jsem začal otevírat oči, předemnou stála ta dívka, ta kterou jsem před chvílý zachránil. Stála tam, no spíš se z posledních sil držela na nohou, ale to zanícení pro to držet mi vlastní nůž u krku, to se jí muselo nechat, jakoby ji v očích hořelo samotné peklo. Ačkoliv jsem byl uchvácen nedal jsem na sobě nic znát a s kamenou tváří jsem na ní koukal. Bylo zvláštní že jsem necítil jak mi zbraň bere. Kdokoliv kdy sáhl na Yamato tak jsem ten dotyk cítil jako by se dotknul mě. Všude bylo hrobové ticho, tedy až do chvíle než ta holka řekla: "Kdo jsi?!" Pohlédl jsem na ní a zcela klidným hlasem řekl: "Nejdřív by jsi mohla položit ten meč, než si ublížíš. Moje jméno není důležité spíš se ptám já kdo jsi ty? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka evidentně není nadšená jeho odpovědí. "Nezranit se? Dobrej vtip..." řekne a přistrčí mu špičku meče ještě blíž k jeho kůži až se na ní oběvila maličká kapka jeho krve. "... zvláště když jsi vemu, že jsem vlastně tenhle meč vytvořila.... " řekne. "Akorát ne zrovna pro tebe..." |
| |
| Tak trochu jsem si vydechl, když to nakonec odnesla jen lampička. Sice nic v noci neuvidím ale bylo to pořád lepší, než kdyby se sem vrátili další démoni a hodlali jí přihoršit. Usedl jsem na kraj postele a pozoroval jí. Seděla, skrývala svojí tvář a klepala se. Musela se jí nejspíš zdát hodně blbá noční můra. Než jsem ale stihl něco říct, vrhla se ke mě a rozechvěle mě objala. Lehce mě to překvapilo, ale poté jsem jí položil ruku na záda. Doslova se třásla. Co ji mohlo tak vyděsit? "Ššš.. Tady ti už nic nehrozí." Snažil jsem se ji alespoň trochu uklidnit. Možná mi nevěří, ale já si byl jistý tím, že se vypořádám s dalším nebezpečím, které by jí hrozilo. Těžko ale říct, jestli jí chci chránit kvůli Vergilovi nebo zkrátka tomu, že je bezbrannou a naprosto nechráněnou dívkou.. |
| |
| Chvíli mi trvá než jsi uvědomím, co jsem to vlastně udělala a když mi to dojde, vidím před sebou něčí mužskou hruď. A ještě delší dobu mi trvá než seberu odvahu na to abych se podívala nahoru, kdo to vlastně je. Nevím jak dlouho jsem spala, ale naneštěstí už vidím skoro normálně, což se ale o ostatních věcech říci nedá. Nicméně předtím jsem nebyla daleko od pravdy v tom, že se neuvěřitelně podobá Vergilovi. Když jsi posléze uvědomím, že na něj vlastně zírám a ještě ho stále i objímám, přijde mi to trochu trapné a tak jej nakonec pustím i když mi hlas v hlavě napovídal, abych to nedělala, bylo to totiž víc než příjemné... |
| |
| Cítil jsem ten její váhavý pohyb, nejspíš si sama neuvědomila, cože to vlastně udělala. Ale nedalo by se říct, že bych si stěžoval, objetí od ní bylo hodně příjemné. Nakonec mě po chvíli pustí. V duchu mě to jen lehce zklamalo, ale co se dá dělat. Podíval jsem se na ní. "Už jsem jednou říkal, že tady se nemáš čeho bát.." lehce jsem se pousmál. I vystrašená vypadala stejně roztomile. |
| |
| Nevím proč ale srdce se mi tak nějak trochu víc rozbušilo, když byl takhle u mě a díval se na mě. Ale to ticho, bylo... mno bylo dost trapné. "J-ak jsi můžeš být tak jistý? Jsi jen člověk...." řeknu nakonec to toho ticha. Cítila jsem, jak se mi hlas vrací zase zpátky a vůbec jsem se alespoň necítila jako nějakej kus hadru. Když jsem se nakonec odhodlala a podívala jsem se mu do očí, myslela jsem, že se asi na místě rozteču - měl stejně nádherné a kouzelné oči jako měl Vergil! |
| |
| "J-ak jsi můžeš být tak jistý? Jsi jen člověk...." Musel jsem se trochu pobaveně pousmát. Spíše ale tomu jejímu zakoktání. Co jsem se tak na ní ale díval, musel jsem udělat jednu věc. "Zkrátka mi věř. Počkej tady.." pomalu jsem vstal a sešel jsem dolů po schodech. Ona tam tak zůstala na chvíli sama, ale ne příliš dlouho. Za pár minut jsem se vrátil a sednul si vedle ní na postel. Přiložil jsem jí lehce studený mokrý ručník na čelo, na kterém se vyjímala taky nehezká rána. Tak trochu jsem byl naštvaný, že takhle pokřivili její krásu. "Nic lepšího tu nemám, ale mělo by bejt za chvíli líp.." |
| |
| Musím přiznat, že ten ručník byl celkem dobrý nápad, ale dostala jsem se z horších věcí... "Věřit ti?" řeknu spíš tak nějak pro sebe. "Jak ti mám věřit, když ani nevím kdo si?" řeknu teď spíš už k němu. Né, spíš ale rozhodně k němu. |
| |
| Studená ručník jsem jí stále držel na čele při čemž jsem se jí díval do očí. Byly světle modré a panenky o něco rozšířené. Byl to pohled, ve kterým by jsem se i já snadno ztratil.. "Jestli potřebuješ přesvědčení, můžeš se jít podívat dolů. Myslím, že tam na tebe někdo určitý čeká.." Nabídl jsem jí. Bylo ale jasné, že pokud bude souhlasit, s cestou dolů jí pomůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Co si ta holka o sobě myslí? Podívám se na ní a řeknu, "Jsem Vergil, a už mi konečně řekni kdo jsi ty?" |
| |
| Jemně zakroutím hlavou na nesouhlas. "Já.. vím, že tady Vergil... cítím ho, ale.... nedokážu poznat... kdo jsi ty... Cítím z tebe to samé jako z Vergila ale... nevím co si o tom myslet..." řeknu trochu váhavě. Pořád nevím co je zač a tak nevím kolik a co mu můžu všechno říci. Nicméně, zvednu ruku s tím, že ten hard na mé hlavě je zbytečnej a přitom se dotknu jeho ruky. Tělem jako by mi projel elektrický proud... |
| |
| Ucítil jsem dotyk na její ruce. Tělem mi v tu chvíli projel zvláštní pocit, ale neuhýbal jsem. Její ruka byla hebká.. Chvíli mlčky jsem se na ní díval a poté pozvednul jeden koutek úsměvu. "Co bys řekla na to, co jsem zač? Mám na mysli, co tě napadne.." |
| |
| Jestli zabíjí démony, tak bych mu mohla říci aspoň část pravdy... "Zabíjíš démony.... musel jsi slyšet o Spardovy, démonovy co se vzepřel ostatním démonům a začal chránit lidi..." řeknu. "Nevím proč, ale cítím ho z tebe... " dodám a nakonec pustím jeho ruku a sundám jsi ten kus hadru z hlavy. |
| |
| Ruku stáhnu k sobě ale svým pohledem před ním neuhýbám. Chvíli jsem přemýšlel.. Jestli ale zná Vergila a příběh o mém otci, myslím že není třeba k ní být nadále neupřímný a zatajovat to, čím jsem. I když sám jsem na to nebyl nikterak pyšný. "To.. možná proto, že Sparda byl můj otec." A je to. "Je ale něco, co mě zajímá.. Odkud se znáš s Vergilem?" |
| |
| Jeho otec?! Vždyť.... no jasně, dvojčata! docvakne mi to až po chvíli. Poté se ale dotkne lehce, pro mě palčivého tématu. Nebo spíš, o tomhle se mi nemluví moc dobře, protože jsem díky tomu nezažila nic pěkného. "Zachránil mě..." řeknu a trochu si odsednu, aby se mu nemusela dívat od těch jeho nádherných očí. "Víš.... nejste jediný míšenci.... já byla první, první míšenec." řeknu. "Tvůj otec... já ho přivedla k té myšlence, že by měl chránit lidi... a když našel Evu,... z posledních svých sil, jsem vytvořila portál, kterým oba mohli uniknout, bohužel ale pro mě mi už nezbyli dost síly na to, abych se ubránila démonům, kteří nás pronásledovali.... zajali mě a uvěznili..." trochu se zhluboka nadechnu. "... mučili a týrali, jen abych nemohla nabýt zpátky své síly..." |
| |
| Mučili? Nad tím, co mi tu říká, se musím trochu zarazit. Trpěla jen pro to, aby otec a matka mohli být spolu? Tohle dění se mi hnusilo ještě víc. Představa, že ta její.. hezká tvář je plná bolesti se mi ani trochu nelíbila. Jen co vydechla, ručníkem jsem jí začal smývat zaschlou krev z obličeje. "Jsi hloupá.." následovala chvíle ticha, při které jsem se jí díval do očí. "Ohrožovat takhle svůj život pro někoho jiného.." |
| |
| Měla jsem stále sklopené oči i když mi otíral obličej. "To nepochopíš..." řeknu trochu bolestně. "On byl jedinej, kdo ve mě neviděl stvůru, i když jí sám byl... lovena a pronásledována nejen lidmi, ale i démony... zabili celou mojí rodnou vesnici, a tak jsem je zabila já... holíma rukama... poslali ho, aby mě zabil... neudělal to... byl pro mě jako otec, kterého jsem nikdy nepoznala..." řeknu. |
| |
| Ručník jsem po chvíli odložil a nadzvedl lehce její bradu tak, aby se na mě dívala. "Ty.. máš vůči mě jednu výhodu. Ty jsi ho poznala.." v jejích očích jsem zahlídl neskrývanou bolest. Její minulost nebyla procházka růžovým sadem, ale to ostatně nebyla ani ta moje. Jenže tou jsem jí neplánoval zatěžovat. Mezi námi na pár minut panovalo ticho. Nakonec jsem ji pustil, nechtěl jsem ji nutit se na mě nuceně dívat. "Jaký byl..?" |
| |
| "Jaký byl..?" Lhala bych, kdybych neřekla, že mě tahle otázka nepřekvapila. "Studený jako led a přesto... milý, pozorný, obětaví... něco jako ty a Vergil dohromady..." chyběl mi. Víc než to.... chyběl mi jeho úsměv, který dokázal zahnat všechny chmury světa. Jak jsem ale zjistila, zřejmě ho po něm podědil. "Pořád, ale nevím, kdo jsi ty..." řeknu. |
| |
| Bylo na ní něco zvláštního, co mě tak nějak zaujalo. Ne to, že je další hříčkou přírody, ale zkrátka něco na její osobnosti. Nemohl jsem říct co to je, ale z nějakého důvodu jsem jí věřil. Možná kvůli očím, které se mi nezdály prolhané, i když z části byla také démon. "Vergilův bratr Dante.." |
| |
| Dante, hm.... Vše mi připomínalo jedno moudro: Jak poznáte, že vám démon lže? Protože hýbe rty... Tady tomu ale tak nebylo. Nevím proč, ale zmocnil se mě pocit, že nemám důvod nevěřit ani jednomu z nich. Ostatně, byli to Spardovy synové, nevěřit jim by bylo něco jako nevěřit Spardovy jako takovému... "Leylah..." řeknu tiše. |
| |
| Musel jsem se znovu lehce pousmát. "Pěkné jméno.." V podstatě jsme tu byli sami. Vergil spal dole a v tomhle patře nebyl nikdo jiný než já a ona, v mém pokoji. Zadíval jsem se na ni.. Začal jsem mít nutkání jí pohladit po tváři a pokusit se utišit onu bolest, která jí kolovala v očích, jenže jsem to nakonec nechal. Až po chvilce jsem se tak nějak 'probral'. "Jestli máš hlad nebo žízeň, ozvi se.. Něco se tu najde." |
| |
| Jemně kývnu, ale jídlo je to to poslední co mě teď zajímalo. "Vlastně... je tu něco s čím bych potřebovala pomoci..." řeknu trochu váhavě. Podívám se na svojí ruku, která je teď "nepoužitelná" a zpátky na něj. "Potřebuju... aby někdo vrátil ten kloub, kam patří...." řeknu. Je mi jasné, že to bude bolet, ale nemůžu tu ruku nechat tak jak je. |
| |
| Jakmile pohledem sklouzla na místo ke své ruce, hned mi bylo jasné, co po mě chtěla. Jenže bez bolesti se to určitě neobejde a to byla jen malá překážka, která mi trochu bránila, ale pokud na tom trvala, překonám ji. Určitě ale byla lepší možnost zakročit takhle než ji nechat, aby jí to srostlo tak jak nemá. "Jestli jsi si jistá, že to vydržíš, tak se na to připrav.." Opatrně jsem její ruku natáhl blíže k sobě a jemně ji uchopil na správných místech. "Až řeknu teď.." Nebylo pochybu o tom, že tohle nebude ani trochu příjemný, proto jsem ji nechal chvíli na to se připravit. "Teď.." jen co moje slova ustala, zabral jsem a silným nátlakem se ozvalo křupnutí, které ač jistojistě bolelo, bylo dobrého výsledku. Jen co byl kloub tam kde má, ruku jsem jí v té poloze ještě držel, aby se jí nechtěně nepovedlo ho znovu vyhodit dřív, než se alespoň lehce usadí.. |
| |
| "Teď..." Ačkoliv jsem se snažila na to připravit, zdálo se to jako marné. Sotva zatáhl pocítila jsem bolest takovou, jako kdyby mi tu ruku odtrhával od zbytku těla. Snažila jsem se to vydržet, celé moje tělo se napjalo a obličej se mi skřivil bolestí. Nakonec jsem se mírně předklonila a zavřela přitom oči. Unikl mi jen slabí vzlyk. Po pár sekundách bylo po všem. Trochu jsem cítila, jak se mi vrací cit do konečků prstů. Přesto jsem nebyla schopná se pohnat z oné pozice, kterou jsem zaujala... |
| |
| "Je to.." sledoval jsem, jak se z toho ještě tak nějak rozdýchává. Nebylo se čemu divit, být člověk, bolest by byla možná tak dvakrát třikrát ostřejší. Po několika minutách jsem její ruku pomalu pustil s tím, že dál už to bude muset vyřešit její regenerace. "V pohodě?" |
| |
| Když pustí mojí ruku, druhou jsi jí srovnám do klína. Jsem sice co jsem, ale momentálně je moje regenerace stejná jako lidská. Za dva, tři dny bych ale měla být snad v pohodě. Nehledě na to, že když jsi to tak vemu, tak mi chybí kousek nohy... Chvíli mi trvá než bolest odezní na pro mě snesitelnou hranici. "V pohodě?" Jemně přikývnu hlavou a poté jí pomalu zase zvednu. "Děku..." řeknu během toho, ale nějak nemůžu onu myšlenku dokončit. Můj pohled se totiž okamžitě setká s jeho. Ty jeho oči byli tak nádherné.... studené a přitom tak hřejivé... |
| |
| Jeji pohled se na me upnul. Stejne jako muj na ten jeji a ja si v tu chvili uvedomoval, ze se muj tep jen nepatrne zrychlil. Proc? Cela jeji tvar pusobila rak jemne, ze jsem mel nutkani se ji dotykat. Zvlast ty jeji oci si me dokazaly chte nechte omotat kolem prstu jako pramen vlasu. Jejich havranich vlasu. Ja.. Nemohl jsem si to odpustit, moje dlan zabloudila k jeji leve tvari, na ktere se usadila. Citil jsem, jak se mi telem zacal rozlivat horky pocit a ja se zacal k ni sklanet. Sakra co to delam? Skutecne jsem chtel ochutnat jeji rty? V puli jsem se ale zarazil. Nebo lepe receno za to mohla jedna myslenka. Je Vergilovi vic nez blizka? To byla prekazka, ktera me donutila se zastavit, proto jsem se odtahl a ruku stahl k sobe. "Ja... Muzu mit jednu otazku?" |
| |
| Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce, když jsem pocítila jeho dotek na své tváři. Polila mě taktéž okamžitě horkost, která zaplavila skoro celé moje tělo. Poté se ke mě začal sklánět a moje srdci byli každým okamžikem rychleji. Poté se ale zastavil... Na jednu stranu to bylo dobře, pro někoho jako jsem já není dobré se poutat, ale na druhou stranu, která převládala asi nejvíc, nechtěla jsem aby se zastavil... "Ja... Muzu mit jednu otazku?" Jeho otázka mě přivede zase do reality, ale jen částečně. Chvilku mi trvalo než jsem zformovala nějakou odpověď, nakonec jsem se nezmohla na nic jiného než přikývnutí. |
| |
| Bylo na ni neco, co me lakalo, co me pritahovalo. Kdovi, zda jeji oci, rty ci to, ze mi pripadala, jako by castecne rozumela moji minulosti, ktera byla s Vergilem v jistych castech spolecna. Na nejakou chvili moje oci unikly jejimu pohledu. "Co pro tebe Vergil znamena?" |
| |
| "Co pro tebe Vergil znamena?" Dobrá to otázka. Ale odpověď na ní je celkem jednoduchá. "Jsem mu vděčná za to, že mě odtamtud dostal, ale..." řeknu a zavrtím lehce hlavou. Pořád se pohybuju ještě na rozmezí reality a oné otupělosti, poblázněnosti? "Je pro mě jen přítelem, někdo komu můžu věřit... nic víc, nic míň... stejně jako ty..." řeknu. Ačkoliv jsi myslím, že ta poslední část byla asi trochu bláhová. Nebo jsem jsi jen nechtěla přiznat pravdu a to sice tu, že jsem se do něj zakoukala? Nevím... |
| |
| Pritel.. "Promin, trochu vlezla otazka.." Jak rad bych se vratil k tomu, co jsem predtim zacal, ale na to uz neni vhodna chvile. A navic, zacala me premahat ospalost. Pomalu jsem vstal z postele. "Kazdopadne.. Prospi se. Ja si lehnu do pokoje vedle. Kdybys neco potrebovala, staci zavolat." |
| |
| "Ne, to je dobrý..." řeknu a poté jej pozoruji jak odchází. Poté mi ale něco svitne hlavou, něco co mě donutí slést z postele, jenže jsem jsi přitom neuvědomovala jednu chybu... "Dante počk...." moje slova se utnula uprostřed, protože jak jsem chtěla slést z postele, podlomili se mi nečekaně nohy a já se během pádu ještě praštila zezadu do o okraj postele. Měla jsem předpokládat, žemoje nohy mi ještě vypoví službu, jsem taková husa... |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka stále zrovna není dvakrát nadšená i když jí řekl své jméno. Nicméně alespoň trochu stáhne špičku Yamata, ale né úplně. "Co máš společného se Spardou?" řekne nakonec a protne znovu vzniklé ticho. "Respektivě, proč máš u sebe meč, který patřil jemu?" upřesní svou otázku. I když dívka působila na Vergila tak, že by jí mohl důvěřovat, život jej naučil nedůvěřovat nikomu, ale u ní to bylo jiné. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Odkud ona ho zná? Něco mi říká že bych jí mohl věřit, tenhle pocit jsem nikdy neměl. Kouknu se na ní a prstem pomalu odsunuju Yamato. Přitom se dám do řeči: "Jsem jeho syn, jeho krev mohlo by se říct." Na chvilku se odmlčím. "Ale zajímalo by mě odkud ho znáš ty a co o něm víš." Ta holka je zvláštní můžu s jistotou říct že není rozhodně člověk, alespoň ne čistokrevnej. Je tu ale něco co mě na tý holce fascinuje. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka nic neříká ale také nic nedělá. Vypadalo to, jakoby jsi v hlavě něco srovnávala. "Ale zajímalo by mě odkud ho znáš ty a co o něm víš." Nakonec se rozhodne něco dělat a sice to, že špičku meče přesune znovu k jeho krku, ale tentokrát jej nebodne ani nic takového. Zavadí s ní o vyčuhující řetěz, který Vergilovi koukal z pod vesty? na jeho krku. Opatrně jej chybí špičkou meče a vytáhne jej ven. Chvíli na něj kouká a potom meč stáhne úplně. Neschovává ho, ale stále jej drží v ruce nicméně už mu s ní aspoň nevyhrožuje. "Někdo, díky komu ty existuješ..." řekne nejdříve. "Nebo také někdo, kdo přiměl tvého otce k myšlence, že by měl chránit lidi." dodá. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Ta holka mě zajímá čím dál víc. "No stále jsi mi neřekla jak se jmenuješ tak tím začni. A potom mi vysvětli tu věc s mím otcem." Snažím se být stále ledově klidný ale pomalu se v tom ztrácím. Můj meč má stále v ruce, ale už mi s ním nehrozí. Podívám se na ní a s klidným hlasem řeknu: "Mohla by jsi mi vrátit můj meč? Upřímně jsem trochu nervózní když ho nemám u sebe." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nezdálo se, že by byla nějak hrr do toho aby mu řekla své jméno. "Mohla by jsi mi vrátit můj meč? Upřímně jsem trochu nervózní když ho nemám u sebe." Po těchto slovech se chvíli na Yamata dívá a poté jej vrátí pomalu do jeho pochvy, stejně pomalu jako to dělal Vergil. Něco na tom, že tohle byl kdysi její meč asi bude. Nicméně zatím mu jej nevrátila. "Nikdy tě nenapadlo, jak mohl Sparda dospět k onomu přesvědčení, že má chránit lidi a zabíjet démony?" řekne. |
| |
| Ještě na moment jsem se zastavil, jelikož jsem za ní zaslechl její hlas. Otočil jsem se ale v tu chvíli jsem už viděl jak padá, proto jsem se jí pokusil na poslední chvíli chytit. Uhození jsem už bohužel nezabránil, ale alespoň jsem jí zabránil před dopadem na zem. "Musíš dávat pozor.." zadíval jsem se na ní, jako kdyby se jí stalo něco vážného. Jenže naštěstí to nebylo tak hrozný jako když vám nějakej démon ukousne kus masa.. |
| |
| Pocítím, jak se mě pokusí zachytit, ale to, že skončím na zemi už nijak nezměnil. Nejen, že mi teď dunělo v hlavě, jako kdyby mě kopl kůň, ale pocítila jsem něco mokrého na ráně na mém stehně. Bezva, znovu se to otevřelo... Naneštěstí to už ale nekrvácelo tolik, jako předtím. Rukou jsem se chytla místa, kde jsem se uhodila do hlavy, nic alespoň žádná krev tady, ale zřejmě budu mít bouli. "To nic t..." řeknu a trochu jsem přitom zavřela oči, ale když jsem se otevřela, viděla jsem znovu před sebou ty jeho což mě přinutilo nedoříci onu myšlenku celou... |
| |
| Opatrně jsem jí zvedl a jemně položil zpět na postel. Zem nikdy nebyla pohodlnější. "Už to nedělej, dokud si nebudeš jistá, že se fakt můžeš postavit.. dobře?" Něco mi ještě určitě chtěla, jenže páčit to z ní stejně asi nemělo smysl.. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro "Nikdy tě nenapadlo, jak mohl Sparda dospět k onomu přesvědčení, že má chránit lidi a zabíjet démony?" Zjímavá otázka, tohle mě opravdu nikdy nenapadlo. Koukám na ní s trochu nevěřícím výrazem a přemýšlím jak nejlíp odpovědět. "Abych byl upřímnej tak mě to nenapadlo vlastně jsem se tomu vždy akorát divil." Koukám na ní jak stále drží v ruce Yamato.Jakou má ona spojitost s tím mečem. "Myslim že by se hodilo aby jsi mi všechno po pořádku vysvětlila protože začínám bejt trošku nervní. A vrať mi můj měč. |
| |
| Tak trochu jsem nevnímala to, že mě zvedl zpátky na postel. Díky těm jeho očím jsem byla zase na pomezí onoho pobláznění a normální reality. Teď jsem už z něj ale skoro nedokázala spustit oči. Proč? Nejsem ten typ, co se zamiluje na první pohled, navíc ještě mě vůbec zaráželo to, že jsem se vůbec do někoho zakoukala... Nicméně moje ruka se sama od sebe zvedla a zastavila se u jeho tváře. Nevím co mě to popadlo, ale nakonec jsem mu jí na jeho tvář zlehka položila. Srdce se mi rozbušilo. Byl velmi hebká, na muže... |
| |
| Už jsem se chtěl odtáhnout, když v tom mě zarazila její ruka. Dotkla se mé tváře a tělem mi znovu projel ten zvláštní pocit. Donutilo mě to se na zadívat. Jako kdyby mě zmrazila, znehybnila či cokoliv jiného, ten pocit její dlaně na mé tváři.. Připomínal mi něco, co mi strašnou dobu chybělo. Ten dotyk byl příjemný a tak jsem jen nepatrně přivřel oči. Až teď jsem si uvědomoval jak je takhle zblízka vlastně krásná.. Aniž bych nad tím přemýšlel, po chvíli jsem na její dlaň položil tu svojí, jemně ji chytil a neodpustil ji na ní jen lehounce políbit.. |
| |
| Když se dotknul mé ruky, polila mě znovu ona horkost, kterou jsem pociťovala před chvílí, když se ke mě naklonil a poté jsem ucítila jak se rty dotkl hřbetu mé ruky. Bylo to tak... příjemné. V koutku duše se mi najednou zrodil pocit, který říkal mé hlavně, že chce víc, víc jeho dotyků, víc jeho polibků. Otázka ale byla, proč tak náhle? Potkala jsem spoustu mužů, ale proč si moje srdce vybralo právě jeho? Myslím, že částečnou "vinu" nesli jeho oči. Nedalo se nevšimnout, že naše oči jsou si víc než podobné, bylo to snad něco jako znamení těch, nás, kteří jsou uvěznění mezi oběma světy? Bylo ticho. Ani jeden z nás nedokázal nic říci, natož se nějak pohnout. |
| |
| Po té krátké chvilce jsem se odtáhl a pohledem sjel zpět k jejím očím. Tak trochu jsem uvnitř sebe začal váhat, zda mám v tomhle pokračovat. Měl jsem to nutkání jí políbit.. "Měla by ses prospat, zítřek možná už klidný nebude.." |
| |
| Měl asi pravdu, ale po tom co mě takhle pobláznil? kdo by mohl asi tak spát?! Sakra... Nicméně nešlo necítit to, že on chce něco udělat. Měla jsem jisté tušení, co by to mohlo být, ale spíš bylo to tušení správné? Mno, nezbývalo nic jiného, než se o tom přesvědčit. Co by mi mohl místo toho udělat? Nic. A ani se to nikdo jiný nedozví. Trochu se k němu nahnu, jenom lehce a znovu se dotknu jeho tváře. "Udělej to..." řeknu tiše. |
| |
| Ve chvíli, kdy se přiblížila, jako bych prostě rozum vypnul a srdce převzalo velení. Co to se mnou sakra udělala? Znám ji teprve hodinu, dvě.. Nebyl jsem schopný vnímat nic okolo, jen to, jak mi byla blízko a jak se na mě dívala. Tak kouzelná.. Neuvědomoval jsem, jak jsem v tuhle chvíli zakročil. Prsty jsem lehce pozvedl její bradu a rty se začal přibližovat k těm jejím, které nakonec skončily spojeny. |
| |
| Čím víc se přibližoval, tím začalo moje srdce bít rychleji. A poté jakoby vybuchlo, když se jeho rty dotkli těch mých. Ten polibek, byl tak... byla z něj trochu cítit nejistota. Rozhodla jsem jí rozptýlil tím, že jsem si od něj sama jeden vzala... Ta ruka mě štve! Nemůžu ho ani pořád obejmout... |
| |
| Vůbec jsem si neuvědomil, cože se to teď vlastně stalo. Cítil jsem jen to, že jsem se prakticky nechal unést. Čekal jsem, že odmítne nebo něco takového, ale ona si ještě jeden polibek vzala. Ne! Nemohl jsem. Prostě jsem nemohl odolat, nešlo to. Polibek jsem o něco prodloužil a poté si vzal další.. a ještě jeden. Sakra, tohle nezacházelo moc dobrým směrem.. |
| |
| Tak trochu jsem nepoznávala sama sebe. Jiného bych nejspíše protáhla nejbližší zdí, kdyby na mě jen sáhnul.... ale proč on? Nemohla jsem nepopírat, že způsob jakým mě líbal se mi víc než líbil. Proto jsem svou ruku, kterou jsem měla na jeho tváři přesunula nejdřív zlehka do jeho vlasů a poté jsem s ní sjela těsně pod jeho ucho a nechala na jeho tváři jen svůj palec, špičky prstů jsem měla částečně v jeho vlasech. |
| |
| Musím přiznat, že mi to celkem chybělo. Nepamatuju, kdy jsem se vlastně naposled líbal, stále jsem měl nějakou práci okolo. Ale teď? Teď jsem si toho pocitu užíval. Těch jejích hebkých rtů, kterých jsem se nemohl nabažit. A k tomu ty její doteky.. Byly tak jemné. Přeci jen jsem to ale po pár minutách, ač nerad, přerušil. Jen lehce jsem se odtáhl a díval se jí do očí, ve kterých jsem dokázal zabloudit. Měl jsem na jazyku to, že by raději měla odpočívat, jenže ta slova se při tom jejím pohledu vytratila kdesi v zapomenuté dáli.. |
| |
| I když své rty nakonec odtáhne, mám ještě stále zavřené oči. Jako bych nemohla věřit tomu, že se to skutečně stalo. Jako kdybych se bála, že když je otevřu, bude to jen sen v mé hlavě. Nakonec jsem je ale pomalu otevřela a on byl pořád, jen pár centimetrů ode mě. Nedokázala jsem se vynadívat, ty jeho oči byli prostě dokonalé. Cítila jsem jeho teplí dech na své tváři... Spardo, nyní už chápu vše, co jsi prožíval s Evou... |
| |
| Tak trochu jsem i sebe znal a tušil, že kdybych to nezarazil, určitě bych chtěl pokračovat mnohem dál. Každopádně byl jsem svým způsobem rád, když jsem zastavil v čas, jelikož to co ona před chvílí dokázala mi zůstávalo záhadou. Udělala ze mě naprostého blázna, skutečně jsem si nemohl uvědomit proč nebo jak jsem se k tomu dopracoval. "Měla.. by sis odpočinout." Byl jsem nejspíš pořád trochu v transu, stejně jako ona. Vydát ze sebe smysluplnou větu byl v tuhle chvíli víc než dobrý výkon. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka lehce k sobě přivine Yamata, ale nakonec jej Vergilovi podá v natažené ruce. Vypadalo to, že přemýšlí co všechno mu může říci. Když jsi Vergil vezme zpátky co mu "patří", beze slova jsi sedne zpátky ke zdi. "Popravdě, ani nevím kde začít...." řekne nakonec. |
| |
| "Měla.. by sis odpočinout." Popravdě, nevím jestli po tomhle budu schopná usnout, rozhodně né s kručícím žaludkem. Už o sobě dával celkem dlouhou dobu vědět, ale já to tak nějak ignorovala. Vlastně od té doby co jsme s Vergilem prošli tou Bránou, nic jsem ještě nejedla, což jsou tak dva, tři dny. A dole to taky nebyl zrovna výkřik gastronomie... "J-á...." řeknu a chci dál pokračovat, ale žaludek se ozve a řekne to za mě sám. |
| |
| "J-á...." Než vůbec stihla něco říct, ozval se zvuk kručícího žaludku. To mi jako odpověď stačilo, ale stejně jsem se nad tím musel pousmát. Opatrně jsem ji tedy vzal do náruče. "Dole se podíváš, co ti přijde na chuť.. A myslím, že by bylo dobrý, kdybys mrkla na Vergila a odehnala ty jeho sny.." A rovnou se pokusím v lékárničce najít něco, aby jí obvaz na noze tolik neprosakoval. Rozešel jsem se ke schodům, avšak nutno podotknout, že držet ji takhle u sebe byl příjemný pocit.. |
| |
| Teď jsem v tom měla jasno, měl stejný úsměv jako jeho otec. Když mě vzal do náruče, rozlilo se mi po těle lehké horko. Trochu jsem se k němu přitiskla. Když jsme ale stoupali dolů, zasáhli mě dvě věci. První, že Vergil je "v poho", tedy spíš "na poho". Ležel a zřejmě i spal na gauči. Ostatně, stejně jako já i on to potřeboval. Druhá věc byla nádherná vůně, která se tu linula. A linula se z té placaté krabice na stole... |
| |
| Posadil jsem ji na volné místo na gauči, kde měl Vergil hlavu. Je to rozhodně lepší, než kdyby seděla na mojí židli. Nechci jí urážet tím, že by byla nepohodlná, ale pro její stav by asi nepohodlná byla. Jen letmo jsem se podíval na Vergila. Bylo dobrý znamení, že spokojeně chrápe a i se zdálo, že to nejhorší se mu viditelně zlepšilo za tu dobu. To už ovšem nezachrání jeho milovanej kabát. Kroky jsem zamířil k pizze na stole. Původně jsem na ní měl chuť já, ale tu si můžu teď nechat zajít. Hlad a chuť není to samé, proto jsem došel zpět k Ley a podal jí to. "Snad máš ráda česnek. Jestli ale i on nejed, myslím, že ho to za chvíli vzbudí." |
| |
| Když mě položí na druhý gauč, na tom prvním totiž ležel Vergil, připadala jsem jsi tak trochu jako chromá. Když můžete používat jen jednu ruku a nohu, je to děs. Zraněnou nohu jsem nechala nataženou a druhou jsem jsi složila k sobě nahoru na gauč, jo bosé nohy taky nejsou nic příjemného. Volnou rukou jsem otevřela krabici a vzala jsi jeden kousek. "....Jestli ale i on nejed, myslím, že ho to za chvíli vzbudí." Nad touhle poznámkou se musím trochu pousmát. "Má smůlu.... stejně by nic nedostal..." opáčim. |
| |
| "Kdoví. Když bude mít hlad, nezná se.." neodpustim si rejpavou poznámku. Sám poodejdu a usednu na svojí milovanou židli, do které se opřu. "Už je to nějaká chvíle co tu bylo takhle 'živo'.." zavřu oči, ale jen jedno nechám ještě slabě pootevřené, abych se na ní mohl dívat. Čím to, že mě k sobě táhla jako magnet? |
| |
| "Stejně by nic nedostal..." stojím si za svým. Pokud jde o jídlo, neznám se. Nicméně po chvíli už po jídle není ani drobek. Žaludek spokojeně vrněl a já jsi užívala eufórii konečně normálního jídla. Nakonec jsem onu krabici ledabile zmuchlala, s jednou rukou to jde blbě a poté jsem jí hodila po Dantem, který seděl na židly... |
| |
| Dřív než by mě krabice trefila, stačil jsem jí jednou rukou chytit. Na obličeji se mi objevil provokativní úsměv. "Dobrej pokus.." Nakonec jsem zamířil do koše kus od mého stolu a kupodivu se i trefil. "Snaha byla, postřeh mám ještě dobrej." |
| |
| Naooko se zamračím a dělám, že jsem mě dostal. Založím ruku pod břichem přes tu druhou, což by mělo zdůraznit onu "naštvanost". "Uvidíme, jak bys házel ty s jednou rukou..." poznamenám. |
| |
| "Co se vůbec stalo, že jste skončili takhle zřízení? Na Vergila mi to opravdu nesedí.." srandičky přešly a já na chvíli zvážněl. Dlaně jsem si podložil pod týl a trochu se o židli houpal. Vcelku tohle byla poměrně důležitá otázka.. Jestli tu je nějaká horší démonická aktivita, bude to nejspíš na mě se s tím jako vždy vypořádat. |
| |
| "Co se vůbec stalo, že jste skončili takhle zřízení? Na Vergila mi to opravdu nesedí.." Nebyla to zrovna věc o které bych chtěla mluvit, koneckonců bylo celkem přirozené, že chce vědět co se stalo jeho bratrovi... "Nevím jak mě odtamtud Vergil dostal, ale zřejmě musel použít Yamata a vytvořit tak průchod sem, což ho muselo velmi vyčerpat..." řeknu pomalu. "Jinak jsi neumím vysvětlit to, proč nás démoni tak překvapili. Obyčejně je dokážu vycítit, ale jelikož jsem se sama sotva držela na nohou..." doufám, že jsi to domyslí. "Poté na mě zakřičel, abych odtamtud utekla... nechtěla jsem, ale když po mě začali jít, nic jiného mi nezbývalo.... pak už víš co se dělo..." řeknu a letmo se podívám na svou nohu. Jsem sice polodémon, ale zkuste jsi zregenerovat kus masa o velikosti mužské pěsti... |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro "Tak začni pěkně od začátku třeba tím jak se jmenuješ." Sedím opřen o zeď a přemýšlím stále co může být zač. Zajímalo by mě tolik věcí, ale hlavně kdo je ona. Alespoň mám Yamato a pokud ona má nějaký nekalý umysly můžu s ní bojovat. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Le..." dívku přeruší to, jak někdo prošpikoval Vergila skrz zeď a přitom do ní neudělal ani škrábanec. Byli to červené dlouhé a jako žiletky ostré drápy, které patřili určité skupince démonů, na které fungovali jen zbraně na blízko. Několik sekund na to skrz zeď vylezl onem přízrak, načež poté skrz podlahu vykouklo několil podobných a svými drápy prošpikovali taktéž Vergila. Několik dalších se potom oběvila ve stropě a otočili se k té dívce. "Běž, utíkej!!" zařval na ní Vergil.   |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Co to kurv*?! Přízrak se mezi tím zhmotnil a několik dalších drápů se natočilo směrem k Ley. "Běž!, Utíkej!" zařval jsem. V mžiku jsem vytasil Yamata a setnul nejbližší drápy, zbytek drápů sjel zpátky k přízraku a já jsem mu nyní stál tváří v tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Dívka na nic nečekala a rozběhla se k dveřím, které on předtím udělal. Když se však za ní ohlédl, zahlédl jak za ní vyrazilo několik jiných démonů. Nemohl jí, ale pomoc dřív, než se postará tady o tohle. Kdyby byl v normální kodici, vypořádal by se s nimi jedinou ranou... teď nebyli jeho schopnosti o nic lepší než obyčejného člověka. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Běžel bych hned za ní, ale měl jsem dost vlastních problémů. Sakra tenhle boj bude sakra těžkej. Neměl jsem víc síly než prachsprostej člověk, ale musel jsem bojovat. Pevně jsem sevřel Yamata a zaujal bojovou pozici, zabít nebo být zabit! Začal jsem kolem sebe máchat Yamatem a doufal že aspoň jeden smrtelnej úder zasadím. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Ačkoliv se Vergil pokoušel bojovat s těmi přízraky, zasadili víc ran oni jemu, než on jim. Musel se rozhodnout, buď tu zůstane a nějak se popere s těmihle a zřejmě ta holka asi umře, nebo si nějak probije cestu ven a pokusí se zachránit jí. Bylo více než jasné, že zvolí druhou možnost. Ťal Yamatem do vzduchu a vyslal tak "vlnu", která sice jen zranila dva přízraky, ale oni se poté trochu rozutekli a poskytli mu tak možnost utéci pryč. |
| |
| I když jsem měl skoro zavřené oči, bedlivě jsem jí poslouchal. Byli až tak silní? Jakej měl vůbec Vergil důvod k tomu, aby zachránil zrovna jí? Každopádně, tak nějak jsem byl rád, že jak ona, tak Vergil přežili. Jenže to, co se odehrálo ještě před pár minutama mi tak trochu zůstalo v hlavě. Běžně se nelíbám s každou, co znám tak krátce. Tedy, když nepočítám sny.. Je jemná.. Jak rád bych si to zopakoval. Bude ale lepší, když si teď odpočine, potřebuje to možná víc než Vergil, kterej už teď svůj rest doháněl. "Cítíš se alespoň trochu líp?" |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Musel jsem se ve vteřině rozhodnout, buď tu zůstanu a oni zatim zabijou tu holku nebo jí jakymkoliv způsobem jít pomoct. Neváhal jsem ani na moment, musim jí zachránit. Máchnutím Yamatem ve vzduchu jsem vytvořil, která rozehnala přízraky a já mohl využít příležitosti a proběhnout za ní. Jen doufám že neni nijak daleko a že je ještě naživu. |
| |
| Lehce přikývnu. Nebylo to zrovna nic moc, ale zažila jsem horší stavy... "Není to zrovna příjemný pocit když ti chybí kus nohy...." řeknu s lehkým nádechem vtipu. Možná spíš nepodařeného, ale snaha tu byla! "... ale zažila jsem ... horší... situace..." dodám. |
| |
| Trochu víc jsem pootevřel už lehce rozevřené oko, abych jí viděl líp. "A ta před chvílí byla jedna z horších?" Nemohl jsem si tuhle otázku odpustit. Neudržel jsem nutkání si do ní trochu šťouchnout. Odpověď mi sice byla jasná, ale zkrátka jsem chtěl slyšet slova od ní. Od toho melodického hlasu.. |
| |
| Moje reakce na tuhle poznámku byl jednoduchá a jasná - sáhla jsem po nejbližší věci, kterou jsem měla po ruce a to sice Yamato a poté jsem jej po něm hodila. Nevím proč jsem zrovna reagovala takto, ale prostě nemám ráda, když si ze mě někdo utahuje.. |
| |
| Dalo by se říct, že jsem čekal slova, rozhodně ne to, že po mě něco hodí. A sice zrovna Vergilova Yamata. Jen tak tak jsem ho včas chytil než mi stihnul vlítnout do obličeje. "Helee, to jsem si nezasloužil. Nebylo to myšleno nijak špatně.." řeknu jen co Yamata dám o něco níž, abych na ní viděl. |
| |
| Chci něco namítnout, ale poté se lehce zarazím, protože na noze, kterou jsem jsi dala nahoru na gauč pocítit nějakou tekutinu. Když se podívám dolů, džíny byli nasáklé krví už předtím, takže se do poznat hned nedalo, ale pod mojí nohou se na gauči rýsoval černý vlhký flek (//nepočůrala jsem se!!! :D). Zřejmě to jak jsem prudce vstala z té postele a poté spadla asi otevřelo onu ránu víc, než jsem původně myslela... |
| |
| Všiml jsem si, že se poněkud zarazila. A až teď jsem si to uvědomil. Dante ty debile.. Rychle jsem vstal a svižným krokem zamířil do koupelny. Otevřel jsem lékárničku a prakticky jí obrátil vzhůru nohama, jelikož jsem hledal cokoliv, co by se mohlo hodit. Proč tu sakra nejsou věci který potřebuju.. Nakonec jsem našel ještě pár sterilních polštářků, co by se mohly hodit, proto jsem neváhal, čapnul je a zamířil směrem k Ley, kde jsem si u ní klekl na jedno koleno. Obvaz jsem jí opatrně sundal a nasáklé polštářky vyhodil, při čemž jsem tam dal ty zbylé, které tak utvořily alespoň o trochu silnější vrstvu. Začal jsem jí to znovu obvazovat, i když teda v duchu jsem trochu litoval svého gauče. (//nepočůrala jsi se, to je 'jen' ženské období :D :D) Jen co jsem dovázal, zvedl jsem k ní svoje oči. Nemusel jsem ani nic říkat aby pochopila otázku, co mám na mysli. |
| |
| (//polodémonky nemají ženské období!! :DD) Než přišel snažila jsem na ránu tlačit vlasníma rukama, spíš jen rukou, ale ukázalo se, že je to jen plýtvání silami. Jednou rukou nemůžu vytvořit něco jako tlakoví obvaz a zbytečně teď akorát zamazaná od krve. Viděla jsem, jak se na podlaze, tam kde byla gauč kousek nad podlahou, začíná tvořit malá kalužka a já začala znovu cítit onu slabost jako předtím. Tentokrát se ale dostavila o hodně rychleji, protože přeci jenom těch pár hodin co jsem spala nestačilo na dotvoření nové krve. |
| |
| (//nevymlouvej seee :D) Tak nějak se to krvácení zmírnilo, ale pro ní teď bylo hlavní, aby se příliš nehýbala. Mohli jsme být rádi, že to pomalu přestává. "Vypadá to, že budeš asi spát tady. Přenést tě by nejspíš nebyl moc dobrej nápad." Bylo těžký určit, za jak dlouho se kus utrženého masa zahojí. Zvlášť, pokud její regenerace je zesláblá. Každopádně teď jsem musel dohlídnout na to, aby se nesnažila o zbytečně prudké pohyby. |
| |
| (//já? Nikdy! :D) Cítila jsem se jako mátoha. Hlava se mi trochu motala a dělalo se mi trochu špatně. Cítila jsem, jak se moje těla začalo naklánět k jedné straně až nakonec sjelo podél opěradla za zády úplně a já pocítila pod sebou matraci gauče. Nevím jestli krvácení přestávalo nebo ne, ale věděla jsem to, že to bude trvat tak týden, než se to zatáhne natolik, abych mohla normálně chodit. Ruku jsem viděla tak na dva, tři dny, ale to bylo teď vedlejší. Nevím proč ale napůl jsem směrem k němu natáhla onu, ještě trochu špinavou ruku od mé krve. |
| |
| (//víš co se říká, ženský se mýlí nejčastějš ale stejně si stojí za svým :P) Pomalu a unaveně se skláněla k jedné straně, až se nakonec natáhla na gauči. Víc jsem už pro ní teď udělat nemohl, jedině tak být u ní. Únava z jejích očí přímo vyzařovala, proto jsem chytil její dlaň, kterou ke mě natáhla. Jako by mi tím říkala 'Neodcházej', což jsem samozřejmě neplánoval. "Budu tu.. kdybys něco potřebovala. Vy oba." |
| |
| Nebyla to únava jako taková, spíš otupělost a mátoha. Něco jako když vás někdo praští po hlavě a do vás se dají mrákoty, přesto jsem docela dobře dokázala vnímat okolí kolem sebe. Tak nějak jsem věděla, jak se asi cítí ochrnutí lidé.... Asi nejhorší z tohohle stavu bylo zima, která se do mě dávala. S krví ze mě odešla nejenom energie, ale i tělesné teplo. |
| |
| Jeji ruka byla studena. Nebylo pochyb o tom, ze uz v boji musela ztratit docela dost krve, kort jeste za cesty sem. Jediny, co me tak napadlo, bylo dat ji moji kosili. Rozepnul jsem spony, stejne tak kosili a prikryl ji. "Promin, deku ted po ruce nemam." Na chvili jsem od ni vstal s tim, ze jsem si do koupelny zasel alespon pro cerne tricko. Nijak jsem se nemel k tomu, ze se budu dlouho promenadovat bez vrsku. Za okamzik jsem se k ni vratil zpet a sedl si na zem vedle gauce. "Pokus se alespon na chvili usnout. Urcite ti to pomuze." |
| |
| Když na mě položí svou košili a poté odejde pryč, trochu se do ní zachumlám Byla tak teplá a nádherně voněla po něm. Uvědomila jsem jsi to vlastně až teď, když jsem jsi přičichla právě k té košili. "Pokus se alespon na chvili usnout. Urcite ti to pomuze." Nepopírám, že by neměl pravdu, ale kdo by chtěl usínat, když je na blízku on a ty jeho nádherné oči. "Když mám spát, tak jedině s pusou na dobrou noc..." řeknu. Dodala bych k tomu i úsměv, ale koutky mě jaksi neposlouchali |
| |
| Trochu sibalsky jsem zvedl koutek usmevu. "Musela by sis ji zaslouzit, jeste pred chvili jsi po me hazela Yamata." Nebyla to presne vycitka. Spis to znelo jako provokace typu 'Co pro to udelas?' |
| |
| "Tak hele, Yamato byval kdysy muj mec...." reknu. "Ale o tom bych mluvila jindy...." dodam. Ted sotva udrzim oci otevreny. Mit vice sily, tak jsi ji vezmu sama a ani se neptam... |
| |
| "Ale ticho.." Rypnu si. Dlan prilozim na jeji oci a zkratka ji tak donutim je uz zavrit. Sehnu se k ni a usty se priblizim k jejimu uchu. "Sotva te znam, a prave ted jsi v Devil May Cry, kde 'velim' ja. Takze zadny odmlouvani." Zahraju si tak trochu na vydiranou, ale myslim, ze muj dech na svem uchu pocitila vic nez dobre. Samozrejme jsem nic proti puse nemel, ale chtel jsem ji prve trochu potrapit. |
| |
| Netvrdim, ze me nerozrusilo to, jak se ke me sehnul a mluvil ke me a take ten jeho teply dech. Nicmene sundam jsi jeho ruku z oci a lehce nakrcim nos. "Fajn..." pronesu a otocim se na druhy bok, tedy zady k nemu. |
| |
| "Tak je hodna.." Kratce jsem se zachechtal pro sebe. Nakonec jsem se otocil zady ke gauci, oprel se o nej a hlavu lehce zaklonil. Dneska bude pohodlny spani. Kdyz se otocila, no dobre, jeji vec. Ja ale pro tuhle chvili uz tavrel svoje vicka smiren s tim, ze me rano bude bolet za krkem. |
| |
| Chvili lezim otocena zady k nemu, ale pote mi to proste neda. Nevim proc, ale nedokazu se jakkoliv hnevat na nekoho jako byl. Pomalu se otocim zpatky. Sedel tam a mel hlavu zaklonenou a zavrene oci. Neodolala jsem a ruku jsem mu aspon polozila na jeho tvar. Chtela jsem se ho alespon dotykat, jakkoliv... |
| |
| Oci jsem nechaval zavrene, avsak jsem trochu zpozornel, kdyz jsem ucitil fotyk na sve tvari. Tak hebka dlan.. Pripominalo mi to dotek matky, kdyz jsem byl maly. Uz jsem si ho ani skoro nepamatoval.. Mlcel jsem. Hlavu jsem sklonil na stranu, kde se me dotykala a tak jsem ten dotyk o neco zintenzivnil. Pripadalp mi, jako bych se na chvili vratil do sveho ne na moc dlouho stastneho detstvi. |
| |
| Už jsem měla skoro zavřené oči, když mě probudilo tak, jak si chtěl vychutnat onen můj dotyk co nejvíc, a to mě donutila je zase alespoň pootevřít a trochu se usmát. "Dante..." řeknu tiše, možná i trochu váhavě do onoho ticha. "... děkuju..." Za tu záchranu, za onen polibek, za všechno... |
| |
| I když jsem neležel ve svojí posteli, pomalu ale jistě na mě šlo spaní. Obzvlášť mě uspával ten její něžný dotek, skoro jako by to dělala schválně. "Dobrou noc." odpověděl jsem tiše. Její slova jsem slyšel dobře, ale už jsem zkrátka začal usínat. Jak je ale možné, že se v její přítomnosti cítím tak dobře? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Vergil vyběhl ven a démoni přízraci samozřejmě za ním. Ani během pronásledování si neodpustili to, že po něm "stříleli" ty svoje "prsty". Většinou minuli, ale párkrát je zasáhli, nebo poranili. Vergil toho ale nedbal a běžel dál. Občas se otočil a švihl Yamatem proti nim, ale spíš minul než aby něco zasáhl. Zrovna se na ně otáčel, když tu se z uličky do které právě běžel vynořil a napálil to něj šví silou. Vergil ležel přes celou ulici a až cihlová zeď jej zastavila. Během toho letu vytrousil svůj amulet od matky, ale to už nevěděl, protože zhruba tady jeho vzpomínky končili, stejně jako jeho sen....  |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Obcas jsem se za behu otocil a pokusil se svihanim Yamata nejakehi z nich dostat ale bezvysledne. Ve chily kdy jsem se snazil zabocit do jedne ulicky do me neco narazilo takovou silou ze jsem letel a zastavil se az o cihlovou zed naproti. Během toho letu jsem jen zahledl jak muj amulet nekam pada a vse kolem me zacalo byt mlzne a temne. Ocitl jsem se nekde na gauci jakobyto co se stalo byl jen sen, hledal jsem ocima jakykoliv naznak prostredi ktere bych znal ale hlavne me zajimalo kde jsem ja kde je yamato. |
| |
| Vergil se prudce posadil na gauči, na kterém spal. Jeho noční můry zřejmě vzali za své a tak tam jen chvíli seděl, než jsi uvědomil, že není na ulici ani nic podobného. Zmateně se okolo sebe rozhlížel až schodil ze stolku hrnek, který tu nechal ráno Morrison a ten se dopadem na zem rozbil. Což samozřejmě probudilo Danteho, který byl jen kousek od něj. |
| |
| Cuknul jsem sebou, když mi ušima projel ostrý zvuk jakéhosi rozbitého nádobí. Dalo by se říct, že jsem se posadil skoro stejně prudce jako on, jen s tím rozdílem, že jsem se nohou praštil o stolek kousek ode mě. Trochu syknu ale po chvíli, když se rozkoukám, zjistím, že je Vergil vzhůru. "Sakra.. Tohle nedělej." A opravdu. Příště bych se nerad praštil někam do horšího místa.. |
| |
| Zrovna jsem začala celkem dobře usínat, když mě probudí dvě věci, první sice ta, že někdo někde u mě něco rozbije. Druhá byla sice ta, že jsem slyšela mluvit a klít Danteho. Což mě probudilo úplně. Líně jsem otevřela oči a spatřila jak nejenom, že Dante je z nějakého důvodu vzhůru, ale také je vzhůru i Vergil. Takže teď už asi chápu, co byl ten rozbíjející se zvuk, když vidím ty střepy na podlaze. Sáhnu po polštáři, který byl kousek ode mě a přitáhnu jsi jej k sobě a potom také lehce pod sebe a předloktím zdravé ruky se o něj opřu. Druhou nechávám podél svého těla pod Danteho košilí... Tak trochu očekávám až začne Vergil mluvit sám nebo spíš přenechám Dantemu. |
| |
| Sedl jsem si na gauč na kterém jsem se nacházel a rozhlížel se kde to vlastně jsem. Co se stalo?! Na sen to bylo sakra moc skutečný. Bloumal jsem rukama kolem sebe a nechtěně schodil hrnek, který se s celkem hlasitým zvukovým doprovodem při nárazu do země rozlétl na kousky. To vzbudilo Danteho i tu holku. Koukám na Danteho který jeho obvyklím tónem pronesl něco o tom že tohle nemám dělat. Sám ani nevim jak jsem se tu octnul a už něco nemám dělat fajn. Nevěděl jsem jestli začnou mluvit oni nebo jestli se očekává že něco řeknu já, a proto jsem řekl to první co mě v tu chvíly napadlo: "Kde to jsem a jak jsem se sem dostal?" |
| |
| Jen co jsem se trochu probudil, všiml jsem si, že se díky hrnku vzbudila i Ley. Gah. Moje snažení nechat jí chvíli spát tak přišlo v niveč. No co už.. Vergil ale vypadá poněkud zmateně, nejspíš musel mít sakra divnej sen. Ten jsem ale raději nehodlal zkoumat. Nejspíš si už ani nepamatuje, že jsem ho sem dotáhnul. "V Devil May Cry, sklerózo.." |
| |
| V Devil May Cry, na tohle místo jsem za tu dobu úplně zapomněl. pořád se zmateně rozhlížím kolem sebe. Podívám se na Danteho a celkem skleslým hlasem se zeptám: "Jak jsem se sem dostal? Nepamatuju si vůbec nic." Neustále mi vrtá hlavou i další věc a to kdo je ta holka. Zatím to ovšem nechávám být a asi bych se to stejně nedozvěděl. |
| |
| Trochu podiveně se na něj podívám. Bylo fakt možný, že se cestou někde praštil? Nebo má vážně díru v paměti? No, to nebudu řešit. Nakonec pomalu vstanu, i když trochu rozlámanej. "Dojdu ti alespoň pro vodu." na malou chvíli jsem se vytratil v kuchyni, takže tam prozatím zbyli jen ti dva. Musel mít ale sakra co dělat, když je takhle zřízenej a nic si nepamatuje. |
| |
| Dante šel do kuchyně pro vodu a já zůstal v místnosti s tou holkou. Chvíly jsem si ji prohlížel zmazeným pohledem a asi po minutě se zeptal: "Jak se jmenuješ? A jakto že jsme tady když jsme předtím byli tam?" Doufal jsem že mi řekne víc než jsem věděl doteď takže vlastně nic. Co je vůbec zač? Moje vnímání už se za tu chvíly zlepšilo a já začal poznávat prostory Devil May Cry. |
| |
| Mlčky pozoruji, že tohle zrovna nebude jedno z těch šťastných rodinných setkání. Nicméně, trochu mě překvapí, že Vergil je tak trochu zmatený. Ostatně, vlastně ani nevím, co se stalo potom co jsem vyběhla z toho baráku. "Utíkala jsem před těma démonama, ale poté mi zahradili všechny šance utéct..." řeknu né příliš nadšeně. Jelikož nevlastním žádnou zbraň, neměla jsem se jak bránit. "Když mě začali žrát zaživa, oběvil se tam Dante a pomohl mi... " řeknu dál. "Jinak.. můžeš mi říkat Leylah. Podala bych ti ruku, ale jaksi se stala objektem onoho "žraní", stejně jako moje noha..." |
| |
| "Těší mě Vergil, pomohl bych ti víc ale od chvíle kdy jsem za tebou vyběhl si pamatuju tak 30 sekund a pak jsem se probudil tady." Koukám na ní a až teď si všímám jejích zranění, ty svině ji zřídily fakt krutě. Docela si to začínám dávat za vinu, že je takhle zřízená a výraz v mé tváří to dává jasně najevo. "Zajímalo by mě kde je Yamato a kde mám přívěšek, ale nepředpokládm že bys to věděla." |
| |
| Tak nějak si říkám, že ho ti démoni asi museli docela dobře praštit do hlavy, když necítí tu věc na svém krku a nevidí Yamata na Danteho stole. "Já vím, už si se mi jednou představil... v tom baráku... asi tě praštili celkem solidně..." poznamenám těch pár posledních slov spíš pro sebe. Naneštěstí se Dante začal už vracet z té kuchyně, nebo kde to byl pro tu vodu. Začne mi nepříjemně cukat v oné ruce, o kterou se opírala a tak mi nezbylo nic jiného než si na ten polštář aspoň lehnout a podepřít si o něj hlavu. i když tu byl někdo o koho bych si tu hlavu opřela raději... |
| |
| Po chvíly zmateného koukání zjišťuju že přívěšek mám na krku a Yamato leží na stole. Sakra seber se už. Mám v úmyslu se zvednout ale bolí mě celej člověk. Teda rozhodně nejsem zřízenej tak jako ona ale i tak. Podívám se na ní a celkem starostlivým a na mě až nezvyklím hlasem se zeptám: "Budeš v pohodě?" Potom už se vrací Dante z kuchyně a já se nemůžu zbavit toho pocitu že jsem mohl pro ni udělat víc. |
| |
| "Budeš v pohodě?" Když se mě zeptá, podívám se jeho směrem a jen přikývnu. "Dej mi pár dní a budu aspoň schopná normálně chodit...." řeknu nakonec. Chtělo by to ale nějakej závěs na tu ruku, kterou nechci, nemůžu a zatím ani nebudu hýbat. Nicméně v duchu jsem strašně ráda, že už nejsem tam dole... |
| |
| Zanedlouho dorazím se dvěma sklenicemi vody. Položím je na stolek před nimi a ať si každej vezme kterou chce. Sednu zpět na zem ke gauči, kde ležela Ley. Po očku jsem se na ní díval, bylo zřejmé, že ta ruka jí musela být hodně nepohodlná, ale bohužel moje lékárnička byla dá se říct na dvě věci. "Zítra dojdu pro nějaký obvazy.." |
| |
| V leže, na polštáři pozoruji Danteho jak přišel a prakticky si sedl skoro ke mě. Sakra, je to tak těžké nesmět udělat věci, které se mi hrnuli do hlavy, když byl prakticky pár centimetrů od mě! "Zítra dojdu pro nějaký obvazy.." "Myslím, že to nebude špatný nápad.... v nejhorším použiju tuhle košili..." opáčim s pokusem o vtip. Nicméně, teď asi nebyl dobrá doba. Vergil by nám měl rozhodně asi pár věci říci, ještě jak se ho na to správně zeptat? |
| |
| Vemu do ruky sklenici vody a napiju se. "Díky!" po pár doušcích vody která mi v této situaci přijde jako nektar bohů se podívám na Danteho a zeptám se: Můžeš mi říct jak si nás našel a co se vůbec stalo? Já si pamatuju akorát náraz a pak jsem byl tady." Doufám že se mi dostane alespoň nejakých odpovědí. |
| |
| "Hele, máš jí jenom půjčenou.." prohodím s pobavením směrem k Ley. Nerad bych, aby moje oblíbená košile skončila na úrovni hadru. Pohled poté obrátím směrem k Vergilovi, který mým směrem položí otázku. "Můžeš mi říct jak si nás našel a co se vůbec stalo? Jako odpověď se natáhnu pro noviny na stolku a hodím je po něm. "Novináři jsou lepší čmuchalové než se zdají, nebylo těžký najít místo, kde ses stavil. I zbytek se už postaralo tohle." uchopím svůj přívěsek a lehce ho vyzvednu do vzduchu tak, aby na něj viděl. "Našel jsem tě mezi odpadkama, proto bych ti doporučil, kdyby sis šel dát aspoň sprchu, když jsi vzhůru." neznělo to nijak špatnou myšlenkou, spíš takovou.. radou. Puch odpadků na něm totiž ještě pořád trochu ulpěl. |
| |
| Dante po mě po mím dotazu hodil noviny kde se psalo o masaktu ve fabrice. "Až takovou paseku jsem tam nadělal?!" Usmál jsem se a odložil noviny. Po lehkém vysvětlení podle čeho mě našel mi bylo doporučeno využit sprchy. Přeci jen ležel jsem mezi odpadky, tak má asi pravdu. "Říkal jsem si co ti to tady smrdí, koho by napadlo že to jsem já." řeknu rádoby žertovným ale spíše arogantním tónem. Vemu do ruky Yamato ,použiju ho jako podpěrnou hůl a belhám se směrem ke koupelně. |
| |
| Očima ho chvíli pozoruju, jak se belhá jako dědeček o berli. "Jestli budeš padat, křič.. Možná tě chytim." prohodím podobný vtípek, jenže to vypadalo, že už to zvládne sám. Jen co zmizel za dveřmi koupelny, zívnul jsem a hlavu si znovu opřel o gauč za mnou. "Ty jo.. Ani nevim kolik je hodin." A že brzo určitě nebylo, soudě podle tý tmy venku. |
| |
| "Bude brzo svítat..." řeknu. Nevím proč, vždycky jsem to prostě nějak poznala, jak východ, tak západ slunce jsem tak nějak vždycky cítila. Když si opře hlavu zase dozadu, začnu si lehce a rozpustila pohrávat s jeho bílými vlasy. Byly stejně krásné a dokonalé, jako jeho oči. Vlastně on sám byl celý naprosto dokonalý, stejně jako jeho otec... |
| |
| Zavřu oči, když si začne hrát s mými vlasy. Byl to tak příjemný pocit, který mě donutil si to užívat. Znal jsem ji jen krátce, ale přesto mi dokázala naprosto udělat bordel v hlavě. To je špatný. "Měli bychom se prospat.." |
| |
| "Měli bychom se prospat.." Měl pravdu. Všichni. Otázky a odpovědi mohou počkat do rána. "Fajn, ale v posteli a ne sama.... " řeknu tiše. "Ten gauč je děsně nepohodlnej..." |
| |
| Vrátil jsem se z koupelny, čistej ale připravenej tak na jedniný, lehnout si do postele a spát. "Jsem furt takovej nijakej jdu ležet." Lehl jsem si na gauč a po chvíly přemyšlení jsem usnul. |
| |
| Všiml jsem si, že se už Vergil mezitím vrátil zpátky, ale dřív, než jsem mu stihnul nabídnout postel nahoře, uvelebil se na gauči a usnul jako špalek. No, jak chce, já mu gauč neberu. Oči poté otočím zpět k Ley. "Bude stačit plyšák?" řeknu s jistou provokací v hlase a pomalu se postavím. Proti posteli rozhodně nejsem, ba naopak. Sehnu se k Ley a opatrně ji vezmu do náruče, při čemž s ní začnu vycházet schody. "Nezdáš se, víš to?" |
| |
| Plyšák? Tak trochu jsem nechápala co tím myslí. Byla jsem tím natolik pohlcená, že jsem si ani nevšimla, že mě bere znovu do rukou a až na schodech jsem si to vlastně zpětně uvědomila. "V čem se nezdám?" řeknu a poté mi ale ten plyšák nedá. "...co je plyšák?" |
| |
| "...co je plyšák?" Za malou chvilku schody vyjdu a zapluju do mého pokoje, kde ji jemně položím na měkkou postel. "Plyšák je hračka pro děti." odpovídám s pousmátím a sednu si na volný kus vedle ní. Zadívám se na ní. Nemohl jsem si pomoct, byla krásná a přesto svým způsobem roztomilá.. |
| |
| Postel, nejbáječnější věc na světě, tohle je jeden z důvodů, proč chránit lidi. Hračka pro děti? "Jak to vypadá?" řeknu. Svět se hodně změnil, za tu dobu co jsem hnila dole. Lehce se opřu o předloktí. |
| |
| Nakonec to nevydržím a natáhnu se vedle ní. Aah.. Miluju svojí postel. Nikdy mě nezklamala. "Jak to vypadá?" Mmm? podívám se směrem k ní. Dobře, tak se tedy budem bavit o plyšácích. "Je takovej měkkej.. a příjemnej." |
| |
| "Je takovej měkkej.. a příjemnej." Hmmm. "Takže..." řeknu a trochu se k němu pokusím přitáhnout blíže. "... říkáš, že je to něco jako ty?" dodám a onen pokus o vtip mi a tvář vykouzlí malý úsměv. Už jsi ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy usmívala... |
| |
| "Ja? Ja plysak nejsem." Je skoro az pohledem nade mnou, proto se na ni s usmevem divam. Vcelku by me zajimalo, ceho by byla schopna kdyby byla plne uzdravena. Hlavni ted ale bylo, aby se sama jeste nepokousela chodit ci jinak namahat.. |
| |
| Víte jak strašně je otravný prakticky za sebou tahat chromou ruku?! Přisunu se ještě kousek blíž a lehce opřu o loket, a lehce mu přejedu rukou po čele a schrnu mu tak ofinu vlastně na jednu stranu. "Jsi plyšák..." řeknu a položím nakonec onu ruku vedle jeho hlavy a částečně si zabořím prsty do jeho vlasů. "To mi připomíná, že mi ještě dlužíš jednu věc a já si jí teď vezmu i s úrokama..." řeknu a natáhnu se trochu víc a políbim jej nejprve na čelo a poté na ústa. |
| |
| Zavru oci a brzy na to ucitim polibek na cele, ktery mluvi ta vse. Pokracuje polibek na rty, ktery si uz vylozene uzivam. Mela tak jemne rty, jako by mi pripadalo, ze se usty dotykam mraku. Zvednu svoji ruku smerem k jeji tvari a neposedne vlasy ji dam za ucho. Nepochyboval jsem o tom, ze az bude zase tarit zdravou barvou, uz tuplem ji neodolam. "Plysak prece nelovi demony.." |
| |
| "Plysak prece nelovi demony.." No, zdá se, že démoni tu budou asi hodně oběžné téma, ostatně o čem jiném by se vlastně měli bavit polodémoni jako jsme my dva? "To nemůžu potvrdit ani vyvrátit..." řeknu a pokusím se k němu přitulit. "Ale, máte stejné vlastnosti. Příjemný, hebký, měkký..." dodám a když se mi podaří k němu přitulit spokojeně zavřu oči. |
| |
| Musel jsem se jen lehce pousmát nad tím, když se ke mě přitulila. Měl jsem pocit, že ke mě přirůstala stále víc a já chtěl čas trávit jen s ní. Jenže... budu moct? To, co jsem nebo co dělám mi je v životě překážkou, která mi zabraňuje v tom žít v klidu a do teď na tu otázku neznám odpověď. "Když jsi to ty, tak dobře, budu ti v tuhle chvíli zastupovat roli plyšáka." dlaní jsem jí brzo na to začal přejíždět po jemných vlasech. |
| |
| Ani jeden z nich se nenadál a konečně na zbytek noci usnuli. V Devil May Cry zavládlo ticho, které protínalo jen spokojené oddechování těch, který spali. Dante se probudil zřejmě jako první, tedy on si to aspoň myslel, realita byla ale jiná. Když se podíval vedle sebe zjistil, že Ley je jaksi už delší dobu vzhůru, ale bez jeho pomoci se zřejmě z postele nedostane. Dle sluneční svitu za okny lze usoudit, že je odpoledne, tak tři hodiny odpoledne. Když by sešel dolů, zjistil by, že Vergil tam není. Zřejmě bude na některé ze střech a bude meditovat. |
| |
| Pomalu jsem se posadil a pohledem sjel k Ley. To jsem spal tak dlouho? Dívala se z okna, proto jsem neodolal pokušení a věnoval jí jeden něžný polibek zezadu na krk. Je pravdou, že ona nemusí bejt zvyklá na moje zdlouhavý spaní, proto jí to teď trochu vynahrazuju. "Jak se cítíš?" |
| |
| Když ucítím na své šíje jeho něžné rty, musím se pomalu otočit k němu. "Jak se cítíš?" "Ani lépe, ani hůře... jen ta ruka mě trochu štve." řeknu. Vyhozené rameno je sice tam kde má být, ale přesto je lepší když s ní ještě několik dní nebudu vůbec hýbat. Můžu tak ulevit svému tělu, aby se soustředilo na obnovení té spropadené nohy. |
| |
| Něžně jsem ji poté zezadu objal a dlaně sepnul na jejím bříšku. Tělem se mi proléval ten příjemný a teplý pocit, když jsem jí mohl být na blízku. Bylo možné, že bych se snad zamiloval? A zrovna já? Sluneční paprsky, které na ní dopadaly, jen ještě víc podtrhovaly její krásu. "Ještě chvíli tu s tebou budu a pak vyrazím pro ty obvazy.." |
| |
| Když mě obejmu a jeho ruce skončí na mém břiše, tělem se mi rozlije příjemný teplí pocit. Přitulila jsem se co nejvíc to bylo možné. Bylo strašně příjemné být takto v něčím obětí a vůbec takto k němu blízko. Nikdy jsem si nepustila nikoho takhle blízko k tělu a vůbec takto k sobě. Ale jemu se prostě nedalo odolat. "Už chápu co prožíval tvůj otec s Evou...." řeknu až bych si to vlastně uvědomila, že to říkám. Myslela jsem, že si to jenom myslím... A sakra já to řekla nahlas?! |
| |
| Na pár vteřin se na ní trochu překvapeně podívám, ale poté se jen lehce usměju. Svým způsobem měla pravdu. I když byl můj otec démon, a ne jen tak ledajaký, věděl, co znamená slovo milovat. "Na to, že byl démon, měl srdce jako člověk, že?" |
| |
| Dante poté chtě nechtě pustil nakonec Ley a vydal se ven do nejbližší lékárny, která byla asi půl hodiny chůze od DMC. V lékárně se cítil trochu nesvůj, přeci jenom byl tu dá se říci poprvé a tak trochu nevěděl co ho tu bude tak nějak čekat. Nakonec to nějak zvládl a vracel se lehce podrážděný domů. Nejenom z toho smradu, který v lékárně panoval (//nemocniční smrad) a také lehké imbecility oné lékárnice. Doma šel rovnou k Ley, která ještě odpočívala na gauči, na který jí přenesl, než šel pryč. Postel je postel, ale dole byla aspoň částečně fungující televize. Sotva ale došel alespoň částečně ke gauči, něco ho zezadu praštilo. Když se otočil, zjistil, že za ním stojím démon, tak o čtyři hlavy větší než byl on. "Konečně se setkáváme, synu Spardy...." pronese. |
| |
| Dobře, definitivně jsem se rozhodl, že do lékárny se už na nějakej čas zase nepodívám. Jak ty lidi můžou v tom smradu vydržet?! Nicméně jsem byl už (díkybohu) pryč a zanedlouho jsem klapnul dveřmi od Devil May Cry. Ley byla natažená na gauči a televize běžela, tak alespoň nějak si zkrátila ono čekání. "Jsem t-.." nedořeknu když mě v tu chvíli něco praští a já tak pustím tašku na zem, při čemž se její obsah vysype. Paráda. Pomalu jsem se otočil. Kdo jiný to mohl být k mému překvapení. "Konečně se setkáváme, synu Spardy...." Hmm, fešák. "Ehm.. dobře, a ty seš? Já už se nejspíš představovat nemusím. Nebo spíš, co tu chceš?" |
| |
| Démon si ze vzduchu okolo sebe "vyčaruje" těžký palcát a poté s ním udeří do podlahy pod sebou. Na té se začnou oběvovat malé portály skrz, které vylezlo spoustu o něco menších démonků. Jeden hezčí než druhej. "Já jsem Baphomet, syn velkého Baala." řekl démon a praštil do Danteho svým palcátem. Byla to taková síla, že ho to až odhodilo na gauč ke Leyle, který se při tom nárazu převrátil. |
| |
| Po tom silném nárazu jsem se zastavit až o gauč za mnou. Rozhodně to nebylo příjemný přistání, a už vůbec, když spadla i Ley. Po očku jsem se na ní trochu starostlivě podíval ale potom pohledem zvážněl. "Schovej se tu.." šeptnu směrem k ní a vyhrabu se zpátky na nohy. Trochu si křupnu v krku a vykročím zpět k němu. "Stejně mi to nic neříká.." nahodím provokativní úšklebek a z pouzdra na zádech ve chvíli vytasím Rebellion. A to, že mi tu demolujete Devil May Cry, jste si podělali.. Rozběhl jsem se proti onomu původci a za cesty prosekal všechny ty démonky, kteří mi přišli do cesty. Až nebezpečně blízko jsem se k němu blížil. A přesně tohle je důvod, proč nežiju poklidnej život. |
| |
| Dante sice rozsekal několik menších démonů, ale za ty co rozsekal se ze země vynořili další. Rohatec zablokoval Danteho údery svým palcátem. Zdá se, že to nakonec bude boj postaru, hezky tváří v tvář bez zřejmých podrazů, což se u démonů jen tak nevidí. Nicméně ani jeho velikost, nebo vzhled Danteho nijak nevyvádělo z míry. Dalo by říci, že si tenhle souboj i užíval. Ostatně, bylo to už celkem dlouho kdy potkal "čestného" démona. Zdálo se, že i démon si souboj s ní víc než užívá. Nicméně menší démoni se rozhodli, že půjdou po snadnější kořisti, která se skrývala za gaučem a to sice Leylu. Té nezbývalo nic jiného než tam jen tak ležet, nicméně když se nad ní oběvili oni démoni zmohla se jen na vyděšený výraz. Rohatec ale nedával Dantemu žádnou šanci, aby se mohl rozběhnout k ní. Jeho nepozornost se mu nevyplatila, démon toho využit a udeřil jej palcátem ze strany do boku. Dante ucítil lehké křupnutí, asi mu zlomil nebo nalomil pár žeber. |
| |
| (//Deja vu? Máš nějakou zálibu v lámání mejch žeber! :D) Do pr*ele! Byla to zhruba jediná myšlenka, která mi probleskla hlavou, když jsem viděl, jak se ti malí parchanti rozběhli směrem k Ley. To nebylo dobrý, nestihnu k ní doběhnout včas! Jenže moje upoutání pozornosti v tuhle chvíli mělo hodně blbý následky. Ten rohatej zmetek to využil k tomu, že se svým palcátem rozmáchl a uštědřil mi sakra silnou ránu do boku, při které to moje žebra už nevydržela a s rupnutím povolila. Musel jsem na dvě vteřiny vykřiknout. Těsně před tím, než jsem silně narazil do zdi, jsem na poslední chvíli hodil Rebellion k těm démonům, který je zasáhl a zabodl se těsně vedle Ley. Poté už se jen ozvala rána a zvuk padající suti. Jen na malou chvíli panovalo ticho. Ležel jsem mezi sutí a držel se za bok. Volnou rukou jsem nahmatal nejbližší kus suti a pokusil se postavit na nohy. Bolestně jsem zatnul zuby a seknul. Tohle už sakra bolelo. "Ty hajzle.." procedím polohlasem mezi zuby. Jak teď mám ochránit Ley?! |
| |
| Dante sice hodil rebelion a pár jich zasáhl, ale znovu se skrz zem začali vynořovat další. Jako hladoví vlci vrhající se na raněné zvíře se stahovali okolo převráceného gauče. Dante tam moc dobře neviděl, ale Leylin výkřik mu jasně napověděl co se tam nejspíše děje. Zachvátil jej podivný pocit, pocit, který doposud ještě nikdy nepocítil. Byl to zvláštní pocit. Měl pocit jakoby mu někdo trhal srdce zaživa na tisíce kousků. Dante poprví v životě pocítil strach, strach o bližního. Nicméně poté ale najednou zahlédl jak oni démonci letí vzduchem a několik z nich dopadlo i na něj. Rukou je bleskově odstrčil a spatřil jiného démona, nebo spíš démonku? Její modrá kůže se nepatrně leskla. Vrhla se na ty démonky a nehledíš na to kolik jich vylézalo z podlahy, nepřestávala ani neustávala v boji. Dante tušil kdo to nejspíš bude, nicméně, měl teď jiný problém a sice to toho rohatce...  |
| |
| Trochu překvapeně jsem hleděl na onu démonku, která se tu zjevila před mým zrakem. Byla rychlá a nebála se zaživa drásat svoje oběti. Byla to skutečně Ley? Nikdo jiný to nejspíš ani být nemohl, jenže jsem tomu pořád nemohl nějak věřit. Polil mě studený pocit. "Ne.. Ještě není zdravá.." řeknu spíše pro sebe. Že změní podobu ještě neznamená, že její zranění zcela vymizí. Možná se v té podobě zmírní, ale rozhodně se přihorší pokud toho brzo nenechá. A já k ní nedostanu dřív, než zabiju toho kozla. Tak nějak jsem se postavil, ale v tomhle stavu se těžko i jen rozběhnu. Nejspíš nebudu mít jinou možnost, než zvolit stejnou možnost jako Ley. Natáhl jsem ruku vedle sebe a pevně uchopil rukojeť Rebellionu, která mi přistála do ruky. Zle jsem se na démona podíval a rozešel se směrem k němu, při čemž se má podoba s každým krokem měnila. Po těch pár krocích jsem se rozběhl proti němu hodně rychle. Prudce jsem pod ním zabrzdil a Rebellionem bodl přímo nad sebe, kde měl krk. Rukojeť jsem poté uchopil i druhou rukou a silně švihl dolů, při čemž jsem ho tak začal párat, dokud jsem nepřesekl i jeho srdce. |
| |
| Proti Danteo útoku v jeho démoní podobě neměl rohatec téměř žádnou šanci. I když se jeho hlava odkutálela kamsi po podlaze, Dante nepřestával porcovat jeho tělo. Nakonec se zadýchaně opřel o rebelion a snažil se popadnou dech, což bylo celkem složité, vzhledem kvůli nakřuplím žebrům na pravé straně. Démonova tělo se pozvolna začalo měnit na hromádku černého popela a ostatní démonci vzali do zaječích ale nikoliv podlahou ze kterých prve vylezli ale proskákali okny pryč. Zřejmě mohli vylézat nekonečně z podlahy jenom díky tomu rohatci. Dante se podíval na tu démonku, stejně jako on i ona se snažila popadnout dech. Byla to skutečně Leyla? Kdyby ne, zřejmě by se na něj už dávno vrhla, stejně jako ostatní démoni, kteří prahnou po jeho duši a moci. |
| |
| Zapřel jsem se o Rebellion a pravidelně vydýchával. Nezůstal jsem v téhle své podobě dlouho, proto jsem se pevně chytil za bok, jelikož bylo přirozené, že jsem si nejspíš moc nepomohl. "Sakra.." seknu bolestně ale i naštvaně. Když mě cokoliv kolikrát probodne, prostřelí, prosekne, to se zkousne, ale jakmile přijde na lámání kostí, to už je kurňa nepříjemný. Avšak teď jsem ji pozoroval. Byla přede mnou a očividně stejně vysílená. Otázkou teď bylo, zda je to opravdu ona. "...Ley?" |
| |
| Démonka se otočila směrem, odkud šlo ono zavolání. Musela to být Leyla, protože stále jednou nohou na špičce, jakoby jí nějak bolela, nebo něco v tom smyslu. A potom Dante uviděl její oči. I když byli nyní démonické, viděl v nich stejnou jiskru jako viděl v jejích. Rozešel se k ní, rebellion používal něco na způsob opěrné hole. Rozhodně to byla ona. Obyčejný démon by na něj už dávno zaútočil, využil by toto, že je takto zraněný. Otázka byla, proč se ale nepromění zpátky? |
| |
| Pozoroval jsem ji a upřímě, trochu jsem uvnitř i váhal. Přesto jsem se k ní rozešel, i když každý další krok pro mě byl víc než bolestivý. Cítil jsem, jak mě zlomená žebra ostře bodala v těle. Mojí nejistotu způsobilo právě to, že mě sice sledovala, ale neměnila se. Skoro jako by se mě snažila nějak rozpoznat. Byla vůbec Ley, kterou znám, právě v tuhle chvíli tady? |
| |
| Dante se vydal k ní a po chvíli i ona k němu. Teď byl víc než zřetelné, jak na tu nohu kulhala, že to musí bolet. Oba se zastavili pár centimetrů od sebe. Hleděli na sebe, sic ona byla o celkem dobrý kus větší. Její oči vypadali smutně. Nicméně po krátké době se začne její pokožka měnit do původní barvy, stejně jako zbytek jejího těla. Nakonec před ním stojí Leyla taková, jakou jí znal akorát s tím rozdílem, že už na nohách, nebo spíš noze, už stát nedokázala... |
| |
| "Dobře, na chvíli jsi mě vystrašila, že to nejsi ty.." lehce úlevně se pousměju, i když ne na dlouho. Obličej na chvíli zkřivím z bolesti ale pokusím se o druhý pokus o úsměv. "Ti se už jen tak nevrátěj.." |
| |
| "Dobře, na chvíli jsi mě vystrašila, že to nejsi ty.." Ten hlas mě donutí otevřít oči. Nepatřil nikomu jinému - Dante. Oba jsme byli na podlaze a já cítila bodající bolest ve zraněné noze. Asi jsem to trochu přepískla... "Promiň.... " řeknu polohlasně. "...ale chvíli mi trvá, než se vrátim zpátky..." dodám a pootevřu trochu víc oči. "Jsem víc démon, než člověk...." |
| |
| "Možná proto máš oproti mě výhodu lepší regen-.." nedořeknu jelikož mi tělem projede další ostrý pocit a já sebou cuknu. Chtě nechtě jsem se tak na chvíli pustil Rebellionu a ten se zazvoněním o podlahu padl na zem, následně i já s tím rozdílem, že na kolena. "..erace." pokusím se doříct zbytek slova s nádechem lehkýho vtipu ale to se nejspíš teď nehodilo, jelikož mě tenhle stav spíš s*al než rozesmíval.. |
| |
| "Dante!" vykřiknu napůl, když klesne v bolestech k zemi. Pokusím se k němu přitáhnout, ale z jednou rukou a nohou to jde těžko, hodně těžko. Nakonec se mi to nějak povede a můj obličej se kousek od jeho. |
| |
| "Asi už mam za sebou svý léta.." pokusím se o vtip, jelikož jsem si připadal jako děda, co se bez svojí hůlky nehne na krok. V mém případě byl teda hůlkou Rebellion. Pozvedl jsem lehce pohled abych jí viděl do očí. "Nesmíš se namáhat, Ley.." řekl jsem už s jistou vážností. Její rány se totiž mohly ještě stále otevřít.. |
| |
| Ocitli jsme se v bezvýchodné situaci. Já nedokážu vstát bez jeho pomoci a on nejspíš nevstane bez něčí pomoci. Bezbývalo nic jiného, než prostě počkat jestli se třeba Vergil nevrátí. Nicméně letmí dotyk na místě, které si tak nějak svíral mě ujistí, že tohle bude původ jeho problémů. "Nechci, abys trpěl jen kvůli mě... " řeknu nakonec. |
| |
| Jen lehce zavrtím hlavou na nesouhlas. "Tohle.. je už zkrátka součást mýho života. Já nikdy klidnej život žít nebudu, proto taky dělám co dělám. A jsem s tím smířený, není to tvoje chyba.." Takové zlomeniny jsem fakt neměl rád, jelikož moje regenerace tak nemohla působit správně. A to je potom o něco větší háček. |
| |
| Zavrtím nesouhlasně hlavou. "Je to moje chyba... všechno je moje chyba..." řeknu a sklopím zrak, trochu i hlavu. "Kdybych se nenarodila, nepoznala bych Spardu a on by potom nemusel umřít! Nestrčili by mě do vězení, ze kterýho mě nakonec dostal tvůj bratr, ale i on zaplatil skoro nejvyšší cenu! Kdybych dávala větší pozor, neskončila bych polochromá a mohla se tak teď bránit, místo toho jsem tě jen odváděla tvou pozornost a proto tě zranil..." Skryju svou tvář do ruky a potom jí svěsím i s horní polovičkou těla tak, že se prakticky s ní dotýkám svých nohou. NEmohu přitom skrýt slzy, které mi začali téci, protože jsem při tomhle výlevu, jaksi uvolnila všechny potlačované věci a emoce... |
| |
| Chvíli jsem ji mlčky pozoroval. Nakonec jsem jemně položil volnou ruku na její rameno a pomalu se trochu křečovitě sklonil k jejímu uchu. Bolest jsem se v tuhle chvíli pokoušel ignorovat co jen to šlo. "Kdyby ses nenarodila, do teď bych nikdy nevěřil tomu, že se démon může zamilovat." |
| |
| Zatímco Dante s Leyou byli na podlaze, klapla klika a dovnitř vešel Vergil. Na sobě měl vše, kromě svého modrého kabátu, který se válel na kulečníku. Když uviděl tu spoušť, uvnitř byl celkem vyvedený z míry, ale zvenčí nehnul ani brvou. Dle hromady černého popela usoudil, že sem nejspíš na návštěvu přišli nějací démoni. |
| |
| Jakmile zaslechnu klapnutí, o něco se odtáhnu a trochu blbě se přitom hnu. Tiše seknu. Jsem blbec.. Bylo dobrou zprávou, že to byl naštěstí Vergil a ne nějaké druhé kolo démonů. Mohl jsem si v duchu vydechnout. "Jdeš akorát.." |
| |
| Vergil dojde až skoro k nim. Na vestě se mu houpe matčin amulet a v ruce držel Yamata. S největší pravděpodobností byl někde meditovat. Bez hnutí brvy se dívá na Danteho, který se tak trochu potýká s oněmi zlomenými žebry. "Zase si sahal, kam si neměl, bratříčku?" řeknu studeně a ledově a přitom lehce sevřel Yamata. Nebral na vědomí ani ony hromádky černého popela či naprostý chaos v podobě převráceného gauče, či stolu a Danteho oblíbená židle byla někde, kdesi. Domníval se snad, že ho takhle vyřídila Leyla? |
| |
| Zatvářím se na oko naštvaně, když k nám napochoduje s tím svým ledovým výrazem, ze kterýho mi byla zima už když se objevil ve dveřích. "Haha, dobře zasmáli jsme se. Co kdybys nám pomohl se zvednout?" Já bych se teoreticky měl nějak vyškrábat na nohy, ale spíš Ley bude potřebovat pomoct. Navíc tak trochu jsem pochyboval, že by chtěl tahat nahoru i mě jakožto kopii jeho vlastní váhy. |
| |
| "Vypadám, že bych se smál?" řekl stejně suše a ledově směrem k Dantemu. Tak trochu i působilo i lehce komici, on pořád s tím svým ledovým přístupem, který vás dokáži totálně zamrazil i v parném létě. Poté se ale mlčky sehne a mlčky zvedne Leylu ze země. Ta nevypadá, že je z toho zrovna nadšená, ostatně, kdo by byl, kdyby vás poslední pár hodin, někdo věčně přenášel sem a tam, jenom protože vy se ani nepostavíte na nohy/u. Poté jí položil na gauč, který stál tam kde měl a vrátil se k Dantemu. Tomu už ale jenom nabídl ruku. |
| |
| Tak trochu jsem zvažoval, zda od něj jeho ruku přijmout. Snížit se totiž tak hluboko, že bych o poprosil o pomoc nebylo ani trochu frajerský, ale co můžu v tuhle chvíli dělat. Pokusit se postavit sám by nejspíš skončilo stejně neúspěšným pokusem který by vypadal na líbačku s podlahou. Nakonec se jeho ruky chytím a s jeho pomocí vstanu. Nutno podotknout, že jsem musel trochu zkřivit obličej bolestí. Bylo zřejmé, že mi už ona žebra začala špatně srůstat.. |
| |
| Když ho Vergil prakticky vytáhne na nohy, trochu ho pozoruje s tím svým výrazem... "Jsi zraněn?" řekne suše, ačkoliv jistá známka starostlivosti o "malého brášku" v tom cítit byla. Což bylo zrovna od něj celkem, mno řekněme, že nahá celebrita na náměstí v New Yourku je daleko pravděpodobnější. |
| |
| "Řekněme že spíš fyzicky omezen." Jo, to znělo líp. Jen co jsem si byl jistý, že stojím, křečovitými kroky jsem se rozešel směrem k Ley. Chtěl jsem se ujistit o tom, že se její stav nezhoršil. O sebe se budu starat až na posledním místě.. |
| |
| Vergil pokrčil rameny. "Jak chceš..." řekl a odkráčel směr koupelna. Bylo vidět, že chvíli tápe, kde vlastně vypínač na světlo je, když se místnůstka rozsvítila, bylo jasné, že ho našel. Dveře se zavřeli a po chvíli se ozval zvuk sprchy. Taky to už potřeboval. Dante se během toho nějak dobelhal ke gauči, na který se skoro svalil a poté vydechl úlevou. |
| |
| Hlavu jsem trochu pootočil na stranu, abych se mohl podívat na Ley. Naštěstí to nebylo až tak hrozný, tedy aspoň tak nevypadala, což se mi ulevilo. Jenže sám jsem si teď nebyl jistý, jestli se mi za nějakou chvíli vůbec podaří zvednout. "Vážně si připadam jak děda.." |
| |
| Když mě Vergil položí na gauč, tak trochu čekám, kdy se ke mě na gauči připojí i Dante, protože vypadal, že to bude potřebovat z nás nejvíc. Naneštěstí, jsem nemusela čekat dlouho. Přesto, mi dělalo starosti to jak je zraněný. Sama vím nejlíp, že zlomeniny jsou kolikrát horší než to, jestli vám usekají končetiny nebo pobodají srdce. Nakonec vytánu z kapsy u kalhot přívěšek. Zobrazit SPOILER Sevřu ho v dlani a jemně mu svou ruku přitisknu na ono zraněné místo. "Teď se nehýbej i když to bude nejspíše bolet..." řeknu a zavřu oči. Po pár vteřinách z mé ruky začne vycházet rudá aura, nebo takoví hustější rudý dým, který se mu přes kabát a oblečení začne propíjet přímo do jeho těla. To co může v tu chvíli cítit je ostrá od toho, jak se jeho žebra začínají sami pomalu hýbat a třít o sobě, dokud se nedostanou do původní pozice. Samozřejmě se to neobejde bez velmi ostré bolesti, která nakonec začne ustupovat, jakmile se žebra zacelí. Poté cítím jak se moje energie ztratila v nedohlednu. Cítím jak někam padám a poté pociťuji jak jsem na něco dopadla. Moje oči, sotva je pootevřu... |
| |
| Zpozoruju, že po něčem začne šmátrat v kapse. "Teď se nehýbej i když to bude nejspíše bolet..." A sakra. Co měla v plánu? Nakonec se z toho vyklubal jakýsi přívěšek s rudým krystalem. Trochu jsem se zamračil. Proč mi připadalo, že už jsem ho někde viděl? Pomalu mi ho přiloží na postižené a já po malé chvíli ucítím bolest ještě ostřejší. Ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem bolestně zavřít oči a zatnout zuby. Víc než dobře jsem cítil, jak se zlomené části žeber třely o orgány pod nimi. Netrvá to však příliš dlouho a když bolest ustoupí, úlevně si vydechnu. Jenže tenhle malý zákrok se nejspíš musel podepsat na její energii, proto jsem se na poslední chvíli odsunul trochu ke straně a ona dopadla na mojí hruď. "Blázne.." řeknu polohlasem a letmě jí políbím do vlasů. |
| |
| Snažím se tak nějak popadnout dech. Moje ruka už není schopná dál držet onen přívěšek a tak dopadne s tupým cinkotem na zem. "Blázne..." Uslyším a poté pocítim jeho letmí polibek. Je mi jedno, že se teď sotva pohnu, hlavně, že on už není zraněný a netrpí kvůli mě. "Musela... Musel-a jsem.... ti... pomoc...." |
| |
| Bylo to teď o něco lepší, to ano. Ale to nemění nic na tom, že to vyčerpalo hlavně jí. V hlavě mi uvízla otázka - Proč. Proč se neustále obětuje pro někoho jiného? Proč riskuje? Položil jsem jí dlaň na vlasy. "To nemění fakt, že si sama ubližuješ.." |
| |
| Mlčím, chvíli mi trvá než v téměř spící hlavě vytvořím nějakou souvislou odpověď. "Na tom nezáleží..." řeknu. Povede se mi trochu pootevřít oči. Sakra, tohle už mě tak štve. Už několik dní jsem jen jak nějaká hračka. Jen co budu schopná chodit, musím najít nějakého aspoň trochu mocného démona a doplnit ztracenou energii a sílu. O tomhle se ale on nesmí dozvědět... |
| |
| "Mě záleží.." původně mi to proletělo hlavou a já to nevědomky řekl spíš tiše pro sebe. Rukou jsem jí lehce podepřel hlavou a druhou se chytil opěradla gauče. Pomalu jsem se pokoušel posadit, abych jí nezabíral tolik místa. Hlavu jsem jí poté položil zpět a to na svůj klín. Očima jsem se podíval směrem ke koupelně. "Není tu ani týden a už je tu jako doma.. Doslova." |
| |
| Dante poté může slyšet jak cvakne klika u dveří. "Dante, tys pořádal párty beze mě?" ozve se hluboký hlas. Není to nikdo jiný než Morrison. Líným krokem dojde k Dantemu na gauči a sundá si u toho klobouk. "Cos té nebohé dívce udělal Dante..." poznamená a zavrtí hlavou. Poté ale něco upoutá jeho pozornost na zemi. Sehne se a vezme ze země spadlí Leylin přívěšek. "Proboha..." pronese velmi překvapeným tónem. I jeho výraz v tváři se změní. |
| |
| Zpozorním, když uslyším klapnout kliku z jiného místa. Automaticky se tak podívám tím směrem. Měl jsem čekat že to bude Morrison. Stejně tak jsem mohl čekat jeho poznámky. "Tche.." odfrknu si, když poznamená, že jsem jí něco provedl já. To mam tak blbou pověst? Trochu ale zvážním, když zkoprní nad přívěškem, který Ley použila k mému uzdravení. "..Co?" |
| |
| "Dante, neříkej mi, že nevíš co je tahle věcička zač..." řekne Morrison a dle Danteho mlčení usoudí, že zřejmě asi vážně neví. Morrison se vydechne a posadí se na stolek před Dantem. "Tohle, je Lilithino Srdce. Je v něm zapečetěná duše prvního člověka, který se z vlastní vůle rozhodl stát démonem. Démoni po něm prahnout, protože moc kterou ukrývá prý přesahuje moc Démoního krále. Byl kdysi dán prvního půldémonovi údajně to prý byla dcera Lilith, která se prý o část jeho moci podělil právě s tvým otcem Dante. Díky jemu mohl Sparda vytvořit neporazitelný Rebellion." řekne Morrison a poté jej nazpátek Dantemu. Poté jen zavrtí hlavou. "Buď tu rychle ukliď nebo to děvče odnes tam, kde má svůj domov, protože myslím, že nebude zrovna nadšená z té krve na podlaze." poznamená. |
| |
| Pohledem uhnu do strany. Tyhle historky o démonech jsem nikdy nijak blíž nekoumal a on teď ze mě dělal toho hloupýho. Očima jsem nakonec sjel zpět k Ley. Ta i vypadala, že skoro napůl spí. "Myslim, že krev na zemi je to poslední, co bych řešil. Každopádně pokud démoni jsou i po téhle věcičce, nebude to tu bezpečný už ani pro tebe.." tentokrát jsem se už podíval na něj. Stále jsem byl trochu v nevýhodě, jelikož moje žebra ještě stále nebyla plně srostlá. Nic není hned. |
| |
| "Asi tě zklamu Dante, ale démoni nedokážou tuhle věcičku vycítit.... což mě přivádí k otázce..." řekne Morrison a nahodí jeden ze svých úsměvů. "Kdes ty přišel k téhle věcičce a co víc, k té nebohé dívce. Respektivě, čím si zasloužila ten obvaz na její noze..." řekne dál Morrison. |
| |
| Lehce se zamračím když zpozoruju ten jeho úsměv. Značilo to totiž jasně o tom, že má rýpavou. Zrovna teď. "Zeptej se frajera v koupelně.. Já jí na poslední chvíli zachránil na jeho přání." A upřímně, neměl jsem ani náladu se zvedat. Už jen proto, že na mě ležela ona.. |
| |
| Dříve než stačí ale Morrison něco říct, Leyla zvedne ruku a vezme si od Danteho zpátky svůj přívěšek a schová ho ve své dlani. "Teď má sotva třetinu původní moci..." řekne přitom. "Nebylo snadné vytvořit něco jako rebellion, ale oba jsme věděli, že bez něj se tahle "válka" povede těžko..." pokračuje dál. Poté se lehce strašidelným pohledem podívá na Morrisona. "Ta děvka nikdy nebyla a nebude mojí matkou." řekne. |
| |
| Ucítím pohyb. Vypadalo to, že nakonec ještě nespala a přívěšek si radši vzala k sobě. Trochu se ale nad její poslední větou zarazím. Zřejmě musela mít hodně pevný 'mateřský vztah' když to pojmu v ironii. Pozoroval jsem jí. "A přesto jste se rozhodli dát Rebellion mě? Ne Vergilovi jakožto staršímu?" |
| |
| "Dante..." povzdychnu si. "Do včerejší noci jsem ani nevěděla, že jste natož, jak se jmenujete." řeknu. Chvíli mlčím a potom začnu: "Když Sparda utíkal s Evou, nevěděla jsem ani, že je těhotná. Použila jsem svého Yamata, abych jim otevřela portál do bezpečí, ale neskutečně mě to přitom vyčerpalo. Nakonec jsem Yamata věnovala Spardovi, protože nemohl přijít do rukou démonů, kteří by jej použili ke špatným věcem. Od té chvíle co mě strčili do toho vězení, nevím kolik času tady uplynulo." |
| |
| "Přesto pořád není vyhráno. Démoni se budou pořád a pořád vracet.." chvíli jsem zamyšleně pozoroval menší kaluž krve na zemi. Čím detailnější úryvky jsem se dozvídal, tím víc jsem začal pociťovat vinnu. Za to, že někdo jiný musel trpět pro to, že tu teď zrovna jsem. A co z toho vůbec je? Nic. Nikdo, ani já, nikdy nebude schopný vyhladit úplně všechny démony, kteří existují. |
| |
| "Málem jsem zapomněl Dante..." řekne Morrison a vytáhne z kapse plechovku energetického nápoje s názvem Dynamite. Nabídne ho Dantemu. "Přinesl jsem ti další práci..." řekne s úsměvem. Jeho úsměvy nikdy neznačili nic dobrého, ostatně ale co může být špatného na energeťáku? Dante jej nakonec s podezíravím pohledem otevře a lokne si. Ale už to nepolkne. Na jazyku pocítí trpkou, hořkou chuť, která se dá přirovnat k mixu zkvašených jablek, citrusů, poté zkvašeného octa a vína, vše krásně smíchaného dohromady. Nakonec to vyplivne někam na zem. |
| |
| Jen co to ze sebe vyhodím, v ústech si ještě poté trochu snažím promnout jazyk. Ta chuť byla pěkně nechutná. Měl jsem jisté podezření, že mi to přinesl schválně, aby se mohl pokochat mým výrazem. "Jakou..?" Odhodlam se po chvíli zeptat, když jsem si byl jistý tím, že tu chuť už neucítím tolik. I když buďme upřímní, po tomhle mě to očekávání, s čím na mě přijde, trochu děsilo.. |
| |
| "Tohle je ta práce..." řekne a ukáže na tu plechovku hnusu. "Vyrábějí to démoni. Chtějí tím vyhladit lidi. Na tebe to samozřejmě účinkovat nebude, ale v lidech už první hlt způsobuje závislost, která vede po dvou, třech dnech ke smrti." řekne, vstane a nasadí si klobouk. "Na tobě je zjistit kterej démonskej to má nasvědomí a zastavit ho v tom." řekne a dá se na odchod. |
| |
| Můj pohled sklouzne zpět k oné plechovce. "Závislost? Chutná to jako kdyby do toho rozmixovali bůvolí varlata.." řekl jsem si spíš pro sebe, i když trik musel být v něčem jiném. Začal jsem plechovku otáčet v ruce. Většinou u každého výrobku bývá napsáno od jakého je výrobce. Tedy v to jsem aspoň doufal, jelikož to mohlo být dobrý vodítko. |
| |
| Morrison zatím s úsměvem odejde. U dveří se ale zastaví. "Jo a Dante. Prý tě chce Patty překvapit svou návštěvou. Jestli uvidí tohle, můžeš si hledat novou uklízečku." řekne a poté odejde definitivně. Dante se na plechovce pokouší najít alespoň nějaké vodítku v podobně uvedení výrobce, ale k jeho zklamání tam nic takového není. Ostatně, kdo by potřeboval vědět, že tohle vyrobili démoni? Leyla sáhne po oné plechovce ve snaze to taky nějak prozkoumat. Nejdřív k tomu lehce přičichne a poté trochu ochutná špičkou jazyka. Netváří se moc nadšeně. Položí proto plechovku na stolek před nimi. "S těma varlata si nebyl daleko..." pronese přitom. "Vergil mluvit o tom, že zničil nějakou továrnu plnou démonů, potom co mě dostal z toho vězení..." řekne poté směrem k Dantemu. Pořád přitom ležela Dantemu na klíně. Jeho žebra už byla v pořádku, ale nervy, které byli okolo těch žeber, byli ještě lehce pocukané. |
| |
| Patty! Zrovna kdyz se to nejmin hodi.. Ne ze bych ji nevidel rad, ale uklid bylo to posledni, co mi prislo na mysl. Zvlast, kdyz je tu to riziko, ze se sem demoni vrati. Podle krve si cesticku vzdycky najdou. Vsimnu si, ze onu chut plechovky se pokusi ochutnat i Ley. S vyrazem jako kdyby spolkla citron me jen presvedcila o tom, ze se shodneme na stejnem nazoru. "Vergil mluvil o tom, že zničil nějakou továrnu plnou démonů, potom co mě dostal z toho vězení..." "Kdyby ji ale opravdu znicil, potom by tu tenhle problem nebyl. |
| |
| "Kdyby ji ale opravdu znicil, potom by tu tenhle problem nebyl." Zavrtím hlavou. "Pochybuji o tom, že by všechno vsadili do jediné výrobny. Démoni jsou možná hloupí, ale v tomhle jsou někdy až moc vychytralí." řeknu. Nicméně tuhle chvíli si tak trochu užívám. Sama nevím proč, možná protože je klid, nebo prosto protože je se mnou on? Každopádně bych měla něco vymyslet, abych dala dopořádku aspoň tu nohu, protože pokud se Dante vydá na ty démony, já doma rozhodně sedět nebudu. |
| |
| V tom měla nejspíš pravdu. Působí sice jako banda opic, ale byli vychcaní jak mraky. Jenže v tomhle stavu nepřipadalo v úvahu se vydat na nějaký lov. Ne teď, když je Ley fyzicky omezená. Chtěl jsem mít jistotu, že jí budu chránit, když se démoni rozhodnou pro druhé kolo. "Neplánuju vyrazit dřív, dokud si nebudu jistý, že si alespoň částečně ty démony nepustíš k tělu.." |
| |
| "Neplánuju vyrazit dřív, dokud si nebudu jistý, že si alespoň částečně ty démony nepustíš k tělu.." Tomu jsem se musela trochu pousmát. Ale měl pravdu. Nemůžu si dovolit zůstat někde v ústraní, zatímco on půjde někam nasazovat krk. Ještě by mě nakonec mohli využít proti němu... Zaplaším takové myšlenky potřesením hlavy a pokusím se posadit. Z toho věčnýho ležení mě už začínala bolem záda... |
| |
| Jakmile se jí podaří tak nějak posadit, nakloním se k ní a letmě jí políbím na čelo. Jen co se odtáhnu, ve tváři se mi vyrýsuje náznak lišáckého pohledu, ale spíše provokativního. Čekal jsem, že se bratříček ve sprše nejspíš spláchnul. "Jak dlouho odhaduješ, že ti uzdravení potrvá?" |
| |
| I když to byl jen letmí polibek a jen na čelo, vyvolal ve mě hřejiví pocit. Nevím proč ale tahle jeho otázka se mi nějak nezdála a tak trochu ve hlodala myšlenka, že kvůli těm démonům se rozhodně neptá. "Proč?" řeknu a vrhnu na něj nejistý pohled. "Co plánuješ, že se tak ptáš?" dodám ještě šibalsky. |
| |
| Neodolal jsem pokušení a ukradl si od ní jeden polibek, dokud jsme měli alespoň na chvilku čas pro sebe, než se sem Vergil vrátí. "Nebylo by na škodu ten čas využít trochu pro sebe.." |
| |
| Stejně jako polibek předtím, i tenhle ve mě vyvolal hřejiví pocit, který byl ale o něco hřejivější. Neměl špatné nápady, co jsem musela uznat. Jen byly podané v celkem špatné situaci. V hlavě se mi rodili myšlenky co bychom mohli provádět, ale s tou nohou a rukou to bylo jaksi skoro nemožné. Další sen se musím pokusit s tím něco udělat, ale dnes, dnes už na to nemám dostatek energie, tu jsem použila na vyléčení jeho. "Nejsem proti." řeknu a pohladím ho po tváři. "Jen ber trochu... ohledy na můj stav..." řeknu trochu rozpačitě. |
| |
| "Já vím." odpovím, jen co upozorní na svoje zranění. Nikdy jsem přece neřekl, že plánuju něco, při čem by se musela nikterak namáhat. To bych si nedovolil. Něžně jí pohladím po polibku po tváři. "Jako rozumný řešení se mi zdá, že prospíme. Co ty na to?" |
| |
| Spánek mi připadá jako dobré idea. Nicméně, byl by to špatná spánek, bez pusy na dobrou noc. Možná bych byla ráda i za něco víc, než jen pusu na dobrou noc. "Budeš zase plyšákem?" řeknu a koutky se mi přitom zvednou do lehkého úsměvu, protože jsem si vzpomněla na naší včerejší debatu v posteli o plyšácích. |
| |
| Při zmínce o plyšákovi se musím o něco pousmát. Úsměv, který se jí objevil na tváři, mi připadal jako by sem v tuhle chvíli vehnala trochu slunečních paprsků. Měla krásný úsměv, na který bych se nemohl vynadívat. Tolik jí slušel.. "Chceš, abych jím byl?" |
| |
| Ten příjemný pocit uvnitř mě se rozrůstal, když jsem se podívala do těch jeho nádherných očí. Jeden by řekl, že jsou studené a nelítostné, ale pro mě, pro mě byli naprosto krásné. Krásnější než cokoliv jiného na světě. Na jeho otázku, ohledně toho jestli chci, jemně přikývnu. "Chci." řeknu tiše. |
| |
| "Jak si přeješ, princezno." Ještě ji krátce políbím a poté začnu pomalu vstávat. Bylo to už výrazně lepší, ale přesto jsem pořád cítil jen velmi malou bolest, která mě už nijak netrápila. Jemně jsem jí vzal do náruče. "Gauč není místo na spaní pro princezny." s těmi slovy jsem se rozešel směrem ke schodům, kde jsem mířil do svého pokoje. Pro jistotu ale o něco pomaleji.. |
| |
| Když mě zvedne z gauči, trochu se k němu sama přitulim. Hlavu si opřu o jeho rameno abych ho tak mohla cítit ještě víc. Nicméně, na mysl se mi drala jedna otázka, která byla stejně divná jako ta včera. "Co je princezna?" řeknu nakonec onu myšlenku nahlas. |
| |
| Vyjdu poslední schod nahoru a kroky následně zaplují do mého pokoje. Jak příjemný byl pohled na to vidět onu tolik milovanou postel. Jen co k ní dojdu, něžně jí položím na měkkou matraci. "To bys mi měla říct ty.." sednu si k ní a v očích mám jen na chviličku znovu ten šibalský výraz. |
| |
| Je příjemné cítit pod sebou znovu tu měkkou postel. Spokojeně přivřu oči, ale potom mě z relaxace vyruší on. Nicméně nechávám oči přivřené. "Já jsem položila otázku..." řeknu jenom. Poté zvednu ruku, ale tak nějak na něj nedosáhnu... |
| |
| Nevydržel jsem sedět dlouho, proto jsem si za krátkou chvilku lehl blízko k ní. Jak dlouho mi chyběl tenhle pocit. Pocit, že tu zkrátka je někdo, kdo je se mnou, kdo mi dá lásku, kterou už tolik let postrádám. Jen jí se to povedlo za tak krátkou dobu, až do teď je mi to záhadou. "Moje princezna je obětavá, nádherná černovlasá dívka.. " podívám se směrem k ní. Cítil jsem, že i na mě jde lehká únava, ale já ještě oči nechtěl zavřít. Chtěl jsem ji vidět ještě nějakou chvíli.. |
| |
| Čekala jsem, kdy si konečně lehce vedle mě a nakonec jsem se dočkala. Dočkala jsem se i vytoužené odpovědi na mou předešlou otázku, ale z ní jsem se stejně moc nedozvěděla co to vlastně ta princezna je. O lidském světě toho vím tak málo... Nicméně pokusím se k němu zase přitulit. Sice si u toho trochu připadám trochu divně, kdyby aspoň ta ruka fungovala normálně! "Pořád ale nevím, co to ta princezna je...." řekne nesměle. |
| |
| Kdyz se ke me prituli, jemne ji obejmu a pritisknu blize k sobe. Bylo tak prijemne citit ji u sebe. "Zkratka divka, ktera ma vse, co si kdy prala.." Hlavu jsem si lehce oprel o tu jeji. Zavrel jsem pocit, abych si mohl plne uzivat tu chvili, ze je tu se mnou. |
| |
| Kdyz si me pritiskne vliz k sobe, onen teplý a prijemny pocit, se mi rozlije telem jeste vic. Volnou ruku mu polozim za zadu, cimz ho vlastne i sama obejmu a jeste vic se k nemu pritisknu. Pote ho lehce po zadech zacnu hladit. "Ja nejsem princezna..." reknu polohlasem. "Nikdy jsem nemela co jsem chtela...." |
| |
| "Ani ted?" Lehce jsem se pousmal. Neveril jsem tomu, ze by nemenila vubec nic. (//pisem diktat xD) |
| |
| "Ani ted?" Zaludna a typicka otazka pro neho. "To jo, ale... ja nikdy nedoufala, ze by neco takoveho mohlo potkat i me." Byla to pravda. Muj zivot nikdy nebyl zrovna idelani a tak jsem o tom, ani nijak neuvazovala. Ono vubec, zaplest se z clovekem bylo nebezpecne. Demoni toho mohli kdykoliv vyuzit, nehlede na to, ze byl snadnym cilem... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Dival jsem se na ni. Bylo zrejme, ze ani jeden z nas nemel klidnej a ruzovej zivot. Outsideri jako my na to i nejspis muzeme zapomenout, ale ja uz se s tim naucil zit. Jenze to nikdy nebyl zamer k tomu, abysme zkratka chytili sve nitky do vlastnich rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Popravde az kdyz jsem poznala tveho otce." reknu po chvilce. "Trochu jsem mu i zavidela to, ze byl stastny...." A pak to zmenil on. To, jak me tam zachranil, v jedne chvili vypadal presne jako jeho otec. Jakobych pred sebou mela o par tisicileti mladsiho Spardu. Spis jeho chovani, nez vzhled i kdyz netvrdim, ze je osklivi nebo tak neco, naopak. |
| |
| Chvili jsem se na ni zadival a pote jsem ji polibil na nos. Odtahl jsem se a schvalne jsem si na chvili rukou dal ofinu vlasu nahoru podobne jako to ma Vergil, jen s tim rozdilem, ze ja si to musel pridrzovat. "Ted ti ho pripominam?" Reknu s lehkym usmevem. Melo to byt spis pro pobaveni, jelikoz se shodneme na tom, ze ja bych takhle chodit opravdu nemoh. |
| |
| Tohle bylo snad poprve v zivote, co jsem se zasmala vicemene nahlas. Ruku jsem mu sundala zase dolu a zacala mu urovnavat jeho ofinu tak jak byla predtim, nebo jsem se o to alespon pokousela. "Ty nikdy nebudes jako tvuj otec...." reknu atrochu se k nemu pritahnu vic. "Protoze ty si lepsi nez on..." dodam a polibim ho na rty. |
| |
| Poprve jsem uslysel jeji smich. V tuhle chvili me zahral u srdce, jelikoz smich byl dobrym naznakem toho, ze dokaze byt alespon chvili stastna. Alespon ted. Nicmene me za tohle divadelko odmeni polibkem, ktery si vychutnam. "Ne.. Jemu ja se nikdy nevyrovnam." Pousmivam se na ni. Byl krasny pohled na to videt jak se usmiva. |
| |
| "Ne... Jemu ja se nikdy nevyrovnam." Polozim mu svou ruku na jeho tvar. Jak rada bych jej citila v obou svych rukach. "Pro me... " reknu nejdrive. "Budes vzdy ten nejlepsi na svete a nikdo me neprinuti zmenit na to nazor. Ani ty, ani tvuj bratr, ani nejaci demoni.... nikdo." reknu pomalu a lehce. |
| |
| Položím svojí dlaň na tu její, kterou má na mé tváři a lehce přivřu oči. Byl to tak hřejivý pocit cítit její hebkou dlaň.. "Měli bychom už jít spát, kdoví, jestli se vůbec vyspíme.." oči poté otevřu a podívám se na ní. |
| |
| "Mě se ale nechce moc spát, když si tu se mnou..." řeknu takovým lehce šibalským tónem. Ostatně komu se by taky chtělo spát, když má vedle někoho tak úžasného jako je on. Ano, cítila jsem se unavená, ale jakmile jsem viděla ty jeho oči, veškerá unavenost byla rázem prostě pryč. |
| |
| Ten její šibalský výraz mi neunikl. Vypadala, jako by měla něco v plánu. "Hele, tváříš se jako bys měla něco za lubem.." opětuju jí stejný výraz. Tak trochu ve mě hlodalo, co se jí honilo hlavou. |
| |
| "Tak nápady bych měla, ale tak trochu mi je kazí moje... omezení." řeknu trochu rozpačitě a přitom lehce naznačím hlavou směrem k oné noze. Což o to, "nápadů" jak využít týhle sitauce bylo víc než dost, ale potřebuju k nim aspoň obě nohy použitelný... |
| |
| Jemně jsem chytil její dlaň a věnoval jí na ní něžný polibek. "Tak si je pamatuj do té doby, než to omezení zmizí alespoň částečně, dobře?" podívám se jí do očí. I já bych měl pár nápadů, je teď je hlavní, aby se uzdravila co nejdříve.. |
| |
| Můj úsměv přejde to trochu zklamaného výrazu. "To nemohu nijak zaručit. Myšlenky a nápady odcházejí a přicházejí jak sami chtějí..." řeknu a zklamanej výraz se změní to onoho známého šibalského. Je mi jedno, že jsem teď omezená, ale chci trochu víc než co bylo doposud... |
| |
| Prsty jsem trochu pozvedl její bradu a vtiskl jí jeden delší polibek. "Tak mi jeden nápad pošeptej, možná se nějak dá zrealizovat.." řeknu když se trošku odtáhnu a stejně jako ona šibalsky pousměju. Rád si její nápad poslechnu.. |
| |
| "Tak mi jeden nápad pošeptej, možná se nějak dá zrealizovat.." "V tom bude problém.... protože to se dá jedině realizovat..." řeknu a ovinu svou ruku kolem jeho krku a tím si ho k sobě i přitáhnu. Políbím jej na rty a ne jedinkrát. Nakonec svou ruku stáhnu a rozepnu mu první dva knoflíčky u košile a potom pod ní zajedu svou rukou. Jeho hruď byla tak nádherně jemná.... |
| |
| Ucítím, jak si mě jemně přitáhne k sobě, proto se nepřestanu usmívat. Tedy do doby, než si ode mě vezme hned pár polibků. Ne příliš nápadně mi přitom rozepne první dva knoflíčky a ucítím dotek její dlani na svojí teplé hrudi. Byla trochu studenější, ale příjemně studená. Pár polibků si taktéž od ní vezmu a přitom ji jemně pohladím po tváři. Možná jsme oba s nápady mířili stejným směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nechávám se unášet jeho opětovanými polibky a zároveň cítím, jak onen příjemně hřejiví pocit uvnitř mě roste. Srdci začala tlouci rychleji a stejně tak se zrychlil i můj tep. Rukou jsem mu přejížděla pod košilí po hrudi. Jeho svaly byli tak dokonalé, tvrdé a přitom tak jemné. Musela jsem něžně prsty kopírovat jejich tvar. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Naše polibky jsem o něco prodlužoval a tím více si je vychutnával. Skoro jako by těmihle gesty říkala 'Chci si s tebou pohrávat'. Po malé chvilce jsem s polibky na chvíli přestal a díval se jí do očí pohledem s nádechem slasti, jelikož tohle bylo opravdu příjemné.. (//pro jistotu aby se zase nemektalo že míříme tam kam nemáme :D) |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Přestal mě líbat a mlčky se na mě díval. A já na něho. Při pohledu do těch jeho očí jsem tála jako led na slunci. NA chvilku jsem přestala a vytáhl ruku s pod jeho košile a jemně mu s ní přejela po tváři. U brady jsem se na chvilinku zastavila a poté jsem přes jeho krk zase sjela k jeho košili, u které jsem povolila další knoflíčky... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Když je rozepínala, využil jsem další situace pro to si vzít další polibek, jen nepatrně vášnivěji. Schválně jsem ji však nechal, ať si dělá co chce, jelikož moje zvědavost, kam až daleko zajde, stoupala.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Čekala jsem na to, až mě začne zase líbat, abych mu to mohla oplácet. Nicméně rozhodla jsem se trochu přitvrdit a začala jsem naše polibku úmyslně prohlubovat. I z něj bylo cítit, že chce trochu víc, než takovéhle hrátky... Nakonec se mi povede rozepnout mu všechny knoflíky a lehce jsem mu jí vytáhla i z kalhot. Poté jsem ruku přesunula na jeho břicho. Bože, ty svaly byli tak dokonale nádherné... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro řeknu tiše mezi polibky se šibalským úsměvem. Jen co se začala dotýkat mého břicha, lehce se nadzvedlo kvůli mému hlubšímu nadechnutí. Stačilo, když dělala už jen takhle málo a dokázala ve mě vyvolat takovéhle pocity. Bože jak byla příjemná.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Chceš si hrát?" Stejně jako jemu, i mě se oběví šibalský úsměv. "Od čeho jiného plyšáci taky jsou..." podotknu a poté mu rukou zajedu po košilí na záda. Bože, všude jsem se ho dotknu je samí dokonalí sval. Lehce mu po nich začnu jezdit špičkami svých prstů. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Chtěl jsem vědět, jak daleko chce zajít. Jak si chce se svým 'plyšákem' hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Tak trochu usoudím, že ho asi budu muset trochu "popostrčit". Proto vyndám svou ruku z pod jeho košile a jemně chytnu tu jeho. Chvilku jí držím, ale potom jí pomalu přesunu na svou bříško, lehce špičkami jeho prstů pod můj top. Tak trochu jsem chtěla vědět, kam by zašel on... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zajel jsem jí nepatrně pod top o něco víc a položil jí na bříško své polštářky prstů, kterými jsem jí začal přejíždět po tom jemném, hubeném bříšku, přitom jsem jí věnoval láskyplný polibek na čelo. "Zajdu tak daleko, jak mi to dovolíš.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Lehce jsem pokrčila "funkční" nohu. Nevím proč, prostě jsem to udělala, když mi začal přejíždět rukou po bříšku. Onen příjemný pocit se rozrostl a já cítila teplo, jak se mi rozlévá tělem. Dech se mi lehce prohloubil a můj tep se zase o něco zrychlil a moje kůže se stávala o něco citlivější, a tím spíš jsem si užívala toho jak se mě dotýkal. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Rukou jsem nakonec i sjel na její záda, na kterých jsem ji chvíli hladil a když jsem sjížděl níž, trochu provokativně jsem zajel i pod kalhoty, ale jen jejich kraje. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho dotyky byli víc než nádherné, ale tak trochu jsem dál dneska zajít nechtěla. Přece jenom, dělat vše jen jednou rukou, je trochu namáhavé a taky už mě tak trochu bolela. Proto jsem jí přesunula na jeho krku, na místo lehce pod jeho uchem a začátkem jeho čelisti. Sic jsem měla špičky prstů částečně v jeho vlasech, přesto jsem jej palcem mohla jemně hladit po jeho tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Je tak krásná.. Ne krásná, úžasná.. Ale přesto je ještě toho tolik, co o ní nevím.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Vidím ti na očích, že by si rád něco věděl..." řeknu a lehce mu přejedu rukou po tváři. Jsme tu sami, nevím problém v tom, že bychom si třeba nemohli i chvíli jen tak povídat mezi sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Vidím ti na očích, že by si rád něco věděl..." Byl jsem si jistý, že jsem to na sobě nedal dát nijak najevo, ale přesto to poznala. Byla dobrá, proto jsem se jen krátce rozpačitě pousmál. "Jen ve mě hlodá zvědavost znát o tobě podrobnosti, nic víc, nic míň." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Můžeš se ptát. Sice bude záležet na mě jestli ti odpovím..." řeknu s úsměvem. Povídat si není špatnej nápad. Pořád můžeme být takhle blízko u sebe a přitom se dozvědět třeba něco víc o tom druhým nebo spíš tedy asi on o mě, protože já jej znám celkem dost... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Hřbetem dvou prstů jsem jí pohladil po její hebké tváři. "Já se na nic konkrétního ptát nebudu, je jen na tobě co mi budeš chtít říct.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ta peřina byla suprovej nápad. Nejenom, protože nám bude teplo, ale taky to utvářelo, tedy aspoň u mě, pocit takového osobního soukromí a také trochu té intimity. |
| |
| Zatímco si Leyla s Dantem tak nějak užívali vytouženého soukromí, ani Vergil v koupelně nezaregistroval cvaknutí kliky. Dívčí smích a rozpustilé nožky cupitali ke dveřím koupelny. KDyž je ale otevřeli, čekalo je překvapení. A to sice v potom Vergila, který zastavil Yamatovu čepel, těsně mezi dívčinýma očima. Pozpátku couvala ven z koupelny, Vergil, ale neskláněl svou zbraň. |
| |
 | S chichotem jsem zabrala za kliku od koupelny, ze které vycházeli zvuky, toho, že tam někdo je. A ten někdo musel být rozhodně Dante! Nikdo jiný tu přece nežije. "Překvapení Dan..." utnu svoje slova v polovině, když místo Danteho spatřím nějakého muže, který vypadal jako Dante, jen s příšerným účesem. Mířil mi mečem mezi oči a tvářil se u toho velmi zle. Srdce se mi rozbušilo strachy a začala jsem couval z koupelny ale on šel za mnou i s tím mečem. "DANTEEEEEEEE!!" zakřičím na celý barák. |
| |
| Už jsem se skláněl k tomu, že Ley ještě věnuju jeden jemný polibek před tím, než se rozhodnu usnout po dnešní akci. Těsně před jejími rty mě ale zarazí dívčí výkřik volající moje jméno. Ztuhnu, stejně tak i můj v tu ránu zaražený pohled. "Patty.." Opravdu nerad jsem ji tu nechával takhle samotnout, ale právě teď jsem rychle vystřelil z postele s rozeplou košilí. Právě teď jsem se bál toho, že narazila na démony v tenhle nejmíň vhodnější moment. Prudce se pak po seběhnutí schodů zarazím, když se mi naskytne pohled na nas*anýho Vergila mířící Yamatem přímo mezi Pattyiny oči. Dojdu k nim, chytím čepel Yamata do ruky a postavím se před ní. "Slož tu zbraň.." zamračím se na Vergila. Pochybuju že by měl až takové halušky, že by si myslel, že je Patty nějaký démon. |
| |
| Vergil se ale neměl nijak k tomu, aby svou zbraň skláněl. Patty se schovala za Danteho a zpoza něho lehce vykukovala. V jejích očích se zrcadlil strach. Drobnýma ručkama sevřela okraj jeho kabátu. Oproti Vergilovu pohledu byl Severní pól procházka pouští. "Odkdy je tohle místo vhodné pro malé děti?" řekne studeně, Yamata ale nesklání. Hold prostě Vergil, všechno nejraději řeší rozsekáním. |
| |
| "Slož.. tu.. zbraň." zopakuju mu znovu a každé slovo zdůrazním. Neplánoval jsem nijak uhnout, ať si mě klidně probodne. Radši já, než Patty, pro mě by to totiž nebylo smrtelné. Ty jeho meditace mu nejspíš lezly na mozek, odkdy je takhle agresivní? "Nikdy jím nebylo. Jen Patty je výjimka a spadá pod mojí ochranu. Tak se klidni, bráško." |
| |
| Braško? Projde mi hlavou zatímco se krčím za Dantem. Ten chlap rozhodně nevypadá hezky. Jak držím Danteho kabát, trochu s ním zaškubu, abych upoutala jeho pozornost. Když se mi to podaří, spustí: "Neříkej, že tenhle chlap s ptačím hnízdem místo vlasů, je tvůj bratr!!" Strach mě trochu opustí a tak si ještě troufnu. "Stejně, je Dante nejhezčí z vás dvou... neutočí na hodné holčičky, které mu přinesou jahodový pohár napřivítanou..." |
| |
| Otočím k ní lehce pohled, když mě zatahá za kabát. Když si Patty po chvíli dovolí ještě dál rýpat, dlaní jí zacpu pusu jako náznak toho, ať radši neprovokuje. Známe tyhle výbušné situace. "Není někdo, o koho by ses musel starat, tak můžeš jít pokračovat ve svým splachování.." |
| |
| Patty se snaží uvolnit se ústa, ale Dante je neoblomný. Vergil nakonec jen nepatrně pozvedne obočí a s lehkým zatočením pomalu vrátí Yamata do jeho pochvy. Přesto, z jeho pohledu by nastydl i lední medvěd. Nakonec ono ticho protne zvuk kručícího Vergilova žaludku. I frajer jako on potřebuje jíst. Nakonec se otočí a zamíří do kuchyně, ve snaze, že tam třeba něco najde. "Zmrzlík ještě neroztál?" ozve se zeshora, pro Danteho, příjemným hlasem. Leyla se opírala o zábradlí v patře. Vypadala na první pohled, že jí je dobře, ale nehybná levačka podél jejího těla a pravá noha, na které vlastně ani nijak nestála dokazovali opak. |
| |
| Obrátil jsem pohled směrem po hlase a věnoval jí pousmátí. I když její končetiny vypadaly stále bez života, i takhle byla krásná, nádherná.. Lehce roztomile rozcuchaná, skoro jako by se právě sladce probudila. "Nastává čas na seznamování.." utrousím tiše spíš pro sebe. Jak jsem znal Patty, určitě Leylu zabombarduje otázkama. U Vergila si to naštěstí nedovolila, nebo lépe řečeno on jí to nedovolil. Já byl na ty jeho zmrzlý pohledy tak nějak zvyklej, takže mě z toho husina neběhala, ale nevím jak to bylo u Ley a Patty. |
| |
| Patty se už chystá na něco zeptat, když se z kuchyně ozve celkem slušná rána. Dante na nic nečeká a vběhne tam. Naskytne se mu pohled jednak na rozpůlenou ledničku a také Vergila jak nad ní stojí. Nehnul přitom ani brvou, jen pomalu zasunul Yamata do pochvy. Dante tam stál s otevřenou pusou. Jeho další nejmilejší věc na světě je nakusy. Vergil se k němu otočí a projde okolo něj. "Nic v ní nebylo k jídlu..." pronese přitom, když míjí Danteho. Jelikož usoudí, že tu asi nic jiného k jídlu ani nesežene, rozhodne se, že se půjde najíst ven. |
| |
| Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se to nějak rozdejchat. Už jsem se zmiňoval, že dluhy si smím dělat jen já?! "To, že jí rozsekáš na kostky ledu neznamená, že do ní něco přičaruješ. Teda pokud Yamato nemá skrytou schopnost." přeměřím si ho poměrně naštvaným pohledem. Díkybohu už aspoň vysmahnul pryč ven, dál od mých věci. Povzdychnu si. "Proč se tu sakra každej chová jako doma?" |
| |
| Přiběhnu se podívat co se stalo. "Nemáš si sem vodit cizí lidi..." řeknu nahoru směrem k Dantemu. Poté se na něj ale usměju a i s taškou v ruce jej obejmu, konečně. "Ráda tě vidím Dante...." řeknu přitom a poté mu ukážu tašku. "Udělám ti jahodovej pohár, chceš?" řeknu s roztomilým kukučem. |
| |
| Zaslechnu za sebou cupitající kroky, které se nakonec zastaví s objetím mých boků. Neubráním se lehkému pousmátí a dlaň jí položím na vlasy, po kterých jí jen nepatrně rozcuchám. "To bych rád. Kde se tu vůbec bereš?" |
| |
| Položím tašku na kuchyňskou linku a snažím se dosáhnout nahoru do skříňky a vytáhnou z ní poháry, ale jsem prostě moc malinká. "Dante.... podej mi je...." řeknu prosebně. Když ale zmíní to, kde se tu beru, řeknu s lehkým úsměvem: "To tě nemůžu přijít jen tak navštívit?" Když mi poté skleněné poháry, zatahám ho za rukáv, aby se sehnul ke mě dolů. "Dante... dá si tvoje přítelkyně taky?" zašeptám. |
| |
| V tu chvíli si Dante uvědomí, dvě věci, jednak, že byl až tak průhlednej, jenom, když se na ní podíval? A ta druhá byla, že tam zřejmě asi pořád ještě stojí. Což asi není zrovna dobrej tah. Proto vyjde rychleji z kuchyně a zjišťuje, že sama nějak zdolala první dva schody. Musel si přiznat, že tahle holka, prostě jen tak ležet někde nebude. Asi by bylo dobré jí nějak pomoc dolů.... |
| |
| Dokráčel jsem k ní ke schodům a vzal ji do náruče. Pattyinu otázku jsem tak nechal nezodpovězenou, ale mohla si odpověď domyslet. Znala mě dobře, proto kdyby Ley nechtěla, kdykoliv jsem schopný jej za ní dojíst. Byla tvrdohlavá, ale přesto odhodlaná. Omluvně jsem jí políbil do vlasů. "Promiň mi to.." |
| |
| Nějak se mi podaří slést dva schody, než se oběví Dante. Chytne mě a políbí do vlasů. Znovu se uvnitř mě rozroste onen hřejiví pocit, stejně jako předtím než nás tak neurvale přerušili. "Promiň mi to.." "Omluva? Za co? Snažím se být trochu soběstačná.... vadí mi, že jsem na někoho odkázaná..." |
| |
| "I když jsem ten někdo já?" řeknu s lehce lišáckým výrazem a pomalu s ní sejdu dolů. "Ať budeš chtít nebo ne, pod mým dozorem se budeš šetřit dokud tvoje uzdravení nezavelí.." donesu jí směrem ke kuchyni, kde jí posadím na volnou židli. Já si sednu na protější a podívám se směrem k Patty. "Kde je tvoje máma?" |
| |
| Leyla tak nějak už ani neprostovala, když jí Dante odnesl do kuchyně a Patty se tam mezitím usmívala pod vousy. Tak trochu spřádala pikle... Sotva si ale Dante sedl, Patty už před něj hrnula pohár, stejně tak i před Leylu, vypadali dobře, ale což teprve ten její. Patty si pro sebe samu udělala největší pohár z těch tří. S šibalským dětským úsměvem jej nejprve provokativně ukázala Dantemu a poté, se rozhodla, že u Leyli to zřejmě bude "bezpečnější" sníst. Nevědoma jejího zranění si, tak nějak trochu surověji sedla na její klín. Což tak nějak dělat neměla. Leylim výraz se v sekundě změnil a bylo na ní vidět, jak se snaží vzniklou bolest potlačit alespoň natolik, aby se třeba malá dívenku nějak nevyděsila. Patty zatím nevědoma si svého činu, zabořila svou lžíci hluboko do poháru a s touhou, zrcadlící se v jejích očích se chystala jí sníst... |
| |
| Bylo jasné, že můj pohled neušel směrem k Patty a tomu obřímu poháru, co si dopřála. Sama moc dobře věděla, že v mojí blízkosti by to pro ní nejspíš nebylo moc bezpečný. Co jsem ale vážně nečekal bylo to, že si sedne Ley přímo na ono zranění a než bych si to uvědomil, okřikl jsem jí. "Patty!" Ujelo mi to a nedivil bych se, kdyby se lekla. Můj hlas byl poměrně výrazný, proto se raději hned zarazím. "Sesedni z ní.." řeknu vážně, ale přitom už pro jistotu o něco tiššeji. |
| |
| Naberu si pořádnou porci na lžičku a mířím s ní do pusy, když v tom na mě Dante zakřičí, jako kdyby mi šlo o život. Lehnutím upustím lžičku a zároveň i její obsah, který skončí na stole, stejně jako ona lžička. Chvíli se tvářím vyděšeně, ale poté mi dojde proč na mě křičel, kvůli tomu poháru! Vezmu znovu lžičku do ruky a párkrát s ní zakmitám ve vzduchu na znamení nesouhlasu. "Nee. Já slezu a ty mi zatím zabavíš pohár! V žádném případě..." řeknu s ďábelským úsměvem. Rozhodně chce můj pohár! |
| |
| Zamračím se. Pohár je to poslední co bych teď řešil. "Patty, svůj pohár si nech." Můj pohled je vážný, tudíž není těžké si domyslet, že je mi teď nějaký pohár šumák. "Ley má za sebou zranění, na kterém jí sedíš. Rozhodně jí tím nepřilepšuješ." |
| |
| Patty chvíli sedí trochu přimraženě a poté se pomalu podívá směrem nahoru k Leyle, která se netváří zrovna dvakrát nadšeně. Poté se podívá pomalu do jejího klína a jelikož tam zřejmě něco uvidí, rukou na to sáhne. Dante ale díky stolu nevidí co tam dělá. Patty hledí do Leylina klína, nebo nohy? trochu víc zaraženě než před chvilinkou. Sotva ale zvedne ruku nad úroveň stolu, Dante uvidí na její drobné ručce, že její dlaň je od čerstvé krve. Ihned mu dojde, co se stalo... |
| |
| Neváhal jsem rychle vstát a pár kroky být hned u Ley. Chytil jsem Patty v podpaží a sesadil ji z Ley na zem. "Běž si tu ruku zatím umejt a přines mi z koupelny čisté obvazy.." řeknu trochu přísněji. Trochu blíže jsem prozkoumal její zranění, které se zřejmě díky Patty znovu otevřelo. Jemně a opatrně jsem vzal Ley do náruče, abych ji mohl odnést na gauč. Rozhodně tam bude na ošetření víc prostoru než v kuchyni.. |
| |
| Patty, ale stále tuhle hleděla na svou špinavou ruku. Dante, se zřejmě "pomoci" od ní nedočká, hold děti. Bude to asi muset vzít do vlastních rukou. Naneštěstí, ale krvácení není tak silné... |
| |
| Když Patty zůstala strnule stát, povzdychl jsem si. Jen co jsem položil Ley na gauč, otočil jsem se na patě a zaplul směr koupelna, při čemž jsem za onu ruku Patty chytil a vzal ji sebou, aby tu nestála jako tyčka od nanuku. Postavil jsem ji k umyvadlu a o pár kroků opodál začal rochat v lékárničce, ze které jsem vytáhl čisté obvazy. Prošel jsem kolem Patty z koupelny a zastavil se až u Ley, kde jsem opatrně začal s výměnou obvazů. "Právě proto občas zvažuju, jestli v životě budu chtít nějaký děti." utrousím tiše spíš pro sebe. |
| |
| Jeho poznámku mi neunikne ale zároveň, přinutí k zamyšlení i mě. Děti. To byla věc, o které jsem nikdy neuvažovala. Ok, fajn tak uvažovala, ale dospěla jsem k závěru, že by z toho vyšli zase další míšenci a to bych jim nemohla udělat. Nicméně s tou nohou se muselo něco udělat. Napadl mě způsob... Jemně chytnu jeho ruku, kterou mi převazoval stehno. Dávám si trochu načas, než to řeknu: "Dante....já... mohu se téměř okamžitě vyléčit, ale....." poté následuje chvíli ticha. Nevím jestli ho o to můžu požádat, zvláště potom, co po něm jdou všichni démoni právě kvůli tomuhle. "Nemůžu to po tobě chtít.... stačila by setina své moci, kterou bych využila právě o onomu uzdravení právě té nohy..." |
| |
| Trochu nastražím uši, když mě na chvilku zarazí. Zvednu k ní své oči. "Dante....já... mohu se téměř okamžitě vyléčit, ale....." "Ale?" řeknu s lehce tázavým tónem. "Nemůžu to po tobě chtít.... stačila by setina své moci, kterou bych využila právě o onomu uzdravení právě té nohy..." Na chvíli se zamyslím. "Jak bys to chtěla udělat?" |
| |
| Lehce překvapeně jsem se na něj podívala. Tak nějak jsem nepočítala s tím, že by k něčemu takovému svolil, zvláště při faktech, že mě skoro nezná a taky, že každý démon touží po jeho síle. Proto mi chvíli trvalo než jsem dala do kupy odpověď. "Já.... umím vzít ostatním... démonům... jejich sílu i když nejsou mrtví.... tohle jsem ti možná měla říci už dřív, ale nikdy bych to neudělala, zvláště né tobě. Kdybych chtěla moc, mohla jsem jí vzít už dávno tvému otci.... ale moc je věc, kterou já nikdy nechtěla... chtěla jsem jen žít...." |
| |
| Vážně se na ní podívám. I když jsem ji neznal, věřil jsem jí. To co říkala mělo na sobě něco pravdy. "Tady jde spíš o jinou věc.." díval jsem se jí do očí. "Moje moc není něco, co se dá zvládnout jen tak, jenže to ti slabí démoni nevědí. I kdyby jsi kousek použila k vlastnímu uzdravení, nejsem si vůbec jistý tím, co se stane." |
| |
| Velmi dobře chápu jeho obavy. Nicméně propletu svoje prsty s jeho na té ruce, kterou jsem ho předtím "zastavila". "Já vím..." řeknu tiše a trochu sklopím hlavu tak, že mi oči zastíní moje ofina. "Ale takhle jsem kdysi několikrát zachránila tvého otce... část moci, kterou v sobě nosíš, byla kdysi mou součástí...." řeknu a poté pomalu zvednu oči. Jsou smutné. Tohle nebylo zrovna téma, o kterém bych nějak ráda mluvila. "Zvládala jsem jí tenkrát.... zvládnu jí i teď..." řeknu. Myslím... |
| |
| V mém pohledu se na vteřinu objeví záblesk starosti. Nepochyboval jsem o tom, že by byla schopná jí zvládnout, byla silná. Ale dokázala by to v tomhle stavu? "Jenže já jsem trochu někdo jiný.. Proto se může lišit, Ley.." |
| |
| Jemně souhlasně přikývnu. "Chápu to víc než dobře. Ale do ničeho tě nenutím. Byl to pouze návrh z mé strany.... protože nechci, aby se o mě pořád staral... nechci ti vyset na krku..." řeknu. A taky to zejména ubíjí mě. Nedokážu jen tak sedět a prostě nic nedělat. Chci něco dělat. Chci ven a jít po démonech. Chci naplňovat myšlenku, kterou jsme s jeho otcem vytvořili.... |
| |
| Jen lehce jsem položil svojí dlaň na její koleno. "Ley... Já ti tu možnost dám. Ale bojím se o tebe.." mluvil jsem narovinu s lehce starostlivým výrazem. Bál jsem se toho, aby si spíše nepřihoršila než přilepšila. U každých zákroků existovala rizika. Pokud se honíte za démony, s riziky se budete setkávat denodenně. Jsou bohužel ale mnohem horší, když se jedná o blízké. To už totiž nejde o váš život, který vsázíte.. |
| |
| "Ley... Já ti tu možnost dám. Ale bojím se o tebe..." "Já vím..." řeknu tiše a nakloním se k němu a ještě předtím si uvolním ruku, kterou ho odejmu. Zabořím obličej do jeho hrudi. I já jsem trochu cítila strach, který se k tomu vázal. Něco jiného je brát tuhle sílu z démonů a něco jiného zase z milované osoby. "Ale musím něco udělat.... nemůžu čekat, než se to zahojí samo..." řeknu tiše a lehce tlumeně, protože mám pořád obličej u něj. "Jediné, čím tě můžu nějak, ujistit, je to, že když pocítím, že je toho na mě moc, přestanu a nechám to, ať se to zahojí samo..." |
| |
| Když zaboří svůj obličej do mé hrudi, volnou rukou ji obejmu kolem ramen a přitisknu víc k sobě. Cítil jsem z ní, že se na to chce raději připravit. I když tvrdila, že to zvládne, určitě z toho byla taky trochu nejistá. "Zvládneš to?" |
| |
| Odtáhnu se jemně od něj a taktéž jemně přikývnu. Hodlala jsem dodržet co jsem řekla, pokud to bude na mě příliš, nechám toho. Nakonec mu položím dlaň na místo, kde bylo jeho srdce. Zavřu pomalu oči. "Vydávám" se hledat jeho "duši" uvnitř jeho. Byl to nesnadný úkol. Chvíli mi trvalo než jsem jí našla. Byla schovaná tam, kde bych to čekala nejméně, protože tam jsem začínala a sice to u srdce. Úmyslně vyhledat a vzít je něco jiného než jí násilím vyrvat. Trochu jsem se přitom zřejmě zamračila. Fajn, měla jsem jí a teď jen kousek... Byla velká. A přesto, tak jasná a čistá. Jako kdyby se jednalo o moc anděla, a nikoliv démona. Nedělalo mi moc problémů v ní najít "svou část", protože ta tvořila skoro většinu. Napadla mě myšlenka, jestli tohle všechno bylo hrou osudu nebo něčeho podobného, protože jsem nečekala, že bude mít "mou duši". Té myšlence jsem se musela pousmát. Bylo celkem lehké oddělit kousíček, protože jakoby chtěla ke mě sama od sebe. Oddálím kousek svou ruku od něj a po pár vteřinách z jeho hrudi začne vycházet jako fazole velká věc, která vydávala jasnější světlo. Pomalu otevřu oči, abych se mohla podívat na tu nádheru. Ona "kulička" se lehce vznášela nad mou rukou. Byl to celkem hřejiví pocit. Podívala jsem se na Danteho, který vypadal celkem překvapeně. Věnovala jsem mu milí úsměv. Jeho obavy byli zbytečné... Rozhodla jsem se pro nejrychlejší způsob jak do sebe tu sílu dostat, a to sice to prostě spolknout. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem pomalu ruku přesunula ke své puse a onu "kuličku" jsem opatrně nechala vklouznout dovnitř. Poté jsem polkla... V tu chvíli, jako kdyby do mě někdo napumpoval tak tisíc energetických nápojů. Zorničky se mi zřejmě lehce rozšířili. Síla jsem, jak mnohou ona síla prostupuje, cítila jsem jí ve všech koutech. Začala jsem se soustředit na to, abych jí vyslala k oné noze. Dalo to trochu práce, ale nakonec se to povedlo. Ve stejnou chvíli jsem pocítila ostrou bolest v noze. Zatnula jsem ruku v pěst. Stejně jako Dante a jeho žebra, ani moje noha se neobejde bez trochu té boelsti při zacelování, nic není zadarmo... |
| |
| Jen co mi prilozila ruku na srdce, zacal jsem po chvili citit takovy zvlastni pocit. Takovy lehtivy. Skoro jako by ve me doslova hledala. Co jsem ji tak ale pozoroval, mela zavrene oci. Po par minutach musim trochu zatajit dech, kdyz ze me dostane jakousi bilou kulicku. To je ona? Tak drobna a presto zariva. Primo k sobe poutala pozornost. Nedivim se, ze po ni demoni jdou. Nakonec ale preci jen skonci v ustech Ley. Chvili se na ni divam a pote se zeptam. "Jak se citis?" |
| |
| "Jak se citis?" Ta otazka sice dolehla k mym usim, ale tak nejak jsem ji trochu ignorovala. V noze mi tepala bolest, skoro stejna, jako kdyz mi ten demon vyrval onen kus masa. Snazila jsem se to nedavat navenek znat, jenom bych ho tim znervoznila... Volnou rukou se snazim roztrhat zbyle obvazy na noze. Po chvilce zapaseni se mi to nejak povedlo a odhalim tim onu ranu, ze ktere se trosku hrnula krev. Pri blizsim pohledu bylo ale videt, jak maso a zily postupne pomalu dorustaji a spojuji se v puvodni celek. A nejenom ja jsem to videla, i Dante to mohl dobre videt. Vyplavovala se prebytecna krev, ktera se tam diky te holcice ocitla. Zavrela jsem znovu oci a trochu skrivila oblicej. Bolelo to, i kdyz to srustalo. |
| |
| "Jsi spatna herecka, Ley.." Reknu kdyz i po te jeji snaze je viditelne jak ji to boli. Pohled mi sjel smerem k rane. Bylo dobrym znamenim, ze se zacala zacelovat, stejne jako jeji ruka. Nikdy bych si nemyslel, ze se moje moc da vyuzit i k lecivym ucinkum. Jemne jsem ji chytil za dlan. "Vydrz to." |
| |
| Pokusim se usmat te jeho poznamce, ale moc mi to neslo. Diky tomu, ze mi chytl ruku, citila jsem diky tomu, ze je tu proste se mnou. Jen pro me. Coz me podporilo v tom, ze jsem otevrela oci. Rana uz vypadala jen jako hluboka odrenina, na ktere se behem chvilky vytvorila zarudlejsi nova kuze. A bylo to. Byl konec. Vse co nyni pripominal, ze tam nekdy neco bylo, byla jen zarudla kuze a moje kalhoty od krve. Pote jsem pocitila, ze skoro vsechna jeho moc a i energie je pryc. S rukou jsem sice mohla lehce hybat, ale jeste mi v ni chybel cit a skoro nic jsem v ni neudrzela, ale i presto to byl pokrok. |
| |
| Jen co se ta rána viditelně zahojila, byla na mě nepatrná radost vidět. Bylo poznat, že jsem rád, že konečně mohla pohnout trochu rukou a zřejmě možná i postavit. Pohled jsem věnoval zase jí. "Chceš se pokusit vstát?" |
| |
| Bylo dobře vidět, že nejenom mě se ulevilo. Nepatrně jsem na jeho nabídku kývla hlavou. Rozhodně se na ní budu chtít postavit, i když se tak trochu psychicky cítím vyčerpaná. "Asi budu potřebovat trochu, opory..." řeknu váhavě. |
| |
| "S tím se počítá.." věnuju jí lehce povzbudivý úsměv a nabídnu jí svoje dlaně, aby se za ně mohla chytit. Postavit se nejspíš bude to nejhorší. Kroky by už neměly být tak náročné. |
| |
| Chytnu se nabízených rukou a po pár sekundách se pokusím postavit. S lehkým zakolísáním se mi to povede. Necítím v noze žádnou bolest, spíš takovou ztuhlost, protože jsem jí nepoužívala a ty "nové svaly" se taktéž ještě nepoužili. Jen lehce se jej spíš jen přidržuji a vykročím onou nohou. První krk byl trochu nejistý, jakobych čekala, že se ona bolest vrátí, ale po tom co jsem udělala i třetí, věděla jsem, že tohle je definitivní, žádná bolest se nevrátí. Až na tu ruku. Pořád jsem v ní neměla cit ani sílu nebo byť jen uchopit, nebo jí jen zatnout v pěst. Ale to se časem poddá. Teď bylo nejdůležitější, že můžu zase chodit. S úsměvem jsem se mu vrhla do náruče. "Děkuju..." zašeptala jsem. |
| |
| Když jsem ji konečně uviděl poprvé chodit na obou nohách, neubránil jsem se radostnému úsměvu. Objevil se mi na tváři aniž bych si to sám uvědomil a zjevně jsem nebyl sám, kdo měl radost. Pevně mě objala a já ji k sobě přitiskl. "Připadá mi to jako bys konečně začala chodit po několika letech." |
| |
| Patty vyběhla s brekem z koupelny a než jí stačil Dante cokoliv říci, byla pryč. Zřejmě si asi uvědomila proč na ní křičel a jiné věci. Poté tu byla ta příhoda s Vergilem, což na její něžné dětské duši muselo něco zanechat. Možná, že její tah byl správným. Dante se vyhnul aspoň nepříjemného vysvětlování. Dveře za Patty zaklapli a Dante usoudil, že teď když jsou evidentně sami a Ley je i zdravá, musel toho nějak využít. Když jí měl u sebe, využil toho k polibku. Sotva ale začal, vchodové dveře se rozletěli znova, tentokrát to nebyla ale Patty, ale něco horšího, mnohem horšího. Horšího než démoni a všechno zlo světa, Vergil a byl lehce opilí. Jelikož on pil ale zřídka, dokázal se střískat celkem rychle. Jako opařený hleděl na to, jak se Dante vykusuje. Nakonec svraštil čelo a nakráčel k Dantemu a jednu mu vrazil do obličeje. |
| |
| Musel jsem udělat tak dva kroky dozadu, jelikož pěstí, který mi napálil, nebylo zrovna slabý. Ale co tohle mělo ku*va znamenat?! Ať jsem chtěl, z nosu se mi chtě nechtě spustila krev. Jen co jsem se na něj znovu podíval, bylo mi to hned jasný. Bratříček srkal nejspíš to svoje saké. Nasadím trochu provokativní úsměv. "Jestli se chceš prát, problém s tím nemám. Ale toho svýho matroše mě ušetři." |
| |
| Nehnul jsem ani brvou. Ledově jsem jej sledoval. Možná mi mysl zastínil alkohol, ale dle mého mi spíš otevřel oči. I slepí tohle musel poznat, ale já to tak nenechám "bratříčku". Tohle bude naposled, cos něco takového udělal. Napřáhnu se a vrazím mu druhou, tentokrát z druhé strany než mu přiletěla ta první. "Najdi si svoji..." pronesu přitom. |
| |
| Dříve než mě stačí udeřit, jeho pěst chytím do své dlaně. Chceš si hrát bráško? Fajn, máš to mít. Pobavený úšklebek stále byl na mé tváři. "Promiň, ale nejsem tak nízko pod tvojí úrovní. Zvlášť opilej jsi klesl ještě níž." tentokrát jsem se nenechal mlátit a jeho ránu se mu rozhodl vrátit a to sice do břicha. Jednodušše z něj ten chlast vymlátim. Proč ne? |
| |
| Pomalí jako vždy.... Jeho útok jsem hravě zablokoval Yamatem, který byl stále v pochvě. Prozatím tam ještě byl... "Alkohol s tím nemá co dočinění...." poznamenám a za hlavou se mi zjeví modré, ledové meče.  "Jsem jen unaven tím, že ty vždycky dostaneš co chceš i když to předtím patřilo mě...." pronesu |
| |
| "Jsem jen unaven tím, že ty vždycky dostaneš co chceš i když to předtím patřilo mě...." To myslí vážně? Rozhodně mi nenakecá, že na tohle nemá alkohol žádný vliv. Zvlášť, když chce zajít ještě dál. "Budu s tebou hrát tu tvojí hru.." jedním pohybem pravé ruky se mi v sevření za krátkou chvilku objevila rukojeť Rebellionu. "..až trochu vychladneš." Prozatím jsem neútočil, bylo ale jasné, že těmahle párátkama mě nedostane. "Tak pojď." znovu se rýpavě usměju. |
| |
| Vergil palcem povysune Yamata. Dante se rozmáchne rebellionem a ve stejnou chvíli Vergil vytasí i Yamata. K jejich střetu ale nedojde, protože se mezi ně vloží Leyla. Její rychlost byla šokující, pro oba. A netvářila se zrovna nadšeně. Oba zastavili své útoky, ale neschovali je, nebo jiné věci, zůstali tak, jak je zastavila. Otočila se k Vergilovi. "Yamato byl kdysi můj. Dala jsem ho tvému otci, aby tak zajistil bezpečí pro vaši matku. Dokud jsem tu já, nepozvedneš ho vůči svému bratrovi." řekne. Vergil lehce svraští obočí, což byla celkem první emoce, kterou dneska projevil. "Jdi mi z cesty..." řekne ledově. Leyla se ale ani nehne. "Jak chceš..." řekne a rozmáchne se Yamatem směrem k ní. Dante samozřejmě vyrazí, aby jí chránil, ale zastaví se, když zjistí, že Yamato se zastavil pár centimetrů od ní. Jakoby narazil na nějakou neviditelnou bariéru. "Nemůžeš mě zranil mou vlastní zbraní, kterou jsem vytvořila ze své vlastní mocí..." řekne. Její hlas zní, že si srandu rozhodne nedělá. |
| |
| Uz jsem cekal, kdy se po Devil May Cry rozezni ton srazky nasich zbrani, jenze na posledni chvili se mezi nami objevi Ley. Sakra! Jen tak tak jsem vcas zastavil. Kde se v ni brala ta rychlost? Pro ted svou pozornost ale zamerila na Vergila, ktery se po dalsim pokusu, kdy jsem se uz chystal k tomu ji branit, nezmohl na dalsi utok. Mm? Neubranil jsem se jen lehce udivenemu pohledu. Vzdycky jsem totiz zil v presvedceni, ze Yamato byl otcuv mec. A ona ho dokaze takhle ovladat? |
| |
| Vergil přidá na síle, kterou chtěl rozbít onu bariéru, která byla mezi Yamatem a jí. Bylo vidět, jak se svaly na jeho rukách napjali jak se snažil tu bariéru zničit. Nezdálo se, že to ale nějak funguje. "Řekla jsem, že to nebude fungovat." poznamená Leyla, nebo spíš mu to připomene. Na Vergilovi už bylo v obličeji vidět, že to rozhodně nevzdá. Pomalu poodstoupil, jakoby snad chtěl popadnout dech, jenže on udělal další výpad, ale skončil stejně neúspěšně. Zkusil to znovu a znovu, ale stále s žádný efektem. Vergil ustoupil několik kroků dozadu a ledové meče za ním se lehce protočili. "Uvidíme..." pronesl a několik jich vyslal na Leylu. Její výraz se lehce změnil. Tohle už totiž byla její moc, tohle už byla moc, která patřila Spardovy a která jí také může i lehce zranit... |
| |
| Ať jsem chtěl nebo ne, musel, prostě jsem MUSEL se tomu trochu tiše zasmát pod fousy. Tohle ho muselo nemálo štvát. Známe přeci Vergila. Co zkrátka nejde rozseknout, pije mu krev ještě víc. Přesto ale pořád musím brát na vědomí, že je připitej a může to dopadnout i hůř. Právě teď jsem to nejspíš zakřikl. Jen co si udělal odstup od Ley, ledové meče se za ním protočily a on neváhal je poslat proti Ley. Zle jsem se ušklíbl. Ani nápad! ... Jako by to všechno proběhlo ve mžiku vteřiny. A právě v té vteřině Ley může ucítit, že na ní dopadlo několik kapek krve. Stál jsem před ní a ruce jsem měl natažené do stran, takže se přesně akorát všechny meče zabodaly do mě, nikoliv do ní. Na zem začaly dopadat kapky krve. "Jak daleko chceš ještě zacházet, 'bratříčku'?" můj pohled nebyl příjemný ale ani ne kamenný, abych nedal alespoň co nejméně najevo to, že cítit se skrz na skrz prošpicovanej není zrovna příjemnej pocit. |
| |
| Vergil vidí, že jeho meče se místo do ní zasáhli Danteho, ale nehnul přitom ani brvou. Z něho by zmrznul i lední medvěd. "Pořád se jen pleteš do věcí, které se tě netýkají..." pronese Vergil a švihne Yamatem, čímž vyšle na Danteho jakousi "vlnu", která dokáže rozpůlit skálu. Bylo jasné, že uhnout nemůže, protože by zasáhl Ley za ním. Zůstal stát, pevně a odhodlaně. Vedle jeho pravého boku se ale oběví Leylina ruka. Ona "vlna" jakoby "vybuchla" pár centimetrů před ním. Zachránila ho. Což ho i přivedlo k tomu, že v tomhle zřejmě rozhodně nelhala. Jemně ho obešla a naznačila mu, že to vyřeší,její bosé nohy lehce pleskali o podlahu. Namířila si to k němu. Vergil ještě zkoušel vyslat pár stejných "vln", ale měla to stejný účinek jako předtím, tudíž žádný. Vergil přitom projevil další emoci, čili teď už velmi výrazně svraštil čelo. Leyla došla až k němu a zastavila se kousek před ním. Chvíli na sebe hleděli a poté řekla: "Co se s tebou děje? Proč se takhle chováš?" |
| |
| Trochu jsem zpevnil postoj a čekal, kdy se ona vlna do mě pořádně opře. Jsem teda radši, když to odnesu já, ne Ley. Ta už si protrpěla dost. Už když je ten nával přímo u mě, najednou se rozprskne do stran jako nějaká sprška. Chvíli se jen podiveně dívám ale poté si všimnu Leyiny ruky, která se objevila kousek ode mě, tudíž vysvětlení už mám. V duchu jsem si slabě vydechl a začal ze sebe vytahávat ony meče. "Pěkně nepříjemnej matroš.." zanadávám spíše pro sebe a po očku pozoruju ten rozhovor mezi nimi. Co se bude dít dál? Pošle na mě vzteklý veverky? |
| |
| Vergil neodpovídal ani nijak jinak nereagoval. Vážně za tohle mohl alkohol? A nebo spíš jen onen alkohol uvolnil to, co v něm už prostě dlouho třímalo a co potlačoval. Vergil jen lehce ucuknul hlavou dostrany. Byla jasné, že se na ní prostě nemůže dívat. Otázka byla proč? Proč se teď takhle vůbec choval? Až tak nějak teď Dantemu pomalu docházelo, že vlastně ani pořádně neví, co Vergil dělal v Podsvětí, nebo proč jí zachránil z toho vězení. Nějakej důvod to prostě muselo mít, protože on není zrovna ten typ co zachraňuje koťata ze stromu. "Vergile...." řekla jemně a polohlasně. "Co se děje?" zopakuje. Dantemu lehce připomněla jeho matku, která se jich ptala skoro stejným tónem jako ona teď. |
| |
| Přistupovala k němu opatrně a já ho jen mlčky pozoroval kus za ní. Trochu mi to připomínalo jako by se snažila přesvědčit nějaké vystrašené zvíře, že ona není hrozbou. Ale až po jejím zopakování otázky ve mě začne hlodat ta otázka. Proč ji vůbec Vergil zachránil? Nemluvě o tom, že mi hlavou projela jeho slova. "Jsem jen unaven tím, že ty vždycky dostaneš co chceš i když to předtím patřilo mě...." Trochu jsem se zarazil. Mluvil o Ley? Ne.. to byla blbost. Vždyť mu nepatřila, nikdo nemůže nikomu patřit. Jenže.. jak to vůbec mezi nimi bylo? To, že ji zachránil vypovídá něco o tom, že ji musel znát.. |
| |
| Vergil ale ani tentokrát neodpověděl. Působil, jinak. jinak než ho Dante vždy viděl a znal. Lehce rozpačitě dalo by se říci, ale Vergil a rozpačitý? To spíš někoho zasáhne meteorit. Nicméně to, že schová Yamata zpátky do pochvy bylo alespoň dobré znamení v tom smyslu, že zřejmě nedojde na žádný další útoky jak na Ley, tak i Danteho. Vergil nakonec hlavu zvedne a dívá se přitom na Danteho. Ano, Dante dobře poznával, že ten výraz znamenal rozpačitost, kterou se pokoušel ní příliš dobře ukrývat. "Víš proč jsem se vydal do Podsvětí, Dante?" řekne celkem klidným hlasem což je u něj celkem nenormální. |
| |
| Z přemýšlení mě vytrhne právě Vergilův hlas. Když se tak nějak vrátím do reality z toho všeho zamyšlení, zaregistruju že se dívá na mě. Co měl ale ten jeho výraz znamenat? Nikdy jsem ho takhle neviděl.. "Víš proč jsem se vydal do Podsvětí, Dante?" Skoro jako kdyby mi četl myšlenky. Ale skutečně to řekne zrovna mě? Jen neznatelně se zamračím a poslouchám. |
| |
| "Kvůli ní..." řeknu jednoznačně. "Ty si to možná nepamatuješ, ale jednou se naši hádali... nebyla to úplně ale hádka... vím, že otec byl strašně smutný a matka se jej snažila nějak utišit, říkala, že to nebyla jeho chyba. Že to bylo její rozhodnutí... nechápal jsem co tím myslela a proto jsem tajně poslouchal dál... otec jí agruoval tím, že něco pro ni mohl udělat, ale matka ho umlčela tím, že to prostě udělala pro ně oba... Jednou jsem se byl s otcem sám, zeptal jsem se ho na to co tím myslel, že to byla "jeho chyba". Trvalo mu to dlouho ale nakonec mi pověděl všechno - o ní, co pro nás udělala... Slíbil jsem mu, že až vyrostu, zachráním jí...." Svůj slib jsem splnil otče.. "Bohužel jsem během těch let nepočítal s jednou věcí...." řeknu a pomalu se otočím zpátky k Leyle. Chvíli mi trvá, než řádně zformuluji onu větu. "S její krásou..." řeknu polohlasně. Poté jí lehce položím volnou ruku na tvář. Pomalu se k ní začnu sklánět, až se nakonec skloním natolik, že jí mohu a taky políbím na její rty. Nehledím na to, jak se začne bránit, či mě zasypávat údery do hrudi či zad nebo se pokoušet ode mě odtáhnout. Musel jsem... |
| |
| Ty jeho poslední slova ve mě trochu trknou. "S její krásou..." Co to sakr-.. Než bych si vůbec stihl cokoliv domyslet, uvidím, jak jí položí dlaň na tvář a začne se k ní sklánět než ji nakonec políbí. V tu chvíli jako by si moje tělo začalo dělat co chce. Zaťal jsem zle zuby. V hodně krátké chvilce jsem došel svižnými kroky k němu a dal mu opravdu silné pěstí, které ho donutí opustit její rty a trochu se vyválet na podlaze. |
| |
| Cítil jsem, jak se moje srdce rozbušilo. Byl to tak příjemný pocit... Naneštěstí jej zkazil on, milovaný bratříček. Nicméně jeho rána je jako vždycky slabá. Nikdy nedokázal zasadit pořádnou ránu. Při jeho ráně tedy jen trhnu hlavou nastranu a hřbetem ruky si setřu vlastní krev z roztrženého rty. Poté se podívám na bratra a poté na Leylu. Ta vypadala, mno řekněme, že slovo překvapený je slabé slovo. Stála tam jako socha. Lehce jsem pozvedl koutek do náznaku úsměvu. Podívám se zpátky na bratra. "Řekni, jaký je to pocit, vidět jak ti někdo sebral něco "tvého"?" řeknu. |
| |
| "Řekni, jaký je to pocit, vidět jak ti někdo sebral něco "tvého"?" Zle jsem se zamračil. Ten jeho provokativní úsměv se mi ani trochu nelíbil. Zvlášť v jeho podání. "Nech jí na pokoji.. Pokud nechceš aby to zašlo dál." |
| |
| Udělal jsem krok k němu natolik, že naše obličeje byli necelých pět centimetrů od sebe. "Neříkej, že ses do ní zabouchl?" řeknu celkem klidně. Ostatně, dalo se to celkem i čekat. Nebyl by to prostě on, kdyby nešel po každé sukni, která se okolo něco otočí. |
| |
| Zamračeně se mu dívám zblízka do jeho obličeje. Čiřila z něj ta čistá provokace, nejspíš chtěl abych mu ještě jedno vrazil. "Neříkej, že ses do ní zabouchl?" Znatelně si odfrknu. Vím moc dobře na co narážel, proto jsem mu ten jeho blízký pohled přerušil vztyčeným prostředníčkem. "Myslím, že bys měl nejdřív začít u sebe." |
| |
| Lehce a krátce se hrdelně zasměji. "Máš pravdu, bratříčku.... ale já si to přiznal už před několika lety. Když jsem našel Démoní Kroniku.Ten obrázek tam, byl sice černobílý a jak ona tak i otec byli v démoní podobě, ale přesto mě k ní cosi táhlo..." řeknu a založím se ruce na hrudi. Poté na něj upřu svoje oči, které byli stejně ledové jako jeho. Já se celkově choval velmi klidně, zatímco on tu soptil. Lehce přivřu oči. |
| |
| Bylo mi jedno, jestli jsem dával znát svoje soptění nebo ne. Věděl jsem jen to, že s každým dalším slovem mě o to víc s*al. Nezaváhal jsem sáhnout po Ebony, zatočit s ní na prstě a vstřelit mu pár kulek do hlavy. Možná s nadějí, že se mu konečně rozsvítí. "To, jak se rozhodla, bylo čistě její rozhodnutí. Ona není žádnej majetek, co by ti měl patřit.." |
| |
| Prostě typickej on a ty jeho hračky. Jeho střeli mě přimějí zaklonit hlavu. Nicméně, po pár vteřinách jí zase zvrátím dopředu a setřu se tu trochu krve, která mi zůstala na čele. Poté si z díry vyndám onu kulku, která ta jako jediná zůstala. Zahodím jí na zem. Zítra mě bude nejspíš bolet hlava... "Ještě před několik dny si nevěděl ani, že vůbec existuje..." poznamenám a položím jí ruku okolo pasu a přitáhnu si jí tím k sobě i navzdory tomu, že se znovu začala bránit. |
| |
| Věděl jsem, že kulky na něj nezaberou, ale byl to takový jistý druh varování. A že po mých kulkách ho hlava určitě bolet bude. "A ještě před těmi pár dny jsem sem dotáhl ten tvůj nevděčnej zadek.." Nicméně, očividně si o to vyloženě říkal, když ještě k tomu Ley přitáhl k sobě. No dobře, už se tedy držet nebudu. Ještě dřív, než ji k sobě stačil přitisknout, věnoval jsem mu silný kopanec do břicha, kterým jsem ho částečně odhodil a okamžitě po tom jsem už vytasil Rebellion a skrz na skrz mu probodl břicho. Zle jsem ho sledoval. "Že se vůbec divím, jsi natvrdlej ještě do teď." |
| |
| Chytnul jsem čepel rebellionu, která byla stále zaražená ve mě. Prošla skrz, ale to mě nijak nezajímalo. Tímhle jsem si pojistil to, že nebude mít čím můj následující tah zastavit. Protáhnul jsem jeden koutek do většího úsměvu. "Teď je řada na mě..." pronesu a za jeho hlavou se oběví několik ledových mečů. Nechám je ať vykonají své dílo. Dva se mu zabodli zezadu do krku a další si našli zezadu cesto skrz jeho hrudník. Nepotřeboval jsem ani Yamata, abych mu ukázal, že on bude vždycky ten "mladší a slabší". |
| |
| Odplivl jsem část krve z úst, která se mi nahromadila. Tím, že ze mě znovu udělal chodící špíz, mi ale nikterak nebránil. Možná spíš jen tomu, že na nějakou dobu omezil moje hlasivky. "Par... chan..te" řeknu tichým a chraptivým hlasem, ale i přesto se mi ve tváři objevil šibalský úsměv. Sice jsem byl o pár minut mladší, ale tomu nedávalo důvod k tomu, aby si na toho 'staršího' hrál. Rebellionem jsem zajel ještě hloubš, a ať si jeho čepel držel jak chtěl, tak či tak jsem ho z něj prudce vytáhl, při čemž jsem mu i trochu rozsekl dlaně. Tentokrát ale začala čepel černat a kolem se tvořila rudá záře. Můj výraz zase o něco zvážněl. "Ley nech na pokoji.." |
| |
| "Nebo?" řekne Vergil a palce, který byl do krve povytáhne Yamata z pochvy. Stejně jako u Danteho byla vidět rudá záře, u něj se zase oběvila modrá. Svou odpověď už nedostal, protože se mezi ně vložila Leyla. "DOST!!" zakřičela. Nastalo ticho. Ani jeden se neodvážil něco říci, nebo se je pohnout. "Pitomci... oba jste pitomci!" řekne nakonec polohlasně, ale celkem rázně. "Jestli se budete jen pořád mlátit, tak beze mě!" Poté se otočí a zamíří do kuchyně, kde stále ještě byli ony poháry. |
| |
| Jen lehce sebou trhnu, když se už ozve Ley. A zjevně nebyla zrovna moc ráda. "Pitomci... oba jste pitomci!" Svým způsobem jsem s ní souhlasil. To co teď mezi námi probíhalo nebylo zrovna něco, co by se dalo nazvat bratrským poutem. Narovnal jsem se z bojového postoje a záře Rebellionu se vytratila někam do neznáma. Stihl jsem ještě odplivnout krev, která se mi nahromadila znovu v ústech. Podíval jsem se za ní, kde se vytratila zřejmě u skoro rozteklých pohárů. Zle jsem se mezitím ušklíbl na Vergila a vydal se ke gauči, při čemž jsem za cesty ze sebe vytahal ty jeho hnusný párátka. Svoje hlasivky jsem raději ještě nepokoušel. |
| |
| Vergil neřekl ani slovo nebo nehnul ani svalem. Prostě se sebral a zmizel nahoře ve svým pokoji. Dante si to sice namířil na gauč, ale když viděl, jak tam u toho stolu Ley sedí, nějak gauč mu byl teď ukradenej. Nechal rebellion na gauči a vydal se k ní. Leyla seděla u stolu, hlavu si podpírala jednou rukou, zatímco druhou něco zkoušela se lžičkou. Evidentně jí chtěla uchopit do ruky, ale její prsty jí moc zdá se neposlouchali. Sice její noha byla už naprosto v pořádku, zbytek se bude muset uzdravit nějak prostě sám. |
| |
| Dojdu směrem k ní, i když je po zvuku tempa mých kroků poznat, že jsou o něco opatrnější. Skoro jako bych čekal bůhví jaké seřvání. Na malou chvíli jsem se zastavil a jen ji mlčky pozoroval, jak se snažila nějak spolupracovat se lžičkou. Nakonec si otřu ústa od krve, avšak hlasivky mě ještě pořád bolí, proto si jen přisednu na židli proti ní. Díval jsem se na ní a snažil se z ní alespoň pohledem dostat to, jestli je hodně naštvaná. |
| |
| Chvíli se snažím nějak odlákat svoje myšlenky od toho co se stalo, ale nejde to prostě! Nakonec bouchnu do stolu rukou. Všimnu si Dante před sebou. Proto raději zabořím svůj pohled do desky stolu, která byla přede mnou. Stále jsem cítila Vergilovi rty na těch svých. "Sakra!" pronesu a znovu bouchnu do stolu. |
| |
| Jen nepatrně trochu přivřu víčka, když se ozve rána do stolu. Následně zadunění Leyiny hlavy, když se na ni položí a poté další rána. Dřív než se odhodlá ještě k další ráně, už její zápěstí chytím, aby v tom nemohla pokračovat. Zároveň ho ale i jemně stisknu. Nepřestávám se na ní dívat. I když čekam i to, že když se na mě podívá, určitě mě pošle do sprchy. Přeci jen krev není zrovna dobrej módní výstřelek.. |
| |
| Když mi chytne ruku, lehce nadzvednu hlavu, abych se na něj mohla podívat. Tak nějak mi přijde bez krve na sobě, jako kdyby to prostě nebyl on. Začínala jsem si na to tak nějak zvykat, pomalu... Nicméně pořád jsem byla naštvaná, ale vlastně ani nevím z čeho. Z toho polibku? Z toho jak do sebe šli? Možná všechno najednou. V mysli jsem ale pocítila něco jiného, takovej divnej pocit, že něco není dobře. Trochu se podívám za sebe. Ocas. Měla jsem ocas, který mám ve své démoní podobě. "Sakra..." zakleju znova a nechám zase svoji hlavu klesnout na stůl. Tohle se mi prostě stává v emočně vypjatých situacích.... |
| |
| Vypadala, ze je zhruba nekde na hranici, kde by se nejradsi nechala schodit z nejake velke vysky. Rad bych si s ni zkusil v par vetach promluvit, ale pochybuju ze by mi rozumela. Leda to zkusit pozdeji. Pozvedl jsem jeji bradu tak, aby mi videla do oci. Muj pohled rikal jemnym zpusobem neco jako 'Povidej, posloucham.' |
| |
| "Není o cem mluvit." reknu, kdyz mi zvedne hlavu a podiva se mi do oci. Jasne jsem mu totiz videla onu vetu na ocich, ale jak jsem rekla, nebylo o cem mluvit. Nemela jsem potuchy ani o zlomku toho, co pred chvili Vergil rekl. Pamatovala jsem si jen, jak mi demoni vykloubili koleno a pote s mou nojou jeste tocili dal, dokud jsem bolesti neomdlela. Pote jsem se probudila vedle Vergila v ty opusteny budove... |
| |
| Dobře, teď mi znemožnila možnost z ní dostat alespoň něco. Jenže já viděl že je rozhozená, otázkou bylo, z čeho přesně? Nevypadala, že by si dělala starosti o to, jak jsme se do sebe pustili, takže v tom muselo lítat něco jiného. Jenže co? Co jsem ji tak pozoroval, její pohled byl trochu utrápený. Přineslo jí to snad špatnou vzpomínku? Víc jsem její ruku stiskl. Jsem tu jen pro ní, vždycky budu.. |
| |
| Povzdechnu si a podepřu si hlavu druhou rukou. Když mi on dá vědět jemným stiskem, že je tu pro mě, onen stisk mu lehce oplatím. "Nechápu tu stejně jako ty..." řeknu tiše. "Měl milion příležitostí mi to říci... " Lehce podrážděně švihnu ocasem ze strany na stranu. Podívám na lehce na něj, vidím, že trochu lehce pozoruje právě můj ocas. "To nic. Jsem v poho. Oběví se sám, když jsem moc naštvaná a tak podobně..." vysvětlím mu. Přeci jenom, mám na to i lehce právo. Jsem víc démon než on, i když teď už jen taková prázdná skořápka toho co jsem byla kdysi... |
| |
| Zamyšleně se podívám na desku stolu předtím. Svým způsobem měla pravdu, jenže ona nejspíš nevěděla o tom, že on takový prostě není. Má svojí hrdost, kterou si pečlivě hlídá ať jsou okolnosti jakékoliv. Jen ještě před pár minutama se mu jeho hlídání trochu zbořilo a on to zkrátka vypustil ven. I když teda způsobem, kterým bych od něj nejmíň čekal. Taky je pravdou, že nějaký podíl na tom měl onen alkohol. O to víc mi dává důvod, abych si Ley hlídal. Nakonec si slabě povzdechnu a pomalu vstanu od stolu. Usoudil jsem, že nejlepší, co teď budu moct udělat je to, že si dám sprchu a nebudu tu smrdět v krvi. Ještě se na ní krátce podívám a kroky zapluju směr koupelna. |
| |
| Je jasné, kam se vydá když se zvedne. Sotva ale vyjde z kuchyně, vyběhnu za ním. Moje nohy lehce zapleskají po podlaze pode mnou a já jej musím zezadu pevně obejmout. Rukama ho pevně obejmu okolo jeho hrudi, zatímco můj ocas se mu podvědomě omotá okolo jeho břicha. Ignoruji krev, o kterou jsem se ušpinila. Chvilku mi trvá než zformuji nějakou normální větu. "Chci abys věděl..... " začnu pomalu. "... že mezi jím a mnou nic není." trochu se nadechnu. "Moje srdce patří jen tobě..." |
| |
| Musím se zastavit, když zaslechnu, jak se nejspíš rozběhla za mnou. Ucítím, jak mě zezadu obejme a přitiskne se k mě. Přes rameno se na ní trochu tázavě podívám. Po té chvilce se ale neubráním lehkému úsměvu, když mi poví něco, co zahřálo moje srdce. Položil jsem dlaň na ty její, kterými mě objímala. "Já ti to věřím. Ale dokud se bude Vergil takhle chovat, nebude to zrovna lehký.." |
| |
| "Já ti to věřím. Ale dokud se bude Vergil takhle chovat, nebude to zrovna lehký.." Lehce přikývnu, on to přikývnutí může i cítit jelikož mám hlavu položenou na jeho zádech. Po chvilce ho pomalu pustím. Nechám jej ať odejde do koupelny. Když se ocitnu vlastně "sama", podívá se do země a tak nějak spatřím svoje kalhoty, a vůbec zbytek mého oblečení, které tak nějak v totálně dezolátním stavu. Chce to něco nového... Jelikož je v koupelně, mám dost času si opatřit něco nového na sebe, nehledě na tom, že za to ani nebudu muset zaplatit... |
| |
| Jakmile dojdu do koupelny, zavřu za sebou a zhruba pár kroků od sprchového koutu ze sebe začnu shazovat oblečení. Krev za tu dobu poměrně rychle zaschla, hlavně na oblečení. To jsem ale teď neřešil, prostě jsem to hodil na zem, vlezl si do sprchy, zatáhl závěs a pustil vodu. Sprcha byla věc, která mě poslední dobou po náročných dnech potěšila nejvíc, tedy hned po Ley. Když na mě dopadá teplá voda, na chvíli lehce zakloním hlavu a zavřu oči. Nechám tak dopadat vodu na můj obličej. Tak trochu mi přišla na mysl myšlenka, jaké by to bylo, kdybych žil s Ley stejně šťastně jako můj otec a matka.. |
| |
| Sprcha byla pro Danteho naprosto úžasná. Sáhl po čistém oblečení, ale nejdřív se v zrcadle podíval jak moc hluboké jsou jeho rány na krku. jelikož byli skrz, tak spíš asi vážné. Nebyl to zrovna hezký pohled, zvláště když si tak nějak trochu viděl skrz onen krk. Vergil umí zasadit řádnou ránu... Nicméně poté se tak nějak oblékl (//vem si na sebe co chceš:D) a pomalu se dal k odchodu z koupelny. Sotva ale stiskl kliku a pootevřel, dolehli k němu dva hlasy, oba dobře poznával. Doléhali k němu ze shora, od zábradlí nad koupelnou. "... říkám ti to naposled, pusť mě!..." "Ne, dokud mi neřekneš co na něm vidíš..." Na tuhle větu ale neodpověděla. "Copak jsem toho pro tebe neudělal dost? Zachránil jsem tě z tý díry a ty si vybereš jeho?!" Ani na tohle mu nebyla schopná něco říci. Až po chvíli. "Srdci poručit nemůžeš!" "Ale ano... načež k Dantemu dolehnout tlumené zvuky toho, jak se snažila něčemu bránit. To už ale nevydržel a vyběhl na schody, aby zjistil co se děje. Vergil držel Leylu u zdi. Její ruce byli přiražené ke zdi a on se tam svýma držel, čímž jí znemožnil se bránit. Leylin ocas divoce švihal do stran, byl zřejmé, že kdyby chtěla tam mu s ním něco udělá, protože na konci toho ocasu byl celkem né příliš bezpečně vypadající bodec. |
| |
| Jen co jsem vylezl osvěžen ze sprchy, sáhl jsem po ručníku a usušil se. Vzal jsem na sebe ještě poměrně čisté kalhoty a trochu volnější černé triko, které jsem měl po ruce. Nezapomněl jsem všas sebou vzít své dvě milované zbraně. Když někdo žije životem lovce démonů, jistota je jistota. A ta se někdy sakra vyplatí. Sotva jsem ale vyšel z koupelny, musel jsem se zarazit. Slyšel jsem hlasy, dokonce dva. Tak trochu jsem se zaposlouchal do rozhovoru, který se mi po pár vteřinách opravdu přestával líbit, proto jsem se svižnějšími kroky rozešel směrem ke schodům nahoru. Naskytl se mi tak pohled na ten zamračený Vergilovo ksicht a ruce, kterými doslova Leylu přišpendlil ke zdi. "Nech jí na pokoji!" můj hlas je stále chraptivý, ale o trochu hlasitější než u poslední nadávky, co jsem mu řekl. Rozešel jsem se směrem k němu a za chůze stačím vytáhnout Ebony s Ivory, kterými následně prostřelím obě jeho ruce a donutím ho tak Ley pustit. Postavím se poté před ní a hlavicí Ivory mu přitisknu k čelu. Můj pohled nebyl vůbec příjemný. "Varuju tě.." |
| |
| "Nech jí na pokoji!" Ozve se bratříček a než stačím otočit hlavu k němu, projedou mi rukama kulky z jeho hraček. Samozřejmě mě to nijak ani nepřekvapilo, že začal střílet i když tak trochu jsem si i myslel, že ne, vzhledem k tomu jak jsem k ní byl blízko. Nicméně chtě nechtě mě to donutilo jí uvolnit její ruce. Yamato byl v mém pokoji. Tak nějak jsem ctil její přání v tom, že ho proti jemu nepoužiji, protože kdybych to udělal, ona ho bude chránit což by znamenalo, že moje útoku budou neúčinné. Podíval jsem se na něj ledovým pohledem, když mi přiložil hlavice k hlavě. "Měl bys jít do té sprchy ještě jednou ale tentokrát si spíš pustit studenou, možná by ti trochu schladila hlavu...." poznamenám. |
| |
| Nad jeho poznámkou jsem se jen o to víc zamračil. A že to říkal zrovna on, ten pravý. "Spíš to vypadá, že ty jsi ten, s kterým tu třískaj hormony, bráško." Vážně se mi to přestávalo líbit. Jestli bude zacházet tímhle tempem stále dál a dál, pravděpodobně za chvíli Ley nespustím z očí. |
| |
| Trochu se pousměji. "Tahle věc, mě začíná dohánět k šílenství..." poznamenám směrem k jeho hračce, kterou jsem měl u hlavy. Nicméně bylo by celkem příjemné vidět jeho reakci na to, až bude mít pár těch svých kulek v hlavě on sám... Stačil jediný pohyb rukou a jeho pistoli jsem mu z ruky vytrhnul. Poté jsem jí namířil jemu doprostřed čela. |
| |
| Tak nějak jsem čekal, že mi Ivory z ruky vytrhne a udělal ten samý tah jako já. Jenže zapomínal na to, že ještě stále mám jednu zbraň, kterou jsem mu nastavil znovu k čelu. Stačil jeden špatný pohyb a odstřelíme se tak navzájem. "Kdy tě to už přejde?" |
| |
| Menší mexická plichta... Tu ale vyřešila Leyla, která jím sebrala ony zbraně z rukou a hodila je pře zábradlí dolů. Poté se postavila mezi ně, čelem k Vergilovi, ale co nejblíže Dantemu, jakoby v něm hledala jistotu jeho ochrany. "Vzpamatuj se konečně!" řekla mu rázně. "Protože jestli to neuděláš, raději odejdu odtud pryč, než abych byla stále svědkem toho, jak se neustále vzájemně napadáte!! Nebudu přihlížet tomu, jak se Spardovy synové perou o blbosti jako malé děti na pískovišti, zatímco nějací démoni pomalu přebírají kontrolu nad městem!" V jejím hlase bylo znám, že rozhodně nežertuje. Divoce přitom mávala ocasem, tak, že Dante od něj párkrát dostal do obličeje menší facku... |
| |
| Trochu jsem se zarazil, když obě moje zbraně Ley čapla a hodila někam doprčic. Zjevně už měla dost těhle šarvátek, když udělala nepatrný důraz na to, že jsme jeho synové. Můj pohled od Vergila sjel někam do strany s tichým odfrknutím. Měl jsem na jazyku jistou poznámku, ale tu jsem raději neplánoval pokoušet při naštvané Ley. Už teď mě skoro profackovala svým ocasem.. |
| |
| I když Dante schytal několik "facek" od jejího ocasu, musel v duchu uznat, že s tím ocasem je děsně sexy. Zároveň mu na mysli přišlo pár celkem peprných věcí, které by se s tím jejím ocasem dali dělat. Ty ale okamžitě zmizeli, když se znovu podíval na Vergila. Nezdálo se totiž, že by byl pořád podnapilí. Že by jeho věčně pyšný bratr dostal v tom Podsvětí konečně rozum? Pokud ano, Dante měl zato, že měl raději toho "starého Vergila". Vergil se ale nějak neměl k tomu aby odpovídal. |
| |
| Jen co jsem zahnal myšlenky, které mě v tu chvíli napadaly, dalo by se říct, že i já jsem se k odpovědím moc nehrnul a my jí tak mohli dopřát ten pocit, jako kdyby nám vynadala vlastní máma. Nedovolili jsme si ani jeden mít nějakou další poznámku. Nakonec se rozhodnu k tomu jít sebrat svoje zbraně, které poté vrátím na své místo. Přitom jsem Vergilovi ještě stihl věnovat jeden nepříjemný pohled. Ley ani nijak nemusela hádat dvakrát, že teď už jí rozhodně z očí nespustím. |
| |
| Vergil usoudil, že vrátit se do svého pokoje zřejmě bude to nejrozumnější co může v tuhle chvíli udělat. Leyla se ocitla v mezipatře sama. Sedla si, zády se opřela o zábradlí za ní a ocas jí volně vysel dolů skrz ono zábradlí. Zřejmě toho už bylo na ní moc. Dante si pomalu došel dolů pro svoje zbraně. Zrovna se pro jednu schýbal, když se vzduch okolo něj výrazně oteplil a jeho milovaná Ivory padla vedle Ebony ožvýkaná a od slin. Když vzhlédl, uvidět psy, kteří hořeli a z tlam jim na podlahu ukapávali ohnivé sliny. Zobrazit SPOILER Nicméně poté k němu dolehu odněkud zeshora hlas. "Zabteho!! Já se postarám o ní..." hlas to byl velmi chraplaví. Ale nikde nebylo zatím vidět původce. Až když uslyšel jak Leyla vykřikla. "Dante!!" Ten křik jej bodl u srdce, jako kdyby mu do něj někdo zarazil kudlu. Nad Leylou se skláněl o něco větší démon, který rozhodně nevypadal, že se stavil jen na přátelskou konverzaci. "Konečně.... půjdeš se mnou tam, kam patříš!" řekne onen démon a natáhne po ní svůj pařát. Zobrazit SPOILER |
| |
| Sotva se sehnu pro Ebony, vedle ní mi spadne v louži slin milovaná Ivory. Znatelně se ušklíbnu na původce, který stál přede mnou v podobě ohnivého psa. "To neni žvejkačka sakra!" Ebony jim vystřelím do hlav či srdcí. Oslintanou Ivory seberu a prozatím dám na své místo. Pak se ale musím zarazit. Něco zaslechnu a rozhodně to nezůstane bez reakce. To něco byl křik Ley, volala mě.. Natáhl jsem ruku a brzo mi v ní přistála rukojeť Rebellionu. "Ley!" neváhám, rozběhnu se směrem k ní a za běhu několikrát vystřelil do onoho pařátu démona. Nikdo se jí kromě mě nebude dotýkat! |
| |
| Danteho střeli párkrát zasáhnou démonův pařát, ale spíš jej jenom škrábnou, protože skrz zábradlí se míří špatně i pro něj. Nicméně na získání démonovi pozornosti to stačilo. Ten nelidsky zavrčí. "ZABTE HO!!" zařve a na Danteho se v tu chvíli odnikud vrhnou další psi, kteří jej zároveň i povalí. Několik z nich se mu zahryzne do ruky, ve které svíral rebellion, tak aby se s ním nemohl pohánět a jiný pes se mu zase naopak pokouší vytrhnout pistoli z ruky. Ostatní do něj kousají na všech možných místech ve snaze mu tak způsobit co největší možná zranění, což se jim i částečně daří a podlahu pod ním začne brzy zdobit jeho krev. Démon se mezitím otočí zpárky k Ley, která odtamtud nemá kam utéci, protože démon blokoval jediné schody dolů a skákání dolů pro ni celkem v tuhle chvíli nepřicházelo k úvahu. Tentokrát jí ale už chytil za právě levou ruku, která ještě nebyl zcela v pořádku. Pokoušela se mu vymanit, ale on jí držel pevně. Začal se smát a pozvedl dlouhý nůž, který svíral v druhé pazouře. "A teď... ZEMŘI!!" vyhrkne démon a začne ruku spouštěl směrem k ní. V tu chvíli jakoby se čas pro Danteho zastavil. Srdce se mu neuvěřitelně sevřelo, jakoby i na chvíli přestalo bít. Nedokázal se k ní dostat včas i kdyby sám sebevíc chtěl, prostě nemohl. Mohl je stát a dívat se... |
| |
| Zle jsem zatnul zuby, když mě oni psi začali zaživa doslova trhat a znemožňovat mi tak jakýkoliv pohyb, nemohl jsem nijak zakročit. I na mojí sílu jich zkrátka bylo moc. Sotva bych se postavil, krev ze mě začala doslova padat než kapat. Po tom, co jsem teď ale zahlédl jsem doslova ztuhl. Jako kdyby mě samotná vteřina dovedla ochromit. Začal jsem vyvíjet mnohem větší úsilí, za každou cenu jsem je ze sebe musel scházet i kdyby si s tím odnesli i části mého masa. Tak nějak se mi povedlo dostat na nohy, ale stále jsem se nemohl pořádně hnout, stále jich na mě viselo nemalé množství. "LEY!!" |
| |
| Dantemu se podařilo nějak uvolnit ruku s pistolí ale v tu samou chvíli mi jeden z těch psů skočil do obličeje. Nicméně díky uvolněné ruce jej mohl střelit a mrtvé tělo poté odhodil stranou. Vzhlédl okamžitě nahoru, ale co uviděl jej šokovalo. Démonův nůž byl zaražené skrz naskrz ve Vergilově hrudníku. Nikde u něj ale neviděl Yamata. Zřejmě musel vyběhnout ven, když slyšel onen kravál a dostal se do cesty právě tomu noži a nebo to bylo jinak? Že by se pro ní Vergil sám obětoval? Nicméně démon vytáhl zpátky svůj nůž a Vergilovo tělo kleslo bezhlesně a bezvládně na zem. |
| |
| Po té pranici se mi přeci jen povedlo uvolnit ruku, ale než bych stihl střelit toho démona, do ksichtu mi skočil další z jeho poskoků, které jsem za pár vteřin odstřelil a odhodil. To co ale poté uvidím, mě zarazí úplně. Na krátký moment jsem zůstal jen strnule stát. Cítil jsem, že jsem se mi snad i na chvíli zastavil dech. Zle zatnu zuby ještě víc, tentokrát jsem soustředil trochu energie a onu hroudu ohnivých psů brzo odhodil do stran silným tlakem. Mé ruce byly tvořeny tmavě rudými pařáty. Nemůže být jen tak mrtvej! Rozběhl jsem se proti onomu démonu a za běhu se připravil na hodně silný rozmach drápy. "ŠMEJDE!!!" |
| |
| Dante se rozeběhl proti tomu démonovi, ten se po něm ale ohnal tím svým nožem a na tváři měl pekelný úsměv. "Dante! Nesmí tě z tím nožem zranit...." zavolá na něj Leyla, ještě její slova se na konci přeruší. Její varování přišlo pozdě. Dante sice rozdrtil jediným úderem Démonovu lebku, nicméně pocítil v boku lehkou bolest od toho, jak jej onen nůž pořezal. |
| |
| Na malou chvíli se vydýchávám, když zbytky démonovy lebky pustím ze svých rukou. Pode mnou se tvořila kaluž krve, jelikož jsem tak nějak už poznal ten pocit, kdy vám v jistých částech těla chybí kus masa. Dlaň s drápy přiložím na onu ránu od nože. Stále jsem se vydýchával, ale ta rána od nože začala zintenzivňovat svojí bolest. To nebylo dobrý znamení.. |
| |
| Pomalu jsem se přisunula k Vergilovi, který teď už ležel v kaluži vlastní krve. Ten démonskej hnusák mi zase něco udělal s ramenem! Nicméně zastavím se pár centimetrů od Vergilovi hlavy a opatrně jí nadzvednu a položím si jí do klína. Oči mi začali vlhnout. Moc dobře jsem věděla co je tohle za démona a co bude pro Vergila a i vlastně Danteho znamenat to, že je takhle zasáhnul. Nicméně, Verge to na tom bude rozhodně mnohonásobně hůř než Dante, protože on to schytal na plný čáře. "Vergile... Vergile... prouď se..." zašeptám. |
| |
| Pomalým pohybem jsem se otočil směrem k Vergilovi ležícímu na zemi. V mém výraze bylo poznat ono neskrývané zaražení, jako bych stále nevěřil tomu, že tu tak nehybně leží a tváří se jako kdyby.. Udělal jsem dva kroky směrem k nim. V tu chvíli jsem ucítil, jak se mi do pusy nahrnulo poměrně větší množství krve, které jsem polknout nemohl a tak jsem to ze sebe vysypal na podlahu kousek ode mě. Při dalším kroku se mi už ale podlomily nohy a já padl na kolena. Nedokázal jsem se dlouho udržet, svaly jsem měl překousané i na nohou, ale to byla starost, o kterou bych se začal starat až jako poslední. Sledoval jsem svýho bratra zúženými a překvapenými panenkami. "Přestaň si hrát, Vergile.." Neznělo to spíš jako výtka, ale jako zoufalá naděje.. |
| |
| Podívám se na Danteho, který v mých očích může vidět smutek a slzy na krajíčku. I když se Vergil choval, jak se choval, měla jsem ho ráda, jako přítele. "Dante..." řeknu tiše. "Ten démon... na tom noži byl jed, který... díky kterému démoni umírají v nepopsatelných bolestech měsíce a měsíce..." Viděla jsem ho, jak jej používal, když jsem byla ještě ve vězení. Nedokážu si představit co musel prožívat Vergil, protože on ho tím nožem probodl skrz naskrz a dostal tak skoro plnou dávku. |
| |
| "Neříkej to.." přeruším jí slabými slovy, které jsem si nespíš zamumlal pro sebe. Zatnul jsem zuby. Ley si mohla na onen okamžik všimnout, že i mě se na moment zaleskly oči. Chytil jsem Vergila za kabát u krk a zatřásl s ním. "Prober se! Nemůžeš tu jen tak chcípnout!" moje tělo se začalo lehce chvět. Jak z oné situace, tak ze zranění, jehož bolest se mi začínala rozjíždět po celém těle. Nevypadal, že by se k onu probrání měl, o to víc na mě bylo vidět narůstající zoufalství. |
| |
| Vergil ale nereagoval a strach, který jsem pocítila uvnitř se rozrůstal. Nevěděla jsem, jak ten jed bude působit na něj, jako míšence, ale dle toho, že skoro prakticky ihned zkolaboval, to vidím na týdny, možná dny než... Po tváři se mi skutálí jedna slza. "Dante..." zašeptám tiše. |
| |
| Ještě párkrát jsem zatřásl s jeho kabátem. "Vergile!!" skoro až jsem na něj křičel, ale v mém hlase se jevila čistá zoufalost. Nakonec s ním ale třást přestanu, když nereaguje. Zaraženě jsem ho pozoroval. Skutečně jsem měl takhle přijít o bratra? |
| |
| On umírá, sakra musím něco udělat!! Nemůže takhle umřít... Projdou mi hlavou myšlenky. Tak nějak vím co bych měla udělat, ale nevím jestli to na mě nebude příliš. Nakonec se ale rozhodnu, je mi jedno co se mi stane, on nezaváhal, nebudu váhat ani já... Rukou zalovím v kapse a vytáhnu onen přívěšek, který už jednou Dante viděl. Strhnu z něj onen řetízek na kterém visel a rudý kámen položím Vergilovi na hruď. Začnu lehce na něj tlačit, jako kdybych mu ho chtěla protlačit hrudí. Chvilku trvalo než začal červeně svítit a poté se sám začal ztrácet a mizet v jeho hrudi až nakonec zmizel úplně v jeho hrudi. Hlava mi pomalu začala padat ke straně a já se cítila velmi, velmi slabá. Dříve než se moje oči zavřeli, viděla jsem jak Vergil pootevřel oči a já tak věděla, že jsem to dokázala, což ale pro ně znamenalo něco jiného. "Výborně..." pronesu tiše a poté se skácím k zemi... |
| |
| Jen co jsem se tak nějak dostal z toho všeho návalu, co se na mě nahrnul, na poslední chvíli se mi podařilo Ley alespoň zmírnit skácení se o mě. Částečně jsem tak padl i já, jelikož jsem se sotva mohl nějak zapřít, ale ona alespoň dopadla do měkkýho. Podívám se směrem k Vergilovi. Zdálo se mi to nebo vážně otevřel oči? I když jsem to nedal na sobě moc znát, cítil jsem, jako by mi spadl kámen ze srdce. Neubránil jsem se zakašlání a vydání ze sebe další krev, která dělala bordel na podlaze. Na nějaké 'opírání se z posledních sil' jsem se vydlábl a úlevně si lehl na zem. On už byl alespoň za vodou. Po chvíli jsem ale musel silně zatnout zuby, jelikož mě tělo začalo bolet každou chvíli o něco víc. |
| |
| Tupá bolest na hrudi mě donutila se posadit. Po ráně, kterou jsem vykryl svým tělem nebylo ani stopy. Lehce zmateně jsem se podíval okolo sebe. Vedle mě ležel Dante a na něm Leyla. On mě nezajímal, horší bylo to co udělala ona. Prudce jsem se k nim otočil. "Dante!!" řeknu rázně a přisunu se k nim blíž. "Dante, není čas na ležení!! Ona umře, jestli něco neuděláme!!" |
| |
| Nepříjemně se ušklíbnu, když mě okřikne hned jak se vzbudí. No bezva. O něco ale zvážním, když se zmíní o určité věci. "Cože?" Jak rád bych si sednul či jinak hnul, ale nezmohl jsem se na nic. Zvlášť, když ležela na mě. "Neválim se tu dobrovolně!" odseknu mu a pohledem sjedu k Ley. Měla zavřené oči, skoro jako by vypadala, že by jeho stav převzala na sebe. Pokusil jsem se alespoň o opření o předloktí, ale bezúspěšně. Skoro jsem necítil ruce a svým způsobem na tom byly hůř, než nohy. "Nehnu se.." hlesnu beznadějně. Motala se mi hlava. Možná jsem byl z části démon, ale soudě dle toho, kolik tu bylo krve, nedělalo mi to moc dobře. Pořád jsem byl z druhé stránky člověk a ten by už jistojistě při takové ztrátě krve vykrvácel. Alespoň kdybych mohl vzít její ruku a přiložit jí ke svému srdci jako to udělala předtím. Ale měl jsem jisté pochybnosti o tom, jestli by to fungovalo. "Zkus.. položit její ruku na mě. Na srdce.." v tuhle chvíli to byla dá se říct moje jediná naděje.. |
| |
| "Teď není čas na vtipy..." poznamenám lehce suše. "Ona... použila všechnu svoji moc, co jí zbývala aby zničila ten jed ve mě." řeknu. "Dante, démon, který někomu dá všechnu svou sílu, mu dá i svou životní energii." dovysvětlím. Je celkem jedno jestli to udělá čistej démon, nebo nějaký míšence, výsledek je vždy stejný, smrt do několika hodin. "Zkus.. položit její ruku na mě. Na srdce.." Ruku na srdce? Chce jí snad dát svou moc?! "Jsi blázen Dante, blázen! Nemůže si od tebe vzít tvou moc, když není ani při smyslech! A ani jeden z nás jí neumí předat..." |
| |
| "Udělej to!" Nebyl jsem si sám jistý tím, jestli to pomůže. Ale jak se vždy říká, naděje umírá až poslední. Stejně si ale neodpustím pozvednutí koutku, když mě nazve bláznem. A tím já byl, dá se říct, docela často, jelikož jsem riskoval skoro vždycky. Vydechnu si. Sám jsem se teď tak trochu cítil na 'zdechnutí'. "Nevím o jiném způsobu jak jí pomoct.. Když to šlo tehdy, půjde to i teď.." Musí to jít.. |
| |
| "Udělej to!" Paličák jeden. Zatnu trochu ruku v pěst. Jak jinak mu mám vysvětlit, že moc od ostatních si může brát jen ona sama a musí být přitom při vědomí?! Nicméně, takhle mu to aspoň můžu dokázat. Jelikož na něm ležela už částečně na boku, nebylo moc těžké opatrně vzít její ručku, její nádherně jemně ručku a opatrně jí přesunout k jeho srdce. Nechal jsem její ruku lehce sklouznout po svých prstech dolů, na jeho hruď. "Spokojenej?" procedím mezi zuby. |
| |
| Zavřel jsem oči. I když nebyla při vědomí, její dotyk mě vždy rozehřál. Znovu otevřít oči jsem už ale nedokázal, na to mě příliš začala přemáhat silná únava. "Máš.. lepší nápad?" pronesu polohlasem. Pochyboval jsem o tom, že nějaký řešení má místo toho aby mě tu poučoval. Ley.. Prosím.. |
| |
| "Máš.. lepší nápad?" "Vlastně... mám." řeknu. "Budu ale potřebovat tvoji pomoc, bratře." dodám ještě. Vidím, ale, že bez nějakého odpočinku to nezvládne. Podívám se zpátky na ní. Ještě den vydrží, ale né víc... "Musíme zabít toho démona, který chce dostat tohle město. Je dostatečně silný a pokud ho zabijeme, získáme jeho sílu, kterou můžeme dát jí... ty ale musíš prvně nabrat aspoň tolik síly, aby byl schopen chodit." |
| |
| Jeho nápad nebyl špatný, ale byl tu jeden háček. "A jak jí tu moc chceš dát, když si ji musí vzít sama?" I když na mě jen ležela, tak nějak jsem tušil, že se hned tak neprobere. A já se s ukousanými svaly nespíš těžko dám hned tak dohromady. Hlava mi klesla lehce na stranu. Cítil jsem, že jsem chtěl usnout. V podstatě jsme se tu máčeli jen v mojí krvi, která byla roztroušená všude možně po chodbě. Usnout a spát.. "Bylo by nejjednodušší řešení, kdyby si prostě vzala mojí moc. Prý jsem na zabití docela často.." pokusím se o vtip, nad kterým se určitě neusmál, jak ho znám. |
| |
| "Zapomínáš na jednu věc, bratře. Pokud zabiješ démona, silnějšího než si ty, jeho moc se poté zformuluje do jakési koule, se kterou si poté můžeš dělat co chceš. Jinými slovy, můžeš jí přenést z místa na místo." vysvětlím. Nicméně, ležet na týhle zemi nebyl zrovna dobrej nápad. "Pojď, potřebuješ aspoň trochu nabrat síly..." řeknu a sehnu se k nim. Nejprve vezmu Leylu do rukou a opatrně jí zvednu a přenesu k němu do pokoje kde jí položím na postel a pečlivě přikreju. Poté se vrátim k němu. Trochu ho nadzvednu, chytnu v podpaží a pozpátku jej vleču do jeho pokoje za ní. Načež mu poté pomůžu nahoru k ní. Nebylo mi zrovna příjemný nechávat to s ní, ale pokud se rozhodla takhle, budu to prostě respektovat. Teď, jsem mu alespoň dopřál, aby byl s ní chvíli sám, kdyby se to třeba nepovedlo. "Odpočívej, brzy pro tebe přijdu..." řeknu mezi dveřma a poté je zavřu. |
| |
| Jen co mě dotáhne na postel, ten měkký pocit pode mnou je jako kdybych si lehl někam na mrak. Nicméně jsem rád, když pak odejde a dopřeje nám tak chvilku soukromí. Přemůžu se k tomu otevřít alespoň částečně oči. Podíval jsem se na svojí volnou ruku, druhou jsem se držel za onu ránu, kterou jsem schytal tím jedem. Pořád jsou změněné.. To jsem neschopnej i v tom změnit dvě části svého těla tak jak mají být? Co bylo možná trochu nepříjemný i to, že matrace pode mnou začala nasakovat krví. To mi ale teď bylo jedno, pohled jsem otočil směrem k Ley. Křečovitě jsem se pokusil volnou ruku dostat alespoň k její tváři, po které jsem ji alespoň letmě pohladil. Chtě nechtě jsem jí tam tak zanechal lehkou šmouhu od krve. "Ley.." řeknu tiše k ní. Jak rád bych si alespoň opřel čelo o to její.. |
| |
| Dante ale chtě nechtě po chvilce usnul. Měl sen... Ten sen začínal tak, že se najednou oběvil doma. Ne v DMC, ale doma tam kde se narodil a částečně i vyrůstal. Vše bylo lehce zalité sluncem. Na jídelním stole byl připravený čajoví servis, krb čekal na to, až v něm někdo zatopí a v křesle u krbu se povalovali dva dřevěné mečíky. Se stejnými si s bratrem hráli skoro denně. Poté ale uslyší lehké kroky... |
| |
| Po chvíli jsem se ale stejně neubránil oné únavě a moje oči se prostě zavřely aniž bych chtěl. Netrvalo však dlouho než jsem usnul a nic netušíc se objevil na místě, kde jsem vyrůstal. Byl jsem znovu malým klukem. Hravě jsem doběhl do místnosti s krbem a jídelním stolem. Rozhlížel jsem se po místnosti, jako bych něco hledal. Nebo spíš někoho. Po marných pokusech hledání jsem nabručeně nafoukl tváře. "To není fér!" Poté ale zaslechnu jemné kroky za sebou. Na nějaké nabručení jsem se proto vykašlal a otočil se směrem po zvuku. |
| |
| "Dante?" ozve se za ním, víc než překvapeným tónem. Přiměje jej to se otočit směrem ze kterého vycházelo oslovení. Mezi futry bývalích dveří, které oddělovali obývací pokoj od kuchyně stál muž. Měl bílé vlasy, na oku monokl, na sobě měl tmavě fialovou košili a černé společenské pánské kalhoty. V ruce držel nějakou knihu a vypadal velmi, velmi překvapený. |
| |
| Jen co jsem se otočil, můj dětský pohled sjel od černých kalhot směrem nahoru. Nemusel jsem přemýšlet nad tím kdo to je. "Tati?" díval jsem se na něj stejně tázavě. "Nemůžu najít Vergila.." zazním spíš lehce naštvané a překřížím ruce na hrudi. |
| |
| Sparda k němu dojde pomalými kroky. "Dante... teď máš jiné starosti než to, že musíš najít bratra." řekne. Kupodivu se ale přitom k němu nesehne ani nesklopí zrak. Mluvil s ním z očí do očí. Když se Dante podíval na své ruce, zjistil, že už nejsou dětské, ale dospělé. On sám byl i dospělí. |
| |
| Jen co v krátkém okamžiku zjistím, že už nejsem dítětem, podívám se otci do očí. Vypadal vážně a to mě trochu znejistělo, avšak jsem to na sobě nedal znát. "Co se děje?" nepatrně jsem se zamračil, jelikož odpověď nejspíš nebude dobrá. |
| |
| "Copak si už zapomněl?" řekne celkem překvapeně Sparda. "Na souboj, toho démona, bratra, který málem zemřel a ..." na pár vteřin se odmlčí a blíže přistoupí k Dantemu. "... tvou milou, která umírá, protože zachránila tvého bratra tím, že mu dala všechnu svou moc." Dantemu se pomalu začne všechno vracet, vzpomínky na to co událo... |
| |
| Trochu se nad tím zarazím. Ley, Vergil.. Měl pravdu, jak jsem na to mohl zapomenout?! Lehce zmateně se podívám okolo sebe. "Proč tu vůbec jsem..?" |
| |
| "Protože tvoje podvědomí mě zavolalo na pomoc." řekne Sparda. Poté mu položí svou ruku na jeho rameno. "Dante, vždycky tu budu pro tebe, i když už nejsem naživu. " na chvíli se odmlčí. "Ale teď se musíš vzpamatovat synu. Nemůžeš jí nechat jen tak umřít, po tom všem co pro nás, tebe i tvého bratra udělala..." |
| |
| Pohledem lehce uhnu do strany, abych se mu nemusel dívat do očí. "To já vím.." Moc dobře jsem to věděl. Ale pravda byla taková, že uvnitř mě zavalily pochybnosti. To, že jsem se nedokázal vypořádat s pár pekelnými psy nese následky které nese. A já s tím teď nemůžu udělat vůbec nic.. |
| |
| "Synu..." řekne Sparda a rukou jej přiměje aby se na něj zpátky podíval. "Věřím ti, že to dokážeš. Najdi svou sílu, ale né v té, kterou si dostal ode mě, ale tu, která je..." řekne a poté položí ruku na Danteho srdce. "... tady." "Síla lásky, je neporazitelná..." |
| |
| Ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem se na něj podívat zpátky. "Věřím ti, že to dokážeš. Najdi svou sílu, ale né v té, kterou si dostal ode mě, ale tu, která je..." jeho dlaň se ocitla na mém srdci. "...tady." Na malou chvíli se odmlčím. "Jak můžu zabít nějakýho démona, když jí nedokážu ani uchránit..? Co když se mezitím vrátí?" |
| |
| "Musíš věřit, synu." řekne Sparda. "Tady jsme to s tvojí matkou neměli lehké, ale jak by jsme vás oba dokázali vychovat, kdybychom nevěřili, že to svedem?" Poté se na Danteho podívá takovým tím otcovským pohledem. |
| |
| "Ne každý má to štěstí.." řeknu neslyšně spíš pro sebe. Ten jeho pohled mi neuniknul, ale nedalo by se říct, že by mi byl nějak příjemnej, i když on to myslel dobře. Očima ujedu lehce do strany a dívám se na něj jen po očku. "Rozhodně ji nenechám umřít.." |
| |
| "Říkáš, že né každý má štěstí... tak si ho zajisti." řekne Sparda. "Už si ho našel, Dante. Teď je jen na tobě jestli si zajistíš aby tě už nikdy neopustilo a nebo jí prostě necháš odejít..." Na jeho slovech bylo něco, co se Dantemu vpilo do srdce. Měl pravdu, ve všem měl vždycky pravdu, ale tohle byla nejúplnější pravda ze všech. Jakoby mu tím otevřel oči. Nemá cenu brečet nad tím, co slíbil a neudělal, musí zajistit, aby se to už nikdy nestalo. |
| |
| Trochu jsem sebou cukl. Jako kdyby mě teď něčím přetáhl a mě už konečně blikla žárovka. "Musím se k ní vrátit.." Řeknu polohlasem. Nemohl jsem jen tak spát, zatímco ona nehnutě ležela vedle mě. Ba co víc, mohl se další útok opakovat. Podívám se na něj. "Já..." hledal jsem to správné vyjádření. "Díky... tati." |
| |
| "Není zač synu..." řekne Sparda a trochu se i pousměje. Poté jej otcovsky obejme. "Vždycky tu pro tebe budu synu... pro vás oba." řekne přitom. |
| |
| Ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem i já lehce pozvednout koutek. Můj otec byl zkrátka čistým příkladem toho, že i démoni znají slitování, milost a... hlavně lásku. otázkou však zůstává, existují ještě nějací takoví démoni? Nakonec jsem zavřel oči. "Vyřiď mámě, že mi chybí.. Vy oba." Začal jsem mizet, což bylo dobrým znamením toho, že jsem se začal probouzet. |
| |
| "Ty nám také, synu..." řekne Sparda. Poté obraz v Danteho mysli začne tmavnout a mizet. Jeho domov zmizel a místo toho byla jen černočerná tma. Chvíli trvalo než si Dante uvědomil, že vlastně už nespí, ale spíš jen tak leží se zavřenýma očima. A další chvíli mu trvalo než si uvědomil to, co se stalo předtím než usnul a co se odehrálo při rozhovoru ve snu s otcem. |
| |
| Pomalu ale jistě se mi podařilo otevřít oči. Trochu mi trvalo než jsem se zorientoval, že jsem ve svém pokoji a vedle mě leží Ley nedotčená, avšak matrace pod náma byla celkem slušně nasáklá. Vydechl jsem si. Alespoň že jí nic není, teda.. co se týče jejího fyzickýho stavu. Brzo Vergil zaslechne, jak dřevěné schody lehce zavrzají. Zhruba na předposledním se zastavím a lehce zadýchaně se zamračeným výrazem se opřu o zábradlí. "Jdeme.." |
| |
| "Jdeme.." Seděl jsem v tureckém sedu na podlaze a před sebou jsem měl na zemi položenýho Yamata. Snažil jsem se koncentrovat na to co nás bude čekat a taky jsem se trochu vzpamatovával z toho co se mnou udělala. Hlavně spíš co udělala a proč to udělala. Poté uslyším vrznutí dveří a to jak na mě promluví. Nevypadal, že by mu ta chvíli spánku nějak pomohla. Napůl otočím hlavu k němu. "Jsi si jistý?" řeknu. |
| |
| "Máme na výběr?" pronesu směrem k němu a sejdu zbylé dva schody. Pomalými a trochu nejistými kroky dojdu k němu. "Jistý jako nikdy jindy.." |
| |
| Pomalu vstanu a Yamata přitom vemu do ruky. Poté udělám asi krok, abych byl k němu co nejblíže. "Dante..." řeknu. "Omlouvám se, ze to jak jsem se předtím choval... nevím co to do mě vjelo, ale prostě, nemohl jsem si pomoci, když vás dva viděl spolu..." |
| |
| Trochu udiveně jsem se na něj podíval. Skoro jako kdybych ho trefil švestkou. Vergil a omlouvá se? To mi moc nešlo dohromady. Ale soudě toho jeho kamennýho výrazu byl vážný. No, co jiného se taky od něj dalo čekat. Nakonec se pomalu rozejdu kolem něj směrem ke dveřím a kousek od nich se zastavím. Přes rameno se na něj podívám. "Teď vyrážíme, ne? Omlouvat se můžeš pak." |
| |
| Vzal jsem ze stolku mapu, kterou jsem mezitím studoval, zatímco on spal. Zakroužkoval jsem tam místo, kde jsem se domníval, že tam nejspíš bude ten původce, neboli spíš onen démon. Natáhl jsem onu ruku s mapou k bratrovy. "Tady..." řeknu. "Ten démon by měl být nejspíše tady, ale normálně, pokud vlezeme dovnitř, tak jej tam nenajdeme. Bude určitě schovaný v Limbu - místo mezi lidským a démoním světem." dodám. Poté jej nechám ať se na to podívá. "Naneštěstí pro nás, dokážu Yamatem otevřít portál do Limba, ale musíme se prve dostat do sklepení té továrny. Což, můžou trochu zkomplikovat démoni, se kterými počítám, že tam budou..." |
| |
| Zaregistruju to, že mi podá jakýsi papír, což nejspíš měl být plánkem naší cesty. Očima ho projedu. "Ten démon by měl být nejspíše tady, ale normálně, pokud vlezeme dovnitř, tak jej tam nenajdeme. Bude určitě schovaný v Limbu - místo mezi lidským a démoním světem." Jo, něco málo o tom, že se tyhle mrchy schovávaj v jinejch dimenzích, vím. Jenže jak se dá předpokládat, cestu do toho sklepení si budeme muset prosekat. "S tím se počítá vždycky. Když budeme spolupracovat, těžko proti nám něco zmůžou." neubráním se lehkému pousmátí. |
| |
| Vergil na to Dantemu neřekl nic a oba vyšli ven. Dante se ještě na moment otočil a jeho myšlenky zamířili k Leyle, kterou velmi nerad nechával nahoře samotnou. Jenže, jiná cesta nebyla. Naneštěstí, většina kousanců byla zahojená, kromě těch maličko vážnějších, ale jinou možnost prostě neměl. Trvalo jim něco málo přes hodinu než došli k oné továrně, kterou Vergil označil na mapě. Nevypadal nijak zvláštně. Vlastně, byla spíš v celkem bídném stavu. Vergil prošel okolo vrátnice, ve které jak se ukázalo nikdo nebyl, ostatně proč by měli démoni hlídat továrnu před lidma? Vergil došel k obrovským vratům a zastavil se u nich. Chvíli na ně koukal a poté se otočil k Dantemu. "Čas rozjet trochu párty, co ty na to, bratře?" řekne a poté vytasí Yamata. Švihne s ním a otočí se k vratův zády. Zdálo by se, že jim prakticky nic neudělal, ale on pomalu zasouval Yamata zpátky do pochvy. Když měl asi necelí tři centimetry od toho, aby v ní byl celý, lehce prudčeji zbytek zasunul tak, že bylo slyšet slabé cinknutí. Načemž se pár sekund po tom začala ona vrata bortit.  |
| |
| Ještě na malou chvíli jsem se otočil zpět ke schodům, kde ležela Ley v mém pokoji. Nejraději bych jí nepustil z očí, ale jestli jsem jí nechtěl ztratit, bude to tu muset vydržet. V duchu se můžu jen modlit, že za tu dobu se tu neobjeví další démoni. Zanedlouho jsme dorazili k oné továrně. Nebyl nijak velký problém se dostat dovnitř, avšak v cestě nám brzy začaly překážet velké dveře. "Čas rozjet trochu párty, co ty na to, bratře?" Než bych vůbec stačil něco říct, vzal to do vlastních rukou Vergil. Zhruba za pár vteřin se ona vrata začala bortit. Uznale pokývu hlavou. "Až na tu mojí hlášku, celkem slušný.." lehce se zazubím a projdu kolem něj směrem do dveří. |
| |
| Sotva je Vergil zničil a prach trochu ustal, naskytl se jim pohled dovnitř (viz obr, dole). Nejenom do továrny, ale také na démony. Démoni té nejnižší třídy, kteří nebyli žádní soupeři pro někoho jako byli oni. Vypadali spíš jako chodící mrtvoly lidí než démoni. Oba se zastavili ve zničených vratech. Dantemu přišla na mysl jedna věc. Taková trochu výzva, nebo hra s jeho bratrem, kterou kdysi hráli, když ještě byli malý kluci a trénovali na panácích. Šlo o hru kdo jich zničí víc a Dante prostě nemohl odolat onu "hru" navrhnout Vergilovi...  |
| |
| Musel jsem se zastavit, jen co jsem viděl ty chodící párátka bez půlky těla. Na malý moment jsem se lehce zarazil, jelikož mi něco připomněli. Podíval jsem se na bratra. "Co si takhle po pár letech zopakovat naší hru?" škodolibě se usměju a dřív, než bych počkal na odpověď, bleskurychle vytáhnu Ebony s Ivory. Nenechám si ujít možnost prvního tahu, proto překřížím ruce a po oné místnosti se začne lehce rozléhat světlo od mých výstřelů. |
| |
| Lehce svírám Yamata a poté on položí onu otázku. "Co si takhle po pár letech zopakovat naší hru?" Pobaveně zvednu jeden koutek do náznaku úsměvu. Musím říci, že tohle nebyl špatný nápad. Nicméně počítal jsem i s tím, že on mi nenechá šanci prvního útoku. Vytasím Yamata a několikrát s ní švihnu a vyšlu tak vlny, které proletí okolo Danteho a nezastaví se jen u prvních démonů. Letěli dál a přeřízli vše co jim přišlo do cesty, dokud je nezastavila betonová zeď. "Vedu..." utrousím a vrhnu se mezi ně. |
| |
| "To si jen myslíš.." usmívám se. Sáhnu po rukojeti Rebellionu. Jeho čepel obalí jemná rudá záře a já ho poté prudce hodím. Rychle se točil a letěl vzduchem, při čemž rozsekával na kousky ony bezduché démony. Ty, které však netrefil, jsem už sestřelil svými zbraněmi. "Jak to tak vypadá, skóre se vyrovnává, bráško." A já neplánuju skončit jen u remízy. Alespoň částečně se rozběhnu, skočím na levou zeď a odrazem se tak dostanu do vzduchu, kde se zatočím a podlahu zaplním sprchou mých kulek. |
| |
| "Jak myslíš..." procedím mezi zuby a zasunu Yamata do pochvy, která mi poté vysí u pasu. Po pá vteřinách se na mých nohách a rukách oběví modrá záře a na oběvil se Beowulf. Rozeběhl jsem se a poté vyskočil a napřímil nohy před sebe, přičemž jsem dopadl doprostřed továrny. Okolo mě se zvedl prach a věci letěli vzduchem. Čas se na chvíli zastavil a já poté několikrát máchl rukama a kopl nohama a všechny démony kteří byli v okruhu toho jak jsem předtím dopadl jsem tak nějak rozdrtil. Provokativně jsem nakopl nějakou mašinu a vyslal jí směrem k Dantemu, trochu doufajíc, že jej tak nějak zasáhne. "Jako malý jsem byl vždy vítěz, nepočítej proto s vítězstvím ani teď..." poznamenám směrem k němu.  |
| |
| Ona mašina vyletí sice do vzduchu a po pár vteřinách ničeho, jen pouhého prachu, se nakonec prudkou rychlostí vrátila zpátky na Vergila. To už prach začal ustávat a já kráčel směrem k němu s Rebellionem opřeným o rameno. "Nemachruj." prohodím pobaveně směrem k němu. S jinou hračkou je i jiný efekt, s tím se počítá a proto se ode mě uznání nedočká. "I jsme tu stihli poklidit." řeknu když se podívám na to, jak se všechno harampádí v podstatě nahrnulo ke zdem a uprostřed byl jen volný prostor. |
| |
| Dopadl jsem lehce na hromadu, kterou jsem nechtěně utvořil. Rozhlížel jsem se okolo sebe. Už tu nebylo co zabíjet. Všichni byli mrtví nebo utekli nenávratně pryč. Pokud utekli, můžeme počítat s tím, že někdo vyzvoní to, co se tu stalo a na nás přijdou ti silnější. O sebe jsem strach neměl, ale Dante byl pořád ještě zraněný, nehledě na to, že ten jed se může každou chvíli znovu projevit. Poté seskočím dolů a nechám Beuwolfa zmizet. Avšak nemohl jsem se ubránit tomu, že jsem zřejmě zase vyhrál. Sice o kousek, ale vyhrál. "Jsem vítěz, opět..." řeknu směrem k Dantemu. |
| |
| "Jsem vítěz, opět..." "Tche.." znatelně si odfrknu. Už jsem jen čekal na moment, kdy mu poroste nos. Nicméně, zandal jsem Rebellion na místo na svých zádech a očima znovu přejel po místnosti. "Tak, nejspíš si teď zahrajeme 'Hledej, šmudlo'." tak trochu jsme si nejspíš zasypali cestu, ale když tu byl Vergil, já se o svůj orientační smysl nijak zvlášť starat nemusel. Jen lehce jsem ale po chvíli zatnul zuby. Ještě nezahojené rány daly o sobě vědět trochu nepříjemným pálením, které mě prozatím nijak neomezovalo, spíše znepohodlňovalo. |
| |
| Lehce při té poznámce přivřu oči. Copak vypadám jako pes? Nicméně nedal jsem na sobě nic znát, jen jsem mu věnoval jeden ze svých ledových pohledů a přešel jsem na druhou stranu továrny. U zdi byli nakupeny ony přístroje a na zemi byl rozlitej onen hnus kterej cpali lidem. Nicméně abychom mohli pokračovat dál, museli jsme projít tudy. Při vytahování Yamata jsem s ní rovnou i dvakrát do kříže sekl. Otočil jsem se k tomu zády a pomalu jej zase zadával. Ozvalo se jen lehké cink a já setrval v oné poloze i když se za mnou začínala ona hromada rozpadala a odhalovat tak další dveře. S lehkou pýchou jsem se poté podíval směrem k Dantemu... |
| |
| Nijak mě už nepřekvapoval ten jeho výraz figuríny. Nehybný a pořád stejný. Každopádně jsem ho pomalým tempem následoval, když zamířil jedním směrem. Připomíná mi GPS.. Ale vážně. Prostě se vydal jedním směrem a soudě dle toho, jak se zastavil, rozmáchl a poté otočil zpět, odhalil nám tak další dveře. Když se na mě podíval, pohledem jsem mu uhnul a odfrkl si. Taky bych se předvedl, ale moje možnosti jsou ještě stále omezené. Zvlášť, pokud ve mě ještě koluje onen jed. "Račte první, pan manekýn.." neodpustím si rýpavější poznámku s pousmátím. Jakmile se rozešel, zamířil jsem za ním.. |
| |
| Tentokrát jsem se rozhodl, že ty dveře jen otevřu rukou. Ostatně neměl jsem důvod je ničit, zatím jsem tedy neměl. Tma, která tam panovala mě lehce zaskočila, ale nejenom tma, linul se tu nějaký odporný smrad. "Cítíš to taky?" řeknu. Spíš jsem se chtěl tak nějak ujistit, že se mi to jen nezdá. Pohmatem jsem hledal nějaký vypínač, zároveň jsem ale pomalu sestupoval po schodech. Vypínač jsem našel, ale až když jsme byli vlastně a to ještě díky tomu, že to mě bratr strčil. Onen smrad teď zesílil. Musel jsem si rukávem přikrýt nos i ústa. Rozsvítil jsem a našel tam původce onoho zápachu. Zhruba uprostřed onoho prostoru, který se zdá jako sklepení byla kupka lidských mrtvol. Okolo byli po prostoru roztahány zbytky a kousky lidských těl. Některé byli jen zpoloviny sežvýkané, z jiných zbyli už je ohlodané kosti. |
| |
| Jen co udělal pár kroků do tmy, následoval jsem ho. I když teda chápal jsem, proč šel opatrněji. Byla tu tma jak v poklopci a že ne malá. Div jsem do něj nenarazil, když se zastavil a prohodil otázku směrem ke mě. Slabě jsem dvakrát začichal. "Jo, halušky nemáš." A že tohle teda nebyl moc příjemnej smrad. S každým schodem dolů smrad sílil a i já už jsem si musel dát ruku před nos. Z toho smradu mě začaly pálet oči a tak jsem nevědomky do Vergila strčil. Alespoň tedy prospěšně, protože tak sáhnul na vypínač a slabé, staré a zašpiněné světlo se rozsvítilo. Postavím se vedle Vergila a trochu se zarazím. "Tak jsme nejspíš doma.." Nebyl to moc hezký pohled. Zvlášť pocit, když jste tu vy ta chodící živá jednohubka na nejbližším jídelníčku. Zle se zamračím. Těl tu bylo fakt že dost. Sepjal jsem volnou ruku v pěst, za tohle ti parchanti nelevně zaplatí.. |
| |
| Musel jsem přivřít i oči, protože ten smrad mě v nich nepříjemně pálil. Nicméně, abych udělal portál, potřebuju k tomu druhou ruku. Nadechl jsem se jak nejvíc to přes rukáv šlo a zadržel jsem dech, protože normálně se tu dýchat nedalo. Poté jsem vytasil Yamata. Lehce jsem jej v ruce prohodil a poté s ní sekl do vzduchu. Ve vzduchu se poté vytvořila jakási modrá trhlina. Něco jako když vezmete látku a skoro uprostřed jí silou roztrhnete. Schoval jsem potom Yamata pomalu zase zpátky. Musel jsem si honem zase zakrýt nos a psta rukávem, protože jsem se potřeboval víc nedechnout. Nebo spíš trochu popadnout dech, což se tady nedalo. |
| |
| Tak trochu jsem ho litoval v tom, že aby otevřel portál, musel se na malou vteřinu obětovat. Nakonec to vyřešil tím, že zadržel dech i když pochybuju o tom, že ani kousek toho smradu nepocítil. Nicméně, jakmile se objevil portál, ukazováčkem volné ruky jsem mu naznačil, že bude lepší jít hned než se tu topit v tomhle vzduchu. Pomalu jsem to tu nemoh vydržet, proto jsem se do onoho portálu vydal první. |
| |
| Když jsme nakonec portálem prošli, mohl jsem si konečně vydechnout a taky jsem to udělal. Lehce jsem se předklonil a rukama jsem se opřel o kolena. Zhluboka jsem nadechoval a vydechoval. Nejenom, že se tam prostě nedalo dýchat, ale Yamato si taky vzal víc než jsem očekával. |
| |
| Dopadl jsem nohama na pevnou zem a konečně jsem se mohl pořádně nadechnout. Předklonil jsem se stejně jako Vergil a nabíral vzduchu dokud jsem mohl. Nikdy se neví, jestli ten démon nebude smrdět úplně stejně. A jestli jo, nejspíš ho budeme muset dostat na dálku. Jakmile jsem se dal trochu dohromady, narovnal jsem se a podíval se po okolí. Bylo ponuré a vypadalo to takřka jako obyčejná plocha. Teda, z tohohle úhlu pohledu. Zbytek zahalovala mlha. "Fajn, kdo z nás jde dělat terč první?" |
| |
| Sotva prošli portálem a tak nějak se začínávali rozkoukávat, matně rozeznávali okolí kolem sebe. Na zemi se válela podivná polotekutá žlutá hmota. Vypadala tak trochu jako želé. Zobrazit SPOILER Od stropu poté cosi vyselo. Bylo to ale moc vysoko na to, aby tam jeden z nich vyskočil, nebo vystřelil. Jelikož se to hýbalo, šlo z toho usoudit, že to bylo živí. Dle zjevení to rozhodně byl démon. Nicméně ty hadice, které měl na sobě napojené a které odváděli kamsi onu "žlutou hmotu" které se válela na zemi, asi oba tušili odkud pochází ona "tajná složka" toho energetického nápoje. Zobrazit SPOILER |
| |
| Nakonec jsem to byl já, kdo udělal těch několik kroků dopředu. V podstatě tu nebylo skoro nic, tedy do doby, než jsem šlápl do něčeho slizkého. Pohled mi sjel směrem k podlaze a o krok jsem ustoupil. Hnus to byl slušnej, to jo. A když už jsem v tom, podívám se ještě nahoru nad sebe. Ušklíbnu se. "Celkem pěknej pytel želé. Ten ale budeme muset zabít taky.." Tohle nebyl ten démon kterého hledáme, ale když odstřelíme tohohle, budeme mít o problém míň. |
| |
| Povzdechnu si. Nadutej jako vždycky. "Dante... tohle je ten démon o kterým jsem mluvil. Nebo spíš to je ONA... říkají jí Succuba. Víceméně je to oficiálně "první" Lilithina dcera a nevlastní sestra Leyli..." řeknu s trochou dávky nechutě. "Myslím, že jí nebude vadit, když jí zabijeme..." poznamenám. Otázka ale bylo, jak jí dostat dolů. "Jo a ještě taká maličkost, nenech ten žlutej hnus aby se ti dostal na kůži, jinak tě to rozleptá." |
| |
| Podíval jsem se na něj. To všechno odposlouchal jako malý od otce? Jestli si to do teď pamatuje, tak palec nahoru. Znechuceně se znovu podívám nahoru. "Sestra Ley?" Vždycky někdo musí být ta černá ovce rodiny. "Řeknu to takhle - rodinu si nevybíráme, já bych mohl vyprávět.." pousměju se provokativně. Pak už ale znovu zvážním. Zamyslím se. "Dostali bychom se dostatečně vysoko, kdyby jeden z nás druhého vyhodil?" |
| |
| Nicméně onen podivný zámotek se začal pomalu hýbat. "Kdo mě to budí...." ozve se sípaví, chraplaví hlas. Pavoučí končetiny se chytli zdi a poté se ono celé housenkovité tělo přilepilo na zeď. Poté na ty dva dole pohlédl šeredný ksicht, ale totálně šeredný. "Kdo sakra jste?!" vyprskne na ně nejenom slova, ale také onen žlutý hnus jí doslova stříkal z tlamy.  |
| |
| Uhnu tomu jen tak tak. Ale jakmile to dopadlo, začal jsem mít dilema zda byl horší ten smrad ve sklepě nebo tohle. Rukou si zamávám před nosem. "Teda, ty jsi krasavice. Vážně kus, na Ley rozhodně nemáš.." pozvedl jsem pobaveně koutek. "Co kdybys přišla sem dolů na pokec, hm?" |
| |
| Démonka zavrčí a poté se začnou její končetiny pohybovat a začne slézat po zdi. Asi v půlce se ale zastaví a poté se odrazí a skočí dolů. Dopadne asi dva metry před nima. Kus démona to rozhodně je, když byla nahoře, tak to nevypadalo, ale teď byla stejně velká jako dvoupatroví rodinný domek. "KDO KU*WA JSTEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE?!" zařve na ně a znovu jí přitom neunikne další sprcha oného žlutého hnusu. |
| |
| "Hodná holka." zazubím se a uskočím do strany jen co po nás flusne další humus. Vcelku by mě zajímalo, co se tehdy Lilith honilo hlavou když tohle přivedla na svět. Raději jsem ani nepomýšlel na to jak. Rozhodím ruce do stran. "No, ještě řekni že se ti návštěva dvou neodolatelných chlapů nelíbí." To už jsem ale sáhl po Ebony a Ivory a dal jí ochutnat zase mých kulek přímo do míst, kde jsem tak nějak odhadoval, že má oči. |
| |
| Démonka se ale stáhne pod onu volnou kůži, pod se to tak dá nazvat, od které se Danteho kulky jen odráželi. Když zjistil, že jen plítvá municí, nechal toho. "Chcete mě zabít?!" zavříská a vyleze z pod onoho převisu kůže. "Nemůžete mě zabít!! Jsem víc než dvanáct tisíc let staráááááá...." zavřeští a vyblinká další sprchu oného žlutého hmusu. |
| |
| Povzdechnu si a Ebony s Ivory zandám na své místo. Tak nějak jsem falešně doufal v to, že pistole vystačí, abych si o ní nemusel špinit Rebellion. To by ale moje přání někdo musel vyslyšet. "Nemůžete mě zabít!! Jsem víc než dvanáct tisíc let staráááááá...." Fajn, první údaj na rande bychom měli. "Dvanáct tisíc let starej pytel sraček.." Zřejmě nemám na výběr, proto sáhnu po Rebellionu, který vytasím proti ní. "Jinak, jsem Dante. Když mi řekneš svoje jméno, možná i s tebou zajdu na rande." potutelný úsměv mi stále nemizel ze tváře. |
| |
| "Dante?" zavřeští a trochu se stáhne dozadu. "Syn Spardy a Evy....?" řekne a pařátem si snaží zacpat pusu, protože se znovu chystala vrhnout. Evidentně se jí to moc nepodařilo, protože vyprskla další žlutej hnus. Oba se mu vyhnuli, ale Dantemu dopadla maličká kapička na tvář. V tu chvíli pocítil stejnou bolest, jako kdyby někdo vzal motorovku a prohnal mu jí několikrát hlavou. "A kdo je on?!" |
| |
| "Syn Spardy a Evy....?" "Přesně tak, krásko." Jakmile na mě prskla ona kapka, ucukl jsem a ruka mi vystřelila ke tváři. Alespoň onen zbytek kapky jsem utřel do rukavice. I přesto to ale pořád pěkně pálilo a jako taková ukázka mi to stačilo. "A kdo je on?!" Jen co alespoň trochu zaženu ono pálení, podívám se na něj a pak zpět k ní. "Můj milovaný bratříček Vergil." |
| |
| "Bratr? Nemožné!!!" zavrčí a ještě se o něco stáhne. Zatím ani jeden z nich nezaútočil na toho druhého, ale poté se Vergil obrátí na Danteho. "Dante!! Nemáme čas, Leyla tam umírá zatímco ty se tady vykecáváš!" skoro to i zakřičí protože ten démon dělal neuvěřitelný hluk. "Musíme zasáhnout prve ty hadice a odříznout jí, jinak když vyleze zpátky nahoru, tak nemáme šanci!" |
| |
| Zamračím se. "Pracuje se na tom!" Tentokrát už vyrazím proti ní a použiju jí jako takovou odrazovou pomůcku, díky které se mi povede dostat alespoň částečně k jedné straně těch hadic, které silným švihnutím Rebellionu přeseknu. "Vem si ty druhý!" Nebyl jsem si totiž jistý tím, zda se k nim dostanu. Na malou chvíli se mi totiž obraz přede mnou rozmazával a já nakonec dopadnu na zem po způsobu kotrmelce. |
| |
| Oba vyrazíme prakticky nastejno, jenom s tím rozdílem, že každej na jinou stranu. Nedíval jsem se jak si on vede, a tak jsem během běhu vytasil Yamata. Stejně jako on jsem se od ní odrazil, abych se mohl lépe dostat k těm hadicím. Nakonec se mi jedna povede proseknout a právě když se chci podívat, jak je na tom on, uvidím ho jak se pozadu kutálí na zemi. "DANTE!!" zakřičím, když vidím, jak po něm natahuje ty svoje pařáty. A je jedny, ale rovnou čtyři. Rozeběhnu se po jejím hřbetě a přitom se pokouším Yamatem proříznout onen hřbet, ale ale nezanechá na ní žádnou stopu a od čepele ještě navíc odletovali jiskry. |
| |
| Jen co se dokutálím na záda, přesně včas se mi podaří zablokovat ty její pařáty Rebellionem. "Seš moc hrr.." pousměju se lehce. Napnu svaly a ty její hnáty odrazím. Hned ten okamžik využiju k tomu, že se postavím a rukojeť pevně uchopím. Jen co čepel začne rudě zářit, hodně se rozmáchnu a prudce Rebellion hodím směrem k poslední hadici, na které visela 'na vlásku'. |
| |
| Když Dante přesekne "poslední hadici", Succubin zadek spadne s obrovskou ránou na zem. Na jejích zádech se pokouší udržet Vergil, který ani nemůže nikam bodnout mečem, aby se tak udržel. Nicméně podlaha pod ní začne praskat a až se nakonec částečně pod ní propadne a ona začne padat do díry, ve které bylo snad moře tého žlutého hnusu. Co hůř, Vergil tam padal s ní... |
| |
| Rebellion se zabodl kamsi do zadní stěny a zůstal v ní tak trčet. "Skoč a chyť se!!" zakřičím na něj a rozeběhnu se směrem k němu co nejblíže to jde. Podlaha pode mnou se taktéž začala nepříjemně otřásat, ale právě teď tu byla jen jedna možnost a to sice že se musel chytit Rebellionu, pro který jsem natáhl ruku a on se tak uvolnil ze zdi letíc vzduchem směrem ke mě.. |
| |
| Rozeběhl jsem se a odrazil jsem se od jejího hřbetu, právě včas řekl bych, protože zahučela do toho žlutého hnusu. Nicméně já letěl vzduchem a jediné čeho jsem se mohl chytnou byl jeho rebellion, který byl zabodlí ve stěně. Nejdřívě to vypadalo, že jej chytím, ale poté co jsem začal klesat, mi bylo jasné, že se už rukojeti nechytnu. Zbývala jen čepel, na které se ale nejspíš neudržím moc dlouho pokud nebudu chtít potom přijít o své ruce. Nicméně chytl jsem se jí a v tu samou chvíli jsem pocítil bolest, jak se mi jeho čepel zařízla do obouch rukou. Moje krev mi lehce kapala do tváře a já věděl, že se neudržím dlouho, protože víc déle jsem se držel, tím víc se mi zařezával do rukou... |
| |
| Všechno to probíhalo tak rychle a právě tohle byl ten risk, se kterým já jsem se musel potýkat. Už to skoro vypadalo, že se Vergil dostane až ke mě, jenže jsem nepočítal s tím, že se nakonec kousek před cílem pustí a já chytím jen samotný Rebellion. Zarazím se. "Vergile!!" Ne ne ne, nehodlám ho i jeho! Rozběhl jsem se a skočil jsem přímo za ním. Natáhl jsem k němu ruku a jen tak tak ho chytil za zápěstí. Právě včas se mi podařilo Rebellion zabodnout do zbytku podpůrného sloupce podlahy, který ještě držel. Oba jsme tak začali viset ale hlavní bylo, že ho držím a nehodlám pustit. "Budeš.. mi muset pomoct." řeknu lehce zadýchaně jelikož tohle bylo vážně o kousek. A jelikož já držel jeho a Rebellion, tak nějak jsem neměl možnost jinak manipulovat s pohyby. |
| |
| "Budeš.. mi muset pomoct." To jsem věděl taky, jenže jak? Měl jsem pořezané ruce, né, že by mi to nějak vadilo, ale od rebellionu to celkem i bolelo, nehledě na tom, že krev, která mi ještě tekla z rukou způsobovala to, že mi začínala jeho ruka podkluzovat. Musel jsem něco udělat. Nechal jsem zjevit dva ledová meče, které jsem zabodl kousek nad místem do sloupu, tam kde mi končili nohy. Nevydrží dlouho, ale na tu chvilku to snad bude stačit. Stoupl jsem si na ně a zajistil si tak na poslední chvíli to, že nespadnu do toho hnusu, protože mi právě v tu chvíli vyklouzla Danteho ruka. Otázka byla co dál... |
| |
| Ucítil jsem, že mu ruka vyklouzla, ale naštěstí mohl alespoň chvíli stát na těch svých ledových mečích. Znovu jsem ho chytil a podíval se na něj. "Na tři.. tě vyhodím nahoru." Jediná metoda, jak se tam dostat. Jiná tu nejspíš ani nebyla, proto jsem začal počítat. "Jedna... dva..." napjal jsem svaly a připravil se. "Tři!" zatnul jsem zuby a co nejsilněji jsem v tuhle chvíli mohl jsem ho vyšvihl nahoru na polorozpadlou desku. Otázkou je, zda se na ní dostane.. |
| |
| Kývnu na znamení toho, že jsem rozuměl. Nikdy jsem nebyl zrovna komunikativní typ, ale to ostatně on moc dobře věděl. Když řekl tři, připravil jsem se a sám jsem se ještě pokusil s jeho pomocí vyskočit. Mělo by zvýšit moje šance na to, abych se se mohl chytit. A celkem v čas, protože ony ledové meče se rozpadly. Ostatně je to zbraň a né horolezecká výbava. Takže mi nezbývalo nic jiného, než se zachytit, pokud se nezachytím, spadnu už jen dolů, kde mě čeká smrt. V jednu chvíli to vypadalo, že mě vyhodil málo, ale nakonec jsem se chytnul okraje špičkama prstů jedné ruky. Což mi dalo možnost, abych se zachytit i druhou rukou. Sice jsem skoro okamžitě pocítil, jak se mi kameny zaryli do otevřených ran, ale pevně jsem skousl a pokoušel sjem se vytáhnout nahoru. |
| |
| Sám jsem začal pociťovat, jak mě z toho visení začala brát lehká křeč do ramene. Na malou chvíli jsem zaregistroval i to, že se mi obraz před očima začal znovu částečně rozmazávat. Zavrtil jsem hlavou a snažil se to nějak zahnat, nicméně volnou rukou jsem nahmatal Vergilovu botu a tlakem nahoru se mu pokusil pomoct líp dostat na onu desku.. |
| |
| Když pocítím pod svou botou lehkou oporu, strašně mi to pomůže. Nakonec se pomalu vyškrábu nahoru a tam kde jsem sáhl rukama jsem zanechal krvavou stopu. Nicméně dopřál jsem si jen několikasekundoví odpočinek a hned jsem se vrátil k tomu převisu. Nahnul jsem se nad něj a natáhl jsem k Dantemu svou ruku. Nebyl tak daleko, aby se nemohl nechytnout. Navíc jsem i viděl, že lehce tápe. "Dante, chyť se mě." |
| |
| Ulevilo se mi, kdyz se konecne dostal nahoru. Mel jsem tak alespon jistotu, ze je za vodou. Ja se ze sve situace vzdycky nejak vyskrabu, jenze ted.. jsem tak nejak zacal pocitovat zvlastni vysileni. Nicmene kdyz mi podal svoji ruku, neodmitl jsem, ba jsem byl i docela vdecny. Konecne se na plosine ocitneme oba a ja si na chvili vydechnu, avsak musel jsem si promnout oci. Doufam, ze to nema na svedomi ten jed, jelikoz ted se to moc nehodi, tezko rict, jestli nas jeste neco neceka.. |
| |
| Dante na sobe pocitoval lehke ucinky onoho jedu, ktery v nem jeste stale koloval, co hur, jeste nebyl vsemu konec. Nicmene jeho videni se ted zhorsilo natolik, ze byl schopny rozeznat jen svetlo a tmu. S mocnym zarvanim se z onoh zluteho hnusu vynorila Succuba a chytla se paraty okraje polorozpadle podlahy. Jenze jak se vynorovala, nechybelo pritom to, ze onen zluty hnus zacal strikat na vsechny strany a celkem vetsi kus miril na Danteho, ktery ted momentalne ani nevedel, ze se neco takoveho deje. "Dante, pozor!!" zavolal Vergil a jelikoz byl kousicek od nej, vrhl se na nej a vykryl tak onen hnus svym telem. To co Dante mohl pred sebou videt, byla velka modra smouha, ktera se zacala postupne vybarvovat do detailu, jak se mu zase vracet zrak. Vergil, promenil se do sve demoni podoby, ve snaze tak omezit tomu hnusu, aby jej vic zasahl. Byl to chytry tah, kdyby to neudelal, mel by ted celkem slusnou diru v hrudi. Ted mel jen vyzranej kousek zad o prumeru peti mentimetru skoro ke kosti... |
| |
| Ne, ted ne.. Muj zrak se jeste vic zhorsil a ja si v tuhle chvili pripadal jako trictvrtecni slepec. K otresum a hluku, ktery se zacal ozyvat, jsem ten zrak ani tak nepotreboval, abych si to domyslel. "A ku*va..!" Zanadavam, kdyz v podstate ani nevim, kam muzu prchnout. To je zly, hodne zly! Jedine, co jsem videl, byla obri smouha prede mnou, ktera jistojiste mirila na me. "Dante, pozor!!" Cukl jsem sebou, kdyz jsem to zaslechl. Uz jsem jen cekal na moment, kdy se zacnu utapet v palivych bolestech, ale ono nic. Co se stalo? Parkrat zamrkam, abych mel alespon trochu jasno, ale modra vyjasnujici se smouha mi toho je dukazem. Zvaznim. "Ty blazne!" |
| |
| Dante uz ted dobre rozeznaval Vergilovu demoni podobu nad sebou. A take to jak se zase zmenil zpatky. Opiral se rukama o zem a ony ruce mu zacali celkem vyrazne cukat, chvet nebo jak to blize nazvat. Trast se? Hlavu me sklopenou a namahavi dech znacil, ze neco neni dobre. Kdyz se Dante podival pozorneji, zjistil, ze na jeho zadech se vyzrana dira, o prumeru 5-6 centimetru a jeho maso byl vyzrane skoro az na kost. Dante sam nazaccatku pocitil, jak hnusna to byla bolest, byt jen s jedinou kapkou na jeho tvari, co musel asi pocitovat jeho bratr, kdyz mu onen hnus udelal tohle? Tak trochu bylo jeste prekvapenim, ze tak nejak je jeste pri vedomi. |
| |
| Bylo mi jasne, ze ted uz nejspis neni jina moznost, nez ji zabit sam. "Dej si oddech, brasko.." Reknu a vylezu zpod nej. Pauzu ted potreboval ze vseho nejvice a to, ze tema svyma blitkama ho donutila takhle trpet, ji jen tak neprojde. Sel jsem k ni s hodne nastvanym vyrazem. Moje kroky se zrychlovaly nez jsem vyskocil k jejimu ksichtu a naprahl Rebellion. "Zhebni!" Zarval jsem a zabodl ji cepel primo do krku. Zacal jsem na ni vyvijet i tlak, diky kteremu jsem se silne snazil odseknout jeji hlavu, dokud nema jak ji skryt. |
| |
| Vergil se nakonec skacel bezhlesne k zemi. Nikdy nebyl ten typ, co breci kvuli maly bolistce. On toho ostatne nikdy moc nenamluvil obecne. Nicmene Dante se vrhne na Succubu, ktera je lehce zrasovana od podlahy, ktera na ni zrejme dopadla v tech blitkach. Dante tvrde zabodne rebellion do mista pod jeji hlavou, aby ji nemohla schovat pod onen chomac odporne kuze. Demonka zacak zvycet jecet. Machala po nem paraty, ve snaze jej do nich chytit a poze znicit. Machala nejenom paraty, ale i celym telem, takze Dante "lital" vzduchem jako hadrova panenka. |
| |
| Jakmile jsem Rebellion pevne zabodnul, kratce na to zaclo to prave rodeo. Ted jsem se musel fakt drzet jelikoz kdyz zjistila, ze me temi paraty proste nechyti, pokusi se me za kazdou cenu shodit. Nejakou chvili jsem lital vzduchem jako panenka, nez jsem se o ni nohama zaprel a zabodl Rebellion jeste hloubeji. "Chcipni uz sakra!" |
| |
| "Říkala jsem, že mě nemůžete zabít!!" zaskučí a poté se jí nějak podaří vytrhnout si z krku rebellion a odhodí jej i s Dantem někam pod sebe. Černá krev stříkala všude a démonka se kymácela se strany na stranu a podlaha pod jejíma nohama se otřásala. Dante měl co dělat, aby se udržel na nohách, přeci jenom už toho měl taky dost. Ze shoda, ze stropu se uvolnil větší kus kamene? a když dopadl dolů na menší hromadu oné podlahy, která se nakupila u zdi, částečně jí rozdrtil a odhalil tak obří rotující turbínu. Nerotovala nijak extra rychle a ten žlutý hnus tekl tou turbínou kamsi. Dostala se znovu až k okraje oné díry, kterou vlastně sama udělala a zadní pařáty se jí smekli z onoho okraje. Pozadu padala do tého hnusu, ale podařilo se jí předníma pařátama zachytit se okraje. V Danteho mysli se zrodil nápad, mohl jí nechat ať jí ona turbína nasaje a rozseká. |
| |
| "Říkala jsem, že mě nemůžete zabít!!" Jo, to říká každý démon. Ale smrt si vždycky jednou přijde. Nakonec se jí povede Rebellion vytrhnout a mě silně odhodí na část plochy pod sebe, kde se kochaly zbytky žlutého hnusu. Dřív než do toho spadnu, zabodnu Rebellion do země a jen tak tak nohama dopadnu na jeho rukojeť. Po pár vteřinách se odrazím a dopadu na už bezpečnější část. Rebellion si k sobě přivolám zpět. Po té spoušti se uvolnil jakýsi velký kus suti, který při dopadu na vytvořenou hromadu opodál odhalil další skrytou věcičku a to velkou turbínu. Ostatně vypadalo to, že to hraje v náš prospěch, když se ten pytel srač*k začal nořit dolů a zoufale se snažila zachytit okrajů desky. Nicméně dostal jsem menší nápad, proto jsem šel o něco blíže, kde ještě nebyl ten humus a začal jsem po ní z Ebony a Ivory střílet na její pařáty. Tentokrát to už konečně mělo nějaký efekt, když jí pod náporem kulek pařáty sjížděly z desky. |
| |
| Démonka se pokouší udržet, ale nakonec se pod náporem Danteho kulek pouští. S nelidským rykem poté klouže dolů do toho hnusu, který nasávala ona turbína. A stejně jako onen hnus začne ta turbína nasávat i jí. Pokouší se cestou zachytit o zbytky podlahy, ale její pokusy byli marné. Jakmile jí turbína vcucla, onen ryk se ještě zdvojnásobil, až si musel Dante zakrýt uši. Turbína jí začala mlet zaživa, až když jí rozdrtila hlavu, onen ryk ustal. Ona místo naplnilo nádherné ticho. U oné turbíny se zformovala svíticí, zářivá kulička o velikosti jablka. Lehce se vznášela nad oním žlutým hnusem. Kvůli tomuhle sem přišli. "Dant-e..." hlesne namáhavě Vergil, který ležel na zemi. "Vezmi si jí.... je tvoje..." dodá ještě. |
| |
| Vypadalo to, že výsledek byl takový, jak jsem čekal. Ona turbína začala tu démonku vcucávat a já zkrátka nevydržel nemít přiložené ruce na uších, když začal ten hnusnej zvuk. Trochu jsem i litoval Vergila, že to musel přetrpět bez zacpání uší. Nicméně, nejspíš už měli vyhráno jelikož po chvíli hluk ustal a nastalo vytoužené ticho společně s naším cílem - menší bílou poletující kuličkou. Zaslechnu za sebou Vergila, proto se na něj přes rameno podívám. "Vezmi si jí.... je tvoje..." jen kývnu a rozběhnu se směrem k jednomu polorozpadlému sloupu, ke kterému na konci desky skočím. Ve vzduchu hodím ještě Rebellion před sebe a ten se do onoho sloupu zabodne, při čemž já na něj dopadnu akorát. Jednou rukou se lehce sloupu přidržuju a druhou natáhnu pro onu kuličku.. |
| |
| Kulička se lehounce vznese a poté pomalu doletí až k Danteho ruce nad kterou se zastaví a začne lehce levitovat. Trochu se přitom houpe nahoru a dolů. Dante v tu chvíli naplní příjemně hřejiví pocit. Musel se hodně přemáhat, aby překonal onu nutkání, které mu říkalo, aby jí pohltil, protože jestli by to udělal, všechno by přišlo vniveč. Poté co ukořistí onu kouli, vrátí se zpátky za bratrem, který se pokouší sebrat ze země. Teď může celkem dobře vidět na jeho zádech, jakou ránu vlastně schytal. Kůže i maso bylo lehce načernalé, od toho jak bylo poleptané, nicméně mezi jeho svaly bylo i vidět, jak sem tam lehce vykukuje jeho kost, zřejmě od žebra. Sice svého bratra občas moc nemusel, ale teď ho začal i celkem litovat. Mohl jen odhadovat, jakou bolestí musí trpět, a přitom nevydal ještě ani hlásku. Tichej za každé situace... |
| |
| Kdesi někde hluboko ve mě jsem ho i trochu obdivoval, že za takovéhle bolesti za tu dobu ani jednou nepípl. Už jen pohled na to, že to vyžralo část jeho masa až do kosti stačilo dost k tomu, že to rozhodně bolí víc než to vypadá. Rebellion jsem volnou rukou zandal a sklonil se k Vergilovi s tím, že si jeho ruku dám kolem ramen a alespoň ho nějak podepřu. "Nerad tě s tim v tomhle stavu prudim, ale nejspíš budeš muset ještě otevřít portál zpátky.." |
| |
| Jednou rukou jsem se ho chytl a druhou jsem se opíral o Yamata. Nějak se mi tedy s jeho pomocí podařilo se aspoň přihrbeně postavit, protože narovnat se, to bych asi už omdlel. Už teď jsem se stěží udržel při relativním vědomí. Podám mi Yamata s tím, že mu naznačím, aby chytnul jeho pochvu, protože jinak ho nevytáhnu. Když to udělá, vytasím ho. Poté s ním švihnu víc než předtím a před námi se otevře portál. Ona puklina byla větší než ta minulá. Stěží jsem mohl dýchat, nohy se mi klepali a nebýt jeho, tak bych ani na nich nestál. Tenhle portál jsem vytvořil záměrně jinak. "Tenhle... vede.... rovn-ou .... domů...." řeknu namáhavě mezi nádechy a výdechy. |
| |
| Držel jsem pevně jeho ruku a druhou přidržoval onu kuličku. Musím uznat, že nemít ho tu, museli bychom se nejspíš trmácet znovu přes ono království smradu. A to by vzhledem k tomu, že sotva stojí na nohou, nebyla moc příjemná cesta. Každopádně snažil jsem se ho podpírat co to šlo, i když sám jsem taky měl co dělat, ale musel jsem vydržet. Jak pro něj, tak pro Ley. "Paráda." poznamenám a pomalu s ním vykročím směrem do portálu. Onen portál měl přímo skvělý cíl, jelikož jsme se objevili v mém pokoji, kde ležela se zavřenýma očima Ley. Opatrně jsem Vergilovi pomohl sednout si na chvíli do nejbližšího křesla a s onou kuličkou jsem se poté vydal k Ley. Zrak se mi začal znovu trochu rozmazávat, ale to už jsem si naštěstí sedl na kraj postele a ruku s kuličkou přiložil k ní.. |
| |
| "Dante... je mrtva ...." reknu kdyz uvidim barvu jejiho obliceje. |
| |
| Kulička se z mé ruky přenesla nad ní, ale nepronikala do její hrudi.. Proč?! "Dante... je mrtvá..." Zarazím se. Tělem mi projel studený pocit. Jako bych ty slova přeslechl, ale přesto jsem je slyšel moc dobře. Moc jsem toho neviděl, musel jsem si promnul oči. "Není!" okřiknu ho. Ale.. sám jsem si tím nebyl pořádně jistý. Jako bych se snažil si namluvit, že Vergil lže. Díval jsem se na Ley, jenže obraz se mi vždy jen na malou chvilku zaostřil ale pak se znovu rozmazal. "Notak.. Ley!" cítil jsem, jak se mi začalo zrychlovat bití srdce, když ona kulička stále zůstávala nad její hrudí. Ono světélko z ní jsem stále ještě poznával, ale neviděl jsem Leyin obličej. Proč zrovna teď, proč když teď jsem si nepřál nic jiného než ji vidět! "Ley.." prsty jsem se opatrně pokusil nahmatat její obličej. Nakonec jsem skončil u její tváře, avšak to, jak byla studená, nikoliv tak hřejivá jako předtím, ve mě hrklo. "Ley!!!" dech se mi zrychlil. Druhou rukou jsem pevně stiskl tu její, jakmile jsem ji našel. "Ley, vzbuď se!!" můj nářek musel být slyšet až dolů. Nevěřil jsem tomu že by se tak snadno vzdala.. Nemůže být mrtvá!! |
| |
| Pozoroval jsem jej, jeho zoufalstvi ktere se mu zrcadlilo v jeho ocich. Nevedel co bych mel udelat. Jediný vysvětlení bylo to, ze jsme byly moc dlouho. Zkousel jsem si v hlave nejak dat dohromady, jak dlouho jsme tam byli. Nebylo mozne, ze bych udelal chybu ve vypoctech, nebo snad ano? Tak proc mi porad vychazelo, ze tady utekl minimalne den?! "Dante..." rekl jsem tise a pokusil jsem se k nemu nejak dostat. Musel jsem znovu pouzit Yamata jako nejakou operku. Nakonec se k nemu dostanu, ale skoncim spis na podlaze vedle postele. "Je to moje chyba.... spatne jsem to naplanoval... " reknu a v mem hlase je lehce citit smutek. Pokusim se ho dotknout. "Je mrtva uz nekolik hodin..." |
| |
| Srdce mi stále rozrušeně tlouklo. Nejhorší na tom bylo, že jsem ji nemohl pořádně vidět. Jen jednou, jedinkrát.. a nejspíš naposledy. Vergilova slova jsem v tuhle chvíli vnímal jen na půl ucha. Necítil jsem žádný náznak toho, že by se jen na vteřinu pohnul její prst či jinak dala najevo, že tu ještě stále je se mnou. Její dlaně byly stále studené a já, ať jsem chtěl nebo ne, cítil, že moje oči začaly lehce slzet, ale nedával jsem to na sobě znát. Stále jsem tomu ale pořád nevěřil. Měl jsem stále onu falešnou naději, že pořád jen nehybně spí. "Ley.. otevři oči.." šeptnu a lehce jsem se k ní sklonil tak, že mi ofina vlasů zakryla zrak. I když jsem viděl úplný prd, vyjasnily se mi před očima ty chvíle, kdy se tak nádherně usmívala. Kdy mě každý její dotek zahřál u srdce a byla tu vždy jen pro mě. Kdy mě naposledy objala se slovy, že její srdce bude vždy patřit mě.. Zatnul jsem zuby a dál už jsem nedokázal v sobě držet slzu, která mi stekla po tváři. "Ley!!" Nenechej mě tu samotného.. prosím.. |
| |
| Ačkoliv si Dante v hlavě nalhával něco jiného, pravda byla taková jaká byla. Snad nejhorší pro něj na tom byl onen fakt, že jestli je pravda co Vergil říkal, umírala tu sama. Sama bez něho, nebo alespoň kohokoliv a to jej bolelo asi nejvíce. Nikdy by totiž neměl umřít sám, nikdy... A právě tahle myšlenka jej bodala ještě víc, než všichni démoni světa. Zklamal. Zklamal sám sebe, zklamal svého otce a hlavně, zklamal jí... |
| |
| Hlavu jsem sklopil o něco víc. Slzy se mi začaly kutálet po tvářích. Nemohl jsem je zastavit. Stejně tak jako jsem nemohl zabránit tomu, abych jí uchránil.. Co jsem vůbec dokázal? Možná jen to, že slovo skutečně dodržet neumím. A ztracené se už vrátit nikdy nedá.. Moje tělo se začalo chvět. Moc dobře jsem věděl, že si to namlouvám sám sobě. Nechtěl jsem tu pravdu přijmout. Nechtěl jsem cítit onu bolest kruté reality. Sepjal jsem ruku v pěst a udeřil s ní do matrace pode mnou. "Ne..!" Začal jsem ony údery opakovat a pokaždé stále intenzivněji. S každým úderem jsem vyřvával ono krátké slovo. Shodil jsem celý noční stolek i s lampu kousek od postele. "Ne!" s posledním úderem se matrace už natrhla a já ruku nechal tam, kde skončila. Svoje čelo jsem lehce opřel o to její. Měl jsem pevně zavřené oči ale i tak mi slzy utíkaly. V tenhle moment jsem si dokázal uvědomit jen jednu věc a to sice tu, že sám sebe se nenávidím. Udělal jsem chybu, která si vybrala drahou daň... |
| |
| Poté nastalo ticho. I když se Dante snažil, nedokázal skrýt tiché vzlyky a slzy, které mu kanuly po tvářích. Vergil neříkal nic. Jen tam tiše seděl. Byl na něm vidět, že taky prožívá smutek, svou cestou... Dante zrak se poněkud zase zlepšil a on tak mohl vidět onu krutou pravdu. Její skoro bílou pokožku, lehce propadlé tváře, těle bez známky života... Dokázal přestat brečet, prostě nedokázal. Slzy se hrnuli dál, ačkoliv byl muž. Nakonec jí lehce vzal a přivinul si jí k sobě. Nepustí jí, už nikdy víc... Bohové vědí proč, ale na mysl mu přišla věc, kterou mu řekl ve snu jeho otec: "Už si ho našel, Dante, svoje štěstí. Teď je jen na tobě jestli si zajistíš aby tě už nikdy neopustilo... " Což mu nejen připomnělo to, že to nedodržel, ale také to, že jí nikdy neřekl o tom, co k ní přesně k ní cítil... |
| |
| "Už si ho našel, Dante, svoje štěstí. Teď je jen na tobě jestli si zajistíš aby tě už nikdy neopustilo... " Ta slova jako by mi teď zůstala v hlavě. Což mi jen připomnělo fakt, že pokud se s otcem ještě někdy setkám ve svých snech, nebudu schopný se mu vůbec podívat do očí. "Jsem totální kretén.." zašeptám a ví jsem ji tiskl k sobě. I přes to, že byla studená, jsem se jí snažil alespoň naposledy zahřát stejně, jako se to vždy povedlo jí. S falešnou nadějí zahřát srdce, které už nebije.. I když jsem už viděl o něco líp, slzama, které se mi draly do očí, jsem si moc nepomohl. "Já..." bylo těžký dát něco smysluplnýho dohromady. Nejen že jsem ji neochránil, zklamal jsem ji, že jsem nebyl u ní když umírala a nedopřál jí ona slova, které si určitě tolik přála slyšet.. ".. tě miloval, Ley.. vždycky budu, i když... už tě nikdy víc neuvidím se usmívat." |
| |
| Dante nakonec zavřel oči a schoval obličej v jejích vlasech. Tichem, které tu panovalo se rozléhalo tiché, tlumené vzlykání. Netušil ani jaká uplynula zatím doba, ale ozval se jemný tichý hlas: "Taky tě mi-luju..." Dante si v tu chvíli myslel, že má nějaké klamání mysli nebo něco podobného. to nemohla přeci promluvit ona, je mrtvá! Opatrně vzhlédl a zjistil, že ona zářicí kulička je pryč. Vergil jí vzít nemohl, protože už dál nezvládl být při vědomí v oněch bolestech a sic byl opřený o postel, byl v bezvědomí. |
| |
| "Taky tě mi-luju..." Otevřu oči a zarazím se. Co to bylo? Zdálo se mi to? Ono světlo kuličky bylo ale pryč.. Lehce jsem se odtáhl a podíval se směrem na Vergila. V bezvědomí si jí stěží mohl vzít pro sebe. Nakonec jsem pohledem sjel k Ley. Promluvila skutečně ona? Udiveně jsem se na ní díval. Nebyl jsem si tím úplně jistý.. |
| |
| Ačkoliv to bylo k neuvěření, ale Dante mohl vidět, jak bezvládné tělo v jeho obětí pomaličku pootevřelo oči. Nedokázal si vysvětlit jak nebo proč, či dokonce kdo, ale v životě se necítil natolik šťastný když mohl znovu vidět její nádherné oči. |
| |
| Rukávem jsem otřel svoje oči, abych se opravdu ujistil o tom, že vidím správně a taky aby nebyly vidět prolité slzy. Otevřela oči.. skutečně otevřela oči! "Ley!" řeknu udiveně ale šťastně zároveň. Pevně ji obejmu a hlavu si opřu o tu její. V životě, v životě jsem necítil větší nadšení a úlevu jako právě teď. Těžko říct, zda za tím stálo prostě štěstí nebo někdo jiný, ale víc vděčný jsem už být nemohl. Nepouštěl jsem ji, stále jsem ji u sebe pevně držel, jako bych se bál, že když ji pustím tak mě znovu a nadobro opustí. |
| |
| Cítila jsem se, jako bych prospala snad roky. Její obětí mi bylo vždycky příjemné, ale teď mi spíš dá se říci ubližovalo. "Ne-můžu... dých-at..." vydám ze sebe lehce lámavě, protože jsem se nemohla díky jemu pořádně nadechnout. |
| |
| "Ne-můžu... dých-at..." Jako by do mě těmi slovy rýpla a já si to až teď uvědomil. Uvolnil jsem ji, ale stále jsem ji jemně držel a odtáhl se natolik, abych jí viděl do těch nádherných očí. "Tohle už nikdy nedělej.. Nikdy víc, nikdy znovu.." Vážně mě na tu chvíli vystrašila. Kdyby zůstala nehnutá a bledá ještě o něco déle, nevím, co by se stalo. Cítil jsem jen ten pocit, že jsem se začal utápět kdesi hluboko ve tmě. A právě teď jako by mě probudila a vytáhla mě z onoho bloumání v temnotě.. |
| |
| Musela jsem zavřít oči. Byla jsem tak unavená, ale přesto jsem dokázala vnímat. "Tohle už nikdy nedělej.. Nikdy víc, nikdy znovu.." Cítim se i lehce vysílená, ale přesto uvnitř sebe jsem cosi cítila. Něco nového, co jsem postrádala už několik desítek let. Ale větu se mi povede zformovat celkem dobře: "Když se vy dva přestanete zabíjet první...." opáčim. |
| |
| Opravdu, jako by právě ze mě spadla velká tíha. Neodpustil jsem si jí věnovat jeden polibek do vlasů. "Když se vy dva přestanete zabíjet první...." Musel jsem pobaveně zvednout jeden koutek úsměvu. Už začínala bejt jako já, ale sama moc dobře věděla, že tohle je nejspíš nesplnitelná podmínka. Ale jako pokus o vtip to byl povedený. "Víš co? Tohle vyměňování podmínek si necháme na jindy.." Právě teď jsem se zaměřil na něco, co nejspíš chybělo nám oboum - sklonil se k jejím rtům a přitiskl na ně ty své.. |
| |
| Jeho polibek byl naprosto nádherný. Všechny jeho polibky byli nádherné, ale tenhle mě v sobě něco jiného, něco navíc, co jsem nedokázala rozpoznat. Pokusila jsem se zvednou ruku, sice se mi trochu chvěla, ale to bylo díky oné strnulosti a tak trochu chybějící energii, a položila jsem mu jí na tvář. Jemně si vemu od něj polibek já a trochu se odtáhnu. "Kde vůbec je Verge?" |
| |
| Polibek jsem nepatrně prodloužil. Tolik mi ten pocit chyběl. Znovu jsem začal cítit ono příjemné zahřátí u mého srdce, které ve mě vyvolávala. "Kde vůbec je Verge?" lehce se odtáhnu a místo odpovědi se podívám směrem ke křeslu. Bude nejlepší, když se i on dočká zasloužené péče. "Dej mi chviličku.." řeknu a slezu z postele. Pomůžu mu se zvednout ze země a dovést ho do jeho pokoje na postel. Teď nejspíš začne to nejhorší - ošetřování.. |
| |
| Pohyboval jsem se na hranici vědomí a nevědomí, ale tak nějak jsem pocítil, že se mnou někdo něco dělá. Nemusel jsem ani dvakrát hádat kdo to je. "Nah..." vydám ze sebe. "Dante... promiň, nevěděl jsem...." Je mi jasné, že teď už jí moje omluva nepřivede zpátky, ale snad mu aspoň uleví a tak nějak i mě. Ostatně, kdybych se nechoval jako totální pako, nic z tohohle by se nestalo... |
| |
| Jen co ho tak nejak posadim na postel a vratim se s obvazy, vypadal, ze prisel k vedomi. Sundam mu jeho kabat a triko, pri cemz se tak nejak pokusim mu to obvazat. Jeho omluvu zaslechnu, ale prozatim mlcim. Chyba byla da se rict u nas obou. "Je nazivu.." |
| |
| "Je nazivu.." Prudce se k nemu otocim, dokonce tak prudce, ze zapomenu na to, ze jsem zraneny. Nacemz mi to da ona rana okamzite vedet, ze tam je, velmi, velmi tvrdou bolesti, ktera mi sla pres pater snad do vsech koutu tela. Uz jsem to nevydrzet a celkem vyrazne jsem zasyknul bolesti. "Co-ze?" vydam ze sebe nakonec. |
| |
| Musel jsem se lehce pousmat tomu, jaky je to pako, kdyz sebou tak prudce trhnul. "Zije.." Zopakuju mu pro jistotu, ze to preslechl i kdyz si myslim, ze to slysel vic nez dobre. Kazdopadne takhle mu to uz jen tezko obvazu.. |
| |
| Dante behem osetrovani bratra zaslechne supitani po podlaze a pote jej na chvili obladne pocit, ze jej nekdo pozoruje. Kdyz se ohledne, zjiszi, ze Leyla staji ve dverich VErgilova pokoje.¨ Opira se o futra a zrejme, kdyby se neopirala, tak asi na tech nohach ani nevydrzi. Ve tvari mela lehce prekvapeny vyraz, stejne jako Vergil. Dante se zvedne aby ji pomohl, tedy alespon dojit k Vergilovi, protoze vypadala, ze ma neco na srdci. Kdyz dojdou k posteli, Leyla se k nemu vrhne a pratelsky jej obejme. Dante vi, ze ted uz nema duvod zarlit, ale proste to v nem lehce hlodalo. |
| |
| Na chvili jsem zpozornil, kdyz jsem zaslechl tiche krucky. Pohled jsem podvedome otocil smerem ke dverim. Kdyz jsem zahledl Ley, neubranil jsem se lehce hrejivemu pocitu avsak soude podle jejiho vyrazu, nejspis by s Vergilem neco rada probrala, proto se k ni vydam ji pomoct k ceste na postel. |
| |
| To jak me objala... nenachazel jsem slov. Po tom vsem jak jsem se choval a co jsem udelal. Proste jsem jen spis podvedome doufal, ze mi snad nekdy odpusti, ale pote co jsem ji videl bledou a nehybnou, jako by mi proste pulko srdce. Jako onen led, ktery ho obepinal se proste rozstristil. Chvili jsem trochu prekvapene koukal a i kdyz jsem vedel, ze asi nejspis jednu schytam, neubranil jsem se tomu, abych ji ono objeti neopetoval. "Odpust mi..." bylo jedine co jsem ze sebe byl schopny dostat. |
| |
| Šťastně a úlevně ho objala. Nejspíš i jí spadl kámen ze srdce, že i Vergil je přeci jen naživu. Vypadal stejně překvapeně jako předtím já, možná proto jí radostně taktéž objal. Vyloženě mi to nevadilo, ale něco málo ve mě hlodalo, jenže to jsem prozatím nechal bejt. Nebudu teď kazit dojemnou chvíli. |
| |
| Vergil se přeci jenom neubránil bolestnému zasyknutí, protože řekněme si to narovinu, není zrovna dvakrát příjemné, když vám chybí část zad. Musel jí nakonec od sebe jemně odstrčit. Jednak, protože mu to působilo bolest a taky už tak nějak viděl, že Dante tohle zřejmě nebude tolerovat dlouho. Což ale vyvolalo jisté podezření v Leyle. Před ní prostě nic neukryjete. Tak trochu podvědomě sáhla do kapsy u kalhot, ale onen přívěšek už tam nebyl, protože jej měl uvnitř sebe Vergil. |
| |
| Tak trochu jeho zranění zahrálo v můj prospěch, proto ve mě onen hlodavý pocit brzo přestal a já byl zase spokojený. Jelikož jsem mu to ještě nedoobvázal, chytil jsem ony volné konce obvazů a schválně je lehce víc utáhl a domotal. |
| |
| Musel jsem trochu hlesnout, když mi ony obvazy utáhl. Přeci jenom, nejsem úplný kus šutru. Aspoň tedy rozhodně někdy... Pomalu jsem si srovnal své nohy do tureckého sedu a znovu jsem se opřel o Yamata. Sice si to ten meč nezaslouží, ale momentálně jsem potřeboval trochu opory. Nicméně, tak trochu mi chybělo o to, jak se mě dotkla. Naneštěstí měl můj bratr tolik rozumu, že mi aspoň zpátky natáhl mojí vestu. Sice jsem si jí nezapl, ale to abych asi ani neudělal... To lehké ticho mi celkem vyhovalo, ale byla tu tak trochu otázka, co dál? |
| |
| Jakmile se mi už zdá, že to tak stačí, natáhnu se pro Vergilovu vestu, kterou mu pomůžu vzít na sebe. Buďme upřímní, ten polonahej tu vždycky chodím já, ne on. To můžu jen a jen já. Neunikne mi to, že Ley nejspíš hledá onen přívěšek, který použila. Lehkým zavrtěním hlavy jí naznačím, že ho už ani nenajde, leda by se chtěla provrtat do Vergila.. |
| |
| Když jsem viděla to, jak ho obvázal, musela jsem usoudit, že schytal ošklivou ránu. Bylo mi vic nez jasne, ze mu musim nejak pomoc, proto jsem sahlo automaticky do kapsy a hledala onen amulet, ale nejak jsem ho nemohla najit. Trochu jsem se zakabonila pritom. "Sakra.... kde je?!" pronesu polohlasne pritom. |
| |
| Chytím Ley za dlaň jako náznak, aby ho přestala hledat. Bylo možné, že si nepamatovala, že už ho pro něj použila? "Ley.. Podívej se sem." volnou rukou jsem zaťukal Vergilovi prstem na hrudi v místě, kde byl lehce onen přívěšek vidět. Skoro jako nějaké tetování.. |
| |
| Chvíli lehce překvapeně koukám na Danteho, který mě chytne za ruku, kterou jsem hledala onen amulet. Ukázal na Vergilovu hruď. Zvedla jsem druhou a lehce, tak trochu i lehce udiveně. Tak nějak jsem si moc nevybavovala co se stalo, když jsem ho předtím zachraňovala... Lehce jsem se onoho otisku dotkla. Byl pár centimetrů nad obvazama, takže teď to lehce vypadalo jako kdyby byl Iron Man, takovej ten zbohatlík co si vyrobil v komixech takovej železnej oblek a zachraňoval totom svět. |
| |
| Pozoroval jsem jí. Nevypadala, že by si na to vzpomínala, což mě trochu zaráželo, ale opravdu jen trošku. Dalo se tak nějak předpokládat, že se ještě nejspíš pořádně nerozkoukala a nezjistila si situaci. "Ley.. Na co si naposled vzpomínáš?" |
| |
| "Ley.. Na co si naposled vzpomínáš?" Vcelku dobra otazka, co si vlastne pamatuju? Dalo mi to celkem praci si vzpomenout na to, co si vlastne pamatuju naposled. "vim...ze tu byl nejakej demon... a potom, ze se bojovalo, a... Verge jak umiral...." reknu. "Vsechno je ale takove rozmazane a v mlze..." dodam a zavrtim hlavou. |
| |
| Jak jsem si myslel. Ještě nějakou chvilku potrvá, než si to všechno dá dohromady. Pro mě ale teď bylo hlavní, že je zpátky. Že jsou zpátky oba a živí.. Dlaň jsem jí lehce přiložil na tvář. Díval jsem se jí do očí. "To podstatný je, že už je to za náma.. Není třeba to už dál řešit, fajn?" |
| |
| Lehce přikývnu a poté se k němu skloním a pomalu jej obejmu. Jeho teplo mi postupně prostupovala mým tělem. Bylo to, víc než příjemné. Jakoby tak odháněl onu ztuhlost a zimu. "Otec by na tebe byl pyšný..." řeknu jemně. Poté si ale uvědomím, že je tu pořád i Verge. Proto se částečně odtáhnu a pootočím se k němu, nespouštějíc přitom jednu ruku z Danteho boků. Chytnu Vergila volnou rukou za jeho volnou ruku. "... na vás, oba." |
| |
| "Otec by na tebe byl pyšný... na vás oba." Tahle její poznámka mě lehce zarazí. Pyšný? Za to, že kvůli nám a našim šarvátkám málem přišla o život? To si nemyslím, proto jsem nesouhlasně lehce zavrtím hlavou. "Nemá bejt na co pyšný. Jen jsme na poslední chvíli vyžehlili vlastní chybu." |
| |
| Musím se pousmát, zase to nepochopil. Podívám se zpátky na Danteho. "Ale má..." řeknu lehce. "Naše myšlenka ohledně ochrany lidí žije dál, dál roste. Díky vám oběma... " Poté se přisunu blíže k Dantemu. Verge se mezitím už zase vydal do světa nevědomí. "Ty... my dva jsme poznali něco, o čem by se nám možná ani nesnilo. Poznal si to stejné jako otec. Poznal si sílu lásky... to bylo to, co mě přivedlo zpátky..." řeknu tiše k němu. "Slyšela jsem tě... slyšela jsem křičet, volat mé jméno..." řeknu ještě dál stejným tichým hlasem. |
| |
| Jakmile se ke mě přivinula blíž, rukama jsem ji lehce objal a dlaně sepjal na jejím břiše. Bradu jsem si opřel o její hlavu. I když to nebyla příliš dlouhá chvíle, chyběla mi. Víc než jsem si myslel.. "Slyšela jsem tě... slyšela jsem křičet, volat mé jméno..." trochu sebou cuknu. Slyšela to? Bravo. Takže tu mou histerii slyšela. Pohledem uhnu do strany a lehce si odfrknu. Jako bych se tím snažil zakrýt to, že je mi za to trochu trapně. |
| |
| Lehce zakloním hlavu dozadu abych na něj viděla. Poté zvednu ruku a přiložím mu jí na tvář a lehce ho tím přinutím aby se na mě podíval dolů. Ruku ale i tak nesundávám. "Děkuji...." řeknu tiše. "Že si mě nepřestal volat..." dodám ještě a poté jeho skloním tak abych jej mohla políbit. |
| |
| Můj pohled se o něco umírní, když si mě otočí zpět k sobě a tiše mi zašeptá jistá slova. Nakonec je zakončí polibkem, při kterém zavřu oči a co nejvíc si ho užiju. V tuhle chvíli jsem byl tak trochu i rád, že je Vergil mimo vědomí, mohl jsem si tak být jistý tím, že nedostanu dalšími ledovými meči do těla. Při polibku jsem jí dal onen bílý pramínek vlasů za ucho. "Už mě nikdy takhle neděs.. Nevím, co bych byl potom schopný udělat." |
| |
| Onu poznámku nechám být, protože nevím co bych na ní měla odpovědět. Místo toho raději trochu změním téma. "Co tu nechat zmrzlíka osamotě.... a my se přesuneme jinam?" řeknu. "Chce se mi spát..." dodám ještě a uvolněně se do něj opřu tak, že i lehce sjedu. Zavřu přitom oči. |
| |
| Spánek.. To nebyl vůbec špatnej nápad. A myslím, že naší zmrzlince volnější postel vadit nebude. Jemně ji políbím do vlasů a poté vezmu do náruče. "Jak si přejete, lady." lehce se pousměju a jen co se zvednu, vytratím se s ní ve svém pokoji.. |
| |
| MISE 3: DÉMON UVNITŘ |
| |
| Je to asi 10-11 let od doby co Danteho rodiče zemřeli. V té době mu bylo okolo 8-9let. Během těchto let se snažil nějak přežít se svým bratrem Vergilem, který byl pravím opakem toho co byl on. Zatímco Dante byl horkokrevní, trochu paličatec, velmi přidrzlí, zkrátka typickej puberťák, jeho bratr, dvojče Vergil byl klidný, rozvážný a občas až moc ledový. Někdy natolik, že by i lední medvěd z něj nastydnul. Oba se věnovali tomu, co jim vštípil otec - zabíjení démonů. Dante si na tom "vybudoval" i firmu v prostorech, které dříve sloužili jako malý sklad. Začínal si u jistých lidí budovat jméno. Vlastně sice teprve začínal, ale díky Morrisonovi, chlápkovi, který mu právě donášel onu "práci", začínal být v oněch jistých kruzích známější, což se také začala projevovat na jeho "odměnách". Přinutit Vergila, aby mu občas pomohl, byl celkem nadlidský úkol. Verge jel spíš na vlastní pěst, čekal až si jej démoni najdou sami... //Poznámka pro hru: V tomto světě neexistují tyto postavy - Lady, Trish, Nero, Kyrie, samozřejmě Danteho rodiče. |
| |
| Od doby, co už naši rodiče nejsou s námi, se s bratrem pokoušíme dodržovat otcův úděl - zabíjet démony a starat se tak o bezpečí lidí, tedy alespoň já. Vergil nikdy nebyl takovej ten ukecanej typ co zachraňoval každou křehotinku na rohu před pobudy a zloději. Cože jsem vlastně zač? Tím si sám pořádně nejsem jistý, zda se nazývat spíš člověkem nebo démonem, přitom jsem nebyl ani jedno z toho. Zkrátka outsider jak se patří. Taková ta klasická osina v zadku která vadí každýmu, hlavně démonům. Jenže do teď se ještě žádnému nepovedlo mi nakopat pr*el, ale i tak to jen tak nevzdaj. Ale i přes to všechno jsem měl jeden sen, který jsem si, dá se říct, splnil a to sice vlastnit obchod. No, není to přímo obchod, ale nově vzniklá firma, kterou jsem ještě ani nepojmenoval. Věděl jsem, že to bude chtít nějaký skvělý jméno. Právě teď jsem seděl na starší židli u svého stolu, lehce se na ní pohupoval a jedl při tom svojí oblíbenou pizzu. Svůj kabát mi visel na věšáku a já si volnou rukou točil na prstě s jednou z mých milovaných zbraní. Už se mi i povedlo sehnat vlastní kulečník a jukebox, takže jsem byl nadmíru spokojený. Co víc jsem si mohl přát? |
| |
| Ozval se skřípot dveří. Dovnitř vešel Morrison. Prve si sklepal z klobouku kapky deště a poté si jej nasadil zpátky. Venku bylo počasí, že by psa ven nevyhnal. Poté sáhnul do kapsy a vytáhl krabičku s cigaretami. Pod podpažím držel balíček novin a pošty. Když zjistil, že je krabička totálně promočená, zahodil jí rovnou do koše. Pokynu Dantemu napozdrav. "Vedeš si celkem dobře, kluku..." řekne a hodí mu na stůl noviny a dvě bílé obálky. V každé bylo pár set dolarů. Nic moc, ale pořád to bylo víc než posledně. "Jenom, někteří si stěžují, že naděláš... mno... jak bych to řekl.... svinčík...." |
| |
| "Mm?" zpozorním ještě se soustem pizzy v ústech a pohled zaměřím směrem ke dveřím. Dovnitř vešel Morrison promočený víc než samotný pes, avšak spíš vypadalo, že víc ho teda naprdla promáčená cigára. "Vedeš si celkem dobře, kluku..." i bych řekl díky, ale místo toho jsem si ukousnul další kousek pizzy. Nicméně hlavní bylo, že obálky, které přinesl, byly v suchu. "Jenom, někteří si stěžují, že naděláš... mno... jak bych to řekl.... svinčík...." znatelně si odfrknu. Nejspíš narážel na to, že posledně jsem rozbořil část domu, ve kterém se onen démon ukrýval. No co, chybička se vloudí.. "Hlavní je, že smrt toho démona maj, tak není na co si stěžovat." |
| |
| Morrison si sedne na okraj stolu. "Myslím to vážně kluku..." řekne a přistrčí mu ony noviny. "Už se tvým "vandalstvím" začali zabývat i lidé a to není pro tebe moc dobré. Pokud budeš takhle dál pokračovat, jméno které si tu usilovně buduješ, ti bude k ničemu." řekne dál. Noviny hlásali titulek, neznámí vandal ničí město - je spreji nebo nevhodnými exhibicemi, ale rovnou srovnává dolů celé budovy. Byla tam i fotka. Byl to skutečně ono dům z "poslední akce", kam se připletl i Vergil. On tak nějak narušil statiku domu, ale starší nesl odpovědnost za to, že se ten dům zřítil... "Mezi náma, už víš, jak se tahle "firma" bude jmenovat?" |
| |
| "Myslím to vážně kluku..." Ušklíbnu se. Byl jsem si jistý tím, že znovu začne s poučováním. A taky že jsem měl pravdu. Podíval jsem se na ten kus papíru, čemu říkal noviny. Tyhle blafy jen vždycky všechno zkrášlujou, jenom teď už ti parchanti vyfotili tu zbořenou budovu. "Už se tvým "vandalstvím" začali zabývat i lidé a to není pro tebe moc dobré. Pokud budeš takhle dál pokračovat, jméno které si tu usilovně buduješ, ti bude k ničemu." Fajn, jsem v tom namočenej ale nejsem vandal sakra! Jeho poučce jsem se vyhl tím, že jsem si četl ten článek nesmyslů. Ze čtení mě však vyruší jeho další otázka. "Mezi náma, už víš, jak se tahle "firma" bude jmenovat?" Dobrá otázka. Zamyslím se, ale stejně to zůstane bez kladné odpovědi. "Ještě ne. Musí to bejt něco.. speciálního." Něco co má smysl. Ne jako že něco plácnete a to použijete jako název svojí firmy. Čistým příkladem by mohla být restaurace kus odtud 'U Kachňátka..'. |
| |
| Morrison si založí ruce na hrudi a poposune si klobouk do čela. "Nedělej si z toho srandu Dante. Chápu, že si mladej a plnej energie, ale i ta se dá ventilovat jinak..." řekne a vytáhne z kapsy další kus papíru, kterej je ale totálně promočenej. "Například pracovat.... kruci, ale z tohohle se nedá nic přečíst! Máš štěstí, že si to pamatuju... jak to bylo..." Morrison se zamyslí a snaží se vzpomenout. "Vím, že šlo o něco, zřejmě nějakýho démon, zabít, ostatně ty taky nic jiného neděláš. Kruciš, jak to bylo ale dál... vybavuju se jen něco o starém nádraží na severu města. Víš ne? Tam, kde jsem vás s Vergilem tenkrát našel..." řekne Morrison. Dantemu poté pomalu vyplují vzpomínky na to, jak obou bylo čerstvě deset, byli už pár týdnů bez rodičů, špinaví, hladoví, prokřehlí a zranění. Schovávali se v opuštěném nádraží, kde kolejičtě už dávno zarostlo trávou a keři. Tehdy je našel Morrison a vzal je po svá křídla. |
| |
| "Nedělej si z toho srandu Dante. Chápu, že si mladej a plnej energie, ale i ta se dá ventilovat jinak...například prací." Tche, jako bych nic jinýho nedělal. Ostatně když vytáhne cár promočený papíru. Sám pro sebe se musim trochu škodolibě pousmát, když na ono mokro začne nadávat. Po chvíli ale přestanu a poslouchám ho, když se zmíní o starém nádraží. "...Víš ne? Tam, kde jsem vás s Vergilem tenkrát našel." Jo, na ty časy si moc dobře pamatuju. Jaká nostalgie. Drželi jsme při sobě za všech okolností. Pomohli si v nejhorším, starali se jeden o druhého když jednomu nebylo nejlíp, rozdělili se o každej kousek jídla, co jsme našli.. A teď? Teď v podstatě každej jdeme svojí cestou. Přinutit Vergila mi vypomoct s prací by byl nemožnej výkon, proto jsem se nijak nepokoušel se v něm šťourat. Od smrti našich rodičů je z něj takovej kus ledu, že bych nastyd i já. A to je co říct. "A odměna?" |
| |
| "Odměna?" Morrison se zasměje. "Víš, že bych ti nikdy nepřinesl nic, co by ti slušně nevydělalo, nicméně všechno jsem měl napsané tady, ale jak sám vidíš, nic z toho nejde vyčíst..." řekne a ukáže mu onen cár papíru, kterej byl totálně rozmáčenej. "Měl by ses tam vypravit ještě teď. Sice tam prší, ale aspoň ti to schladí tu tvojí horkou hlavu. Navíc, slíbili prémii, trojnásobek za vyřízení do 24hodin." řekne a sleze ze stolu a vydá se ke dveřím. Tam se zastaví. "Jo a, dávej pozor na bratra... víš jak bych špatně nesl, kdyby se vám dvou něco stalo." řekne s úsměvem a dveře se za ním zavřou. Morrison byl jedinej člověk, který se na ně tehdy nevykašlal. Poskytl jí domov, teplo a jídlo, jenom protože byli malý kluci bez domova. Tak trochu je vychoval jako svoje vlastní, i když oni se spíš vychovali tak nějak sami, tedy hlavně Vergil. |
| |
| Dobře dobře, má pravdu. Nemůžu si stěžovat, práce co mi nosí nikdy nebyly na škodu, i když teda při některejch jsem už zažil nějaký to koupání ve všelijakejch blafech. I když teda Morrison si musel při naší výchově zažít svoje, přeci jen, vychovávat dva nelidský caparty musela bejt taky řádná podívaná. Musím se pro sebe pobaveně pousmát, když si vzpomenu na jeho pokusy o to nás vykoupat, když jsme byli zmazaný už ani nevím od čeho. Jediný co vim bylo, že to nešlo jen tak dolů. "Měl by ses tam vypravit ještě teď." "No jo.." Ne že by se mi zrovna do toho deště od pizzy chtělo, ale na výběr jsem neměl. Zvlášť, když jsem byl lákán trojnásobkem odměny. Sundal jsem nohy ze stolu, zvednul se a vzal do ruky Ebony s Ivory, při čemž jsem zamířil ke svému kabátu. Zastavil jsem se u něj a lehce se pro sebe pousmál. Vyhodil jsem obě zbraně do vzduchu, chytil kabát, se kterým jsem zatočil a hravě do něj vklouznul. Právě tak akorát jsem do rukou chytil jednu, poté druhou zbraň a ještě s nimi zatočil na prstě. Po té předváděčce jsem je zandal do zadního krytu na mém kabátě. "Jo a, dávej pozor na bratra... Víš jak bych špatně nesl, kdyby se vám dvou něco stalo." spolehlivě se usměju. "Jasně.. 'taťko'." |
| |
| Počasí bylo totálně na dvě věci. Už v polovině cesty byl Dante promočený až na kost. Nehledě na to, že kdyby tu byl Verge, tak by remcal na tím, že má zničený účes a jiné jemu podobné serepetičky. Naneštěstí, Dante tohle neřešil. Bylo něco málo po čtvrté odpoledne, když došel na ono staré nádraží. Ta nostalgie byla naprosto příšerná. Pořád tu byl převrácený starý vagón, který převrátili, když si mysleli, že Morrison je nějaký démon co je přišel zabít. Líným krokem vyšel po kamenných schodech dovnitř, kde nostalgie ještě přibylo. Vlastně, tak nějak si uvědomil, že od té doby tu vlastně už nikdy nebyl. Na jedné ze stěn, byli ještě stále patrné "malůvky" Rebbelionem, či v podlaze díry od Vergilových ledových mečů. V další místnosti, kde zřejmě byla kdysi čekárna byli v rohy ještě zbytky tlející deky, do které se tenkrát oba zabalili, když pršelo stejně jako dneska. Tenkrát bylo všechno jinak. Ani si už nevybavoval od kdy se stal Vergil takovým, jakým je dnes... |
| |
| Já věděl, proč nevylejzat ven. Jelikož jsem neměl vůbec nic, promokl jsem už za pár minut víc než dost. Dokonce i na místech, o kterých bych si nemyslel, že vůbec jsou být.. mokrá. Nicméně teď už to bylo jedno. Konečně jsem došel k onu nádraží a na moment se uvnitř zastavil, abych si to tu prohlídl. Je to tu pořád stejný.. Ani trochu se to tu nezměnilo. Pořád tu bylo poznat to, že tohle nádraží na nějakou dobu bývalo naším dočasným domovem. Znovu jsem se rozešel směrem po schodech do bývalé čekárny. I ta mě nezklamala, ostatně divil jsem se tomu, že tu ještě zbyla naše deka. Divil jsem se tomu, že ji démoni ještě nerozcupovali, jelikož náš pach, respektive otcův, snadno vycítí. Co jsem ale tak pokračoval dál, nevypadalo to na to, že by se tu nějaký démon nacházel. To mě po chvíli začlo poněkud štvát, jelikož jsem nechtěl slyšet to, že sem jdu zbytečně a promočenej bez odměny! "Hej, potvůrko! Vyleeez.." zavolal jsem znuděně. Pochyboval jsem o tom, že bych se dočkal odpovědi.. |
| |
| Nikdo se ale neozval, ještě aby taky. Dante se zastavil. Čekal a čekal, jestli někdo nebo něco vyleze, ale nic se nedělo. Nakonec se rozhodl zabalit. Sotva ale udělal krok pryč, podlaha pod ním se fialově rozsvítila. Oběvil se pentagram se symboli a ten jej vcucl do sebe, bez šance na útěk... Danteho obklopila temnota. Nevěděl kde na nahoře a kde dole, natož kde to vlastně je. Probudilo jej až to, jak do něj někdo šťouchal, něčím. Když ale otevřel oči, zjistil, že už není na nádraží a zřejmě ani ve městě, protože na něj čučeli dva rohatí démoni s kopími v rukou. Nad něčím se zdá se dohadovali. Nevěděl ale nad čím, protože démoní jazyk neovládal. Nicméně, když se pokusil rozhlédnout okolo, zjistil, že rozhodně není ve města, ba dokonce v lidském světě, tohle byl démoní svět.  |
| |
| Zrovna, když se rozhodnu odejít, ucítím, jak se zem pode mnou lehce zatřese a prudce rozsvítí. "Ku*va!" Jediné slovo, které jsem stihl říct před tím, než mě onen znak pode mnou vcucnul úplně. Pak.. už mam tak nějak okno. Okolo sebe jen černo, teprve až po chvíli ucítím, jak do mě něco šťouchá. Když jsem začal otevírat oči a obraz se mi začal vyjasňovat, nerozeznál jsem ani jeden kousek nádraží. Kde to vůbec jsem? Očima jsem sjel k vlastníkům onoho šťouchání - démoni. Rukou jsem se rozmáchl a odstrčil je od sebe. Tohle jsem jako příjemnej budíček za moc nepovažoval. Nakonec jsem se pomalu postavil na nohy a rozhlídl se okolo sebe. To je v háji.. Nemusel jsem dál dumat nad tím, kde to vůbec jsem. Brzo mi to došlo. Svůj pohled jsem věnoval zpět k těm dvoum mamlasům ode mě. Výhružně jsem rozmáchl ruce se slovy "Kšá!". To by mi ještě chybělo mít tu jak dva ocásky nějaký mě neznámý démony.. |
| |
| Oba démoni se na sebe vzájemně podívali a poté se podívali zpátky na Danteho. Bylo evidentní, že nepatří k těm "chytřejším". Kdyby ano, zřejmě by poznali kdo je a šli by po něm.¨ Jeden něco řekl tomu druhému a ten mu něco odpověděl. Oba na něj poté namířili svoje kopí. "Co tu chceš.... ty lidskej červe?!" řekne jeden. "Nebo spíš, jak se člověk jako ty, dostal do Edosu!" řekne durhej. Dante tak nějak pochopil, proč jsou démoni rozdělení na ony "třídy". Ty lepší, šli po něm, zatímco ti horší sloužili těm lepším.  |
| |
| Stál jsem proti nim trochu jako tvrdé Y s podiveným výrazem, když se ti dva nejspíš podívali na sebe vzájemně jako když si z nich někdo udělal blbej vtip. "Nebo spíš, jak se člověk jako ty, dostal do Edosu!" "He?" Vypadalo to, že ti nechápaví nebyli jen oni. očividně došlo mi, že nebudou na mojí straně, když teprve až teď na mě začali mířit těmi svými kopími. I tak by ale mohli bejt dobrým zdrojem informací, jelikož nejspíš nepatřili k těm vychcanejm parachantům, co šli po mě a Vergilovi naprosto běžně. Ale tak, můžeme si zkusit zahrát malou hru na 'Blbej a blbější'. "Člověk? To jste mě urazili.." naoko uraženě překřížím ruce na hrudi, i když nejradši bych se smál. "To jste už dávno zapomněli, že mocnější démoni na sebe berou lidskou podobu? Jestli nechcete skončit jako hromádka karbanátků, tak mi řekněte co tu děláte." odfrknu si. Teď bylo otázkou, zda mi to uvěří, jelikož částečně jsem jako démon cítit byl. |
| |
| Oba tam jen stály a hleděli na něj jako na něco, mno ani nevím co. Poté na sebe znovu podívali a jeden naznačil tomu druhému něco hlavou. Ten si celkem s odporem povzdechl a trochu i zafrkal. Poté se to namířil k Dantemu. Byl tak o tři hlavy větší než on sám. Démoní tupec se k němu sehnul a několikrát výrazně natáhl vzduch, čili krátce řečeno, začal jej prostě očichávat. "Tak co?" zavolal na něj ten vzadu. "Nevím. Smrdí teda šeredně... ale ne jako člověk... ale je to tedy strašný..." "Neměli bychom prve zavolat Arguse?" řekne ten vzadu. "Ne!!" zavrčí výrazně ten u něj a napůl se k němu otočí. Poté se ale vrátí zpátky k Dantemu a zahledí se mu zpříma do očí. "Nevím... pořád mi tu něco nesedí..." zažbrblá ten u něj. Poté se jeho výraz poněkud změní, když uvidí něco na jeho hrudi. "JÁ TO VĚDĚL!!" zavrčí nahlas a sevře svoje kopí. "GAMO, ZAVOLEJ POSILY, MÁME TADY TOHO SPARDOVA BASTARDA!!" zařve a druhý démon se dá do běhu opačným směrem. "Dělej si co chceš, míšenče, ale nikdy se nemůžeš rovnat rozenému démonovy!! Natož utéci z téhle věznice, odkud ještě nikdo nikdy neutekl!" Dante zapřemýšlel co jej prozradilo a tak se podíval na hruď, a uviděl tam amulet, kterej dostal od své matky. Vergil dostal taky, stejný... |
| |
| Trochu jsem se s úšklebkem zaklonil dozadu, když ke mě jeden z nich přišel a začal mě doslova očuchávat. Proč jsem měl to nutkání, že mam co dočinění s přerostlejma ratlíkama? Zaslechnu nějakou otázku toho vzadu. "Nevím. Smrdí teda šeredně... ale ne jako člověk... ale je to tedy strašný..." Zatnu nas*aně zuby a rukou ten jeho frňák od sebe odstrčím. Pohled na ty chlupy a holuby v nose mi stačil. Neřekl bych, kdyby nás našli jako malý kluky na tom nádraží, ale zrovna dneska jsem si dopřál řádnou sprchu. I když upřímně, trochu se mi rozbušilo srdce z toho napjetí, zda mi uvěří nebo ne. Trochu sebou cuknu, když jeden z nich nakonec křikne. "GAMO, ZAVOLEJ POSILY, MÁME TADY TOHO SPARDOVA BASTARDA!!" Sakra, co mě prozradilo? Pak si uvědomím, že za to může nejspíš matčin přívěsek. Jenže buďme upřímní, u těhle tupounů jsem nečekal, že by ho poznali. "Dělej si co chceš, míšenče, ale nikdy se nemůžeš rovnat rozenému démonovy!! Natož utéci z téhle věznice, odkud ještě nikdo nikdy neutekl!" Trochu rozhodím rukama na způsob 'A co?' "Hele, klídek.. Jsem ochotnej smlouvat, pokud ovšem budete mít zájem o to odejít živí." |
| |
| Démon se rozesměje. "Dobrej vtip, na červa. Zabiju tě, a potom konečně vypadnu z tohohle otřesnýho místa.... " řekne a poté uchopí pevněji ono kopí. "Člověk mi nemůže být soupeřem...." dodám ještě než zařve a poté začne na Danteho útočit oním kopím. |
| |
| Tak nic, aspoň jsem to zkusil. Lehce se pousměju, když ten zbývající proti mě vyrazí s jeho kopím. Aniž bych udělal jediný krok, snadno se mu vyhýbám. Zkrátka jde poznat, že tihle jsou z té nejnižší třídy. Sotva mě zasáhnou. "Fakt si myslíš, že tímhle někam dosáhneš? Dávám ti poslední možnost přežít, užívat si života než si z vás udělá svačinku někdo jinej.." nahodím takový ten lehce ironický provokativní tón. Sice ten druhej už nejspíš běžel vyzvonit, že tu jsem, ale tak alespoň začne ta pravá show, kterou jsem už dlouho postrádal. |
| |
| Démon otevře hlavu a znovu zařve. Bylo teď už více než evidentní, že teď rozhodně z boje nijak neuteče, tedy alespoň dokud se jeho "kolega" nevrátí a případnýma posilama. "Jak jsem řekl, člověk mi není soupeřem..." znovu zopakuje. |
| |
| No dobrá, tak to vezmeme po zlém. Sáhl jsem po Rebellionu na mých zádech. Vytasil jsem ho a rovnou zabodl přímo do jeho hrudi, kde bývá srdce. "Možná jsem z části člověk, ale zapomínáš na to, že i démon.." šibalsky se pousměju. Rebellion zvednu a společně s ním ho roztočím ve vzduchu, než ho čepel z onoho točení nerozpůlí napůl. |
| |
| Démon strne a jeho dvě půlky se pomalu svezou na dvě strany. Prozatím tu nikdo jiný nebyl. Po tom druhém démonovy nebyla ani stopa a nijak nebylo znát, že by se na tom něco měnilo. Teď se konečně může řádně rozhlédnout kolem. Rozhodně nebyl v lidském světě, tohle byl démoní svět. Otázka ale bylo, kdo ho sem poslal. Trochu se porozhlížel kolem. Došel naokraj a lehce se udivil, nad onou výškou. Byl totiž na vrcholu nějaké věže a její výška nebyla zrovna malá. Podle toho démona bylo tohle vězení, vězení pro koho? Démony? Každopádně teď to řešit nebude skákat dolů, aby se odtud dostal nebude zrovna dobrý nápad. Bude si muset najít cestu pryč, skrz.  |
| |
| Zbylé jeho části z Rebellionu setřesu a zandám ho zpět na své místo. Podle toho, co ti démoni říkali, tohle nejspíš musela být věznice. A jestli je tohle démoní svět, raději nechci vědět, co všechno tu vězní. Otázkou zůstává, proč jsem zrovna tady? Udělám několik kroků ke kraji a podívám se dolů. Uznale zapískám, jelikož jsem pomalu ani neviděl, kdeže je vlastně konec té výšky. Otočil jsem se zpátky. Bylo tu něco, co se podobalo vchodu a jiná cesta nejspíš nevede, tudíž mi nezbývá nic jiného, než se zkusit jít tou věznicí prokousat. |
| |
| Dante se vydal onou chodbou. Po několika krocích, ale zaslechl, jak někdo v dály oné chodby běží. Teď nějak neměl chuť patlat se s dalšíma stejnýma mamlasama. Naneštěstí, strop byl velmi, velmi vysoký a trámy skýtali celkem slušnou možnost se schovat. Nebyl to zrovna jeho šálek kávy, ale on se chtěl odtud dostat a né si přitom strhat záda... Moc se nerozmýšlel a na jeden z nich vyskočil. Chvíli na to se pod ním prohnalo tak deset stejných démonů, jako ten, kterého zabil. Jelikož ty krámy pokračovali dál chodbou, mohl se po nich vydat aniž by jej registrovali. |
| |
| Na moment se zastavím, když zaslechnu, jak se sem žene nějaký stádo. "No bezva." Ne že bych byl proti tomu si s nima hrát, ale neměl jsem zrovna chuť si nechat rozdrbat kabát. Očima jsem přejel po oné chodbě a nakonec se rozhodl vyskočit na jeden z těch trámů. Zůstal jsem tak na místě chvíli nehnutě, abych zjistil, zda jsou tyhle trámy alespoň k něčemu užitečný. Když se ono stádo prožene, usoudím, že jsou částečně spolehlivý, proto se po nich vydám. Proč taky chodit cestou dole, kde mě každej uvidí, že jo. Nemohl jsem se ale zbavit toho pocitu, že si teď připadam jako nějakej ninja. |
| |
| Po chvíli Dante po trámech dorazil na jakési rozcestí, byli tu asi čtyři kamsi vedoucí chodby. A trámy ze stropu zde končili. Na zdech hořely pochodně, které zde představovali jedinej zdroj světla. Zůstal stát na rozcestí a přemýšlel kudy se bude nejlepší vydat, když tu k němu něco dolehlo. Prve to moc nerozeznával, protože se zaposlouchal. Křik. Byl to křik, né nářek. Něco v tom smyslu, ale nepatřil žádnému démonovy. Tohle byl lidský nářek, ba konce by byl ochotnej strčit ruku do ohně, za to, že to byl dívčin nářek. Proto se vydal třetí chodbou, ze které se onen nářek linul. |
| |
| Seskočím z těch trámů dolů, jakmile už nemám jinou možnost, leda že bych se prošel vzduchem. Dokráčím k onomu rozcestí a pozorně se podívám po všech čtyřech cestách. "Ententýky dva špalíky.. Kudy se vydám?" lehce se zasměju sám pro sebe, ale poté zvážním. Zaslechnu něco, co se podobalo jinému hlasu. Lidskému.. Znělo to jako nářek, avšak když jsem poslouchal dál, zněl i jako dívčí. Holka? Těžko by se mi chtělo věřit tomu, že by zrovna tady věznily lidskou dívku, ale když už jsem tady, nedám nic za to, když se tam půjdu podívat. Při nejhorším se cestou tam pobavím s mejma 'kámošema'. |
| |
| Dante běžel chodbou. Zdála se jako nekonečná i když se několikrát stočila doprava i doleva a dvakrát se dostal na rozcestí, kdy musel rozhodnout mezi minimálně dvěma dalšími chodbami. Nicméně když běžel teď, to co jej přimělo se zastavit byl fakt, že onen nářek ustal. Lehce zneklidněl. Zabili snad toho člověka? I kdyby tak jí rozhodně půjde alespoň pomstít, když už nic jiného! Dal se tedy do rychlejšího běhu a po další zatáčce uviděl dveře, které byli lehce pootevřené. Rozhodně tam někdo byl, protože byli vidět stíny, ale proč na sobě měli tolik zámků?! |
| |
| Pro jistotu jsem se rozběhl. Jestli se tu potulovali ti pakoni, nemusí to znamenat dobré znamení pro onu vězněnou dívku. A já přeci jen nemůžu nechat ženu v nesnázích. Nějakou dobu jsem mezi těmi chodbami bloumal a rozcestí, které se mi dostalo tak jednou nebo dvakrát, mě upřímně celkem štvalo. Měl jsem takový špatný pocit, že se nemůžu zdržovat. "Tak ale sak-.." rozběhl jsem se jedním rozcestím aniž bych dokončil větu. Poté jsem se ale musel zastavit, když onen zvuk, který mě prakticky navigoval, ustal. Dobře, tohle mě už donutilo na moment přestat s vtípkama. Nicméně teď už jsem se musel spolehnout na vlastní orientační smysl. Prudce jsem se po dalších několika vteřinách zastavil. Podařilo se mi najít pootevřené dveře, ale otázkou bylo, byly to ty správné? Soudě dle zvuků, co odtamtud šly.. rozhodl jsem se to risknout. Sáhl jsem po Ivory a několikrát vystřelil do zámků, které visely na dveřích. Jestli jsem se domníval dobře, měl bych na sebe upoutat pozornost těch, co byli uvnitř. |
| |
| Dveře se rozletěli a Dantemu se tak naskytl celkem hrůzný pohled. Místnost byla plná různých mučících nástrojů. Většina z nich jevila známky toho, že byla použita, usuzoval tak dle černých stop na nich, o kterých se domníval, že byla zaschlá stará krev. Na protějším konci místnosti Byli dva démoni, kteří každej svírali nějaký bodný nebo řezný nástroj ze kterého kapala čerstvá krev. Co bylo asi nejhorší z toho všeho byla ta holka. Vysela u zdi s doširoka roztaženýma rukama, které byli v poutech přikované ke zdi za ní. Bylo nanejvíš jasné, odkud pochází on čerstvá krev, kterou měli oni démoni na svých nástrojích. "Co on tady dělá?!" zavrčí jeden z nich. "Nevím, ale nesmí se k ní dostat, nebo jí osvobodit! Zab ho!" zařve druhej a oba se proti němu rozeběhnou.  |
| |
| Zle se ušklíbnu. Opravdu jsem neměl rád pohledy na zubožené dívky, vážně ne. "...nesmí se k ní dostat, nebo jí osvobodit! Zab ho!" Lehce zpozorním. Něčím musela být pro ně určitou hrozbou, ale to mi bylo jedno. Jestli je zabiju já nebo ona, jaký je v tom rozdíl? "Sorry že vám kazím radost, přátelé, ale párty tady končí." uchopím Rebellion do ruky, při čemž se proti nim rozběhnu a jedním švihem je oba dva rozseknu napůl. Ta hnusná krev tak ostříkne nejen mě, ale i jí. |
| |
| Démony vyřešil doslova jedním tahem. Nikdo jiný tu nebyl, než jen oni dva. Ani se nezdálo, že by se sem někdo v nejbližší době přihnal. Mrtvoly lehce odsunul nastranu, aby se jí mohl lépe dostat a také si jí tak trochu prohlédnout. Kromě toho, že její oblečení, které se skládalo jen z topu a kalhot, bylo zašpiněné čerstvou i zaschlou krví, a těch ranách po oněch nástrojech "smrti" vypadala celkem.... hezky. Měla kratší černé vlasy, které jí lehce zastiňovali obličej. Nicméně bylo tu taky to, proč je tady? Tohle je, podle toho co zatim věděl, vězení pro démony, tak proč je tu ona, člověk? Praktikovali na ní snad nějaké nechutné zvrácenosti? Či jiné masochistické choutky? Ať už to bylo jak chtělo, něco mu říkalo, že jí tu nechat nemůže... |
| |
| Ty dve 'hromady' jsem odkopl stranou, abych se mohl k te divce priblizit. Bylo zvlastni, ze zrovna ona jako clovek se sem vubec dostala. Kdyz pominu ona zraneni, byla i vcelku hezka. Nicmene v tuhle chvili vypadala, ze je v bezvedomi a ja nemel cas na to cekat nez se vzbudi. S jistou davkou opatrnosti jsem presekl zelezna pouta a volnou rukou ji chytil. Rebellion jsem vratil zpet a vzal ji do naruce. Kazdopadne ted uz budu pusobit napadneji, proto to tu budu muset probehnout rychle a neviden.. |
| |
| Sotva ale vybehl z one, mucirny? dolehly k nemu zvuku toho, jak se sem nekdo hnal. Nemel navyber a proto se vydal nejblizsi chodbou pryc. Nicmene, i kdyz utikal sec mohl, uz zretelne za sebou slysel onen demonickej ryk, ale diky bohu je zatim nevidel. Pote uvidel dvere. Nevahal a vrazil primo do nich. Tak trochu doufal, ze se tady nejak ukryjou. K jeho prekvapeni, to byl ale jen nejaky, maly sklad a jeste k tomu dosti zapraseny. Chtel se otocit, a vydal se jinak, ale kroky byli slyset velmi, velmi blizko, dokonce i rozeznaval nejaka slova. "Tudy, bezel tudy!! Rychle!!" Jelikoz odtud nemohl utect, musel je nekam schovat. Byla tu jen takova divna polorozpadla skrinka, ale stacila na to, aby se tam vesla aspon ona. Jenze, kdyz ji tam chtel skrcit, neco se najednou stalo. Podlaha pod nim se nahle sama od sebe rozevrela a on i sni spadl do one diry. Videl jak se otvor zase zavrel a pote ucitil tupi naraz na neco tvrdeho pod sebou. Schody, kamenne schody? Nemel moc casu na premysleni, protoze se po nich zacal samovolne kutalet dolu. Tisknul si pritom k sobe onu divku natolik, aby se ji vicemene neco nestalo. Kdyz se konecne zastavil, ztezka oddychoval. Tohle docela bolelo. Kde to ale byl? Vypadalo to na nejakou mistnost. Bylo tu male okno, bez skla, kterym sem pronikalo trochu svetla, pokud se to svetlem nazvat da... |
| |
| Jakmile jsem zaslechl zvuky, nevahal jsem se rozbehnout. Bohuzel tou nevyhodou ve spechu bylo to, ze jsem zkratka bezel kam jsem videl. Tentokrat jsem vrazil do nejakejch dveri starsi mistnosti. Zrejme tohle ale byla slepa ulicka. "Sakra..!" Uz uz jsem se chtel vratit, ale vedel jsem, ze to uz nejspis nestihnu, proto jsem aspon ji chtel ukryt. Nez jsem ale vubec mel tu moznost, s podlahou se neco zacalo dit a ja se i s ni propadl do dalsiho zapadakova. Tvrde dopadnu na jakesi kamenne schody, az me to donuti vydat lehce zarazeny zvuk. Chte nechte jsem se po tech schodech skutalel az dolu, bohuzel i s ni. Vic jsem ji k sobe pritiskl, aby protrpela co nejmene. Kdyz se konecne zastavim, zacnu vydechovat, i kdyz se mi motala celkem pekne hlava. Jemne jsem ji pustil abych se pokusil alespon posadit a zorientovat, kde jsem se ocitl tentokrat. |
| |
| Posadí se, aby zjistil, kde to vlastně je. Byla to taková malá místnost, tak 3x2metry. Sice tu nebylo tak nějak šero, ale bylo poznat, dle vrstvy prachy, která tu byla na starém, téměř rozetlelém nábytku, že tu už někdo pár let nebyl. Což bylo celkem i plus pro něj. Mohl si trochu vydechnout a taky si tak nějak promyslet co bude dělat dál. Potom tu byla ta holka. Otočil se tedy k ní, ale zjistil, že vedle něco není! Na zemi po ní zbyl jen krvaví flek, který se táhl dál na schody za ním. Proto se tedy otočil a zjistil, že se ta holka pokouší dostat do těch schodů. Dle toho, že se plazila a také jedné nohy, kterou měla nehybnou, by se asi daleko nedostala, nehledě na to, že ani vlastně nevěděla, že jí tak nějak zachránil. |
| |
| Po krátkém bloumání jsem nakonec usoudil to, že tady to o moc lepší neni. I když nutno podotknout, že tady bude alespoň chvíli klid na zvážení situace a jak se odtud dostat. Podíval jsem se nad sebe, jenže onen 'vchod' kudy jsme se sem dostali tam už nebyl, tudíž přichází čas na vymyšlení nové cesty. Pohledem poté sjedu vedle sebe a lehce sebou trhnu, když ta holka už vedle mě není. Postavil jsem se. Nemusel jsem hledat dlouho, očividně se pokoušela odtud dostat sama. Udělám pár kroků směrem k ní. "Hele klídek, sama se těžko dostaneš nahoru, puso." |
| |
| "Hele klídek, sama se těžko dostaneš nahoru, puso." Otočím se za sebe, odkud jsem slyšela onen hlas. Byl to ten kluk v červeným kabátě. Proč jsem ale tady?! Má to být nějaká jejich další hra? Rozhodně. Nenechám se na ní nechytat. Vrhnu k němu nenávistný pohled. "Táhni ode mě, démone! Vím, moc dobře, že tohle je jen nějaká další vaše hra!" zavrčím na něj. |
| |
| Pár kroků od ní se zastavím. Nejdřív jsem člověk, teď démon.. Všichni nejsou daleko od pravdy ale přesto jí nemají. Každopádně nedívá se na mě moc příjemně. Mohla by být za tu záchranu říct aspoň 'Díky'. Rozhodím ruce do stran. "Vidíš snad že bych tu měl nějaký mučící nástroje?" |
| |
| Ne, nepřistoupím na jejich hru. Na to jsem tady až moc dlouho na to abych to jen tak vzdala. "Musíš být asi hodně mladej, nebo spíš blbej na to, že démon jako ty nepotřebuje řádný nástroje, aby mi něco udělal. To už tady bylo tolikrát, že tentokrát už vám na to neskočím. Dělejte si co chcete, ale já to nevzdám. Vím, taky moc dobře, že mě ani zabít nemůžete, jinak by jste to udělali už dávno." odseknu. |
| |
| Zamračím se. Označí mě za blba poté, co jsem jí udělal přistávací matraci?! Nejhorší na tom asi bylo to, že jsem se s ní nemohl dohadovat o tom, že nejsem démon. "No dobře. Jdi a dělej, co uznáš za vhodný, z toho nejhoršího jsem tě už dostal. Ale je slušností říct aspoň díky." |
| |
| Trochu se zarazím, ale jen lehce. Začne ve mě hlodat myšlenka, že tu byla jistá možnost, že to není tak jak jsem si myslela. Každopádně, onu myšlenku lehce potvrzoval fakt, že o téhle skryté místnosti vědělo jen pár "lidí". Můj pohled se ale z nenávistnýho změní na takoví ten, moc ti nevěřím. "Tys mě odtamtud dostal?" řeknu trochu váhavěji. "Proč? Proč bys ty, navíc v lidský podobě něco takovýho dělal?" |
| |
| Po očku se ještě podívám okolo sebe, abych zvážil možnosti úniku a poté se podívám zpátky na ní. Její pohled se lehce změnil, ale měl jsem takový tušení, že toho blba jen tak neodvolá. "Proč? Proč bys ty, navíc v lidský podobě něco takovýho dělal?" "Řeknu ti to takhle - sám nemam tucha jak jsem se sem dostal a vážně netoužím po tom tu zůstat. Ostatně to ty nejspíš taky, proto jsem tě vzal s sebou když jsem tě našel." |
| |
| Vypadal trochu zmateně. Bylo vážně možné, že mluvil pravdu? Mám mu věřit nebo ne? Spardovy jsem taky prvně nevěřila, ale to byla zase jiná situace. Trochu se stáhnu tak, že teď vlastně na oněch schodech jen sedím. "Dostal? Tím chceš říct jako co? Že se odnikud zjevil nějakej portál a vcucl tě do sebe a přenesl sem nebo co?" |
| |
| Lusknu prsty a souhlasne na ni ukazu. "Bingo." Bylo na ni neco zvlastniho, ale nevedel jsem presne co. Nicmene kdyz se na me uz nekoukala tak neprijemne, pusobila mnohem lepsim dojmem. "Co tu vubec delas ty? Tohle je svet demonu, tak proc vezni cloveka?" |
| |
| "Co tu vubec delas ty? Tohle je svet demonu, tak proc vezni cloveka?" Lehce pobaveně jsem se pousmála. "Musíš být vážně z jinýho světa, protože tady každej démon ví, kdo jsem a co jsem udělala. A také legendu o Temném rytíři Spardovy." |
| |
| Lehce se zamračím nad tím, že se mojí otázce začala smát. "Musíš být vážně z jinýho světa." Jo, to jsem. Tedy, alespoň si to myslím.. "Tady každej démon ví, kdo jsem a co jsem udělala. A také legendu o Temném rytíři Spardovi." Opřu se o zeď kousek od schodů a ruce překřížím na hrudi, jelikož tohle bude možná na dýl. "Jo, tu já znám.. Ale o tobě jsem neslyšel ani pípnutí." |
| |
| "Jo, tu já znám.. Ale o tobě jsem neslyšel ani pípnutí." "Jo, to je možné..." povzdechnu si. "Démonům, se moc nehodí do krámu to, že Spardy k jeho nápadu chránit lidi a zabíjet démony, jsem jej přivedla vlastně já." řeknu. |
| |
| Trochu zpozorním. Já tušil že na ní je něco zvláštního a ona mi to teď vlastně řekla sama. Bylo zřejmé, že se s mým otcem znala. "Z jakýho důvodu?" |
| |
| "Z jakýho důvodu?" Tak trochu jsem nepochopila co tímhle zrovna myslel, a taky jsem se na něj tak podívala. "Co tím myslíš?" řeknu nakonec, pro případ, že by můj výraz nepochopil, i když v tomhle šeru to bylo celkem zpodivem, že na mě vůbec viděl. |
| |
| "To, proč chránit zrovna lidi. Nevypadáš na to, že bys sama byla obyčejnej člověk." moje narážka mířila na to, že při ránách které na sobě měla, by normálně člověk už dávno vykrvácel, fakt že fest. Nakonec se ale rozhodnu pro to, že se odsud dostaneme. Vezmu jí do náruče ať se jí to líbí nebo ne a zamířím po schodišti. "Nevim jak ty, ale já bych už rád odsud zmizel. Vykecávat se můžeme potom." |
| |
| Dřív než mu stačím odpovědět, vezme mě do rukou. "Héj! Nějakej moc hrrr, nemyslíš?!" obořím se na něj lehce. Né, že bych se odtud nechtěla dostat, ale teď bude blbá doba vylézat tím samí vchodech, kterým jsme sem vlezli. |
| |
| Sám pro sebe se pobaveně zazubím, když se proti mě oboří. "Když řeknu, že odsud vypadneme, tak tomu tak taky bude." Bylo mi jedno, jestli narazíme cestou na nějaký další pakoně. Když budu muset, cestu zpět si prosekám ať se jim to líbí nebo ne. I kdyby proti mě měla jít celá věznice.. |
| |
| "Tak trochu by mě zajímalo, jak to chceš udělat." trochu si rýpnu. "Párkrát se mi sice podařilo zdrhnout, ale než jsem se stihla dostat pryč, chytili mě. Kdybych ale měla nějakou zbraň, třeba jako tvůj meč..." zarazím se, když si konečně tak nějak blíže prohlídnu ten jeho meč. Není možné, není možné, aby ho měl. "Kde si sebral ten meč?!" řeknu lehce rázně. Není možné, aby ho Spardovy jen tak někdo ukradl, zvláště když je tenhle meč Neporazitelný... |
| |
| "Tak trochu by mě zajímalo, jak to chceš udělat." Jen se víc pousměju. Neví, co dokážu. Vykopnu ony dveře na konci schodů a vejdu do lehce užší chodby. Prozatím se zdálo, že prázdné. Vykročil jsem směrem na pravou stranu. "Kde si sebral ten meč?!" A začíná výslech. Na ten ale teď nemam čas, na tomhle místě musím mít na pozoru i uši. Neříkám, že by mi boj vadil, ale proplížit se nepozorovaně přeci jen ušetří čas. "Už jsem říkal, že se budeme vykecávat potom, ne?" |
| |
| Dante nakonec nějak vylezl nahoru a ocitl se znova v oné místnosti, do které se dostal a kde propadl onou podlahou. Otevřel dveře a zrovna se chystal něco dalšího té dívce říci, ale jak měl skloněnou hlavou, tak nemohl vidět toho démona, který byl vedle dveří a který jej pohotově přetáhl obrovským železným palcátem po temeni hlavy. Dantemu se protočili panenky a dopadl na zem pod ním. Svět se s ním točil jako na kolotoči. Matně rozeznával, kde je nahoře a kde dole. Dostal už hodně ran, ale takhle, takhle co se týkalo síly, zatím rozhodně vedla. Instinktivně si sáhl na ono místo, kam jej udeřil a poté se podíval zpátky, jeho prsty byly od krve. |
| |
| Pokračoval jsem raději krokem, jelikož běh by nejspíš byl v téhle chodbě slyšet zřetelně. Všiml jsem si, že dveře před námi nebyly úplně zavřené, proto jsem je pootevřel ramenem a podíval se na ní. "Mimo t-.." Sotva těmi dveřmi projdu, ucítím silný a tupý náraz zezadu do mé hlavy. Moje svaly mě v tu chvíli neuposlechly a já jí pustil ze své náruče, stejně tak jsem padl na zem. Před očima se mi na malou chvíli zatemnělo, ale já se přinutil zůstat alespoň částečně přivědomí. "Co to ku*va.." řeknu když vidím, že se mi obraz před očima doslova houpe ze strany na stranu. Prsty nahmatám onu ránu na mé hlavě a lehce ceknu, jelikož to pořád ještě celkem bolí. Na prstech ale ucítím jakési vlhko. Jenže co mě tak praštilo? Pokusím se křečovitě vstát, abych se dočkal odpovědi na svojí otázku. |
| |
| Dante se pokouší vstát, ale znovu pocítí onu tupou a silnou ránu, tentokrát, ale do jeho zad a hned několikrát za sebou. Nejenom, že se mu do pusy nahrnula okamžitě krev, ale ta se mu zároveň nahrnula i do plic a znemožňovala mu tak dýchat, takže se horečně snažil nadechnout, aby se nezadusil vlastní krví. Démon za ním mu nedával ani šanci sáhnout po nějaké jeho zbrani. Sotva to zkusil dostal další ránu, která jej přinutila zůstat na zemi. Dante pocítil podivný pocit. Pocit, který ještě nikdy předtím nepocítil. Byla to úzkost. I když si namlouval, jak skvělej je, doteď se nesetkal s něčím podobným. Už se prakticky ani nepokoušel vstát a rány se jen hrnuli. Ten démon z něj chtěl vymlátit duši a to doslova. |
| |
| Než se vůbec stačím opřít alespoň rukama, ucítím další silnou ránu v zádech, která mě doslova uzemní. Vydám ze sebe zaražený zvuk. A nekončilo to jen jednou ranou. V puse jsem ucítil pachuť krve, která se mi nehrnula jen do úst, ale i do mých dýchacích cest, proto jsem se rozkašlal při pokusu se pořádně nadechnout. Pokoušel jsem se znovu vstát, ale ony rány mi nedávaly žádnou šanci se byť jen trochu zapřít. Zavřel jsem oči a zatnul zuby z bolesti, která mi vystřelovala tělem. Po několika pokusech jsem to nakonec vzdal a zůstal ležet, jenže ony rány nepřestávaly. S každou ranou jsem už krev v ústech nedokázal udržet, proto jsem vždy vyplivl jen část. Sakra, to mě budou mít tak snadno na háku?! |
| |
| "Nech ho!!" zaslechne Dante hlas té holky a poté výstřel. Nastalo ticho. Slyšel jen svoje srdce a svůj lámaví dech. A poté, jakoby se něco svalilo na zem. Rány, které jej zasypávali přestali. Otočil hlavu aby zjistil co se stalo. Moc dobře neviděl, ale celkem dobře rozeznával siluetu ležícího démona, na zemi, který se koupal v něčem černým. Poté se podíval na druhou stranu. Ta holka byla jen pár centimetrů od něj a v ruce držela Ebony. Poté se sehnula k němu. Sice moc dobře neviděl, ale přesto celkem dobře viděl, jaké má zajímavě krásně oči. "Jsi v pohodě?" zeptá se. Moc ale nebyl. Skoro necítil svoje tělo. |
| |
| "Nech ho!!" To byla jediná slova, která mě ještě jakž takž probudila od toho, abych upadl do bezvědomí. Po následném výstřelu nakonec rány ustaly a já se mohl alespoň trochu nadechnout, i když jsem musel vykašlat onu krev, která se mi do plic nahrnula. Ucítím na vteřinu slabý vánek, který pocítím na své pravé straně společně s plesknutím o podlahu. Rukama jsem se pokusil zapřít o zem a pokusil se konečně vstát, i když moje svaly v tuhle chvíli byly trochu rozechvělé. Na krátký moment zahlídnu její oči, při kterých se neznatelně zarazím. "Jsi v pohodě?" Zakašlu a pozvednu slabě jeden kousek nahoru. "Spíš bych řek, že mám naklepáno." Mimo to.. kdy se jí povedlo vzít do ruky mojí Ebony? |
| |
| Mlčky sleduju, jak se jeho pokus vzepřít se na rukách, setkal s tím, že se mu akorát podlomili a on skončil zase na zemi. Uvízli jsme v bezvýchodné situaci. Já se na nohy nepostavím a on teď zřejmě taky ne. "Jsme tak nějak v pytli..." řeknu spíš pro sebe. "Mam takovej pocit, že ty člověk nebudeš..." řeknu teď už tak nějak k němu. |
| |
| Ucítím, jak se mi ruce při pokusu o to vstát podlomí a já znovu padnu na zem. Tohle zřejmě nemělo smysl, proto jsem si dal krátký oddech s tím, že zůstanu na pár minut ležet. Alespoň jí z tý země vidím do obličeje, když už. "Jsme tak nějak v pytli..." Jo, to vystihla. Vidím to ale tak, že budu potřebovat několik minut na to, abych byl schopný vstát. "Mam takovej pocit, že ty člověk nebudeš..." Jsi si jistá že ho máš nebo si to myslíš? "Podle čeho usuzuješ..?" |
| |
| "Co by taky dělal člověk v démoním světě..." řeknu s lehkým úsměvem a tak trochu napůl jeho slova, co mi řekl před chvíly, i když trochu jinak. "Taky dle toho, že ze člověka by teď byla jen kaše něčeho..." dodám. |
| |
| "Co by taky dělal člověk v démoním světě..." Lehce se pousměju, když schválně částečně zopakuje moje tvrzení. Byla vyčůraná. Svým způsobem měla pravdu. Kaše ze mě nebyla, ale byl jsem rád, když jsem se teď chvíli nehýbal. "Dobrá strava dělá divy.." ironicky tak obhájím důvod, proč ze mě ještě stále onen karbanátek není. |
| |
| Trochu se k němu skloním, tak, že jsem od něj sotva pár centimetrů. Trochu ho očichám. "Věděla jsem to..." řeknu spíš pro sebe. "Cítila sjem to z tebe, ale nebyla jsem si úplně jistá, protože to bylo takové slabé... ale jsem si jistá tím, že člověk nejsi, ale démon taky ne..." řeknu napůl k sobě a napůl k němu. Nakonec se k němu otočím s lehce udiveným výrazem. "Míšenec..." řeknu polohlasně. |
| |
| Když se ke mě skloní, trochu podiveně se na ní podívám. "Trochu hrr, nemyslíš?" zopakuju tentokrát její poznámku, ale jen co mě lehce očichá, trochu se odtáhnu. Ale no tak! Kdo si ke mě bude dneska ještě čuchat?! Něco si zamumlala pro sebe, jenže jsem tomu pořádně nerozuměl. Vím ale že to byla nějaká poznámka na mě. "Míšenec..." Pohledem ujedu lehce mimo ní a zatvářím se na oko uraženě. Budu snad i pro ní další zajímavostí? Neměl jsem tohle označení rád, i když jsem to o sobě moc dobře věděl, proto jsem si odfrknul. Stačilo, že mi to předhazuje každej démon, kterýho potkám. "A co?" |
| |
| "A co?" "A co?! A co?!" řeknu lehce naštvaně a přitom ho lehce klepnu jeho pistolí, kterou stále ještě držím v ruce do hlavy. Možná jsem mu jí měla spíš rovnou prostřelit. "Tos to nemohl říct rovnou?!" řeknu a znovu jej klepnu. "Mohla jsem si ušetřit všechno to divadlo!! Nah!!!" zalamentuju a poté si tak nějak uvědomím, že bych mu jí měla vrátit. Jednoduše mu jí hodím pod nos. "Radši si jí vem zpátky, nebo ti zbytek zásobníku vyprázdním do hlavy..." poznamenám směrem k němu. |
| |
| Heh, nejspíš jsem ji právě naštval. "A co?! A co?!" Nečekal jsem, že mě přetáhne mojí vlastní zbraní, proto jsem se čelem trochu praštil o zem. "Tos to nemohl říct rovnou?!" ucítil jsem další ránu do hlavy. Nejdřív ten démon něčím hodně tvrdým a teď zas ona mojí Ebony? ž si začínam myslet, že nakonec ona je ta co je na straně démonů! Ozve se další klepnutí o zem způsobené mojí hlavou. "Au!" Ani po tomhle nepřestala nadávat, ale nakonec mi Ebony hodila před nos. Trochu naštvaně zatnu zuby. "Kdo ti vůbec dovolil jí použít?!" |
| |
| "Kdo ti vůbec dovolil jí použít?!" Rozhodím rukama do stran. "Tak promiň, že jsem ti chtěla jen pomoc!! Příště, až tě začne zase něco mlátit, tak nehnu ani prstem abys věděl!! Budu jen stát a koukat se na to, jak ti naklepe zadek..." řeknu. Když to ale vemu z jiné strany, celkem hezkej zadek, to musím uznat. Uraženě se k němu otočím zády. |
| |
| "Tak promiň, že jsem ti chtěla jen pomoc!! Příště, až tě začne zase něco mlátit, tak nehnu ani prstem abys věděl!! Budu jen stát a koukat se na to, jak ti naklepe zadek..." Rukama se znovu zapřu o zem pode mnou a tentokrát zaberu natolik, abych se alespoň posadil, což se mi i částečně povede. Nakonec to tak vypadá, že na tu uraženou si teď hraje ona. "A tohle je jako bonus?!" s lehkým dopálením ukážu na slabou modřinu na mém čele. I když ke mě byla otočená zády, myslím že tušila kam ukazuju. Pohledem sjedu k mojí milované Ebony a vrátím jí zpátky ke své společnici. "Mimo to, tyhle zbraně nejsou stavěný pro ženský." |
| |
| "Mimo to, tyhle zbraně nejsou stavěný pro ženský." Odfrknu si. Já střílela ze zbraní o kterých se mu ani nesnilo, když jemu ještě teklo mlíko po bradě. "Je mi to víc než jasné... nejsou pro ženský, protože se jimi kompenzuješ jisté mužské nedostatky... ostatně jako všichni muži.... " řeknu rýpavě a otočím se k němu. "...a co se týče tohohle..." řeknu a zvednu ruku, se kterou jej potom prstem šťouchnu do onoho místa, kde se začala rýsoval modřina. Jenže tak nějak svou myšlenku už nedokážu dokončit, protože mě naprosto uchvátí jeho oči. Byly studené a přesto na nich bylo něco krásného... |
| |
| "Je mi to víc než jasné... nejsou pro ženský, protože se jimi kompenzuješ jisté mužské nedostatky... ostatně jako všichni muži.... " lehce se zamračím. "Tche.." pronesu tiše a pro sebe. Ostatně, trochu jsem se rozmýšlel nad tím, zda jí dál nenecham jít po svejch. Přeci jen se o mojí záchranu neprosila a já nebyl povinnej tím jí nějak zachraňovat. Jenže i přesto jsem to udělal. "...a co se týče tohohle..." začne mě lehce šťouchat do modřiny, která ač není pořádně vidět, jasně už dává najevo bolestí o tom, že tam je. Trochu přivřu oči. "Řeknu ti to takhle.. Seš typickej příklad ženský, házíš mě do jednoho pytle se všema ostatníma." pak ale trochu přibrzdím, když si všimnu jak se na mě zadívá. "... co je?" |
| |
| "... co je?" To mě tak trochu vrátí zpátky do reality, zavrtěla jsem hlavou, ve snaze tak zabránit tomu, abych se zase ztratila v těch jeho očích. "Nic to neřeš...." pronesu. Sakra, tohle je děsný! Hádáme se tu jak manželé a přitom ani nevím jak se jmenuje! To nám to teda hezky začíná. Nicméně nehodlám se s ním už dál hádat, protože by to zřejmě skončilo tím, že mu nakonec vyrvu zpátky tu pistol a vyprázdním mu onen zásobník do tý jeho makovice. "Promiň, ale jsem tu už tak dlouho... mám, ale takoví pocit, že děkovat ti teď, zatím zřejmě nemá asi cenu..." |
| |
| Dívala se na mě pronikavýma, ale přesto svým způsobem hezkýma očima. Jenže.. na co se tak zahleděla? Jako bych do ní teď šťouchnul a ona se konečně probrala. "Nic to neřeš...." V jejím případě jsem měl takový pocit, že to spíš znamenalo 'Mlč nebo ti vpálím další ránu'. Působila nebezpečně, ale přeci jen takové ženy bývají nejzajímavější, to se musí uznat. "Promiň, ale jsem tu už tak dlouho... mám, ale takoví pocit, že děkovat ti teď, zatím zřejmě nemá asi cenu..." Jistěže. Teď to nemá cenu a potom to bude 'Jé já zapomněla'. Jen nepatrně si odfrknu a pokusím se nějak zvednout. Bylo to těžší, když se moje rovnováha motala ze strany nastranu, ale nakonec jsem to tak nějak ustál. Rukou si ještě sáhnu na týl a slabě seknu. Měl jsem štěstí, že mi nepřerazil krk. "Říkala jsi, že ses pokoušela už zdrhnout.. Což znamená že bys už měla mít nějakej přehled o tom, kudy vede východ, nemam pravdu?" |
| |
| "Jo, zkoušela jsem zdrhnout, ale k východu jsem se nikdy nedostala.... ostatně co udělám proti armádě démonů s holýma rukama..." řeknu. Nicméně, noha se mi zdála nějaká lepší. Myslím, že bych se na ní i mohla postavit a s jeho pomocí i trochu pajdat. |
| |
| Všiml jsem si, že pohledem zavadila o svojí nohu. Vypadala už o něco líp, než když jsem ji táhl z mučírny, což znamenalo, že její rány se hojí stejně rychle, jako ty moje.. V čem je ale zakopanej pes? Natáhl jsem ruku směrem k ní a nabídnul ji. "Tak teď už ho najdem.." |
| |
| Lehce k němu vzhlédnu. Poté trochu zdráhavě přijmu jeho ruku. V té chvíli, kdy se jej ale dotknu mnou projede taková divná energie, jakoby elektřina, ale taková divná, nezvyklá a celkem u příjemná... Co se to děje? Rychle zavrtím hlavou ve snaze se tak vzpamatovat a pokusím se vstát. Kdyby mi ti hnusáci nevykloubili koleno, mohla jsem teď aspoň normálně chodit. Teď mě bude asi muset podpírat, ale pořád to je lepší než kdyby mě tahal v rukách. |
| |
| Jen lehce se zarazím. Její ruka byla na dotek příjemně hebká.. Pomůžu jí vstát a jen co trochu stojí, jemně jí dám ruku kolem boku, aby se o mě tak mohla opírat tělem. Co si ale budeme povídat, tohle podpírání nebylo vůbec špatný. Tu myšlenku ale zaženu někam dál, teď na to není vhodná chvíle. "Běda jak mi šlápneš na nohu.." neodpustím si s lehkým provokativním úsměvem poznámku a vyrazím s ním směrem, kudy se vůbec ještě dalo jít.. |
| |
| Ruku si položím na jeho ramena. "Běda jak mi šlápneš na nohu.." Ha, ha, škoda, že se nesměju. Lehce přivřu oči a podívám se na něj pohledem, kterej říkal, že si srandu rozhodně nedělám. "Šáhni kam nemáš a budeš prosit démony, aby tě přede mnou ochránily..." poznamenám. |
| |
| Vrhla na mě takovej ten... jedovatej pohled. "Šáhni kam nemáš a budeš prosit démony, aby tě přede mnou ochránily..." Lehce si pro sebe povzdechnu. "Ženský.." pronesu polohlasem. Jako by ze mě dělala úchyla. A to pardon pokud se mi povede šáhnout kam nemam při mylnej situaci. Vyjdeme už na něco širší chodbu, ale stále mi to tu připadá jako labirint. Pro jistotu se rozhlídnu po všech směrech chodby. "Upřímně, ty tvoje výhružky ti nežeru." utrousím zatímco zvažuju možnosti kudy se vydat. Bouchne si do mě jednou, dvakrát, fajn. Ale že si do mě bude mlátit pořád, na tom jsme se neshodli. |
| |
| "Upřímně, ty tvoje výhružky ti nežeru." "Jak chceš..." utrousím. No dobře, jak chce.... Onen pohled mi z obličeje nemizí a onou rukou, kterou se ho držím okolo ramen jej mu věnuju silnější pohlavek zezadu přes jeho temeno. Sice ho tam předtím praštil onen démon, ale to mě tak nějak nezajímalo. |
| |
| Lehce zkřivím bolestně obličej se seknutím, když mě přetáhne po oné ráně na temeni. "Hej, to pořád bolí!" obořím se proti ní a s lehce dopáleným výrazem se na ní podívám. Viděl jsem jí na očích, jak jí to vyloženě bavilo a tak nějak jsem brzo tušil, že asi půjde pěšo po svejch. Cestou si odplivnu zbytek krve, co mi zůstal v ústech.. |
| |
| Znovu si odfrknu. "Však to byl taky záměr, jinak bych to nedělala..." poznamenám. Poté zahneme za roh, kde se ukáže, že to byla jen slepá chodba. To se mi ale nezdá. "Tady nemá být konec..." řeknu s lehce svraštěným čelem. Tady jsem byla naposled a rozhodně to tu nebylo. Dříve než ale stačím onu věc prozkoumat, podlaha se pod našima nohama začne otřásat a chvět jako při zemětřesení. Bylo skoro nemožné udržet rovnováhu. Poté začne praskat, což rozhodně nebylo dobré znamení. Dříve než se ale dáme do pohybu, propadne se úplně a my jsme padali do černoty pod náma. |
| |
| Dál už tohle téma nijak nerozvádím a soustředím se spíš na to, jak se odtud už konečně dostat. Zahneme za roh, který se však vyjeví jako slepá ulička. Zastavím se a podívám se na ní, když si očividně něčeho všimla. "Tady nemá být konec..." "Tím chceš říct, že to zazdili?" Než se mi ale dostane odpovědi, podlaha se pod námi začne znovu natřásat. Znovu ne..! "Pozor!" už při prvních náznacích praskání jsem ji podvědomě přitiskl víc k sobě a pokusil se rozběhnout, jenže už bylo pozdě. Znovu jsme padali kamsi do hlubin temnoty avšak nepouštěl jsem ji, nýbrž jsem se ve vzduchu otočil tak, abych byl já ten, co to schytá na tvrdou zem.. |
| |
| To, že si jí Dante otočil k sobě moc velký efekt nemělo, protože kusy podlahy, které padali s nimi jej párkrát zasáhli a to celkem tvrdě, takže jí během toho pustil. Oba se během onoho pádu setkali tváří v tvář s kusy kamenné podlahy, které nebyli zrovna příjemné. Zdálo se, že snad padaly věčně. Když Dante nakonec tupě dopadl na zem zmocnilo se ho bezvědomí. Poté se se probral mu chvíli trvalo, než si v tom šeru okolo vzpomněl co se vlastně stalo. Když se tak stalo, zjistil, že jej tak trochu drtí dva větší kusy podlahy(//jsou na tobě, ležíš na břiše) a naneštěstí nemohl ani sáhnout pro rebellion, protože ten se ztratil někde mezi kusy podlahy. Také si vzpomněl na tu holko a okamžitě se po ní scháněl. Nakonec jí našel, ale nebyla na to zrovna dvakrát dobře. Stejně jako on i ona byla uvězněná pod několika kusy kamenné podlahy. |
| |
| Tak nejak jsem v duchu tise doufal, ze alespon ona z toho castecne vyvazne. Jenze to jsem mohl opravdu jen doufat. Driv nez jsem se nadal, pohltila me tma doslova a ja se na nejaky moment ocitl mimo vedomi. Za neurcitou dobu jsem se preci jen castecne probral a pokusil jsem se otevrit oci. Nebylo tu videt skoro nic, ale ulevilo se mi, kdyz ta holka byla kus ode me. Bohuzel na tom nebyla o moc lepe. Pokusil jsem se hnout ale musel jsem bolestne zatnout zuby, jelikoz mi kusy suti drtily cast tela. Nemohl jsem se nijak vysoukat ven, i kdyz jsem se pres bolest o to porad pokousel. "H-hej.. Vzbud se.." Vydam ze sebe alespon neco malo, ale vysledek meho snazeni je porad stejny. Na chvili se uvolnim, abych si vydechl. Tak trochu jsem ted nemel tuseni, jak se z tohohle vylizat. Vezmu maly kaminek pobliz moji ruky a lehkym hodem jim trefim do ni v nadeji, ze se alespon presvedcim l tom ze je porad ziva.. |
| |
| Ležela jsem na zádech a na sobě cítila tlak, který mě drtil. Zároveň jsem cítila, jak mám něco mokrého na čele. Krev, co jiného by to mohlo být. Buhuzel jsem tenhle pocit zazila az prilis castokrat. "H-hej.. Vzbud se.." Ozve se ten misenec. Pohybuju se na hranici vedomi a nevedomi, tak zprvu nevim jestli se mi to jenom nezdalo, nebo na me skutecne neco volal. Kdyz jsem si jista, ze jsem to skutecne slysela, jen zamrucim. Ten kus kamene mi drtil hrudnik, takze dychat bylo vic nez odtizne, coz teprve mluvit... |
| |
| Zamracil jsem se. Bylo zrejme, ze s tim nejspis budu muset delat neco ja. Rukama jsem se pevne zaprel a zatnul zuby. Jestli se mi povede se nadzvednout alespon tak, ze bych ten sutr lehve nadzvednul a rychle telem uhnul na stranu, dalo by se s tim uz nejak pracovat. |
| |
| Dantemu se nejak povede vyklouznout z pod onech kusu podlahy. Sice je ted "volny" ale bez rebelionu a navic se citil tak, jako kdyby se po nem prohnalo stado slonu. Byl uz celkem dost zrizenej z predeslého konfliktu z onim démonem. Nikdy nebyl vdecnejsi za svou druhou polovicku, i kdyz ta taky mela sve meze, ktere uz tak nejak prekrocil. Ted uz nemohl pocitat s tak rychlou regeneraci jako predtim. |
| |
| Ulevne jsem si vydechl, kdyz jsem se konecne dostal z pod tech sutru. Na par vterin jsem lezel na zemi a tak nejak se posbiraval dohromady i kdyz uprimne, necitil jsem jiste casti sveho tela. Pohled jsem smeroval zpet k ni a tak nejak se k ni po zemi dosoural. Rebellion budu hledat az ji dostanu z ted sutin. Ruce jsem polozil na onen velky sutr a silnym tlakem se ho pokusil alespon trochu odvalit. |
| |
| Kdyz se Dante dostal sam z pod toho kamene, rozhodl se jim pomoci te holce. Zabral jak nejvic mohl, ale nemohl z ni ten sutr dostat. Dokazal jej posunout sotva o par centimetru a vic nic. Nekolikrát to jeste zkusli, ale vysledek byl stejny. Byl tak tvrdohlavy, ze to proste zkousel dal a dal i kdyz vedel, ze to bude mit stejny vysledek. |
| |
| Zaprel jsem se a pokousel se z ni ten sutr sundat, jenze to nemelo nijak velky ucinek. "No tak.." I tak jsem to nevzdaval. Kdybych se mohl zaprit nohama, to by byla jina.. |
| |
| Trochu pootevru oci a pozoruji jej jak se ze me stazi dostat ten sutr. "Kasli...... na to... a.... utec.... sam..." reknu trhave. Jestli se skutecne misencem, tak pochybuji o tom, ze by po tom jakou dosta nakladacku mel jeste silu na to, aby s timhle neco udelal. |
| |
| I kdyz jsem zbytek tela necitil, pokusil jsem se alespon castecne nohama zaprit o sutr kousek od ni. "Utect sam? Ani napad." Povzbudive jsem pozvedl jeden koutek usmevu. Jestli si mysli, ue ubabele stahnu ocas a necham ji tu, plete si me s tema demonama. Jen co jsem se alespon nejak trochu zaprel, chvili jsem vyckal a pak zabral co nejvic to slo. Zatnul jsem zle zuby. "To.. pujde!" |
| |
| Nevim o co se ten kluk pokousel, ale ten sutr ted rozhodne neodtahne nebo s nim nejak hne. Aspon kdyz se mu predtim podarilo jej trochu poodtahnout a me se tak aspon trochu uvolnil hrudnik. "Nepujde..... si.... vycerpany... nemuzes, se... ani sam .... poradne... vylecit...." |
| |
| Na chvíli přestanu abych se na pár vteřin vydýchal. "Nepujde..... si.... vycerpany... nemuzes, se... ani sam .... poradne... vylecit...." Zamračím se. Svým způsobem měla pravdu, ale to bych nebyl já, kdybych to prostě nechal být. Když už jsem se rozhodl, že jí odsud dostanu, tak to taky udělám. Rukama se znovu zapřu o kámen. "Chytíš se mě a já zaberu. V tu chvíli kdy ten šutr nadzvednu se přitáhneš, fajn?" Byla na tom podobně jako já, což znamenalo, že ruce jí ještě sloužily. |
| |
| "Ne..." reknu tise. "Nemuzu... sotva... se drizm pri... vedomi..." mluvim trhane, mezi melkymi nadechy. Bolela me totiz hrud. Ty sutraky mi museli nejak pohmozdit zebra. Sice jsem nemela zadna zlomena, ale i tak to bolelo jak pes. Navic, tu byli i dalsi rany, ktere jsem mela jeste predtim nez se o obevil. "Navic..." reknu jeste potom. "Sparda je mrtvi... proc.. bych se... mela dal... snazit o... nasi myslenku... kdyz on... uz neni..." |
| |
| Chvíli mlčím. Dobře jsem si byl vědom toho, že je raněná, ale ona sama musí chtít, jinak jí stěží pomůžu. Bylo zřejmé, že takhle sám ten šutr nesundám. "Sparda je mrtvi... proc.. bych se... mela dal... snazit o... nasi myslenku... kdyz on... uz neni..." lehce se zamračím. Byl sice mrtvý, ale nezbývá jí nic jiného než se s tím smířit. Stejně jako já před 11 lety.. "Protože se o ní snažím já!" zvýším úmyslně hlasitost mého hlavu v naději, že se jí rozsvítí a nebude všechno vidět tak negativně. "Jo chápu, už není mezi námi, ale myslím, že i tak by si určitě přál, aby jeho myšlenka pokračovala.. Ty mu snad nechceš tohle přání splnit?!" v mém výrazu byla ona vážnost, která se nevidí jen tak často. |
| |
| "Protože se o ní snažím já!" "Proc?" moje otazka byla jednoznacna a pritom tak jednoducha. "Proc by se.... misenec... jako ty... snazil o... neco... takoveho." Taky by me celkem zajimalo, kde vzal ten mec, ale to se zrejme nedozvim, protoze jak jsem ted videla, nebo spis tak nejak zpolavidela, tak jej uz u sebe nemel. Ze by jej nekde cestou vytratil? |
| |
| "Proc?" Proč? Jestli znala mého otce, tak má dá se říct odpověď před sebou. Stačí se jen pořádně dívat. Chytím přívěsek na krku a ukážu jí ho. Lehce se zaleskne. "Jestli jsi znala Spardu, tak bys měla vědět to, že měl syny.." |
| |
| Zaslechnu jak neco zachrasti, nebo spis zacinka. Lehce vzhlednu nahoru. Moc dobre jsem nevidela, ale tenhle privesek bych poznala kdekoliv. To by take vysvetlovalo, proc ma, nebo spise mel u sebe rebellion. Na jednu stranu to pro me byla celkem dobra zprava, ale na druhou, bylo evidentni, ze tenhle kluk jeste neumel ani vyuzit sve potencialu. "Presto... nemas dostatek sil na to.... abys me odtud... dostal... a ja... taky ne..." reknu nakonec. |
| |
| Přívěsek pustím a lehce pozvednu koutek úsměvu nahoru. "Víš co? Začínáš mě s timhle štvát.." Opřel jsem se rukou o zem pode mnou a pomalu, ale jistě začala vstávat. Svaly na mých nohou byly rozechvělé a oslabené, ale já se prostě postavím. Jen co se zakymácím ve vzduchu a ustojím to, povede se mi to. Tentokrát jsem ten šutr chytil ze spoda a zapřel se zesláblýma nohama. Ať jsem měl pocit, že se mi každou chvíli podlomí, nedovolím jim se podlomit dřív, než to zvednu. Pevně jsem napjal svaly na rukou a zbytek síly, co mi zbyl, dal d toho abych ten šutr za každou cenu zvednul a obrátil alespoň na druhou stranu. |
| |
| Napul oka sjem pozorovala jeho snazeni. Musela jsem si priznat, ze v tomhle si byly s otcem podobni jako vejce vejci, taky me to mohla napadnout driv... Pote vidim jak se podlomi nohy a i presto to nevzdava. I kdyz vi, ze z tehle pozice s tim tezko neco udela, snazil se urputne dal. Pote ale vidim, jak necekane ztuhne. Zrejme si neco pritom udelal s rukama, natrhnul svaly nebo neco podobneho. Sice necekl ani slovo, ale ja to poznala. "Jdi... mas porad sanci... se odtud dostat..." reknu tise. Pote jej pozoruji, jak si bezhlesne sedl vedle me a oprel se o onen sutr. |
| |
| Neubránil jsem se bolestnému zkřivení obličeje, když jsem ucítil ostrou bolest v rukou. Stejně tak už se nevydržely držet moje nohy a já byl nucen si na chvíli sednout. Trochu jsem se předklonil a rukou opřel o šutr. Byly slyšet moje tiché výdechy. "Už.. jsem říkal, že.. sám nepudu." Vážně by se mi teď Rebellion hodil. Což mě přivádí k další možnosti a sice té, že ho nejspíš budu tady kolem muset najít.. |
| |
| Z lehkou namahou zvednu ruku a polozim mu ji na tu jeho. "To je dobry... nech me tu a ...jdi... udelala jsem to uz jednou .... pro tveho otce... udelam to.. klidnu znovu... pro tebe..." reknu tise a trhane. Jestli byl skutecne jeho synem, tam tim spis mi zalezelo na tom, aby se odtud dostal ve zdravi pryc hlavne on. |
| |
| Trochu zle se na ní podívám. Zřejmě jí pořád nedocházelo to, že já jí tu prostě nenechám. Akorát, když se už údajně obětovala pro otce. Křečovitě se znovu zvednu a poodejdu kus dál. V téhle tmě toho sice moc vidět není, ale lesk čepele Rebellionu bych poznal i na kilometry. Nakonec ho přeci jen najdu pod poměrně menším šutrem, proto se mi ho alespoň povede vytáhnout. Kroky zpět se vydám k ní. "Zřejmě pořád nevíš, co ti tu říkám dokola.." Zastavím se u ní a rukojeť chytím oběma rukama. Když ten šutr nejde zvednout, tak ho rozseknu na kousky. Napřáhl jsem se. "Já tě tu prostě nenechám." Ať chtěla nebo ne, silně jsem jím udeřil do té velké sutiny, kde už zajisté nechal nějaký výsledek. |
| |
| Otocim hlavu na druhou stranu, aby mi pripadne kousky kousky nevleteli do obliceje, kdyz uvidim, jak chce rozpulit onen kamen. Nicmene, kdyz uslysim jen jak cepel vlastne jen zklouzla po onom sutru, tak trochu me opusti i zbytek te trochu nadeje. Rebellion byl sice mozna zbran, ale zrejme jej neumel ani ovladat. Pomalu se otocim zpatky k nemu a s privrenyma osima pozoruju jak se ho snazi rozsekat. Cepel rebellionu v sutru zanechala sotva skrabance. |
| |
| Kdyz ani Rebellion nerozsekl ten sutr, zkusil jsem to jesste nekolikrat, ale bez vysledku. Jsou snad ty sutry ocarovany nebo co?! Po nekolika dalsich pokusech nakonec cepel opru o zem a opru se o rukojet. Znovu se vydychavam, i kdyz budme uprimni, uz mi dochazely napady jak ji dostat ven. Nejak to jit musi.. |
| |
| Pozoruji jeho pokusy dokud to "nevzda" s tim, ze se opre o rebellion a pokusi se popadnout dech. Pozoruji ho s tim, ze se skutecne podoba otci. Stejne umineny, stejne tvrdohlavy, ale i stejne hezky, mno on mozna vic. "Jak se vubec jmenujes?" reknu nakonec. Tak nejak mi doslo, ze ani jeden z nas nevi jak se ten druhej vlastne jmenuje. |
| |
| I kdyz jsem si to sam sobe nepriznal, byl jsem trochu unaveny. Vecne neuspesne pokusy do kterych jsem vrazil dost energie si vybiraly svoji dan. Po ocku jsem se na ni dival. Zajimalo by me, jak moc hezka by byla kdyby nebyla potrisnena krvi a spinou. Proberu se kdyz se me zepta na jmeno. "Jsem Dante.." |
| |
| "Leylah..." řeknu. "Podala bych ti i ruku, ale jaksi.... je pod tím šutrem..." opáčim s pokusem o vtip, možná i trochu lehce nepoveným. A zřejmě tam ještě i nějakou dobu ještě bude, ostatně jako zbytek mého těla. |
| |
| Leylah.. Bylo to zvláštní jméno, ale přesto hezké. Svým způsobem k ní i sedělo, zvlášť k její povaze. "Podala bych ti i ruku, ale jaksi.... je pod tím šutrem..." Dá se to započítat jako dobrej pokus o vtip, ale trochu nehodící se do týhle situace. Nedal jsem to na sobě znát, ale vážně jsem už netušil, jakým jiným způsobem jí z pod toho kamene dostat, proto jsem odpověď na tenhle vtip radši vynechal.. |
| |
| Danteho pozornost jaksi polevila a proto si tak nějak vůbec nevšiml toho démona, který se potichu plížil mezi troskami a kusy kamenné podlahy.Rukou zkoumal onen šutr, jestli by se s tím ještě něco nedalo udělat, když v tom pocítil velmi ostrou, drásající bolest v oblasti svého břicha. Kámen před ním potřísnila jeho krev. Když se podíval dolů, zjistil, že mu z břicha trčí nějaká démonická pazoura. "Já věděl, že tu budete..." pronese démonický hlas. Bezpochyby to byl démon. Jenže co hůř pro Danteho, nebyl schopný mu cokoliv udělat. Sám se sotva držel na nohách, natož aby s někým bojoval. Když z něj démon vytrhnul svojí ruku, do pusy se mu nahrnula jeho vlastní krev. Dante lehce protočil oči v sloup a padl k zemi. Už jej propíchali kdečím, ale tohle, za téhle situace bylo i na něj víc než dokázal snést.  |
| |
| Hlavou se mi honily různé myšlenky, které by mohly připadat alespoň trochu v úvahu. Jenže byl tu jeden háček a sice ten, že můžu být rád když vydržím sedět. Sám jsem se ale divil, jak snadno jsem se unavil, obvykle vydržím víc.. Měl snad na mě tenhle svět nějaký vliv? Už jsem se chystal něco říct, když v tom ze sebe vydám zaražený zvuk a ucítím ostrou bolest v břiše. Zaslechnu slabé kapání.. Podívám se na svoje břicho a jen co zjistím, že je ten pařád patří nějakému démonovi, zle zatnu zuby a podívám se na něj přes rameno. "Já věděl, že tu budete..." "Ty.. hajzle.." procedím naštvaně skrze zaťaté zuby. Prudce však na to vytrhne svojí ruku z mého břicha a já jsem nucen z úst vypustit krev, která se mi do ní nahrnula. Chtě nechtě jsem unaveně padnul na zem. Cítil jsem, že se mi chtěly zavřít víčka.. Vzchop se! Teď nemůžeš spát! okřikl jsem v duchu sám sebe. Rukama jsem se zapřel a pokusil se zvednout, při čemž jsem se jednou rukou snažil nahmatat rukojeť Rebellionu.. |
| |
| Démon mu dupl na záda, čímž ho přinutil lehnout si na zem. Poté si od něj vzal rebellion. Dante nebyl schopný se pohnout. Jediné co v tuhle chvíli svedl bylo ležet a dívat se. Zároveň, ale cítil, že tohle nerozchodí... Démon s rebellionem přešel k té holce, která se představila jako Leyla. Jediným pařátem odkulil nastranu onen kus podlahy pod kterým byla uvězněná. Poté namířil rebellion proti ní. "Je mi jedno co řeknou ty nahoře, ale zabiju, teď a tady!" vyštěkne na ní. Danteho nutkání vstát a jít jí bránit bylo strašné, a asi nejhorší na tom byla ta bezmoc. Nemohl, prostě se už nemohl zvednout a jí bojovat. Zkoušel to, ale jeho tělo mu prostě vypovědělo službu, možná, že už nadobro, protože jeho oči se začali sami zavírat... |
| |
| Vydal jsem znovu onen zaražený zvuk, když mě ten krypl donutil si dát další líbačku se zemí. Vyplivl jsem tak další část krve z pusy. Čím víc mě ale nas*al bylo to, že si dovolil vzít můj Rebellion a očividně ho chtěl použít proti Leyle. Cítil jsem, že se mi zavíraly oči aniž bych chtěl, ale snažil jsem se vlastní vůlí je nechat otevřené. "Je mi jedno co řeknou ty nahoře, ale zabiju, teď a tady!" Zlostí jsem zatnul zuby. Měl jsem sto chutí mu nakopat zadek, ale sotva jsem se hnul, tělo mě neposlouchalo a to mě štvalo ještě víc. Ať jsem chtěl či ne, už jsem neudržel oči déle otevřené, pomalu se zavíraly. Ne! |
| |
| Jeho oči se zavřeli úplně a svět pro něj potemněl. Pak ale náhle ucítil, jak se v něm něco probudilo. Byl, to zvláštní a přesto velmi silně naplňující pocit. Cítil v sobě novou, nepoznanou energii a sílu, která se smíchala s jeho vztekem a hněvem. Dante poté otevřel oči. Zvedl se ze země a vyrazil proti tomu démonovy. Vrátil mu onu laskavost tedy ránu do zezadu do břicha, která prošla skrz. Démon se vyděšeně otočil a rebellion se zařinčením dopadl na zem. "NE!!To není možné!!" zavřeštěl. Hned poté se už ale jeho hlava válela na zemi. Ta síla, kterou v sobě pociťoval, byla neskutečně opojná. Prostupovala celým jeho tělem. Když se ale podíval na Leylu, zjistil, že se na něj dívá vyděšeně. To tak trochu nechápal a proto se na sebe raději podíval. Jenže co uviděl jej nepotěšilo. Jeho ruce nebyly rukami, které znal, byla to pařáty s drápy a tmavě červenou kůží. Ani zbytek jeho těla nevypadal jako předtím. Jeho oblečení zmizelo a místo něco byla ona tvrdá, rudá kůže. Poté v rebellionu na zemi zahlédl svůj odraz, kterého se zhrozil - tohle nebyla jeho tvář, byla tvář démona. Dante, vyděšený tím, co se mu to stalo klopýtl dva kroky dozadu. Věděl, že je napůl démon od malička, ale.... co se to s ním stalo teď? Tohle přeci nebyl on!!  |
| |
| Vedel jsem, ze musim neco rychle udelat. Ten pocit me az neprijemne naplnoval a nalehal na me. A prave v tuhle chvili jsem ucitil neco, co jsem nikdy predtim jeste neuvitil. Jako bych se kamsina par vterin ponoril. Nekam, kde jsem to sotva poznaval. Kdyz jsem se ale tak nejak probral, uvidel jsem kousky demonova tela u mych nohou. Zarazil jsem se a podival se na Leylu. Ta vypadala vystrasene nebo respektive tak, ze jsem ji jeste nevidel se tak tvarit. Podivam se na sve ruce a hned pochopim proc ten vydeseny vyraz. Podival jsem se na svuj odraz v cepeli Rebellionu a poprve v zivote jsem se sam sebe zdesil. Okamzite jsem udelal par kroku dozadu. Co se to se mnou delo? Nejen ze jsem vypadal jinak nez se znam, ale citil jsem, jak se cosi ve me zacalo se mnou prat. Chtelo se to dostat konecne ven, ale ja z toho nemel dobre tuseni. Chytil jsem se za hlavu v nadeji, ze tenhle hnusnej pocit pomine.. |
| |
| Vidím jej, jak je zmatený. Že by tohle byla jeho první proměna? Jestli tomu tak bylo tak mu musím pomoci... Jelikož jsem teď víceméně už byl volná, teda hlavní díky tomu démonovy, mohla jsem se pomalu postavit na nohy. Udělám menší pajdavější krok k němu. "Dante...?" řeknu tiše a opatrně. "To nic... to bude dobrý...." řeknu a udělám ještě krok k němu. "Jenom se... musíš soustředit..." nakonec se dostanu až na několik centimetrů od něj. Nevím jak to bude s ním, ale mě hodně pomohl dotek. Za zkoušku ale nic nedám... Pomalu k němu natáhnu ruce. Byl sice o necelou hlavu větší než já, ale to mi bylo jedno. Pomalu, lehce váhavě a opatrně mu jednu ruku položím na tvář. "Podívej se na mě.... to bude dobrý.... jen se soustřeď...." |
| |
| V hlave mi panuje zmatek. Nevim co se presne se stalo, kdy a jak. Stale tu byl ale ten pocit, ze timhle to jen nekonci a toho jsem se mozna i trochu bal. Srdce mi zmatene busilo. Tenhle prival byl zkratka neco, co me jeb tak nenecha v klidu. Lehce pootevru oci kdyz zaslechnu jeji hlas. Znel opatrne ale presto jsem ho jeste poznaval. Soustredit se? Pomalu jsem se podival na ni ale bylo videt, ze vaham. Nemel jsem zadnou jistotu v tom, ze tuhle zatracenou vec ovladnu s prstem v nose. |
| |
| Pořád váhal, což mě utvrdilo v tom, že tohle bude jeho první proměna. Zvednu i druhou ruku, kterou mu položím na jeho druhou tvář. "Dante, věř mi... " řeknu s větší jistotou ve hlase. "...soustřeď se na to, jaký jsi byl předtím..." řeknu a přitom se po dívám do očí. I když byly démonské, přesto jsem tam viděla tu jiskru, kterou v nich míval. "Neboj se, jsem tu s tebou..." dodám ještě tiše. |
| |
| Porad jsem citil ono rozruseni, ale jakmile mi polozila svoje dlane na tvare, preci jen jsem se zacal uklidnovat. Mluvila ke me konejsivym hlasem. "Soustredit..?" Zopakuju po ni polohlasem. Svym zpusobem mi ten dotyk byl prijemny, ale i tak jsem pohledem uhnul do strany. Vzdyt jeste pred chvili se na me divala vydesene.. Proc se ted neboji? |
| |
| Lehce přikývnu hlavou. "Ano, soustřeď se na to, jaký si byl předtím. Na to jak si vypadal, jaké si měl vlasy a taky krásné oči..." řeknu a až po chvíli mi dojde co jsem vlastně na konci řekla. Trochu jsem se začervenala a stejně jako on lehce uhnula pohledem. "První proměnou si prošel každý..." řeknu tiše. Tak trochu jsem uvažovala nad tím, jestli mu už došlo, že nejsem člověk, né úplně. Pokud ne, což asi bylo zřejmnější, jak mu to říci? |
| |
| Trochu sebou cuknu. Pohled otocim zpet k ni. Vsiml jsem si obou tech prereku, ale presto me tarazel ten druhy o premene. Prosla si snad necim podobnym i ona? Nicmene uz jsem se citil o neco klidneji. Nebo lepe receno, uz jsem se necitil tak zmatene. Aniz bych si toho vsiml, ona demoni podoba se zacala vytracet. Tomubjsem nevenoval pozornost, ale spise ji. Dikybohu uz aspon nebyla pod tim sutrem avsak s mizejici podobou prichazela na scenu i ona premahajici unava. Znovu mi zacaly klesat vicka. "Hlavni je, ze uz jsi venku.." Reknu driv nez se mi zavrou uplne a ja zacnu klesat smerem k ni. |
| |
| Trochu si vydechnu, když se začne vracet zpátky. Nicméně trochu jsem počítala s tím, že aspoň potom vydrží na nohách, protože takhle jsem měla co dělat, abych jej chytila, natož abych se udržela na noze... vlastně neudržela. Sotva jsem ho chytla, jeho váha na mě zapůsobila a přinutila mě si vlastně sednou na zem pode mnou. Nicméně držela jsem ho pořád u sebe. "To je dobrý, jen se prospi..." řeknu i když vím, že mě asi nejspíš neslyší. Nechtěla jsem si to přiznat, ale taky se mi chtělo dost spát. Spát tady bylo ale celkem nebezpečné, ale zase na druhou stranu, myslím, že by démoni už asi dávno přišli.. Kousíček za mnou byl kus podlahy o kterej jsem se mohla aspoň zády opřít. Trochu jsem se k němu přisunula a opřel jsem se zády. Pořád jsem ale Danteho držela u sebe. Připadala jsem si lehce jako matka bránící své dítě. Těžkej byl, ale tak nějak jsem byla raději když ležel na mě on, než ten tunovej šutr. Chtě nechtě se mi začali oči zavírat taky... |
| |
| At jsem chtel nebo ne, spanek me prepadl skoro jako nejaky zlodej a ha si uz neuvedomil ten fakt, ze me Ley musela chytit abych drzkou znovu neskoncil na nepohodlny zemi. Oci jsem nechal zavrene ale v tuhle chvili jsem byl na pomezi mezi spankem a vedomim. Zacinal jsem usinat ale stale jsem citil jak me nekdo objima a jemne tiskne k sobe. Bylo mi to vic nez jen povedome, ba co vic, zacalo se mi o tom zdat. Byla to mama.. Jeji laskyplne objeti bych poznal kdekoliv.Tise jsem oddychoval jako male spokojene spici dite. "Jsem doma... mami." Pronesu hodne tise z polospanku. |
| |
| Dante spal sotva hodinku, nanejvýše dvě, ale jemu to připadalo, jako kdyby to byl snad celý den, nebo rovnou týden. Probouzel se pomalu. Snažil se přitom vzpomenout na to, co se vlastně předtím stalo. Celkem dobře si to i vybavoval. Každopádně se cítil o něco lépe než předtím. Když otevřel oči, zjistil, že vlastně na něčem příjemným leží. Trochu pootočil hlavu a zjistil, že vlastně leží v Leylině náruči. Ta, jak se zdálo spala. Když se na ní takhle díval, začal mu uvnitř růst podivně příjemně hřejiví pocit... |
| |
| Zdalo se mi, jako by snad ubehla vecnost. Pomalu jsem ucitil, ze prichazim k vedomi a chvilku mi trva, nez se zorientuju kdeze jsem ale vzpomenu si. Trochu se odtahnu a kratce na to zjistim, ze jsem v podstate lezel na Ley. Vsadil bych se, ze pokud se budeme znovu hadat, urcite mi tohle predhodi. Kdyz ale pominu oben fakt, to ze i ona usnula pusobilo... roztomile. Vypadala rozkosne kdyz spala. Zavrtim hlavou na probrani a pomalu vstanu. Ta chvile spanku preci jen k necemu byla. Opatrne jsem ji vzal do naruce. Bylo na case se odsud uz konecne dostat.. |
| |
| Celkem příjemně se mi spalo, když ucítím nějaký pohyb. Chvíli mi ale trvá než se přinutím k tomu abych otevřela oči. Když je ale otevřu spatřím jeho. Podívám se na něho, poté si ale uvědomím tu věc, kterou jsem mu řekla a taky to co jsem udělala a tak trochu jsem se začervenala. "Nemusíš se se mnou tahat... zvládnu trochu chodit sama..." řeknu nakonec. |
| |
| Kráčel jsem trochu pomalejším tempem, jelikož jsme oba byli ještě tak nějak rozespalí. Každopádně netrvalo dlouho, než se i ona vzbudila zatímco já jsem jí nesl. Otočil jsem k ní svůj pohled. "Nemusíš se se mnou tahat... zvládnu trochu chodit sama..." Zatvářím se trochu jako 'Fajn, je mi to jedno' a opatrně jí postavím na nohy. Nebyl jsem si jistý tím, jestli se pevně postaví na obě nohy, ale když to říká, proč jí v tom bránit. "Prosím, předveď se. Když ale slítneš, znovu tě zvedat nebudu." pousměju se rýpavě. Nikdy jsem si ale nemohl být jistý tím, kdy mi přiletí facka a kdy ne. |
| |
| "Prosím, předveď se. Když ale slítneš, znovu tě zvedat nebudu." Lehce jej píchnu do hrudi. "Nevím koho jsem já musela před pár hodina sbírat pomalu ze země." řeknu nakonec rýpavě. Poté si ale uvědomím, že to asi byla chyba tohle zrovna použít vůči jemu. Zatvářím se lehce provinile a trochu uhnu pohledem nastranu. Nejsem ta co se musí pořád o něčem hádat, ale tohle mi celkem přišlo nefér, použít to vůči jemu. "Promiň, já to tak nemyslela..." řeknu nakonec. Musela jsem ale uznat, že když tam tak na mě ležel, bylo to víc než příjemné.... |
| |
| "Nevím koho jsem já musela před pár hodina sbírat pomalu ze země." Trochu sebou cuknu. Tohle byl zrovna priklad, kdy to nebyla moje chyba. Odfrknu si a pohledem uhnu do strany od ni. Rozesel jsem se. "Promin, ja to tak nemyslela..." Kus od ni se zastavim. "To neres." Otocim se k ni. "Jdes?" |
| |
| Když jsem ale na zemi, víceméně na vlastní síly, cítím, že mě noha unese, ale sama zřejmě udělám jen víc než pár kroků. "A-si budu potřebovat trochu tvojí pomoc..." řeknu nakonec. |
| |
| Na tvari se mi objevi provokativni usmev a vratim se pomalu k ni. Rozhodim rukama. "Tak preci jenom beze me nemuzes zit." |
| |
| "Tak preci jenom beze me nemuzes zit." Řekl právě to co řekl? Možná, že to mělo vyznít jinak, ale já si to prostě vyložila takhle. "Jo, to je sice pravda, ale nebýt mě, tak ty nežiješ už vůbec..." tak nějak mu oplatím rýpavou. |
| |
| "Jo, to je sice pravda, ale nebýt mě, tak ty nežiješ už vůbec..." Tak ty na mě takhle jo? Položím jí dlaň na hlavu a schválným hlazením jí úmyslně rozcuchám při čemž mi nemizí z tváře rýpavý úsměv. "Znam takovovou známou hlášku co bych teď k tobě dokonale přirovnal - Já, já, já a jenom já." |
| |
| Lehce svraštím obočí, když mi začne cuchat už tak rozcuchané vlasy. Ani nevím kdy jsem měla vlastně možnost se naposledy učesat, řekla bych že už to pár let rozhodně bude, nicméně dle toho co jsem občas viděla, vypadala celkem dobře. "A co jako... když tě nesnášejí jak lidi, tak i démoni, těžko z někoho uděláš přítele." řeknu a přitom zvednu ruku a jemně chytím tu jeho s tím, že si jí z hlavy sundám. Jenže, sotva se jí dotknu, znovu se oběví takoví ten příjemný hřejiví pocit a tak mu jí prostě nechám na svém rameni. |
| |
| Když chytila mojí ruku, tak trochu jsem čekal že jí hodí někam do háje, jenže místo toho spíš sklouzla jen na rameno. Jakmile jsem se na pár vteřin střetl s jejím pohledem, na malý moment jsem se zarazil. I v očích pravděpodobně neskryl jen malé překvapení z toho, jak vlastně hezká má tak zblízka obličej. Brzy to však ale přeruším nepatrným zavrtěním hlavy a odtáhnu se. Co děláš ty blbe? řeknu si v duchu sám sobě a podepřu jí. Pohledem od ní uhnu s lehce naoko nahraným nafrněným výrazem. To co říkala mi bylo víc než známé a když se o tom tak zmínila zrovna ona, začalo ve mě hlodat menší tušení.. Nakonec s ní vykročím aniž bych se k její poslední poznámce nějak vyjadřoval. |
| |
| Našli dveře, kterými prošli, ale po chvíli chůze došli k dalším, na kterých byli zpolaotevřené zámky a celkem hezká vrstva prachu. Když otevřeli dveře, zjistil, že uvnitř je nějaká malá místnůstka, která zřejmě sloužila jako něčí vězení, protože se tu válela něčí kostra, která byla taky pod hezkou vrstvou prachu. |
| |
| Vešel jsem společně s ní dovnitř. Jako takový dočasný úkryt to poslouží dobře, abychom si ujasnili jak se odsud dostat. Ačkoliv jsem si to sám sobě nikdy nepřiznal, Vergilova pomoc by se teď hodila jako sůl. Na chvíli jsem se zastavil a nechal jí ať si oddechne. Jestli nějakou dobu jen visela na těch želízkách v mučírně a ještě na ní ležel ten šutr, nedivil bych se kdyby její svaly byly ochablé. Podívám se na ní. "Co jsi vůbec zač, že znáš mého otce?" |
| |
| "Co jsi vůbec zač, že znáš mého otce?" Trochu se zarazím. Tak trochu nevím co nebo jak mu to spíš říci. Nakonec se nějak vymaním z toho jak mě podepíral a sednu si na zem. Celou tu dobu jsem prakticky poskakovala na jedné noze. "Ty a já..." řeknu pomalu. "Jsme prakticky stejní... " řeknu dál a poté se podívám na něj. "S tím rozdílem, že já jsem byla úplně první... předtím ještě nikdo takoví nebyl..." řeknu a poté se podívám zpátky do země. Nevím jak na tom byl on, ale já jsem na to moc hrdá nebyla. |
| |
| Nejspíš jsem jí tim zarazil. Jako by zapřemýšlela nad tím, jak mi to vysvětlit nebo vůbec říct. Prach na zemi jí nedělal moc velkou starost, prostě si sedla a neřešila to. Poslouchal jsem jí.. "Jsme prakticky stejní... S tím rozdílem, že já jsem byla úplně první... předtím ještě nikdo takový nebyl..." Takže jsem tušil správně, ale přesto se neubráním lehce překvapenému výrazu. Do teď jsem tak trochu neměl tucha o tom, že by ještě nějaká hříčka přírody jako já existovala. Překvapení rychle zmizí, když svůj pohled sklopí do země. Zřejmě si sama neprošla moc příjemným obdobím. Už to je pravděpodobně pravidlem, že outsideři jako my nejsou určení ke šťastným a klidným chvílím. "Upřímně, nemyslel jsem si, že by ještě někdo takový existoval.." |
| |
| "Hmm..." tak nějak jen zamručím, když si pokrčím nohy a poté si je rukama obejmu. Bradu si prakticky položím na kolena. "Ty máš aspoň bratra, kdežto já byla na všechno sama... už od narození..." řeknu tiše. Říkal, že Sparda měl syny ne? Takže z toho logicky vyplynulo, že má bratra. |
| |
| "Ty máš aspoň bratra, kdežto já byla na všechno sama... už od narození..." "Klídek, deprese si nech na později.." začnu poté pomalými kroky chodit z jedné strany na druhou. Zamyslím se. Bylo jasný, že se odsud tak snadno nedostanem, možná za pár let.. Jenže jak dát Vergilovi vědět? "Víš o nějakém způsobu jak se odsud dostat?" |
| |
| "Víš o nějakém způsobu jak se odsud dostat?" Kdyby ano, asi bych už byla dávno venku ne?! projde mi okamžitě hlavou, když se na tohle zeptá. "Z tohohle vězení jako takového se nedostaneš, protože leží mezi oběma světy, lidským a démoním. Prakticky celá tahle, dimenze, je vězení..." řeknu. "Napadá mě jedině použít nějaký portál, ale o tu schopnost jsem přišla před desítkami let... " dodám ještě. |
| |
| Zastavím se na místě a zavřu oči s tím, že se snažím na něco přijít. Zjištění, že ona tu schopnost otevřít portál, nám v tuhle chvíli tak jako tak moc nepomohlo. "Dostal jsem se sem skrze vrchol tohohle vězení.. Je možný že tam ten portál ještě bude?" |
| |
| Podívám se na něj. "Pochybuji o tom..." řeknu nakonec. "Jestli tě sem někdo úmyslně nějak přitáhnul, tak pochybuji o tom, že by ti nechával únikovou cestu." dodám ještě. Poté si pustím kolena a odšoupu se ke zdi, o kterou jsem se chtěla opřít a taky opřela. Lehce jsem zaklonila hlavu a přivřela oči. S ním na sobě jsem toho moc nenaspala. Co mě ale tak trochu překvapilo bylo to, že ze spaní mluvil o mámě. Nicméně, bylo to víc než příjemné, to jak na mě ležel, jak jsem cítila teplo jeho těla... Rychle ale takoví myšlenky zaženu zavrtěním hlavy. Někdo jako já na tyhle věci zřejmě nemá ani nárok, může o nich jen snít. |
| |
| Chvíli jsem jí mlčky pozoroval až to nakonec vyvrcholilo v bezvýznamné povzdechnutí. Opřu se zády o zeď kousek za mnou a ruce překřížím na hrudi. Zavřu oči. "Teoreticky každá věznice musí mít východ.. Když ho ale nenajdem, co si ho prostě udělat?" |
| |
| "Nah..." povrdechnu si a hlavou se opřu o zeď za mnou. "Už jsem ti řekla, že to není možný... nejde o tuhle budovu, jde o tomhle místo celkově." řeknu. Tohle sezení mě už přestávalo bavit. Proto jsem se s pomocí zdi za mnou pomalu postavila. Koleno už mi přidalo lepší, nebo spíš už jsem v něm nic necítila. "I kdyby ses dostal přes všechny tyhle zdi, musel. b..." začnu se svou slavnou řeší a zároveň se přitom pokouším rozchodil tu nohu. První krok se mi povede, ale jakmile jsem na ní přenesla váhu, tak noha selhala a podlomila se mi. naneštěstí, jsem se zapřela rukama, takže se mi přitom nic nestalo, ale zase jsem skončila na zemi... |
| |
| Odfrknul jsem si. Začala mě tu poučovat pomalu už stejně jako Morrison. To mi scházelo.. Lehce protočím očima. "To tu není žádnej démon, který by měl tuhle věznici na svědomí? Kterej by jí ovládal?" |
| |
| Povzdechnu si trochu výrazněji. "Tím nic nezískáš... akorát se tam nacpe někdo jinej.... potom bys to tu musel vymlátit celý..." Myslím, že teď si od samovolnýho vstávání dám na chvíli voraz. "Tím že nechci jinak podceňovat, nebo něco podobnýho, ale stačilo mi co jsem viděla před pár hodinama... spíš tedy, potom co si se zřejmě poprvé proměnil..." řeknu. |
| |
| Lehce se zamračím. Nakonec se přestanu opírat a vyrazím k ní. Trochu praštím s dlaní o zeď kousek vedle její hlavy a nepatrně se k ní skloním, abych jí viděl do očí. "Když budu muset, tak to tu klidně vymlátím.. Už mě nebaví jen poslouchat co nevyjde místo toho, abychom se o to alespoň nepokusili.." takt trochu jsem se zároveň i zarazil jakmile jsem domluvil. Prohlížel jsem si ji, jenže.. proč tu byl takovej zvláštní pocit? |
| |
| Nehnu ani brvou, když vedle mě praští do zdi natolik, že se lehce prohne. Tak nějak jen napůl ucha poslouchám tomu co říkal, protože se přitom díval na mě. Jenže já se zase topila v jeho očích. Sice jsem si slíbila, že se tomu pokusím vyhnout, ale tomu se prostě nedalo neodolat. Jeho oči mě lákali stejně jako světlo láká můru. Tak trochu mi neunikne to, jak se trochu zarazí, nicméně nevím proč ale nedokážu z něj spustit oči. A znovu se oběvil onen podivný hřejiví pocit, který ale tak trochu způsobil taky to, že se mi z mě nevysvětlitelnýho důvodu lehce rozbuší srdce... |
| |
| Měl jsem na jazyku ještě další slova, jenže jako by mi zkrátka vypadly z pusy a já si nemohl vzpomenout, co jsem to vůbec chtěl. Totálně mě v tuhle chvíli zmátla, ale proč? Dívala se na mě skoro stejně zaraženě jako já na ní, jen s tím rozdílem, že se mi dívala do očí přímo. Jako kdyby v nich něco hledala. Chtě nechtě jsem se sklonil o něco blíže, že se naše nosy skoro dotýkaly. Její pohled jsem jí opětoval stejnou mincí, jako by mě omámila. "Co-..." odhodlal jsem se něco říct, jenže znovu jsem ty slova nedokázal posbírat dohromady. Až teď jsem si všímal jejích rysů - světlé pronikavé oči, do kterých jí lehce zasahovala ofina vlasů a úzké jemné rty.. |
| |
| Když se přiblíží ještě víc, tak, že skoro cítim jeho teplý dech na svém obličeji. Čím blíže byl, tím více se mi ještě rozbušilo srdce, proč ale? Cítila jsem se lehce zmateně, tak nějak jsem nevěděla co vlastně dělat, nebo co on ode mě chtěl. Vůbec jsem nezaregistrovala, že se moje ruka sama od sebe zvedla a pomalu se přesunula k němu, respektivě k jeho obličeji. Tam se na chvíli zastavila, jako kdyby nevěděla co dělat, ale poté se pomalu dotkla jeho tváře. Byla nečekaně příjemná a hebká... |
| |
| Můj pohled byl o trochu vážnější a mírnější. Sám jsem jí pozoroval, jako kdybych viděl něco neobvyklýho.. něco neobvykle hezkého, co jsem ještě neviděl. Pohled mi lehce sjede k její ruce, která nepatrně váhá, ale vrátím se zpět k jejím očím. Všiml jsem si, jak se jí lehce nervozně houpaly panenky ze strany na stranu a buďme upřímní, i já jsem cítil jak mi bušilo srdce. Když jsem jí nesl v náruči, nebylo to taková jako teď. Povolil jsem onu ruku opírající o zeď a nejistě jsem s ní sjel níž k jejímu pramínku vlasů, který jí spadl na místo, kde nemá co dělat. Lehce ho narovnám. |
| |
| Dotkla jsem se prvně jen lehce, bříšky prstů jeho tváře. Byla tak hebká a jemná, vůbec bych to do něj neřekla. Po těle se mi rozlije jiný příjemný pocit, který způsobí to, že mu nakonec na onu tvář položím onu ruku celou. Jako bych v tu chvíli dostala ránu elektřinou, ale rukou jsem ani nehnula. Jen jsem se lehce nadechla a po pár sekundách lehce pomalu vydechla. Teď už jsem nedokázala uhnout pohledem od těch jeho očí... |
| |
| Jen lehounce jsem přivřel oči. Ten její teplý dotyk byl pro mě jako příval hřejivého tepla, které moje srdce postrádalo už několik let. Ať jsem ale chtěl nebo ne, srdce se mi rozbušilo o něco víc. Jako bych jí pomalu ale jistě podléhal. "Zavři oči.." zašeptám skoro neslyšně. Skoro jako magnet, začal jsem se podvědomě k ní sklánět přímo k jejím rtům, před kterými jsem se těsně zarazil, ale nakonec se přeci jen setkaly.. |
| |
| "Zavři oči.." Řekne tiše a potom se ke mě skloní ještě víc. Tak nějak ho hned neposlechnu, tedy až když se vlastně jeho rty setkají s mými. Poté se moje oči sami od sebe zavřou. Pořád jsem ale trochu nechápala, co se to teď děje. Nicméně, ten jeho polibek byl tak jemný a hřejiví, nechala jsem ho, ať jej dokončí a poté co se chtěl odtáhnout jsem si sama jeden malý vzala... |
| |
| Stále jsem trochu váhal. Jako bych si snad myslel, že tohle není to, co bych měl dělat, co by se považovalo za správné. Jenže já si nemohl pomoct. Ne v tuhle chvíli.. Ani jsem si pořádně neuvědomoval, cože to teď vůbec dělám. Věděl jsem ale jedno - hřejivý pocit, který mě přitom zaléval.. Nechtěl jsem aby skončil, proto jsem nepokračoval jen v jednom polibku. Začal jsem ji něžně, ale trochu váhavě líbat. Stále jsem si byl nejistý tím, zda ji vůbec mám líbat.. Přeci jen, je někým, kterou můj otec považoval za přítele.. |
| |
| Zdálo se, že nejenom on váhal, taky jsem váhala. Nevěděla jsem pořádně co mám v téhle situaci vlastně dělat ale jedno jsem věděla určitě, že nechci aby přestal. Protože jsem nechtěla aby tenhle příjemný okamžik někdy skončil. Nevím proč, ale v hlavě se mi zrodil pocit, který říkal, že chce cítit jeho doteky, jeho tělo... Moje polibky byli pomalé, avšak tak jemné až jsem se sama divila jak jen to dělám. Vždy jsem se považovala za celkem tvrdého a nepřístupného.... osobu. A teď? Skutečně mě dokázal takhle pobláznit jeden kluk? |
| |
| Lhal bych, kdybych neřekl, že mi to není příjemné. Ba naopak. Polibky, které jsem pociťoval při ní se mnou skutečně něco prováděly. Nebylo to jako když jsem se sem tam líbal s jinou, kterou jsem ani nemiloval. Za to s ní to bylo něco úplně jiného. Po chvíli se ale přeci jen odtáhnu a pootevřu oči. "Já.." trochu jsem váhal. "Myslím že bysme měli vyrazit. Kdoví, kdy se tu něco dalšího objeví." |
| |
| "Myslím že by jsme měli vyrazit. Kdoví, kdy se tu něco dalšího objeví." Řekne nakonec, ale já ze sebe nedostanu nic víc než jen jemné přikývnutí. Asi jsem tak trochu pořád nechápala co jsme to vlastně před těma několika vteřinama dělali. "Dante..." řeknu nakonec polohlasem. "Důvod, proč... tvůj otec dělal, co dělal... jsem byla já." řeknu dál a přitom jsem se na něj podívala. Pořád měl obličej jen kousek ode mě. "Poslali ho, aby mě zabil, protože to nikdy jiný nedokázal.... ale když mě našel... řekl mi, že jej pro mě poslali, ale, že to neudělá. Že nebude už dál brát nevinné životy...." |
| |
| Lehce zpozorním, i když ještě částečně oblbnutý stejně jako ona. I přes to jsem se ale snažil poslouchat, jenže to šlo těžce. Stále jsem měl nutkání jí ještě políbit, ale teď ji nebudu přerušovat. Ty její rty jsou ale tak hebké.. "Poslali ho, aby mě zabil, protože to nikdy jiný nedokázal.... ale když mě našel... řekl mi, že jej pro mě poslali, ale, že to neudělá. Že nebude už dál brát nevinné životy...." pokusím se probrat. "Co.. jsi vůbec udělala, že ho poslali pro tvojí smrt?" |
| |
| "Co.. jsi vůbec udělala, že ho poslali pro tvojí smrt?" "Žila..." řeknu stroze a jednoduše a přitom se na něj pořád dívám. Pořád jsem byla lehce mimo sebe, nebo prostě pořád jsem se nedokázala vzpamatovat z toho co se před chvíli událo. Pořád jsem měla jakési nutkání chtít další polibky a jeho doteky... |
| |
| Chvíli jsem jí jen mlčky pozoroval. Tušil jsem správně, že její život taky nebyl nijak lehký. Zvlášť, když už proti ní poslali mého otce jakožto démona vysoké úrovně. Kolik démonů nejspíš musela zabít, aby si uchránila vlastní život? Lehce nadzvednu její bradu. "Utěší tě pocit, že nejsi sama, kdo to neměl lehký?" |
| |
| Lehce přikývnu. "Je mi jasné, že tys to taky asi nejspíš neměl snadné, ale... pořád jsi měl jistou výhodu oproti mě..." řeknu a na chvilku se odmlčím. "... svého bratra." dodám nakonec. Ať už spolu mají vztah jakýkoliv, měl alespoň jeho, kdežto já byla sama. Když se na mě ale takhle díval, celkem dost jsem se musela držet, abych se k němu nenahnula pro další polibek. Nevím co to se mnou udělal, ale prostě jsem chtěla být s ním, u něj, přitisknout se k němu a už jej jindy nepustit. |
| |
| Tak trochu jsem tušil, že bude na Vergila narážet. I když jsme ale jako malí měli jeden druhého, než vždy to bylo jako v pohádce. Ne vždy jsme se na všem shodli a dnes to dopadlo jak to dopadlo. Lehce povzbudivě se usměju. "Teď už ale úplně sama nejsi.. ne?" Můj otec tu už sice nebyl.. Ale byl jsem tu pro ni alespoň já. |
| |
| "Teď už ale úplně sama nejsi.. ne?" Na tuhle narážku jsem nebyla zatím schopná odpovědět, protože jsem si ještě nebyla jistá, co si o tom mám vlastně myslet. Myslím, že s odpovědí ještě nějakou chvíli počkám a tak jsem se rozhodla, že tentokrát nechám tak trochu mluvit za sebe činy. Pomalu a jemně jsem jej chytla rukama a taktéž pomalu jsem se k němu přitiskla a tím jej i objala. Voněl.... krásně... "Ne.." řeknu nakonec. |
| |
| Když se ke mě přitiskla a pevně mě objala, tělem se mi rozlil teplý pocit. Do každičkého koutku. Dlaň jsem jí položil na týl a druhou na záda. Sklonil jsem k ní hlavu a taktéž ji k sobě jemně přitiskl. Bylo mi v tuhle chvíli fuk jak moc je od čeho zmazaná. To nic neměnilo na tom, že i tak vynikala její přirozená krása. Užíval jsem si tenhle okamžik co to šlo. Zároveň ale na mě tlačila myšlenka, že tu už prostě nemůžeme zůstat věčně. Po pár chvílích nakonec promluvím. "Neexistuje.. nějaký způsob, jak se dát do kontaktu s osobou v reálném světě?" Ať to pro mě bylo ponižující sebevíc, Vergilovu pomoc bych uvítal.. Přeci jen, on není lapenej v tomhle paralelním světě. |
| |
| "Neexistuje.. nějaký způsob, jak se dát do kontaktu s osobou v reálném světě?" "Mohla bych se pokusit..." řeknu trochu zdráhavě. "Nejsem si jistá.... ale, asi jsem tě sem dostala, neplánovaně....já..." řeknu dál a podívám se na něj dost provinile. Potom ale svůj pohled sklopím. "Před několika týdny... mi udělali asi tu... nejhorší věc, kterou jsem tu zažila a sice tu, že na mě vylili něco, co mi rozežrala kůži až do masa...." schovám svou tvář v jeho hrudi a cítím, jak se při těch vzpomínkách začínám znovu onou prožitou hrůzou, třást. "Nechali mě.... v krutých bolestech..... týdny a týdny...." řeknu dál a přitom na pár okamžiků utichnu. Bylo, to příliš bolestivé... "Nemohla jsem už jinak... vyslala jsem poslední zbytky své síly a moci, aby sehnala pomoc... jedno jakou... už jsem nemohla....nemohla jsem dál...." |
| |
| Dlaní jí začnu konejšivě hladit po vlasech. Cítil jsem, jak se při těch vzpomínkách rozklepala. Tak nějak jsem si dovedl představit, jaké to muselo být. Když jsem byl menší, neuhnul jsem jednomu démonovi dostatečně rychle před jeho slinami, které mě zasáhly do ruky a nepříjemně mě poleptaly. "A jak vidíš.. povedlo se." |
| |
| Jemně přikývnu. Přesto se ho ale ještě nepouštim. Všechny ty vzpomínky a "zážitky" jsou až moc čerstvé a i když bych si to moc přála je vypustit z hlavy úplně, tak to nešlo. Trochu víc se k němu přitisknu. Potřebovala jsem cítit to, že už se snad nic takového nestane. Nebo jsem spíš v něm hledala takoví ten pocit jistoty a bezpečí... |
| |
| Tak trochu bych si nemyslel, ze se situace mohla od mlaceni pistoli do hlavy vyvinout az v takovyhle... prelom? Nevedel jsem jak to spravne nazvat, nicmene snazil jsem se ji utesit co to slo. Zkuste si rict 'Ne' vystraseny holce. To proste logicky nejde, teda pokud jde o zdravej rozum. "Dokud tu budu, tak se to uz opakovat nebude.." Lehce jsem ji hladil po vlasech. Bylo by preci jen mozne dat nejak Vergilovi vedet? |
| |
| Kdyz to vsechno pomalu ustoupi, trochu se od nej odtahnu, ale skutecne jen trochu. Pote s pod topu vytahnu privesek, spise takovi amulet, ktery vypadal jako rudy krystal. "Tohle by melo pomoci...." reknu. Tak trochu jsem pozorovala velkou podobnost onoho krystalu s jeho priveskem. Ty kameny byli skoro stejny. "Je v tom kombinace moji moci a tveho otce." reknu dal. "Podarilo se nam ji malickou cast zkombinovat. Nanestesti, o tom demoni nevedi. Mysli si, ze je to jen ubycejnej kus sutru...." |
| |
| Zadivam se na onen privesek. Nebylo pochyb, ze material kamene se hodne podobal tomu memu. "Co ta vecicka dokaze?" Jestli je v tom opravdu zakombinovana smisena moc, mohlo by to mit zajimave ucinky.. |
| |
| "Ani sama poradne nevim... nedostali jsme moznost, to zjistit, ale chtela bych ji zkusit pouzit na to, abych nas odtud dostala..." reknu a pote ruku i s priveskem sevru v ruce. Privru pritom oci. Soustredim se... Vim, ze se hodnou chvili nic nedeje a musim vypadat jako totalni pako, ale vedela jsem, že pokud to proste nezkusim, tak se zrejme ani nic nestane. Pote ale zacnu citit cosi zvlastniho. Jakoby me neviditelna ruka capla a odnesla pryc. Neodvazila jsem se otevrit oci, dokud ten pocit nezmizel. A i pote mi to chvili trvalo. Kdyz jsem je ale nakonec otevrela, zjistila jsem, ze jsme v nejake dalsi mistnosti, ktera slouzi jako vezenska cela. Pote, co jsem se ale otocila, a co sjem spatrila me doslova primrazilo na miste. To neni mozne, proste, tohle neni mozne!! Uvidela jsem jeho, jak byl spoutany retezy a pouty, odhozen v koute a omlacen, jako nejakej kus neceho - byl tam ve sve lidske podobe, Temny rytir Sparda.... |
| |
| Na sucho jsem polkl. Ne ze bych ji neveril, ale v tomhle pripade jsem byl trochu nejisty. Pri smiseni dvou moci logicky vzato vznika nova, nevyzkousena, neovladnuta. A jestli nemela moznost ji zkusit, buhvi co to s nami udela. Jakmile se zacne soustredit, i to vypada ze se preci jen nic nestane. Kdyz ale po par minutach ucitim zvlastni chveni, nevim jak presne zareagovat. Nicmene zda se, ze to fungovalo spravne. Jenze mistnost ve ktere jsme se objevily mi nebyla povedoma. Tohle porad nebyly prostory moji zacinajici firmy nebo jine misto mesta. "Kde to sak-.." Nedokoncim vetu, zatimvo se rozhlizim okolo. Co ale uvidim ve me silne hrkne. Mam halucinace? Sam jsem nevedel, jestli za to muze to mnozstvi snezeny pizzy nebo vsechen ten zmatek okolo. Bylo ale to, co vidim, skutecne pravda nebo to byla jen nejaka past? "To nemuze byt pravda.." Udelal jsem krok smerem k nemu, ale ihned jsem se zastavil. Vahal jsem. Presto jsem se ale premohl a pokracoval zrychlujicimi se kroky smerem k memu ponizenemu otci. Skoro az jsem bezel a kus pred nim jsem vytasil Rebellion, kterym jsem presekl spinava a zrezla pouta.. |
| |
| Nevím jak dlouho jsem se pohyboval na pomezí vědomí a nevědomí, týdny, měsíce, roky? Vše to byla ale jen malá daň, za to, že moji chlapci budou v bezpečí. Nezáleželo mi na tom, co jsem musela podstoupit já, oni byly v bezpečí. Z pomyslné hranice vědomí a nevědomí, mě vytrhne řinčiví zvuk. Mělo to ale jeden háček, tenhle zvuk bych poznal naprosto kdekoliv. Dřív než ale stačí otevřít unavené oči, zachrastí moje pouta, která někdo přesekne a ony dopadnou s hlukem na zem. Poté se mi konečně naskytne příležitost otevřít oči, ale to co vidím, tomu nemohu uvěřit. "Dante...." vydechnu jen nakonec. |
| |
| Pouta povoli jako nic a zadrncaji s hlukem na zemi. Chvili jsem zustaval stat s pripravenym Rebellionem v pripade, ze tohle cele je jen fraska a vyklubou se z toho dalsi demoni. Vypadal, ze je jeste nazivu a kdyz pootevrel oci, neubranil jsem se navalu prekvapeni. Byl to vazne on? Nemohlo to byt mozne, vzdyt prece zemrel.. Nebo ne? "Dante..." Rebellion jeem jen lehce slozil dolu avsak prekvapeny vyraz mi ze tvare nemizel. "...tati?" |
| |
| Nemohl jsem věřit svým očím, byl to nějaký trik nebo jiná bouda, kterým mě zase přišli trestat? "Synu..." řeknu stále, jako bych tomu prostě nemohl uvěřit. "Proč... " bylo asi jediné na co jsem se zmohl, nedokázal jsem vymyslet nějakou lepší otázku. |
| |
| Lehce jsem znejistel. Stale jsem mel podezreni ze je tohle jeden velkej podvod. Rebellion jsem zasunul zpet a uhnul od nej pohledem. Rozhodil jsem rukama a podival se po mistnosti. "Fajn, kde jsou skryty kamery? Vim ze je tohle jen dalsi past.." Sam jsem si tim ale nebyl uplne jisty, hlodalo ve me nutkani, ze je to skutecne tak jak to vidim. Pomalu jsem slozil ruce a otocil se zpet k nemu. "Nebo... neni?" Reknu opatrne. |
| |
| Podívám se na něj lehce provinilím pohledem. "Dante..." povzdechnu si. "Bylo lepší, když jste si mysleli, že jsem zemřel, než aby si měl viděl, takto zničeného a poníženého..." sklopím trochu zrak. "Jako by nestačilo, že jsem se musel vzdát většiny své síly, abych mohl být s tvou matkou... veř,že jsem raději zvolil smrt ve snaze vás tři ochránit, ale oni, mě nezabily... věděli, že smrt pro mě nebude trestem, ale vysvobozením..." Tahle potupa byla pro mě daleko horší než smrt. Navíc tu bylo ještě to vědomí, že oni tam jsou, jsou tam sami, bez ochrany nebo pomoci. |
| |
| "Bylo lepší, když jste si mysleli, že jsem zemřel, než aby si měl viděl, takto zničeného a poníženého..." Zamračil jsem se. Zdálo se mu lepším řešením nalhávat nám celých 11 let, že je mrtvý? Kdybychom věděli, že není, mohli jsme jej odsud dostat už dřív. Soudě podle jeho stavu, nevypadal moc dobře. Byl na tom možná ještě hůř než když jsem našel Ley. "A... co máma?" Musel jsem. Když byl naživu on, tak nějak jsem tajně doufal v to, že i ona.. |
| |
| Jen zavrtím hlavou. "Eva... není už s námi. Ona je aspoň na lepším místě..." řeknu a hlas se mi lehce zlomí. Věděl jsem moc dobře, že ona je mrtvá. Byla přeci "jenom" člověk" a ta zranění co měla, nebyla prostě šance, že by to mohla přežít. "Dante.... kde je Vergil? A... proč si vlastně tady..." řeknu a konečně se na něj pořád podívám. Když jí ale uvidím, jak stojí za ním, prostě se nezmůžu na nic jiného než se jen na ní dívat. "Leyli...?" řeknu nakonec, jako bych si tím nebyl moc jistej. Pokusím se postavit se na nohy, ale po těch letech tady, to bylo velmi náročné... |
| |
| Lehce zklamaně sklopím pohled, když po jeho slovech zhasne můj plamínek naděje. Doufal jsem, že alespoň ona unikla zlému osudu. Následuje chvilka mlčky. "Dante.... kde je Vergil? A... proč si vlastně tady..." Všimnu si jeho pokusu o to vstát, proto chytím jeho ruku, kterou přidržím na mém rameni a podepřu ho. Být tu Verge, možná by Ley nepoznala ani kdo je kdo. "Vergil zůstal v reálném světě.. Já se sem dostal díky Leyinému 'experimentu'." |
| |
| Využiju jeho pomoci, kterou mi nabízel, když jsem se pokoušel vstát. S jeho pomocí to šlo lépe, ale přesto jsem cítil lehkou slabost ve svých nohách. Když jsem se postavil, naznačil jsem mu, že dál už to zvládnu. Opatrně jsem udělal pár kroků k ní. Tak nějak jsem nepočítal ani s tím, že se ke mě vlastně sama vrhne a její obětí zprvu trochu bolelo, ale poté jsem si tak trochu už vydechl a obětí jsem jí opětoval. Poté jsem se otočil k Dantemu a jednou rukou jí jednak pustil a také jsem mu tak trochu naznačil, ať mě taky obejme... |
| |
| Kývnu když mi naznačí, že dál už půjde sám, proto ho pustím a chvíli pozoruju, jak míří směrem k Ley. Ta je, zdá se, víc než štěstím bez sebe, když nezaváhá ani na vteřinu ho obejmout. Překřížím ruce na hrudi, neovládnu fakt, že při téhle chvíli jsem se musel pousmát. Nakonec se ke mě otec otočí a nabídne mi taktéž objetí. "No fajn." řeknu naoko falešně, abych si zachoval tu frajerskou důstojnost, i když uvnitř jsem se cítil stejně šťastně. Vykročil jsem směrem k nim a to společné objetí si nenechal ujít. Hluboce se mi ulevilo, že alespoň on je ještě naživu a že jsme ho právě teď našli.. |
| |
| Musel jsem se lehce pousmát jeho poznámce, nebo spíše faktu, že chce být za každé situace, ten pan frajer. Oba jsem je k sobě pevně tiskl. Věděl jsem, že tohle bude zrovna dobré místo, pro takovéhle věci, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Jsem tu prostě jeho, svého syna, kterého jsem nadevše miloval a taky jí, přítele v každé situaci. Nicméně, prostě jsem si nemohl nevšimnou jednoho faktu a to sice toho, jak se oba vzájemně objímali jednou rukou. Musel jsem se tomu pousmát. Tak nějak jsem tušil, co to měla znamenat. Proto jsem se sklonil k jeho uchu a zašeptal jsem mu do něj: "Synu, tys to vzal nějak hopem..." |
| |
| Musel jsem uznat, že tohle objetí ve mě vyvolávalo víc, než jen hřejivý pocit. Hlavně to, že ta část samoty, která se obmotala kolem mě a Vergila, začala pomalu ale jistě mizet, vytrácela se. Pak ale trochu zpozorním, když se ke mě otec lehce nakloní. "Synu, tys to vzal nějak hopem..." Trhnu sebou a z objetí tentokrát vyklouznu. Částečně se k nim otočím zády, aby nebylo vidět, jak mě tahle poznámka dostala. Snažím si ale zachovat tu vážnou tvář. "...Nevim o čem to mluvíš." |
| |
| Lehce se hrdelně zasměji a nakonec pustím i Leylu. Udělám krok směrem k němu a položím mu ruku na jeho rameno. "Dante, za tohle se stydět nemusíš." řeknu jemně. "Vždyť je to krásné... sice si mě lehce překvapil tím, že u tebe jsem tak nějak nepředpokládal, že to půjde takhle rychle... ale skutečně to není věc, za kterou je třeba se stydět." řeknu dál a jemně jej otočím k sobě. Přičemž poté onou rukou, kterou na jeho rameni jsou mu lehce pocuchal vlasy na hlavě. Musel jsem přiznat, že co se týče péče o zevnějšek, Vergil na tom byl určitě lépe. |
| |
| "..sice si mě lehce překvapil tím, že u tebe jsem tak nějak nepředpokládal, že to půjde takhle rychle, ale.. Odfrknu si a uhnu pohledem do strany. Tche.. Trochu přivřu oči, když si mě otočí k sobě a rozcuchá mi vlasy stejně jako to dělával, když jsem byl mrně. Jenže bylo třeba si uvědomit, že ani já ani Vergil už nejsme malý kluci. Po chvíli se na něj znovu podívám už troch vážnějš. "Jak se cítíš?" |
| |
| "Jak se cítíš?" Dobře položená otázka. "Na jednu stranu.... nějak dobře, ale bojovat bych ještě dokázal. Na druhou stranu.... šťastný." řeknu a podívám se na něj. "Možná, že na to asi není vhodný místo, nebo situace, ale jsem vlastně celkem rád, že tu si... oba. Ještě kdybychom se odtud nějak dostali....." řeknu dál a trochu se zamyslím. "Asi možná vím... jak... musíme najít můj meč... Ostří síly (Force Edge). S ním bych byl schopen přivolat Yamata a spolu s ním poté otevřít průchod pryč..." řeknu nakonec. Tak nějak jsem si ale nedovedl představit Vergilovu reakci, až jeho milovaný meč zmizí. |
| |
| Trochu úlevně jsem si vydechnul, když na tom nakonec není tak špatně jak vypadal. Přeci jen, on je narozdíl od nás čistokrevnej démon, tudíž jeho regenerace je na úplně jiné úrovni. "Asi možná vím... jak... musíme najít můj meč... Ostří síly (Force Edge). S ním bych byl schopen přivolat Yamata a spolu s ním poté otevřít průchod pryč..." Ať jsem chtěl nebo ne, nedovedl jsem v sobě udržet uchechtnutí, jelikož vidět zmrzlíka udivenýho kam zmizel jeho Yamato by byla i možná dobrá podívá. No.. určitým směrem. Co ho ztratil posledně jako malý kluk, obvinil z toho mě a roztrhnul mi oblíbenýho plyšáka. "Máš nějakou představu o tom, kde se Ostří nachází?" |
| |
| Zavrtím hlavou. "Od té chvíle, kdy jsem se vzdal většiny své moci jej nedokážu nijak vycítit..." řeknu. Poté se ale podívám na Leyli. "Ona by mohla... vždycky byla v těhlech věcech dobrá... nemám pravdu?" řeknu a když vidím, jak se lehce usměje, musím se taky usmát. Nevím proč, ale začal jsem mít pocit, že je to jako za "starých časů", kdy jsem byl jen já a ona, proti bezpočtu démonů. Akorát tu byl i Dante, což bylo tak trochu jako splnění snu, jen škoda, že tu nebyl i Vergil a Eva... Minulost hold nezměním, ale já byl rád za ty dva teď. Proto jsem Danteho jemně přistrčil k Leyli. "Dávám vám chvíli, než vyrazíme..." řeknu směrem k Dantemu polohlasně. Poté je nechám a vydám se ke dveřím. Nepředpokládal jsem, že by je nechávali zamčené, rozhodně tyhle nikdy nezamykali a taky se mi to potvrdilo... |
| |
| Když se zmínil o Ley, otočil jsem k ní svůj pohled. Věřil jsem mu, přeci jen jí zná dýl než já.. A to jak jsme se sem dostali taky o něčem svědčí. Ucítil jsem, jak mě k ní schválně přistrčil. "Dávám vám chvíli, než vyrazíme..." Trochu dopáleně se na něj podívám. Ne že bych nebyl za tu chvíli rád, ale tohle zavání přehnaným otcovstvím. Nakonec sám zamíří ke dveřím. Po očku jsem ho sledoval. "Myslíš, že bude v tomhle stavu schopný se nějakým démonům ubránit?" řeknu trochu tiše směrem k Ley. |
| |
| "Myslíš, že bude v tomhle stavu schopný se nějakým démonům ubránit?" Chvíli se ještě dívám za Spardou, ale poté se otočím zpátky k Dantemu. "Nikdy jsem ho nepodceňovala, ani jsem o něm nepochybovala... je to větší muž s velkým srdcem. I kdyby stál sám proti tisícovce démonů, nikdy nepřestane bojovat..." řeknu nakonec. Sakra, tohle znělo nějak moc učeně. Začínám nějak sama sebe lehce překvapovat. Nejdřív se nechám oblbnout klukem a potom ještě začnu mluvit jako nějakej učenec... |
| |
| Lehce udiveně jsem se na ní podíval, ale svým způsobem měla pravdu. Jeho srdce bylo větší než kterýkoliv jiný. Jestli to odhaduju správně, celejch 11 let tu trčel a snášel ty ubožáky. Spoutaný a téměř bez moci se mohl těžko ubránit, tím víc jsem měl tak nějak... černý svědomí. My běhali někde venku sami jen se starostmi o jídlo a místo na spaní zatímco on tu prožíval stejná muka jako Ley, ba i horší. Jenže do hlavy se mi vkrade ještě jiná myšlenka a sice to, co se ještě před pár minutama stalo mezi mnou a Ley, proto se lehce zarazím a pohledem uhnu. Běžně mi ženy nedělaj problém, ale v její blízkosti jsem si připadal jak stydící se dítě. Sakra proč?! "Měli bychom raději vyrazit.. Nikdy nevíš, co se stane o vteřinu později. Věř mi, už s tím mam nějakou zkušenost." |
| |
| "Měli bychom raději vyrazit.. Nikdy nevíš, co se stane o vteřinu později. Věř mi, už s tím mam nějakou zkušenost." To je sice pravda, ale já tak nějak nechtěla "promarnit" nabízenou šanci. Abych využila jeho slov, nikdy nevíte, co se stane za sekundu. A taky jsem si tak trochu chtěla ověřit, že to co udělal, myslí aspoň trochu vážně. Položila jsem mu lehce ruce ze strany jeho hrudi a lehce si malinko stoupla na špičky, abych jej mohla políbit. |
| |
| Jakmile jsem ucítil její ruce na své hrudi, tak nějak jsem tušil, co má za lubem. Ne že by mi to nějak vadilo. Moje tušení ale bylo správné a já ucítil její jemné rty na těch svých. Zavřel jsem oči a k tomu polibku se předal. Tak trochu teď potvrdila moje tvrzení.. |
| |
| Když mi začal polibky opětovat, moje srdce se najednou rozbušilo. Přitisknu se k němu pomalu a lehce. A onen příjemně hřejiví pocit se znovu dostaví. Tentokrát byl o to hřejivější, když jsem ještě cítila teplo jeho těla a jeho tělo vůbec. Tak trochu to bylo jako kdyby se splnili moje nejtajnější sny... |
| |
| I když to bylo přes oblečení, bylo příjemné jí cítit na mojí hrudi, která byla v podstatě holá. Dalo by se i říct, že tuhle malou chvilku jsem si vyloženě užíval. Prstem jsem lehce přejel po jejím krku nahoru až k bradě a pomalu se odtáhl. Sice nerad, ale tlačil mě ten pocit, že bychom se neměli příliš zdržovat. "Měli bysme už jít za ním..." |
| |
| "Měli bysme už jít za ním..." Sice nerada ale museli jsme. Nicméně jednou rukou jej ale nepustím a sjedu mu s ní na bok. Přeci jenom, ještě jsem potřebovala trochu opory. Nicméně poté jsme se vydali za Spardou. Prošli jsme asi dvěma dalšími místnostma, než jsme jej našli ve třetí. Byl ve své přirozené, démonické podobě a vedle něj se váleli dva mrtví démoni. Zřejmě to byli stráže. Sparda se pomalu otočil k nám. Tak trochu jsem cítila jak Dante lehce překvapeně zalapal do dechu, on vlastně nikdy neviděl otce v této podobě. A i když to byl jeho otec, a já jej znala spoustu let, pořád jsem se nemohla zbavit toho pocitu, jak na mě působil lehce majestátně v té jeho podobě. Být já démon, tak zdrhám jen co jej uvidím. |
| |
|  |
| |
| Nakonec se tedy vydáme pryč z týhle spižírny. Soudě dle hluku démonů opodál, usoudil jsem, že tam otec nejspíš bude. Nicméně co jsme tam vešli, neubránil jsem se lehkému zaražení. To je vlastně poprvé, co ho takhle vidím. A kdybych nevěděl, že je to můj otec, i by ve mě jen pohledem vzbudil určitou část respektu... No dobře, i teď. Uznale zapískám a pokývu hlavou. "To jsem předtím.. vypadal stejně?" řeknu šeptem s tím že se podívám na Ley. |
| |
| "To jsem předtím.. vypadal stejně?" Otočím se k němu a naše pohledy se tak nějak setkají. "Ne..." řeknu. Ale poté ještě dodám dál: "Viděl si se přece... navíc, ty nikdy nebudeš na svého tátu...." Poté si ale stoupnu na špička abych dosáhla k jeho uchu. "Protože ty si hezčí takhle..." zašeptám lehce, trochu možná ještě i rozpačitě. |
| |
| "Taky pravda.." provokativně se usměju a poté zase trochu zvážním. "Tak.. kudy nabereme směr?" soudě podle těch démonů, můžeme být na správné cestě. Čím víc démonů potkáme, tím nejspíš bude pravděpodobnější že budeme Ostří blíž. Někdo ten meč přece hlídat musí. |
| |
| Otočím se, když za sebou uslyším hlasy. Naneštěstí to byly ti dva. "Meč bude nejspíš někdo ve spodních patrech, troufl bych si říci, že někde skoro posledních spodních patrech." řeknu směrem k nimi. Když si ale uvědomím, jak mě pozorují, podívám se na sebe a zjistím, že jsem ve své přirozené podobě. "Omlouvám se, ale tady je pro mě poněkud těžší během souboje udržet si lidskou podobu. Spíš bych řekl, že skoro nemožné. Doufám, že vám to nijak moc nevadí..." řeknu a udělám pár kroků k nim. Pohlížím na ně z trochu výšky, troufl bych si říci, že jsem tak čtyři až pět hlav nad jejich. |
| |
| Zvednu hlavu nahoru, abych se na něj vůbec mohl podívat. Slušnej obřík.. "Ne, nevadí." řeknu takovým tím lhostejným tónem. Nicméně, z těch démonů nejspíš vymlátil informace. Pomalu jsme se rozešli avšak mě v hlavě stále dumala otázka, jak se mi předtím vůbec povedlo změnit.. A co vůbec znamenalo to, že jsem na malou chvíli vůbec nevěděl co dělám? |
| |
| Tohle místo, bylo jako bludiště. Jen velmi matně jsem si vybavoval kam se jakou chodbou dostaneme. Naneštěstí ale čím hlouběji jsme byli, tím méně démonů tu bylo. Po cestě jsme ani nemuseli s žádným bojovat. Ale také jsem dostal jeden báječný nápad. Zavedl jsem je do místnosti a jen co jsme vešli, udeřila mě do nosu vůně jídla. Počkal jsem až vejdou i oni a zevnitř jsem zajistil dveře závorou, jen tak projistotu. Prostě kamenná místnosti s velkým ohništěm uprostřed a spoustou masa okolo. "Vemte si na co mátě chuť. Já osobně umírám hlady..." řeknu a vrhnu se po půlce prasete, které vyselo ze stropu. //Je tu několik půlek prasat, jedna půlka krávy. Na stole se povalovali zřejmě čerstvě zabité slepice a několik, již oškubaných se dělalo na onom ohništi. |
| |
| Bloumali jsme touhle podivnou věží, avšak co jsme brzy nabrali směr, taťka nejspíš věděl kudy se vydat. Jenže.. šli jsme správně? Nezdálo se mi, že by tahle cesta vedla k Ostří síly. A očividně jsem tušil dobře. Vkročili jsme do místnosti, která se podobala starodávné kuchyni. Nebo něco v tom smyslu. Dá se říct, že takové menší řeznictví. "Vemte si na co mátě chuť. Já osobně umírám hlady..." Přikývnu, ale nijak se zatím po ničem nevrhám, narozdíl od těch dvou. Tak nějak jsem neměl na jídlo moc pomyšlení.. Na chvíli jsem usedl na jeden šutr v rohu a podíval se na svojí ruku. Zamyslel jsem se. Pokrčoval jsem prsty a přemýšlel nad tou proměnou předtím. Dokážu jí ovládat? Jako bych se o to pokoušel, ale bez výsledku.. |
| |
| Ukroutila jsem si nějaké stehno z ptáka, ale po dvou soustech mě přešla chuť. A také, když jsem jej viděla, jak se kvůli něčemu trápí. Proto z němu zezadu pomalu, šouravě přistoupím. Naneštěstí se Sparda zaobíral masem, ostatně dejte démonovy možnost jíst a pukne na přežrání, takže jsme mohli mluvit aniž by nás třeba vnímal. "Dante..." řeknu tišeji a jemně mu položím ruku na rameno. "Jsi v pořádku? Vypadáš, že tě něco trápí..." |
| |
| Trochu sebou cuknu, když ucítím dotek za sebou. "Jsi v pořádku? Vypadáš, že tě něco trápí..." Uleví se mi, když je to Ley. Podívám se na ní přes rameno. "Ne, nic.." řeknu ještě částečně zamyšleně. Po očku jsem se podíval na otce, jak byl rád za to, že konečně mohl dostat do úst něco pořádnýho. "Přemýšlel jsem nad tou proměnou.. Jestli jí dovedu ovládat a.. taky to, že na tu malou chvíli si vůbec nevzpomínám co jsem s tím démonem udělal." |
| |
| Prakticky se mu vnutím do klína, nebo spíš si sednu k němu na jeho nohy. Takhle jsem ho aspoň měla jednak hezky u sebe a taky mi nemohl nikam utéci. "Dante..." řeknu jemně. "Tímhle obdobím jsem si taky prošla.. není to nic čeho by si se musel nějak bát. Chce to jen čas. Uvidíš, že za pár týdnů ti to bude připadat jako naprosto přirozená věc, ale teď musíš nechat svoje tělo, aby se s tím vypořádalo samo..." řeknu a dívám se mu přitom do očí a taky jsem jej lehce pohladila po tváři. Trochu jsem přemýšlela jestli mu mám ukázat svůj ocas, nakonec to ale udělám a vytáhnu ho z kalhot. Lehce mu s ním zakmitám před obličejem. "S tímhle jsem se už narodila... buď rád, za to co máš a, že ti nikdo nikdy nestoupl na ocas..." řeknu polohlasně. Žít s ocasem není vážně lehké. Zobrazit SPOILER |
| |
| Trochu udivene se podivam na tu vec, kterou vytahne, ale nijak zvlastni reakce se u me neobjevi. Nekdo ma krivy koncetiny, nekdo smrdi a ona, no.. Zkratka ma ocas. To ale nemeni nic na tom, ze se mi libi porad stejne. Podivam se ji do oci a dlan ji polozim lehce na zada, kde ji zacnu hladit. "My dva jsme rozdilni.. Nemam jistotu v tom, ze muzu cekat to same.." |
| |
| "Je pravda, že já jsem víc démonem, než člověkem.... ale z tebe cítím, že si spíš člověk, než démon..." řeknu a přitisknu svoje čelo na to jeho. "Je mi jedno co se bude dít teď nebo za několik týdnů.... já tu pro tebe budu..." řeknu lehce a poté jej jemně políbim na čelo. "Budu tu, jen pro tebe.... " |
| |
| Na maly moment zavru oci. Citit jeji celo na tom svem bylo prijemne, o to voc kdyz mi na nej venovala jeden polibek. "Diky..." Nikdy bych necekal, ze se s nekym dam az takhle rychle dohromady. A za tu chvili ona ve me dokazala vyvolat vic nez jen hrejivy pocit. Dodavala mi neco, co jsem si ja nebo Vergil tehdy nikdy nemohli doprat - uprimnou lasku.. |
| |
| V téhle "pozici", ve které jsem se nacházela, tedy, kdy jsem měla čelo opřené o jeho, se mi začínali zavírat oči. Bylo to jednak z únavy a taky z toho, že když jsem byla u něj, měla jsem příjemnej pocit bezpečí. Přesunula jsem se proto na jeho rameno, kde jsem si na něj položila hlavu a taky lehce pod jeho krk. Byla jsem teď vlastně jako opřená o něj bokem. Lehce jsem se o něj tedy opře a pomalu zavírala oči. Na podlaze sice byly příjemně vyhlížející kožešiny, které zřejmě sloužili jako rychlé postele, ale mě prostě stačil on, nehledě na to, že jsem z druhého konce místnosti slyšela lehké Spardovo chrápání. |
| |
| Doslova se mi zachumlala v naruci. Ruce jsem lehce sepjal na jejim boku a umoznil ji tak se opirat bez starosti o to, jestli sklouzava nebo pada. Pozoroval jsem ten plamen uprostred a jak se zdalo, i otec usnul. Uprimne, tem dvoum se nedivim. V tech poutech by se tezko kdo vyspal a otec v podstate odpadnul hned, jakmile se nadlabnul narozdil od Ley, ktera usinala pomalu a postupne. Co si budeme povidat, teplo ohne me taky uspavalo ale uplne jsem neusinal, jelikoz jsem si nebyl jisty tim, zda je to tady vubec dobry napad.. |
| |
| Citim, jak mi rukama zabranil, abych pripadne spadla. Krapet jsem se musela pousmat. "Dante...." reknu tise. "Jsem rada, zes me tam nenechal..." dodam, nez zavru oci uplne. |
| |
| "Dante..." Trochu zpozornim. Mmm? "Jsem rada, zes me tam nenechal.." Lehce pozvednu koutek a zatukal ji na celo. "Jestli me budes jeste nekdy mlatit moji vlastni zbrani.." Jista vyhruzka v tom slyset byla, ale znela spis provokativne. Na to jen tak nezapomenu, to se mi jeste nestalo te bych dostal pres drzku vlastni pistoli.. |
| |
| Pootevru oci kdyz ucitim jak mi zatukal na celo. "Jestli me budes jeste nekdy mlatit moji vlastni zbrani.." "Tak co...?" reknu s lehkym usmevem. Tak nejak automaticky jsem si sahla pro svuj ocas a ulozila jsem si ho do klina. Byl to takej instinkt, aby mi na nej nekdo nestoupl, coz se tady asi nestane, ale zvyku se nezbavite. |
| |
| "Tak se s tebou parat nebudu." Nasadim provokativni vyraz. Vsimnu si toho jejiho ocasu. Treba bych ji za ten ocas mohl vytahat, ale zvazme moznosti. Kdybych to udelal, byla tu jista pravdepodobnost, ze bych dostal do drzky znovu ale me to proste neda. Jemne ji ho chytim a zataham. |
| |
| "Hele, to není fer!"reknu, kdyzme zatahat za ocas. Pote se jej snazim ziskat zpatky z jeho rukou. |
| |
| Kdyz se snazi si ho vzit zpatky, trochu zneuziju toho, ze se ho drzi a pritahnu si ji bliz k sobe. V ocich se mi zajiskril ten pritazlivy pohled, nad kterym roztaje kazda holka. "Neco proti?" |
| |
| "Neco proti?" "Jo!" oborim se lehce na nej, nehlede na to jestli si me pritahnul k sobe nebo ne. "Zneuzivas meho nedostatku..." reknu dal. "A to neni vuci me fer..." dodam dal a ptiom se stale pokousim osvobodit svuj ocas. |
| |
| "Nedostatku?" Trochu se podivim. "Me ale nijak nevadi.." Sibalsky se usmeju a pohoupu ji tim ocasem pred nosem |
| |
| "Me ano. Mam ho porad at uz jsem demon nebo clovek. A uz celkem dohani k silenstvi." poznamenam a porad se ho snazim ziskat zpatky. Potom me ale napadne, ze bych mohla trochu zmenit taktiku. Nedrzel ho nijak silne, takze jsem mu s nim mohla omotam okolo zapesti rukou, címz mu tak prakticky znemoznim se branit tomu co na nej chystam. Na tvari se mi obevi trochu sibalsky usmev. Kdyz jsem mu takhle znemoznila se branit, presunula jsem svoje ruce k jeho bokum a pod jeho kabatem, na jeho hole kuzi, jsem ho zacala na bocich lechtat. |
| |
| Trochu se zarazim, kdyz se mi ten ocas obmota kolem zapesti. Sakra, to je jak zivy. Jak to ale tak vypafalo, mels za lubem neco jineho. Dlanemi mi zamirila k bolum. Trochu jsem privrel oci, ale udelala neco uplne jineho nez jsem ocekaval. Lehtani fakt ne, ale nebylo ji to moc platny, ja lehtivej nebyl. Trochu vutezne a rypave se pousmeju. "Neco jsi zkousela?" |
| |
| Trochu svrastim celo, kdyz zjistim, ze to nebylo moc platny. Taky trochu nastvane prekrizim ruce na hrudi. "Tohle taky neni fer..." poznamenam pritom. Fajn, ted mi dosli tak nejak napady co mu dal udelat, ale ty jeho ruce jsem jeste nepoustela. |
| |
| Provokativne se k ni naklonim. "Nebrec, malaaa.." |
| |
| "Hele jo, nech si tu malou.... jsem tak dvakrat, ne-li trikrat starsi nez ty...." reknu a az chvili pote mi tak trochu dojde co jsem mu rekla. Jo, vypadala jsem jak jsem vypadala, ale demoni proste stranou pomaleji nez lide a ja jsem proste byla vic demon nez clovek. |
| |
| "To na tom nic nemění.." Pousmívám se. Až teď mi ale nasadila brouka do hlavy, do teď jsem si ještě se starší nezačal. No což, v jejím případě mi to nevadí. "Teď hodláš dělat co?" stále jsem si udržoval ten provokativní výraz. Já teoreticky nic udělat nemohl, když mi držela ruce. Po chvíli mě ale přeci jen něco napadlo. Naklonil jsem se ještě víc a věnoval jí jeden, dva delší polibky na krk. Měl jsem v tuhle chvíli trochu rýpavou. Ale spíše provokativní rýpavou. |
| |
| Privru oci, kdyz ucitim jeho polibky na krku a pote se k nemu trochu otocim. "Pustim ti ruce, ale nechas muj ocas napokoji nebo ti ho nacpu někam hodne hluboko, kde se ti to libit zarucene nebude..." reknu s lehkym usmevem. |
| |
| Věnuju jí ještě jeden delší a neodpustím si lehké kousnutí. Poté se odtáhnu. "A kudy?" řeknu s pobaveností v hlase. Sice jsem to nijak netoužil vědět, ale zajímala mě její odpověď. |
| |
| Chytnu jeho ruce a až poté je pustím svým ocasem. Trochu si ho k sobě přitáhnu a poté špičkou ocasu pomalu zabloudím přes jeho boky na jeho kříž. Ta se na chvíli zastavím a onen úsměv mi ale nezmizí. "Tudy..." řeknu provokativně a nechám kousek špičky ocasu lehce vklouznout za jeho kalhoty. |
| |
| "Já si to myslel.." řeknu s úsměvem když toho jejího hada ucítím na svém kříži. Sklonil jsem se k jejímu levému uchu. "To, že mi držíš ruce, neznamená, že mě nějak omezíš.." šeptnu a jemně jí kousnu do ušního lalůčku. Rty jí poté pomalu přejedu pro krku. |
| |
| "Kdo říká, že tě chci omezovat..." řeknu ale jeho ruce pustím. Naopak, sama je položím tam, kam chci já a to sice sobě na boky. A až teprve potom je pustím. Zároveň mu potom zajedu ocasem lehce hlouběji pod jeho kalhoty až pod ním ucítím ony dva známé svaly. "Hmm.... hezká...." řeknu. |
| |
| Ucítím, jak mi tim chvostem zajede ještě níž, proto ho bleskově a pevně chytím, aby nemohla zajít dál. "Kdepak." řeknu aniž bych se odtáhl od jejího krku a víc se pousměju. Tentokrát jí do toho krku kousnu silněji, že jí tam zůstane otisk mých zubů. Možná by stačilo i málo víc stisknout a lehce by jí začala téct krev. |
| |
| Sice mi chytí ocas, ale také se mi ho podaří z jeho ruky vytáhnout, takže je zase volný. Nicméně poté ucítím jak mě kousne do krku. "Au!" řeknu a lehce ho udeřím do hlavy právě oním ocasem. "Okusuj si kuře a né mě..." |
| |
| Ta lehká rána do hlavy mě donutí pak trochu ucuknout a odtáhnout se. "Kdo.. já?" zatvářím se jako bych o ničem nevěděl, přitom opak byl pravdou. Tedy, prozatím. Musím ale uznat, že ten kousanec se mi skvěle povedl. |
| |
| Znovu ho praštím ocasem do hlavy, doufajíc tak, že se mu aspoň trochu nějak rozsvítí. "Vidíš tu někoho jiného v červeným kabátě, bílejma vlasama a krásnejma očima?" Zase mi dojde až po chvíli co jsem to zase vlastně řekla. Proto pomalu sklopím hlavu a lehce si jí opřu o jeho hruď. "Asi přestanu mluvit úplně..." řeknu spíš pro sebe. |
| |
| Zavru oci, kdyz dostanu dalsi ranu. Opatrne pootevru jedno oko. "Chtela jsi rict belovlasyho frajera?" Znovu se usmeju, ale uz ji to nejspis prejde kdyz se o me opre. "Hele, nikdo nechce abys mlcela." |
| |
| "Hele, nikdo nechce abys mlcela." "Připadám si divně, když říkám takovíhle věci..." řeknu. Poté řeknu dál až po chvíli: "Hádek už bylo dost..." řeknu nakonec a trochu zvednu hlavu s tím, že se na něj lehce podívám. "Pokud nechceš další facku od mého ocasu, mohl by sis mě začít udobřovat?" dodám s úsměvem. |
| |
| "Pokud nechceš další facku od mého ocasu, mohl by sis mě začít udobřovat?" Jemně jsem jí dal dlaň na záda a přidržoval ji, aby se neúmyslně nezaklonila. "Myslíš takhle?" přiblížím se k ní a přitisknu svoje rty k těm jejím v dlouhý polibek. Ke konci lehce přisaju její spodní ret a lehce jí do něj kousnu. |
| |
| Zavřela jsem oči a užívala si jeho polibek. Škoda, že ho tak pokazil na konci. "Notak.. jestli chceš okusovat tak ti do pusy strčím nějakou kost...." trochu si rýpnu a přitom do něj, nebo spíš do jeho hrudi dloubnu prstem. Také se zatvářim trochu uraženě. |
| |
| "Můžu za to, že prostě chutnáš dobře?" opáčím provokativně a nakonec se opřu o zeď za mnou. Byla tak trochu škoda, že na sobě měla ten svůj top. Cítit teplo jejího těla přímo na tom mém by bylo příjemnější. Gah, škoda. I když je to tričko na vyhození, očividně si ho nesundá. |
| |
| "Podle toho jak mě okusuješ, tak si měl být spíš démon ty a né já..." poznamenám suše ještě než se tak rozvalí. Sakra, nebýt tu Sparda, tak bych ho asi.... Rychle jsem zahnala tyhle myšlenky tím, že jsem zavrtěla hlavou a trochu to propálila pohledem. Byl průhlednej, jak ani nevím co. "O čem to přemýšlíš...." řeknu lehce káravě. |
| |
| Očima jsem si jí letmo celou prohlížel. Měla na sobě hodně modřin a místy zaschlou krev. Gah, už abysme se dostali zpátky, po pořádné sprše by teprve její krása náramně vynikla. Ale co si budeme povídat, i teď byla... Z onoho zamyšlení mě vytrhnou její slova. Co? Trochu jsem nevnímal slova, která mi řekla předtím. "O čem to přemýšlíš...." Fajn, tenhle pohled nebyl moc příjemnej. Zjevně ani nepotřebovala odpověď, jelikož si to nejspíš domyslela sama. Lehce rozhodím ruce s pokrčením ramen. "Nad... tebou?" |
| |
| "Nad... tebou?" "To je mi více než jasné..." poznamenám. Poté se ale k němu nahnu a lehce sehnu, tak že jsem jen pár centimetrů od jeho obličeje. "Ale o to mi nejde.... vidím ti to na očích.... zvrhlíku...." řeknu lehce s úsměvem. Ostatně, co taky čekáte od kluka, mno skoro mladíka. |
| |
| V podstatě mě teď doslova začne provokovat. Byl jsem v pozici někde mezi sezením a ležením. A právě jako schválně se ke mě sehla tak, že stačilo málo aby na mě ležela celým tělem. Sakra, tohle už je čistá provokace.. "Ale o to mi nejde.... vidím ti to na očích.... zvrhlíku...." "Zvrhlíku?" řeknu s pobaveným tónem. "Sama se nejprve podívej, jak mě vyloženě k tomu provokuješ.." věnuju jí provokativní pohled. Po očku jsem se ale podíval na otce. Sice chrápal jak dudek, ale myslím, že u podobnejch věcí by už bejt nemusel.. Pokud by teda k nim ovšem došlo. |
| |
| "Provokace...?" řeknu jako kdybych mu nerozuměla, ale já mu rozuměla až moc dobře. Pán si myslí, že ho provokuju, faaaajn, jak chce... "Jestli myslíš, že tohle je provokace, tak vážně nevím co bude potom tohle...." řeknu s chytnu spodek topu a jedním plynulým pohybem si ho přetáhnu přes hlavu. Tím odhalím lehce obnošenou a také lehce zašpiněnou podprsenku a svoje přednosti. Nu co, když vás vězněj démoni, těžko vám budou chodit nakupovat oblečení... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "A pak, že já jsem zvrhlík.." úsměv mi ze tváře nemizí. I když byla špinavá, no to i já ostatně taky, nemohl jsem si odpustit to, že mi pohled na chvíli sjel na její hrudník, ale podíval jsem se zpět na ní. "Že by harašení?" Co si ale budeme povídat, na to že se nezdá, její přednosti byly vážně pěkné.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Potom se k němu zase skloním natolik, že jsem jen pár centimetrů od jeho obličeje a taktéž i nad jeho tělem. Schválně... "Mladej.... nezkušenej....." trochu si do něj s úsměvem rýpnu. Přitom protočim ocas u zad do písmene S. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Mladej možná, ale jak si můžeš být jistá, že jsem nezkušenej?" Zdá se, že to bude nejspíš ona, kdo tu je ten démon. Ne každý má tu příležitost, že si před ním holka, kterou zná sotva den, dobrovolně svleče hořejšek do podprsenky. Akorát i to, že kus od vás spí váš otec, který se může každou chvíli vzbudit. Byl to sice risk, ale přeci jen já riskuju rád. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Lehce mu přejedu prstem od špičky nosu, přes jeho rty až po bradu. Dostala jsem možnost, si s ním "pohrát" a taky jí využiju. Přesunu se k jeho uchu a nejprve mu olíznu ušní lalůček a poté jej lehce políbím. Nakonec mu zašeptám do ucha: "Sundej ten kabát a puč mi ho...." Onen šibalský úsměv mi ale z tváře nemizí, spíš se ještě o něco protáhl. Hold provokovat hada bosou nohou se nevyplácí... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Sundej ten kabát a puč mi ho...." Chvíli jsem se díval do těch jejích šibalských očí. Nakonec jsem začala rozepínat přezku. "Co máš za lubem?" Trochu jsem svěsil ruce tak, že ze mě sklouzl prakticky sám. Odhalil jsem jí tak zase naopak já svůj holý vršek. Lehce jsem tušil, že v tom nejspíš určitě bude nějaký chyták, ale aspoň tak zjistím jaký. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Nic... jen se mi prostě líbí...." řeknu a znovu se k němu sehnu. Tentokrát už ale i rovnou po polibek a ne jeden. Přitom mu položím ruce ze strany na jeho hrudník. Můj ocas začne blloudit kam nemá a to sice zase k jeho kříži a opět lehce za jeho kalhoty, |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zavřu oči, když se ke mě skloní pro další polibky, které si začnu vychutnávat. Dlaněmi z jejích boků pojedu z obou stran na její záda a přitisknu ji tak jemně na sebe. Kruci, tohle bylo příjemnější než v představě.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jemně ukončím polibek a kousíček se od něj odtáhnu. "Teď se ukaž ty..." řeknu provokativně. Zajímalo by mě, kam až zajde, nehledě na tom, že teď díky tomu, že jsem jednak na něm a ještě mám přes sebe jeho kabát, tak i kdyby se Sparda probudil, tak nás tak trochu u tím kryju. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Teď se ukaž ty..." Ukázat se? Já věděl, že si o to doslova říká. Jasně jí bylo vidět na očích, že ten kabát teď využívala víceméně jako takovou ochranu před nežádoucími zraky.. Ehm, tedy tátou. "Jak chceš.. Ale nezaručuju, že se zastavím." řeknu provokativě a políbím jí na krk tentokrát na druhé straně, kde ode mě nemá kousanec. Rty po polibku přejedu po jejím krku výš k uchu. "Nezdáš se, víš to?" rty jsem sjel poté znovu na její krk a tak trochu i nad její ňadra, kde jsem si taktéž jeden z polibků neodpustil. Jednou rukou jsem přejel po jejích holých zádech níž na její pozadí, které jsem lehce zmáčkl. Po očku jsem však kontroloval, zda taťka ještě tvrdě spí.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro V ohništi lehce dohořívala poslední polínka, takže tu ještě nebyla úplná tma, ale jelikož jsme byli v rohu, tak tu celkem i tma byla. Lehce mu zajedu ocasem kousek dál pod kalhoty a rukou lehce přejedu po jeho hrudi, před břicho až k jeho podbřišku, který jen tak lehce poškádlím a vrátím se s rukou nahoru. "Jak jsem řekla, mladej a nezkušenej..." znovu si do něj lehce rýpnu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Aby ses nedivila.." Reknu jen co se trochu odtahnu a jsem tak nablizku jejim rtum, kdyz se na ni zacnu divat. Volnou ruku z jejich zad presunu na bok a vyjedu po nem vys k jejimu nadru, po kterem prejedu. Vezmu si od ni pritom dalsi polibky avsak uz o trochu vasnivejsi. Po nadru zacnu prejizdet jemne znovu, umyslne po miste, kde se skryvala jeji bradavka. Polibky sem tam zintenzivnim ve francouzske.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro A pote prijdou na radu i jazyky. Nicmene, porad jsem mela v umyslu ho jeste o neco potrapit, a nebo spis tak nejak vyhecovat? Mozna oboje... Polozim mu lehce obe svoje ruce na jeho tvar a lehce mu i spickama prstu zajedu do vlasu. Nejakou chvili mu vrele obetuji vasnivejsi polibky ale pote se od nej lehce odtahnu. Lehce provokativne se na nej podivam a zakroutim hlavou. "Mladej a nezkusenej.... a ty my tvrdis porad opak...." reknu a pote se sklonim k jeho uchu a lehce mu do nej sladce zaseptam: "Dokaz mi ten opak..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Dokaz mi ten opak.." Pousmal jsem se. Onou dlani jsem se presunul na jeji zada, kde mela prezku podprsenky, kterou jsem rozepl a za raminka ji stahl dolu. Jsou hezci nez jsem tusil.. "V prekladu "Chci vic'." Obema dlanema se vratim zpet k jejim nahym nadrum a pocinu je drazdit tentokrat obe. Prejizdim po nich a sem tam je zmacknu. Jeste par minut si tohle uzivam a pote neodolam tomu ji znovu na sebe lehce sklonit a tentokrat hazykem zapocnu hru s jednou jeji bradavkou pritom nadro sem tam znovu zmacknu. Druhou bradavku zacnu drazdit samostatne prsty. Musim ale priznat, ze se ji me podarilo svest pomerne rychle.. |
| |
| I když byli Danteho doteky jakkoliv příjemné, nedokázala jsem se zbavit pocitu, že za těma zavřenýma dveřma někdo je a tajně nás odposlouchává. Jenže u mě to prostě nefunguje tak, že tenhle pocit odsunu někam do pozadí, prostě to nejde, život mě totiž naučil to neignorovat. Jemně mu naznačím, aby toho nechal. "Počkej, něco se mi nezdá..." řeknu tiše, případně, že nás skutečně něco odposlouchávalo či jinak sledovalo. Sáhnu po svém topu a navleču si ho, kabát, ale zatím Dantemu nevracím. Nechávám si jej stále na sobě, prostě se mi tak líbí a tak nějak přemýšlím, jestli mu ho vůbec vracet... |
| |
| Na moment prestanu, kdyz me prerusi. Nejspis neco musela zahlidnout, proto se sla radeji podivat spolecne s mym kabatem. Sakra zrovna ted? Zustal jsem jeste chvili v lezesedu jelikoz vstat s jednou urcitou veci, ktera vas prozradi hned, by bylo trochu vic nez trapne a neprijemne zaroven. Proc je tak tezky bejt chlapem? "Co tam vidis..?" Septnu. Otec nastesti jeste spal. |
| |
| *Leyla došla k zavřeným dveřím. Naklonila se hlavou a přiložila k nich ucho. Bylo ticho a nic se nedělo. Ono ticho jen lehce protnul mlaskavější zvuk a opět se nic nedělo. Tedy, kromě toho, že ona stála lehce strnule. Na zem pod ní dopadly tak dvě, tři kapky krve. Danteho plášť z ní následovně spadl a odhalil to, co jim bylo zatím skryto a sice to, že nějaký démon, typu přízrak, tedy ti, kteří mohou volně procházet zdmi a jinými věcmi, měl zarytý svůj pařát celkem hluboko v jejím krku. Leyla jen naprázdno zavírala a otvírala ústa, jakoby chtěla lapnout po dechu. |
| |
| Neodpovídala. Za to já však ten mlaskavý zvuk zaslechl až moc dobře a byl mi taky dobře známý. Už jsem se s ním setkal. Můj kabát z Ley sklouzl a naskytl se mi tak pohled na to, kde se ta mrcha schovává. Nezaváhal jsem sáhnout po Ivory a vystřelit přímo do jednoho zvláštního místečka na hlavě, které bylo pro démona tohohle typu jeho slabinou. Vstal jsem se zlým úšklebkem. Jakmile ten zmr* spadnul na zem, přišlápl jsem ho ještě botou do hlavy a pořádně mu dal sežrat prach a špínu na podlaze. |
| |
| Když ucítím ostré drápy ve svém krku, je mi jasné, že pokud se byť jen hnu o centimetr, přeřízne mi krčí tepny. Asi bych na to hned neumřela, ale rozhodně bych se zotavovala pár dní, čímž bych ze sebe udělala i snadný cíl. Doufala jsem, že mu to dojde do nejrychleji i přesto, že jsem ucítila jak mi teče vlastní krev po krku dolů na hruď. Naneštěstí mu to došlo celkem brzo. Jakmile mě pustil, stiskla jsem si ty rány sama, vlastníma rukama, protože je přitom, jak mu vytrhnul ony drápy. |
| |
| Odfrknu si. Doslova byl rozmačkej k smrti. Bylo to jako zkrátka plácnout mouchu cece hodně nepříjemnou plácačkou na mouchy. Podívám se směrem k ní pohledem, který se už očima ptal na to, jestli je v pohodě. Lehce si odplivnu na něj a se zatočením na prstě Ivory zandám zpět. "Nesnášim vyrušení.." utrousím tiše ale očividně slyšitelně. Nevím, jak moc byla omezená její regenerace po těhle dlouhých mučidlech, ale nejspíš to nebude nijak smrtelné. Jelikož jí neteklo naštěstí příliš krve a zadržela to, mělo by se to za chvíli zahodit. Skloním se pro svůj kabát, kterej si obleču. "Co teď mam sakra dělat s -...?" tiše dopáleně zanadávám. I když jsem to slovo schválně polkl, sama nejspíš věděla, co mám na mysli.. |
| |
| Stáli si svírajíc svůj krk, si sednu vedle dveří a opřu se o zeď za mnou. Tak nějak ignoruji jeho poznámky. Ty pařáty, sice mi neudělali nic v tom smyslu, že moje tepny naneštěstí zůstaly celé, ale mít v krku něčí pařáty nebylo zrovna dvakrát příjemné, hlavně z hlediska toho, že se mi lehce porušil průdušnici. Trochu jsem lapala po dechu.... |
| |
| Kleknul jsem si na jedno koleno před ní a chvíli ji mlčky pozoroval. Jemně jsem chytil její ruku, kterou si přidržovala ránu a dal ji na stranu. Skutečně tak nějaký ten dráp čouhal, proto jsem ho uchopil a rychle vytáhl. Nejspíš to zabolelo, ale hlavní teď bylo, že se to alespoň líp zahojí. Jakmile ho vytáhnu, hned tam přiložím svoji ruku. Fajn, nejhorší za sebou.. Neříkal jsem nic, přesto jsem se na ní zadíval. I když sama zjevně disponovala vlastní silou, každý pohled, který mi věnovala, ve mě vyvolával zvláštní pocit.. |
| |
| Neslyšně dojdu k těm dvěma. Stejně jako Dante si i já kleknu, tentokrát jsem zpátky ve své lidské podobě. Položím mu ruku na rameno. "To nic synu... bude v pořádku." řeknu jemně. "Musíme jít. Už tu déle býti nemůžem...... Leyli, chápu, že pro tebe asi bude mluvení teď obtížné, ale pokus se nás navigovat aspoň verbálně, ano?" řeknu a když mi lehkým kývnutím dá vědět, že rozuměla, kývnu poté i na Danteho. |
| |
| Trochu sebou cuknu, když ucítím dotek na svém rameni. Dobře, teď jsem se na chvíli leknul toho, že se tu objevil další šmejd, který by se mile rád chtěl přilepit tentokrát na mě. Podívám se přes rameno a lehce si vydechnu když zjistím, že je to otec. "Musíme jít. Už tu déle býti nemůžem..." Měl pravdu. To, že se tu začali potulovat démoni nebylo dobrý znamení. Opatrně jsem vystřídal její ruku s tou mojí a pomohl jí vstát. Poté jsem vyčkal, kterým směrem nás navede.. |
| |
| Jemu mu to snad nedojde... Jen lehce zakroutím hlavou a poté sám vemu Leyli do rukou, tedy spíše do náruče. "Dante, měl by sis začít všímat jiných věcích, než to, jaké má jaká žena, či dívka přednosti...." řeknu poté. Poté ještě dodám, když vidím jeho výraz: "Tohle by neslyšel snad jenom hluchý.... " Poté počkám až oddělá improvizovanou barikádu a vyjdeme ven. |
| |
| "Dante, měl by sis začít všímat jiných věcích, než to, jaké má jaká žena, či dívka přednosti...." Trhnu sebou. Jen lehce zrudnu ve tvářích a zatnu zuby. C-cože?! Gah, když to neviděl, tak to slyšel... Tomu se říkají zákony schválnosti. No i když v tomhle případě jsem byl radši když to slyšel, než viděl.. To by už bylo horší. "A já bych slyšel další nadávání, že zvládne jít po svých.. No prosím." řeknu polohlasem zatímco odkopávám tu hromadu harampádí a konečně projdeme. Raději se budu nějakou chvilku nenápadně držet lehce za ním.. |
| |
| "A já bych slyšel další nadávání, že zvládne jít po svých.. No prosím." Vrhnu k němu přísnější pohled. "Ty si protestuj jak chceš, ale co řeknu tak se taky udělá." řeknu lehce přísněji. "A neloudej se..." dodám ještě. Začal jsem se lehce chovat jako skutečný otec. "Jsi jediný kdo tu vlastní nějakou zbraň, takže naše ochrana je v tvých rukách." |
| |
| "Ty si protestuj jak chceš, ale co řeknu tak se taky udělá." Trochu se zarazím. Vážně mě začal teď poučovat? "A neloudej se..." Nikdo mě nekomandoval už několik let. Neříkejte, že tímhle to teprve začíná.. Odfrknu si. Ještě zbývá aby mi napálil pohlavek a vážně si začnu připadat znovu jako dítě. "Jsi jediný kdo tu vlastní nějakou zbraň, takže naše ochrana je v tvých rukách." "Jo, to já vím.." pronesu naoko uraženě a za chůze si zapnu přezku přes hrudník, kterou jsem předtím kvůli Ley musel rozepnout. |
| |
| "Jo, to já vím.." Pomalu se k němu při chůzi otočím. "Nech si ty obličeje napotom, nebo ti jedna brzo přiletí." řeknu tónem, který rozhodně říkal, že si srandu nedělám. Ať už tohle byl démoní svět nebo ne, výchova dětí musí bejt. |
| |
| "Nech si ty obličeje napotom, nebo ti jedna brzo přiletí." Lehce dopáleně se na něj podívám. Tak trochu se mi vkradla na mysl myšlenka, jestli byl vůbec dobrý nápad ho brát s sebou, když ho tak poslouchám. "Už nejsme v době, kdy jsem byl malej!" Tohle jsem si odpustit nemohl. Už dávno nejsem nezletilý! |
| |
| "Už nejsme v době, kdy jsem byl malej!" "Na tom přeci nezáleží. Jsi můj syn a to znamená, že budeš i moje dítě. A já nechci mít ze svého dítěte nafrněnýho frajírka...." řeknu otcovským tónem. "A jestli se ti nelíbí, to je tvůj problém..." |
| |
| Ucítím lehký pocit tiku v oku ale dál už to neplánuju komentovat. Po jedenácti letech jsem neměl zájem poslouchat jako první věc otcovský řeči. Nezastavuju se ale pohledem od něj s neznatelným odfrknutím uhnu. "Nemyslíš že je na převýchovu trochu pozdě? Jsem takovej, jakej jsem, s tím se už budeš muset smířit, když jsme vyrůstali sami.." |
| |
| "Nemyslíš že je na převýchovu trochu pozdě? Jsem takovej, jakej jsem, s tím se už budeš muset smířit, když jsme vyrůstali sami.." Tak tohle dost přehnal. Zastavil jsem se a postavil Ley na její nohy. Poté jsem se prudce otočil k Dantemu. Můj výraz říkal, že zrovna dvakrát nadšenej nejsem. "Tak hele, jsem hodně tolerantní, ale tímhle si zašel za onu pomyslnou mez..." řeknu a poté jej čapnu za okraj kabátu. "Myslíš, že jsme chtěl aby jste zůstali sami?! Myslíš, že jsem chtěl aby vaše matka umřela?! VÁŽNĚ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM TOHLE CHTĚL?!!!!" poslední větu dá se říci celkem hlasitě zakřičím. Poté mu vlepím jednu dobře mířenou facku. |
| |
| Zastavím se kousek od něj div do něj nenarazím, když ani neohlásí že Ley položí na nohy. Z toho, jak se ke mě prudce otočí, mi trochu přejede mráz po zádech. I když působil šlechetně, právě proto to možná budilo ještě větší hrůzu. "Tak hele, jsem hodně tolerantní, ale tímhle si zašel za onu pomyslnou mez..." Nečekal jsem, že mě chytne za kabát a přitáhne k sobě. "Myslíš, že jsme chtěl aby jste zůstali sami?! Myslíš, že jsem chtěl aby vaše matka umřela?! VÁŽNĚ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM TOHLE CHTĚL?!!!!" Chtěl jsem v tu chvíli něco říct, ale na tváři jsem ucítil v ten moment celkem silnou facku, díky které se můj pohled otočil do strany. Zůstanu tak pár vteřin a pak se na něj podívám zle zpátky s lehce zatnutými zuby. Chytím jeho ruku, kterou mě držel za kabát a vyškubnu se mu. "Myslíš, že ti to vyčítám?!" odsekl jsem. Bylo za malou chvíli vidět, že tvář mi trochu zčervenala. "Vyrostl jsem jak jsem vyrostl, podle svýho způsobu života bez ohledu na to, jak těžký bylo se probojovat tou tunou démonů a žít! A žádné tvoje rozhodnutí už nezmění to kým jsem a co dělám!" |
| |
| "Tak poslouchej...." řeknu a přistoupim k němu blíže. "Já nevrdím, že se nemusíš nějak měnit, ale chci aby si se přestal chovat jako tupej frajer co má všechno naháku!!" Poté se k němu skloním tak, aby měl slyšel jen on. "Povídej se na ní..." řeknu ledově, stejně jako Vergil a ukážu na Ley. "Jste spolu chvíli a už si dopustil aby se stalo tohle.... " řeknu a poukazuji tím co se jí stalo v té místnosti. "Nikdy.... NIKDY... nesmíš dopustit, aby se osobě, kterou miluješ něco stalo... protože jestli ano, bolest, kterou potom bude cítit, je horší než smrt...." |
| |
| Když ke mě přistoupil, o krok jsem ustoupil. Zato nepříjemný pohled mi z obličeje nemizel. "Já netvrdím, že se nemusíš nějak měnit, ale chci aby si se přestal chovat jako tupej frajer co má všechno na háku!!" uhnu pohledem do strany. Po chvilce mlčení se však sklonil a promluvil už o něco mírnějším hlasem. Tentokrát poukazoval na Ley. Po očku se na ni podívám. "Nikdy.... NIKDY... nesmíš dopustit, aby se osobě, kterou miluješ něco stalo... protože jestli ano, bolest, kterou potom bude cítit, je horší než smrt...." Věděl jsem, že slova která teď vypustil z pusy, byla jen vlastní zkušenost. Poznal jsem v nich onu bolest, kterou stále ještě cítí ze ztráty mojí matky. Pohled jsem trochu umírnil ale mlčel jsem. Tušil jsem, že zažít lásku v takovém životě je riskantní. Víc než to.. A právě proto si tenhle život to, co otec udělal, vybral svojí daň.. Položím mu ruku na hrudník a trochu ho od sebe odtáhnu, abych kolem něj mohl projít. "Jdeme.." |
| |
| Když se chce protáhnout okolo mě. Zastavím jej ale lehkým položením ruky na jeho rameno. "Dante..." řeknu jemně. "Nikdy jsem nebyl moc rodičovský typ... ostatně to ani démoni nejsou.... ale zapřísahám tě...." řeknu dál a pokusím se mu podívat do očí. "... neudělej stejnou chybu... jako já...." |
| |
| Chtěl jsem se rozejít, ale ucítil jsem jeho ruku na svém rameni. Chvíli zvažuju, jestli se na něj podívat ale nakonec tak učiním. Doslova mě požádal o to, aby se minulost neopakovala. Jenže.. bylo víc než těžké postarat se o to, aby ty démoní mrchy nezkřivili Ley jediný vlásek na hlavě. Pořád jsem byl z části člověkem, nejsem a nikdy nebudu natolik rychlý jako praví démoni. "Pokusím se... jestli teda neudělám ještě horší chybu." odpovím polohlasem. |
| |
| Lehce jej povzbudivě poplácám po onom rameni a prozejdu se zpět k Ley, která náš rozhovor asi vyslechla celý a dle toho jak se tvářila, asi nebyla zrovna nadšená z jeho obsahu. Vyrazili jsme dál. Docházeli jsme k další křižovatce ( mezitím jsme sešli asi dvoje schody a prostě spoustu chodeb), Ley najednou lehce zpozorněla. Dokonce se i lehce zastavila. "Jste blízko?" zeptám se jí a ona mi odpoví kývnutím. |
| |
| Jakmile se rozejdem, lehce si ještě promnu tvář, která mě ještě trochu štípala. Se sílou nejspíš nešetřil.. Zastavíme se nakonec u křižovatky, kde máme na výběr tři směry kudy se vydat. Soudě dle reakce Ley, byli jsme blízko. Jenže kudy jít teď? "Dokážeš ukázat, kterým směrem, Ley?" Podívám se na ní. I když nejraději bych se po zjištění, že nás slyšela, očnímu kontaktu vyhýbal.. |
| |
| Leyla jemně přikývne a poté ukáže prstem na podlahu a poté jim ukáže dva prsty. Což měla znamenat asi nejspíš to, že musejí sejít ještě tak dvě patra dolů. Cesta, ale už tak snadná nebyla. Potkali už pár démonů, ale vzhledem k tomu, že si zatím nemohli dovolit pustit se do otevřeného konfliktu, jelikož jen Dante měl zbraně. Sice Leyla se Spardou mohli bojovat ve svých démoních podobách, ale přece jenom bylo lepší když někoho přeříznete mečem, nebo mu prostřelíte hlavu, než když si bude zamazávat ruce od něčího mozku. |
| |
| Přikývnu a sáhnu po Rebellionu na svých zádech. Takže tu je zjevně tajnej vchod. Krátce na to silně zabodnu Rebellion do podlahy pod námi a párkrát s ním zahýbu do stran. Jak to tak vypadalo, moje očekávání se potvrdilo a brzy se část podlahy uvolnila. Naskytl se nám tak pohled na tajné schody. První jsem pro jistotu vešel já a oni se drželi za mnou. Jak jinak, vždy je obětní beránek ten, kdo je boje schopný. Prozatím se zdála cesta klidná a schody stále mířily po tmě dolů, proto jsem šel pomalejš. Za tmy je snadný se přerazit.. |
| |
| Ano, tma byla vážně... vlezlá. Pochodně, které tu s bídou dohořívávali neposkytovali žádné světlo, spíše byly jakési "odrazky" které jim aspoň napovídali, kde jsou stěny. Dante šel první a za ním Leyla a poté až Sparda. Jenže po holé zemi se bosíma nohama chodí špatně a ještě hůř když byla tma jako tady. Takže to vedlo k tomu, že buď špatně šlápla nebo zakopla ale prostě najednou Dante ucítil na svých zádech něčí váhu, která jej donutila jít k zemi. |
| |
| Vydám ze sebe krátce zaražený zvuk, když ucítím jak padám obličejem přímo na ony schody, po kterých ještě párkrát obličejem přejedu když se krátce na to po nich skutálím ještě než se mi konečně podaří zastavit - o zem. Pomalu vstanu a otřu si obličej do rukávu. Podívám se na Ley za sebou. "Snad jsi měla aspoň měkký přistání.." Jak jinak. Já tušil proč jít první. Nicméně rozhlídl jsem se po tmavé místnosti. Nebyl jsem si jistý tím, zda tu ještě jsou nějaké schody nebo už jsme na místě. |
| |
| Leyla se na něj lehce usměje a když jí pomůže na nohy, znovu zase jakoby zamrzne. Poté přejde k nejbližší stěně. Položí na ní ruce tak, že se dlaněmi dotýkala oné zdi a lehce po ní přejede. Poté od ní poodstoupí a naznačí Dantemu něco. Sparda k němu zezadu přistoupí. "Myslím, že chce, abys tu zeď rozbil synku..." řekne Sparda. Leyla horečnatě přikývne... |
| |
| Pozoruju jí, jak začne prohmatávat tu zeď, u které se nakonec po pár krocích zastaví. Nemohl jsem si pomoct, to jak nás Ley naváděla mi tak trochu připadalo, jako by byla dočasně psem. Nakonec od zdi poodstoupí a podívá se na mě. "Myslím, že chce, abys tu zeď rozbil synku..." "Jasně, demoliči jako já by to možná nedošlo.." pronesu. Znovu vytasím Rebellion a silným švihnutím udeřím do kamenné stěny.. |
| |
| Dante rebellionem rozbil stěnu až dá se říci napotřetí. Museli pár sekund počkat, než se usadil prach, aby zjistili jestli jsou na správném místě. Nakonec se před nimi oběvila velká místnost, se spoustou kamenných sloupů na stranách a uprostřed této místnosti byl na jakémsi podstavci připevněný meč. Nebylo pochyb o tom, že tohle je to co hledali. Zobrazit SPOILER Jenže se vyskytli potíže, ostatně proč taky ne, když jsou v démoním světě. Dante si tak nějak říkal, že všechno jde nějak moc hladce. Kousek od nich se ozval démonický smích. "Věděli jsme, že sem nakonec přijdete...." Poté se oběvil démon, který měl na výšku dobrých pět metrů a za ním spousty menších, kteří svírali různé bodné a řezné zbraně a nástroje. Spousta z nich se oběvila i za nimi na schodech. Uvízli chyceni v pasti. Zobrazit SPOILER |
| |
| Lehce zakašlu když mě dá se říct zahrne nával prachu. Jakmile se ale trochu usadí, vejdu první dovnitř já. Stejně jako předtím, i když tady by už Ley neměla o co zakopnout. Nebylo pochyb o tom, že meč, který se vyskytoval opodál, bylo Ostří síly, jenže po pár krocích jsem se musel zastavit. "Věděli jsme, že sem nakonec přijdete...." Ozve se tu jako taková mírná ozvěna. Každopádně nemuseli jsme dlouho čekat na to, než se objevil majitel hlasu. Uznale pokývu hlavou. "Toho museli dobře krmit.." utrousím spíš pro sebe a nakonec jen trochu výsměšně rozhodím rukama. "Přišli jsme vyřídit exekuci která proběhla neprávem." |
| |
| "Dante, to je Baal. Dá se říci, že to je "majitel" tohohle vězení." řekne Sparda směrem k Dantemu. "Legendární Sparda a jeho hnus tady osobně, přede mnou jako psi... " zasměje se pobaveně démon. Poté pokyne ke svým patolízalům. "Zabte je!! Kdo mi přinese hlavu jednoho z nich, dostane povýšení...." řekne a poté se na ně všichni démoni vrhnou. Jsou to démoni té nejnižší třídy, ale přesto, bylo jich tu desítky a desítky. Dante schoval Leylu za sebe. Ať se stane cokoliv, nedopustí aby se něco nebo někdo dostal za něj. Nicméně i když se pustil do boje s rebellionem, vzduch protnuli výstřeli. Když se podíval aby zjistil co to, vlastně zjistil, že se jí ZASE nějak povedlo mu sebrat jednu z jeho pistolí, konkrétně to teď byla sladká Ivory. |
| |
| "Hej..!" pronesu s lehkým pousmátím, když zjistím, že mi znovu pokradla moje zbraně. "Ani tentokrát jsem ti to nedovolil.." prohodím směrem k ní, zatímco jednoho z těch démonů probodnu dřív, než ho stihne ona prostřelit. Napnu svoje svaly a rozhodím Rebellion tak, že se s tím démonem na čepeli roztočíl dokola kolem nás a začne tak na pár vteřin působit jako jeden velkej bumerang, kterej zkrátka prosekne každýho démona kolem nás. Mezitím jsem sáhl po Ebony a nacpal hlavici do pusy jednomu z nich, který proklouznul těsně za Ley. Po zmačknutí spouště se jeho hlava rozletěla na kousky do stran. "Musíme otci proklestit cestičku k jeho meči.." řeknu tiššeji k ní, zatímco se zaobírám dalším střílením. |
| |
| "Mám lepší nápad..." řekne s chraptěním Leyla a rozběhne se k onomu meči. Sparda bojoval s Baalem, byl ve své démoní formě, a chyběl mu jen kousek, aby byli vlastně stejně velcí. "Dante!! Zastav jí!! Nesmí se ho dotknout!!" zakřičel na něj a jeho démonický hlas se rozléhal dostran. Nicméně, než se k ní Dante dostal, byla už u meče a sahala po něm. Sotva se ho ale dotkla, začali z něj sršet černé blesky, které jí projížděli celým jejím tělem. Onen bolestný křik Dantemu rval srdce na kusy. Nemohl ale nic udělat. Pokud by jí pokusil vzít meč nebo jí nějak odtrhnout, dostal by stejnou ránu. Nakonec blesky sami ustali a meč se zařinčením dopadl na zem, stejně jako ona, akorát s tím rozdílem, že byla popálená. |
| |
| "Blazne!" Zakricim na ni. Riskuje uz jen tim ze se vubec rozbehla. Ostatne s tim mecem to taky nebude jen tak, kdyz zaslechnu otcuv hlas. Rychle chytim Rebellion a rozbehnu se co nejrychleji za ni. Co se ji sakra honilo hlavou?! Skoro jsem ji dobehl ale par kroku od ni uz vyslehly cerne blesky, ktere ji donutily kricet. Tohle se mi nelibilo. Jeste predtim nez dopadne na zem ji chytim a opatrne polozim na zem. Podival jsem se na onen mec a nezavahal ho chytit. V tu chvili mnou projely stejne blesky a ja musel se zatnutim zubu privrit oci. Krecovite jsem se naprahl. "Chytej!" Zakricim na tatu a hodne prudce po nem Ostri hodim. Byla to dobre mirena rana, ktera neminula svuj cil. Jakmile jsem se toho mece zbavil, hluboce jsem vydychaval. Jeste trochu se ze me kourilo avsak ja nrbyl tak popaleny.. |
| |
| Sparda ale onen mec nechytil. Pouze do nej uderil a vratil do zpatky k Dantemu, kde se zaboril asi dva metry od nej do podlahy. Sparda pote vklozl za nima do mistnosti a natahl ruce pred sebe. Vysli mu z nich stejne cerne blesky, jako z toho mece akorat s tim rozbilem, ze je namiril do chodby. Do vchodu ktery si vytvorli zacali padat kusy zdiva a balvany, ktere onen vstup zatarasili. Sparda prispechal zpatky k Dantemu, ktery sviral popalenou Leylu v rukou. Sam byl sice take zasazen, ale ona vic. Zmenil se zpatky do sve lidske podoby. "Leyli, cos to udelala...." rekl Sparda. |
| |
| Uz kdyz se rozbehla, tusil jsem ze ma nejakej hodne blbej napad. A taky se to potvrdilo tim, jak ted dopadla. Vydychaval jsem se. Citil jsem, jak mi telem jeste probihal naboj. "Co to.. sakra... bylo?" |
| |
| "Moje Pecet....." reknu. "Dal jsem ji tam, pro pripad, ze by nekdo chtel vyuzit muj mec k necemu spatnemu.... " dodam jeste a lehce ji pohladim po zarudle tvari. "Dante.... potrebuju tvuj amulet, abych tu pecet odstranil..." reknu dal. |
| |
| Myslel jsem si, ze to bude neco v tom smyslu. Chvili Ley jeste mlcky pozoruju. "Ja vedel, ze ta ochrana milovane osoby pujde tezko udrzet.." Reknu tise spis pro sebe a z krku strhnu onen privesek, ktery otci podam aniz bych od Ley uhnul pohledem.. |
| |
| Sáhnu pro přívěšek ale když si jej od něj seberu, kleknu si napůl k němu a otočím si jeho hlavu k sobě, tak, aby mi nemohl uhnout pohledem. "Není to tvoje chyba.... ano?" řeknu a dívám se mu o toho do očí. Chybu jsem udělal já, že jsem jim o tom neřekl, ale né on. Sundám nakonec z přívěšku řetízek a poté přejdu k meči. Položí onen kámen k jeho rukojeti a meč se začne měnit. Měnit do jeho pravé podoby. Kámen poté zůstává na meči.  |
| |
| Ať jsem chtěl či ne, donutil mě se na něj podívat. Nemohl jsem nijak uhnout či se jakkoliv jinak z těch dlaní vymanit. "Není to tvoje chyba.... ano?" Neodpovídám, místo toho mlčím. Nakonec si tedy vezme matčin přívěsek a s jeho pomocí sundá onu pečet z toho meče. Jeho podoba se v tu chvíli změnila. "Teď můžeme jen doufat, že se už víc nedostane do nepravejch rukou.." |
| |
| Než stačí Sparda něco říci, ozvou se tupé, dunivé rány jakoby někdo rozbíjel ony balvany, kterýma zabarikádoval vchod. A taky tomu tak bylo. Stačilo pár sekund a kousky kamenů a prachu letěli vzduchem okolo nich. "Nemůžete se chovat.... nemůžete ani utéct..." pronese Baal, který nakráči spolu se svými patolízali dovnitř. V prackách třímá něco co vypadá jako kopí, nebo hůl s ostny. Sparda se podívá na svůj znovuzískaný meč a poté jej nabídne Dantemu. "Použij ho... ukaž mu, jak silní jsou "lidé"..." řekne ještě směrem k němu. |
| |
| Trochu překvapeně se na něj podívám. Vážně ho chtěl nechat použít mě? Překvapený výraz se nakonec změní s šibalské pousmátí. "No dobře, ukážu jim jak vypadá bláznivá párty.." uchopil jsem jeho rukojeť a vstal. Dvakrát jsem jím švihnul před sebou. "Tak pojďte, příšerky.." nepřestávám se usmívat a prudce se rozběhnu proti nim. |
| |
| Démoní poskoci se na něj vrhnou, ale jelikož nejsou o nic těžší než obyčejný člověk, není s nimi moc práce. Spíš ten počet byl dost příjemnej. Zdálo se jakoby jste jich zabili sebevíc, stejně jich přišlo tak dvakrát tolik. Dante sekl po dalších démonech, ale tektokrát nijak jinak než předím, protože uslyšel jak se něco uvolnilo na onom meči. Když se podíval, uviděl, jak se rukojeť prodloužila, čepel sjela na prodloužené rukojeti až na konec a utvořilo se tak kopí, které mělo oboustranou čepel. Dante se jen ušklíbl... |
| |
| Chystal jsem se k dalšímu rozmáchnutí, ale než jsem tak učinil, pohled mi na pár vteřin sjel k onomu meči, který ze sebe vydá zvláštní zvuk. No, tedy pro teď už to bylo něco, co se podobalo oboustranné kose. Musel jsem se nad tím jen vítězně pousmát. Teď teprve začíná sranda! "Připravte si dobrej výhled.." zůstal mi úsměv na tváři a onu 'kosu' jsem roztočil v ruce. Vyrazil jsem tak vstříc těm démonům, které při sebemenším zavadění kosa rozsekala jako stroj na mleté maso. Prosekával jsem si tak cestičku a za malou chvíli jsem její roztočení zastavil, vyskočil těsně přes jedním démonem, jehož hlavu jsem použil jako odrazovou stěnu a saltem vzad dopadl mezi jeden hlouček démonů. "Co přátelé, dáme tango?" zajiskří mi jiskřička v očích a jedním velkým rozmachem se roztočím společně s onou kosou, která rozseká všechny okolo mě s hodně velkou masovou sprškou.. |
| |
| Zatímco se Dante zaobíral víceméně jen démony, kteří byli předním, tak nějak nevěnoval přílišnou pozornost tomu, co se děje s Baalem. Ten to také dost dobře využil. "Dante, pozo.." snoží se jej varovat otec, ale jeho slova jsou předčasně ukončena velmi známím mlaskavím zvukem. Když se k němu otočil, zjistil, že ono kopí, které měl ten démon ještě před chvíli v pařátech, teď čouhala z břicha jeho otce. Démon se však je ušklíbl a vytáhnul si svou zbraň zpátky. Podlahu poté zbarvila Spardova krev... |
| |
| "Dante, pozo.." Zarazím se a přestanu se usmívat, jakmile zaslechnu za sebou překažené varování mého otce. Otočím se a div že neztuhnu. "Ne!!" neváhám se okamžitě rozběhnout směrem k němu a za rychlého běhu si doslova cestičku udělat. Stejně tak když tam doběhnu, neváhám se zlým pohledem zaútočit na toho zmetka za ním.. |
| |
| Baal však jediným máchnutím svého oštěpu vyrazí Dantemu otcovu zbraň z rukou, která poté letí lehce vzduchem a dopadne několik metrů za ním na zem. Dante, lehce otřesen tím co se stalo otci a také tím, jak snadno jej vlastně odzbrojil, pár sekudn zaváhal a nevěděl co dělat a toho též démon využil. Sáhl po něm svým pařátem, chytnul ho pod krkem a jedinou rukou vyzvedl tak dva metry na zem. Dante samozřejmě automaticky sáhl po svých pistolích, ale Ivory měla stále Leyla a Ebony se válela někde na zemi u ní. Démonův mocný stisk mu drtil krk a on si sotva vystačil z dechem, natož aby se bránil. Démon se dal do smíchu. |
| |
| Chystal jsem se k tomu ho kosou pořádně přetáhnout. Brzo ale ucítím, jak jsou mé ruce najednou prázdné. Cože? Dřív, než bych se vůbec vzpamatoval, pocítím silný nátlak na svůj krk, za který mě ten démon vytáhne. Silně zatnu zuby a zavřu jedno oko. Nemůžu dýchat! chytil jsem jednou rukou tu jeho hnátu a snažil se nějak vymanit, zatímco druhou jsem se pokoušel nahmatat Ebony, ale bezúspěšně. Shit! Zlý pohled nasměřuju k té hroudě sádla. "Tím smí... chem se.. možná zadusíš.. dřív ty.. než já." |
| |
| "Jste nicky... jen ohavný hmyz... žádný soupeři pro někoho jako jsem já..." řekne Baal. Poté se napřáhne svým kopím a chystá se jím Danteho probodnout. Něco jej ale zastavilo. Jeho kopí dopadlo s řinčením na zem. Dante pocítil jak stisk na démonově krku lehce povolil a na obličeji mu přestálo něco tekutého a teplého. Poté jen pomalu rozeznává, že démonovy pracky byly u sebe a čímsy prošpikované a omotané, jako nějaká pouta. Poté pomalu rozeznávala, že ten démon se a něčím pere, nebo spíš se něco pokouší dostat ze svých zad. Pár sekund mu trvalo, než rozeznal nějakého dalšího démona, který mu vysí na zádech a snaží se mu nějak ublížit, ale kdo ten démon mohl být? Zjišťuje, že ony "pouta" vlastně tvoří ocas toho démona, který je na zádech Baala. |
| |
| Ještě víc se zle ušklíbnu, když zahlídnu, jak se mě chystá probodnout na cik cak. Na malou chvíli jsem přivřel oči s tím očekáváním. Na poslední chvíli se snažím alespoň nadechnout. Jenže se tomu tak nestalo. Necítil jsem nic, co by značilo to, že ve svém těle cítím něco tvrdého a studeného, co by bylo podobné tomu jeho kopí. Překvapeně se podívám. Co se dělo? Jen matně rozeznávám, že jeho pozornost odvedl jiný démon, ale.. byl se mnou či proti mě? Všiml jsem si, že démonovy ruce drží zvláštní ocas. Moment.. Zarazím se. Ten ocas mi byl víc než povědomý, znal jsem ho. Bylo možné že to byla ona? Nicméně neváhal jsem využít situace tentokrát já k tomu, abych se vymanil z jeho sevření a pokusil se popadnout dech.. |
| |
| I když démonův ocas drží jeho ruce, jeho stisk nějak nepovolil, tím spíš možná nesílil díky tomu, že on použil i druhou ruku a tak jej držel teď oběma. Dantemu ten démon někoho připomínal, ale spíš díky ocasu, ale nemohl si být jistý dneska ničím. Proto se pokusil podívat k místu, kde zanechal Leylu s otcem. Otec byl o kus dál, u sloupu a z jeho břicha kapala na zem pod ním krev, ale Leylu nikde okolo neviděl. "Pusť ho!!" zavrčím démonským hlasem ten druhý démon, který napadl Baala. I když to byl démonský hlas, jistý nádech, který on rád slyšel v něm byl lehce patrný. Nebylo pochybu o tom, že tohle je Leyla. Zobrazit SPOILER |
| |
| Tu jeho hnátu jsem chytil oběma rukama a zabral, abych si alespoň částečně pomohl. "Jak říká.. Pust.. mě!" procedím skrz zuby. Ten šmejd se nehodlal jen tak vzdát, ale to ostatně ani já ne. O to víc jsem zabral, až se mi nakonec povedlo stisk částečně povolit a já to využil k tomu, abych vyklouzl. Dopadl jsem na zem na nohy a sáhl po otcově kose. Tentokrát se mu už nepovede mi ji jen tak vyrvat. "Pojď, šmejde!" |
| |
| Baal se ani nemusel snažit mu jí vyrvat, protože ho nakopl natolik, že přeletěl celou místnost a až zeď jej zastavila a ve které také chvíli zůstal. Pomalu se vzpamatovával z toho, co se právě stalo. Hodil jím, jakoby byl jen hadrová panenka!! Nicméně, trochu více jej probere to, když uslyší jak na něj Leyla starostlivě zavolala. Když vzhlédl, uviděl, jak jí Baal se jí nakonec vysmekl ze sevření ocasem, jednou rukou poté následovně chytl její ocas a druhou jí chytl její křídla. Leyla se pochopitelně bránila. "Za to zaplatíš!!" zavrčel a skoro u na ní zařval. Poté zabral v ruce, kterou svíral její ocas. V Leylině tváři se oběvil polestný výraz a následně poté místnost protnul její výkřik z toho, jak jí onen ocas doslova utrhnul. Načež poté uchopil každé její křídlo do jedné ruky a taktéž v nich napjal svaly a místnost protnul další její výkřik, tentokrát snad ještě bolestnější pro Danteho. Na zem poté dopadli obě její odtržená křídla a za pár vteřin i ona sama, tentokrát ale už ve své lidské podobě. Následně se pod ní začala utvářet kaluž její krve. |
| |
| Vydal jsem ze sebe zaražený zvuk, když jsem silně narazil do stěny za mnou. Trochu jsem se svezl dolů a snažil se se trochu vzpamatovat. Částečně mě ale probralo její zoufalé volání. "...Ley.." podíval jsem se směrem k nim. "Za to zaplatíš!!" Krátce na to jsem ale zaslechl výkřik, který se mnou prožíral až do morku kostí. Zaraženě jsem lehce vytřeštil oči. Skutečně se dělo to, co jsem viděl před očima?! Doslova ji zaživa, mučil, odtrhával jí části těla jako kdyby to byl malý bezbranný pavouček. Lehce křečovitě začnu vstávat, ale to už uslyším zvuk dopadu. Když zahlídnu ji, jak začíná být zahlcená vlastní krví, projede mnou vlna vzteku, který doslova nedokážu kontrolovat. Udělám krok, při čemž kolem mě začne pulzovat rudá záře. "Za to zaplatíš..." zopakuju šeptem jeho slova. Udělám další kroky, při kterých se záře začne zintenzivňovat. "Za to zaplatíš!!!!" zařvu skoro na celou místnost a mě zahltí v tu chvíli bílá oslnivá záře. Po pár vteřinách z ní vyběhnu ve stejné podobě, jako předtím a sakra rychle. Za běhu byl slyšet můj nelidský řev, se kterým jsem s návalem vzteku k němu vystřelil.. |
| |
| Černá démonova krev z jeho rukou kapala na zem pod ním a jen nenávistně sledovat Danteho, který se pod návalem vzteku samovolně proměnil do své démoní podoby. Sparda to vše viděl. "Dante, to ne..." zašeptal. Démon opětoval Dantemu démonický řev a když byl skoro u něj, udělal něco nemyslitelného - prostě kopl do Leyli, která byla na zemi pod ním a ještě částečně při vědomí, a tím kopancem jí poslal proti němu. |
| |
| Vubec jsem netusil, co se v tuhle chvili delo. Jako bych byl nekde v ustranni v koute.. Kdyz jsem spatril, jak proti me letela ELey, chytil jsem ji do naruceale to me nezastavovalo. Jemne jsem ji v navalu rychlosti polozil a jakmile jsem se dostal k tomu demonovi, vyskocil jsem do vysky tak abych mu byl v urovni oci. Muj pohled byl rozzureny jeste vic a vlastnima rukama jsem chytil jeho oci, ktere jsem vytrhnul. Nasledne na to jsem dopadl na jeho ruku, kterou jsem s nelidskym revem zacal rvat, az se mi nakonec povedlo ji utrhnout a narvat mu ji primo do hrudi v miste, kde sidlilo jeho srdce. |
| |
| I když démonova těl padlo k zemi, skoro se již nehýbaje, ale přesto ještě naživu, Danteho vztek se změnil v šílenství, které mu stouplo do hlavy a zastínilo veškerý rozum. A onen démon v něm to jen ještě víc umocňoval. Vrhnul se na ležícího a stále ještě žijícího Baala a začal jej trhat na kusy. Začal tak, aby jej ony rány okamžitě nezabily, ale aby trpěl tou největší bolestí. Jakoby tím chtěl pomstít svého otce a Leylu, vše co musely pod jeho rukama prožít a vytrpět si... |
| |
| I když se ten démon skácel k zemi, mě to nestačilo. Neuklidnilo to můj vztek a zlost mi z očí stále pořád sršela. Svými zakrvácenými drápy jsem začal odtrhávat jeho části těla stejně, jako to udělal Ley - silně a bolestivě. Krev stříkala dá se říct všemi směry a já nevěděl, kdy mám dost. Kdy mám přestat, stále to nebylo dostačující. Místností se rozléhal můj démonický řev doprovázen zvuky křupání a mlaskavými zvuky.. |
| |
| Dante se nakonec dostal do takové fáze, že démon už byl prakticky už nějakou tu dobu mrtví, ale on jej nepřestával trhat dál. Sparda k němu pomalu došel. Chvíli jej ještě pozoroval s bolestým výrazem v očích ale nakonec jej rukama od krve zezadu objal a přitiskl k sobě. Zablokoval tak i jeho ruce. "Dante.... dost, to stačí..." řekl tichým, klidným hlasem. "Je dávno mrtví.... synu... nenech se tím ovládnout... mysli na Leylu..." |
| |
| Chtěl jsem toho démona zasypat další vlnou, ale něco mě zezadu chytilo a zamezilo mi tak volný pohyb. Znovu jsem zlostně vykřikl a pokoušel se z toho sevření vymanit, jenže bezúspěšně. Nepřestával jsem ale sebou cukat. "Je dávno mrtví.... synu... nenech se tím ovládnout... mysli na Leylu..." Kdesi v tom koutku uvnitř mě jsem zaslechl nějaký vzdálený hlas. Jenže.. komu patřil? Leyla.. Zvláštní jméno. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl a částečně se tak probral. Měl jsem zle zatnuté zuby a pokoušel se ještě jakkoliv vymanit, ale nešlo to. Pak jako když utne, nadále jsem se přestal bránit a divoce se vydýchával. Už jsem rozpoznával okolí kolem sebe, ale stále jsem nebyl ve své lidské podobě. Přes rameno jsem se zadýchaně podíval na otce za mnou s náznakem starosti v očích.. |
| |
| Udělám pár úkroků, abych jej čelem k sobě, stejně jako on mě. Přesunu mu svoje ruce na jeho ramena. "To nic Dante... to bude dobré... hezky pomalu..." řeknu klidným polohlasem. Během toho přesunu svoje ruce na jeho tváře. "Dívej se na mě.... hezky v klidu... nic už ti nehrozí..." řeknu dál a nechám mu pár vteřin na to aby mohl vnímat moje slova. Když nakonec zahlédnu, že jeho oči se vrací do normálu, přivinu si ho k sobě. Koneckonců, byl to můj syn, mé dítě. "To nic synu... vše je v pořádku..." |
| |
| Jen co se trochu odtáhne, podívám se na své rozklepané ruce zahlcené krví. Bylo to tu znova. Znova ta nejistota, nevědomost o tom, co se ještě před chvílí dělo. Ucítím na svých ramenou jeho dlaně a nepodívám se na něj do doby, než uchopí moje tváře. "Dívej se na mě.... hezky v klidu... nic už ti nehrozí..." "Co.. to bylo?" řeknu lehce zmateně stále zadýchaný. Nakonec si mě přitáhne k sobě a pevně obejme. "To nic synu... vše je v pořádku..." Částečně jsem se už uklidnil, ale pak sebou lehce trhnu. "Kde je Ley?!" |
| |
| "Kde je Ley?!" Lehce jej pustím a poté se pomalu otočím k místu kde ležela. Nemohl, prostě to nešlo... nemohl jsem se dívat na to jak sebou lehce bolestivě cukala. Nešlo to, nemohl jsem.... prosto jsem raději zavřel oči. "Tam je..." řeknu tichým a zlomeným hlasem. |
| |
| Už když viděl tu jeho reakci, věděl jsem na co tím nejspíš naráží. Jakmile mi naznačil směr, okamžitě jsem se k ní vydal. Bez ohledu na to, kolik bylo okolo krve, klekl jsem si pohotově k ní a opatrně ji vzal do náruče. "Ley.." překvapeně jsem se na ní díval. Můj hlas byl stále jinačí, ale ona ho určitě poznala. |
| |
| Nepokoušim se ani otevřít oči, když zaslechnu něčí hlas. Nebylo pochyb o tom komu mohl patřit, i ony ruce a tělo, které jsem cítila, byly rozhodně jeho. "N... n-e..cí...ti..m n-o...h-y..." pronesu tiše, lámavě a pomalu. |
| |
| "Šššt.." skloním se k ní tak, že svůj zrůdný obličej schovám do jejích vlasů. Co jsem to vůbec teď byl? Nemohl jsem říct, že démon, jelikož jím nejsem jako otec. Horší ale bylo to, že ona teď trpěla za mojí hloupost. Že jsem se nechal tak snadno dostat a nechal toho zmetka zneužít situace, která vyšla draho právě ji. "Bu-... bude to dobrý." řeknu slabým a lehce rozklepaným hlasem. "Je mi to líto.." řeknu skoro neslyšně a víc se zavrtám do jejích jemných vlasů. Tentokrát to nebyl vztek, co mě naplňoval, ale lítost.. |
| |
| Zvednu ruku a snažím se najít jeho tvář. Nakonec se mi jí podaří nějak najít. Moje ruka je určitě studená a třese se. "Ne..." řeknu tiše. "To... by... la... moje... chy-ba..." dodám ještě tiše. |
| |
| Jemně její ruku chytím teplou ale šupinatou démonickou rukou. "Ty ses neměla jak bránit.." řeknu aniž bych se od ní nikterak odtáhl. Nechtěl jsem, aby mi viděla do obličeje.. |
| |
| Pohmatem jsem poznala, že se zase proměnil. Proto jsem se přinutila otevřít alespoň trochu oči, abych na něj viděla. "Jsi... krásný..." řeknu tiše. |
| |
| Lehce zatnu drápy a pohledem uhnu do strany tak, aby na mě neviděla. "Jsem zrůda.." |
| |
| "Já taky..." řeknu stále tiše. Nepřestávám se na něj přitom koukat, nebo se aspoň o to nějak pokoušim. Byl těžké udržet oči otevřené. |
| |
| Pomalu jsem vstal s tím, že jsem ji vzal do náruče. "Odpočívej.. Teď už se odsud konečně dostaneme." řeknu k ní tiše a vykročím směrem k otci. Teď už tu nebylo nic, co by nás tu nadále zdržovalo. |
| |
| Skoro do něj zatnu nehty, když mě vezme do náruče a ze zemi. Co bylo ale horší než ona bolest, onen fakt, že necítím svoje nohy. Pokusím se na aspoň jednu sáhnout, ale necítila jsem svůj dotyk. Cítím jak mě v očích zaštípou slzy. "Proč..." řeknu tiše. "... necítim... svo-je... noh..y..." |
| |
| V půli cesty se zastavím a mlčky sleduju zem přede mnou. Její tichý vzlyk mi neunikl a já si toho byl vědom. Jenže... nebyl jsem si jistý tím, zda je vůbec ještě někdy ucítí a toho jsem se upřímně bál. "Já.." pokusím se ze sebe něco vydat. "...nevím." |
| |
| Pomalu zabořím do něj hlavu. "Proč... proč je... necí-tím...?!" řeknu tiše, mezi vzlyky. Tak nějak jsem tušila proč, ale nechtěla jsem si to přiznat. |
| |
| Ucítím, že se začnu o něco zmenšovat a tělem mi projede ten známý pocit, že jsem konečně zase sám sebou. Sice s pár pohmožděninami ale byl jsem to už zase já. "Proč... proč je... necí-tím...?!" Mlčky jsem jí položil dlaň na vlasy a víc přitiskl k sobě. Neodvážil jsem se na ní podívat, místo toho jsem s jistou lítostí podíval na otce. "Budeš.. schopný nás teď odsud dostat?" |
| |
| Sáhnu po svém meči, který se mezitím vrátil z kosy do meče a založím si ho na záda. "Tady odtud ne..." řeknu polohlasně. "Za rohem by měla ale být skrytá tajná chodba, která by nás měla zavést mimo tohle místo. Můžem si tam na chvíli odpočinout... a až naberu trochu víc sil, pokusím se přivolat Yamata. Teď bych to raději nezkoušel, sotva se totiž udržím na nohou..." Když vidím jeho výraz, nedokážu mu říci nic, co by jej aspoň nějak utěšilo. "Promiň synu, ale cítím to samé co ty a proto ti nedokážu říci nic povzbudivého..." řeknu nakonec svoje myšlenky nahlas. Pokud jsem si to myslel správně, tím jak jí vyrval onen ocas, jí musel něco udělat s páteří, respetivě míchou. Nevím ani jestli se z toho dostane, nesetkal jsem se totiž doposud s tímhle zraněním. Musíme zkrátka doufat, že se z toho dostane... |
| |
| Jen mlčenlivě jsem přikývnul a pomalým tempem vykročil směrem, který určil. Ley jsem u sebe pevně držel a nehodlal ji za žádnou cenu pustit, i kdyby se mi ji pokusil kdokoliv vyrvat. "Proč to všechno.." řeknu tiše. "Proč jsme nikdy nemohli žít šťastným životem?" |
| |
| Trvalo mi celkem hodnou chvilku než jsem mu byl na tohle schopný nějak odpovědět. "Jsme démoni... ty sice méně než já, ale přesto... jsme bytosti temnoty, zla. Zřejmě "zlá" strana nikdy nebude mít konec "... a žili šťastně až navěky...", nehledě na to, jestli za onu stranu budeš nebo jdeš proti ní..." řeknu polohlasně, bez nějakého zabarvení. Poté mi asi stejnou chvíli trvá než ještě poté dodám: "Já jsem ale vděčný za ony chvíle, které jsem mohl prožít s tvou mámou... ukázala mi, že život a osud je jen takoví, jaký si uděláš a zvolíš sám..." Nakonec zastavím u jedné zdi a stisknu kámen v oné zdi. S lehkým zarachocením se otevřenou dveře a poté se zavřou když vejdeme dovnitř. Chodba byla úzká, ale oba jsme se tam vešli vedle sebe. Nevím jak dlouho jsme šli, když jsem konečně zahlédl polosvětlo na konci tunelu. Vylezli jsme ve skrýši, kterou jsme s Leylou kdysi používali. Byl to jen takoví výklenek pod skalním převisem ale zajímavé bylo, že jste si museli stoupnout do správného úhlu, aby jste jej zahlédli odněkud z dálky. "V pořádku chlapče, tady nás nikdy hledat nebudou..." řeknu a sednu si k nejbližšímu kameni a úlevně si vydechnu. Zakloním lehce hlavu a zavřu oči. Nejraději bych zavřel oči a nikdy se už neprobudil... |
| |
| Za chůze jsem celou cestu mlčel, neodpovídal jsem na jeho slova, ale moc dobře jsem hpo slyšel. Jakmile konečně dorazíme po pár minutách chůze na oné místo, opatrně si s ní sednu a zády se opřu o stěnu za mnou. Na vteřinu zkřivím obličej ale brzo to přejde. "Dokonce i Ley doplatila na to, že se její cesta zkřížila s tou mojí.." lehce přivřu oči. Hlavou se mi začalo vířit hned několik negativních myšlenek. |
| |
| Povzdechnu si. "Leyla... byla vždycky taková. Vždycky stavěla bezpečí ostatní před svoje i za cenu svého života..." řeknu tak nějak spíš pro sebe, ale jsem si jist, že to on slyšel moc dobře. "Dante, nic z toho si nedávej za vinu. Jedinej kdo si tady může dávat nějak vinu z něčeho, jsem já... měl jsem vás varovat před tou Pečetí..." Nemá cenu ale řešit co bylo... stejně se to nijak nezmění. Nakonec jsem oči slastně zavřel a uvolnil jsem se. |
| |
| V urcite mire jsme si byli s Ley podobni. Ale posledni dobou se mi zda, ze jsem pro demony snazsim cilem nez jindy. Ale proc? Nicmene at jsem chtel nebo ne, oci se mi zacaly zavirat a ja unavene na kratkou chvili usnul.. |
| |
| Citila jsem, jak oba usnuli, ale ja... ja jsem spat nedokazala. Porad jsem mela vydesene v mysli onu myslenku o necitu v mych nohach. Porad jsem tomu nemohla nejak uverit. Porad jsem zkousela jimi aspon pohnout, ale vysledek byl porad stale stejny - tedy zadny. |
| |
| Nespal jsem na moc dlouho. Zkratka tvrda zem neni na spani taky to nejvhodnejsi. Lehce jsem pootevrel oci, jen nepatrne. Ley taktez nespala, misto toho na ni byla videt ta snaha, se kterou bojovala aby dosahla vysledku jakeho chce, jenze bezuspesne. "Ley..." Pronesu hodne tise. "...mrzi me to." |
| |
| Lehce jsem se podivala k nemu nahoru, kdyz zaslechnu, jeho omluvu. V jeho tvari se zrcadlila uzkost, smutek a bolest, nikoliv ale fyzicka, bolest z toho jak jsem dopadla. Nepatrne zapvrtim hlavou. "Byla to moje chyba..." reknu pomalu, tise a trochu lamave. "Ne tvoje..." dodam dal a pritom pomalu zvednu ruku, kterou mu polozim na jeho tvar. |
| |
| "To nerikej.." Lehce se zamracim. "Demoni si se mnou posledni dobou delaji co chtej.. A za tuhle chybu jsi utrpela ty." Sleduju ji vazne. |
| |
| "Ale ano... " reknu i napric tomu jak vazne to myslel. "Mela jsem... zustat se Spardou... namisto toho jsem... zase doplatila na svou povahu...." reknu dal a lehce od nej uhnu pohledem. Moje dobrosrdecnost me zase jednou vytrestala... |
| |
| Jemne chytim jeji bradu a otocim ji zpet k sobe pohledem. "Kdybych nebyl takovej idiot a nenechal se tak snadno dostat, nemusela jsi zasahovat.." |
| |
| "Ne Dante... ty nejsi zadny idiot..." reknu tise a stahnu si jeho oblicej blize k sobe. "Demony nelze predvidat... navic... kdyby si byl idiotem, tak by si nemohl mit moje srdce..." reknu dal. Trochu pomaleji, preci jenom i kdyz jsem necitila nic od pasu dolu, to jak mi urval kridla jsem jeste dost citila. Nakonec mu venuji polibek, kterym zajistim, ze uz snad nebude mit takovihle nazory... |
| |
| Poddal jsem se tomu, ze si me k sobe privinula. Mlcky jsem poslouchal jeji slova, ktere zakoncila lehkym polibkem. Pote se jen trochu odtahnu abych na ni videl. "K cemu tu ale jsem kdyz te neochranim?" |
| |
| "K cemu tu ale jsem kdyz te neochranim?" Tohle byla dobra otazka, ale myslim, ze jsem na ni mela odpoved. "Ziju a to je preci hlavni... ne?" reknu a podivam se mu pritom do oci. Je mi jasne, ze ho boli to co se mi stalo, ale ziju, to je si myslim to nejdulezitejsi. Myslim, ze kdyby nezasahl, Baal by potom pokracoval v tom co nejspise zacal. |
| |
| Trochu jsem si povzdychl. "To je sice pravda, ale..." Nedodrzel jsem ani otcovo tvrzeni. Jeho slova, ktery jasne rikala, ze ji mam ochranit za kazdou cenu. Mel jsem jeste neco na hazyku ale nakonec jsem to vypustil z pusy. "To uz je jedno.." Jemne jsem si oprel svohe celo o to jeji a zavrel oci. Stale jsem si vsak hlidal to, ze ji nepustim ze sve naruce. |
| |
| Lehce privru oci, stejne jako on. Nakonec se k nemu lehce pritisknu a trochu ho i tak obejmu. "Uz to prosim... neres... ziju a to...diky tobe..." reknu nakonec tise. |
| |
| Po ocku jeste zkontroluju otce. Ten byl na tom se svymi zranenimi o hodne lip nez pred chvili, proto nebylo treba si delat starosti. "Jak ty rikas.." Ukoncim nakonec diskuzi. |
| |
| Lehce kyvnu na souhlas. Chtela jsem si trochu poposednout, protoze jsem citila, jak trochu klouzu dolu, ale pote jsem si uvedomila ten hruzny fakt, ktery jsem ted na chvili uplne vypustila z hlavy. Chtela jsem se zaprit nohama s tim, ze si poposednu, ale nic se nedelo. Sklouzla jsem pohledem ke svym noham. Nehybali se, i kdyz jsem jim prikazovala aby se hnuli. Nic proste. Jako kdyby ani nebyly mou soucasti. Pocitila jsem jak me v ocich zastipaly dalsi slzy, ktere nakonec sklouzli i na moje tvare... Mohli me demoni probodat, skoro rozsekat, rozlamat koncetiny, ale tohle... tohle bylo to nejhorsi co mi doposud udelali... |
| |
| Ucitim, jak se se zavrtenim snazi trochu poposednout nahoru. Pri pohledu, jak ji pri tom krutem zjisteni tekly slzy, me zahltila dalsi vlna litosti. Bude vubec jeste nekdy schopna tema nohama pohnout? Nemohl jsem vypustit ten pocit, ze na tom mam nemaly podil. Vicvsi ji pritisknu k sobe a drzim ji. Mlcky. Nenasel jsem vhodna slova utechy.. |
| |
| I Když si oni mysleli, že spim, mlčky jsem se pozoroval. Jak bych taky mohl spát... Opatrně jsem sebral onen přívěšek ze svého meče a krátce ho sevřel v ruce. Odpusť mi Leyli, ale musím to udělat, nemůžu tě nechat takhle... Pomalu jsem vstal, meč nechal opřený a při onom vstávání jsem Dantemu naznačil, aby si mě nevšímal. Nesmí si toho všimnout, jestli si toho všimne, je konec, potom už jí nikdy nepomůžu a můj syn se bude jen věčně užírat. Opatrně k ní přistoupím zezadu a na chvíli se zastavím. "Odpusť mi to..." řeknu tiše a poté jí onen přívěšek rychlím pohybem přitisknu lehce násilím, protože se okamžitě jakmile jsem to řekl pokusila bránit, na její hrudník. Držel jsem ho do té doby dokud z něj nezačala vycházet černá aura, která se vpíjela do ní.... |
| |
| V téhle poloze jsem zůstal a chtě nechtě i tak trochu usínal. Oči mě ale donutily pootevřít kroky, které se ozývaly po mojí levé straně. Otočil jsem pohled tím směrem a jedním náznakem jsem pochopil, že to je otec a mám zůstat tak jak jsem. Co ale chystal udělat s matčiným přívěškem, který svíral v ruce? Opatrně přišel k Ley zezadu a ještě tiše šeptl slova, po kterých mi bylo jasné, že ji očividně probudí. A i se tak potvrdilo. Cukla sebou a začala se bránit, zatímco jí otec tiskl přívěšek k hrudi. Napjal jsem svaly a pokusil se jí obranu trochu znemožnit držením, abych mu to ulehčil. Co to ale mělo znamenat? |
| |
| "NEE!! Dej to pryč!! Já to nechci!! NEE!!" snažím se mu rukama zabránit, aby mi tu věc na sebe přiložil, ale tak trochu marně, protože mu s tím dá se říci Dante pomohl. "Nech-ci..." řeknu tiše když uvidím, jak z něj začne proudit ta černá aura. I když se začala do mě vpíjet a já jí skoro okamžitě pocítila v sobě, přesto jsem se pořád snažila od sebe ten přívěsek dostat. Kdyby mohla, použila bych snad i nohy... Nicméně když se ona aura uvnitř mě dostane až k mému srdci, ztuhnu a přestanu klást odpor. Lehce vytřeštím oči a prohnu se nepatrně v zádech. Když nakonec veškerá aura přejde do mě, bezvládně klesnu zpátky do jeho náruče a trochu zrychleně, se zavřenýma očima dýchám... |
| |
| Musel jsem vynaložit určitou dávku úsilí, abych jí udržel. Vážně se bránila zuby nehty, ale proč? Neměl jsem tucha o co jde, ale věděl jsem, že to bude dobré v její prospěch. Proč se tomu tedy tak zoufale bránila? Pak jako když utne se nakonec uklidní a zrychleně dýchá. S lehce starostlivým pohledem se na ní podívám. "Ley..?" |
| |
| Moje tělo se poté začne samovolně pohybovat. Nejdřív se posadí a poté se dokonce i zvedne na nohy, jako kdyby se nic z toho co se stalo během toho boje nestalo. Nicméně můj výraz byl...lehce řečeno, že naštvaný bylo slabé slovo. Popadla jsem Spardu za košili a přitáhla jsem si ho k sobě, jako kdyby to bylo jen peříčko. "PROČ SI TO UDĚLAL?!!" zařvu na něj zoufale a naštvaně. |
| |
| Chvíli se rozkoukávám z toho, co se tu ještě před chvílí dělo. Jakmile ale uvidím, jak se Ley postaví na nohy a chytne otce za košili, nevydržím se do toho neplést. V momentě jsem se postavil a svojí rukou jí ne příliš silně uhodil směrem dolů přes tu její tak, že ho chtě nechtě byla nucená pustit. Trochu zle jsem se na ní zamračil. "Ley, v klidu.." řeknu spíš jako varování. Bylo těžké.. se rozhodovat koho se zastat, buďto milované osoby nebo rodiny, ale rodina zkrátka vždy byla a je na prvním místě.. Bez ohledu na to, co se mezi námi událo.. |
| |
| Leyla se posléze chytne za hlavu a klesne zpátky k zemi, kde si sedne ale hlavu si nepouští. Ticho nakonec protne Sparda. "Dante..." řekne lehce zlomeně. "Má na to právo, protože jsem tímhle porušil slib, který jsem jí dal..." |
| |
| Trochu bolestně jsem se na ní podíval, když se sveze zpět na zem a drží se za hlavu. I bych si troufl říct, že nejspíš nebude mít daleko od slz. "Má na to právo, protože jsem tímhle porušil slib, který jsem jí dal..." otočím se zpět k otci. O co mezi nimi šlo? "Jaký slib?" |
| |
| Povzdechnu si. "Zapečetil jsem do vašich dvou přívěsků, na její žádost, většinu její Síly. Ty přívěsky kdysy tvořili jeden, ale usoudil jsem, že lepší bude je rozdělit..." řeknu a přistoupím k Dantemu blíž. "Musíš pochopit jednu věc Dante... ty s bratrem, jste na mojí sílu byly dva, proto se mohla rovnoměrně rozdělit mezi vás dva ale ona... " zavrtím přitom hlavou. "Ona byla sama a ta moc...byla až příliš velká než aby jí mohla zvládnout bez toho, aniž by si přitom nějak ublížila... proto jsem jí pomohl. Část jsem tedy uzamkl do přívěsku, a další část jsem přenesl do Yamata a zbytek, do tvého Rebellionu... ale i tak měla co dělat, aby ten zbytek nějak ovládla..." |
| |
| Mlčky k Ley ještě otočím oči na malou chvilku a poté se podívám zpět na otce. Co tak poslouchám, náš příchod na svět musel být nejspíš 'zábavný'. "Ta její moc... Dokázala vyléčit její ochrnutí?" |
| |
| "Dokázala samovolně cestovat mezi lidským a démoním světem, aniž by se nějak unavila... myslím, že si ale viděl sám..." řeknu a podívám se mu do očí. Stála na těch nohách jistě, jakoby kdyby se nic nestalo. Jenže, mě spíš trápilo to, jestli se s tím dokáže nějak vypořádat, protože už jí od oné Síly odpomoci nemůžu, podruhé to nepůjde a i kdyby, myslím, že by v tu chvíli opět ochrnula... |
| |
| Nedovedl jsem se ubránit nutkání a klekl jsem si vedle ní. Zjevně se teď tak trochu vypořádavala sama se sebou ale já věděl, že bude určitě potřebovat alespoň nějakou podporu. Trochu opatrně jsem položil dlaň na její rameno. "Ley, drž se.." |
| |
| Vrhnu se k němu a obejmu ho. Zabořím přitom obličej do jeho hrudi. Lehce i zatnu nehty do jeho zad. Nicméně tentokrát se mi brečet nechtělo. Byla jsem hodně rozhozená z toho co udělal. |
| |
| Přitiskl jsem ji k sobě, když se ke mě vrhla. Bradu jsem si lehce opřel o její hlavu a jemně ji hladil po zádech. "Pořád.. to bylo pro tvoje zdraví. Už zase můžeš stát." |
| |
| "Tady nejde o nohy.... jde o to co udělal...." řeknu tlumeně. "Dal mi tu, která posiluje démoní stránku... "řeknu dál a pokusím se k něm schovat ještě víc. "Nevím, jak nebo jestli ho budu schopná ovládnout, až to zjistí...." On to věděl, věděl moc dobře, že vždycky jsem měla problém se svou druhou stránkou. |
| |
| "Ať se bude dít co chce, furt se ti do cesty budu plíst já.." pokusím se o odlehčený úsměv, který ale nejspíš situaci moc nepomůže. Nicméně vypadalo to, že jsme již odpočinku využili. Podíval jsem se zpět na otce. "Jak to vypadá s přivoláním Yamata?" |
| |
| "Teď už ho nepotřebujem.... díky jemu." řeknu poslední slova trochu chladně. Nevím jestli mu budu schopná tohle někdy odpustit. Pomalu vstanu a přitom věnuji Spardovy nenávistný pohled. Lehce skřivím prsty pravé ruky a lehce sní máchnu do vzduchu. Kousíček přede mnou se ve vzduchu oběví trhlina, puklina. Nevím kam vede, ale rozhodně to bylo odtud pryč a rozhodně to bylo do lidského světa... |
| |
| Pustím ji a sám se postavím. Začnu pozorovat její rozmach, který kousek od nás způsobí něco jako trhlinu mezi touhle dimenzí. Nicméně atmosféra kolem Ley se mi nelíbila. I když nic neříkala, dost dobře jsem věděl, že je naštvaná a ne málo. "Protestujte si jak chcete, ale já půjdu druhej. Nemíním vás nechat si vjet do kožichu." |
| |
| Jen jsem si odfrkla a prošla jsem skrz. Venku jsem okamžitě hledala něco o co bych se mohla opřít. Sice jsem mohla chodit a stát na nohách, ale můj mozek to ještě nechtěl nějak přijmout. Až poté jsem se rozhlížela, kde to vlastně jsme. Nějaký sklad, ale vypadalo to, že tam někdo bydlí... //Budova DMC:D |
| |
| Jakmile jsem do tý trhliny taktéž vlezl, o chvíli později jsem dopadl na pevnou půdu pod nohama. Otočil jsem se za sebe a počkal, než se za námi vynoří i otec. Poté otočím pohled před sebe a musím se pro sebe úlevně usmát. "Heej, to je dobrej taxi.." až teď mě ale zarazila jedna věc. Jestli je vevnitř Vergil, začala ve mě hlodat jistá zvědavost na jeho reakci, až zahlídne otce. Bylo by v takovým případě možný, že by nám zmrzlík roztál? |
| |
| Vrhnu k Dantemu napůl nechápající a napůl ještě pořád naštvaný pohled. "Zaprvé, co je taxi? A za druhé, kde to vůbec jsme? Ta barabizna se mi nelíbí..." řeknu směrem k němu. |
| |
| Trochu dopáleně se na ní podívám. "Barabizna?!" zatvářím se trochu uraženě a projdu kolem ní směrem ke dveřím. "To je můj začínající obchod. Sice potřebuje ještě trochu víc doladit, ale nazvat ho barabiznou, tos mě urazila." lehce pozvednu koutek úsměvu nahoru a vejdu dovnitř. Úlevně a nahlas si vydechnu. "Konečně domaaa.." |
| |
| Sedíc tu tureckém sedu, na zemi, před gaučem, stolek jsem odsunul nastranu, a Yamata ve svém klíně, jsem sotva hnul brvou, když jsem uslyšel ten jeho vlezlí hlas. Ani jsem raději neotevřel oči, abych neviděl od čeho byl tentokrát. "Kdes byl tentokrát...?" pronesu suše. |
| |
| Původně jsem plánoval se jí plácnout alespoň na gauč, ale musel jsem se zastavit, když ten mamlas seděl na zemi jako Budha a místo vřelého uvítání se mě zeptá, jako bych se coural v bůhvíkterym bordelu. "Taky tě rád vidím." pronesu směrem k němu a podívám se za sebe k těm dvou u dveří. "Myslim, že bys měl na chvíli zvednout zadek a jít se na někoho podívat.." |
| |
| "Nesdílím tvé pocity..." opáčím na jeho poznámku. Jen se trochu ušklíbnu. "Pokud si sem přitáhl zase nějakou kurtizánu nebo jinou děvku, říkám ti to rovnou, nemám zájem..." řeknu, protože jsem znal svého bratra a tohle už udělal několikrát. |
| |
| Usklibnu se na nej. "Tentokrat si pr*el nedelam!" Pronesu k nemu s dopalenim a cekam, kdy se konecne vyhrabe na nohy. |
| |
| "Tentokrat si pr*el nedelam!" "To už jsem slyšel tolikrát, že to v tvém podání zcela ztratilo svůj původní smysl..." řeknu, stále aniž bych přitom hnul brvou, nebo byť jen otevřel aspoň oči. Aneb prostě jsem moc dobře znal svého bratra... |
| |
| Začal jsem pociťovat tik v oku... No dobře, můžu si za to sám! S povzdychnutím jsem se otočil zpět k otci a po očku svýho milovanýho bratříčka sledoval. "Co kdybys mu domluvil, tati?" |
| |
| Tati? Klamal mě sluch, nebo skutečně řekl slovo tati? Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám na něj vůbec nějak reagovat, ale nakonec mi to nedalo. Pomalu jsem otevřel oči. Lehce sevřel v ruce Yamata a pomalu se za ním otočil. To, co jsem ale viděl, mě totálně šokovalo. Nicméně zareagoval jsem rychle, vstal jsem a vytasil Yamata a namířil ho proti němu. "Máš mě za blázna nebo co?!" řeknu lehce vztekle k oboum. "Otec je několik let mrtví!" |
| |
| Dám ruce vzhůru, když na mě namíří Yamatem. Ne že bych se bál toho, že ze mě udělá šiškebab, ale mě prostě nedalo si trochu nerýpnout. Lehce jsem se pousmál. "Tak se o tom přesvědči sám. Pokud ještě vůbec umíš chodit." |
| |
| Přivřu oči do úzké štěrbiny a pozoruji ho, oba. Vlastně všechny tři, protože až teď jsem si všiml té dívky, která stále mezi dveřma a držela se futer. Nevypadala zrovna nadšeně a její šaty byly zašpiněný bůh ví od čeho, tedy kromě zaschlé krve, kterou jsem dobře poznal. Nakonec jsem se rozhodl. Vydal sjem se tedy k tomu co vypadal jako otec ale Yamata jsem ještě neskláněl. Všiml jsem si přívěšku, který měl na krku a který vlastně dala matka s otcem každému z nás jeden. Projistotu jsem se podíval na bratra, ale on ho na krku neměl. Trochu Yamata skloním a sevřu v ruce svůj, který jsem měl na krku. "Tati...?" řeknu tiše s jistou nejistotou v hlase. |
| |
| Ruce jsem pomalu svěsil zpět podél svého těla, když se ode mě nakonec přesunul pro změnu za mě směrem k nim. Já se pomalu rozešel ke dveřím a udělal Ley živou a možná i příjemnější opěrku než nějaký dveře. Očima jsem ty dva pozoroval. Už jen ale to, že jsem zaslechl něco co se podobalo nejistotě ve Vergilovo hlase ve mě trklo. Třeba ještě fakt rozteče! |
| |
| Lehce rozpačitě jsem na něj dívám a když mi lehce přikývne pustím Yamata úplně a on dopadne s malým rachotem na zem. Lehce se mi zalesknou oči a neubráním se tomu obejmout ho. On mi moje obětí opětoval, stejně pevně a silně jako jsem jej objal já. "Tati..." zašeptám tak, že to vlastně slyšel jen otec. Mezi zavřenými víčky na mi v jednom oku zaleskla jedna jediná slza... |
| |
| Svým způsobem jsem se cítil překvapenej, že přeci jen Vergil nechal roztát ten tvrdej led kolem sebe. Na druhou stránku jsem byl rád a neubránil se lehkému úsměvu. Při pohledu na ty dva jsem cítil v sobě hřejivý pocit, který mi napovídal o tom, že si konečně připadám, jako bych měl zpátky svojí rodinu. Alespoň částečně, protože tohle byl ten Vergil, kterýho jsem si pamatoval. Můj skvělej bráška. Trochu provokativně Ley zakreju oči. "Ne, že se tu rozbrečíš taky.." řeknu polohlasně jen pro ní. Bylo to ale tak trochu záměrně, jelikož mě samotnýmu se oči trochu zaleskly, ale nebrečel jsem. |
| |
| Sundám si jeho ruku z očí a trochu se k němu víc přitisknu. "Démoni přece nebrečí..." poznamenám lehce suše. "I když... asi bych uměl přimět démony brečet... sice jinak než ty myslíš, ale uměla..." dodám ještě. |
| |
| K dokonalosti už chyběla jen máma.. Ale i tak jsem byl rád za to, že tu je alespoň otec. A vergil za to byl rád nejspíš taky. Možná víc než jen rád. Trochu jí píchnu prstem do břicha. "A kdo tu brečí?" |
| |
| "Ty vypadáš, že se každou chvíli rozbrečíš..." řeknu a onen prst, kterým mě píchne do břicha lehce chytnu do ruky. "Jestli o něm nechceš přijít, tak to být tebou už nikdy nedělám.... a vůbec, kde mu máš vanu nebo sprchu?" |
| |
| "Jestli o něm nechceš přijít, tak to být tebou už nikdy nedělám.... a vůbec, kde mu máš vanu nebo sprchu?" Musím se provokativně pousmát. "Chceš vyhrožovat?" její sevření vyklouznu a místo toho ukážu ke dveřím kousek od mýho 'pracovního' stolu. |
| |
| "Chceš vyhrožovat?" "To už přeci dělám..." řeknu a při odchodu mu oplatím co mi udělal, tedy píchnu jej svým prstem do jeho břicha a zajdu do koupelny. Ty tři tam nechám osamotě. Přeci jenom, co bych tam s nima taky dělala. Ony jsou rodina.... já jsem jen vetřelec... Nicméně, oblečení co jsem měla na sobě, jsem hodila rovnou někam do kouta, protože ho už ani používat nebudu, nikdy. Teplá voda na mě měla asi stejný účinek, jako orgazmus. Tedy, ten pocit, když na mě dopadala tak krásně teplá voda, se mu dosti blížil... |
| |
| Chvíli jsem se ještě díval, jak odchází. Tak trochu jsem i tušil, že s částečným záměrem, aby nás tu nechala samotný. Jen si s lehkým úsměvem povzdychnu a podívám se zpět k těm dvoum. Vidíš, pro jednou jsem si pr*el fakt nedělal, Verge.. |
| |
| Na rodinná setkání vážně nic nemá. Vergil poté nabídl Spardovy svůj pokoj, protože vypadal na to, že spánek je to co by nejraději teď uvítal. Venku se začala lehce smrákat. Dante úlevně rozvalil na gauči. Doma je hold doma. Nicméně uplynula celkem hodná chvíle než cvakla klika od dveří do koupelny, ze kterých vyšla Leyla. Měla na sobě jen Danteho černé triko, které na ní vypadalo jako krátké letní šaty. Přes mokré vlasy měla lehce položený ručník a co víc, takhle čistá vypadala úžasně. Nicméně, soudě dle jejího výrazu, se zřejmě ještě nepřenesla přes to co udělal Sparda. |
| |
| Nevěděl jsem, kolik tady uběhlo času zatímco jsem ztvrdnul v té věznici, ale každopádně teď už jsem si byl jistý tím, že se pomalu stmívalo. Podíval jsem se směrem ke koupelně, když jsem zaslechnul cvaknutí dveří. Trošku překvapeně jsem se podíval na Ley. Čistá a v mým tričku vypadala jinak... kouzelně. Nicméně byl jsem línej na to si sedat, proto jsem zůstal ležet. Nemohl jsem však vypustit z hlavy pocit, že kdyby se jí na tváři vykouzlil byť jen lehký úsměv, určitě bych byl omámenej už úplně. "Vypadá to, že ses zabydlela.." |
| |
| "Hmm..." zamručím při cestě k němu. Sednu si vedle něho. Nohy si pokrčím a dám na kanape lehce pod sebe. Moje nálada byla na bodu mrazu. Pořád jsem byla naštvaný na Spardu a na to udělal... Jenže jak se zdálo, tak to nikdo nedokázal řádně pochopit... |
| |
| Chvíli jsem sám sebe přemlouval ale nakonec jsem se dokopal alespoň k tomu se opřít o předloktí. Pro změnu jsme teď byli zase sami my dva. Natáhnu se k ní a prstem jí lehce šťouchnu do tváře. "Vypadáš úplně jinak.. Už jen úsměv chybí k dokonalosti." |
| |
| "Jak se mám smát, když mi je spíš do breku?" opáčím a lehce se k němu otočím pohledem. "Ty zřejmě nevíš, kdo byla moje matka, co?" zeptám se. Tak trochu jsem doufala, ale spíš ne. Ostatně, když nevěděl ani, že nejsou jediní míšenci na světě, jak by mohl něco vědět o mé rodině... |
| |
| Tvářil jsem se vážně. Bez srandiček, bez vtípků. "Nesnaž se mi namluvit, že ses najednou rozhodla mít špatnou náladu kvůli rodině.." |
| |
| "To není špatná nálada Dante!Ty to vůbec nechápeš!" obořím se lehce na něj. "Moje matka byla typ démona, co žere ostatní démony, nejenom aby se nasytila, ale také aby vstřebala jejich moc!! Já teď nejsem jiná... Spardovy se to podařilo před několika sty lety to zapečetil mimo mě a já tak mohla žít aspoň relativně beze strachu, ale teď... teď je jen otázka času, než bude můj hlad takoví, že se vrhnu na jednoho z vás ... a toho se bojím nejvíc..." řeknu a poslední slova řeknu tiše a skryju si hlavu ve svých dlaních. |
| |
| Nedal jsem jí tu možnost skrýt obličej do rukou. Jednu tu ruku jsem jemně chytil a dal na stranu. Nedovolil jsem jí, aby se přede mnou schovala. "Taky bys měla brát v potaz to, že ani jeden z nás není snadnej cíl.." nakonec se tedy posadím, abych se na ní mohl pořádně podívat. "Pořád koukáš na to špatný.. Ale uvědomila sis taky to, proč to vůbec udělal? Proč to udělal i přes to že porušil slib?" |
| |
| "Pořád koukám na to špatný..." řeknu polohlasně. "Mi tedy řekni jak jinak se na to mám dívat?! Jak se mám dívat na to, že už teď mám v hlavě myšlenky a také choutky o tom, že bych tě nejraději viděla nehybného na zemi a sytila se tvým masem a krví... už jenom ta představa sama o sobě mě neuvěřitelně bolí a ta bolest je o to intezivnější, protože ty si někdo koho miluju..." během toho se mi zase spustí slzy a poslední větu řeknu lehce tišeji. |
| |
| Zamračím se. "Jak říkam, nikdo z nás není snadnej cíl.. Já nejsem výjimka. A jestli si myslíš, že tě to nechám udělat, pak jsi na omylu. Budu jakkoliv usilovat o to ti trochu přilehčit. Ty jsi pomohla mě, když jsem změnil, pomůžu já tobě.." |
| |
| Na tohle nevím co bych měla říci. Jen věnuji bolestný pohled. Nakonec se k němu pomalu natáhnu a nejdřív jej jen lehce obejmu a poté se k němu i lehce přitisknu. "Přála bych si být jen člověk... vyrůstat s rodinou, zamilovat se, být s tím koho miluješ, založit rodinu a poté pokojně umřít..." řeknu tiše. |
| |
| Obejmu jí a konejšivě jí začnu hladit po zádech. Kdokoliv by možná tvrdil, že život, který popisovala, je nudný, ale já věděl, že je to její jediné přání - mít konečně klid. Nemusela mě o tom přesvědčovat, věřil bych jí to i kdyby nic neřekla a jen se na mě podívala. "Vždycky... se holt najde někdo, kdo zkrátka šťastný bejt nemůže." a nebyla v tom nejspíš sama. |
| |
| "Vždycky... se holt najde někdo, kdo zkrátka šťastný bejt nemůže." Přivřu lehce oči. "Chtěla bych... být aspoň chvíly šťastná... skutečně šťastná..." řeknu tiše, polohlasem, pořád stále schoulená u něj. Nevím proč, ale takhle jsem si připadala, že mi nikdo a nic nemůže ublížit... |
| |
| Opřel jsem si bradu o její hlavu a nepřestával ji lehce hladit. Tak trochu jsem věděl, jak se cítí. "Chtěl bych bejt šťastnej s tebou.." nevědomky tiše vypustím myšlenku z úst, aniž bych si to uvědomil. Dojde mi to až pár vteřin po tom, proto se trochu zarazím. Sakra. |
| |
| "Chtěl bych bejt šťastnej s tebou.." Lehce pootevřu oči ale zatím nic neříkám. "Tak buď..." řeknu nakonec aniž bych, ale zvedla hlavu. Jak jsem řekla, to jak mě držel, ten pocit, který mě hřál uvnitř, byl tak příjemný... |
| |
| "Jenže něco jako 'štěstí' neexistuje.." lehce ji políbím do vlasů a lehnu si zpět na záda, čímž pádem ona tak leží na mě. Říkejte si co chcete, ale moje lenost vůli sedět přeci jen přemohla. Trochu jsem pozvedl její bradu a otočil její pohled ke mě. "Nebudem to řešit. Nemá to smysl, nevyřešíme to.." |
| |
| "Asi máš pravdu..." řeknu nakonec a jak leží a já na něm, tak si na jeho hrudi položím hlavu. Pomalu zavřu oči. Tlukot jeho srdce byl až moc podivně uklidňující. Tak silný a mocný, a přitom tak jemný a něžný. "A co si zajistit aspoň chvilkové štěstí?" řeknu nakonec polohlasem, protože si vzpomenu na to, co jsme dělali když jsme byli v tý kuchyni nebo co to bylo. |
| |
| "A co si zajistit aspoň chvilkové štěstí?" Chvilkové štěstí? Napadala mě jen jedna věc, kterou tím mohla myslet. Schválně jsem ale tak trochu začal hrát nevědomého. "Co máš na mysli?" |
| |
| "Nedělej, že si to nepamatuješ..." řeknu. a trochu zvednu hlavu. "Jen na tohle.... gauči? ... to bude tak trochu nepohodlné..." V případě, že by se si to nevybavoval, jsem ochotná mu to nějak vtlouci do hlavy. |
| |
| Sakra, měl jsem pravdu. Stačilo už jen, aby se na mě podívala a já jí v tu chvíli prakticky propadl. Bylo to něco jiného vidět ji z téhle stránky. Už nebyla tak povadlá jako v té věznici. Nakonec se tedy pomalu posadím. "Mám to brát jako vyzvání do mýho pokoje?" pousměju se s jistou jiskřičkou v očích. |
| |
| "Výzva?" řeknu lehce udiveně. "A... ty máš svůj pokoj?" řeknu ještě trochu víc udiveně. Začíná mě víc a víc překvapovat co tahle barabizna má. Co to bude dál, soukromé letiště? |
| |
| Jemně jsem jí vzal do svojí náruče a pomalu se s ní zvednul. "Hele, já věděl proč se urazit, když jsi můj milovnej obchod nazvala barabiznou.." Dobře, uznávám. Sice to tu nebyl žádnej pětihvězdičkovej hotel, ale úplná chýše taky ne. Vykročil jsem s ní po schodech kousek od gauče nahoru, kde jsem se poté dal do dveří napravo. Ramenem jsem do nich trochu šťouchl a vešel dovnitř. Nohou jsem dveře zase zabouch a zamířil k posteli před námi, kde jsem ji něžně položil a využil to tak trochu k příležitosti, jak se dostat nad ní. "Divila by ses, co dalo práce sehnat pohodlnou postel jako je tahle." |
| |
| Tak trochu jsem ignorovala to co říkal, protože jakmile mě položil na postel, jako bych se ztratila někde v mezi nebem a zemí. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled ležela v postely nebo na ní. Bože, byla tak nádherně měkká a příjemná. Slastně jsem zaklonila hlavu a zavřela oči, lehce jsem i rozhodila ruce do stran.... Bože, díky... |
| |
| Všiml jsem si, jaký blažený výraz se jí vyjevil na tváři. Musel jsem se tomu trochu pousmát, avšak napadlo mě.. Proč ji trošku nevyprovokovat k většímu blahu? Aniž by to čekala, sklonil jsem se k ní a využil její slabé chvilky k jednomu delšímu polibku. Neviděl jsem důvod v tom, proč si neužít trochu soukromí, kdy ji můžu teď mít jen pro sebe. |
| |
| Lehce se zarazím když mě vlastně tím polibkem i tak trochu vyděsí. Trochu jsem se přitom i zajíkla a lehce vytřeštila oči. Protože co si budeme povídat, jednak jsem to prostě nečekala, protože jsem si prostě užívala onu postel. |
| |
| To její zajíknutí nešlo přeslechnout. Ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to nepobavilo. Ještě malou chvíli si ten polibek užívám a poté se trochu odtáhnu. Usměju se jako bych prakticky nic neudělal. Což byla i částečně pravda. |
| |
| "To není vtipný..." řeknu lehce naoko uraženě. "Já se vážně lekla... víš vůbec, kdy jsem naposled ležela na postely, ty...?" řeknu dál a lehce do něj píchnu obouma ukazováčkama, do jeho hrudi. |
| |
| Jen lehce otráveně jsem se na ní podíval, když mě začala poučovat. "A víš co?" pronesu nakonec a znemožním jí námitky dalšími polibky. Jen s tím rozdílem, že tentokrát to nebyl jeden polibek, ale místo toho jsem ji začal něžně líbat. Jak jsem tvrdil, chtěl jsem si užít té chvíle, kdy máme čas jen na sebe.. |
| |
| Tak nějak čekám, až co z něj nakonec vypadne, ale díky tomu, že mě začne líbat, zřejmě z něj už asi ani nic nevypadne. Netvrdím, že mi to nebylo příjemné, bylo to příjemné a to velmi, ale pořád jsem uvnitř sebe měla takoví divný pocit, z toho, že pokud zajdem dál moje démoní já si bude dělat co chce... |
| |
| Prodlužoval jsem tuhle chvilku. Její rty byly hebké a já si chtěl užívat toho, že je můžu cítit. Jen lehce jsem se na ní položil. Měsíční svit jen lehce prosvítal skrz okna do pokoje.. |
| |
| Lehce zaberu za kliku od jeho pokoje. Když nebyl dole ani v koupelně, poslední možnost byla, že bude u sebe v pokoji. "Hej, Dante..." řeknu ještě ve dveřích, když je otevírám, ale tak nějak nedostanu možnost ve větě pokračovat, protože se mi naskytne pohled na to, jak se můj bratříček "baví" s tou holkou, která s nima přišla. Ostatně, proč mě to ani nepřekvapuje? Trochu si povzdechnu. Na druhou stranu jsem mu i trochu záviděl. "Buď toho nech, nebo se k vám přidám..." řeknu nakonec. |
| |
| Jediné co zaslechnu bylo to, že klika klapla a někdo očividně vešel dovnitř. Na malou chvíli přestanu abych se mohl podívat. Co tu ale dělal zrovna on? Trochu tázavě se na něj podívám. "Chtěl jsi něco?" řeknu. "Buď toho nech, nebo se k vám přidám..." Přestat bylo vážně to poslední, na co bych měl chuť. To druhý mě už ale lehce zarazilo. Po očku jsem se podíval na ní. Hlavou mi proběhla jedna myšlenka. Mmm... Myslím, že ani nebylo třeba odhadovat, na co jsem se jí pohledem ptal. |
| |
| "Co?" řeknu nejprve když zahlédnu jeho pohled. Nejdřív se podívám na něj a potom na toho který právě vešel, a který se mu až moc podobal. Mohlo jít o jeho bratra? Nicméně poté mi to tak trochu dojde. "Ne!! Ne, ne, ne, ne ne! Na to zapomeň! Vždyť ho ani neznám...!" |
| |
| Dobře jsem chápal, proč se Vergil trochu závistivě díval. Však do teď jsem se mu pokoušel s tím alespoň trochu pomoct tak, že mu nějakou najdu, ale myšlenka na kterou mě naved, nemusela bejt nejhorší. Trochu spiklenecky jsem se na něj podíval. Nemyslím si, že by proti tomu byla doopravdy, však on je jako moje druhá verze. |
| |
| "Nedívej se tak na mě..." řeknu lehce káravě. Neříkám, že to nebyl špatný nápad, nebo mě spíš lákala ona myšlenka mít tak nějak Danteho dvakrát, ale přeci jenom... "Vždyť ho ani neznám!! Vypadá jako tvoje hodně nepovedená verze...." |
| |
| "I tak, jsou to dva proti jednomu, Ley.." Na tvari se mi objevi sibalsky usmev a lehkym pohybem prstu k sobe jsem Vergemu naznacil, aby prisel. Naznacil jsem to ale tak, aby to nevidela. "A vsude je vseobecne znamo, ze rozhoduje vetsina." |
| |
| Ignoruji jeho naznak rukou a proste k nemu zezadu pristoupim a polozim mu ruku okolo jeho ramen. V ocich se mi zaleskla lehka sibalskost. "Bracha, proc se s ni o tom vubec dohadujes?" reknu a pozvednu lehce jeden koutek k maznaku usmevu. Pote se na nej podivam. "Ja nahore a ty dole?" |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro řeknu tiše k němu se šibalským úsměvem. Očima mi proběhne jistá jiskřička. Skloním se k ní a převalím se tak, že ji dostanu nad sebe chtě nechtě. Využiju to přímo k tomu, že jí s lehkým kousnutím políbím na krk a dlaněmi jí přejedu po bocích. Tak trochu jsem byl i zvědavej, s čím přijde Verge. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro "Aby si se nepřepočítal bratříčku..." poznamenám směrem k němu. Tahle myšlenka se mi vážně začínala líbit čím dál tím víc. Svůj kabát doma nenosím, takže jsem měl na sobě jen vestu a kalhoty. Lehce pozoruji a čekám na to, až k čemu se odhodlal on. Jakmile uvidím, že mám svou příležitost, využiju jí. Jelikož byla ke mě záda, úplně se vybízelo to, že jsem k ní zezadu přistoupil, trochu jsem se sehnul a rukama jsem okamžitě zabloudil k jejím ňadrům, která jsem pře tričko stiskl a lehce si jí i přitiskl záda víc k sobě... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Dalo by se i říct, že zakročila dobře když se rozhodla jít do sprchy. Částečně tak ze sebe už shodila půlku oblečení ale co jsem si tak všiml, kalhotky ještě stále měla. Rty jsem poté sjel níž, kde jsem ji do krku znovu kousl a pokračoval k jejím ňadrům. Respektive bradavkám, které lehce přečuhovaly skrze tričko mezi Vergeho prsty, proto jsem neodolal pokušení jednu z nich jemně kousnout. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Lehce jsem jí přitom přejížděl po krku nahoru a dolů. Druhou ruku jsem poté přesunul na její břicho, které jsem začala taktéž lehce hladit, až jsem se pomalu dostal pod ono tričko, které jsem lehce vyhrnul a rukou jí poté začal hladit ono odhalené břicho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jazykem přejedu po jedné bradavce a následně jí začnu lehce sát a jazykem provokovat. Jednou rukou uchopím druhé ňadro, které začnu jemně mačkat a zbývající nepatrně zajedu k jejímu rozkroku, po kterém přejedu dvěma prsty. Sám jsem začal pomalu pociťovat lehké šimrání v rozkroku. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Lehce jsem jí jazykem přejel po jejím krku, který jsem začala pomalu a něžně líbat, hezky pod zhora dolů a zase nahoru. Teď jsem byl pevně přesvědčen o tom, že tahle myšlenka je mi víc než sympatická a příjemná. A myslím, je bratrovy též. Lehce jsem si jí přitiskl víc na sebe a donutil jí se tak dostal do jakého lehosedu, čímž jsem mu i lehce nahrát do karet a dá se říci a připravil hřiště. Stejně jako on jsem rukou sjel k jejím kalhotkám, který jsem lehce, jen maličko poodhrnul a nepatrně stáhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Každopádně Vergil mi tak sám nahrál, když ji částečně položil na sebe a stáhl kalhotky. Pozvednu šibalsky koutek úsměvu nahoru a prsty jí po odhaleném rozkroku začnu jezdit od shora dolů. "Očividně se ti to líbí, Ley.." řeknu polohlasně a provokativně. Po těch slovech se prsty zaměřím na chvíli jen na poštěváček, který začnu dráždit. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Můj otcovský instinkt mi napovídal, že rozhodně nedělají dobrou věc... Proto jsem se rozhodl ujistit, že tomu tak není. Dole nikdy nebyly a tak jako poslední možnost byl Danteho pokoj, jelikož já spal chvíli ve Vergilově. Stiskl jsem kliku a v lehkým polospánku jsem vešel dovnitř, z toho jsem se ale rázem probudil, když jsem uviděl co tam ti dva dělají na postely s Leylou, které se to evidentně nelíbilo. Svraštil jsem čelo a nakráčel jsem si to rázným krokem přímo k nim. Oba jsem je čapl za vlasy a stáhnul jsem je oba naráz s postele ale ještě jsem je nepouštěl. Vytáhl jsem je potom dál za vlasy ven z pokoje a poté jsem je postavil před holou zeď, pořád držíc jejich vlasy. Nakonec jsem skoro vší silou udeřil jejich hlavami naráz do zdi před nima, natolik, že tam po nich zůstali dost hluboké díry. Věděl jsem moc dobře, že jim tohle nijak extra neublíží, ale hlava je rozhodně bude bolet minimálně do zítra. Nakonec je pustím, ale ještě od nich neodcházím. "Si ze mě děláte trochu srandu ne?! Jak jste si to mohli dovolit i přes to, že s tím ona nesouhlasila?!" řeknu velmi rázně, přísně a velmi zvýšeným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Verge.." šeptnu směrem k němu jako takové varování, ale tak trochu pozdě. Jak se dalo čekat, vešel do pokoje otec a rozhodně nevypadal na to, že by ho to nějak potěšilo. Ztuhnul jsem. A jsme v řiti. To byla jediná myšlenka, která mi v tu chvíli proběhla hlavou. Tedy, pokud mi ta hlava ještě zůstane na krku, jelikož nás oba chytil za vlasy a já v tu chvíli musel ceknout. Dobře, v tuhle chvíli jsem se už začal bát o to, abych se předběžně nedočkal plešky. Začal nás táhnout ven z pokoje. "Au au au..!" zakleju tiše s každým škubnutím, co se mu povede za téhle krátké 'cesty'. Nakonec nás oba postaví před zeď a donutí nás k polibku se zdí. Jakmile mě konečně pustí, odlepím se od zdi a ihned se se zatnutými zuby chytím za čelo. Fajn, tohle už bolelo. Zvlášť, když to bylo zrovna od něj. "Si ze mě děláte trochu srandu ne?! Jak jste si to mohli dovolit i přes to, že s tím ona nesouhlasila?!" přejede mi mráz po zádech. A taky oprávněně, už jsem jeden výprask dostal, narozdíl od Vergeho, proto jsem se raději neodvažoval otočit. Jen trochu a hodně opatrně jsem se na něj podíval přes rameno, i když jsem tím nejspíš riskoval přídavek. Poznámky jsem pro tuhle chvíli raději vynechal. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Poté se klamaně povzdechnu. Zvednu ruce a znovu chytím jejich vlasy a ještě jim věnuji další, o něco slabší ránu do zdi, která tam zanechá ještě hlubší díru. Po tomhle se už oba sesunuli k zemi a seděli tam jako dva pytle brambor. Oboum z čela tekla krev a teď, když jsem se tak dá se říci rozcuchal, vypadali úplně stejně. Poté už mlčím, nemám víc co bych jim řekl a vymejvat hlavu nějakýma výchovnýma blbostma v jejich věku už nemělo smysl. Jen jsem se na ně zklamaně díval. Nakonec jsem se otočil s tím, že už jsem jim vyčinil dost. Jenže pak jsem zahlédl, jak přede dveřma stojí Leyla. Jakmile jsem uviděl její oči, bylo jasné, co stalo a já si uvědomil svojí chybu. Ucítila jejich krev, což vybudilo démona v ní. "A sakra..." pronesu polohlasně. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro ceknu těsně před tím, než s námi znovu práskne o zeď. Jak já, tak Vergil jsme se už svezli na zem a já si musel znovu chytit čelo. Tentokrát mě už ale kurva bolela a potvrdilo se to tak, že jsem cítil trochu něco vlhkýho na ruce. "A sakra..." zaslechnu za sebou a zvědavost mi nedala - musel jsem se alespoň částečně otočit. Stála tam Ley, ale co mi na ní připadalo jiného? |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Podívala se na Vergila, kterýho očichala a poté jej popadla stejně jako otce a hodila ho za sebe. Teď jasně viděl, že její oči rozhodně nepatřili jí. Byly démonické. Stejně jako její ruce. Nahnula se k němu a poté mu jazykem slízla trochu oné krve co měl na čele. Její jazyk byl na konci lehce rozeklaný. Co se ale dělo dál, s tím rozhodně nepočítal. Popadla jeho ruku, servala z ní rukáv a poté otevřela pusu. Odhalila tak démoní tesáky (// nejenom špičáky, většina zubů), kterými se poté zakousla do jeho ruky a lehce trhla hlavou tak, že výsledek byl ten, že mu tak kus jeho masa vytrhla a zažala ho polykat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Sorry, Ley.." řeknu trochu zle a odkopnu ji od sebe. Tohle nebyla Ley kterou znám. A jak jsem tehdy říkal, nebudu pro ní snadným cílem. "Chceš začít se mnou? Tak si mě budeš muset získat.." ušklíbnu se a sáhnu po Ebony, kterou jsem měl u sebe. Výstražně jsem na ní namířil, i když jsem na ní mířil nerad.. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Došel jsem k ní a pevně jí prsty chytil za tváře tak, aby se na mě dívala ale zároveň neměla jak znovu kousnout. "Ley, kde jsi..?! Tohle nejsi ty!" |
| |
| Vergil měl dost práce s tím, aby jí vůbec udržel. I když byl chlap muž nebo co to vlastně, teď měla jistou výhodu ona, protože ona nedostala od Spardy ránu do hlavy o zeď. Dante se pokusil jí připomenout, že to není ona, což začalo po chvilce trochu i působit v tom smyslu, že se už tolik nebránila. "Mluv na ní dál, zdá se, že to zabírá..." řekl Vergil. |
| |
| Díval jsem se jí do těch očí. Nebyly to ty, které jsem znal, ale přesto jsem věděl, že mě poslouchala. "Ley, jsem tu s tebou.. vždycky tu jsem s tebou. Slyšíš?" |
| |
| Slyšela jsem jak ke mě zdáli doléhá něčí hlas. Znala jsem ten hlas? Čí jen mohl být? Když jej uslyším znovu, začnu si pomalu vybavovat, komu by asi mohl patřit. Dante? Cítím jak se pomalu zase stávám sama sebou. Cítím ale také onu železitou pachuť v puse, ze které se mi skoro okamžitě začne zvedal žaludek. Tohle nebyla moje krev... Po dalších okamžicích jen matně rozeznávám postavu před sebou. "Dante...?" řeknu tiše, velmi tiše. |
| |
| Tak trochu si úlevně vydechnu, když už to začne vypadat tak, že mě poznává. Přesto mi to ale nedá se ujistit. "Jsi to ty..?" zeptám se s trochou opatrnosti. Ani Vergil pro jistotu ještě nepolevoval. |
| |
| Konečně jsem tak trochu poznávala všechno okolo sebe a také jsem uviděla jeho ruku. Okamžitě se mi vybavilo to co jsem s ní provedla. A taky se mi tím vysvětlilo to, odkud pochází ta krev v mých ústech. Oči mi lehce zvlhnou a pocítím, jak mě noha přestali poslouchat. Myslím, že kdyby mě on nedržel, asi bych skončila na zemi. "Promiň..." řeknu trochu rozstřeseně a dívám se přitom na Danteho. |
| |
| Všiml jsem si, jak se zarazila, když viděla mojí ruku, proto jsem jí skryl za zády a zdravou rukou jsem jí položil dlaň na tvář. "Ššš.. Je to dobrý, nikomu se nic nestalo." Nepočítám sebe. Já se z toho zhruba za tři dny vylížu. |
| |
| Cítím, jak mi prakticky zvadla v rukou a nechtěl jsem aby mi nějak vypadla a spadla na zem a tak jsem si s ní pomalu sedl na zem, stále jí nepouštějíc. Trochu jsem si jí i k sobě přitiskl. Možná, že mi od bratra jedna přilítne, protože co se týče žen, je strašně majetnickej, ale po tom co jsme dělali v tom pokoji... Mno řekněme, že jsem jí tak chtěl jen poskytnou jakousi podvědomou jistotu. "Už žádný další podobný střeštěnosti brácha..." řeknu směrem k Dantemu a trochu se na něj i podívám. |
| |
| Vypadala trochu rozklepaně a tak se dalo očekávat, že chviličku potrvá než se zase dá dohromady. Nicméně Vergil se nějak podezřele rychle ujal podpory.. Nevadilo mi, že si s ní sedl. Ale že si ji k sobě ještě přitiskl, to už jsem ho varoval zamračeným pohledem. "Už žádný další podobný střeštěnosti brácha..." "Jo.. Tak přestaň!" |
| |
| Vrhnul jsem na něj lehce nechápající pohled. "S čím jako? Nechápu co tím myslíš..." řeknu. Jo, lehce jsem to možná chápal, ale trochu jsem využil jeho lehké nadutosti. "Nah, ty myslíš tohle?" řeknu nakonec a udělám, že mi to najednou jakože dojde. "Jen jsem jí pomohl... nehledě na to, že ještě před chvíli v tom pokoji si mě v podstavě sám přizval..." |
| |
| Ušklíbnu se a chytím se za ruku, na které mi teď v podstatě chyběla jistá část svalu. "Pozvání neznamená povolení dělat si i potom co chceš!" |
| |
| "Povolení?" ušklíbnu se a vytrhnu mu svou ruku z té jeho. Díky tomu co udělala co bylo celkem až moc snadné. "Zapomínáš bratříčku, že já vždycky dostanu to co chci... nehledě na to, jak moc to potom chceš ty..." řeknu s lehkým úšklebkem. Chtěl jsem ho trochu vyprovokovat a potrápit a tak jsem se k ní sehnul a dal jí něžný polibek na čelo. |
| |
| Zle se zamracim nad tou jeho poznamkou o chtici. Vyznelo mi to vic nez rozmazlene. Jakmile ale Ley polibil na celo, dal jsem mu ochutnat pekne silnou ranu podrazky moji boty do obliceje, kdyz jsem mu nemohl dat pesti. Donutil hsem hp alespon k tomu ji na okamzik pustit a alespon castecne jsem ji pomohl se zvednout za pomoci zdrave ruky, kterou jsem ji podepiral a pevne tiskl k sobe. "Neser.." |
| |
| Jen symbolicky si promnu misto, kde skoncila jeho bota. On mel vzdycky mizernou ranu. Proc jsem cekal, ze tohle udela? Je az moc predvidatelnej bratricek... Nicmene capnu jej za jeho kabat a pritahnu se k nemu. "Nozak bracha, nedelej somra... muzeme ji mit oba... a dle toho jak se predtim projevovala by ji to zrejme ani nevadilo..." |
| |
| Usklibnul jsem se a venoval jsem mu silnou ranu do cela moji hlavou bez ohledu na to, ze me to zabolelo taky. Alespon jsem ho trefil do mista, kde sam mel modrinu jak svestku od otce. "Zapomen, sampone.." Zavrcim. |
| |
| Jeho chabi pokud o to mi nejak ublizil jsem bral zatim s usmevem. Rukou jsem si prohrabl a urovnal vlasy co sveho milovaneho ucesu, nebot otec a on mi jej tak trochu rozhodili a ja nemam rad rozhozeny uces. Capnu ho za tu jeho ukousnutou ruku a trochu ji vic stiknu, vim, ze ho to muselo celkem dost bolest. Schvalne jsem jeste prsty pichl do one stale jeste cerstve rany. "Nemas sanci bracha..." reknu a pote k ni vstahnu druhou ruku a jemne ji pohladim po tvari. |
| |
| Silne zatnu zuby, kdyz se v te rane zacne schvalne rejpat. Nejen ze to bolelo dost i bez jeho pomoci, ale o to vic jsem mel chut mu ten jeho prst strcit do pr*ele. Co si ale dovolil vic bylo to, ze znovu vztahnul ruku Ley. Panenky se mi v tu chvili na moment zuzily a barva oci se zmenila v barvu mych demonich oci. "Kryple!" Okriknu ho a silnou ranou kolenem do bricha jsem ho kus od sebe odkopl. Ley jsem vic pritiskl k sobe, i kdyz nejradsi bych se tu bolest v ruce pokusil utisit alespon stiskem.. |
| |
| Jen se lehce zasmeji a jeste chvili setrvam v one pozici, do ktere me odkopl. "Takze si se konecne probudil..." reknu spis pro sebe. Pote pomalu zvednu hlavu. Stejne jako se zmenili jeho oci, moje se taktez zmenili ale do modrych, zatimco jeho byly cervene. A taky narozdil od neho, ja to umel ovladat. Lehce zavrtim hlavou. "Tuhle hru hrat nechtej bracho, protoze je mi jasne, ze ty to ovladat neumis a tata je dole v bezvedomi, takze ti nepomuze..." |
| |
| "Drz hubu!" Odseknu mu. Nezajimalo me, zda se on umi ci neumi ovladat. Kazdopadne ja si ani neuvedomoval to, ze se na me neco zmenilo. Co si ale budeme povidat, on taky nemohl bejt mistr. "Nemam zajem hrat nejakou hru.. Ale jestli me k tomu donutis, klidne ti ten zadek nakopu.." Venuju mu stale ten zly demonicky pohled. Mel jsem ale to stesti, ze jsem jeste porad vedel o tom co se deje. Chtel bych i pomoct otci se dat dohromady, ale ne driv nez se on prestane lepit na Ley. "Misto tech kecu bys mohl otci pomoct, zmrzlino.." |
| |
| "Vis bracha, mel bys trochu vychladnout... zbytecne se tu rozcilujes kvuli prkotine..." reknu a vydam se k nemu. "Tata bude v pohode, ostatne, prezil i horsi veci..." rekne jeste behem toho a lehce pokynu hlavou do strany. Dojdu pomalu k nemu, stejne jako jeho ocio zustavali demonicke, i me byly takove. "Proc to nenechas na ni?At se rozhodne sama." reknu s usmevem. |
| |
| Neprestaval jsem se na nej zle divat. Rozcilovalo me uz jen kdyzstal u me. Proc se tak najednou zacal o Ley zajimat? "Neplet se do toho.." Odseknu na jeho navrch. |
| |
| Sylsela jsem, jak se ten druhej, tedy jeho bratr, jehoz jmeno mi porad unika, nadechuje s tim, ze mu na to neco rekne, ale rozhodla jsem se zasahnout, protoze to vypadalo, ze se za chvily do sebe pusti a bitka dvou polodemonu rozhodne nebude hezka... "Nechte toho..." reknu nejdriv, nez se mi povede otevrit tak nejak oci. "Hadate se o nepodstatnych blbostech..." |
| |
| Pohledem sjedu k Ley, kdyz se rozhodne uz mezi nas zasahnout. "Myslis, ze ty jsi blbost?" |
| |
| Lehce kyvnu hlavou na jeho otazku. "Je to blbost.... blbost se o tom hadat..." reknu a podivam se nejdriv na jeho bratra a potom na nej s lehce pootevrenyma ocima. "Klidne budu s vama obema, nedela mi to problem.... protoze tak nejak, se mi docela dost libilo..." reknu a lehce se pritom zacervenam. |
| |
| Lehce se zarazim nad jejim rozhodnutim. Obema?! Pevne jsem ji tiskl u sebe a na Vergeho hodil nepratelsky pohled, ktery hasne vypovidal o tom, ze se neminim delit. Ne, nikdy! |
| |
| Musel jsem se nad jejim vyrokem lehce pousmat. Tohle bude vice nez zajimave. Nechal jsem sve oci se vratit do jejich puvodni podoby. "Tak vidis bracha myslim, ze to dama rozhodla celkem dobre..." reknu porad s usmevem a lehce ji prejedu dvema prsty po tvari. |
| |
| Zdravou rukou jsem ty jeho prsty capnul driv nez se ji dotkl. Moje oci se stale nemenily, ale muj pohled byl o neco mirnejsi. "Jsi hrozna vlezdoprdelka.." Usklibnu se |
| |
| "A ty se mi divis?" reknu. "Kdo by ji taky mohl odolat..." Trochu jsem se pohravala s myslenkou, pokracovat v tom, kde nas tata tak neurvale prerusil, tedy dokud je jaksi mimo hru. Cimz jsem se tak nejak neubranil lehce sibalskemu usmevu. |
| |
| Ten jeho sibalsky usmev mi neunikl. Znal jsem ho moc dobre a zjevne se mu neco prohnalo hlavou. Napadla me jen jedna vec, ale treba tomu tak nebylo. Podezrivave se na nej podivam. "Nad cim premejslis?" |
| |
| Pri jeho otazce se na nej podivam, ale onen vyraz mi tak nejak nemizi. "Jen me napdalo, ze kdyz jsme si to takhle hezky vyjasnili ted mezi sebou.... ze by nebylo od veci, treba pokracovat v tom, kde jsme skoncili, nez nas tata prerusil... zvlaste ted, kdyz je jaksi mimo hru..." reknu nakonec. Ale zase tu bylo to, ze se muze kazdou chvili probudit a ja bych nerad dalsi setkani se zdi... |
| |
| Na moment se zarazim a po ocku se podivam na otce. At jsem si to chtel priznat nebo ne, libilo se mi to. Mozna vic nez jen to. Proto jde na me poznat, ze jsem nad tim zacal uvazovat. "Mozna by tentokrat stacilo zamknout.." Podival jsem se pote na Ley. Nutno podotknout ze na sobe ted mela skutecne jen moje triko a ta predstava vic nez lakala.. |
| |
| Zamknout... "Mozna, ale zase na druhou stranu, myslis, ze zamek zastavi nekoho jako je tata?" reknu. Prave ted se ve me misily dve veci - chtel jsem pokracovat v tom, co jsme zacali, ale ta druha vec byla ta, ze jsem se tak trochu bal reakce otce, kdyby to zjistil, ze v tom pokracujem i po tom vsem. |
| |
| "Pokud se mu povede nas chytit znova, tak proti nam nic nezmuze kdyz uslysi, ze s tim Ley souhlasila.." A navic, pokud nebudeme prilis hlasity, skrze tyhle dvere by to nemelo jit slyset. Vykrocil jsem s Ley zpet do meho pokoje. Pteci jen he to jistejsi nez stat vedle probouzejiciho se taty. |
| |
| "Mozna me budes mit za straspytla, ale dneska bych uzil svy a my jsme mu taky zrovna dvakrát neprilepsily..." reknu smerem k Dantemu, ktery byl skoro u dveri. To poslední co jsem chtel dneska udelat byl vazne nastvat tatu. Nehlede na to, ze mu ted taky nebude zrovna dvakrat dobre... |
| |
| Moje ovi se uz po chvili zmenily zpet do jasne modre. Kroky jsem doprovodil Ley k posteli, kde jsem ji posadil a vratil se zpet na chodbu. Dosel jsem k otci a pokusil se ho tou jednou rukou alespon podeprit a zvednout i kdyz bez ty jedny ruky to slo celkem tezce. Zvlast on taky nebyl nic lehkyho. "Fajn, tak dobrou." Opacim smerem k nemu bez naznaku zklamani. Naopak, alespon budu s Ley sam a bez nej. |
| |
| Stejne jako on dojdu k otci. "Kdo rikal, ze jdu spat?" opacim je jeho poznamku o tom, ze chtel poprat "dobrou noc". "Uhni, zvednu ho sam..." reknu kdyz vidim, jak se ho pokousi s tou rukou neohrabane zvednout. |
| |
| Uhnu mu, když se natáhne aby mi pomohl. Možná jsem měl k dispozici jen jednu ruku, ale moje hrdost neustupovala. Nebudu ze sebe dělat nějakýho invalidu. "Tvoje zbytečná starost." odfrknu si. Jakmile se s otcem tak nějak postavím, rozejdu se pomalými kroky směrem do Vergeho pokoje.. |
| |
| "To.. je dobrý Dante... gauč mi postačí..." řeknu když mi oba pomáhají na nohy. Nečekal jsem takovouhle ránu, zvláště od ní. Mohlo za to to, že mám jen část své původní moci? Ale i kdyby mi Vergil dal svůj přívěsek, nevrátí se všechna, protože to byla prostě daň, kterou jsem musela zaplatit, za to, že budu žít jako člověk. |
| |
| "Nemel blbosti.." podívám se na něj jakmile se částečně probudí a pronese si svoje slova. Chtě nechtě jsme ho doprovodili k Vergeho posteli, na kterou jsme ho alespoň posadili. Nezářil zrovna dvakrát zdravím, ostatně není se čemu divit. Ještě před nějakou chvílí musel trpět v té věznici dlouhých 11 let.. A to si myslím je sakra dost, zaslouží si odpočinout. "Tady nejsme ve věznici.. Na pořádnej odpočinek neexistuje nic lepšího než postel." |
| |
| Povzdechnu si. Lehce zadržím dech, protože se mě zmocní následky toho všeho, co na mě udělali a neudělali. Zdálo se, že kluci tak trochu soupeřili o to, kdo se o tátu postará líp, ale jak se zdálo nakonec to nějak vyhrál Dante. Což mě tak nějak ani nepřekvapuje. Lehce jsem se pousmál. "Možná už nejsme v té démoní, ale tady to rozhodně vypadá jako ve věznici pro lidi..." poznamenám. |
| |
| Když jsem si jistý, že se udrží sám v sedě, pustím ho a naoko uraženě si odfrknu. "Přestaňte to tu všichni kritizovat, teprve se to rozjíždí! Můžete bejt rádi že vám tu sponzoruju střechu nad hlavou!" |
| |
| Lehce se pousměji, když začně prakticky vyšilovat z toho, že jsem si trochu utáhl z jeho domu. "Ale notak, vždyť já to tak nemyslel. Není důvod, aby si se rozčiloval Dante." řeknu a trochu mu rozcuhcám ten jeho už tak značnej rozcuch |
| |
| Nijak jsem sen nebránil tomu jeho rozcuchání, protože očividně to už horší bejt nemůže. Možná mě teď cuchal ale co si budeme povídat - už jsem jen čekal tu chvíli, kdy mnou tentokrát mrskne o zem a nadělí mi další modřinu. Byl nepředvídatelnej. "Dostaneš za povinný se pořádně prospat.. Bez protestů." |
| |
| Zlehka sevřu jeho rameno a trochu se k němu nakloním. "A kdo ty seš jako, že mu tu budeš rozkazovat co?" řeknu s lehkým úsměvem. "Co vím, tak jsem ještě a stále tvůj otec, takže rozkazy tu budu udílet já..." dodám dál. Slyšel jsem jak Vergil za ním potlačoval tichý smích. "Ty se tam nesměj..." |
| |
| Chystal jsem se něco říct, ale po jeho argumentu, kdy si určil že rozkazy bude udávat já, jsem radši zmlknul. Nikdy jsem si u něj nebyl jistý tím, kdy mi znovu přiletí další a - říkejte si co chcete, neměl zrovna slabý rány. Lehce vražedným pohledem jsem se podíval po Vergilovi. "Uznej sám, že teď mam pravdu.." řeknu mu zatímco se pohledem stále nepříjemně dívám na Vergeho. |
| |
| Pozoruji jak jen Vergil pokrčí rameny a odejde z pokoje. "Máš ale pravdu Dante, potřebuju si odpočinout, prospat se. Tam dole jsem toho moc nenaspal, MY OBA, jsme toho moc nenapsaly..." řeknu a doufám, že tak mojí narážku ohledně Leyli pochopil. Trochu se k němu nahnu blíž. "Musíš být opatrný Dante, bude jí trvat dost dlouho než se s tím nějak vyrovná a popere. Její démon nepatří zrovna k těm nejslabším, i já jsem měl co dělat proti její matce a stejně ten souboj nakonec skončil remízou... hlavně žádný takoví blbosti, jako jsem viděl, jasný?" |
| |
| Trochu od něj uhnu pohledem a odfrknu si. Zraněnou ruku jsem skryl za svůj bok, aby si toho nevšimnul. Že tu nějaký to riziko je jsem věděl taky a nebylo třeba mi vysvětlovat abych si dával pozor. Pomalu jsem vstal. "Odpočiň si teda." |
| |
| "Dante..." řeknu a podívám se na něj a když vstane, vstanu i já. "Děkuji, že si nám odtamtud pomohl, i když to bylo zřejmě neplánované..." dodám dál a když už stojím, tak jej prostě otcovsky obejmu. Co si budeme nalhávat, chybělo mi to a jemu určitě taky. |
| |
| Trochu překvapeně se na něj podívám, když mě obejme. Už jsem čekal že mi chtěl za něco vrazit další facku, ale nejspíš jsem se neměl (pro teď) čeho bát. "Teoreticky.. za to že jsem tam byl můžeš poděkovat Ley. Ta mě tak nejspíš neplánovaně dostala." |
| |
| "Schodnem se tedy na tom, že vám oboum?" řeknu nakonec když jej pustím. Sice tak trochu nerad, ostatně, který rodič by nemiloval svoje dítě? Ale tak nějak bych se potom nedostal ze svého kabátu, který jsem si sundal a hodil na blízkou židly. |
| |
| Nakonec jsem se neubránil lehkému úsměvu a vykročil směrem ke dveřím. "Tak teda dobrou, tati.." řeknu ještě než za sebou zavřu a vyrazím konečně do svého pokoje k Ley. |
| |
| "Dobrou synu..." řeknu tiše, ale to už za ním zaklaply dveře. Vysvlíkl jsem se vlastně do spodního prádla a zalehl pod deku. Měl pravdu, postely se nic nevyrovná. Dante tedy pomalu dojde ke svému pokoji, kde jak doufal, bude Ley. Když otevře dveře, zjistí, že v jeho postely je Vergil s Ley. Vergil ležel na boku, dle všeho celkem hodnou chvíli už zařezával, jednu ruku měl pod hlavou a druhou držel Ley okolo břicha. Ta taky vypadala, že spí, ale jakmile vešel dovnitř, otevřela oči. Trochu se posadila a poté mu naznačila ať si lehne vedle ní. trochu do Vergila strčila aby se posunul a taky se posunul a vytvořilo se tak místo i pro něj. |
| |
| Zarazím se ve dveřích, když ve SVÝ posteli najdu zrovna jeho. Nasadím falešný dopálený úsměv. Super.. nejen že se na mojí posteli budeme mačkat tři, ale takhle to fakt nepůjde. Když mi naznačila, abych si k ní lehl, učinil jsem tak. Jenže schválně jsem se roztáhl tak, že jsem toho blba shodil z postele a zabral zbylé místo. Můj pokoj, moje věci, moje postel! |
| |
| Ta rána mě probudila. Probudil jsem na zemi?! Moment, co dělám na zemi, když jsem usnul na postely?! Zvednu se a zjišťuji, že jsem byl prakticky vyšachovám ze hry. Leyla neob jak se jmenuje, teď byl přitisknutá k němu. Jsem jí byl tedy dobrej jen než přišel on. Trochu nabručeně zamumlám nějakou urážku. "Brácha, snad jsme se na něčem dohodli... kde mám spát jako já? A předem říkám, že na gauč ti dolů nejdu..." řeknu polohlasně. |
| |
| Pokud vím, nikdy jsem neřekl nic o tom, že souhlasím s tím, že Ley bude nás obou. Proto když jen uslyším výsledné plácnutí na zemi, musím se pro sebe trochu škodolibě pousmát. Na jeho nadávky jsem jen zvedl ruku a ukázal mu prostředníček. Jestli se mu gauč nelíbí, pořád tu má podlahu. "Můj pokoj, moje postel." A moje Leyla.. |
| |
| Jen co si Dante lehne vedle mě, přitulím se k tolik, jak je to bylo možné. On ale schválně skopl bratra na zem. A tomu se to teď pochopitelně nelíbilo. Když ucítím jak mu ukáže ten prst, zvednu ruku a chytnu ten prst s tím, že si jí dám okolo svého pasu. "Notak, vždyť se sem ještě vejde..." řeknu. |
| |
| Odfrknu si. Stále jsem si zatím stál, že je to řitilezec a měl jsem pravdu. Nicméně napadne mě jedna myšlenka. Proč mu neoplatit provokaci stejnou mincí? Pozvednu jeden koutek a přitisknu si Ley víc ke svému tělu. Přitom lehce pozvednu její bradu a začnu ji líbat dlouhými polibky, mezi které občas zapojím nějaký ten francouzský. "Promiň, ale.. jsem zane.. prázdněn." řeknu mezi polibky jako dostatečnou odpověď. |
| |
| "Nah..." pronesu a jelikož vlastně u té psotele sedím, hlava mi spadne oblicejem do matrace. "Vís, ze tohle není fér bracha..." pronesu tlumene. Tohle vazne nebylo fer. On slizne smetane, zatimco ja hniju na zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nakonec se pomalu překulím tak, že ji dostanu nad sebe a nepřestávám líbat. Po očku se tak podívám na Vergeho, zda bude posera pořád a nebo se téhle příležitosti chytí, protože jinou mu už v bližší době nejspíš nedopřeju. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Moc jsem se neupejpal a skočil na postel s tím, že jsem rovnou natáhl, dal jí ruce kolem boků a stál jsem si jí z něj na sebe. "Teď je moje..." řeknu s úsměvem. |
| |
| Ušklíbnu se. To nemělo smysl, proto to ukončím tak, že si dám dlaně pod týl a lehce nasraně zavřu oči. Nohy natáhnu a dám si jednu přes tu druhou. Ley není hračka, o kterou bych se s ním přetahoval. "Pořád tě můžu kdykoliv vyrazit z mojí postele." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Přestože na sobě ještě pociťuju jeho ruce, přitáhnu k Dantemu a taky se k němu přitulim, znovu. Věnuji mu polibek na tvář. "Abych nevykopala já vás oba z postele..." řeknu s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Abych nevykopala já vás oba z postele..." S tim úsměvem vypadala nevinně, ale po tom, co jsem s ní zažil v té 'kuchyni' jsem jí ani trochu nevěřil že je nevinná. Pohledem jsem nepatrně sjel níže k místu pod její podbřiškem, kde jí shrnuté triko lehce odhalovalo. Sám jsem se musel trochu šibalsky pousmát. "Pořád ale zapomínáš, že jsme na tebe s Vergem dva.." v očích se mi trochu zajiskří. I když byla Vergilovi zády, pořád se toho dalo tak trochu zneužít. Jemně chytím její ruce a trochu jí donutím si lehnout na záda, při čemž dám její zápěstí k sobě nad její hlavu a nepouštím. Po očku se se šibalským pousmátím podívám na Vergeho. Tím, že zvedla ruce tak o něco vyhrnula tričko nahoru. Sklonil jsem se k ní a začal jí líbat na uchu. Její zápěstí jsem pak už držel jednou rukou a tou druhou sjel po jejím krku k ňadru, kde jsem si přes tričko trochu pohrál s její bradavkou. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro "Uhni bracha..." řeknu a strčím do něj s tím, že si nejdřív od ní vezmu polibek a poté jí jemně vytáhnu do sedu. Hodlal jsem navázat tam, kde jsme skončily, než nás táta vyrušil. Lehce jsem jí sjel rukou na podbřišek, který jsem lehce pohladil a začal jí líbat na krku s tím, že jsem se přesunul pomalu za ní a tam nějak si jí posadil na sebe, přesněji spíš kousek na svůj rozkrok, kde ještě zatím byly moje kalhoty, které mi ale začínali být těsné... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro odfrknu si a znovu se šibalsky pousměju. Já si tedy zabral pozici zepředu a ukradl si od ní pár francouzských polibků, při čemž jsem dlaně položil na její boky a jel s nimi podél jejích křivek stále nahoru, než jsem jí moje tričko sundal úplně. Sám jsem si poté rozepl přezku a svůj kabát odhodil někam na zem. Kruci, její tělo bylo vážně úžasný.. Neodolal jsem pokušení být nablízku jejím rtům ale zároveň je provokativně nelíbat. Místo toho jsem dlaň položil na její ploché bříško a sjel s ní níž na místo, kde jsem předtím nedokončil svoji 'práci', ve které jsem teď začal pokračovat. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Nicméně, já jí to tričko sundal úplně, narozdíl od něj. Chvíly jsem si pohrával jazykem a rty na jejím krku, než jsem oběma rukama zajel na její ňadra, respektivě přesněji její bradavky, které jsem začal krouživými pohyby dráždit. Nejenom onen dotyk, ale i její slastné, tiché vzdychání napomáhalo tomu, že tlak v mých kalhotech nabíval na intenzitě. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Vášnivěji jsem si od ní vzal ještě pár francouzských polibků, než jsem prsty zakročil o něco dál, tedy respektive do ní. Klečel jsem na kolenou jen kousek od ní, proto jsem si volnou rukou povolil knoflík a rozepnul poklopec tak, abych si alespoň částečně ulevil. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Přitisknul jsem si jí víc k sobe s tím, že jsem jí začal žužlat ušní lalůček a té jsem sem tam přesunul na její krk. Jednou rukou jsem jí pořád držel její prso a druhou jsem si zajel do vlastní trenek, abych z toho měl taky něco trochu víc. Ještě ho nechám, ať si tam chvíli hraje a potom to posunu dál... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Gah, byla tak hezky vlhká.. Nakonec jsem po chvíli ale přestal a poté využíval už jen prstů, při čemž jsem svojí hlavu přesunul do úrovně jejích očí, abych se na ní mohl podívat. Všiml jsem si, že ten honibrk si už taky trochu přilepšoval. Ostatně, nebyl to až tak špatný nápad. Prozatím jsem ale jen o trochu stáhnul svoje kalhoty a trenky, takže jsem své mužství tak částečně odhalil. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Nějak jsem z nohou skopal kalhoty a poté jsem si lehce, částečně stáhnul i trenky, které jsem taky nějak potom dostal ze sebe dolů a skončily na podlaze. Odhalil jsem tak svůj ne zrovna malý, tvrdý a ztopořený penis. Chytnul jsem ho do ruky a trochu jej v ruce promnul než jsem s jeho špičkou začal pomalu kroužit po jejím zadku. Hlavně jsem tedy lehce začal dráždit onu druhou díru, jelikož ta první bylo obsazená... Nakonec když pocítím jak se slastně prohne, poškádlim ještě onu dírku prsty a poté do ní pomalu zasunu svůj penis. Ten slastný pocit, co mě přitom naplnil byl extázující. A dle jejích reakcí jsem zřejmě nebyl sám... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Pokud mam bejt upřímnej, z jedné stránky mě to celkem štvalo, ale z té převyšující překvapivě vzrušovalo. Nemohl jsem si pomoct, ty kalhoty a trenky mi už vážně vadily a i já si je už musel ze sebe sundat. Sklonil jsem se nakonec zpět k jejím ňadrům a jednu její bradavku jsem začal ústy sát, zatímco volnou rukou jsem chytil svůj penis a pohyby nahoru a dolů ho začal dráždit. Sem tam jsem do bradavky lehce kousl, někdy si pohrál jazykem a nadále pak sál. Nemohl jsem si však odpustit při nějaké chvíli nevypustit slabý vzdech, jelikož mě tohle vážně vzrušovalo. Možná víc než to. I když nejradši bych do ní chtěl proniknout já a cítit ji i z jiné stránky. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Zaklonil jsem slastně hlavu a trochu vydechl, když jsem začal pomalu pohybovat svou pánví a taktéž i svým penisem v ním tam a zpátky. Bože, to je taková slast... Nebyl jsem sám kdo jí cítil. Ještě chvíli jsem se v ní pohyboval a potom jsem z ní pomalu vyšel. Znovu jsem chytnul svůj penis a lehce jsem jí ještě chvílku dráždil tím, že jsem jej střídavě třel jeho hřbetem právě o ní a taktéž jsem jen na kousíček špičkou do ní jen lehce pronikl. Nakonec jsem se rozhodl hrát hodného bratříčka a trochu jsem mu částečně vyklidil pole a nechal ho, ať si taky užije... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Věnoval jsem jí pár polibků na rty a začal jí přitom stahovat na sebe, při čemž jsem si tak lehal a dostal ji nad sebe. Tak trochu jsem dal i možnost jí si sem tam převzít roli, pokud bude chtít. Zatímco jsem jí ještě líbal, uchopil jsem svůj penis a trochu zneužil toho, že je takhle nade mnou. Špičkou mého mužství jsem začal trochu provokativně dráždit její poštěváček, při čemž jsem to sem tam zintenzivnil nepatrným pohybem pánví. Po krátké chvilce jsem to už nakonec nevydržel a špičkou svého penisu sjel o trochu níž, kde jsem do ní nakonec začal pronikat. Jakmile jsem tak učinil, jemně jsem jí chytil za zadek a začal se pohybovat. Sám jsem musel lehce vydechnout, byla příjemnější než jsem čekal. Sem tam jsem si však neodpustil její zadek zmáčknout. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Lehce jsem do ní ruku zezadu strčil a donutil jí tak se víc předklonit. Zatímco on si užíval v jedný "dírce", já si zabral tu druhou. Párkrát jsem si ho ještě promnul a poté jsem jí ho strčil hezky mezi půlky. Na to jsem se začal pomalu plynule pohybovat dobře a dozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Musel jsem se na ní dívat. Její slastný výraz se ještě víc zintenzivnil, když se přidal i Verge. Pohled na ní v takové chvíli mě vzrušoval ještě víc a proto jsem o trochu přidal na tempu. Když už jsem měl tu možnost, částečně jsem i jazykem začal dráždit její bradavku, kterou se ke mě skláněla.. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Nevím jak dlouho už tahle chvíle trvala, ale pomalu jsem cítil, že se blížim ke svému konci, tedy vyvrcholení. I když jsem si musel tak trochu přiznat, že nerad... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ostatně ještě trochu jsem přidal na tempu svou pánví, jelikož jsem už značně pocítil ten blížící se pocit vyvrcholení. Chtě nechtě jsem se za několik vteřin zastavil a udělal se do ní. Slastně a trochu zadýchaně jsem vydechl.. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Zůstal jsem o ní lehce opřený a srdce mi divoce bušilo a já se snažil nabrat dech. V těle mi ještě koloval adrenalin. Lehce jsem chytnu její hlavu do rukou a lehce si jí otočil k sobě a políbil jí. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Skončil jsem už před chvílí, ale tohle bylo takové lepší zakončení. Ležel jsem na zádech a lehce jí vískal ve vlasech. Zavřel jsem slastně oči. Jí jsem nechal ať si lehce jak chce. Tohle byla bomba... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Rukou jsem se natáhl pro svoje trenky, který jsem si oblíkl, abych se tu nepromenádoval věčně. Po očku jsem se na ně podíval a pak zaměřil pohled ke stropu. Gah, to bylo možná i lepší než obyčejně.. |
| |
| soukromá zpráva od Aiko pro Otočil jsem se na bok s tím, že se jí k sobě přitáhnu, ale ona už byla přitisklá u něho. Co naplat. Přitisknul jsem se tedy zezadu k ní a zabořil obličej do vlasů na její šíji. Voněla strašně krásně... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| MISE 4: NÉ PŘÍLIŠ ŠTASTNÉ DĚTSTVÍ |
| |
| Bylo ráno. Za okny to vypadalo, že bude hezký, celkem i slunečný den. Do pokoje k Dantemu a Vergilovy pomalu dolehla sladká vůně, které je tak nějak oba probudila. Eva dělala snídani, a né ledajakou - lívance se sirupem a řekněme si to upřímně, které dítě by nemělo rádo lívance se sirupem. |
| |
| Spal jsem zachumlaný a zavrtaný v peřině s tím, že si dneska pospím nejméně do poledne. Vedle mě spal bráška a proto mi nechybělo vůbec nic. Nicméně nedala se však ignorovat ta vůně, která doléhala do našeho pokoje. Nepatrně jsem se zavrtěl. Chtěl jsem spát ještě dál, ale z vůně, která se tu linula, si můj žaludek stál tvrdě za svým. Po pár minutách jsem se přeci jen přemluvil k tomu se rozespale posadit a dlouze zívnout. Promnul jsem si oči. Následně na to jsem trochu tu vůni nasál, abych se skutečně přesvědčil o tom, co to je. Jakmile na to ale přijdu, okamžitě se proberu úplně. Pohotově s Vergilem zatřesu. "Verge vstávej, to jsou lívance!" rychle jsem ze sebe stáhl peřinu a vylezl z postele. No, ne tak úplně. "Ua!" Noha se mi zamotala v povlečení a místo vstávání jsem se se zaduněním ocitl na zemi. Naštvaně jsem se posadil a z nohy stáhl peřinu. Nicméně ihned na to jsem vstal a nadšeně se rozběhl tam, kam mě vůně vedla. Tohle jsem si nemohl nechat ujít! |
| |
| "Verge vstávej, to jsou lívance!" Lívance?! Posadím se na postely a pozoruji ho, jak se hrab z postele. "Moje lívance!" řeknu a vyhrabu se z postele a jen co se z ní vyhrabu, vyrazím za ním a skočím po něm tak, že oba skončíme na zemi. "Moje lívance!!" zopakuju znova a rukama se ho snažím nějak udržet na zemi a přitom se snažím nějak dostat do kuchyně. |
| |
| "Aah!" vydám ze sebe zaražený zvuk když mě srazí k zemi. Okamžitě se začnu bránit a snažím se ho ze sebe nějak shodit. Ruku mu plesknu do obličeje a snažím se ho od sebe odstrčit. "Ani nápad!!" procedím mezi zuby a nakonec z pod něj vyklouznu. Rozběhnu se dřív než se stačí zvednout a cestou chytím svůj dřevěný meč, který jsem ze včerejška nechal ležet v chodbě. "Nejsou jenom tvoje!" |
| |
| Když mi jí plácne přes obličej, zůstanu sedět na podlaze a držím si rukou místo, kde mi jí plácnul. Lehce zaraženě se na něj nejdřív podívám jak jde pro svůj dřevěný meč a potom mi začnou vlhnout oči až začnu brečet úplně. |
| |
| Konečně doběhnu do kuchyně a schováš se hned za zeď vedle dveří. Trochu se vydýchávám ale pak uslyším, jak začal brečet. Ušklíbnu se. "Už zase brečí!" zabrblám si pro sebe. Tiše jsem se rozťapal směrem pod stůl, který mi v tuhle chvíli udělal dobrou schovku. Zase dostanu za chvíli určitě vynadáno! |
| |
 | "Dante?" řeknu, když uvidím, jak se schovává pod stolem. "Co si zase provedl bráčkovi?" |
| |
| Trochu se schoulím víc do rohu stolu a mlčím. Předstírám že tam nejsem a svírám svůj dřevěný mečík. Spoléhám na to, že mě ubrus stolu bezpečně zakryje. |
| |
| Sednu se do podřepu a vidím jej jak se tam choulí pod stolem. "Vylez Dante..." řeknu jemně. "Notak, víš, že až přijde táta, že to bude horší..." |
| |
| Po zádech mi při její druhé větě přejede mráz. "On si začal!" pronesu na svojí obhajobu. Vždyť on mě srazil první! |
| |
| Natáhnu k němu ruku. "Tak pojď..." řeknu znovu jemně a usměju se na něj. |
| |
| Otru si lehce uslzene oci a nakonec k ni dolezu. "Rikal ze ty livance jsou jeho.." Reknu jeste trochu ufnukane. |
| |
| Usmeji se a utru mu oci. "Vzdyt jich je dost pro oba..." reknu stale jemnym hlasem. Pote pokynu Vergilovy, aby k nam prisel. Sice se mu nejdriv nechtelo ale nakonec prisel. "Tak a ted se navzajem omluvte a obejmete na usmirenou..." |
| |
| Chvili bratra jeste pozoruju s lehce nafouknutyma tvarema. "Promin." Reknu tise a trochu nerad. Nemel jsem rad kdyz jsem musel ustoupit. |
| |
| Utru si nudly do rukavu a podivam se mamu. A potom i na bratra. Trochu jeste popotahnu. Znovu se podivam na matku, jako kdybych tim rikal, vazne musim? Povzdechl jsem se nakonec jej tedy objal. "Promin, brasko." reknu tise. |
| |
| Chvíli nechám neochotně svěšené ruce podél těla ale nakonec jej taky obejmu. Přeci jen jsem ho měl hodně rád. Jen co tahle chvilka pomine, zamířím horlivě k židli a vyškrábu se na ní. Nemohl jsem se dočkat lívanců. "Chci tři!" |
| |
| Usměji se, zvednu se a otočím se ke kuchyňské lince, kde vemu do ruky dva již připravené talíře a oboum je naráz podám. Zároveň jim potom podám sirup, šlehačku a misku s čerstvím nakrájeným ovocem. "Nechte si chutnat kluci..." popřeju jim dobrou chuť.  |
| |
| Nadšeně jsem se podíval na talíř, který nám máma podala. Lívance jsem doslova miloval. Nikdy bych si je nenechal ujít. Jakmile talíř klapl o stůl, sáhl jsem po vidličce a pustil se do jídla. Už při prvním soustu mi ústa zalila sladká a výborná chuť. Po pár soustech mi to ale nedá a musím se tázavě podívat na mámu. "Kde je táta?" |
| |
| Usměju se ještě víc, když je oba vidím, jak se pustili do jídla. Vezmu si z kuchyňské linky čaj, který jsem si udělala, ještě než přišli a posadím se s ním k ke stolu a dívám se na ně, jak se cpou. Kdo by to řekl, že tihle andílci jsou poloviční démoni... "Táta přijde později..." řeknu a trochu se napiju. "Chystá pro vás překvapení." |
| |
| Cuknu sebou div se tím soustem v puse nezadusím. Nakonec ho trochu obtížněji polknu a zvědavě se podívám na mámu. "Jaké jaké?" |
| |
| Rukou Dantemu smetu drobečky, které měl okolo pusy a pohladím ho po vlasech. "Kdybych ti to řekla, tak už to nebude překvapení zlato..." řeknu a podívám se na Vergila. "Neměli by jste tolik hltat, nebo vám zaskočí.... je to snídaně a né závod..." |
| |
| Trochu zklamaně pokrčím ramena ale nakonec už zpomalím. Přeci jen ty lívance byly na zhltnutí až moc dobré. "A co to bude? Hračky?" řeknu rozzářeně. |
| |
| Jen v tichosti poslouchám, jak se máma baví s bráškou. Podívám se k němu do talíře a zjistím, že má víc lívanců než já!! Rozhodl sjem, že to tak nenchám!! Opatrně jsem sesednul a s vidličkou, připravenou jsem se k němu zezadu připlížil a onou vidličkou mu bodl do talíře a napíchnul jsem si tak jeho dva lívance. Rychle jsem s nima utíkal ke svýmu místu... |
| |
| Neujde mi to, že mi z talíře zmizí dva lívance. "Hééj!" obořím se naštvaně a přes stůl se s vidličkou natáhnu pro svoje lívance zpátky. Takhle to teda nenechám! |
| |
| Chytnu svůj talíř do rukou, a přitisknu si ho k sobě když se pro ně začne natahovat. "Moje!!" řeknu a vypláznu na něj jazyk. |
| |
| Ucítím, jak mi oči začnou slzet. "Vrať mi je!" řeknu už trochu ufňukaně. Nakonec čapnu svůj dřevěný mečík a oběhnu stůl směrem za ním. |
| |
| "Ale, ale, ale... žádný takoví, pocem..." řeknu když vejdu do kuchyně a Dante se chystal s tou dřevěnou hračkou vrhnout na bratra. Naneštěstí jsem ho rychle chytnul a zvedl si ho do své úrovně obličeje. "Kolikrát jsem vám říkal, že zbraně nepatří k jídlu..." řeknu lehce káravě. |
| |
| Vyloženě jsem se leknul, když mě někdo zezadu chytil a vyzvedl do vzduchu. Nedošlo mi hned, že je to táta, proto jsem ho tím mečíkem taky málem uhodil. Trochu se zarazím když se na něj ufňukaně podívám. "Kolikrát jsem vám říkal, že zbraně nepatří k jídlu..." "Ale Vergil.." řeknu s popotáhnutím. |
| |
| "Ale notak... co jsme si říkali... chlapy přece nebrečí Dante..." řeknu a posadím si ho na jednu ruku, přičemž druhou zapluju do kapsy. Z ní vytáhnu přívěšek, který mu ukážu. "Líbí se ti?" řeknu. |
| |
| "Ale notak... co jsme si říkali... chlapy přece nebrečí Dante..." Znovu popotáhnu a pokusím se nebrečet, i když se mi to moc nedaří. Chtě nechtě mi moje zvědavost nedala a já se podíval k jeho kapse, ze které cosi vytáhnul. Jakýsi přívěšek. "Líbí se ti?" Oči se mi v tu chvíli rozzáří. "Joo!" |
| |
| Usměju se a dám mu jej přes hlavu kolem krku. Ty jeho dětské oči, svítili radostí na dálku. Byl mu sice ještě trochu víc velký, ale on do toho doroste. "Co se říká, když něco dostaneš?" řeknu. |
| |
| "Děkuju.." řeknu trochu zahanbeně. Přívěšek pak ale vezmu do svých malých rukou a nadšeně se si ho prohlížím. Nikdy jsem takový nedostal, proto mi oči jen zářily. "To je to překvapení?" ujistím se. |
| |
| Usměju se a dám mu malou pusu na čelo. "Tady..." řeknu a vytáhnu z druhé kapsy úplně stejný, akorát, že místo jeho stříbrného orámování bylo zlaté, jinak mě uvnitř sebe stejný rudý kámen. "Dej tenhle bráškovy, ano?" zešeptám mu do ucha. |
| |
| Vezmu druhý přívěšek ale chvíli ještě nechávám uraženě nafouknuté tváře. Nakonec se na Vergeho podívám a pak zpět na tátu. "Až mi vrátí lívance!" |
| |
| "Řekls lívance?" řeknu trochu překvapeně a podívám se na stůl. Položím Danteho na zem, přejdu k Evě, kterou lehce obejmu a políbim do vlasů. "Si zlatá..." pronesu k ní tiše a poté zabavím všechny lívance, které byly na stole i lince. "Tak, a teď jsou všechny moje... a když se nemáte o co prát, můžeš dát bratrovy jeho dárek..." |
| |
| "A-alee.." sleduju talíř s lívanci, který zmizí někde ve výšce v jeho vlastnictví. Lehce popotáhnu a nakonec přejdu k Vergemu a natáhnu mu ruku s přívěskem. Pohledem se od něj ale dívám na druhou stranu s lehce nafouknutýma tvářema, protože jsem na něj byl ještě pořád naštvaný. |
| |
| Usměju se a poté skloním ruku s i lívanci k nim dolů. "Tady...vemte si je a jděte si ven hrát. Ostatně, proč taky tvrdnout doma, když venku je tak hezky..." řeknu. |
| |
| Zpozorním, když talíř s lívanci skloní zpět k nám. Ve tváři se mi objeví šťastný úsměv. "Děkuju!" Čapnu do ruky první dva lívance a uteču s nimi dřív, než se mi je Vergil rozhodne znovu vzít. Nezapomínám sebou však svůj meč. "Pojď, Verge!" zavolám na něj z chodby s částečně plnou pusou. |
| |
| Letmo obejmu tátu a poté utíkám na bráškou. Když jsme venku, přikloním se k němu a pošeptám k němu: "Hej, našel jsem něco fakt hustýho... chceš to vidět?" |
| |
| Smlsnu poslední lívanec a zpozorním, když se ke mě Vergil nakloní. "Hej, našel jsem něco fakt hustýho... chceš to vidět?" zvědavě zamrkám. "Jo! Kdes to našel?" |
| |
| "Fajn, tak pojď..." řeknu a začnu nás vést do blízkého lesíka. Šli jsme hodnou chvíly, skrz křoví a také pře malý potok, když jsme došli k starší dřevěné boudě. Naznačím mu, že chci jít dovnitř. Když otevřu dřevěné dveře, uvnitř je sice vrstva prachu a pár krámů, ale já zamířim doprostřed místnosti, kde odsunu starou truhlu nastranu. Odhalím tak tajné dveře. Otevřu je a uvnitř tak Dantemu odhalím zbraně. Dva meče. Jeden byl úzký a lehce prohnutý, druhý byl širší a s lebkou u rukojeti. Zazubím se a podívám se na bratra. |
| |
| Přikývnu a vyrazím směrem za ním. Sice jsme se začali poměrně slušně vzdalovat od domova, ale zkrátka ta dětská zvědavost nešla překousnout. Nakonec se po několika minutách zastavíme před jakousi chajdou a opatrně vešli dovnitř. Lehce jsem zakašlal, když se prach trochu zvedl. Pohled jsem ale zaměřil na brášku, který si dal trochu práce s tím odhrnout starou bednu a odhalit tak skryté dveře v podlaze. Brzo na to je otevře. Zkrátka musím se podívat a nestačil jsem se divit. "Jak jsi je našel?" řeknu ohromenej. Hrozně se mi zalíbil ten meč s lebkou! |
| |
| "Byl jsem tu před týdnem, našel sjem to tu náhodou. Bál jsem se ti o tom říci před rodiči a hlavně tátou. Myslím, že by z toho nebyl nadšený..." řeknu a začnu sahat po tom meči s lebkou. Byl prostě úžasnej! Správenj meč pro správnýho kluka jako jsem byl já. |
| |
| Chtěl jsem něco říct, když sáhl po tom meči s lebkou ale nakonec jsem to zatím nechal bejt. Já zase pro změnu sáhl po tom druhém a opatrně ho vytáhnul z pochvy. Jeho čepel se jasně zableskla a já se musel překvapeně na něj dívat. "Páni.." hlesnu. Byl rozhodně lepší než můj dřevěnej, byl opravdovej! Pomalu jsem se postavil a vytáhl ho celý. Natáhl jsem ho před sebou. "Myslíš že si je můžeme nechat?" řeknu ještě stále okouzlený. Vždycky jsem si přál mít nějaký opravdový, který by patřil jenom mě. |
| |
| Teen meč a lebkou se mi zdá nějaký moc těžký na mě. Proto jsem ho podal raději bráchovy a vzal jsem si od něj ten druhý. Sotva se mi ale dostal do rukou, pocítil jsem u srdce strašně příjemný pocit. Jako kdyby se mi vrátila meč, kterou jsem kdysi ztratil. NEvím, nedokázal jsem ten pocit popsat úplně. Prostě bylo to jako byl prostě mou součástí. "Nevím..." řeknu tiše, pořád hledící na ten meč. Nakonec se nějak proberu a podívám se na brášku. "Co je vyzkoušet?" řeknu s úsměvem. |
| |
| Po chvíli mi Verge přeci jen podal ten druhý. Nebyl jsem proti a vyměnil si jej s ním. Jakmile jsem však uchopil ten s lebkou, nejen že jsem se s ním skoro sesunul k zemi, ale jako by mi tělem projel lehký náboj. Co to mělo znamenat? Jen co to ustojím, podívám se na něj a musím se při jeho návrhu zazubit. "Tak jo!" pak ale na chvíli zaváhám. "Ale.. nebude nás táta hledat?" |
| |
| Sice byla pravda, že jsme je oba skoro ani neudrželi v rukách, natož abych s nima něco dělali, ale prostě nám to nedalo. "Ten nemá ani tucha, kde jsme..." řeknu bráškovy a zazubím se na něj. Nakonec ten meč začnu nějak táhnou ke dveřím a ven z nich... |
| |
| Nohama se trochu zapřu do země abych ten meč alespoň odsud nějak vytáhl. "Prohraješ, jako vždycky.." usmívám se na něj rýpavě a jakmile se on vyhrabe ven, já ho krátce na to následuju. Nakonec se tak nějak postavíme proti sobě předtou chajdou, kde je alespoň trochu prostor. Pokusím se ten meč alespoň částečně zvednout oběma rukama. Byl a vypadal vážně skvěle. "Tak pojď!" zazubím se. |
| |
| Oba se tedy pustili do "sebe". Nebyl to byl v tom pravém slova smyslu, protože oba ty meče sotva uzvedli, natož aby s nimi nějak máchali. Dvakrát, nebo tříkrát se jejich čepele setkali, ale to bylo vše neboť, oba se velmi rychle unavili. Oba nyní stály opření a vydýchávali se, jako kdyby běželi maraton. "Stejně, jsem lepší..."poznamenal Vergil. Což Danteho samozřejmě dopálilo lehce a tak se pokusil zvednou ten meč a ukázat mu, že lepší je on. Jenže, jak se na něj rozeběhl, o něco zakopl a teď už nemohl kontrolovat to, jak padal i s tím mečem na bratra. Ten se zhrozil a paralizován šokem se nemohl ani hnout z místa. Dante zavřel oči, nechtěl vědět jak to dopadne. Trávu, na které byla ještě rosa, lehce zbarvila do červena Vergilova krev, která vytékala z rány, kterou mu v břiše udělal Dante. |
| |
| Na tu vteřinu jsem zavřel oči. Měl jsem strach. Vážně jsem se začal bát, jak to dopadne. Po chvíli jsem opatrně otevřel oči a vystrašeně se podíval na krev v mechu. Okamžitě jsem ten meč pustil a vyhrabal se na nohy. "B-bráško!" Přiběhl jsem k němu. Cítil jsem, jak ve mě narůstal pocit paniky. Zvlášť když jsem viděl krev. Bál jsem se toho pohledu. Možná i víc, než na mě bylo znát. "V.. Vergile." lehce se mi nahrnuly slzy do očí a podepřel jsem ho. Co jsem teď měl dělat? |
| |
| Vergil vykašlal trochu krve ale potom se už ani nepohnul. Dante v tu chvíli polil stupený pot a srdce mu div nevyskočilo k hrudi. Zabil skutečně svého bratra? Ne, to přece nemohla být pravda!! Musí ho dostat domů, táta si určitě bude vědět rady! Vždycky jim přece říkal, že jsou speciální, mimořádní a že jim nikdy nic neublíží... |
| |
| "Vergile!" řeknu nahlas a tentokrát mi už slzy stečou po tváři. Nevěděl jsem co v tuhle chvíli dělat. Jediné, co mi zbývalo bylo, doběhnout zpátky za tátou. A jak to tak vypadalo, jinou možnost jsem ani neměl. Pevně jsem ho chytil v podpaží a rychle se s ním začal táhnout zpátky. Neudržel jsem však slzy, které mi začaly stékat. Ty meče jsem tam pro teď nechal oba ležet na zemi.. Za několik minut se mi ho konečně povedlo dotáhnout zpátky k domovu. "Tati!" zavolám nahlas ubrečeně. "Tati, pojď sem! Bráška..." nedořekl jsem ani větu, jelikož mi to nával dalších slz neumožnil. |
| |
| Jenže Dante se žádné odpovědi nedočkal. Dům byl podivně tichý, až moc tichý. Dante nějak překonal další příval slz a pokusil se oba dostat do kuchyně, kde naposled viděl oba rodiče. Sám byl už poměrně značně zamazaný od bratrovy krve. Co ho tam ale čekalo, nečekal ani v těch nejhorších nočních můrách. Celá kuchyň byla poničená, všechno bylo rozházené a zničené. Po zdech, na skříňkách byly stopy, jako kdyby se tu někdo pral a někdo rozdrápadl drápy vše co mu přišlo do cesty. Dante opřel brášku o jednu skříňku a šel se podíval dál, za kuchyňský stůl. A to přišel poslední šok. Jeho rodiče tam leželi, v kaluži vlastní krve. Otec svíral ve svém náručí matku. Oba tam leželi bez jakéhokoliv hnutí, nebo náznaku toho, že žijí. Sparda lehce pootevřel oči. "Dante..." řekl tiše. "... běž... běž rychle..odtud... honem..." poté je ale už zavřel nadobro. V tu chvíli by se v Dantem nikdo nedořezal krve. |
| |
| "Tati..?" řeknu s popotáhnutím a dotáhnu se s Vergem dovnitř. Na malou chvíli ho opřu o nejbližší skříňku. Bylo možné, že mě táta neslyšel, proto jsem si musel pospíšit. "Tati!" zavolám znovu a tentokrát zamířím do kuchyně. Jakmile do ní ale vběhnu, vyděšeně vytřeštím oči. Všude byla krev a velký nepořádek. Vylekal jsem se natolik, že jsem okamžitě zacouval a zády narazil do zdi. Cítil jsem, že se mi slzy spustily daleko víc. Slzy ze strachu. "Dante... běž... běž rychle..odtud... honem..." Co to říkal? Co se vůbec stalo jemu a mámě? Jakmile jsem překonal ten šok, doběhl jsem k němu a lehce s ním zatřásl. "T-tati..! Otevři oči.. Mami!" řeknu se slzami v očích. Netrvalo moc dlouho než jsem se zmáčel od jejich krve. Jenže jsem brzo na to zaslechl jak něco bortí věci v dalším pokoji. Vyděšeně jsem sebou cuknul. Zavřel jsem oči a se slzami vstal a rozběhl se zpět k bráškovi. Ihned jsem ho znovu chytil v podpaží a začal se s ním trmácet ven. Přísahal bych, že víc vyděšený jsem v životě nebyl. Byli vážně máma s tátou..? Nechtěl jsem na to pomyslet. Slzy se mi hrnuly jedna za druhou. "Je to.. moje chyba.." pronesu trhavě a tiše za cesty. Nevěděl jsem co mám dělat, jediné, co mě teď hnalo kupředu, byl strach.. |
| |
| Dante pro slzy neviděl na cestu. Sice to vypadalo ráno, že bude krásně, než ale rozpršelo. Stačil jen krátký okamžik a oba byly na kost promočení. Přesto Dante nezastavoval. Nevěděl kam jde, proč tam jde, nebo jestli bude jeho bráška v pořádku, či jestli uvidí ještě rodiče, ale strach, který v životě nepocítil jej hnal dopředu. Nedovoloval mu zastavit i když cítil, jak je jeho tělo vyčerpané. Poté ale o něco zakopl a natáhl se na zemi do bláta... |
| |
| "Ua!" Vyhrknu kdyz se ocitnu v blate a braska v podstate taky. Chvili tam tak lezim ale pak se pomalu posadim. Ofina mi zakryvala ubrecene oci. "Tati... mami..." Jiknu tise pro sebe a neudrzel jsem v sobe dalsi naval slz. Az po par minutach jsem se odhodlal k tomu se podivat o co jsem vlastne zakopl. Byly to ty mece. Ani jsem si neuvedomil, ze jsem za tu dobu dobehl zpet k te chatce. Nicmene bylo to dobre misto na schovani se pred destem, proto jsem pomalu vstal a zacal brasku tahnoutdovnitr. Tam jsem ho oprel na zemi o zed a vratil se jeste pro ty dva mece. S namahou jsem je uvnitr hodil pred sebe a posadil se na zem. Strach neopoustel moje srdce. Dlanemi jsem si prikryl oci a zacal znovu tise brecet. Prijdu snad i o brasku? Stale jsem jen cekal na ten okamzik, kdy se konecne probudim z tehle nocni mury. Chlapi prece nebreci, Dante.. Probehnou mi hlavou tatovo slova predtim. "To.. nejde." Reknu slabe rozklepanymi rty. |
| |
| Destove kapky dopadala na boudu a narusovali tak ticho, ktere zde bylo. Zdalo se, ze je vsemu spatnemu konec, ale jeste nebylo. Nekdo rozrazil dvere. Kdyz Dante zvedl hlavu, skrz slzy jen matne rozeznaval nejakou velkou priseru, ktera na ne cenila zuby. "Konecne jsem vas nasel..." pronese tak prisera. "A ted vas sezeru!!" prohlasi a nakraci dovnitr. |
| |
| Vydesene jsem se otocil a po zemi zacal couvat dozadu, pri cemz jsem se prerazil o ty mece za mnou. Kdo to byl? Nebo spis co to bylo? "Tati!!" Vykrikl jsem zoufale se slzama v ocich. Zavrel jsem kratce na to pevne oci s tim, ze nechci videt co se se mnou szane. |
| |
| Jenze, nic se nedelo. Bylo ticho. Dante pomalu otevrel oci s tim, aby se podival co se deje. Ta prisera tam jen tam stala a nekam se divala. Pote ale zacala pomalu padat dopredu, az spadla na zem uplne. Za ni se obevila nejaka skoro dospela divka v kabate. Byla mokra a trochu spinava, ale zdalo se, ze tu priseru zabila. Pote se otocila k Dantemu. Pomalu vesla dovnitr a zamirila k nemu. Sehne se k nemu do podrepu. "Jsi v poradku malicky?" rekne jemnym hlasem. |
| |
| Kdyz jsem zjistil, ze se nic nestalo, opatrne jsem otevrel oci. Ta obluda lezela prede mnou a za ni nejaka pani v habitu. Drepla si do urovne mych oci a ja stale vydeseny zacouval pres ty mece vic dozadu. Co kdyz se i z ni vyklube neco takoveho? Oci jsem mel zarudle od neustaleho breceni. |
| |
| Povzdechnu si. "Podivej... chapu, ze si vydeseny, ale ja vazne nemam v planu ti ublizit." reknu i kdyz mi to proste nemusi verit. Vydim na nem strach a bolest a take jak se zacala klepat zimou. Sundala jsem si kabat, ktery byl jen napovrchu lehce nasakli vodou, ale dovnitr voda nikdy nepronikne. "Tady... tohle te zahreje..." reknu a udelam opatrne krok k nemu a prehodim pres nej prave onen kabat. |
| |
| Nakonec se preci jen trochu uklidnim, kdyz ke me zacne promlouvat tim jemnym hlasem. Byl szejne jemny a podobny jako mela mama. Nevydrzel jsem v sobe dusit dalsi slzy. Nakonec ke me opatrne prijde a prehodi prese me svuj kabat. Trochu nejiste se na ni podivam a pote zpet k braskovi. Spodni ret se mi jesze trochu klepal. "Braska.." Podivam se na ni zpet s nadeji, ze mu dovede pomoct. Kdybych prisel i o nej, neodpustil bych si to. |
| |
| "Hm?" lehce se podivim a podivam se na jeho bratra, ktery byl vedle nej. Bylo mozne, ze nevedeli o tom co jsou zac? Pokud ne, musim je ochranit... "To nic malicky... bratricek bude v poradku... potrebuje se jen trochu vyspat... stejne jako ty..." reknu a sednu si vedle s tim, ze si jeho bratra vysadim do klina a opru si ho o sebe. "Pojd, neboj se. Nic se ti nestane, ochranim vas..." reknu jemne a tise a pokynu mu rukou aby si prisedl bliz ke me. |
| |
| Nepodivam se na ni ale presto slabe prikyvnu a prisednu si o neco bliz. Schoulim se do toho kabatu o neco vice. Stale jsem mel pred ocima ten obraz. Jeste pred nejakou chvili jsme se dohadovali o livance pak prijde rana, kdy vidim mamu a tatu lezet v kupe cervene barvy. Jeste stale jsem videl, jak se tatovo oci po slabych slovech zavrely uz nejspis naporad. Pritahnul jsem si kolena k sobe a oprel si o nej celo. Znovu jsem zacal tise vzlykat. |
| |
| Podivam se na nej kdyz zacne znovu plakat. Volnou rukou jej obejmu a pritahnu si ho bliz k sobe, presneji na svou hrud. "To nic, to bude dobry.... šššš..." snazim se ho ukounejsit a pritom jej lehce hladim po vlasech. Pote ale zacitim jak se ten druhy trochu pohne. "Brask-o... neplakej..." rekne tise a trhave. |
| |
| Snazil jsem se. Vazne jsem se snazil nebrecet, ale vubec jsem to nemohl kontrolovat. Co vubec mela znamenat ta zruda pred chvili? Mohla za to ona? Trochu zpozornim kdyz zaslechnu Vergeho. Pomalu k nemu zvednu lesknouci se oci. "Verge.." Reknu slabe. Na vic jsem se nezmohl, rty jsem mel rozechvele a tezko se mi mluvilo. Presto se mi alespon trochu ulevilo, kdyz jemu se nic nestalo. |
| |
| Trochu rozstresene se k nemu presunu a pote jej obejmu. "Neplakej... bras-ko... ja te... ochra-nim..." reknu trhave a stale jej objimajic. |
| |
| Trochu popotahnu kdyz me obejme. Vycitave ale zavru oci. Nemuzu se na nej podivat bez toho, abych zacal znovu brecet. "Jenze.. mama a tata.." Popotahnu vic. Nakonec oci slabe otevru a podivam se na tu pani. Nikdy predtim jsem ji nevidel, proto jsem nevedel, zda ji uplne verit. Preci jen nas tata ucival neverit cizim lidem. |
| |
| "Ja vim malicky... ja vim..." reknu tise a hlas se mi malicko zlomi. Polozim mu ruku na jeho malickou tvarku a pohladim jej. "Znala sjem vaseho tatu uz hodne dlouho a on me take. Jsme...byly jsme dobri pratele... proto udelam vsechno, abych vas dva ochranila...." reknu |
| |
| Ani jsem si neuvedomil, ze tu oba porad jsme v pyzamu. Nicmene kdyz uz, utrel jsem si oci do castecne zakrvaceneho rukavu. Casti kabatu jsem prikryl i brasku, protoze jemu musela byt stejna zima. Hlavu si nakonec opru o ni a zkleslym pohledem sledoval ty dva mece prede mnou. Chtelo se mi ty ubrecene oci zavrit, ale neodvazil jsem se. Vsechno to pro me porad bylo az moc zive.. |
| |
| Malicko se pousmeju nad tim, jak prikreje bratra. Nicmene, ja ho jeste trochu vic prikreju. Kdo by to byl rekl, ze se oba tak dobre vejdou do meho kabatu. Nakonec je oba obejmu rukama a pritisknu vic k sobe. "Nikdo vam uz neublizi malicci... nikdo..." reknu tise. |
| |
| Muj pohled na chvili zavadi o tu mrtvou obludu. To uz vsak ucitim, jak nas oba k sobe vic pritiskla ja bojacne zavrel oci. "Co to je..?" Reknu opatrne a nejiste. |
| |
| "Co to je..?" Zaklonim hlavu a trochu privru oci. Jak bych mu to mela nejak setrne vysvetlit. Nah, i dospelej je nekdy prakticky nemozny to vysvetlit. Proto jej nejdrive zacnu jemne hladit po zadech. "Vis malicky...." zacnu opatrne. "Krome naseho sveta, sveta ve kterem ted zijeme, exituje i jiny svet. Svet ze ktereho pochazeji jemu podobni..." reknu a kyvnu smerem k tomu demonovy. "Rika se jim demoni a chteji zabit a snist vsechny lidi na tomhle svete..." trochu si pote povzdechnu. "Ale ja jsem tu proto, aby to tak nebylo." |
| |
| Otevru ustrasene oci a podivam se na ni. "Demoni?" Reknu castecne s plnym nosem, proto popotahnu. "To proto zabili... mamu a tatu?" |
| |
| Nedokazala jsem sama promluvit, protoze Sparda byl muj pritel a jeho ztrata byla pro me stejne bolestiva jako pro tyhle deti. Nicmene snazila jsem se byt aspon kvuli nim silna. Pomalu a lehce prikyvnu. Pote se na nej podivam lehce bolestnym vyrazem. "Je mi to lito malicky..." reknu tise. |
| |
| I pres ty vsechny slzy okolo jsem porad mel kdesi v koutku malou nadeji, ze se z toho tata dostane a zachrani nejen me a brasku, ale i mamu. Ze to zustane jen jako spatna vzominka a vsechno se vrati zpet do normalnich koleji. Jenze po jejich slovech jsem brzo pochopil, ze to uz takhle proste zustane. Znovu popotahnu a malyma ruckama ji obejmu. Oblicej zaborim do ni a stisknu jeji tricko. Uz to nikdy nebude jako driv.. |
| |
| "Je mi to vazne lito malicky..." reknu tise, kdyz me obejme. Neprestavam ho hladit po zadech. Sklonim hlavu a opru si celo lehce o hlavinku a lehce me v obliceji zalechtaji jeho vlasy. "To nic... to bude dobre..." |
| |
| "Chci tatu..." Zaseptam skoro neslysne. Po kratke chvili uz vsak na me dolehnou nasledky ubrecenych oci a proto je zavru a zacnu pomalu usinat. I kdyz tahle vzpominka me bude nejspis pronasledovat jeste hodne dlouho.. |
| |
| "Ja vim, malicky, ja vim..." reknu tise, lehce konejsive. I me jeho ztrata boli, ale nedokazu si predstavit, jak velky musi byt jejich zal. "Prospi se broucku... aspon to zkus... uvidis, ze potom ti bude trochu lip..." |
| |
| Za par minut muj stisk nakonec povoli a ja se o trochu vic o ni opru. Zacnou se ozyvat zvuky meho ticheho oddechovani a ja tak na malou chvili alespon mohl na tohle vsechno zapomenout.. |
| |
| Jedine, co jsem ted mohla delat bylo sedet a poskytnout jim alespon tu trochu utechy kterou jsem jim mohla nabidnout. Respektive aspon i castecny pocit bezpeci. Zvedla jsem od nej hlavu a oprela jsem si ji o zed za mnou. Mohla jsem jen cekat az se probudi a budou mit silu jit dal. Dest za okny na me ale pusobil lehce uspavave. Zavrela jsem oci, abych si doprala lehky odpocinek, ale zaroven jsem zustavala ve strehu... |
| |
| Kdovi kolik ubehlo casu od doby, co jsem chte nechte usnul. Jak se ale dalo cekat, nespal jsem prilis dlouho a zhruba za hodinu jsem pomalu otevrel oci. Opatrne jsem zvedl pohled a zjistil ze ta pani spi, stejne tak braska. Pomalinku jsem se vyhrabal z kabatu a bosyma nozkama tichymi pleskavymi kroky dosel ke dverim a dival se dopafajici kapky deste. Stiskl jsem tatuv privesek a utrel si volnou rukou oci. Po par minutach jsem se otocil k tem mecum, co lezely na zemi. Vykrocil jsem tise k nim a vzal do ruky ten s lebkou. Nebo se alespon pokusil ho castecne s namahou pozvednout. Neustale jsem jen brecel a utikal. Proto jsem se rozhodl, ze i ja chci brasku chranit. |
| |
| Lehce otevru oci, kdyz zaslechnu pohyb. Musela jsem se lehce pousmat, ale zaroven i lehce zakabonit. "Malicky, tobe nestacilo, ze si zranil brasku, chces zranit jeste sam sebe?" a lehce se odlepim od zid. |
| |
| Trochu sebou polekane cuknu kdyz se ozve hlas za mnou. Podivam se ta sebe na tu pani s lejce ustrasenym ale zaroven smutnym pohledem. "A-ale..." |
| |
| Opatrne chytnu jeho bratra a jeste opatrne se s nim zvednu. Udelam par kroku a prejdu tka k nemu. U nej se zastavim a sednu si do podrepu, abych byl v urovni jeho oci. "Jestli budes chtit, mohu tebe i tveho brasku naucit, jak bojovat s demony..." reknu a natahnu k nemu ruku s tim, ze chci aby mi dal ten mec. "Ale ted si na tohle jeste maly..." |
| |
| Trochu zpozornim, kdyz mi nabidne tu moznost. "S meci?" Reknu vahave ale presto zaujate. Pote ke me ale natahne ruku a ja lehce odevzdane sklopim pohled do zeme s tim, ze ji podam alespon rukojet. |
| |
| Lehce, pomalu prikyvnu. "Ano. Naucim vas vsechno co umim..." reknu a vezmu si od nej mec s tim, ze si ho zalozim na zada, kde kupodivu sam zustane. Sundam z jeho bratra svuj kabat a podam mu ho. Bude ho potrebovat vic nez jeho bratr, ktereho tak nejak zahrivam ja "Tumas, nech si ho na sobe, abys nenastydl..." |
| |
| Nakonec prikyvnu a nejak si pres sebe vezmu kabat, ktery mi je nemalo velky. Jenze co budeme ted delat? Zustaneme v tehle chajde? "Kam.. ted pujdeme?" |
| |
| Zacitim ve vzduchu kour. Nekde tu neco horelo a mela jsem takovi spatny pocit, ze prave jejich dum. Nicmene, tady jsme zustat nemohli. Seberu z zeme druhy mec s tim, ze jej podam jeho bratrovy, ktereho jsem drzela v ruce s tim, ze jsem mu rekla, aby jej drzel a nepoustel. Coz take udelal. "Neboj, najdeme neco tak se budeme moci schovat na delsi dobu..." reknu a nabidnu mu ruku s tim, ze necham na nem jestli se me chytne nebo ne. |
| |
| Lehce zacicham. Ten kour jsem take zacal citit a rozhodne se mi to nelibilo. Prepadl me jen lehky pocit paniky, prpto se ustrasene chytim jeji ruky a nepustim. Par krucky vybehnu mezi dvere a zarazene s lesklyma ocima se podivam smerem kudy se kour linul. "Tati.. mami..!" |
| |
| Lehce stisknu jeho ruku. "Takhle to pro ne bude lepsi malicky... pochopis to az budes starsi..." reknu tise. Pote mu lehce naznacim, ze chci jit odtud pryc... |
| |
| Rukavem volne ruky si utru slzy, ktere se mi nahrnuly do oci. Nechtel jsem uz brecet, ale ja to zkratka neumel ovlivnit. Pote prikyvnu na jeji naznak a podridim se jeji volbe. |
| |
| Věděla jsem, že nebude zrovna lehké se o ty dva postarat na vlastní pěst, ale prostě jsem je nemohla nechat jen tak napospas vlastnímu osudu. Dřív nebo později, by je nakonec stejně dostali... Šli jsme pomalu, nikam jsem nepospíchala, protože s těma bosíma nožkama si nemyslím, že mu bylo příjemné hodit rychle, nicméně když jsem sem běžela, zahlédla jsem po cestě na kopci něco co připomínalo opuštěnou, lehce schátralou vilku. Myslim, že by to bylo dobré místo, kde aspoň začít. Doufala jsem jen, že jí dokážu opět najít. |
| |
| Pevne jsem sviral jeji dlan a tapal mezi mechem a jehlicim pomerne svizne. Trochu to pichalo, proto jsem se snazil vyhybat tomu nejhorsimu. Mlcky jsem zkratka sel smerem, kam me vedla. Ja za cesty premyslel. Porad jsem ale moc nerozumel tomu, co jsou ty demoni vubec zac a jak je to s tim druhym svetem. Proc ale zabili zrovna mamu a tatu? Ty myslenky me donutily si znovu utrit oci. |
| |
| Lehce zastavím, když uvidím jak znovu nabíral. Sehnu se k němu a položím mu ruku na rameno. "Já vím, že to teď hodně bolí, ale dej tomu čas a on ty rány zahojí..." řeknu jemně. Pořád jsem ale měla v mysli pomyslného strašáka, tedy to, až jim budu muset říci, že jsem zpoloviny démoni a že jejich otec byl démon... |
| |
| "Ja... nebrecim." Reknu polohlasne zatimco si utiram oci. Pote se na ni podivam. "Chlapi.. prece nebreci." Trochu uhnu pohledem do strany. |
| |
| Lehce se usměji. "To je sice pravda, ale plakat, když ztratíš osobu, kterou si měl, na tom není nic za co by si se musel stydět." řeknu a položím mu ruku z ramene na tvářičku. "Dáváš tím vědět ostatním, že ti na té osobně hodně záleželo." |
| |
| Podivam se zpet na ni modryma ocima. Zacinalo mi pripadat, ze mi tak nejak rozumela. Naposled popotahnu. "Muzem jit dal.." Reknu tise. Bose nohy me na promocene pude zacaly neprijemne studet. |
| |
| Usmála jsem se tedy na něj a znovu mu nabídla ruku. Šli jsme dál. Našla jsem cestu, sice nic moc, ale aspoň na ní nebyli kamínky, větvičky či něco jiného co by jej mohlo na těch jeho nožkách zranit. Naneštěstí, déšť už dávno ustal, ale přesto bylo všude okolo mokro. Musela jsem tu vilku najít rychle, nebo nastydnou. |
| |
| Pevne jsem drzel jeji ruku a slapal jak jsem mohl. Po par minutach jsem se neubranil kychnuti, ktere na me prislo. I kdyz jsem na sobe mel ten kabat, nedokazal me s tim slabym pyzamem poradne zahrat, ale rozhidne me hral pred tim nejhorsim. |
| |
| Zavedla jsem jej na kopec, který jsme po deseti minutách zdolali. Nakonec, když jsme vyšli nahoru, věděla jsem, že tohle je ta vilka, kterou jsem viděla. Našla jsem jí. Odtud působila dost strašidelně, ale pro mě, někoho kdo se patlá s démony, to nemělo žádný účinek. Za většinou tzv. duchů, totiž stojí démoni. Tím lépe pro nás, aspoň nás tu nebudou otravovat obyčejní lidé. "Aspoň tam bude sucho. A jestli tam bude krb, tak bude i teplo..." řeknu.  |
| |
| Trochu se vydycham, kdyz konecne dorazime na misto. Vyjit ten kopec dalo docela zabrat ale nakonec jsem to zvladl. Avsak ten zchatraly dum se mi na prvni pohled moc nelibil, proto jsem se trochu schoval za ni. "Co kdyz.. tam bude dalsi?" Reknu bojacne. Od posledne jsem se uz zacal bat kazde starsi chatry. |
| |
| Lehce se usměji. "Myslím, že mám dost prostředků na to, abych ho poslala tam, kam patří." řeknu a pohladím ho po vlasech. Tím byly myšleny ty dva meče, které jsem s sebou táhla. Vyrazili jsme tedy ke dveřím. Zavrzali ale nakonec se mi je povedlo otevřít. Uvnitř to bylo v celkem dobrém stavu. Stěny nebyly ani tak omlácené ale bylo to tu lehce poznat, že ta budova zažila příchod zlodějíčků. Maličký se držel za mnou, respektivě, držel se mojí nohy, protože já jsem ruku potřebovala. Trochu špatněji se mi chodilo, ale co naplat. Skusila jsem najít něco, co by mohla být kuchyně. Což se mi i povedlo. Kupodivu tu byla obyčejná kachlová kamna, což mě i potěšilo. Položila jsem jeho bratra na jednu ze židlý a odložila jsem meče na stůl před nimi.  |
| |
| Pomalu jsme vyrazili dovnitr. I kdyz me ujistila, ze je dovede zahnat tam, odkud prisly, neprestaval jsem se ji drzet alespon nohavice. Porad jsem tomuhle prostredi moc neveril, ale jen co dojdeme do kuchyne, nakonec se ji pustim a necham ji aby Vergeho posadila na zidli. Ihned k nemu prispecham a tak nejak se castecne vyskrabu na kousek te pomerne i siroke zidle. "Jsem tu s tebou, brasko.." Prikryl jsem ho polovinou toho kabatu a objal ho. Lehce jsem privrel oci. "Vzdycky tu budu.." Zaseptam. |
| |
| Pootevřu oči, když ucítím, jak mě bráška odejme. Obětí mu lehce opětuji. "Mám tě rád, bráš-ko." řekni polohlasně. Pořád mi ještě nebylo moc dobře, ale rozhodně mi bylo líp než předtím. "Už nikdy neplakej.... ano?" |
| |
| Mlcky prikyvnu. "Pokusim se.." Odpovim a ocima se na chvili podivam k te pani brasku stale nepoustejic. Nevedel jsem ani jak se jmenovala. "Umm.." Reknu trochu rozpacite. "Jak.. se jmenujete?" |
| |
| Chvíli s úsměvem sleduji to, jak si vzájemně projevovali sourozeneckou náklonost. Bylo to svým způsobem moc hezké, ale zároveň i dosti smutné. "Hm?" lehce zpozorním, když mě trochu vytrhne s mých myšlenek. Udělám krok zpátky k nim a trochu se k nim sehnu. "Leylah. Ale můžeš mi říkat jen Ley, maličký." řeknu. |
| |
| "Ley.. lah." Zopakuju pro sebe abych se ujistil ze to rikam spravne. To jmeno se mi ale libilo. "Je moc hezke.." Reknu tise ale spis nesmele. Brasku nakonec do kabatu zachumlam celeho a slezu ze zidle. To pyzamo od krve a bahna se ba me beprijemne lepilo, proto jsem se dival po nejakem zdroji vody. Vic jsem ale mel zizen, proto se na ni podivam. "Mam zizen.." Prohodim lehce zklesle. |
| |
| "Dobře, zkusíme najít něco k pití..." řeknu. Kohoutky jsem pouštět nechtěla, protože kdo ví co v nich mohlo být, ale pod kopcem, jsme překročili potůček. Takže jsem začala otvíral skříňky a snažila se najít nádobu, do které bych tu vodu mohla nabrat. Skoro jsem to už chtěl vzdát, když jsem v poslední skříňce našla starou bandasku na mléko. Byl uzavřená, takže se dovnitř nemohl dostat prach nebo nečistoty. Což se mi i potvrdilo. Uvnitř byl čistá. Vezmu jí a sehnu se k malému. "Skočím ven, k tomu potoku, který je tady pod kopcem ano? Během několika minut jsem zpátky. Dej mezitím pozor na brášku, dobře?" |
| |
| Pozoruju ji, jak zacne prohledavat skrinky. Pritom si trochu chytim spodni cast vrsku pyzama a trochu ho tak muchlam v rukach. Neco se preci jen povede najit a brzo se ke me skloni. Na chvilicku se zarazim, kdyz rekne ze nas tu chvili necha samotne ale nakonec prikyvnu. Nesmel jsem se bat. Ne ted kdyz se braska nemuze branit.. |
| |
| Usměju se na něj a pohladí ho po vlasech. "Hele, ty náš moje jméno, ale pořád nevím, jak se jmenujete vy dva." řeknu lehce a jemně. |
| |
| Párkrát zamrkám. "Dante a.." řeknu polohlasem a po očku se podívám na brášku. "Vergil.." Na sucho polknu. Tu chvilku nejspíš zvládneme, ale pořád jsem měl strach z toho, že když se tu nějaký démon objeví, nebudu mít jak brášku ochránit. Sotva jsem jeden z těch mečů uzvedl.. |
| |
| "Slibuju, že budu hned zpátky..." řeknu nakonec a zvednu se s tím, že odcházím z našeho provizorního úkrytu, kde když už nic bylo aspoň sucho. Bez těch dvou byla cesta dolů snažší a rychlejší. Sotva jsem ale nabrala vodu a namířila si to nahoru, ze shora se ozval dětský křik. "Dante..." vydechnu s rozeběhnu se nahoru. |
| |
| Jen co odešla, otočil jsem se zpět k bráškovi a trochu provinile se na něj podíval. "Pořád tě to bolí?" díval jsem se na něj ale pak jsem dostal nápad. Když už měl sedět na té židli, mohl jsem mu to alespoň trochu zpříjemnit nějakým polštářem nebo starou dekou, pokud tu ovšem něco ještě zůstalo. Tichými krůčky jsem nedůvěřivě zamířil do místnosti, která pravděpodobně kdysi představovala obývák. "Klid.. Za tu chvilku se tu žádná obluda neobjeví." ujišťoval jsem tak trochu ustrašeně sám sebe. Nakonec ale zahlídnu něco, co se podobalo potrhanému ale pořád ještě funkčnímu polštáři válející se pod hromadou starých věcí v rohu. Rozhodnu se ho tedy vytáhnout a proto se k němu krátce rozběhnu. Uchopím růžek toho polštáře a začnu tahat. Po pár vteřinách se ale pod ním cosi hne a já krátce na to ten růžek pustím a z oné hromady dopadnu na zadek. Vykřiknu a okamžitě začnu couvat dozadu. Přede mnou se vyjevil démon ještě horší podoby než měl ten poslední. "Ley!!" vykřiknu se slzami na krajíčku.  |
| |
| Jenže Leyla byla moc daleko. Démon se sklonil k Dantemu a očichal ho. Zároveň na něj dopadlo trocha démonových sliz. "Spardův parchant jako svačinka a pro mě?! Ohohohoo, tak tu si rozhodně nenechám jen tak ujít.." zavrčel démon a vrhnul se na něj. Jenže v Dantem se cosi v tu chvíli probudilo. Jeho strach byl ten tam a onen vzláštní pocit mu naplnil celé tělo. Necítil strach, ale vztek, zuřivost. Vrhnul se proto na toho démona a začal se mu rukama, které moc nepřipomínali jeho, sápal po jeho ruku a hlavě vůbec. Jeho ručky zbarvila démonova krev, které stříkala i okolo. Když nakonec démon padl bezvládně k zemi, stála kousek od nich Leyla s velmi překvapeným výrazem. "Dante..." zašeptala. |
| |
| Po tom, co se právě teď stalo, jsem se trochu vydýchával a chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil. Jakmile jsem se 'probral', vyděšeně jsem se podíval na svoje ruce a začal couvat, jako bych se jich bál. Zády jsem tak brzo narazil do Leyiných nohou. Zvedl jsem k ní pohled. "T-t-.. To já ne!" řeknu rozklepaně. |
| |
| Lehce nevěřícně jsem na něj koukala. Jak se mohl démon projevit v tak malém věku?! Sehnu se zase do podřepu a bandasku opatrně položím kousek od nás na zem. "To nic Dante... to... " řeknu trochu nejistě. "To je v pořádku, ještě to neumíš ovládat..." řeknu nakonec. |
| |
| Pořád jsem byl vyděšený. Klepal jsem se. "P-proč.. proč jsou.. moje ruce?" Ty nemohly být moje. Vždyť.. já nemám drápy! Co to mělo znamenat? Zavřel jsem oči a začal jsem s nima máchat v naději, jako bych se to snad pokusil setřást. "A-ať to zmizí!" |
| |
| Chytnu mu ty jeho ručky, když s nima začne plácat okolo sebe, protože takhle si akorát ublíží. "To nic, to nic..." řeknu jemně. "Oni zmizí, ale musíš se soustředit ve své hlavě na to, aby zmizeli..." |
| |
| Když mě chytí, opatrně otevřu uslzené oči a stále s jistou dávkou strachu se na ní podívám. "Soustředit.." zopakuju po ní lehce tázavě. Když na mě ale mluvila, její hlas mě uklidňoval. Byl melodický a jemný, proto jsem dokázal vnímat, co mi říká. Nakonec ty hnusný pařáty začaly pomalu ale jistě mizet. Popotáhnu. "Nemám.. rád krev, Ley.." |
| |
| Usměju se na něj a jemně si ho za ty ručky přitáhnu k sobě a obejmu jej. Lehce a mlčky jej začnu hladit po vlasech. Co mu mám na tohle říci? Nemůžu mu na to říct nic jelikož jeho život bude zřejmě protkaný jedním velkým mořem krve... |
| |
| Po očku se na ní ještě podívám, když mě obejme, ale nakonec si bradu opřu o její rameno. Její objetí a jemné doteky byly stejné jako máminy. Ještě stále jsem si to dobře pamatoval a zkrátka si nemohl stále vzít do hlavy, že mámu už nikdy neuvidím. Ne. Tentokrát už brečet nemůžu. Nesmím! "Teď.. tu budeme bydlet?" zeptám se opatrně a ještě stále trochu vyděšený. |
| |
| Lehce přiký vnu. "Chvíli ano, než pro vás najdu něco lepšího..." řeknu a pomalu jej pustim. Sáhnu po bandasce a podám mu jí. "Na, napi se." řeknu. Sama jsem jí u toho potoka chutnala a polodémony rozhodně trápit nějaká otrava z jídla nebo vody rozhodně nebude. |
| |
| Pohled mi sklouzne k té nádobě, kde očividně nabrala nejbližší vodu. Nezaváhal jsem, vzal jsem si jí do rukou a začal pít po několika douškách. Po chvilce jsem poloprázdnou nádobu pak od sebe odtáhl a lehce si vydechl. Bylo mi už o trochu líp, ale za tenhle jeden den se toho na mě hrnulo zkrátka až moc. "Děkuju.." řeknu polohlasně. Vzpomněl jsem si na to, jak nás táta za to, že jsme to neřekli, vždy napomínal. |
| |
| Lehce mu brnku o nos. "Běž dát napít i bráškovi a já se tu zatím pokusím najít něco, co by vás mohlo zahřát nebo co čeho by jste se mohli případně převléci..." řeknu. |
| |
| Trochu přivřu oči když mi brnkne o nos. Souhlasně na to přikývnu a pomalu vykročím zpět do kuchyně. I když upřímně, bál jsem se na brášku podívat. Byl jsem postříkaný od krve, nechtěl jsem ho vyděsit. Proto jsem k němu došel a nedíval se na něj, jen mu podal tu nádobku ve které ještě šplouchala voda. "Na.." |
| |
| Hledala jsem v domě a snažila se najít něco co bych mohla využít. Svíčky, sice částečně vyhořelí, ale dali se ještě použít. Potékřesahlo, sice tak s dvacátého století, ale fungovalo, takže budu moci zapálit svíčky večer. Vyšla jsem do prvního patra, kde jak jsem doufala budou nějaký ložnice. Taky se to potvrdilo. Našla jsem tu deku na manželské postely, jelikož byla přikritá nějakou šusťákovinou, byla v dobrém stavu. Hodila jsem jí dolů ze schodů a šla pátrat dál. Samozřejmě nezapoměla jsem na polšátře, které sice měli to nejlepší za sebou, ale pořád to bylo lepší než nic. Poté jsem našla druhý pokoj, zřejmě býval nějakého dítěte, protože tu bylo dost zničených a rozpadlých hraček. Byla tu jen slabá deka ale já šla nejdříve do skříně. Musel nad mnou někdo bdít nebo já nevím, ale bylo tu oblečení pro někoho kdo byl v jejich věku. Pobrala jsem nějaký trička a kalhoty, vzala jsem i deku a u dveří se zastavila, protože v rohu byl zaprášený méďa. Sice neměl jedno oko, ale vzala jsem ho. Věci jsem nanosila do kuchyně, kde jsem z toho udělala na podlaze pro ně provizorní postel. Nechtěla jsem, aby chodili nahoru, protože se mohli klidně propadnout. "Hele, co jsem tam našla..." řeknu a ukážu Dantemu méďu. |
| |
| Zatímco bráška pil, já se díval zkleslým pohledem z okna. Tolik jsem si přál ještě někdy vidět tátu nebo mámu.. Představa, že zůstali v tom požáru mi nahnala mráz po zádech. Z myšlenek mě ale brzo vytrhne Leyin hlas za mnou. Otočil jsem se a podíval se na méďu, kterého mi ukazovala. I když nebyl v nejlepším stavu, i tak jsem si ho vzal a přitiskl k sobě. Na nějakou chvíli mi tak bude poskytovat alespoň nějakou útěchu. "Je hezký.." pokusím se o vděčný úsměv ale příliš to nešlo. Zkleslého pohledu jsem se jen tak nezbavil. Ne po tom všem, co se za posledních pár hodin událo. |
| |
| "Něco na spaní bychom měli..." řeknu spíš sama pro sebe a sáhnu po oblečení, které jsem našla. Jen obyčejné modré a červené triko s hlouhým rukávem a kalhoty z materiálu, který lehce připomínal džínovinu. A také samozřejmě nějaké ponožky. "A teď dám do pucu vás dva... všechno to ze sebe schoď." řeknu. |
| |
| Obličej jsem zabořil do médi a krátce si tak užíval toho pocitu plyše. Z toho mě však vyruší její slova. "..všechno to ze sebe shoď." lehce tázavě se na ní podívám. Nakonec méďu odložím a sundám si prve spodek pyžama a když začnu sundavat i vršek, nemůžu to přetáhnout přes hlavu takže se trochu zaseknu. "Nhh!" |
| |
| Pomůžu mu s tím, když se u vršku zasekne. "Nah..." odfrknu si, když ten vršek zmuchlám a trochu mu jím ještě otřu zaschlé bláto a krev, kterou měl na sobě. Poté sáhnu po oblečení. "Na, spodky, gatě zvládneš si natáhnout sám ne?" řeknu lehce s úsměvem, zatímco mu podávám oblečení. Přejdu k jeho bratrovy, kterého vezmu ze židle a položím jej na provizorní postel. Začnu ho taky pomalu svlíkal a poté zase oblíkat do oblečení. Až teď mi tak trochu došlo, že jsou úplně stejní. Viděla jsem jak Dante sahal po modrém tričku, to jsem mu ale rychle vytrhla a dala mu červené. "Tohle ti bude slušet víc, maličký." řeknu a modré navleču bráškovy. |
| |
| Vydechnu si, když ze mě ten vršek sundá a já se nadechnu. V tom pyžamu se přeci jen blbě dýchalo. Poté na ní nahatej tázavě koukám, co mi dá za oblečení. Nebylo to sice nic extra, ale stačilo to. Vzal jsem si od ní spodky, do kterých jsem se začal navlíkat, stejně tak kalhot. Kupodivu mi to oblečení i bylo akorát, ale když jsem se natahoval po modrém tričku, bylo mi zabaveno a místo něj jsem dostal červené. "Dobře.." řeknu slabě a začnu si ho přetahovat přes hlavu. Nakonec se podaří. Byla to i docela úleva mít na sobě něco suchého. Nezaváhal jsem a znovu čapnul do náruče toho méďu. |
| |
| Trochu jsem si vydechla, když byly oba v suchým a čistým. Uložila jsem Vergila po část deky, ale on pořád svíral můj kabát. Neměla jsem důvod mu ho brát a tak jsem mu jej prozatím nechala. Jelikož se venku začalo stmívat, sáhla jsem po těch dvou svíčkách a jednu jsem dala na stůl a druhou na kuchyňskou linku a zapálila jsem je. Jedny dveře jsem zabezpečila tak, že jimi kdo neprojde aniž by nás přitom nevzbudil a druhé jsem jen přivřela. Když jsem ale otočila zpátky k nim, leželi už u sebe a vypadalo to, že spaly. Jen jsem se pousmála a sedla si vedle na zem. |
| |
| Krátce jsem zívnul. Nicméně zatímco ona šla pro svíčky, já si lehl vedle brášky a méďu dal mezi nás. Nemohl jsem popřít to, že se mi přeci jen chtělo spát. Vzal jsem si kousek toho kabátu i přes sebe a zavřel oči. "Dobrou, bráško.." šeptnu mu a za krátkou chvilku usnu poměrně rychle. Byl jsem po těch dnešních zážitcích víc než unavený.. |
| |
| Nakonec i na mě dolehne únava. Schoulím se vedle Danteho, jemně se k němu přimáčknu a jednou rukou je oba naráz obejmu a lehce k sobě přitisknu. Kdo by to řekl, že já se jednou budu starat o takovíhle prcky. "Dobrou kluci..." řeknu tiše. |
| |
| Ačkoliv jsem usnul rychle, něco se mi za tu dobu už stihlo zdát. Těžko bych určil, o čem přesně, ale když se ke mě Ley přitulila, ze spaní jsem něco tiše zabrblal. "Ma..mi.." |
| |
| O 10let později... |
| |
| Leyla se s dvěma polodémony nějak probojovávala životem, jak jen to šlo. Souboje s démony byly skoro na denním pořádku, ale brzy Dante s Vergilem zesílili natolik, že už na to nebyla jen sama a démoní útoky se znížili na minimum. Jak slíbila, naučila je co uměla brzy skončily v bodě, kdy když trénovali všichni tři společně, nedokázali ani jeden druhého porazit. Asi do jejich patnácti se prostě potýkali s tím, že neměli stálý domov. Až jim Ley jednou oznámila, že se to změnilo. Sehnala pro ně takoví, mno, na první pohled to vypadalo jako bývalí sklad (//prostě dmc budova:)). Tam měli možnost, se tak nějak konečně usadit, nějak. Čas běžel a obou kluků vyrostli prakticky skoro muži. Teď, Leyla s Dantem seděli na střeše a společně pozorovali západ slunce, dělali to už posledních pár dní, vždy když bylo hezké počasí. Leyla se z ničeho nic prostě začala smát. |
| |
| Čas ubíhal rychleji než to vypadalo. Jak tehdy Leyla tvrdila, jen čas dokázal pomalu ale jistě zahojit mé rány, i když jizva na srdci už zůstala a navždy už zůstane.. Oba jsme rostli rychleji než si myslela a stejně tak oba jsme začali trénovat s meči, které jsme vzali s sebou. Ke mě zkrátka padl ten širší a mohutnější s lebkou a Vergil si dobře sedl s tím uzším ale přesto ostrým jako břitva. Proto Leyin čas věnovaný do našeho výcviku brzy přinášel výsledky a my se tomu naučili snad i rychleji než ona, proto démoni neměli nejmenší šanci na nás vztáhnout ruku. Něco v tom zkrátka bude.. Avšak ani teď se čas nezastavoval a naše dětská léta plná slz, smíchu a rvaček zanedlouho zmizela. Co z nás teď vůbec bylo? Těžko říct, i když Leyla by mohla vyprávět. Vychovávat kluky jako my.. to už je nejspíš výhodnější vychovávat holčičky. Zobrazit SPOILER Zanedlouho jsme však všichni tři našli místo, na kterém jsme se tak nějak usadili a trvale se zabydleli. Tedy, prozatím. Nebylo to nic extra ale nebylo to ani tak špatné. Prostě - svoboda. Seděl jsem s Ley na střeše a pozorovali společně slunce. Upil jsem z plechovky piva, kterou jsem svíral ve své ruce a tázavě se podíval na Ley, která se zničehonic začla smát. Loktem jsem do ní dloubl. "Ty sis musela něco šlehnout hele.." zazubím se. Přeci jen tohle nebylo první pivo.. |
| |
| "Hm?" otočím se k němu, když zaregistruji jeho otázku, nebo spíš poznámku. "Né... já jen... vzpomněla jsem si na to, jak si zabil svýho prvního démona a zároveň si se poprvé vlastně proměnil..." řeknu s úsměvem. |
| |
| Trochu se podrbu na týle a zamyšleně se zamračím. "Už si na to moc nevzpomínám.. Co je na tom vůbec vtipnýho?" |
| |
| Lehnu si na střechu od námi. "Ten tvůj výraz a to všechno... bylo to prostě k nezaplacení... když si vemu, jakej si dneska... " řeknu a zavřu přitom oči. Užívala jsem si těch posledních slunečních paprsků, které mě příjemně hřáli. Možná, že to nakonec nebyly jen sluneční paprsky co mě hřálo, ale i ten divný pocit u srdce, když jsem byla blízko právě jeho. "Prostě mi to přišlo strašně...vtipný v tuhle chvíli." |
| |
| Hodím do sebe zbytek toho piva a plechovku zmačkám v ruce. Následně na to jí hodím někam dolů a soudě dle toho nadávání za pár vteřin jsem očividně musel někoho trefit. Začal jsem se smát. "Trefa.." křenil jsem se dál. Poté jsem se podíval na ní. "Jasně, něco jako 'Wtf', co?" zvědavost mi nedala. Musel jsem se podívat, koho jsem to vůbec tefil, proto jsem vstal a lehce se naklonil. Právě v tu chvíli jsem se střetl pohledem s nějakým policajtem co šel okolo. A právě teď mě zahlídl. "Hej, ty tam!" znovu jsem se zasmál a aby toho nebylo málo, ukázal jsem mu ještě prostředníček. Poté jsem už zalezl zpátky a zazubil se na Ley. "Třeba mu už bliklo!" |
| |
| "Hej!" obořím se na něj a lehce se nadzvihnu. "Máš lidi chránit a né jim ubližovat." řeknu a trochu se na něj zamračím. Nehledě na to, že to byl ještě chlupatej, kterej na nás mohl klidně poslat nějaký úřady. Během toho do něj dloubnu. |
| |
| Pobaveně se ušklíbnu když do mě dloubne. "Ale no tak, vždyť mu nic není! Taky by potřeboval pivo a trochu naší dobrý nálady.." usmíval jsem se. Bylo zjevné, že v nějaké té náladě už jsem. I když bych si nejradši dal ještě jedno. |
| |
| "Naší?" řeknu lehce udiveně. "To ty tady nasáváš jak já nevím co... já se alkoholu nedotkla už pár let... a i kdyby rozhodně bych ho neházela zbytečně po lidech a ještě k tomu po chlupatým..." pronesu a znovu do něj šťouchnu. |
| |
| Když do mě šťouchne, nahraju to tak, že si v podstatě 'její vinou' lehnu na zem do pohodlný pózy. (viz. DM4 alias Dante a Rusalky :D) Lehce nakloním hlavu na stranu a prohlížím si ji. "Ale tak, stojí to za to. Pobavíš see.." pohledem jsem si jí přeměřoval od pat až nahoru. Z tohohle úhlu pohledu měla vcelku pěknou postavu. Na to, že už byl západ slunce, horko bylo pořád slušný. "Zajimalo by mě, jak vypadáš v plavkách.." pronesu spíše pro sebe. |
| |
| Trochu naoko dotknutě přimhouřím oči, nad jeho poznámkou o mě a plavkách. "Sni si jak chceš, protože zřejmě sny budou to jediné kde mě uvidíš v plavkách.... nehledě na to, že já vás dva viděla tolikrát nahý, když jsem vás koupala, že nemáš ani tak nějak právo se něčeho takového vůbec dočkat..." řeknu a poté se k němu tak trochu vrhnu a čapnu ho za kraj kabátu. Tak nějak jsem se napřahovala k tomu, že mu jednu vrazím, ale když jsem se mu podívala do těch jeho očí... nemohla jsem. Pořád jsem před sebou viděla toho malého klučíka, který ztratil svoje rodiče. Trochu si povzdechnu a svěsím lehce hlavu, nicméně jeho kabát nepouštím. |
| |
| "Uh.." vydám ze sebe když mě chytí za kabát a chytá se k tomu že mě přetáhne. Lehce jsem přivřel oči s tím, že čekám, až mi to přiletí do ksichtu ale ono nic. S povzdychem svěsí hlavu a chvíli se na ní dívám. Poté ale pozvednu koutek úsměvu, jelikož mě něco napadne. Jemně chytím její ruku, kterou mě chtěla přetáhnout a stáhnu ji na sebe tak, že teď prakticky na mě ležela. "To bych se hádal. Řekl bych, že nahýho jsi mě už dlouho neviděla.." řeknu s úsměvem rýpavě. |
| |
| Fajn, tímhle mě teda dostal. Nečekala jsem, že udělá něco takovíhle. Neříkám, že jsme nikdy neobjímali, nebo podobný věci, ale to bylo v duchu toho, že jsme je brala jako bráchy a já byla taková hodná velká sestřička. Ale tohle mě tak trochu dostalo. Lehce překvapeně jsem na něj hleděla a tak nějak jsem nebyla schopná, vlastně ničeho. Cítila jsem, jak mi lehce růžoví líčka. Nicméně, jeho poznámka mě tak nějak vrátí do reality. "Tss, nemáš nic co bych už neviděla..." poznamenám. |
| |
| Musel jsem se usmívat nad tím, jak jí zčervenaly tváře. Ten její ruměnec nešel přehlédnout, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to není příjemné. "Co ty víš.. Za těch pár let jsem se změnil." řeknu pobaveně. Sledoval jsem ty její překvapené oči. Byla tak roztomilá, když jsem ji tak snadno dostal. |
| |
| Lehce se ušklíbnu. "Pokud ti nenarostly rohy, ostny či jiné zajímavé věci, tak nemám nějak zájem o to zjišťovat co tam máš nebo nemáš." řeknu a pokusím se z něho zvednout, protože jsem začala cítit takoví divný pocit, který se mi rozléval po těle. |
| |
| Když ucítím, jak se pokusí zvednout, obejmu ji oběma rukama a lehce k sobě víc přitisknu. "Kampak?" prohodím provokativně. "Nevím jak tobě, ale mě se to takhle líbí." |
| |
| "Tobě možná, ale mě ne." lhala jsem schválně. Lehce o něj zavřu rukama a pokusím se k těch jeho nějak vykroutit. "Navíc máš upito a víš, že tomu zrovna dvakrát neholduju." poznamenám. |
| |
| Znovu jsem lehce naklonil hlavu na stranu a prohlížel si ji. Úsměv se mi o něco rozšířil. V téhle poloze jsem měl dobrý výhled na... "Kdybys takhle zůstala, tak by mi to taky nevadilo." |
| |
| "Dante, pusť mě...." řeknu rázněji. Tohle se mi tak nějak přestávalo líbit. Jsou pro většinu forem srandy, ale tohle už tak trochu hraničilo s něčím jiným. Navíc, u něj si člověk nemůže být tak nějak jistý ničím, kord když má upito... |
| |
| Lehce jsem se zamračil. Ne že by se mi chtělo, ale přeci jen jsem jí tedy pustil. Prakticky jsme vyrůstali jen s ní a tak jistou část mého respektu měla. "Tche.." odfrknu si a jakmile sleze, začnu pomalu vstávat. Přes rameno jsem se ještě podíval na konec střechy, kde se předtím jevil ten chlupatej. Že bych ho ještě navštívil? |
| |
| Všimnu si, jak koukal mi střechu, zády ke mě. Určitě hledal toho chudáka policajta. Což mě tak trochu dopálí. Chytnu jej proto tentokrát zezadu za kabát s tím, že jej chci otočit k sobě, abych mu vynadala, ale nějak mi podjede noha a místo abych ho otočila k sobě, tak ho spíš stáhnu k sobě, takže spadnu s ním a on prakticky na mě. "Au..." pronesu, když dopadnu. Automaticky si sáhnu na zátylek, jelikož jsem se do něj udeřila, ale naštěstí mi žádná krev netekla a tak jen úlevně zakloním hlavu a přivřu oči. Nechtěla jsem si to přiznat, ale to jak ně mě ležel.... bylo to vážně... příjemné. Cítila jsem, jak se mi lehce rozbušilo srdce. |
| |
| Když jsem ucítil, jak mě chytila za kabát, chtě nechtě jsem se musel zaklonit jakmile jí podjela noha a já začal padat s ní. Jenže trochu jinak, než jsem si myslel. Čekal jsem, jak si namlátím ale místo toho jsem teď byl nad ní a rukama se opíral o střechu pod ní. Ten pohled jakým se na mě dívala.. Nebyl pochyb o tom, že byl chtivý. Byl poznat i přes to překvapení. Neříkal jsem nic, jen jsem se trochu šibalsky pousmál. Mno dobře, dám jí co tak chce. Začnu se k ní sklánět a brzo tak naše rty spojím v polibek. Lehce delší, ale hned na to následuje ještě jeden.. a poté další, než se to doslova změní v provokativní líbání. |
| |
| Tohle jsem skutečně nečekala. Proto jsem se začala skoro hned bránit, ale když mi vtiskl další a další... bylo to, jako kdyby se tak nějak splnil můj sen, který jsem požívala teď poslední dva, tři roky. Možná to zní divně, ale nejsme příbuzní nebo podobný věci. Byla jsem prostě ta co si vzala dva kluky pod svoje křídla... Pomalu jsem tedy zavřela, napůl otevřené oči a lehce jednou rukou vjela do vlasů a druhou jsem mu položila na záda. Jeho polibky byly tak sladké a něžné, že nešlo se k nim nepřipojit. |
| |
| Ruce jsem trochu povolil. Skoro to i vypadalo, že se na ní chci položit, ale poté jsem pomalu vyklouznul a postavil se. Myslím, že jako takové malé pobuzení to už stačilo. Ale jak jsem čekal - měl jsem pravdu. Skutečně chtěla a chytila se. Provokativně jsem se na ní usmíval. "Vážně si nedáš ani jednu plechovku?" řeknu zatímco jsem si trochu rozcuchal ofinu vlasů, abych jí neměl tak splyhlou. Co si ale budeme povídat, mě se to taktéž víc než jen líbilo.. |
| |
| "Možná, že teď už jo..." pronesu lehce zaskočeně a tak nějak pořád zítám kamsi do... neznáma.Jako kdybych tak nějak nemohla uvěřit tomu, co se prakticky teď stalo. Nejsi jejich máma, nejsi jejich máma!! Proběhnou mi v hlavě myšlenky. |
| |
| "Super." zazubím se a začnu zády ke konci střechy ustupovat. "Sejdeme se tedy uvnitř." usměju se šibalsky a ještě před krajem se gentlmentsky ukloním než další krokem dozadu začnu úmyslně padat dolů. |
| |
| Sotva hnu brvou, když zmizí za okrajem střechy. Koneckonců, tohle jsem ho naučila přece já. Jen letmo se pousměju, ale to mě tak nějak přejde, když se mi vybaví to, co se dělo před chvílí. Jen lehce se špičkama dvouch prstů dotknu svých rtů, na kterých jsem stále cítila ty jeho a na ještě kratší okamžik jsem zavřela oči. Poté jsem se ale jen tak pro sebe usmála, zvedla se a šla dovnitř. Přesto jsem tak nějak tajně v hlavě doufala, že to neskončí jen u jedné pusy... |
| |
| Jakmile jsem vešel dovnitř, zamířil jsem rovnou k naší zatím ještě funkční ledničce a vzal z ní dvě další plechovky. Koneckonců, sehnal jsem zásoby. Bez toho by to prostě nešlo. Co jsem si ale tak všiml, Verge tu nebyl, což bylo plus. Mohl jsem tak situace i trochu.. zneužít. Jen co vešla, s pousmátím jsem kroky došel pomalu k ní a za chůze jí jednu plechovku hodil. "Uvidíš, že je to fajn věc. Víc než fajn." zazubím se a prasknu víčko, abych se mohl napít. Párkrát polknu a vydechnu si. Tohle pivo jsem prostě měl nejradši. Všímal jsem si, proto mi neuniklo, že její tváře jsou pořád ještě jemňounce červené. "Líbilo se ti to, že?" rýpnu si s úsměvem. |
| |
| Plechovku chytnu, ale víc s ní nedělám. Pořád mám ve tváři onen nepřítomný výraz, prostě jsem tomu nebylo pořád schopná uvěřit. "Líbilo se ti to, že?" Ta jeho otázka mě tak trochu probere a tak se na něj podívám. Jenže, poté mi tak trochu dojde co tím myslel a tak jen s lehkým úsměvem uhnu pohledem stranou. |
| |
| Dopřeju si ještě tak dva, tři loky a plechovku na chvíli odložím na nejbližší stolek. Pomalu k ní vykročím. Jakmile jsem u ní dost blízko, dlaní se lehce natáhnu a za její bok si jí k sobě přitáhnu a přitisknu. "Takže ano." řeknu s tím lehce svůdným úsměvem, kterému většinou každá propadne hned. Skloním se blíž k ní, že naše rty dělí jen pár centimetrů. "Chceš víc..?" stále jsem se usmíval. |
| |
| "Vím, že bych asi neměla, ale... nedokážu si prostě pomoc..." řeknu pořád ještě se sklopeným pohledem na stranu. Nakonec se na něj, ale pomalu podívám. Už od malička jsem milovala ty jejich oči. Oba je měli stejné a oba je měli stejně nádherné. |
| |
| Prsty její bradu jemně pozvednu. Byl ze mě cítit alkohol ale ne tak přehnaně. "Ššš.." nepřestávám se pousmívat. Kroky dopředu jí tak donutím zacouvat, dokud nenarazí na zeď za ní. "Však se ničemu bránit nemusíš.." řeknu polohlasně a tentokrát jí něžně a dlouze políbím na její hebký krk. |
| |
| Srdce se mi trochu víc rozbuší, když za sebou ucítím zeď a jeho polibky prozměnu na svém krku. Byly stejně, možná něžnější než ty, které jsem dostala na ústa. Jen lehce jsem zalapala do dechu. "Jsi opilý..." poznamenám. |
| |
| "Možná trochu.." přiznám s lehkým pobavením v hlase a poté se odtáhnu tak, že se jí dívám do očí. "O to je to ale zajímavější.." jemně vezmu její ruku a nasměruju jí na přezku, která držela pás na mojí hrudi a společně s jejími prsty jí rozepnu. Svůj kabát tak o něco uvolním. "Nemyslíš?" za celou tu chvilku jsem neuhnul pohledem od toho její a stejně tak mi ani nemizela šibalská jiskřička z očí. |
| |
| Upřímně, ta myšlenka, která říkala, že bych chtěla vědět, kam až zajde, se mi víc než zamlouvala, ale né když byl podnapilý. Proto rychle zavrtím lehce hlavou. "Ne, protože pak si nemůžu být jistá, že to myslíš vážně a že z tebe nemluví alkohol a hormony..." řeknu nakonec. |
| |
| Nicméně tu dlaň jsem stále držel a přiložil ji na svojí hruď v místě, kde obývá srdce. Mohla tak cítit, jak rychle buší. "Sama si přiznej, že nad tím uvažuješ. Stačí se trochu napít a můžeme se nechat unášet společně." |
| |
| Lehce mu vytrhnu svou ruku. Cítim pod ní jeho bušící srdce bylo sice příjemné, ale ne takhle. Vnutím mu místo toho onu plechovku, kterou mi on věnoval. "Ne, nebudu pít." řeknu. "Ano, uvažuji o tom, to přiznávám, ale když si mám něco užít, tak střízlivá a né sťatá pod vobraz..." řeknu a pokusím se od něj nějak odejít. |
| |
| Plechovku, kterou mi vecpe, odložím někam stranou. Místo toho jí ale chytím za zápěstí a přitisknu k té zdi, aby nemohla odejít. Chvíli jsem se na ní mlčky díval a poté jí začal znovu líbat. Stejně jako předtím, jen možná o trochu naléhavěji. "Chci tě... Ley.." pronesu mezi těmi polibky. Bylo něco pravdy na tom, že s alkoholem vyplávý ven pravda? |
| |
| "Chci tě... Ley.." Lhala bych, kdyby tvrdila, že já ne, ale né takhle. Lehce se do něj opřu a pokusím se od něj odtáhnout, což se mi také po chvilce lehké zápolení s ním taky podaří. "Já taky..." řeknu tiše. "Ale ne takhle!" řeknu. |
| |
| Lehce se zamracim kdyz me prerusi. Rozhodim ruce do stran. "At je tedy po tvem." Reknu nekonec. Otocim se a dojdu k nacate plechovce, kterou jsem jeste nedopil a hodim do sebe zbytek. Plechovku tak zmacjam a hodim nekam na zem. "Nejsem opily." Pronesu naoko urazene. |
| |
| Trochu si vydechnu, ale zároveň mě to i trochu mrzí, když mě nakonec nechá. "Jsi opilý..." stojím si za svým a lehce okolo něj projdu. Dojdu ke gauči, na který si sednu a vezmu ze stolku před ní knihu, kterou jsem měla rozečtenou. Sice to byl trochu risk, lehat si na břicho na gauči, když tu byl on a opilej, ale já chtěla vědět, jak ten příběh v tý knížce dopadne... |
| |
| Pozoroval jsem ji. Chtela me ignirovat?! To je horsi nez kdyby mi dala do drzky. Ale dostal jsem lakavy napad. Za malou chvilku bylo slyset, jak jsem si o ten stolek oprel nohu a dival se na ni. !Jestli myslis, ze ti prijdu nezajimavej, muzu to napravit.." Pousmeju se a vylezu na ten nizky stolek. Uchopim sve dve zbrane na kabatu a vyhodim je nad sebe. Mezitim jednim obratnym pohybem ze sebe ten kabat svlecu a odhodim ho kousek od ni. (I'm too sexy for my coat xD) Presne na cas, kdy mi do rukou padnou Ebony a Ivory. Tak trochu toho i vyuziju a jednou kulkou ji tu knizku vystrelim. Provokativne se na ni usmeju. "Mohla bys mit zajimavou podivanou.." Reknu s usmevem a trochu nenapadne si porozepnu kalhoty. |
| |
| Chvíli jen lehce zaraženě na něj hledím ale poté co mi prakticky zničí knížku, se už naštvu. Tohle už nebyla žádná hra... Svraštím čelo, stoupnu si, chytnu ho za přívěšek a stáhnu si ho dolů k sobě. V tu samou chvíli mu vlepím dobře mířenou, a trochu i silnou facku, až mu po ní zůstal červený otisk. "Probuď se konečně!" řeknu rázněji. "Teď si tu ze sebe udělal akorát naprostýho šaška a kreténa!" pustím ten jeho přívěšek. "Tohle není TEN Dante, do kterého jsem se zamilovala..." řeknu trochu víc smutněji a poté odcházím nahoru do svého pokoje. |
| |
| Usmev mi spadne, jakmile ucitim na tvari stiplavou bolest. Trochu zarazene se na ni podivam. Ze jsem ze sebe udelal kretena jsem uz zjistil. Co ale melo znamenat to druhy? Nicmene vypadalo to, ze ted uz jsem ji spis nastval a ne malo. Obesla me a zamirila nekam daleko ode mne. Jeste chvili ji zarazene pozoruju a pak si promnu oci. Zacinala me bolet hlava. "Ley.." Reknu smerem k ni. Mel jsem za ni vubec jit? Nakonec jsem se za ni svizne rozesel ale pozde. To uz mi praskla dvermi pred nosem. "Ley.. No tak.." |
| |
| "Ley.. No tak.." Zavru za sebou dvere a opru se o stenu vedle dvere, po ktere pomalu sjedu na podlahu, kde si sednu. Rukama si obejmu hrudnik a oci mi zakryjou vlasy z ofiny. "Vstoupit muzes az vystrizlivis..." reknu lehce tlumene a dosti smutne. Co jsem si vubec myslela. Co jsem si myslela, ze delam? Jak jsem si vubec mohla myslet, ze bych... Rychle zatresu hlavou, ve snaze se tech myslenek zbavit. Sice se mi je podari zahnat, ale co se mi nepodati udrzet, byl tichy vzlyk... |
| |
| "Ale.." Super Dante, prave ses korunoval na toho nejvetsiho debila. Povzdychl jsem si. Premlouvat ji by v tuhle chvili nemelo smysl, proto jsemjeste chvili u tech dveri stal a nakonec zacal pomalu odchazet. "Jsem kus vola.." Pronesu polohlasne pro sebe. Ze jsem s tim chlastem vubec zacal.. |
| |
| "Dante, cos provedl? Respektive, cos provedl ji?" Reknu kdyz vyjdu ze sveho pokoje, jelikož jsem slysel strelbu. |
| |
| Div se nepolíbím s dveřma, když přímo přede mnou vyjde Verge. "Dante, cos provedl? Respektive, cos provedl ji?" Co bych jí dělal?! Ušklíbnu se. "O to se nestarej.." řeknu a projdu kolem něj zpět na gauč. Cestou vezmu plechovku, kterou ona nevypila a otevřu jí. Napiju se několika loky. |
| |
| Sejdu dolů za ním. "Brácha... víš, že je na světě jediná věc, která mě dokáže vážně naštvat..." řeknu během té cesty. Podívám se na něj s rukama založenými na hrudi. "A jestli tvrdíš, žes jí nic neudělal... tak proč u sebe v pokoji pláče?" |
| |
| Vypiju tu plechovku uplne a hodim ji po nem, kdyz kracel za mnou. "Nic se nestalo!" Reknu trochu naprdnute a zamirim do kuchyne. Jeste mi ten chlast nestacil. "Neni to vec, do ktery se musis nezbytne montovat." Sahmu v lednicce po dalsi plechovce a nacnu ji. |
| |
| "Budu se do toho montovat..." řeknu a vyrazím mu další plechovku z ruky. "Toho chlastu už bylo dost nemyslíš?!" řeknu rázně. Proč jsem se nemohl zbavit pocitu, že jí něco udělal právě takhle naplech. Což mě nabudilo ještě víc. Čapl jsem ho za kabát a přirazil ke stěně. "Nechci se s tebou teď brát, ale měl by si se konečně probrat!!" skoro až zakřičím ty poslední slova. "Jen jedinkrát během těch let jsem jí slyšel stejně plakat, a to, když jsme byly v tý barabizně. Tys spal jako dřevo, ale já jí slyšel moc dobře. Táta pro ni hodně znamenal, možná víc jak pro nás, a tehdy jsem jí jako malej slíbil, že nepřipustím aby někdy znovu takhle plakala... takže... pokud se nedáš rychle nějak dokupy, tak abys byla aspoň normální a měl tolik rozumu, aby si šel nahoru a omluvil se jí... vykopu tě tam sám..." řeknu a pustím ho. |
| |
| Chystal jsem se napit ale driv nez se ta plechovka vubec dotkla mych rtu, mi ji vyrazil. Coz me fakt nakrknulo a nasledne me pritisknul za kabat ke zdi. "Neprosil jsem se o tvou pozornost!!" Zakricim stejne jako on na me a kolenem ho od sebe castecne odkopl. "Nikdy jsem si nepral aby se v zivote, jakym jsme zili, zmenilo! Tys nevidel otce naposled vydechnout!!" Neprestanu rvat a silne pesti uderim do te lednicky, kde nasledne zustane prohluben. "Kdyby jsme tehdy nesli do toho lesa, matka i otec by jeste mozna ted zili!!" |
| |
| "Ne, nežili..." řeknu studeně. "Zemřeli by jsme stejně jako oni." dodám dál. Nicméně, poté jsem si rozepnul vestu a odhalím mu tak velkou jizvu na břiše. "Možná jsem neviděl otce umírat... ale vím, že já skoro umřel tvou rukou..." řeknu studeně. |
| |
| Trochu se zarazim ale zlostne pak zatnu zuby. Na to mu uz nic dodavat, nehodlam, proto jen nastvane projdu kolem nej. On se mozna se ztratou rodicu uz vyrovnal, ale ja se s tim nesmirim zkratka nikdy.. |
| |
| "Dante..." rekni tiseji a zastavim jej lehce rukou. "Me taky chybi rodice... ale ona je jedina kdo nam zbyl..." reknu a podivam se na nej. "Dej se nejak dokupy a jdi se ji omluvit, i kdyz te bude vyhanet..." |
| |
| Prudce jeho ruku od sebe placnu. Nastvane ho zacnu pozorovat. "Nikdy jsem nic z toho nechtel.. Ani to, ze bys ty zemrel jeste moji vlastni rukou!" Reknu uz spis smutneji nez bastvane. Chvili ho pak mlcky pozoruju a nakonec zamirim rovnou ven, kde za okamzik za mnou klapnou dvere. Zkratka se mnou ten alkohol zacal pekne mavat.. |
| |
| Povzdechnu si. Dante, měl by si se probrat, nebo brzy zůstaneš sám... řeknu si sám pro sebe. |
| |
| Myslim, ze pro oba bude lepsi, kdyz jim dam chvili klidu. Uz tak jsem je ocividne oba nasral dost, proto jsem si jen povzdechl a za chuze se chytil za hlavu. Zacala bolet vic nez jsem si myslel. "Mela pravdu, jsem vazne kreten.." Trochu se usklibnu. Dam si chvili cas na uklidneni situace a pak se vratim zpet.. |
| |
| Zapnu si vestu a posbírám ze země bordel po něm. Měl by se vážně brzy probrat. Svírajíc plechovky v rukou se podívám nahoru, k Leylině pokoji. I přes ty zavřený dveře jsem slyšel její tichý pláč. Bolelo mě z toho u srdce. Ať už udělal co chtěl, pokud se neomluví, vytluču mu to z palice... |
| |
| Ubehla priblizne hodina, nez jsem se otocil a vydal se zpet smerem k nasemu domovu. No, co si budem povidat, po te spousti se mi ani tak nechtelo, ale nemel jsem na vyber. Tise jsem zanedlouho vesel dovnitr a podival se ke schodum. Lehce jsem si povzdychl a pomalu vykrocil ke schodum. Trochu jsem to nevypocital a castecne narazil do zabradli. "Au!" Seknu polohlasne a zacnu vychazet schody. Jen co se nejak dotrmacim nahoru, zaklepu na dvere odkud jsem slysel Ley. Mozna jsem jeste nevystrizlivel, ale uz jsem alespon castecne bral veci vazne. |
| |
| Po chvíli jsem už neměla slzy, které bych mohla vyplakat, ale přesto moje tváře i oči zůstávali mokré. Můj pohled utkvěl na méďovi bez oka. Toho, kterýho jsem předtím našla v tý budově a dala jej klukům, jako aspoň takovou malou útěchu. Sotva jsem se hnula z místa, nevím kolik času uběhlo, když jsem zaslechla zaklepání. "Jdi pryč..." řeknu tiše. |
| |
| Jednou rukou se drzim za trestici hlavu a druhou zaklepu znova. "Ley.. Otevri.." Reknu jemne. |
| |
| "Jdi pryč..." zopakuji a schovám si hlavu mezi rukama, kterými jsem si objala pokrčené nohy. On byl poslední, na koho jsem měla teď náladu. |
| |
| "Ley..." Pronesu tezce. "Mela jsi pravdu, jsem kreten.." Celo si trochu opru o dvere. Zjevne me tam jen tak nepusti. "No tak.." |
| |
| Nemohla jsem ho už ani poslat pryč, nešlo mi už ani mluvit. |
| |
| Lehce jsem privrel oci. "Chtel... jsem jen rict, ze me to mrzi... Chlast je.. proste neco, co mi pomaha zapomenout na pravdu. I kdyz to tak nekdy nevypada, i po tolika letech me smrt rodiny stale boli..." |
| |
| On nebyl jediný komu chyběl Sparda. On byl možná jeho otec, ale já jej znala déle než on. Nicméně, pořád nemohu mluvit, nemám co bych mu na to řekla. |
| |
| Usoudil jsem, ze ty dvere neotevre, tak ji uz dam pokoj. "To je... vsechno co jsem ti chtel rict." Reknu polohlasem, prestanu se opirat a vykrocim zpet ke fauci. Kdybych se na chvili natahl, mozna by to tu bolest hlavy na chvili utesilo. |
| |
| Po chvilce nakonec usoudím, že bych mu asi mohla otevřít. Sáhnu po klice a trochu pootevřu ony dveře. Přesto neřeknu ani slovo. |
| |
| V půlce se zastavím, když zaslechnu vrznutí dveří. Přes rameno se podívám na sebe a na moment zaváhám, zda se mám otočit a vrátit se.. |
| |
| "Omluva... se přijímá..." řeknu tiše a trochu zdráhavě. Nicméně pořád mám hlavu schovanou u nohou a mezi rukama. Hlavně ať nejde dovnitř... nechci aby mě viděl takhle... ufňukanou... Proběhlo mi hlavou, i když jistá část mého podvědomí spíš chtěla, aby vešel dovnitř a utěšil mě. |
| |
| Musel jsem si přiznat, že mi jí bylo líto. Už jen v tom lehce rozklepaném hlase bylo slyšet, jak se trápila. Proto jsem se otočil na patě, došel k ní, kde jsem si klekl na kolena a pevně ji objal. Stejně jako když jsem byl mladší. Tentokrát jsem si ale položil čelo na její rameno. "Je mi to líto.." |
| |
| "Je mi to líto..." Při těch slovech jen lehce zvednu hlavu. Přesně teď mě objal stejně, jako já kdysi poprvé jeho. Tenkrát byl ale on malý kluk. Chvíli se na něj dívám, ale poté se k němu jen lehce přitisknu, tak jsem seděla. Zabořím obličej do jeho vlasů a zavřu oči. Pro mě bude pořád tím malým klukem. "Já vím... maličký..." řeknu tiše. |
| |
| Lehce sebou cuknu. Tím posledním slovem doslova zkazila tuhle chvilku, jelikož mě to trochu nakrklo. Pomalu se od ní odtáhnu a s lehce dopáleným úsměvem se na ní podívám. "Tak bacha, už jsme v jiný době.." |
| |
| S lehkým úsměvem se na něj podívám, i když jsou moje tváře stále ještě vlhké od slz. "Možná..." řeknu tiše. "Ale pro mě jste pořád ti malý ustrašení kluci..." dodám. Poté se na něj chvíli dívám, ale nakonec se k němu trochu nahnu a jen lehce jej políbim na čelo. Poté se odtáhnu a trochu uhnu pohledem. "Promiň... to jsem asi neměla..." |
| |
| "Ale pro mě jste pořád ti malý ustrašení kluci..." Naoko nahraju tik v oku. Třeba jen měla lehký zásek už deset let. Jenže poté ucítím její něžný polibek na čelo a to už si neodpustím lehce přivřít oči. "Promiň... to jsem asi neměla..." To nevadí.. proběhla mi slova v hlavě. Já naopak udělal něco, co jsem asi dělat neměl. Jemně jsem otočil za bradu její pohled na mě a dlouze jí políbil na rty. Nemohl jsem si pomoct.. |
| |
| Lehce ztuhnu, když mě znovu políbí. Jenže tentokrát, to bylo nějaké... jiné. Jiné než předtím. Byla z něj pořád cítit alkohol, ale jeho chování, jeho polibek, byly jiné. Jemnější... Jemně se od něj odtáhnu. "Víš, že si pořád ještě opilý?" řeknu polohlasně. |
| |
| Trochu zmateně zamrkám, když už její rty necítím. "Já? Nejseeem.." pokusím se o přesvědčivý tón. |
| |
| "Trochu ano..." řeknu. Nicméně, sice působil líp, ale já tak nějak doufala, že si nebude pamatovat to co sjem mu řekla po tom, co dostal tu facku. |
| |
| Jen si lehce povzdychnu a dlaní se znovu chytím za hlavu. "...bolí mě hlava." poznamenám tiššeji. |
| |
| "Tak nemáš pít..." poznamenám rejpavě. Také si uvědomuji fakt, že mě ještě pořád držel u sebe. Jenže co teď? Nechtělo se mi opouštět jeho hřejivou náruč ale zase na druhou stranu, bych se docela ráda prospala. |
| |
| Lehce se pousměju a pomalu vstanu. Nabídnu jí ruku, že jí pomůžu vstát. "Docela rychle se setmělo.. Čas se trochu prospat." |
| |
| Lehce přikývnu a přijmu jeho nabízenou ruku. Drž vstanu, můj pohled opět zůstane na tom méďovi. Pořád mám prostě před sebou to, jak se k němu tisknul a objímal jej, když jsem je musela nechat chvíli osamotě. Tomu jsem se musela pousmát. Přejdu pomalými kroky k tomu méďovy a na chvíli jej vemu do rukou. Zub času se na něm dost podepsal, ale mě to bylo jedno. "Taky bych chtěla být takový medvídek, k někomu se jen tak přitulit..." řeknu, napůl pro sebe a vrátím ho na místo. |
| |
| Všimnu si, že zamířila k tomu méďovi, kterého jsem si ani nevšiml že tu je. Ucítil jsem příjemný nával vzpomínek a svým způsobem si musel přiznat to, že mi ta dětská léta začala chybět. I když to bylo obyčejný vycpaný zvíře, jako malý jsem k němu snadno přilnul. "Taky bych chtěla být takový medvídek, k někomu se jen tak přitulit..." zaslechnu, ale přímou poznámku raději vynechám. Proto se jen lehce podrbu ve vlasech. "Asi mám Deja Vu.." lehce se zazubím. |
| |
| Otočím se k němu. "A co myslíš, že udělám? Vrhnu se ti okolo krku, jenom protože si mi dal jednu pusu? Nehledě na to, jak jsem si před tebou vylila srdce, potom co si tam jak kretén šaškoval...." řeknu a vejdu do své minikoupelny, kterou jsem si tu prostě musela nechat udělat, protože řekněme si to upřímně, sdílet jednu koupelnu se dvěma kluky? Neeee... Nechám jen lehce pootevřené dveře a pustím se vodu, abych si opláchla ubrečený obličej. "Nehledě na to, že bych vlastního plyšáka včele uvítala..." poznamenám spíš pro sebe. Převlíknu se do svého spacího oblečení, které se skládalo z volnějšího trička a kraťáskových kalhotek. Nicméně, nevím proč, ale musela se před ním zastavit. Hleděla jsem na něj a tak trochu se ztratila v jeho očích, zase. |
| |
| "A co myslíš, že udělám? Vrhnu se ti okolo krku, jenom protože si mi dal jednu pusu? Nehledě na to, jak jsem si před tebou vylila srdce, potom co si tam jak kretén šaškoval...." Trochu nepříjemně uhnu pohledem. Proč jsem se cítil, jako bych dostal sprda? Fajn, uznávám, jsem kretén, ale nemusím to slyšet pořád dokola! Nicméně netrvalo dlouho, než zmizela v té své malé koupelně. Já si mezitím vydechl, došel k posteli a plácl se na ní. Sundal bych si i kabát, ale ten jsem jaksi nechal dole.. Za malou chvilku však vyjde a já se s ní střetnu pohledem. Jen neznatelně se zarazím. V tomhle 'pyžámku' vypadala roztomile.. Brzo se ale proberu a přestanu na ní tak zírat. "Promiň.." Vlastně.. za všechno. |
| |
| Jeho omluva mě tak nějak vrátí lehce do reality. "Hm..." pronesu jenom. Dojdu ke své postely, na které se rozvalil on a sednu si vedle něj na ní. Ostych? Jakej můžu mít asi ostych před dvěma puberťákama, nehledě na to, že jsem je viděla tolikrát nahatý... mno raději nic. "Stejně..." řeknu do ticha. "Vyrostli jste nějak moc rychle... zatímco já zůstávám pořád takhle..." poznamenám. |
| |
| "Byli jsme dobře živení.." řeknu provokativně s lehkým úsměvem a pozoruju jí. Až teď jsem si uvědomoval ten lehtivý pocit, když mi byla na blízku. Donutilo mě to trochu znejistět. Proč jsem ho vůbec začal pociťovat? Vždyť ona.. byla skoro jako členka naší rodiny. |
| |
| "Promiň za tu facku..." řeknu a trochu sklopím pohled. Nejsem ten typ, co jen tak bezdůvodně mlátí ostatní, ale v tu chvíli jsem prostě nevěděla co jiného místo toho udělat. |
| |
| Neubráním se slabému úsměvu. "Potřeboval jsem to.." řeknu. Nakonec ale usoudím, že by bylo dobré se natáhnout, proto zvednu nohy a položím si je na postel, při čem jí chytím za ruce a trochu stáhnu k sobě. "Připomeneme si staré časy?" prohodím provokativně. Narážel jsem na to, kdy jsem k ní často chodíval spát, když jsem měl špatné sny nebo se Verge až moc roztahoval. |
| |
| "To spíš rovnou řekni, že si chceš hrát na plyšáka..." řeknu. Tak nějak jsem mu viděla až do žaludku. Nicméně, mě se to docela zamlouvalo. |
| |
| Krátce se zasměju. "Fajn, prokouklas mě.." a upřímně, po ničem jiném než spánku jsem teď netoužil. Proto jsem se natáhl na bok co nejblíže k ní a zavřel oči. "Dobrou, Ley.." |
| |
| Chvíli čekám, protože si rozmýšlím nad jednou věcí. Nakonec zvítězí a tak se k němu pomalu přisunu tak, že se nakonec schoulím i něj, respektivě u jeho hrudi a zbytku těla, tak, abych se ho co nejvíc dotýkala. Nezapomenu přes nás přetáhnout deku. "Už nepij... prosím..." řeknu tiše. |
| |
| Její slova jsem zaslechl, ale už jsem na ně raději neodpověděl. Tak či tak, zanedlouho jsem už tvrdě usnul. |
| |
| Nicméně, onen slastný spánek mi nevydržel dlouho. Zmocnili se mě noční můry, respektivě můry ze zážitků, které jsem před lety prožila, ještě než jsem se ujala těch dvou. Nebyly to příjemné věci a tak jsem sebou dost ve spánku házela... |
| |
| Trochu jsem cuknul víčky. Něco mě uprostřed noci vzbudilo a když jsem oči otevřel, přišel jsem na to že je to Ley. Nepříjemně se vrtěla ze strany na stranu. Proháněly jí snad noční můry? Jestli jo, tak to muselo bejt celkem zlý. Opřel jsem se o předloktí a jednu dlaň jí položil na rameno, abych jí trochu zklidnil. "Šššš, Ley.. vzbuď se." |
| |
| "NEE!" lehce vykřiknu a posadím se. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, jako kdybych běžela maraton a stejně tak rychle jsem i dýchala. Cítila jsem, jak mě začínal studit pot a pohled na rozklepané ruce mi napověděl, že se nejspíš třesu celá. Jen matně jsem rozeznávala jestli jsem ještě ve snu nebo ne. |
| |
| Trochu ucuknu, když se prudce posadí. Viděl jsem ten její vystrašený výraz. Viděl jsem, jak se klepala a rozdýchávala očividně příliš živý sen. Začalo ve mě hlodat zamyšlení, zda je to nějaká špatná zkušenost, ale na to jsem se ptát nechtěl. Ne teď. Pevně jsem ji obejmul a přitiskl k sobě. Dlaň jsem jí položil na vlasy a jemně začal hladit. "Klid.. jsem tu s tebou, Ley. Nemusíš se bát.." šeptnu. |
| |
| Chvili mi trvalo nez jsem si uvedomila, ze tohle uz neni sen ale realita. A takz to jak me objimal. V tuhle chvili mi bylo jedno ze jsme meli nejake neschody nebo potycky. Jeho obeti bylo tak hrejive a provjetive ze jsem se k nemu ppdvedome pritiskla. "Dante..." zaseptala jsem. |
| |
| "Tehdy.. jsi tu byla pro nás. A já tu už budu vždycky pro tebe.." řeknu polohlasně a nepouštím ji. Už jsem jí neviděl z pohledu dětských očí. Viděl jsem ji z té druhé stránky, která odkrývala její pocity. Jistě je musela za těch několik let před námi skrývat a nedávat nám to najevo. Přeci jen, byli jsme děti... "Dobře..?" pokusím se o lehce povzbudivý tón. |
| |
| Lehce prikyvnu, ale stejne jako nepoustel on me ani ja nepoustela jeho. Ten pocit, pocit nejenom jeho tepleho tela ale take onen pocit, ktery pramenil z toho jak mel objimal, byl tak vreli a nadherny. Nechtela jsem aby skoncil. |
| |
| Stále jsem ji už jen tak napůl hladil po vlasech. "A.... děkuju.. za všechno, co jsi pro nás udělala.." cítil jsem z ní, že si jistojistě něčím hrozným musela projít. A k tomu si vzala tehdy na krk nás dva. Teď už jsem to viděl jasně.. Věděl jsem, že můj pocit se o něco prohloubil a odteď jsem chtěl chránit já ji. Jen já.. |
| |
| Chvíli jsem se k němu ještě tiskla, ale poté jsem se po chvilce od něj opatrně odtáhla. Podívala jsem na něj. I když tu byla tma, moc dobře jsem viděla ty jeho nádherné oči. Oči ledově kruté a přitom něžné a jemné zároveň, stejné jako měl i jeho bratr. Milovala jsem ty oči. Pomalu a jemně jsem mu položila ruku na jeho tvář. Teď už opilý nebyl a já chtěla vědět, jestli to předtím myslel doopravdy. Nakloním se k němu a přitom zavřu oči. Zastavím se pár centimetrů před jeho rty, jako bych váhala... |
| |
| Zaregistroval jsem to, jak se ke mě začala přibližovat. Začal jsem pociťovat ten zvláštní pocit, proto jsem podvědomě přivřel oči, ale kousek před tím se zastavila. Částečně přivřenýma očima jsem se na ní díval. Něco v mé hlavě mi říkalo, ať to prostě dokončím a taky jsem tak udělal. Sklonil jsem se o trochu víc a naše rty spojil v něžný polibek. |
| |
| Už v něm nebylo ani stopy po tom chování, které vyvolal alkohol. Tohle byl Dante, do kterého jsem se zamilovala a kterého jsem chtěla. Začnu si od něj brát další, jemně a pomalu. Zároveň přesunu svou druhou ruku na záda, stejně jako tu první z jeho tváře a lehce se k němu přitisknu. |
| |
| Nevím, co se v tuhle chvíli se mnou dělo, ale věděl jsem jedno. To, že jsme oba pravděpodobně na stejné lodi. Co si ale budeme povídat, že by za těch několik let stalo něco takovýhleho mě vážně nenapadlo. Nekončilo to jen jedním polibkem a já jí to jen a jen opětoval. Ucítím jak se ke mě přitiskne, proto jí dlaně jemně položím na boky a nepřestávám. Teprve až teď jsem si uvědomoval ten fakt, že pro mě nejspíš bude něco víc než jen 'velká sestra'. A taky se to pravděpodobně projevilo. No, taťka by byl 'pyšný'. |
| |
| Chvíli si jeho polibky užívám ale poté je jemně ukončím a trochu se od něj odtáhnu. Znovu se na něj podívám, pořád s jistou nejistotou v očích. Koneckonců, před pár hodinama to byl on kdo ode mě dostal facku... Ticho. Nevěděla co říci, prostě jsem si jen užívala téhle chvíle. |
| |
| Pomalu jsem přestal, když se odtáhla.. Zadíval jsem se na ní. Nikdy předtím jsem si pořádně nevšiml toho, jak.. krásná vlastně je. Zalilo nás trapné ticho a i puberťák jako já v tuhle chvíli ztratil svoje drsný řečičky. Prsty jsem jí lehce pohladil po hebké tváři a sklonil se k ní ještě pro jeden polibek. |
| |
| Musela jsem uznat, že jeho polibky byly vážně krásné. Tak trochu mě i zamrzelo, když jsem sama přestala jeho líbat, ale on jakoby mi četl myšlenky nebo já nevím, ale vtiskl mi další. Tyhle nebyly jako na tý střeše... tyhle byly mnohem krásnější. Když jeho polibek skončil, zůstávala jsem opřená o jeho čelo se zavřenýma očima. Srdce, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi. |
| |
| Nebylo nic jiného než my dva v pokoji zahaleném tiše tmou. Brácha pravděpodobně spal, narozdíl od nás. Cítil jsem, jak se o mě lehce opírala čelem, proto jsem oči nechával zavřené. "Omlouvám se.." pronesu trochu těžce. Neměl jsem to moc ve zvyku se omlouvat často. |
| |
| "Omlouvám se.." Pomalu a lehce otevřu oči, abych na něj viděla. Byla sice tma, ale nám polodémonům to nikdy nedělalo nějaké velké vrásky. "Proč?... Za co?" zeptám se tiše. |
| |
| I já otevřu oči a jakmile zjistím, že se na mě dívá, očima trochu uhnu do strany. "Já.. Nemůžu si pomoct.." povzdychnu si. "Přepísk jsem to." |
| |
| "Přepísk jsem to." Trochu jsem nechápala co tím myslí. "Přepískl co?" řeknu a poté mi to trochu dojde. "Aha... ty myslíš tohle?" řeknu a uchopím jeho obličej do svých dlaní a jemně a dlouze jej políbim na rty. |
| |
| Když mě znovu políbí na rty, tělem se mi prolije příjemně hřejivý pocit. Lehce ji donutím si lehnout aniž bych náš polibek přerušil. Jakmile jsem se opřel o předloktí u její hlavy, v onom polibku jsem pokračoval. Byla tak kouzelná.. |
| |
| Pod jeho mirnym natlakem si nakonec lehnu. Nicmene i me samotnou prekvapilo jak prijemny pocit to vlastne byl. Rozleval se mi po tele velmi prijemny pocit. Nicmene nechtela jsem zajit dal. Proto se jen jemne odtahnu a venuju mu jen letmi polibek na celo. "Takhle si mnohem lepsi nez opilej..."zaseptam. |
| |
| Při tom polibku jsem nenápadně propetl prsty své dlaně s těmi jejími a jakmile skončil, ucítil jsem na čele její rty. Neubránil jsem se lehkému úsměvu při té její poznámce a jen na chvíli si na ní lehce lehnul. Neměl jsem tucha kolik bylo hodin, věděl jsem jen to, že ona rozespalost na mě ještě doléhala.. |
| |
| Když si na mě lehce, automaticky si položím ruce na něj, tedy jednu na jeho záda a druhou lehce vjedu do jeho vlasů a tak nějak si ho k sobě i víc přitisknu. Tak nějak jsem mu tím dala na vědomí, že si může lehnout, jak se mu bude chtít. Líbilo se mi mít ho takhle u sebe, vlastně na sobě... |
| |
| I bych si troufl říct, že jsem jí strachu už nejspíš zbavil. Nutno ale dodat, že když si mě k sobě víc přitiskla, prostě jsem to nevydržel a musel jsem zavřít oči. Poslouchat její srdce bylo jako takový druh ukolébavky a já začal pomalu usínat. |
| |
| Lehce jsem ho začala hladit po vlasech. Cítila jsem, jak pomalu zase usínal. A stejně jako on, i mě se tak nějak chtělo spát a tak jsem prostě zavřela oči, ale nepřestávala jsem jej hladit. Zmocnil se mě pocit, že takhle mi nemůže nikdo ublížit... |
| |
| Jako bych na malou chvíli zapomněl na minulost a něco zaplnilo ten chybějící kousek v mém srdci. Byla jen škoda, že na moment.. Ale když jsem usínal společně s ní, nepotřeboval jsem nic víc... Nicméně za pár hodin začalo svítat. Těžko říct, kolik jsem toho prospal, ale moje spaní do odpoledne se zase jednou ozvalo. Ostatně, proč taky ne. Neměl jsem na co si stěžovat. Nicméně moje sladké sny přerušily něčí kroky na chodbě.. |
| |
| Trochu jsem prekvapila sama sebe tim, jak rychle se mi ppdadrilo usnout. Ostatne s nim se take nebylo cemu divit, byl prijemnejsi nez jakalolov deka. Nicmene tak nejak mi nduteklo to jak se probudil a nevypadal zrovna nadsene Pohledem jsem se ho zeptala - co se jede? |
| |
| Zaprel jsem se rukama a pomalu vstal jeste trochu rozespaly. "Bud mam halusky nebo tu jeste nekdo je.." Reknu a slezu z postele fakt nerad. Pro jistotu jsem sahl po Ebony a prudce otevrel dvere s tim, ze jsem na naseho navstevnika namiril. Co me ale prekvapilo bylo to, ze to nebyl zadny demon, ale maly zaspineny kluk z ulice. Vystrasene se na me podival s naruci plnou polovinou jidla z nasi lednicky a nekterych veci. Na moment se zarazim, ale to uz okamzite vezme nohy na ramena. "H-hej!" Kriknu na nej a rozbehnu se za nim po schodech. Dole jsem ho i skoro chytil ale plachnul oknem driv nez jsem ho stacil chnapnout. |
| |
| Vyběhnu za Dantem, když zaslechnu jak na někoho křičí. Opřu se o zábradlí a tak nějak jej sleduju za čím se to vlastně žene. Zprvu nechápu co dělá před tím zavřeným oknem. Ono to tak nějak nechápu vůbec a tak pomalu sejdu dolů k němu. "Dante...?" řeknu nejdřív tiše, když jej uvidím, jak drží Ebony. "Co..." řeknu a trochu rozhodím rukama, protože jsem měla na jazyku až čtyři otázky najednou, ale nechtěla jsem jej zbytečně stresovat. |
| |
| Ptocim se po hlase, ktery se za mnou ozvu. Zandam Ebony zpet na sve misto a podivam se na Ley. "Byl tu zlodejicek.. Takze mame lednici skoro prazdnou." Reknu trochu naprdnute, ale pak si uvedomim, ze ten kluk je v podobne slozity situaci. Pak se ale zarazim. "Veris mi... Ne?" Zeptam se opatrne. |
| |
| Trochu nevěřícně se na něj podívám a vydám se do kuchyně, kde otevřu lednici. "Dante... v lednici ale nic nechybí... je tam všechno co jsem předevčírem koupila..." řeknu, otočím se k němu a zavřu lednici. S lehce starostlivým pohledem se na něj podívám. "Nezdálo jen se ti něco?" |
| |
| Trochu sebou trhnu kdyz prohlidne lednicku. "Ne, ne ne ne ne, ja nemam halusky!" Dojdu k ni a sam se do ty lednice podivam. Jenze to bylo jak rekla. Podival jsem se zpet na ni. "Ja si nedelam legraci Ley.. Vzdyt me vzbudily ty kroky na chodbe!" Reknu vazne. Ja nejsem blazen! Vzdyt... jsem toho kluka videl! |
| |
| Na tohle jsem nevěděla co mu mám vůbec říci. Bohužel, my totiž žijeme ve světě, kde je možné snad úplně všechno. Přesto jsem měla menší podezření, že za to taky mohl trochu ten alkohol, který předtím vypil. Nicméně nechávám to být a spíš se ho tak nějak pokusím uklidnit. Proto k němu udělám pár kroků a položím mu ruce na boky. "To nic... nech to plavat... je to pryč..." |
| |
| Tezko rict, jestli jsem se citil trapne nebo jako ten hlavni blb. Podivam se ji do oci. Trochu zklesle. "Co... to tedy bylo?" |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nevím Dante... já opravdu nevím..." řeknu. "Žijeme ve světě kde je bohužel možné všechno..." |
| |
| Jemne jsem ji objal a bradu si oprel o jeji hlavu. "Mozna uz jsem fakt blazen.. Protoze jsem si pripadal jako bych to byl ja." |
| |
| Kdyz me obejme, trochu vic si ho k sobe pritisknu abych mu dala tak na vedomi ze jsem tu jen pro nej. "Nevim co to mohlo byt..." reknu tise. |
| |
| Trochu si promnu oči. "Nejspíš nemam daleko od blázince.." prohodím. I bych řekl, že už nebudu pít, ale tím jsem si jistý být nemohl.. |
| |
| "Myslím, že tohle nemá zatím cenu řešit, protože se zřejmě kloudného řešení nedobereme...." řeknu. Trochu se oklepu. Být tady jen tak, vlastně skoro nahá, nebylo zrovna moc příjemné. Neubráním se kýchnutí... |
| |
| Lehce se pousměju když kýchne a víc si ji přitisknu k sobě. "Smím být tvojí dekou?" řeknu a neodpustím si krátký polibek na do jejích vlasů dokud tu není brácha. Myslím, že by ze začátku bylo dobré se mu o tom nezmiňovat.. |
| |
| "Deka?" trochu zavrtím hlavou a lehce přivřu oči když mi věnuje polibek. "Nejdřív plyšák, teď deka.... pane vy nevíte co by, že ano?" řeknu s úsměvem. Bylo sice brzké ráno, ale klidně bych pár hodin ještě v postely strávila... |
| |
| Skloním se k ní tak, že jí chci políbit, jenže těsně před jejími rty se letmo usměju a prudce jí vezmu do své náruče jako takové malé překvapení. Vyrazil jsem zpět ke schodům. "Slečno, neříkejte že vy nerada.." |
| |
| Lehce se jej chytnu rukama okolo krku a trochu se k němu přitisknu. Trochu se přitom pousměju. "Nebudu tvrdit opak, protože bych lhala...." řeknu |
| |
| Došel jsem zpět do mého pokoje a zaklapl za námi dveře. Došel jsem k posteli, kde jsem ji co nejněžněji položil a lehl si vedle ní. Lenoch jako já si rozhodně nemohl dovolit být ranní ptáče. Přetáhl jsem přes nás peřinu a trochu se zavrtal do polštáře. "Ještě chvíli si dovolit můžem.." |
| |
| Když mě položí na postel a sám si poté lehne vedle, přitulím se k němu, tak jak jen to bylo možné. Jednak, protože mi byla trochu zima a on příjemně hřál a jednak, protože jsem zjistila, že tohle je strašně příjemné. |
| |
| Lehce jsem ji políbil na nos a zavřel oči. Věděl jsem, že klid nebudeme mít nikdy dlouho, proto jsem si ho chtěl užít, dokud jsem mohl. Dokud jsem mohl být poblíž ní.. |
| |
| Užívala jsem s jeho přítomnost a to, že můžu být s ním, ale pořád tu bylo něco co mě stále tížilo a co jsem mu prostě už musela říci. "Dante...."řeknu. "... to jak jsem vás dva našla, jako děti.... nebyla žádná náhoda..." řeknu trochu nejistě. |
| |
| "Mmm?" pootevřu oči, abych se na ní mohl podívat. "Co tím myslíš?" řeknu trochu nejistě. |
| |
| "Nikdy jsem vám to neřekla... ale ta noční můra dneska..." řeknu tiše a zavřu oči. Nemohla jsem se na něj dívat, když jsem na to vzpomínala. "Váš otec... já a on jsme byly velmi dobří přátelé. Než jste se narodili vy, byla jen víceméně první a jediný polodémon na světě. Což se prostě nelíbilo démonům a tak po mě šli, ale nikomu se nepodařilo mě zabít. Poslali na mě i tvého otce, ale se jim vzepřel. " řeknu a poté lehce pootevřu oči. "Nenáviděna lidmi, lovena démony.... to byla jeho první slova ke mě." řeknu a povzdechnu si. Podívám se na něj. "Vnukla jsem mu myšlenku, že zabíjet lidi je špatné, a on to pojal ještě po svém. Povstal proti démonům. Byly jsme... skoro neporazitelní. Dokud nepotkal Evu. Pak se změnil. Chtěl strávit zbytek života jen s ní. Musel se ale vzdát většiny své síly a moci, než to mohl udělat. A tak jsme z ní vytvořili Rebellion, meč který nosíš ty. Vergilův meč je Yamato, nese mou moc otvírat portáli mezi naším a démoním světem. Vzdala jsem se svojí moci, abych ukryla Spardou s Evou a dala jim možnost žít v klidu... přesněji, nechala jsem se chytit místo jeho." řeknu a odmlčím se. Poté zavřu oči. "Všechny ty, jizvy, které na mě vidíš, jsou od mučení a ponižování, které jsem musela snést nejenom jako malá, ale poté i když mě chytili démoni a uvěznili dole v Podsvětí." |
| |
| Trochu lítostivě se na ní podívám. Pohled mi na vteřinu sjel na jizvy, na které upozornila. Trpěla jen pro naše štěstí? Zalil mě pocit černého svědomí.. "Proč.." podíval jsem se na ní trochu bolestně. "Proč to všechno.. Proč ses nás vůbec ujala? Neměla jsi, když jsi měla vlastních starostí dost.." |
| |
| "Ten den, kdy oba umřeli... cítila jsem, jak moc, která mě tam dole pouta, oslábla natolik, že jsem se mohla pokusit utéci... jenže jsem cestou zaslechla co mu chtějí udělat... když se mi podařilo dostat se sem, neváhala jsem a vydala jsem se ho hledat... našla jsem ho ale příliš pozdě..." řeknu smutně. "Umíral... řekl mi, že jste pořád někde venku... já... vzala jsem ho, za ruku a slíbila mu, že vás ochráním..." |
| |
| Chvíli ji jen mlčky pozoruju s bolestným pohledem a nakonec se posadím. Zadíval jsem se na peřinu přede mnou. Té vzpomínky jsem se zkrátka nemohl zbavit, pronásledovala mě už tolik let.. a stále byla pořád stejně živá.. "Proč on.. Proč oba.. Proč my?" sepjal jsem dlaně v pěst a zaťal zuby. Jako děti jsme stále jen utíkali daleko a pryč. Nechali je tam zemřít bez toho, aniž bychom jim vůbec řekli sbohem. Aniž bychom je pomstili.. |
| |
| "Nevím Dante... opravdu to nevím..." řeknu tiše. Posadím se kousek za ním. Jsem si vědoma toho, že teď zřejmě o utěšování stát nebude, proto jsem jej nechala, ať se s tím tak nějak popere. "Promiň, ale... nemohla jsem vám to říci dřív..." řeknu bolestivě a zabodnu pohled do matrace pod námi. |
| |
| "Já.." poté jsem se odmlčel. Cítil jsem v sobě ten nával, že to nechci nechat jen tak plavat. Nechat démony, aby jim to prošlo. Zatnu zuby. "Víš kdo to udělal?" |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nevím..." řeknu tiše. Poté si skryju svůj obličej v dlaních. "Promiň... vím, že jsem ti to měla říct dřív... vám oběma, ale... nemohla jsem... nemohla jsem vám víc ublížit. Už tak jste byly skoro na pokraji zhroucení a já vás nemohla, nemohl-a..." řeknu tiše a hlas se mi na konci dost výrazně zlomí. |
| |
| Otočil jsem k ní pohled lehce zkleslých očí. Myslela to dobře, byl jsem si toho vědom. Jen díky ní jsme byli schopni se dát nějak dohromady a dospět.. Natáhnu k ní ruku a jemně ji přitáhnu k sobě. "Ty.. nejsi ta co za to může." řeknu konejšivěji. Dusit v sobě něco takového 10 let muselo být horší utrpení než se zdálo. |
| |
| Když si mě přitáhne k sobě, chvíli zůstávám tak, jak mě přitáhl, ale nakonec si ruce z obličeje sundám a obejmu jej. Obličej zabořím do jeho hrudi. "Promiň...." řeknu tiše. |
| |
| "Nemáš za co se omlouvat.. Udělala jsi toho pro nás hodně.." řeknu polohlasně. V podstatě jsme byli já a Vergil jejími dlužníky.. Hlavně já. Nebýt jí, dostal by mě už ten démon v chatrči. |
| |
| Zřejmě se to teď asi nehodilo, ale když jsem mu tohle všechno řekla, cítila jsem se... lehčí. Proto jsem se trochu od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí. Těch nádherných, přenádherných očí, které jsem milovala a zbožňovala. "Tvé oči... jsou tak... nádherné..." řeknu tiše. |
| |
| Když se na mě podívá, musím po těch slovech pohledem uhnout. "To neříkej.. Sám pořádně nevím, kam vlastně patřím.." |
| |
| "Možná nejsme, ani lidé ani démoni... ale jedno vím jistě..." řeknu a otočím si jej rukou k sobě, tak aby nemohl uhnout jinam. "Teď totiž patříme k sobě... jen ty a já..." |
| |
| Když si mě otočí k sobě, trochu váhavě se na ní podívám. "A.. co Verge?" |
| |
| Nad tim se jen lehce pozastavim. "Oba vas mam rada, jako ... bratry... ale ty.." reknu a na chili se odmlcim. "Tebe jsem zacala mit posledni roky rada trochu jinak..." Nah proc se to rikalo tak blbe... |
| |
| "Ja... Byl bych kazdopadne rad, kdyby se o tom mezi nami prozatim nedozvedel." Reknu trochu vahave ale pote ji znovu pritisknu k sobe a oblicej lehce zaborim do jejich vlasu. |
| |
| Myslim ze to co rikal bylo rozumne a ne nesplnitelne. Nehlede na to ze jsem mu tak trochu dala i zapravdu. Nicmenelehce prikyvnu a obejmu jej. |
| |
| V tuhle chvíli jsem byl víc než rád za to, že mě takhle objímá. I když jsem se tvářil jako klasickej frajer, hluboko uvnitř mi ten pocit tolik chyběl. Hrozně moc.. Chvíli jsem váhal, ale poté se lehce nadechl a objal ji také. "Miluju.. tě.." řeknu trochu tiššeji. Nebylo to tak snadný jak se zdá. |
| |
| Řekl právě to co řekl? Nebo jsem měla jenom slyšiny. Ne, on to skutečně řekl. Přitisknu se k němu ještě víc. Ta slova mě pohladila po duši, jako to nejjemnější hedvábí. "Taky... tě miluju..." řeknu tiše. Byla to jen schoda náhod, že se míšenci jako jsme byly my dva dali takhle dohromady? Či s námi osud hrál nějakou podlou hru? Ať to bylo jak chtělo, chtěla jsem si to vychutnat co nejvíc jsem mohla. |
| |
| Musel jsem se pousmát, když mi má slova opětovala. Nutno ale dodat, že by mě až do teď nikdy nenapadlo, že se zamiluju za těch několik let zrovna do ní. Jenže to nešla, byla úžasná.. "Kdoví, jestli jsi mi něco nenalila do pití. Většinou nejsem na starší." neodpustím si s úsměvem rýpnutí. |
| |
| Jen se lehce pousměju. "Na dva tisíce let vypadám docela dobře ne?" řeknu s pokusem o vtip a zároveň rýpnutím. Navíc, svádění mužů bylo specialitou mé matky a né moje. Mohla jsem mít koho jsem chtěla, ale já chtěla jen jeho. |
| |
| Trochu se od ní odtáhnu a podívám se jí do očí s pozvednutým koutek úsměvu nahoru. "Víc než dobře.." Po těch slovech jí zkrátka neodolám a skloním se pro další polibek. |
| |
| Jeho polibek, jakoby mě probudil. Znovu rozbušil moje srdce a lehce rozpálil mojí pokožku. Víc než ráda jsem mu jej opětovala. Miluju tě Dante.... miluju tě tak, že si to nedovedeš ani představit... |
| |
| Byl příjemný pocit cítit opřené její dlaně o mojí holou hruď. Byly tak teplé a hřejivé.. Nechtěl jsem ten polibek jen tak ukončit, proto jsem si ukradl ještě jeden. Jí se jen tak nenabažím.. |
| |
| Přesunula jsem svoje ruce na jeho záda, aniž bych nějak přerušila naše líbání. Poté jsem si jej víc přitiskla na sebe. I když jsem na sobě měla triko, i přes něj jsem cítila jeho teplo, které se mi rozlévalo po těle. Jen lehce prohloubím ony polibky... |
| |
| Cítil jsem její doteky. Začal jsem si trochu připadat, jako bych se nechal unášet nějakým příjemným proudem. Jakmile naše polibky prohloubila, neměl jsem nic proti tomu jí je opětovat. Jen s ní jsem dokázal v téhle chvíli zapomenout na vše okolo a užívat si jen jí a jen pro sebe. Dlaněmi jsem jí sjel na boky a pár polibků nenápadně prodloužil. |
| |
| Bylo to, jakoby se mi splnili všechny moje sny a touhy. Byla jsem jen s ním a měla jsem jej jen pro sebe. Byl můj a nikoho jiného. A s nikým bych se o něj ani nedělila. Ale chtěla jsem jej cítit víc, jakoby bych se jej prostě nemohla dostatečně nabažit. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, když se k mém "hře" přidal. Lehce jsem mu jednou rukou vjela do vlasů a druhou jsem mu položila na místo pod uchem, kde špičky prstů byly v jeho vlasech, ale přitom jsem se dlaní částečně dotýkala jeho tváře. |
| |
| Lehkým nátlakem jsem ji nechal se zády částečně opřít o zeď u postele. Její rty byly natolik hebké a já zkrátka nemohl odolat, nechtěl jsem aby tahle chvíle skončila. Přeci jen i já po krátké chvilce polibky o něco znovu prohloubím pro změnu já, při čemž prsty jí dám jemné havraní vlasy za ucho a přejedu následně jimi po její tváři. |
| |
| Cítila jsem, jak se mi začal po těle rozlévat příjemně hřejiví pocit, který jsem doposud ještě nepocítila. Zároveň jsem cítila, že bylo pro stále těžší a těžší dýchat. Mé nádechy byly lehce prohloubené. Věděla jsem moc dobře co mi řekl předtím dole, ještě spitý pod obraz, a co jsem mu na to odpověděla já. Ale zase na druhou stranu jsem nechtěla zajít moc daleko, ale menší hrátky zřejmě neuškodí. Pustila jsem jej a ruce jsem přesunula na jeho záda, která jsem začala nejprve hladit a poté lehce škrábat svými nehty. |
| |
| Byl jsem si tím jistý. Ona se stala osobou mě důležitou a kterou už z mého života odejít nenechám. Utvořil jsem mezi námi pouto, které se jen tak rozbít nedá. I když upřímně, z druhé stránky jsem se styděl za to, co jsem jí provedl pod náporem alkoholu. Nebyl jsem si jistý tím, jestli si to vůbec všechno pamatuju, ale některé ty zlomky jsem si přeci jen pamatoval. To jsem teď ale odložil stranou, chtěl jsem se věnovat jen a jen jí. Ucítil jsem brzy její nehty na svých zádech a já si neodpustil jemné kousnutí do jejího spodního rtu. Pokračovalo to zasypáním dalších polibků, mezi kterými se sem tam objevily nenápadně i ty francouzské. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho vypracované tělo, byl tak nádherné a to přitom ani nijak neposilovat či jiné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen jemně jsem nadzvedl její bradu víc a vychutnával si ji v podobě francouzských polibků. Provokovat ji timhle způsobem se mi i celkem zamlouvalo. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Pronesu s usmevem mezi polibky a jednou dlani ji zajedu pod tricko na jeji prijemne teply bok a polibky o neco zintezivnil. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jelikoz jsme tak nejak sedeli, trochu jsem pod nim podjela a spole s nim si tak lehla na zada, lehce ksempritom pokrcila jednu nohu. Tak trochu me zajimalo kam tahle hra zajde, respektive kam az zajde on. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Zacal jsem ji znovu libat a telem se na ni jemne natiskl. Proc ji to neoplacet stejnou minci? Pokracoval jsem jen letmym ale presto znatelnym polibkem na krk a pote na tvar jako takovou tresnicku. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Pocítím letmí polibek na krk a tvář. Jemně se usměji. Jemně uchopím jeho tváře do svých rukou, chvíli se na něj jen tak dívám, protože ty oči byly prostě neodolatelný. Poté si jej ale lehce stáhnu k sobě dolů a políbím jej. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Poté jsem se trochu odsunul a trochu se na ní položil. Hlavu jsem si nechal položenou na její hrudi a na moment zavřel oči, abych mohl slyšet tlukot jejího ženské srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Poté jsem se lehce nadzvedl a neodpustil si ji políbit na hruď kousek nad jejím poprsím. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Poté jsem se na něj jen usmála a zavřela oči úplně. Začala jsem jej zase jemně vískat a hladit ve vlasech. Byl to takoví můj malý zlovyk, někoho hladit nebo se mu probírat ve vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jaké jsou další pravidla tvojí malé hry?" rýpnu si s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Lehce pootevřu oči a podívám se na něj. "Nepřilákat nechtěnou pozornost tvého bratra..." řeknu klidně a lehce. Myslím, že to, že by sem Vergie vtrhnul zrovna teď, by se nelíbilo asi ani jednomu z nás, nehledě na to mu to potom nějak vysvětlovat... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Tak... hlavně potichu.." řeknu s lehce šibalským úsměvem mezi dalšími polibky. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "A co takhle třeba konečně usnout?" řeknu. Narážela jsem na to co dneska předvedl... pořád jsem mu to ještě úplně neodpustila. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "A co takhle třeba konečně usnout?" "No.." zarazím se v půli s lehce otevřenou pusou. Fajn, teď mi to připadalo jako bych měl večerku. Ale tentokrát udělám co říká. "Dobře.." přikývnu a lehnu si pak vedle ní. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Tak tedy dobrou, Ley.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Miluju tě Dante.... strašně moc..." špitnu. Tak trochu jsem si neuvědomovala, že jsem to víceméně řekla nahlas a né jen v mé hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po slovech, která jí nejspíš pravděpodobně trochu vyklouzla, jsem se jen letmo pousmál a jako odpověď jsem jí věnoval o trochu delší polibek na čelo a poté se už položil do polštáře. |
| |
| Leyla se probudila, zatímco Dante ještě spal. Dle šera venku, nemohla spát déle jak hodinu, nebo dvě. Tiše a pomalu vstala z postele. Otevřela dveře a sešla po schodech dolů, kde Vergil seděl na gauči a vypadalo to, že spí, ale byl to tak trochu omyl. Pořád ho žralo to, že nevěděl co jí jeho bratříček udělal. Lehký cupot jejích nožek samozřejmě vnímal, ale nedával na sobě nic znát. "Vergie...?" řekla tiše a tázavě, jakoby se tím ptala jestli spí nebo ne. Ještě předtím si sedla na konferenční stolek co byl před gaučem. |
| |
| Seděl jsem na gauči a tiše přemýšlel: Co jí mohl jenom udělat?! pořád mi to projiždělo hlavou jako jehla kterou nejde vyndat. Slyšel jsem její krůčky, ale snažil jsem se zůstat chladný. Sedla si na konferenční stolek před gauč a tázavě se zeptala: "Vergie...?" Podíval jsem se na ní a odpověděl: "Ano...?" |
| |
| Podívám se lehce na něj. Vždycky pro mě byly jako bráchové. "Co tě trápí?" řeknu. Viděla jsem to na něm. Vždycky jsem to na něm poznala, ať už se tvářil jakkkoliv. |
| |
| Prej co mě trápí...co asi? Podívám se na ní a pokleslým hlasem pronesu: "Ale nic..jsem v pohodě.. Snažim se tvářit tak jako že mi opravdu nic není ale moc se mi to nedaří. |
| |
| Lehce svraštím čelo. "Vždycky si byl špatnej lhář V... vy oba jste špatní lháři..." řeknu a vstanu ze stolku a nahnu se k němu (pořád jsem oblečená, vlastně, neoblečeně oblečená jen v triku a kalhotkách). "Prošli jsme si společně horšíma věcma... víš moc dobře, že mi můžeš říci všechno." |
| |
| Je ke mě nahnutá a na sobě má jen triko a kalhotky. Panebože jak tohle má člověk vydržet? Snažim se si toho všeho nevšímat a stále zatvrzele lžu: "Opravdu mi nic není...nedovolil bych si ti přece lhát." Sklopil jsem hlavu a trošku se ponořil do gauče jako bych si chtěl lehnout. |
| |
| Povzdechnu si. "V.... notak, jsme snad přátelé ne?" řeknu a přisednu vedle něho na gauč. Nohy si zvednu nahoru a srovnám pod sebe. |
| |
| "Jo to sme, ale mě fakt nic není, kdyby bylo hned bych ti to řekl. Skrývání toho, že mi ve skutečnosti něco je mi jde čím dál tím hůř. Ale já jí to prostě říct nemůžu. Pomalu se zvedám z gauče abych si došel pro něco k pití. |
| |
| Vstanu a zatarasím mu tak trochu cestu. "V... notak... " řeknu klidně. "...starala jsem se o tebe když tě bratr tak nešťastně probodl... " tohle nebylo zrovna téma, které bych ráda rozebírala. "... poznám, že tě něco žere... a jestli je to to, jak jsem se.... pohádala s Dantem... o nic nešlo..." věděla jsem moc dobře, jak dokáže vypěnit, když se na mě někdo byť jen šparně podíval. |
| |
| Cestu pro pití mi zatarasila Ley a vypadá to že bude neústupně vyžadovat moji odpověď. Co se dá dělat. Sedám si zpátky na gauč a rozklepaným hlasem povídám: "Víš, mám dojem že ti Dante něco udělal a já nevim co, a prostě mě to neskutečně nadzvedává" Lehám si na gauč a čekám co se bude dít dál. |
| |
| Pozoruji ho, jak si sedá zpátky. Chvíli váhám ale nakonec se k němu vrátím zpátky. "V... " řeknu tiše. On to tušil moc dobře, ale nebyla to zrovna věc, kterou bych mu mohla říci, protože jsem to jednak slíbila Dantemu a taky mu to prostě nemůžu říct už jen protože by ho nejspíše zabil. "...jen jsme se nepohodli... nic víc a trochu víc jsme si prostě vjeli do vlasů... Dante totiž hodil prázdný plechovky od piva po policajtovi..." řeknu. Během toho se podívám na něj. Položím mu jemně ruce na jeho tváře. Hebké... "Prostě jen hádka...nic víc, ok?" |
| |
| At jsem chtel nebo ne, kdyz jsem se pri spani otacel na druhy bok, tak trochu me vzbudila prazdnota vedle me. Parkrat jsem pohmatal rukou a po neuspesnem vysledku jsem pootevrel oci. Pomalu jsem se posadil a kratce zivnul. "Ley...?" Zeptam se vahave ale zadne reakce se nedockam. Dlani si rozespale prejedu po obliceji do vlasu. Zase vstavat. Proc mi jeste do ted nikdo neudelal snidani do postele? Nicmene nezbyvala mi jina moznost a proto jsem vstal a tiseji se vydal chodbou. Zhruba ale v puli se zastavim, kdyz uslysim ty dva hlasy. Nebylo pochyb o tom, ze se bavila s Vergem. Ale o cem? Vim ze se to nedela, ale me to nedalo. Tise jsem se oprel o zed a opatrne pristoupil bliz, abych slysel. |
| |
| "Prostě jen hádka...nic víc, ok?" Proč mi lže? Snažím se zůstat v klidu ale prostě to nejde v mžiku vstávám, převracím stůl a hystericky řvu: "Lžeš mi! Já vim, že to co mi tu teď říkáš není pravda a ty to víš!" Potom se jí podívám do očí a zcela tiše řeknu: "Promiň.." Po tom posledním slůvku odcházím do koupelny protože jsem o něco zavadil nohou a teče mi z ní krev. |
| |
| Lehce prekvapene ma nej koukam. "V..." reknu tise. Zacitim jak me v ocich zastipou slzy. Tohle jsem nechtela. Rozebehla jsem se za nim a zezadu jej objala. "V promin... promin mi to..." reknu tise. |
| |
| Objala mě a já stojím jako bych byl z kamene. Proč mi to dělá eště těžší než to je? Snažím se vymanit se z jejího objetí ale nechci bejt hrubej a tak v něm setrvávám. "Nech mě jít. Nedělej to ještě horší." Řeknu hlasem který už se ani nedá považovat za hlas nýbrž jen takové zaskřehotání. |
| |
| Muj byraz se promeni na lehce udiveny. "Vergile..." reknu tise. Citila jsem jak jeho srdce bije zrychlene a at me treba demoni sezerou ale rimhle vyjevem co predvedl to urcite nebude. Pomalu se prezunu dopredu k nemu, nepoustim ho ale pritom. Divam se na nej lehce boletnym pohledsm Jak mu to rici a pritom ho neranil. "Ja..." zacnu. "... asi tusim co ted citis..." Rekneme ze poslednich par tydnu se choval fakt divne. |
| |
| "Ja myslim ze nevis jak mi je." Muj hlas se chveje a ocima se stale snazim koukat se jinam nez na ni. Proc to sakra musi byt tak slozite.. Nejradeji bych ji ted obejmul, ale snazim se udrzet ruce u tela. |
| |
| "Ale vim..." reknu. Pote jej pomalu obejmu. Hlavu mam nekde pod jeho bradou, sakra proc museji byt oba tak vysoky?! |
| |
| Objala me a ja uz s tim nejak prestavam bojovat a objimam ji taky. "Rekni mi...proc to musi bejt tak slozity, proc?" Lehce se klepu a srdce mi busi jako by melo brzo explodovat.... |
| |
| Lehce jej pohladim po zadech, stejne jako tenkrat kdyz byl maly a s bratrem ke me prisli do postele, protoze se jim zdalo neco oskliviho. "Jsme misenci demona a cloveka V, nic pro nas na tohle svete neni jednoduchy..." reknu. |
| |
| "Ja vim...chtel bych moc aby to bylo jednoduche, ale toho se asi nedockam." Potom se ohlidnu na neporadek ktery jsem udelal... "Asi bych to mel uklidit." Vyprostuju se z objeti Ley a nejprve pokracuju v ceste do koupelny abych si osetril zraneni. |
| |
| "To ja take V... to ja take..." reknu spis tak nejak pro sebe. Nicmene pote me tak nejak napadne, jak bych mu mohla aspon trochu zvednou naladu. Trochu si stoupnu na spicky a venuji mu letmou pusu na tvar. "Snad te tohle aspon trochu rozveseli..." reknu a trochu se na nej usmeju. |
| |
| Ley mi dala pusu na tvar a usmala se. Celym mim telem projelo teplo jakoby mi tam nekdo rozdelal ohen. Kez bych ji mohl polibit poradne.. Podivam se na ni ale nic nerikam. Lehce si vzdychnu a pokracuju smerem do koupelny. |
| |
| Nechám ho, ať se s tím vyrovná nějak sám. Ostatně, nejsem jeho máma, takže mi je tak nějak jasné, že se mi nemusí svěřovat s ničím. Nicméně, prostě ho nechám a otočím se k tím, že půjdu narovnat ten převrácený stůl... |
| |
| Vrátil jsem se z koupelny s obvázanou nohou a viděl Ley jak narovnala stůl. Asi bych to měl udělat.. Nemohl jsem si v hlavě urovnat jedinou kloudnou myšlenku, která by nesouvisela s ní. Došel jsem až k ní a chytl jí za ruku. "Ley, víš ja se ti k něčemu musim přiznat a doufám, že to pochopíš." V tu chvíli už mi bylo všechno jedno, byl jsem tam jen já a ona. Teď mě stoprocentně pošle k šípku... |
| |
| Ten stůl byl dost odřený, ale taky byl kupovanej z druhý ruky, takže se není čemu divit. Z myšlenek, které jsem věnovala tomu, jestli sehnat nový nebo ne mě vytrhne to, jak mě někdo uchopí za ruku. Lehce vyplašeně se ohlédnu. "Vergile... co to..." bylo jediné kloudné co jsem ze sebe vydala. |
| |
| Držel jsem ji za ruku a snažil se na jít ta správná slova pro to co jsem chtěl říct. "Víš Ley, no pravda je taková, že jak bych to jenom řekl aby to znělo tak jak to má zníta neznělo to jinak." Na chvilku jsem se odmlčel ale pak jsem pokračoval. "No nebudu chodit kolem horký kaše, ale co kašlu na slova.." Lehce jsem Ley objal kolem pasu sklonil se a políbil jí na rty. |
| |
| Podívala jsem se na něj, jako bych nechápala co tím myslí. Jenže poté se ke mě sklonil a políbil mě. Což se mi samozřejmě nelíbilo a tak jsem lehce zajíkla a zapřela se rukama o jeho hruď a snažila se od něj dostat. |
| |
| V ten moment, co jsem zahlídl něco, co jsem nejspíš neměl, jsem ucítil jak se ve mě začlo cosi vařit. Zle jsem se zamračil a trochu zaťal zuby. Co měl ten pocit znamenat? Žárlil jsem snad? Upřímně nikdy bych nečekal, že dostanu podpásovku od vlastního bratra, při kterým jsem stál při všem a vždycky. Pěstím jsem uhodil do skříňky co byla poblíž mě a otočil jsem se na patě směrem zpět do mého pokoje. Ještě když jsem se rozešel, napřáhl jsem ruku. Rebellion opřený dole o stěnu v tu ránu prudce vyletěl do schodů a já jej uchopil. Jen co jsem došel do svého pokoje, otevřel jsem okno a zamířil si to ven skrze něj. Hlavní vchod je tentokrát trochu nevhodný.. |
| |
| Danteho pokus vyskočit oknem byl zmařen něčím, co jej hodilo zase zpátky do jeho pokoje, jenže takovou silou, že proletěl nejenom stěnou ve svém pokoji, ale ještě několika dalšíma až posléze skončil na zemi, jen kousek od svého juboxu. Jediná otázka, která se naskýtala bylo - Co to sakra bylo?! Na to otázku se našla celkem rychle odpověď, protože skrz onu díru, kterou on udělal se protáhnul a proplazil obří hadí démon. Svým ocasem odhodil Vergila, který dopadl jen kousek od Danteho. Poté svůj ocas obtočil okolo Leyli a chtěl se vydat tou samou dírou zpátky.  |
| |
| Nemel jsem prilis dlouhe vychazky, jelikoz jsem kratce na to ucitil tupy naraz v zadech. A nejenom jeden. Nakonec jsem skoncil dole v mistnosti na zemi a trochu krecovite se oprel o predlokti, abych zjistil, co to ku*va bylo. Jak se ale zdalo, neschytal jsem to jen ja, ale i Verge. Co me ale zarazi vic bylo to, ze ta obluda chytila Ley a planovala si ji odnest s sebou. Prudce jsem vstal. "Na to zapomen, hádě!" Nez se mu to stihlo povest, chytil jsem onu cast jeho ocasu a pevne se zaprel nohama o sut ze zdi. Nenecham nikoho mi ji vzit! |
| |
| Z nicehoznic me neco mohutnou silou odhodi a ja vidim jak ta sama vec omotava Ley a snazi se s ni utect. "Tak tohle ne!" Dante mezitim chytil cast ocasu a po zapreni se o kus zdi drzel demona. Okamzite jsem se rozebehl k nemu a snazil se dostat Ley ze sevreni.. |
| |
| Démon se prudce otočil, zavřeštěl a vrazil do Vergila svou hlavou tak, že ho odhodil zase tam kde byl. Poté zavřeštěl i na Danteho a omotal svým ocasem Leylu ještě víc. Poté rozevřel tlamu a z ní vylezlo asi šest stejný hlav, jako měl on sám ale s tím rozdílem, že byly o dost menší. Každá se zakousla do nějakého místa na Danteho těle. Dante mohl cítit jak z něj osávají jeho krev. Během několika okamžiků se cítil slabí jako moucha, leč hada nepouštěl. Tomu už to bylo jedno jestli ho Dante drží nebo, chtěl jeho dostat, jeho pozřít. Leyla se otočila k Dantemu s bolestivým výrazem "Slib, že mě najdeš..." řekla s bolestí v hlase. Poté se jí nějak podařilo uvolnit ruku, která vypadala spíš jako ruka démona. Sekla do toho hada, který zavřeštěl, pustil Danteho a poté zmizel tou dírou, kterou přišel, samozřejmě i s Leylou. |
| |
| Když se do mě ty hadí hlavy zakousaly, nevydržel jsem nechat ústa zavřené a musel jsem krátce vykřiknout. Doslova jsem cítil, jak to ze mě sáli jako kdyby si do mě zapíchaly brčka. Cítil jsem, jak moje svaly začínaly ochabávat, ale i tak jsem tu zahradní hadici nepouštěl. "L..ey!" procedil jsem skrz zaťaté zuby. Nehodlal jsem o ní přijít! "Slib, že mě najdeš..." Zarazím se a překvapeně se na ní podívám. Co tím myslela?! Krátce na to se ozvalo zavřeštění a já ucítil, jak se ty zuby ve mě uvolnily a já dopadl na zem. Jenže s tou ztrátou, že Ley zmizela společně i s tím hadem. "LEY!!!" zakřičím a pokusím se na poslední chvíli chytit alespoň kousek ocasu toho hada, ale marně. Sotva jsem mohl vstát, proto jsem sklopil hlavu tak, že mi pohled zakryla ofina vlasů. Svojí zlost jsem si začal vybíjet pěstmi mířenými silně do podlahy. "Ne!! Ne ne ne!!" |
| |
| Démonický had byl pryč, stejně tak i Ley. Jediné co tu po nich zůstalo byla trochu krve na podlaze a díra ve stěně a samozřejmě bordel. Nic víc, nic míň. V budově zavládlo ticho, které protínali jen pomalé, pajdavé Vergilovi kroky, které mířili k jeho bratrovy. |
| |
| Všechno skončilo stejně rychle jako to začlo, pomalu jsem se zvedal ze země a zjistil že ten Had unesl Ley. Proč? Viděl jsem Danteho na zemi a zamířil jsem proto rovnou k němu, vypadal jako by právě utekl hrobníkovi z lopaty. "Dante?! Brácho?!" Křičel jsem zatímco jsem pajdal k němu.. |
| |
| S každou další ránou jsem přidával na intenzitě. Mlátil jsem do tý podlahy natolik, že prkna začala křupat a na mé ruce se začly rýsovat odřené klouby. "Ne, ne ne!!!" v mém hlase byla slyšet narůstající zoufalost. Jak jsem to mohl dopustit?! |
| |
| Doběhl jsem k Dantemu a chytil ho "Klid, uklidni se, nebyla to tvoje chyba, ten útok jsme nemohli čekat a už vůbec jsme nemohli čekat že půjdou po Ley." Pokoušel jsem se ho ze všech sil uklidnit aby nenadělal víc škody než užitku. "Teď se musíme zaměřit na to jak dostat Ley zpět!" |
| |
| Ucítil jsem, jak mě Verge chytil a pokoušel se nějak uklidnit. Jenže pomoc od něj... To bylo to poslední, co jsem chtěl, proto jsem ho od sebe trochu odstrčil. Bylo na mě poznat, že nějaká ta část krve značně chyběla, ale přesto jsem se pokoušel postavit na nohy s jistou obtíží. "Nech.. mě být.." pronesu polohlasem aniž bych se na něj podíval. |
| |
| Odstrčil mě u sebe vrávoravě se postavil na nohy a řekl ať ho nechám být. Je nějakej divně nakrklej...Viděl snad tu scénku s Ley?! "Brácha vykašli se teď na blbosti, musíme jí dostat zpátky! Za každou cenu!" Bylo na mě jasně vidět zapálení pro celou situaci. Pokusil jsem se Danteho alespoň podepřít aby nespadl. |
| |
| Pokusil se mi znovu pomoct, ale to už jsem se trochu zle zamračil a znovu jeho pomoct odmítl s lehkým odseknutím. "Zvládnu to sám! Stejně tak dostanu Ley zpět sám!" podívám se na něj naštvaně. Jen co se trochu na těch nohou udržím, křečovitě se rozejdu směrem ke gauči, kde popadnu svůj kabát a obleču si ho. "Nepotřebuju tvojí pomoc.." |
| |
| Opět mě odstrčil a dalo by se říct že na mě přímo vyjel. "Nepotřebuju tvojí pomoc.." Tak tahle slova docela zabolela..znovu jsem k němu přišel vrazil mu pár facek a ne příliš přátelským tónem jsem na něj víceméně zařval: "Jestli jí chceš získat zpátky tak se přestaň chovat jako idiot a poď vymyslet jak jí dostanem zpátky. Osobní spory můžou počkat, já vim o co ti jde, ale to teď není důležitý!" |
| |
| Místností se rozezní velmi křípavím hlasem něčí smích. Tón toho smíchu byl neskutečně vlezlí a otravný. "Bravo, bravo..." ozve se stejný hlas. Zároveň se ozve i čísi potlesk. "Příjímám sázky dámy a pánové!! Vyhraje ten červený frajírek.... nebo ten napomádovaný ksicht?" ozve se znovu onen hlas. Tentokrát je už vidět i majitele. Seděl tam v oné díře po tom démonickém hadovy. "Nuže pánové, jak tento lítý souboj dopadne?" řekne a znovu se zasměje. (//Jde o takovíto smích -> odkaz  ) |
| |
| Z díry po hadovi zazní smích a objeví se postava jakýhosi šaška. Okamžitě se rozbíhám do svého pokoje pro Yamato. To nám ještě chybělo... |
| |
| Na tvářích mě zaštípalo několik jeho facek, ale při pokusu o to mi vrazit další jsem prudce chytil jeho zápěstí a zabránil mu tak v pokračování. "Říkej si komu chceš co chceš, Verge. Ale ty seš ten poslední, od koho bych teď chtěl nějakou pomoc!" odseknu mu se zlým pohledem směřující do jeho očí. Lehce jsem rozevřel volnou dlaň a přivolal tak Rebellion, který proletěl těsně kolem jeho hlavy do mé ruky. Zandal jsem ho na své místo na mých zádech a jeho ruku pustil. Otočil jsem se na patě s tím, že zamířím ke dveřím. Nešlo se mi zrovna nejlíp, o mém stavu nemluvě. Ale rozhodně jsem nemínil nechat Ley napospas nějaký hadici. Sotva jsem ale udělal nějaký krok, místností se rozlehl jakýsi otravný smích. Zněl jako kdyby holili kočku. Rozhlížel jsem se ale nikde nebylo ani živáčky. Tedy do teď. Otočil jsem se zpět k oné díře. Zdálo se mi to nebo jsem vážně viděl šaška? Nicméně ty jeho řeči mě rozčilovaly víc než Vergil. "Nuže pánové, jak tento lítý souboj dopadne?" Zamračím se a sáhnu po Ebony s Ivory. "Možná takhle." prohodím a začnu po něm střílet. |
| |
| Šašek se jen zasmál a Dante vlastně střílel jen do prázdna. "Máš mizernou mušku, chlapečku..." ozve se někde nad nimi, respektivě nahoře nad nima na jejich lustru. Stál tam ten šašek. "To takhle vítáte všechny hosty?" řekl a začal se zase smát. |
| |
| Ještě víc jsem se ušklíbnul a tentokrát mu vpálil jednu kulku přímo do toho jeho velkýho frňáku. Co tohle mělo ku*va znamenat?! Nejsme v cirkuse! "Co seš zač?!" |
| |
| Mezitím co Dante střílel do šaška já doběhl pro Yamato. Vrátil jsem se zpátky k Dantemu a šašek na nás zhlížel ze stropu. Co může být zač? Podíval jsem se na něj a rozčíleně zařval: "Pojď a bojuj, nebo máš strach se nám postavit?" |
| |
| Šašek se smál a znovu Dante vypálil jen do prázdna. "Já?" řekne. "Jester nemá z nikoho nikdy strach" řekl a pořád se u toho smál. Otočil se na patě a lehce se předklonil. "Chtěl jsem se jen podívat na hlavní aktéry velkolepého představení, které za pár minutek začne, muhahahhá!!" zasměje se a přitom rozhodí rukama nad hlavou. |
| |
| Složil jsem zbraně, když to zjevně nemělo žádný efekt. "Chtěl jsem se jen podívat na hlavní aktéry velkolepého představení, které za pár minutek začne, muhahahhá!!" Znovu jsem zaťal zuby. Nevydržel jsem to a ruce mi znovu vystřelily vzhůru. "Když je to představení, tak hlavní taneček nesmí chybět!" křiknu směrem k němu a začnu mu deštěm z kulem mířit na nohy. |
| |
| Šašek mluvil něco o představení co začne ale nějak jsem to nevnímal. Moje myšlenky se upíraly k tomu kde je Ley. Má snad ten šašek s tím nějakou spojitost?! Mezitím Dante začal pálit do Šaška a já se pokusil využít momentu překvapení a učinit výpad Yamatem. Rozeběhl jsem se přímo k němu a sekl. |
| |
| Jester se vyhnul všem ranám, velmi snadno. Oběvil se před Dantem, kterého udeřil svou holí do hlavy a poté zase v té díře po tom démonohadovy. Země pod nima se začne otřásat a oni mají co dělat, aby udrželi nějaký balanc. Ten ale nakonec neudrží a oba skončili na zemi a ta se nepřestávala třást. Jester se smál jako šílený a zdálo se, že ony otřesi s ním vůbec nic nedělají. "Anoo!! Ano! ANOOOOOOOOOOOOOO!!" smál se jako šílený. "Pohleďtě..... šou právě začíná!! Muhahahahá!! Velká Temen ni gru, počátek konce světa lidí!! Muhahahá!!" směje se, zatím co se země stále chvěje. Poté se znova oběví před Dantem. Na tváři ďábelský úsměv. "A to vše, díky tvé malé princezně...." řeknu velmi vražedně, ostatně je to démon, zasměje se a poté po něm bylo ani stopy. Zem se přestává chvět a oba si uvědomují, že je tu nějak temněji než před chvílí. Otočí se, aby se podívali z okna, ale to zakrývá nějaká věž, která vyrostla ze země a tyčila se mnohonásobně výše než byla nejvyšší budova města.  |
| |
| "Au!" zanadávám když mě přetáhnul tou svojí slepeckou holí. To ale nebyl ten hlavní problém. "Do pr*ele!" řeknu jakmile se země pod námi začala třást natolik, že jsme oba prakticky přistáli na zemi. Jenže to, jak ten šašek začal vyvádět, mě znejisťovalo mnohem víc. Co se to sakra dělo?! Znovu se objeví přede mnou a to z čiré provokace. "A to vše, díky tvé malé princezně...." Zatnu zlostně zuby. Než bych ale vůbec stihl sáhnout po Rebellionu nebo Ebony či Ivory, zmizel a víckrát jsem ho už nezaslechl. Zem se po pár minutách nakonec přestala chvět ale já si pořád připadal, jako by se ještě třásla. Trochu hůř jsem se začala zvedat, abych se alespoň podíval z okna co se děje. "Co tohle má bejt?" |
| |
| Šašek uprchl a ještě předtím praštil Danteho holí. Dobře ti tak. Musím uznat že to působilo poměrně komicky, v tom se ale zem začala třást. "Co to sakra je?!" Když se chvění země uklidnilo zahledl jsem něco přímo u našeho domu, šel jsem proto k oknu abych zjistil co to je. No to mě pose* U našeho domu stála vysoká černá věž. "Nějakej názor Dante?" |
| |
| Stále na to trochu zaraženě koukám. Teprve až pak mě z toho vytrhne Vergeho otázka, ale na tu mu neodpovím. Místo toho jsem se pokusil alespoň rychlejším krokem když ne během rozejít ven. Určitě tam musel držet Ley! |
| |
| Dante na moji otázku neodpověděl a místo toho vyrazil ven, okamžitě vyražím za ním a snažím se na něj mluvit: "Máš nějakej plán nebo něco? Nebo tam prostě vpadnem a uděláme bordel?" Jsem mu v patách a v ruce svírám Yamato připraven na pořádnej souboj. |
| |
| "Dělej si co chceš.." prohodím směrem k němu a nezastavuju se. Sem tam jsem se pokoušel alespoň rozběhnout, což se mi někdy i povede. Bylo to dobré znamení toho, že se mi pomalu vracely síly. Gah, miluju tě regenerace. Jak to ale tak vypadalo, nějaký ten kus odtud ta věž bude určitě.. |
| |
| Prej dělej si co chceš v týhle situaci se zase chová jako malej smrad. "Můžeš mě chvíly poslouchat? Nebo máš zase tu svoji hlavu?" Stále ho následuju a stále blíž a blíž se dostávám k tomu obřímu kolosálnímu monstru... |
| |
| Nakonec jsem se v půli cesty zastavil a trochu naštvaně se otočil k němu. "Fajn, já teda poslouchám!" řeknu se zamračeným pohledem. |
| |
| No konečně! Zastavil a snad se trošku sklidniĺ. "Hele jestli jde o tu věc co se stala v obýváku, je mi jasný že jde o tohle, tak za to sorry, ale prostě mám dojem že jsi ji něco provedl a já prostě nedovolím aby se jí něco stalo." Podívám se na něj lehce provinilým výrazem a pokračuju: "Ale teď by jsme měli zůstat při sobě jako bráchové a jí jí zachránit...nemyslíš?" |
| |
| "Pouhý 'Sorry' to jen tak nespraví. To že si jí líbáš jak chceš mi už jako starost nepřipadá.." zamračeně se na něj dívám. Možná to byla až moc velká 'starost'. "Ale teď by jsme měli zůstat při sobě jako bráchové a jí jí zachránit...nemyslíš?" Pohledem uhnu do strany. Ne že by se mi na tu možnost chtělo zrovna dvakrát přistoupit. "Až jí zachráníme, počítej s tím že ti pěkně nakopu zadek." trochu si odfrknu. |
| |
| "Kopni mě třeba do vajec, je mi to buřt" Podívám se na něj a podám mu ruku. "Jdeme pro ní brácho?" |
| |
| Dívám se na něj, ale onu nabízenou ruku mu nepodám. "Jdeme pro ní brácho?" "Protentokrát." |
| |
| Nebe potemnělo, což nebylo dobré znamená, vzhledem k tomu, že bylo časné ráno. Dante s Vergilem nakonec stanuli před velkou bránou, kterou společně otevřeli. Poté se ocitli ve velké kruhové místnosti, kde na protějším konci byli skoro stejně velké dveře, jako ty, kterými prošli.Mělo to ale jeden háček, před nima totiž spal obří tříhlaví pes, jehož tělo pokrýval led, který rozbijí jen rány zblízka.  |
| |
| Na moment jsem vzhlédl k obloze. To jak rychle se potemnělo se mi přestávalo líbit, o to byl další důvod proč pohnout kostrou. Proto jsme vyrazili. Netrvalo příliš dlouho než jsme se dostali před jakousi velkou bránu, která nám nedělala příliš velkou překážku. Jakmile jsme ale vešli dovnitř, byla tu poměrně značná zima. "Že bysme to vzali jinym vchodem?" prohodím s tím že se otočím, ale to už se ta brána zavřela. "Fajn, tak ne.." pokrčím rameny a podívám se na toho velkýho psa před náma. Poměrně slušnej hlídací hafan. "Kdo z nás půjde jako návnada?" |
| |
| Brána se zavřela a my stáli tváří v tvář docela obřímu psovi. "Kdo z nás půjde jako návnada?" Celkem dobrá otázka, podíval jsem se na Danteho napadlo mě že to asi bude na mě. "Já budu návnada!" Rozeběhl jsem se směrem k psovi, zblízka byl ještě větší než než se zdálo kousek před ním jsem změnil směr a doufal že mě bude následovat. |
| |
| Psovi hlavy se jedna po druhe postupne proberou. "Lide..."pronese jedna. "Co tu chteji?!" zavrci druha. "Na to nesejde, nikdo nevstoupi do Temin ni gru dokud jsem tu ja strazcem!" zavrci treti a demonovo obri telo se zvedne ze zeme. Retwzi na jeho krcij vyhruzne zahrasti. |
| |
| "Co se týká vstupu bez pozvání, v tom už nějakou tu praxi mam.." lehce se zazubím a jen co je Verge trochu odláká, sáhnu po Rebellionu a rozběhnu se proti nim. Těsně před jednou z těch hlav vyskočím do vzduchu a pokusím se ji odseknout. |
| |
| Dante se pokusil využít nepozornosti psa a useknout mu jednu z hlav. Se mu to machruje když si tu hraju na návnadu... Udělal jsem asi tu nejmíň logickou věc jakou jsem, v daný chvíly mohl udělat. Otočil jsem se rozeběhl jsem proti psovi, vytasil Yamato a pokusil se připravit psa o další hlavu. "Zdechni!" |
| |
| Pes se zmital v bolestech, kdyz prisel o dve hlavy. "Vy.... vy nejste lide..." zasypal. "Co tu tedy pohledavate? Mocni jako vy nemohli jen tak projit... takovi portal vytvorit nejde..." sipal dal. Demonovo telo lezelo kousek od brany a nejevil znamky toho ze by chtel dal bojovat. |
| |
| Jen co dopadnu na zem, na chvíli Rebellion složím a pozoruju ho. Poté se podívám na Vergeho. "Chceš ho adoptovat?" pronesu trochu pobaveně. Představa že by nám tenhle hafan hlídal 'domov' nebyla až tak špatná. |
| |
| Danteho napadu o adopci jsen se zasmal, ale nakonec mi to neprislo tak spatny. "No je to trochu mrzak ale spatnej by bejt taky nemusel." Podival sem se na psa a rekl: "Hej, jak se ti rika a co jsi zac." Pes nevypadal jako by byl kdovijaka hrozba ale i tak jsem si od nej drzel odstup. |
| |
| Démon pozvedne zbývající hlavu a natáhne jí k těm dvěma. Trochu zavětří, vlastně je očichá a potom se stáhne zase zpátky. "Vy... vaše krev... znám ten pach.... ale je to víc jak dva tisíce let co jsem jej cítil naposled..." řekne poté démon. "Slyšel jsem zvěsti o tom, že zrádce Sparda měl dítě, ale upřímně, ani ve snu by mě nenapadlo, že to budete vy dvě, nedochůdčata." řekne dál a trochu se zasměje. "Nebudu již s vámi dál bojovat, spíš naopak, pomohu vám. Temen ni gru je portál, ze světa démonů do světa lidí, který před dvěma tisíci lety zapečetil vás otec... Ten otravný šašek se svým pánem jí pozvedli z hlubin, aby zničili lidstvo. Sice nejsem zrovna milovníkem lidí, ale mám už plný zuby toho, jak jsem tady zavřený. Dávám vám proto tedy svou sílu a tím osvobodím i sám sebe..." řekne démon. Poté se rozzáří bílím oslepujícím světlem. Když světlo po pár okamžicích ustane, po démonovy není ani vidu ani slechu. Místo jeho na zemi leželi ty divné nunčaky.  |
| |
| Začnu ho pozorněji poslouchat. Upřímně, co tak všeobecně už démony znám, čekal jsem že se z posledních sil zvedne a pokusí se nás na poslední chvíli zakousnout jako dvě jednohubky. Jenže tomu tak nebylo. I mě trochu překvapilo, že nám vůbec nabídl svojí pomoc, ale nedal jsem to na sobě znát. Jen co jeho hlas dozněl, místnost zahltilo bílé světlo a za pár vteřin se na zemi objevila zbraň podobající se nunčakům. Po očku se podívám na Vergeho a rozejdu se směrem k oné zbrani. |
| |
| Démon co nám chce pomoct, no tak to tu ještě snad nebylo... Podíval jsem se na Dantehe, který mezitím nasměroval své kroky ke zbrani,která se jen tak zjevila ležící na zemi. "Věříš mu?" Opatrně jsem vyrazil za Dantem k oné zbrani, avšak jsem byl neustále ve střehu. |
| |
| "Kdykoliv by se o něco pokusil, s jednou hlavou nám toho už moc neudělá." řeknu za chůze a poté se pro ty nunčaky skloním. Co je zvednu, tělem mi projede lehce zvláštní pocit. Ale nedal by se označit za špatný. Lehce jsem se pousmál a párkrát jimi protočil kolem sebe. "Možná to i bude užitečná věcička." |
| |
| Dante sebral ze země zbraň a okmažitě s ní začal machrovat. "Přestaň machrovat a radši mi řekni co to je a jak budem dál postupovat." Vydal jsem se směrem k němu a doufal v kloudnou odpověď. Doufám že je Ley v pořádku nebo alespoň na živu. |
| |
| Trochu se na něj ušklíbnu. "Je tu brána před náma, že by?" neodpustím si provokativní rýpnutí. "Mimo to, pochybuju že by jsi s tímhle uměl zacházet." lehce se zazubím. |
| |
| "Zase děláš chytrýho co?" Vrhnu na něj pohled jako bych mu dával najevo že on je ten blbec a podívám se směrem k bráně. Za normálních okolností bych tam dobrovolně nešel ale tady šlo o Ley. "Tak co budeš si hrát? Nebo vyrazíme?" |
| |
| Když prošli bránou, ocitli se v místnosti se spirálovitým schodištěm, hodina na jejich vrcholu a divnou sochou uprostřed. Hned ze shoda byly vidět dveře, u kterých ale pohořely plameny, takže tím pádem padala možnost jí doleva. Pravá strana se jevila až do druhého podlaží celkem bezpečně.  |
| |
| "Tche.." Odfrknu si a svižněji se rozejdu směrem k té bráně. Nunčaky mezitím schovám kamsi pod svůj kabát. "Za to ty tu hraješ toho vážnýho.." neodpustím si poznámku a onu bránu poté otevřu. |
| |
| Dostali jsme se do jakési místonsti se spirálovým schodištěm, okamžitě jsem ucítil závan chladu a zatuchlí zápach. Na chvíly jsem se zastavil u sochy která vyčnívala uprostřed. Tohle celý místo se mi sakra přestávalo líbit. Tak nějak jsem čekal že se něco semele. Jediná schůdná cesta se zdála být vpravo. Podíval jsem se na Danteho a zeptal se: "Co myslíš?" |
| |
| Abych pravdu řekl, těmhle chodbám jsem příliš nedůvěřoval, ale to nezmamenalo, že mě to nějak přeruší v cestě. Verge na tom byl očividně stejně, co jsem tak vyčetl z jeho výrazu, který pro jednou nepřipomínal kostku ledu. "Co myslíš?" "Řekl bych, že nemáme moc z čeho vybírat.." |
| |
| Vergil s Dantem tedy vyběhli pravou stranou. V prvním podlaží ale zjistili, že tentokrát byla zablokovaná cesta v pravo a tak museli doleva. Ve druhém podlaží zjistili, že vidí dveře, zelené těžké dveře. A jelikož cesta do dalších pater byla zablokována buď propadlými schody nebo nějakým sloupem, museli jít tudy. Zobrazit SPOILER Sotva ale prošli těma dveřma ocitli se na chodbě, ve které byla vystavená brnění a ještě něco, čekali tam na ně, na schodech démoni. Za těma démona byly další dveře. Zobrazit SPOILER |
| |
| Motali jsme se schodištěm nahoru, bylo to s podivem ale s každým schodem mi byla stále větší a větší zima. Když jsme došli do druhého patra spatřil jsem velké zelené dveře. Podíval jsem se ještě na další možnosti cesty ale jelikož další cesty byli buď zřícené nebo zablokované jiná cesta nám nezbývala. No skvělý... Vstoupily jsem do chodby ve které se přimila spousta zbrojí. Někdy bych si chtěl zkusit takový nosit mohla by to bejt sranda.... Pohled na brnění mi překazili akorát čekájící démoni za kterými se nacházeli další dveře. Podíval jsem se na Danteho vytasil Yamato a pomalu se jim vydal vstříc. |
| |
| Musel jsem se trochu vydýchat, když jsme se konečně zastavili, jelikož to běhání sem a tam mi připadalo jako v hodně blbý komedii. Nicméně jsem se stejně jako Verge rozhlížel po zbrojích okolo a i by se dalo říct, že nás pravděpodobně napadla ta samá myšlenka. No, prostě dvojčata. Z myšlenek mě však vytrhnou nelidský zvuky patřící démonům naproti nám. "Kdo jich pobije víc?" navrhnul jsem s pobaveným úsměvem a sáhl po Rebellionu na svých zádech. Oba jsme vyrazili takřka ve stejnou chvíli. |
| |
| "Kdo jich pobije víc?" Podíval jsem se na Danteho a za pohybu směrem k démonům jsem letmo odpověděl: "Si piš.." Oproti psovi byli tihle démoni procházka sadem, Yamato hvízdalo vzduchem a démoni jeden po druhém odpadávali. Na chvilku jsem kouknul na Danteho a pobaveně řekl: "Taková menší oddychovka co brácha?" |
| |
| Dá se říct, že Rebellion taktéž projížděl tělama těch démonů jako kdyby to byly jen pouhé papíry. Avšak mě stačilo jedno rozmáchnutí na to, abych jich sejmul víc najednou. "Taková menší oddychovka co brácha?" "Hlavně si nezapomeň upravit účes.." neodpustím si rýpnutí. Být v jeho kůži, při sebemenším zavátí se mi ten ježek na hlavě už dávno rozpadl.. |
| |
| Démoni popadli jako mouchy, přeci jen to byly démoni nižší třídy. Poté co z nich nebylo víc než prachy, vydali se do dveří, které byly na konci chodby. Jenže za nima je čekalo malé překvapení v podobě dalších démonů, ale s těmihle se ještě doposud nesetkali. Démoni svírali podivné modře zářicí tyče, jenže než se oba vzpamatovali, několik z nich se jim obou zapíchalo do těla.  |
| |
| Když poslední z démonů padl podíval jsem se na Danteho s reakcí na předchozí rýpnutí: "Neměj péči.." Prošli jsme dveřmi a ocitli jsme se ve velké místnosti. Čekali tam na nás další démoni kteří svirali podivné tyče. Nikdy jsem tyhle démony neviděl a nevěděl co od nich můžu čekat, když v tom.... "Argh..." Vykřikl jsem a zjistil že ty tyče se právě nacházejí v mém těle. Danteho očividně potkalo stejné potěšení..... |
| |
| Musel jsem bolestně zkřivit obličej, když mi zhruba čtyři ty 'tyče' projely tělem jako kdybych v tu chvíli dostal několik ran. "Svině.." procedím mezi zuby a pomalu se k nim rozejdu bez ohledu na to, kolik toho ve mě je zapícháno. Jednu tu tyč uchytím, prudce ze sebe vytrhnu a vyrazím s ní vstříc těm démonům ochutnat jejich vlastní hračku. |
| |
| Po Dantem jsem i já tyče vytrhl a vyrazil démonům ukázat s kým si tu hrajou. "Chcípněte!" Vytasil jsem Yamato a začal s ním útočit na démony. Jakmile jsem se k jednomu přiblížil pokusil jsem se mu jedním obloukovým sekem sundat všechny končetiny.. |
| |
| Onu tyč jsem roztočil ve své ruce a prudce jí po nich hodil. Na chvíli tak zapůsobila jako ostrý bumerang, který i přinesl nějaké výsledky. Jenže já se v tuhle chvíli zmohl jen na vydýchání se. Nohy se mi trochu rozklepaly, jelikož jsem ještě nebyl 100% v pohodě a s další ztrátou krve to nebylo o moc lepší. |
| |
| Démoni padly velmi rychle, ale nikoliv díky Dantemu, ale díky Vergilovy, protože na tyhle démony útoky z dálky neměli skoro žádný účinek, zato útoky zblízka byly naprosto stoprocetní. Nicméně, poté se vydali ke dveřím, které viděli, ale sotva k nim došli, zjistili, že okolo té hruhé místnosti podél těch brnění je ochoz, který vede ke schodům, které byly skoro zafinovaně ukrytý. Našli zde podivný mechanizmus, který ale nereagoval ani na kopance, nebo kulky či prosté sekání. Na válci byly znatelné tři otvory, velmi blízko u sebe což naznačovalo, že do toho zřejmě něco přijde. Zobrazit SPOILER Poté tu tedy byly ony schody, které vedly k jakési klecy, ve které bylo něco uzamčeno, ale stejně jako ten mechanizmus, ani mříže nereagovali na nic. Zřejmě ten mechanizmus otvíral ony mříže, takže museli najít to, co patřilo do toho mechanizmu, takže jim nakonec nezbývalo nic jiného než se vrátit zase zpátky k těm dveřím, před kterýma zabili ty démony s tyčema. Zobrazit SPOILER |
| |
| Metoda se osvědčila a démoni popadali, podíval jsem se na Danteho nodpustil si rýpavé: "Slušný co?" Vydali jsme se ke dveřím ale než jsme k nim došli všiml jsem si něčeho podezřelého. Byl to ochoz k jakýmsi schodům. Slušná schovka. NAcházel se tam divný mechanizmus, který určitě k něčemu byl ale k čemu mě nenapadalo. Tak jak tě zprovozníme? Pokusil jsem se do něj kopnout, ale nic akorát jsem si ukop palec. "Ty debilní kráme!" Zařval jsem vytasil Yamato a několikrát do mechanismu seknul. Ovšem opět bez efektu! "Do pr*ele!" Šel jsem se proto podívat na schody kterým kralovala jakási klec bez jakéhokoliv otevírání nebo něčeho podobného. Ten mechanismus asi otevře tu klec... Podíval jsem se na Danteho a řekl mu: "Ne že bych tomu nějak rozuměl ale mám dojem že ten mechanismus otevírá tuhle klec, jenže netušim jak ho zprovoznit, vypadá to jako by to bylo na něco co se do toho zarazí." Pak jsem se odmlčel a hlavou mi projela myšlenka která se bohužel projevila nahlas. "Možná by jsi do toho mohl zkusit zarazit ptáka? Třeba to půjde." Když jsem si uvědomil že jsem to řekl nahlas hlasitě jsem se zasmál a rozhodl se že se vrátím tam kde byli ty démoni a po nečem se tam zkusim mrknout... |
| |
| "Slušný co?" Jen si bez odpovědi odfrknu. Potom že jsem tu já ten, kdo machruje. Nicméně lehce křečovitými kroky jsem se rozešel za ním a za cesty ze sebe začal vytahovat ty párátka, což se bez krve neobešlo. Dostali jsme se k jakési mašině, která určitě pamatovala i lepší časy. Každopádně Vergilovi to v tuhle chvíli natřela a já měl co dělat, abych nevybouchl smíchy. Ne vždy ho totiž slyším takhle nadávat a sténat. "Hele, tím že tý mašině budeš nadávat, ti určitě nedá.." neodpustím si rýpnutí s jasným náznakem smíchu v hlase. Poté ale nasadil znovu ten svůj vážnej výraz a to působilo možná ještě vtipněji. Sakra, chtělo by to pizzu.. Tohle byla mnohem lepší podívaná než kterákoliv telka. Pak ale trochu zpozorním, když už promluví ke mě. "Možná by jsi do toho mohl zkusit zarazit ptáka? Třeba to půjde." "To bych mohl, protože ten tvůj na to nestačí.." šibalsky se zazubím. Nicméně aby se neřeklo, šel jsem to omrknout s ním.. |
| |
| Danteho keci nechavam bez povsimnuti a radsi prohledavam mistnost po necem co by mohlo zprovoznit ten mechanismus. Neco tu prece musi byt.. "Vidis neco co by slo pouzit jako spoust pro tu vec, co ta blbost co jsi sebral u toho psa to by tam nepasovalo?" |
| |
| Procházel jsem tím bordelem, co tu po boji zbyl, ale nevypadalo to na to, že by tu něco, co by vypadalo užitečně, bylo. Pak se ale zastavím a poslechnu si bratra. "Vidíš něco, co by šlo použít jako spoušť pro tu věc? Co ta blbost, co jsi sebral u toho psa, to by tam nepasovalo?" Trochu jsem se ušklíbl. "Zas tak zlej na něj asi nebudu.." |
| |
| Dante s Vergilem nakonec vzdali zkoumání oného mechanizmu, protože bylo více než zřejmé, že bez příslušné věci s tím zřejmě nehnou. Prošli tedy dveřma a ocitli se v uzavřené místnosti, kde bylo něco jako výtah a podivné sochy. Výtah je mohl vyvést výš do věže a tak první co je napadlo bylo odsunout ony sochy, jenže, sotva se jich dotkli, začali na ně útočit. Zřejmě démoni co byly nějak zapečetění do těch soch.  |
| |
| Po chvily jsem se na mechanismus vykaslal. "Nema to cenu...potrebujem ten klic nebo co to chce." Vydali jsme se ke dverim, a prosli jimu, na druhe strane se nachazelo neco jako vytah a nejaky sochy. Vypadalo to jako hlavolam.. "Dante bacha asi budes muset pouzit mozek. Ten nahore kdybys nevedel." Pokuil jsem se jednu ze soch odsunout ale okamzite se zejvily demoni, kteri se zrejme v tech sochach schovavali. "Bezva mame zabavu..." Vytasil jsem Yamato a zautocil na demony.... |
| |
| Hodil jsem po něm nepříjemný pohled, když utrousil poznámku co se mého mozku týče. Jenže jak to tak vypadalo, tohle bude další háček. "Zase?" ušklíbnu se trochu otráveně, když se z těch soch vyklubou další démoni. Neváhal jsem se proto zapojit do boje stejně jako Verge. |
| |
| Boj s kamenými démony trval hodnou chvíli, neboť kámen jaksi pohlcoval většinu síly v jejich útoku, nicméně jakmile se dostal skrz, byl prakticky konec s démonem. Oba u toho utržili několik ran. Výtah je poté nakonec samovolně vyvezl o několik pater výše. Oba nyní stanuje před dalšími dveřmi, co ale bylo za nimi?  |
| |
| Boj s démony se poněkud protáhl, nebylo vůbec lehké se jim dostat na kořen. Ten kámen je divně chránil, ale jakmile se prošlo zkrz bylo po problému. Očistil jsem se od špíny zkontroloval rány. "Co to?!" Výtah se sám od sebe spustil a my jeli nahoru. Po chvilce jsme se octli před dveřmi. "No Dante? Kdo jde první?" |
| |
| "Holy shit.." utrousím, když se podlaha pod námi zahejbá a nakonec z toho vyleze to, že nás to vyveze nahoru. Kupodivu jsem si i na moment vydechl, když nás tu nečekala další várka démonů, nýbrž jen obyčejné dveře, které se mi ale příliš nezdály. "No Dante? Kdo jde první?" "Řekl bych, že tvoje nagelovaný vlasy světu chybět nebudou.." |
| |
| Dante s Vergilem nakonec prošli dveřma. Ocitli se prakticky "venku". Byly vlastně skoro nahoře věže. Bylo tu ještě schodiště, které vedle na skutečný vršek oné věže. Zobrazit SPOILER Sotva ale došli nahoru, naskytl se jim celkem bezútěšný pohled. Leyla ležela uprostřed té platformy. Ležela k nim zády a co je vyděsilo ještě víc, bylo "moře" krve, ve kterém ležela. Jenže když se k ní chtěli rozběhnout, cestu jim skřížil ten samí had, který se k nim vkradl do domu a Leylu unesl. Zřejmě jeden bude muset hada zaměstnat a druhý půjde pro Ley. Had na ně několikrát démonicky zavřeštěl. Zobrazit SPOILER |
| |
| Jakmile jsme vyšli po schodech, zarazil mě žbluňkavý zvuk, který se ozval při mém dalším kroku. Jen co jsem se ale podíval pod sebe, brzo jsem přišel na to že je to krev. Ztuhnul jsem jako by mě právě někdo zmrazil. Ba co hůř, tak trochu jsem se v tuhle chvíli bál podívat před sebe. Přece jen jsem se podíval, ale to co se mi naskytlo ve mě silně hrklo. "LEY!!" |
| |
| Had se připravoval na útok na Danteho, toho ale zablokoval Vergil. "Jdi! Já ho mezitím zabavím!" zavolal na bratra a pokoušel se odtáhnout démona stranou. Dante se mezitím rozeběhnul k Leyle, která ležela k němu zády. Její tričko bylo nasáklé její vlastní krví. Když k ní dorazil dostatečně blízko, mohl vidět, jak je bělejší než sníh. Ruce měla natažené před sebou a obě její zápěstí byly podřezané. Stejně tak jako její krk. |
| |
| Nezaváhal jsem toho využít a okamžitě vyrazil směrem k ní. Bylo to tu krví doslova promočený a při mém běhu nepříjemně cákala okolo. Jenže to nebylo to, co mě v tuhle chvíli zajímalo. Kousek před ní jsem pak padl na kolena a vzal ji do své náruče. Cítil jsem, jak mi srdce začalo divoce bít. "Ley.. Ley otevři oči!" |
| |
| I když vypadala spíš jako chodící mrtvola, Dante pocítil slabí tlukot jejího srdce a také cítil velmi velké dýchání. Mrtvá ještě nebyla, zatím ne, ale rozhodně k tomu neměla daleko. Né, že by polodémony zabilo vykrvácení, ale jsou natolik oslabení, že je poté dokáže zabít úplně všechno. K Dantemu doléhali zvuky Vergilova souboje s démonickým hadem. |
| |
| Jemně jsem její tvář naklonil ke svému pohledu. "Ley, jestli mě slyšíš, mrkni.. nebo cokoliv." Nelíbil se mi ten pocit, že zřejmě moc času nezbývá. |
| |
| Cítila jsem se slabá jako nějaký peříčko, sotva jsem mohla dýchat. Proto jsem ani nepostřehla to, že mě někdo bere do rukou. Myslela jsem, že to jsou zase nějací démoni a proto jsem se raději ani nehýbala, ostatně ono to ani taky nešlo. Jenže, ten hlas nepatřil démonům.... "D...a..." jemně hlesnu s námahou. Pokouším se vyslovit jeho jméno, ale nemám na to dostatek sil. |
| |
| Víc jsem ji jemně přitiskl k sobě, když se na mě pokoušela promluvit. Částečně se mi ulevilo, že přeci jen mrtvá není. Ale určitě jí mnoho nezbývalo. "Verge, musíme máknout!" |
| |
| "Nn-e... m-us-í...te... p-ryč..." pokusím se ze sebe dostat, ale víc než lámavé slabiky to nebylo. Museli odtud a rychle. Pokud ten démon chce udělat co řekl, museli odtud prostě rychle pryč. |
| |
| "V tom případě tě berem s sebou!" zamračím se a opatrně se s ní zvednu. "Nezůstaneš tu jako obětní beránek!" |
| |
| "Milu-ju... tě..." podaří se mi ze sebe ještě dostat, než my moje mysl vypoví službu úplně, stejně tak jako moje tělo, které je nyní v jeho rukou bezvládné. Srdce bylo skoro neznatelně a mezi nádechy a výdechy byla až moc velká pauza. |
| |
| Zarazím se při jejích trhavých slovech. Ucítím jak se pomalu uvolní a mě polije studený pocit. "Ne, ne ne Ley nesmíš usínat! |
| |
| Jenže Ley už nereagovala, nijak. Několik okamžiků na to, se tu rozlehl jim dobře známí smích - Jester. A dalším pár okamžiků na to, minul Danteho letící Vergil, který přistál, nebo spíš naboural do jednoho ze sloupů, zůstal u něj sedoležet. Nevypadal zrovna dvakrát dobře. Byl dost pokousaný a potrhaný. Oba si toho za dnešek už vytrpěli dost. Nicméně vypadalo to, že démonický had se kamsi odplazil a nevypadalo to, že by se sem ještě někdy chystal. Jester se poté oběvil u Vergila a strhnul u z krku jeho amulet. |
| |
| Panenky se mu zúžily, když jsem pocítil kolem sebe lehký závan. Prudce jsem se otočil směrem, kudy jsem viděl bratr proletět a následně i skončit. "Verge!!" Smích, který se krátce na to ozve, jako by mi doslova pil krev. Zle jsem začal očima pozorovat, odkud přichází a pak jsem ho uviděl. Ten parchant se objevil přímo u Vergila a strhnul mu jeho přívěsek od otce. Zahltila mě vlna zlosti. "Ty šmejde!!!" |
| |
| Jester se ale poté oběvil i před Dantem a jelikož měl Dante zrovna plné ruce, nemohl zabránit tomu, aby mu jej nevzal. "Zdovolením, tohle si věci chlapečku..." řekl, když mu bral jeho přívěsek. Smál se přitom jako šílenec. "Konečně! Spardova síla bude má! Muhahahah!" smál se dám Jester. Poté se obrátil k Dantemu, jelikož tu byl jedinej kdo tu tak nějak vnímal. "A to díky vám dvou a hlavně té princezně." |
| |
| Zle jsem zaťal zuby. Nejradši bych ho rozsekal na několik kousíčků ale nemohl jsem Ley jen tak pustit. "Pořád to ale není pravá síla. Protože tu máme ještě pořád my." |
| |
| "Eee." řekne Jester a ještě aby to zdůraznil zavrtím před Dantem i ukazováčkem. "Myslíš si, že váš otec mohl být jen tak tady na zemi? Omyl! Musel se vzdát své moci, veškeré své moci aby tu vůbec mohl být. Proto jsem ho taky tak dobře a snadno zabil. Muahahahá!!" zasměje se Jeste a přiloží oba amulety k sově, které se poté spojí do jednoho. Poté přešel doprostřed oné platformy, kde bylo nejvíce její krve. Uprostřed byl na zemi jakýsi žlab, do kterého onen přívěsek položil. |
| |
| Ten jeho smích se mi vpaloval do uší jako kdyby mi tam lili kyselinu. Více jsem si Ley uchytil tak, abych ji na chvíli udržel jednou rukou a ta druhá mi bleskurychle sáhla po Ebony a okamžitě po něm vystřelila několik kulek ledového olova.. |
| |
| Jester ale všechny kulky odrazil svojí hůlkou. Poté se oběvil před Dantem. "S tím bych byl velmi opatrný kluku, mohl by si s tím totiž někoho zranit... stejně jako tenkrát svého bratra...muhahahahá!! O ano, velmi zábavná podívaná to bylo. Málem jsem umřel smíchy." řekne Jester. "Možná bys s tou hračkou i trefil, ale musel bys být v perfektní kondičce....o které, mezi námi silně pochybuji..." řekne a zase se začne smát. "Proto můžu udělat tohle..." řekne a udeří Danteho do obličeje takovou silou, že jej donutí pustit Leylu a sám skončí na zemi. "....a tohle!" Nakopne Danteho nohou do obličeje, že se několikrát překulí po zemi a zůstane na zádech. "...a samozřejmě taky tohle!" odrazí se a vší silou mu skočí na hrudník, až Dante sám ucítí jak v něm něco prasklo. |
| |
| Když odrazí mé kulky, musel jsem se částečně nastavit bokem, abych to popřípadně vykryl svým tělem než aby to strefilo Ley. Jakmile se ale otočím, uvidím toho šaška před sebou. "S tím bych byl velmi opatrný kluku, mohl by si s tím totiž někoho zranit... stejně jako tenkrát svého bratra...muhahahahá!! O ano, velmi zábavná podívaná to bylo. Málem jsem umřel smíchy." Víc než zle jsem se na něj podíval. "Drž hubu!" V tu chvíli ale pocítím nečekanou ránu v obličeji a chtě nechtě jsem musel Ley pustit. Následně na to ucítím ránu znovu ale mnohem silnější, která mě donutí se odvalit nějaký kus od něj a vyválet se tak v krvi na zemi. Oči jsem měl v ten moment na malou chvíli instinktivně zavřené, ale jen co mi pod silným nátlakem něco křuplo v hrudi, musel jsem je na vteřinu prudce otevřít a vykřiknutím znovu zavřít. Zaťal jsem zuby. Ku*va! To bylo nejspíš žebro.. Pár vteřin jsem se jen svíral v křečích, ale pak už jsem nezaváhal ty jeho hnáty čapnout a nepouštět. Křečovitě jsem pootevřel oči, ve kterých se začala jevit rudá barva. "Neo.. dejdeš.. odsud.. s prázdnou!" skoro až na něj křiknu. Silně jsem se napjal a vší silou s ním škubl tak, že jsem s ním prásknul o tvrdou zem vedle mě. |
| |
| "Je pozdě malý démonku, brána se otevře! Muhahahá!" smál se Jester. Pár okamžiků na to se ty zvony na sloupech začnou hýbat a tím i zvonit. Ten zvuk donutí Danteho Jestera nakonec pustit. Ten zvuk byl, jako když mu někdo projížděl motorovkou bubínek ucha sem a tam, sem a tam. Poté ale náhle utichly. Dole pod věží se na náhodných místech ve města začali oběvovat portály a démoni z nich začaly probíhat do města. Jester rychle přiskočí k amuletu, který byl uprostřed platformy a zvedne jej vysoko nad hlavu. "Síla Spardy, je nyní má!!" zakřičí a poté se jeho tělo začne měnit. Začne se zvětšovat a Dante nyní čelil úplně jinému démonovy. Něco na něm mu ale někoho strašně připomínalo, jako kdyby ho znal. Poté mu to dojde, tohle byla otcova démoní podoba! O té jim přece několikrát vyprávěla Leyla, když byly menší a oba si prošli první proměnou. Tohle ale není jejich otec, je to ten hnusný šašek co si jen přivlastnil jeho sílu, co skoro přizabil jeho bratra a co zabil Leylu. Zabil Leylu... takhle myšlenka v něm na chvíli zůstala. Začala jej pálit u srdce jako žhavá dýka.  |
| |
| Bez ohledu na bolest v hrudi, musel jsem se doslova chytit za hlavu, když se ty zvony rozezněly. Bylo to horší než kdyby si Vergil zpíval ve sprše. Přeci jen to ale po chvíli utichlo, jenže místo toho se ozval ten otravný smích. "Síla Spardy je nyní má!!" Pozoroval jsem, jak se ten hajzl začal měnit. Jenže... tu podobu jsem jen matně rozeznával. Byla skutečně otcova? Zlost se ve mě nepřestávala hromadit. Nejen přizabil Vergila, zabil Ley ale i rodiče.. Moment. Zarazil jsem se. Zabil.. Ley? Pomalu jsem otočil pohled směrem k ní, jak tam bezvládně ležela. Znovu mě při tom pohledu a myšlence polil studený pot. Sepjal jsem pevně dlaň v pěst. Ofina vlasů mi zakryla oči a já začal křečovitě vstávat. "Nikdy.. není pozdě.." řeknu spíše pro sebe. Krev na zemi pode mnou začala nepříjemně bublat. Kolem mě začala pulzovat bílá zář. "NA TO ABYS MI ZA TO ZAPLATIL!!!" |
| |
| Jester ve Spardově podobě se jen zasmál. "Jen pojď démonku, jen pojď. Nyní pro mě nejsi žádným soupeřem, když vládnu mocí Spardy!! Ona ti to nikdo neřekl? Tvůj fotřík vytvořil tuhle věž, a tak zapečetil průchod mezi naším světem a světem lidí. K tomu použil i její krev, takže abych jí mohl otevřít, potřeboval jsem jí... možná jsem to s tou krví přehnal, ale na to nesejde, aspoň je o dalšího bastarda méně, muhahaahá!" |
| |
| Záře neustávala. Mé tělo se začalo měnit jen po určitých částech, ale přesto jistě. Jako první to začalo od rukou, které se změnily v pařáty a polovina mého obličeje. Prudce jsem se rozběhl proti němu, při čemž ani tak proměna neustávala a pokračovala po mém těle. Neproměnil jsem se najednou. Jako by na to mé tělo nebylo dozajista zvyklé. Kus před ním jsem vyskočil a pařáty jej začal zuřivě sekat. Z jednoho mého oka sršela jen žlutá záře při čemž to druhé bylo stále jen krvavě rudé. "Vyliž pr*el Satanovi v pekle!!"" |
| |
| "Co to... jak?!" zavřeštěl Jester, když schytal od Danteho několik dost ošklivích ran. "Mám moc Spardy, tak proč ty vyhráváš?! No není fér, to není fér!!" rozčiloval se tam skoro jako malé děcko. |
| |
| Nakonec se změnilo i mé druhé oko a taktéž i zbytek těla. Začal se tak brzo ozývat můj nelidský řev, při kterém jsem své seky ještě mnohem zrychlil a zesílil. Když jsem pak začal padat, odrazil jsem se od něj tak, že jsem se dostal trochu nad něj a ve vší rychlosti vytasil Rebellion, jehož čepel o hodně ztmavla a já mu ho plnou silou zarazil do hlavy. |
| |
| Jesterovo tělo se změnilo zpátky do toho šaškovského a poté pomalu dopadlo na zem. Ještě několikrát sebou zaškubalo a poté se pomalu rozpadlo na prach. Bylo skoro po všem. Nyní se Dante mohl zabívat onou stračnou myšlenkou, která jej bodala do srdce. |
| |
| Jen co se rozpadl na prach, Rebellion jsem pustil a ten se zařinčením dopadl na zem. Okolí zahltila další vlna mého hlasitého démonického řevu. Pařáty jsem se uchytil za hlavu a tu částečně zaklonil. Můj řev neustával. |
| |
| Danteho rev pomalu utichaval, stejne jako vyprchaval pomalu i jeho vztek a take se zaroven velmi pomalu zacal menit zpatky. Byl na kolenou a opiral se krecovite o ruce. Podival se za sebe. Videl tam jen nehybnou Ley. Pomalu, lehce krecovite se po kolenou vydal k ni a behem toho se jeste menil pomalu zpatky. |
| |
| Jen malý kousek před ní mě bolest v hrudi přeci jen přemohla a já se opírat o ruce již dál nevydržel. Padl jsem na zem a jediné, na co jsem se zmohl bylo k ní natáhnout ruku. Musel jsem však silně zatnout zuby. "Ley.." neměl jsem tu sílu se podívat na to, v jakém stavu byla. Už jen pomyšlení na to mě víc než bolelo. A v ten moment jsem ucítil, jak na mě dopadlo pár kapek deště.. |
| |
| Skutečně začalo pršet. Jako kdyby sama nebesa chtěla zakrýt Danteho slzy, které se mi draly do očí. Nikdy nebrečel, kromě smrti svých rodičů, ale tenkrát byl ještě malý kluk a tohle bylo navíc něco jiného. On měl být ten kdo jí měl ochraňovat, nechal se unést svými pocity a za tu chybu ona zaplatila. I když pociťoval neskutečnou bolest díky tomu šaškovy, i přesto se k ní pokoušel nějak dostat. Chtěl jí mít u sebe... |
| |
| V životě jsem se necítil za nic nic vinný. A to až do teď. Cítil jsem jak mě ten pocit ohlodává a užírá do morku kosti. Bylo snad předem dané, že ona skončí stejně jako matka a otec? Bez ohledu na to, jak bylo všude mokro, jsem se rukama ještě pokusil dostat blíže a aspoň trochu si ji k sobě přitáhnout. |
| |
| Dantemu se po několika neúspěšných pokusech nakonec povede dostat se až k Leyle. Ačkoliv mu zlomená žebra působila strašnou bolest, odsunul jí někam do pozadí, protože v tuhle chvíly pociťoval daleko horší bolest. Mohl se postavit ani se posadit a tak si jí přitáhl k sobě, objal jí a hlavu si položil na její hrudník. Stále pršelo, ale to bylo teď jedno, Dante vítal celkem onen déšť neboť mu pomáhal skrýt slzy, které už prostě nedokázal udržet. |
| |
| Nikdy bych si nemyslel, že od smrti rodičů budu ještě někdy schopný kvůli něčemu brečet. Vidět mě otec, určitě by mi s oblibou zopakoval to, co nás učil nejraději - Chlapi nikdy nebrečí. Jenže v tuhle chvíli.. to bylo něco jiného. Víc jsem si ji k sobě přitiskl bez ohledu na to, jak hodně to bude bolet. "Ley.. otevři oči a řekni že tomu tak není.." |
| |
| Jenze ona neodpovidala. Dante zakricet, vzteky i smutkem a polozil si pote bezmocne hlavu zpet na jeji hrud. Zavrel oci a zacinal se smirovat s krutou pravdou. Jenze pote zaslechl slabi uder jejiho srdce. Zaposlouchal se jestli se mu to jen nezdalo. |
| |
| Dobře, dejme tomu že mě tentokrát zoufalost opravdu dostala. Možná že i pohltila, ale po chvíli jsem se musel zarazit. Co? Měl jsem už halušky? Nebo tomu vážně tak bylo? Znovu jsem se zaposlouchal. |
| |
| Srdecni uder se ozval znovu. A pote i dalsi. Byly sice velmi slabe ale bylo to neco co jej okamzite naplnila novou nadeji. Jeji nadechy byly velmi melke a s hodnou dlouhou pauzou. |
| |
| Ihned mě zalil jiný pocit. Mnohem naléhavější. Trochu jsem ji od sebe odtáhnul, abych se na ni mohl podívat a dlaň jsem jí položil na tvář. "Ley?" |
| |
| Jen pomalu jsem otevrela oci. Spis jen pootevrela, protoze jsem na vic nemela silu. "Demoni prece nebreci..." pronesu lamave a trochu sipave. "... slzy jsou darem pro lidi a ne nam..." |
| |
| "Pleteš se.." zavrtím hlavou jako bych se snažil zbývající slzy setřást. Každopádně o to už se za krátko postaral déšť. "Přeci jen jsme pořád z části lidi.." |
| |
| Pokusila jsem se o aspon naznak usmevu. Touzila jsem se ho dotknout, polibit, ale sotva jsem mohla mluvit. "Dekuju zes pro.. me prisel..." |
| |
| Pokusil jsem se o něco, co zdálky i připomínalo chabý úsměv. "Tehdy jsi nás taky nenechala ve štychu.." |
| |
| Jeste chvili jsem se na nej divala a pote jsem oci zavrela nebo se respektive zavreli sami. "Boli me krk a... zapesti..." reknu tise. Ostatne byly jeste stale podrezane i kdyz z nich uz krev netekla. |
| |
| "Já vím.." šeptnu a poté pohled otočím k Vergemu. Zjevně ani jeden z nás tří nebyl pořádně schopen se hýbat, tudíž nastávala otázka.. Jak se odsud dostat? |
| |
| "Můžu vytvořit portál...který vás dostane... pryč..." ozve se sípavě a lámavě Vergil. Dle tónu jeho hlasu na tom nebyl zrovna dvakrát dobře a taky z něj byla cítit velká bolest. "Já už s váma... nemůžu..." dodá poté. |
| |
| Nemohl jsem vypustit ten zarážející pocit po tom, co řekl. "Jak to myslíš - nemůžu s váma?!" pronesu trochu zle ale to byla jen pouhá zástěrka toho, že jsem se o něj bál. |
| |
| Vergil mu s námahou okryje kus kabátu, který si držel na hrudi. Odhalil tak díru tam, kde mělo být srdce. Trochu zakašle. "Zvláštní... být proboden vlastní zbraní..." poznamená spíš pro sebe. Poté hodí Yamata k nim. "Ber... použij ho a dostaňte se odtud... já už moc času nemám..." řekne a rozkašle se. Možná byly oni polodémoni, ale jejich zbraně byly démonobijecké a ve stavu v jakém došli sem nahoru byly i pro ně smrtelné. |
| |
| Když odkryje svůj kabát, panenky se mi překvapením zmenší a já mám co dělat, abych vůbec ze sebe vypustil nějaké slovo. Zatnul jsem zuby. Na vteřinu mi pohled sklouzne k Yamatu před námi ale poté zpět k němu. "Ne! Společně jsme přišli, společně taky odejdem!" jemně jsem Ley na chvíli položil a pokusil se o to vstát, i když to skoro vůbec nešlo. A když se mi nepovedlo se postavit, musel jsem se doplížit. Jakmile jsem se k němu nějak dostal, s bolestmi jsem se posadil a chytil ho za kabát, při čemž jsem ho k sobě trochu přitáhnul. "Verge já tě nenechám odejít!" můj pohled byl naaléhavý, ale přesto v něm bylo poznat, že daleko od slz mít nebudu. "Síly máš dost! Tohle tě přece jen tak neskolí!" |
| |
| Vergil se na něj podívá. "Dante... buďme upřímní.... už jednou jsem k tomu neměl daleko..." řekne a rozkašle se natolik, že vykašle celkem značné množství krve. "Tentokrát to ale... není tvojí rukou..." Poté je chvíle ticha. "Vidím je..." řekne Vergil do ticha. "Vidím mámu a tátu... čekají na mě...." řekne a jeho pohled směřuje kamsi do ničeho. "Starej se o ní... bráško... a promiň mi to co jsem udělal... miloval jsem jí... stejně jako budu navždy milovat tebe..." řekne a poté se jeho oči zavřeli a jeho tělo se uvolnilo. |
| |
| Jako by se mi v tu chvíli srdce zastavilo a já přestal dýchat. Zavřel oči? Skutečně zavřel oči?! "Vergile!!" více stisknu jeho kabát. V ten moment už nevydržím nadále držet slzy v sobě. Začnou mi stékat po tváři a volnou rukou se pokusím je setřít, avšak je brzo nahradí nové. "Ještě nesmíš jít, Verge! Ne teď!!" |
| |
| Jenže Vergil už nijak nereagoval. Ani nedýchal a jeho srdce už nebylo. Byl mrtví. A narozdíl od Leyli se on už zpátky nevrátí. Byl teď vlastně na lepším místě. Když Dante navteřinu zvedl hlavu, zahlédl jakoby průhledné přízraky, kteří vypadali jako jeho rodiče a vítali se s jeho bratrem. Bylo to spíš takoví smutné přivítání. Přízrak, ne duch Spardy se poté podíval na Danteho. Kupodivu se usmál. Poté ale všichni tři zmizeli a zůstali tu jen oni dva. |
| |
| "Vergile.." řeknu tiššeji jako bych tomu skoro nemohl uvěřit. Začínal být bledý. Čelem jsem se pak opřel o to jeho a pevně zavřel uslzené oči. "VERGILE!!" |
| |
| Pomalu se otočím k němu, když zaslechnu jeho nářek. Jen trochu zvednu hlavu. Stačil mi jediný pohled na ty dva a pochopila jsem co se stalo. "Dante... Vergile... " zašeptala jsem. Stejně jako on jsem neudržela slzy, které se mi začali kutálet po tvářích. Vždyť jsou a vždycky budou jako bratříčci. Zavřela jsem oči a trochu sklopila hlavu, nechala jsem slzy aby volně kapali na podlahu pode mnou. |
| |
| Chtě nechtě jsem se začal chvět. Ne proto, že jsem byl promočený na kost, ale tohle už pro mě bylo zkrátka moc. Jako by se několikaleté rány na srdci znovu otevřely. "Ne!!" hlesl jsem. "Ne!!!" tentokrát jsem to už zařval. |
| |
| Ofina mi zastínila oči. Pomalu jsem se vzepřela na rukách a poté i na nohy. Dost se mi oboje klepalo, ale na to jsem nehleděla. On mě potřebuje... Prohnala se mi jediná myšlenka hlavou. Nakonec jsem se schrbeně zvedla a udělala několik váhavích kroků k nim. U nich jsem se ale svalila zase na zem, protože mě už nohy nechtěli dál nést. Zapřela jsem se rukama o zem, abych se mohla aspoň trochu posadit. Jenže poté už přestali poslouchat i ruce, takže jsem skončila napůl na Vergilově bezvládném těle. "Vergie..." hlesla jsem tiše, skrz slzy, které ještě nepřestali. |
| |
| Ucítil jsem, jak se sem tak nějak dostala i Ley, ale nepodíval jsem se na ní. V tuhle chvíli jsem to možná ani nedokázal. Jenže za malou chvíli.. se něco začalo dít. Začalo se ve mě ozývat silné pulzování. Zatnuté zuby se mi začaly pomalu měnit v jakési tesáky. Nevydržel jsem v sobě dál dusit žalostný řev. Bez ohledu na to, jestli mě uslyší nějací další démoni, můj nářek se začal ozývat po celé plošině. |
| |
| Nevím proč, ale přepadala jsem si, jako by jsem se vrátila v čase, do dne kdy jsem je oba našla. Podívala jsem se Vergilovy do tváře. Poté jsem se podívala na Danteho. Chtěla, chtěla jsem ho nějak aspoŇ trochu utěšit, zmírnit tu bolest, kterou prožíval, ale nevěděla jsem, jestli by mi to v tomhle stavu dovolil. "Dante..." zašeptala jsem. |
| |
| Musel jsem se po chvíli chytit za hrudník. Tohle nebylo zrovna chytrý a tak se mi to vrátilo v podobě návalu nové bolesti. "Já.. ho tu nenechám.." řeknu avšak můj hlas zněl o něco jinak. |
| |
| Chápala jsem ho, ani já jsem ho tu nechtěla nechat, jenže poté se ta věž začala třást. Po chvilce bylo slyšet jak se něco bortilo. Zvony, které byly na platformě začali padat dolů, stejně jako ony sloupy na kterých byly. "Bortí se.... věž se... rozpadá..." |
| |
| Jen letmo jsem se na ní podíval rudýma očima. Poté jsem ještě pohled obrátil zpět k Vergemu s pohaslým pohledem. "Zřejmě.. nám teda nic jinýho nezbývá.." |
| |
| Podívala jsem se na něj s bolestným výrazem. Poté se ale urval větší kus platformy a mě došlo, že nemáme moc času. Yamato a i přívěšky byly ale celkem daleko a já nevěděla jestli bych jeden z nás měl vůbec sílu pro ně dojít. Věděla jsem, že mám asi jedinou možnost, ale nechtěla jsem se před ním proměnit, nechtěla jsem aby mě takhle viděl. Nicméně neměla jsem navýběr. Trochu jsem se od nich odsunula. Moje tělo se poté začalo postupně měnit až se změnilo úplně. Jen letmo jsem se podívala vedle sebe na ně a poté jsem se vydala pro Yamata a přívěšky. Lehce jsem několikrát zavrávorala než jsem se dostala zpátky z nich. "Vezmem ho sebou... nechci ho tu nechat..." řeknu ale hlas, kterým jsem mluvila se vůbec nepodobal mému normálnímu hlasu.  |
| |
| Překvapeně jsem se na ní podíval, když se změnila v démona, v jaké podobě jsem jí předtím ještě nikdy neviděl. Soudě podle toho, jak se ihned vydala pro Yamata a přívěsky, bylo mi jasné, že budu muset taky rychle něco udělat. Křečovitě jsem se postavil a mé tělo se jen částečně změnilo, stejně jako předtím. Alespoň natolik, abych byl schopen jej zvednout a vzít ho s sebou. Na její odpověď jsem stihl jen přikývnout. |
| |
| Znovu jsem musela zavrávorat, protože se odlomila další část platformy. Vytasila jsem Yamata a švihla s ním ve vzduchu a vytvořila jakousi trhlinu. Poté jsem jej zase zasunula a vydala se k němu, abych mu s ním pomohla. V téhle podobě jsem nemohla zůstat moc dlouho, protože jsem i takhle pociťovala jistou únavu. Podepřela jsem jeho bezvládné tělo z druhé strany. |
| |
| Ucítil jsem, jak poslední kus platformy pod námi začala taktéž křupat. "Rychle.." podíval jsem se na ní a když pochopila, oba jsme se odrazili ve skok na poslední chvíli.. |
| |
| Když jsem proskočili portálem, vyskočili jsme z něj přímo doma. Sotva jsme vyskočili, portál se zavřel ale prošlo s náma ještě pár kousíčků suti. Vergilovo tělo dopadlo kousek od nás, zatímco já dopadla na záda a krátce na to na mě z portálu vypadl Dante a dopadl na mě. Narozdíl ode mě byl jen částečně proměněný. Přesto, ty jeho oči naprosto úžasné i takto. Jen lehce jsem od něj odvrátila svoje naprosto bílé oči (nešlo poznat, kde je panenka a kde jen bulva). Nikdy jsem nechtěla aby mě jeden z nich takto viděl. |
| |
| Jen silně zatnu zuby bolestí, když dopadnu na ní. Respektive břichem na ní. Přeci jen jsem se ale odhodlal k tomu trochu zvednout hlavu a otočit se k ní. "To.. nebolí.." pronesu trochu ironicky. |
| |
| Nakonec jsem se odhodlala se na něj podívat. Tuhle situaci bych asi nejspíš hned využila, ale teď na to nejspíš nebylo vhodná doba, nehledě na to, že ani moje vhodná podoba. Nicméně byla jsem ráda, že aspoň přestal brečet. Sice jsem k tomu neměla sama daleko, i přesto jsem se snažila být silná. Nicméně nemohla jsem si neodpustit to, že jsem jej aspoň pohladila po jeho tváři. |
| |
| Pomalu jsem z ní slezl. No, respektive se z ní svalil a pokoušel se postavit. Když se mi to aspoň částečně povede, vydám se zpět k Vergemu, u kterýho padnu na kolena a zkleslým pohledem se mu podívám do bledé tváře. "Bráško.." |
| |
| Pomalu se zvednu, ještě stále v démoní podobě, protože pokud se změním zpátky, asi se rovnou vydám do krajiny temnoty, nebo také do bezvědomí. Dojdu k němu, kleknu si vedle něj a položím mu ruku na rameno. "Dante... je... je mi to líto..." řeknu a i v mých teď démoních, téměž prázdných očích, se zrcadlila lítost a smutek. |
| |
| Jen po očku se na ní podívám. Ta puberťácká a vysmátá jiskra, kterou jsem předtím míval, byla už v tuhle chvíli dávno pryč. Z mé rodiny už nezbyl vůbec nikdo.. "Nevím jak.. ani proč.. ale vždy někomu přinesu jen smrt.." |
| |
| "Dante..." řeknu tiše. Nevím přesně co bych v téhle chvíli měla říci. "Život takových jako jsme my nikdy nebude... zrovna růžoví..." řeknu polohlasně. Jen trochu stisknu jeho rameno. Jen pro pocit toho, že tu není sám. "Možná se to teď nehodí, ale jako jsem tu vždycky byla pro vás oba, budu u i nadále pro tebe..." |
| |
| "To už ale Vergila zpátky nevrátí!" skoro až ji okřiknu. Teprve až pár vteřin poté si uvědomím, co jsem vůbec vypustil z pusy. A směřoval s tím zrovna na ní, proto se lehce zarazím. "Já..." |
| |
| Lehce se zarazím a trochu se od něj odtáhnu. Poté se beze slova zvednu a vezmu Vergilovo bezvládné tělo do rukou. Byl jakoby nic nevážil. O podlahu zacinkají oba už rozdělené přívěšky, které pustím z ruky. "Postarám se o něj..." řeknu. Roztáhnu kožnatá křídla. Jen na pár vteřin se otočím k Dantemu a poté zmizím v oné díře, která tu ještě byla od toho démonického hada. Plánovala jsem jej odnést na místo, kde zemřeli jeho rodiče a tam ho taky pochovat. |
| |
| "Ley-.." nestihnu doříct větu, jelikož se vypaří jako pára nad hrncem. Byl jsem si vědom toho, že jsem nejspíš vypustil z pusy něco, co jsem neměl. A ona to tak i pobrala. Krátce jsem si povzdychnu a dlaní si zakryju polovinu obličeje. Větší idiot jsem už být nemohl.. |
| |
| Trvalo mi jen chvíli než jsem se dostala na místo, kde stál jejich domov.Teď už bylo ono místo skoro zarostlé stromy, ale přesto tu stály ještě zbytky zdiva. Opatrně jsem ho k jedné polozdi položila, spíš opřela. Vypadal jakoby spal... Zůstala jsem u něj na chvíli skloněná. Zavřela jsem oči a nachvíli si opřela čelo o to jeho. Poté jsem se ale odtáhla a věnovala mu poslední polibek na čelo. "Sbohem Vergile... odpusť mi, že jsem ti tvé city neopětovala a vybrala si tvého bratra.... ale sám víš, že srdci poručit nemůžeš..." řeknu a poté od něj poodstoupím. Vytvořím v ruce malou kouly démoního ohně, kterou na něj nechám spadnout. Onen oheň jej zachvátí skoro okamžitě. Mlčky jsem tam stála a pozorovala jak jej plameny ohně stravují... |
| |
| Tak nějak jsem se došoural alespoň ke zdi a vydechl si. Mé oči zabloudily k oknu, skrze které se sem dralo už jen noční paprsky měsíce. Co dalšího mě ještě potká..? Přijdu i o ni..? |
| |
| Mlčky jsem čekala, dokud z něho nezbylo víc, než černý popel. Pohřeb hodný králů.... "Odpočívej v pokoji Vergie. Nikdy nezapomenu..." řeknu a po tváři se mi skutálí černé slzy. Poté roztáhnu křídla a vznesu se abych se vrátila zpátky. Dovnitř jsem se dostala zase tou samou cestou, tedy tou dírou. Nicméně vypadalo to, že on si mě zatím nevšiml. Došla jsem proto pomalými kroky k přívěškům na zemi a oba je zvedla ze zemi. Sevřela jsem je v ruce, nebo spíše pařátech. Na tvářích byly ještě patrné ony černé slzy. |
| |
| Ubývaly vteřiny, minuty.. a já se za tu dobu neodhodlal k ničemu. Jen jsem seděl opřený pozorujíc ten měsíc venku. Trochu špatně se mi dýchalo kvůli rozlámaným žebrům, ale o to jsem nestaral. Chtě nechtě jsem na chvíli zavřel víčka. Tenhle život je o ničem.. Po pár minutách jsem víčka otevřel a podíval se na ten démonický pařát od krve, co měl představovat mou ruku. Znovu se mi před očima vyjevil ten obraz, kdy mi Vergil odhalil svojí ránu v srdci. "Zvláštní... být proboden vlastní zbraní..." ať jsem chtěl nebo ne, cítil jsem jak se mi do očí znovu hrnuly slzy. Okamžitě jsem je pevně zavřel a ony drápy jen částečně zaryl do své hrudi. Prudce jsem tak trhl a vytvořil tak na levé části hrudníku poměrně slušný a trochu krvavý drápance. Skoro jsem tě tehdy zabil.. A právě dneska se mi to tentokrát povedlo.... |
| |
| Lehce se na něj podívám, když zaslechnu lehký nářek. Trochu jsem zašvihala ocasem a krátce přemýšlela, jestli se mám teď vůbec o něco pokoušet. Nakonec jsem se k němu mlčky rozešla. U něj jsem si dřepla do podřepu. Poté jsem k němu mlčky natáhla ruku, vlastně démonický pařát, na kterém byly oba přívěšky, jak zlatý, tak i stříbrný. |
| |
| Onen zvuk kroků, jsem zaslechl, ale neotáčel jsem se. Ne že bych nechtěl, ale cítil jsem se v tuhle chvíli natolik unavený, že oči od slz udělaly své a zavřely se. Možná... tak aspoň na chvíli jsem mohl od té kruté reality utéct. |
| |
| Stáhla jsem ruku s amulety k sobě a druhou rukou jsem mu utřela slzy, které se mu skutáleli po tvářích. Poté jsem se chtěla postavit, ale už i v téhle formě se začala projevovat onen nedostatek energie a tak se mi jen podlomili nohy a skončila jsem nakonec v jeho klíně. Moje tělo se postupně změnilo zpátky jenže to jsem já už nevěděla, neboť jsem už dávno byla v říši nevědoma... |
| |
| Skutečně, usnul jsem aniž bych si to včas uvědomil. To, že kvůli mě skoro přišla o život i Ley, mě snad tížilo ze všeho nejvíce.. Nejradši bych se v tuto chvíli odprásknul sám, ale nemohl jsem ji tu nechat samotnou.. |
| |
| Nevím jak dlouho jsem spala, než jsem přišla tak nějak k sobě. Cítila jsem se, jako kdyby mě přejel vlak nebo něco podobného. Zjistila jsem, že na něm ještě pořád stále ležím, ale nechtělo se mi zvedat, bylo mi to více než příjemné. Ta chvíle, kdy bylo ticho, jen já a on. Ano byl tu pořád ten smutek, a taky tu bylo to, že prostě, to tak chodí... |
| |
| Příliš jsem toho nenaspal. Nejen kvůli špatným snům, ale bolest samotná mi to nedovolovala. Nejen fyzická, ale i psychická. Proto jsem po několika minutách přeci jen otevřel oči a podíval se na Ley, která spala v mém klíně. Jen lehce jsem si povzdychl. |
| |
| Zaslechla jsem jeho povzdechnuti. Byl vzhuru. Chtela jsem jej nejak utesit ale v tuhle chvili jsem nenasla zadna dosti uklidnujici slova a tak jsem se jen trochu nadzvedla a trochu roztresenyma rukama jsem mu dala jeho stribrny amulet zpatky na krk. Trochu me stvalo ze se moje zapesti a krk jeste nezahojili... |
| |
| Ucítil jsem jen letmé zastudění na krku. Byl to otcův přívěšek, který mi v tuhle chvíli nasadila ona a ne on. Trochu bolestným pohledem se na ní podívám. "A s tím druhým bude co?" |
| |
| Podivam se prve na nej a potom na privesek. "Uelej s nim co uznas sam za vhodne." reknu a vnistnu mu jej do ruky. "Vergila jsem pohrbila tam, kde stal vas dum.." |
| |
| "...jo.." Odpovídám trochu suše a přívěsek stisknu ve své dlani. Víc jsem už k tomu neměl co říct, on.. se už alespoň s nimi shledal. |
| |
| Jen letmo se na nej podivam. Byl to strasny pocit kdyz jsem videla jak se trapi a ja mu nemohla nijak pomoci. Nakpnec jsem se zvedla s tim ze se pujdu prevleci a jeho necham oosamote kdyz si to tolik preje. |
| |
| Jen po očku jsem pozoroval, jak ode mě odcházela. Nerad jsem byl na ní takovej, věděl jsem že za to nemůže. Jenže já se s tímhle už zkrátka nesmířím.. |
| |
| Dosla jsem asi do puly cesty kdyz jsem se zastavila. Chvili jsem tam stala ale pote jsem se k nemu pootocila. "Cas vsechno zpravi..." rekla jsem mu ty sami slova ktera jsem mu rekla ten den kdy jsem je nasla. Pote jsem se rozesla do koupelny. Jestli bude chtit depkarit tak at je aspo cisty... |
| |
| "Na tohle už čas stačit nebude.." pronesu tiše spíš pro sebe. Co jsem měl dělat? Už jsem zkrátka zůstal úplně sám.. |
| |
| V koupelne jsem si jen oplachla oblicej. Pote jsem se podivala do zrcadla. Vypadala jsem strasne. Jako chodici mrtvola. Nakonec jsem serohodla za nim vratit. "Tak hele... me je taky Vergila lito... ty vis moc dobre, ze oba jste byly pro me jako rodina... ale to jeste neznamena, ze budes ted bojkotovat naprosto vsechno o co se snazim..." reknu a sklonim se k nemu. "Kdyz umreli rodice, snazila jsem se byt kvuli vam dvema silna, ale jen Vergil vedel ze po nocich jsem se utapela ve stejnych depkach jako ty ted... ale potom prislo rano a s nim i to co mi zvedlo aspon trochu naladu..." "Byly jste to vy, oba. Hlavne ty s tvou stale veselou naladou... bylo to neco co me vzdycky zahralo u srdce. A taky to, ze jsme meli jeden druheho. I ted ... porad mame aspon jeden druheho..." |
| |
| Jen lehce se zarazím, když se o pár minut zastaví u mě a rozhodně se už se mnou nepáře. Chvíli se na ní zaraženě dívám, ale poté pohled odvrátím. "Myslíš že dovedu pokračovat dál s pocitem, žes to odnesla skoro i ty?" |
| |
| Jen lehce zarazene jsem se na nej podivala ale pote jsem se k nemu sehnula a chtla jej nezne za bradu. "Ja to chapu... ale jsem tady a neodejdu s pocitem, ze bych te tu nechala samotneho."v |
| |
| I když se mě tak nějak snažila donutit se na ní podíval, pohledem jsem stále uhýbal. "Ten pocit ale jen tak nezmizí, Ley..." |
| |
| "Ja vim..."reknu tise. Trochu sklopim pohled ale pote me neco napadne. Chytnu jeho ruce a stisknu se. Pote se k nemu sehnu vic a jen lehce jej polibim na celo. "Vzdycky tu u tebe budu." reknu tise. |
| |
| Lehce přivřu oči, když ucítím její jemné rty na svém čele. Tělem se mi v ten moment rozlil hřejivý pocit, kterým mě zachvátila. "Děkuju..." jen velmi slabě stisknu její dlaně. |
| |
| Jen lehce se na nej pousmeju. Ne ze bych chtela nejak zlehcovat situaci ale spis jej tak trochu povzbudit. Vergil byl mozma mrtvi ale ja tu byla stale a budu dokud on nezemre a potom jeste zrejme i dlouho po nem... Tyhle myslenky jsem hned zahnala. "Pujdu neco udelat s tim krkem... chces nejak pomoci, neco taky osetrit?" |
| |
| "Zvládnu to.." pokynu směrem k ní ač se nezvedám. Za tu dobu co tu tak dřepim jsem byl rád, když ta bolest byla už o trochu mírnější než když jsem se šoural po zemi. "A.." na chvíli jsem se odmlčel. "... omlouvám se." |
| |
| "Stejne bys nemel zustavat na ty zemi..." reknu a zvednu se ze zeme. "Tamto... neres... " reknu nakonec. |
| |
| "Přesto..." řeknu lehce zamyšleně. "...se mi zdá, že jsem toho šaška dostal až příliš lehce.. Myslíš, že je to skutečně konec?" |
| |
| "Mozna..." reknu. "Mam pro to jedine vysvetleni. Demoni mohou ziskat moc, ale porad tu je neco co demoni mit nikdy nebudou..." reknu a rozejdu se ke koupelne. |
| |
| "...tebe?" pokusím se slabě pousmát, ale bezúspěšně. Pozoroval jsem, jak její kroky směřovaly ke koupelně a já čekal na to, co mi odpoví. |
| |
| Jen se pousmeju a vejdu do koupelny. Tam se pokusim najit odvazy a taky se mi totak nejak povede. Zacne s krkem a pote zapesti. Kdyz jsem s vysledkem spokojena, vezmu zbytek obvazu a zajdu za nim. "Nejenom to..." reknu a dojdu k nemu. "Ty mas neco co demoni nikdy mit nebudou.. " reknu a sehnu se k nemu. "...lidskou dusi..." reknu a venuji mu letmi polibek na celo. |
| |
| Na chvíli jsem zavřel oči úplně, když jsem zalila dalším příjemným pocitem s jejího něžného polibku. "Přeci jen nejsem úplný démon.." |
| |
| "Tys nikdy nebyl demonem... " reknu a dle toho jak reagoval na posledni pusu, rozhodla jsem se mu venovat uplny polibek na rty. Byla jsem si vedoma toho, ze ma zrejme neco s hrudnikem a tak jsem mohla obetirovnou vypustit |
| |
| Brzy pocítím její sladké rty na těch svých. Gah, tohle mi skutečně chybělo za celou tu dobu, proto jsem ten polibek nepatrně prodloužil. Užil si ho, dokud jsem mohl a dokud jsme měli chvíli klid.. |
| |
| Vezmu si jeste dva nebo tri a pote se jen jemne odtahnu. "Prvni tvoje zraneni, potom az prijemne veci..." reknu. "Kde presne te to boli?" |
| |
| Naoko zklamaně se na ní podívám, když po chvíli přeruší. "Kde presne te to boli?" "Stačí.. prohmatat celej hrudník.." ostatně, dle modřin se to dalo snadno odhadnout. |
| |
| Jen prikyvnu a polozim ruce na jeho hrud. Pokousim se ignorovat ten hrejivi pocit ktery se ve me pritom rozleje. Ted na to nebyl cas. Stacilo jedno prohmatani abych zjistila, ze ma napraskle zebro a ze neni jak ma byt. "Mam ti to zpravit?" |
| |
| Když jsem ucítil její dlaně na své hrudi, pokusil jsem z příjemného pocitu více nadechnout, ale to jsem ihned zatrhnul. "Mam ti to zpravit?" podíval jsem se na ní. "Nejspíš jiná možnost není.." |
| |
| "Mas nalomeny zebro ktery ti tlaci na plici, proto se ti tak spatne dycha..." reknu. Asi to bude dost bolet ale jestli to takhle sroste, bude to jeste horsi. |
| |
| Už jen tím, jak se na mě podívala, mi bylo jasné co to znamená. Lehce jsem si odfrknul a očima uhnul do strany. "Tak hlavně rychle.." |
| |
| Lehce prikyvnu. Pote lehce chytnu ono misto spickama prstu. Pote na nej jen lehce kyvnu a zatlacim abych ono zebro mohla lepe chytit. Pote jsem s nim cukla nahoru az jsem uslysela uspokojive krupnuti. Pustila jsem ho a nechala jej vydechnout. Melo by se mu ted dychat lepe a bolest by mela byt mensi. |
| |
| Ve chvíli, kdy s tím začne hýbat, neodpustím si o trochu hlasitější a kratší zasténání. Nakonec jsem si ale za pár vteřin mohl vydechnout a že jsem té možnosti využil. S lehkým zadýcháním se na ní podívám. "D-íky.." |
| |
| Neodpustim si lehke pousmati, i kdyz s tim facem okolo krku to pusobilo spis jako smesna grimasa. "A ted uz pujdes z ty zeme?" |
| |
| Lehce přikývnu. "Jen.. mi dej chvilku.." Na zotavení? No, možná něco v tom smyslu. Vidět ji, jak se znovu lehce usmála, mě zahřálo u srdce. |
| |
| "Chvilku?" reknu s lehkym sibalskym podtonem. Zvednu se a pomalu prejdu ke schodum u kterych se zastavim a natocim se k nemu provokativne bokem. Povytahnu kousek onoho trika asi tak do urovne zacatku spodku hrudniku. "Tohle cekat rozhodne nebude..." reknu s onou provokaci v hlase a pote vyjdu po schodech. Nezapomenu pritom ladne kroutt boky. |
| |
| Už jen ten její šibalský tón, mě donutil přidat trochu na pozornosti. Jen lehce překvapeně se na ní podívám, když se mi sama v podstatě částečně poodhalí. "Tohle cekat rozhodne nebude..." po těch slovech se rozešla a i tak její lákadlo neustávalo. Chtě nechtě jsem musel alespoň trošku pozvednout koutek svého úsměvu v lehce pobavený. "Těžko říct, jestli ti k něčemu budu.." řeknu a s podporou opíráním se o zeď začnu pomalu vstávat. Tak i tak jsem byl pořád trochu rozlámaný z tý tvrdý podlahy na který jsem seděl dá se říct celou noc v jedné poloze. |
| |
| Sotva dojdu ke svemu pokoji, jen na par sekund se zastavim a podivam se smerem k Vergilove pokoji. Ta dira kterou v nas obou zanechal jen tak nezaroste... Nicmene poto jsem uslysela jak vstava takze jsem vesla dovnitr a rovnou do koupelky kde jsem ze sebe konecne dostala to spinavy obleceni a navlekla jsem si ciste... |
| |
| Když jsem se tak nějak dostal na nohy, pomalými kroky jsem se rozešel směrem ke schodům. Připadal jsem si, jako bych ležel snad celé desetiletí. U schodů jsem se chytil zábradlí a začal se tak nějak šourat nahoru. I přesto.. zdálo se mi že je tady až nezvyklé ticho. |
| |
| Kdyz jsem vysla ven, konecne v cistym a relativne cistym, muj pohled a i zbytek tela se zastavil u obrazku, ktery namalovali jako maly, oba spolecne. Byla jsem na nem ja, oni a rodice. Tenkrat jim bylo asi trinact... nechala jsem si ho ani nevim proc. |
| |
| Po chvilce jsem se znovu rozešel a to rovnou do mého pokoje. Všechno to tu bylo stejné, jako když jsme předtím odešli, o to to bylo těžší. Na malý moment jsem se podíval ke dveřím Leyina pokoje a nakonec zmizel za těmi svými.. |
| |
| Zaslechla jsem jak za nim zapadli dvere. Chvili jsem se divala z okna a premyslela. Nakonec jsem vzala toho meu co sedel na skrince a lehla jsem si na postel. Zavrela jsem oci a za chvili se skrz nich vyvalilo par slz. Tichy vzlyk protnul ticho... |
| |
| I přes to, že mé dveře byly zavřené, slyšel jsem ji. Nemohla to nijak skrýt přes to hrobové ticho, co tu panovalo. A už jen ten její tichý pláč mi rval srdce. Jenže já jí nemohl nijak pomoct. Natož sobě. Zády jsem se opřel o zeď vedle dveří a trochu sklesle se zahleděl do podlahy. I když to na sobě nedávala znát, byl jsem si jistý tím, že trpěla o trochu více než já.. |
| |
| Nakonec jsem se zvedla a rozesla se ke dverim, ktere jsem otevrela, udelala par kroku a otevrela dvere od jeho pokoje. Byl opreny o zed takze sotva jsem vesla dovnitr a vrhla se rovnou k nemu. Objala jsem jej a oblicej schovala v jeho hrudi. I kdyz jsem vedela ze ho to bude bolet ale nemohla jsem si pomoci. |
| |
| Zaslechl jsem jen klapnutí dveří a následně i to, jak mě pevně objala. Krátce jsem bolestně zaťal zuby, ale to bylo vedlejší. Trošku překvapeně jsem se na ní podíval, ale nakonec svoje dlaně položil na její záda a víc si jí k sobě přitiskl. Právě teď bolest nehrála roli. "Bude to bolet ještě hodně dlouho.." šeptnu. |
| |
| "Ja vim..." spitnu. Taky jsem truchlila kdyz Sparda zemrel ale ted... tohle bylo zase uplne neco jinyho. Vychovala jsem je i kdyz jsem nemusela. Ale zase na druhou stranu, ted jsem na ten zal nebyla sama. Dante na tom byl zrejme stejne, ale byla tu vec, ktera tu nebyla predtim a to sice to, ze ted jsme tu byly jeden pro druheho. |
| |
| Ignoroval jsem už o něco slabší bolest, která se mi dostávala. Dlaní jsem jí začal přejíždět po zádech abych jí dal alespoň částečný pocit toho, že se může vyplakat, nikoliv to v sobě dusit. "Ráno.. bude moudřejší.." |
| |
| Jeho dotek byl pro me v tuhle chvily vic nez tisicovka utisujicih slov. Na jeho narazku ohledne rana jsem jen prikyvla. Tak nejak jsem nebyla uz schopna cokoliv rici. Jedine o co jsem v tuhle chvily stala byla jeho pritomnost, jeho doteky. |
| |
| Pomalu a s jistou opatrností jsem se s ní svezl na podlahu. Sednul jsem si a víc si ji přitáhnul k sobě do klína tak, aby tak nějak mohla taktéž sedět a já ji mohl objímat. Čelo jsem si nepatrně opřel o její hlavu a mlčky jí jemně hladil po rameni. |
| |
| Takhle u nej v kline jsem se citila bezpecne, jeste jako kdyby mi nikdo a nic na svete nemohlo ublizit. Vic jsem jej objala ale tak, ze jsem se rukama dostala pod jeho kabat na jeho zada, kde jsem jen lehce zatla prsty do jeho kuze. |
| |
| "Miluju tě..." zašeptám a zavřu oči, když mě pevně obejme. V životě už nedovolím, aby její život někdy visel takhle na vlásku.. |
| |
| "Taky te miluju... vic nez si vubec dokazes predstavit..." zaseptam. Nikdy bych si nemyslela, ze se zamiluju a vubec bych si nemyslela, ze to zrovna bude prave do nej... |
| |
| Oči jsem nechal zavřené a jí nepouštěl. Nemínil jsem ji jen tak pustit a přenechat někomu dalšímu. Už nadále nesmím dopustit na tuhle chybu, která Vergila stála jeho vlastní život. Skoro to vypadalo, že usínám, ale chtě nechtě při vzpomínce na něj mi po tváři stekla slza i přes zavřené oči. |
| |
| Jen lehce pozvednu hlavu, když ucítím jak na mě dopadlo něco mokrého. Ta stopa na jeho tváři se nedala zakrýt. Jemně jsem jej jednou rukou pustila a onou uvolněnou rukou jsem jej párkrát pohladila po vlasech a tváři. |
| |
| Pomalu jsem otevřel víčka a se zlomeným výrazem se na ní podíval. Moje puberťácká stránka byla dávno kdesi v nedohlednu. "Ley... nevím jestli se přes to přenesu." řeknu tiše a s nejistotou. |
| |
| S lehce bolestným výrazem jej pozoruji. "Takhle nemluv...." pronesu tiše. "... vždycky tu budu, pro tebe... bolí mě to také, a ne málo.... jenže potom si uvědomím, že si tu ještě ty... a ta bolest se zmenší..." |
| |
| Opřel jsem si čelo o to její. Sklesle jsem se díval do jejích očí. "Přesto je ta rána až moc velká.." |
| |
| "Já vím..." řeknu tiše. Položím mu ruce na jeho záda a jemně je začnu hladit. Chtěla jsem mu tak dát vědět, že tu prostě pro něj budu vždycky, ať se stane cokoliv. |
| |
| MISE 5: ZTRACENÝ BRATR |
| |
| Uběhlo pár let od okamžiku, kdy se oběvila Temen ni gru a otevřela se brána do démonického světa. A právě tam skončil i Danteho bratr, Vergil. Dante nesl bratrovu ztrátu dost špatně, i když to nedával navenek nic znát. Jedinou společnost kterou teď měl byl jen starý Morrison, který sem občas zavítal a předložil mu "práci", kterou dostal nedostatečně zaplacenou a jeho dluhy jenom narůstaly, stejně jako krabice od pizzy na jeho stole. Vrzly dveře a dovnitř vešel Morrison. Počasí venku nebylo nic moc. "Héééj, Dante! Vzbuď se..." řekl. //Poznámka pro hru - psotavy, které zde neexistují = Nero, Lady, Trish, Kyrie, Patty. |
| |
| Počasí za několik posledních dní stálo za prd, co si budeme povídat. Neustálé bouřky, déšť, mokro, vlhko a... dejme tomu že za takových dnů je má chuť k práci minimální. No dá se říct, že ani tak o moc nepřijdu, jelikož práce za poslední měsíc či dva jsou taktéž na dvě věci. Ostatně, nestěžuju si. Mohl jsem relaxovat na své židli s časákem přehozeným přes obličej a nohama nahoře, sem tam si dal kousek pizzy.. Víc jsem nepotřeboval. Skoro už i jsem usínal a měl nakročeno k dobrému snu, když v tom vrznou dveře a v ten moment jsem vtržen zpátky do reality. "Héééj, Dante! Vzbuď se..." Nijak jsem nereagoval, ale tak nějak jsem už vzhůru byl. Pro mou smůlu.. Jen jsem se víc nadechl a vydechl. Víc ze mě jako odpověď nevymáčkl. |
| |
| "Notak Dante..." řekne Morrison a natáhne se přes stůl a schodí mu časopis z obličeje a hodí jej na stůl před ním. "Mám pro tebe, dle klienta, celkem urgentní práci..."dodám a vytáhne z kapsy cigarety, jednu si veme a zapálí si jí. "Prý je tu bar, ze kterého se lidé už nevrací. Vejdou dovnitř a nikdy už nevyjdou ven... vypadá to jako práce démona." |
| |
| Více zavřu víčka, když mi doslova zničí moje temno a mě tak osvítí světlo z osvětlení. Jen velmi slabě jsem otevřel jedno oko, abych viděl aspoň jeho siluetu. Otevírat oči úplně by bylo moc riskantní. "Prý je tu bar, ze kterého se lidé už nevrací. Vejdou dovnitř a nikdy už nevyjdou ven... vypadá to jako práce démona." "To posledně byla i ta opuštěná cukrárna.. Vyklubalo se z toho jen pár vandalů." řeknu trochu nabručeně. Už jsem příliš nevěřil tomu, že by šlo o nějakou dobrou práci. |
| |
| Morrison se jen pousměje. "Ano, ta cukrárna... myslím, žes ty děcka vyděsil natolik, že se už nepustí matčiných sukní..." zasměje se. Poté ale sáhne do kapsy a vytáhne z ní kapesník, který rozloží na stole. V kapesníku bylo několik démoních šupin. "Tohle ten klient posílá jako důkaz... nevím ale hadí rozhodně nebudou..." poznamená Morrison lehce rýpavě. |
| |
| Po pár minutách se přeci jen odhodlam k tomu otevřít oči, i když ztěžka. Prsty sáhnu po jedné ze šupin a podívám se na ní. Byla jiná, to se muselo uznat. Ale už nejednou jsem vyrazil za prácí zbytečně. Váhal jsem, zda to znovu risknout, zvlášť v takovémhle počasí. "Nezmiňoval se o odměně?" |
| |
| "Dobrá otázka..." řekne Morrison. Zvedne se a posadí se na gauč a ze stolku veme nějaký časopis který měl zrovna po ruce. "Je to majitel tvé oblíbené pizzerky a slíbil, že když odvedeš svou práci, tak jak máš, smaže všechny tvoje dluhy u něj a dostaneš pizzu na týden grátis..." řekne Morrison. |
| |
| Lehce zbystřím, když se zmíní o odměně v podobě pizzy. Znělo to lákavě, to ano. Ale jak by mohl majitel mojí oblíbené pizzerie vědět, čím se živím nebo kdo jsem? To byla zhruba ta jedna vada na kráse. "Kde se ten bar nachází?" |
| |
| "O blok dál, než je ona pizzerie. Hned vedle toho poloopuštěnýho vrakoviště. Kdysy tam byl i přístav, nevím jestli funguje i dneska, ale zřejmě asi ne. " řekne Morrison a típne cigaretu do popelníku. Zároveň ale sáhne po další a zapálí si jí. "Nemusím zmiňovat to, že bych nerad zase ututlával nějakou rozbořenou budovu či zničená auta..." poznamená. |
| |
| Krátce jsem se protáhl a sáhnul po svém časáku, do kterého jsem se na chvíli zahleděl. "Zrovna jsem skončil v takový dobrý části.." řeknu si spíš pro sebe a povzdychnu si. "Jestli z toho bude zase nějaká práce za dvě kačky, mám u tebe dvě pizzy." pronesu směrem k němu a nakonec se přemluvím k tomu vstát. Zamířím k věšáku, kde čapnu kabát a za chůze ke dveřím si jej obleču. U dveří nezapomenu na svoje pouzdro od kytary přes rameno a za krátkou chvíli za mnou již klapnou dveře. Vybral jsem zrovna chvíli toho největšího lijáku, proto jsem byl nabručenej o trochu víc. Pitomej déšť.. |
| |
| Déšť byl skutečně nepříjemný. Než došel k onomu místu, byl promočený skoro na kost. Tak nějak bojoval s pocitem zmizet v oné blízké pizzerce a zůstat tam do zavíračky, ale ona nabídka free pizzy na týden byla a moc lákavá. Nicméně když došel na ono místo, budova vedle vrakoviště vypadala, ne ona to byla barabizna, která by mohla každou chvíli spadnout. Copak to lidé neviděli? Možná, že démon použil nějakou jejich lest, aby sem lidi lákal, nicméně ať už to bylo jakkoliv přešel ke dveřím a chystal se vzít za kliku, když tu oněma dveřma proletěl démon. On se mu samozřejmě vyhnul a démon skončil na zemi. Dante samozřejmě pohotově vytáhl zbraně, ale démon už byl od své vlastní krve a v hrudi měl několik děr. Uvnitř probíhal jakýsi zápas. Byl tam tak tucet démonů nižší úrovně a nějaká holka, která tam po nich horlivě máchala něčím co vypadalo jako meč. A kupodivu ony démony dost dávala dokud jí jeden z těch co leželi mrtví na zemi, evidentně moc mrtví nebyl, nepodrazil nohy a jiný jí při pádu udeřil tak, že letěla přes zbytek místnosti až narazila do zdi, přičemž se začal strop té barabizny řítit dolů na ně. Démoni zaregistrovali Danteho ve vchodě a vrhli se po něm. |
| |
| Co to k čertu-? To byla jediná myšlenka, která mi projela hlavou. Akorát, když jsem zvednul pohled od toho těla, se proti mě řítili ti zbylí. "Fajn, na týhle práci už tentokrát něco bude." řeknu si spíš pro sebe a těsně přede mnou dvoum démonům nacpu do huby hlavice svých zbraní a jejich hlavy doslova prostřelím tak, že kulky stihly zasáhnout ještě jejich kolegy za nimi. Tihle nebyli nijak extra silní a moje kulky jim proto zatím stačily. Jenže pořád tu byla ta zvláštní holka, po kterej šli. Přešel jsem po jejich tělech rovnou dovnitř. |
| |
| Sotva ale vešel dovnitř, musel uskočit, protože se část střechy oné budovy zřítila dovnitř a na chvíly mu tak znemožnila cokoliv vidět. Musel zavřít oči, aby se mu vzniklí prach ze suti nedostal do očí. Čehož využil jeden z démonů, který mu šel do zad. Dante ho samozřejmě zaregistroval, ale díky prachu nemohl otevřít oči, aby zjistil kde je. Tu se ale ozval výstřel z něčí než jeho zbraně a sprcha tentokrát krve a né deště mu ohodila část zad a obličeje. Když prach nějak ustal, zjistil, že démoni jsou mrtví. Podíval se lépe po místnosti a zjistil, že z pod sutin, které vznikli z propadlé střechy čouhá ruka, která držela něco na způsob revolveru. Toť byla ale vše co bylo vidět, neboť zbytek byl právě pod oněma sutinama. Zobrazit SPOILER |
| |
| Jen tak tak jsem uskočil návalu suti, avšak jen co jsem dopadl na nohy, musel jsem hodně přivřít oči. Zvířený prach mi absolutně znemožnil cokoliv vidět, ale než jsem stihl zareagovat, ucítil jsem jak mě zezadu něco ohodilo. Otevřel jsem oči a lehce jsem se ušklíbl. Démoní krev jsem vážně ve vlasech neměl rád. Jenže to nebylo to hlavní. Ten výstřel.. Soudě dle zvuku to musela být menší zbraň, ale odkud? Poté jsem si ale všiml oné ruky, která držela revolver. Chvíli jsem byl podezřívavý, ale nakonec jsem se k té suti rozešel a uchytil největší kus, pod kterým se ruka ukrývala. Zaťal jsem zuby a pořádně zabral tak, že se mi suť nakonec nějak povedlo alespoň odsunout stranou. |
| |
| Dantemu se podařilo aspoň odsunout ten kus suti. Sice byl polodémon, ale né superman. Naskytl se mu pohled na dívku, zhruda v jeho věku, jak ležela na zemi, byla zaprášená od oné suti a v ruce svírala onen revolver, který čouhal předtím. Takže střílela ona. Teď ale vypadala, že bych o tom raději nemluvila. Ostatně kdo by vypadala hezky, když by na něj spadla střecha? Spousta oděrek, hlubších odřenin a jiných ran, které ale nebyly od suti, vypadali spíš jak od démonů. Co to bylo za holku? To je otázka na kterou zřejmě hned odpověď nedostane, neboť dle křečovitě zavřených očí se zřejmě pohybovala někde na hraně mezi vědomím a nevědomím. Zobrazit SPOILER |
| |
| Na moment jsem se na ni zamyšleně zadíval. Vypadala zvláštně a soudě dle toho, jak je oblečená, zjevně jen tak obyčejná občanka nebude. Jenže čím to, že ti démoni vůbec šli po ní? Klekl jsem si na koleno, abych se jí podíval blíže. Zřejmě z ní nic nedostanu, jelikož určitě chtěla zaslouženě zavřít oči a obejít se bez dalších potíží. Krátce jsem si povzdechl. Pizza na týden nejspíš chvíli počká. Pomalu jsem se k ní natáhl. |
| |
| Když se mi konečně povedla nějak přijít k sobě a aspoň trochu pootevřít oči, zahlédla jsem jak se nad mnou sklání ten kluk, který sem přišel. Jenže, proč jsem z něho cítila démonickou krev? Plánovali snad se mnou démoni nějakou odpornou hru? Jakoby jim nestačilo, že mě věznili v Limbu?! Sebrala jsem poslední síly co mi zbývali a zvedla jsem ruku ve svou zbraní a namířila mu jí doprostřed čela. "Už ani... o centimetr blíž... démone..." pronesu. |
| |
| Tak trochu jsem se zarazil, když těsně před mým čelem zahlídnu hlavici jejího revolveru. "Už ani... o centimetr blíž... démone..." Lehce jsem se zamračil. Chápu, že možná nejsem cítit jako člověk, ale démon vážně nejsem. "Zkus tu spoušť zmáčknout, jestli chceš.." Takhle se totiž odvděčuje někomu, kdo si udělá čas na to pomoct člověku v nouzi. |
| |
| Neviděla jsem ho moc dobře, ale přesto jsem plně vnímala to co mi říkal. Mlčela jsem ale ani zbraň jsem neskláněla. Poté jsem ale zahlédla jeho oči. Byly něžné a zároveň studené. Démoni neumí být něžní... Lehce jsem zbraň sklonila, protože jsem cítila jak mi ubývá síly, ale nesklonila jsem jí úplně, jen taková pojistka. |
| |
| Když její zbraň poklesla, rukou jsem ji sklonil ještě níž a ať si říkala co chtěla, vytáhl jsem ji z pod zbytku té sutě a vzal ji do náruče. "Přestaň se ježit, nemíním tě dodělat.." podíval jsem se na ni. Rozhodně potřebovala odpočinout. |
| |
| Lehce překvapeně jsem na něj hleděla. Proč by se člověk obtěžoval s někým jako jsem já? Proč by člověk byl vůbec na tomhle místě? Nakonec jsem svým pohledem uhnula dostrany a pustila kohoutek své zbraně. "Díky..." vypravím ze sebe. Přesto, se mám ale lehce napozoru. Mohou tu být i další démoni a jestli budou, tak zřejmě jako první půjdou po něm. |
| |
| Otočil jsem se na patě a rozešel se směrem ven. V téhle zřícenina už zřejmě nic moc nečíhalo. Každopádně čím dřív ji dostanu do bezpečí, tím dřív budu moct dokončit svojí práci a užívat si pizzy na celý týden. "Proč po tobě tak jdou?" pronesu po chvíli za chůze. |
| |
| "To by člověk jako ty nepochopil..." pronesu aniž bych se na něj podívala. Taky tu byl to, proč bych nějakýmu muzikantovy měla vysvětlovat to o démonech a jiných světech. "Prostě je zabíjím a oni za to jdou po mě... nehledě na to, že v tom rádoby baru umíralo spoustu lidí... nemohla jsem to nechat jen tak být..." řeknu. Pořád lehce pršelo ale já už byla trochu promočená předtím, takže to teď začalo lehce studit, takže jsem se neubránila několika kýchnutím. |
| |
| To její kýchnutí nešlo nechat bez povšimnutí. "Možná bys neměla poletovat tak polonahá. Právě z tohohle důvodu." neodpustím si jedno lehké rýpnutí aniž bych jí věnoval nějaký další pohled. Potřeboval jsem se dívat na cestu a také, zda se tu neobjeví další pobudové. Jestli je ale tedy ten bar na cucky, tím by měla být moje práce hotová. Další démoni se už neobjevovali což pro mě bylo plus a já si mohl v klidu vybrat zaslouženou odměnu. |
| |
| "Tsche..." ušklíbnu se. "Nemoc je to to poslední o co se na tomhle světě starám..." pronesu. Všechno se už na mě začínalo podepisovat a tak déšť, nedéšť, opřela jsem si o něj hlavu a zavřela oči. To pohupování bylo nečekaně uklidňující, stejně, jako teplo jeho těla, které jsem mohla vnímat jen částečně. Zbraň jsem si skrčila do pouzdra na stehně. Ano, jeho tělesné teplo bylo nečekaně uklidňující, stejně jako podivný pocit uvnitř mě samotné... Sice to mohlo vypadat, že jsem usnula, ale nebylo tomu tak. |
| |
| Nepotrvalo to příliš dlouho než jsme dorazili k Devil May Cry. Ramenem jsem zatlačil do dveří abych mohl vejít. Kupodivu zde už Morrison nebyl, proto jsem toho trochu využil k tomu, že gauč byl volný. Položil jsem ji na něj a s lehce kamenným výrazem se na ní díval. "Jak se jmenuješ?" |
| |
| Jen lehce jsem pootevřela oči, když jsem zaslechla skřípot dveří. Jen lehce jsem se rozhlížela kde to vlastně jsme. Dle toho jak to tu bylo zařízený, to muselo patřit jeho. Něco mi říkalo, že tu bydlí. Mlčela jsem, když se mě zeptal na jméno. Sundala jsem si kabát, protože byl nepříjemně promočený. "Leylah..." pronesu přitom. |
| |
| "Tady by tě najít neměli. Vydrž tu, než se vrátím." Vyvěšené hlavy démonů na zdech už taky něco málo vypovídaly. Otočil jsem se na patě a zamířil zpět ke dveřím. V tuhle dobu by tam majitel pizzerie ještě měl být. |
| |
| Jen přikývnu. Poté jej napůl sleduji jak mizí ve dveřích. Připadalo mi to tu trochu divné. Nicméně nejsem zrovna to co by soudila zařízenost bytu. Ať si každý bydlí v čem chce. Nicméně hodil by se ručník. Tak jsem začala zkoumat dveře, které byly v přízemí. Nakonec jsem něco jako koupelnu našla. Trochu mě tu překvapili ty zakrvácený kusy oblečení, ale vzala jsem ručník a prostě vyšla ven. |
| |
| Za tu dobu intenzivního deště se už poměrně setmělo. Nejen že pršelo, ale o to bylo vidět hůř. Ještě že zde jsou ty pouliční lampy. Zanedlouho jsem otevřel dveře pizzerie se zacinkáním a zamířil přímo k obsluze. "Kde najdu vedoucího?" |
| |
| Obsluha, v podobě kluka, kterýmu bylo tak sedmnáct, nebo šestnáct, se na Danteho podívala, trochu vykulila očí a poté se sehnula pod pult. Když se narovnal držel v ruce červený termobox, který používají roznašeči při roznášení pizzy. Mlčky jej podal Dantemu. "Na další prý máte nárok až zítra..." řekl stydlivě a nesměle. Uvnitř byly dvě, čerstvě upečené pizzy, navíc s extra porcí surovin. |
| |
| Trochu se podivím, ale ne že by mi to nějak vadilo. Právě naopak. Termobox jsem si od něj tedy vzal. "Díky, hochu.." opáčím a to už se vrátím zpět ke dveřím, ze kterých vyjdu. Na to že byla noc, mě tak trochu i udivovalo to, že mi nějakej démon neskočil po krku už po té chvíli co jsem vyšel. Nicméně to jsem teď neřešil, jediné na co jsem se těšil byly právě tyhle dvě krásky. |
| |
| Tak nějak jsem se aspoň trochu osušila a ručník se nechala na ramenech, aby mě jen trochu zahřál. Přešla jsem ke kulečníkovému stolu a sebrala bílou kouly. Sevřela jsem jí v ruce a pomalu přešla k oku. "Kde si? Kde tě najdu?" pronesu sama pro sebe. |
| |
| Zanedlouho dveře klaply a na dřevěné podlaze se rozezněly moje kroky. Stejně jako ze mě kapalo plno vody, jelikož slejvák je venku neskutečný. Po očku se na ní podívám. "Koukam, že ses uzdravila poměrně rychle." termobox lehce hodím k sobě na stůl. Promáčený kabát pak pověsím na věšák a kroky poté usednu do své židle s nohama nahoru. Přitáhnu si k sobě onen termobox, který začnu otevírat a mě zalije vůně čerstvé pizzy. "Perfektní." |
| |
| "Koukam, že ses uzdravila poměrně rychle." Jen lehce k němu pootočím hlavu, spíš na znamení toho, že jsem jej vnímala. Poté se ale otočím zpátky a začnu si hrát v ruce s onou bílou koulí. "Nemůžu si dovolit ten luxus a počkat, až se uzdravím úplně..." řeknu přitom. Nicméně, ta vůně byla celkem lákavá, ale bylo mi divné žádat ho o jídlo, zvláště když ho ani neznám. |
| |
| Vytáhl jsem jednu krabici, kterou jsem následně na to otevřel a rovnou si vzal jeden kousek, který ukousnu. "Nevypadáš, že bys zapadala mezi normální lidi. Vzhledem k tomu, že jsi ozbrojená a jdou po tobě démoni.." |
| |
| Lehce se ušklíbnu. "Co může muzikant, jako ty vědět o démonech.... když nepočítám zrovna jeho písničky..." poznamenám, aniž bych se k němu otočila. |
| |
| Musím se trochu pousmát tomu, jak mě označila. Muzikant... Muzika je dobrá věc. Jen je škoda, že já na nic nehrál. Tedy, co e hudebních nástrojů týče. "Bude ti stačit ten fakt, že o nich vím?" |
| |
| "Možná..." poznamenám. "... spousta lidí ví o démonech, takže tenhle agrument je celkem irevantní... nehledě na to, že když nějakého náhodou uvidí, tak vemou raději nohy na ramena..." uchechtnu se pro sebe. |
| |
| Jen co dojím, neváhám si vzít další kousek pizzy a pustit se do něj. "Pravda, tu možnost jsem měl taky. Ale neudělal jsem to." |
| |
| Jen pokrčím rameny. "Zřejmě nebudeš patřit k těm strašpytlům.... ale nic to nemění na fakt, že bych je bývala zabila i bez tvé "pomoci"." řeknu a při slově pomoci, naznačím rukama na vzduchu uvozovky. |
| |
| "... ale nic to nemění na fakt, že bych je bývala zabila i bez tvé "pomoci"." Ukousnu si další sousto a částečně se uchechtnu. "No dobrá. Příště tě pod tou sutí rád nechám." částečně si do ní rýpnu. |
| |
| Znovu pokrčím rameny. "Dělej jak uznáš sám za vhodné... nehledě na to, že něco takového jako byla ta suť mě nijak vážnějí zranit nemůže..." řeknu a přitom mi spadne ručník z ramen, čím odhalí skoro holá záda, která jsou ale posetá snad tisíci jizvami různých velikostí. "Sakra..." ceknu a sehnu se pro onen ručník na zemi. |
| |
| Jen po očku si těch jejích zad všimnu, ale prozatím to nechám bez komentáře. Krátce jsem si povzdychl a pokrčil rameny. "No jak myslíš." Až teď jsem se ale zarazil nad jednou věcí. Až sem Morrison dorazí, jistojistě spustí o tom, že ten bar je na kousky. Sakra.. |
| |
| Nakonec se otočím k němu, když onen ručník zvednu, nechám ho v rukách a vydám se k němu.Cestou položím zpátky na kulečník onu bílou kouli. Když jsem u něj, hodím mu onen ručník. "Taky by ti neuškodilo, kdyby ses aspoň osušil ty chytráku..." poznamenám přitom. Vykašlu se na nějaké ptaní a prostě si vezmu sama jeden dílek oné pizzy, kterou se on ládoval. "Mezi námi, moje jméno už znáš.... a já nevím pořád kdo si ty..." řeknu mezi sousty. |
| |
| Jelikož jsem jednou rukou držel krabici a druhou onen kousek pizzy, ten ručník mi přistál rovnou na obličeji. "Taky by ti neuškodilo, kdyby ses aspoň osušil ty chytráku..." Ten ručník byl už z části mokrej, takže mi tím stejně moc nepomohla. Pustil jsem krabici a stáhl ze sebe ten hadr. Lehce se zamračím, když mi doslova ukradne kousek mojí vysloužené pizzy. "Mezi námi, moje jméno už znáš.... a já nevím pořád kdo si ty..." Lehce jsem se usmál. "Muzikant, ne?" |
| |
| Jen se povzdechnu. "I muzikanti mají jména..." poznamenám. Poočku jsem na něj podívala. Nevím proč, ale vyvolával ve mě pocit bezpečí, který jsem necítila snad nikdy. |
| |
| Zbylý kousek ve mě za chvíli zmizí a sáhnu po předposledním. "Stačí, když mi budeš říkat Dante.." |
| |
| "Fajn... Dante..." řeknu a dojim poslední sousto. Zajímaví a docela hezký, nevím sedí mi to k němu... "Když se tak moc zajímáš o démony..." začnu a sáhnu po onom posledním kousku pizzy. "...určitě si slyšel o Spardovy, démonovy, který se postavil démonům, aby ochránil lidi..." s lehkým úsměvem si ukousnu sousto. |
| |
| Po očku ji trochu nepříjemně sleduju, když se ládovala mojí pizzou. Ostatně po tom česneku bude mít jistojistě skvělej dech. "...určitě si slyšel o Spardovy, démonovy, který se postavil démonům, aby ochránil lidi..." "Jo, něco málo jsem zaslechl.. Chceš mi dělat přednášku?" lehce jsem se ušklíbl a druhou krabici jsem radši dal někam mimo její dosah. |
| |
| "Mohla bych... ale nechci tě unudit k smrti..." řeknu a polknu sousto. "... měl syny... jeden vím, že se ztratil někde v Limbu - démoním světě... " řeknu a ukousnu si další sousto. "... nevíš něco o tom, kde by mohl být ten druhý?" |
| |
| Jen nepatrně se zamračím. Odkud mohla tohle vědět? A co byla vůbec opravdu zač? "... nevíš něco o tom, kde by mohl být ten druhý?" Po očku se podívám na tu nenačatou krabici s pizzou a poté zpět na ní. "Sorry ale nemam tušení..." |
| |
| Dojím onen kousek pizzy. Vůně z té druhé krabice mi říkala, že tam rozhodně bude ještě jedna. Lehce jsem si olízla rty. Mňam... Popadnu tu nenačatou krabici a plácnu mu s ní o hlavu. "Kecáš!" řeknu rázně a vlepim mu s tou krabicí druhou. "Moc dobře vím,že to seš ty... můžeš si tvrdit co chceš, ale svůj pach tím nezměníš. Voníš totiž stejně, jako tvůj otec..." |
| |
| Krátce se skrčím, když ucítím jak mě mojí milovanou pizzou přetáhne. "Kecáš!" Ucítím ještě jednu ale to už se trochu naštvu a tu krabici jí vytrhnu z ruky. "Moc dobře vím,že to seš ty... můžeš si tvrdit co chceš, ale svůj pach tím nezměníš. Voníš totiž stejně, jako tvůj otec..." Trochu dopáleně se na ní podívám a krabici pevně držím ve své ruce. "I kdybych byl, bude ti to k něčemu?" |
| |
| "Jo.." řeknu klidněji a založím si ruce přes sebe na břichu a trochu uhnu pohledem. "... pomůže to mému svědomí, že tě nepotkal stejný osud jako bratra a tudíž moje oběť před několika lety nebyla zbytečná..." řeknu. Nicméně už z mého hlasu je cítit, že to není zrovna pro mě nic příjemného, mluv o tom. |
| |
| Pizzu odložím na kraj stolu a už trochu mírnějším pohledem jí sleduju. "Co jsi vůbec zač? Jak můžeš něco vědět o mojí rodině?" řeknu trochu nedůvěřivě. |
| |
| "Řekněme, že ty a já se nijak od sebe nelišíme..." řeknu a trochu si od něj odsednu. "... a o tvojí rodině vím víc než si myslíš.... protože ona myšlenka chránit lidi, totiž pochází z mé hlavy, respektivě z toho, že tvůj otec odmítl mě zabít..." Trochu se nadechnu a vydechnu. "Je to dlouhá a né moc příjemná historie..." |
| |
| Mile rád bych jejímu vyprávění věřil, ale za těch několik let ve společnosti démonů si mojí důvěru někdo jen tak nezíská. "Je to dlouhá a né moc příjemná historie..." "A nikdo tě nenutí ji vyprávět.." už zkrátka neodolám pokušení a otevřu i druhou krabici od pizzy. |
| |
| "Věř si čemu chceš.... ale kdybych byl démon co chce tvojí smrt, věř, že bych tě zabila už v tý ruině toho baráku..." řeknu a seskočím ze stolu a přitom mu schválně rukou vyrazím z jeho rukou onu druhou krabici s pizzou. Ta skončí otevřená na zemi, právě tou stranou, kde byla ona dobrota. |
| |
| Trochu zle se zamračím, když mě v tak krátký moment připraví o celou mojí druhou pizzu. "Ne každý démon je úplně pitomej. Ti vychytralejší si počkají na správný moment." lehce šibalsky se poté usměju. Tu pizzu už hold nezachráním, proto tu jako další útěcha byl můj časopis, který jsem si teď otevřel. "Mimo to, když jsi tvrdila že démony dokážeš zabít sama, mojí ochranu už nepotřebuješ, tudíž tě tu nic nedrží.." řeknu s očima zabořenýma do obsahu časáku. |
| |
| "Ne každý démon je úplně pitomej. Ti vychytralejší si počkají na správný moment." "V tom případě jsem asi úplně blbej polodémon..." poznamenám, ale tak nějak jsem se k němu neotočila. Stála jsem tam a dívala se skrz okno ven. Čímž jsem mu zase nastavila na obtiv svoje "krásný" záda. "Mimo to, když jsi tvrdila že démony dokážeš zabít sama, mojí ochranu už nepotřebuješ, tudíž tě tu nic nedrží.." "Půjdu... až přestane pršet... jestli tu teda můžu do tý doby zůstat..." |
| |
| "Půjdu... až přestane pršet... jestli tu teda můžu do tý doby zůstat..." Chvíli jsem jí mlčky pozoroval. Soudě dle těch jejích zad na tom možná něco bude, ale nechtěl jsem si pouštět příliš k tělu někoho, koho znám sotva pár hodin. "To je na tobě.." |
| |
| Lehce přikývnu. "Takže až přestane... vidím to tak na ráno..." poznamenám a otočím se k němu. "Bude ti vadit, když si ustelu na gauči?" |
| |
| "Můžeš.. Teoreticky ses tu už beztak zabydlela poněkud rychle." otočil jsem stránku, která se čiřila poměrně slušnými polonahými fotkami žen. |
| |
| Nad tou jeho poznámkou si jen trochu odfrknu. Nicméně poté tak nějak se nějak kouknu co to tam vůbec čte. "Prasáku..." poznamenám a raději se vydávám na gauč, do uctivé vzdálenosti od něj. Bůh ví, co by nakonec udělal, kdybych se ještě nějakou chvíli vyskytovala u něj. |
| |
| "Prasáku..." Tak trochu mě vytrhne ze čtení. "Co-?" řeknu trochu nechápavě, když se ode mě raději vzdálí. "Každej má nějakýho koníčka... ne?" |
| |
| Jen zavrtím hlavou a plácnu sebou na gauč a zavřu oči. "Tohle není koníček.... tohle je úchylka..." poznamenám a otočím se k němu zády. |
| |
| "Říkej si co chceš. Jsem chlap, mam na to nárok." krátce si povzdechnu a nakonec si ten časák dám na obličej. Dlaně si dám v pod týl a stejně jako ona na chvíli zavřu oči. |
| |
| Noc probíhala až na bouřku řádící venku celkem dobře. Bouřka byla fakt hnusná. Hromy byly skoro ohlušující a blesky metali jeden za druhým, jako kdyby se zbláznil samotný král démonů. Ani jeden z nich nespal, pokud se to dalo spánkem nazvat. Spíš jen tak leželi se zavřenýma očima. Danteho totiž svírali dva pocity, jednak jeden, který mu říkal, že tahle bouřka s sebou přinese něco špatnýho a druhý se týkal jeho hosta. Poté ale ticho v domě protnul zvonící telefon. Když se jej Dante uráčil zvednout, ozval se v něm hlas: "Dante... pomoc..." Nebylo pochybu o tom komu ten hlas patřil - Morrison. |
| |
| Lehce jsem si odfrkl. Ta bouřka byla víc než otravná, za takovýho řádění se nedalo spát ani na malou chvíli. A že bych se nejradši vrátil ke svému snu, jenže za takových okolností to nepůjde. Trochu jsem nadzvedl svůj časopis a podíval se na ní. Vypadala, že spí, ale příliš bych tomu nevěřil. Vždyť ty blesky byly tak blízko.. Z toho mě ale vytrhne zvonící telefon. Časák si nakonec sundám a kopnutím do stolu vyhodím do vzduchu sluchátko, které chytím. "Devil May Cry.." pronesu už automaticky. "Dante... pomoc..." Tyhle dvě slova mě zarazí. "Co se děje, Morrisone?!" |
| |
| Jenže víc z telefonu už nedostal, sluchátko bylo hluché. Ticho, které znovu nastalo v budově protnul jen blesk, který uhodil až nebezpečně blízko. Zřejmě se naplnil onen špatný pocit, který teď svíral celou noc... |
| |
| Sluchátko jsem hodil zpět na místo a ihned vstal. Ráznými kroky jsem z věšáku čapl ještě mokrý kabát, který jsem si nasadil a zamířil ke dveřím, kde jsem sebral své pouzdro. Tohle se mi přestávalo líbit. Jen co za mnou klaply dveře, venku jsem se takřka okamžitě rozběhl. Mé rychlé kroky na chodníku jen cákaly. První místo, kam jsem se hodlal podívat, bylo u něj doma. V tuhle dobu jistě ani jinde být nemohl, nebo jo? |
| |
| Jako první zamířil Dante do jeho bytu, respektivě domu. Morrison bydlel v malé vilce, kterou stejně ani celou nevyužíval. Okno v prvním patře bylo rozbité, což nebylo vůbec dobrým znamením, a už vůbec se Dantemu nezamlouvali ono démonické skřeky, které se ozívali zevnitř. |
| |
| Zatnul jsem zle zuby. Jakej hnus přepadat lidi přímo u nich doma. Bez ohledu na to, jestli jsou dveře zamčené nebo ne, vší silou jsem do nich kopl a vyrazil je. Ihned jsem vběhl dovnitř a zamířil ke schodům, kde jsem už po cestě vytáhl Ebony a Ivory. Běžel jsem přímo do pokoje, odkud se ty zvuky ozývaly. |
| |
| Byla to velká společenská místnost, která teď vypadala spíš jako po bombě. Morrison se krčil za převráceným stolem a měl na sobě dost ran, zřejmě jej přepadli nečekaně. Byly to démoni trochu vyšší třídy, než se kterýma se setkával Dante normálně. Navíc zrovna tihle měli jeden oškliví zvyk, že jakmile se do vás kousli, jejich jazyk ve vás zůstal a poté se začal prožíral dovnitř vás. Navíc byly ještě imuní vůči kulkám a jediná možnost jak je zabít, bylo skrz jejich tlamu...  |
| |
| Ani bych se nedivil, kdyby Morrisonovi bylo špatně od žaludku. Tihle byli skutečná třešnička na dortu, když to tak řeknu. Zřejmě se chystali na to rozdrtit ten stůl i s ním, ale to už jsem včas stihl rozepnout pouzdro a zablokovat je tak Rebellionem. "Namočil ses do slušný párty, Morrisone.." jen nepatrně se pousměju a prudce je odrazím tak, že přeletí místnost na druhou stranu. "Co jsou zač?" |
| |
| "Nevím Dante... chystal jsem si večeři když vtrhli dovnitř..." řekne Morrison. Zatímco Dante držel dva, třetí jakoby nevěděl na koho skočil. Nakonec na něj zavřeštěl a rozběhl se vůči Morrisonovy, kterého považoval za snadnější cíl. V Dantem hrklo. Držel tyhle dva od sebe s vypětím všech sil, natož aby odrazil toho třetího a bylo slyšet, jak se sem skrz zabarikádované dveře probívá někdo další. Dante už viděl Morrisona v kaluži krve, když se ozval, jemu už povědomí výstřel. Bylo jasné, že výstřel toho démona nezabije, ale stačil aby ho na chvilku ochromil. Když se Dante podíval, odkud ten výstřel vyšel, uviděl, jak v okně, kterým se sem nejspíše dostali i ti démony, seděla Leyla a z hlavně jejího revolveru se lehce kouřilo. "Jdeš na párty beze mě?" pronese směrem k Dantemu. |
| |
| "Jdeš na párty beze mě?" Chtě nechtě jsem se musel lehce pousmát. "Řekněme že ty i já jsme nezvaní hosti." Pevně jsem uchopil rukojeť Rebellionu a prudce s ním švihl dopředu tak, že jeho čepel projeda hubou toho jednoho skrz na skrz. Dalším švihem do strany jsem mu pak dá se říct prosekl hlavu a rovnou tak prosekl hlavu i toho druhého. "Tak se předveď jak to rozjedeš. Poslední je tvůj, puso." neodpustím si trochu šibalský úsměv. |
| |
| "Tak se předveď jak to rozjedeš. Poslední je tvůj, puso." Jen se ušklíbnu. Strčím revolver do pouzdra na noze a zajistím ho, aby nevypadl. Sepnu ruce, jako kdybych se chtěla modlit, ale levou dlaň postavím kolmo a druhou, pravou sáhnu přímo do dlaně, zhruba tak po klouby prstů. Poté jí prudce vytáhnu a ve vzduchu se něco zaleskne. Byl to jednoruční meč. Znovu se ušklíbnu směrem k Dantemu a uskočím ráně toho démona. Při onom uskakování se jen napůl otočím a seknu do vzduchu. Démonovo tělo ztuhne v jedné pozici. Narovnám se a kopnu do něj. Z krku mu spadne hlava, která byla na dvě půlky. Protočím meč v ruce a opřu si ho o rameno a podívám se Danteho směrem.  |
| |
| Když se na mě podívá, jen si trochu s úsměvem odfrknu. Rebellion zandám zpět do onoho pouzdra, které zapnu a přehodím zpět přes své rameno. Obejdu stůl a tak nějak pomůžu Morrisonovi vstát. "Jak se cítí tvoje starý kosti?" |
| |
| "Hele, nechci ručit vaše rodiný schledání... ale za těma dveřma je ještě někdo...." řeknu a ukážu na zabarikádovaný dveře, které každou chvíli pod nápory útoků nějakýho démona mohly rupnout. |
| |
| "Což znamená, že bysme odtud měli zmizet.." podotknu. Taky když vezmu v potaz Morrisonovo stav, potřeboval by co nejdříve ošetřit. "Nebo se chceš o ně postarat?" |
| |
| Jenže na útěk už bylo pozdě. Dveře rozrazil asi dvoumetroví kolos svalů. Jako buldozér se potom na ně. Nelidsky na ně řval. Čtyři končetiny zanechávali v podlaze díry. Třetí pár končetin měl skrčené pod tělem. Dante se jej pokusli zablokovat, ale bylo to jakoby, se někdo snažil zastavil kámen peříčkem. Naboural do něj hlavou tak, že ho povalil a ještě po něm přeběhnul. Dantemu teď bylo jako kdyby se přes něj přehnal skutečný buldozer. Nicméně ten démon se nezastavoval. Leyla stačila ještě odstrčit Morrisona stranou a ten démon jí nabral a oba se probořili zdí. Jenže ona teď byla i zdí venkovní, takže démon i s Leylou spadly ven.  |
| |
| Tak tomuhle se už vyhnout nedalo. Ten slon mnou přeběhl jako kdyby mě doslova přejel parní válec. Chvíli mi trvalo, než jsem se dovedl vůbec posadit a i vstát. Nesměl jsem dlouho lelkovat, vždyť ona na něj teď byla sama. Podíval jsem se za sebe na onu díru a tak nějak se aspoň trochu rozběhl. "Snaž se abych tě nemusel škrábat ze země!" zavolam na ní když rychle seskočím dolů a přitom prudce vytasím Rebellion. |
| |
| Démon se oklepe. Zdá se, že oba jsou v šoku. Leyla se pomalu zvedala, z čela jí teklo trochu krve. Démon se zdálo vzpamatoval nějak moc rychle protože znovu zařval a rozeběhl se proti ní. Při běhu jí nabral do tlamy a namířil si to znovu proti zdi baráku. Leyla ale zareagovala a vytáhla svůj revolver a prostřelila mu hlavu. Démon zaječel, ale nepouštěl jí z tlamy. Napálil to oné zdi. Uvnitř baráku jí nakonec pustil, ale mrtví ještě zdaleka nebyl. Přišlápl jí obě ruce svýma pařátama a ještě jí chytnul i nohy, čímž se nemohla bránit vůbec. Rozevřel tlamu a chystal se do ní zakousnout... |
| |
| Nezaváhal jsem se rozběhnout co to šlo. Využil jsem toho, že byl zaměřený na ní a vyskočil na něj, při čemž jsem mu po těle přeběhl k hlavě a tu prudce probodl Rebellionem dřív, než by se k ní stačil sklonit. "Ani na to nemysli kamaráde!" |
| |
| Leyla zavčasu uhla hlavou, neboť Rebellion projel démonovou hlavou jako máslem a býval by se jí zabodl do hlavy, kdyby s ní neuhla. Démon ale nejevil známky toho, že by se mu chtělo umírat. Zavřeštěl a pokoušel se ze sebe Danteho setřást. |
| |
| Pevně jsem se Rebellionu držel, když sebou začal házet. Bylo to trochu jako na centrifuze ale teď jsem si nemohl dovolit ze sebe vyhodit tu pizzu. Jednou rukou jsem se pustil a vytáhl Ebony. Zmáčkl jsem spoušť a většinu kulek se snažil namířit do jeho zad v místě, kde bývá srdce. |
| |
| Ani kulky nepomohly. Ba spíš naopak. Démona ještě víc nabudili. Zaječel a poté otočil o 180°, takže teď se díval na Danteho. Stejně tak i prostřední pár svých pařátů a čapl jej okolo hrudi. znovu zařval a stiskl. Dante v tu chvíli pocítil jak mi začal drtit jeho žebra... Oba je teď měl na háku, jedinej démon si teď pohrával s nima oběma. |
| |
| Musel jsem zatnout zuby. Tohle už začínalo bolet a v tuhle chvíli jsem neměl příliš možností co dělat. "Ty.. jedna hromado.. rybího tuku.." procedím skrze zuby. Silně jsem se napnul a jeho stisk se pokusil uvolnit tím, že jsem se snažil roztáhnout ruce. |
| |
| Cítila jsem jak se jeho sevření mých rukou lehce povolilo. Jeho pozornost byla obrácená na Danteho, jenže tím, že mi pořád držel ruce i nohy, jsem neměla jak mu pomoci, jedině... Jak nejvíce to šlo, jsem se mu zakousla do toho hnusného pařátu, kterým mě držel. Natoli, že jsem pocítila hnusnou pachuť jeho krve v puse. Doufala jsem, že tak jeho stisk, kterým držel Danteho povolí a on bude moci mu useknout hlavu... |
| |
| Jeho stisk skutečně o něco povolil, když mi k tomu tak trochu pomohla Leyla. Jen co jsem mohl s rukou proklouznout, využil jsem toho v jeden silný švih čepelí Rebellionu směřovaný na jeho hlavu dřív, než se mu povede mi žebra rozdrtit úplně. |
| |
| Dantemu se podaří uvolnit ruku natolik, že může démony useknou hlavu a taky to udělá. Démono tělu ztuhne, useknutá hlava se zkutálí na zem. Démonova krev vytriskne na Leylu pod ním. Po několika sekundách se na ní sesunulo i zbytek mrtvého démoního těla. |
| |
| Tak trochu se svalím na zem, když mě pustí. Byl to takovej první reflex. Po krátké chvilce jsem se ale tak nějak postavil na nohy a uchopil Leylu za ruku, která aspoň s její hlavou nebyla pod ním. "Však jsem ti říkal.. abych tě nemusel.. škrabat ze země." pronesu s lehkým úsměvem trochu zadýchaně a začnu jí vytahovat. Šlo to hůř už jen z toho důvodu, že jsem se cítil jako bych byl přejetej parním válcem rovnou dvakrát. Když se mi ale konečně povede ji vytáhnout, trochu jsem nepočítal s převážením a já tím pádem slítnul na záda s tím, že ona na mě, tedy do měkkýho. |
| |
| Když mě vytáhne z pod toho hnusu, mám chuť mu něco říci na tu poznámku, ale pak nějak zakopne nebo co a veme mě s sebou dolů. Dopadnu tak nějak na něj, což v tu chvíli nebylo vůbec špatný. Opřela jsem se o předloktí a rukou jsem se pokoušela z očí dostat tu hnusnou krev, co na mě vytekla. "Hnus..." poznamenám. Když jsem měla konečně volný vidění, zjistila jsem, že vážně na něm prakticky ležím. Nevím proč ale v tu chvíli jsem ztuhla. Nemohla jsem odtrhnout oči od těch jeho. Cítila jsem jak mě zaplavila horkost a srdce mi začalo prudce bít. Co se to děje?! |
| |
| Na moment se zarazím, když ji díky mojí nemotornosti ucítím na sobě. No, respektive zahlídnu pohled jejích očí, jen co si tak nějak utře tu krev. Ne že by se mi to nějak nelíbilo, ale v tuhle chvíli nastala... taková zvláštnější situace. Měl jsem takový zajímavý pocit. Nicméně napadla mě jedna myšlenka, která mě lákala ji uskutečnit i s tím rizikem, že mě možná přetáhne něčím horším než krabicí od pizzy. Dlaň jsem jí pomalu položil na tvář, následně na to s ní popojel lehce na týl a přitáhl si jí tak k sobě, kde jsem toho využil k polibku. |
| |
| Z oné strnulosti mě trochu probudí jeho ruka, kterou mi položil na tvář. Donutí mě jen lehce přivřít oči. Nicméně vzápětí mě donutí je lehce vytřeštit, když se moje rty setkají s jeho. Neubráním se lehkému zajíknutí. Nakonec jen lehce přivřu a nechám ho aby polibek sám dokončil. Když tak učiní, odtáhnu se od něj jen pár centimetrů. Hledím na něj s lehkým překvapením v očích ale zároveň i trochou bolesti. Pomalu k němu natáhnu ruku a dotknu se jen lehce, špičkama prstů, jeho tváře. Ruku ale zase rychle stáhnu k sobě. Nakonec jen lehce odvrátím od něj pohled. "Nezasloužím si to..." špitnu. |
| |
| Jen trochu se opřu o předloktí, abych jí viděl do obličeje lépe. Tímhle malým zákrokem jsem si ale u ní ověřil to, že v něčem jsem se jí zalíbit zkrátka musel. "Nezasloužím si to..." Lehce podiveně se na ní podívám. "Nezasloužíš?" |
| |
| Jemně přikývnu. "Nezasloužím si být s někým takhle blízko... jsem hnusná hříčka přírody, která se pohybuje mezi dvěma světy a přitom nepatří ani do jednoho..." řeknu, aniž bych se na něj podívala. |
| |
| Hnusná hříčka přírody.. Trochu se zamračím. Po krátké chvíli nakonec začnu pomalu vstávat a tím ji tak jemně a lehce odsunu. Morrison byl nahoře stále sám a kdoví, kdy se objeví další hnusáci. "Měli bychom se vrátit do Devil May Cry." pronesu a zamířím ještě k zachovaným schodům po kterých vyjdu. Morrisona naštěstí najdu opřeného o zeď ještě vcelku, proto k němu dojdu a s podpíráním mu pomůžu vstát. "Asi na nějakou chvíli zůstaneš v DMC na hlídání.." |
| |
| Nakonec doprovodí potlučeného Morrisona do DMC. Tam jej uloží na gauč. "Na tohle jsem trochu moc starej..." pronese přitom Morrison a trochu zakašle. Zavře oči. Odpočinek pro něj bude teď nejlepším lékem a pro ty skutečně léčivé léky může dojít až se rozední. Leyla je mlčky následovala a když vešla dovnitř, zůstala u okna, ze kterého se dívala. Spíš to vypadal, že si urovnává myšlenky či něco jiného. |
| |
| Kupodivu netrvalo moc dlouho, než Morrison usnul. To se potvrdilo tlumeným chrápáním, které vydával. Jenže to jsem nemohl říct o ní. Zarazila se u okna a zjevně jinam neměla v plánu jít. Ten mokrej kabát mě už vážně začínal štvát, proto jsem ho ze sebe sundal a rozloženej odhodil na kulečník. Jinej sušák jsem tu bohužel neměl. "Tváříš se až moc zamyšleně.." |
| |
| "Tváříš se až moc zamyšleně.." Povzdechnu si. "Za to můžeš ty..." poznamenám. Veškeré moje myšlenky se totiž ubírali k tomu, co udělal. Netvrdím, že mi to nebylo příjemné... |
| |
| Neubráním se provokativnímu úsměvu. "Takže na tom něco bude." I to vypadalo, že ta bouřka konečně trochu ustala a nás po zbytek večera čeká malá naděje na to, že se aspoň trochu vyspíme. |
| |
| Jen si trochu odfrknu a překřížím si ruce na hrudi. Zavřu oči. "Proč.... já?" řeknu tiše do onoho ticha. "...nejsem ničím vyjímečná, spíš naopak..." |
| |
| Dobře, právě teď mě napadlo si zahrát malou 'hru'. Chtěl jsem si ověřit, jak moc nebezpečné ženy dokáží být... nebezpečné. Na krátký moment jsem zamířil do koupelny pro suchý ručníky. Zhruba za pár vteřin jsem byl zpátky a tu její odpověď ještě stihl zaslechnout. "Nejsi výjimečná? Holky jako ty se často nevidí.. Navíc, dlouho mě nikdo nepřetáh vlastní pizzou." U poslední věty se trochu ušklíbnu a jen co k ní dojdu, podám jí suchý ručník. Ten svůj jsem už měl na hlavě a částečně si sušil vlasy. "Sprchu nejspíš oba dneska vynecháme." |
| |
| Natáhla jsem ruku a vzala si od něj suchý ručník. Sundala jsem si promočená kabát, který jsem si ve spěchu na sebe navlíkla a teď byl ještě zapatlaný od té démoní krve. Nejenom on. Nechala jsem ho spadnout na zem a ručníkem jsem si začala otírat zbylou krev z obličeje. "Jo.... vody mám dneska už plný zuby..." poznamenám. |
| |
| Trochu jsem od ní popošel. Tedy, respektive ke kulečníku, který v tuhle chvíli působil jako odkládací polička. Ten slejvák způsobil to, že jsem byl promočenej i pod kabátem. Ručník jsem ze svojí hlavy na chvíli sundal a rozepnul menší přezky na mém vršku, který jsem potom ze sebe sundal. Sáhl jsem poté znovu po ručníku a začal se utírat tam, kde mě to nepříjemně studělo. "Každopádně, dlužíš mi pizzu. Ta měla bejt něco jako pozdní večeře." krátce se tak na ní zadívám. To, že nebyla výjimečná byl pěknej kec. Možná byla jako já, ale ona byla zvláštní něčím jiným. |
| |
| Tak trochu jsem záměrně ignorovala, dá říci právě probýhající striptýz. Na jeho narážku ohledně toho, jak jsem ho dá se říci zmlátila jeho večeří, jsem se neudržela a musela jsem se lehce pousmát. "V tu chvílly jsem neměla nic jiného po ruce... a mezi náma, ani nevím z čeho bych ti jí zaplatila, protože jediný věci co vlastním mám na sobě..." |
| |
| Chvíli ji zkoumavě přejedu pohledem. "Ten řetízek by na pizzu vystačil.." trochu si rýpnu a po očku se podívám na Morrisona, který si ještě stále spokojeně chrápal. "Ale neříkej, že se ti to nelíbilo.." otočím pohled zpět k ní a trochu provokativně se usměju. |
| |
| Ohledně jeho poznámky o mém přívěsku se trochu zakaboním. Své věci nemíním nikomu dávat ani rozprodávat či jinak odkazovat. "Ale neříkej, že se ti to nelíbilo.." Trochu se při téhle větě zarazím, trochu sklopím pohled a posléze se k němu zase otočím zády. "Bylo to.... víc než příjemný... ale pořád si prostě něco takového nezasloužím..." řeknu tišeji. "Měl by si se zajímat o spíš o lidské dívky, než o někoho jako jsem já..." |
| |
| Prisel jsem k ni o neco bliz a naklonil se k jejimu uchu, jako bych ji chtel naseptavat. "Proc se schovavas za vymluvy?" Dival jsem se na ni. Vsechno tohle byly jen chabe pokusy o to se nejak vykroutit. |
| |
| "Já se za nic neschovávám..." řeknu. "... jen jsem se za těch několik let už smířila s tím, že život s démonama v patách nepřinese zrovna hezké věci, natož někoho koho bych si mohla pustit blíž k sobě..." dodám dál. To jak ke mě přišel přimělo moje srdce, aby začalo zase vyvádět. |
| |
| Musim se jejim slovum trochu uchechtnout. "Nechci nic rikat, ale prave se tak stalo." I bych si troufl rict ze bliz, nez si myslela. To, ze je neustupna se mi vsak jevilo jako pouhopouha pretvarka. |
| |
| "Jo, já vím..." poznamenám, více spíš pro sebe. Nepopírám se, že jsem za to nebyla ráda, ale zase tu byla jiná věc. A sice ta, že pokud se nakonec dáme nějak dohromady, démoni po nás půjdou mnohem víc a budou využívat toho, co by mezi námi bylo... |
| |
| Chvili jsem byl tak mlcky u ni, ale pote jsem ji dlane polozil na boky. "Vis o tom a presto s tim nic nedelas.." Lehce jsem se pousmival. Vedel jsem, ze je to pretvarka. |
| |
| Povzdechnu si. "Bojím se..." řeknu tiše. "Bojím se toho, že nastane jednou den.... kdy se toho démoni pokusí využít a zneužít. A že jeden z nás z toho vyjde potom velmi špatně a ten druhý si to bude dávat za vinu..." |
| |
| Jeste chvili jsem ji tak drzel a pote jsem ji pustil. Zamiril jsem ke kulecniku, o ktery jsem se oprel. "Takovej strach tu bude i bez toho. Uz jen to, ze tu jsme oba dva jim to dela jednodussi. Maji tak oba svoje cile pohromade." |
| |
| Trochu si povzdehnu. "Za tech dva tisice let jsem prisla o dost ... lidi... na kterych mi celkem zalezelo... tveho otce nevyjimaje..." reknu a napul se k nemu otocim. "Proto me zkus aspon trochu pochopit, Dante." V mem pohledu se zrcalilo trochu bolesti. |
| |
| Ja si toho rizika byl vic nez vedom. Sundal jsem si mokre rukavice a hodil je nekam na kulecnik. Podival jsem se tak na delsi jizvu na moji dlani. "Nektery veci hold nejdou ovlivnit tak, jak bysme chteli.." |
| |
| Vedela jsem, ze tim narazel na sveho bratra. Znovu jsem si povzdechla. Mozna bych mu mohla dat sanci... Odhrnu si mokre vlasy z cela. "Rekni..." reknu do vznikleho ticha a otocim se k nemu. "Rikals, ze jsem vyjimecna... v cem tedy? " reknu a vahvymi kroky k nemu pomalu dojdu. |
| |
| "Rekni..." Otočím k ní pohled. "Rikals, ze jsem vyjimecna... v cem tedy? " "Třeba tvojí osobností.." sleduju ji. "Jiná holka by mi dala facku.. Ty mě namísto toho přetáhneš mým jídlem." neodpustím si taková lehké rýpnutí, u kterého se musím lehce pousmát. |
| |
| Trochu se pousmeju. Jen symbolicky se poskrabu za hlavou. "Za to promin. Obycejne takove veci nedelam..." reknu trochu stydlive. "Je jeste neco dalsiho? Protoze se mi nezda tvrzeni, ze ses do me zabouchl jen kvuli tomi, ze jsem te.pretahla pizzou." |
| |
| "Zabouchl je silný slovo.. Sotva tě znam.." zůstane mi ve tváři ten lehce provokativní úsměv. "Za to ty určitě taky nějaký záměr máš." |
| |
| Prekrizim ruce na hrudi. "Nepopiram ani nevyvracim to, ze se mi libis..." reknu a zabodnu pohled pritom do zeme. "Proc by si mi jinak daval tu pusu, kdyz bys do me nebyl zabouchlej?" |
| |
| Přestal jsem se opírat a pár kroky k ní přišel blíž. "Původně to byl záměr, jak si tě vyzkoušet." |
| |
| "Tsche..." pronesu urazene. Nejenom pronesu, zacnu se i tvart urazene. Vzdyt ja nejsem zadny pokusny kralik, ktereho muze kde kdo jen tak libat na potkani! |
| |
| Prsty si zajedu do vlasů a trochu nejistě se podrbu. "Nemohl jsem si pomoct.." lehce se na ní pousmívám. Ale lhal bych, kdybych řekl, že se mi nelíbí. |
| |
| "Takze jsem nakone pokusnej kralik byla..." poznamenam stale lehce urazene. |
| |
| "Nejsem ten typ, co by tě tahal za nos víckrát.." chvilku jsem se na ní zadíval. Její oči byly čímsi zvláštní, co jsem nedovedl popsat. Ale ona bolest se v nich trochu jevila, o tom nebyl pochyb. Možná její slova nebyla pouhými kecy. Trochu váhavě jsem k ní natáhl a pramen vlasů jí dal za ucho. "Promiň.." |
| |
| Trochu se zarazim, kdyz ucitim na sobe jeho ruku. "Ne to... to... neres... to je dobry..." vykoktam ze sebe. Citila jsem, kdyz byl takhle blizko me, jak se mi zase rozbusilo srdce a polila me horkost. Nevim proc ale zase jsem lehce ztuhla pri pohledu do jeho tvare. Pote se moje ruka zacala pomalu zvedat k jeho tvari a trochu vahave se u ni zastavi. Nakonec se ji dotknu jen lehce, spickama prstu ale pak uz mu na ni polozim ruku celou. |
| |
| Všiml jsem si toho, jak začala projevovat nepatrné známky nervozity. Nic jsem ale na to neříkal, jelikož jsem se sám cítil trochu omámený. Brzy jsem pocítil její dotek na mé tváří a já svým pohledem neuhýbal. Nýbrž jsem jen lehce přivřel oči. "Jsi si jistá?" |
| |
| "Ja... ne... vlastne jo.... chci rict ne.... ale... NAH!" zazmatkuju a pustui jeho tvar. Schovam totiz tu svou ve svych rukach. "Ja nevim!! Hlava mi rika abych to nedelala, ze mi to jenom ublizi... ale srdce mi rika, ze za teh par hodin jsem se do tebe asi zakoukala vic nez jsem tusila..." |
| |
| "Ššš.." jemně si jí k sobě přitáhnu víc. Zmatkovala a svým způsobem to působilo roztomile. Nešlo tomu odolat. "Hlava občas mele blbosti.." v tu chvíli jsem se k ní sklonil a znovu stejně jako předtím naše rty spojil. |
| |
| Pritahne si me k sobe, cimz me donuti sundat si ruce z obliceje. Driv nez ale stacim na jeho poznamku neco rici, tak me prakticky sam umlci. Znovu jej necham aby sam polibek dokoncil ale nepridavam se k nemu. Kdyz ucitim ale jak jeho rty opousti ty moje, lacne se k nemu vrhnu a tentokrat si polibek vemu ja. Zavru oci a lehce jej obejmu. |
| |
| Chtě nechtě, můj polibek se blížil k závěru a když se tak stalo, nečekal jsem že si ona ode mě vezme ještě další. Ostatně, nebránil jsem se tomu. Naopak. Více jsem ji přitiskl k sobě a její polibek jí začal opětovat. |
| |
| Srdce jakoby mi chtelo vyskocit z hrudi kdyz zacne moje polibky opetovat a to ne spontalne ale vedome a dalo by se rici i lehkym uzivanim. Kdyz si me pritahne jeste vic k sobe a ja tak kohla citit nejenom jeho teplo ale jeho telo jako takove. Cos me prinutilo k lehce lasnemu nadechu. On byl proste dokonaly, zatimco moje zada, castecne i ruce a rud vypadali diky vsem tem jizvam jako casti nejakeho monstra. |
| |
| Ještě notnou chvíli jsem si to užíval, ale poté jsem se už pomalu odtáhl. Na chvíli jsem se zahleděl do jejích očí. Působily nevinně, ale přesto nebylo radno si s majitelkou zahrávat. Celkem to k ní i sedělo. "Zdá se žes mi úspěšně podlehla.." neodpustím si rýpnutí. |
| |
| "Zdá se žes mi úspěšně podlehla.." Nejprve jsem uhnula pohledem a nakonec jsem skryla svůj obličej tak, že jsem ho schovala do jeho hrudi. Zavřela jsem oči. |
| |
| Tomuhle jejímu gestu jsem se musel krátce zasmát. Snažila se skrýt? "Takhle se neschováš, maličká.." |
| |
| Jen si trochu povzdychnu. "Já se nechci schovat...." řeknu trochu tlumeně. "Jen se chci přesvědčit, že tohle není sen.... nebo nějaká hnusná hra démonů a já nakonec zjistím, že jsem pořád v tom hnusným vězení...." |
| |
| Dlaň jí položím na vlasy, které lehce prohrábnu. "Jestli tohle bereš jako vězení, tak jsi mě právě urazila.." krátce se zasměju. |
| |
| "To nebyla moc sranda..." poznamenám. "Dělali všechny možné nechutnosti a podlosti, které si jen dokážeš představit... a možná ještě mnohem víc..." řeknu a trochu zalapám po dechu. "...a to vše jen, protože... chtěli vědět kde se Sparda ukrýval..." |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro //Poznamka vypravece: Nero nema jeste demonicky parat, ale normalni svou ruku a jeste ani nema red queen ci blue rose. |
| |
| Lehce se zamracim a pote uz se odtahnu s tim, ze si na sebe vezmu z koupelny nejaky suchy tricko. "Na to nemam co ti rict. Minulost se uz neda nijak ovlivnit." V koupelne capnu prvni tricko ktere uvidim a pretahnu si ho pres hlavu. "Ani ja ji neovlivnim." |
| |
| "Ja vim...." reknu tise a otocim se zpaky k oknu. Vladtne k nemu znovu prijdu a divam se na padajici kapky deste. "Ja vim...." reknu znova tise a spise uz jen pro sebe. |
| |
 | soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nera uz od vecera, kdy byl u mistniho gangu paseraku a dealeru poptat s na nejakou tu "pracicku", velmi neprijemny pocit. Pocit jako kdyz ho nekdo sledoval... kdyz se ale otocil, nikdo tam nikdy nebyl. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| Dest neustaval ani rano. Ba co hure, mozna jeste zesilil. Chvilemi to vypadalo jako kdyz se k nebe vali jen voda a dest. Aspon, ze bourka na chvili polevila, ale v dalce byla jeste tlumene slyset. Dante se nyni venoval Morrisonovy, ktery se tak nejak probral a modryny nabili jeste na krase. I kdyz vypadal tak desne, nestracel svuj optimizmus.... drzel se dobre, na cloveka... I pres mensí Danteho protesty se Leyla vydala ven, pry jinak snad umre hladem... |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Poté se začal chvět a jeho oblečení se roztrhalo a před Nerem teď nestál jeho známí ale nestvůra (//viz. obrázek). Nestvůra na něj zavřeštěla nelidským rykem. Cesta, kterou sem přišel byla zablokována právě touhle potvorou... [/u] |
| |
| Krátce jsem si odfrkl. Umře hladem poté, co si ukradne část mojí pizzy a druhou jen tak hodí na zem. Pak se teda není čemu divit, že má hlad, když plýtvá jídlem. Jak už to ale bývá, ženský jsou tvrdohlavý, proto jsem nezmohl nic s tím, že ať chci nebo ne, prostě si šla sehnat něco k snědku. Zatímco byla pryč, já se alespoň pokusil Morrisonovi trochu ulevit desinfekcí a náplastmi, které jsem vyhrabal. Moje lékárnička by mohla vyprávět lepší časy, co si budeme povídat.. Když se prakticky dokážete zahojit za brzkou chvíli, něco jako lékárnička vám tudíž bude k ničemu. Přesto ale po tomhle nejspíš přehodnotím svoje plány a zkusím zapřemýšlet nad jejím doplněním. Nějakou chvíli jsem s Morrisonem mluvil, dokud ho pálení desinfekce drželo vzhůru. Nemohl přede mnou zakrýt to, že pořádný spánek by se mu hodil jako sůl, ale zhruba po několika minutách se přeci jen podvolil. Když už tak už, zvedl jsem se, došel k poličce u dveří koupelny a vytáhl z ní deku, kterou jsem ho alespoň přikryl. Nechtělo se mi riskovat jeho zvedání a následné přenášení do postele poté, co se mu povedlo znovu usnout. Alespoň jsem tak přišel na to, že tenhle gauč má zřejmě tisíc a jedno využití. Minuty ubíhaly. Za tu dobu, co Morrison spal, jsem seděl na své židli s nohama na stole a v rukách nedočtený časopis. Jenže i tak jsem začínal mít pocit, že je Leyla v tom slejváku až příliš dlouho.. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Velmi brzy mu ale zacinal doxhazet dech a ulicka jakoby nemela konce. Ona nestvura ale nejevila znamky toho, ze prestava jej pronasledovat. Nakonec se stalo snad to nejhorsi co si predsavoval - slepa ulicka, mrtvi bod ktery uz nikam nevedl. Byl v pasti. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro On se několika ranám vyhne, ale poté schytá ránu do břicha, která měla takovou sílu, že jej odhodila kus od oné nestvůry a zastavila jej až zeď, po které pomalu sjel na zem, kde zůstal otřesen, silou oné rány. Nestvůra se k němu přiblížila, ona se ale šokem skoro nehýbal. Strach ho přimrazil na místě. Nestvůra se napřahovala, že jej vyřídí jediným úderem, ale poté zvuk protnul zvuk výstřelu. Byl to jediný výstřel a po několika málo okamžicích se nestvůra skácela k zemi, v kaluží vlastní krve a z mozkem namaděru. Kdo to střílel a kdo nebo co je sakra tohle?! |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro tak takhle nakonec umřu ? Optám se avšak spíš si to říkám. Nestvůra už stojí přímo nade mnou a napřahuj se k poslední milostivé ráně. Zavřu oči. Když v tom najedou uslyším zvuk který bych nečekal.Výstřel. Otevřu oči a vidím jak nestvůra leží na zemi v kaluži, no krve říci nemůžu, takže spíše totálních sraček. co to .. ?? . Stále ležím a s otevřenou pusou se dívám po uličce.Nejsem stále schopen se ani nadechnout natož hnout. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ani najíst mě nenechaj... Projde mi hlavou, zatímco v levačce svírám zpola snědený sendvič. Poté schovám zbraň do pouzdra na stehně a otočím se k tomu klukovy, který se zdá nasmrt vyděšený. Udělám tak krok, dva k němu. "Jsi v poho?" zeptám se ho. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro jak mám sakra bejt v pohodě po tomhle.. a kdo to sakra je? "j-já.." Musím se nadechnout a zhluboka se nadechnu jako bych nedýchal hodiny. "jen ta stvůra mně.." nedomluvím protože se mi svět zatočí a najednou je všude tma. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Udělám ještě krok k němu a sednu si do podřepu. Chytnu do za mikinu, sendvič si položím na stehno a párkrát jej proplesknu. "Héj, prtě vzbuď se!! Jestli tu budeš spát na tom dešti tak onemocníš akorát a umřeš!" řeknu trochu dopáleně. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro "promiň já, co to vlastně bylo zač?? " odmlčím se a podívám se do Tvých očí. je tak krásná "a kdo jsi vlastně Ty?? " optám se,le sklopím hned oči když si vemu že mne zachránila a já sem hned takhle nevychovaný.. " Promiň, já, moc děkuju za záchranu.. podívám se zpět a přímo do těch krásných očí. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jenže jeho otázky jaksi záměrně ignoruji. Nechám ofinu, aby mi spadla do očí a trochu uhnu pohledem. Poté chci vstát ale zapomněla jsem na svůj sendvič, který mi spadl na zem, do bláta a vody. Kopnu do něj a tím ho i odkopnu. Poté se trochu předkloním a do země před sebou zavřu jako totální blázen: "Díky, že mě nenecháte ani najíst!!" Poté se ale narovnám a otočím se k tomu klukovi. "Vrať se domů..." řeknu mu a odvrátím se od něj s tím, že můj kabát lehce za mnou zavlaje. Poté se rozejdu pryč onou uličkou pomalu pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Zvednu se.Bodne mne v čerstvě utržené ráně. sakra.. ale.. teď ne.. "Hej,nevím kdo jsi ale zachránila jsi mne a koukám že máš hlad. Smím Ti alespoň zaplatit jídlo.. ?? nedořeknu protože si uvědomím že nevím jméno.. chci udělat krok k Tobě ale málem spadnu.. srovnám rovnováhu a zastavím se a chytnu se za břicho. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Chvíli přemýšlím ale nakonec se k němu otočím a vrátím se k němu. "Měl bys prvně zajít k doktorovi a né zvát neznámí holky na večeři..." poznamenám. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Zakymácím se. "jenže pokud půjdu k doktorovi teď, tak už Tě nejspí š nikdy neuvidím a tím pádem se Ti nebudu moci odvděčit a já nezůstávám nikomu nic dlužen! a pochybuju že k tomu doktorovi dojdu.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Ale k tomu doktory bys měl zajít. Byl to sice jen kopanec, ale u lidí jen nikdy neví." dodám. Poté se podívám nahoru na nebe, ze které jak se zdálo, že konečně na chvíli přestal pršet. Bylo už načase. "Bydlíš tu někde poblíž?" |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Narovnám se když mne vytočí její slova a úplně zapomenu na nějakou bolest.Vyjdu směrem k Ní. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dělej jak chceš kluku... já odtud mizím. Mám jiné věci napráci, než se tu dohadovat s pubertálním výrostkem..." řeknu suše. Otočím se a rozejdu se pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Rozběhnu se směrem k dívce,chytnu Ji za ruku a otočím směrem k sobě. "Nech mně koupit TI jídlo a nebudu Tě už otravovat.Ale jinak Ti nedám pokoj ani kdyby jsi mi udělala bůhvíco! |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Cuknu rukou tak, že se mu z jeho sevření lehce vysmeknu. Podívám se na něj svýma očima, které měli podivně fialovo-červenou barvu. "Hele kluku... zařaď tam zpátečku... nejsem holka, kterou bys chtěl jen tak někam zvát... udělej pro mě službu. Jdi domů a prospi se a zapomeň na tohle všechno" řeknu a poté se konečně naposled otočím. Tentokrát se ale odrazím a vyskočím na nejbližší budovu a odtud na další, dokud jsem mu nezmizla z očí úplně... |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro co to sakra má všechno tohle znamenat, aspoň že jsem se zbavil toho hnusnýho pocitu! Uvědomím si, že jsem celý promočený.Vstanu a chci odejít ale vzpomenu si že za mnou stále leží ta nestvůra.Jdu k ní a dívám se na zbytek té zrůdnosti. Co to sakra je? A proč to sakra šlo po mně? Dívám se na mrtvolu.Puch mne najednou praští do nosu. Vzdálím se. Ještě chvíli jen stojím a pak se otočím a odcházím,v zadumání, domů. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Jenže to netušil, co ho ještě dneska bude čekat... Když došel ke dveřím svého... "domu"... vzal za kliku a otevřel dveře. Sotva je ale otevřel, zjistil, že v nich něco stojí. Byla to zase nějaká nestvůra, ale tentokrát o dost ošklivější a s tlamou plnou zubů. Zařvala mu do obličeje, až mohl na své tváři pocítit její odporné sliny. Asi by bylo lepší vzít nohy na ramena...  |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Konečně "doma" Otevřu dveře a strach mne, dnes již podruhé, přimrazí k zemi. Nestvůra stojící přede mnou vydá šílený řev až mi v uších začne hučet. Rychle se vzpamatuju. Když se nestvůra rozběhne směrem ke mně, fláknu s dveřmi s úmyslem Ji alespoň na chvíli zastavit a rozběhnu se co nejrychleji pryč. Tentokrát znám cestu a směřuju přímo do nejbližší hospody. Snad to nepůjde mezi lidi. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro "Copak mladej, snad tě nehoní smrt..." zasměje se barman. Poté vytáhne z pod baru vodku a naleje mu panáka vodky. "Tumáš, vidím, že ho potřebuješ jako sůl..." řekne a přihraje mu onoho panáka. Nero mezitím došel k onomu baru a chytnul panáka do ruky. Chvíli na ní koukal a poté jí obrátil do sebe. Sotva ale sklo cinklo tlumeně o stůl, stála před ním ta samá nestvůra jako ta, která na něj čekala doma. A za ní se k němu blížili další čtyři, úplně stejní. Po lidech, kteří tu byly nebylo ani památky... |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Snad sem nepřijde. Uslyším hostinského. Kdybys tak věděl. Chytnu skleničku vodky.Krásně chladí.Vyklopím její studený obsah do sebe a položím sklenici. Leknu se když si uvědomím co stojí přede mnou. Sakra, do háje! Podívám se za sebe a tam stojí 4 další takové zrůdy. Rozběhnu se ke dveřím ale v těch se objeví ona zrůda která mne prve donutila utéct z "domova". Rozběhnu se tedy přes místnost, proklouznu mezi zrůdami a skočím z okna. Naplácnu se na zem. Rychle se zvednu a utíkám, avšak už vůbec nevím kam. Uvědomuju si jen jedno. Je jen jedna osoba, která mně teď může zachránit. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Zbytek potvor se zastavil, stejně jako Nero. Z tý potvory, která jej skoro dostala, respektivě z její hlavy, trčel jednoruční meč, který doslova přišpendlil to potvoru k zemi, protože byl ještě značnou částí zabodnutý v zemi pod ní. Na majitele nemusel ani dlouho čekat, protože se za ním ozval jemu velmi známí hlas: "Nepřiznal si se, že bys chtěl pořádat párty..." Byla to ta holka, co ho předtím už zachránila. Teď se k němu pomalu blížila, s revolverem v ruce, kterým mířila na ty potvory. Její výraz nebyl zrovna dvakrát přátelský. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Se jí rovnou pak můžu odepsat krví..ikdyž pochybuju že Ji najdu dřív než mně ty stvůry sežerou. Vidím jak se ke mne zrůdy přibližují šíleným tempem. Už je jedna z nich skoro u mne , když najednou leží jako přišpendlená k zemi. Zastavím, rychle se otočím za 5 zrůdami které přede mnou stojí. Vrčí,slintají a jde vidět že jim jde jen o jedno. O to jak mne zabít. Najednou uslyším hlas který jsem vyhledával. "Nepřiznal si se, že bys chtěl pořádat párty..." Otočím se zády k nestvůrám na dívku a jsem najednou až moc šťastný že Ji vidím. "říkal jsem Ti,že Tě musím pozvat na jídlo.. Řeknu směrem k dívce a snažím se trochu zlehčit situaci ,i když se teď cítím úplně v bezpečí , takže to vlastně není zapotřebí. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nero jí jen z povzdálí pozoroval a to byla chyba. Přestal vnímat okolí, takže ani neslyšel to jak se za ním mění člověk na další potvoru, která byla tak třikrát větší než tamty. Jediné co v tuhle chvíli mohl cítit byla náhlá ostrá bolest v pravé ruce, která se přimrazila na místě. Poté uslyšel jen škubnutí a pocítil jak se mu trhají šlachy, maso a rupají kosti. Poté co se konečně odhodlal podívat, uviděl jak další potvoře čouhá cosi z huby. Respektivě, čouahal mu z huby ruka, jeho pravá ruka! Ta končila nyní v místě kde měl být loket... |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Pozoruji krásku, jak úchvatně bojuje s těmi zrůdami, jak takovou věc jako je boj mění v něco impozantního. Když v tom, CO TO ? mi projede rukou šílená bolest, kterou jsem v životě nezažil. Avšak přišlo škubnutí, které to vše ještě předčilo. Nechutný zvuk trhání a praskotu až se mi udělalo zle. Zařvu bolestí. Spadnu na zem a dívám se na obrovskou zrůdu stojící přímo nade mnou. Vypadá jak obrovská pohybující se skála. Najednou si všimnu jak Jí z huby plandá ruka, ruka mně tak známá. Podívám se na místo kde bych měl mít pravou dlaň ale vidím jen zem. Levou rukou se chytnu za pravý zbytek lokte a i když to bolí držím si holé maso, abych tolik nekrvácel. Začnu se odkopávat dál od zrůdy i když pochybuji že tohle přežiji. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Nero ležel v bolestech na zemi. Cítil jak slábne. Byl v šoku z toho, jak mu chyběla ona ruka. Sílu.... Ozve se mu náhle v hlavě. Více síly... více síly... více síly... chceš více síly? Ozval se ten samí hlas znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Uvědomím si když ležím na zemi a nakřivo vidím jak se dívka snaží dostat se se zrůdou pryč ode mne. Přes šílenou bolest v celém mém slábnoucím těle cítím jen kapky začínajícího deště padajících na mou tvář. Nemám už déle sílu držet se na lokti. Spadnu na zem a dívám se do černého nebe. Usměju se když už vím že je konec. Najednou se mi však hlavou rozlehne hlas. Sílu..*dlouhá odmlka* Více síly... více síly... více síly... chceš více síly? Zní mi hlavou cizí hlas. Jak bych mohl získat více síly, když teď umírám.. Napadne mne a očima se dívám kdo to na mne mluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Můžeš jí mít..... ozve se ten hlas, uvnitř jeho hlavy. Stačí říci to slovo... stačí říct a bude jen tvá.... |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Ano, Ano chci sílu! pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Namísto toho ale Nero pocítí, jak se do něj cosi vlévalo. Pocítil jakoby novou energii. Novou nepopsatelnou energii, kterou nikdy předtím nepocítil. Jeho tělo se začalo samo zvedat. Pomalu se postavilo. Viděl, jak ta holka ležela pod tou potvorou a snažila se tím mečem, držet tu hnusnou tlamu od sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro takže nakonec to byl jen blud ten hlas. Sotva to dořeknu ucítím zvláštní pocit. Jakoby se do mého těla vlévalo něco nepopsatelného. Mé tělo se začne samo zvedat. Nevím co se děje ale najednou se mi začíná líbit tenhle pocit. Pocit moci. Podívám se po dívce a vidím že stvůře chybí kousek a rozsápe Ji svou odpornou hubou. Rozběhnu se a bez uvědomění po stvůře sáhnu pravou rukou. Chytnu stvůru a odhodím Ji. Až v ten okamžik si uvědomím co se s mou rukou děje. Podívám se na zvláštně zářící ruku vypadající spíše jako pařát. Hýbu prsty jako bych nevěřil že to co vidím je opravdové. Podívám se s vykoulenýma očima na dívku ležící na zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro |
| |
| soukromá zpráva od Sparda pro Poté ale ona zvláštní energie Nera pomalu opouštěla a jak jeho tělo potom padá k zemi. Zatmívalo se mu před očima. Pocítil pod sebou tvrdou zem a to jak jeho vědomí mizelo kdesi v temnotě... |
| |
| soukromá zpráva od Nero pro Tyto a ještě spousty dalších otázek mi prolétaly v hlavě během chvíle ticha která nastala. Avšak moc dlouho jsem myslet nemohl neboť jsem ucítil jak mé tělo najednou slábne, najednou, bez nějakého upozornění sebou mé tělo seklo o zem. Cítil jsem jen dutý náraz o chladnou zem a pak už jen tmu. |
| |
| Rozletí se dveře v DMC a v nich se oběví skoro na kost promočená Leyla a táhla s sebou nějakýho kluka, kterej jak se zdálo byl zřejmě v bezvědomí. Sama taky nevypadal, že prošla růžovou zahradou... "Pomoz mi s ním..." řekne směrem k Dantemu. |
| |
| Neutuchající déšť neustále bubnoval o okna Devil May Cry. Morrison neměl starosti o spánek a já? Já už svým způsobem usínal, pokud se to tak dalo říct. Ono dešťové bubnování skutečně tak trochu uspávalo. Tedy do doby, než mě vytrhlo prudké rozkopnutí dveří. Buďme upřímní, v tomhle polospánku jsem se doslova lekl tak, že jsem měl co dělat abych se udržel v židli. Každopádně sundal jsem hned nohy ze stolu a vstal. "Pomoz mi s ním..." Neubráním se udivení, když zahlídnu Leylu táhnoucí se s jakýmsi klukem z ulice. "Nemyslíš že jsi poněkud hrr na rande na slepo?" poznamenám s lehce pobaveným úsměvem. Nakonec se k ní ale vydám a toho kluka převezmu, protože vypadala, že má co dělat aby vůbec stála. Když jsem ho podpíral, zamířil jsem s ním ke druhému gauči, kde jsem jej položil. Co on je zač? |
| |
| Snažím se nějak popadnout dech, zatímco Dante táhne toho kluka na gauč, kde taky nakonec skončí. Zůstávám na místě, neboť už asi další kroky nezvládnu. Táhla jsem ho snad přes celý město a do toho ještě ten boj s těma démonama... tak trochu jsem se divila, že ještě stojím na nohou. "O rande se snažil on... ne já...." řeknu mezi nádechama a sednu si úlevně na zem, mno spíš se to podobalo jakémusi polozhroucení než cílenému sedu, ale hlavní bylo, že jsem seděla, nějak. |
| |
| S lehkým zamračením jsem se zadíval na tu jeho ruku. Rozhodně nebyla lidská, otázkou však bylo.. Byl vůbec on člověkem? Částečně jsem se na ní podíval přes rameno. "Co je to za kluka?" |
| |
| "Nevím..." řeknu. "Poprvé... jsem na něj narazila, tak jsem ho zachraňovala před nějakým démonem.... poté jsem ho projistotu chvíli sledoval.... sám víš, že většinou démoni nenapadají lidi bezdůvodně... napadli ho další, tak jsem se do toho vložila... pak se tam přihnal stejnej kolos, jak ten co byl v tom domě toho staříka co leží na tom gauči..." nějak v kostce mu to povyprávím. Pak se do mě dá lehce zima, od promočenýno oblečení. |
| |
| Ten kluk ostatně vypadal, že nejhorší má nejspíš za sebou. Byl sice špinavý a promočený, ale to byli ostatně oba, jenže já se na dvě půlky rozkrojit nemohl. Otočil jsem se a pár kroky skončil před Ley. Sundal jsem ze sebe volnější suché tričko, které jsem si předtím vzal a podal jí ho. "Alespoň něco suchýho si vem na sebe." poté jsem se obrátil a vydal se do koupelny vyrochat ještě nějaký věci pro toho kluka. |
| |
| "Dík." pronesu, když si od něj vemu jeho triko. Když on zmizí v koupelně, rychle si ze sebe sundám mokrý svršky a rychle si na holou kůži přetáhnu jeho suché a teplé, krásně vonící tričko. Prostě krásně vonělo, vonělo po něm. Musela jsem trochu přivřít oči. Ale jak jsem je přivřela, začala se ozívat únava. Předtím jsem toho taky vlastně moc nenapsala... |
| |
| Nějaký ty tepláky a suchý triko jsem přeci jen vyhrabal a se svým úlovkem jsem tak zamířil zpět k němu. Jen co jsem se u něj zastavil, párkrát jsem ho ne moc silně, ale přesto tak, aby to cítil, propleskl po tvářích. "Hej, kluku.. vzbuď se.." věci mu pak hodím na hrudník. Převlíkat jej jsem vážně neměl v úmyslu. |
| |
| Pokusím se vstát. Trochu to jde, pomalu ale šlo to. Poté se pomalu rozejdu k Dantemu. "Já myslím, že nemá cenu ho budit.... stejně ho nevzbudíš..." řeknu a zazívám. "A já myslím, že ho půjdu napodobit....jenom..." rozhlédnu se po obou gaučích. "... nevím kam si vlastně lehnu, když oni zabrali gauče..." poznamenám. |
| |
| "Víc míst na spaní než gauč mu už nemam jak nabídnout. Teda, když nepočítam podlahu." po těch slovech jsem zamířil zpět k Ley a podíval se na ní. "Jedině moje postel.. Nic víc tu už neni." Avšak chtě nechtě jsem se neubránil menšímu poumátí. |
| |
| "Hmmm...." pronesu. "Postel zní jako dobrá možnost..." řeknu. Více než dobrá, pokud v ní bude se mnou... Sakra, co to zase melu?! Fakt jsem si jí nechala totálně vymejt mozek, jenom protože mi dal dvě pusy?! |
| |
| "Prvni dvere napravo.." Pronesu s pousmatim a sam se ke schodum vydat. Premyslel jsem zda spat na zemi nebo si prosadit fakt,.ze mam narok spat ve vlastni posteli spolecne s ni. |
| |
| Pozoruji jej chvíli, jak jde po schodech, ale poté se vrátím pohledem k tomu klukovi. Ta jeho ruka byla pohaslá, nesvítila jako předtím, ale co bylo asi nejdivnější bylo to, že se podobala démonské. Končila přesně tam, kde mu jí ukousnul ten démon. V mysli mi vznikla jediná otázka, co se s ní stalo? Nakonec jsem usoudila, že teď to nemá cenu řešit a vydala jsem se na Dantem, který už zřejmě byl ve svém pokoji. Když jsem šla po schodech, přemýšlela jsem ještě o tom co se dneska vůbec stalo. Trochu bezmyšlenkovitě jsem otevřela dveře a nechala je za sebou zavřít. Došla jsem k jeho postely, na který se už rozvaloval on. Tak trochu jsem začala přemýšlet, vykopat ho z ní nebo si k němu lehnout? |
| |
| Zaslouženě jsem se natáhl na své posteli. Dalo by se říct, že je to druhá věc na světě, kterou miluju nejvíc. Pohled mi za krátko sjede k Leyle, která zdá se nad něčím váhá. "Snad nechceš spát na zemi?" |
| |
| "Hmm?" tak trochu mě vytrhne z přemýšlení. "Ne...ne... já jen.... přemýšlela... nad tím co se všechno dneska stalo..." řeknu. Nyla to více než dobrá výmluva, přece bych mu nemohla říci, že se trochu stydím s ním ležet v jedný postely... |
| |
| Po chvíli jsem se přeci jen posadil a podíval se na ní. V tom mém triku působila... svým způsobem roztomile, to se musí uznat. "Jestli chceš spát na mojí posteli sama, tak to řekni rovnou." |
| |
| "Ne, to je dobrý..." řeknu a posadím se na okraj postele. Začala mi být trochu zima, ale zatím jsem to neřešila. "Dnešek byl bláznivej..." poznamenám a zazívám. |
| |
| Lehce jsem si povzdychnul. "Skoro každej den bývá takovej.." Nakonec jsem se rozhodl vstát z postele. "Dojdu.. si dát ještě rychlou sprchu." |
| |
| Lehce se povzdechnu a příkývnu. Pozoruju jak poté mizí za dveřma, které se nakonec zavřou za ním. Chvíli trochu váhám ale nakonec se rozvalím na té postely a blaženě přitom vydechnu. Byl to tak příjemný pocit, ležet zase na něčem tak měkkém. Zavřu oči a užívám si to, dokud můžu... |
| |
| Sejdu po schodech a zamířím rovnou ke dveřím koupelny. Co mě vůbec čeká příště? Velká opuštěná mokrá doga? To by můj gauč už nejspíš dodělalo, proto jsem byl tedy radši, že náš host je člověk. Tedy, aspoň myslím. Zanedlouho za mnou klaply dveře a pár minut poté se ozval zvuk tekoucí vody. Zahrnula mě neskutečná úleva, při které jsem ze sebe pár kilo špíny shodil určitě. |
| |
| Překulila jsem se na bok a pootevřela oči. Dívala jsem se z okna, na večrení oblohu a jak se zdálo, přestalo konečně pršet. Bylo už načase. Ze spoda ke mě dolehl zvuk tekoucí vody ze sprchy. Fuj, dneska víc vody na sobě už fajn mít nechci... |
| |
| Dalo by se říct, že uběhlo zhruba tak dvacet minut, než dveře mého pokoje znovu klaply. Co jsem se tak podíval na ní, bylo mi teď jasné že předtím váhala zda si lehnout. Každopádně, hodlal jsem jí tedy vyhovět a sedl jsem si do křesla v rohu. Z mokrých vlasů mi ještě kapky vody kapaly na holý hrudník a já se je ručníkem snažil vysušit. "Zabydlená?" |
| |
| "Zabydlená?" "Hm?" otočím se za zvukem něčího hlasu. Zjišťuji, že je to jen on a tak si zase lehnu zpátky jak jsem byla předtím a přivřu oči. "Nemůžu se nějak zahřát..." poznamenám. Byla jsem tak dopůlky přikrytá jeho dekou, ale přesto, dřív jsem nějak s tímhle problém neměla... |
| |
| Musel jsem pro sebe jen nepatrně zvednout koutek svého úsměvu. Jako by si tím sama řekla 'Zahřej mě'. Ostatně... proč ne? Po chvilce jsem se tiše zvedl a jestli chtěla nebo ne, sedl jsem si na kraj postele a lehl vedle ní. Očima jsem se zaměřil k jejímu pohledu. "Zdá se, že ti ta deka nestačí.." neodpustím si s lehkým úsměvem rýpnutí. |
| |
| Uhla jsem pohledem lehce dostrany. Asi bych se konečně měla přestat chovat jako totální pako a dám aspoň trochu větší šanci... "Asi to bude tím počasím..." řeknu nakonec. |
| |
| Opřel jsem se o jedno předloktí a více se naklonil k ní se zvednutým koutkem úsměvu. "Nedivím se ti, když ses v tom dešti zdržela jednou tolik." zároveň jsem se tak víc přiblížil jejím rtům. |
| |
| Zaregistruji to, jak se ke mě přiblíží. Nedá mi to a musela jsem se k němu zpátky otočit. Ty jeho oči byly prostě... nedokázal jsem od nich odtrhnout ty svoje. Doslova jsem se v nich ztrácela. A zase tu byl najednou ten podivný pocit, při kterým se mi zase divoce rozbušilo srdce. Co to se mnou dělal? Pobláznil mě snad? |
| |
| Když se ke mě otočila, nemohl jsem popřít ten pocit, že mě to potěšilo. Střetl jsem se tak znovu s jejím pohledem. Opřel jsem si o ní čelo a na moment zavřel oči. Teplota jejího těla se mi zdála trochu moc teplá. "Nemáš teplotu?" |
| |
| Lehce jsem přivřela oči, když jsem ucítila jeho dotek, byť jen na svém čele. Srdce jakoby se mi v tu chvíli rozbušilo snad ještě víc. Jediné co tuhle chvíli zkazí, byla jeho otázka: "Nemáš teplotu?" To mě donutilo znovu otevřít lehce vystrašeně oči. Jenže poté zjistím, jak to vlastně myslel, a pocítil v tvářích lehkou horkost a s mírným úsměvem uhnu pohledem znovu dostrany. |
| |
| Pousmál jsem se. Nejspíš to teplota nebyla, řekl bych. Nicméně poté jsem si už lehl na bok a hlavu ponořil do polštáře. Nepřestával jsem ji však pozorovat. "Takhle vypadáš rozkošně.." |
| |
| Lehce se k němu trochu udiveně pootočím, ale poté mi dojde co tím myslel a zakreju si obličej obou rukama. "Sakra..." pronesu přitom trochu tlumeně. "...připadám si trapně..." |
| |
| Neudržel jsem to, musel jsem se krátce zasmát. "Takhle se vážně neschováš.." pozoroval jsem ji. Hlavou se mi proháněla jedna myšlenka a zvažoval jsem, zda ji uskutečnit nebo ne. |
| |
| Trochu si povzdychnu. "Pořád lepší než vypadat jako rajče..." poznamenám stále skrz ruce na obličeji. Fajn možná to bylo trapný ale v tuhle chvíli to prostě jinak nešlo... |
| |
| Nakonec jsem se rozmyslel. Natáhl jsem k ní ruce a prostě ji stáhl na sebe, takže jsem z boku přešel na záda. "Ty nějaký rajče vidíš?" poznamenám s úsměvem. |
| |
| Nevím jak, ale najednou jsem se prostě ocitla na něm. Trochu překvapeně jsem na něj koukala a ona horkost ve tvářích byla rázem pryč. Nicméně, srdce pořád chtělo vyskočit někam pryč. Zavrtím hlavou nad jeho poznámkou a zvažuji, jestli se mám v němu sehnou pro polibek a nebo ne... |
| |
| Všiml jsem si jejího zaražení a tak trochu se tím i bavil. Nicméně neodolal jsem v tuhle chvíli si ji k sobě přitáhnout ještě blíž a věnovat jí jeden dlouhý polibek.. |
| |
| Kdybych řekla, že jsem to nečekala, lhala bych. Udivenost mi vydrží je několik málo okamžiků, než slastně přivřu oči a vezmu si od něj několik polibků já. Zároveň se tak k němu i trochu natisknu, takže i přes tričko pociťuji teplo jeho těla a bylo více než příjemné... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Přesunula jsem svoje ruce z jeho vlasů na místo pod jeho ušima, kde jsem měla částečně ještě zabořené špičky prstů v jeho vlasech a část dlaní a oba palce na jeho tváři. Jen jemně jsem mu lehce maličko zaklonila hlavu a začala svoje polibky úmyslně prohlubovat a přidala jsem i trochu víc vášně do nich... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Nechteli.. jsme spat?" Poznamenam s pousmatim mezi polibky. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jeho poznamce se musim taktez pousmat. Jen jemne se na parcentimetru od nej odtahnu. "S timhle si zacal ty..."poznamenam. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Neprestaval jsem se pousmivat. Prsty jsem ji zacal jemne hladit na holych zadech na jednom miste. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nacez se pote sklonim k jeho uchu a venuju mu na usni lalucek letmi polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Nemyslim si, ze bych ten demon byl ja.." Trosku si rypnu. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ja ale nepopiram, protoze demon nejsem." Nemohl jsem se odtrhnout od jejiho pohledu. Jeji oci osvicoval mesicni svit skrze okno a dodaval jim tak naprosto kouzelne pusobeni. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zavru oci a polozim si sve celo na jeho. Nemohla jsem si pomoci, strasne krasne vonel. "Vis, ze vonis stejne krasne jako tvuj tata?" reknu do ticha. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nejakou chvili ji neodpovim, jen ji mlcky hladim po zadech. "Jo... To je mozny..." Dostanu ze sebe nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Chybi ti..." reknu tise. "... stejne jako me." dodam dal. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Chybet? Skoro si ho nepamatuju..." Posledni vetu reknu o trochu mene hlasiteji. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Nechci otevirat stare rany..."reknu. Pote ale zvednu hlavu a zacnu se rozhlizet okolo sebe. "To je divny..."reknu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Co mas na mysli?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Jakobych to uz nekde nekdy citila..." reknu spis pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro lehce se zamračím. V tuhle chvíli by mi to vážně scházelo. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Nedokážu je takhle vycítit... tohle je jiný." řeknu a slezu z postele. "Nemyslím si, že to nějak souvisí s démony... ale přesto... nevím, nevím jak to popsat nebo přirovnat... ale vím, že jsem to už jednou něco podobnýho jednou cítila... když jsme byly v tý vile... cítila jsem tebe, respektivě tvou, druhou stránku.. teď cítím něco podobnýho a tím více mě zaráží to, jak moc se to podobá tobě. Jedinej člověk co mě napadá, co by byl stejný jako ty je..." trochu se zarazím a podívám se na něj. Asi jsem nechtěně načala bolestivé téma. "Promiň jestli jsem se tě tím dotkla..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jak to cítíš? Jako že je někde poblíž?" taktéž vstanu a jako první co udělám je, že sáhnu po Ebony s Ivory a zasadím si je na jejich místo u kalhot. Někdo jako já zkrátka musí mít zbraň po ruce vždycky. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dokonce více než si myslíš." řeknu. "Mám dojem, že to jde z toho kluka..." dodám, nicméně nemyslím si, že ty zbraně jsou potřeba. Kdyby byl démon, poznala bych to určitě už dávno, ale ten kluk byl prostě jen kluk. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Myslíš, že je už vzhůru?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Nemyslím si. Stejně jako si nemyslím, že bys ty zbraně teď použil... je to jen kluk Dante... navíc člověk..." řeknu. Poté otevřu dveře a vejdu k zábradlí. Jak jsem řekla, spal jako mimino. Otočím se tedy zpátky k Dantemu. "Vidíš? Spí jako zabitej... teď ale vím, že ta energie, aura nebo jak to mám nazvat jde z něj..." poté se na chvíli odmlčím. "Asi bych ho měla zkusit probudit sama... přeci jenom, bude lepší vidět při probuzení hezkou holku, než nějakýho polonahatce." řeknu a mrknu na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "...bude lepší vidět při probuzení hezkou holku, než nějakýho polonahatce." Odfrknu si. "Svým způsobem jsi taky polonahá.." neodpustím si částečné zazubení. |
| |
| "Jenže u holky se to bere jinak..." řeknu s úsměvem a vydám se dolů po schodech. Pomalu a opatrně poté dojdu k tomu ležícímu klukovi. Zastavím se pár centimetrů od něj a dřepnu si. Ta jeho pravačka byla vážně démonická. Z téhle blízkosti o tom nebyl nejmenší pochyb. Ale přísahala bych, že předtím svítila, tak proč je teď pohaslá? Nedá mi to a rozhodnu se tu jeho ruku prozkoumat tak, že si na ní prostě musím sáhnout... |
| |
| Noc strávená v polosedě a v bezvědomí způsobí že mám ztuhlé celé tělo. I přesto ucítím dotek na pravé ruce. Leknu se a vyskočím tak že přeskočím celý gauč. Stojím na nohou a dívám se na dívku stojící přede mnou. "A-ahoj, promiň lekl jsem se. Řeknu a seberu oblečení, které jsem shodil. |
| |
| Fajn, tohle jsem nečekala. Nicméně dám si ukazováček před pusu a naznačím mu aby byl potichu a poté kývnu směrem, kde spal ten děda, kterýho jsme s Dantem zachránily před démonama. Evidentně to byl Danteho přítel, ale já pořád nevěděla jaký je jeho jméno, nebo co vlastně dělá. |
| |
| Až teď si všimnu ležícího starce. Kývnu že rozumím. Taková spousta otázek. A tady se bavit asi nebudeme když tu leží ten stařec. Jsem už celý suchý takže jen držím věci v rukou. Stojím a nevím co dělat. rozhlížím se po pokoji. |
| |
| Vypadal, že má spoustu otázek, ostatně, to nebyl asi sám. Pootočím se za sebe a podívám se nahoru na Danteho a potom zase zpátky na něj. "Myslím, že to suchý oblečení ti bude asi už teď na nic..." řeknu šeptem. Nah, kašlu na dědka. Sednu na stolek za sebou. Poté mu pokynu hlavou aby si sedl zpátky na gauč, na kterým předtím spal. "Oba... totiž... všichni tři máme na sebe vzájemně zřejmě dost otázek a byla by blbost to řešit ve stoje..." řeknu polohlasně. Poté se podívám zase na Danteho a pokynu mu, aby šel sem dolů. Nevím, prostě projistotu. |
| |
| Odložím Věci na opěradlo gauče a sednu si. Sleduji muže jak sestupuje dolu. Hned hodnotím jeho vzhled a to jak silný asi může být. Usoudím že to bude lepší radši nechat být. "Otázek je tu opravdu až moc, to je pravda. Každopádně nejdřív bychom se mohli představit. Nero jméno mé. " Zašeptám a trochu nervózně čekám na vyslovení jmen ostatních. |
| |
| Trochu si povzdechnu. Tohle bude těžký vysvětlování a tak vůbec. Nehledě na to, že ani nevím co se to vlastně stalo z jeho rukou. Prozatím mlčím, nechce se mi moc načínat právě tohle téma a tak hledám pohledem oporu v Dantem, který se nakonec uráčit přijít dolů. "Můžeš mi říkat Leylah, nebo jen Ley, je mi to jedno... slyším na oboje..." pronesu nakonec s mírným povzdechem. |
| |
| Notnou chvíli jsem ty dva sledoval nahoře opřený o zábradlí a tak trochu se i kochal tou scénkou. Čekal bych, že v tuhle chvíli by bylo jedno jestli ho vzbudí ona nebo já, tak či tak by to dopadlo stejně. Ostatně, příliš dlouho mě kochat nenechali, proto jsem si jen lehce povzdechnul a začal scházet dolů. Sem tam na mě byla vidět nepatrné jizvy, které už zkrátka od určitých zážitků jen tak nezmizely. Taky jsem už kolikrát skončil jak čerstvě napíchaný špíz. "Jsem Dante.." prohodím cestou po schodech a postavím se kus od Ley. Částečně a trochu nenápadně si ho přeměřuju pohledem. Ne.. on? To těžko.. Pořád se mi tak trochu nechtělo věřit tomu, co říkala.. |
| |
| Jizvy na Dantem mne trochu zarazí ale když si uvědomím co jsem zažil včera tak mé překvapení opadne. "Vím že asi budu trochu neslušný ale kde to jsem?!" Zeptám se hned a zpříma. Dante má hlas, přesně takový jaký jsem čekal že bude mít muž jeho velikosti. |
| |
| "Ve společnosti s názvem Devil May Cry. Respektive v mém obchodě, který se zabývá lovem démonů." pohled mi na chvíli sjede k té jeho ruce. Byla mi až nepříjemně povědomá, proto jsem se neubránil zamračení. |
| |
| Všimnu si zamračení ale prozatím to nechám být. Jde však vidět že mně zarazí slovo démonů. Ale proč jdou zrovna po mně ?! Zamířím pohledem směrem k zemi a přemýšlím. |
| |
| "Nah..." povzdechnu si a opřu si hlavu o dlan své ruky, kterou jsem si loktem opřela o vlastní nohu. "Hlavně se tady nesesypej.... démoni existovali odjakživa, vlastně od tý doby co vzniklo lidstvo... takže žádný genetičtí mutanti či jiné blbosti, jakých jsou plné lidské filmy v tom nehledej..." poznamenám lehce suše. Trochu zazívám. "My oba zabíjíme ty démony, ostatně to už si viděl. Né sice u něj, ale myslím, že jsem nebyla při tvý záchraně špatná..." |
| |
| Sesypat se?! A proč jako vždyť jsem se s Nima střetl a ještě jsem byl schopen utíkat! Kývnu hlavou na znamení , že vše chápu. "A proč šli sakra po mně?!" Řeknu s lehkým rozčilením v hlasu, kvůli mým myšlenám. |
| |
| Rozhodím rukama do stran. "Nevím... kdybych to věděla, řekla bych ti to..." řeknu suše. "Ale bereš to celkem dobře, kluku. Většina lidí by na tvým místě zamlela něco o tom, že s tím máme jít do háje a zdrhla by odtud..." poznamenám a trochu se protáhnu. Chtěla jsem se vrátit do postele a dokončit to co jsme s Dantem začali... |
| |
| To mně taky napadlo že bych utekl.. "Jenže kdybych utekl tak bych na to byl sám, nevím možná už teď s touhle rukou.." zvednu pravačku a dám ji na světlo ".. bych se už asi dokázal ubránit ale nevím vůbec co to je a na to chci přijít když už to je součást mého těla!" |
| |
| Jen po očku jsem zamyšleně pozoroval tu jeho ruku. Vždyť on nemůže bejt... Pořád mi to nešlo na mysl. On nebyl mrtvý... nebo jo? Na krátký moment jsem se podíval na svojí pravou dlaň, na které se jevila další z jizev už dlouhou dobu. Stále tam byla, nemizela a pořád připomínala to, co se stalo. Nakonec jsem se rozhodl a zamířil ke kulečníku, kde už aspoň částečně uschnul můj kabát. Ten si vezmu však na sebe. "Hned se vrátím." poznamenám a sáhnu po pouzdře na kytaru, které si přehodím přes rameno. Čas na pizzu.. |
| |
| Zůstanu sedět a jen se dívám na Leylah. Ruku už spustím a jako bych nevěřil pocitu že mám ruku si hýbu prsty. |
| |
| "Dante..." zašeptám tiše, když zmizí za dveřma. Poté si jen povzdechnu a vstanu. Začnu hledat svoje věci, které jsem tu někde pohodila. To tričko co jsem měla na sobě nebylo špatný, ale bylo to právě jen ono tričko, které jsem měla na sobě. Jediný co jsem nenašla byl můj kabát. Znovu si povzdechnu a zamířim do koupelny, kde se převlíknu. Respektivě, natáhnu si zpátky moje oblečení. Byla to úleva být zase zpátky ve svým. Jeho triko nechám v koupelně. Zkusím najít hřeben, což se mi taky podaří. Vyjdu ven s tím, že se u dveří předkloním a nejprve si všechny vlasy chytnu do rukou a nějak seskupím v sobě. Čímž prakticky skoro nevědomky vystavím "naokrasu" svá záda a částečně i ruce, které byly poseté snad tisícovkou jizev všech velikostí a tvarů. "Nerada to říkám kluku..." řeknu přitom. Narovnám se pomalu, trochu vlasy zakroutim a dojdu zpátky k němu. "...ale vypadá to, že tvoje pravačka, bude zřejmě démoního původu..." řeknu a sednu si zpátky na stůl, přičemž si začnu rozčesávat vlasy. |
| |
| De-démonního původu..?? Jde vidět že mně to trochu překvapí ale když se tak zamyslím tak tak i vypadá. "Ale, jak to že se objevila mně ? Tak mně napadá. Když jsem tam na zemi ležel a Ty jsi bojovala, slyšel jsem hlas. Ptal se mně jestli chci více síly a já nakonec souhlasil." Podívám se na Leylah a v očích mi jde vidět myšlenka jestli jsem se někomu neupsal. |
| |
| Na chvíli přestanu a zarazím se, když řekne, že slyšel hlas. Ale to by přece nebylo možné, protože Vergil byl mrtvej. Sama jsem viděla, jak se Yamato rozstřítil na dvě části... Zavrtím hlavou. "Nevím... já nevím..." řeknu nakonec. "...kdyby tě využil nějakej démon jako nějakou nádobu či přepravník, poznala bych, vycítila bych ho z tebe, ale ty... necítim nic. Si pořád... člověk..." dodám. V duchu jsem si ale říkala, ne přála jsem si, aby se nezačal vyptávat na mě. Nemám zrovna chuť nějakému člověku vykládat o tom, že existují míšenci.... |
| |
| Celkem mně potěší zpráva že jsem nejspíš ještě člověk. "Asi nemám šanci se týhle ruky zbavit viď??" Pozvednu ruku. |
| |
| Zavrtím hlavou a vrátím se k česání. "Leda bys šel za nějakým ochotným démonem, který ti jí znovu ukousne..."poznamenám. "A nebo pokud by to bylo skutečně urgentní, tak ti jí můžu useknout já... akorát, mě lidské maso nechutná, takže jí asi nesním..." pokusím se o vtip bez náznaku úsměvu. Kde je tak dlouho? |
| |
| "Takže moje vlastní ruka už je fakt nenávratně pryč!? " Zvednu se a jde vidět že mně to docela vytočilo. Uvědomím si zvýšení hlasu a trochu se pokárám kvůli starci ležícím na zemi. Nezajímá mně, ale úctu ke starším ještě mám. |
| |
| Trochu se zakaboním, když na mě zvýší hlas. Jednak kvůli tomu staříkovi na gauči a jednak, protože nemám ráda to, když se na mě někdo otevírá pusu. Vstanu, čapnu ho za mikinu na hrudi a přitáhnu si ho k sobě. "Tak poslouchej mladej, nenechala jsem se kvůli tobě skoro zabít, jenom proto aby sis tu na mě otevíral tu svou držku! Jestli to ještě dostatečně nechápeš, tak ti to řeknu jako pro totálního pablba - Ne! Tu ruku už zpátky nedostaneš, protože to hnusný hovado ti jí jednak ukouslo a poté rozžvýkalo na stovky kusů a pochybuju v tom vašem lidským světě existuje nějakej rádoby medik, kterej by jí dal z té hromádky čehosy zase dohromady!" |
| |
| Uvědomím si svou chybu ale vytočí mně její přehnaná reakce. "Omlouvám se že jsem na Tebe zvýšil hlas ale Ty nebudeš řvát zase po mně!" Chytnu Ji pravou rukou za Její ruku s plánem aby mně pustila ale pak sem si uvědomil že se bojím že bych Jí něco udělal. Takže jen zůstanu nehybně stát a držet Ji jemně za ruku bez toho že bych přitlačil nebo zmáčknul její ruku. "A kde je sakra ten Dante,sakra??!" Řeknu už normálně potichým hlasem. |
| |
| To, že mě chytl se mi vůbec nelíbilo. Moje čelo se zakaboní ještě víc a přivřu i trochu oči. "Pusť... mojí... ruku... " řeknu pomalu, né příliš dobře naladěně a mezi každým slovem udělám asi pětisekundovou pauzu. "Nikdy jsem ještě člověku neublížila, pokud si sám o to přímo neříkal.... ale to neznamená, že ti jednu nevrazím, pokud mě nepustíš..." řeknu potom dál, stejným tónem. Cítila jsem, jak se mi změnili zorničky a taktéž i trochu zrak... Nikdo na mě už nikdy nesáhne! |
| |
| Co to ?! Leknu se těch děsivých očích a okamžitě Tě pustím. Dva kroky odstoupím. "Kdo vlastně jsi ?" Zeptám se, když se chvíli vzpamatovávám. "Promiň" Omluvím se ve chvíli kdy si uvědomím kde jsem už jednou takové oči viděl a má předchozí otázka teď seděla ještě víc. |
| |
| Mlčky a beze slova se od něj otočím pohledem a zavřu oči. Párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. "Ne kdo... ale co..." řeknu přitom. Poté otevřu oči a cítím, že jsem zase zpátky "normální", oni ani normální nikdy nebyly, protože jejich barva normální ani není. Poté se mlčky posadím na gauč a opřu si hlavu dozadu o opěradlo. Zavřu oči. "Jsem hnus co vznikne, když démon spojí s člověkem..." pronesu. |
| |
| Míšenec?! Prolítne mi hlavou a jde vidět jak mně to zaskočí. Také se uklidním. "Já .. eh.. omlouvám se jestli jsem Tě nějak urazil. Tohle jsem nečekal ale co na tom sejde jakého původu jsme?! Ty za to nemůžeš! A já Ti stejně stále dlužím jednu záchranu. Takže se mně asi jentak nezbavíš. Ale očividně by to nešlo ani tak, kvůli té mé ruce. Možná bych mohl bejt nápomocnej.. |
| |
| Povzdychnu si. "S tímhle už jdi taky do háje.... pořád samí, musím ti to oplatit, musím ti to oplatit....blablabla..." řeknu a naznačím posunky rukou onu brblání. "Už jednou jsem ti řekla, že nezabíjím démony, protože od někoho něco chci... dělám to protože jsem dala jednomu... člověku, na kterým mi záleželo slib..." na chvíli se odmlčím. "Ale to zrovna není věc, která by člověka jako ty měla zajímat... a také si tu nehodlám vylévat srdce o tom, jak moje minulost stála totálně zaprd..." |
| |
| Tak trochu by se dalo říct, že právě probíhající diskuzi přerušilo slabé zatřesení Devil May Cry. Venku ještě tak nějak stále panovala nevzdávající se bouřka, tak to mohlo být jen blízké hřmění. Jenže krátce na to se ozvalo i několik výstřelů, ale velmi tlumených a vzdálených... |
| |
| "Dante!" okamžitě se vspřímím, když zaslechnu výstřeli. "Ty! Zůstaň tady!" přikážu mu a doporučovala bych mu mě poslechnout, neboť pokud to neudělá, pozná, že nasranej démon se vůči mě, jen neškodná hračka pro mimina. Poté zamířím ke dveřím, které lehce rozrazím a vyběhnu ven. Vydrž... |
| |
| Bolestně jsem vykřikl. Poslední, co jsem si zhruba pamatoval bylo to, že jsem pocítil silnou ránu v zádech, když jsem proletěl vzduchem a nejbližší zeď dá se říct prorazil. To už se mi obraz před očima začal rozmazávat a já jen zaslechl přibližující se kroky. Křečovitě a slabě jsem se snažil rukou nahmatat po zemi alespoň jednu z mých zbraní či Rebellion ale jak se tak zdálo, byl jsem kompletně odzbrojený. Až do teď jsem si nemyslel, že existuje někdo, kdo by mě dokázal až takhle zřídit. Cítil jsem se slabší než obvykle a ať jsem chtěl nebo ne, víčka se mi začala zavírat proti mojí vůli. Slyšel jsem... ne.. věděl jsem, že ty kroky jsou už skoro u mě a nečeká mě nic jiného než ono doražení. Slabě jsem zaťal zuby z očekávání další rány. Čekal jsem.. pár vteřin.. jenže se nic nestalo. Zmizel? Zaslechl jsem jen jiné, mnohem rychlejší kroky, to už jsem však ale nevydržel a mé oči se zavřely úplně.. |
| |
| Běžela jsem tam, odkud se nejspíše ozval onen zvuk výstřelu. Sotva jsem popadala dech, ale na tom v tuhle chvíly nezáleželo. "Dante?!" zavolám ve snaze a doufání v tom, že by se mi aspoň mohl ozval. Jenže to ticho mě začalo užívat. Začal se mi do srdce zažírat nepříjemný, ne bolestný pocit, který jsem prožila už tolikrát... Věděla jsem to.... věděla jsem, že se něco takovího stane... jsem tu kráva hloupá!!! A potom jsem ho tam uviděla. Ležet nehybně na zemi. V tu chvíli jakoby se mi zastavilo srdce a na okamžik jsem přestala i dýchat. "DANTE!!!"vykřikla jsem zoufala a rozeběhla jsem se k němu. Necelý metr od něj se mi podlomí samovolně kolena a setrvačností jsem k němu po zemi jaksi dojela. "Dante!! Notak!! Nedělej to... tohle nesmíš..." cítím, jak mě přitom začali pálit slzy v očích. |
| |
| Vzdal jsem už jakýkoliv pokus o to se pohnout. Nemohl jsem, neměl jsem jak. Ta bezmoc a nekončící slabost mě přeci jenom přemohly.. Přesto mě ale v uších zaštípe hlas. Zdál se mi, nebo byl skutečný? Jenže pak se ozval znovu a mnohem blíže. Přinutil jsem se alespoň k tomu otevřít oči. Chtěl.. jsem se přesvědčit o tom že nejsem blázen a že ji skutečně slyším. Že se mi to nezdá, že je skutečně tady a u mě.. Víčka se mi podařilo otevřít jen velmi slabě. Alespoň natolik, že jsem ji trochu viděl. Neměl jsem na sobě tričko, které jsem jí předtím dal, proto se mohla pokochat pohledem na celkem dost slušnejch a některých i hlubokých ran na mojí hrudi. "Ley..." hlesnu skoro neslyšně. Už skoro i mluvení pro mě bylo obtížné a zároveň i bolestné. Déle už jsem neudržel otevřená víčka, proto jsem je zavřel. "...promiň." |
| |
| "DANTE!!!" vykřiknu znova, když uvidím, jak se jeho oči zavřeli. "Ne, ne, ne..... NE!! Sehnu se k němu víc a uchopím jeho hlavu do svých rukou a trochu jí nadzvednu. Slzy, které se mi drali ven z očí jsem už nedokázala udržet a teď se mi kutáleli po tvářích. Sehnu se k němu ještě víc a opřu si svoje čelo o jeho. Zavřu oči. "Prosím... nedělej to... ne.... ne, znovu ne... ne, ty... " zašeptám zoufale. Nakonec si jej částečně přitáhnu k sobě a přitisknu si jej k sobě a zabořím obličej do jeho hrudi, který vypadala jako cedník. Nedokázala jsem v sobě udržet zoufalé vzlyky, které se draly napovrch a taky se hlasitě projevovali. Moje tělo se třáslo, nikoliv zimou, ale strachem. Strachem z toho, že přijde o další osobu, na který mu záleželo.... zase... |
| |
| Měl jsem takový pocit, že při vědomí nezůstanu moc dlouho, ale snažil jsem se seč to šlo. Její tichý nářek mi působil víc bolesti, než kdyby mě probodali ještě mnohem víckrát. Oči jsem však už otevřít nedokázal. "...hořím.." vydám ze sebe po chvíli. Ačkoliv bylo mokro, připadal jsem si, jako kdybych snad ležel na rozžhaveném uhlí. |
| |
| "...hořím.." To jediné slovo mě přiměje aspoň trochu otevřít oči. Jenže díky slzám jsem stejně skoro nic neviděla.Tak trochu jsem nechápala to, co tím slovem myslel... "Cože...?" dostanu nakonec ze sebe s velkou dávnou přemáhání se a stejně bylo to slovo, jen nepatrně slyšitelné. |
| |
| Víc už jsem ze sebe dostat nemohl. Na jednu stránku jsem si přál, abych už přišel do bezvědomí a nemusel tu bolest snášet. Na druhou stránku jsem ji zase nechtěl nechat.. samotnou. Po čele mi stekla jedna kapka potu. Nepříjemné horko se mi rozlévalo všude po těle, jako bych byl v jednom ohni. Chtěl.. bych se alespoň rukou natáhnout a setřít jednu z jejích slz, ale v tuhle chvíli jsem si připadal jako panáček ze slámy.. |
| |
| Vedela jsem jedno, ze at uz se mu stalo cokoliv nemohla jsem ho tu tahle nechal lezet na ulici, navic raneneho. Byla to vlastne jen otazka casu nez sem dorazi nejaci demoni a budou ho chtit dorazit. Chytnula jsem ho a pote jsem se ho pokusila nejak nasoukat na sva zada. Cvhili mi to trvalo ale nakonec se mi to nejak podarilo. Ted jsem se s nim musela jen zvednout. Prvni pokus nevysel jak jsem chtela a tak jsem se s nim sesnula pod jeho vahou hned k zemi. Na druhy pokus se mi podarilo aspon stat ale pote jsem se znovu nakonec svalila spolu s nim k zemi. O neco jsem se pritom prastila do hlavy tak, ze jsem pocitila pod vlasy vlhkost ale ignoroval jsem to. Musela jsem ho dostat nejak domu... |
| |
| Z venku se ozvou výstřely a já okamžitě,stejně tak jako Ley zpozorním. Chci jít s Ní ale zarazí mně. Nervózně pak přešlapuju po celém pokoji. Zůstaň tady..přestaň peskovat a fňukat. Pfe, mám toho tak akorát dost! V tom momentě uslyším vzdáleně ale zřetelně křik Leylah. Nevydržím to a jdu ven taky. Znovu Uslyším Její hlas a vydám se tím směrem. Utíkám abych mohl nějak pomoci kdyby se cokoliv dělo. Přicházím k místu, kde by měla být Ley a pohled, který se mi naskytne, mně přimrazí na místě. Dvě těla, jedno ležící na zemi a druhé skloněné nad tím prvním. Uvědomím si až pozdě o co se Ley snaží a okamžitě Jí jdu pomoct. Zvednu Danteho a položím si ho na záda. Pak podám ruku Ley. "Můžeš jít sama?" Optám se a radši ani nepřemýšlím co mi udělá že jsem Ji neposlechl. |
| |
| Když jsem měla nadohled domov... jeho domov... Poté ale o něco zakopnu a svalím se znovu na zem, tentokrát do nějakýho zbytku kaluže. Vlasy mi zastíní pohled a tak se nemůžu podívat, kdo nebo co to byl, když jsem zaslechla kroky. "Můžeš jít sama?" Pokusím se trhnutím hlavy si z očí aspoň odhrnout nějaké vlasy. Než se mi to ale povede, Danteho váha najednou zmizí. Když se mi nakonec povede nějak odhrnout vlasy, zjišťuji, že je to ten kluk. Věnuji mu velmi, velmi naštvaný pohled a odmítnu jeho nabízenou ruku s tím, že jí hrubě od sebe odpálkuju. Nejraději bych ho v tuhle chvíli roztrhala na tisíc kousků, ale zase vím, že bych ho asi nedonesla, bez použítí své "druhé stránky"... |
| |
| "Tak asi jo,, když máš tolik síly na to být ještě naštvaná." Narovnám s a jdu s Dantem k, nejspíš, jeho domovu. Tam jdu nahoru a a do prvních dveří které uviím. Naštěstí je to pokoj a je v Ní i dost velká postel. Položím ho na ni. Odejdu pak dolu a napustím do větší mísy horkou vodu a někde v koupelně vyhrabu hadr. Nestarám se vůbec o o co se děje s Ley. Jdu nahoru a omeju trochu Danteho obličej a vrchní část těla. Během toho všeho jen nasupeně dumám. Co po mně sakra chce?! Člověk se Jí snaží pomoct a ještě je za toho špatnýho! |
| |
| Mlčky jej následuji, ale naštvaný výraz z mé tváře mi nemizí. Hřbetem ruky se pokusím nějak si setřít onu hnusnou vodu z kaluže. Zjišťuji přitom, že moje tváře a oči jsou ještě stále vlhké od slz. Nicméně dojdu za nima nahoru do pokoje, který byl Danteho. Když uvidím, jak se o něm stará, chytnu jeho ruku, ve který držel ten hadr. "Nech ho bejt..." pronesu studeným hlasem, který by většinu lidí vyděsil. Zároveň jsem cítila, jak se mi zase změnili zorničky. |
| |
| Vyškubnu svou ruku z její. "Nech mně bejt!" Odstrčím Ji a nevšímám si Jí. Omeju ho a odejdu i s miskou plnou krvavé vody. |
| |
| Sevřu ruku v pěst a vyrazím za ním. Je to jeho chyba... Jeho chyba!!! Byl kousíček před schodama, když jsem jej udeřila zezadu pěstí dozad, což měla za následek do, že namísto aby po schodech sešel, po nich vlastně sjel po kokose... |
| |
| Všechna voda se, během letu, vylije jak po celých schodech tak po mně. Ránu do zad jsem od Ní vůbec nečekal, takže jsem prostě a jednoduše umyl vlastní držkou schody. Zvednu se a ani nevím jak vyběhnu schody. "Co si sakra myslíš že děláš?!!" Vystartuju na Ni. Během těch několika slov mi v očích párkrát probleskne jiná barva. |
| |
| Onou pěstí, kterou mám stále zaťatou jej udeřím do obličeje, takže znovu slíže schody ze shora dolů. "Řekla jsem ti, že tu máš zůstat..." řeknu studeně, až skoro zle. Sejdu pomalu schody a čapnu jej za mikinu a vytáhnu nahoru tak, že měl špičky nohou pár centimetrů nad zemí. Moje oči už vůbec nevypadali lidsky, stejně jako moje zuby, které začínali spíše připomínat zvířecí tesáky. "Já ti kašlu na nějakou tvou pomoc!! Netrčela jsem dva tisíce let v tom hnusným vězení, jenom kvůli tomu, abych viděla, jak jej napotkání sejme nějakej krypl!!!" zavrčím na něj. Můj hlas ale už lehce zněl, tedy spíše nezněl jako lidský. |
| |
| Stále tak nějak ignoruju všechny změny a ani nevím proč. "Takže za to všechno můžu já nebo co tím jako chceš říct! Když jsem ho nesl sem , to jsem Ti byl dobrej co ?! A co máš vůbec za problém s tím že jsem ho omyl. Jak jsem si všiml postaral se i On o mně!! Nebo na mně snad žárlíš, že jsem se ho dotknul nebo co ?!!" Osočím se a pravou rukou odtrhnu Tvou od mé mikiny. Dopadnu v pohodě na nohy a podívám se hned na Leylah v očekávání další rány pěstí. |
| |
| "Nikdo se tě neprosil o pomoc..." řeknu studeně a napřáhnu pravačku s tím, že mu vrazím další. Jenže, když zahlédnu jak se změnila, sice jen částečně, ale přesto už na ní byly dost patrné známky toho, že se mění v něco jako démonický pařát. Ztuhnu. Nepřestávám zírat na svou ruku. Bojím se podívat i na tu druhou, protože ví, že bude naprosto stejná. Zašla jsem daleko... |
| |
| "Tak jako Ty nechceš,abych Ti pomáhal a říkáš že to neděláš pro ostatní a nic za to nechceš tak i já jsem Ti pomohl a nečekal jsem jestli se mne budeš nebo nebudeš prosit ale pokud Ti to vadí,tak Tě přístě radši poprosím o to abych TI pomohl a nebo Tě tam rovnou nechám aby jsi pod ním zůstala ležet! " Vyjedu po Ní ale zastavím se stejně tak jako Ona a uvědomím si co se vlastně děje. Najednou si přijdu jako totální hlupák že se s Ní hádám. Ale přesto bych se hádal, protože mně štve. Pomyslím si nakonec. |
| |
| Sevřu onu ruku, která vypadala jako pařát s drápy v pěst a zavřu oči. Pokouším se soustředit na to, abych se změnila zase zpátky, ale jde to těžko. Pořád ve mě vířili emoce, které ještě umocňovala druhá stránka. Poté lehce pootevřu oči a zjistím, že moje ruka je zase normální. Cítím ale, že moje oči nikoliv. Opřu se zády o zeď vedle a pomalu podél ní sjedu dolů, kde zůstanu sedět. Pohled mám zabodnutý do země. "Nechtěla jsem..." řeknu tiše. "...nechtěla jsem tě udeřit... já jen... přestala jsem se ovládat...je těžký držet HO v sobě..." tím HO jsem samozřejmě myslela svou démonickou část, nebo spíše půlku. "... zvlášť, když on..." nedopovím větu, protože svůj obličej schovám ve svých dlaních z pod kterých se začne ozívat vzlykot. |
| |
| Dívám se na dívku a scénku přede mnou nevěřícnýma očima. Najednou všechen můj vztek odplyne jako pára nad hrnce. Nevím co udělat ale chtěl bych Leylah pomoct i přesto co se mezi Námi teď semlelo. "Já.." Ani nevím co bych řekl a jediné co mně napadne je obejmout Ley. Udělám to a najednou mi svitnou slova přímo před očima. To je jedno. Mně to zas tak moc nebolelo a co se týče JEHO.. Miluješ ho že??" |
| |
| Trochu se zarazím, když pocítím jak se ke mě sehne a poté pocítím jeho obětí. Donutí mě to částečně sundat ruce z obličeje. Nakonec je sundám úplně a chytnu jej za mikinu na zádech a schovám svůj obličej, respektivě zabořím svůj obličej do jeho mikiny na jeho hrudi. Pevně ho tak obejmu. "...miluješ ho, že?" Neodpovídám. Nakonec jen po chvilce lehce přikývnu. |
| |
| Neočekávám zrovna tuhle reakci ale když zaboří hlavu do mé mikinu, pousměju se. Čekám chvilku na odpověď a poté mne napadne jen jediná věc. "Tak se neboj že bych Ti ho ukradl on fakt není můj typ." Snažím se zlehčit situaci a zasměju se. "A navíc. Myslím že pokud si budete na blízku tak Vám nikdo neublíží. Řekl bych že bych Ti pomohl ho chránit ale stále pochybuju o své síle." Držím Leylah stále v obětí a snažím se o to abych Ji objal co nejvíce aby se mohla cítit v bezpečí. |
| |
| Mlčím. Nevím co bych měla říkat. Nakonec se od něj trochu odtáhnu s tím, že půjdu zpátky za Dantem, ale všimnu si jeho pravačky. Až víceméně teď jsem si všimla, že svítí, modře svítí. Stejně jako předtím, když se postavil tomu démonovy, ale proč se rozsvítila až teď? "Tvoje ruka..." zešeptám. |
| |
| "Co s Ní ?" Řeknu bez rozmyslu, pak otevřu oči, otočím se a uvidím jak moje ruka září. Zůstanu na Ni zírat a pomalu mne uchvacuje její kouzlo. Podívám se na Leylah s tázavým pohledem. |
| |
| Zavrtím hlavou na znamení toho, že nevím. Svým způsobem byla krásná. Zvedla jsem ruku a jen letmě se jí dotkla. Byla i příjemná naomak. Poté jí ale nechám být a pomalu beze slova vstanu. Věnuji mu letmí pohled a vydám se po schodech nahoru. Asi v půlce schodů se zastavím. "Měl by si se prospat..." řeknu a rozejdu se dál ke dveřím od pokoje, které otevřu a zmizím za nimi. Když vidím takto Danteho, prakticky bezmocně ležet, bodne mě těžce u srdce. Slzy se mi vracely do očí, ale řekla jsem si, že už nebudu plakat. Pomalými kroky, jsem došla k jeho postely a jelikož nebylo kam si sednout, sedla jsem si vedle postele a hlavu si položila na ruce na postely. Pár centumetrů od mé hlavy byla jeho ruka. Cítila jsem se unavená a tak jsem zavřela jen oči, abych jim dopřála trochu odpočinku. |
| |
| Skutečně jsem vytuhl natolik, že jsem na nějakou dobu ztratil vědomí. Probudil mě tehdy až lehce nepříjemný pocit vlhkosti po mém těle. Každá rána, kterou jsem uštědřil, pálila jako čert a já si vážně připadal jako nad ohněm. Zmůžu se jen na to pomalu ale jistě pootevřít oči. Naskytl se mi tak pohled na jakýsi pokoj. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a přišel na to, že je to můj pokoj. Také jsem ale ucítil, že mě cosi lechtalo na pravé ruce, proto jsem nepatrně otočil pohled směrem ke kraji postele. Byly to vlasy. A lépe řečeno, Leyiny. Pohled na ni, že při mě takto ležela, mě zahřál na srdci. Byl jsem tak blízko tomu ji pohladit po tváři, ale nemohl jsem se hnout. A i ta zranění se hojila poměrně pomalu. Nemohl jsem si ale v tenhle moment vzpomenout, co to bylo tehdy za parchanta. "Ley.." šeptnu. |
| |
| Zůstanu dole stát se zvednout rukou a koukám jak Ley odchází. Tentokrát však poslechnu Její, tentokráte radu, a jdu si lehnout zpátky na gauč. Po chvíli zírání na svou ruku ji zakryju a usnu. |
| |
| Skoro jsem začala usínat, když mě někdo probudil, respektivě někdo řekl moje jméno. Pomalu jsem tedy pootevřela oči a s tím, že tomu pablbovy patřičně vynadám, ale když zjistím, že je Dante při vědomí, respektivě viděla jsem, jak se na mě dívá. Nebo se o to aspoň pokouší, vykouzlí na mé tváři maličký úsměv. "....jsem tady..." řeknu tiše. |
| |
| Oči jsem znaveně po chvíli zavřel a donutil se ke slabému úsměvu. Vidět ji bylo v tuhle chvíli jediné, co jsem chtěl. "Trochu... jsem to.. nezvlá.. dl.." |
| |
| Chytnu jeho ruku, kterou jsem měla před sebou a tváří si na ní opatrně lehnu, ak, abych se na něj mohla potom ještě dívat. Zavřu ale oči stejně jako on. "Tohle už nikdy nedělej..." řeknu. |
| |
| Můj hrudník se lehce nadzvednul a poté položil zpátky. "Promiň... mi to." Bylo to teď lepší, než ještě před nějakou tou dobou, ale to nepříjemné horko mě zžíralo. |
| |
| Trochu zvednu hlavu a zalovím v kapse, ze které vytáhnu červený průzračný kámen, který se po pár vteřinách změní na jakousi maličkou červenou poletující kuličku, která lehce zářila. "Vem si jí..." řeknu polohlasně. "Je to síla jednoho démona, kterýho jsem před asi dvěma týdny zabila... měla by ti pomoci zahojit ty nejhorší rány..." řeknu. |
| |
| "Rad bych.." Pronesu se slabym usmevem avsak oci neoteviram. Chtel jsem zustat pri vedomi dyl ale trochu me premlouvala jista ospalost. |
| |
| Lehce se pusmeju. Mohlo mi to prece dojit... Proto lehce natahnu ruku k jeho hrudi a onu kulicku mu tam na obnazenou hrud polozim. Chvili se nic nedelo ale pote do nej zacala pomalu vnikat az zmizela uplne. Doufam, ze mu to pomuze aspon od te horkosti.. |
| |
| Lehce jsem si vydechnul. Az po chvili to horko alespon trochu pominulo a ja si mohl ulevit od bolesti. Aspon pro ted. Zarazel me ale fakt, ze tu nikde neslysim toho kluka. "Kde.. je?" |
| |
| "Spi... dole da gauci... zrejme..." reknu. Dlani se pokusim setrit z tvari zasychajici slzy, ktere mi tam zacinali dost vadit. Dante neumre a to bylo ted hlavni. Sice me bolelo u srdce videt ho takhle ranenyho, ale diky tatove polovicce by se z toho mel celkem rychle dostat... |
| |
| "Bala... ses?" Reknu polohlasem po chvili. Ten narek, ktery jsem predtim slysel... byl pro me mozna horsi nez smrt. Za tu dobu jsem ji takhle narikat jeste neslysel. |
| |
| "Rikala jsem ti, ze jsem prisla o dost me blizkych... lidi... ten pocit, ze bych mela prijit o dlasiho... zvlaste tebe..." reknu tise. Byla to pravda, protoze sice byl misenec, ale nevedela jsem jak moc dobre je na tom s regeneraci. Lehce si povzdychnu a znovu si lehce hlavou na postel. Chytnu jeho ruku a polozim si ji na tvar. Zavru pritom oci. "Bala jsem se vic nez si dokazes predstavit..." |
| |
| Pocitim jeji hrejivou tvar na svych prstech a dlani. Zmohl jsem se jen na to, ze hsem ji tak lehce po tvari hladim palcem. "Ja... si nemuzu vubec vzpomenout.. s kym jsem bojoval.." |
| |
| I kdyz to byly jen nepatrne pohyby, uzivala jsem si jich. "Ani ja jsem nikoho nevidela.... ani necitila...." reknu polohlasne. Trocu jsem premyslela jaky demon tohle muze zpusobyt... jestli to skutecne udelal nejaky demon.... |
| |
| Skoro neslysne jsem si povzdechl. Nesnasel jsem ten pocit, kdy nezmuzu absolutne nic. Jak bylo ale mozne, ze jsem si nepamatoval oblicej myho protivnika? Pokusil jsem se jeste jednou trochu pootevrit oci, abych ji videl. "Budu v pohode..." Teda, alespon jsem doufal. |
| |
| Jemne prikyvnu. O tom jsem nepochybovala. Jeho otec byl silny, neco podobneho by ho nerozhazelo a ja verila, ze je stejny jako on. "Vazne krasne vonis..." zaseptam. |
| |
| Její poznámce jsem se musel jen slabě pousmát, i když sám jsem si říkal, že jsme k sobě přirostli až příliš rychle. Nikdy bych si nemyslel, že zrovna já budu v tomhle životě vyhledávat nějaký vztah. "Děkuju.. že tu jsi.." řeknu poté, než mě únava nakonec přemůže a já na malou chvíli usnu, když mi nadále bolest příliš nebrání. |
| |
| Lehce pootevru oci a lehce se usmeju. "Ja taky... " reknu tise i kdyz jsem vedela, ze me nejspis uz neslysi. Nakonec oci zase zavru a diky unave jak fyzicke tak i psychicke celkem rychle usinam... |
| |
| Netušil jsem, kolik času ubíhalo. Zkrátka jsem spal a využíval toho pocitu, že nic necítím a nevnímám nic okolo sebe. Prostě se jen nechávám unášet vlnami snů. Měl jsem poměrně příjemné sny. Tedy.. do doby, než jeden sen začne nabírat divný směr. Všechno okolo najednou pohltila temnota. Ležel jsem právě na své posteli stejně jako když jsem vzhůru a rozhlížel se. Seděl jsem a rukama ani nohama jsem nemohl pohnout. Jako kdybych je ani nemohl ovládat. Všechno začalo mizet v černočerné tmě. Stejně tak spící Ley, která začala skouzávat dolů z postele a ona temnota ji začala pohlcovat nenávratně stejným způsobem, jako všechno ostatní. Prudce a zadýchaně jsem se posadil. Sakra. zanadávám v duchu, když mě zahrne pichlavá bolest po hrudi. Na co jsem ale tak brzy přišel, ty rány byly už výrazně menší. Mnohem. Kapka potu mi stekla po čele a já se očima rozhlížel po pokoji, abych zjistil, že je všechno stejné. Pohledem jsem ihned sjel k Ley, abych se o tom přesvědčil. Naštěstí tomu tak bylo. Zdálo se, že spokojeně usnula a víc v tuhle chvíli nepotřebovala. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a já si slabě vydechnul. Podíval jsem se na svoji ruku. Klepala se. Ze strany na stranu. Jenže proč? Nebyl jsem natolik vyděšený nebo že bych utrpěl nějaký šok. Volnou rukou jsem ji chytil, aby se přestala klepat a začal jsem trochu křečovitě vstávat z postele. Mohlo být tak tři ráno, tudíž tma ještě stále neustupovala. Když se mi povedlo postavit, zakymácel jsem se a proto jsem se raději hned opřel rukou o stěnu. Za její pomoci jsem se rozešel směrem ke dveřím. S těmihle sny rozhodně spát nemůžu.. |
| |
| Nespalo se mi zrovna dvakrat dobre. Nevim proc. Napul me probudil prudky pohyb ale brala jsem totak, ze Dante ma bolesti a tak jsemto nechavala byt. Co me uz ale uplne probudilo bylo jak se matrace prohrula. Nez jsem ale zvedla hlavu a otevrela oci, Dante uz byl pryc. S trochu bolestnym pohledem jsem se divala smerem ke dverim. Nakonec jsem se postavila, protoze mi zdreveneli nohy. Trochu jsem si je protahla a lehla jsem si na postel s tim, ze tu mel Dante dost mista aby se sem vesel pohodlne i on. |
| |
| Trochu souravym krokem jsem se dostal ke schodum a podival se dolu. Ten kluk tam spal jak rikala, proto nebylo co vic resit, i kdyz ta jeho ruka mi byla zahadou. To ale nebylo to, na co jsem se ted chtel zamerit. Zacal jsem ty schody schazet. Sice s obtizemi, ale za par minut se mi povedlo se dostat dolu. Podival jsem se ke dverim, kde byl nastesti opreny Rebellion a Ebony s Iviry lezely odhozene na skrince vedle. Alespon ze tak.. Ja vsak ted zamiril k Rebellionu. S kazdym krokem jsem se snazil si vzpomenout, jak to vubec vsechno probihalo, ale ani za mak. Nemohl jsem si vzpomenout ani jak to vlastne zacalo. Zastavil jsem se pred Rebellion a chvili se na nej zadival. Nakonec jsem sahl po jeho rukojeti a lehce ho vytahl do vzduchu abych si ho mohl pritahnout bliz k sobe. Chyba... Ve chvili kdy jsem jej vzal do ruky me prepadlo zarazeni. Ruka, kterou jsem drzel rukojet, se rozklepala a ja ho musel ihned pustit. Ne zrovna potichu tak zadrncel o zem a ja se za ruku ihned chytil. Nemohl jsem to rozklepani zastavit. "Pre-..stan!" Nemohl jsem uz drzet ani vlastni mec? A proc jsem si nic nepamatoval? |
| |
| Skoro jsem zase usinala, kdyz jsem zaslechla zarinceni. Moje instinkty reagovali okamzite tim, ze jsem okamzite vstala a vystrelila z postele. Otevrela jsem dvere a zahledla jak tam Dante stoji a jeho mec, ve kterym jsem poznala otcuv Rebellion. Nevim, neco proste nebylo v poradku. "Dante... je vsehno v pohode?" |
| |
| Notnou chvili tu ruku pozoruju, kdy to konecne prestane. Pomalu ale jiste to ustavalo. Zaslechl jsem za sebou hlas, proto jsem sebou lehce trhnul a pres rameno se podival za sebe. "Jo.." Reknu spis tiseji ackoliv je to lez. Necim me ten boj proste musel poznamenat. |
| |
| "Lzes..." reknu primo. Pitila jsem, ze se neco stalo. Prece by se jeho mec jen tak nevalel na zemi pro nic za nic. Pristoupim k nemu bliz, respektive taak abych byla prednim a podivam se na nej. |
| |
| Pohledem pred ni uhybam. Sam jsem byl zmatenej a nechtel jsem, aby se mi divala do oci. "Ja.. Nemuzu ho drzet." Skoro jako bych se bal, ale nebal jsem se. Co to teda bylo? |
| |
| Chytnu ho za ruku. "Neh to ted byt... si vysileny a tve telo si ted potrebuje odpocinout... uvidis, ze rano bude lip..." reknu lehce, mozna i trochu konejsive. |
| |
| Nakonec jsem se na ni podival. Ruka, kterou mi drzela, se porad jeste trochu klepala. "Ja... si tim nejsem jisty, jestli to je unavou." |
| |
| "Treba jo, treba ne.... kazdopadne to nema cenu resit tasy a ted, zvlaste, kdyz se sotva udrzis na nohou... " reknu. Druhou ruku mu polozim na tvar, kdyz se na me konecne podiva. Lehce mu po ni prejedu parkrat palcem one ruky. |
| |
| Lehce jsem si povzdychl. Na moment jsem se po ocku podival na toho spiciho kluka. "Co s nim bude? Slysel jsem vas, ze jste si moc nesedli." |
| |
| "Nero?" Tu poznamku o tom, ze jsme si nesedli zamrne ignoruji. "Nevim, ale zrejme bude lepsi kdyz tu bude... docasne... dokud nezjisime, proc je jeho ruka takova jaka je..." reknu a podivam se na nej a skrz deku prosvitalo tlumene modre svetlo. "...nebo respektive dokud nezjistime proc z nej citim tveho bratra..." |
| |
| Kdyz uz to konecne prestalo, vydechl jsem si. Mohl jsem zacit normalne premyslet a ne se tamerovat na to, co dela ruka. "Muj bratr je mrtvy.." Pronesu a pomalu se rozejdu zpet ke schodum. Preci jen, je neco okolo tri rano. |
| |
| "Já vím, že je...." pronesu. "...viděla jsem jeho boj s Mundusem z okna kobky, kde mě věznily... pochybovala jsem o tom, že mě ale slyšel, respektivě, že se dočkám odpovědi, ale já ho z něj prostě cítila. Cítila jsem stejnou podstatu, jako byla ta Danteho. Nakonec se vydám za ním... |
| |
| Na její slova jsem už neodpověděl. Ne že bych se nějak urazil, ale nechtěl jsem to rozebírat. A zvlášť se mi nechce věřit tomu, že by ten kluk měl něco společnýho s Vergilem.. Pomalejším krokem se nakonec vydám do schodů ve snaze vrátit se zpět do postele.. |
| |
| Vyběhnu pár schodů nad něj a nabídnu mu ruku. "Pomůžu ti, jestli chceš..." řeknu a pokusím se trochu usmát. |
| |
| "Zvládnu to.." pokusím se její úsměv nějak opětovat a jen co vyjdu schody, zapluju do dveří. |
| |
| Jen přikývnu a tak nějak jsem pořád s ním a jsem připravena ho tak nějak chytit či jinak podpořit, kdyby náhodou potřeboval. Nakonec aby zase zmizíme za zavřenýma dveřma. On se okamžitě dá se říci natáhne zpátky na postel, zatímco já jsem zavírala dveře. Otočím se k němu a pronesu: "Vejdu se tam někam k tobě?" |
| |
| "Místa je tu vždycky dost.." podívám se směrem k ní. Vedle mě bylo úmyslně volné místo čekající jen na ni. Nutno podotknout, že mě znovu přepadala únava.. |
| |
| Lehce se usměju a dokráčím k němu a nejdřív si sednu. Tak trochu jsem začala přemýšlet, jak bych se ho dotkla, aniž bych mu způsobila nějakou větší bolest. |
| |
| Nakonec jsem to nevydržel příliš dlouho. Když jsem zahlídl, jak si začala sedat, o něco jsem přivřel oči až jsem je zavřel úplně. Když tu byla se mnou, nic víc mi v tuhle chvíli nechybělo. |
| |
| Zřejmě mi asi nic jinýho dneska nezbyde, než případné tulení vynechat. Trochu si smutně povzdechnu ale poté se sklním k němu a věnuju mu pusu na čelo a trochu se prohrábnu v jeho vlasech. Zakončím to jemným pohlazením po jeho tváři a lehnu si k němu čelem a na bok. |
| |
| Zbytek noci proběhl už bez menších problémů, co zbytek noci, bylo už tak nějak ráno, ale jim to bylo jedno. Zvláště Dantemu, který byl schopný prospat i několik dnů za sebou. Co Danteho ale vzbudila, byla pichlavá bolest na hrudi, jako kdyb se mu v ní někdo záměrně přehraboval. Pomalu proto otevřel oči. Uviděl před sebou Leylu, jak seděla na postely a na něco na něm se pekelně soustředěla. Poté pocítil píchnutí, spíš hrubější dloubnutí. Zasykl ale poté zjistil, že Leyla z něj něco vytáhla. Špičky jejích prsty byly jen od pár kapek jeho krve. |
| |
| Jen lehce jsem cekl, když ze mě cosi vytáhla. "Co to sakra..?" prohodím ještě částečně rozespalý. Nejradši bych si totiž dal siestu minimálně do jedný hodiny.. |
| |
| Bylo odpoledne, dle mého něco okolo tří hodin, možná. Nicméně, probudila jsem se relativně odpočatá. Podívám se vedle na Danteho a to, že spí klidně mě celkem uklidní. Nicméně něco zahlédnu v jeho hrudi. Chvíli přemýšlím, ale nakonec se rozhodnu to prozkoumat a strčím mu do jedné ze zatahujících se ran prsty a snažím se tu věc dostat. V prstech jsem třímala kulku. Kulku z lidské zbraně. A ne jednu. Povedlo se mi z něj jich vytahat asi tři. Začínala jsem mít podezření, kdo jej napadl... Podívám se na něj, když jej uslyším a ukážu mu onu kulku. "Démon tě nenapadl..." řeknu. "...mám podezření, že to byl nějaký člověk, co loví démony..." |
| |
| "Proc... se citim jako bych byl na pitve?" Reknu jakmile se pomalu posadim. To co rikala bylo svym zpusobem zvlastni. Clovek? "To nemohl bejt clovek.. Zadny lidsky hracky by me takhle nezridily.." |
| |
| "Byl necim napustene - jed, toxin... " reknu a odlozim ony kulky na stolek. "Takove veci existuji Dante. Parkrat uz jsem i sama zazila a pocitila a nebylo to nic prijemnyho... ale co tim chci rici... jestli to je skutecne clovek, lovec, tak mame asi problem. Dle toho, ze te zranil, po tobe asi pujde i dal, cim se dostavame k tomu, ze najde i druhyho misence..." tim jsem poukazovala na sebe. "...a jelikoz nechci skoncit s dirama v tele, meli bychom vymyslet co s nim, protoze zabit ho jen tak nemuzeme..." |
| |
| Oci mi na moment sjely k rane, kterou tak hezky vydloubala a pote zpet na ni. "I kdyz se mi ty rany zahoji, ten jed tam porad bude.. A vzhledem k tomu ze ja ho nemuzu zabit, vyuzije toho ze me to zzira.." Nechtel jsem pomyslet ani na to, ze by sel po ni. "Jestli najde toho kluka, po nem pujde jiste taky.. Ne kazdej se tu denne prochazi s demonim paratem.." |
| |
| Souhlasne prikynu hlavou. Pote to uz ale nevydrzim a rozhodnu se ho obejmout. Jeho rany vypadali uz jen malince a proto jsem usoudila, ze by obeti uz mohl ustat. |
| |
| Kdyz me objala, nebyl jsem proti tomu. I jsem ji taky objal, ale te slabosti jsem se zkratka nezbavil. "Horsi je to, ze vas ubranim.. Sotva udrzim Rebellion.." |
| |
| "Ja se ubranim sama... zapominas na to, ze jsem bojovala s demony jeste nez si se ty vubec narodil." reknu a podivam se na nej a trochu se pousmeju. "Jen... o toho kluka se bojim. Chtelo by mu to ukazat aspon, jak se branin... pripadne mu opatrit nejak zbran..." |
| |
| Ten napad se zbrani nebyl spatnej. Mozna bych i o jedne vedel. "Ja vim, ze se umis branit.. Ale mela bys vedet ze mam ochranarskej pud." Slabe se pousmeju a zacal jsem pomalu vstavat. "O jedne vecicce bych vedel, ale budu se muset vydat do mesta. Zustan tu s nim, at se nic nestane." Dival jsem se na ni. Cekal jsem to, ze mi to bude chtit nejak zatrhnout, ale ja vim, ze si mam davat pozor. Pri dobrem zahaleni by me nemel podle bilych vlasu hned tak poznat a pripadne jsem tak mohl rychle zmizet.. |
| |
| "Tak to tedy nee..." zarazim ho. "Ty zustanes tady a ja puju pro tu vecicku. Nebudes zbytecne riskovat. Navic, o me zatim doufejme nevi." namitnu. "Stavim se ti pritom pro pizzu a ty ho muzes zatim naucit par chvatu." reknu s lehkou davkou usmevu. |
| |
| Jen se pousmeju. "Ani napad, berusko." Reknu provokativne a rozejdu se ke dverim, kde se nachazela skrinka. Z ni jsem vytahl jakousi ksiltovku. "Nemuzu se vecne schovavat.." Pote jsem zmizel ze dveri ke schodum, ktere jsem pomalu schazel. Nekde tu musi byt moje tricko.. |
| |
| "Tsche..." usklibnu se. S tou cepici je stejne nenapadnej jako klaun mezi rockerama. A jestli si mysli, ze si jen tam odejde tak se plete. Zapomina na to, ze nezna vswchny moje schpnosti. Jeste nez sw dvere zavreli, probehla jsem jimi trochu jinou rychlosti nez obycejne. Pote i okolo nez a umyslne jsem mu shodila tu cepici z hlavy, jenze to on videt nemohl. Mohl jen citit, ze se neco okolo nez mihlo. Zastavim se u dveri i s jeho kabatem. "Ja te proste ven samotnyho nepustim." reknu. |
| |
| Ucitil jsem lehky vanek, ale nevenoval jsem tomu moc pozornosti. Nakonec svoje tricko vezmu z koupelny a oblecu si ho bez ohledu na to, ze mi da se rict sebrala pulku obleceni. Uamiril jsem ke skrince a Ebony s Ivory zasadil na sve misto u mych kalhot. "Neveris mi?" Lehce se zamracim kdyz se mi postavi do dveri. Rozejdu se proti ni a polozim ji ruku na rameno. "Budu v pohode.." Reknu a otevru dvere za ni, kteryma projdu ven. |
| |
| "Dante..." povzdychnu si a kdyz prochazi oklo me chytnu ho za ruku. Chvili mlcim a divam se na nej s bolesti v ocich, ktera tam jeste stale porad zustavala jeste z vecera. "...ja...." zacnu vahave. "...nechci prozit to co vecer... uz nikdy vic..." zaseptam. |
| |
| Ten strach v jejich ocich nesel prehlednout. Byl jsem si toho vedom. Presvedcive jsem se usmal. "Neni to daleko. Vratim se stejne jako jsem odesel. Mimo ti, na chvaty jsi tu oro toho kluka spis ty, ja mel samoskolu.." Pohladim ji s usmevem po tvari jeste predtim nez zmizim ve dverich a ne kroky se zacnou vzdalovat. |
| |
| "Dante..." zmuzu se jen na jeho osloveni, nez se zacne vzdalovat. Nemela jsem dobry pocit z toho, ze takhle odchazel a sam. |
| |
| Kupodivu jsem se divil tomu, že déšť už alespoň ustal. No, ne úplně, ale tohle malé poprchávání bylo lepší. Věděl jsem o jednom meči, který jsem kdysi našel jako malý kluk na ulici a schoval ho. Nebyl sice zrovna úplně nový, ale tomu klukovi by měl stačit. Otázkou je, zda tam ještě přes tu dobu zůstal a příliš nezrezivěl.. |
| |
| Jeste chvili jsem se za nim divala ale pote jsem se otocila a sla zpatky. Koupelna a tepla sprcha mi pripadali jako nejlepsi mozna varianta ted... |
| |
| Několik minut cesty jsem pokračoval směrem do jednoho většího parku ve městě. I když nutno dodat, že Leyina poslední slova se mi trochu vryla do paměti. Ten... pohled se kterým se na mě dívala, byl jen plný bolesti. A já jí v tomhle ohledu chápal. Jen co jsem už nějakou chvilku kráčel cestou parku, zamířil jsem mezi stromy na plácku opodál. Pamatoval jsem si jeden, který měl menší, ale přesto dost dutou díru na to, aby tam ten meč byl skryt před zraky a nevyhovujícím počasím. Musel jsem se prodat křovím, ale to nebyla hlavní překážka. Jak jsem sám sebe přesvědčil, pořád jsem si ten strom pamatoval a za ta léta ani o svou díru nepřišel. Na malý moment jsem si ten strom nostalgicky prohlídnul a poté sáhnul do díry. Po chvilce bloumání jsem přeci jen na něco povědomého narazil. Musel jsem se pro sebe pousmát. Bingo. Zatáhnul jsem a po pár vteřinách trochu horšího tahání jsem ho přeci jen vytáhl. Sice trochu zaneřáděný, ale byl to on. Zobrazit SPOILER |
| |
| Dantemu se kochani onim mecem moc dlouho nevydarilo. Prazdnym parkem se ozali dva vystreli a nahle pote mohl Dante citit ostrou bolest zezadu v zadech v oblasti plic. Sledoval jej. Chopil se svych pistoly ale sotva se otocil dalsi vystrel mu proklal ruku u zapesti, takze pistol mu vypadla z ruky. |
| |
| Pod náporem kulek, které mi doslova proletěly plícemi, jsem ten meč stihl akorát upustit na zem. Skoro okamžitě se dostavil pocit toho, že jsem se nemohl pořádně nadechnout. Co to ku*va? Instinktivně jsem sáhl po svých otočil za sebe. Teď jsem si ale byl vědom toho, že jsem to neměl dělat. Musel jsem bolestně seknou. "Neskrývej se!" zakřiknu alespoň v naději, že dotyčný není ten typ sraba. |
| |
| Jenže jedinou odpověď, kterou dostal byly další výstřeli, zčehož ho jeden škrábl na tváři a další skončili v zemi vedle něj. Dante nemohl vrátit útok. V jedné ruce totiž třímal onen meč a druhou měl prostřelenou, takže v ní nic neudržel. Byla to prekérní situace. Rád by tu zůstala s tím kryplem si to vyřídil, ale v tomhle stavu nemůže. A pořád tu byla ještě Leyla. I kdyby se třeba pokusil o nějaký boj a vyhrál by, zřejmě by z toho nevyvázl zrovna dvakrát dobře, nehledě na to, že ani neví co všechno za hnusy ten lovec vlastní. A pokud by dopadl stejně jako včera, jeho srdce by asi neuneslo další podobný její žal... |
| |
| Musel jsem se zády opřít o strom za sebou, abych tak nějak mohl popadnout dech. V tuhle chvíli jsem tedy mohl být rád, když jsem se vůbec nadechnul. Nepochyboval jsem o tom, že ty svoje kulky určitě napustil dalším jedem, jinak by na mě neměly účinek. S pokusy o to se nadechnout jsem se po očku rozhlížel po nepříteli. Bohužel mě jen přesvědčil o tom, že je jedním z těch srabíků. "Dokážeš bojovati bez svých zbraní?!" |
| |
| Jenže ani teď se nic neozvalo, natož aby se někdo ukázal. Ostatně co prostě čekat od člověka. Démon by aspoň ukázal... Bojovat se tu nedalo, nebylo s kým a navíc tu hrozilo nebezpečí toho, že se tu ukážou neviní lidé, které by mohl nechtěně zranit. Zdálo se, že jediná možnost, je vrátit se zpátky do DMC. |
| |
| Věděl jsem,že v tomhle stavu nejspíš nemam žádnou šanci. A ač nerad, musel jsem se odsud dostat. Nemohl jsem takhle bojovat, zvlášť s tim hnusnym jedem v těle. Jakmile jsem zaslechl, že cosi klaplo, okamžitě jsem uskočil do strany. Sice si bolest v ten moment vybrala svoji daň, ale já neměl na vybranou. Slíbil jsem to Ley.. Proto jakmile jsem se udržel na nohou, rozběhl jsem se co to šlo, ačkoliv to bylo spíš něco, co běh připomínalo jen z dálky.. |
| |
| Po několika minutách něčeho co připomínalo běh, Dante doběhl na roh svého, domova? Opřel se tam o zeď a pokoušel se vydýchat, což šlo dost blbě vzhledem ke kulkám v jeho hrudníku. Měl smůlu v tom, že neprošli skrz, ale zůstali v ráně a to celkem hluboko. Ovšem nezdálo se, že by jej někdo pronásledoval či se znovu po něm pokoušel střílet.Což bylo hlavní. |
| |
| Zdravou rukou jsem se musel chytit za hrudník a zatnout zuby. Teprve teď jsem poznal, že pokusit se běžet byla ta největší blbost co jsem teď mohl udělat. Svezl jsem se po té zdi na zem v naději, že si alespoň trochu ulevím. Takhle.. mě Ley vidět nemůže.. |
| |
| Možná, že to poslední na co myslel bylo to, že jej takto nesmí Leyla vidět, ale zároveň to byla trocha ironie, protože teď momentálně to byla právě ona, jediná, která mu mohla pomoci. Ano, byl tu ještě ten kluk, ale tomu v tuhle chvíli nevěřil... |
| |
| Chtě nechtě, ten jed se začal podepisovat. Začal pálit stejně jako předtím a já cítil, že mě končetiny přestávaly znovu poslouchat. I přes to jsem ten meč ale pevně svíral v ruce. Sa.. kra... |
| |
| Vyšla jsem z koupelny s příjemným pocitem, který rázem přerušil ten nepříjemný, který rozhodně cítit nechcete. Šestý démoní smysl mě ještě nikdy nezklamal... "Dante..." vydechnu a rozeběhnu se ke dveřím, které otevřu a nechám za sebou se zavřít. Vydám se ulicí a přemýšlím kterou cestou se nejspíše dal, ale poté jen co mimu roh té budovy, ve které vlastně bydlí, málem překvapením zakopnu. Pár sekund se na něj ztuhle dívám ale poté přiskočím k něm, respektivě si k němu kleknu. Chvíli se na něj koukám, jako bych nemohla věřit svým očím, ale poté lehce svraštím čele a vrazím mu dobře mířenou facku. "Říkala jsem ti, nechoď ven!!" řeknu se zvýšeným hlasem. |
| |
| Málem až jsem usínal. Mé oči byly skoro zavřené, ale donutil mě sebou lehce cuknout. Byl jsem si jistý tím, že je to Ley. A taky jsem se o tom brzo přesvědčil. Štípnutí, které jsem ucítil na tváři, mě donutilo hlavu trochu otočit do strany a ofina vlasů mi tak zakryla oči. "Mám ho..." |
| |
| Vstanu a chytnu ho za triko pod krkem a vytáhnu si to trochu k sobě. "To je mi jedno!!" zakřičím na něj skrz slzy, které se mi draly z očí. "Podívej se na sebe... říkala jsem to!! Říkala jsem to, že jakmile vykročíš ven, tak se ti něco stane.... ale tys neposlouchal!! Udělal si to a znovu je z tebe cedník!!" křičím na něj slz slzy, které mi tekly po tváři. Poté ale už víc neřeknu a pustím ho. Svěsím hlavu a pohled zabodnu do země před sebou. "Proč..." řeknu tiše, s bolestí v hlase. "...proč..." zopakuji a podívám se na něj s bolestní v očích. "...copak jsem si nevytrpěla už dost?" |
| |
| Musím bolestně zatnout zuby, když ne zrovna měkce dopadnu zpátky na zem. Pootevřel jsem svoje oči, abych se na ní podíval přímo, i když to možná znamenalo sebevraždu. "Chceš snad, aby nás postupně zabil všechny? Aby zabil i kluka, kterej o tom nic neví? Každá cesta má trny, Ley.." Nikdy jsem nezískal nic bez toho, aniž bych něco neobětoval. Hlavní byl ten fakt, že jsem neumíral, což byla možná i jedna malá útěcha. "Dokud nebude vědět, jak se bránit, bude jen přítěží.. Jak pro mě, tak pro tebe.." |
| |
| Zatnu ruku v pěst. Neříkám nebo nedělám nic. Jen stojím a hledím na něj. Nakonec se po několika okamžicích k němu mlčky sehnu a pomůžu mu na nohy s tím, že ho i podepírám. Když jej mám usazenýho na rameni pomalu se s ní vydám ke dveřím. Stále bez jediné slovíčka. Když ale chci otevřít dveře, zaslechnu, jak okolo mě něco prosviští a zabodne se to do zdi u dveří. Chci se otočit, abych viděla co to je, ale je tu znovu ten svištiví zvuk a já pak náhle pocítím ostrou bolest ve stehně, který mě přinutí napůl klesnout k zemi. Vydám přitom něco jako bolestný výkřik. Zatnu zuby a pokouším se bolet vycházející s rány na stehně, ze které se okamžitě vyvalila krev, ignorovat. Narovnám si Danteho na rameni a pokusím se vstát, což se mi pomalu také podaří a doslova do těch dveří vpadnu. Udělám přitom něco nazpůsob kotoulu, než pocítím známou podlahu pod sebou. Dveře se zavřeli sami.... |
| |
| Ihned zvážním, jakmile Ley padne i se mnou. Je tady?! "Ley!" prohodím dříve, než dopadnu na tvrdou zem. Jak to ale tak vypadalo, dovnitř se neodváží. Okamžitě jsem se pokoušel k Ley nějak dobelhat. Musel jsem ale přitom trochu bolestí zkřivit obličej. "Ley..!" |
| |
| "Jsem.... v pohodě.... AAaaaa... sakra!!" procedím skrz zaťatý zuby a chytnu si onu krvácející ránu na noze. Bolelo to jako ani nevím co. Fajn, tak nejsem v pohodě... |
| |
| Nera pozvolna probudí narůstající hluk, který tu panoval. Nejdříve se to pokoušel ignorovat, ale potom už se to nedalo vydržet. Vstal a celkem s zrůzou zjistil, že jak Dante, tak i Leyla jsou zranění a to né vůbec hezky... |
| |
| Zdá se mi celkem hezký sen s matnými vzpomínkami když mne ze spánku začne něco probouzet. Nechce se mi však vůbec vstávat. Jsem rozlámaný z dlouhého spánku na gauči. Nakonec otevřu oči a okamžitě vylítnu na nohy, když uvidím děsivou scénu, která se přede mnou odehrává. Co to ku..?? Nevím ke komu jít dřív a nebo vůbec co udělat. "Co se to sakra děje??!" Řeknu rozespale a snažím se nějak donutit mozek k činnosti. Rozhodnu se jít nejdříve k Ley, sundám si rychle pásek a zaškrtím jím její nohu. Otočím se na Danteho ale v ten okmžik nevím co udělat s takovými, střelnými, ránami. |
| |
| "AUuuuu!!" obořím se hned na něj. "Věnuj přebytečnou energii jinam!!" Možná to bolelo jak ani nevím co, ale není to věc, na kterou bych plánovala umřít. |
| |
| Tak dík že na mně hned řveš,že se snažím pomoct! A stále mi nikdo neřekl co se děje? Kdo zrovna Vás dva dokázal takhle zřídit? |
| |
| "Hej.. kluku.." prohodim trochu chraplavě a hodím mu ten meč, který jsem celou dobu svíral. Kdyby moje plíce mluvily, určitě by teď zoufale řvaly. Skoro jsem si připadal jako by mě někdo škrtil. "Použij to.. na obranu.." |
| |
| Obranu??! Chytnu meč do ruky a sedne mi dokonale do ruky. Nedokážu se nabažit pohledem na ten meč ale překonám se. "Obranu? Ale proti komu? A kde vůbec je ? " Podívám se nechápavě a zaraženě. |
| |
| Tak nějak se mi po třetím pokusu povede alespoň nějak posadit k Ley. "Lidský lovec démonů.." prohlídnu si její ránu. Ač to bude bolet sebevíc, tyhle kulky prostě musí za každou cenu ven. "Ley, vydrž to.." řeknu vážně a jakmile si jsem jistý, že se připravila, prsty zdravé ruky jsem zajel do její rány a co nejrychleji se pokoušel tu kulku vytáhnout. |
| |
| Tak trochu se mi rozbuší srdce, když řekne ty slova, protože tuším co bude dál následovat. Mám co dělat abych nevykřikla bolestí, když pocítím jeho prsty v té čerstvé ráně. Zatnu zuby jak nejvíce to jde, ale nedá se to vydržet a tak několikrát dost bolestně vykřiknu a chytnu jej za rameno, které dost křečovitě sevřu. |
| |
| "Už.. to bude." pokusím se jí nějak uklidnit, než se mi povede tu kulku nahmatat. Přeci jen ji ale chytím a co nejrychleji vytáhnu. Jenže co jsem se na ní tak díval, ten jed se už nejspíš stihl vpustit.. Hlavní teď ale bylo, že už ji to dál zraňovat nebude. |
| |
| Když nakonec onu kulku vytáhne, trochu úlevně si o něm opřu hlavu hlavu a zavřu. Snažím se zklidnit svůj dosti zrychlený dech a také mírný třes, který jsem začala pociťovat díky oné ráně. Možná jsme míšenci, ale to neznamená, že jsme nezranitelní a že necítím žádnou bolest... |
| |
| Když se na mě trochu položila, musel jsem se opřít o zdravou ruku. Pokusit se nadechnout bylo každou chvíli o něco těžší, ale jak se zdálo, ten parchant si dovnitř už netroufl. |
| |
| Měl nás teď, dá se říci v hrsti. Mohl sem kdykoliv přijít a dodělat nás, oba najednou.... vlastně všechny tři. Trochu jsem pootevřela oči. Bolest, kterou způsobil tím, jak se rýpal v ráně, pomalu odcházela, ale pořád tu určitá bolest stejně zůstávala. Můj dech se zklidňoval. Začala jsem přemýšlet o tom, jak to mohl poznat. Čichem? Těžko... nemám ani žádný vnější podněty, jako ocas, nebo rohy... moment! Jak jsem chytla Danteho za triko... jasně to je ono. Přeci jenom, Dante je kus chlapa, žádná chudinka a která normální ženská dokázala uzvednou chlapa, jako byl on, i když jen částečně? Takže jsem se prozradila sama... Trochu nešťastněji jsem si povzdychla. |
| |
| Naznačil jsem, abysme všichni zůstali na malou chvíli zticha. Zda ho to přesvědčí o tom, že by se měl podívat, jestli jsme už chcípli nebo ne. Krom toho, že jsem měl svoje trable s dýcháním, se prozatím nic nedělo, což by asi ta horší zpráva. Jak dlouho se ještě mínil schovávat? |
| |
| Nikdo se neodvážil ani pohnout. To ticho bylo naprosté, že kdyby spadl špendlík, byl by slyšet asi stejně jako výbuch granátu. Venku byly slyšet těžké kroky a cvakání přezek. Těžké kroky se poté zastavili, ale nikde skrz okna nebylo nikoho vidět. "Pořád naživu..... démoni?" pronese hluboký mužský hlas. |
| |
| Zle jsem se zamračil. Démoni? Kdybych mohl, po tom co udělal Ley bych mu rozhodně dal důvod, proč si myslet že jsem démon. "Co.. seš zač.. srabe?" neodpustím si rýpavější poznámku. Možná už by potom vylezl z tý svojí díry. |
| |
| Šlo slyšet něco co připomínalo uchechtnutí. Těžké kroky se ozvali znova, stejně jako cinkání přezek. Bylo slyšet, že se zastavil u dveří. "Takže jste ještě pořád naživu.... ne na dlouho..." řekne, zřejmě spíše pro sebe. Načež se rozrazí dveře a v nich stál muž okolo 180cm, věkově skoro 35 s kloboukem na hlavě. V ruce svíral kuš a evidentně si nedělal hlavu s tím, jestli po něm budou střílet nebo ne. Posunul si klobouk z obličeje. "Ty kulky co vás zasáhli... byly namočený ve směsy výtažků z rostlin, které vám démonům znemožní používat ty vaše síly a schopnosti... nejste teď o nic víc, než já..."  |
| |
| Pomalu a křečovitě jsem se postavil a dvěma kroky si stoupl před Ley. "Ne ke všemu je potřeba se spolíhat na démonickou sílu.. A soudě dle těch hadrů bych tě typoval na týpka z 18. století minimálně." Neubíral jsem na zlém pohledu. Ani za nic mu nedovolím znovu vztáhnout ruku na Ley. Sáhl jsem po Ebony a namířil ji proti němu. "Já lidi nezabíjím..." Ale to nikdy neznamenalo, že ty zlý nemůžu omezit nějakým zraněním. |
| |
| Lovec rozhodí rukama. "Nevydržím dlouho na jednom místě hochu... a ne všude je příjemný počasí na opalování..." poznamená a jakmile uvidí, že Dante vytáhl pistoli, trochu pobaveně se zasměje. "Od kdy démoni potřebují lidské zbraně..." poznamená. "...ale když to vidíš takhle synku..." řekne dál a hodí kuš na zem, která dopadne s dost těžkým žuchnutím. Poté vytáhne dvě pistole, které namířil proti Dantemu. Zobrazit SPOILER |
| |
| Zle jsem se zamračil. "Tyhle kulky jsou určený pro démony, ne pro lidi.." Měl jsem co dělat, abych Ebony vůbec udržel správně namířenou. "My nejsme démoni, jaký ty si představuješ..." |
| |
| "Že nejste démoni? Tsche! Dobrej vtip synku... jak mi potom chceš vysvětlit to, že když sjem z tebe včera nadělal skoro fašírku, jak tu můžeš teď přede mnou stát? Spolu s tou holkou, která by být člověkem už dávno vykrvácela a umřela... ale ona ne, ona se ti vesele dál válí pod nohama..." Lovcova slova zněla dost jako výsměch, ale z nějakého neznámého důvodu zatím nestřílel, i když je měl oba na mušce. Proč říkám oba, protože Nero mezitím odešel do koupelny, aby přinesl něco čím by Leylinu ránu ovázal a zřejmě uznal za vhodné, že lepší tam bude ještě zůstat. |
| |
| "Nejsme lidi, to přiznávám.." nepřestával jsem na něj mířit, ačkoliv se hlavice a celkově moje ruka začínala klepat slabostí. "Ale nejsme ani démoni." Mohl se vysmívat jak chtěl, ale zajímalo by mě jestli by se smál, kdybych mu ještě teď prostřelil jazyk. "Jestli se démony alespoň trochu zabýváš, nějaký povídačky jsi určitě slyšel." |
| |
| Lovec se zasměje a to celkem hlasitě. Ale neřekne nic. Jenom pomalu přijde k Dantemu a zastaví se jen pár centimetrů od jeho zbraně. Jednu ze svých mu namíří skoro doprostřed čela. "Právě si se přiznal, že nejste lidé... to mi víc než stačí, abych vás oba zabil..." Pomalu začne mačkat kohoutek. "Povídačky jsou pro malé děti. Která ženská by na sebe nechala vlíst něco tak hnusnýho jako je démon... ale dost už bylo řeší, rozluč se se svojí kráskou, protože je čas, aby si šel za svýma do Pekel kam oba patříte!" řekne a poté zmáčkne kohoutek úplně. Ozve se zvuk výstřelu a poté Dante zhruba z prostřed čela vyrazí slušná sprcha krve, mno, nejenom krve. Začne se mu zatmívat před očima a jeho tělo pomalu dopadne na podlahu. Poslední co ještě vidí, je to, jak se k němu vrhala Leyla a to jak i jí míří na hlavu... |
| |
| Jedine, co jsem stihl, bylo se jen zarazit. Pak ucitim jen silenou bolest hlavy a to, ze posledni co vidim, je vystrasena Ley. Pak... Uz jsem videl jen cerno. Nic jsem nevidel, nic jsem neslysel... Ve chvili kdy hodla zmacknout kohoutek u Leyiny hlavy, hlavici jeho zbrane zacpe moje ruka. Pomalu jsem se posadil avsak krev tekla jako vy se zalivalo. Predkloneny mi vlasy zakryvaly oblicej a kdyz jsem se na nej podival, me oci byly rude a belmo jasne cerne. Vice jsem tu jeho zbran stiskl a doslova ji ohnul. Da se rict ze i rozdrtil tak, hako by to bylo pirko. |
| |
| Lovec zavrčel a namířil na něj druhou pistolí. "Démonskej hnusáku..." pronese a několikrát zmáčkne pohoutek spouště a věnuje mu ještě několik výstřelů do hlavy. Dante krev stříkne až na Leylu a jeho tělo se znovu sesype na zem. Poté lovec vytáhne z kabátu něco co připomínalo nějakej bodec. "Teď už zůstaň hezky dole..." pronese a rozpřáhne se oním bodcem, aby mu jej zabodl do srdce. Jenže se v asi polovině zastaví, protože přes Danteho se položí ochranářsky Leyla a její výraz nebyl zrovna nadšený. Bylo vidět, že má velmi blízko k tomu, že jí stačí setina a promění se. "Ještě se dotkni a kašlu na nějaký slib a rovnou se postarám o to, aby si trpěl stejně, jako on, nehledě na to, jestli si člověk..." řekne Leyla. Lovec nereaguje, jen se na ně strnule dívá. |
| |
| Těch několik následujících výstřelů, mě už doslova donutily ležet na zemi. Ten toxin dělal své a já se už zkrátka víckrát nehnul. Zavřel jsem oči a víckrát už je neotevíral.. |
| |
| Lovec po chvíli nakonec skloní zbraň, ušklíbne se a posune si klobouk víc do obličeje. Poté se rozešel ke dveřím. Na okamžik se zdálo, že je po všem. Dante sice ležel, bez hnutí ale vnímal to co se okolo něj dělo. "Tady máte ještě malej dáreček na rozloučenou..." řekne lovec ve dveřích a něco hodí. Poté Dante pocítí, nějakou váhu na svém těle, kterou se dovníval, je Leyla. Ozvala do velká rána, jako kdyby něco menšího vybuchlo a poté mohl pocítí něco dost pálivého na své tváři. Jako nějaká kyselina. Což jej částečně přimělo k tomu, aby otevřel oči. To co ale viděl... mno řekneme, že lepší bylo kdyby ty oči neotvíral. Leyla jej zakrývala svým tělem a její tělo ještě zakrývalo nějaké kožnaté křídlo, které jí vycházelo ze zad. To by ještě nebylo tak špatné, ale v tom křídle byly od něčeho vyžrané díry, na některých místech až skoro na kost. Ona sama byla v jedné bolestné křeči. Co to ten lovec vlastně udělal? Vypadalo to, že jim tam hodil něco jako nějakou výbušninu, která byla zřejmě naplněná něčím co působilo jen na démony, protože on obyčejné výbušniny, aby ani jeden z nich nepociťoval takové bolesti. |
| |
| Jako bych se na chvíli probral z toho 'spánku', který mě pohltil. Pomalu jsem otevřel oči, ale tak trochu jsem toho teď zalitoval. "Ley..." nehledě na to, že jsem měl hlavu skrz na skrz, nevydržel jsem při vědomí příliš dlouho. Mít ten jed v hlavě bylo možná to nejhorší svinstvo.. |
| |
| Stejně jako Dante, ani já jsem nepochybovala o tom, že moc dlouho nevydržím. Ta noha byla začátek, který se dal ještě nějak překousnout, ale tahle sprcha čehosi, co se mi zažrala dost do kůže a místy i něco vyžrala, pálila jako čert. Nevydržela jsem už dál mít otevřený oči, natož se držet nějak na rukách. S lehkých žuchnutím jsem se skácela částečně na něj a nechala jsem se pohltit temnotou, která mi vstupovala do mysli... |
| |
| Přemýšlím co bych udělal jako první když vidím jak Dante leží vedle Lay. Odejdu do koupelny a hledám něco čím bych jim alespoň trochu dokázal pomoci. Najednou však uslyším hlasy. Podívám se z koupelny ven a nic nevidím. Jdu zpátky ještě něco najít ale uslyším jak se otevřou dveře. Okamžitě sáhnu po meči a podívám se znovu z dveří a uvidím jak tam stojí chlápek oblečený jak na maškarní. Čekám na to jestli udělá nějakou chybu. Před mýma očima se odehrává šílená scéna ale nemůžu zakročit akorát bych se zbytečně přidal k Dantemu a zůstal ležet na zemi. Je šíleně těžké se na tu scénu jen dívat, v okamžik kdy Dante dostane první zásah přímo do hlavy se mi rozbuší šíleně srdce ale on neumírá. Zůstává živý a dokonce ještě ochraňuje Ley dál. Přijde okamžik kdy se lovec otočí zády k Dantemu a Ley a já ucítím že je teď ta pravá chvíle ale když se rozhodnu vyběhnout a zaútočit na něj, ucítím jak jsou mé nohy k zemi jako přikované. Nejsem prostě schopen se hnout. Podívám se ven a lovec už je pryč. Sakra!!! Jsem nasranej sám na sebe. Pustímmeč a rychle posbírám věci které jsem jim chtěl vzít na pomoc předtím. |
| |
| Nero vyběhne s mečem v koupelny, ale velmi brzy schledává, že je už dávno po boji. Oba tam leželi na zemi, prakticky na jedný hromadě, v moři vlastní krve. Jeden by řekl, jestli ještě vůbec žijou... vlastně žili ještě vůbec?! To bylo jediná myšlenka, která Nerovy projela hlavou a totálně jej přimrazila na místě. Jsou ještě naživu?! Pomalu se rozešel k nim. Uviděl, jak má Dante několik děr po kulkách v hlavě a Leyla měla část třetinu obličeje a část těla poleptaný a rozleptaný místy do masa. Nebyla šance, že by člověk něco takového přežil... |
| |
| Pomalu přicházím k ležící dvojici a srdce mi buší jako o závod. Přeci, přeci nemůžou bejt mrtvý..! Když však uvidím téměř děravou hlavu Danteho a Leylino rozleptané tělo začínám si být téměř jistý. Spadnu na kolena a jsem ztracen v myšlenkách o tom co mám dělat. |
| |
| Nera pohltí zoufalství a zůstává u nich v domění, že jsou mrtví. Začalo se pomalu stmívat a tmu nakonec vystřídalo další vycházející slunce. Nero se mezitím přesunul na gauč, kde ve svém zoufalství pokračoval až jej unavilo natolik, že usnul jako poleno. Vstávej Dante.... Ozve se hlas, který byl Dantemu něčím známí. Vstávej... ozve se znovu. Není čas na spaní, musíš vstát... Teď už si byl ale jistý. Tohle byl hlas jeho otce, který ho volal z krajiny snů a temnoty zpátky do skutečného světa. |
| |
| Aniž bych se nějak hnul, zůstával jsem stejně ležet jako celou dobu. Slyšel jsem hlas, který mi napovídal. Slyšel jsem ho dobře, ale já byl v tuhle chvíli rád, že žádnou bolest necítím. Že nevnímám realitu, která nastala. Já.. nemůžu.. Mozek absolutně odmítal pracovat. Byl jsem.. mrtvý? |
| |
| Musíš vstát... ozve se onen hlas znovu. Danteho oči se jen lehce pootevřou, sám nevěděl jak nebo proč. Nevěděl, jestli to je realita nebo jeho vzpomínky či halucinace, ale tu postavu před sebou dobře rozeznával i s takto rozmíhaným viděním. Skláněl se nad ním poloprůsvitný, jako nějaký přízrak či duch, ve fialovém plášti, s monoklem na oku a bílýma, dozadu zčesanýma vlasama. Musíš vstát synu... ještě nepřišel tvůj čas... |
| |
| Moje oči byly skoro až nepřítomného pohledu. Nezmohl jsem se na nic a zvlášť jsem si oči netroufl otevřít víc, když jsem je měl prakticky slepené krví. Bolest hlavy, kterou jsem okamžitě pocítil, mě přesvědčila o tom, že ještě tak nějak žiju. Ale na jak dlouho? Nedovedu.. vstát.. Už ne.. |
| |
| Ale ano, dokážeš... podívej... Řekne Sparda a průsvitnou ruku mu položí na tvář a pomalu mu s jeho hlavou začne hýbat směrem dolů až jeho pohled padne na Ley, který ležela na něm. To jí necháš takto? Samotnou? V tomhle stavu? Její půlka tváře vypadala, jako kdyby někdo vzal nůž a oškrábal jí kůži z tváře dolů. Bude plakat.... její nářek a smutek bude ještě větší než předtím... nebude mít už proč dále žít, když jí tu necháš samotnou... |
| |
| Pohled na ní, který jsem zahlédl, mě zabolel snad ještě víc než předtím. Unaveně jsem zavřel oči. Nemohl jsem se na to dívat, ale věděl jsem, že má pravdu. Nevím.. jak dál. Zžírá mě to každou chvíli o něco víc.. |
| |
| Najdi sílu, kterou v sobě máš... Řekne Sparda a rukou se mu začne přehrabovat ve vlasech. Poté ale Dante pocítí, jak mu něco dopadlo na hruď. Což jej donutilo pootevřít znovu oči. Byly to kulky, které mu ten lovec střelil do hlavy, ale co dělali na jeho hrudi?! Víc ti synu pomoci nemohu.... Řekne Sparda. Vytáhnul snad on ty kulky??! Najdi sílu, tu sílu, která je ukrytá tady... A položí mu průsvitnou ruku na místo, kde bilo jeho srdce. Najdi jí a pomoz jí i bratrovy... |
| |
| Nad jeho posledním slovem jsem se lehce zarazil. Bratrovi? odmítal jsem věřit tomu, že by s ním měl něco společného ten kluk. On je mrtvý.. Ten chlap měl dobrý plán. Když nás nezabije vlastníma rukama, dřív nebo později se o to postará ten jed. A toho já jsem měl v sobě už víc než dost, byla to otázka času. Křečovitě jsem zvedl použitelnou ruku a položil jí Ley na tvář. Udělat víc bylo v tuhle chvíli prostě nemožné. Připadal jsem si, jako kdybych ochrnul. |
| |
| Vergil žije, Dante... víc ti ale říci nesmím... Poté jej Sparda pohladí po vlasech a trochu se usměje. Neměj obavy... ten toxin za chvíli vyprchá... koneckonců, byl vyrobený lidmi, pro démony a to se tebe netýká... jsi víc jako tvoje matka, než jako já... pomohl jsem ti jak jen jsem mohl a teď je jen na tobě, jestli najdeš tu sílu v srdci... prve bys měl ale vědět jedno, až jí najdeš ochraňuj jí.. ochraňuj jí, myslím tím Leylu... oba máte svou poslední šanci, protože pokud se něco stane jednomu, ten druhý už nebude chtít dál bez toho první žít... |
| |
| "Ley..." pronesu velmi tiše bez náznaku dalšího pohybu. Únava, která mě v tuhle chvíli přepadala, jasně získávala nadměrnou kontrolu, proto jsem neměl daleko od toho se vrátit zpět do čiré nevědomosti. |
| |
| Sparda pokýve hlavou. Vezmi si to, co ještě ze mě zůstalo a pomož jí, sobě a bratrovy.... a taky tomu klukovy... Vždycky tu budu s tebou synu... Řekne Sparda a poté se k němu začne schýbat a jeho průsvitné tělo se začne ztrácet v tom Danteho. Dante poté pocítí, jakoby novou energii, která se mu rozlévala do všech částí těla Nebylo jí tolik, aby si dovolil nějakej souboj s démonem, ale bylo jí dostatek aby se mohl pohybovat a aby se jeho tělo vypořádalo s toxinem od lovce. |
| |
| Nadechl jsem se.. a vydechl. Pomalu jsem pootevřel oči a nechal je přivyknout světlu v místnosti. Křečovitě jsem se začal zvedat. Jednou rukou jsem se zapřel a druhou k sobě opatrně přitáhl zraněnou Ley. Čelo jsem si opřel o její hlavu. "Vydrž..." |
| |
| Temnota v mé mysly se zdálo jakoby nekonečná, dokud jsem neuslyšela hlas, který mě volal. Byla slabí a jakoby hodně z dálky. Ale poté jsem ho uslyšela ještě jednou, tentokrát byl o dost blíže, což mě přimělo prostě jít za tím vlasem... Když jsem tak nějak přišla k sobě, dala se do mě znovu ona bolest, před kterou mě ukryla ona temnota. Ale bylo tu ještě něco jiného. Hlas, který mě přivolal vlastně zpátky... "D...a..." pokusím se vyslovit jeho jméno, ale bolest v tváři a vyschlo v krku mi to nedovolili. |
| |
| Cítil jsem se jako kdybych se probudil až po několika staletích. "Ne..mluv.." promluvím k ní tiše. Hlavní teď bylo, aby si to ještě nezhoršila.. |
| |
| Těžké kroky se ale ozvali znovu, stejně jako cinkání přezek. Dante už věděl, co je to za zvuk... ten lovec se vrátil. Otázka ale byla, jestli proto aby je dodělal nebo pro něco jiného. Poté vrzli dveře od hlavního vchodu. V nich stál onen lovec. Kuš měl zavěšenou na zádech a klobouk hluboko v obličeje. |
| |
| Jakmile v mých uších zazněl ten známý zvuk, okamžitě jsem se pokusil Ley nějak skrýt za sebe. Avšak skrze zaschlou a slepenou krev jsem viděl minimálně. Zaslechl jsem, jak se zastavil pár kroků od dveří. Bylo mi jasné, že je to on, proto jsem nešetřil zlým pohledem avšak musel jsem se vydýchávat. Ty plíce na tom možná byly ještě hůř. "Přišel sis pro mojí hlavu?" |
| |
| "Možná..." pronese lovec a dojde až k němu. Tentokrát ale nevytahuje žádnou zbraň. "Víš synu... uvažoval jsem a pozoroval jsem vás..." řekne a sundá si klobouk. "...a došel jsem z závěru, že na tom co si říkal, zřejmě něco bude... a dost v tom mým přesvědčení hraje velkou roly ta tvoje kočka... tys to možná neviděl, ale ten pohled jakým se na mě dívala když jsem ti prostřelil několikrát hlavu..." řekne a zavrtí hlavou. "Něco ve mě mi říkalo, že kdyby byla to co jsem si myslel, že jste... vrhla by se na mě bez jakéhokoliv rozmyslu a dost dobře jsem jí to viděl na očích..." Sundá si ze zad onu těžkou kuši, kterou položí vedle sebe na zem. "Trochu jste mi připomněli jeden příběh, který jsem slýchával od otce jako malý... mohl by si ho znát... byl o takovém démonovy, který se postavil ostatním démonům spolu s nějakým člověkem..." |
| |
| Hluboce jsem oddechoval. Přesto že jsem ho viděl spíš jako šmouhu, když se přibližoval, více jsem se postavil před Ley. Nevěřil jsem mu. Ne po tom všem. "Nepři.. bližuj se.. k ní." Věděl jsem, že takhle v tutom stavu mám minimální šanci. Stačilo by málo a mohl by mě oddělat jednou poslední kulkou. Při jeho zmínce jsem se lehce zarazil, ale na zlém pohledu jsem neubíral. |
| |
| Lovec se trochu pousmál. "Je mi jasné, že mi nemusíš věřit ani slovo..." pronese a na znamení toho, že jim nechce nic udělat odsune onu kuši směrem k Dantemu. "...tady..." řekne a sáhne do kabátu a vytáhne z malou skleněnou zazádkovanou lahvičku s podivným obsahem. "Vypito a všech toxin, proti démonům, co jsem ti dostal do těla se tím neutralizuje..." |
| |
| Jen matně jsem rozeznával nějakou lahvičku, kterou mi nabízel. Se zamračením jsem ji pozoroval. Trocha krve mi však pořád stékala do očí. "Jak si.. mám bejt jistej.. že to není další trik?" |
| |
| "Nemůžeš....." řekne narovinu lovec. "Ale řeknu ti tohle... kdybych vás chtěl dodělat, tak jsem na to měl celý dva dny.... dva dny jste tu leželi jako lazaři, bez hnutí... mohl jsem kdykoliv přijít a jedinou ranou vás dodělat.... neudělal jsem to..." |
| |
| Lehce jsem se ušklíbl. To, že nás nezabil hned, stále může znamenat, že vyčkává na správnou chvilku. "Dej to jí.. Ona to.. potřebuje víc.." |
| |
| Lovec se trochu pousměje nad jeho poznámkou. "Hochu, hochu..." řekne. "...tyhle toxiny působí na lidi jako jed, to jest, že tě to pomalu zabije, pokud to nevypiješ. Démony, to nikdy nemůže zabít a soudě podle toho, jak tě vidím, už brzy budeš za pomyslnou hranicí, když už ti ani tohle nepomůže..." Trčí mu lahvičku víc k němu. "Démona, tedy jí vyléčit neumím, ale tebe, jakožto člověka mohu..." |
| |
| Rukou jsem tu lahvičku místo mě nasměroval k Ley za mnou. Můj pohled byl něco mezi přítomným a nepřítomným. "Říkám.. že chci, abys.. to dal jí. Ona je stejná.." |
| |
| Lovec si povzdechne, odšpuntuje lahvičku a čapne Danteho zezadu za pačesy. Jelikož měl Dante jednu ruku tak říkajíc nemohoucí a druhou držel Leylu, neměl se jak v podstatě bránit, když mu tu lahvičku násilím vnutil do pusu a držel mu jí tam tak dlouho, dokud její obsah nebyl pryč. |
| |
| Trhnu sebou. Jelikož mi to tam začal do úst cpát proti mojí vůli, začal jsem se podvědomě bránit a tak se tím trochu zadusil. Chtě nechtě jsem ten hnus ale tak musel spolykat ať se mi to líbilo nebo ne. |
| |
| "Tak je hodnej kluk...." poznamená lovec když uvidí, jak je lahvička prázdná. Onu prázdnou lavičku zase schová do kabátu a pomalu se zvedne k odchodu. Onen hnus co do Danteho nalil měli chuť něco mezi propocenýma ponožkama a schnilým masem. "Za pár minut bys měl být v pohodě.... a potom se sám můžeš postarat o tu svou démonku..." poznamená a hodí si kuši zpátky na záda. "Jak jsem řekl, lidi umím vyléčit, ale démony ne... ona ti neumře ale každopádně se dost dlouho dobu nepostaví nejspíš ani na vlastní nohy..." řekne a rozejde se ke dveřím u kterých se na okamžik zastaví. "Kdyby něco, hledejte mě v tom starým dobu, na jihu města..." řekne a poté zmizí za zavírajícíma se dveřma. |
| |
| Tu pachuť jsem vskutku rozdejchával ještě nějakou dobu po tom, co odešel. Bylo to jako kdybych pil prošlou záchodovou vodu. Otočil jsem se k Ley a pohladil ji po tváři. "Ley, vstávej.." |
| |
| ucítím jeho dotek na své tváři a pomalu otevřu, spíše pootevřu oči. Nebo se o to aspoň trochu pokusím a až na několikátý pokus mi to vyjde. Pohled na něj a to, že se mu vlastně skoro nic nestalo mi na tváři vykouzlí lehký úsměv. "Jsi... v po-řádku.... nic ti.. t-o... neudělalo..." pronesu trhaně, protože jsem měla stále vyschlo v krku a část tváře trochu rozleptané do kůže, avšak dalo by se říci i šťastně. |
| |
| "Už.. jsem říkal ať nemluvíš.." pokusil jsem se její slabý úsměv opětovat. Neměl jsem jak jí v tuhle chvíli pomoct, zahojení té kůže bylo jen otázkou její regenerace.. |
| |
| Pokusím se mu opětovat úsměv o něco větším, ale bolest mi vystřelila hluboko do hlavy, takže jsem toho raději nechala. Nesnáším tyhle lidský míchanice toho hnusu... "Není... mi d-obře..." řeknu trhavě a zavřu oči. Hrudník se mi nepravidelně zvedal. |
| |
| O něco zvážním. "Ley.. Snaž se dýchat.. Musíš to teď nějak vydržet.." v mém hlase se čiřila neskrývaná starost. |
| |
| Pokusím se o něco co mělo připomenou kývnutí. A dále se pokusím se aspoň párkrát zhluboka nadechnout, ale moc se mi to nedařilo a já nevěděla proč. "Bo-jím... se..." zašeptám. Dobře jsem si pamatovala události posledních dní a už jsem jich měla celkem dost. A také to byl vlastně důvod, proč jsem se bála o to, co se mnou bude dál, protože on vypadal, že je na tom podstatně lépe než já, ostatně on byl víc člověk, zatímco já opak... |
| |
| Nera pomalu probudil hluk, respektivě to, že někdo mluvil. I když jeho oči byly zalepené od spánku a také několika slz, které proronil, během těch dvou dnů, celkem dobře rozeznával to, že minimálně jedna postava neleží na zemi. "Dante...?" zeptám se opatrně, jako kdyby nevěděl, jestli to je skutečnost. |
| |
| Lehce jsem sebou trhl, kdyz jsem zaslechl hlas. Ocima jsem se podival smerem, odkud se ozval a jen se nepatrne zamracil. "Pomoz mi s ni.." |
| |
| Nero chvíli koukal, jako kdyby viděl ducha, ale nakonec se pomalu z gauče zvednul. Trochu si promnul oči, aby lepe viděl a vstal úplně. Morrison už zřejmě odešel domů sám, protože druhý gauč byl prázdný. Nero se poté pomalu dokolébal, jen v černém tričko s krátkým rukávem a modrých džínách, k nim. Sehnul se k Dantemu dolů. "Mám jí někam odnést?" zeptá se. |
| |
| "Do postele.." řeknu trochu nevrle, protože ačkoliv do mě narval tu protilátku, neznamenalo to, že jisté bolesti už necítím. Zvlášť jsem necítil levou ruku. Pomalu jsem se zvedl a vykročil do koupelny. "Za chvíli za váma dorazim.." |
| |
| Nero přikývne a vezme jí opatrně od něj do svých rukou a poté i do náruče. Pomalu si s ní stoupne a rozejde se s ní ke schodům, které vyjde a ramenem si poté otevře dveře do Danteho pokoje, který byl tak trochu jediným víceméně pokoje tady. Tam jí opatrně položí na postel a sám si sedne na její okraj. Jen lehce jí pohladí hřbetem ruky po její tváři. "Jsem rád, že jste oba živí..." pronese. |
| |
| Došel jsem do koupelny a tak nějak začal hledat něco, co by mi posloužilo alespoň na nějaké částečné stáhnutí mého zápěstí. Fakt bych měl doplnit lékárničku. Zhruba po pár minutách neúspěšnýho hledání jsem si povzdechl a nakonec sáhl po jednom z triček. Jednu část jsem chytil do zubů a zdravou rukou tričko roztrhl tak, aby mi posloužilo jako takový provizorní obvaz pro tuto chvíli i když je zřejmé, že ještě nějakou chvíli s tou rukou nepohnu. |
| |
| Zatímco Dante nějak pořešil svou ruku, Nerovy se nějak nahoře moc dolů nechtělo. Nakonec ale vstal s tím, že jí ještě naposled pohladil po tváři a vydal se dolů. Líně sešel po schodech, Dante zrovna vycházel z koupelny. "Hej Dante...." oslovil ho. "...jsem rád, že jste to přežili..." řekne a podívá se na něj. Po krátké odmlce ještě dodá: "Měl bys tam k ní jít, nevypadá moc dobře..." |
| |
| Na jeho poznamku jen prikyvnu. Ostatne kdyz se zmini o Ley, trochu zpozornim. "Uz tam jdu." |
| |
| Nero ještě chvíli pozoroval to, jak Dante mizí za dveřma, ale poté se pohledem vrátil k tomu meče, který mu Dante věnoval. Teď byl opřený o kulečník. Došel právě k němu a chvíli se na něj díval. Rozhodně by se měl naučit s tím nějak zacházet, protože jestli se stane něco takového znovu, nedopustí, aby dopadli takhle... |
| |
| Chytnu meč do ruky a párkrát si ho prohodím mezi rukama. Snažím se tak nějak najít správné uchopení tak aby mi to vyhovovalo ale zjistím že ať ten meč chytnu jakkoliv pokaždé mi extrémně dobře padne do ruky. Máchnu s Ním s překvapivou lehkostí, pak ještě několikrát máchnu mečem. Zaujmu postoj a jen tak sekám do imaginárního nepřítele stojícího přímo přede mnou ve vzduchu. Snažím si vymýšlet nějaké jeho výpady a hned na to se bránit a zase útočit. Neustále mně překvapuje jak lehce mi to jde a nepřiřazuju tuto vlastnost mé pravé ruce protože i v levé ruce mi jde s mečem krásně a ladně pohybovat. |
| |
| Dante došel k Leyle na pokoj, ale moc toho pro ní nemohl udělat. Mohl si k ní jen sednout na postel a být s ní než tak nějak usne. Vyspat se z toho, bylo totiž to jediné, co teď mohla pro svoje dobro udělat. Když se zdálo, že konečně i přes její protesty, usnula věnoval jí ještě krátký polibek na čelo a poté se vydal dolů, respektivě už na schodech se zastavil, protože se musel uchechtnout nad tím, jak tam ten kluk i tím mečem dělal něco co jen vzdáleně připomínalo něco jako trénink. Zřejmě by nebylo špatné mu vysvětlit jak se věci správně mají... |
| |
| "Hej.." prohodím směrem k němu když scházím schody. Ruku jsem měl tak nějak obvázanou a svěšenou podél těla bez náznaku toho, že bych se s ní snažil nějak hýbat. "Jak jsi říkal že se jmenuješ, kluku?" řeknu když sejdu dolů směrem k němu. Mému oku neutekla jeho snaha o to jak se s tím mečem spřátelit. "Meč je něco, s čím nemůžeš máchat jako jsi to viděl v bůhví jaký telce.." Zvlášť, co se tohohle meče týče. |
| |
| Zrovna jsem v máchnutí mečem když uslyším Danteho hlas. Vyvede mne to z míry a spadnu. "Já.. jsem Nero" Ignoruji to že zapomněl mé jméno. Na jeho poslední slova se trochu urazím. "Já jsem.. nechtěl máchat jen tak mečem jen jsem se nechal unést. Ten meč." Pozvednu ruku a držím nataženou čepel směrem k Dantemu ale nemířím přímo na Něj. "Ten meč je prostě, jak bych to řekl, skvost, prostě dokonalej." Řeknu a pak si teprve uvědomím že to vypadá jako bych se do toho meče zamiloval. "Naučíš mně bojovat?!" Vyhrknu ale uvědomím si v jakém stavu právě byl Dante a trochu zesmutním,když si uvědomím že asi nic nebude. **Stále nevím o regeneraci Míšenců** |
| |
| Nepatrně se zamračím, když na mě tak nedočkavě vyhrkne. Teprve až potom mu došlo, že teď mu nejspíš nic neukážu. "Ten meč.. říkám mu Red Queen. Pro začátek se hodí, když víš, že meč nese nějaký jméno." Nebyla sice nikterak mohutná jako Rebellion, ale pro párátko jako on to bude stačit. Očima na chvíli zamířím k Rebellionu na druhé straně a na mysl mi přijde vzpomínka, při které jsem ho zkrátka nemohl udržet. A jak to tak vypadá, ještě nějakou chvíli neudržím, stále jsem ten toxin tak nějak rozcházel. Poté jsem se mu podíval do očí přímo. "Jsi si jistý tím, že se do toho všeho chceš ponořit ještě mnohem víc? V tom případě tvůj život nebude znamenat nic jiného než risk.." |
| |
| Zmínku o meči se mi trochu zpraví nálada a usměju se. Tak Ty jsi Red Queen Oslovím v duchu meč a usměju se trochu. Když však Dante řekne poslední větu, uvědomím si že jsem tenhle úder na život nečekal. Nebo nechtěl čekat.Trochu se zarazím, sklopím hlavu a dívám se na Red Queen. "Mno, možná mám trochu obavy ale stejně. Ti démoni po mně šli i přes to že jsem neměl meč. Tak proč bych se nemohl alespoň naučit bránit? Nebo aspoň abych dokázal ochránit jiné." Zvednu hlavu a v očích se mi zračí vztek z toho že jsem je předtím nedokázal ochránit. |
| |
| "V tomhle stavu ti to nemám jak ukázat.. Sotva udržím vlastní meč." lehce si povzdechnu. Naučit ho se bránit byla ale úvaha, která by se dala uskutečnit. Avšak ne v tuhle chvíli. |
| |
| "Hmm, ale říkat mi jak mám stát by jsi alespoň mohl. Prostě jen ty začátky ne ?" Optám se a jde vidět že mám chuť s tím mečem, s Red Queen, za každou cenu něco dělat. |
| |
| Trochu utrápeně jsem se na něj podíval a zdravou rukou se trochu podrbal ve vlasech. "Všechno co vím já... v tom jsou jen léta zoufalých pokusů o přežití, kluku. Nejsem dobrej učitel.." |
| |
| "Takže říkáš že pravej souboj by mně naučil nejvíc, jak jinak. Mno tak bych mohl jít ven a počkat si na nějakýho démoma až za mnou přijde. Ale to je asi trochu blbost." stále si prohlížím Red Queen. Téměř z Ní nespouštím oči. |
| |
| Leylin revolver, respektivě revolver v pouzdře s náboji s válel na stolečku u gauče. Když né meče, co vyzkoušet střelbu... To by měl Dante zvládnout i s jednou rukou. |
| |
| Po očku jsem sjel k revolveru válejícím se na stolku kousek od nás. Byl Leyin, jenže otázkou bylo - Byl dobrý nápad mu dávat do ruky zbraň? "Už jsi někdy střílel ze zbraně, kluku?" |
| |
| Cože?! Vytřeštím oči a jen naznačím hlavou že ne. Podívám se směrem kam se díval Dante a uvidím také revolver. Rozbuší se mi srdce při myšlence že bych měl střílet ale není to zrovna kladný pocit. |
| |
| Pomalu jsem se rozesel ke stolku a uchopil revolver do ruky. "Umet drzet zbran je druha vec, kterou se budes muset naucit. Nejednou se mi stalo, ze jsem jednu ze svych zbrani potreboval." |
| |
| "A-ale.." Dívám se nevěřícně na revolver. To si děláš srandu?!mno ale nemám na výběr. Trochu poraženecky si povzdychnu a zvednu se. Jdu k Dantemu a poslouchám co mi bude říkat. Kývnu na souhlas,že rozumím, že i zbraně jsou důležitá část vybavení. |
| |
| Když ke mě vykročí, hodím mu ten revolver do ruky. "Těžko říct, jak tě přesně naučit střílet.. Myslim že ty budeš potřebovat věděl jen to, abys nemířil na sebe." s lehkým úsměvem si trochu rýpnu. |
| |
| Jenže k tréninku, jaksi ani nedojde. Nero se sice chystal něco říci, ale nedošlo k tomu, protože se z pokoje, kde spala Leyla ozval její výkřik. Dante všeho nechal a vyrazil nahoru. Sotva ale otevřel dveře, uviděl okřídleného démona, v polorozbořeném okně, jak v jedný parouře třímal kosu a v druhé nehybné tělo Ley. "Zabte ho!!" zavrčí ten démon a odněkud ze stropu seskáčou na zem démoni velmi nízké třídy. Takoví, se kterýma si Dante poradil už jako dítě. Asi by bylo moudré je přenechal Nerovy, aby se "potrénoval", protože ten démon s křídly se dával na odlet...  |
| |
| Zle jsem zaťal zuby. V tomhle stavu jsem se nemohl okamžitě rozběhnout za tím démonem. "Hej, Nero!!" Zavolám pohotově na toho kluka. Z nás dvou tu on byl ten, kterej si mohl dovolit máchat mečem. |
| |
| Nero celkem rychle pochopil co po něm Dante chce a nějak se pustil do něčeho co vzdáleně připomínalo něco jako souboj s démony, ale hlavní věcí bylo, že se mu je dařilo i dobře zasahovat a sám přitom nedostal moc ran. Dante se chtěl vrhnout za tím démonem, ale v okně trochu ztuhnul. Protože těsně před jeho obličejem padal onen démon s kosou, ale na tom démony byl ještě nějakej jinej démon. Respektivě démonka. Oba dopadli na zem a teď bylo dobře vidět, že tomu démonovy chytí jedno křídlo. Rychle se vzpamatoval a začal máchat po té démonce svou kosou, ale ta mu dobře a ladně uhýbala. Oba na sebe přitom cenili tesáky a vrčeli na celé kolo. Ten démon nakonec svou kosu, zřejmě jeho chybou, zabodl do zdi, když ta démonka uhnula jeho útoku. Co hůř, nemohl jí poté dostat ven a toho využila ta démonka. Vrhla se na něj s křikem, při kterém Dantemu přeběhl mráz po zádech. Démon neměl ani prakticky moc šancí bez své kosy, jak se bránit. Chvíli zkoušel její útoky odrazit holýma rukama, ale když mu jednu utrhla, přestal. Svalil se na zem a pokoušel se dostat někam jinam. Démonka zahodila jeho ruku někam a vrhla se na něj s tím, že mu zarazila svou démonickou ruku hluboko do hrudníku. Krev přitom vystříkla do vzduchu. Chvíli jakoby tam něco hledala a poté ruku vytrhla zpět. Něco v ní držela. Vypadalo to, ne... bylo to démonovo srdce které rozmáčka jako by to nebylo nic. Démonova tělo znehybnělo. V očích se mu oběvil prázdný výraz. Démonka zbytek jeho srdce začala jíst. Poté ale uchopila démonovu hlavu a utrhla jí stejně lehce jako předtím ruku. Vydala ze sebe něco jakoby smích, ve kterým bylo slyšet částečné šílenství. Byla tohle Danteho Leyla? Skutečně to byla ona? Zobrazit SPOILER |
| |
| To, co se právě teď odehrávalo před mýma očima, bylo víc než zarážející. Že by to stvoření, které se vrhalo proti tomu démonovi byla Ley, tomu se mi prostě nechtělo věřit. Ne, v žádném případě. Jenže.. nikdo jiný to prostě být nemohl. Když mi Nero tak nějak uvolní cestu, rychlejším krokem se vydám k bývalému oknu. "To už stačilo!" |
| |
| Démonska zpozorní a podívá se nahoru odkud se ozval ten hlas. I když byl Dante zhruba v druhém patře, mohl dobře vidět jaké šílenství se jí zrcadlilo v očích. Démonka odhodila démonovu hlavu někam za sebe a pořád se dívala Danteho směrem. Jakoby nad něčím přemýšlela. Poté roztáhla kožnatá křídla a jediným máchnutím se dostala k Dantemu. Ten musel kousek couvnout a její drápy na nohách trochu zaskřípali o zem, když vlastně přistála v díře, kde bylo okno. Trochu zašvihala ocasem ale stále nespouštěla oči z Danteho. Jakoby přemýšlela, kde ho viděla... Po několika sekundách se ale její výraz změní. Šílenství vystřídá údiv, neskrývaný údiv. Poznala jej. Zdála se trochu víc zmatená. |
| |
| Když doslova doletěla až ke mě, zhruba dvěma kroky jsem couvl, abych se s ní nesťukl víc než jsem si myslel. Jakmile si mě prohlížela, na moment jsem trochu zatajil dech. V tuhle chvíli to byla taková ta nejistota jestli mi třeba i neukousne hlavu. Přeci jen ale vypadala, že jí můj obličej něco říká. "Šššt.." |
| |
| Poté se ale její výraz znovu změnil. Už to nebyl údiv, ale zmatek, vlastně údiv smíchaný se zmatkem. Udělala nejistý krok k němu ale poté se zarazila. Podívala se na svoje ruce, které pomalu sevřela v pěst. A její výraz se znovu změnil, bylo v něm znovu vidět, trocha šílenství. Její ruka se rázem vymrštila a čapla Danteho pod krkem. Zvedla jej několik centimetrů nad zem. |
| |
| Musel jsem bolestně zavřít oči. Nejen že se mi pořád špatně dýchalo, ale takhle mě dá se říct odsekla od možnosti se vůbec nadechnout. Zdravou rukou jsem pevně chytil její zápěstí. "D-ost..!" řeknu sýpavě. |
| |
| Démonka na něj trochu zavrčela a poté jím hodila proti dveřím, které onu ránu nevydrželi a tak trochu se rozpadli a Dante tak proletěl ven, a po schodech se skutálel dolů. Démonka vyrazila za ním. Cestou odhodila Nera kde zde, ktery tim narazem ztratil vedomi. Dole Danteho zastavil da se rici az jeho milovany kulecnikovy stul. Trochu namachave se aspon posadil, ale ta demonka byla znovu u nej. Byla k nemu sehnuta a celkem neprijemne vrcela. Pote vztahla ruku s tim, ze jej nejspise chtela uhodit, ale nic se nedelo. Jeji ruka zustavala ve nehnute ve vzduchu, stejne jako jeji telo setvrvalo nehnute v jedne poze. Vypadala ted tak trochu jak nejaka socha. Vyraz v jejich ocich se ale zmenil. Silenstvi bylo pryc a to vystridal onen pohled, repsektive oci, ktere Dante znal. Leyla prave zrejme svadela vnitrni souboj se svou druhou strankou... |
| |
| Když jsem se konečně zastavil, okamžitě jsem chytil svoje zápěstí a potichu zanaříkal. Nejen že bylo i skrz kost prostřelené, ale raději jsem se nezmiňoval o tom, že teď možná ruplo úplně. Jakmile se objevila znovu u mě, pootevřel jsem modré oči a sledoval ji bez ohledu na to, jestli mě uhodí nebo ne. Já od ní zkrátka pohled odvracet nechtěl i kdyby mi krátce na to tu hlavu prostě urvala. |
| |
| Křik Leyly, Hlas Danteho, nečekaný souboj s démony to vše se odehrává skoro jakoby ve snu který ukončí prudká rána do zad, která mne odhodí a odnese do temnot. Probudí mne zvláštní pocit, když procitnu zjistím že je to bolest co mně probudilo. Bolest z drápů, které se na mne snášejí čím dál častěji. V bezvládné ruce držím meč a v přivřených očích vidím jak do mne seká Démon. Z posledních sil se vzpamatuju a useknu mu hlavu. S potížemi vstanu. Nedokážu kontrolovat správně dech. Ale nemám čas na to abych se rozdýchal protože na mne běží další démon z posledních dvou. Chvíli s ním bojuju a nakonec ho přišpendlím mečem k zemi. Vytáhnu meč a podívám se dolu ze schodů na posledního démona. Vidím jak má napřaženou ruku nad Dantem a ten je očividně rád že alespoň sedí. Uvědomím si že mám v ruce Leylin revolver. Vytáhnu ho a střelím. Mířil jsem démonovi na ruku ale minu. |
| |
| Nero minul, naštěstí. Démonka se otočila k němu. Těkala hlavou z jednoho na druhého a poté na Nera po démonsku zavrčela. Vrhla se na Nera. Měla takovou sílu, že jej povalila jako nějakou hadrovou paneku. Svýma pařátama mu držela ruce a Nero se tak nemohl ani bránit. Jenže místo toho aby na něj útočila, jen na něj zírala. Nero až po chvilce rozeznával celkem povědomé červeno, fialové oči. Démonska sklopila hlavu a její sevření povolilo. Poté se její tělo začalo pomalu měnit. Měnit do lidské podoby, až teď vlastně na Nerovy ležela Leyla. Po jejích zraněních nebylo ani památky... |
| |
| Netrefím a démon se otočí přímo na mne. Sakra! Připravím se a meč dám instinktivně před sebe na obranu. Nemám však proti démonově téhle velikosti sílu. Ležím najednou na zemi a démon mne drží totálně v šachu. Podívám se do démonových očí a vidím tam... Ley?! Vytřeštím oči a najednou se přede mnou začne "objevovat" Leyla. "Co to sakra.. ?? " |
| |
| "Ner-!" Nestihnu ho varovat včas. Byla totiž v tu chvíli bleskurychle u něj a já neměl jak se tam dostat včas. Tohle jsem nechtěl vidět. Jenže.. po těch několika vteřinách nic. Absolutně nic se nedělo, díkybohu, proto jsem si mohl částečně vydechnout. |
| |
| Cítila jsem, jak jsem démona zahnala hluboko, hluboko do sebe. Tam také dost dlouho dobu zůstane, kéž by napořád, ale to je zřejmě nemožné. Trochu křečovitě a pomalu jsem se pokoušela dýchat. Měla jsem zavřené oči, takže jsem nevěděla co se okolo mě děje. Cítila jsem, jak se moje tělo třese, ale nikoliv ze zimy. A té námahy zahnat toho démona. |
| |
| Uvědomím si že na mně Leylah leží a Dante nás pozoruje a že mne ještě k tomu všemu Leylah stále drží. "eh.. mnoo.. " Vykuckám ze sebe a rychle se vyšoupu zpod Leyly a podám Jí ruku abych jí pomohl vstát. Pomůžu Ley a sejdu dolu k Dantemu. "Chceš něco přinýst na tu ruku ? " Uvědomím si ale že Danteho lékárnička je v šíleně zoufalém stavu. Vemu svoje triko a spodek utrhnu. Obvážu silně Danteho zápěstí. |
| |
| Chvili mi trvalo nez jsem prisla natolik k sobe abych mohla plne vnimat. Pomalu jsem otevrela oci a snazila se prijt na to, kde to vlastne jsem. Vzpominky prichazeli jen pomalu a v utrzcich. "Nero?" reknu si sama pro sebe. "Dante...?Dante!" chvili mi trvalo nez mi doslo co se vlastne stalo a pokusim se vyskrabat na nohy. Nejak se dobelham s tem dvoum. "Dante ja...." vykoktam. |
| |
| Lehce jsem zkrivil oblicej bolesti, kdyz to utahl, ale nebylo to nic co bych nevydrzel. Brzy vsak zaslechnu Leyin hlas a nasledne i kroky. Podival jsem se tim smerem. "Klid... To bude dobry." |
| |
| Az ted jsem si uvedomila, ze moje zraneni jsou vsechna vylecena. Nicmene to nic nemenilo na tom, ze jsem mu ublizila. Zavrtim nesouhlasne hlavou. "Ne.... muzu za to ja... prestala jsem se kontrolovat a jenom to zhorsila..." reknu smutne a sklopim pohled do zeme. |
| |
| Lehce si povzdychnu. "Porad ziju, coz je hlavni. Zraneni se uzdravi rychle.." Narozdil od toho, kdyby vam sel po krku mnohem horsi demon. |
| |
| Chtela jsem jeste neco rict, ale vzdala jsem to a prakticky jen otevrela naprazdno pusu a zase ji zavrela. Chvili bylo ticho nez jsem rekla: "Pomohu ti... vylecim te..." |
| |
| Kratkym zavrtenim hlavou jsem ji naznacil nesouhlas. "Ne.. Neni to treba." Kdyz to dovazal, pomalu krecovite jsem vstal. Preci jen proletet se az sem taky neni zrovna pohodlna prvni trida. |
| |
| Chtel vstat ale ja mu letmim dotykem naznacila aby zustal sedet. Pote jsem se zacala schanet po necem ostrem. Jako jedinou vec jsem nasla Neruv mec. Letmim naznakem jsem mu naznacila zda by mi ho nepujcil. Kdyz tam ucinil, jen jsem si ho trochu k sobe prisunula a zapestim prejela po jeho ostri. Nijak hrube ale zase dostatene aby zacala z rany teci trochu vice krev. Ranu jsem okamzite prikryla druhou rukou. "Napi se..." reknu a nabidnu mu krvacejici ranu. Kdyz ale uvidim jeho vyraz, asi bude lepsi mu to vysvetlit. " Moje krev dokaze vylecit jakekoliv zraneni... hacek je v tom, ze nikoliv u me... dokaze vylecit jak demony tak i lidi a jeste jim o par let prodlouzit zivot... je... byl je jeden z mnoha duvodu proc po me kdysy demoni sly... a ted si pospes, ze se ta rana zatahne...." vysvetlim. |
| |
| Trochu udiveně jsem se podíval na tu ranku, když mě pobídla abych se napil. Myslela to vážně? "...byl jen jeden z mnoha duvodu proc po me kdysy demoni sly..." Lehce jsem se zamračil a zdravou rukou ji od sebe trošku odtáhl. "Ley, už jsem říkal že se dokážu uzdravit sám.." A hlavně nebudu si brát něco, kvůli čemu ona musela trpět přítomnost démonů. |
| |
| Trochu se zakabonim. "Ja se uz nechci divat na to jak kvuli me trpis, kdyz vim, ze ti muzu pomoci!"reknu. Nicmene ted jsem vedela, ze ji do nej uz nedostanu. Byla jedina moznost. Vtiskla jsem si onu ranu mezi sve rty a nechala krev volne stei do pusy. Nepolkla jsem ji ale. Kdyz jsem usoudila, ze je ji dostatek, odtahla jsem ji rana se zacala pkmalu zatahovat. Sehla jsem se k nemu a pritiskla sve rty na jeho. nechala jsem pote krev v me puse volne teci do te jeho, i kdyz jsem pocitila, ze se zacal trochu branit. Dante, nech me ti pomoci.... prosim... |
| |
| Tak nějak mě zkoušela přemluvit jiným způsobem. Byl by možná i pohodlnější, kdyby se mi nepokoušela tu krev zkrátka dostat do pusy. Jakmile jsem tam tu pachuť ucítil, ani za mák jsem se neměl k tomu to spolknout. Musel jsem uhnout do strany a vyplivnout to. Momentálně nejsem nijaká pijavice, co by si na krvi pochutnávala. Trochu jsem si pokoušel odkašlat protože jsem se malým douškem trochu zadusil. |
| |
| Podivam se na nej, ne zrona prijemnym pohledem. Avsak nereknu ani slovo. Nakonec mu venuji facku a odkracim pryc. Respektive odejdu hlavnima dverma pryc... |
| |
| Sleduju jejich rozhovor a když Dante dostane facku nemůžu se nezasmát. "Počkej Ley." Chytnu Ji za ruku aby nemohla odejít. "Tak nějak bychom si mohli už pořádně promluvit o tom všem co se tady děje, ne ?!" Řeknu s nekrytým zájmem o situaci a trochu vztekem. |
| |
| To, že mi jednu napálí, jsem tak trochu nečekal, proto jsem nestihnul nijak uhnout. Trochu zle jsem se zamračil na toho kluka, když se začal pochechtávat. Nic jsem ale neříkal, když odcházela. Ani jsem dá se říct nemohl.. |
| |
| Rychle sklapnu úsměv když uvidím Danteho výraz. |
| |
| Vytrhnu svou ruku z Nerova sevreni. "Nech me byt..." reknu pomalu studenym, trochu i zlym tonem. Byla jsem ochotna mu jednu napalit i kdyz normalne lidi nebiju. Otocim se napul k nemu. "Jeste jednou na me takhle sahni a nezachrani te ani to, ze si porad jeste clovekem..." pote uz ale odchazim a mizim za zavirajicimi se dvermi. |
| |
| Zůstanu jen zírat. Otočím se na Danteho s otevřenou pusou, pak zase zpět na dveře a zase na Danteho. Rukou ukážu na dveře a tázavě se podívám na Danteho. Co sem provedl ? |
| |
| Pomalu jsem se zvedl a jeho tázavý pohled zanechám prozatím bez odpovědi. Teprve až po chvíli jsem něco dodal. "Ženy.." prohodím a rozejdu se ke svému stolu. |
| |
| Taky pravda. Zasměju se na Danteho poznámku. "Můžem si promluvit teda alespoň my dva?" Jdu také ke stolu avšak zastavím se několik kroků od něj. |
| |
| Když dojdu ke své židli, posadím se na ní a nohy si hodím pohodlně na nohy. Po očku jsem se na něj podíval. "Co přesně chceš vědět?" |
| |
| Dojdu ke stolu a sednu si naproti Dantemu. "Tak nějak všechno. Co měla znamenat ta "přeměna" Leyly. Jakto že ještě žijete když jste tady leželi a tys mně rozstřílenou palici téměř na padrť. Co měli znamenat teď ti démoni. Možná jsem asi hlupák ale furt se v tom nějak ztrácím. Prostě nevím o co tady všem jde. O co jde vám dvěma, o co jde těm démonům a ani nevím o co jde i mně už." Dívám se zpříma na Danteho a čekám odpovědi. |
| |
| Jak se dalo čekat, sypal na mě jednu otázku za druhou. Ale to se dalo pochopit. "Když to vezmu takovou zkrácenější verzí, Ley a já.. jsme zkrátka outsideři kteří uvízli mezi dvěma světy. Ani jeden nejsme člověk, ale ani démon. Panují i povídačky o tom, že naše moc převyšuje sílu čistokrevných démonů, proto nás pronásledují celý život, dokud nezískají to co chtějí. A tedy aspoň já se živím tím, že tyhle potvory zabíjím a čistím od nich město. Na moment jsem se zadíval na tu jeho ruku. "Co se týče týhle věcičky.. O té ti už asi nic neřeknu." |
| |
| Podívám se na svou ruku. Počkat! "A kdo je vlastně Tvůj bratr nebo byl?" |
| |
| Nahle me doslova do nosu uderi dost silna energeticka aura. Tuhle jsem ale moc dobre znala.... vydala jsem se proto hned zpatky. Rozrazila jsem dvere a mezi necim co pripominalo zoufali boj o trochu kysliku jsem rekla: "Dan-te.... Ya-ma..to.... je... blizko...." |
| |
| Kdo?? Podívám se zamračeně na Ley a pak zpět na Danteho. |
| |
| Trhnu sebou když sem Ley v podstatě zadýchaně a rozhozeně vlítne. A to, co vypustí z úst ve mě hrkne ještě víc. "Dan-te.... Ya-ma..to.... je... blízko...." Cože?! Prudčeji jsem vstal. "Kde?" |
| |
| "Tam..." pokusím se dostat do plic trochu víc vzduchu. "... cítil-a... jsem ho.... na... severu..." řeknu mezi nádechy a trochu se rozkašlu. "...města..."dopovím a opřu se o futra dveří. Jsem sice polodémon, ale běžet před skoro celý město, je i na mě dost velký záhul. |
| |
| "Jsi si tím jistá?" Řeknu nejistě. Byl jsem přece přesvědčený o tom, že je Vergil mrtvý. Nebo byl a někdo Yamata získal pro sebe?! |
| |
| Přikývnu. "Poznám.... meč, který... jsem... vyrobila..." řeknu a pokusím se zhluboka nadechnout a vydechnout. Sice to vyvolá další záchvat kašle ale už jsem cítila, jak se můj dech poněkud zpomaluje. "Je to on.... neřeknu ti kde... přesně je, ale... dokážu ho vycítit... ale tohle... je to on Dante... je to Yamato..." Mohl být Vergil naživu? O tom jsem pochybovala. Pokud ano co dál? Jestli se vydáme to prozkoumat, bude chytré s sebou vzít i toho kluka? |
| |
| Těkám pohledem z Danteho na Leylu. "Hej, kdo je Yamato?!A proč o něm mluvíte jako by to byl duch?" Nechápavě přeruším jejich konverzaci. |
| |
| Podívala jsem na Danteho. Nevěděla jsem kolik toho mu můžu říci, abych zbytečně neotevřela jeho staré rány. Trochu nervózně jsem polkla. "Yamato, je meč... přesněji katana, kterou vytvořila ze své moci... při útěku jsem jej dala Danteho otci... " řeknu už trochu vydýchaná. Proč jsme utíkali, jsem si nechala záměrně pro sebe. Možná jednou přijde čas, kdy mu povíme úplně všechno, ale teď to rozhodně není. "Má moc vytvářel portáli mezi lidským světem a Limbem - světem démonů. Dozajisté chápeš, že taková věc, nikdy nemohla démonům přijít do rukou..." |
| |
| Vstřebávám Leylina slova a trochu víc mrkám s pohledem na zem. Takže meč.. "Tak to pro něj ale musíme,než tam budou démoni, že ano ?" Řeknu a pohladím Red Queen. |
| |
| "Ne tak úplně..." "Yamato kdysi patřil Danteho bratrovy, který...." nedořeknu větu, místo toho se s trochou bolesti v očích podívám na Danteho. Můj pohled říkal něco jako: Promiň mi to... |
| |
| Zvednu hlavu a podívám se na Ley. Když si uvědomím co znamená její pohled, směřující na Danteho, svěsím hlavu a koukámjen na Red Queen. Sakra! |
| |
| Nic jsem prozatim nerikal. Misto nejakeho naznaku, kolik ji toho odsouhlasim, jsem pohledem castecne uhnul do strany. Proc se o tom muselo stale mluvit dokola? |
| |
| Viděla jsem jak uhnul pohledem. Cítila jsem ten žal, žal který byl pro něj pořád ještě stále čerství i když se to stalo před několika lety. V tu chvíli jsem zapomněla na to, že jsme se vlastně pohádali, i to, že jsem se na něj vlastně i hněvala. Vyrazila jsem k němu. Trochu opatrněji jsem se k němu přiblížila, nic jsem ale neříkala. Jemně jsem chytla jeho obličej co svých rukou a otočila si ho pomalu k sobě. Pokusila jsem se mu podívat do očí. "Dante... " oslovila jsem ho tiše. "...zjistíme pravdu... společně... ty a já..." řeknu klidný, jemným hlasem. Chvíli jsem ještě mlčky hleděla do jeho očí, ve kterých jsem se tak snadno ztrácela. Nevydržela jsem to a i když tu byl on, tedy Nero, trochu jsem se natáhla a přitiskla své rty na ty jeho. |
| |
| Na jedno stránku mi bylo svým způsobem jedno, zda o něm budou mluvit. Ale na tu druhou jsem ten nepříjemnej pocit zkrátka neměl jak skrýt. Čekal jsem, že raději bude mlčet, ale místo toho opatrně otočila můj pohled na ní. I když nerad, tomu jejímu pohledu jsem se vyhýbal. To ale neznamenalo že jsem ji neposlouchal. Přesto že tu stál Nero, sklonila se ke mě a vtiskla mi jemný polibek. Když se odtáhla, krátce jsem se na ni podíval. "Měli bychom se jít po Yamatu podívat dřív, než ten pocit zmizí.." |
| |
| Jemně přikývnu a otočím se pohledem na Nera. "A co on?" řeknu a otočím se zpátky na Danteho. "Nechat ho tu samotnýho nemůžem a zase na druhou stranu vzít ho sebou by taky asi nebyl dobrej nápad..." poznamenám. |
| |
| "Ať se sám rozhodne, jestli chce svůj život hodit do risku s námi nebo se bude věčně démonům bránit.." To bylo zhruba vše, co jsem k tomu mohl říct. |
| |
| Když si uvědomím že mluví o mně totálně se zarazím. Dívám se na Ně, pak sjedu pohledem na Red Queen. Tak co, budeme parťáci? Podívám se zpět na Ley a Danteho, stoupnu si a pozvednu meč. Ucítím jak se mi trochu klepe ruka. Zatnu ji. "Já půjdu rozhodně s váma nakopat těm démonům p*del!" |
| |
| "Fajn tedy.." pronesu a pomalu vstanu. Horší zpráva pro mě ale byla ta, že jsem na boj s Rebellionem mohl zapomenout. "Bohužel já se ale budu muset spolehnout jen na své dvě holky.." |
| |
| "Tři..." připomenu se mu. "A stejně tu jednu v tý ruce ani neudržíš..." poznamenám. Nicméně to, že neuzvedl Rebellion předtím, ještě neznamenalo, že jej neuzvedne ani teď. Podívala jsem se na jeho meč, který byl stále na kulečníku. Přešla jsem tedy k němu a opatrně jsem jej chytla na rukojeť. Cítila jsem stejné nepatrné elektrické vypětí jako před lety. Zvednu jej a poté s ním přejdu zase zpátky k Dantemu. Natáhnu onu ruku s tím mečem k němu. "Zkus to... předtím za to mohl ten lovec... a teď tě přeci toho toxinu zbavil..." |
| |
| Trochu udiveně se podívám na Ley, když mi začne Rebellion nabízet. "Zkus to... předtím za to mohl ten lovec... a teď tě přeci toho toxinu zbavil..." Jenže.. já si nebyl jistý tím, zda za to předtím mohl ten toxin. Chvíli jsem se na něj mlčky díval, ale nakonec jsem pro něj zdravou ruku natáhl a rukojeť uchopil. Tělem jako by mi v tu chvíli nepatrně projel známý hřejivý pocit, ale pár vteřin na to jsem se silně zarazil a mé panenky se zúžily. Před očima se mi mihlo několik fakt nepříjemných obrazů, proto jsem rukojeť téměř okamžitě pustil. Trochu jsem se vydýchal. Co to sakra? |
| |
| Nejdřív to vypadalo dobře, ale poté se zřejmě něco pokazilo, protože ho pustil a on dopadl se řinčením na podlahu. Ticho. Nikdo z nás nic neříkal. Nechala jsem Rebellion, tam kde byl a udělala jsem krok k Dantemu. Napůl jsem se otočila ale nejdřív k Nerovy. "Nero?" oslovila jsem ho prvně. "Můžeš prosím tě počkat na chvíli venku?" Věděla jsem, že se s ním něco děje a pokud to bude chtít řešit, určitě ne před tím klukem. |
| |
| Jen kývnu hlavou a odejdu ven z domu. Tam se zastavím kousek dál u zdi, opřu se a přemýšlím o všech událostech které se teď dějí. |
| |
| Oči mi pár vteřin ještě nervózně těkaly, než jsem se z toho tak nějak probral. Nakonec jsem si dlaní zakryl obličej a částečně i zajel do vlasů. "Už asi blázním.." |
| |
| Opřu se o stůl za mnou, ne spíš si na něj napůl sednu. "To nic Dante..." řeknu jemně a jen polohlasně. Zvednu ruku a tu jeho mu pomalu ztáhnu z obličeje. Avšak nepouštím jí, naopak chytnu jí a trochu propletu svoje prsty s jeho. Chytnu opatrně i tu jeho druhou. Pokusím se mu podívat do obličeje. "Co se děje?" řeknu jemně. "A nezkoušej mi lhát, protože teď už vím, že to tím lovcem není..." Ticho. "Notak... já bez tebe nikam nepůjdu, ale taky nepůjdu aniž bys s sebou neměl Rebellion... jsme tu sami Dante... sami dva..." |
| |
| Moje ústa mlčela. Jen jsem hleděl na její dlaň, kterou jemně tiskla tu mojí a poté i druhou. Stále jsem se neměl moc k odpovědi, proto mi vlasy částečně zakryly pohled do očí. Po pár minutách ticha jsem ji nakonec jemně přitáhl k sobě a jednou rukou ji také k sobě víc přitiskl. Obličej jsem zabořil do jejích vlasů. "Jako by mě najednou pronásledovaly ty nejhorší vzpomínky.." |
| |
| Když si mě přitáhne k sobě a přitiskne, oplatím mu tím samím. Položím mu ruce na záda, která začnu pomalu od zhora dolů hladit. Také se trochu opřu svůj obličej o jeho hruď. ".. ty nejhorší vzpomínky.." Jaké on mohl mít nejhorší vzpomínky? To jak přišel o rodiče? Jak přišel o bratra? Nebo dokonce to, jak jsem zoufale naříkala, když jej poprvé zřídil ten lovec? Znovu do ticho. "To nic... to přejde..." řeknu jemně a trochu zvednu hlavu čím jej donutím, aby se na mě trochu podíval. Ach, zase ty jeho oči... "Co se je zkusit přebít těma krásnýma?" |
| |
| "Co se je zkusit přebít těma krásnýma?" Pokusil jsem se na ní podívat. "Já... nevím." Jako by ten první boj s lovcem něco spustil, jenže jsem netušil co. |
| |
| Sundám jednu ruku z jeho zad a položím mu jí opatrně na tvář. Lehce mu jí pohladím. "Nevíš?" řeknu prve. "Nevíš, jestli máš nějaké krásné vzpomínky?" Na chvíli se odmlčím a tak trochu se utápím v jeho očích. "A co já?" řeknu poté do ticha, tiše. "Nedovedeš si představit co všechno strašnýho jsem zažila..." hlas se mi přitom maličko zlomí. "Ale zvládla jsem to... díky tobě..." řeknu a párkrát jej druhou rukou na jeho zádech po nich lehce pohladím. |
| |
| Nechtel jsem se ji nejak dotknout v tom smyslu, ze zadne dobre vzpominky nemam. Nebyl jsem si spis jisty sam sebou. A to se ted celkem znatelne podepisovalo. Proc jsem si najednou pripadal stejne ustrasene jako kdyz jsem byl malej kluk? "Ja se ted sam v sobe prilis nevyznam od doby, co jsem takhle skoncil.." Beznadejne si nakonec povzdychnu. Jako by mi hlavou proletel prudky vir.. |
| |
| "Máš strach..." řeknu polohlasně. To bylo to jediné co by zřejmě vysvětlovalo tenhle stav. To jediné mě napadlo, že tohle vždy s lidmi dělal. Otázkou bylo ale, z čeho? O sebe? O mě? |
| |
| Slabě jsem sebou cuknul. Strach? Krátce jsem se na ní podíval, ale mlčel jsem. Vážně jsem se něčeho bál? |
| |
| Jasne, bal. Bal se ale otazka byla ceho? Trochu vic se k nemu pritisknu a jeho zranenou ruku si opatrne polozim na bok. "To je v poradku Dante... bat se je lidske. Je to to co vas lidi oddeluje od demonu..." reknu a pritom se k nemu natisknu aby mel pocit bezpeci. "Jsem tu Dante... jsem tu a vzdycky budu jen pro tebe... " |
| |
| Bradu jsem si opřel o její hlavu a naslouchal. "To je v poradku Dante... bat se je lidske. Je to to co vas lidi oddeluje od demonu..." Krátce jsem si povzdychl. "Já ale člověk nejsem.. nemůžu se bát." |
| |
| "Ale ano si..." reknu tise a parkrat jen jemne pohladim lo zadech. "...si vic clovekem nez jakykoliv clovek v tomhle meste... " Rukama sjedu na jeho boky, kde je take necham. |
| |
| Krátce jsem ji políbil do vlasů a pomalu pustil. "Musíme už vyrazit.." |
| |
| Lehce prikynu. "Prvne ale zkus znovu vzit Rebellion. Kdyby se ty vzpominky vratili, pokus se je zahnat tema prijemnyma..." reknu a venuji mu jeste pusu na tvar. |
| |
| Krátce jsem zavrtěl hlavou na náznak nesouhlasu. "Rebellion budeme řešit až pak. Chci najít Yamata dřív než se zase vypaří.." |
| |
| Nesouhlasně zavrtím hlavou já. "A co když ho najdem a ty se budeš potřebovat bránit?! Ne všichni démoni jdou totiž ustřílet!!!" řeknu trochu dopáleně. "Nemůžu chránit sebe, toho kluka i tebe najednou..." |
| |
| Lehce se zamračím. "Myslíš, že bych za ty léta přežil jen díky svejm hračkám?" Nemohl jsem se přeci vždycky spoléhat na zbraně.. |
| |
| "To netvrdím..." povzdechnu si. Zřejmě se tu schyluje k pěkný hádce. "Ale copak můžeš nějakýho démona umlátit holejma rukama, když jednou nemůžeš ani pohybovat?!" zavrtím hlavou. "Nikam tě nepustím bez toho meče. Zůstaneš tu i s tím klukem a já s-e..." nedořeknu větu, protože v tu chvíli ztuhnu, jako když mě někdo polije tekutým dusíkem. Hledím prázdným pohledem někam za Danteho. |
| |
| Už jsem se chystal prohodit zase svůj názor, ale v jednu chvíli jsem na to dá se říct zapomněl, když se zatvářila skoro jako kdyby viděla ducha. "Ley..?" řeknu prve opatrně. |
| |
| Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, natolik, že jsem byla schopná něco říci. A stejně mi celkem delší dobu trvalo než jsem zformulovala nějakou smysluplnou větu. "Já..." vykoktám prvně. "....cítím.... cítím tu tvého bratra..." podívám se na něj s víc než překvapeným výrazem. "Já vím, že to zní šíleně... ale zřejmě je někde tady blízko, protože ho cítím skoro stejně silně jako tebe..." |
| |
| Zarazím se při těch slovech co mi říkala. Začal jsem na moment váhat jestli je to pravda nebo ne. "Jak to může být?" To byla zhruba první otázka co mi přišla na mysl. |
| |
| "Já nevím..." řeknu a trochu zakroutím hlavou. "Ale... cítím identickou sílu, jako je ta tvoje.... " řeknu dál a otočím se k němu. "... Je blízko... hodně blízko..." |
| |
| Na sucho polknu. "Myslíš že by to byl ten kluk?" zadívám se na ni trochu nejistě. |
| |
| Zavrtím hlavou. "To ne... ano, něco z tvého bratra v něm rozhodně je ale tohle... tohle je jiné... jako kdybych.... nah! To je těžký vysvětlit!!" trochu dupnu do podlahy. "Je to... nevím jak ti to správně popsat!" |
| |
| Na malý okamžik jsem se odmlčel a po očku se rozhlídl po místnosti. Nebylo možné aby tu byl, nebyl nikde. "Odkud ho cítíš?" |
| |
| "Je..." rozhlídnu se trochu nejistě po místnosti, ale nejsem schopná to přesně určit. "Nah... kašlu na to... podívej se sám..." řeknu a přiložím mu dlaně na spánky. To co mohl cítím bylo to, jak se něco ze mě vlévalo do něj. Poté mohl cítit mojí životní esenci, přímo u něj, taktéž svou esenci toho kluka za dveřma a také úplně stejnou esenci jako byla ta jeho někde velmi, velmi blízko. |
| |
| Udiveně se na ní podívám, když mi to dá v podstatě ochutnat přímo ze soudku. A měla pravdu. Skutečně jsem ho tu někde cítil, ale za boha jsem nemohl určit kde. O to víc mě to iritovalo, že s tím nemůžu nijak nic udělat. "Co.. to znamená?" |
| |
| Dostala jsem takoví menší nápad. "Nevím... ale něco bych zkusila..." řeknu a podívám se na něj. "Pomoz mi se na jeho esenci soustředit se... třeba... třeba se nám potom podaří zjistit aspoň přibližně kde je..." |
| |
| Jen lehce sebou trhnu. Soustředit se? Párkrát zamrkám. "Jenže.. jak?" |
| |
| Nechávám pořád ruce na jeho spáncích. "Cítíš určitě tu čtvrtou esenci...." řeknu a zavřu oči. "Prostě se na ní soustřeď... " nevím jak jinak bych to měla popsat. |
| |
| Nakonec jsem si jen slabě povzdychl a zavřel oči. "Prostě se na ní soustřeď... " Lehce jsem kývl snažil se myslet jen na tu čtvrtou, i když to nešlo hned.. |
| |
| Zavřu oči i já. Ticho, které nastalo... přísahala bych, že jsem slyšela zřetelně jak tluče jeho srdce. Mělo to i jeden vedlejší účinek a to sice ten, že jsem se nechtěně dostala do jeho nitra, na chvíli jsem tak pocítila tu bolest, kterou v sobě ukrývá a drží jí schovanou v koutku. Bylo mi ho líto. Zůstal sám. Nebude už nikdy sám, dokud tu jsem já.... ale tohle bylo teď vedlejší... Nejdříve to vypadalo, že nic. Že to byl jen tupý hloupí nápad, ale potom... cítila jsem, jak se zbylé esence vytrácejí a zůstává jen ona, ta jedna. Byl silná, hodně silná. Stačilo jen chvíli ještě vydržet a... Otevřu oči a prudce zalapám po dechu, jako kdyby mě právě oživili... |
| |
| Snažil jsem se soustředit co to šlo. A že jsem v těhle věcech nebyl žádnej expert. Když jsem zaslechl, jak prudce zalapala po dechu, skoro okamžitě jsem sebou cuknul a rychle otevřel oči. "C-co?" |
| |
| Párkrát se zhluboka nedechnu a vydechnu a poté se na něj podívám. "Je..vedle... ve vedlejší... budově..." řeknu. |
| |
| Zarazil jsem se nad jejími slovy. Aniž bych dál čekal na něco dalšího, i bez Rebellionu jsem se okamžitě rozběhl ven směrem k té budově. Zapálila ve mě planou naději, že je přeci jenom naživu. Verge..! |
| |
| Dante vyběhl ven a Leyla samozřejmě za ním. Nero venku, když jej míjeli, pronesl něco jako, že jde s nima, ale Dante ho div ještě neprašti, jak jej seřval. Řval něco v tom smyslu, že se ho to netýká. Zamířil hned do vedlejší budovy. Nijak se nepáral se dveřma. Byl to sklad, kde byla spousta beden, dřevěných beden, ale nikdy nebylo vidět ani živáčka. Tedy, až na obřá zrvadlo, tkeré stálo uprostřed toho skladu.... |
| |
| Zadýchaně jsem zpomalil, když jsem se konečně dostal dovnitř. Zastavil jsem se až po pár krocích a po očku se díval po jakékoliv známce, že by tu byl. Nikde nic, tedy krom velkého zrcadla, které si vyžádá mojí pozornost. Co to mělo znamenat? Lehce jsem se zamračil a vykročil přímo proti němu. |
| |
| Dante pomalu dojde k onomu zrcadlu. Chvíli se do něj dívá, ale poté se mu zdá, jakoby jeho odraz v něm dělal něco jiného. Schválně zkusí udělat pár gest, ale onen odraz buď udělá něco jiného nebo to nezopakuje. Zřejmě to nebude jen takoví odraz... Náhle se k němu onen odraz začne přibližovat a doslova vystoupí z toho zrcadla. Zastaví se jen kousek před Dantem, který nyní hledá na svou věrnou kopii. Jenže, poté onu kopii zahalí modrý, neprostupný dým, který ale velmi rychle zmizí a místo Danteho kopie se před ním oběví tak o hlavě větší, démon?  |
| |
| Zhruba dvěma kroky couvnu dozadu, když se místo mého odrazu objeví další démon kterej nejspíš prodělal špatnou plastickou operaci. Nezaváhám sáhnout po jedné ze svých zbraní a namířit ji proti němu v případě, že by si na mě chtěl tradičně smlsnout. O co tu jde? |
| |
| Jenže, démon nijak nereaguje. Jenom tam tak stojí a hledí na něj. Pár sekund na to, může Dante cítit jak k němu zezadu doběhla Leyla. "Nelo Angelo..." řekne Leyla. Myslela tím snad toho démona, který před nima stál? |
| |
| Před rameno jsem se na ní podíval. Co to říkala? "Co tím myslíš?" Trochu se podivím. Co tohle mělo společnýho s Vergilem? |
| |
| Ještě než stačí Leyla něco říci, démon se pohne, respektivě rukou si sáhne na obličej a chytne se za jeden z rohů. Po pár sekundách se ozve praskání a lámání čehosi a démon si jakoby strhne z obličeje nějakou masku, kterou odhodí na zem. S řevem vyrazí proti Dantemu....  |
| |
| Na malý moment se zarazím, když ze sebe strhne tu masku. Účesem byl Vergilovi možná podobný, ale tohle rozhodně nebyl on. Jen jsem se zle zamračil a těsně před ním uskočil do strany. Z nějakého důvodu jsem prozatím ještě neútočil, potřeboval jsem vědět, co je tohle zač.. |
| |
| Démon na něj ale nepřestával útočit svým mohutným mečem. Když ale zjistí, že s ním zřejmě nebude bojovat, pozvedne ruku a z ní vyšlehnou modré blesky, které Danteho zasáhnou. Zrovna dvakrát příjemné to nebylo. Poté znovu vyrazí proti Dantemu. Jeho brnění vypadalo, že tudy kulky neprojdou a ať už se Vergilovy podobal nebo ne, zabít se rozhodně nenechá. Ale chtělo by to Rebellion.... |
| |
| Chtě nechtě, musím bolestně vykřiknout když mě ty blesky dá se říct sesmahnou jako kdybych měl na čele napsáno hromosvod. Využil toho skoro okamžitě k dalšímu útoku a když jsem jej měl dá se říct před sebou, na poslední chvíli jsem čepel toho meče zdravou rukou zastavil těsně přes mým nosem. Silně se mi však zařízl do ruky a já musel zatnout zuby. "Tady nechcípnu!" |
| |
| Demon vytrhne zpatky svuj mec z jeho rany, coz zrovna dvakrat prjjmne rozhodne nebylo. Pote uskoci dozadu. Na jeho meci se zacnou obevovat stejne modre blesky, ktere predtim Danteho sesnazili. S demonim krikem se pote rozebehne proi Dantemu.. |
| |
| Věděl jsem, že moje možnosti jsou omezené, proto mi zbývala tedy jen jedna. A jak jsem již říkal, tady chcípnout nehodlám. Rozběhl jsem se jako on - proti svému soupeři s tím, že moje použitelná ruka se za cesty měnila v tmavě rudý démoní pařát. Měl jsem jen jednu šanci a jestli udělám chybu, nejspíš budu muset pořítat s tím že si to vybere svou daň. |
| |
| Oba jejih utoky se stretli ale nikdo s tech dvou se nepohnul ani o pid. Vteriny utikali a nakonec se demon zacal hroutit v zemi a menit na modry dym. Nez zmizel uplne, neco na zemi zacinkalo. Kdyz se Dante podival, zjistil ze je to matcin privesek, stejny jako mel on ale zlaty. To ale nebylo mozne jediny kdo ho mel byl... "Dekuji.... brasko..." rozlehlo se skladem. |
| |
| Zarazil jsem se, kdyz jsem zahlidl ten povedomy zlaty lesk. Bylo mozne, ze to byl...? "Dekuji... brasko..." Panenky se mi zuzily. Skutecne mu ten demon vic nez jen podobny? "Verge..." Reknu se zatajenym dechem. Byl ted vazne pryc? |
| |
| MISE 6: DEVIL MAY CRY |
| |
| Byl to, jeden dá se říci z obyčejných dnů. Dante v obýváku, propojeným s kuchyní, s dřevěným mečem, nacvičoval něco se jen vzdáleně připomínalo souboj s neviditelným protivníkem. Zatímco jeho bratr, dvojče Vergil byl v kuchyni a pomáhal máme Evě v přípravou oběda. To pro Danteho nic nebylo, on měl raději hry, při kterých mohl máchat oním mečíkem na všechny strany a né se patlat v nějakém těstě. Jediný, kdo tu scházel byl otec, Sparda, ale on vždycky chodil na všechno pozdě.... |
| |
| Zatímco se bráška věnoval holčičímu vaření, já se právě snažil zranit soupeře proti mě. Stejně jako to dělal táta. Od doby, co mi šerm ukázal, chtěl jsem za každou cenu být jako on. Rozetnout napůl každého, kdo se mi postaví do cesty a být vítězem! Na poslední chvíli jsem si svůj rozmach ale neuvědomil a nechtěně tak seknul do televize, která s rachotem vydala pár jiskřivých zvuků. Trochu ustrašeně jsem sebou trhnul a rozhlídnul se po stranách. To ne! Svůj meč jsem okamžitě schoval za záda a zoufale se snažil najít nějaké rychlé místo na úkryt. Nakonec jsem se rozběhl směrem ke gauči, za který jsem zalezl a nemínil jen tak vylézt. |
| |
| Eva otočí hlavu za oním rachotem, který se ozval. Vergil se mezitím patlal v míse s těstem a měl ho skoro všude. To mu ale nebránilo ve šťastném úsměvu. Co bude dnes k obědu, bylo zatím velkou záhadou, protože z toho nic poznat nebylo. Eva si opráší ruce od mouky. Můj červený šál měla položený na opěradle jídelní židle, aby jej neměla špinaví. Poté se pomalý krokem rozešla do obýváku. Mlčky se podívala na televizy, kde se na jejím vršku rýsovala lehká prohlubeň. Trochu se usměje a přejde ke gauči, na který si sedne. "Dante... vylez broučku..." řekne klidně a jemně. |
| |
| Nemohl jsem příliš dlouho skrývat tichá popotáhnutí, proto jsem zaslechl kroky. Trochu jsem se zarazil a pokusil se ztichnout, jenže pak jsem zaslechl mámin něžný hlas. Nakonec to po krátké chvilce vzdám a pomalu vylezu s tím, že si volnou rukou utírám uslzené oči. "J-já.. já nechtěl.." popotáhnu. |
| |
| "To nic..." řekne a natáhne ruce s tím, že chtěla aby šel k ní. Na tváři měla mouku, která vypadala jako špatně otisknutá Vergilova ručka. "Víš jak to chodí... je lepší když se přiznáš hned, než když to budeš zapírat. Víš co dobře, že táta bude vyvádět mnohem víc, když mu zalžeš, než když řekneš pravdu..." |
| |
| Přeci jen jsem se k ní rozešel se snahou už víc nebrečet, i když to příliš nešlo. A to co říkala.. Měla i pravdu. Párkrát jsme to už s Vergem zažili. "A.. kde je táta?" |
| |
| Eva jej chytne rukama a trochu si ho k sobě přitáhne. Poté mu rukou setře ještě zbytky jeho slz. "Táta... přijde později... šel pomoci jedné známé..." řekne. Přičemž se poté ozve tupější rána z kuchyně a něco jako tlumený výkřik. Když se oba podívali, uviděli, jak má Vergil obličej celý v míse s oním těstem, ale ta míse byla na jeho hlavě a on se chudák potácel sem a tam a snažil se to nějak sundat. |
| |
| Když jsem po hluku obrátil ufňukaný pohled do kuchyně, to co jsem viděl... No řekněme že jsem se nevydržel tomu nesmát, proto jsem si dal aspoň ruku na ústa abych se vyloženě nesmál nahlas. V tuhle chvíli to bylo možná to nejvtipnější co jsem zatím viděl. |
| |
| Eva se taky trochu zasmála ale potom vstala a došla k Vergilovy. Uchopila onu mísu a po pár vteřinách jej "osvobodila". Vergil měl ale to těsto po celým obličeji a i ve vlasech a z těch to šlo blbě dolů. Eva se snažila ale stejně většina zůstala v jeho vlasech. Smutně odložila mísu na kuchyňskou linku. "Teď mi řekněte, co mám udělat k obědu, když většina toho skončila na Vergilově hlavě..." řekne napůl pro sebe a napůl k nim. Vergil uvidí, jak se mu Dante směje a tak si vydoluje kus těsta i s pár vlasy z vlasů a rozeběhne se proti Dantemu, načež mu ten kousek rozplácne částečně po obličeji a trochu i do vlasů. |
| |
| "Ha-!" vydám ze sebe zaražený zvuk, když mi těsto dá se říct v podstatě rozplácne po celém obličeji. "Fuj!" okamžitě se ze sebe snažím to těsto setřít a když se mi to trochu povede, naštvaně se na něj podívám. "To si umeješ!!" |
| |
| Eva se trochu zamračí. "Oba do koupelny... umejt a fofrem..." přikáže a ukáže rukou nahoru, kde byla koupelna. "A žádný rvačky v koupelně, nebo budete do večera sedět v koutě." |
| |
| Už jsem se napřahoval, že to zbylé těsto po něm hodím zpátky. "Oba do koupelny... umejt a fofrem..." Trochu vyčítavě jsem se na ní podíval. On mě mohl umazat a já jeho ne? "Ale..." "A žádný rvačky v koupelně, nebo budete do večera sedět v koutě." Nakonec jsem tedy zmlkl a poraženecky se rozešel do koupelny. Jiná možnost mi nejspíš ani nezbývala. |
| |
| Oba došli do koupelny. Vergil hned zamířil k vaně. Natáhl se pro sprchu a pokusil se pustit i vodu, což se mu po krátkém souboji nakonec i podařilo. Sáhnul po šampónu a trochu si ho nalil na ručku. Poté si jí trochu namočil a nanesl jej na vlasy, ale nějak mu to moc dobře nešlo. Zapoměl prve namočit vlasy. "Bráškooo.... pomoz s tím..." kňučel. |
| |
| Trochu jsem si povzdychl, když si na hlavu v podstatě napatlal šampon bez vody. Ostatně pak jsem si něco uvědomil, proto jsem se zazubil a překřížil ruce na hrudi. "Po tom co jsi mi udělal a ještě po mě něco chceš? To čekam dvě kouzelný slovíčka! |
| |
| Vergil se trochu zavsteká, protože mu už nejdou ani vyndat ruce z vlasů. "Řeknu to mámě!" začne tady vyhrožovat, ale když uvidí Danteho výraz, usoudí, že zřejmě nemá nevybranou. Skloní hlavu a zadívá se do dna vany před sebou. "Prosím..." zamumlá. |
| |
| Došel jsem až k němu a se zazubením jej poplácal po zádech. "Jako omluvu si vezmu potom tvůj dezert!" naznačil jsem mu aby se předklonil mezitím co já vzal sprchu a pustil jí. Chvíli jsem nechal odtéct horkou vodu a potom jsem mu začal oplachovat hlavu. |
| |
| "Těžko, ten máme právě ve vlasech..." pronese Vergil, zatímco zavře oči, aby se mu voda se šampónem nedostali právě tam. Jenže to se taky tak trochu stane. "Auu!" zavřeští. "Mám to v očích!!" Naneštěstí je, ale většina těsta už pryč. A teď byl na řadě Dante. |
| |
| Trochu soustředěně jsem se ušklíbl, abych to opravdu všechno do podrobna smyl, což se mi i povede. Nakonec sprchu vypnu a vydechnu. Verge mezitím sáhl po nejbližším ručníku a zadíval se na mě. Nechápavě jsem mu opětoval jeho pohled. "Co?" Teprve potom mi to došlo, proto jsem sebou trhnul. "Ne!! Ani nápad! Od tebe ne!!" |
| |
| "Notak Dante. Máma se bude zlobit..." řekne Vergil a i když měl jen zpola usušené vlasy, hodil ručník na zem skříňku vedle vany. Z vlasů mu ještě částečně kapala voda. "Klidně se umyj sám, já jen dohlédnu na to, aby si se umyl..." |
| |
| Chvíli ještě zůstanu ve fázi rozhodování se ale nakonec tedy ustoupím. "Fajn.." řeknu a natáhnu se pro sprchu. |
| |
| Zatímco se Dante myje od onoho těsta, pootevřou se dveře od koupelny a nich se oběvila matčina tvář. "Vergile?" osloví bratra. "Půjdeš se mnou nakoupit dolů do města?" zeptá se. Vergil zavíská radostí a hned přikývne. |
| |
| Máminu otázku ohledně bratra zaslechnu, ale nevěnuju jí příliš pozornosti. Mě samotného nákupy nebaví, proto jsem byl rád když jsem nemusel. Vypnul jsem vodu a přes hlavu si přetáhl nejbližší ručník, kterým jsem začal sušit vlasy. "Kdy se táta vrátí?" |
| |
| "Měl by se vrátit už brzy." řekne Eva a Vergil mezitím už vyběhne z koupelny. "Dante... buď tu hodný. Nic dalšího už prosímtě nerozbij. Táta by se měl krátit každou chvíli, a myslím, že by neměl zrovna dvakrát radost." řekne a vedle do koupelny. Sehne se a pohladí jej po tváři. "Budeš tu sám, tak na sebe dávej pozor..." řekne a věnuje mu letmou pusu na čelo. "Pa, broučku." rozloučí se a potom je za chvíli slyšet, jak za nima zaklapli hlavní dveře. Dante tu teď byl sám. |
| |
| Jen co se se mnou rozloučila, odhodil jsem ručník a sešel pomalu zpět do obýváku, kde jsem nechal svůj mečík. Nevěděl jsem proč, ale z nějakého důvodu se mi moc nelíbilo být tu takhle... sám. V obýváku jsem čapl svůj mečík a sedl si ke kraji gauče. Jelikož televize byla mimo provoz, neměl jsem ani co dělat. Už se vrať, tati.. |
| |
| Dante už pomalu usínal, když se u zadních dveří, tedy u dveří, které byly za schody a vedly ven na zahradu, zaslechl zvuky jako kdyby se dovnitř někdo dobíval. Povalu sval, svírajíc svůj mečík se tam vydal. On byl ten, co tu to teď tady chránil. Někdo tupě narazil na dřevěné dveře natolik, že se až zachvěli a Dante samotný se dost lekl až skoro poskočil na místě. Dveře se rozletěli, ale namísto nějakého zloděje se v nich oběvil táta. Jenže, něco spíše někoho nesl v rukách. |
| |
| Když se dveře rozletěly, div jsem nedostal šok. Z toho leknutí se mi do koutků očí trochu nahrnuly slzy. Kdybych byl v tuhle chvíli zvíře, vsadil bych se, že by se mi naježily všechny chlupy. Už jsem se bál toho, že je to někdo cizí a já na něj budu sám. Mohl jsem si ale vydechnout, když to byl táta. Přesto to ale nevypadalo na normální otcovský příchod. Koho to nesl? "T-tati..?" řeknu polohlasem a trochu ustrašeně. |
| |
| Sparda se trochu zapotácel, když vešel dovnitř. Sotva ale uviděl Danteho, hned na něj spustil: "Zavři ty dveře, honem!" Dante se na nic neptal a raději jej poslechl, přeci jenom, naštvaný táta byl fakt děsiví. Sparda se trochu vzchopil a s člověkem v rukách zamířil nahoru. Dante se za ním podívál a zjistil, že na stěně, o kterou se opřel je červená šmouha. Krev. Vlastně o všechno co se jeho otec otřel, tak na to zůstávala červená krvavá šmouha. Nedalo mu to a vyděšeně se vydal za ním. |
| |
| Trochu ustrašeně jsem přivřel oči když mě skoro až okřiknul, nicméně zavřel jsem je hned jak mi řekl. Mířil směrem nahoru do pokoje. Co mě ale vyděsilo víc byla krev, která značila přesnou cestu, kudy táta šel. J-je zraněný? Rychle jsem se rozběhl do kuchyně, vzal si židli na kterou jsem vylezl a otevřel lékárničku nad linkou. Vzal jsem do rukou co jsem pobral a rozběhl se nahoru za ním. |
| |
| Sotva Dante došel nahoru, uviděl, jak na jeho postely někdo leží a Sparda se sklání nad ním. Teď viděl jasně, že jeho záda byla rozdrápaná až do masa a košele, kterou měl na sobě, byla taktéž rozdrásaná. Nezdálo se, že by ho to nějak zajímalo. Dante popošel blíž k otci s tím, že mu chce nějak pomoci. A uviděl kdo to vlastně leží na jeho postely. Byla to dívka, o hodně mladší než byla máma. Bylo vidět, že je stejně jako táta, dost potlučená. Sparda zaregistruje, že je vedle něj a otočí se k němu. "Promiň synu, ale zatím bude v tvé postely, gauč není zrovna dvakrát pohodlný..." |
| |
| "Promiň synu, ale zatím bude v tvé postely, gauč není zrovna dvakrát pohodlný..." No dobře, trochu mi bylo líto, že to odnese zrovna moje postel, ale kývl jsem že rozumím. Snažil jsem se na ty nejhorší rány nedívat, ale zvědavost mi moc nedala. Obešel jsem ho, podlezl a vyloženě se vecpal mezi jeho ruce abych si tu dívku mohl prohlédnout. Pořád jsem se ale trochu bál toho, jak zmiňoval abych zavřel dveře. Honilo je snad něco? "Co.. co teď? Kdo je to?" podíval jsem se nad sebe na tátu. |
| |
| Sparda si trochu povzdechne. "Osoba, které my čtyři strašně moc dlužíme a nevím, jestli jí to budeme někdy schopní splatit..." řekne trochu smutněji. Nicméně, poté se podívá na Danteho, když se před něj nacpe. "Šikulka..." řekne a vezme si od něho obvazy. Dante si prve myslel, že je použije pro sebe, ale nezdálo se, že se nějak zajímal o to co mu bylo. "Pojď, potřebuju parťáka. Já jí vždycky podržím a ty tu ránu ovážeš, ano?" |
| |
| "Dobře." znovu jsem kývl a rozbalil jeden z obvazů. Přitom mi však ale stále vrtalo hlavou plno otázek a z nějakého důvodu ani ten špatný pocit stále nemizel. |
| |
| Sparda jí prvně pomalu opatrně podepřel a nadzvedl hlavu a Dante jí tak mohl obmotat ránu na krku. "Opatrně, moc to neutahuj, nebo nebude moci dýchat." řekl Sparda. Když byl se synovou prací spokojený, ukázal na levou ruku, která byla u nich. "Teď to schválně zkus sám, ale musíš opatrně." řekne trochu s úsměvem. |
| |
| Mlčky jsem přikývl a malýma ručkama opatrně obmotával zraněnou ruku. "Tati.." řeknu zatímco sleduju, zda ten obvaz moc neutahuju ani na ruce. "Co se stalo? A proč jsi chtěl abych zavřel dveře?" |
| |
| Jenže Sparda mu neodpovídá, úmyslně. Když Dante dokončí svou práci, jen ho povzbudivě pohladí po vlasech a trochu mu je rozcuchá. "Dobrá práce synku." řekne a zvedne se. "Měli bychom jí teď nechat odpočívat. Jestli chceš, klidně u ní zůstaň ale zkus jí nijak nevzbudit a kdyby se vzbudila, dej mi vědět, dobře?" řekne a rozejde se ke dveřím. |
| |
| Díval jsem se na něj jak odchází. "Počkej!" Těsně před tím jsem se k němu rozběhl a chytil ho za ruku. "Jdeš pryč..?" řeknu trochu s obavou v hlase. "Máma a Vergil se už dlouho nevrací.. Byli s tebou?" |
| |
| Sparda se zastaví u dveří. Neotočí se ale k Dantemu. Jeho tvář zvážní. "Dante..." řekne přísně. "Zůstaň tady... ať se děje cokoliv, nebo slyšíš cokoliv, neopouštěj tenhle pokoj..." |
| |
| "Dante..." tón jeho hlasu se mi nelíbil, proto jsem ho pomalu a opatrně pustil. Vážně jsem se začínal docela bát. "Zůstaň tady... ať se děje cokoliv, nebo slyšíš cokoliv, neopouštěj tenhle pokoj..." díval jsem se na něj. "A-ale..." |
| |
| "Zůstaň tady!!" přikáže velmi přísně. "Za žádnou cenu nesmíš opustit tenhle pokoj, rozumíš?!" řekne skoro až zle a poté otevře dveře a zase je za sebou zavře. Poté je slyšet jak jde po schodech dolů a pak už nic. |
| |
| Pod náporem, za jakým mě seřve, ucítím jak se mi do koutků znovu derou slzy. Takhle jsem ho ještě neviděl a jen jsem se trochu smutně zadíval na ty dveře. Pohled jsem otočil k té holce a pak zpět ke dveřím. Krátce jsem popotáhnul a zamířil k mé posteli. Vylezl jsem na okraj na kterém jsem se tak nějak usadil a čekal, jestli se probere. |
| |
| Ticho. Panovalo tu strašné ticho. Dante jakoby slyšel tlukot vlastního srdce. A potom se ozval zvuk, jako když někdo napůl otevře a napůl vyrazí dveře. Poté se ozve jakoby nějaké vrčení nebo chropětí a zvuky těžkých nohou, které kráčeli dole. Kroky se přesunuli na schody a spoutali vzhůru. Dante se nepokoušel snad ani dýchat. Tohle rozhodně nebyl táta... Po někdo rozrazí dveře a v nich stojí nestvůra. Chvílí se rozhlíží, ale jakmile uvidí Danteho, vyrazí po něm....  |
| |
| To, co jsem brzy zaslechl, mě snad vyděsilo ještě víc. Když ony těžké kroky byly skoro až u dveří, začal jsem couvat bez ohledu na to, jestli tam ta dívka měla nohy nebo ne. Při pohledu, který se mi krátce na to naskytl, jsem vyděšeně vytřeštil oči a jen co to po mě vyrazilo, neubránil jsem se ani výkřiku. |
| |
| Dante zavřel oči, do kterých se mu hrnuli slzy, slzy strachu. Už pomalu na sobě cítil dech té odporné nestvůry, když se mu těsně u hlavy ozval výstřel. Nestvůra se zastavila a po chvilce i sesunula na zem. Pomalu se změnila na černý popílek, který zmizel pryč. Z pravé strany mohl u hlavy vidět revolver, s jehož hlavě stoupal bílý dým a na pravé straně mohl pocítit, čísi ruku. Ta ruka byla ale obvázaná. Pocítil za sebou i pohyb. |
| |
| Vystrašeně jsem se klepal a když jsem na rameni ještě pocítil něčí ruku, už tuplem jsem se neubránil ucuknutí a okamžitému podívání se za sebe. K mému štěstí to byla ona, jenže já v tuhle chvíli nebyl schopný ze sebe vydat jediné slůvko, jen jsem mohl nechat stékat slzy po mých tvářích. |
| |
| Revolver mi vypadne z ruky a z těžkým žuchnutím spadne na podlahu. Neměla jsem sílu jej dál udržet, ale stačilo to. Podívala jsem se na toho malýho před sebou, který mi vlastně seděl mezi nohama. "To nic... je pryč..." řeknu trochu chraptivě. |
| |
| "C-c-co to bylo?" vydám ze sebe rozklepaně až po chvíli. Pak se ale na chvilku zarazím. Jestli se tihle potulovali venku... "Kam šel táta?!" |
| |
| Podívala jsem se směrem ke dveřím. Jestli tu byl on... a tady... "Půjdem ho najít, dobře?" řeknu trochu chraptivě. Měla jsem žízeň, ale to muselo počkat. Pomalu jsem sundala nohy z postele. Chvíli mi trvalo, než jsem na nich byla dostatečně jistá. Otočím se k němu. "Chceš tu zůstat, nebo jít se mnou? Raději bych ale kdyby si šel se mnou... pokud by se něco podobnýho vrátila, měla bych tě aspoň jak ochránit...." |
| |
| Když začala vstávat, seskočil jsem z postele a otřel si slzy z obličeje. S odhodlaným, ale přesto pořád vystrašeným pohledem jsem se na ní podíval. "Táta, máma a bráška jsou někde tam venku.. Chci je najít!" |
| |
| Přikývnu a pokusím se sehnout pro svou zbraň, která se válela na zemi a v tuhle chvílí byla jediná, kterou jsem mohla použít. Trochu mi to trvalo, ale nakonec jsem jí pevně sevřela v relativně zdravé ruce. "Drž se u mě ano? A kdyby něco, okamžitě utíkej, jasný?" řeknu. |
| |
| Přikývnul jsem a tak trochu se i částečně a opatrně chytil její obvázené ruky. Ona byla v tuhle chvíli moje jediná opora, o kterou jsem se mohl opřít.. |
| |
| Trcohu jsem sykla, když se chytnul mé ruky, i když se snažil co nejopatrněji chytnout, přeci jenom rány byly ještě čerstvé. Nakonec se ale spolu s ním pomalu rozejdu ke dveřím a se revolverem před sebou sejdeme pomalu i schody. Nikdo nikde. Nic, Ticho a pusto. "Tohle se mi nelíbí..." pronesu. |
| |
| Jakmile jsme sešli schody, trochu jsem se na ní natiskl. Ta atmosféra co tu panovala se mi ani trochu nelíbila. "Bojím se.." šeptnu skoro neslyšně. |
| |
| "Ššššš..." pokusím se ho uklidnit. "Nedovolím, aby na tebe byť jen sáhli..." řeknu a trochu mu stisknu ruku i za cenu toho, že to bolelo. Vydala jsem se s ním ke dveřím, zadním dveřím který nesli okolo sebe známky toho, že se tu někdo pral, ne počkat. Tohle je zaschlá krev. Byla snad Spardova? Neřešila jsem to a opatrně otevřela dveře. Na zahradě to vypadalo jako kdyby se tu stala nějaká bitva, kde se používali granáty a jiné výbušniny. |
| |
| Když se rozešla, jen na pár vteřin jsem se jí pustil a rychle sebral mečík, který jsem upustil tady na zemi. Ihned jsem se rozběhl zpět za ní a znovu se jí chytil. I když.. buďme upřímní, raději jsem nechtěl vědět jak to venku vypadalo. "Je.. tam někde?" |
| |
| "Ano..." řeknu nejistě. Cítila jsem ho tam někde venku. Se zbraní připravenou jsem se rozešla do blízkého lesíka, odkud jsem jej cítila nejvíce. Tak trochu i doufajíc, že ho tam nejdeme živího. |
| |
| Na sucho jsem polkl, když jsem viděl tu spoušť okolo. Nicméně v tuhle chvíli jsem nemohl dělat víc než se držet při ní.. |
| |
| Šli jsme mlčky oním lesem, vlastně jsme ani moc daleko nedošli, když jsem zacítila ve vzduchu čerstvou krev. Zastavila jsem, abych se rozhlídla. A pak jsem ho tam zahlédla. Ležel tam nehnutě, na podrostu. Trochu jsem zalapala po dechu. Měla jsem tam za ním jít a nechat to dítě tady samotné nebo ho vzít a postarat se o emocionální šok? |
| |
| Když jsme zastavili a ona se začala rozhlížet, podíval jsem se směrem, u kterého se zasekla. Chvíli mi trvalo než jsem zahlédl to, co ona našla, ale pak jsem skoro až nedýchal. Nečekal jsem na to, než se rozejde nebo mě chytí. Pustil jsem svůj mečík a okamžitě se k němu rozběhl se slzami. "Tati!!" V běhu jsem zakopl a napral to přímo do jehličí pode mnou, ale s tichým syknutím jsem znovu vstal a rozběhl se k němu. Když jsem konečně dosáhl svého cíle, padl jsem u něj na dětská kolínka a trochu s ním zatřásl. "Tati! Tati vzbuď se!" |
| |
| "P...počkej!" řeknu a vydám se za ním. Vidím jak se natáhne, ale ani to mu nezabránilo, aby se dál vydal ke Spardovy. Když jsem k němu dorazila i já, nevěděla jsem co mám vlastně dělat. Sparda tam ležel, měl na sobě hluboké rány a pod sebou litry své vlastní krve. "Dante..." promluvil chlaplavím hlasem Sparda. Nevěřila jsem pomalu svým uším. |
| |
| "Dante..." Rukávem od trička jsem se snažil si utírat otravné slzy. Dneska jsem toho už nabrečel dost, jenže já nemohl přestat. "Už mi řekneš co se stalo? Doma.." popotáhl jsem. "Viděl jsem to. Viděl jsem tu hnusnou příšeru!" |
| |
| "Dante...." zopakuje znovu Sparda a pootevře oči. "Nemám... moc ča-su..." dodám dál a poté trochu zakašle. "Tady...vezmi si ho..." řekne a zvedne zkrvavenou ruku, ve které něco svíral. Byl to zlatý řetízek, takoví, který měl jeho bratr, zatímco on měl stříbrný. Byl to dárek k letošním narozeninám. Poté se podívá na tu dívku. "Vzaly je... ob-a... odvlekli je pryč.... ty...víš kam..." řekne a začne kašlat mnohem víc. Poté zavře oči a sípavě se pokusí nadechnout. "Dante... poslouchej..." řekne a hruď se mu zvedala pomalu nahoru a dolů. "Ona... s-e o tebe... postará... ale slib... že, až... vyrosteš... zjistíš... co se-stalo s...mámou a bratrem..." poté se znovu pokusí otevřit oči. |
| |
| "Dante.. Nemám... moc ča-su..." Zarazil jsem se. Cítil jsem, jak mě polil studený pot. "C-cože?" "Tady...vezmi si ho..." Ucítil jsem ve svých malých rozklepaných ručkách studený přívěsek. Stejný, jako jsem měl já. Patřil Vergemu? "Ona... s-e o tebe... postará... ale slib... že, až... vyrosteš... zjistíš... co se-stalo s...mámou a bratrem..." Do očí se mi nahrnuly další slzy, přes které jsem skoro neviděl. Přívěsek jsem položil a pevně chytil jeho ruku. "Ta-ti!" dlouze popotáhnu. "Ještě ne.. Nenechávej mě tu! Ještě.." slzy mi stékaly a skoro okamžitě je nahradily další. "Ještě jsi mě všemu nenaučil.. Co máma? Co Verge? Necháš nás tu samotné?" Znělo to možná trochu vyčítavě, ale mluvilo ze mě zoufalství. Nemohl tu jen tak umřít. Ne tady.. ne teď! |
| |
| Sparda zvedne ruku a položí mu jí na tvář. "Slib mi Dante... slib...., že..." znovu se rozkašle ale tentokrát mu z pusy vyteklo dost krve. "...že, se... nebudeš z nás... mstít... nesmíš...." znovu ten kašel a znova ta krev, které bylo ještě víc než předtím. "...slib mi to.... sli-b...." víc už neřekne, neboť jeho oči se zavřou a ruka, kterou měl položenou na jeho tváři, spadne nehybně dolů na zem. |
| |
| Zaraženě jsem se na něj díval, jako kdyby to skoro nebyla pravda. Panenky se mi viditelně zmenšily a neodvážil jsem se ani mrknout. Jako bych vyloženě zamrzl. Trochu to i vypadalo, jako by se ve mě mělo každou chvíli spustit nějaký histerický záchvat. "Ne.. ne, tohle ne..!" |
| |
| Sama jsem na něj hleděla v duchu si říkala, že tohle není pravda, že je to jen špatný sen. Ale nebyl... byla to skutečnost. Hnusná zasraná skutečnost. I když se mi hodně moc chtělo brečet, nemohla jsem před tím klukem. "Je mrtví..." řeknu tiše, a jemně mu položím ruku na rameno. trochu mu ho i stisknu. Nechala jsem jej chvíli, ale poté jsem usoudila, že bude lepší se vrátit zpátky. Pokud tu byly démoni, mohli se vrátit, ale s tím jsem moc nepočítala. Dostali velkého Spardu, proč by se sem vraceli? Navíc, zřejmě zabili i ostatní, Evu a jeho bratra. "Pojď... půjdeme odtud..." |
| |
| "Pojď... půjdeme odtud..." Ač to možná bylo hnusný, shodil jsem její ruku ze svého ramene a pevně se slzami zavřel oči. "Ne!" položil jsem s brekem dlaně na tátu a znovu s ním zoufale zatřásl. "Ještě ne!" Nakonec jsem na něj položil čelo. Lesem se začal ozývat můj nářek. "Vzbuď se.. Tati!!" |
| |
| Chápala jsem ho, ale zase zůstat jsme tu nemohli. Za chvíli se totiž jeho tělo změní na černý prach a já nechtěla aby to viděl. Schovala jsem zbraň do pouzdra na stehně a sebrala ze země ten přívěšek. "Promiň, ale takhle to bude lepší... nemůžeme tu zůstat..." řeknu a čapnu jej po ramena a stoupnu si s ním. Nemohl se mi vysmeknout. Lehce jsem posunula svoje ruce na jeho břicho a trochu si ho přetočila s tím, že jsem si ho položila na rameno. Poté jsem se s ním rozešla zpátky. |
| |
| Když jsem ucítil, jak mě čapla stylem 'Neser a pojď', začal jsem sebou cukat a bránit se. "Ne!" Nenechám ho tu! Nechci ho tu nechat, nechci o něj přijít! "Pust mě!" Zuby nehty jsem se snažil, jenže marně. Pevně mě držela a očividně nehodlala pustit na zem. "Tatiiiii!" vykřikl jsem zoufale a několik mých slz dokapalo na její rameno. |
| |
| Rvalo mi srdce, když jsem ho tam takhle nechávala, ale věděla jsem, že ještě horší by bylo nechat toho kluka vidět, jak se mění na prach a poté mizí úplně. "Promiň maličký.... takhle to bude lepší..." pronesu, i když mě očividně neposlouchal. Z lesa jsem vyšla snad pomaleji než jsme do něj vlezli, protože nebe nad námi začalo oranžovět. On se trochu aspoň uklidnil. Vešla jsem s ním dovnitř domu a posadila jej na gauč. Klekla jsem si před něj a podívala jsem se na něj. Rvalo mi srdce vidět takhle trpět dítě. "Maličký..." začnu zlehka. "...to bude dobrý, uvidíš..." |
| |
| Zklesle, skoro až nepřítomně jsem hleděl na zem přede mnou, když mě posadila na gauč. Slyšel jsem ji, ale nijak extra nereagoval. "...to bude dobrý, uvidíš..." Po těch slovech mi znovu stekly po tvářích další slzy. Tohle už nebude dobrý.. |
| |
| Zvedla jsem ruku a trochu ho pohladila po vlasech a z nich jsem sklouzla na jeho tvář. Natáhla jsem k němu ruku s přívěškem. "Měl bys ho mít u sebe ty..." řeknu a druhou se mu pokusím setřít stále nevysychající slzy. "Notak maličký.... chlapy přece nebrečí... a už vůbec ne, takoví jako si ty..." |
| |
| Pomalu jsem k ní natáhl ručku pro přívěšek a pevně ho sevřel v ruce, avšak stále jsem se jí nepodíval do očí. "Notak maličký.... chlapy přece nebrečí... a už vůbec ne, takoví jako si ty..." popotáhl jsem. "To nejde.." řeknu ještě stále ufňukaně. |
| |
| "Ale ano... " řeknu a natáhnu k němu ruce s tím, že jsem mu nabízela obětí, které by mu snad mohlo pomoci, aspoň trochu. Teď ale bylo na něm, jestli to bude chtít nebo ne, přeci jenom, jsem pro něj někdo cizí. |
| |
| "Řekni.." pozvedl jsem k ní ubrečený pohled. Oči jsem měl už od pláče trochu napuchlé ale smutek z nich stále nemizel. A nebyl zrovna slabý. "Proč táta.. Proč i máma a bráška?" |
| |
| Nechala jsem ruce volně klesnou zpátky k tělu. Mám mu to říct? "Víš maličký..." začnu pomalu. "... stejně jako existuje tenhle svět, existuje ještě jeden. A tam žijí démoni. Ta věc, co nás napadla v pokoji, to byl démon... a..." zvednu se a sednu si vedle něj. "... tvůj táta a já, jsme ty démony zabíjeli... mno a jim se to samozřejmě nelíbí.... a jelikož to jsou démoni a jakožto démoni jsou zlý, opravdu velmi zlý,.... věděli, že nejlíp dostanou vašeho tátu, když nejdřív dostanou vás...." řekla jsem. Prakticky jsem nelhala, ale také jsem neřekla celou pravdu, kterou mu ale povím v dospělosti. |
| |
| Rukávem od trička jsem si zakryl oči, aby mě už víckrát neviděla brečet. Nechtěl jsem, ale nešlo to. Rány na srdci byly pro malé dětské srdíčko až moc velké. "Táta... mě předtím v tom pokoji okřikl tak, jako ještě nikdy předtím. Nikdy mě tak neokřiknul.." na chvíli jsem se nadechl a vydechl, abych se trochu uklidnil. "Táta.. byl silný.. Proč umřel tak snadno?" |
| |
| Položím mu nakonec ruku na vlasy a pomalu jej začnu po vlasech hladit. "Chtěl tě ochránit maličký... odvedl je všechny pryč od tebe, aby ti nic neudělali..." řeknu a nepřestávám jej hladit jemně po hlasech. Ale na tu druhou otázku jsem neznala odpověď. Sama jsem nevěděla, jak se mohlo stát, že Spardu zabily. |
| |
| Chtě nechtě, moje oči se pod náporem neustálého pláče pomalu zavíraly. "Nechci být sám.." pronesu tiše ještě předtím, než se mi oči zavřou úplně a tak trochu klesnu na stranu, při čemž se zastavím o ní. |
| |
| Trochu jej chytnu, aby nespadl úplně. "Nikdy nebudeš..." zašeptám a trochu si ho k sobě přitisknu. Jelikož se venku už dost stmívalo, usoudila jsem, že mu nejspíše bude zima. Opatrně jsem jej položila na gauč. "Hned jsem zpátky maličký... slibuju..." ujistím ho a rychle vyběhnu schody do pokoje, o kterém jsem jako jediném věděla, že tam najdu něco na přikrytí. Čapla jsem první deku, otočila se na špičce a dolů jsem to sjela po zábradlí. "Tady... aby ti... nebyla zima..." řeknu trochu zadýchaně a přikreji ho s ní. |
| |
| Když jsem pocítil něco teplého na sobě, oči jsem už neotvíral, ale místo toho jsem se zachumlal víc. Gauč se sice nedal srovnávat s postelí, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. Zabralo zhruba jen pár minutek, než jsem pomalu ale jistě usnul bez ohledu na to, že jsem na sobě měl zasychající tátovu krev.. |
| |
| Ještě jej naposledy pohladím letmě po vlasech. "Jen spinkej broučku... spánek ti pomůže..." řeknu tiše. Když usoudím, že už spal, lehnu si na zem pod ním a ruce si dám po hlavu. Ležela jsem jen napůl oka, vždy připravená v případě potřeby jednat. |
| |
| Opravdu jsem usnul zhruba tak na dvě hodinky, tři.. Poté jsem ale rozespale otevřel oči a pomalu se posadil. Po místnosti zbyla jen tma a prázdno. Hlavně to prázdno.. "Mami.." šeptnul jsem tiše a přitáhl k sobě hrst deky. Tahle událost mi z paměti jen tak nezmizí.. |
| |
| Usnula jsem víceméně jen trochu, protože mě probudil, jak někdo něco řekl. Trochu zmateně jsem se rozhlížela okolo, ale když jsem viděla, jak tam sedí, pomalu jsem se zvedla ze země a trochu do něj strčila aby se maličko posunul. Byla jsem v něčem co bylo něco jako sedoleh. "Pocem maličký..." řeknu jemně a přitáhnu si ho i dekou k sobě a pevně jej obejmu a přitisknu k sobě, aby měl aspoň trochu pocit bezpečí. Trochu mu i povytáhnu deku. |
| |
| Lehce se podivím, když ucítím jak mě si mě k sobě přitáhne a pevně obejme. Podíval jsem se na ní trochu zkoumavě a zamyšleně zároveň, ale nakonec jsem částí deky přikryl i jí a odvážil se znovu zavřít oči. Při jejím objetí mě zalil menší hřejivý pocit, který pro mě alespoň na chvíli působil konejšivě. |
| |
| "Vím, že nebudu stejná jako máma, ale pokusím se být aspoň stejně dobrá jako ona..." řeknu polohlasně se zavřenýma očima. "Nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil... " dodám nakonec. Nepočítám příliš s tím, že by mě mohl slyšet, ale mě to nevadilo. |
| |
| V jejím objetí jsem se cítil už o něco bezpečněji a hlavně jsem měl pocit, že neležím sám. Že nejsem sám, kdo si prochází stejným utrpením, proto jsem alespoň pro tuto noc už v klidu spal.. |
| |
| Když jsem se tak nějak pomalu probudila, zjistila jsem, že ten kluk na mě ještě pořád leží a že venku, dle slunečního svitu, bude asi odpoledne, tak 2 nebo 3 hodiny. Každopádně se tam začínalo zatahovat a pokud bude bouřka, zažiju si tu s ním, zřejmě bezesnou noc. Mno, nevadí... Opatrně jsem je nadzvedla a poté se z pod něj nějak dostala a opatrně jej položila zase zpátky. Jídlo, chtělo to někdo k jídlu. Hlady jsem zřejmě neumírala jenom já, ale on musel taky. Naneštěstí jsem našla v chlebníku světlí toastový chléb a byla tu i na lince otevřená marmeláda pomerančová, takže bylo jasné co bude k snídaňovému obědu... |
| |
| Když jsem ucítil, jak se mnou někdo hnul, vzbudilo mě to, ale oči jsem ještě neotvíral. Místo toho jsem se rozespale natáhl na břicho po větší části gauče a ještě na malou chvíli se pokoušel spát. Tak trochu jsem si to ještě neuvědomoval když jsem byl v rozmezí mezi spánkem a vědomím. |
| |
| Udělám nám oběma po dvou toastech. Sobě jsem nalila jen vodu, zatímco jemu jsem našla v lednici mléko. Vzala jsem oba talířky, i obě sklenice a šla s nimi ke gauči, respektivě k němu. Jeho jsem položila na stůl před gaučem. Poté jsem si sedla na gauč tam, kde bylo místo a nijak jsem mu nevadila. A pustila jsem se do jídla. |
| |
| Brzo ucítím známou vůni a ta mě chtě nechtě donutí otevřít oči. Rozespale jsem zamrkal a pomalu se posadil, při čemž jsem si promnul oči. Jakmile jsem ale zjistil, že to přede mnou leží tousty, s lehkým podivením jsem sebou cuknul a po pár vteřinách se do nich hned pustil. |
| |
| Trochu se uculím, když jej uvidím jak se začne cpát tím málem co jsem tu zatím byla schopná pro něj udělat. Já už měla svoje snězeno, takže jsem tam vlastně jen seděla a dívala se na něj. On by asi nebyl zrovna dvakrát nadšený, kdybych ho tu nechala samotnýho. "Co tahle se mi představit, maličký?" řeknu do ticha a odbrátím do sebe půlku sklencie vody. |
| |
| "Co tahle se mi představit, maličký?" Zastavím se ve chvíli, kdy zrovna jedno ze soust skončilo v mých ústech. S plnou pusou jsem se na ní podíval a až po chvilce polkl. "Dante.." řeknu trochu nesměleji. |
| |
| "Leylah." řeknu a ukážu na sebe. "Kromě na "hej, ty pocem", slyším skoro na všechno...." pokusím se o vtip a trochu navození jiné atmosféry. Nakonec odložím prázdnou skleničku na stůl. "Měl by si se umýt... respeketivě rovnou spíš vykoupat.." |
| |
| Dojím poslední sousto. "Měl by si se umýt... respeketivě rovnou spíš vykoupat.." Zarazil jsem se. Měl jsem se jít koupat s ní? "A-alee.." |
| |
| Vstanu a udělám pár kroků k němu. "Žádný ale... už směr koupelna, ať je kdekoliv..." řeknu. "Nebo tu chceš sedět v těch špinavých věcech napořád?" |
| |
| "Uhm.." raději jsem zmlkl, protože jsem věděl, že má pravdu. Ta koupel ale bude složitější. "Alee.. s koupelí nám vždycky pomáhala máma." |
| |
| Hmmm. Na pár sekund se zamyslím. "Teď ti s ní pomůžu já." řeknu a trochu na něj mrknu. Snažím se odvést jeho pozornost od toho smutku a bolesti, které jsme měli oba na srdci. "Tedy, pokud se přede mnou chlapák jako ty nebude stydět..." řeknu a trochu jej píchnu do boku. |
| |
| Na malou chvíli mi trošku zčervenají tváře, ale to se pokusím zahnat nebojácným pohledem. "Nestydím!" No.. i když... Místo další odpovědi jsem raději slezl z gauče a trochu nejistě vykročil do chodby směrem ke schodům. Po tom včerejším démonovi jsem už měl trochu nahnáno.. |
| |
| Trochu mu rozcuchám vlasy, když se pokusí udělat ze sebe "frajírka" tím, že se pokusí zamaskovat ono červenání. Nicméně když jej uvidím jak zahaváhá, vykročím za ním a nabídnu mu ruku, když jej vidím nejistého. Ostatně nebylo se čemu divit, ale mě to nevadilo. |
| |
| Když mi podala ruku, dodalo mi to trochu jistoty, proto netrvalo moc dlouho než jsme se dostali do koupelny. Ale ne, že by se mi zrovna dvakrát chtělo. Dveře za námi klapli a já teď tak trochu začal váhat. Přeci jenom.. Ona je pro mě nová a navíc ona není Verge. Narozdíl od něho je holka, což dělá situaci komplikovanější. "Uhm.." |
| |
| Zavřela jsem za námi dveře a znovu ho uviděla jak váhá, ale tentokrát nad něčím úplně jiným. Trochu se pousměju. "Ale notak..." řeknu a přejdu k němu a trochu se k němu sehnu. "Nemáš nic co bych už neviděla maličký." řeknu a lehce mu brnknu o nos, přičemž jej poté za spodek trička a stáhnu ho z něj. "Zbytek si můžeš stáhnout sám, stydlíne." řeknu a otočím se k vaně s tím, že pustím vodu a začnu tam štelovat přiměřeně teplou. Když jsem s teplotou spokojená, zacpu špuntem odtok a naliju do ještě nenapuštěné vany trochu pěny do koupele. |
| |
| Když mi stáhne tričko, trochu sebou překvapením trhnu. "Zbytek si můžeš stáhnout sám, stydlíne." Nafouknu lehce uraženě tváře. "Nejsem žádný stydlín!" Jakmile připraví i pěnu, sundám ze sebe zbytek oblečení a zapluju do pěny dřív než by si něčeho všimla. V duchu jsem se ale modlil, aby nedošlo na mytí vlasů. To jsem neměl rád ani od mámy. |
| |
| "Fajn, tady máš houbu a pokus se sám ze sebe dostat tu špínu a já ti zatím půjdu najít čisté oblečení, dobře?" řeknu. Podám mu houbu a trochu na něj cáknu. Poté se rozejdu ke dveřím, které nechám trochu pootevřené. |
| |
| Přivřu oči když na mě cákne pěnu s vodou. "Dobře.." nakonec přikývnu a čapnu tu houbu, se kterou se začnu mýt. Na pohled mi přišla Vergilovo kačenka položená na kraji vany, proto se můj pohled změnil na trochu zkleslý. Byl vůbec on a máma ještě naživu? Nebo je potkal stejný osud jako tátu? |
| |
| Vesla jsem do pokoje, ktery byl zrejme jejich. Otevrela jsem skrin a zacala zkoumat, co bych mu tak mohla vzit. Nakonec jsem capla nejaky trenky, ponozky, obycejny kalhoty a cerne tricko a cervenou mikinu. Vratila jsem se i s oblecenim do koupelny a videla jej sklesliho. Odlozila jsem obleceni na pracku a drepla si u vany. "Zadny smutny obliceje neboo... " reknu a natahnu k nemu ruce a zacnu jej na holych pocich lehtat. |
| |
| Jako kdybych se najednou probral kdyz me zacala lehtat. Ihned jsem se snazil tomu uniknout. "Neee!" V zajmu svoji sebeobrany jsem na ni tak trochubi zacal cakat vodu. |
| |
| Neucukla jsem ani kdyz jsem ucitila vodu na obliceji. "Ty jeden mrnavej... " reknu se usmevem. "No pockej za to ted zaplatis, Tisic let smichu!" reknu a zacnu ho lehtat mnohem vuc a na ruznych mistech. |
| |
| "Neee!" Umorne jsem se snazil, cakal okolo ale zrejme bez efektu. "Nech me!" |
| |
| Po chvili, skoro promocena jsem jej nakonec nechala. Trochu jsem se vydychavala. Rukou jsem mu trochu rozcuchala vlasy. "Myslim, ze jsme oba vic nez dobre umyti... sup ven." reknu a zvednu se. Pripravim mu suchy rucnik a sama si taky jeden vemu. |
| |
| Nahrnu si na sebe zbytek peny a pomalu vylezu ven z vany. Dival jsem se na ni trochu zkoumave zatimco lovila rucniky. Pripadala mi tak trochu jako druha mama, ale tu nikdo nahradit nemuze. |
| |
| Podala jsem mu rucnik. "Tady mas ciste obleceni. Budu dole... " reknu a necham jej aby se sam oblikl. Zamirim ke everim. |
| |
| Prikyvnul jsem a jen co jsem se trochu ususil, zacal jsem se oblikat. Musel jsem priznat, ze jsem byl rad jak se o me starala, ale porad pro me byla nekym novym. Kdyz si pres hlavu pretahnu i mikinu, moje bose nozky zamirily smerem dolu za ni. Co jsem vubec ted mel delat? Vsichni byli pryc.. |
| |
| Dosla jsem dolu a sla do kuchyne. Zahledla jsem za gaucem neco co upoutalo moji pozornost. Sla jsem bliz to prozkoumat. Byla to hracka, respekive dreveny mecik. Musela jsem se tomu pousmat. Uz v tak malem veku je trenoval na to co je v zivote ceka. Otocila jsem se s tim, ze se pudu podivat jestli se tam nahdou treba neutopil ale nejak se mi zamotala hlava. Delali se mi mzitky pred ocima coz melo za nasledek to, ze jsem se skacela na zem. Asi jsem podcenila svoje zraneni. Oprela jsem se rukou aspo o gauc a pokhsila si aspon sednout. |
| |
| Nez jsem vuvec stihl vkrocit do obyvaku, zaslechl jsem nejaky tlumeny zvuk. Nelibil se mi, proto jsem zrychlil krok a ja tak brzy zahledl, jak se castecne vali na zemi. "Co se deje?" Rrknu starostlive a pokusim se ji pomoct dostat aspon na gauc. |
| |
| "To nic... " reknu a nejak se vyskrabu na gauc, na kterym si lehnu. Pootevrenyma ocima na nej hledim. "Nebon malicky... nejsem jeste uplne zdrava. Dostala jsem totiz nehezkou nakladacku..." reknu a natahnu k nemu ruku a trochu ho pocucham. "Potrebuju se jen trochu prospat... " |
| |
| Vsiml jsem si ze kousek od ni lezi muj dreveny mecik, proto jsem se pro nej natahl a pevne ho sevrel v ruce. Zadival jsem se na ni odhodlanyma modryma ocima. "Pohlidam te.. Muzes v klidu spat." |
| |
| Trochu se usmeju. "Az mi bude lip... chces naucit jak se s tim mas ohanet?" reknu s lehkym usmevem. Budu pokracovat v tom co on zacal... |
| |
| Trochu prekvapene jsem se na ni podival a pote prikyvnul. "Chci byt jako tata!" Mohla me to snad ona naucit? |
| |
| Znovu se musim pousmat. "Naucim te vsechno co umim a budes jako on, je-li urcite jeste lepsi." reknu a vlastne i slibim. "Trochu se ted prospim, slib ze nebudes delat zadne blbosti nebo sam chodt ven..." |
| |
| "Nebudu.." Reknu polohlasem. Po tom vsem jsem vedel jiste to, ze sam nikam uz ani patu nevytahnu. Sedl jsem si do tureckeho sedu na zem a bedlive ji hlidal. |
| |
| Minuty ubyhali a nebe venku se zacalo zatahovat. I kdyz byl uz skoro podvecer, ted tu panovala celkem tma. Dante se citil nesvuj. Tmy obycne se moc nebal ale po tech zazitcich se bal byt jen dojit si ulevit na toaletu. Zachrmelo. Chvilku na to protnul oblohu mocny blesk... |
| |
| Zůstával jsem sedět a jen se nejistě ohlížel kolem sebe. Byl to hrozný pocit bát se toho, že vám každou chvíli něco za zády skočí po krku. Právě proto jsem se raději ani neodvážil přihmouřit oči. Hlavní ale teď bylo, že ona mohla spát. Já už si svoje nachrápal, tak si ona zaslouží férovou šanci. Snažil jsem se nemyslet na to, že by mě něco sledovalo a tak jsem se po chvíli i trochu uklidnil. Jenže to jsem nevěděl, že přímo kousek odtud udeří hodně silný blesk. "Aaa!" V ten chvíli jsem měl pocit, že snad vyletím z kůže, proto jsem se rychle vyškrábal přes volnou část gauče přímo za něj a schoulil se v koutku, kde jsem se aspoň trochu cítil bezpečně. |
| |
| Nevim jak dlouho jsem spala kdyz me probudilo neci vypisknuti. Pomalu jsem otevrela oci. Zacala jsem se rozhlizet. "Dante?!" reknu trochu nejiste. |
| |
| "T-tady jsem.." šeptnu tiše schován za gaučem. Kolena jsem tiskl k sobě. Nesnáším bouřky! |
| |
| Rozhlizela jsem se abych nejak urcila udkud to rekl. Nakonec jsem se podivala za gauc. Trochu jsem se pousmala a ulevilo se mi. "Preci by je chlap jako ty nebal bourky... " reknu a pokynu mu aby vylezl. |
| |
| Opatrně jsem se podíval nad sebe. Nakonec jsem začal pomalu vstávat. "Uhm.. to ne, ale.." Bouřky se nejde jen tak snadno nebát. |
| |
| Jen co vyleze, tak se po nem natahnu a trochu i capnu a vytahnu k sobe na gauc kde si ho posadim do klina. Rukama jej obejmu. "Slibila jsem tatovi, ze se o tebe postaram a to taky udelam. Takze priste kdyby cokoliv, spatny sen nebo i treba jen zizen, muses me klidne vzbudit ju?" |
| |
| Nečekal jsem, že mě doslova čapne a vytáhne nahoru. To jsem byl natolik lehkej jako plyšák? Nakonec skončím v jejím klíně a objetí. Pohled jsem měl zvednutý k ní s lehkým překvapením. "Slibila jsem tatovi, ze se o tebe postaram a to taky udelam. Takze priste kdyby cokoliv, spatny sen nebo i treba jen zizen, muses me klidne vzbudit ju?" Na sucho jsem polkl a přikývl. "Dobře.." Nevěděl jsem proč, ale chtěl jsem se dotknout její tváře. Natáhl jsem k ní malou ručku a položil ji na její tvář. V tu chvíli jsem se trošku zarazil. Byla stejně hebká jako ta mámy.. |
| |
| Usmeju se, kdyz se me dotkne. Sklonim se k nemu a dam mu pusu na celo a pote si ho k sobe vic pritisknu. Rukou, kterou mam na jeho zadickach jej po nich zacnu lehce hladit. V tu chvili znovu hlasite zachrmi a par sekund na to nebe protne dalsi blesk. |
| |
| Ustrašeně jsem v ten moment zavřel oči a víc se k ní přitiskl. Ty blesky působily víc než výhružně a já se bál toho, s čím ještě mohli přijít. Nechtěl jsem už ztratit víc. Nechtěl jsem už ztratit vůbec nic.. |
| |
| "Ssss..." pokusim se ho utesit. "Nikdo ti neublizi dokud jsem tady ja..." reknu. Pote ale sahnu po dece, ktera byla nahrnuta da se rici v jednom rohu a prehodim mu ji pres zada a hlavu tak, ze ted byl pod jakymsi malickatym stanem. "Takhle ti uz tuplem nikdo neublizi... a vis co? Takovouhle bourku je nejlepsi prospat." |
| |
| Na její slova jsem jen přikývl. I když se mi zrovna moc nechtělo spát, alespoň jsem se o to pokusil. Hlavu jsem si opřel o ní a díval se tak směrem k oknu na které dopadaly dešťové kapky. Mlčky jsem jej zamyšleně pozoroval. "To brečí táta.. že jo?" řeknu spíš tiše a smutně. |
| |
| Zavrtím hlavou a trochu mu popotáhnu deku. "Spinkej maličký..." řeknu. "Ráno zkusím udělat něco lepšího než jen toasty ju?" dodám dál a pohladím ho po tváři |
| |
| Po chvíli jsem to přeci jen vzdal a nakonec zavřel oči. "Doufám, že se brzo začneme učit.." pronesu s malou jiskřičkou naděje ještě před tím, než začnu pomalu usínat. |
| |
| Bouřka zuřila celou noc, ale kdo ví proč, ale Dante se tu noc ani jednou nevzbudil. Možná to bylo tím pocitem bezpečí, který se u něj Leyla snažila vyvolat a možná se jí to i podařilo. Nicméně, když se probudil, zjistil, že je skoro poledne. To ale nebyl důvod proč se probudil. Probudila jej líbezná vůně. Vůně smažené křupavé slaniny, opečeného toastu a míchaných vajec. Když se tak nějak probudil zjistil, že Leyla stojí bez svého kabátu u sporáku a chystala se na pánev vyklopit další vejce. Čeho si ale Dante nemohl nevšimnout, byly někdy až hrůzné jizvy na jejích zádech. |
| |
| Za té vůně, při které mi doslova nabíhaly sliny, jsem nemohl dál spát. Pomalu jsem vstal ale deku táhl sebou. Spíše na sobě. Zkoumavě jsem doťapal do kuchyně a snažil se nakouknout, co přesně chystá ke snídani. |
| |
| "Ahoj, maličký..." pozdravím ho, když se pokouší podívat se, co to dělám. "Nevím jak máš rád vajíčka ale nechtěla jsem tě budit... takže když už si vzhůru, tak mi to můžeš říci." řeknu s úsměvem. |
| |
| Zavrtel jsem hlavou. "Udelej je jak je delas ty.." Pokusil jsem se alespon o neco, co vzdalene pripominalo usmev. Preci jen tam ale byl. |
| |
| Pocuchám mu trochu vlasy. "Nejsem zrovna kuchařský talent... vlastně vajíčka jsou asi jediná věc, kterou umím udělat..." řeknu a vyklopím na pánev jedno. Chvíli čekám než se spodek zatáhne a potom jej naberu a otočím. Mezitím nandám na talíř už osmaženou slaninu a překrojím křupaví toast. Mezitím se vajíčko udělalo, takže jsem jej nabrala a nandala na talíř. "Na, doufám, že ti to bude chutnat." řeknu. |
| |
| "Děkuju.." řeknu trochu nesměleji a nedočkavě usednu na své místo u stolu. Vonělo to vážně víc než dobře a já se nemohl dočkat, až to ochutnám. Když jsem konečně mohl, nezaváhal jsem si ukrojit sousto a strčit si ho do pusy. Ústa mi brzo zalila lahodná chuť. "Je to dobré.." řeknu s plnou pusou a chystám se k dalšímu toustu. |
| |
| Já jedla, takže jsem teď vlastně jen uklízela ten binec co jsem nadělala. "Jen se pořádně najez, protože tě čeká těžký odpoledne..." řeknu a sáhnu do šuplíku a vytáhnu z něj jeho dřevěný mečík. "... protože mi dva dneska spolu budeme trénovat." |
| |
| Překvapil jsem se natolik, div mi to sousto nezůstalo v krku. Nakonec ho ale nějak spolknu. "Vážně?" řeknu zbrkle ale přesto natěšeně. |
| |
| "Jasně." řeknu a trochu ho sním klepnu do hlavičky. "Prvně to ale musíš všechno sníst." řeknu a položím mu tu hračku na stůl vedle. "Jinak nic nebude." |
| |
| Jen jsem souhlasně přikývl a věnoval se zbytku jídla. Nemohl jsem se dočkat toho, kdy se to konečně pořádně naučím. |
| |
| Když uvidí, že skoro dojedl, otevřu šuplík a vytáhnu z něj vařečku. Uchopím jí za plochý konec a druhý konec namířim proti němu. "Kryj se zlý bandito!" řeknu. |
| |
| Jen co jsem snědl poslední sousto, uchopil jsem svůj mečík. Její vyzvání jsem vzal jako pěknou výzvu, proto jsem se krátce zazubil a vyrazil vstříc jejímu 'meči'. "Braň se!" |
| |
| "Tvá krutovláda tam tímto domem skončila!" řeknu a udělám několik výpadů, které mu moc nepodaří vykrýt a tak do něj několikrát trochu šťouchnu. "Braň svůj bídný život, sic je ti milý!" |
| |
| "Pokud ti tvoje nohy stačí, tak si pro mě pojď!" vypláznu na ní jazyk a rozběhnu se přímo do patra. Byl jsem rychlejší, nemohla mít proti mě šanci! |
| |
| "Tsche, prtě..." šklíbnu se a vyrazím za ním. Vyběhnu schody a těsně před jeho pokojem jej chytnu, čapnu a zvednu do vzduchu. "A mám tě!" vykřiknu a trochu se usměju. |
| |
| Když mě chytil, poprvé za tu dobu jsem se upřímně usmál. Upřímně a neskrývaně. Přeci jen se jí dařilo tak nějak pomalu ale jistě alespoň částečně zalepit moje rány. |
| |
| O 7-8 let později... |
| |
| Vychovávat dítě není jednoduché a už vůbec ne, když je to dítě napůl démonem. Ale Leyle se to nějak povedlo. I přes tolik otravné démony, kteří po nich stále šli a také pořád půjdou. Oba nakonec usoudili, že bude lepší se přestěhovat. I když to nebyl zrovna snadný, zvláště pro Danteho, nicméně bývalí sklad, který někdo předělal na obytný se mu zalíbil a rychle se v něm zabydlel. Nyní už to budou přes dva roky, co se tma přestěhovali a Dante realizuje svůj nápad, udělat si z lovení démonů firmu. Sice se mu ještě doposud nepovedlo přeprat ani Leylu, ale démony kosil slušně. Zatímco on pojídal pizzu, Leyla se rozvalovala na střeše a užívala si odpoledních slunečních paprsků. Z ní se pro Danteho stala taková, starší sestra, nicméně ale nebyla s ním nijak rodině vázána, takže to samo sebou vedlo k občasnýmu hormonálnímu, obtěžování, da-li se to tak říci. |
| |
| Jak už to tak bývá, nic netrvá věčně... To se ovšem týkalo i mojí pizzy. Kopnul jsem do sebe poslední kousek a na chvíli se zadíval do stropu. Pořád tam je? Buďme upřímní, za tohohle příjemnýho a teplýho počasí by se těžko chtělo někomu vstávat. Ale už soudě dle toho, že jsme byli běžnou lovnou zvěří, bylo pro mě jen přirozený, že jsem se na ní chodil dívat a ujistit se, že je v pohodě. No, řekl bych že je teď i čas. Po chvíli jsem se nakonec ukecal k tomu vstát a zamířit přímo na střechu skladu. "Opaluješ se dobře?" pronesu když se moje kroky ozvou za ní. Neubránil jsem se ani lehce šibalskýmu úsměvu. |
| |
| "Opaluješ se dobře?" Ozve se za mnou. Nemusela jsem ani otevírat oči, abych zjistila kdo to je. Ležela jsem na střeše na svém kabátě a na zádech a snažila se užít aspoň trochu klidu. Ano klidu a to nejenom od démonů. "Tsss..." trochu se ušklíbnu. "Možná kdybys uhnul tvůj kámoš, tak to bude možná lepší, respektivě, i když raději ne. Tvoje ego vypadá mnohem přitažlivěji než ty sám..." řeknu a trochu si do něj rýpnu. |
| |
| Ruce si položím na místě srdce a udělám nahrané gesto, které naznačí jak moc mě to ranilo. "Heej, to bolelo.." pousměju se a rozejdu se k ní. Zastavím se u její hlavy a lehce se nad ní nakloním. "Nemyslím si, že by moje ego bylo přitažlivější. Ty ho někde vidíš?" |
| |
| Trochu se ušklíbnu. Však to taky tak bylo myšleno. Nicméně, že ucítím jak se zastaví u mé hlavy, donutí mě to pootevřít oči. "Asi máš pravdu... tvoje ego není hezčí..... protože ty ani žádný nemáš. Ty sám si totiž jeden velkej egoista." řeknu s úsměvem. |
| |
| Na její rýpavý poznámky jsem se musel jen pousmívat. Na tom místě jsem se posadil a s pobavením jí pozoroval. "Dozvím se ještě něco o sobě? Já poslouchám." |
| |
| "Vážně mám ještě pokračovat?" řeknu a pozoruji jej jak si sedá, ale já nehnu ani brvou. "Fajn jak chceš..." trochu rozhodím rukama. Zavřu oči a začnu počítat na ruce a přitom říkat: "Egoistickej, úchylnej maniak, se špatným stravovacím navykem, za který asi můžu já,a el já nemůžu za to, že jsem se místo vaření učila jak démonům usekávat hlavy. Dále to je potom ještě sadistickej maniak, co když sežere moc cukru, tak mu z toho rupne v bedně." Položím se poté ruce na břicho. "Zapoměla jsem na něco? Jo vlastně ano..." pootevřu oči a podívám se na něj. "... naivka co si myslí, že mu podlehne každá na kterou se podívá a přitom ještě ani jedinou nedostal do postele...." trochu se uculím. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Úsměv mi ze tváře nemizel. Místo toho jsem se k ní naopak sklonil a využil toho tak, že jsem její ruce pevně chytil a přidržel. Sklonil jsem se tak nad její pohled a pozoroval ji. "Komentátorka bys možná byla dobrá.. " Svá ústa jsem potom sklonil blíže jejímu uchu. "Ale tohle nebylo moc hezký. Mimo to, jak můžeš tvrdit že jsem nedostal žádnou? Věčně mě pod dohledem nemáš.." poté jsem jí do ucha jemně kousl. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nenechám se tím ale vyvést z míry. "Jak to vím?" trochu se naoko ušklíbnu. "Asi zapomínáš na to, že oproti tobě mam stovky let zkušeností... nehledě na to, že každej chlap, který má kecy jako ty, si svýho ptáka strčil tak maximálně do flašky od piva..." Strike... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Krátce jsem se tomu musel zasmát. Jako vtip to účinek mělo dobrý, ale jako urážka nikoliv. "Chceš snad abych tě přesvědčil o opaku?" své rty jsem poté přitiskl na její hebký krk a přitom pustil jednu její ruku. Tu svoji jsem naopak trochu využil k tomu, že jsem jí přejel po odhaleném břiše směrem k hrudníku. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Pleteš si mě z nějakou štětkou ze zaplivanýho baru hochu... nehledě na to, že by sis měl sklidnit svoje hormony..." řeknu a trochu svraštím obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jen tě přesvědčuju o své pravdě.." po těch slovech jsem na jejím krku poté pokračoval dalšími polibky. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dante.... n-ech... toho... " pokusím se ze sebe dostat. Uvnitř mě mi něco říkalo, že bych měla něco udělat, než se to dostane tam kam nemá, ale... něco dalšího uvnitř mě, po tom... toužilo... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Proč?" šeptnu provokativně a jemně jí do krku kousnu. Dlaní jsem jí přejížděl po břiše zatímco ta druhá pomalu a nepatrně pokoušela svoji druhou šanci směrem nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Protože..." trochu se nadechnu. "... je to špatný.... neměli by jsme..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Já tě ale přesvědčím.. Mimo to, trochu ti došla kritika." neodpustil jsem si rýpnutí. Možná držela mou ruku, ale prsty nikoliv, proto jsem alespoň trošku jimi zajel pod její vršek. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dante... n-e..." vykoktám ze sebe a přitom se snažím nějak dostat citelně od něho. Jo, mohla jsem s ním třísknout přes celý město, ale já slíbila, že se mu nikdy nic nestane... a ještě tu byl ten pocit, který začínal převládat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro pronesu trochu pobaveně. Ve chvíli, kdy ji trochu rozptýlím její stisk povolí a já rukou popojedu o něco výše na její poprsí. "Není to tak?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Trochu, lehce šokována jeho slova na pár sekund pod jeho rukama ztuhnu. Na tomhle není co bych mohla říci. Trošku provinile sklopím pohled a dívám se do střechy pode mnou, vlastně kabátu na kterým jsem ještě částečně seděla. Ale co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Pořád ti připadá, že si ptáka strkam do flašky?" pronesu se šibalským úsměvem. Tak trochu jsem ale i počítal s nějakou únikovou cestou, jelikož je možný, že mě za malou chvíli zabije. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Tyy...." trochu jsem na něj zasupím a rozmáchnu se druhou rukou s tím, že mu jednu vrazím... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Nemůžu si pomoct.. ale ty tvoje jsou příjemně měkká." Tohle si odpustit zkrátka nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Doufám, že sis svoje "poprví", užil.... bylo to totiž i naposled..." řeknu. Po několika sekundovém boji se mi nakonec podaří svou ruku uvolnit a znovu se chystám k tomu, že mu jednu napálim... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "N-emůžu..." řeknu tiše. A ona zaťatá ruka se začne pomalu vracet ke mě. "... nejde to... slíbila jsem..." vydávím ze sebe tiše, stále se na něj nedívajíc. Nakonec pustím jeho kabát a provinile stále hledím do střechy. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Táta.. může být rád za to, že své sliby dodržuješ." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Ne on... ty..." řeknu a dám se na odchod. Slunce už stejně zacházelo a i kdyby ne, on to všechno zkazil. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Sešel jsem dovnitř a zamířil k menší kuchyni. Až teď jsem si vzpomněl, že nějaké to pivo tam bude, tak proč si nedát aspoň jedno? Lednička klapla a brzo se ozval známý zvuk otevírání zátky. "Nechápu proč se tak zlobíš.. Samotnou jsem tě přesvědčil, že se ti to líbí." lehce jsem se pousmál. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nenechám se jím nijak vytočit... Mlčky si sednu na gauč a ze stolku si vemu rozečtenou knihu. Kdo by to byl řekl, ale jo našla jsem vždycky malou chvilku na čtení. Teď jsem se potřebovala spíš uklidnit. Sedla jsem si do rohu gauče, něco mezi lehem a sedem a dala se do... uklidňování... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Trochu otráveně jsem se podíval na tu knihu. "Fakt to chceš teď číst?" očima jsem sjel k ní. Chvíli jsem ji jen tak mlčky pozoroval a poté lehce pozvedl koutek úsměvu. "Nechtěla bys radši poznat pokračování?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Ne." odseknu a trochu se k němu natočím zády a sedoleh se změní jen na sed, kdy jsem měla nohy nahoře na gauči a částečně pod sebou. Poté se dál pokouším věnovat knize. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Když se ke mě otočila, mé dlaně znovu skončily na jejím holém břichu. "Určitě..?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Ne." odseknu znova a poposednu si od něj, jenže dál už to díky opěradlu nešlo. Tentokrát se už ale zády opřu do opěradla za mnou. Znovu se začnu pokoušet věnovat té knize. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Ty nectes.. Ale umyslne se snazis zakryt ignoraci." Pousmal jsem se a tentokrat se sklonil tak, ze jsem sve rty pritiskl k tem jejim. Po jednom delsim polibku jsem ji zacal libat a pustil jeji bradu. Ruku jsem pak nasmeroval k jejimu boku, po kterem jsem zacal dlani jemne prejizdet. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Opru se rukama o jwho hrudnik a snazim se ho od sebe setrne odtahnout. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Rukou z jejiho boku vyjedu vys na jeji poprsi a povolim prezky, ktere mela na vrsku. Kdyz tak ucinim, zustanu dlani u jejiho leveho prsa, ktere pote zmacknu. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nech toho....nech.... kriceli moje myslenky kdyz ja sama jsem nemohla, nebot jsem mela "zacpanou" pusu tou jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Jen slabe jsem zalapala po dechu a rukou se snazila najit onu knizku. Nasla jsem ji. A taky ho s ji nalezite pretahla pres hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Takhle teda ne.." Pousmal jsem se a na chvili jsem odtahl. Rozepnul jsem svuj pasek a cely ho vytahl. Chytil jsem pote jeji ruce k sobe a prave onim paskem je i svazal. Jen co jsem si byl jisty tim ze drzi, sklonil jsem se k jejimu prsu a pres podprsenku ji ne moc silne kousl do bradavky. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Myslel to zrejme vazne. Jedna moje cast jasala, zatimco ta druha jej chtela od sebe odtrhnout. Mozna mi svazal ruce ale nijak je potom nedrzel jakze jsem mu venovala nekolik ran do jeho zad. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ruzkou jsem zajel pod jeji zada a nahmatal zapinani od podprsenky, kzere jsem rozepl a celou podprsenku tak sundal. Kratce jsem se na ni sibalsky pousmal a do ust vzal jeji jeji bradavku, kterou jsem zacal drazdit. A stejne jako predtim, vratil jsem se zaroven druhou rukou k jejimu rozkroku. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Bylo to prijemne ale zaroven spatne... "D-ost..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Septnu mezitim a jeji bradavku zacnu trochu sat. Postupne jsem zacal rozepinat jeji poklopec a jakmile se mi to podarilo, nevahal jsem zajet rukou pod jeji kratasy. Pres kalhotky jsem orientacne nasel jeji citlive misto, po kterem jsem brzy zacal prejizdet dva prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Pre-s..tan..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Jsi si urcite jista tim, ze chces abych prestal?" Zaseptam ji u ucha a ony kratasy ki pomalu zacnu sundavat, pomerne mi prekazely.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Nicmene ted uz me uzemnil uplne. Nemohla... ne, nechtela jsem se branit, ale proc? Ano, bylo to vic nez prijemne ale proste to bylo i zaroven spatne. Otoim se hlavou zpatky k nemu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Rekl bych ze odpoved zni jinak." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Sce jsem mela svazane ruce ale to mi nijak nebranilo abych chytla jeho privesek a za nej jsem si ho stahla dolu k sobe a sve rty priiskla na ty jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Udělal jsem jen nepatrných pár pohybů pánví, aby to ucítila intenzivněji. Na své holé hrudi jsem cítil, jak se její ňadra na ni příjemně tisknou a to mě vzrušovalo o něco víc. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zahaknu si ruce za jeho krkem a pote z onech "pout" pomalu vyklouznu. Odhodim ten chomac neceho nekam a rukama mu zajedu do vlasu. Jeho vasnive polibky mu plne opetuji a mam tak trochu co delat abych to udychala, ostatne to on taky... Se mnou si neni radno zahravat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Trochu jsem zneužil toho že se mě drží a už jí stáhnul i zbývající kalhotky. Jen co jsem tak učinil, prsty jsem přejížděl po celém jejím rozkroku a polibky nepřerušoval. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Presunula jsem svoje ruce na jeho zada a trochu hrubeji jsem do nej zatla svoje nehty a prejela po jeho zadech od lopatek az dolu. Nahmatala jsem jeho zadek a trochu i do nej zatla svoje nehty, precemz jsem se mu pote zajela casrecne pod jeho trenky. Citila jsem pod prsty jeho pevny, celkem dobre tvarovany zadek. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Políbil jsem ji na krk, poté sjel níž na její prsa, kde jsem nepatrně ještě jazykem přejel přes druhou bradavku. Následovalo břicho, do kterého jsem jí kousnul, ale ne tak, aby to bolelo. Sama nejspíš už věděla kam mám namířeno a taky jsem tam došel. Její nohy jsem ještě o trochu roztáhl a jazykem jí začal přejíždět po poštěváčku. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Zaklonila jsem hlavu a zavrela oci, usta jsem mela jen lehce pootevrena a v zadech jsem se prohla. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jazykem jsem si pohrával v podání všech možných kombinacích. Až po pár minutách jsem však přestal a na chvíli se narovnal. Začal jsem si rozepínat kalhoty, jelikož už začaly být nepříjemně těsné.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ten její zvědavý pohled jsem pochytil, proto jsem se jen pousmíval a naklonil se zpět k ní. Její vyvrcholení jsem chtěl dodělat mnohem příjemnějším způsobem. Volnou rukou jsem se znovu zapřel o gauč a tou druhou nasměroval své přirození na správné místo. Jakmile se tak stalo, začal jsem do ní pronikat. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Naše ústa se už nelíbila, byla to divoká a vášnivá hra mezi nimi. Ruce jsem znovu přesunula na jeho záda a tentokrát je zatla tak, že jsem na některých místech cítila i jak se jen lehce projela i kůží. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ovšem díky předešlím hrátkám se začal dostavovat onen známí pocit toho, že se blížím ke svému vyvrcholení. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Za malou chvíli jsem musel trochu zpomalit až jsem se zastavil úplně, jelikož já již dosáhl svého vyvrcholení. Snažil jsem se trochu vydýchat a její nohy povolil, při čemž jsem si neodpustil ono pokochání se pohledem na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Ležela jsem, cítila jsem, jak na mě chladne ta trochu potu. Ležela jsem tam, se zavřenýma očima a snažila se uklidnit rozdováděné tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Pořád si myslíš, že jsem žádnou nedostal?" neodpustím si polohlasem rýpnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Chtělo to sprchu... i když jsem byla prakticky nahá, zamířila jsem do koupelny. U dveří sjem se ale zastavila. "Jen jednu jedinou..." řeknu s lehkým úsměvem a zmizím za dveřma. Pár minut na to, se ozval zvuk tekoucí vody. A pocit to byl báječný. Když jsem se osušila, tak nějak mi došlo, že oblečení mám tam někde na podlaze a tak jsem sáhla po jeho čistém triku a svých kalhotkách. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát. Proto jsem s ručníkem na hlava vyšla ven a zamířila k pokoji. Tam jsem se natáhla na postel a zavřela oči. NAh, postýýlka... Ale chtělo by to ještě něco... živá kamínka... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro neodpustil jsem si s pousmátím a sledoval její křivky, když zamířila směrem ke koupelně. Do té doby než zavřela bylo aspoň na co se dívat, ale poté už ne. Jen jsem si povzdechl a roztáhl se po gauči. Asi se na to vyprdnu a budu spát dneska na gauči.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro mno prakticly nikam. Spis jsem tak nejak vypnula a tma za okny ale zacala zpusobovat to, ze se mi zacali zavirat oci. Prevalila jsem se na druhy bok a pres nohy si pretahla deku. Trochu jsem pochybovala o tom, ze by sem nahou prisel... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Možná by bylo příjemnější.. Chvíli jsem přemlouval svojí lenost ale nakonec jsem pomalu vstal a zamířil ke schodům k jejímu pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Prostě jsem se otočila a rukama jsem si ho mlčky přitáhla k sobě, stejně jako tenkrát, když byl maličký... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| Tak trochu jsem se u něj uvelebila a nechala aby mě spánek konečně přemohl. Noc jako taková neprobíhala zrovna hezky. Tedy u mě aspoň určitě. Zdáli se mi vážně hnusný věci, na který jsem chtěla už dávno zapomenout a částečně se mi to podařilo, ale tahle noční můra mi je znovu připomenula. Trochu jsem sebou házela ze strany na stranu dokud jsem se s hrůzou neprobudila a neposadila. Chtěla jsem se podívat, jestli sjem tím náhodou nevzbudila Danteho, ale místo něj jsem tam viděla démona, který po mě natahoval pracky. Vyděšeně jsem vykřikla a rukama jej od sebe odstrčila tak, že spadl z postele. Vyděšená jsem se poté schoulila na okraji postele a očekávala co bude dál. |
| |
| Míval jsem ve zvyku mít tvrdý spánek, ale ta rána, se kterou jsem dopadl na zem... Ta už nešla ignorovat. Pomalu jsem se posadil a držel si dlaní čelo, který schytalo poměrně slušnou ránu o prkennou podlahu. "Ley..?" |
| |
| Chytla jsem se okraje postele a vyděšeně jsem se dávala, jak se ten démon začal sápal nahoru na postel. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce strachy. "Jdi ode mě!! Nikdy mě zpátky už nedostanete!" řeknu a cítím jak se začínala třást po celém těle. "Nikdy.... nikdy..." zašeptám. |
| |
| O něco jsem zvážněl. Podiveně jsem ji pozoroval. Myslela si že jsem démon? Nemohla už přece mít noční můru.. Byly to.. halucinace? Ze sedu jsem se nakonec pomalu postavil ale stál jsem pořád na místě. "Ley, poslouchej mě.. Nic tu není." |
| |
| Vyděšeně jsem hleděla na toho démona přede mnou. Naprázdno jsem automaticky sáhla na své stehno, kde jsem nosila svou zbraň, tentokrát tam žádná nebyla. Zapoměla sjem, že moje oblečení je ještě pořád dole. Ten démon, promluvil. Promluvil známím hlasem. Chvíli mi trvalo než jsem si vzpomněla, odkud ten hlas znám. "Dante...?" řeknu velmi nejistě a rozechvěle. |
| |
| Opatrně jsem se posadil na kraj postele. Nespouštěl jsem z ní pohled ale nechtěl jsem ji zároveň děsit ještě víc. "Jsem tu jen já.. Nikdo jiný." |
| |
| Párkrát překvapeně zamrkám. Obraz démona se pomalu začínal měnit na mě známou tvář. "Dante..." zašeptám když ho konečně poznám. Vzápětí si ale skryju tvář do svých dlaní. "Omlouvám se.... já... to ty zlý sny... " řeknu tlumeně a stále ještě rozechvěle. |
| |
| Natáhl jsem k ní ruku a začal ji hladit konejšivě po rameni. "Ššš.. Ty sny jsou už dávno pryč." Snad poprvé za celou tu dobu jsem jí viděl takhle vystrašenou, proto mě to trochu vyvedlo z míry.. |
| |
| Zavrtim hlavou. "To nejsou jenom sny... " reknu a trochu popotahnu. "Jsou to... vzpominky na skutecnost, kterou jsem prozila..." Posunu se k nemu a obejmu ho. Tvar si skryju v jeho hrudi. Porad jsem se jeste trasla. "Nechci se tam nikdy vratit... nikdy... " zaseptam vzlykave a roztresene. Tak nejak jsem si neuvedomovala, ze on vlastne nevi cim jsem si prosla. Vedela jsem, ze castokrat doslova ziral na moje jizvy ale nikdy se nezeptal odkud je mam. |
| |
| Dlaň jsem jí položil na záda a jemně ji hladil. Byla vyděšená, a to doslova. "Dokud budu já naživu, tak se tam nikdy víc nevrátíš.." Nikdy jsem se na ty vzpomínky nevyptával, ani když jsem byl dítě. Jak se tak zdálo, už jen pomyšlení na to ji vystrašilo víc než dost. |
| |
| Citila jsem jeho dotyk na svych zadech i to jak se me pokousel uklidnit. Proto jsem jej objala jeste pevneji. Pokousela jsem se u nej najit onen pocit bezpeci. Bylo to vic nez zvlastni, pres asi osmy lety jsem celila trochu opacne situaci... |
| |
| "Nikdo ti neublíží, dokud tu jsem s tebou, maličká.." neodpustím si s pousmátím větu, kterou mi před osmi lety říkávala ona. I bych řekl, že na tuhle situaci byla dokonale pasující. |
| |
| "Malicka..." zaseptam trochu pobavene sama pro sebe. Nicmene jak jsme tam tak sedeli, citila jsem jak tres i strach pomalu ustupuje. Nicmene poustet se mi ho nechtelo. Bylo to prijemne. |
| |
| Zhruba až po pár minutách lehkého utěšování jsem cítil, jak se už uklidnila. Přestala se třást, což bylo v tuhle chvíli dobrým znamením. "Už je to lepší?" |
| |
| Lehce přikývnu. Nicméně, pořád se mi ho nechce nějak pouštět, protože mi to prostě bylo příjemný. Navíc, nehledě na to, co se odehrálo dole... k tomu bych se zatím asi nevracela, zatím... Nehledě zase na to, že se to odehrálo nejspíš s nějakým určitým úmyslem, protože nejsem zrovna typ co roztáhne nohy každýmu... Položila jsem hlavu na jeho rameno a zavřela oči. |
| |
| Tak trochu na sucho jsem polkl. Čekal jsem, že se zase odtáhne a tím bude situace vyřešená, jenže zůstala. A to mě možná trochu znervózňovalo. "Ley...?" spustil jsem opatrně. |
| |
| "Hm..?" Z jeho hlasu šlo ale cosi vycítit. Pomalu jsem se od něj odtáhla. Trochu jsem se zakabonila. "Věděla jsem to..." řeknu a odstrčím ho od sebe. "Měla jsem to tušit!! Chlapy jsou všichni stejní a tebe nevyjímaje!" obořím se na něj. Bylo to jasný jako facka, jen mě prostě zneužil a využil!! |
| |
| Přivřel jsem oči z očekávané rány, ale místo toho mě zrovna nelehce od sebe odstrčila. "Měla jsem to tušit!! Chlapy jsou všichni stejní a tebe nevyjímaje!" Krátce jsem se zarazil. Na malou chvíli mě polil lehce studený pot. "Ley, já-" |
| |
| Otočím se k němu zády a skrčím si nohy k sobě a obejmu si je rukama. "Ven..." řeknu studeně. Neměla jsem chuť se na něj podívat, natož s ním ještě teď mluvit. "Myslela jsem, že jsem tě vychovala dobře... evidentně jsem se spletla..." |
| |
| Natáhl jsem se a jemně jí chytil za ruku. Pootevřel jsem ústa s tím, že jsem chtěl něco říct, ale nic z nich nevycházelo. Které vůbec? Neměl jsem pro ní žádné vysvětlení.. Až po chvilce jsem ji nakonec pustil a učinil, jak tedy chtěla. Pomalu jsem vstal a rozešel se ke dveřím, které za mnou brzo zaklaply. Za nimi jsem se opřel o zeď a obličej si zakryl dlaní. Tak tohle nebyl moc chytrej tah.. |
| |
| Ukryla jsem si svůj obličej v utvořeném prostoru mezi rukama a nohama. Jak jsem mohla bejt tak tupá... jen mě využil a.... V tuhle chvíli jsem si připadala, jako kdybych od něj dostala skutečnou kudlou do zad. Akorát v s tím rozdílem, že teď nemůžu očekávat milosrdnou smrt. Cítila jsem jak mě v očích zaštípali slzy. Cítila jsem se strašně. Jako kdybych to co jsem pro něj za všechny ty roky udělala, prostě přišli vniveč. Nakonec jsem neudržela ani slzy, ani tichý vzlykot... |
| |
| Po chvíli mi ruka sjela o trochu níž a já očima zabloudil ke dveřím. Dalo by se říct, že jsem teď byl v pasti, ze které nevedla cesta ven. Tohle nejspíš jen tak neurovnam zpátky do laťky.. Jak z toho ven? |
| |
| Cítila jsem, jak pomalu začínám padat ke straně, ale neřešila jsem to. Prostě jsem ležela na boku na postely a kolena si tiskla k sobě. Nevěděla jsem jestli mám smutkem brečet nebo zlostí řvát a ničit věci kolem. Nakonec jsem se překulila na břicho a obličej jsem si ukryla v polštáři do kterého jsem tlumeně zakřičela a doufala, že utlumí většinu zvuku. Nakonec jsem ten polštář z pod sebe vytrhla a mrštila ho někam za sebe. Dle tlumeného zvuku, jsem tak nějak odhadla, že asi narazil do dveří... |
| |
| Za tu dobu, co jsem ty dveře opustil, jsem se od nich nehnul. Místo toho jsem sjel po zdi do sedu a hlavu si zapřel o zeď za mnou. Zavřel jsem oči, ale přesto mě vyčítavé myšlenky neopouštěly. Ty idiote.. Až po chvíli jsem sebou trochu cuknul, když jsem zaslechl tlumenou ránu do dveří. Lehce jsem si povzdychl. Achjo.. |
| |
| Pomalu jsem se posadila. Bezmyšlenkovitě jsem hleděla před sebe. Obličej jsem měla lehce zarudlí a mokrý od přívalu slz, který se pořád nedal zastavit. Kde jsem udělala chybu? Zeptala jsem se sama sebe v myšlenkách. "Kde jsem udělala chybu..." zašeptala jsem sama pro sebe. Poté se vymrštím jako ocelová pružinu a jdu po prvním co mi přijde pod ruku - lampy u postele. "KDE!!" zakřičím na celý kolo když jsem jí házela dolů. Lampa se roztříštila, já se podepřela hlavu a znovu jsem se schoulila do jakéhosy klubíčka. |
| |
| Nemusel jsem čekat dlouho než se ozvala další a mnohem silnější rána. Nevydržel jsem to. Už jsem prostě musel vstát. Stoupl jsem si přímo proti dveřím a opřel o ně svoje čelo. "Ley, přestaň.. Ublížíš si.." |
| |
| "To je mi jedno!!" vyštěknu na něj. "Každá bolest je daleko snesitelnější než ta, kterou si mi způsobil ty!!" Sevřela jsem ruce v pěst a několikrát s nimi udeřila na stěnu nad postelí. Nakonec jsem je nechala na zdi a opřela si o ní i čelo. Zavřela sjem oči. Slzy, které mi tekli nešli nijak zastavit. |
| |
| "Každá bolest je daleko snesitelnější než ta, kterou si mi způsobil ty!!" Po těhle slovech jsem se už zarazil. Proč.. proč jsem najednou měl tak nepříjemný pocit? Sepjal jsem ruku v pěst. Pocit, který mi tak trochu našeptával, že tu nemam co dělat. "Jo... to si dokážu představit." řeknu zklesleji spíš pro sebe a otočím se na patě. Mohla tak zaslechnout, že se moje kroky vzdalovaly pryč. |
| |
| Na pár vteřin skryju svůj obličej ve svých dlaních a poté slezu z postele, čapnu onu skříňku u postele, na které byla lampa a mrštím s ní přes pokoj tak, že se rozbije o stěnu na opačné straně. Jenže si poté uvědomím, že je pod mou nohou nějak vlhko. Podívám se tedy dolů a zjistím, že stojím v menší kalužce své vlastní krve. Sesunula jsem se do prázdného koutu, který jsem udělala tím, že jsem odhodila onu skříňku. Ztichla jsem, když jsem zjistila, že mám hodně, hodně hluboko v chodidle zaražený velký střep a co hůř, nevěděla jsem, jestli ho vytáhnu, protože to začínalo dost bolest... |
| |
| Jen co jsem sešel ze schodů, čapl jsem svůj kabát válející se na zemi a už za chůze si jej oblíkl. Mířil jsem rovnou ke dveřím. Řekl bych, že sama teď uvítá, když tu bude bez toho neštěstí co vychovala. Promiň, Ley.. |
| |
| Chvíli jsem tam tak seděla, ale bolest v noze se začala stupňovat. Usoudila jsem tedy, že nejlepší nápad bude s tím něco udělat. Chytla jsem se se postele a s její pomoci jsem vstala, nějak pomalu. Držela jsem se jí a hopkala po jedné noze, co to šlo. Poté jsem nějak dohopkala ke dveřích a chytla se kliky, abych si na vteřinu vydechla. Otevřela jsem je a pár poskoky, jsem se dostala k zábradlí o které jsem se opřela. Zahlédla jsem, jak jeho cíp kabátu mezí za zavírajícími se dveřmi. Krátce jsem se povzdechla. Zapřela jsem se rukama a chytla se pevně zábradlí. První schod se mi povedlo zdolat dobře, ale na dalším mi to lehce podjelo, takže jsem se musela chytit pořádně zábradlí abych nespadla, jenže se dostavily i reflexi, které způsobily to, že jsem se postavila i na tu druhou nohu, ve které bych zaražený ten střep. Bolest, která mi v tu chvíli projela nohou mě přiměla celkem nahlas vykřiknout. Chvíli jsem čekala, než bolest odezní a poté sjem se pokusila o další chod ale na tom mi to už ujelo úplně a nedokázala jsem se ani udržet, jsem se po schodech skutálela dolů. Zastavil mě až kulečník... |
| |
| Par kroku od naseho 'domova' jsem se zastavil. Zaslechl jsem ponekud neprijemne zvuky, ktere me donutily zavahat. Mam se vratit? Stalo se ji neco? Byl jsem porad nekde u toho nerozhodna ale nakonec jsem se otocil a sviznejsim krokem se vratil zpatky. Dvere se tak za okamzik rozrazily. |
| |
| Ležela jsem na boku u kulečníku, vlasy mi zakrývali obličej. Nechtěla jsem se ani pohnout. V tuhle chvíli bych nejraději umřela. Cítila jsem dva druhy bolesti, jednu duševní a druhou fyzickou, která vycházela z nohy. Co hůř, cítila jsem, jak to začínalo zarůstat. V těhlech chvílich jsem nenáviděla svou regeneraci. Nějaký maličký střípek by mi nijak nevadil, ale tohle byl zřejmě střep větší. |
| |
| Chvili mi to trvalo nez jsem ji po pohledu nasel. Uz soude dle ty krvavy cesticky mi bylo jasne, ze si neco musela udelat. Kdyby to byla prace demona, nenechala by se oddelat tak snadno. Zamiril jsem k ni a klekl si pred ni na jedno koleno. Jestli me to bude stat nejaky facky mi bylo v tuhle chvili jedno. "Ja to rikal.." Reknu spis polohlasem a opatrne se podivam na zakrvacenou nohu. Byl tam slusne zarazenej strep, coz si zadalo jen jedno a to neprijemne reseni. Pomalu jsem jej chytil kde jsem mohl a po par vterinach ho co nejrychleji vytrhl. |
| |
| Slyšela jsem kroky. Nemusela jsem ani zvedat hlavu, abych se podívala kdo to byl, protože to mohl být jediný člověk, vlastně nečlověk. Zatnu jsem zuby, když se ke mě sehnul ale mlčela jsem. Když se ale dotkl zraněný nohy, ztuhla jsem a polil mě studený pot. Neubránila jsem se dosti silnému, bolestivému výkřiku, když se snažil dostat ten střep ven, jelikož byl částečně už zřejmě zarostlý. |
| |
| Pevneji jsem chytil zbyly kus strepu, ktery tam zarostl. Ackoliv to bylo bolestive, ja ho dostanu za kazdou cenu ven. "Uz to bude.." |
| |
| Zatnula jsem zuby a snažila se to vydržet, ale když z vás něco dostávají, je to daleko horší než když to do vás dostaly. S pevně zatnutými zuby jsem to snažila vydržet, ale nakonec mě bolest přemohla a já se neubránila dalšímu bolestivému výkřiku. "Dě.... l-ej!!" |
| |
| Fuck regeneration. Probehlo mi v hlave pri tomhle neprijemnym zakroku. Slo to ztuha, ale preci jen se mi ho povedlo vytrhnout cely. |
| |
| Trochu úlevně jsem si vydechla, když jsem pocítila, jak ten střep nakonec vytrhnul, sice i s kusem masa, ale hlavní bylo, že byl pryč. Ten, v tuhle chvíli jsem byla celkem ráda, že tu byl. Hruď se mi celkem rychle zvedala od toho, jak jsem se pokoušela nabrat trochu vzduchu. Dlouhé vlasy mi stále zakrývali část obličeje, a oči jsem nechala ještě zavřené. |
| |
| Na chvili jsem se na ni zadival. No, rekl bych ze po tomhle me bude nesnaset jeste vic, proto jsem si povzdychl. |
| |
| Pootevřela jsem oči, abych se na něj mohla podívat. "Dík..." řekla jsem polohlasně a trochu ochraptěle. Trochu jsem se zapřela o ruce a pomalu jsem se začínala mlčky zvedat. Cítila jsem lehký třes v rukou, ale za to mohla ta rána. Nakonec se mi pomalu vedlo se aspoň posadit a opřít se o kulečník za mnou. |
| |
| Neubránil jsem se slabému zamračení, když o mě zavadila pohledem. "Zmiz jsi chtěla říct, že?" |
| |
| Uhnu hlavou do strany a stejně tak i pohledem. Zavřu oči. Cítila jsem jak mě v očích začali štípat nové slzy. Trochu jsem zatnula jednu do pěsti. "Proč, Dante...." zašeptám tiše, zlomeně. Bolelo to víc než jakékoliv zranění co jsem utrpěla. Cítila jsem, jak se do mě dává třes, které začínal být patrný hlavně na mých rukách. |
| |
| "Proč, Dante...." Pohled jsem mírně sklopil k zemi a odmlčel se. Co jsem jí měl říct? Že jsem si chtěl trochu 'užít'? Říct jí to takhle tak mě možná ještě z těch dveří vykope. Jak jsem jí měl ale odpovědět? "Já..." |
| |
| Mlčela jsem a ani brvou jsem nehnula. Poté se moje ruka vymrštila sama, čapla jej za okraj kabátu a přitáhla si ho k sobě. Několik centimetrů nás od sebe dělilo a to byl také účel. Mohl tak vidět vztek v mých očích, ale zároveň i smutek, zklamání a bolest. Právě tímhle pohledem jsem mu hleděla do očí i když jsem věděla, že se mi bude chtít pohledem vyhýbat. "Tak sakra řekni proč!!" skoro na něj až zakřičím a trochu s ním zacloumám. Poté nic, ticho. Jen můj tichý vzlykot, který jsem se snažila potlačovat. |
| |
| I když si mě prudce přitáhla, odmítal jsem se jí podíval do očí. Nemohl jsem se jí dívat do tváře zaplněné bolestí, kterou jsem způsobil. "Tak sakra řekni proč!!" Zatnul jsem zuby. Až po těhle slovech jsem se odhodlal se jí ostře podívat přímo do očí. "Jestli se ti alespoň trochu uleví, prašti mě.. Uhoď, zmlať, cokoliv!" |
| |
| "...Uhoď, zmlať, cokoliv!" Trochu ztuhnu a lehce povolím ve stihnu okraje jeho kabátu. Sklopím hlavu. "Ne..." řeknu tiše. "...já... j-á... přísahala... přísahala jsem...." dodám dál tiše, roztřeseně a zlomeně. |
| |
| Když její stisk povolil, chytil jsem její zápěstí a nepřestával se na ní dívat. "To platí ohledně démonů.." řeknu spíš přísněji. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Platí to pro všechny... já.... dlužím mu to..." řeknu tiše. "...protože... mě zachránil a...vychoval... stejně jako já...tebe..." Trochu se nadechnu a poté se na něj podívám. "Chtěla jsem mu to splatit tak, že zajistím aby s Evou mohli vychovat svoje dítě a tak jsem ze své síly vytvořila portál, kterým mohli uniknout do bezpečí a namísto jich démoni zajali mě!!" řeknu. "Strčili mě do hnusnýho vězení, kde na zkoušeli a dělali ty nejodpornější věci, které si jen dovedeš představit!" Řekla jsem to.... já to řekla... Svým způsobem se mi trochu i ulevilo. Cítila jsem se nějak... prostě trochu líp. |
| |
| I když z ní teď vyplavala pravda, můj výraz se nijak neměnil. Nechtěl jsem s ní teď mluvit o týhle hnusný minulosti. A to ostatně ona nejspíš taky ne. "Nemám dost dobrý slova, abych ti řekl svůj důvod, proto chci aby sis ulevila.." |
| |
| "Ne..." řeknu rozhodně. "Nevztáhnu na tebe ruku, ani kdyby si mi ty sám probodl srdce!" To už si ostatně ale udělal... Až tak nějak teď jsem si pomalu začala uvědomovat to, jak jsme vlastně k sobě blízko a, že mi drží ruku. Viděla jsem až moc dobře ty jeho oči, do kterých jsem se zamilovala už když byl ještě dítě. Ticho, které tu teď panovalo bylo ubíjející. Nevěděla co říci a jakou očekávat odpověď. Jistá část mého já toužila to tom, aby se mě znovu dotýkal, znovu chtěla cítit jeho polibky... |
| |
| Notnou chvíli jsem z ní ještě nespouštěl oči. Nakonec jsem ji pustil a pomalu vstal. "Půjdu se na chvíli projít.." Přejít tak možná na jiný myšlenky, nechat uklidnit situaci.. "Vrátím se tak za hodinu.." poté jsem se už rozešel ke dveřím, kudy jsem měl v plánu jít už prve.. |
| |
| Mlčky jsem je pozorovala jak se zvedá a odchází. Když jsem uslyšela zaklapnout dveře, dlouze jsem si povzdychla. Byla jsem unavená. Unavená z toho všeho a navíc jsem se při tom pádu asi o něco praštila. Zaklonila jsem hlavu a opřela jsem si jí tak o kulečník za mnou. Hleděla jsem do stropu. Smutně jsem si povzdechla a oči nakonec zavřela. |
| |
| 'Skladem' se po chvíli rozlehlo jen tiché oddechování Ley. Věci se nijak neměly k tomu, že by se něco mělo dít, proto hodiny ubíhaly. První.. druhá... Nakonec se z toho vyklubaly přibližně čtyři hodiny, než se tiše otevřely dveře a ozvaly se kroky. Samy o sobě už ale byly tak trochu.. zvláštní. Dále směřovaly směrem do kuchyně, tedy do doby, než se ozvalo duté zadunění. "Ku*va..!" zanadávám když těsně minu vchod do kuchyně a místo něj se setkám přímo se zdí. Na druhý pokus se však už trefím a zastavím se u ledničky. Nezaváhal jsem ji otevřít a vzít si první pivo v plechovce co mi přišlo pod ruku. Zanedlouho se tk kuchyní rozlehlo tiché polykání. |
| |
| Usnula jsem celkem rychle, rychleji než jsem si vůbec myslela, vlastně jsem si vůbec nemyslela, že bych usnula právě tady na podlaze. Naneštěstí se mi nezdáli žádný noční můry. Nicméně, trochu mě probralo to, jak někdo zanadával. Nepokoušela jsem se ani otevřít oči, protože mi bylo jasné kdo to mohl být. Místo toho jsem ze sedu sklouzla pomalu zase zpátky na bok na podlahu. |
| |
| Netrvalo moc dlouho než jsem už neměl z plechovky co pít, proto jsem jí hodil někam na zem za sebe. Sáhl jsem po další a tentokrát šel oxidovat do hlavní místnosti. Brzo mi tak na oči přišla napůl spící Ley. Jen jsem se pousmál a upil z plechovky. Vykročil jsem směrem k ní. "Ještě nějak brzo na spaní ne?!" |
| |
| Trochu zmateně jsem otevřela oči a napůl se zvedla. "Dante...? Co....?" nechápala jsem co má jeho chování znamenat, protože sjem byla dost rozespalá. Něco mi ale říkalo, že tohle nebude dobrý... |
| |
| Kousek od ní jsem si sedl na bobek v ruce stále svírajíc plechovku od piva. Vesele jsem se na ní zazubil. "Noc je ještě mladá na to abys tu takhle chrápala. Pořád si můžeme ještě užít." |
| |
| Zprvu jsem nechápala co tím myslí, ale poté jsem zahlédla tu plechovku, kterou svíral v ruce, bylo mi jasné, proč se tak choval. Netrvalo dlouho a onen ožralecký odér z něj dolehl až ke mě. Svraštila jsem trochu čelo. "Si opilej, že se mi z tvýho dechu chce zvracet...." řeknu. |
| |
| "Ale notak, tohle bylo hnusný.." nahraně zafňukám ale pak se znovu usměju. Plechovku jsem odložil na kulečník a místo ní jsem chytil Ley do náruče, při čemž jsem se s ní tak i zvednul. "Jak říkam, pořád si ještě můžeme užít.." |
| |
| Zapřela jsem se o něj rukama i když mě zvednul, abych se od něj odtáhla co nejvíc to šlo. "Ne.... ne potom co si udělal...." poznamenám. "Pusť mě!" |
| |
| Bez ohledu na to jestli mě odstrkovala jsem se rozešel ke gauči, kde jsem ji položil. Sedl jsem si vedle ní a s úsměvem ji pozoroval. "Víš já nikdy nepřestal hledat způsob jak otce pomstít.." |
| |
| "Pako!" vyjedu na něj. "Pro samej chlast si zapomněl co ti při posledních slovech kladl na srdce?!" obořím se na něj a čapnu ho znovu za kraj kabátu. |
| |
| Cukne to se mnou, když mě čapne. Pohled, který ji věnuji, je sice připitý, ale něco na tom taky bude. Jen jsem se šibalsky pousmál. "Zabiju každého démona, který se na tom podílel bez ohledu na to, jestli si to otec přál nebo ne." |
| |
| Svraštím čelo a věnuji mu jednu dobře mířenou facku. "Ne, když tu jsem já..." řeknu studeně. Je mi jedno jestli je zpitej pod psa, zklidně mu napálim ještě jednu. |
| |
| Když mi vpálila facku, musel jsem se jen krátce uchechtnout. Prsty jsem chytil její bradu a pokochal se tou její tvářičkou. Lehce jsem tak naklonil hlavu na stranu. "Kam zmizelo tvoje 'Nesáhnu na tebe'? Neporušila jsi právě to co jsi přísahala?" |
| |
| Trhnutím hlavy se mu lehce vyškubnu a věnuju mu další na druhou stranu. "Už na mě nikdy nesahej..." řeknu studeně. |
| |
| Nepotřeboval jsem se ani dívat do zrcadla, abych zjistil že mam určitě červený obě tváře. Nicméně podíval jsem se na ní zpět. "Do třetice všeho dobrého?" |
| |
| "Táhni do háje..." pronesu. Věnuji mu hodně dopálený pohled a zvednu se pomalu z gauče. Noha ještě při došlapu trochu bolela, ale když jsem došlápla jen na patu, dalo se to vydržet. |
| |
| Jakmile mě pustila, můj pohled na ní ještě nějakou chvilku zůstal. Do doby, než už se mi opravdu začaly zavírat oči a já cítil, že pomalu ale jistě klesám na stranu. |
| |
| Nevím proč, ale musela jsem se otočit. Když jsem tak udělala, viděla jsem ho, jak padá do strany a zrovna na hranu konferenčního stolku, který byl vedle gauče. Než jsem stačila nějak zareagovat, ozvala se tupá rána a poté trochu duniví zvuk toho, jak dopadl na zem. Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, jestli si vůbec zaslouží abych mu pomohla ale nakonec "mateřské pudy" zvítězily. Dopajdala jsem k němu, klekla si a když jsem uviděla tu tekutinu pod jeho hlavou, došlo mi, že to hezká rána nebude. Otočila jsem ho na záda, poté ho chytla pod ramenama a pokusila se ho vytáhnout aspoň na gauč. Což se mi po chvíli zápasu povedlo. Nechala jsem ho tam, sesbírala svoje oblečení, které se stále válelo na zemi a vydala se pajdavě do koupelny. Tam jsem se oblíkla, převlíkla a vzala čistý ručník, který jsem trocho namočila. Poté jsem se znovu pajdavě vrátila za ním. Ještě tam ležel a tak jsem si sedla na okraj gauče a trochu mu odhrnula vlasy, abych se podívala jak moc je to vážný. Rána začínala někde ve vlasech, táhla se přes spánek až skoro k uchu a byla docela hluboká. Vzala jsem onen ručník a přiložila jej k té ráně. |
| |
| Co jsem zavřel oči... jsem si vlastně už ani nepamatoval, co se dělo dál... Jediný co jsem si tak pamatoval a viděl byla jen černočerná tma. Kde jsem se to vůbec ocit? Tahle otázka se mi přemítala hlavou hodně dlouho. K vědomí mě probudila později palčivá bolest hlavy, která mě prostě donutila alespoň částečně otevřít oči. Očima jsem tak brzo začal těkat po místnosti. Kde jsem vlastně teď? |
| |
| Přidržovala jsem mu ručník u hlavy, který už částečně nasákl jeho krví. Všimla jsem si, že se tak nějak probral a dle toho jak se díval, ho ta opilost přešla. Není nad pořádnou ránu do hlavy, ta spraví všechno. "Měl bys raději ležet..." řeknu a lehce mu drhou rukou, položením na jeho hruď naznačím, aby zůstal ležet. "... s tímhle si totiž není radno zahrávat..." |
| |
| Zaslechl jsem hlas vedle sebe. Jemny, melodicky.. Pokusil jsem se aspon trochu podivat. Zahledl jsem tak divku. Byla mi povedoma, ale jako... bych nemohl prijit na to odkud. Po chvilce jsem ale musel bolestne seknout. Mel jsem pocit jako by mi snad mela puknout hlava.. |
| |
| Trochu se usměju když ho zaslechnu zanaříkat. "Říkala jsem ti to, ale ty né.... " řeknu a trochu nadzvednu ručník, který přetočím na ještě trochu mokrý kousek a přiložím mu ho zpátky na ránu. "Zůstaň ležet, dojdu ti pro trochu vody..." řeknu a zvednu se. Poté se pajdavě vydám do kuchyně. |
| |
| Prilis jsem neposlouchal jejim radam. Pomalu jsem se posadil. Zkoumave ale zaroven unavene jsem se dival po mistnosti. Co je tohle za misto? |
| |
| Naplnila jsem sklenici jen trochu nad polovinu, protože jsem tušila, že nejspíš něco cestou vyleju. Už když jsem vyšla z kuchyně, viděla jsem ho, jak tam sedí na gauči. Trochu jsem si povzdechla. "Notak, Dante..." Pomalu dopajdám k němu. Sklenici odložím prve na stolek. "...říkala jsem ti, abys ležel... takhle si akorát přitížíš..." |
| |
| Zamyslene se podivam na stolek prede mnou, ktery byl jeste trochu od krve. Dante... Tak se jmenuju? Podival jsem se po par minutach zpet k ni. "Ja... Co se stalo?" |
| |
| Sednu si zpátky na svoje místo na gauči, na to, na kterém jsem seděla než sjem se zvedla a znovu jsem mu rukou naznačila, aby si lehnout. "Lehni si.... " řeknu. Pot takové ráně jsem se ani moc nedivila, že neví co se stalo. "Sama přesně nevím co tomu předcházelo, ale pořádně si se praštil do hlavy a máš jí hezky rozraženou..." řeknu a seberu z něj zakrvácený ručník, který si schodil z hlavy a odložím ho na onen stolek. |
| |
| Donuti me si prozatim tak oprit o predlokti. S lehkym zamracenim jsem ji pozoroval jako kdybych proste nemohl prijit na to, proc je mi povedoma. "Mozna to vyzni blbe ale... jak se jmenujes?" Nehlede na to ze se mi hlava porad dost motala. |
| |
| Trochu se udivim nad tou jeho otazkou. "Asi si se uhodil do hlavy vic nez je zdravo..." reknu a nabidnu mu sklenii s vodou. "... nebo to na me jen hrajes aby si se vymroutil z toho co si udelal?" reknu a premerim si jej nevericim pohledem. |
| |
| Kdyz mi poda sklenici s vodou, vezmu si ji a pokusim se vypit aspon kousek. Musel jsem pritom bolestne zavrit oci, jelikoz ta rana bolela jako cert. "Diky.." Reknu spis polohlasem a sklenicku pote odlozim. Neodpustil jsem si se na ni tazave podivat. "Co jsem udelal?" |
| |
| Trochu se zakaboním. "Dante, přestaň si takhle ze mě utahovat.... víš co dobře co si udělal a jestli myslíš, že budeš předstírat ztrátu paměti abych ti odpustila, tak se pleteš..." řeknu trochu rázněji. "A doporučuji ti ležet, nebo si to jenom zhoršíš...." řeknu a vstanu s tím, že chci jít odnést do koupelny onen zakrvácený ručník. |
| |
| Zmateně jsem se na ní koukal, ale když vstala s úmyslem zase někam odejít, chytil jsem jí včas za zápěstí. "P-počkej.." řeknu nejistě. "Pořád jsi mi neřekla jméno.." |
| |
| "Přestaň s tím už konečně..." řeknu a otočím se k němu, když ucítím jak mě chytl. "Víš moc dobře jak se jmenuju a jestli s touhle komedií brzo nepřestaneš, tak ti jednu natáhnu aby se ti konečně rozsvítilo." řeknu potom dál. Hraje to nebo ne? Rána do byla docela silná, ale u něj jeden nikdy neví... |
| |
| Po jejím varování sebou trochu trhnu a raději jí pustím. Čím jsem si tohle vlastně zasloužil? "Promiň, už tě chytat nebudu..." uhnu pohledem do strany. |
| |
| Trochu se uklidním. Podívám se mu do očí. "Ty... si vážně na mě nepamatuješ?" zeptám se opatrně. Znala jsem ho a omluvy nebyly zrovna jeho parketa, takže pokud se omlouvá, něco se mu vážně muselo stát. |
| |
| "Ty... si vážně na mě nepamatuješ?" podíval jsem se jí zpět do očí. Na její otázku jsem jen lehce zavrtěl hlavou. "Nevim ani kde jsem.." |
| |
| Trochu přešlápnu na místě, ale po pár okamžicích si sednu zase zpátky na okraj gauče. Jak moc si toho nepamatuje? "Jsi doma... tedy ne v tom pravým slova smyslu, ale už tu bydlíme skoro druhým rokem..." začnu pomalu. Měla jsem mu říct hned naférovku, že je polodémon? "Asi ti možná došlo, že se jmenuješ Dante... a já jsem Leylah..." |
| |
| Sledoval jsem ji a zároveň bedlivě poslouchal. Jméno, kterým se mi představila znělo vážně hezky. "Mám nějaký rodiče?" řeknu s malou kapkou naděje v očích. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Umřeli když ti bylo asi deset, spolu i s tvým bratrem..." řeknu smutněji. "Ujela jsem se tě a vychovala, protože jsem to dlužila tvému otci..." |
| |
| "Aha.." řeknu trochu zklesle, ale jak se zdálo, byl jsem s tím už tak nějak smířený. Jiná možnost ani nebyla, ztracené se už vrátit nedalo.. "Ley.. Co se vlastně stalo? Co jsem udělal?" |
| |
| Mlčela jsem. Uhnula jsem pohledem do strany. Nechtělo se mi moc odpovídat zrovna na tuhle otázku. Pomalu vstanu. "Zneužil a využil si mě...." pronesu zády k němu. Nechtěla jsem se na něj přitom dívat. |
| |
| Neubránil jsem se podivení. Vážně jsem to udělal? K tomu ještě někomu, kdo se o mě staral do teď? "Nevzpomínám si na to, ale.. mrzí mě to." |
| |
| Rukou mu naznačím aby toho nechal. "Tohle... není věc, kterou spraví nějaká omluva..." řeknu a trochu se nadechnu a částečně se k němu otočím. "Teď bys měl odpočívat, aby se ta rána mohla co nejrychleji uzdravit. Kdybs něco potřeboval, budu tady..." řeknu dál a rozejdu se pajdavě ke koupelně kam jsem konečně chtěla odnést ten špinavej ručník. Jako jsem tu vždycky byla... |
| |
| Raději jsem už mlčel, když mi to dá se říct řekla i beze slov. Stále jsem se jen ptal a začínalo mě to štvát. Nevěděl jsem vůbec nic, ani jak se jmenovali členi mojí rodiny.. Prsty jsem si nahmatal onu ránu a když jsem se na ruku znovu podíval, byly mokré a červené. Tak tady je důvod proč mam pocit že se mi rozletí hlava.. Očima jsem pak sjel zpět k ní. Proč... chodí takhle? |
| |
| Hodila jsem ten ručník do koše, kam se obyčejně házelo už nepoužitelné oblečení - roztrhané, zničené či nevypratelné. Sáhla jsem po novém ručníku a tentokrát ho namočila skoro celý. Vrátila jsem se k němu a když jsem byla u něj, přeložila jsem ručník na menší a položila mu jej na čelo. "Víc pro tebe udělat nemůžu." poznamenám u toho. "Měl by si se zkusit trochu prospat..." |
| |
| "Měl by si se zkusit trochu prospat..." Nepopírám, že nápad to nebyl špatný. Otázkou spíš zůstávalo, jestli usnu. "Budeš tu...?" |
| |
| Trochu se zarazím. Touhle otázkou mi na krátký okamžik připomněl naší první společnou noc, když byl ještě malý. Za okamžik jsem se ale vzpamatovala. Lehce jsem přikývla a jen letmě se ho dotkla na tváři. "Budu tady..." Vždycky, tady budu... |
| |
| Neubránil jsem se jen lehkému úsměvu a nakonec jsem se položil na gauč úplně. Zavřel jsem oči a aspoň na malou chvíli jsem se pokusil spát, i když to možná nepůjde tak snadno. Pokud vůbec.. |
| |
| Chvíli jsem tam seděla a dívala se na něj. Doufala jsem, že se mu pamět aspoň nějak vrátí i když bych raději možná aby se nevracela vůbec. Nakonec jsem se pomalu zvedla a potichu si to namířila do kuchyně. Měla jsem hlad a tak jsem si chtěla něco dát. A jediná věc, která mě v tuhle chvíli napadla byly toasty s pomerančovou marmeládou. |
| |
| Ať jsem chtěl nebo ne, zhruba po pár minutách jsem musel oči znovu pootevřít. Lehce jsem si povzdychl. To nepůjde.. |
| |
| Udělala jsem si tři a k tomu sklenici mlíka. Vzala jsem je do rukou a namířila si to zpátky. Už ale od kuchyně jsem viděla, že rozhodně nespí. Aspoň, že leží... Dopajdala jsem na protější gauč a sedla si tam a pustila jsem se do jídla. |
| |
| Brzy jsem ucítil, jak se tu rozlehla sladká vůně marmelády a toustů. Neodolal jsem pokušení se podívat odkud se linula a stejně tak i můj žaludek dal o sobě dobře vědět. Donutil jsem se zamyslet. Tak nějak jsem tušil, že mi tohle něco připomíná, ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl, za boha jsem nemohl přijít na to co.. |
| |
| Zaregistrovala jsem jeho pohled. Vzala jsem jeden do druhé ruky a natáhla jí k němu. "Chceš?" nabídnu mu. "Jenom, ne tak rychle... zřejmě máš otřes mozku, takže by to mohlo jít i ven..." |
| |
| "Chceš?" Unaveně jsem se usmál. "Rád bych.." Spíš, chtěl bych. Ale když to vezmu z té druhé stránky, je to její večeře.. Nikoliv moje. |
| |
| "Tak si ho vem..." řeknu. "Udělám si kdyžtak další... i když, asi spíš možná ne... nějak už moc hlad nemám..." poznamenám. |
| |
| Jen jsem ji se slabým úsměvem pozoroval. Byla tolik ochotná.. Proč jsem jí vůbec ublížil? "Poslyš.." na moment jsem zavřel oči. "Dělám ti přítěž?" |
| |
| Trochu se zarazím. "Přítěž?" řeknu nechápavě. Ale poté jen zavrtím hlavou. "Ne... jen mě pořád trápí ta věc..." řeknu a vrátím toast na talíř, který mu podám, respektivě jej položím na jeho gauč. |
| |
| "Omlouvám se.." řeknu znovu. Chtělo se mi tak spát, ale pochyboval jsem o tom, že dnešní noc usnu. |
| |
| Trochu si povzdychnu. "Nech toho.... tohle není prostě věc, která se dá jen tak prominout jenom protože se omluvíš..." řeknu a lehnu si na gauč. Na bok a tak, že jsem se dívala vlastně do opěradla. Jít do schodů jsem raději riskovat zatím nechtěla. |
| |
| Po chvilce jsem oči znovu otevřel a podíval se na ní. Nemohl jsem vypustit z hlavy myšlenku, jak krásná vlastně je. Bohužel ale jen myšlenku. "Nevzpomínám si na to.. proto nevím, jak tu chybu jinak napravit.." |
| |
| Znovu si povzdychnu. "Možná ti to někdy řeknu... pokud si sám nevzpomeneš... ale teď rozhodně ne... protože,...." trochu trhavě a lehce zlomeně se nadechnu. "...protože, to ještě pořád dost bolí..." řeknu polohlasně, spíš skoro tiše, ale dík tichu které tu bylo to i tak bylo celkem nahlas. |
| |
| "Já tě do toho nutit nechci.." poté si jen slabě povzdychnu. "A navíc.. jsi krásná.." řeknu o něco tišeji spíš pro sebe. |
| |
| Zarazím se a to celkem dost. Řekl právě to co řekl? Nemohl to přece myslet vážně.... nebo mohl? Raději jsem to nechala být a dělala, že jsem vlastně nic neslyšela. Zavřela jsem oči a pokusila se aspoň ještě na pár hodin usnout, i když jsem za okny viděla pozvolna vycházet slunce. |
| |
| Nakonec jsem to přeci jen vzdal a když už jsem nemohl spát, tak jsem mohl mít alespoň zavřené oči. Ostatně, v tomhle stavu jsem mohl možná tak přemýšlet, no i když.. možná ani to ne. |
| |
| Sice jsem měla zavřené oči, ale vytoužený spánek vůbec nepřicházel. Ležela jsem tam se zavřenýma očima a snažila se usnout ale nešlo to. V hlavě mi pořád zněla ta jeho slova: ".. jsi krásná.." Pořád se opakovala, stále dokola a dokola jako nezastavitelný kolotoč. Otevřela jsem oči a chvíli civěla do opěradla. Nakonec jsem se trochu otočila na záda, abych se na něj mohla podívat. Když tam takhle ležel, byl strašně roztomilej... |
| |
| Slyšel jsem, jak se převalovala. Zjevně jsem tedy nebyl sám, kdo neměl klidného spánku, ale takhle to nikam nevedlo. Už mě přestalo bavit pořád ležet, proto jsem se pomalu posadil a pohled na chvilku upřel k ní. Co by mohlo být dobrou omluvou? |
| |
| Nakonec jsem se na něj přestala dívat a vrátila jsem se zpátky na bok. Zavřela jsem oči a pokoušela se usnout, nebo aspoň relaxovat, nějak. Pořád jsem cítila tupější bolest v noze, ale co taky čekat, když si tam zapíchnete střep a ten vám tam částečně zaroste. Slyšela jsem, jak se nejspíš posadil, protože jsem ucítila jeho pohled na sobě. Neotáčela jsem se... |
| |
| Povzdychl jsem si. Nemohl jsem přijít ani na jednu vzpomínku, obzvlášť tu, co jsem jí udělal. Bez ní to za žádných okolností nemůžu napravit. Pomalu jsem vstal. Jakmile jsem se postavil, zakymácel jsem se ve vzduchu ale včas jsem se chytil gauče. Nakonec jsem se rozešel směrem k oknu, u kterého jsem se opíral o rám. Kdo vůbec jsem? |
| |
| Slyšela jsem ho jak vstává, a jak se rozešel. Dala jsem mu chvíli a poté jsem se pomalu posadila. Sledovala jsem ho, jak se opřel u okna. Trochu jsem ho možná i litovala. Přijít o vzpomínky, nevědět kdo je... musí být strašný. Vstala jsem a pajdavě k němu došla. Konejšivě jsem mu položila ruku na jeho rameno a trochu jej stiskla. |
| |
| Ucítil jsem její stisk na rameni, ale neotáčel jsem se. Místo toho jsem zamyšleně hleděl z okna. "Co jsem vůbec zač.. Ley?" |
| |
| "Lovec démonů..." řekni polohlasně. "My oba..." sklopím trochu pohled. "Chráníme... tím lidi.... stejně, jako před lety i tvůj otec a já...." Trochu si povzdychnu. Bude nejlepší mu to říct všechno. "Má to i jeden malej háček... nejsme lidé... né úplně. Oba jsme... jsme outsaudeři uvěznění mezi oběma světy, jak světem lidí tak světem démonů...." |
| |
| "Má to i jeden malej háček... nejsme lidé... né úplně. Oba jsme... jsme outsaudeři uvěznění mezi oběma světy, jak světem lidí tak světem démonů...." Tahle poslední věta mě donutí se trochu zarazit. Ani člověk, ani démon.. "Co v tom případě teda jsme?" |
| |
| "Míšenci... oba jsme z části démony ale také jsme z části pořád lidmi..." řeknu a trochu si povzdechnu a znovu stisknu jeho rameno, na kterém jsem stále měla svou ruku. "Vím, že je to těžko uvěřitelné... ale je to prostě tak..." |
| |
| Jen po očku jsem se na ní podíval. "Co když nechci bojovat s démony? Co když chci žít jako každej jinej?" |
| |
| "Démoni po tobě půjdou vždycky, ať už je bude zabíjet nebo ne, protože oni nás chtějí mrtvé. Chtějí naši sílu, naší moc, která prý větší než ta jejich..." řeknu a trochu ceknu. Pustím jeho rameno a opřu se o zeď, můžu tak uvolnit onu nohu. "....promiň, ještě to dost bolí...." řeknu a podívám se na něj znovu. "I kdyby si chtěl žít jako lidé, pochybuju, že by sis mezi lidmi našel nějakou dívku, která by přijala to, že jí po zbytek života bude něco pronásledovat a ohrožovat na životě a už vůbec bys nechtěl zažít tu bolest, která přijde až se démonům podaří jí dostat a věř, že se jim to podaří. Stejně jako u tvé rodiny..." řeknu. "Dante... to démoni zabili tvou rodinu a zabili jí, protože tvůj otec, který byl démon, se zamiloval do člověka, tvé matky. Vzdal se kvůli ní veškeré své síly a moci, jen aby s ní mohl žít a taky to byl důvod, proč se potom nedokázal démonům ubránit a proč tvoje rodina umřela..." |
| |
| Nevydržel jsem to a sepjal ruce v pěst. Její slova nesla něco málo pravdy, bolestivé pravdy se kterou jsem se nijak vypořádat nemohl. "Proč zrovna my?" řeknu při čemž mi v hlase jde slyšet jisté napjetí a lehká zlost. |
| |
| "Nevím Dante..." řeknu a trochu uhnu pohledem do strany. "Na tuhle otázku se snažím najít odpověď už přes dvě tisíciletí..." Byla jsem si vědoma toho, jak zaťal pěsti. |
| |
| Můj stisk nakonec povolil a já se zmohl jen na povzdychnutí. "Asi nemá smysl to dál řešit.." |
| |
| "Jak si řekl..." řeknu a položím mu ruku na tu jeho kousek pod jeho ramenem a trochu po ní povzbudivě přejedu. "...nemá cenu to teď řešit, protože jsme spolu. Společně jsme totiž nejsilnější a oni to moc dobře věd. Nepůjdou po nás dokud budeme spolu a proto se nesmíme rozdělit..." Trochu se nadechnu. "A... i když si udělal, co si udělal... myslím, že tě ta ztráta paměti vytrestala dostatečně... myslím, že není důležité co si provedl, ale to, že nevíš co si udělal, je podle mého ještě horší..." Nastalo ticho. Trochu jsem sklopila pohled. "Odpouštím ti..." řeknu nakonec tiše. |
| |
| Na moment se při těch slovech zarazím. Zněla sice trochu poraženecky, ale říkala to co říkala? Otočil jsem se k ní. "To neříkej.." díval jsem se na ni. "Vidím na tobě, že ve skutečnosti je to jinak.." pozvedl jsem její bradu výš, aby se na mě podívala. Můj pohled na ni byl lehce bolestivý. "Nechci abys mi odpouštěla jen proto, že si svoje činy nepamatuju.." |
| |
| "To není tak jak to zní..." řeknu a pokusím se na něj podívat. "Znám tě Dante... vím jaký si byl než si ztratil paměť.... bolí mě vidět, jak trpíš, né tím co si udělal, ale tím, že si to nevybavuješ... bolí mě vidět jak trpíš, protože jsem tvému otci slíbila, že se o tebe postarám... a..." trochu sklopím pohled, navzdory tomu, že mi držet bradu. "...má-li být upřímná... " trochu se nadechnu a vydechnu. "...nevím proč, ale mám teď mnohem raději než předtím... nejsi namyslený frajírek, který má ego větší než je sám New York..." |
| |
| Na chvili jsem se odmlcel a jen ji trochu smutne pozoruju. "Co budes delat, az si vzpomenu?" Bylo zrejme, ze to jeste nejakou chvili nehrozi, ale urcite to prijde. "Nedokazu se divat na devce, ktere ma spis k placi nez k smichu.." |
| |
| Na tohle jsem nevěděla hned co odpovědět. "Pokud si vzpomeneš, tak si vzpomeneš, s tím já nic neudělám... " řeknu a ruku, kterou jsem měla na jeho ruce přesunu na jeho tvář a lehce jej pohladim. "A o mě si starosti nedělej. Možná to tak nevypadá, ale usmívat se umím taky." řeknu a jeden takoví, lehčí, upřímný usměj jsem mu věnovala. |
| |
| Zaregistruju ten jeji letmy usmev, proto se ho pokusim trochu opetovat. "Mela by ses prospat.. Ty narozdil ode me muzes." |
| |
| Zavrtím hlavou. "Myslím, že dneska už stejně neusnu... na jednu noc to bylo... až moc zážitků..." řeknu a pohledem zabloudím k jeho očím, které jsem tolik zbožňovala. Nicméně, celkem rychle jsem si uvědomila, že na něj vlastně jen zírám. "...já... myslím, že se ti raději podívám na ti ránu... nechci abys dopadl podobně jako moje noha při střetu se střepem... " řeknu raději. |
| |
| Lehce jsem se podivil, kdyz se tak na me zadivala. Chystal jsem se zeptat ale jak se zdalo, vcas se probrala. "J-jo.. To zni rozumne." Vypadne ze me nakonec. Najednou jsem se citil trochu otupele. |
| |
| Trochu se k nemu natahnu na spicky, preci jenomd byl o hlavu vetsi. "Kdyztak me chytej, nevim jak dlouo se na te noze takhle udrzim.." reknu a odhrnu mu vlas do strany abych se mohla podivat. Rana dikybohu vypadala dobre. Byla hezky zatahla a vypadalo to, ze uz se zacala hojit. Chtela jsem se jeste trochu vic naklionit abych videla jak vypada ta cast, ktera byla ukryta ve vlasech ale nahle jsem pocitila v onom chodidle silnou krec, ktera mi zlusobila to, ze se mi caztecne podlomila ona noha. V zachvatu sebepuu jsem se ho automatick chytla a nez jsem si stacila uvedomit co se stalo, byla jsem v jeho naruci a zase mu hledela do tech jeho oci. Ztuhla jsem a citila jak se mi rozbusilo srdce. |
| |
| Privrel jsem oci a jen ji pozoroval. Ve chvili kdy se ji tak trochu podlomila noha jsem sebou trochu cuknul ale vcas jsem ji chytil. Coz melo za nasledek ze se ocitla v me naruci. Dalo by se rict, ze jsem se v ten moment na ni dival lehce zarazene jako ona. I kdyz bylo hlavni, ze ji drzim a nespadla misto toho na zem. "Mela bys byt na tu nohu trosku opatrnejsi.." |
| |
| "Hmmm... jo.." vykoktam nejak. Jenze jsem na nrj porad hledela a moje srdce nechtelo prestat. Nathla jsem se k nemu znovu ale nikoliv rukou, nybrz oblicejem. Pomalu jsem smerovala k tomj jeho, respekrive k jeho rtum. Moje oci se sami zavreli ale ja zastavila jen par centimetru pred jeho rty. Trochu jsem zalapala po dechu a natok se provinile ztahla zpatky. "Promin...ja... asi jsem si dovolila prilis..." reknu proinile s tim, ze se potom pokousim dostat z jeho naruce. |
| |
| "Promin...ja... asi jsem si dovolila prilis..." Bylo pravdou, že po tomhle srdce začalo bušit i mě. Byl to zvláštní pocit, hodně zvláštní. Nad jejími slovy jsem se však musel pousmát a jen lehce zavrtět hlavou. "Naopak.." šeptnu spíš pro sebe a namísto ní tentokrát spojím naše rty já. |
| |
| Dost se zarazím, když to udělá místo mě. První reakce, která se mi dostala na mysl bylo odstrčit ho. Taky jsem se o to částečně pokusila, ale onen pokus skončil jen tím, že jsem se o něj jen zapřela rukama. Ty nakonec pomalu sklouzli na jeho boky a jeho polibek jsem mu nakonec jemně oplatila. |
| |
| Upřímně, bylo to lepší než jsem si představoval. Měla tak jemné rty a nenapadlo by mě, že by mi ten polibek opětovala. Užíval jsem si toho dokud to šlo a poté jsem se jemně odtáhl. Byl jsem z ní ještě pořád trochu mimo mísu, ale v dobrém slova smyslu. "Já.. promiň." |
| |
| Trochu překvapeně zamrkám jako bych nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Cítila jsem, jak první paprsky vycházejícího slunce dopadli na mou tvář a příjemně mě na ní zahřáli. "Ne... to... já..." vykoktám nějak. "...vyprovokovala jsem tě a..." |
| |
| Zadíval jsem se na ni ale na vteřinu se mi v očích zableskl náznak lehkého zklamání. "Co bude dál.. až si vzpomenu? Budu zase takovej jakej jsem.. Budu zase ten, který ti ublížil.." |
| |
| Podívala jsem se na něj. Zvedla ruku a položila mu jí lehce a přitom úplně na jeho tvář. "To je jen na tobě..." řeknu. "Buď takoví, jaký chceš být ty sám..." |
| |
| "Co když to udělam znova?" řeknu o něco vážněji. "Co když to s vrácením vzpomínek bude jen horší?" |
| |
| Zavrtím lehce hlavou a jeho tvář lehce pohladím. "Věřím ti Dante..." řeknu tiše aniž bych z něho spustila pohled. "Věřím ti, že nebudeš takoví jako předtím..." dodám ještě. Poté nastane chvíli ticha a mě napadne jedna věc. Pomalu a jemně jej obejmu. Když na tváři ucítím jeho teplou kůži, přivřu slastně oči. "Vím, že to je těžké, ale věř mi také... maličký..." řeknu polohlasem. Doufala jsem, že mu to oslovení aspoň něco třeba připomene... |
| |
| Položil jsem si dlaň na její záda a víc ji k sobě přitiskl. Přivřel jsem oči. Zklamat důvěru je možná ještě horší.. Pak ale řekne něco, co mě donutí se zarazit. Maličký? Párkrát jsem překvapeně zamrkal. "C-co jsi řekla?" |
| |
| Cítila jsem jeho dotek na svých zádech a bylo to příjemné. Jen maličko jsem se od něj odtáhla abych se mu mohla podívat do očí. "Říkala jsem ti tak, když si byl ještě dítě..." řeknu. "...pamatuješ?" dodám trochu nejistě. |
| |
| Trochu zmateně jsem ji pozoroval. "J-já.. já nevím.. Něco mi to říká.." |
| |
| Nakonec jej zase zpátky obejmu a položím si tvář na jeho hřející hruď. Blaženě přitom zavřu oči. Položím mu ruce na záda a párkrát po nich přejedu. "To je v pořádku..." řeknu polohlasem. "Jsem tady... pro tebe... pomůžu ti si aspoň částečně vzpomenout..." |
| |
| Trochu posmutněně se na ní po očku podívám. Její objetí bylo hřejivé, ale já ho neopětoval. "A když si vzpomenout.. nechci?" |
| |
| Trochu mě jeho výrok udiví, ale poté mi to tak trochu přijde i pochopitelné. Aniž bych se od něj odtáhla, tak řeknu: "Je to tvoje... volba... a ať se rozhodneš jakkoliv, budu to respektovat. Nic se mém postoji k tobě nezmění. Budu při tobě a nikdo to nikdy nezmění..." Teď jsem tak nějak sama sobě přiznala, že mi na něm záleží mnohem víc než předtím... |
| |
| "Proč vůbec stojíš při někom, kdo ti ublížil..?" její objetí jsem stále neopětoval. Skoro jako bych si myslel, že na to nemam právo. |
| |
| Chvíli jej ještě objímám, ale když nepřichází vytoužené obětí z jeho strany, pomalu jej pustím. "Chybovat je lidské... odpouštět božské..." řeknu a podívám se na něj. "Navíc... slíbila jsem to tvému otci a také mu to dlužím..." dodám ještě. Nakonec od něj pomalu poodstoupím, jelikož jej nemá cenu tlačit do něčeho co sám zřejmě nechce. Ale pořád jsem na rtech cítila jeho polibek, který byl úplně jiný než předtím - něžný, jemný, krásný... "A taky, protože prostě chci..." řeknu polohlasem a rozejdu se ke gauči, na který jsem si chtěla sednout a dojíst ty toasty. |
| |
| "Nemyslim si ze je to vuci tobe fer.." Na chvili tak uhnu pohledem. Nezaslouzil jsem si to.. |
| |
| Zastavim se a povzdechnu. Zacinal me s timhle uz stvat. Otocim se zpatky k nemu. "Sakra Dante neh uz te sebelitosti." reknu a podivam se mu z prima do oci. "Fajn, to ze jsem se o tebe skoro deset let starala je ti zrejme asi jedno... fajn budis s tim dokazu nejak zit." reknu a trochu rozhodim rukama. "Chces znat pravi duvod toho proc se o tebe chci porad starat? Fajn, mas ho mit - zamilovala jsem se. Jo slysis dobre. Priznala jsem si to uz pred nekolika mesici ale ty ses to dozvedel az ted protoze dote doby to bylo moje tajemsti...." Fajn a ted je po tajemstvi a ja sited pripadam jako ta nejvetsi husa pod sluncem. |
| |
| Nad jejími slovy, která mi v tuhle chvíli zazněla v uších, jsem se musel zarazit. Řekla to co řekla nebo si ze mě utahuje? Podiveně jsem se na ní podíval. "Myslíš to vážně?" |
| |
| Trochu se zarazím, protože mi došlo o jsem vlastně řekla a taky nad tím, že jsem to vůbec řekla a navíc ještě tak nahlas. "Myslíš to vážně?" Uhnu pohledem do strany a obejmu si rukama svoje břicho. Trochu zhluboka se nadechnu. "Naprosto..." řeknu nakonec tiše. |
| |
| Abych byl upřímný, vcelku mě tímhle zaskočila. Nevěděl jsem jak zareagovat, co říct, jak se na ní podívat. Ne vždy se totiž holka vyzná sama. Krokem jsem k ní přišel blíže, rukama ji objal a přitiskl k sobě. Mlčel jsem. Jako bych váhal. "Já.. nechci ti nic slibovat dokud jsou moje vzpomínky takhle rozházené.." šeptl jsem. Ostatně, nebyl by to ani dobrý nápad, dávat jí falešnou naději a jakmile bych si vzpomněl, můj názor by byl jiný.. |
| |
| Když mě obejme, jen se k němu lehce přitisknu. Trochu přivřu oči. "Já vím..." zašeptám. To co říkal, byla pravda. Bylo zbytečné dělat si falešnou naději pokud to nemyslel vážně. "I přesto... ať už to bude potom jakkoliv... budu tu pořád pro tebe..." |
| |
| "I přesto... ať už to bude potom jakkoliv... budu tu pořád pro tebe..." neubránil jsem se lehkému povytáhnutí koutku úsměvu nahoru. Ta slova hřála u srdce. "Já vím.. A.. děkuju.." |
| |
| Ještě chvíli si jeho obětí užívám a poté se pomalu odtáhnu. "Je čas.." řeknu. "Je čas, abys dostal co ti otec odkázal..." dodám dál a podívám se na něj. |
| |
| Když se odtáhne a zaslechnu její slova, musím se trochu podivit. "Odkázal?" řeknu stále trochu udiveně. "Co máš na mysli?" |
| |
| "Uvidíš..." řeknu a pustím ho úplně. Přejdu na volný prostor a položím ruku na podlahu. Zavřu oči a začnu neslyšně odříkávat slova. Pod mojí rukou se začne utvářet jakýsi pentagram se spoustou symbolů. Když skončím si "odříkáváním", pokynu mu aby šel ke mě. "Dotkni se ho..." řeknu. |
| |
| Jen o trošku jsem couvnul, když se po zemi začaly zjevovat ty podivný znaky. Nikdy bych si nemyslel, že ty dětský čáry máry fakt existují. "Dotkni se ho..." Krátce sebou cuknu. Cože? Chvíli jsem váhal ale nakonec jsem se pomalu rozešel a trochu nedůvěřivě si ten znak přeměřoval. Nakonec jsem si klekl na jedno koleno a pravou rukou se jej opatrně dotkl. |
| |
| Jakmile se dotknul symbolů, mohla jsem nás přenést na místo, kde Sparda ukryl meče. Byla to jeskyň, velká jeskyň bez východu, takže se nikdo nemohl dostat ani dovnitř ani ven pokud se neuměl přenášet. A přesto, jediná světlo, které tu bylo bylo pronikalo skrz otvor ve stropě a osvětlovat cosi co bylo podivně zabalené. Přejdu tam a kleknu si. "Si lovec démonů, měl bys mít na to taky patřičnou zbraň..." řeknu a vezmu tu dlouho věc, zabalenou v šedivém hadru do rukou. Spolu s ním se otočím k němu. Natáhnu k němu ruce s tou věcí. "Vezmi si jej..." |
| |
| _DMC3.gif) |
| |
| "Co je to?" na chvíli se váhavě zadívám na věc, kterou mi nabízela. Na sucho jsem polkl a tu věc vzal do rukou. Nejistota na moment tak zmizela a já to začal zkoumat pohledem. Bylo to celkem těžký. Co to bylo za zbraň? |
| |
| "Jeho jméno je Rebellion..." řeknu. "Je to démonobijecký meč." ztáhnu z něho částečně onen hard. "S tvým otcem jsme vytvořili dva meče - Rebellion a Yamato. Yamato měl být pro tvého bratra... ale..." trochu klesnu hlasem. "Zkus ho." vyzvu jej. |
| |
| Raději se na další věci nevyptávám, jelikož je očividné, že o tom nejspíš mluvit nechce. Nicméně sundám z něj zbylý hadr a s lehkým úžasem si jej prohlídnu. Soudě dle toho hadru tu musel ležet dost dlouho ale vypadal stále jako kdyby byl čerstvě ukovaný. Chytil jsem jej za rukojeť a natáhl ho před sebe. "Je celkem těžkej.. Nebude to při boji nevýhoda? Než se rozmáchnu, démoni budou o krok napřed." |
| |
| Trochu se pousměju. Udělám pár kroků k němu. Položím mu ruku na tu jeho, kterou držel onu rukojeť. "Nemyslím si. Pořád jej bereš jen jako meč." řeknu a ruku z jeho ruky sundám a přejdu za něj. Nakloním se k němu, jako bych mu chtěla našeptávat. "Sílu, kterou teď vnímáš, je jen lidská síla... potřebuješ se naučit používat i tu druhou, démonickou, která je tady..." řeknu a opatrně mu zezadu položím ruku na jeho hruď, respektivě tam kde měl srdce. "Najdi jí... najdi jí a zjistíš, že ty a meč jste ve skutečnosti jedno." |
| |
| Její slova měla něco do sebe. Trochu zamyšleně jsem se zadíval na čepel, jejíž rukojeť jsem svíral. "Ale.. jak?" I mi hlavou přeběhla myšlenka. Možná.. kdybych si už konečně vzpomněl, věci by hned byly jednodušší. |
| |
| "V první řadě, zavři oči." řeknu a pustím jej. "Nech je zavřené ať se stane cokoliv, nebo ucítíš cokoliv. Nijak se nebraň. Soustřeď se a jakmile ucítíš, že se "něco" v tobě začalo drát ven, zmocni se toho. Démon uvnitř tebe ještě stále spí a čím dřív jej ovládneš, tím lépe pro tebe..." dodám dál a trochu poodstoupím. Nerada jsem tohle dělala, ale nemůžu ho vystavit útoku nějakýho démona a čekat, že se probudí... Zatla jsem zuby jak nejvíc to šlo a vší svou silou jsem jej nakopla zezadu do kříže. |
| |
| Lehce jsem si vydechl a nechal se vést jejími slovy. Zavřel jsem oči a jak říkala, pokoušel jsem se soustředit. Minuty začaly pomalu ale jistě ubíhat. Stál jsem na místě, rukojeť pevně svíral a sem tam slabě cuknul obočím. Začal jsem pociťovat divný pocit. A upřímně, celkem nepříjemný. Možná víc než to. Ve chvíli, kdy se mě pokusila kopnout do kříže, samovolně mi vyletěla ruka za sebe a její nohu pevně sevřela. |
| |
| Vytrhnula jsem mu svou nohu z ruky a udělala i toho menší otočku. Setrvala jsem na místě jen pár vteřin a poté jsem znovu vyrazila proti němu. Tentokrát jsem šla přímo proti jeho obličeji svou pěstí. Tu se samozřejmě pokusí zablokovat a zatímco bude blokovat ten útok, plánovala jsem znovu útok nohou. |
| |
| Ve chvíli kdy se vytratila, otevřel jsem oči a brzy tak zaregistroval její přímý útok. Stihl jsem tak včas vykrýt její úder pěstí a bleskurychle uskočil stranou. Samotného mě začalo překvapovat, jak jsem tenhle zkušební boj vnímal úplně jinak. Jenže pořád jsem měl takovej pocit, že nic není zadarmo.. |
| |
| Jak jsem čekala, pokusil se ho vykrýt, takže jsem měla volnou cestu pro svůj druhý útok vedený zespoda. Můj kop šel přímo a do černého, tedy do jeho boků. Sama jsem se až divila, jak silný jsem útok vedla ale proč? Proč jsem se do něj pouštěla s takovou silou? Chtěla jsem mu snad vrátit v úderech to, co mi udělal? Na myšlenky nebyl čas, protože jsem viděla jak se pod tou ranou napůl zkácel k zemi. Člověku by takhle rána nejspíš zlomila páteř. "Zaútoč..." řeknu. |
| |
| "Zaútoč..." Ta slova ve mě trochu hrkla. I by se dalo říct, že lehce vybídla. Pociťoval jsem silné nutkání udělat to, o co si říkala, ale já nechtěl. Lehce jsem zavrtěl hlavou. "Tobě já neublížím.. Ley.." |
| |
| Trochu se pousměju. "V tomhle máš projednou pravdu..." poznamenám. "Nikdy se mě totiž neporazil." dodám se stejným úsměvem. Ano, tohle bylo něco jako trénink, který jsme spolu mívali, když jsem ho učila tomu jak se bránit nebo útočit, ale v jednom se to lišilo, teď musel probudiť své druhé já. Natáhnu ruku před sebe a ze země vyjede kratší jednoruční meč, který mi přistane v ruce. Párkrát s ním švihnu ve vzduchu. Chyběl si mi... Projde mi hlavou. Skutečně jsem si nevzpomínala, když naposled jsem jej přivolala. Stejně jako Yamato nebo Rebellion, i tohle byl démonobijecký meč, takže když jej zasáhnu, můžu jej i zabít. Tyhle myšlenky jsem zaplašila a vyrazila jsem proti němu. |
| |
| Krátce jsem se zarazil, když odkudsi vytáhla další a zvláštní meč. Ve chvíli, kdy se proti mě rozběhla, jsem včas před sebe nastavil Rebellion a krátce na to se tak ozval drnčivý zvuk čepelí. Povedlo se mi ji tak na chvíli zdržet. Zaťal jsem zuby. "Myslíš to vážně, že?" |
| |
| Jenže Leyla neodpovídala. Stály tam, čepele mečů dřeli a drčeli o sebe. Poté se ale země pod nima začala nebezpečně otřásat, což je donutilo jít od sebe. Měli oba co dělat, aby se udrželi na nohou. A poté se za Dantem vynořil ze země odporným démon. Dřív než mohl nějak Dante zareagovat, zakousl se do jeho ruky. Bolet se okamžitě rozlila po Danteho těle. Jenže to ještě nebylo všechno. Démon kousl silněji a silněji, až Dante mohl cítit jak jeho zuby pronikají hlouběji a hlouběji do jeho masa. Pak náhle démon trhnul hlavou a Dante uslyšet zvuk ze kterýho jej zamrazilo - praskání a lámání kostí, trhání masa. Tělem mu znovu projela snad ještě ostřejší bolet. Nohy se mu podlomili a on se ocitl na zemi. Nyní mohl shledat, že jeho levá ruka končila asi deset centimetrů pod jeho ramenem. Zbytek nic. Jen krvaví pahýl, ze kterého prištila krev.  |
| |
| Tak nejak jsem uz sam sebe prinutil k tomu jit do protiutoku, kdyz neminila odpovedet. Jenze to jsem si nemyslel ze se stane co se stane. Ucitil jsem jak se zem pode mnou rozechvela a stejne jako Ley jsem byl donucen se od ni oddelit. Prudce jsem se zarazil. Pred ocima se mi vyjevila predstava mizejiciho otce a nasledne na to i nekolik dalsich vzpominek. To jsem si ale neuvedomil, ze to v tuhle chvili byla nejvetsi chyba co nsem mohl udelat. Probrala me az ostra bolest v ruce a ja musel syknout. Brzy jsem prisel na to, ze puvodcem byly ty hnusny demoni tesaky zaborene hluboko v mase moji ruky. Pokousel jsem se ho setrast ale jakmile se ozvalo krupani, polil me studeny pot. Nestihl jsem uz nijak vcas zakrocit a tak se mi na vterinu naskytl pohled na moji oddelenou ruku. Prudce jsem se za ni chytil a bolesti vykrikl. Horsi vec jsem snad v zivote necitil. |
| |
| "DANTE!!" zakřičím zoufale a z plných plic. Nikdy by mě nenapadlo, že by se tu mohl schovávat nějaký démon. Sevřu pevněji meč a rozeběhnu se proti té obludě, ve snaze získat jeho ruku zpátky, mohla by se třeba ještě nějak přišít, ale když zahlédnu jak jí začne trhat na kusy a některé přitom spadnou na zem, opustí mě naděje, že by se dala nějak, jakkoliv zachránit. |
| |
| Nedovedl jsem se soustředit na to, že jsem se měl po tom démonickym hajzlovi ještě ohnat. Jakýkoliv marný pokus pohnout s rukou mě jen přesvědčoval o tom, že tam opravdu není a to mě možná děsilo o to víc.. |
| |
| Skočila jsem po tom démonovy, ale on se po mě ohnat a to takovou silou, že mě odhodil skoro přes celou jeskyň. Zastavila mě až skalní stěna. Při nárazu jsem pocítila tupě ostrou bolest v hrudi. Podívala jsem se a zjistila jsem, že mi kus pod ramenem z hrudi trčí stalagmit nebo jak se ti blbosti jmenují. Jo bolelo to, ale naneštěstí na to neumřu. Dělala jsem, jakože mě ten démon dostal. Což se mi taky povedlo, protože jsem tím odlákala jeho pozornost od Danteho. Vyřítil se na něm a když jsem cítila jeho dech skoro na sobě, vytrhla jsem ze sebe tu blbost a bodla mu jí zespodu do lebky. Moje krev se v tu chvíli smísila s černou démonskou, ale jeho tělo bezvládně padlo k zemi. Pokusila jsem se vydýchat, ale jakmile jsem v puse ucítila vlastní krev, bylo to jedno. "Dante!!" vykřiknu znovu a rozběhnu se za ním. |
| |
| Tak nějak jsem se doškrábal ke zdi, o kterou jsem se alespoň mohl opřít. Krev z chybějící končetiny kapala snad i po hrstích a já se tak brzo máchal ve vlastní kaluži krve. Bolest, ale hlavně pocit, který mi projížděl tělem, byl to nejhnusnější co jsem zatím cítil. Pevně jsem to zranění svíral s hodně zavřenýma očima. "Dante!!" Slyšel jsem ji, ale neodvážil se podívat. Pohled na mě v tuhle chvíli musel být ubohý.. |
| |
| "Dante!!" vyhnu znova, když u něj zastavím a nohy se mi tak nějak sami podlomili, takže jsem dá se říci spadla na zem vedle něj a do jeho krve, ale mi bylo jedno. Cítila jsem jak mě v očích zaštípaly slzy. Nevěděla jsem co dělat, jak mu v tuhle chvíli pomoci. Jediný co mě napadlo bylo uchopit jeho obličej do svých rukou, na kterých se smísila moje krev, s démoní a ještě tou jeho. "Poslouchej... bude..." vykoktám, musela jsem odvést trochu jeho pozornost. "...bude to dobrý... slibuju... neumřeš..." |
| |
| Pocítil jsem její dlaně na své tváři a já se tak brzy neubránil slabému úsměvu. "...bude to dobrý... slibuju... neumřeš..." Kdyby jen to, smrti jsem se nebál.. Musel jsem se tomu krátce uchechtnout. Pozvedl jsem hlavu, kterou jsem si opřel o stěnu za mnou a s pozvednutym koutkem se na ní díval. "Budu.. si nejspíš muset zvykat na handicap." Prohlížel jsem si ji. Vypadala hodně rozhozeně, při čemž jsem jí takhle ještě nikdy neviděl. Možná to tak nevypadalo, ale já si už dobře vzpomínal. To už ovšem ale ona radši vědět nemusí.. |
| |
| "Vypadnem odtud..." řeknu nakonec. Trochu syknu když se pokusím opřít rukou o zem. Vytvořit přímí portál mě bude stát hodně sil... Zavřu oči. Pár sekund na to se znovu pod mojí rukou začnou oběvovat symboli, tentokrát ale mnohem rychleji a mi oba po několika sekundám skončíme v naprosté tmě. Co mě donutilo otevřít oči byl až tupí náraz do zad. "Au.." pronesu přitom. Pomalu jsem se rozkoukávala kde to jsme. Naneštěstí doma. |
| |
| Seknu stejně jako ona když i já pocítím tvrdý pád na zem. Pomalu jsem se posadil a pokusil se aspoň trochu zorientovat okolo sebe. "Kde jsme..?" |
| |
| "Doma..." pronesu a pomalu se zvednu. Trochu zakolísám, ale pak to nějak ustojím a rozejdu se pomalu do koupelny. Tam chytnu první čisté prostěradlo, které bylo na pračce a rozsápu jej. Poté se vrátím k němu. Vyhrnu mu zbytek rukávu. Pohled na ten pahýl byl... strašnej. U srdce mě to bolelo snad stejně jako jeho. Začala jsem mu ten pahýl ovazovat. Regenerace je regenerace, ale tohle mělo aspoň působit i to, že se nemusel dívat na tu hnusnou ránu. |
| |
| Mlčel jsem, když mi onu ránu začala obvazovat kusem prostěradla. Neměl jsem co na to říct, a ten pocit že už zůstanu jen s jednou rukou byl možná ještě horší. Jen po očku jsem se na ní zklesleji díval. "Co.. s tím bude teď?" |
| |
| Mlčela jsem a utáhla jsem poslední uzel. S neskrývanou bolestí v očích jsem se na něj podívala. Jeho levačka byla pryč, možná, že navždy. "Já...já.." vykoktám. Nebyla jsem schopná ani nijak souvisle mluvit. "...nevím..." řeknu jenom nakonec. Nic lepšího mě v tuhle chvíli nenapadlo. |
| |
| Pohled mi na chvilku sjel z ní na onu levačku. Už jen pohled na to vidět jak ta ruka prostě chybí, byl... zajímavý? Ne.. Spíš bych řekl, že o to hůř se budu těm démoním bastardům bránit. Trochu vynuceně jsem se pousmál. "Nějak.. se budu muset přizpůsobit." |
| |
| Sklopím hlavu i pohled tak, že mi výhled do očí zakryje moje ofina. "Je to moje chyba..." pronesu tiše, za doprovodu tichého vzlyku. "Kdybych tě tam nevzala... a potom...." další vzlyky. |
| |
| Slyšel jsem, jak začala tiše naříkat. Rukou, která mi ještě zůstala, jsem se k ní pomalu natáhl a pozvedl její bradu tak, aby mi viděla do očí. "Není to tvoje vinna.. Něco podobného by se dřív nebo později stalo a je jedno kde.." |
| |
| Zavrtím hlavou. "Ne, je to moje chyba." řeknu s bolestí v očích. "Měla... měla jsem tě líp připravit na podobné situace..." dodám dál a i když mě držel pod bradou, uhnula sjem pohledem dostrany. |
| |
| "Nech toho.." lehce jsem se zamračil. "Tohle byla zkrátka věc, kterou jsi nemohla nijak ovlivnit.." |
| |
| "Ale ano mohla!" obořím se trochu na něj. Slzy mi přitom tekli po tváři aniž bych si toho nějak všímala. "Měla jsem předpokládat, že tam bude!" |
| |
| Víc jsem se zamračil. "Moje nepozornost byla moje vlastní chyba za kterou ty nemůžeš, za kterou si můžu sám!" |
| |
| Nadechla jsem se s tím, že mu něco na to odpovím, ale nakonec jsem toho nechala. Na jeho chování mi něco nesedělo. "Moment..." pronesu ledově. Pomalu jsem si zkoušela vzpomenout na to, co se tam odehrálo. "Ty..." "Vzpomněl jsis... určitě se ti něco vrátilo... protože, takhle si se předtím nechoval..." řeknu. |
| |
| Všiml jsem si, jak se zarazila v půli slova. Nad čím dumala? "Moment..." Zarazil jsem se. Všimla si něčeho? "Vzpomněl jsis... určitě se ti něco vrátilo... protože, takhle si se předtím nechoval..." Na chvíli mě polil studený pot. "Chovám.. se pořád stejně." |
| |
| "Ne... nechováš..." řeknu studeně. "Rozhodně se ti něco vrátilo, protože si se sotva na něco zeptal... byl si zmatený, nejistý... rozhodně si na mě takhle nevyjel..." Podívám se na něj trochu rozhodněji, nehledě na to, že jsem stále ještě měla dost tváře mokré od vlastních slz. |
| |
| Na chvíli jsem se odmlčel. Co teď? "Že se neptám neznamená nic.." |
| |
| "Jsi špatnej lhář Dante... vždycky si byl..." řeknu a poté se pomalu postavím. Rukou si chytnu ránu, kterou jsem měla pod ramenem. Věnovala jsem mu lehce studený pohled. "A já jsem prostě jen kráva, že jsem ti na to skočila... a ještě větší když jsem ti vylila svoje pocity..." dodám dál a přitom se na něj studeně dívám. Nechám ho na zemi a rozjedu se pomalu do koupelny. Nebyl jedinej, zraněnej... |
| |
| Ještě než odešla, pomalu jsem se postavil. Musel jsem za pomoci jen jedné jediné ruky což bylo silným nezvykem. Sám jsem tak trochu nevěděl jestli se tomu mam smát nebo brečet. "Nevím.. co jsem ti řek v té amnesii, ale vím jistě že jsem nic nepředstíral.." |
| |
| Slyšela jsem ho a zastavila se. Aniž bych se na něj podívala, pronesla: "Dokaž, že sis ze mě celou tu dobu jen neutahoval." V koupelně jsem ani nezavírala dveře, ne proto aby se mohl "kochat", ale proto, kdyby mu třeba něco problesklo hlavou a přišel s uvědoměním, že já si srandu rozhodně nedělala. Pohled do zrcadla byl děsný. Mísila se na mě vlastní krev, jeho krev a i démoní krev. "Bože..." pronesu a sáhnu po čisté ručníku, který namočím a začnu si otírat špínu z tváří a krku. |
| |
| Jen jsem ji tiše pozoroval, jak odchází. V tuhle chvíli jsem raději nechtěl riskovat, že mi natáhne další jakmile se k ní byť jen na metr přiblížím. "Jak ti mám dokázat něco, když nevím co se dělo?" |
| |
| Sklonila jsem hlavu pod tekoucí kohoutek a začala si namáčet vlasy. Nechtělo se mi jít do sprchy. I přesto jsem slyšela jeho otázku. "Víš to moc dobře..." procedím mezi zuby. "Otevři si konečně tu svou nafoukanou hlavu a začni vzpomínat, protože já to opakovat už nebudu... fuj, do očí nééé!" řeknu a trochu zanadávám, když mi šampón nateče do očí. |
| |
| Tak trochu jsem rozhodil zbylou rukou. "Já si nevzpomenu, Ley.. Jestli si ale přeješ abych odešel, tak to tak udělám." |
| |
| Konečně jsem si připadala čistá. Ručníkem jsem si začala sušit vlasy a pomalu jsem vyšla ven z koupelny. "Nikdo po tobě nechce abys někam odcházel..." pronesu přitom a dojdu až k němu. "Měl by sis ale uvědomit, proč tu ještě pořád jsem." řeknu a skrz ručník se mu podívám do očí. "I potom všem co si udělal, co si mě provedl... a přesto... odpustila jsem ti... začni přemýšlet nad tím, PROČ... a možná se dobereš odpovědi..." |
| |
| Když ke mě přistoupila, jen jsem se jí mlčky díval do očí. Její slova měla něco do sebe, to ano. Jenže já neměl, co bych jí řekl. "I když.. mi teď chybí ruka, chtěl bych, abys mi pomohla.. Jeden démon neznamená, že příště se tu neukáže další. A že se tentokrát nestane nic tobě.." |
| |
| Sundám si ručník z hlavy a trochu si prohrábnu ještě polomokré vlasy. "To už se stalo..." poznamenám a ukážu na ránu pod ramenem, skrz kterou šlo celkem dobře trochu vidět. Nic vážnýho, ale bylo to prostě nepříjemný. Udělám krok blíž k němu. "Ty víš, že ti vždycky pomohu..." řeknu, i když nijak emocionálně zabarveně. "Přemýšlej o tom, co jsem ti řekla..." |
| |
| Trochu odevzdaně jsem si povzdychl. "Já.. se pokusím." I když jsem si na to pořádně nepamatoval. Amnesie, levačka pryč.. Co mě čeká příště? |
| |
| "To bude dobrý, Dante..." řeknu a jemně jej pohladím po tváři. Pokusím se o trochu konejšivější hlas. Démon nebo člověk, pro oba je ztráta končetiny drtivá záležitost. Ještě pár okamžiků nechám ruku na jeho tváři a poté jí pomalu sundám a rozejdu se ke gauči. Hodím ručník na jeden z polštářů a lehnu si na něj. |
| |
| O 12 let později... |
| |
| Dante život už od malička nebyl vůbec žádný med. A už vůbec když přišel o levou ruku, dá se říci svou vlastní chybou. To jej tak nějak začalo zezačátku užírat, ale díky Leyle se z toho tak nějak trochu dostal. Začínal si tak trochu uvědomovat, kolik jí vlastně on sám dluží a, že jeho chování vůči ní nebylo zrovna férové. |
| |
| Čas se táhnul svým obvyklým tempem a já ho prožíval pořád stejným způsobem jako předtím. Tedy, pojídáním pizzy, zabíjení démonů na zakázku a tím to haslo. Za tu dobu jsem se tak nějak už naučil žít s tím, že k boji s démony budu muset používat jednu jedinou ruku což po pár letech už nebyl až takový problémů. Tedy, skoro. Bohužel moje dvě milované holky, Ebony a Ivory, už si v páru nejspíš nikdy nezastřílejí. Za posledních pár dní se zdálo, že panuje ticho před bouří. Žádná práce, žádný démoni. Proto jsem se to v tuhle chvíli rozhodl využit v krátký šlofík. Sedíc ve svojí židli s nohama na stole a časopisem přes obličej mi už zkrátka nic k ideálnímu šlofíku nechybělo.. |
| |
| Vracela jsem se domů, z další dobře odvedené práce. Tedy dobře odvedené pro klienta, nikoliv pro mě. Dante s tím nijak problém neměl, dohodli jsme se, že se budeme střídat. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Byla jsem hladová, unavená a hlavně zašpiněná od hlavy po paty od hnusnýho démoního slizu, který se míchal s mou krví a démonickou krví. Zřejmě jsem vypadala dost zajímavě. "Příště..." pronesu hned u dveří. "...jdeš na slizáky ty!" |
| |
| Skoro už se to schylovalo k nějakýmu pěknýmu snu když mě v ten moment přeruší klapnutí kliky, které mě donutí nadzvednout rozespale časopis. "Příště jdeš na slizáka ty!" Chvilku jsem ji tak pozoroval a časopis položil zpátky tak jak byl. "Já? Kdybych to věděl, nedělalo by mi to vůbec žádný problém.." |
| |
| Pomalu dojdu k němu. "Já? Kdybych to věděl, nedělalo by mi to vůbec žádný problém.." "Ale, nepovídej... když ten dědek řekl, že po něm fluše nějakej hnusnej sliz, bylo hned jasné, že je to slizák." opáčím. Poté mu schodím onen časákz obličeje a otřu mu svoje zaslizené ruce o jeho obličej. "To aby ti to nebylo líto..." poznamenám s úsměvem. |
| |
| Ve chvíli, kdy mi shodila časák obličeje, mi bylo hned jasné co mi chce udělat. Za ty roky jsem jí znal už víc než dobře, proto jsem těsně předtím chytil její ruku za zápěstí. "Hele, neřekl jsem nic že po tom toužim.." ušklíbl jsem se nad tim puchem co byl cítit kousek od mýho nosu. |
| |
| Trochu se zazubím. On mi možná chytl za jednu ruku, ale pořád jsem měla ještě jednu, narozdíl od něj, takže jsem mu jí řádně opatlala o obličej. "Nemusíš po tom toužit, jen jsem se podělila o tu radost s tebou..." řeknu s úsměvem. |
| |
| Okamžitě uhnu hlavou když to nevzdá a pokusí se mě opatlat ještě druhou rukou. "Tohle už je zneužívání mojí neschopnosti!" |
| |
| Trochu na něj vypláznu jazyk. "Ne zneužívání, ale využívání. Pleteš si pojmi, můj milí." řeknu. "Nah... jdu ze sebe dostat dolů. Je to humus..." řeknu a rozejdu se ke koupelně. |
| |
| "Jo, to by byl dobrej nápad.." zabručim spíš pro sebe a to co mi napatlala na obličej jsem utřel do rukávu. Naštěstí toho nebylo moc. Mimo to, když už jsme u toho, ten časák jsem vlastně ani nedočetl. |
| |
| Jeho reakce si nevsimam a jdu do koupelny kde za sebou zavru. Svlecu se a pustim vodu. Nah, bylo fajnove to ze see vsehno dostat pryc. Po sprse jsem se prevlekla do cisteho pradla a nechala si na sobe jen tricko. Nu co trochu provokace neuskodi... Z koupelny jsem vysla a zamirila do kuchyne ve snaze najidt neco k jidlu. |
| |
| Slyšel jsem ty její bosé ťápoty jak míří z koupelny přímo do kuchyně, proto mi to nedalo se po očku podívat. Musel jsem sám pro sebe pozvednout koutek. Zase si provokativně vzala něco krátkýho. Že mě to nepřekvapuje. Nicméně nebylo by na škodu se dívat i jen nenápadně.. |
| |
| "To jsem si mohla myslet..." pronesu sama pro sebe, když tu ZASE nic nebylo. Tedy kromě prázdných krabic od pizzy. "Danteee..." pronesu a čapnu jednu krabici a nakráčím si to s ní k němu. "Zabilo by tě, mi nechat aspoň kousek?!" řeknu rázně a plácnu ho s tou krabicí po hlavě. |
| |
| Vidím ze sebe jen krátký zaražený zvuk když ucítím jak mi na ksichtě solidně přistane krabice od pizzy. "Zabilo by tě, mi nechat aspoň kousek?!" V tuhle chvíli mě napadlo jen jedno. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.. Jednoduchý a fungující pravidlo. Odtáhnu ze sebe tu krabici a pohledem sjedu k ní. "Ty jít pizzu?" |
| |
| Pustím krabici a založím si ruce a hrudi. "Jim skoro všechno, zvláště po tak náročném dni, jako byl tenhle. Celý den, jsem neměla v puse ani sousto, takže když konečně přijdu domů, očekávám, že tu aspoň něco bude..." Pak kopnu do jeho židle nohou. "Což pro tebe znamená, že mi laskavě aspoň půlku přenecháš!" |
| |
| Trochu jsem si povzdychl a tak nějak jsem ty její stížnosti nechal vést do ucha a z ucha. Zkrátka co jsem slyšel, to jsem taky krátce na to vypustil. Ženský... Sáhl jsem po telefonu a hodil jí ho. "Ještě mají otevřeno tak si něco objednej.." |
| |
| Odmítnu nabízený telefon. "Nebudu nikam volat... jde mi o princip Dante." řeknu a dál dělám dotčenou. "Jako malýmu jsem ti nosila jídlo pomalu až pod nos, starala jsem se o tobe a tak očekávám, že mi to konečně začneš aspoň trochu oplácet..." řeknu dál a otočím se k němu zády, pořád s rukama založenýma na hrudi. |
| |
| Podíval jsem se na ní trochu beznadějně. Připadalo mi jako kdybych poslouchal přímo mámu.. "Jasně mami.." pronesl jsem spíš tiše pro sebe. |
| |
| Trochu si povzdechnu. Začínala jsem být trochu zoufalá, měla jsem fakt dost velkej hlad a nechtělo se mi oblíkat, abych došlo do nejbližšího bistra pro nějaké to jídlo. Sedla jsem si proto na stůl a přemýšlela jak tuhle situaci vyřešit. |
| |
| Bylo mi trochu jasný co se jí honí hlavou, když jsem ji tak pozoroval. Ostatně, ona to dá se říct dávala nějak najevo. Znovu jsem si povzdychl, zaklapl časák a pomalu vstal. "Fajn, dojdu tam.." |
| |
| Trochu sebou cuknu, když se nabídne, že tam dojde. Jen letmě jej chytím za ruku. "Dávej... na sebe pozor..." řeknu. "A myslím to vážně..." |
| |
| Zastavil jsem se na malý okamžik když jsem ucítil její ruku na té své. S lehkým udivením jsem se na ni podíval. "Dávej... na sebe pozor..." Jen co mě pustila, lehce jsem se pousmál, dlaň jí položil na hlavu a párkrát pohladil. "O nic dalšího už jen tak nepřijdu.." poté jsem ruku stáhnul zpět k sobě a rozešel se směrem ke dveřím. |
| |
| Pokusila jsem se taky o úsměv a poté jsem se jen dívala jak mizí ve dveřích. Chvíli jsem ještě stála na místě a poté jsem se rozhodla lehnout si na gauč a trochu si odpočinout, než se vrátí. Zavřela jsem oči a asi jsem se se svou únavou přepočítala, protože jsem cítila jak pomalu usínám. |
| |
| Za tu dobu už byla poměrně tma, to jo. Ale to nebylo nic, co by mě nějak omezilo nebo bych se toho bál. Nebylo by novinkou kdyby mě teď přepadl nějaký démon. I jsem s tím počítal protože ty mrchy si velmi rády vybíraj takovouhle příležitost. Nicméně zanedlouho jsem prošel dveřmi pizzerie kde jsem danou pizzu šel objednat rovnou.. |
| |
| Cesta do pizzerky proběhla celkem dobře. Zdá se, že dneska démoni nemají chuť se do Danteho zakousnout, či jinak jej ožižlat. Dante nečekal dlouho, než mu klučina v puberťáckým věku za pultem podal teplou krabici s velmi voňavým obsahem uvnitř. Dante ani nemusel nic říkat, věděl, že mu to má "připsat na účet". |
| |
| Zanedlouho jsem vyšel a rozešel se zpět k Devil May Cry. Abych pravdu řekl, ta pizza mě celkem lákala ale věděl jsem že tohle mi neprojde. Když jsem prošel dveřmi, schválně jsem je zavřel o trochu hlasitěji abych na sebe upozornil. "Krmení divoké zvěřeee.." |
| |
| Trochu jsem se probrala, když jsem slyšela jak někdo přišel, ale nechtělo se mi vstávat. Protože když jsem to zkusila, žaludek začal okamžitě protestovat a hrozil mi, že vyvrhne i to nic, co v sobě měl. Proto jsem si jen trochu upravila polštář pod hlavou a přivřela oči. "Nech... jí na stole... dá si až později... není mi totiž nějak... dobře..." řeknu polohlasně. |
| |
| Trochu podiveně jsem se na ní zadíval. Nejdřív mě žene pro pizzu a teď jí nechce? Viděl jsem v tom šanci pro sebe ale udělat to, tak mi to nejspíš dá pěkně sežrat. Rozešel jsem se tedy do kuchyně, kde jsem jí mínil dát do lednice. "Nejsi těhotná?" utrousím své rýpnutí z kuchyně. |
| |
| "Tsche..." odfrknu si. "Poslední s kým jsem kdy něco měla si byl ty a ale to už je pár let zpátky a nemělo to moc dobré následky..." řeknu ale pak si uvědomím co jsem to vlastně řekla a trochu víc se zarazím. "Promiň, já... to tak nemyslela..." řeknu polohlasem a schoulím se trochu do klubíčka. |
| |
| Když jsem šel zpátky, trochu jsem se zarazil nad tím co řekla. No.. dobře jsem si na to pamatoval a možná by bylo lepší odvést řeč jinam. Prsty jsem se nejistě podrbal ve vlasech. "Pár let.. jo.. už nejsem tak mladej." |
| |
| "Ale notak..." trochu se k němu pootočím. "Pořád si na tom líp než já. Řekla bych, že si ještě hezčí než před lety... zatímco já jsem dva tisíce let pořád stejná." poznamenám a poté mi dojde, že jsem mu vlastně zalichotila a ve tvářích pocítím horkost od toho, jak mi zčervenali. Sakra, moje city k němu jsou pořád stejné, myslela jsem, že to za pár let přejde, ale ono ne! |
| |
| Podíval jsem se směrem k ní a až po chvilce se trochu šibalsky pousmál. "Holky na mě lítaj pořád tak se zatím nemam čeho bát." trochu si rýpnu a přejdu až k ní. U ní se zastavím a dřepnu si, loket si opřu o kolena. "Radši bych vypadal pořád stejně.. Za pár let ze mě bude děda." |
| |
| "Ale nech toho..." řeknu a pomalu se posadím s tím, že si dám nohy do tureckého sedu. "Po pár desetiletích zjistíš, že to není tak skvělé jak se to zdálo." řeknu a trochu svěsím hlavu. "Když kolem tebe tvojí přátelé a lidi, které máš rád umírají jako starci, šťastní starci, začneš jim závidět... a já závidím i tobě..." řeknu polohlasem. |
| |
| Pramínek vlasů mi lehce spadne do očí a krátkým fouknutím jsem jej dostal alespoň tam, kde mi nevadí. "Stáří zase není takový brůžo jaký si myslíš." Ostatně, její pocit musel znát otec taky. Když dva nestárnou spolu, vždy bude ten jeden trpět nejvíc. |
| |
| Trochu si povzdechnu. "Nejde o brůžo jde...." znovu si povzdechnu. "...jde o klid který následuje potom." řeknu a podívám se na něj. "Jsem unavená Dante. Unavená tímhle životem v neustálé samotě. Dokonce i teď, i když jsem těch spoustu let s tebou, pořád se toho pocitu osamění nemohu zbavit." řeknu a poté trochu sklopím pohled. |
| |
| Jediné co jsem v tuhle chvíli mohl udělat bylo se tomu pousmát. "Proč vůbec řešíš budoucnost? Žijeme přítomností.. A já tu taky dobrejch pár let pobudu. No.. snad celej." krátce škrtnu pohledem o svoji ruku a pak se podívám zpět na ni. |
| |
| "Řeším budoucnost, protože to je jediná věc, která zůstane stejná a sice to, že tenhle ksicht budu mít klidně za dalších tisíc let úplně stejnej..." řeknu a opřu se o opěradlo za mnou. "Nah, víš co nechme toho. Tuhle věc nikdy nepochopíš. Nevíš co to je žít stovky let a dívat se, jak jsou kolem tebe všichni šťastný. Jak každej člověk má sobě drahou polovičku...." řeknu a lehnu s zpátky na záda na gauč. Akorát, s tím rozdílem, že si nelehnu na polštář, ale tím polštářem si zakryju obličej. "Taky bych chtěla zažít někdy to, že mi někdo bude moje city opětovat..." řeknu tlumeně do polštáře. |
| |
| Krátce a tlumeně jsem si povzdychl. Neměl jsem tušení co jí zase přepadlo za náladu ale jedno jsem věděl určitě - Já to rozhodně nespravím. "Tu pizzu máš v kuchyni." Nakonec jsem tedy vstal a rozešel se ke svému stolu. |
| |
| Znovu jsem si povzdechla a vstala z gauce. "Dante..." oslovila jsem jej abych jej tak zastavila na miste. Dosla jsem pomalu k nemu. "To cos udelal pred lety.... " zacnu trochu nejiste. "...bylo protoze sis jen chtel uzit nebo... v tom bylo i neco jinyho?" reknu. Neocekavala jsrm od nej nejakou odpoved ale proste jsem to uz zjistit musela. |
| |
| V půli cesty jsem se zastavil jako kdyby se mi přilepily nohy k zemi. Zůstal jsem k ní zády a neotáčel se. Byla to dobrá otázka, ale dokázal jsem odpovědět? Bez odpovědi jsem došel ke svojí židli, usadil se na ní a hodil si nohy nahoru. |
| |
| Dosla jsem k jeho stolu a rukama jsem se o nej oprela. Chtela jsem konecne zjistit pravdu. "Dante notak! Je to uz vic jak 12 let! Nemyslis si, ze si konecne zaslouzim dovedet se pravdu?!" reknu trochu razneji. |
| |
| Lehce sebou cuknu když plácne dlaněmi do mého stolu. Divim se že ten chudák stůl ještě drží.. "Dante notak! Je to uz vic jak 12 let! Nemyslis si, ze si konecne zaslouzim dovedet se pravdu?!" Znovu jsem se nejistě podrbal ve vlasech. "Upřímně, sám nevim co se mi tehdy honilo hlavou.." |
| |
| Trochu svěsím hlavu a plácnu znovu dlaněmi do stolu. "Lžeš..." řeknu polohlasně. Poté vylezu na stůl, v kleče jej čapnu za jedu z jeho přezek a částečně jej vytáhnu z té jeho židle k sobě. Podívám se mu zpříma do očí. "Vím moc dobře, že si to pamatuješ. A nezkoušej to svést na tu amnézii, protože to ti nesežeru! Vím moc dobře, že mi neříkáš celou pravdu!" řeknu zpříma. Cítím jak mi začnou vlhnout oči. "Vím moc dobře o tom jaký děvkař si byl, ale rozhodně by sis to nikdy nerozdal se mnou, ne takhle! Ne bez určitého důvodu... a já ho chci znát Dante! Chci to vědět! Chci vědět, i co měl znamenat ten polibek po tom, co jsem ti jak slepice vylila svoje srdce.!" |
| |
| Zarazil jsem se. O jakym polibku mluvila? "Počkej počkej počkej.. Ty ses mi vyznala? A já tě políbil?" Připadal jsem si jako kdybych pil do němoty. Co se nakonec ještě dozvim? |
| |
| Trochu se zamračím. "Nedělej pitomýho... bylo to v tu dobu, kdy se na mě tak dobře hrál tu amnézii." odvětím aniž bych ho pouštěla. Začínal se ve mě mísit vztek společně se smutkem. |
| |
| Zle se zamračím. "Tak hele, pokud vim, amnézii jsem na tebe nehrál. K čemu by mi to bylo?!" Že mě nepřekvapuje, že si stále stojí za svym názorem. |
| |
| "Lháři..." procedím mezi zuby. Byla jsem jen kousíček od toho, abych mu jednu napálila. Sevřu druhou rukou i okraj jeho kabátu. "Přestaň si se mnou hrát!! Přestaň mi tu lhát a přetvařovat se!!" skoro na něj zakřičím skrz slzy, které mi začali sami téci po tvářích. Trochu jsem s ním i zatřepala. "Copak jsem toho pro tebe udělala málo?! Bránila jsem tě vlastním životem, chránila a opečovávala když ti umřela rodina!!" Chvíli na něj jen tak hledím až nakonec svěsím hlavu natolik, že mi přes obličej přepadnou vlasy ale jeho kabát stále nepouštím. "To už ti ani nestojím za to, aby si mi řekl pravdu..." řeknu tiše a zoufale. |
| |
| Přivřu oči a lehce zatnu zuby když se mnou začne mávat. Onen lehce zlý pohled mi ale ze tváře nemizel. "A co mam dělat když mi nevěříš?" Rukou jsem se potom z jejího sevření vymanil ať chtěla nebo ne. "Nelžu ti. Chceš snad abych ti nalhával to co chceš slyšet? Sama dobře víš že kvůli takovejmhle situacím si démoni vzali svojí daň.." procedím skrze zuby a posadím se zpátky na židli při čemž jí ani pohled už nevěnuju. |
| |
| Moje ruka se vzpružila do vzduchu a chystala se ho udeřit do tváře. Jenže kousek před ní se zastavila. Sevřela jsem jí v pěst. Ať jsem to chtěla sebevíc, nedokázala jsem ho udeřit. Vždycky jsem viděla toho zoufalého malého klučíka co se ke mě tiskl a hledal ve mě útěchu a ochranu. Nakonec jsem mlčky vstala ze stolu a vydala jsem se ke schodům, však v polovině cesty jsem se zastavila. Aniž bych se k němu otočila, začla jsem: "Před 12 lety... jsem ti řekla jednu věc... "I potom všem co si udělal, co si mě provedl... a přesto... odpustila jsem ti... začni přemýšlet nad tím, PROČ... a možná se dobereš odpovědi..."...možná by už konečně mohl začít hledal na tuhle věc odpověď..." Poté pomalu vyjdu schody a zamířím do svého pokoje. |
| |
| Krátce jsem si povzdychl a ještě před tím než stihla vyjít nahoru, rychle jsem vstal a chytil jí včas za zápěstí. V očích se mi jasnila ostrá vážnost. "Pojď.. na chvíli se mnou.." Nečekal jsem na to jestli chce nebo ne, prostě jsem se s ní rozešel směrem ke dveřím, ze kterých jsme za krátko vyšli. Nebe naštěstí bylo téměř jasné a tak byly alespoň nepatrně vidět hvězdy. Jenže já měl namířeno někam jinam.. |
| |
| "Co to..." vydám ze sebe jediné, když mě chytne a prakticky začne vláčet za sebou. V tričku a kalhotkách to nebylo zrovna příjemné když mě vytáhl ven a rozhodně to nevypadalo, že by zastavil u dveří. Cesta venku mě nepříjemně studila do chodidel, stejně jako okolní vzduch zbytek mého těla. Nevěděla jsem kam mě to táhne, ale on teď měl jediný štěstí v tom, že jsem neměla sílu s ním bojovat... |
| |
| Tahle krátkou cestu nejspíš bude muset vydržet, jelikož já neměl jak jí od toho pomoct. Ne s jednou rukou. Za několik minut jsme dokráčeli zhruba k jedné zapadlejší části města, kde se nacházel o trochu zanedbanější park, za to po pár chvil chůze v trávě jsem se zastavil u osamoceného stromu. Poměrně pochudlejším, ale stále živým. Pustil jsem jí a otočil se k ní. Tak nějak jsem ze sebe sesoukal svůj kabát a přehodil jí ho pomalu přes ramena. "Poslouchej, nevím co se ti honí hlavou. Nevim co mi věříš a co ne, ale ať už jsem ti tehdy řekl cokoliv, jsem si jistej tím, že to lež nebyla.." |
| |
| Kabát, jemž mi zatím věnoval jsem si přitáhla víc k tělu a trochu se pod ním zachumlala. Byl krásně teplý a hlavně voněl prostě po něm... Když ale začal mluvit, sklopila jsem pohled trochu do země. "Poslouchej, nevím co se ti honí hlavou. Nevim co mi věříš a co ne, ale ať už jsem ti tehdy řekl cokoliv, jsem si jistej tím, že to lež nebyla.." "Dante...já..." řeknu nakonec jenom. Nevěděla jsem co mu mám na tohle říci. |
| |
| "Já.. už nevím jak ti to jinak dokázat." rozhodil jsem odevzdaně rukou a nespouštěl z ní oči. Nechtěl jsem ji přesvědčovat, nechtěl jsem ji prosit o odpuštění na kolenou a podobné věci. |
| |
| Tak trochu mi ho začínalo být líto. Pomalu jsem se na něj podívala. "Udělej to co ti říká srdce... " řeknu polohlasně. "...ať už to bude cokoliv..." dodám ještě ale spíš jen pro sebe. |
| |
| Chvíli jsem se na ni díval jen mlčky, ale poté jsem už přišel o něco blíž. Tak nějak jsem váhal jestli vůbec byl dobrej nápad jí brát ven. "Spíš doufám v to, že mi to budeš věřit.." Udělal jsem ještě krůček a donutil ji tak se opřít o strom za ní. Jen co se tak stalo, opřel jsem si dlaň o kmen za ní, sklonil se k ní a na malý okamžik tak spojil naše rty. |
| |
| Trochu jsem zatajila dech, když byl takhle blízko. A potom tu byl ten polibek. Jen jsem zavřela oči, neopětovala jsem jej ale ani jsem se nijak nebránila. Když se pomalu odtahoval, chytla jsem jeho obličej do svých rukou a zabránila mu tak odtáhnout se dál. Takže teď jsme byly jen pár centimetrů od sebe. "Tys... mě sem přivedl jenom proto abych ti věřila?" zeptám se tiše, stále držíš jeho tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jen lehce jsem pozvedl koutek úsměvu nahoru. "Víš co znamená tenhle strom? Vzpomínáš si?" |
| |
| Strom? Trochu nechapave se na ten strom podivam. Nevim cim by mohl byt vyjimecny. Proto jen zavrtim hlavou. |
| |
| Takze zapomnela.. S kratkym povzdechem jsem se slabe pousmal. "No.. To je jedno, neni to dulezite. Ale mel bych ted jedno prani." Muj pohled jen lehce zvaznel. "Chtel bych videt nas dum.. Tedy, alespon to co z nej zbylo. Pamatujes si kde byl?" |
| |
| Trochu jsem zapremyslela co by tak chtel delat v ruinach tech zakladu, ktere tam dneska uz byly. Pustila jsem jej a stejnym zpusobem jako jsem z ruky vytahovala svuj mec, jsem z ni vytahla privesek s cervenym kamenem. "Nech me pevne ti zrusit dat doporadku tvuj ruku... " |
| |
| Jistě, čekal jsem odpověď. Ale to co mi řekla bylo trochu zarážející. S trochou podiveným výrazem jsem se na ni podíval. "Jak to chceš udělat? Jen tak mi jí nepřišiješ zpátky.." |
| |
| "Udelam ti novou..." reknu a podivam se na nej. "Tuhle vec jsem hledala dlouhy roky. Je v tom cast moci demoni kralovny - me matky. Neni to na ovladnuti sveta ale na to abych ti s tim nechala narust novou ruku to stacit bude..." "Jen ne bezbolestne..." |
| |
| Zarazil jsem se. Příliš jsem nevěřil tomu, že by něco takového vůbec šlo. "Počkej počkej.. Něco takovýho prostě udělat nejde.." |
| |
| "Jde..." sevru onen privesek. "Kazdej demon ma ruznou shopnost... jeji byla nejveritelna regenerace... moje byla prechod mezi nasima dvema svety... " dodam tise. |
| |
| "Jestli věříš že to dokážeš.. Zkus to." díval jsem se na ni. Ono přesvědčení, že se něco takového vážně stane však stále chybělo. |
| |
| Leyla lehce prikyvla. vyhrnula mu rukav na levacce, pod kterym se skryval onen zjizveny pahyl. Pote mu prilozila onen amulet prave na ten pahyl a zavrela oci. Vypadalo to, ze se nic nedeje ale pak... Dante pocitil ostrou rezavou bolest, kterou predtim jeste nepocitil. Mohl videt jak kuze na onom pahylu praskla a ze ziveho masa zacala vystupovat kost, ktera se zacala prodluzovat a spolu s ni i maso, zily i kuze. Vse se zacalo okolo te kosti, ktera v tuhlr chvili uz utvorila jakysi pletenec z kosti ktery mel predstavovat loket. To ze to nebylo bezbolestne byla pravda. Bolest byla takova, ze mel Dante co delat aby se udrzel na nohach. |
| |
| Pozoroval jsem co se chystá udělat. Chvíli to i vypadalo, že se nic neděje, ale pak jsem to už prudce ucítil. Ten příval intenzivní bolesti.. nevydržel jsem nezakřiknout. Prudce jsem si ruku chytil a silně zatnul zuby. Snažil jsem se to vydržet, ale po chvíli jsemmusel znovu vykřiknout. Slyšel jsem jak to křupalo, vydávalo ty podivný zvuky. O to víc jsem se napjal. Po čele mi začaly stékat kapičky potu. "Ta bolest-..!" |
| |
| Kost rostla dál a s ní i zbytek masa a kůže, které jí postupně obrůstali. Začalo se utvářet předloktí, pak zápěstí, dlaň a nakonec z ní začali postupně vyrůstat články kostěných prstů. Kosti přestali růst, když se utvořili prsty a zbytek tkáně je pomalu doháněl. Bolest ovšem neustupovala a donutila až Danteho podlomit se k kolenou a klesnout tak k zemi. Skoro si přál, aby ta ruka zůstala jako pahýl... A pak prostě konec. Bolest zmizela a rozhostilo se ticho, které protínalo jen jejich obou zrychlené dýchání. |
| |
| Ldyž to konečně přestalo, mohl jsem se už trochu uvolnit a vydýchat se. Tohle bylo možná ještě horší než když ze mě byl jeden čas lidskej špíz. Úlevou jsem padl na bok a vydechl si, avšak na to, co se z tý ruky stalo, jsem se ještě nepodíval. "Jak.. to vypadá..?" zeptám po chvilce výdechů. |
| |
| Pomalu otevřu oči a snažím se popadnout dech. Stejně jako se skácel on, i já ale já protože mi tak nějak došli síly. "Jak.. to vypadá..?" Pomalu se podívám na to, jak to vlastně dopadlo. Vlastně, to dopadlo celkem dobře. Měl ruku, normální lidskou ruku. Vypadala trochu hubeněji, ale to by mělo zpravit nějaké cvičení. Trochu jsem se svou roztřesenou rukou natáhla k té jeho a letmě se jí dotkla. Byla teplá. "Zkus s ní... poh-nout..." řeknu trochu roztřeseně a vyčerpaně |
| |
| Po male chvili jsem se tak nejak odhodlal k tomu se na to podivat. Naskytl se mi tak pohled na skutecne novou ruku. Vypadala i schopne, ale nasjytl se jeden hacek. "Mozna se s ni da gybat, to jo.. ale.." Pohledl jsem trochu odevzdane na ni. "Ja uz si ten pocit nepamatuju. Za tech nekolik let uz nevim jak pohnout s necim, kde do ted nic nebylo." |
| |
| "To nic..." řeknu a roztřesenýma rukama chytnu tu jeho, novou. "Já ti pomůžu. Pomůžu ti s ní cvičit a získat s ní jistotu a sílu. A taky..." řeknu a poté jí zvednu ke své tváři na kterou si jí položím. "...cit." |
| |
| Musel jsem se tomu jen lehce pousmat. "Je prijemny zase citit teplo tvoji tvare." |
| |
| Neubránila jsem se úsměvu, když se usmál i on. Nechala jsem tu jeho ruku na svým rameni a naklonila jsem se k němu. "Věřím ti..." řeknu tiše a nakloním se ještě blíž a políbim jej na rty. |
| |
| Nevím, kdy bych se dočkal dalšího, proto jsem si tenhle polibek užil jak jsem mohl. Když se trošku odtáhla, podíval jsem se na ni sm lehkým úsměvem. "Ještě před tímhle všim jsem položil jednu otázku, která zůstala nezodpovězená." |
| |
| "Podívat se domů?" řeknu nejistě. "Leda by si mě tam donesl, protože se na nohou neudržím... " dodám dál. Nepopírám, že bych se domů podívala ráda. |
| |
| "Až se oba trochu vzchopíme.." Vyrazit teď by totiž hodně pravděpodobně připomínalo beznadějný závod dvou šneků. Pomalu jsem se posadil a ještě se zadíval na onu novou ruku. V tuhle chvíli to byl další nezvyk, ale to už je jen o čase. |
| |
| Danteho se zmocnil podivný pocit, pocit, který znal a sice to, že se něco špatného stane. A ten pocit nebyl daleko od pravdy. Něco, ne někdo jej totiž přetáhl něčím po hlavě a to zrovna né vůbec lehce. Měl co dělat, aby po té ráně vůbec rozeznal okolí.  |
| |
| Než by jsem si to vůbec stačil uvědomit, ucítil jsem silnou bolest hlavy a následně na to i jak jsem se odvalil značný kus od Ley po zemi. "Co to sakra..?" vydám ze sebe s trochou námahy jakmile se mi povede trochu posadit a rozeznat okolí. |
| |
| Následně může ucítit další ránu, mířenou do jeho břicha a démonický smích. "Čekal jsem víc, červe..." pronese démon a znovu jej nakopne. Jenže teď s větší silou, takovou, že strom, který je za ním výhružně zaskřípe a zavrže. |
| |
| "Huh-" vydám ze sebe zaražený zvuk, jakmile ucítím další silnou ránu a tentokrát do břicha. Při ještě druhém kole jsem už musel vyprsknout krev, ale tentokrát jsem onu démoní hnátu chytil zdravou rukou. A pevně. "Nevíš s kym si zahráváš.." zvednul jsem k němu pohled zlých oči a hodně silným zmáčknutím mu onu hnátu doslova rozmačkal. |
| |
| Démon zavřeštěl a ohnal se po ním rukou, ve které držel něco jako palcát. Dante tak dostal plnou dávku do obličeje. Teď už v puse pocítil ale mnohem větší množství krve a uvnitř sebe také rozrůstající se oheň. Rozdrť ho, znič ho holýma rukama! Teď můžeš, můžeš jej rozdrtit rukama.... Našeptával mu hlas jeho druhého já v hlavě. |
| |
| Rozdrť ho, znič ho holýma rukama! Teď můžeš, můžeš jej rozdrtit rukama.... Po těch zvláštních slovech jako bych najednou ony rány nevnímal a jen se ponořil do zaposlouchání se. Co byl ten hlas zač? Neznal jsem jej.. ale to co říkal... se mi svým způsobem začalo líbit víc a víc. Jakmile ten palcát odtáhl z mýho ksichtu, neubránil jsem se smíchu. A poměrně pobavenýmu, hlasitýmu smíchu. "To je všechno?!" vyhrknu se širokým úsměvem na onoho démona a začal jsem křečovitě vstávat. "Je čas ti ukázat co dokáže polodémon.." řekl jsem si spíš pro sebe. Jakmile jsem se postavil na nohy, něčím co zdáleně připomínalo chůzi jsem se rozešel a začal zrychlovat. Nakonec jsem se tedy rozběhl a zdravou ruku mezitím změnil na démoní pařát, kterým jsem chytil jeho hlavu a začal ji drtit. Brzy jsem mu tak rozmačkal lebku a jako další následovalo jeho břicho, kterým jsem pařátem projel skrz na skrz a začal z něj vytrhávat vnitřnosti, co mi přišly po ruku. Brzy jsem se tak zašpinil krví, ale to mi bylo jedno. Nepřestával jsem, vyloženě jsem se v tom s úsměvem vyžíval. "To je ono!" |
| |
| Démoní krev byla na jeho rukách, oblečení i obličeji, ale on na to nehleděl. V očích, které už nepřipomínali vůbec lidské se mu zrcadlila šílenost a touha po krvi. Když zjistil, že s tím démonem se už více "hrát" nemůže, začal se rozhlížet po okolí, zda zde najde něco s čím by si mohl stejně "hrát". Našel Leylu... Vezmi si jí... do toho... udělej s ní co budeš chtít... roztrhej ji, sněz jí pomalu a zaživa... |
| |
| Na chviličku jsem se zarazil, když se můj pohled zastavil i Ley. Krátce ale na to jsem se znovu pousmál a pomalu se rozešel směrem k ní. Za cesty jsem tak částečně slízl krev ze rtů, která mi na ně stekla. Vezmi si jí... do toho... udělej s ní co budeš chtít... roztrhej ji, sněz jí pomalu a zaživa... Zní to jako dobrý nápad. Jako bych sám sebe zapomněl. Slyšel jsem jen onen hlas, který se mi stále zamlouval víc. "Vypadáš poněkud ustrašeně.. maličká." roztáhnu do zazubení svůj úsměv, když jsem se k ní stále blížil. |
| |
| Když se tak nějak sesbírám ze země, zjišťuji, že ten démon je tupej a Dante... "Vypadáš poněkud ustrašeně.. maličká." Nechápala jsem co tím myslí, ale styl jakým se ke mě blížil se mi rozhodně nelíbil. Ani jeho pohled. "Dante.... Dante nech toho... děsíš mě..." řeknu. Byla jsem v obrovské nevýhodě, nemohla jsem se udržet na nohou, takže jsem nemohla ani nikam utéct či jinak uniknout. Zmohla jsem se jen na to, tam sedět ... |
| |
| "Děsit? Ty se mě přece nebojíš, ne?" řeknu s jistým výsměchem v hlase a párkrát zahýbu pařáty od krve. Jakmile jsem se k ní konečně dostal, nedočkavě jsem jí uchopil pod krkem a vytáhnul do vzduchu. "S čím začnu první? Se srdcem? Plícemi? Nebo snad tou hezkou tvářikou?" |
| |
| Zalapu po dechu, když mě chytí pod krkem a zároveň jej chytnu za tu ruku. "Dante... d-dost.... přesťa-ň... pr-o..sím....." řeknu lámaně, neboť mi jaksi drtil hlasivky. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo strachy srdce. Nevěděla jsem čeho bude schopný. Nechápala jsem, proč se takhle chová, první proměnou si prošel před deseti lety, tak proč se takhle chová... |
| |
| Víc jsem se sklonil k jejímu uchu. "Řekni.. Bojíš se?" více jsem stiskl její krk, při čemž se na něm zanedlouho začaly jevit malé modřiny. Po krátké chvilce jsem ji však pustil a nechal dopadnout na zem. "No tak.. Chci vidět víc krve!" zazubil jsem se s těma šílenýma očima a oním pařátem jí prosekl levý bok, díky kterému mě ostříkla další várka krve. |
| |
| "Dan-te..." zalapu po dechu a když mě pustí, dám se do kašle. Bolestivě vykřiknu, když ucítím, jak mi těmi drápy pronikne skrz maso na boku. Ucítím jak mě zaštípou slzy v očích. Rukama se snažím se od něj aspoň odplazit co nejdál to půjde, ale už předem jsem věděla, že to zřejmě nemá ani smysl. "Dante přestaň!! Tohle nejsi ty!" |
| |
| "Tohle nejsem já?" prohodim nahlas a pobaveně. "Kdo je tedy Dante kterýho si představuješ?!" dodám z úsměvem a přejedu jazykem po jednom ze svých pařátů, na kterým se čiřila její čerstvá a sladká krev. |
| |
| Vzdám pokus se odplazit pryč a chytnu si onen zraněný bok. Neubráním se ani dalšímu bolestivému zanaříkání. Sakra, tohle fakt bolí... "Vím, že tam je... hluboko... uvnitř tebe je ten, který... by na mě nikdy nevstáhl ruku.." řeknu a pokouším se o jistý tón hlasu. |
| |
| Nepřestával jsem se usmívat. Udělal jsem k ní dva kroky blíž, chytil jí zezadu za vlasy a vyáhl do poloviny nahoru. "Co hodláš dělat teď, maličká? Na to že jsi stejná jako já.. Co vůbec dokážeš?" |
| |
| Když mě chytne za vlasy a vytáhne za ně nahoru, donutí mě tak znovu bolestivě vykřiknout a chytnu onu ruku, kterou je svíral. "Co hodláš dělat teď, maličká? Na to že jsi stejná jako já.. Co vůbec dokážeš?" Na tohle jsem nebyla schopná odpovědět. Nechci ani nebudu ubližovat někomu, koho jsem slíbila chránit a koho navíc ještě miluju. Cítila jsem, jak mi jedna slza začala ztékat po tváři |
| |
| Sklonil jsem se blíže k jejímu uchu. "Čekám odpověď!" následně na to jsem přejel jazykem po jejím krku až mezi rameno a krk. Tam jsem se zastavil a věnoval jí jedno silné zakousnutí i s odtrhnutím kusu masa. |
| |
| Můj další bolestný výkřik byl silnější než ten předtím, protože tohle opravdu už bolelo. "Dante..." zašeptám se slzama v očích. "...přestaň prosím. Tohle nejsi ty..." řeknu polohlasně a trochu i zoufale, protože jsem nevěděla co dělat. Nechtěla jsem mu ublížit, ale zase jsem ani nechtěla umřít jeho rukou, protože by poté on sám nemohl žít sám se sebou. |
| |
| Onen kousek masa jsem s chutí za krátko spolkl. Neubránil jsem se poté chvilce pobaveného smíchu. "No tak.. braň se! Uhoď mě!" |
| |
| "No tak.. braň se! Uhoď mě!" Pevně zavřu oči a pokusím se uhnout trochu na stranu. "Ne..." zašeptám. |
| |
| "Copak? Známá Lilithina dcera se odmítá bránit?" pronesl jsem výsměšně a olízl si rty. Jenže po chvilce jsem se musel trošku zarazit. Proč ten hlas už neslyším? |
| |
| Nebrání se... využil toho.. nech jí pomalu trpět... nech jí ležet v kaluži její vlastní krve... zmrzač jí natolik, že se nebude moci pohnout a pak jí vyrvi ještě tlukoucí srdce přímo z její hrudi... Ozval se v Danteho hlavě znovu onen našeptávací hlas. |
| |
| Široce jsem se usmál a znovu k ní vykročil, ale v půli jsem se zastavil. Jako bych se nad něčím zamyslel. To by.. potom zemřela.. ne? |
| |
| Ne hlupáku... je to polodémon... copak si jí předtím neslyšel? Její matka měla dar regenerace, ona ho má taky, proč myslíš, že žije tak dlouho? Jdi, jdi a vem si jí! Je jen tvoje, můžeš s ní udělat cokoliv budeš chtít! Našeptával dál ten hlas. |
| |
| Chytil jsem se oním pařátem za hlavu. Ne, já... nechci jí už dál ubližovat..! |
| |
| Ale ano chceš!! Chceš jí vidět koupat se k její vlastní krvy! Chceš vidět jak pohasíná jiskra jejího života v jejích očích!! Mysli na tu sladkou, přesladkou chuť jejího masa a krve!! Jenže naléhavost toho hlasu se zdála poněkud oslabená. Ne, tohle nebyl on, tohle nebyl Dante... A pak se mu najednou vybavili vzpomínky na jeho dětství. Na to, jak mu pomohla překonat to špatné období a pak ti okamžiky kdy se společně upřímně a od srdce smály a bavily. |
| |
| Přestaň... přestaň! Padl jsem na kolena a hlavu předklonil, takže mi nebylo vidět do obličeje. Začal jsem pociťovat jen to, jak mi stoupala silná bolest hlavy. Já.. nejsem démon! |
| |
| Ale ano si!! A mocnější než jakýkoliv jiný!! Můžeš být Démoním králem, ale musíš jí prvně zabít!! Když jí zabiješ, získáš její sílu a potom tě už nikdo a nic nedokáže přemoci!!! Tak honem, zab ji! Zab ji! Zab ji! ZAB JI!! Naléhal onen hlas. |
| |
| Nic takovýho nepotřebuju!! S trochou prosebným výrazem jsem se podíval na pár vteřin na Ley. Zmi z mojí hlavy..! |
| |
| Jednou rukou si v sedu přidržuju onu ránu na krku, která nepříjemně krvácela a druhou, trochu od krve, mu zlehka položím na jednu z těch, kterými si držel hlavu. "Bojuj Dante... nenech se tím ovládnout... nejsi žádný démon..." řeknu polohlasem. |
| |
| "Praskne.. mi hlava.." víc jsem se napjal a stisknul svojí hlavu. Skoro jsem začínal mít pocit, že se sám toho nezbavím. |
| |
| "Bojuj Dante... dokážeš to...dokáž..." Krvácení z krku a u boku bylo už natolik silné, že jsem se už ani v sedu neudržela. Zavřeli se mi oči a svalila jsem se na bok na zem před ním. Neumřu na to, ale s krví ze mě odešla i síla a energie. "...dokážeš to... bo-juj..." řeknu tiše. |
| |
| Musel jsem už bolestně zavřít oči. Nevěděl jsem, jak dlouho tohle ještě budu snášet a skoro až jsem si začínal myslet, že mi ta hlava vážně praskne. Moje ruka se zanedlouho změnila zpátky a bolest alespoň trochu povolila. "Ley.. promiň mi to.." pronesu ještě před tím než to vzdám a padnu na zem. |
| |
| Bylo po všem. Dante prozatím vyhrál svůj souboj se svým druhým já. Co jej přivedlo z říše snů, byl zašimrání paprsků ranního slunce na jeho tváři. Bolest byla pryč. První co mu ale přišlo na mysl byla Leyla. |
| |
| Když jsem konečně přišel k vědomí, cítil jsem se poněkud slabě. V ústech jsem ještě stále cítil jistou pachuť, ze který se mi celkem zvedal žaludek, ale to bylo vedlejší. Jakmile jsem otevřel oči, po chvilce rozkoukání jsem pohledem ihned začal hledat Ley. "Ley.." hlesnul jsem tiše když jsem ji konečně našel. Použitelnou rukou jsem se zapřel o zem a pokusil se tak nějak sesbírat ze země. |
| |
| Nevím jak dlouho jsem tu ležela, nevím ani kdy jsem přesně omdlela. Jediné co jsem slyšela, byl hlas který měl volal. Byl mi velmi, velmi blízký. Pootevřela jsem oči. Moje první reakce byla ta, že jsem se vyděsila. Vím moc dobře co udělal předtím než jsem zkolabovala. To vlastně... kvůli němu jsem zkolabovala. S vyděšený v očích jsem se pokusila se od něj trochu dostat, ale moje vlastní tělo mě zradilo a nijak nezareagovalo. "Ne! Prosím... prosím... už ne..." zašeptám zoufale. |
| |
| Když se mi s trochou námahy povedlo nějak zvednout, musel jsem se zarazit nad tím, s jakým vyděšeným pohledem se na mě dívala. Na venek jsem se možná jen zarazil, ale uvnitř to ve mě doslova hrklo. Polkl jsem nasucho. "Ne, ne.. Jsem to já, Ley.." promluvil jsem k ní jistou opatrností. |
| |
| "Ne, ne.. Jsem to já, Ley.." Jak poznáte, že démon lže, protože hýbe rty... Tohle mě nijak zvláště nepřesvědčilo, zvláště potom, co se mnou udělal. Zaštípaly mě slzy, slzy strachu. Svěsím odevzdaně hlavu. "Přestaň... si se mnou takhle hrát a... skonči to..." řeknu tiše. |
| |
| Měl jsem pocit, jako by se mi každou chvíli měly podlomit nohy, ale byl to naštěstí jen pocit. Tedy myslím. Opatrně jsem k ní udělal krok. "Ley.. já nelžu. Věř, že bys mi to poznala na očích.. Sama vždycky říkáš, že nejsem dobrý lhář.." |
| |
| Opatrně a pomalu jsem zvedla hlavu abych se na něj mohla podívat. Trochu jsem zamrkala, abych zahnala hromadící se slzy v očích. "Dante..." zašeptala jsem. Nejraději bych vstala a objala jej, ale byla jsem zkřehlá a promrzlá a jaksi bez energie o kterou a skoro všechnu krev, jsem přišla díky jemu. |
| |
| S bolestným výrazem jsem na ni hleděl. Pomalu jsem k ní dokráčel, padl před ní na kolena a zdravou rukou ji opatrně objal. Čelo jsem si opřel o její zdravé rameno. Velmi jemně jsem ji přitiskl k sobě. "Je mi.. to tak líto.." Můj hlas napovídal o tom, že jsem neměl daleko k slzám. Zrovna někdo takový jako já, přesně tak. Jelikož vidět ji takhle mě bolelo víc než kdyby mi probodali srdce tisíce bodci.. |
| |
| Nevydrzela jsem ho. Zaborila jsem oblicej do jeho hrudi a temer okamzitr zacala brecet. Rukama jsem jej objala a pevne se chytla jeho svrsku na jeho zadech. Klepala jsem se. Nejenom zimou ale vsim tim co jsem si ted prozila. |
| |
| "Tak moc mě to mrzí.." šeptl jsem skoro neslyšně, jelikož jsem cítil, jak mi po nose sjela jedna ze slz. Co jsem byl vůbec zač? Bestie? Za to všechno, co ona pro mě udělala, jsem jí teď dal jen bolest a strach.. |
| |
| Neprestavaly mi teci slzy. Nepolevil ani tres, ktery je doprovazel. Hledala jsem bezpeci v jeho naruci a taky jsem jej nasla. Uronii bylo, ze prave u toho co mi to zpusobil. |
| |
| Po nějaké době jsem se odhodlal k tomu se pomalu odtáhnout a s bolestí v očích se na ní podíval. "Co jsem vůbec zač, když jsem byl schopný ti tohle udělat?" |
| |
| Trochu jsem popotahla a podivala jsem se na nej kdyz se on podival na me. Hrbem ruky jsem se pokusila utrit si uslzene oci ale spis jsem je jen rozmazala. "Neby-la to tvo...je chyba..." reknu tise a trochu vzlykave. "Byla to moje..." reknu nakonec. "Mela jsem pocitat s tim, ze... tvoje ... druha stranka bude... takto reagovat..." |
| |
| Pomalu jsem k ní natáhl ruku a prsty jí setřel slzy, které jí ještě stékaly po tváři. Poté jsem svůj pohled částečně sklopil. "Můžu za to já.. Je to přece už tolik let, měl bych to zvládat.. Ale místo toho jsem ještě poslechl hlas, který i našeptával.." |
| |
| Znovu jsem popotáhla a trochu pustila je svršek na zádech. "Dante..." řeknu trochu nejistě. "...už jenom to co jsme... s tím není snadné žít.. dřív nebo pozdě-ji se něco takovího... vždycky stane..." řeknu pořád trochu vzlykavě a roztřeseně. "Ale... já žiju, Dante... a ty rány.... zahojí se..." |
| |
| "Ale strach zustane.." Znovu jsem ji k sobe opatrne pritisknul. jeji strane, ale i na me. Mel jsem nemale obavy o to, ze se tenhle incident stane znovu. |
| |
| Zavrtim hlavou. "Ja se te nebojim..." reknu a trochu se odtahnu abych mohla vzit jeho oblicej do svych rukou a sklonim se k nemu abych jej polibila. |
| |
| Jeji polibek byl sladky, ale ja si jej nemohl uzit tak jak jsem chtel. "Ale ja sebe ano... Ze to udelam znova.." |
| |
| "Nedovolim to..." zaseptam a pritisknu se k nemu. Sice to bolelo ale to bylo ted vedlejsi. |
| |
| Nezne jsem ji hladil po zadech kdyz se ke me pritiskla. "Vis... o nejake peceti, ktera by pomohla?" |
| |
| Trochu me vyvede z miry tim co rekl. Jen lehce se odtahnu abych se na nej podivala. "Nemyslim si, ze je to reseni. I kdyz znam zpusobit jak neco podobneho udelat, nemyslim si, ze je to reseni. Je lepsi se to naucit ovladat... " |
| |
| Vzal jsem do dlsne heji ruku a vice ji stiskl. "Po x letech jsem ted zhustil, ze ja to ovladat proste nedovedu.. Ta pecet... by tomu alespon mohla pomoct." Dival jsem se ji s vaznym pohledem do oci. |
| |
| Zavrtim hlavou. "Ne, Dante... to neni reseni. Nikdy nebude. Pokud to v sobe uzavres a pak se to nekdy dostane ven, bude to potom jenom horsi." reknu a na chvili se odmlcim. "Pomuzu ti s tim..." |
| |
| "Jak..?" Podival jsem se na ni trochu tazave. Vedela o jinem reseni? |
| |
| Jak? Trochu znejistim, protoze jediny zpusob byl... "Zatim... bych pockala. Nevime jestli to neni jenom nejaka... reakce na to, ze mas zpatky ruku..." reknu. |
| |
| "Ley..." Polozil jsem ji ruku na rameno. "Tim to nejspis nebude.. Ani jednou jsem ji nepouzil." |
| |
| Asi jsem si timhle vyrobem chtela nalhat sama sobe, ze je to neco jineho nez to ve skutenosti je. Smutne svesim hlavu. "I tak... neudelam to." |
| |
| Pozvedl jsem jeji bradu tak, aby se mi divala do oci. "Ja te o to zadam, Ley.. Prosim, udelej to." |
| |
| Smutnyma ocima se na nej podivam. "Dante..." zaseptam. Hledela jsem na nej a snazila se mu tak rici, ze je to vazne spatny napad. |
| |
| Jeji smutny pohled mi neunikl, proto jsem se jen odevzdane podival. "Udelej to... prosim." |
| |
| Neochotne si rozkousnu brisko prstu, ktere zacne okamzite prudceji krvacet. Pak mu druhou rukou rozepnu vrsek abych se dostala k jeho hrudi. Tam jsem mu na miste kde bylo srdce zacala onou krvi kreslit pentagram se symboli. "Z krve si vzesel, krvi te vazu a krvi budes i osvobozen..." reknu polohlasne se zavrenyma ocima. Kdyz to dopovim, hrubeji sedotknu stredu one peceti. Ta se mu zacne vpijet pod jeho kuzi az tam nakonec zustal jako podivne tetovani. "Ja... vic... udelat nemuzu..." zaseptam. Necitila jsem se dobre. |
| |
| Musel jsem se ponekud neprijemne tamracit, kdyz se mi jakasi pecet zacala vpijet pod kuzi. Nebyl to prijemny pocit, ale alespon neco mi tak pomohlo s moji druhou strankou. Po tom vsem jsem ji pohladil po tvari a slabe se pousmal. "I tak dekuju..." |
| |
| "Neni mi... dobre..." zaseptam a trochu klesnu ke strane. Tak nejak jsem jela na svoje rezervy. Zvedal se mi kufr a zacala se mi motat hlava. |
| |
| Zpozornil jsem ve chvili, kdy se zacala naklabet na stranu a vcas ji tak zachytil. Zvaznel jsem. "Ley? Ley co se deje?" Srdce se mi rozbusilo. |
| |
| "Neni... mi ... dobre..." zopakuji septave se zavrenyma ocima, ktere nakonec pomalu otevru. Zrcadlila se v nich provonilost. "Promin..." zaseptala jsem. "...byl to jediny zpusob... ja... mam cast tve moci..." reknu. |
| |
| Zarazim se nad slovy, co mi rekla. Skoro az nevericne. "Tys... to vzala na sebe...?" |
| |
| "Jinak to neslo..." zaseptam. "Nechala jsem ti... polovinu tve... moci... tvuj demon by se... nemel nijak... projevit..." Pote si poodhrnu tricko a ukazu mu stejnou pecet na sve hrudi. "Pokud se te... peceti u tebe neco... stane... vse se vrati... zpet... " zaseptam a zavru oci. Spadnu mu pritom do naruce. "Mrzi... me... to" |
| |
| Kdyz mi spadla do naruce, pevne jsem ji objal. Objevila se ve me i snaha ji obejmout svoji nehybnou rukou. Proc? Chtel jsem ji dat co nejvetsi jistotu a bezpeci. "jen mi slib... ze tebe ta moc neovlivni..." |
| |
| "Ja... " zaseptam. "...pokusim se..." dodam nakonec. Necitila jsem se vubec dobre. Motalal se mi hlava a vubec mi proste nebylo nejlip. |
| |
| Víc jsem ji přitiskl k sobě. Naštěstí co jsem si tak všiml se její rány začaly pomalu ale jistě hojit, což semi alespoň trošku ulevilo. Neopustil jsem si jí nevěnovat jeden letmý polibek do vlasů. "A... chtěl bych abys mi slíbila ještě něco." |
| |
| "Co?" zetam se septave. Bolelo me uplne vsechno. Nejvic ze vseho se mi ale chtelo spat. |
| |
| "Kdyby se tohle opakovalo.." jemně jsem ji hladil po zádech. "..chci abys udělala všechno pro to abys mě zastavila. I kdyby to mělo znamenat že mě máš zabít. echci ublížit ani tobě, ani nikomu dalšímu. Nevím čeho všeho budu ještě schopnej.." |
| |
| Timhle me trochu zarazil. "Ne..." zaseptam driv nez upadnu do bezvedomi, ktere jsem v tuhle chvili vitala s otevrenou naruci. |
| |
| Jen letmo jsem si povzdychl kdyz me uz nadale nevnimala. Nakonec jsem ji zabalil do sveho kabatu a alespon s castecnou pomoci nove ruky jsem ji vzal zpatky do Devil May Cry. |
| |
| Cestou domů se nic nestalo. Jen vycházející slunce říkalo, že dneška bude zřejmě bez toho protivného deště a větru, ale jelikož byl skoro podzim, venkovní teplota nebylo zrovna příjemná. |
| |
| Nastesti se mi nejak povedlo se s ni dostat jak do Devil May Cry, tak i do patra nahore kde jsem ji opatrne polozil do jeji postele. Jako jediny lek mi pripadal nejlepsi poradny spanek, proto jsem ji tak nechal a sedl si na zem vedle jeji postele. Co jsem zmohl, to jsem se mezitim snazil nejak rozcvicit nepatrnymi pohyby rukou. |
| |
| Na jednu stranu byl rád, že má ruku zase zpátky, ale byla tu i druhá strana. Ta, co kvůli ní musel obětovat a to jej tížilo zřejmě nejvíce. Dívce, která se o něj starala od malička, ublížil tak, že si to zřejmě až do konce jeho života neodpustí. Nicméně, zdálo se, že dělá aspoň pokroky co se týkalo hýbání s prsty. |
| |
| Nebylo pochyb o tom, že jsem alespon malinko dokázal pohnout s prsty, ale žádná sláva. Tohle bylo v porovnání s ní nic. Tolik toho už pro mě obětovala a mě čím dál víc připadalo, že jí stále jen ubližuju. Po očku jsem se na ni podíval. Vypadala, že spokojeně spí, ale já měl pocit, že jsem s tou pečetí udělal jen další chybu. Nicméně.. pro ted jsem se mohl jen modlit a zavřít s černým svědsomím oči. |
| |
| Upřímně, klidný spánek jsem potřebovala asi nejvíce. To co mě probudilo, byl nepříjemný pocit uvnitř mě, ono mít v sobě dva různé démony, není zrovna dvakrát příjemný. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že je skoro večer. Vážně jsem spala tak dlouho? Nicméně, nechtělo se mi vůbec z postele vstávat, proto jsem jen líně zavřela oči a přitáhla si jeho kabát víc k sobě. Nádherně voněl... |
| |
| Měl jsem zavřené oči, ale tak nějak jsem nespal. Nemohl jsem usnout ale ani únava mnijak nepřemáhala, což mi bylo divný. Zaslechl jsem ale jak se po pár minutách pohnula a pravděpodobně se jen překulila do nějaké pohodlnější polohy. Krátce jsem si povzdychl. Trochu jsem se bál toho co všechno se ještě stane.. |
| |
| Trochu jsem se převalila na druhej bok. Nějak mě to přestávalo tak nějak bavit prostě ležet. Otevřela jsem tak nějak oči a uviděla jsem jej jak tam sedi u postele. Seděl tam snad takhle celou dobu? "Dante...?" řekla jsem polohlasně a pokusila jsem se k němu natáhnout ruku. |
| |
| Lehce jsem sebou cuknul když jsem ji zaslechl za sebou. Že byla vzhůru.. z toho mi padl kámen ze srdce. Přes rameno jsem se podíval na ni. "Jo?" |
| |
| "Nic.. já jen..." začnu. "...já jen... jestli sis třeba něco neudělal, kvůli tomu co se stalo..." řeknu nejistě. Přeci jenom, rozhodně to nemohl mít lehké. |
| |
| Pokusil jsem se o co nejpřesvědčivější úsměv, co jsem zmohl. "O mě se nestarej, já jsem v pohodě. Jde tu spíš o tebe.." |
| |
| Nějak jsem na něj tou rukou nemohla dosáhnout. "Já jsem v pohodě..." řeknu. "... možná to tak nevypadá... ale jsem silnější než si myslíš..." Nebo jsem v to aspoň doufala. Každopádně jsem teď toužila nejvíc po třech věcech - on byl jednou z nich a pak to byla sprcha a něco do žaludku. |
| |
| Postřehl jsem, jak se snažila se ke mě natáhnout. Jejím slovům jsem se však musel pousmát. "Rozhodně jsi silná.. O tom nepochybuju." |
| |
| Musela jsem se pousmát taky, když jsem viděla jeho jak se usmívá. "Myslíš, že by si mi pomohl vstát? Docela bych uvítala teplou sprchu a čistý oblečení..." řeknu. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu sama vstát a tak bylo lepší zřejmě požádat aspoň jeho. |
| |
| "Určitě.." začal jsem pomalu vstávata přitom krátce zívnul. Poté jsem se nahnul k ní a vzal ji do náruče, i když svojí neschopnou rukou jsem musel hodně zabrat. "Ze schodů tě radši vezmu.." pomalu jsem se tak rozešel směrem ke schodům. Jakmile jsem začl sestupovat, cítil jsem jak se mi levá ruka začala lehce třást. To musí vydržet.. |
| |
| Jenže ruka jeho to neudržela. Byla to na její ještě netrénované svaly až příliš velká zátěž v krátkém čase. |
| |
| Trochu jsem se přepočítal. Ucíil jsem, jak se moje levá ruka podlomila a já jen tak tak včas ještě Ley zachytil alespon tou zdravou. Nepopírám to, že jsem se ted trochu lekl toho, že y spadla. "Já.. promin." |
| |
| Popravdě to ve mě dost hrklo, když jsem mu částečně vypadla z rukou a tak nějak jsem se už připravila na to, že to asi bude dost bolet, ale naneštěstí mě tak nějak zachytil ještě částečně včas, takže jsem měla na zemi jen svoje nohy. "To nic... jen si přecenil svoje síly." |
| |
| Pomalu jsem jí postavil na nohy. Měl sem to štěstí, že jsme už schody naštěstí sešli. "Nejspíš to ještě hodně dlouho potrvá.." |
| |
| Nahnu se k němu a věnuji mu pusu na tvář. "Musíš jen začít s ní víc trénovat. Uvidíš, že za pár dní určitě dosáhneš nějakého pokroku." řeknu |
| |
| Vážně jsem se na ni podíval. "Důležitější jsi ted ty. Nevím jak se bude chtít projevit má moc na tobě.." |
| |
| Zjišťuji, že se na nohou celkem dobře udržím. Sice ne tak, jak bych si představovala, ale chodit sama bych už zvládla. "Já to zvládnu..." řeknu tiše a věnuji mu polibek přímo na rty. |
| |
| Jak rád bych si to vychutnal.. Jak rád bych si ten polibek užil, ale na to byly moe obavy až moc velké. "Ale.. i tak.." |
| |
| "Já to zvládnu...." ujistím jej naposled a poté jsem se trošku nejistými kroky vydala ke koupelně. Těšila jsem se až, si dám teplo sprchu a na sebe si obleču čisté oblečení. U dveří jsem na pár okamžiků zastavila a věnovala mu milý úsměv, načež jsem potom za sebou zavřela. |
| |
| Při pohledu na její úsměv mě zahřálo u srdce. Zatímco ona se šla osprchovat, já zamíil směrem ke svému stolu a sáhl rovnou po telefonu. Svůj rest od pizzy jsem samozřejmě musel dohnat. |
| |
| Vešla jsem do koupelny a pustila si vodu. Zatímco odtékala studená, svlékla jsem se. S úlevou jsem vlezla do teplé vody a spokojeně zavřela oči. Nevím jak dlouho jsem tam ležela, ale cítila jsem jak voda začíná chladnout. Proto jsem se rozhodla, že vylezu, ale sotva jsem otevřela oči, vyděsila jsem se. Všechno okolo mě bylo pokryto krví. Já sama se místo ve vodě koupala v krvy. Tlumeně jsem zajíkla a snažila jsem se nějak dostat se z té vany. Tak nějak jsem z ní spíš vypadla a vzala s sebou i osušku, který mi částečně spadl přes obličej. Když jsem si jej ale sundala, vše bylo normální. Po žádné krvy nebylo ani stopy. Nevěřícně jsem seděla vedle vany a hleděla na celou koupelnu. Srdce mi strachem div nevyskočilo z hrudi. Byla to halucinace? |
| |
| Po těch několika minutách jsem se konečně dočkal a brzy na to nesl onu krásně vonící krabici s pizzou zpět ke svému stolu. Chystal jsem se jí už otevřít, jenže jsem se zarazil. Zaslechl jsem z koupelny zvláštní, možná až moc divoké šplouchání, proto jsem nezaváhal ihned zamířit směrem k oním dveřím, na které jsem začal tukat. "Ley? Ley jsi v pohodě?" |
| |
| Pomalu jsem se postavila, svírajíc pořád onu osušku. Naprázdno jsem polkla a tak nějak jsem si onu osušku obvázala okolo sebe. Jen nějaká vidina... ujišťovala jsem sama sebe. "Ley? Ley jsi v pohodě?" Podívám se směrem ke dveřím. "Jo... jen jsem... usnula ve vodě..." Nepřipadalo mi zatím moudré mu něco takového říkat. Přistoupila jsem k zrcadlu s tím, že se podívám jak je na tom ono zranění na krku. Odhrnula jsem si svoje vlasy na jednu stranu. Byla zacelená, ale pořád tam byla znatelná prohlubeň a zjizvená kůže a také zjizvené otisky od zubů. Trochu jsem si povzdechla, opřela jsem se rukama o umyvadlo a trochu sklopila pohled. Pořád to bude mít na očích a tím pádem si to bude pořád vyčítat... Zvedla jsem pohled znovu k zrcadlu s tím, že se dál upravím, ale musela jsem se znovu zděsit. Ve svém odrazu jsem viděla znovu onu koupelnu zakrvácenou a místo svého odrazu jsem viděla nějakého démona, kterého jsem ani nepoznávala. Ustoupila jsem pár kroků a narazila na zeď místnosti. Zůstala jsem u ní stát a vyděšeně jsem hleděla do toho zrcadla. Nemůžeš uniknout..... promluví ten démon v zrcadle. Si moje... jenom moje... bude moje... dostanu tě... budeš pak škemrat o smrt až tě dostanu... "Ne..." pronesu a zavrtím hlavou. Ale ano... teď už nikam neunikneš... zavrčí ten démon a poté vystoupí ze zrcadla a sekne po mě drápama. Zasáhne mě do ruky, nijak hluboko, jen povrchově, ale přesto mě to donutí vyděšeně vykřiknout. Sesunu se k zemi a snažím se schoulit v podřepu, abych se ochránila, ale další útoky nepřišli. Rozklepaně jsem odvážila zvednout aspoň trochu hlavu. Nic. Koupelna byla prázdná. Rána na ruce byla ale skutečná a... proč jsem měla vlastní levačku, respektivě její nehty od vlastní krve a kousíčky své kůže?! |
| |
| Jeji hlas mi nebyl prilis presvedcivy. Ac se mi moc nechtelo, pomalu jsem se otocil na pate a vykrocil. Jenze zhruba po trech krocich jsem se zastavil. Pri vykriku ktery jsem zaslechl mi prejel mraz po zadech a donutil me se ihned otocit. "Ley!" Nezavahal jsem ani na chvili ty dvere okamzite vykopnout. Naskytl se mi tak pohled jak vydesene sedi naproti zrcadlu s krvavou rukou. "Co se sakra deje?" Zeptam se spis sam pro sebe a vyrazim k ni. Kleknu si na jedno koleno a polozim ji ruku na rameno. "Klid, jsem tu.. A s tebou.." |
| |
| Vyděšeně jsem hleděla na svou ruku, která byla od mé vlastní krve a kousky kůže, které se schodovali z ránou, na mé druhé ruce. Mohla jsem si to snad udělat sama? Těžko... to ten démon, viděla jsem jasně jak po mě seknul... Víceméně do vnímání okolního světa mě až přivede dotyk, dotyk na mém rameni. "Dante..." zašeptám nejistě. Pak se k němu ale vrhnu a zabořím obličej do jeho hrudi. Rozklepaně jej obejmu. "Byl.... byl tam... démon... v zrcadle... celá koupelna... byla... od krve... on... zaútočil a..." |
| |
| Trochu prekvapene jsem se na ni podival. Demon v zrcadle? Znelo to zvlastne, ale takhle vystrasenou jsem ji jeste nevidel. Nezne hsem ji proto hladil po zadech. "Jsem u tebe... Sss..." Snazil jsem se ji dat alespon castecnou ulevu. Ale na malou chvili mou pozornost upoutaji velka a hodne tmava mracna venku, ktera mela lehce nafialovely nadech. "Co to do haje..?" |
| |
| Upřímně, bála jsem se jako zřejmě nikdy předtím. Tím co jsem udělala, jsem zřejmě udělala hodně velkou chybu, protože můj démon byl sám o sobě dosti silnej a pokud jsem měla i jeho, nevím čeho všeho mohli ti dva spolu udělat. "Bojím se Dante..." zašeptám. |
| |
| Vic jsem ji pritisknul k sobe. Nemel jsem nejmensi tuseni co se deje. "Tohle se mi prestava libit.." |
| |
| Jeho dotek mě tak nějak trochu uklidňoval. Začínala jsem chápat jedno... "Nesmím zůstat sama...." zašeptám a poté se na něj podívám. "...ani na chvíli..." dodám. Jenže tu bylo dilema - co teď, protože jsem byla u něj jen v ručníku a pod ním nebylo nic. Trochu jsem zrudla... |
| |
| Proberou mě ze zamyšlení teprve až její slova. "Nesmím zůstat sama ani na chvíli.." Zarazil jsem se. Myslela to... doslova? Svůj pohled jsem zaměřil k ní. "Proč myslíš?" |
| |
| Trochu sklopím pohled. "Bojím se co by se mohla stát..." řeknu a přivřu oči. "...nebo co bych si mohla udělat..." dodám tiše. |
| |
| Něžně jsem zvedl její bradu aby se na mě podívala. "Když to tak chceš, tak to udělám.. Budu s tebou každou chvíli dokud se situace neuklidní.." I když buďme upřímní, to co se dělo venku taky nebylo zrovna uklidňující. |
| |
| Lehce přikývnu, ale pak mi tak nějak znovu dojde, že tu jsem pořád jen v tý osušce. "Já..." začnu nejdřív trochu rozpačitě. "...co takhle s tím začít za chvíli... až... se ... obleču..." |
| |
| Dobře, přiznávám.. nemůžu popřít ten fakt, že se mi jedna představa hlavou už nepřehnala, jenže.. nechtěl jsem opakovat stejnou chybu jako kdysi a znovu tak zbořit pilíř důvěry, který jsem budoval několik let poté. Jen lehce jsem se naklonil k ní tak, že naše rty byly jen malý kousek od sebe. Lehce jsem i přivřel víčka a pozvedl koutek úsměvu nahoru. "Nebo.. toho možná trošku využít? Samozřejmě se souhlasem.." |
| |
| Trochu se zarazim na tím co řekl. "Um..." zakoktám. A pak mi na mysl přijde to co udělal před těmi dvanácti lety. Trochu jsem uhnula pohledem, ale za pár okamžiků jsem se k němu pohledem vrátila. "Maličko by možná šlo..." |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Musel jsem se tomu pousmát o trochu víc. Naklonil jsem se víc vedle jejích rtů a věnoval jí polibek přímo na ucho. "Co si představuješ pod pojmem 'Maličko'?" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Rozhodně ne... jako předtím..." řeknu trochu zdráhavě. I když to jistá část mě chtěla, přece jenom, špatný vzpomínky jsou špatný vzpomínky, které zatím přemazat nedokážu. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Nezajdu dál než ty budeš chtít.. Nechci opakovat to, co se stalo." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Položím mu jednu ruku na jeho tvář a pomalu jej políbím na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Pokračoval jsem a přitom jí dal pramen vlasů jemně za ucho. Nepopíral jsem, že mě vcelku lákala, ale já už jí víckrát děsit nechtěl.. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Tohle byl on, Dante ktereho jsem chtela a do ktere jsem tolik let zamilovana. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Na jeho prohlubující se polibky jsem odpověděla tím, že jsem k nim přidávala jen lehce jazyk. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Její francouzské polibky jsem opětoval se stejnou vášní a moje ruka mi pomalinku přejela po jejích bocích na zadek. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Říkal jsem ti, že si jen moje... promluvil a zazubil se. Těma svýma hnusnýma pařátama mě chytl někde v úrovni kříže a nechtěl pustit. Pokoušela jsem se vymanit z jeho sevření, ale měl sílu. Křič jak nejvíc dokážeš... řekl a naklonil se ke mě s tím, že chytl mojí levačku a zkroutil mi jí za záda. Natolik, že mi rameno vyhodil z kloubu. To co Dante mohl vidět, bylo to, jak se najednou vyděsila a dost se od něj odtáhla, načež se potom od něj stačila odrstrčit, ale jakoby jí nějaká záhadná síla jí stále držela na místě a mohl jí pocítit i sám, že se z pod ní nemohl zvednout. Nato se její levačka sama zvedla a zkroutila za zády natolik, že se ozvalo hlasité křupnutí, jak kloub vypadl. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Ne.. něco bylo špatně. Sama si ruku jistě zkroutit nemohla! Pohotově jsem se k ní natáhl a chytil jí zkroucenou ruku tak, že jsem jí přitáhl k sobě abych tak povolil nepříjemnou pozici. Vážným pohledem jsem jí sledoval. "Ley, co se děje?!" |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Slyšeli jsem někde v pozadí to jak mě Dante volá, ale nedokázala jsem nijak odpovědět. On ti nepomůže... řekne ten démon a chytne mě pod krkem a zvedne částečně nahoru. Tam jsem tě skoro dostal, kdyby nebylo jeho.... na tom ale nezáleží.... dostanu tě tady a on se na to bude dívat... řekl démon. Před Dante se poté zhmotnil démon, který připomínal siluetu z černého kouře. který držeů Leylu. Nezdálo se, že má ale nějaké hmotné tělo. |
| |
| Ucítil jsem jak mě polil studený pot. "Nech ji být!" Okamžitě jsem se zvedl a rychlým mácháním rukou jsem se ten kouř snažil co nejvíc rozptýlit. |
| |
| Jenže démon nijak nereagoval. Dante vlastně jenom prohrabával rukama vzduch. Démon se poté otočil k Dantemu, stále nepouštějíc Leylu. "Když si jí nedokázal zabít ty, udělám to já sám." řeknu směrem k Dantemu. "Dal jsem ti možnost zabít jí rychle, bezbolestně a hlavně s radostí.... ale teď jí zabiju pomalu, bolestivě a ty se na to budeš moci jen dívat." dodá dál s úsměvem. |
| |
| "Ne!" křiknu na hlas a postavím se se zlým pohledem přímo proti němu. Ruce jsem upažil do stran. "Chceš jí zabít?! Zabij mě.. Jí nech jít!" |
| |
| "Tebe zabít nechci." řekl démon. Což bylo celkem i překvapení, neboť jeho chtěli zabít snad všichni démoni co existovali. "Když dostanu jí, získám tolik síly, že si to ani neumíš představit. Bude jí tolik, že ani ty mě nebudeš moci porazit, ani Démoní král!!" pronese ten démon. Dle tónu jeho hlasu bylo jasné, že to myslí vážně a rozhodně jí nepustí dokud neudělá co chce. |
| |
| "Ne!!" vykřikl jsem znovu. Začal jsem pociťovat jak po mě sem tam stékala kapička potu. "Zapomínáš na to, že i já za ty roky nasbíral moc stovek démonů.. Vezmi mě a jí nech žít!" |
| |
| Démon se jen zasmál. "Pobavil si mě dobře človíčku..." pronese. "Neboj se, tebe si vezmu taky ale až po ní. Tys možná zabil stovky, on ale tisíce a tisíce! To je moc, kterou si nedokážeš ani představit!!" pronese a divoce se přitom rozmáchne rukou. Pak se přiblíží mnohem blíž k Dantemu, že skoro může cítit jeho odporný dech na sobě. "A teď.... díky tvé malé pomoci... natolik oslabená a slaboučká, že mi stačí jen zlomit ten její křehoučký krk a bude po všem...." |
| |
| Nezaváhal jsem se okamžitě postavit těsně přes Ley a onu ránu z rozmáchnutí jsem chtěl za každou cenu vykrýt vlastním tělem. |
| |
| "Patetické..." pronese démon, když jeho rána skončí částečně zaraženými jeho drápy v Danteho hrudi. Se škubnutím je vytrhne. "Chceš jí? Tak si jí ven!!" zavrčí na něj a doslova mu jí hodí vší silou prakticky do rukou. Jenže síla toho démona způsobila, že oba skončili na zemi. |
| |
| Vydal jsem ze sebe zaražený zvuk, když jsem se s ní prudce zarazil o zeď. Rána v hrudi nepříjemně pálila, což nebylo dobrý znamení, ale v tuhle chvíli bylo důležité to, že ona je u mě a v pořádku. "Ty jedna hromado plná prdů.." pronesu polohlasem se zlým pohledem směrem k němu. |
| |
| Rozkašlu se a snažím se nabrat nějaký vzduch do sebe. "Světlo..." zašeptám. "...dostaň jej na...s-světlo..." |
| |
| Zpozornil jsem kdyz jsem zaslechl Leyin hlas. Takze svetlo.. Pomalu jsem se s ni zvedl v naruci. "Sorry prde, ale dneska to nebudes ty kdo vyhraje.." Pote jsem se prudce rozbehl i skrz nej pryc z koupelny. Nastesti nebyl natolik rychlej aby mr zastavil v tom se dostat ven z Devil May Cry. |
| |
| Démon zavrčel a zamířil skrz zdi a jiné věci za nimi. Jenže k Danteho smůle, venku bylo časné ráno. Slunce mělo vyjít až za několik minut. A to z pouličních svítilen se nezdálo, že by na něj nějak účinkovalo. Následně mohl ucítit znovu démonovy pařáty, tentokrát v jeho zádech. |
| |
| Tentokrát jsem to už nevydržel, musel jsem trochu bolestněji křiknout. Ta svině zřejmě nevěděla kdy je konec, proto jsem se v tuhle chvíli nesměl zastavit bez ohledu na to kam běžím.. |
| |
| Teď venku mohl Dante konečně pořádně vidět jak ten neřád vypadá. A neřád to rozhodně byl. Byl pevně rozhodnutej, že jí dostane. Byl sakra rychlej, protože už za velmi krátký čas mohl Dante cítit jak na něj udeřil znovu a tentokrát do jeho pravé ruky. Zatnul se svýma zubama do jeho masa na ruce kousek nad loktem. To způsobilo to, že pustil Leylu a při pokusu o to jí zachytit, o něco zakopl a oba skončili znovu na zemi.  |
| |
| Ve chvíli, kdy jsem ucítil že mi Ley vypadla z náruče, jako by se mi na okamžik zastavil čas. Jako by i s ní spadla moje naděje na to jí zachránit. Ucítil jsem jen ostrou bolest v ruce, které mě donutila nesledovat cestu a padnout tak na zem. "Ty svině.." zavrčím. Nezaváhám však dlouho a dopotácím se k Ley tak, že jí před ním zakryju svým tělem. Jestli ji chce dostat, bude se muset dostat přese mě. |
| |
| Démon se zasmál. "Nemůžeš se mnou bojovat, nemůžeš mě ani nijak zranit.... jak jí chceš ochránit?" smál se. Tenhle démon byl vrcholem veškeré arogance, kterou démoni mohou mít. Zbývali minuty do východu slunce, musel jej nějak zaměstnat. |
| |
| "Tak se ukaž co dovedeš ty bečko.." provokativně jsem se pro sebe pousmál aniž bych se nějak hnul ze své pozice. |
| |
| Démon se jen zasmál a sáhl si jedním pařátem na záda, kde se mu cosi oběvilo, co připomínalo nějaký meč. Teprve když to vytáhl a napřáhl se s ním proti jeho, mohl Dante poznat, že se to černá kopie jeho Rebellionu. Kopie nekopie, nikdo nedokázal ještě porazit jeho originál... |
| |
| Už jen z těch podivnejch zvuků jsem čekal, že přijde něco fakt nepříjemnýho. Počítal jsem s tím a jestli se dá probodnout nebo ne, roztáhl jsem svojí dlaň a začal tak Rebellion volat k sobě. Ať chce nebo nechce, je to moje jistota. |
| |
| Démon ale využil toho, že Dante volal svou zbraň, tudíž teď byl neozbrojen a vyrazil. Špička jeho meče projela hladce jeho hrudí a přesně v ten okamžik Dante pocítil nejenom bolest, ale i to, jak mu v ruce přistála rukojeť jeho milovaného meče. |
| |
| Všechno se to událo dost rychle. Ve chvíli kdy mi čepel projela hrudí, vyprskl jsem krev, jenže i v ten samý moment jsem v dlani ucítil mě známou rukojeť, kterou jsem samozřejmě mínil využít. "Shoř.. v pekle.." pronesu před tím než jedním prudkým švihnutím tu jeho cestu přeseknu ve dví. Kopie nikdy nemůže přemoct originál. |
| |
| Jeho švih sice zničí jeho kopii stínového rebellionu, ale démon si vytvoří znovu další a napřáhne se k další ráně. "Říkal jsem ti, že mě nemůžete zničit..." řekne posměšně, zatímco mu za zády skrz mezery mezi domama začali prosvítat první sluneční paprsky. |
| |
| Přes rameno jsem se na něj podíval a připravoval se k další obraně. Ačkoliv to byla jen cetka, ta zbylá část čepele ve mě byla dost nepříjemná. "Jen pojď.." Rychlee.. svítej! |
| |
| Byly to sice jen letmé paprsky světla, ale přesto jsem věděla, že budou stačit. Jestli to byl démon, který v tom přívěšku byl uvězněný, museli stačil... Zatímco byly vzájemně zaměstnaný, mohla jsem toho využít a zasáhnout sama. Využila jsem tedy toho a využila jsem zbytku sil, které mi zbývali a vložila je do rychlosti a dostala jsem se tak za něj. Zezadu jsem jej chytla a rukama sevřela jeho pařáty okolo jeho hrudi a přitiskla jej k sobě. Vzpouzel se, ale měla bych jej dostatečně dlouho udržet aby on mohl zasáhnout. "Probodni!" zakřičím na Danteho. "Probodni naše srdce najednou!" |
| |
| Probodni nase srdce najednou.. Ta slova mi znela v hlave jako odporny jed. Co si mysli?! To neudelam! "To udelat nemuzu, Ley!" |
| |
| "Dante, je to jediná možnost, jak ho zabít!" zakřičím na něj a snažím se udržet u sebe vzpouzejícího se démona, který věděl, že tohle je jediná cesta jak může umřít. Díky slunci se stal zranitelným a svázaný se mnou díky té pečeti. "Tak dělej!! Nevím jak dlouho ho ještě zvládnu udržet... " Naprázdno jsem polkla, protože jsem věděla, že jestli to udělá, bude to nemálo bolet. "...o mě se neboj, já to zvládnu.... " Já věřila tobě, věř teď ty mě... |
| |
| Po těch slovech jsem čepel Rebellionu stiskl ještě víc. V očích mi bylo vidět, že je to pro mě něco těžkého, co jsem musel překonat. "...o mě se neboj, já to zvládnu.... " Vydechl jsem. "Věřím ti.." pronesu spíš pro sebe v naději, že mi nelže. Že mě nenechá žít s tim hrozným pocitem do smrti. Déle jsem už tedy neváhal, napřáhl jsem se a čistým prudkým pohybem dopředu projel oběma jejich hrudníky najednou. |
| |
| Všichni tři ztuhli v jedné pozici. Nikdo nevydal ani hlásku. Ticho protínala jen na zem kapající krev. Démonovo tělo se začalo pozvolna rozpadat na jim známé kusy černého něčeho až nakonec zůstaly jenom oni dva - on držící rebellion, který procházel skrz její hruď, přesně v místě, kde byla ona pečeť, která se změnila v kapičky červené tekutiny a tekla někam dál pod ručník a úplně zmizela, stejně jako ta na jeho hrudníku. |
| |
| Zarazil jsem se při pohledu do jejích očí. Jen co ten démon zmizel, ihned jsem Rebellion vytáhl dřív, než by způsobil ještě větší zranění. Jenže jen její pohled nebylo to zarážející. Pečeť zmizela úplně a to nebylo moc dobré znamení. "...kruci." |
| |
| Zatnula jsem zuby a snažila se potlačit bolestivý výkřik, který se mi dral z krku. Krev, která se mi ale ocitla v puse, jsem ale už zadržet nedokázala a částečně jsem jí vyplivla a částečně mi vytekla sama. Úlevně jsem zavřela oči, když ze mě rebellion vytáhl. Stejně tak jsem úlevně klesla nejprve na kolena a poté na zem jako takovou. Bolelo to, ale vylízala jsem se z horšího... |
| |
| "Ley.." kleknul jsem si na kolena abych jí podepřel. V ten moment jsem ale ucítil jak mi zabušilo silněji srdce a já se musel zarazit. |
| |
| Zacítím dotek. "Jsem..." zašeptala jsem a hledala slova, který bych svůj stav asi nejlíp popsala. "...v pohodě..." řeknu nakonec. Bolelo to, ale dám se během pár dnů nějak dokupy. |
| |
| Cítil jsem jak se moje tělo začalo chvět. Aniž bych tušil, mé oči zrudly a moje pravá ruka se napřáhla nad Ley. Včas jsem jí stačil zachytit ale k mojí smůle to byla jen otázka vteřin než jí pustím znovu jelikož síla v mojí druhé ruce pořád nebyla dostačující. "Uhni.. Ley..!" |
| |
| "Umm?" vydám ze sebe, když zaslechnu co řekl. Pokusila jsem se otevřít oči ale nešlo. Moje regenerace potřebovala ještě chvíli na to, abych se mohla zkusit pohnout. |
| |
| "Rychle!" okřikl jsem jí naléhavě. Cítil jsem jak síla v nové ruce upadá a převládá ta druhá, která se změnila pomalu ale jistě na démoní drápy a šupiny. Nemínil jsem jí ublížit už nikdy víc! |
| |
| "Nejde....t-o....." zachraptím. "Potřebu....ju... ještě c-h..víly..." Co si budeme povídat, bolelo to jako čert a už předtím jsem byla dost oslabená, což téhle situaci nepomáhalo. Jenže, čeho jsem si nebyla vědoma bylo to co se s ním dělo. Nemohla jsem otevřít oči, abych mohla vidět co se dělo. |
| |
| Pociťoval jsem, jak se mi rozum zahaloval před očima. Polovina mého obličeje se začala měnit do mé démoní podoby a jak jsem předpokládal, neudržel jsem již víc svojí sílu, kterou jsem jí v tuhle chvíli silně udeřil a zároveň odhodil. |
| |
| Vydám zaraženej zvuk, když ucítím ránu v mém obličeji, která mě zároveň odhodí pár metrů. Skončím na břiše a potupně jsem si mnula zasažené místo. Co to sakra bylo?! Pokusím se pootevřít oči a trochu se mi to i povedlo. To co jsem viděla, jsem ale vidět nechtěla. "Dante?" řeknu prve opatrně. |
| |
| Bylo zřejmé, že zbylá hrstka rozumu co mi zbývala, se tvrdošíjně snažila zastavit to, co se právě teď snažilo dostat na povrch. Jen letmě jsem ji zahlédl. "Zmiz..!" |
| |
| "Ne..." řeknu rozhodně a zapřu se rukama o zem pode mnou. Začnou se mi okamžitě klepat ale přesto se stále pokouším se zvednout. Několikrát se mi podlomí, ale přesto to nevzdávám. |
| |
| "Ley, ihned odsud zmiz!" Kriknu na ni znova jeste mnohem nalehaveji. S timhle ja jsem se musel poprat sam. |
| |
| "Ne." zopakuji znova a víc rozhodně. Poté se na roztřesených rukách začnu pomalu zvedat. Vyplivnu tu trochu krve, která se mi nahromadila v puse. |
| |
| Nevydržel jsem už dál vzdorovat. Příval, který se na mě valil, byl až moc silný a zkrátka moje vzdorovitá vůle jen tak nestačila. |
| |
| Pomalu jsem se postupně sebrala ze země. Chudák osuška na mě vysela snad jen silou vlastní vůle. Chytla jsem se za hrudník a trochu se předklonila, protože to ještě pořád dost bolelo. "Dante..." zašeptala jsem. |
| |
| Ofina vlasů mi spadla do očí a zakryla mi tak pohled. Jako by prostě utlo a najednou se nic nedělo, krom stále se zintenzivňující rudé záře. |
| |
| Vyplivla jsem poslední zbytky krve na zem pode mnou. Ta díra v hrudi nebyla nic příjemnýho co si budeme povídat. Nicméně, to co se dělo s ním rozhodně nevěstilo nic dobrého. |
| |
| Už samotný můj pohled se zdál o něco zvláštnější. Možná zmatený, či šílený.. Každopádně má trpělivost nebyla příliš dlouhá. "Uvidíme kdo z koho.." zamumlal jsem spíše pro sebe se zvláštně zlým úsměvem. Než by si kdy stihla všimnout, objevil jsem se rychle za ní a svým démoním pařátem jí znovu uzemnil k zemi. |
| |
| Stihla jsem jen ze sebe vydat zarazeny zvuk kdyz se muj oblicej a zbytek meho tela znovu setkali se zemi, tedy vlastne betonem nebo asfaltem nebo co to bylo. Zustala jsem na ty zemi lezet a trochu cekla bolesti. "Dost..." zaseptam. |
| |
| Její zoufalý hlas jsem nevnímal. Místo toho jsem si na ni ještě šlápl tak, aby se nemohla postavit vůbec. "Co vůbec dokážeš?" |
| |
| Trochu znovu syknu bolesti, preci jenom neni to nic prijemneho kdyz mi slapl prakticky na diru v hrudi. Pak tu byla ta jeho otazka. "Milovat... " reknu polohlasne tak ze me mohl dobrr slyset. Zatnu ruku v pest. Pote jsem otevrela oci, ktere mely jasne cervene duhovky a belmo bylo naprosto cerne. Z hrudi se mi vydere dosti hlasite zavrceni. Prsty na obouh rukach se mi zmeni na demonicke drapy, ktere se zaryji donasfaltu jako kdyby byl jen mekke maslo. "Pust... me..." reknu pomale kazde slovo a muj hlas znel malicko jinak nez normalne. |
| |
| Na chviličku jsem se na ni podiveně podíval, jenže pak jsem se do široka šibalsky pousmál. Chtěla si hrát stejným způsobem? Fajn. "Nebo co mi uděláš?!" Patou jsem s mnohem větší a výraznou silou zatlačil více do jejího zranění. |
| |
| Z hrudi se mi vydere další dost hlasité zavrčení. Vycením zuby, které rozhodně nevypadali jako lidské. Na jeho poznámku jsem zareagovala tím, že jsem se zapřela rukama o zem a trochu se křečovitě spolu s jeho nohou na zádech nadzvedla, nijak moc, asi deset centimetrů. "Poznáš..." zavrčím a z mých zad vedle jeho na jedné straně vyleze kožnaté křídlo. "...že.... mě..." zavrčím dál a vyleze i stejné druhé. "...se.... nevyplatí...." vrčím dál a on může pocítit jak se mu okolo břicha cosi obmotalo, byl to můj ocas zakončený menším bodcem. "...naštvat..." zavrčím nakonec a trochu prudčeji se nadzvednu. Moje vlasy byly čistě bílé a mezi nimi byly patrné rohy. |
| |
| I když jsem byl obmotaný jejím ocasem, úsměv mi ze tváře nezmizel. Prozatím jsem ji ale nechal, ať si dělá co chce. "Ďáblík si chce hrát?" |
| |
| Osuška, kterou jsem měla na sobě to už nevydržela a pod náporem mého těla, které se trochu zvětšilo, se roztrhala a na mě leželi jen cáry oné látky. Nijak jsem to nebrala v potaz, protože démoni "nazí" nejsou. Nadzvednu se ještě víc a okrajem kožovitého křídla jej surově udeřím do obličeje, abych jej na chvíli zmátla a mohla se tak dostat z pod jeho boty. Nečekám na nic a jakmile pocítím, že povolil, nadzvednu se úplně a dostanu jej ze sebe. Stojím nyní před ním, čistě ve své démoní podobě, kterou narozdíl od něj částečně kontroluji. Zobrazit SPOILER |
| |
| Kdyz me uderila, neubranil jsem se nucenym par kroku dozadu. To bylo ale zhruba vse, co ona mi v tuhle chvili udelala. Zacal jsem se po chvilce smat. "Tak si zahrajeme hru se stejnymi pravidly.." Stejne jako ona, zbytek meho tela se zacal menit do rudych supin. |
| |
| Přitáhnu si křídla blíže k tělu a zamrskám výhružně ocasem. "Zapomínáš na jednu věc..." řeknu a schodím ze sebe zbytky těch cárů té osušky. "...já znám tou sílu, tvoje možnosti... ty..." řeknu a trochu protřepu křídla. Pak s nima lehce máchnu a na setinu sekundu mu zmizím z dohledu a oběvím se jen pár centimetrů od něj. "...ty o mě nevíš nic..." řeknu a věnuji mu kopanec do břicha. |
| |
| Vydal jsem ze sebe trochu zarazeny zvuk, ale jen kopanec me hned tak nepolozi. "Za to ja znam tvoje sliby.. A jeden jsi prave ted porusila." |
| |
| Trochu se zamračím a výhružně zavrčím. "On to pochopí..." řeknu trochu tišeji. "Navíc..." řeknu poté dál. "...je načase, aby konečně někdo nakopal zadek..." řeknu a znovu do něj kopnu, tentokrát mnohokrát silněji, natolik, že odletí pár metrů a zastaví jej až zeď, do které udělá celkem slušnou díru. Na nic nečekám a v setině sekundy jsem byla u něj a začala jsem jej zasypávat útoky svými drápy do oblasti obličeje. |
| |
| Ve chvíli kdy mě odhodila, změnil jsem se v okamžiku vteřiny úplně jakmile jsem narazil. Zobrazit SPOILER Nemusel jsem na ni čekat dlouho a brzo jsem pocítil její drápy na svém obličeji. Ještě chvíli jsem ji nechal být v blažené nevědomosti ale při jejím dalším jsem prudkým pohybem pevně chytil obě její ruce a nemínil je pustit. Jen jsem se znovu do široka usmál. "Zapomínáš na jeden detail a to sice ten, že jako chlap v jakékoliv tvé i mé podobě budu mít vždycky větší sílu.." svým stiskem jsem její zápěstí doslova a vyloženě rozmačkával. |
| |
| "Mozna..." procedim trochu bolestne mezi zuby. Dost zaskucim kdyz se ozve krupnuti, tedy od toho jak mi rozdrtil zapesti. Nicmene stejne jako se zacnu silene usmivat. "Trhej si me nakusy jak chces. Nebude ti to nic platne. V tehle podobe je moje regenerace okamzita!" zazubim se a pote muze pocitit jak mu hudi neco projelo. Nasledne mohl videt spicku bodce z meho ocasu jak mu couha z prostedka hrudi. |
| |
| Vydal jsem ze sebe jen zaražený zvuk. Po chvilce jsem chytil její ocas pevně a o to víc ho zatlačil do sebe, při čemž jsem už musel zatnout bolestně zuby. "Říkal jsem.. abys mě.. zabila.." prohodím polohlasem trhaně. |
| |
| Zavrcim a zvednu rozlamane zapesti pred sebe. Primo pred jeho ocima se z vysiciho cosi, zmeni zpaty na fungujici ruce. Chynu ty jeho a pene je sevru. Koznatymi kridly jej obejmu a tak nejak mu zabranim v dalsich utocich. "Dante!!" zavrcim na nej. "Vim, ze tam uvnitr si!! Ze tam je osoba, kterou tolik let miluji a ktera, sec mi vice ublizila, nedokazu nijak nenavidet ci jej opustit!!" reknu jen nekolik centimetru od jeho obliceje. "Ovladni to! Ukaz, ze si nenechas od demona sra na hlavu!" reknu dal. |
| |
| Jedno oko se mi zbarvilo do mé původní jasně modré barvy, narozdíl od toho druhého. Zkrátka ten pocit, kdy silně bojujete se schyzofrenií. I přesto jsem ale slyšel její hlas, který mě volal a podporoval. "Když mě zabiješ.. O mnoho.. mi to ulehčíš!" |
| |
| "Ne." reknu a pritisknu si ho k sobe vic. "Znam mnohem lepsi zpusob..." reknu napul k sobe a napul k nemu. Sklonimnse k nemu vic. "Miluju te Dante." reknu a polibim jej na rty tak jak jsem byla. |
| |
| Ucítil jsem dotek jejích rtů na těch svých. Jako kdyby se ve mě v tu chvíli něco zlomilo a brzy tak zmodralo i mé druhé oko ač to nebylo příliš vidět. Napjetí v mých svalech tak brzy povolilo a já ji trochu křečovitě objal, abych ji mohl přitisknout víc k sobě. |
| |
| Vytahla jsem z neho svuj ocas a nechala jej volne lezet na mezi. Pustila jsem i jeho ruce abych jej tema svyma mohla obejmou aniz bych se od nej jakkoliv odtahla. Mozna to byl divny pohled, na dva libajici se demony ale me to bylo jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Mel jsem takovy pocit, ze se tohle zvrtne v nezapomenutelny zazitek, ve kterem se mi ovsem nechce prestavat. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Po kratke chvili jsem se presunul zpet ba jeji rty a vic si ji pritiskl. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "Miluju tě.. Ley.." |
| |
| MISE 7: THE LAST PROMISE (Poslední slib) |
| |
| Dante spolu se svými rodiči a dvojčetem bratrem Vergilem, žily v malém domku, který neměl daleko k lesíku. Byly spokojení, malá spokojená rodina. Několikrát do měsíce je přišla navštívit rodinná přítelkyně, které říkali Leylah, nebo jen Ley či Leyla. Oba si s ní rádi hrály a obecně jí oba měli rádi, jako dalšího člena rodiny, mno možná i takovou jakoby větší sestru. Občas ale s tátou někam odešli a táta se poté vrátil dosti unavený. |
| |
| Schylovalo se už k večeru a já mezitím ještě trávil čas v obývacím pokoji. V tuhle chvíli už bylo pozdě na to si hrát s mečem, proto jsem se prozatím snažil něco nakreslit pastelkama.I když poměrně znuděný, skoro až jsem usínal zatímco Verge byl ještě ve vaně. "Kde jsi takovou dobu Verge.." řeknu polohlasně zatímco si hlavu trochu položím na koberec. "Nudím se.." |
| |
| Vyčkával jsem bez trička za rohem. Pozoroval jsem jej. Dneska, táta zase někam odešel s tetou Ley a tak tu byla jen máma. Chytnul jsem do rukou ručník, který jsem měl na sobě a rozeběhl se proti jemu. "Mám tě!" zvolal jsem radostně, když jsem na něj skočil a onen mokrý ručník mu přetáhl přes jeho hlavu a zastínil mu tak veškerý výhled. |
| |
| "Uaa!" pípl jsem z toho jak jsem se lekl co to je. Skoro jsem taky usínal. Ihned jsem ze sebe ten ručník strhnul a otočil se na bratra. "Tohle nebylo fér!" |
| |
| Trochu jsem zesmutněl. "Plomiň bráško." řeknu a tak nějak jej obejmu. "Lepší?" |
| |
| Jen na oko jsem se ještě tvářil uraženě. "Skoro jsem tu usnul kvůli tobě.. Ještě nechci jít spát!" |
| |
| Trochu jsem se usmál, stále jej nepouštějíc. "A co kdybych šli spát společně?" řeknu s oním úsměvem. Moje vlasy byly ještě pořád mokré ale to mi nijak nevadilo. |
| |
| Napučený výraz jsem už vypustil a jen trochu nesměle přikývl. "To by možná šlo." |
| |
| Trochu víc jsem se usmál a víc jsem jej objal. "Mám tě rád bráško." řeknu. |
| |
| Ať jsem chtěl nebo ne, neubránil jsem se lehkému zazubení a taky jej objal. "Já tebe taky.. a radši pojďme než to zjistí máma." |
| |
| S úsměvem jsem přikývl a pomalu jsem vstal. Vzal jsem z němu onen mokrá ručník, který jsem cestou do našeho společného pokoje položil na zábradlí od schodů. |
| |
| K mému štěstí já už byl narozdíl od něj v pyžamu. Jen co jsme došli do našeho pokoje, vylezl jsem na postel a nohy si schoval pod peřinu. Krátce na to jsem se se zívnutím protáhl a poté si promnul oči. "Asi už je vážně pozdě.." |
| |
| Nechtělo se mi oblíkat vršek od pyžama a tak, když bráška zalezl do postele, nadzvedl jsem deku a vlezl jsem si k němu, do jeho postele pod jeho deku. Trochu jsem se uvelebil a díval jsem se na něj. "Mám tě vážně moc rád bráško." řeknu a pokusím se ho pohladit po jeho vlasech. |
| |
| Trochu mi zčervenaly tváře když to zopakoval znovu. "N-neříkej mi to pořád dokola.." pohledem jsem od něj uhnul když mě chtěl pohladit jako psa. //Tsundere Dante :DDDD |
| |
| Pořád jsem se na něj usmíval. "Táta mi říkal, že jako starší tě musím ochraňovat." řeknu a přivinu si ho k sobě. "A taky, že budu." řeknu trochu tišeji. "Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo bráško."řeknu a pomalu a zavřu oči. |
| |
| "Ani já to nedovolím.. Budu jako táta.." zašeptám ještě předtím než se moje oči zavřely úplně. |
| |
| Dveře jen nepatrně vrzli, když jsem opatrně vešel dovnitř. Shledal jsem, že kluci spí v jedné posteli. Musel jsem se tomu pousmát. Opatrně jsem se posadil na okraj postele. "Kluci, spíte?" řekl jsem polohlasně. |
| |
| Krátce jsem se zavrtěl když zavrzaly dveře. Jedno jsem věděl a to, že mě je snadné vzbudit. Když se matrace lehce prohnula a zaslechl hlas, promnul jsem si jednou rukou oči a zavrtěl hlavou. |
| |
| Trochu jsem se pousmál nad tím, jak roztomile oba vypadali, když byly takhle rozespalí. Oba jsem se pohladil po hlavách a poté jsem sáhl do kapsy u kalhot. Vytáhl jsem z ní dva přívěšky, zlatý a stříbrný. "Něco jsem vám donesl kluci." řeknu a natáhnu k ním ruku s onima přívěškama. |
| |
| Teprve až po chvilce se mi povedlo pořádně otevřít oči a zahlídnout tak tátovo obličej. Ani ne za pár vteřin mi však pohled sklouzl k řetízkům v jeho dlaních. Zvědavě jsem zamrkal. "To můžeme nosit my?" |
| |
| Lehce přikývnu a poté jsem jim je s úsměvem přetáhl přes hlavu. Sice jim byly ještě dost velký, ale za pár let jim budou dobře sedět a měl jsem takový pocit, že je stejně nikdy nesundají. "Našli jsme je s Leylou a oba jsme se schodly, že to bude pro vás takoví přednarozeninový dárek ode mě a od ní." řeknu. |
| |
| Rozzářily se mi očka, když mi jeden z nich nasadil na krk. Vypadal hodně zajímavě, skoro až důležitě a já tak okamžitě tomu přívěsku propadl. "A kde je teta Ley?" zvednul jsem k němu své velké oči s tázavým pohledem. |
| |
| "Byla unavená a tak šla rovnou domů se prospat." řekl jsem a trochu jsem jim pocuchal vlasy. "A vy dva taky, honem spát. Než maminka přijde na to, že ještě nespíte a vynadá vám i mě." řeknu a trochu jim načechrám deku. |
| |
| Poslušně jsem přikývnul a zavrtal se zpátky do peřiny při čemž jsem přívěšek pevně držel ve svých ručkách jako bych se skoro bál, že ho ztratím. "Dobrou, tati.." |
| |
| Přetáhl jsem přes ně přikrývku a ještě se k nim sehnul. "Dobrou noc, Dante." řeknu a dám mu pusu na čelo a lehce jej pohladím po vlasech. "Dobrou noc, Vergile." a i jemu dám pusu na čelo a pohladím jej po vlasech. "Spěte hladce, kluci." dodám tišeji a poté se vydám z jejich pokoje. |
| |
| Ještě chvilku po očku jsem se díval jak odchází a musel jsem se pro sebe trošku pousmát. "Mam tě rád, tati.." šeptnu si pro sebe ještě předtím, než se schoulím zpět k bráškovi. |
| |
| Noc poté probíhala celkem klidně. Až poté k ránu, kdy bylo ještě venku tma, Sparda rozrazil dveře v jejich pokoji, doběhl k posteli, kde oba leželi, nic neříkal a prostě je oba chytnul do rukou a vytáhl z oné postele. Poté s nimi vyšel ven a seběhl schody. Dole to vypadalo, jako kdyby tam někdo hodil granát. |
| |
| Zdál se mi poměrně hezký sen o tom, jak mě táta učil nové triky s mým dřevěným mečem. Bráška netrpělivě přihlížel a čekal až se na něj dostane řada a máma nás s úsměvem pozorovala opodál. Spokojeně jsem tak snil do doby, než jsem sebou polekaně ucuknul, jakmile se rozrazily dveře a já ucítil, jak mě táta pevně čapnul do své náruče. "Uaa!" skoro jsem spadnul, proto jsem se pevně chytil jeho ruky. Upřímně, v tuhle chvíli jsem se začal bát když jsem zahlídnul tu spoušť v obýváku. "C-c-co se děje.. tati?" zeptám se ustrašeně. |
| |
| Jenže Sparda nic neříkal. V záři pohasínající zářivky, která trochu blikala, mohli vidět, jak má na sobě jakousy červenou tekutinu a také jakousy černou. "Nedívejte se na to." řekl studeně a nesl je dál k zadnímu vchodu. Přenesl je přes zahradu, která vypadala skoro stejně jako dům. Na začátku lesíka je konečně položil na zem. "Poslouchejte mě, oba a moc dobře." řekne a sehne se k nim. "Utíkejte co vám nohy stačí, neohlížejte a co nejrychleji se dostaňte do města a tam jděte za Leylou! Oba víte kde bydlí, tak honem!" |
| |
| Trochu jsem si vydechl když jsem konečně ucítil pevnou zem pod nohama. Jenže to můj strach nekončil. To co v tuhle chvíli táta dělal.. nevypadal že si s námi hraje. Zarazil jsem se po tom co nám řekl celkem ostrá slova. Rázně jsem zavrtěl hlavou při čemž se mi nahrnuly slzy do koutků očí. "Já od tebe nechci tati!" |
| |
| "Dante..." trochu jsem si povzdychnul a oba je k sobě lehce na pár okamžiků přitiskl. "Taky vás nechci opustit, ale věř mi, že je to pro vaše vlastní dobro." řeknu trochu mírnějším a příjemnějším, zároveň ale starostlivějším hlasem. "Jděte... honem... slibuju, že jak budu moc, přijdu tam za vámi." |
| |
| "A-alee.. Co bude dál?" nevydržel jsem když mě k sobě přitiskl. Musel jsem popotahovat. Kde je vůbec máma? |
| |
| Sparda se nadechoval, že něco řekne, ale přerušilo jej podivné vrčení. Nebylo ani zvířecí a ani nepatřilo člověku. Sparda se postavil ochranářsky před své syny. "Běžte, běžte k Leyle!! Honem!!" skoro až zakřičel a vyrazil té příšeře vstříct.  |
| |
| Ustrašeně jsem zacouval několik kroků zpátky a chytil rukáv svého brášky. Jako by mi v tuhle chvíli nohy vypověděly službu a já nebyl schopen se dál pohnout o krok. Ovládl mě strach. To co jsem viděl před očima... jako by se snad splnila moje nejhorší noční můra. "T-t-tati.." špitl jsem skoro neslyšně pro sebe. |
| |
| "BĚŽTE!!" zakřičí na ně a pokusí se uhnout ráně té příšery, která jej jen částečně zasáhne, ale přesto, jej donutí padnout na jedno koleno. "MAZEJTE ODTUD!!" tˇon jeho hlasu byl skutečně už děsiví. |
| |
| Lekl jsem se jeho hlasu, kterým na nás zařval. Vytryskly mi slzy z očí. Ten hlas skoro jakoby snad ani nebyl jeho. Pevně jsem chytil ruku jeho brášky a co nejrychleji se rozběhl do lesa. Skrze slzy jsem toho moc neviděl, sem tam jsem klopýtl o větev. Jedno jsem ale věděl a to, že v tuhle chvíli mě kupředu vedl jen strach. Mami.. Bojím se..! |
| |
| Skrz slzy jsem neviděl na cestu a tak se stalo, že jsem o něco zakopl a natáhl se na zem do hlíny a bláta, široký dlouhý. Chvíly jsem tam jen tak ležel obličeje k zemi a poté jsem se trochu posadil. Bláto jsem měl všude a jelikož jsem měl na sobě jen kalhoty od pyžama, trochu to u studilo. |
| |
| Skoro jsem spadnul i já když jsem ucítil, že se bráška doslova vyválel v nejbližší promočené půdě. Ihned jsem mu pomohl vstát ač mě samotnému byla zima a studená zem mě studila do bosých nožek. "Musíme.." sám jsem popotáhl. "..musíme si pospíšit." |
| |
| Pokusil jsem se otřít si to bláto z obličeje ale spíš jsem si jej jenom rozmazal tam, kde ještě nebylo. Lepilo se mi do vlasů a na kůži. Nalepilo se mi do toho i nějaké suché listí a jiný nepořádek ze země. Když mi bráška pomohl vstát, na pár okamžiků jsem se k němu přitiskl. "Dante..." špitl jsem. "..já...j-á se... bojím... co když se k... Ley.. nedostaneme a... ta příšera... nás dostane?" |
| |
| Na sucho jsem polkl. Srdce mi bilo jako splašené, ostatně.. nebyl jsem na tom o moc líp než on. "Prostě poběžíme.. co nejrychlejš.." podíval jsem se mu uslzeným pohledem do očí a pevně stiskl jeho ruce. "Bude.. bude to v pořádku." |
| |
| Nepatrně jsem přikývl a pokusil jsem se nudle, tečící z nosu utřít rukou. Moc dobře to nešlo. "J-de...me..." řeknu a chytnu jej za ruku a velmi pevně jí stisknu. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat z dosahu té obludy. |
| |
| Trochu ufňukaně jsem přikývl a společně s ním se znovu rozběhl. Jehličí mě píchalo do bosých nožek ale já v tuhle chvíli věděl, že musíme tátu poslechnout. O to víc jsem se ale bál toho, co nás ještě čeká a jestli vůbec tetu Ley budeme schopni najít.. |
| |
| Zima byla vlezlá, stejně jako jako špína a vše co studilo, píchalo nebo dřelo o maličkaté nožičky. Bylo vidět jak mezi stromy pomalu vylézá slunce, když oba dorazili na konec lesa. Jediné co je od města oddělovalo byla říčka plná studené vody a nikde žádný most. |
| |
| Na chvíli jsem se musel zastavit a vydýchat se. Nemohl jsem skoro popadnout dech, nejraději bych se tu někde natáhl ale strach mě stále hnal kupředu. Zadíval jsem se na tekoucí říčku a při té představě že bych v tuhle dobu do ní měl vlézt.. přehnal se mi mráz po zádech. "Co.. co teď?" |
| |
| Trochu jsem se opřel o brášku. "M....m-usíme přes..." řeknu zadýchaně. I když představa vlést do ledové vody mě mrazila v zádech. Ale ani jsem se nechtěl nechat dát sníst tou příšerou. |
| |
| Na sucho jsem polkl. Tak trochu jsem čekal že to řekne. "Vlez mi na záda.." vypadne ze mě po chvíli a sehnu se před něj. Měl jsem pocit že se bál mnohem víc než já. |
| |
| Mráz mi z té vody přebíhal po zádech a já se klepal nejenom ze zimy, ale hlavně ze strachu. Nejdřív se jej neochotně chytnu a poté na něj nějak rozklepaně vylezu. Chytnu se ho okolo krku. "N...n-eschoď... mě..." zakoktám roztřeseně. |
| |
| "N-neboj.." pokusím se o co nejvíc přesvědčivý tón a rozejdu se směrem k vodě. Na břehu jsem však ještě zaváhal. "Myslíš, že.. je to dobrý nápad? Ten proud.." |
| |
| Trochu popotáhnu. "Táta říkal... že m-usíme za Ley..." řeknu nejistě. Proud v řece se nezdál prudký, spíš bych se bál na těch kluzkých kamenech. "Věřím ti bráško." řeknu trochu tišeji a trochu víc se k němu natisknu. |
| |
| Znovu jsem nasucho polkl a pomalu vlezl do té ledové vody. Zaťal jsem zuby po pár vteřinách ale musel jsem to zdolat. Už jen kvůli němu. Teto Ley... |
| |
| Voda byla ledově studená a skoro okamžitě promočila jeho pyžamové kalhotky. Byly asi zhruba v polovině říčky, když Dante stoupl na jeden z pložších kamenů, jenže ten se tak nějak zakymácel a potom sjel a on s ním, takže oba skončili v ledové vodě. |
| |
| "Nee!" vyjíkl jsem těsně před tím než jsem se i s bráškou ponořil pod hladinu ledové vody. Ihned jsem se tak nějak vynořil a očima začal hledat bratra. "Verge? Verge?!" |
| |
| "Tady!" zavolam s castecne plnou pusou vody. Nebyla tu hloubka, od pasu nahoru jsem koukal z vody ale goda byla ledova a ja na sobe nemel nic krome pyzamovich kalhot. |
| |
| Ulevilo se mi když se mi konečně ozval. On narozdíl ode mě na tom s plaváním nebyl moc dobře, proto jsme měli štěstí že tady je ještě zatím mělko. Pšíknul jsem a začal po chvilce cvakat zuby. "R-rychle na břeh.." |
| |
| Trochu zakaslu a jakmile ke me dorazi, pevne se ho chytnu, skoro jako bych mu chtel tu ruku utrhnout. Dva kroky od brehu mi ale podjela bosa noha a ja se znovu vykoupal v one ledove vode. "Mamiiii!" zavolal jsem uz zoufale |
| |
| Jen tak tak jsem to ustál i já a aspoň částečně ho zachytil tak, aby se neponořil úplně celý. Zarazil jsem se když z něj vykřiklo zoufalství, proto jsem trochu zaťal zuby. Konečně se nám ale aspoň povedlo se dostat na břeh a do ledové vody už nikdy víc. Těžko říct, který z nás se klepal víc. Sedl jsem si do trávy, kolena si přitáhl k bradě a čelo o ně opřel. "Teto Ley.. Prosím, už nás najdi.." šeptal jsem s náznakem breku pro sebe. |
| |
| Na brehu jsem se schoulil vedle brasky. Natiskl jsem se k nemu jak nejvic to slo. Protoze on byl sice taky promoceny, ale mel aspon vrsek. Zuby mi drkotali a trasl jsem se po celem tele. Voda na mem obliceji se misila s mymi slzami. |
| |
| "Tati.. já.. už nevím.. kudy dál.." šeptal jsem dál ufňukaným hlasem a snažil jsem se nějak setřít stále se rozlévající slzy. |
| |
| Ozvalo se praskani vetvicek a susteni listi. Za nekolik malo okamziku z poza stromu vysla stejna prisera, kvuli ktere jim Sparda prikazal aby utekli. Rozhlizela se okolo sebe a nasavala okolni vzduch. |
| |
| Trhnul jsem sebou, když jsem zaslechl šustění za sebou. Skoro až jsem se bál otočit, ale já se prostě podívat musel. V tu chvíli jako by ve mě snad zamrzla i krev. "B-b-b-bráš..ko.." |
| |
| Vydesim se stejne jako on ale pokusim se zachovat tise. Vypadalo to, ze si nas zatim nevsiml. Trochu jsem jej zatahal za rukav. "M...m....m...u....si...me... pr....yc..." vykoktam tise. |
| |
| Věděl jsem, že jeho slova byla rozumná, ale mě v tuhle chvíli tělo nebylo schopné poslechnout. Nohy nechtěly udělat co měly, proto jsem se zmohl na to jen se vyděšeně klepat. "T-teto..." špitl jsem bezradně. |
| |
| Kdyz jsem jej videl, vedel jsem ze musim neco udelat. Taky jsem se bal a klepal zimou i strachem ale slibil jsem mu, ze jej ochranim. Prosto jsem trochu nemotorne vstal a rukama jej stale drzic, jsem se jej pokousel vytahnout na nohy. "N...o...ta....k..." |
| |
| Skoro až jsem se lekl když mě chytil. Trochu jsem si ale ulevil, když to k mému štěstí byl bráška, proto jsem příliš neotálel ho nechat mě zvedat jen svou vlastní silou. Pevně jsem ho chytil za ruku. "M-musíme utéct.. Hned.." |
| |
| Příšera naneštěstí jen větřila a poté se otočila a zmizela zase v lese. Oba se rozeběhli k blízkému městu. Po pár metrech se dostali na silnici, kde naneštěstí nejezdila žádná auta. Něco uvnitř jich je navádělo do tichého ranního města. |
| |
| Byla to už docela dálka a v promočeném ledovém oblečení jsem cítil, že jsem za tu dobu stihl chytit řádnou rýmu. "Já.. už nemůžu." vypadne ze mě po chvilce a na chvilku se zastavím, abych si odpočal. Při tom jsem popotahoval a klepal se. "Kde.. může teta být?" |
| |
| Kluci se dostaly na kraj města, kde to byla samá divná ulička a domy a tak vůbec to tam vypadalo divně, vůbec to nebylo místo pro dva malé kluky. Dante zastavil, aby si vydechl, ale to neměl dělat. Zpoza zatáčky se vyřítilo auto a než oba stačili nějak reagovat, oba je nabralo a odhodilo několik metrů dál. Vlastně je zastavila až cihlová zeď. Zaskřípali brzdy a auto odjelo neznámo kam. |
| |
| Zpozorněl jsem až ve chvíli, když se mi před očima objevila ostrá záře. Jako by se mi v tu chvíli zastavilo srdce. "Pozor!!" křiknu ještě předtím než brášku pevně obejmu k sobě a auto tak narazí z větší části spíše do mě. V ten moment už mé vzpomínky jen končily a mě pohltila naprostá tma.. |
| |
| Tma ovládla jeho mysl. Držela se ho velmi, velmi dlouho dokud jej neprobudil jemný dotek něčeho měkkého na jeho obličeji. Pokud se pokusí otevřít oči, zjistí, že leží v něčí postely. Před ním je osoba, rozmazaná, ale přesto jí dobře poznával - Ley. Měla na sobě nějaké bílé tílko a jakési kraťásky. Seděla vedle něco a otírala mu ručníkem tvář. |
| |
| Nevěděl jsem kolik uběhlo času. Každopádně jakmile jsem ucítil, že jsem nabral vědomí, o tom že žiju mě přesvědčila ostrá bolest. Cítil jsem se víc než jen rozlámaný.. "Te-to.." šeptnul jsem se sotva otevřenýma očima. |
| |
| "Pšššt. Nemluv a odpočívej." řeknu a přitáhnu mu víc deku. "Oba potřebujete odpočívat..." dodám ještě. Rukou mu trochu odhrnu ofinu vlasů z jeho očí, aby lépe viděl. |
| |
| "Kde.. je táta?" oči jsem znovu zavřel. Cítil jsem se mizerně a ne jen kvůli stavu, v jakém jsem byl. "a.. máma?" |
| |
| Trochu jsem sklopila pohled. "Je... mi to líto maličký..." řeknu polohlasně. I těchto málo slov bylo cítit zoufalství a smutek, který mě v tuto chvíli naplňoval. Vlastně, na mé tváři ani nestačili pořádně zaschnout slzy, které jsem prolila, než se vzbudil. |
| |
| I když jsem jí neviděl do obličeje, ta slova ve mě hrkla. "Co.. co se stalo?" |
| |
| Mlcela jsem. "Tvoje rodice...oni..." zaseptala jsem. Pokusila jsem se zhluboka nadechnout ale v tu samou chvili se mi spustili nove slzy. "....nejsou..." zaseplatala jsem nakonec. |
| |
| Zarazil jsem se a i přes bolest díky tomu to bylo zatraceně poznat. Pokusil jsem se znovu otevřít abych na ní viděl. "J-jak to myslíš..?" díval jsem se na ni unavenýma očima, které se začaly lesknout. |
| |
| Trvalo mi dost dlouho nez jsem se na nej mohla podivat. "Jsou mrtvi, Dante." reknu tise jakobych tomu sama nemohla porad jeste uverit. |
| |
| Mé panenky se zmenšily když řekla to co řekla. Tohle pravda být nemohla.. Nebo ano..? "Táta s mámou nemohli jen tak umřít!" Vykřiknu a pevně zavřu oči, ze kterých mi vytrysknou slzy. |
| |
| Sehnu se k nemu dolu a opru se o predlpokti. "Zabila... je ta... prisera kterou jste...videli...". reknu a trochu ho pritom hladim po vlaskach. "...je mi to lito malicky..." |
| |
| Když mě chtěla hladit po vlasech, hlavou jsem uhnul do strany. "Nezabila!" křiknul jsem znovu zatímco se mi hrnuly další slzy z očí. "Oni.. nemůžou být mrtví.." |
| |
| "Bráško..." zašeptám a otočím se k němu. "...je to... pravda..." řeknu a ukážu mu červenou hedvábnou šálku, kterou jsem třímal v ručce a kterou nosila máma. Byly na ní stopy červené tekutiny. |
| |
| Bez ohledu na to co jsem měl zlámané či jinak pohmožděné, jsem se otočil na bok, prudce zacpal dlaněmi uši a kolena si přitáhl blíž k sobě. "Není to pravda!!!" |
| |
| Odtáhla jsem se od něj a nechala ho. "Nikdy bych vám nelhala Dante." řeknu polohlasně a nakonec z postele slezu úplně. Byla to moje, moje vlastní postel, kam se oba hezky vedle sebe vešli. |
| |
| Bylo slyšet jen mého tichého vzlyku, který se rozléhal po pokoji. Nemohl jsem tomu věřit, nemohla to být pravda.. Táta by jen tak neumřel, ochránil by mámu i nás.. |
| |
| Mlčky jsem jej pozoroval a až po chvíli jsem se odvážil zvednout roztřesenou a trochu víc odřenou ruku, kterou jsem se ho jen lehce dotkl. "Bráško..." zašeptal jsem. |
| |
| Slzy mi tekly proudem. Ucitil jsem jak se me Verge dotknul ale neotacel jsem se. "Chci je videt.. Chci je zase videt jako driv." |
| |
| Sevřel jsem jej trochu víc. "Bráško.. oni jsou... pryč... navždy..." řeknu polohlasně. Pak jsem mlčel a naslouchal jeho vzlykům. Já jsem si tímhle prošel než se on probudil. Nakonec jsem jej chytnul i druhou rukou a otocil si jej k sobě a objal jej. "Jsem tady bráško." |
| |
| Jiz dal jsem nic nerikal. Vedel jsem ze kdyby si ze me delali kegraci, rozhodne by teta Ley nevypadala ze se kazdou chvili rozbreci. To, ze Vergil akorat utvrdil moje slova, me jen rozbrecelo o to vic. |
| |
| Byl jsem po celem tele odreny ale na to jsem nehledel. Tiskl jsem jej k sobe a roztresenou rukou jej lehce hladil po vlasech. Sam jsem mel co delat aby jsem se nerozbrecel, nanestesti jsem si timhle prosel nez se on probudil. "Mas jeste me brasko." zaseptam. |
| |
| "Na... jak dlouho?" pronesu tiše s plným nosem aniž bych se nějak na něj podíval. |
| |
| Maličkýma ručkama uchopím jeho obličej a tak trochu jej přinutím aby se na ně podíval. "Navždy." řeknu a podívám se mu přitom do očí. "Nikdy... nikdy tě neopustím. Vždycky budu s tebou bráško. Vždycky tu budu pro tebe a vždycky tu budu abych tě ochránil." |
| |
| Oči jsem měl už trochu opuchlé od věčného brečení. Jen jsem popotáhl. "Ale.. ani jeden z nás nezabrání.. tomu co se třeba teď stalo s tím autem.." |
| |
| Vrátila jsem se k nim a v rukách jsem držela dva hrnečky, ze kterých se kouřilo. Sedla jsem si na kraj postele a nabídla jsem jim ony hrnečky. "Tady, nebo na zahřátí a na zvednutí nálady..." řeknu a pokusím se o úsměv. Bylo to kakao. |
| |
| Chtěl jsem ještě pokračovat ale pak jsem zaslechl hlas tety. Uplakanýma očima jsem se na ní krátce podíval a poté na hrnek, ze kterého se linula příjemná vůně. "D...děkuju.." špitnu skoro neslyšně a opatrně si jej od ní vezmu. Chvíli jsem se zadíval na jeho obsah a ucítil, že se mi začaly do očí znovu hrnout slzy. "Mami.." snažil jsem se už dál nebrečet, ale neměl jsem na to dost silnou vůli, proto jsem se to snažil potlačit alespoň tím, že jsem začal opatrně upíjet. |
| |
| Trochu jsem se snažil pousmát, i když pocity byly jiné. Oba jsem je jen lehce pohladila po vlasech. Pohled mi sklouzl na červený šál vedle Vergila. "Vypijte to a pak si lehněte. Potřebuje se vyspat." |
| |
| Polkl jsem první malý lok horkého kakaa. Můj pohled zůstal upřený stále do obsahu hrníčku. "Co.. teď bude dál.. teto?" řeknu skoro až duchem nepřítomný. |
| |
| Ta otázka mě trochu zarazí. Na okamžik zaváhám ale nakonec řeknu: "Postarám se o vás já." Nikdo jiný tu nebyl, takže to bylo na ně. Díky tomu, že se známe už od jejich narození, jsem v tom neviděla velký problém. Často jsem je hlídala sama u nich doma a tak se z nás staly spíš sourozenci. |
| |
| Jen jsem mlčky přikývl a dál usrkával teplého kakaa. Chvilku to trvalo, protože jsem ho nemohl vypít najednou ale jen co jsem ho vypil, odložil jsem prázdný hrníček na nejbližší noční stolek a zavrtal se bez dalších slov zpátky do peřiny. |
| |
| Jenže je trochu víc přikreju a poté se k nim sehnu a oboum věnuji letmou pusu na čela. "Spěte dobře. Budu tady." řeknu polohlasně i když jsem věděla, že mě zřejmě neslyší. Jelikož mi zabrali postel, musela jsem si najít jiný místo kde bych se zase naopak vyspala já. |
| |
| Zůstal jsem jen otočený na boku a měl otevřené oči. Nemohl jsem usnout po tom všem. Nemohl jsem usnout s rozbolavělým tělem, přesto jsem ale doufal, že tuhle noc nějak přečkám a nastane za krátkou chvilku ráno. |
| |
| Slezla jsem z postele ale neco me primelo se zarazit. Pomalu jsem se otocila zpatky k nim. Dante se nepokousel ani nijak usnout. Proto jsem se vratila k postely a vsoukala se do mezery mezi ne. Rukama jsem lehce chytla Danteho za ramena a otocila si jek k sobe a pote taky k sobe privinula abych mu tak dodala pocit bezpeci. |
| |
| Mlčky jsem se k ní víc schoulil a zavřel oči. Alespoň jsem se teda pokoušel o to nechat je zavřené a spát. Mami.. tati... |
| |
| Když se Dante probral, zjistil, že v postely je jen on a bratr, který spal otočený obličejem k němu a v ručkách svíral matčin červený šál. Takže to nebyl jenom sen, skutečně byly oba rodiče mrtví. Leyla byla zřejmě v kuchyni, soudě dle zvuky, který vycházel z druhé strany zdi onoho pokoje. |
| |
| Nemohl jsem moc dobře spát, proto jsem se probudil poměrně brzo. Necítil jsem už to hřejivé teplo, proto jsem otevřel oči a v zápětí tak zjistil, že teta Ley tu s námi v posteli není. S obtížemi jsem pomalu vstal z oné postele a křečovitými krůčky se rozešel směrem do kuchyně kde byla teta. |
| |
| Když uslyším za sebou kroky, první můj instinkt mi říkal, že se mám krýt, ale jakmile jsem se otočila, bylo to zbytečné. Nechala jsem toasty, toasty a sehnula se do podřepu k němu. "Dante... měl bys ležet a odpočívat. Jenže nejsi úplně zdraví..." řeknu starostlivě. |
| |
| O trochu jsem sklopil oči k zemi. "Teto.." vydal jsem ze sebe po chvilce. Neměl jsem se moc k tomu mluvit, ale něco mi přeci jen na srdci leželo. "Proč... jsme taky neumřeli? Při té nehodě.. Kdybychom umřeli.. mohli bysme být s nimi.. ne?" |
| |
| Zarazila jsem se. Bylo možné, že jim to neřekl? "Víš.... vy dva... jste vyjímeční.... proto jste při srážce s tím autem neumřeli..." řeknu trochu váhavě. "...protože i táta byl vyjímečný..." |
| |
| Zvednul jsem k ní ještě stále opuchlé a ubrečené oči. "Čím? Máma byla taky výjimečná?" |
| |
| Zavrtím hlavou. "Máma byla obyčejná... a právě to jí činilo neobyčejnou v očích vašeho táty.." řeknu a položím mu ruku na jeho rameno a druhou se mu položím na tvář. |
| |
| "Čím jsme tedy výjimečný?" pronesu spíš polohlasem pro sebe. Pohledem jsem uhýbal jejím očím. |
| |
| Mlčela jsem. Hledala jsem slova, kterými bych mu to nejlépe vysvětlila. "Ta příšera co na vás zaútočila... říká se jí démon. A démoni... chtějí zabít všechny lidi na světě... a... táta.. táta byl taky démon, ale... nechtěl zabíjet lidi a tak se k nim připojil... chránil je.. a... vy dva... vy dva jste... polodémoni, díky mámě..." řeknu. |
| |
| Zarazil jsem se. Pořádně jsem nerozuměl co říká. Ta obluda... to samé táta být nemohl! Nevypadal jako ona! "A-ale.. co jsme potom my když nejsme ani jedno? Táta ale nevypadal jako ta příšera!" |
| |
| Povzdechnu si. "Démoni na sebe mohou brát podobu lidí Dante." řeknu a podívám se mu do očí. "Vy dva máte štěstí, protože vy nikdy nebudete jako ty příšery. A víš proč? Protože máte dobré srdce, stejné jako měla máma." |
| |
| Trochu bojácně jsem se chytil za hlavu. Měl jsem pocit jako by se toho začalo najednou hrnout až moc. Příliš moc na malýho kluka jako já. "Já.. tomu nerozumím.." |
| |
| "Vše lépe pochopíš až budeš starší... slibuju." řeknu a pokusím se mu ručky z hlavy sundat. "Do té doby vás oba můžu naučit, jak s nima bojovat. Být jako táta. Otázka ale je, jestli to budeš chtít ty sám..." |
| |
| Opatrně s kapkou nejistoty jsem se na ní podíval. Její pohled byl přesvědčivý, proto jsem jen ufňukaně přikývl. "A jednou jim oplatím to, co udělali tátovi s mámou.." |
| |
| Pokusím se o úsměv a nabídnu mu ruku. "V tom případě bych ti měla něco ukázat, co se ti rozhodně bude líbit." řeknu a čekám jestli se chytne mojí ruky a bude to chtít vidět. |
| |
| Trošku překvapeně na ní zamrkám. Netrvalo moc dlouho než jsem jí podal malou ručku. "A co?" Nevěděl jsem co má v plánu, proto mi zvědavost nedala. |
| |
| Trochu jsem se pousmála a trochu mu ručku stiskla. Jeho otázku jsem zatím nechala nezodpovězenou. Vyvedla jsem jej z bytu a zamířila nahoru na půdu, která byla jen o patro víš a stejně tu téměř nikdo kromě mě nebydlel. Na půdě jsem zatáhla za řetízek a zasvítila malou žárovku. Poté jsem jej pustila a přešla do kouta místnosti, kde byly nějaký starý krabice, které jsem odsunula. Sehla jsem se a vytáhla z podlahy uvolněná prkna. Pokynula jsem mu, aby přišel ke mě. |
| |
| Stále trochu nechápajíc jsem se nechal vést cestou, kam mne vedla. Mířili jsme nahoru po schodech, kde se pravděpodobně skrývala půda. Mezitím co mě pustila, trochu užasle jsem se po místnosti rozhlížel. Bylo tu plno starých, nepoužitých ale přesto i lákavých věcí, které mě nabádaly je prozkoumat. Jenže měl jsem pocit, že kvůli těmhle krámům jsme sem nepřišli, proto jsem jen nejistě polknul a vydal se směrem za ní. |
| |
| Z pod prken jsem vytáhla cosi co byla zabalený ve starým kusu látek. Rozprostřela jsem to na podlahu a opatrně z toho onu látku sundala. Byly to meče, dva nádherné skutečné meče. Jeden byl úzký a lehce zahnutý, zastrčený v pochvě a druhý byl poněkud masivnější s lebkama jako zdobením na obou stranách u rukojeti. "Líbí?" řeknu s lehkým úsměvem. |
| |
| V tuhle chvíli jsem se zmohl jen na překvapené "Ooo!" Opatrně jsem si kleknul abych se na ty meče mohl podívat blíž. "Vypadají.. nebezpečně. Proč tu jsou?" |
| |
| "Pro vás dva." řeknu a podívám se na ně. "Tak trochu jsme s vaším tátou počítali s tím, že budete chtít jí v jeho stopách..." řeknu. Ono jim asi ani nic jiného nezbyde pokud budou chtít přežít další den... |
| |
| Trošku se na ní překvapeně podívám. "Pro nás?" řeknu lehce nevěřícně. Malou ručku jsem natáhl k tomu širšímu a užasle prsty přejel po hladké čepeli. "Ale... jsou moc velké." |
| |
| Trochu se pousměju a rukou mu lehce pocuchám vlasy. "Samozřejmě, že ne teď hned. Ale dej tomu pár let a věřím, že je ani jeden z vás nebude chtít dát z rukou." řeknu povzbudivě. "Tyhle meče jsou speciálně na ony příšery." |
| |
| "Určitě nás ochrání?" po těch slovech jsem už zkrátka neodolal, chtěl jsem ten s tou lebkou alespoň na malou chvilku držet v rukou, proto jsem se ho snažil alespoň trošku zvednout. |
| |
| "Jsem si tím více než jistá." řeknu a znovu sáhnu do své díry z vytažených volných prken a vytáhnu poslední věc. Tohle bylo o dost menší, ale pořád zabalené v látce. "A kdyby ne, tak i tohle může pomoci." řeknu a rozvinu látku, ve které byly dvě masivnější pistole. Jedna černá a druhá do stříbrna. |
| |
| Na sucho jsem polkl. "Opravdu to bude všechno moje..?" |
| |
| "Ne tak úplně..." řeknu. "Sami musíte zjistit, jaký způsob boje vám bude nejpřirozenější." dodám a pistole částečně zabalím zpátky. Teď už je tu nemusím schovávat. "Líbí se ti, že ano?" řeknu když vidím jak si prohlíží ten masivnější meč. |
| |
| "Nooo.. jo." řeknu tišeji a nesměleji. Ve skutečnosti se mi líbil víc než hodně ale o tom už ona vědět nemusela. Stejně tak se mi líbily i ty zbraně. |
| |
| Usmála jsem se a dala mu onen balíček s pistole do ruček. "Na. Vem tyhle a já vemu ten zbytek." řeknu a vezmu ze země oba meče a poté se s ním pomalu vydám zpátky do bytu. Snad Vergil ještě spal. Byla bych nerada, kdyby se strachoval kam jsme zmizeli. |
| |
| Příliš se to nezdálo, ale už jen ty samotné pistole byly samy o sobě těžké. Jenže jak táta říkával, jsem chlap a proto to nenechám všechno tahat holku. Po očku pozorujíc cestu před sebou jsem jí následoval se snahou o nic nezakopnout a ještě si tak nepřihoršit. |
| |
| A tak prakticky vzniklo trio lovcu demonu. Leta ubihala a navzdory bolestive ztrate rodicu se z obou staly mladici, kterym by dozajiste podlehla kazda na kterou by si ukazali. Postupne, behem treninku zjistili, ze kazdemu vyhovuje jiny styl boje. Zatimco Vergil prakticky okamzite ovladl umeni zachazeni s katanou Yamatem, Dante vsak nezustaval pozadu. Mohutny mec se zdal mohutny jen do te doby nez jej poprve radne uchopil. V tu chvili jakoby snad nic nevazil. Nebyl sice tak rychli jako Yamato ale onu ruchlost vyvazoval par masivnejsih pistoly - Ebony a Ivory. Trenovat a zaroven vychovavat dva polodemony nebyl zrovna jednoduhy ukol ale Leyle se to podailo celkem dobre. Mozna prave to a taky jine veci zapricinili to, ze se do ni Dante zamiloval. Jenze byl tu jeden problem a sice ten, ze jindy naprosto egojistycky, sebevedomi pubertak se najednou... bal... bal se ji dat najevo a prave proto to i v jeji pritomnosti celkem spatne zakryval. Vse se "zhorsilo" kdyz se pred asi trema rokama prestehovali do mensiho skladu, ktery se kupodivu ukazal jako dobre misto pro bydleni. |
| |
| V tuhle chvili byla cerstva noc. Dnesek byl dost narocny na to, abych si zaslouzil chvili odpocinku, pizzy a piva v plechovce. Lezel jsem natahnuty pres cely gauc a ukusoval kousek prave dovezeneho rajcatoveho specialu. Cas utekl rychlejs nez se zdal a ja uz se se smrti rodicu tak nejak smiril. To ale ovsem nemenilo nic na tom, ze dodrzim co jsem jako maly slibit. Ze najdu toho kdo to udelal a nenechal jejich smrt zbytecnou. |
| |
| Vracela jsem se domu. Prselo tak ze to hezky nebylo. Aspon to ze me castecne smilo ty zbytky vnitrnosti. Prosekal se z zaludku demona neni nic snadnyho. Vzala jsem za kliku a vesla. Skoro okamzite me do nosu prastila libiva vune cerstveho jidla. Vesla jsem dovnitr. Uz ode dveri jsem si svlikla kabat, ktery jsem nechala volne spadnout na zem. Tvorila se za mnou modre cervena stopa. "Priste na tohle kaslu." pronesu cestou aniz bych registrovala, ze tu nekdo je. "Nejsem hracka, ktera se da zvykat..." |
| |
| "Hmm?" Těsně před tím než jsem si ukousnul další sousto jsem se přemluvil k tomu otevřít oči a podívat se po očku ke dveřím. "Je to ale férový proti každýmu z nás.. Já přišel celej od s*aček posledně." |
| |
| Zarazím se a zastavím se na místě. Díky tmě mi chvíli trvalo než jsem rozpoznala odkud ten hlas vycházel. Ale mohla jsem si myslet, že tu bude on, zvláště když tu všude voněla pizza. "Tsche." ušklíbla jsem se a vyrazila k němu. Hrábla jsem rukou a ukořistila jeden kousek pizzy. Bylo mi jasné, že tímhle to dopálím. "Promiň, ale z toho, jak mě spolknul ten hnusák, jsem dostala hlad..." |
| |
| Ve chvíli kdy mi její rukou ubyl jeden dílek jsem ucítil, jak mi začal tik v oku a neodpustil jsem si tak lehce naštvaný úšklebek. "Já mam ale taky hlad, proto jsem si jí objednal." |
| |
| Onen kousek ve mě zmizí prakticky okamžitě. "Tebe ale nikdo nespolknul." řeknu a provokativně jej cvrnknu do nosu zakrvácenou rukou. "Zřejmě zkoušejí novou způsob jak nás dostat. Když jim nejde mě roztrhat nebo probodat, tak se mě pokusí sežrat." |
| |
| Dál už jsem se na to nemohl koukat a onu krabici s pizzou si položil na sebe. Uloupil jsem si tak předposlední kousek pizzy. "Tohle je ještě pořád dobrý. Opravdu nechceš vědět čím vším jsem prošel já a co jsem viděl." |
| |
| Rozhodím rukama do stran na znamení toho, že mi to je jedno a zamířím ke koupelně. "Můžem se hádat o tom, kdo byl v jakých sra....ch až se vykoupu." řeknu během cesty. Jediné po čem jsem v téhle chvíli toužila, byl horká koupel. Zavřela jsem za sebou dveře. Pustila jsem vodu, abych nechala oddtéct studenou a svlékla se. Načež jsem si poté vlezla po vodu a užívala se teplé vody, která na mě dopadala. Něco mě ale zaštípalo na zádech. Nakonec jsem vodu zavřela, protože to začínalo být fakt nepříjemné. Vylezla jsem ven a sáhla po ručníku. Když jsem se jím utřela a chystala se, že se obleče, uviděla jsem na něm víc krve. Přistoupila jsem k zrcadlu a pokusila se zjistit, co to má být. Chvíli mi to trvalo, než jsem našla pod lopatkou, velmi blízko obratle zapíchnutý kousek kosti, který rozhodně patřil tomu démonovy. "Sakra." pronesu, protože jsem si na něj nedosáhla. |
| |
| "Můžem se hádat o tom, kdo byl v jakých sra....ch až se vykoupu." Polkl jsem poslední sousto ze zbývajícího dílku pizzy. Jen po očku jsem jí věnoval svůj pohled. "Fajn tedy. Už se na tu diskuzi těším." víc ironický tón s úsměvem jsem si už odpustit nemohl. To už se ovšem obrátila a kráčela si to směr koupelna. Což v mém případě znamenalo polovičního šlofíka. Se zívnutím jsem se protáhl a na malou chvíli tak zavřel oči. Zhruba po půl hodině jsem už ale nevydržel nepodívat se na dveře od koupelny. Nějak jí to trvá.. |
| |
| Natáhla jsem si aspoň kalhotky a tílko a pokoušela se před zrcadlem nějak na to dosáhnout, ale byly to jen marné pokusy. "Sakra..." povzdechnu si a prohrábnu si rukou mokré vlasy. Budu muset říct Dantemu, aby to vytáhl. Znovu si povzdechnu a nakonec usoudím, že mi ani nic jiného nezbyde. Vemu za kliku a vyjdu ven z koupelny. |
| |
| Jako bych to zakřikl. Klaply dveře a já konečně viděl, jak se z tý koupelny uráčila vylézt. "Ještě ses nespláchla?" |
| |
| "Hm?" zvednu nechapave k nemu hlavu. Nakonec k nemu dojdu a sednu si k nemu zady. "Potrebuju pomoc." reknu a odhrnu si vlasy ze zad na stranu. "Neco se mi tam zapichlo a nedosahnu na to. Boli to jako pes..." |
| |
| Na chvilku se zarazím, když se zmíní o pomoci. Kdy jí vůbec naposled ode mě chtěla? Pomalu jsem se posadil. "S čim?" posadila se ke mě zády a až teprve pak jsem pochopil. Musel jsem se trochu pousmát. Chvíle, kdy mě žádá o pomoc, od ní nejsou moc časté. "Hlavně ale neječ." Chytil jsem ten trčící kousek kosti a pomalu napočítal do tří, než jsem jej prudce vytrhl z její kůže. |
| |
| "Pokusim se." reknu jeste driv nez to chytne a vyrve. Nepocitala jsem s tim, ze to takhle bude bolet. Ostatne ale bylo to u patere takze se s tim dalo pocitat. Zkousela jsem onen vykrik potlacit ale slo to spatne takze mi nakone tiche zajiknuti uniklo. |
| |
| Zbylý kousek kosti, co jsem držel v ruce, jsem z dálky hodil rovnou do koše a kupodivu jsem se i trefil. "To bude za další pizzu." neodpustim si vítězné zazubení. |
| |
| Trochu si vydechnu, když je ten kus pryč a trochu zahýbu ramenem, jestli tam náhodou něco nezůstalo, ale naštěstí nic. Úlevně si vydechnu. Otočím se k němu. "Dík." řeknu s lehkým úsměvem. Jenže, pak se stalo něco divného. Něco co se mi doteď ještě nestalo a sice to, že jsem při pohledu do jeho tváře ztuhla. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, respektivě nedokázala jsem odtrhnout oči od těch jeho. |
| |
| Vítězoslavný úsměv mi vydržel do té chvíle, než jsem zpozoroval jak se její pohled na mě upřeně díval. Trochu jsem se zarazil. Mam někde flek od pizzy nebo co? "Co?" |
| |
| Tak nějak jsem nevnímala ani to co říkal. Zaplavil mě podivný pocit a tep mého srdce se podivně zrychlil. Nevím proč, ale moje tělo se najednou začalo prostě hýbat samo, naklonila jsem se k němu tak, že nás prakticky oddělovali jen centimetry. Ofina tmavých vlasů mi přitom spadla do očí a zastínila tak výhled. |
| |
| Pozoroval jsem ji. Neodpověděla a místo toho udělala to co udělala. Začala se chovat divně. Jakmile se mi přiblížila, lehce jsem se zamračil. "Něco jsi dneska špatně vypila?" |
| |
| Skrz ofinu jsem mu hledela do oci, ve kterych jsem se zacala utapet a to doslova. Nedokazala jsem mu nijak odpovedet. Misto tho jsem se k nemu nahnula vic, tak ze to vypaadalo jako bych chtela neco udelat ale nakonec jsem to vzdala a trochu se stahla. "Zapomen na to, stejne by to neungovalo..." |
| |
| Nefungovalo? Co se jí honí hlavou? Když se odtáhla, lokty jsem si opřel o svoje kolena a hleděl na ní. "Co má tohle všechno znamenat?" |
| |
| Stáhla jsem se úplně a otočila jsem se k němu zády. "Říkala jsem, zapomeň na to, nemá to cenu. Něco takovýho si ani jeden nemůžeme dovolit." řeknu během toho a pomalu spustím nohy z gauče dolů. |
| |
| Nic jsem jí na to neříkal, jen ji mlčky pozoroval jak se oddaluje. "Možná.. to i zní rozumě." špitnu si spíš pro sebe, jelikož jsem tušil, který směrem měla ona předtím namířeno. |
| |
| Napětí by se v tu chvíli dalo krájet ale vše najednou zpřetrhalo to, jak někdo rozrazil vchodové dveře. Byl to Vergil, Danteho bratr a také dvojče. Dle toho jak byl zadýchaný a taky mokrý od deště, měl jistě něco na srdci a ne něco lecjakého. "Dante...." začal a popadal přitom dech. "Našel jsem ho.... na-šel.. jsem....ho..." |
| |
| Přemýšlel jsem, že ještě něco dodám, ale v tu chvíli mě přerušilo prudké klapnutí dveří, které si vyžádalo mojí pozornost. Zarazil jsem se, když jsem uviděl Vergila skoro nedýchajíc. "O čem to sakra mluvíš?" |
| |
| "Našel ho..." zopakuji a pokusím se nabrat vzduch do plic. Když nakonec usoudím, že lepší už to nebude, trochu se narovnám a řeknu: "Démona co zabil naše rodiče." |
| |
| To, co on vypustí z úst, ve mě hrkne. Znal jsem ty jeho fórky. Občas mile rád zneužíval svýho vážnýho tónu k tomu, abych mu uvěřil lecjakou krávovinu. "Hele, jestli si děláš srandu, tak tohle je hodně blbá sranda.." |
| |
| "Tohle není sranda, Dante..." řeknu a rozejdu se k němu, vlastně k nim oboum. "Byl to on, jasně si ho pamatuju. Sledoval jsem ho, ale utekl přes Pečeť zpátky do Démoní světa. Pokud ho chceme dostat, musíme si pospíšit než Pečeť zmizí a já už nebudu schopem vytvořit portál...." |
| |
| Krátce jsem se podíval na Ley a poté zpět na něj. "Fajn, jdem.." pronesu rozhodně a rozejdu se směrem ke dveřím, při čemž po cestě čapnu svůj kabát. |
| |
| Rychle skoskočím z gauče a zamířim si to ke koupelně. "Jdu taky." řeknu během toho a u futer dveří se zastavím abych se na ně podívala. "Potřebujete někoho, kdo na vás dva dá pozor." řeknu a mrknu na ně a poté zmizím za polozavřenými dveřmi. "Dejte mi minutu!" zavolam zpoza nich. |
| |
| Kousek před dveřma se zastavím a musím se za sebe ohlídnout s tikem v oku. "Mluví jako bysme ještě teď potřebovali chůvu.." Během té minuty, o kterou ona si řekla, jsem si aspoň oblík kabát a zandal Rebellion na své místo. |
| |
| Trochu se pousměju. "Neměj jí to za zlé brácha." řeknu a pokusím se ze sebe sklepat přebytečnou vodu. Taky jsem se pokusil nějak upravit splyhlé vlasy, díky čemuž jsme teď oba vypadali téměř stejně, jediné čím jsme se lišili bylo vlastně oblečení. |
| |
| "Ženský.." odfrknul jsem si pro sebe a opřel se o zeď vedle dveří. Specháme a ona si ještě bude dávat na čas? |
| |
| Vykašlala jsem se na hledání kabátu a vzala jen kraťasy, pač vršek už jsem na sobě měla a zbytek mi byl ukradený. Vklouzla jsem rychle do bot a ve výběhu z koupelny jsem si je ještě zapínala. "Můžem." řeknu když uvidím oba, jak tam tak stojí. |
| |
| "To jsme rádi." neodpustím se provokativní úsměv a vyjdu ze dveří jako první. I když buďme upřímní, to počasí v tuhle chvíli stojí za houby. "Veď, Verge.." |
| |
| Přikývnu na znamení toho, že jsem mu rozuměl a projdu otevřenýma dveřma. Kdyby nepršelo, myslím, že bych to zval po svých, ale už jsem měl dost toho jak jsem běžel sem, takže jsem sáhl po Yamatu, vytasil jej a lehce s ním švihl do vzduchu kde se utvořila menší průrva - portál. "Je mi jasné, že se vám běžet nechce." pronesu když vstoupím do portálu. Vedl přímo k místu, kde jsem našel tu Pečeť. |
| |
| I za tu malou chvilku jsme promokli vcelku rychle. Mě to bylo celkem jedno, ale Ley na to mohla být poněkud citlivější. "Je dobře že tak skvěle předvídáš." rýpnu si krátce předtím, než jej následuji oním portálem. |
| |
| Oběvili se v opuštěné továrně, která zřejmě kdysi vyráběla nějaký stroje. Vergil mlčky přešel k nějaký kupě nějaký suti, kterou Yamatem rozsekl. Oběvil tak na zemi ukrytý pentagram složený z různých démonských symbolů. Leyla přikročila k Vergilovy. "Pomůžu ti ten portál otevřít..." řekne mu. Vergil jen mlčky přikývne. Věděl, že bez její pomoci, by to pro něj bylo příliš velké sousto a nebyla by poté moc velká šance, že by měl dost síly na to poté vytvořil portál i zpátky. |
| |
| Mezitím, co se ti dva zaměřili na onen pentagram, já jsem se alespoň poohlížel kolem. "Vypadá to, že tady už hodně dlouho nikdo nerozjel pořádnou párty." |
| |
| Jenže už když se ti dva chystali otevřít portál, zmocnil se Danteho podivně špatný pocit. Špatný pocit toho, že se něco špatného stane a tenhle pocit, jej zatím ještě nikdy nezklamal. A jeho předtucha na sebe nedala moc čekat. Sotva se ty dva nějak slezli okolo toho pentagramu, ten se fialově rozzářil a vynořili se z něj desítky chapadel, které je okamžitě chytili a snažili se je zatáhnout dovnitř. |
| |
| Nemusel jsem čekat dlouho, než se dostavil nepříjemný pocit, který jsem skrýval za svýma vtípkama. "Slušně to tu smrdí rybinou.." Než jsem se ale podíval zpátky k nim, akorát jsem tím potvrdil svoje slova. No, skoro. "Kur*a, já to říkal.." nezaváhal jsem sáhnout po rukojeti Rebellionu a švihnutím přeseknout ty mořský plody dřív, než bude pozdě. |
| |
| Jenže Danteho snažení se zdálo bezvýznamné. Nehledě na to, kolik jich odsekl, snad dvakrát takové množství jich zase vylezlo. První to chytlo Vergila a vtáhlo to do dovnitř. Pak ty chapadla chytla i Leylu, chytla jí za nohy a pomalu táhla dovnitř, tam kde zmizel předtím Vergil. To ale Dante nemohl dovolit. |
| |
| Pocítil jsem, jak mi tělem projel mráz. "Ne!!" Nesměl jsem ztratit ani jednoho z nich. Nesměl, zkrátka nesměl! Kus od toho jsem Rebellion silně zabodl do země, jednou rukou se držel rukojeti a druhou pevně chytil Leyino zápěstí. "Takhle teda ne!" |
| |
| Dante jí chytnul a sám sebe pojistil, ale chapadla se nehodlala dát. Začala se s ním o ní přetahovat a čím víc on zabral, tím jenom vylezlo další chapadlo, které se kolem ní obtočilo a táhlo jí to tak větší silou. Což by na tom asi nebylo to nejhorší. To špatný na tom bylo to, že jí tahle "přetahovaná" musela dost bolet. |
| |
| Vedel jsem, ze cim vic usili jsem vynalozil, tim to bylo jen horsi. Proto zbyla jen jedna jedina moznost, ktera nebyla zrovna lakava ani pro jednoho z nas. "Nepustim te..!" Pronesu skrz zatnute zuby a misto dalsiho pretahovani jsem Rebellion vyskubl ze zeme, takze bez dalsiho souboje nas chte nechte chapadla stahla oba dva. |
| |
| Chapadla je oba vtahla do Pecete a svet najednou pro Danteho potemnel. To co jej probralo, byla stiplava vune siry, ktera jej stipala v nose. Mohl zjistit, ze lezi na brise, na prasny zemi, ktera byla vysusena a popraskana. Vsechno bylo takove potemnele a sedave. Nebe bylo plne cernych mraku a ve vzduchu poletoval popilek. Tohle rozhodne nebyl lidsky svet... |
| |
| Nejen že mě probral smrad, ale taky kuriózní bolest hlavy. Nicméně nějak jsem se posbíral dohromady a vstal, abych se rozhlídl kolem. "A do prkenní ohrady.." utekla mi jedna myšlenka ústy. Tohle bylo hodně zlý.. |
| |
| Podivné pazvuky v dály a několik kostí napravo jej rozhodně ubezpečovali, že tohle rozhodně není jeho město, svět na který byl zvyklí. A nepotvrzovala to nejenom láva, vytékající ze sopky na horizontu, ale také démoni, lítající hodně, hodně vysoko nad ním. Naneštěstí si jej z takovéhle výšky zatím nevšimli. Jenže tu byl jiný problém než démoni, kde byl Vergil a Leyla?! |
| |
| Měl jsem špatné tušení, že si musim pospíšit. Proto jsem se rozběhl směrem, kudy vedla nejbližší cesta. Rozhodně to byla lepší možnost než sedět na zadku a přemýšlet kudy se vydat. To vážně v tomhle otec dokázal žít? |
| |
| Sotva ale došlápl na cestu, něco jej strhnulo do strany a k zemi. K jejich smůle tam byl ale trochu příkřejší kopec, takže se oba po něm kutáleli dolů. Když se ale konečně zastavil, hlava se mu motala tak, že nevěděl, kde je dole a kde nahoře, ale přesto celkem rozeznával to, jak jej znovu někdo čapnul a kus odtáhl. "Schovej se, rychle!" ozval se jemu známí hlas a stejně jako hlas, poznával i tu modrou siluetu. |
| |
| Jediné, co jsem v celém tom shonu stihl udělat, bylö vydat ze sebe zaražený zvuk. Pak už jsem jen cítil jak se společně s dotyčným valím dolů po nepříjemnejch kamenech. Po chvíli to už přestalo a já se mohl trochu srovnat dohromady. "Co to sak-.." "Schovej se, rychle!"[/i] Chtě nechtě jsem se musel znovu rozběhnout a v tu chvíli jsem už zahlédl viníka, což mě donutilo zarazit se. "Verge?!" |
| |
| "Jo, jsem to já." odvětím mu. Znovu ho prostě chytnu a zatáhnu za nejbližší velký balvan. "Si normální?!" začnu na něj, jakmile se ujistím, že tu můžem chvíli vydržet. "Jsme v Démoním světě a ty se tady producíruješ jako modelka!" |
| |
| Ve chvili kdy mi zacal neco vycitat, snazil jsem se o falesny usmev abych zakryl fakt, ze bych mu v tuhle chvili nejradsi natahnul. (aneb krizek :D) "Zrovna o modelkach bys mel ty co rikat.. Vim co delam!" |
| |
| "Tsche." usklibnu se. "Ty a pouzivat hlavu?" reknu vysmesne a pokusim se i naznak smichu. Nakonec sevru trochu vic Yamata a rukojeti jej prastim do ty jeho kebule, doufajc ze se mu tak rozsviti. "Vzpamatuj se! Tohle se Demoni svet Dante! Staci aby nas jen zmercili a pujdou po nas naprosto vsichni!" |
| |
| Kdyz se me snazil prastit, hlavou jsem uhnul do strany a on tak minul. "Bez tebe bych to vazne nevedel. Proto by ses mel hodne rychle naucit mirit." Oplatim mu stejne vysmesny ton a rozejdu se kolem nej. "Rozhodne nehodlam ztracet cas hadanim s tvymi pocity." |
| |
| "Dante sakra..." pronesu a kdyz se snazi odejit chytnu jej za cip kabatu. "Udelej aspon jedinkrat to, ze me posleches..." |
| |
| Zastavil jsem se a znatelne si povzdychl. "Tak ja posloucham. Mas nejakej lepsi napad?" |
| |
| Pustil jsem ho. Vedel jsem, ze i kdyz ma ty svoje kecy, nakonec mi stejne vzdycky da zapravdu. "Prvne musime najit Leylu." reknu. "Pak se odtud pokusime dostat." |
| |
| Usklibl jsem se. "Ley jsem mel v planu najit od zacatku. V cem mas teda problem?" |
| |
| Povzdechnu si. "V tom, ze pokud odkud vystrime nos, nebude trvat dlouho nez nas vyciti, zvlaste tu otcovu cast..." reknu a podivam se okolo sebe. Jeden nikdy nevedel. |
| |
| Prudce jsem se na něj otočil. "A Ley podle tebe nevycítí?! Radši se budeš bát o svůj vlastní zadek když ona je tu někde na vlastní pěst?!" |
| |
| Tohle me dopalilo. Trochu jsem se zakabonil a chytnul jsem jej za rukav. Rozesel jsem se k nim do toho kopce. Mlcel jsem dokud jsme jej nevysli a ja tam nakonec zastavil. "Vidis?" rekl jsem ledove a ukazal na stopy po tazeni neceho. "Probodej me za to kolikrat chces ale vim urcite, ze to co tudy demoni tahli, je Leyla." |
| |
| Odstrčil jsem ho když mi ukázal ony stopy. "Za tu dobu co se tu se mnou hádáš jsem jí už mohl zachránit!" Prohodím dopáleně. Nechtěl jsem už ztrácet víc času, proto jsem se rozběhl právě podle těch stop. Ne jednou jsem už zažil pocit, že i pár vteřin může rozhodnout o situaci.. |
| |
| "Dante!" povzdechnu si a vyrazim za nim. Jestli se dostane do prusvihu, budu ho muset z nej tahat a on a prusvih je jako ta jeho pizza v krabici - cili jeden bez druheho nemuzou byt. |
| |
| Hnala mě kupředu zlá představa. Představa že jí ublíží, budou ji mučit nebo cokoliv horšího. Už jen ta představa bodala jako ostrej nůž, proto jsem nezpomaloval. "Nebudu na tebe čekat!" |
| |
| Jenze Dantemu se jeho horlivost moc nevyplatila. Strach o rodinu... da-li se ona nazvat rodinou, i kdyz samozrejme ze dala. Ona byla jeho rodina. A vztek z toho, ze ji tam zrejme demoni nekde nedrzi zrovna v rukavickach, si vybrali dan na jeho pozornosti. Ze zeme pod jeho nohama vyrazili stejna chapadla, ktera se sem predtim vsechny vtahla. Chytla, ne omotala se mu okolo nohou. Naslene se zacala zeme otrasat a ze zeme pod nim vylezl skutene obri cerv, jemuz prave ony chapadla ktera jej drzela, lezla z obri tlamy a Dante se tam ocitla nekolik desitek metru nad zemi. |
| |
| Ve chvili, kdy jsem neco tusil, chystal jsem se uskocit ale bylo to rychlejsi. "Co to sakra-?!" Nemohl jsem se prilis hybat, uz jen z toho duvodu ze si me to pevne obmotalo. Zjistil jsem tak za kratko svou cervi spolecnost a snazil dosahnou alespon na Ebony. |
| |
| Cerv se sice malicko stahl kdyz ony kulky pronikl do nej ale nepoustel jej a taky nejevil znamky toho, ze by mu to nejak prilis vadilo. Dosiroka roztahnul tlamu a ony chapadla vtahnul zpatky do sve tlamy a Danteho spolu s nimi. Polkl jej a Dante se tak ritil jeho hltanem dolu do zaludku. Cer pkte zmizel zase pod zemi. |
| |
| Neodvazil jsem ze sebe ani vydat nejaky zvuky, protoze to co tu vsechno je.. jsem vazne neminil mit v puse. Nohama jsem se pevne zaprel nez jsem sklouzl nekam hloubs a tentokrat mel volne ruce k pouziti Rebellionu. Prudce jsem jej zabodl do cehosi pod sebou a silnym tahnutim nahoru jsem jej doslova porcoval. Ja jsem ztezi stravitelnej, kamo! |
| |
| Cervuv hltan mel o prumeru neco okolo dou metru. Bylo slysel to tak bolestne zavriskal ale znovu na to nebral nejaky velky ohled. Dante nakonec dopadl do neceho co melo byt zrejme zaludek, ale zaludek o rozloze dvou fotbalovych hrist. Dopadl do nejake nazelenale tekutiny ve ktery plavalo snad uplne vsechno - casti lidi, demonu, baraky, auta, dokonce i autobus a byla tu i cast letadlove lodi. |
| |
| Ozvalo se jen splouchnuti. V tuhle chvili jsem prestal doufat, ze bych se mohl ponorit do jeste vetsich sra*ek. Na tohle fakt nemam cas! Co to slo, rozbehl jsem se protinejblizsi 'stene', zabodll do ni Rebellion a pokusil se co nejrychleji udelat otvor ven driv, nez me to tu zaplavi sra*kama uplne. |
| |
| Sotva ale setl do cervvy tkane rebellionem, vystrikla z ni tekutina nazloutle barvy, ktera jej zasahla trochu do oci a obliceje. Palilo yo jakoby jej nekdo oparit varici vodou, zvlastne v ocich, coz melo za nasledek to, ze momentalne videl kulovy. |
| |
| "Do prd*le!" Okamzite jsem se snazil si oci otrit do rukavu, ale palilo to o to vic. "Moje oci.." Cekl jsem. Co jsem zmohl? |
| |
| Rukav jen castecne pomohl. Nicmene neco se mu zacalo hybat po nohama a podivne mlaskave zvuky napovidali, ze to nic hezkeho nebude. Par metru za nim se k toho hnusu ve kterym byl po kolena, vynorili dve jakesi rosolovite koule slizu, ktere se zacali pohybovat pomalu smerem k nemu. |
| |
| Castecne jsem pootevrel podrazdene oci. Podle tech nechutnejch zvuku jsem se otocil a zarazil se. "Jestli se tohle deje i u me v zaludku tak to potes.." Usklibl jsem se. Pevne jsem chytil Rebellion jehoz cepel zacala cernat. "Tak si pojdte pro kousek Danteho.." |
| |
| Dante videl jen rozmazane plokoule cehosi jak se sinou k nemu. Diky podrazdenym ocim nemohl videt ten rosol, ktery se vynoril primo za nim a pomalu mu zacal pohlcovat nohu do sebe. |
| |
| Citil jsem jak se mi nohy nori vic do tech teplejch sra*ek. "Ani napad!" Rebellionem jsem se silne rozmachl a pokusil se tak ze sebe odehnat co nejvic tech tekutych slizu. |
| |
| To ale nemel delat. Priseru sice rozseknul, ale ta chvili bublala a potom zacala zase narustat do puodni podoby a co hur i ta druha cast se taky zacala hybat. |
| |
| Zacaly mi dochazet bapady kudy se dostat ven, pokud to mam pojmout vic uprimneji. Silnym svihem jsem jim dal na cas a tentokrat se rozbehl jibym smerem kudy by to bylo nadejnejsi. |
| |
| I kdyz se jim pokousel utect, vylezali postupne dalsi a dalsi a pak mohl ucitit to, jak jej neco zastavilo. Doslova jakoby mu nekdo prilepil nohy po tou vodou. Naslene pote i te vody zacali vylezat dalsi ony rosolovite potvory, ktere mu, jak se ukazalo, drzeli prave ony nohy. A zacali se sapat po nem vys a vys. |
| |
| "Ani nápad!" zopakuju znovu a začnu se po tom ohánět znovu a víckrát. "Neskončim tu jako svačinka!" |
| |
| Vynorili se dalsi a dalsi a zacali od nohoh stoupat vys po jeho tele. Zacali jej postupne pohlcovat do sebe a pak pomalu dolu do too hnusu co v nem stal. |
| |
| "Ku*a..!" Snazil jsem se to ze sebe shodit jenze tak nejak uz to bylo za pomyslnou hranici a ja uz to v podstate nestihal. Citil jsem jak me to pohlcuje kazdou chvili vic. |
| |
| Chybelo tak nejak jenom to, aby mu pohltili hlavu ale neco se zacalo dit. Cely zaludek a i Dante v nem se zakymacel, az skoro spadl na zem, nicmene ten rosol jej nepoustel. Chvili se potom nic nedelo ale potom se zaludek zacal otrasat znovu ale mene nez predtim. Nasledne pote ze "stropu" nad nim , jakoby se tam nekdo snazil probourat. Tkan se trhala na kusy az se utvoril skrz jakysi otvor, kterym se protahl podivny modry demon. |
| |
| Pod naporem tech narazu jsem se snazil to nejak ustat, ale ne ze by to slo zrovna z lehka. Snaha ze sebe shazet ten hnus byla uz v podstate ztracena, ale az pak jsem si vsiml toho, ze se z vrchu sem sinula dalsi spolecnost v podobe modreho demona. "Co je zas tohle?! |
| |
| Demon k nemu dosel, pote proste zaboril svuj parat do onoho zele, ktere jen pohlcovalo. Dante mohl citit jeho horky dotek na sve ruce, kterou on sevrel a jediny trhnutim jej vytahnul z toho zele. Nepoustel jej ale. Nacez ho pote vyhodil onou dirou, kterou on udelal pryc a on se tak ocitnul venku z toho cerva a jak mohl pote videt, cerv byl mrtvi. Kdo byl ten modrej demon? A kde je bratr? Dostal ho snad ten demon? |
| |
| Ucitil jsem jak jsem se za kratko vyvalel v cerstve hline. Pomalu jsem se postavil a sledoval co se vubec deje. Proc mi ten demon byl necim povedomy? S neduverivym pohledem jsem sledoval tu chciplou vec a setrel ze sebe zbytek tech nejvetsich slizu. |
| |
| Modry demon nasledne sam provezl onou dirou, kterou sam vytvoril. Mrtvi cerv vypadal, ze ho zabil prave ten modry demon. Ten stal jen kousek pred Dantem. "Zda se, ze slovo "k sezrani" ztratilo svuj smysl... zvlaste v tvem provedi..." promluvil onen modry demon. |
| |
| Zle jsem se ušklíbl. Ne jen že budu ještě tejden páchnout po těch srač*ách, ale budu si teď ještě od nějakýho démona vyslýchat výsměšný kecy? "Co ty seš zač?" |
| |
| Zastavil jsem se. Podival jsem se na svoje ruce. Nebyly moje. Moje v tom smyslu, ze ne lidske. Byly demonicke. Podival jsem se zpatky na nej. Teprve ted mi zaclo dochazet, ze jsem mu to vlastne jeste nerekl. Soustredil jsem se proto na to, abych se premenil zpatky. Slo to pomalu a ztezka, klesl jsem pritom na jedno koleno ale nakonec jsem se promenil zpatky. "Sorry... bracha... ze to... tak... trvalo..." reknu s popadanim dechu. |
| |
| Začalo se dít něco, co jsem v tuhle chvíli víceméně nečekal. Ten modrý démon přede mnou... začal se měnit do člověka? Co to mělo znamenat? O to víc jsem se zarazil, když se z toho doslova vyklubal Vergil. "C-co má tohle sakra znamenat?!" |
| |
| Yamata jsem pouzil jako opernou hul, o kterou jsem se opriral, kdyz jsem se na zemi potreboval trochu vydechnout a doprat si tak okamzik na vydechnuti. "Nikdy te... nenapadlo, ze to dokazeme? Prece jenom... pamatuj kdo byl... nas tata..." reknu porad zadychane a podivam se u toho na nej. "Ja to zjistil teprve pred mesicem... kdyz si byl pryc... " |
| |
| Sepjal jsem ruce v pest. "Proc jsi mi o tom nerekl?" Muj vyraz byl nastvany jen na oko. "Nebudu se ptat jaks me nasel ani dalsi kraviny.. Prave ted uz Ley muze trpet nebo neco horsiho.." Muj zapal pro to byl vic nez velky, ale presto tu bylo riziko ze nas sezere nejakej dalsi labuznik. Moje oci byly jeste porad podrazdene narudle. "Musime pohnout.." Pronesu uz o neco mirneji. |
| |
| "Jo... jen... dej mi jeste minutku..." rekl jsem. Tahle vec nebyla xrovna dvakrat prijrmna ale porad to bylo o neco lepsi nez kdyz jsem se promenil poprve. Ted me ale trapili dve veci - prvni byla samozrejme Leyla a ta druha, jak on zvladne onu premenu. |
| |
| Lhal bych, kdybych rekl ze se mi ta premena nehonila hlavou, ale to ted bylo min podstatny. Holt co se ma stat, stane se, ale aby Ley nekdo ublizil nikoliv. "Chces vzit na zada princezno?" |
| |
| Zavrtim hlavou. "To je dobry." reknu a pokusim se vstat. Slo to blbe a s trochou obtizi ale nakonec se mi na nohy povedlo se nejak vydrapat. Jednim jsem si ale byl jisty a to sice tim, ze v dohledne dobe se rozhodne promenovat nebudu. |
| |
| Chvíli jsem vyčkával, než se tak nějak posbíral dohromady.Jakmile jsem si byl jistý tím že už vypadá o trochu líp, pomalu jsem se rozešel. "Co jsou vůbec zač tyhle mrchy?" |
| |
| Trosku pomalejsim krokem jsem sel za nim. "Timhle demoni zrejme sezerou vse co se hybe." reknu a podivam se na svou ruku. Porad jsem v ni citil jiste neprijemne mravenceni. "Kazdopadne podle meho muzeme v nejblizsi dobe ocekavat dalsi spolecnost..." reknu ale pak se zarazim. Zahledl jsem neco na necem co zrejme musela byt cesta. Vyrazil jsem k tomu. |
| |
| Nezastavoval jsem se, ale podíval jsem se na něj přes rameno. "Jestli se tu další společnost vážně objeví, první jdeš tentokrát ty.." Prohodím už trochu otráveněji. To, co jsem viděl, jsem vážně vidět nemusel. Jenže se mi honila hlavou důležitější otázka - Kam mohli Ley vzít? |
| |
| Zastavil jsem se a klekl si. Vzal jsem to do ruky. Tohle rozhodně nepatřilo démonům, leda že by nějaký démon nosil 38 na podpadku. A ještě na té botě byly stopy čerstvé krve. Moje nitro zachvátil vztek. Moje ruka automaticky sevřela surově onu botu. "Zaplatí za to..." pronesl jsem. "...i za jeden jediný skřivený vlas... zaplatí za to..." |
| |
| Jakmile jsem už za sebou neslyšel kroky, zastavil se a otočil se. Zamračil jsem se stejně jako on. "Čím dřív jí najdeme, tím dřív jim nakopeme zadky.." |
| |
| Zhruba po chvíli cesty prachem a popelem narazili na něco, co připomínalo stavbu na nějaké skále. Díky prachu a kouři to nebylo moc dobře rozeznatelné, ale stopy, které se táhli hlínou a prachem hovořili jasně - směřovali tam.  |
| |
| Měl jsem chuť se rozběhnout. Rozběhnout se, nezastavovat a hledět stále vpřed v naději, že jí už konečně najdu. Jenže teď jsem nebyl sám, musel jsem brát na Vergeho ohled. "Můžeš běžet?" |
| |
| Bylo mi jasné, že pokud jí někam vzali, tak rozhodně tam. Nejenom, že mi to říkali ty stopy, ale taky mi to říkal můj instinkt. A já mu věřil, ještě nikdy mě nezradil. "Můžeš běžet?" Jeho otázka mě dá se říci vytrhne ze zamyšlení. Chvíli mi trvalo než jsem ze sebe dostal nějakou kloudnou odpověď. Nakonec jsem se ale zmohl jen na přikývnutí. "Ne dlouho, ale mohu." |
| |
| "Kazda chvilka muze rozhodovat.." Pronesu s lehce bolestnym oblicejem smerem k nemu a rozbehnu se. Po tom vsem, co jsme ztratili.. Ona byla neco, co jsem za kazdou cenu ztratit nechtel. I kdyby me to melo stat vlastni zivot. |
| |
| Celkem rychle a kupodivu bez větších potíží, když vynecháme onen popílek ve vzduchu, díky kterému se jim hůře dýchalo, protože se jim usazoval na plicích, se dostali až k oné skále, kam je vedli oné stopy. Kus před nimi se v oné skále jevilo něco jako vchod, nebo vstup či prostě nějaká jeskyně. A kupodivu i tam směřovali ony stopy.  |
| |
| Na chvíli jsem se zastavil a podíval se na onen vchod. Působilo to.. zvláštně, jeden by z toho měl i špatnej pocit, ale já hodlal pokračovat ať chci nebo ne. "Nikdy jsem tu nebyl ale.. přesto mi to připadá povědomý." |
| |
| Sevřel jsem pevněji Yamata. Nedával jsem to na sobě znát, ale uvnitř mě planul silný oheň nenávisti a zloby. Sotva napůl ucha jsem vnímal to co bratr říkal. "Nesmíme polevit v ostražitosti. Zdá se mi to nějak moc lehké." řeknu nakonec. Až moc často jsme oba zápasy s démony na to, abychom si my dva mohli jen tak chodit tady, navíc v jejich "přirozeném prostředí". |
| |
| Rukou jsem nahmatal rukojeť Rebellionu a s pohledem stále upřeným k tomu vchodu jsem se pomalu rozešel. Udělat návnadu po druhé už pro mě není za dnešní den nijak velkej problém. To ale neznamená, že jí míním dělat furt. "Dávej si pozor.." |
| |
| Jeskyně byla prostorná a kupodivu i když se zdálo, že je tu naprostá tma, oba částečně viděli. I když tu byla spíš taková otázka, jestli to nebylo způsobeno jejich druhou stránkou. Ať už to bylo jak chtělo, Vergilům pocit toho, že vše jim prochází nějak hladce se nakonec naplnil. Oba mohli zaslechnout typicky démonické vrčení. Ozívalo se ze všech stran a směrů. A brzy mohli vidět i jejich původce. A bylo bych nemálo - na zemi před nimi, za nimi, na stěnách jeskyně i stropě. Byly obklíčeni dvoumetrovými démonky, kteří měli výhodu převahy.  |
| |
| Uznale jsem zapískal. "Čeká nás hromadnej úklid.." Pobaveně jsem se zazubil. Vytasil jsem Rebellion před sebe a při onom tasení se rozmáchl prudce, takže jsem z části vyslel jedno silné vzduchové seknutí do onoho hloučku. "Na tohle nemam čas.." |
| |
| Několik démonů to smetlo na zem, ale nijak nezabilo. Něco mezi sebou prohodili, vlastně vrčeli na sebe jako psy, skoro se přitom i sepraly. Docela dobře přitom ty dva ignorovali, dokud je jeden doslova nepropleskl a něco na ně nezavrčel. Všichni se pak dívali jejich směrem a s křikem proti nim vyrazili ze všech stran. |
| |
| Napjal jsem svoje svaly a jen pozoroval, jak se na nás řítí. "Jen si pojďte.." neodpustil jsem si slabší úsměv předtím, než jsem vyrazil pro nim. Doslova se dostal do onoho hloučku a silným máchnutím kolem sebe dokola prosekl démony v předních liniích a zbytek odhodil dál. |
| |
| Dante tímto útokem dost démonů zabil, tak říkajíc na jednu ránu, ale místo nich se vyrojili další, které se oboum zakousaly do rukou a nohou. A ač se bránily sebevíc, vždy se za jednoho mrtvého oběvili snad dva nebo tři nový. Pak ale jeskyň protnul nelidský řev, který až trhal ušní bubínky. Všichni démoni ustali ve svých útocích a otočili se směrem, odkud onen řev vycházel. "Táhně odtud vy krysy!" zavrčí démonský hlas. "Tihle jsou moji..."  |
| |
| Situace utichla a ja se podival smerem, odkud se ozval hlas. Provokativne jsem se zazubil. "Sorry kamo, ale tebe jsem na party nepozval." Nehlede na to, ze samotni ti smejdi byli namnozeny vic nez dost. |
| |
| Moc jsem tomu nově příchozímu démonovy nevěnoval pozornost, protože i když těm ostatním řekl, že mají zmizet, moc se k tomu neměli, vlastně skoro vůbec. "Jdi po něm, budu ti krejt záda a postarám se o ty ostatní!" zavolal jsem na bratra s tím, že jsem ani neohlédl a Yamatovou čepelí hladce rozklouzával těly oněch démonů, kteří měli drzost a pošetilost na mě zaútočit. |
| |
| "Jdi po něm, budu ti krejt záda a postarám se o ty ostatní!" Postavil jsem se s úsměvem znovu do bojového postoje a odfoukl si pramen vlasů z očí. "Nemusíš říkat dvakrát." Prudce jsem se rozběhl a nebral ohledy na démony kolem mě. Mířil jsem rovnou k tomu velkému ukázat mu, že sem raději lézt neměl. |
| |
| Čtyřruký démon zařval a poté se to namířil na Danteho přes ostatní démony, které cestou srážel nebo je prostě pod nohama rozšlapal. Pod každým jeho krokem, nebo spíše skokem se lehce otřásala země pod ním. Vergil zatím dělal to co řekl a taky mu to usnadnili o oni démoni, neboť usoudili zřejmě, že tomu velkýmu bude stačit ten jeden a oni se budou moci vzít toho druhýho. |
| |
| END OF CHAPTER 1. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| DÍL 1. - SRDCEM KTERÉ TLUČE JEN PRO NI |
| |
| Za pár týdnu to budou přesně dva roky od doby, kdy Dante porazil Munduse, ale tím i to co vlastně zbylo z jeho bratra, když se v jeho mládí vydal do Démoního světa, světa, kde byl jejich otec doma. Dante nevěděl co se s ním po celou tu dobu dělo, dokud na něj nenarazil právě při bitvě s Mundusem, druhým nejsilnějším démonem Démoního světa. Trish při tom boji bohužel zahynula také, obětovala se pro Danteho a Lady? Ta zmizela nikdo neví kam, hned po tom, co se brána mezi oběma světy zavřela. Od té doby o ní Dante neslyšel. Kdo tedy zbyl? Nikdo, kromě starého Morrisona, který se ale jednou za čas vynořil od někud, přinesl práci a zase zmizel kdo ví kam. Samota proto byla Danteho věrným partnerem. Byla neodbitná, palčivá a dosti bolestivá i když si to nechtěl nijak přiznávat. Byl sám... |
| |
| Táhlo se pozdní podzimní odpoledne. Ležel jsem na svém starším gauči natažený a přes obličej přehozený svůj oblíbený časopis. Větrák visící na stropě se jen líně pohyboval svýma lopatka, ale spíše měl k nečinnosti. Na stole se hromadilo několik prázdných krabic od pizz, které jsem spořádal za poslední tři dny. S plným břichem, klidem a šlofíkem jsem si nic víc přát nemohl, tedy.. jen možná o něco hezčí sny než byl tento.. |
| |
| Sychravené podzimní počasí venku napovídalo, že rozhodně příjemně nebude, a to se taky potvrdilo, když se otevřeli dveře a dovnitř vešel Morrison. Studený podzimní vítr za těch pár sekund provanul celou místnost a vlezl snad kamkoliv. "To je počasí tohle.." pronese cestou ke gauči. "Hej Dante..." |
| |
| "Mmm.." Zamručim trochu nepříjemně když do vyhřáté místnosti vpustí zimu a ještě mě budí. Byl jsem ve fázi polospánku takže jsem byl ještě lehce mimo mísu. "Až někdy jindy, Trish.. Příště ti to zaplatim.." |
| |
| Morrison se jen hrdelně zasmál. "Nechci ti brát iluze hochu, ale do ní mi chybí pár celkem zřejmích předností a to včetně mládí..." řekne a sedne se na gauč naproti a zapálí se. Bylo chvíli ticho. Morrson potáhl z cigarety. "Mám pro tebe práci... nic těžkýho..." |
| |
| "Ještě spim.." opáčim otráveně jelikož jsem si nerad kazil tuhle pohodičku. Cítil jsem, že usínám ale on mi usnout zkrátka nedovolil a to mě žralo. "Zítra je taky den.. klidně i pozítří." |
| |
| Morrison znovu potáhl a vyfoukl trochu kouře. "Tohle nepočká." řekne a sáhne do náprsní kapsy kabátu a vytáhne obálku, kterou hodí na stůl. Bílá obálka a v ní něco bylo. "Dostal jsem zálohu předem, že tam ještě dojdeš a vyřešíš to" |
| |
| "Neřek jsi ale kdy.." spustil jsem volně ruku podél sebe a druhou si podložil na týle. Zvlášť v týhle zimě moje pracovní morálka o něco klesla.. No, o trochu víc. |
| |
| "Dneska a do večera." řekne a típne kuřivo v popelníku na stole. "Je to ta polorozpadlá vila za tím bývalím zámeckým parkem. Klient šel okolo navečer na procházku se svým psem a nějaká příšera se na něj vrhnula, sežrala toho čokla a zmizela v tej zřícenině..." řekne a pomalu se postaví. "Já osobně bych tohle nechal být, ale znám tvoje dluhy a peníze, které zaplatí nejsou malé, ostatně, o velikosti té zálohy se můžeš přesvědčit sám a pokud by se ti to i tak nezdálo, popřemýšlej, kdy naposled si dostal zálohu." řekne a pomalu se rozejde ke dveřím. "Večer se ozvu Dante." |
| |
| Kdyz odchazel, lehce jsem nadzvedl casopis a po ocku se na nej polozavrenym okem podival. Odfrkl jsem si. Vzdycky vybere cas na praci v tu nejmin vhodnou dobu.. Se zivnutim jsem se protahl a jeste kratkou chvili sledoval vetrak na strope. Cestou bych si mohl jeste stacit dojit pro pizzu.. Notnych nekolik minut jsem se jeste premlouval, ale zhruba po tech deseti jsem konecne vstal z gauce a zamiril pro svuj kabat. "Doufam ze tohle bude stat za to. Asi si zacnu uctovat priplatky.." Na zaver jsem si prehodil pres rameno pouzdro na kytaru a prosel zaslymi dvermi ven. |
| |
| Pocasi venku bylo.... mno sice neprselo ale zima byla neprijemna ba ptimo az vlezla. Dokonce i pro polodemona. A do toho ten vitr... jeden by si pral snad dokonce zalist k tem demonum, pac ti tam aspon maji teplo a sucho... Kazdopadne do parku Dante dorazil rychleji nez vlastne on sam cekal. Park to byl lehce zpustli ale presto ani castecne spadane listi ze stromu mu moc krasy neubrali, ba mozna napak. |
| |
| Zastavil jsem se u rozcesti a rozhlidl se okolo. Na to ze se pomalu stmivalo tu bylo podivne ticho. Vzduch nijak nesmrdel krvi ani demonim puchem, proto jsem se rozesel prve po ceste napravo. Horsi byl ten fakt, ze tenhle par je docela velkej.. |
| |
| V parku mohl Dante potkat par lidi - postarsi, zrejme manzelsky par okolo padesatky. Nuz v nejlepsich letech ktery tu behal kondicni cviceni a potom v neposledni rade divka. Mlada divka ne o moc mladsi nez on sam. Sedela na lavicce a z pod fialove cepice. ji couhali modre vlasy. Neco kreslila. Neco jej nutilo od ni neodtrhnout oci. A tak mohl idet kdyz prochazel kolem ni jak jen. mirne zvedla hlavu, mile se pousmala a zase kreslila dal. |
| |
| Neco me nabadalo, at z ni nespoustim oci. Nevim presne co, ale bylo na ni neco, na co jsem se rad dival. Jenze z tyhle pohadky jsem se hodne rychle probral. Jestli se to tu hemzi demonem, ty lidi by tu nemeli vubec co delat. Duchodci to uz nastesti brali smer domov ale ta holka tu zustat nemohla. Klapavymi kroky jsem k ni tedy dosel. "Pardon za vyruseni, ale potreboval bych pomoct. Neznate nahodou cestu k vlakovemu nadrazi?" Dobre, tohle je starej trik ale porad stejne efektivni. |
| |
| Pomalu jsem se na nej podivala znovu. Trochu prekvapene jsem zamrkala. "N-nadrazi?" zopakovala jsem jako kdybych nevedela co tim mysli. Pak jsem se ale trochu vzpamatovala a zacla zmoulat obycejnou tuzku, kterou jsem jiz drzela. "P-prominte ale... ja... tu bydlim teprve kratce a sotva si pamatuju cestu domu... takze v tomhle vam asi neporadim." reknu kapanek rozpacite. |
| |
| Lehce jsem zatnul zuby. Na tohle nemam cas.. Hodne tezce se vysvetluje, ze tady ji muze kazdou chvili zakousnout demon. Uz davno mohl byt mrtvy kdyby tu nebyla. "A nevidela jste tu nekde pobliz cukrarnu? Rad bych vam koupil pohar.." Dobre, v tuhle chvili jsem snad poprve sam sobe neveril. |
| |
| "Cukrarnu?" zopakovala jsem prekvapene. Nebyla jsem zvykla, ze me cizi muzi takhle nekam zvali, ostatne diky svemu povolani se moc do spolecnosti ani nedostanu. Sevru skicak a trochu sklopim pohled. Naznacim rozpacite podrbani se za hlavou. "Nezlobte se ale ja opravdu nevim." |
| |
| Neznatelne a trochu otravene jsem si povzdychl. Mam lovit demony a ne se tu dohadovat s nejakou holkou. Tak to vezmem za holou pravdu. Lehce jsem se zamracil a podival se na ni. "Fajn, tak na rovinu.. Tady nesmite byt uz ani chvili." |
| |
| Tentokrat jsem zamrkala mnohem prekvapeneji. Coze to rikal? "Ale... proc?" zeptala jsem se uvidene. "Tohle je preci verejny park, muze sem kdokoliv a kdykoliv..." |
| |
| Rozhodl jsem se s tim tolik neparat. Formality pujdou tentokrat stranou. Chytil jsem ji za zapesti a vytahl na nohy. Pritom jsem z pod kabatu vytahl stribrnou zbran. "Opravdu je na case jit.." |
| |
| Vytrestila jsem prekvapene oci a tlumene vykrikla kdyz me chytl a vytahl da se rici surove na nohy. "Co to delate?!" oborim se na nej ale vzapeti zmlknu kdyz uvidim tu zbran. Co chtel delat?! |
| |
| Zatahl jsem ji tak abych ji dostal za sebe a pote vytahl i druhou - cernou zbran. "Bez!" Reknu ji nahlas a nalehavym hlasem. Cim dyl se tu bude zdrzovat, tim vic mi bude prekazet. Kus opodal bylo az sem slyset neprijemne susteni mezi stromy. Demon na sebe nedal dlouho cekat kdyz se ukazal ve sve zhruba tri metrove krase. |
| |
| Kdyz jsem uvidela tu obludu, silne jsem se snazila potlacit vykrik, derouci se z meho krku. Srdce se mi rozbusilo a nohy jsem primela k pohybu az kdyz se ozval prvni vystrel. Sevrela jsem skicak a utikala ale misto abych utekla z parku, schovala jsem se za nejblizsim velkym stromem a opatrne vykukovala, co se delo dal, protoze on nevypadal na to, ze si tu prisel kreslit jako ja. |
| |
| Prvnimu vystrelu se demon stacil vyhnout a vyrazil primo proti me. Ja zustal stat na miste, prekrizil ruce s postelema a spustil vuci nemu dest z kulek. Znacne mnozstvi jej stacilo zasahnout a bylo znat, ze ho to boli. I presto se vsak dostal az ke me s tim ze me se svoji smrti vezme sebou. Po uskoku se mu vsak podarilo jen zakousnout do ruky. Vyprskla krev, ktera za ktatko zacala kapat na zem. Jen jsem se sibalsky pousmival. "Ja uz nejsem tak maly sousto kamarade.." Volnou rukou jsem mu hlavici Ivory prilozil na celo a doslova mu prostrelil mozek. Jakmile pivolil, dalsi ranu schytalo primo srdce a to uz se demon skacel k zemi. |
| |
| Zakryla jsem si rukama usta abych nevykrikla kdyz jsem uvidela jak se mu ta obluda zakousla do ruky a krev vytriskla na zem. Zacala jsem pomalu couvat az jsem se dala do behu uplne, pryc z toho parku. |
| |
| Demonovo telo se zacalo menit v cernou hmotu ktera tacala pomalu mizet. Zaslechl jsem zvuk rychlych kroku, ktery byl slyset za mnou, proto jsem se otocil. Zrejme uz konecne utekla, coz je pro ni nejlepsi reseni. "Rek bych ze je cas na pizzu." Pripomnel jsem si pro sebe a rozesel se smerem kudy ta holka utekla, jelikoz tim smerem byla i moje oblibena pizzerie. |
| |
| Pizzerka skutene nebyla daleko. Za pultem byl jako vzdy nejaky brigadnik. Prijemne teplo, ktere zde bylo v Dantem vzbuzovalo pocit, ze neni kam spechat a proc si onu pizzu nedat tady. Stejne nez by dosel domu tak by vystydla diky tomu pocasi a studena pizza neni nic moc. |
| |
| Zanedlouho jsem vesel a rovnou se usadil u sezeni u okna. Za chvilku jiz ke me prisla i servirka. "Jako obvykle. Cesnekovo-rajcatovy special. Diky." Bylo i dobre, ze je muj kabat vecne cerveny, protoze tak aspon nebude videt krev na moji prave ruce. Zadival jsem se z okna. Ta holka rikala ze sotva trefi domu... Dorazi tam vubec? |
| |
| Vesla jsem pomalu do pizzerky, porad jeste castecne v soku - co to melo znamenat? "Nazdar L." ozvalo se od pultu. "A-ahoj Jeffe." odpovedela jsem letargicky. "Stalo se neco? Vypadas divne." zeptal se Jeff. Trochu jsem zatrepala hlavou abych se probrala. "Ne nic... to nic... Jedno latte sebou... Peter ma dneska nocni?" reknu. "Jasny. Neboj, reknu mu ze se za tebou ma stavit abys nam pritom psani nevyhladovela." rekl Jeff zatimco z kavovaru naleval latte do kelimku a pote jej uzavrel vickem. Pokusila jsem se o usmev. "Diky." podekovala jsem, zaplatila a otocila se k odchodu a zahledla jeho. Nebylo pochyb o tom, ze to rozhodne on byl. Ty bile vlasy nema kde kdo. Nasucho jsem polkla. Radeji jsem zamirila k vychodu. |
| |
| Ozval se zvonecek oznamujici prichod dalsiho hosta. Me uz za tu dobu byla doprana pizza, do niz jsem se pustil. "A-ahoj Jeffe." Ten hlas mi byl nejaky povedomy. Pres rameno jsem se po ocku podival abych potvrdil sve tuseni. A mel jsem pravdu, byla to ona. Ukousl jsem si sousto a po ocku ji neprestaval sledovat. Dneska se ji nejakou nahodickou krizi cesta s tou moji. Jit ale za ni ted by bylo az moc napadny. Jen co odejde, najdu ji a promluvim si s ni. |
| |
| Vypadla jsem odtamtud co nejrychleji to slo. Porad jsem mela v hlave to co se predtim stalo, ostatne kdo by taky nemel. Sevrela jsem v ruce kelimek a snazila se o nej trochu zahrat prsty. Byla vazne zima, skoro jako by se neo melo stat. I kdyz jsem dosla domu, muj podkrovny byt nebyl dale nez o ulici a pul, nemohla jsem se zbavit pocitu, ze me od ty pizzerky nekdo sleduje. U vchodu jsem v male tasce pres rameno hledala klice. |
| |
| Spolkl jsem posledni sousto pizzy. Preci jen tohle neni poprvy co do sebe dovedh hodit pizzu v rekordnim case. "Pripiste mi to na ucet, zaplatim na konci mesice." Vstal jsem od stolu a vysel z pizzerky driv nez ona stihla zmizet za rohem. Mel jsem stesti ze se mi z oci jen tak neztratila, proto jsem za rohem zahnul a miril cestou, kudy sla. S trochou stesti ji jeste zastihnu. |
| |
| Nevim co zpusobylo to, ze jsem nejdriv zpanikarila ze jsem klice nekde ztratila ale nakonec jsem je nasla v postranni kapse. Trochu se mi klepali ruce a to zpusobilo to, ze mi klice z ruky vypadli. Povzdechla jsem si a sehnula se pro ne. Koutkem oka jsem zahledla za sebou cervenou, ne spis rudou. Ne takovou tmave hnedou. A zvuk ktery to doprovazelo primel moje srdce divoce busit. Pomalu jsem se zvedla a jeste pomaleji se otocila. Stala jsem tvari v tvar stejne oblude jako te v parku. Tlumene jsem vyjikla kdyz tou odpornou prackou chytla pod krkem a pritiskla na zed vedle. |
| |
| Zbystril jsem kdyz jsem v dalce zahlidl stejneho demona jako v parku. Prudce jsem se rozbehl a uz za behu vytahl Ebony s Ivory. Proc ted?! Byl ke me zady coz bylo aspon trochu vyhodou. Prve jsem ho ale musel dostat od ni. "Hej, svihaku!" Zastavil jsem se kus od nich a zakricel na nej. "Mam tu pro tebe lepsi bufet!" Zvedl jsem ruku od krve, ktera byla jeste porad silne citit moji krvi. Jeste porad i trochu tekla a kapala na zem. |
| |
| Demon se prudce otocil, natolik, ze pritom zamerne jednu Dantemu druhym paratem vrazil a to takovou silou, ze preletel ulici. "Spardaa...." zabrucel a divka mu pomalu sklouzla se sevreni na zem u baraku |
| |
| Silne jsem narazil do steny jednoho domu tak, ze jsem na ni udelal peknou prasklinu. Zavrtel jsem hlavou abych sesypal sut z vlasu. "Presne tak.." Lehce jsem se zazubil se sibalskym nadechem. Zamerne jsem se zustaval valet na zemi. |
| |
| Zalapala jsem po dechu kdyz me ta obluda konecne pustila. Nehodlala jsem resit co se dal delo a tak jsem se se pomalu zacala plazit ke dverim a pokusit se je otevrit driv nez si me oba vsimnou. |
| |
| Kdyz se demon vyritil proti me, tesne pred nim jsem se prevalil do strany a on tak silne narazil do tvrde zdi. Rychle na to nez se stacil otocit, zasypal jsem jej serii nekolika vystrelu. Pote jsem zbrane zandal. Pomalu jsem se postavil a nechal telo demona hnit jako kazde jine. Podival jsem se na tu holku, ktera se zoufale snazila doplazit domu. Par kroky jsem k ni dosel a podal ji zakrvacenou ruku abych ji pomohl vstat. "Nebudu to nejak okecavat, ale me se bat nemusis." |
| |
| Zabrala jsem za kliku a povedlo se mi doplazit se dovnitr. V ten okamzik jsem zaslechla za sebou jak na me nekdo promluvil. Pomalu jsem se otocila. Oluda byla mrtva a on mi nabizel ruku. Trochu podezrivave a vdesene jsem na nej hledela. |
| |
| Ruku jsem nakonec stahl zpet k sobe kdyz ji neprijala. "Nebudu te premlouvat ani nutit, ale potreboval bych si promluvit. Nic vic, nic min." |
| |
| Nasucho polknu.O cem si tak chtel promluvit? Urcite jde o nejake vladni experimenti a on me chce umlcet protoze jsem videla co jsem nemela. "N-ne... ublizis... mi?" zeptam se tise a bazlive. |
| |
| Pri jeji otazce zda ji ublizim, jsem se musel jen provokativne pousmat. "Jasne, taky si kousnu." Usmev se mi ze tvare nevytrati a ja ji znovu nabidnu ruku spolecne i s pohledem pronikavych modrych oci. |
| |
| Se strachem v ocich jsem se mu pokusila podivat do tech jeho. Byly nadherne... Pak jsem ale rychle pohled sklopila k jeho ruce. Pomalu a vahave jsem zvedla tu svou a stejne, ne-li mozna vice vahaveji jsem mu ji nakonec polozila na tu jeho. |
| |
| Když jsem ucítil dotek na své ruce, lehce jsem jí povytáhl aby se konečně dostala na nohy. Přitom jsem z ní nespouštěl pohled. "Bude možnost si promluvit tady uvnitř?" |
| |
| Pokusila jsem si urovna obleceni ale cepii jsem si uz nenandavala. Par pramenu modrych vlasu jsem si dala za ucho. "Jo." odpovim nejiste. "Bydlim tu... v podkrovi..." |
| |
| Její vlasy měly vcelku zvláštní barvu. Zdálo se to skoro jako kdyby každý pramínek měl svůj vlastní odstín a společně tvořily barvu připomínající mořskou hladinu. Nakonec jsem ji tedy pustil. "Veď mě.." |
| |
| Trochu neochotne prikyvnu a rozejdu se smerem schodiste. I kdyz to byl tri patrovy dum, tak vytah tu chybel i kdyz schody meli taky neco do sebe. Az kdyz uz nebylo kam dal zastavila jsem se u jednech dveri a zalovila klice. |
| |
| Rozešel jsem se za ní. Po očku jsem se díval po domě kolem sebe. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a opadaná omítka už taky vypovídala o tom, že tenhle barák zažil lepší časy. Ale teď už nic nenadělám. Zastavil jsem se a vyčkal než odemkne a pustí nás dovnitř. Tam je totiž aspoň jistota, že bude od démonů klid. |
| |
| Byt nebyl nic moc. Mala predsin vedouci do obyvaku, kter byl propojeny s kuchyni. Pak zvlast loznice s koupelnou. V obyvaku byly mala krbova kamna, pohodlne vypadajii gauc, konferencni stolek, pak mala skrinka, psaci stul na kterym byl notebook a sousta knih. Knihy byly vlastne vsude - na zemi, stole, knihovne... "Promin ten neporadek... ale navstevi nejsou u me moc caste..." reknu zdrahave zatimco jsem se zula a sundala kabatek. Mela jsem na sobe mave modre dziny a prilehave splivave cerne triko beze vzoru s trictvrtecnim rukavem. |
| |
| //kopčíš moje tričko XD Vešel jsem dovnitř. Kvůli svojí výšce jsem dveřmi prošel zhruba tak jen s pár centimetrovou mezerou. Byt byl poměrně skromný, ale na to jestli tady byl bordel nebo ne jsem nebral ohledy. V Devil May Cry to nevypadalo o moc líp, jelikož Paty už jsem taky dlouho neviděl. Za chůze ze mě sem tam ještě spadlo pár kapek krve. "Neni třeba stavět na kafe nebo něco takovýho. Nezdržim se dlouho." |
| |
| //stejny mam na sobe! :D "Nic takoveho ani tady neni." reknu. Pote se ale podivam na jeho ruku. "Aspon ti to osetrim." reknu. Jednak ho to muselo bolet a jednak ta krev tu vsde kapala. |
| |
| //nope, to je přesně moje! xD "Aspon ti to osetrim." Trochu jsem sebou cuknul jako bych se právě probral. Ruku jsem pohotově skryl za sebe. "To nic není." Ta rána už se pomalu zacelovala, to však ona vidět nemusela. Pro ni je možná teď lepší když si myslí, že jsem člověk. Což je i z části pravda. |
| |
| //moje taky ˘^˘ Trochu se tomu podivím. "Ale.. ale... viděla jsem to... to jak tě to kouslo... všechna na krev... je i u mě na podlaze!" namítnu a sáhnu pro jeho ruku. Bylo zřejmé, že to asi nečekal, jinak by mu jí asi tak snadno nepřitáhla k sobě. Jedním tahem jsem mu vyhrnula rukáv a ztuhla jsem. "Ale... ale... já to viděla... ta krev..." |
| |
| Sakra.. Ztuhnul jsem na vteřinu a prudce jí ruku vytrhl. "Nic tu nekapalo. Tu ruku jsem si už dávno ošetřil. Něco se ti muselo zdát, bylo toho na tebe za jeden den dost." lehce se zamračím. |
| |
| Podívám se na něj lehce nechápavím výrazem. "Al..." vypustím z pusy a pak se výrazně vydechnu a chytnu si hlavu do rukou. Pomalu se přitom přesunu na gauč kde si sednu a dam polštář do klína. Pořád si jí držím i poté. "J-já.. nevím..." zašeptám. |
| |
| Zamířil jsem za ní a opřel se o zeď u dveří. "To, co jsi dneska viděla.. Nikomu o tom neříkej. Jen vybrané množství lidí ví, že tohle dělám. A čím dřív na to zapomeneš, tím uděláš líp." |
| |
| Jen napůl ucha jsem poslouchala tomu co mi tu vykládal. Pořád jsem na svým krku cítila ten hnusný dotek té obludy. Ani jsem si to neuvědomila a podvědomě jsem si na krk sáhla, jako bych se snad chtěla ujistit, že tam nic takového není. "...protože bys mě pak musel zabít... kdybych mluvila..." řeknu nakonec tiše, aniž bych se na něj podívala. |
| |
| S povzdychnutím jsem zavel oči. "Já lidi nezabíjím." poté jsem se podíval zpět na ni. Vypadala pořád dost v šoku, ale silně jsem pochyboval o tom, že ji teď démoni už nechali na pokoji. Je do toho už namočená a cesta zpět bohužel neexistuje.. |
| |
| Pomalu jsem pustila svůj krk. "Lžeš..." řeknu, aniž bych se na něj podívala. "Proč by si tu jinak byl?" řeknu dál ale teď už jsem se na něj skrz prsty částečně podívala. "Jde o tajnej vládní experiment co? Vláda vytvoří nový druhy zvířat a tihle mutanti jim zřejmě utekli..." Nechci ještě umřít... |
| |
| Párkrát překvapeně zamrkam. Cože? Nevydržím to a doslova se tomu musím zasmát. "Asi moc.. koukáš na filmy, holka.." Řeknu s rozesmátým hlasem a až po chvilce se uklidním. "Tady žádná vláda ani jiný lidi roli nehrajou. Tohle je realita, kterou se mi až do teď dařilo skrývat před zraky ostatních." |
| |
| To jak se smál.... na jednu stranu mě to trochu děsilo, ale na druhou... líbil se mi jeho smích. "Já se na filmy nedívám vůbec..." poznamenám. Jednak protože nemám televizy, ani jí nepotřebuju a taky, protože mě prostě nebaví. Pustím si hlavu a sevřu onen polštář na klíně. Přesto mi obličej částečně zakrývá opona z mých vlasů. "Realita? Co je realita? Realita pro pavouka, je noční můra pro mouchu..." |
| |
| "V tomhle případě jsi tou mouchou ty.." Nechtěl jsem ji sice zbytečně děsit, ale je lepší ji varovat dopředu. "Ta zrůda cos viděla, jsou démoni. Můžeš na ně narazit kdekoliv. Tomu se zkrátka nevyhneš. Tohle město je jich plný a právě proto jsem tu já, kterej se o to postará." |
| |
| "Démoni?" zeptala jsem se, jakoby by si ze mě dělal snad srandu. Jako skuteční démoni? Démoni z pekla? "Jak...?" utnula jsem však tu otázku nazačátku, protože mi bylo jasné, že odpověď na to, jak je to možné bych nedostala. |
| |
| Nepatrně jsem se zamračil. "Prostě to tak je. Jestli si myslíš, že lžu, zabiju tedy pro tebe dalšího aby ses přesvědčila." |
| |
| Zavrtím hlavou a přitáhnu si nohy nahoru k sobě na gauč, těsně k sobě. Jen těsně, pač mi v tom bránil polštář, který jsem nechtěla pustit, za žádnou cenu. Částečně jsem proto do něj zabořila obličej. Byla jsem v koncích, na dně s nervama. "Proč... já...?" zeptala jsem se tiše s náznakem vzlyku. |
| |
| Chvíli jsem ji mlčky sledoval. Po pár vteřinách jsem se k ní potichu rozešel, klekl si u ní na jedno koleno a hleděl na ni. "Tuhle.. otázku si kladu už od malička." |
| |
| Opatrně jsem jen maličko nadzvyhla hlavu, jen natolik, že jsem se na něj mohla podívat. Podívat lehce pohaslíma očima, které byly vlhké od příchozích slz, které se ještě ale nestihli převalit dolů přes víčka. "Kdo... si?" zašeptala jsem, hledíc na něj přes kousek ofiny modrých vlasů. |
| |
| Chvilku jsem mlčel. Tohle byla dobrá otázka, na kterou jsem do teď neznal odpověď. Nepatřil jsem ani do jednoho světa. "Jen obyčejnej lovec démonů.." Natáhl jsem k ní dlaň a prstem sestřel slzu, která se jí po tváři převalila jako první. |
| |
| Trochu jsem popotáhla, ale to, jak se ke mě natáhl... nečekala jsem to. Nevím proč, ale jakmile se mi dotkl, i jen tím prstem, nechápala jsem proč, ale moje srdce... začalo být rychleji než předtím. Znovu jsem se odvážila se mu podívat do očí. Byly nádherné, tak snadno jsem se v nich ztrácela... |
| |
| "Za ta léta, co tohle dělam, jsem zjistil že nemá smysl brečet." Poté jsem ruku stáhl k sobě zpátky a jen ji sledoval. Nevypadala že by chtěla valit další slzy. |
| |
| Znovu jsem trochu popotáhla, a i přesto, že on jednu setřel, cítila jsem v očích její další sestry. Ovšem, nevypadalo to, že by jí chtěla následovat... Moc jsem nevěděla co bych teď vlastně měla udělat nebo říci. "Jak.... se...." delší popotáhnutí. "...jmenuješ?" zašeptám nakonec a zřejmě nic jiného ze sebe dneska ani nedostanu. |
| |
| Povytáhl jsem jeden koutek úsměvu nahoru. Vypadala že by chtěla ještě brečet, ale nakonec nebrečela. Což bylo dobrým znamením. "Stačí když mi budeš říkat Dante.." |
| |
| Trochu, lehce jsem jen pokývala hlavou na znamení toho, že to beru na vědomí, nebo prostě na znamení souhlasu, ať si to přebere on jak chce sám. Přesto jsem se nijak nechtěla hnout z oné pozice, kterou jsem nabrala a ve které jsem se cítila aspoň trochu dobře. "Leylah..." zašeptám. |
| |
| Hezké jméno.. Ještě notnou chvilku jsem ji pozoroval a poté pomalu vstal. "Řekl jsem že se nezdržím dlouho, odměna na mě už čeká.." |
| |
| Když vstával, moje ruka vystřelila sama a chytla ho prsty za kousek rukávu. "Neodcházej..." zašeptala jsem. "...já... bojím... se..." Poté jsem se na něj podívala s prosbou v očích. "Prosím..." |
| |
| Zastavil jsem se ač jsem nechtěl. Překvapeně jsem se na ni podíval, když mě žádala o to, ať tu zůstanu. Chvíli jsem váhal ale pak jsem si jen krátce a slabě povzdychl. "Tady zůstat nemůžu. Jestli se bojíš, pojď se mnou." |
| |
| Trochu překvapeně jsem zamrkala. Jak to myslel? Jenže nemohla jsem nijak už zformulovat nějakou kloudnou otázku a tak jsem onu otázku nechala ve svém pohledu, který říkal něco jako: Co tím myslíš? |
| |
| Musel jsem se po chvilce zazubit, s jakým hloupým výrazem na mě koukala. "Myslíš že si práci beru někde pod mostem? Stejně tak že spím někde na kopečku?" Poté jsem se už rozešel ke dveřím, u kterých jsem se zastavil a čekal, zda dorazí. |
| |
| Práci? Ne, po dnešku jsem se nemohla už ničemu prostě divit. Byla jsem unavená, jak fyzicky, tak psychicky. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem se pomalu zvedla, ale polštář jsem tak nějak nedávala z rukou. Vklouzla jsem do bot a natáhla si znovu kabát a šla mlčky za ním. |
| |
| Ta vlhkost ve vzduchu se mi moc nelíbila. Když nějakou chvíli pobude v Devil May Cry, možná to pro ni bude i lepší. Nebude tu žít jako zatuchlá myš. Když jsme vyšli ven, nadechl jsem se čerstvého vzduchu a rozešel se. "Žiješ takhle sama?" |
| |
| Jeh otazka me trochu probudila. "Od narozeni..." zaseptala jsem. "Do asi cosmi jsem byla v detskym domove ale pak si me vzal nastarost dedecek." Nerada jsem mluvila o sve minulosti, protoze nebyla zrovna me prijemna. |
| |
| "Jo tak.." Dival jsem se na ni po ocku. Pusobila mlcenlive a nesmele. Nemyslel jsem, ze by to porad bylo tim, co zazila. Za nekolik minut se prede mnou konecne ukazal napis Devil May Cry. "Jsme tu.." Oznamim kratce predtim nez otevru dvere a vejdu dovnitr. |
| |
| "Hmm..." Budova to byla divna, vypadala ze rozhodne zazila lepsi casy. Nehlede na to, ze i ten napis nesvitil cely a to uz o necem vypovidalo. Vesla jsem tedy dovnitr za nim. To co me ihned da se rici prastilo do oka byly prazne krabice od pizzy a plechovky od piva. |
| |
| Prve jsem mel v planj si dat poradnou sprchu. Nebylo novinkou ze jsem spinavej od suti a krve. Nechal jsem ji at se usadi kam chce zatimco ja jsem zamiril k telefonu, ktery jsem vylovil nekde mezi krabicemi. Vytocil jsem Morrisonovo cislo. "Mam splneno, takze cekam prichod odmeny. Co? ..jo, ale az jindy. Dneska mam odpracovano." Rozhovor se tahnul chvilku a jen co skoncil, sluchatko jsem hodil zpatky a vykrocil ke koupelne. U koupelny jsem povesil kabat na vesak. "Hned budu hotovej." Prohodim smerem k ni jeste nez zmizim v koupelne. |
| |
| Zase jsem ho poslouchala tak napůl ucha. Nevím, ale tohle místo na mě působilo smíšenými pocity. Trochu jsem sebou trhla, když za sebou zavřel dveře, protože jsem se trochu lekla. Sundala jsem si kabát a pomalu došla na gauč, kde jsem si sedla. Chvíli jsem tam jen tak seděla ale to ticho na mě začínalo působit uspávavě. Opřela jsem se zády a zavřela oči, abych dala odpočinou aspoň jim. Nepočítala jsem s tím, že usnu víceméně během několika sekund... |
| |
| Citit ten pocit teple vody na svem tele byl zkratka vic nez blazeny. Svoje sprchovani jsem trochu protahl ale nakonec po nekolika minutach jsem vodu vypnul. Za kratko klaply dvere a ja z koupelny vysel jen v kalhotech, jelikoz bylo moc prace na sebe tahat zbyly kusy obleceni. Cestou jsem si susil vlasy rucnikem. Teprve az po chvilce jsem si vsiml, ze usnula na gauci. Rozesel jsem se k ni. U ni jsem se lehce predklonil a prstem ji parkrat stouchl do tvare. "Hej, princezno.. Jeste neni cas na spani." |
| |
| "Mami...." pronesla jsem se nevědomě, podvědomě ze spaní. Ale na jeho buzení jsem nijak nereagovala. Nevím, prostě jsem se z toho všeho potřebovala prostě nějak vyspat a tak nějak se z toho vůbec dostat. Ostatně, taky bylo z čeho... |
| |
| Kratce jsem si povzdychl a nakonec ji tedy nechal. Misto toho jsem si dosel otevrit jednu plechovku s pivem a pohodlne se usadil na sve zidli u stolu. Nohy jsem si hodil nahoru a upijel. Zacal jsem premyslet nad tim, jak dlouho tu vlastne bude. |
| |
| Ticho místnosti protnulo zvonění telefonu. Nikoliv však toho, který měl Dante na stole. Vycházelo to od ní. Někdo jí zřejmě volal na mobil, který byl v kapse kabátu. Ona na to nijak nereagovala a budit jí, aby to zvedla asi nemělo moc velký smysl, takže to bude muset asi Dante vzít sám... |
| |
| Uzival jsem si toho, ze jsem mohl pokracovat ve svoji pohode. Pivo a casopis byla zkratka idealni kombinace. Jenze pak jsem zaslechl zvonici telefon. Povzdychl jsem si. Asi bych se nemel hrabat v soukromi. ale to je jedno, aspon to vypnu. Vstal jsem po chvilce, presel ke gauci a vylovil jeji telefon z kapsy. Zavahal jsem. Mohl bych rict at zavolaj pozdeji.. Nakonec jsem tedy zmacknul tlacitko a prilozil si telefon k uchu. "Halo?" |
| |
| Zprvu se nic neozívalo, ale potom se ozval mužský hlas, který mluvil tónem, který rozhodně nebyl moc příjemný. "Ley?... Kdo tam sakra je?! Kdo je Ley?! Co si jí udělal ty úchyle zvrácenej?! Viděl jsem tu spoušť před barákem a krev uvnitř!! Jestli si jí něco udělal ty hovado, nepřej si mě co zažiješ!!Jestli bude mít jen jeden zkřivený vlásek na hlavě, rozbiju ti tu tvoji na kaši!" |
| |
| Usklibl jsem se kdyz na me dotycny v telefonu zacal rvat. "Ley ted odpociva. Mate prehnane zbytecny starosti, protoze je v poradku. Jestli mi i tak chcete rozbit oblicej, muzete si to zkusit." Zazubil jsem se sam pro sebe. |
| |
| Jenže muž v telefonu nepolevoval: "Ty hovado jedno zas*ný!" skoro až zařval. "Myslíš si o mě, že jsem vážně tak vylízanej kkt?! Že si neumím podle tý krve domyslet to, žes jí něco udělal?! Kurwa... " pak bylo pár sekund ticho. "Ale to ti podívám, ty úchyle jeden zas*nej, jestli si jí něco udělal, zmaluju tě tak, že tě vlastní matka nepozná, pokud budeš mít to štěstí, že to přežiješ ty sráči jeden zasranej!" |
| |
| "Jestli se chcete presvedcit o tom, ze vam vase vyhruzky k necemu budou, najdete spolecnost Devil May Cry. Muzete se ujistit ze ta krev nebyla jeji." Reknu uz trochu otravene. Pislouchat to samy dokola me uz celkem zacinalo sra*. |
| |
| Bylo slyšet nenávistné zavrčení. "Ty zm*e! Rozkopu ti hlavu už jenom protože si na ní sáhl! Ona je moje rozumíš?! MOJE!! Nikdo kromě mě se jí nedotkne!! Budeš litovat dne, kdy ses narodil, ty mamr*e!! Budeš žadonit o smrt až s tebou skončím!!" Poté telefon umlkl, neboť ten dotyčný to položil. |
| |
| S pobavenim jsem odlozil telefon na maly stolek. "Je crlkem ostrej.. Mmm, jsem zvedavej jestli ty svoje kecy dodrzi." Reknu si pro sebe a pomalu se rozejdu zpet ke svemu pivu. V puli cesty se na ni jeste kratce podivam. Vypada roztomile.. |
| |
| Spánek bylo něco co teď potřebovala nejvíc. Pomalu sklouzla na stranu a kabát, který svírala v rukách na klíně jí sklouznul na zem úplně. Asi by bylo lepší jí položil na gauč úplně, než aby si něco sama ještě udělala, jestli bude takhle padat. |
| |
| Neměl jsem nic, čím bych jí mohl přikrýt, proto mě napadl jedině můj kabát, který teď stejně potřebovat nebudu. Vzal jsem jej z věšáku a vrátil se k ní, při čemž jsem ji prve jemně položil na záda a hlavu opřel o opěradlo gauče. Na ni jsem pak položil svůj kabát, který si v tuto chvíli zahrál roli deky. Už zbývá jen příchod 'vzácného' hosta.. |
| |
| Když jí přikryl, Leyla ze sebe vydala zajímavě mručiví zvuk, který ale působil vcelku roztomile. Venku se zatím setmělo natolik, že už svítili pouliční lampy. Další den končil... I přesto, že očekával onu návštěvu, přeci jen po chvíly to začalo být dosti nuda, takže proč se taky neprospat než to pako dorazí. |
| |
| Čas ubíhal a já seděl na svojí židli. Za tu dobu jsem si už stihl dát třetí pivo, ale jak to tak vypadalo, ten týpek měl jen silácké řeči. Chtě nechtě, trochu se mi přivíraly oči protože tma dělala svoje.. |
| |
| Tma si vybírala svoje, mno nejenom tma ale i ono pivo, které vypil a Dante během několik málo okamžiků usnul zaslouženým spánkem. Avšak probuzení, které jej čekalo, nebylo zrovna nejmilejší... To co jej probudilo a doslova uzemnilo ještě k tomu, byla obrovská rána něčím do hlavy. Rána byla natolik silná, že se svalil ze své milované židle na zem a na temeni hlavy mohl cítit něco vlhkého a teplého. Tím otřesem se mu lehce na pár okamžiků rozmazalo vidění, ale poté už dobře rozeznával nějaký namakaný pako okolo třicítky, jak drží jeho tágo od kulečníku, které je ještě ke všemu zlomené. Nebylo třeba hádat proč je zlomené. |
| |
| Lehce jsem naklonil hlavu na stranu a usnul. Jen na na malou chviličku s nadějí, že dneska by se mi mohlo zdát něco pěknýho. Třeba o tý kočce ze stránky 23. Co ale fakt nečekam je to, že místo toho, aby se mi něco zdálo, ucítil jsem silnou ránu do hlavy a následně to, jak tvrdě dopadnu na zem. "Co to do háje.." zamžouram poměrně naštvaně. Teprve až po chvilce konečně zaostřím a zjistím, že mi nějakej cápek doslova zlomil tágo na kulečník. A že tohle vážně dělat neměl. Se zlým pohledem jsem vstal ze země a vytrhl mu tágo z ruky. "Tohle byl pěkně špatnej tah.." |
| |
| Týpek ale kašlal na to, co Dante říkal i na to, že mu vytrhnul ono tágo. Sáhl po židly, ze který Dante vlastně vlastnoručně vypudil. "Varoval jsem tě..." pronese a onou židlý Danteho přetáhne. Bylo celkem kupodivu, že to ta židle vydržela, vzhledem k tomu jaká to byla rána. |
| |
| Ač mě to židlí přetáhl, ustál jsem to. A nezdálo se že by to na mě mělo nějaký větší efekt než to tágo. Akorát se mi z pod ofiny bílých vlasů spustil menší pramínek krve. Panenky se mi v tu chvíli naštvaně zúžily. "Je hezké sledovat, že tohle je vděk za její záchranu.." řeknu se zaťatými zuby, sepnu dlaň v pěst a se stejnou silnou jsem mu věnoval jedno tvrdé pěstí do obličeje, které jej donutilo spadnout dozadu. Přitom i něco křuplo. Zřejmě nos. Přeci jen.. moje síla se nedá porovnávat s tou lidskou. |
| |
| Křupnutí bylo znakem rozbitého, né-li skoro rozmařírovaného nosu. Trochu krve z obou dopadlo na dřevěnou podlahu. Od gauče se ozvalo slabší dívčí vypísknutí. Spíš úlekem. Týpek se zapotácel a chytnul si zničený nos. "Za to... zplatíš..." pronese huhňavě a sáhne pro něco pod bundu. Vytáhne bajonet. Celá třiceticentimetrová čepel poté zajela Dantemu do břicha až po rukojeť a vzadu u kříže vylezla špička. |
| |
| Dobře, v tuhle chvíli jsem tohle nečekal. Ve chvíli, kdy jsem ucítil studený kov ve svém břiše, musel jsem hodně rychle narafičit odkašlávání. Nemohl jsem prozradit, že v podstatě člověk nejsem. Pevně jsem chytil ruku, kterou držel onen bajonet a prudce mu s ním škubl tak, že jsem jej ze sebe vytrhl a jeho jsem rovnou i odhodil kus ode mě. Z úst mi tekl jen malý proud krve, nikoliv hrstka. Sáhl za opasek a vytáhl černou zbraň - Ebony. Namířil jsem ji na něj a se zlým pohledem jej pozoroval. "Jestli už jsi skončil.. Radil bych ti hodně rychle odejít dřív, než se opravdu naštvu." |
| |
| Týpek se na Danteho zle a nenávistně koukal. Vyplypl na zem větší obnost slina krve. "Fajn..." řekne. "...ale ona... jde se mnou..." dodám stále huhňavě a ukáže přitom na Leylu, která vše sledovala z gauče. Krčila se tam jako vystrašené kotě, rukou si zakrývala ústa, aby nekřičela a vypadal, že bude každou chvíly brečet. Dante mohl vidět, jak nepatrně zavrtěla hlavou. |
| |
| Zmačkl jsem spoušť a kulka proletěla těsně kolem jeho hlavy. Mohl ucítit jen slabý vánek. "Nikam s tebou nejde.." opáčil jsem stejně zlým hlasem. "Budu počítat do tří.. Na tři to trefím přímo do hlavy.." |
| |
| Týpek plivnul Dantemu do obličeje směsici slin a krve. V jeho očích byla směsice nenávisti a zloby. "Nevidíme se naposled..." pronese. "Příště, chcípneš." řekne nenávistně a poté se otočí a pomalu si to namíří ke dveřím od vchodu, za kterýma potom i následně zmizí. |
| |
| Zbraň jsem zandal a onen plivanec setřel rukou a utřel do kalhot. Jelikož jsem na sobě neměl tričko, byla krásně vidět ona rána na zádech/břiše a stejně tak i pár pramínků bílých vlasů bylo slepených od krve. "Běžně lidi nezabíjim.." ale tohohle bych zabil docela rád.. |
| |
| Až po pár okamžicích co on zmizel za dveřma, jsem se odhodlala k tomu, že jsem vstala z gauče a spěšnými kroky si to namířila k Dantemu. Jeho kabát, který mimochem nádherně voněl, jsem měla ledabila okolo ramen a jednou rukou jsem si jej přidržovala. "Dante!" řeknu přitom. "Musíš do nemocnice!" |
| |
| "To.. neni nutný. Mam tu lékárničku." odpovím bez zaváhání. Sice byla poloprázdná ale něčim jsem jí utěšit musel. "V koupelně.." mezitím jsem se posadil na gauč. |
| |
| Následovala jsem jej ke gauči. "Nesmysl!" trochu se na něj obořím. "Tohle není zranění, které se dá vyležet doma! Určitě máš otřes mozku a ta rána na břiše... určitě ti zasáhl nějaký orgány... můžeš umřít!" |
| |
| Podíval jsem se nenápadně do strany. Teď jak se z toho vykroutit.. "Připadám ti že mam otřes mozku?" |
| |
| "Tvoje břicho... ta rána..." řekla jsem a chtěla jsem na ní poukázat ale nic tam nebylo! Žádná stopa, jen krvavá stopa. Žádná jizva... "Byla tam! Nemůžeš to popřít! Ten nůž.. ten nůž šel skrz tebe, viděla jsem to!" |
| |
| Trochu nejistě jsem se podrbal ve vlasech. "Jsi si jistá že tohle všechno není jen sen?" otočil jsem k ní pár svých modrých očí. Byl jsem si jistý tím, že tohle mi asi neprojde. Seš špatnej lhář Dante.. |
| |
| Sehnula jsem se na jeho úroveň. Dívala jsem se do jeho krásných očích. "Dante..." řeknu tišeji. "Chci znát pravdu... " zvednu ruku a trochu nejistě jí položím na tu jeho. "...ať je jakkákoliv..." |
| |
| Podivam se na ni pohledem, ktery rika, ze bych ji toho radsi usetril. "To nechces vedet.." Varuju ji dopredu. |
| |
| Pohledem nijak neuhýbám. Jen lehce stisknu jeho ruku, kterou jsem měla položenou na jeho. Byla tak jemná a hebká a příjemná vůbec... "Prosím..." řeknu polohlasně. |
| |
| Očima jsem na cvilku sklouzl k její dlani, která se mě dotýkala. "Kdyby to bylo tak lehký.. Sám totiž nevim za co se mam považovat.." Podíval jsem se zpět na ni. Její oči byly něčím zvláštní.. něčím, co mě nutilo se na ně stále dívat. |
| |
| "Prostě... to řekni." řeknu aniž bych jeho ruku pustila. "Já... už si to nějak přeberu... doufám..." dodám poté. Pokud mi neřekne, že je vlkodlak nebo něco podobného, tak nevím co by mohlo být strašné, když vím o těch... obludách. |
| |
| "Myslím, že odpověď dokážeš zjistit brzo i sama.." Chtěl jsem něco udělat. Měl jsem takové malé nutkání, které jsem chtěl i uskutečnit. Nakonec jsem se tedy rozhodl. Jemně jsem chytil její zápěstí a přitáhl ji k sobě tak, že mi spadla na moji holou hruď. Provokativně jsem se na ni usmíval. |
| |
| Dost jsem se zarazila, ne nad tím, co řekl, ale co udělal. "D..." jediné písmeno, které stihnu říct, než ucítím pod oběma svýma rukama jednak jeho hebkou a jemnou kůži, ale také příjemně teplou. Opřená lehce dlaněmi o jeho hruď jsem se na něj podívala. Cítila jsem ale jak se mi začali zahřívat tváře, což muselo znamenat, že se začínám červenat. Trochu jsem nevěděla co mám vlastně teď dělat... |
| |
| Volnou rukou jsem pozvedl její bradu a díval se jí do očí. "Vypadáš roztomile když se takhle červenáš.." jen mírně jsem se zazubil a sledoval její rozkošné reakce. |
| |
| Párkrát překvapeně zamrkám. Pak ale rychle zatřesu hlavu a trochu se opřu do dlaní, ve snaze se tak od něj odtáhnout. Nevím jestli to zabere, protože moje síla byla prakticky nulová a dle jeho svalů, které jsem pod rukama cítila... cítila jsem jich jen pár ale přesto, byly tak dokonalé... |
| |
| Každý její dotek mnou projel jako jemný a příjemný elektrický proud. Velmi příjemný. Až.. jsem se na okamžik ztratil v tom jejím nesmělém pohledu. "Ššš.." utěším ji. Za pokus jsem nic nedal, proto jsem se k ní pomalu začal naklánět, než jsem své rty přitiskl na ty její v jeden dlouhý polibek. |
| |
| Tiše zajíknu, když udělá co udělá. Nevěděla jsem co si o tom myslet, co udělat. Byla jsem na rozpacích, proto jsem mu to nijak neoplatila, ale ani jsem se nijak nesnažila od něj odtáhnout. Nevím proč, chtělo se mi brečet. Snažil jsem se hromadící slzy zadržet tím, že jsem zavřela oči, ale přesto, jedna utekla dolů po tváři. |
| |
| Kdyz zajikla, pomalu jsem se odtahl a kratce se na ni podival. Nevypadala, ze by tim byla nadsena, proto se u me objevily pochyby. "..promin." |
| |
| Trochu sklopím hlavu, takže se teď vlastně dívám na jeho nahou hruď. Pár pramenů z ofiny mi přitom spadne zpoza uší dopředu. "Ne já....já..." zašeptám váhavě. Cítila jsem se rozpačitě. Nevěděla jsem co dělat. |
| |
| Sám jsem nevěděl, co jsem vlastně dělal. Jedno jsem ale věděl a to, že nechci přestat. "Nemůžu odolat.." šeptnu ještě předtím, než znovu jemně zvednu její bradu a přitisknu své rty na ty její, které byly tak hebké.. |
| |
| Udělal to znovu. Ale já stále, nevěděla jak bych měla reagovat. Proto jsem ani tentokrát nic nedělala. Ani jsem se od něj nepokoušela dostat, ale ani jsem se k němu nepřidala. Jen jsem cítila jak mi další slza stekla po tváři a skápla dolů, na jeho hruď. |
| |
| Položil jsem z její bradu svou dlaň na její tvář a vzal si ještě jeden polibek. No, možná dva. Nechtěl jsem aby to jen tak skončilo, proto jsem každý z nich co nejjemněji protáhl. |
| |
| Trochu jsem zatnula prsty. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem jak mám reagovat. To co se stalo během posledních několika hodin bylo strašně matoucí. Divila jsem se, že mi z toho nepřeskočilo. Cítila jsem jak mi stekla po tváři další slza a někam skápla. Přemohla jsem se nějak a jen lehce jsem se od něj na pár milimetrů odtáhla. Nedívala jsem se na něj. "Dante... já..." zašeptám zmateně se sklopenou hlavou. |
| |
| Přestal jsem, když to nakonec ukončila sama. Jen jsem ji mlčky očima sledoval. "Chápu..." řeknu až po chvilce. V mém hlase bylo znát jen velmi nepatrné zklamání, ale její rozhodnutí jsem respektoval. |
| |
| "Ne... to ne... já jen...." zablábolim. "Jemu jsem dala kopačky už před měsícem... ale pořád... mě otravoval..." Na jeho hruď skápnou další slzy. "...bála jsem se..." zašeptám a ruce se mi začnou trochu třást. |
| |
| Dal jsem ruce kolem ní a pevně ji objal. "Ten se už jen tak nevrátí.. Ne když budeš se mnou.." jednu dlaň jsem jí položil na týl a jemně ji hladil konejšivě po vlasech. Jak to tak vypadá, ona to v životě neměla o moc lehčí než já sám.. |
| |
| Další slzy dopadnou na jeho kůži. Pomalu jsem zvedla hlavu a skrz několik pramenů vlasů ofiny, jsem se pokusila na něj podívat. Můj pohled byl více než pohaslí a plný strachu. "Slibuješ?" zašeptám váhavě, zdráhavě. |
| |
| Když se na mě podívala, odhrnul jsem jí pramen vlasů z očí, který jí lehce překážel. Povzbudivě jsem se pousmál. "Bude to v pořádku. Jsi silná." |
| |
| Lehce prikyvnu ale potom malicko zase sklopim pohled. "Nejsem..." zeseptam. "Jsem je spisovatelka, ktere se nahodou podarilo vydat par clanku v nekolika casopisech... " namitnu. |
| |
| Neubranil jsem se slabemu usmevu. "Ty sis aspon vybrala, cim budes. Ja od malicka tu moznost nemrl." |
| |
| Zavrtim hlavou. "Ted uz ne..." reknu posmutnele. "Kdyz jsem byla na vysoky tak me to bavilo ty clanky psat ale ted... ted to delam, protoze jinde moji tvorbu nechteji... " reknu dal. |
| |
| Dlan jsem ji polozil na tvar a nechal ji azt se na me podiva. "To ted neni dulezite.." |
| |
| Jen lehce jsem položila svou ruku na tu jeho, na mé tváři. Trochu jsem přivřela oči, protože se mi z nich drali další slzy a já nechtěla, aby dopadli zase na něj. Musel být promáčenej už tak dost. A taky... jsem si jeho dotek i trochu chtěla užít. |
| |
| Chvili jsem ji pozorov a po chvilce jsem si trochu povzdychl. "Jak bys reagovala na to, kdybych ti rekl ze nejsem ani clovek ani demon?" |
| |
| Při jeho slovech trochu zpozorním a otočím se pohledem k němu. Nic jsem neříkala a tak chvíli panovalo ticho. Ani člověk, ani ta obluda? Ale to... "Nebudeš mě chtít zabít nebo sníst jako tamti.... dva?" zeptám se váhavě. |
| |
| "Jedine kdyz budes drzet v ruce pizzu." Neodpustim si rypnuti a pomalu jsem vstal. Ji jsem pritom jemne posunul vedle. "Zrovna jsem se sprchoval.." Zamrucim docela nastvane kdyz se sehnu pro mokry rucnik na zemi. |
| |
| Když mě posadí vedle, jeho kabát ze mě jen lehce zklouzne. Chvíly se ještě na něj dívám, na jeho prakticky skoro dokonalé tělo, ale pak si uvědomím co dělám a sklopím zrak. Zároveň jsem cítila, jak mi začali hořet tváře. "Měla.... bych se vrátit... domů..." řeknu nakonec. |
| |
| Otocil jsem se na ni kdyz oznamila, ze se vrati. "Je nebezpeci ze se to tam bude hemzit demony.. Zvlast kdyz jsem ti trochu zaspinil podlahu. Jsi si tim jista? |
| |
| Měl možná pravdu. Ale já musela. "Musím." řeknu a pokusím se na něj podívat, i když zřejmě asi budu ještě červená. "Potřebuju dopsat rozepsaný článek, na který čeká redaktor... kdybych ho neposlala, nedostanu zaplaceno a bez peněz mě vypoví z bytu a budu na ulici..." |
| |
| Všiml jsem si, jak se její tváře červenají, proto jsem se musel pousmát. Samozřejmě se špetkou šibalskosti. "Půjdu s tebou. Měl bych to na vědomí já kdyby se tam dostali démoni." |
| |
| "Nemusíš!" ohradím se. "Já... dojdu jenom pro notebook a... vrátím se..." ty poslední slova řeknu trochu stydlivě. A taky někdo k snídani... Projde mi hlavou, protože jsem vlastně od včerejšího oběda nic neměla. |
| |
| Povzdychl jsem si. "At je tedy po tvem." Ja se mezitim rozhodl dojit si pro ctvrtou plechovku piva. Musim dodrzovat pitny rezim. |
| |
| Pokusím se o něco co mělo připomínat náznak úsměvu. Stáhnu ze sebe jeho kabát úplně a sáhnu po svém, který si na sebe obleču a namířim si to rovnou ke dveřím. "Budu hned zpátky." řeknu mezi dveřma a poté se za mnou už jenom zavřou a já naberu směr můj milovaný podkrovní byteček. |
| |
| Vytahl jsem plechovku z lednicky vedle a otevres ji. Po mistnosti se rozlehlo jen moje polykani a nasledne vydechnuti. Nemel jsem dobry pocit z toho, ze tam jde sama. Dam ji chvilku nez odejde a pak se za ni vyfam. Akorat si stihnu dopit svoje pivo. |
| |
| Pocit to byl skutečně špatný. A natolik špatný, že Dantemu nedal a musel se za ní vydat. Nikam ale jaksi moc nespěchal, ostatně, to nebylo ani jeho gusto, někam spěchat. Kupodivu po cestě na nic nenarazil ani na něj nic nevyskočilo a dveře do domu byly jen pootevřené, zřejmě si nějaký nájemník nechal pootevříno s tím, že hned přijde. |
| |
| Do ted me muj spatny pocit nikdy nezklamal. Dvere byly sive pootevrene, ale zdalo se ze tu nikdo nebyl. Dokud me tedy nikdo nevidel, vesel jsem dovnitr a pomalu sesel schody k podkrovnimu bytu.nepopiral jsem ani to, ze tahle vlhkost ve vzduchu mi lezla na nervy. |
| |
| Už ale když byl v druhém patře, dolehli k němu tlumené zvuky toho, jak někdo něco rozbil, jak něco tupě dopadlo na podlahu. Čím se blížil víc po schodech nahoru, mohl zaslechnout i něčí rozhovor, který nebyl zrovna tichý: "...tohle je vděk?! Tímhle mi oplácíš to, že jsem ti sehnal tohleto všechno?!" Ozve si přitom tlumenější dívčí zajíknutí, ale nikoliv překvapením, bolestí. "Místo vděku jsem se dočkal akorát toho, že vlezeš s každým do postele!!" Tentokrát byl výkřik o něco silnější. Když Dante dorazí do bytu, najde vykopnuté dveře od Leylila bytu. Už v nich může vidět, že byt je částečně zdemolovaný, spousta věcí je rozbitá, ale nikoliv od démonů, od týpka, kterýmu rozbil ráno nos. Ten teď stál jako rambo zády k Dantemu a dival se pod sebe na zemi, ležící Leylu, která se sotva hnula. |
| |
| Ve chvili kdy jsem to videt, zvedla se ve me vlna vzteku. "Ty hajzle.." Panenky se mi zuzily do uzke cary. Nepremyslel jsem, misto toho jsem k nemu rychlym krokem prisel a pestim mu venoval ranu do hlavy. Tim to ale nekoncilo. "Jen ubozak vztahne ruku na holku!" Postavil jsem se pred nej a venoval mu jeste jednu dalsi. |
| |
| První rána dopadla přesně jak Dante chtěl, ale při druhý se týpek prudce otočil a chytnul jeho zaťatou pěst do vlastní ruky. A nepustil. A zloba, kterou měl v očích, byla... jiná. Všechno bylo jiné. Něco se na tom týpkovy změnilo. Jeho nos... jeho nos nebyl rozbitý! Za těch pár hodin se nemohl člověk výléčit, takže to znamenalo, že tenhle týpek je.... |
| |
| O to vic jsem se zamracil, kdyz mi ta urcita vec dosla. V tom pripade mi to ulehcuje praci. Nechtel jsem ale delat unahlene zavery. Vyucil jsem toho ze me drzel a hodne prudce jej kopl do bricha, ze rozhodne musel udelat nekolik kroku dozadu. Hned co mi pustil ruku, vyuzil jsem jeho rozhozene rovnovahy a prastil jej druhou rukou ktera ho uz donutila spadnout na zem. Nezavahal jsem sahnout ihned po zbranich, jelikoz se ve me porad varil vztek. |
| |
| Když ten týpek dopadnul na podlahu, bytem se rozlehl nelidský, ba možná zvířecí ryk. Místo rukou se mu vytvořili pařáty a obličej na částečně démonský. Tesáky mu trčeli skrz pysky a oči byly temné a prázdné. Tohle nebude jen takové démonek, jako ti před ním. Když Dante vystřelil, kulky se od něj jen odrazili. |
| |
| Zle jsem zatnul zuby. Nemel jsen chut se s nim mazat a jdyz on chtel takhle, ma to mit. Prava ruka se mi zacala menit. Chytil jsem jej pod krkem a prudce prohodil vykopnutymi dvermi. Vyrazil jsem za nim a behem toho se mi zmenila i druha ruka. Zarval jsem stejne jako on, jinym nelidskym hlasem ale na jine urovni. |
| |
| Démon se ale přáty zastavil o futra dveří, skoro už celkově proměněný. Oplatil Dantemu jeho řev, svým a hlasitějším a poté se na něj znovu hrnul tak, že ho srazil k zemi a usadil se na něm. "Teď zemřeš, Spardův bastarde." pronese hlubokým, démoním hlasem. |
| |
| Výsměšně jsem se na něj zazubil. Mohl jsem tak odhalit tesáky, které se mi začaly rýsovat. "Tak mi už dlouho nikdo neřek." Když se na mě usadil, švihl jsem sebou do strany a způsobil tak, že jsme na pár vteřin oba váleli sudy. Jakmile jsem byl nad ním, skoro okamžitě jsem mu svými pařáty vyškrábl oči. "Chtěl sis hrát, budem si hrát!" |
| |
| Démon bolestně zařval, snad ještě víc než předtím. "Za to zaplatíš ty lidskej bastarde!!" zavrčel, skoro až zařval a pokusil se pařátama naslepo nějak zranit Danteho nad sebou. |
| |
| Dřív než se mu to povedlo, jsem to už chtěl ukončit. Vyhnul jsem se jeho pařátům a moje ruka mu projela hluboko hrudí, díky čemuž jsem tak probodl jeho srdce. |
| |
| Démon znovu zařval, ale jeho řev se mísil s blekotáním, které vyvolávala hromadící se krev v jeho krku, která zůsobila Danteho rána. Až nakonec utichl. Vše co bylo slyšet teď byl jen Danteho těžký dech a tichoučké dívčí vzlyky. |
| |
| Vydýchával jsem se z toho. Zaslechl jsem její vzlyky za mnou a otočil se. Na obličeji jsem měl krev a vypadal jsem jak jsem vypadal. Prostě.. jako já. Pomalu jsem vstal a rozešel se k ní. "Už.. je to dobrý.." |
| |
| Moje tělo... bolelo. Slyšela jsem nějaký divný zvuky, ale neodvážila jsem se podívat, vlastně jsem ani nemohla. V puse jsem cítila pachuť vlastní krve, od roztrženého rtu. Pokusila jsem se otevřít oči, ale povedlo se mi to jen maličko. I když jsem měla přes oči větší množství vlasích vlasů, přesto jsem dobře poznávala tu červenou... "Dan...t-e..." zašeptám s námahou. |
| |
| Došel jsem až k ní a natahoval k ní zakrvácené pařáty s tím, že ji vezmu do náruče. "Už jsem tady.. Už je to dobrý.." |
| |
| Ta červená, ty ruce... Špatně jsem viděla detaily, ale tyhle ruce... ty nebyly jeho. Nebyly to ty jemné a hebké ruce. Cítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy a srdce se rozbušilo - strachem. Strachem, který se mi zrcadlil i v očích. |
| |
| Zastavil jsem se těsně od ní. Zaraženě jsem ji pozoroval. Proč se na mě tak dívala? "Ne.. Ne, Ley.. já nejsem démon.." |
| |
| "Tvoje... ruce..." zašeptám pořád se strachem v očích. Proč byly takové? Proč na nich byla krev? Čí byla a co se vlastně stalo s Rayem? Moc otázek, na které jsem chtěla znát okamžitou odpověď. |
| |
| "To neni dulezity.. Vezmu te odsud.. Do bezpeci.." Pomalu jsem ji chytil tak, abych se s ni mohl zvednout. Cim driv odsud zmizime tim lip. |
| |
| Nedokázala jsem se nijak bránit, když mě zvedal ze země, ostatně, jak bych taky mohla, když jsem mohla sotva mluvit. Čemu jsem ale nijak nedokázala zabránit bylo bolestné zajíknutí, které jsem přitom ze sebe vydala, protože se mi ty divný ruce zaryli do kůže, která už byla pošramocená od Rayova útoku na mě. |
| |
| Sakra.. Soustředil jsem se, abych se změnil co nejdřív zpátky, ale bohužel to nejde tak snadno. Jediné, co se mi teď povedlo bylo akorát to, že mé ruce byly skoro normální, až na drápy. (viz. to co kreslim :D) "Za chvíli ti bude líp.. vydrž to.." šeptl jsem jí a co nejrychleji se rozešel směrem ven. |
| |
| Vyšel ven a mě skoro okamžitě byla zima, ostatně ten den taky ošklivě foukalo a zatažené nebe neříkalo, že bude zrovna slunečno. Proto jsem se otočila obličejem k němu a pokusila se k němu co nejvíc natisknout, protože jsem na sobě měla jen tričko. |
| |
| Spechal jsem. Snazil jsem se ji to neudelat jeste horsi ale cim driv ji osetrim, tim lip. Horsi ale byl ten fakt, jak ji tohle cele vysvetlim. Ty drapy, demoni podoba.. |
| |
| Snažila jsem se jak nejvíce to šlo, ale po chvily jsem se roztřásla, především zimou ale také strachem a prostě tím vším co se událo za posledních několik hodin. Stejně jako jsem neudržela slzy, které se si tichým vzlykotem valil na mojí tváři a částečně končili na jeho svršku, do kterého jsem zabořila obličej. |
| |
| Netrvalo to prilis dlouho. Rychle jsem ramenem strcil do dveri DMC a vesel. Zamiril jsem primo ke gauci, kde jsem ji polozil a vytratil se do koupelny namocit cisty rucnik. Bohuzel jsem uz dlouhou dobu mel prazdnou lekarnicku, proto jsem nemel nic jineho po ruce. Vratil jsem se zpet k ni. "Promin, vic tu nemam.." |
| |
| Cítila jsem, že už nejsem venku, ale přesto mi byla stále dost velká zima a přesto slzy, které se mi valili z očí, jakoby nechtěli pořád přestat. Jakoby byly snad nekonečné, stejně jako tichý vzlykot, který je doprovázel. |
| |
| Přiložil jsem jí onen ručník na poraněná místa a opatrně omýval od špíny. Volnou rukou jsem jí setřel slzy z obličeje, které se valily jedna za druhou. "Klid.. Už je to v pořádku, není důvod proč dál brečet.." |
| |
| Trochu popotáhnu, protože se mi začínalo už špatně dýchat. Až jsem si tak nějak vlastně uvědomila, že nejsem už u sebe doma ale u něj... doma? Pokud to můžu tak nazvat, nevím totiž jak to správně nazvat. Pomalu jsem otevřela oči a podívala jsem se na něj a očích se mi zrcadlila nejen zlomenost, ale hlavně a především strach, který jsem už nemohla dále držet v sobě. |
| |
| Když jsem zahlédl její strach, odtáhl jsem z její tváře ruku s drápy. Nechtěl jsem ji děsit ještě víc, proto jsem nějakou chvilku mlčel. "Jak se cítíš..?" řeknu až po chvíli.. |
| |
| Párkrát jsem zamrkala abych si vůbec tak nějak v hlavě dala dohromady to, na koho jsem se to dívala. Dle červený jsem poznávala, že to byl Dante, ale nějak jsem jej nemohla poznat v obličeji. Pořád s větším třesem jsem se pomalu pokusila opřít o lokty natolik abych byla na úrovni jeho očí, aspoň. Po několika pokusech se mi to nakonec nějak povedlo. Nyní jsem hleděla jeho tváře, ačkoliv nebyla tak úplně jeho. Byla místy jakoby jiná, jakoby se spíš podobala těm příšerám, které po mě pořád od včerejška jdou. Bylo snad tohle čím myslel to, že ani on neví co sám je? |
| |
| Sledoval jsem, jak mě zkoumala pohledem. Moje tvář byla neutrálního výrazu, ale uvnitř jsem byl malinko nejistý. Bude se mě bát? Bude se chtít dostat co nejdál ode mě? Nevěděl jsem jak zareaguje. A to možná bylo to nejhorší. Každopádně už vypadala klidněji. "Promiň.." vypustím nakonec ze sebe s lehkým povzdychem. |
| |
| Opřela jsem se jen o jednu ruku a druhou pomalu zvedla k jeho obličeji, který byl částečně podivně znetvořený. Dost se podobal těm obludám. Přesto, ty jeho pronikavé oči, zůstávali a já se v nich ztrácela. Váhavě a zprvu zlehka jsem se dotkla jeho tváře. Nejdřív jen špičkama prstů, ale poté jsem mu jí nakonec pomalu položila na tvář celou. Během toho jsem neuhnula pohledem i když jsem se stále třásla zimou a na tváři mi zasychali slzy. |
| |
| Lehce jsem přivřel oči, když mi přiložila dlaň na tvář. Její dotek byl tak hřejivý, ale přesto jsem z ní cítil plno nejistoty. Tak či tak, nedivil jsem se jí. Místo toho jsem jí ten mlčenlivý pohled opětoval.. |
| |
| Nasucho jsem polkla. Strach? Ne, už žádný nebyl. Ten se postupně vytratil pryč. Pokoušela jsem v ruce, kterou jsem měla na jeho tváři trochu zesílit, ale bylo to nad moje síly. Nakonec jsem zvedla u druhou ruku a stejně jako tu první mu položila na druhou tvář. Jeho obličej pořád ještě byl částečně podobný tomu obludnýmu, ale já se nebála. "Jsi..." zašeptám nesměle. "...krásný..." |
| |
| To, co řekla, mě lehce zarazilo. Krásný? Jak mohla vůbec takovej nesmysl vypustit z pusy? "To není pravda.." nepřestával jsem ji sledovat. "Tohle... není o kráse.." |
| |
| "Ale jsi..." řeknu tiše. "...nebojím se tě..." dodám poté a pomalu se k němu přiblížim natolik, že naše obličeje dělili jen centimetry. Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce. Nepouštěla jsem stále jeho obličej. Nakonec jsem znovu nasucho polkla, zavřela oči a políbila jej na rty. |
| |
| Když se ke mě přibližovala, přivřel jsem oči o trochu více. Zahalila mě její sladká vůně. Poté jsem jen letmě pootevřel ústa a její nesmělý polibek přijal s jistou něhou. Přitom jsem jemně zvedl svou dlaň s drápy a dal jí pramen vlasů za ucho. |
| |
| Ruce na jeho tvářích mi sjeli jen lehce dolů, ale protože jsem byla ráda, že sedím, ale to nic neměnilo. Nevím co mě to napadlo, ale prostě jsem mu prsty zajela lehce do jeho vlasů a nevím jestli za to mohlo to, co on udělal předtím než se stalo to špatný, ale vzala jsem si od něj ještě jeden malý, avšak jemný polibek. |
| |
| Příjemný pocit se mi při tomhle rozléval po celém těle. Moje ruce sjely níž na její boky, kde se také zastavily a mé rty opětovaly její malou hru. Kdo by kdy řekl že tohle se mi někdy přihodí s člověkem? Měl jsem takový pocit, že se historie krapet opakuje.. |
| |
| Dalo by se říci, že jsem si to užívala do té doby, než jsem se probudila, tedy uvědomila co vlastně dělám. Jemně jsem se odtáhla jen kousíček a provinile jsem se na něj podívala. Ruce mi přitom sjeli na jeho hruď, kde zůstávali opřené. "P...pr-omiň..." zašeptám provinile. |
| |
| Musel jsem koutek úsměvu povytáhnout nahoru. To jak se styděla, bylo svým způsobem roztomilé. "Není proč.." odpovím na její omluvu ještě jedním polibkem. |
| |
| Jen lehce jsem se pousmála, když mi věnoval ještě ten jeden polibek. I když bych chtěla víc, momentálně jsem byla ráda, že sedím. Pomalu jsem se mu tedy schoulila do náruče a na jeho hruď, která i přes oblečení příjemně hřála a já se ještě docela dost klepala zimou. "Děkuju." zašeptám nesměle a zavřu pomalu oči. |
| |
| Chtě nechtě, začal jsem jí dlaní přejíždět po vlasech. Ty byly velmi jemné a jejich barva se v letmém měsíčním světle letmě zvýraznila. Sklopil jsem oči k ní. "Bojíš se?" |
| |
| S hlavou na jeho hrudi mě tlukot jeho srdce příjemně kolébal a přimíval mě k tomu, abych na vše z dneška zapomněla tím, že usu spánkem spravedlivých. Avšak jeho otázka mi to na další chvíly znemožnila. Jen nepatrně jsem pootočila a zvedla hlavu abych na něj viděla a jen nepatrně jsem pootevřela oči. Jeho tvář vypadala zase jako on. "Tebe?" zeptala jsem se, jako bych mu nerozuměla. "Nikdy..." zašeptám. Zavřu oči a víc se k němu přitulim. |
| |
| Když se ke mě přitulila, přivinul jsem si jí víc k sobě a zavřel oči. Ostatně, i pro mě toho bylo za dnešek dost a proto si oba dva nezasloužíme víc než pořádný spánek.. |
| |
| Tlukot jeho srdce mě znovu pomalu uspával ale tentokrát jsem se už ničím nechtěla nechat vyrušit. Chtěla jsem se poddat zaslouženému spánku a stejně tak si myslím, že i on. Postel by možná byla lepší... proběhne mi hlavou, ale už to ani nestačím říct nahlas, protože jsem cítila, jak pomalu usínám. |
| |
| Můj stisk jen nepatrně povolil, jelikož jsem cítil, že moje vědomí odchází do zasloužené říše snů. S ní po boku.. jsem v tuhle chvíli už nic ke spokojenosti nepotřeboval. |
| |
| Dante nevěděl, jak dlouho vlastně spal. To co jej probudilo byl až nepříjemný pocit, který se ho zmocnil. Jakoby se něco špatného měli co chvíly stát. Jenže co? Teď když jej potkalo něco... hezkého a příjemného. |
| |
| Kdoví, kolik uběhlo času, ale já se musel někdy uprostřed noci probudit. Chtě nechtě jsem neochotně pootevřel oči a podíval se po místnosti. Proč jsem byl vlastně vzhůru? Možná to bylo jen tím, že jsme spali na gauči a ne na posteli. Přeci jen.. postel je postel. Chtělo se mi spát ale přesto jsem pohledem ještě chvíli těkal po místnosti. Proč jsem nemohl zavřít oči a pokračovat? |
| |
| V tiché místnosti se začal rozléhat poťouchlí chichot, který po několika sekundách Dantemu začínal lést na nervy. Nemusel ani dlouho čekat a původce se ukázal sám. Seděl na kulečníku a v jedné ruce držet černou kulečníkovou kouly a v druhé se s něčím zlatým pohazovat nahoru a dolů. Byl to démon tak nízké kategorie, že ani lidem ublížit nemohl i kdyby chtěl, přesto Dantemu už nepříjemně několikrát skřížil cesty. |
| |
| Zanedlouho jsem zjistil, proč tak nemůžu usnout. Už jen ten pocit, že tu nejsme sami.. Pohled očí jsem stočil ke kulčeníku. "Co tu chceš?" řeknu rozespale a nepříjemně. |
| |
| Démon se pořád poťouchle uchichtával. "Znáš mě..." začal přidrzle. "...jednou jsem tam... podruhý zase tady..." řekl a pořád se přitom chichotal. "Dneska jsem tu ale bohužel z něčího rozkazu." řekne dál a pokrčí rameny. Poté hodí onu černou kulečníkovou kouly směrem na Danteho. Ten si bez obtiží chytí do ruky, ale démon už je mezitím pryč. Jediné co po něm zůstalo byl onen zlatý předmět na kulečníku. |
| |
| Těsně před mým obličejem jsem chytil červenou kouli bez proužku a poté jí odložil na zem. Můj zamračený pohled neustával a když se vytratil, opatrně jsem od sebe Ley odsunul abych ji nevzbudil a vstal. Dokráčel jsem ke kulečníku a zahlédl zlatý předmět ve tvaru hodinek. Až moc povědomých hodinek. Sepjal jsem ruce v pěsti. To jsou Morrisonovy... V tuhle chvíli jsem neudělal nic jiného, než že jsem čapl svůj kabát, rychle se oblékl a ještě rychleji vyrazil ven. |
| |
| Ano, byly to skutečně Morrisonovi hodinky. Jenže sklíčko na jejich ciferníku bylo nakřuplé, nebo spíše byl na něm malý pavouček. A zaschlé kapičky něčeho tmavého říkali, že tohle kečup rozhodně nebude. A to rozhodně nebylo dobré znamení, nehledě na to, že od té doby co u něj Morrison naposled byl, se neozval. Město bylo celkem tiché a klidné, ale za to mohla ona noční, nebo spíše časná ranní doba. Slunce mělo ještě tak hodinu, dvě do svítání, ale dle počasí ze večera, to nebude rozhodně dnes slunečný den. |
| |
| Tep se mi zrychlil a můj dech byl stále pravidelnější. Moje tempo nestávalo, běžel jsem co nejrychleji jsem mohl. Za ta léta jsem se totiž naučil, že i vteřina může rozhodovat. Zhruba deset minut v kuse se mi konečně podařilo doběhnout do opuštěnější čtvrti, kde Morrison bydlel. Už teď jsem ale měl špatné tušení.. |
| |
| Už to, že tu nikoho nepotkal bylo špatným znamením. Vždycky tu někdo byl a jakoukoliv denní dobu. Ale teď tu bylo až podezřele prázdno. Když opominu toulavé kočky a jinou havěť. Vyběhnout schody nebyl až takoví problém. Jenže v zhruba polovině jej čekalo nepříjemné překvapení. Dveře od bytů byly rozražené, vyražené a vymlácené. Stačil letmí pohled dovnitř a tam bylo vše rozházené, zničené a rozmlácené. A také krev na zdech, podlaze, stropě. Někde byly vidět i mrtvá těla či jejich kusy nebo už jen rovnou zbytky. I Danteho při takovém pohledu zamrazilo. Takhle to pokračovalo každým dalším bytem až k tomu Morrisona. |
| |
| Konečně jsem doběhl k panelovému domu, kde měl svůj malý byt Morrison. U vchodu jsem se ale zastavil a podíval se na ten dům. Nejen že ta čtvrť byla prázdná, ale ani v oknech toho domu se nikde nesvítilo. Morrisone.. Neváhal jsem, vběhl jsem dovnitř rozraženýma dveřma a zamířil po schodech nahoru, kde jsem už trochu zvolnil tempo. Po čele mi stekla kapička potu. Byty byly vyrabované a já se skoro až bál co najdu v tom Morrisonově. Nicméně na to jsem neměl čas váhat. Rychlým tempem jsem se vydal na konec chodby a vešel do Morrisonovo bytu, který byl stejného stavu. "Hej, Morrisone!!" |
| |
| V Morrisonově bytě to vypadalo snad ještě hůř, tedy kromě té krve. Ta tu skoro žádná nebyla. Jenže to co Dantem otřáslo víc než to co viděl než sem došel, jej nemohlo připravit na to, co našel a uviděl tady. Morrisonovo nehybné tělo leželo na podlaze. Skrz hruď mělo proraženou nějakou železnou tyč. Jeho oči, ačkoliv byly otevřené, byly prázdné, bez života ale přesto, v nich nebyl ani kousek strachu. Krev, jeho vlastní krev ve které se koupal se už stihla srazit. Jenže to nebylo zdaleka všechno. To co mohl vidět dál, jej uzemnilo a to úplně. Morrison v jedné ruce držel černou pentli, takovou, jaké nosila Patty. Když se podíval dál, pod rozbitým oknem mohl vidět démona, který se na něčem živil. Bylo už těžko poznatelné co to je, protože byl k němu zády, ale přesto něco vyčuhovalo. Byly to malé nožky, nehybně ležící ve vlastní krvy. Démon se poté otočil. Tvář měl od krve. A Dante tak mohl dobře vidět co to tam pojídal. Ty šatky... poznával je. Byly Patty, vlastně to co tam požíral BYLA Patty! Než mohl ale nějak zareagovat, démon popadl svůj oběd a zmizel v rozbitém okně. |
| |
| Pocítil jsem, jak se mi po tomhle všem, začala vařit vlastní krev v těle. A tentokrát to nebyl jen pocit. Mé oči okamžitě nenávistně zrudly. "VRAŤ SE SEM!!!" Bleskurychle jsem vystřelil stejným směrem jako on. Ale něco bylo špatně. Už za běhu se moje podoba měnila neuvěřitelně rychle, ale bylo to úplně jiné než předtím s Ley.. |
| |
| Démon zastavil až u polorozpadlé a opuštěné tovární hale. Věděl, že po něm Dante jde, ale místo toho aby dál prchal se jen zasmál. "Takže..." začal démonským hlubokým hlasem. "...to si ty... ten míšenec..." pak se ale znovu začal smát. "Jenže... ani démoní krev v tobě ti nepomohla, aby si mi zabránil v tom co jsem udělal..." smál se a poté, když uviděl jeho výraz dodal dál: "Ano, to já jsem to všechno udělal. Všechny ty lidi jsem zabil, jen abych našel toho starce a tu holku. Ostatní jsou najivní, bláhoví. Myslí si, že ti ublíží jen když se s tebou střetnou v přímém boji, ale já..." zasmál se dál. "Oo ano, je to přesně jako před osmnácti lety... vím přesně co si teď myslíš míšenče. Byl jsem to já kdo zabil toho zrádce a lidskou ženu. Byl jsem to já, kdo ti vzal tvého bratra a byl jsem to já, kdo ti i teď vzal tvoje nejbližší."  |
| |
| Můj vztek se skoro nedal kontrolovat. Mé tělo i celá podoba byla změněna. "Drž hubu.." Ozývalo se křupání mým směrem. Vypadalo to, jako by se mi na zádech začal tvořit nějaký hrb, ale poté se ozvalo křupnutí mnohem výraznější a mě ze zad vyrašily rudá křídla podobná otcovým. Své drápy na rukou jsem více vytasil. Moje oči zlověstně zářily až moc neobvykle. "Sám brzo pocítíš jaký to je, když tě někdo pozře za živa!" |
| |
| Démon se ale nepřestával smát. "Ooo ano. Přesně jako ten zrádce..." promluví dál oním démonickým hlasem. On démon sám měl okolo tří metrů, bráno on země po jeho hlavu. "Vztek, který mu byl vidět v očích... nejenom vztek, ale i zoufalství, když viděl, jak ta žena leží v kaluže své vlastní krve u jeho nohou..." smál se dál. "Dokázal jsem něco, na co se nezmohl ani Démoní král... ublížil jsem Spardovy a také jej zničil. A teď zničím i tebe. To poslední co z něj zbylo... i když... myslím, že tě nezabiju hned. Jen tě nechám při životě natolik, abys mohl přihlížet tomu, jak skončí život i té modré..." |
| |
| Nekontroloval jsem se. Hlasitě jsem zařval nelidským hlasem a máchl křídly. Bleskurychle jsem vyrazil proti němu. Kousek před ní jsem prudce uhnul do strany, vyskočil na jeho záda a svůj pařát zarazil jemu do zad v místech, kde se obvykle nacházelo srdce. Začal jsem jej drápat, drásat jeho maso na kousky.. "Takovej smeťák jako ty nemohl zabít mého otce!!" |
| |
| Démon se však nepřestával smát i když jej Dante rval na kusy. Jeho hlava se prudce otočila o 180°, natolik, že viděl Dantemu přímo do tváře. "Mohl a tebe zabiju taky..." zasmál se a jeho hlava se poté prudce vymrštila na jakémsi černém dýmu a zakousla se Dantemu do krku. Jeho démoní tesáky hluboce pronikli jeho kůží i masem a přeťali několik žil, které začali okamžitě krvácet. |
| |
| Zle jsem zavrčel, ale nevykřikl, když se mi zakousl do krku. V tu chvíli jsem sáhl po meči a prudkým švihem mu tu hlavu setnul tak, že jsem ji kompletně oddělil od těla a uvolnil jeho stisk. Kolem mého těla se po chvilce pak začala zjevovat jemná rudá záře. "Nikdo.. další už nebude.. tvoje oběť." |
| |
| Černý dým, který byl okolo onoho démonova těla se začal slézal do jednoho místa a postupně poté vytvořil stejnou stínově černou kopii původního těla. Ze stínové černé tlamy odkapávala ještě na zem pod ním Danteho krev. Démon se smál. "Zbraně ti nijak nepomohou." pronese démon se smíchem. "Rozsekej si mě na kolik kousků chceš, ale já se vždycky vrátím." dodá poté. Načež se poté postaví na zadní a z krku mu vyroste ještě jedna a ta samá stínově černá hlava s tlamou. Danteho meč jeho tělem jen neškodně a bez nějakého efektu prošel a démonovy hlavy se mu obě zakousli do obouch rukou. Zdá se, že jediná možnost, která se skýtala bylo udělat mu to samé co on udělal jeho rodině. |
| |
| Ruce mi krvácely. Chvíli jsem jej jen zle pozoroval, ale poté.. poté se mi na tváři objevil úsměv. Až moc roztáhlý a děsivý. "Ještě jsem neskončil.." Otevřel jsem ústa dokořán, kde jsem odhalil několik ostrých špičáků a zakousl se tentokrát já jemu do krku, při čemž jsem vytrhl jeho maso a zhltnul jej bez další rozkousání. Napjal jsem ruce a pevně zaryl svoje drápy do něj, aby se neměl jak pohnout. Následovalo další kolo, při kterém jsem jej tesáky začal trhat a polykat jeho maso zaživa. |
| |
| Démon začal vřeštět a pustil jej. Jeho druhá hlava zmizela zase zpátky do něj. Démon se pokoušel drápy zarýt do Danteho těla a způsobit mu co největší zranění ve snaze, že jej tak aspoň nějak zastaví od toho, že jej požíral zaživa. Nicméně jeho obrněnou kůží bylo tak snadné proniknout a Dante si prožíral cestu skrz démona. |
| |
| Čím víc jsem toho spolykal, tím jsem chtěl víc. Mnohem víc. Skoro jako bych snad týden nic nejedl. Jenže v téhle podobě, v tuhle chvíli.. jsem si sám nebyl jist tím, co to vůbec dělám. Mluvila za mě má druhá stránka. Za tu krátkou dobu se mi povedlo se prokousat pomalu až ke kostím, ale opravdovou lahůdku jsem si nechal až na konec - srdce. Jakmile jsem se k němu dostal, zakousl jsem se do něj tesáky a prudce jej vytrhnul z jeho těla. S výšměšným výrazem jsem jej ještě před jeho očima spolkl a nechal sklouznout do krku. |
| |
| Jakmile se Dante dostal k srdci a doslova jej z něj vytrhnul, démon ztuhl. Jeho ryk aj veškerý jeho pohyb utichl a skončil. Jeho drápy zůstaly zabořené v jeho zádech. Jenže, srdce nebylo to co si vzal. Z těla se pomalu vznesla pulzující maličká svíticí kulička, která se lehce vznášela nad démonovým tělem. Byla to síla, všech těch, které tenhle démon pozřel a nyní se nabízela Dantemu. |
| |
| Ve chvíli, kdy se zjevila ona zářící kulička, pozoroval jsem ji. Ještě teď mi z úst kapala krev z onoho masa. Nicméně ta kulička byla až moc lákavá, proto jsem si ani neuvědomil fakt, že jsem se pro ni natáhl. |
| |
| Kulička se lehce zahoupala a poté vystřelila směrem přímo k jeho hrudi, kde uprostřed něj zmizela. Pocit, který přitom mohli cítit bylo to, jako když někdo prostě na pár vteřin vypne. Okamžitě se mu zjevili nějaké obrazy. Viděl jeho tátu... živého... raněného... ležel na zemi...sotva se hýbal, ale přesto byl živí... něco říkal, ale nebylo slyšet co... pomalu se k něčemu přisouval... bylo tam tělo... něčí tělo.. ne to nemohlo být... ty blonďaté vlasy... jeho máma... ne, její tělo... bez známek života... žal, který jeho otec prožíval byl naprosto hmatatelný a i viditelný, protože mu po tvářích tekly černé slzy... Pak někdo zapnul zase čudlík a on byl zpátky v přítomnosti a pomalu si uvědomoval, co vlastně udělal. Démono tělo bylo už částečně rozpadlé, ale on sám byl pořád ve své démoní podobě. Pak si náhle uvědomil co ten démon vlastně říkal... "... myslím, že tě nezabiju hned. Jen tě nechám při životě natolik, abys mohl přihlížet tomu, jak skončí život i té modré..." Hrozilo snad něco i Leyle? Ne, to nesmí dopustit... |
| |
| Když jsem přišel k vědomí, nadechl jsem se skoro jako bych se právě teď vynořil na hladinu. Bušelo mi srdce. To, co otec prožil... Mělo se to opakovat znova? Bez ohledu na to, jak jsem teď vypadal, rozmáchl jsem svá křídla a vytratil se na noční oblohu, kde budu vidět rozhodně méně. Musím se k ní rychle vrátit. |
| |
| Pro Danteho to byl sice jen okamžik, ale přesto to bylo skoro celé město, přes které se přehnal. Na obzoru bylo vidět, že slunce se chystá k východu, když dorazil k Devil may cry. Uvnitř bylo ticho a temno. Jenže chyběl tu jeden podstatný fakt a sice to, že Leyla nebyla na gauči. Ani nikde jinde po místnosti. Do jeho pokoje jít nemohla, protože ani nevěděla kde vlastně je. |
| |
| Skoro až jsem rozrazil dveře od DMC. Rudýma očima jsem začal těkat po místnosti, ale nezdálo se že by tu byla. Rozhodně bych jí cítil. "Leylo?" houknul jsem po místnosti. Nemohla se přece jen tak vypařit když jsem toho démona zabil. |
| |
| Po sprše jsem se cítila líp. Nechtělo se mi ale zatím vracet se do svého oblečení a tak jsem si natáhla černé tričko, které jsem tu našla mezi čistým oblečením. Bylo mi sice trochu větší a taky delší, takže to vypadalo jako malé šaty, ale bylo mi to jedno. Modřiny se začali hezky vybarvovat, zejména ta na levé tváři. "Leylo?" Zaslechla jsem, jak mě někdo volal ale zrovna jsem si pokoušela vyšušit si vlasy a tak jsem s ručníkem vyšla z koupelny. "Jsem t..." moje slova skončila uprostřed věty, protože místo Dante jsem hleděla na nějakýho démona. Strnula jsem na místě, neschopná se pohnout. Ručník mi ledabile spadl z vlasů na zem... |
| |
| Zarazil jsem se kdyz jsem ji zahlidl vylezt z koupelny. Tak se mi ulevilo. Rozesel jsem se proti ni. "Ley.." |
| |
| Strnule jsem zirala na toho demona prede mnou. Co tu delal? Co mi chtel? A kde je vlastne Dante?! Slibil mi prece, ze me ochrani... Citila jsem jak se mi po tvari zkutalela jedna slza. Chtela jsem udelat krok dozadu ale noha mi sjela po mokrem rucniku a ja se naplacla pozadu na zem. |
| |
| Zastavil jsem se. "Ne.. Ley, to jsem ja.." Pohledl jsem na ni trochu smutne. Preci jen.. ona jedina mi ze vsech zbyla. |
| |
| Srdce mi div nevyskocilo z hrudi jak prudce tlouklo. Jak, jak tahle prisernost mohla byt ten, ktery mi dal pocit bezpeci a ten, ktery si uloupil muj polibek. "Dante... slibils..." zaseptam a po tvari se mi zkutali dalsi slzy. |
| |
| Dosel jsem az k ni a klekl si na jedno koleno. Kolem ust a paratu mi jeste zasychala krev. Natahl jsem k ni ruku s drapy, abych ji mohl pohladit po tvari. "Ja... slib neporusil." |
| |
| Trochu jsem se zalkla kdyz se me ten demon dotkl, ale v tom dotyku bylo neco jineho. Neco zvlastniho a znameho. "Dan...te?" zaseptala jsem opatrne, jako bych si vubec nebyla jista. |
| |
| "Jsem to ja.." Reknu zlomenym hlasem. Bylo slyset muj tezky dech z toho, co vsechno se na me nahrnulo. "Ja.. ti rikal ze nejsem clovek.. ani demon.." |
| |
| Bylo pravda to, ze to rikal, ale necekala jsem neco takovehle... Nasucho jsem polkla. Jenze co ted? Jedine co me napadlo bylo polozit svou ruku na tu jeho, ktera byla ne me tvari a pomalu se mu podivat do oci. "To budes... uz... porad... takhle?" |
| |
| Nad jeji otazkou jsem se na chvilku odmlcel. "Ne.. Porad ne.." Stahl jsem dlan zpet k sobe a sklopil pohled. Kridla na zadech jsem uvolnil a nechal lehnout na zem. "Uz.. mi nezbyl vubec nikdo." |
| |
| Znovu jsem nasucho polkla. Trochu bliz se k nemu prisunula, tak, ze jsem az citila teplo jeho, ktere z nej salalo. "Dante..." zaseptam do ticha, ktere tu panovalo. Porad jsem se ale citila trochu nejiste. Hrbetem ruky jsem si utrela slzy, ktere zacali zasychat a stipat me na tvari. "Ja... jsem tu... pro... tebe..." |
| |
| Křídla na zádech mi pomalu srostávala zpět, ačkoliv má podoba se měnila zpátky jen velmi pomalu. I tak byl ale poznat můj bolestný pohled. "Jen ty jediná..." |
| |
| Znovu jsem nasucho polkla. Nevěděla jsem co tím myslí, ale to jak vypadal... nemyslím tím jeho podobu... jeho hlas.. byl.. byl plný... plný bolesti... bolesti ze ztráty někoho... někoho jemu blízkého... Jemně jsem vzala jeho obličej do svých rukou a nadzvedla mu jemně hlavu tak, že jsem se mu mohla dívat do očí. Nevěděla jsem co říct a ta jsem mu jen věnovala dlouhé políbení na čelo. Jenže ani pak jsem se neodtáhla. Opřela jsem si tvář o jeho a jen nepatrně jsem jej špičkama prstů hladila po té druhé. |
| |
| Brzy rudou barvu v mých očích nahradila ta pronikavě modrá. Jenže s tím, také odhalila plno slz, které jsem raději zakryl tím, že jsem pevně zavřel oči a opřel si čelo o její rameno. "Nedokázal jsem je ochránit.." pronesl jsem skoro neslyšitelně. "Tentokrát.. to odnesli další.. " |
| |
| Pomalu jsem jej nakonec objala okolo ramen a přitiskla k sobě jak nejvíc to šlo. Chtěla jsem mu tak dát onen pocit toho, že tu pro něj jsem. Konejšivě lehce a jemně hladila po jeho vlasech. "Šššš...." |
| |
| Zatnul jsem zuby. Slzy mi začaly kapat do černého trička, které měla na sobě. "Je až moc pozdě.. navíc já... nevím co se se mnou děje." |
| |
| "Dante..." povzdychnu si. Nevěděla jsem pořádně ani co se stalo nebo co byl vlastně jeho život, ale vidět, jej takhle... jeho smutek byl doslova a do písmene hmatatelný. Jediné co jsem mohla bylo prostě mu dát ten pocit, že tu není sám, že tu jsem... pro něj... ačkoliv jsem si to nechtěla nějak moc přiznávat, ale začínalo mi na něm záležet víc, než jsem si vůbec připouštěla. |
| |
| Odmlčel jsem se na notnou chvilku a jen nechal plynout svoje emoce. Teprve až po pár minutách jsem otevřel ústa aniž bych se nějak hnul ze svojí polohy. "Pozřel jsem démona... Doslova.." |
| |
| Vážně jsem si v tuhle chvíly přála nějak aspoň trochu porozumět tomu světu, který mi předevčírem odhalil. "To nic.... určitě... se to nějak vysvětlí...." řeknu polohlasně a pokud možno uklidňujíc. "...jsem tu Dante..." řeknu dál a věnuji mu políbeni do vlasů. "...pro tebe..." zašeptám dál. |
| |
| Jeste zmenenymi paraty od krve jsem ji objal a pritiskl vic k sobe. "Je jen otazkou casu nez se neco udelaji i tobe.." |
| |
| Nejen z jeho gest bylo citit jak hluboko na dne on ted byl. Bylo mi z toho dost uzko. Tak moc bych mu chtela nejak pomoci, nejak ulehcit, utisit ono trapeni... "Dante...." zaseptam, stale hladic jej konejsive po vlasech. |
| |
| Mlcel jsem. Nedokazal jsem uz rict neco dalsiho, protoze za me mluvily slzy. Pripadal jsem si jako pred nekolika lety, kdy jsem byl tim malym chlapcem, co prave prisel o rodice. A ted tu bylo riziko ue prijdu i o ni.. |
| |
| Znovu si kratce povzdychnu. Chtela bych mu tak strasne pomoci... "Dante..." zopakuju znova tise jeho jmeno. "Podivej se... na me... prosim..." pozadam jej jemne ackoliv vim, ze se mu moc do toho chtit nebude |
| |
| Jeste malou chvilku jsem zustal jak jsem zustal a pote jsem neochotne zvedl pohled. Oci se mi leskly ackoliv jsem se snazil o nejaky neutralnejsi vyraz. |
| |
| Jemne jsem mu polozila sve ruce na tvare. "To se nestane." reknu tise, konejsive. Pritom jsem jej lehynce hladila palcema po onech tvarich. "A..." zacnu dal vahave. "...neopustim te... nikdy..." |
| |
| Uhnul jsem pohledem. "Nikdy nerikej nikdy.." Ostatne, ja tak ci tak budu zit dyl nez ona. Ona je jen pouhym clovekem.. |
| |
| Venuji mu pusu na celo. Ruce jen lehce sjedou kousek dolu po jeho tvari. On... tak krasne vonel... uz jen tenhle fakt me podvedome podnecoval k tomu, ze jsem se jej chtela porad dotykat. Citim jeho prijemnou kuzi... tak hladkou a jednou... "Co prozatim?" reknu s pokusem o naznak vtipu a taky se pokusim o naznak usmevu. |
| |
| Víc jsem ji přitiskl k sobě a položil si bradu na její hlavu. "To.. že se se mnou vůbec stýkáš tě přivádí do stejného rizika.." |
| |
| Obejmu je okolo hrudi a pevně se chytnu kabátu na jeho zádech. Přitom zabořím svůj obličej hluboko do jeho hrudi, tak, že mi skoro do něj nebylo vidět. "To je mi jedno..." zašeptala jsem. Rozhodla jsem se mu prostě vyložil karty na stůl tak, jak jsme je držela. "Já... já... chci být s tebou... každou sekundu... každou vteřinu... jen... s tebou..." šeptala jsem dál. "A... je mi jedno co si... člověk... nebo... démon..." na konci šel slyšet malý vzlyk. "Jsi víc člověkem, než kohokoliv, koho znám..." dodám nakonec velmi tiše, ale přesto jsem si jistá, že to slyšel. |
| |
| Překvapeně jsem se zarazil. Ostatně to i ona mohla lehce pocítit, když mě držela u sebe. Podíval jsem se na ni. To co říkala, nedávalo příliš smysl, ale přesto.. ta slova svým způsobem... hřála. Možná to byl jen smyšlený pocit, ale já ho cítil. Položil jsem jí dlaň na hebké modré vlasy. "Nemyslím si.. že by to byl pravda. Ale i tak.." sklonil jsem se k ní a opřel svoje čelo o to její. Zavřel jsem oči. "děkuju.." |
| |
| Při jeho doteku jsem se pokusila zabořit svůj obličej ještě hlouběji a víc jsem chytla už tak svírajíc jeho kabát na zádech. "Já... j-á...." trochu zavzlykám. "...chci být s... tebou... jen s tebou... Dante..." Až teď jsem si připustila, to jak moc s ním vlastně chci být. Že pro mě za ty dva, tři dny... že se pro mě stal něčím, co nechci jen tak ze svého života vyputit. "...a já... tu chci být... pro tebe..." dodám nakonec tiše. |
| |
| "To já taky.." Zašeptám. Pevně jsem ji držel u sebe. Cítil jsem, jak jí tepalo srdce. Jenže.. já se bál. Poprvé jsem se opravdu bál. Ale o ní. Bál jsem se toho co všechno jí může v mém životě čekat. "Ale... bude to velké riziko.." |
| |
| Nepatrne zavrtim hlavou. "To je jedno... poprve v zivote... mam pocit, ze ... nejsem... sama..." zaseptam tise. Nechtela jsem o nej prijit. |
| |
| Parkrat jsem nasal vuni jejich hebkych vlasu. Krasne vonely, stejne jako ona cela. "Hlavne.. se drz vzdy u me." |
| |
| Sklabe jsem prikyvla. "Budu..." souhlasila jsem. Spis to bylo ted tak nejak, ze by potrebovali jadernou ponorku aby me od nej ted dostali. Trochu jsem se od nej nakonec odtahla a par sekund se utapela v jeho ocich. Nacez jsem pote zavrela ty sve a dala mu polibek na rty. |
| |
| Dlaně jsem lehce stiskl, když jsem ucítil její rty a polibek jí opětoval. Byly tak hebké, že jsem se jich nemohl jen tak nabažit, proto jsem si vzal ještě jeden-možná dva polibky navíc.. |
| |
| Tentokrát jsem se ani nijak nesnažila odtáhnout, ani to nějak sama ukončil, či něco podobného. Ba právě spíš naopak. Když mi můj polibek opětoval a ještě si pak dál vzal sám další, musela jsem k se němu přidat a vše se změnilo v něžné líbání. |
| |
| Nechal jsem své oči zavřené, a vždy když se polibek chýlil ke konci, započal jsem další. Jako by právě teď čas na nějakou chvíli zpomalil a nebylo nic jiného než jen já.. a ona. |
| |
| Nevím jak to dokázal, ale nedokázala jsem prostě jen tak přestat. Všechny ty jeho polibky byly tak něžné, jemné, krásné... a přitom v nich bylo cítit i něco víc. Něco co jsem zatím nedokázala rozpoznat. Sundala jsem jednu ruku z jeho zad a lehce mu jí položila na tvář. Prsty z větší části byly zabořené v jeho bílých vlasech. |
| |
| Neprestaval jsem. A ani se mi nechtelo, na to byla az moc roztomila. Vic jsem si ji pritiskl k sobe a s tim ji venoval i ten nejdelsi polibek. |
| |
| Tep se mi o neco zrychlil kdyz si me k sobe natiskl jeste vic. Neprotestovala jsem, naopak mu oplatila stejnym. Jeho dlouhy polibek jsem si vychutnala a druhou rukou mu zajela skoro celou do jeho vlasu, ve kterych jsem mu zacala lehce viskat. |
| |
| "Nedokážu si vysvětlit.. jak.. se ti.. to povedlo.. tak rychle.." zašeptám mezi polibky. Jak snadno si mě dokázala za tři dny omotat kolem prstu. To se mi moc často nestávalo.. ale jí se to přesto povedlo. |
| |
| Při to co řekne se krapet zarazím. A pomalu se od něj odtáhnu, jenom kousek. Provinile sklopím pohled. "Promiň... já nevím... nevím.. proč..." začnu nesměle koktat. Měla jsem v podstatě pravdu, v tomhle jsem nepoznávala samu sebe. Nikdy bych to do sebe neřekla. |
| |
| Kdyz se ode me odtahla, musel jsem se pousmat tomu jak se na me podivala. Polozil jsem ji dlan na tvar. "To neni mysleno jako vytka.." Venoval jsem ji jeste letmy polibek na celo a vstal. Musel jsem se od te krve umyt. A taky by se nedalo rict, ze mi zaludek nijak zvlast neplave. |
| |
| Trochu jsem zacervenala a pote jsem jej sledovala, jak odchazi do koupelny. Trochu jsem si povzdychla. Pak jeste jsem se za nim par minut divala a pote jsem se zvedla, zvedla jsem si rucnik, ktery jsem prehodila pres zabradli a vydala jsem se nahoru po schodech, kde jsem nasla onu postel. Do ktere jsem si taky vlezla. Byla jsem unavena... |
| |
| Jen co jsem dosel do koupelny, dosel jsem k umavdlu. Chvili jsem pozoroval svoji tvar, ale potom na me prisel naval a ja se musel rychle predklonit s tim, ze jsem zacal kaslat. Zhruba po par vterinach jsem vykaslal trochu krve a nejaky kousky neceho. Zarazil jsem se. To byly..? |
| |
| To co Dante vykaslal byly skutecne kousky, nestravene kousky onoho demoniho masa, ktere predtim snedl. Jenze preci jen byl i napul clovek a demoni maso v zaludku prave nedelalo vubec dobre jeho lidske strance. Za nekolik sekund mohl pocitit mnohem solnejsi navaly. |
| |
| Rychle jsem si zakryl usta rukou a snazil se to zadrzet. Ted ne.. Jenze bylo pozde. Dalsi naval byl o mnoho silnejsi a ja to uz zkratka musel vyhodit do umyvadla driv, nez bych to nekde jinde zaspinil. |
| |
| Ona zaludecni nevolnost byla snad jeste horsi nez opilostni opice. Davivost, kterou mohl Dante citit byla opravdu skoro az k nevydrzeni a nejhorsi na tom bylo to, ze to vsehno neslo ven najednou ale pomalu a postupne. |
| |
| Pevne jsem se chytil umyvadla a predklonil se. Zhluboka se nadechoval, jenze pak prislo dalsi kolo a lapac v umyvadle zacal shronazdovat kousjy demoniho masa. |
| |
| Nanestesti se zdalo, ze to co melo vyjit ven uz vyslo a nezdalo se, ze by jeste neco melo prijit. Jenze ona nevolnost, ktera sebou nesla i znacny pocit slabosti. Pocit, jakoby se nemohl skoro udrzet na nohou. Demoni maso preci jenom pro lidi bylo spatne, hodne spatne ale jeho by to zabit nemohlo. Par dni se ted zrejme bude citit spatne a slabe. |
| |
| Jen co se to ze mě všechno dostalo ven, otočil jsem se zády a sjel dolů na zem, kde jsem se opřel o umyvadlo. Snažil jsem se to rozdýchat, rozhodně jsem nechtěl cítit chuť démoního masa ještě tejden i v nose. Jenže co teď? Na to abych došel za Leylou jsem byl až moc oslabený.. |
| |
| I presto, ze se citil velmi slab, ukazalo se, ze nakonec jej nohy prece jen na ten kousek do jeho pokoje a postele odnesou. Navic, zustavat tady a cichat puch s natravenyho demoniho masa v odpadu taky nebylo zrovna dvakrat vabne. |
| |
| Zahel jsem si dlani do vlasu a za pomoci druhe jsem tak nejak vstal. Vcelku slsne se mi motala hlava ale aspon k tem schodum bych mel byt schopny dojit. |
| |
| Sotva jsem ale vlezla do postele, zmocnilo se mě zlé tušení, které mi prostě nedalo spát. Převalovala jsem z boku na bok, ve snaze nějak se pokusit usnout, ale nepomáhalo to. Nakonec jsem vstala s tím, že si dojdu aspoň pro sklenici vody. Sotva jsem ale vylezla z pokoje, viděla jsem jak jak se belhá k schodišti. "Dante!" |
| |
| Zaslechl jsem její hlas, který se skoro s vypísknutím ozval směrem od ložnice. Trochu bledý jsem se na ni podíval, jak se ke mě hnala. "Ley.." Akorát jsem stihl dojít k zábradlí, o které jsem se opřel. |
| |
| Seběhla jsem po schodech dolů za ním. "Dante..." oslovím jej. "...co... se stalo?" zeptám se starostlivě. "Jsi bílí jako stěna..." dodám a jemně jej podepřu. |
| |
| Pokusil jsem se alespoň o něco, co mohlo jen tak připomínat slabý úsměv. "Nejspíš jsem jen něco blbýho sněd.. asi ta pizza před tím." I když jsem si byl vědom toho, z čeho to přesně je. Jenže nač jí dělat zbytečný starosti? Nechtěl jsem ji po tom celém shluku událostí přidělávat další trauma.. |
| |
| Jen lehce přikývnu. "Dobře..." řeknu polohlasně. "V tom případě by jsis měl jít lehnout a pokusit se z toho vyspat." navrhnu nu. "A odpověď ne, to přejde, neberu..." řeknu nakonec. Měl by se rozhodnout rychle, protože mi začínala být celkem dost velká zima. |
| |
| Povzdychl jsem si. Bylo mi jasné, že s jejím přemlouváním nejspíš nic neudělám. Stejně jako tehdy v tom parku. "Fajn, jdu si lehnout.. A ty taky, zmrzlinko." neodpustím si slabé rýpnutí ještě před tím, než se začnu šourat do schodů. |
| |
| Znovu přikývnu a trochu se otřesu... zimou, přeci jenom, byla jsem tam jen v tričku a spodním prádle a navíc byl podzim, vlastně skoro zima. "Chceš nějak pomoct, do schodů?" zeptám se ho, i když je mi tak nějak jasné, že mu to zřejmě jeho mužská hrdost nedovolí aby na to odpověděl ano, chci. Ostatně co taky jiného čekat. Navíc on byl ještě napůl tou obludou, takže tak nějak pochybuji o tom, že by si nechal pomoc od obyčejného člověka jako jsem byla já. |
| |
| "Zvladnu to. Jen se mozna budu trochu houpat." Odpovim ale netroufnu si se otocit. Mohlo by to totiz skoncit naslednym skutalenim se ze schodu. |
| |
| Pomalu jsem jej následovala nahoru s tím, že kdyby potřeboval pomoci, kdykoliv jej můžu zkusit podepřít, nehledíc na to, že se mi po těle začali dělat nehezké modřiny a podlitiny od toho jak mě zbil... Když tak nějak dorazíme do pokoje, tak nějak mi dojde, že je tu vlastně jen jedna postel a my byly dva. Proto se jsem částečně červená zastavila ve dveřích. |
| |
| Než jsem si sedl na postel, otočil jsem se za ní jelikož jsem neslyšel žádné kroky. Tázavě jsem se na ni podíval. "Děje se něco?" |
| |
| Lehce jsem strnula při jeho otázka. "Ehm... já..." začnu koktat. "Je.... tu jen... jedna postel a... my jsme dva..." vykoktám rozpačitě. Nemohla jsem s ním spát v jedné postely... nebo... snad ano? |
| |
| Brzy mi došlo v čem je problém, proto jsem se jen pobaveně zazubil a pomalu se na postel posadil. "Pojď ke mě.. já nekoušu." zopakuju už jednou zmíněný vtípek při našem setkání. |
| |
| Tváře mi ještě víc zrudli a pevně jsem zabodla svůj pohled do zemi. Přitom jsem chytla spodní kraj trička, které jsem začala rozpačitě žmoulat v obou rukách. Nakonec jsem takto k němu několika malými krůčky došla, ale neodvážila jsem se na něj takto rozpačitě pohlédnout, natož něco udělat. |
| |
| Jakmile se ke mě dostala dostatečně blízko, jemně jsem ji chytil za boky a posadil si ji na klín. Díval jsem se na to, jak se jí roztomile červenají jemná líčka. "Jsem tu jen já a ty.. Nemusíš se stydět." |
| |
| Tím co udělal mě dost vyvedl z míry. Zaraženě jsem se na něj podívala, ale potom jsem zase rozpačitě uhnula pohledem do strany. "Promiň..." řeknu stydlivě. "...jsem prostě.... taková.... přecitlivělá..." dodám stydlivě a rozpačitě. |
| |
| Prsty jsem jí položil na bradu a otočil ji aby se dívala na mě. "A to je na tobě možná to, co je nejroztomilejší." Pousmál jsem se těsně před tím, než jsem ji políbil dlouhým polibkem na rty. |
| |
| Jen pomalu jsem přivřela oči, když mě znovu políbil. Polibek jsem mu opětovala a proč taky ne. Byl jemný, něžný a hlavně vřelí. Jen lehce jsem mu položila obě ruka na jeho tváře a lehce jsem jej obouma palcem po nich hladila. |
| |
| Jelikož jsem byl pořád trochu oslaben, bylo mi nepohodlné se držet v sedě, proto jsem se s ní položil na postel aniž bych polibek přerušil. Jejím hebkým rtům se zkrátka příliš dlouho odolávat nedalo. |
| |
| Tím, jak se se mnou ale položil mě zřejmě nechtíc chytl za místo na ruce, kde se mi rísovala celkem pevně velká modřina. "Au, au..." trochu jsem zaskuhrala, protože to bolelo jenom na dotek, ostatně, jak to u modřin bývá zvykem. Maličko jsem se od něj stáhla tak, že jsem si lehce na bok jen kousek vedle něj a dívala jsem se na něj pohledem, jako kdyby to byl on, co mi ty modřiny udělal. |
| |
| Kratce jsem se zarazil nad jejim zaskuhranim a temer ihned ji pustil. "Nah, promin.." Oprel jsem se o predlokti, abych ji lip videl do tvare s omluvnym pohledem |
| |
| "To nic..." řeknu tiše a sklopím provinile pohled. "Můžu si za to sama..." dodám poté. "Kdybych tolik netrvala na to, že půjdu sama... nemuselo se nic z toho stát..." |
| |
| Nechtel jsem aby se ted zacala trapit timhle. Abych tomu zabranil, pokusil jsem se posadit dostatecne tak, abych se natahl pro polibek. //a koupelna se jako vzdy uklidi sama od sebe xD |
| |
| Nijak jsem se mu nebránila, ale ani jsem mu víc polibků nevzala. Jen jsem mu ten jeho lehce oplatila a poté jsem se jen krátce odtáhla. Pár sekund jsem se na něj provinile dívala a poté jsem jej objala a schovala se v jeho objetí. "Mrzí mě to." zašeptala jsem. |
| |
| Tázavě jsem na ni zamrkal. Za co se to vůbec omlouvala? "Mmm?" |
| |
| "Že jsem ti způsobila... všechny ty problémy..." zašeptám tlumeně. Kdybych nešla do toho parku, nic z tohohle všeho by se nikdy nestalo a já mohla žít dál svůj poněkud nudnější a fádní život, ale přesto, bylo by to něco co bych si teď ze srdce přála ze všeho nejvíc. |
| |
| Zavrtěl jsem hlavou. Neměl jsem rád, když se někdo omlouval za kraviny jako je například tahle. Omlouvání za věci, za který člověk skutečně nemůže. "To je blbost se za tohle omlouvat.. I kdybys mě nepotkala, démony bys jistojistě potkala i beze mě." |
| |
| "Já prostě..." zakoktám. "Je... toho na mě moc..." zašeptám nakonec. Ty události posledních dní byly na mě prostě moc, víc než jsem dokázala snést, neboť jsem ještě nikdy nebyla vystavena podobné situaci. |
| |
| Povzdychl jsem si a jen jsem ji objal a přitiskl na sebe. Bez ohledu na to, v jaké jsme byli pozici, zavřel jsem tak oči s úmyslem zaslouženého spánku. "Neřeš takový hlouposti.." |
| |
| Uplynul zhruba týden od doby co se tohle všechno stalo. Dante usoudil, že nejlepší ze všeho bude jí mít pořád u sebe, takže si jí i částečně nastěhoval do svého obchodu. Tedy co se týče hlavně oblečení a několika drobností, jako byl její počítač, na kterým mohla dál nerušeně pracovat a jeho dluhy se tak pomalu začali díky ní zmenšovat. Nerad si to přiznával, ale přirostla mu k srdci víc, než kdokoliv koho znal, nehledě na to, že teď byl tak nějak jediná, kdo mu ze všech známích zůstal... Ovšem kdo naplánoval onen útok a vraždu Morrisona s Patty se zatím nijak nezjistilo. Když se ráno Dante probudil zjistil, že přes noc napadl první letošní sníh a zrovna málo jej nebylo. Navíc, nebe se netvářilo, že by chtělo i oním sněžením přestat. |
| |
| Pootevřel jsem oči a pomalu se posadil. Krátce jsem zívl a poté se pousmál tomu, jak spokojeně vedle mě spala. Přeci jen, nikdy jsem neměl v plánu kupovat druhou postel a tak neměla na vybranou. A takhle mi to víc než jen vyhovovalo. Vstal jsem opatrně z postele s tím, že si půjdu něco malého zakousnout. Do bosých nohou mě okamžitě zastudila studená podlaha, a když jsem se podíval k oknu, byla mi jasná příčina. Sníh? Nakonec jsem pokračoval chůzí ze schodů a až pak dole si uvědomil, že na chození ve volných kalhotech to už zkrátka vážně nebude ani pro mě. |
| |
| Podlaha nepříjemně studila, ale to jeho jakožto polodémona nijak moc nezajímalo. Ano bylo to nepříjemné, ale jen krátce než se začala projevovat právě ona druhá démonická část, díky které by mohl ležet nahý na sněhu uprostřed chumelenice a nic by se mu nestalo. Bylo by to sice trochu nepříjemné, ale vyšel by z toho bez úhony. Pořád tu ale bylo to, že se cítil fyzicky slabší. Ona otrava z toho démoního masa se jej pořád dost držela |
| |
| Povzdychl jsem si a došel si do ledničky alespoň pro pivo v plechovce. Cítit se takhle slabý už po několika dnech začínalo být pěkně otravný. Zamířil jsem pak ke gauči, na který jsem se natáhnul a popíjením piva sledoval, jak se venku chumelí. Kdy jsem si vlastně naposled užil ve sněhu? |
| |
| Opatrně jsem seběhla dolů po schodech, co možná nejtišeji. Jen tak, v jeho tričku, které jsem si oblíbila na spaní. Jak jsem řekla, tiše jsem sešla po schodech a v ruce jsem držela jedinou věc... Tiše jsem se k němu zezadu připlížila a svou, vínovou, na krajích lehce chlupatou šálu, jsem mu částečně uvázala okolo krku. Poté jsem se k němu se strany nahnula, takže jsem měla svou bradu na jeho rameni. "Půjdem ven?" zeptala jsem se s trochou nádechu šibalckosti. |
| |
| Dobře, jen lehce jsem se lekl. Otočil jsem hlavu, abych se na ni podíval. Oči jí svítily jak dvě hvězdičky. Oplatil jsem jí to šibalským úsměvem. "Pokud tvoje křehká osůbka neumrzne." |
| |
| "Pff..." odfrknu si pohrdavě. "Zima je moje nejoblíbenější období v roce. Kdybych mohla tak bych ve sněhu i žila." odpovím mu. "Navíc... myslím, že bys mě zmrznout ani nenechal..." řeknu poťouchle a věnuju mu delší pusu na tvář. Trochu jsem se za ten týden u něj otrkala a i když jsem věděla co dělá a co může každou chvíly nastat, s ním jsem se cítila v bezpečí. |
| |
| Musel jsem uznale pokývat hlavou. "Jo, to asi nenechal.." upil jsem dál z plechovky piva a dopitou položil na stolek. Nechtělo se mi moc vstávat, když jsem ji tu měl u sebe. A už vůbec jít ven, jenže tu radost jsem jí zkazit nechtěl. "Kam se chceš vydat?" |
| |
| Když odložil plechovku, zezadu jsem jej rukama objala okolo krku. "Hm..." zapřemýšlim. "Kluziště v parku by mělo být už otevřené..." řeknu a podívám se zboku jeho do tváře. "Umíš vůbec bruslit?" zeptám se s úsměvem. Na okamžik mi projela hlavou myšlenka, jestli se vůbec někdy vlastně bavil, jako bez starostí... |
| |
| Zarazil jsem se nad její otázkou. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem zachoval chladnou hlavu. "Jo.. víceméně se to tak dá říct." řeknu s pohledem upřenými do jejích očí. |
| |
| "Hm..." zabručím. "Takže neumíš..." řeknu s mírným uculením. "Nevadí..." řeknu a natáhnu se k němu s tím, že mě od něj dělilo jen pár centimetrů. Pár minut takto setrvám a nakonec se pomalu odtáhnu s tím, že jej pořád držím za onu šálu okolo krku. |
| |
| Lehce jsem sebou cukl a odfrkl si. "Ale umim." Pote jsem uz vsak citil natlak saly, tak jsem si jen povzdychl. "Dobre, uz vstavam.." |
| |
| Nechám mu onu svojí šálu na jeho krku a s úsměvem se otočím a vyhopkám nahoru po schodech do pokoje, kde byly moje věci. Respektivě hlavně oblečení. Začala jsem se oblíkat. S kabátem v ruce jsem nakonec sešla dolů do koupelny, kde jsem se chtěla postarat o vlasy. Zobrazit SPOILER |
| |
| Jen po očku jsem se na ni podíval. Musel jsem uznat, že jí to takhle slušelo. Já mezitím přešel ke svému věšáku, kde jsem se začal oblíkat. Můj rudý kabát samozřejmě nechyběl. |
| |
| Nechala jsem si vlasy volně rozpuštěné a jen na ně navlíkla čepici. Vyšla jsem z koupelny, oblíkající si kabát, když jsem jej viděla, jak sahá po tom pouzdře na kytaru. "Tohle nech doma." obořím se lehce na něj. "Jdeme se bavit, né někoho zabíjet." |
| |
| Moje ruka se těsně zastavila od poutka u pouzdra. Tázavě jsem se na ni podíval. "Tohle tu nechat nemůžu. Co když si budeš chtít něco poslechnout?" zazubím se a i přes její zákaz jsem si pouzdro přehodil přes rameno. |
| |
| Trochu se zamračím. "Nikdy si mi nic nezahrát..." opáčím a chytnu ono poutko, které měl přes rameno jsem se mu snažila stáhnout dolů, jenže moje síla je oproti jeho jaksi nulová. "Navíc... vím, že tam žádná kytara není..." poznamenám. |
| |
| Zvedl jsem ruku tak, že ona mi ono pouzdro stáhnout dolů nemohla. Stejně tak jako nemohla hnout ani s mojí rukou. "Myslet si to můžeš." |
| |
| Rukama jsem na ucho od pouzdra nedosáhla a mé pokusy obouma rukamu mu tu jeho stáhnout dolů se minuly účinkem. "Dante! Notaaak...." zaúpěla jsem u toho. Nakonec jsem to vzdala a podívala jsem se na něj smutnýma štěněcíma očkama. "Kvůli mě..." zaprosím. |
| |
| Povzdychl jsem si a jen zavrtěl hlavou. "Můžu to maximálně odložit když budeme na kluzišti..." |
| |
| "Dante!" dupnu si jako malé dítě. "Kterej démon by tě chtěl dostat na kluzišti, kde je otevřený prostor?!" Zapnu si knoflíky u kabátu. "A vůbec... já jdu... ať už s tebou nebo bez tebe..." řeknu a aniž bych čekala na nějakou jeho reakci, vzala jsem za kliku a zmizela za zvírajícima se dveřma. Mírným poklusem a s lehkým úsměvem jsem se vydala směr park, kde ono kluziště bylo. |
| |
| "Hej-!" křiknu na ní když se sebere a zmizí mezi dveřmi dřív, než ji stihnu nějak chytit. Jen jsem si hlasitě povzdychl, nahodil pouzdro zpátky na rameno a rozběhl se za ní. "A nevztekej se jako baba!" |
| |
| Pořád s úsměvem na tváři jsem mírným poklusem mířila k parku. Věděla jsem, že je někde za mnou, protože jsem slyšela jeho těžké kroky a taky dech. "Jenže, já jsem holka!" opáčim vůči jeho poznámce o mém vztekání. Nakonec dorazím do parku a ke kluzišti, které v létě je jen mělký rybníček pro kachny a labutě. Byl tu už jeden páreček, který se na něm proháněl na bruslích. Naneštěstí já měla s sebou svoje, takže jsem si rovnou sedla na nejbližší lavičku a dala se do přezouvání bruslí. |
| |
| Doběhl jsem ji a nakonec zbytek cesty jen došel. Letmý snížek na rybníku házel odlesky třpytek a vypadal nevinně, ač se to pod ním kdykoliv mohlo propadnout. "Jsi si tím jistá že je to dost zamrzlý?" |
| |
| "Ti dva tam jezdí bez obav." poznamenám a ukážu na ty, kteří už na rybníčku byly. Načež se potom zvednu a pomalu skrz sníh dojdu k ledové ploše. Nejprve ale párkrát špičkou zkusím, zda-li je tomu tak i na okrajích. Když jsem se ujistila, opatrně jsem stoupla na led. Pokusila jsem se o pár krůčků než jsem se zapřela o špičku brusle a odrazila se od ní a kousek popojela. Otočila jsem se k němu a s úsměvem vyčkávala jeho krok. |
| |
| Moje čelo pokryla nepatrná kapička potu. Jaká teď byla cesta zpátky jak z tohohle vycouvat? Řekl bych že žádná. Nikdy bych si nemyslel, že mě někdo donutí stoupnout na led, krom démona. "Heh, ani nemam brusle.." |
| |
| Jen lehkým odrazem špičky pravé boty jsem pomalu dojela ke břehu. "Nevadí." řeknu s úsměvem a natáhnu k němu ruce v slabých rukavicích. "Není se čeho bát... pojedu pomalu..." Nepotřeboval brusle, mohl se mě jen držet a já bych jej trochu táhla. |
| |
| Povzdychl jsem si a nakonec jí podal ruce. "Jsi si vědoma toho, že jakmile spadnu, vezmu tě sebou?" nahodil jsem lehce provokativní úsměv předtím, než se pod mýma nohama začal rýsovat onen led. |
| |
| Chytla jsem jeho ruce a pevně je chytla. "Když spadneš ty, já spadne potom aspoň do měkkého." řeknu s úsměvem a pomůžu mu pomalu na led. Jen jej lehce přidržuju, nechám jej aby si sám určil jak a kde se budu sám cítit bezpečně a jistě sám. |
| |
| Vcelku sebejistě jsem začal kráčet po ledu. Tenký led byl to poslední, čeho bych se bál, spíš onen trapný pocit... že mě k tomuhle donutila. "To neni moc hezký. Jestli se tak stane, očekávám aspoň nějakou cenu útěchy." |
| |
| Tak nějak mi úsměv z tváře nemizel. "...jestli se tak stane, očekávám aspoň nějakou cenu útěchy." Nad tímto výrokem jsem musela zastavit. Trochu víš jsem chytla jeho ruce a za ně se k němu přitáhla, což byl vzhledem k bruslím na mých nohách a ledu pod nimi velice snadné a lehké. "Myslíš třeba takovouhle?" zeptám se, když jsem byla u něj a poté jsem se k němu natáhla pro polibek. Díky bruslím jsem byla sice o něco víc větší ale pořád byl on ještě o kus větší než jsem byla já sama. |
| |
| Tak trošku jsem už očekával, jaké gesto udělá, když si mě chytila víc. A jakmile se tak stalo, já jí pevně objal kolem boků a polibek tak prodloužil, aby se ode mě jen tak neodtrhla. |
| |
| Jeho polibek jsem si vychutnala a sama se o němu připojila a ještě si jich několik vzala, než jsem se od něj pomalu odtáhla. Přece jenom, byly jsme na kluzišti a na ledu. "Takže..." začnu trochu nesměle. "...zdá se, že ti tahle cena útěchy bude stačit." poznamenám poťouchle. |
| |
| Nasadil jsem lehce šibalský úsměv. Jak rád jsem ji provokoval. "Jen možná." Neodpustím si své usmívání se a vzal si od ní ještě tak dva kratší. |
| |
| "Pche..." ušklíbnu se a jen vyčkám až dokončí své polibky a poté jsem se do zapřeka a odstrčila se od něj. Doufala jsem, že tak vyvinu s pomocí ledu aspoň nějaký nátlak a přiměju jej aspoň zakolísat a trochu zavrávorat, protože jsem nevěřila tomu, že by se mi povedlo jej schodit dolů i když měl pod sebou led. Pozadu poté hodný kousek odbruslím. |
| |
| Tak trochu jsem necekal ze se takhle odstrci, proto jsem jen lehce zakolisal ale to bylo vse. "Hej, tohle se nedela." Nasadil jsem sibalsky usmev a sviznejsim tempem se proti ni rozesel zase se svym umyslem. |
| |
| S usmevem jsem na nej vyplazla jazyk. Pote kdyz jsem videla, ze ke me jde, otocila jsem se a parkrat jsem se odrazila od ledu a odjela od nej hodny kus. Nacez jsem se k nemu napul otocila abych se podivala kde az je. "S takovou me nikdy nedohonis." usmejise. |
| |
| "Neříkej dvakrát. Víš že já toho jsem schopen." nepřestával jsem se usmívat a stále jsem k ní kráčel svým pozvolným tempem. Byla docela zima, proto jsem si ruce schoval do kapes. "Vážně nechceš abych se za tebou rozběhl." krátce jsem se musel zasmát tomu, jaká hravá ji chytila. |
| |
| Trochu hlasiteji se jeho vyroku zasmeju. Pote se parkrat odrazim a znovu od nej poodjedu, pricemz udelam jeste maly pulkruh. "Mozna... kazdopadne porad jsem o dost rychlejsi jak ty... hlemejzdi." reknu a vyplaznu na nej znovu jazyk. |
| |
| Víc jsem si nadhodil pouzdro na rameno aby mi nespadlo. "Fajn, jak chceš. Uvidíš že nějaký brusle ti budou k ničemu." Měl jsem vcelku i šanci. Led pokrývala tenká sněhová pokrývka, která díkybohu tolik neklouzala jako holý led. A jak ona chtěla, rozběhl jsem se přímo za ní s úmyslem jí chytit. |
| |
| "Tsche." usklibnu se. "Ani se me nedotknes." zasmeju se a s otocenim a zacnu odrazet bruslemi od ledu mnohem silneji a razneji nez predtim, takze jsem nabrala celkem slusnou rychlost ve ktere mi nemohl konkurovat. Ohledla jsem se pres rameno abych zjistila kde ten hlemyzd je. |
| |
| Pridal jsem o neco na tempu a zkracoval useky tak, abych se k ni lepe dostal. Ve chvilce, kdy jsem ji ale skoro mel, uhnula mi a se chtel po ni otocit. A sakra.. Prave ale v onen okamzik mi podjela noha a ja se doslova vyvalel ve snehu. Ocitl jsem se tak na zadech s pohledem k obloze. "No bezva.." Hlesnu. |
| |
| Otocila jsem se a zrovna tu chvili jej videla jak pada k zemi. Nejdriv me to na par vterin vydesilo ale pote jsem se zacala dost nahlas potouchle smat az jsem se za bricho popadala. |
| |
| Posadil jsem se. Snih jsem mel v podstate vsude, vcetne vlasu, kde i splyval. Odfrkl jsem si. "Vsak pockej.." Probehla mi ocima sibalska jiskricka. Vstal jsem a pote se sehnul ke snehu, ktery jsem si nahrabal a zacalho mackat dohromady do snehove koule. |
| |
| "Valis se tam jako vyvrzeny Vorvan." smala jsem se. Rozhodne se mu nic nestalo a taky vim ze smat se mu byla velka skodolibost ale nemohla jsem si pomoct. Smala jsem se az jsem skoro dychat nemohla. Kdyz jsem zaregistrovala ze se zveda a co dela... "Zadny takovi!" reknu a otocim se s tim, ze jsem chtela od nej odjet. |
| |
| "Pozde, malicka!" Zavolam se zazubenim na ni. Nez by ode me stihla odjet, hodil jsem onu kouli po ni a dokonce ji i trefil alespon do bundy. |
| |
| Reflexivne jsem si zakryla hlavu, abych tak vykryla jeho ranu ale k memu stesti se trefil do zad, respektive na pomezi zad a boku. Trochu jsem zajikla. Nebolelo to jen slo o reflex. Oprasila jsem ze sebe snih. "Taky umim hrat podle. Nejsi tu jedinej s demonem v tele." reknu a sehnu se, ze rukama naberu snih ale pritom se trochu zarazim, protoze mi tak nejak dojde co jsem rekla. |
| |
| Lehce podivene jsem se na ni podival ale pak jen slabe povzdychnul. Pak jsem se jen zasmal. "Tak se predved ty demone, ja cekam." Natahl jsem ruce do stran s vyzyvavym pohledem. |
| |
| Trochu udivene jsem podivala. Pak jsem se ale usmala, usmala jsem se tomu, ze to bral jako vtip. "Jak chces." reknu a uplacam holima rukama neco co pripominalo tri koule. Treti jsem trochu schovala takze ji videt nemohl. Ty dve jsem po nem hodila a rychle chytla treti. Byla jsem jen kousicek pred nim takze jsem jej objela a treti mu nacpala za krku a rovnou pod jeho triko. |
| |
| Kdyz po me mrskla dve koule, stihl jsem je vcas chytit. Preci jen, moje reflexy uz byly o neco vytrenovanejsi. Necekal jsem ale ze me objede a nacpe mi to za krk. Telem mi projel naval mrazu, ale tohle jsem neminil jen tak nechat. "To teda ne." Rychle jsem ji capnul kolem boku, pritahl k sobe a jednu tu kouli ji taktez zacal cpat za salu. |
| |
| "Neee!" vykriknu s usmevem a snazila jsem se mu pritom rukama zabranit, tem jeho rukam, aby v podstate oplatil. "Studi to!" |
| |
| Smal jsem se stejne jako ona. "Je to snih, tk ma studet!" Kouli jsem nakonec odhodil a misto toho ji podrazil jednu nohu tak, aby mi lezela celiu vahou v naruci a ja ji tak jemne polozil na led abych ji taktez nechal vyvalet ve snehu. |
| |
| Kdyz sniha nakonec zahodil, ulevilo se mi ale jen na chvily. Kdyz mi podrazil nohu, srazil mi i kuliska do obliceje, takze jsem nic nevidela. Byla jsem rada, ze me drzel ale jen dokud jsem pod sebou neucitila studeny snih. Nakonrc jsem si rukama kuliska vytahla zpatky jak byl a zjistila tak, ze lezim na lede a snehu. |
| |
| Stal jsem u ni a dival se na ni se sirokym usmevem na tvari. Pochechtaval jsem se jejimu udivenemu pohledu. "Karty se obraci." |
| |
| Nejak se vzpamatuju a vyplaznu na nej jazyk. Behem toho se rukou pokusim nabrat dostatek snehu, ktery po nem nasledne hodim. Nebyla to ani nejaka koule takze jsem ani moc nepocitala s tim, ze by jej to zasahlo. |
| |
| Nečekal jsem, že po mě hodí ještě tu hrstku sněhu, která jí zbyla po ruce. Akorát se jí povedlo, že mi část trefila do pusy a tak jsem to začal vyplivávat. Potom jsem se na ní ještě šibalsky usmál. "Očividně chceš vyválet ještě jednou." |
| |
| "Pche." usklibnu se. "Tezko me muzes vylalem znova v necem, kdyz v tom jeste porad stale lezim." namitnu a pokusim se nadzvednout a oprit se o ruce za zady. Hole ruce me zacinali na snehu a ledu neprijemne studit. |
| |
| "Není problém tě zvednout a vyválet znovu." roztáhnu svůj šibalský úsměv a když se snaží postavit, nabídnu jí ruku. Očividně se s těmi bruslemi vcelku špatně vstávalo. |
| |
| "Pfff." ušklýbnu se znova. Jeho ruku schválně odmítnu, nestála jsem na bruslích poprví, takže vím jak na nic vstávat. Takže se na nohy vyškrábu celkem rychle. Načež se odrazím bruslí od ledu a hodnej kus od něj odjedu. Tam se zastavím a vypláznu na něj pořádně jazyk. |
| |
| Dante s Leylou strávili dá se říci v tom parku celý den. Začalo se pomalu stmívat a co si budeme povídat, v zimě přichází tma hodně rychle a hodně brzo. Proto oba byly pro, když se vydali pomalu zpátky. Dante ale dal návrh, vzít do okolo nejbližší pizzerky. Ostatně, co taky jiného od něj čekat. Vzali jednu pizzu sebou do krabice a než stačili zahnout za první roh, Dante už měl skoro polovinu v sobě, zatímco Leyla sotva snědla půlku svého jednoho kousku. Přesto, Dante cítil, že něco není jak má být. Respetivě ten pocit už měl dlouho. Přesněji od té doby do částečně pozřel toho démona, jakoby se od té doby cítil... nenaplněný. Pořád po něčem strádal, toužil... jenže, co to bylo?  |
| |
| Zasnezeny park, kterym jsme kraceli.. Vypadal jako by to byl jeden velky snehovy obraz, ktery prave nekdo dokoncil. Posledni kousek jsem nechal at si vezme Leyla a krabici vyhodil do nejblzsiho kose. Vratil jsem se pote k ni a pokracovali po boku zpet do Devil May Cry. Me myslenky ale.. nesmerovaly k ni. I kdyz jsem sporadal vetsinu pizzy, zdalo se mi, ze mam porad hlad. Na chvili jsem se zastavil a zapremyslel.. |
| |
| Danteho se zmocnil podivný pocit, který ještě nikdy necítil. A přesto byl tak podivně známí. Stačil však jediný pohled za sebe a mohl tak vidět démona, který se krčil za stromy a zřejmě na někoho číhal. Evidentně si ale Danteho vůbec nevšiml. Leyla mezitím pokračovala v chůzi sama, v domnění, že Dante je jen kousek za ní. Danteho se začal zmocňovat podivný pocit. Onen pocit už jednou pocítil, v bývalím bytě Leyli. Mohl pocítit jak se mu srdce rozbušilo a jeho přepadlo náhlé neodolatelné nutná jít po tom démonovy.... |
| |
| Ztuhl jsem. Vsiml jsem si pritomnosti toho demona, ale zaroven jsem sledoval Leylu. Na sucho jsem polkl. Najednou jsem se citil.. nejak nervozni. Vahal jsem, jestli ji nasledovat. Nakonec jsem se pimalu rozesel a z pod kabatu vytahl Ebony. Po par kruccich jsem otocil smer k onomu demonovi a vystrelil proti jeho hlave hned nekolik kulek. |
| |
| Démon zaskočen tímto útokem neměl sebemenší šanci nějak defenzivně reagovat a tak se jeho skoro nehybné tělo skácelo pomalu k zemi, kde se bělostný sní začal špinit jeho krví, která k něj vytékala. Jenže, Dante nějak nemohl jen tak se prostě otočit a odejít za Leylou. Něco jej pořád nutilo jít blíže a blíže k tomu démonovy. Nakonec ten pocit byl natolik silný, že se ocitl jen několik centimetrů od jeho těla, které pomalu umíralo. Najednou se jej zmocnil pocit, pocit zabořit svoje zuby do toho démoního masa a utrhnout si kus a pozřít jej. |
| |
| Chte nechte, zastavil jsem se u jeho mrtveho tela. Pozoroval jsem to telo parem prpnikavych oci a zatnul zuby. Vahal jsem. Nemel jsem sebemensi chut to udelat, ale ten pocit byl silnejsi. Jako by to bylo v poradku. Jako by to bylo prirozene. Jen po ocku jsem se ohledl po ceste, kudy sla Leyla. Nez bych se nadal, s letmym sibalskym usmevem mi narostly mirne demoni tesaky, diky kterym jsem maso demona zanedlouho zacal trhat mnohem lepe. |
| |
| Naneštěstí Leyla v dohledu nebyla. Zřejmě se s oním výtřelem dala na útěk k němu domů, ostatně, tak to taky tak nějak měli domluvené, aby se démoni při jejich náhlém oběvení zafixovali jen na něj. Když Dante zatnul své zuby do démoního masa, v ústech a tělem se mu rozlil příjemný s slastný pocit, jako kdyby si narkoman píchl svojí denní dávku. A on chtěl mnohem víc... |
| |
| Lehce jsem privrel oci, kdyz jsem polkl a ucitil, jak vytecne maso mi klesa do zaludku. Utrhl jsem dalsi. Zvykal dalsi. Horlive polykal dalsi. Teprve az po par minutach jsem se uprostred hodovani zarazil. Jako bych se probral ze snu. Zarazene jsem hledel na sve ruce pokryte tmavou krvi. Panenky se mi prekvapene zmensily. Co to vubec delam? Narovnal jsem se a od polo sezraneho tela poodstoupil. Co se to se mnou delo? Poprve jsem se zacal bat. Ne sebe, ale toho, ze jako dalsi na radu prijde prave Leyla.. |
| |
| Naneštěstí se Dante vzpamatoval celkem rychle a onen pocit zmizel stejně i s jeho vzpamatováním. Démon byl už dávno mrtví a ty nejchutnější a nejjemnější části jeho svalů byly ale pryč, vytrženy a snězeny. Bylo nejlepší vyklidit pole, dokud to bylo možné. Dante se tedy otočil a dokud nikdo nebyl v dohledu, rozhodl se opustit tohle místo, kde došlo k tomuhle odpornému činu. Přesto, se uvnitř jakoby cítil, napjněný. Jakoby narkoman dostal svou denní dávku. |
| |
| V tuhle chvili jsem byl rad za to, ze Leylah uz davno utekla. Bylo to pro me lepsi v tom smyslu, ze aspon nevidela dalsi traumatizujici zazitek. I presto jsem se ale nemohl zbavit pocitu, ze zjevne tohle nebylo naposled.. A toho jsem se obaval nejvic. |
| |
| Dante se vydal vecernim mestem domu a presto, trvalo mu mnohem dele nez se domu dostal. Mozna za to mohlo jeho svedomi nebo se proste utapel v tom co udelal. Kazdopadne nejak se k Devil may cry nakonec dostal. Chvili otalel ale nakonec stikl kliku a vesel dovnitr. Jenze uvnitr bylo podivne ticho a prazdno. Tedy normalni clovek by to tak vnimal ale Dante ji tu citil, citil ji za gaucem a taky se jeho pocit povrdil. Krcila se tam za gaucem... |
| |
| Kdyz jsem zabral za kliku a otevrel, vsiml jsem si jedne veci. A to ze moje smysly najednou funguji trochu.. jinak. Normalne bych ani nevedel ze tu je, ale citil jsem jeji vuni, ktera vychazela za gaucem. "Klid, jsem to jen ja.." Prohodil jsem smerem k ni v nadeji ze to pomuze a zavrel za sebou. Porad jsem ale v ustech citil tu hnusnou pachut demoniho masa. |
| |
| Kdyz zaslechnu jeho hlas, pomalu vylezu zpoza gauce. "Dante..." reknu polohlasne a rozebehnu se k nemu. Pevne jej obejmu a zaborim oblicej do jeho hrudi. "...bala jsem se..." zaseptam. |
| |
| Kdyz me objala, ulevne jsem si oddychl a taktez ji objal, i kdyz trochu slabeji. Hlavne ze ti nic neni.." Otazkou bylo, jak se nenapadne dostat ke koupelne driv nez si ona vsimne.. |
| |
| Citila jsemnz nej povedomi zelezity pach, ktery me prinutil se podivat nahoru na nej. Zalapala jsem po dechu. "Dante... ty... krvacis zrejme z nosu... zranil te ten demon?" reknu se starosti v hlase, protoze diky tme tu nebylo dobre videt. |
| |
| Parkrat jsem jen udivene zamrkal. Krvacel z nosu? Heh, ze me to nenapadlo driv.. "Ne.. Nic mi neni. Na tohle neumru." |
| |
| Nesmele prikyvnu. "Ja vim, ale proste... je tezke myslet na to, ze to pro tebe nic neni... " reknu starostlive. "Mel... by sis to jit aspon umit..." navrhnu. |
| |
| "To půjdu." přikývnu a pomalu jí pustím. Otočil jsem se a vykročil směrem do koupelny. Díkybohu že si myslí, že mi teče krev z nosu, i když na světle by to bylo asi o něco solidnější.. |
| |
| Přikývnu a pomalu jej pustím. Zatímco on zamířil do koupelny, já zamířila ke gauči a konferenčnímu stolku, kde jsem měla notebook. Zapnula jsem jej a zatímco se zapínal sundala jsem si kulicha, kabát a šálu, které jsem hodila na druhý gauč. Zatímco on se umýval, já aspoň mohla poslat dokončený text vydavateli. Což mohlo znamenat další peníze v blízké době. |
| |
| V koupelně jsem se zamkl a shodil ze sebe veškeré oblečení. Vlezl jsem do sprchy a zanedlouho na sebe nechal spadat teplou vodu. Do zrcadla jsem se při cestě do sprchy raději ani nekoukal, což bylo možná i dobře. Hlavní teď bylo, aby ona nic nepoznala. Nechtěl jsem, aby se znovu začala bát.. |
| |
| Když jsem odeslala soubor, zvedla jsem se a vyběhla nahoru do pokoje, protože mi bylo teplo a tady teplo bylo celkem příjemné. A tak jsem nahoře ze sebe schodila svetr a místo džín jsem si vzala příjemné kraťásky. Nevím proč, ale milovala jsem, když jsem mohla mít na sobě jeho vršky - košile, trička. A tak jsem neodolala a i tentokrát si jednu černou košily půjčila. Takto jsem seběhla dolů a vrátila se na gauč, zády ke koupelně, kde jsem se do půly pasu přikryla flísovou dekou a do klína si položila počítač a začala pracovat na dalších penězích |
| |
| Konecne jsem ze sebe smyl veskerou krev a vypnul vodu. Vylezl jsem ze sprchy, osusil se a omotal si rucnik kolem boku. Vysel jsem z koupelny a zamiril primo za svetlem od notebooku. Jen jsem se pousmal. Zezadu jsem ji objal kolem ramen a zaseptal do ucha. "Ty mala zlodejko.." Tak krasne vonela, nemohl jsem si tak odpustit delsi polibek na jeji holy krk. |
| |
| Tlumene zajiknu kdyz ucitim neci ruce okolo sebe. Nicmene pote ale zacnu rudnou, nejenom kvuli tomu co udelal ale i rekl. Provinile si trosku poposednu tak ze i malicko sklouznu a misto polosedu jsem ted uz lezela s hlavou na operadle gauce. Provinile, jako zpraskany pes jsem se na nej podivala. "Promin..." rekla jsem provinile. |
| |
| Nad tim, jak mela rozpalene tvare, jsem se musel jen pousmat. "Nemyslim si ze bych vypadal nejak nastvane." Kdyz tak sklouzla, vyuzil jsrm to alespon k hezky dlouhemu polibku. Na to, ze moji intimitu chranil pouhy rucnik, jsem uz nijak nebral ohledy. |
| |
| Jeho polibek jsem si vychutnala, protoze po takhle prijemne spolecne stravenem dni, mi to pripadalo jako uzasna odmena a zakonceni. Jen lehce jsem se pritom spickama prstu dotkla jeho tvare, po ktere jsem mu jen jemne prsty prejela. Presto jsem si pripadala trochu promrzla... |
| |
| Jeji prsty se jevily chladne,.proto, kdyz jsem se od ni odtahl, s pozvednutym koutkem usmevu jsem se na ni dival. "Chtela bys zahrat?" |
| |
| "Ummm..." trochu se zarazim. Tvare, ktere prestavali horet zase horet zacali. Trochu i sklopim pohled. "Nebylo... by to... spatne..." reknu trochu rozpacite. |
| |
| Jen jsem se pousmal a pustil ji. Obesel jsem ji ke gauci, sundal ji notebook z klina a vzal do naruce. "V tom pripade zastavam nazor, ze v posteli je vetsi teplo." Polibil jsem ji kratce na celo a rozesel se s ni ke schodum. Pripadala mi jako by nevazila skoro nic. |
| |
| Trochu jsem se zarazila nad tim co rekl. I kdyz jsme uz nejakou chvily byly spolu, porad jsem si na jeho gesta nedokazala zvyknout. Jakoby v jeho podani bylo pro me vse znovu nove... Parkrat jsem rozpacite zamrkala a kdyz me drzel v rukach, oprela jsem si celo o jeho hrud a privrela oci. |
| |
| Pomalymi kroky jsem vysel nahoru a zamiril do chodby k pravym dverim, kde byl muj pokoj. Dosel jsem az k posteli, na kterou jsem ji jemne polozil. Sedl jsem si vedle ni a dlan ji polozil na tvar. "Porad je mas rozpalene.." Kratce jsem se tomu uz zasmal. |
| |
| Po jeho slovech jsem pocitila jak mi oni tvare zacali horet jeste vic. Do toho jeste jeho dotyk a to, ze tu sedel prakticky v nicem... Proste jsem musela sahnout po mem polstarku, ktery jsem si sem donesla a zakryla jsem si s nim oblicej. |
| |
| Trochu jsem se udivil, ale pak me napadla sibalskost. Kdyz si zakryla oblicej, vyuzil jsem toho a aniz by to citila, dostal jsem se nad ni. Mela tedy ted hlavu mezi rukama, kteryma jsem se opiral o postel a sklanel se k ni. "Hej, dej ten polstar pryc." |
| |
| Citila jsem, ze tam neco u me dela ale vzhledem k tomu, ze jsem nevidela skrz polstar, nedokazala jsem rcit cotam presne dela, ale rozhodne mi to na rozpacitosti neubralo. "Umm.... ne..." reknu tlumene z pod polstare. |
| |
| "A proc?" Stale jsem si trval na svem. Bylo jen otazkoucasu nez se bude potrebovat nadechnout. |
| |
| "Protoze..." opacim. Otoim hlavou pod polstarem nastranu a tak si zajistim aspon trochu vzduchu. "...nechci by si... videl jak se... cervenam..." poznamenam rozpacite a polohlasne. |
| |
| "Uz jsem te tak stejne videl.." Pousmival jsem se. Polstar jsem dal trochu na stranu a vyuzil toho, ze ji takhle muzu krasne polibit. |
| |
| Kdyz mi sundat polstar, chtela jsem protestovat. "Moj...." zaprotestovala jsem ale on me umlcel polibkem. Nebranila jsem se, naopak si ho uzila, jako kazdy jeho polibek a sama si take vzala. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro To jak me zacal libat... pomalu jsem se k nemu pridala a spis nechala vedeni na nem. Volnou ruku jsem mu zajela do jeho vlasu a zacala jsem jej nich jemne vyskat. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Šeptnul jsem mezi polibky. Brzy jsem z jejích úst přešel na krk, který jsem začal laskat svými rty. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "D..." tlumene potlacim vydechnuti a privru oci. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Da...n... t-e... " zaseptam rozpacite. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Jeji tricko jsem malicko vyhrnul a odhalil tak jeji brisko. Prestal jsem ji libatna krku a dival se ji do oci, zatimco jsem ji zacal hladit na holem brise. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Sotva jsem ale uvidela jak se na me diva, zase jsem byla na rozpacich. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Kazdopadne moje srdce o dost zrychlilo kdyz pokracoval dal. Rozpacitost se zacala trochu misit s trochou studu... |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Poseptam ji mezi polibky. Mezitim moje ruka jemne dorazila na jeji dekolt, ktery zacala jemne hladit. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Srdce mi diky nemu ted divoce bilo. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro Moje ruka pote zabloudila lehce do jeho vlasu, zatimco ta druha na jeho zada po kterych jsem mu zacala jen lehce spickama prstu prejizdet. |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro Nez bych si to ale driv uvedomil, zacalo mi to pripadat jako druhy chod. Vcas jsem se stacil probrat tesne predtim, nez jsem ji skutecne kousl. Prekvapene jsem ziral na jeji krk a pote se odtahl. Dlani jsem si prozatim bezeslova promnul oci. |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Dante...?" zeptala jsem se opatrne. "Deje... se neco?" |
| |
| soukromá zpráva od Dante pro "N-ne.. Nic.." |
| |
| soukromá zpráva od Elita One pro "Jsi spatny lhar Dante..." reknu a pritom mu polozim ruku na jeho tvar. Pusobil trochu... vystrasene... |
| |
| Trochu jsem se zarazil, kdyz jsem ucitil jeji dlan na sve tvari. Hledel jsem na jeji ruku, ktera.. doslova vybizela. "Nedotykej se me.. Ve.. vlastnim zajmu." |
| |
| Jeho slova me doslova sokovala. Poplasene jsem na nej hledela a pomalu sundala ruku z jeho tvare a stahla ji zpatky k sobe. "Proc... tohle rikas?" zeptala jsem se s jistou davkou nejistoty v hlase. |
| |
| Nevedel jsem, jak dlouho se zvladnu drzet. Naklonil jsem se k jeji ruce a rozevrel usta, kde se rysovaly demoni tesaky, ale tesne jsem se zarazil. Drzel jsem se silou vule. "Prptoze.. jsem zruda." |
| |
| S pocinajicim strachem v jsem sledovala jak vzal moji ruku a pokusil se do ni zakousnout jako do nejakeho kusu steaku nebo jine flakoty. "D...." vykoktala jseem a v tu chvily jsem vubec nevnimala to co rikal. Pokousela jsem se osvobodit svoji ruku ale on byl silnejsi. |
| |
| Pevne jsem ji sviral, ale nemohl jsem se primet k tomu ji pustit. Tak moc jsem se chtel naklonit a ukousnout ten kus masa, jenze jsem nesmel. Zustal jsem ve stejne poloze jen diky tomu, ze jsem bojoval sam se sebou. Zatnul jsem zuby. "Ja ne-" |
| |
| Druhou rukou jsem se pokousela nejak uvolnit ty jeho z te sve, kterou uz zacal tisknout ponekud silnejsi. "Dante... pust... " pokusim se zaprosit. Nekdo v kouku me se obevil pocit toho, ze tohle nedopadne dobre, pro me. |
| |
| Uz jsem se neudrzel, naprahoval jsemse k tomu konecne zakousnout do vytouzeneho masa. Na posledni chvili se mi tam ale povedlo priplest moji volnou ruku a zakousnput se do ni. Krev vystrikla a vetsi kapky dopadly na jeji tvar. Krev zacala stekat na postel. "Vy.. skubni.. se!" Reknu s plnymi usty zakousnut do vlastni ruky. Oci jsem mel jen mirne privrene bolesti. |
| |
| Vydesene jsem sledovala jak se jeho zuby blizili k me ruce. Cim vic se blizil, tim urputneji jsem se snazila se mu vyskubnout. Pak jsem ale uz nechtela videt to jak se zakousne a tak jsem zavrela oci. Jenze... zadna bolest z kousnuti neprisla. On kousl sam sebe! Prekvapene jsem zamrkala a trvalo mi par sekund nez jsem zase zacala souboj s jeho rukou ale tentokrat se castecne podaril. Ruku jsem si uvonila a pote na nic necekala a seskocila z postele a utikala z pokoje pryc. Na schodech jsem se skoro prizabila ale pote jsem dobehla ke dverim, vzala za kliku a vybehla tak jak jsem byla ven. Az na konci ulice mi bylo jasne, ze tohle byl spany napad... |
| |
| Kdyz utekla, muj stisk konecne povolil a ja si odplivnul. Pachut vlastni krve nebyla moc dobra. Rychle jsem se sebral, oblekl se a vyrazil za ni, i kdyz mela znacny naskok a ja ani nevedel, kam mela namireno. Hlavou se mi promitaly provinile myslenky, avsak jsem se nezastavoval. "Leylo!!" |
| |
| Bezela jsem snehem s snih a led me sudili do bosich nohou natolik, ze jsem v nich prestavala citit. Presto jsem bezela dal i kdyz jsem nevedela proc. Slysela jsem nekde za mnou jak me volal ale bylo to nekde o ulici dal. Starch. Hnal me strach. Neco mi teklo po tvari. Slzy... |
| |
| Po chvili jsem preci jen zpozornil. Tohle chovani melo jen jednu jedinou vyhodu a to, ze touhle cestou jsem citil slaby zavan jeji vune. I presto jsem se ale za tohle nenavidel. Pridal jsem tedy na tempu abych ji nasel driv, nez z ni bude kostka ledu. Oba vune me zavedla do jednoho vetsiho parku.. |
| |
| Nevim kam jsem to bezela. Jenak jsem prestavala poradne videt a jednak se mi vlastnich nohy motali pod sebe. Prestala jsem v nich citit uplne. O neco jsem zakopla a spadla do snehu. Nemohla jsem se ani zvednout, jak bylo moje telo ztuhle a promrzle. Citila jsem jak mi slzy zmrzli na tvari. Citila jsem jak na me dopadal snih. Je konec... tohle byl muj konec... zmrznu tady na miste a vlastni vinou... "Da....n.... t-e.... pr-o...m i...n..." pokusila jsem se zaseptat. |
| |
| Moje rychle kroky krupaly po snehove pokryvce. Vbehl jsem do parku a pote ji konecne zahlidl lezet ve snehu. "Ley!" Ihned jsem si k ni klekl a prikryl ji svym kabatem. Ihned jsem ji vzal do naruce a pomalu vstal. Je to moje chyba.. Rozbehl jsem se co nejrychleji zpet do Devil May Cry. Byla studena jako samotny led.. |
| |
| Moje vedomi se pomalu vytracelo. Prestala jsem citit chlad, i to jak se moje telo pokousela zahrat tresem. Svet zacinal potemnovat. Slysela jsem, jakoby me nekdo z dalky, velke dalky volal ale to uz jsem se ocitla v nevedomi a moji mysl pohltila temnota. Trochu spatny odchod z tohohle sveta... |
| |
| U Devil May Cry jsem ramenem silne a rychle vrazil do dver. Ihned jsem ji vzal do sve postele, kde jsem ji nezne polozil. Sahl jsem po kosili, kterou predtim mela na sobe a oblekl ji, aby mela na sobe aspon neco. Mel jsem to stesti ze moje postel byla u topeni. S bolestivym vyrazem jsem se na ni podival a lehl si do postele vedle ni. Pretahl jsem pres nas perinu a ji si pritiskl lk sobe. "Probzd se, Ley.." Zaseptam prosebnym hlasem. |
| |
| Dante si ji tiskl k sobe, ale presto nepocitoval, ze by se neco na jejim stavu zmenilo. Porad byla na dotek stejne studena jako snih venku. Jeji dychani bylo pomale a a melke. I srdce, ktere mohl citit, bilo pomalu. |
| |
| Víc jsem ji zachumlal do peřiny a nepouštěl ji. Neměl jsem tušení, co víc pro ni udělat. A už vůbec, jak tohle celé napravit. Mohl.. jsem se jen modlit, aby znovu otevřela ty svoje azurové oči.. |
| |
| Ta chvile trvala sna jako vecnost, kdyz Dante mohl pocitit slabi tresot jejiho tela. Bylo to dobre znameni v tom, ze se jeji telo pokousi zahrat samo sebe ale presto nebylo jeste uplne vyhrano, rozhodne ne pokud bude porad studena. |
| |
| Jemně jsem ji hladil po vlasech a ani trošku nepovolil v objetí. "Já.. se v životě dopustil už víc než dost chyb. Ty jediná.. mi tu zbýváš. I když po tom, co jsem udělal, bych si nejspíš zůstat sám zasloužil..." |
| |
| Poté mohl Dante ucítil jemný pohyb. Pro někoho možná tak nepatrný, že by si jej nevšiml, ale on jej ucítil jasně. Její studená ruka se nepatrně pohnula na místě směrem k němu, jakoby její majitelka chtěla něco udělat, ale neměla na to dost síly. |
| |
| Zpozornil jsem. Možná víc než to. Pro mě to bylo jako bych právě našel novou naději. "Ley.. Jsem u tebe." |
| |
| Venku přestalo za tu dobu sněžit, tedy vlastně nešlo ani určit jaká doba mezitím uplynula. Ale to bylo pro něj irelevantní. Od toho když se její ruka pokusila o pohyb už uplynula hodná doba a nic dalšího se vlastně nestalo. Tedy kromě toho, že se jí z pod zavřených očích vykutálela jedna slza, která jí částečně stekla po tváři. |
| |
| Minuty utíkaly. Za tu dobu jsem se od ní nehnul, ba jen si opřel čelo o to její a hřál ji svým tělem, co jsem se mezitím svlékl do půli těla, tedy vršek. Ať jsem chtěl nebo ne, přeci jen mě to za tu dobu uspalo, avšak ani ve spánku jsem nepřestal doufat, že se brzo zase probudí. |
| |
| Ve spanku se Dante, kdo vi proc, ocitl na samem vrsku Temen ni Gru, veze ktera byla portalem do Demoniho sveta. Nanestesti v tomhle snu nebyl otevreny. Hledel na tmou pohlcene nocni mesto, kde vetsina obyvatel spala. Pak si mohl vsimnout postavy, ktera sedela na jednom s okraju a hledela na nocni mesto. Ta postava nebyla lecjaka, tu modrou by poznal kdekoliv - Vergil. |
| |
| Trochu zmatene jsem se rozhlidl kolem. Bylo mi to povedome, ba i vic nez to. Kdyz jsem se vsak otocil, mlcky jsem se zarazil. Hledel jsem na nej, jako by to snad byl nejaky obraz. Ne udivem, ale prekvapenim. "Odkdy.. ty jsi zivy?" |
| |
| Vergil chvily nereagoval ale pote se ooil smerem k Dantemu. "Porad stejny... bratricku... jsem a nejsem mrtvi..." rekne. Dante muze na jeho tvari videt cerne znacky, ktere mu zustali po tom co jej ovladl Mundus a ktere mel pote co by Nelo Angelo kdyz se s nim utkal a zabil ho. "Ale to ty vis asi nejlepe... ostatne byl to tvuj mec, ktery mi prosel hrudi." |
| |
| Zatnul jsem dlane v pesti. "Co tu delas? Ted, tady.. v me hlave." Nevedel jsem jestli se radovat nebo smutnit, ale zrejme to vypadalo na ani jedno. |
| |
| Vergil pomalu vstane a otoci se k Dantemu. Jeho kabat vypadal jako kdyby potkal smecku vlku. Nejenom to, ani Yamata u sebe nemel, coz bylo jeste podivnejsi vzhledem k tomu, ze jej nikdy nedal z ruky. "Ty se ptas me, co tu delam? To ja bych se spis mel ptat tebe, proc si me volal." |
| |
| Mírně jsem se zamračil. "Nevzpomínám si, že bych.. tě přivolal." Ostatně, jeho tvář byla celkově.. zvláštní. Rozhodně jsem si jej takhle nepamatoval.. |
| |
| Vergil se zastavil jen kousek od Danteho. Teď mohl Dante vidět, že se prakticky nezměnil od té doby, co jej viděl naposled. "Volal si mě..." řekne. "...přesněji tvoje... podvědomí, protože ať už si to připouštíš nebo ne... jsem tvoje rodina... tvůj bratr... tvá druhé já..." |
| |
| Odvrátil jsem od něj pohled. Nechtěl jsem ukazovat svoje slabiny. "Jenže proč? Jak s tím souvisíš?" Tohle celé.. byl jistojistě jen jeden hodně špatný sen. |
| |
| Vergil pokrčí rameny. "To musíš vědět ty, bratříčku." řekne Vergil. Po krátké chvíly odmlky se pak ale zeptá: "Nesouvisí to s ní, s tou modrovláskou?" Že by se Vergil trefil do černýho? Ale jak o ní mohl vědět, když byl mrtví? |
| |
| Znatelně jsem sebou trhnul a rychle otočil pohled k němu. "Co ty o tom víš? Jsi jen moje smyšlená představa v hlavě." Řeknu s jistým zamračením. Budu si snad vylévat srdce ve vlastních myšlenkách? To jsem na tom už asi trochu hůř.. |
| |
| Vergil zavrtí hlavou. "Neděláš to o nic lehčí sobě, natož ani mě, bratříčku." řekne. "Měl by ses pokusit se mnou spolupracovat, i když ti to bude dělat těžkosti, protože ani mě se nelíbí být tu, v tvé hlavě..." Jen co domluví, pár okamžiků na to, se vršek Temen ni Gru změní na vnitřek Devil may cry. |
| |
| "Co máš na mysli?" Neubývám na podezřívavém pohledu. Ohlídnu se kolem sebe, když se okolí změní na moje Devil May Cry. "Proč jsme tady?" |
| |
| Vergil jen znovu pokrčí rameny. "Zřejmě tvoje podvědomí chce spolupracovat..." rýpne si. Sotva to ale dořekl, vše se znovu změnilo, tentokrát se oba ocitli v Danteho pokoji, kde v posteli spala Leyla. Vypada nevině a trochu i sladce... "Vida, takže se to týká jí..." řekne Vergil. "Jdeš v otcovích stopách?" řekne. Zřemě měl na mysli to, že jejich matka byla člověk. |
| |
| Jen jsem se lehce zaraženě na Leylu zadíval. Když se Vergil zmínil o otcových stopách, vrhnul jsem na něj zlý pohled. "Nemám nic, v čem bych chtěl od tebe pomoct." |
| |
| "Opravdu?" zeptá se Vergil a podívá se na něj. "Tak proč si celý od krve a částečně proměněný?" zeptá se. A kupodivu měl i pravdu. Dante byl skutečně celý od krve a ze čtvrtiny proměněný do démona. Co hůř. Když se podíval na postel, mohl vidět, jak je rozervaná deka na kusy, s krvavými cáry a prosakující krví. Z pod deky čouhala bezvládná ruka, Leylina ruka, ze které na zem kapala pomalu krev. |
| |
| "Tak proč si celý od krve a částečně proměněný?" Ztuhl jsem. C-cože? Podíval jsem se na své ruce a panenky se mi prudce zmenšily překvapením. Ještě víc, když jsem se podíval na postel. Udělal jsem několik kroků dozadu. "Co to-?! Ne, tohle je jenom sen.." |
| |
| "Takže jsme našli tvůj problém..." řekne Vergil. Krvavá postel zmizí, ale krev na Danteho rukách zůstávala. "Týká se jí... takže jsem měl pravdu..." pronese si pro sebe Vergil. "Bojíš se toho, že skončí mrtvá.... nemám-liž pravdu?" řekne a udělá pár kroků k Dantemu. "Mrtvá buď jejich rukavama, nebo těma tvýma..." Poté se na chvíly odmlčí. "Chceš jí ochránit?" |
| |
| Cítil jsem, jak se mi tep zrychlil. Příliš jsem nevnímal, co Vergil říkal, avšak když ke mě přišel, ohnal jsem se po ním démoní rukou, jenže ta jím jen proletěla jako kdyby byl vzduch. Překvapeně jsem na něj hleděl. "Ne.. ona.. ona nezemře." |
| |
| Danteho ruka skutečně jen Vergilem prolítla, jakoby byl jen dým či pára. "Taky, že neumře... "řekne Vergil. "Nemůžu jí ochránit před tebou samím, ale můžu jí ochránit před jinýma, běžnýma démonama." řekne a natáhne k Dantemu ruku, ve které držel svůj zlatý přívěšek od otce. "Můj amulet jí ochrání bratříčku, ale né před tebou..." řekne a podivným výrazem starosti ve tváři. |
| |
| Vahave jsem se podival na onen privesek, ktery prinasel plno bolestivych vzpominek. "Ja.. Nechci aby se bala. Nechapu... co se se mnou deje.. Chovam se jako obycejnej.. demon." |
| |
| Vergil si povzdechne. "Stalo se až příliš... věcí, které zanechali na svém podvědomí špatné světlo... nehledě na to, že za některé mohu dokonce i já sám..." v jeho hlase bylo při posledních slovech cítit něco, co by se dalo přirovnat k lítosti. "Ocitl si se, jak lidé říkají - na dně. Musíš se vzchopit a čelit svému démonovy. Najdi si nový cíl, za kterým půjdeš..." |
| |
| At jsem se snazil sebevic, ted, tady v me mysli, jsem se nemohl primet k tomu se zmenit do normalu. "Ne, ono..." Zakryl jsem si oci dlani. "Zacalo to po jednom.. boji. Jeste tehdy jsem se dokazal ovladat." |
| |
| Vergil si krapet víc povzdechne. "Dante..." řekne a položí Dantemu ruce na jeho ramena. "Přiznej si to... neprošel jsi si zrovna příjemným obdobím... přiznej si to, né kvůli mě nebo sobě... kvůli ní... tvoje podvědomí nedokáže kontrolovat tvého démona, protože je rozpolcené. Musíš jej zcelit, tak, že necháš svou minulost minulostí a začneš se dívat trochu do budoucnosti..." |
| |
| "To se líp říká, než činí.." řeknu trochu nevrle, ač jsem byl duchem stále trochu jinde. Představa, že by Ley přišla o život mojí rukou.. Ne, to se nesmí nikdy stát. |
| |
| "Já vím, bratříčku..." řekne Vergil. Poté znovu Dantemu nabídne svůj zlatý amulet od otce. "Proto si jej vem. Aspoň částečně ti odpomůže od jedné poloviny tvých starostí. A pevně věřím, že se dostatečně vypořádáš i s tou druhou..." |
| |
| Zadíval jsem se na přívěšek a chvíli jej i skoro bolestně sledoval. Nejistě jsem natáhl svůj pařát a vzal jej do ruky, kterou jsem poté stáhl k sobě a rozevřel, abych se na něj podíval. "Díky.. Verge.." |
| |
| Danteho ruka, nejenom ruka ale u zbytek těla se změní zpátky do své lidské podoby. Vergil jen kývne hlavou. "Vždycky tu pro tebe budu bráško, i když ne tak jak si myslíš... ale budu..." řekne poté jenom. |
| |
| Zavřel jsem oči a dlaň s přívěškem stiskl. "Já vím.." Víc jsem ze sebe nedodal. Byla to hřejivá slova, ale bohužel, onu samotu na fyzickém světě nahradit nemohla. |
| |
| Vergil kývne hlavou a jej pomalu bratrsky obejme. "Drž se bratříčku." pokusí se o slova alespoň částečné útěchy, i když zřejmě spíše nadělají více škody než si původně myslel. Přeci jen, ať už udělal co udělal, byl jeho bratr, jeho rodina... |
| |
| Zanedlouho jsem otevrel oci a zahledl tak povedome steny sveho pokoje. Ley lezela vedle me, tak se mi ulevilo. Pohladil jsem ji po jeji hebke tvari ac jsem byl jeste porad unaveny. "Zajimalo by me, co se ti zda.. Pokud vubec neco." Septnu. |
| |
| Když se Dante probudil, byl pořád, stále ve svém pokoji. Venku to vypadalo, že je bude čekat nejspíše nějaká vánice, podle těch mraků na obloze. Mohlo být tak okolo třetí, čtvrté odpoledne. Leyla ležela vedle něj, bez hnutí. Nezdálo se, že by se na jejím stavu něco změnilo, když opometu ten třes, který se pokoušelo její tělo zahřát. Na dotek už nebylo tolik ledová, ale pořád dost studená byla. Až teď si Dante vlastně uvědomil, že něco v ruce drží. Když se podíval, zjsitil, že je to Vergilův zlatý přívěšek. |
| |
| Překvapeně jsem se podíval na obsah své ruky. Nechápal jsem, kde se tu vzal. Vždyť.. to byl jen sen. Jakto? Podíval jsem se zpět k Ley a trochu znaveně si povzdychl. Krátce jsem ji políbil na čelo a opatrně jí onen přívěšek nasadil na krk. |
| |
| Zlatý přívěšek po pár okamžicích začal lehce poblikávat, ten onen červený kámen uvnitř něj. Po pár okamžicích to ale přestalo a nic se ani přitom nestalo. Zřejmě jen nějaká reakce, ostatně ten přívěšek nebyl obyčejný, jak sám kdysy zjistil, oba nebyly obyčejný, stejně jako Dante sám. Otázka byla ale co dál. Teď mohl jen čekat, až se z toho dostane sama a jelikož byla člověk, potrvá to nějakou dobu. Danteho žaludek se připomněl... |
| |
| Po tom všem jsem neměl na jídlo vůbec chuť. "Sklapni.." napomenu nevrle svůj žaludek. Zůstal jsem v posteli s ní a jen ji hladil po vlasech. Tohle mohlo ještě nějakou chvíli potrvat, ale já věřil že se z toho dostane.. |
| |
| Jenže žaludek se ozíval dál. A pokaždé když se ozval znovu, ozval se ještě urputněji než předtím. Což vedlo k tomu, že to po chvíly začalo býti dosti nepříjemné. Nehledě na to, že se k tomu přidala i žízeň a co si budeme povídat, Dante poslední dny moc pořádně nepil ani nejedl. |
| |
| Nepříjemně jsem si povzdychl a nakonec opatrně a pomalu vstal. Ley jsem víc zachumlal do peřiny a jen v kalhotech bos kráčel po dřevěné podlaze směrem ke schodům dolů do kuchyňky. Z lednice jsem si vyndal akorát plechovku piva a nic víc. Jíst jsem rozhodně neměl v plánu ať si žaludek řval jak chtěl. Za chůze jsem si ji otevřel, napil se a mířil zpět nahoru do pokoje. |
| |
| Dante zamířil zpátky k pokoji, ale co upoutalo jeho pozornost byl notebook, který ještě nikdo nevypnul a teď blikat v úsporném režimu. Něco jej nabádalo k tomu, aby se do něj podíval. Když to udělal, tapeta na ploše byla vlastně jejich společná fotka. Dante si tak nějak ale nepamatoval, že by se fotili. Na ploše byla složka, která byla pojmenována pouze srdíčkem. Když jí otevřel, našel tam fotky, kde byly oni dva spolu. Ne, to nebyly fotky, to byly obrázky. Ona v tom počítači malovala jejich společné obrázky. |
| |
| Překvapeně jsem se na ty obrázky díval. Byly.. to úžasné kresby. Skoro jako opravdové fotky, které jsem si já však nepamatoval. Bylo to jako takové malé foto album, které zdokumentovalo celou tu dobu, kdy jsme se poznali. Pohled jsem na chvilku odvrátil zpět ke schodům, které vedly k mému pokoji. Cítil jsem se teď provinile ještě víc.. |
| |
| Byla tam i složka, která se jmenovala Červený. Už jenom ten název podněcoval k tomu, aby se podíval co to vlastně je. Jednalo se o textoví dokument v ní, který byl také pojmenován Červený. Dokument obsahoval spoustu rozepsaného textu, ale vše bylo rozděleno na úhledných odstavců. Nadpis byl taktéž Červený. Stačilo aby si Dante přečetl jen kousek a pochopil, že tenhle text je vlastně o něm. O nich dvou. Jeho život s démony přepsaný do budoucí knižní podoby. Nikde tam ale nebyla jména, jen označení Červený nebo Modrá. Démonu, byly jak snad dobře odhadoval, ti Černí. |
| |
| Počítač jsem zaklapl a nechal tak jak je. Bylo zjevné, že dělal takového malého průvodce naším vztahem, ale víc jsem se v tom už hrabat nechtěl. Bylo to za prvé její soukromí a za druhé ve mě pocit viny jen narůstal. Kéž by se už probrala.. |
| |
| Dante se tedy nakonec vydal po schodech nahoru zpátky do pokoje. Když vešel do pokoje, nevypadalo to, že by se něco změnilo, tedy dokud nezaslechl její slabí pohyb a tichý, tenoučký hlásek, který slabě volal počáteční písmeno jeho jména, protože na víc už neměl síly: "D..." |
| |
| Zpozornil jsem. Nebyl jsem si jist, jestli se mi to jen nezdálo. Tiše jsem přišel k posteli a klekl si u ní na jedno koleno. Položil jsem dlaň na tu její a jemně ji po ní hladil palcem. "Jsem tady.." |
| |
| Byla jsem někde na hranici mezi vědomím a nevědomím, nevěděla jsem co je vlastně skutečnost a co jen moje představa. Nicméně věděla jsem jedno - žiju. Nějak, trochu. Můj pud sebezáchovy mi velel najít zdroj tepla nebo se nějak zahřát sama, ale vzhledem k tomu, že jsem byl zesláblá natolik, že jsem mohla jen vnímat, šlo to špatně. Cítila jsem něčí dotyk, teplí dotyk. Pokusila jsem se pohnout rukou, ale nešlo to. Zmohla jsem se jen na bezmocné záškuby. "Da....." zašeptala jsem tak tiše, že jsem to ani sama skoro neslyšela. |
| |
| Jeji dlan jsem ani za mak nepoustel. Dulezite pro me bylo, ze se probouzi. Sice pomalu, ale jiste. "Jsem tady, Ley.." Uprene jsem ji sledoval. |
| |
| Slyšela jsem jej. Jak na mě vzdáleně mluvil, ale nedokázala jsem určit odkud. Nemohla jsem ani otevřít oči, abych se podívala, kde je. Další můj pokud zahýbat rukou skončil naprosto stejně jako ten předchozí. Nicméně sucho v krku způsobilo to, že jsem už ani mluvit nějak nemohla a tak jsem se zmohla na jen jakési tiché zamručení. |
| |
| "Vim ze me slysis, Ley.. Jsem tu.. a to s tebou celou tu dobu.." Byla stale jeste trochu studena, ale uz ne tak jako predtim. Cekal jsem jen na to nez ty oci konecne otevre. |
| |
| Vydala jsem z vyschlého krku další tiché zamručení. Nicméně po několika marných pokusech se mi nakonec povedlo aspoň na pár milimetrů pootevřít oči. Moc dobře jsem sice neviděla, ale bílou skvrnu jsem poznávala. |
| |
| Kdyz alrspon trosicku otevrela usmev, na tvari se mi objevil ulevny a siroky usmev. Pohladil jsem ji po tvari. "Jeste porad se mas na co tesit, Ley.. Budou Vanoce. A oslavime je spolecne.. coz bude me poprve." |
| |
| Vánoce... Při to slovu mi proběhli hlavou vzpomínky na to, jak jsem je slavila v sirodčinci. Sama, zachumlaná v rohu pod dekou, v rukách tisknouc vánoční pohlednici od babičky... Tyto vzpomínky způsobili, že jsem zase zpátky zavřela oči a skrz ně se vykutálela jedna, dvě slzy. |
| |
| Kratce jsem si povzdychl. "Donesu ti neco k piti.." Reknu neutralne a vstanu. Jen co sejdu schody dolu do kuchyne, naplnim sklenicku cerstvou vodou. Na chvili jsem ji polozil na linku a zamyslene ji pozoroval. Nevedel jsem, co si mam o sobe myslet.. |
| |
| Dante se mohl v tuhle chvily citit bezradne. Ostane nebylo se cemu ani divit. To co chtel udelat a udelal bylo neodpustitelne, zvlastne kdyz ona skoro umrela... I kdyz byl pocit viny silny, pocit toho, ze by o ni prisel byl mnohem silnejsi a prebyl castecne ten pocit viny. Nechtel byt sam... uz nikdy vic... nikdy... |
| |
| Teprve až po pár minutách jsem byl tak nějak schopný vzít skleničku a rozejít se zpět nahoru. V pokoji jsem si pomalu sednul na kraj postele a opatrně si ji k sobě vytáhl do sedu, abych jí mohl dát napít. Pomalinku jsem jí přiložil sklenici vody k ústům. "Pij.." Začal jsem sklenici mírně a po kousíčkách naklánět. Jen co se trochu zotaví, bude nejspíš rozumné řešení si od ní udržet jistý odstup.. |
| |
| Ucítím, jak se mnou něco dělá, ale věřila jsem mu a ani jsem neměla sílu mu nějak vzdorovat, takže si se mnou prakticky mohl dělat co chtěl. "Pij.." Podařilo se mi do sebe dostat pár doušků. Bylo to příjemné dostat do sebe nějaké tekutiny. "Da.....n.... t....e...." zašeptám trhavě. |
| |
| "Ššš.. nemluv." zašeptám. Ulevilo se mi, když do sebe dostala alespoň něco. To bylo dobrou známkou toho, že se z toho dostane, jenže to nezaručovalo to, že můj pocit viny zmizí. Něžně jsem ji hladil po vlasech a pozoroval. Měl jsem pocit, že sám sebe začínám pomalu ale jistě nenávidět. |
| |
| DÍL 2: ČERVENÁ |
| |
| Chris se jako každý den vydala po obědě na odpolední a večerní šichtu do jednoho zaplyvanějšího baru. Klientela zde byly studenti 20+, osamocení mámini mazánci a vůbec tak nějak zoufalci, kteří si zřejmě nemůžou dovolit nějaké lepší poviražení. I přesto práce barmanky či příležitostné servírky nebyla až tak náročná. Roman, zdejší verze securiťáka byl milý chlap po čtyřicítce a taky otec dvou dětí, byly to holčičky ve věku asi 8 a 9 let. Prostě chlap co měl v životě štěstí. Tak nějak tu zajišťoval i to, aby oni připití zoufalci nebyly až příliš troufalí a zaufalí na Chris. Ale což, další šichta volala a zrovna to i vypadalo, že se během večera dá i do deště... |
| |
 | Tak trochu neochotně jsem se doma ze sebe udělala člověka na dnešní práci v baru. Už teď jsem věděla, že mě čeká nalejvání plno pití, neustálé chození z místa na místo.. zkrátka jako vždycky. A buďme upřímní, komu by se teď chtělo, když měl příležitost mít volno. Ale bohužel, práce volá kdy chce. Zhruba za hodinu jsem otevřela dveře baru a zamířila dozadu ke dveřím kuchyně, které obvykle vedly za kuchyň k šatnám. Minula jsem se tak s Romanem. "Ahoj, Romane." věnuju mu unavenější úsměv předtím, než zapluju do dveří kuchyně do šatny ke svojí skříňce s oblečením. |
| |
| "Ahoj zlato." odpoví Roman na pozdrav, který seděl u baru a četl si dnešní noviny. V podniku už nějací lidi byly, ale ti tu spíš jen posedávali a většinou jedli nebo se prostě jenom bavili mezi sebou bez hlasité hudby. V šatně Chris mohla potkat Sarah, druhou barmanku na druhé směně. "Ahoj." pozdravila, když si přetáhla přes hlavu pracovní triko a tak nějak vůbec se převlíkala z pracovního do normálního, tedy chystala se na cestu domů. "Tak co... dneska vypadáš jako když ti uletěli včely." pronese s úsměvem. |
| |
| Trochu nuceně jsem se usmála, zatímco jsem odemkla skříňku a začala se převlékat. "Nah, spala bych.. Nejradši celé odpoledne." přiznám nakonec. Z neustálých celodenních šicht jsem byla už celkem unavená. Během pár minut jsem si dovázala zástěru a byla připravená začít. "Hlavně si užij volno." popřeju s lehkým úsměvem a vyrazím na bar. Budu jen doufat, že to rychle uteče.. |
| |
| "Dík." opáčila Sarah. "Ty si to taky dneska užij. O blok dál, v tom podniku mají dneska nějakou akce, prý se tam obsluhuje nahoře bez, takže... by tu dneska nemělo být tolik narváno." dodám ještě zatímco se pomalu chystala k tomu, že vyjde zadními dveřmi. Roman pořád seděl u baru a četl si noviny. Z kuchyně bylo slyšet kuchaře Jezze, jak se vesele něco píská a sem tam i něco pobrukuje. Takže, jak se vše zdálo, dnešní večer by nemusel být nakonec tak špatný jak se na první pohled zdál. Aspoň kdyby třeba nezačalo pršet... |
| |
| Čas se táhl víc než kdy jindy. Bylo sice fajn, že se nemusím honit, ale v takovýhle chvílích byl čas mým nepřítelem. Když měli všichni všechno, na malou chvilku jsem se posadila na obrácenou prázdnou přepravku s polštářkem a vydechla si. Konečně jsem aspoň mohla dojíst svoje načaté špagety. Ještě tři hodiny do konce.. Jak už jsem si přála být v posteli. Takovéto dny byly zkrátka nejvíc zabitá odpoledne.. ale alespoň byly dobře placené. |
| |
| Zdá se, že Sarah mělo v tom o oné obsluze nahoře bez pravdu... Jindy nacpaný podnik, dneska celkem zel prázdnotou, tedy až na několik lidí, kteří vypadali, že něco takového jako polonahé servírky je zrovna nezajímají. "Mno, pomalu budeme zavírat..." pronese Roman při pohledu na své hodinky, tak aby to i ostatní hosti slyšeli. A skutečně měl tak nějak pravdu. Zavíračka se pomalu blížila a venku to zatím vypadalo, že zatím ještě nezačalo pršet, ovšem kdo ví... |
| |
| Lehce jsem nastrazila usi pri slove zavirat. Kdyz se muj pohled stretl s Romanovym, kyvla jsem na souhlas. "Vrhnu se na uklid." Oznamim a namocim si hadrik, se kterym zacnu volne stoly utirat a uklizet. Cely takovy uklid zabere zhruba tak pul hodinky nez se mi povede mit vse splneno a pripraveno na dalsi den. Nicmene ted uz jen zbyvalo se prevlect a vyrazit smer postel. Ah, urcite me uz nedockave ocekavala, stejne jako ja ji. Zanedlouho jsem vysla ze satny a zastavila se kousek od Romana. Zbyla jsem tu posledni. "Dobre, tak zase v utery?" |
| |
| Roman prikyvne. "Jasny. A nezapomen pristi tyden na tu oslavu. Nataly s holkama te tam radi uvidi." rekne. Myslel onu oslavu natozenin jeho dvou dcerek. Pote sel zkontrolovat nekolik poslednich veci nez nakonec zavrel ale to tam uz Chris nebyla. Vzhledem k tomu, ze bylo tak pozde v noci, zadny autobus uz ji domu nejel a tak musela pesky a ze to byla celkem prochazka. Navic temahle ulickama... jakoby ji neco nebo nekdo porad sledovalo... |
| |
| To byla dobra pripominka, malem bych na tu oslavu zapomela. Nakonec jsem se jen rozloucila a vyrazila ven smer zastavka. Po par metrech jsem se zastavila na zastavce a podivala se na jizdni rad. "No.. aleee.." Hlesnu znacne nespokojena. Povzdychnu si a vicemene odevzdane se rozejdu pesim zpusobem. Nic lepsiho nez jit pesky takovou dalku po tom co non-stop stojite 7 hodin na nohou neni nic prijemnyho. Obzvlast.. takhle v noci. Uz mezi ulickami mi behal mraz po zadech, az jsem si nakonec promnula ramena. "Asi se ochladilo.." |
| |
| Ulice byly temné, studené. Sem tam poblikávala nějaká rozbitá lampa, které se nikdo neobtěžoval ze správy města vyměnit žárovku. Naneštěstí to ale také vypadalo, že zatím díkybohu nebude ani pršet, i když těžké dešťové mraky byly na nebi pořád. Vzhledem ale k noci nebyly pořádně ani vidět. Noční ulice jako takové byly sami osobě prakticky prázdné, nikde ani živáčka. Tedy až na několik podnapilých výrostků, které cestou potkala, ale ti nebyly nijak nebezpeční, ba dokonce ani nijak nedoráželi. Přesto tu ten pocit toho, že jí někdo, nebo sleduje pořád byl. A domů to byl ještě pořádný kus cesty ... |
| |
| Zapatrala jsem v tasce a vylovila sluchatka ke svemu mobilu. Hudba mi vzdycky pomohla nevnimat okolni svet a urychlit cestu. Dala jsem si je do usi a pustila prvni nahodnou skladbu v nadeji, ze ten neprijemny pocit v zadech zazenu. Citila jsem lehky naval nervozity, ale ten se postupne vytracel s mymi namluvami. Moc koukas na televizi.. Jen z tezka na tebe vyleti nejaky masovy vrah, ktery te prve zabije a pak ojede.. Nakonec se mi po par minutach povedlo dostat k prazdne silnici, kde jsem se uz citila bezpecneji. |
| |
| Jenže onen pocit sledovanosti pořád přetrvával. Dokonce i před sluchátka bylo slyšet vzdálené kroky... ne byl to spíš jako dupot. Dupot jako od nějakého zvířete. Dokonce sem tam bylo slyšet i podivné zamručení nebo bručení, nebo jak se to vlastně dalo nazvat. Zrovna když Chris procházela pod jednou poblikávající lampou, lampa zničeho nic zhasla. Chris na pár vteřin pohltila tma. Lampa se ale vzápětí rozsvítila. Jenže co poté uviděla před sebou.... nebyl masoví vrah... něco mnohem horšího. Obluda s hrozivě vypadajícími tesáky a drápy rozhodně neříkal, že si přišla jen potřást rukou a poklábosit.  |
| |
| //Uprimne? Zjevne bych se posrala i v realu xD Na sucho jsem polkla. Zdalo se mi jako bych slysela nejake kroky, ale snazila jsem se to vypustit z hlavy. Mela jsem az moc bujnou fantazii. Kdyz jsem vsak pokracovala dal, zastavila jsem se. Podivala jsem se na lampu, ktera uz vazne podivne blikala a kdyz zhasla uplne, zacouvala jsem. Mozna jsem byla straspytel, ale tohle se mi nelibilo. Stejne tak jako.. Ted uz jsem vedela ze jsem se nemela divat. Chtela jsem kricet, ale misto toho jsem jen tise piskla a okamzite se rozbehla pryc. "Pomozte mi nekdo!" Vykriknu rychle za behu. Neuvdomovala jsem si kam jsem bezela, jen to, ze musim nekam hodne daleko! |
| |
| Obluda neváhala. Vydala ze sebe podivný řev, který připomínal zvířecí, ale přesto, ta obluda sama osobě nevypadala jako nějaký známí druh zvířete a jako zvíře už vůbec. Šlo o nějaký tajný vládní projekt, který utekl z pod zámku? Ať už to bylo jak chtělo, ta obluda se za Chris rozeběhla a rozhodně nevypadala na to, že by si chtěla jen přátelsky popovídat. Chris ale byla ještě značný kus od domova a to, že by tam doběhla moc v úvahu nepřicházelo, protože by nevydržela běžet takovou dobu a i kdyby ano, zřejmě by jí ta obluda dostala první. |
| |
| Utikala jsem co.nejrychleji. Do ted jsem i nevedela ze tak rychle bezet dokazu. Na konci ulice jsem to vzala doprava smerem zpet k ceste vedouci zpet do baru. Mela jsem klice a tak i malou nadeji, ze se schovam. Tedy pokud nebude rychlejsi. Proc tu nikdo neni?! |
| |
| Jenže, jak se ukázalo, obluda byla rychlejší. Chris pomalu dohonila a přitom jí uštědřila jednu né příliš slabou ránu ze strany do boku, což jí jednak přimělo zastavit a hlavně síla oné rány zapříčinila, že surově narazila druhým bokem o zeď, která byla vedle. Chris byla z síly oné rány značně otřesená, že se sotva dokázala pohnout. A obluda se pomalu blížila. Slity jí odkapávali z tlamy na zem po ním. |
| |
| Snazila jsem se pridat ale na to jsem byla az moc zadychana. Najednou mi ale v boku vystrelila ostra bolest a nasledne i tupy naraz do zdi. Sesunula jsem se na zem a bok si pevne chytila. Citila jsem na dlani vlkho a to me znervoznilo mnohem vic. Vydesene jsem se podivala na obludu a do koutku oci jsem ucitila pichlave slzy. Ihned jsem radeji oci zavrela abych nevidela co bude dal. Ale jedno bylo jiste, byla jsem zoufala. Kde jste kdo? |
| |
| Obluda se sehnula a chytla Chris odporným pařátem s ještě odpornějšími drápy pod krkem a vytáhl jí jednou rukou do vzduchu a to ještě pár centimetrů nad zem. Chystala se, že udělá něco nepěkného, jakože se jí třeba někam ošklivě zakousne, ale zastavila se v půlce. Jakoby zmrzla... Vzduch protnulo jen lehké cinknutí. Jako když jen někdo lehce brkne nožíkem o něco z podobného materiálu. "Nikdy se nepoučíte, že ano..." ozve se studený hlas. A pak jako blesk z čistého nebe se kousíček od obludy oběví postava, zřejmě dle stavby těla mužská. Ve tmě se něco zaleskne. Poté se stisk uvolní a obluda se pomalu sesune nehnutě k zemi. |
| |
| Dopadla jsem na zem a mohla konecne zase popadnout dech. Byla jsem rozklepana, srdce mi bilo jako o zivot. Nikdy vic jsem si ted neprala byt v posteli a zavrtat se pod perinu. Schovat se tak pred vsim. Z toho me ale vyrusovala ostra bolest v boku. Nejradeji bych se zbedla a utikala dal, ale momentalme jsem.nebyla schopna ani pipnout, jen ustrasene pozorovat. |
| |
| Postava se po pár vteřinách vyrýsovala jako skutečně muž v dlouhé modrém, dosti potrhaném kabátě. Podle toho co šlo poznat, nebyl o moc starší než byla ona sama. V pravé ruce něco držel, něco podlouhlého. "Můžeš vstát?" zeptal se podobně studeně jako když promluvil poprvé. |
| |
| Odtahla jsem se od mrtveho tela. Bolest neustavala i tak. Nejiste jsem se zadivala na mu-.. on to byl v podstate kluk, ne nejaky starsi chlap. Snazila jsem se vnimat, proto jsem jen slabe zavrtela hlavou. Mela jsem ale za to ze strach me jeste z daleka neopustil. "Chci.. domu." |
| |
| Jen lehce pokývu hlavou. I když se mi to moc nelíbilo, bylo to něco v čem jsem chtěl prostě pokračovat... kvůli rodině... kvůli otci... kvůli bratrovy... "Dobře..." pronesu, tak nějak spíš k sobě. Načež se poté pomalu sehnu a skoro plačící dívku vemu do svých rukou a zvednu do náruče. "Doufám, že je to blízko..." pronesu stejně studeně jako předtím. |
| |
| Trochu sklopim oci dolu. "Praveze neni.." Odpovim a bok si stisknu pevneji. Bolest neustavala, ale kdyz me drzel, mela jsem pocit ze uz mi nic neublizi. Teda pokud se z nej nevyklube zaporak. "Autobus nejel a.. ja bydlim na druhem konci mesta. |
| |
| Znovu lehce přikývnu. "Naviguj mne tedy." řeknu nakonec. I když jsem ještě do toho v jedné ruce držel katanu Yamata, nedělalo mi příliš velké problémy jí jako takovou nést. Rozešel jsem tedy s ní tmavou ulicí. Nepředpokládal jsem, že by ještě někdo zaútočil... |
| |
| Nevedela jsem proc, ale z nejakeho duvodu jsem se citila... trapne. Ufnukana, spinava a v naruci nekoho, loho znam sotva par minut. Zatimco on kracel, po ocku jsem si ho prohlizela. Takove bile vlasy jsem jeste u nikoho nevidela, stejne tak jako svetle pronikave oci, ktere pusobily jako kostky ledu. "Vicemene na konci ulice doleva a porad rovne." |
| |
| Znovu jsem tedy přikývl na znamení, že rozumím, nebo, že to beru navědomí. Nikdy jsem nebyl zrovna komunikativní typ, zvláště po tom, co jsem tu zbyl vlastně sám... Ale to je jedno... Šel jsem svou chůzí, nijak rychle ale ani nijak zvláště pomalu, prostě svou rychlostí. "Teď kudy?" zeptám se a na okamžik zastavím. Zároveň se na ní i trochu podívám. |
| |
| Kdyz se na me podival, na chvilku mi prejel mraz po zadech. Nijak se nemel ani k tomu se ptat jeste na neco jineho. "Doprava, pote rovne a na krizovatce stale rovne." Nasledovalo pak dalsi trapne ticho tahnouci se mezi nami. Zavrela jsem oci a snazila se na pichani v boku nemyslet. "Co.. to vubec bylo?" Zeptam se po par minutach. Preci jen.. tohle nebylo normalni. |
| |
| Už jsem nepřikyvoval, ale prostě jsem se mlčky rozešel tam, kam mi řekla, že mám jít. Neřešil jsem nějak, jestli mne vede správně nebo ne, koneckonců, až mě tahle hra přestane bavit, prostě jí můžu jen tak nechat ležet na zemi a bylo by to mínus pro ní, ne pro mne. "Co.. to vubec bylo?" Rozetne příjemné ticho její otázka. Já však nijak nereagoval. Jen jsem se na ní letmo podíval dolů a dál jsem pokračoval v chůzi. |
| |
| Chvili jsem jej s hasnouci nadeji pozorovala ale pak jsem nakonec uhnula pohledem. Ten mi zjevne nic nerekne. Cim dal me ale nesl, tim vic se mi zaviraly oci. Chte nechte jsem je tak po kratke chvili zavrela a kdyz jsem se uvolnila, hlava se mi nevedomky oprela o jeho hrud. Dneska.. uz toho zkratka bylo moc. |
| |
| Dalo by se říci, že jsem byl i rád, že to s vyptáváním nakonec vzdala. Proto jsem dál mlčky pokračoval svou chůzí v cestě. Jenže, co jsem nečekal, bylo to co potom udělala. Ať už vědomě nebo nevědomě, si o mě opřela hlavu. Vnitřně mě to celkem dosti překvapilo... nebyl jsem na tohle... zvyklí... Trochu jsem nevěděl co s tím mám tak nějak dělat, ale nakonec jsem zachoval svůj klid a chladnou hlavu a prostě jsem to nechal tak jak to bylo. |
| |
| Pohltila me temnota. Vedela jsem, ze jsem usnula.. nebi omdlela? To bylo jedno. Jedine co jsem videla bylo cerno a vubec - ani zadny sen. Nic se mi nepremitlo ani na tu malou chvilicku. Nemela jsem tuseni o tom co se deje. Za to nutkani se vzbudit. Ted a hned. Tak no tak.. vzbud se! |
| |
| "Hmm?" podivím se a zastavím. Zdálo se, že nějak ztratila vědomí, zřejmě z toho šoku. "Hej... hej, probuď se..." řeknu a trochu s ním zatřesu. Nijak silně, nebo aby se vyděsila, ale tak abych se jí pokusil probudit. |
| |
| Zdalo se mi jako bych jen zaslechla hlas z dali ale to je cele. Az pak lehke zatreseni jsem citila a to me na malou chvilku vratilo zpatky na nohy. Asi az tak po dvou minutach jsem pootevrela oci abych zjistila co se deje. |
| |
| Zatimco jsem cekal nez se probudi, opatrne jsem si s ni klekl dolu a ji si lehce oprel zady o vlastni mou nohu a jednou rukou jsem ji porad u sebe podpiral. Yamata jsem polozil vedle sebe na zem. Chystal jsem se ji trochu popleskat po tvarich ale nakonec ona sama otevrela oci. "Jeste tam nejsme, tak neusinej." |
| |
| "Zavírají se mi oči.." Zašeptám unaveně. I když... tohle byl zvláštní pohled. Pozorovat ho, jak na mě hledí těma zvláštníma očima. Jeho pohled byl stejně ledový, ale měla jsem pocit, že to je jen fraška. Nikdo není z ledu. Ale on si na to nejspíš hrál. Začal ve mě hlodat zub zvědavosti, jenže ptát se ho.. to by mě asi slušně poslal do pr...kýnka. Proto jsem se rozhodla ho zatím nepokoušet. |
| |
| Trochu si povzdechnu. "Když mi neřekneš kde bydlíš, můžu tě nechat přímo tady. Samotnou, vystavenou útokům jak ze strany nemocných lidí, tak i té méně hezčí..." řeknu poté studeně. Rozhodně jsem si srandu nedělal. Rozhodně by to nebylo v tom, že jsem chtěl lidi chránit, ale když nevím kam jí mám odnést, nemohu sloužit, protože já sám nemám kde bydlet... |
| |
| "Poslední dům na konci dlouhé ulice.." Špitnu tenkým hláskem. Rozhodně jsem toho za celý den už měla dost. To, že jsem skončila ještě ke všemu takhle, byla taková třešnička na dortu. A vůbec jsem nečekala to, že ještě skončím v něčí náruči. Cítila jsem jak se mi mírně rozpálily tváře, proto jsem od něj odvrátila pohled a úlevně zavřela oči. Jen na malou chvilku. Momentálně jsem byla vděčná za to, že přes rudou hřívu mé tváře až tolik nevyčnívaly. |
| |
| Potichu jsem si povzdechl a mlčky s jí opět opatrně zvedl a nakonec s ní vstal. Pomalu jsem se rozešel tam, kam mi ukázala, svým tempem. Chtěl jsem to mír rychle za sebou. Vrátit se ke svým věcem... Vědět, že jich tam pobíhá víc a já přitom nesu v rukou tuhle holku... nah, začínám být až moc jako Dante... Dante... chybíš mi... i rodiče... Vzpomínka na mého bratra mě tak náhle zabrala, že jsem sám sebe překvapil, jak moc. Musel jsem se zastavit. Trvalo mi pár vteřin než jsem se nějak dokázal zorientovat v tom, kde jsem a co jsem dělal. Naneštěstí jsem zjistil, že zřejmě stojím už před jejím domem. "Tenhle?" zeptal jsem se projistotu. Nechtěl jsem vrazit do něřího cizího domu. |
| |
| Když jsem zaregistrovala jak se zastavil, pootevřela jsem oči a přikývla. Spadl mi kámen ze srdce když jsem konečně viděla znovu svůj starý, malý a útulný domek. Taky jsem plánovala doma pobýt alespoň tři dny, když už nic jiného. "Děkuju.." špitnu znovu, tentokrát skoro neslyšně. Teď zřejmě měla přijít ta chvilka, kdy by on měl odejít. Jenže.. přistihla jsem se přitom, že jsem nechtěla aby odešel. Připadalo mi jako bych bez něj byla na ránu. A taky je to i pravda. Jenže tahle chodící kostka ledu určitě nebude mít plánu něco tak.. naivního. Ale mohla jsem mu nabídnout klasický způsob slušného chování. "Jestli se zdržíš.. můžeš si dát aspoň čaj.. za záchranu." |
| |
| Nečekal jsem, jestli ještě něco dalšího řekne a rozešel sjem se ke dveřím. Ramenem jsem prve zkusil, jestli byly otevřené a kupodivu byly a tak jsem je otevřel lehkým zatlačením a vešel dovnitř. Chvíli jsem hledal, ale nakonec jsem našel něco co zřejmě bylo obývákem, nebo se to tak aspoň tvářilo. Donesl jsem jí tedy až tam. "Jestli se zdržíš.. můžeš si dát aspoň čaj.. za záchranu." Nechal jsem jí tam a pomalu se otočil, že se vydám na odchod. |
| |
| "Počkej.." Vyhrknu ze sebe dřív, než mě to vůbec napadne nad tím přemýšlet. V závěru toho co jsem řekla jsem se zarazila a krapet zrudla ve tvářích. "Tedy.. opravdu tu nechceš chvíli zůstat? Počasí venku nevypadá zrovna nejlíp." |
| |
| Když promluví, zastavím se avšak nijak se k ní neotáčím. I když domluví, nijak sjem zatím nereagoval. Jen jsem tak nějak napůl hleděl před sebe do podlahy před sebou. Přemýšlel jsem, jenže... o čem vlastně? "Jen... do rána..." řekl jsem nakonec. Ostatně, neměl jsem zůstávat tak jako tak, ale to bylo irelevantní, protože venku se rozpršelo. |
| |
| V duchu jsem si jen úlevně vydechla. Bylo pro mě příjemné mít nějakou změnu a to v podobě společnosti doma. Moc často jsem tu návštěvu nemívala. Pomalu jsem se posadila a lehce zkřivila bolestně obličej. Prve jsem musela zajít pro obvazy než se pustím do přípravy čaje.. |
| |
| Trochu jsem si povzdychl a napůl se k ní otočil. "Kde tu máš lékárničku?" zeptal jsem se. Pochyboval jsem o tom, že by sama pro ní došla, když mi usínala v rukách už při cestě. |
| |
| Zastavila jsem se a podivala se na nej. "Umm.. V kuchyni." Uprimne, tuhle jeho reakci jsem necekala. Tusila jsem ze se placne do kresla a pocka az mu ten caj prinesu. Tim padem to znamenalo ze neni takovou kostkou ledu, jakou se zdal. |
| |
| Přikývnu. Vydal jsem se tedy do kuchyně. Chvíli mi trvalo než jsem jí našel, ale nakonec jsem to nějak zvládl. Stejně jako po chvilce prohledávání skříněk našel i onu lékárničku. Nebyla nic extra, ale něco z toho se použít dalo. S ní v ruce jsem se tedy vrátil za ní. Yamata jsem prve opřel ze strany o gauč, abych jej měl pořád blízko u sebe v případě potřeby. Sundal jsem si i svůj modrý kabát, který viditelně zažil už zřejmě ty nejhorší časy. |
| |
| Cítila jsem se trochu nesměle, ale mezitím co si sundal kabát, po očku jsem si jej prohlížela. Žádný takový jsem ještě na nikom neviděla, vypadal... hodně zvláštně. Zarazila jsem se. Teprve teď mi došlo, že na ošetření rány bude muset jít triko pryč. A právě v ten moment jsem zrudla jako rajče. |
| |
| Trochu jsem se nejdříve podivil tomu, proč se tak najednou začala červenat. Pak mi to tak trochu ale došlo. Trochu jsem si povzdychl a otočil jsem se k ní zády. "Nejsem žádný nemocný člověk, co by si ukájel své osobní potřeby pozorováním toho, jak se dívka svléká, natož aby jí ještě osahával." řekl jsem poté klidným hlasem, ostatně stejným jako předtím a předpředtím. "Až tě budu moci ošetřit, řekni mi sama." dodám ještě poté. |
| |
| Mela jsem co delat abych nevypadala jako chilli papricka. "T-to ne, takhle jsem to nemyslela." Opacim rychle a chvilku jeste stravim v rozpacich, nez ai sundam tricko a prikryju si jim odhaleny vrsek. //tohle by si Dante ocividne uzil xD |
| |
| Čekal jsem, než mi sama řekne a přitom jsem si vzpomněl na bratra. Ten by určitě v tuhle chvíly nějak vtipně onu situaci okomentoval nebo nějak využil sám pro sebe, ve svoje potěšení... Pomalu jsem se otočil. Jo, rozhodně by tohle využil pro svoje osobní potěšení... Neznatelně jsem si povzdechl a z lékárničky vytáhl zbytek dezifekce a nějaké obvazy. Z jednoho obvazu jsem udělal polštářek, na který jsem trochu té dezinfekce nanesl. "Tohle bude zřejmě štípat." řekl jsem a poté jsem oním polštářkem přejel po nepříjemně podrápaném místě na boku, které tam zanechali démony drápy. Vyčistit se to muselo... Věděl jsem, že to zřejmě štípat bude a proto jsem jí chtěl dodat trochu opory a tak jsem jí jen jemně položil volnou ruku na její rameno. Bylo příjemně hebké a jemné... |
| |
| Privrela jsem jedno oko jak to zacalo stipat. "Au.." Spitnu a malinko ucuknu. Svym zpusobem to ale delal setrne a za to jsem mu byla vdecna. Kdyby na to sel s doktorskym pristupem, asi bych vyskocila z kuze. Pak.. jsem ale ucitila dotek. Na rameni.. Jeho dlan. Byla lehce studena, ale pusobila.. hrejive. Mlcela jsem a jen se na nej trosku nejiste a zaroven zvidave divala. Na jeho jemne rysy v obliceji.. |
| |
| Jen nepatrně jsem pozvedl oči od její rány a viděl jí, jak se na mě dívá. Rychle jsem je proto raději sklopil zpátky. Přece jenom, řekl jsem, že nejsem žádný úchyl nebo podobně nemocný jedinec... Polštářek s dezinfekcí jsem nechal poté na té ráně a náplastí bez polštářků jsem jej přilepil na její kůži. Tak nějak jsem si pořádně neuvědomoval, co za úsilí musí člověk vyvinout aby se sám uzdravil nebo ošetřil. U mě se vše většinou přes noc zahojilo k nepoznání... "Hotovo." řekl jsem nakonec. "Bude to chvíly trvat než se to zahojí úplně. Mezitím by ses měla vyvarovat nějaké těžší práce a pokud možno co nejvíc odpočívat." |
| |
| Nesmeleji jsem prikyvla. I kdyz se tvaril chladne, ja uz si byla temer jista ze je to fraska. Jeho pohled mohl byt studeny jakkoliv, ale to co pochazelo od srdce se skryt nedalo. "Dobre.." Pipnu. Teprve az ted poznavam, jak hezke ma oci takhle zblizka. |
| |
| Urovnal jsem veci zpaty do krabicky a zavrel jsem ji. Pak jsem se na ni konecne podival. Videl jsem ja se na me diva... na par vterin jsem ji jeji pohled opetoval ale pote jsem zase zvaznel. "Mela bys ted odpocivat." reknu a zvednu se s tim ze vratim lekarnicku tam kde byla. |
| |
| Ucitila jsem, jak se mi trochu nervozne zrychlil tep, kdyz jeho pohled i jen na chvilku na me uvizl. "Jo.. Asi jo. Oblecu se." Upozornim ho dopredu a pockam nez se otoci. Natahnu na sebe triko a pote pomalu vstanu. "Nejdriv jsem ale slibila ten caj." |
| |
| Kdyz ji zaslechnu jak promluvila a pritom se zvedala, otocil jsem se a rukou, kterou jsem ji polozil na rameno jsem ji naznacil aby zustala sedet. "Neni treba." rekl jsem. "Pockam si na nej do rana, ty ted potrebujes odpocivat." namitnu nakonec. Pritom jsem se na ni podival pohledem, ktery rikal, ze ne jako odpoved neberu. |
| |
| Chystala jsem se neco namitnout ale nakonec me jeho pohled uzemnil. Alee.. Povzdychla jsem si a zase se natahla na gauc. Sledovala jsem jej. Zajimalo me co on by mezitim delal kdybych spala. Bylo mi jasne ze do deste se mu moc nechce. "Ta ledova maska.. To je jen zasterka, ze ano? |
| |
| Vnitrne me timhle dosti vyvedla z miry ale zevne jsem na sobe nedal absolutne nic znat, ani brvou jsem nehnul. Dosel jsem do kuchyne a vratil lekarnicku na jeji misto. Pote jsem se k ni vratil, vzal si svuj kabat i katanu a sedl si na zem a zady jsem se oprel o gauc. Yamata jsem si polozil do klina. |
| |
| Byl opreny hned kousek ode me. "Zjevne toho moc nenamluvis." Apitnu a odolavam silnemu nutkani se ho dotknout na hlave. Ty bile vlasy vypadaly tak.. hebce. Zavrtela jsem hlavou abych se probrala. "Pokud.. chces, tamhlety dvere vedou do koupelny. Muzes se osprchovat." Nabidnu mu alespon jine uleveni nez caj, ktery mu momentalne zajistit nemuzu. |
| |
| Opren o operadlo gauce jsem pomalu zavrel oci. Neminil jsem usnout, jenom proste aspon trochu odpocivat a setrit tim sily. "Dekuji ale myslim, ze tehle nabidky nevyuziji." odmitnu odvorile jeji nabidku k umyti se. Demoni se me sotva dotknuli a tak jsem na sobe temer zadnou spinu nemel a ani s pocenim jsem nemel zadny problem. |
| |
| "Dobre.." Kyvnu na souhlas a polozim si hlavu na operku gauce. At jsem chtela nebo ne, trochu se prospat nebude na skodu. |
| |
| Ticho, ktere se rozhostilo bylo prijemne. Natolik, ze jsem i dokonce na par okamziku usnul. Kdyz jsem se ale probral, k me uleve se nic nestalo a ona zrejme spala. Potichu jsem se zvedl ze zeme abych se trochu protahl. Par okamziku jsem se na ni dival, jak poklidn spi a pak jsem vzal svuj kabat a prikryl jsem ji s nim. Yamata jsem nechal u gauce. Zahledl jsem nejake fotky, zrejme rodiny co jsem si tak prohlizel. Zacali se mi vybavovat vzpominky na mou rodinu... Bolestne jsem pevne zavrel oci a trochu uhnul i hlavou. Vse bylo jeste tak cerstve i kdyz uz tolik let uteklo.. |
| |
| Cas plynul. Nemela jsem poneti o tom, jak dlouho jsem byla ponorena do rise snu. Ale prave ted jsem se uz citila pri vedomi. Nechtely se mi otevirat oci ale preci jsem jsem se k tomu premluvila. Pomalinku jsem je otevirala a pripomnela si to, ze nejsem ve sve loznici ale na gauci. Ba jo. Na moment mi to vypadlo. Jednak me neprijemne bolel bok, ale to hlavni bylo, ze jsem chtela vedet, zda tu jeste moje mala navsteva je. Tekala jsem ocima po mistnosti. Notak.. Kdepak jsi? |
| |
| S krátkým povzdechem jsem nakonec nechal její a zároveň i své vzpomínky být. I když ty moje mi neustále připomínal přívěšek, který jsem měl na krku. Pak jsem ale zaslechl tichý pohyb. Zpozorněl jsem. Po pár vteřinách mi došlo, že tohle démoni nejsou. "Měla bys odpočívat." řeknu nakonec tiše. |
| |
| Kratce jsem si promnula oci a zachumlala se do mekke deky na sobe. Moment.. Tohle nebyla deka. Na deku to bylo moc kratke. To byl jeho kabat... Usty schovanymi pod kabatem jsem vykouzlila jemny usmev. Hezky vonel.. jeho vuni. "Dal uz neusnu. |
| |
| "Měla bys ale dál odpočívat. Tvoje tělo není ještě zcela uzdravené." řeknu znovu a pomalu jsem se vydal k ní, ke gauči na kterým ležela. I když byla tma, viděl jsem jí moc dobře. Ne sice do detailu, ale viděl a to bylo hlavní. "Jestli se bojíš, že by mohli přijít další... můžu tě ujistit, že dokud tu budu, tak rozhodně nepřijdou." ujistím jí. |
| |
| Lehce se mi objevil rumenec ve tvarich kdyz me ujistil o tom, ze se bat nemusim. "Tak jsem to nemyslela, jen.. ze uz dal spat nepotrebuji." |
| |
| Trochu jsem si povzdychl a došel k ní. Byla pořád přikrytá mým kabátem. Né, že by mi to vadilo, stejně jsem ten kabát chtěl někdy už vyhodit, byl potrhaný. Ale zase na druhou stranu, byly v něm vzpomínky na rodinu... Když jsem tedy došel k ní, pár sekund jsem u ní stál a poté jsem se k ní sklonil, takže jsem byl kousek od její hlavy svým obličejem. "Nemusíš spát, můžeš jen odpočívat." řeknu. |
| |
| Prekvapene jsem zamrkala parem cokoladovych oci, kdyz se tak blizko priblizil. Proc jsem mela takovy nutkavy pocit aby byl jeste o trosilinku bliz? Vzdyt ho znas sotva par hodin! Okrikne me me podvedomi. Na sucho jsem polkla. Urcite muselo na me byt videt jak jsem propadla tomu pronikavemu pohledu svetle modrych oci. "Umm.. jo.. To muzu. A.. taky tu je jeste ten.. slibeny caj." |
| |
| Podíval jsem se jí do očí. Jen na krátko. Poté jsem zvedl ruku a položil jsem jí na její rameno. "Odpočívej." zopakuju svoje slova a jemně jsem zatlačil na její rameno svou rukou, čím jsem jí tak dal najevo, že to myslím vážně. Avšak nijak silně, jenom symbolicky. Kdybych jí skutečně chtěl násilně přinutit, aby si lehla, moc navybranou by neměla, ostatně to ale i bylo i mého stisku teď i cítit. |
| |
| Kratce jsem si odevzdane povzdychla. Necitila jsem se natolik slabe abych tu chvilicku na nohou nevydrzela. Vsak bych jen ohrala vodu. "Jsem odpocata.." Kouknu na nej s trochou prosebnym ale i presvedcivym vyrazem. |
| |
| Trochu si povzdechnu. "Nikdy jsem netvrdil, že musíš spát... ale odpočívat, v tom je rozdíl." řeknu poté. Možná se mohla cítit dobře, ale přesto, bylo jen člověk a lidé jsou... křehcí... Díval jsem se mlčky do jejích očí. Něco jsem v nich však zahlédl. Jenže, jsem nedokázal rozpoznat, co přesně to bylo. Nakonec jsem od ní odstoupil a pustil přitom její rameno. "Až rozední odejdu, do té doby bys měla odpočívat." řeknu nakonec a vrátím se na svoje místo u gauče. |
| |
| Zarazila jsem se pri slove odejdu. Proc jsem se najednou zacalacitit uzce pri pomysleni, ze tu zase zbudu sama? "Ne.. Spitnu a az pozde si vsimnu, jak rychle mi to slovo uteklo. |
| |
| "Ne?" podivil jsem se nahlas tomu co řekla. Ostatně, nedávalo mi to smysl, proč tohle říkala. |
| |
| Ihned jsem si zakryla ústa dlaní a jen na něj zaraženě mrkala. Slyšel to? Sakra! Nevěděla jsem teď jak z toho ven. Tohle byla slepá ulička. |
| |
| Chvíly jsem čekal na její odpověď, ale z její mlčení jsem nakonec usoudil, že se jí zřejmě asi nedočkám a ani jsem se po ní už nijak dál nepídil. Srovnal jsem si nohy pod sebe, zády se opřel o gauč a trochu i zátylkem hlavy. Lehce jsem přivřel oči. Plánoval jsem ještě na chvíly odpočívat, než odtud odejdu... |
| |
| Nakonec oba nějak noc přečkali a na horizontu se pomalu začalo oběvovat sluneční paprsky. I když byly trochu víc zastřené, protože šedá těžká dešťová mračna říkali, že stejně jako včera i dneska to vypadalo na to, že zřejmě bude pršet. Onen zvláštní host z včerejška tu ještě stále byl. Tedy, neseděl už u gauče, nýbrž byl slyšet tichý šramot v kuchyni. Jeho katana tu byla opřená o gauč. |
| |
| Trochu jsem rozespale zamžourala očima, když jsem se probudila. Ten pocit, který mě ujišťoval o tom, že tu leží vedle mě, se však vytratil. Avšak stále jsem na něm měla jeho kabát, který mě ujistil o tom, že ještě neodešel. Mírně jsem se pro sebe usmála. Prkenně jsem se posadila a pomalinku vstala. V kuchyni jsem se opřela o rám dveří a podívala se na něj trochu posmutnělým pohledem. "Nejspíš už odejdeš.. že?" |
| |
| "Nejspíš už odejdeš.. že?" Zaslechl jsem z kuchyně. Vzal jsem jeden připravený šálek a mlčky se s ním rozešel za ní. Šálek jsem postavil před ní na konferenční stolek. "Já jsem svůj již měl." řekl jsem a poté jsem se sehnul pro Yamata. "A máš pravdu, půjdu již." dodám poté. |
| |
| Přes ramena jsem měla přehozený jeho kabát a jen s mírně smutným úsměvem přikývla na souhlas. "Děkuju. A.. vděčím ti. Kdykoliv budeš potřebovat, můžeš tu zůstat." Přála jsem si aby tu ještě zůstal, ale nechtěla jsem ho tu držet společně se.. mnou. |
| |
| "Udělal jsem co bylo mojí povinností." podotkl jsem suše. "Vážím si tvé nabídky, ale zřejmě ji již nikdy neužiji. Nemíním se tu příliš dlouho zdržovat." řekl jsem a pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pak mi tak nějak došlo, že ani nevím jak se jmenuje, ale celkem na tom nezáleželo, protože zřejmě když budu mít to štěstí, budu žít daleko déle než ona a lidé prostě přicházejí a odcházejí. |
| |
| Nezastavila jsem ho, jen jsem se dívala jak odchází. Jenže.. kabát si nevzal. "Kéž bys ještě zůstal.." Špitnu si jen už tak potichounku pro sebe. |
| |
| Onen neznámí zachránce však zmizel za zavírajícíma se dveřma a od té doby o něm už neslyšela. Od toho insidentu uplynul víc jak měsíc a přesto, se Chris pořád často vracela na ono místo, kde se s ním právě setkala a stejně tak i stou obludou. Jenže nic. Nic ani nenasvědčovalo tomu, že by se tu i nikdy něco vůbec odehrálo. Jedině potrhaný kabát u ní doma... "Jseš nějaká dneska přejetější než obvykle." pronesla Sára ve společné šatně v práci, když se tam převlíkala. |
| |
| Tak trochu jsem se vrátila do reality, když na mě promluvila Sára. Udiveně jsem na ni zamrkala? "Já? N-ne.." Pousmála jsem se na ni tim nejpřesvědčivějším úsměvem co jsem svedla. I když bych samozřejmě byla radši, kdybych další dny netrávila zase doma sama. Když tam byl, byť i jen na chvilku, bylo mi lépe než samotné.. |
| |
| "Ale notak, máš pro tenhle týden po šichtě, měla bys být veselá a né jako když ti někdo naplyval do flašky s pivem." poznamená Sára. Dneska jsme měli společnou směnu dáky akci, kterou v pátek majitel uspořádal a díky dobrému výdělku z téhle akce, kde hlavní program byl pánský striptýz, vám dal majitel na víkend volno. Venku se několikrát zablesklo a na okenní tabulku začali lehce dopadat malé kapičky deště. |
| |
| Se slabším úsměvem jsem jen pokrčila rameny. Měla sice pravdu, ale to na samotě nic neměnilo. Alespoň o volném čase budu mít konečně čas položil své prsty na klávesy piána. Už ani nepamatuju, kdy jsem si na něj zahrála naposledy. Oči jsem otočila k oknu. "A kruci.. já nemám deštník." |
| |
| I kdyz nemela destnik, musela se vydat domu. A vzhledem k tomu kolik byla hodin, zadny autobus nepojede az do rana, tudiz nezbyvalo nic jineho nez se vydat domu pesky. Tak trochu pri ni nahlodavali oni vzpominky na to co se stalo... |
| |
| Nakonec jsem to udelala tak, ze jsem si pres hlavu pretahla kapucu a rozloucila se. Vysla jsem pak ven a sviznejsim tempem se vydala na tu dlouhou cestu domu. K moji smule to byl zrovna slusny slejvak a ja nemela veci, ktere nenasaknou. Z rychle chuze jsem presla do mirneho behu v nadeji, ze si urychlim cestu. |
| |
| Dest neustaval. Chvilema zesiloval ale chvilema se i mirnil ale neprestaval. Lampy ve tme jen chape svitili, kdyz svitili nebo jen tak poblikavali. Jenze pak se najednou ozvalo nekolik ran, zvuk tristiciho se skla a lampu zhasli uplne. Vse jakoby se snad znovu opakovalo... Hruzunahanejici nelidsky ale i nezvireci vrkot se nesl tmou. |
| |
| Zaslechla jsem v hlave hlas sveho kriciciho podvedomi. Utikej!! Nemusela jsem vahat dlouho, rozbehla jsem se smerem po silnici ktera vedla uz k polim. Bok me ale jeste stale trochu pripominal zszitek od minula, proto jsem se nezmohla na svoubeznou rychlost. Nrchtela jsem ale nechat historii opakovat. |
| |
| Nebylo moc kam utikat. Tvor vypadajici jako vlci mrtvola o velikosti medveda byl na svou velikost velmi rychli. Zanedlouho slo slyset i citit jeho tezky rychli dech primo na zadech. Stejne tak i potom jeho tezkou tlapu s ostrymi drapy, ktere se jen povrchove zaryli do kuze. Tlak a sila ji pote prinutili jit po brise k zemi. |
| |
| Vyjekla jsem, spadla na zem a trochu se odkutalela. Desila jsem se toho, co mely ty drapy za efekt protoze jsem jejich ranu citila,jak me silne pali. Vystrasene jsem se podivala na toho demona. Proc se nemam jak branit?! |
| |
| Vlci monstrun sundalo z jrjich zad tezkou tlamu a vitezne vycenilo ohromne tesaky, kterymi se chystalo zaziva vyrvat kus masa z jejiho tela. Jenze k tomu nedostal prilezitost. Neco ostreho mu projelo celisti a zabodlo se mu to tam tak, ze ji uz nemohl rozevrit. Rvan vnitrnim vztekem se pokusil aspon svou obet v podobe Chris zardousit svymi obludovitymi drapy, ale ony se zabodli hluboko do neceho jinyho. Respektive do jinych zad. Chris tak mohla citit, ze nad ni nekdo je. Nekdo zastavil ten zrudny utok vlastnim telem. Jasne modre, skoro az bile ledove oci... |
| |
| Panenky se mi zmensily strachem ale i prekvapenim. Zarazene jsem zirala do tech oci, ktere se nade mnou naklanely. Do koutku oci se mi nahrnuly slzy, ani jsem nevedela proc. Hlavou mi probleskla myslenka. Umre snad kvuli me? Nebyla jsem schopna jedineho slova. |
| |
| Příšera lidsky zuřivě vyla a chrčela. Tlapou se pokoušela dostat ten předmět z tlamy, ale ten tam byl pevně zaklíněný a tak jí znemožňoval rozevřít tlamu. Což jí nabudilo a rozzuřilo ještě víc. Tlapami proto mlátil okolo sebe. Jeho drápy se zarývali do zad toho kluka. Ten ale nevydal ani hlásku. Bolest, kterou zřejmě prožíval se mu zrcadlila v očích, které se nezdáli tk ledové a poté ve třesu svalů na rukou, kterými byl zapřený o zem nad ní.  |
| |
| Bala jsem se. Vic mez predtim, ale v tuhle chvili ne o svoji kuzi. Slzy z koutku mi zacaly stekat po tvari. "Prosim, uz dost..!" Spitla jsem nalehave. Nemohla jsem se na to divat. To staci! |
| |
| Nakonec jsem oči zavřel úplně a pevně zatnul zuby, až skoro zaskřípaly. "Prosim, uz dost..!" Její starostlivá slova dolehla přes paralizující bolest k mým uším. Pootevřel jsem znovu oči a zadíval jsem se dolů na ní. Ruce se pod jeho údery podlomily až na předloktí. Pod svým čelem jsem náhle ucítil to její. Viděl jsem její hnědé oči, které na mě hleděli. "Bude to... dobrý..." řeknu nakonec tiše, úplně jiným tónem než předtím když jsem se s ní potkal. Byl takoví... mírnější, hřejivější... |
| |
| Klepala jsem se tím návalem adrenalinu v těle. Sledoval mne. Těma pronikavými a poutajícíma očima, které se snažily nedat příliš najevo tu fyzickou bolest. "Bude to... dobrý..." Tón jeho hlasu byl jiný, ale přesto.. přesvědčující. Jenže zmatek v mé hlavě tvrdil opak. Váhavě jsem k němu natáhla dlaň se kterou jsem se zastavila kousek od jeho tváře. "To.. stačí." |
| |
| Lehce jsem chytl její ruku. "Bude to dobrý..." zopakuji. Pak se ale neubráním už lehkému bolestivému zajíknutí. V puse jsem ucítil vlastní krev, která mi přes koutek vytekla i z pusy ven. Tím tak nějak můj pohár pomyslné trpělivosti přetekl. Mohla vidět, jak moje oči změnili barvu. "Neslyšels... říkala, že to stačilo!" pronesl jsem a vzepřel jsem se na druhé ruce. Nad démonovou hlavou se oběvilo několik mečů, které vypadaly jakoby z ledu. Všechny naráz se poté zabodli do jeho těla. |
| |
| Vyděšeně jsem se zarazila když se vzepřel a nad ním se objevilo několik mečů. Skoro okamžitě jsem se odtáhla o kousek dál a zavřela oči ve chvíli, kdy se meče zabodly do démonova těla. Obličej jsem si zakryla dlaněmi. Co-... co to bylo? |
| |
| Cítil jsem jak démonovy útoky přestali a jak se po chvíly jeho bezvládné tělo svalilo někde kus ode mě. Ostatně, nebylo v tom sám. Ruka o kterou jsem se já opíral se mi podlomila přičemž jsem se já částečně svalil na ní, vedle ní. Podařilo se mi pootevřít částečně oči. Hleděl jsem na ní. Pro tebe, Dante... |
| |
| Zornicky jsem mela rozsirene strachem, ale strach prekryvaly z vetsi casti obavy. Kdyz se vedle me svalil, rychle jsem si sedla na paty a povytahla ho k sobe. Hlas jsem mela roztreseny. "H.. Hlavne neumirej.. Prosim." Divala jsem se na nej lesklyma ocima. Jaka pomoc pro nej vlastne platila? |
| |
| Umírat? Smrt? Ne... nic tak jednoduchého si nezasloužím... Proběhnou mi hlavou myšlenky, poté co na mě promluví. Tohle mě rozhodně nezabije, i když jsem se cítil na to, že bych tuhle možnost i docela rád uvítal. Nicméně, její obavy způsobili to, že se mi praví koutek nepatrně pozvednul k lehkému pousmátí. "Říkal jsem... že... to bude dobrý..." řekl jsem polohlasně a chraplavě. |
| |
| "Jsi zraneny.." Spitla jsem zlomene. Chtelo se mi brecet pri pohledu na jeho pohaslejsi jiskru. |
| |
| Unaveně jsem zavřel oči. "To nic... není..." řekl jsem stejně polohlasně jako předtím. Chtělo se mi spát. "Zahojí se to..." dodám ještě. Zažil jsem horší... |
| |
| Opatrně jsem vstala a pomalu se ho snažila vytáhnout nahoru. Byl o něco těžší než já, tak to pro mě bylo složitější, ale nějak se to poddalo. Když se mi ho povedl postavit, přehodila jsem si jednu jeho ruku přes rameno a tou druhou ho podpírala v boku. "Zvládneš to..?" zeptala jsem se starostlivě. |
| |
| Nechal jsem se jí podepřít a poté i zvednou. Na její otázku jsem odpověděl kývnutím a pokusil se polknout bolestivé syknutí, které se mi dralo z krku. "Ještě..." zasýpám namáhavě. "...Yamata..." Bez svého meče jsem nemínil odejít a démonovo tělo se stejně začínalo pomalu rozpadat na černý prach, takže ho stačilo jenom, když by mi jej jenom podala do ruky. |
| |
| Yamato.. To mysli ten mec? Problesklo mi hlavou, ale usoudila jsem ze uvazuju spravne. Pomalu jsem se s nim sehla a capla mec, ktery jsem mu potom vtiskla do volne ruky. Moje ruce mely jiz zadanou praci. "Vratime se ke me a ja te osetrim. Bez protestu." Zahledela jsem se na nej vazne a rozesla se smerem domu, i kdyz to byla celkem dlouha cesta. O tom, vo jsem vidrla ho udelat, jsem radsi ani nemluvila. Co byl vlastne zac? Chci to vubec vedet? |
| |
| Sevrel jsem Yamata ve volne ruce vicemene vsi silou, ktera mi jeste zustavala. Byl spolu s amuletem na mem krku, posledni vzpominkou na mou rodinu. Nijak jsem po ceste neprotestoval, ani nad tim co se mnou po ceste delala nebo co rikala. Nevim jestli jsem mel halucinace ale videl jsem ho... ta cervena, musel to byt on... "Dante... " zaseptal jsem. "...odpust mi..." |
| |
| "Už budeme doma." zašeptám a víceméně se jeho pronesená slova do prázdna snažím neřešit. Nechtěla jsem se šťourat v jeho osobním životě, když si to sám nepřál. Zanedlouho jsem odemkla a vešla dovnitř. Pomalu jsem ho dovedla ke gauči a opatrně jej posadila a nakonec i položila. Zašla jsem zavřít otevřené dveře a od dveří jsem zamířila ihned k lékárničce. Achjo.. Co mu pomůže? |
| |
| Nevím jaká doba utekla mezitím, než jsem pod sebou pocítil měkké čalounění pohovky. Sice mě tam posadila, ale tak nějak jsem se sám neudržel a sám si poté spíš lehl. Naneštěstí jsem si to uvědomil celkem rychle a pomalu jsem se vysoukal zpátky do sedu. Podařilo se mi pomocí Yamata se nějak udržet relativně v sedě. Celkem špatně se mi dýchalo. Trochu jsem zalitoval svojí vesty, která zdá se už tímto úplně dosloužila, respektivě z ní zbyly jen roztrhané cáry, které na mě vyseli a nepříjemně se mi nalepili na rány. Nevím proč, ale můj věčný pocit toho, že se necítim v bezpečí... zmizel... |
| |
| Vratila jsem se k nemu co nejdriva a spolecne s celou lekarnickou jsem si sedla na paty pred nim a krabicku polozila vedle sebe. Pohled na nej me doslova bolel. Z pat jsem se zvedla na kolena a pomalinku mu polozila briska prstu na kus vesty, ktery jeste drzel. "Budu to muset sundat." Ujistim ho radeji dopredu. Opatrne jsem ji rozepla a co nejjemneji ji zacala sundavat z ran, na ktere se prilepila. Boze.. Mel tak krasne telo. Jaka skoda ze bylo posete ranami. Brzy jsem se tak pristihla s mirne cervenymi tvaremi. Konecne jsem vestu sundala a sahla po dezinfekci. Jedno me ale zarazilo. Proc jsou ty rany mensi? Byla jsem si urcite jista tim, ze demonovo drapy zpusobily zraneni o vetsim rozsahu. Moje zada by mohla vypravet. |
| |
| Nepatrne jsm sykl kdyz jsem citil, ze i pres jeji ocividnou opatrnost, jsem citil jak i s latkou vesty sundavala cerstve jemne strupy. Pricemz nektere zacali i pote krvacet znovu. Zrejme pro mou smulu pusobilo hned nekolik faktu najednou - vycerpanost, nevyspalost a taky caste hladoveni. Vse hralo v muj neprospech co se tykalo regenerace. Nicmene pocitil jsem, ze se zarazila. Chtel jsem neco rict, ale nejak se mi zamotala hlava a tak jsem zacal prepadavat dopredu. Nanestesti jsem se ji zachyril jednou rukou ale hlava mi zustavala oprena o jeji rameno. "Budu... v... poradku..." zaseptal jsem. |
| |
| Zvážněla jsem. "Ne, ne, hlavně neomdlívej prosím." špitnu starostlivě a opatrně ho přidržím aby nespadl společně se mnou. Druhou rukou jsem mu mezitím jemně desinfikovala rány. "Hned co tě ošetřím, budeš si moct odpočinout." |
| |
| "Nemusis." zasipal jsem. "Jen to... obvaz... " dodam jsem pote. Porad se mi trochu spatneji dychalo ale presto i tak jsem vnimal jeji jemnou lehkou vuni, ktera se mi sama vloudila do nosu. |
| |
| Netrvalo to moc dlouho nez jsem se konecne dopidila ke konci osetrovani. Rany byly vycistene a obvazane, proto jsem ho opatrne polozila na gauc. "Prinesu ti neco k piti, dobre?" |
| |
| Nelehal jsem si, ani jsem se radeji moc neopiral. Obvazy byly mekke ale i presto jsem nechtel aby to dopadlo jako s tou vestou. Vlastne jsem tam jen tak sedel polonahy. "Dekuju." zaseptal jsem zlomene. Par dni potrva nez se zahojim uplne, diky tomu v jakem kondici jsem. |
| |
| Ani jsem nečekala na odpověď. Jen co jsem byla přesvědčená, že tu chviličku beze mě vydrží, vstala jsem a v kuchyni sáhla po skleničce, do které jsem natočila čistou vodu. Vrátila jsem se za malou chviličku a mírně se k němu se starostlivým pohledem sklonila. "Bolí tě to hodně nebo se napít zvládneš?" |
| |
| Zavrtel jsem hlavou. Ano, byla pravda, ze jsem bolesti mel, ale nijak jsem to nedaval najevo. Proste jsem nebyl takovi. Navic, za den, dva se to zahoji samo. Zvedl jsem ruku s tim, ze si od ni vemu nabizenou sklenici. Podarilo se mi pritom dotknout jeji ruky. Tak jemna... Probehlo mi hlavou a ja nakonec po par sekundach ruku uvolnil tak, ze jsem si od ni vodu vzal. |
| |
| Ucítila jsem letmý dotek. Krátký, ale přesto velmi intenzivní. Jako kdyby mnou projela jiskra. Na sucho jsem polkla a mírně se začervenala. Posadila jsem se vedle něj a kontrolovala, zda obvazy neprosakují na některých místech. Přesto se mi zdálo.. že takhle vážně zranění jím nijak neotřásla. Jakto? "Jak se cítíš?" |
| |
| "Uz mi bylo hur... " odvetil jsem nakonec s kratkym povzdechem na jeji otazku ohledne toho jak se citim. Nevedel jsem ale tak nejak co vlastne dal. Bylo evidentni, ze demoni od ni neco chteli, moznost snadne svaciny jsem vyloucil urcite. |
| |
| Jemně jsem mu položila dlaň na rameno. "Měl by sis odpočinout. Nebude vadit, když se natáhneš a pokusíš se trochu prospat. Jen ti to prospěje." Pokusila jsem se alespoň o trochu povzbudivý úsměv. To ale příliš nešlo, když jsem měla jeho zranění na vědomí já. |
| |
| Vnimal jsem jeji slova. Pritom jsem se podival na jeji ruku, kterou mi polozila na rameno. Pote jsem se po par okamzicich podival na ni. Respektive do jejich oci. Pripominali mi matciny. A jeji ruda ve vlasech... i pres obvazy na hrudi jsem ucitil zlaty amulet. Vybavili se mi vzpominky na posledni okamziky meho bratra... "Jak se jmenujes?" zeptal jsem se nakonec trochu nejiste. |
| |
| Čekala jsem že mě poslechne, ale místo toho mě mírně zaskočila jeho otázka. Jak se jmenuješ? Nedošlo mi to. Za celou tu dobu jsem mu neřekla svoje jméno? Jsem to ale husa hloupá. "Christine." pípnu polohlasně. Váhala jsem jestli se mám zeptat naopak já i na jeho jméno. |
| |
| "Vergil." řeknu poté jenom. Tak nějak jsem si vlastně nevzpomínal, kdy jsem někomu naposled řekl svoje jméno. Většinu svého času jsem trávil v zapadlých uličkách, v boji s démony, a tak nějak jsem si zřejmě už zvykl na to, že oni mě znaly prostě všichni, nebylo třeba se představovat, když mě prakticky všichni znaly... |
| |
| Vergil.. Zopakuju si znovu v hlavě a pro sebe. Bylo to hezké jméno. Dokonale ho vystihovalo. Znělo chladně, ale přesto v něm bylo slyšet něco víc než jen chlad. "To jméno se k tobě hodí." zašptám. Pak ale lehce nakloním hlavu na stranu a pousměji se. Zřejmě nemělo smysl ho do ničeho nutit, proto jsem vstala s tím úmyslem, že si zajdu do koupelny. Po tom všem... dění? Měla jsem chuť to ze sebe zkrátka smýt, včetně šřámů na mém těle. "Půjdu se vysprchovat. Hned budu zpátky, tak kdybys něco potřeboval, stačí zavolat. Povinně." při posledním slovu jsem se znovu uculila. Zraněný měl totiž vždy přednost. |
| |
| Trochu jsem si povzdechl a chtel jsem neco rict ale misto toho se mi ozvala v boku tupa bolest. Trochu jsem ceknul a chytnul jsem se za to misto pod obvazy rukou. "Dekuji ale... nemyslim si, ze bych potreboval dalsi pomoc. " |
| |
| To uz jsem ho neslysela. Zavrela jsem za sebou dvere a svlekla ze sebe spinave obleceni, ktere jsem hodila do kose na pradlo. Pustila jsem sprchu a vlezla si dovnitr. Tepla voda mi stekala po tele a to bylo to, co jsem ted nejvic potrebovala. Hlavou se mi premitaly myslenky o Vergilovi. Porad jsem o nem nevedela vubec nic ale pritom prave ted sedi na mem gauci a ceka.. |
| |
| Na par okamziku jsem zavrel oci, kdyz odesla. Ukazalo se, ze stacilo prave tech nekolik malo okamziku na to abych zacal skoro okamzite usinat. Mel jsem sen, ne to nebyl sen. Vzpominka. Destiva noc... celkem i studena... vsude byla citit smrt stejne jako cerstva krev... pak jen cerveny plast mizejici v temnem postale s prazdnyma ocima jeho majitele spolu s nim... Selhal jsi... ozval se hlas v me hlave. "NE!!" Spolu s timhle slovem jsem se probudil a zjistil, ze pred sebou mam zarive cervenou hrivu vlasu. |
| |
| Se starostlivým výrazem jsem ho pozorovala. Konejšivě jsem jej hladila po rameni. "Klid.. byl to jen sen. Jenom sen.." Měla jsem starost. Tenhle sen musel být obzvlášt hrozný, když se tak zapotil. Dívala jsem se do těch průzračně modrých očí a mírně se pousmála. "Jsem tu s tebou." |
| |
| Překvapeně jsem několikrát zamrkal. Chvíly mi trvalo než jsem si uvědomil, že jsem vlastně zpátky v realitě, kterou jsem tak nenáviděl. "Sen?" zeptal jsem se překvapeně. "Tohle nebyl sen." zavrtěl jsem přitom hlavou. "Byly... to vzpomínky na minulost..." pronesu tiše. |
| |
| Můj starostlivý pohled neustával. Když jsem jej poprvé viděla, vypadal nezranitelně, chladně. Jako nablýskaný pevný štít. Ted ale vypadal tak.. zranitelně. A to mě znervóznovalo. "Chceš.. o tom mluvit?" |
| |
| Zavrtel jsem hlavou. "Ne." reknu. "Neni to... nic co bys mela vedet... " dodam jeste pote. Nechtel jsem ji do toho vseho nijak zatahovat. Bylo lepsi kdyz toho vedela co nejmine. |
| |
| Tusila jsem ze mi to nebude chtit rict, proto jsem se ho na to dal vyptavat nechtela. Nechala jsem dlan polozenou na jeho rameni a briskem palce ho nezne hladila. "Chapu.. Muselo to byt ale asi.. hodne zla vzpominka." |
| |
| Zacítil jsem lehký dotyk. Podíval jsem se na její ruku. Pár sekund jsem setrval pohledem na její ruce, poté jsem se podíval na ní, do jejích očí. Nakonec jsem svůj pohled se zavřenýma očima od ní odvrátil. Tak červená mi až příliš trhala moje srdce nakusy... "Víc než si myslíš..." |
| |
| Nevěděla jsem co dalšího říct. Bolest, kterou dával najevo.. Tak moc jsem ho chtěla obejmout, utěšit.. Ale byla jsem pro něj pouze někdo známý, nic jsem pro něj nebyla. Ani přítel. Pomalu jsem vstala. "Udělám něco malého k jídlu. Určitě jsi nějakou dobu nejedl." |
| |
| Jemně jsem přikývl. Když vstávala, jemně a letmo jsem jí chytil za ruku. "Děkuju." řekl jsem tiše, než se stačila ke mě otočit, načeš jsem jí potom její ruku pomalu pustil. Spíš mi tak nějak jemně vyklouzla. |
| |
| Ještě než jsem se stačila otočit, ucítila jsem na dlani jemný stisk. Pomalu jsem s jemně červenými tvářemi zamrkala a podívala se na něj. Sledoval mě. Těma krásnýma, pronikavýma očima. "Děkuju." Letmě jsem polkla knedlík v krk a přikývla. "Nemusíš děkovat." špitnu ještě předtím, než se vydám k plotně v kuchyni. |
| |
| Trochu jsem si potom povzdechnul. Tak trochu jsem nevěděl co si mám myslet. Sledoval jsem jí, jak poté odchází pryč z pokoje. Poté jsem se za chvilku pokusil se zvednout. První pokus byl korunován naprostým neúspěchem. Popravdě, zvedl se mi natolik žaludek, že jsem myslel, že snad vyzvracím veškeré vnitřnosti. Při dalším pokusu se zvednout se to naštěstí neopakovalo. Pomalu jsem tedy vstal. Trochu jsem se zakymácel, ale nějak jsem to ustál. I když jsem to tady tak nějak znal, nevydržel jsem jen nečině seděl. Yamata jsem nechal u gauče. Něco mě táhlo za ní do kuchyně. Pomalu jsem se tam nějak došoural. Zastavil jsem se mezi futrama dveří, respektivě jsem se o ně jednou rukou opřel, protože jsem si druhou držel zafáčovaný bok. |
| |
| Rozhodla jsem se udělat jen něco lehkého, nevěděla jsem totiž jak na tom jeho žaludek bude. Proto jsem sáhla do spíže pro chleba a z lednice vyndala máslo a šunku. Mezitím, co jsem připravovala pár krajíců chleba, zaslechla jsem zašustění a následné kroky. Tázavě jsem se otočila a střetla se s jeho pohledem ve dveřích. Podivila jsem se. "Proč neležíš?" |
| |
| Trochu jsem si povzdechl. "Já... nemůžu..." řeknu nakonec. "Není to, prostě v mojí povaze. Prostě..." zhluboka jsem se nadechl a trochu i vydechl. "...prostě mě tak život naučil..." řeknu potom nakonec. |
| |
| Dodělala jsem poslední krajíc a jídlo vzala sebou na talíři směrem k němu. U něj jsem mu do hrudníku jemně dloubla prstem a podívala se na něj čokoládovýma očima. "Ted je ale na čase, aby ses naučil i odpočinout, když můžeš. Prokaž mi tu laskavost a aspon si sedni, ve stoje se ti určitě jíst nechce." pousmála jsem se povzbudivě. |
| |
| Pozoroval jsem ji a jidlo ktere ona nesla. Mlcel jsem. Nevedel jsem co na to rict. Jen jsem ji pozoroval. Nakonec jsem udelal nesmeli krok k ni. Zvedl jsem trochu vahave ruku a zvedl jsem ji k jeji tvar, ktere jsem se jenom letme spickama dvou prstu dotkl. "Ja... nemam hlad..." rekl jsem nakonec tise a otocil jsem se, ze se vratim zpatky do pokoje. |
| |
| Nestačila jsem ani dojít k malému konferenčnímu stolku u gauče. Udělal krok ke mě a já se na něj musela tázavě podívat. Ucítila jsem na tváři velmi letmé lehtání jeho prstů. Pohledem kterým se na mě díval... "Ja... nemam hlad..." Jako bych se probrala z transu když se otočil s úmyslem odejít zpátky. "M-měl bys sníst alespon jeden krajíc.." |
| |
| Zavrtim hlavou pri vahave chuzy k oknu. "Nejsem hladovi." zopakuji. U okna jsem se zastavil a rukou jsem se oprel o stenu vedle. Sledoval jsem okoli, jestli nam nehrozilo nejake nebezpeci. Ve vzduchu byl porad citit pach me krve, z cehoz by oni mohli vyvodit, ze je dobry cas na utok. Meli by i pravdu. Citil jsem se slabi. Nevim jak bych ochranil sebe a zaroven i ji najednou. |
| |
| "Prosím.." pípnu tiše když poté talíř s chleby položím na konferenční stolek. Posadila jsem se při tom na gauč a trochu starostlivě ho pozorovala. Vypadal pořád tak utrápeně.. tak moc se mi ho chtělo nějak utěšit. Ale bála jsem se toho, že bude odmítat. |
| |
| Zavrtim hlavou na znameni odmitnuti. "Jsi mila, ale... nemuzu polevit... ne dokud nezjistim proc te tak chteji..." reknu polohlasne. Dival jsem se pritom dal z okna. I kdyz se pokousel maskovat, presto jsem ho tam citil. Citil jsem toho demona v daly. Rozhodne tu byl pod nejakou zaminkou, ale zrejme dokud jsem tu byl ja, neodvazil se udelat nic. Presto to jak jsem jej citil, nebylo to nic prijemneho. Vzdy jsem je citil narozdil od Danteho... on byl spis vetsi casti clovekem, kdezto ja opakem... |
| |
| Nad jeho slovy jsem jen nejistě polkla. "Chtějí mě? Proč zrovna mě? Nemám nic co by je zajímalo." tiše jsem vstala a rozešla se směrem k němu, abych se podívala, co ho tak zaujalo. Nejspíš to ale nebylo zaujetí v dobrém slova smyslu. "Vidíš něco..?" |
| |
| Zavrtím hlavou. "Ne nevidím jej, ale cítím..." řeknu stejným tónem jako předtím. "Nevím proč tu je, nebo co zamýšlí či plánuje..." řeknu a pokusím se zhluboka nadechnout. "Jedno vím ale jistě... a sice to, že dokud tu budu já, neodváží se udělat krok blíže..." Zřejmě neví jak moc jsem zraněný, protože kdyby to věděli, neváhali by s útokem právě v tento okamžik, kdy jsem byl dá se říci nejzranitelnější. |
| |
| Ucítila jsem, jak se mi při jeho slovech lehce rozbušilo srdce. Snažila jsem se, abych svojí nervozitu zakryla ale zjevně marně. Bála jsem se. Ne o sebe, ale o něj. "Jenže.. co když zaútočí i tak? Vsadí na úspěch?" Vzhlédla jsem k němu trochu ustrašenýma očima. Jestli to ti démoni opravdu udělají, nebude mít ani jeden z nás šanci. |
| |
| Znovu zavrtím hlavou. "Neudělají to." řeknu poté a podívám se pomalu na ní. Bylo i celkem... směšné? Nevím jak to přesněji pojmenovat... jak jsem byl o dobrou hlavu a něco větší než byla ona sama. Co jsem si tak vybavoval, vždycky jsme byly s Dantem vyšší, než většina lidí... jenom nevím, proč si to vybavuju zrovna teď... "Dokud neodejdu, nehnou se o píď..." poznamenám poté tišeji. |
| |
| Ač jsem si to neuvědomila, ucítila jsem jak jsem sebou trhla. "C-cože? Ne!" Trochu jsem zpanikařila. No, jen malinko. "Nemůžeš jít ven, jsi ještě slabý!" Chytila jsem ho jemně za zápěstí a dívala se mu do očí. "Prosím.. Nechci riskovat, že tvého stavu nějaký démon zneužije." |
| |
| "Hm..?" trochu jsem se podivil nad tím, co udělala. Vlastně, celkově jak se zachovala. Tak nějak jsem se doteď s něčím takovím nesetkal, takže jsem vlastně pořádně nevěděl, jak bych měl na tohle zareagovat. Dokonce i můj instinkt by v tuhle chvíly naprosto slepý a bez užitku. "Umm..." Přemýšlel jsem nad tím, co mam vlastně říct. Nevěděl jsem pořádně co říct. Zadíval jsem se proto na její ruku, kterou mi tiskla zápěstí, ve snaze, že třeba na odpověď přijdu, ale mýlil jsem se. Nic. "Já... to přežiju... " vykoktám nakonec. Jako jsem to vždycky doposud přežil... |
| |
| Jeho ruku jsem jen mírně stiskla o něco víc. Sledovala jsem jej s prosebným výrazem. "Prosím.. Já... nechci aby se ti něco.. stalo." polkla jsem knedlík v krku. Obyčejně jsem si jen tak své starosti hned tak nevylévala někomu, ale musela jsem mu v tom zabránit i kdyby mě donutil klečet na kolenou. |
| |
| "Hmm...?" znovu jsem se podivil nad tím, co říkala a co taky přitom dělala. Znovu jsem se nejprve podíval na to, jak mi držela ruku a poté zpátky na ní, respektivě do jejích očí. Nasucho jsem napůl polkl. "Proč?" zeptal jsem se nakonec. Jiná otázka mě stejně nenapadla, a vlastně jsem taky nevěděl co jiného vlastně tak nějak říci. |
| |
| Částečně jsem sklopila pohled a pustila jeho ruku. "Protože jsi zraněný kvůli mě. Neodpustila bych si, kdyby tě kvůli tomu dostali.." Promnula jsem si dlaněmi křížem ramena. Jako by mi z té představy najednou byla zima. |
| |
| Volnou rukou jsem jemně chytil pod bradou a jemně jí donutil aby jí tak zvedla. "Není to kvůli tobě... prostě by se to stalo. Když né dneska, tak zítra, nebo jiný den..." řeknu nakonec. "Je to něco, s čím žiju už od dětství a je to něco čím i potom umřu..." dodám ještě poté. "Ostatně, ani nic jiného se nedá čekat, pro někoho jako jsem já..." poznamenám pak tiše pro sebe a pustím její bradu. |
| |
| Donutil mě, abych se na něj podívala, vcelku zajímavým způsobem. Mé srdce se znovu ozvalo, když se můj pohled střetl přímě s tím jeho. "A-ale.." zarazím se abych zformulovala nějakou smysluplnou větu. "To ale neznamená, že musíš riskovat. Ne teď, dokud se můžeš v bezpečí uzdravit." |
| |
| "...to ale neznamená, že musíš riskovat. Ne teď, dokud se můžeš v bezpečí uzdravit..." Při těhlech jejích slovech jsem jen trochu uhnul dostrany pohledem. Neznala moje temné tajemství, které se mi dařilo dobře schovávat. A přesto... to jak se ke mě chovala... "Proč?" zeptal jsem se znovu. "Proč ti tak záleží na někom, koho nijak neznáš?" |
| |
| Svoji otazkou me donutil se na chvilku prekvapene podivat. Mel totiz pravdu. "Protoze.." Hledala jsem spravna slova. "...diky tobe tu jeste porad jsem. A.." Vedela jsem, ze toho mam na jazyku vic, ale bylo opravdu tezke to zformulovat. "..myslim, ze jsi urcite dobry clovek." |
| |
| Clovek... To slovo me donutilo se pokusit o pousmani. Podival jsem se z okna. "A co kdybych ti rekl, ze nejsem to co si myslis ze jsem?" reknu nakonec svou otazku a podival jsem se pritom zpatky na ni. |
| |
| Parkrat jsem zamrkala. Nerozumela jsem tomu. "Co tim myslis?" Nevedela jsem, jestli se toho nemam bat. Mozna jsem byla naivni, ale po tolika filmech co jsem uz videla jsem cekala snad... cokoliv. |
| |
| "To, ze nejsem ten za koho me mas." reknu studene. "Vlastne jsem ale zaroven i nejsem." reknu dal trochu hadankovite. "S tim clovekem... jsi mela pravdu jen zpulky... jsem jen polovicni clovek. Druhe moje pulka... je jako ty prisery tam venku... demonicka... jsem hybrid, napul clovek a zapul demon." vysvetlim nakonec. Jako mensi dukaz mohla videt jak moje oci zmenili na par vterin barvu ja jasne cervenou s nelidskou panenkou. |
| |
| Na malou chvili jsem mela jen falesnou nadeji, ze zertuje. V moment, kdy se jeho oci zmenily, jsem ale zmenila nazor a trochu se vydesila. Ustoupila jsem o dva kroky. "T-ty jsi taky demon?!" |
| |
| Prikyvl jsem. "Z otcovi strany." reknu. "Narodil jsem se tak." dodam jeste pote a uhnu od ni pohledem. "Je to jeden z mnoha duvodu proc po me demoni jdou a chteji me mrtveho, jako zbytek moji rodiny..." posledni slova reknu ponekud tiseji. Pak jsem se na ni podival zpatky. Avsak trosku jinak. "Porad si myslis ze jsem dobry clovek?" |
| |
| Tahle informace byla trochu.. vic nez prelvapiva. To, ze byl ale clovek, znamenalo ze porad ma srdce. Porad ma city a nevrazdi bezohledne pro vlastni poteseni. Pomalu jsem prikrocila blize k nemu a opatrne mu polozila dlan na hrbet jeho ruky. Divala jsem se mu do oci. "Porad jsi dobry clovek. Neudelal jsi nic, za co bych si mela myslet opak." |
| |
| Pocitil jsem jeji dotek na sve ruce. Nevedel jsem pro ale skoro okamzite se mi vybavili vzpominky na matku a rodinu... nechtel jsem si to pripoustet ale chybeli mi vic nez jsem si tak nejak pripoustel. Nijak jsem neodpovidal. Jen jsem se pomalu otocil pohledem zase zpatky do okna. Porad tam byl... Nevedel jsem proc ale povytahl jsek svou ruku z pod jeji a jen lehce, slabounce jsem zachytil do ruky spicky jejich prstu. |
| |
| Videla jsem, ze ho pronasleduji spatne vzpominky. Nespoustela jsem z nej uz ted starostlivy pohled. Jeho dotek byl slaboucky, ale znatelny. "Ja.. jsem tu pro tebe. Sice me sotva znas, ale.. chci ti delat aspon malou oporu." |
| |
| "Jsi mila... " reknu tise. "Ale... nevim jestli si nekoho takoveho mohu dovolit mit." dodam pote stejnym tonem a pomalu se na ni zpatky podivam. Nedovedl jsem si predstavit jak bych pripadne pak nesl to, ze bych treba o ni nekdy v budoucnu nejak prisel. Ztrata rodiny byla dost sama o sobe... |
| |
| "Ja vim.." Spitnu. "..a chapu to. Chapu ze tvuj zivot nebude zrovna dvakrat lehky." Kratce jsem se podivala na mista, kde byla jeho zraneni. Mohla jsem doufat jen v to, ze dokaze nest tihu takoveho zivota. |
| |
| Pustil jsem jeji ruku, protoze tou druhou jsem se stale drzel za obvazany bok sve hrudi. Prohrabl jsem si tou rukou vlasy a trochu je hodil zpatky dozadu. Moc dlouho to nedrzelo, chtelo to vlasy ostrihat a trochu gelovat... Nakonec jsem se k ni zpatky otocil a jen letme se ji dotkl na rameni. "Mela by jsis ji odpocinout." reknu nakonec. |
| |
| Nad jeho navrhem jsem jen povzdychla a kratce se pousmala. "Jedine kdyz pujdeme oba." Vyslovila jsem svou podminku hlasem, ktery nehodlal ustupovat. Jedine co jsem chtela je, aby se co nejdrive zotavil a odpocinek vubec neni na skodu. |
| |
| Prikyvl jsem. "Pujdu." souhlasil jsem. "Nejdriv bych ale s tvym dovolenim pouzit koupelnu." rekl jsem a zaroven jsem se tim ji i zeptal. Rad bych si aspon oplachl oblicej. |
| |
| Ustoupila jsem stranou a jako nějaký komorník mu dlaněmi naznačila cestu. "Posluž si." vykouzlím ve tváři jemný úsměv na povzbuzení. Víceméně se mi ulevilo, když s odpočinkem souhlasil místo dalšího honění démonů. |
| |
| Věnoval jsem ještě krátký pohled z okna a poté i jí a nakonec jsem se pomalu rozešel směrem ke koupelně, nebo jsem si to aspoň myslel, doufal jsem, že je tam koupelna. Nakonec jsem jí našel. Byla malá, ale útulná, celkem. A hlavně plná holčičích věcí. Ostatně, co taky jiného čekat. Pohled do zrcadla mě prve trochu vyděsil. Nečekal jsem, že budu vypadat takhle. Byl jsem skoro stejně bílý jako stěna, né příliš častá strava a život prakticky jen na cestě, se podepsal na mém těle. Začínal jsem ztrácet na váze. Zahlédl jsem nůžky. Chtělo to přistřihnout vlasy... Inu, vzal jsem je tedy a dal se do díla... |
| |
| Mezitím, co on se vydal do koupelny, já jsem usedla na gauč a sáhla po jednom z připravených chlebů, aby nepřišly všechny nazmar. Přemýšlela jsem. V jednu chvíli jsem si myslela, že můj život už nudnější být nemůže, ale jako kdyby někdo karty obrátil. Démoni a hybridí kluk démona a člověka. Jakou to mělo všechno souvislost? A jak s tím souvisím já? To mě znepokojovalo. Byla jsem jen obyčejná pracující holka. Nic víc. Tak proč jsem se do toho nakonec namočila? |
| |
| Celkem jsem se s nůžkama činil, až jsem se sám divil, jak mi to dobře šlo. Když jsem skončil, hleděl jsem na sebe do zrcadla. Takhle, když byly ty vlasy tak splihlé, vypadal jsem přesně stejně jako bratr Dante. Rychle jsem zavrtěl hlavou abych tuhle myšlenku zahnal. Sáhl jsem po hřebenu a stačilo pár tahů a vlasy byly zase zpátky, tak jak jsem byl zvyklí několik let dozadu. Hleděl jsem takhle na sebe do zrcadla. Cítil jsem v břiše podivný pocit. Všechno to, ale přerušila náhlá bolest v hrudi, na boku. Chytl jsem se na to místo a čekal, kdy ta bolest odezní. Po chvilce nakonec odezněla. Párkrát jsem se zhluboka nadechl. Nakonec jsem se vydal zpátky k ní. Když jsem ale přišel zpátky k ní, vypadala na tom gauči, že spí. Proto jsem se jen opřel o rán dveří, které tu stejně ani nebyly a pozoroval jsem jí. Co teď? |
| |
| Za tu dobu co on strávil v koupelně jsem mezitím přemýšlela a polehávala. Proháněly se mi hlavou myšlenky, než jsem nakonec zavřela oči a pokusila se tak lépe soustředit. To jsem ale nepočítala s tím, že víceméně na malou chvilku usnu. /více mě nenapadlo, promin :D |
| |
| Stál jsem tam a díval se na ní. I když byla noc, viděl jsem jí jasně a zřetelně. Nakonec jsem k ní tichými kroky rozešel. Zastavil jsem se před ní. Opatrně jsem se k ní sehnul a klekl si na jedno koleno, respektivě jsem se spíš o něj tak nějak jen opřel. Díval jsem se na ní pořád. Pak jsem se k ní tak nějak sehnul. Co jsem dělal jsem si tak nějak uvědomil, až pár centimetrů před jejím obličejem. Proč jsem to udělal? Co má znamenat ten pocit... Voněla tak příjemně. Nakonec jsem jí jen rukou lehce pohladil po hlasech na hlavě, přes čelo, spánek až na tvář. "Spi nerušeně, protože já nad tebou budu bdít..." zašeptal jsem neslyšně. |
| |
| Spala jsem víceméně jen tak napůl. I se mi možná na pár vteřin něco zdálo. A.. kupodivu to bylo o něm - o Vergilovi. Byl to hodně krátký sen, ale přesto jsem dobře věděla, jak příjemný byl. Poté.. jsem ucítila velmi jemný dotyk na tváři, který sjel z mých vlasů. Jako něžné probuzení. Lehce jsem zaškubala víčky a mírně pootevřela oči. V lehkém překvapení jsem je pootevřela o trochu více. Nezdálo se mi to? Skoro ihned jsem ucítila teplo ve tvářích. "V-..Vergile?" |
| |
| Celkem rychle jsem stáhnul ruku zase zpátky, když jsem zjistil, že jsem jí zřejmě probudil. "Promiň... nechtěl jsem tě probudit..." řekl jsem omluvně. "Pokus se zase zpětně usnout..." řeknu nakonec s tím, že jsem se chystal k tomu, že jí tam nechám ležet. |
| |
| Polekala jsem ho. Pravděpodobně znatelně. Když k sobě ale stáhl ruku, jako bych ucítila letmé.. zklamání? To bylo asi nejlépe vystihující. Očima jsem se nesměle podívala trošičku jinam. "T-to nevadí." špitla jsem tiše. Znovu jsem se pak na něj podívala. Ve tmě bylo vidět špatně, ale rozhodně jsem poznala to, že vypadá trochu jinak. Zvědavě jsem k němu pomalu natáhla ruku a prsty lehce vjela do jeho vlasů. "Ty.. ses ostříhal?" |
| |
| "Ehm..." zarazil jsem se, protože jsem nečekal, že se mě dotkne. "Um... ano." vydávil jsem ze sebe nakonec. "Byly, už moc dlouhý a takhle... jsem na ně takhle zvyklej." řekl jsem pak nakonec. Nemohl jsem se ale ubránit tomu pocitu, který mě začínal naplňovat. A mohl za to jen její jediný dotyk. |
| |
| Chtě nechtě, musela jsem roztáhnout rty do úsměvu. "Určitě je to lepší než předtím." Pak jsem pomalinku stáhla ruku zase k sobě a lehce se začervenala. "Máš.. velmi jemné vlasy." dívala jsem se do těch očí, které jsem jasně ve tmě dokázala rozpoznat. Sledovaly mě jako dvě krystalky. |
| |
| "Děkuju." odpověděl jsem na její, snad tedy dobře myšlenou poklonou. Cítil jsem se lehce nesvůj. Ne protože jsem byl v její blízkosti, spíše jsem nevěděl, co se ode mě v takovéhle situaci očekává, jestli jsem měl něco naoplátku udělat taky nebo ne. Prostě, nevěděl jsem si v tomhle ohledu nikterak rady. "Pokus se znovu usnout..." řeknu nakonec s tím, že se znovu pokusím od ní vstát. |
| |
| Když vstal, trochu zklamaně jsem se z pozice na zádech otočila na bok směrem k němu. Zklamání jsem ale nedala znát. "Po schodech nahoru, až se budeš chtít prospat, je můj pokoj. Budu spát dneska na gauči kdybys něco potřeboval." Poslechnu jej nakonec ještě a přeci jen zase zavřu oči. |
| |
| Když se na gauči otočila s tím, že bude spát, zastavil jsem se. Chvíly jsem tam stál jako socha a poté jsem se napůl otočil k ní. Měl jsem takoví divné nutkání, které mi prostě nechtěla dát pokoje. Chtěl jsem udělat něco, co jsem vlastně ještě nikdy neudělal. Ale nakonec jsem pootevřená ústa zase naprázdno zavřel a vydal se ke zdi, u které jsem si sedl na zem a zády se o ní opřel. Takhle mi to vyhovovalo... |
| |
| Neusnula jsem hned, ale aspon jsem slyšela jeho. Slyšela jsem ty tiché kroky, které se zastavily a notnou chvilku se zase nic neozývalo. Zdálo se, že se pak rozešly jiným směrem a znovu utichly. Jen malinko jsem ještě pootevřela oči a podívala se na něj, jak dřepí na zemi u zdi. Proč? "Proč si nelehneš do postele? Tady nemusíš spát při zdi jako venku.." |
| |
| Za par okamziku jsem si oprel i hlavu o zed za mnou a nakonec privrel i oci. Ty se mi nakonec zavrely sami a ja si tak konecne trochu vydechl, ovsem ne na dlouho. Tak nejak me "probudila" jeji poznamka. "Hmm?" nejdriv jsem se podivil. "Um... jsem takhle spokkjeny, nemej obavy..." odvetim nakonec. |
| |
| Kratce jsem si povzdychla a pomalu se posadila. Promnula jsem si oci, vstala a vydala se k nemu. U nej jsem si klekla na kolena abych byla v urovni jeho oci a sedla si na paty. "Kdyz ne postel tak ani gauc?" Pousmeji se. Brala jsem to zlehka. "Byla bych rada kdyby sis jedno vybral a poradne se vyspal, spanim u zdi tvemu zraneni moc nepomuze." |
| |
| Dříve než stačil Vergil něco odpovědět, ozval se venku mohutný hrom, který v těsném závěsu následoval blesk, který protnul noční oblohu napříč. Za několik málo okamžiků se ozval hrom znovu, hlučnější než předtím. Samozřejmě jej následoval i blesk. Načež se poté ozvalo celkem hlučné bubnování dešťových kapek do okenních tabulek. |
| |
| Ve chvili kdy uderil blesk, priznam se - nikdy vic jsem se nelekla tak jako ted. "B-bourka?" Podivala jsem se ustrasene k oknu. Z bourek jsem po jedne zkusenosti mela vazne strach. Nervozne jsem si dlanemi promnula ramena. |
| |
| Jen nepatrně jsem nadzvedl obočí. Bouřka? Podíval jsem se trochu nechápavě z okna a skutečně, venku řádila slušná bouře. Trochu jsem si povzdechl. I když jsem tu byl dopůly těla nahý, nijak jsem necítil zimu nebo něco podobného. Vlastně, kdyby se mě někdo dotkl, zjistil by, že hřeju lépe než ústřední topení. "V pořádku?" zeptal jsem se jí. Přesně v tu chvíly oblohu protnul blesk, doprovázený hromem, který dopadl celkem dost nebezpečně blízko, ale nic se naneštěstí nestalo. |
| |
| Dalsi rana prisla v rade a ja se uz tentokrat nevhtene na nej natiskla a zavrela bojacne oci. "T-to neni dobry." Spitla jsem tise. Az pak jsem si uvedomila ze jsem se na nej takhle namackala a skoro okamzite jsem zrudla. "P-p- promin!" |
| |
| "Uhh..." Zarazím se, když ucítím i uvidím, jak se ke mě natiskla. Trochu jsem potlačil i bolestivé syknutí, přeci jenom, ještě jsem byl dost citlivý. Ruce jsem nechal volně, vedle ní. "To nic." řeknu nakonec. Podíval jsem se z okna. Vypadalo to, že bude pršet ještě hodně dlouho. "Můžeš takhle zůstat, jestli to utiší nějak tvůj strach." |
| |
| Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od něj. Přes své ustrašení jsem přeci jen vytáhla koutky do slabého úsměvu. "Nechci, aby tě to bolelo." Očima jsem poté ale zabloudila k oknu. Ani trochu se mi nelíbilo že je ta bouřka takhle neskutečně blízko. "Bojím se spíš proto, že nemám hromosvod." |
| |
| "Nemůžeš mi ublížit víc." řeknu na její namítku. "Vydržel jsem už horší věci, než je objímání od krásné dívky." poznamenal jsem. Pořád jsem se přitom snažil o neutrální tón. Bylo těžké v tomhle bojovat sám ze sebou. Pořád jsem měl ale takoví zvláštní pocit, že prostě dělám něco špatně. |
| |
| Začervenala jsem se. Řekl krásné dívky? Objímání? Tak jo, na tohle mi došla slova. Zmohla jsem se jen na překvapené mrkání a trapné rudnutí. "Uhm..." |
| |
| Trochu jsem nechápal, to proč se červenala. "Řekl jsem něco špatně?" zeptal jsem se. "Pokud ano, tak se omlouvám... nejsem... zvyklí se chovat jinak... vlastně ani pořádně nevím, jak se teď mám chovat. Od dětství prakticky jen bojuju o holý život..." Skvělý, začal jsem myslet zpátky na minulost... |
| |
| Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. "Po tom, co jsi mi řekl, i věřím tomu, žes to neměl v životě lehké.. možná to bude znít naivně, ale chtěla bych ti ukázat, že se můžeš dočkat i normálních chvílí života." poslední větu jsem už trochu šeptala, protožee.. mi to přišlo tak trochu.. drzé? Možná. Nicméně to byla pravda. Skutečně jsem mu chtěla ukázat, že i normální život může prožít také. |
| |
| "Je to naivní víc, než tušíš..." pronesu. Nikoliv jako nějakou urážku, spíš jenom takovou poznámku. Uhnul jsem proto pohledem do strany, vlastně celou hlavu jsem otočil do strany k oknu, ze kterého jsem se díval ven, do tmy. V dálce pozoroval blesky, protínající temnou oblohu. "Moje celá rodina, zemřela rukama démonů. Včetně mého bratra, který zemřel, když mě chránil před démoním princem..." řeknu polohlasně. Bylo cítitelné, že to dost bolelo. "Proto... jsem ti řekl, že nevím, jestli si někoho jako ty mohu dovolit... " dodal jsem nakonec. Tahle ztráta by mě zřejmě už stála rovnou život... |
| |
| "Tak trochu.. jsem si domyslela ze se prihodilo neco s demony." Opatrne a trochu povzbudive jsem mu polozila dlan na rameno a sledovala ho s litostnym vyrazem. Jak rada bych ho objala, alespon nejak utesila.. A i kdyz venku radi pocasi, bylo uz vcelku pozde. "Nemysli na to. Ne ted, kdyz je cas na spani. Tak pojd." Nabidla jsem mu druhou volnou ruku, aby vstal a ja mu ukazala pohodlnejsi misto na spani. |
| |
| Dival jsem se chvily na ni a chvily na tu nabizenou ruku. Citil jsem se tady u steny pohodlne, nic mi tu nijak neschazelo. Kdyz si to ale prala... Kyvl jsem nakonec ale nabizenou ruku jsem odmitl. Zacal jsem se zvedat pomalu sam. |
| |
| V duchu jsem si povzdychla kdyz odmitl, ale byla jsem rada za to, ze se zveda. Zavedla jsem ho po schodech nahoru, kde se nachazela jen jedna mistnost a to moje loznice. "Neni to nic extra, ale vyspis se. Novou si budu porizovat az za dva mesice." Pokuzala jsem na svoji postel. "Az budes zdravy, muzes si zase dle lobosti spat se stenami." Neubranila jsem se kratkemu usmevu. |
| |
| Mlcky jsem ji nasledoval. Kdyz jsem dosly nahoru, tedy tam kde mela postel, stale mlcky jsem na ni hledel. Po chvily jsem se k ni vsak rozesel. Nikoliv ale k postely ale ke Chris. Mlcky jsem ji obejmul. Nerikal jsem nic jen, jsem ji proste obejmul a privrel jsem pritom oci. Chvily jsem vahal ale nakonec jsem si cast tvar polozil do jejich vlasu. |
| |
| Cekala bych, ze se rozejde k posteli , ale on nikoliv. Rozesel se primo ke me a ja skoncila v jeho objeti. A ze jsem se citila prekvapene. A... v rozpacich. Parkrat jsem s cervenymi tvaremi zamrkala. Ale bylo to tak.. prijemne. Poddala jsem se a troslu vahave, zda smim, jsem mu jednu dlan polozila zezadu na krk, kam jeste sahaly jeho vlasy. |
| |
| Stiskl jsem si o trochu vic, kdyz mi tim gestem dala najevo, ze jsem neudelal neco co jsem vlastne udelat nemel. "Dekuju... " zaseptal jsem do tmy a ticha. Za tak nejak vsechno... Tak nejak jsem nevedel co dal delat. Tusil jsem, ze bych ji mel pomalu pustit, ale ten prijemny pocit, ktery se mi rozleval po tele, mi to nechtel nijak dovolit. |
| |
| Jemně jsem jela dlaní o trošku výše a jen lehce ho hladila po vlasech. Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale bylo to příjemné. "N.. nemusíš děkovat." Po roce a půl jsem přeci jen byla ráda, že doma nejsem již nadále sama. |
| |
| Trochu jsem si povzdychl a nakonec ji pomalu, trochu nechtic pustil. "Vyspi se tady ty." reknu nakonec. "Ja si lehnu dolu na pohovku." Bylo celkem neslusne spat v neci postely a pritom majitel by mel spat jinde. Abych dokazal, ze to myslim vazne, rozesel jsem se pomalu ke schodum dolu. |
| |
| V duchu jsem se cítila trochu oloupená, když mě pustil. "Vyspi se tady ty." Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlas a jemně jej chytila za zápěstí ještě předtím, než by stihl odejít. "Udělej výjimku. Matrace by tvému zranění prospěla lépe než tvrdá pohovka." |
| |
| "Tvuj dum, tvoje postel." namitnu. "Uz tak se citim spatne za to, ze tu jen jsem a tim te i vystavuju nebezpeci." dodam jeste pote. Ohledne zraneni jsem si hlavu nedelal. Do dvou dnu po nich nebude ani pamatka, mozna jen nejaka ta jizva. |
| |
| Podivala jsem se na nej trochu odevzdanym pohledem. "A kdybych si na druhou polovinu postele lehla take, tak bys to prijal?" Sama jsem se divila ck jsem vlastne vypustila z pusy, proto jsem se zarazila. No do.. Co je tohle za navrh?! Avsolutne nemyslny. Sakra jak se daji slova vzit zpatky?! |
| |
| "Hmm?" zastavil jsem se a zaroven i lehce zarazil nad tim co rikala. Trochu jsem se pootocil abych se lip na tu postel podival. Po kratkem zkoumani jsem nakonec usoudil, ze se tam dva celkem i pohodlne vyspi. I kdyz ja sam jsem neveril tomu, ze bych dneska usnul. "Dobra tedy." reknu nakonec s kratkym povzdechem. Byl jsem unaveny se o tom dal nejak hadat. |
| |
| On souhlasil?! Dobre, jeden z nas je nejspis blazen. Kdyz ale tyhle blbosti opomenu, nakonec jsem jej premluvila k tomu aby se mohl dobre vyspat. "Lehni si, ja prijdu za chvili." Oznamim a zamirim ze schodu smerem ke koupelne. Preci jen nebudu spat v normalnim obleceni a neumyta. |
| |
| Trochu jsem si povzdechl kdyz ona odchazela z pokoje, pravdepodobne se jit umyt nebo prevleci. Kazdopadne se jsem tu behem nekolika malo okamziku ocitl sam. Zadival jsem se na postel. S dalsim povzdechem jsem se k ni vydal, sedl si na ni, sundal boty (i ponozky) a po kratkem uvazovani jestli jsem se neunahlil, jsem si nakonec lehl na levou polovinu postele. Privrel jsem oci. Nepamatoval jsem se kdy naposled jsem spal v postely... |
| |
| Zabralo mi zhruba ctvrt hodinky nez jsem se osprchovala a vysla ven ze sprchy. Ususila jsem se do rucniku a do skrinky pote sahla pro cerne tilko a sede volnejsi teplaky na spani. Zanedlouho jsem tise vesla do pokoje a zastavila. Musela jsem se lehce tacervenat nad myslenkou ze dneska bude skutecne spat se mnou. Nicmene vypadal ze uz spi, proto jsem postel obesla a mlcky si opatrne lehla na volnou polovinu. |
| |
| Nevim kolik casu ubehlo nez jsem zacitil znovu jeji sladkou vuni. Pripominala mi med, med s lehkym nadechem skorice. Vzpominam si, ze matka vzdycky vonela po vanilce... Zavrtel jsem hlavou ve snaze tak vyhnat vzpominky pryc a trochu jsem se otocil hlavou na druhou stranu zatimco zbytek tela lezel na zadech. |
| |
| Notnou chvilku jsem nemohla usnout, proto jsem jen ležela na boku a pozorovala ho. Když takhle ležel se zavřenýma očima, vypadal úplně jinak. Nepůsobil chladně, nepůsobil drsně. Vypadal jako malý kluk, proto jsem se musela usmát. Alespoň jsem se měla na co dívat, když jsem zatím nemohla usnout. |
| |
| Nevim co to zpusobilo, jestli ta unava nebo ta postel, ale kdyz jsem mel takhle zavreno oci, zacal jsem pocitovat unavu, ktera se ve me nahromadila za posledni tydny, ne-li mesice. Nedalo se rici, ze bych spal i kdyz to tak muj klidne a pravidelne zdvyhajici se hrudnik mohla tvrdit, ale ja tak nejak vnimal vse okolo sebe. I tu medove-skoricovou vuni... |
| |
| Chtě nechtě, po několika minutách jsem zkrátka a prostě usnula. Za celý den jsem i já byla trochu unavená, zvlášť takhle pozdě v noci. Tak trochu jsem se ale přitom bála toho, co nás čeká další den.. |
| |
| Chvíly jsem se převaloval. Jak jsem předpokládal, nedokázal jsem usnout, a to hned díky několika věcem. Jednak díky vzpomínkám a pocitům z nich, pak taky díky zádům, které mi zmožňovali se pořádně nadechnout a také, díky ní. S povzdechem jsem se k ní otočil. Chvíly jsem se na ní díval a poté jsem se k trochu k ní poposunul tak, že jsem se částí čela a tváře dotýkal jejích zad. |
| |
| Čas utekl a za pár hodin mi nezbylo nic jiného než se pomalu vzbudit. Musela jsem na záchod. Nutně. A že se mi vstávat skutečně nechtělo. Pomalu jsem se posadila a všimla si jeho. Spal u mě tak blízko! Začervenala jsem se. Možná si to ve spánku jen neuvědomil. Tiše jsem spustila nohy z postele a potichounku se snažila dojít do koupelny aniž bych ho vzbudila. |
| |
| Ani jsem tak nejak nevedel jak ale usnul jsem. Ale nestezoval jsem si. Presto jsem mel docela lehky spanek ale kupodivu kdyz jsem se vzbudil, vedle me uz nikdo nespal. Presto misto po ni bylo jeste trochu vlahe. Usoudil jsem, ze zrejme sla do praci ci neco podobneho co lidi delaji. Venku to vypadalo, ze jednou bude snad i celkem hezky. Vstal jsem tedy z postele, trochu se protahl a jen v kalhotach se vydal rozespale ke koupelne. Cestou jsem si trochu promnival oci takze kdyz jsem otevrel dvere a uvidel vevnitr kouplny ji, celkem me to prekvapilo. |
| |
| Vlasy jsem měla sepnuté skřipcem během toho, co jsem si čistila zuby a nijak neúčastněně na sebe koukala do zrcadla. Po chvilce jsem vyplivla a nabrala si do úst trochu vody, abych si mohla vypláchnout a nakonec si ústa utřít do ručníku. Zaslechla jsem jak klaply dveře a tak jsem se instinktivně otočila k nim. Překvapeně jsem zamrkala. "Umm.. Dobré ráno. Už jdu pryč." |
| |
| Překvapeně zamrkám. "Ummm..." vydám prvně ze sebe překvapeně. Nečekal jsem, že tu bude. "Omlouvám se... měl jsem prve zaklepat, jestli tu někdo není..." řeknu nakonec trochu kostrbatě. Trochu jsem nechápal, proč se vlastně takhle chovám. |
| |
| Rychle jsem mávla dlaněmi do strany na náznak, ať si to tak nebere. "N-ne, to je v pořádku. Už jsem hotová, pokud potřebuješ něco v koupelně, máš tu prostor." Nakonec jsem se rozešla směrem k němu, abych prošla dveřmi. Pousmála jsem se. "Kdybys něco potřeboval, stačí říct." |
| |
| "Umm..." vydám ze sebe. "Asi... nějaký vršek..." řeknu trochu rozpačitě. "Můj kabát se nosit už nedá a moje vesta... mno... dopadla stejně..." řeknu nakonec. Nejraději bych nějakou černou nebo tmavě modrou pánskou košily, ale nemůžu jí nějak využívat. Už tak jí využívám tím, že tu vůbec jenom jsem. |
| |
| Zamyšleně jsem si přiložila prst na bradu. "Mmm.." trvalo mi to zhruba jen pár vteřin než mě něco napadlo. "Hned se vrátím." pokynula jsem mu a zamířila ke schodům nahoru do ložnice. Prohrabala jsem svojí skříň, než jsem vytáhla černé pánské a vyprané triko. Vrátila jsem se zpět a vrátila mu jej. "Můžeš použít tohle. Patřilo bývalému, se kterým nejsem už pár let a nechal si ho tu. Klidně si ho můžeš i ponechat." |
| |
| Trochu nechápavě jsem se na ní podíval, když vypadal, že jí něco napadlo. Nicméně, nijak jsem to dál neřešil a když odešla z koupelny, jen jsem si opláchl obličej vodou, abych se trochu probral. Ta studená voda byla celkem osvěžující. Když jsem se utíral do ručníku, vyšel jsem přitom z koupelny ven. Tam mě ale zastavila ona. "Um... děkuju." řeknu nakonec a nabízené tričko jsem přijal. |
| |
| Stála jsem s pousmátím ve dveřích a až po chvilce si to uvědomila. Zaskočila jsem sama sebe. "Uhmm, já už ti teda nechám soukromí." Řeknu rychle a raději se vytratím zpět do obývací místnosti. |
| |
| "Není potřeba." řeknu a natáhnu si triko bleskurychle v setinách sekundy na sebe. Raději bych modrou, ale co už, byl to dar a já ho přijmul jak byl. Nemohl jsem proto říci půl slova. Když odešla, po chvilce jsem jí následoval. Jenže já si to namířil rovnou k oknu. Musel jsem se ujistit o tom, že tam buď pořád je, nebo není. Zlostně jsem zatnul zuby, když jsem zjistil, že tam pořád stále je. Bastard... Sevřel jsem přitom cíp závěsu. |
| |
| Nejistě jsem se podívala směrem k oknu, z kterého cosi sledoval venku. Na sucho jsem polkla. Byl to nepříjemný pocit. Měla jsem obavy vyjít ven.. jak se dostanu do práce? Tiše jsem k němu přistoupila a podívala se stejným směrem. "Co.. s tím uděláme?" |
| |
| Sevřu ruku v pěst. "Mám plán..." řeknu nakonec klidným hlasem, i když jsem navenek nedával nic znát, uvnitř jsem měl chuť roztrhat jej vlastníma rukama. "Jenže, bude to nebezpečný... hlavně pro tebe..." řeknu a podívám se na ní. "Nechci tě do ničeho nutit a taky za žádnou cenu nebudu... ale, chci jej vylákat. Přesněji nalákat na tebe. Pak zjistit, co tu vlastně chce." vysvětlím. "Kdybych po něm šel okamžitě, uteče dřív než jej chytím, protože ještě nejsem ve své kondici..." |
| |
| Srdce se mi trochu rozbušilo, když mi vysvětlil jeho plán. Byla jsem vystrašená z posledních dvou zážitků. Spíš než o sebe jsem se bála o něj. Co když ho kvůli mě zase zraní? Co když to tentokrát dopadne ještě hůř? Je očividné, že vyčkává.. Nejspíš si nebudeme moct vybírat. Starostlivě jsem k němu zvedla oči. "Udělám to. Ale slib mi, že se ti nic nestane." |
| |
| "Hm...?" podivil jsem se tomu, co řekla. Tak trochu jsem nevěděl co na to mám vlastně říci nebo vůbec co tak nějak udělat. Chvíly jsem se na ní díval a potom jsem se podíval znovu z okna. Spíš protože jsem tak nějak nevěděl co jinak udělat. "Nemohu ti tohle slíbit, i kdybych sám chtěl." řeknu nakonec. "Démoni jsou nevyzpitatlní a prohnaní. Jdou po mě od ranného dětství..." |
| |
| Nadechla jsem se a vydechla. Musela jsem se psychicky připravit na to, že budu dělat živou návnadu. "Dobře, řekni mi co mám udělat." |
| |
| Pokýval jsem. "Jdi do své práce, jako by byl každý jiný den." začnu tedy vysvětlovat. "Pokus se ale vyhnout tomu, abys byla po delší chvíly sama. Pak pracuj, jako pracuješ běžně, běžný den. Po celou dobu na sobě nesmíš nic dát znát. Dost na tom záleží aby jsi se chovala, jako by jsi o ničem nevěděla." |
| |
| Uz ted jsem se citila nervozni ale jen jsem kyvla. Tohle byla cast ukolu, kdy jsem mohla byt trochu uzitecna a nesmela jsem ji pokazit. Do prace jsem mela jit az za hodinu a pul takze bych se mela trochu pripravit. "A.. Co se stane kdyz to pozna?" |
| |
| Trochu jsem si povzdychl. "Tím pádem se vše pro tebe ulehčí, protože rovnou půjde po mě a tebe by už neměl brát v potaz." řeknu a poté ještě dodám: "Možná, že by to tím i pro tebe skončilo." Možná, že i rovnou pro mě... projde mi hlavou, když přitom strčím ruku do kapsy od kalhoty, kde jsem měl schované přívěsky, které mě a bratrovy dala matka. |
| |
| Zamracila jsem se a prisne se na nej podivala. "To se nestane. Je blbost si myslet ze by mi to pomohlo si odlehcit. Ale ted- Dodam s durazem. "-se oba trochu najime. Hlavne ty, potrebujes energii." |
| |
| Povzdechl jsem si. "Bylo to myšleno tak, že tobě by pak měli oni dát pokoj, když dostanou mě..." vysvětlil jsem a nakonec jsem oba přívěsky vytáhl z kapsy. Nerad, nechtěl jsem si to přiznávat vůbec, ale chyběla mi moje rodina. |
| |
| Aniž bych se ho zeptala, vydala jsem se do kuchyně přichystat snídani. Věděla jsem že čas utíká rychle, proto bylo nejlepší si udělat čas na to pořádně se najíst. //promiň, máme ict :D |
| |
| Nakonec jsem jeden schoval do kapsy a se druhým se rozešel za ní do kuchyně. Mlčky jsem za ní zezadu došel a jeden, ten zlatý přívěšek jí dal Přes hlavu, okolo krku.  |
| |
| Prekvapene jsem zamrkala kdyz jsem okolo krku ucitila neco studeneho. "Co je to?" Podivala jsem se na zlaty provesek s rudym stredem. Nevypadal ze by pochazel z nejake bizuterie. |
| |
| "Moje matka mi jej dala. Podobný dostal i můj bratr. Ale on..." trochu povzdechnu. "Chci... aby jsis ho teď nechala ty." |
| |
| Otocila jsem se abych se na nej podivala. Smutek ktery mu probehl v ocich mi delal starosti. "Ale.. Proc? Je to prece tvoje vzpominka na rodinu." |
| |
| "Byl můj. Navíc..." řeknu a poté vytáhnu z kapsy druhý, který je naprosto stejný, ačkoliv má jinou barvu a sice jediný rozdíl byl v barvě. Tenhle byl stříbrný narozdíl od toho zlatého, který měla na krku. "...mám stále bratrův." |
| |
| Nevěděla jsem proč, ale tak nějak jsem se cítila proviněná za to že ho nosím. Hlodala ale ve mě otázka - proč mi ho dal? "Je.. hezké že mi věříš." pousmála jsem se nesměle. Bylo hezké i to, že věří, že ho nevytrousím. |
| |
| Zavrtím trochu hlavou. "Není to o tom, že bych ti věřil, nebo jiné věci..." řeknu a trochu nejistě, jak jsem stál vlastně jen pár centimetrů od ní, jsem jí položil svou ruku na její tvář. "Od smrti mojí rodiny jsem dělal víceméně jen chyby. Ano, hodně chyb. Spoustu chyb. Ale teď s nima chci skoncovat. Ať už třeba jen na chvíly nebo snad i poté na pár let. Jedno ale vím jistě... asi..." řeknu a tak nějak jsem jí pomalu a jemně objal a tak trochu i přitiskl k sobě. |
| |
| Pozorně jsem ho sledovala. Jak se na mě díval, s jakým pohledem.. poté jsem však ucítila jemný dotek na tváři. Jeho prsty.. začala jsem se lehce červenat. O to více, když po svých slovech nechal promluvit činy a objal mě. Ucítila jsem jak mi začalo bušet srdce. Trošku jsem váhala, zda vůbec smím, ale pomalinku jsem zvedla ruce a objala jej též. "A to..?" |
| |
| "Nechci být dál sám." řeknu nakonec. Trochu víc se k ní sehnu. Docela váhavě. Hodně váhavě. Co si budeme povídat, tohle byla asi úplně první příležitost, která se mi takhle naskytla. Nakonec jsem se ale překonal a sehnul se níž až natolik, až jsem ucítil, jak jsem se dotkl jejích rtů. Zavřel jsem oči a ochutnal je... |
| |
| To, co řekl, mě mírně překvapilo. Nedivila jsem se mu, že dál nechtěl snášet samotu, která ho nejspíš proháněla celou tu dobu. Co mě ale překvapilo ještě víc, byl polibek, který jsem pocítila krátce na to. Srdce mi v tu chvíli poskočilo. Vážně se mi to nezdálo? Pokud ne, v tom případě jsem polibek nesměle opětovala. |
| |
| Trochu se mi ulevilo, když mě neodstrčila či něco jiného. Vzal jsem si ještě jeden, možná i další a lehce jsem jí přitom špičkama prstů projel v jejích vlasech až jsem rukou skončil na jejím rameni, které jsem lehce stiskl. |
| |
| Citila jsem jeho rty. Byly teple, nikoliv chladne, a take jemne. I kdyz se zdalo, ze ho znam kratce, nebranila jsem se tehle myslence - ze se dotyka mych rtu a ja mu to opetuji. Srdce mi pritom bilo jako splasene. Nesmele jsem zvedla ruku a dlan mu pri polibcich jemne polozila na tvar. |
| |
| Dalo by se říci, že jsem si to užíval, ale i přesto jsem věděl, že to bude muset skončit. Pomalu jsem se od ní odtáhl ale zůstal jsem jen kousek od její tváře, svírajíc jí ve vlasních rukách. Hleděl jsem na ní a v jejích očích jsem viděl odraz těch mých vlastních. |
| |
| Když se odtáhl, mé oči ještě stále rozrušeně těkaly. Skutečně se to stalo? Skutečně mě líbal? Připadala jsem si jako že se každou chvilku probudím, jak už to ve snech bývá. "U-um.." |
| |
| Krátce jsem si povzdechl. "Zřejmě jsem ti teď podepsal rozsudek smrti..." pronesu polohlasem na její stranu. Upřímně, chtěl jsem si za tohle teď nafackovat. Nejenom to, možná si i prostřelit hlavu kulkou z jedné z bratrových zbraní, kdyby tu byl. Myslíš, že spíše rovnou oběma najednou. I když by to asi nejspíš ani i tak nepomohlo nijak. |
| |
| S červenými tvářemi jsem si nebyla pořádně jistá, co říct. Nenapadala mě vhodná slova. "P-proč myslíš?" Bál se snad toho že budu naštvaná? |
| |
| "Kvůli nim..." řeknu a poté po krátké chvilce ještě dodám, když uvidím její trochu nechapaví výraz: "...ty zrůdy... jsou to démoni... jdou po mě, jenom protože jsem z poloviny stejný jako oni... " |
| |
| Jen nepatrně jsem uhnula svým pohledem od jeho. "Bojíš se, že mě mezi sebe a je zapleteš?" Ano, byla jsem trochu zmatená. Ale z té jiné stránky jsem jej chápala proč se cítí nejistý. Přeci jen, pro člověka co si tímhle stylem života prochází od narození, se to dá čekat. |
| |
| Bat se? Ne, doposavad jsem nikdy nepocitil neco jako strach. "Jsi v tom zapletena uz tak vice nez dost." reknu nakonec pote. "Pokud to dopadne jak to dopadne a oni zjisti jak jsi na tom ted pro me ted... pujdou po tobe za ucelem mi tim co nejvice ublizit." pokusim se vysvetlit. |
| |
| Chviličku jsem v duchu váhala. Přikláněla jsem se k tomu, zda to udělat nebo ne, ale nakonec jsem to risknula, objala jej kolem krku a zabořila tvář do jeho měkké hrudi. "To je dobrý.. Budu pro ně těžké sousto." |
| |
| Kdyz me obejme, chvilicku mi trva nez ji nakonec obejmu take. Nerikal jsem ale nic. Jenom jsem ji tiskl k sobe a pomalu nakonec zaboril tvar do jejich vlasu. Tak trochu jsem si vzpomel na sveho bratra a jeho vztahu k zenam. Na jednu stranu jsem byl rad, ze tu neni ale na druhou, mi chybel. |
| |
| Zůstala jsem v jeho objetí. Bylo tak hřejivě příjemné a já se pro jednou necítila tak osamělá. Byla to už celkem doba, kdy mě naposledy někdo objal. "Zvládneme to.." šeptla jsem tiše. |
| |
| Trochu jsem si povzdechl. Udělala to všechno... mnohem těžší, než jsem čekal, že to bude. Měl jsem tenkrát odejít hned, jak jsem se ujistil, že je doma a, že se jí nemůže nic stát. Na druhou stranu, asi by se nikdy tohle třeba nestalo a momentálně jsem byl na vážkách, jestli je to dobro nebo naopak... |
| |
| Teprve až po chvilce jsem se od něj odtáhla avšak dlaně jsem nechala na jeho hrudi, pohled jsem vztyčila k němu. Trošku váhavě jsem k němu natáhla dlaň a položila mu ji na tvář. "Nechci vidět žádné depresivní obličeje. Sám jsi nám vymyslel cíl, který teď musíme splnit. Hm?" |
| |
| Trochu jsem povzdychl. Zřejmě jsem si to právě zkomplikoval mnohem víc, než jsem sám sobě teď dokázal vůbec připustit a zřejmě toho začnu i litovat. Lehce položím na její ruku, na své tváři, tu svou a s přivřenýma očima se na ní dolů dívám. "Měla.... bys jít..." řeknu nakonec těžce. |
| |
| Jeho jemnou tvář jsem hladila bříškem prstu. Cítila jsem, jak mi ještě stále bilo srdce, ale byl to víc než příjemný pocit. Tušila jsem, že určitě existoval dobrý důvod, proč nám osud zkřížil cesty. Po chvilce přikývnu. "Budu muset.." zašeptám taktéž já a ještě na malou chvilku se zachumlám do jeho hrudi. "Zvládnu to." |
| |
| Objal jsem jí okolo ramen a přitiskl k sobě. Špičkama prstů jsem jí nepatrně jezdil ve vlasech. Strašně moc jsem si v tuhle chvíly přál, aby tu byl Dante. Aby jí mohl taky případně ochránit, skončí-li plán špatně pro mě.... |
| |
| Jeho objetí bylo nečekaně hřejivé. Na to, jak dříve se chladně tvářil, měla jsem malou naději, že jsem snad i jen malinko odhalila jeho jinou stránku. Teprve až po chvilce jsem se odtáhla a podívala na něj. "Hned se vrátím. Nachystám se a vyrazíme." s těmi slovy jsem poté vykročila po schodech nahoru do svého pokoje pro nějaké normální oblečení než je pyžamo na spaní. |
| |
| Neochotně jsem jí nakonec pustil. Když odešla nahoru, vrátil jsem se k oknu. Schválně jsem nechával závěsy a záclony dole, pozoroval jsem jej skrz. Zdálo se, že zatím absolutně nic netuší, i když u nich nikdy jeden neví. Mohl jsem jen doufat, že jich tu podobných není někde v okolí víc, protože to už by skutečně mohl být problém. |
| |
| Trvalo mi to jen chvilku. Přeci jen, na cestu do práce se člověk příliš šlechtit nemusí, proto jsem se vrátila dolů klasicky v kalhotech, tričku a mikině, jelikož venku zrovna dvakrát teplo nebude. Vlasy jsem si poté sepnula skřipcem, pobrala do menší tašky přes rameno co potřebovala a vrátila se k němu. "Vyrazím tedy. A nedělej si prosím starosti.." podívala jsem se na něj trošku posmutněle. "..ano?" |
| |
| Když na mě promluvila, otočil jsem se k ní a mlčky ní pomalu došel. Uchopil tvář do svých rukou, sehnul se k ní a vzal si několik polibků. Jednu ruku jsem jí přitom přesunul přes její vlasy k tomu skřipci, který měla ve vlasech a rozepnul jej. Aniž byl v polibkách přestal, trochu jsem jí ty rozpuštěné vlasy poupravil. Načež jsem se od ní jen na pár centimetrů poodtáhl. "Nech je takto..." |
| |
| Čekala jsem, že odpoví, ale zřejmě chtěl nechat promluvit činy. Překvapilo mě to, proto jsem se začervenala, ale přesto si dotek jeho jemných rtů užívala, dokud jsem mohla. Byly to tak něžné polibky.. Nemohla jsem je neopětovat. Za krátko je však přerušil jeho vlastní názor o mých vlasech. Ještě stále s jemně červenými tvářemi jsem párkrát zamrkala. "Umm.. d-dobře." |
| |
| Nechtěl jsem jí pouštět, ani na vteřinu, když jsem věděl, co jí tam venku čeká. Asi jediné co v tenhle moment prozrazovali moje emoce, byly moje oči, které odráželi všechny ty obavy a emoci, které se ve mě v tuhle chvíly mísily. Nakonec jsem jí věnoval dlouhé políbení na čelo. |
| |
| Pomalinku jsem zavrela oci, kdyz me polibil a pote zase nesmele otevrela, kdyz se odtahl. "Dame se do toho." I na me bylo poznat, ze se mi nechce odejit, ale cim driv zacneme, tim driv to budeme mit za sebou. Chytila jsem kliku dveri a otevrela. Mezi dvermi jsem se na nej jeste na chvilku podivala pres rameno a konejsive se pousmala, nez jsem nakonec vyrazila ven cestou do prace. |
| |
| Vergil už poté neřekl ani neudělal nic, jenom sledoval jak mizíš za zavírajícíma se dveřma. Venku bylo hnusně, vyloženě hnusně. Vypadalo to, že bude každou chvíly pršet a foukal nepříjemný vlezlí studený vítr. |
| |
| Už venku jsem skoro okamžitě začala litovat toho, že jsem si nevzala teplejší mikinu, proto jsem se do ní zavrtala mnohem víc. Ty a tvůj odhad na počasí, Chris. O to méně jsem byla nadšená, že cesta do práce není zrovna krátká. Kdežto dneska by autobus už měl určitě jet, proto jsem jako první zamířila na zastávku o dvě ulice dál. |
| |
| Autobus naneštěstí jel, byl ale poněkud přelidněný. Byla tu matka s kočárkem a věčně ubrečeným dítětem, které nešlo utišit, dále pak zapáchající tlouštík, co do sebe ládoval nějaké hnusy z nějakého fast foodu, které páchly na celý autobus. Pak tu byly i nějaký ty napudrované barbínky, které se náramně bavily na cizí účet - tedy zřejmě někoho pomlouvali. |
| |
| Chtě nechtě, musela jsem se vmáčknout mezi ty individua v autobuse. Zhruba tak půl cesty jsem se snažila vydržet ze zadrženým dechem, ale vždy jsem litovala toho, když jsem se potřebovala nadechnout. Po několika minutách autobus konečně zastavil a já velmi rychle vystoupila, abych se mohla konečně nadýchat čerstvého vzduchu. Připadala jsem si, jako bych uběhla maraton. Aaa bože můj, měla bych si už pořídit vlastní auto. Zbytek cesty už nebyl tak náročný na to, abych konečně prošla dveřmi restaurace. A taky právě včas, jelikož se strhnul pěkný slejvák. Uff.. |
| |
| Sotva si ale otevřela dveře od zadního vchodu, stále v nich Sára, druhá servírka, čapla tě za ruku a vtáhla rovnou dovnitř. "Jdeš akorát včas!" řekne a vede tě rovnou do šatny. Tam tě usadí na lavičku a hodí ti čisté oblečení na převlečení. "Volali dneska z nemocnice, že bosse trefilo... tedy, že dostal infarkt, takže dneska je to jen na nás. Pokusím se dělat ty ostatní věci, zatímco ty se drž normální šichty a zřejmě jedem dneska obě směny naráz, protože nás nemá kdo střídat." |
| |
| Než jsem se stačila rozkoukat, už mě Sára táhla do šatny, kde mi vysvětlila průběh dnešního dne. Jen jsem trochu vypnutě zamrkala. Já věděla proč se mi nechce nikam jít. Nakonec jsem si povzdychla. "No fajn.. Budu doufat, že dneska bude klid." Vstala jsem ke svojí skřínce a rychle se převlékla, abych se mohla pustit do přípravy před otevřením. |
| |
| Jenže vytoužený klid nepřišel. Ba naopak spíše to bylo pravé peklo. Lidé se od od otevření na obědy hrnuli dovnitř a byly skoro k nezastavení. Stoly nezůstávali dlouho neobsazené a i když se moc jídel neroznášelo, pití teklo proudem a to skoro doslova. Skoro jsis ani nevšimla dvou mužů ve středním věku, kteří seděli každý v jiném rohu provozovny. Oba tu byly skoro od otvíračky a tak nějak po celou dobu z tebe nespustily oči |
| |
| Dělala jsem co jsem mohla a notnou chvíli mi to od otevíračky už začalo lézt na nervy. Nezastavila jsem se ani na chvilku, ale v zádech jsem cítila ty nepříjemné pohledy, které mě probodávaly. Snažila jsem se je ignorovat, ale šlo to jen z těžka. Prosím, at tohle už skončí.. Úpěla jsem v duchu a ještě víc, když jsem musela jít obsloužit jednoho z nich. "Ještě něco k pití?" |
| |
| Muž ve středním věku se strništěm na tváři se na tebe podíval. "Ano, ještě jednou to samí." řekl chladným hlasem. Když si se ale vracela zpátky na bar, nějaký mladík do tebe šťouchl, neúmyslně a tím ti vyrazil vlastně všechno z rukou - takže celý tác s prázdnými použitými skleničkami skončil na zemi a skleničky se samozřejmě rozbily. |
| |
| Jakmile už se pádu skleniček nedalo vyhnout, zavřela jsem instinktivně oči a otevřela je teprve až bylo po všem. "Ale ne.." podívala jsem se na tu spoušt pod mýma nohama. Měla jsem jediné štěstí, že se mi žádný střep nikam ne zapíchl. A hostovi také ne. "Hned to uklidím." zašeptala jsem bezmocně, tác odložila na bar a zaběhla pro koštátko s lopatkou, se kterými jsem zanedlouho začala střepy sbírat. Prosím, at už jsem doma.. |
| |
| Jenze jenom u tehlech rozbytych sklenicek a strepu z nich to nezustalo. Az do vecera nasledovala jedna katastrofa za druhou. Jednou to bylo rozlite piti, pak dalsi rozbite sklenicky, dokonce i jedna lahev s tvrdsim alkoholem. Pak to byl i rozbity talir s jidlem a jednomu dedkovi jsi i omylem slapla na nohu. "Chris, pojd se mnou do satny." rekne Sara, kdyz se k veceru podnik trochu vylidni a brigadnice prijde na brigadu, takze mate aspon trochu volna. |
| |
| "Chris, pojd se mnou do satny." Slova, která zazněla pro mě snad jako vykoupení. V duchu se mi ulevilo, když jsme vešly do nezakouřené šatny a já se mohla na malou chvíli posadit. Po několika hodinách to byla znatelná úleva. "Co se děje, Sáro?" |
| |
| Sara te nesmlouvave zatahla do satny a pak usadila na lavicku. "Sedni a zustan tu, dokud se trochu neuklidnis a neodpocines, protoze timhle tempem tu za chvily udelas skladku a ne restauraci." rekne nekompromisne. "Ja se jdu do toho blazince vratit a tebe tam nechci videt driv nez za pul hodiny. Jasny?" rekne a pote odejde a necha te v satne samotnou. |
| |
| Párkrát jsem zamrkala. Nevěděla jsem, jestli si to vzít jako vynadání nebo starost. Nicméně měla pravdu, potřebovala jsem si odpočinou, proto jsem se opřela o skřínku za mnou a na chvilku zavřela oči. Půl hodina se přeci jen zdála jako dobrý nápad. Škoda že tu není se mnou.. |
| |
| Z pul hodiny se nakonec stala dobra hodina. Jenze kdyz jsi se konecne odhodlala vyjit z satny, to uplne prvni co te zaujalo bylo ticho, ktere tu panovalo. Nebylo slyset ani Saru, ani kuchare a ani hosty. Jen hromove ticho. Kdyz jsi nakonec nejak dosla do restahracniho prostoru, naskytla se ti nehezka podivana. Vsichni tam byly mrtvi, roztrhani na kousky a vse bylo ostriknuto zasychajici cervenou krvi. |
| |
| Ucítila jsem, jak se mi srdce šokem snad zastavilo. Zůstala jsem stát na místě, aniž bych se hnula. Slzy se mi začaly hrnout do očí. "Ž-že je tohle jen zlý sen?" pípla jsem tiše s hlasem na krajíčku. Začala jsem ustupovat a hned na to se otočila a okamžitě utíkala k zadním dveřím k východu. Prosím, at se vzbudím! |
| |
| Jenze k tve smule to zly sen nebyl. Byla to hotova denni mura. Rozebehla jsi se k zadnim dverim, ale nez jsi k nim stihla dobehnout, zatarasil ti je ten podivim, ktery na tebe cely den civel. Jeho obleceni bylo od krve. "Tebe jsme hledali..." pronese. "Kampa si se schovala?" ozve.se za tebou a tam byl ten druhy z te podivinske dvojce. |
| |
| Už už jsem chtěla prchnout druhou stranou, ale lekla jsem se dalšího hlasu za mnou. Srdce mi bylo jako o závod a tváře mokré od slz. "N-ne.. Co ode mě chcete?" pípla jsem roztřeseným hlasem. Rozhlížela jsem se po místnosti, ale absolutně jsem neměla kam utéct. Verge, prosím, pospěš si! |
| |
| "Tebe..." odpoví jeden. Poté se začnou oba měnit. Je jasné, že tohle lidi nejsou.
|
| |
| Strachy se mi zmenšily zorničky. Viděla jsem před sebou jen rychlou smrt, proto jsem jen zavřela oči a zakřičela. |
| |
| Jeden z nich po tobě poté vystartoval. Udeřil tě a jeho rána byla taková, že tě přinutila jít rovnou k zemi, kde jsis dala druhou do hlavy o zem, jako takovou. Tvé vidění bylo rozostřené a stěží jsi rozeznávala alespoň siluety. Pak jsi mohla pocítit, jak tě někam táhnou. "CHRIIIISSS!!" byl známí hlas, který jsi uslyšela. Moc dobře jsi věděla komu patří, ale tvoje vědomí se pohybovala na hraně vědomí a nevědomí. |
| |
| Nevěděla jsem, jak se bránit. Vše bylo rychlé jako mrknutí oka a já pocítila jen tupou bolest na hlavě i s pádem. A musela jsem se nejspíš praštit hodně, nebot se můj zrak začal ztrácet. "CHRIIIISSS!!" Ještě než jsem upadla do temnoty, stihla jsem zahlédnout siluetu postavy s bílými vlasy. "Ver.. gile.." špitla jsem tak slabě, že jsem snad zbytek jména dořekla v duchu. To už se mé vědomí ztratilo ale úplně. |
| |
| I když jsi ztratila vědomí, částečně jsi dokázala vnímat alespoň zvuky okolo sebe. Jevilo se ti to jako celkem krutý boj. Pak jsi mohla slyšet ticho, následně kroky a to, jak tě poté někdo bral do rukou. Následně i nějaký hlas, který zněl tak trochu divně, ale přesto říkal tvoje jméno. Ne, jakoby tě spíš volal. Jenže, když konečně najde dostatek síly na to otevřít oči, to co vidíš nad sebou se sklánět, rozhodně není ten, kterého jsi předtím slyšela volat tvé jméno.  |
| |
| Tak trochu jsem si i přála, abych se probrala ve své posteli z toho zlého snu. Aby tenhle incident byl už co nejrychleji za mnou. Jenže i když jsem si myslela, že to vše prospím, zvláštní zvuky, nepříjemné zvuky, se mi ozývaly hlavou. A pak i mé jméno. Teprve až po chvíli se mi povedlo přinutit otevřít oči. Obraz byl rozmazaný, já začala vnímat a cítila jsem vlhko i teplo z rány na hlavě, kde jsem se předtím uhodila. Moje pozornost ale směřovala na tvář, která byla nade mnou. "C-co..?" řeknu ještě stále krapet omráčená. |
| |
| Svíral jsem v rukou a když jsem viděl, jak otevřela oči, ulevilo se mi. Celkem poznatelně jsem si oddechl. Jenže, ona se netvářila zrovna nadšeně. Skoro jsem zapomněl, že jsem se v zápalu boje přeměnil. Nadechl jsem se, že jsem chtěl něco říct, ale poté jsem jen vydechl a odvrátil od ní svůj pohled na stranu, aby se na mě nemusela dívat a nemusela tak být ještě vyděšenější. "Promiň, že... mě musíš vidět takto...." řeknu nakonec hrubím, nelidským hlasem, který nesl jen nepatrnou známku, spíše otisk, toho mého normálního. |
| |
| Netrvalo dlouho, než se mi obraz vyjasnil. Vypadal... jinak, ale byl to on. Byla jsem si tím jistá. Démon, co by na něj vzal jeho podobu by mě takto ani nedržel. "Promiň, že... mě musíš vidět takto...." Ucítila jsem, jak se mi oči znovu naplnily slzami. Jemně jsem jej objala kolem krku a tvář zabořila do jeho hrudi. At vypadal jak vypadal, voněl stále stejně. "B.. bála jsem se.. Verge.." špitnu zlomeně. Taková byla cena za to dostat dva démony? |
| |
| Když mě objala, celkem dlouho mi trvalo, než jsem jí jemně objal taky. Nechtěl jsem moc, aby mě takto viděla, v téhle skutečné podobě, kterou mám po otci. Dalo by se říci, že jsem se za to i možná styděl. |
| |
| Bylo cítit, jak jsem se ještě klepala. Nikdy bych nevěřila, že poznám, jaké to je mít smrt na jazyku. A že stačilo málo. Co pro mě ale bylo důležité, byl tu on. Byl tu se mnou, pevně mě držel, ale hlavně, udržel mě naživu. Raději jsem ani nepomyslela na to, co by se stalo, kdyby přišel o chviličku pozdě. "P.. pojdme domů." zašeptám aniž bych se od něj nějak odtáhla. |
| |
| Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Začínal jsem se pomalu vracet do svojí lidské podoby. Modře šupinatá kůže začala jen pozvolna ustupovat a vystřídala jí hladká lidská kůže. Jen oči zůstávali pořád nelidské, jako modře svíticí. "Rád bych ale... nemůžeme..." řeknu nakonec. "Jste uvězněni v Démoním světě...." |
| |
|  |
| |
| "Co to povídáš..?" až po chvilce jsem k němu vzhlédla bolestným pohledem. Když jsem se po očku rozhlédla, vše vypadalo stejně. Nerozuměla jsem tomu. Démoní svět by přece vypadal jinak, no ne? Více jsem stiskla své objetí. Zavřela jsem oči. "Mám strach.." |
| |
| Přitiskl jsem jí k sobě a objímal rukama, které ještě částečně vypadali jako ruce nestvůry, ruka s částečnými modrými šupinami a dravčími drápy místo nehtů. "Vtáhli tě do portálu, který vede sem, do Démoního světa. Nebyla jiná možnost než tam skočit za tebou... nemohl jsem dopustit, aby jsi skončila, jako můj bratr..." |
| |
| "Je možnost jak se dostat ven..?" zeptala jsem se opatrně. Momentálně jsem netoužila po ničem víc než být zase v teple domova s ním. Po očku jsem pozorovala jeho ruce. "Zjevně.. plán nevyšel tak, jak jsme si to představovali." |
| |
| Přikývl jsem. "Je tu možnost." potvrdím jí to i svými slovy. "Můj meč, Yamato, dokáže takové portály otevřít taky jenže... jsem na to vyčerpaný a nevím co by se stalo, kdybych jej takto otevřel..." Snažil jsem se, aby moje ruce neviděla, stejně jako obličej. Nevím proč, nebo spíše čím to bylo, že moje přeměna probíhala takto pomalu. Pořád jsem měl ještě modré démonické oči a také jsem v puse cítil několik tesáků. Zřejmě za to mohlo to, kde jsme byly, to prostřední, ten Démoní svět. |
| |
| "A.. když najdeme úkryt, kde si budeš moct odpočinout?" zeptám se s malou nadějí v hlase. At jsem viděla filmů kolik jsem chtěla, tohle byla realita. A z té se skutečně těžko dostávalo. |
| |
| Přikývnu. "Ano, víceméně..." řeknu a jak jsem jí objímal, trochu jsem se přehmátnul a poté jsem se i s ní v náručí zvednul. V levačce jsem ještě držel i Yamata. Bude ti těžké. Nelíbilo se mi tady. Démoni mě mohli vycítit. I když, je docela možné, že kde mě nevycítí tak těžko. Jenže já cítil ještě něco jiného. Něco hodně známého. Něco, podobného mě samotnému... mohl to snad být... ne, on je přece mrtví.. |
| |
| Vypadal.. krapet duchem nepřítomen. Trochu mě to znepokojovalo. Měla jsem si to vyložit v dobrém nebo špatném smyslu? "Umm.. děje se něco?" |
| |
| Zahleděl jsem se do dálky a tak nějak jsem se snažil přijít na to, odkud jsem to tak cítil. "Nejsem si jistý..." pronesu. "Cítím... něco... známého, ale nedokážu říct co to přesně je... je těžké vysvětlit něco, co sám moc nechápu." pokusím se jí nějak vysvětlit, i když jsem to sám vlastně nijak zvláště nechápal, proč tohle zvláštní, proč náhle tohle cítím. |
| |
| Po očku jsem se podívala směrem, kterým se díval on, ale nezdálo se mi, že by bylo něco vidět. Ostatně, já byla ta obyčejná, tudíž do toho nijak nevidím. "A třeba.. nevybavuje se ti, při čem jsi to pocitoval naposledy?" obrátila jsem pohled zpět k němu. Takhle nejistého jsem jej zatím ještě neviděla. |
| |
| Můj pohled se zastavil u blízké budovy, nebo co to mělo být. Tady si jeden nemůže být jistý vlastně ničím co tu stojí. Ten pocit byl daleko silnější, když jsem se podíval tímhle směrem. Podíval jsem se na ní dollů s tím, že jsem jí chtěl něco říct, ale v tom jsem uviděl slabou záři, která jí vycházela z pod trička. Slabě pulzoval můj amulet co jsem jí dal. Na co ale reagoval? Bylo možné, že reagoval... že by tu někde blízko mohl být... ON? Pevně jsem jí sevřel, aby mi nemohla při pohybu vyklouznout a rozeběhl jsem se k té budově. Musel jsem zjistit, jestli tam je i když teď byl v sázce i její život. Neměl jsem teď moc co ztratit. Pokud dojde na nejhorší, vytvořím portál jen pro ní a pošlu jí do bezpečí.
|
| |
| Že se rozběhl, jsem nečekala. Proto jsem jen překvapeně vypípla a chytila se jej pevněji. A budme upřímní, už od mala jsem neměla důvěru v nošení v náruči a ted to nebylo výjimkou, proto jsem se držela pevně jako klíště. "K-kam to běžíš?" Trošku vystrašeně jsem sledovala okolí kolem nás. Měla jsem hodně špatný pocit z tohoto světa. Jako by každou chvilku na nás mělo něco vyskočit, ale já neměla momentálně jinou možnost, než se rozhodnout věřit v jeho rozhodnutí. |
| |
| "Musím si něco ověřit i za cenu toho, že tu zemřu..." odpovím jí. Nechtěl jsem jí říkat, že možná můj bratr, moje dvojče, žije. Že ho tu, že ho odtamtud cítím, dokud jej nebudu vidět na vlastní oči přímo před sebou. "Slibuju ti ale, že pokud se ty dostaneš do bezprostředního nebezpečí, pošlu tě okamžitě zpátky do lidského světa i za cenu toho, že tu já sám zůstanu." |
| |
| "Ne..!" vyhrkla jsem dřív, než jsem si to vůbec uvědomila. Vážně jsem se na něj zadívala. "To nedělej, bez tebe se do lidského světa nevrátím..!" v mém pohledu byla znát známka strachu. Ne o svůj život, ale o to, že bych jej ztratila stejně rychle, jako jsem ho našla. |
| |
| "Vrátíš, protože já pak neumřu s věděním, že tě tu stihne osud horší než je sama smrt." řeknu chladně a nesmlouvavě, stejně jako prve, když jsem se potkali a byl jsem poprvé v jejím bytě. Pomalu jsem se přibližoval. Cítil jsem, jak moje srdce nepatrně zrychlilo, né kvůli běhu, ale kvůli adrenalinu, které moje srdce pumpovalo. |
| |
| Zamračila jsem se. Nenechala jsem se zahnat jeho ledovou maskou. Ne, když jsem už poznala, co se skrývá pod ní. "A mě necháš žít v domění, že jsem ztratila mě velmi blízkou osobu? Nikoho kromě tebe už nemám!" Prsty, kterými jsem se držela, jsem zatla o něco víc. Ani za nic jsem nechtěla pomyslet na nějaké obětování. |
| |
| Zastavil jsem se. "Nemůžu se vrátit, aniž bych nezjistil, jestli je to skutečně pravda nebo ne..." řeknu polohlasně, s pohledem odvráceným od ní. "Nemohl bych s tím dál žít..." pokračuju dál. "...je... tu možnost...i když sám nevím jak moc velká, či jestli je vůbec nějaká, že můj bratr je naživu... " řeknu a zhluboka se nadechnu a vydechnu. "Musím zjistit, jestli je to pravda nebo ne...." |
| |
| Můj pohled se už trochu zmírnil, když z něj vypadl jeho cíl. Proč se to vůbec tolik snažil skrýt? "Taky je možnost, že vůbec nemusíme na nic narazit.." snažím se po chvilce trochu odlehčit atmosféru. |
| |
| "To je mi jedno." odbiju jí hrubě. "Nemůžu se vrátit aniž bych předtím nezkusil naprosto všechny možné možnosti. Prostě nemůžu..." Nepatrná naděje toho, že můj bratr je naživu mnou probíhala jako elektrický proud. Adrenalin mi proudi tělem a všechny mé myšlenky se upínali jen k této nepatrné naději. I kdybych měl najít třeba jen vyschlou nebo ohlodanou kostru... |
| |
| "Fajn.." řeknu si spíše pro sebe a odvrátím od něj pohled. Tón, jakým se mnou mluvil, se mi nezdál příjemný ani trochu. Možná proto i bude lepší už zkrátka zůstat zticha. |
| |
| "Promiň..." řeknu nakonec ale na víc se už nezmůžu. Nechtěl jsem jí vysvětlovat, jak moc pro mě znamenal v době, kdy jsme přisli o rodiče a byly jsme jen sami dva, spoléhajíc jen sami na sebe a poté i to, jak se pro mě obětoval a nechal se vtáhnout do podobného portálu, do kterého jsme vešli i my. |
| |
| Vergil nakonec dál beze slova pokračovat k místu, o kterém jsi myslel, že zde nejspíše, nebo nepravděpodobněji je jeho ztracený bratr. Krajina okolo byla temná, nehostinná a pustá. Ve vzduchu se vznášelo spousta popílka a jiného drobného prachu. Slunce to nesvítilo. Jediné co tu vydávalo světlo a tak nějak to tu osvětlovalo, byly mohutné volcány viditelné ve velké dálce, které hrlili tekutou lávu. Bylo tu dusno, teplo, skoro né moc dobře dýchatelno. Přesto se jim nějak povedlo dostat se dovnitř. |
| |
| Když jsem se dostal nepozorovaně dovnitř, zůstal jsem za jedním slepým rohem. "Můžeš sama stát?" zeptal jsem se jí, protože když bych jí nesl, tak by se mi případně poté velmi špatně bojovalo a já nevěřil, že můj příchod sem byl vez povšimnutí. |
| |
| Lehce váhavě jsem přikývla. Sice se možná zakolísám, ale zvládnu to. Ještě ted jsem byla rozklepaná a atmosféra tohohle místa mi na klidu příliš nepřidávala. Bála jsem se každé minuty, která byla před námi, ale víc jsem se bála o něj. Hnal se dopředu tak, že se mi to zdálo nerozumné. Opatrně jsem k němu vzhlédla. "Já.. vím, že je to pro tebe důležité.. ale.. měl bys dbát na opatrnosti." špitnu tiše. Chtěla jsem aby to slyšel, ale zároven i nechtěla. Obávala jsem se toho, že mě bude čekat ostřejší reakce. |
| |
| Pomalu jí pustím na její vlastní nohy, ale přitom jsem tak nějak připraven jí případně přidržet, nebo podepřít. V levé ruce ale pořád svírám Yamata. "Já vím..." řeknu s lehkým povzdechem a podívám se přitom na ní. "... kdyby nebyl... opatrný... už od dětství, nikdy bychom nebyly schopní se s bratrem dožít dospělosti... natož, abych tu já byl ještě dýl..." |
| |
| I když mě položil, držela jsem se co nejblíž u něj. Neměla jsem z toho místa dobrý pocit. Běhal mi tu z toho mráz po zádech. Podívala jsem se na něj. "Já-.. takhle jsem to nemyslela. Já jen.. nechci aby ses nechal příliš rozptýlit." nejistě jsem polkla. |
| |
| Chtěl jsem jí něco říct, ale místo toho jsem jen pootevřel ústa, protože na nic jiného jsem se tak nějak nezmohl, protože jsem zaslechl kroky, které se blížili k nám. Rychle jsem nám proto schoval za nejbližší roh, naznačil jsem jí, aby byla potichu tak jak jen to bude možné a poočku sledoval, zdali se vydají naším směrem, či nikoliv. Nemohl jsem riskovat otevřený střet, ne pokud jsem tu měl jí. MOhli by jí využít ve svůj prospěch a to jsem nemohl připustit. Míjela nás skupina asi tří démonů, kteří zde zřejmě byly něco jako stráže. |
| |
| |
| |
| Snažila jsem se Vergemu příliš "neplést pod nohy". Jen co jsme zaslechli kroky, udělala jsem rychle jak naznačil a co nejvíce se natiskla ke stěně za jedním rohem. Skoro až jsem nedýchala, bála jsem se pomyšlení na to, že by se otočili proti nám. Po očku jsem se na něj starostlivě podívala. Tak moc jsem si přála být zpět doma. Jak dlouho tu strávíme čas? |
| |
| Démoni prošli bez povšimnutí okolo. Jen jeden se tak nějak zastavil, jakoby si nebyl něčím jistý. Mohla si vidět, jak Vergil nepatrným, sotva postřehnutelným pohybem palce povytáhl Yamata z pochvy. I v tom šeru, které tu bylo byla jeho čepel jasně rozeznatelná. Démon něco zamručel a potom několikrát začuchal ve vzduchu. Pak znovu zamručel a vydal se za těma dvěma, který byly už značnou část před ním. Zdálo se tak, že nakonec to snad bude všechno v suchu. Když se zdál pak zvuk čistý, Vergil tě pak vedl dál temnýma, hrůzu nahánějícíma chodbama, ve kterých jsme potkali ještě několik podobných démonů jak byly ti dva předtím. Naneštěstí se vše ale obešlo bez konfliktu. |
| |
| Cim hloubeji jsme sli, tim vic mi busilo srdce. Tma mi na takovem miste nahanela hruzu a to jsem se obvykle tmy nebala. Radeji jsem zustavala zticha. Vergil ale jiste musel citit jak jsem vystrasena. Bala jsem se kazdeho dalsiho kroku hloubeji do chodby. Jenze jsem vedela i to, ze on se hned tak nezastavi.. |
| |
| Vergil ale skoro nezastavoval. Jakoby jej něco hnalo pořád dopředu, možná snad i pořád spíše zrychloval. Když se před vámi oběvili těžké dveře, zamířil přímo k nim. A že těžký skutečně museli být, protože Vergilovi dalo dost zabrat, aby je sám otevřel. Jeho svaly na rukách byly tak napjaté, že to skoro vypadalo, že se přetrhnou dříve než je otevře. Nakonec se mu podařilo je aspoň pootevřít natolik aby jste se mezi nima mohli protáhnout. To co jste tam našli a posléze uviděli vám oboum vyrazilo dech. Místnost vypadala jako středověká mučírna. Všude bylo spousta prapodivných nástrojů a také spousty zaschlé krve. A potom něco jako kříž a na něm někdo přibitý. Vergilova katana zarachotila o podlahu. Mohla si slyšet jediné slovo, které vzešlo z jeho úst: "Dante..."  |
| |
| To co jsem následně viděla před svýma očima.. Nikdy bych si nemyslela že něco, co jsem viděla ve filmech, uvidím i naživo. Je tohle.. jeho bratr? Starostlivě jsem se podívala na Vergila. Pociťovala jsem lítost při pohledu na něj jak v tuhle chvíli vypadal rozhozeně. Vždy vypadal vyrovnaně, pevně.. ale teď jako by se zlomil. Jemně jsem ho chytila za zápěstí. "Hlavně se prosím nevrhej dopředu. Nemám z toho místa dobrý pocit.." šeptala jsem tiše. |
| |
| Cítil jsem jak mě chytla, ale vytrhnul jsem se jí a namířil jsem si to k Dantemu. Míchali se ve mě pocity zlosti, smutnu ale i radosti. Vše tohle vytvářelo takoví podivný koktejl, který jsem ani nijak nedokázal vlastně vyjádřit. V tuhle chvíly mi bylo naprosto všechno jedno. Musel jsem zjistit jediné... Došel jsem k němu, byl ode mě sotva pár centimetrů. Nevěděl jsem, jestli žije nebo vůbec jestli dýchá. "Dante... " řekl jsem prve polohlasně jako bych si nebyl jistý svým hlasem. "Dante..." oslovil jsem jej trochu jistěji a opatrně mu položil ruce na jeho tváře. "Dante, slyšíš mě?" |
| |
| Nic než naprostá tma. Všude kam jsem se podíval nic jiného nebylo. Neviděl jsem vlastní nohy, vlastní ruce, ani žádné světlo. Zřejmě to byl jen sen. Tedy, aspoň to jsem si myslel. Co se ale stalo? Jsem mrtvý? Ocitl jsem se někde úplně jinde? Věděl jsem jen jedno a to, že jsem byl sám. Úplně sám. A to už velmi dlouho. Připadal jsem si skoro už jen jako nějaký bloudící přízrak. Nah, ta samota si mě uhlodává natolik, že snad brzy ze mě nic nezbude. Dante... Dante, slyšíš mě? .... Dle zaschlé krve a pachu bylo zřejmé, že tu visím už poměrně dost dlouho. Rebellion byl zabodlý přímo v mém srdci a bílé vlasy byly místy slepené zaschlou krví a špínou. Nejevil jsem jedinou známku toho, že bych se byť jen i kousek pohnul, nebo že bych dýchal... |
| |
| "Dante!" oslovil jsem jej mnohem rozhodněji a stejně tak i víc stisk na jeho tvářích. "Dante probuď se!" rozhodně můj hlas byl pevnější jak předtím. Skoro jsem se dotýkal vlastním čelem, jak jsem byl u něj blízko. Snad podruhé v životě jsem zacítil v očích slzy. "Dante notak..." zašeptal jsem pak polohlasně, když nejevil žádné známky reakce. Opřel jsem si čelo o to jeho a zavřel oči. "...prosím... nechci tu zůstat sám..." zašeptal jsem, že to nebylo skoro slyšitelné. |
| |
| Pohled na něj mě píchal u srdce. Vypadal tak.. bezmocně, zranitelně a.... smutně. Nikdy jsem ho tak neviděla. Bylo mi z toho mizerně. Rozešla jsem se k němu a zezadu ho pevně objala. Zavřela jsem oči, cítila jsem slzičky v koutcích očí. Tak moc jsem ho chtěla utěšit, ale věděla jsem, že pravá slova na tohle neexistují.. |
| |
| Chtělo se mi spát. Tak moc.. Zavíral jsem oči s tím, že se tomu pocitu poddám. Jenže než jsem to stihl, prudce jsem je otevřel. Jako kdyby mě někdo tiskl nebo dokonce poplácal po tvářích. Takový.. štiplavý pocit. Znamenalo to něco nebo se mi to jen zdálo? Rozhlížel jsem se kolem. Prohledával jsem tu tmu kolem sebe, než mou pozornost upoutala malinká bílá tečka někde daleko v dáli. Co je to? Tak nějak jsem se vyškrábal na nohy. Měl jsem pocit, že tohle je moje jediná šance. Pokud tedy nejsem už úplný blázen. .... Tentokrát se už můj hrudník pohnul. Velmi slabě, ale přeci jen. Jako bych se pokusil nasát alespoň trošičku vzduchu. Hruď mi znovu klesla, ale tentokrát se už snažila o něco pravidelněji a o něco jistěji dýchat. |
| |
| Ignoroval jsem vše okolo. Nedokázal jsem otevřít oči. Ne, spíš jsem to nechtěl. Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl jsem vidět svoje selhání, svoje vpodstatě druhý selhání. "Promiň mi to bráško... promiň mi to všechno..." zašeptal jsem. Nevěděl jsem v podstatě co jiného říci nebo udělat. |
| |
| Z úst mi vyšlo velmi chabé vydechnutí. Trvalo to, ale křečovitě se mi přeci jen povedlo alespoň velmi mírně pootevřít oči. Horší byl ten fakt, že jsem netušil, co se děje, kde jsem a co se se mnou stalo.. |
| |
| Zaregistroval jsem nepatrný pohyb. Skoro okamžitě jsem otevřel oči. "Dante...?" zeptal jsem se znovu, jako bych si vlastně nebyl jistý, ono možná jsem ani dvakrát nebyl. Pořád jsem držel jeho obličej v rukách a díval se na něj svýma očima, čekal jestli otevře ty svoje. Napětím jsem skoro ani nedýchal. "Dante... " |
| |
| Pokusil jsem se otevřít oči o trochu víc, ale přílišné změny jsem se moc nedočkal. Cítil jsem se natolik vyčerpaný, že jsem byl rád, pokud jsem vůbec dýchal. Přeci jen ale pár jasně modrých, průzračných očí trochu vidět byl. A sledoval jsem jimi osobu před sebou. C-co? |
| |
| Skoro jsem se neodvážil dýchat, když jsem uviděl jak na mě hledí. "Dante..." vydechl jsem, částečně úlevně. "Dante, to jsem já, Vergil... " začnu opatrně. Nevím čím vším si tady dole prošel, ale jeho stav nevypovídal o ničem dobrým. Respektivě jeho tělo, samá jizva ale i otevřená rána a některé museli být sakra hluboké. |
| |
| Když se mi obraz tak nějak zaostřil, opatrně jsem párkrát mrknul. Ačkoliv jsem to nemohl dát příliš jasně najevo, cítil jsem se stejně překvapeně jako on. Jak je to možné? Viděl jsem ho padat z útesu.. Pootevřel jsem ústa s tím, že něco řeknu, ale musel jsem okamžitě bolestí zatnout zuby a zavřít oči. Čím víc jsem byl probuzený, tím intenzivněji se mi bolesti rozlévaly po celém těle. Zakašlal jsem. Očima jsem se po očku rozhlédl kolem sebe. Půda pode mnou byla zbarvená zaschlou krví. Ostatně, překvapovalo mě že ještě žiju. Určitě jsem tu nebyl chvíli, proto mi v hlavě zůstávala otázka, proč jsem nezemřel na vykrvácení? |
| |
| "Nehýbej se." řeknu mu když jsem viděl jeho pokus. Musel jsem ho z toho nějak dostat. Rebellion musel jít jako první. Pokynul jsem Chris, aby se držela zpátky, nechtěl aby jí třeba nějak neublížil. Uchopil jsem rukojeť meče a zatnul všechny svaly a snažil se jej vytáhnout. Šlo to hodně špatně. Nevím jestli to bylo tím, že jsem byl třeba vysílený nebo s tím udělali něco oni. Nevzdával jsem to a meč se nakonec aspoň trochu pohnul. Bohužel se to ale neobešlo bez toho aniž bych nevěděl, že mu určitě způsobilo nějakou bolest. "Vydrž to nějak..." Zabral jsem proto víc, jenže on se nechal pořád dál hnout. Zatnul jsem zuby a nepřestával jsem. Věděl jsem, že to zřejmě nepůjde bez jediné věci a sice, že se budu muset proměnit. Chris, musíš to nějak přežít... Proměna postupovala pomalu, od prstů na rukou a od nohou postupně se pak střetli na hrudi, odkud už společně pokračovala nahoru až se proměnila i hlava. Zabral jsem proto znovu, tentokrát jsem cítil jak se meč znovu pohnul, neváhal jsem a zabral co nejvíce to šlo. Cítil jsem jak meč pomaličku vyklouzává, jenže se to neobešlo bez toho aby on necítil bolest... Promiň bratříčku... |
| |
| Ustrašeně jsem sledovala situaci odehrávající se přede mnou. Věděla jsem, že tu jsem teď akorát navíc, proto jsem uposlechla Vergeho posunky a uhnula stranou co nejdál. Všechno tohle mi na starostech příliš neubíralo. Ve chvíli kdy se k tomu Verge odhodlal přistoupit jinak, raději jsem odvrátila zrak. |
| |
| "Nehýbej se." Tak trochu jsem měl tušení, co se chystá udělat. A já věděl že jsem neměl moc možností na výběr. Respektive žádnou. Ucítil jsem jak, pevně Rebellion uchopil. V momentech, kdy se ho začal snažit vytáhnout, prudké bolesti mi vytrskly skrze celé tělo a já se zmohl jen za umlčené, bolestivé zamručení. Věděl jsem, že to nejhorší teprve ještě přijde. Nechal jsem pevně zavřené oči a zaťaté zuby. Cítil jsem, jak moc se snaží a naopak zase já jsem se snažil příliš nekřičet, abych nepřilákal nežádoucí pozornost. Jen bohužel v tuhle chvíli jsem se už příliš neudržel a bolestivě zařval. |
| |
| Ve stejnou chvíly jako se ozval jeho bolestný výkřik, ozval se i můj, který byl spíše, protože ten meč byl už skoro venku. A taky, že nakonec byl. Dost jsem se zapotácel a udělal několik úkroků vzad a tak trochu naklekl na jedno koleno. Hleděl jsem na Rebellion ve své ruce. Cítil jsem z něj otce. To teď ale bylo vedlejší. Pomalu jsem se vrátil zpátky z proměny ale sem tam mi ještě modré šupinky zůstávali. Nejvíce na obličeji. Vstal jsem a rychle přiskočil k němu. Rebellion byl sice venku, ale na tom kříži jej drželi ještě nějaké hřeby v rukách a nohách. |
| |
| Sklonil jsem vycerpane hlavu takze jsem nakonec jen zustal viset. V miste, odkud ze me Rebellion vytahl, kapala na zem krev. Ocividne ale uz ne tak hodne jako predtim |
| |
| Rebellion zarincel o zem, jak jsem jej odhodil vedle sebe. Rana v jeho hrudi dosti krvacela ale takto mel aspon nejakou sanci se zacit uzdravovat. Pristoupil jsem k nemu a zacal vytahovat prvni hreb z jeho dlane. Slo to ztuha a pomalu ale vytahl jsem jej. Podeprel jsem ho jednou rukou a druhou zacal vytahovat druhy. Nehledel jsem na to, jak moc jsem byl zamazany od jeho krve. Chtel jsem jedine - zpet sveho maleho bratricka i cenu vlastniho zivota. |
| |
| Cítil jsem, jak se dlouho zabodlé rány uvolňují a já pociťoval tu vytouženou úlevu. Konečně jsem byl uvolněný, ale stále příliš oslabený. Víceméně jsem na něm "visel" jelikož jsem opravdu neměl dost síly na to vůbec otevřít oči - proto, chtě nechtě, jsem odešel na nějakou chvíli do tvrdého spánku. |
| |
| S vypetim sil jsem nakone vytahl i ten v jeho druhe ruce. Bohuzel se tak nejak na me bezmocne zhroutil a ja ho tak musel podeprit obouma rukama. Jeho krev mi stekala po tele. Ignoroval jsem to. Nedam ho, nikomu... "Chris, " oslovil jsem ji. "Muzes mi prosimte pomoct ho aspon podeprit?" |
| |
| Ihned jsem zareagovala, jakmile mě oslovil. Přikývla jsem. "Jistě." Přispěchala jsem k němu a opatrně jsem se jeho bratra pokusila podepřít tak, abych se nedotýkala zranění. Už při pohledu na něj, i když byl v mdlobách, jsem se zarazila. To je.. neuvěřitelný. V obličeji je úplně přesně jako Vergil. Po očku jsem pozorovala jeho a Vergila. No opravdu. "Jak.. se teď dostaneme ven?" |
| |
| Musel jsem jeste vyyahnout ty hreby z jeho nohou abych jej osvobodil uplne. Tim, ze jej podepirala jsem mohl pouzit obe ruce a vytahnout aspon oba najednou. Ale dalo to dost zabrat. Mel jsem pocit, ze mi svaly snad kazdou chvily prasknou. Kdyz jsem je nakonec vytahl, nechal jsem jej spadnout mi na rameno kde jsem jej jen pridrzel. "Muzes vzit prosim jeho mec? Jenom ho nest, nic vic." rekl jsem zatimco jsem se nejak pokousel se ohnout pro Yamata. |
| |
| Beze slova jsem přikývla a jakmile si ho převzal, rychlejším tempem jsem se vydala k mohutnému meči a sehla se pro něj. Kupodivu, dělal mi trochu problémy. Byl těžší než se na první pohled zdál, ale za pomoci obou rukou jsem ho tak nějak pobrala. Jak se s takovou váhou zvládne rozmáchnout? S otázkou, co se bude dít dál, jsem hleděla na Vergeho. |
| |
| Sbiral jsem ze zeme svejo Yamata, drzel jsem jej a pak nahle pocitil ostrou bolest v brise. Zaslechl jsem kapani nejake tekutiny. Podival jsem se dolu. Hnusna demonova pracka mi trcela z bricha. Patrila jednomu z demonich straznych, kterych jsme cestou potkali nekolik. Ze hrudi si mi vydralo zavrceni. Capl jsem jeho pracku a zkroutil ji tak dokud jsem neucitila prasknuti. "Chris!" vyzval jsem ji. Ten demon byl k ni zady takze ho mohla bodnout zezadu. |
| |
| Trhla jsem sebou. Me nejvetsi obavy se vyplnily a ja notnou chvilku na miste ztuhla nemoci se primet k nejakemu pohybu. No tak, demona nevudus poprve! Vedela jsem ze jedinou zbrani je ten mohutny mec, jenze co s nim kdyz se sotva rozmachnu? Musela jsem neco udelat! Polkla jsem a spicku mece jsem namirila pred sebe. Vydechla jsem a rozbehla se proti demonovym zadum se zamerem jej probodnout. |
| |
| Démon se pokusil vytrhnout se z Vergilova sevření,když zjistil, co se na něj chystá ale ten jej držel pevně, když špička Rebellionovi čepel prošla skrz jeho záda do jeho hrudníku. Bohužel na pár centimterů prošla ještě i do Vergilovích zad. Ten ze sebe vydal jen tlumené bolestivé zasyknutí. Bylo nanejvýš jasné, že odtud musíte vypadnout. "Chris..." oslovit tě sípavě Vergil. |
| |
| Prudce mi bušilo srdce ve chvíli, kdy se mi povedlo toho démona skutečně probodnout. "J-je mrtvý?" co nejdříve bych toho totiž chtěla ušetřit Vergila. |
| |
| "Chris..." oslovil jsem jí. "Otevřu teď portál... co nejblíže tvému bytu..." trochu zakašlu. "...musíš se pak postarat o mého bratra... já... já nemo...hu..." zakašlu trochu víc. Sám budu mít co dělat, abych se poté udržel vůbec při vědomí, neli na nohách. |
| |
| Co nejvíce jsem zatáhla a meč vytrhla z obou dvou co nejrychleji jsem dokázala. Hodně ustarostněně jsem se podívala na Vergila. Měla jsem o něj strach takový, že se mi v koutcích nahrnuly maličké slzy. "Hlavně vydrž prosím.." |
| |
| Pocítil jsem železitou pachuť v puse, ale pokusil jsem se to spolknout. "Udělej... prostě co jsem... t...i řekl...." řeknu nakonec nekompromisně. Chápu to, že možná má starost, ale teď nebyl čas do něčeho plést city. Cítil jsem, že tímhle jedním démonem tohle nekončí a, že jestli rychle nevypadneme, umřeme tady. Držel jsem Yamata a soustředil se. Soustředil jsem všechnu svojí zbylou energii. Pak jsem máchl do vzduchu a protrhnul jej, utvořil jsem jakousi poloprůhlednou průrvu. "Dovnitř!" přikázal jsem jí. Teď jsem cítil jasně, že celkem velká tlupa démoní je jen několik metrů od nás. |
| |
| Na nic jsem nečekala. Meč jsem si rychle dala v půli do podpaží a přidržovala rukou, zatímco druhou jsem podepřela jeho bratra a co nejrychleji jsem v tuhle chvíli mohla, rozběhla jsem se přímo proti portálu. |
| |
| Když prošla portálem, nejdříve jsem portálem poslal Danteho. Když jsem se ujistil, že je pevně na druhé straně, chtěl jsem projít já, ale nějaký démon se mi zahryznul do ruky, která svírala Yamata. Neměl jsem čas a ani jsem nechtěl se s ním teď nějak párat, takže jsem jej s vypětím všech sil táhl do portálu. Démon pochopil co se chystám udělat a přitvrdil ve stisku. Uslyšel i ucítil jsem nepříjemné křupnutí v ruce. Zakřičel jsem bolestí. Táhl jsem démona dál až jsem jej nakonec do něj dotáhl. Prošel jsem skrz a na druhý straně tak nějak napůl dopadl na kolena. Z portálu ještě stále čouhala démonova hlava, držící moji pravačku. Mohl jsem udělat jedinou věc a sice zavřít portál. A taky jsem jej zavřel. Démona hlava tak skončila na podlaze, kde se pomalu rozpadla na jemný černý prach. Já necítil ruku, zřejmě zlomená a naněkolikrát. Měl jsem mžitky před očima. Když jsem ale uviděl Danteho v bezpečí a napůl poznával celkem povědomé zdi jejího bytu, svalil jsem se na podlahu a přestal vědět o světě. |
| |
|  |
| |
| Když jsem po tom šoku rozpoznala, že jsme u mě v bytě, ihned jsem pustila mohutný meč na zem a Vergilovo bratra opatrně položila na bok na gauč. Díkybohu zatím nekrvácel, takže jsem se mohla postarat o Vergila. Ihned jsem k němu přispěchala. Padla jsem na kolena a opatrně jej podpírala. "Verge.. Co se stalo?" podívala jsem se na něj ustrašeně a začala ho prohlížet. Už teď mi bylo jasné, že nejhůř na tom bude jeho ruka. "Pokus se vstát společně se mnou.." |
| |
| Byl večer, slunce zrovna zapadalo a v pokoji to tak tvořilo podivnou atmosféru. Vergil tak ale jen ležel a nijak nereagoval. Jeho pravačku dosti krvácela. Bylo více než dobře pravděpodobné, že už došel na hranici svých sil, ne-li jí spíše překročil, zřejmě na ní balancoval už když byly tam v tom světě. |
| |
| Cítila jsem, jak se mi chtělo zmatkovat, ale sama sebe jsem nutila zachovat si chladnou hlavu. Vergeho jsem dovedla do menšího křesla v kuchyni a jakmile jej usadila, ihned jsem letěla do lékárničky. Že budu ošetřovat hned dva polodémony jsem ale opravdu nečekala. |
| |
| Naneštěstí ale tvá lékárnička nebyla natolik vybavená a připravená na to, abys mohla ošetřit tolika ran najednou. Navíc ještě byla celkem hluboká noc a tudíž i případné lékárny byly tudíž i zavřený. Moc možností tu tedy nebylo. Navíc i ty sama si mohla pociťovat, že zrovna nejsi na tom nejlíp. Adrenalin způsobil své a díky tomu, že teď už prakticky vyprchal, takže si mohla pociťovat, že prakticky stojíš na nohách je víceméně jen tak nějak silou vlastní vůle. Ráno moudřejší večera... |
| |
| Z toho, co jsem doma našla, jsem se snažila využít přijatelných možností v podobě kapesníčků a čisté vody alespoň na vyčištění těch nejhorších ran u obou dvou. Z nějakých zbytků obvazů jsem se snažila ošetřit to nejnutnější a víceméně takovými starostmi strávila celou noc. Oba dva nakonec skončili v obývacím pokoji. Vergilovo bratr ležel ošetřený na rozloženém gauči hned vedle Vergeho. Nechala jsem přes ně přehozenu slabší deku a následkem vyčerpání jsem usnula na zemi opřená rukama o kraj rozložené gaučové postele v případě, že by jeden z nich měl v noci zdravotní problém. |
| |
| Bloudil jsem mezi vedomim a nevedomim ani sam nevim jak vlastne dlouho. Vklouzaval jsem z jedne vzpominky do druhe a skoro se ztratil malem v tom, ze to byly jen vzpominky a ne realita. Pomalu jsem zacal prichazet k sobe. Tedy zacinal jsem pomalu vnimat veci okolo sebe. Sbiral jsem sily na to abych mohl otevrit oci coz mi trvalo nejakou dobu. Nakonec se mi to ale povedlo. Trochu jsem je pootevrel a uvedomil si, ze jsem v necim byte, ze uz nejsme v Demonim svete. Dalo mi praci rozpomenout se, co se vlastne stalo. Kdyz jsem si nakonec vzpomnel, prinutilo me to posadit se s takovou prudkosti, ze jsem toho okamzite zalitoval, protoze ta bolest, kterou jsem pocitil v celem svem tele byla agonizujici. |
| |
| Měla jsem lehký spánek. Neskutečně jsem se lekla, když se jeden z nich prudce posadil a já se zmohla jen na vykulené oči. Vydechla jsem si, že jsem si naštěstí nemusela dělat starosti s nějakými démony. "Verge.. vylekal jsi mě.." |
| |
| Trochu zhluboka jsem se nadechl a tlumene vydechl. Vsechno se jevilo jako zly sen. Citil jsem se tam slabi, vycucany jako houba. Bez energie, bez zivota. Nebyt demoni polovicky, asi bych byl davno mrtvi. Necitil jsem pravacku. Kdyz jsem se na ni podival, i skrz obinadlo nevypadala zrovna hezky. Zaslechl jsem hlas. Znami hlas. Vedel jsem komu patri ale nevedel jsem co ji mam rict. Nemel jsem ani silu neco rict. |
| |
| Otrela jsem si vlhnouci oci rukavem od tenkeho svetriku. Pevne, ale opatrne jsem jej objala kolem krku. Bylo poznat, jak velky kamen ze srdce mi spadl. "Tolik jsem se o tebe bala.." Zaseptam nalomenym, ale presto stastnym hlasem do jeho belavych vlasu. |
| |
| Tohle jsem tak trochu neocekaval a tak jsem musel hodne zatnout zuby abych potlacil bolest, ktera se mi vzapeti prohnala telem. Avsak nemohl jsem ji to vycitat. Stale jsem nevedel co bych vlastne mel rict a tak jsem jen zavrel oci a nechal se ji objimat. Jeji vune, vonela tak nadherne a ja pod tou vuni roztaval jako led na slunci... |
| |
| Zbytecne jsem to neprotahovala a odtahla se. Jemne jsem vzala jeho tvare do dlani a divala se ns nej starostlivym pohledem. "Jak se citis?" |
| |
| Trochu jsem si povzdechl. "Hůř... ne-ž to.. vypadá..." řeknu nakonec tiše, lámavě. Ona únava mého těla je v mém hlase dosti patrná a znatelná. Proto není tak pevný jako předtím. Aspoň, že můj bratr je teď v pořádku... Nevím proč, vyplula mi na mysl ona vzpomínka kdy jsem chtěl skočil dolů, z Temen ni Gru, do Démoního světa a porazit Démoního prince, stejně jako můj otec, ale Dante skočil za mnou. Nevěděl jsem, že má lano z Ladyny zbraně. To jsem zjistil, až když jsem přestal padam, zatímco on padal dál do temnoty... |
| |
| Trochu posmutněně jsem si povzdychla. Verge sice nevypadal nejlíp, ale nejspíš se z toho vyškrábe. Pohledem jsem teď zabloudila k jeho bratrovi vedle. Od doby co jsme se dostali do lidského světa, neviděla jsem na něm jedinou zmínku o tom, že by se chystal probudit. "Trošku mi dělá starosti to, že on se asi hned neprobudí.." |
| |
| Zavrtím nepatrně hlavou. "Nevím... co... si tam dole prožil..." začnu pomalu a stejným tónem jako předtím. "...ale nic he-zkého to... nebylo..." Nechtěl jsem ani myslet, ani si představit co tam musel on prožít. Už jenom pohled na něj mě bolel a snad jsem i cítit to co cítil on. Cítil jsem, věděl jsem, že bude nakonec v pořádku. Potřebuje jen čas na zotavenou, stejně jako já, i když u mě to bude zřejmě na delší dobu než u jeho. |
| |
| Malinko jsem tušila, že je myšlenka někde úplně jinde a tak docela mě nevnímá. Upustila jsem od jeho tváře a pomalu vstala. Mírné kruhy pod očima značily o mé únavě. "Půjdu alespoň pro pití. Čisté obvazy budu muset sehnat až zítra." |
| |
| Krátce jsem si povzdychl. Nechtěl jsem tu dále ležet. instinkt, který mi říkal, že mám zjisti, jestli je okolí bezpečný, byl až příliš silný. Proto jsem se pokusil z toho kanape nějak slést na nohy. Ignoroval jsem proto jí. S pomocí levačky jsem sundal nohy dolů. Cítil jsem jak byly slabé, ale ne natolik, aby mě neunesli. Což se mi poté taky potvrdilo, když jsem se na ně váhavě nakonec postavil. Sice byly zezačátku trochu rozklepané, ale musel jsem se podívat, zda-li to jsme v bezpečí. |
| |
| Sice jsem odesla do kuchyne, ale po ocku jsem ho stale sledovala. Videla jsem, jak se snazi zase vstat a neco delat jen aby nemusel bezmocne lezet. Povzdychla jsem si. Bylo zbytecne mu neco rikat, byl tvrdohlavy a stejne by me neposlechl. Skoro az mi pripadalo, ze by to ranilo jeho hrdost. Naplnila jsem dzbanek lehce studenou vodou a se dvema sklenickami jej pak donesla na maly stolek vedle gaucove postele. Sebou jsem si prinesla i navlhcenou zinku. Mlcela jsem. Jen jsem po Vergem po ocku koukla. Pote jsem se posadila na postel a mokrou zinkou zacala jeho dvojceti omyvat uspineny oblicej od krve a spiny. A ze to bylo kruci poznat, kdyz jsem se mohla na jeho tvar podivat "poradne". Lehce jsem omyla to nejhorsi a vyhybala se mensim ranam. Mezitim jsem premyslela a ani si neuvedomovala, ze ono omyvani delat zkratka automaticky. Oba si museli projit takovym peklem jen proto, ze se spatne narodili? |
| |
| Dantemu hodne dlouho trvalo nez si zacal uvedomonvat sam sebe. Tedy aspon natolik, aby se jeho telo pokouselo probudit. To co jej probouzelo bylo prave to, jak se jej Chris pokousela osetrit. Trochu vice to lechtalo ale take to misty dosti bolelo napric jeji snaze o co nejmensi jeho bolesti. Kdyz prisel nejak k sobe, prvni co uvidel byla prave ona. |
| |
| Po chvilce premysleni me vytrhl neprijemny pocit, jako ze me nekdo sleduje. A brzy jsem si toho vsimla. Dival se na me. Sec s jen malinko pootevrenyms ocima, ale dival. Nejiste jsem ztuhla jako socha. "A-ahoj." Spitnu skoro neslysne a otocim se na Vergeho. "Verge, pojd sem honem! Probudil se.." |
| |
| Prvni, co jsem zaregistroval bylo, ze jsem lezel na necem mekkem. Stejne tak, jako bolest, ktera hned tak neodeznivala, ale dala se vydrzet. Pomalinku jsem pootevrel oci a zahledl rude vlasy. Kdyz jsem zaostril, zjistil jsem, ze je to devce. Co je ale zac? Proc vlastne tak znejistela? Ocima jsem lehce zabloudil vedle ni na osobu s bilymi vlasy. Verge..? Je nazivu? |
| |
| Vergil byl v mistnosti u okna ale i kdyz jej zavolala, zrovna se nehrnul zpatky. Ba vlastne vubec. Jenom se pootocil smerem k nim a zustal tam kde byl. Dante mezitim mohl citit jak je jeho telo cele ztuhle a zkrehle od zraneni ktera mel a hlane bolesti kterou vlastne neustale musel prozivat stale a stale dokola, kdyz tam v Demonim svete mu demoni vlastne jen oplaceli to, co delal on jim, tedy kdyz zabijel jejich soukmenovce, kteri chteli zabit jeho a i jeho bratra. Vzhledem k tomu, ze Vergil se nemel moc k tomu aby k nemu nejak prichazel, upoutala jeho pozornost spise Chrisina pritomnost. |
| |
| Pohledem jsem sjel zpet k te divce. Svym zpusobem pusobila zvlastne, ale ne vzhledem. I kdyz teda pohledu na jeji hrudnim sklanejici se nade mnou se neslo vyhnout. Ale byl to pekny pohled, vskutku. "Kdo jsi..?" Septnu unavenym hlasem a hned jsem prisel na to zjistil, ze boli i mluvit. |
| |
| Sledovala jsem Vergeho v ocekavani, ze se k nemu vyda, ale ve skutecnosti ne. Jakto? "Verge..?" Driv se ale ozval druhy hlas. Otocila jsem se k nemu. Zarazila jsem se ale nad tim, kterym smerem se dival, proto jsem radsi hned vstala a ustoupila. Neibranila jsem se neprijemnym rozpakum. "Ja? Ja no..." |
| |
| Pohlédl jsem krátce do okna a naposled se ujistil, že je okolo čisto. S krátkým povzdechem jsem se rozešel zpátky k nim. Spíše to bylo takové jakoby ploužení, protože jsem cítil pořád, že moje nohy jsou jaksi slabé. Zastavil jsem se jen kousek od gauče, svírajíc si pravačku, aby mi jen tak nevysela podél těla, protože sám jsem s ní hýbat nemohl. Vlasy jsem měl jen nepatrně načesané, vlastně jenom vepředu ofinu, zbytek byl napůl už splihlí dolů. "Dante..." řekl jsem tiše. |
| |
| Než jsem se dozvěděl vůbec její jméno, přerušil ji Vergil když se konečně došoural až ke mě, i když zprvu vypadal, že by sem raději vůbec nešel. Pohled jsem tedy nyní věnoval jemu. "Dante..." Bylo jediný co jsem od něj slyšel. Horší ale pro mě bylo, že jsem měl naprostý vokno. Neměl jsem ponětí, co se od posledních událostí stalo a jak dlouho jsem byl mimo. "Neviň.. se.." vydám ze sebe po troše námahy. |
| |
| Nepatrně jsem pootočil hlavu do strany. Nemohl jsem se na něj dívat. Nemohl jsem se dívat na to, v jakým byl stavu, mojí vinnou hlavně. Nedokázal jsem to prostě... zklamal jsem sebe a hlavně jeho. A taky naše rodiče. "Ale ano..." pronesu nakonec polohlasně. |
| |
| Věděl jsem, že tahle situace pro něj není příjemná. A pro mě také ne, pořád mě bolel každý sebemenší pohyb, ale musel jsem to rozchodit - přesněji rozhýbat. Mluvení jsem už ale tak nějak skousl, což bylo to klíčové. "Odkud.. se znáte?" řeknu zatímco se pokouším alespoň se zatnutými zuby opřít o předloktí. |
| |
| Zatím jsem nechal nezodpovězenou jeho otázku. Nějak jsem sám sebe donutil se na něj podívat. Když jsem viděl, jak se snaží, chtělo se mi brečet. Opravdu brečet. Zklamal jsem všechny okolo sebe a bylo otázkou času, kdy nakonec zklamu i jí... Nepatrně jsem jí poodstrčil stranou, abych k němu mohl já sám. Udělal jsem jen pár kroků k hraně gauče, u kterého jsem se zastavil. Natáhl jsem k němu levou, funkční ruku. Pocit viny a vše ostatní okolo toho tím jen tak zřejmě nesmažu, ale přesto je to něco málo, které pro něj teď v tuhle chvíly vykonat můžu. |
| |
| Povedlo se mi opřít se alespoň o jedno předloktí, i když mi bolest vystřelovala rukou. To jsem se ale snažil nedávat nějak najevo, protože jsem nepotřeboval směřovat jeho pozornost zrovna k tomu. Dvě pronikavě modré oči se střetly. V tu chvíli se mi neskutečně ulevilo, že jsem ho tehdy opravdu zachránil. "Nikoho jsi nezklamal.. To, že jsi naživu... je to... o co jsem se celou dobu.. snažil.." pokusil jsem se alespoň nepatrně povytáhnout koutek svého úsměvu. Povzbuzení rozhodně potřeboval, takhle roztátého jsem ho totiž ještě neviděl. |
| |
| Když na mě promluvil, stáhl jsem nepatrně nabízenou ruku k sobě. Nepatrně jsem zaváhal, zapochybovat. Nevěděl jsem co mu mám vlastně, jak vlastně na něj nějak reagovat. Trochu jsem na místě přešlápl a nakonec k němu ruku natáhl zpátky, poněkud trochu sebevědoměji. |
| |
| Sklonil jsem pohled k jeho nabizene ruce a pomalu se ji snazil chytit moji druhou volnou rukou. Stale na ni byla videt rana po hrebu, ktery jsem v ni mel zabodly buhvi jak dlouho. Podival jsem se zpet na nej. "Ze jsi nazivu znamena.. ze jsem splnil svuj cil." |
| |
| Když chytl mojí nabízenou ruku, stiskl jsem jí. Ne moc, pořád byl zraněný, ale to já taky. Nevím jestli jsme někdy v podobný situaci byly, zřejmě tohle byla asi tak nejhorší co jsme doposavaď zažili. Stiskl jsem tedy jeho ruku. Pořád jsem nic neříkal. Já vlastně nikdy nebyl zrovna komunikativní typ. Pak jsem napjal všechny svaly na ruce a pokusil se ho zvednout z toho gauče. Byl poněkud lehčí než co si pamatuju, ale to teď nebylo důležitý. Vytáhl jsem jej na nohy a on se tak ocitl přede mnou. Naše obličeje dělilo pár centimetrů. Hleděl jsem na něj zpříma, stejně jako kdysy. |
| |
| Necekal jsem, ze se me pokusi vytahnout, ale spolupracoval jsem. Mel jsem sice co delat, abych se udrzel, ale pomahal mi. "Zase.. jsme pohromade." |
| |
| Hleděl jsem na něj zpříma, mlčky. Nevěděl jsem moc co říkat. Nakonec ve mě tak nějak všechny za ty nahromaděný emoce bouchli a já jej prostě objal. Nekompromisně, pevně a silně i napříč jeho a mým zraněním. "Promiň..." zašeptal jsem nakonec. |
| |
| Bolestne jsem musel privrit oci, ale lehce jsem se pousmal. Napric tomu ze jsem byl v podstate chodici paratko, objal jsem jej taky. Sam jsem pocitoval tu nepopsatelnou ulevu, ze mi spadl kamen ze srdce. "Zase jsme rodina.." Zaseptal jsem. |
| |
| Dante... Nedokázal jsem popsat ten pocit, který jsem momentálně cítil. Pomalu jsem jej mlčky pustil. Pak jsem ještě na něj chvíly koukal a nakonec jsem začal strachat ve svý kapse. Nakonec jsem to našel. Vytáhl jsem to z kapsy ven. "Tady, patří tobě..." řeknu a podával jsem mu jeho stříbrný přívěsek, který dostal od matky, když jsme byly ještě malý. |
| |
| Zpozorněl jsem. Ve chvíli kdy mě přestal objímat, šmátral ve svojí kapse a cosi vytáhl. Zarazil jsem se. Trochu nevěřícně jsem na něj hleděl. Pomalu se mi vybavovalo co se dělo. Myslel jsem, že ho démoni ukradli už ve chvíli, kdy jsem padal do propasti. "Tys.. ho našel?" |
| |
| Nechal jsem jeho amulet volne lezet na sve ruce a pote jsem ji nabidnul jemu aby si jej mohl vzit zpatky. Nemohl jsem mu rict, ze jsem si jej nechal jako posledni pamatku na vlastni mrtvou rodinu. |
| |
| "Díky.. Verge.." bylo vidět, že jsem opravdu rád, že ho má on a ne nějací jiní démoni. Pomalu jsem si jej nasadil na krk jako za starých časů. Měl jsem plno otázek ohledně toho, kolik času uběhlo, co se stalo s ním a vůbec.. celkově. "Vypadáš zničeně.. Měl by sis ještě odpočinout.." |
| |
| Trochu jsem si povzdychl. "Rád bych..." řeknu nakonec. Můj hlas je poněkud hlubší než si on sám pamatuje, stejně tak ale zni celkem silně, ale přesto i slabě. "...ale nebude to tak lehké... jak jsem si sám představoval..." Dostal jsem sám sebe a své schopnosti na samou hranici. Skoro jsem sám sebe zabil, když jsem nás odtamtud chtěl dostat. Bude mi trvat několik týdnů, ne-li měsíců než budu nějak bojeschopný, o přeměně ani nemluvně... |
| |
| Jelikož jsem nevydržel stát déle, musel jsem se zase posadit. Sám jsem se dost divil, takhle slabě jsem se ještě necítil. Očividně jsem tam musel smrdět hodně dlouho. Tentokrát jsem se už konečně chtěl dopátrat k mé zapomenuté otázce, proto jsem se podíval zpět na tu dívku a otázku položil Vergilovi. "Odkud se tedy znáte?" |
| |
| Chvíly jsem přemýšlel, co tou otázkou vlastně sledoval. Pak jsem na to víceméně přišel. Podíval jsem se na ní, za sebe. Tak nějak mi došlo, že pokud se o nás dvou dozví, bude to konec světa. Díval jsem se na ní a doufal, že snad pochopí co jí tím chci naznačit. Načež jsem se poté otočil zpátky k bratrovi. "Připletla se mi do cesty... " řeknu nakonec. "Démon, po kterým jsem šel, jí vzal jako živí štít... vzal jí sebou do Démoního světa, kde jsem pak našel tebe... a nevím co se stalo poté co jsem otevřel portál pryč... " |
| |
| Chvilema jsem tekal z Vrrgila na ni. Neco se mi na tom zdalo zvlastni, on obvykle pri odpovedich nevahal. A vubec, smrdelo to tak nejak cely. Ne ze by ti dva smrdeli doslova, i kdyz to mozna my celkove vsichni, ale uz jen tim jak ho predtim oslovovala mi prislo, ze se znaji dyl. Nicmene, dlani jssm si lehce chytil celo, jelikoz me zacala trochu bolet hlava. Prozatim jsem to nechal plavat. Mozna jsem mel ale malou nadeji, ze me ta pekna divka jeste "zblizka" osetri. "Kolik.. ubehlo casu od doby, co jsme se rozdelili?" |
| |
| Na sucho jsem polkla. Vsimla jsem si, jaky typ pohledu na me Vergil hodil, ale nemela jsem tuseni, co rict. A mimo jine, neustaly pohled jeho bratra me uz zacinal rozcilovat. Jako by se skrze jedno jedine misto snad chtel propalit. Musela nsem zvolit unikovou metodu. "Pujdu udelat alespon neco mensiho k snedku. Musite oba aspon trochu neco snist." Prohlasim a bez poslouchani protestu jsem se vyparila do kuchyne. Pak si s Vergem budu muset promluvit o samote. |
| |
| Dívám se za ní jak odchází. Jídlo byl celkem dobrý nápad, momentálně bych spíše uvítal pořádnou sprchu. Asi zřejmě bude muset ještě chvilku počkat. Pak se Dante zeptá na to, kolik času uteklo. Trochu se zarazím. Já to pořádně ani moc nepočítal, žil jsem prostě ze dne na den, ve dobré nebo nulové vyhlídky na ten další. "Deset let..." řeknu nakonec neutrálně, možná trochu studeně, hodně se to už podobalo mému normálnímu tónu. |
| |
| Zarazil jsem se a sledoval ho jako kdybych ho dobre neslysel. "Coze?" Pozoruju ho vazne. At si znel studene jak chtel, myslim ze po oznameni tehle "novinky" by i me praskl led. "To neni mozny.." |
| |
| Podival jsem se na nej svym zpusobem pohledu. "Zabava a vtipky nikdy nebyly mou parketou." reknu smerem k nemu. A on to moc dobre vedel, prece jenom on je muj bratr, dvojce, neco jako moje druha polovina, i kdyz svym zpusobem dosti nepovedena... |
| |
| Nechtelo se mi tomu verit. I kdyz jsem se podival na svoji ruku, ktera byla znacne hubenejsi, neco na tom asi bude. Deset let jsem zustal ve svete demonu..? Pritom kdyz jsem se podival na nej, vypadal ve tvari porad uplne stejne. "To.. se mi nelibi." |
| |
| "Neni to tak nemozne, jak se zda..." pronesu. Chytnu si pravacku, ktera visela jsem tak povadle bez zivota podel tela. Porad jsem ji citil ale nedokazal jsem s ni nijak pohnout. "Otec o necem podobnem vypravel, zaslechl jsem jej kdyz jsem byl jeste dite." |
| |
| Zpozornel jsem. "Povidej." Reknu s pohledem uprenym na nej. Jakoukoliv historku o otci nebo matce jsem vzdy poslouchal s letmym zajmem. |
| |
| "Sám víš co byl otec skutečně zač..." začnu. Mluvit o rodině bylo vždycky pro nás oba celkem citově těžké, nehledě na to, že nás oba tížilo to co se naší rodině stalo a taky to, že jsme vlastně ani nevěděli, kdo to udělal. "Pamatuju si, že otec říkal, že Démoní svět není jako ten náš. Čas, prostor... všechno je tam jinak než je tomu u nás." |
| |
| Dlaněmi jsem si přejel po obličeji nahoru do vlasů. Když jsem ty ruce chvilku takhle nechal, byl jsem víceméně od nerozeznání od Vergila. "Už.. si ani nevzpomínám jak jsme se do té situace dostali. Jako kdyby mi někdo poslední vzpomínky vymyl.." |
| |
| Věděl jsem co se stalo, ale neměl jsem moc chutí se o tom teď nějak bavit. Ono to ani nebylo moc příjemný na to vzpomínat, protože to vlastně všechno byla moje chyba. "Na tom teď už nijak nezáleží..." pronesu nakonec. Teď by ta sprcha byl dobrý nápad. "Půjdu se umýt..." oznámím mu nakonec a otočím se s tím, že se vydám směr koupelna. |
| |
| "Dělej jak myslíš." povím směrem k němu. Zatímco odešel, já se podíval směrem ke kuchyni kde byla Chris. Možná jsem s ní mohl navázat nějaký ten "nezávazný" rozhovor. |
| |
| Vydal jsem se pomalu ke koupelně. Pořád jsem cítil svoje slabé nohy, ale koupel byla teď to jediné po čem jsem teď momentálně toužil. A možná najdu i trochu uvolnění. Po nějaké chvíly jsem nakonec do koupelny došel. Zavřel jsem se tam a pomalu se svlékl z oblečení. Vešel jsem do kouta a pustil vodu. Chvíly to trvalo než jsem na své kůži ucítil příjemnou, teplou vodu. Zapřel jsem se rukou o kachličkovanou zeď přede mnou, a také jsem se o ní opřel i trochu čelem. Zavřel jsem oči a užíval jsem si příjemnou teplou vodu, která dopadala na mou kůži. Tlumeně jsem hluboce vydechl a nadechl se pak. Když jsem pak otevřel oči, pára byla všude okolo mě, stejně tak ale i krev, kterou jsem ze sebe takto chtěl smýt. Částečně se mi to i povedlo. Zbytek jsem ze sebe tak nějak sundal sám ručně. Odkryl jsem tak rány čerstvé, i částečně se zahojující ale i rány jakoby jen před několika chvílema zavřené. |
| |
| Cítil jsem se dost unavený na to, abych došel do kuchyně. Proto jsem zůstal na gauči a znovu se natáhl, jelikož odpočinek teď pro mě hrál dobrou roli. Stejně tak jako Chris, která pravděpodobně za chvilku přijde. Při vzpomínce, jak znejistěla při mém pohledu, jsem se musel pobavením lehce pousmát. Zřejmě mezi těma dvěma bude nějaká větší spojitost než Verge tvrdí.. |
| |
| Ještě chvíly jsem nechával dopadat teplou vodu na svou kůži, ale pak jsem jí zavřel. Chvíly jsem tam jen tak stál a nechával ze sebe ještě vodu okapávat. Nakonec jsem ze sprchy vyšel. Na ručník jsem kašlal, jen jsem na sebe natáhl kalhoty a rukou si prohrábl a stáhl vlasy z čela dozadu. Načež jsem poté vyšel z koupelny. Šel jsem rovnou do kuchyně za ní. Stála tam, nejevila známky toho, že by postřehla mou přítomnost. Rozešel jsem se k ní a když jsem byl u ní, jednou rukou jsem jí vzal zezadu okolo pasu a přitiskl si jí lehce k sobě. Částečně jsem zabořil obličej do jejích vlasů. |
| |
| S jídelním nožem v ruce jsem mazala máslo na krajíce chleba. Neměla jsem příliš velké tušení, co by ti dva mohli jíst, proto obyčejný chléb nemohl nic zkazit. Spíše jsem doufala, že oba sní alespoň jeden krajíc. Polekaně jsem sebou cukla, když mě Verge jemně chytil za pas. "Promiň." lehce jsem se uchechtla. Zkrátka po tom všem, co jsem s ním už prožila, nemohla jsem se sama sobě divit. Tohle jeho gesto bylo ale po delší chvíli příjemné a uvítala jsem ho. "Sníš doufám alespoň jeden?" hodila jsem po něm po očku naoko přísnější pohled. Už minule nic nesnědl. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nechci, ti kazit tvé úsilí, ale tohle ti on nesní... vlastně ani jeden z nás..." poznamenám. "Spíš, tedy hlavně a především jemu, uděláš větší... radost... když mu objednáš pizzu..."pokračuju. "....a pokud si dobře vzpomínám, měl taky dost rád pivo..." Pořád se ve mě lehce mísily všechny ty pocity. Smutek, kvůli tomu, co jsem mu udělal, ale taky radost, z toho, že je vlastně pořád naživu, a tady. |
| |
| Přes rameno jsem se na něj podívala a netvářila jsem se příliš nadšeně. "Pivo a pizza pro nemocného člověka zní opravdu zdraví hodné.. " povzdychla jsem si a odložila nůž s krajícem chleba. |
| |
| Trochu si povzdychnu. "On nemocný není... ani já..." řeknu polohlasně. Je v mém hlase dosti znát únava a vyčerpání jako takové. "... a nejsme lidé..." řeknu už poněkud trochu studeněji. Možná to bylo pěkný, ale je to prostě holá skutečnost, krutá pravda, se kterou jsme na tento svět oba přišli a které denně musíme čelit. |
| |
| Otočila jsem se k němu čelem, takže jeho dlaně teď spočívaly na mých bocích a já mu byla mnohem blíže. "Z poloviny pořád ano. Není rozumné se už přímo považovat jenom za démony." Ač jsem se nijak vyčítavě netvářila, v mých očích to bylo vidět, stejně jako ona odhodlanost pro něj udělat první poslední. |
| |
| Držel jsem jí jen jednou rukou, protože pravačkou jsem ještě pořád nemohl dostatečně pohnout. Hleděl jsem na ní rozhodně, možná i trochu chladně, ledově, ale to prostě ke mě patřilo, jako patří třeba peří k ptákům. Byla to moje podstata, bylo to moje já. Skoro až bílé ledové panenky ani na sekundu neuhnuli při pohledu do její tváře. "Možná..." řeknu nakonec. "...i přesto... nepotřebujeme zacházení jako lidé... Díky démoní krvy jsme rychlejší, silnější, máme lepší výdrž i regenerační schopnosti..." Trochu si povzdechnu. "I když to většinou nevypadá... dostali jsme se z mnohem horších situací..." |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR