Dům, ve kterém žije Smrt
hrálo se Jindy
od: 11. srpna 2013 19:20 do: 28. října 2013 18:44
Dobrodružství vedl(a) hereticbeast
| |
 | ...a tak se zrodila legenda USA, Iowa, Villisca, Dům Moorových Na okraji tohoto města stojí dům, ve kterém bydleli Moorovi, kteří byli ve městě mezi lidmi velmi oblíbení. Josiah Moor( 43) učil děti ve škole a jeho žena Sarah (39) se starala o čtyři vlastní děti - Paula(5), Hermana (11), Boydana(7) a Catherine (10). Dne 10.6. 1912 přenocovali u Moorových jejich přátelé Stillingrovi se svými dcerami Innou (8) a Lenou (11). Večer šli všichni spát a ráno se nikdo z nich neprobudil. Byli zavražděni mezi půlnocí a druhou hodinou ráno. Ještě ten den šli všichni do kostela a vrátili se asi v 10 hodin večer. Když je vrahové napadli, některé z dětí se snažily utéct, ale bohužel bezúspěšně. Ráno je objevila sousedka Mary Peckhamcstala, když se jí zdálo podezřelé, že v osm ráno nikoho z rodiny ještě neviděla a zašla se za nimi podívat. Mary přišla k domu Moorových a zaklepala na dveře...když nedostala žádnou odpověď, zkusila otevřít dveře, ale ty byly zevnitř zamčené. Šla tedy vypustit Moorovy slepice a poté zavolala Josiahovu bratrovi Rossovi. Ross přišel, zaklepal na dveře a když nebyl schopen vzbudit obyvatele domu, odemknul a vstoupil do domu... Otevřel ložnici u obývacího pokoje a uviděl Stillingovy děvčata zabitá ve svých postelích. Hnal se tedy ven a řekl Mary, aby zavolala šerifovi. Sousedi a zvědaví diváci se sblížili s domem, díky nátlaku právníků byla rychle ztracena kontrola nad kriminalitou. Sto lidí zíralo v domě na mrtvá těla před tím, než tam přišli strážní z Villiscy. Přibližně našli 4 těla dospělých a 6 dětských bez hlav. Všechna ležela rovně na posteli s rukama podél těla. Měli z toho všichni šok a od té doby si lidé kladou otázky jako: Proč se nebránili? Kdo by měl motiv je zabít? Co se vlastně stalo v městečku s nulovou kriminalitou? Od té doby se vypravuje, že je zabil zlý duch, který obchází město a občas je i slyšet z toho domu pláč.  V roce 2012, skoro na den přesně po tomto masakru, koupila dům jistá rodina Wallisových. Byla to typická americká rodina - manželé kolem čtyřiceti se dvěma syny, dvojčaty, starými 14 let. Nastěhovali se ze dne na den a velmi rychle zapadli do zdejší nudné komunity. 10.6. se však stala první z mnoha následujících nehod a nešťastných náhod. Jejich pes, štěně vlčáka, Nancy bylo nalezeno vykuchané přímo před jejich dveřmi. Po této události se začalo dít mnoho dalších, i když spíše podivných, než brutálních. Bušení ve zdech, padající předměty, zvláštní zvuky vycházející ze sklepa, nenadále praskající zdivo, zvláštní transy obou dvojčat, atypické a nelogické chování zvířat v okolí obydlí a mnohé další. Wallisovi začali propadat zoufalství, jelikož policie a nakonec ani všemožní jedinci zabývající se paranormálnímy jevy si s jejich případem nevěděla rady. Teror trvá již skoro rok a zdá se, že rodině není pomoci. |
| |
 | soukromá zpráva od James Parsons pro Probouzím se ve své posteli oblečen do džínsů a hnědé košile, mám na sobě i kožené pevné boty, do toho běží zapnutá televize, kde se mi pokoušejí nabídnout nějaké zázračné pánvičky, koho to zajímá! Hlava mi může prasknout, smrdim po pivu. Kouknu se na hodinky. 11:12? Doufám, že dnes nikdo nepotřeboval kšeft, nevzbudili by mě, ani kdyby zvonili hodinu v kuse. Nejistě vstanu a zamotá se mi hlava. Kurva, kolik sem toho musel vypít? A jak sem se vůbec dostal domů? Vyjdu ze svého pokoje, zatím stále nefunguju, televizi nechávám zaplou. Jdu dolů a vcházím do kuchyně. Tam mi matka nechala snídani. Zlatá to žena, je už více než 4 hodiny v práci, v obchodu s likéry. Snídani nechávám snídaní, stejně už je studená a stejně nemám ani pomyšlení na jídlo. Jdu se kouknout do ledničky, super, žádný pivo. Bez ranní hygieny a sprchy vycházím z baráku a jdu ke svýmu starýmu Fordu. Je to dobrý auto, pickup, červený, perfektně udržovaný, táta si ho mazlil. Teď je to na mě, aby tenhle fešák ještě chvíli jezdil. Táta nedal na Fordy dopustit, mám to po něm. Sáhnu do kapsy džínů, naštěstí tam jsou klíčky. Nasednu, nastartuju a jedu ulicí dolů. Právě projíždím kolem domu Wallisových. Vždycky když jedu kolem, tak mě zamrazí. Proč k čertu z toho baráku nevypadnou? Mě by z toho jeblo už dávno. Není divu, že se tam dějou ty divný věci, copak nevěděli když ho kupovali, jakou má ten dům historii? Táta mě tim strašil, když sem jako malej zlobil. Hrůza. Konečně mi zmizí ten prašivej barák ze zadního zrcátka a za pár minut přijíždim k máminýmu obchodu. Z palubky si vezmu cigáro, Marlbora, táta je taky kouřil. Vystoupím z auta a vcházím do obchodu. "Helemese kdo se nám probral, tys zase vypadal, když ses včera, vrátil! A nekuř mi tady, kolikrát ti to mám říkat." Přivítá mě matka. Hodim cígo otevřenýma dveřma ven "Ránko, díky za snídani. Vezmu si jen nějaký pivko a zas mizim. Doufám, že se dneska neobjeví žádnej kšeft, dneska se na žádnou velkou opravařinu necejtim." Beru si z lednice pakl plechovek a bez placení odcházim. Mám otevřenej účet, sakra vždyť stejně platim elektřinu a všechny výdaje. Domů raději jedu jinudy, chci se tomu baráku vyhnout, dneska nemám chuť si kazit den. Přijíždim ke svýmu baráku, zaparkuju, sednu si na příjezdovku, zapálim další máčko a otevřu pivo. Konečně snídaně. Sedím a čekám, až přijede někdo pro součástky, nebo mě nezavolá, ať mu zajedu zpravit auto. "Další nudnej den ve Villisce. Řeknu si pro sebe a dám si pořádnýho loka. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Pomalu dokuřuješ třetí cigaretu, pivko si už dávno dopil, když tu zaslechneš zvuk pneumatik. Tvůj dnešní největší strach se zřejmě vyplnil - někdo přijel s autem. Můžeš už jen doufat, že to je nějaká ženská s rychle odpracovatelnou ptákovinou, ale když se před tebou objeví auto, víš, že tomu bude přesně naopak. Jedná se Chevrolet Impala ročník 67 tvého souseda Alana Snydera. Víš, že ten by s nějakou prkotinou určitě nepřijel, protože co může, opraví si doma sám. Impala je jeho chloubou a zřejmě jedinou životní láskou. Z auta vystoupí muž kolem čtyřicítky se začínajícím pivním pupkem, krátkými vlasy i vousy a bodrou tváří. Co víš, tak Alan nikdy neměl ženu ani děti, vždy se u něj jen střídaly ženy ze dne na den a z noci na noc. Prostě dokonalý příklad člověka, který žije na plno. "Brej den, sousede," pozdraví tě vesele a halasně, přičemž přijde až k tobě. Potřeboval bych od tebe pomoct. Ty víš, že bych tě nerušil, kdyby to opravdu nebylo vážný. Moje holka," posmutněle se zadívá na Impalu a přímo jí až laská pohledem. "Má něco s karburátorem. Nedokážu ti to nijak víc přiblížit, páč nedokážu přijít na to, co s ním je. A víš co mi přijde zvláštní? Stalo se to zrovna když jsem projížděl kolem toho domu Wallisových. Čert aby ho vzal," uleví si nasupeně. Alan opravdu nenáviděl, když se s jeho Impalou zachází bez úcty, respektu a nese špatně, když se jí něco stane. Pak je schopný obviňovat i legového supermana z hračkářství. "Tak co, spravíš mi to? V kufru mám čistě náhodou několik chlazenejch pivek." Alan měl opravdu nepřijemnou vlastnost. Dokázal brzo odhalit slabiny lidí a v patřičný moment na ně zaútočit. Dojde k autu a z kufru vytáhne chladící box, ve kterém slastně narážejí plné lahváče jeden o druhý. "A slyšel jsi o tý další události u Wallisových? Máma těch dvojčat spadla z žebříku, když otrhávala břečťan a zlomila si prej několik kosti. Rychlá jí musela odvízt až do Omahy. Normálně bych si řekl, že to byla jen nešťastná náhoda, ale v tomhle domě...Co myslíš? |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Zrovna když přemýšlím, že si pojedu dát někam oběd (asi k Nickovi, má zatraceně dobrý slaninový burgery, ty by mě z týhle kocoviny vytáhli), přijíždí Alan. Normálně bych to uvítal, na toho fešáka se podívám vždy rád, myslim to auto samozřejmě. Dobrej Alane, copak pro tebe můžu udělat? Hodim vajgla na zem a jdu mu potřást rukou. Nepříjemně sebou trhnu, když zase slyšim o tom baráku. Jenom si skočim do garáže pro rukavice a mrknu se na to, zatim načni dvě, přece tady nebudeme na suchu. Nakonec mi ani nevadí, že přijel, začínal sem se už nudit a kšefty se v poslední době moc nehrnou, bolest hlavy mi už pomalu odeznívá, takže se svižným krokem vydám pro rukavice. Kam sem je jenom dal? Jo tady. Tak se koukneme, co tuhle krásku trápí. Otevírám kapotu a začnu se v motoru šťourat. Tomu baráku by ses měl vyhejbat, jako to dělám já. Je to prostě celý nějaký divný. Kdybych byl na jejich místě, sbalil bych si svejch pět švestek a odjel bych co nejdál odsuď. Než se něco stane těm jejich malejm. Ale každej svýho štěstí.. Měl pravdu, je to karburátor! Nevstřikuje olej, hadička a úchyt jsou nějak seškvařený, to jsem mockrát neviděl. Zamračim se, sundám rukavice a vezmu si od Alana pivo. Mám pro tebe špatnou zprávu, karburátor se bude muset vyměnit. Naštěstí znám v Kansasu chlápka, férovej co má kvalitní součástky. Můžu se mu poptat. Ale počítej, že to vyjde na osm, devět stovek. I s výměnou. Moc bych s tim neotálel, chvíli ti to ještě pojede, ale může tě to kdykoliv nechat ve štychu a podělat celej motor. Ten by si radši nechal vzít ledvinu, než aby něco chybělo jeho fáru. Ale je to sakra dobrý fáro! A když mi z toho připlujou tři stovky do kapsy, taky se zlobit nebudu. Zaklapnu kapotu a dopiju pivko. Co říkáš večer na pár točenejch u Nicka? Třeba tam zase sbalíš nějakou žábu. Uchechtnu se a zapálim další cigáro. Nebo se víc poptám o tý Wallisový. |
| |
 | soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro ~Michelle~ WELLCOME TO IOWA - Fields of oppoturnities Ani nevíte, jak jsem rád, že konečně tuhle ceduli vidím. Po celonočním řízení jsem, i přes to, že jsem na podobné akce poměrně zvyklý, tak trošku přežvýkaný a vyplivnutý. Možná proto jsem na poslední benzince předal řízení Michelle, která do té doby slastně spala, vypil půllitr kafe s vanilkou a višní a slastně to zalomil... abych rozlepil oči ve chvíli, kdy jsme přejeli hranice. "Tak sbohem, Nebrasco," zamumlám ještě pořád trošku rozespalým chraplákem. Pak zkontroluji, jak je slečně řidičce. Nevím, jak dlouho jsem spal a nevím, jestli by mi třeba nepotřebovala vrazit volant zpátky. Rád bych ovšem podotknul, že je tady určitý rozdíl mezi slovy "potřebovat" a "chtít." Když se pohnu, v klíně mi zašustí slušná, absolutně neuklizená kopa papírů. Trošku znechuceně k nim vrátím svůj pohled. Materiály k případu. Poměrně hnusáckému, chcete-li můj názor. Villisca. Je to vlastně stejný zapadákov, jako Del Norte, ve kterém jsem se narodil já. Jen je tady o něco chladněji. No a míň mexikánců. Řek bych i "víc duchů" - ale ona to není pravda, ti zmetci jsou naprosto všude. Namísto otázky "kdy už tam budeme" kolenem zapnu přehrávač. Vybafne na mě song z Michellina playlistu. Bože. Dvakrát bože, že si u toho poklepávám nohou do rytmu! Následně se natáhnu dozadu pro laptop. Uvnitř jsou hozené dvě falešné ID karty. "Seš si jistá, že tadle společnost existuje, žejo?" Už jsem se ptal jednou, když jsme karty přebírali a ptám se znovu. Já znám tak možná PETU a Greenpeace. Tím to tak nějak končí. Kdybych se tím začal zabývat blíž, ještě bych začal chránit vlkodlaky... |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro John Graham Svému otci musíš poděkovat za hodně. Mimo jiné i za to, že tě, ačkoliv nevědomě, přivedl do tohoto města. No tedy spíše takové větší vesnice. Ten případ Wallisových ti už dlouhou dobu nedá spát. Furt na něj musíš myslet. Kvůli těm dětem i rodičům a zároveň přemýšlíš, kdo to může dělat, ještě takovou dobu. Setkal ses již z několika případy, které byly mystické a paranormální, ale nakonec byl vždy dopaden pachatel. A jako duch tedy nikdy nevypadal. Tento případ je sice o něco extrémnější, než ty předchozí, to ale neznamená, že to dělá duch. I když všechno ukazuje na poltergeista. Že by ten film byl přeci jenom točený podle pravdy? Ráno ses probudil poměrně časně a sešel jsi dolů, aby ses nasnídal. Zrovna když dosnídáš, otevřou se dveře a dovnitř vejde tvůj otec i s nákupem. "Dobré ráno, Johne." Pozdraví tě ode dveří. Pak vejde z předsíně do kuchyně a odloží tašku s nákupem. "Slyšels to už? U Wallisových se stala další nehoda, tentokrát to prý odnesla matka." O několik minut jsi již na místě činu. Chvíli se rozhlížíš a pak podlezeš žlutou pásku. Zatím to nevypadalo, že by se tě někdo chtěl pokusit zastavit. Zapeklitý případ Donald Price Po té, co jsi vyřešil svůj poslední případ a vedení tě povýšilo, jsi byl přiřazen k případu Wallisových. Ten zatracenej případ se táhne hezkých pár měsíců, ty se na něm podílíš ale pouze poslední 3 týdny. Přesto už jsi, jako většina ostatních, s rozumem v koncích. Jako by nic z toho, co se uvnitř děje nedělal člověk. Žádné důkazy, svědci ničeho. Na tom případu prostě bylo něco záhadného a tajemného. Už od začátku. Stojíš u toho místa, kde se paní Wallisová tak nešťastně zřítila ze žebříku, který ke všemu spadnul na ní a přispěl tak ke zlomeninám. Když se na dům díváš, vlastně na něm ani nic děsivého není. Je to klasické stavení, kterých je po americe miliony, na pěkném místě. Tu děsivost si k němu vlastně přidala jen lidská psychika. A nutno uznat, že celkem oprávněně. Měl zůstat jen pouťovou atrakcí pro duchařské magory a ne se stát domovem tak milé rodiny. Když se chceš jít zeptat ostatních zda-li něco našli, periferním viděním zahlédneš postavu, která sem jaksi nepatří. Určitě to není obyvatel Villisci, jelikož ty už se sem dávno přestali chodit dívat, kdykoliv se něco stalo. Jedině, že by byl nový, ale o tom pochybuješ. Sem se někdo přistěhuje tak jednou za uherský rok. No prostě za dlouho. V tom postava podleze žlutou pásku a nevypadá, že by jí chtěl někdo bránit. To bude ale spíše kvůli nepozornosti. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Alan evidentně zbledne. Trochu ti připomíná malé dítě, kterému zabavili jeho nejoblíbenější hračku, když byl zrovna uprostřed hry. "To ne, řekni mi prosímtě, že si děláš srandu." Chvíli na tebe prosebně hledí, ale je mu jasné, že si z něj srandu neděláš. "No dobře, ty peníze ti určitě dám, klidně ti i připlatím, když to uděláš co nejrychlejc, ale hlavně jí pořádně vypucuj." Je ti ho skoro až líto. Jak to asi zvládne, když za pár let to auto už bude nepojízdné. "Nejradši bych šel na to pivo hned. No ale uvidíme se večer, teď hlavně sprav mojí holku." Chvíli se posmutněle dívá na "svojí holku" a pak vyjde směrem domů. "Uvidíme se večer." |
| |
 | soukromá zpráva od John Graham pro Ráno se probudím, malátně dojdu ke skříni obléknu se a jdu do kuchyně se najíst. Zatracený případ i bez něj nemůžu spát a s ním je to jenom horší. Když do sebe obrátím první hrnek kafe trochu se to zlepší, pak si vezmu zbytek večeře z lednice a dám se do jídla. Když se ozve rachocení klíčů v zámku, instinktivně zvednu hlavu. Ahoj tati. Potom když se zmíní o paní Wallisové se na něj zamyšleně podívám. Tak další nehoda no to já mizím. Už je na čase abych obeznámil pana Wallise proč tu jsem a kdo mě poslal. Tohle už mě úplně probudilo, vezmu si své věci a odcházím na místo nehody, když jsem u dveří ještě se otočím. Tak se měj tati, snad se do večera vrátím. Pak už jen zabouchnu dveře a po pár minutách svižné chůze jsem u domu, nejdřív se rozhlédnu a když zjistím že se nikdo nedívá podlezu pásku a jdu se podívat co se tu stalo. Když se porozhlédnu a zorientuji co se stalo vydám se k domovním dveřím abych si mohl promluvit s panem Wallisem a vše mu vysvětlit. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Smutek v jeho očích plně chápu, opravdovej chlap má se svým autem vztah. Zatim Alane, v 8 tě vyzvednu. A neboj, dám si záležet. Jakmile Alan odejde, zatlačim Impalu do garáže, zapnu rádio, přinesu zbytek piv, co tu zaplaťpámbu zůstali a znova pro jistotu projedu motor. Zrovna mi do toho hrajou George Strait - All My Ex's Live In Texas. Vzpomenu si na Marry, sakra, potřebuju babu! Snad se večer poštěstí. Vyndám karburátor a zbytek součástek zkontroluju a vyčistím. Mám rád poctivou práci, dělá dobré jméno. Jakmile to dodělám, vypnu rádio, beru pivka a jdu do baráku. Piva dám do lednice, jedno si však nechám a jdu se konečně vysprchovat a vezmu si čistou košili. Jsou už skoro čtyři hodiny a já stále nejedl. Bolest hlavy odezněla, práce jí vždycky zažene. Najdu číslo na Bena (chlápka se součástkama z Kansasu) a jdu na pevnou linku vytočit jeho číslo. Mobil nemám, nemám rád, když mě někdo otravuje. Na záznamníku žádné zprávy, jak jinak. Snažím se s ním dojednat co nejlepší cenu a nabízím mu i poškozený karburátor výměnou, součástky z něj se vždy hodí. Říkám mu, ať ho pošle poštou, do dvou dnů by tu měl být a Alan by už mohl jezdit. V tom mě dožene hlad, jdu do kuchyně, vajíčka z rána vyhodím do koše a kouknu se do lednice. V krabičce je bramborová kaše a plátek masa od včera, sakra večer si budu muset zpravit chuť. Dávám krabičku do mikrovlnky a rozdělám pivko. Se známým tónem ohlašujícím konec ohřívání se do obsahu krabičky pustim. Žádný talíře = méně mytí nádobí, stejně si v poslední době moc na kulturu stravování nepotrpím. Jakmile dojím, nechám krabičku krabičkou, vytáhnu pakl z lednice a jdu si sednout před barák ke garáži do houpacího křesla na zápraží. Mám tam připravené časopisy o autech. Pokud mě nikdo nikdo nevyruší, vydržím tam takto sedět, popíjet a pokuřovat až do tři čtvrtě na osm. Matka má dnes knižní klub, takže mám barák jen pro sebe. Až nastane správný čas, vyrážím pro Alana. Dřívě by mě pár piv zmohlo, dnes je to však denní rutina a funguji normálně. |
| |
 | soukromá zpráva od Zero pro John Graham Znova jsem si pročítal veškeré papíry spojené s případem Wallisových. Nemohly na to přijít ani jedny ze špiček na našem oddělení, a tak to hodili mě. Protože když se to nepodaří vyřešit, můžou to hodit na moji neschopnost. Ten případ byl děsivý a zajímavý zároveň. Nicméně i zajímavost by měla mít jisté limity. Například by se zajímavý případ měl dát vyřešit. Ten člověk co to páchal byl téměř jako duch. Žádná stopa, nic. Ale nakonec jsem si připnul ramenní pouzdro na zbraň, nasadil tam svůj Detective special a vyrazil k domu. I když to bude znít bezcitně, nehoda paní Wallisové by nám mohla poskytnout nějaké stopy. Zaparkoval jsem auto před domem, nasadil ceduli "Policejní auto" aby to nějaký horlivý patrol man neodstavil a pozorněji jsem se zadíval na dům. Nebylo na něm takřka nic tak děsivého. Byl to jeden z tisíce domů, jaké si ráda stavěla střední třída. Byl by skvělou rekvizitou. Šel jsem se již zeptat velícího důstojníka, když jsem zahlédl jakýsi pohyb. Rychle jsem se otočil, jednu ruku pod kabátem a připravenou tasit zbraň. Člověk a nezdál se tu být moc dlouho. No, být u tohohle domu ještě nebylo trestné, ale když podlezl pásku... Zákon o vniknutí na místo činu mu nic neříká? Povzdechl jsem si a vešel do domu, v jedné ruce zbraň a v druhé odznak. Donald Price, detektiv II. třídy, 2. okrsek. Můžu se vás zeptat co tu děláte? Zeptal jsem se ho. |
| |
 | soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Po dlouhé cestě přejíždíme hranice Nebrasky s Iowou, dalo by se říct, že i v rekordním čase, protože posledních pár hodin řídím já. Můj drahý polehává vedle na sedačce pro spolujezdce. Občas pohledem sjedu na Dannyho a kochám se, jak až roztomile spinká. Docela mu závidím, pač když řídí on, tak já natvrdo usnout nemohu, abych kontrolovala správný směr naší cesty. Ono si ten spánek dvakrát rozmyslíte, když jste takhle párkrát skončili naprosto v jiném státě než byl váš záměr. "Tak sbohem, Nebrasco," ozve se Dannyho rozespalý hlas. Vrhnu k němu oči a musím se usmát. "Dobré ráno." Poznamenám stále s úsměvem, aspoň někdo z nás se vyspal. Takže doufám, že než vyrazíme na obhlídku domu a toho případu, že se půjdeme vyspat. Ano doopravdy vyspat a nic k tomu. Daniel pouští radio a ozve se jedna z mých oblíbených písniček. U toho se člověk nedokáže neudržet, aby se nějak nepohyboval a tak i já si klepu do rytmu prsty do volantu a dokonce tiše zpívám. Náhle nějaká moje ospalost je pryč. V zápalu písně si ani nevšímám, že Danny bere můj počítač a zapíná ho. Vybafne na něj můj wallpaper. Skoro pokaždé, když ho vidím já, tak si skoro až postesknu, že nemám čas sledovat další série. Ano samozřejmě, nějaký ten volný čas mám, ale většinu času jsem stejně s Dannym a vidět ty jeho kyselé obličeje nepotřebuji. "Seš si jistá, že tadle společnost existuje, žejo?" Padne otázka a já přestávám vnímat song a tak i zpívat. "Ano jsem si jistá. Tohle je společnost Iana Somerhaldera, proto ta zkratka IS a to F znamená foundation." Super že pochybuje o mých návrzích, ale aby se chlapec zeptal, co přesně znamená naše krytí to ne. "Jo a na veřejnosti v tom městě. Nebudeme jíst maso. Jsme přeci jen ze společnosti na ochranu zvířat." |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Když zaklepu na dveře tak se pootevřou, nakouknu dovnitř a když nikoho nevidím vejdu dovnitř, procházím předsíní a hledám pana Williamse když ho nemůžu najít zavolám jeho jméno a čekám jestli odpoví. Když uslyším kroky otočím se a uvidím jednoho z detektivů pak si uvědomím že má v ruce pistoli. S povzdechem zvednu ruce aby si uvědomil že nemám v ruce zbraň. Uklidněte se detektive Prici, jsem soukromý detektiv z detektivní kanceláře v New Yorku její majitel William Christenson mě sem poslal, rodina je o tom srozuměná je to jejich známý a právě jsem sem přišel abych informoval pana Williamse že jsem dorazil. Doklady jsou v pravé vnitřní kapse pokud se chcete přesvědčit. |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro Přikývl jsem a schoval zbraň i odznak. Podejte mi je. Počkal jsem, až tak udělá a rychle jsem překontroloval jeho licenci i všechno potřebné. S kývnutím jsem mu je podal zpátky. Proti soukromým detektivům jsem nic neměl, dokud se mi nepletli do práce s tím, jak jsou úžasní. Dobře tedy. Omlouvám se, ale člověk musí být dnes opatrný. Omluvil jsem se. Zvlášť v tomhle domě. Zamumlal jsem a rozhlédl se. Pak jsem se pohledem vrátil ke Grahamovi. No, budu doufat v dobrou spolupráci. Napřáhl jsem ruku k potřesení. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro ~Michelle~ Když na mě vybafnou ti dva idioti, ujede mi z pusy tiché a nenápadné, zděšené "bože." Už jsem viděl hada chcát, koně blejt a démony tančit - ale tihle dva mě vždycky dokážou svým způsobem vyděsit. Jeden je z toho, co jsem pochopil, nějaký pitomý vampír z nějaké divné pseudoromance s jinými druhy - no a ten druhý je tak trošku... však víme. Sůl, kolíky, zbraně. Nelíbí se mi ze dvou důvodů. Ten seriál se mnohdy dost drží toho, co je doopravdy možné - a lidi by to neměli vědět - a taky proto, že ho Michelle hrozně miluje. Buzeranta. Pak je tady ta vtipná historka z prvního roku samostatného působení na lovištích - kdy jsem zachránil krásnou, vysokou blondýnku a ona namísto toho, aby mi padla do náruče a byla vyděšená, připosraná a vděčná až za hrob, začala vřeštět že "tohle dělá i Dean, já věděla že je to pravda!" No prostě s tím seriálem je jenom oser. Co je nejhorší? Když o nějakém typu ducha JÁ z praxe nevím - a Michelle ano, PRO-TO-ŽE TO-VI-DĚ-LA V TOM SE-RI-Á-LU! Supernatural sucks. A upíří deníky taky. Ale ty jsou aspoň prvoplánově smyšlený. "Ano jsem si jistá. Tohle je společnost Iana Somerhaldera, proto ta zkratka IS a to F znamená foundation." "To je ten buzerant nalevo?" Píchnu prstem do obrazovky, jako bych mu chtěl vydloubnout oko. "Odmítám pracovat ve firmě toho..." "Jo a na veřejnosti v tom městě. Nebudeme jíst maso. Jsme přeci jen ze společnosti na ochranu zvířat." "COŽE? To jako..." Kdybych byl zrovna u volantu, tak možná překvapením dupnu na brzdu. "Tyvole, to budem za vegany? To snad ne! Jako by nestačilo, že... Michelle, proboha! Takoví lidi nemůžou... my nemůžeme... JÁ nemůžu!" Umřu. Co budu jíst? Já teda Hunger games nikdy neviděl - ale takhle nějak si je představuju! |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Díky bohu za normálního detektiva, v tomhle zapadákově jsem se dost bál přístupu zdejších policejních složek, ale vypadá že jsem se bál neprávem. Dám ruce dolů nahmátám příslušné doklady a podám je detektivovi, potom si je dám zpátky do kapsy. Nemáte se za co omlouvat, zcela s vámi souhlasím opatrnosti nikdy není dost.Pak sleduji jak je detektiv chvíli mimo a rozhlíží se po domě, pak pokračuju. Jsem rád že jsem narazil na detektiva s vašim přístupen a nebojte se vynasnažím se abych vám zas tolik nefušoval do vyšetřování vím jak je to protivné. Mimochodem mé jméno je John Graham. Přijmu nabízenou ruku a potřesu s ní. Ještě jsem se vás potřeboval zeptat jestli nevíte kde bych mohl najít pana Williamse. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny "To je ten buzerant nalevo?" Tak přesně takovýhle řeči se mi nelíbí. Je to můj počítač, můžu si tam mít co chci a je to i můj život takže se mi může líbit kdokoliv. Aby se jednou nedivil, že se mi už nelíbí on. "Jo." Dodala bych, že on není žádný buzerant, ale momentálně je jasné, že moje nálada klesla hodně nízko, k tomu bodu mrazu je i příhodné přirovnání. "Odmítám pracovat ve firmě toho..." Na malou milisekundu se na něj obrátím a můj výraz říká vše, "ani se neopovažuj zopakovat to pojmenování". Za prvé ani nemáme čas hledat novou společnost a vyrábět nové průkazy a za druhé je lepší mít zástěrku u nějaké menší společnosti. Už otvírám pusu, abych mohla něco podrážděného odseknout, ale Danny zapomíná na problém ohledně ISF a přesunuje se k problému k masu. Co se divím mám vedle sebe chlapa... "COŽE? To jako..." I já mám ráda maso, ale že budu muset pár dní jíst v restauracích salát a kupovat si jablka, přežiji. Jenže Danny z toho musí udělat třetí světovou. "Tyvole, to budem za vegany? To snad ne! Jako by nestačilo, že... Michelle, proboha! Takoví lidi nemůžou... my nemůžeme... JÁ nemůžu!" Správně ty nemůžeš... Už se opět směji od ucha k uchu. To že mi předchvílí hanil mého idola na ploše, je skoro zapomenuto. "Ale můžeš..." Mám mu říct, že existují donáškové služby. Ve svých myšlenkách si odpovím, že ne. Že mu neuškodí nějaký ten salát. "A říkala jsem maso. Jogurt si dát můžeš." Zamyslím se, jestli Danny ví, že vegan je ta extrémní varianta těch nežroutů masa. |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro Usmál jsem se. Upřímně řečeno, pana Williamse také hledám. Mám na něj pár otázek ohledně dnešního incidentu. Odpověděl jsem. Ale víc otázek budu mít na jeho paní. Ale ať se nejdříve vzpamatuje ze šoku. Pomyslel jsem si a vydal se zmíněného Williamse hledat. Zajímalo mě, co mi k tomu řekne. Ze žebříku se sice spadnout dá, i mně se to jednou stalo, ale ještě jsem neslyšel, že by poté na vás spadl i ten žebřík. Stát se to jinde, přisuzuji to náhodě nebo prostě špatnému dni, ale tady... |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Vy o vlku...Pan Wallis se najednou vynořil na schodišti. Na chvíli se zarazil, když vás spatřil, pak mu ale zřejmě došlo, co tu hledáte. Jeho tvář je strhaná a vypadá starší, než kolik mu ve skutečnosti je. Není se ani čemu divit. Roční život v teroru udělá s člověkem mnoho věcí a většinou rozhodně ne dobrých. Když přijde až k vám, jsou vidět velké kruhy pod očima, svědčící o tom, že nejspíše již dlouho nezažil klidnou noc. Je opravdu k nepochopení, proč odsuď ještě nevypadli. "Dobrý den pánové, jak bych vám mohl pomoci?" zeptá se trochu tlumeným a jaksi neznělým hlasem. Ze schodů sejde jedno z dvojčat, projde otci za zády a rychle odběhne někam do zadní části domu. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro ~Michelle~ S tím, jak dlouho se ten pošahaný případ táhne, tam můžeme strávit celé dny. TÝDNY!!! Týden bez řádného burgera? Jo, dokážu si to představit, v případě, že bych si místo něj dal steak! Chci toho ducha, co tam straší, zabít. Víc, než když před tím. Už proto, že Michelle se usmívá. USMÍVÁ! Ta potvora z toho má radost. Nikdy ji ty dva teplomety už nehaň. NIKDY! Povzdech. A z rádia začíná hrát další úžasnost. Přepnout to bych si nedovolil. Ne teď. Ještě bych schytal. Trpím, vážení. Všechno se obrací proti mě. Nevědět, že je to zhola nemožné, protože pod koberečky v autě jsou všechny ty symboly a sůl, řek bych, že do ni vstoupil démon, aby mě mučil. "A říkala jsem maso. Jogurt si dát můžeš." JOGURT!!!! Když už mluvíme o soli, Michelle mi zrovna jednu pomyslnou do rány nasypala. I hope you know, I hope you know... That this has nothing to do with you... "Stavíme se cestou na burger, žejo.... než tam dojedeme..."Zakňourám prosebně. Tak takhle jsem dopadl. Pokrčím rameny směrem k tomu jejímu idolu ze Supernaturalu, který na mě čumí z plochy. Vidíš to, vidíš, pokývám na něj zkroušeně. Už ani nevím, co jsem chtěl vlastně hledat. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Danny se zdá být doopravdy zkroušený. Jeho oblíbené maso a on si ho nemůže dát a ještě si snad myslí, že ani nepřežije. Končí song a začíná hned další moje vypalovačka. Moje nálada je opět veselá a když se spustí refrén, pobrukuji si a i se kroutím do rytmu. Jak skvělé je mít auto na automat a hlavně mít tempomat a prázdnou dálnici. "Stavíme se cestou na burger, žejo.... než tam dojedeme..." Ušklíbnu se, až mi zajiskří v očích. V této výměně názorů jsem vyhrála já. Použila jsem velmi nefér zbraně, ale já jsem holka, já mohu. Smutný pohled co vrhl na můj počítač, mi přivodí další úsměv. Sakra kdyby věděl jak si sou podobní. "To víš, že se zastavíme." Natáhnu ruku a pohladím ho po stehně, které mu i lehce stisknu. Ruku nakonec nechávám položenou na jeho noze. Po půl hodince nacházíme odpočívadlo s klasickou restaurací u dálnice. Zastavuji na parkovišti, svůj slib já splním. Jakmile jsem vystoupila z auta, jsem se protáhla a promnula si rukama krk, hlavně vzadu. Prsty jsem si prohrábla vlasy, jako kdybych použila hřeben a společně vyrážíme na poslední masový mls. Poslední do té doby dokud Dannymu nedojde, že jídlo si může nechat poslat a nebo až mu to řeknu. Jídlo proběhne bez jakýkoliv problémů, já jsem si objednala taky burger. Vypadáme jako klasická dvojice, co se občas u jídla políbí, krade si navzájem hranolky a podobně. Vypiji nakonec velkou kávu, přeci jen sedím za tím volantem dlouho. Protože nás tlačí čas sedám si znovu na místo řidiče a vyrážíme k městu. Po další hodině dorážíme do Villsci. První domy nás vítají. "Tak kam mám zamířit první?" Moc ráda bych navrhla spánek, ale ještě nějaký čas v bdělém stavu zvládnu být. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro ~Michelle~ "To víš, že se zastavíme." Po její odpovědi slastně zavřu oči. Těžko říct, jestli je to možnou vyhlídkou jídla a nebo za to může její ručka na mém stehně. Vlastně si to může domyslet podle svého, pokud chce. Položím svou dlaň na hřbet její ruky a zatímco ji hladím palcem po prstech a tvářím se neutrálně, v duchu se psychicky připravuji na něco, co bych mohl nazvat "poslední večeří." Ona to sice bude snídaně, ale to už nezní tak epickobiblicky. Pak ze mě bude zasraný vegan, chránící všechny ty roztomilé kravičky, ze kterých se dělaj burgery. Jakožto kluk z Del Norte já osobně tak trošku vím, že kravička je roztomilá jen tak do podzimu, protože pak je lidi z hor přihánějí zpátky na farmy, což znamená, že ty mrchy nejen blokují místní dálnici, protože přes ni přecházejí, ale taky vám leckdy poserou auto. A stejně, jako miluju burgery, tak nenávidím mytí kravince z kapoty. To jen, aby mezi mnou a kravami byl jasný vztah. V tomto ohledu ovšem nemám na otce, který, když nám okolo domu potulovala sousedovic kráva, položil dotaz, na kolik takováhle kravka přijde; a poté, co mu byla řečena suma, ji z domu přinesl, načež krávu střelil do hlavy a zaplatil. Mí rodiče jsou jeden z důvodů, proč jsem Michelle ještě svým rodičům nepředstavil. A snažím se to nepřipomínat a nemluvit o tom. Což o to, já bych po jídle klidně dál řídil, ale Michelle vypadá, že se toho chce zhostit sama. "Tak kam mám zamířit první?" Zeptá se mě, když míjíme plechovou cedulku se jménem městečka. Je to díra. Klasika. Bubáci maj rádi díry... "Ubytujem se, vyspíme a odpoledne to skočíme omrknout," navrhnu pak. "Zeptal bych se Iana, kde se tady dá spát," ušklíbnu se blbě a kývnu k laptopu. "Ale je to tady tak malý že snad ani nebude třeba." Takže se z okýnka tak nějak rozhlídnu po okolí a hledám nějaký hotel/motel/ubytovnu/cokoli. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Vítejte ve Villisce Tak tato vytoužená cedule se před vámi konečně objevila. Kdysi tam bylo připsáno i cosi o vraždě v domě Moorových, jenže poté, co se v něm opět začalo dít, to nejspíše mimořádně chápavý a soucitný starosta, nechal odstranit. Projeli jste kolem ní a už jste byli v tom. Není cesty zpět. Vzhledem k tomu, že všechny důležité budovy se nacházely na hlavní ulici, našli jste jediný místní motel, tedy spíše penzion, v jehož přízemí byl i jediný městský bar, celkem snadno. Při průchodu dveřmi vám nad hlavou zacinkal zvonek. Těch pár hlav, které byli uvnitř se k vám nedbale podívaly a pak se nedbale zase otočily zpět. Po zběžném prohlídnutí zjišťujete, že pokoje se nejspíš obědnávají u baru. Přijdete tedy k němu. Obsluhuje tu moc pěkná barmanka a tím myslím, že je skutečně krásná. "Tak copak si dáte?" otočí se na vás s úsměvem, který ovšem z větší části vypadá jen jako strojený a ne jako radostný z přítomnosti nových zákazníků. "Vás jsem tu ještě nikdy neviděla, jste tu nový? vybafne z další otázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Po položení otázky tvůj pohled zabloudí směrem k zrcadlu za barem. Ani nevíš proč ses tam podíval, ale udělal jsi dobře. Uviděl jsi totiž, že barmanka má u počítače poházeno mnoho a mnoho papírů. Sice ti to dalo trochu práce, ale nakonec jsi to rozluštil. Byly to informace o domě Wallisových. Což by nebylo zas tak nezvyklé, jenže to množství a evidentně vepsané poznámky a zakroužkovaná místa, svšdčily o něčem víc, než o obyčejném zájmu. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Zvonečky nad hlavou. Neurčitá nálevna s několika málo lidmi. Jak se zdá, bar je zároveň i recepcí. Ono to není zase tak neobvyklé. Villisca není můj první historicky navštívený zapadákov. "Tak copak si dáte?" Tak jo. Na to, jaká je to díra, je ta barmanka opravdu hezká. Skutečně nechutně hezká. Ono - s pohlednými servírkami mám určité zkušenosti, vpravdě jedna stojí hned vedle mě. Což mě taky tak trošku vrátí do reality. Škoda. Možná, kdybychom se potkali jindy a jinde... to je vlastně jedno. Odpovím ji úsměvem. "Vás jsem tu ještě nikdy neviděla, jste tu nový?" "Jsme tady s kolegyní pracovně," mrknu na barmanku s nehraným úsměvem. "Potřebujeme pokoj na... hm, zatím řekněme dvě noci a pak se uvidí." Když vtom mě něco zaujme. Nemůžu na ten papír, který má na stole, moc civět, ale poměrně rád bych si jej prohlídnul blíž. Takže bude třeba... no, si to nějak zařídit. "Na jméno Anthony Hecox," přičemž vytahuji své falešné doklady a pokládám svou ID kartu na stůl vedle papíru. Dost blízko na to, abych mohl nenápadně zašilhat a zkusit přečíst nějakou tu poznámku. "Tady na konci," ukážu na jméno na kartě, abych získal čas, "je X." Opět ten úsměv a lehké pokrčení ramen. "Často to pletou." "Platím hotově," protože na kartě mám jiné jméno, tralalá. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Z auta jsem si prozatím vzala jen brašnu s noťasem. Ono kdyby se nám někdo vloupal do auta, tak by se hodně divil co tam najde, jako jsou zbraně a kanystry se svěcenou vodou, takže by na ten počítač asi zapomněl, ale já ho tam stejně nenechávám. Vstupujeme do motelu a nad hlavou nám zazvoní zvonečky, které upozorňují na nové příchozí - na nás. Rychlé prohlédnutí lokálu a pak přesun k baru. Jako každá holka dokážu přiznat, že dívka předemnou je hezká a tahle tedy je. Jakmile si všimnu, že si jí Danny prohlíží na můj vkus více, než by se mi mělo líbit, vrhnu po něm pohled, který si za rámeček určitě dát nechce. Tak na to zapomeň... Jestli ta dívka po nás hodila strojený úsměv, můj není o moc jiný. Tak ráda bych se přimkla k Dannymu a ukázala, že tenhle je můj, ale to nejde. Hrajeme svoje role a i když na tuhle akci nejdeme jako kolegové FBI, kde to vypadá opravdu divně, když se na sebe dva federálové lepí. Jako ekoteroristi, jak by tyhle lidi pojmenoval Danny, by to tak nevadilo. Nakonec zkousnu jakoukoliv poznámku, aby sem nás neprozradila a jen se usmívám, ano strojeně ale usmívám. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Úsměv barmanky se najednou změní na velice upřímný. Aspoň dokud se díva na Daniela. Prohlédne si jeho doklady. "Tak vy pracujete v té společnosti na ochranu zvířat? To je od vás velice...záslužné," řekne s pohledem pořád upřeným směrem k Danielovi. V hlase jí ale zazní takový zvlaštní sotva slyšitelný podtón. Jakoby pochybovala. Pak se ale otočí a vybere jedny z mnoha klíčů. Zřejmě nemají moc zákazníků. "Pokoj 508. Dvě samostatná lůžka, koupelna a malá kuchyň. Stačí vyjít po schodech na horu a jsou to ty druhé dveře po pravé straně." 508. Stejné číslo má i dům Wallisových. Je to snad jen náhoda? Vezme si peníze a vrátí vám nazpátek, přičemž jemně zavadí o Danielovu ruku. Daniel se při tom snaži přečíst poznámky, ale popravdě. Písmo je dost malé a pozpátku se to čte špatně tak jako tak. Nakonec se ti ale podaří přečíst aspoň jednu. Je to jméno. Henry Lee Moore. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle "Tak vy pracujete v té společnosti na ochranu zvířat? To je od vás velice...záslužné," "Jo - znáte to," pokrčím rameny. "Když umře člověk, je to nešťastný - ale vykuchat psa, to je fakt sviňárna." Musím se zeptat Michelle, nakolik nám to ta holka sežrala. Ona to umí odpozorovat líp. A já mám pocit, že ISF ji zrovna moc nepřesvědčilo. Hele - nemám ji to za zlé. Mě společnost Sommerhaltera nepřesvědčila taktéž. "Pokoj 508. Dvě samostatná lůžka, koupelna a malá kuchyň. Stačí vyjít po schodech na horu a jsou to ty druhé dveře po pravé straně." Rozpačitě ruku stáhnu, když o mě slečna zavadí. Sakra. Tohle je situace. Vypadá, že něco ví. Taky vypadá, že by byla ochotná... no se o to se mnou tak nějak soukromě... podělit. A já zrovna nemůžu. Jo a něco mi říká, že tento problém Michelle nevysvětlím. Z papíru přečtu jediné jméno. Vlastně je to lepší než nic - a přesto si neodpustím postesknutí, že je to tak trošku málo. "Díky," mrknu na barmanku a otočím se k odchodu. "Až po tobě," galantně před schody ustoupím a nechám Michelle jít před sebou. Když za námi zaklapnou dveře, otočím se k ní. "Henry Lee Moore." Řeknu Michelle bez jakéhokoli vysvětlení. "Zeptej se Iana, co o něm ví," kývnu k laptopu. Btw - v ID to, že pracujeme pro ISF samozřejmě nemáme - ID je americká občanka - jen se tomu prostě "občanka" neříká. K tomu máme pak průkazky společnosti, na což se obvykle člověk v hotelu neubytuje. To jen tak na okraj. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Docela mě zarazí, že ta barmanka ví kdo jsme. To máme ekoteroristy napsáno na čele??? Pak si všimnu, že Danny náš průkaz omylem položil na stůl, když vytahoval svoji ID. FBI ti jde líp... Nejradši bych nesouhlasně něco řekla a řekla mu, že je fakt blbej, ale takhle nemohu ani zavrtět hlavou. "To není jen společnost na ochranu zvířat, ale celé naší planety. Někde tu mám propagační materiály." Zaštrachám v brašně od noťasu a vytáhnu jeden z letáčků společnosti ISF. "Určitě si to přečtěte. Každá pomoc je vítaná." Usměji se na barmanku a podávám jí letáček, kde je popsáno, co je společnost ISF, komu patří, kde všude má pobočky, což je skoro celý svět a hlavně o co se zajímáme a jak nám můžete pomoci. Jestli měla nějaké pochybnosti o naší totožnosti, doufám že tímhle jsem je dokázala zničit. Pak přichází ta část, kdy schválně ohmatá ruku mého přítele. Ani si nedokážete představit, jak ráda bych přeskočila ten půltík a zakroutila jí krkem, ale já se jen dále usmívám a dělám, že tohle nevidím. "Pokoj 508. Dvě samostatná lůžka, koupelna a malá kuchyň. Stačí vyjít po schodech na horu a jsou to ty druhé dveře po pravé straně." Z mé zášti k ní mě vytrhnou další její slova a hlavně číslo onoho pokoje, co jsme dostali. 508... Tohle je číslo domu, kam máme namířeno. Před odchodem si naposledy prohlédnu onu dívku. Nelíbila se mi od začátku, ale teď z ní mám nepříjemný pocit. A Danny si akorát prohlížel její ženský přednosti... "Až po tobě." Pokouší se Danny o galantní gesto, ale na mě je už znát, že jsem lehce rozladěna. Když kolem někoho procházím vrhnu na něj pohled "to si vypiješ" a jdu nahoru. Cestou přemýšlím, co chci udělat jako první. Buď seřvu Daniela a nebo se půjdu vykoupat. První možnost je lepší. Dveře pokoje se zavírají a už otvírám pusu, abych spustila svoji řeč. "Henry Lee More." CO??? Naprosto mě vykolejil a já skoro, ale vážně jen skoro zapomněla, jak mu chci vynadat. "Zeptej se Iana, co o něm ví." Sundám si popruch noťasu z ramen a vrazím brašnu Dannymu. "Víš co, udělej si to sám, když můžeš ohmatávat tu divnou barmanku." Která nás nejspíš chce zabít. Protože náhody v naší branži neexistují. "Já se jdu vykoupat." Otočím se na patě a odejdu do koupelny, odkud zachvíli je slyšet tekoucí voda. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle "Víš co, udělej si to sám, když můžeš ohmatávat tu divnou barmanku," s těmito slovy je mi vražen do ruky její notebook. Než stihnu otevřít pusu, abych se třeba bránil, dodá ještě, že se jde sprchovat a odchází. Když za ní prásknou dveře, rezignovaně vydechnu. Ze všeho nejdůležitější - já nikoho neochmatával. Jsem jen oběť určitých okolností - navíc se mě jenom dotkla rukou . o co sakra jde. Pak je tady ta věc s tím, že máme fakt důležitější věci na práci, než řešit nějakou nadrženou čubku z baru. Ale to je klasika. Častokrát, když někam přijedeme, jsme se schopní zhádat jak psi. ACH. BOŽE. Někdy si říkám, že jsem měl být třeba... já nevím. Účetní. Nebo jeden z těch chlapíků, co s biblí obchází domy. Svět by byl o tolik jednodušší. To, že na mě zase z obrazovky vybafnou ti dva idioti mi na náladě zrovna nepřidá. Ale rozhodnu se to ignorovat. Jdu napsat do vyhledávače to jméno - než na něj zapomenu, jak je občas mým dobrým zvykem. To, co na mě vyskočí mě tak nějak přinutí vzít si z batohu papír a tužku. Zdá se, že slečna z baru je na stopě. Těžko říct, zda je to stopa falešná, nebo pravá... ale něčeho je třeba se chytit. Takže, má drahá, to, že mi otlapkala ruku - stálo mi to za to. Nestihnu to dočíst celé a Michelle přichází zpátky. "Vím, že seš nasraná, ale tohle bys měla vidět." Otočím se k ní, sedíc na jedné z postelí, notebook na klíně. "Henry Lee Moore, nikdy plně neusvědčený vrah, pravděpodobně působil i ve Villisce," trpce se ušklíbnu, "hádej, kde asi." A ten úsměv je ještě o trošku trpčí, než předtím. "Rok 1912." Sto let. Sto. Magické číslo, že? |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Jak na mě stéká voda, uklidňuje mě a sama sebe utěšuji, že i já využívám svých kvalit, což taky Danny nevidí rád. Ale já přeci jen to dělám ve chvílích, kdy z onoho muže potřebuji něco vyloudit. A on jen slastně si prohlíží tu blbku dole v baru... Po umytí i svých vlasů vypínám vodu a vylézám ze sprchy. Prosuším si vlasy ručníkem, který nechávám v koupelně a druhým se zahalím a vyjdu zpátky do pokoje. Nacházím Dannyho za svým počítačem. "Vím, že seš nasraná, ale tohle bys měla vidět." Ani si nedokážeš představit jak. No po těch letech dokážeš... Sednu si na postel vedle něj a nahnu se k monitoru. Vyskočí na mě stránky, ohledně toho muže, co po mě chtěl, abych našla. "A jak jsi na to jméno přišel?" Posunu stránku níže, abych si mohla přečíst další informace. "Domníváš se, že tenhle Moore je místní problém?" Zdá se, že jak mluvíme o práci míra rozladěnosti a naštvání je jaksi pryč, jednám jako profesionál. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Sedíš si v křesle asi dvě, možná tři hodiny, kouříš, popíjíš a čteš si v časopisech, když tu se ozve z garáže rána. Pak další, další a nakonec ještě jedna. A když to vypadá, že už bude klid, ozve se tříštění skla. Když vběhneš do garáže, spatříš Impalu jaksi...na sračky. Jinak se to prostě říct nedá. Všechna okna vytlučená, skoro všude je plech promáčknuty, lak odřený, píchlé pneumatiky, uražená obě zrcátka. Pokud by tohle viděl Alan...Ten je schopný i vraždy. Možná by se i tvůj dům přidal k duchařským historkám a město by mělo další turistickou atrakci. Uslyšíš za sebou nějaký zvuk a když se otočíš...Spatříš obrovského černého psa, jakoby kolem něj byla mlha a když k tobě otočí hlavu, zazdá se ti, že jeho oči rudě žhnou. Což by měl být holý nesmysl. Pak odběhne pryč. Co se to sakra děje? |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle "A jak jsi na to jméno přišel?" A sakra. Existují otázky, které by ženská, která se tak nějak čerstvě uklidnila z hysterie, rozhodně neměla pokládat. Jsou to takové, které vedou zpátky přímo k objektu hysterčení. Je to třeba tato otázka. "Ta holka dole v baru. Měla na stole zápisky. Přišlo mi, že se týkají stejného problému, kvůli kterému jsme tady i my." Pokrčím rameny. "Snažil jsem se toho přečíst víc, ale bál jsem se, že jí rozsápeš krk." "A s Moorem - no hele - nevím. Může a nemusí. Píšou tady, že vraždil sekerou a krumpáčem. Zjistíme, jak rozmasakrovali toho psa a budeme moct tipovat blíž. Taky bych zjistil něco o tom knězi, který se přiznal za něj. Protože pokud tady máme ducha - nemusí to být nutně Henry. Může to být třeba i někdo z té pozabíjené rodiny - nebo přímo kněz, co my víme." Znovu se zadívám na obrazovku a nakrčím čelo. "Měli bychom zjistit, jak Moore umřel." |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Toyota TS030 je speciál pro 24 hodin Le Mans. Základem pohonu je vidlicový osmiválec o objemu 3,4 l s výkonem 530 koní, dva elektromotory pak přidávají dalších 300 koní. Zajímavý zajímavý. V tom náhle ze křesla nadskočím. Co to bylo proboha za rány? Běžím do garáže, cestou skoro zakopnu. Doprdele. Doprdele! Kdo je tu, vylez ty parchante! Vezmu do ruky velkej klíč a hledám někoho, kdo je za to zodpovědný. Nějakej vandal, feťák, konkurenci žádnou nemám, někdo koho jsem urazil v hospodě? V tom se ozve divný zvuk za mými zády. Otočím se a šokem mi se zadrnčením upadne klíč na zem. Stojím nehybně v šoku neschopný pohybu. Když ta věc odběhne, další minutu zůstávám nehybně stát. Co to kurva bylo, co mám teď dělat. Tolik piv jsem zase neměl. Alan mě zabije. Dej se dohromady chlape, to se musí nějak vysvětlit, hlavně nedělej žádný kraviny. Okamžite jdu k nástěnnému telefonu v garáži a vytáčím Alanovo číslo. Přijď co nejdříve můžeš, velmi vážné! Nechávám mu vzkaz a ihned vytáčím druhé číslo. 911. James Parsons, Harlan street 518, chci oznámit zločit. Po ukončení hovoru si zapaluji před garáží cigaretu a stále šokován očekávám příjezd policie. Nebo Alana, na což se těším o něco méně. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Danny všechno vyčetl dole od té barmanky. Což ukazuje, že doopravdy je na ní něco zvláštního. Ano rozladění se vrací, ale není to vůči mému drahému, ale vůči té babě. "Snažil jsem se toho přečíst víc, ale bál jsem se, že jí rozsápeš krk." Tohle si dodávat nemusel... "Hele ty jsi málem pokazil naše utajení. Tobě vážně nikdo neuvěří, že jsi tu kvůli ochraně zvířat." Odseknu mu. "Mě na ní bylo hned něco divného. I to co nám dala za číslo pokoje. 508, možná to je náhoda a možná taky ne." Hraji si z jedním z mokrých pramenů a poslouchám, co vše zatím Danny zjistil. Je to celé zamotané... "Měli bychom zjistit, jak Moore umřel." Pustím pramen a nahnu se více nad počítač. "To jsem tu někde viděla." Prstem ukáži na odstavec. "Poté co mu zrušili doživotní trest, žil v St. Louis, kde mu bylo 86let. Ale příčina smrti není známá." To je super. Hledat jeho tělo by bylo obtížné... Najednou se přitulím k Dannymu a moje rty najdu jeho krček. Ucítí můj horký dech a pak několik horkých polibků. "Ještě budeme něco zjišťovat nebo si půjdeme lehnout?" Zapředu mu u ouška. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle "Hele ty jsi málem pokazil naše utajení. Tobě vážně nikdo neuvěří, že jsi tu kvůli ochraně zvířat." "Když ono je to těžký, nikdy jsem neměl ani křečka," zabručím nesouhlasně. "Mě na ní bylo hned něco divného." Jo, jenže u tebe to je způsobené tím, že nemůžeš přenést přes srdce, když nejsi nejhezčí holka v lokále... Což, co si budeme povídat, zrovna Michelle, zabalená jen do ručníku a se stále ještě mokrými vlasy, je. I to co nám dala za číslo pokoje. 508, možná to je náhoda a možná taky ne. "Co je s číslem tohoto pokoje? Kromě toho, že ten motel v týhle díře snad pět set pokojů nemůže mít?" Znáte tu chvíli, kdy vám něco dojde, až když to řeknete nahlas? Tak to je přesně ona. "Ten dům," odpovím sám sobě. Tak jo. Tohle začíná být docela děsivé. "...žil v St. Louis, kde mu bylo 86let. Ale příčina smrti není známá." Doufám, že to není on. Jet vykopávat jeho ostatky do St. Louis... no jako nechtěl bych. Snad celý ten problém bude spojený jenom s nějakým prokletým předmětem... nebo tak. Nebo někým, kdo nejlíp leží na místním hřbitově. A ne moc hluboko. Nesnáším kopání. "Pokud umřel až tam, tak... umh..." Když mě políbí, naskočí mi na zátylku husí kůže. "Ještě budeme něco zjišťovat nebo si půjdeme lehnout?" "Já bych..." Zkusím ještě odporovat, ale popravdě, je to tak trochu marný boj. Notebook je odložen, ručník letí do kouta a Michelle je poměrně nevybíravě povalena na postel.
Než usnu, nastavím budík na mobilu tak, aby nás za pár hodin vzbudil. Se spánkem souhlasím. Máme za sebou dlouhou cestu. Ale taky jím nehodlám zbytečně ztrácet víc času, než je třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro K tvé úlevě doráží jako první policie. Auto zastaví před tvou garáží a z něj vystoupí vyšší člověk s knírkem, může mu být tak 40. Poznáš v něm Samuela Stokese. Ten jednou vypátral zloděje, který vykradl krámek tvé matky a při tom ještě zničil majetek v nemalé ceně. Jednou tě pozval na pivo, už si ani nevzpomeneš na důvod. Je to milý chlap se spokojenou rodinou (žena a dvouletý synek), který se rozhodně nebojí být upřímný. Jeho vztah k nadpřirozenu je dosti chladný, pro všechno musí mít důkaz. Typický policajt. "Zdravím, Jamesi. Tak copak se děje?" Jakmile dokončí otázku, jeho pohled zabloudí směrem do garáže. V tváři trochu zrudne zlostí. Sakra. Jak tohle může někdo udělat? Proč? Tyhle vandaly bych vraždil." Chvíli se ještě dívá na auto a pak se otočí k tobě. "No ale teď ti musím položit pár otázek. Takže..." nestihne větu dokončit, jelikož ho vyruší příchod Alana. "Jamesi, co se děje? V tom telefoně si zněl dost zle." Stejně jako Samuel jeho pohled se přenesl do garáže, kde to spatřil. Jeho lásku na šrot. "Co...jak..." Pak se neuvěřitelně naštvaný otočí k tobě. Nebo spíše neuvěřitelně nasraný. "Ty zmetku, já tě zabiju." Chce se vrhnout k tobě, ale Samuel mu v tom díky bohu zabrání. "Uklidni se Alane, hlavně klid. Neobviňuj z toho Jamese, vždyť nás sám zavolal. Není to jeho chyba, musel to udělat nějakej vandal,dokonce možná i vím, kdo to je. Teď se Jamesovi hezky omluv a přestaň blbnout. A pokud tě to potěší, až toho, kdo to udělal dostanu, vytisknu ti jeho obrázek, abys do něj moch házet šipky." Vypadá to, že Samuelova slova na tvého souseda zafungovala. Už se netvářil, že tě chce zabít, spíš vypadal, že se brzo rozbrečí. "Promiň Jamesi, ale když jsem viděl, co se jí stalo," kývne směrem k autu. "Zatemnilo mi to mozek. Nemyslel jsem to vážně, prostě...prostě..." Teď už se rozeštkal nahlas a pořádně. "To bude dobrý Alane, teď prosímtě jdi, já tu musím s Jamesem vyřešit podrobnosti." Alan pomalu odkráčí domů, ještě pořád plačící. "Takže, viděl jsi něco? Má někdo z Villisci nebo jejího okolí s tebou problém nebo někomu dlužíš? Kdo si myslíš, že to udělal? |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Chvilku čekám a když detektiv nic nedělá rozhodnu se že začnu. Dobrý den pane Wallisi mé jméno je John Graham, jsem soukromý detektiv z New Yorkské agentury kterou vlastní váš dobrý známý William Christenson. A ten mě také poslal abych vám pomohl, měl by jste od něj mít dopis který vám zaslal, samozřejmě veškeré účty platíme my, je to přátelské gesto od pana Christensona. Teď už přejdu k věci rád bych se vás zeptal na nějaké bližší informace o vašich problémech předně o dnešku, ale směl bych navrhnout abychom si někam sedli, musíte být unavený a já nevím jak dlouhá bude tato konverzace. Počkám pokud nás pan Wallis někam odvede nebo pokud zůstane stát, ač tak či tak se otočím na detektiva. Detektive samozřejmě máte vyšší pravomoc a momentálně i víc práce já se musím s případem teprve blíže seznámit tak se ptejte první já si s panem Wallisem promluvím až po vás. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Ahoj Samuely, jsem rád, že už si tady. Samozřejmě se budu snažit se Ti na všechno.. V tom přichází Alan, zatím klidný, ale vím, že to dlouhé trvání mít nebude. Jeho reakci jsem trochu očekával. Uklidni se, uklidni se, nech si to vysvětlit. Pomalu od něj couvám. Díky pohotové reakci strážníka Stokese se nemusím bránit fyzickému útoku. Alanovi to za zlé nemám, vím jak mu na tom autě záleželo. Nic se nestalo, Alane. Chci tě jen ujistit, že se mnou můžeš počítat s opravou, dáme jí do lepšího stavu, než byla, na to se spolehni. Snažím se mu dát alespoň nějakou útěchu, ale jsem rád, když vidím jak odchází, teďkom mám svých problémů dost. Když je konečně pryč, mohu se věnovat strážníkovým otázkám. Jsem však ale stále nesvůj, a tak si nejdříve zapaluji další cigaretu na uklidněnou, nabídnu i Samuelovi. Neviděl jsem nic, což je divný, seděl jsem tady na příjezdovce, když mě upozornil hluk. Byla to otázka pár vteřin, ale i tak jsem nikoho nezastihl. Musel bejt rychlej, sakra rychlej. Pořádně si potáhnu a kouknu se na zdemolovaný auto. O tom psovi mu říci nemůžu, akorát by se mi vysmál, copak by tomu někdo věřil? Kdepak, nejlepší bude, když si to prozatím nechám pro sebe. Abych řekl pravdu, tak mě nic nenapadá. Sice jsem v hospodě před dvěma týdny řekl mladýmu Carteroj v hospodě že je blbec, ale to jsme si už vyříkali a rozhodně by se nemstil na autě někoho jinýho. Prachy nedlužim, na to si dávám bacha. Zeptal bych se Alana, jestli nemá s někým problém, jeho auto takhle zřídili, moje je naštěstí netknuté. Doufám, že ho má chudák pojištěný. Co teď s tim? Odtáhnete si to? Mrzí mě, že nemůžu pomoci víc, nebo že sem víc neviděl. Teprve teď mi došlo, jaký bylo štěstí, že má dnes matka knižní klub, co kdyby jí ta potvora něco udělala. Je na čase si pořídit zbraň. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Všud kolem tebe jenom černo. Nic víc, nic míň. Nevidíš na krok a možná je to tak lepší. Nikdy nevíš, co se schovává ve tmě. Tmy by ses měla vždycky bát. Najednou. Světlo. Jsi někde u úpatí nějaké skály či hory. Není příliš vysoká, ale spíše mohutná. Vidíš velkou díru, nejspíš vchod do ní a nad tou dírou ceduli s nápisem důl Rockhill. Nevíš jak je to možné, ale jsi si jistá, že se nacházíš ve Walesu. Přesunuješ se dovnitř. Nedá se tomu říkat chůze, let ani plazení, prostě se přesunuješ. Zase jsi ve tmě. Změna. Stojíš před domem Moorových, ne Wallisových, ale Moorových. Je rok 1912. Kolem 10. hodiny večer vchází dovnitř 8 postav - manželé Moorovy, jejich 4 děti a jejich dvě kamarátky. Ráno. V postelích leží 8 těl bez hlav a s rukama podél těla. Někdo nebo něco je zabilo. Vše je tak neskutečně živé. Sice černobílé, ale živé. Někde. Jsi před domem Wallisových. Paní Wallisová zrovna stojí na žebříku a otrhává břečťan, když tu se pod ní mihne záblesk. Okamžik na to paní Wallisová padá a žebřík na ní. O něco později. Skroušená rodina sedí kolem stolu, zřejmě se modlí. Když tu je vyruší černý pes. Zvednou se. Jdou za ním, jako za mesiášem. Dveře do sklepa. Jsou na nich podivné symboly, obrácené pentagramy a zlomené kříže v kruhu. Dveře se otevírají. Záblesk světla, vše se ponořilo do bělosti. Jakoby někdo rozlil Ariel. Probouzíš se. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Samuel si tě chvíli zkoumavě prohlíží. Jako by si nebyl úplně jistý, zda mu říkáš všechno. "Vážně? A nezahlédl jsi poblíž čistě náhodou černého psa, který se jakoby vypařoval a měl rudě žhnoucí oči? Chvíli nic neřiká a pak pokračuje. "Tohle je dnes již čtvrtá podobná nehoda a všichni před tebou mi tvrdili, že takového psa spatřili. Normálně bych se jim vysmál, jenže každý bydlí na úplně jiném konci Villisci, jeden dokonce až kousek za ní a bylo to poměrně v krátkých intervalech. Navíc to nejsou příbuzní ani přátelé, takže bych neřekl, že se jedná o nějaký hromadný žert." Najednou se vzduch ochladí. Nepřirozeně rychle a vzhledem k tomu, že je léto i moc. O takových 15 stupňů. Samuel se trochu zatřese. "Nezdá se ti, že se nějak ochladilo? Tohle se mi stalo i u všech předchozích případech. Je to zvláštní. Šel bych se někam zahřát, nepůjdeme do baru na jedno?" |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Pohled policisty, který ti zřejmě nevěří, není nic příjemného. Sakra Jamesi, ty si tomu zase dal. Což ale znamená, že ten pes byl opravdovej. Co se to tady sakra děje?! Vážně? Promiň že jsem nebyl upřímnej, nechtěl sem být za blázna. Byl to těžkej den. Něco jsem viděl, ale nebyl jsem si přesně jistej co to k čertu bylo, tak sem raději mlčel. Ale aby pes takhle zdemoloval auto? Náhlé ochlazení mě překvapí stejně jako Samuela. To se mi teda zdá, jen si skočim dovnitř pro bundu a můžem jet, po dnešku budu potřebovat víc, než jen jedno. Pojedeme tvým? Vběhnu dovnitř, ale než si však vezmu bundu, rychle vytáhnu z kredence papír a rychle napíšu vzkaz. "Dávej na sebe pozor a pořádně zamkni, až se vrátíš. Nikdy nevíš. Mám tě rád, James." Nechám vzkaz pro matku na stole a vemu si hnědou koženou bundu. Když vycházím, zamknu barák i garáž s rozbitou Impalou vevnitř. S obavou se kouknu na svůj Ford venku, snad ho najdu ve stejným stavu, až se vrátím. Jsem ready, můžeme? |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Po našich hrátkách usínám spokojeně v Dannyho náručí. Při mé smůle, spánek není tak klidný jak bych si přála. Zdá se mi několik snů za sebou. Netuším jestli mají spolu souvislost. Nejspíše se neklidně ošívám, nemám totiž dobrý pocit z toho co se mi zrovna zdá. Párkrát sebou škubnu a velké světlo mě probouzí. Sakra co to bylo??? Zhluboka oddechuji a dezorientovaně se kolem sebe dívám. Uklidňuje mě až pohled na Dannyho. Měla bych si všechno zapsat. Z touto myšlenkou rychle koukám do stolku u postele, kde se nachází tužka a papír. "Rockhill - Wales. Plazení se ve tmě. Netuším jakou to má spojitost s ostatními obrazy." První poznámka, co jsem si poznamenala. "Druhý obraz - vraždy v roce 1912 v domě Moorových." Jak si znovu vzpomenu na to co se mi zdálo, skoro až hrůzou se oklepu. "Poslední sen - Dům Willisových, asi paní Willisová je sražena ze žebříku jakýmsi stínem (slovo stín podtrhnu) nebo zábleskem. Celá rodina je vedena do sklepa černým psem. Na dveřích jsou tyto znaky (jestli si nějaké ze snu pamatuji, což je obrácené pentagramy a zlomené kříže), objevuje se záblesk a probouzím se..." Znovu a znovu si prohlížím to co jsem zrovna napsala a nakreslila. Není mi z toho dvakrát nejlépe. "Danny?" Rozkřáplím hlasem promluvím ke svému milému, který stejně už nemůže spát, kvůli tomu, že jsem ho ze spánku beztak párkrát kopla. "Něco divného se mi zdálo." Stěmi slovy ukazuji na papír. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle Čekal jsem, že mě vzbudí budík. Ne Michellina pata v mé holenní kosti. Neartikulovaně zabručím něco o tom, že by mohla vstávat šetrněji. Nechápu, že není unavená. Když řídím, tak spí hrozně zlehka a každou chvíli se budí. Navíc teď řídila ona. Měla by spát jako mimino a ne někam... no, to je jedno. Otočím se na druhý bok a zase zavřu oči. Třeba si musela odskočit a prostě se vrátí. Doufám, že už o něco šetrněji. Tohle nebylo hezký. "Danny?" Ne - tohle jsem nechtěl. Ach jo. Budu předstírat, že spím a... "Něco divného se mi zdálo." "Hm?" Rozespale se zvednu na lokty. Mi se taky pořád něco zdá. O krvi, vodě, vodě, měnící se v krev, o tom, že Michelle něco sápe na kusy... samé hezké věci. Ale já se o ně nikdy nedělím. Jsou to moje hnusný sny. A mám je proto, protože jsem viděl až moc věcí, co jsem vidět neměl. "To se stá-" Ukazuje mi papír. Zamžourám na něj a zarazím se. Jako první mě samozřejmě zaujmou obrázky. Jsou největší a nevyžadují čtení. "Můžu?" Natáhnu k papíru ruku. Při pohledu na ni tak nějak zašilhám na hodinky na svém zápěstí. O hodinu dřív, než zazvoní budík. No - mohlo být hůř. Pak si papír přeberu a přečtu. "Tohle.... tohle se ti fakt zdálo?" Tentokrát už nezním rozladěně. Spíše ustaraně. Věštecké sny... pokud to teda byl jeden z nich... ach jo - jsou svinstvo. "Nedává mi to smysl. Pes, stín... Wales... sakra proč zrovna pes? Do hajzlu." Žmoulám bezděčně rohy papíru v ruce. Zavolal bych mámě... ale to bych si musel přiznat, že to nezvládnu sám. Patovka. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Kdybych nebyla tak vystrašená, tak bych si po prvním pokusu upoutat na sebe pozornost, snad ještě dupla nebo do Dannyho snad kopla. Ale takovouhle bojovou náladou neoplývám. Danny se konečně přemáhá a vstává. Všímá si mého papíru a když o něj požádá, s krátkým kývnutím mu ho podávám. "Tohle.... tohle se ti fakt zdálo?" Bohužel. "Ano zdálo. Bylo to tak reálné." Skoro až ztrápeně zakňourám. Já na tohle nemám nadání. Takovéto sny se mi nezdají, já mám pěkné sny, ne toto. Určitě je to tímhle prokletým pokojem, snad kdybych nebyla nahá, vyrazila bych dolu a tu barmanku seřvala, za to co mi udělala. Zvelkou pravděpodobností za to stejně nemůže. "Nedává mi to smysl. Pes, stín... Wales... sakra proč zrovna pes? Do hajzlu." Zmateně zamrkám, vypadám že bych snad ani nerozuměla co říká. "Mě tam nesedí ten Wales." Podotknu a natáhnu se pro noťas. Po krátkém hledání na mě vybafne stránka o legendách a mýtech ohledně psů. Najdu mezi nimi i tu s černým psem z Walesu. "Zlatí, tohle se mi nelíbí." Podám mu komp a při čtení článku se mu přitisknu na ruku a hlavu si položím na jeho rameno. Cítím se takhle bezpečněji, potřebuji být v jeho blízkosti, být pod jeho ochranou. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle Nakonec tady máme i určité možné vysvětlení toho, proč ve svém snu - ach bože, Michelle má věštecké sny. Jsme v hajzlu. Oba dva. - byla ve Walesu. Legendy o černých psech s planoucíma očima. Psech z pekla, jejichž spatření sebou přináší předzvěst smrti. Ne, nejsem si jistý, jak by se tohle všechno mohlo pojit dohromady. Ještě ne. Ale jedno je poměrně jisté. To, co tady je... to pravděpodobně není duch. Nebo ne JEN duch. Tohle vypadá na mnohem víc. Nechci to tak nějak říkat Michelle - ale tohle dost možná není naše liga. Vyhnat odněkud poltergeista - hele proč ne. Ale tohle. Ach jo, tohle je hnusný. "Zlatí, tohle se mi nelíbí." ...neříkej mi tak. Zní to teple. Obejmu ji jednou rukou okolo ramen a přitáhnu k sobě. "Neděláme to proto, že by se nám to líbilo," odpovím s co největším klidem dokážu. Nemusí vědět, že mám taky neblahá tušení. Vlastně to vědět ani nesmí. "Měli bychom... si to nějak zkusit dát dohromady. Ty teda říkáš, že šli s tím psem do sklepa. Ale našli je mrtvé v jejich postelích, nebo ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny "Neděláme to proto, že by se nám to líbilo." K tomu přichází vytoužené obejmutí. Já slastně přivřu oči. "To já vím. Ale zatím se mi nikdy nic podobného nezdálo." To je to co se mi na tom naprosto nelíbí. "Měli bychom... si to nějak zkusit dát dohromady. Ty teda říkáš, že šli s tím psem do sklepa. Ale našli je mrtvé v jejich postelích, nebo ne?" Promnu si spánky a snažím se vzpomenout na všechny detaily. "Ne. Psa jsem viděla s rodinou Willisových. Vedle je do toho sklepa s těmito znaky." Ukážu na svůj papír. "Objevilo se zářící světlo a já se probudila. Zmasakrovaná rodina v postelích byla ta Moorových. Bylo to tak živé, těla bez hlav, ruce podél těla." Danny může cítit jak se celá roztřesu. Byl to jen sen... Ale tak živý. Uklidňování sebe sama mi moc nejde. "A první co jsem viděla byl jakýsi důl nebo díra v hoře ve Wales kam jsem se plazila a všude byla samá tma. I když jsem viděla jen název Rockhill tak jsem věděla, že se nacházím ve Walesu." Prosím už mě nenechávej to stále do kola probírat. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle "Ne. Psa jsem viděla s rodinou Willisových. Vedle je do toho sklepa s těmito znaky." "Jo - s těmahle." Už se mi to místy motá. Jsem ještě rozespalý, co se dá dělat. Ne - pořád nevidím spojitost mezi pekelným psem, satanskými znaky a vraždou, která se stala před sto lety. Mám pocit, jako by nám ve skládačce několik dílků prostě a jednoduše chybělo. A to bílé místo je přesně mezi těmito dvěma událostmi. "A první co jsem viděla byl jakýsi důl nebo díra v hoře ve Wales kam jsem se plazila a všude byla samá tma. I když jsem viděla jen název Rockhill tak jsem věděla, že se nacházím ve Walesu." Vím, že je jí to nepříjemné a cítím, jak se třese. Bohužel nechat ji, aby na to zapomněla a nikdy nemluvila - miluju jí, ale tohle si fakt dovolit nemůžeme. Bude to muset skousnout. Chtěla být lovec. Tak by se měla naučit zatnout zuby. "Je tady určitá možnost, žes viděla očima démona. Toho psa." Ne, je to jenom zatraceně divoká teorie. Ale tak to začíná vždycky. "Jak by se ale z Walesu dostal sem a co to má společného s tím zabijákem?" Odpověď je jasná. Nic. Nemusí to mít vůbec nic společného. Ta holka mohla být na špatné stopě. Řešit jiný případ... cokoli. Jenže to by se v tom snu nemihli i zmasakrovaní Moorovi. "Tehdy odsoudili za jejich vraždu toho kněze..." Napadne mě. "Možná... že opravdu byli... posedlí. Něčím v domě." |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Pan Wallis tě zběžně přelétl pohledem a pak usoudil, že nejspíše mluvíš pravdu. "Ano, je možné, že se zmínil. Rád vás poznávám, ačkoliv bych si přál, aby to bylo za jiných okolností." Pokyne směrem do kuchyně. Když jste v ní, ukáže směrem ke stolu a židlím. "Rád bych vám něco nabídl, ale nic tu nemáme." Odsune židli a sedne si. Vypadá, že je připravený se pustit do vyprávění. "Takže byste rád věděl, co se tu děje? Dobrá tedy. Přistěhovali jsme se sem asi před rokem. Předtím jsme několik let žili ve Walesu, jelikož tam má moje žena rodinu. Asi měsíc po nastěhování nám někdo zabil naší Nancy a od té doby se tu dějí samé prapodivné věci. Podivné zvuky ve zdech, objekty mizí a pak se objevují někde úplně jinde, zvířata v okolí se chovají opravdu záhadně a hlavně, máme děti, dvojčata a ty od té doby co tu jsme mají neustále noční můry, bolí je hlava a párkrát bezdůvodně omdleli. Je to vážně děsivé. Ale k dnešku. Byl jsem vevnitř a manželka venku otrhávala břečťan a čistila okap. Najednou se všude ochladilo a chvíli potom jsem uslyšel ránu. Rychle jsem vyběhl ven a tam uviděl manželku na zemi a na ní ležel žebřík. Ani nevíte, jak jsem se vyděsil. Rozeběhnul jsem se k ní, ale tu jsem něco spatřil. Vypadalo to záblesk, ale ne ten od zrcátka. Tenhle byl takový zvláštní, podobalo se to trochu blesku." Pan Wallis se na chvíli odmlčí. Zřejmě se mu nevypráví lehko a ono je to i docela pochopitelné. "Zřejmě se ptáte, proč tu ještě jsme. Já to vlastně ani nevím. My jsme chtěli odjet, už dávno, ale a prosím vás nepovažujte mne za blázna, nemohli jsme. Něco jakoby nás tu drželo. Rozhodně to nebyly šťastné vzpomínky, prostě něco. Nevím, jak to nazvat." Vypadá to, že příběhu je asi konec a pan Wallis čeká, zda se ho na něco budete ještě ptát. Když se podíváte ke dveřím, uvidíte tam obě dvojčata, jak vás pozorují, ale když zjistí, že se na ně díváte, okamžitě zase zmizí. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny "Je tady určitá možnost, žes viděla očima démona. Toho psa." Tak to je přesně to zjištění, co jsem nechtěla a nepotřebovala slyšet. Pokývám hlavou, že tomu rozumím. Utěšuje mě fakt, že až tohle vyřešíme a budeme pryč, že další takovýto sny bych neměla mít. Doufejme... "Jak by se ale z Walesu dostal sem a co to má společného s tím zabijákem?" "Možná nějaký prokletý předmět." Pokrčím rameny, pač ani já si to nedokážu vysvětlit. Je to celé zamotané a táhne se to hodně dlouho. "Tehdy odsoudili za jejich vraždu toho kněze..." Pravda Moore nikdy nebyl odsouzen za tu vraždu protože se sám kněz přihlásil, snad tvrdil že ho vedli jakési hlasy. To by dávalo i smysl. "Možná... že opravdu byli... posedlí. Něčím v domě." Ale čím a nebo kým? "Asi bychom měli vyrazit a porozhlédnout se tam." Zvednu se z postele a otevřu svůj batoh, z kterého vyndám čisté oblečení. "A taky bychom měli zjistit jestli paní Willisová měla tu nehodu na štaflích, co jsem viděla ve snu." Podotknu a to už se soukám do těsných džín. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle Michelle navrhuje, že bychom se mohli jít podívat přímo do domu. Nebo když už ne přímo dovnitř, alespoň obhlídnout situaci. Ono to bude nejrozumnější. Tady toho moc nevymyslíme. Řekl bych, že u toho přijdeme na jiné myšlenky - ale to není až tak úplně pravda. Spíš rozšíříme ty, které už máme o další poznatky. "A taky bychom měli zjistit jestli paní Willisová měla tu nehodu na štaflích, co jsem viděla ve snu." "Fajn. A až přijdeme, koukneme se pořádně, co se píše o tom Rockhillu. Legendy, dávné záhadné vraždy... cokoli." Sám pak sáhnu po volnějších riflích a bílé košili. Vzal bych si jako pravý hipík nějakou kravatu se zvířátkovým nebo květinkovým motivem, ale takovéhle zhovadilosti nemám ani v batohu, ani v kufru v autě. Na to nahodím dlouhý kabát z černé džínoviny. Do kapsy si vezmu paněženku, ID a průkazku té zasrané nadace. A za pásek zezadu zastrčím glock. Nabitý patronami se solí. Protože co kdyby kurva náhodou. "Tak jdeme." |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Když výjdeš ven s bundou na sobě, už je zase normálně. Ani stopy po chladu. "Jo jasně, můžeme vyrazit," odpoví na tvou otázku a sedne si za volant. Ty si sedneš na sedadlo spolujezdce a můžete vyrazit. "Doufám, že ti nevadí trocha hudby?" Vzápětí začne z rádia vyhrávat nějaká...no prostě něco (odkaz). Krátká cesta ubíhá rychle a bez problémů, Samuel bouchá prsty na volantu do rytmu písničky a občas si nějakou část zaspívá. V tom se podivně napřímí a jeho výraz se změní do tupé, nepřítomné grimasy. Znovu ucítíš ten nával podivného chladu. Auto začne pomalu zrychlovat. Nabírá stále větší rychlosti, prosviští kolem baru, do kterého jste měli namířeno a jede směrem rovnou do jediného stromu rostoucího na kraji chodníku. Srážka je nevyhnutelná. Probouzíš se zřejmě jen minutu dvě po srážce, kolem vozu se již začíná srocovat dav. Tvá zranění jsou jen povrchní - pár škrábánců a rostržený ret. Podíváš se směrem k Samuelovy. Jeho strana to odnesla dost špatně, protože se srazila přímo se stromem. Lebku má podivně zdeformovanou a na několika místech promáčknutou.Do břicha se mu zabodla velká část prohnutého plechu. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Vyjdete z pokoje a scházíte po schodech. Když procházíte barem, barmanka se na Daniela usměje. To jsou ale zanedbatelné problémy, oproti tomu, co se děje a vlastně zrovna stalo. Uvidíte, jak venku po cestě neuvěřitelnou rychlostí prosvištělo auto a vzápětí je slyšet hrozný náraz. Všichni přítomní se začínají hrnout ven, aby se podívali na to, co se stalo. Nakonec se ven dostanete i vy. Trochu nalevo přes ulici je vidět kouřící vrak auta, které narazilo do, jak jste rychle zjistili, jediného stromu rostoucího na této ulici. Nejhůř to odnesla strana jezdce, který to rozhodně nemohl přežít. Je ale vidět, že na straně spolujezdce se někdo hýbe. A nejspíše to nebude někdo mrtvý. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Vyjdu ven a po chladu ani náznaku, to jsem si tu bundu bral zbytečně? Usadím se na sedadlo spolujezdce a v duchu si říkám, jak pořádný pivko bodne, dneska byl hodně divnej den. Jasně, tvoje auto, tvoje pravdila, dej tam co chceš. Zpočátku mě písnička zaujme svou neobvyklostí. Dokonce si taktéž klepu do rytmu. V tom však začne auto zrychlovat a Samuel vypadá nepřítomně. Začíná mě mrazit, píseň tomu dodává zvláštní atmosféru. Samuely? Takovou žízeň zase nemám. Uchechtnu se, ale Samuel nijak nereaguje, naopak auto dále zrychluje, i když se blíží bar a on evidentně nemíní zvolnit. Projedeme kolem baru a řítíme se na strom. Chci mu volant strhnout, ale ani se z jeho sevření nehne. Sakra Sam.. PRÁSK Co? Co se to k čertu .. Doprdele! Vykřiknu začnu vnímat a vidím Samuela vedle sebe. Rychle otevřu dveře a v šoku vypadnu ze dveří a zůstanu sedět na zemi. Vím, že bych se sebou po jakékoliv nehodě neměl moc hýbat, ale zrovna mi to logicky nemyslí. Záchranku, zavolejte někdo záchranku! Zakřičím na čumily kolem, je však pravděpodobné, že už to někdo udělal.. Nebo že ta záchranka už bude zbytečná. |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Sednu si do jedné židle a poslouchám jeho příběh na jeho konci se dlouho odmlčím. Tohle člověku nažene hrůzu, až se mi nechce věřit že se to skutečně dějě. Je mi líto vaší ztráty pane Wallisi. Také chci aby jste veděl že já vás nepovažuju za blázna, vyštřevoval jsem spostu případů a přibližně každý pátý ke kterému jsem se dostal měl spiritistický nádech, také vím co to udělá s člověkem když je v takovém prostředí tak dlouho jako vy, ale vždy se to podařilo vyvrátit, ale o váš případ jsem se už dělší dobu zajímal a vzhledem k tomu že pracuju pro vás a mám informace co se tu dějě tak od vás chci vědět jestli chcete abych se zabýval možností že tu je skutečně něco nadpřirozeného. Osobně jsem si to nikdy nepřipusti a myslím že i zde jde prostě jen o vraha který má velký smysl efekt, proto se vás musím zeptat jestli máte nějakého nepřítele nebo kohokoliv kdo by vůči vám mohl cítit nenávist. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Danny Danny na sebe hází taky oblečení a tak se i já doobléknu. Ke svým úzkým světlým džínám si beru černé tričko s větším výstřihem, světle-šedou bundu, která se mírně leskne, většinu času si rukávy vyhrnuji k loktům. Na hlavu si natáhnu velkou pletenou čapku taktéž šedé barvy. Do své černé taštičky přes rameno si dám menší zbraň taktéž s patronami se solí, další letáky ISF, doklady a mobil. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Po zamknutí pokoje se vydáváme přes recepci v tomhle případě je to i bar, kde barmanka si nemůže odpustit a usměje se na Dannyho. Počkej tobě ten úsměv na rtech zamrzne, až budu moc vystoupit z role. Místo nějaké negativní reakce se na slečnu taky usměji a zamávám jí. Náhle se ozve rána a protože lidi jsou velmi zvědavý máme málem problém dostat se ven. Tohle nám tu ještě scházelo... Z prvního obhlédnutí, je patrné auto které nabouralo do stromu. Řidič díky nárazu neměl šanci přežít. Černý pes - zvěstovatel smrti... Vrací se mi můj sen, netuším jestli to má něco společného stou to nehodou. Ale co když ano. S první pomocí mám malé zkušenosti, ale čumět na člověka co potřebuje vytáhnout z auta, mu určitě nepomůže. Zdá se že nikdo se k tomu nějak nemá. Sama bych se na to vykašlala. Neohlížím se na Dannyho a rozbíhám se k autu. "Zavolejte někdo záchranku." Křiknu na ty, co tu jen pokukují okolo. Sama se vrhnu k autu, mám v plánu otevřít dveře u spolujezdce a snažit se ho dostat ven. Jestli to není žena tak s mojí výškou, sílou nějakého muže neodtáhnu, takže budu potřebovat stejně pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Michelle se zářivým úsměvem mává na servírku, která se na mě usmála. Nechci nic říkat, ale mám za to, že by ji nejraději zlomila vaz, kdyby mohla. Holky. Přitom ta servírka... ona má informace, které potřebujeme. Kdyby mi tak dovolila si s ní někde... no, promluvit... to je jedno. Nutno podotknout, že nedojdeme moc daleko. Vlastně pořádně ani neopustíme lokál, když venku prosviští auto a navalí přímo do stromu. Napadají mě dvě věci. Ta první je, že jsem rád, že sejmuli strom a ne MOJE auto. Protože to by byl pořádný průser, mám tam pár docela cenných věcí. Ta druhá je, že je to zatracená náhoda, že sem přijedeme a už okolo umírají lidi. A ještě takhle. Hele chápu, když někdo napere strom třeba v aleji okolo boční silnice. Ale tohle? Seriously? Tohle smrdí. A Michelle se k tomu autu hned rozbíhá. No skvělý. To už kromě zatoulaných a zmrzačených pejsků zachraňujem i opilé řidiče? Nedá se svítit, běžím za ní. Doběhnu tak nějak ve chvíli, kdy otevírá dveře. "Ukaž," jemně ji odstrčím a následně, pokud to bude možné, pomůžu tomu chlapíkovi ven. Ta holka mě mění. Půl roku zpátky bych odvrátil tvář, dělal že tu nejsem a šel si po své práci. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro "Sakra Samuely, Samuely zastav!" PRÁSK Probouzím se po dvou minutách. Rekce mám šokem zpomalené a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a co se vůbec stalo. Kouknu se vedle. "Doprdele, tohle není dobrý!" Pohled na prošpikovanýho Samuela mi moc nepomůže. Rozbitým bočním okýnkem vidím, jak ke se k autu začínají shlukovat lidé. Ke dveřím přiběhne mladá slečna a mladík. Chtějí mi pomoci vylézt z auta. "Sem v pořádku, můžu sám." Jen se podepřu o chlápkovo rameno a vylézám z auta, prvních pár kroků nemám nejpevnější půdu pod nohama, ale jen co se trochu rozkoukám, jsem v pohodě. Otřu si krev z roztrženého rtu o rukáv u bílé košile. "Nechápu to, byl v pohodě, v pohodě, pak přestal vnímat, nechápu to." Drmolím stále asi v šoku. Pustím se ramene, obejdu auto, abych viděl i z venku, jak je auto sešrotované. Je mi jasné, že záchranka už nic nezmůže. Sáhnu do kapsy pro krabičku a zapálím si cigaretu. Jen stojím a nevěřícně koukám na sešrotované auto. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Otvírám dveře od auta, ale odstrkává mě Danny a pomáhá týpkovi ven z auta. Ten se zdá zmatený, ale vcelku pořádku. Daniel mu pomáhá najít rovnováhu, ale tu pochvíli nachází i sám a jde si prohlédnout auto a toho druhého, který takové štěstí neměl. Navrhla bych, abychom toho druhého vyndali, ale to by se mělo nechat na profících. Záchranka a policajti by tu měli být brzo, nejsme ve velkém městě, i tam to trvá pár minut. "To usnul nebo co?" Reaguji na slova zachráněného muže. Vypadá to, že ani on si to nedokáže sám vysvětlit. Zdá se být i vcelku v šoku, když si takto po nehodě v klidu zapálí cigáro. Přeci jen, jsme každý jiný a ne, každý by měl hysterák, jako já. Mám na jazyku poznámku, že měl docela štěstí, ale odpustím si jí. Asi to byl jeho kamarád. Možná nebyl, když se ani nestará, jestli žije nebo ne. "Měli jste štěstí, že jste někoho nesrazili. To pil před tou jízdou?" Jestli ano, tak ho to stálo tu největší z cen co za pití kdy dal, jeho život. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Naštěstí to není nijak krušné. Chlapík v podstatě vyleze z auta sám a nevypadá, že by byl nějak vážněji zraněný. Teda narozdíl od řidiče. Upřímně se docela divím, tyhle věci obvykle odnáší spolujezdec. Ne tedy, že by mi do toho něco bylo. "Nechápu to, byl v pohodě, v pohodě, pak přestal vnímat, nechápu to." A pak začne blábolit. Nebýt toho, co se tady děje, řekl bych si, že mluví z cesty. Ale pohybuju se okolo těhle věcí už moc dlouho. Tohle zpravidla žádná náhoda není. Stoupnu si vedle něj a poplácám mu po rameni. "To bude v..." "To usnul nebo co?" Chtěl jsem říct v pohodě, ale ono to stejně dobře může znít jako náběh na "to bude v prdeli." "Měli jste štěstí, že jste někoho nesrazili. To pil před tou jízdou?" Pochybuju, že usnul. To by nepoužil termín "přestal vnímat." Ono to spíš vypadá, že byl celou dobu vlastně při vědomí. Mlčím a vlastně v zásadě čekám, co z chlapíka vypadne. Jo - asi bych jí měl říct něco jako "nech ho dýchat, vidíš, jak vypadá." - ale neřeknu to. Ne teď a ne v téhle situaci. Potřebuju slyšet co nejvíc, než sem přijedou poldové. Protože pak už nám toho asi moc neřekne. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Potáhnu si z cigarety a všimnu si, že se mi klepou ruce. Nevím jestli to je z právě prodělaného šoku, nebo .. Že bych měl strach? Snažím se oklepat a vnímat, na co se mě ti lidé ptají? "Jestli pil? Nepil, byl ve službě, byl to policista." Zamrazí mi, když o něm mluvím v minulém čase, ovšem ten kuš šrotu, co mu právě vězí v břiše není možné rozchodit. I když se dneska stali už divnější věci. "Díky za pomoc." Vydám po další chvilce mlčení. Nemám zrovna náladu do mluvení. Kdybychom jeli mým autem, s promáčklou lebkou bych tam teďkom mohl sedět já. Zahodím nedopalek směrem od auta. "Ne neusnul, prostě, byl jak v transu, hrála ta pošahaná písnička a on najednou, jako by nebyl ve svým těle, přestal reagovat. A ten chlad.." Zase ten divnej chlad. Co se to tady kurva děje. Promnu si obličej a dále mlčim. Nevím co mám dělat, čekat tady na další policii, naposledy to moc dobře nedopadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro "Jestli pil? Nepil, byl ve službě, byl to policista." Málem chytím tik. Výborně. Poslední, co potřebuju, je nějaké zařizování čehokoli s policajty. Jednak na to nemám čas, druhak nejsem žádný svatoušek a co si budeme povídat, Michelle už taky ne. Jo - a jestli zatknou Michelle, tak bude policie vlastně to poslední, o co se budu starat já. Protože pak mám takový dojem, že mě její táta přijde zabít. Takže usmívat se a mávat. "Ne neusnul, prostě, byl jak v transu, hrála ta pošahaná písnička a on najednou, jako by nebyl ve svým těle, přestal reagovat. A ten chlad.." Vyhledám svou společnici pohledem, ve chvíli, kdy chlapík zmíní chlad. Je mi jasné, že to slyšela taky - ale jsou chvíle, kdy se na toho druhého prostě musíte podívat. A snažit se netvářit moc významně. Popravdě - já ten chlad znám. A ona taky. Ona paradoxně líp, než já. Říká se, že když vás to jednou drží ve spárech, nezapomenete na to. "Písnička?" Zopakuji po něm konverzačně. Taky nám občas v autě hrajou pošahané písničky. Ale kvůli Taylor Swift člověk jen tak nenabourá. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Policajt...POLICAJT... To je vážně výborný, co nebo kdo chtěl zabít strážníka. Nebo to chtělo zabít tady tohodle a prostě se mu to nepovedlo. "Díky za pomoc." Kývnu, že je vše v pořádku a přidám k tomu úsměv. Ono není nic v pořádku, je to celé divné. Město, barmanka, nehoda, prostě všichni. "Není zač." Opět ten povzbudiví úsměv a k tomu natahuji svoji ručku k zachráněnému, aby si s ním mohla potřást. "Jmenuji se Natali. Natali Tyler, aby jste věděl komu máte být vděčný." Správně je, že chci z tebe vyloudit tvoje jméno. Ale kdo by odolal, drobné, pěkné dívce, co se hezky usmívá a předchvílí se snažila vás zachránit. "Ne neusnul, prostě, byl jak v transu, hrála ta pošahaná písnička a on najednou, jako by nebyl ve svým těle, přestal reagovat. A ten chlad.." Jak zmíní ten chlad, málem mě polije horko nebo spíš, ten chlad sama ucítím. Danny mi věnuje pohled, náš oční kontakt mluví za vše, i když tomu rozumíme jen my dva. Už jsem měla tu čest se setkat s tímto chladem a nejradši bych si ho odpustila, hlavně v té části skoroposednutí. "Je mi líto vašeho přítele." Pronáším opravdu skleslým hlasem, jako pravý empatik. "Ještě k tomu, když to byl hrdina." Ano policajti jsou velcí hrdinové pro američani, jsou na stejné úrovni jak hasiči tak vojáci. "Písnička?" Sakra Danny, proč se ptáš na písničku. Třeba to bude mít souvislost, ono všechno se vším má nějakou souvislost. Je možné že i to co hrálo v autě. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Začnu být mírně rozčilený z toho, že se stále neobjevila policie a záchranka. Přeci jen, i kdyby měl Samuel ještě šanci, takovouhle dobu by už nevydržel. Možná to má co společného s těmi ostatními úkazy, které se měli dnes stát. Vypadá to, že dnešek by mohl být druhým nejvíce kontroverzním dnem historie Villiscy. S tím hrdinou bych to moc nepřeháněl, přeci jen moc práce tady ve Villasce do dnešního dne neměl. Vždyť největší problém, který tu byl, byl nějaký sprejer, co čmáral po zastávkách. "Byl to dobrej chlap, férovej. Nejhorší je, že má doma dvouletý děcko. Teďka na to bude jeho žena sama." To myslím naprosto upřímně, z vlastní zkušenosti vím, že žádnej malej kluk by neměl vyrůstat bez táty. A jaká na něj asi bude poslední vzpomínka, že na to na přehledný rovince napálil v plný rychlosti do stromu. Na otázku o písničce se mi nechce odpovídat. Vrátilo se mi zase racionální myšlení, už nežvatlám bezmyšlenkovitě a přijde mi, že se nějak podezřele ptají. "Kde je sakra ta policie, volali ste jí ne? Jinak já jsem Parsons, James Parsons." Podám postupně oběma ruku, nejdřív dívce. "Vás sem tu nikdy neviděl, je to náhoda, nebo nejste odsuď? A konečně, z dálky slyším policejní sirénu. Přijíždí Mike, starší koleda Samuela. Je vidět, že za sebou má taky pěkně perný den, vsadil bych boty na to, že tolik výjezdů jako měl dnes dlouho nezažil. "Je mi líto Samuela, byl to dobrej chlap." Byli si se Samuelem mnohem bližší, než já, přeci jen viděli se denně. Chvíli mluvíme o tom, co se stalo. Je to velmi podobné tomu, co jsem řekl těm dvěma mladým lidem. "Přijel ke mě vyšetřovat zničené auto Alana Snydera .. Rozhodli jsme se, že si pojedeme dát drink .. Trans .. Zvýšená rychlost .. Náraz. Sakra nechtěl bych být na jeho místě a oznámit to Samově ženě. Když spolu skončíme, otočím se na dvojici, zbytek čumilů se dávno vzdálil. "Promiňte, ale nemohli byste se mnou na něco tvrdšího, po dnešku to sakra potřebuju. Aspoň zapijeme Samovu památku. Co vy na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "Vás sem tu nikdy neviděl, je to náhoda, nebo nejste odsuď? "Nejsme zdejší," odpovím klidně. "Jsme tady pracovně. Anthony Hecox," podám Jamesovi ruku, stejně, jako mu ji podala Michelle. Po příjezdu policie odpovíme na několik rutinních otázek. Naštěstí se zdá, že strážníka příliš nezajímáme. Však jsme taky jenom "ti kolemjdoucí, co se pokusili nějak pomoct." Navíc jsme pomohli jeho kámošovi, takže doufám, že z toho kouká určitá forma... no, protekce, nebo tak. Výslech a zápis tedy vypadá dost rutinně a netrvá ani dlouho. Vrhnu poslední ustaraný pohled na rozšrotované auto. "Přijel ke mě vyšetřovat zničené auto Alana Snydera .. Rozhodli jsme se, že si pojedeme dát drink .. Trans .. Zvýšená rychlost .. Náraz." Trochu nakrčím čelo a vrátím se pohledem zpět k Jamesovi. Villisca opravdu vypadá, jako jiná liga. "Promiňte, ale nemohli byste se mnou na něco tvrdšího, po dnešku to sakra potřebuju. Aspoň zapijeme Samovu památku. Co vy na to?" Nejsem si jistý, jestli bych neměl odmítnout s tím, že alkohol je málo bio a moc nezdravej. Ale vzhledem k tomu, že mám embargo jenom na maso, rozhodnu se přitakat mu dřív, než stihne Michelle protestovat. Ne, že bych potřeboval zapíjet něčí památku. Potřebuju se napít. A třeba se u toho něco dozvím. Chlapík vypadá... místně. To se vždycky hodí. "Jo, to by šlo," pokrčím rameny. U baru pak objednám třikrát whisku. "Takže jsi říkal, že to není první zničené auto v okolí?" Zeptám se, zatímco koukám do skleničky, jako by mě to vlastně ani tak nezajímalo, ale bylo to lepší, než řešit počasí. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James "Předněkolika hodinami jsme do města dorazili." Dodám po Dannym. A jsme mu docela vděčná, že tu už neodhaluje z jaké společnosti jsme nebo co přesně tu jdeme vyšetřovat. U té barmanky to byl totiž velký epicfail. Je vtipné, že jak se James zeptá na policii, skoro v ten okamžik dorazí. Dali jste si docela na čas... Policista, co dorazil mluví hlavně s Jamesem, nás se zeptá jen na pár dotazů. Zapíše si naše jména a už si nás více nevšímají. Po skončení rozhovoru se náš zachráněný na nás otáčí a zve nás na drink. Chci něco namítnout, přeci jsme tu kvůli práci, zachraňujeme zvířátka a nějaká zábava by měla být vedlejší. Bohužel Danny je rychlejší než já a souhlasí, že se k němu přidáme. Sakra Danny z tebe žádný ekoterorista nikdy nebude. Ráda bych udělala facepalm ale to nejde. "Dobře tak jdeme." Kývnu s úsměvem na tváři. V baru Danny okamžitě objednává tři whisky. Někoho by překvapilo, že taková drobná dívka jako já ustojí takhle velkého panáka. Ale práce za barem jednoho naučí. "Takže jsi říkal, že to není první zničené auto v okolí?" Nějak na Dannyho otázku nereaguji, stejně nebyla pro mě, ale já po odpovědi Jamese změním téma někam úplně jinam. "Jamesi už jsi někdy uvažoval o ochraně naší planety?" Nečekám ani na to co řekne a vytahuji letáček společnosti ISF, což je společnost na ochranu zvířat, planety a všeho živého. "Určitě si to přečti je to velmi zajímavé." Další okouzlující úsměv, kterému by skoro žádný muž nedokázal říct ne. Náhle nato zalomila do sebe skoro půlku skleničky s whiskou. ---------------- Jestli chceš stránku této společnosti co jsem ti dala leták stačí říct jen je to celé v angličtině. Když to nepotřebuješ mohu v bodech popsat co se na letáčku tak nějak dočteš. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Jsem rád, že souhlasili, panáka potřebuju jako sůl. V baru na mě padne nejeden pohled, přeci jen pár lidí nehodu přímo vidělo. Většinu znám, starý kumpáni. Teďkom však mám jinou společnost. Pozdravím obsluhu a k whiskám od Anthonyho si objednám ještě lahvové pivo. Usedáme společně ke stolu a já jen pozvednu sklenku a hned ji do sebe kopnu. Vím, že takhle by se zrovna whiska pít neměla, ale bylo to přesně to, co mě postaví na nohy. Poté si zapálím další cigaretu. "Snad dáma promine." Řeknu jen ze slušnosti, kde jinde bych si měl zapálit než v baru. V krabičce mi zbývají poslední dvě, budu si muset koupit novou. Natali mi předá nějakou vizitku. Ochrana planety? To teda uhodila hřebíček na hlavičku. Za chvíli, abysme začali jezdit autama na elektřinu ne? Z mýho Forda by radost asi neměla. Převezmu si od ní vizitku. "Určitě o tom popřemejšlim, až bude vhodnější chvíle." Zbláznila se? Mám půl hodiny po nehodě, umřel mi známej a ona tady začíná s nějakejma kravinama o planetě. Dám si pořádnýho loka a vizitku strčim do zadní kapsy, dál se jí nezaobírám. "Jestli to bylo dnes první zničený auto? To si piš, že nebylo. Abych to upřesnil, mám autodílnu, na kraji města. Přivezli mi dnes jedno skvostný auto, mělo něco s karburátorem. Prej se porovnal zrovna u starýho baráku Moorových, znáte ten barák ne? Sakra každej kdo sem zavítal zná ten barák. To by ovšem nebylo zas tak nic divnýho, jenom sem nechal to auto chvíli bez dozoru, něco, chci říct někdo ho úplně zdemoloval. Za pár vteřin. Proto právě přijel Sam to vyšetřit. Jak to dopadlo víte sami." Poslední větu říkám zklesle. Je vidět že panák mi odemknul pusu. Ukážu na obsluhu, že si dám ještě jeden a dám si lok piva. Potáhnu si. "Co je ale divný, že Sam říkal, že to zdaleka není první nehoda dneska. Wallisová, co se nastěhovala do toho prašivýho baráku, spadla ze žebříku a musela bejt převezená do nemocnice. A dalších pár aut bylo rozmlácenejch stejně, jako to u mě. Kdepak, děje se tady něco pěkně divnýho, to vám povim!" Sám jsem překvapenej, jak se svěřuju. Asi muselo jít ven to, co jsem v sobě celej den dusil. A to ještě nevěděj všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Z toho, co James říká je jedno jasný. Pokud půjdeme k Moorovým, nepojedeme autem. Prostě ne. Musíme se naučit hezky chodit pěšky, protože pokud mi někdo rozfláká subarátko, co jsem dostal od maminky ve chvíli, kdy jsem se rozhodl se osamostatnit a zmizet ve světě - budu zlý. "Prej se porovnal zrovna u starýho baráku Moorových, znáte ten barák ne? Sakra každej kdo sem zavítal zná ten barák." Kývnu takovým tím neurčitým způsobem. Něco, co by nasvědčovalo tomu, že jsem o tom baráku už něco slyšel, ale ještě ho na vlastní oči neviděl - což je v podstatě pravda. Wallisovi jsou idioti. Pravidlo číslo jedna - nikdy si nekupujte barák, kde se stalo něco zlýho. Přiděláváte práci nevinným a milujícím lidem. No... to není ani slabý odvar toho, co řekne pak. "Co je ale divný, že Sam říkal, že to zdaleka není první nehoda dneska. Wallisová, co se nastěhovala do toho prašivýho baráku, spadla ze žebříku a musela bejt převezená do nemocnice. A dalších pár aut bylo rozmlácenejch stejně, jako to u mě. Kdepak, děje se tady něco pěkně divnýho, to vám povim!" Nehoda. Na žebříku. Dneska. Michellin sen. Zprudka vydechnu a bez jediného slova do sebe whisky taky kopnu. Ne. Tohle nemůže být pravda. Já... sakra nechci cestovat a pracovat s vědmou. "My jsme tady kvůli toho psa." Přičemž teď nemyslím toho, o kterém se Michelle zdálo - ač mi to přijde jako logičtější vysvětlení. "Toho, co jim vykuchali. Týraní zvířat... a tak." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Že o naší super společnost neprojevil jakýkoliv zájem, mě nepřekvapuje. Co je na tom tak zajímavé, je komu patří a ještě k tomu by to zajímalo tak akorát nějakou babu. Na zjištěním, že se na to podívá ve vhodnější chvíli, kývnu hlavou, že rozumím. Potom přijde vyprávění událostí, co se tu staly. Můžeme si odškrtnout, že jsme chtěli zjistit, jestli paní Willisová spadla ze žebříku, jako v mém snu. Tak moc jsem si přála, aby se to nestalo a ona je to událost z dneška. Tak kdy je povede ten pes do sklepa... Jestli tohle celé vykolejilo Dannyho, který do sebe okamžitě kopnul whisky, tak já málem zbělala. Proč vždycky já? Já měla tu čest, že si mě vyhlédl duch, já mám sny, co ukazují pravdu. Ať si tohle někdy zkusí Danny. Moje veselá a usměvavá tvář je ta tam a alkohol ve mě mizí snad stejně rychle jako v mém kolegovy. "Toho, co jim vykuchali. Týraní zvířat... a tak." Koho zajímá pes. My vážně musíme vypadat jako největší podivíni světa. "Ano do naší společnosti jsme dostali udání na nehumánní zabití nevinného zvířete." Dodám k Dannymu, stále bílá jak stěna. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "Ano do naší společnosti jsme dostali udání na nehumánní zabití nevinného zvířete." Z tónu jejího hlasu je vidět, že je z celé té situace s pravdivostí jejího snu stejně v hajzlu, jako já. Ne, že bych se divil - ale tohle může být nápadné. Nejlepší je tím pádem nejspíš uhrát to na fakt, že zděšení v jejím hlase je způsobeno šílenou empatií k čoklovi. "Bylo to ještě štěně, fakt nechápu, jaká svině může něco takového udělat..." Jo kurva, Dane - lepšíš se. Třeba z tebe ten zkurvenej hipík - ekoterorista jednou i bude. Poručím si další whisky. Jedna stačit nebude. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Donáší mi druhou whisku, když poslouchám nějaký kecy o psech. Ne že bych psy neměl rád, to naopak, ale dějou se tu mnohem horší věci. Tihle aktivisti, umírají tady lidé. Druhou sklenku si už vychutnávám tak, jak se sluší a patří. "Když je řeč o psech, neviděli ste, nebo neslyšeli o nějakým velkým černým psovi? Prej se tady dneska potloukal a.. Prej mu rudě žhnuli oči. Já normálně na tyhle báchorky nevěřím, ale dneska mě snad už nemůže nic překvapit." Dotáhnu cigaretu a típnu jí do popelníku. "Vlastně když už jsem u toho, neslyšeli jste o čemkoliv divném dnes? Proto jsem chtěl jít také do baru, kde jinde se toho dozví člověk víc. Za poslední dobu se tu děla spousta podivností, ten pejsek je jen špička ledovce. A dneškem to úplně vyvrcholilo. Něco mi tady smrdí a to něco má společného s Moorovým barákem. Na to dám ruku do ohně." Ať se to může zdát jako typické hospodské povídání, doopravdy tomu věřím. Po dalším doušku se zvedám. "Na chvíli mne omluvte." Zvedám se a mířím si to na toalety. Tím jím nechávám chvíli soukromí. Přijdu k zrdcadlu a omyju si obličej, hlavně ret od zashlé krve. Po chvíli se vracím ke stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Když James odejde, přejde k vám vaše známá barmanka. Zřejmě vás celou dobu nenápadně poslouchala. V ruce drží malý papírek, který teď pod jednu z vašich skleniček. Je na něm poměrně jasný vzkaz. Dnes o půlnoci před domem Wallisových. Je to důležité. A vezměte i toho civila. Žádost na papíře doplní ještě pohledem, který je zároveň rozkazovačný a zároveň žádající. Navíc výraz civilista, od někoho, kdo by za něj měl být také považován, je podezřelý, takže asi nepůjde o žert. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Danny se snaží zachránit tu mojí bělost, tak kdo by tohle nesežral, že jsem strašný zastánce zvířat, když první, co u stolu udělám je vyndám letáček a už do toho tahám nové lidi. Co mě ale ještě více vykolejí z rovnováhy je popis psa z mého snu. Černý s ohnivými oči... Znovu se ptám, proč já? To znamená, že to nebyla jen metafora, on ten pes tu doopravdy mezi lidmi chodí a oni ho mohou zahlédnout. Předzvěst smrti... Ne tímhle Jamese strašit nebudu, stačí že já se bojím. Někdo by řekl, že jako lovec, co už něco zažil, by se neměl bát. Ale já to dělám jen rok, ani celý ten rok jsem tomu nevěřila. A tohle je něco vážně velkého, s tímhle jsme se nesetkali, nebo já ne. Co mě děsí nejvíc, je stále ten můj sen, tohle zpropadený město, mě samo do toho zatáhlo, ani kdybych nechtěla a bránila se tomu. "Ne neslyšeli." Zavrtím hlavou v odpovědi Jamesovi. "My tu nejsme kvůli hledání divných věcí." Ano jsme a oni si nás nacházejí sami. James se zvedá a míří na záchod. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Já se okamžitě otáčím k Danielovi. Moje bělost v obličeji je vcelku zřejmá. Nemůžu požádat Dannyho aby mě aspoň nakrátko obejmul, jsme na veřejnosti, je tu ta servírka. Vtipné je, že jsem si na ní vzpomněla ve chvíli kdy nám donesla další pití i ze vzkazem. Vrhnu na ní pohled, co tohle má být. Nerada poslouchám někoho, když k tomu nemám důvod. Ona nás celou dobu poslouchala... Nemohu ani nic říct, zeptat se co Danny na to říká. Jen koukám chvíli na papírek, který rychle beru do dlaní mačkám a schovávám. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro James, Michelle James je vůbec tak trošku studnice informací. Teď začíná mluvit o velkém černém psu s rudýma očima. Psu z Michellina snu. Bude to znít poměrně šáhle - ale já tady chci mámu. Ne protože bych byl malý chlapeček, který by se potřeboval schovat za něčí sukni. Ale protože matka všechny tyhle hajzly zná, dokáže pojmenovat, vystopovat, určit jejich slabiny a otec je pak dokáže zabít. Nebo poslat zpátky do pekla. Jak říkám - tohle... by byla spíše práce pro lovce, kteří jsou v branži dýl. Potuluje se tady toho... no, prostě moc. "My tu nejsme kvůli hledání divných věcí." "Ale jsme tu přes zvířata. Takže pokud tady pobíhá nějaký toulavý pes," snažím se to uhrát na něco, co by se dalo nazvat "racionální stránkou," "mohli bychom se ho pokusit najít, chytit a převést do kotců ISF dřív, než ho chytí nějaký útulek. Víš jak," obrátím se na Michelle, zatímco si jde James odskočit, takže následující věta je asi poslední, kterou slyší, "Oni tam ty psy zabíjejí, když si je nikdo nevezme..." |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle Vím, že je bledá. A že jí není dobře. Upřímně mi samotnému taky není nejlíp. Mám jednu velkou slabinu - a tou je ona a její bezpečí. Pokud ji, ať už se ve městě děje cokoli, vír událostí vtáhl do sebe... je její bezpečí na prvním místě. I kdybych měl obětovat celou tu rodinu, kterou máme zachránit. Jsou prostě věci, přes které nejede vlak. Než stačím něco říct, je před nás položeno další pití - a vzkaz. Zběžně si jej prohlídnu, než ho Michelle začne cupovat. Já věděl, že něco ví. Možná by bylo vhodné si s ní promluvit blíž. "Michelle," oslovím ji tiše a vážně se ji zadívám do očí. "Hlavně neztrácej hlavu. Vím, že je to zlý - ale nedovolím, aby se ti něco stalo. Přísahám." Nebýt tady tolik lidí, vzal bych její hlavu do dlaní a nedovolil jí uhnout pohledem. A pak ji políbil. Žel nemůžu. Ani jako hipík ne. "Jdu se jí poptat na pár věcí. Vytáhni z Jamese co jen zvládneš." S těmito slovy se zvednu, nasadím takový ten "úsměv" a jdu k baru. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro James James se vrací ke stolu a prakticky se míjí s Danielem. On tedy na záchod nemíří ale k atraktivní servírce. "Ten nemůže nechat jakoukoliv sukni bez povšimnutí." Že by v tom byla slyšet i žárlivost. Nejspíše ano, ale je tam jen nepatrně. Krátkou chvíli sleduji svého kolegu, jak oblbuje servírku, pak vracím svoji pozornost k Jamesovi. Vrátila se mi dokonce normální barva a vypadám zase uvolněně. "A to se tu ty podivnosti dějí takhle furt. Nebo jen dneska toho je tolik?" Ráda bych se bavila o normálních věcech. Třeba i s Jamesem flirtovala, prostě cokoliv jiného. Bohužel tohle je důležité a jak rychle to vyřešíme, budu moc odjet na tohle podivné místo zapomenout a žít si "klidným" životem. "Jako něco jsme o tomhle městě slyšela, ale netušila jsem že je to tu tak rušné. Já bych se snad dávno odstěhovala." Usměji se úsměvem, který mírně ukáže moje bílé zoubky. Po úsměvu položím skleničku na své rty a zlehka usrknu whisky. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Se stále stejným uvolněným úsměvem přijdu k baru a opřu se o něj lokty. Tiše mlasknu koutkem, abych na sebe upoutal pozornost (což je poměrně zbytečné gesto, předpokládám že o mě ví i v případě, že by si mě hned nevšímala) a a ukážu prstem na láhev whisky, aby bylo jasné, že chci ještě nalít. "Podívej drahoušku, já už viděl hromadu divnejch věcí," povytáhnu obočí jejím směrem. "Ale zvát mě na čtyřrande o půlnoci před strašidelným barákem? Tak to je rozhodně poprvé." |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Tvé gesto ohledně whisky úplně ignoruje a dál pokračuje v čištění použitých skleniček. "Ale copak, snad se nebojíš? Měla jsem dojem, že vy lovci máte v popisu práce lovit a ne bát se." Otočí se k tobě se širokým úsměvem ve tváři. "Zdá se, že toho vím víc, než sis myslel." Nakloní se až blízko k tobě, skoro jakoby tě chtěla políbit, ale několik centimetrů od tebe se pohyb zastaví. Pak ti jemně natočí hlavu a zašeptá ti do ucha. "Prostě tam přijďte, pokud je ve vašem zájmu zachránit tu rodinu." A pak ještě dodá: "A tvojí mámu, která by se sem mohla přijet podívat, kdyby ses dlouho neozval." Počká na tvou reakci a poté začne znovu dělat svou práci. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro "Měla jsem dojem, že vy lovci máte v popisu práce lovit a ne bát se." Nepřestávám se usmívat. Alespoň navenek. Bylo mi poměrně jasné, že tohle ví. Tedy ne ve chvíli, kdy jsme se ubytovali - ale po tom, co nám dala ten papírek a objevilo se tam označení "civil." Důležité je ovšem podání. "Vy" lovci. Ne "my" lovci, jak jsem si původně myslel. Tohle nebude konkurence. "Zdá se, že toho vím víc, než sis myslel." "Nemyslím si, že-" nestihnu říct víc, protože se sklání k mému uchu. Rozhodnu se neucuknout - i když za ten tón, jakým se mnou mluví, bych jí, holčičce, docela napálil. "Prostě tam přijďte, pokud je ve vašem zájmu zachránit tu rodinu." Jo, jenže já tak trochu pochybuju, že to je i TVŮJ zájem. "A tvojí mámu, která by se sem mohla přijet podívat, kdyby ses dlouho neozval." "Moji rodinu. Do toho netahej." Zaskřípu zuby. Copak jsi zač, potvoro? Démon? Ve Villisce je trochu zamořeno, ne? Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu, abych se uklidnil. Je vidět, že mě narážka na matku docela vzala. Na druhou stranu už vím, co v žádném případě neudělám. Pokud jsem ji předtím chtěl volat a zeptat se jí na pár věcí a spojitostí - tak teď už nemůžu. Říct, že jsem tady... byl by z toho pěkný průser. Když tady mám nasazovat krk, udělám to sám. "Tak zaprvé jsem si objednal," odpovím a zase se usměju, jako by mi řekla něco hodně pikantního a zvrhlýho, "A zadruhé jsem ještě neskončil. K čemu tam potřebuješ toho chlápka, hm?" |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Vracím se a u stolu zůstala pouze Natali. Teprve teď si všímám, že je to pěknej kus. Usedám si na své místo a dopíjím whisku. Zatím si další neobjednávám, mám ještě půlku piva. "Také jsem žádné divnosti nehledal, ani po nich netoužil, ale takovéhle věci si tě asi najdou sami. Abych řekl pravdu, nechtěl bych bejt teďkom v kůži Moorových, ten barák asi jen tak neprodaj. Ale máš pravdu, na jejich místě bych byl co nejdál by to šlo, i kdybych měl bydlet někde v přívěsu." Znova si dám pořádnýho loka a snažim se nenápadně okouknout co nejvíce to pude z mladé slečny předemnou. "Jestli jsou takovéto věci na denním pořádku? To si piš že nejsou, to by tu určitě nezbyla ani noha. Byl tu donedávna úplnej klid, dá se říct, že tu chcípnul pes. Potom se však nastěhovali Moorovi a od té doby se jim začali dít divné věci. A zdá se, že ode dneška nejenom jim. Kdo ví co v tom vězí. Dopiju lahev, ale zatím se nezvedám. Však ona si mne obsluha všimne. "A .. A ty a Anthony jste .. Partneři?" Zeptám se nakonec jakoby lhostejně. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Během Johnových slov začne pan Wallis přecházet sem a tam, zřejmě dosti nervózní. Nevypadá to ale, že byste ho vyrušily vy, spíše se nad něčím zamyslel. „Myslím, že byste měli něco vědět.“ Zastaví se a pohlédne na vás. „Když nám někdo zabil Nancy, zahlédli jsme, jak se po chodníku prochází velký černý pes, kterému rudě zářily oči. Toho samého viděli děti těsně předtím, než upadli poprvé do mdlob a když jsem přiběhl k mé ženě po tom pádu, řekla, že ho také viděla. A já se bojím, že ho uvidím také. Vím, že to zní šíleně, ale žádná racionální vysvětlení už nehledám.“ Nad otázkou, zda má nějaké nepřátele se zasměje. „Nepřátele? Od té doby, co tu žijeme jsme se ještě s nikým neseznámily a pochybuji, že by nás někdo bezdůvodně napadal. Předtím jsme byli několik let ve Walesu a myslíte že by nás někdo pronásledoval takovou dálku?" Najednou pan Wallis zbledne. Strnule se dívá oknem ven na ulici. Pak skoro spadne, ale stihne se zachytit kuchyňské linky a tak se na nohou udrží. „Já…asi…asi jsem ho…viděl,“ vysouká ze sebe horko těžko. „Toho psa, víte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro James Všímám si, že si mě James prohlíží více než předtím. Nevadí mi to, snad naopak. Sundávám si z hlavy velkou pletenou čapku a pokládám ji na stůl vedle sebe. Prsty si prohrabávám vlasy a ukazuji celou jejich krásu, jak je mám husté a mírně se mi vlní kolem tváře. "Kdo by takovéhle divnosti vyhledával." Ty, ty a jenom ty... Ušklíbnu se a napiji se whisky. James mi vysvětluje, že vše započalo, koupením domu Moorových, že předtím byl klid. Zajímavé, Willisovi něco nebo někoho v domě dost naštvali... "Takže tvrdíš, že všechny tyhle věci se objevují až po nastěhování nové rodiny do toho prokletého domu?" Takže jen zjistit co nasrali... "A to se dělo i nájemníkům před Willisovýma?" Uvědomuji si, že se moc ptám, ale je to moje práce, ale může to začít být divné i Jamesovi a to ho neoblafnu ani svým pěkným obličejíčkem. "Promiň, že se tak vyptávám, ale zatím jsem nikdy nezažila, co tady." Naprosto nevinné oči doprovázené takový úsměvem. Proč jsem se nestala tou herečkou... "A .. A ty a Anthony jste .. Partneři?" Ten lhostejný tón mi na tváři přivodí úsměv. "Ne jen kolegové." Hodím očima k Dannymu, který nadále setrvává v rozhovoru se servírkou a má se k ní doopravdy hodně, jsou k sobě blíže, než by někdo čekal u prvního rozhovoru. "Mohu mít k tobě prosbu, Jamesi?" Sama se poposunu blíže k Jamesovi a jeho jméno tak zvláštně řeknu. U takové holky jako já, zní to sexy. No jo barmanka, co v práci chtěla větší dýško se u mě nezapře. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Chvíli tě ignoruje, ale pak před tebe postaví další skleničku z whisky. "Na opíjení je poněkud brzo, nemyslíš?" podotkne ironicky. Postaví láhev mezi vás a sama si naleje a jedním lokem vyprázdní obsah. "Já do toho tvojí rodinu netahám, jen ti říkám, co by se mohlo stát." Opět se trochu pousměje. Nejspíš si o mně myslíš, že jsem démon, co? Vezme si slánku a nasype si trochu soli do dlaně. Asi jsi se spletl, ale nebuď z toho smutný. To se stává. A proč tam chci Jamese? Ten pes si ho označkoval, řekla bych, že byste ho měli chránit a mám i další důvody, s kterými se ovšem zrovna tobě nepotřebuju svěřovat. Zatím." |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Jo měl sem pravdu, je to kus ženský. "Vlastně si nejsem jistej, jestli v tom baráků od té doby dlouhodobě někdo bydlel. Jasný, jezdili sem všelijaký turisti a lovci záhad, ezoterikové a vim já kdo ještě. Na ten barák žádnej expert nejsem, jak říkám, věděl sem, co se tam tehdy stalo a to je tak vše." Pokrčím rameny. Když sem byl malej kluk, spousta mých vrstevníků si dávala různé ztezky odvahy do toho baráku, přinést nějakou věc odtamtud a podobně. Mě to prostě nelákalo, ne že bych se bál, jen .. No možná sem se i trochu bál. "To je v pořádku, je mi jasný že seš zvědavá, s podobnejma záležitostma se člověk nesetkává každej den." Usměju se, moc mi to nejde, často to nedělám. Ha! Jen kolegové. V tom se ke mě nakloní, trochu znejistím. Rozhodně mi její tón není nepřijemný. "Udělám co bude v mých silách, povídej.. |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Sleduju pana Wallise jak nervózně přechází po místonosti a vypráví svůj příběh. Máme tu moderní obdobu psa Baskervilského, ale nemůžu se tomu divit tenhle muž ztratil svou dceru jeho další dva synové trpí záchvaty a nočními můrami osobně bych řekl že to je způsobený posttraumatickým stresem, manželku má v nemocnici a poslední rok se mu to celý sype na hlavu. Je to celý divný odmítám věřit že za tímhle stojí nějký duch nebo něco podobného, zároveň musím uznat že pokud mluví pravdu a nemá jen přeludy tak mě logické řešení sice napadá ale přijde mi že je to silně nepravděpodobné a v tom případě bych musel bych uznat že by za tím mohlo něco stát. Už se ho chci dál ptát ale pak uvidím jak pan Wallis zbledl a kouká se strnule z okna chci se taky podívat. Bohužel zrovna když se otáčím pan Wallis ze sebe steží vykoktá onu větu. Okamžitě k němu přejdu a pomůžu se mu posadit na židli. Uklidněte se pane Wallisi podívejte se nic tam není. A ukážu z okna Nebojte se pane Wallisi vy nezemřete, pokud vám to pomůže přes noc počkám venku a ohlídám váš dům pokud by se cokoliv stalo pomůžu vám. Co vy na to? |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro James Že mě to ani nepřekvapuje, že tam nikdo nebydlel a byl to jakýsi dům hrůzy. Tak to museli být všichni dobří břídilové, že ten barák nechali takový jaký je... Doopravdy nedokážu pochopit, když sem ti lidi jezdili za tou senzací, tak buď mezi nimi nebyl nikdo odborník a všichni si jen na ně hráli a nebo byli naprosto marní. Snad takový nebudeme ani já s Dannym... Jsem ráda, že moje vyptávání nebere nějak zle a tak se ptám dál. "A jaká je přesná místní legenda?" I když jsem jí četla na netu, nějaká lidová slovesnost bude mít něco do sebe. Ledy kolem nás tají a James se na mě usmívá, nenechávám ho v tom samotného a tak mu toto gesto vracím. "Udělám co bude v mých silách, povídej.. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet, naprosto se rozzářím. Kývnu hlavou, že mi jeden z neposedných pramenů spadne do tváře a já ho rychlým pohybem ruky dávám tam kam patří, za ucho. "Jak jsi se zmínil o tom volně pobíhajícím psovi. Velmi by mi pomohlo, mě a Anthonymu, mít k tomu někoho místního. Ty by si totiž mohl vědět, kde se takový toulavý pes může schovat nebo utéct. A toho chudáčka toulavého potřebujeme chytit." Je až zajímavé, jak zaujatě mluvím o záchraně toho psa. "A on je určitě samotný a hladový a může někomu ublížit, ale to není jeho vina, zvíře v nouzi se chová jinak." Narovnám se na židli a rukávy světlé bundy si ohrnu za lokte na které se opřu o hranu stolu a opět se nahnu k Jamesovi. "Byl by si tedy ochotný jít s námi? A pomoci nám." |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro "Na opíjení je poněkud brzo, nemyslíš?" "Tři panáky ještě nikdy nikoho nesložily," povytáhnu obočí, jako by o nic nešlo. Jenže ono jde. Jsem tady v lokále plném cizích lidí, s barmankou, která je nejspíš posedlá, nebo tak něco. A nemůžu s tím nic dělat. Jenom se blbě usmívat. A pít. Nejspíš si o mně myslíš, že jsem démon, co? Fajn - tak možná nejsi. Chvíli sůl v její dlani sleduji, načež si olíznu špičku prstu, sáhnu ji do dlaně a to, co se mi na prst přilepilo, olíznu. "Hele jeden si nikdy nemůže být dost jistej," pokrčím rameny, když zjistím, že to fakt sůl byla. Takže se vracíme k původní otázce - co je slečna zač? "Ten pes si ho označkoval, řekla bych, že byste ho měli chránit a mám i další důvody, s kterými se ovšem zrovna tobě nepotřebuju svěřovat. Zatím." "Hm, to je romantický," ušklíbnu se a vyprázdním sklenku. "tak se uvidíme dneska při měsíčku. Upozorňuju tě, že pokud je to nějaká bouda, umím být pěkně hnusnej, když chci." Pak se otočím k odchodu a naposledy se otočím přes rameno. "Jo a... s tím pokojem sis to fakt mohla odpustit, drahoušku. Nebylo to od tebe zrovna hezký." Načež se vracím za Michelle... a tím chlápkem. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Naposledy mi bylo s dívkou takto příjemně ještě když sem chodil s Mary. Zaujala mě. Že by to bylo tím, že není odtud? Nic proti zdejším holkám, ale ty už sou, jak to říct, okoukané. A mají omezený rozhled. Těžko se divit, většina vycestovala nejdál do Omahy. No, když si to tak vemu, tak taky nejsem zrovna nějakej světák. Tak či tak, tahle holka je dobrá. "Legenda? To ses nezeptala zrovna toho pravého, jsou tu lidé, kteří si přímo milují ve vypravování toho příběhu, přijde mi, že si k tomu také dost přidávají, jako by to už tak nebylo dost otřesné. Mě to vždy vypravoval otec, když sem byl malej a neposlouchal. Strašil mě, že když nebudu poslouchat, přijde si pro mě duch jako pro Moorovi. Byl sem vždy podělanej až za ušima. Těžko se divit. Čtyři dospělí a šest dětí, všichni v postelích bez hlav a co bylo nejdivnější, beze známek odporu. Ale jak říkám, ostatní o tom vědí mnohem více." Abych řekl pravdu, po dnešku mi to téma není moc příjemné. O nic příjemnější nebyla ani její prosba. COŽE? Dobrovolně hledat tu bestii? "Natali, myslím že to není nejlepší nápad, co jsem vám neřekl je, že sem toho psa viděl. To on zlikvidoval to auto v mojí garáží a podle toho v jakým bylo stavu, musel mít obří sílu. Navíc kolikrát si slyšela, že by pes ničil auta. Není to normální pes. A kdyby si viděla ty jeho oči. Rudě žhnuli a nebylo v nich nic dobrýho, já bych se od něj držel co nejdál." Pronesu ztišeným hlasem, aby nikdo jiný neměl šanci to slyšet. Snad to nebude považovat za posttraumatický stres. "Ale je jediné místo, kde by se mohl potulovat a kde si dovolim tvrdit, že tam by mohl mít základnu. Myslím, že uhádneš jaký místo myslim." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Při mé smůle James bohužel nic moc neví o domě Moorových, neví více než já. To co řekl jsem se dočetla v jiných zdrojích a vlastně já bych mu mohla vyprávět, co se tu přesně stalo. "Tímhle strašit děti. To bych měla noční můry do dneška." A že je nemám, co? Jen díky tomuto místu. Můj návrh ohledně hledání psa neprošel, ale přinesl nové poznatky. James přiznává, že vše bylo trochu jinak a ono první auto zničil to zvíře. Ouu takže si ho viděl. Při jeho smůle na živo, ne jak já ve snu. Nervózně se koušu do spodního rtu. Mám mu říct pravdu? James se ke mě ještě více nahýbá a šeptá mi, kde se pekelný pes nachází. Zaslouží si pravdu, když jí řekl mě... Stále nahnutá k Jamesovi otvírám pusu, kterou okamžitě zavírám, bez jakéhokoliv slova, protože si všímám Daniela, co se vrací ke stolu. Instinktivně se odtahuji a do ruky beru skleničku s whisky. "A Anthony už sis užil dost?" Zakřením se na svého kolegu a kopnu do sebe zbytek whisky na kterou doteď nebyl tak nějak čas. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Ačkoliv pan Wallis nevypadá o moc klidnější a dost se třese, vyhlédne z okna a zřejmě tam opravdu nic nespatří, protože jeho stav zůstává stejný. Na nabídku pomalu přikývne a následně ze sebe vysouká i pár slov. „V to doufám, ovšem podle mě marně. Myslím, že budu spát klidněji, když tu přes noc počkáte. Pokud chcete, můžete přečkat přímo u nás. I když, kdo by chtěl spát v domě, ve kterém straší.“ Posledních pár slov řekne trochu ironicky. Pak se postaví, už zřejmě uklidněný a v pořádku. „Bude to vše, agente Pricey, agente Grahama? Nebo máte ještě nějaké otázky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle a James Upřímně... nemám pocit, že jsem namísto "zjisti, co půjde" řekl "zjisti co půjde a pokud to bude třeba, klidně se nechej ohnout přes stůl!" Misinterpretace mých přání je tak trošku klasika, jak se zdá. Když si mě Michelle všimne, zase se od svého nového... objevu... odtáhne a dělá, jako že nic. Busted!!! "A Anthony už sis užil dost?" Je to potvora. Ale já tohle umím taky, když na to přijde. "Zatím ne," ušklíbnu se vesele. "ale připravil jsem si záhonek." Vesele mlasknu. "Myslím, že dneska v noci se nudit rozhodně nebudu." Nerad to přiznávám, ale poslední věta je pravdivá. Žel... význam je jiný. "Hele..." chvíli tápu po jméně, "... Jamesi. Znáš ji?" Kývnu k baru. "Je to sakra kus. Dělá tady dlouho?" |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Díky pane Wallisi budu v domě aspoň tolik nezmrznu. Snad se vám uleví a trochu se vyspíte, přijdu v sedm večer. No já už od vás nic nepotřebuju tak vás nebudu zdržovat nashledanou pánové. Zvednu se a odejdu pryč z domu. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Také se pomalu nahnu k Natali, když v tom.. Výborný načasování Anthony, tleskám! Zase se odtáhnu a chci si dát loka. Jo, zapomněl sem, že mám prázdno. No co, nemusim pořád lemcat. "Hele." Tápám po jméně. "Anthony, proč se jí nezeptáš sám a když už tam budeš, pivko by mi bodlo." Řeknu nikoliv ve zlém, jen oplácím stejnej přístup. Samozřejmě že jí znám, dělá tu sice jen chvíli, ale když je tu člověk pečenej vařenej, leccos se dozví. "Ale teď vážně, moc bych na ní netlačil, slyšel sem, že se jejímu poslednímu příteli něco stalo. Co to nevím, ale mohla by to ještě špatně nést. Jako první mi přiběhl pomoci z auta, třeba mu aspoň pomůžu, aby se u ní nespálil. Štve mě, že Natali nemohla dokončit to, co měla v úmyslu. Nevím proč, ale nějak mi to nesedí, říkejte si tomu třeba ženskej smysl, ale dvojice "ekonevímaničeho" jde vyšetřovat rozkuchaného psa a teďkom chtějí hnát za zatoulaným psem? Možná sem balík z malýho města, ale blbej nejsem. "Jdu si pro pivo, chce někdo něco?" Nechám "kolegy" na dvě tři minuty o samotě, poté se vracím s pivem popřípadě s věcmi, které chtěli. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James "Zatím ne, ale připravil jsem si záhonek." Ty jeho slova, jeho úsměv, mě tak štvou a on to moc dobře ví. Vzdorovitě si založím ruce na prsou a opřu se opěradlo. Celý tenhle výjev se může zdát, že to je jen kvůli tomu, že přišel Daniel. "Myslím, že dneska v noci se nudit rozhodně nebudu." To určitě ne, když o půlnoci máme sraz s ní... A neboj semnou žádná zábava nebude, nějaký čas rozhodně. "Ale teď vážně, moc bych na ní netlačil, slyšel sem, že se jejímu poslednímu příteli něco stalo. Co to nevím, ale mohla by to ještě špatně nést. Já bych tušila co se jejímu příteli stalo. Ona je kudlanka a ukousla mu hlavu. Ne vážně nejsem vůbec žárlivá a svým postavením jsem si velmi jistá. Na dotaz Jamese, jestli si ještě něco nedáme, uvolním svaly, celkové napětí ve svém těle a věnuji mu pěkný úsměv. "Prosím, vem mi taky jedno." James odchází od stolu a tak mám pár minut na to zpražit Daniela. "Tak to si nemusel." Prsknu na něj a naštvaně, šáhnu po své čepici a znovu si jí nasadím. Zkontroluji, že je James ještě daleko. "Jaký je další plán? Já jsem pro, mu říct co se děje, on toho psa viděl. On může být další obětí." Změnila jsem téma, ale stále je znát, že hodná jak miminko nejsem. Samozřejmě jak se James vrátí tak mu poděkuji a čekám, co udělá Daniel. Jestli budeme vést další nezajímavý konverzační téma a nebo přiznáme barvu. Předpokládám, že to první Danny tak nerad, vypráví kdo jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "Prosím, vem mi taky jedno." "I mně," přidám se, když James odchází. "Tak to si nemusel." Zaprská Michelle hned, co chlapík odejde pryč. "Co jako, rušit vás? Hm... sorry." Ušklíbnu se. Ne. Vím přesně, co myslí. Jenže já se tady nenechám strhnout emocemi. Už proto, že vím, kdo stojí za barem - a jak pozorné uši má. "Jaký je další plán? Já jsem pro, mu říct co se děje, on toho psa viděl. On může být další obětí." "To je ten průser. On JE další obětí. Pokud teda ta holka," nervózně střihnu pohled k baru, "nelže. Nebudu to ale probírat tady. Jedna věc je, že na duchy věří. Napálit mu pravdu do očí... kurva, Michelle, je to na hospodu trochu citlivý téma." Víc toho už říct nestihnu. James se přibližuje do hranice doslechu. "No a pak ty velryby všechny poumíraly. Já bych ty sonary zakázal." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Má pravdu, v téhle hospodě i stěny mají uši, hlavně jedna servírka, která poslouchá, co by neměla. A ještě k tomu si s námi dává rande. Nejspíš je to další lovec a má velmi citlivý čich na ostatní, ale stejně je divná. "No a pak ty velryby všechny poumíraly. Já bych ty sonary zakázal." Nejradši bych vyprskla smíchy, protože tohle slyšet z Dannyho úst je vážně vtipné. Místo nějakého výbuchu a mlácení pěstmi do stolu, uznale pokývám bradou a zdá se, že mě to velmi zajímá. Od Jamese beru pivo a s chlapci si přituknu. Napiji se z lahve, z které pak sloupávám etiketu. "Jamesi, co máš pak v plánu?" S rošťáckým úšklebkem se na něj podívám. "Myslíš, že by si nám mohl ukázat město?" |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Jdu na bar, kde si mě divně prohlíží barmanka. "Co je? Hoď mi tři pivka prosimtě. Jo a cigára, červený Marlbora. Dík." Chvíli čekám, s nikým nechci zbytečně začínat rozhovor. Po chvíli mi na bar přistanou 3 lahve a krabička. Vracím se, když zaslechnu Anthonyho. Tak a dost, ze mě nikdo debila dělat nebude. Postavím piva na stůl, sednu si a vážným hlasem spustím. "Jestli vám ukážu město? To vám teda neukážu, alespoň do té doby, dokud si budete hrát na nějaký GreenPeace. Tak hele mládeži, velryby? Sonary? Vyklopte o co tady jde, jinak je týhle párty konec. Dva bojovníci za práva zvířat? Nechtějte mě rozesmát." Zapálím si poslední cigaretu ze starého balíčku, který pak zmačkám a hodím do popelníku. Opřu se a udělám pohodlí. "Tak, poslouchám." |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Michelle se ptá, zda by nám neukázal město. Což je chytré. Pokud mu to máme říct, potřebujeme ho dostat ven. Někam, kde nikdo nebude, pokud možno nikdo, kdo by slyšel jeho "COŽE???" popřípadě "VY JSTE MAGOŘI!" "Jestli vám ukážu město? To vám teda neukážu, alespoň do té doby, dokud si budete hrát na nějaký GreenPeace. Tak hele mládeži, velryby? Sonary? Vyklopte o co tady jde, jinak je týhle párty konec. Dva bojovníci za práva zvířat? Nechtějte mě rozesmát." Tak jo! Dobře! Uznávám, že jsem to s těmi sonary přehnal! Kurva bylo to to první, co mě napadlo, nejsem zvyklej si hrát na hipíka! Obvykle mám... pochopitelnější role! Ale ne! Ona musela vymyslet TOTO!!! Ale ten výlev? Byl nutnej? "Tak, poslouchám," řekne nakonec a pohodlně se usadí. Nádech, výdech Danieli. "Ne tady," ucedím pak tiše. Sakra není to tu bezpečný. Není to prdel. "Já chápu, že to v maloměstech tak neřešíte," řeknu pak nahlas - pro případ, že by nás slyšela nějaká třetí strana. Teda krom servírky. Protože ta svině ví už dost. "ale někdo za ně bojovat musí, když neumí mluvit." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Tak moje pozvání ven nevyšlo, protože Daniel, ano Daniel musel spustit o něčem, o čem neví vůbec nic. Už toho bylo moc a i James to celé prokoukl. Moje pokusy, hrát naši roli přesvědčivě jsou ty tam. James má pravdu, tady člověk se může už jen smát. Překvapeně zamrkám, že tohle už je situace, kdy se musí ze vším ven, což jsme stejně chtěli o pár chvil udělat. "Ne tady." Přikyvuji ke slovům Dannyho a snažím se držet vážnou tvář, ale to nejde. Blbý sonary... Vzpomínka na velryby a zakázat sonary z úst Daniela mě rozesmějí. Musím si dát ruku před ústa. "My ti ty zpropadený sonary vysvětlíme venku." Tiším svůj hlas v dlaních a stále se směji. Rukama si skrývám obličej. Danny tak tohle ti budu připomínat ještě pár dní. Tak nějak se uklidňuji. Ruce si dávám do klína, ale občas se ještě ušklíbnu a poté zavrtím hlavou, jako kdyby tomu nevěřila. "Tak jdeme pánové?" Naposledy se napiji piva. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Jediné, co jim (krom výpomoci u dopravní nehody) můžu dát k dobru je, že dál marně nepokračovali v té jejich taškařici. To jsem byl odhodlaný vstát a odejít. Naštěstí se rozhodli vyjít s pravdou najevo. Na jeden zátah vypiju více než tři čtvrtě piva. "Tak dobrá, jdeme." "Ne každý na maloměstě je zabedněný a nemá starost o chudáky zvířata." Poznamenávám sarkasticky když procházím hospodou ven. Naposledy zamávám servírce. Jakmile se ocitneme venku, hned se k nim otočím. "Tak kam teď, jistě pochopíte, že nikam cestovat automobilem se mi zrovna nezamlouvá." Dokouřím cigaretu a nedopalek hodím na zem. Tady to máte vy zastánci životního prostředí! |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "My ti ty zpropadený sonary vysvětlíme venku." Nejradši bych udělal rázné ŠŠŠŠ! Ale mám pocit, že to nejlepší, co můžu udělat, je předstírat smích s ní. Zblízka je vidět, že je trochu strojený. Zdálky by neměl jít poznat. Jsem to ale smíšek. "Tak jdeme pánové?" Pokrčím rameny, napiju se piva a podívám na Jamese. Na mě to tady nestojí. Záleží na tom, jestli bude chtít - a nebo ne. "Ne každý na maloměstě je zabedněný a nemá starost o chudáky zvířata." "Jo hele upřímně je mi to buřt. Pokud pude dobře, tak velmi brzo jednoho čok- popořadě." Jen tak mimochodem sleduji cigaretu, hozenou na zem. Pán je rebel! To mu slouží ke cti. "Nejlepší by bylo nějaké místo, kde budeme mít trochu soukromí, pokud se ptáš na můj názor." |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Začíná bejt pěkná tma, kouknu se na hodinky a nějakej čas sme v tom baru pobyly. Jojo, když se člověk baví, čas letí jako splašenej. Škoda, že se oni bavili na můj účet. Neptám se na tvůj názor, ptám se na to, kdo kurva ste a proč ste tady. "Tak pojďte za mnou, deset minut pěšky je odtud dětskej park, v tuhle hodinu by tam už dávno nikdo neměl být, tam byste měli mít soukromí pro tu svojí historku, snad tentokrát už pravdivou." Vyrazím směrem zpátky, odkud jsme původně přijeli se Samem. Po chvilce mi začne v hlavě něco šrotovat. Sakra chlape, zažil si nejhorší den svýho života, v okolí řádí nadpřirozenej obří pes, atmosféra ve městě je jako z nějakýho céčkovýho horroru a ty vedeš dvojici lidí, který vůbec neznáš a kteří ti lhali o své identitě na OPUŠTĚNÉ DĚTSKÉ HŘIŠTĚ? Začíná mi být zima, bohužel sem bundu nechal v autě, spíše v tom, co z něj zbylo. "Už jenom kousek." A opravdu, po dvou minutách chůze městským parkem dorážíme k dětskému hřišti, které je ohrazené ani ne metr vysokým plotem. Otevírám branku a pouštím gentlemansky slečnu první. Poté si sedám na jednu z prázdných laviček. "Vyhovuje? Tak prosím, do toho." Zapaluji si na to cigaretu z nové krabičky a sleduji, jak červený kroužek na konci cigarety svítí do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James "Tak kam teď, jistě pochopíte, že nikam cestovat automobilem se mi zrovna nezamlouvá." Ty raději do auta nesedej do doby než se to vyřeší... Zatrpklá to poznámka, ale pravdivá a proto si jí nechávám pro sebe. Danny navrhuje, klidné místo, kde si budeme moc popovídat, popravdě před barem jsme docela naočích. Padla tma a tím i je o něco větší zima. Zapínám si světlou bundu a stahuji si rukávy. Ruce si skládám na prsou a cestou mlčím a jen sleduji zemi pod nohama. Dorazili jsme k onomu dětskému hřišti a James mě pouští, jako první. Když ho míjím omluvně se na něj podívám. Všechno tohle divadlo bylo nutné. Přeci jen nezjistili bychom to, co v tento moment víme. "Vyhovuje? Tak prosím, do toho." Zhluboka vydechnu. Nakrátko očima najdu Dannyho. Mohl by vše vysvětlit on. On je v tom déle, ale já mám potřebu, říct něco důležitějšího. "Jako první. Chci se ti omluvit, za to celé divadlo." Přešlápnu z jedné nohy na druhou."Mé skutečné jméno je Michelle a tohle je Daniel." Kývnu směrem k Dannymu. "Lidi naše povolání neberou moc vážně. Ani já donedávna to tak nebrala. Ale i ty jsi dneska viděl věci, které se nedají racionálně vysvětlit." Proč se to tak těžko vysvětluje. "Můj a Dannyho úkol je tady vyřešit tyto záhady ohledně domu Moorových. Proto tu hrajeme na všechny, že jsme milovníci zvířátek." Tak a tady to máš. Po konci řeči se usazuji na lavičku, tak abych viděla na oba zúčastněné. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James James nakonec navrhuje dětské hřiště. Když se podívám na hvězdy nad námi a tmu okolo, tak nějak mi dojde, že je velká pravděpodobnost, že tam teď už tak nějak žádné děti nebudou. Pokud tady nejsou i přízraky dětí. Na jednom dětském hřišti, co si pamatuji ještě z akcí s rodiči, to bylo docela horké. Divím se, že s námi jde. Dva magoři, kterým prohlídl falešné identity, navrhují nějaké místo v soukromí. Hezky - a to zatím neví, že jsme ozbrojení. Na druhou stranu - James je, i když to neví, tak nějak bez nás předem mrtvý. Takže nemá co ztratit. "Vyhovuje? Tak prosím, do toho." Michelle se chápe slova, ač její výpověď... no, to, co řekla, bylo trochu zmatené. Z toho co řekla bych ostatně nepochopil, co chce Jamesovi sdělit, kdybych nebyl do celé věci zasvěcený. Na druhou stranu - omluva byla hezká... a kdybych mu jako první řekl celou pravdu já, asi by utekl. Neumím takhle chodit okolo horké kaše. Bohužel. "Můj a Dannyho úkol je tady vyřešit tyto záhady ohledně domu Moorových. Proto tu hrajeme na všechny, že jsme milovníci zvířátek." "Hele," přidám se k tomu, "bude to znít zasraně ujetě, ale vzhledem k tomu, žes viděl už nějaký ten důkaz, tak ti to asi říct můžeme. My s Michelle..." Teď se všichni polámeme smíchy - připravit, pozor, teď! "... lovíme duchy. Takže je logický, že to nebudeme každému vyprávět na potkání. Upřímně, co se mě týče, tak já do sanatoria fakt nechci." Už proto, že snad ve všech taky straší. Je to takové... typické. "Viděls velkého černého psa. Hele bude to znít jako nějaké zkurvené klišé, ale vypadá to, že si tě vyhlíd. Že seš prostě... další na řadě." |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Nemohl jsem vybrat líp. Takovýhle klid člověk jen tak nikde nenajde. Daniel? Anthony mi seděl víc. Poslouchám, jak se vzájemně střídají. Musí si myslet, že jejich práce by tady všechny zaskočila. "Michelle, Daniely, rád vás konečně poznávám." Řeknu a nemohu si odpustit úšklebek. Avšak dále je nechám mluvit. "Podívejte, tohle město je známý jen jedinou věcí, tou, která se stala už před více než sto lety. Od té doby rozhodně nejste první vymítači ďábla, lidé co tvrdí že umí mluvit s duchy či "lovci duchů", co se tu ukázali a pátrali, hledali vyvýšené místa energie a kdo ví co ještě." Donedávna jsem se těmto takzvaným povoláním vysmíval, ovšem po dnešku už tak skeptický nejsem. Ovšem co používají, ty obří zbraně jako v Ghostbusters? Těch bych si všiml. Vážně je však začnu brát až po Anthonyho, chci říct Danielově poslední větě. Jsem zrovna v půlce šluku, když se šokem rozkašlu. "Cože? To myslíš vážně? Proč já? Vždyť nemám s Moorovými ani s tim barákem nic společnýho?" Jsem zjevně zaskočen. Kdo by taky nebyl, kdyby mu řekli, že si ho vyhlídla smrt. "Co vás vede k tomu, že vidět ho znamená smrt? Nějaká povídačka z kurzu pro vymýtače? Nebo ste to vyčetli v nějaké hororové příručce?" Jedno se však popřít nedá, dobrý pocit momentálně nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Od té doby rozhodně nejste první vymítači ďábla, lidé co tvrdí že umí mluvit s duchy či "lovci duchů", co se tu ukázali a pátrali, hledali vyvýšené místa energie a kdo ví co ještě." Lidi, co mluví s duchy. Jestli jsou stejně praštění, jako moje sestra, tak to potěš. S duchy se nemluví, nevyjednává. S těmi zmetky ve Villisce už evidentně vůbec ne. "Jo, ti před náma evidentně byli dost dobří," protočím očima. Každopádně je hezké, že to vzal tak sportovně. Je to milý chlápek. Kdyby mi předtím nesahal na holku, vlastně bych ho i měl rád. No a pak je tady ta záležitost s tím psem. "Cože? To myslíš vážně? Proč já? Vždyť nemám s Moorovými ani s tim barákem nic společnýho?" "No... neznám všechny typy démonických zjevení a duchů, ale jedno vím jistě. Většina z nich se fakt neptá na to, co s tím máš společného. Stačí, že jsi prostě v nesprávný čas na nesprávném místě. Na druhou stranu to nemusí být pravda. Tudle informaci... máme z druhé ruky. Ale jeden si nikdy nemůže být dost jistej." Protože když jsem ji naposledy nevěřil, tak ze mě udělala idiota. "Co vás vede k tomu, že vidět ho znamená smrt? Nějaká povídačka z kurzu pro vymýtače? Nebo ste to vyčetli v nějaké hororové příručce?" "Bylo to v příručce mladých svišťů." Ušklíbnu se. "Časem se naučíš věřit legendám, když děláš to, co my. Michelle se to taky naučila až šokem." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Po mém opatrném vysvětlování, přijde tvrdá realita z úst mého drahouška. Muselo to přijít, pač se zdá, že moje šetrnost v tomhle ohledu nefunguje a spíš jsme vypadali k smíchu. Docela bych ti před námi chtěla vidět. Protože to museli být břídilové. Pravda mě si tohle místo oblíbilo, více než jsem si přála a hned se mi zdál sen. "Cože? To myslíš vážně? Proč já? Vždyť nemám s Moorovými ani s tim barákem nic společnýho?" Ten policajt co zařval odpoledne s tím domem asi taky moc do činění neměl. "Co vás vede k tomu, že vidět ho znamená smrt? Nějaká povídačka z kurzu pro vymýtače? Nebo ste to vyčetli v nějaké hororové příručce?" Kde tohle bere, to jsme mu tak k smíchu. Můžeme se otočit, nechat ho tu, ať si ho hafánek najde. Já ho taky viděla, ale na rozdíl od něj, já měla jen vidinu ve snu, on to má horší. "Bylo to v příručce mladých svišťů." Danny ty jsi to zase vylepšil. "Danieli nebuď blbej." Ostře ho napomenu. Je to vážné, celá situace je vážná. Dělat si srandu z toho můžeme potom. "Časem se naučíš věřit legendám, když děláš to, co my. Michelle se to taky naučila až šokem." Oči si najdou Dannyho. Moje naučení bylo hodně tvrdé a já bych ho osobně vynechala. "Pokusil se mě posednout duch." Pronesu tiše, to stejně nezabrání tomu, že mojí poznámku oba slyšeli. "Měli bychom se domluvit co dál?" Z jednoho muže přejedu na druhého. "Danieli, co ti řekla ta servírka, která nás všechny pozvala na půlnoční schůzku?" Ano Jamesi i tebe. |
| |
 | soukromá zpráva od Leo Menwille pro Ulice, z větší části opuštěná normálními lidmi. Z dobrého důvodu. Tohle není obyčejné místo. Viděl jsem hrozná místa. Tohle se ale v klidu vyšvihne mezi ně. Právě vidím, jak z právě oné lokality vychází nějaký muž. Muž, který mi někoho připomíná... Vím že zaujmu pozornost. Černá auta, jako tohle, prostě na takováhle místa nejezdí. Je příliš luxusní a drahé. Auto bez hluku motoru, ale s tichým zaskřípěním zastaví před poměrně nenápadným rodinným domem. Jedná se o dvoupatrovou vilku rodiny Wallissových. Řidič, agent Jones, můj (proti těm předchozím) dlouhodobý kolega, se kterým jsem ještě nikdy nemluvil o něčem osobním, se na mě ohlédne. Vím, že má ženu, dvě děti, kluka a holku, ale rozhodně nechci znát jejich jména, neboť bychom se pak mohli stát přáteli a to by mohlo výrazně zhoršit situaci, pokud by zemřel. Ačkoliv je proti politice Organizace, abych se NEpaktoval se svými kolegy, je to velmi efektivní taktika při mé práci. Je totiž zcela normální, že přitom, co dělám, mi každou chvíli zemře někdo z těch, se kterými pracuji. I proto mi říkají Smrťák Menwille. "Jsme tady." řekne Jones sledující mé rty. "Kdo to byl?" zazní můj dotaz na odcházející postavu, prohlížející si naše auto se začerněnými okny. "Nikdo zvláštní. Jen další člověk zajímající se o tento případ. Jmenuje se... John Graham pane." "Je tu ještě něco, co bych o nich měl vědět?" zeptám se, aniž bych se na něj podíval. "Nahlásili paranormální aktivitu už před rokem a stále ji nahlašují znova. Podle všech indícií to vypadá na Poltergeista." "Něco dalšího, co bych měl vědět?" ignoruji, že mi říká pane. Když naháním strach lidem u nás, jaký strach pak ze mě musí mít normální občané. "Pane, četl jste složku?" Teprve teď na něho pohlédnu, aniž by se jakkoliv změnil výraz v mé tváři. Uvědomí si jakou udělal blbost. Abych ho ušetřil dalších trapasů, vystoupím z černé Audi A8, které jsou pro náš bohatý úřad typické. On udělá totéž. Jako správný agent postává u auta v černém obleku se stejně barevnou kravatou, na níž se chirurgicky přesně uprostřed třpytí platinová spona, a s jasně bílou košilí, nervozně se upravujíc, před tím, než zaklepu na dveře. Já, oblečen v témže stejnokroji, avšak beze spony a se svou oblíbenou červenou kravatou, pomalu kráčím ke dveřím, neboť přesně vím, že když lidé, ze kterými mám pracovat, nabudou špatného dojmu, snáze se s nimi spolupracuje. Zaklepu na dveře. Postavím kufřík na terasovitou podlahu, na níž stojím i já, upravím si naposledy kravatu, a pak ho znovu zvednu. To vše dřív, než mi paní domu otevře. "Dobrý den. Jsem Leo Menwille z federálního vyšetřovacího úřadu." Jediným ladným pohybem vytáhnu z obleku průkaz FBI a po jistém, přesně odměřeném čase jej zase stejně ladným pohybem uložím zpět do mé náprsní kapsy. "Vy jste hlásila paranormální aktivitu ve vašem domě, že?" Budím rozpaky a strach? usměji se. Možná. Teď ukaž světe, co víš o mužích v černém. Napínám stále všechny smysly po jakémkoliv náznaku. Moje práce teprve začíná. |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Jamesi uklidni se. Nic není tak hrozný, jak se na první pohled zdá. To, nějací dva lidé, které si dodnes neznal tvrdí, že tě nemine jistá smrt přece nic neznamená! Jenže jak je možné, že toho o těch věcech tolik vědí. Jak věděli o tom psovi? Jak? Vždyť ti Sam říkal, že ten pes byl viděn nejméně pětkrát dnes. Zajímalo by mě, jestli ho viděl i on. Možná právě kvůli tomu zemřel, on ho viděl! Výborný, teďka mluvíš sám se sebou, buď to jsou ty piva, nebo začínáš bláznit chlape. Vzpamatuj se a začni zase racionálně myslet! V hlavě mám pořádnej zmatek. Nechápu, jak se toho mohlo za jedinej den tolik změnit. Když jsem dneska vstal, jedinej problém byl, že jsem měl kocovinu jako hrom.. A za pár hodin po mě jde nějakej přízrak. Příručka mladých svišťů. Vtipný, možná bych se i zasmál, kdyby mi předtím neřekl, že jsem ocejchovanej smrtí. Poté se Michelle alias Natali zmíní o posedlosti duchem. Buď mám co dočinění s párem pořádnejch bláznů, nebo se těhlech lidí musim držet jako klíště, protože mají zkušenosti. Na její posedlost nijak nereaguji, evidentně jí o tom není příjemné mluvit. Poté však ještě zmíní schůzku. "Takže věc se má tak. Jdu s vámi, vám se bude hodit někdo zdejší, kdo zná okolí i lidi. A já, v mé situaci, kdy mě nahání duch obřího psa s účelem mě zabít? Těžko bych našel lepší společnost než dvojici lovců duchů. Pro obě strany bude nejlepší, když budeme spolupracovat. Kde se to má konat?" Pánbůh mě ochraňuj! |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "Pokusil se mě posednout duch." No on se tě pokusil spíš na férovku zabít, ale já byl trošku rychlejší, než on. "Danieli, co ti řekla ta servírka, která nás všechny pozvala na půlnoční schůzku?" Následně nás James ujišťuje, že jde s námi. Jsem popravdě rád. Ono není zrovna jednoduché někoho přesvědčit, aby nám dobrovolně šel dělat návnadu pro pekelného psa. Nebo že jsme tak trošku jediní, kdo ho může odehnat. A poslat tam, kam patří. "Kolikrát ten tvůj přítel viděl toho psa?" Zeptám se pak ještě. "Některé historky uvádějí, že ho člověk musí vidět třikrát, než zemře. Samozřejmě to může být kec. Takových už jsem pár zažil. Já jenom nechápu, co by Gwyllgi dělal tady. Myslel jsem, že ti psi jsou připoutáni k opuštěným cestám a místům. V Anglii a ne tady." Zamyšleně si prsty promnu spánek. Na souvislosti tohoto typu jsem nikdy moc nebyl. "Danieli, co ti řekla ta servírka, která nás všechny pozvala na půlnoční schůzku?" "Samý znepokojivý věci," spustím ruku zase dolů a vzhlédnu směrem k Michelle. Je vidět, že se trochu mračím. "Ví toho nechutně moc. Nevím, jestli je lovec. Ale vím, že je člověk." Což je pozitivní. Ale matoucí. Lidi neodhadneš a neznáš jejich motivaci. "Ví, kdo jsme. Tím nemyslím to, že lovíme. ZNÁ nás. Věděla o mámě." Ne, nechápu jak. "Řekla, že si pes Jamese označkoval, a že bychom ho měli chránit." Což je super. Já mám zabíjet duchy a démony - ne dělat chůvu. To dělají akorát tak ti dva týpci v tom blbým seriálu. "No a že tam máme přijít, pokud tu rodinu chcem zachránit." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Daniel se ptá, kolikrát ten mrtví policista viděl onoho psa. Takto zjistíme kolikrát ho viděl i James. Snad ve snu se to nepočítá... Já byla taky jedna, co mě tu čest ho spatřit, nebylo to při bdělém stavu, ale i tak. Že mám tyhle obavy si nechávám pro sebe. James ukazuje, že se umí správně rozhodnout. Což je dobře, nahánět ho po městě se mi vážně nechtělo. "Sraz s tou barmankou je u toho baráku." Zaslouží ať s ním mluvíme narovinu a tak nic neskrývám. "Samý znepokojivý věci." Dostávám odpoveď na můj dotaz. Vzhlédnu k Dannymu. Co se děje? Už dokážu číst z jeho výrazů. "Ví toho nechutně moc. Nevím, jestli je lovec. Ale vím, že je člověk." To že je člověk, je dobré vědět. "Ví, kdo jsme. Tím nemyslím to, že lovíme. ZNÁ nás. Věděla o mámě." Tohle mě odlepí od lavičky a já vyskočím, jak kdyby mě něco píchlo. "Co? Jak?" Sama to nechápu. "Co řekla o tvé mámě?" Nelíbí se mi. Ta ženská se mi nelíbila od začátku. Netuším, co Dannymu řekla o mámě, ale rodina se do toho tahat nemá. Třeba jí jen zná, třeba je fakt lovec a s Ishrou se setkala při nějaké akci. Ale podle toho jak se Danny zatvářil, hezky o ní nemluvila. "Řekla, že si pes Jamese označkoval, a že bychom ho měli chránit." Nic nového pod sluncem... Sakra, kde všechno takhle vyčetla. Když toho tolik ví, proč s tímhle nic neudělala už dávno. "No a že tam máme přijít, pokud tu rodinu chcem zachránit." Lidi stoupněte si do fronty, my vás všechny zachráníme. "Navrhuji." Kouknu na mobil, kolik je hodin. Je jedenáct. "Zastavila bych se u našeho auta a nebylo by od věci něco sníst." Jak člověk může myslet na jídlo, ale já jedla naposledy dopoledne. Že mám spánkový deficit o tom se radši ani nezmiňuji. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Michelle vyskakuje z lavičky, jako by se spálila. "Co řekla o tvé mámě?" Jen lehce zavrtím hlavou. "Nic moc. Jen je jasný, že o našich ví. Že oba loví. Vyhrožovala, že by se sem mohla přijet podívat, kdybych se dlouho neozval a mohla by si ublížit. Takže... ji asi moc nezná." Tedy ne, že by maminka svého chlapečka nepřijela vytáhnout z průseru, vždycky na mě byla neskutečně háklivá. Ale mí rodiče jsou trošku jiná liga, než já a Michelle. Pokud si barmanka myslí, že my dva tady něco zmůžeme, je od ní velmi naivní předpokládat, že by tady máma mohla přijít k úhoně. No - nebo nás dva přecenila. Což je od ní hezký a lechtá mi to ego, ale asi brzo vystřízliví. "Znepokojuje mě akorát, že ji zná - to je všechno," utnu to nespokojeně. Existují dvě em, na které se mi prostě nesahá. Michelle a maminka. Tečka. . "Zastavila bych se u našeho auta a nebylo by od věci něco sníst." "A můžu už si dát burger, když celá ta šaškárna s vegany skončila?" Pak jako bych si vzpomněl na důležitější věci - "Jamesi... umíš střílet?" |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Trošku se ztrácím, nevím nic o Danielově rodině, takže jen sedím a mlčky poslouchám. Když však mohu do rozhovoru zasáhnout, tak, zasáhnu. "Jestli tam máme sraz ve dvanáct, to abychom doopravdy šli. Villisca sice není nijak rozlehlá, ale předpokládám, že půjdeme pěšky. Zvláště když se chcete ještě najíst." Taky by mi bodlo něco zakousnout, přeci jen sem naposledy jedl okolo dvou hodin, ovšem události dneška mi hlad zahnali. Nechám to na nich. "Jestli umím střílet? U dědy jsem střílel ze vzduchovky a když jsem byl starší, tak mě bral na lov, tam jsem měl loveckou brokovnici. Ale pistoli jsem nikdy nedržel, jestli se ptáš na to." Takovejhle lovec duchů by mohl mít i brokovnici, to by byla paráda. Ovšem asi bych vypadal jak blázen, kdybych chodil po městě s brokovnicí. "Tak jdeme? Dětské hřiště svůj účel už splnilo." Jestli souhlasí, vydáváme se zpátky k autu stejnou cestou. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James "Nic moc. Jen je jasný, že o našich ví. Že oba loví. Vyhrožovala, že by se sem mohla přijet podívat, kdybych se dlouho neozval a mohla by si ublížit. Takže... ji asi moc nezná." Ta děvka má vážně kuráž, vyhrožovat a k tomu Dannyho rodině. Zamračím se. Na setkání s ní se netěším. Kdybych měla slíbeno, že jí mohu zlepšit ten její obličejíček, líbilo by se mi to více. On si to Danny s ní vyřídí, jestli bude ze sebe dělat moc drsnou. "Znepokojuje mě akorát, že ji zná - to je všechno." Kývnu, že rozumím. Možná jen odhadovala, že má rodinu co loví. Není to tak nezvyklé, že lovec je z rodiny lovců, u mě by byla naprosto vedle, ale u Dannyho se trefila do černého. Ona bude ještě zpívat, holčička. "A můžu už si dát burger, když celá ta šaškárna s vegany skončila?" Ušklíbnu se. "Stejně ti to moc nešlo." Mírně dloubnu do Dannyho. "Sonary." Zašeptám a krátce se zasměji. K nápadu jídla se přidává i James, což je fajn ten tady ví, kde se dá rychle najíst. Je povzbuzující zjistit, že James už zbraň někdy v ruce měl a dokonce i s brokovnicí umí. Tak to se ti ta naše upilovaná bude jistě líbit. "Jamesi veď nás. Kde je auto víme, ale kam na rychlé jídlo ne." |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro "Jestli umím střílet? U dědy jsem střílel ze vzduchovky a když jsem byl starší, tak mě bral na lov, tam jsem měl loveckou brokovnici. Ale pistoli jsem nikdy nedržel, jestli se ptáš na to." Brokovnice. No paráda. Protože ze všech zbraní na světě je prostě úplně nejlepší chodit s tou, která je příliš velká na to, aby se dala schovat pod bundu. Jistě, že brokovnici MÁME. Máme standardní i zkrácenou verzi. Ale tu velkou mu dát nemůžu, protože nemíním poutat moc pozornosti - a s tou zkrácenou... no, bude se s ní muset naučit za běhu. Velká výhoda je, že se jí nemusí moc mířit. Má docela ošklivý rozptyl. "Sonary." Michelle se zase zahihňá. Oplatím ji její smích infantilním zakřeněním. Pak už pokračujeme zpátky k autu. Většina lidí si auto parkuje tak, aby na ně pokud možno viděli a nacházelo se na rušných místech, protože to považují za bezpečnější. Já ne. Není nic horšího, než kolemjdoucí, když se snažíte vytahovat svůj arzenál z kufru. Proto i naše auto stojí na odlehlejším, tmavším místě. Jedná se o stříbrné Subaru Holden Captiva. Hodně místa v autě. Hodně místa v kufru. Vhodné do terénu. Vzhledem k tomu, že v něm trávím více času, než doma, jsem rád že je mám. Ihned otevírám kufr - ve kterém není nic podezřelého. Snad kromě toho, že je poměrně mělký, čehož by si automechanik mohl docela bez problémů všimnout. Ony jsou tam totiž kufry tak trošku dva. Tiše zamručím něco o tom, že z toho, že to vidí někdo cizí zrovna šťastnej nejsem a odklopím "dno." V druhém kufru je vyskládaná menší zbrojírna. Kromě pistolí a pušek je tady i kuše a hezká sbírka nožů, lahviček... a kladkový luk s kvalitní optikou. Mám ho rád. Hlavně mimo město. Já osobně sáhnu jako první po jednom z velkých, ostrých nožů, připevněných zespoda k víku. "Průser je, že si nejspíš nemůžeme dovolit střílet, pokud to nebude fakt nutný." Jít na psa s nožem? Jo, přijdu si tak trochu jako čínský kuchař v restauraci! |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Sonary! Bohužel Villasca není známá sbým počtem fastfoodů otevřených v noci. "Michelle, bohužel se budeš muset spokojit s benzínkou, jinak nic otevřenýho nebude, naštěstí jí budeme míjet cestou k Moorovejm." Konečně dojdeme zpět, cestou se nic zvláštního nepřihodilo, žádný obří pes mě nesežral. Dojdeme k velkýmu Subaru. Takovýhle auto člověk jako já dokáže ocenit. Otočím se na Daniela a obdivně mu pokývám. Potom však otevře kufr a.. ještě jeden. Když nakouknu dovnitř, znova se na Daniela otočím a pokývám ještě výrazněji. "Člověk, kdyby vás neznal tak dlouho a důkladně jako já by mohl říct, že jste pěknej párek magorů. Lovíš duchy, nebo plánuješ státní převrat?" Děda byl na zbraně taky blázen, ale s timhle se to nedá zdaleka srovnat. "Tak co, vyfasuju taky něco? Nechci ti do toho šahat. Někteří chlapi jsou na svý zbraně hodně citlivý." Odpoledne jsem si říkal, že nutně potřebuju zbraň, to jsem ještě netušil, že ji budu mít už dnes. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "Člověk, kdyby vás neznal tak dlouho a důkladně jako já by mohl říct, že jste pěknej párek magorů. Lovíš duchy, nebo plánuješ státní převrat?" "Hele to zjistíš ve chvíli, kdy se stanu novým krutovládcem Ameriky," s těmito slovy a úšklebkem schovám dýku do dlouhého kabátu z černé rifloviny. "Tak co, vyfasuju taky něco? Nechci ti do toho šahat. Někteří chlapi jsou na svý zbraně hodně citlivý." "Nejsou jenom moje." kývnu hlavou směrem k Michelle. Jo a vem si co chceš. Kromě téhle." Ukážu na poměrně malou černou pistoli, zdobenou velice hezkou floralovou rytinou. "Naši mají podezření, že Ebony je tak trošku prokletá." Ne, že bych tomu věřil. Ale na druhou stranu - ne, že bych s ní něco někdy trefil. A to je ta zbraň v pořádku, protože jsem ji sám několikrát rozebral a kontroloval. Jo a pak je tady to neustálé nutkání, strkat si ji do pusy. Není to hezký. Ebony nebrat. "Pokud umíš s brokovnicí, tak bude asi nejjednodušší si vzít tuhle s upilovanou hlavní. Je skladná i když mám tušení, že to není úplně legální. Luk nedoporučuju." Kromě toho, že běhat tady s lukem by vypadalo, jako by si hrál na Ramba je taky proti duchům na nic. Šípy mají stříbrné hroty. Dlaky lovím rád. Nejradši. Ani fakt, že se u toho skoro dycky ztratím v lese mi tu radost z lovu nekazí. "Broky jsou tady," ukážu na poměrně velkou dřevěnou krabičku, "pokud je nemáš kam dát, můžu ti vyhrabat nějakou bundu, nebo tak." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Daniel, James Cestou k autu se James zmiňuje, že jediné jídlo, které město v tuhle nekřesťanskou hodinu nabídne je benzínka. Co se dá dělat že? Při našem štěstí, jdeme kolem ní až vyrazíme k Willisovím. U auta si Danny vyslouží obdivný pohled od Jamese a pak ještě větší až uvidí náš arzenál. "Hele to zjistíš ve chvíli, kdy se stanu novým krutovládcem Ameriky." Zašklebím se a nesouhlasně zavrtím. Jak může stále házet vtípky. Ano taky mě na to něco napadlo, ale mlčím. Sundavám si svojí bundu, protože je jaksi nepraktická. Házím jí dozadu do auta a hrabu se ve své tašce. Padne mi do rukou něco jako rodinné album. Usměji se když knížku odkládám a hrabu dál. Konečně nalézám černý dámský kabát. Oblékám se a vracím se ke chlapcům ke kufru. "Nejsou jenom moje." No jistě za ten rok, co jsem s Dannym, jsem si taky něco nakoupila, ale spíše jsem toho spoustu dostala. Dokážete si představit něco romantičtějšího než dostat upilovanou brokovnici k výročí seznámení. Danny teda ne. Pokrčím rameny a zatvářím se něco ve smyslu "já nic, já muzikant", přeci do tak roztomilého a drobného děvčete by jste to neřekli. Po tomto gestu sahám po podobném noži jako Danny a umisťuji si ho na pásek pod kabát, který zapínám a páskem stahuji, že nikdo nemůže tušit, že ho mám. Danny dovoluje Jamesovi, aby si vzal cokoliv a k tomu mu vysvětluje, že nemá šahat na Ebony. Dost často uvažuji nad tím, proč sebou vozíme prokletou zbraň. Vím, že Danny říkal něco o tom, jak je to rodinné dědictví, ale doma by jí nechat mohl. Já mám přesně jasno, co zabalím na cestu. Do menší sportovní tašky dávám jednu z brokáren s upilovanou hlavní, náhradní náboje, svěcenou vodu v lahvích, balíček soli, a černou krabičku. Po zapnutí tašky se narovnám. "Myslím, že já mám sbaleno." Přidávám k tomu zářiví úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Kabát, asi by to nebylo od věci, zaprvé bych měl kam dát munici a zadruhé.. Přestala by mi konečně být kosa. Ovšem lepší tahle zima než ta podivná, kterou jsem už dneska párkrát zažil a upřímně doufám, že ji víckrát v životě nezažiji. Ovšem to bych nesměl být na cestě v noci do prokletýho domu že? "Jo, kabát by byl fajn. Takže si můžu vybrat? Prokletá pistole k prokletýmu chlápkovi, to by možná mohlo fungovat ne? Každopádně si s dovolením také vezmu jednu upilovanou, podobá se nejvíce tomu, s čím mám zkušenosti. A také jeden nůž." Nejistě se koukám, zda s tím Daniel stále nemá problém a naberu si i pěknou dávku broků. Připadám si jako v Terminátorovi jedničce. Kabát a upilovaná brokovnice. Už tomu chybí jenom pár desítek kil svalstva a sluneční brýle, ty by ovšem byly trochu nepraktické vzhledem k noční hodině. Převezmu od Daniela kabát či bundu, zkrátka co nafasuju, do kapes nastrkám broky, brokovnici pěkně schovám pod vrstvu šatstva a nůž. Kam s nožem. Připnu si ho k pásku z druhé strany, než mám brokovnici. "Upřímně doufám, že z toho nebudu nic potřebovat a vrátím vám vše nepoužité. Jinak, asi jsem také připraven. Možná nějaká baterka by se šikla, člověk nikdy neví." Pokrčím rameny a jestli je to vše, jsem připraven vést naši výpravu do čerpací stanice a co je ještě důležitější, k domu Wallisových. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Rád bych předeslal, že si můžeš napsat, žes vyfasoval bundu, nebo kabát, dle vlastní chuti. Mi je to buřt, takže si hráčsky zvol co se ti víc líbí a nebudeme to rozmatlávat. "Nůž se vždycky hodí. Máme je z trošku... ušlechtilejší oceli, než normální lovecké nože. Jinak jim to neublíží." Vysvětlím ještě. Není nic horšího, než když se někdo rozhodne, že místo čistého a posvěceného... použije nějaký svůj a pak se diví. Diví se většinou taky naposled ve svém životě. "Upřímně doufám, že z toho nebudu nic potřebovat a vrátím vám vše nepoužité. Jinak, asi jsem také připraven. Možná nějaká baterka by se šikla, člověk nikdy neví." "Vem si tuhle, já si vezmu náhradní z přihrádky vepředu." S těmito slovy pro ni dojdu. Sám si pistoli neberu, protože už tak nějak ozbrojený celou dobu jsem. Nejsem paranoidní. Jsem opatrný. Pistoli nosím pořád při ruce. "Jo - a taky bych možná doufal, že ty věci nepoužiješ, ale... hele nejsem naivní." Rychlý pohled na hodinky mi jaksi naznačí, že čas běží. "No, pomalu bych šel. Cestou bys nám mohl případně říct všechno, co o té barmance víš." Řeknu Jamesovi. |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro "Ani já jsem netušil, že se o tento případ zajímá zdejší policie." Měl jsem to tušit. Nějaký detektívek si na tomhle chce udělat jméno a teď tu chce vyskakovat si a cenit zoubky na federála. Bože, doufám, že je to jen první dojem. "Zajisté bych vás zavčasu informoval." Neinformoval. Nikdy nikoho neinformuješ, protože pak rychle poznáš, o koho se jedná. Hodně jich vybuchne, ale jen naprostí kreténi si to berou osobně a dělají scény. Snad mezi ně nepatří. "Pokud dovolíte, mohu dál?" otočím se na pana Wallise. "Potřeboval bych se poradit s tady mým kolegou." ukážu k Priceovi "Nechcete zajisté odpovídat na stejné otázky znovu." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro "Upřímně doufám, že z toho nebudu nic potřebovat a vrátím vám vše nepoužité. Jinak, asi jsem také připraven. Možná nějaká baterka by se šikla, člověk nikdy neví." "To doufám po každý." Ač nerada přidala jsem k tomu ironický úsměv. Co se týče baterky, tu bere většinou Daniel a já nikdy nehodlám jít někam sama. Prostě z toho nemám dobrý pocit, ale jednu pro jistotu do tašky dám. Nakonec si stahuji z vlasů pletenou čapku a svoje neposedné lokny stahuji do úzkého copu. Nemám ráda, když mi padají v nejhorších chvílích do očí. Ale že bych chodila ostříhaná na krátko, to nikdy. "No, pomalu bych šel. Cestou bys nám mohl případně říct všechno, co o té barmance víš." Zavelí Danny k odchodu a já nahodím tašku na rameno. Nastražím uši, pač informace o té divné babě, co toho na můj vkus ví nějak moc, se hodí. Přemáhá mě vidina jídla a převážně velkého kafe z benzínky. Přeci jen, kolik že to hodin jsem spala za 24 hodin, čtyři - pět, prostě málo. Debilní sny, debilní Dannyho orientace... |
| |
| soukromá zpráva od James Parsons pro Vyfasuju dlouhej černej kabát. Paráda, připadám si teď celkem drsně, jako v nějaký mafiánský knížce od Puza. Upilovaná brokovnice a kabát. Už mi chybí jen nějakej klobouk a jde se vybrat výpalný. Jedno se Danielovi musí nechat, asi má rád lovení duchů se stylem. "Jestli jsme ready, pojďmě." Vyrážím tentýž směrem, jako jsme šli do parku. Ovšem když park míjíme, jdeme dále po hlavní ulici. "U benzínky bychom měli být do deseti minut a do dalších patnácti u domu Moorových, chci říct Wallisových." Zapálím si na cestu cigaretu a přemýšlím, co vím o té barmance. "Moc jí neznám. Přišla sem přibližně před dvouma měsícema. Jak sem řek, měla přítele, kterýmu se něco stalo, samozřejmě se v baru, když tam nebyla, vyprávěli různý verze. Že dlužil, nasral nesprávný lidi a nevim co všechno. Bohužel jak to bylo doopravdy, to netuším. Taky to na ní zkoušelo pár chlápků, ještě aby ne, je to kus ženský a přecijen většina lidí na baru je pěkně namazaná. Rád bych věděl víc, ale dokud mi nosila drinky, víc mě nezajímalo." Konečně přicházíme k benzínce, zahodim cígo a vcházím dovnitř. Pozdravim obsluhu a jdu do regálu s bagetama. Vyberu si sýrovou a plechovku piva. Fred u pokladny naštěstí ještě neslyšel o autonehodě, a tak se zbytečně nevyptává, jen povznese poznámku na můj kabát. Zašklíbnu se a hodim mu na tácek peníze. Na ty dva počkám venku, kde se pustím do bagety. Úplně jsem zapomněl na to, jakej mám hlad. Spořádám jí jako nic a mohutně zapiju pivem. Jakmile se ty dva vyprdelej, pokračujeme v naší pouti. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James "... Přišla sem přibližně před dvouma měsícema. Jak sem řek, měla přítele, kterýmu se něco stalo," Poslouchám sice dál, ale nejvíce mě zaujme tahle věta. Jo - už jsem to od Jamese slyšel v baru, není to žádná novinka, že jí umřel přítel. ALE. Přišla sem dva měsíce zpátky. Různé verze příběhu a pravdu nikdo nezná. Nikdo neví, co byl zač. Nechávám si to chvíli rozležet v hlavě, když kupuju bagetu a kafe pro sebe i Michelle. Do kafe si hodím smetánku. Tři. A u toho tiše trpím, že v tomhle zapadákově nemají višňové, protože ty mám sakra nejradši. Není třeba dodávat, že když tahle šaškárna s ekoterorismem skončila, vezmu si bagetu, ve které je kuře. A doufám, že není bio a že pro něj ten buzerant Sommerhalder, nebo jak se jmenuje, dostatečně dlouho brečel. "Michelle," oslovím ji, když vyjdeme ven, "slib mi jednu věc. Až mě něco zabije." Ne jestli. Až. Nikdy jsem nebyl zrovna dítě štěstěny. A moje "lovy na vlkodlaky" jsou poměrně pověstné. "Slib mi, že se z tebe nestane stejná tajemně záštiplná děvka, jako je ta za barem." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle McCoin pro Cestou k benzínce nám James říká to málo, co ví o barmance. Vážně těch informací je pomálu. Že by dojela s druhým lovcem a ten to nevydejchal... Můžeme jen odhadovat jak to s ní doopravdy je. Ona se mi nelíbila a nejspíš se mi nikdy líbit ani nebude. V benzínce máme chvilku, kdy jsme sami jen s Dannym. Při vybírání baget ho chytnu za ruku a donutím, aby na mě pohlédl. Naše oči se najdou. Tak ráda bych ho políbila Co mi vlastně brání? Letmí stisk pomíjí, oči zabloudí od něj do boxu s bagetami a ta chvilka je pryč. Vybírám si něco podobného, jako Danny, vážně nejsem zastánce záchrany zvířat, ale trápit s tím Daniela byla sranda. Kávu si nechávám dát do většího kelímku a s mlékem, hlavně hodně cukru. Po celém nákupu vylézáme společně s Dannym z benzínky. "Michelle," Co se děje? Vzhlédnu ke svému milému. "slib mi jednu věc. Až mě něco zabije." Ne o tomhle nemluv... Je patrné, že tohle téma se mi nelíbí. Sklopila jsem oči. Dívám se na svůj kelímek s kafem a nehodlám se podívat na Dannyho. Ne dokud začne o něčem jiném. "Slib mi, že se z tebe nestane stejná tajemně záštiplná děvka, jako je ta za barem." Jemně mu chytím ruku. Můj neústupný pohled říká, o tomhle se nežertuje. "Ty neumřeš." Postavím se na špičky a políbím ho na tvář, jak se oddaluji, dívám se Dannymu do očí. Nějaký čas tak setrvám. Nakonec pouštím jeho ruku. Otvírám bagetu a zakusuji se do ní. "Máme práci. Jamesi veď nás." Prohlásím, jako kdyby tahle chvilková slabost obou z nás ani neexistovala. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel Inburn-Thorne pro Michelle, James Michelle uhýbá pohledem. Přitom jsem to celé řekl docela konverzačním tónem, jako by příliš o moc nešlo. Tedy ne, že by doopravdy nešlo - protože nikdo nechce umřít - ale jeden si za ten čas zvykne, že by s tím prostě mohl počítat. "Ty neumřeš," ujišťuje mě... nebo spíš sebe, když mě chytne za ruku. Pak mě políbí na tvář. Nejradši bych se odtáhl, protože přesně tyhle slabé chvilky nemám rád. V duchu nadávám sám sobě, že jsem vůbec něco řekl. Nicméně poslušně držím, nechám se políbít a pak taky o kousek odstoupím. "No, když myslíš..." Pokrčím rameny. Popravdě - pokud jeden z nás má umřít dřív - radši bych to byl já. Mívám z Michelle občas tak trochu výčitky svědomí. Mohla o tom všem nevědět, mohla dál snít o nesplnitelné kariéře herečky (jako já vím, že seriály jsou plné lidí, co neumějí vůbec hrát, ale... no... to je jedno!) a žít si svůj obyčejný život. To by ale nesměla potkat mě, já bych ji všechno po zhruba půl roce známosti nesměl vyklopit a ona by se po roce nesměla rozhodnout, že zdrhnout s lovcem duchů bude žůžo dobrodrůžo. No prostě je to všechno moje vina. I to, že ji prostě na většinu věcí neumím říct ne. Rád bych ji k tomu ještě něco řekl, ale jednak se bojím, že to bude hrozný sranec a druhak jsem v tom nikdy nebyl zrovna dobrej. "Máme práci. Jamesi veď nás." Ježiši děkuju. Prolítne mi hlavou, když zjistím, že ani nic říkat nemusím. Jen tak nějak přikývnu. Jsem z toho lehce nervní. Jdu na místo, o kterém mi řekla podezřelá ženská, s někým, kdo tohle ještě nikdy nedělal a v okolí se nám tu motá démonický pes. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Je to již téměř rok, co jste se nastěhovali do toho domu. A od té doby se tu dějí samé podivné věci. Člověk aby z toho zešílel. Ty věci sice byly dost zvláštní, otravné a nepříjemné, ale zatím se, díky bohu, nikomu nic nestalo. Až do dnes. Když si ráno odcházela do školy bylo ještě vše v pořádku. Máma, ačkoliv celá skormoucená, ti připravila svačinu a rozloučila se s tebou. Táta dosud spal, protože měl zrovna dneska volno a tak to všechno uvidí on. Střední škola ve Villisce nebyla ničím výjimečná. Typická školní budova s hnusnými obědy, nudnými, někdy až přehnaně přísnými učiteli, šprty i namachrovanými frajírkami, populárními roztleskávačkami a dívkami odsunutými na okraj. Ty jsi nepatřila v podstatě ani k jedněm, přesto si byla oblíbená. A to hlavně mezi kluky, kteří po tobě neustále pokukovali a někdy nejen to. Zrovna odzvonil konec jedné z prvních hodin, když za tebou přišla nějaká tobě nepříliš povědomá učitelka. Odvedla tě s sebou do kabinetu a tam ti zdělila tu zprávu. Tvá máma spadla ze žebříku, když otrhávala břečťan z domu. Zlomila si při tom několik kostí. Když přijedeš domů, je kolem vašeho obydlí poměrně rozruh. Ne z řád ostatních obyvatelů Villisci, ti už k vašemu domu raději nechodí, ale policistů. Těch je tu poměrně dost. Místo činu je již obehnáno typickou žlutou páskou a za ní se to hemží asi 5 postavami. Když vejdeš dovnitř, slyšíš z kuchyně hlasy a po nahlédnutí zjišťuješ, že za stolem sedí tvůj táta a s ním se baví dva muži, kteří rozhodně nevypadají, že jsou odsuď. Táta je evidentně hodně vystresovaný a vynervovaný. Není se mu co divit. Když se k tomu ještě přidá fakt, že všichni, až na něj, jste spatřily velkého, černého psa z rudě planoucíma očima...Vyhledala sis o tom něco. Prý je to znamení smrti. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Poté, co ti přišel dopis o smrti tvé nově objevené tety a o jejím přání, přenechat ti všechen majetek, si vyrazila do Villisci. Cesta trvala několik dosti nudných a nezáživných hodin. Během ní ses aspoň dozvěděla něco o své rodině. Když jsi byla na místě, zamíříš se všemi věcmi do svého nového domu. Je to velké, skoro až panské sídlo, postavené v 19. století, poměrně velké. Skoro jako z nějakého hororu. Uvnitř to není o nic lepší. Zaprášený starobylý nábytek, police s knihami tahnoucí se vysoko nahoru, mnoho starých a nepoužívaných pokojů, rozvrzané podlahy. Člověk aby se tu sám bál. Odložíš si věci, ale nějak se ti nechce v domě zůstávat a tak vyrazíš do města, kde, jak doufáš, nalezneš nějaký bar. A také že ano. Je sice až na druhé starně městečka, ale to při jeho velikosti nepředstavuje nikterak velký problém. Vejdeš dovnitř. Je tam jen pár hostů, přeci jen je ještě poněkud brzo - tři hodiny odpoledne. Takováto komorní atmosféro je ale v této situaci nejspíše lepší. Po několika panácích už máš dost a odcházíš. Zdržela ses asi hodinu, ale přišlo ti, že čas běží mnohem pomaleji. Jakobys tam byla celou věčnost. V domě nemš moc co na práci. Prohlédla sis exteriér, což ti zabralo doela dost času a když jsi neměla nic jiného na práci, nahlédl jsi i do pár knih. Jejich obsah tě velmi překvapil. Byly to díla vesměs okultní a teologická. Různé grimoáry a podobné např. Goetie, čili menší klíčky Šalamounovi. Zaujala tě v nich jedna věc - ve všech byl tento symbol:  Venku se pomalu začíná smrákat a tobě se již klíží zraky. Sedíš v pohodlném a velkém křesle, tudíž není složité usnout. Záblesky světla. Pak chvíli tma a znovu. Jako výstřely ve tmě. Najednou vidíš dům Wallisových, o kterém si slyšela v souvislosti se záhadnou vraždou z roku 1912. Vše se začne zběsile točit a ty jakoby vletíš dovnitř. Všude je plno krve, hlavně si všímáš cákanců na zdi, které sahají až ke stropu. Krev jakoby měnila barvy, z červené do fialové a pak ještě do žluté. Zvláštní. Spatříš rodinu Wallisových jak všichni stojí před dveřmi do sklepa. Tedy nejspíše vedou do sklepa, ikdyž si tím nemůžeš být jistá. Stojí před nimi jako zombie. V tom obraz zabliká a tak, kde před chvílí byly čtyři postavy, již nestál nikdo. Celou plochu teď zaberou jen ty dveře. Sobecky a sebestředně. Je na nich mnoho symbolů, ty však poznáváš jen jeden. Ten co byl v knihách tvé tety. Zuby. Najendou vše zakryjí zuby, ostré, nebezpečné a celé od krve. Pak obraz stmavne. S trhnutím se probudíš. Zřejmě to byl jen sen, ale byl tak reálný. Uvědomíš si, že něco křečovitě svíráš v ruce. Podíváš se a spatříš pápír, na kterém je něco načmáráno. Wallis, 00:00, dnes, 508 |
| |
 | soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To, že si mě zavolá úča, nesu stoicky, ačkoli marně přemýšlím, co jsem udělala. Zatím nic a ani jsem dneska neměla nic v plánu. Krom přemítání, kde seženu suroviny na jeden rituál, co jsem vyčetla z knihy, aby to nebylo moc nápadné. Nebylo by od věci, kdybyste se tyhle věci aktualizovaly. V 21. století se blbě shání věci typu mločí ocas nebo kuřecí pařát, aniž by člověk nebyl za exota. Možná kdybych tam vysypala instantní kuřecí polívku, dalo by se to za kuřecí pařát považovat. Kdo ví, co tam do toho dávají. Dost dobře nechápu, proč z pár zlomených kostí dělají haló. Kdyby matka umírala nebo u toho umřela, pochopila bych to. Takhle zprávu přejdu nicneříkajícím pohledem a nechám se propustit domů. Což je plus nepochybně. Až na malý detail, že po škole jsem se měla sejít se Zackem. No, třeba se to nějak vyřeší a já to stihnu. Už kus od domu vidím, jak se třepotá policejní páska. Nechápavě na to zírám. Místo činu? Seriously? Vždyť upadla! Páska mi stojí v cestě, tak ji prostě přetrhnu, jak jdu. Je mi to upřímně jedno, nenávidím tenhle barák a nenávidím rodiče za to, že se odsud ještě neodstěhovali. Měli jsme zůstat ve Walesu. Nebo někde v Anglii. Tam je to hezčí. A strašidelný baráky tam mají aspoň osobnost. Nemám chuť se s někým bavit, rozhodně se s fízlama. Co kdyby mě někdo z nich poznal? Na chvíli se u kuchyně zastavím v zákrytu a poslouchám, nakonec však využiju jejich zaujatosti a proklouznu k sobě do pokoje. Mám volno. Neplánovaný volno. Není to paráda? Za sourozencem se podívat nejdu. Poslední dobou si nerozumíme tak jako předtím. Zapadnu do pokoje, zamknu, a kdybych nechtěla využít toho, že si asi nikdo nevšiml, že jsem doma, pustila bych si hudbu. Místo abych si ji pustila do velkých sluchátek, které mám pořád kolem krku, rozhodnu se poslouchat fízly venku nebo co se bude dít dole. Přitom snad po sté listuju knihou, kde jsem se dočetla o hellhoundech a podobných potvorách. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Hlasy ze zdola k tobě doléhají jen tlumeně a slova se nedají příliš rozeznat, tudíž ti zbývá jen poslouchat, co se děje venku. Otevřeným oknem, které je umístněno přesně nad místem vyšetřování, se k tobě dostávají slova rozhovoru mezi dvěma policisty. "Vážně je nechápu, proč se proboha ještě neodstěhovali? Já bych tu prostě nedokázal žít po tom všem, co se stalo." "Tak třeba nemaj peníze na to, aby se přestěhovali a tenhle barák by si koupil jenom blázen. Ale slyšel jsem i jiný věci," druhý policista ztiší hlas do spikleneckého šepotu, že ho sotva slyšíš. "Říká se, že ty duchy nebo co to je sami vyvolali..." Než však stihne pokračovat vpadne mu do řeči první policajt. "Ježiši Derry a kdes takovou blbost slyšel? Stará Floydová si zase něco vycucala z palce a ty tomu věříš?" "No nevěřím, jenom říkám, co se povídá. Ovšem jak jinak to chceš všechno vysvětlit?" Odpovídá na to ten, který se zřejmě jmenuje Derry. "Stejně, to je vážně hrozná blbost." "Když se ale vezmeš tu dnešní nehodu, nepřijde ti to podezřelý? Ženská najednou spadne ze žebříku a ten žebřík pak ještě spadne na ní. Navíc jí většinu těch zlomenin způsobil právě žebřík. To už je trochu divný." "Tihle ale už trochu přeháníš, ne? Seš pověrčivěj jako stará ženská. Pojď ještě to tu jednou prohlídnem, ať můžem vypadnout." Hovor na chvíli utichl a byly slyšet jen kroky a různé zvuky, jak policajti prohledávali všemožná místa. Najednou ucítíš prudké ochlazení vzduchu. Takové už si zažila - vždy přišlo společně s tím psem. Zřejmě to pocítili i ti policajti. "Sakra, co to je za zimu?" Pronese jeden z nich. "Nevím, ale...A do prdele, vidíš toho psa?" "Ježisi, to je bestie. Udělej něco." "A proč já, udělej něco ty." "Do hajzlu, zastřel to, rychle." "Ale co když má vzteklinu?" "No a co, právě proto bys ho měl zastřelit. Střílej!" "A čím jako?!" "Jak jako čím? Snad tou pistolí, kterou máš...Pane bože, kde máš zbraň?" "Nemám." "Jakto že ne?!" "Já sakra nevím! Hele, počkej..." oba se zarazí. "Kde je ten pes? Vždyť tu na nás před chvílí zejral. A už není ani zima." Opravdu tomu bylo tak. Žádná zima, opět teplé červnové dopoledne. |
| |
 | soukromá zpráva od Tara Dbend pro Dlouhé nudné hodiny, které nebyli skoro nijak využity, až na pár informací, které jsem dokázala sehnat o své druhé rodině. Listování rodokmenem, bylo nijak nezáživné, ale přesto užitečné. Vjeli jsme na příjezdovou cestu a já zaslechla ten rozdíl. Otevřela jsem okno, abych se mohla podívat, jak to okolo vypadá a nemohla jsem tomu nijak věřit. Nesmím ten dům prodat, ale nevím co s ním budu dělat, když tak koukám na to co tu vidím, je to velké jak palác. Zde by mohli žít tak 5 rodin nejméně. Jakmile se auto zastavilo, velké dveře, které stály naproti nám, byli děsivé. Taxikář byl tak laskavý a přišel mi pomoct, abych mohla vylést z auta. Tašky dal před dveře a natáhl ruce, abych mu zaplatila, sáhla jsem do zadní tašky, ale první věc co bylo co jsem vytáhla, byl dopis od tety, ten sem si hodila do druhé ruky a vytáhla bankovky a zaplatila. Ten si to jen s úsměvem vzal a odjel. Já tam zůstala sama, stát před ním v očekávajíc, že se něco přihodí, ale pořád nic. Vzala tašky a šla do domu, pomalu otočila klíčem a odemkla velké dveře a vešla. Interiér domu, nebyl zrovna nejlepší, ale až se to tu trochu omete a uklidí, snad to bude vypadat jinak, je tu dost práce a jak koukám málo lidí na to. Nikoho nemám, abych někoho požádala o pomoct. Tašky se ocitli v rohu, kde bylo aspoň trochu čisto. Dnes se nebudu pouštět do úklidu, ale půjdu někam na panáka, proto první kroky vedly do města. Bylo opravdu celkem brzy, ale o tohle mi nešlo, bylo mi to fuk, potřebuji vyčistit hlavu a to hned. Hospoda nebyla nic moc, ale účelu posloužila. Po pár sklenkách moje kroky vedli do domu, kde nikdo nebyl a měla jsem i strach. Pohodné křesílko volalo,po spaní a tak jsem učinila, ale sny mě dlouho nenechaly spát, ale šok co mě čekal po tom, byl nepopsatelný. Pustila jsem papír na zem, a na něj hleděla. Nevím zda tam mám jít ale za to nic nedám, sice mi to přijde divné,ale třeba přijdu na to co se stalo s tetou. |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro Chvíli jsme se domlouvali v soukromí, které poskytl nepříliš velký obývák. Bylo to sice trochu nezdvořilé k majiteli domu, takhle ho vyšťouchnout z jeho vlastního pokoje, ale co jiného jsem měl dělat. Price toho z pana Wallise moc nezjistil. Poskytl jsem mu velmi živý náhled do obou možných situací. Buď mi pomůže, já zmizím a on sklidí veškerou slávu, nebo mi bude házet klacky pod nohy, já zavolám šéfovi, ten zavolá jeho šéfovi a ten ho odstraní a já se postarám, abych mu znepříjemnil zbytek života tak, jak on mi znepříjemní toto vyšetřování. A řekl jsem mu, že mi pomůže tak, že půjde v klidu domů a nechá mě sepsat pár protokolů. Ač nerad, poslechl. Pak jsem položil kufřík na stolek, vycvakl zámky a otevřel. Bylo tam všechno. Všechny dokumenty, které jsem potřeboval. Vytáhl jsem tu největší složku, která měla přes 600 A4-kových stran a která obsahovala všechny podrobnosti o vraždách, které se tu odehrály před sto lety. Pak jsem vytáhl černou složku se znakem stříbrné mince a položil na ní své úhledné platinové plnící pero. Potom vezmu platinovanou termosku a do jejího víčka si naliji kávu. zavřenou termosku umístím vedle složek do velmi pečlivého obrazce. Víčko stále držím v ruce Vstanu a otevřu dveře. za nimi už čeká pan Wallis s jedním synem. "Ještě jednou se omlouvám za toto nedopatření. Byrokratická chyba." usměji se. "Promluvíme si?" Když se usadí ve svém křesle a já v křesle naproti, začnu se vyptávat. "Vy prý máte problémy s jakýmisi paranormálními jevy." Položím prázdné víčko od termosky a poklepu na velkou složku. "Tahle složka popisuje jenom ty vraždy, která se tu odehrály před sto lety. Je skoro nemožné o historii tohoto domu nevědět. Mohu se tedy zeptat, co jste čekali od... takového domu?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vy kreténi, já vám dám, že jsme to vyvolali! Sevřu ruce v pěst a mám chuť na ně něco křiknout, v tom lepším případě, nebo po nich něco hodit. Jak někdo něco takovýho vůbec může říct?! Nevidí si do huby? Trpíme tu, jsme terorizováni, jsme oběti a oni se nám budou vysmívat? Sotva vydýchám nával spravedlivého vzteku nad tím, co si o nás lidi povídají, prudce se ochladí. Na to, jak se mi zvedl tlak, je to dost velká změna. Rozšířenýma očima se rozhlédnu po pokoji. Dveře jsou zamčené, jenže to pro duchy, nebo co to tu je, nic neznamená. Konejší mě fakt, že je světlo. Při světle se to všechno snáší líp než v noci. Pes. Je tam venku a mně se paradoxně uleví. Dokud je venku, znamená to, že není tady. Někdo umře? Rozhlédnu se po pokoji, opět, a jak těkám očima po stropu a stěnách, povzdechnu si. Vzdálím se zase opatrně od okna, aby nebyla vidět moje silueta. "Hele... duchu... dome, nebo co seš. Pse. Proč nám tohle sakra děláš. Nic jsme ti neudělali!" zašeptám v zoufalství. Další zjevení toho psa (a viděli ho i cizí lidi) mě utvrzuje v tom, že tu teď něco je a možná nás to sleduje. Sednu si na postel a přitáhnu si kolena k bradě, přitisknu se zády k čelu postele. "Nech nás být. Slyšíš?" Začíná to být špatný. Mluvím si sama pro sebe a myslím si, že mluvím k duchovi. S takovou bych ještě mohla skončit na psychině. Sladká třešnička na dortu. |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Když vycházím z domu Wallisových přijede sem černé auto se zatmavenými skly. Poznávám tenhle rukopis, tohle bude nepochybně delegace našich slavných federálních agentů. Jen se u auta chvilku zastavím a pak jdu dál. Když dojdu domů otec sedí u televize a něco sleduje pozdravím ho, potom co mě taky pozdraví mluvím dál. Dneska v noci tu nebudu. Otec se v křesle obrátí a podezřívavě se na mě podívá. Vím že se ti to nebude líbit, ale strávím noc u Wallisových a ano slíbil jsem to panu Wallisovi, takže nemůžu couvnout, doufám že mi to pomůže seznámit se s tím co se tam k sakru děje a pana Wallise to trochu uklidní. Ale stejně vypadá to dost zvláštně bohužel zatím nezbývá nic jiného než počkat jak se to vivine. No já si jdu přichystat věci. Jdu nahoru a vezmu si co bych mohl potřebovat, pouzdro s pistolí a rezervním zásobníkem pak šáhnu po batohu a do něj dám blok a tužku, foťák, silnou baterku, mobil a dalekohled. Nakonec si ještě doliju placatku s whiskou a uvařím si termosku kafe. Pak se seberu a odejdu k Wallisovým tak abych tam byl v sedm večer. Poté co tam dorazím zaklepu počkám až přijde pan Wallis, pozdravím ho a poprosím ho aby mi řekl kde bych mohl přes noc počkat, pokud možno tak abych měl co nejlepší výhled na okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Bylo to tak nepravděpodobné, že by se něco stalo. Tak hrozně nepravděpodobné, až se v to skoro dalo věřit. A ono se něco stalo. Chvíli po tom, co jsi vznesla otázku, se nic nedělo, ale v tom, zčistajasna, se jedna z váz zřítila na zem a rozbila se. Ovšem to bylo v celku normální, aspoň v tomto domě. To, co se dělo dál, ale rozhodně nebylo nijak běžné. Celý pokoj zmizel a vše se propadlo do tmy. Nevěděla si zda sníš či jsi ve bdělém stavu, ale ono to je v podstatě jedno. Černá se změnila v bílou, bílá zase v černou a ta se pak začala mísit s krvavě rudou. Do toho se začali promítat trhané obrazy, mezi nimiž pořád probleskovala černá a rudá barva. Byla tam nějaká žena, zřejmě celkem mladá v bílých a trochu ušpiněných šatech. Možná právě doplakala, měla totiž zarudlé oči a pod nimi černé šmouhy. Mohlo ale také jen foukat a pršet, jenže to nevíš, protože výjev neukazuje nic, než ženu. Vlasy má hnědé barvy a velmi rozcuchané. Do tváře jí pořádně nevidíš. Vzápětí se to však změní, protože teď vidíš už jen její obličej, všechny rysy a nedokonalosti, kterých poměrně dost. Snaží se ti něco říct, nejspíš něco velmi důležitého. Její hlas ale neslyšíš. Ne že by kolem byl takový hluk, spíše naopak, od nikud se neozval sebemenší zvuk. Pohybovala rty, ale pořád jí neslyšíš. Pak jako by si někdo vzpomněl, že zapomněl zapnout zvuk. Mluvila. Mluvila rychle, jakoby by měla málo času, jakoby jí něco sledovalo a ona se s tebou musela nutně podělit o to, co ví. Vlastně to nebyla ani řeč. Spíše jako ve snu, když vám někdo říká něco beze slov, ale stejně víte, co tím myslel. Potřebuje tvou a jen tvou pomoc. Pomstít se, aby její duše přestala bloudit v tom meziprostoru. Pak vám už dá pokoj, navěky. Jenže jakou pomoc potřebuje, ti už nestihla říct. Najednou zakřičela a něco jí vtáhlo do zadu. Zase byla všude jen černá a rudá barva. Probrala ses, tedy pokud jsi vůbec spala. Někdo klepal na dveře. "Len," ozval se za dveřmi hlas tvého táty. "Jenom ti chci říct, že dnes večer přijde agent Graham a bude tu přes noc, aby hlídal, kdyby se náhodou něco stalo." Pak si ho ještě chvíli slyšela přešlapovat za dveřmi, jakoby chtěl říct něco dalšího, ale nakonec slyšíš kroky, které míř po schodech dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Pan Wallis tě pustí beze slova dál. Není zřejmě příliš nadšený, že tu vidí dalšího agenta. Už jich tu bylo tolik a stejně jim žádný nepomohl, tudíž si o tobě asi myslí, že jsi jen další v dlouhé řadě. Pokyne ti směrem k pohovce a sám se posadí naproti. "Čaj ani nic jiného asi nemáme, takže vám bohužel nemůžu nic nabídnout," řekne omluvným, i když ne úplně upřímným hlasem. "Ano, i tak se tomu asi dá říkat. Ovšem kdo by tomu věřil, i kdyby to byla pravda. Vy snad?" Zeptá se pochybovačným hlasem, ale zřejmě odpověď neočekává. "No víte, já ani manželka jsme nikdy na nějaké nadpřirozené jevy nevěřili. Nikdy nám k tomu nebyl poskytnut důvod, ale stejně bychom tomu ani pak nevěřili. Žili jsme před tím pár let ve Walesu, odkud pochází manželka, jenže ten neustálý déšť a zima nás už nebavili. Takže jsme začali hledat nějaký dům v tady v Iowě, protože jsem se zde narodil. Tenhle dům nás prostě něčím oslovil a tak jsme si ho koupili, ačkoliv nám byla jeho historie známá. Jak jste řekl, opravdu je téměř nemožné o ní nevědět." Chvíli se odmlčí a pak se zvedne. Dojde ke dřezu, kde napustí do džbánu vodu. Vezme ještě dvě skleničky a všechno to donese na stolek, který je mezi vámi. Napije se a pokračuje. "Možná mně budete považovat za blázna, ale stejně byste se nejspíš ptal proč jsme se neodstěhovali. Nuže. My jsme chtěli a to několikrát, už na začátku, jenže to nešlo. Něco jakoby nás tu drželo a nechtělo pustit. A věřte mi, rozhodně to nebyli všechny ty krásné vzpomínky." Poslední větu řekne s evidentním podtónem sarkazmu. Pak se podívá na nástěnné hodiny. "Už je skoro sedm a za chvíli by měl přijít jeden agent, co se nabídl, že tu zůstane přes noc. Navíc už chceme večeřet a odpočinout si po dnešku, takže pokud bychom mohli náš rozhovor trochu urychlit. |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro Dobře tedy. Nevěří mi. To je logické. To znám. "Jistě." Odpovím mu na jeho otázku, ač to nečekal. "Jenže já se potkal už s podivnějšími věcmi a váš případ se zatím jeví, jako... Oddychovka." pousměji se. "Ne. Mě nezajímá, proč jste se neodstěhovali, protože pokud byste měl špetku rozumu a nic by vás tu fyzicky nedrželo, už by se tak stalo." řeknu mu potom, co dopiji víčko kávy a našroubuji jej na termosku. "Abyste mě pochopil, já nemám v popisu práce vám pomoci. To je zpravidla vedlejší efekt. Já mám za úkol vyšetřit tento případ." řeknu naprosto vážně. "Spolu s mým agentem vám sem nainstalujeme kamery se speciálním detekčním spektrem. Budeme přes noc detekovat jakýkoliv fenomén. Pokud vše půjde dobře, ráno budeme vědět, o jaký typ fenoménu jde." Začnu balit složky do kufříku. "Ještě jedna věc, na kterou se ale chci zeptat. Ovlivňuje viditelně někoho z vás onen fenomén?" |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Pan Wallis se tváří trochu zaskočeně. "Oddychovka? Tím chcete říct, že jste už něco takového dělal? Ono, ono je to vážně skutečné?" Dívá se na tebe nevěřícně s pusou trochu pootevřenou. Tvoje slova ho asi zaskočila víc, než to, co se tu děje. "Takže tu hodláte točit další Paranormal Activity?" Řekne a nervózně a trochu neupřímně se zasměje. Spíš než že by chtěl pobavit tebe, si chtěl atmosféru odlehčit sám sobě, což se ale zřejmě nepovedlo tak úplně. "A máte na takové věci povolení? Protože vážně nechci riskovat, že jste jen podvodník, který nás tu bude šmírovat a pak ještě bude chtít hrozně moc peněz. Rozumějte, nemyslím to zle, ale asi chápete, ž vám moc nevěřím. NA tomhle by se dalo nahrabat dost peněz. Na tvojí poslední otázku reaguje trochu nasupeně. "Dneska ráno se moje žena skoro zabila při pádu ze žebříku a to umí rovnováhu držet víc než dobře, byla totiž kdysi roztleskávačka. Dál celá naše rodina viděla velkého a černého psa, kterému rudě žhnou oči, všechno nám tu to něco ničí, tak co myslíte? Tady nejsme ve filmu, žádný efekty, tohle se vážně děje. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nemůžu se nadechnout. Až po chvíli mému tělu dojde, jak se to dělá. Zakryla bych si dlaněmi oči, ale to bych se musela pustit. Touha po pevné zemi je větší, tak se pokusím oči aspoň zavřít. Ne že by to mělo efekt. Vytřeštěně zírám na tu ženskou. "Zapni si zvuk, sakra!" zařvu zoufale po nějaké době, kdy se nic nemění. Je to frustrující. Při klepání na dveře sebou trhnu. Málem spadnu z postele, kam jsem se zkroutila do podivné polohy, div jsem si nezablokovala nerv v rameni. Zuřivě mrkám, abych se zbavila mžitek před očima. Černorudých mžitek, do nichž se mísí tvář té ženy. A pokud nechám víčka dlouho zavřená, je tam. Je tam! Já nechci! Jak budu moct spát?! Dojde mi, že přerývaně dýchám a jsem celá zbrocená potem. Nedokážu se pohnout. Slova otce jsou naprosto nedůležitá. Jako by mě míjela. Bojím se pohnout z postele, toho ostrůvku rádoby bezpečí, a zraky mi padnou na rozbitou vázu. "Výborně. Chceš pomoct a ubližuješ nám? Tomu říkám žádost o pomoc!" zaprskám polohlasem opravdu nakvašeně, zastírajíc tak strach. Tohle nebyl žádný můj sen. Já takové sny nemívám. Neomdlívám uprostřed dne poté, co padnou vázy a na mámu spadne žebřík. Trvá mi notnou chvíli, než se donutím k pohybu. Odplížím se do koupelny. Jsem jak zbitá. Po krátké sprše, kdy se vyhýbám pohledu na zrcadlo, protože se bojím, že tam třeba uvidím tu tvář, si mlčky dole vezmu něco na jídlo. Jak pozvolna přicházím k sobě i mozkově, vzpomenu si, že otec říkal něco o nějakém chlapovi. "Hele, proč tu bude někdo hlídat? V čem nám nějakej cizí chlap pomůže?" zamračím se na otce. Bez úvodu, bez ničeho to na něj vybafnu. |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro "Já nevím. Vy jste majitel." Odpovím na jeho první otázku s úsměvem. "Ne. Toto spektrum kamer zachycuje energetické výkyvy a nevyváženosti. I kdybyste byli nazí, uvidíme vás jen jako energetické skvrny ve správném tvaru. Zato je to skoro perfektní pro detekci paranormalit." "Nebudu po vás nic chtít. Žádné peníze, žádné pomůcky, maximálně minimální fyzickou úpravu. Nebudu chtít žádné úplatky a nic takového. Platíte za to ze svých daní, takže mi nic nedlužíte." Položím znovu kufřík na stůl a vytáhnu složku se znakem stříbrné mince. "Tady jsou moje povolení. Je to jen kupa byrokratických žvástů, ale jsou tam kontaktní údaje na mé nadřízené. Jsou tam základní údaje o vašem případě a tak podobně. Jestli chcete, mohu vám ještě na chvíli propůjčit svůj náhradní odznak." "To jsem už věděl. Vaši složku jsem už pročetl. Bylo tam ale jen velmi základně popsáno, jak moc se to dotkne vás. Takže ještě jednou. Ovlivňuje vás to na podprahové úrovni? Dostáva se nějaký příslušník do tranzu, nebo do stavů, které si nepamatuje. Stavy podobné náměsíčnosti? Hypnóze? Tranzu?" |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Tvé odpovědi ho zřejmě uspokojily, protože souhlasně přikyvoval. Jen při zmínce o daních zamumlal něco ve smyslu, že už i to je okrádání. Pak si prohlédne tvoje povolení, ale zřejmě tam nic podezřelého nenajde. Pořád ještě souhlasně pokyvoval hlavou, když tu se při tvé poslední otázce prudce zastavil. Chvíli nic neříkal, prostě toho nebyl schopný. "Tranzů? Já, já...moje dcera, Lena, několikrát omdlela během dne. Prostě jen tak, z ničeho nic, mysleli jsme, že to tu jen neunesla a zhroutila se, stejně jako naše druhá dcera, Abigail. Vy tedy myslíte, že t může být zásluha toho ducha, nebo co to je?" |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro Vyjdeme před dům. Vedle mého Audi zastavuje upravená Honda Odyssey 2012, ze které vystoupí další dva lidé v černých stejnokrojích, jaký má můj kolega, opírající se o mé auto. Výhružně se na něj podívám. Okamžitě se postaví téměř do pozoru, zatímco ti dva se usmějou. Zažili to. Byli to jediní dva mí bývalí 'koncipienti', kteří moje zaučení přežili. A naučili se ode mě, jak správně přežít v takto šílené profesi. Jsou to muž a žena. Nenápadný brunet a nápadně hezká špinavá plavovláska. On má tentýž typický stejnokroj muže v černém, jako můj 'koncipient', zatímco žena má místo kalhot černou sešikmenou sukni. Ta jí sice cudně zakrývá levé koleno, ale už ne pravé. Oba nasadí můj typicky neutrální obličej a protože mají sluneční brýle, vypadá to dokonale. Vezmou černé tašky a vyrazí k domku. "Dovole mi představit agentku Smithovou a agenta Peterse. Jestli nevadí, dáme se do instalace kamer." |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro "Ona Lena sotva mluví se mnou, nevím nakolik se jí bude chtít povídat si s někým cizím. Ovšem zítra ráno byste to tedy mohl zkusit." Když přijedou tvý kolegové pan Wallis je zřejmě jen zběžně přelétne pohledem. Zřejmě na něj moc velký dojem neudělali, ale to se mu nemůže vyčítat. Na koho by udělalo dojem pár lidí celých v černém, kteří pracují bůh ví kde, když si prožil to, co si prožil? "Těší mně, mé jméno je...Ale vždyť vy ho stejně určitě znáte." Pokyne vám, že můžete začít s prací. "Samozřejmě. Já vám tu nebudu bránit. Kdybyste mně potřeboval, stačí zavolat. Budu někde v domě." |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro "Dobře." Vyrazíme spolu s agenty na strategická místa umisťovat kamery. Na rozdíl od nás jsou tak nenápadné, že jen velmi těžko se dají najít, pokud je doopravdy pořádně nehledáte. Také jsou odolné proti tlaku, noži a vypálené střele. Pomocí počítačů je umisťujeme tak, aby zachycovaly úplně všechno. Kromě chodby je každá místnost monitorována dvěma kamerami, zatímco chodbu jich zachycuje hned pět. Když jsme hotoví, nechám je vyrazit k autu. Pak počkám na pana Wallise "Dobře. Jsme hotoví. Jestli ještě něco nepotřebujete, tak půjdeme." Chvíli se odmlčím, abych mu dal prostor na otázky. "Budeme v tom SUV, v té... Hondě. Kdyby něco, stačí vyběhnout před dům. Každopádně se uvidíme zítra ráno." [Nechci se ti do toho plést, ale možná bys o tom měl zpravit i Lenu. Aby se pak neděsila, jak se jí dostal párek kamer do pokoje] |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Pustíte se do rozmistňování kamer, které proběhne poměrně v klidu. Žádný podivný chlad ani jiné známky nadpřirozena se neprojevily. Ačkoliv pan Wallis říkal, že se tu nebude ometat a půje vám z cesty, celou dobu chodil za vámi a díval se jak umisťujete kamery. Když skončíte, příjde pan Wallis k tobě. Tvé odmlčení vyjde vniveč, protože na tebe asi žádné otázky nemá. "Dobře." Jen tak mimoděk pohlédneš směrem k domu a něčeho si všimneš. Na jinak sluncem zalitém trávníku před domem se mihne zvláštní stín. Pak tě ale vyruší pan Wallis a stín je pryč. "Vážně vám hrozně děkuju, ani nevíte, co to pro mně znamená." Pak se ozvou kroky a následně |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Když vyjdeš ze svého pokoje skoro se srazíš s mužem v černém obleku a stejně tak črných brýlích. Vypadá jako nějaký agent FBI či něčeho podobného. Omluví se ti a pak pokračuje ve své činnosti. Namontovávání kamer. Při scházení ze schodů potkáš dalšího stejně vypadajícího ženu. A když vyhlédneš z otevřených vchodových dveří, spatříš dalšího muže, který se baví s tvým tátou. Pak se ale muž vidá směrem k zaparkovanému SUV a táta do domu. "Já nevím, prostě se budu cítit jistěji." Pak ještě s notnou dávkou cynismu dodá: "Případně ho můžeme obětovat, tomu, co po nás jde." Už už se chce vydat do kuchyně, pak si ale vpomene, že ti chtěl ještě něco říct. "A těch lidí se nemusíš bát. Ty kamery co montují zachycují jen nějaké energetické anomálie nebo tak nějak to ten člověk," kývne směrem ven k SUV, "říkal. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jako by nestačilo, že mě sleduje... duch, nebo něco! Ještě se k tomu přidá banda FBI úchylů. Přísahám, že jestli najdu kameru v koupelně, prostě ji rozmlátím. Začíná toho na mě být moc. "A ukazoval ti, jak vypadá záznam nahrávaný tou kamerou?" prohodím skepticky. "Nerada bych se pak viděla na Foxu nebo někde v pitomý reality show na téma Ghostbusters. Ale tak jestli se cítíš jistěji, když tě banda chlápků v levných oblecích stalkuje... měl by ses nad sebou zamyslet, drahý otče." Rozhodně nejsem v dobré náladě a zase na mě jde akutní záchvat rebelství. Pokud se to nezvrhne v hádku, jdu se najíst a nakonec vypadnu za Zackem. |
| |
| soukromá zpráva od Leo Menwille pro "Tuším, že hodně." řeknu naprosto klidně. "Jak vidím, průvan už zavírá dveře. Měli byste si užít večera, pokud to půjde." komentuji fenomén. "Přeji vám pěkný večer." "Takže Pánové a dámo. Dnes v noci přenocujeme v tomhle... no prostě v tomhle." řeknu k agentům, když se všichni usadíme v autě v pohodlných sedačkách z paměťové pěny. "Budeme mít noční. Dva budou spát a hlídat počítače, dva hlídat, o půlnoci bude obměna. V 6 bude budíček a snídaně složená z nějakých těchletěch..." otevřu palubní přihrádku. No to je teda lahůdka. Sarkasmus ovšem. "Plněných housek a baget... No to je teda žrádlo. Pak sjedeme záznam, jestli nám něco neuniklo a pak už to bude v pořádku. Při výrazných pohybech energie, jako formování těla či masivního pohybu předmětů by se měl rozeznít tichý alarm, který nás probudí. Potom uvidíme co dál a pokud to bude přímo ohrožovat majitele na jejich životech, pokusíme se je vyvést z budovy. Pamatujte, že cílem je prozatím pouhé monitorování. Nepokoušejte se prozatím fenomén dráždit, natožpak s ním bojovat. Pokud by vám něco hrozilo, utečte. Otázky?" "Kde je záchod pane?" Zeptá se. Vezmu plastový kelímek od kávy a podám mu ho. "Tady." "Klídek mladej. V kufru je takovej mobilní, ale hrozne nepohodlnej záchod. Hned vedle tichýho generátoru." řekne mu Peters. "No vidíš. To jsou mi dneska věci. Za nás to museli dělat do kelímku. To bylo utrpení." "Zvlášť pro holky." ozve se Smithová. "To je pravda. Ještě nějaké otázky?" Tiché mlčení a kroucení hlavami. "Dobře. První službu budu mít já a Jones. Vy dva vzadu se zatím vyspěte." |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro Lena Wallis a John Graham Táta vypadá poněkud unaveně a tudíž se asi nebude moc chtít hádat, přesto něco pronese. "Už jenom v zájmu tvé sestry, tebe a mámy se raději nechám sledovat těmi muži, kterým se dá evidentně důvěřovat, než aby se vám něco stalo." Pak se k tobě otočí zády, dojde ke skříňce nad kuchyňskou linkou a vytáhne z ní panáka. Pak z další skříňky vytáhne láhev whisky a naleje si. Poměrně dost. Následně odejde do vedlejší místnosti. Hádat se s tebou rozhodně nechce. Pak se ale ještě z místnosti ozve jeho hlas, který k hádce dost nabádá. "Opovaž se dnes jít někam ven, nepřeju si to a už vůbec abys chodila s tím klukem. Prosím, aspoň dnes buď doma." Než ale stihneš odpovědět, ozve se zazvonění zvonku. Slyšíš jak se otec zvedá z křesla. Pak projde kolem tebe ke dveřím a otevře. Venku stojí nějaký muž, zřejmě se bude jednat o onoho agenta, o kterém tvůj otec mluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jasně, určitě se jim dá důvěřovat," pronesu s notnou dávkou ironie, protože já si o podobných státních službách myslím svoje, kor když se jedná o něco, proti čemu nám nemůže pomoct vůbec nic. Chlapi v oblecích a se stalkovacími kamerami už vůbec ne. Dobře, že je vedle. Přes obličej se mi mihne nefalšovaný vztek. Jasně, barák se proti nám spikne, dějou se divný věci, ale já mám zůstat doma! A čekat, až tu na mě padne lustr nebo tak něco?! S myšlenkou, že se prostě večer vytratím, kamery nekamery, si udělám nějaký jídlo ze sáčku, protože dneska to na normální večeři nevypadá. A já nebudu ta, kdo si tu bude hrát na stepfordskou paničku. Kutím v kuchyni svoji suprovou večeři a přitom poslouchám, co se děje v předsíni. V hlavě osnuju plán, kdy se vypařím. |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Přijdu ke dveřím Wallisových a zazvoním, chvilku čekám a pak se konečně objeví postava pana Wallise. Dobrý den pane Wallisi, tak jsem tady. Počkám až mě pustí dovnitř, dám mu chvilku času kdyby mi chtěl něco říct a pak pokračuju. Chtěl bych vás požádat jestli by jste mě mohl zavést na nějaké místo odkud bych mohl mít dobrý rozhled víc toho nepotřebuju všechno mám sebou, takže pak vás už nechám odpočívat. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro John Graham, okrajově Lena Wallis Chvíli čekáš a pak se se sotva slyšitelným zaskřípáním dveře otevřou. Jak sis všiml, policie už vyklidila pole, ovšem u chodníku parkuje velmi nápadné černé SUV. "Dobrý den, jsem rád, že jste dorazil." uvítá tě pan Wallis. Pokyne ti ať jdeš dál a zavře za tebou dveře. "Myslím, že obývací pokoj by vám mohl vyhovovat. Je to přibližně uprostřed domu, takže máte všechno po ruce." Když tě vede, projdete i kolem dveří vedoucích zřejmě do sklepa a najednou ucítiš v celém těle nepřirozený chlad. Čas se jakoby zpomalí a spoza těch dveří slyšíš nějaké škrábání drápů a dech. Pan Wallis si ovšem asi ničeho nevšiml, protože pokračuje dál. I čas jakoby se jen na chvíli spletl ve svém chodu a opět pokračuje normálně. |
| |
| soukromá zpráva od John Graham pro Děkuji. Pak procházíme okolo dveří do sklepa a celé to začne, na chvilku se zastavím a přiložím ke dveřím ucho pak zaslechnu dech a škrábání, trochu se otřesu, ale nezdržím se tolik aby si to pan Wallis uvědomil a zase jdu za ním, když dojdem do pokoje odložím batoh a vezmu z něj svítilnu. Ještě se vás chci zeptat to černé SUV na chodníku jsou naši přátelé od FBI, nebo máme čest s někým jiným? Počkám na odpověď pokud řekne že to nejsou federálové zkusím se opatrně připlížit k oknu a přes dalekohled se podívám a opíšu spz auta, které pak ještě vyfotím. Pokud řekne že se jedná o federály budu ihned pokračovat v řeči. Ještě mě omluvte, ale podívám se do sklepa, jen pro jistotu, tedy pokud vám to nevadí. Vezmu svítilnu a půjdu obhlídnout sklep. |
| |
| soukromá zpráva od Duch domu pro John Graham, okrajově Lena Wallis "Můžete být klidný, jsou to agenti z FBI. Nevím, jak se o tomto všem dozvěděli, ale přijeli a budou to tu sledovat." Když se zeptáš ohledně sklepa, zatváří se poněkud udiveně. "Do sklepa? My tu ale žádný sklep nemáme. Ty dveře, kolem kterých jsme procházeli, vedou jen do komory." Pak se odmlčí, viditelně nad něčím zamyšlený. "Vlastně počkejte. Kdysi tu prý býval sklep, jenže ten byl zasypán už hodně dávno." "Pokud nemáte žádné další otázky, tak já půjdu vedle. Chovejte se tu jako doma. Naše pití, jídlo i ostatní věci jsou vám k dispozici." Při tom ukazuje směrem do kuchyně. "Kdybyste si poteboval odpočinou, můžete využít gauč." Pak pan Wallis odejde do vedlejší místnosti. Odtuď se ozve jeho hlas s někým mluvící. "Jestli chceš jít dnes ven, můžeš, ale chci abys do jedenácti byla doma." |
| |
 | Daniel Inburn-Thorne hozen přes palubu na žádost hráčky. |
| |
| Postava Lena Wallis vyřazena na žádost hráčky. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR