Andor.cz - online Dračí doupě

Skald - 01. února 2012 16:31

Einherjar. Každý Seveřan touží se mezi ně dostat. Vám se to podařilo. Bolest umírání byla vykoupena radostí, že zrovna vás si Skuld vybrala, abyste rozšířili řady padlých hrdinů ve Valhalle. Ostatní Einherjar ten den společně s vámi a valkýrami pili na vaši počest, vítali vás jako bratry. Další ráno vás opět uvítala krásná Valhalla, večer zase tekla medovina proudem a smích duněl dvoranou. Nikdo neměl pochyb, že za tohle stálo za to zemřít. Ale pak, jednou, to příjemné ráno nenastalo, jak by mělo. Hodovní síň byla tichá a studená, Ódinův stolec prázdný. Hugin – nebo Munin? – seděl na opěradle božského trůnu a prohlížel si vás bystrým okem. Vzlétl, zapleskal perutěmi přímo k vám, pařátky jako by se chtěly zarýt do obličejů… *** Žádná kocovina nikdy nebyla tak hrozná. Hlava vám třeštila a po božských pitkách jste úplně zapomněli, jak nepříjemná může opice být. Nejhorší na tom bylo, že jste už nebyli v Ásgardu. Nikde jste neviděli pevnost ani mocnou zeď, která jej chránila před obry. Jen les. Co se s vámi stalo? Opravdu jste zemřeli? A pokud ano, proč jste, ksakru, evidentně zase v Midgardu?

Skald - 04. února 2012 19:21

Sibbe, Randgríd Probrala vás zima, která byla těsně následována ukrutnou bolestí hlavy, kterou by si nezasloužil kdejaký pijan. Podle toho, jak jste se cítily, vám bylo ihned jasné, že tohle není Ásgard. Tam neexistovala kocovina, nikdy jste nepocítily třeskutou zimu, jako když jste byly naživu. Za vaši hrdinskou smrt jste si měly prožít to nejlepší, dokud by nepřišel Ragnarök. Marně jste zrakem pátraly po Gladsheimu, Ódinově paláci, marně jste poslouchaly, jestli se odněkud neozve smích valkýr a ostatních Einherjar. Místo toho se před vámi rozkládal smrkový les. Sníh svou vahou táhl dolů větve stromů, ale to nebylo vše, čím byly ověnčeny. Těla. Spousta oběšených těl. Viselci vrzali na mrazem ztuhlých provazech, někteří s očima již vyklovanýma. Podle všeho však byla některá těla čerstvá - ta s otevřeným hrudním košem, z nějž někdo vybral všechny vnitřnosti. Odkapávající krev rozpustila sníh pod nimi a slabounce se z nich kouřilo. Takoví tam byli dva. Stejně jako vy. Na jazyku jste cítily pachuť krve, ale klidně to mohlo být tím, že vás její pach lechtal ve chřípí. Přítomnost druhé ženy mohla být pro Sibbe i Randgríd překvapením či tajemstvím, ale nikoli její původ. Ve Valhalle nebylo tolik bojovnic jako mužů, a i když byla obrovská, lidské válečnice se snadno daly rozpoznat od valkýr. Už jste se viděly, možná spolu i prohodily pár slov. Ačkoli třeskutá bolest hlavy do vás vnášela nejistotu, jestli to nakonec nebylo pouze u nějaké pijatyky...? Co když byl sen o Valhalle pouze snem? Veškeré myšlenky však rázem přeťal vzlykot. Nesl se mezi stromy a pozvolna přecházel v zoufalý řev raněné vlčice. Žena kvílela jako plačka, křičela a proklínala bohy. A les jí její nářek oplácel ledovým mlčením. Fjölvarr a synové Poté, co se proti vám vrhl ásgardský havran, byla chvíli nevědomá tma, taková, jaká přichází při odpočinku po pitkách ve Valhalle. Stav nevědomí, protože duše přece nepotřebují spát jako obyčejní lidé, ovšem zvyk je železná košile, a proto se vesměs všichni bojovníci ukládali ke spánku. Vy jste se probrali do úplné tmy a hlavně zimy s hlavou jako střep. V Ásgardu vám nikdy nebyla zima a hlavně jste neleželi na studeném kameni, spávali jste hezky na slamnících. Ostatní smysly vám napověděly, že jste asi někde hluboko v jeskyni nebo v podzemí. A že nejste sami. "Vypadají, jako by spali. Fakt je to dobrej nápad?" ozval se tichý hlas s posvátným strachem kousek od vás, jako by nad vámi stál. "Snad se nebojíš mrtvol! Jejich duše si dávno vzaly valkýry nebo Hel. Oni už to nepotřebujou, tak nebuď srab. Nebo chceš, aby tvoje děcka umřely hlady?" oponoval mu o mnoho rozhodnější a asi i starší muž. "Jdeme pryč. Já ti na to seru. Seru, rozumíš? Tohle... podívej, tohle je zkurvená krev!" "Neříkej mi, že se bojíš i krve..." "Jo, bojim, když to vypadá na nějaký zasraný obětiště!" Eirik, Björn "Vstávejte!" Kdyby ten hlas nezněl tak příkře a naléhavě, Björn by jistě zaplesal, protože patřil ženě. Další vjemy už nebyly tak příjemné. Obrovská bolest hlavy, kdy se z ní tma vykrádala jen neochotně. V mysli vám létaly poslední vzpomínky, ale jakmile jste otevřeli oči, realita rozdrtila jistotu, že jste si už užívali ve Valhalle, na prach. Ve Valhalle nebolela po chlastání hlava. V Ásgardu vám nebyla taková zima. Jediné, co se od vašeho doposud vedeného života mohlo lišit, bylo, že toho chlapa jste viděli až při pitkách v Ásgardu. Björn a Eirik sedávali vedle sebe, a to by v tom byl troll, aby spolu za tu dobu neprohodili ani slovo. Na druhou stranu, to se klidně mohlo stát, i když jste se večer zlili jako dogy. Opilci mívají hodně přátel... i nepřátel... během jedné chvíle. Oba dva svalení pod smrkem jste se v té zimě rameny tiskli k sobě, i když o Björnově orientaci nemohlo být pochyb a i Eirik si ve Valhalle - nebo snu o ní? - ulovil bojovnici nebo valkýru. "No tak vstávejte...!" Björna do boku nevybíravě dloubla padla kopí. Nad sebou jste uviděli stát bojovnici v kroužkovici. Plavé vlasy měla spletené do cůpků tak, aby jí nezavazely, ale přitom si je mohla nechat dlouhé, oči šedé a na čele červeně namalovaný znak, který nevypadal jako runa ani nic, co byste poznávali. Síf zvaná Milosrdná. Björn o ní znal nejednu skazku. Sice nepatřila k těm opravdu velikým, které znali všichni, tuhle se naučil vyloženě jako třešničku, ale někteří, zvlášť z oblastí, odkud pocházela, ji poznávali. Povídačky o bojovnici, které se říkalo Milosrdná z čiré ironie - prý většinu svých nepřátel nezabila. Nechala je žít. S vyrvaným jazykem a očima. Jenže Síf Milosrdná byla už nejméně celé století mrtvá, roztrhána na kusy loveckými psy. Prý jedině to, že z posledních sil vrazila dýku do svého a ne psího srdce, ji dostalo do Valhally.

Fjölvarr Hromový hněv - 05. února 2012 16:27

Jeskyně? Nejdříve jsem chtěl zaplašit hlasy stejně, jako neúprosnou bolest hlavy a příšerný chlad. Stejně, jako tenhle nepříjemný sen, noční můru, která se mi dostala do mysli a mučivě na ni dosedla. Jenže netrvalo dlouho a pochopil jsem rozdíl mezi snem a realitou. Ásgard zůstal kdesi daleko a nebylo pochyb, že má duše se dostala zpět do Midgardu. Do zorného pole se mi dostane slabé světlo z olejové lucerny, kterou zloděj položí poblíž. Odfrkne znechucením, vidina okrádání mrtvého nahého starého muže není lákavá. Ačkoli i ve svých čtyřiceti jsem síly a mrštnosti mnoho neztratil, úbytek svalů zanechal mé tělo šlachovité, ošlehané větrem a mořskou solí, pokryté jizvami z nichž jen na některé jsem právem pyšný. Dlouhé rusé vlasy i vousy dodávají mé tváři divoký zjev. Z příšerné strnulosti mě vytrhne až dotyk na ruce. Jen kousek od prstenu, znaku vysoce postaveného válečníka, Jarla z Leilow. „Musím to odříznout,“ zabrblá si muž, když zjistí, že šperk nepůjde dolů. Pak už je vše jen otázka okamžiku... Přetočím se na všechny čtyři, zavrčím jako raněný vlk a muže srazím na zem pod sebe. Zašátrám spíše po paměti a instinktu, než že bych něco viděl. Ruka sevře jílec rodinného meče, který se překvapenému muži opře o krk. Prudce se rozhlížím, těkám šíleně očima ze strany na stranu, meč se až příliš těsně přimkne k hrdlu nebožáka. Soudě podle náhlého puchu se muž podělal strachy. „Co to má být? Jaký podvod a klam? Poslal tě Loki? Mluv!“

Eirik Asgrimson - 05. února 2012 17:15

Neznámo kde Zaslechnu jak mě někdo volá. Hlas neslyším ale zřetelně. Teprve se probouzím a nijak zvlášť rychle to není. To vše ještě zhoršuje strašná bolest hlavy způsobená nedávnou pitkou. Pomalu otvírám oči. Nad sebou vidím větve stromu který mi nepřijde nijak známý. Jestli je tohle nějaký vtip tak mě moc vtipný nepřijde. Co se stalo? To jsem toho včera vypil tolik nebo mě někdo praštil palicí přes hlavu? Řekl bych že asi obojí. Pak znovu zaslechnu něčí hlas. Tentokrát ale už o dost jasněji než před tím. Pomalu se posadím. Odhrnu si hnědé vlasy z obličeje a rozhlédnu se kolem. Hlas patřil nějaké bojovnici. Kromě ní je tu ještě další ospalec který tu stejně jako já odpočívá. Co je ale hlavní je to že už asi nejsme ve Valhalle. Nic kolem mi není povědomé ani tu kromě nás tří není nikdo jiný. "Co se tu děje?" Zeptám se a čekám že mi někdo odpoví. Prohlédnu si ozbrojenou bojovnici a postavím se na nohy. Pomalu sáhnu dozadu za opasek kde se pohupuje moje sekyra. Hned se cítím trochu bezpečněji. Sekyru pomalu vytáhnu a lehce jí svírám v ruce. Okolí není zrovna nejteplejší a docela by přišla vhod kožešina podobná té kterou mam zdobená ramena a záda zbroje. Sama zbroj má to nejlepší za sebou a některé šupiny už dávno nejsou tam kde by měly být.

Björn Hundolfr - 06. února 2012 10:27

Kdesi, kdysi Prej mám vstávat, ani mě nehne, včéra jsme pořádně popili a ta valkýra, ta toho měla pod zbrojí a jak ječela. Nikdo mě nedostane z postele ani párem koní. zavrtím se a nejen, že mě čeká nepříjemný pocit kořenů mezi žebry ale i pocit kociviny a bolesti hlavy již dlouho nezažité. Vypláznu jazyk a udělám běžné Blé, můj jazyk. U všech trolláích prdelí .. když rozlepím oko a vidím před sebou ženu ve zbroji tak se usměju ještě jedno kolo kotě? a pak mi obličej ztuhne do kamenného výrazu. Rychle zamrkám očima, protočím hlavou na všechny strany. Jediné co tu je ják má být, tak je ten zabiják co jsem s ním večer pil. Poté se na něco zeptá a než se to prokouše mozkem zalepeným medem, čas oteče jako voda To by nám mohla prozradit ta ehm ... dáma .. opět vyvalím oči, že bych je mohl sbírat ze země já ji znám, slyšel jsem jednoho skalda o ní zpívat. Ale sakra, ženská máš být mrtvá. Teda co si pamatuju tak já taky vyskočím na nohy a musím se opřít o strom Do psí prdele, díra od kopí v tunice všude krev, ale žádná díra v těle. To je divný Zakroutím hlavou a zimomřivě se zabalím do prošívky a pláště, prohlídnu si zlomený meč za pasem a přilbu co mi spadla při vyskočení. Todle není dobrý

Francis - 06. února 2012 17:12

Jeskyně Takovou pitku jsem nezažil, pomyslím si a zkusím otevřít oči. Zavrčím, když mě do nich praští světlo. Pak mi to všechno dojde najednou – řeči cizích lidí, letící havran, otec se dává do pohybu a já v ruce svírám povědomé kožené řemení. Jsem mezi živými a boj neskončil! Mrsknu sebou, ani ještě nejsem na kolenou a už palice láme předloktí a hmoždí žebra mluvkovi, kterého si otce nevzal do parády. Popadnu zraněnou ruku v zápěstí, zapáčím, hlavice bijáku u mého ucha a... Tohle není otcův dům. A tohle není jeden z nich. A mně je hrozně blbě. Křeč mě donutí spustit pravici, ale levačka ještě víc zapáčí, zatímco si zvracím pod nohy.

Sibbe Kolldóttir - 06. února 2012 21:28

Les Prsty okamžitě vystřelily ke spánkům a tlačily na lebeční kosti. Ta bolest! Zima mým tělem probíjela v pravidelných intervalech. Do nehtů u nohou mi mráz vrážel ostré čepele. Tohle nemůže být jedno z těch rán. Vždyť ve Valhalle... Otevřela jsem oči. Ležíc ve sněhu otočená na bok jsem uviděla Randgríd a mé myšlenky se opět vrázily k Valhalle. Pak jsem to vzdala a pokusila se ovládnout zmrzlé tělo, aby se opřelo o kmen toho stromu a vstalo. Šlo to. Když jsem se rukou opřela o dvoumetrový smrkový kmen za krk mi spadlo snad celé vědro sněhu. Rychlostí blesku, jsem se předklonila, abych zpoza krku vyklepala alespoň to, co vyklepat šlo. Ksakru! Bolest hlavy na můj předklon reagovala po svém - ještě se zhoršila. Teď už jsem byla dokonale vzhůru... Narovnala jsem se a zrovna chtěla vzbudit Randgríd, když... Zohavená zmrzlá těla visící na větvích... Páteř se instinktivně narovnala a dlaně vyňaly z pochev na zádech dva meče. Oči prohlédly okolí. Vypadalo to, že žádný živý, ale ti dva, co už se taky "houpali" k nim jistě ještě před nějakou chvílí patřili. Okamžitě jsem se otočila zpátky na Randgríd, abych se ujistila, že také patří mezi "živé" - to slovo se mi zadrhlo v hlavě. Naštěstí se už probouzela... Srdce mi stiskla kovová pěst, když se z lesa ozval ten řev. Naplnil mi uši a já se rychlým, ostražitým krokem vydala směrem k lesu, odkud se to sténání neslo až k nám.

Maggie Steele - 08. února 2012 18:30

Les Nejprve ostrá bolest hlavy, která se vystupňovala ve chvíli, kdy jsem otevřela oči a zalilo mne ostré světlo odrážející se od sněhu. Ačkoliv jsem byla schovaná někde v lese, kam sluneční paprsky jen horko těžko prostupovaly, intenzita světla byla nepříjemná. Zamžikala jsem ve snaze rozpustit zlatavé vlásečnice putující mi před očima a když jsem se jakžtakž dala dohromady, postřehla jsem pohyb. Otočila jsem se a zahlédla Sibbe. Mimoděk jsem se usmála, byla jsem ráda, že zde nejsem sama. A že patřím do světa živých. Zírala na mne jako by to mělo být naopak. Ale jak jsem se tak rozkoukávala a zjišťovala situaci, ve které se nacházím, nebyla jsem si jista, jestli to byla chvíle pro úsměv. “Do psí řitě…“ hlesla jsem tiše a opatrně jsem vstala. Shlédla jsem oběšence a než jsem se k nim stačila podruhé vrátit, ozval se výkřik. Neváhala jsem a následovala jsem Sibbe, ze země jsem sebrala toulec se šípy, přehodila jsem ho přes hlavu a luk jsem třímala v levé ruce. Utíkala jsem tak, jak mi jen nohy dovolily.

Skald - 08. února 2012 19:16

Fjölvarr a synové Od studených stěn se odrazí mnohohlasý řev, ať už patří vašemu bojovému ryku, nebo jejich křiku zděšení a bolesti. Fjölvarr pod sebou přimáčkl zřejmě toho odvážnějšího, protože druhý byl už na odchodu, když ho k zemi srazil Sverre. Ani jeden se moc nebránil - neměli šanci proti oživlým mrtvolám, a přiznejme si to, strach je ochromil víc než vás zima. Sverreho oběť skučela a plivala krev z protrhnutých plic. Jeho útok palicí byl natolik drtivý, že za chvíli z chlápka nedostanete víc než další část obsahu povolených střev. Zato "hrdina" pod Fjölvarrem na něj poulil oči, lesknoucí se ve světle jeho lampy. Trhaně lapal po dechu a ani si neuvědomoval, že jeho protivník je i přes dobré reflexy mimo skoro jako on. "Jakej podvod? Jakej Loki?" vyhrkl dřív, než nad tím stačil zapřemýšlet. "Já... já... já to nevěděl... nechtěl jsem... duchové... slitujte se... přinesu vám oběť...!" Tak toho byste ve Valhalle určitě nepotkali. Fjölvarr si v matném světle stači všimnout, že muži měli pravdu. Opravdu se na stěnách jeskyně leskla krev - takže musela mít relativně čerstvá. Krom pachu zlodějů jste ji cítili na patře. Poslední Fölvarrův syn, na nějž nezbyl žádný obejda, se rozhlédl kolem. Lampa tam dozadu, kde se strop jeskyně svažoval, sotva dosáhla, ale bledé údy a trup se nedaly přehlédnout. Tělo. Další tělo. Jenže tohle nevstalo jako vy. Sibbe, Randgríd Rychle jste se vydaly tmavým lesem za křikem. Ženě asi došly síly, protože poté už jen vzlykala a nezmohla se na slova. Zahlédly jste ji klečet ve sněhu, tmavovlasou a na zdejší zimu nepříliš dobře oblečenou, jako by vyběhla rovnou z tepla domova. V klíně jí ležela hlava nějakého muže, který na tom byl stejně jako ti dva oběšenci, co vás uvítali do nového dne. Vykuchaný jako ulovený jelen, břicho rozřízlé a prázdné, vnitřnosti nikde. Vzlyk se dívce zarazil v hrdle, když zaslechla kroky. Podívala se vaším směrem, bledá skoro jako mrtvola. "Valkýry? Vzaly jste mu duši? Odnesly do Vahally? Prosím... že je to tak. Že mi ho Skuld vzala jako bojovníka... že neskončí v Helheimu..." Hlas se jí při posledním slove zlomil a ona se znovu rozplakala.

Síf Milosrdná - 08. února 2012 19:40

Eirik, Björn Stála jsem nad nimi jako strážný pes - rozhlížela se okolo a moje pobídky, ač patřily jim, šly kamsi do prázdna, protože jsem se hned otočila a popošla pár kroků pryč. Oběma bojovníkům se tak, když už jsem nestínila, otevřel výhled na osamocený menhir, který stál na mýtině obkroužené nahusto rostoucími stromy. Většina z nich z nějakého důvodu u země ztratila jehličí a trčely z nich holé, ostré větvičky, anebo jehličí aspoň odumřelo a zrezlo. Zajímavé bylo, že nebe nebylo skoro vidět - vyšší stromy se nad mýtinou sklonily a skoro to vypadalo, že propletly větve. Menhir byl pocákaný krví - ještě se leskla, stékala po kameni, propálila se skrz sníh okolo kamene, ale nikde nebylo ani živáčka. Jen dvě mrtvoly vydlabané jako kmeny na loďky. Polámaná žebra se bělala v marastu břišní dutiny, která byla... Prázdná. "Znáte tohle obětiště?" zeptám se jich, protože já ne. Posvátná místa jsou nedaleko od vesnic, ovšem tohle vypadá jako pěkná prdel světa. A všude je hrobové ticho, jako by i zvířata raději zmlkla. "A co jste vůbec zač?" Konečně se na ně otočím a sjedu je pohledem, jakým se kupec dívá na zboží. V mých slovech je zvláštní přízvuk, který rozpozná i někdo bez hudebního sluchu. Asi nejsem zdejší... Když nad tím zapřemýšlíte, podoba válečnice vám nic neříká. Björn ji poznal jen díky nějaké písni, kde většina hrdinů bývá zevrubně popsána - prozradil ji hlavně ten znak na čele. Ať vzpomínáte, jak vzpomínáte, ačkoli píseň říká, že se měla dostat do Valhally, vy jste ji tam neviděli. Jenže Valhalla je přece velká... ale jestli to byl jenom sen, ani jste ji vidět nemohli.

Fjölvarr Hromový hněv - 08. února 2012 21:08

Jeskyně Počáteční šok a matení smyslů časem ustoupí, naopak se přihlásí třeskutá zima. Znovu si prohlédnu nebožáka, kterému na krku vyvstaly krůpěje krve. Přeletím ho divokýma očima hned poté, jak se ujistím, že situace je pod kontrolou. Otřesu se zimou tak, že chlápka málem podříznu. Hmmm, je skoro tak velký, jako já. „Potřebuji tvou kazajku, kalhoty, plášť, opasek,“ prohlédnu si velikost jeho chodidel, „a boty.“ Když se ubezpečím, že tenhle chlapík opravdu není žádný hrdina a na Lokiho ani jeho posluhovače nevypadá, uvolním stisk a postavím se. Rozhlédnu se po okolí a nepříjemnou pachuť vyplivnu na zem. „Rychle,“ pobídnu ho gestem provedeným hrotem meče. „Kde to jsme, jaké je datum, a kdo jsi?“ vyhrknu najednou, jak se snažím uchopit myslí alespoň něco z toho, co naprosto nedává smysl.

Francis - 09. února 2012 04:58

Jeskyně Otřu si od úst zvratky a změřím si svou oběť. Ten mi nic neřekne. Uvědomím si, že jsem nahý, stejně jako otec, a že z posrané mrtvoly se těžko tahají gatě. Svlíkne se dobrovolně? Vrazím mu jednu pěstí, až cvaknou zuby a zalkne se krví. „Svlíkni se a nesežeru ti duši.“ Dělá mu to problém, a tak ho srazím k zemi, servu z něj boty a kalhoty a začnu ho tahat z haleny. Horší jak prznit ženskou, tohle nemůžu úplně roztrhat. „Pro koho děláš? Kolik vás je?“ zavrčím na něj a rozpřáhnu se na novopečeného naháče palicí. Tak jako tak ho zabiju, je jen na něm jak rychle.

Eirik Asgrimson - 09. února 2012 19:22

Obětiště Oblast kde jsme se objevili mi není vůbec povědomá. Nic podobného jsem nikdy dřív neviděl a takové místo bych si určitě pamatoval. Vypadá to jako špatný sen ale ta bolest hlavy a přetrvávající zima m přesvědčí o tom že je všechno taky dolem skutečné. Můj zájem pak upoutá menhir který je nedaleko od nás. Podle krve bych hádal že tu někdo nedávno byl. Kromě toho se tu povalují ještě dvě mrtvoly. Bojovnice která tu je s námi podle všeho neví o co jde a je stejně zmatená jako my. "Nikdy jsem tu nebyl." Odpovím na její otázku a opět si to míst prohlédnu. Obětiště jsem nikdy moc nenavštěvoval. "Já jsem Eirik." Představím se. "A ty jsi?" Zeptám se potom já. Bjorn jí podle toho co říkal zná ale já nemám tušení o koho může jít. Ženských válečnic sice není tolik jako těch mužských ale já žádné bohužel neznám. "Nevíte někdo jak jsme se sem dostali?" Pomalu se začnu rozhlížet kolem a hledat stopy někoho kdo by nás sem přinesl nebo cokoliv co by nám řeklo jak jsme se na tohle místo vlastně dostali.

Maggie Steele - 10. února 2012 17:33

V lese Doběhla jsem po boku Síbbe až k plačící ženě. Čím blíž jsem jí byla, tím víc jsem cítila s jejím utrpením. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to tu jako na popravišti. Malé popraviště v lese. Můj zrak spočinul na mužské hlavě, jenž ležela ženě v klíně. Snažila jsem se ignorovat fakt, že objímá vykuchanou mrtvolu. Nejspíše to byl manžel nebo bratr. “Postaráme se, aby jejich duše měly klid.“ nevěděla jsem, co na to ženě říct. Nepřišli jsme pro jejich duše, neodvedeme je do Valhaly. Lhala jsem jí, ale věděla jsem, že se jednalo o milosrdnou lež. “Co se zde stalo?“ zeptám se, přehodím si luk přes rameno a pomalu jí začnu pomáhat na nohy. “Nesmíte tu sedět, musíme vás dostat do tepla, do bezpečí.“ zvedám jí za zkřehlé dlaně, které jsem s trochou práce dostala ze sevření mužovy hlavy. Nevyčítám jí, že se jí nechce.

Skald - 12. února 2012 12:14

Fjölvarr Muž na Fjölvarra vykulí oči. Duch, co krade oblečení? "Cože? D-dobře," dodá ihned, zbraně jsou dobrá přesvědčovací metoda a sípění jeho kamaráda taky. Roztřesenýma rukama si sundává oblečení, uši mu hoří studem a za chvíli se začne třást zimou. "Jsme v jeskyni půl dne od naší vesnice. Nějakej poutník nám napovídal, že tohle bylo posvátný místo lidí, co tu byli před náma. Nějakejch Divokejch," leze to z něj jak z chlupaté deky. "Taky říkal, že už stejně všichni umřeli a jejich bohové taky, zato mrtvoly s pokladama zůstaly." Úkosem se na Fjölvarra podívá - mrtvola s pokladama je docela čiperná. Sundá si boty a stojí tam úplně nahý a pokořený, hlavu sklopenou. Může mu být jako tvým synům, jen je jako houžvička. Tenhle na viking nikdy nejel. Posmkrne. "Já sem obyčejnej bednář... chtěli... chtěli sme si jenom přilepšit... mrtvejm to přece nebude schá..." Radši zmlkne. Vám by to teda chybělo. Sverreho společník nebyl tak mluvný. Zatímco se jeho odvážnější kamarád svlékal, on s protrhnutými plícemi dodělal. Teď na Sverreho zírají jen skelné oči. Kdyby býval měl panenku, věděl by, jak na svlíkání takové hromady hnoje. Sibbe, Randgríd Žena je starší, než se na první pohled zdálo, může jí být tak o pět až deset zim víc než vám. Anebo to má na svědomí stres. Pod očima má kruhy a v obličeji, který by jinak vypadal relativně mladý, pár vrásek. S rozcuchanými vlasy, do kterých se zapletla lesní vegetace, vypadá jako divoženka. Chce to trochu síly, aby opustila milovaného mrtvého. Třese se a celkově vypadá zmateně, jednoduché šaty má špinavé od krve a břečky. "Nevím... Je strašná zima... dlouho, už by mělo být jaro. Pár našich mužů šlo teda lovit, zásoby nám pomalu docházejí a bojovníci nechtějí odjíždět na viking, když ví, že by to jejich rodiny nezvládly." Tmavovláska mluvila do země, dutě, jako by všechny emoce vyplýtvala na pláč nad mrtvým. "Říkalo se, že tu kdysi bydleli Divocí. Napůl lidi, napůl zvířata, který naši předkové vyhnali. Nikdo o nich už desítky let neslyšel, jsou to jen pohádky pro zlobivé děti. Že si pro ně přijdou Divocí, když budou večer venku. Jenže..." Několikrát naprázdno polkla, zadržovala pláč. "Jenže tohle... to kolem... to je jako v těch legendách... Jejich bohové mají být mrtví! Ne aby jim nosili obětiny a zabíjeli naše muže!" Až jste se lekly, s jakou nenávistí a silou to zařvala do korun stromů, jako by tam seděli ti Divocí a pozorovali vás. Vyhaslé oči na chvíli planuly hněvem. Nikdy jste o Divokích neslyšely. Jistě že se malým dětem říkávalo, že je sebere troll nebo další potvory, pokud se budou moc potulovat venku, mělo to svoje opodstatnění. Ale jestli se v pověsti uchovalo i to, jak Divocí obětovali svým bohům - což se děckám rozhodně neříkalo - nebylo to jen tak. Nebylo to jen strašení dětí.

Maggie Steele - 12. února 2012 13:29

V lese Když jsem ženu držela za ruce, cítila jsem její strach i bezmocnost. Svírala mne prsty kolem dlaně. Neměla už, co by plakala, ale její žal mne obklopil jako hutná deka. Bylo těžké netruchlit s ní. Snažila jsem se mít citový odstup, ale nešlo mi to. Tím hůř, když svou nenávist vykřičela do korun stromů. Kdybych tenkrát mohla, nejspíš bych to udělala také. Ale já nepřežila… zabili mne a možná mne i ušetřili trápení, které teď žena ponese na svých bedrech. “Pojďte, odvedeme vás do bezpečí,“ naléhám na ní. Skazky o Divokých jsou až nepříjemně děsivé a z toho, co zde vidím, se obávám, že budou i pravdivé. Otočím se na Síbbe a pohledem jí naznačím, aby hlídala okolí. Já se ujmu ženy a pomůžu jí. Odvedeme ji odsud.

Björn Hundolfr - 12. února 2012 20:54

Obětiště Oči mi krouží po okolí a pár bodech - žena - mehnir - strom - kolega opilec a znovu dokola. Jak krouží pohled, krouží i myšlenky No do prdele, kde to jsem a co tu vlastně dělám? Já nechci kocovinu a už vůbec tu nechci bejt je tu pěkná kosa. Pak začne opět mluvit Milosrdná a položí nám dost divnou otázku, nebo pro mě divnou No hele Milosrdná, vypadám, snad že mám díru po oku, jako Odin, abych všecko věděl? Nevím kde jsem. A jo mimochodem co vím, je že máš být stejně mrtvá jako já a tady Eirik. Vstanu a zamotá sem i hlava, musím silou vůle odolat chuti vyhodit obsah žalůdku Jmenuju se Björn a mimo jiné jsem mizernej Skald, proto Vím kdo jsi poklepu si prstem na čelo, abych ji upozornil podle čeho jsem ji poznal

Sibbe Kolldóttir - 13. února 2012 06:51

V lese Jako zlý sen, hodně špatný vtip, nebo pomsta… sama jsem nevěděla, co je pravděpodobnější. Zatímco já očima neustále hledala nějaký podezřelý pohyb, záblesk něčích očí ve křoví, nebo korunách stromu, Randgríd duchapřítomně oslovila ženu a začala z ní velmi citlivě dolovat, co se tu vlastně děje. Mé oči po ní kovově bleskly, když ženu odbyla milosrdnou lží. Bylo by možná kruté, říct té ženě pravdu, ale pořád lepší než lež do očí. Samozřejmě, chápala jsem, proč to Randgríd dělá. To ale neznamená, že jsem s tím souhlasila. Po tu dobu, co Randgríd s ženou mluvila, jsem mlčela. Křik se odrazil do korun a já si všimla výrazu, který se Randgríd na ten zlomek sekundy vepsal do tváře. Vzpomněla jsem si, co se jí stalo. Nejde nevzpomínat… bezděky jsem předloktím přejela přes břicho. Když se na mě Randgríd otočila, nezřetelně jsem kývla a oči dál nechala bloudit okolím. Netušila jsem, jak daleko vesnice je. V hlavě se začaly rojit teorie o těch Divokých.. nebyly zrovna nejveselejší

Síf Milosrdná - 13. února 2012 17:21

Björn, Eirik "Síf." Mrtvá? Zamračeně zírám kamsi mimo oba, zatímco mi před očima létají snad vzpomínky, snad noční můry. Mrtvá se necítím ani v nejmenším a tyhle dva jsem v životě neviděla. Není to nikdo z mojí kompanie, a kdybych se náhodou rozhodla jít kamsi do lesů na obětiště, asi bych tam nešla se dvěma cizíma chlapama. "Myslíte, že jsme to udělali my? Nějak... mimo sebe," dloubnu patkou kopí do mrtvoly, ke který jsem přešla za vrzání sněhu pod nohama. Dřepnu si k ní opřená o ratiště, rukou v rukavici hrábnu do prázdnýho hrudního koše, jestli tam něco není. Eirikovi se nepodařilo najít žádné stopy. Jedině sníh okolo menhiru je udusaný, poznamenaný bojem s oběťmi. Jako by se tu oni a jejich vrazi zhmotnili nebo přiletěli. Nebo mezitím sněžilo? Kdepak, kdyby sněžilo, byla by trochu zahlazená i rudobílá břečka okolo kamene. Napřímím se. "Tohle nevypadá jako Ásgard... ačkoli nevím, jak vypadá," ušklíbnu se. "Helheim to taky není. Jenže pokud jsme byli mrtví, co zase děláme ve světě živých? Smrdí mi v tom magie." Mimoděk se ohlédnu na mrtvoly. Podle mě není náhoda, že jsme se probrali vedle obětovaných těl, někde, kde se v tu chvíli láme svět živých a mrtvých. "Zní to blbě, ale... vy jste byli ve Valhalle? Za předpokladu, že jsme byli mrtví."

Fjölvarr Hromový hněv - 13. února 2012 21:24

Jeskyně Obleču se. Není to zrovna pohodlné, prostě mi to nesedí, navíc to smrdí. Ale já na pohodlí nikdy nebyl a všechno lepší, než tahle kosa. Poslouchám, co „chrabrý“ bednář říká, i když mě spíše zajímají jiné věci. „Kterým směrem k té vesnici?“ Teď, když Sverre oddělal toho druhého chasníka, tak to se moc přátelského uvítání nedočkáme. Okradl jsem a zabil už mnoho lidí, navíc, tahle situace... Škoda... „A to datum,“ připomenu mu nedočkavě. Zároveň přemýšlím, jak chudáka zabít tak, aby příliš netrpěl. Nechci jej tady nechat umrznout, to by bylo nelidské. To rozhodování na mně musí být hodně vidět. „Jací bohové?“ nepřestávám se vyptávat, vezmu do ruky lucernu a posvítím si dál do jeskyně. Ačkoli je to odporné, jakékoli vodítko, proč nejsme ve Valhalle, by se mohlo do budoucna hodit.

Skald - 15. února 2012 00:35

Sibbe, Randgríd Žena se neochotně pohnula, oči zase upřené na vykuchanou mrtvolu. Tím vám naznačila směr, zpátky po svých hluboko zapadených stopách. Zajímavé bylo, že krom krve a pár dalších stop tu nebyly patrné známky většího boje. Jako by tu něco chybělo. Zato po krátkém povídání o podivných Divokých jako by na vás z každého stromu shlížely slídivé oči, za každým keřem se skrýval skřet. A všude bylo ticho. Děsivé ticho bez jakéhokoli zvuku krom těch, co jste vydávaly vy. Vrzání sněhu pod botami a cinkání kovu. Byly jste už dost daleko. Sibbe, která dávala pozor na okolí, se naposledy ohlédla směrem k obětišti. Navzdory tomu, že byl podle všeho den, bylo pod příkrovem korun stromů šero. A v něm uviděla pohyb směrem k mrtvole, kterou tam zanechala vaše nová společnice. Obezřetný, a přece rychlý. Zkušené oko poznalo, že se nejedná o vlka ani toulavého psa - na něj to bylo příliš velké. Na medvěda příliš hubené a tiché. I na tu dálku se tvorovi zaleskly oči. A než Sibbe stačila syknout varování, bylo to pryč. Pryč... Nebo blíž u vás?

Eirik Asgrimson - 16. února 2012 19:23

Obětiště I po tom co nám řekne své jméno tak mi není vůbec povědomá. Nikdy jsem o někom s podobným jménem neslyšel ale nejspíš ani ona o mě. Kdežto Bjorn jí z zná z vyprávění a tak by mohl vědět co je zač a co od ní můžeme čekat. Myšlenka že jsme ty mrtvé zabili my je zajímavá ale z mého pohledu nepravděpodobná. Že bych někoho zabil v záchvatu zuřivosti? Ne to nemůže být pravda. Prohlédnu si své ruce abych se ujistil o své domněnce. Žádnou krev nevidím. "Nemyslím si že jsme to udělali my." Při tom si prohlédnu ostří sekery kterou svírám v ruce a její kopí. Ani já ani ona nebo Bjorn nevypadáme na to že bychom to provedli. "Pokud by jsme to udělali v nějakém tranzu tak by tu měly být stopy krve." Bohužel tu ale nejsou žádné stopy které by dokazovaly že ty mrtvé zabil někdo jiný. Mrtvoly a obětiště. To rozhodně nebude náhoda. "Já mrtvý určitě byl." Ujistím Síf. I když moc nadšeně to neříkám. Vše co mám jsou jenom moje vzpomínky na chvíli kdy jsem umřel a potom už nic. Mám sice na těle spoustu jizev ale ta hlavní mi chybí takže to nemůžu dokázat. "Měli bychom zjistit kde vlastně jsme. " Zkusím najít nějakou pěšinu i když se budeme muset nejspíš smířit s tím že budeme procházet lesem.

Francis - 19. února 2012 10:14
	Jeskyně Ujistím se pohledem, že má otec muže pod kontrolou a začnu svlékat vlastnoručně vyrobenou mrtvolu. Během chvíle zaplní jeskyni řádné klení – trollové aby vzali jeho mrtvou prdel a oženili se s ní! Musel se pochcat, prostě musel!

Skald - 19. února 2012 11:59

Fjölvarr, Sverre Sverre se potýkal s mrtvolou a lupič amatér to s tichým děsem sledoval, nahý a zmrzlý. Objal se rukama a skoro by přeslechl Fjölvarrovy otázky. Nakonec Fjölvarr zjistil, že i přes třeskutou zimu by už mělo být jaro a pravděpodobně mu chyběly tři čtyři měsíce - aspoň co z blekotání bednáře vyrozuměl, muž o datumu neměl moc ponětí a spíš to posuzoval podle svátků, co byly a co ne. Jenže protože sníh ne a ne roztát, stromy se neobalily pupeny, svátky jara přese všechno ještě nepropukly. "Dovedu vás tam! Do vesnice," chytil se toho s nadějí v očích, bylo mu jasné, že uprostřed vesnice ho nepopravíte. Ale o bozích nic nevěděl, krčil rameny. Fjölvarr posvítil dozadu do jeskyně, jejíž strop se pomalu svažoval. Světlo dopadlo na mrtvolně bledé tělo, které na rozdíl od vás nevstalo. Stačilo postoupit o pár kroků, aby věděl, že jste opravdu na obětišti. Trup byl vykuchaný a dutý, přední část žeber byla odstraněna pro lepší vyjmutí útrob. Taková těla tam byla dvě, schovaná vzadu v jeskyni a díky mrazu čerstvá. Na první pohled se nedalo odhadnout, jak dlouho tady leží, jen ta krev na stěnách vám napovídala, že se to muselo stát nedávno, asi ještě dnes. Pokud to souviselo s těmi těly.

Maggie Steele - 19. února 2012 17:46

V lese Nenechávala jsem se ovlivňovat skazky a legendami o tvorech žijících v lese, o zvířatech jenž kradly děti, ale vyprávění o Divokých bylo tak přesvědčivé, že do mého srdce zaselo smítko pochybnosti a strachu. Možná o to víc jsem byla obezřetnější, když jsme hledaly cestu nazpět. Snažila jsem se vnímat každý nepatřičný pohyb v okolí, každé zašustění ve sněhu i padající sníh z korun stromů musel mít svůj důvod. A pak, když se kolem nás mihl stín, zastavila jsem se a podívala jsem se na Sibbe. Viděla to taky. Pohlédla jsem krátce na ženu a naznačila jsem jí, aby zůstala tiše. Z ramene jsem si sundala luk a za tětivu nastavila šíp, prozatím jsem byla jen připravená. “Pojďte. Pomalu, ale pojďte. A tiše.“ šeptala jsem těm dvěma.

Francis - 20. února 2012 06:39
	Jeskyně „Co je to za hnus?“ zeptám se na mrtvá těla v zadní části. Jdu si je prohlídnout, otočím je, jestli nenajdu nějaké další stopy na zádech. „Tohle máte u vsi? Jen tak jo?!“ zavrčím na naháče a chytnu ho pod krkem. „S pravdou ven! Čemu se klaníš a kdo je váš velekněz?!“

Sibbe Kolldóttir - 21. února 2012 08:14

Les Stroze jsem přikývla. Oči i uši bloudily po okolí. Co to jen bylo? Zkazky o Divokých se samy od sebe začaly přehrávat uvnitř mojí hlavy. Nádech, výdech, tak jako vždycky. Nenechat se ničím rozptylovat. Pevně jsem sevřela jílce obou zbraní a jala se tiše našlapovat. Randgríd měla luk. To je dobré, zbraň která dokáže zasáhnout na dálku, nám dává určitou výhodu. Dává?Protože jestli je to o Divokých pravda.... Před očima mi vyvstal obraz vydlabaného hrudního koše. Nádech, výdech... Tiše jsme pokračovaly v cestě.

Fjölvarr Hromový hněv - 22. února 2012 12:49

Jeskyně „To stačí,“ zpražím Sverreho. „Pojďme odtud. Nevím, jakým řízením osudu jsme tady, ale já se teď budu soustředit jen na jednu věc. A tou budou ti, kteří nás zradili. Ti, kteří nás odtrhli od našeho života a připravili o naše milované. Ti si zaslouží pocítit náš hněv, ne tenhle chudák.“ „Veď nás tedy,“ pobídnu nahého hrdinu. Nevím přesně, co se tady děje nebo stalo, ale má mysl se nyní zaměřila jen jedním směrem a to k Leilow. Probouzí se zuřivost a touha po pomstě. Klouby zbělají sevřením jílce meče. Stále se nemohu rozhodnout, jestli muže zabít nebo ne. Ano, zabíjel jsem i pro méně, než pro snahu mne okrást. Ve vesnici se přátelského přijetí určitě nedočkáme, ale něco mě nabádá k trpělivosti. Snad předtucha. Máme před sebou půl dne cesty, možná nám bohové vyjeví svá znamení. Rozhodnutí je vždy dílem okamžiku.

Björn Hundolfr - 22. února 2012 17:42

Obětiště Poslouchám své dva nové společníky, když Sif promluví o možnosti našeho zapojení do zabíjení, jen zakroutím hlavou a ukážu zlomený meč za pasem Tím bych ublížil víc sobě než někomu dalšímu. A rozhovor se vede do končin, v kterých bych se nerad zapojoval, až moc živě vidím ty mongoloidní xichty pečeněngů na koních a šípy v mojich kamarádech, kopí v břiše bylo vykoupení. Když Eirik navrhne, že by jsem měli zjistit kde vlastně jsem, přikývnu Máš pravdu příteli, ale i když vylezem na strom bude to hovno platný, chtělo by to civilizaci nebo aspoň samotu. Já se vyznám v plachtění a veslování, ne bloudění po nějaké krajině. Očima přejedu po druzích v naději, že někdo často cestoval po pevnině a ví co a jak

Skald - 22. února 2012 20:43

Sibbe, Randgríd Asi to bylo šálení mysli a zraku z povídaček, protože ani po nějaké době chůze se to znovu neobjevilo. Žena se proplétala skrz haluze, jako by většinu života bydlela v lese a ne mezi lidmi. I když jste se snažily jít potichu, stejně jedna či druhá z vás co chvíli zavadila o nějakou větev - stromy rostly hustěji, některé tenčí byly popadané od větru. Vaše průvodkyně přidala do kroku, konečně seskočila na uzounkou pěšinu. Nepříjemnou pachuť krve vystřídala vůně ohnišť, nebe nad vámi už nebylo tak kryté spletí větví, ale těžko se z něj dalo poznat, co je za denní dobu. Bylo zamračeně ocelové a slunce se schovávalo za těžkými mraky, které zvěstovaly sníh. Když už jste mohly zahlédnout první stuhy dýmu a pár polozemnic, žena se zastavila, otočila se k vám čelem. "Tady by už mělo být bezpečno. Ale... kdo jste? Proč jste jako valkýry neodjely na okřídlených koních? A proč jste se objevily na tom ohavném místě? Neznám vás, nejste zdejší..." Jako by během cesty, kdy vás hnal nepříjemný pocit pronásledované zvěře, konečně vystřízlivěla ze šíleného smutku, kdy jí bylo všechno jedno a klidně by na místě umrzla. Pořád se chvěla, ale její oči, určitě o celé desetiletí starší než vy, se na vás zpytavě, bez závoje poblouznění, dívaly. Sverre, Fjölvarr Muž vytřeštil oči ještě víc, zalapal po dechu a marně šátral po Sverreho pevné paži, aby uvolnil sevření. S nadějí se podíval na staršího muže, ten měl víc rozumu než tenhle horkokrevný holomek. A když záchrana přišla, připomínal Fjölvarrovi psa, který je vděčný za laskavou ruku. Kdyby jen tušil... "Má...málokdo o tomhle ví... slyšeli jsme jen toho poutníka o tom povídat... nikdo sem nechodí..." drmolil, odpovídaje na Sverreho dotazy. Zase se objal rukama, aby mu nebyla taková zima, a vykročil ven do sněhu jenom proto, že meč a palice byly silnou motivací. Když se jeho chodidla rozedřela o kámen a studil ho sníh, skučel a popotahoval jako dítě. Měl proč - venku bylo opravdu chladno, všude sníh. Když jste po notné chvíli vyšli s lampou z jeskyně, viděli jste, že její vchod byl dávno zarostlý a zpola zavalený - zloději se sem museli prosekat, ve sněhu byly jejich stopy, poházené klacky a kameny a taky prosté sáňky. Pro lup, ve který doufali. Po vaší pravé straně pokračoval masiv kamene, o kus dál vlevo byl sráz porostlý borovicemi a pod ním pěšina, která se vinula okolo skalnatého kopce jako had a mizela dole mezi stromy. Nikde nebyly žádné známky čekohokoli, co by sem dotáhlo mrtvoly a zohyzdilo je. Všude okolo byly jehličnaté stromy, které nad vámi vytvořily jakýsi příkrov, jedinou cestou pryč byla pěšina od zlodějů. Sverre si koutkem oka nahoře na skále všiml nějakého zvířete. I ta krátká, nejasná chvilka v něm zasela pochybnosti, o co se jednalo - na medvěda do bylo štíhlé, na vlka moc velké. Když si to všimlo jeho pohledu, hned to zmizelo. Ani kamínky se nesesypaly.

Síf Milosrdná - 22. února 2012 21:01

Eirik, Björn Trhnu rameny. Byl to jen návrh, protože by tu přece byly stopy, kdyby to udělal někdo jiný. A jestli oni byli mrtví, tak jsem musela být taky. A jestli je to pravda... tak holdám udělat všecko proto, abych to znovu nemusela zažít. Jelikož se otázce o Valhalle vyhnuli, třeba žádná není. Třeba jsou to jen kecy, abysme bojovali a umírali s úsměvem na rtech. Nesvěřím se jim s mýma trudomyslnýma myšlenkama. Otočím se kolem své osy a snažím se ohadnout, kudy vede východ z tohohle hnusnýho obětiště. Z nebe se toho moc nedozvíme, jsme tu zavření jako mouchy ve džbánu. "Tak jdem... někam. Stejně je to jedno, když nevíme, kde jsme," prohodím přes rameno a vydám se směrem, kterým se "dívá" menhir. Prosmýknu se mezi větvema a zaskřípu zuby, když se to nepodaří tak tiše, jak jsem doufala. Narezlý stromy praskají a nedávají moc prostoru k normální chůzi. A o něco rozložitější chlapi za mnou si toho užijou taky. Tíha nepřirozenýho ticha začne dolíhat na všechny. Les jako by se semknul, zhasnul většinu světla a pohltil všechny zvuky. Není tu ani moc sněhu, jen rezavé jehličí - skrz nahuštěný stromy sem nepronikly skoro žádný vločky. Najednou se zastavím a přikrčím se ještě víc, vlastně si skoro dřepnu. Určitě to slyšeli i oni. Kradmej pohyb na hranici vnímání. Pohyb zvířete, ne člověka.

Francis - 23. února 2012 11:58
	Před jeskyní Nespokojeně uposlechnu otce a nechám muže žít. Vydám se za ním, po pár krocích přimhouřím oči před světlem a venku jen udiveně mžourám. Kde to jsme? A všimnu si divného zvířete. A co je sakra tohle? „Měli bysme ho zabít,“ řeknu prostě a tvrdě se zadívám na polonahého zajatce. „Budou si myslet, že to udělali démoni z jeskyně. Pokud ho někdy najdou.“

Sibbe Kolldóttir - 23. února 2012 19:05

Venku z lesa.. Šli jsme rychle. Jedna z větviček mě sekla do tváře a zanechala malý červený šrám, který do večera zmizí. No do večera... Když jsem vyšly zpoza větvoví podívala jsem se na oblohu. Ale slunce svou tvář odvracelo a schovávalo za štít z modrošedých mračen. Když se žena otočila a zahrnula nás otázkami, které nutně musely přijít... Soucitně jsem se na ní podívala. Nejsme valkýry, bohužel.. pokládáš nám otázky na které se zatím jen těžko hledají odpovědi. Ale mé jméno je Sibbe. Zasunula jsem jeden z mečů a nabídla jí svou ruku. Počkala jsem, až se představí Randgríd a pokračovala. Ať už se tu ale děje cokoliv, mohu ti slíbit, že se pokusím.. podívala jsem se na Randgríd a čekala na kývnutí, nebo alespoň jiskru v oku, abych věděla že se.. pokusíme zjistit, co se tu děje.. a něco s tím udělat. Čekala jsem, jak na ní má slova zapůsobí, přeci jen... když před okamžikem našla svého muže, tak, jak ho našla, nepředpokládala jsem, že se z její strany dočkáme důvěry.

Björn Hundolfr - 23. února 2012 19:17

V lese Síf zavelí a vyrazíme, ta holka má pravdu, stejně nás tady nečeká žádné štěstí, tak za ní vyrazím. Ještě dokud je mi teplo zabloudím očima na její zadek. Plácnul bych si, ne že ne, ale nechci si znovu vytahovat nějaký předmět z břicha a předpokládám, že by to jinak nedopadlo. Dál se věnuji jejím pohupujícím se polokoulím zadečku, ale s přibejvajícím sněhem za krkem mě tato pozornost přechází, ruce strčím do podpažních jamek, abych si dvě tuniky a prošívku přitisknul co nejvíc k tělu. Posraná zima! zabručím a v tom se Síf zarazí a já koukám jak sůva z nudlí posraná zima, přes ni nevnímám nic jinýho. nastražím uši a oči na šťopkách

Fjölvarr Hromový hněv - 23. února 2012 19:27

Před jeskyní Také zahlédnu podivné zvíře a hned se mi připomenou různé pověsti, mýty a pověry. A ani jedna ze zmínek, které by popisem na tuhle potvoru seděla, se mi nelíbí. Zatoužím mít u sebe luk a šípy, navzdory touze se zbraň neobjeví a podivné zvíře se nám ztratí z dohledu. „Měli,“ odpovím prostě. „Ale pořád mám pocit, že bychom se neměli unáhlovat.“ Pohled, který si vysloužím, dává jasně najevo, co si Sverre myslí o mých pocitech. Na vysvětlenou kývnu směrem, kam zmizelo podivné zvíře. „Zabít jej můžeš kdykoli, ale oživit ne,“ dodám, očima pátrajíc po skále, lesním porostu a zbytku okolí. Nejraději bych vyrazil, jestli nás čeká půl dne cesty.

Maggie Steele - 24. února 2012 19:05

Venku z lesa Ten divný pocit, co mne šimral vzadu na zátylku, nezmizel ani ve chvíli, kdy jsme se došly nadohled osady. Nelíbilo se mi to něco, co nás v lese sledovalo. Rozhodně to nebylo nic zvířecího, ale k osadě to s námi očividně nešlo. Nebo ano? Tak či tak zůstávám obezřetná a rozhlížím se kolem, zatímco jsme na okamžik zastavily. Žena se začne vyptávat a Sibbe se ujme vysvětlení. Naše pohledy se střetnou právě ve chvíli, kdy slibuje pomoc. Rozhodně přikývnu. “Mé jméno je Randgríd. Toto je tvá osada?“ podívám se na ženu a pak kývnu směrem k planoucím ohňům v dáli. “Potřebujeme se najíst a napít, na chvíli se usadit a vše si promyslet.“ to již hovořím k Sibbe. “Nemyslím si, že bychom měly do lesa vyrazit za tmy. Lepší, když počkáme do rána.“

Eirik Asgrimson - 24. února 2012 20:48

Cesta lesem Jdeme pryč z obětiště. Síf vybrala náhodný směr kterým se vydá hledat nějakou cestu nebo lidská obydlí. Proti jejímu výběru nic nemám. Žádné stopy jsme nenašli a ani nic co by nám napovědělo kudy jít takže je jedno který směr zvolíme. Hned vykročím a držím se kousek za ní a Bjornem. Zbraň držím stále v ruce a jsem ve střehu. Cesta není zrovna jednoduchá vzhledem k tomu že se musíme prodírat lesem kde nám překáží všemožné větve a keře. Naštěstí je cesta přede mnou už trochu proklestěná od ostatních. Vzhledem k tomu že jdu jako poslední tak se starám taky o to aby nám nic nepadlo do zad. Dlouho je ticho. Potom si začne Bjorn stěžovat na zimu přičemž se neubráním krátkému smíchu. Mě je sice taky zima ale přijde mi to vtipné. Potom ale přestanu. Před námi jsem zahlédl stín nějakého tvora a stejně tak i ostatní. Všichni zůstaneme stát a sledujeme své okolí. V ruce si hraji se svojí sekyrou zatím co se proderu blíže k ostatním abychom se mohli v případě potřeby bránit. I když jak tak koukám tak pokud dojde na boj tak to bude na mě a na Síf. I když možná že Bjorn se umí ohánět i beze zbraně. "Co to bylo?" Zašeptám tiše k ostatním. "Všiml jste si někdo co to přesně bylo?"Já sám bych věřil že to bylo nějaké zvíře, vlk nebo něco podobného ale s jistotou bych to tvrdit nemohl. Lehce se přikrčím a pokouším se proplížit někam kupředu. Přitom těkám očima ze strany na stranu a sleduji okolní stíny. Jsem sice bojovně naladěn ale útočit na neznámého tvora nehodlám. Tedy pokud to nebude nutné. Prozatím se jen toužím dostat se pryč z tohohle lesa.

Francis - 25. února 2012 16:03
	Před jeskyní „Až ve vsi řekne, co se stalo jeho kamarádíčkovi, tak budou oživovat nás.“ Šťouchnu muže palicí do zad. „Popadni sáně a veď nás. Jestli tu teda nechceš lehnout a umřít.“ Dnes ještě ne. Neodvážím se otci otevřeně vzdorovat, ale oba víme, že já mám pravdu. To jeho měkké srdce nás přivede přímou cestou znovu do Valhally.

Skald - 26. února 2012 12:05

Fjölvarr, Sverre Vypadalo to, že lupič stejně zemře - na zimu nebo následky z ní. Pořád se pokoušel bojovat sám se sebou, ale venku nebylo nejlépe, stejně jste říkali, že umře tak jako tak. Byl k vám zády, protože šel první, ale kdo by se zajímal o nějakého bednáře, co se dal na stezku zločinu? I když to byl ten odvážnější z nich (což byla ve své podstatě ironie), překvapilo vás, co za hloupost udělal. Možná to chtěl mít už za sebou. "Seru na vás!" vzkřikl po nějakém dlouhém duševním monologu a prostě praštil Sverreho sáněmi. Oči mu planuly jako šílenci, jako zvířeti, které ví, že bude obětováno. "Nepovedu démony do svý vesnice! Seru na vás!" Sibbe, Randgríd Žena se trhaně nadechla, když jí došlo, že duši jejího milovaného se nedostalo klidu, jak jste slibovaly. V očích jí kmitla výčitka za tuhle lež. Pak pokývala hlavou. "Ano. Mně říkají Hälla. Jen i přes vaše sliby nevím, jak budete ve vesnici přijaty. Jídla je málo a cizinci nikdy nepřinesli nic dobrého..." Objala se rukama, aby ještě na ten kousek udržela co nejvíc tepla, a rozešla se k obydlím. Ruch ve vesnici byl zpomalený jako krev v ledové vodě. Co jste mohly odhadnout, zvířat tu bylo po málu, a jak Hälla řekla, sýpky na tom asi byly taky bledě. A každý, kdo byl zrovna z nějakého důvodu venku, každý se zastavil a hleděl na vás. Cizinci, navíc ozbrojení, tu asi vážně nebyli na denním pořádku. Jak jste si všimly, vesnice byla spíš zapadlejší, nevedla tady žádná kupecká stezka. Z jedné strany ji obtékal dokonale zamrzlý potok, odněkud se ozývalo tříštění ledu, jak se lidi snažili probojovat k vodě. Hälle vyběhla vstříc další žena, o hodně mladší, s oříškově hnědými vlasy. Když vaše průvodkyně zavrtěla hlavou, zatvářila se, jako by dostala políček. Ihned se podívala na vás a v očích jí kmitly všechny ty emoce... bylo jich tolik. "To ony?!" "Ne, nech toho." Hälla ji s překvapivou silou chytila, než se na vás stačila vrhnout. "Půjdeme konečně do tepla, je mi zima." Vedla vás nikoli k žádnému prostému obydlí, šly jste rovnou do dlouhé skally, kde bylo nejvíc lidí, protože to byla jediná pořádná budova ve vesnici, zřejmě sídlo náčelníka a jeho rodiny. Zemnice a chajdy nemohly udržet tak dobře teplo, navíc to byla úsporná opatření před zimou, která neměla konce. Stačilo krmit jen několik velkých vater. Některé místnosti ve skalle byly odděleny opravdovou zdí, jiné jenom zavěšenými kožešinami okolo hlavní místnosti se stolem a kus od něj oním velkým ohněm. Byla to příjemná změna po té zimě venku. Až na ty upřené pohledy. Byly tu skoro samé ženy a děti, muži buď byli na lovu nebo u jiné práce, nebo jich moc nezůstalo. Proč asi... "Támhle je náš jarl, Adawulf. S ním se budete muset domluvit." Adawulf, vychrtlý válečník, co viděl už mnoho zim, ale pořád ještě by dokázal být problémem, seděl v čele stolu a vyčkával, co bude. Asi neměli důvod Hälle nevěřit, protože se zatím nikdo nechápal zbraní, na dálku mezi nimi proběhla nějaká bezeslovná komunikace a tmavovláska zmizela i s tou druhou ženou. Eirik, Björn Čekali jste několik dlouhých minut v tichu, jestli se to rozhodne zaútočit, nebo to už zmizelo. A nic se nestalo. Síf tedy zase vykročila, ale ten nepříjemný pocit plíživé hrůzy zůstával. Tmavý les si s vámi hrál, větve a spadlé stromy vám v koutku oka vytvářely stíny, jako by jich bylo víc. Víc podivných zvířat. Ovšem u toho jednoho jste si tak nějak byli jisti. Šlo to s vámi. Pojem o čase jste neměli v podstatě žádný. Síf udržovala tempo se slovy, že pokud vás to chce sežrat, stejně to jednou vyleze, navíc při pochodu a švihání větvemi vám nebyla tak velká zima. Jaké bylo překvapení, když temná hradba lesa najednou skončila a pokračovala o mnoho méně hustěji rostoucími stromy, které se vedle toho, čím jste prošli, ani nedaly nazývat lesem. Stáli jste na vyvýšeném místě. Kopec se po dvaceti metrech na volném prostranství prudce svažoval. Důležitejší ale bylo, že jste měli dobrý rozhled na sněhem zavalené údolí a ledový vítr vám přinesl vůni ohně. Ano, určitě tam dole byla nějaká větší osada, kolem které tekla řeka. "Doprdele..." ulevila si bojovnice, ji radost nějak nepřepadla. "Když jsem tu byla naposled, byla to zavšivená díra." Zamračeně se ohlédla k lesu, odkud jste přišli, pak zas zpátky. Kdo mohl mít tušení, co se u "zavšivené díry" skrývá za nechutná tajemství. Zpod srázu jste uslyšeli nějaké hlasy. Nerozuměli jste zatím slovům, ale zřejmě to byly děti, co si (docela daleko) zrovna vysvětlovaly nějakou hru.

Francis - 26. února 2012 22:49

„Ááárrrr!“ Jentakta stačím zdvihnou ruce a zkřížit je před hlavou, než do nich vrazí sáně a pošlou mě v kotrmelcích k zemi. Svalím se po kamení, rozedřu si dlaň a chladná špína mě zastudí na koleni. Když mrknu, vidím trochu rudě – v pravém oku praskla žilka a svět se smrsknul na rudého muže držící rudé sáně a mou rudou palici. A dunění, hlasité bubnování doprovázené silným větrem. Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch. Nadechnu se a vydechnu vichřici. A vyřítím se na rudého muže, palici pozvednutou a připravenou prorazit rudé sáně a rozdrtit ho na rudou kaši.

Skald - 27. února 2012 22:59

Sverre, Fjölvarr Strach v očích měl, ale pořád byl dost odhodlaný nechat se zabít radši teď. Pokoušel se bránit, ale co by obyčejný bednář zmohl proti bojovníkovi? Boj o život mu propůjčil mrštnost a tak, aniž by nad tím přemýšlel, trochu tancoval před Sverreho neohrabaným hněvem, ale všem muselo být jasné, že si podepsal ortel smrti ve chvíli... Ve chvíli, kdy sáhl na Fjölvarrův rodinný šperk. Palice mu rozdrtila nejdřív předloktí, kterým se bránil. Jeho řev se vznesl do korun stromů a v jinak naprosto ledovém tichu zněl... nepatřičně. "Ne...nevidím... valkýry..." To byla poslední slova smrtelně raněného, než mu rozzuřený Sverre rozmázl hlavu jako vejce. Fjölvarr, který na rozdíl od svého syna zůstal při smyslech, si toho všiml hned. Nebyla to planá slova - ne že by si valkýry zasloužil jako vy dva, ale něco bylo špatně. Ze sněhového poprašku se zvedly přízračné ruce, mnoho děsivých pařátů těsně vedle bednářova těla. V uších vás zalechtal šepot a vzdálený jekot, který nemohl patřit muži před vámi. Svět okolo jako by ještě víc zešedl, rozmlžil fyzický zrak. Připomnělo vám to, jak jste umírali. Taky tam byl podivný šepot, šedavá tma okolo, než se rozezněl roh a na nohy vás vytáhla v brnění oděná valkýra. Oba jste si vybavili něco, co jste považovali jen za šálení smyslů... aspoň tehdy. Ty ruce. Ruce, co šmátraly po vaší duši, a kdyby nebylo valkýry... Jenže co když už žádné valkýry nebyly? Valhalla byla prázdná. Ruce stáhly bednářovu ječící duši. Mezi světy? Do Helheimu? Kdo ví.

Björn Hundolfr - 28. února 2012 09:31

Nad vesnicí Síf nás vede lese, pocit je to víc než tíživý. U jednoho ze stromů kde není dost sněhu, aby ho zakryl seberu kámen tak akorát do ruky lepší kamenem do hlavy než umřít bez zbraně! Síf nasadí ještě větší tempo a za chvilku cítím první kapičky potu na zátilku. A hned na to se začnou rozestupovat stromy, čad od času useklý kmínek. A už se les rozestupuje. Jsou slyšet hlasy a pak mě zarazí Síf tím co říká. Hmm, Mislosrdná myslím, že bys nám měla něco vysvětlit

Fjölvarr Hromový hněv - 29. února 2012 20:34

Les „Jdeme,“ zavelím a bez čekání vyrazím sněhem. To, co se právě událo, ve mě zanechá pocit, jaký mám od probuzení v jeskyni: něco je špatně. A přesto, že vše nasvědčuje tomu, že základy, na kterých je postaven svět, se otřásly, mám myšlenky jen na jediné. Pomstít se. Zabít či zmrzačit své vrahy, jakkoli to zní směšně. Znovu pocítit náruč své ženy. „Jdeme,“ zopakuji a vydám se po stopách mužů, kteří sem bláhově přišli hledat bohatství a blahobyt. Není to poprvé, co někdo takový našel pouze smrt. Věřím, že jejich vesnici najdeme, ale nehodlám se tam přátelit. Ukrást zásoby, peníze, snad i koně. A vyrazit ... kam vlastně? Domů? I přes jasnou vidinu cíle se nemůžu zbavit myšlenky na to, co statečné bojovníky teď čeká po smrti. Hned za prvním zlomem půdy se schovám za stromy. Skryt za kořeny vývratu chvíli počkám. Pak vyhlédnu opatrně na cestu zpět, pohledem pátrajíc po pronásledovateli. Doufám, že se mýlím. Tuším ale, že podivné zvíře, které jsme zahlédli, není jen hříčkou přírody.

Eirik Asgrimson - 29. února 2012 21:25

Venku z lesa Opatrně jsme pokračovali lesem dál. Celou dobu nás něco doprovázelo. Nezaútočilo to ale pořád nás to sledovalo což bylo nepříjemné. Nelíbí se mi tu. Postupem času začnou stromy řídnout až nakonec vyjdeme na kopec a před námi se rozprostírá zasněžené údolí. Konečně venku. Konečně jsme vyšli z hustého lesa ven a navíc jsou podle všeho je v údolí vesnice kde žijí nějací lidé. Pro nás to znamená že už se budeme moci odněkud odrazit a rozhodnout se jak pokračovat dál. Síf ale zřejmě nesdílí mou dobrou náladu. "Naposledy?" Řeknu si sám pro sebe. Zřejmě tu už někdy byla. Bjorn po ní chce vysvětlení stejně tak i já ale zeptám se jí trochu klidněji aby to neznělo tak jako Bjornova otázka která nezněla zrovna příjemně. "Už jsi tu někdy byla?"Sekyru vrátím zpátky na opasek. Prozatím nám tu nehrozí žádné nebezpečí a máme přehled o našem okolí.

Francis - 29. února 2012 21:33

Les „Heááh!“ bouchnu unaveně palicí do země, odkud před chvílí vyjela přízračná ruka. A znovu. Ale už v tom není síla jako v tuctu úderů předtím. „Hrrmf!“ Přihrben svěsím hlavu a pokusím se vytřít si krev z očí. Moc to nejde, jen pomalu stéká, jak se srdce klidní s začínám vnímat i svět kolem. „Jdeme.“ Zvednu hlavu a podívám se na otce, otevřenými ústy lapám po dechu. Jdeme? Narovnám se a podívám se na palici pokrytou krví a hlínou. Jdeme. Unaveně vykročím za otcem, v hlavě pořád ještě jak v zátoce po odlivu.

Síf Milosrdná - 02. března 2012 01:04

Björn, Eirik Probodnu skalda nepříjemným pohledem. Jeho tón se mi vůbec nelíbí, nebo je to prostě tím, jak to řekl. Jako by mě předem už obviňoval z nějaké lži nebo spíš tajemství. Sevřu prsty kolem ratiště kopí. Kdybysme v tom nebyli spolu, ztracení a nevědomí, asi bych se zachovala jinak. Vyrazila jsem zuby už za mnohem míň neuctivej tón. "Jo. Asi hodně dávno... Předtím to nebylo víc než pár zaplivanejch zemljanek a chýší, divošská osada daleko na severu. Pár chlapů sem jezdilo, že prej je tu hodně lovný zvěře, navíc tu je dobře splavná řeka. Asi díky tomu se z toho stalo město. Kdybych věděla, že jsme tady, nedivila bych se tomu menhiru ani obětem. Lidi odsud, tenkrát, neuctívali naše bohy. Šeptali si o nějakejch Divokejch. Jestli to byli nějací lesní mužíci, nebo kmen, nebo duchové, to nevim. Nikdo v noci nelezl ven, zavírali se před nima, jak jen to šlo." Nevím, co si o tom myslet ani po takové době. Lidi jsou hodně pověrčiví, na druhou stranu ke všemu je důvod. Jestli zabedňovali okna a dveře, muselo tu někdy žít něco, co je chodilo napadat. "Malovali znaky krví. Odsud mám tohle," poukážu na svoje čelo. "No... a pak, když jsme jeden den odešli zase lovit zvířata na drahý kožešiny... Na dračí hlavě nám večer viseli ti, co zůstali hlídat loď. Oběšení." Dívám se k valem a palisádou obehnané osadě a tiše skřípu zuby nad tou vzpomínkou. Netřeba dodávat, že mě to pěkně nasralo. "Zabednili se před náma a já chtěla to jejich hadí doupě vypálit. Ale vědma mě zarazila s tím, že to neudělali oni, že to duchové se zlobí, že lovíme jejich děti. Krví mi namalovala tenhle znak na čelo, prej ochrannej... a radši jsme odsud vypadli. Nevím, jestli to byl nějakej jejich trik, ale neměla jsem chuť to zkoušet. A když jsem dneska viděla to obětiště, asi jsem udělala dobře."

Eirik Asgrimson - 03. března 2012 19:42

Nedaleko osady Poslouchám jak Síf vypráví o době kdy tu byla a při tom sleduji vesnici pod námi. Přesto že nám vše řekla je mi jasné že jí už v lese muselo být něco na tom místě podivné. Od doby kdy tu byla naposledy se vše výrazně změnilo. Podle toho co o tomhle místě říká tak jde už nejspíše o úplně jinou vesnici. V době kdy neuctívali naše bohy? Copak oni je tu uctívají? Ta krev na tom menhiru byla čerstvá a ty mrtvoly tam také moc dlouho nebyly. Zdá se mi že se to tu změnilo jen vzhledově a staré zvyky zůstaly. V jejím vyprávění se dovídáme že její lidi kdosi tehdy pověsil a podle všeho se nerozešli v nejlepším. "Alespoň už víme kde jsme." Prohlásím když skončí. "Musíme také zjistit proč jsme sem byli posláni. Nemůže to být jen náhoda. Nějaký důvod pro to být musí." Při pohledu na vesnici se mi hlavou začnou honit pochmurné myšlenky. Rychle je ale zaženu. podívám se na Síf a dlouho si jí prohlížím. Může to vypadat jako že jsem si jí před tím moc neprohlédl ale přemýšlím. "Hmm ... chtěl bych se tě na něco zeptat."Neříká se mi to zrovna moc snadno. "Jak je to dlouho co jsi zemřela?" Ptám se vážně. Dávám si ale pozor na to co s ní ta otázka udělá. Jak je to dlouho co jsem umřel já? Pár měsíců, rok nebo několik let? Ve Valhalle není čas tak podstatný a zdá se mi že tam snad ubíhá i jinak. Mě samému by se podobná otázka asi nelíbila. Dokonce jsem ani s nikým moc o své smrti nemluvil. "Může si tě někdo pamatovat?" Dodám ještě nakonec.

Skald - 04. března 2012 00:50

Sverre, Fjölvarr Stopy zlodějíčků vás jasně vedly pryč. Krom nich tu však nebyla žádná známka po zvěři, les byl tichý, koruny stromů do sebe vysoko nad vámi zaklesnuté. Sníh vrzal a i přes oblečení vám byla zima. Sverre svého otce malátně následoval. Na to, že jste před chvílí byli mrtvolami, toho vzrušení bylo trochu moc. Fjölvarr se skryl, chvíli hleděl směrem k jeskyni. Už se chtěl kvůli kousavé zimě vydat dál, zahřát ztuhlé údy, když mezi větvemi zahlédl zvíře. Srst mělo hnědou, ale krom toho, že to byla čtyřnohá šelma se vztyčenýma ušima a dlouhým ocasem, nic jiného nepoznal. Stála nad mrtvým, pomalu vlnila oháňkou ze strany na stranu a obcházela ho. Pak vzhlédla vaším směrem, oči posměšně přimhouřené, bez zvířecího plachého strachu nebo naopak hladové zloby. Mrtvoly se ani nedotkla. Místo toho se na vás pobaveně podívala a odklusala kamsi pryč mezi křoví a kmeny, kam už Fjölvarr neviděl. Nakonec jste se střízlivě rozhodli dál pokračovat ve stopách k vesnici. Starý les vás pouštěl jen neochotně, řídnul pomalu a cesta se zdála nekonečná. Jak dlouho sem musel bednář jít? To bylo možná víc než půl dne. Zajímavé ale bylo, že i když už by se mělo dle ročního období smrákat, pořád bylo světlo. Když jste konečně skrz stromy uviděli nebe, slunce se schovávalo za mraky a jeho pohyb se dal špatně poznat. Určitě ale bylo odpoledne. Spíš pozdní. Čas, kdy je v zimě už tma. Osada se před vámi vyloupla na pahorku chráněném valem a menším příkopem, přes nějž byl mostek. Nic vám tu nepřišlo povědomé a ruch byl utlumen zimou. Kdyby z komínů nestoupal dým, sídliště by vypadalo jako polomrtvé. Neviděli jste jít nikoho dovnitř ani ven, dokud se z opačné strany, než jste šli, nevynořili tři jezdci na kosmatých, vytrvalých koních. Jeden málem za jízdy spadl ze sedla, byl buď unaven, nebo raněn. Druhý nebyl ničím zajímavý, ale třetí před sebou přes hřbet koně vezl podle odění asi ženu. Cosi houkli na lučištníky a ti jim otevřeli bránu. Za posledním koňským ohonem se zase uzavřela.

Maggie Steele - 04. března 2012 18:59

Vesnice Viselo to ve vzduchu. To, že jsme tu nebyly vítané. Tázavě jsem se podívala na Sibbe. Jakmile jsme se ocitly ve vesnici, bylo to jasné. Lidé se tu bojí. Mají strach z cizinců a my… nejsme Valkýry. Mlčky jsem sledovala ženu, která se nám již představila jako Hälle. Dívenku, která jí přiběhla přivítat, jsem ignorovala. Nevěděla jsem, co bych jí k tomu mohla říct. Věděla jsem, že kdybychom řekly cokoliv, nejspíše bychom to v tu chvíli jen zhoršily. Nedávat plané naděje, neubližovat. Vstoupily jsme do jedné z chajd. Teplo uvnitř bylo tak příjemnou a velice vítanou změnou. Pozorně jsem sledovala, jak si s vůdcem vyměnili několik pohledů a nakonec nás tam mne a Sibbe nechaly s ním samotné. “Dobrý večer, jarle. Mé jméno je Randgríd a toto je má přítelkyně Sibbe,“ pohlédnu na Sibbe. Přišlo mi lepší představit ji jako mou přítelkyni, než jako další bojovnici. Vyzní to přívětivěji. “Našly jsme Hälle uprostřed lesa s… s několika mrtvými lidmi okolo.“ těžko se hovoří s někým, koho neznám. Navíc s někým, jehož osada utrpěla takovou ránu. “Říkala cosi o Divokých. Nabídly jsme se, že prohledáme les, ale za světla. A tímto bychom vás chtěly požádat o přístřešek na noc.“

Sibbe Kolldóttir - 04. března 2012 20:18

Ve vesnici Cítila jsem to stejně dobře jako Randgríd. Ty pohledy... a všechny vesměs říkaly to samé. Kupodivu mi to nebylo nijak nepříjemné. Takovéhle věci se nedají brát osobně. A pokud se tak neberou tak vráska na čele rozhodně nepřidají. Zachytila jsem tázavý ten tázavý pohled. Jako odpověď jsem jen mírně píchla bradou směrem k lesům. Divocí... šepot sklouzával z větví stromů jako dešťové kapky. Trochu mě zaskočila ta mladá žena, která ohnivým hněvem chtěla splatit nespravedlnost tohoto světa. A bylo jí jedno, komu. Takovíhle lidé jsou nejhorší, stačí ukázat prstem a viník je na světě. Koho zajímá, zda je doopravdy vinen nebo ne... Když nás Hälle konečně dovedla k jarlovi, nechala jsem mluvit Randgríd. Když nás obě představila... zkrátka naokamžik jsem myslela, že se probudím. Nebo se mi vrátí paměť. Abych věděla jak a proč tu jsme. Ale nic takového se nestalo. Mohu tě ujistit, že jsme sem nepřišli proto, abychom jakkoli přitížili tobě a tvým lidem. Vystačíme si s málem. Chtěla jsem říct, že se jim v takové situaci dvě bojovnice navíc budou hodit. Ale nebylo to na místě. Mohlo by to jarla urazit.

Fjölvarr Hromový hněv - 06. března 2012 21:51

Poblíž vesnice „To není dobré,“ poznamenám, když vidím vesnici. Popravdě, počítal jsem s něčím malým, téměř bezvýznamným. Pár chalup, několik chasníků, kteří přišli o své nejbojovnější a nejodvážnější, jakkoli ti byli slabí a ubozí. Prostě místo, kde můžeme někoho snadno okrást a pokračovat dál. Tohle bude složitější. Očima přeletím naše oblečení. Nic zvláštního, pokud nepotkáme zrovna bednářovu ženu, těžko si někdo všimne, že máme na sobě oblečení místních „hrdinů“. Jenže Sverre celý od krve a já, ačkoli pocákaný jen trochu, ve smradlavých hadrech, vypadající jako bychom vstali z hrobu, to nám na důvěryhodnosti nepřidá. „Ti lučištníci mi dělají obavy,“ svěřím se. „Jestli se budeme chtít dostat dovnitř, budeme si muset vymyslet sakra dobrou historku. Něco o přepadení by možná mohlo jít?“ Rozmýšlím nad tím, nakolik by prsten s pečetí Jarla mohl pomoci, na kolik uškodit a na kolik nebude prostě nikoho zajímat. I přesto, že můj syn nepatří k nejbystřejším, zeptám se: „Nějaké nápady?“

Skald - 07. března 2012 00:31

Sibbe, Randgríd Arnwulf si vás zachmuřeně prohlédl. Podle toho, co Hälle říkala, neměli jídla nazbyt. Jinak by se jejich lovci nevydávali na taková nebezpečná místa v zoufalé touze něco ulovit, když prý zima byla nekončící. V mužových očích byla trpkost, uhašená jiskra. Uvnitř byl určitě o mnoho starší, než jak vypadal. Unavený, uštvaný. "A odkud jste přišly? Kde jste se tu vzaly? Kteří běsové popletli vaše kroky zrovna sem?" zeptal se kysele, pohledem obsáhl skallu, asi i vesnici a tuhle oblast. "Tohle není dobrá doba a vůbec ne dobré místo. Nevím, čím jsme rozzlobili bohy. Myslíte, že dokážete přivést jaro?" Mohla by to být kousavá otázka, ale jarl už zjevně delší chvíli popíjel a začalo mu to stoupat do hlavy. Řekl to, jako by se nad tím opravdu zamyslel. Rukou máchnul k lavici u stolu. "Povídejte. Co se stalo mým mužům?" Přisunul k vám dřevěnou mísu, kde bylo pár obyčejných placek. Žádné maso ani chleba, kus tvrdého upečeného těsta. Šetřili, jak se dalo. Krom chlastu, který jarl dnešního večera proléval hrdlem. Už tak jste byly středem pozornosti a jarlova otázka vám neulehčila. Jistě tu byly ženy a děti těch, co jste v lese našly. Poznaly jste to podle dychtivých pohledů, posledních záblesků nadějí, jako byste měly být jejich spása, jako by vaše slova dokázala vyvrátit ten fakt, že se nikdo z nich už nevrátí.

Síf Milosrdná - 07. března 2012 00:45

Eirik, Björn "Jo, já přesně vím, kde jsme..." Naděje se však rozplyne, hned jak dodám: "V pěkný prdeli." Znechuceně si odplivnu, ač nemám důvod. Nikdo z nás nebyl zrovna dobře naladěn, když jsme se probrali, ale teď... teď mě svírá i strach. Předtím jsem si to nepřipouštěla, nevěděla jsem, kde jsem a kam jdu. Nepřemýšlet a něco udělat... prostě jít. To byla jediná myšlenka. "Nikdy jsme v tom lese nebyli," kývnu hlavou, odkud jsme přišli. "Nedalo se tam projít a lovili jsme spíš na opačný straně. Jasně, že tu byly nějaký povídačky, jenže kde ne? Prostě jsme se rozhodli vyhovět jim a nechodit tam," říkám ještě tiše, snad jako bych se ospravedlňovala, že jsem jim nedokázala říct, kde jsem - a přitom bych to tu měla znát. Pokývám copatou hlavou. Jasně. Zjistit, proč jsme sem byli posláni. To zní pěkne pitomě. Jako bych byla nějaký posraný zjevení. Když Skald nic neříká, chci se vydat dál, ale zarazí mě Eirikův pálící pohled. V průběhu rozhovoru jsem se na ně moc nedívala, spíš se rozhlížela kolem. Zúžím oči. Tahle věta většinou znamená něco hnusnýho. A pak si trpce odfrknu. "Jak dlouho? Věčnost. Je to jako jedna velká noční můra. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. V té hnusné zimě a tmě, ve sténání a křiku, ve smradu zaživa hnijících lidí..." Zíram někam k patce kopí, o který se opírám. Čelo mi zbrázdí vrásky a pak vzhlédnu k Eirikovi. "Ale vás jsem tam určitě neviděla." Nad jeho poslendí otázkou jen pokrčím rameny. "Copak já vím? Pořád doufám, že to byl jen hnusnej sen. Že... tamto místo neexistuje. A jestli jo, tak že já tam nepatřím."

Eirik Asgrimson - 07. března 2012 09:19

Nedaleko osady Věčnost, zima, tma ... křik. To mi zní povědomě. "Nejspíš to bude tím že jsme každý skončil někde jinde." Řeknu polohlasně. Co na to řekne ona netuším a je to v podstatě jedno. To co mi dělá starosti je spíš co by na to řekl Bjorn. Síf ho zrovna nemiluje po tom jak jí div nezačal vyslýchat a další otázky nebo podobné reakce by nemusela snášet dobře. Potichu přemýšlím o tom co mi Síf řekla a obzvláště o její smrti. Valhalla je úplně jiná. A jak řekla tak by jsme se tam viděli. Spíš bych řekl že byla v Helhaimu. Sice vůbec netuším jak ve skutečnosti vypadá ale její popis by na něj dobře seděl. Jak se ale odtamtud dostala? Tedy my jsme se také dostali pryč z Valhally ale to je trochu jiné místo. "Tak tedy půjdeme." Řeknu a dál se Síf už na nic neptám. Vést nechám jí vzhledem k tomu že to tu zná nejlépe. Jaký směr vybere je mi celkem jedno i když nejvíce se nabízí jít do té osady. Netuším ale jestli by tam šla i ona. Uvidíme. Zatím půjdu s ní.

Björn Hundolfr - 07. března 2012 14:39

Nedaleko osady Příval slov a málem nůž v břiše, to jsme od Síf nečekal, nebo snad ano. Zabíjela přece za menší prohřešky. Ale co raději se nevyjadřuju, nemá cenu dráždit medvěda tupým klackem. Usměju se na ni usmívat se na ženy mi vždycky šlo a kolikrát mi to zachránilo zadek Promin Milosrdná, nemyslel jsme to zle, jsme zmatený co se to u všech bohů s náma děje, tak to asi špatně vyznělo pokrčím odevzdaně rameny, ale to už Síf mluví o o čem to vlastně mluví, jsem z toho krapet zmatený, ale jako vždy nedávám to na sobě znát. Hmm, Milosrdná, když to tu znáš, teda v dřívější podobě, není tu krčma? Třerba doušek horké medoviny, podnítí naše myšlenky lepším směrem zasvítí mi očička jak při pohledu na kupu zlata, ale to Síf už nevidí a maže k osadě a Eirik za ní Taky zvláštní týpek, ale třeba s ním bude sranda

Skald - 09. března 2012 12:17

Björn, Eirik Síf dlouhým krokem vyrazila dolů ze stráně, při sestupu si pomáhala kopím, protože tu byl kopec ještě poněkud prudký. Björn ho překonal skoro po zadku a málem s sebou vzal i Eirika, který šel před ním. Po chvíli cesty do údolí jste už dětské hlasy rozeznali jasněji. "Táta říkal, že tam nesmíme chodit," připomínal jim zrovna dívčí hlas, v jehož tónu jste poznali, že se snaží napodobovat káravou matku nebo jinou ženu z jejího okolí. Však jste to už kolikrát sami zažili, když vám ženské něco vytýkaly. "Tvůj fotr mi může víš co," odbyl ji starší kluk hrubě. "Můžete bejt rádi, že sme vás vodsud nevyhnali. Liefe, proč sme ji s náma vůbec brali? A ještě holku!" "Co, to ji tu mám někde nechat v lese? Seš pitomej? Naši by mě přetrhli!" oponoval asi ten, jemuž říkali Lief. "A přestaň se navážet do našeho táty..." Zatím jste děti (nebo možná už mladé muže) neviděli, byly asi schované někde mezi stromy v hájku, ale přibližovaly se směrem k vám. Chlapec, co se hádal s Liefem, měl dosti nepřívětivý názor jejich otce a sprostý byl jako starý námořník. "Ty máš co říkat, Rhothe. Ty jsi ten poslední, kdo si může na kohokoli z osady otevírat hubu. Slyšíš?!" křikl z útrob hájku Lief. "Vykuř mi, Liefe. Já aspoň nejsem cizák." Mezi stromy se vyloupla Rhothova záda, jak dělal pár kroků pozpátku, když se otáčel do lesa, aby na Liefa křikl svoje nadávky. Nezastavil se, hned se zase otočil. A ztuhl na místě. Mohlo mu být třináct čtrnáct let. Byl samá ruka, samá noha, na svůj věk jistě veliký, hubený čahoun. Bledý, hustě pihatý zrzek s vodnatě modrýma očima a nepříjemnou grimasou zkřiveným obličejem. Na sobě měl kožešiny a u pasu dokonce bytelný klacek, který asi používal jako kyj.

Francis - 10. března 2012 14:59

Poblíž vesnice Dřepím vedle otce a loňským listím, hlínou i travou čistím palici od zloděje. Ale jen než si všimnu otcova pohledu na mé oblečení. „Hm.“ Zvednu se a prohlédnu si ves. Dokážu si představit, že bych ji v noci dobyl s dvaceti muži, ale jen s otcem? To bude chtít jiný plán. „Co jim lhát?“ nadhodím. „Že nás unesli lupiči, utekli jsme jim a prcháme před nějakejma potvorama v lese.“ To není až tak úplná lež.

Sibbe Kolldóttir - 11. března 2012 12:22

U stolu Příliš mnoho starostí na jednu hlavu. Příliš mnoho mrtvých a tolik dlouhých zim. Jaro nepřichází. Měl právo klást nám otázky. A těžko by věřil v naši nevědomost. Který z větrů severu nás zavál zrovna sem… to nevím. Jeho kousavá otázka mi nijak nevadila. Z části jsem dokázala pochopit to, co prožívá. Smutně jsem se usmála. Jaro… možná, poslední slovo bylo proneseno prázdným, nic neříkajícím tónem. Přisunul k nám misku s plackami. Nejsou-li lovci, není maso. Odpověď na jeho další otázku chtěli slyšet všichni. Dychtivé pohledy na naše obličeje. Polkla jsem hořkou slinu. Nevrátí se. Ať už moje odpověď způsobí cokoliv... nemohla jsem jinak. Slovo zaznělo jako bič pro všechny, kteří v náručích chovali alespoň naději, když už ne své blízké. Až se zítra s Randgríd vydáme zjistit, co se tu děje, slibuji vám, že se jim dostane náležitého rozloučení, aby mohli odpočívat v pokoji. I kdyby to znamenalo, že je jednoho podruhém budu muset odříznout z těch stromů. Zakrýt jejich těla, aby pozůstalí nemuseli podstoupit ten šok, když zrak, který nikdy neviděl mrtvého, padne na vydlabaný hrudník. A i kdybych je sem měla donosit jednoho po druhém, aby je jejich rodiny vydali ohni...

Eirik Asgrimson - 14. března 2012 15:31

Nedaleko osady Pomalu začneme sestupovat z kopce směrem k vesnici. Kopec je dost prudký takže mám co dělat abych se udržel na nohou a nesjel dolů po břiše. Když sejdeme konečně dolů hlasy které jsme slyšeli ze shora jsou už více srozumitelné a máme tak šanci si kousek rozhovoru vyslechnout. Děti. Jestli budou takhle řvát tak na ně brzo přijde. Chvilku poslouchám o čem si povídají ale rozhovor je o ničem a nic podstatného se od nich nedozvím. Normálně bychom šli dál ale náhle z křoví vyjde jeden z chlapců kteří se tu celou dobu hádali. Jakmile nás uviděl tak zůstal stát ani se nehnul. Jen tam tak stojí a civí na nás. Nastane dlouhá chvilka ticha. Co na nás tak vejráš jsi ještě neviděl bojovníka? Nikdo z nás nic neřekne. Chlapec na nás tiše kouká a Síf s Bjornem taky mlčí. Bohužel já nemám taky co mu říct. "Ahoj." Pozdravím ho a mávnu rukou.

Skald - 15. března 2012 10:53

Sverre, Fjölvarr Vydali jste se k osadě. Skryt stromů vás opustil, šli jste přes prostranství, které v létě mohlo sloužit jako bídné pole a pastvina. Postavičky na valu se zastavily v popocházení, aby se zahřály, a zaměřily se vaším směrem. Když jste byli ještě blíž, slyšeli jste zavrzat tětivy. Sami dobře víte, jak jsou zkřehlé prsty, co drží tětivu, zrádné - zvlášť když tyhle lidi něco nutí mířit i na nuzáky, jakými teď jste. "Kdo jste, co chcete?" štěkl úsečně ten, jehož zarostlou líci lechtaly letky šípu. Celkem byli tři, ostatní se schovávali před zimou, nebo jich na poplach nebylo víc potřeba. Ostatní dva sice měli založené šípy v lucích, ale zatím na vás vyloženě nemířili. Pod kožešinovými plášti měli tvrzenou koženou tuniku, takže to nemohla být obyčejná hloupá domobrana, ale asi někdo z družiny vládce tohodle zapadákova.

Skald - 15. března 2012 11:02

Björn, Eirik Chlapec, jemuž říkali Rhoth, pevněji sevřel palici, hledal v její váze a pevnosti oporu. Přelétl očima Síf, která i přes svoje pohlaví měla k dětem asi tak blízko jako had k ježkovi, Björna a nakonec se zastavil na Eirikovi. Rhoth zápasil se směsicí úžasu, vzteku a nejistoty. Nakonec se jeho tvář zase stáhla do nakvašeného, možná trochu podezřívavého výrazu, když zjistil, že ho nikdo nehodlá napadnout. A pak, když konečně promluvil, Eirik pochopil, proč byl tak vyjukaný. "Gunnalde..." kývl úsečně, odměřeně k Eirikovi. Pořád si ho prohlížel, jako by čekal, že se z něj vyklube troll, a pak zase zabloudil očima k mlčenlivým společníkům. Zazíral na krvavý symbol na Sífině čele. "Gunnalde! Proč... proč sem vedeš označenou?!" Odskočil od vás, jako by ho píchla vosa. Jestli jste se otočili na bojovnici, byla stejně zmatená jako vy. O svém znaku už mluvila, a jestli za těch mnoho let něco změnilo, těžko to mohla vědět. Zato chlapec asi ano.

Fjölvarr Hromový hněv - 16. března 2012 18:03

Vesnice „Jsem Fjölvarr Hromový hněv z Leilow, hledáme útočiště. Takhle vítáte pocestné, kteří jen těsně vyvázli smrti? Kteří unikli zločincům i dravé zvěři? Šípy a příkrými slovy?“ mluvím rozhodně a nahlas, aby mě bylo i na valu bylo dobře slyšet. Postavím se tak, aby bylo vidět, že ačkoli oblečen jako šupák, nejsem žádný odpad. Jsem válečník a jsem na to hrdý. Jejich šípů se nebojím, i když bych asi měl. Tentokrát by to nemuselo být radostné umírání.

Francis - 18. března 2012 14:21
	Vesnice Postavím se vedle Fjölvarra, palici svěšenou podél těla, ale záda narovnaná. Chovají se, jako kdyby byl les plný trollů. „Jsem Eisenhund!“ představím se jim svým nájezdnickým jménem. „A když přicházím ve zlém, tak přicházím v noci s ohněm a železem! A kdo ve jménu Thora jsi ty, že urážíš mě a mého otce?“

Skald - 18. března 2012 14:41

Sverre, Fjölvarr Fjölvarr začal rozvážně, na první pohled to vypadalo, že muži nebudou střílet. Napětí v lučištníkových pažích se vrátilo hned, jakmile otevřel pusu Sverre a svým způsobem začal vyhrožovat. Společníci toho, který mluvil, se na něj tázavě podívali, ale pořád se luků nechápali - jednoho muže na takovou vzdálenost dokáže zastřelit sám. "Žádná taková jména neznám." "A pocestní nemusí bejt vždycky tím, čím se zdaj bejt," doplnil polohlasem jeden lučištník, který právě vylezl na val za svými druhy a naklonil se přes kůly, aby na vás líp viděl. "Odevzdejte zbraně a pustíme vás dovnitř. V jiným případě odejděte. Doba je zlá a bohové s náma hrajou nějakou pitomou hru." Zahleděl se i na obzor za vámi, jako by čekal, že vy budete předvoj, zvědi, co se mají dostat do hradiště. I když tady by nešlo o bohatý lup, na jaký jste byli zvyklí, kdokoli by sem v tomhle nečasu přišel, toužil by po jídle a teple. Proti Leilow to tu vypadalo opravdu nehostinně, zvlášť jestli jim po lese běhala podivná zvířata, co podle všeho byla podezřele inteligentní.

Francis - 18. března 2012 14:48
	Vesnice Zazubím se a zvednu bradu. „Takoví jako já nepotřebujou zbraně.“ Nechám padnout palici na zem a rozpažím ruce. „K čemu, když já sám jsem zbraň.“ Pobyt ve Valhalle mě naučil jednu nehezkou věc – nebát se smrti. Zatím jsem si ještě nedal dohromady naše objevení se na světě, přízrak požírající duši padlého v boji a podivné tvory. Zatím jsem spokojen.

Björn Hundolfr - 20. března 2012 20:01
	U vesnice Jsme zmatený, hodně zmatený, proč na nás ty děcka tak civí, proč říkají Eirikovi tak divně. Proč sakra čuměj na Síf a její znamení, kde vzali tu znalost? Těkám očima po mých přátelých a dětech Stojím a koukám co se z toho vyvine. Jedinou jistou věcí je, kámen v ruce, přece nemože být tak těžký rozbít lebku dítěti.

Fjölvarr Hromový hněv - 21. března 2012 19:43

Vesnice Když smrad poznamená, že žádná taková jména nezná, ubezpečím se v myšlenkách, že se zaručím o to, aby si je napříště pamatoval dobře. Nikdy bych si nemyslel, že mi to bude tak vadit, ale nápad s muži, ohněm a ocelí má pro mě jistý nostalgický nádech. Který začíná nabývat nebývale ostré rysy. „Odevzdáme zbraně,“ snažím se zachránit situaci. „Otevřete bránu.“ Ne zrovna rád se odloučím od rodinného meče, ale pokud se jej ujme někdo, komu se bude dát alespoň trochu věřit, nebudu s tím mít moc problém. Jenže představa, že vložím něco tak vzácného do rukou takových zbabělců mi nedělá dobře. Naopak jsem stále zvědavější, čeho se místní tak bojí, že i na dva chudáky musí mířit z valu luky.

Eirik Asgrimson - 22. března 2012 16:03

U vesnice Mladík se zdá poněkud zmatený a myšlenky které se mu honí hlavou jsou pro mě velkou neznámou. Zbraň nechávám stále v klidu abych ho náhodou nějak nevyděsil nebo nevyprovokoval k útoku. Pak ke mě promluví. Ničemu z toho co řekne ale moc nerozumím. Tedy až na to jméno. Je to už sice docela dlouho ale začínám si vzpomínat. Co by dělal tady? "Gunnald? Odkud ho znáš?" Zeptám se chlapce. Takových jmen může být hodně ale jistý si člověk nikdy být nemůže. Mezi tím začnu přemýšlet nad tím jak se díval na Síf. O čem to mluví? Předpokládám že označenou myslí jí. Ale co je na tom tak zvláštního? Znal jsem pár válečníků kteří si také pomalovávali těla. Pohlédnu na Síf která je očividně stejně zmatená jako my a nejspíš netuší o čem to chlapec mluví. "Dává ti to nějaký smysl?" Zeptám se jí klidně a chlapci nevěnuji žádnou pozornost. Teprve poté co odpoví se obrátím zpátky k mladíkovi. "Nevím sice o čem to mluvíš ale měl by jsi se uklidnit. Nepřišli jsme nikomu ublížit. Jenom hledáme nějaké místo pro odpočinek. A teď nám vysvětli o co tady jde?" K chlapci mluvím klidně bez jakýchkoliv známek nepřátelství aby se co nejvíce uklidnil. Měli by jsme se mít před lidmi v té vesnici na pozoru. Nejsme v situaci abychom vyvolávali nějaké problémy. Mám ale strach aby si nezačali nic oni. Po tom jak se ten kluk díval na Síf by mě zajímalo co budu říkat ostatní.

Skald - 22. března 2012 16:35

Sverre, Fjölvarr Světlovlasý lučištník, co vám dal ultimátum ohledně zbraní, si je od vás vzal, zahleděl se na Fjölvarrův meč. Byl skoro stejně vysoký jako starší muž, ale věkem se blížil spíše ke Sverremu až na to, že byl rozložitější, podsaditější postavy jako nějaký medvěd. Gestem odvolal strážce brány, tětivy ochably. "Jsem Njáll. Jestli chcete nocleh, asi bude nejlepší, když vás vezmu rovnou za otcem." Šel o krok před vámi. Brána se zase zavřela, lučištníci zaujali pozice na valu. Osada nebyla mrtvá jen zdáli, i takhle zblízka život v jejích žilách tepal oslaben mrazem. Cítili jste mastný kouř z jídla, míjeli jste polozemnice i lepší dřevěné domky s doškovými střechami. Na samém plochém vrcholu kopce stála podlouhlá skalla. I když už byla ošlehaná počasím a ošuntělá a té v Leilow se nemohla rovnat, pořád bylo znát, že to tu kdysi nemuselo vypadat tak nuzně. Na jejím štítu byly řezby a vysunutou střechu nad vchodem podpíraly sloupy. Vevnitř bylo příjemné teplo. Oheň hořel v kameny obeskládaném ohništi uprostřed místnosti kus před stolem, za nímž bylo křeslo hlavy domu, takové, na jakém sedával Fjölvarr. A i Ódin, ač to jeho bylo honosnější. V místnosti posedávalo po různu několik lidí. Pár bojovníků, kteří se věnovali údržbě zbraní nebo zbroje, drobným opravám. V protějším rohu ženy tkaly, jedna se starala o oheň, další krotila příliš živé dítě, které na vás zůstalo čučet Njállovi přímo v cestě. Jarlův syn si z ramen shodil kožešinu a odložil luk, vše pověsil na zeď. Vaše zbraně opřel vedle svých věcí. Všichni na vás zírali, na okamžik ustali v práci. Copatá dívka, co se starala o oheň, Njállovi něco šeptla. Otočil se na vás. "Posaďte se. A vyprávějte, co se stalo." Jak to tak vypadalo, jarl se zatím neměl dostavit. Njáll si sedl po pravé straně mohutného křesla. "Zima pořád nechce skončit, tak toho nemáme moc co nabídnout."

Skald - 22. března 2012 16:53

Björn, Eirik Rhothovi to asi došlo. Zúžil oči a pochopil, že se s oslovením spletl. Občas střelil pohledem i po mlčenlivém Björnovi a jeho kameni. Na Síf se už raději nedíval vůbec a určitě to nebylo proto, že se bojovnice celá naježila a zamračila. "Z vesnice. Je to fotr Liefa. Cizák. Takže vy určitě taky. Co tu chcete? Zase chcete rozzlobit bohy jako Označená?" Sebra odvahu a konečně pohlédl na Síf, rozzlobeně a zachmuřeně, jako by mu bylo tak o deset let víc, než na kolik vypadal. Bojovnice zaskřípala zuby. "A ty chceš zjevně nasrat zase mě! Vyklop, co to meleš o označené." Rhoth si odfrkl, ale zachvěl se, když Síf přehmátla na kopí a hrot se zpola přesunul do vodorovné polohy. "Ne, nedává mi to smysl," odsekla Eirikovi. "Mělo by! Rozzlobilas lesní bohy, Označená!" Rhothovo spílání zarazil Lief, který to určitě musel všechno slyšet. Vynořil se zpoza stromů, děvče, jeho sestra podle podoby, se schovávalo za ním. On neměl žádnou palici, jen klacek, co používal jako hůl, kdyby se moc bořil do sněhu. "Jestli nepřicházíte se zlými úmysly a chcete jenom odpočinek..." Taky se viditelně zarazil, když si prohlédl Eirika. "Jo, tak cizáky přijme Gunnald Cizák, tos chtěl říct, Liefe?" "Jo, nějakej problém? Zalez zpátky do té vaší chatrče a radši dohlídni, ať udělá ochranu kolem vesnice. Označená musí zůstat venku. Nikdo z nás nechce, abysme na sebe přivolali další pohromu, že ji jen tak vezmem mezi nás." Síf vydechla jako rozzuřený medvěd a podívala se na vás. Ne prosebně, spíš aby věděla, na čem je. Neznali jste se, a to ani z Valhally. Necháte ji svému osudu a půjdete zjistit, proč si Eirika spletli s Gunnaldem Cizákem, nebo...?

Eirik Asgrimson - 23. března 2012 10:54

U vesnice Otec Liefa. To je ten druhý chlapec se kterým se hádal. Zajímalo by mě jestli jde o stejného Gunnalda kterého znám já. Jak je to dlouho? Dost dlouho aby si mě už nepamatoval. Chlapec se nám snaží vysvětlit co mu na Síf vadí ale spíš jí ještě víc naštve. A přitom jí v podstatě jenom uráží stejně jako nás ostatní. Fajn naštvala podle vás bohy ale co se stalo? Za chvíli z křoví vylezou chlapec a dívka. Jde o ty se kterými se bavil ten chlapec než narazil na nás. Ten druhý mladík je na rozdíl od svého kamaráda klidnější a nemá vůči Síf žádné předsudky. Klidně by nás do vesnice pustil. Kdežto ten druhý by jí hnal s klackem v ruce. Jen kdyby se jí nebál. Chlapec o kterém jeho kamarád nazval Liefem si mě podivně prohlíží. Proč si mě tak prohlíží? Že by to přeci jen bylo možné? V tu chvíli je naše společnice už hodně naštvaná a jestli to bude pokračovat dál tak toho chlapce zaškrtí tam kde stojí. Neměl bych jí to za zlé. Chlapec mě taky štve ale vyhnul bych se přehnanému násilí. Síf se dívá na nás. Netuším jaký má názor Bjorn ale já mám jasno. Natáhnu k ní ruku jako bych jí něco podával. "Jestli ho chceš zbít tak ti bránit nebudu ale dej mi to kopí. Nechci aby jsi ho zabila." Klidně čekám jak situace dopadne. Buď chlapec uteče a nebo zůstane a dostane po čumáku. A nebo se nestane nic z toho.

Skald - 24. března 2012 19:23

Sibbe, Randgríd Arnwulf pokýval hlavou, pohled nepřítomný. Do ticha pronikl zdušený vzlyk některé ženy či matky. "Jezte. Hälle vám připraví nocleh. Hlavně v noci nechoďte ven." Komu by se za tmy chtělo chodit ven? Přesto si to nemohl odpustit. Že by se bestie odvážila až tak blízko, když měla dost jídla tam na obětišti? Kdyby nebyli tak zdrcení ztrátou svých blízkých, ještě pořád by se nabízela myšlenka, že to dělají schválně, oběti, aby je bestie nechala být. Jenže to by tam neposílali zdravé mladé muže a nevybírali jim vnitřnosti. Ale kdo ví, kolik vesnic tu v okolí je? Skrovné jídlo aspoň trochu zaplašilo hlad a Hälle vám dala nějaké kožešiny. V palotě bylo díky vydýchanému vzduchu a ohni teplo, ovšem stísněný pocit se na vás bortil jako lavina. Noc byla napjatá, plná očekávání. Strachu. I když někdo nemohl usnout, tiše třeštil oči do přítmní. Ráno obavy trochu opadly. Lidi si oddechli, že přežili další den, a pustili se do práce. Ženy doma, zbytek mužů v těsné blízkosti vesnice. Šli hlavně pro dřevo a pro vodu, ženy vázali slámu do došků, aby se pak mohla opravit kus provalené střechy vzadu v domě. I když sami neměli skoro co do pusy, dostaly jste trochu kaše, a protože si je Sibbe asi získala tím, že se rozhodla dát pokoj duším jejich blízkých, chutnala lehce po medu. Jak si každý odešel po svém, v palotě už nebylo tak narváno a vy jste si mohly oddechnout. "Trvá na tom, že chce jít s vámi," ozvala se vám za zády Hälle, ruce položené na ramenech dívky. Tak za rok za dva už by se mohla vdávat, bylo jí odhadem jedenáct zim, ale cosi v jejím obličeji a postoji ji dělalo starší, o hodně starší. Takhle se poupata v rozpuku nedívala. Její modré oči nebyly slepé, ale hleděly na svět jakoby přes šátek. "Půjdu. Půjdu s nimi upokojit duchy předků a těch, co zemřeli včera. Ukážu jim cestu zpátky." Hlas měla kovový a nepříjemný. Zadívala se na vás. Vztáhla k Randgríd ruku, ale nedotkla se jí. Oči se jí projasnily, rozšířily. Ucukla. "Neměly byste tu být. Nepatříte sem. Ještě ne! Ještě přece není čas..." kroutila hlavou. Hälle rozpačitě přešlápla. "Nerozumím tomu, co říká. Ale to asi nikdo. Naše malá Hrist má Dar, ale protože vědmu si k sobě povolali bohové, neměl ji ho kdo naučit používat."

Maggie Steele - 24. března 2012 19:37

Sibbe mi mluvila z duše. Stejně tak jako ona, i já jsem chtěla uvést duše mrtvých bojovníků ke klidu. Dopátrat se té bestie a zabít ji. Cítila jsem povinnost vůči této osadě, těmto lidem. Noc byla neklidná. Nedařilo se mi usnout. Často jsem se v noci probouzela a dívala jsem se po místnosti, jen abych se ujistila, že se mi to všechno nezdálo. Bohužel, sen to opravdu nebyl. S prvními slunečními paprsky jsem se probudila, napůl odpočatá a zčásti hladová. Placka k večeři byla jen tak tak na zahnání hlavu. Měly jsme štěstí, když nám vesničané nabídly i snídani. Připravovala jsem se zrovna k odchodu, když k nám přišla Hälle s mladou dívenkou. Zpočátku jsem netušila, co chce. Možná se s námi seznámit. Možná nám popřát hodně štěstí, ale jejich návrh mne vyvedl z míry. Zalapala jsem krátce po dechu a sledovala dívenku, která ke mně vztahovala svou malou ručku. Měla jsem nutkání se jí dotknout. Cítila jsem z ní sílu. Neobjevenou a divokou sílu, která doutná pod povrchem. Ona to věděla. Věděla, co jsme zač, odkud jsme se zde vzaly. “Bude to nebezpečné.“ podívala jsem se na dívku a pak na Hälle. “Půjdeme po stopě bestie, ale…“ zhluboka jsem se nadechla a otočila jsem se na Sibbe. Zadívala jsem se na ní způsobem, ze kterého vyčetla, že bychom měly něco s dívkou udělat. Že je výjimečná.

Björn Hundolfr - 24. března 2012 22:03

Vesnice Kluk mluví a když domluví, nejsem o moc chytřejší než před začátkem rozhovoru. Kluk před náma je naježený jako ježek, ale ani ježek by si neměl zahrávat s medvědící Síf. Zakoulí očima, ale to už se vyvalí z lesa dvojička - devče a kluk, oba o dost příjemnější a chytřejší. Tak snad se Síf na toho kluka nevrhne a neuthne mu hlavu. Když chce Eirik aby mu dala kopí a její oči dojdou až ke mně tak se na ni usměju Hele Milosrdná, já myslím, že bys ho neměla mlátit, beztak tady má někde tatíka a nerad bych si rozhádal vesnici ještě předtím, než se něco dozvíme. A když koukám, jak oni koukaj, myslím, že bude lepší nejdřív zjistit, co se tu děje i za cenu, že by jsem spali v seníku. Já bych s tím neměl problém. Snažím se do slov dát povzbuzení a hlavně klid, který tím chci přenést na Síf, protože nasazovat klukovu hlavu zpět na krk nechci, asi by tam moc nedržela

Sibbe Kolldóttir - 28. března 2012 18:58

Noc vystřídal den... Připravovala jsem se na cestu, nebude to jen tak. Požádala jsem o sekeru, provazy a nějakou látku, kterou budu moci překrýt těla. Zrovna jsem si utahovala tkanice od bot, které byly na kotnících nedotažené, když přišla ta dívka s Maličkou. Poslouchala jsem, výraz neutrální a z přemýšlení mě probrala až Randgríd. Pojď s námi, ale jen pokud si myslíš, že se o sebe tam venku dokážeš postarat. Obě dvě budeme mít s Randgríd plné ruce práce a starat se o někoho, kdo se sám neumí bránit je, v situaci jako je tahle, práce na plný úvazek. Zvaž to sama. Tón byl věcný. A bylo to tak i míněno - tak jako jedna a jedna jsou dvě, tohle byla zkrátka logická úvaha.

Francis - 29. března 2012 18:37

Není to Valhalla, není to domov, ale aspoň tu mají teplo, pomyslím si, když složím zadek na lavici. Podívám se na otce, ale ten se netváří, že bude něco říkat, spíš naopak. Proč ten významnej pohled? „No jo, zima je zlá,“ zabručím nejistě a podívám se po bojovnících. Všichni koukají na mě. Ne na otce. „Ehm... Chytili nás banditi, když jsme byli venku,“ nadhodím a podívám se po otci. Takže to mám odelhat sám? Chvíli přemýšlím, co by udělal Loki, ale tenhle zmetek nikdy nebyl můj vzor. „Pak je napadly nějaký zvířata a my jsme utekli. Vzali jsme si akorát zbraně.“ Poškrábu se na strništi. „No jo, taky jsem viděl, jak jeden z těch chlapů umřel a nějaký duchové ho vtáhli pod zem. Nebo jeho duši.“ Začnu si usilovně prohlížet levou dlaň a prsty. Za nehty je pořád něco krve. „Tak to vypadá, že Valhalla je ztracená. Jako loď po bouři, myslim.“ Teda, to jsem zvládnul fakt dobře! pochválím se v duchu a usměju se.

Fjölvarr Hromový hněv - 30. března 2012 17:54

Síň Sakra, napadne mě. Vždyť ještě na kopci mluvil tak rozumně. Lhát ano, ale vymýšlet si, to už ne. „Je toho víc,“ zachraňuji situaci. „Viděli jsme mrtvé. Hodně mrtvých. V jeskyni, kam jsme se chtěli schovat, i v okolí. Děsivé místo,“ nechám vyprávění vyznít opravdu strašidelně, popíšu do detailů, co jsme v jeskyni zahlédli. Snažím se působit zmateně, ale uvěřitelně, aby se případné chyby v příběhu daly zamaskovat za prožité útrapy. Jistě se bojí a nebylo by zrovna fajn, aby se v brzké době vydali tím směrem. Něco by se mohlo pokazit. „Byly to těžké dny, jsme rádi, že si můžeme oddychnout a urovnat si vzpomínky. Těžko poznat, co se stalo a co jsou noční můry. Bez zásob, v divočině. Vlastně ani nevíme, kde jsme,“ pokusím se rychle převést téma hovoru na vychvalování místní vesnice a řečníkem učinit jarlova syna. „Vypadá to, že sami máte potíže, je to tak?“

Skald - 01. dubna 2012 11:02

Sibbe, Randgríd Hälle do toho nezasahovala. Jakmile jste začaly mluvit k dívce, šla si po svých, svoje už vykonala. Hrist nevypadala na to, že by s ní ta slova hnula. Možná to byla jen slušnost se zeptat - mladá vědma byla přesvědčena tam jít za každou cenu. Vzala si kožešinovou vestu a vlněnou šálu si omotala kolem krku a úst. Počkala na vás a vykročila ven. Jistě že na vás pořád koukali. Kdo byl venku, ten vás vyprovázel pohledem. Tři ženy, co jdou možná spasit vesnici. To v tomhle zapadákově neviděli kažý den. Bylo pořád zataženo a nebe se tvářilo, že co chvíli začne sypat sníh. Za Hrist nikdo nezavolal, nikdo se ji nepokoušel zastavit, ačkoli by to v lese pro skoro-dítě mohlo být nebezpečné. Možná ani neměla rodiče. "Proč tu jste?" zeptala se Hrist, jakmile jste se ztratily z doslechu zvědavých uší. "Znamená to, že tahle zima... že už je to fimbulvetr?" Poslední slovo zašeptala a zatěkala očima okolo, jako by jí les mohl naznačit, zda se jedná o nekonečnou zimu z legend. Eirik, Björn "Ona nesmí do vesnice vůbec," připomněl Björnovi Leif. "Jestli chcete, zavedu vás za otcem, on o... cizácích nesmýšlí tak tvrdě jako ostatní. Ale ty, Označená..." Síf si odfrkla. Nedalo se odhadnout, co si myslí, natož co udělá. Jestli jen pokrčí rameny, nebo poteče krev. Mráz a vítr jako by z ní teď během pár jejích myšlenek vyfoukaly viditelné emoce. Poodešla trochu stranou. "Půjdu se podívat po té vědmě - doufám, že ještě žije, protože za ten znak si ji podám," zavrčela jen pro vaše uši a vydala se někam pryč. Ne směrem k vesnici, ale ne úplně zpět k obětišti. Rhoth taky odešel po svých, asi říct lidem o Označené. Leif se sestrou zůstali a čekali, jak se rozhodnete. Sverre, Fjölvarr Na Njállovi bylo poznat, že ze Sverreho proslovu mnoho nepochopil. Krčil čelo a usilovně přemýšlel - přece jen on okolí znal a Fjölvarr poznal, že jarlovu synovi tu něco nesedí. Ale prozatím nic neřekl, nechal promluvit i staršího muže. Ano, na některé v místnosti, hlavně na ty, co byli neustále zavření v osadě, Fjölvarrovo vyprávění zapůsobilo. Njáll oba řečníky upřeně pozoroval a za staženým huňatým obočím se mohlo skrývat cokoli. Dvoranou proběhla vlna šepotu, když jste se zmínili o zohavených tělech. "S duchama vám neporadím, na to se budete muset zeptat naší vědmy, co to znamená. Ale před pár dnama tu byl poutník, skald, kterýho sem taky zahnala nekonečná zima. Bavil nás, jak už to skaldové uměj, za kus žvance, vyprávěl příběhy... a to takový, jaký se u nás jenom šeptaj. Než ho otec stihl umlčet, začal o Divokejch. A o starým pohřebišti někde tady. Možná to, co jste viděli, bylo ono. O Divokejch se neříká nic pěknýho, nedivil bych se, kdyby to byla jejich práce. Problém je, že se říká, že už nejsou. Že tu byli před náma. Jen dědové našich dědů se s nima prej setkávali." "Jenže co když tohle místo prokleli? Za to, že je naši předci vyhnali tak hluboko do lesů, kde možná umřeli..." špitla copatá dívka s pohledem přibitým k zemi. Njáll zakroutil hlavou. "Vidíte? Vidíte, co ten skald způsobil? Jeden blbej večer a lidi jsou ještě posranější než předtím. Ve všem najednou viděj Divoký. Jasně, je to tu nebezpečný. Zima pořád nekončí, už jak dlouho, vlčí smečky jsou hladový. Lidi z okolí se museli stáhnout sem, ale pár jich stihli i s ovcema roztrhat." Tak všechny dovnitř pustili, jen vás nechtěli. Lidi z usedlostí, dokonce skalda. Asi to bylo kvůli Sverreho charismatu. "Ale vás opravdu neznám. Leilow... kde jste se tu vzali? Meč je kvalitní, ale už opotřebovanej. Jste bojovníci, i když na to nevypadáte. A všichni, co byli z okolí, se už stáhli za naše zdi." Njállovy oči byly bystré. Možná až moc.

Francis - 03. dubna 2012 23:34
	Hodím loket na stůl, opřu si bradu o pěst a zírám do dřevěné desky. Divocí, skaldové, prokletí, čáry a máry a babské kecy. Zavrčím, narovnám se a podívám se po chlapech kolem. „A to potřebujete víc než kus ostrýho železa, abyste těm hajzlům rozsekali palice?“ Opřu se o desku a nakloním se blíž k Njállovi. „Dej mi zbroj, chlapy, koně a psy já ti přitáhnu co najdu.“

Eirik Asgrimson - 04. dubna 2012 09:45

U vesnice Nic se nestane. Síf toho kluka nezbije ani se nepokusí o nic jiného. Je mi to ale jedno. Jestli bude mít někdo ale pořád takhle blbý keci tak dřív nebo později o hlavu přijde. Bohužel jim to asi nikdy nedojde. Když jeden z chlapců zmizí zůstane jen ten klidnější a jeho sestra. Nabízí nám ať navštívíme jeho otce. Tedy kromě Síf. Docela rád bych se tam podíval ale na druhou stranu se mi tam nechce. Nevím proč. Může jít o blbý pocit nebo jen předtuchu. Jestli ten malej zmetek už doběhl do vesnice tak tam na nás už budou asi čekat. Síf se potom rozhodne jít pryč hledat nějakou vědmu. Nebudu jí bránit. Potřebuje se trochu uklidnit. "Dobrá. Potom tě najdeme." Zavolám za ní než zmizí. Zůstali jsme už jen já, Bjorn a ty dvě děti. "Tak dobře." Řeknu chlapci. "Ukaž nám cestu." Čím dřív to tam skončíme tím dřív odsud vypadneme. Do vesnice se nechám vést chlapcem. Jdu ale vzadu za ostatními.

Fjölvarr Hromový hněv - 05. dubna 2012 13:06

Vesnice „Popravdě, vědmy se zeptat můžeme, ale rádi bychom se dostali prostě domů. Jak už jsme říkali, zajali nás banditi a odvlekli. Nevíme, jaký měli záměr, ani jestli nás chtěli pro výkupné nebo jako otroky do dolů,“ promluvím trochu podrážděně. Ne nijak zvlášť, prostě jako někdo, kdo se necítí zrovna nadšený, že rozhovor přechází v nedůvěřivý výslech, a že se musí opakovat. „Když je v noci napadli, moc jsme se nerozmýšleli. Utekli jsme, sebrali něco zásob a se štěstím i zbraně a mezi nimi můj meč. Rádi bychom zjistili, kde jsme, a vydali se svou cestou. Ale pomohli jste nám, za což jsme vděční. Souhlasím se Sverrem. Pokud nám dáte možnost se zotavit a potřebujete bojovníky, pomůžeme,“ snažím se působit jako rozvážný protiklad k mému synovi.

Maggie Steele - 05. dubna 2012 16:23

Dívenka má plno zvídavých otázek. Jenže bohužel se ptá na věci, na které jí ani jedna nedovedeme odpovědět. Odpovědi totiž nemáme. “Ne, to není fimbulvert.“ snažím se, aby má slova zněla konejšivě. Dlaní se dotknu dívenky na zádech. Získám si tak její pozornost a vedu ji dál od vesnice do lesa. Moje malá Hrist, jsi krásná dívenka. Statečná a zvědavá… taky jsem jednu takovou znala. Sentimentalita mých myšlenek se mi musela odrazit v očích, neubránila jsem se okamžiku, kdy se zalily vlhkem. Proto jsem zvedla hlavu od Hrist a dívala se vpřed. “Jaro opět přijde.“ Chtěla jsem dodat, že to slibuji, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem oprávněna dávat takové sliby. Nejdříve musíme vypátrat ty, kteří zabili její lidi. Ať už to byli démoni z lesa, Divocí, a nebo jiní, ti lidštější.

Skald - 07. dubna 2012 19:25

Sverre, Fjölvarr "Jakejm zmetkům?" pousmál se Njáll jízlivě. "Jsou to jen povídačky. Nikdo nikoho nenašel. Myslíš, že jsme takoví pitomci, abysme si neporadili s nějakou bandou?" Potom se zase otočil na Fjölvarra a vypadalo to, že už se radši bude bavit jen s ním, protože Sverre se neprojevil zrovna bystře. Pokýval hlavou. "Tahle prdel světa nepatří žádnýmu konungovi - nikdo by ji ani nechtěl. Jsme hodně na severu, aspoň co já vím, dál už je potom jenom čím dál holejší země a ještě hnusnější zima. Pořád nechápu, proč si naši předci vybrali zrovna tohle místo." Takže tady sídlí jenom jarlové jednotlivých osad a žádného svrchovaného náčelníka, konunga, nemají. "Odjakživa se téhle krajině říká prostě Severní (nebo taky Poslední) výspa. V okolí je pár vesnic, teď opuštěnejch, řekl bych, a nejbližší osada jako ta naše je tak... dva tři dny cesty koňmo. Záleží na tom, jaký je počasí." Což byla kurevská dálka. A když Fjölvarr popřemýšlel a vybavil si v mysli mapu, nad nimiž jakožto jarl trávil dost času, Severní výspu si nepamatoval. Možná se ji ani nikdo neobtěžoval zakreslit, nebo i kdyby tu nějaký kartograf byl, možná se nevrátil. Vrátit se domů bude problém. Směr však ne - stačilo jít prostě na jih. Hodně na jih. Tam byste už měli najít někoho, kdo o Leilow a Hromovém hněvu slyšel. "Jen nevim, jestli je dobrej nápad cestovat s holou prdelí v tomhle nečase. Zvlášť jestli jsou venku nějací běsové, jak říkáte." Pokrčil rameny, jako že je to vaše rozhodnutí. "Koně vám poskytnout nemůžem, snad jen pár kožešin. Zítra budem obětovat bohům, aby zahnali tu děsnou zimu. Můžete požádat naši vědmu, aby vám pomohla. Nějak. Třeba bude vědět, co s váma." Znovu pokrčil rameny. Tohle byla spíš doména žen, to ony měly sklony k nahlížení do jiných světů, promlouvání s duchy. Mohla se jich zeptat na vaši cestu. Vlastně na cokoli - otázkou bylo, zda jí duchové odpoví.

Skald - 07. dubna 2012 20:01

Eirik, Björn Leif vyprovázel Označenou pohledem, a jak zmizela, vydal se s vámi k osadě. Scházeli jste z mírného svahu dolů do údolí, pár drakkarů bylo vytaženo na břeh jako mrtvé ryby, aby je nepoškodil led na řece. Sídliště, o nemž mluvila Síf, se nepodobalo tomu, co jste viděli. Z jejího vyprávění čišely obyčejné zemljanky a pár chlívků, kdežto tohle byla živá osada, která se s nepřízní osudu nějak poprala. Obydlí byla různě poházena kus od břehu, kde se tísnily rybářské chajdy, prostředek sídliště byl obehnán palisádou. Zřejmě nejstarší část, tam musel žít nějaký zdejší náčelník. Jak se osada rozrůstala, nikdo se ale neobtěžoval udělat to stejné i s opevněním - vždyť lidi mohli kdykoli spěchat za hradbu, co už tu byla. Kvůli zimě tu nebyl takový ruch, venku bylo méně lidí. Většina pracovala v teple svých domovů. Potkali jste pár chlapů, co táhli dřevo z lesa, nějaká děcka, co nebyla tak hloupá, aby si hrála tak daleko od vesnice jako partička, co jste ji potkali. A všichni, co vás viděli, vás počastovali nedůvěřivými pohledy. Cizáci, četli jste jim z očí. Bylo dobře, že Síf ustoupila - kdyby se tu objevila ona, nenávist by jistě byla ještě větší. Nikdo ale nezakročil. Bjorn ozbrojený kamenem nebyl žádná hrozba a Eirik, byť měl zbraň... ano, všichni podezřívavě koukali, jako by viděli ducha. Za chvíli jste pochopili proč. Leif vás zavedl k jednomu domku, který nebyl ničím zajímavý, vypadal jako všechny ostatní. Ani velký, ani malý, dřevěný s doškovou střechou, díry ve dřevě utěsněné vším možným od bláta po slámu. Jeho sestra vklouzla dovnitř, zato Leif obešel domek. Tam zrovna nějaký muž, zjevně Gunnald, čistil kožešinu. Když k vám vzhlédl, došlo vám to. Ta podoba se nedala zapřít. Eirikův malý bratr, nyní už muž, měl jako on rysy jejich otce. Stěží by někdo nařkl jejich matku z cizoložství - tihle bratři toho byli důkazem. Gunnald Cizák naprázdno otevřel ústa a zase sklapl. "Nechceš mi tohle vysvětlit, Liefe?" obořil se místo toho na syna. "Cizáci... potkali jsme je v lese... myslel jsem... oni hned odejdou! Jenom tu přespí." Leif se pod pohledem svého otce zmenšoval a krčil, až zmlkl docela. Gunnald si otřel ruce do kalhot a zabodl nůž do stěny domu. "Všechno mi to vysvětlíte. Ale ne tady. Příliš uší... a já potřebuju kurevsky velkej korbel medoviny." Asi to bylo povolení, že můžete jít dovnitř, protože on vstoupil a vy jste mohli taky. Gestem umlčel svou ženu, drobnou, černovlasou, s kulatou tváří a sešikmenýma očima. Tatarka to nebyla, její oblé líce hovořily spíš o nějakém severním kmeni. Nechala vás s Gunnaldem o samotě, děti odvedla. "Jsi, kdo si myslím?" otázal se Cizák Eirika.

Francis - 08. dubna 2012 00:20
	Zamračím se a zatnu ruce v pěst. Chová se ke mně jako k vesnickému blbovi. Nezdá se, že by mě to nějak těšilo, ale přesto mlčím – nechci přerušovat otce. Zdá se, že mu náš hostitel naslouchá. Jen kývnu, že vědmu bych taky navštívil. Kdyby tu tak měli loď. Jenže to bych po takovym zapadákově chtěl moc.

Eirik Asgrimson - 08. dubna 2012 21:22

Ve vesnici Chlapec nás vede skrze vesnici. Podle toho co máme možnost vidět se zdá že je to tu opravdu velké. Oproti tomu kdy tu byla Síf naposledy se to tu výrazně zlepšilo. Co ale zůstalo stejné jsou podle všeho lidé. Dívají se na nás jako kdyby jsme je přišli okrást nebo tak nějak. Lidé tu jsou vážně divní. Možná to bude ale ze stejného důvodu proč byl zmatený ten kluk. Chlapec nás dovede až k jednomu prostému domku. Venku je nějaký muž. Jakmile přijdeme blíže tak poznám o koho jde. Moje tušení se potvrdilo. Tak tady jsi skončil. Je dobré vidět že jsi v pořádku. Gunnald svého syna začne kárat. Očividně není rád že sem přivedl někoho cizího. Jakmile skončí se synem tak nás pozve do domu. Rodina zmizí a zůstaneme jen my a Gunnald. A hned první otázka je namířená na mě. Je fajn ho zase vidět ale bohužel budu muset zase jít. Už jenom kvůli tomu jací tu jsou lidé. nerad bych aby měl kvůli mě ještě nějaké další problémy. Budu mu muset říct jen to nejlepší co můžu. "To netuším." Odpovím. "Podle té podoby mě napadá spousta věcí a jsem z toho překvapený asi stejně jako vy . Vidím vás ale dnes poprvé ve svém životě. Musí jít o nějaký krutý žert bohů jinak si to vysvětlit nedokážu. " Tak a teď hlavně aby Bjorn nepráskl nějakou kravinu. Jestli něco provede tak se může těšit. Dál v tomhle rozhovoru nepokračuji a pustím se raději do vysvětlování toho co děláme u nich ve vesnici. "Omlouvám se že jsme sem tak vpadli ale ztratili jsme se . Rádi bychom se zeptali na cestu a pokud to bude možné tak i zůstali přes noc."

Skald - 12. dubna 2012 16:09

Eirik, Björn Než jste vešli do domu, Björn nenápadně, možná trochu zahanbeně, že si to neuvědomil prve, zahodil kámen, jímž se ozbrojil, a teprve pak vás následoval. Medovinu přijal s povděkem, a když se Gunnald díval do svého poháru, krátce mrkl po jeho drobné ženě. "Kurevsky krutej žert," zafuněl a vyprázdnil nádobu do dna. Hřbetem ruky si otřel vousy. "Měl jsem bratra. Kdyby mi lidi neříkali, jak moc jsem mu podobnej... zapomněl bych jeho tvář." Na chvíli se s nepřítomným pohledem odmlčel. Eirikova "milosrdná" lež mu vrátila jakési vzpomínky. "No, mně říkají Gunnald. Cizák," dodal s úšklíbnutím. "A vám?" "Björn Hundolfr, bojovník a příležitostnej skald," zazubil se krátce tvůj společník. Teď to bylo na tobě. Přijít do něčího domu, nepředstavit se a žádat přístřeší... Jenže jak Gunnalda utvrdit v oné lži? Sibbe, Randgríd "Jen aby," utrousila Hrist tónem, který se k ní nehodil. "Všechno to jako fimbulvetr vypadá. Zima, všechno umírá, aby se to mohlo očistit a znovu zrodit. Prý je to kvůli tomu, jací lidi jsou. Jak jsou zlí." Pokračovaly jste dál do lesa, po stopách, kudy vás z toho děsivého místa vedla Hälle. "Ale vlci ještě nespolkli slunce a měsíc, ještě pořád... se to možná dá zachránit. Jenže kde jsou bohové? Sem nikdo nepřijde. Ani oni. Tak proč sem poslali Einherjar? Měly byste přijít až jako poslední... až Loki vypluje na své lodi, až Ódin a Týr vyrazí do boje, až vlci spolknou měsíc..." Hrist ze sebe chrlila ta tvrdá slova zase oním neosobním, kovovým hlasem, nedívala se ani na jednu z vás. Možná jí nějací duchové našeptávali, nebo to měla naučené z dob, kdy zdejší vědma ještě žila. Stromy zase zhoustly, přiblížily se níž, jako by mladou vědmu poslouchaly. V mraze praštělo dřevo, kdykoli se větvě pohnuly, a za krkem vám už zase seděl ten nepříjemný pocit, že jste sledovány. Do toho chladný hlas dívky, která by se měla smát, která by možná již příští nebo popříští jaro měla vítat s nějakým junákem a ne tu mladá zemřít ve sněhu, s divnými zvířaty v patách... s mrtvými po boku. Hrist se najednou zastavila, jako by vrostla do země. Naklonila hlavu na stranu, něčemu naslouchala. Světlé oči nebyly oči dítěte. Viděly až na kost. Přesně se dívaly na místa, která odkud z vašich těl unikl život. "Povídejte... o Valhalle. Je nějaká? Jste Einherjar? Nebo jen duchové..." Poslední větu dodala ostražitě.

Fjölvarr Hromový hněv - 12. dubna 2012 17:50

Že je to kurevská dálka, to ve mě nevyvolá zrovna dobré pocity. Za prvé proto, že naše historka dostává povážlivé trhliny, za druhé proto, že prostě domů po svých nedošmajdáme a budeme potřebovat pomoc místních. „Děkujeme za vaši pohostinnost,“ poprvé za celou dobu se usměji. „Zdá se, že tady budeme muset ještě nějakou dobu zůstat. Pokud nám to umožníte, velmi rádi s vámi půjdeme za vaší vědmou a požádáme ji o pomoc. A pokud by pro nás nenašla řešení, budeme si muset poradit sami. Alespoň počkat do jara, samozřejmě podáme pomocnou ruku kde bude potřeba.“ Stejně se trochu obávám, co taková vědma může vědět.

Skald - 12. dubna 2012 18:30

Fjölvarr, Sverre Njáll zase pokýval hlavou, asi to patřilo k jeho charakteristickým gestům. Zbytek dne se už nic zásadního neřešilo. Jarlův syn měl svoje povinnosti, jarl sám se neukázal a vy jste dostali možnost si odpočinout nebo si promyslet, co a jak dál. Se zásobami na tom hradiště nebylo nejlépe, proto se jim další hladové krky moc nelíbily, ale když jste přislíbili, že si to nějak odpracujete, co jiného by se dalo dělat. Už opadlo to prvotní nejhorší napětí a vypadalo to, že vás přece nevyženou ven někde umřít hlady. Druhý den ráno se konala obětina. Menhir se nenacházel někde mimo osadu, jak bývalo zvykem, žádný posvátný háj se nekonal. Lidem se nechtělo chodit mimo bezpečí valu (a kdo by se jim v téhle situaci divil), proto vztyčili kámen blízko jarlovy skally. Byly na něm vytesané ornamenty a runy, jak se slušelo a patřilo. Byla to od pomalu hladovějících lidí opravdu oběť. Pod kudlu šla ubečená ovce. Její teplá krev za zaříkání a vyvolávání vědmy ve zvířecích kužích se šelmí maskou na obličeji zkropila chladný kámen. Ani kousek ovečky nepřišel nazmar. Část byla nechána bohům, zbytek připravily ženy jarlova domu a snažily se tím podělit veškeré obyvatele. I vy jste mohli oblíznout vývar z kostí, byť na umění Fjölvarrovy ženy neměl, jelikož se musel ředit pro tolik lidí. Vědmu Njáll pozval do jejich domu. Co jste pochopili z útržků rozhovorů, jarlovi den ode dne není nejlépe. Tohle mohla být vaše chvíle. V hradišti zavládla rutina, každý měl nějakou svou práci a hlavní síň domu byla klidná a až na ženy v rohu u stavů prázdná. Vědma vešla dovnitř, konečně zamířila ke své zasloužené porci. Musela tu být hodně vážená - dostala pořádný kus masa i pečivo. Konečně odložila svou šelmí masku. Nebyla ani příliš mladá, ani stará a vypadala ještě divočeji, než vědmy obvykle vypadaly. Snad za to mohly její lehce sešikmené hnědozlaté oči, které vyvolávaly představu dravce a vůbec se nehodily k zrzavým vlasům a pihám. Čpěla z ní podivná směsice potu, zvířecího (nikoli však skotu) pachu a bylin. Mastnými prsty popadla pohár a napila se. "Jen pojďte, cizáci," zamumlala s plnou pusou, ale nepodívala se na vás, hladově se věnovala jídlu.

Francis - 12. dubna 2012 22:17

Napřed jsem se chtěl vnutit k cvičení místních hauskarlů, ale ti měli tak chuť mě pustit ke zbraním a zkoušet „cizáka, co neubrání ani sám sebe“. To mě rozpálilo tak, že jsem jim málem všechno popravdě vykecal, ale nakonec jsem zůstal jen u „víte hovno!“ Takže jsem nakonec skončil u štípání dřeva. Nasraného štípání dřeva. A broušení sekyry. Vlastně to byl celkem fajn den, i ženský tu měly pěkný, jen trochu vystrašený. Stál jsem vedle otce, vzadu, jak se na cizáky sluší. „Já bych to sežral celý. Mám pocit, že Odin i se všema chlapama je momentálně stejně v prdeli,“ zašeptám svému otci mnohem hlasitěji, než by bylo na obětišti vhodné. Ale dál se tvářím že nic. „Do tý bych ho nestrčil, i kdyby byla svázaná,“ svěřím se, když prvně vidíme vědmu. „Kašleme ne ní, ta nás uřkne, ani nemrknem.“ Ne že bych měl nějaký lepší nápad. Teda mám, ale sebrat zbraně, vymlátit z někoho zbroj, zásoby a koně a vyrazit domů není úplně... No, možná je to lepší nápad.

Eirik Asgrimson - 12. dubna 2012 23:17

Gunnaldův dům Bratra se mi podařilo dostatečně zmást tak že si nemyslí že jsem ten za koho mě z počátku měl. Nevím ale jestli mu to vydrží dlouho. Nejsem na to hrdý ale nemůžu udělat nic jiného čím bych mu nepřidělal víc potíží než jsem mu způsobil tím že jsme sem přišli. Pak se nám Gunnald představí načež se ptá na jména nás. V první chvíli přemýšlím co udělám. Nemůžu mu říct své pravé jméno když už se vydávám za někoho jiného. Bjorn se představí první což mi dá okamžik na přemýšlení. "Já jsem Ulfrik. Poutník a příležitosný bojovník." První jména která mi hlavou probleskla byli mí přátelé a spolubojovníci v době kdy jsem byl ještě na živu. Z těch jsem myslel asi nejvíce na Ulfa. Svého učitele a dlouholetého přítele. Byl jako má rodina poté co jsem ztratil tu první. "Ještě jednou bych se vám chtěl omluvit za to že jsme k vám takhle vpadli obzvláště s tím jak vypadám. " Začnu opět s omluvou a navážu zase jinde aby jsme se nebavili o rodině a minulosti. "Nechci se tu zdržovat dlouho už takhle jsme vám to u místních moc nezlepšili. Rád bych se vás ale zeptal právě na to co se tu děje. Co je to s místními lidmi? Je to tu tak trochu zvláštní pokud jde o cizince. Což mě přivádí ještě k jedné důležité otázce. Co mi můžete říci o označené." Nepochybuji že ví o co jde. Minulost těchto lidí a Síf má něco společného. Její verzi jsem slyšel ale rád si poslechnu i jak se na to dívají oni.

Skald - 13. dubna 2012 00:35

Eirik, Björn "Tak to tě tvoje pouť nezavedla na zrovna dobrý místo." Krátce vás oba sjel pohledem. "Kde jste se tu vlastně vzali? Žádná loď nepřijela a ještě dlouho nepřijede, dokud neroztaje led. A cizáci se sem opravdu moc nehrnou. Kdo by se divil..." Asi se nehodlal spojit s vysvětlením, že jste se ztratili. "Víte jak, sem moc lidí nezabloudí ani omylem. Nebejt tý řeky u osady, tak se sem nedostanu ani já. Loki mi byl dlužnej tenhle zapadákov. Ale aspoň mám kde bydlet..." Gunnald se zase nevesele ušklíbl. On sám jako Cizák věděl, jak otravný umí být život v tomhle sídlišti. Ale asi tu žil už řádku let, tak si na něj chtě nechtě museli zvyknout - a když má člověk rodinu, tak se těžko jen tak sebere, s holou prdelí, a jde hledat štěstí do světa. "Mají strach. Když nepočítám pár obchodnických lodí, co sem jezdí směňovat hlavně kožešiny, cizinci jim nikdy nepřinesli nic dobrýho." Na to, jak to bral s nadhledem, na otázku o Označené zareagoval nečekaně. Zasyčel a ohlédl se ke dveřím, kam zmizela jeho rodina. "Už to neříkej, Ulfriku! Říct to před někým z místních, tak tě poženou vidlema. To je jak kdybys..." Rozhodil rukama hledaje správné přirovnání. "Jak kdyby ses jim vychcal na modlu. Teda né že by to byla jejich modla, tak jsem to nemyslel. Ba naopak." Ztišil hlas a naklonil se k vám. "Je to taková místní povídačka. Podle všeho, aspoň její jádro, pravdivá. Že se sem jednou zatoulali právě cizáci. Bojovníci, který vedla... tamta. Prý nasrali nějaký zdejší běsy nebo co. Duchy lesa, co je tu lidi uctívali. A pořád uctívaj, i když už se to tu trochu víc promísilo. Pár lidí má naši víru, Ódin, Loki a tak. To jim starousedlíci neberou, vypadá to, že je taky uctívaj, jen jim říkaj jinak, ale hlavní jsou pro ně ti jejich. Jejich uctívání hraničí s hrůzou. Děsně se bojej, aby se duchové nerozzlobili. Proto jim podstrojujou a tak. No a... tamta, jak jsem říkal, je nasrala. A to fest. Moc se o tom nemluví, nevim, asi je lovila? Nějaký jejich posvátný zvíře? Ukradla jídlo pro ně?" pokrčil rameny. "Duchové prej lidem tehdy nakázali, aby se zavřeli doma, udělali nad svejma domama znamení a tamtu jim označili." Prý ochranné znamení. Tohle kdyby slyšela Síf...

Fjölvarr Hromový hněv - 13. dubna 2012 17:57

U vědmy Oprava propadlé střechy jednoho z domů zabrala zbytek dne. Nejsem už zrovna žádný silák, ale pár zkušených rad a nakonec i hbitost, se kterou jsem se dokázal vyšvihnout na žebřík, to vše mi dovolilo sklidit pár uznalých zamručení. Že jsem jednou uklouzl a nerozbil si tlamu jen čirou náhodou, to už nikdo vědět nemusí. Nejlepší na tom všem bylo, že jsem měl Sverreho celý den na očích, takže bych mohl zasáhnout, kdyby chtěl provést nějakou pitomost. Naštěstí ho to nenapadlo. Bohové při nás stále stojí. Na synovo ohodnocení vědmy neříkám nic, dokonce se ani pod vousy neuchechtnu, jak u mě bývá zvykem při jeho narážkách a připomínkách. V první řadě mám k vědmám úctu, v druhé se říká, že vědí víc, než by se slušelo. Tak proč ne i to, co si ostatní myslí. A nakonec ... mě se docela líbí. Posadíme se tedy na druhou stranu stolu, hodím na Sverreho pohled říkající „chovej se slušně“ a ve snaze ženu nerušit od jídla ji pouze pozdravím: „Buď pozdravena, moudrá ženo.“ Co dál bych měl říct? Vlastně mě ani nenapadá, jak by nám měla pomoci. Počítám, že koně nám nepřičaruje ani nezkrotí. A zimu taky neukončí – to bychom se už hřáli na sluníčku. Takže už nic dalšího neříkám, jen se jí pátravě zahledím do očí, jakmile zase zvedne pohled od jídla.

Eirik Asgrimson - 13. dubna 2012 18:11

Gunnaldův dům "Popravdě bych rád taky věděl kde jsme se tu vzali." A nejsem daleko od pravdy. Způsob jakým jsme se sem dostali mi stále uniká a stejně tak i nějaký důvod toho všeho co se tu děje. "Z mého pohledu jsme se zkrátka ztratili ale jak říkáte je to divné." Gunnald vypráví o zdejším problému místních se Síf. To co mi říká docela sedí k povaze zdejších. Není to sice to v co jsem doufal ale alespoň něco čeho bych se mohl chytit. Že by tohle byl ten důvod proč tu jsme? Co může být tak důležité že by kvůli tomu Odin zpátky poslal mrtvé válečníky? Na to aby to byla jenom náhoda je to moc divné. Gunnald, Síf a kdo ví co mě ještě potká. Situace se zdá mnohem podivnější ne jsem z počátku myslel. Co je horší je to že nad tím přemýšlím. Potom mě napadne že bych měl Síf najít. Jestli je to tu takové jak říká tak co nejrychleji než se jí rozhodne někdo zlynčovat. "Teď zbývá poslední otázka. Kde najdu vaší vědmu?" Třeba mi celou situaci objasní trochu líp. Hlavně bych se ale měl podívat po Síf. Ani bojovnici jakou je ona by nebylo dobré nechávat samotnou. Jestli to co říká je pravda tak místní nebudou moc nadšení až Síf uvidí. Pomalu se zvednu k odchodu ale čekám až mi řekne kde vědma bydlí nebo kterým směrem jít.

Skald - 13. dubna 2012 19:54

Fjölvarr, Sverre Vědma ještě notnou chvíli mlčela, otrhávala maso od kosti zuby. Možná čekala, že začnete vy, kdo ví, co jí Njáll povídal. Nakonec, když utišila nejhorší hlas a přestala tolik hltat, zvolnila, pomalu ukusovala zbytek pečiva. Spokojeně zafuněla a konečně k vám zvedla dravčí oči. Lehký úšklebek jí z tváře zmizel, vystřídán strnulým údivem. Zatěkala i směrem ke Sverremu, ale kdo by se jí nedíval do očí, snad by tu změnu rozpoložení ani nepostřehl. Ženy vzadu v místnosti se snažily být co nejtišeji, neodvažovaly se rušit divoženčina jednání. Vědma zúžila sešikmené oči a mlaskla. "No teda... Když Njáll mluvil o cizincích, netušila jsem, že to bude tohle." Mluvila potichu, ale ne se strachem jako většina obyvatel. Nechtěla, aby vás ženské slyšely. "Takže je to tady? Proto zima nekončí? Fimbulvetr? Abych pravdu řekla, představovala jsem si to jinak. Ten váš příchod... vždycky se o tom mluví tak vznešeně, o armádě Einherjar, co budou stát po boku Ásgardů..."

Fjölvarr Hromový hněv - 13. dubna 2012 20:10

S vědmou Tušil jsem, že něco takového řekne. Snažím se ženě oplácet všechny pohledy pevně, jako by to nebyla jen ona, kdo pátrá v duších a hledá odpovědi. Její oči prozrazují více, než si myslí. „Možná...“ protáhnu, také mě to už napadlo. Popravdě, také jsem si to představoval jinak. Ne, že se proberu nahý v jeskyni. tohle nevypadá ani tak na konec Ásgardů, jako lest, jak bohy připravit o jejich bojovníky. „A nebo také ne. Dlouhá zima nemusí nutně znamenat Fimbulvetr. A pár Einherjar v Midgardu nemusí být nutně Ragnarok,“ mluvím opatrně a snažím se přijít na to, kolik ví a kolik hádá.

Skald - 13. dubna 2012 20:19

Björn, Eirik Gunnald se trochu zamračil, ale pak si pro sebe pokrčil rameny. Jednou vás pozval do svého domu, a jakkoli je divná vaše nedávná historie, neudělali jste nic, proč by neměl dodržet staré obyčeje, věci, co se sluší a patří. Ještě by mohl rozhněvat bohy pohostinství a domácího krbu. "Vědmu?" zarazil se Gunnald, marně přemýšleje, co bys po ní mohl chtít. "Ta bydlí kus odsud v lese. Doteď mi nejde do hlavy, jak tam může přežívat. Do vesnice chodí jen za velmi nemocnýma, pro jídlo, nebo když se něco děje. Častěji se tu potuluje... její syn." Gunnald trochu znervózněl, uhnul očima do prázdného poháru. "Stačí, když půjdete do lesa, má vyšlapanou pěšinku až do osady. Domek má pod převisem ve skále. Poznáte to snadno, má kolem něj takový ty vědmácký ochranný věci. Asi jenom tohle ji chrání od toho, aby ji sežrala divoká zvěř. Prej tam bydlí, aby mohla líp naslouchat duchům a upokojovat je, odhánět od nás neštěstí..." Jestli jste nic víc neměli, Gunnald vám tedy slíbil, že se sem můžete vrátit a přespat, ale ať se venku moc neukazujete a s nikým nemluvíte. Mohlo by to vaši situaci zhoršit. Bojovníci jako vy prý lidem připomínají zlořečenou Označenou. Podle všeho tu ještě dožívali nějací pamětníci na tu osudnou noc. Kdo ví, jak to nakonec s tím časem bylo, Björn znal píseň o Síf Milosrdné, která byla hodně stará, ale skaldi rádi zveličují, tak to nemuselo být sto let, ale třeba jen padesát. Jak Gunnald říkal, opravdu se kus za osadou, v lese, nacházela malá pěšinka, kudy vědma chodívala do vesnice. Ten kus se ukázal být větším, než jste mysleli. Pořád ne a ne najít nějakou skálu. Pak se před vámi konečně vyloupla, malý skalnatý vršek obklopený lesem. Jen pár metrů okolo jejího přístřeší žádné stromy nebyly. Na plácku bylo velké ohniště, teď v zimě vyhaslé, vědma si samozřejmě topila vevnitř. A ještě dál od plácku se nacházela vědmina ochranná znamení. Kosti. Pověšené motanice z kostí, dřeva... znaky vyryté do kůry stromů. A na jednom kmeni hned vedle pěšiny byla přibitá zvířecí lebka. Cenila na vás tesáky a krom toho, že byla šelmí, jste ji nemohli nikam zařadit. Nejvíc vám připomínala asi nějakou obrovskou kočku - ale těsně nad čumákem měla dva malé, ale ostré výběžky. Nějaké ostny? Podle kouře byla vědma asi doma. V zimě by se na bylinky vypravila těžko, a kdyby byla ve vesnici, Gunnald by vám to řekl. To bylo všechno hezké, kdyby vás ten kouř nezačal řezat v plicích. Nutil vás kašlat, kdykoli ho vítr zavál směrem k vám, slzely z něj oči. Byl cítit po nějakých bylinách. Björn udělal krok směrem k pomyslné ochraně okolo domu, ale hned se s tichým výkřikem stáhl, jako by ho něco kouslo. Přívěsky sebou začaly škubat a chřestit. Zdálo se vám to, nebo lebka nad vámi opravdu zavrčela?

Eirik Asgrimson - 13. dubna 2012 23:18

Cesta k vědmě "Moc vám děkuji." Řeknu Gunnaldovi a hned potom vyjdu z jeho domu zpátky ven. Bjorn je mi v patách. Napadlo mě že bych mu řekl aby zůstal uvnitř ale pak jsem si to rozmyslel a klidně jsem pokračoval za vědmou. Pěšinu jsem podle popisu našel docela snadno. Najít vědmu ale bylo něco jiného. Cesta vedla stále dál a její obydlí bylo až hlouběji v lese. Značky nám přesně ukázaly kde hledat a s kouřem který stoupal k nebi jsme se už nemohli splést. Nic v okolí nepůsobilo zrovna příjemně a běhal mi z toho mráz po zádech. Jenom doufám že jsme se s Síf neminuli. Nerad bych jí tu někde naháněl po lesích. Náhle jsem nemohl dýchat. Ovzduší bylo cítit nepříjemným kouřem. Zakryl jsem si proto tvář jednou rukou. Bjorn chtěl jít blíž k domu ale něco se stalo. Potom začali všechny ochranné amulety v okolí šílet. nic podobného jsem ještě nikdy neviděl. Okamžitě jsem ale sáhl po zbrani. S rukou na sekeře jsem byl trochu jistější. Zatím ale nebyl důvod jí použít. udělal jsem pár kroků vpřed směrem k domu stejně tak jako to udělal před chvílí Bjorn. A´t to bylo cokoliv tak bych byl odsud rád co nejdřív uvnitř. Zatím co jsem šel kupředu jsem sledoval co se děje kolem. Amulety ani lebka se mi vůbec nelíbili. Celé tohle místo se mi nelíbilo.

Francis - 19. dubna 2012 10:45
	S vědmou Fimbulvetr? Zamračím se. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být takhle vážné. „A něco o tom, kde se mají Einherjar sejít? A co zásoby, zbroje a tak?“ Jestli máme bojovat, tak těžko s holými zadky a každý sám za sebe.

Skald - 21. dubna 2012 18:39

Fjölvarr, Sverre "A co to teda má být? Kdy a jak by se Einherjar dostali do Midgardu, kdyby se neblížil Ragnarök?" Opravdu se nad tím zamyslela, nebyla to kousavá otázka. A očekávala nějakou vaši odpověď, vy jste ti, co byli v přítomnosti bohů a valkýr. Problém je, že Ódin se před vaším probuzením ve světě smrtelníků choval, jako by se nic nemělo stát. Čas od času bylo jeho místo prázdné, ať už z jakéhokoli důvodu, ale nic nenasvědčovalo podrazu, jaký na vás... někdo nachystal. Vědma pokrčila rameny. "Duchové vůbec nic neříkali. Je to divné, prostě mlčí. Nevím, co si o tom myslet," přiznala ještě tišeji. To, že sami Einherjar neznají svoji momentální úlohu na zemi, ji znejistilo. "Vše nasvědčuje tomu, že je to fimbulvetr, ale na druhou stranu... Nemyslím, že by byli zticha. Jen tak, zničeho nic. To místo, kde jste se objevili... Kde to bylo? Co jste viděli? A co se stalo předtím, než jste se probrali tady?" Mezitím vstala ze svého místa, obešla k vám stůl a začala si vás prohlížet i rukama. K vašemu možnému zklamání nijak nepřístojně, spíš jako by zkoušela, nakolik jste z masa a kostí, jestli na vás někde není známka tlení nebo nezavřených, bezkrevných zranění. Fjölvarrovi hmátla na paži, Sverremu na ramena. Možná by pokračovala, kdybyste byli obyčejní vidláci, protože bylo vidět, že se ze svého zaujetí probrala, než stačila udělat něco popudlivého. "Živá těla... To tedy musela být magie! Myslela jsem, že Einherjar přijdou jako duchové. Jako chodí valkýry na bitevní pole. Jako přízraky..."

Skald - 21. dubna 2012 18:53

Eirik, Björn Od vesnice jste byli daleko, a i kdyby ne, stejně byste se museli spolehnout jen sami na sebe. V lese, blízko vědminy divoké magie, vám běhal mráz po zádech nejen zimou. Protože ta lebka nad vámi opravdu tiše vrčela. Ruka před nos a ústa trochu pomohla, ale ne úplně. Slzy se dál a dál draly do očí a každý nádech byl nepříjemný. Čerstvý zimní vzduch se změnil v peklo. Když jste se pokusili projít za hranici vytyčenou znameními, proběhlo vámi zamravenčení a pár kroků jste si připadali jako v medu. Ušli jste vůbec něco? Nebo jste se sunuli lapeni v čase? Rozhodně to stačilo na to, aby vědma vystrčila svou střapatou hlavu. Zabalená v kůžích a opotřebovaných vlněných šatech vyšla před svoje obydlí, v ruce jakousi pokroucenou sukovici. Přes uslzené oči jste toho víc neviděli, snad jen to, že měla tmavé vlasy. Napřáhla k vám sukovici. "Stůjte, duchové, dál ani krok! Zaklínám vás a zapřísahám vás Úmluvou!" zněl lesem její zvučný hlas, který rozhodně nepatřil děvčeti, ale ani stařeně nad hrobem. Spíš zralé ženě, která je již dávno zasloužilou matkou, a třebaže jí čas ještě nevzal sílu z těla, svoje již vykonala a teď je hlavně moudrou hlavou pro svoje potomky.

Eirik Asgrimson - 24. dubna 2012 14:07

U vědmy Kouzla která zde působí jsou silnější než by se dalo od obyčejného vesnického čaroděje čekat. Jejich síla nám zabraňuje v rychlejším pohybu a ten nepříjemný pocit všude po těle mi nahání husí kůži. Z okna vykoukla vědma a za hned vyjde ven.. Začne nás odhánět jako by jsme byli strašidla. Nijak to na mě ale nefunguje. "O žádné úmluvě nevím a duch také nejsem. Mé tělo je stejně skutečné jako tvé ženo." Jistě umřel jsem. Stejně tak i ostatní válečníci s kterými jsem se po smrti potkal. Ale teď mám své tělo zpátky. Je teplé, srdce mi bije, cítím zimu i hlad tak musím být na živu. A jestli nejsem živý ani mrtvý tak co potom jsem? "Nepřišel jsem nikomu ublížit. A když zrušíš své čáry můžeme si o tom promluvit." Nemám vůbec ponětí jestli mi bude věřit ale za pokus nic nedám. Stejně nemám moc na vybranou. Můžu jít jenom zpátky. Dál se bez jejího svolení nedostanu.

Francis - 25. dubna 2012 01:59

Chytnu vědmu za předloktí a stáhnu jí ruce. Ještě by mě nějak proklela. „Jsme z masa a kostí, ale ještě nedávno jsme den co den umírali v boji. A jedno ráno jsme vstali z pod lavic v hodovní síni, jen aby nám jeden z těch Odinových opeřenců vletěl do tváře.“ Lhaní už mě unavovalo, pomotalo mi hlavu. Potřebuju něco zabít. Poškrábu se na bradě. „Pak jsme byli v jeskyni,“ podívám se na otce, „v čarodějnický jeskyni.“

Fjölvarr Hromový hněv - 26. dubna 2012 21:39

S vědmou Opatrně se rozhlédnu, jestli někdo neposlouchá. Nevím, o co přesně mi jde. Že by ji prohlásili za šílence, toho se nebojím – to nebude ani nic nového. Ale že by označili za šílence nás a chtěli se nás zbavit, to už by se mi moc nelíbilo. Rukou podvědomě přejedu po kůži, jedné z několika málo, které jsme dostali místo těch hadrů. Jsem rád, že jsme se jich mohli zbavit. „Duchové mlčí, nač je pokoušet. Prostě počkáme,“ navrhnu mezi řečí. Pátrat pomalu, jaká znamení k nám promlouvají, nedivočit a nepokoušet osud, ať je jakýkoli, to je nyní mým cílem. Alespoň dokud se nedozvíme nic jasnějšího, než dohady vědmy i nás. Nějaká nepopiratelná fakta by se hodila. A zkušenost mi říká, že na ty si stačí počkat. „Nic jiného nám snad ani nezbývá,“ pronesu spíše jako otázku, než konstatování. Poslouchám, co říká Sverre, a na jednu stranu s ním souhlasím, že bychom ženě měli povědět vše. Jen doufám, že vynechá detaily o tom, jak jsme se dostali k šatům, když už se prořekl, že jsme se tam objevili nazí. Hlavou mi mezi tím zase běží, co by na to vše asi tak řekli Njáll či ustrašená copatá dívka. Když se na mě syn podívá, převezmu si jeho vyprávění. Vyprávím, jako staré knihy či kroniky, neosobně, popisně, téměř vše od chvíle naší smrti. Popíšu Asgard, Odina, Valkýry, Valhallu, ostatní mrtvé bojovníky i náš život v ní. Vše se zlomí ve chvíli probuzení v jeskyni. Nějak se mi nedostává slov, soukám to ze sebe, mračím se, jak si nemohu přesně vzpomenout. Život po smrti by měl být sen, ale vypadá to spíše naopak. Jako by Asgard byla skutečnost a sen bylo tohle všechno...

Skald - 30. dubna 2012 11:19

Sverre, Fjölvarr Když Sverre po vědmě tak neurvale hrábl, cukla sebou a zamračila se. Možná pod náporem jeho slov. Zvlášť těch o čarodějnické jeskyni. "Možná zbývá," šeptla. "Navštívit to místo... Moje kouzla by nás snad mohla ochránit, pokud tam něco číhá. Něco, co tam nepatří. Anebo odhalit, proč a jak jste se sem dostali. Třeba by na tom místě byli duchové sdílnější." Pokrčila rameny na znamení, že možností je spousta, a dokud to nezkusíte, budou to vždy jen její dohady. Ale do ničeho vás netlačila. Zamyšleně si sedla na lavici vedle Fjölvarra a poslouchala jeho vyprávění, jako by jej slyšela prve. Vlastně to pro ni bylo poprvé. Poprvé jí to říkal někdo, kdo tam doopravdy byl. "Když jsem byla malá, chtěla jsem být valkýrou," řekla v jednu chvíli skoro neslyšně, na rtech se jí mihl úsměv, který k ní nepatřil. Byl to ztracený úsměv dětství, něco, co problesklo z nánosů času. V další okamžik to zase byla vědma podivného zvířeckého původu, o které jste těžko mohli přemýšlet, že kdy vůbec byla dítětem. Stejně jako o kmetech, které celé ty roky, od mládí do dospělosti, vidíme jen jako starce a nejde nám na mysli, že i oni měli naše léta, že i oni, teď tak moudří, byli někdy mladými hlupáky s horkou krví. *** Valhalla byla krásná síň. Žádná, jakou jste viděli ve smrtelném životě, se jí nevyrovnala. Řezby na stěnách totiž dělal ten, kdo ty věci neznal jen z vyprávění, ale kdo je viděl. Mořští hadi a další potvory z legend dostali zcela nový rozměr. Ve spletitých řezbách by se dala sledovat stopa mnoha pověstí. O Ymirovi a krávě, o potyčkách Ásgardů s obry, o tom, jak Ódin přišel o oko, o Lokiho vylomeninách... A pak tam, za Ódinovým trůnem s vyřezávanými havrany v opěrkách, byla na stěně z kamene freska. Ti, kdož byli více na jihu, podobný kus umění viděli i v lidských sídlech. Nikoli však jeho motiv. Yggdrasil se větvil po celé stěně a byly na něm znázorněny všechny světy. Krásné i méně krásné valkýry seděly vmíchány mezi bojovníky a bojovnice a kouzly očarovávaly džbány a poháry, aby se samy plnily chutnou medovinou. Ta vzpomínka byla nádherná, skoro tak jako radostné okamžiky Fjölvarra s rodinou, jeho vítězství... Ale bylo v ní ještě něco, čemu tehdy kvůli ruchu a rozptýlení téměř nikdo nevěnoval pozornost. Fjölvarr seděl blíže Ódinovu křeslu, protože patřil mezi zasloužilé, dá se říci že i moudré válečníky. Snad snaha rozpomenout se na probuzení v jeskyni donutila jeho mysl si to vybavit. Sigyn, žena Lokiho, na první pohled nepatřila mezi valkýry. Neměla jejich divokou, bojovnou auru, chodila tiše a neusmívala se. Tmavé vlasy měla stažené do dokonalého copu a její oděv byl prost ozdob, ba naopak byl ušmudlaný a místy i natržený. Čím vlastně byla bohyně? To možná byla otázka, jakou si mohl někdo klást, když ji uviděl. Přišla jako vždy nezpozorována. Jako stín stanula vedle Ódinova křesla a něco mu naléhavě říkala. "Prosím, otče..." "Řekl jsem, že ne! Nezaslouží si to! Byla chyba, že jsme spolu uzavřeli pokrevní bratrství. Byla chyba mu věřit. Pořád je to obr! Všechny nás oklamal a ty sama dobře víš, že až nadejde náš den, bude stát proti nám! A to i přes to, že se moje a jeho krev smísily..." syčel tiše Ódin. Sigyn sklopila hlavu. Loki byl již spoután v Helheimu a to, že jej oddaná manželka opustila, byla pro něj i pro ni oběť. Nikdo nemohl zapomenout na hada a jeho jed, co mu kape do obličeje... "Dobrá tedy. Počkáme si na Ragnarök," odvětila, a ač by ta slova mohla znít nenávistně a jako výhružka, Sigyn toho nebyla schopna... nebo byla velmi dobrou herečkou. Vždyť měla za muže Lokiho Šprýmaře. Podvodníka z krve obrů.

Francis - 02. května 2012 10:25
	„Zpátky do jeskyně?“ Očima otce upozorňuju, že to vůbec není dobrej nápad. Ale na druhou stranu... „Ale nechci se venku toulat jen takhle,“ rozpřáhnu ruce, aby bylo vidět, jak skvěle jsem obrněn a vyzbrojen. „Dokážeš tyhle lidi přesvědčit, aby nám vrátili zbraně a dali přilby a zbroje a štíty?“ Kus země, menší stádo a pěkná manželka by taky nebyly od věci.

Fjölvarr Hromový hněv - 03. května 2012 17:53

S vědmou Očima sdělím synovi, že špatný nápad je lepší než žádný nápad. Tedy doufám, že ty šelmy nebo co se to fláká v lese, už mrtvoly dokázaly sežrat a zbavit nás tak tíživých důkazů... I když, proč mám pocit, že ona o tom stejně ví? „Musím dát Sverremu za pravdu. Jakkoli je pro nás nabídka vrátit se nepříjemná, co jiného nám zbývá. Uděláme, co je potřeba. Ale v oblečen v kůži, beze zbraně, nevypadalo to zrovna jako přívětivé místo.“

Skald - 05. května 2012 14:05

Björn, Eirik Žena měla rozpřažené ruce nikoli, jako by vás vítala, ale v gestu dál už ani krok. A nesklopila je ani po Eirikově proslovu. Kvůli slzám z kouře jste pořád nemohli rozeznat, jak se tváří a co hodlá dál udělat. Tlak magie zakolísal a povolil. Vědma sklonila paže. Kouřá vás však nepřestával dráždit. Ten nebyl vykouzlený, šel opravdu z ohniště a nijak to ovlivnit nemohla. "Člověk určitě nejsi," odvětila z bezpečné vzdálenosti, sukovici v pohotovosti. "Ochrana na lidi nepůsobí. Tak co jste zač? Proč jste přišli? Nejste zdejší, musíte být cizáci. Když sem naposledy přišli podobní vám, přinesli na vesnici hněv duchů." Žena si všímala jen vás, proto nepostřehla kradmé kroky z druhé strany. Viděli jste mihnout se zlaté copánky. Síf už také našla cestu k vědmě. Skryla se těsně u hranice za rozložitým stromem. Vy jste na ni viděli, ale vědma ne. Fjölvarr, Sverre Vědma se nad vašimi požadavky zamyslela. Podívala se po skoro prázdné místnosti. Vaše zbraně byly tam, kde je včera Njáll odložil, tedy u stěny kousek od vchodu. Ale chápat se jich bez povolení místních by byla sebevražda. Co byste tím získali, kdybyste jich pár zabili. Akorát problémy. "Byla bych radši, kdyby o tom moc lidí nevědělo. Že jdeme právě tam. Nevím, jak by se na to Njáll tvářil. Možná by nás ani nepustil. Odmítá věřit povídačkám o Divokých," ušklíbla se zase. "To, že je nikdo už dlouho neviděl, neznamená, že nejsou." Kdo jiný by měl o věcech, co nejsou vidět pouhým zrakem, vědět víc než vědma? Zamyšleně těkala šelmíma očima po místnosti, jako by na stropě byla napsány pravdy a rady. Pak si vás ještě jednou pozorně prohlédla. "Jste Einherjar. Myslím, že dokážu přesvědčit duchy předků, že potřebujete jejich brnění..." Ten lehký úsměv nebyl zrovna povzbuzující. Vlastně vás nabádala ke svatokrádeži. Okrást ctěné předky zdejších lidí. O důvod víc, proč by se to místní neměli dozvědět. "Pohřebiště je nedaleko. Dokud je světlo, můžeme odejít s tím, že zkusím promluvit s duchy, požádat je o radu. Což... není zas tak špatná výmluva a ani nápad. Dlouho jsem tam nebyla. Ale když budu mít po boku vás, nač se bát, že?"

Eirik Asgrimson - 06. května 2012 13:39

U vědmy Vědma zruší kouzla která působila ale stále nám nevěří ani slovo. Kouř mě pořád nepříjemně dráždí a nic dělat se s tím teď nedá. Takže tedy jsem duch nebo člověk? Tyhle věštce nikdy nepochopím. "Jsem člověk." Odpovím sebejistě vědmě. " Možná nejsem stejný jako ostatní ale člověk rozhodně jsem. To spíš vy by jste mi mohla říci co jsem zač. " Z toho jak se mnou mluví se mi vědma nelíbí o nic víc než většina lidí ve vesnici. Moc se jejich názory neliší a všem by udělalo největší radost kdyby jsme odsud vypadli. Všichni vidí jenom to jedno jediné. A to že jsme cizáci. Ti za všechno můžou tak pryč s nimi. "To říkáte vy že to způsobili oni." Přes slzy v očích si všimnu někoho dalšího. Síf. Bylo mi trochu divné že jsem jí tu nikde neviděl když za vědmou vyrazila dříve než my. A kdyby se s vědmou už setkala tak by sek nám chovala asi jinak. Zajímalo by mě co má v plánu když se tam tak ukrývá.

Francis - 07. května 2012 10:17
	Na vědmin úsměv odpovím šklebem. „Prohodíme pár zdvořilostí a vezmeme si jejich dary.“ No co, moji předkové to nejsou. Mrtvých se moc nebojím, zvlášť když k nim vlastně patřím. „Jen si musíme dát bacha na podzemní běsy. Třeba žerou i starší duše, když čerství umrlci dojdou.“

Skald - 09. května 2012 12:15

Fjölvarr, Sverre Vědma sebrala vaše zbraně, aniž by se kohokoli ptala, ještě se zastavila u své chalupy a vzala si koženou brašnu. Strážní u brány váhali, jestli riskovat hněv vědmy, nebo Njálla. Když jim však řekla, že je tu stejně vesnice nechce, tak proč je nepustí ven, došlo to i těm méně bystřejším. Ale pouštět s nimi vědmu, možná jejich poslední naději, se jim nechtělo. Vědma vám odevzdala zbraně až u hranice lesa. Byla to stejná cesta, jakou jste sem přišli, akorát ona po pár krocích zabočila na malou stezku. Tahle část lesa neměla ten děsivý příkrov. Brzy jste se dostali ke skále, o mnoho níž, než jste se objevili. Menhir s runami označoval pohřebiště předků. Někteří byli jen ve výklencích, zbyl z nich jen popel. Nebo možná nic, co by se dalo správně pohřbít, tak to byla pouze tichá vzpomínka. Teprve vzadu v další jeskyni byly do skály tesaná lože, nebo leželi v prostoru na jednoduchých podstavcích. Kostry i mladší těla, která však zima a mráz zakonzervovala do zmrzlých mumií. Vědma se pozdravila s jakýmsi strýčkem, který na vás cenil zuby ve věčném mrtvolném úsměvu. I když nic nenasvědčovalo tomu, že tu duchové jsou, povídala si s mrtvolou, jako by byl živý. "Budou to potřebovat, tak se na nás nezlob." Fjölvarr si mohl vzít strýčkovu zbroj, která byla kupodivu v dobrém stavu. Že by sem někdo chodil pečovat o mrtvé? Možná ona. Propletla se mezi dalšími těly, prohlížela si Sverreho a mrtvé. Pak se opakovalo to stejné, jen to nebyl strýček, ale kdo ví kdo další. I Sverre se mohl navlíknout do kroužkové zbroje. Zatím to šlo hladce, ačkoli vědmě návštěva pohřebiště smazala úšklebek z tváře. Prý tam bylo pusto a prázdno. Když jste procházeli kolem menhiru, zatetelila se magie. Zvláštní pocit... najednou to cítit. Vědět, že tam je, že to nejsou jen povídačky. Asi to mělo co dočinění s tím, čím jste se stali. Sjela vám po páteři jako krůpěj medu. A nic se nestalo. To prázdno, o kterém mluvila vědma, jste pocítili i vy. Něco důležitého chybělo. Cesta k druhému pohřebišti se zdála kratší, než když jste šli z něj do vesnice. Mohli jste se vracet po stopách, nesněžilo, a pod těžký příkrov stromů by se malá přeháňka stejně nedostala. Tíha zbroje a zbraní vám dodávala jistotu. Dokud se nevrátil ten pocit pronásledované zvěře. Že vás něco sleduje. Před jeskyní byly rozbité sáňky a bednář s rozkřápnutou lebkou. Vědma se na vás nečitelně podívala, pak na zbraně. Dřepla si k mrtvole. Ta vás až tak nezajímala. Protože z ústí jeskyně se ozval šramot.

Skald - 09. května 2012 12:27

soukromá zpráva od Skald pro Ingold Ve Valhalle to byla krása. Pití každý den, jen s valkýrami byl občas problém, protože vyprávění o tom, že to jsou konkubíny bojovníků, nebyla až tak pravda. Byly jako všechny ženské - vybíraly si. A jelikož to byly především válečnice, nebylo moudré pokoušet se jim ublížit. Svět někdy není spravedlivý. A je jedno, který z těch devíti to je... To se ti potvrdilo i teď. Valhalla byla pustá. Pustá! Obrovská síň, kde byl nespočet bojovníků a valkýr, kam občas zavítali i bohové... Nemyslitelné. A děsivé. Ódinův havran seděl na jeho neobsazeném trůnu. Prohlédl si tě, zakřičel. Pořád nakláněl hlavu, jako by poslouchal. A když na tebe dolehlo to nepřirozené ticho, uslyšel jsi to taky. Šepot. Naléhavý šepot, kterému jsi nerozuměl. Havran vzlétl, jako by ti chtěl vyklovat oči. Opravdu, najednou byla tma. A přišla i bolest. Nikoli očí, ale všeho. Zprvu jsi nevěděl, jestli jsi oslepl. Očima jsi koulet mohl, tak ti je asi nevykloval, možná tu byla jen tma. Ležel jsi na studené (ano, opravdu byla velice velká zima) zemi. Na kameni. Zima, bolest... tohle nebyl Ásgard. Takové pocity patřily hlavně k Midgardu. Jak ses pokusil zvednout, rukou jsi zavadil o něco... o tělo. Kus masa. Nahý. Jako ty. Co bylo horší, ruka ti sklouzla a tam, kde mělo být břicho, nebylo nic. Hrábl jsi do vykuchané prohlubně, která byla ještě teplá, lepkavá... Připomnělo ti to tvůj někdejší život. Ale kdyby to byla tvá práce, mrtvola by byla víc zřízená. Navíc jsi zemřel u okovaných lidí, ne v jeskyni. Kdesi zvenčí jsi zaslechl několikeré kroky a tlumené hlasy. Východ z jeskyně nebyl vidět, buď byla venku tma, nebo byl o hodně dál. Smrdělo to tu výkaly a smrtí.

Skald - 09. května 2012 12:45

Eirik "Matko!" ozvalo se ze strany, kudy přišla Síf. Hlas patřil zrzavému Rhothovi. Chlapec poklusem běžel k vědmině obydlí. V půli kroku se zastavil, když vás zahlédl. Určitě musel vidět i Síf. "Matko, co tu dělají ti cizáci? A... my potkali Označenou, o které jsi povídala!" vyhrkl zadýchaně a ukázal na Síf, která si přestala hrát na schovávanou a vstala. I ona začala pokašlávat, kouř se stočil i k ní. Zajímavé, že vědma ani Rhoth tento problém neměli. Vědma a bojovnice se nepřátelsky měřily, ač pohled Síf byl otupen slzami z kouře. "Jsi pěkná svině. Podrazilas mě," zachrčela Síf, ale byla natolik chytrá, aby se nepokoušela projít kolem ochrany na stromech. Kdo ví, jak by její znamení na čele mohlo reagovat. "Přišli jste s Označenou?" "Přišli!" odpověděl za vás hbitě Rhoth. Vědma stočila oči i k Eirikovi a Björnovi, který se sesunul u stromu s vyrytým znamením a vykašlával plíce. "Ničeho se neboj, duchové si pro ně přijdou. Pojď do bezpečí." Síf chtěla vědmina syna zastavit, snad ho vzít jako rukojmí. Ale když matka bojuje o mládě, nebere zajatce. Žena máchla sukovicí a bojovnice padla jako podťatá, mezi zuby drtila kletby. Poté máchla holí i k Eirikovi. Magie nabobtnala a doslova ho vyhodila z vědmina pozemku zpět za hranici. Bolestivě narazil do kmene stromu a krátce vyražený dech dal vědmácké rodině čas obnovit kouzla a skrýt se v domě. Eirik i Björn ucítili štípavou bolest na pravé dlani. Snad odřenina... Ale kdepak. S mrazením v zádech jste zjistili, že teď jste Označení všichni. Krvavé rýhy Sífina znamení magie vypálila i do vás.

Eirik Asgrimson - 09. května 2012 16:37

Na scénu přijde další člověk. Objeví se odnikud a dříve než jeho si všimnu jeho křiku. Je to opět ten malý práskač se kterým jsme se před tím setkali. A jako by chtěl dostát své povaze tak i tentokrát první co udělá je že hlásí co se stalo. Chlapče tebe mít rádi nebudou. A pravděpodobně tě někdo zařízne jako králíka. Máš štěstí že jsi na mě nenarazil dříve. To by bylo krátké setkání. Síf po chvilce vyleze ze svého úkrytu. Vědminy čáry začaly působit už i na ní. Vědma jí ale nevěnuje žádnou pozornost a místo toho se podívá na nás. Položí krátkou otázku na kterou nemáme ani šanci odpovědět a ten malý práskač zase promluví. Jen ať si příjdou uvidíme kdo z koho. Znenadání nás vědma nějakou neznámou silou odhodí dozadu pryč od oslepujícího kouře a její zatracené magie. A to není zdaleka to jediné co nás postihlo. Na pravě ruce jsem ucítil nepříjemnou bolest a na dlani se mi objevil nějaký symbol zřejmě asi ne náhodou podobný tomu který má Síf. Rychle se vyškrábu zpátky na nohy a začnu se vzpamatovávat z účinků toho kouře. Pomohu na nohy i Bjornovi který byl zasažen stejnou pohromou jako já. I na jeho ruce se vyjímá zvláštní symbol. Beru to tak že se s námi nehodlá bavit. No nic. Příště jí rovnou setnu. Tohle byl jasný útok. Nejdřív si ale promluvím znovu se Síf. Hned poté co nás vědma srazila kouzlem zasáhla i Síf která by měla být někde poblíž. Začnu procházet okolí a hledat jí. Dávám pozor abych se nepřiblížil moc k její chýši a taky na to jestli někdo nejde ven. "Jsi v pořádku?" Zeptám se jí když jí konečně najdu. "Hádám že nikdo z nás tu není vítán. Co mi můžeš říct o tomhle?" Při tom zvednu do vzduchu svou pravou ruku a zatřesu jí ve vzduchu.

Ingold - 11. května 2012 10:39

soukromá zpráva od Ingold pro V jeskyni Připadám si podvedený. Nejprve Valhala není, co měla být a potom není ani ta Valhala. Jsem v nějaké žumpě a bohové na mě z vysoka serou a házejí mi pod nohy mršiny. Nesnáším jakýkoli stav bezmoci a teď nevím kde jsem, nevím, jak se odtud dostat. Konečně uslyším nějaké hlasy a kroky. A chci za nimi. Byť jen proto abych jim mohl vyrazit zuby a zardousit je. Ale myslím, že proteď trošku zkrotím své vášně a pár slov s nimi prohodím.

Björn Hundolfr - 12. května 2012 21:55
	Vědma To co se děje nám nikdo nemůže závidět. A to že jsem už i já označen stejně jako Síf, je víc než děsivá. Já označen? Proč? Za co? Do psí prdele! letí mi hlavou a to už Eirik zvedá Síf ze země. Tak si pod "vousy" zahučím Tak jsem už tři ocejchovaní. Jako rodina

Síf Milosrdná - 18. května 2012 14:37

soukromá zpráva od Síf Milosrdná pro Björn, Eirik Prsty zaťaté do studenýho sněhu a na ramenou mi leží tíha několika kamenů. Tak se cejtím, když mě ta vědmácká čubka jediným pohybem uzemní, což se nepodařilo mnoha válečníkům. Slyším tlumené vykřiknutí, asi dopadli stejně jako já. Nebejt toho malýho zmetka, dopadlo by to jinak. Pak, když čarodějnice zmizí v domku, kouzla pominou. Aspoň některý. Ztěžka se vyškrábu do kleku, ještě než ke mně Eirik dojde. Sedím na patách a nenávistně sleduju kus skály. "Taky vás označila? No výborně," ušklíbnu se ironicky. "Musela za ty roky zesílit. Nevím jak, nevím proč a je mi to vcelku jedno. Zajímá mě jen jediný. Jak ji vylákat ven a porazit, abych ji mohla přibít na vrata těch pitomců ve vesnici jako toulavou kočku." Vstanu a opráším se od sněhu. Zvednu svoje kopí. Prošlo by aspoň ono tou bariérou? Měla jsem to zkusit. Jenže když se otočím od chalupy směrem do lesa, strnu. To už tolik pokročil čas, že se setmělo? Mezi stromy leží příšeří, téměř soumrak, černá mlha. A tam cítím... slyším... my všichni - pohyb. Lehkej klus tlapek. Pak se vyloupnou žlutě svítící oči. Pohybujou se zdánlivě ve vzduchoprázdnu. Zvíře, nebo co to je, se posadí kus od nás. Měli bysme ho vidět, ale nevidíme. Podle všeho musí bejt obrovský. Krom očí se ve tmě zalesknou i zuby v... úsměvu? Prohlíží si nás, jednoho po druhém, znepokojivě chytrýma očima. Pak udělá ještě pár kroků, jako by usoudilo, že ho vidět můžeme, a setřepe ze sebe tmu. Doslova? Při tomhle mi vyschne v krku a pevně sevřu kopí. Couvnout nemůžeme - tam je hranice vědmina pozemku. Zvíře je podobné vychrtlé, obrovské kočce. Hlavu má ve výši mých prsou, když stojíme oba, a dlouhatánský huňatý ocas. Jeho tlapy jsou mohutné jako medvědí, ale přitom neztrácejí nic z kočičáctví, jsou tak velké kvůli jeho vzrůstu. "Myslím, že hry na schovávanou bylo dost," promluví po našem, s kočičím přízvukem. Jeho řeč je plná vrnění, je melodická. Anebo už z toho blbnem? "Jmenuju se Týs a já jsem vás vytáhl z Valhally, Einherjar. Vděk budu očekávat později, až vám všechno vysvětlím. Pokud půjdete se mnou," ušklíbne se s typicky kočičí nonšalantností a přezíravostí a párkrát švihne ocasem.

Eirik Asgrimson - 19. května 2012 17:28

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Síf na nic z toho co jsem se ptal neodpoví. A vlastně mi to ani nevadí. Zdá se že je v pořádku a v současné situaci je to víc než si můžeme přát. Nebylo by dobré o kohokoliv přijít když tu v okolí není nikdo jiný komu můžeme věřit. Možná až na ... ne toho do toho plést nebudu. Krátce poté se projeví její vztek vůči té staré čarodějnici. Docela jí chápu a ochotně bych jí s tím i nejspíš pomohl. Vylákat jí ven kde se už o ní postaráme a Síf jí dá co si zaslouží. Vlastně vím i jak jí dostat ven. Na chvíli se přistihnu že zase přemýšlím jako před lety kdy jsem byl o dost mladší. Hned tedy ty myšlenky zaženu. Všimnu si že Síf něco překvapilo. Ohlednu se abych viděl stejným směrem kterým se dívá a v tu chvíli ucítím jako kdyby mi proudil žilami led. Kousek od nás se plíží neznámé stvoření ze kterého jsou vidět jen zlověstně zářící oči. Chopím se své sekery a čekám kdy přijde útok. Nic se neděje. Potom se ukáže. V první chvíli jsem si myslel že je to vlk ale je to daleko větší a spíše to připomíná jeho křížence s kočkou. Hodně velikou kočkou. K tomu všemu navíc ještě promluví. A rozumím tomu. "Vděk? A proč? O nic jsem se nikoho neprosil ani jsem nic nechtěl. Spíš bych řekl že ty chceš něco od nás. " Přejdu hned k věci bez jakýchkoliv okolků. "Popravdě nevím co si o tom mám myslet. Co jsi vlastně zač?" Co dělat teď? Zpátky jít nemůžeme. Tam má území vědma a utíkat se mi taky zrovna moc nechce. Bude rychlejší než by a s největší pravděpodobností i silnější. Stačí se jenom podívat na to jak je velký.

Fjölvarr Hromový hněv - 22. května 2012 20:54

Procházka Když opouštíme osadu, pozorně sleduji, jak se místní k vědmě chovají a jakou má autoritu. Zatím to má dobré, zatím si myslí, že ona je z toho dostane. Ještě se nedostali do bodu, kdy si naopak myslí, že ona za vše může. To už je jen krok k hranici... Zaženu neblahé myšlenky až ve chvíli, kdy zase ucítím tíhu rodinného meče. Se zbraní se vždy cítím více v bezpečí, a to nemluvím o Sverrovi, který je i bez kusu klacku jak bez ruky. Utáhnu si řemínky tiše zvonící kroužkové zbroje. Jaká ironie, nejdříve šaty mrtvého, poté zbroj mrtvého. Sám jsem mrtvý, a to docela dlouho. Posvátná bázeň před předky ať mými či těchto lidí vymizela. Smrt člověka donutí přehodnotit priority a pohřebiště, jakkoli smutné, ponuré a možná i děsivé, ve mě nezanechalo nic. Že mrtvolu bednáře vidí ona jsem daleko radši, než kdyby ji viděli ostatní. Potlačím podvědomé pokrčení rameny – jak už jsem říkal, zabil jsem i pro méně, než snahu někoho mě okrást. Že tu však mrtvola zůstala, to se mi nelíbí. Očekával bych, že šelma, která nás pronásledovala, se s chutí napije chladnoucí krve. Šramot z jeskyně mě vrátí do reality. Není to poprvé, co je potřeba ochránit bezbranného, i Leilow se nějaký ten nájezd nevyhnul. Sverre se postaví hrozbě čelem, vědmu za sebou, já se rychle, mrštněji, než by se na „staříka“ čekalo, přitočím k ženě z druhé strany. Přepadení ze zálohy, odpoutání pozornosti, to už tu bylo... Namířím mečem, přikrčen, pokud útok z této strany nepřijde, ohlédnu se přes rameno.

Francis - 24. května 2012 22:14

Nelíbí se mi, že dostanu palici až u lesa, ale i tak zamručím nějaké poděkování. Pár minut jen tak zkouším údery, měním cíle rány na poslední chvíli a vůbec si hraju jako kluk s klackem. Stačí jediný vážný pohled od otce, abych se uklidnil a pokračoval jako dospělý člověk. Při pohledu na muže, kterému patří má nová zbroj, mě napadne něco zneklidňujícího. Málem se zeptám otce, ale ten to nemůže vědět. Taky takhle někde ležím? Ale proč jsem teď tady? Zamračím se a stáhnu z mrtvoly železný hauberk. Jestli mě spálili, tak je všechno v pořádku, ale jinak jsem tu dvakrát. Přemýšlení mi vystačí na celé oblékání. Zbroj nesmrdí, ale příjemně tíží a překvapivě dobře mi sedí. Sepnu ji opaskem, aby ramena nenesla celou váhu a zkusím v ní hýbat rukama. Když stojím nad svou obětí a sáňkami, neubráním se zamračení. A když se na mě vědma podívá, tak pokrčím rameny. Máme zbraně, co bych teď lhal? Pozvednu palici a vykročím k jeskyni. Nikdy jsem nebyl pro pasivní obranu. „Polez, žabí hlene!“ křiknu.

Skald - 26. května 2012 16:01

Fjölvarr, Sverre, (Ingold) "Znala jsem ho. Radši se nebudu ptát..." Jakmile to uslyšela i ona, napřímila se. Nic neřekla, nechala vás, ať se kolem ní stáhnete. I když byla čarodějka, neměla žádnou viditelnou zbraň a určitě byla slabší. Akorát si stáhla zvířecí masku do obličeje, jako by si snad měla ochránit jako helma. Z jeskyně se poslepu vypotácel muž. I když... muž asi bylo příliš lichotivé označení, jelikož to byl spíš skrček. Oproti mužům z Leilow, ba dokonce i oproti šelmí vědmě. Ve vzduchu se pořád vznášelo napětí. Vylezl nahý z jeskyně, kde jste se, stejně nazí, objevili i vy. Beze zbraně. On neměl takové štěstí, aby narazil na někoho, komu by mohl vzít šaty. "Je stejný jako vy," šeptla vědma. "Znáte ho?"

Skald - 26. května 2012 16:05

soukromá zpráva od Skald pro Ingold Poslepu ses potácel k východu, dokud jsi neuviděl světlý průzor. Potom už vše bylo jednodušší. Párkrát jsi v té tmě upadl, odřel sis nohy i kolena, ale to válečníka nemohlo zastavit. Jen ta zima... ta byla opravdu nepříjemná. Jak dlouho jsi ležel na té zemi, že jsi tak prochladl? Ti venku taky nebyli nadšení. Dva dlouháni a podle odění vědma, která se schovávala za rozložitými zády mladšího z nich. Měla ženské šaty, ale zda to byla žena... Měla totiž zvířecí masku, něco mezi liškou a vlkem, zpod ní splývaly rezavé vlasy. Také za nimi spočívala jakási namodralá mrtvola a rozbité sáňky. Starší z mužů měl meč, mladší palici. Oba byli oděni do kroužkovic. A všichni, včetně vědmy, byli vyšší, což nebylo zas tak překvapivé.

Skald - 26. května 2012 16:19

soukromá zpráva od Skald pro Björn, Eirik "Proč? V Ásgardu se nedějí pěkný věci. Co já vím, tohle je fimbulvetr. Jenže kde jsou všichni Eiherjar? Měli jste dávno pochodovat na svět, stejně tak bohové by se měli chopit svých zbraní. Nestalo se tak. Valhalla je prázdná, aspoň podle Havranů. Po Ódinovi není ani stopy. Zato v rovině Helheimu to žije." Kočičák vám ukázal záda a vedl vás do stínů. Jeho světlá srst vás dobře vedla. Když jste jeho hlavu uviděli z profilu, poznali jste, že ta lebka, již měla vědma na stromě, je někoho z jeho druhu. I on měl na nose jakési výstupky, jen mnohem ostřejší. "Vy lidi našim potomkům tady říkáte Divocí. Jsme... no, vy tvrdíte, že duchové přírody. Byli jsme tu dřív než vaši bohové, než vás stvořili. Nejsme s nimi ve válce jako třeba obři, uzavřeli jsme s nimi smír, protože válka by nás zničila. I když nám nebylo po chuti, že lidi v nás přestávají věřit, a proto jsme stvořili aspoň naše potomky Divoké. Aby v nás někdo ještě věřil..." Týs si povzdechl a zvedl k vám kočičí oči. "Povedlo se nám dostat z Valhally jen pár Einherjar. Označenou jsme mohli vytáhnout jen díky tomu, že je označená," podíval se na Síf. "Budeš se nám hodit. Znáš cestu do Helheimu. Bylas tam dlouho, určitě se tam vyznáš. Neboj, na všechno se rozpomeneš." To neznělo zrovna povzbudivě. Rozpomínat se na Helheim. "Nebylo lehké vám dát těla. Museli jsme sáhnout ke starým rituálům. Tak doufám, že to oceníte. I kdybyste před svou povinností Eiherjar chtěli prchnout, moc dlouho žít nebudete. Pokud vám znovu zničí tyhle těla, nemáte se kam vrátit. Duše neodcházejí do Valhally, o tom jsme se přesvědčili. Valkýry jsou pryč. Nemá je kdo odnést. Stahují je duchové Helheimu, a to i když zemřou v boji." Odmlčel se ve svém monologu. Měli jste možnost se na něco zeptat.

Ingold - 26. května 2012 18:27

Fjölvarr, Sverre Až tak malý přece nejsem. Skoro všichni muži mě převyšují, a co! Málokdo se mi za živa rovnal na bitevním poli. A ve rvačkách jsem vyrazil zubů, že by vyplnily tlamy několika bazilišků! Co mi schází na výšce doháním silou svých svalů. Málokdy jste viděli, viděli jste-li kdy, muže tak mohutných údů. Æðelbeorht se mi tuhdá posmíval, že mám malý penis, ale to určitě nemám! Navíc on kvůli tomu nemá skoro žádné zuby. A taky kvůli tomu nemá penis. Doufám že tu někde je, dal bych mu zase do zubů, je o má oblíbená kratochvíle. Ale z výše řečeného pro vás teď platí jen to, že jsem jistě silný a hbitý, že jsou mé čelisti hbité, vlasy černé a rozevláté a vous rozcuchaný. A především mé oči planou rozčilením a hněvem. „Co tu kurva dělám, co tu vy kurva děláte, kde to jsem a kde to jste vy? Kde je Valhala, tam jse aspoň měl co chlastat! Máte něco k pití! Alespoň kapku. A kdo kurva ste?“ Ženu se přímo k vám. Těžko říci, co vlastně s vámi chci dělat. Kdybyste mě trochu znali, věděli byste, že jsem zatraceně rád, že někoho, kohokoli, vidím.

Fjölvarr Hromový hněv - 26. května 2012 21:54

U jeskyně „Znám,“ potvrdím vědmě, i když to není úplně pravda. Prostě vím, kdo to je. Skřeta ve Valhalle nešlo přehlédnout, ačkoli malý vzrůstem, velký duchem a vždy připraven rozbít hubu nebo dvě. Spolubojovník, jakého by pohledal, proto mi jeho divoký zjev vžene úsměv do tváře. A také vzpomínky na to, co tenhle chlapík napáchal ve Valhalle. „Zadrž, Ingolde,“ pokusím se zklidnit skrčkovo nadšení napřaženou dlaní, opravdu hrozně nerad bych ho vzal na plocho mečem. „Co tu děláme my, ty, i proč jsme v Midgardu, to je na dlouhé povídání. A to vždycky lépe uteče při ohni, zabalen v kožešině,“ nabídnu mu plášť, „a s rohem medoviny u úst, no ne?“ Vytáhnu medovinu z našich zásob hned poté, co se bojovník odhodlá převzít plášť, přece jen, délka jednoho z jeho statných údů – něco co nemusím mít stále před sebou. „Fjölvarr Hromový hněv a Sverre Eisenhund z Leilow, určitě si na nás vzpomínáš, a tohle,“ obrátím se k vědmě, „je ... naše průvodkyně.“

Eirik Asgrimson - 27. května 2012 10:11

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Nic z toho co nám ten tvor řekne se mi nelíbí. Už jenom představa blížícího se ragnaroku je mi proti srsti a ke všemu ještě zmizeli z Vallhally úplně všichni. Žádní bohové, žádní válečníci prostě nikdo. Kde vůbec všichni jsou? V Helheimu? Ačkoliv nemám důvod pochybovat o tom o čem mluví tak vůbec nám vůbec neřekl co po nás chce. Z jeho slov se dá celkem jasně odhadnout že plánuje nás tam poslat. Jenom nám pořád jasně nevysvětlil co po nás bude chtít až se tam dostaneme. O tom pořád mlčí a nic jasného k tomu neřekl. Vyslechnu si vše co má na srdci a jakmile skončí tak máme možnost se na něco zeptat. Což se hodí protože nám toho ještě moc neřekl. "Podle toho co jsi řekl hádám že máš v plánu nás tam poslat. Jenom mi pořád není jasné proč? Co máš v plánu? Sám jsi řekl že jsme skoro stejní jako před tím a naše těla jsou smrtelná. Jakou šanci má obyčejný člověk v helheimu?" Nikdy jsem tam nebyl ale řekl bych že moc velkou ne. Co všechno tam vlastně žije? "Co všechno ti vlastně havrani řekli? Něco užitečného vědět přeci musí." S těmi opeřenci jsem se už ve Vallhalle párkrát viděl. No a kdo by je neznal když tam poletují všude kolem. Musí vědět něco užitečného.

Skald - 27. května 2012 14:46

soukromá zpráva od Skald pro Björn, Eirik "Napadá tě lepší nápad? My do Helheimu nemůžeme, není to náš svět. Ani do Ásgardu ani nikam jinam. My jsme duchové Midgardu, jak tomu říkáte. Tady je náš svět. A proč vás poslat do Helheimu? Protože jak jsem řekl, něco se tam děje. Mám dojem, že tam sbírají armádu, kují pikle..." Kdyby mohl, jistě by pokrčil rameny. "Zjistit, co se stalo. Kde jsou valkýry? Kde je Ódin? Kde jsou ksakru všichni? Někdo zesdola to musí vědět. Tady rouhavou Označenou, co zabíjela posvátné, jsem se rozhodl vytáhnout, aby si odpykala svoji vinu... tím, že vás povede cestami Helheimu." "Díky," utrousila Síf ironicky. "Co jsem zatím dostal zprávy, ještě na jednom místě se povedlo oživit pár Einherjar. Nevím, kolik jich přežilo, spousta rituálů byla neúspěšná, těla byla příliš slabá. Musíte se s nimi spojit. Je vás žalostně málo, tak ať vás není ještě míň." Byli jste daleko od chaloupky, v temném lese, kam nikdo v noci nechodí. Aspoň to jako noc vypadalo. Týs si sedl a začal si mýt packou obličej v typicky kočičím gestu. "Havrani... hmm, oni mi pomáhali nosit vaše duše do Midgardu, bez nich bych to nezvládl. Upozornili mě na to, že jejich pán zmizel. Odešel kamsi do světa smrtelníků, jak měl ve zvyku, ale nevrátil se. Ztratili s ním kontakt, což není obvyklé. Jistě, v Midgradu síla trochu oslabuje, když mají bohové pro kamufláž lidská těla, ale že až tak? Muselo se něco stát. Ostatní prostě ze dne na den zmizeli, podle havranů. Každý byl za svými povinnostmi, ale nevrátil se z nich. Valkýry nepřinesly padlé a tak dále. Jako by jim někdo zabránil se vracet do Ásgardu. To by dávalo smysl." Pokýval si pro sebe hlavou, zarazil se tak s packou v polovině pohybu. Vypadalo by to směšně nebo roztomile, kdyby to nebyla taková bestie, navíc ještě magická. "Vaše těla jsou možná smrtelná, dají se zničit. Ale určitě najdeme způsob, jak je vylepšit. První výhoda je to, že můžete do Helheimu ve fyzické schránce... a hlavně že byste měli být schopni i odejít. Neměla by na vás platit poutací kouzla pro duše. Moje sestra si láme hlavu s tím, jak vám dát aspoň zlomek schopností Einherjar. Jestli jste to všechno strávili a budete spolupracovat, zavedu vás za ní. Je to mocná čarodějka. Potom byste se měli vydat na cestu a najít svoje druhy z Valhally." "To mi připadá jako blbej vtip. Horší jak z nějaké ságy... Nechci se vrátit do Helheimu!" Síf se na vás zamračeně podívala, co vy na to. Ale bylo jí jasné, že moc na výběr mít nebude. Ragnarok se neptá, jestli někdo chce, nebo nechce...

Eirik Asgrimson - 27. května 2012 16:22

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Nic z toho co po mých pochybách řekl mě nepřesvědčilo o úspěšnosti tohoto plánu spíš o tom mám větší pochybnosti. "Takže máme jít do Helheimu nechat se zabít jenom kvůli tvému tušení?" Tvorovi úmysly mi nejsou zcela jasné ale dobře chápu že je mu ukradené co se s námi stane. On tam jít nemůže a právě proto to padlo na nás. Netuším jestli si to ten tvor uvědomuje ale s každým vysvětlením nám také říká více a více problémů s tím spojených. "Nikdy jsem v říši Hel nebyl ale pochybuji o tom že by jsme tam vešli a zase odešli jen tak. Kouzla poutající duše na nás sice nemusí působit ale vsadil bych svou hlavu na to že tam bude víc věcí které to tam hlídají. A jestli zmizeli bohové a valkýry ve stejný den jak ose začalo dít v Helheimu tohle tak to nebude náhoda. Chceš po nás abychom vlezli do doupěte šelmy kde se může ukrývat něco s mocí schopnou porazit i samotné bohy? " Bojoval jsem v mnoha bitvách a vím kdy hrozí porážka. Takhle nemáme žádnou šanci. "Odpusť sprostému člověku jako jsem já že si neváží inteligence tvora jako jsi ty ale nevyjde to. Chceš aby jsme šli na nejhorší možné místo kam se válečník může dostat. A zrovna se chvíli co zmizeli bohové a v Helheimu dávají dohromady armády. Navíc nevíš vůbec kde hledat ani co se s bohy stalo. Tvojí jedinou stopou je jen to že se v Helheimu něco děje." S jeho plánem nesouhlasím a řekl jsem mu to i přes velikost jeho drápů které se mi vůbec nelíbí. Ale jak nad vším tím přemýšlím dojde mi že zabít nás by nemělo žádný smysl. Pokud jsou všichni z Vallhally pryč tak jak říká tak v tom případě jsme jeho jedinou volbou.

Ingold - 28. května 2012 15:58

U jeskyně Oči si zvykají na světlo a s tím si také uvědomuju na koho mluvím. Ano, vzpomínám si na vás, na oba. Beru si plášť, ale přímo se vrhám po medovině. Vypiju ji v mžiku do dna. Jsem moc rád, že potkávám právě tyto muže a… ženu, nebo co to je za tvora s liščí hlavou. Plnou pozornost ale věnuji oběma mužům „Fjölvarre“ mocně tisknu jeho ruku „Rád, rád tě vidím“, pak se obracím na Sverra „Zdravím tě, Sverre, tobě jsme ještě nevymetl tlamu?“ Podávám mu pravici. Zdravím halasně a srdečně. „Můžete mi, alespoň ve zkratce, vysvětlit, co se tu u všech bohů kurva děje?“ Podívám se úkosem na tu ženu. Nemám rád ty, co mě převyšují (těch je hodně), ani ty co jsou menší než já. A to že má na sobě tu opelichanici, nijak nezvyšuje důvěru, co v ní nemám. „A co to máte s sebou za… objekt?“

Skald - 28. května 2012 16:11

Sverre, Ingold, Fjölvarr Vědma pořád nerozhodně postávala za Sverreho zády a sledovala ústí jeskyně, zda z ní nevyběhne ještě někdo další. Teprve až se na ni Ingold začal vyptávat, stáhla si masku zase do týla. Nebyla ani příliš mladá, ani stará a vypadala ještě divočeji, než vědmy obvykle vypadaly. Snad za to mohly její lehce sešikmené hnědozlaté oči, které vyvolávaly představu dravce a vůbec se nehodily k zrzavým vlasům a pihám. Čpěla z ní podivná směsice potu, zvířecího (nikoli však skotu) pachu a bylin. "Jsem vědma z vesnice kousek odtud. O tom, co se vám stalo, ti asi víc řeknou oni. Já doufám, že se mi podaří zjistit, co se děje tak všeobecně. Takže... se družte," uculila se a pomalu prošla kolem Ingolda, zase si nasazujíc masku. Hrabala ve své brašně, křísla křesadlem a zapálila sušený svazek jakýchsi bylin. Když se k vám kouř donesl, zaštípal vás v očích a donutil zakašlat. Přesto se zdálo, že na vědmu to stejný účinek nemá. Zato vám bylo jasné, že kdyby to někdo hodil do místnosti, kde byste byli, vykouřil by vás jak jezevce z nory.

Skald - 28. května 2012 16:25

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Týs Eirika pozoroval přesně tým kočičím pohledem, který byl něco mezi přezíravostí a pochybností o inteligenci dotyčného. Možná to prostě měly všechny kočky podobné. Anebo pokud byly aspon trochu příbuzné tady s tímhle, nebylo divu, že jsou nafoukané. "Ach, dobře, člověče," zapředl nepříjemně měkce, tak falešně. "Teď mi řekni. Kdybych to, na co se ptáš, věděl, potřeboval bych tě? Ne. Další věcí je, že to není jen moje záležitost. Opravdu si tím nekrátím dlouhou chvíli. Je to váš svět. Náš svět. Vím, že lidem na tom moc nesejde, ničit ho budou vždycky. Ale nečekal jsem, že někdo, kdo se dostal do Valhally, bude takovej srab a ignorant. Nemůžu tě k ničemu nutit. Nejsem tvůj bůh, žádný z nich, nemám nad tebou moc. Dělej, co chceš, ale do Valhally se nevrátíš a Ragnarök stejně přijde. Ale nebude žádný Týr, co by bojoval s Fenrirem, nebude žádný Thór, co by zabil Jörmungandra, ani Einherjar, co by se postavili proti armádě z Helu." Týs se zvedl, ukázal vám záda a švihl ocasem v gestu, které jste si iracionálně vysvětlili jako trhněte si nohou. Síf zase zafuněla jako medvědice, hlavu kupodivu sklopenou. Nepodívala se na vás, místo toho rychle vykročila za kočkou. Vypadala... jak to říct... zahanbeně?

Ingold - 28. května 2012 17:02
	Sverre, Ingold, Fjölvarr „Kráva,“ odtuším. Opět jsem si potvrdil své o ženských stvořeních. Jsou k ničemu. Zadívám se na své nově nabyté druhy. „Kde jste k ní přišli? Kterým směrem je vesnice? Jdeme tam! S tím“ – ukážu na ni – „S tím se stejně zahazovat nechceme, žejo.“

Eirik Asgrimson - 28. května 2012 17:28

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Srab? Ignorant? Dřív bych asi vybuchl vzteky ale dnes ne. Dnes ne. Nenechám se vyprovokovat a zlost v sobě udusám jako táborový oheň. Kdybych se nechal takovým prostým způsobem přemluvit tak všechny ty roky bojů byly zbytečné. Ne každý bojovník musí být nemyslící hromada svalů která musí mermomocí bojovat a dokázat tak svou udatnost. Někteří z nás jsou i opatrní. "Jistě že potřeboval." Odpovím téměř okamžitě a sebejistě. "I kdyby jsi to všechno věděl tak by jsi nás potřeboval. Jak jsi nám sám řekl tak nikam jinam kromě Midgardu nemůžeš. A i kdyby se tu bohové nacházeli tak by jsi i tak potřeboval pomoci." Je ale zbytečné toho tvora o čemkoliv přemlouvat když nechápu moje obavy a zřejmě ani nechce . "Máš alespoň nějaký užitečný plán? Kromě toho že nás tam pošleš?" Kočka pak se mnou zřejmě ztratí trpělivost. Zřejmě hledá jen válečníky kteří udělají co se jim řekne a nemyslí na následky i když při tom zemřou. Zemřít by mi nevadilo kdyby to nebylo jen tak. Odchází pryč. A Síf jde s ním. Řekl bych ale že spíše z nutnosti než ze své vůle. chce se očistit a vstoupit do Vallhally. Hold budu dál pokračovat sám. Najdu nějaký způsob jak zjisti co se děje než se bezhlavě vrhnout do Helu. Sleduji ještě chvilku kocoura a Síf a pokud se nic nestane tak po chvilce odejdu pryč. Nemám nejmenší představu o tom kam jít. Vědma která nemá ráda duchy, podezřívaví vesničané a kočka bez plánu. Kde je nějaký rozumný věštec když ho člověk potřebuje. Ani se neukázali Hugin s Muninem. To jim za to nestojíme a raději mluví s tím chlupáčem? Ač nerad mířím směrem k vesnici a dávám si pozor na to abych se držel z dosahu.

Francis - 29. května 2012 23:34

U jeskyně „Ingold?“ zavrčím a zvednu palici, když se k nám hrne. Možná byla Valhalla hodně o chlastání a rvačkách, ale ne všechny nás prostoupila ta bratrská nálada. Aspoň ne ke všem. Nejsem si jistý, jestli ho mám pustit k vědmě, ale když se sama vydá pryč, tak jí nebráním. A brzo toho lituju, protože zapálí nějakej příšernej smrad. Jsem vyšší než normální chlapi, natož než Ingold. Blonďák, modré oči, odrbaná kroužková košile a v ruce zdobená palice, se kterou jsem se snad narodil. Nemůžu se Ingoldovi rovnat silou, to vím, ale velmi rychle jsme zjistili, že díky mým zatraceně dlouhým rukám a nohám si ho dokážu rozumně držet od těla. „Hele, drobku,“ těknu pohledem Ingoldovi pod pás, připraven se vyhnout ráně. „Chvíli drž hubu, jo? Za prvý ti z ní táhne tak, že jsem skoro rád za ty bylinky a za druhý by ses pak mohl něco dozvědět od chytřejších lidí.“ Spokojeně se usměju, protože v Ingoldově společnosti se najednou mezi takové počítám i já. „Tak prvně, s tou vědmou se tahat budeme spíš než s tebou – dá se na ní dívat, nesmrdí psí močí a sehnala nám tohle,“ bouchnu se do obrněného hrudníku. „Seš mezi živejma. Pogratuloval bych ti, ale je to jen z toho důvodu, že se všechno žene do prdele a podle všeho je tohle Ragnarok.“ Přestanu se samolibě šklebit a zamračím se. A co ještě? Trochu bezradně se podívám po otci.

Ingold - 30. května 2012 15:20

Sverre, Ingold, Fjölvarr „Aha,“ řeknu. Kupodivu docela klidně „najednou si vzpomínám, že jsem ti ksicht párkrát rozbil.“ V časech odpočinku, bez válek a bez pohnutých událostí bych se jistě už na Sverra vrhl. Už jen pro tu zábavu. Teď ale čas rychle ubíhá, já stále nevím, co se děje a chci to za každou cenu zjistit. Tak se snažím nalézat řešení a ne se zaplétat do zbytečných půtek. Mnohem zajímavější mi připadá přicházet věcem na kloub, než klouby rozbíjet čelisti. Jen jedno rýpnutí si neodpustím: „Potřebuješ drátěnou košili pro venkovní procházku? Já zbroj nepotřeboval ani do nejtužších bitev.“ Konec světa mě nijak neděsí. Už jsem jednou umřel a nějak mi to ani moc nevadilo a ani žádné hrozné následky to nemělo, s klidem si někam zabojovat zase půjdu, jen chci pořádný nástroj na kosení… lidí, netvorů, bohů… čehokoli. A chci hlavně vidět nepřátele. Čím víc, tím líp. A najednou promluvím nečekaně smířlivě. Jestli je válka, potřebujeme kohokoli. Bohové se klidně také mohou mýlit a my klidně můžeme bohy porazit. Nevěřím povídačkám vetkých starců a starých bab. A tak promluvím nakonec až nečekaně smířlivě. Avšak toto ode mě uslyšíte jen jednou. „Jestli je Ragnarök, budeme potřebovat každou paži. Vy moji, jako já tu vaši.“ (Ženské paže se nepočítají.) „Pojďme společně do vesnice.“ Vyzvu. A já vás potřebuju více, protože nevím kde vesnice leží.“

Skald - 31. května 2012 22:21

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Ještě jsi křikl na kocoura, ale ten ti nestačil odpovědět. Váš společník Björn se najednou chytil za krk a se sípěním klesl na kolena. Týs i Síf se překvapeně otočili. Kočka byla jedním skokem u něj. Na chvíli to vypadalo, že ho chce sežrat, ukončit jeho trápení, protože mu přiložil tlapu ke krku. Pak se kupodivu precizně dostal přes jeho oblečení na holou kůži. Nevšiml sis, že by dráp, kterým to udělal, zanechal byt jen škrábnutí. Björn se svíjel ve sněhu. Kočka ho očmuchávala, nakonec zatřepala ušatou hlavou. Bojovníkův hrudník se propadal, jako by to byla prašivka. Jeho tělo splasklo jako houba, až se pod kůží rýsovaly jenom kosti. "Už chápeš, proč jsme vás dostali ven tak málo? Rituál je namáhavý a nemusí vyjít. U něj se asi něco pokazilo, že dlouho nevydržel. A co hůř..." Kývl hlavou do temnoty, odkud se ozýval děsivý šepot. "Ne!" vykřikla Síf s hysterií a zároveň zlobou v hlase, ohnala se okolo sebe kopím. "Jděte pryč! Znovu už NE!" Černé stíny se vyplazily odnikud a chopily se Björnovy duše. Jenže to jim asi nestačilo - povzbuzeni se vrhli i na vás. Kočičák po tobě skočil - nejdřív to vypadalo jako zrada, ale zachránil tě před nejbližším z nich. Mrštně slezl a zašvihal ocasem. Ozvalo se zakřupání. Z huňaté srsti vykukovaly kostěné výrustky. "Nejste ani živí, ani mrtví. Můžete jim ublížit!" To potvrdil Sífin útok, kdy kopím jednoho rozpárala. Jenže jich tu bylo víc. Mnohem víc, stahovali se k Björnově mršině. K mršině jeho kvílící duše, kterou pomalu stahovali do Helu. Mezi stromy jasně byla vidět trhlina do něj.

Fjölvarr Hromový hněv - 01. června 2012 20:52

U jeskyně „S ní jdeme, protože je náš průvodce. Neposloucháš,“ napomenu Ingolda, ale zároveň si uvědomím, že ani neznám její jméno. Přikývnu na Sverrova slova, vyjímečně mluví i chytře. Udělá mi tím radost a tak se nepatrně usměji pod vousy. Vždycky jsem tušil, že není blbej – jen línej přemýšlet. „A do vesnice nejdeme proto, že jsme od tama právě přišli. Nic tam není,“ dodám s důrazem na slovo „nic“. „To je na dlouhý vyprávění, jak jsem řekl, a to nejlépe ubíhá u ohně...“ Snesu z okolí pár větví, chvíli zápasím s křesadlem, a když zapraskají první plameny, dám se do vyprávění. Vědma si určitě zatím vyzkouší ty své čáry a Sverre situaci pohlídá, takže já mohu nerušeně povyprávět vše, co nás potkalo. Přesto vynechám detaily smrti dvou zlodějů, nebo je alespoň pošeptám, ačkoli se vědma tváří, že jí po tom moc není, ostražitost neublíží. ... „A pak jsme tě viděli přibíhat, to je vše,“ zakončím vyprávění a pátravě se zadívám na našeho přízemního druha. Třeba k tomu řekne, co si o tom všem myslí.

Skald - 01. června 2012 21:21

Ingold, Sverre, Fjölvarr Během Fjölvarrova sbírání se přikradl soumrak, a tak bylo rozdělání ohně vítané, ač k tomu nebylo nejvhodnější místo. Pořád tu byla mršina bednáře a vevnitř v jeskyni další těla. Vědminy bylinky byly opravdu odporné, jejich pachuť nedokázala smýt ani medovina. Kouř se přilepil na patro a neustále jste měli pocit, že se vám chce kašlat. Zrzka se odvážila jen pár kroků do jeskyně, tak, abyste na ni viděli. Nakonec udělala před východem z jeskyně čáru klackem a posypala ji bylinami a nějakým práškem. Pak se vrátila k ohni, konečně si stáhla masku a nechala ji tak. Proto jste mohli vidět její strnulý výraz, když se dívala kamsi na svah za Fjölvarrovo rameno. Tam, odkud na vás včera civělo to... cosi. Bylo to tam zas. Seskočilo to na hranici, kde se světlo ohně měnilo ve stín. Oči tomu svítily jako kočce. "Neublížím vám." To zvíře opravdu promluvilo, a to s kočičím přízvukem. A když to pokračovalo, taky vám došlo, že hlas zní žensky. "Jsem Nrrrá, jedna z matek těch, které vy lidi nazýváte Divokými. Ale hlavně taky jedna z těch, co vás povolala z Valhally." Plameny vyšlehly víc a ozářily tak obrovskou kočku, s tlapami velkými jako medvědí, avšak pořád elegantně kočičími, a huňatým ocasem, který měla obtočený kolem nohou. Na nose měla několik trnitých výrustků a shlížela na vás jantarovýma očima.

Eirik Asgrimson - 02. června 2012 11:50

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Bjorn se náhle zhroutí k zemi. Za nedlouho je jasné že je mrtvý. Kočka vysvětlí že je to následkem neúspěšného rituálu který se u něj zřejmě nepodařil tak jak měl. Proto se stalo to co se stalo. Chceš nám říct že můžeme kdykoliv zemřít? Hned potom se začnou ozývat zvláštní hlasy. Síf je už podle všeho jasné o co jde. U válečnice tak silné jak se jeví bych nikdy nečekal . Vyzbrojen sekerou čekám co se objeví. Černé stíny se zjeví odnikud a začnou se sápat na Bjornovu duši. Chlupáč mě strhne stranou před jedním z těch přízraků. Zaútočím na blízké přízraky a postupuji směrem k Síf. Bojovat tu s nimi by nemělo moc cenu obzvlášť když nejsme to co chtějí. Jdou hlavně po Bjornovi. Když jsem u ní chytím Síf za ruku. "Musíme zmizet. Rychle pryč než si vezmou sebou i nás." Potom začnu ustupovat se Síf pryč od brány do Helu a pryč od duchů.

Ingold - 03. června 2012 14:32

U jeskyně Mračím se celou dobu na tu sketu, co mi tu takhle podkuřuje. V jiných dobách bych už ji srovnal. Pár pohlavky a nějakou vhodnou formou zneužití. Ale nejsem úplným hlupákem a vím, že by to v této chvíli bylo pošetilé. Tak se až na pár zbytečných poznámek nezmůžu na nic. O to více si beru medoviny a pokud s tím mí společníci něco rázného neudělají, brzy žádnou míc nebudou. A pak se objeví ta přerostlá kočka. Poznávám v ní bohyni. Lidé většinou schopnost povolávat mrtvé z Valhaly nemají. Je mi nepříjemné, že si se mnou může někdo dělat něco takového, a tak rozsáhle se mnou manipulovat. Když jsem byl mrtvej, měl jsem bejt mrtvej. Zase na druhou stranu, ve Valhale to až takovej odvaz nebyl. A nějakým způsobem jsme dostali druhou šanci zase žít ve vší bohatosti, kterou ten život nabízí. Proti monotématičnosti života ve Valhale. Takže mi její činy až tolik nevadí. Přes mojí bezprostřední a ohnivou povahu se dokážu ovládnout natolik, že si dopřeju těchto pár myšlenek, předtím než začnu mluvit. Můj hlas zní útočně, přesto je mnohem měkčí, než běžně mluvívám. „Proč jsi nás povolala. A co po nás žádáš.“ Ptám se na to, co mě zajímá v tuto chvíli. „A co se tady vůbec děje?“ dodám ještě.

Fjölvarr Hromový hněv - 05. června 2012 17:19

U ohně Jen o chvíli poté, co zabavím Ingoldovi (za nesouhlasného mručení a nadávek) medovinu, abych spláchl pachuť hořících bylin, se k ohni přikrade Ona. My neublížíme tobě, nechám si pro sebe. „Pozdě, ale přece,“ utrousím trochu uštěpačně a přihodím do ohně další dřevo. Není v tom cítit moc pokory, která by možná měla být na místě. „Vítej Nrrrá, přijmi naše pozvání k ohni, určitě toho máš mnoho na srdci,“ dodám už o poznání mírněji, abych alespoň trochu zmírnil Ingoldovu útočnost. Rukou nabídnu místo u ohně. Až mě zaráží, jak snadno se člověk vyrovná s podivnostmi a nadpřirozenem po návratu z Valhally.

Francis - 06. června 2012 16:37

U ohně Vyskočím, když vědminy oči sjedou o kousek vedle a já zaslechnu zašustění – kus za zády mám obří kočku. Mluvící kočku, která si pranic nedělá z mé pozvednuté palice. „Kecy.“ Nijak nedůvěřuju mluvícím zvířatům. Většinou je to Loki nebo nějaká jeho lumpárna. Otcovo pozvání k ohni už se mi vůbec nelíbí, ale neopovážím se odporovat. Jen se podívám na vědmu, jestli nezná důvod, proč té cizí věci odepřít místo u našeho ohně. Ještě vylezou z lesa trollové a už nebude nic chybět.

Skald - 10. června 2012 11:28

Sverre, Ingold, Fjölvarr Kočka si vás prohlédla, postupně jak jste mluvili. Vypadala, jako by se usmívala. A pak že to zvířata nedovedou, že nejsou jako lidi. Někteří blázni dokonce tvrdí, že nemají duši. Seskočila z kamene mezi vás, usadila se mezi Fjölvarrem a Sverrem, kde bylo dost místa. Ocas si zase obtočila kolem nohou. Takhle zblízka jste si všimli, že huňatá srst částečně zakrývá další kostěné výrůstky, jakési trny. Asi určené k boji jako okovaná palice. Vědma nic neříkala, jen na kočku zírala. Byla jí v něčem trochu podobná. V obličeji? Znělo to divně, ale přece jen zrzka vypadala podivně i bez srovnání s nějakým kočičím duchem. A obě byly ryšavé. Nrrá chvíli mlčela, přemýšlela, kde začít. "Nastal fimbulvetr," řekla nakonec na ducha kupodivu přímo. "Ale není to tak, jak by mělo být. Valhalla je prázdná. Padlé nemá kdo nosit do Ásgardu. Vaši bohové jsou někde pryč... Havrani Jednookého nám donesli tyhle zprávy. Nevěděli si rady, a protože my jsme duchové Midgardu, zde leží naše největší síla a zde se má také odehrát jedna z největších bitev, požádali o pomoc nás. Díky rituálu a jejich pomoci se nám povedlo pochytat jedny z posledních Einherjar, co uvízli, dát jim aspoň smrtelná těla a přivolat je zpět. Jenže je vás málo... strašlivě málo..." Nrrá se zadívala do plamenů, koneček ohonu lehce cukal nahoru a dolů. "Rituál je příliš náročný a složitý a úspěch není zaručen. Je potřeba obětovat lidské tělo, abyste vy dostali zpět svoje. Navíc několik bojovníků bylo příliš slabých a jejich tělo se rozpadlo a duše... No, když nejsou valkýry, neměl ji kdo odnést. Stíny Helu je pohltily. A to je to. Něco se děje v Helu. Armáda padlých, proti které jste měli bojovat, určitě brzy vyleze. A když ji nebude mít kdo zastavit a vlci spolknou měsíc, co se stane? Nic se přece pak nebude moct obnovit. Nebude moct začít nový věk. Zahyneme i my, my, co jsme tu byli dávno před vašimi bohy. Víte, váš Ragnarök je zkáza jen pro vaše pokolení a bohy, ne pro celý svět. Takhle se bojím, aby se z Midgardu nestalo něco ohavného. Jak můžeme tušit, co mají tímhle za lubem. Vás jsme zavolali proto, že jako jediní můžete proti bytostem z Helu bojovat. Jste ti, kteří si zasloužili místo ve Valhalle, a i když nebudete mít stejné podmínky, jako kdyby vás do boje vyvedl Týr a Ódin... pořád to můžete zvládnout. My ne. Naše síla tkví v tomhle světě, my do dalších nemůžeme. Vy ano. A protože jste v něčem už mrtví, budete moct z Helu vyjít, jeho kouzla by vás neměla držet. Problém je s tím, že vaše schránka je v lecčem lidská a obyčejná. Můžete umřít. Ale zkoušíme hledat kouzla, co by vás posílila. Nejde to dělat zároveň s povolávacím rituálem. A také... ještě tu jsou další Einherjar. Havrani mi donesli zprávu, že prý pár dní odtud se na našem obětišti probrali jiní. Musel je povolat někdo z mých bratrů nebo sester. A prý je mezi nimi i někdo, kdo zná cestu Helem."

Skald - 10. června 2012 11:37

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Řev duše byl až nesnesitelný. Jako by Björn posledními zbytky vědomí věděl, co se s ním stane. Táhli ho a požírali a jistě ho budou požírat až do konce věků. Jenže stínům nestačila jeho duše. I když Síf jednoho rozpárala, pár dalších se k vám vydalo, ve tmě lesa nejasných. Kočičák se naježil a zasyčel. "To je tu chcete nechat běhat? Ó, vy jste mi ale Einherjar, zbabělci prašiví!" nešetřil "komplimenty" na vaše hlavy. Björnova duše zmizela v Helu a trhlina se pomalu uzavírala, ale pořád venku zbylo ještě několik duchů. Těch, co se pustili za vámi i v případě, že jste utíkali. Slupnout duši, co jim nikdy neměla patřit, duši vybraných bojovníků, to bylo opravdu lákavé. Síf o několik kroků couvla, ale zavrtěla copatou hlavou a rozkročila se. "Jestli má ten smotek chlupů pravdu, tak neutečem. Anebo můžem doufat, že jim dojde dech," ušklíbla se.

Eirik Asgrimson - 11. června 2012 16:17

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Stíny jsme měli stále v zádech i když jsme se rozhodli se trochu stáhnout stejně jako kocourovy přiblblé poznámky. Ještě letmo si všimnu že trhlina kterou se sem z Helu dostaly ty přízraky se začíná už uzavírat. Nebude to trvat dlouho a zmizí úplně. Do té doby se ale musíme vypořádat s těmi co jdou po nás. "Já nechci utíkat." Řeknu Síf. "Chci být jenom dál od té zatracené díry kterou sem ty běsy přišly. Nerad bych s nimi bojoval a přitom čekal že odtamtud vyleze něco dalšího. Ale teď už začíná mizet." Vezmu do jedné ruky sekyru a připravím se na střet s přízrakem. Jak tohle zabít? Člověk je jedna věc ale tohle není ani člověk ani nic o čem jsem kdy slyšel. Moc se nad tím nerozmýšlím a zaútočím. Tnu do nich jako do kohokoliv jiného koho bych chtěl zabít. A to do krku, hlavy nebo trupu. Nějak to dopadne.

Ingold - 17. června 2012 15:19

Slova přerostlé kočky mi nezní příliš libě. Ne proto, že to vypadá jako by se celý svět řítil kamsi do záhuby. To je mi vlastně i celkem jedno. Je to hlavně pro samotnou její osobnost. I když mě zachránila z Valhaly, kde to žádná psina opravdu nebyla (bylo tam zapovězeno zabíjet ostatní a dokonce i prznit ženy a mochomůrky a jiné drogy tam nebyly.) Je mi nepříjemná hlavně její osobnost. Jde z ní cosi zvláštního, vyzařuje moc, co mě převyšuje a nejspíš by se nedala srovnat tím, že bych jí zakroutil krkem. O to víc mě ještě znepokojuje skutečnost, že bych jí vlatně měl být svým způsobem vděčný! Na bohy jsem nikdy příliš nedal a ani se o ně nijak nestaral a ani toho o nich mnoho nevím. V polovině řeči kočky ji téměř přestávám poslouchat. Je to nějaké hodně zamotané. Přesto opět promluvím jako první. „Prostě mi... Nrrá, tak se jmenuješ, že? Ukaž mi směr, jakým jít, sděl mi, koho můžeme potkat a kdo nám pomůže. A hlavně jak vypadá ten, koho chceš zabít. Nebojím se žádného člověka a ani z bohů si nic nedělám. Kdybych k tomu dostal ještě něco drog, mohl bych ti už teď slíbit, že všechno, co je v Helu, v Helu taky pochcípá.“ Ještě se otočím za naši průvodkyní. „Ale samozřejmě potřebuju vidět, když mi bude tahle čmoudit, těžko budu bezproblémově zabíjet.“

Fjölvarr Hromový hněv - 18. června 2012 15:50

U ohně Pozorně poslouchám a chmuřím se stále více. Nelíbí se mi co slyším. Mám potíže uvěřit, a ani nevím, jestli vlastně chci. Počkám, až Ingold dokončí svůj hrdinský monolog. „Fimbulvetr, Ragnarök, Ásgard, Midgardu, Hel – velkými slovy promlouváš. Doufám, že se nebudeš zlobit, když se nad tvými slovy pozastavím a řeknu, že je mi zatěžko uvěřit. Magií, rituály a čáry se oháníš, jako by to bylo pometlo. Proč bychom měli věřit?“ Na chvíli se odmlčím a přihodím další kus dřeva do ohně. „Proč jsi na nás nepromluvila už tehdy, když jsme se probudili? Proč jsme se probudili do zimy, bez uvítání a vysvětlení? Proč jsme se museli protloukat sami, zabíjet, tápat, vysvětlovat co sami nevíme, když jsi byla stále poblíž? Nedává mi to smysl.“ Má ruka bezděky zabloudí na jílec meče. „Něco tady smrdí, a řekl bych, že je to tvoje vysvětlení. Buď nám neříkáš vše – v lepším případě – nebo lžeš.“

Skald - 18. června 2012 17:00

Ingold, Fjölvarr, Sverre "Pomohou vám, snad, Einherjar, o kterých mluvili havrani. Jeden z nich by vám měl ukázat cestu. Vím to, co jsem řekla." Kdyby mohla, snad by pokrčila rameny. "Kam zmizeli vaši bohové, valkýry a kdo to udělal, to budete muset zjistit vy. Havrani jsou možná rychlí a bystří, ale ne vševědoucí. Ne, když svět vašich bohů nefunguje, jak má." "Čadit? Je to černobýl, proti duchům. Má to odhánět zlé duchy od domovů, jak kdybyste to u vás doma nedělali, na jaře tím neočišťovali chalupy!" Je sice pravda, že se to dělávalo, ale nikdy jste si neuvědomili, jak moc to smrdí a dráždí. Však jste u toho být nemuseli, dělaly to ochránkyně krbu. Ženy. Pak se na vás vědma znovu podívala, jako by jí něco došlo. "Ani živí, ani mrtví..." Kočka pokývala rezatou hlavou. "Bohužel, v tomhle světě jste v podstatě neprávem. Dávejte si pozor na vědmy a vědmáky, na jejich kouzla proti zemřelým." Nrrá přimhouřila oči a její ocas začal švihat živěji, možná trochu rozčileně. To proto, co vyslovil Fjölvarr. "Povolávali jsme vás víc. Vy jste první, co vydrželi víc než den. Aspoň odsud, z tohoto kraje. Nevím, jak jsou na tom ostatní, třeba jsou ti, o nichž mluvili havrani, poslední a víc vás nebude." "Zkoušeli jste je..." hlesla vědma. "A ty se divíš? Co kdyby se jejich duše propadly do Helu i s těmi vědomostmi? Víte, vy lidi si myslíte, že bytosti, co jsou... nelidi a mají větší moc, než vy, jsou vševědoucí. Asi vás zklamu. Není tomu tak. Ani vaši bohové nejsou vševědoucí, jen toho ví víc než vy, mají větší sílu a tak dále. Proto jsou ostatně bohy. Mohou mít dar věštby, ale jak jsem řekla, není tu nikdo, kdo by vám vyvěštil váš osud. Když zjevně někdo přišel na to, jak kus věštby obejít."

Skald - 18. června 2012 17:13

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Byli tři. Ve tmě lesa to bylo horší, když věděli, že se nedáte tak snadno chytit, schovali se do stínů. Jejich podoba byla nejasná, přelévala se. Jednou jako by běželi po čtyřech, jindy byli vysocí jako vzrostlý člověk. Možná ani žádnou podobu neměli, nebo jí nedokázali nabýt v tomhle světě. Týs se stáhnul k vám od Björnova propadlého těla, ocas s výstupky stále naježený. Síf si k tobě stoupla zády a lovila pohyb v šeru, kopí připravené. Jeden ze stínů jsi uviděl, až když byl skoro u tebe. Po levé straně těsně u ramene, jako by tě dívka chtěla překvapit a políbit na tvář. Ale najednou zmizel. A z druhé strany tě někdo popadl. Ne za tělo, ale za duši, pevně se jí zachytil a trhl, až se ti zatmělo před očima a zachvěl ses. Podle vzteklého výkřiku za sebou Síf buď bojovala, nebo na tom byla stejně. Týs začenichal. "To jsou ale zmetci... Jen utíkejte!" Pravda, možná se stahovali. Ale co když stáhnou i tebe? Jako Björna... vyloupnou tě ze schránky jako korýše.

Ingold - 18. června 2012 18:09

Uvědomuji si, že jsem nejspíš byl až příliš důvěřivý. Nejsem zvyklý na to, že by mne někdo obelhával. A sám jsem prost šalby. Proto si nyní připadám… hloupě. A Fjölvarrova řeč má jistě něco do sebe. Jak můžeme vědět, že právě toto není démon. Rozhodně na to vypadá. Kočky v sobě měly vždy něco temného… možná jsem se o bohy a démony měl zajímat více, možná bych v ní rozeznal nějakého z nižších démonů. Ale jsem vržen do tohoto světa… a neumím se v něm vyznat. Když jsem se v něčem nevyznal, tak jsem to většinou zabil a už jsem neměl žádných potíží. Ale tady by se to příliš nevyřešilo. V řečnění jsem nikdy nevynikal. A proto raději nechávám Fjörvarra mluvit. I on vypadá, že se dokáže nejlépe v nastalé situaci vyznat. Tak čekám, jak domluví. Najednou však jsem vůči kočce podezřívavý. Řeknu jen: „Takže povoláváš náš lid do těchto končin, počkáš si, zda zde přeřijí a pak je teprve uznáš za vhodné s tebou mluvit?“ ale je to spíš takové zabrblání.

Eirik Asgrimson - 18. června 2012 18:19

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro V lese kolem nás stíny pobíhali a ukrývaly se jen aby v zápětí zase odněkud vyběhli a pokusily se nás překvapit. Moc dobře jsem je neviděl. Prakticky to čeho jsem si všímal byly jejich obrysy ať už měli jakoukoliv podobu. Síf mi kryla záda a já její. Každý pozoroval to co bylo před ním zatím co mu ten druhý dělal podobnou službu. Na druhou stranu ale nemůžu nikam uskočit. Musím zůstat na místě. Ve střehu čekám se sekerou v jedné ruce a s druhou rukou připravenou dělat cokoliv jiného. Potom jeden ze stínů zaútočil. Objevil se kousek ode mě ale nic se nestalo. V tu chvíli na mě zaútočil z druhé strany jiný duch. Chytil mě někde uvnitř až to se mnou škublo. Zdálo se, že mi chce z těla vytrhnout život. Na chvíli jsem nad sebou ztratil kontrolu ale jakmile jsem byl zase sám sebou ohnal jsem se po stínu sekyrou. Tak snadno to nepůjde ty zmetku jeden. Moc dlouho se s ničím nezdržuji a pokud tam ještě je tak udeřím. V žádném případě už nečekám a když se nějaký ze stínů objeví tak zaútočím. Hlavně si dávám pozor na ten trik. poslouchám a sleduji vše kolem.

Francis - 19. června 2012 16:39

Stojím vedle mluvící kočky, dívám se na ni, na otce, vědmu, Ingolda, oheň. Na vědmu se dívá asi nejlíp, i když oheň slušně dotahuje, ale to je asi všechno, co jsem si zatím odnesl z celého rokování. Odchrchlám si a plivnu do ohně, abych získal slovo. „Lži, zkoušky, věštby – je to jedno.“ Ukážu palicí na Nrrá .„Řekni nám, kterým směrem je to obětiště, kde maj být další einherjar a my se rozhodneme, co s tím uděláme.“ Nebaví mě sedět tu na zadku a jestli je to past, pak nechápu, proč nesklapla, když jsme vylezli nazí z jeskyně. Navíc bych rád viděl nějaké přátelštější tváře než Ingolda.

Fjölvarr Hromový hněv - 26. června 2012 16:49

Rozhovor u ohně Přiznám si, že to dává smysl. Má pravdu, ale to neznamená, že se omluvím. Přivřu oči, když si uvědomím, že Ingolda už nikdo nezkoušel. Zdá se, že dochází čas. Střelím pohledem po Nrrá, musí poznat, na co myslím, ale nechám to být. „Dobře, podíváme se, co se děje v Helu, a zavedeme tam trochu ze starých pořádků,“ po dlouhé době zachmuření se usměji. „A na vědmáky dá pozor ona,“ kývnu k vědmě a bolestně si uvědomím, že ani neznám její jméno. „Půjde s námi. Vyrazíme za úsvitu.“ „Jediná otázka, která se nabízí – co poté? Co když uspějeme?“

Francis - 26. června 2012 22:16
	Rozhovor u ohně „Zůstaneme žít, nebo půjdeme zpátky do Valhaly,“ odpovím otci za Nrrá. Podle pokrčení ramen se mi asi zamlouvají obě možnosti. „A samozřejmě nedostaneme ani shnilou cibuli. Sotva nám někdo poděkuje.“ Obvykle nemívám tak černé myšlenky, ale konec světa s člověkem udělá divy.

Skald - 29. června 2012 10:17

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Sekera kupodivu netnula do prázdna. I když to vypadalo ne víc než stín, tys měl pocit, že si ostří klestí cestu tuhou lidskou tkání. A výkřik, který to vydalo, zamrazil víc než sněhová vánice. Tlak vevnitř ustal. Pustilo se tě to. Teď už jsi jasně viděl, kde to je. Kus od tebe, kde jsi máchnul zbraní, se svíjela stinná hmota a ztrácela jakýkoli tvar. Síf za tebou chraplavě vykřikla a padla do sněhu na kolena. Jedna z těch bytostí se nad ní skláněla, jako by jí chtěla dát hubana - na onen svět. Bojovnice malátně šátrala po ratišti kopí, které jí vypadlo z ochabující ruky. Týs byl kus od vás, jeho bílá srst svítila mezi stromy. Asi pronásledoval ty, co se hodlali stáhnout. Možná to od nich byl jen trik, aby dostali aspoň jednoho z vás...

Skald - 29. června 2012 10:27

Ingold, Fjölvarr, Sverre Nrrá Ingoldovu mrmlání nevěnovala pozornost. Ne slovy. Jen se na něj krátce pronikavě zadívala. A pak se usmála. Zvedla koutky tlamy jakoby výš, přimhouřila oči. Sverreho slova ji potěšila. "Odvedu vás na noc na lepší místo, než je staré obětiště a pohřebiště. Když se mě budete držet, nic vám nehrozí. Tedy nic z tohoto světa, co by se mohlo nacházet v lese." Zvedla se. Hlavu měla ve výši pasu či hrudi, to záleželo na tom, jak byl kdo vysoký. Ale ještě se zarazila, aby odpověděla na další otázky. "Pak? No... kdyby vše začalo fungovat, jak má, měli byste se vrátit do Valhally, kam patříte. A možná... možná pak váš Ragnarök přijde jindy a tak, jak má. Nebo můžete vaše bohy požádat o laskavost," usmála se šibalsky. "Jestli vám někdo chybí a vy byste chtěli druhou šanci. Třeba by vám byli tak vděční, že by vám to splnili. Kdybych byla na jejich místě, udělám to. Jenže v tomhle jsem já malý pán." Vědma se radši neozývala. Cesta do Helu ji nijak nenadchla, ale přece jen jí to nedalo, a proto čekala, až se dostane ke slovu. "To budete chtít, abych šla s váma až do Helu?" podívala se na Fjölvarra, který už z pozice svého věku byl podle ní vůdce. Zdálo se vám to, nebo se jí, kousavé šelmí vědmě, trochu zachvěl hlas?

Ingold - 30. června 2012 10:55

Ozvu se opět první. Nejprve ujistím tu, co si říká vědma, že vidím, jak je posraná strachy a že to se ženám stává často a že po ní rozhodně nechceme, aby s námi šla a že budem dokonce rádi, když s námi nikam nepůjde a že ani ty její bylinky nepotřebujeme. Já strach nemám. Také ani moc nevím, co mě tam čeká, moje fantazie má poměrně nízký strop a mám za to, že cokoli tam je, se dá propíchnout a dá se tomu rozmlátit hlava. A to mi stačí. Dovolím si jenom malou poznámku, co by se dala chápat jako prosba. Ale pokouším se ji zaobalit tak, aby to byl příkaz. „Ale když už do toho Helu půjdeme, nemyslíš si, že bych měl mít nějakou zbraň?“ A taky nějaké povzbuzovací drogy a medovinu.

Fjölvarr Hromový hněv - 03. července 2012 17:02

Ozvu se jen o malou chvíli později. Nejprve ujistím Ingolda, že vědma s námi rozhodně půjde. Už jen proto, že nejen, že potřebujeme její bylinky a rady, ale že nás také ochrání proti již zmiňovaným zaklínadlům ostatních čarodějníků, které na nás jako na v podstatě mrtvé budou působit. „Až do Helu však ne,“ uklidním ji. „Tam už si poradíme sami. Jak říkala Nrrá, budeme tam skoro jako doma. Při nejmenším, bude tam mnoho našich známých,“ zkusím odlehčit situaci. Uvítací výbor nás ale rozhodně nebude chtít nosit na rukou, zvláště když to jsme my, kdo je tam poslal. Dál už nic neříkám a nechám se Nrrá vést.

Francis - 03. července 2012 17:40
	„Pokud teda nemáš na soumrak bohů lepší plány,“ rýpnu si do vědmy. Zašklebím se, aby to nebrala kdovíjak zle. „Máme ti říkat vědmo, ženská, nebo máš i jméno?“

Skald - 04. července 2012 12:26

Ingold, Sverre, Fjölvarr "Neser, skrčku," obořila se vědma na Ingolda a asi by dodala ještě něco, kdyby byl na hádky čas. Uklidnilo ji, že do Helu nebude muset. Ona byla pořád živá, asi by se odtam nevrátila. I když... kdo ví, jestli vám se to povede. "Vědmo bude stačit." Fjölvarr věděl, jak moc se někdy ctí jména, prý mají velkou moc. Tedy ta opravdová. Prý se jimi dají svázat bytosti z jiných světů, ale zjistit to pravé jméno... Asi se vědma zhlédla v podobných povídačkách. "Myslím, že zbraň někde seženeš." Nrrá vás vedla po sněhem mokrých kamenech nahoru po srázu. Nejednou vám podklouzla noha, ale obrovská kočka skákala kupředu bez problémů. Za světla by to možná nebylo tak namáhavé, protože byste viděli víc než záda toho, kdo se plahočil před vámi. Vědma šla těsně za Nrrá. Skalnatý úsek porostlý borovicemi tady pokračoval. Stačilo jít husím pochodem, abyste někam neupadli, Nrrá vás vedla tak bezpečně, jak slíbila. Občas ve tmě problikly oči dalších duchů lesa, zvědavě vás pozorovali. Ze tmy se vyloupla chajda přilepená k jedné z mnoha jeskyň, podle všeho váš dnešní nocleh. Vedle ní po stranách stály vyřezávané ochranné sloupy, ale tyhle byly bez run, bez vousatých tváří. Byly na nich, jak jinak, kočičí hlavy. Dokonce i pověšené lebky divokých koček, tak nicotných vedle Nrrá. "Tady žije starý Aldt. Téměř poslední z původních Divokých. Občas nám nosí nějakou žertvu, udržuje naši sílu svou vírou. Nepůjdu s vámi dovnitř, nemůžu se mu ukázat jen tak. Ptal by se, hledal by... Ráno moudřejší večera, zkusím zjsitit něco o těch dalších Einherjar. Snad natrefím na havrany." Nechala vás stát před vchodem zakrytým jelení kůží. "Návštěva?" zavolal na vás staře znějící hlas Aldta. Funěl. Čenichal? I kdyby vám někdo řekl, že Aldt je hodně starý, překonal by vaše představy. Byl seschlý jako sušená švestka, oči měl úzké, skoro jen dvě čárky šterbin. Oblečený v páchnoucích kůžích a ještě divočeji působící než vaše rozmilá vědma. Pořád pomlaskával, mručel si cosi pro sebe a znepokojivě vás sledoval zpod hustého obočí. "Copak, copak, panáčci, vás přivádí za starým Aldtem? Počkejte, počkejte, jistě... jak jen to bylo, jídlo by se hostům mělo nabídnout...?" Belhal se někam dozadu, kde to také oddělovala kůže, aby sem od kamene tolik netáhlo. Přinesl dřevěnou misku se sušeným masem.

Eirik Asgrimson - 06. července 2012 10:23

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Zásah. Poté co jsem máchl sekyrou se ozve příšerný řev který musí patřit tomu přízraku který mě ohrožoval. Krátce po zásahu ucítím jak tlak povoluje. Nestvůra mě pustila a padla k zemi. Neváhám a tnu do ní ještě jednou dokud mám k tomu šanci. Stihnu ale sotva jednou seknout když zaslechnu Sífin výkřik. Přízraku se jí podařilo přemoci a teď se chystá své dílo dokončit. Proto neváhám ani chvilku a jdu jí okamžitě na pomoc. Zanechám pokrouceného stína kde byl a rozběhnu se k Síf. Vrazím do Přízraku jak nejsilněji dovedu a volnou rukou se ho pokusím chytit zatím co tou se zbraní když ho dostanu pryč od Síf zaútočím. "Jsi v pořádku?" Zeptám se své spolubojovnice aniž bych se ohlížel a čelím dalšímu protivníkovi.

Ingold - 06. července 2012 22:58

Jako vždy promluvím jako první. Takové chlapy mám rád. Nabízí mi na potkání jídlo, jsou srdeční a zároveň dostatečně staří, takže mi nemůžou v ničem být soky. Tedy alespoň ve všem, co já považuju za důležité. Umět číst — to potřebují jen slaboši, co neznají život. Přerostlé kočce už věnuji jedinou myšlenku: Je vidět, že i bohové mohou být srabi. Ihned se hrnu dovnitř, podávám muži pravici, představuji se mu jako Ingold a rozhovořím se halasně a bodře. A hned se ho ptám, jak, že se to u skály žije, jesli z ní nejde moc velké vlhko, kde že to nachází ty ževy, jak vychází s kočkma a jestli mě někdo brzo nepřeruší, jistě začnu vyprávět své milostné zkušenosti a vyptávat se na jeho. Při tom se jen tak mimochodem zeptám, jestli nemá doma nějakou nepotřebnou zbraň, protože půjdu pobíjet do Helu démony. Nemusí bejt ani moc ostrá, stejně ji tam nejspíše ztupím, hlavně aby byla pádná. A sušeným masem také nepohrdnu, ale příliš se do jídla nehrnu, abych zachoval jistou slušnost. A jsem vlastně spokojený, velekočka je pryč, mám tu toho příjemného staříka, budu mít kde spát, žiju a brzo si půjdu pořádně zabojovat. Říkám si, že jsem vlastně šťastnej člověk.

Francis - 10. července 2012 12:30
	Co nás sem sakra přivádí? Zamračím se, že by Thor mohl závidět, podrbu se na bradě a bezmyšlenkovitě se začnu krmit sušeným masem. Ingold tomu dělá dobrou kulisu svýma kecama. Takže napřed se pohádali o to, jestli teda půjdeme. Nebo tak. A pak jsme tu... Měli jsme jít do Helu, co sakra děláme tady? Zmateně přežvykuju obzvláště tvrdý kus. „Fo tu eláme?“ pošeptám nakonec otci.

Skald - 11. července 2012 01:44

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Ti, co se nestáhli, rozetnula sekera. Rozplynuli se ve stínech, kam patřili. Síf konečně nahmatala ratiště a sevřela ho. "Jo," zachraptěla, drápajíc se na nohy. "Dík." Týs vás doběhl za chvíli. Nervózně švihal ocasem, trny stále naježené, a pátral zlatýma očima kdesi v korunách. "Havrani přinesli zprávu. Prý našli další Einherjar, je to odtud kus cesty. Máte se k nim připojit, abys jim," obrátil se na Síf, "ukázala cestu Helem." Tázavě koukl hlavně na tebe. Síf jenom kývla, nebylo jí do řeči. Jestli jsi souhlasil, bylo třeba se utábořit. Týs vás ujistil, že s ním na vás tvorové lesa nezaútočí. Kočičím zrakem vám pomohl vybrat vhodné místo v dolíku. "Není čas vás vést k našim. Půjdu zítra s vámi a doufám, že se mi i bez šamanů podaří probudit ve vás něco, co by mohlo v Helu pomoct." Mrtví a přitom živí. Bojovnice se k tobě na noc přitiskla, abyste drželi aspoň trochu tepla, které vám dávala Týsova srst. Dřevo byste po tmě hledali těžko a bylo by stejně mokré od sněhu. Noc přinesla podivné sny. Několikrát ses probral, když sebou Síf trhla. Sám jsi měl sen, že letíš. Letíš na ptačím peří, pod tebou se míhá zasněžená krajina a stužky řek. Bylo to tak... opravdové. Zahléd jsi pod sebou podobného tvora jako Týs. Tahle však byla ryšavá. Dívala se přímo na tebe, na něco přikývla a zmizela. Máchl jsi křídly a probudil se. Z větve na tebe zíral obrovský havran, žaludek kručel hlady a Síf konečně spala klidně. Týs byl pryč.

Skald - 11. července 2012 01:51

Fjölvarr, Svere, Ingold Aldt byl trochu roztržitý co se týkalo odpovídání na Ingoldovu nezastavitelnou palbu vět. Pořád vás vybízel k jídlu, kdo ví, jestli rozuměl aspoň polovině toho, co bylo vyřčeno. Nakonec přinesl Ingoldovi nějaké oblečení. Bylo mu velké... a na některých místech zkrvavené. Stařík si pořád cosi mumlal pro sebe, nakonec dostal i zbraň. Ale kde se sakra u staříka v domě vzal celý arzenál, který neunikl Sverremu, jenž seděl nejblíž skrýše. Vědma s podivným výrazem ve tváři žvýkala maso a mlčela. Pak se náhle zarazila, zkřivila tvář a využila toho, že děda vám slíbil donést další porci. "Chutná to divně... A ten pach..." Skrz bylinky, co pálil (a tentokrát vás nedráždily) jste to zprvu necítili. Nasládlý pach masa a v ústech pachuť. Tohle nebylo vepřové ani skopové...

Fjölvarr Hromový hněv - 11. července 2012 13:40

U staříka Když se vědma nečekaně obořila na Ingolda se slovy „neser“ a ještě ho nazvala „skrčkem“, byl jsem připraven ji bránit. Teda, ne že by si to extra zasloužila, ale živá vědma na naší straně je lepší než mrtvá. Situace, kdy jí to Ingold nevrátil alespoň pěstí, mě nadmíru překvapí. Buď špatně slyší na jedno ucho, nebo dokáže překvapit... „Rádi bychom přespali, odpočinuli si,“ prohodím, ale to už se trpaslík nedá zastavit. Ve staříkovi našel něco, co vlastně? Dobrého společníka? Jsem unavený a nemám na další povídání chuť. Den byl dlouhý, plný nenadálých překvapení, o to méně toužím se představit a vyprávět dalšímu člověku. Pokrčení rameny je jedinou odpovědí na synovu otázku. Vím já? Dovedla nás sem kočka. Budeme v bezpečí... Prý. Asi. Dobrý zvyk nevěřit nikomu se kradmě vrací, když je Nrrá pryč. „Lidské maso,“ dodám bez zaváhání. O tom, jak to vím, ani proč mi to nevadí, pomlčím.

Eirik Asgrimson - 11. července 2012 18:47

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Boj netrval už moc dlouho a ty které jsem nezabil utekli. Chlupáč se za chvíli ukáže s tím že havrani našli další takové jako jsme my. Síf se k nim má připojit a vést je do Helu. Na mě se jenom podívá tím svým zvláštním pohledem. Jednou s ním člověk nesouhlasí a i když to bylo oprávněně tak se na mě dívá jako na zmetka. Ať si říká co chce nevěřím mu. Nic neříkám. Neprotestuji ale ani nic neříkám. Není co. Další den by jsme se podle něj měli spojit s ostatními což znamená pro dnešek že se utáboříme. Chlupáč našel vhodné místo pro tábor a já jsem ihned zalehnul. Byla to jedna z věcí co mě naučil jeden z bojovníků. Odpočívat vždy když to jde a čerpat sílu na další boj. K sobě přitisknutí nakonec všichni usneme. V noci jsem měl zvláštní sen. Cítil jsem chladný vítr a daleko pode mnou jsem viděl okolní krajinu. Všechno to bylo tak živé a zároveň neskutečné že jsem nevěděl jestli je to normální sen. Když jsem se ráno probudil koukal jsem do očí havrana. Chvíli jsem beze slova zíral a potom mi to začalo docházet. Ten sen i můj raní návštěvník. "Tiše spí." Zeptám se potichu havrana. Ačkoliv netuším který z těch dvou to je tak je mi jasné že je tu aby nám pomohl. Síf zatím spokojeně spí. Nehýbu se abych jí neprobudil. Odpočinek si určitě zaslouží. Docela rozumím jejímu spokojenému výrazu a klidnému spánku. S těmi kožešinami které mám na zbroji pro ní musím být velmi pohodlný. Zasměji se té představě a vrátím svou pozornost k havranovi. "Jak je? Máš nějaké novinky?"

Francis - 12. července 2012 11:19
	Lidské maso?! Zarazím se, zhnuseně se zašklebím. A přežvýknu. Zašklebím se míň a znova kousnu. „Jo, lidský maso,“ dám tátovi za pravdu a dojím co mám v puse. Na víc už ale nějak nemám chuť.

Skald - 12. července 2012 11:47

Ingold, Sverre, Fjölvarr Vědma od sebe odhodila misku, jako by to byla jedovatá zmije a šokovaně na vás pohlédla šelmíma očima. I v měkkém světle ohně byla bledá. Párkrát naprázdno otevřela ústa a pak vystřelila ven, odkud jste zaslechli dávivé zvuky a mezi nimi peprné nadávky mimo jiné i na vaši hlavu. "Hnusní... hnusní pojídači mrtvých! Nejste o nic lepší než..." "Pššš! Pššš, ať ta čubka neřve!" Aldt, co vypadal docela neškodně a klidně, měl tvář zkřivenou vztekem, syčel jako had a celý se přikrčil. Ohlédl se přes rameno, odkud vám nosil maso a něco si mrmlal pod vousy. Zagestikuloval, jako by s někým mluvil. "Seru na vás, abyste vědě...li." Zaslechli jste to všichni. Tiché zavrčení. Vědma byla zpět v mžiku oka poblíž Fjölvarra, kterého si zjevně vyvolila za nejlepšího ochránce. Zvuk zpod závěsu se přibližoval, ale kroky jste neslyšeli.

Francis - 12. července 2012 12:26
	Vědmino znechucení chápu, ale tu scénu už moc ne. Vždyť tím popudila hostitele a vyvolala nějakou obludu! „Ven!“ Klouby na ruce mi zbělely, jak svírám palici. „Ven! Zabít hostitele nosí smůlu!“ Couvám. Smůla je to poslední, co teď potřebujem. Nebo to byl hněv bohů?

Fjölvarr Hromový hněv - 12. července 2012 14:30

U staříka Něco v Aldtově hlase mě donutí zpozornět a pomalu odložit misku s jídlem. Pak se ozve zavrčení a zvuky tasených mečů na sebe nedají dlouho čekat. Začínám litovat, že jsme na noc nezůstali poblíž obětiště. Prý lepší místo... Neočekávám, že by někoho napadlo zabít staříka. Ale ať má za závěsem cokoli, s tím budou problémy. „Ticho!“ zasyčím o dost tišeji, než vyřvává Sverre. „Ticho doprdele!“ Jestli není slyšet kroky, ale jen tiché vrčení, pak budu rád za jakékoli vodítko k tomu, kde se zrůda nachází. Navíc, pokud stvůru dráždí křik, třeba se s tichem uklidní. Sleduji závěs přes hrot meče a levou rukou zkusím nahmatat vědmu za mými zády. Musím mít přehled, kde je, aby ji někdo čistě „náhodou“ nesekl v možné nastávající řeži. Nápad na vycouvání z domku není špatný, když se rvát, tak radši venku. Přesto na chvíli strnu na místě.

Ingold - 12. července 2012 20:10

Jsem také rychle na nohou a po vzoru ostatních svírám zbraň. Zatím ale nechápu, proč všichni jančej. Lidské maso není asi úplně nejlepší věc k jídlu, ale nevíme, kde ho sehnal, tak nemůžeme soudit. Slyšel jsem příběhy, kdy lidé jedli své spolubojovníky, přátele i rodinné příslušníky. Když je bída, tak se i lidský maso někdy hodí. Ale přídám se k osatním, abychom vytvořili jistou obranyschopnou jednotku, i když nechápu, proč se všichni tak vzrušujou, kvůli tomu, že má ženská krámy.

Skald - 15. července 2012 03:25

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Havran nakláněl hlavu bokem, aby si vás lépe prohlédl, neklidně poposedával na větvi. Jeho oko náhle přestalo mrkat a uzamklo pohled s tvým. V mysli ti neprobíhala slova, ale obrazy. A vzpomínky na slova. Jeskyně a před ní několik lidí u ohně, z toho jedno dítě či někdo malý, jedna žena, asi vědma, a pak ta rezavá kočka, co jsi ji viděl ve snu. Do toho jasný příkaz: Přiveď další Einherjar. Bylo těžké pobrat tolik informací, které nebyly ze tvé hlavy. Avšak havran tě nepropouštěl, znovu jsi vzlétl, tentokrát pomaleji, a byla ti ukázána cesta k oné jeskyni. Mohla být tak dva tři dny odsud, ale možná dále, jelikož vzdálenost pod taktovkou božského havrana byla relativní. Pak zakrákal a tělo vedle tebe se napjalo. Síf zafuněla do kožešin, když jí křídla proletěla nad hlavou a havran přistál na volném rameni. "Tak co, mám ti vydloubnout oko, aby ses Ódinovi aspoň trochu podobal?" Síf zvedla hlavu ze tvého ramene a rozhlédla se. "Kde je ten prašivej kočičák?"

Skald - 15. července 2012 03:41

Fjölvarr, Sverre, Ingold Aldt by se možná snažil situaci zachránit. Možná. Kdyby Sverre nezařval "zabít hostitele". Jakkoli byl stařík místy mimo, sebral zbytky duchaplnosti a využil toho, že jste se všichni soustředili na závěs a vrčení bez těla. Než jste stačili opatrně vycouvat, byl na svůj věk briskně venku. Jeho tichý hlas zněl spíš jako prskání, hrdelní vrčení a syčení. Ne nadarmo jim říkali Divocí, ne nadarmo se nazývali potomky těch velkých koček. Fjölvarr za sebou nahmátl vědmin kožíšek, zavadil rukou o kožešinu ve vstupu do Aldtova příbytku. Jenže kožešina se nerozevřela. Jako by tam byla zeď. Když konečně všichni zmlkli, běs z jeskyně nahlas nasál vzduch a vaše pachy. Drápatá pracka servala závěs, ve světle ohně démonicky zaplanuly svítivé kočičí oči a vzteklé zasyčení odhalilo zuby jako dýky. Kočka byla velká, větší než Nrrá, to jste viděli i ve špatném světle. Z huby jí táhl smrad zkaženého masa. Přikrčila se, uši připlesknuté k hlavě, chystala se ke skoku.

Fjölvarr Hromový hněv - 16. července 2012 17:33

U staříka „Co to sakra...“ risknu ohlédnutí, nepočítám, že uvidím něco jiného. Prostě tam bude zeď. Čáry a magie, tfuj! Uvěznění v domku s šílenou kočkou, které navíc táhne z huby. Chtěl nás Aldt zradit? Byl na „druhé straně“? Chtěl nás něčím otrávit? Nebo jen opít a otupit naše smysly? Proč je tady ta zrůda? Proč nás sem Nrrá zavedla? Je tím, za koho se vydává? Vždyť to nedává smysl! Chtěl Aldt situaci zachránit, nebo jen šelmu udržet v tajnosti do doby než... tyto a jiné myšlenky se mi proženou hlavou. „Něco s tím udělej,“ doporučím vědmě zasyčením a vrhnu se kupředu. Koutkem oka zahlédnu Ingolda v obranném postavení, se Sverrem tvoří neprostupnou zeď. Není blbá, schová se za našeho ramenáče. Zaútočím ve chvíli, kdy si je nepřítel jistý, že se budeme bránit. Skočím po kočce, prosmýknu se, uhnu vpravo a z otočky ji tnu mečem přes hlavu. Mocně zařvu, ať už to vyjde nebo ne.

Eirik Asgrimson - 16. července 2012 18:37

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Havran mi podle všeho rozuměl a ihned mi ukáže nějakou jeskyni s několika lidmi kteří posedávají u ohně. Kromě nich je tam podobná kočka jako nás prováděla. Vidina je skoro stejná jako ten sen který se mi zdál. Havran mi ukazuje celou cestu mezi námi a nimi. To budou asi ti se kterými se máme setkat. Vidění netrvá dlouho a za chvilku jsem zpátky v lese se Síf a havranem. Když přeletí na moje rameno tak se Síf pohne. Zřejmě se začíná probouzet. Až se probudí tak budeme muset jít za ostatními. Jenom co s chlupáčem? Říkal že půjde s námi. "Ne děkuji." Odpovím na otázku. "Do Odina mám daleko a své oči mám rád." Dodám ještě na konec. Když Síf zvedne hlavu začne hledat chlupáče. Zanedlouho stejně jako já zjistí že tu s námi není. "Nevím kde je. Už když jsem se vzbudil tak tu nebyl. Místo něj je tu někdo jiný. " Při tom pohladím havrana po křídlech. "Ukázal mi cestu takže kočičáka potřebovat asi nebudeme. Jak se ti spalo?" Podle toho že pořád leží i když je vzhůru hádám že dobře.

Ingold - 02. srpna 2012 16:22

Smysly bojovníka vycítím, o co se Fjölvarr chce pokusit. A to, že se kočka chystá k útoku, ještě nemusí znamenat, že opravdu zaútočí. A my máme zbraně a máme zbroj (já ji nepotřebuju). Zato zabít v domě hostitele, to by opravdu mohlo mít škaredé následky. „Ne, Fjöle, to nedělej, popudíme si dědka!“ šeptnu k němu. A nahlas zařvu „Aldte, svolej si k noze svojí kočku! Nikdo zabíjet nebude!“ Pokud ale Fjölvarr nebude dbát mé rady, vyrazím s ním společně do útoku, tak abych znemožnil kočce uhnout a přetáhnu ji mým nově nabytým kladivem přes bok.

Skald - 05. srpna 2012 12:25

Ingold, Sverre, Fjölvarr Vědma poslechla. Motivace dostat se od ohavné kočky a zbytků lidských těl kdesi za závěsem byla veliká. Aldt zvenčí neodpověděl a kočka vytočeně vrčela. Hlas jí vyskočil o několik tónů výš, když se na ni oba muži vrhli, zatímco Sverre tvořil živý štít před čarodějnicí, která cosi mumlala. Pod Ingoldovým kladivem zapraskala žebra, Fjölvarrův mocný zásah mečem tnul do masa. Všechny okolo, ale nejvíce Fjölvarra, ohodila sprška tmavé, nezdravě páchnoucí krve. Kočičí hlava se divně kymácela, pořád visela na silných vazech a šlachách, ale kočka už vrávorala, krev zasyčela v ohništi a ten pach dýmu byl stokrát horší než vědminy byliny. Pod dalšími ranami konečně padla, k Ingoldově smůle přímo na něj. Fjölvarr si z potyčky odnesl hlubokou sečnou ránu na boku, kočka prorvala zbroj jak nic. Ale ještě nebyla mrtvá, jako každé zvíře okolo sebe bila v posledních zoufalých křečích, svou vahou drtila malého muže a kvůli obrovským drápům nedovolovala ostatním se přiblížit. Okolo kotníků vám tekla zkažená krev, pálila na kůži a v ranách to bylo doslova peklo.

Síf Milosrdná - 05. srpna 2012 12:45

soukromá zpráva od Síf Milosrdná pro Eirik Mohlo to dopadnout hůř. Mohla jsem se zase probudit někde v Helu s tím, že krátká svoboda byl jen pitomej sen, aby mě potrápili. Je fajn zjistit, že váš, no, říkejme tomu život, ještě nestojí úplně za hovno a existujou v něm i věci, co jsou reálný. Proto si v první chvíli ani neuvědomím, že se pořád válím. Odtáhnu se a vstanu. "Lepší jak Hel. Doufám, že tímhle si konečně vysloužím tu Valhallu, jinak se kurevsky naseru," protáhnu se a zmizím za stromem, abych se vychcala. "Bude to znít divně, ale... jaks do prdele přišel k tomu ptákovi?" Havran mi věnuje divnej pohled, něco jako já nejsem žádnej obyčejnej prašivej pták. "Ta čubka nás pěkně vypekla. Jako minule moji družinu. Kdybych věděla, jak na ni, přibiju ji vyvrhnutou k nejbližšímu stromu. Doufám, že nám to," kývnu ke znaku na jeho dlani, "nebude dělat v Helu problémy." Popadnu svoje kopí. Mám hlad jak pes, musíme něco ulovit, nebo budu schopna chytit, oškubat a sežrat i božskýho ptáka. Havran sedí na rameni, i když se hýbe. Možná je to dobře. Že nám zbyl někdo, kdo stojí na naší straně. Až Eirik vstane, nakloním se k němu. Jako by to bylo něco platný, pokud jsou to nějací midgardští polobozi nebo bozi... "Nevěřím těm kočkám o nic víc než ty. Čarodějnice je uctívá a už dvakrát mi vyprášila kožich, máme jejich znamení, takže nás snadno najdou jako ukradenej dobytek. Ale pro naše dobro se musíme tvářit, že hrajem jejich hru. Navíc budeme mít, snad, spojence, další Einherjar."

Ingold - 07. srpna 2012 13:45

Ač nerad, šel jsem do výpadu po boku Fjölvarra. A potěšilo mě, jak pod mým novým kladivem kosti pěkně křupají, už jsem ten hezký zvuk dlouho neslyšel. Ale zato nejsem vůbec rád, že vraždíme miláčky našemu dobrému hostiteli s kterým jsem si tak hezky rozuměl a co měl pro mě takové pochopení. Když mě ten mazlíček zavalí, pořádně mě to dožere, pokud mám dech a sílu křičet, budu křičet ty nejsprostší nadávky na všechny kolem, urazím všechno od švábů po bohy, ale mým hlavním přáním je, aby mě dostali z pod toho chlupatého mlýnského kamene.

Eirik Asgrimson - 07. srpna 2012 15:04

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Síf nakonec vstane což znamená že můžu i já. Posadím se a dívám se na havrana. Sedí klidně a ani nekrákne. Nijak mi nevadí ale když otočí zobák k mému obličeji tak se cítím trochu nejistý. "Popravdě nijak. On si vlastně našel mě. Z toho co jsem pochopil tak nám chce pomoci. " Je to divné ale věřím mu. Neřeknu to nahlas ale je to tak. Určitě mu věřím víc než nějaké mluvící kočce. Síf mi připomene náš včerejší střet s vědmou. Začnu si prohlížet symbol který kvůli ní mám ale vím o něm asi tolik co Síf. O magii si toho ale moc dobrého nemyslím takže to do budoucna nevidím nijak růžově. Jsem rád že můžu ve své společnici najít spojence. Stejně jako havran tak i ona se mi zdá dost důvěryhodná. S tím co je před námi někomu věřit musím. Třeba něco na tom spojení mezi tou vědmou a kočkami něco bude. Ani jeden z nás není typ člověka na kterého by se mohli ty kočky spolehnout. Sífina povaha jasně dává najevo že nebude lehké jí kontrolovat. Možná proto jsme oba označení. Nakonec vstanu. Je na čase se pomalu vydat na cestu za ostatními. Po cestě snad najdeme nějaké jídlo.

Síf Milosrdná - 08. srpna 2012 03:42

soukromá zpráva od Síf Milosrdná pro Eirik Eirik mi na moji tirádu o čarodějnici nic neřekne. Beru to jako souhlas s tím, co si myslím. Věnuju poslední pohled ptákovi, než se otočím a rozhlídnu se okolo. Stopy samozřejmě nevidím - kočičák je přece duch lesa, zametal za sebou. Fakt by mě zajímalo, kam zmizel. Nemám z toho dobrej pocit, když ještě včera tvrdil, že nás povede. S křupáním sněhu pod botama se vydám do útrob lesa. Pták mi prolítne nad hlavou a podle toho, co říkal Eirik, bysme ho asi měli následovat. Pocit, že nás někdo sleduje, je neodbytnej a sedí za krkem. Výmluvně se na Eirika podívám, ale nic neřeknu. Trvá to už asi hodinu, co jsme se vydali na pochod. Mrazivej vzduch řeže v plicích a všechno okolo na nás jasně řve: Jestli jste tomu doteď nevěřili, tak ste doopravdy živý, vy paka! Vjemy jsou tak silný a opravdický, až se tím málem zalknu. Neměla jsem moc čas o tom včera přemejšlet. Dneska je to jiný. Chlad mi nevadí tak moc jako hlad. Hlad je tak dokonale smrtelnickej pocit - ostře si to uvědomíme oba. Ve Valhalle byl všeho dostatek. Tepla. Jídla. Pití. Já o tom teda jenom slyšela. Najednou mlčky udělám gesto a posunkem ukážu na hromádku kouřících hoven. Přehodím si v ruce kopí. Není to jako oštěp, hodí se spíš na větší zvířata, ne na to, abych si hrála se zajícem na to, kdo má lepší postřeh. Havran na nás čučí. "Máš dobrej postřeh? Já většinou nic menšího jak lidi nelovím."

Eirik Asgrimson - 09. srpna 2012 15:47

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Když se vydáme na cestu tak Síf převezme vedení . Vyrazím za ní dál do lesa. Havran je stále s námi. Rozhodne letět napřed asi aby nám ukazoval cestu. Pochod lesem se pomalu začíná prodlužovat a za chvíli ani už nevím jak dlouho už jdeme ani kolik jsme toho ušli. Na druhou stranu se začnou hlásit hlad, zima a první známky únavy. Jsme zpátky už něco přes den a je to znát. A mezi tím vším ten nepříjemný pocit který se mě drží už od chvíle kdy jsme se potkali s tou chlupatou kočkou. Pravděpodobně strach takže je asi všechno v pořádku. V jednu chvíli Síf zastaví a na něco ukáže. Takže někde se tu ukrývá jídlo. Sekeru nechám u pasu. Není to moc dobrý nástroj pro lov pokud by jsme nelovili nějakého medvěda nebo vlka. Síf je z nás pro tu příležitost vyzbrojena nejlépe. "No před Valhallou se mi dařilo přežívat docela dlouho tak bych řekl že asi ano. Uvidíme jestli jsou reflexy stejné jako tehdy. " Nechám Síf ať dělá jak umí a já jí tiše pozoruji a následuji. Když bude potřeba tak se přidám ale s největší pravděpodobností se v lovu vyzná lépe než já. "Jen doufejme že to nebude moc velké."

Síf Milosrdná - 09. srpna 2012 18:31

soukromá zpráva od Síf Milosrdná pro Eirik Ještě než dokončí celou svoji výpověď, vrazím mu do rukou kopí, což je svým způsobem velice důvěřivý gesto, protože se takhle zbavuju svý jediný zbraně. "Tak se ukaž. A neznič mi ho. Puč mi místo toho sekeru, kdyby se kočičák ukázal, tak abych ho mohla přivítat hezky po našem." Je jasný, že by to bylo asi poslední, co bych udělala, ale blbě kecat můu dycky. Když nás, eh, opustil Björn, co byl děsně ukecanej a mně přišel z nějakýho důvodu vlezlej, trochu jsem se uvolnila. Ono to bude asi i tím, že tak nějak tuším, co se děje. Že mám cíl. Nakopat jim prdel a konečně se rozvalit s rohem medoviny ve Valhalle. Pak už ztichnu, abysme kořist nevyplašili. Tohle bude obyčejný zvíře, podle stop liška. Vedou pod kořeny velkýho stromu, kde asi bude mít noru.

Eirik Asgrimson - 09. srpna 2012 19:39

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Nevěřím svým vlastním očím. Sotva jsem řekl že na tom s reflexy nemusím být špatně už se mi do ruky dostalo Sífino kopí. Tak a teď lov. Trochu jsem z toho všeho zmatený. Vůbec bych nečekal že mi dá svou zbraň abych lovil já. Zacházet s tím umím ale většinou jsem si vystačil s krátkými zbraněmi. Buď je to krutý vtip osudu a nebo Síf. Havrana jsem ještě chápal ale teď mi to všechno přijde docela komické. Naráží tu snad někdo na něco? Havran, kopí, co přijde další, přijdu o oko? Nic radši nekomentuji a mlčím jako po většinu času. Místo kopí jí dám svou zbraň. potom kopí potěžkám v ruce abych si na něj zvykl. Potom vyrazím. Kolena lehce pokrčená, lehce našlapuji jednu nohu za druhou a zbraň připravenou k útoku. I když jsem se lovu účastnil minimálně tak plížení mi problémy nedělá. Ne jenom zloděj nebo lovec pro něj najdou uplatnění. Jak se blížím k úkrytu toho zvířete tak se mi vrací vzpomínky na jeden lov ještě za svého prvního života. Bylo to krátce na začátku mé cesty a kořist nebyla stejná jako dnes. Byla nebezpečnější a vynalézavější. Pamatuji si to i přes všechny ty roky. A moc rád na to nevzpomínám. Když jsem jenom kousek od doupěte zastavím se. Uchopím kopí pevně jednou rukou a připravím se. Pomalu ani nedýchám a tiše pozoruji prostor mezi kořeny jestli nezahlédnu svou kořist a vhodný moment kdy udeřit.

Fjölvarr Hromový hněv - 14. srpna 2012 11:59

U staříka Pozdě. Na zlomek úderu srdce se možná zamyslím, že opravdu není nutné útočit a že pasivně se bránit by mohlo střetnutí odvrátit. Jenže to už se dají svaly do pohybu, instinkt a krev bojovníka zapřít je velmi těžké. A ani nechci. Krev. Moje, její, co na tom. Konečně už zase cítím, že žiju. Po všech těch iluzích, představách a podivnostech mám konečně pocit, že jsem ve víru dění, že se mohu rozhodnout a že mé činy mají hmatatelný důsledek. A taky, že ještě nejsem tak starý. Trhnu hlavou, abych kočičí krev dostal z obličeje, z vousů cáká v mocných, pěkně nechutných, proudech. Z obranného postavení znovu vykročím, s precizností, téměř chirurgickou přesností, sekám po tlapách a utínám pařáty, jeden po druhém. Pak už přijde ten jediný správný okamžik, mocným bodnutím do srdce nebo do hlavy zrůdu dorazit. Zapotácím se a rukou si prohrábnu ránu na břiše. Znovu zařvu a opřu se levou rukou o zeď. Doufám, že nebudu muset meč odložit a pomáhat Sverremu dostat mršinu z Ingolda. Snad to zvládnou sami. Vyplivnu směsici slin a krve, když se otočím k vědmě. Aldt tady někde stále je a může být nebezpečný.

Francis - 23. srpna 2012 10:22
	U mršiny Lituju, že jsem se do boje nevrhnul první – to by byla hrdinská smrt! Počkat, to už tu jednou bylo. Zakroutím hlavou, popadnu zdechlinu za kůži na krku a zádech a mrštím jí o kus dál. „Vstávej, sádlo.“ Nabídnu Ingoldovi ruku, a když se chytí, vysmeknu se mu a nechám ho plesknout zpátky do krve. Kdybysme neměli ještě lovit starce, začal bych se smát.

Skald - 27. srpna 2012 13:51

Sverre, Ingold, Fjölvarr Ohniště nakonec zhaslo pod přívalem krve a v háku na stěně zůstala jen skomírající pochodeň, s níž Aldt chodil do druhé místnosti. Místnost zaplnil nepříjemný kouř - hlavním vchodem se vyvětrat nemohl, protože vědma bezradně zkoušela už několikátý trik. Když zaslechla, že je po boji, otočila se a sundala si masku. "Nevím, jak to udělal, ale nejde mi to prorazit. Asi to bude těmi totemy, co má před chýší," zakašlala s rukávem vraženým pod nos. Fjölvarr kočku zpacifikoval, Sverre ji strhl z Ingolda. Všichni tři jste byli zacákaní jako modly krvežíznivých bohů. Zkažená kočičí krev se vám dostala do těla - proběhla vám žilami jako tekutý oheň. I skrz vaše kašlání bylo slyšet, jak se Ingoldovi s děsivým zapraskáním narovnaly zlomené kosti na nohou. Fjölvarrova rána přestala krvácet a zatáhla se do ošklivého černého strupu. Vědma, co se právě chystala ho ošetřit, zůstala zírat. "Jak... Neříkala ta kočka, že máte lidský těla?" Ale vzhledem ke kouři tohle nebylo nejlepší místo na rozhovor.

Skald - 27. srpna 2012 14:06

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Čekali jste docela dlouho. Síf připomínala sochu, jen sražený dech jí šel od pusy. Hypnotizovala vchod do doupěte jako ty. Pak se objevil čumák a nakonec rezavá ušatá hlava. Liška se rozhlédla a chtěla rychle vyrazit pryč. Opravdu rychle. Říká se, že zvířata mají šestý smysl. Nějaký instinkt. Jako by to vycítila, prudce změnila směr a kopí ji zasáhlo do ocasu. Strašlivě zařvala, jako by někdo vraždil dítě, ohnala se zuby po kopí, aby se osvobodila. To byla šance ji dorazit. Síf naštěstí nezaváhala a použila půjčenou sekeru. Společnými silami jste zdolali nebohou lišku. Nebyl to zrovna košer lov, zvíře trpělo, než ho Síf definitivně odpravila sekerou. Netvářila se na to moc nadšeně. Kdo by to byl do bojovnice, co mrzačí lidi, řekl. Měli jste opravdu štěstí, jelikož po dalším kusu cesty s vaším vyvrhnutým úlovkem jste narazili na suché místo pod několika statnými propletenými stromy. Místo, kde se konečně dal rozdělat oheň a taky se vám to podařilo nečekaně rychle s pomocí kamene a Sífina kopí. Horší to bylo se srstí. Ani jeden z vás neměl nůž, aby lišku stáhl. Síf si mimoděk třela znamení na čele. I tebe svědilo. "Proč ta kočka zmizela?" opakovala znovu otázku, co vám vrtala hlavou. "Nechceš se na to nějak... zeptat toho ptáka? I když spolupracoval na kočičím rituálu, ten jedinej by mohl bejt na naší straně. Vždyť patřil Odinovi..." snažila se nějak ospravedlnit svůj názor.

Eirik Asgrimson - 28. srpna 2012 20:07

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Po delší době se nakonec naše kořist ukáže. Jenom krátce vykoukne ven a už potom už vystřelí ven z nory jako střela. Bodnu kopím jak nejrychleji dovedu. Bohužel jsem jí nezasáhl tak jak jsem chtěl. Kopí mine tělo lišky a přišpendlím jí ocas k zemi. Do háje. Liška sebou začne šít a mám co dělat abych jí udržel a nenechal se pokousat. Síf jí pak zabije sekyrou a je po lišce. Nezdá se že by z toho ale byla nadšená. Mě samotnému to přišlo dost kruté a je to jeden z důvodů proč jsem nikdy rád zvířata nelovil. Po chvilce chůze s mrtvolou přehozenou přes rameno najdeme vhodné místo které je také plné dřeva . Konečně tedy můžeme lišku opéci. Když rozděláme oheň přijde na řadu stáhnout lišku. Nemáme sice nic pro tuhle činnost ale naštěstí vím jak si poradit s tím co máme. Vezmu svou sekeru až u čepele aby se mi s ní lépe manipulovalo a pokusím se jí s tím nějak stáhnout. “Nevím proč ani kam odešel.“ Odpovím. “Docela by mě to ale zajímalo. Navíc myslím že nám chlupáč neřekl všechno co ví. “ Přitom hodím okem po havranovi který se usadil na jedné z větví. Nevím proč bych se ho měl ptát já. Může se ho zeptat stejně jako já. Nejspíš nám rozumí stejně. “Co víš o té chlupaté kočce?“ Zeptám se ho. “Nebo nám taky řekni něco co by se nám mohlo hodit. Třeba něco o Hellu. Určitě toho spoustu víš.“ S očekáváním že nám nakonec něco „řekne“ pokračuji ve stahování lišky. Na Síf nechám přípravu ohniště které budeme později potřebovat. Zajímalo by mě co ostatní Odinovi služebníci. Havrani tu asi poletují oba ale co ostatní?

Fjölvarr Hromový hněv - 03. září 2012 15:49

U staříka „Kočka toho hodně nakecala,“ vyplivnu zbytek krve, „například i o tom, jak tady budeme v bezpečí. Nevím, co si mám o tom myslet, ale nějak klidným mě to zrovna nenechává.“ Ledabylým pohybem máchnu mečem tak, abych tu lepkavou hmotu dostal alespoň trochu dolů. Dále se krví na zbrani nezabývám, protože jestli Aldta najdeme, možná tam ještě nějaká přibude. Podezřívavě si prohlédnu zacelené rány a zamyslím se, jestli se mi to zdálo, nebo jestli to byla opravdu páchnoucí krev kočky, co nás dalo dohromady. V tom případě by se – možná – oplatilo vzít trochu s sebou. Rozhlédnu se po okolních stěnách, není to nic moc. „Je to jen chýše,“ pokynu těm dvěma, tomu s kladivem a tomu, co je větší, než my dva dohromady. Zůstávat tady se mi nechce a prozkoumávat další místnost nebo jeskyně, do kterých nejspíše vede, se mi nechce dvakrát.

Skald - 09. září 2012 12:29

soukromá zpráva od Skald pro Eirik "Nejsou to naši bohové. Kdo ví, co na nás chystají. Věřím jim v tom, že se děje něco divnýho. Vy jste mi to potvrdili. Žádný valkýry, žádnej Odin, prázdná Valhalla a celej Gladsheim..." Síf se buď odmlčela, nebo jsi ji neslyšel, protože pták poposedl na větvi a zakrákal. Jeho oči najednou nebyly černé, dokonce ani ptačí. Byly šelmí. Viděls les zahalený mlhou. Byla stříbřitá a nepřirozená, kroutila se ti kolem tlap. Moment, tlap? Bílých a obrovských. Byls kočka. Přesto se zdálo, že mlha ti nezabrání projít. Tobě ne. Zašvihals ocasem a viditelnost okolo tebe se trochu zlepšila. Byls na nějakém ostrově, právě jsi odcházel od kamenitého břehu, kde nedaleko od ocelově šedé vody rostly silné jehličnany, povětšinou smrky. Koutkem oka jsi zahlédl pramici a nějakou postavu. Poklonila se ti. Poklus vířil mlhu. Tam, kde stromy byly ještě mohutnější, že by je objali tři čtyři vzrostlí muži, na tebe čekaly siluety tvých druhů. Mlha zázračně zmizela a držela se mimo jakési sídliště. Vaše obydlí byla vyhloubena přímo do stromů nebo pod jejich obrovské kořeny, které často byly propletené. Stejně tak větve. Všude v kůře byly podivné znaky, které se nepodobaly runám ani ničemu jinému. Uprostřed "návsi" plápolal oheň. Z kouře, co se valil z tekutiny v kotli, kam by si klidně sedl dospělý muž, se tvořila mlha okolo. "Proč jste mě volali?" ozval ses Týsovým vrnivým hlasem. "Již se nesmíš vrátit," řekla jedna kočka, černá a stará, co seděla přímo u kotle. Házela do něj nějaké byliny a kosti. "Copak jim nemám dělat průvodce? Nemám je chránit, než dojdou do Helheimu?" "Ti vaši úžasní Einherjar zabili Várrrnu," zavrčel jiný kočičák, o mnoho větší než Týs. Také černý se stříbřitými tlapami a očima. Bál ses. Popadl tě strach a přikrčil ses před ním. "A-ale Matka... Proč jsem to necítil?" "Jsi příliš mladý," odtušila kočka-čarodějka. "Dost řečí! Týsi, nevrátíš se. Ty ani Nrrá. Nikdo z našich nebude pomáhat vrahům. Už tak jsme pro ně udělali dost tím, že jsme je vrátili." "Ale..." "Dokážeš si představit, co by udělali, kdybychom je sem dovedli?!" zaburácel na tvoje odmlouvání kocour-bojovník. Přitiskl ses břichem k zemi. "Zabili Várrrnu! Zabili by nás všechny! Jsou možná napůl smrtelníci, ale nesmíš zapomínat, že jsou to pořád něco jako polobozi. Válečníci, co byli vybráni, aby bojovali po boku bohů. Nesmíme je podceňovat." Možná chtěl kocour-bojovník ještě něco dodat, ale vidina se rozplynula a nechala tě s točící se hlavou. Na obličeji tě lechtaly copánky Síf, která se nad tebou skláněla. Oheň hořel a bylo už zase šero, skoro tma. Musels být mimo sebe déle, než sis myslel. "To je dost! Už jsem myslela, žes to zabalil jako Björn," oddechla si bojovnice.

Eirik Asgrimson - 11. září 2012 21:03

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Nevzpomínám si že bych mluvil se Síf o Valhalle. Já sám nevím co se tam mohlo stát. Nemám vůbec představu jestli tam někdo zůstal. Poslední co si pamatuji že byl den jako každý jiný. Valhalla, plno válečníků v ní a nic co by nasvědčovalo tomu, že je něco v nepořádku. Ani už nevím jak dlouho jsme se Síf spolu mluvili ale za chvíli jsem se začal ztrácet. Musel jsem usnout protože se mi zdál podivný sen. Nebylo to ale nic neobvyklého. Nebyl jsem tak zmatený jako u těch předchozích. Tentokrát jsem s klidem sledoval celé dění před sebou. Tentokrát jsem ale nebyl havranem. Byl jsem šelmou. Vítr se mi prohání srstí a ocas sebou mává ze strany na stranu. Když jsem si všiml srsti tak mi na ní přišlo neuvěřitelně povědomého. Kočičák? Je to on? Utíkal jsem stále přírodou neznámo kam. Všiml jsem si zvláštních postav a jak to říct. Více kočičáků. Tenhle mě zavedl přímo do jejich vesnice. Kdo ví jestli vůbec o něčem tuší. Něco se ale děje. Začnou společně diskutovat o nějaké vraždě kterou provedl nějaký Einherjar. My jsme ale nic neprovedli. Že by ti za kterými jdeme? Kočičák skrze kterého vše sleduji moc nesouhlasí s tím že by nás měl opustit ale zdá se že ostatní jsou pevně rozhodnuti. Takže nebyl zase tak špatný. Alespoň ne víc než jeho starší. K mojí smůle se toho ale moc nedozvím. Sen zanedlouho skončí a já se opět probudím. Když otevřu oči tak nad sebou uvidím se sklánět Síf. Co to? Síf mě pozoruje a kolem je docela tma. To jsem spal tak dlouho? Rozhlédnu se kolem a protáhnu se. “Ne. Tak snadno se mě nezbavíš.“ Zavtipkuji. “Jak dlouho jsem byl mimo? Měl jsem zvláštní sen. Tedy on to nebyl sen.“ Pomalu si už začínám zvykat na ty magické věci kolem. Najdu havrana který by měl být stále s námi. Vůbec nechápu proč si vybral mě. Docela se mi ale začíná zamlouvat. “Zdá se že s naším chlupatým kamarádem se už asi už neuvidíme. “ Krátce jí popíši vše čeho jsem byl svědkem a řeknu vše o čem tam diskutovali. “Nevím co ti ostatní provedli ale rozhodně je naštvali. Měli bychom si od teď dávat pro jistotu pozor i na ně.“ I když mi něco říká že se alespoň s jedním možná ještě setkáme.

Ingold - 12. září 2012 22:00

„Sverre, tohle bylo jednání hodný vyšukaný čuby,“ pravím, když konečně popadnu dech. „Tohle se nedělá, ani v boji, ani po boji. Do doby, než ti začnou růst vousy snad nějakou čest získáš.“ Pořádně to ve mně vzkypělo. Nejen kvůli jeho hulvátství a mému ponížnění. Ale také proto, že tohle se spolubojovníkovi nedělá. Když, tak teprve až je tažení skončeno a kořist rozdělena. Mám ze všeho toho dohromady špatné pocity. Kočka nás zavede ke svýmu kámošovi. Těžko by nás vedla k nepříteli, proč by to dělala? A proč by její přítel měl u sebe někde v trohle skrývat podobnou kočku, která by byla naším nepřítelem. Buď nikomu opravdu nejde věřit a měli bychom procházet vším na svou vlastní pět a kočička nás chtěla zlikvidovat... a nebo je to všechno úplně jinak... Každopádně jsem teď bezradný. Nemám rád, když nevím, kdo je nepřítel a kdo přítel, co se kolem mě děje a tak dále. Ale stařík se mi na první pohled líbil a takové lidi já neodepisuju. A proto mi nikdo nezabrání v tom, abych na Aldta nezakřičel. „Aldte... tak nějak jsme ti tu tvojí kočku zabili. Je to takový trochu trapný... ale mohl bys sem zajít a všechno nám vysvětlit. A prosím uvaž si někam další kočky, jestli je máš někde shovaný. Neradi bychom ti z tvojí fajnový chatrče udělali kůlničku na dříví. Vylez prosím, nic se ti nestane.“

Francis - 16. září 2012 01:08
	„Aby ses neposral,“ zavrčím na Ingoldovo stěžování. Už ale dřepím u kočky a spíš se zajímám o její břicho a o to, co s námi dělá její krev. Naberu na prsty a olíznu ji. Zamračím se, vytáhnu nůž a pustím se do párání. „Schválně co se stane, když sežeru srdce...“

Skald - 19. září 2012 15:03

Nikdo se k probourání chaty neměl, takže pokud se chtěl Fjölvarr dostat co nejdříve ven z dusivého kouře, musel mladíky přesvědčit, nebo se o to postarat sám. Odpovědí na Ingoldova slova bylo ticho. Vědma si uvázala šátek kolem nosu a úst, takže z ní vyšlo zahuhlání - ale srozumitelné. "Budete tu čučet a žrát nějakou pitomou kočku a pak se tu udusíme, nebo kurva něco uděláte? Jestli za to můžou opravdu totemy před domem, hlavní dveře neotevřu. Nebo snad chcete jít do doupěte té kočky?" Kočičí krev, navíc tahle divná, stará a zkažená, nebyla nic moc. K prolámání žeber bylo potřeba kladivo, maso bylo tuhé, staré. Chvíli by trvalo se dostat k srdci. Ale zachránilo by Sverreho před dávivým kouřem? Všem vám slzely oči a bylo otázkou pár chvil, než se vám začne motat hlava a omdlíte. Jedna cesta vedla kamsi do útrob skály, jinou si musíte prorazit.

Síf Milosrdná - 19. září 2012 15:12

soukromá zpráva od Síf Milosrdná pro Eirik "Několik hodin," odpovím na to, jak dlouho byl mimo. Lišku už jsem stačila opíct, vychladlej kus masa je na okraji ohniště. "Kurva. Jako by nestačilo, že nevíme, kam všichni z Ásgardu zmizeli, teď nám budou v patách kočičí démoni, co vládnou lesu? Myslíš, že se nás pokusí zastavit?" Zase si nevědomky sáhnu na znamení na čele. Jsme označení. Můžou nás sledovat. Ale zas kdyby nás zastavili, nenasrali by si tím sami do kalhot? Rýpu klackem v ohni, kterej do rána možná nevydrží. Zas tolik suchýho dřeva tu nebylo. "Nevím, jestli bysme měli za těma, co něco udělali kočičákům, chodit. Ale zas sami to asi v Hellu nezvládnem. Nehledě na to, že ani nevím, kudy se do něj leze. Jestli si mě ven vytáhli proto, že mám v hlavě mapu, tak to bych se zasmála. Krom toho, jak na hovno to tam bylo, si nepamatuju skoro nic."

Eirik Asgrimson - 19. září 2012 18:24

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Zpráva o mém bezvědomí mě docela překvapí. Nezdálo se mi že bych byl mimo tak dlouho. Možná trochu delší doba ale tolik ne. U ohniště zahlédnu kus masa který tam volně leží. Ozve se žaludek který už dost dlouho, vlastně celý můj nový život neměl nic dobrého k jídlu. Podívám se na Síf a natáhnu se k němu. V případě že nijak neprotestuje se do něj zakousnu. “Pochybuji že něco zkusí.“ Odpovím mezi sousty. “Bojí se nás. Ví o nás toho dost. Jsme dost silní na to aby se drželi zpátky.“ Jsme asi silnější než jsem si ze začátku myslel. “Také nevím jestli je dobré jít za ostatními. Ale jak jsi sama řekla nemáme moc na výběr. Pokud můžu něco říct tak by jsme si na ně měli dávat pozor. Jestli začali už dělat problémy teď tak nechci ani hádat co se může stát až se dostaneme do Helu. “ Sice je neznám ale budu se k nim chovat podle toho jak se budou chovat oni. Když skončím s masem obrátím se opět na Síf. “Dnes už asi nikam nedojdeme co?“ Je šero a ve tmě se toho může skrývat víc než se na první pohled zdá. A kvůli mně jsme ztratili dost času.

Fjölvarr Hromový hněv - 21. září 2012 15:27

V chatrči Hodím po vědmě velmi nevraživý pohled, v mám současném stavu – ohozený krví – to není příjemné. Neřeknu ale nic, musel bych totiž přiznat, že má pravdu. Dusivost kouře a závažnost situace si začínám uvědomovat teprve nyní, když nával adrenalinu opadá. Když se k tomu nikdo nemá, nevadí. Co si neudělám sám, stejně nestojí za psí štěk. Napnu se a pak nahrbím, zařvu, jako by už jen to mělo domek srovnat se zemí. Meč stočím tak, abych se o něj neporanil, odložit jej však nehodlám. Ramenem napřed, na krátkém prostranství naberu co největší rychlost a pak plnou silou vrazím do míst, kde tuším dveře. Magie a čáry málokdy stačí na hrubou sílu severských válečníků.

Síf Milosrdná - 21. září 2012 16:31

soukromá zpráva od Síf Milosrdná pro Eirik "Hm." To je po dlouhou dobu jediná moje odpověď. "Oni možná ví. Ale co víme my? Já si nijak výjimečně nepřipadám. Ty jo?" S povzdechem pokývám hlavou a nechám Eirika sníst kus našeho bídnýho úlovku. Pokoušela jsem se liščí kožešinu nějak očistit, ale se sekerou to šlo špatně, takže pořád má na vnitřní straně dost masa. Ale kdyby bylo nejhůř, prodat ji můžeme tak jako tak. Ticho u ohně se nepříjemně táhne, padá noc. I zimní les ožívá nocí, a když tu není kočka, co nám slibovala ochránit od nebezpečí lesa, okolí vypadá ještě nepřívětivěji.

Skald - 21. září 2012 16:39

Vědma se před Fjölvarrem nestáhla a nuance v jejím obličeji krylo nedostatečné osvětlení a kus hadru omotaný kolem úst a nosu. Akorát sebou trhla, když válečník zařval, a klidila se mu z cesty. "To nebude..." Fjölvarr plnou silnou narazil do míst, kde měla být jen tuhá kožešina místo vchodu. Nejdřív si myslel, že vrazil do dřevěné zdi, ale najednou odpor zmizel a on setrvačností padl na všechny čtyři do sněhu pár kroků před chajdou. Stržená kožešina se kolem něj zamotala, jinak by možná tak nedůstojně neupadl. "... fungovat," dokončila tiše vědma větu a vrhla se dírou ven. Kouř se vyvalil z příbytku a mrazivý vzduch byl krásně čerstvý. Vědma zhluboka dýchala a rozhlížela se okolo. Po Aldtovi nebylo ani stopy. Ani stopy. Doslova. Jediná cestička ve sněhu vedla od míst, odkud jste přišli vy. Možná šel tam?

Skald - 21. září 2012 16:51

soukromá zpráva od Skald pro Fjölvarr Když ses vymotal z kožešiny a rozhlédl se, všiml sis na střeše Aldtova příbytku něčeho, co by tam být nemělo. Ne teď v noci. Seděl tam havran. Naklonil hlavu, jako by si tě prohlížel. Hlava se ti zamotala, jako bys popíjel víc medoviny, než bys měl. Mohlo to být i tím kouřem zevnitř. Pod víčky ti problesklo několik obrazů. Nepatřily žádným tvým vzpomínkám ani myšlenkám. Nevydržely dlouho, vlastně sis ani nevšiml, co to mělo být. Havran netrpělivě poskočil na střeše, stále tichý a mimo pozornost ostatních, a ozvalo se to znovu. Rozbolela tě hlava. "Již se nesmíš vrátit," zaduněl ti v hlavě ženský hlas s divným přízvukem. "Copak jim nemám dělat průvodce? Nemám je chránit, než dojdou do Helheimu?" V tomhle jsi poznal zmatený hlas Nrrá. Hlasy se chvíli překrývaly, bylo to zmatené a část rozhovoru, jestli nějaký vůbec byl, ti unikla. Jakýsi tvrdý mužský a hlavně kočičí (ano, to bylo na ostatních divné - všechny byly kočičí) hlas k tobě dolehl ve formě nesouvislých a vytrácejících se vět: "Nikdo z našich nebude pomáhat vrahům. Zabili Várrrnu! ... jsou to pořád něco jako polobozi..."

Fjölvarr Hromový hněv - 21. září 2012 17:04

Venku „Pche,“ zvedám se ze země a strhávám ze sebe zbytky kožešiny. „Magie, čáry, iluze a další Lokiho podvody,“ zahrozím zdánlivě k nebi. „Na Fjölvarra si nepřijdete, zkurvení čarodějníci,“ obhlížím stopy. Mžourám v chabém světle na cestičku, kterou jsme přišli, ale staříkovy stopy nikde. Když už nemůžu posekat jeho, zaměřím svou pozornost k totemům. Chvíli jsem jako v tranzu, opojení. Dívám se někam na nebe, nad střechu domu. Na chvíli se chytím za hlavu, pak ní vztekle potřesu, jako bych se snažil něco zahnat. „Myslím, že jsi chtěla něco říct,“ navážu rozhovor s Vědmou, když si přeměřuji dřevěný sloup zakončený kočičí hlavou. „Myslím,“ rozmáchnu se mečem a seknu do dřeva ve snaze zničit pověšené lebky a řezbu zmrzačit, „že to končilo nejste o nic lepší než. A pak ti nějak došla slova.“ „Rád,“ pokračuji v účelné likvidaci magických symbolů, pokud mi v tom nezabrání ruka Asgarďana nebo jiné nepříjemné překvapení, „bych si to poslechl do konce. Protože tak nějak nevím, čemu věřit. A když ztrácím víru, objevuje se u mě chuť zabíjet.“ Ačkoli by mohl někdo v mém hlase cítit výhrůžku, možná přímo hrozbu, citlivý posluchač objeví něco jiného. Ztrátu důvěry, cíle, hodnot. Okamžik, kdy muž ztrácí to, co jej odlišuje od zvířete.

Eirik Asgrimson - 21. září 2012 18:40

soukromá zpráva od Eirik Asgrimson pro Nad její otázkou se zarazím. Normálně bych ihned řekl že ne. Že si nepřipadám nijak zvláštní ale teď by to nebyla pravda. Po tom čím jsme prošli, umřeli jsme a znovu se narodili. Tak po tom už nevím co si myslet. Navíc ty vidiny které mám jsou stále silnější a jasnější. “Já nevím.“ Odpovím krátce. “Od té doby co se objevil tenhle opeřenec….“ ukáži směrem k havranovi. “… tak mám pořád ty vidiny.“ Potom si ale vzpomenu na to co říkal ten kocour když jsme se někdy prvně viděli a také co jsem zaslechl při své vidině. “Podle toho co vím tak jsme něco víc než lidi. A ten chlupáč se jednou zmínil o tom že budeme muset zesílit. Škoda jen že nevíme co tím myslel.“ Vzhledem k tomu že už je večer a dál se nedostaneme tak si sednu a opřu se o strom.

Francis - 23. září 2012 22:10
	Venku „Běž nebo uhni.“ Procpu se kolem prcka ven, srdce pořád v ruce. Trochu si zakašlu a začnu pomáhat otci s likvidací místních čar a kouzel. Pak si bodnu do kočičího srdce nožem díru, protáhnu provázek a jako svačinu na večeři si ho přivážu k opasku.

Skald - 24. září 2012 22:15

Vědma se zatvářila nechápavě, když se na ni Fjölvarr zničehonic otočil. "Co?" Do ničení totemů nijak nezasahovala. Spíš celou dobu podezřívavě pozorovala starého válečníka nejen kvůli tomu, co říkal. "Nevím, jak vy, ale i když jsem vědma a lidi si o mně myslí všelicos, já lidský maso nesním dobrovolně, kdybych o tom věděla. Zato vy jste si pomlaskávali jak prasata v žitě a vůbec vám to nevadilo! Je to hnus, Fjölvarre. Tohle dělali Divocí. Proto je našinci tolik nesnášejí. Žrali nepřátele i sebe navzájem." Vědmino rozhořčení dokonce překonalo i Fjölvarrovu nevyřčenou výhružku - anebo byla žena tak hloupá, aby vás osočovala i v téhle situaci. Kdo by to čekal. Zásadová vědma... I když jste se pustili do znesvěcování ochran příbytku, nepřišel žádný trest zhůry. Lebky padly do sněhu, Sverremu se dokonce povedlo jeden totem silnou ranou kladivem srazit na zem. Ba co víc, v osekaném dřevě se objevila prasklina. Jestli měl mladý válečník za života velkou sílu, tak teď (možná díky kočičí krvi) ji měl ještě větší.

Ingold - 26. září 2012 19:03

Nu, také se poroučím ven. Nemám žádné chuti se uvnitř udusit. Pohlédnu kolem sebe, na vteřinu se nevraživě zadívám na Sverra, ale už nic neřeknu. Přemýšlím, že je tu více podivných věcí, než bych si přál znát a vidět. Alespoň něco, se tu dalo zabít. Na ničení chatrče je tu rukou dost. Ani dost dobře nerozumím, zda se tu něco podivného děje či ne. Zda je dobré symboly ničit, či ne. Tak je nejlepší neudělat nic. Nejvíc mi ovšem přijde k vzteku, že jsme opět nikde. „Hej, číčo, ty Nrrrá, můžeš mi tohle vysvětlit?“ Zařvu někam do prázdna. A přemýšlím co dál. Ale zatím počkám, až si kluci dohrajou.

Francis - 02. října 2012 18:01
	Před chatrčí „Há!“ urazím jednu lebku. „Chahá!“ sejmu celý to tem. „Huh!“ přehodím si palici do druhé ruky a protáhnu si předloktí a naraženou dlaň. „Magie stojí za hovno.“ Zblízka se zazubím na vědmu. „My nejsme lidi. Vidíš?“ ukážu na nás a na to, co jsme natropili. „A možná... “ Očistím nůž a říznu se do hřbetu ruky. A zírám.

Fjölvarr Hromový hněv - 08. října 2012 17:14

Venku „My jíme to, co se dá, v čem je síla. Jsme válečníci, nemůžeme si dovolit zeslábnout. Naše síla je ve svalech a mase, ne jako tvoje,“ mávnu pohrdavě rukou někam do vzduchu, protože nevím, kde se vlastně síla kouzel ukrývá. Navíc se mi připomene, jak nám její síla byla naposled platná. „Máme se táhnout do Helu a ať se dívám, jak se dívám, pečené sele tady nevidím. Nehodlám tam dojít jako zesláblá čuba, i kdybych měl žrát kořínky, červy a už mrtvé lidi. Nehledě na to, že jsem lidí potkal dost – ale nic mě nějak extra nepřesvědčilo, že se tak hrozně lišíme od zvířat. Když jsme rozzuření tak trháme, když zahnaní do kouta, tak škrábeme, když jsme poražení, tak se plazíme a kňučíme, když máme chuť, šukáme jako psi. A když jsme hodně hladoví, tak sežereme i sebe navzájem,“ překvapivě, mluvím stále klidněji, vyrovnaněji. „Takoví jsou tví hrdinové, zachránci světa, takoví jsou Einherjar,“ dokončím likvidaci posledního totemu. Už jsem se uklidnil a vlastně bych chtěl několik věcí řečených vzít zpět. Na to jsem ale příliš hrdý, budu si za nimi stát do smrti. Možná. „Pojďme,“ rozhlédnu se, „někam přespat. Jako při válečných taženích, pojďme najít nějaký úkryt, vývrat, převis, nebo tak něco. Ráno se uvidí.“

Skald - 08. října 2012 18:26

Na jakékoli volání se pořád nikdo neozýval. Ani Nrrá, ani Aldt. Ticho rušilo jen ničení totemů a rozhovor Fjölvarra a vědmy, která se čím dál víc mračila s rukama založenýma na prsou. Těkala ze syna na otce a zpět. Sverreho rána se kupodivu téměř hned zahojila, zůstala po ní tenká fialovo-růžová jizva. Bolelo to však stejně, na tom se nic neměnilo. Kočka sice říkala, že umřít můžete, ale třeba při vás konečně stojí nějaké to štěstí a nebude to pro protivníky tak snadné. Že by to bylo tou kočičí krví? "Ne, nejste lidi. To vidím," odtušila vědma chladně a stejně tak se na vás i podívala. "Asi na tom bude něco pravdy. Že mrtví by se neměli vracet. Kdo ví, co s váma udělaly ty kočičí kouzla. Jsou to kočky, zvířata. Možná vám jejich rituály sebraly kus duše. Ten kus, co byl lidskej." Večer již docela pokročil a Fjölvarr měl pravdu, že byste se mohli vyspat. Rychlé hojení neměnilo nic na tom, že jste byli omezení lidskými schránami - jídlem a spánkem, zimou... Aldtova chajda byla přilepená ke skále, kam vedla dál jeskyně. Určitě by se v okolí mohl najít nějaký převis, nebo jste se mohli po svých stopách vrátit k obětišti. Noc byla jasná, vaše stopy nezavál nový sníh.

Skald - 08. října 2012 18:36

soukromá zpráva od Skald pro Fjölvarr Cítil jsi vytrvalý pohled havrana, který pořád neodletěl, ale zatím se ani neukázal ostatním. Potom zase váhavý tlak v hlavě, jako by přemýšlel, co za vidinu ti ještě podstrčit, když sám neuměl mluvit. Tentokrát to bylo lepší. Žádný zvuk, ze kterého by ti pukala lebka, jen obraz. Podle naléhavosti asi podle havrana důležitý. U ohně seděla plavovlasá žena, podle odění bojovnice, s divným, asi krví namalovaným znakem na čele. Vlasy spletené do cůpků, vedle sebe kopí. Obírala nějaké maso a bavila se s ryšavým mužem, který měl vedle sebe sekeru. A na rameni havrana. Dva havrani, co podstrkují vidiny. Že by to byli TI havrani?

Ingold - 11. října 2012 20:54

Nu, nemáme co jiného dělat, než jít dále. A hledat ve skalách, zda tu opravdu něco je. Trochu se děsím toho, jestli tam nejsou další roztomilé příšerky... ale jednu jsme už vykuchali, tak proč bychom tak nemohli naložit i s dalšími. Stále mě ovšem dráždí, že nemáme žádný směr naší cesty. Nevíme kde co leží. A já už ani nevím, jestli se mi chce chodit do Helu, kam nás koška posílala. Je možné, že o všem kecala a pouze cíleně likviduje mrtvoly, co z nějakého důvodu ožili. Rovněž se mi čím dál více zajídá, že dosud nemám pořádné oblečení. To mi jistě na vážnosti nepřidává. Fjölvarr je jakýmsi vůdce našeho spolku. Asi v hlavě něco má. A tak se držím především jej.

Skald - 12. října 2012 12:11

Cesta k obětišti nebyla dobře schůdná, pokud by vás nevedla kočka. Sem jste se museli škrábat po zasněžených kamenech, dolů byste se mohli hezky proletět. Proto jste se vydali dál podél skály. Vědma chtě nechtě šla s vámi, i když o její zmizelé náklonnosti k vám nebylo pochyb. Díky jasné noci se vám povedlo najít místo na nocování. Dokonce relativně suché a díky vědminým kouzlům jste byli schopni zapálit oheň i z vlhkého dříví. Noc byla studená a Fjölvarr to kvůli svému věku pocítil nejvíce ze všech. Ve Valhalle vždycky ráno skákal jako kamzík, jako by z něj smrt sňala všechny stařecké neduhy, ale tady v Midgardu to neplatilo. Ostatní se vzbudili jenom ztuhlí a promrzlí, nic, co by nezahnala pořádná dávka medoviny. Problém byl v tom, že v měchu žbluňkalo posledních pár loků. Včera u ohně jste s ní pořádně pohnuli. Na nízkou větev kus před vámi dosedl havran. Párkrát na vás zamrkal a pak naléhavě zakrákal. Chvíli na to jste uslyšeli křupání a vrzání sněhu pod nohama. Bylo ještě víc šero než světlo, uhlíky v ohništi jenom žhnuly, takže jste zatím neviděli nic. Podle zvuku to ale byly lidské kroky.

Skald - 12. října 2012 12:22

soukromá zpráva od Skald pro Eirik Sotva sis myslel, že si odpočineš, havran začal být neklidný. Poskakoval na větvi a naléhavě krákal. Slétl ti na rameno a pak zase na strom. Chtěl, abyste ho následovali. Rychle a hned. Byl opravdu neodbytný, dokonce tě málem klovnul, aby získal tvoji pozornost. Vedl vás lesem stejně bezpečně jako kočka. Tys musel jít první, protože i přes tmu jsi havrana dokázal nějak sledovat. A kdyby se ti hodně ztratil, vždycky tu byly vidiny jeho očima. Byl to náročný pochod. Museli jste jít dost rychle, místy na lepších místech i běžet poklusem. Ale havranova naléhavost a neodbytnost vás k tomu donutily. Určitě by vám nedal pokoj, kdybyste se zastavili a pokusili se znovu utábořit. A u něj jste měli aspoň jakous takous jistotu, že on je z Ásgardu. Havran vás vedl ke skalám. Věděls, že je to váš cíl. Bylo zvláštní to nevědět rozumově, ale... jinak. Teprve se tma měnila na šero, když havran přelétl na prostranství mezi lesem, kterým jste se škrábali do svahu, a skalním převisem, kde doutnalo ohniště. Síf vedle tebe funěla nosem, opírala se o kopí, ale nebylo to poprvé, co jste museli být vzhůru přes noc a pochodovat nebo jinak cestovat. Ať to bylo kvůli nepřátelům, nebo kvůli něčemu jinému, dokázali jste na chvíli únavu potlačit. Zvlášť když jste se předtím aspoň trochu najedli. Postavy u ohně si vás zatím nevšimly. Ne úplně. Havran zakrákal na celé kolo, aby je probudil. Určitě to byli oni. Ti z tvé vize. Proč by vás sem jinak vedl a tolik naléhal?

Eirik Asgrimson - 14. října 2012 10:57

Tábořiště Havran se zdál o něco agresivnější než doposud byl a hnal nás stále dopředu. Trochu mi to vadilo. Už jsme byli na cestě hodně dlouho a krátký odpočinek by neuškodil. Na druhou stranu jsem ho ale docela chápal. A stejně pokud by jsme zastavili tak by nás pořád pobízel dokud by jsme nešli takže nebylo moc o čem diskutovat. Po úmorné cestě lesem nakonec dorazíme na místo. Kousek před námi se objevilo ohniště. Nebo to co z něj zbylo. Ti které jsme hledali tu ale stále ještě byli. Zvolnil jsem krok. Už nebylo kam spěchat. Síf byla z toho všeho dost unavená a ani já už bych asi moc dlouho nevydržel. “Už jsme na místě.“ Řeknu své společnici a ukážu kamsi před sebe do tmy. Pomalu se potom blížím k ohništi s rukou u pasu. Nerad bych vlezl do pasti a nebyl připravený. To by udělal jenom někdo opravdu hloupý. Havran hlasitě zakráká. Nepochybně to upoutalo pozornost některých z nich a ti si nás zanedlouho uvidí. Já vyjdu z lesa a přijdu blíž k nim. Ne moc ale dost na to aby si mě všichni všimli. Nehodlám nic dělat aby nedostali špatný dojem. Nechám první krok na nich. Takže jsme je konečně našli. Ohlédnu se abych se ujistil že je Síf stále se mnou. Je tam. Tak a teď půjdeme kam opeřenče?

Francis - 15. října 2012 16:00

Tábořiště Ženská, pomyslím si už podruhé. Poprvé, když měla vůči otci kecy o lidskosti. Měl jsem chuť jí pořádně proplesknout, ale za prvý je to vědma, a taková mě už jednou proklela, že jsem se tejden nevysral, a za druhý je to tátova zodpovědnost. Teď, podruhý, to bylo po pár locích medoviny u ohně. Začínám přemejšlet, za co by mi nevysrání stálo. Ale pak je otázka, jestli by to ještě někdy stálo. Spánek moje přemítání nad hodnotou pichu vyřeší. Nespokojeně mlasknu a sáhnu po měchu. Zavrčím, upiju pár kapek a podám ho otci – potřebuje ho víc než já. Popadnu plné hrstě sněhu a začnu si s nimi třít obličej a paže. Jsem rád, že jsem to srdce nakonec zahodil. Teď bych měl teprve v hubě pachuť k zblití. Kchrrá-kchrrá! „Huginne? Muninne?“ Nikdy jsem ty dva neuměl rozlišit. Pochybuju ale, že by doprovázeli obyčejnýho chlápka a nějakou další... ženská. Přívětivě se usměju a hodím si palici na rameno. Jsem o hlavu větší a už dávno jsem si na výpravách navykl spát v kroužkové košili, takže jako uvítací výbor dělám skvělej dojem. „Hm?“

Fjölvarr Hromový hněv - 18. listopadu 2012 02:27

Tábořiště „Tak už jste se sešli?“ pronesu posměšně k havranovi. S medovinou stále v rukou zapřemýšlím, jestli mám vůbec vstávat. Nakonec to radši udělám, na jeden den a jednu noc bylo nedorozumění končících smrtí až moc. Zanadávám si pod vousy, když se ozvou ztuhlé klouby, a s naprostou neúctou ke svému tělu se zprudka napřímím, až to zapraská. „Dobré ráno,“ začnu. „Já jsem Fjölvarr Hromový hněv, Jarl z Leilow. Můj syn Sverre Eisenhund a náš společník a přítel Ingold,“ postupně všechny pečlivě představím. „A zdá se, přátelé, že stejně jako my jste měli těžké umírání. A váš průvodce taky za moc nestojí,“ kývnu k havranovi. „Přidejte se k nám, máme si co povědět, počítám, oheň se rozhoří a o co se podělit také máme.“

Eirik Asgrimson - 19. listopadu 2012 18:30

Tábořiště První muž který si nás všimne se moc k ničemu nemá. Jenom si nás prohlíží stejně jako my jeho. Ten tu bude asi přes tu těžkou práci a ne na mluvení. Potom ho následuje druhý o poznání starší muž který se nám hned představí a i onoho muže. Ten se ukáže jako jeho syn. Zdá se že už máme vůdce téhle skupinky. A dokonce Jarl. Obrátím se na Fjölvarra a pokynu mu souhlasně hlavou. Potom na oplátku představím já nás. “Já jsem Eirik. A moje společnice se jmenuje Síf. “Při těch slovech ukáži za sebe kde je Síf. Netuším jestli jí znají. Myslím ale že stačí jí představit jenom jménem. U sebe strach nemám. Mě znát nemůžou. “Náš průvodce je dle mého názoru víc než dobrý.“ Moc nechápu co myslel tou připomínkou o havranovi ale mě přišel jako neocenitelný pomocník. Jenom rozhovor s ním není tak záživný. Přijdu blíž k ohništi a usadím se u něj. “Tak povídejte.“ Vyzvu Fjölvarra.

Síf Milosrdná - 22. listopadu 2012 21:40

Kopí držím hrotem k nebi, ale kdyby nás sem nepřivedl ten opeřenec, podivnej uvítací výbor by mě donutil ho sklopit vodorovně. Přestanu se o něj opírat jako baba a nechám představování na Eirikovi. On koneckonců líp tuší, co se tu děje. Tak to vnímám já. "Leilow?" povytáhnu obočí a prohlédnu si staršího bojovníka pozorněji. "Jak Eirik řekl, jsem Síf. Síf Milosrdná. Pamatuje na mě ještě tvůj rod?" zeptám se opravdu zvědavě, když usedám k ohni. Po tom, co za sračky se nám udály, tohle prostý pozvání ocením víc než dost. Jsem oděná do kroužkovice a docela vysoká, i když ramenatým chlapům od ohně se nevyrovnám. Plavé vlasy mám spletené do cůpků tak, aby mi nezavazely, oči šedé a na čele červeně namalovaný znak, který nevypadá jako runa ani nic, co byste poznávali. Lidé z Leilow a okolí o mně (aspoň já si to ve své ješitnosti stále myslím) slyšeli nejednu skazku. Říkalo se mi Milosrdná z čiré ironie - prý jsem většinu svých nepřátel nezabila. Nechala je žít. S vyrvaným jazykem a očima. Prý to bylo, jak jinak, kvůli pomstě. Původně jsem byla jarlova sestra, řádně provdaná, žila jsem v hradišti severně od Leilow. Když jej naši sousedi napadli, byla jsem doma na návštěvě. Doma mi nechali nehezký přivítání v podobě spáleniště a na něm na kopích hlavy mých mužů, starších synů i manžela. Jedna verze legendy, ta košilatější, říká, že mi krom hlavy nechali i jeho úd, prý aby mi nebylo smutno. Jak to tak bývá, pomsta žene kupředu. Tak začala moje cesta válečnice a drancířky a skončila až mojí smrtí. Prý jsem byla před necelým stoletím roztrhána na kusy loveckými psy. Prý jedině to, že jsem si měla z posledních sil vrazit nůž do svého a ne psího srdce, mě dostalo do Valhally. Kde je pravda, to vím však jenom já. Jediná jistota je, že mě jste ve Valhalle neviděli. Nemůžu odtrhnout oči od jarla i jeho syna. Ne proto, že bych po nich nějak toužila, spíš se snažím najít rysy svého nejmladšího syna anebo bratra. Dokonce mě ani nezajímá, kdo je ta podivná ženská s nima. Mlčí, tak pro mě není zajímavá.

Fjölvarr Hromový hněv - 08. prosince 2012 23:02

Tábořiště „Můj rod si tě pamatuje, ale k tomu, aby měl vůči tobě někdo z nás jakoukoli zášť jsme už oba dost dlouho po smrti,“ uchechtnu se svému nepovedenému vtipu. „Myslím, že naše vlastní pověst není zrovna o mnoho lepší, takže si nemáme moc co vyčítat. Jsme na jednom drakkaru plavícím se do řádných sraček, tak bude lepší, když budeme držet pospolu...“ Tím přivítání považuji za vyřízené a dám se do vyprávění. Znova, po kolikáté vlastně? Použiji variantu vyprávění, která milosrdně vynechává smrt chrabrého ale hloupého bednáře, co se týká masakru v Aldtově chýši, to už nevynechám nic. Počítám, že s mého vyprávění je znát, co si myslím o kočkách jako pomocnících (dvakrát tfuj) a o havranech jako zkušených průvodcích po okolních krajích (tfuj). O to více jsem zvědavý na jejich vyprávění, protože na něm záleží, jak moc si dám vše dohromady a nakolik vlastně kočka říkala pravdu. Nejsem nějak rozhodnut jí dále věřit a podle poslední vidiny na tom nejspíše nesejde – znova se nejspíše nepotkáme. Doufám, že vyprávění nebude příliš dlouhé a že se brzy shodneme, co dál. Většinou jsem za toho přemýšlivého a zdrženlivého, nyní ale dávám za pravdu synovi, ačkoli to neřekl: Něco zabít a nebo vypálit by nebylo od věci. Už jenom proto, abychom se zahřáli. Nemohu zapomenout na pocit, který mi do žil vlila bitka s kočičím děsem. Pocit návratu do života.

Eirik Asgrimson - 10. prosince 2012 07:41

Tábořiště U ohniště je teplo což po té dlouhé a studené cestě dost uvítám. Promnu si ruce a ohřeji si je nad ohněm. Síf se přitom trochu rozpovídá o své minulosti. Při poslouchání zjistím že je ze stejného kraje jako ti dva. Co dalšího nám ještě neřekla? Fjölvarr potom začne se svým vyprávěním o jejich cestě. Tiše poslouchám všechno co říká. Když skončí rozhostí se ticho. Zřejmě přišel čas říct zase to co se událo na naší straně. A vzhledem k tomu že se Síf moc do vyprávění nehrne tak to padlo na mě. “Naše cesta sem byla dost přímá a moc toho k vyprávění není. Než jsme zjistili vlastně co se děje tak nám to chvilku trvalo. Nejdřív jsme narazili na vesnici s velmi “příjemnými“ lidmi. “ Chyběl kousek a mohlo to dopadnout blbě. “A potom to šlo už dost rychle. Přepadly nás nějaké přízraky a potkali jsme zvláštní kočku která nám řekla o co tu vlastně jde. A od té chvíle jsme byli na cestě. Nakonec nás tenhle opeřenec dovedl k vám.“ Tím vyprávění skončím. Ostatně nic zajímavého co by stálo za vyprávění se nám nestalo tak jsem jim alespoň v krátkosti vše shrnul. Máme teď stejně důležitější věci na práci. Tedy alespoň o tom ta kočka mluvila.

Síf Milosrdná - 10. prosince 2012 19:24

Ha, jak by si nepamatoval, že? Když jsem Vilsvény, za mých časů rod, který se s Leilow přetahoval o kusy úrodnější země, zvěř i ženy, dohnala téměř na hranici záhuby. Škoda, že jen téměř. Tak moc bych chtěla vědět, jestli ti zmetci ještě žijou! A pokud jo, jít dokončit to, co jsem za života nestihla. Místo toho mám jít zas tam, odkud mě havrani (nebo jiná božská havěť) vytáhli. V tenhle moment moje odhodlání, který jsem předtím ukázala Eirikovi, zakolísá, a když se nás Fjölvarr ptá na naše dobrodružství, mlčky čučím do ohně a snažím se ignorovat pohled té ženské, co jde s nima, která na mě i Eirika nepříjemně civí. Jenže pak se začne něco dít. Něco, co bych už znovu nemusela vidět. Eirik toho taky byl svědkem. Ten skrček se najednou chytil za hrdlo a začal sípat. Padl na znak v jakýmsi záchvatu. Vím, že ani divná zrzka mu nepomůže. Radši vstanu s kopím v ruce. Pod vědminýma rukama během pár úderů srdce zůstanou jen kůží potažené kosti, bojovník splaskl jako píchnutá prašivka. Nedívám se na něj. Hledám něco jinýho. Ozve se vzdálenej, nepříjemnej šepot. Ten už slyšeli všichni. Nejsou valkýry (a navíc on neumřel jako bojovník), nemá kdo nosit do Valhally. Z temnejch zákoutí pod převisem se vyloupnou beztvarý stíny. Jako první míří k Ingoldově zničený schráně. "Půjdou po nás. Daj se zranit," řeknu bojovníkům to, co potřebujou vědět, a odstoupím od ohniště. Přelívajících se stínů je však víc, než na první pohled vypadalo. Tři si šly pro Ingolda, ovšem kdesi za mnou se objevily další tři a lesní podrost vypustil temnej mrak, kterej je velkej asi jako zubr a Ingoldova mrtvola ho zajímá ze všeho nejmíň.

Fjölvarr Hromový hněv - 15. prosince 2012 23:01

U ohně Nespokojeně přikyvuji, protože jsme se nic moc nového nedozvěděli. Tiše doufám, že nás opeřenci dokáží tedy dovést do Helu, protože osobně cestu neznám a vědma se zdá být čím dál odtažitější a nevraživější. Nedivil bych se, kdyby se někdy v noci „ztratila“. Ne, že by to za daných podmínek bylo zrovna nejrozumnější, ale těžké říct, co se jí honí v hlavě. Když Ingold znova zemře a přivalí se stíny z podsvětí usilovat o naše duše, ocením ze všeho nejvíce Sífinu stručnost. Zarazí mě ale, že ustupuje od ohně. Pochybuji, že by přízraky ve tmě viděly hůře, než ona. Tak proč ustupuje do stínů? Napadá mě jediný důvod – doufá, že se děsy nakrmí náma a ji nechají na pokoji? „Zády k sobě,“ zasyčím. Nepřátelé jsou v přesile a nás je zase o jednoho méně. Sverremu jsem to říkat nemusel, Eirikovi a Síf se nedá říct, že bych úplně věřil. Radši... Zatočím obnaženým mečem v očekávání střetnutí. Zranit. Neřekla zabít... Takže snad i zranit a zahnat? Vyčkávám na vhodný okamžik, jak se některý ze stínů přiblíží, s rykem zaútočím. Ne, že bych počítal, že se leknou. Spíše si dodám odvahy.

Eirik Asgrimson - 16. prosince 2012 13:21

U ohniště Ve jedné chvíli se začne jeden z válečníků chovat trochu zvláštně. Začne sobou šít jako kdyby ho někdo mordoval . Žádné rozumně řešení pro to nemám ale rozhodně nehodlám jen tak sedět na zadku zatím co tu někdo umírá. Připojím se k Síf a postavím se na nohy se zbraní v ruce. Z muže za chvilku zůstanou už jen kosti a kůže. Není to zrovna způsob kterým bych si přál zemřít. V první chvíli se rozhlížím kolem abych zjistil co se vlastně stalo. Krátký pohled věnuji i vědmě která tu nás dva zřejmě nevidí moc ráda. Nebo to tak alespoň vypadá podle toho jak se kouká. Když uvidím přízraky tak mi hned dojde co se mu stalo. Je to stejné jako s Bjornem. Ostatním jsem se sice o přízracích zmínil ale nebylo toho moc co říct. Jediná důležitá věc která mě v současné době zajímá je to že se dají zabít. Držím se blízko Síf. Společně jsme už proti nim bojovali takže by to nemělo být tak těžké jako prvně. Do ničeho se raději nepouštím a vyčkávám až se dostanou blíž ke mně. Jsou kluzcí jak úhoři a jakákoliv chyba by se mi mohla vymstít. Co mě ale na tom všem znepokojuje je onen černý mrak. Nevypadá to na nic přirozeného a netuším jak by jsem to měl vlastně zabít. Pokud to jde.

Skald - 17. prosince 2012 14:17

Možná jste během toho všeho zaslechli ozvěnu Ingoldova řevu, když mu stíbny vyrvaly duši a pozřely ji anebo s ní udělaly něco jiného. Tihle tři se pak připojili k ostatním v útoku. Vědma zase rychle hledala ochranu u Fjölvarra, skryla se za jeho širokými zády a sáhla do brašny, odkud tahala smotky sušených bylin. Její zaříkání zaniklo v řevu bojovníků. Síf se otočila zády k ohni právě včas, protože stíny, co se vylouply za ní, zamířily k ní a Eirikovi. Jeden ze stínů skončil nabodnut na jejím kopí, kterým se je snažila udržet od těla. Eirikovi se zasáhnout nepovedlo - stín totiž nešel po něm. Smýknul sebou dovnitř kruhu, který jste tvořili zády k sobě. U Fjölvarra se stalo to stejné. Jednoho netrefil, protože se prosmýkl jako úhoř, ovšem druhý zaútočil přímo na něj. Nebylo lehké je trefit už jenom proto, jak nestálí a nehmotní byli. Šero svítání vás mátlo dalšími stíny okolo. Sverre stál čelem přímo proti největšímu mraku. Lidská představivost si ho přetavila do obrysu rozzuřeného zubra. Rozběhl se proti válečníkovi. Vědma za Fjölvarrovými zády vykřikla a přerušila tak zaříkání, ovšem stihla do ohně hodit byliny. Ty začaly nepříjemně řezavě čadit, a když proud kouře zasáhl jeden přízrak, vztekle zasyčel - ale zatím nehodlal ustoupit. SHRNUTÍ Vědmu momentálně drží dva uprostřed kruhu u ohniště. "Zubr" - Sverre. Jeden zaměstnává Fjölvarra. Poslední dva se vrhli na Eirika. Jeden je pravděpodobně zneškodněný, protože po Sífině zásahu se už neukázal.

Francis - 17. prosince 2012 17:03

„Co to u Lokiho kulí...?!“ Jen otevřu pusu dokořán a sleduju, jak se normální chlap změní v splasklej rybí měch. „No to mě poser.“ Ale v kruhu a zády k sobě s palicí v ruce. Otec se na něco vrhne, další taky a já zírám přímo před sebe na... zubra? Zubr nezubr, nikdy jsem nad ničím moc nepřemýšlel a po první smrti nehodlám začínat. Vrhnu se na mračno se strašný řevem, ale mám dost rozumu, abych včas uskočil stranou a zaútočil s novu vervou z boku.

Eirik Asgrimson - 22. prosince 2012 19:08

Jakmile se mi dostane první z přízraků na dosah tak se po něm oženu sekyrou ale nic se nestane. Sakra vedle. V boji nemám moc štěstí a o to proti takovým protivníkům jde především. Letmo si všimnu že se Síf povede jednoho poslat zpátky tam odkud přišel ale ještě tu nějací jsou. Proti mně jsou dva. Střídají se v útocích a musím si tak dávat dvakrát tak větší pozor. Na ochranu ostatních teď raději nespoléhám. Tyhle bestie jsou dost prohnané i když jsou samotné a boj proti dvěma bude ještě těžší. Snažím se proto moc dlouho nezůstávat na jednom místě a hodně se rozhlížím kolem sebe aby mě nějaký nepřepadl ze zálohy. A jakmile mám příležitost tak udeřím. Šlo by je nějak trochu zpomalit? Starost mi stále dělá i velký mrak který se tu objevil i když nevím jak to u něj zrovna vypadá. Mám čas se vždy kouknout jenom na pár vteřin a potom se musím zase věnovat těm dvěma zmetkům. Chvilku si na ně počkám a vysleduji správný okamžik kdy zaútočit. Třeba některého nachytám.

Fjölvarr Hromový hněv - 28. prosince 2012 22:47

Rychle obhlédnu situaci, abych si udělal v hlavě alespoň trochu méně zmatený obraz bojiště. Síf viditelně nebojuje s přízraky poprvé, ale čas na to, abych studoval její styl nemám. Bolestně si uvědomím, jak se náš kruh rozpadá, jak stíny pronikají dovnitř. A jak s tím nemohu nic pořádně udělat. Ukročím stranou a pokusím se udělat pár kroků do nitra kruhu, blíže k ohništi. Stín doráží a ustupovat je snadné. Uskočím, pokusím se získat pár úderů srdce času, abych mohl udělat něco nečekaného. Nepodaří se to a usoudím, že se nepřátel budeme muset zbavit jednoho po druhém. Jsou vychytralí jako lasičky a kluzcí jako hadi. Nedá se nic dělat... Sleduji nepřítele přede mnou a udržuji si jej od těla hrotem meče. Zkoumám jeho pohyby, výpady, snažím se najít skulinu, chybu, zaváhání, které by mi dalo buď možnost zaútočit na něj, nebo pomoci někomu ze spolubojovníků z úhlu, který by některý z dalších stínů ani v nejmenším nečekal. Jsem trpělivý. Až nezvykle trpělivý, se svou náturou.

Skald - 29. prosince 2012 12:53

Je vidět, že vaši dva noví společníci už věděli, co od přízraků čekat. Proto s nimi taky byli nejdříve hotoví. Síf pomohla Eirikovi, na něhož byla přesila, a válečník přízrak také zneškodnil seknutím přímo doprostřed černoty. Fjölvarrova trpělivost se vyplatila. Kouř se otočil jeho směrem a přízrak do jeho proužku nehodlal vstoupit, a tak bylo snazší se do něj trefit. První rána ho jenom lízla, avšak druhá ho dorazila. Bohužel Sverre špatně odhadnul, nakolik pohybliví jsou, a i když se snažil uskočit, temný mrak prošel přímo skrz něj. Na chvíli se mu zatmělo před očima, jako by mu někdo dal pořádnou ránu do hlavy, měl vyražený dech a svalil se na zem těsně před skokem. Temná masa svůj pohyb zastavila až na druhé straně ohně a otočila se jako rozzuřený býk. A nejblíž u ohně byla také vědma se dvěma naštvanými přízraky, kteří kolem ní kroužili jako krkavci, ovšem díky kouři z bylin se z nedokončeného kouzla ani nemohli zcela vymotat. Vědma ležela v bezvědomí, protože když se Sverreho protivník hnal setrvačností dál, proskočil jí. Na něj kouř tak snadno neúčinkoval a nebyl tu nikdo, kdo by kouzlo posílil slovy. Podle pálivého a řezavého pocitu vzadu v krku jste poznali, že to jsou ty stejné byliny, které se používaly na zahnání mrtvých.

Eirik Asgrimson - 05. ledna 2013 09:50

Situace nevypadá dvakrát růžově. Mám už dost práce s tím si udržet si přízraky od těla. Teprve až když mi Síf přijde na pomoc se vše obrátí k lepšímu. Jeden z přízraků padne pod mou sekyrou. Neobyčejně se mi uleví když je mrtvý. Zbývají sice ještě nějací ale prozatím z toho mám dobrý pocit. A teď se ještě postarat o zbytek. Všimnu si že i Fjölvarrovi se docela daří. Bohužel jeho syn na tom tak dobře není. Černý mrak mu dává co proto a potřeboval by pomoct. Vědma na tom také moc dobře není. Vydám se porot Sverremu na pomoc. Přitom se snažím dávat pozor na všechny ostatní přízraky které tu stále ještě někde poletují. Hlavně opatrně a v klidu. Jeto něco jako divoké prase …. Tedy hodně přerostlé divoké prase. "Hej! Obludo." Zavolám na černý mrak. "Slyšíš mě obludo? Pojď sem!" Očividně to není zrovna dobrý nápad ale Sverre potřebuje trochu času aby se zotavil a mohl zase bojovat. Hlavně rychle uskočit když si mě všimne nerad bych dopadl jako on.

Francis - 07. ledna 2013 22:51

Moc rychle, bleskne mi hlavou, než se tam setmí. Kdyby se nade mnou sklonila valkýra, rád bych jí podal ruku a odešel, protože dobře vím, že na druhé straně jsou síně plné pití, jídla a bytek. Jenže teď už se do Valhally nechodí. Ne, teď duši žerou zrůdy. Rozhodím ruce a donutím se zhluboka se nadechnout. Možná to není nic moc, ale dokážu dýchat. Vyhrabu se na nohy, protočím palici v ruce a na nejistých nohou vykročím obloukem ke zrůdě, která mě před chvíli srazila. „Eiriku, vem si ho z druhý strany!“ houknu na muže, který se mi rozhodl zachránit krk. Zrychlím tak, abych se pohyboval stejně rychle jako on. A pak ještě přidám a doufám, že se sladí a budeme se k nepříteli každý přibližovat po svém půlkruhu. Nakonec se k jednomu musí otočit, aby zaútočil. A ten druhý dostane příležitost.

Fjölvarr Hromový hněv - 16. ledna 2013 22:43

Povzbuzen tím, že si nevedu nejhůř i v porovnání se zkušenými zabijáky přízraků, vrhnu se do dalšího boje. Sverre sice leží na zemi, ale na to, aby mohutného válečníka něco opravdu vyřídilo, na to je potřeba víc, než jen cár rozzuřené tmy. Erik se mu věnuje a tak se rozhodnu zasáhnout jinde, kde mě je potřeba. Počkám si, až se střetne Zrzek s kouřovou nestvůrou, a v té chvíli se pokusím dorazit oba přízraky zamotané do přediva zaklínadel. Vyběhnu k ohni, prvního seknu do zad a hned poté druhému zarazím hrot čepele přímo do srdce – kdyby nějaké měl. Šaman vždy říkal, že na přízraky a nehmotné netvory je nejlepší ostří ocelových zbraní. Že prý vedou vůli nositele a ta je tím, co je zabíjí, ne chladná ocel. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale lepší příležitost si to vyzkoušet, se nenajde.

Skald - 10. února 2013 01:00

Fjölvarr zkušeně zlikvidoval další dva protivníky, zatímco Síf s předloktím přes nos a pusu, protože se na ni obrátil kouř, vytáhla vědmu za límec pryč od útočících bytostí. Kdyby nezasáhla, možná by se jim povedlo zrzku zranit ještě víc, než mohla být teď. Stínový zubr se po Eirikově zavolání otočil k němu. Sverreho palice dopadla, ale na rozdíl od ostatních ho to jenom trochu zpomalilo, takže měl Eirik čas vyhnout se jeho nájezdu. Každý jeho dotyk ochromoval do ledového objetí, jaké přinášejí prsty smrti. Doslova ho zbraněmi roztrhat na cáry si vyžádalo zapojení vás všech. Mezitím se šeré ráno změnilo na opravdový úsvit. Skrz roztrhané mraky dokonce vykouklo několik paprsků slunce. Ty ozářily neveselou scénu, kdy jste přišli o další ruku ve zbrani, a vědma na tom taky nebyla nejlépe. "Žije," oznámila Síf lakonicky. "Ale není to dobrý. Vemte si, co ty mrchy dělaly s náma. A to jsme v podstatě mrtví." Co to muselo udělat se živým tělem? Válečnice, klečící vedle bezvědomé, bledé Vědmy, se na vás tázavě podívala. Vzít ji s sebou, nebo ji tu nechat svému osudu?

Eirik Asgrimson - 25. února 2013 07:26

Boj pokračuje. Zubr se ohlédne a jak se zdá tak se mi podařilo získat si jeho pozornost. Jak se zdá tak je to přeci jenom zvíře které rozumu moc nepobralo. Sverre má dost času aby se dal dohromady. Teď se ale s mrakem musím vypořádat já. Jen tak tak se mi podaří uskočit jeho útoku. Prožene se kolem mě jako stádo koní. Ihned se postavím na nohy a vrhnu se k němu. Trvalo to ještě dlouho. Když začalo svítat tak byly všechny přízraky pobity. Konečně jsem si mohl oddychnout. Začínají být docela dotěrní. Většina se zdá být v pořádku. Akorát vědma je na tom špatně. Podle Síf ještě žije ale kolik času jí zbývá nevíme. “Můžeme pro ní něco udělat?“ Zeptám se. Léčitelství jsem nikdy moc nerozuměl. Ale třeba sebou měla vědma nějaké byliny.

Drag Oncave - 22. dubna 2013 11:04

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR