Andor.cz - online Dračí doupě

Vzdálené otřesy a mohutné dunění padajících kamenů daly tušit všem v trůním sále, že bitva je již prohraná. Vetřelci se zřejmě dokázali dostat i přes kamenné strážce ve sloupové chodbě a zastavit je nedokázala ani Dračí tlama, poeticky pojmenovaná past, chrlící hořící kapalinu na kohokoli, kdo bez povolení vstoupí do nejspodnějšího patra podzemí.

Algor Chazaar pevně sevřel svou magickou hůl spocenými dlaněmi a v duchu si znovu dokola předříkával nejmocnější zaklínadla jaká znal. Jeho poslední přeživší stoupenci stáli za ním, někteří se drželi jeho temného pláště, jiní se strachy chvěli za obsidiánovým trůnem, dominující jinak stroze zařízenému sálu. Mnozí krváceli z nesčetných ran a jejich unavené paže jim ochable viseli podél těla. Všichni stále drželi své zbraně, ale bylo na nich vidět, že jejich bojový duch byl zlomen.

Ozval se další otřes, to když byl skolen poslední kamenný bojovník. Chodbou se ozval vítězoslavný výkřik, oznamující radost hrdinů nad vítězstvím. Jejich pokřik byl dobře slyšitelný i přes magicky zajištěnou bránu, poslední obranu před útočníky. Za malou chvíli se ozvaly burácivé otřesy, které zvěstovaly snahu dobrodruhů dostat se přes zajištěný průchod do sálu. Čtveřice goblinů s kopími, hlídající tento průchod, viditelně znejistěla a poodstoupila pár kroků od místa, které měli hlídat. Nejspíš je znejistěla razance úderů, pod kterými se odlupovaly silné třísky a drolilo se zdivo kolem pantů. Sedmý úder do brány byl ten rozhodující.

Brána se s ohlušujícím výbuchem proměnila v oblak doutnajících třísek, které smetly všechny čtyři gobliny stranou. Z mračna prachu se vynořilo několik postav, jakýsi starý muž v dlouhém hábitu s vysokým límcem a zdobenou holí v ruce, svalnatý válečník s obouruční sekyrou a dvě zakuklené postavy, jedna s lukem a druhá se dvěma dýkami v rukou. Než se osazenstvo místnosti vzpamatovalo z expoloze, vetřelci zaujali výhodné postavení mezi slopovím a mrtvými gobliny, načež promluvil onen stařec v hábitu:

"Již není kam utéct, Chazaare, vzdej se a darujeme ti rychlou smrt. Tvá krutovláda je nyní u konce!"

Algor Chazaar se zle zamračil a z jeho úst se vydralo tiché zavrčení. Namířil na skupinku svou hůl a místo odpovědi vykřiknul magickou formuli "Alef nagah igneum!"
Z konce jeho hole vyšlehnul dlouhý a silný ohnivý jazyk, který během vteřiny překonal celou místnost a zahalil čtyři vetřelce do plamenů. Oba zakuklenci stačili hbitě uskočit, avšak starý muž a jeho svalnatý společník tak rychlí nebyli. Lučištník se překulil, neuvěřitelně rychle nasadil šíp a vyslal ho směrem k temnému čaroději, druhá zahalená postava učinila totéž, jen po něm vrhla svou dýku. Algor musel přerušit své zaklínadlo a jen tak tak se stačil oběma útokům.

Na místě, kde plamenné kouzlo zasáhlo podlahu, bylo možno vidět postavu čaroděje a jeho válečnického druha. Stařec těžce vstal a oprášil si začouzenou róbu. Ohlédl se po svém silném společníkovi, ze kterého zbyl jen kouřící škvarek a doruda rozpálená zbraň a pravil: "Strážný amulet, můj dávný učedníku. Nebo sis myslel, že sem přijdu zcela nepřipraven?" Na ta slova stařec dvakrát tiše klepnul holí o kamennou zem. V tu chvíli za jeho zády jakoby z ničeho vyrostl obří kamenný golem, vysoký přes pět metrů a hlavou se téměř dotýkající klenutého stropu sálu. Čaroděj mlčky ustoupil stranou a nechal vyvolanou bytost předstoupit před něj i jeho dva zbylé společníky.

"Máš poslední šanci, Chazaare. Vzdej se, protože proti kamennému démonu Ryleighu nemáš žádnou šanci," pravil stařec tiše.

Algor se zašklebil a na půl úst zašeptal: "Uvidíme, bývalý mistře...", načež prudce zatočil svou holí v kruhu před sebou, vykřikl dvě slova a vtom se jeho podoba v modrém záblesku proměnila ve spršku třpytivých jisker. Jeho siluetou prosvištěl šíp, ale jen neškodně třesknul o stěnu za ní. Algor Chazaar i několik jeho společníků se teleportovali pryč. Sálem se ozval již jen rozezlený výkřik starého muže. Temný černokněžník mu opět proklouznul mezi prsty.

Neznámé místo

Když se zářivě třpytivá aureola kolem vás všech rozplynula, rozhostila se kolem vás neprostupná temnota. Jste snad mrtví? Ne, cítíte chladný vzduch na své kůži a jak pomalu mizí pištění ve vašich uších, způsobené přesunem v prostoru, můžete slyšet zrychlené dýchání ostatních přeživších. Mnozí z vás se nemotorně sbírají ze země a šátrají kolem sebe, jiní, co mají výhodu, že vidí v temnotě, se rozhlíží kolem sebe.

Temnotu kolem vás v mžiku protnul silný paprsek ostrého žlutavého světla, vycházející z konce Chazaarovy hole a tak již všichni můžete spatřit místo, kde jste se ocitli.

Jste v kruhové místnosti o průměru asi pěti metrů. Klenutý strop je tři metry vysoký. Stěny i podlaha jsou tvořeny z nahrubo opracovaných kamenných dlaždic, spárami se plazí slizké zelené rostlinky. Z místnosti vychází dvě protilehlé chodby o rozměrech dva krát dva metry, které pokračují dále do tmy. Zařízení místnosti je nesmírně sešlé a zchátralé, je zde velmi starý stůl a tři židle, dále dvě rozbité krabice, vše pokryté silnou vrstvou prachu a chuchvalci pavučin. Krom těchto věcí se zde nachází čtyři železné držáky s ohořelými pochodněmi.

V pasti... Nesnáším, když jsem v pasti!
Boj mě odtrhl od mejch soukmenovců, ale nebyl čas přemýšlet, kde jsou. Ustupovala jsem mezi posledníma a kryla zběsilej útěk nějakejch patolízalů, ale hlavně Algora velkým obdélníkovým štítem.
Pak už nebylo kam utíkat, tak jsem čekala, jestli padnu se ctí, abych se mohla připojit k duchům předků. Vypadalo to, že v podobě lidskýho hromotluka budu mít aspoň trochu odpovídajícího soupeře, kdyby ho Algor nesežehl na škvarek.
Při jejich slovní přestřelce mi v hrudi bublalo vrčení, měla jsem chuť se po nich vrhnout, jednoho srazit štítem a druhýmu do lebky zatnou sekeru. Kdyby tam nebyl ten čáryfuk, udělám to!

"Nevzdám se. Ne vrahům!" štěknu a přehmátnu na řemeni štítu, měříc si pohledem golema. Udělám dva kroky dopředu.
Jestli chcípnout, tak aspoň v boji, ne zahnaná do kouta jak na jatkách!
A pak se stane... něco.


"Argh, kurva..." zavrčím a ztěžka se opřu oplátovaným ramenem o zeď. Vidím naprostý hovno, ostatní kolo sebe spíš cejtím a slyším. Teda až po tom, co mi přestane hvízdat v uších. Srdce mi ještě divoce buší z předzvěsti boje.
Začenichám. Algorův specifickej čáryfuckej pach tu je, jinak bysme tu asi nebyli ani my, že.
A pak znovu zavrčím, když mě přes oči pleskne světlo. Odlepím se od stěny a popojdů blíž Algorovi.
"Kams nás dostal?"
Chci hlavně vědět, jestli tu hrozí bezprostřední nebezpečí, nebo to prostě neví. Nevím, jak funguje tahle magie. Vlastně nic moc krom našich rituálů z čarování neznám, takže...
Radši bejt ostražitej. Vím, že Algor je dost silnej na to, aby se ubránil sám, přesto si ze zvyku stoupnu mezi něj a cesty z místnosti. Kdo ví, kolik sil mu zbylo po tomhle kousku.

Jsem orčice, vyšší než kdejakej lidskej muž. Na výšce mi přidává ještě vysoko na temeni vyvázanej tmavej culík, jinak mám dle zvyků hlavu holou. Ve špičatejch uších mám po celý délce lalůčku náušnice, bojově pomalovanou tvář s několika starejma i novejma šrámama, každopádně je mezi orkama ne zrovna typická kvůli tomu, že mám výraznej a hlavně neplacatej nos a mandlový oči.
Stejně jako většina mejch soukmenovců jsem svalnatá, i když jako ženská se nemůžu rovnat našim chlapům. Zato těm lidskejm ano. Jinak bych těžko mohla nosit zbroj, na kterou ti červi potřebujou pod sebou koně.
Ta sestává z nárameníků, kyrysu a varkoče se znakem našeho kmene, chráničů boků stehen, nátepníků a okovanejch koženejch rukavic. Boty mám vysoký kožený. U pasu mi visí pouzdro s nožem, kterej by pro někoho proporčně menšího byl snad jako tesák.
V ruce pořád svírám obdélníkovej štít (taky se znakem klanu) a zakrvácenou sekeru. Zbroj je na mnoha místech ohozená krví a zprohýbaná.

Ó, můj zkurvený kostěný život
Není to dlouho co jsem kostlivcem. Nevím jako každý kostlivec co jsem byl za "prvního" života ale celkem mi to je fuk. Můj rozdíl od ostatních kosťů je v tom že umím samostatně myslet. Ano myslím tedy jsem, a nejsem žádný lich či podobná blbost. Jsem kosťa co se umí učit, nyslet jako člověk a cítit. Mé prokletí, no ať to udělal Chazaar sám či ne, je to kruté.

Jsem obyčejný kostlivec s kroužkovou zbrojí odkaz a se zrezlým mečem odkaz, který nosí koženou brašnu.

No zpátky, prostě se vše podělalo. Začaly zase útočit. Nic neobvyklýho ale tenhle útok stál za to. Měli super magiče, bandu hromotluků a plno masňáků. Tak jsem se schoval do výklenku a oni jen okolo mě proběhly. Proplížil jsem se do sálu a cestou sejmul pár těch sraček obalenejch v kůži. Nic těžkýho sejmout vidláka. Pak měl můj šéf souboj, smažil je moc, jednoho spálil. Pak nás portnul. To byl bezva vejlet. Skončil jsem ve tmě, pak rozsvítil. Prohlédl jsem si místnost.
"Hmm, bude tu hodně práce. No to je pro gobliny a podobný srágory. Já jdu na průzkum."
Otočím se na Chazaara a promluvím svým kostěným hlasem.
"Pane temnot a smrti, dovolte abych se vydal naprůzkum. Potřebuju někoho na nesení světla, stačí jeden goblin nebo dobrovolník."
Doufám že si pamatuje co umím a pustí mě s někým, jít to tady omrknout.

A pohltila ho tma.
Před očima mu ale stále zůstává pohled na obrovského golema a tu spoušť, která při válčení vznikla. V ruce pevně svírá dýku a během těch několika vteřin ho přepadne několik myšlenek, které by se mohly týkat smrti. V žádném případě, to si nepřipustí. Zemřít v boji. V nevyhrané válce.. to by se musel otáčet ve své rakvi ještě dlouhou dobu. Tenká ústa se mu stočí do sarkastického posměšku, zrovna ve chvíli kdy se porozhlédne kolem a začne si všímat prostoru, ve kterém se ocitl. Naštěstí má tu schopnost, že ve tmě vidí a tudíž si začne prohlížet zvláštní věci, které ho obklopují.

Povolí sevření své dlaně a většinu zaťatých svalů. Začíná mu docházet, že se někam přemístili a alespoň v tuhle chvíli jim snad nehrozí, že by na ně někdo zaútočil. Snad. On sám nevypadá zrovna pěkně, řekněte mi ale upíra, kterému by to slušelo.. Zpocená a zašpiněná tvář působí dojmem zblázněného vraha, postavený límec bílé košile pocákaného několika kapkami krve taky nepůsobí moc mravně. Galantní vzhled se rozpadl do pouhých zoufalých náznaků a to, co se Lartenovi odráží v očích už nezachrání ani poslední optimistický úsudek člověka nebo monstra, co na něho pohlédne. Vraždil by dál, sledoval by to dál a bavil se nad tím. Teď to ale nemůže brát na lehkou váhu, v sázce je vše.

Naštěstí se dokáže udržet na svých nohách, jen co se ale rozsvítí a světlo ho uhodí do velice citlivých očí, ruka mu vymrští před tvář a hlavu se vzteklými slovy skloní.
"Zbláznili jste se.. " Zabručí hlubokým a ostrým tónem do prostoru, ač tohle nebylo mířeno k nikomu, jako spíš ke všem. Oči si začnou na prudké a silné světlo pomalu zvykat, ostatně on se dokáže všemu přizpůsobit. Pomalu se narovná v zádech, vystrčí hrdě bradu a pohlédne kolem sebe, kolik spoluslužebníků přežilo. Pohled to není vůbec hezký. Modré oči se dlouhou chvíli rozhlíží kolem, přivykají si na světlo a zkoumají prostor, ve kterém se vysoký, šlachovitý muž a spoustu služebníků a samotný pán ocitl. Nelibě zkřiví tvář, když se ke všem otočí zády a zamíří pomalu ke krabici, která se válí kus od něho. Rád by to tu prozkoumal.

Vrstva prachu je všudypřítomná, a proto možná štěstí, že netrpí alergií. Další škleb. Možná trpí.. na co nebo koho, to už se stane záhadou. Kopne zlehka do krabice, která se líně odsune o pár centimetrů a zůstane zase nečině ležet na zemi. Co vlastně čekal? Založí si ruce v bok a s opravdovou pokorou ve tváři se otočí k družině se svým pánem.
"Pane, víme, kde to jsme?" Zeptá se tak vážně a přesvědčivě, že to vlastně ani nemůže hrát a opravdu ne. Myslí to tak. Tahle věc asi netrápí pouze jeho, všechny zajímá, kde se právě nachází..

Stojím uprostřed řežby.jsem rychlej sekám napravo nalevo ale nejsem nezranitelný utržil jsem par mělkých ran ale nemam čas si je ošetřit.Když tu uslyším PANA vyřknout zaklínadlo.

Najednou je tma,chladněji a žádný nepřítel v dohledu. Pak mne ozáří prudké světlo "do háje!"
slyším jak se mnozí ptají kam nás můj pan teleportoval ale pokud si můj pán myslí že jsme tu v bezpečí tak je to určitě pravda pomyslím si. Proto si sednu a začnu si hojit rány když skončím začnu se zajímat o své okolí a přeživší když všechny obhlédnu a zhodnotím stoupnu si za svého pána a čekám na rozkazy.

Jsem napůl upír o mojí druhé krvi se nebudu zmiňovat,jsem vysoký muž bílé dlouhé vlasy,zlatorudé oči,
mám dva kratší meče. Elfskou lehkou zbroj vysoké měkké boty a dlouhé rukavice + tornu

Kruhová místnost

Silný záblesk před očima mě málem připravil o zrak. Na jazyku cítím železnatou chuť krve a z šatů stoupá známá vůně ozonu. Ale žiju a to je dobré znamení, znamení toho, že se kouzlo povedlo tak, jak jsem zamýšlel. Přinejmenším jsem pryč z dosahu mých pronásledovatelů. Celé tělo mám ztuhlé a bolavé, když se sbírám ze země, na které jsem tak nedůstojně přistál po telepotraci, sykám a křivím obličej při každém lupnutí v kostech, ale během chvilky jsem zase na nohou a s holí v ruce. Vyčaruji světlo a rozhlédnu se kolem sebe. V duchu počítám, kolik společníků jsem vzal s sebou. Sedm. Pouhých sedm mi zbylo, z devadesáti...

Jako první mě osloví Ger'tha. Jsem neskonale rád, že jsem o ni nepřišel při těch strašných jatkách. Věrná až do posledního dechu. Než si utřídím, jak jí vlastně odpovím, ppromluví na mne i Evilbone. Rukou ho odmávnu, což by mu mělo stačit k vědomí, že jeho návrh beru na zřetel. Po něm promluví i Larten. Jsou dychtiví vědět, co se stalo. Ostatně to já také...

"Nevím přesně kde se nacházíme. Použil jsem neozkoušené zaklínadlo, které nás mělo přesunout k nejbližšímu časoprostorovému uzlu. Můžeme být od trůního sálu vzdáleni deset mil, nebo také deset sáhů. Můžeme být míle pod zemí, nebo i těsně pod povrchem." Rozhlédnu se zamyšleně kolem sebe a dodám: "Je však jisté, že na tomto místě dříve někdo žil, ale opustil ho. Je třeba se tu porozhlédnout. Evilbone, budeš velet první průzkumné skupině. Půjde s tebou Bel, Glank Oozy, Karas a Larten. Vy ostatní jdete se mnou druhou chodbou, poskytnu vám světlo, které oni nepotřebují."

Samozřejmě nepůjdu jako první, počkám, až mě předejdou dva společníci a jednoho si nechám za sebou.

První skupina

Když se místností rozhostí ono oslepující světlo, jen přivřu oči. Jsem v napůl lidské a napůl démoní podobě, abych mohl využít více ze svých schopností. Lidské tělo není špatné, ale je to "jen" lidské tělo a má své omezení a pokud bych chtěl použít nějakou ze svých silnějších schopností, asi by se rozpadlo, což by celkem bolelo.
Kabát, s bílým kožešinovým lemováním se změnil na pár kožnatých křídel, které jsem teď měl složená podél zad. Skrz vlasy vykukují dva rohy, které jsou lehce kroucené a dlouhé asi 30cm.
Přes odhalenou nahou hruď se mi po levé straně táhne tetování ve formě různých symbolů a značek - jde o klasické démoní tetování, které jsem obdržel od svého otce, je to jakási značka, kterou přečtou jenom démoni, jinými slovy přečtou jsi kdo jsem zač.
Na rukou jsem měl místo nehtů, asi 10cm dlouhé černé drápy a má kůže měla namodralí odstín. Taktéž mé oči byli modré, panenka chyběla úplně.
Ale jak jsem řekl, při onom oslepujícím světle jen přivřu oči a koutky úst se mi protáhnou do ďábelského úsměvu.
Napodobím Pána tím, že v ruce vytvořím modrou ohnivou kouli, abych ještě víc osvětlil místnost. Zvednu ruku na úroveň mých prsou.
Společníci okamžitě zasypou Pána svýma všetečnýma otázkama, já ovšem jenom mlčím a očekávám co nám on poví, stále s oním ďábelským úsměvem.
Poté On promluví a já pozorně naslouchám. Když nás rozdělí do skupin, pouze lehkým skloněním hlavy naznačím, že souhlasím.

Chodba, první skupina
Podívám se na ty kteří mi byli přiděleni. Náš démoní přítel vytvoří světlo.
"Děkuji ti Sydonai, dobrá půjdeš se mnou vepředu, Larten a Karas budou vzadu. Ty Glanku pojď také dopředu. Kdyby jste viděli, či cítily cokoliv podezřelého tak to okamžitě řekněte. Nebudeme se rozdělovat dokud neřeknu. Nějaké námitky mě nezajímají, není na ně čas. Vyrážíme."
Otočím se po své kostěné řeči a vyrazím do chodby, vytáhnu meč a sešlu na sebe Štít a připravým se na případnou Kyselinovou spršku.
"Dobrá, co potřebujeme najít je jídlo pro živé, zjistit kde jsme a získat nové posily. Pokud nás najdou v tomto stavu je to blbý. No posraný to je furt."

Když mi nás milí kostěný přítel poděkuje za světlo, kývnu mu na znamení toho, že jsem ho vzal ně vědomí.
"Bel, stačí jenom Bel nebo jsi brzo ukroutíš jazyk... pokud nějaký ještě máš..." řeknu lehce, s menší příměsí ďábelnosti a lehkého přátelského pokoušení.
Následuji ho tedy vepředu, naší skupinky a kromě skřípavých zvuků kostí od našeho milého přítele, se rozléhalo i jemné klapání od drápů na mých nohách. Zapoměl jsem zmínit, že moje kalhoty se změnili do jakési suknice s opaskem, na kterém byli různé grimasy démonů.
Je to tradiční úbor démonů mé úrovně, aneb děkuji velmi tatíkovi, že měl ten supr nápad a s mým početím...

První skupina

Ruce z boků pomalu spustí a dýku zasviněnou od krve protivníků si nedbale otře o dlouhý, černý plášť, který už také nevypadá nově. Jak by mohl potom všem, co prožil. Svou pozornost stočí k pánovi, který své přeživší rozdělí na dvě skupiny. Zhluboka se nadechne a přikývne k tomu, co slyší. Ani vlastně nemá co namítnout, pouze se porozhlédne kolem, aby vyhledal starou kostru a zamířil pomalým krokem k ní. Samosebou, že ani on z bitvy nevyvázl neporaněný. Každý na sobě má nějakou tu ránu a bolí ho nějaký ten sval, ale není člověk, aby se to nedalo snést..

Zastaví se u Evilbona a krátce na něho pohlédne, než se s nicneříkajícím výrazem otočí zase zpět k ostatním. Není ten typ, co by mluvil, když to není potřeba. Počká na Karase a počká u vchodu, aby všichni vešli před ním a on s druhým poloupírem mohl uzavřít skupinu..

Možná se záměrně za celou skupinkou monster courá a drží se až podivuhodně zpět. Celou dobu mlčí, v rukou má připravenou dýku a rozhlíží se kolem, rozhodně nikam nespěchá. Nemá k tomuhle prostředí důvěru, rozhlíží se každým metrem a jeho ostražitost se pomalu stupňuje. Jak už to tak bývá, nebezpečí číhá všude, jde už jen o to v jaké podobě..

Druhá skupina

Na odpověď akorát pokývám hlavou. Jeden z důvodů, proč jsem ochotna se s Algorem po boku bít do posledního dechu, je, že nemlží. Ne často. Ono by to k ničemu nebylo, když se jedná o takovouhle zkurvenou situaci.
"Khaar, pojď za mnou, Sally dozadu," rozhodnu, než jako první vstoupím do druhýho vchodu.
Jsem zvyklá chodit první, ale s mýma rozměrama, kdy musím sklánět hlavu, aby se mi šlo dobře, to fakt není nic příjemnýho a já z celý duše doufám, že chodba bude furt stejně široká a vyšší než nižší, jinak jsem v prdeli.
Na druhou stranu pravděpodobnost, že se kolem mě něco dostane, když chodbu vyplňuju skoro celou, je mizivá. Kdybych se rozhodla držet pozici, stačí mi jenom pevně se zapřít se štítem a můžou si trhnout prackou.
"Dopředu trochu víc světla," řeknu ještě, je jedno, jestli mi posvítí démonka, nebo Algor, každopádně život s mágem a hlavně život mimo stepi mýho kmene mě naučil, že kamenný sračky postavený lidma můžou bejt stejně nebezpečný jako step v noci. Takže si dávám bacha na díry ve zdech, na podezřelý věci na podlaze. O nepřátele se snad postará čmuch.

Byla to příšerná bitva, které jsme se nedovedli bránit. Letěla jsem skrz celé naše podzemní sídlo, jako o život. Doslova.
Kolem mě se míhaly jiskry, mrtvý padali k zemi po tuctech... Ale já se dostala k Pánovi, to je důležité - to už je to poslední, na čem záleží. Bojovala bych pro něj do posledního vydechnutí, jelikož to on mě před časem zachránil a vrátil mi vědomí života. Nic jsem si nepamatovala, objevila se zde, u něj a on mi laskavě nabídl nový začátek.

Když jsem se dostala k němu, už u něj strážilo několik přeživší, jako jeho poslední věrní vojáci. Byla jsem připravena bojovat o naše životy a začala jsem se připravovat do bojové pozice, když... Sevřel se mi žaludek, nohy přestaly poslouchat a já zmateně padala k zemi. Dopadla jsem už ale někam úplně jinam, než jsem čekala. "Teleportace... Jistě."
V naprosté tmě, do které svítí jen mé oči začnu instinktivně ohmatávat zem ve svém okolí, když mě na moment oslepí Pánovo kouzlo. "Nejsem tu sama. Přenesli jsme se všichni... Ale kam?" Probleskne mi hlavou, když se začnu nemotorně zvedat na nohy. Pán na vše odpoví a rozdělí nás do skupin - jsem upřímně ráda, že jsem s ním. Ne, že by nějak potřeboval mou ochranu, ale cítím se jistější.
"Jistě." přikývnu směrem k Ger'thě, když na mě promluví. "Mohla bych pomoci s tím světlem." Dodám a v každé ruce zažehnu jednu ohnivou kouli. "To by snad mělo stačit." Pak pomalu přejdu k chodbě, kterou máme jít, hned vedle Ger'thy.

Všichni vidí démonku s tmavě šedou kůží, vysokou asi jako lidské patnáctileté děvče. Bůhví, kolik mi je, ale očividně jsem velmi mladá. Jediné, co je na mě světlé, jsou oranžové žhnoucí oči, kterých pobíhají jiskřičky.
Husté černé vlasy mám stažené do drdolu, na sobě mám upnuté kožené kalhoty, černý korzet a těžké kožené boty s kovovými bodci - odkaz

první skupina

S Lartenem postupuji vzadu za skupinou jeden meč v ruce druhý na zádech. "to je kravál pomyslím si" ale neřeknu nic všichni jsme vyčerpaní a nemá smysl dělat rozbroje a hluk
proto bez mluvení jdu potichu za nimi .

První skupina :

Stál jsem nedaleko mého pána, když mě najednou oslepilo světlo a já se rázem ocitl mimo své tělo a svět.
Když jsem se rázem ocitl ve tmě, smrtelně jsem se lekl.

Jááá přeceee vidííííím i ve tměěěě!! ,řval jsem v myšlenkách strachy.

Pak mi to ale došlo.. můj takřka dokonalý zrak v kombinaci s oslepujícím světlem, zapříčinilo, že jsem oslepl.
Doufal jsem ale, že jen dočasně, což se mi během několika vteřin potvrdilo.
Zatímco kolem mě panoval strach a smrad ,jakoby všude kolem nás byla síra, pomalu jsem se rozkoukával.

Zachoval jsem klid a naslouchal slovům mého pána s ostatními přeživšími.

,,Panee! Patří ti mé velké díky za záááchranuuu.. Nicméněě, nesu velicee neliběě, žee se musímee rozdělit. Ssss, velice neliběě.,, ,zasyčel jsem svou typickou řečí, nemálo podobné skřetí.
Byl jsem opravdu rozzloben, zarmoucen a smutný, že se můj pán vydal jinou cestou, než já.
Věrnost k mému pánu jsem bral jako životní osud a dar.

I přes velikou nechuť jsem se vydal za ostatními naší skupiny.
Evilbone řekl, že se mám držet vpředu díky mému dobrému zraku, ale mě bylo hned jasné, že tomu tak nebude.

,,Ty jsi pokud se nemýlíííím.. Evilbóóón. Bohužel můůj zrak není v pořááádkuu. To ohavné světloo, mě oslepilo a zatím vidííím jen obrysyy. Nebudu váám mnoho platnýý.,,

Ať už se mnou souhlasil nebo ne, počkal jsem a do chodby jsem vstoupil až jako třetí.

Skupina 1
(Vepředu Evilbone a Bel, za nimi Glank a vzadu Larten a Karas)

Poté co Evilbone zorganizoval svou skupinu, vešel spolu s Belem jako první do temného tunelu, jednoho ze dvou vedoucích z kruhové místnosti. Hned za nimi vykročil vstříc neznámu i Glank Oozy, sice částečně oslepen světelných šokem, ale i tak vidoucí stále lépe, než kterýkoli člověk. Skupinu uzavřela dvojice upírů, Larten a Karas. Po pár krocích se jejich postavy rozplynuly v temnotě a jediné, co po nich zůstalo bylo jen klapání jejich nohou po chladné kamenné podlaze v dáli chodby. Bel vyvolal ve své dlani modrý plamen, který vaší skupince umožňujet vaše okolí. Můžete si tak všimnout vlhkách stěn z hrubých kamenných kvádrů a dlážděnou podlahu, na místě rozbitou a popraskanou. Sem tam protrhnete pavučinu, kterých je zde veliká hojnost.

Po asi deseti sázích přicházíte na křižovatku typu "T", jedna chodba vede doleva a další doprava. Ta vlevo pokračuje asi čtyři sáhy rovně a pak se stáčí opět doprava, druhá chodba však pokračuje jen asi dva sáhy a poté vede směrem nahoru po kamenném schodišti. Přímo naproti vám je vidět další držák se zhaslou pochodní, od které se táhnou dlouhé zaprášené provazce pavučin. Po jejich tvůrci však ani vidu. Kudy teď? Rozdělíte se, nebo půjdete společně jednou z chodeb?

Druhá skupina
(v čele Ger'tha, za ní Khaar se světlem, vzadu je Algor Chazaar)

Do čela druhé skupiny se postavila statná orčice, za ní v těsném závěsu je démonka Khaar, svítící na cestu před vámi vyčarovanými plameny ve svých dlaních. Okolí náhle zalila mihotavá oranžová záře, bohatě dostačující Ger'thiným, i Algorovým očím. Černokněžník sám se postavil na konec skupiny a zhasnul světlo ze své hole, které již nebylo potřeba. Oheň osvětluje kamenné kvádry ve stěnách, na podlaze vidíte popraskané a rozbité dlaždice, sem tam musíte i překročit louži chladné vody, tvořící se z kapek u stropu. Zatímco Ger'tha ostražitě sleduje své okolí se sekyrou a štítem v rukou, Khaar se baví pálením pavučin, kolem kterých prochází. Algor je zasmušilý a tichý.

Po asi deseti sázích přicházíte na křižovatku typu "T", chodby pokračují dále doleva a doprava. V obou chodbách jsou v pravidelných několikasáhových intervalech vidět po obou stranách troje dřevěné dveře, stojící vždy naproti sobě (tj. šest dveří v levé, šest dveří v pravé chodbě). Obě chodby končí asi po patnácti sázích podobnými masivními dveřmi.

Po asi deseti sázích přicházíte na křižovatku typu "T", chodby pokračují dále doleva a doprava. V obou chodbách je vidět šestero dřevěných dveří, vždy po třech na každé straně chodby naproti sobě. Obě chodby končí asi po patnácti sázích podobnými masivními dveřmi.

Chodba
Když dorazíme na křižovatku vím co budeme dělat.
"Rozdělíme se. Já a Bel jdeme po schodech, Karas, Glank, Larten jděte doleva. Kdyby se tam něco posralo, tak křičte. Až to prozkoumáte, sraz tady. Jdeme Bele."
Nečekám a jdu doprava na schody. Stále obezřetný.

Chodba

Pomalým krokem následuje kostlivce a další dvě monstra před sebou, po boku mu kráčí další poloupír a to Karas. Dýku má stále připravenou, ale není to asi zrovna tak potřeba, vzhledem tomu, že kdyby se tu objevilo nějaké nebezpečí, první to schytá stará kostra. Ušklíbne se, ne že by mu to vadilo..

Zastaví se uprostřed křižovatky a zvědavě pohlédne kolem dokola, než své modré oči stočí na Evilbona a přikývne.
"Dobře." zabručí a stočí se k chodbě, krátce se zahledí na Karase a Glanka, jakoby je pohledem vybízel, ať jdou první.
"Nějaký dobrovolník?" zavtipkuje nakonec suše s povytaženým obočím, než se prvního místa v řadě chopí on a vydá se vstříc dlouhé chodbě.

Držím kouli modrého plamene v úrovni mých prsou, což je zrovna úroveň koťákovy bradky.
Jo, 195 cenťáků není zrovna malá výška.
Nicméně v tichosti pokračujem kamennou chodbou. Moje drápy na nohách svakají od kamennou podlahu pode mnou a mě to celkem začíná lést na mozek. Pořád samí klap,klap,klap...
Obrátim oči v sloup a povzdechnu jsi znechuceně. Musím to ale vydržet, těch pár ran co jsem utržil v minulém boji se musí zahojit, a takto to bude nejrychlejší.
Naše skupinka dorazí na rozcestí. Bezva další dělení. Doufám, že nepůjdu s těma násoskama.
Viděl jsem moc dobře, co s nima udělala kapka mé démoní krve a nechci toho být zase svědkem ani toho, že jsi ze mě udělají noční koktejl.
dost se mi uleví, když se s kosťákem vydáme jenom mi dva po schodech a zbytek jde opačným směrem. Přítáhnu jsi kožnatá křídla blíž k zádům, abych jsi se zbytečně neodřel o strop.

První skupina - chodba :

Po chvilce jsme dorazili na rozcestí, kde Evilbone rozhodl, že se opět rozdělíme.
Evilbone se společně s Bel vydal vpravo, já společně s Karasem a Lartenem jsme pokračovali vlevo.
Díky předešlému pořadníku jsem byl smířen, že tentokrát půjdu v čele a budu tak první na ráně, nicméně se dopředu procpal Larten a odhodlaně vyrazil vpřed.
Najednou jsem si uvědomil, že oba mí společníci jsou poloviční upíři.
To mě zčistajasna dohnalo až k šílenému skřípajícímu uchechtnutí.
,,Jestli někoho potkáámeee, zabijeme tooo, že jooo?! Ukousnu tomu paleškyyy, a vy je vycucneteee, jooo?,, ,navrhl jsem s oním šíleným smíchem těm dvěma a mnul jsem si u toho ruce.

Druhá skupina

Khaar se nějak vmáčkla vedle mě, aby mi posvítila, což je jenom dobře. Ještě že je tak drobná, i tak ale nemám dobrej pocit z tak těsnýho prostoru. Neustále natáčím hlavu lehce k rameni, abych se ujistila, že za sebou slyším Algorův dech a kroky.
U křižovatky se zastavím. Žádný rozdělování nebude.
Gestem naznačím, že jdeme doprava, jsem natočená tak, abych viděla, jestli z druhý strany chodby něco nevyběhne, teprve pak se věnuju tý části, kde jsme.
Podle mýho postoje a výrazu je jasný, že jsem zapnutá do bojový ostražitosti a moc řeč se mnou nebude, a to ani v případě Algora - teď podvědomě reaguju jenom na příkrý rozkazy.

U první dvojice dveří je slyšet, jak větřím. Nemám takovej čuch jako zvířata, zato ale lepší než tihle dva. Jestli to bude smrdět zatuchlinou a prachem, je všechno v pořádku.
Potom se případně s otázkou otočím na Algora, jestli mám dveře jakkoli otevřít. I kdyby byly zamčený, myslím, že kus pitomýho dřeva neodolá mýmu šarmu, hah.

První skupina - chodba :

Když dojdeme na rozcestí jsem sticha.Ale jsem pořád ostražitý držím se vzadu,meč vruce.Když se rozhodne jdu se svými společníky držim se zhruba na úrovni Glank Oozyho ale až za Lartenem snažím se být co nejmíň hlučný.

Druhá skupina

Připojím se ke Ger'thě v "první linii" a ozářím tak chodbu na velký kus dopředu. Tu a tam si jen pro zkrácení cesty spálím některou z četných pavučin, které zdobí tohle místo. Po událostech poslední doby je jakékoli, byť tak hloupé rozptýlení vítané.
Když dorazíme na křižovatku, trochu se zamračím. "Skvělé... Rozhodneme se dobře a přežijeme, rozhodneme se špatně a zemřeme... ?"
"Cítíš něco?" otočím se na Ger'thu, která před chvílí rozhodla, že půjdeme doprava.
Tu a tam se pro jistotu otočím na Pána a je vidět, že Ger'tha také.

První skupina
(Evilbone a Sydonai)

Ty a Bel jste se rozhodli vydat společně levou chodbou a poslat upíry a Glanka na opačnou stranu. Jelikož tě Algor Chazaar jmenoval dočasným velitelem skupiny, nikdo proti tvé vůli neprotestoval a tak jste se bez řečí rozdělili.

Vystupujete pomalu po schodišti a dáváte bedlivý pozor, co se kolem vás děje. Nicméně až na klapání vašich kostí, či drápů neslyšíte nic neobvyklého. Schody stoupají do výše asi deseti sáhů a poté končí krátkým dvousáhovým odpočívadlem a masivními železnými dveřmi o rozměrech dva krát dva sáhy. Na dveřích jsou jakési podivné rytiny, obtáčející ve velkém kruhu masivní drahokam vsazený přímo doprostřed vrat. Už jen z pouhého pohledu na dveře je jasné, že ty silou překonat nepůjdou. Nikde na nich není ani štěrbina, nebo náznak praskliny.

Druhá skupina
(Ger'tha, Khaar, Algor Chazaar)

Ger'tha obezřetně zkoumá své okolí, ale je zde ticho a mrtvo jako na hřbitově, jedinými zvuky, které slyšíte je tiché hučení plamenů v Khaařiných dlaních a občasné zavrzání zprohýbané zbroje statné orčice, když se rozhlíží okolo po podezřelých věcech. Nakonec se vydá doprava od směru, kterým jste přišli. Její čich naprosto přesně zafungoval, když za prvními dveřmi po své pravici narazila na roky nepoužívanou latrýnu. Protější dveře odhalily místnost o rozměrech 3x3 sáhy, která je prázdná až na tři pryčny v desolátním stavu a trojici otevřených truhel. Není důvod se zde zdržovat a tak pomalu kráčíte dál k sousednímu páru dveří. Když se Ger'tha do těch napravo opřela, šlo to velice ztuha a tak je musela vyrazit ramenem. Když jí Khaar posvítila dovnitř, uviděly jste asi tucet malých rudých bodů, které na vás koukají z velké pukliny ve zdi a pod rozpadlými pryčnami. Hned jste poznaly, že jste vtrhly do doupěte obřích krys! Jejich agresivitu přebyl jen jejich přirozený strach z ohně a tak se všechny krysy stáhly do svých skrytých doupat, než bylo potřeba zasáhnout hrubou silou.

Zato protější dveře naskytly ještě zajímavější pohled do nitra místnosti. Uprostřed stojí velká osamělá truhlice a před ní dvě rozdrcené a zpřelámané kostry. Zbytky jejich výbavy dávají tušit, že se jednalo buď o orky, nebo hodně robustní gobliny - roztrhané kožené zbroje, zahnuté šavle a neuměle vykované přilbice. Na zdech jsou krom pavučin i zahnědlé cákance krve. Co se tu před lety mohlo stát je opravdu záhadou...

Třetí skupina
(Larten, Karas, Glank Oozy)

Na Evilbonův rozkaz jste se vy tři vydali opačnou chodbou, než kterou si zvolil kostlivec a démon Bel. První jde Larten a za ním se drží Karas, následovaný Glankem. Ostražitě nasloucháte všem zvukům, které byste mohli postřehnout, ale slyšíte jen vzdalující se klapání nohou Evilbonea a Bela.

Chodba se po pár sázích stáčí opět doprava a před vámi stojí dřevěná vrata. Nedá se ani posoudit, nakolik se na nich podepsal zub času, jako spíše velké množství seker a kladiv, které je vyvrátily z masivních pantů a rozbily na dlouhé třísky i přesto, že byly z vaší strany zahrazeny masivním dřevěným trámkem. Leží zde dvě humanoidní kostry menšího vzrůstu, šaty na nich jsou zcela zetlelé a není u nich nic cenného. Překročíte je a projdete zničenou bránou. Otevírá se vám pohled na rozlehlou kruhovou místnost s klenutým stropem, podepíraným čtyřmi sloupy, zdobenými rytinami s výjevy válčení a dolování, hemží se to na nich trpaslíky, skřety a draky. Zajímavější je však zařízení místnosti, mající kolem dvaceti sáhů v průměru. Nachází se zde mnoho kamenných a dřevěných barikád, ježící se naostřenými kůly, kopími a halberdami. Všude po místnosti jsou rozházené kostry, stejně malého vzrůstu jako byly ty dvě u rozbitých vrat. Krom nich se zde však dají nalézt i o něco menší, patřící patrně skřetům, i o něco větší, které odhadujete buď na lidské, nebo orčí. Žádná z koster u sebe na první pohled nemá nic cenného, ani zbraně, ani zbroje zde nejsou k nalezení, ačkoli je jasné, že zde před dávnými lety došlo k zuřivému boji.

Z místnosti vedou ještě další tři brány a spolu s tou, kterou jste přišli vy, vede vždy jeden průchod na každou světovou stranu. Protější dveře jsou obdobně rozbité, dveře vpravo i vlevo jsou dokořán otevřené.

Mezitím kdesi v podzemí...
(Seth)

Ta bolest je neskutečná. Kdo by si byl pomyslel, že i nemrtvý může ve svém "neživotě" cítit tak nezměrné utrpení a přesto nezemřít? Kdyby to aspoň netrvalo tak neskonale dlouho... To si pak teprve člověk začne uvědomovat, jak pomalu může čas plynout, když žije v malé kamenné kleci bez možnosti uniknout.

Takto jsi žila posledních několik let, kdy jsi marně čekala na svého stvořitele, věznitele a mučitele v jedné osobě. Jeho jméno jsi proklínala od první chvíle, kdy se ti ten odporný trpasličí čaroděj představil a pak pokaždé, kdy tě trápil svými pokusy na tvém těle, i mysli. Khudruk Moudrý. Přivolal tě na tento svět jen proto, aby tě mohl trýznit pro své zvrácené potěšení, které maskoval za "pokusy". Dříve k tobě chodil třikrát do týdne, aby tě nasytil krví a podrobil další sérii potupných a bolestivých testů, ale co si pamatuješ, už u tebe roky nebyl. Nebylo možné, aby na tebe jen tak zapomněl, spíše se mu něco stalo. Přišli na něj a zabili ho za to? Ne, to by přišli zničit i tebe... Možná zahynul nějakou jinou, velice potupnou smrtí, třeba ho najatý vrah, ukrytý v latrýně, pobodal zespodu do řitě dlouho zubatou dýkou a vyrval mu s ní jeho odporná trpasličí střeva. Nebo třeba...

Pár měsíců jsi se opájela takovými představami, ve kterých Khudruk umíral stále brutálnějšími způsoby a většinou jsi se těch představ i sama účastnila. Postupem času se však do popředí před nenávist dostavil jiný pocit. Hlad. A z něj se pak stal velký hlad. Poté příšerný. Pak mučivý a nakonec nesnesitelný. Po letech se z tebe stala doslova jen kostra potažená bledou kůží, schopná se vždy jen na pár hodin denně udržet při vědomí. Už už jsi se loučila se svou krátkou nemrtvou existencí, když vtom...

Nevelký obdélník na kamenné stěně se náhle s hlasitým lupnutím a za mocného světelného záblesku proměnila v byčejné dřevěné dveře. S vypětím sil se zvedneš na nohy a klátivě přejdeš blíže, abys prozkoumala náhle se zjevivší dveře, které zde dlouhé roky nebyly, ačkoli tímto místem vždy Khudruk přicházel. Opatrně jsi do nich strčila a dvířka se s táhlým zaskřípěním otevřely dokořán a odhalily ti pohled do velmi známé místnosti - soukromé ubikace trpasličího čaroděje. Zde na tobě před lety prováděl své pokusy. Nyní po něm však ani slechu. Z místnosti vedou ještě další čtyři východy, vždy jeden na každou světovou stranu (ty jsi vyšla z malinké komůrky mezi jižními a západními dveřmi).

Nachází se zde pracovní stůl se zdobenou židlí, postel s nebesy, křesílko, pohovka, několik knihovniček a pořadačů na svitky.

Pohlédl jsi na tajemné symboly na dveřích a najednou máš pocit, že jsou ti velmi povědomé. Pozorně si je prohlédneš zblízka a když se ti podaří zjistit, kde mají začátek a kde konec (přeci jen běží v kruhu), poznáváš v nich nápis:

"Ty, kdo jsi ze mne vzešel, dotkni se astronu a vejdi"

Nejsi si úplně jistý, zda jsi přečetl slovo "astron" správně, ale co se týče ostatního textu, psaného jazykem astrálních sfér, tam ti text dává jasný smysl, i když je psaný opravdu příšerný stylem - místo některých vlnek jsou rovné vrypy a místo teček kosočtvercové důlky.

U vrat
"Zajímavé, něco takového jsem nikdy neviděl."
Začnu prozkoumávat jak rytiny tak drahokam, u drahokamu zkouším zda se dá zmáčknout či otočit. U rytin zkoumám v čem jsou psány (pokud jsou písmo), jestli ho znám tak ho i přečtu.

Druhá skupina

Systematicky otvírám dveře, krom těch s latrínou, a nechám Khaar, ať mi vždycky do místnosti posvítí. Když narazíme na krysy, tak rychle dveře zase se zavrčením zavřu. Pořád to drhne, ale nic, co by trocha síly nezvládla.
Výjev v další mísnosti mě donutí naježit se, a kdyby mi Khaar nemusela svítit, abych něco viděla, odstrčila bych malou démonku co nejdál za sebe, protože možná tu něco, co z nic nadělalo sračky, může ještě bejt.
Do místnosti zatím nejdu. V mihotavým světle studuju podlahu před sebou, stěny, kam jen můžu, ale taky strop. Co když v tý truhle něco bylo, něco chráněnýho, a je to past? Co se spouští třeba na podlaze.
Zamžourám na mrtvoly. Anebo to taky mohla bejt nějaká mrcha. Že by něco z truhly?
"Algore? Cejtíš tu zbytky magie? Možná něco vylezlo z tý truhly... nevím, jestli se mi chce zkoumat, co v ní je," ušklíbnu se a trhnu hlavou směrem k mrtvolám.

Druhá skupina

Nikterak se nastarám o obsahy místností, na to mám Ger'thu a v nejhorším i Khaar. Spíše se držím za svými společnicemi a všímám si věcí pro ně méně důležité - architektura, vegetace na stěnách, krasové jevy v puklinách zdiva - zkrátka vše, co by mi mohlo napovědět něco o původu a stáří místa, kde nyní jsme. U jedněch dveří Ger'tha zavrčí a pak je přibouchne. Nijak to nekomentuji, buď objevila hromadu nevábných mrtvol, nebo něco podobného. Zato protější místnost ji dokonce přiměje promluvit a tak proklouznu kolen démonky a nahlédnu dovnitř. Nezaujmou mě ani tak dvě poničené kostry, jako spíše osamocená truhlice, která jako by sem ani nepatřila. Vše dřevěné - dveře, postele, truhlice - na sobě nese značné stopy sešlosti, ale tato truhla, ač obitá a pokrytá šmouhami, vypadá, jako by ji sem někdo umístil teprve nedávno.

"Necítím nic, to by tu někdo musel něco nedávno seslat. Myslím, že ty dva mohla zabít nějaká past na té truhle. A navíc, kdyby je zabilo něco, co vylezlo zevnitř, nebyla by teď truhla otevřená?"

Třetí skupina - místnost

Společně s mými společníky, kteří nijak nekomentovali mé nadšení z ukousnutých a vysátých prstů, jsme kráčeli dál chodbou, která se po chvilce stáčela doprava.

Překročil jsem kostry dvou menších těl, a bojem zničenými dveřmi jsem vstoupil do místnosti.
Uvnitř se nacházelo mnoho dalších koster - od skřetích až po lidská.
Rozhlédl jsem se po nich, ale nespatřil nic užitečného.

Pak se mi rozzářily oči, a na tváři se mi objevil škodolibý a mnoho dobrého neříkající úsměv.
Sehnul jsem se k jedné z větších koster a popadl její největší kost - stehenní.

,,I po smrti posloužííí k dobrééému účelu.,, ,usmál jsem se a švihl jsem s ní párkrát ve vzduchu, jako bych měl v rukou meč.

Vyzbrojen kosou, a nově také kostí jsem se dál rozhlížel po místnosti.
Pokud mě něco na zemi zaujalo, použil jsem kost jako hůl a dotyčnou věc jí prohrábl.
Ani ne tak z důvodu hygieny, jako spíše pro rychlejší prohledání věcí povalujících se na zemi.

,,Tak kudy půjdeme téééď?!,, ,zeptal jsem se a pomalu vykročil směrem ke dveřím, nacházejícím se vpravo.

Pomalu stoupáme po schodech a mě to už začíná celkem nudit.
Schody stoupají do výše asi deseti sáhů a poté končí krátkým dvousáhovým odpočívadlem a masivními železnými dveřmi o rozměrech dva krát dva sáhy. Na dveřích jsou jakési podivné rytiny, obtáčející ve velkém kruhu masivní drahokam vsazený přímo doprostřed vrat. Už jen z pouhého pohledu na dveře je jasné, že ty silou překonat nepůjdou. Nikde na nich není ani štěrbina, nebo náznak praskliny.
Společník něco promluví, ale já ho jaksi ignoruji. Nemůžu spustit oči z nápisu na dveřích. Jakobych někde něco podobného už viděl.
Přistoupil jsem blíž ke těm dveřím a přejel jsem volnou rukou po nápisu na dveřích. Moje drápy lehce zaskřípali, když jsem přijížděl rukou po nápise.

"Ty, kdo jsi ze mne vzešel, dotkni se astronu a vejdi"

Řeknu aniž bych jsi uvědomoval, že jsem to vlastně ani říct nahlas nechtěl!
Nejsem si úplně jistý, zda jsi přečetl slovo "astron" správně, ale co se týče ostatního textu, psaného jazykem astrálních sfér, tam mi text dává jasný smysl, i když je psaný opravdu příšerný stylem - místo některých vlnek jsou rovné vrypy a místo teček kosočtvercové důlky.

Ger'tha - průzkum místnosti

Podlaha místnosti je až na mrtvoly a truhlici uprostřed holá, sem tam nějaká prasklina v hrubé dlažbě. Na ní a na stěnách jsou dlouhé roky zaschlé cákance krve, ať už se zde stalo cokoli, muselo to být příšerné. Nicméně ani strop neprozrazuje nic z předešlých událostí, jen prach a trocha pavučin.

Probuzení

Hlad. Krev. Jíst.
Toto byli mé myšlenky po dlouhá léta o samotě.
Kde? Kde jen může ten prašivý trpaslík být? Jestli přijde. Po tak dlouhé době, tak snad budu hodovat na něm. Kdo? já? Sotva se držím na nohou.
Utápím se v myšlenkách. Nebo spíše vzpomínkách.
Byl to sice hnusnej, špinavej páchnoucí trpaslík, ale alespoň jsem měla co jíst.
Najednou zničeho nic, se mé dveře za hrozného světla změní v obyčejné dřevěné dveře.
Chvíli na to nevěřícně koukám a pak se zvedám.
Jako největší opilec se dosoukám ke dveřím, do kterých strčím a ty se otevřou.
Hlad. Krev. Jídlo. Musím... Najít...
Vejdu do místnosti.
Ta známá hnusná místnost prolezlá všema těma zvrácenýma pokusama.
Ještě štěstí, že se dobře hojím.. Jen by to chtělo.... KREV!
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.
Můj čich je velmi citlivý, na ten známý železitý pach.
Ano pach krve.
Párkrát ještě nasaju ten jiný vzduch než se vydám tam, kam mě můj nos vede. za krví.

Druhá skupina

Trhnu rameny a v nervózním škleboúsměvu vycením ostrý zuby.
"Třeba to tam žije. Já se v čáryfuckejch věcech moc nevyznám, znáš mě..."
Pokud by to byl nějakej duch nebo něco, třeba jako džin, může to tam žít, dveře od baráku za sebou taky zavíráte, když jdete dovnitř.
Navíc není tajemství, že můj klan byl hodně pověrčivej, cenil se šamanů stejně jako bojovníků a někdy jsem až moc paranoidní, co se duchů a podobnejch věcí týče. Proto mám taky Algora v úctě - je pro mě něco jako vedoucí šaman a vypořádává se s věcma, u kterejch bych nevěděla, jak na ně.

Zafuním a zkusím se vydat k truhle. Sekeru používám jako průzkumnickou hůl, vždycky s ní poklepu kus před sebe. Štít nehodlám odložit, cejtím se s ním bezpečněji, a kdyby se spustila nějaká past, je dost možný, že to díky němu dokážu zadržet aspoň tak dlouho, aby mě to jenom zranilo.

Druhá skupina

"Ger'tha má pravdu. Pokud to je, nebo možná bylo něco inteligentního, nejspíš se to tam vrátilo a žije to tam.. žilo... Snad." Popřemýšlím nahlas a na mém obličeji se objeví ustaraný výraz.
"Tohle není dobré - Tyhle kostry patří orkům nebo něčemu takovému a pokud je tahle věc zabila a to takhle..." Rozhlédnu se po děsivých cákancích krve "Jsme na tom hodně zle."
Když uvidím, jak se Ger'tha přibližuje k truhle, připravím se do bojové pozice. Nepřestávám osvětlovat místnost, jsem ale připravená firebally případně rozšířit v něco... většího.
"Kryju tě." řeknu směrem k Ger'thě, ještě než se stihne k truhle pořádně přiblížit.

Třetí skupina

Jde první, tudíž už v ruce znovu svírá dýku a každý krok má notnou dávku obezřetnosti a připravenosti. Kdyby po něm teď něco vyskočilo, ani by překvapený nebyl, protože to každou vteřinou očekává. Za svými zády slyší další dvě monstra, která v tuhle chvíli nemůže považovat za své přátele.. ve vybírání přátel byl zdrženlivý pokaždé a vůbec na tom nehraje roli, že je upír. Cítění má jako každý jiný, má spoustu lidských vlastností jako všechna monstra tady za ním.

Nikam nespěchá, nechá se vést cestou v chodbě, až se dostanou ke dveřím. Zvedne volnou ruku ke svým kolegům, aby se zastavili a špičkou boty kopne do kostry. Úcta se vytratila ta tam, obzvlášť teď když není v dohledu toho magora, černokněžníka. Kývne mlčky hlavou k bráně, kterou následně projdou a ocitnou se ve zvláštní místnosti. Prohlédne si celý prostor kolem a něco tiše utrousí, než se vydá na malou prohlídku.
"Tady už nic živého nenajdeme," prohodí po chvíli, jeho slova se automaticky roznesou místností vlivem dobré akustiky. Mávne rukou a rozejde se na konec místnosti, kde očividně záhadné podzemí vede dál. Přivře pomalu oči, připadá si jako na smrtelné stezce. Špatné rozhodnutí - smrt, dobré rozhodnutí - život.

Otočí se přes rameno ke Glankovi, který našel využití v jedné z kostí. On by tu taky využití viděl, třeba si vzít jednu starou lebku a zahrát si fotbal, ale k tomu jim jednou poslouží Evilbone, takže se nemusí namáhat.
"Počkej, Glanku.." zamíří k těm jediným dveřím, které jsou zavřené. Nedůvěřivě se jich dotkne, možná nakonec zkusí i trochu zatlačit, než prudce přikývne a vydá se směrem, který vybral Glank - otevřené dveře, vpravo.

Druhá skupina

Nad Ger'thinou odpovědí se jen ušklíbnu v náznaku úsměvu. Ona mě už docela zná, takže dokáže rozpoznat jiskřičku pobavení v mém výrazu tváře. Znovu, jako již mnohokrát dříve, mlčky oceňuji její obětavost a odvahu, s jakou se pouští do úkolů, které jsou i nad rámec věcí, co po ní žádám, jako je nyní třeba zkoumání podivného obsahu této místnosti. I když z toho nemám úplně dobrý pocit, nechávám to na ní. Byl jsem svědkem jejích schopností a mám v ní plnou důvěru. Proto se jen přesunu do volného rohu místnosti hned za dveřmi, hůl pevně v rukou a čekám, co se bude dít. Výbuch neočekávám, to by mrtvoly byly u zdí a ne tak blízko u truhly. A pokud je tam uvnitř něco, dokážu to spoutat a zkrotit. Doufám...

První skupina
(Sydonai, Evilbone)

Zůstali jste stát před masivními dveřmi, zdobenými rytinami a masivním drahokamem uprostřed. Sydonai přečetl nápis, obtáčející bezbarvý kámen, ale ani on, ani Evilbone z poznání jeho obsahu nebyli o nic moudřejší. Co teď?

Druhá skupina
(Algor, Ger'tha, Khaar)

Ger'tha se obezřetně blíží k truhle a zkouší svou zbraní podlahu před sebou. Khaar vstoupila do dovnitř spolu s ní, svítí kolem sebe plameny a je připravena okamžitě zasáhnout, kdyby bylo potřeba. Také Algor sleduje celou scénu z rohu místnosti připraven zasáhnout, když bude potřeba. Po chvilce je statná orčice skoro u truhly, v podstatě na dosah své zbraně. Její mihotavý stín dopadá na masivní tělo truhly, opatřené kováním, ale žádným zámkem. Nyní je Ger'tha půl kroku od ní, ostatní necelé dva sáhy za ní. Co dál?

Třetí skupina
(Larten, Karas, Glank Oozy)

Po krátkém rozhlédnutí se po kruhové hale se Glank, nyní ozbrojený těžkým kusem kosti, a Larten rozhodli prozkoumat dveře napravo, zatímco Karas okouní po místnosti a rozhlíží se po zdobených sloupech.

Dveře jsou dokořán otevřené a zevnitř mají dva kovové úchyty pro umístění závory pro zajištění zevnitř. Trámek je však kdo ví kde. Nakouknete dovnitř a spatříte zašlou místnost s několika kusy celkem nepoškozeného, ač zaprášeného nábytku - dva velké stoly a několik židlí, dvě velké skříně (zavřené) a po celém obvodu pokoje police a skoby, zatlučené do spár v kamenech. V rohu sedí malá železná kamna, vedle kterých je ve velkém kovovém kýbli mromádka černého kamení. Glank si všimnul v rohu schoulené kostry ve zpráchnivělých hadrech a zaraženým černým šípem v očním důlku. Při bližším pohledu spatříš, že postava drží ve svých kostlivých pažích jakousi knihu v pevné vazbě.

Kdesi v podzemí...
(Seth)

Snažíš se použít svých zjitřených smyslů, ale ať děláš co děláš, nedokážeš ve vzduchu ucítit ani náznak živé bytosti, která by ti mohla poskytnout svou krev a tím obnovit tvou sílu. Je ti až hanba, jak zesláblá jsi nyní, ale je to všechno vina toho odporného trpaslíka, který tě nikdy nenechal plně zesílit. Ale pomsta bude tvá, jednou...

Tvůj čich tedy nezafungoval, co uděláš nyní?

U dveří - První skupina
"Mě nějakej posranej šutr nezastaví."
Namířím na kámen levou dlaň a vypusítm připravené kouzlo. Je Kyselinová sprška.
Pokud přežiji a nic to neudělá použiji na kámen Léčení. Pokud ani to tak počkám co udělá Bel a podle toho se rozhodnu. Silou to nepůjde i když mám démona po boku.

Evilbone

Stoupnul sis v bezpečné vzdálenosti od dveří, natáhl svou kostlivou paži a seslal kyselinovou spršku. Kužel zelenavého aerosol zasáhnul střed dveří, trochu to syklo a začoudilo, což tě naplnilo nadějí, že se přes bránu dosteneš.

"Čumíš na drát, co?" začneš se holedbat před démonem, ale ten jen s úšklebkem pokývne, aby ses podíval na výsledek svého snažení. Když se dým rozplynul, zjišťuješ, že tvá magie jen perfektně očistila kovové dveře od všech nečistot, prachu a pavučin, takže se nyní lesknou jako nové. Z čeho mohou být ty proklaté dveře vyrobené?

Následně zkoušíš další kouzlo - léčení. Kolem tvých prstů to zajiskří, ale nic se nestane, dveře se ani nepohnuly.

První skupima
"Do prdele práce!"
Na kostlivce jsem dost sprostý. Zkoumám dveře. Nevím z čeho jsou vyrobené, možná že jsem se s něčím takovým setkal za Prvního Života ale ne v Druhém životě. Jsem už zoufalý nevím co dělat, tak udeřím hruškou meče do drahokamu.
"Otevři se parchante."
Nečekám žádný účinek...

Pozoruji jak se můj společník ujal toho, že se zkusí probourat zkrz.
Jeho útok vyšel ale vniveč. Trochu jsem toho pousmál.
Píše se tam, že máš něco stisknout.... honí se mi myšlenky v hlavě.
Znovu tedy přistoupím k oněm dveřím a položím na ně ruku. Druhou jsi lehce posvítím.
Pomalu začnu přejíždět po nápise a zbytku dveří, že snaze, že najdu něco, co bych mohl stisknout....

Druhá skupina
(Algor, Ger'tha, Khaar)

Ticho a napětí kolem vás by se dalo doslova krájet. Gertha nyní stojí jen kousek od truhly, připravená na všechno. Její sekera se pomalu blíží k jejímu víku, aby do něj šťouchla, když vtom se víko truhly otevřelo a odhalilo nestvůrně velké zuby, kterými truhla bez zaváhání chňapla po orčici! Ta stačila jen tak tak strhnout svou zbraň stranou a nastavit před sebe svůj štít, jinak by s ní byl dozajista konec.

smysl života.

Když můj čich nic nezachytí, začnu propadat v zoufalství.
Má síla... Krev... Musím...
Nedokážu ani myslet, jaký mám hlad, proto se začnu potácet ven.
Někudy ven, prostě pryč z této místnosti hrůzy.
Má chůze připomíná chůzi nějakého alkoholika, který jde ode zdi ke zdi.
Potácím se, snažíc najít alespoň náznak něčeho živého.
Musí tu být krysy.
Mé myšlenky nad ochutnávkou krys se mi velmi, ale opravdu velmi příčí, ale v takovémto stavu si upír nemůže moc vybírat.
I když ta představa je nechutná.
Zaposlouchám se do zvuků a snažím se rozpoznat cvakot nějakých drápků prostě cokoliv.
Přeci tu neskončím, jako nějaká vysušená mumie. I když k tomu nemám daleko.

Třetí skupina :

Když jsem vyrazil ke dveřím vpravo, Larten mě zastavil, ať počkám.
,,Dobřéé, ale prooooč?,, ,zeptal jsem se a ohlédl se přes rameno na Lartena.
Viděl jsem, jak kontroloval rozbité, ale zavřené dveře.

Když mě dohnal, nechali jsme Karase v místnosti samotného, a ujali se průzkumu místnosti.
Nábytek byl zaprášený, ale jinak v dobrém stavu.
Už jsem chtěl prohledat stůl, zda nemá nějaké zásuvky a případně je otevřít, když jsem si povšiml další kostry.
V jednom z očních důlku ji majestátně trčel šíp, ale více mě zaujala kniha v kostlivcově paži.

Vydal jsem se k ní a knihu sebral.
Musel jsem použít dost síly, a tak mi bylo jasné, že ji kostlivec, v době kdy byl ještě z masa a kůže - Pokud teda nebyl ze stejné rasy jako náš Evilbone, pomyslel jsem si - musel chránit až do sklonku svého života.

Ale proč, pokud ta kniha byla natolik vzácná, ji nikdo nesebral? Proč mu ji nechal?.. ,vrtalo mi hlavou.

Pokud jsem sebráním knihy nespustil nějaký skrytý mechanismus, jal jsem se ji otevřít, co skrývá tak důležitého.

Když dojdeme ke dveřím uvydíme dvě kostry.Vejdeme ja si začnu prohlížet místnost posléze moji společníci prohledají místnost a vejdou do jedné z nich také já po chvíli přijdu.Obhlédnu situaci a jdu k jedné ze skříní a obhlédnu ji. varuji ostatní že tam zevnitř může být nějaký mechanizmus a otevřu ji (pokud to nejde hrubou silou tak použiji meč jako páčidlo ale tak aby kdyby něco vylétlo z té skříne abych byl mimo dosah)

Druhá skupina

"Do psí kundy!" štěknu a v hlase je slyšet, že jsem se i přes to, že jsem podobnou kravinu čekala, kurevsky lekla. Jedině instinkt štítonoše mě zachránil před tím, aby mě to dostalo jak ty orky okolo.
"Spal tu svini! Až na popel!"
Se štítem zas posloužím jako stěna, zpoza který může Khaar rozpoutat svoje peklo. Nechce se mi tu něco takovýho nechávat. Pokud s tím teda Algor nemá svoje plány a nezarazí nás v demolici.
"Jenom nepřismahni mě."

Druhá skupina

"Sakra!" zakřičím, když se truhla začne jevit velmi, velmi živě. Překvapeně vytřeštím oči a uslyším Ger'thu, jak velmi výstižně zhodnotí situaci. Jsem zvyklá na hodně a očekávala jsem všemožné věci, ale musím uznat, že na živou truhlu jsem opravdu nepomyslela. Není divu, že si to poradilo se třemi orky, jen ať si to teď nepochutná na nás.
Uslyším Ger'thin povel a v očích se mi doslova zablýskne. "Bude mi potěšení! Kryjte se!" Vykřiknu směrem k orčici a mému Pánovi, když roztáhnu prsty na rukou a dvěma pohyby si připravím v dlaních dva, nyní už obří, plameny. Oči mi začnou oranžově žhnout a ještě chvilku a oheň se objeví i na mé hlavě.
Rychle dám dlaně k sobě, plameny se spojí v jeden a já začnu grilovat naší neposednou truhlu. Místnost se najednou prudce osvětlí a vše ode mě ke stěně se promění v ohnivé peklo.
"Burn, baby... Burn."

První skupina
(Evilbone, Bel)

Poté, co Evilbone vyčerpal všechna svá kouzla, uchýlil se k dalšímu způsobu, často nesoucím plody úspěchu - čistému násilí. Rozmáchl se a naplno udeřil hruškou meče do krystalu uprostřed kovových dveří. Ozvala se hlasitá rána a celý prostor na zlomek okamžiku vyplnilo velmi jasné světlo. Evilbonův meč mu v ruce explodoval a jeho žhavé kusy se rozletěly do okolí v záplavě prskajících jisker. Jako zázrakem je kostlivec pořád celý, jen jeho meč je zničen.

Bel se pousmál a postoupil dopředu ke dveřím. Znovu si přečetl nápis, psaný v jazyce astrálních sfér a poté začal přejíždět svou rukou po výstupcích a rytinách ve snaze odhalit cokoli dalšího, čeho jste si ještě nevšimli. Když Bel přejel dlaní přes krystal, ten se v mžiku rozjasnil. Bel tedy na něj položil celou dlaň, kámen se rozzářil ještě více, načež se ozvalo několikeré cvaknutí a drhnutí dávno zašlého mechanismu a dveře se před vámi s rachotáním otevřely.

Ve světle Belova magického ohně nyní hledíte do několikasáhové chodby. Asi dva sáhy od vás jsou dvoje dveře, umístěné naproti sobě, další dveře jsou po pravé straně na konci chodby a tuto chodbu uzavírají další dveře. Vidíte, že strop je zde o něco vyšší, než v chodbách, kterými jste zatím prošli a stěny jsou dost poškrábané zhruba ve výšce Evilbonových ramen.

Než se však rozhodnete, co uděláte dále, zaslechnete zpoza nejbližších dveří po vaší pravé straně kroky, bouchání a zvuk tříštěného skla. Něco tam je a blíží se to k vám! O krok ucouvnete a připravujete se na cokoli, když vtom se dveře s táhlým zavrzáním otevřou a do chodby vstoupí bytost velmi ubohého vzezření. Bledá kůže potahující vychrtlou postavu, zcuchané černé vlasy a v očích zoufalství. Že by upírka?

Skupina dvě
(Algor, Ger'tha, Khaar)

Orčice pohotově vykryje útok hrozné měňavé bestie a jen instinkt válečníka jí spasil před stejným osudem, jako zažili rozlámaní kostlivci na zemi. Poté, co zaujme obrannou pozici, zakřičí na démonku povel k rozpoutání pekla a Khaar se nemusí nechat dlouho pobízet. Z jejích dlaní vyšlehnou dlouhé ohnivé provazy, které naplno zasáhly nestvůru do jejího zubatého chřtánu. Chvíli to vypadalo, jako by příšera plameny polykala, ale ani ne za dvě zabušení srdce se její tělo rozprsklo na slizké kouřící cáry a místnost v mžiku zaplnila pronikavý zápach spálené protoplazmy. Z někdejší podoby zubaté truhlice je teď jen škvířící hromada hnusu a těžko identifikovatelných pevných částí, které ta potvora dříve sežrala. Sem tam vidíte něco, co vypadá jako mince, nebo kus kosti. Snad by se v ní dalo něco hodnotného najít, pokud by měl někdo z vás žaludek na to hrabat se v "mrtvole" nestvůry.

Třetí skupina
(Larten, Karas, Glank Oozy)

Glank sebral od mrtvého muže zaprášenou knihu, kterou kostlivec až do svých posledních chvil držel v náručí, a nahlédl dovnitř. Zklamáním se ti protáhl obličej, když jsi spatřil, že celá kniha je psaná v trpasličích runách, kterým nerozumíš ani zbla. Možná nějaký ten symbol rozluštíš, ale beztak ti význam trpasličí řeči zůstane skryt. Kdyby aspoň v té bichli byly obrázky, ale ať listuješ, jak listuješ, nenacházíš žádný. KOnec knihy je psaný dosti zbrklým a nerovným písmem, poslední znak je jen rozmazanou šmouhou přes půl strany. Zbytek asi padesíti listů je prázdný.

Mezitím Karas došel k jedné ze skříní a podíval se dovnitř. Je zde několik kolmo vystupujících kolíků a háčků, na kterých byly dříve pověšeny zbroje a zbraně, nyní zde však nic není, jen prach.

Oba jste trochu zklamaně vyšli ven zpět do klenuté kruhové místnosti se sloupy, když jste si všimli velmi zvláštní věci. Larten Varthenne zmizel. Nemáte tucha, zda odešel některými z otevřených dveří, či se vrátil zpět, nebo jestli s vámi jen hraje na schovávanou (krajně neočekávatelná věc od poloupíra), jisté je jen to, že po něm není ani vidu, ani slechu.

Kdesi v podzemí...
(Seth)

Rozhodneš se vyjít ven z místnosti, cokoli jiného musí být lepší, než setrvat na tomto místě.
Odněkud ze tmy před sebou slyšíš nejprve jednu slinou ránu, jako by udeřil hrom, po chvíli pak rachocení kamene o kámen. Nevíš, co by to mohlo být, ale třeba to bude něco živého, co ti dovolí přežít díky své krvi.
Zesláble klopýtáš tmou a jen tak tak se orientuješ podle hmatu. Když dojdeš ke dřevěnému stolu, drcneš do něj bokem a zvrhneš jednu z mnoha křivulí, která dopadne na zem a roztříští se. Ne, že by ti to nějak vadilo. Pokračuješ dál podél knihovny, ramenem shazuješ z police svitky, když dojdeš ke dveřím z místnosti. Jsou obyčejné dřevěné a otevřít je není problém i přes jejich značnou sešlost.

Vcházíš do chodby, vpravo po pár sázích končí dvěmi a vpravo... tam stojí nějaký kostlivec a humanoid s vpravdě nelidskými rysy a plamenem v dlani a oba na tebe překvapeně zírají.

První skupina: Po otevření
Jsem značně rozladěn. Výbuch mé zbraně a to že Bel to otevřel bezproblému mi moc nepomůže.
"Děkuji."
Snažím se potlačit vztek a pak tam vpadne kostnatá upírka.
"Ah, krvesajka... moc asi už nevydrží."
Přejdu k ní, v tomhle stavu mi nemůže nic udělat. Podepřu jí.
"Čípak ty seš? Bele, myslím že budeme potřebovat trochu krve... vím není to příjemné ale může vědět něco o tomto místě a spojenci se hodí..."
Čekám co Bel udělá

Když zjistíme že Larten zmizel.Jdu se podívat k zbývajícím dvěma chodbám.Zavolám na Glanka jestli se rozdělíme nebo ne.

Proč ja?!

Znovu jsem si přečetl nápis, psaný v jazyce astrálních sfér a poté jsem začal přejíždět svou rukou po výstupcích a rytinách ve snaze odhalit cokoli dalšího, čeho jsme si ještě nevšimli. Když jsem přejel dlaní přes krystal, ten se v mžiku rozjasnil. Položil jsem na něj tedy celou dlaň, kámen se rozzářil ještě více, načež se ozvalo několikeré cvaknutí a drhnutí dávno zašlého mechanismu a dveře se před vámi s rachotáním otevřely.
Ve světle mého magického ohně teď koukáme do několikasáhové chodby. Asi dva sáhy od nás jsou dvoje dveře, umístěné naproti sobě, další dveře jsou po pravé straně na konci chodby a tuto chodbu uzavírají další dveře. Vidíme, že strop je zde o něco vyšší, než v chodbách, kterými jste zatím prošli a stěny jsou dost poškrábané zhruba ve výšce Evilbonových ramen.
Moje první úvaha byla - Co tu krucinál mohlo žít?!
Z myšlenek o tom, co budeme dělat dál mě vytrhne zvuk kroků. Nevím jestli to ten kosťák slyší taky, i když bych velmi pochyboval, protože nemá vlastně čím by něco slyšel....Něco tam je, to rozhodně.... Otázka je, jestli je na to hodné nebo to je nasrané....
O krok ucouvneme připravujete se na cokoli, když vtom se dveře s táhlým zavrzáním otevřou a do chodby vstoupí bytost velmi ubohého vzezření. Bledá kůže potahující vychrtlou postavu, zcuchané černé vlasy a v očích zoufalství. Že by upírka?
Když ten lebkoun navrhne, abych jí dal svou krev, skřížim ruce na holé hrudi a párkrát lehce dupnu nohou. Drápy na ní dokonale doprovodili svůj postroj, který jasně říkal, to jsi snad ze mě děláš srandu ne?!
"Tys asi moc dobře neviděl, o promiň ty vlastně nemáš čím vidět, co udělala moje krev s těma našema poloupírama při předešlém boji, než jsme se ocitli tady? A ty teď po mě chceš, abych jí dal úplnému upírovi?" řeknu a nastane tak chvíle ticha. Dost velkého a dlouhého ticha. Hodně dlouhého.... když se na mě ale ta násoska podívá, povzdechnu jsi jen tak zvednu ruce do vzduchu.
"Fajn!" skoro zařvu. Sehnu se k ní, jedním prstem jsi naříznu dlaň a násilím jí tý mumii vnutím mezi rty...

Heuréka.

Mé klopýtání je asi velmi slyšitelné, ale mě je to jedno, stejně tu není nikdo, kdo by mě našel.
Otevírám poslední dveře a uvidím za nimi dvě postavy. Kostlivce a? Démona? či co?
Nohy mě neposlouchají, ale než se stačím sesunout k zemi, tak mě kostlivec podepře.
Krev. Krev. Krev.
Toto mi zní v hlavě v rytmu bijícího srdce, které si představuji.
Letmo si je prohlédnu, ale myšlenka na krev mi znemožňuje se soustředit.
Nějak se nezmůžu ani na poděkování a už kostlivec navrhuje, aby mi démon dal napít své krve.
Než však stihnu zaprotestovat, tak už mám jeho zápěstí silou vecpané do svých úst a....
Krev.
Začnu pít.
Jeho krev je plná síly. Po chvilce se má kůže začne pomalu vracet do "normálního" stavu.
I já začínám být v mnohem lepším stavu.
Rozhodně si tak připadám.
Konečně po velmi dlouhých letech krev.
Po chvilce se mi v očích zjeví rudá barva, která se po chvilce změní na černou.
Nemám dost, ale mám zlé tušení, že ho tu jen tak vysát nemůžu.
Když jsem dost silná a vypadám "normálně", tak sama přestanu pít a dlouze se na něho zadívám.
Po chvilce rozdýchávání nové síly se zvednu a promluvím.
,,Děkuji ti za záchranu mé jméno je Seth. A máš naprostou pravdu jsem upírka, co tu byla zavřená...."
Chvilku se odmlčím.
,,No dost dlouho."
Otočím se ke dveřím, ze kterých jsem vyšla a zlostně zavrčím.
,, Omluvte mě na chvíli, jen to tam dojdu úplně rozmlátit, aby už tu nikdy nějakej zas*anej trpaslík nemohl držet někoho jako jsem já a provádět na něm své nechutné a velmi bolestivé pokusy!"
Jen se vyšvihnu na nohy, je to krása být zase plná sil.
Rychleji vystřelím zpátky tam odkud jsem vylezla a začnu to tam demolovat.
Při demolování se rozhlížím i po nějakém plánku, který by mě a popřípadě i je dostal pryč.
Musí to tady bejt. Ten trpaslík musel mít plán, není možný, aby si tu cestu pamatoval.
Můj vztek se stupňuje a já nedemoluji jen nábytek, ale občas i kousek zdi, jak mi ulítne ruka.
Všude, kam se podívám si ho představuji jak tam stojí a já mu pomalu rvu vnitřnosti z těla.
Ten jeho křik je tak sladký pro mé uši.
Po chvilce procitnu a zarazím se.
Rozhlédnu se kolem sebe a jdu zase pomalu k nim.

Druhá skupina

Skryju se před největším žárem za štít, kterej pořád slouží jako záchrana, kdyby se truhle nechtělo chcípnout. Na ksichtě mi vystoupí pot a ve zbroji je mi pekelný vedro, ale není to nic, co bych nezvládla. Pokud tu nejsou fajnovky, tak se s trochou orčího pižma vypořádaj, navíc celkově ta zbroj taky zrovna nevoní, když se při údržbě potírá tukem a ještě na mě usychaj cákance krve.
Ovšem puklý truhle co se smradu týče asi konkurovat nemůžu. Zašklebím se, pohledem zkontroluju Khaařinu práci.

"Dem dál," rozhodnu nakonec, protože hrabat se v tom nebudu.
Vyjdu na chodbu zas jako první, a když vyjdou i oni, zas zabouchnu dveře. Pokračuju systematicky k dalším. Radši držím hubu, protože mám chuť Algorovi říct, aby nás portnul jinam, třeba konečně na nějaký pláně nebo do lesa, protože z toho všeho kamene okolo je mi na nic. Tam v pevnosti jsem aspoň mohla někdy odejít ven, znala jsem to tam a dalo se říct, že jsem tam byla doma.
Tady nevím, jestli ještě někdy uvidím slunko. Kurva, kdo vymýšlel takový pitomý stavby!

Když se mi poté zakousne do zápěstí, ruku jí násilím vyrvu z jejího sevření.
"Héj! Řekl jsem jen trochu!" zavrčel jsem na ní.
Párkrát jsem prsty přejel po krvácejících ranách, dokud se nezačali zase zcelovat, až se zvecelili a zmizeli úplně. Jo, teď byl dobrá moje regenerace.
"Člověk jí podá prst a ona chce celou ruku...." řeknu, spíše pro sebe.
Když začne demolovat nějakou místnost, nakloním se k tomu lebkounovi a řeknu:
"Myslím, že jsme jí spíš měli nechat, tak jak byla." poznamenám.
Křídla na zádech mi začínali překážet a hlavně jsem začal trpět tím, že jsem je nemohl mít volně, ale pořád u těla. A tak jsem trochu pozměnil svou podobu a skryl jsem je, prostě jakoby do mě vrostli...

První skupina
Sleduji svými očními důlky co se děje. Bel mi spílá a Seth, upírka demoluje místnost.
K Belovi.
"Je to jen malá daň, za informace a společnici. Máš stejně více moci než ona ne?"
Vydám se do místnosti a cestou potkám Seth.
"Zdravím tě, Seth. Jmenuji se Evilbone, služebník zlorda Algor Chazaara. Jak ses sem dostala a co tu děláš?"
Poslouchám ji ale zároveň jdu prozkoumat místnost po destrukci, hledám cokoliv. Zbraně (i improvizované), papíry, knihy, runy, jídlo prostě cokoliv co by se nám hodilo.
"Klidně povídej, poslouchám tě i když hledám."

Nahodím velmi naštvaný výraz. V situacích jeho je takhle jsi kolikrát říkám, že by bylo asi lepší, kdybych tenkrát zůstat s tatíkem v Pekle. Bojoval s lidmi je pod malí úroveň, a zvláště potom a takovým póvlem démonstva, jakou jsou upíři. Upíři jsou mezi démony na tom nejnižším žebříčku hierarchie, něco jako jsou u lidí žebráci a tak.
"Jo, jak lebkounek hezky řekl,i já sloužím Algorovi Chazaarovi. Mno, sloužím, je možná příliš slovo, pro démona mí úrovně, řekneme, že jsem na jeho straně, ano, ano to je lepší, mnohem lepší. Jsem na jeho straně. A kdo že jsem já, se určitě ptáš.... já ti to usnadním. Jsem Sydonai nebo tak aka Asmodee, syn Asmodea, Druhého Pekelnáho Prince."

Evilbone a Démon beze jména.

,,Evilbone, těší mě."
Prohlížím si spíše toho druhého, který by mě nejraději zabil.
,,Abych řekla pravdu, tak ani já pořádně nevím, proč jsem byla oživena. A jak říkám, jsem tu již velmi dlouho. Ani nevím jak, ale nějaká ta desetiletí už určitě uplynula od mého oživení. Oživil mě trpasličí čaroděj, který na mě prováděl své pokusy ve snaze se více přiblížit nekromancii."
Na chvilku se odmlčím, pohlédnu na démona a pokračuji.
,,Díky mé schopnosti regenerace a toho, že mě vlastně ani zabít nejde to mohl provádět stále do kola. Byla jsem zavřená v malé komnatě, kde byl jen můj sarkofág. Nic jiného se tam totiž nevešlo. Nemohla jsem odejít protože mě tam držel pomocí pečetícího kouzla. Vždy mi chodil dávat krev a provádět další a další pokusy, ale jednoho dne se už nevrátil. Nevím před jakou dobou to bylo. Nevzpomínám si, ale dnes pečetící kouzlo samo přestalo účinkovat a díky tomu jsem se dostala sem. Je to nejdál co jsem kdy došla. Vždy jsem byla jen v místnosti, kde na mě dělal pokusy a v sarkofágu. Nikde jinde."
Otočím se. Aby neviděli, že se mi hrnou jak slzy, tak vztek do tváře. Začínám se klepat, ale to je jen z těch vzpomínek, které nejsou zrovna příjemné. I když na těle nemám žádné rány, tak na tohle už opravdu nikdy nezapomenu. A že pro upíra je nikdy velmi velmi dlouho.

Třetí skupina :

Prohlédl jsem si knihu, ale po rychlém prolistování, jsem ji určil jako nepotřebnou a nedbale ji zahodil přes rameno do kouta.
Ještě chvilku jsme společně s Karasem prohledávali místnost, ale pak se vydali zpět do kruhové místnosti.
Po Lartenovi ani vidu ani slechu.
Kam mohl jít? Tohle je hodně nezodpovědné. Pokud se dostane do problému a bude mě prosit o pomoc, jen mu plivnu do tváře.

Pak se ozval Karas, zda se rozdělíme.
,,Rozdělit sééé? Už jsem si na to docela zvykl, hehéé.. Jen nevííím, jak se rozdělím, když budu sááám a chodba se bude opět rozdělovááát.,, ,začal jsem se opět šílené smát na celé kolo.
Když jsem opět zvážněl, navrhl jsem Karasovi, aby šel jednou chodbou, a já se vydám druhou.
,,Jdu chodbou vpravo, ty jdi vlevo.,, ,rozhodl jsem za nás oba a doufal, že nebude mít Karas námitek.

Pokud Karas poslechl, vyšel jsem vstříc černočerné tmě připraven kdykoliv použít nabroušenu kosu.
Ani jsem si nemohl vzpomenout, kdy a kam jsem stehenní kost zahodil.
Na druhou stranu, kosa byla mnohem lepší zbraň, na kterou jsem byl už zvyklý, a byla mou nejoblíbenější.

Počkám až Glank odejde a vrátím se pro tu knihu,kterou odhodil.
Vemu jí a jdu do levé chodby.

První skupina
Evilbone, Bel, Seth

Démonova krev vrátila zesláblé upírce její sílu takřka v okamžiku, s obyčejnou krví by to trvalo jistě nesrovnatelně déle. Poté, co Seth pookřála, vrátila se do velké místnosti a hned započala ventilovat svůj mnohaletý potlačovaný vztek na všem, co jí přišlo pod ruce, od nábytku přes knihy až po zdi. Zatímco takto řádila, Evilbone i Bel došli až k ní. Zatímco se navzájem poznáváte, kostlivec se v blikavém světle démonova plamene pokouší najít cokoliv, co by mělo nějakou hodnotu a nebylo ještě zničeno.

Je jisté, že zde byla dříve rozlehlé pracovna obdélníkového tvaru. Severními dveřmi jste sem přišli, další dveře jsou na východě a jsou otevřené, těmi sem zřejmě prošla upírka, lačnící po krvi. Můžete zde vidět police s nepřeberným množstvím knih a svitků, všechny jsou již značně sešlé stářím, celé zaprášené a od pavučin. Evilbone jich namátkou pr vezme, ale nedávají mu moc smyslu, většina z nich je psána trpasličími runami a ty psané v jiných jazycích mu také moc neřeknou - nejspíš nějaké alchymistické a čarodějné věci. Většina svitků je zapečetěna různobarevnými vosky s podivnými symboly, ale kostlivec našel i několik rozbalených, na kterých jsou naresleny složité obrazce, pentagramy, hexagramy, kružnice, asi nějaká démonologie. Ještě než zde zaúřadovala upírčina moc, nacházela se zde vcelku zachovalá alchymistická aparatura, nyní jsou z ní jen střepy a zohýbané trubky. I těch několik málo flakónků s lektvary je nyní minulostí. Přesto se Evilbonovi podařilo učinit pár šťastných nálezů, jedním z nich je celkem zachovalý palcát a železná přilbice, kterou nalezl v rohu místnosti u mrtvoly vousatého muže a také malá dřevěná skříňka obsahující pár zlatých a stříbrných mincí v doprovodu pěti malých rudých drahokamů.

Nyní se můžete buď vrátit zpět na hlavní chodbu a zkusit hledat dál, nebo vejít zbývajícími dveřmi do místnosti, ze které vyšla upírka, do čarodějovy soukromé ubikace.

Druhá skupina
(Algor, Ger'tha, Khaar)

Mrtvolu příšery jste nechali za zavřenými dveřmi a vydali se dál. Za dveřmi, kterými chodba na této straně končí, se vám opět naskytl nebývalý pohled. Veliká obdélníková místnost byla soudě podle zařízení dříve jídelnou pro asi třicet lidí. Stoly a židle jsou však nyní naskládány do dvou velkých barikád, čelící dveřím, kterými jste přišli. V prostoru mezi barikádami a i za nimi můžete vidět mnoho koster orků a trpaslíků a také asi desítku trpasličích soch a též jednu orčí, válečníka s mohutným obouručním mečem, vklíněným do lebky ohyzdného osminohého tvora. Je vám jasné, že to nemůže být nic jiného, než kostra zabitého baziliška, potaženého kůží. Můžete si jen domýšlet, co se tu asi stalo, nicméně to vypadá, že trpaslíci, ozbrojení v očekávání orčího vpádu, byli všichni přeměněni na kámen, zatímco se bili s orky. Poslední přeživší v této místnosti, statný ork, pak stačil zasadit rozhodují úder oné bestii, než ho ta s posledním výdechem proměnila také v sochu.

Z místnosti vede ještě jeden východ do kuchyně a do spíže, ale nenašli jste tam nic hodnotného. Je zde velká pec, kamna a skříně a šuplata s plechovým nádobím. Chybí zde nože, sekáčky, paličky na maso, dokonce i tlouk do hmoždíře. Ve spižírně jste našli jen pár bedýnek a sudů se zkaženými potravinami, na kterých bujela nyní vyschlá plíseň.


Glank Oozy

Rozhodl jsi se vydat severními dveřmi. Překročil jsi vysušené kostlivce na podlaze a vydal ses vstříc nedlouhé chodbě, která po pár sázích zatáčí doprava. V ostré zatáčce se nachází dvoje zavřené dveře, dalšími pak chodba po pár sázích končí. Nakouknul jsi do těch přímo před tebou. V místnosti se nachází několik silně obesraných děr v zemi, kromě nich a pár čmáranic v runovém písmu a příležitostných falických symbolech v kaminivu zde není nic, co by stálo za zmínku. Druhé sousední dveře odhalují pohled do bývalé jídelny. Prostor je vskutku velkolepý, jídelna mohla dříve hostit snad i na dvě stovky hladových krků. Nyní jsou stoly a židle rozházené všude kolem, jako by ji osazenstvo opuštělo ve velikém kvapu. Dá se odsud také projít do prostorné kuchyně a spižírny, ale krom hrnců a pánví zde není nic zajímavého. Všechny potraviny jsou vyschlé a pokryté šedavou plísní.

Nakonec se dá pokračovat jen jedinými masivními vraty, kterými končí chodba hned za zatáčkou. Vrata bývala dříve zajištěna masivním trámem a několikrát obmotána řetězem, ale i přes toto se dokázali agresoři dostat. Že to nebylo zcela zadarmo ukazují suché mrtvoly snad tuctu orků. Trčí z nich šípy jako z jehelníčků, ale žádný z nich nemá u sebe zbraň. Kdy je překročíš, naskytne se ti pohled do obrovské místnosti.

Těžko říci, kolik sáhů má na šířku, či délku, snad padesát, nebo sedmdesát. I výška místnosti je impozantní, možná dobrých třicet metrů. Místnosti dominují tři vysoké pece homolovitého tvaru, kolem nichž je ve výšce asi osmi sáhů ochoz se zábradlím. Na něj se dá dostat po točitých schodech na obou koncích ochozu. Dále jsou zde čtyři mohutná zařízení s obřími kladivy, zřejmě nějaké kovářské buchary a také bezpočet menších kovářských stání s kovadlinami, káděmi a stojany na nářadí. Všechno je zde propojeno systémem úzkých kolejnic, vedoucích odevšud všude, nejspíš pro snadnou dopravu materiálu mezi jednotlivými stáními - počínaje u pecí, dále k bucharům a nakonec ke kovadlinám.

Průzkum samotné místnosti zabere dost času, když jsi sám. Můžeš si jít prohlédnout jižní a východní část, kde jsou pece a schody nahoru na ochoz, nebo severní část, kde je široký průchod kamsi do tmy a kam vedou kolejnice, nebo severozápadní část, kde jsou kovadlinové stání a několikery dveře, spolu s dalším podobným širokým průchodem kamsi, kam vedou i koleje. Ty sám jsi přišel z jihozápadního konce rozlehlé místnosti.


Karas

Rozhodl ses vrátit pro knihu, kterou Glank bez zájmu odhodil stranou. Sice ani tobě kostrbaté trpasličí písmo nic neříká, ale jistě pro knihu časem najdeš uplatnění. Anebo nenajdeš, to se uvidí. Zatím ji držíš v podpaží a v druhé svůj meč, když se odděluješ od Glanka Oozyho a míříš do západního průchodu, posledního zbývajícího v kruhové místnosti. Chodba není vlastně nic jiného, než široké schodiště, mířící hluboko dolů do temnoty.

Sestupuješ snad již tucet minut, když vtom konečně schody končí a ty můžeš vidět, že se po pár sázích rozšiřují do rozlehlé místnosti. Co dál?

Hmmm...

Poté co se nám násoska trochu zlepší, jdu se podívat do místnosti, ve které rozpoutala armagedon. Lebkounek udělal samozřejmě to samé, protože potřeboval najít něco, co by mohl použít jako zbraň, kterou jsi předtím zničil - ostatně, co čekat od tvora, který vlastně nemá ani mozek a to doslova....
V místnosti se vyřádila velmi dobře. Střepy, třísky, kusy papírů se váleli po zemi. Začal jsem koukat po něčem, co by mělo nějakou hodnotu či nějaký jiný význam a nebylo ještě zničeno.
Jsou zde vidět police s nepřeberným množstvím knih a svitků, všechny jsou již značně sešlé stářím, celé zaprášené a od pavučin., pár výtisků se přečíst dalo, ostatně tak i svitků a pergamenů. Nechal jsem svou ohnivou kouly, aby letěla vzduchem, kamkoliv jsem se hnul. Přehrabával jsem se svitky, které byli plné pentagramů, hexagramů, kružnic, asi nějaká démonologie. To bylo něco pro mě. Hltal jsem všechno co bylo napsáno a zkoušel najít nějaký návod jak se naučit nějaké další kouzlo. Podle toho co říkala ta násoska, tak tu někde v tom bordelu musel být svitek, kterej mohl obsahovat nějaké zajimavé a dobré kouzlo...

První skupina
Upírka hezky řádí. A když hledám najdu, mezitím i Bel hrabe. Je jedno co jsme všichni jsme stejní. Lačníme po majetku a moci...
Seberu svůj štastný nález - palcát a helmu. Helmu si nasadím - pokud to půjde. Placát si nechám v pravé ruce a namátkou seeru pár svitků a strčím si je do kožené kabely kterou mám přes rameno -dám jich tam co nejvíc. Pokud toto vyjde:
"Dobrá, co je v té místnosti vedle?"
A jdu do mísnosti vedle (trpasličí ubikace).

Když vejdu do chodby sejdu dolu po schodech.Nahlédnu do místnosti ,vejdu a prohlížím si místnost a zkusím najít něco do čeho by šlo dát tu knihu něco jako batoh nebo brašnu.Ale jinak jsem pořád ostražitý a koukám kam šlapu.

Oni

,,Tady nic extra nenajdete, ale jak myslíte. Užijte si to."
Jen pohlédnu na Bela a pak na kostlivce a odcházím z místností díky kterým mám tolik špatných vzpomínek. I když bych nejraději zbořila ještě něco, ale tady už nic není. Tedy kromě mého sarkofágu, který tahat nebudu.
Odcházím do té chodby, kde jsme se setkali, abych byla co nejdál těm dvou místnostem, které mi ho připomínaly.

Karas neměl námitek a tak jsme se opět rozdělili.

Po zběžném prohlédnutí dvou nezajímavých místností, jsem vešel do další, mnohem větší místnosti.
Viděl jsem velké pece, buchary a kovadliny.
Nechtěl jsem se mnoho zdržovat průzkumem, jelikož mi to přišlo jako ztráta času.
,,Haloo?! Je tu někdooo?!,, ,zeptal jsem se do tmy, aniž bych čekal nějaký výsledek - krom mého prozrazení, mým možným nepřátelům.

Po zjištění, že jsou z místnosti dvě různé cesty, jsem zprvu tápal, kudy se dál vydat.
Nebylo mi nejlépe z toho, že jsem se pomalu ale jistě v tomto bludišti ztrácel, natož z toho, že jsem neměl tušení, kde jsou ostatní.

Po zběžném průzkumu místnosti, jsem se vydal po točivém schodišti nahoru k pecím.
Hledal jsem, zda u nich nenajdu něco zajímavého.
Po průzkumu jsem sešel opět dolu a definitivě se rozhodl pro pokračování severní chodbou.

Druhá skupina

"Vypadá to, že nakonec to bude skoro opuštěný, co?" nadhodím po dlouhý chvíli ticha, když prohledáváme jídelnu a okolní místnosti. Vím, že nemůžu polevit v ostražitosti, mohlo se tu zabydlet něco jinýho, ovšem chtě nechtě už nad tím začínám přemýšlet jako nad naší dočasnou stanicí, kde budem moct nabrat síly.
Jenže ten průzkum může bejt nekonečnej, kolik pater to může mít? Třeba je jich ještě několik nad náma. Nebo pod náma. Tfuj.
Největší pozornost věnuju orkovi, kterýho zkamenění zachovalo. Hledám na něm nějaký odznaky, tetování nebo cokoli, co by mi řeklo, jestli jeho kmen poznávám aspoň z vyprávění. Třeba by mi to mohlo pomoct určit, co se tu stalo. Třeba tu tehdy neumřeli všichni a dostalo se to do legend, co si povídáme u ohňů.
Do baziliška dloubnu sekerou, radši se ujistím, že je fakt mrtvej.

Máme před sebou ještě hodně průzkumu, tak pokračujem. Kdyby tohle byla naše poslední zastávka, asi bych Khaar zaúkolovala, ať spálí všechen ten zkaženej hnus, protože mě ta ohavná plíseň lechtá v citlivým nose.

Druhá skupina

Pomalu se rozhlédnu po té zkáze v téhle místnosti a nervózně zkřivím koutky v nepříjemný úšklebek. "Tohle nás čeká v každé místnosti?! Zkáza a smrt..." řeknu a přejdu ke zkamenělým postavám. Po těle mi přejede husí kůže - Oheň zahubí všechno, ale kámen... S kamenem nic nezmůžu.
Spolu s Ger'thou si každou postavu prohlédnu, až přejdu k orkovi. "Musel to být skvělý válečník. Přemohl trpaslíky a pak zabil baziliška... Blbá potvora..." Položím mu uctivě ruku na rameno, snad namísto krátké modlitby - jako znamení úcty. "Našlas něco zvláštního?" Zeptám se orčice, když vidím, jak si "sochu" zkoumá. "Pane, netušíte, jestli se dá kouzlo bazilišků nějak zvrátit?" Otočím se k mému Pánovi s tázavě zdviženým obočím.

Druhá skupina

Když vidím zkamenělé osazenstvo bývalé jídelny, jen se ušklíbnu a dotknu se jedné nejblíže stojící sochy, zrovna je to jediný z orků, který zůstal naživu.

"Jen se neukvapuj, Ger'tho, tady démonka má docela dobrou připomínku. Ano, Khaar, dokázal bych zvrátit působení pohledu baziliška, otázkou však je, zda to přinese očekávané ovoce. Oživovat jednoho z těch trpaslíků by asi nebylo k ničemu, ale tento válečník," poklepu soše na chránič ramene, "by nám mohl být snad i trochu užitečný. Pokud byly informace z mého dřívějšího studia pravdivé, po navrácení jeho těla do původní formy by si měl zachovat všechny vzpomínky i vlastnosti, kterých za svého života nabyl."

O krok ustoupím a pokynu orčici, aby si stoupla na dosah válečníkovi, přeci jen nevíme, jaká bude jeho první reakce, až ho navrátím zpět z kamenné formy. Zagestikuluji rukama a vyvolám patřičnou magickou formuli kouzla "Kámen na maso".

První skupina
(Evilbone, Sydonai, Seth)

Bel prohledával po vzoru svého kumpána svitky a listiny, hledaje cokoliv užitečného, z čeho by se mohl přiučit něco do svého magického repertoáru. Ačkoliv pracovna sama skýtá mnoho učebního materiálu, pravděpodobně budeš potřebovat více času v klidu, abys mohl vstřebat nové formule. Zatím sis tedy pouze nabral několikero zajímavých svitků a uložil si je k Evilbonovi do brašny k těm jeho. Evilbone je přijal a kdyby to jeho neexistující mimika dokázala, jistě by se nelibě ušklíbnul. Je snad nějaký šerpa? On se nicméně nehodlal déle zdržovat zde, kde to už bylo buď rozbité, nebo křížem krážem prohledané a zamířil do vedlejší místnosti, o které upírka prohlásila, že "tam nic zvláštního není" a sama zamířila ven do chodby. Bel zatím zůstal v pracovně a ještě se pokoušel najít cokoliv, co by mohlo mít jakou-takous hodnotu.

Evilbone se tedy vydal do kruhové místnosti, která evidentně vypadá na to, že zde bydlel nějaký čaroděj. Místnosti dominuje mohutný kamenný stůl, dále postel s nebesy, lenoška, knihovnička a uprostřed kruhový koberec. Vše je velice zaprášené a pokryté pavučinami, ve stěnách jsou držadla na pochodně, ale ty jsou kdoví kde. Z místnosti vedou další čtvery dveře (podle světových stran - S, V, J, JZ, ty jsi přišel ze západních)

Mezitím Seth došla na chodbu, která běží východo-západně. Zleva přišli oba kumpáni, chodba klesá po pár sázích u schodiště a míří dále do tmy, na druhé straně jsou troje dveře, všechny zavřené. Všimla sis, že stěny jsou v celé této chodbě silně poškrávabé ve výšce tvých ramen.


Druhá skupina
(Algor, Ger'tha, Khaar + Khate'rrk)

Ger'tha nejprve zkoumá orkova tetování a válečné malby, ale nic takového doposud neviděla. Výjevy jako ohnivý pták se čtyřmi chvosty a dvěma hlavami, válečné sekery s břity na obou stranách topora, dole, i nahoře, lebky s dlouhými špičatými tesáky... nic takového jsi nikdy nedpatřila na žádném orkovi, ani trollovi, se kterým ses kdy měla tu čest potkat. Kyž jsi se však měla k odchodu, přerušil tě Algor a nepřímo tě pobídnul, abys zůstala.
Algor Chazaar o kousek ustoupil a napjaté ticho jeho společnic mu bylo němou kulisou, zatímco sesílal náročné kouzlo pro změnu kamenné formy na původní živou u orčího válečníka. Netrvalo to ani minutu, když se ostře zablesklo a z čerodějových natažených paží vytryskl zlatavý proud energie, který v mžiku obalil kamennou postavu a zahalil ji do jasného vířícího kokonu. Když se ten po chvíli rozplynul, stojí před vámi statný ork ve válečné zbroji. V okamžiku, kdy se jeho tělo změnilo zpět na živé, vydal ze svých zubatých úst mocný ryk a rozplácnul se na dlažbě jak široký tak dlouhý, meč stále zabodnutý v lebce dávno zabitého netvora pod sebou. Není zcela jasné, zda u něj zaúřadovala zbývající kynetická energie, či byl jen zesláblý, je však očividné, že ork nyní navázal přesně tam, kde před lety skončil - povykem a smrtícím výpadem. Nyní před vámi roztřeseně vstává a tváří se přinejmenším zmateně.


Glank Oozy

Na tvé volání nikdo neodpověděl, snad naštěstí. Kdo ví, co za věci číhá zde v temnotě? Obešel jsi jeden z masivních bucharů a zatímco jsi ho míjel, představoval jsis, jak ho asi jeho dřívější uživatelé obsluhovali. Překročil jsi úzké kolejnice a došel k jedné z vysokých kamenných homolí, která dříve fungovala jako vysoká pec na tavení rudy. Před ní je veliká káď s formou na odlitky, vše je nyní pokryto kousky kamene, prachem a pavučinami. Jal jsi se vystupovat po železném točitém schodišti. Pod tvou vahou silně vrzalo a opadávaly z něj obláčky prachu, ale nakonec vydrželo a ty jsi po chvilce stanul na vrcholu ochozu, tyčícím se několik sáhů nad slévárnou s pohledem na celou rozlehlou místnost. Nyní vydíš další části tohoto místa, kterých sis předtím nemohl všimnout. Ochoz je po své délce lemován širokými průchody do přilehlé místnosti, ze které vedou další úzké kolejničky, končící na okraji ochozu přímo nad ústími vysokých pecí. Že by se tudy z vrchu sypalo palivo? Zároveň nacházíš po své pravé ruce zavřené dveře, další podobné jsou pak vidět na konci dlouhého rovného ochozu. Zůstaneš zde a budeš prozkoumávat horní část slévárny, či slezeš opět dolů a podíváš se na další místa?


Karas

Bez okolků vstupuješ do rozlehlé místnosti a hned se počneš ohlížet po čemkoliv na uložení těžké a objemné knihy. Ke svému zklamání zjišťuješ, že místnost je až na slámu na podlaze naprosto holá a nezařízená. Čeho sis ovšem dříve nevšimnul je několik temných siluet, vyloupnuvších se ze stínů neosvětlené místnosti. Otáčíš se a v rychlosti je počítáš, celkem jich je pět. Všichni jsou vzrůstem malí, kolem 150 coulů, všichni odění do zubatých a ostnatých zbrojí od hlavy k patě, tři z nich v rukou třímají štíty a nehezky vypadající sekyry, dva z nich mají místo nich v rukou masivní nabité kuše. Jejich tvářem rýsující se pod přilbami, dávají tušit, že se jedná o temnou odnož trpaslíků, duergary. Ti dva s kušemi jsou hlubinní gnómové, svirfneblini. Dva z trpaslíků ti zahradí cestu ke schodům, zatímco zbylí tři stojí nehnutě na opačné straně místnosti. Kušovníci na tebe mlčky míří a zbylý sekerník stijí mezi nimi, ve střehu, jako by byl vytesaný do kamene. Chvíli nikdo nic neříká, když nakonec promluví hrubým hlasem jeden ze dvou duergarů u schodiště:

"Tak co nám povíš, hezoune? Do pěkný šlamastyky ses nám dostal, což?"

Druhá skupina

Trhnu rameny. Stačí říct - a taky to vyplním. Nepředpokládala jsem, že Algor bude chtít po teleportu, kdy se málem složil, zkoušet další kouzla.
Zamračeně si prohlížím orka a jeho podivný tetování, a i když moje ochranářská část, co má dávat pozor na Algora i malou démonku, mi říká, že je to blbej nápad, moje orčí já je zvědavý, z jakýho kmene je. Co je zač. A proč šel nakopat trpošům jejich chlupatý zadky.

Kouzlo, co předvede, mě utvrdí v tom, že je mocnej něco-jako-šaman. A že má právo mi poroučet, protože je silnější než já. Jiným způsobem, ale v boji přece každej použije to, v čem je nejlepší.
Jakmile ork, zařve, hned se postavím do bojový pozice mezi ty dva a orka. Ale přitom dost daleko, abych nedostala první ránu. Ztratila jsem dneska svý kamarády, nechci zabíjet někoho svý rasy. Ne teď. Vím, že jsem bojovala v dost bitvách, zabíjela dost jinejch orků... ale teď je mi jasný, že musím co nejvíc členů svý rasy zlomit, aby se přidali ke mně a pomohli nám získat naši zašlou slávu. Naše krásný stepi, odkud nás vyhnali!

"Mok'RA," pozdravím po našem, abych snad získala nějaký prvotní sympatie. "Jsem Ger'tha, válečnice z kmene Zor'agram."
Hrdě se mu představím, že pocházím kmene Lamačů lebek, což je vidět i na mejch znacích.
A doufám, že když já jeho odznaky nepoznávám, že naše kmeny se v minulosti nedostaly do fáze krvavý msty nebo něčeho podobnýho.
Víc toho na něj zpočátku nehrnu.

První skupina
Rozhlédnu se po místnosti a začnu ji prozkoumávat - stůl i postel, prolezuje celé. Hledám cokoliv co by nám ohlo usnadnit naší práci. Svitky, zbraně, mapy, jídlo (pochybuji), lektvary a tak podobně. Po tomto průzkumu, pokud se nestane něco zvláštního se vydám postupně do všech dveří (zleva do prava), a opět je prohledávám (stejné věci), pokud se nestane něco jiného a zajímavějšího.

Prostě démon..

Prohledával jsem svitky a listiny a lačně jsem hltal veškerou magii, kterou jsem na nic našel. Lačnil jsem po dalších a dalších svitcích a formulích, které jsem zde našel. Chtěl jsem víc a víc.... ostatně co také jiného čekat od démona a hlavně démona mého kalibru.
Věděl jsem ale, že budu potřebovat mnohem víc času, na to abych vstřebal všechnu magii z těchto svitků, kterým zřejmě kromě mě, nikdo nerozuměl.
Proto jsem posbíral ty, o kterých jsem předpokládal, že budou zřejmě nejcennější a taky asi neužitečnější, co se učené magie týče. Zbytek byl jen brak, kterýmu jsem ani já nerozuměl, protože to bylo psaný nějakým smyslovím selháním.
Jak jsem řekl, vybral jsem ty nejlepší a jelikož v téhle polodémoní formě nevlastním žádnou kabelu, ruksak nebo pytel, přišel jsem proto k lebkounovi a prostě jsem mu je nacpal do jeho kabely. Nežádal jsem ani jeho svolení, prostě jsem mu je tam nacpal.
"Hlídej mi je, a jestli je někde po cestě za rohem vyhodíš, udělám z tebe prášek." poznamenal jsem přitom.

uf

Vyjdu ze dveří, kde se zastavím. Nevím kudy, nevím kam. Vím jen to, že musím pryč. Ten Bel nebo jak se jmenuje mě v lásce zrovna nemá.
No jo démon. Vždy něco extra. Ale kudy mám já jít?
Chvilku se koukám po stěnách chodby, když spatřím škrábance, které jsou zhruba v úrovni mých ramen. Rukou po nich přejedu a zamyslím se, jestli se trpaslík o něčem nezmínil. O něčem co by mohlo hlídat nějakou místnost z těch třech zavřených.
Nikdy jsem ho neslyšela mluvit a nějakém zvířátku nebo si to nepamatuji?... A já tu také nikdy nebyla, abych toto udělala. Tak co to může být?

Když mne obestoupí stoupnu si tak abych byl bokem s knihou k střelcům."Proto aby když zaútočí první bych byl schopen svými zbystřenými smysly zachytit knihou obě střely" pomyslím si ale když zaútočí první ti ostatní tak k nim jsem bokem takže můžu zkusit schytat co nejmíň ran.A co nejvíce jich rozdat. Když tohle zhodnotím rozhodnu se!
Usměji se ale tak aby si toho nevšimly.
"Řekl bych že jste v přesile".Když mluvím zkusím hodit knihu po jednom ze střelců a hned jak mám volnou ruku nechám ruku ve vzduchu a vykouzlím magickou střelu a pokusím se smrtelně zranit toho druhého střelce pak skočím udělám kotoul směrem k prvnímu střelci,hned jak dokončím kotoul zvednu se a pokusím se dostat toho střelce mečem.

Druhá skupina
Světlo,tvrdá a tupá bolestPomalu otevřu oči.Ležím na kamenné podlaze toho podělanýho bludiště.Doufal jsem, že se sem už nikdy nevrátim.Nevim kolik je to let, co sem zabil tu svini tady dole, ale vim jedno, že ta podělaná vobluda mě stihla uvrhnou do mého kamenného vězení.Teď jsem však volný.
Postavim se na nohy a do ruky uchopím svůj Zer´tec. I po tolika letech jsou jeho čepele ostré jako ten nejlépe nabroušená obsidiánový hrot, a pevné jako skála.Můj pohled spočine na skupince lidí přede mnou.Mocně zařvu a zaujmu bojový postoj.Vtom si povšimnu toho, že ve skupince je i orčice."Mok'RA" odpovím na její pozdrav. Je zřejmě z váženého klanu a má dobré vychováníMoje oči spočinou na kmenových značkách .Z těch mála značek, co si ještě pamatuju, si tuhle pamatuji nejlíp. Je to znak kmene lamačů lebek, který byl v mé době velice silným a nebezpečným kmenem.
Mé jméno je Khate´rrk a pocházím z kmene Černého zubu.
Vyhrnu pravý rukáv krožkovky, aby byl vidět vytetovaný znak mého kmene.(odkaz)

Druhá skupina

Opřu sekeru i štít o zem. Jakmile hned při prvním kontaktu nevypukne řevnivost, mělo by to bejt v pořádku aspoň do tý doby, než náhodou zjistíme, že třeba někdo z našich rodin vyhlásil tý druhý mstu na dětech.
Lehce schýlím vyholenou hlavu s culíkem.
"Podle všeho je to už mnoho let, co tě dostali. Ale mocnej šaman, u kterýho sem ve službě, tě odeklel. Tohle je Algor Šazár, mocnej čaroděj. A tohle je Khaar, ohnivka." Vždycky kývnu hlavou k tomu nebo onomu.
"Co se tu vlastně stalo? Nejsi první ork, kterýho sme viděli, každopádně seš nejzachovalejší a nejživější. Co chtěli Černozubové tady dole u trpaslíků?"

Když jsem vystupoval na ochoz, vše tak krásně vrzalo.

Óó, jak krásný to zvuk, viď Glanku...

Nahoře jsem se pak rozhlédl a měl vše krásně na dlani.
Až nyní jsem si všiml také dalších dveří, nicméně jsem stále trval na tom, že zůstanu na stejném podlaží, abych nezabloudil ještě více.
Sestoupil jsem po točivých schodech opět dolů a vydal se severní chodbou - s kosou připraven kdykoliv seknout..

Druhá skupina

Kouzlo se mi podařilo (jak také jinak) a kamenný ork se tak proměnil z kamene zpět do své původní podoby. Naštěstí netrpěl obvyklým šílenstvím, způsobeným dlouholetým zakletím do kamene a tak s ním byla i celkem rozumná řeč. Mluvit jsem nechal Ger'thu, neboť právě ta může od válečníka vyzvědět nejvíce. Její poslední otázka však zatím visí ve vzduchu, ačkoliv bych se na ni sám rád dověděl odpověď.

"Tak odpověz, Khate'rrku. I mě samotného zajímá, co tu stalo," otážu se válečníka.

Evilbone

Vešel jsi do kruhového pokojíku a s lačností sobě vlastní ses jej jal prohledávat. Kdo dřív příjde, ten dřív najde, mohlo by znít tvé životní krédo. Musíš pracovat rychle, než sem vejde ten démon a sebere ti něco cenného. A opět se ti zadařilo, aspoň myslíš. Vedle postele jsi spatřil krásně vyřezávanou skříňku, kde hned za průhlednými dvířky vidíš kovanou lucernu s rudými dvířky (obrázek). Natáhneš svou kostlivou ruku ke skříňce, ale zjišťuješ, že je zamčená. Budeš se znovu pokoušet otevřít zámek svou zbraní, či ji necháš na pokoji a budeš pokračovat v dalším prohledávání pokoje?


Seth

Namáháš svou paměť, abys v ní vylovila jakoukoli informaci týkající se rýh na stěnách. Máš pocit, že ti čaroděj nikdy neřekl nic, co by se týkalo čehokoliv jiného, než co se týkalo výzkumu na tobě. Možná ty rýhy mohou mít souvislost s hromovými ranami, které se čas od času ozývaly odněkud z blízka. Co mohlo být jejich zdrojem je ti však záhadou, ostatně jako všechno kolem tebe.


Karas

Rozhodl ses agresivní vyjednávání s temnými trpaslíky a jejich gnómskými kumpány. Bleskovou rychlostí jsi mrštil knihou po jednom ze střelců a naplno ho zasáhnul objemným fasciklem do prsou. Malého mužíka rána zaskočila natolik, že se nezmohl ani na zvednutí rukou, aby se chránil, a úder ho tak bez problémů odeslal k zemi. To byla chvíle pro tebe, aby ses pohnul k dalšímu kroku svého smělého plánu. Využívaje momentu překvapení, za který vděčíš jen své nadlidské rychlosti, jsi mohl pokročit k dakšímu bodu plánu - vykouzlení magické střely. Než se stihli ostatní válečníci mobilizovat, začala se ve tvé dlani materializovat zářící fialová koule. V tu chvíli tvým tělem prosvištěla šipka z kuše druhého gnóma, který na tebe celou dobu mířil kuší. Zavřeštíš strašlivou bolestí a kouzlo se s prsknutím rozplyne do prostoru ve víru světélkující mlhy. S hrůzou pohlédneš na svou hruď, ze které trčí až po opeření. Místo zásahu je spálené na uhel a neskutečná bolest tě doslova oslepuje. Náhle se proti tobě prudce zvedne kamenná podlaha a ty máš co dělat, abys neupadl do mdlob. Přistupuje k tobě jeden z vousatých a do ocele zakutých trpaslíků, klekne k tobě a otočí šipkou ve tvé ráně. Exploze bolesti zastře na okamžik tvůj zrak, takže jen slyšíš, jak ti říká:
"Jak se ti zamlouvaj naše mithrilový šipky, dlouháne? Tvýmu kámošovi stačila taky jedna a div se celej nezesral bolestí."
Když se ti opět vrátí zrak, tak krom rozšiřujícího se spáleného fleku na prsou a smradu spáleného masa vidíš také gnóma, který si otírá z přeraženého nosu krev.
"Ok'chra he nighor ux," štěkne gnóm na trpaslíka a stoupne si vedle tebe.
"Vog okch?" odpoví mu tázaný.
"Nepha gihaka ne uš'megha ni aleoman eth!" pronese naštvaný gnóm a ukáže mu svou přelomenou kuši. Trpaslík pozvedne obočí, uchechtne se a podá mu svou hrůzu nahánějící zbraň. Gnóm ji uchopí do rukou, široce se nad tebe rozkročí a beze slova jí švihne proti tobě. Poslední věc, kterou jsi zaregistroval před tím, než jsi definitivně ztratil vědomí, bylo odporné mlasknutí a praskot kosti, když ti gnóm oddělil pravačku v rameni.

Probouzíš se... nebo ne? Těžko říci, kolem tebe je temnota neprůhledná dokonce i pro tvé oči. Kde jsi? Co se stalo? To nevíš. A možná jsi opravdu mrtvý.


Glank Oozy

Radši jsi se nechtěl moc vzdalovat od známých míst, přeci jen jsi sám, a tak jsi opět sešel po točitém schodišti dolů do velké kovárny. Kolejnice, mířící severním směrem do širokého tunelu tě přímo zve, aby ses tam podíval. Ujdeš sotva dvacet sáhů, když si všimneš, že kolejnice se stáčí v jakési "kapce" nazpátek. Na samém konci kolejí je hluboká díra o průměru snad dvacet sáhů, která vede tak hluboko, ža ani nedohlédneš dna. Vidíš jen děsivou temnotu. Kdo ví, k čemu tato díra slouží. Že by zdejší obyvatelé narazili na trhlinu při kutání? Při svých úvahách si povšimneš ještě jedné zajímavé věci - po obvodu hluboké jámy vede nahrubo vytesané schodiště, lemované přichyceným řetězem a vedoucí spirálovitě dolů.

První skupina

Zkoumám skříňku. Chci jí prohlédnout kvůli pastem. Pokud žádnou nenajdu použiji palcát k otevení - rozbiji sklo abych se k lucerně dostal. Pokud se to vše povede, prozkoumám lucernu a vydám se dál. Mám velice rád červenou a lucerna v takové skřínce musí mít nějakou hodnotu, jinak by tam přeci nebyla ne. To že mi dmon narval své svitky do mé brašny ignoruji, nevadí mi tam, skoro nic neváží.

Ušel jsem zhruba dvacet sáhů, když se chodba začala pomalu stáčet zpět.
Na jejím konci jsem došel k velké jámě.
Opatrně jsem nahlédl dovnitř, ale neviděl nic než tmu.
Až po chvilce jsem si všiml, že po jejím obvodu vede točivé schodiště.

,,Tak se podíváme, co se tam ukrývá, Glanku..,, ,zašeptal jsem pro sebe, a vzdal se tak myšlenky, že zůstanu celou dobu na stejném podlaží.

Ještě, než jsem se vydal na schodiště, popadl jsem na zemi nějakou nepotřebnou věc - nějaký větší kámen, kus prkna, prostě něco, co je aspoň trošku těžké - a hodil jsem ji do jámy.
Zajímalo mě, za jakou dobu ta věc dopadne na zem, abych měl alespoň nějakou představu, jak je jáma hluboká.
Až poté jsem se chytl řetězu a začal jsem sestupovat.
Děkoval jsem ďáblu za to, že mám zrak tak vyvinutý a je mou silnou stránkou.
Spoléhal jsem na něj...

Zatraceně

Když se proberu zkusím zjistit jak na tom jsem.
Poohlédnu se po tom kde se právě nacházím,ale jinak zůstávám v klidu .Zkusím se zaposlouchat jestli něco neslyším,nebo nevidím.

Chodba)

Přemýšlení bylo neúspěšné a tak se vrátím a jdu k Belovi.
,,Ukaž mi ruce..."
Chvilku čekám, jestli ukáže a pokud ne, tak se ho zeptám.
,,Neudělal si venku nějaké rýhy do zdi? Nepamatuji se, že by trpaslík mluvil o někom jiném než jsem já. Proto mě ty rýhy docela znepokojují... Ale jestli jsi je udělal ty, tak je vše v pořádku."
Chvilku čekám a pak se otočím a jdu zpátky do chodby, kde se nadechnu, abych zjistila, jestli tu někde není něco živého co by mi popřípadě mohlo ublížit... Když nepočítám Bela.
Sakra ale něco to udělat muselo a nebyla jsem to já. Musí tu někde být něco, co buďto spí a nemá to žádný pach a nebo je to již dávno mrtvé.
Čekám chvilku jestli někdo nepřijde z těch dvou, kteří prohrabávají ty hnusný poznámky. A pomalu se vydávám k prvním dveřím, co jsou blíže ke mě. Zaposlouchám se od místnosti, jestli něco neuslyším.

V místnosti u baziliška

Hmm takže orkyně...Pomalu se ze mě začíná vytracovat bojechtivost a z bojového postoje přecházím na postoj "teď jsem hodnej ork"Já a moji spolubojovníci jsme se sem vydali pobít pár těch mrňavejch šmejdů.Pár sme jich pobili a šli si pro zlato. Pak nás tu načapalo tohle hovado
Pohodím ramenem směrem k baziliškovi. Smim-li se tě zeptat ó mocný mágu a učenče, který rok je?
kolik let mohlo uplynout od té doby, co jsme se s mými bratry ve zbroji vydali vymlátit ty dlouhovousý šmejdy?
Pohledem přejedu po místnosti a moje oči se zastaví na démonce, kterou mi Ger´tha představila jako Khaar.Zatnu svaly, protože démoni mi jsou hrubě proti kůži.Zatnu tesáky a klouby na ruce mi zbělají, jak pevně začnu svírat toporo své sekery.

Druhá skupina

"Proč? Válka, nebo jenom kvůli lupu? A kde vlastně jsme?"
Pokud by to mezi tím, než mu Šazár odpoví, zapomněl, klidně mu ty otázky zopakuju, protože je to pro mě důležitý. Hlavně ta poslední.
Jeho řeč těla však najednou začíná mluvit agresivně. Nepohnu se, snad není takovej debil, aby útočil na přesilu, která ho v podstatě zachránila. Pokud jo, bude muset přejít nejdřív přese mě, a já jsem připravená bránit svoji jednotku jako vždycky.

"Neudělej žádnou blbost, který bys pak mohl litovat," prohodím jenom tak mimochodem, protože nevděčnost nemá rád žádnej mocnej šaman, tím míň Šazár.

Něco málo informací o tom, co se stalo zde v podzemí. Ostatním můžeš svými slovy sdělit cokoli, co uznáš za vhodné.

Před pěti lety jsi ty a tvůj kmen zaútočili spolu s dalšími klany orků a goblinů na mocné trpasličí město, zvané Zlatá brána. Toto město je vystavěno v útrobách vysoké hory a říkalo se o něm, že je zcela nedobytné, tedy pokud by byl někdo tak hloupý a zaútočil na něj zvenčí. Vy jste se však prokopali zevnitř a zahájili masivní ofenzivu skrze jejich důlní štoly. Ty jsi byl jedním z předvoje, to jest z jednotky, která byla vyslána v úplném čele útoku, aby pročistila oblast pro opravdovou armádu. Někteří říkali, že vás poslali v čele proto, že jste jedni z nejlepších a že jen vy uspějete. Jiní zase říkali, že jste tento úkol dostali za trest a že nikdo neočekával, že z něj vyjdete živí.

Bohužel sám nevíš, jak celý útok dopadl, neboť tě bazilišek proměnil v kámen při snaze zabít co nejvíc trpaslíků. Kde se tam vzal netušíš.

Tak trochu mě vyvede z míry to, že ke mě ta pijavka přijde a žádá mě o něco takového. Nejdřív skřížím ruce na hrudi a podívám se na ní pohledem, jsi ze mě děláš srandu ne?
Nakonec jsi s povzdechnutím ukážu rozevřené ruce. Jsou stejné jako lidské, až na to, že mají o trochu hrubější kůži a drápy. Drápy vyrůstají přímo z konečků prstů, žádné přetvořené nehty jako třeba u ní, které jsou mimochodem na dvě věci, nemůžete nikoho ani pořádně rozpárat.
Byly stejně dlouhé jako samotné prsty a o něco tenčí, ale přesto vražedně ostré.
Když se zmíní o tom, jestli jsem to neudělal já, uchehtnu se a přistoupím ke zdi. Máchnu rukou a moje drápy způsobí o něco tenčí rýhy, než byli na zdi, ale skoro stejně hluboké - nu co, nejsem prostě v celé démoní podobě, lidské tělo má pořád dost omezení i když v téhle, humanoidní podobě.
"Dokážu je udělat, myslíš-li tohle, ale ne, neudělal jsem je, protože když jsi po nich přejedeš, poznáš, že je někdo udělal před hodně dlouhou dobou." řeknu a jak přejíždim drápy po svých a těch druhých rýhách, dost nepříjemně to zaskřípe.
"Nicméně, ať to bylo cokoliv, buď je to už mrtví, nebo odtud uteklo.... každopádně, já se jdu podívat za naším lebkounem, protože nechci, aby jsi všechno pozlátko nechal pro sebe.... pokud tu vůbec něco takového našel...."

Druhá skupina

Pomalu povolím sevření topora a sekeru volně spustím na zem.
Promiň, jenom jsem vůči démonům trochu nevraživej. Jednou mě jeden tenhle posranej démoňák sviňsky podved.
Jestli ta svině ještě žije, tak přísahám při otci že pokud se mi dostane do rukou, tak bude prosit o to, abych ho zabil.
Šli jsme sem hlavně kvůli krevní mstě.Ti trpaslíci vyvraždili a vyrabovali vesnici,která byla pod ochranou našich spojenců. Co se týče toho, co je tohle za místo, tak vlastně to ani nevím.
Stopovali sme ty fousáče až sem, kde sme je jednoho po druhym pobili.Pak sme tady ale zabloudili a potkali baziliška.
Pomalu a klidně si začnu sundavat helmu z hlavy.Krátké vlasy, které mám na své hlavě zastřižené asi nějak jako na pankáče si mi za tu dobu neprodloužili ani o palec.Přes levé oko mám namalované válečné barvy našeho kmene s válečným pomalováním.Otřu si pot z hlavy a vodflusnu si na zem.
Oh mocný mágu mohu.li se tě zeptat, smím se přidat k vaší výpravě?

Naslouchám orkovu líčení a pokouším se urovnat si nové informace. Škoda, že ork nemá tušení, co je to za místo. Něco jiného mi ale stále vrtá hlavou, tak jen nechám válečníka domluvit a pak mu odpovím:
"Jistě, přidej se ke mně a budeš mít svou pomstu, pokud mi ovšem budeš přísahat svou loajalitu."
Pokud se bude ork držet podobných zvyklostí jeho rodu, jako Ger'tha, očekávám, že přede mnou poklekne a položí mi k nohám svou zbraň. Možná to ale jeho klan dělá jinak. Až bude hotov, pokynu skupince aby se odebrala ven z místnosti a pak se ještě otážu orka:
"Pověz mi, Khate'rrku, kudy jste se sem se svou hordou dostali?"

První skupina
(Evilbone, Sydonai, Seth)

Evilbone - nejprve jsi obhlédl skříňku kvůli pastem, ale žádné sis nevšimnul. Jak už je u tebe zvykem, opět sis k otevření pomohl zbraní. Tvůj palcát bez problémů prorazil průhlednou stěnu skříňky, načež se ozvalo prasknutí a pak podivné šprong! Ze skříňky na zem vypadlo několik pružinek, šroubků a nakonec se vykutálela i zrezivělá šipka s opeřením na konci. Tak přeci jen tam byla past, jen notně sešlá věkem a tudíž nefunkční. Tak či tak, lucernu máš na dosah. Uchopíš ji svou kostlivou rukou a opatrně ji vyndáš ven. Je opravdu moc krásná. Prohlížíš si ji ze všech stran, abys přišel na to, jak se vlastně otevírá. Nenašel jsi však nic, než malou páčku. Jemně jsi s ní pohnul, načež se lucerna rozzářila velmi jasným červeným světlem a definitivně rozehnala temnotu kolem tebe. Není ti sice jasné, jak to funguje, když jsi nemusel nic zapalovat, ale hlavně že jsi ji zprovoznil.

Sydonai - přicházíš do vedlejší místnosti zrovna ve chvíli, kdy kostlivec vytahuje z jakési rozbité skříňky červenou lucernu. Chvilku ji zkoumá a pak musí cosi udělat, neboť místnost zaplní její jasné červené světlo. Prohlédneš si zařízení pokoje, vypadá to tu celkem útulně, asi tu dříve někdo bydlel. Místnosti dominuje mohutný kamenný stůl, dále postel s nebesy, lenoška, knihovnička a uprostřed kruhový koberec. Vše je velice zaprášené a pokryté pavučinami, ve stěnách jsou držadla na pochodně, ale ty jsou kdoví kde. Z místnosti vedou další čtvery dveře (podle světových stran - S, V, J, JZ, ty jsi přišel ze západních)

Seth - Zastavíš se u dveří, stojících přímo naproti těm, ze kterých jsi vyšla, ale neslyšíš zpoza nich žádný zvuk. Vezmeš tedy za kliku, ale ta se ani nepohne. Že by bylo zamčeno? Dveře jsou dosti bytelné a je možné, že je nedrží jen jeden zámek, ale i závora. Snad by ses i mohla pokusit je vyrazit, přeci jen silná jsi dost, nebo uděláš něco jiného?


Třetí skupina - Glank Oozy

Porozhlédl jsi se kolem sebe po něčem těžkém. Vhod ti přišel velký kámen, tak jsi ho bez váhání hodil dolů do temné díry. Chvíli čekáš, pak ještě chvíli, ještě... po asi pěti sekundách jsi zezdola uslyšel několikanásobné bouchnutí, když kámen narazil na pevné dno a několikrát se dole odrazil. Voda tam dole tedy není, to je jasné. S tímto vědomím jsi zahájil sestup dolů. Jen díky svému skvělému zraku jsi byl schopný kráčet po schodech celkem rychle a bez obtíží, hodně také pomáhala kůže na tvých nohou, která na vlhkých schodech prakticky vůbec neklouzala. Netrvá ti to dlouho a jsi dole. Místnost je spíše ohromná jeskyně s krasovými útvary na stěnách, které jsem velmi hrubě přitesány, většinou ale vypadají jak je příroda vytvořila. Když sestoupíš na dno, jako první věc tě zarazí povrch podlahy. Není totiž tvořen skálou, ale ostrým štěrkem, který tě bodá do chodidel. Jinak odsud vede jeden východ, je to úzká šikmá puklina ve skále a dále jsou tu naproti ní dvě kruhové díry zhruba ve výšce tvých kolen a o průměru asi jednoho sáhu.

Svítí, mám rád když to svítí

Zvednu své kosti od skříňky s lucernou v ruce. Zajímalo by mě jestli je vidět vnitřek jinak temných očních důlků mé lebky. No prdím na to, je čas lépe to tu prozkoumat. Vydám se do sevrních dveří, začnu prohlídku od severu a pak to nějak stočím.

Druhá skupina

Celou dobu poslouchám orkovu řeč, až se mi v jednu chvíli zdá, že se na mě nějak moc dívá. A ano, dívá. Začne zatínat pěsti a zuřivý pohled na jeho tváři mě donutí tázavě svraštit obočí. "Aha... Cokoli se děje, hlavně žádné hádky a bitky... Nic takového teď nepotřebujeme." Už se chystám něco říct a udělám malý krůček dozadu, ale Ger'tha naštěstí pohotově odpoví za mě.
Khate'rrkovo vysvětlení přijmu a na znamení pochopení kývnu, načež se opět vrátím na původní pozici. "Stejně by nebylo moudré cokoli zkoušet. Nemyslím si, že by přežil větší množství plamenů a i kdyby ano, Pán nebo Ger'tha by ho nenechali jen tak odejít." probleskne mi hlavou, zatímco se snažím poslouchat orkovo vyprávění. Když si odplivne na zem, celého ho přejedu pohledem. "Vynikající. Další gentleman ve skupině."

Když kámen dopadl na zem, a zjistil jsem, že dole není žádná voda, jen jsem pokrčil rameny a dal se na sestup.
Po chvilce jsem už stál dole a přemýšlel, co tady vůbec dělám.

Neměli jsme se dělit... ,pomyslel jsem si, ale trmácet se mi po schodech zpět nahoru se mi vůbec nechtělo.
Vydal jsem se tedy po štěrkové zemi k jedinému vchodu a doufal, že tam už bude cesta příjemnější.

Protáhl jsem se štěrbinou a napjatě pokračoval dál v cestě.
Má zbraň - kosa - byla každou vteřinou více a více připravena k útoku - ke strachu z toho, že zde zabloudím a zemřu žízní a hlady, se také pomalu přidával strach z neznáma a strach z toho, že již nespatřím denního světlo.

,,Halo? Je tu někdo?...,, ,zkusil jsem opět štěstí, i když asi marně.

Lilith, Ruk a Groll - sídlo Algora Chazaara

Vzdálené otřesy a hromové dunění ti dávají tušit, že i přes všechnu svou snahu jdeš pozdě. Sám černokněžný pán tě v posledním zoufalém pokusu uhájit svou pevnost před mocnými vetřelci poslal do sálu Dávných hrdinů s Krystalem Navrácení, abys odvrátila zkázu, se kterou se zatím Algorova družina potýká. Tento zodpovědný úkol jsi zatím splnila na výbornou, v Sálu jsi Krystal použila na sousoší čtyř dávných gobliních hrdinů a ti, podřízeni nyní tvé vůli, spořádaně klusají hned za tebou v plné zbroji, připraveni položit své životy v boji, který je měl každou chvíli potkat. Pokud se tedy stihneš dostat zpět ke svému mistru Algoru Chazaarovi včas. Ač nerada, musíš se vrátit trochu jinou cestou, neboť jeden z mohutných otřesů uvolnil několik kamenných kvádrů ze stropu a ty zavalily jedno ze schodišť, vedoucích k sálu. Vztekle jsi zaklela a hned jsi s partou gobliních zabijáků zamířila do temné chodby doufaje, že dorazíš včas k druhému schodišti.

Konečně u schodů. Boj nahoře je zřejmě v plném proudu, spousta kouře, křiku a rámusu. Radši přidáš do kroku a bereš schody po třech, teď jde asi o každou vteřinu, kdy je rozhodující, abys s posilami vpadla do zad té verbeži, co napadla vaše sídlo. Mineš několik podpůrných sloupů vedle schodů, když vtom zaslechneš vedle sebe hrozivé zařvání. Instinktivně se shýbneš a jen tak tak tě mine dlaň široká čepel obouručního meče a zakousne se hladově do lebky jednoho z goblinů za tebou. Vyplašeně se ohlédneš, co se to děje a spatříš mohutného válečníka v neúplné rytířské zbroji, podle divokého vzezření nejspíše krolla (postava Groll). S výrazem šílence vytrhne svou obludně velkou čepel z gobliní mrtvoly, ramenem srazí druhého válečníka na zem, jako by snad nic nevážil a pak s neskutečnou rychlostí zarazí meč do jeho obličeje. Jeho bestialita a ohromující rychlost, se kterou vyřídil dva tvé válečníky tě na chvíli přimrazí ke schodům. Náhle se zpoza tvých tad ozve hromová rána a ta tě dostatečně probudí k aktivitě. Napřáhneš ruku vůči válečníkovi a už už se chystáš vyřknout zaklínadlo, jež by ho proměnilo na škvarek, když vtom se kontury tvého těla začnou vytrácet a tvá mysl jako by odplouvala kamsi daleko. Kroll se na tebe pomalu otočí, krev a mozek odkapává z jeho nahé čepele. Zlostně na tebe zavrčí, rozmáchne se... a mlžný obrys tvého těla protne jeho meč, aniž by tě zranil. Pak se zcela rozplyneš a zmizíš, spolu s dvěma zbývajícími gobliny.

Nevíš, co se stalo, ale zdá se, že jsi byla přenesena na jiné místo. Jestli je to dílo tvého pána nevíš. Když se do tvých očí opět navrátí zrak, vidíš, že jsi se ocitla v jeskyni, spoře osvětlené světélkujícími houbami, rostoucích na stěnách, na bahnité zemi, nebo v homolovitých trsech všude okolo. Vedle sebe slyšíš dvojité zasténání, to jsou oba goblini, kteří se sem přenesli s tebou. Oba mají kožené zbroje, krátké meče a krátké luky. Pohlédnete na sebe se směsicí nevyřčených pocitů a rozhlížíte se okolo, jestli je vám toto místo jakkoliv povědomé.

"Nevim sice kde sme, ale du se mrknout támhlenc za tu velkou houbu," zaskřehotá tiše jeden z goblinů, popostrčí si na hlavě přilbici a vydá se směrem k přerostlé, modře svítící houbě, která osvětluje nejbližší okolí rozlehlé jeskyně. Druhý gobliní lučištník (Ruk) zůstane u tebe.
"Fájn, já se du zase podivat na druhou stranu, ať tady ne..." jeho projev byl náhle přerušen táhlým zavytím ze směru, kudy odešel druhý goblin. Prudce se tím směrem otočíte a srdce vám málem spadne do kalhot. Zpoza rohu se trochu nejistým, mírně kulhavým krokem vypotácí ten strašný krollský válečník. Ve světle fosforeskující houby vidíte jeho hrůzně krví zacákaný obličej, i vnitřnostmi zbrocenou zbroj a zbraň. Je vám jasné, že jste zbyli už jen vy dva, s berserkrem v patách.

Neznámý místo s ďáblicí a krvelačnym magorem

Na přemejšlení nebyl čas, když začal ten šílenej obr masakrovat mý kumpány, zmoch sem se enom na založení šípu, pak se začly dít ty divný hokus-pokus kraviny, kdy sem byl chvíli průhlednej a pak nijakej. Aspoň že sem vyčadil vod toho vobojručního magora, enom škoda, že ta čertice je tu taky. Byl bych vzal dráhu hnedka, jak by to bylo možný, takchle tu s ní musim bejt a poslouchat co vona gdákne. No už se mám k vodchodu a chce se mi vzít do zaječich, dyž se vozve ňákej řev. No do vrrčí prdele! napadne mě enom, dyž vyleze ten běsnej halama a hodí po mně řeznickým vočkem.
"Kůrva, a srát na to šecko!" houknu a rovnou beru kramle na druhou stranu, než stojí ten ogar, na čertici zvysoka jebat. Já tady zgebnout nechci a gdo uteče, vyhraje.

Divné čáry máry


Vzdálené otřesy a hromové dunění mi dávají náznak toho, že i přes všechnu mou snahu jdu pozdě. Sám zlolord mě v posledním zoufalém pokusu uhájit svou pevnost před mocnými vetřelci poslal do sálu Dávných hrdinů s Krystalem Navrácení, abych odvrátila zkázu, se kterou se zatím ostatní Algorovi přívrženci potýkají. Není nikoho, kdo by tento úkol vykonal zodpovědněji, než jsem byla já, v Sálu jsem Krystal použila na sousoší čtyř dávných gobliních hrdinů a ti, podřízeni nyní mé vůli, spořádaně klusají hned za mnou v plné zbroji, připraveni položit své životy v boji, který je měl každou chvíli potkat. Pokud se tedy stihnu dostat včas zpět k mému mistru Algoru Chazaarovi včas.
Ač nerada, musím se vrátit trochu jinou cestou, neboť jeden z mohutných otřesů uvolnil několik kamenných kvádrů ze stropu a ty zavalily jedno ze schodišť, vedoucích k sálu.
Vztekle jsem zaklela a nechybělo ale velmi nepříjemné zavrčení a hned jsem jsi to s partou gobliních zabijáků zamířila do temné chodby doufaje, že dorazím včas k druhému schodišti.

V tom se ale na mě vyřítí něco velmi nečekaného. Děkuji v duchu svým instinktům, kteří mě donutili se sehnout, protože kdybych to neudělala, měla bych tu čepel zapíchlou v hlavě já a ne ten goblin za mnou. Poté se na mě řítí, jako šílený být, kroll. Slyšela jsem o téhle rase a bylo velmi pravděpodobné, že rána jeho mečem, by určitě pronikla mými šupinami.
Proto pozvednu ruku, abych toho magora usmažila na škvareček - na kterých bych jsi zřejmě poté i pochutnala - ale vše začne být jako v mlze. Mou mysl začne ovládat temnota a obraz nepřítele se vytrácí.

Když moje mysl přijde znovu k sobě, zjišťuji, že již nejsem na stejném místě, jako předtím, ale ty dvě hromádky čehosy jsou tu pořád se mnou. Začichám, je to tu moc prosiceno spórami hub a plísně. Všichni tři se snažíme zjistit co se stalo. Dojdeme k závěru, nebo aspoň tedy já, že nás musel přenést zlolord. S tímhle důvodem jsem se prozatím uspokojila.
Jeden z goblinů se rozhodně prohledat okolí. To samé chce udělat ten druhý, ale czduch se najednou naplní pachem čerstvé krve. Oba zaslechneme zařvání, při kterém tuhne krev žilách. Z poza rohu se na nás řítí ten magorský kroll, který se nás pokoušel zabít už předtím. Zřejmě se nějakým nedopatřením přenesl spolu s náma. Zbylí goblin bere kramle. Jí ho ale s vrčením včas čapnu za koženou zbroj na zádech.
"Nikam! Jseš v tom se mnou!" vztekle na něj prsknu a přitom i celkem dost zavrčím.
Poté se otočím k tomu krollovi, který se na nás řítí. Znovu pozvednu ruku, tentokrát mám ale dost času na to, abych ho usmažila, ale něco mi říkalo, že mám zkusit něco jiného.
"STŮJ!!" zařvu na něj. Neočekávám nějakou reakci.
"Nebo z tebe udělám škvarek dřív, než sem vůbec dojdeš!" řeknu a dodám k tomu velmi přesvědčivé zavrčení, kterému by tvor jako on mě ostatně rozumět víc, než slovům.

Sídlo temného čaroděje
Vracím se zpět za hlavní skupinou vedenou bělovousým mágem. Ten chlap má snad mapu. Jdi doelva a vyčisti tu chodbu a pak vězení. Jak tom věděl?
Přemítám, zatím co běžím po stopách ničení a sem tam překročím ležící mrtvolu. Ať už naši nebo jejich.
Zbytek chlapů jsem nechal za sebou, prohledají vězení a pak se k nám připojí. Když tu vyběhnu do malé místnosti s velkými sloupy a narazím na skupinu nepřátel.
Čtyři malé pokřivené postavy a uprostřed ženská. Tedy něco, co připomíná ženskou, ale má to rohy a ocas. A celá se v plamenech leskne. Hmm... Šupinová zbroj.
Úder vedu šikmo z hora na její hlavu, ale na poslední chvíli uhne a já minu. Tedy jí minu, jen tak mimochodem rozetnu jednoho z goblinů.
Skáču vpřed a ukončím bídný život druhého z nich ranou do obličeje. Sek obloukem míří již opět na tu ďábelskou potvoru, kterou chránili.
Zásah!!
Pak se zmateně rozhlédnu, protože čepel meče prošla skrz ní a vzápětí zmizeli. Jen dvě mrtvoly zbyli.

Nevolnost, zmatení a vztek.
Tyhle pocity mnou projdou jak tři vlny krátce po sobě. Okolo mě je šero čeřené jen nazelenalým svitem velkých bledých hub. Klečím na jednom koleni v nějaké břečce a pak se nedaleko mě pohne nějaký stín.
Křivé nohy a přihrbená postava.
To není nikdo z našich!!
Meč s tupým mlasknutím zatínám mezi rameno a krk. Sek protáhnu až k břichu, přičemž krájím koženou zbroj jak nějaké plátno.
Do bláta padá rozpolcený trup a hromada vnitřností. Mě do obličeje stříkne nějaké svinstvo.
Vyrážím směrem, odkud goblin přišel a jsou tam..
Tady je. Už mi neunikne.
Ženská s rohy a poslední goblin. Ten ustupuje či snad zdrhá, ale já mám oči jen pro ní.
Něco říká, otevírá ústa, ale já ji neslyším. V uších mi tepe a hučí krev, vidím jen jí a okraje se ztrácejí v rudém oparu.
Musím být rychlý, ta svině je hbitá. Jestli začne utíkat, nedoženu ji.
Bleskne mi hlavou a s obouručným mečem napřaženým nad pravým ramenem se vrhám směrem k ní.
*********
Sorry za délku, ale trochu jsem se rozepsal, jak to vidím ze své strany.

Něco mě chytne za flígr. No jasně, ta proklatá ženská.
"Jebe ti, nebo co?" zařvu na ni. Sílu má jak bejk a ať sebou melu jak chci, nevykroutim se z její pazoury. Mezitím se na nás chstá obořit ten mameluk. No co si ta rohatice myslí??? Já chci pryyyč!!! začnu panikařit. Kdyby to šlo, klidně se slíknu ze zbroje a zdrhnu nahej, ale to by mě ta důra nesměla držet jak svěrák.
"Dyť nás sejme! Pustně kur-vá!!!" zaječím na ni a koutkem oka jen bezmocně sleduju blížícího se velikána.

Druhá skupina

Poté co mi čaroděj řekne, že se k jejich výpravě mohu přidat poue kdyý složím přísahu, tak mi v hlavě začne vířit mnoho vzpomínek.
Mám- li skládat svoji přísahu, tak hezky po staru jako mí předkové.
Nasadím si přilbici a sekyru si vykopnu vysoko k tváří. Pak se čepelí říznu napříč přes moji levou dlaň a dlaň položím opět na toporo sekery.
Pomalu se přiblížím k čarodějovi a kleknu si před ním na kolena.ZDe ti při krvi mé i krvi mích nepřátel přísahám věrnost. pokud bych se snad někdy zřekl svých služeb k tobě, tak mě nech raději zabít, než abych žil v hanbě.

Pomalu se zvednu z tvrdé a studené země. Očkem pohodím Na Ger´thu.
Orkyně, která se vydává na výpravu hmm o tom se musím dozvědět něco víc
Otřu si rukáv do vesty, kterou mám přes kroužkovku.
Tak mocný mágu, co teď ?

Druhá skupina

Pokývám hlavou, že takhle je přísaha v pořádku. Občas, u těch, co nemaj špetku cti v těle a jenom to předstírají, se stávalo, že se ji pokoušeli obejít tak, že nějakej krok z toho malýho obřadu neudělali. Zvlášť ten s tou krví, protože věděli, že chtějí zradit, a báli se msty duchů našich předků.
Ale nelíbí se mi, že ignoruje otázku, kterou mu Šazár položil.
"Teď odpovíš, na co se tě ptal," připomenu, protože už bych se odsud ráda vymotala. Když budu vědět, kudy se dostat na vzduch, prohlídnu si, kde jsme, bude mi líp a pak se můžem vrátit k průzkumu. Nechci ale žít s tím, že jsem ztracená v pitomým trpasličím bludišti.
"Potřebujem najít cestu ven z týhle králikárny. Tak doufám, že si pamatuješ, kudys šel. A trochu fofr, protože kdo ví, co naše krvelačný ovečky dělaj, když na ně nedohlíží teta Ger'tha," ušklíbnu se.
Je pravda, že jsem komandovala hlavně svoji orčí skupinu, dokud ještě žili, ale pokud se jednalo o bezpečí Šazára, nevyhnuli se tomu ani ostatní. A někteří jsou moc horkokrevní nebo... kdovíjací, tak uvidíme, kolik se jich vrátí z toho pitomýho bludiště.

První skupina

Stojím za dveřmi, a neslyším z nich vůbec nic. Žádný náznak života nebo něčeho, coby znamenalo nebezpečí.
Ale co když je tam něco, co se probudí tím, jak vyrazím ty dveře? Áááá nemám ráda kobky a miliony zavřených dveří. To mě ten hajzl nemohl držet ve sklepě? No... Asi ne, protože by to nedopadlo tak, jak to dopadlo zde. A to tak že ze mě udělá sušené maso, které stále žije, ale v hrozných bolestech. Kdybych mohla, tak mu udělám to samé. Jen kdybych mohla.
Zamyslím se trochu víc než jsem původně plánovala, ale jistá si stále nejsem, jestli ty dveře mám vyrazit nebo ne.
Jasně i rychlá jsem a za zády mám toho démona, ale kdo ví, co se tam ukrývá? Třeba to může být někdo jako já, ale to bych ho cítila. Nebo tam bude něco, co na mě bez okolků vylétne a zabije mě. A nebo tam nebude nic. Ale to by zase ty dveře nebyly tak dobře zavřené. I když kdyby tam něco bylo, co je silné, tak si tu závoru otevře a dveře vyrazí samo. No dobrá jdeme na to.
Po dlouhém rozmýšlení nebo možná přesvědčování sebe sama jsem dospěla k tomu, že se ty dveře pokusím otevřít.
Položím na ně ruce a začnu tlačit. Nejdříve vyvíjím malý nátlak ale postupně zabírám stále víc a víc. Přitom poslouchám, jestli se tam něco nezačalo hýbat nebo hemžit, abych toho mohla když tak nechat.
Nemůžu to vzít najednou. A třeba to ani nejde. A hlavně pokud tam něco je, tak fakt nechci skončit, jako svačinka nějaké stvůry co tu podobně jako já už hodně dlouho nic nežrala.

Druhá skupina

Poté co složím svoji přísahu se cítím nějak jinak. Hmm asi to bude tím, že se zase těším do bitvy.POté mě z mého přemýšlení vyruší Ger´tha.
Ach ano tak co se týče toho kde jsme, tak tohleto místo je bývalá bašta trpaslíků jak jsem již řekl, ale co jsem vám neprozradil je, že tohle město se považovalo za nedobytné.Jediná cesta ven, kterou tady v tomhle bludišti nebudeme hledat roky je tajná štola, kterou sme se sem prokopopali při útoku.
Jen si tak vzpomenout kde ta podělaná štola je to bude asi trošku obtížnější.
Začnu pátrat v mysli a snažím se vzpomenout si na něco, co by nám pomohlo se dostat ven z tohohle prasečího chlívka.Jediné na co si jsem schopnej vzpomenout je nějaká malá místnustka s knihama.
Nenašli jste cestou sem nějakou takovou posraní místnost, která by vypadala jako knihovna?

Přicházím do vedlejší místnosti zrovna ve chvíli, kdy kostlivec vytahuje z jakési rozbité skříňky červenou lucernu. Chvilku ji zkoumá a pak musí cosi udělat, neboť místnost zaplní její jasné červené světlo. Prohlédnu jsi zařízení pokoje, vypadá to tu celkem útulně, i když já bych asi zvolil něco tak trochu jiného, ale to je hold otázka vkusu,asi tu dříve někdo bydlel.
Místnosti dominuje mohutný kamenný stůl, dále postel s nebesy, lenoška, knihovnička a uprostřed kruhový koberec. Vše je velice zaprášené a pokryté pavučinami, ve stěnách jsou držadla na pochodně, ale ty jsou kdoví kde. Jop, vážně tu někdo bydlel, zřejmě majitel oné pijavice, kterou jsme tu našli, jak mlela z posledního.
Nicméně, mě začne zajímat ta lucerna, co našel lebkounek. Dojdu k němu a založím jsi ruce na hrudi křížem.
"Ale, ale, ale copak to lebkounek našel?" pronesu.
"Aspoň už nemusím plýtvat svou energií, abych udržel přijatelné světlo..." poznamenám. Rozhlédnu se okolo.
"Hele, ta pijavka nám někam zdrhla..."

Mé vrčivé a slovní varování nijak nezabralo. K tomu, mě ještě ten goblin bude nadávat. Umřít? Pff, já rozhodně ne, ne proti téhle hroudě masa, který umí jen máchat tím svým klackem. Nicméně, ale rozhodně bych něco udělat měla.
Sevřu goblina v pařátu pevněji, aby se mi nevysmýkl. Musela jsem začít přemýšlet. Dračí Hněv tu použít nemohu, na to tu není dost místa a riskovala bych, že to tu taky můžu zbořit. Takže jako jediné východisko byl oheň. Naneštěstí z mého otce na mě přešla i schopnost chrlit oheň. Sice není tam mocný jako u plných draků, ale pořád je velmi silný. Neseškvařím nikoho na místě, ale rozhodně ho celkem dobře zapálím.
Trochu se rozkročím, ocas zvednu trochu výš do vzduchu a vztekle s ním máchnu za sebou.
Poté se nadechnu a zařvu. Řev také není tak silný jako u plných draků, ale rozhodně se dobrý na překvapení protivníka. Zlolord mě sice naučil jak vytvořit plamen magií, ale chrlení ohně je pro mě lepší zábava. Pociťuji potom takovou sladkou chuť, která se podobá jahodám. Doufám, že tímhle aspoň jeho útok zastavím, protože mi v hlavě něco říká, že by byl dobrý spojenec.
Znovu se nadechnu a otevřu ohniví váček, který obsahu tekutinu, která se při kontaktu se vzduchem vznítí. Takto vlastně draci chrlí oheň. Lehce se zapřu nohama a poté znovu otevřu pusu, ale tentokrát z ní vyjde proud plamenů, které dopadnou několik metrů přede mnou a před tím magorem...

Druhá skupina

Odfrknu si. "Dobýt se dá všechno," zamrmlám polohlasem.
To, že ork není schopnej dát nám jasnej směr, mě, mírně řečeno, podráždí. Chci už odsud kurva ven. Jinak mě popadne amok a klidně si cestu ven prokopu sama. Ale neskončím tu chycená v nějaký blbý trpasličí noře.
Vykecávání na můj vkus bylo až až, takže pokud Šazár nic nemá... a stejně se dá mluvit za pochodu... netrpělivě se vydám pryč zase jako první a hodlám jít do druhý odbočky, kterou jsme neprozkoumali. Třeba tam bude cosi s knihama.
Ještě přes rameno prohodím: "Zatím ne. Tak se pořádně koukej, jestli si nevzpomeneš, kudyma přesně jste šli."

Lilith, Groll, Ruk

Válečník na nic nečekal a s řevem a obouručákem nad hlavou se vrhnul vstříc polodračici Lilith, která stále pevně svírá vyděšeného a vzpouzejícího se goblina Ruka. Lilith se rozhodla neuposlechnout návrhu goblina a místo útěku se rozhodla pomoci si od obtížného soupeře plameny. Z jejích úst vyšůehne masivní ohnivá koule, která po dopadu na zem exploduje ve smršti plamenů. Zatímco dračice i goblin sledují to peklo, které zakrylo postupujícího válečníka, bleskne jim oběma hlavou, že je snad po všem. Jejich naděje ale zmaří řvoucí hrouda svalů, s mečem stále nad hlavou, která se vyřítí z ohně před nimi a jediným mocným švihem, vedeným nazdařbůh před sebe, utne Rukovi temeno hlavy. Krvavý cákanec, obohacený o mozkový šlem a úlomky lebky, chlístne dračici na dekolt. Goblinova mrtvola se s idiotským výrazem sesune na zem mezi dva protivníky - Lilith a Grolla. Ten je sice velmi zle popálený, ze seškvařené kůže na prsou a ramench se mu kouří, ale vypadá stále velmi, velmi naživu. Nyní jste od sebe na dosah krollova meče a jeho silných paží, nějaké dva sáhy.

Plameny, samý plameny. U Kyhena, vona ho snad dosta... A pak skok, švih...

"Unk!"

A to sem si dycky myslel, že moje poslední slova budou jiný. Kurvajs! A pak už jen ticho, tma...
No a je po mě.

Seth

Po kilometrech úvah jsi se nakonec přeci jen rozhodla dostat se přes ty bytelné zamčené dveře. Postupný tlak nebyl k ničemu, dveře se ani nepohly. Zkusila jsi tedy pár nárazů ramenem, ale ani to s nimi nic neudělalo. Zlostně ses na dveře podívala a řekla si, že zkusíš poslední pokus, trochu s rozeběhem. Ustopila jsi tedy pár kroků zpátky do laboratoře a pak se vrhla kupředu. Náraz... a pak mocné prasknutí dřeva a ty se řítíš dovnitř do místnosti. Náhle se ze stran zárubní dveří bleskurychle vymrští čtvero zahnutých bodců a proklajou tvé tělo skrz naskrz. Jeden hrot ti projel těsně pod levou klíční kostí, druhý ti probodl pravou plíci, třetí prošpikoval pupek a poslední bodec ti proklál pravé stehno, těsně pod kyčlí. V hrůze zjišťuješ, že tě tento překvapivý útok nastražené pasti nejen dokonale přišpendlil na místě (na bodcích jsou pilovité zpětné zuby), ale navíc tě i zvedly o dobrých patnáct coulů do výšky, takže se nemůžeš ani hnout. A bolest je přímo příšerná.


Evilbone, Sydonai

Konec flákání, je čas jít dál. Na podrobnější průzkum bude určitě čas později. Evilbone sebral svou lucernu a vydal se s démonem severními dveřmi. Vcházíte do čtvercové místnosti, zhruba 4x4 sáhy. Uprostřed je na soklu z tmavého kamene socha trpaslíka, celého zakutého do kamenné zbroje a držícího obouruční válečnou sekeru. Opatrně ho obcházíte a všimnete si, že jediné, co na něm není kamenné, jsou jeho oči - dva krásně broušené rubíny, vsazené do jeho kamenných očních důlků.
Z místnosti vedou ještě jedny dveře východním směrem.


Glank Oozy

Protáhl jsi se štěrbinou ve skále, zatím jediným východem z rozlehlé jeskyně, do které jsi slezl po točitých schodech a zavolal před sebe do tmy. Odpovědí ti je zpočátku jen několikanásobná ozvěna tvého chraplavého hlasu, i ta však po chvíli zcela zanikla a kolem tebe se rozhostilo jen ticho. Ovšem jen do chvíle, kdy jsi z místa, odkud jsi přišel, zaslechl podivný šramotivý zvuk, jako by se něco začalo hrabat v štěrku. Ke svému úleku jsi shledal, že se ono šramocení blíží tvým směrem! Nyní ti nezbývá, než pokračovat puklinou dál do tmy, nebo zda se půjdeš podívat, co způsobilo ty zvuky.


Karas

Tma kolem tebe je téměř dokonalá a tak se ti nadaří rozpoznat, kde se nacházíš, ani v jakém stavu. Ruka ti stále chybí, to je jasné. Co bude dál ovšem jasné není. Zaposloucháš se aspoň do ticha kolem sebe a brzy tak zaslechneš vzdálené kroky, evidentně několikery. Zkusíš se pohnout z místa, ale nedaří se ti to, něco tě drží na místě. Než stihneš cokoliv dalšího vymyslet, nebo udělat, otevře se před tebou obdélník světla a z něj vyjde několik robustních postav. V mžiku celou místnost zalije jasné červené světlo, vycházející z lucerny jednoho z trpaslíků, co vešel dovnitř. Jeho doprovod, do černé oceli zakutí duergaři se sekerami, se postavili podél dveří a tváří se kamenně.

Temný trpaslík postavil lucernu na nízký kamenný stolek a z truhličky, kterou si s sebou přinesl, vytáhl plátěný balík. Ten před tebou beze slova rozvinul a odhalil tak působivou sbírku lesklých nástrojů. Bodce. Pilky. Háčky. Nože. Pak postoupil k tobě a beze slova ti roztrhnul zbytek tvé košile a odhalil tak spálený kráter na tvé hrudi. Několikrát šmiknul nůžkami a cáry tvého oděvu spadly na studenou kamennou podlahu. Chvilku si prohlížel jak zranění na tvé hrudi, tak pahýl tvé ruky, pak vzal do ruky jakýsi temně fialový krystal a přiložil ti jej doprostřed čela. Chvilku jsi měl pocit, jako by ti něco tahal z hlavy a když krystal opět oddálil, svítil jasně fialově a kolem něj vířila mihotavá aura.
"Rug, ef'magrath," zabrebentil duergar, odložil krystal na stolek a místo něj vzal do ruky jeden z lesklých nástrojů. Ani se na tebe nepodíval a zabodnul ti jej do zčernalého masa kolem tvé rány na hrudi. Celým tvým tělem znovu projel blesk agónie a ty ses vzepjal, nechopen jediného pohybu. Trpaslík zamlaskal, načež ti zabodnul ten samý nástroj do pahýlu ruky. Bolest byla o poznání menší, i když ti také tělem projelo ostré bolestivé škubnutí. Durgar pokývnul hlavou, odložil nástroj a posadil se na stoličku asi dva sáhy od tebe. Pak si promnul dlouhý vous a lámaně pravil:
"Já sem Ulrik. Ty si náš... fjéseň. Já ti dáme pár... otásek pro tébe. Ty mi šíci co my chcem, nebo ty pude bólet," zvedl huňaté obočí a významně pokynul k nástojům po své levici. Pak pokračoval:
"Fotáska prfní: Jak ty ses dostal sem k nám dolu? Mlufit rychle, nebo móc bólet."

A kurva...

Tlak? Nic.... Víc síly? Zase nic....
Fajn... S rozeběhem..
Rozeběhnu se a ááááááá letím do místnosti, kde mě ve vteřině přišpendlí čtyři bodce.
,,Ááááááááááu...."
Zařvu na celý kolo a rozhlížím se.
Vyndat jen jeden... Přeci jsem nesmrtelná... Takže? Nemuselo by to bejt tak zlý.
Ruce mám jakš tak volný... Tedy jednu. Zkusím se tedy nějak natáhnout a vytáhnout tu svini z plíce... Je to nejblíž a tak nějak předpokládám, že pokud to minulo srdce, tak se zase zahojim.
Nebo to nějak zlomit. Něco.
Kouknu na sebe. Na nohu dosáhnu těžko. I když...
Zvednout jí a pak se pokusit se nějak dostat z těch ostatních? Vystřelili ze stejného směru, takže se jen musím dostat stejnou stranou, jakou sou do mě vražený ven...

Neušel jsem mnoho sáhů, když jsem za sebou uslyšel zvuk.
Co!... co, co..to je!, trhnul jsem hlavou a přemýšlel, zda se dát na útěk do neznáma, nebo se tomu postavit čelem.

,,Stůůůj, pokud chceš mít svou hlavu na svéém míííístěěě i nadááále! Stůůj, jestli nechceš chcíípnout mou rukou!,, ,zasyčím dostatečně nahlas a svou kosu připravím k útoku.

Ustupovat nyní nehodlám a ač se ,,to,, ke mně přibližuje, jdu tomu pomalu a opatrně naproti.

- Pokud to začne utíkat.. nepronásleduji to.
- Pokud se to zastaví - jdu tomu nadále naproti.
- Pokud se to ke mně stále blíží, přimhouřím své oči - abych to uviděl dříve, než to uvidí mě - a zaútočím.

Při prozkoumání místnosti se sochou jste náhle zaslechli silnou ránu a hned po ní ženský výkřik. Že by upírka? Její bolestné zavytí se ozývá odněkud z chodby, kde jste otevřeli magické dveře. Na chodbu se můžete dostat severními dveřmi z této místnosti.

Druhá skupina

Nechám orka složit přísahu po svém a po celou dobu ho nijak nepřerušuji, vím, jak je to pro něj důležité. Ostatně pro mne také... Když je hotov, lehce se mu ukloním a pak pokynu skupině, aby vyšla ven z místnosti. Ork se trochu rozpovídá, ale jeho řeč spíše naznačuje, než že by prozradila něco konkrétního. Štola? To dává smysl. Knihovna? To už méně...
"Zatím tu nejsme úplně zabydlení. Poslal jsem pár přisluhovačů, aby se tu porozhlédli. Možná už bude na čase, abych je svolal a zeptal se jich, co našli. Možná, že tu knihovnu, či štolu už někdo z nich objevil."

Dojdeme zpět na rozcestí a Ger'tha se hned nabízí k prozkoumání druhé chodby. Pokývnu hlavou na souhlas a řeknu:
"Jdu zpět do kruhové místnosti, kde jsme se objevili, připravovat kouzlo. Vy tři zatím prohledejte druhý konec chodby a pak za mnou přijďte, až s tím budete hotovi."

Na ta slova se otočím a osvětlujíce chodbu mihotavým světlem ve své dlani odcházím pryč do tmy, zanechávajíce Ger'thu, Khaar a Khate'rrka na křižovatce chodeb.

Druhá skupina

Když k nám Šazár promluví, viditelně zaváhám. Ne snad že bych se bez něj bála nebo najednou nechtěla pokračovat v průzkumu, spíš nemám dobrej pocit z toho, když ho v tomhle nepřátelským území mám nechat samotnýho. Když tu byla požíračská truhla, může tu bejt i něco jinýho. Ne že by si s tím neporadil, ale když kouzlí, potřebuje se soustředit, ten přesun taky nebyl zrovna jednoduchej... A já jsem tu od toho, abych ho kryla, když čaruje.
Na zlomek vteřiny balancuju mezi odmítnutím přímýho rozkazu před podřízenejma, což by ani jednomu z nás nepomohlo, a přesvědčováním sama sebe, že je to jenom pár kroků a že bych takovýho šamana neměla podceňovat a urážet přehnanou starostlivostí.
Ale kdo by se kurva nestaral, když mi nikdo nezbyl?
Zafuním. "Šazáre?" Šazár se mezi tím dostal několik metrů ode mě. Odkašlu si... a nakonec řeknu něco naprosto jinýho, než jsem měla v plánu. "Buď opatrnej," zamrmlám a rázně zmizím v druhý chodbě.

Postup volím takovej jako předtím, jenom rychleji, pokud to okolnosti dovolí. Prohlídnout si za pomoci Khaar chodbu, jestli nedostanu nějakým bodákem do čéšky, a pokud to vypadá čistě, tak postupně otevírat dveře.

Stále v podzemí


Sotva hnu brvou, když mě goblinova krev v podstatě ohodí od hlavy až k patě. Nijak mě to nerozhodí, protože byli situace, kde jsem já osobně dělala mnohem hezčí/horší věci. Nepopírám, že se mi takové věci nelíbí...
Protáhnu jeden z koutků do jakéhosi úšklebku a poté vypláznu dlouhý jazyk, kterým jsi olíznu trochu krve z pravého koutku.
Začnu trochu přemýšlet a budovat strategii. Jak jsem řekla už předtím, něco mi říkalo, že tohle stvoření bude velmi dobré mít na své straně a hlavně na straně zlolorda. Brutalita, se kterou přichází jeho útoky, by se skvěle hodili, pokud bychom museli čelit dalšímu podobnému boji. Aspoň, že se teď zastavil, sice je celkem blízko a mě, ale aspoň mu nebude bránit vzdálenost v tom, aby mi aspoň trochu naslouchal.
"Hej.." začnu.
"Zkus teď aspoň chvíly poslouchat..." řeknu a dám mu pár sekund na to, aby to tak nějak vstřebal.
"Proč mě chceš zabít? Já nejsem tvůj nepřítel..." další pauza aby to vstřebal.
"Jsme stejní, ty i já... nepochopení... ponižováni.... znetvořeni.... "
"Máme být spojenci, a né nepřátelé... a společně jít, proti těm, co nás ponižují...."
Doufám jen, že moje slova pochopil, pokud ne, jsem připravená tu použít Dračí hněv, který by rozhodně znamenal jeho smrt...

Lilith a Groll
Vrhám s napřaženým mečem vpřed, když tu se ta „ženská“ rozkročí a vychrlí z úst proud ohně, který vytvoří přede mnou velkou ohnivou kouli.
A kurva!!
Bleskne mi hlavou, ale uhnout již nestačím.
S řevem prolétnu skrz plamennou výheň a najednou jsem na druhé straně.
Tělo mi zasáhne bolest. Ukrutná bolest, kdy cítím, jak mi hoří hruď a rameno. Ucítím spálené maso. Moje maso a jestli jsem doteď rozzuřeně útočil, teď už je to to jen bezhlavý, brutální útok vedený téměř naslepo.
Když přes sevřené oči pohlédnu na svůj cíl, zjistím, že ta stvůra je stále naživu. To co jsem zasáhl byl poslední z goblinů.
Ho použila jako štít.
Bleskne mi hlavou. Vzápětí si uvědomím, že ji mám na dosah meče.
Šílený bolestí a vztekem vedu brutální útok téměř vodorovně se zemí s úmyslem ji rozseknout na poloviny.

Druhá skupina

Mám špatný pocit z toho, že bych měla Chaazara opustit. Přeci jen by mohl být oslabený a i tak... Je to hloupé - ne, že by se nedokázal ubránit sám. Jen se zkrátka cítím jistější, když vím, kde zrovna je.
Zdá se, že nejsem jediná, koho to napadlo a Ger'tha projeví jakousi starostlivost na čarodějovu stranu. Není snad třeba cokoli říkat, tak jen směrem k mému pánovi souhlasně přikývnu a pak dlouze skloním hlavu na rozloučenou. "Hodně štěstí, Pane." zašeptám ještě, když černokněžník odchází chodbou. Snad to ani není slyšet, jen mi připadalo, že to mělo být vyřčeno.
Pak se začnu plně soustředit na průzkum dalších místností, abych zahnala myšlenky na všemožné bestie pochutnávající si na mase mého temného pána. Svítím očici na cestu a společně opatrně postupujeme dál.

První skupina

Místnost s trpaslíkem... socha srubíny. Hehe, ale je tam určitě past a dvakrtá štěstí nemusím mít. No, možná později. Výkřik... asi upírka. No mě to celkem nezajímá... hurá do dveří. Jdu ke dveřím které nejdříve prohlédnu kvůli pastem a pak je zkusím otevřít, pokud to považuji za bezpečné.

Fajn, takže diplomacie nefunguje, ten magor chce bojovat na život a na smrt. Musím přehodnotit situaci.
Když to vemu ale kolem a kolem, mám dost velkou šanci vyhrát. Jeho útoky jsou sice vedeny s velmi brutální silou, ale tak velikost zbraně je pro něj rozhodující. Čím větší zbraň, tím je těžší a hůře se s ní manipuluje. Tudíž moje výhoda je v mém těle - lehkost a pružnost. Neměla bych mít tedy problémy uhýbat jeho brutálním ranám, pokud budou takto pokračovat, o čemž jsi myslím, že budou. Ale to zřejmě on dlouho nevydrží. Jeho maso je téměř seškvařené do černa a pokud se dostanu do určité vzdálenosti, mohu znovu použít oheň, který jak se zdá je velmi účinný, vůči jemu.
Zaútočí na mě, ale já se jen pousměji. Jeho útok je veden zhruba do mého středu těla, takže bych měla bezpečně uniknout, když uhnu do strany.
Pokud povede takto další útoky, brzy bude bez energie a jakmile neuzvedne svou zbraň mám vyhráno, zatím vše hraje do mých karet...
Jeho zbraň sviští vzduchem a já pokouším uhnout do strany, ve snaze tak uniknout jeho útoku....

Ger'tha, Khate'rrk, Khaar

Vydali jste se na opačnou stranu chodby, než jste byli předtím s Chazaarem, rozhodnutí se nepříliš dlouho zdržovat. Chodba je prakticky zrcadlově shodná s tou, kde jste již byli - tři páry dveří vždy naproti sobě s místností na konci. Šestero malých kumbálků vždy obsahovalo pár postelí a truhliček, ale krom občasných kosterních nálezů a všudypřítomných pavučin zde nestojí nic za zmínku. Vlastně ano, Khaar našla v seschlém pařátku jednoho z vousatých kostlivců zpuchřelý váček s pár měďáky.

Průzkum této části podzemí se již chýlí ke konci, neboť nyní stojíte konečně před dveřmi, zahrazujícími konec chodby. Stačí do nich ledabyle strčit a hned spadnou na zem, zřejmě již velmi dlouho dobu visely jen na jednom zrezlém pantu. Naskýtá se vám pohled na místnost, z větší části zavalené balvany a sutí z propadlého stropu. Některé kameny jsou silně očouzené, stejně jako oděv mnohých koster, takže tu nejspíš došlo k požáru, či výbuchu. Zajímavé jem že ač je místnost zavalená, ve stropě je díra, která vede kamsi do další místnosti. Pokud tedy chcete vyšplhat po kamenech vzhůru, můžete si tam posvítit a porozhlédnout se tam.

Druhá skupina

No, aspoň tu nebyla další žravá truhla. A je lepší si bejt jistá, že odsud nám nic nevpadne do zad.
Posledních dveří se jenom dotknu a hned upadnou. V mihotavým světle, co mi poskytuje démonka, přelítnu očima výjev před sebou. Užuž se chci otočit, že z toho nic nebude, když si nahoře všimnu, že by se tam dalo prolézt. Smysl pro povinnost mi nedovolí nad tím máchnout rukou, protože třeba je to cesta ven, o který mluvil Khat? Šachta se mohla zhroutit... sice tu nebyla knihovna, ale možná je na druhý straně.

"Khaar, zvládneš to?" zeptám se rovnou. Ona je mnohem drobnější a pohyblivější. Navíc si tam posvítí. Já jsem zakutá do kovu, je sice pravda, že s trochou námahy bych možná zvládla nějaký kameny odházet, ale to udělám jedině tehdy, kdyby se démonka nemohla protáhnout. Případně ji tam můžu vysadit, když bude chtít.

Evilbone, Bel

Zatímco Bel okouní po místnosti, Bel obhlíží zámek do vedlejší místnosti, zcela ignorujíc upírčin křik. Když vezme za kliku, lampa se na okamžik jasně rozzáří a pak se vrátí k opět normální intenzitě svitu. Dveře se s cvaknutím otevírají a kostlivec tak může vstoupit do prostorné kruhové místnosti, ne nepodobné té, ve které jste již byli. V mnoha ohledech vypadá stejně, je zde postel, vysoký stůl, lenoška i křeslo, jen knihoven je zde více a přibyl také dlouhý kamenný stůl s různými křivulemi, ampulemi a vývěvami. Asi pokoj nějakého alchymisty. Při letmém průzkumu objevil Evilbone za postelí kostru trpaslíka v honosném, nyní zašlém hábitu. Lebku má rozčísnutou ve dví a v seschlém pařátu svírá jakousi podivně tvarovanou kamennou kuličku, podobnou vejci, s mnoha rytinami po obvodu (obrázek). Krom tohoto jsi nalezl velké množství neidentifikovaných lektvarů, svitků a knih.

Seth

Pokoušíš se vytáhnout ze sebe hrozivé čepele, ale bez valného úspěchu. Jednu čepel jsi sice ze sebe vytáhla, ale stálo tě to tolik životní energie, že pokoušet se o to i u ostatních tří by tě mohlo uvrhnout do opětovného komatu. Zpětné zuby na ostatních třech kosách tě tedy perfektně drží ve vzduchu. Není ti vůbec jasné, kdo by konstruoval takovou past, ani jak by onoho nešťastníka dostali z čepelí, když ani ty se se svou silou nedokážeš vyprostit. A kde vězí ti dva, když je potřebuješ? Je třeba něco vymyslet, tahle situace začíná být dost frustrující.

Napadlo tě, že by ses mohla pokusit změnit podobu a tím se dostat z té pasti? ;-)

Glank Oozy

Zasyčíš svou výhružku do tmy, jež jsi nechal za sebou a připravíš si svou zbraň. Ať už je tam cokoliv, na chvíli to ustalo, ale pak rachocení nabylo opětovné intenzity. Něco se k tobě blíží, šlape to štěrku a vydává podovné cvakavé a skřípavé zvuky. Jdeš tomu naproti a po pár sázích konečně spatříš původce oněch zvuků. Jsou to dva statní rezavci (obrázek). Velmi dobře si na ně pamatuješ ještě z nedávného Algorova sídla, kde si temný kníže zřídil sádku těchto nestvůr, které mu pak pomáhaly snáze likvidovat v oceli oděné hrdiny. Jejich hlavní složkou potravy totiž tvoří hlavně železo.

Nestvůry k tobě otočily svá dlouhá, chvějící se tykadla a poté se přes strusku rozeběhly přímo na tebe. Nejdřív ti není jasné, co je na tobě tak přitahuje, když vtom tvůj pohled padl na kosu ve tvé ruce.

Karas

Temný trpaslík se ošklivě zamračil, sebral ze stolku další z lesklých nástrojů a velmi pomalu ti ho začal vrážet do rány na tvých prsou.
"Tak ty nebude mlufit, upír? To ale neni topré pro ty! Septám se snofa a ty mi dát otpověť, nebo já tě zabiju, takchle lehko!" lusknul prsty a vytáhnul z tebe zakroucenou věc, která ti po celou dobu jeho proslovu působila neskutečnou bolest.
Zatímco se pokoušíš vzpamatovat se a tvůj život balancuje na hranici života a smrti, trpaslík pokračuje:
"Posletní možnost, upír. Jak ty ses dostal sem k nám dolu? Kudyma? Mluv, nebo konec." Tvůj pohled padnul na velmi dlouhou lesklou lehlu, kterou ti duergar, jistě na mimoděk, namířil na tvé pravé oko. Je ti jasné, že pokud nepromluvíš teď, tvá existence nejspíš skončí.

Lilith, Groll

Lilith se rozhodla neustupovat z boje a před mocnými údery krollího válečníka jen uhýbat. Útoky na polodračici doslova pršely a její uhýbací manévry zpočátku celkem vycházely, i když často to bylo jen o fous. Až do chvíle, kdy ji špička dlouhého obouručáku zasáhla do ramene. Jakémukoli smrtelníkovi by sek jistojistě oddělil paži od zbytku těla, ale u tebe, hlevně díky tvé dračí kůži, zanechal jen hlubokou, krvácející ránu. Zavyješ bolestí a uskočíš dál od těžce oddychujícího válečníka. Čekala bys, že touto dobou bude již ztěží za sebou vláčet svůj meč, ale kroll se zdá být spíše příjemně rozcvičen, na jeho tváři široký úsměv šílence odhodlaného tě zprovodit ze světa.

V ten moment, kdy uskočíš od rozlíceného válečníka s krvácející ránou na rameni, zaslechneš odkudsi zpoza sebe zřetelné syčivé a šišlavé zvolání:
"Stůůj, jestli nechceš chcíípnout mou rukou!"
Doslova vytřeštíš oči. Ten hlas přeci znáš! A ať do tebe hrom bací, jestli to není tvůj starý dobrý známý bažináč Glank Oozy. Jestli je tady on, tak tu musí být i ostatní a hlavně Algor Chazaar. A před ním by ani tahle hora svalů neobstála.

Vrátím se do kruhové místnůstky, kde jsem se se zbytkem své družiny objevil po seslání telepotračního kouzla. Světlo, které jsem vyčaroval, volně zavěsím do prostoru pod stropem, poté se co nejpohodlněji posadím na zem do tureckého sedu a zavřu oči. Je třeba se pečlivě soustředit na sesílání kouzla.

Po chvíli je mi jasné, že to nebude tak snadné, jak jsem si myslel, posledních pár kouzel mě dosti vyčerpalo. Nicméně nedbám na perlící se kapky potu na svém čele a po několikáté opakuji v duchu magickou formuli pro telepatický impuls. Je to obtížné už i jen proto, že mí služebnící jsou rozptýleni různě daleko ode mne.

Nejdříve se napojím na Bela, tak je to nejsnažší. Po chvíli se spojím i s Evilbonem. Najít Glanka mi činí větší obtíže, asi je už daleko, ale i na něj se napojím. Pak zkouším oba upíry. Larten... toho necítím a i u Karase je vlákno velice slabé. Že by se s nimi něco stalo...? A potom, jakoby náhodou, ucítím i blízkost Lilith. Je daleko a zraněná, ale přeci je tu také. A poté se soustředím na zprávu.

"Mí služebníci, váš pán, Algor Chazaar, vás volá k sobě."

Jen co k nim telepaticky promluvím, přeruším kouzlo a do hlavy se mi vlije chladivý pocit. A pak padnu tváří na tvrdý kámen pod sebou, bezvědomí se dostaví hned vzápětí.

Při prozkoumání místnosti se sochou jsem zaslechl jakousy silnou ránu a hned po ní ženský výkřik. Že by upírka? Třeba se o něco jenom praštila. Ne, to by ... přece nebylo možné, přece by nebyla tak pitomá a nepustila by se sama na průzkum, když sama nejlépe ví, jak nebezpečné to tu může být. Zvláště potom... moje myšlenky přetne pach krve, který se ke mě donesl. Párkrát natáhnu onen pach do nosu, abych jej mohl lépe rozpoznat, není lidská, takže půlnoční svačinka se zřejmě konat nebude, což je velká škoda, docela rád bych něco zakousl. Párkrát tedy ještě načichám a potom mě to trkne, ta nána pitomá! Vyrazím severními dveřmi a jdu doslova po čuchu.
Co jiného taky čekat od upíra, jsou tupý až to tříská dveřma! Myslí jsi, že když jsou napůl démoni, že můžou úplně všechno na světě!
při jakémsi běhu mi najednou hlavou projede velmi palčivá bolest. Jako kdyby vám někdo tisíckrát na vteřinu bodal do mozku. Magie! nesnáším tu lidskou magii! Spaluje mojí démonickou esenci! Pak náhle ale pocítím, že jsem propojen s vícero životy nejednou - napadne mě jediná věc, Pán. Mé domněnky se potvrdí, když uslyším jeho myšlenkoví hlas.
Jo, je sice hezký, že nás volá k sobě, ale já neumím teleportaci a pochybuji, že lebkoun ano. Musím nejdřív vyřešit to pak upírský ....

Ne vůbec :D

Au velmi au

Někdo jako já, kdo je již velmi opravdu velmi dlouho zavřen v kobce zapomene i na to, co pro něj bývalo přirozené. Tedy přirozené. Prostě potřebné dle situace. Přeměna.
Vždyť já to vlastně umím. To tu jsem vážně dlouho, že zapomenu i na takovouto maličkost, která by mi teoreticky mohla zachránit krk. I když přeměnou možná nic nezískám. Třeba si ještě víc ublížím a i kdyby ne, tak jedna kosa je stále v mých plicích což znamená, že tam i zůstane. A křídlo budu mít také poraněné možná, že jen tu nohu si vyprostím. Prostě to bude prašť jako uhoď. I když za pokus nic nedám, ale zabít se opravdu nechci. A co zkusit částečnou přeměnu? Uvidíme.
Jak tam tak visím a přemýšlím, tak pomalu zkouším přeměnit svou spodní část těla tak, abych si neublížila ještě víc.
Tse stejně oba dva mě museli slyšet, tak kde sakra jsou? S tím, že mě Bel určitě zabije až mě najde. No, ale to je pro mě teď vedlejší, hlavně se z tohohle musím dostat a to tak, aby mi Bel nemusel pomáhat. Protože on bude jistě takový... Jak to jen říct... Vysměje se mi a bude mě poučovat, jako to démoni dělají. Ano ano. přesně tak to bude.

Moje taktika uhýbat před jeho údery byla nejdříve korunována úspěchem. Jo, občas to bylo ofous, ale s tím jsem do toho prostě šla. Nikdy není dokonalej. Potom, nevím musela jsem špatně odhadnout nějak vzdálenost mého těla a jeho zbraně, ale ta špička mě sekla do ramene. Nic extra vážnýho to nebylo, přeci jenom je potřeba trochu víc síly, aby úplně prosekl skrz z druhou stranu, ale tak trochu to i bolelo.
Zároveň, jsem ale pozorovala, že můj protivník začíná pomalu platit daň, za svou pitomou zbraň, i když to špatně skrývat, cítila jsem, jak jeho srdce tluče velmi, velmi rychle a to né díky rauši z boje, ale z únavy. Jeho zranění, plus ta jeho zbraň.... byla to je otázka času. Nicméně, já mám toho boje ale dost. Nemíním se s ní dál zahazovat a tak když uhnu jeho další ráně seberu ze země suchou hlínu, jinak extra velké množství, jen troška, ale ta stačí. Když se rozmachuje k dalšímu útoku, hodím mu onu hlínu směrem do očí a nečekám na to, jaký bude výsledek a prostě utíkám, nevím kam, ale je hlavní, že utíkám.
Po pár zákrutech mé citlivé uši ale zaslechnou velmi povědomí zvuk. Ne zvuk spíš hlas. Zaposlouchám se, a ano, slyším jen znovu. Nikdy bych neřekla, že toho bahňáka ráda uvidím, společně toho magora zabijeme jedna dvě. Rozhodnu se jí za zvukem, nebo se ho pokusit aspoň najít. Pár sekund na to, se mi v hlavě rozezní i hlas Zlolorda...

Jeskyně s houbami - Groll a Lilith
Přeci takhle nemůže uhýbat stále...
Snažím se nestvůru zasáhnout mečem, ale ta stále uniká. Pak se mi to konečně povede a místo vítěství ji jen škrábnu.
Do hajzlu, co to má na sobě.
Před očima se mi mihne vzpomínka na jednoho poloobra, kterému jsem takhle odsekl paži i s půlkou hrudníku.
Začínají mě bolet paže, ale vím, že toho zvládnu ještě hodně.
Pak po mě hodí hlínu nebo co a já se div nerozesměji.
Si dělá srandu.
Uhnu hlavou a i o krok ustoupím. Trochu prachu se mi dostalo do oka, ale než si ho stačím paží setřít, stvůra je již kus ode mne a utíká.
Rozběhnu se, ale již má podstatný náskok a je rychlejší než já.
Ksakru..
Já si tě najdu!!!
Zařvu za ní.

Po chvíli ticho v jeskyni ruší jen praskot ohně za mými zády a mé hluboké nádechy.
Vrátím se k mrtvole goblina a bojová zuřivost ze mě rychle vyprchává a já si uvědomím, jak mě bolí popálená paže a hruď, kde se oheň dostal až na kůži.
Nebýt toho železa co mám na sobě, skončil bych hůř. Jen teď sehnat nějakého léčitele.
Rozhlédnu se po okolí, ale kromě nevelké vzdálenosti osvětlené klesajícími plameny vidím jen ty přerostlé houby. Jejich světélkování není vidět.
U Groma, kde to jsem?
Nakopnu mrtvé tělo.
Kam nás, ta svině, dostala?
Ten mi neodpoví a tak se skloním k mrtvole. Seberu mu krátký meč a zastrčím jej za opasek.
Tak dobře, tak se tu trochu porozhlédnu. Nemůžu být daleko, nejspíš je to jen nějaké podzemí té pevnosti. Jen najít cestu nahoru a spojit se se zbytkem.
Vyjdu mimo osvětlený okruh a chvíli počkám, než se mi oči přizpůsobí šeru ředěnému svitem hub.
Položím si obouručný meč na rameno a vydám se směrem, kterým ta zrůda utekla. Občas se zastavím a snažím se zachytit nějaké zvuky okolí. (sluch i krollí sluch)

Když jsem spatřil dva rezavce, zprvu jsem netušil, co je na mě tak přitahuje.
Podíval jsem se na kosu, na kterou se dívali také oni.

No jasně... Nechtějí mě! Chtějí mou kosu!

Jejich běh ke mně trval jen pramalou chvilku, ale přemýšlení o tom, zda se vzdát své milované kosy, nebo s nimi bojovat, trvalo snad celou věčnost.
Až mě přerušil hlas mého pána, který se ozval kdesi v mé hlavě.

"Mí služebníci, váš pán, Algor Chazaar, vás volá k sobě."

Toto mi stačilo, abych svou kosu hodil kamsi za sebe do chodby.
Pak už jsem jen doufal, že se rezavci rozeběhnou právě ke kose, a já se tak budu moct vrátit do kruhové místnosti.

- Pokud se rezavci rozeběhli za kosou, protáhl jsem se úzkou chodbou zpátky a točivými schody se vydám zpět nahoru k bucharům a pecím.
Cestou se vyzbrojím mou záložní zbraní - dýkou.
- Pokud se rezavci i přes odhozenou kosu rozeběhnou ke mně, bráním se taktéž dýkou, ale snažím se dostat zpět k odhozené kose.

První skupina

Při hledání mě cosi vyruší, cosi kurva důležitého. Cítím jak mou dutinou lebeční naplňuje telepatická přístomnost mého pána. Volá mě, potřebuje mě. Zjihnu jako štěne když vidí cecík feny.
"Už jdu pane!"
Klátivou chůzí se vydám po svých stopách, cestou popřípadě naberu démona, pokud ho potkám. Má chůze/běh má správně klich klach zvuk kostlivců, jako by jsem byl revmatik cukrovkář a praskal jak bublinková fólie. Nesou svou lampičku, palcát a kabelu.