Andor.cz - online Dračí doupě

***

Prázdniny

Když jsem se přestěhovala do Londýna z malého Alfordu, byla to pro mě nehorázná změna. Kvůli těm divným věcem jsem musela utéct. Hlavně kvůli tátovi. Nebýt mě, tak je v pořádku a byl by šťastný. Zničila jsem část jeho života a stále se to s ním veze. I teď po dvou letech.

Když mi bylo patnáct, poprvé jsem poznala, co jsem doopravdy zač. Málem jsem upálila svou nejlepší kamarádku v jejím vlastním pokoji. Nebyla jsem neviňátko. Chtěla jsem být uprostřed pozornosti a strhávala ji na sebe alkoholem a výtržnictvím. Pokaždé pro mě táta dojel, vyhuboval, ale byl tu. Jenom pro mě. V těch chvílích jsem se cítila nejšťastnější. Jindy celý den nebyl doma. Odjížděl do práce za brzkého svítání a vracel se, kdy jsem už dávno spala. Byl polda. Největší strach jsem měla z toho, že by se jednoho dne domů nevrátil, protože došlo k přestřelce. Alford bylo však klidné město a jediný nepořádek jsem tu dělala já. V davu jsem se nikdy neztratila. Moje rudé vlasy zářily snad na sto honů a uličnická povaha mě proslavila po celém městě.

Trvalo to do těch osudných patnáctých let, kdy jsem se nechala odvést alkoholem do neznámých končin mé mysli. Něco mě muselo vytočit, jinak bych nikdy nechytila plamenem. Jediné, co jsem zmohla, bylo utéct pryč. Tenhle mezník v mém životě změnil můj vztah s taťkou. Dva roky jsem se k němu snažila dostat, ale jeho vztek zablokoval pocity ke mně. Rozhodla jsem se nakonec odstěhovat se k matce. Neviděla jsem ji od pěti a ani si nepamatovala, jak vypadá. Nastěhovala jsem se k ní a k jejímu manželovi Alexovi. Nemám ho ráda, ale lepší, než spát na ulici.

 
***
 

Ráno, poledne, večer… Aneb čas ten plyne jako voda

Ráno jako každé jiné


Bylo ráno. Sluneční paprsky mi prosvítaly skrz okno. V domě bylo ticho. Slyšel jsem z venku zpívat ptáky. Bylo teplo. Vedro! Odkopnul jsem ze sebe peřinu a zamžoural na budík. Nic vám ráno nezvedne náladu tak, jako probuzení se deset minut před zazvoněním budíku. Nabručeně jsem vylezl z postele a pustil si hudbu. Nahlas. Tak, abych ze sebe vyhnal všechny zbytky únavy. Slastně jsem se protáhl a podrbal se na zadku. Jenom v boxerkách se odšourám do koupelny. Pobrukuju si v rytmu písničky. Kartáček s pastou se stávají mými paličkami a poličky bubny. Zazubím se na sebe do zrcadla a pak si konečně vyčistím zuby a v rychlosti se vysprchuju. Když vstoupím do pokoje, zavalí mě pocit nostalgie. A smutná píseň, která zrovna hraje, ho ještě umocňuje. Už je to týden, co tu bydlím. Celý dům je zatím zavalen krabicemi, které jsem se nepřinutil vybalit. Stále ji tu cítím. Všude jsou ještě její věci. Na poličkách a krbu jsou moje fotky. Měla tu i vystavené kresby z dob, kdy jsem byl ještě dítě. S ručníkem okolo krku a mokrými vlasy jsem přišel ke krbu a zvedl fotku. Byl jsem na ní já a ona. Bylo mi tam asi pět. Už kdysi byla šedivá. Zasmál jsem se. Ale hned jsem posmutněl. Smutná písnička skončila. Položil jsem fotku zpátky. Mrknul jsem na ni.
„První den v práci babi. Drž mi palce.“ Hodil jsem na sebe šedé tílko s kapucí, černé kraťasové plavky a žabky. Juknul jsem do zrcadla a udělal si na hlavě správný rozcuch. Stříbrný řetízek se známkou se mi jenom zalesknul na krku. Vzal jsem peněženku, mobil, klíče a vylezl na zahradu. Okouzleně jsem vydechl. Babi, jak ty to děláš. V duchu jsem Babi pochválil. Moc se mi na zahradě líbilo. Cestou k brance jsem pohladil pár poupat. Když jsem se potom otočil, byla rozkvetlá.
„Jop, takhle je to hezčí.“ Pyšně jsem se poplácal po rameni a pak jsem vyrazila na koupaliště. Dneska začínám jako plavčík. Jedna z věcí, na které se těším? Holky v bikinách.

Koupaliště

Na chladnou vodu jsem se těšila. Sice jsem měla pletky s ohněm, ale i tak měla ráda, když se mohla na chvíli smočit. Jednou jsem omylem doma vypařila vanu. Mamka přiletěla do koupelny, proč je všude tolik páry a Alex samozřejmě za ní. Byla jsem nahá! Málem jsem mu sežehla ten jeho připitomělý obličej. Naštěstí jsem se zadržela a nechala jej být.

Sluníčko pálilo. Cítila jsem to i přes svou lásku k teplu. Pokožka se mi nikdy nespálila do ruda. Vždycky jsem chytla do hněda a krém proti opalování nepotřebovala. Holky mi to záviděly. Lucy patřila mezi bledé blondýny a pokaždé se sežehla. Trávila jsem minimálně hodinu při každé návštěvě koupaliště mazáním jejich zad a ramenou. I dneska měla v plánu mi strčit do ruky velkou tubu s krémem.

„Čtyři lístky,“ řekla jsem automaticky. Chvíli jsem hledala v malé tašce peníze, dokud konečně nenahmatala peněženku. Rozevřela ji a vytáhla z ní určitou sumu. Podívala jsem se na dívku za pokladnou. Mým tělem proběhl zvláštní pocit. Cítila jsem, jak se můj živel dere na povrch. Vzala mi peníze z ruky a dala do nich lístky. Při krátkém dotyku se naše oči na chvíli setkaly, jenomže kontakt dlouho netrval, protože do mě Caroline žduchla. Vše se rázem vrátilo do normálu a s lístky v ruce, vpadli jsme na koupaliště. Bylo velké, ale postupně se plnilo. Za chvíli budu muset přeskakovat pečící se těla.

„Co ti je?“ podívala se na mě Caroline. „Ztuhla jsi. Nebudeš mít infarkt nebo něco takovýho?“ zhrozila se. Vždycky měla podobné reakce. Pokud jste se řízli, ona chtěla volat sanitku.

„Neboj se, jsem v pořádku,“ ujistila jsem ji. „Tak jdeme do vody, ne?“ rozeběhla se s věcmi v rukou a trojice mě ihned následovala. Našli jsme si místo na druhé straně od pokladen v trávě. Společně s Romanem jsem rozložila deky a hodila na něj tašky. Nemohla jsem se dočkat. Potřebovala jsem se zchladit.

Lucy mi položila ruku na rameno a lehce ucukla. „Páni, ty jsi jak vařič,“ podivila se. „Nemáš horečku?“ dala mi ruku na čelo. Smetla jsem prudce její ruku. „Ne, nemám,“ štvalo mě jejich starostlivé chování. Toho jsem měla dost doma. „Půjdu do sprch,“ sundala jsem ze sebe veškeré oblečení kromě plavek. Měly stejnou barvu jako moje vlasy s bílými okraji. Na mém těle nebylo místa, kde by moje pokožka byla světlejší. Nejeden říkal, že musím chodit do solárka.

Rozeběhla jsem se k venkovním sprchám a proběhla kolem pěkného plavčíka, k němuž se na chvíli otočila a mrkla. Zastavila jsem se až před sprchami. Najednou mě zachvátil strach do vody ponořit se. Co když se začne vypařovat? Pustila jsem vodu a stála mimo proud tekoucí vody. Natáhla jsem jeden prst a nechala ji na něj dopadat.

Smutná voda břehy mele?

Na koupáku



Fakt to připékalo. Seděl jsem si na sedátku a cítil, jak se do mě UV paprsky opírají. Nikdy jsem se nespálil, tak jsem spoléhal na to, že tentokrát to nebude výjimka. Pozoroval okolí. Byla tu hlava na hlavě. Důchodci, malé děti, rodiny a v neposlední řadě taky holky a kluci v mém věku. O ty jsem se zajímal nejvíc. Opřel jsem se o opěradlo a podepřel si bradu. Mé tmavě zelené oči přelétávaly z jednoho obličeje na druhý. Nakonec spočinuly na dívce se zářivě červenými vlasy. Narovnal jsem se a upřeně se na ni díval. Nebylo to proto, že by mě tak moc zaujala. (Ne, že by nebyla hezká) Cítil jsem zvláštní pocit. Jakoby horkou vlnu, která mi projela skrz celé tělo. Cítil jsem vzrůstající napětí v mých nervových zakončeních. Bylo to, jako kdyby můj živel reagoval na její přítomnost, protože jen co prošla okolo mě, tak to přestalo. Chvilku jsem ji ještě pozoroval. Vyschlo mi v ústech. Potřeboval jsem vodu. Potřeboval jsem se zalít. Slezl jsem ze sedátka a skočil do vody. Když jsem vylézal z vody, nemohl jsem si nevšimnout pohledů, které se na mě upíraly. Kapky vody se na mě leskly a na krku mi cinkal přívěšek ve tvaru dvou vojenských známek. Ohlédnul jsem se po té červenovlásce. Stála u sprch. Nedokázal jsem přesně určit, o co se tam snažila, ale usmál jsem se. Moji pozornost pak ale upoutala policie, která se objevila u vchodu. Nikdo se netopil a tak jsem se vydal ke vchodu, abych zjistil, co se děje. Byl jsem zvědavý…

Co se to sakra děje?

Naštěstí při smáčení mého prstu chladnou vodou se nic nestalo. Oddechla jsem si a vlezla do ledové vody. Netrvalo dlouho a už se vracela ke svým přátelům. Lucy mě informovala o nějakém srocení davu u brány. Podívala jsem se tam a přikývla: „Ok, půjdem,“ hodila si ručník přes ramena a spolu s holkami a Romanem se šla podívat blíž. Opět mě zaplavil ten zvláštní pocit, ale nyní byl tak dvakrát silnější. Zatnula jsem silně prsty, až se nehty zabořily do měkkého masa dlaně. „Do háje,“ rozevřu ruce a podívám se na krvavé ranky.

Všimla jsem si i toho plavčíka, kolem něhož už jsem procházela. Dívala jsem se na něj velmi dlouho. Něco se ve mně dělo. Nedokázala jsem přesně popsat co, ale děsilo mě to. Jakoby tu byl někdo další stejný jako já, ale to je přece blbost. Já vládnu ohněm. Nikdo jiný.

„Dis, je ti něco?“ starala se Caroline. „Ty hoříš!“ najednou vyjekla a já si všimla ohně, který zachvátil můj ručník. V šoku jsem jej shodila na zem a zadupala. Nechala jsem víčka zakrýt mé vystrašené oči. Mám strach. Obrovský strach. Co tu dělá ta policie? Proč mám takový pocit, jako bych měla každou chvíli vybouchnou? Musím se ovládat. Není to žádná hra. Před očima se mi zjevila vzpomínka na hořící pokoj a křičící mou bývalou nejlepší kamarádku.

Ne, ne, ne... ustupovala jsem dozadu. Teď ne. Teď ne. Prosím. Vnitru mi hořely plameny. Nikdo je neviděl, ale já je cítila až moc. Pálily mě. Prosím, zastavte to někdo!!! Chtěla jsem vykřiknout nahlas, ale neodvážila se.

Výslech? Tatííí!

Strach a panika

Policajti, kteří nejsou tak úplně policajty.

Osudný dotek

Byl to jenom krátký okamžik a tělem mi projel záchvěv neutichající energie. Jako bych strčila prsty do zásuvky. Moje oči se střetly s jejími a chvíli to bylo jak ve zpomaleném filmu. Stály jsme tu jenom my dvě a kolem nás byly jenom kulisy. Nevnímala jsem nic jiného než její dotek. Instinktivně jsem stiskla její ruku pevněji a běžela s ní pryč od sroceného davu a hlavně od policistů. Vyvolávali mi špatné vzpomínky a svůj živel jsem nedokázala tak dobře ovládat.

Oheň se objevuje z ničeho nic. Stačí jenom malá jiskřička a vzplane. Pokud má příznivé podmínky, hoří klidně i mnoho dní, a pokud začne foukat vítr, přeskakuje z místa na místo, ze stébla na stéblo, ze stromu na strom.

Naštěstí jsem nijak nevzplanula a moje důvěra v bělovlasou dívku se zdála být ničím neposkvrněná. Nechápala jsem, proč jí důvěřuji. To, co nás nyní pojilo, jsem nedokázala popsat.

Vzali jsme to ven zadem, abychom unikli policistům. „Co tam chtěli?“ zeptala jsem se udýchaně. Oheň ve mně už tolik nevřel a spíš promlouval s energií, která ve mně v tuhle chvíli byla přítomna taky. „A kdo jsi?“ nedokázala jsem z ní strhnout oči. Jako bych se dívala na nádherného kluka, ale ona byla dívka nejspíš stejně stará jako já. Přitahovala mě elektrizujícím způsobem. Cítila jsem její přítomnost i v sobě.

Mluvit? Nebudu...

Rovnou k Eve

„Po-pokusy?“ málem jsem vyjekla. Myšlenka na chirurgický nožík mě vyděsila. „Já Wanadisa, Dis,“ přelétla jsem pohledem přes její bílé vlasy. Jak jsme se držely, tak mezi prameny jí mírně blikotaly malé jiskřičky.

„Dobře,“ byla jsem až příliš vyděšená, než abych mluvila víc. Rozeběhly jsme se téměř současně, jako bychom cítily pocity té druhé. Eve mě vedla dál od koupaliště. Celou dobu jsme běžely a až nebyly vidět blikotající majáčky policejních aut, zastavily se. Popadala jsem dech. Pustila jsem Evinu ruku, ale ten zvláštní pocit ve mně stále přetrvával. „Kam teď?“ usmála jsem se lehce. Nebezpečí nebylo tak vysoké, tak jsem mluvila vyrovnaně a klidně.

Vedle sebe jsme šly rovnou k Eve domů. Míjely jsme tradiční britské domky, které neměly boční stěny, ale napojovaly se na ně další a další domky. Všechny v ulici byly stejně zbarvené do cihlové až na pár výjimek. Pokračovaly jsme dál. Přestala jsem vnímat okolí kolem sebe. Líbil se mi ten klid, který bohužel rušila sem tam projíždějící auta. Nevěděla jsem, o čem s ní mluvit, ale nakonec mi na jazyku přistala jedna otázka: „Jak víš, že jsem oheň?“

Poslouchala jsem její povídání. Ani jsme se nenadály a ulice terasovitých domů skončila. Dál vedla menší ulička, ale okolí na mě působilo mnohem příjemněji. Keře rostly divočeji, za kterými se větvily staré stromy a na nich dováděly veverky. Jedna měla ohnivou barvu. Mezi vší tou zelení jsem zahlédla první známky dalších domků stojících o samotě mezi oplocením. Zastavily jsme se až u jednoho, který vypadal, že každou chvílí spadne. Zahrada nebyla nejspíš dlouho sekaná a keře si rostly, jak chtěly, ale i přesto to na mě působilo útulným dojmem. „Tady bydlíš?“ zeptala jsem se. Strašně jsem se těšila, až společně vstoupíme dovnitř.

Nenávidím bílou...

To je přece ten plavčík

Vyděsilo mě zaklepání na dveře. Mé představy se točily kolem ozbrojených mužů v černém s nápisem POLICIE na jejich zádech. Dneska jsem toho měla dost. Eve naštěstí zachovala klid. Zůstala jsem mlčet, jak řekla, ale srdce mi bušilo, až jsem si myslela, že jde slyšet. Malé plamínky olizovaly moje prsty. Chtěla jsem být připravená. Místo policejního komanda to byl jen kluk od bazénu.

Nechala jsem plamínky odeznít a pomalu přikročila k oběma. Dívala jsem se na něj svýma šedivýma očima a snažila se nějak zjistit účel jeho návštěvy. Zdálo se, že je stejně zmatený jako já.

„Stačí vodu,“ podívala jsem na Eve. „Jestli máš citronku, tak i tu,“ lehce jsem se pousmála a šla se posadit na gauč. Bylo tu útulně a neměla jsem takový strach jako venku. Snažila jsem se krotit plamen ve mně. Nebyla jsem v klidu. Stále mnou lomcovala nervozita a strach. Eve by mi musela poděkovat, kdybych jí podpálila dům.

Podívala jsem se na kluka. „Já jsem Wanadisa,“ podala jsem mu ruku. „Ale pro kamarády jenom Dis,“ když jsem se jej dotkla, cítila jsem příliv nějaké síly od mých nohou nahoru. Jako bych se víc vnořovala do země. „Tak ty taky,“ šeptla jsem.

...Vnitřní klid...

Strach

Zavrtěla jsem se na pohovce. Nelíbilo se mi, co říkala. Pokusy na nás? Proč? Nic jsme nikomu přeci neudělali. Jsem normální holka, co chodí do školy, studuje. No, dobře. Málem jsem upálila kamarádku v jejím pokoji, sem tam ze mě vzplanou plameny, ale stále to není důvod, aby nás chytali.

Kouknu na Eve a vezmu si skleničku vody s citrónem. Plamínky v mém nitru neustále plápolají, ale už to není tak hrozné, jak před tím. Je to reakce na ty dva. Oba dva ve mně vyvolávali ten zvláštní pocit, který byl zapříčiněn jejich živly. Energie a země. Jak jinak může oheň hořet. „Neměli bychom jim pomoct?“

Nejistota

Mlčela jsem, jak mluvila. Její vyprávění mě uvedlo do stavu, kdy jsem se jenom dívala a přemýšlela, jestli je dobrý nápad jim pomoct, ale jakoby ve mě něco křičelo POMOŽ JIM! Byla jsem na tom místě prázdná a věděla, že jedině všichni pohromadě se můžeme bránit. Oheň nemohl hořet bez vzduchu a země nemohla rozkvétat bez vody.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se do Eviných očí. „Můj živel stále ovládá mě. Sama jsi to viděla, ale pomoct jim musíme. Určitě také cítíš, jak ti chybí část tebe,“ položila jsem sklenici vody na stůl a postavila se. „Jak můžu udržet oheň na uzdě,“ vzdychla jsem a procházela po pokoji sem a tam. Uhasila jsem malý plamínek, jenž se mi objevil na prstech.

I stroj má chlazení... :F

Všechno se změní

Chytla mě husí kůže, jak mluvila, že přijdeme o svůj dosavadní život. Z jedné části bych raději ležela doma zahrabaná do oblíbené knížky nebo poslouchala rockové písničky. Ta druhá Eve dávala za pravdu. Už nikdy to nebude takové, jako dřív. Od doby, co jsem objevila v sobě svůj život, všechno ve mě jakoby explodovalo. Změnila jsem sebe, své chování, všechno.

„Všechno bude jiné a vlastně i je,“ ozvu se po chvíli přemítání. „Umím,“ podívám se na Eve. Chvíli vzpomínám, jestli mám u sebe řidičák. „A díky. Potřebuju oheň zvládnout. Stačí, abych se trochu nesoustředila nebo naštvala a nedokážu ovládnout ani nejmenší plamínek.“ Založím ruce v pase a dívám se před sebe. Hlavou mi víří mnoho otázek, ale na ty bude čas později.

Děkujeme za stisknutí auto-destrukčního tlačítka - laboratoř bude zničena za 10 minut

No skvělý

Poslouchala jsem Mika, jak mluví o rozvinutí své moci, a jak se zmínil, že neumí skoro nic než pěstování kytek, nevydržela jsem to a vyprskla jsem smíchy. Možná to bylo hustou atmosférou a nervy taky pracovaly a já se je snažila nějak odlehčit. Slzy mi tekly z očí a nedokázala jsem nijak smích zastavit. Spadla jsem na bobek. Dlaněmi jsem si zacpala ústa a snažila se uklidnit. Díky smíchu vyžehlo pár plamínku na mých rudých vlasech. Asi jsem byla hodně zoufalá.

„Promiň,“ setřela jsem si slzy. Rukama jsem uhasila svůj vlasový ohýnek a podívala se na oba dva vzhůru. „Nevím, co mě to popadlo,“ ale vím. Histerie. Panika. Bezmoc. Musela jsem nyní působit jako nedospělá mladá holka. Však jí taky jsem! Proč bych musela dodržovat dospělácké konvence. Či jak se tomu nadává.

Postavím se na nohy a zbrkle vyjdu ven na zahradu. Silně mě šlehne energie, jak Eve zabezpečila dům. „Do háje,“ zanadávám a třesu rukou. Trochu se mi z ní kouří, ale nebolí to. Elektřina je teplá jako oheň. Má v sobě teplo. Nejspíš se na mě dívají jako na blázna. Možná jsem se jím stala. Nadechnu se pořádně a náhle vzplane celé mě tělo. Oheň hoří a pomalu sžírá mé oblečení. Musím to dostat ze sebe. Dlouho ve mně oheň hořel a nyní jsem jej dostávala ze sebe.

Bláznivá chvilka

Smála jsem se jak nikdy a oheň kolem mně planul. Dost jsem se lekla, jak po mě Eve vychrstla vodu a mírně jsem sebou zašila. Podívala jsem se do jejích očí, které mě vtáhly do sebe. Byly jsme jako jeden živel. Věděla jsem to. Ona byla všemi a my byli částí jí. Byl to zvláštní pocit, ale díky ní jsem se dokázala uklidnit, i když mi vyhrkly slzy. Bez rozmyšlení jsem ji skočila kolem krku a objala ji. „Promiň,“ špitla jsem. „Jsem blbá.“ Ano, byla. Musím dávat větší pozor, jinak všem kolem sebe ublížím. „Budu řídit a pomůžu. Jsem hysterka,“ utřu si slzy tekoucí mi po tváři. Omluvně kouknu i na Mika. „Nechtěla jsem se ti smát... já ani nevím proč,“ skloním hlavu a zahrabu nohou na zemi.

Následně Eve, když jsem se konečně uklidnila, šla najít klíčky od auta. Na nich vysel takový malý plyšáček, nad kterým jsem se začala rozplývat, jak moc je roztomilý, ale energie mě ihned zastavila a poslala rovnou k autu. „No jo, už jdu,“ zazubila jsem se a vydala se ven na zahradu, kde stálo malé autíčko. Dýchání pro uklidnění mi celkem pomáhalo. Tak jako vždy.

Hurá na záchrannou výpravu… autem

Nebyla jsem zvyklá řídit takové auto, ale po chvíli se mi podařilo rozjet se a díky Eveině pomoci při navigování to nakonec nebylo tak hrozné. Snažila jsem se zapamatovat cestu co nejvíce dopodrobna. Co kdyby se něco pokazilo? Musím si pamatovat cestu, abych je odvezla zpátky do bezpečí.

Celou cestu jsem cítila nejistotu, ale přítomnost těch dvou mě uklidňovala. Neboj se, snažila jsem si v duchu namluvit. Vše bude v pohodě. Jenom je odtamtud dostaneme a pojedeme zpátky. Možná ne k Eve domů, ale pojedeme odsud.

Čím více jsme se přibližovali k policejní stanici, tím víc na mě působily oba zajaté živly. Vítr prudčeji bičoval do oken auta a kapky tryskající vody ze zavlažovačů dopadaly na zem pod zvláštními úhly. Krátce jsem se podívala na Eve. Přikývla. Všichni jsme je cítili. Připadala jsem se jako blázen. Ještě před pár dny bych nikdy neřekla, že pojedu na přepadovou akci!

Zaparkovala jsem auto na parkovišti a koukal na oba dva. „Buďte opatrní,“ snažím se mluvit klidně. „Kdyby něco, tak víte, jak mě upozornit,“ mrknu a usměji se. „Sice svůj živel neovládám tak dobře, jak bych chtěla, ale zapálit něco ještě umím.“

Sledovala jsem, jak vystoupili a pomalu se přibližovali ke stanici. Měla jsem v krku knedlík. Na chvíli se zadívala nahoru k nebi a sepjala ruce. „Pokud jsi tam nahoře, tak měj nad nimi ochrannou ruku. Asi jsi měl důvod, proč máme takovou moc, tak se ukaž, ok?“

Čekání venku

Nevydržela jsem dlouho sedět v autě, jak ti dva odešli. Vylezla jsem ven a nechala stékat kapky po vlasech. Za chvíli jsem je měla promoklé stejně jako oblečení. Nervy mnou cloumaly každou ubíhající minutou a kousala se stále do rtu. Po chvíli jsem ucítila krev, jak mi stéká po bradě z prokousnutého rtu. Snad si mě nikdo nevšimne, doufala jsem v to.

Cítila jsem ve vzduchu silné vibrace, které musely bát Eveinou prací. Trochu mě omrzlo, tak jsem si sedla do auta a nechala svůj živel, aby mě postupně vysušoval. Snažila jsem se jej korigovat, aby nechytlo auto. Kupodivu určitá koncentrace mé síly a klidné mysli nevyvolala nic neočekávaného. Byla jsem za to ráda.

Mohla jsem jenom sedět a čekat.

Boj

Seděla jsem nehybně v autě a čekala na ostatní, když se náhle otevřely dveře a čísi ruce mě prudce popadly a vytáhly ven. První reakcí bylo, že jsem sebou začala házet a snažila se ze sevření dostat. Nepřineslo mi to nic dobrého. Koutkem oka jsem zahlédla policisty a jeden z nich mě silně praštil do spánku. (31%) Na nějakou dobu jsem byla úplně mimo a jen okrajově cítila, jak si cosi říkali a táhli dovnitř, kde zmizela Eve s Mikem.

Zahltil mě strach. Cítila jsem, jak mi v nitru žhne divoký oheň. Museli to čekat, protože mě slili od hlavy k patě vodou a nedokázala jsem vyvolat jedinou jiskřičku plamene. Kéž by tu tak byla Eve. Ona by věděla, jak zažehnout můj oheň i přes vlhkost. (10%)

Policisté rozrazili dveře. Chtěla jsem křičet, ale dali mi přes ústa roubík a mohla jsem jenom neustavičně plakat. Beztak o mě řekli, že jsem vysoce nebezpečná a táhli mě dál. Další dveře před námi otevřela nějaká žena s brýlemi na nose. Vypadala jako laborantka. Ocitli jsme se v dlouhé chodbě vedoucí neznámo kam. Slyšela jsem houkání alarmu. Takže je našli. Doufala jsem, že se jim nic nestalo.

Zkusila jsem ještě jednou zažehnout plamen ve mně. Podařilo se. (64%) Celé mé tělo vzplálo a policajti mě ihned pustili nadávajíce bolestí po spáleninách. Mě nedostanete!!! Viděla jsem v Eeveiných očích, jak ji štvala myšlenka zdejšího pobytu. „Jestli za mnou poběžíte, spálím vás,“ no, jestli se mi to podaří.

Rozeběhla jsem se dál chodbou a snažila se najít přítomnost těch dvou. Místo toho jsem pocítila živel, který si nikdy neliboval s tím mým. Rozrazím dveře a uvidím dívku s rezavými/hnědými vlasy připoutanou k plastovému lůžku, k níž se blížil nějaký obludný stroj.

Pokus o záchranu

Nemohla jsem ji tam nechat jenom tak ležet. Ten stroj vypadal výhružně a malé otáčející se čepel nedělala dobře ani mě, a to jsem na tom stole neležela. Tak se seber, Dis. Okřiknu se v duchu. Musím jí pomoct. Je jedna z nás.  Pokusím se o vyšlehnutí nějakého ohně, ale nanejvýš se mi podaří před sebou vytvořit nic neříkající plamínek, který ihned zhasne (38%). Nakonec se rozhodnu jinak. Živel mi je teď prd platný. Rozeběhnu se a vyskočím přímo na toho obludného robota. Kupodivu se mi podaří jej dostat od dívky a zlomit nějaké tykadla k němu připevněné. (95%) Stroj sebou začne házet a shodí mě prudce na zem. Je dezorientovaný! Asi to byly navádějící antény nebo něco tomu podobného.

Oběhnu zasekaného robota a poplácám dívku po tvářích, abych ji probrala. Musím jí však nejdřív sundat pouta. Použiju svůj živel na roztavení pout. Sice mi to trvá déle, než bych si přála, ale postupně jí začnu uvolňovat ruce i nohy. (62%) „Tak vstávej, holka,“ mírně vzlyknu. Slyším blížící se kroky.

V domě hrůzy

Dívka se na a ne probrat. Pomalu jsem začala panikařit. Utnulo to až otevření dveří a otázka Eve. Cítila jsem, jak mi zahořely tváře. „No,“ polknu, „Nějak mě vytáhli z auta a odvedli, ale nenechala jsem se,“ natáhla jsem ruku a udělala ukazováčkem a prostředníčkem V. Moje veselá nálada mě opustila hned potom, co ze mě Eve nespouštěla pohled. „Ale... no, oni mě celou slili, a pak jsem nějak o sobě nevěděla, protože jeden z idiotů mě bouchl do hlavy!“

Klid nám však neměl vydržet moc dlouho. V chodbě se objevil první z policistů s napřaženou pistolí. (32%) Za ním se pak objevili ostatní. „Eve!“ vyjeknu vyděšeně a stáhnu ji sebou dovnitř a zabouchnu dveře. Při doteku na ní mě dost kopne, ale projede to mnou spíše jako šimrání. Vůči teplu jsem imunní. „Hmm, tohle nebyl asi moc dobrý nápad, co?“ trochu se zasměju, ale není to nic veselého.

...Nechte mne plout...

A rychle pryč

Bylo zvláštní sledovat Eveinu proměnu. Mírně mě to vyděsilo, ale nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Nyní byla dokonalým ztělesním svého živlu. Doběhla jsem k dívce a pomohla jí na nohy. Byla jako želatina. Měla jsem co dělat, abych jí udržela na nohou a já sama nespadla s ní.

Následovala jsem Eve a zírala, jak dokázala svou moc skvěle využívat. Kéž bych to taky tak uměla, probleskne mi hlavou a pokračuji s Vodou. Neznám její jméno, ale vím, že její živel si moc nerozumí s tím mým. Nyní to neřeším. Musíme se odsud co nejrychleji dostat. Měla jsem velké nervy na výtah. Táhnul se jak šnek.

„Nazdar, Miku,“ mrknu na něj. „Ka-kanálem?“ zakoktám. „Ale tam jsou krysy, ne?“ nemám ráda krysy. Eve mě dost dobře vyděsila. Dneska mě děsí každá malá prkotina, i když tohle je víc než jenom to. Všichni jsme se nasáčkovali do výtahu a Eve stiskla tlačítko.

Všimnu si dívky, kterou sebou přitáhl Mike. Vítr. Její černé vlasy se jemně pohybují ve slabém průvanu, který profukuje skrz pootevřený strop výtahu. Na chvíli spočine můj pohled na tom jejím a lehce se pousměji.

Lehce mnou cukne, jak se výtah zastaví, a dveře se začnou otevírat. „Ať za nimi nikdo není nebo si nás aspoň nevšímá,“ nevědomky řeknu nahlas. Bohužel takové štěstí nemáme, ale nečeká na nás ani armáda. (40%) Dva policisté si usmysleli nám zatarasit cestu. Jenom dva? Nás je pět. Hmm, taky dva. Jediní schopní tu byli Eve a Mike. Já sama nedokázala udržet svůj živel na uzdě, voda byla ještě stále v polobdělém stavu a vítr, no, ta se ukáže pak.

„Dejte ty ruce nahoru!“ vykřikne jeden s policistů a už na nás míří pistolí. Nice.

Rychle pryč

Výstřel byl jako by mi někdo u ucha bouchl sáček, ale tisíckrát horší. Slyšela jsem sama sebe křičet EVE a najednou bylo vše jak ve snu. Eve je smetla svou vlnou energie a všichni se rozeběhli za ní k autu, které naštěstí stálo na parkovišti a čekalo. Přidržovala jsem celou dobu dívku s živlem vody a nebylo to nic lehkého. Jen okrajově jsem vnímala krev prosakující skrz Eveino tričko. Chtělo se mi zase brečet. Namísto toho jsem se zakousla do rtu a přečkala to. Musím ještě zůstat v klidu.

„Eve,“ málem jsem pustila dívku, jak se zhroutila na zadním sedadle. „Miku, prosím, pomoz mi,“ pokusila jsem se dozadu dostat i Vodu. „Má to vážné,“ vzlyknu. Podívám se za sebe, jestli náhodou někdo nevybíhá ven. Zatím je klid, ale to dlouho vydržet nemusí (69%). Cítím, že každou chvíli budeme muset čelit více než jednomu policistovi. „Nasedněte do auta, makejte!!“ musela jsem převzat Eveiny otěže. Nejsem na to zvyklá, ale v této situaci to šlo velmi snadno. Počkala jsem, až všichni byli naskládaní v autě, Mike na místě spolujezdce, a nastartovala jsem poté, co jsem si sama sedla.

Auto se rozjelo a zamířilo jsem na frekventovanou silnici, kde bychom se mohli ztratit v automobilovém davu. Štěstí nám bohužel nepřálo a za chvíli jsme za sebou slyšeli houkat policejní auta a nebylo jich málo (7%).

Stav bez tíže...

Zpátky k Eve… tentokrát už v kompletním počtu

Auto se splašeně hnalo vpřed. Bylo obtížné dávat pozor na policejní auta za mnou, jestli nám jsou stále v patách, či na ostatní dění na vozovce a přechodech. Než jsme poldům zmizeli z dohledu, řídíc podle Eveiných pokynů, smetla jsem cestou pár popelnic, ale nic životu nebezpečného (69%).

„Podíváme se na ní, až budeme na místě,“ houknu na Vítr. „A co Voda? Už je konečně vzhůru?“ byla jsem jak na práškách. Cítila jsem tlak na hrudi a každou chvíli jsem mohla začít bezhlavě plakat.

„Jo, asi v pohodě,“ vydechovala jsem těžce odpovídajíc Mikeovi. „Nevím,“ nevěděla jsem, jak daleko ještě budeme muset jet. Problém byl v tom, že jsme jeli jinou cestou než před tím, a já si nemohla vybavit, zda jedeme správně nebo špatně.

Směrovka navádějící vozidla k řadovým domkům byla tak lákavá, že jsem se řídila její radou. Modlila jsem se, aby mé rozhodnutí bylo správné, a také, že nakonec ano. (93%) Uviděli jsme první známky řadových domků a uvědomění, že jsem tudy už jela, mě uspokojilo.

„Uf,“ vydechla jsem. „Asi jsme nakonec trefili.“ Raději jsem ani nepočítala zatáčky, kterými jsme projeli, než jsme se sem vůbec dostali. „Až dojedeme na místo, vy dva vytáhnete Eve i Vodu ven z auta a já zaparkuju v garáži. Kdyby náhodou jelo kolem policejní auto, nejspíš by to poznali, ale dlouho nebudeme moct zůstávat. Určitě mají naší spz-ku.“

Kola auta najela na příjezdovou cestu k domu. Zastavím a čekám, než se všichni vyklidili ven. Pak jsem šla parkovat.

Ošetřování

Zaparkovala jsem auto a zvláštní pocit mě nutil pospíšit si. Jako bych ztrácela svou konečně nalezenou sestru. Její malá dušička se v každém z nás pomalu zmenšovala. Měla jsem strach a hlavně nejvíce z toho, co udělám já. Jestli ji ublížím, nikdy si to neodpustím.

„Jsem tady,“ doběhnu k nim a kleknu si k Eve. Poslouchám pokyny Větru a krev mi tuhne v žilách. Hlava se mi chabě pohybuje nahoru a dolů na znamení porozumění. Ještě se zadívám na Mika, hledajíc nějakou oporu. Mám strach.

„Jestli jsem připravená? Ani moc ne,“ rty se mi třesou a prsty jakbysmet. „Neumím oheň ovládat tak, jak bych chtěla. Můžu ji něco udělat,“ moc si tím nepomůžu.

Mike k nám dojde s věcmi a operace může začít. Soustředím se na svou moc a čekám na pokyn Větru, až budu muset ránu zacelit. Snad nemá vnitřní krvácení.

Atmosféra kolem nás je napjatá a sleduji, jak Vítr využívá své síly, aby vytáhla ven kulku. Jde jí to celkem snadno, ale ven se vyřine ještě více krve (64%). Pak je řada na mě. Počkám, až Mike utře krev a zažehnu svůj plamen. Chvíli se nic neděje. Začínám se bát, že to vážně nedokážu, když najednou přede mnou vybafne oheň a jeho horké plameny olíznou nejenom ránu, ale i kůži kolem. Bude mít nepěkné jizvy. (59%) Jsem z toho celá roztřesená. „A-aspoň nekrvácí,“ postavím se prudce a odběhnu na záchod, kde ze sebe vyhodím žaludeční šťávy. To bylo poprvé, kdy na mně závisel něčí život.

Světlo – Tma – Světlo – Tma – Světlo?!

Velmi špatný den

Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude tak zle. Záchodová mísa najednou byla nejlepší kamarád, jakého jsem mohla mít. Objímala jsem jej pevně a nechala ze sebe vyhrknout vše, co se žaludek odvážil. Hlavně žaludeční šťávy a následná pachuť v puse byla nepříjemná. Ještě chvíli jsem setrvávala v kleku, než se postavila, spláchla a šla k umývadlu. Hlava se mi mírně točila a byla jsem ráda za trochu vody na tváři.

Vypnu kohoutek a kolébavě se vracím k ostatním. Mike zněl hodně starostlivě, což mě trochu povzbudilo, ale bála jsem se šíleně o Eve. Její dušička byla stále zatraceně malá.

„Kdyby něco, tak budu v kuchyně,“ řeknu k ostatním a odpochoduju tam.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla regál se sklenicemi. Vytáhnu jednu a naliju do ní vodu. Zajímavé. Oheň a voda jsou protichůdné živly a přitom nyní jsem jí potřebovala ze všech. Vzpomenu si na zrzku ležící vedle. Snad bude taky v pořádku.

Objevila se dívka větru. Představila se mi a já se lehce pousmála. „Jsem Dis, teda celým Wanadisa, ale to je moc složité. Za chvíli k vám dojdu,“ řeknu a sleduji, jak El odchází.

Než jsem se k ostatním přidala, cítila jsem se mnohem lépe. Zrzka byla už vzhůru, a dokonce Eve projevila známky vědomí. „Jak je na tom?“ kouknu na Mika, který je k bělovlásce nejblíže. Dojdu k El a Vodě a sednu si k nim, přitáhnuvši sedátko. Pak mi dojde, že se s dívkou vůbec neznám. „Uh, já jsem Dis,“ představím se jí a podám jí ruku. Jakmile se naše kůže setkaly, byl to velmi zvláštní pocit. Mezi námi se vytvořila lehká pára. Hned mě napadlo, že pokud budeme chtít někdy jít do sauny, tak si jí uděláme v koupelně zadarmo. „Wau,“ vydechnu a sleduji naše ruce. Když se konečně oddělíme, můžu jenom čekat, co se bude dít dál.

Vodiče, polovodiče... Au to bolí!!!

Atmosféra, která by se dala krájet

,, Nemůžeme... tady zůstat dlouho!" pronesla Eve a slyšela jsem v jejím hlase bolest a strach. Chápala jsem ji. Musel mít s nimi špatné zkušenosti. Aspoň jsem to vydedukovala z jejího unáhleného chování. Pak požádala o mobil. Než jsem se zvedla, sledovala jsem Mika, jak nasupeně odchází z místnosti. Chtěla jsem mu něco říct, ale nic mě v tu chvíli nenapadlo.

Nemusela jsem hledat, protože Muriel byla rychlejší než já, ale dostala ránu. Ihned jsem u ní byla a pomohla ji postavit se. „Opatrně,“ nakloním lehce hlavu na stranu. „Já jej vezmu,“ usměju se na ni. Bylo na ní cosi zvláštního. Každý živel byl pro ni jako nůž. „Jak se cítíš?“ starám se o její zdravotní stav. Cítím v sobě i její dušičku, která se snaží uhasit tou mou. Spíš si hrají jako kočka s myší.

Vezmu tedy mobil. Nic se nestalo, i když jsem chvíli otálela. „Eve, tady,“ dojdu k ní a podám ji jej.

U Eve

Mezitím, co Eve volala, došla jsem si do kuchyně pro sklenku vody. Měla jsem sušák v krku. Vzala jsem svou sklenku, nalila do ní vodu a zhluboka se napila. Měla jsem strach nejenom o sebe, ale i o ostatní.

Vrátila jsem se k nim do pokoje a najednou se stalo, co mě dokonale vyděsilo. Ovzduší se naplnilo tak velkým návalem energie, že jsem se musela i já přidržet, abych sebou nehodila na zem. Byl to jenom krátký mžik. Chvíli jsme tu byly jenom čtyři dívky a Mike někde ztracen v domě, a pak se tu zjevil on. Jeho bílé vlasy, stejné jako Eveiny, jiskřily a mezi prameny sem tam zableskl malinký klikatý blesk.

Uhnula jsem mu z cesty, protože jsem měla strach se jej vůbec dotknout. Nejspíš bych dostala takovou ránu, jak od nikoho. Nedokázala jsem se však přestat dívat do jeho světlých oči. Poprvé jsem si myslela, že je slepý, ale nebyl.

„To... to je moje vina,“ ozvu se, protože kdyby mě nechytili, nemuselo se to vůbec stát.

Proč mne nikdo nemá rád?! Aneb výkřik puberťáka v nejlepších letech…

...Tati...

Dlouhé vyprávění, a pak BUM!

Trpělivě jsem poslouchala, co El vyprávěla. Mrazilo mě z toho. Nedokázala jsem si představit, že bych byla na jejich místě. Můj element by vybuchl o první zmínce o laboratoři, kdyby mě tam vedli. Mohla bych zabít sebe, a taky všechny, co by tam byli se mnou.

Opět si vzpomenu na vystrašený výraz své nejlepší kamarádky, jak utíká z hořícího pokoje. Od té doby se mnou nepromluvila, a pokud jsem se jenom kousek přiblížila, utíkala. Proto jsem tady v Londýně, kde mám nový život, i když v podstatě starý. Teď začínám žít jinak. Se strachem, opatrností a obezřetností.

Řekla El něco, co jsem neslyšela? Nechápala jsem, co se děje. Možná jsem se ztratila v jejich slovech, kterých bylo mnoho, a na chvíli opustila tento svět. Vykřikla jsem vyděšeně, jak se přiřítila Muriel a El najednou nemohla popadnout dech. Šok způsobil, že jsem přestala ovládat svůj živel. Chtěl mě pohltit a stát se mnou. Sem tam mi na těle vyskakovaly plamínky. Snažila jsem se silou vůle je uhasínat, ale bylo to o to složitější.

Andy se snažil uklidnit Muriel, ale co já? Stála jsem tam jak přimražená a bojovala se sebou uvnitř. Třásla jsem se jako osika. Nechci zapálit Evein dům! Nesmím nikomu ublížit. Kroť to... prosím... uhasni. I když plameny nešly vidět, jenom místy pár zážehu, ve mně rovnou duněl. Kdyby mi nahlédli do mysli, viděli by obrovské plameny sžírající mou malou bezbrannou dušičku, která se jim snažila bránit. Bolelo to. Vysoukala jsem ze sebe jedno jediné slovo: „Pomoc...“

Nemluv na mne tímhle tónem!

Oheň

Stála jsem na místě a nebyla schopná slova. Jenom vzdáleně jsem vnímala Mikův hlas. Byl příjemný a nechával mě klidným, ale nedokázala jsem uhasit ty plameny v sobě. Byla jsem jako tikající bomba. Buď vybouchne, nebo selže. Jenom krátké leknutí způsobilo tak rozsáhlé problémy. Bože, všem se moc omlouvám. Všem.

Ani jsem si nevšimla, že se u mě objevil ten Andrew. Bála jsem se jeho moci. Byla tak velká, ale moje se nyní mohla s tou jeho rovnat, jenom v tom byl háček. Neměla jsem ji pod kontrolou.

Jeho ruce se mě dotkly a do mě se dostala část jeho energie. Sakra, co to děláš? chtěla jsem vykřiknout, ale bála se otevřít ústa. Ještě bych začala dštít oheň jako draci z pohádek. To... to bolí!

Byla jsem zmatená. Pocítila jsem slabé zachvění a najednou ty plameny mizely. Ale jak? Dívala jsem se do očí před sebou a chvíli strnule stála. Sledovala jsem jeho rty. Zkřivily se. Musí tě to bolet, moje myšlenky bych nejraději řekla nahlas. Omlouvám se... omlouvám. Pocit, který se dostavoval potom, co plameny mizely, byl nepopsatelný. Zavřela jsem na chvíli oči a nechala se unášet uklidňující vlnou energie.

Nevím, jak dlouho jsme tak stáli, ale když jsem otevřela oči, stál tam. Byl v pořádku, ale vypadal velmi znaveně. (74%) Na čele měl krůpěje potu a oddechoval s větší námahou.

„Jak?“ nechápala jsem to. Možná ani nechtěla. „Děkuju.“ Moje děkuju patřilo i Mikovi, který se také snažil.

Oceán - velký a modrý... Jaký je?

Přesun? Ale kam?

Bylo mi o něco lépe, když jsem byla opět sama sebou. Nesnášela jsem ten pocit bezmoci. Našla jsem si nejbližší židli a sedla si na ni. „Jak na tom je, Miku?“ kouknu na něj, jak ošetřuje Eve. Byl k ní tak jemný, až se mi zdálo, že by k ní cítil víc, než sám přiznává, ale nechtěla jsem nad tím nijak přemýšlet. Všichni jsme byli propojeni a naše pocity se vlévaly z jednoho do druhého. Cítila jsem i Muriel a El. Obě dvě byly jakoby ztracené ve svém konejšivém světě, ve kterém mají klid, a nic se jim nemůže stát. Asi požádám El, jestli se mnou nebude provozovat nějaké meditace. Potřebuju to jako sůl.

„Už?“ podívám se na Andyho. „A-ale... sotva jsme přijeli,“ zase mi selže hlas a dám ruce v pěst. Matka neví, kde jsem. Beztak má o mě strach. Na jejího přítele z vysoka kašlu. „Kam nás chceš odvést. Nebude to... nebude to nic s laboratoří, že ne?“ ze všeho, co páchlo desinfekcí, jsem měla zimnici. „Měla bych dát vědět mamce. Neví nic a...“ vzdychnu.

Nakonec by to stěhování nemuselo být tak hrozné. Bála jsem se nejvíce o Eve a její zranění. Potřebovala pomoc a to rychle. Nejlepší by byla nemocnice, ale tam by se prozradila a hodně by se vyptávali. Ne, tam taky nemůžeme. Tak kam?

...Keep on moving...

...Šílenství je věčné...

Přesuny

Jenom k němu domů. Ulevilo se mi, jak nikdy. Měla jsem strach z jeho odpovědi, protože kdybychom měli jít někam, kde budou laboratoře, nejspíš by mě kleplo a tentokrát by ani jeho moc nedokázala vstřebat to, co ve mně třímalo.

Zatím jsem si jenom sedla do křesla a čekala, dokud neodnesl Eve. Při jeho zmizení jsem pocítila svůj živel intenzivněji, jak jej posílil, ale byl to příjemný pocit. Lekla jsem se, jak se všechno rozsvítilo a během sekundy se opět vypnulo. „Takovou moc mít,“ vzdychla jsem. „Kéž bych jednou takhle mohla ovládat svůj živel,“ kouknu na nejblíže stojícího Mika. „Myslíš, že nás to všechno naučí? Ovládat svůj živel?“ Na Mu jsem neviděla, takže jsem netušila, jak na tom právě je.

„Půjdeš ty nebo já?“ kouknu na El. Přece jenom se nás Andy ptal, která z nás zůstane a počká s Muriel. Nejraději bych šla tam, kde je Eve. Už teď jsem měla nepříjemný pocit, jak tu nebyla.

Další vlna energie a tentokrát jsem slyšela praskat jiskřičky i v mých vlasech. Trochu jsem se zasmála. „To šimrá,“ prohrábnu si rudou kštici. Sled praskání mě naplňovalo jistotou, že to nakonec všechno zvládneme. Na řadu přišel Mike. „Drž se,“ usměju se na něj a taky na Andyho.

Než se Andrew vrátil, uběhla delší doba, což mě trochu znervóznilo. „Kde je?“ stoupnu si a začnu procházet sem a tam. Bojím se, že se jim něco stalo. Možná nakonec Andy přecenil svoje síly a ztratili se v nekonečném prostoru energie. Naštěstí mé špatné myšlenky odežene, jak se znovu celý dům nabije energii a je zpátky. „Andy!“ doběhnu k němu a chytnu jej, aby nespadl. Cítím z něj tu slabost. „Jsi v pořádku?“ na místo toho řekne, že s ním musí jít lehčí živel. Taky kouknu na El. „Tak já tu počkám. Vrátíš se ještě nebo nám dáš nějak vědět?“

Přenos

Do sklepa

Jakmile Andy zmizel i s El, vlasy mi trochu stály, jak se musel namáhat, došla jsem do kuchyně k Muriel a chvíli se na ni dívala. Bylo mi líto, jak musela trpět při takových návalech energie. Sama jsem to znala z laboratoří. Pokud do vody pustíte větší množství elektřiny, vypaří se.

„Mu?“ dojdu k ní a položím ji ruku na rameno. Cítím v ní zvláštní napětí. Brání se mému živlu, ale trochu pookřála. (69%) Voda a oheň, dva záporné živly. I když bylo pár výjimek, kdy voda posilovala oheň. „Pojď, půjdeme do toho sklepa, jak řekl Andy. Musíme se schovat, kdyby se tu náhodou objevili,“ natáhnu se pro svou skleničku. Po chvíli si všimnu prázdné pet-láhve. Naliju do ní vodu, aby měla Mu stále přístup k vodě, pokud dole nebude žádný kohoutek.

Než se Muriel sebrala, počkala jsem na ní u futer dveří. Spolu jsme pomalu došly ke schodům vedoucích do temného sklepa. Neměla jsem ráda temná místa. Zkusila jsem rožnout, ale žárovky z ničeho nic praskly (31%). „No, Andy to asi trochu přehnal,“ lehce se usměju. „Počkej, něco zkusím. Vím, že to zvládnu. Zkoušela jsem to doma,“ pozvednu jednu ruku a z ní vyběhnou dvě malé ohnivé koule. Stěží osvětlují samy sebe. „Hmm,“ zabručím. „No, aspoň něco.“

Dole ve sklepě je tma a chladno. Jediným světelným bodem pro nás jdou dvě malé ohnivé koule o svítivosti dvě a půl chcíplé světlušky. Stále se pokouším světlo více rozzářit. Vodu jsem před tím položila na malý zaprášený stoleček. Nakonec ve sklepě bylo útulno.

„Ha!!“ výsku radostně, jak se koule více rozzáří a vidíme jedna na druhou.(82%) „Hotovo,“ usměju se na Muriel. „Jak se cítíš?“ sednu si vedle ní na převrženou krabici.

Vaření

Ve sklepě

Mu se přiznala, že má starost o tátu. Překvapilo mě to. Za tu krátkou dobu se s ničím moc nesvěřila a proč taky. Známe se jenom pár hodin a jediná důvěra, která mezi námi panovala, byla, že jsme si navzájem zachránili krky.

Dám ji ruce kolem ramen a lehce jí k sobě přitáhnu. Tady ve sklepě nemám příjemný pocit. Spíš takový tísnivý a cítím se lépe, když cítím teplo cizího těla. „Bude v pořádku,“ snažím se ji pozvednout náladu. „A víš co?“ kouknu na ni. „Až se všechno uklidní a přestanou nás honit, pojedeme za tvým tátou.“ Jo. Až se všechno uklidní. Ale kdy? Nemusí to být nikdy. Nechci utíkat po celý zbytek života.

Nyní jsme mohly jenom vedle sebe sedět a čekat. Každé bouchnutí okna ve vyšších patrech u mě vyvolalo leknutí. Ohnivé koule stále ozařovaly temné prostory, ale jejich světlo nedošlo do černých zákoutí. Snažila jsem se do těch míst nedívat. Na mysl mi pokaždé přišla nějaká vzpomínka z hororu, kdy z temnoty vystoupila mrtvá žena s mokrými vlasy přes obličej a natahovala se po nás rukou. Raději jsem to zamluvila otázkou: „Jak dlouho víš o své moci?“

Auto?! Tak do toho já nevlezu...

Konečně chvíle klidu

Od února? Zdálo se však, že svou moc dokáže ovládat lépe než já. I když voda nebyla nikdy tak nevypočitatelná. Chtěla jsem jí ještě něco říct, když se otevřely dveře vedoucí do sklepa a objevil se Andy. Nikdy jsem nebyla tak moc šťastná, že jej vidím, ale Murielina reakce mě dost vyděsila, takže místo úsměvu jsem vypískla. Andrew se však zdál, že mu to nevadí a počítal i s ohněm ve vlasech. Takové jsme byly.

Sice nám chvíli trvalo, než jsme dostali Mu do auta, ale nakonec jsme vyjeli. Byla jsem za to ráda. Na chvíli se skryjeme a nikdo o nás nebude vědět. Ani mamka a ani táta. Při myšlence na tátu mě zabolelo u srdce. Je to už dlouho, co jsem u něj byla naposledy a celou cestu jsem mlčela. Snažila jsem se zakrýt slzy, které se draly ven. Nechala jsem toho, když jsme zastavili u velkého domu, který vypadal, jako by jej někdo vytáhl z pohádkové knížky. Bylo tu nádherně a ve tváři se mi rozlil příjemný úsměv. Moje šedivé oči se zaleskly ve svitu pomalu zacházejícího slunce, i když stále viselo na modrých nebesích. Jenom pár beránku se rozhodlo překazit slunci jeho plány.

„Tady chvíli budeme?“ usměji se, vystupujíc z auta se rozhlížím kolem dokola. Andy nás pak zavede dovnitř, protože není moc bezpečné zůstávat venku, i když tohle místo leželo dál od Londýna. Vevnitř nás přivítá Andyho kamarád.

„Nazdar, jsem Petr,“ podá nám ruku na uvítanou. On není živel... překvapí mě to vědomí, protože při doteku necítím nic. Jenom holou kůži.

„Ahoj, já jsem Dis,“ usměju se na něj laškovně a pohledem hledám Andyho, který mezitím zmizel někde nahoře. Petr nás pak navedl do kuchyně, kde byla El a Mike. Ten nás v okamžiku, kdy nás zahlédl, vzal kolem ramen a navedl ke stoličkám. Byl jsem mrtvá, to ano, ale měla jsem starost o Eve.

„Jo, hlad mám,“ připustím a uculím se na oba dva. „El, nechceš pomoct?“ kouknu k plotně, kde se snaží udržet vejce nespálená. Zatímco El chystá jídlo, dojde i Petr a vrhne se taky na kuchtění. Musím uznat, že mu to jde lépe jak dívce větru.

„Andy?“ kouknu na něj, když dojde a je ztrápený. „Jak jí je?“ Evelyn se stala mou další sestrou. Stejně jako Mike, Mu a El. Ke všem jsem cítila jistou náklonnost a přijít o ně by mi urvalo část duše. Byla jsem vždy skotačivá, ale teď jsem se jenom smutně dívala, ale vyčarovala jsem na tváři povzbudivý úsměv. „Určitě ji cítíš tak, jako my ostatní. Je silná a určitě každou chvíli otevře oči.“

Držte si klobouky, z toho domu moc nezbude...

To snad ne...

Všichni jsem jedli či už dávno dojedli a sledovali televizi, ve které zazněly velmi smutné zprávy. Někdo zemřel? Naší vinou? To snad ne... cítím se, jako by mi někdo dal do jídla něco na uspání. Cítila jsem, jak je mé tělo vláčné. Nejvíce mě však znervóznil pohled Mu. I já si všimla podobnosti mezi zesnulým a jí samotnou. Nebyl to snad...

„Mu?“ bála jsem se cokoliv říct. Voda byla nestabilní, ne živlem, ale svými pocity. Aspoň to jsem vydedukovala za celou dobu, co jsme byly spolu. Nevěděla jsem, zda ji mám chytit za ruku a ukonejšit. Kdyby to byl můj otec, asi bych dávno vybuchla a všechno kolem mne lehlo plamenem.

...Tichá voda břehy mele...

Od problému k dalšímu

Výbuch televize mě vyděsil, že jsem na chvíli plně zapomněla, jaké to je ovládat svůj vlastní živel. Navíc z televize vyšlehlo pár plamenů, které umocnily tak mé trápení s ovládáním. Nebýt myšlenky, že tu nejsem sama, nejspíš by dům lehl popelem, ale i tak jsem se cítila dost mizerně a měla jsem velké závratě. (57%) Bolelo mě břicho a spíš to byl pocit hořícího ohně ve vás. Snažila jsem se na to nemyslet a čísi ruka mě uklidnila. Aspoň že tak.

Podívám se na Andyho, který byl opět svědkem, jak jsme nestálé. Měla jsem pocit, že se i Mikova a Eléonořina moc zakomíhala. Bylo mi líto, co se stalo Muinému otci. Kdyby to byl můj, tak… nedokázala jsem tu myšlenku ze sebe dostat. Měla jsem tátu ráda, i když jsem se s ním viděla jenom jednou za čas. Zavinila jsem si to sama.

„Mu?“ znovu řeknu, ač můj hlas zní lehce roztřeseně. „Jsme tu s tebou… všichni.“

1. Den konečně za mnou…

Chce to klid!

Byla jsem ráda, že jsme někde, kdo ví, jak se o nás postarat. Nevím, co bychom dělali, kdybychom ještě seděli u Eve doma a Mu takhle vybouchla. Nejspíš bych začala panikařit, chytla, po mě celý dům a Eve by mě sežehla svou energií, že jsem jí zničila domov. Riziko povolání, lehce se nad tou myšlenkou ušklíbnu. Díky Andymu jsem se však cítila mnohem bezpečněji a klidněji. Stále si pamatuju na ten pocit, kdy vysával můj rozbouřený živel z těla. Stále jsem netušila, jak to udělal a zajímalo mě to. To si budeme moct dělat navzájem nebo jenom jak se k sobě živly hodí? A jak se naučím ovládat oheň? Co budeme teď dělat? Kam půjdeme? To tady zůstaneme? Budeme se muset celý život schovávat? Tolik otázek, ale žádná odpověď.

Petr odvedl Mu do pokoje, při čemž se na to ozval Mike, že chce jít taky do postele. Uvažovala jsem, zda bych šla taky, ale věděla jsem, že bych neusnula. „Dobrou, Miku,“ popřála jsem mu dobrou noc a zadívala se na zbylé. El, no, nevím, jak se právě cítila. Nejspíš jsme se tvářily stejně.

Nakonec jsem se odhodlala a zadívala se na Andyho. „Můžu mít otázku?“ dobře, hodně otázek, ale tahle mě nejvíce tížila na jazyku. Nejspíš bych se jí zadusila, kdyby byla hmotná. „Co teď?“ primitivní otázka, ale na dopověď už něco složitější. Co teď... zůstaneme jenom u stolu nebo začneme s nějakým výcvikem, abychom se nepozabíjeli navzájem? Zjistíme, kdo jsme a existuje někdo, kdo by nám to řekl? Řekne nám, proč jsem zrovna já oheň? Co by mi na to asi odpověděl táta. Asi toto: „Hlavu vzhůru. Všechno má nějaký důvod.“ Jo, i to, že jsem utekla? Haha.

Čekala jsem na Andyho odpověď a měla jsem chuť jej chytnout pevně za ruku. Uklidňoval mě a nemohla jsem si pomoct.

V kuchyni

Vyslechla jsem si, co mi Andy říkal, ale nějak jsem se zarazila, když se zmínil o někom, kdo by nám vše mohl osvětlit. Netušila jsem, že by mohl žít někdo, kdo by znal otázky na všechno. Tedy asi ne všechno ne, ale i tak. „Takže pochopím, proč zrovna já mám v sobě oheň?“ podívám se mu do očí, a když přikývne, lehce se usměju.

 „Kdyby cokoli jsem u tebe."

„Já vím,“ mrknu na něj. „A děkuji za tvou pomoc a starost. Kdyby nebylo tebe a Eve, nejspíš bych teď ležela někde v laboratoři nebo bych prostě vybouchla,“ poslední řeknu s lehkým nádechem ironie. „Ale chtěla bych vidět tátu,“ pomyslím si v duchu, ale vím, že to není možné. Mohla bych mu nějak ublížit a vytrpěl toho už dost.

Nakonec se postavím, protože se cítím unavená a ještě se na Andyho zadívám. Pak mu z ničeho nic dám polibek na líčko, při čemž jeho kůže lehce zapraskala, jak se na chvíli dotkly oba dva živly. Byl to zvláštní pocit a nedokázala jsem si pomoct, jak mě to k němu přitahovalo. Jestli to nebylo jeho osobou, pak to bylo jeho energií. K Eve mě to taky táhlo. I když k Andymu trochu jinak. „Takové menší poděkování,“ usmála jsem se, a pak jsem se vydala do pokoje, kde jsem mohla zalehnout. Petr byl tak hodný, že označil dveře obrázkem plamínku. Musela jsem se zasmát. Nakonec jsem zalehla a ihned usnula. Neobtěžovala jsem se převlékáním ani sprchou. To všechno počká na ráno. Teď jsem chtěla jenom spít.

...Tati...

...Zůstaň se mnou...

Ráno... a kdo je Elen?

Ráno mě probudil otravný svit slunečních paprsků. Že já si nezatáhla záclony, postěžuju si v duchu a chvíli jsem jenom tam mžourala, než jsem si přivykla na oslepující světlo. „Já se nepřevlékla?“ podívala jsem se na sebe a trochu zaúpěla. Cítila jsem, jak oblečení začíná chytat onen odér, když jej člověk nosí moc dlouho. Rozhodla jsem se najít nějaké triko, které bych si hodila na sebe a chodila v něm klidně i po venku.

 V jednom šupleti jsem našla nějaké větší tričko, které patřilo nejspíš Andymu nebo Petrovi. No, nevadí, aspoň něco. Další moje zastávka byla koupelna. Vysprchovala jsem se, při čemž moje vlasy byly za mokra temně rudé. Po vysušení ručníkem jsem na sebe natáhla svoje prádlo a kalhoty, svoje ženské vnady si zakryla podprsenkou a tričko i s ponožkami jsem hodila do umývadla, při čemž jsem to trochu vydrhla s mýdlem a pověsila, aby o sucho. Raději jsem nezkoušela vysušovat oblečení pomocí svého živlu. Asi by bafnul celý dům.

Chlapecké tričko jsem na sebe hodila a chvíli se cítila trochu nepřirozeně. Ale co. Aspoň mám na sobě něco čistého.

Do kuchyně jsem přišla ve chvíli, kdy se Mu rozplácla na zemi a snažila se postavit. Nechala jsem jí vyžbleptat to, co chtěla, a pak jsem se usmála na všechny. „Dobré ráno,“ mávnu. „A, ehm, někomu děkuji za půjčení trička,“ spojím ruce za zády a lehce se zakroutím na nohách.

Posadím se vedle Andyho, kde bylo ještě místo, a poslouchala jsem, jak odpovídal na otázky, které nejspíš byly položeny, ale já tu ještě nebyla. Elen? Jak může být jako my a přitom ne? To mi trochu nesedělo, ale co. Dozvíme se to. Těšila jsem se na trénink a to nějak moc. Konečně budu moct ovládat svůj živel.

„Ehm, Andy?“ zadívala jsem se na něj, protože mě trápila jedna věc a nejspíš to nebude jenom můj problém. „Víš, jak se staly všechny ty věci okolo a tak... no, svou tašku s kreditkou jsem nechala u bazénu a nevím, jak ostatní,“ cítila jsem se trapně. „Takže nyní nemám u sebe nic, ani občanku, řidičák,“ ehm a já řídila? No potěš koště. A kdo ví, jak moc by bylo velké riziko jít na úřad a zažádat o doklady. Jo, jasně. Ještě bych musela jet domů za tátou a vzít si rodný list, aby mi vůbec uvěřili, že to jsem já.

Krátce po mém dotazu dopajdala Eve. Usmála jsem se tak široce, jak jsem mohla. „Eeeeve!!!“ vyjekla jsem a hned byla u ní, objímaje ji. Sykla mi u ucha a já se rázem začala omlouvat. „Promiň, promiň, promiň!!“ zakryla jsem si ústa a nadávala jsem si, jak můžu být tak bezohledná.

Pomoc… asi začnu panikařit

Musela jsem se zklidnit. Někdy jsem byla jako dělobuch nebo rachejtle. Má povaha byla až moc nevypočítavá. Někdy jsem seděla tiše a nic nedělala, jindy jsem vyskočila a začala všechny objímat. Taťka mi říkal, že jsem až moc rozverná a častoval mě poučkami, že bych se měla zklidnit, jinak zase něco rozbiju. Jelikož jsem byla v cizím domě, snažila jsem se svou gestikulaci rukama trochu zmírnit, ale už se těším, jak se všichni budou tvářit, až omylem shodím hrnek a rozbiju ho.

„Jak se chceš nakoupit, aniž by nás někdo poznal? Řekl bych, že touhle dobou jsou naše fotky na všech policejních stanicích… no, možná to trochu přeháním, ale nerad bych, abychom něco podcenili.“

Že by mi klučina četl myšlenky? Nejspíš ano, protože na to samé jsem se chtěla zeptat, i když bych vynechala fotky a podobné spekulace o místech našeho výskytu. Usmála jsem se na něj a pak se zase zadívala na Andyho, který nám všem postupně osvětlil, co a jak.

„Takže až v autě,“ přikývnu. „Hm, a jak dlouho to bude trvat? Nevím, jestli je můj žaludek na tohle zvyklý,“ trochu zrudnu.

Cítím se v jejich přítomnosti velmi příjemně. Dvě energie, které uklidňují mou rozžhavenou stránku, voda jako protipól, ale jenom díky ní nehořím, vzduch jako esence do mého já a země jako zdroj mé síly. Kdyby tohle viděl taťka, nevěřil by mi.

...Mlčeti zlato...

Odjezd k Elenovi

Všichni jste se nějak nakonec dohodli, že Petr zajede pro věci, které napíšete na seznam. Ať už půjde o oblečení nebo věci k jídlu. Zatím jste se jenom tak bavili, nezávazně jste se rozhodli poznat. Předchozí den byl velice chaotický a jenom někteří měli chvilku na to, aby se lehce poznali.

Petr si vzal minivan a odjel do centra Londýna pro vaše nákupní lístky (prosím o sepsání toho seznamu a vložení do příspěvků).

S představováním začal Andy s Eve. Byli sourozenci, tak se vzájemně doplňovali. Dozvěděli jste se o nich, že je vlastně Elen vychoval, potom, co byli jejich rodiče zabiti. Nikdy se totiž netajili tím, co umí a to se lidem velmi nelíbilo. To Elen je naučil všemu, co nyní umí, ale podle všeho to šlo Andymu líp než Eve, ale ta odešla od Elena dřív, protože cítila potřebu najít Vás. Cítila, že se u Vás projevila moc, stejně jako u ní, ale u ní to bylo dřív než u Vás. Snad to bylo tím, že jejich rodiče se snažili dostat to nejlepší už od malička.

Nyní byl čas, abyste o sobě něco navzájem se dozvěděli. Podle Andyho slov to bude podstatné proto, abyste si začali věřit.

Uhm, a co si mám nechat koupit!

Petr byl tak hodný, že se nabídl k nákupu všeho, co budeme potřebovat. Doufám, že počítá s tím, že většina z nás tu jsou baby a my potřebujeme i něco navíc, eh. Musím se přiznat, že při sepisování seznamu jsem se místy zastyděla a měla nutkání papír skrčit a spálit. Jednou se mi to i podařilo a musela se stydět dvojnásob. Nakonec jsem došla za Petrem se slovy: „Uhm, no, tady máš ten seznam a omlouvám se za pár, eeeh, položek, ale chápej. Máš tu čtyři ženský,“ zrudla jsem jak rak a jakmile ode mne převzal seznam, zdrhla jsem na svoje místo a pokusila se stát neviditelnou.

seznam

Andy s Eve se pak chopili představování. Jejich příběh mne trochu rozesmutnil a najednou jsem si připadala jak největší sobec na světě. Svému otci jsem provedla tolik toho a on byl stále naživu. Jen nevěděl co teď se mnou je a nevěděl ani před tím. Jak se asi teď cítí? Má o mne strach? Namluvili mu, že jsem mrtvá?

„No, tak teď já,“ chopila jsem se šance, protože jsem to chtěla mít velmi rychle za sebou. Nerada mluvím o své minulosti a hlavně o tom, jak to je mezi mnou a rodinou. Na chvíli jsem se zadívala na Andyho a Eve. „No, tak narodila jsem se v Alfordu. To je ve Skotsku,“ usmála jsem se na všechny. Tohle místo bych ráda znovu navštívila. „Měla jsem trochu hektické dětství. Kvůli rozvodu rodičů jsem taťku neposlouchala a dělala mu naschvály. V patnácti jsem i začala pít, až mě párkrát odvezli na záchytku a to byla doba, kdy jsem poznala své schopnosti. Málem jsem nechala uhořet svou nejlepší kamarádku. Zpanikařila jsem a utekla. Taťka mě hledal, a když jsem se po dlouhé době vrátila domů, bylo najednou všechno jinak. Nemluvil se mnou a taky se nemůžu se dotknout alkoholu, protože to u mě vyvolává mé ohnivé nálady. Mám z toho stále strach.

„Nakonec jsem se odstěhovala do Londýna k mamce. Mezi námi to taky moc neklape, ale co. Za to může jenom Alex,“ syknu trochu podrážděně. „No, to by bylo vše,“ spojím ruce a cítím se najednou jak nahá. Řekla jsem neznámým lidem o něčem, o čem jsem nemluvila snad s nikým.

…Tři oříšky pro Popelku…

Přesun k Elenovi

Všechny elementy

Mu odmítla sdělit cokoli, co by se jí týkalo. Na jednu stranu jsem to chápal, ale trochu mě to rozhodilo. Chtěl jsem, abychom se pochopili, abychom o sobě věděli, ale nyní to bude pro Mu těžké. Je to pro ni až moc čerstvé, snad právě proto jsem ji do ničeho nenutil.
 

Petr si zjistil ještě nějaké detaily, které k nákupu potřeboval a pak odešel. Osaměli jsme a nějak nastal taková ta trapná chvilka ticha, kdy skoro nikdo neví, co říct. Naštěstí to přerušil Mike, který se mě zeptala na Elena.
 

,, Ne, Miku… Elen není náš strýc. Nedokážu předně popsat, co on je, ale můžeme to pojmenovat jako guru, mág, elementál. Vychovával mé rodiče a mě s Eve učil, jak zvládat své živly. Je hodně starý, ale vůbec na to nevypadá. No však již brzy uvidíš sám!“
 

Nějak jsme se více nebavili. Seděli jsme, v tichosti dojídali nebo dopíjeli. Já se pak ujal uklízení, aby nádobí tady nezůstalo, ale to už se Petr vrátil s cestovními taškami. Každý si kontroloval, zda má vše a pak už jsme konečně mohli vyrazit.
 

Usedl jsem za volant a Eve si sedla vedle mě, aby se ji pohodlněji sedělo. Byla stále bledší než obvykle, ale hlavní bylo, že se uzdravovala.

Cestu k Elenovi jsem znal nazpaměť, takže jsem neměl problém tam dojet. Po cestě všichni usnuli. Petr s námi nejel, ale vyjádřil se tak, že jakmile si udělá pořádek ve svých věcech, tak se k nám připojí. On, aby si nechal něco tak velkého ujít.
 

Už na mě začínala padat únava, když jsem spatřil Elenův dům. Zastavil jsem auto a vystoupil jsem. Dveře bouchly, když jsem zavíral, lehce jsem usykl, protože jsem je budit nechtěl. Vyrazil jsem k domu.  Byl jsem malinko nervózní. Věděl jsem, že je Elen ještě naštvaný. Kvůli tomu, že Eve utekla z učení.
 

Ani jsem nemusel klepat a dveře se otevřely. Stál v nich muž ve středních letech s pronikavýma očima. Vůbec nevypadal na svůj věk, který se podle všeho blížil k sedmdesátce. A to ani nevím, jestli před mými rodiči nevychovával někoho jiného. Nikdy jsem po tom nepátral.
 

,, Ahoj, Elene!“ pozdravil jsem ho a čekal, jestli mě seřve nebo ne.

Na rtech mu nehrál vůbec žádný úsměv. Už jsem se začínal bát, když v tom mě objal. Trochu jsem zalapal po dechu, protože jsem to nečekal.
 

,, Bál jsem se, že to nezvládnete. Jste všude ve zprávách, tedy spíš tvá sestra a ta skupinka dalších elementů. Tvrdí, že jste skupinka mladých zločinců a je po Vás vyhlášeno pátrání. Hovoří se o zabití několika policistů a střelbě. Taky se říká, že byla Eve postřelená,“ odtáhl se ode mě a v očích měl otázku.
 

,, Je to pravda, Eve byla postřelená, ale nějak ji dokázali zachránit a jsou tady i ostatní elementy, ale bude s nimi hodně práce, tak jako s námi. Máme toho dost za sebou, snad nevadí, že jsme se obrátili na tebe!?“
 

Elen nad mou poznámkou jenom mávl rukou a řekl, že je mám dovést, že zatím nachystá něco teplého k pití a zajde do domu. Vrátil jsem se tedy k autu a lehce každého vzbudil. Došlo mi, že Mike v autě není, tak jsem se šel podívat, kde je a zahlédl jsem ho kousek od auta, jak se kochá přírodou.
 

,, Miku?“ zavolal jsem na něj.

Fíha, dům a příroda všude kolem

Musím říct, že jsem z příběhu každého byla trochu nesvá. Každý z nás měl nějaké problémy už od mládí, takže jsem s nimi mohla soucítit. Jedině Mu odmítla říct, jak na tom byla a je. Nikdy jsem na to neříkala. Přece jenom my jsme cizí a tohle je její život. Navíc každý z nás ví, jak na tom je. Stačí kapka a ona prostě vyletí. Neříkám, že já umím sama sebe ovládat, ale i tak.

Během cesty k Elenovi jsem byla velmi napjatá. Zajímalo mě, kdo to přesně je a jak moc nám pomůže. Vydržela jsem se dívat z okna jen pár hodin, než jsem zabrala a usnula. Moje hlava klesla na Mikovo rameno, aniž bych měla o tom ponětí. Však on se taky pak vyspal s hlavou opřenou o tu mojí. Nezdál se mi žádný sen, což můžu brát jako úspěch. Někdy jsem jen tak vzplanula během noční můry nebo nějak citově založeného.

Auto zastavilo a dveře bouchly. Zprvu jsem to moc nevnímala, ale už jsem vnímala, když se začaly otevírat postupně všechny dveře a Mike mě tam zanechal nataženou na sedadle. „Hmm,“ zamrkala jsem a prudce si sedla. „To už jsme tu?“ ptám se spíš sama sebe, protože jediná se mnou tu je Muriel.

Z auta doslova vypadnu. Do háje! Hnedka si zašpiním svoje nové oblečení!! Začnu si smétat špínu z kalhot a rozhlédnu se kolem. Scenérie mi málem vyrazí dech. Páni, je to tu nádherné.

Hold jsem neměla slov. Pořádně jsem se nadechla čerstvého vzduchu, což je opravdu změna od městského, který jen tíží na plicích a bezhlavě se rozeběhla.

Uhm, tak jsem oběhla auto a laškovně se zastavila u Eve. „Je tu nádherně. My s taťkou jsme žili v malém městečku, takže tam nebylo tak zakouřeno jak v Londýně, ale i tak tohle je prostě úžasné!!!“ Někdy jsem se prostě chovala jako malá třináctka. Věděla jsem o tom. Pokud však šlo do tuhého, zvážněla jsem. „Půjdeme za tím Elenem, Eve?“

Solome & thank's for all the fish...

...Calm down, honey, and come in - do you want a tea?

U Elena

~Eve, Mu, Mike a Andy~

,, Je tady skutečně nádherně a tos ještě neviděla všechno, počkej, až ti to tady ukážu!"

Při zmínce, že mi to tu ukáže, mi blýsklo v očích a zazubila jsem se. Snad bude na chvíli klid. Trochu jsem zpozorněla, když se Eve nejistě ohlédla. Já to poznám. Možná nebudu jediná, ale jelikož naše živly si byly asi nejblíže, takže jsem vycítila její nervozitu. Dala jsem jí proto ruku na rameno a povzbudivě se usmála, že bude vše v pořádku, ač jsem sama nevěděla, kdo ten Elen přesně je.

Elen byl zvláštní. Ač učil oba dva, jeho věk mi přišel, že k němu nepatří. Ustoupila jsem od Eve, jakmile ji objal a plaše jsem se na ně usmála. Pro jistotu jsem našla útočiště blízko Andyho. Můj živel vždy na chvíli pohasl, jakmile jsem stála vedle něj.

,, Vítejte, jsem moc rád, že jste dorazili v pořádku. Jmenuji se Elen a pokud to bude v mých silách, pomohu Vám s vašimi elementy, ale nejdřív pojďte dovnitř. Jistě jste po dlouhé cestě unavení a hladový, pokoje jsou v podstatě připraveny a po jídle si můžeme promluvit, pokud se na to budete cítit!"

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj, a aby nebyl v dezinformaci, kdo je kdo, tak jsem se i představila, což přede mnou stihl Mike, „Já jsem Dis. Uhm, Wanadisa, ale to je moc dlouhé. A... máte pokoj odolný vůči ohni?“ velmi důležitá dodatek v mém podání!!!

Když jsme vešli dovnitř, padla na mě najednou únava. Sice jsem v autě na nějakou dobu zabrala, ale i tak jsem měla pocit, že jsem vyřízená. Krb mě přitahoval jako lampa můru. Sedla jsem si na kožešinu rovnou před něj a hleděla do plamenů, jako bych tam něco viděla. Možná dokonce i ano. Často se mi stávalo, že jsem v plamenech zahlédla známou tvář nebo něco, co se mi kdysi stalo.

Otočila jsem se k Eve. „Už je ti lépe? Já vím, blbá otázka,“ usmála jsem se.

Elen a jeho dům

Dis, Andy, Mike, Eve, Muriel, El

Všichni, kromě Mu, vešli s Elenem do domu. Dis se posadila k ohni a nechala se zlákat jeho teplem a silou, zatímco si Mike šel dát sprchu a odnést si věci do svého pokoje, stejně jako El. Andy se také vytratil nahoře, ale neodpustil si pohled směrem k Dis zahleděné do plamenů.
 

Elen si všechny prohlížel a také se představil: ,, Jsem Elen, klidně mi tykejte, přijdu si pak děsně staře!“ zasměje se bodře a dojde zapnout vodu na čaj. Od sporáku se otočí na Dis, která se zeptala, jestli je její pokoj odolný proti ohni.
 

,, No, řeknu ti to takhle Dis, všechny pokoje jsou Vám tak trochu uzpůsobeny, poznáte to, až do nich vejdete!“ pousmál se a věnoval se vaření čaje. Mezitím se z pokoje vrátil Mike a Andy, který začal Elenovi pomáhat se snídaní. Mezitím se ozvalo klepání na dveře a Elen šel otevřít a přípravu jídla zcela přenechal Andymu.
 

Za dveřmi stála Mu a Elen se na ní povzbudivě usmál: ,, Jistěže můžeš dovnitř, jen směle dál!“ ustoupil ji z cesty, aby mohla do domu, který zvenku působil dosti nepřívětivě, ale vnitřek byl teplý a voněl domovem.
 

Andy stál u plotny, Dis s Eve byli u krbu, Mike seděl u stolu a Mu tady nebyla, ale z horního patra byli slyšet slabé kroky, takže bylo jasné, kde se nachází.
 

Elen se vrátil k Andymu a společně dochystali snídani, která se skládala z míchaných vajec, slaniny, toustů, párků, ale i ovoce, cereálií a mléka. Na stole skočili i dva větší džbány, jeden byl plný vonící kávy a druhý byl plný teplého ovocného čaje. Každý si mohl vybrat, co rád posnídá.
 

Všichni se posadili ke stolu a mohlo se začít jíst. Po jídle bude čas na dotazy.

Elen a jeho dům

Dis, Andy, Mike, Muriel, El

Jakmile jsme vešli dovnitř, vrátili se mi vzpomínky na dětství, které jsem tady strávila. U krbu, kde nyní seděla Dis jsem někdy i spávala, vnímaje horké teplo plamenů. Tehdy jsem ještě bláhově doufala, že se maminka vrátí, nevrátila.
 

Ze vzpomínek mě vytrhla Dis, která se mě ptala, jestli je mi už lépe. Překvapivě jsem se cítila poměrně dobře, jen jsem byla unavená a břicho trochu bolelo, ale nebylo to nic, co bych neustála.
 

,, Je mi docela dobře, děkuji za optání, rozhodně není hloupé!“ usměji se a posadím se vedle ní ke krbu, plameny mě vždy přitahovali, i když byl můj živel elektrický.

Ohlédla jsem se na Elena, který chystal snídani, pak se k němu připojil i brácha, tak jsem se podívala na Dis.
 

,, Ničeho se nemusíš bát, Elen ti pomůže zvládnout tvůj živel, pomohl i mě a to hodně. Brácha svůj živel zvládl téměř dokonale a to jenom díky Elenovi, on je zvláštní, ale to poznáš,“  jemně se dotknu její dlaně na znamení, že kdykoli bude potřebovat, budu tady pro ni.
 

Nakonec jsme se všichni sešli v kuchyni a na stůl přišla snídaně. Nebyla jsem si jistá, zda něco zvládnu sníst a tak jsem zvolila jenom müsli s mlékem a čaj. Věděla jsem, že po snídani se já půjdu prospat, abych se trochu ještě zotavila.

Snídaněěěěě

~Andy, Mike, Muriel, El, Eve~

,, No, řeknu ti to takhle Dis, všechny pokoje jsou Vám tak trochu uzpůsobeny, poznáte to, až do nich vejdete!“

Zazubila jsem se na něj. „Díky,“ byla slušnost poděkovat za takovou informaci a nemohla jsem si pomoct, ale Elen mi někoho připomínal, jen jsem nevěděla koho. Možná z nějakého seriálu, či co.

,, Je mi docela dobře, děkuji za optání, rozhodně není hloupé!“

Aspoň to mě trochu uklidnilo. Měla jsem o Eve strach. Nikdy jsem se o nikoho tak nebála. Sice jsem nemohla říct, že bych jí znala bůhví jak dobře, ale naše živly nás propojovaly. Kdyby se něco podobného stalo Mikeovi, El nebo Muriel, nejspíš bych se zachovala úplně stejně.

,, Ničeho se nemusíš bát, Elen ti pomůže zvládnout tvůj živel, pomohl i mě a to hodně. Brácha svůj živel zvládl téměř dokonale a to jenom díky Elenovi, on je zvláštní, ale to poznáš.“

Podívám se dolů na naše ruce a následně se usměju. „Věřím, že byste nás s Andym netahali někam, kde by to nemělo cenu. Už se těším, co na nás vytáhne,“ mluvila jsem pravdivě. Trocha boje se živlem by taky neuškodila.

Než jsme šly s Eve do kuchyně, dala jsem jí ruku kolem ramen a opřela svou hlavu o tu její. Tuto chvíli jsem nechtěla vymazat ze svých vzpomínek. Její energie mě uklidňovala a otázkou bylo, jak jsem já působila na ni.

Nakonec jsme se však zvedly a šly se najíst. Sedla jsem si na židli a natáhla se pro talíř, na kterých jsem dala míchaná vejce, párek a ještě jsem chvíli z pytlíku dolovala chleba. „Tak dobrou chuť,“ usála jsem se na všechny okolo a pustila se do jídla. Nemohla jsem si však nechat ujít jeden pohled k Andymu a ihned jsem uhnula nervózně pohledem, pokud mne zaregistroval.

...V cizím domě, na cizím území, s cizími lidmi - mé srdce puká strachem...

Elen a něco o tom, se stane

Andy, El, Eve, Mike, Mu, Dis

Všichni jste se pustili do snídaně, která byla vydatná a trochu Vám rozjasnila den, i když ne všichni mohli hovořit o tom, že by se cítili dobře. Například Mu pořád musela myslet na to, co se jí stalo.
 

Jakmile všichni dojedli, tak Andy vzal talíře a odnesl je do myčky na nádobí, pak se usadil a podíval se na Elena. Bylo jasné, že Elen začne hovořit.
 

„ Dovolte mi říci, že jsem rád, že jste všichni nakonec v pořádku dorazili. Měl jsem starost, snažil jsem se Váš částečně sledovat, ale bylo to velmi těžké. Velmi mě mrzí, co se stalo tvému otci Muriel,“ podíval se Muriel do očí a bylo vidět, že to myslí zcela upřímně. Jeho pohled působil na duši jako med, uklidňoval a tlumil bolest. Muriel mohla cítit, jak bolest ze ztráty otce, pomalu otupuje. Její element se stabilizoval a uklidňoval, ale to mohli cítit všichni. Jejich element v těle předl jako spokojené kotě.
 

 „ Bude to pro tebe těžké, stejně jako pro ostatní, že již neuvidí svou rodinu. Ale mohli jste již vidět, že ti, co po Vás jdou, se nezastaví před ničím. Jistě se ptáte, kdo po Vás jde a proč. Proč zrovna vy? To, že budete mít moc elementů, bylo rozhodnuto již velmi dávno. Asi si myslíte, že osud neexistuje, ale on existuje. Jistě můžeme jím manipulovat, ale nejde to nikdy zcela. Můžeme ho jen lehce ovlivnit,“ jeho hlas byl tichý a uklidňující, ale nebyl magický. Neovlivňoval Vás, pouze Vás lehce konejšil a pomáhal Vám se uvolnit a přijímat všechny informace, které Vám poskytuje.
 

„ Jak jste si mohli všimnout, tak svět pomalu, ale jistě umírá. Lidé si neváží toho, co dostali a ničí všechno, co jim příroda a Země nabídla jako dar, ale oni neví, kde končí jejich chamtivost. Tomu, že svět se mění. Je to, že se čím dál častěji objevují zemětřesení a počasí, které se v některých zemích nikdy neobjevilo, se najednou objevuje. Je to blázinec. Země se rozhodla se bránit, a proto jste se narodili vy. Jakmile se plně naučíte ovládat svou moc, tak pomůžete zachránit Zemi před těmi, kteří ji ničí!“ podíval se na Vás a doufal, že chápete důležitost svého bytí.

Nyní byl čas se ptát.

Tak trochu nadnesený úkol, který nelze splnit

Konečně pořádné jídlo! Prolétlo mi hlavou a jedla jsem do doby, než jsem cítila, že mám dost. Aspoň jsem četla jednou v jedné knize, že aby se člověk dobře najedl, musí cítit plnost. Samozřejmě to nesmí být přejídání, jinak si přivodíte různé nemoci, obezitu a o srdci nemluvě. Po celou dobu jsem čekala, jestli Elen něco neřekne. Vypadá jako jeden herec. Nemohl jsem si tuto myšlenku odpustit. Sice jsem si nebyla jistá, kde jeho dvojník hrál, ale i tak jsem měla potřebu nad tím neustále šrotovat.

Mu, ač trochu schlíplá, dorazila, nechyběl tu Mike ani El. Konečně jsme byli zase pohromadě. To auto nepočítám. Dopravní prostředky nejsou určeny k rodinným večeřím a oslavám. I když pro romantickou chvilku jsou jak stvořené. Trochu jsem se i ušklíbla. Omlouvám se za své chlípné myšlenky, nevědomky jsem se podívala na Andyho. Och bože! Kšá, jsi prase, Dis!

„Dovolte mi říci,...“

Konečně Elen projevil trochu smyslu pro tradičnost seznámit nevědoucí s nenormálním, i když se nejdřív otočil na Mu. Bylo mi jí strašlivě líto. Nevím, co bych dělala, kdyby někdo zabil mého otce. I když jsem jej neviděla dlouho, stále jej mám ráda. I přes ty všechny problémy. Elenův hlas mě uklidnil. Pousmála jsem se na Muriel a následně věnovala úsměv každému u stolu. Boha, takhle bych se chtěla cítit stále.

To, co nám Elen pak řekl, se mi za mák nelíbilo. O rodinu nešlo. Tak nějak jsem se učila žít sama. Jediný, kdo mu bude chybět, bude táta. Osud? Ne, v tom bude něco víc, než jen osud. Nevěřím, že by příroda takto mluvila sama za sebe. Vždycky spala… ok, trocha toho zemětřesení, takm zase tsunami... tak proč by měla do boje povolávat někoho, jako jsme my?

Mike mi mluvil z duše. Na jeho slova jsem přikývla a chvíli nad tím uvažovala, než jsem vůbec něco řekla: „Nechci být neomalená, nebo tak, ale Mike má pravdu. Lidi mají své potřeby a vzít jim je stejné asi jako hasit oheň benzínem. A pokud bychom měli zachránit planetu, tak nevidím jinou možnost, než odstranit to, co je toho příčinou. Tou příčinou jsou lidé a já tu nejsem proto, abych svým živlem vraždila. To fakt ne. Pokud jim ovšem nechceš říct, že jsme bohové seslání na půdu zemskou, abychom pomohli pochopit. A i kdyby, oni nebudou poslouchat. Jak je chceš přimět změnit názor na přírodu? Zmáčkneme čudlík restart a bude vše okey?“ Teď jsem si to asi zavařila u Andyho, ale nejsem jediná, kdo v tom vidí jistou bláhovost a naivitu. Koukla jsem na Mika, zda s tím souhlasil, či ne.

...Víra předchází zázraku...

E-extrahuje? Firetruck!

 "Vždyť nikomu nemusíme nic nutit a nemusíme nikoho zabíjet - stačí jim nabídnout tu možnost a ukázat jim pravdu. Pořád je mnoho lidí, kteří chtějí planetě pomoci..."

Dobře, tak jediná Mu projevila zájem o pomoc planetě. Každého názor. Já se spíš vyděsila a měla pocit, jako by to mělo se mnou každou chvíli šlehnout. Víte, já miluji vtipy nebo úkoly, které jsou téměř nemožně splnitelné, ale tohle? Od toho dávám ruce pryč! Nevědomky jsem dala i ruce nahoru, a když jsem na mě všichni dívali jak na vola, spustila jsem je dolů.

A pak Elen přiznal, že si dělal legraci. Můj výraz v tu chvíli vypadal, že ho každou chvíli zaškrtím. Snad jen díky Mikekovi jsem se nadechla a trochu se zklidnila.

„Dobře… takže všichni, co vlastnili element před náma, tak umřeli. Jak dlouho už tohle trvá? Ptám se jenom ze zvědavosti. Protože, čistě teoreticky, bysme taky mohli být první generace vůbec, co by to mohla přežít. A co máme udělat? Zabít ho?“

Podívala jsem se na něj. Alchymista, co extrahuje živly? Jestli je i tohle sranda, tak mě už nikdo nezastaví, abych Elenovi zakroutila krkem. Vzpomenu si na rodinku Simpsonových.

„Takové legrácky si, prosím tě, na příště odpusť,“ zabručela jsem nabroušeně. „No, a jakou máš schopnost?“ reagovala jsem tím na Mikea. „To by mě zajímalo. Nějak z tebe necítím nic, jako z ostatních.“

To průhledné cosi

~prostě všichni~

Poslouchala dál Elena, jelikož mě zajímala odpověď na otázky, které mu byly položeny a ne jednou. Mimoděk jsem se podívala na Mika, zda zatím souhlasí s tím, co říká. Zmínka o jiných padlých elementech mě moc neuchlácholila. Spíš jsem chytla zvláštní svrbění na prstech a honem si je sepjala k sobě, abych byla o něco klidnější.

Můj pohled následně putoval k Eve a Andymu. Tak proto to všechno vědí. Bylo jasné, že pokud pocházíte z přímé linie, tak se schopnosti projeví v útlejším věku, než jak tomu bylo u nás. Už si ani nepamatuju, kolik mi bylo a nebo... přestala jsem přemýšlet. Jméno Mentus není zrovna často používané a navíc to připomíná bonbóny Mentos. Tak na tohle fakt nezapomenu.

„Doufám, že Vás moc nevyděsím!“

Vlastně mě zajímalo, jaká moc je jeho vlastní. Chvíli jsem se divila, proč zavírá okenice a tak, ale pak se proměnil a já zůstala zírat na co něco s otevřenou pusou. „C-co jsi zač?“ špitla jsem trochu vyděšeně. Ani jsem si nevšimla, že jsem se přisunula blíž k Andymu, jako by mě ta věc měla najednou spolknout.

Elen = Elementál

Všichni

Elen se snažil ostatním vysvětlit to, co my jsme už dávno věděli. O tom, že Mentus existuje, jsme věděli už dávno, stejně jako o tom, co je Elen ve skutečnosti, ale chápal jsem, že bude těžké pro ostatní, aby to pochopili.
 

Elen jim vysvětlil, co je podstata toho, že jsou tady a pak po něm chtěli, aby jim řekl, co vlastně je. Jaké má schopnosti. Zvedl se a zadělal okenice. Moc dobře jsem věděl, co bude následovat, a připravil jsem se na nejhorší. Na strach, nejistotu a možný útěk.
 

Elen na sebe vzal svou podobu elementála. Je tvor bez jasného tvaru, jako kdyby byl z kouře, vypadá velmi křehce, ale přitom je velmi silný. Elen však v této své podobě nemá ústa a tak jsem se ujal slova. Avšak nevzdaloval jsem se od Dis, která se ke mě asi trochu vyděšeně přitiskla. Lehce jsem ji objal kolem ramen. Ptala se, co je Elen zač a její hlas se lehce chvěl.
 

„ Dovol mi, abych ti to vysvětlil já, Elen v této podobě nemá mluvidla a do hlavy ti lézt nechce, aby ses necítila nepříjemně. Elen je elementál. To je takový zvláštní tvor, který dokáže ovládat všechny živly, ale ne v takové míře jako my. On nám může pomoci své schopnosti zvládnout, ale nikdy nebude lepší, než jsme my. A rozhodně se ho nemusíme bát a mě můžeš věřit Dis!“

Mike je prostě borec, ehe

~all~

Takže Mike se pokoušel docílit sáhnutí si na Elena. Musím uznat, že tohle mě spíše pobavilo a navíc, když už mi Andy dal ruku na ramena, tak jsem se málem rozplynula já sama. Stále cítím, jaký náboj to vytvoří mezi mnou nebo jím, či Eve, když se navzájem nějak dotkneme. Víte, na Mika jsem ještě nesahala, ale možná by se mezi námi taky vytvořilo nějaké zvláštní spojení, protože země a oheň nemůžou být bez sebe a co teprve vzduch. Stále nevím, jak jsou na tom Muriel a Eléonore. K diskuzi máme ještě spoustu času.

„Ano, je to dost podobné, ale je to i trochu nepříjemné, protože ti jeho hlas rozonuje v hlavě zvláštní ozvěnou, ale jestli to chceš zkusit, tak ti to může předvést sám Elen!"

Takže já to zkoušet nechci. Rozhodnu se, protože pocit někoho slyšet v hlavě se mi vůbec nelíbil, ale bohužel mé přání nebylo vyslyšeno, jelikož to Elen vážně udělal! Lehce jsem se zamračila, ale nic jsem neříkala. To si s ním ještě vyřídím. No co, tak hold největší pálku získal Mike a my jen takové to šumění moře.

„Takže,“ nabrala jsem trochu kuráže promluvit, „díky tomu, že je Elen element, nás všechny může učit?“ podívám se na Andyho. Nechci, aby mi Elen zazněl v hlavě. „Chápu to dobře?“ Okey, bylo to určitě už zmíněno, ale potřebuju se ujisti, ne?

Uprchnuvší El

Všichni

V tichosti jsem sledovala, jak Elen všechno vysvětluje, i když z počátku si mohl ten hloupý vtip odpustit. Pak jsem, ale nespouštěla oči z ostatních. Dis zabránil udělat nějakou hloupost Andy a já si všimla El.

Po Elenově přeměně se začala chovat divně. Sledovala jsem ji s napětím, připravená zasáhnout, kdyby začala zmatkovat, ale ona se jenom zvedla a odešla do svého pokoje. Podívala jsem se na ostatní a zvedla jsem se také.

Došla jsem k jejímu pokoji a lehce jsem zaklepala na dveře: „ El? To jsem já Eve... můžu dál?“

Čekala jsem, až odpoví, nechtěla jsem ji do pokoje vtrhnout jako velká voda a raději jsem tedy vyčkala. Pokud mě pozvala dál, vešla jsem. Pokud odmítne, mluvím s ní přes dveře.

„ Chápu, že je to všechno pro tebe nové. Každý z Vás si toho hodně prožil, ale věř, že nikde nejsi více v bezpečí než u Elena. Vím, že jeho vzhled je poněkud šokující, stejně jako to, že ty máš v sobě nějakou moc, ale zvykneš si. Bude to asi trvat, ale já doufám, že pochopíš, že to má nějaký účel a že jsem tady pro tebe, kdybys cokoli potřebovala!“

Vysvětlování pokračuje

Všichni, kromě El

Mike byl z Elena dosti unešený, avšak El tak nevypadala. Utekla do svého pokoje, Eve se vydala za ní a já to nechal na sestře. Pak jsem se podíval na Elena, který zatím odpovídal Mikovi na jeho dotazy. Elen si asi uvědomil, že jeho hlas není asi pro každého příjemný, tak trochu ztlumil sílu svého hlasu, ale Mikovi to i tak způsobilo zvonění v uších.

„ Cítím, když mnou tvá dlaň projede, ale nebolí to nebo tak. Jen to cítím, jako kdyby ses mě dotkl normálně. V této podobě nemám žádné zvláštní potřeby. Čerpám energii z okolí, rostlin, zvířat a podobně, ale je to tak malé množství, že to neublíží a dokážu takhle vydržet hodně dlouho, ale nemám potřebu být v této podobě dlouho,“ sotva to dořekl, tak se zase změnil do své lidské podoby a posadil se k nám.

Potom, co Elen domluvil jsem se podíval na Dis, která se ptala, jestli nás Elen může učit díky tomu, že je element.

„ Ano, Dis.... chápeš to dobře. Díky tomu, že je Elen element, tak má schopnost ovládat všechny živly, a tudíž on jediný Nás může pomoci ve zvládnutí našich živlů!“
Čekal jsem, jestli nebudou mít ještě nějaké dotazy a pokud žádné nepadli, tak jsem se podíval na Elena a ten lehce kývl hlavou a začal mluvit: " Pokud si na to troufáte, můžeme začít s tréningem. Jen základním samozřejmě a Andy mi s tím pomůže!" 

Ne pro všechny je to brúžo

Trochu mě zarazilo, když se El zvedla a zmizela. Na to se zvedla Eve, aby jí šla nějak utěšit. Takže zatím jsme tu zbyli jen tři s Andym a Elenem, který se po chvíli konečně proměnil do své lidské podoby, v níž vypadal hmotněji. No dobře. Vypadal jako člověk a tak zůstat klidně i může!

„Ano, Dis.... chápeš to dobře. Díky tomu, že je Elen element, tak má schopnost ovládat všechny živly, a tudíž on jediný Nás může pomoci ve zvládnutí našich živlů!“

Dobře, tahle domněnka mi byla potvrzena, takže jsem se mohla cítit klidněji. Víte, ono mi celkem vrtalo hlavou, jak bych mohla zvládnout svůj element, když jej tu nikdo neovládal a najednou se objeví někdo, kdo umí vše. Zatím jsem se mohla cítit klidně.

„ Pokud si na to troufáte, můžeme začít s tréningem. Jen základním samozřejmě a Andy mi s tím pomůže!"

Takže Mike je pro, pomyslím si už mnohem vyrovnaněji a zazubím se na Andyho. „To já taky a jak říká Mike, chvilku počkejte, natáhnu na sebe něco, co by nebylo škoda spálit,“ vstanu. A neškodilo by mít něco jako ohnivý muž z Fantastické čtyřky. Mohla bych lítat? Krásná představa, ale nejspíš nesplnitelná.

Takže v závěsu za Mikem jsem se vydala do svého pokoje, kde jsem se oblékla do něčeho více sportovního a méně elastického. Pak jsem opět vyšla ven ve chvíli, kdy si to Mike rázoval za El a já pohlédla na Eve (snad tam ještě stála) a usmála se na ni. „Bude trénink,“ prohodila jsem a pak ještě dodala: „Jak jí je?“ No, ani jsem se ptát nemohla, jelikož jsem vše viděla, a abych je nerušila jsem se vydala zpátky do kuchyně.

Odmítnutí pomoci

El, Mike...sama

Moje snaha přesvědčit El, aby mě pustila za ní, nedopadla...odmítla to a dokonce mluvila Francouzsky, takže to byl dost problém. Jediné, co jsem ji rozuměla, bylo odmítnutí a pak jsem zahlédla Mika, jak jde do svého pokoje. 
Chvíli jsem naslouchala, jak Mike na EL mluví a pak jsem odešla. Bylo vidět, že nyní El potřebuje někoho jiného než mě.

Odešla jsem do svého pokoje. Byla jsem stále utahaná z toho, co se dělo kolem. Věděla jsem, že nyní se mnozí zúčastní tréninku, ale asi ne všichni. Jak El, tak Mu byli velmi citlivé a tohle všechno snášeli hodně špatně. Na jednu stranu jsem je chápala, ale na tu druhou jsem chtěla, aby se nebáli a hlavně, aby pochopili, jak podstatné to je. Nejsou jediné, kdo o někoho přišel. My s Andy jsme přišli o oba rodiče a nejen je… o celou rodinu, všichni naši příbuzní, protože jsme byli z jedné linie ovládající živly, zemřeli.

Se slzami v očích jsem usnula na posteli s vědomím, že se zatím o všechno postará Andy a Elen. 

Jde se trénovat

Zatím jenom já, Elen a Dis

Dis, stejně jako Mike souhlasila, že se vrhneme na trénink. Oba se však rozhodli obléci si něco vhodnějšího. Asi měli pravdu. Mohli by si oblečení zničit a pak by neměli, co na sebe. Lépe zničit něco, čeho Vám pak nebude líto.
Počkal jsem s Elenem v kuchyni. Nádobí už bylo umyté a my neměli, co dělat, tak jsme se na sebe jenom dívali. Muriel odešla do svého pokoje bez jediného slova. Oba jsme o ní měli starost.  Už od začátku byla velmi tichá a poté, co jí zemřel otec, byla nevyzpytatelná. 
Nevěděli jsme, zda se z toho někdy dostane a pochopí, ale doufali jsme to a pak nás překvapila i El.

Právě ona vypadala docela v pohodě a nyní se zachovala podobně jako Mu, ale věděli jsme oba, že to bude chtít čas.  
" Myslíš, že to zvládnou?" zeptal jsem se Elena a myslel jsem tím všeobecně každého z těch, kteří s námi přijeli.
" Nevím Andy, nevím...jediný, kdo mi přijde slibný je Dis a Mike, ale může to být jen předčasné rozhodnutí...ještě je neznám a taky uvidíme, jak moc budou schopní pochopit svůj živel natolik, aby se stali jedním z něj. Uvidíme, všechno ukáže čas!"

Nastalo ticho a přerušilo až, když Dis sešla ze schodů dolů. Nikdo další nepřišel. 
" Kde jsou ostatní?" zeptal jsem se.
" No asi začneme bez nich a pak se k nám přidají, co ty na to?" dodal jsem, když mi odpověděla. 

Trénink

~Andy, Elen~

Eve mi neodpověděla a tak jsem to nechala být a sešla dolů do kuchyně, kde byl jenom Andy s Elenem. Možná jsem v jejich pohledech zahlédla něco, co se mi vůbec nelíbilo. Nejistota mnou lomcovala celý život a ráda bych se jí zbavila.

„Hm?“ prve jsem nepostřehla, na co se mě Andy ptal. „Jo, aha... no, všichni jsou u sebe,“ odpovím mu a pak se usměju nad jeho druhou otázkou. „Dobře. Ráda bych konečně zvládla svůj živel. Už jsem s ním natropila dost potíží.“ A hlavně jsem ublížila mnoha lidem, které jsem měla a mám ráda.

Dojdu si pro skleničku, do níž naliju vodu. Mám trochu žízeň a na suchu tu být nechci. „Eh, doufám, že to nevadí,“ kouknu na Elena. Nádobí bylo umyté a já tu špiním další. „No, a kde budeme trénovat?“

Začátek tréninku

Dis, Andy

Dis si vzala vodu a Elen se jenom usmál a zakroutil hlavou ve smyslu, že to rozhodně nevadí. Pak jste se vydali společně ven a šli jste za dům. Kde nebylo nic jenom louka, v dáli šuměla voda. Byl tady klid, jen ptáci zpívali a nikde nebylo nic, co bys mohla spálit. Tráva byla ještě mokrá z ranní rosy. Slunce bylo na východě a slibovalo pěkný, slunečný den, i když poněkud chladnější v této oblasti.

Elen se podíval na Dis, když se zeptala, kde se bude trénovat: " Přímo tady Dis. Nemusí se bát použít svou sílu. Chci, abys zkusila předvést mi, kolik toho dokážeš. Andy tě když tak zastaví, kdyby se něco mělo stát. Chci jenom vidět, jak daleko dosahují tvé síly, tak do toho!"  

Zkouška oněm

~Elen, Andy~

Když jsme vyšli ven, kde teoreticky neměl přijít nikdo k újmě, najednou jsem pocítila nervozitu. Nikdy jsem nezkoušela ze sebe vydolovat oheň jenom tak. Neuměla jsem to a nebyla jsem si jistá, jak na to. Navíc jsem měla strach o Andy. Co kdybych mu sežehla vlasy nebo obočí?! Pak by se mnou beztak už nebavil.

„No, tak já to zkusím, i když vůbec nemám ponětí, co dělat,“ řekla jsem to hned na rovinu.

Postavila jsem se do postoje, který mi přišel v tuhle chvíli cool, ale za pár minut zjistím, že to tak cool není. Zavřela jsem oči a soustředila se na svůj život. Vždycky jsem cítila plamen uvnitř sebe, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak složité dostat jej ze sebe. Zatnula jsem zuby a zkusila jsem ještě větší soustředěnost. Ale ani to mi nepomohlo.

No tak, Dis, to dokážeš. Je to tvůj živel.

Opět jsem se ponořila do svého nitra a v tu chvíli se něco ve mně pohnulo. Byla jsem tak nadšená tou změnou, že jsem otevřela oči a vyslala proud ohnivé energie ze sebe ven.

Pocit to byl sice úžasný a mohla bych být i pyšná, ale výsledek byl asi taková. Z prstů se mi uvolnil malý plamínek stejné velikosti jak u svíček, zaprskal a s pšouknutím zmizel. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a nedokázala jsem se pohnout, jak trapně jsem se cítila. Ten plamínek si pšouknul!!!

Druhý pokus

Elen se netvářil moc nadšeně. Spíš jsem měla dojem, že mě bude chtít každou chvíli sežrat. Jen díky Andymu jsem se dokázala zklidnit natolik, že jsem se na něj usmála a přikývla. „No, pokusím se, ale oheň se u mě objeví jenom, když chce, když jsem naštvaný nebo mám strach,“ podotkla jsem. Věděla jsem však, že takové pocity nemůžu používat, protože jsou stejně nestabilní jako živoucí se plameny.

Pak předvedl svoje dílo, na což jsem dokázala zírat jen s otevřenou pusou a říct: „Wau!“ To chci taky umět! Ohnivá koule by se šikla.

„Neboj se toho, co bys mohla dokázat, usměrním to, než se něco stane!"

„Já ti věřím, Andy,“ usmála jsem se na něj. Přece jenom jeho obětí kolem ramen pro mne znamenalo hodně a zapálilo jakýsi plamínek v mém srdci. Ještě nikdo ke mně nebyl tak hodný. Okeeey, byl, ale necítila jsem nikdy to, co jsem cítila právě teď. Jeho energie jako by mnou proplouvala a líbilo se mi to.

Tak i tentokrát, bez nějakého bojového postoje, jsem zavřela oči a pokusila se nakouknout do svého nitra, kde mi hořel oheň. Opět jsem jej uchopila a pokusila se s ním splynout. Bylo to těžké, jelikož neustále kamsi uhýbal a nechtěl se nechat. Oheň je nevyzpytatelný živel, a i když pálíte půdu pro rozšíření louky, neznamená to, že jej máte pod kontrolou. Stačí, aby zafoukal prudší vítr a chytil se nejbližšího suchého stébélka. Pak se začne přiživovat na dětech země a pokračuje ve své ničivé síle dál. Sálá z něj teplo, druh energie, která dokáže rozpohybovat i ty nejtěžší kolosy.

Z mých konečků prstů najednou unikl žár ve tvaru proudu. Bylo to tak neočekávané, až jsem se lekla a uskočila vyděšeně do zadu. Nebyl to žádný pšoukající plamínek, ale nebyl to ani mocný plamen, jímž bych mohla všechno kolem sebe uškvařit. Cca velikosti ohně hořícího na klacku, který jste strčili do ohniště a následně vytáhli.

Dis a ohnivý...zážeh

Dis, já a Elen

Dis se pokusila vyvolat svůj oheň podruhé. Bylo to již lepší, i když stále to bylo slabé.  Elen se na mě podíval a pak se podíval na Dis.

„ To už bylo lepší, Dis, ale teĎ zkusíme něco jiného. Zkusíš ovládnout oheň, který na tebe hodím, ano? Nebude to moc velký oheň, jen malá kulička, ale po tobě chci, abys ho zkusila udržet ve stabilní podobě a až se na to budeš cítit, trochu mu přidala, chápeš, jak to myslím?“

Sledoval Dis pohledem, ale už ho měl mnohem vlídnější než předtím. Došlo mu, že by se měl trochu kontrolovat. Elen to myslel dobře a někdy dokázal být velmi přísný, ale měl dobré srdce. Stoupl si kousek před Dis  a chvíli se soustředil. Pak se mu mezi prsty vytvořil malý plamínek, který se přesunul na jeho dlaň a začal se měnit v malou kuličku. Vypadala jako lískový oříšek, ten pak podal Dis.

A už lítají koule

~Andy, Elen~

Byla jsem trochu nejistá, jelikož ovládání ohně byla asi ta nejsložitější část. Ale pokusit jsem se o to mohla. Přikývla jsem Elenovi, že vše chápu a sledovala jsem jej, jak vytváří malou ohnivou kouli. Nebyla nijak velká, takže z ní nešel ani strach. Část, kdybych jí měla zvětšit se mi nezdála zas tak složitá, pokud mi ten ohýnek prostě zmizí.

Elen mi předal tu malou kuličku a já na chvíli přestala dýchat, jak jsem byla napjatá. Pokusila jsem se soustředit na ohýnek. Nezmizel. Plápolal mi nad rukou a já se usmála. „Ani nevím, jak to dělám,“ vzdychla jsem překvapeně. „Teď to mám trochu zvětšit?“

Začala jsem se soustředit a zaměřila svou vnitřní energii rovnou do ohnivé koule. Lehce se zatřásla a hrozila vyhasnutím. Ne, ty to zvládneš, Dis! Snažila jsem se v duchu nějak podpořit. Jen se soustřeď. A ono mi to snad i pomohlo. Kulička se začala pomalu zvětšovat. Bylo to tak zvláštní. Najednou jsem cítila, že se můžu se svým živlem více propojit, ale než dojdu k cíli, budu muset hodně pilovat.

„Páni,“ usmála jsem se potěšeně.

I did it!

Byla jsem nadšená, že se mi povedlo ohnivou kuličku udržet a trochu ji zvětšit. Málem jsem se zubila na celé kolo. Elen mě pochválil a následně jsem si šla sednout vedle Andyho, který se mě zeptal na pocity. Uf, jen kdybych to mohla vyjádřit slovy.

„Ani ti nevím,“ zazubila jsem se na něj. „Tohle se mi ještě nikdy nepodařilo. Většinou jenom buch a pak omluvy, že jsem to zase pokazila.“

Sledovala jsem i Mika při jeho zkoušce ohněm. V jeho případě spíš skrze buš. Usmála jsem se, když malé kvítko prorazilo půdu a vykouklo na svět. Mezitím jsem se otočila na Andyho a zeptala se: „Můžeme své živly nějak propojit? Asi mluvím trochu jako filmový fanoušek, ale znám jeden komiks W.I.T.C.H., kde využily svých vlastních živlů, aby se útok stál silnějším. Můžeme to udělat i my?“

Mu se předvedla a jdeme na další

Všichni

Nyní přišla na řadu El. Postavila se, že si to chce taky zkusit. Zeptala se Elena, co by si tak představoval a on už chtěl říct, co by po ní chtěl, když Vás všechny vyvedlo z míry, kolik potenciální síly se objevilo ve vašem okolí. Všechny to přitáhlo k domu, kde si Muriel „hrála“ s vodou, ale takovým způsobem, že Nás všechny mohlo klidně zamrazit.

Byla skutečně dobrá. Elen ji zaujatě sledoval. Jako nejspíš všichni v naší skupince. Konečně došla až k nám. Musel jsem se na ní usmát: „ No páni, Mu... to bylo úžasné!“

Elen se na mě podíval a já nechal mluvit jeho, protože bylo vidět, že chce něco říci a já se zatím věnovat dotazu Dis, zda se elementy mohou křížit: „ Ano, elementy se dají míchat, ale je to hodně složitý proces... já bych to možná zvládl, ale ještě jsem to nezkoušel, třeba se nám někdy poštěstí!“ mrknu jedním okem a zadívám se na Elena, který zrovna Mu říká, že předčila jeho očekávání, a že je nadšený z toho, co nyní předvedla.

Pak se otočil na nás na všechny: „ Nechám Vás trénovat společně. Mike bude trénovat s El. Muriel se propojí, hmm... Eve!? A Dis bude s Andym. Budu Vám dělat koordinátora a budu k tréningu dávat připomínky, ale chci, abyste si všichni vyzkoušeli svou moc!“