Andor.cz - online Dračí doupě

Introduction

Rok 2535.
Planeta Země již dávno není jedinou kolébkou lidského života v galaxii.
Kromě Země jsou další tři planety, jež se stali výspou lidské rasy.
Jejich jména jsou Reach, Destiny a Hope.
Reach a Destiny jsou větší než Země, velikostí připomínají Saturn. Kdežto Hope je planeta velikostí podobná Marsu.
Klimatické podmínky na všech planetách jsou podobné jako na Zemi.

O mezihvězdném cestování tedy nemusí být zmínka, všechny čtyři planety udržují kontakt a pomáhají si jak jen to jde.
I přes suverenitu, jež kolonizované planety mají, chovají nezměrnou úctu vůči "Matce Zemi".
Jistě, najdou se jedinci, jež by byli rádi za absolutní autonomii, ale stále je dost obyvatel koloniálních planet, jež chtějí udržovat kontakty se starou vlastí.

Chloubou této "aliance" je její vojenská síla.
Interstelární námořnictvo, armáda, ale co víc, vojáci, jež spousta lidí nenazve jinak než "Spartan".
Každý, kdo stál v boji proti Sparťanům, vypráví o vysoké bojové efektivitě.
Jeden tento voják dokáže zlikvidovat celý oddíl aniž by sám utrpěl zranění.


Ovšem v poklidném životě lidských planet má nastat změna.
Změna, jež otřese základy civilizace a ukáže, jak je lidstvo připraveno na roli "vesmírného cestovatele".

Destiny - velká událost

Sluneční paprsky mi pronikaly skrze úhledně sčesané prameny vlasů na krk, zbytek trpěl stočený v malých spirálkách připnutých díky sponkám blíže u hlavy. Bylo mi horko.. horko a příjemně i nepříjemně zároveň.
Chystala se velká chvíle dvou lidí, kteří mi byli vážně blízcí, ale zároveň to ve mně zanechávalo hořkou pachuť všech těch krátkých vztahů, které mi nevyšly. Asi to prostě není můj osud, no co. Děti jsem nikdy nechtěla, takže si nemám na co stěžovat.

Oddávající pronášel úvodní řeč.
Rose vypadala úžasně. Nevím, kolik komu zaplatila, ale pochybovala jsem, že všechno to líčení, dokonalá pleť, no zkrátka každý detail, byl jen čirou náhodou. Co se týkalo jejích velitelských schopností, nemohla být řeč o tom, že by je snad nezvládala. Vždy byla klidná, rozvážná, autoritativní, na druhou stranu celá tahle profesionálnost poznamenala ten zbytek, který jí měl dělat ženou. Módní styly jí byly cizí, stejně jako kombinování oblečení. Jenže koho to dnes zajímalo? Vždycky se dalo najít řešení v podobě setů oblečení, které k sobě zkrátka patřily.
Jak jsem ji tak sledovala ve svatebních šatech, jejichž vlečka se táhla dobrého půlmetru po zemi, musela jsem nad tím vším přemýšlet. Zkrátka se to samo nabízelo.
Co já dělám špatně, že nejsem na jejím místě?
Usmála jsem se.
Byly jsme velmi dobrými přítelkyněmi už několik let, znaly jsme se, mnohé spolu zažily a já se dnes trochu bála, že o to všechno přijdu. Bude chtít založit rodinu a –
Buď jsem z toho nějaká špatná, nebo mi někdo dal něco do pití..

Zamračila jsem se na skleničku, kterou jsem zlehka třímala v prstech, a rozhlédla se kolem sebe, po zbytku hostů. Většinu z těch lidí jsem znala alespoň od vidění.

Přišel čas na manželské sliby, to jsem se již docela oprostila od sebelítosti a jen s kyselou myšlenkou uznávala, že tohle by nebylo nic pro mě. Velké obřady, sláva, načančanost hodná princezny, kdepak..

Hotel zůstával za mými zády, ve vzduchu voněla směska nejrůznějších parfémů a květin, které zdobily zábradlí venkovní terasy. Původně se mělo všechno odehrát uvnitř, ale bylo moc hezky na to, abychom si to nechali ujít.

Svatba

Po manželských slibech přišel čas na nesmrtelné "Ano", následovaných novomanželským polibkem. Všichni hosté propukli v nadšených jásot. Rodiče obou novomanželů plakali dojetím.
Ani tobě se nevyhnuli.
Následné focení a podobné náležitosti, kam mimo jiné patří i házení kytice. A jak moc jsi ji nechtěla chytit, nakonec to byla tvá ruka, jež držela kytici pevně a odhodlaně.
Rose byla nadšená že kytici máš právě ty.

Hostina byla velkolepá a spousta lidí se bavilo tím jak se novomanželé snažili najíst pomocí proslulé děrované lžíce.
Bylo vidět že se rodiče nevěsty rozšoupli a dceři zajistili opravdu velkolepou svatbu.
Co nikdo netušil bylo to, že za pár hodin bude integrita tohoto dne ohrožena jako trup lodi po zásahu.

O tři hodiny později, když byl svatební večírek v plném proudu a kdy tě spousta mužských hostů, převážně náctiletých floutků žádalo k tanci, se na v dáli zjevila postava. Nešlo ji přehlédnout, v odpoledním slunci se blížila mohutná postava muže, oděna do černé zbroje. Ti jež ho spatřili věděli, že je to Spartan, supervojáci jež mají na kontě ti nejšílenější úkoly a mise z celých ozbrojených sil.
Barva zbroje se lišila individuálně podle jedince. Nikdo si nikdy nevybral černou zbroj.
Je jen jediný Spartan jež má tuto zbroj a v jeho stopách kráčí tak černá reputace že ho rodiče používají ke strašení zlobivých dětí.

"Co tady děla černý Spartan?" slyšela jsi mladíka co kousek od tebe zrovna hodnotili tvůj zadek, ale Spartan upoutal jejich pozornost.
"Nebude to nic dobrého, tenhle maník je doprovázen samotnou Smrtí. Kdekoliv se zjeví mění se to na jatka. Radši popadni támhletu buchtu a užij si s ní, než všichni natáhneme bačkory.", při slovech maníka jsi měla pocit že "buchtou" myslí tebe.
Rose ti vyprávěla o "černém Spartanovi", její bratr a on byli přátelé než ho "černý" zabil.
Tedy aspoň taková je pověra. Drby, jež se vynořili v souvislosti s pověstí tohoto vojáka.
Když zmíněný voják přiblížil dostatečně blízko, šlo vidět že na zádech má jakousi zbraň, ovšem na palnou zbraň to bylo malé.

Spartan se za hrobového ticha přiblížil až k oslavě a první kdo mu vyšel naproti, byla matka nevěsty.
"Kde bereš tu odvahu se tu ukázat ty zrůdo jenda! To ti nestačí že jsi zabil mého syna? To musíš ničit den mojí dcery?" křičela na něj a jen co k němu došla, začala do něj tlouct pěstmi. Spartan a matka Rose působili jako David a Goliáš. Spartan se svými dvěma metry výšky shlížel na matku Rose, jež mu dosahovala po hruď a pěstmi dorážela na jeho hrudní plát. Obr si to nechal líbit a jediný pohyb z jeho strany bylo odvrácení hlavy stranou v okamžiku kdy se matka Rose rozplakala a vzdala své snahy. Matčiny rezignace využila nevěsta a odvedla matku k nejbližší židli a poté se vrátila k mohutnému vojákovi, jež působil chladně a necitelně, pomalu jako stroj.

Pohled vojáka byl upřený kamsi do země, avšak upnul se na nevěstu v okamžiku kdy se její pravá ruka dotkla jeho levé. Neslyšela jsi o čem se s ním mluví, jestli spolu mluví, pokud Rose netrpí monologem. Očividně ne, protože se krátce pousmála, avšak úsměv se vytratil a Spartan sáhl pro zbraň, jež měl na zádech.
"A je to tady!!!" ozval se mladík za tvými zády, který do sebe stihl kopnout pár panáků.
Místo očekávaných jatek, voják odepnul pouzdro se zbraní ze zad a předal ho nevěstě.
Jelikož jsi vše viděla z profilu, mohla jsi vidět že Rose v okamžiku, kdy Spartan sundal ze zad zbraň v pouzdře, zalapala po dechu a rychle si zakryla obličej. I přes bolest v obličeji bylo vidět že k pláči se nemá. S třesem v rukách převzala od vojáka zbraň, trochu ji povytáhla z pouzdra a následně objala dvoumetrový stroj tak pevně, že nebýt zbroje tak by vojáka asi rozdrtila v objetí. Ten opatrně objetí opětoval a po několika vteřinách jež se zdáli být věčností pomalu rozpustil objetí a udělal krok zpět.
"Omlouvám se." prohlásil Spartan během couvání a poté se otočil a zamířil pryč.
Jeho hlas zněl hluboce, nevýrazně a přitom se každému vryl do paměti.

Rose zůstala stát tam, kde jí supervoják nechal v rukách třímala zbraň co jí dal.
Když jsi se přiblížila, přívětivě se na tebe usmála a ukázala na zbraň, jež se teď ukázala být mečem, který v mezičase tasila.
"Jimmyho meč...ten se dává pouze Spartanům za výjimečnou službu, něco jako náš Námořní kříž." řekla dívala se na meč, krátce se podívala za vzdalujícím se černým obrem a poté se pohled stočil zpět na meč, jež patřil jejímu bratrovi.

Svatba

Kdo by řekl, že svatbu naruší zrovna tohle.

Upoutal mě, už když přicházel. Něco takového nemůže nikoho nechat chladným, ale nebyl v tom strach - ačkoliv jisté obavy o život nevěsty i ostatních přítomných by se našly - jako spíš fascinovanost.
S tím jsem měla problém už od dětství. Každý větší stroj, jeho síla, mechanika jeho fungování, to vše na mě působilo jako dokonalý magnet.

To, co se mi tu odehrávalo před očima vyvolávalo mnoho otázek, jenže jasno v tom měli mít hlavně ti, kterých se to bezprostředně týkalo.
Ksakru!
Štvalo mě to.
To tajemství, které mezi nimi bylo, to pouto – ta oddanost a vzpomínka na bratra, byl to jen svatební dar? Kousla jsem se do rtu. Někomu-nebo něčemu takovému nesahali ti ostatní ani po kotníky.

Vyrazila jsem k Rose (s jistými výčitkami, že i kdybych chtěla, nic bych proti němu nepodnikla) a dostala to malé vysvětlení.
"A proč ti ho dal teď? Připadá.. přijde mi to docela zvrácené," zamračila jsem se, "zrovna dneska, takhle, tímhle způsobem. Lidem to víc ublížilo," nálada kolem nebyla jako dřív. Radost roztříštěná na kousky.
"No..," nechtěla jsem tu nikoho soudit, jenže když jsem viděla všechen ten smutek a nahromaděný vztek..
"Měla bys jim to vysvětlit.. nám všem.. a on taky," rozhodla jsem. Dost neprávem, protože to ani v nejmenším nebyla má věc, přesto jsem se – díky podpatkům dost kymácivě – rozeběhla za ním.
Záhy jsem však zastavila, dala svým nohám jistou svobodu a znovu se rázně a rychle vydala za ním. Měla jsem co dělat, přece jen už měl náskok a nevypadal, že by se chtěl zdržovat.

"Možná byste měl tu omluvu rozšířit," byl to dost rozkazovačný tón.
"I kdybych brala v potaz to, jak moc vstřícné gesto to bylo, nebylo to vhodné. Ne dnes a za takových podmínek, ne, když to řeknete jen Rose. Měl byste to vysvětlit celé její rodině, osobně," to už jsem bosky našlapovala vedle něj, aniž bych mu věnovala jediný pohled.

Černý Spartan

Rose jen kývla a když chtěla zamířit k ostatním a použít tě jako oporu, všimla si že běžíš za vojákem jež si to mašíroval pryč.
Sama pak jen kývla a vrátila se zpět k ostatním a začala s tím, co jsi navrhla.

Mezitím voják nedbal tvou první větu, ovšem když jsi řekla že by to měl celé rodině vysvětlit osobně, prudce zastavil a otočil se na tebe, jeho pravá ruka už byla v půli cesty k tvému oděvu, ale zastavila se těsně před ním.
"Nemusím se nikomu omlouvat! Jediný čeho jsem vinen je plnění posledního přání přítele! zavrčel tím stejným, nevýrazným, hlubokým tónem jež se ryl do paměti.
"I kdybych chtěl to rodině vysvětlit, nikdo by mi nevěřil, protože už mají vlastní názor, doplněný o spoustu předsudků! V jejich očích nejsem nic než stroj na zabíjení, který zabil bratra nevěsty. Co nikdo, kdo nečetl oficiální zprávu, nebo neviděl záznam z akce neví, že Jim umíral, jen to přes pancíř nebylo vidět. Střela vypálená z mé zbraně byla pouze ránou z milosti!" supěl dál a začala jsi mít pocit, že tě roztrhne jako hada.
"Stejně tak mě požádal o to, abych jeho sestře předal ten meč v den, kdy se bude vdávat, stejně jako to chtěl udělat sám! Opět, nikdo nevidí úmysl, vidí pouze mě a mou reputaci!", jeho pravá ruka chytal tik, který připomínal pohyb v okamžik stisknutí spouště pistole.
"Všichni mě odsuzují za Jimovu srmt. Ovšem nikdo nechce vidět to, že i přes všechno to, co ho dělalo Spartanem, utrpěl těžkou dávku radiace ze zbraně, jež jsme měli zničit! Ta dávka byla smrtelná a příznaky nemoci z ozáření se začali projevovat dřív než jsme čekali, v době smrti se Jim sotva hýbal a dýchal! Byl by mrtvý dřív než by jsme se vrátili na základnu! To Jimova rodina odmítá vidět! Snad jen kromě Rose, jež jako jediná četla celou tu složku." vrčel jako vzteklý vlk a když si všiml svého tiku, pevně ruku s tikem sevřel tou druhou.
"UNSC dala k nahlédnutí složku rodině...nepodívali se na ní...raději dají na horu pomluv a drbů jež provázení "Černého Spartana", nebo také "Vlka samotáře", jak mi všichni s oblibou říkají!", jeho vztek z něj sálal a jediná klika byla, že nedokázal podpálit trávník na kterém stál.
"Stále si myslíte že bych měl někomu něco vysvětlovat? Nebudou poslouchat, i kdybych chtěl vysvětlit co se ten den stalo!!", část tvého mozku si pod helmou představila vlka jak vztekle vrčí a div neslintá vzteky.

Rozhovor

Nečekala jsem, že to v něm vyvolá tolik hněvu. A nečekala jsem, že bude agresivní, což jsem samozřejmě měla. Díky leknutí, když ke mně napřáhl ruku, jsem se prohnula o kus dozadu. Pošetilý pohyb někoho, kdo si celou svou akci nedomyslel do konce.
Pak jsem už jen poslouchala s pohledem přibitým k jeho helmě a periferním viděním a občasným mrknutím sledovala, co dělá a jak se chová.

"Ano!" štěkla jsem na něj.
"Pokud to bylo takhle a umíte to vysvětlit mě, proč to neřeknete jim? Co můžete ztratit? Buď přibude pomluv a budou vás nenávidět o kousek víc, nebo si sáhnou na svědomí a dají si to dohromady! Soudíte je úplně stejně, jako oni vás. Kdo by tak asi chtěl číst suchou zprávu o synově smrti? Proboha.. ani já bych jí nečetla, ale takové vysvětlení, jaké jste mi tu právě podal – a to se vším všudy, bych si vyslechla. Musela bych, když už nic jiného," snažila jsem se uklidnit, ale jeho vztek podněcoval můj vlastní. Pravda, on při tom vypadal o dost hrozivěji.
Mlč! Mlč, mlč, mlč a už jdi, krucinál!

"Takže?" ruce mi samy vylétly nahoru a zakotvily na bocích. Jako matka kárající malé dítě.

Menší změna plánů

Spartan ve svých dvou metrech a hrozivé černé zbroji vypadal že každou chvíli po tobě šahne a roztrhne jako hada. To jak se držel zpět bylo dostatečným jištěním...ovšem jistá pojistka, kterou se zdála být svatba a její hosté.
Ovšem co čert nechtěl, nebo možná i chtěl, na to se ho musíš zeptat, jeden z mladíků, jež mluvili debatovali nad tím jak si s tebou náramně užít tak, že budeš škemrat o přídavky, se v alkoholovém opojení kdesi zmocnil železné tyče a rozběhl se k vám.
Sotva byl na dosah své zbraně, s křikem se rozmáchl a udeřil novodobého rytíře ve zbroji do hlavy vší svou silou. Spartan, který takovýto zbabělý a pro něj nečekaný útok neočekával se na místě otočil o 180° a padl na koleno.
"Tak co ty tvrďáku? Teď nejsi tak tvrdej když jsi na kolenou co?" blábolil mladík a přifařil si to k tobě.
"Tahle kočka je moje a jestli jí něco uděláš, zabiju tě!" a na znak svého "přivlastnění" si tvé osoby ti položil ruku na zadek a stiskl ho, šlo poznat že si to užívá.

Ovšem reakce Spartana byla úplně jiná než mladík očekával. Místo aby se voják odplížil jako zbitý pes, začal se smát, tím svým hrubým, nevýrazným hlasem.
"Čemu se tlemíš ty nulo?" zahulákal opilý mladík a opět se vydal za mužem v černé zbroji.
"Tak čemu se tlemíš?" zeptal se znovu, tentokrát s agresivním podtónem a chystal se znovu udeřit svou zbraní.
Ovšem tentokrát jeho úder nepadl na zbroj, nýbrž do ruky obra ve zbroji. Volná ruka sevřela mladíkovo hrdlo a zatímco obr sám vstával, zvedal mladíka ze země, který za chvíli visel ve vzduchu a kopal nohama. Tyč rozlomil nohou tak rychle, že jeden ani nevnímal.
"Silné řeči. Na někoho kdo není schopný si najít holku tak, než se opíjet a snažit se svést dívky které jsou dost naivní na to aby věřili tvým kecům!" vrčel voják a kdyby chtěl pouhým pohybem palce by mu dokázal zlomit vaz.
"Jediný důvod, proč ti nespřerážím kosti je ten, že na rozdíl od tebe já mám respekt vůči nevěstě a její rodině, i když o něj nestojí...", jeho výdech zněl jako by právě vypustil páru z ventilů, poté pustil mladíka lapajícího po dechu na zem, kde se klučina mohl nadechnout.
"A k vaši otázce slečno...nebudu se snažit tam, kde vím, že o mě nestojí..." zavrčel a odhodil na zem druhou polovinu tyče, poté se otočil a zamířil pryč jak měl původně v plánu.

Jen co se Spartan dal znovu na pochod dorazila k vám Rose se svým manželem.
"Is, není ti nic?" zeptala se tě a vzala tě kolem ramen, zatímco ženich peskoval mladíka, který stále měl co dělat aby popadl dech. Zjevně se jednalo o jeho mladšího sourozence.

Problémy

Nestihnu zareagovat a ten tupec ho tu mlátí holí.
"Kdo se tě-!" vyprsknu vztekle, jenže to už ho stroj zvedl dost vysoko na to, abych začala mít strach. V první řadě o něj, v té druhé i o sebe.

"Pusť ho! Vždyť je to jen nevycválaný idiot! Spartane!" ale očividně jde to všechno bokem, mají mezi sebou svůj svět a do toho nějakou dobu nepatřím, což mě patřičně štve.
A víc mě štve snad už jen to, že se tu snaží vyhrožovat někomu, kdo je opilý. Na druhou stranu, sama bych ho nejraději přetáhla holí.

Docela mě to rozhodilo a tak když ho Spartan konečně pustil a odpověděl mi, jen jsem zamrkala. To už tu byla Rose a on kráčel pryč..

"Jak by mi mohlo něco být? Jen jsme si povídali, dokud nepřiběhl tenhle hrdinský idiot!" zřejmě v téhle společnosti už nebudu tolik vítaná, ale mám nějaké své priority a žádné děcko v těle dospělého chlapa mi je nebude narušovat.
A nikdo nebude odcházet, dokud nedomluvím.
Zuji si jednu z bot – vysmeknu se Rose - a mrštím jí po Spartanovi, podruhé ho dobíhat nebudu.
"Ten rozhovor ještě neskončil!" otočila jsem se zpátky k Rose: "Vrať se za ostatními, budu v pořádku, jen bych si něco ráda vyřešila.. nezlob se na mě, prosím, ale celá tahle situace..," zavrtěla jsem hlavou, "vrať se za ostatními," a se zutou druhou botou se pomalu vydám v jeho stopách,

Černá ruka

Spartan na tvá slova vůbec nereagoval a tvá bota ani nedoletěla dost daleko aby mu vůbec dala důvod zastavit.
"Nemyslíš si že je nerozumné provokovat Spartany?" zeptala se Rose a dívala se za tebou, ovšem nic jiného jí nezbývalo.
I přes zjevení se Spartana se svatební party opět pomalu rozjížděla a meč, jež voják přinesl odpočíval v rukách matky Rose, jež se opět usmívala.

I když jsi měla ohromnou černou postavu stále na dohled, vypadalo to, že se vzdaluje čím dál víc.
V jeden okamžik ti zmizel z očí úplně, příčina byl prudký sráz ze kterého voják seběhl jako by se nechumelilo.
Když jsi došla na okraj srázu, oči ti padly na spoustu spartanů. Jejich zbroje měli různé barvy a podoby, mezi většinou tmavě barevnými zbrojemi jsi mohla zahlédnout tu jednu jedinou černou.
Ovšem než jsi si stihla najít vhodnou cestu dolů, Spartan jehož jsi sledovala nasedl do letounu. Jeho vzoru následovali ostatní postavy ve zbrojích a nasedali po dvou do obdobných letounů.

Ke vzteku přispělo i to, že jeden z letounů se odlepil od země dřív než ostatní, obkroužil údolí a ocitl se před tebou. Na vlastní kůži jsi cítila jak silná je technologie VTOL. Vertikální trysky pracovali tak silně že se pod letounem země začala pálit.
"Raději zapomeň že jsi něco viděla slečinko!" ozval se z kokpitu ženský hlas a letoun se posléze na místě otočil a vyrazil kamsi na sever, není třeba říkat, že ostatní podivné stroje následovali vzoru svého kolegy a zamířili na sever.
Teď už bylo těžké říci, ve kterém je ten jeden, se kterým jsi chtěla mluvit.
Po chvilce jsi zůstala úplně sama. Jediné co zůstalo jako důkaz přítomnosti kohokoliv dalšího byly vypálené stopy od trysek.

Rozhodně ti nezbylo nic jiného, než se vrátit na slavnost, byla to první lidská přítomnost široko daleko.
Zpět na večírku se k tobě přidala Rose.
"Nějaký úspěch s Černou rukou?" zeptala se a odvedla si tě k baru, kde objednala dva panáky.
Zbytek hostů se opět dobře bavil. Mladík, jež málem skončil jako sekaná zkoušel své štěstí u jiné slečny pozvané na svatbu.
Matka Rose seděla s ženichem u jednoho stolu. Meč byl mimo pouzdro a tak se od něj odráželo slunce a působil mírně epickým dojmem. Jako zbraň mýtických králů ze Země.
"Než se mě zeptáš, jak vím že tu Černá ruka byla, řekl mi to náš přítel ve zbroji." dodala rychle a vtiskla ti panáka do rukou.
Černá ruka je považována za elitní jednotku Spartanů, jejichž úkoly jsou tak tajné že o nich většinou neví nikdo jiný než velitelé Černé ruky a samotná komanda.
Není to poprvé co jsi s Černou rukou přišla do styku. Před rokem jste na lodi transportovali pět příslušníků této tajemné jednotky i s jejich nákladem o velikosti tvé kajuty na lodi.
Dodnes nikdo z posádky netuší, co vlastně v té bedně bylo, pouze Rose, ale ta mlčí jako hrob.

Opuštěná

Štvalo mě to a to tak moc, že jsem nevěřila tomu, jak mě to rozhodilo. Chtěla jsem s ním mluvit! Jenže ho to nezajímalo, prostě odešel. Vytáčelo mě to do běla víc, než cokoliv jiného. Byla jsem pokořena a přitom – co jsem čekala.
Rozcuchaná, bosá a vzteklejší než pes..
Proč zrovna mě musí přitahovat tohle..
Protočila jsem oči a ještě chvíli sledovala místo, kde před chvílí byli. Kde se mi ztratil.

"Ne. Prostě uletěli. Vůbec mě nebrali vážně," odpovím nabručeně Rose a hledím na ni.
Pak ale vyprsknu smíchy.
"Proč taky.. nejsem nijak děsivá a vůbec. Jen mě štve, že ty toho tolik víš. Že ho znáš. Víš jak to je.. jsem největší fanynka!" směju se své slabosti a vzápětí do sebe kopnu panáka. Štve mě to pořád, ale je jediný. Třeba se ještě uvidíme. Ani mě moc nezajímá, co je pod tou maskou, fascinuje mě ona sama, ale pravda, že podívat se pod ní je nehorázná výzva.
"Fakt doufám, že jsem to moc nepokazila, Rose. Jen.. mě to tam táhlo no. Jsem úchyl na takové věci," pokrčím rameny a s druhým panákem v sobě se zase zasměju.
"Odkud ho znáš? Kdo to je? Kruci.. nic mi neříkej, najdu si někoho normálního," mávnu nad tím rukou a zase mi cukají koutky.
"Moc ti to sluší zlato, věřím, že budeš šťastná," řeknu, když se na ní zadívám.
"Pojďme se pobavit a na tohle.. nechám si o tom zdát," mrknu a vytáhnu ji tancovat. Od toho tu jsme ne? Máme se bavit, veselit, opíjet se, balit kluky – teda to Rose nesmí, a ne tady – ach bože, proč se prostě nezastavil?!
Čím víc vzpomínek, které mě štvaly, tím víc pití.

Gift from the Black Hand commando!

Zábava pokračovala a mezi tanci jste s Rose a později každou dívkou přítomnou do sebe kopali panáky tak, že by to obvykle porazilo i slona. Ovšem vy jste měli cvik, díky tomu že po vypjatých situacích jste si dali pár panáků v kantýně na lodi.
Barman u nějakého devatenáctého panáku usoudil že buď nemáte játra, nebo vám námořnictvo implantovalo "čip" jež ruší účinky alkoholu.
Ovšem podle toho jak jste legračně chodily se to říct nedá.

Když slunce zapadlo zapadalo, kdosi zvolal že ze západu se cosi blíží, tvrzení napomáhali černé tečky na slunci jež se blížily tak rychle než společensky unavení hosté dokázali mrknout.
Za pár vteřin jsi poznala že jsou to letouny jež jsi viděla před pár hodinami.
Letěly ve formaci jež připomínala dva propletené kruhy, přeletěly nad hlavami hostů a samotným hotelem a vypadalo to, že letí pryč, ovšem než se kdosi stačil zeptat proč tolik povyku pro nic, letouny byly zpět, tentokrát se pustily do kruhového obletu přímo nad vašimi hlavami.

Když se pustili do druhého okruhu, na spodku letounů se otevřeli poklopy a mladík jež tě chtěl dostat do postele zařval: "NÁLET!", následně padl na zem přičemž s sebou strhl servírku jež mu nesla další drink.
K jeho překvapení z letounů nezačali padat bomby, ale okvětní lístky květin.
Ty se snášeli na slavnost ladně a elegantně jako šla nevěsta k oltáři.
Nevěsta radostně vyjekla a jak sledovala snášející se lístky, začala se točit jako holčička jež má radost z prvního sněhu.
Z jednoho letounu se ozval hlas: "Černá Ruka vzdává hold svému oblíbenému kapitánovi! A přeje mnoho šťastných let po boku manžela.".
Letouny kroužily ještě pár vteřin nad hlavami, než konečně odletěly.

"Stále si myslíš že je to nálet?" zeptal se ženich se smíchem.
"Strašně to bolí!" chechtala se Rose.
"Moc vtipné!" zavrčel maník a vstal, přičemž ze sebe odmetával okvětní lístky.
"Černá Ruka má vytříbený smysl pro humor, že Is?" zeptala se Rose celá od lístků a došla tě obejmout.
"Bavíš zlato?" zeptala se se smíchem.

Nečekaný dárek

Byla jsem zlitá pod obraz a nikomu jsem nemohla tvrdit opak – ale tvrdila. Bavila jsem se, výskala, tančila, nechala si šlapat na nohy a bylo mi to jedno (zítra už ale nebude). Smích léčil a během několika panáků zahnal všechny chmury.
Dokud se nevrátili.
Nesledovala jsem je ani ostatní, podezřívavě jsem hleděla k Rose, protože právě ona věděla více, než kdokoliv jiný. A pokud ona nepanikařila, neměla jsem k tomu důvod ani já. K opatrnosti a obezřetnosti ano, ale jinak?
Ten magor se už válel na zemi i se servírkou, tehdy jsem vážně litovala, že jsem boty nechala bůh ví kde, protože bych ho prostě šla nakopat.

Okvětní lístky..
Polkla jsem.. a záviděla jí. Tak hořce a urputně, jak jsem to jen dokázala. Byla to dokonalá chvíle s dokonalou atmosférou.
A pak byli zase pryč.

"Kolik překvapení ještě chystáte?" smála jsem se a převalovala na ruce několik okvětních lístků.
"Víš, fakt ti to závidím. Nikdo nikdy –škyt- neměl větší romantiku než ty za spolupráce Černé ruky..," pohledem jsem pátrala po dalším panáku. Byla jsem emočně vyřízená a rozhodně ne kvůli svatbě, najednou jsem si totiž připadala malá, nicotná, a hlavně úplně sama.
Objala jsem Rose a smetla jí z vlasů několik lístků.
"To víš, že jo. A ty? Jinak tě odvedu někam do baru a dám tě všanc nějakému okouzlujícímu mladíkovi! Nebo bys raději staříka?" ještě chvíli jsem jí popichovala, než se vrátila k ostatním, a já sama se rozhodla odpotácet na toalety. Pryč od nich, od jádra toho, co ve mně vyvolávalo neuvěřitelný pocit osamění.
Úžasný.. jsem úplně opilá a ještě se tu trápím, co já to jsem za člověka! Fakt tragédie!

New Dawn

Po návštěvě toalet jsi zamířila k sobě, nebo spíš s tebou bylo zamířeno. Rose jakoby telepaticky zamířila za tebou o několik minut poté a viděla, jak vypadáš, pomohla ti na pokoj, kde tě vysvlékla do spodního prádla a uložila do postele. Políbila tě na čelo a poté tě nechala v klidu vyspat.
Ráno jsi cítila jak ti na ramenou sedí těžká opice. Dokonce i ranní hygiena "řvala" jako banda nevychovaných smradů.

Snídat jsi měla podle dohody s Rose a jejím manželem. Jak jsi znala Rose, pokud nemusí, nenosí šaty. Takže se dá očekávat, že novomanželka bude mít na sobě nejspíš triko, kalhoty a obuv, jež nosíte na lodi, vše v odstínech šedé.
(Snídani a případný rozhovor si můžeš rozepsat, pokud chceš :) )


O dva týdny později

Jen co se Rose vrátila z líbánek, nastal čas vrátit se do služby, většina posádky měla dovolenou, protože na vaši lodi se prováděla údržba. Kdo ví jestli svatba byla naplánovaná podle údržby, nebo údržba podle svatby...dohady.

Loď nepřestávala překvapovat tím, jak byla obrovská. Kdosi z posádky ji přirovnal k ostrovu Manhattan na Zemi.
Je pravdou že loď byl skutečný titán.
Kdyby jsi nesloužila už pár let na tomhle létajícím městě, měla by jsi problém se tam orientovat.

Jako vždy bylo důležité projít lékařskou prohlídkou, jestli je posádka schopná letu. Důstojníci měli výhodu v tom, že jejich prohlídky byly soukromé, na rozdíl od posádky, jež doktoři prohlíželi skupinově, podle palub a oddělení, kde pracovali. Na pohlaví nezáleželo.
Některé ženy dokonce zcela úmyslně provokovali čekající muže.

Jedna z lékařek si tě zavolala na prohlídku a po tvém příchodu si tě vzala stranou, sice nebyl důvod, neb ošetřovna byla prázdná.
"Však to znáš Isaabe, všechno dolů, až na spodní prádlo." požádala tě. Jen co jsi splnila její žádost, začala všeobecná prohlídka a typická salva otázek, jestli tě netrápí nějaké obtíže, něco tě nebolí...prostě typické lékařské žvásty.
Její dotek byl až nezvykle jemný. Asi nové pleťové mléko.

Ticho ošetřovny a občasného pípnutí strojů přerušil zvuk dveří a těžkopádné dunění...povědomé dunění.
"Doktore?" ozval se neznělý, hrubý hlas. Doktorka na chvilku přestala s kontrolou a vystrčila hlavu zpoza plenty.
"Nějaký problém vojáku?" zeptala se a podrbala se na tváři teploměrem.
"Problém." konstatoval suše cizinec, načež doktorka kývla.
"Jackie!" zavolala a krátce na to se objevila drobounká dívenka v uniformě sestry.
"Pomoz tady našemu pacientovi s..." začala a podívala se na cizince.
"...odložením si." dodala, sestře v očích zalesklo nadšení a trochu i strach, ale do práce se pustila ochotně.
"Promiň, Spartan s problémem." řekla a vyměnila teploměry, nový ti nekompromisně dala do pusy.
"Co se týče mně, jsme hotové. Jsi fit, jen trošku teplota...možná by jsi se měla šetřit, aspoň týden." dodala a pak si zapsala pár poznámek.

Poté, co jsi se oblékla, šla s tebou kousek cesty. Zamířila k novému pacientovi, jež na rozdíl od tebe nebyl nikde stranou, seděl v nezakryté kóji.
Muž, výška dva metry, černé ježaté vlasy a vousy. Seděl tam vysvlečený do půli těla, zbytek zakrývala zbroj.
Jeho levá ruka byla zcela kybernetická, její barva byla černá jako zbroj nositele.
"Hmmm, myslím že ta vaše ruka je spíš problém, než výhra, což?" zeptala se doktorka a vzala kybernetickou ruku do dlaní.
"Riziko povolání." odpověděl muž stejně nevýrazným a hrubým tónem, jeho pohled krátce sklouzl k tobě, jeho oči si tě podrobně prohlédli a poté se věnovali práci doktorky.
"Kolik náhrad už máte?" zeptala se a zkoumala loket kyber-paže.
"Jestli počítáte paži jako jednu..." odpověděl suše.
"Smysl pro humor vám nechali." plácla ho do hrudi, která nesla spoustu jizev, spíše vybledlých, než nějaké čerstvé.
"Vám zase nechali zvědavou posádku." kontroval, když doktorka cosi lovila nějakým udělátkem v jeho loketním kloubu.

Nový den

Bylo mi, jako už dlouho ne, a za to nemohl žádný Spartan i kdybych chtěla sebevíc. Stěží jsem se doplazila do koupelny a podívala jsem se na tu krásku v zrcadle. Měla jsem ráda ty rozpory, kdy mi to slušelo – a já si fakt myslela, že mi to sluší, a kdy jsem věděla, že vypadám na nic.
Začalo se mi chtít zvracet.
Překonala jsem to a po deseti minutách si narvala do pusy zubní kartáček s trochou pasty, dvakrát jsem přejela přes zuby, načež jsem si celá vlezla do vany a pustila na sebe teplou sprchu. Přidala jsem k tomu asi tak půl lahve sprchového gelu nebo co to bylo a spokojeně čichala a čichala, než se mi z toho zase zvedl žaludek. Ukončila jsem ranní očistu a zabalila se do osušky, abych se v ní dalších dvacet minut válela v posteli.
Mezi tím mě naštěstí přešly všechny ty nepříjemné stavy a žaludek se ozval s docela jiným požadavkem, měl hlad. A to byl signál, že tenhle den nebude zase tolik na houby.
Oblékla jsem si volné šortky a bílé tílko, nazula si boty a vyrazila na snídani.

"Nazdar, vy dva. Včera vynikající párty, skoro mám pocit, že jste na ní chyběli, že se zvládáte tak usmívat..," ušklíbla jsem se a vzala jsem si ke stolu celý džbánek s mlékem a vrátila jsem se ke stolu, kde bylo jídlo. Sáhla jsem po skořicových kolečkách, které jsem hodlala zalít mlékem, které nevypiju, a k tomu jsem přibrala talířek se sýrem, šunkou, máslem, nějakou tou zeleninou a opečeným toastem a hezky si to namířila ke stolu.
"Ani to neříkej," zarazila jsem Rosina chotě jen, co se začal nadechovat, tak se zasmál a napil se své kávy.
"To vážně sníš?" v Rosině hlase byla cítit jistá starost.
"Ne," mávla jsem rukou a strčila si do pusy dva plátky šunky, "a i kdyby, dám se rychle dokupy, žádní vepříci ti po lodi pobíhat nebudou."
"Náhodou, chápu, jak ti je. Chceš taky kafe?" Rose nechápala, ale já se na něj usmála.
"To bys byl moc hodný. Vezmeš mi ještě tak tři toasty, tu balenou nutelu a malinový džem? Jo? Jsi boží, fakt díky," usmála jsem se, začínalo mi být dobře, "a pomerančový džus," dodala jsem rychle, než odešel. Měl z toho srandu a Rose nakonec taky, ale ona nikdy moc nechápala, jak to u mě funguje. Ne v tomhle ohledu. Pokud mi nebyla porce přidělaná, ráda jsem si dopřála, jak jinak. Byla jsem jedlík a kdybych nesloužila, seděla bych doma s ohromným bachorem, takhle jsem mohla klidně dělat reklamu na spodní prádlo.
"Dík za ten včerejšek, sama bych se tam nedostala a nerada bych se probudila vedle nějakého idiota. Jak mu vlastně je, přežil to bez větší újmy?"
"Není zač, však se známe," ale já viděla ten její nechápavý pohled, který vrhala k jídlu, co jsem měla vyskládané na stole. Pak si ode mě uzobla sýr.
"Je mu dobře, asi. Nekontroluju ho, není to malé dítě, i když uznávám, že se tak chová."
"No to teda.. chceš džus?"
"Nechceš s tím přestat?" smála se, když jsem jí nabídla z její manžílkem právě doneseného nášupu.
"No co, pořídila sis dobrý servis, jen ho testuju," mrkla jsem na ni.
"Já to slyšel, jen si nemysli, Is."

Posnídali jsme společně a jak se ukázalo, nebylo toho pro tři lidi zase tolik. Mě se udělalo líp a ještě před obědem jsme si šly zaběhat.. pročistilo mi to hlavu a vyprázdnilo žaludek.


O dva týdny později

Loď – ošetřovna

"Hned to bude, už se svlíkám," usmála jsem se a zabojovala s botami. Ani po těch letech jsem tyhle prohlídky neměla ráda. Bylo sice super, že jsem věděla, že mi nic není, ale přes všechnu tu snahu z obou stranu to tu bylo odměřené a příliš desinfikované.
"Teplotu? Možná jsem se trochu přepínala po svatbě kapitánky, to je fakt. Asi mi ta kombinace nesedla," přemýšlela jsem si nahlas, zatímco přišel Spartan.
Nevěnovala jsem tomu pozornost, tohle se stávalo a nikdo na mě nezíral, neřešila jsem žádný ožehavý problém a tak mi byla jeho přítomnost ukradená.

Pomalu jsem se oblékla a přemýšlela, kde jsem mohla přijít k teplotě. Bylo mi dobře, nic mě nebolelo, ani sebemenší náznak toho, že by bylo něco špatně – jenže před námi byly všechny ty procedury a povinnosti, takže bylo dost dobře možné, že jsem si toho prostě nevšimla.
Čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc mi přišlo, že je mi horko, a tohle, a támhle to..

Vyšla jsem zpoza zástěny a ještě si potáhla kalhoty, aby seděly tak, jak mají, a ve chvíli, kdy jsem zvedla pohled k dalšímu pacientovi jsem se taky zastavila.
Šlo to rychle. Jeho tvář – zbroj – svatba. Měla jsem jasno, aniž bych nad tím nějak víc přemýšlela.
"Ale, ale..," pronesla jsem tiše, ještě trochu zaraženě. Tohle jsem nečekala, nebyla jsem připravená a navíc jsem byla v ordinaci, kde jsem žádný povyk tropit nemohla. A nakonec jsem si ani nebyla jistá, jestli ho chci tropit, jestli je k tomu důvod. Nebyla to moje starost a dva týdny jsou dva týdny..
"Ráda tě zase vidím," pronesla jsem k němu podruhé, ale otočila jsem se k doktorce.
"Děkuji, mějte hezký den," řekla jsem jakoby nic a krátce se podívala na něj, oči mi sklouzly k jeho ruce.
"Počkám tě venku," rozhodla jsem se a vyšla z ordinace.
A co jako teď, ty chytračko? Budeš mu to tu vyčítat? A co vlastně? Není to tvoje starost a už jsem ti říkala – je to dávno pasé! No doprdele.
V tu chvíli jsem se vážně nenáviděla.

Davidová a Goliáš

Doktorka se s tebou rozloučila a po oznámení že na počkáš na jejího pacienta, se po sobě i se Spartanem navzájem podívali. On netušil která bije a ona byla snad ještě zmatenější.
Sestra byla z tohoto oznámení v šoku natolik, že si poranila ruku o jeden ze skalpelů.
Než se dveře na ošetřovnu za tebou zavřeli, slyšela jsi sestru se ptát: "Vy se znáte?".

Čekala jsi asi patnáct minut, než se dveře otevřeli a z nich vyšel Spartan, opět v plné zbroji.
Jeho pohled byl cítit i skrz hledí helmy...horko jež zavládlo se dalo srovnat se zážehem motorů lodi.
Jeho kroky zamířili k tobě a beze slov tě tlačil k až ke stěně.
Sotva došel k tobě, levou rukou praštil do stěny až zaduněla.
"Jaký máš problém?" zavrčel a bylo vidět že není zrovna nadšen.

(Od teď si za Spartíka bude hrát Spartík sám. :D )

Upletla si na sebe bič..

"Hej, hej, hej..!" marně jsem se bránila, najednou jsem byla zatlačená ke stěně a stejně, jako předtím oni, jsem to moc nechápala.
Že bych se opravdu spletla? No super..
Když ale udeřil rukou do zdi, stalo se něco podobného, jako na svatbě. Sice jsem měla trochu strach, ačkoliv mi zdravý rozum říkal, že mi přece nemůže jen tak ublížit, ale převládl vztek – a tak jsem ho rukou bouchla do hrudi, jako bych jej chtěla odstrčit. Samozřejmě to nemělo žádný účinek.
"Ty jsi ale horká hlava..," podívala jsem na stranu, kde opadlo trochu omítky.
"Nic zas tak hrozného se nestalo," zamračila jsem se. No, doktorka a sestra budou mít asi co vyprávět, taková popularita se mi taky moc nelíbila, ale..
Že já jsem nedržela pusu!
"Víš co, nic. Nejde o nic, prostě mi nedocvaklo, že dva týdny stará záležitost se ti už dávno vykouřila z hlavy a stejně na tom není co řešit, jen to ve mně tak nějak do té doby zůstalo a šlo to ven," pokrčila jsem rameny. Ona to byla pravda, neplánovala jsem si ho oslovit, až ho zase uvidím, byl to prostě impuls a já na něj reagovala.
"Má chyba. Omluvu ti pošlu klidně písemně, když se o ní přihlásíš," prosmekla jsem se kolem něj a vydala se chodbou pryč.
Ohohó, tos to vyřešila! Chceš s ním mluvit ani nevíš proč a pak to všechno vezmeš zpátky jako nerozhodná puberťačka, nedivím se, že se ti chlapi obloukem vyhýbají.

Now I am really pissed!

Když se začne vykrucovat, mám pocit že jí asi jednu ubalím...nejdřív mě chce vidět a pak není schopná říct, co se jí honí v palici.
A jako by nestačilo, korunu tomu nasadí, když se sebere a chce odejít.
"Ne!" blesklo mi hlavou, natáhl jsem pravou ruku a chytil jí za límec. Rozhodně by to mohlo vypadat že mám v plánu jí tady snad něco udělat, proto jsem jí odtáhl do přilehlého skladu a tam jsem jí pustil, pravda trochu neurvaleji, ale momentálně nemám moc myšlenek na slušné chování.

"Na svatbě jsem dělal jen to, o co jsem byl žádán, být to na mně, nikdy jsem tam nešel! Nemám nic co komu vysvětlovat, to jednak. Druhak by mi stejně nikdo nevěřil...pouze Rose a ta pravdu zná." spustil jsem jako kulomet a moje kybernetická náhrada opět vesele zašvitořila.
"Jestli je něco, co chceš vědět, proč se nezeptáš Rose? Já nemám potřebu připisovat další lidi na seznam těch, co mě nenávidí! Čím víc o mě lidi ví, tím je to lepší!" prskám jako vařící se olej, přičemž udělám krok k ní.
"Nevím co se ti honí v hlavě slečinko, ale rozhodně bych ocenil, kdyby jsi buďto řekla co je za problém, nebo si našla nějakou náhradu za mně.", nikdy bych nečekal že budu někdy takhle jedovatý.
"Takže, co máš za problém?" zeptám se a zůstanu nad ní trčet jako socha.

To byl únos!

Udělám sotva krok a půl, když mě chytí za límec a přiškrcenou, šokovanou a naprosto bez šance na to se bránit mě zatáhne do skladu, kde mě „pustí“. Dopadnu na koleno a ruku, rychle se však napřímím a otočím k němu čelem.
Nestačím nic říct, zase spustí tu svoji písničku. Nic se na ní nemění a já mám navíc pocit, že mě ani neposlouchá.

"Co mám s tebou za problém a s celou její rodinou, jsem ti už dost jasně řekla tam. Nic dalšího jsem si, ke tvé smůle, nenašla," ani já nemluvila klidným tónem, vytočená jsem byla až až.
"A kdybys je trochu přemýšlel a poslouchal mě," napřímila jsem proti němu ruku, ale praštit podruhé jsem se neodvážila, i proto, že byl dost daleko.
"Kdybys trochu poslouchal, došlo by ti, že kdybych mohla, vezmu to v ošetřovně zpátky. Byla to chyba, neměla jsem s tím vůbec začínat, tak si laskavě drž odstup!" to jsem už křičela.
"Jasné?!"

A bude i vražda

"Kdo může za to, že rodina Rose je zabedněná? Nebýt toho, že jsem Jamesovi slíbil, že ten nůž na dopisy doručím osobně, ani by jsi nevěděla, že existuju....pokud by jsi nedala na povídačky co o mě říkají!" opáčil jsem opět klidně a udělal další pár kroků k ní.
"Mě nestvořili k poslouchání blekotání a žbrblání civilů...mě vytvořili k jinému účelu." řeknu a sáhnu po noži u pasu.
"Jsem nejlepší v tom co dělám...." začnu a vytáhnu nůž, přičemž pokračuju stále stejným tempem k ní.
"...A to co dělám není zrovna hezké!" řeknu a okamžiku kdy stojím u ní jí nožem přejedu po hrudi.
"Navíc, kdo by si měl držet odstup, nejsem já...jediný důvod, proč odsud budeš moct odejít po svých je to, že já mám v úctě kapitána lodi." dodám a nůž schovám do pouzdra.
"Jiné by odtud odnášeli na nosítkách." řeknu a otočím se, přičemž pomalým krok zamířím ven ze skladu.

Co to jako..?!

Jsou chvíle, kdy každý začne mít strach a já ho měla, celou dobu, kdy se ke mně blížil. Nikdo by nemusel vědět, že to udělal on.. a i kdyby, tak co? Ten jeho výraz..
Ulevilo se mi, když se otočil.
Huso hloupá, příště buď už fakt zticha, až zas někoho potkáš! A nemíchej se do cizích záležitostí.

"Jsi stejně zabedněný jako oni," nadechnu se, asi se totiž vrátí a fakt mi něco udělá.
"Už jsem ti dvakrát řekla, že to nebudeme řešit, ale pořád to rozebíráš. Jestli si o tom chceš promluvit, prosím, jsem tady, ale ne, že tu na mě budeš zkoušet vyhrožování nebo mi vyčítat, že jsem si tě všimla! No tak jsem si všimla, no a co? Povídačky jsem slyšela a stejně jsem za tebou šla.. myslíš si jako, že to byl nějaký výraz samolibého pocitu hrdinství vůči sama sobě?"
Prokrista.. se mnou je to fakt zlé.

Pokouší štěstí

"Tvá paličatost je zarážející. Navíc, scény tropíš hlavně ty...třeba na té svatbě...řekl jsem ti, že to nebudu vysvětlovat, mlela jsi si na svém." řeknu a otočím se k ní.
"Řekni mi tedy, když jsi tedy za mnou šla dobrovolně, proč?" zeptám se a zůstanu přikovaný na místě.
"Já neměl ani v plánu se někde ukazovat...na svatbě jsem se ukázat musel a tady to byla náhoda, díky defektní kybernetice." dodám a pohled stočím kamsi do skladu.
"To že mám fanynku je fakt novinka...spíš jsem čekal horu odpůrců. Ale co ty můžeš vědět?" konstatuju lhostejně a znovu se rozejdu z místnosti.

Mám pocit, že se přetvářím čím dál víc do stroje než člověka. Ale když se ke mně tak chovají, proč bych se měl chovat jinak?
Jsem nejlepší v tom co dělám. A to co dělám není hezké. Zabíjení nikdy nebylo hezké.
Své by o tom mohl říct maník, kterému jsem v zápalu boje utrhl ruku a umlátil ho s ní k smrti.
Ten je jen důkazem toho, že já nejsem člověk.
Zastřelit je jedna věc, brutálně zavraždit je věc druhá.

Jó, štěstí..

"Doufala jsem, že si to třeba rozmyslíš, to tě nenapadlo? Ale jo, klidně to sveď na mě," jenže další otázka mě překvapí. Proč? To nemám zdání.
"Připadalo mi to správné. Nevím, promiň, na tuhle otázku nemám žádnou lepší odpověď," a zamračeně jsem uhnula pohledem, potřebovala jsem si to promyslet, pořád tu totiž byla naděje, že jsem měla nějaký skutečně dobrý důvod. Nic. Byla jsem pořád stejně prázdná, jako předtím, to mě trochu rozhodilo.

"Fanynku?!" vyhrknu vzápětí naštvaně. Takhle mě prokouknout, to je hnus!
"Jakou fanynku, krucinál! Prostě si jen nemyslím to, co všichni ostatní. Neodsuzuju tě, ale tebe očividně pěkně sere, že někdo takový je, že by ti třeba chtěl dát nějakou pomyslnou druhou šanci, že se s tebou vůbec chci bavit!"
No a teď se s tím nožem vrať a pobodej mě, super..
"A jestli je ti to celé tak nepříjemné, tak nechápu, proč jsi se mnou někam šel. Mohl jsi klidně odejít, ale to né, raději tady budeš vztekle házet všechnu vinu na mě! Pche!" zastrčím si vlasy za ucho, ruce se mi mírně třesou, ale nevěnuji tomu pozornost.

A když řeknou buldozer, vlastně myslí demoliční kouli...

"A co je na mě tak unikátního, že si myslíš že si druhou šanci zasloužím?" zeptám se a přitom se ani neotočím. Opravdu by mě zajímalo, proč jí strašně irituje, kdo jsem, co jsem a proč dělám, co dělám, proč se chovám, jak se chovám.
"Zcela popravdě, proč si zasloužím druhou šanci já a ne bratr Rose?" zeptám se a kybernetika na levé ruce zavrčí a sevře se v pěst.
"Jsem docela zvědav, co mi odpovíte, první důstojnice." otočím se k ní a složím ruce na hrudi.
"Spousta bytostí, živých i mrtvých by uvítala, kdybych zmizel. Propadl se do země, jak se říká." syčím jako had, ale přitom slyším slova.
"Nebo je to něco osobnějšího, co se vám honí hlavou?" zeptám se a pod helmou přimhouřím oči.

Přestávám mít ráda otázky..

"Nic. Mohl to být kdokoliv jiný, ale jsi to prostě ty. To se občas stane, na někoho ten los padnout musí a věřím, že by se každý ptal stejně," pokrčím rameny, ani tady si nejsem jistá, co by rád slyšel. Prostě to tak je. Kdyby tam tehdy stál někdo jiný, mohla jsem být jeho problém, ale dopadlo to takhle.
"Nebo máš pocit, že jsem si tě našla, vyhlídla a snažím se tě uhnat?" uchechtla jsem se, "tak to není. Kdyby se tam objevil kdokoliv jiný, byl by to on. Pravděpodobně. Možná by mě utnul nějak rázněji, třeba by se mnou ani nemluvil a teď by nebyl v takové situaci, jako jsi ty, kdo ví."
Skoro filozofická debata na to, jak měla být tahle záležitost už nějakou dobu uzavřená.

"Bratr Rose je mrtvý," zkonstatovala jsem suše.
"To je fakt, který se dá asi těžko zvrátit, alespoň já teda nevím o žádném řešení. Neodsuzovat někoho pro jeho činy, které dělá kvůli práci, kterou dělá, je něco trochu jiného, ne? A i kdybys byl magor, co ho to baví, třeba to prostě jen nevidím a brzy se poučím ze své naivity," pomalu se vydám jeho směrem, nejraději bych byla pryč. Ono přece jen, téma bratra Rose je poněkud ožehavé a já zrovna přiznala, že mě to pálí ze všeho nejmíň, ačkoliv je Rose má kamarádka.
"A když si ona nemyslí, že jsi zlo, proč bych si to asi tak měla myslet já? Nemám důvod."

Když se rozpovídá o tom, že je hodně těch, kteří by chtěli, aby nebyl, zase jen pokrčím rameny.
"Mě jsi nic neudělal," kousnu se do rtu. Masoví vrazi mi taky nic neudělali a asi bych se s nima jen tak nebavila, no, i když..
"Já nevím, jestli čekáš, že tě začnu z něčeho obviňovat, tak se to nestane. Nemám důvod. Ve válce lidi umírají, umírají na ulicích, zlí i nevinní, tak to je. Není v tom nic osobního, prostě jsi na té svatbě byl a já jen chtěla spravedlnost – a podle mě by prostě bylo spravedlivé, kdybys jim tam řekl to, co mě. Je jedno, že by tě nenáviděli, to podle tebe už stejně dělají, ale říct, jak to bylo, třeba by to nic nezměnilo, třeba by to změnilo všechno.
Pravda ale je, že jsem neměla právo se do toho plést, je to vaše věc, ale to už lidi dělají, že se pletou do záležitostí jiných lidí," došla jsem k němu a chvíli na něj hleděla.
"Tobě se do cesty možná doteď nikdo nepletl, promiň, že jsem tuhle tradici narušila. Rozhodně v tom nebyl zlý úmysl."

Najednou moralistou

"Netuším, já ti do palice nevidím!" zasyčel jsem na slova o tom, jestli si mě "vylosovala", bla bla bla...
Popravdě řečeno slečna mi trochu pije krev.
"Kdybych to utnul rázně...nebavíme se tu." konstatuju prostě a dívám se na ní, na její maličkost.

"Pro tebe Jim možná nic neznamená, ale pro mě byl jako bratr! Jediný bratr co jsem kdy měl!" řeknu a moje pravá ruka vystartuje vpřed a chytne jí za rukáv.
"Za to, co jsem udělal mě odsuzují i ostatní Spartani, jež by to měli chápat...nechápou...jsem na blacklistu většiny z nich. Jedině Černá Ruka mě za nic nesoudí." prskám a mám sto chutí jí čapnout pod krkem a zamávat s ní.
"A nemysli si, Rose byla ta, jež mě z Jimova pohřbu vyhodila! Nepřála si abych tam byl...ovšem pár dní po pohřbu se jí do rukou dostala Jimova složka a pak změnila názor. Myslím, že by mě nenáviděla taky, kdyby tu zprávu neměla." dodám a můj dech se mění ve vzteklé chrčení.

Sekundu na to jí pustím a udělám dva kroky stranou, přičemž se snažím držet jí mimo dohled.
"Nebyla to válečná akce...zjisti si o té akci víc..." konstatuju suše a dívám se kamsi do stěny.
"Možná doporučuju shlédnout záběry s kamer v helmách...pak pochopíš proč mě nenávidí." dodám a zavřu oči, nutkání skočit do motorů lodi je opět silnější.
"Nelze odčinit to, co už se stalo." řeknu a vytáhnu nůž a poklepu s ním o kybernetickou paži.

O co tu vlastně jde?

"Kde je teda ten problém?" stačím se zeptat ještě klidným hlasem, možná trochu resignovaným, než mě chytí za rukáv. Trochu sebou cuknu ve snaze dostat se z toho sevření pryč, ale pak zůstanu víceméně klidně stát, ale ten strach, že by stačila jediná rána a bylo by po mě je tu pořád.
"Já to nechápu. Tebe jako sere, že tě neodsuzuju? Protože to dělají všichni ostatní a protože to děláš i ty sám?" zamrkám, asi mi vážně něco uniká.
"Tvrdil jsi mi, že to byla rána z milosti. Chápu, že je asi nemožné se s tím jen tak vyrovnat, ale sakra, ty nejlíp bys měl vědět, žes ho nezabil pro nic za nic, ne?" asi má s těmi záznamy pravdu, co já vím, ale nikdy jsem se v tom nechtěla patlat až takhle.

Konečně mě pustí a mě zase spadne kámen ze srdce. Hlavní roli má zase nůž.
Nó bezva!
Pomalu k němu dojdu a opatrně si o jeho bok opřu ruku, abych se nepatrně naklonila, ačkolic si nemyslím, že bych přitom mohla zjistit víc, než z toho, co říká.
"Když si ty záznamy prohlídnu tak co? Co se stane? Půjdeš se mnou pak na kafe a dokážeš se se mnou normálně bavit, nebo spíš doufáš, že na tebe fakt zanevřu?" rychle jsem ale ruku stáhla a tentokrát jsem ustoupila o kousek já, ani nevím, co mě to napadlo se k němu přibližovat.

Nerozumí

"Kde je problém? Řekni mi, zabila jsi někdy někoho? Někoho kdo ti byl jedinou rodinou a jedinou oporou? Máš na rukách vůbec nějakou krev?" rozštěkám se jako vzteklý pes a prudce se otočím na ní s nožem v ruce.
"Rána z milosti nebo ne...zabít někoho, na kom ti záleží nenechá chladným nikoho, ani Spartany!" prskám a syčím jako vzteklá kobra.
"Nenávidí mně 80% lidstva a nenávidím se sám!" kdyby po mě někdo hodil cokoliv, snad to i vzteky rozlámu holýma rukama.

"Máš svůj vlastní názor...jak říkám podívej se na to složku a udělej si názor na to co se stalo...poté se možná...možná budeme moct bavit...ale dokud nepochopíš události, nepochopíš ani mně..." řeknu rezignovaně a nůž opět schovám do pouzdra.

Rozhodnutí

Povzdechnu si.
"Fajn," resignuju na to, o co se tu snažím.
"Prohlídnu si ty záznamy, když o to tak stojíš. Ne, že bych tomu o něco víc rozuměla - jeho rodině nechceš nic vysvětlovat, já tě obtěžuju a přitom si o tom mám zjistit víc," jsem vážně v koncích, ale třeba mi s odstupem času dojde.

Prosmýknu se kolem něj.
"Tak zatím zkus žít s tím, že je minimálně jeden člověk, co nepatří mezi ty, kteří tě nenávidí."
Ještě teď řekni, že je ti vlastně lhostejný.. že nejsi ujetá na ujeté věci. Ne, dost! Tohle je moc, o to tady přece nejde. Jde jen o to si to vyříkat, ne o nějakou.. přitažlivost. Sákra..!
Pak se zase zastavím a otočím, váhám, co mám dělat. Mlčenlivě si ho prohlížím, než-
"Měj se fajn," se otočím k odchodu.

Sins of the Past

Tvá slova se nedočkala odezvy. Ovšem to se dalo čekat. Prohlídnout si záznamy bylo asi nejlepší teď, dokud na lodi ještě byl poměrně chaos od údržby a posádka nebyla úplná.
Jediné místo, kde byl přístup k takovým informacím byl archiv Infinity (název lodi).
Jako jediná měla k dispozici složky a zprávy rozvědky pro Černou Ruku.
Dalo by se říct, že se Infinity stala takovou mobilní základnou pro Černou Ruku.
Což bylo nepříjemné a znamenalo to, že chtě nechtě asi čas od času potkáš "svůj objekt zájmu".

Jen co jsi vstoupila do archivu, umělá inteligence lodi tě ihned pozdravila. I když obvykle sloužila jako taktický počítač na můstku, ale měla na starost i archiv a senzory.
Spousta lidí byla skeptická vůči ní, ale sama o sobě není dostatečně soběstačná aby dokázala ohrozit člověka.
Při pokusu získat patřičnou složku jsi narazila na žádost ohledně stupně prověření, neb na tebe soubor vyštěkl slova: PŘÍSNĚ TAJNÉ.

Pátrání

Přísně tajné, prý přísně tajné.. doprdele s tím.
Zkusila jsem to se svými přístupovámi právy ještě jednou s trochou naděje, že mě to třeba pustí dál, přece jen, nevytírám tu podlahy.
Ale po tomhle třeba budu..
Když to nejvyjde, zbývá jediné - jít za Rose, nějak to obkecat a plést se jí do života víc a víc, přičemž si nechci nic vymýšlet. Nebyly to hezké vyhlídky, protože jsem tušila, že by ji to mohlo rozrušit. Co víc, rozzuřit.

Vždy je cesta...

Terminál odmítl tvůj stupeň prověření. Očividně potřebuješ kapitánský stupeň nebo unikátní kód Černé Ruky.
Obvykle by do pokusů dostat se do tajných složek kecala umělá inteligence, ale ta teď mlčela jako zabitá. Buďto potichu volá ochranku nebo sama nemá přístup k této složce.
"Tak přeci jen je to ženská vlastnost." ozval se dívčí hlas. V místnosti s tebou nikdo nebyl, ale přitom zněl tak blízko až to bylo nepříjemné.
"Kdybych byla mrcha, už sem nakráčeli Spartani...avšak tohle je docela zajímavá složka i pro mně." pokračoval dívčí hlas a na holoprojekčním panelu, jež přistavěli v rámci údržby se zjevila dívka a prohlídla si tě zvědavě.
"Tváříte se jako bych ta nejzvláštnější věc co dnes vidíte, komandére." pousmála se a její oči zajiskřili jako oči nezbedné malé holky.
"Zajímalo by mě, co hledáte ve složce Černé Ruky?" zeptala se a dala si ruce za záda.
"Mimochodem, říkají mi Cortana, abychom si neříkali "člověk" a "hologram"." pousmála se a zaujatě tě pozorovala.

Pátrání

Ohlídla jsem se ke dveřím, ale nikdo nepřicházel. Možná bych uvítala opak, ale když si myslím, že bych to nedokázala vysvětlit Rose, jak bych to asi vysvětlila někomu jiného? Na druhou stranu mi pořád připadalo, že to stojí za to, i když riskuju kariéru. Ono, vždycky se můžu usadit a farmařit, nebo něco podobně švihlého.

Pak se objevila Ona. Zírala jsem na ni jako na zjevení a přestávalo se mi líbit, co se tu děje.
Cortana, jo..
Ušklíbla jsem se.

"Informace, pochopitelně," strčila jsem si ruce do kalhot. Dostat se k souborům byla jedna věc, ale tahle – podle mě anomálie – druhá.
"Kdo ti tak říká?" zajímala jsem se.
Jestlipak k tomu má přístup sám Černý.. mohl sem jít se mnou.

Cortana

"Informací na téhle lodi je, co je tak zvláštního na těhle?" zeptala se a složila si ruce na hrudi. Na anomálii byla dosti inteligentní. Co víc, nechutně inteligentní, napovídal tomu její výraz.
"Říkají mi tak Spartani, říká mi tak moje tvůrkyně. Každý máme jméno...Isaabe." usmála se roztomile.
"Sice bych neměla nikomu dovolit aby se podíval do složky, ke které se snažíte dostat, ale sama jsem docela zvědavá, proč jí chrání tolik protokolů." mrkla spiklenecky.
"A možná se vám zdám jako nějaká chyba...soudím tak podle nedůvěřivého pohledu...ale ve skutečnosti jsem holografická umělá inteligence, stvořená primárně pro Spartany." doplnila se, zatímco něco ťukala do holografické "obrazovky", kterou si otevřela před sebou.

Pátrání

Nebyla jsem si úplně jistá, ale fakt se mě pokoušela děsit tím, že zná mé jméno? Nebylo zase tak těžké si takové informace dohledat, zvlášť pro ni určitě ne.
"Proč by na nich mělo být něco zvláštního? Jsou prostě tajné, protože jsou osobní a z akce, možná z tajné akce, to nevím. Navíc se týkají Spartanů, takže..," smířeně jsem pokrčila rameny. Nepřišlo mi to nijak zvlášť divné.

Zase jsem si ji chvíli prohlížela, stále nikdo nepřicházel, ta to tu musela mít dobře v malíčku.
"Pro Spartany, jo? Kvůli čemu?" zamrkala jsem. Doufám, že nepřijde přednáška o tom, jak s nimi lidé nechtějí mít nic moc společného, to bych musela na lidské pokolení zanevřít.
Ještě by to mohlo být kvůli implantátům.
Mé informace byly omezené, nikdy jsem se o tyhle věci nijak zvlášť nezajímala, neměla jsem důvod a nemám ho vlastně ani teď, jde jen o to pitomé video, jinak se mnou Černý nebude mluvit a – co vlastně? Nestalo by se nic, jen by mě to chvíli štvalo.

Pravda a prozření

"Já se normálně dostanu všude, dokonce i k faktům, že kapitán lodi je teprve dva týdny vdaná a tohle bude první služba od svatby. A spoustu dalších věcí." mrkla. Neplánovala tě oslnit, spíš jen konstatovala že všechno co je v lodních záznamech jí není nedostupné.
"Ale tahle složka, která nese jméno "Černá pěst" je mi nepřístupná." řekla a mávnutím ruky dostupné informace o složce poslala tobě na terminál, ten zčernal a na objevila se na něm vykreslená rudá pěst. Tvou otázku zcela přešla, její pozornost byla upřena k zakódované složce.

"Kdyby to nebylo nelegální, požádám si o pochvalu!" pousmála se a rudá pěst se rozevřela v dlaň. U každého prstu byla podsložka, tři byly zakódovány, dvě k dispozici.
"Tak co nám řekne palec?" zeptala a otevřela složku s názvem "Projekt Černá Pěst".
Ve složce na tebe vybafla spousta informací, jež Cortana setřídila do podstatných několika kusů:

"Projekt Černá Ruka
2530

Cíl:
- Posílit bojové schopnosti Spartanů nad rámec jejich fyzických dovedností.
- Zjistit, o kolik se zvýší bojeschopnost a efektivita.

Pokusné subjekty:
Alex-295
James-531

Experimentální procedury:
- Deltaxin
- experiment s implantáty

Průběžné hlášení:
- Deltaxin, i když zabírá na členy regulérních složek, na Spartany nemá efekt.
- po neúspěchu s Deltaxinem se aplikoval nový neuročip, jehož aktivace měla zajistit rychlejší reakce v boji a navýšit na maximální bojovou efektivitu.
- první testy ukázaly, že reakce testovaných Spartanů byly asi tak 8x rychlejší a efektivnější než Spartanů bez nového neuročipu.

Celkové shrnutí:
- Doporučujeme podrobit testované Spartany skutečným bojovým podmínkám, laboratorní výsledky jsou úchvatné, velení se nemůže dočkat polních testů.


"Tak tohle jsem netušila. Ono nestačí, že 90% Spartanů je už od dětství vystavováno augmentaci, indoktrinaci a brutálnímu výcviku? Musí je ještě takhle trýznit i potom?" zeptala se rozhořčeně Cortana a dala ruce v bok, přičemž její pohled padl na tebe.
"Další složka je nese název: "Výsledky polního testování". Já snad ani nechci vědět, co tam uvnitř je!" řekla a dívala se na ukazovák.

Překvapený hologram

Otevře tajnou složku a já se začtu do jejího obsahu. Nemůžu říct, že by to až tak překvapovalo, Když si to člověk stáhne na sebe, to je jiná, ale jinak? Navíc o tomhle Černý nemluvil, takže se to ani jemu nezdálo důležité.
Nebo si to neuvědomoval, nebo prostě věděl, že se dočtu až tomuhle a spojím si to..
Na chvíli jsem se zamyslela, ale přišlo mi, že v jeho slovech nebyl hlubší smysl, že šlo jen o tu akci, i když tyhle informace dotvářejí celkový ráz té události.
Asi i proto měl ty řeči.. neuročip.

Cortana začne s tím, že zřejmě asi..blah blah.
"Jasně, že to chceš vědět, stejně jako já," můj pohled byl najednou tvrdý. Ne proto, aby mi ty složky odtajnila, jen mi přišlo pokrytecké, že něco takového říká.
"Určitě jsi v tajné složce nečekala nic hezkého, tak naivní nejsi," vydechla jsem.
"Ale pokud nechceš pokračovat, nemusíš. Je to na tobě, já bych se ráda dozvěděla, co tam je," dala jsem jí na výběr.

A co teprve naštvaný hologram?

Její pohled se na krátko setkal s tvým a zdálo se, že to bude souboj kdo s koho. Cortana ovšem, bez toho aniž by uhnula pohledem, otevřela zprávu po polním testu.
"Možná nemám tělo z masa a kostí jako vy, ale rozhodně poznám, když má někdo snahu ze mě udělat hlupáka." odvětila chladně, opět se zpráva zobrazila pouze s tím nejdůležitějším.

Hlášení - Polní testování projektu Černá Pěst

Po rozsáhlém polním testu jsme dospěli k závěru, že projekt Černá Pěst je dokonalou formou příkladného válečného stroje. Výkon obou testovaných subjektů předčil naše očekávání.
Přesnost subjektů byla navýšena o 250%, reakce o celých 300% a výdrž o neuvěřitelných 600%!!!

Řečeno slovy, testovaní Spartani dokázali zasáhnout cíl stojící těsně za maximálním dostřelem jejich zbraně. Vezmeme-li v potaz to, že jedna z testovaných zbraní byla odstřelovací puška s dostřelem 5km, dokážete si představit jakou paseku dokázali subjekty napáchat.
Reakce v boji na různé pokusné simulace předčila naše očekávání, vypadalo to, jako by jsme pozorovali Spartany ohýbat samotný čas...v jednu chvíli byli tady, poté zase tam.
Něco tak neuvěřitelného jsem dlouho neviděla.

Největším překvapením bylo pro nás zjištění že nový neuročip dovolil Spartanům vydržet větší zátěž bez problémů. Výdrž v běhu by jim záviděli Maratonští běžci, neb dokázali uběhnout až třikrát tolik a ani se nezapotit.

Rozhodli jsme se subjekty nasadit do ostré akce, ovšem ukázalo se to býti tragickým rozhodnutím. Nevíme přesně co se pokazilo, ale jeden ze subjektů se vymkl kontrole.
To co následovalo se nemělo stát. Ovšem rozhodli jsme se projekt "Černá Ruka" odložit na neurčito, než přijdeme na to, jak zabránit podobným tragédiím.
Nechceme riskovat další nevinné životy...

Dr.Kate Anderson


"Než jste si to přečetla, podařilo se mi zpřístupnit další část složky...je to videozáznam." oznámila holografická bytost a po krátkém zaváhání spustila přehrávání...video bylo pořízeno z pohledu kohosi...asi testovaného subjektu.

Hell unleashed!

Kdosi těžce dýchal a jeho kroky duněly po dlažbě. Pohled se stočil ke zbrani, do které ruka v šedivé zbroji zasunula nový zásobník a odjistila, poté se pohled zvedl zpět. Jedinec se díval na obrys vesnice v dálce, která se nesnesitelně rychle přibližovala, netrvalo dlouho a držitel zbraně stál na okraji vesnice.
Nikde ani noha, ovšem nedaleko šlo slyšet hudbu a spoustu lidí, nejspíš nějaká slavnost.
Osoba se poklusem vydala za zdrojem zvuku.

Po několika metrech došel na náměstí, kde bylo živo, skutečně se zde konala nějaká slavnost. Vesničané po té, co spatřili držitele zbraně na okamžik utichly, ovšem po krátkém váhání se ho jali vítat jako hrdinu, jež se vrátil do své rodné vesnice z výpravy, jejímž cílem bylo skolit obávaného draka.
Muži poplácávali "hrdinu" po ramenou, dívky líbaly jeho tváře a děti se vrhali k nohám svého spasitele. Každý pohled, jež osoba se zbraní udělala ukázala, že nositel má na sobě tmavě šedou Spartanskou zbroj.
Dech Spartana se najednou uklidnil a jeho ruce pevněji sevřeli zbraň, čímž lidé kolem něj znejistěli.
Voják přejel pohledem po nejbližších vesničanech, poté pušku zvedl k rameni a namířil na hruď dívky, jež stála ani ne dva metry od něj. Než kdokoliv stačil jakkoliv reagovat, dívka padla k zemi se střelnou ránou v hrudi.

Na to, co nastalo se snad ani nedalo dívat. Spartan nemilosrdně kosil vše živé, co se mu dostalo do zorného pole, ke slovu se dokonce dostal podvěsný granátomet pušky. Dva granáty napáchali více škody než by napáchalo tornádo nebo jiná přírodní katastrofa.
Jediné, co přeřvalo štěkot zbraně, výbuchy granátů, jež měl Spartan u sebe a dusání zbroje na dlažbě, byl panický křik vesničanů, někteří se odvážně postavili do cesty vraždícímu stroji, jen aby jim hrubá síla pažby, nebo samotného Spartana, ukázala cestu na onen svět.
Poslední granát, jež Spartan odhodil skončil v jakési kůlně na náměstí, nutno dodat, že jediné co zbylo z kůlny bylo dřevo a mrtvá těla.
Daleko tragičtější na celé události bylo, že Spartan neměl slitování s nikým a ničím. Muži, ženy, dokonce ani ti nejmenší.

Po několika minutách běsnění, které ze záznamu vypadalo jako nekončící, Spartan stál uprostřed náměstí, jeho zbroj potřísněná krví, puška rozžhavená doběla.
Jeho dech byl těžký a rychlejší než gepardův běh. Pohled skenoval spoušť jež způsobil a po chvíli se podíval na ruku, jež nesvírala pušku.
"Jime!" ozval se nevýrazný a hrubý hlas, kdesi za ním. Spartan se otočil a jeho pohled spočinul na Spartanovi v černé zbroji, té co už dobře znáš. Spartan v černé zbroji se díval kolem sebe, i přes helmu šlo poznat, že nedokáže uvěřit tomu co vidí.
Krátce na sebe hleděli a poté a nositel šedivé zbroji se rozběhl proti svému kolegovi a následující potyčka byla vyrovnaná, i když černá zbroj nakonec zvítězila.

"Co jsem to udělal?" zeptal se Spartan, z jehož pohledu bylo vše pozorováno. Jeho helma indikovala, že jeho životní funkce selhávají. Pohled umírajícího Spartana přejel celým náměstím a skončil na dívce, jež zemřela jako první. I přes veškeré vypětí sil se k nebohé bytosti dostat, skončil opřený o pódium.
"Co jsem to za monstrum?" zeptal se znovu a jeho hlas připomínal člověka, jehož právě zlomili.
"To není tvoje vina." reagoval černý spartan, který stál nad ním.
"Ale je...jsem monstrum...měl jsem se líp ovládat." opáčil umírající.
"Mám na tebe poslední prosbu...nemám šanci se odtud dostat živý...buď umřu na...bůhví co...nebo mě za to postaví ke zdi..." začal a jeho pohled se upnul na kolegu.
"...prokaž že jsi lepší člověk a zastřel tu zrůdu, co tohle udělala..." požádal a jeho kolega v černé rezolutně odmítl.
"To není...tvá vina! To ty čipy...něco se kardinálně posralo. Já vím že by jsi tohle jinak neudělal!" argumentoval černý.
"Buď jak buď...historie si mě bude pamatovat jako masového vraha...a já...nechci tu takhle pomalu umírat....to je horší, než s tím žít!" soukal ze sebe a poté jedna z jeho rukou sáhla na záda cosi odtamtud vytáhla. Byl to meč, jež jsi viděla před dvěma týdny.
"Až....se moje sestra Rose...bude vdávat...dej jí to..." řekl a jeho chvějící se ruka vyčkávala než jí bude meč odebrán.
"Dáš jí ho..." začal Spartan v Černé, ale rázně ho utnul umírající.
"Nedám...umírám...svatby svojí sestry se nedožiju..." sýpal a jen co meč spočinul v rukách druhého Spartana, jeho ruka vyčerpáním dopadla do kaluže krve.
"Už jen jedna věc...zabij mně..." požádal znovu a opět se setkal s odporem.
"Zabij mně prosím!" naléhal a jeho ruka se opět zvedla ke kolegovi, který odmítal udělat co žádá.
"ZABIJ MNĚ!" zařval z posledních sil umírající Spartan, tentokrát se mu dostalo toho, čeho si žádal. Krátce po jeho slovech zazněl výstřel a z těla umírajícího vyprchal všechen život.
I přesto, že nositel zemřel, zbroj ještě několik okamžiků poté pořizovala záznam.
Ten ukazoval druhého Spartana, jak ještě několik málo vteřin míří puškou na svého padlého bratra, poté se sám zhroutil na kolena. Jednou rukou, opřenou o koleno si zakryl průzor helmy a druhou několikrát vzteky praštil do země.
Poté se obraz ztratil a zůstal jen šum.


Jizvy, jež se nehojí

Cortana zůstla němě zírat na šum a její pravá ruka zakrývala ústa. Ticho jež v místnosti vládlo se neopovažovala narušit. I přesto, že je to pouze holografická umělá inteligence, zdála se být v šoku a otřesená tím, co právě viděla.

Hologram a tajné složky

Její odpověď se mi líbila. Vypadala jako správná holka, i když ještě před chvílí mi byla krajně protivná.
"S tím masem a kostmi je to škoda. Třeba se časem najde řešení..," pousmála jsem se, ale to už jsem si četla nové informace, které otevřela.

Po videu jsem mlčky stála a hleděla na obrazovku, jen na rozdíl od Cortany byly moje ruce svěšené podél těla a lehce se chvěly. Bylo to hrozné, všechno, co se tam stalo, ale ani v nejmenším jsem si o shlédnutí toho záznamu nedokázala představit, co prožíval Černý.
A když jsem to všechno probrala v hlavě kolem a kolem, došlo mi, proč to nechtěl nikomu vysvětlovat. Tady vážně nešlo o očištění jeho jména, protože by tím vždycky pošpinil Jima a kdyby to ne, udělal by z něj alespoň nemocného mrzáka – a to by lhal.

"No..," povzdechla jsem se a pohodila rukama, až mi zpátky pleskly o stehna. Udělala jsem pár kroků a zády se opřela o zeď.
Nevěděla jsem, co k tomu dál říct, a hlavně jsem netušila, proč bych se s ním po tom všem ještě měla sejít. Ne, že bych se jej chtěla stranit, ale když nevím co říct teď, napadne mě to potom? Slova lítosti? Dodat, že za to nemůže? Nene, byl to vztek, to bylo ono, vztek, že se něčeho takového vůbec musel účastnit. To bylo to, proč byl, jaký byl.

"Vlastně jsem potřebovala vidět jen ten záznam," pronesla jsem polohlasně. Najednou jsem měla pocit, že vím víc, než bych měla a že by to mohl být závažný problém.
"Umíš se nějak spojit jen s jedním Spartanem? Poslat mu zprávu?"
A co mu tak jako řeknu?

Path of Exile

"Myslím, že než budeme kohokoliv kontaktovat...tohle by jste asi měla slyšet." řekla chraplavě holografická dívka a se zaváháním pustila záznam, tentokrát pouze audio:

Záznam z porady vedení projektu Černá Pěst.

1.hlas, žena, rozrušená, přibližně kolem 30 let: "Je jasné, že po tom, co se stalo v té vesnici je důkazem, že ty čipy byly špatný nápad, já vám to říkala od začátku!!"
2.hlas, muž, poměrně klidný, cca 45 let: "Doktorko Andersonová, uklidněte se, nikdo nemohl tušit, že se to stane!"
3.hlas, hrubý, neústupný, cca 50+: "Myslím, že je nám všem jasné, že toto se nesmí veřejnost dozvědět. Bylo by vhodné přijít s nějakou...krycí verzí!"
Dr.Andersonová: "Jak chcete zdůvodnit masakr celé vesnice plukovníku?"
Plukovník: "Zapomněla jste, že tento projekt má posloužit jako naše tajná karta proti rebelům?"
2.hlas: "Můžeme říct, že za útok jsou zodpovědní rebelové, veřejnost nám to zbaští i s navijákem."
Plukovník: "Přesně to mám na mysli pane Stevensi."
Dr.Andersonová: "Dejme tomu. Ale stále tu bude jeden člověk, jež zná pravdu!"
Stevens: "Myslím, že když mu "vysvětlíme", o jak citlivou záležitost se jedná, necekne ani slovo."
Plukovník: "Co navrhujete? Nezapomínejte, že je to Spartan."
Stevens: "V první řadě je to vojenský hardware, který potřebuje software k fungování, když pozměníme vzpomínky na tuto událost, nebude mít jak o tom mluvit."
Dr.Andersonová: "VY JSTE SE ZBLÁZNIL! Jak můžete říct, že Spartan je pouze vojenský hardware? Každý z nich dýchá, krvácí a má emoce! A ten, o kterém mluvíme je teď zavřen v cele jako zvíře. Mám podotýkat že trpí výčitkami, že tomu mohl zabránit? Jak by by....počkat....co měl znamenat ten pohled? Co máte v plánu?"
Plukovník: "Myslím, že váš nápad pane Stevensi je ideální řešení."
Stevens: "Také si myslím, obzvlášť, pokud řekneme, že padlý Spartan tam byl, aby zneškodnil špinavou bombu!"
Dr.Andersonová: "VY JSTE SE POMÁTLI OBA DVA!"
Plukovník: "To se mu sice podařilo, ale byl vystaven smrtelnému radioaktivnímu záření, smrtelnému i pro Spartany!"
Stevens: "A jeho kolega, jež je právě teď v izolaci, mu uštědřil ránu z milosti..."
Plukovník: "Hrdinská oběť. Lidé budou prahnout po odplatě!"
Dr.Andersonová: "VY JSTE ÚPLNĚ ŠÍLENÍ! VÍTE VŮBEC, CO PLÁNUJETE? PŘEŽIVŠÍHO SPARTANA TÍM ODSUZUJETE K DOŽIVOTNÍ ROLI PSANCE! COPAK NEVÍTE, ŽE SPARTANI SVÝM NEUŠTĚDŘUJÍ RÁNY Z MILOSTI? UMÍRAJÍ VE STOJE! TO CO TADY NAVRHUJETE UDĚLÁ Z TOHO VAŠEHO "HARDWARU" NENÁVIDĚNÉHO PSANCE, JEHO VLASTNÍ HO BUDOU NENÁVIDĚT, PROTOŽE TO BUDOU POVAŽOVAT ZA ZRADU! A NAPADLO VÁS, JAK NA TO BUDE REAGOVAT VEŘEJNOST? Z JEDNOHO SICE UDĚLÁTE HRDINU, ALE TEN DRUHÝ PONESE KŘÍŽ VINY DO KONCE SVÉHO ŽIVOTA!"
Plukovník: "Upřímně řečeno doktorko, je mi jedno co se stane s tím Spartanem, já nestojím o to, abychom tímto nahráli do karet rebelům!

Konec záznamu



Cortanin výraz říkal jasně, že i přes veškerou svou "nelidskost" cítí bolest.
"Jak můžou být lidé tak necitelní vůči sobě navzájem?" zeptala se.
"Jsou všichni obyčejní lidé takoví?" podívala se na tebe.

Další záznam

Musela jsem si promnout oči a chytit se za kořen nosu, jako bych doufala, že to zmírní následky toho, co jsem si musela vyslechnout.
"Je tam ještě něco?" zeptala jsem se ne moc nahlas, ona byla vždycky krok přede mnou. Jestli je tam ještě něco, chci to vědět, tady prostě není cesta zpátky.

"No..," podívala jsem se na ní. Nebyla jsem někdo, koho by bylo vhodné se na tohle ptát.
"Mohla bych ti tvrdit, že ne, jenže.. když jde do tuhého, snažíme se chránit – sebe, rodinu, je vlastně jedno co, a pak je nám jedno, jaké to bude mít následky pro jiné, hlavně, když ochráníme to, co chceme. Takový je můj názor," strčila jsem si ruce do kapes, ještě pořád se totiž třásly.
"Může to být zbožný člověk, který celý život nikomu neublížil, ale pokud by šlo do tuhého..," dodám ještě.
"Myslím, že taková je lidská nátura."
Chvíli jsem mlčela.
"Na svatbě kapitánky byl Černý," kývla jsem hlavou k obrazovce.
"Ona proti němu nic nemá, i hlupák si musel domyslet, že něco musí vědět, něco, proč mu odpustila, zatímco ostatní jím pohrdají. Chtěla jsem, ať to Černý všem řekne.. každý člověk něco zachraňuje a dělá rozhodnutí. Jinak bych tu nestála. Otázkou je, jestli si to druhá strana vyhodnotí jako dobré nebo špatné rozhodnutí."

Farwell memories

"Je tu poslední video..." řekla nejistě a bylo vidět, že nechce video pustit. Asi se bála toho, co vás čeká. Opatrně ho spustila a byla připravená ho okamžitě ukončit.

Záběr z laboratoře Dr.Andersonové

"Ať se mi to líbí sebemíň, musím to udělat. Jedna má část, souhlasí že se veřejnost nesmí dozvědět, že za ten masakr může Spartan, ale ta druhá, podstatně větší část, nesouhlasí s tím, co právě musím udělat." řekla Andersonová, pohledná bruneta, kolem třiceti let.
"Kéž bych nemusela dělat. Ale jakožto civilista ve vojenském projektu jsem podřízená veliteli." pokračovala a posadila se k počítači vedle lůžka, spíše velké železné desky s hydraulickou nohou. Na lůžku ležel Spartan v černé zbroji.
"Je to proti všemu, v co věřím, ale plukovník si mě zde vyžádal, tak ho nechci zklamat. A tím si zavřít dveře pro další práci na podobných projektech.", lehce položila ruku na Spartana a povzdychla si.
"Je mi líto, čím si od dnešního dne budeš procházet a co budeš cítit...kéž by byla jiná cesta." řekla a poté zmáčkla tlačítko.
"Alternace vzpomínek dokončena!" ohlásil počítač.
"Odpusť mi to, jestli se někdy setkáme, řeknu ti vše, co budeš chtít dodala a poté opustila místnost.

Konec záznamu


"Nejsem si jistá, zda by někdo další měl o tomhle vědět." hlesla Cortana a její pohled se upřel k tobě.

Poslední střípky

Povzdechnu si. A pak znovu a znovu. Je to jako když chcete něco hrozně moc změnit, ale netušíte jak, protože to prostě nejde. Vůbec netuším, co dělat. Pominu-li všechno to, co by bylo dobré udělat, aby se věci vysvětlily, pak hlavně nevím, co s dál s ním. Připadá mi, že jsem si k němu úplně uzavřela cestu.

"Zlikvidují nás," přikývla jsem jí.
"Zavři to," tohle byl už příkaz, nerada bych, aby se tu někdo objevil a zjistil, co jsme viděly. Takže nejdřív bezpečnost, pak ten zbytek.

"Podle mě musí něco tušit..," prohrábnu si vlasy.
"Proč by mě jinak posílal, abych si prohlídla záznam? Říkal, že Jim byl nemocný, ale..," poklepala jsem špičkou boty o podlahu. Byla jsem úplně bezradná. Nemohla jsem to nikomu říct, ačkoliv to, co se stalo, bylo hrozné - protože tenhle projekt byl prostě důležitý a vždycky byl nějaký "čistič", který se postaral o problémové lidi. I kdyby se to dostalo na veřejnost rychlostí blesku, vyřídili by si to se mnou. A jemu by to nijak nepomohlo.
"Já fakt nevím, co mám teď dělat," postěžovala jsem si hologramu, "chtěla jsem mu pomoct, ale takhle? Nejde to. A on jinak nikdy nepochopí, že prostě.. že ne každý musí být proti němu, i bez těch informací jsem proti němu nic neměla. Postavil si kolem sebe zeď a hotovo. A co teď jako.. když mu to ukážu, akorát ho to nasere a kdo ví, kolik lidí to odnese potom. Když se budu domáhat spravedlnosti sama, bude to mít dost podobný scénář, ani jedno nikomu nepomůže. Tak co?"

Popel Fénixe

Cortana bez váhání složku uzavřela, znovu zakódovala a poté se její holografické oči upřely k tobě.
"Alex....ten jemuž říkáš "Černý", asi myslel že to je pouze zpráva o akci. Nemyslím si, že věděl, co se skrývá pod vší tou kódovanou změtí." řekla polohlasně, ticho v místnosti umocňovalo pocit, že mluví hlasitěji.
"Sama jsi viděla, že ta jeho "zeď" není jeho vlastní...tu mu vystavěli ostatní a nutí ho za ní zůstat stůj co stůj.", hologram se posadil na podstavci a opřel se o vlastní kolena.
"Všichni si myslí, že Spartani jsou necitelné stroje, jako ten pan Stevens ze záznamu. Ale já s jedním z nich trávím 70% času. Thor sice toho moc nenamluví, ale nejednou mě dostal z problému. Vím že ta tvrdá, necitelná slupka je jen jejich štít před tím, aby se někdo dotkl jejich křehkých a většinou zmrzačených duší. Myslím že Alex je jedním z těch, jehož duši zmrzačili hned několikrát..." pokračovala a opřela si hlavu o ruce.
"Jak by jsi se cítila ty, kdyby s vámi hrály takovouhle šachovou hru?" zeptala se a její oči naznačovali že asi ví, jak se "tvůj" Spartan cítí.
"Vím že asi bude divné, když to řeknu já, ale bylo by lepší si s ním promluvit o tom, co jeho přímo tíží. Co vím z údajů lodi, je možné, že když o tom budete mluvit, jeho mysl přijde na to, že to, co si pamatuje nejsou skutečné vzpomínky." řekla a její tvář nápadně připomínala tu, jakou mají matky, když mají starost o svého potomka.

Hologram radí

Alex, hm. Tak to už jen zbývá, abych to zabila nějakým „ahoj Alexi, vím toho o tobě víc, než ty sám, fakt tě zas ráda obtěžuju“.
"Takže s ním mám prostě mluvit a nechat ho, ať se vypovídá?" ujistím se, jestli jsem jí dobře pochopila.
"On se dost zdráhá, nejsem si jistá, jestli o tom bude chtít mluvit.. navíc zrovna se mnou. Sice říkal, abych se podívala na záznam, ale myslel jiný, že jo, asi nějaký, co se má tvářit pravě. Ten musela vidět i Rose..," zapřemýšlela jsem.
"Nebo jen slyšet," kousla jsem se do rtu.
"Aarr, že já se nedržela zpátky."

Psycholog Cortana

"Myslím že by bylo lepší jít na to pomalu. A nesnažit se nuceně vyvolávat vzpomínky." řekla a její oči se podívaly na terminál. Bůhví co se honilo v její mysli.
"Co se týče kapitána...můžu říct, že viděla celou složku." dodala a dívala se na najednou prázdný display terminálu.
"Ovšem pokud můžu říct za sebe, asi bych si to nechala uležet v hlavě a pak se snažit to řešit s někým dalším.", její oči vypadaly zasněně, jako by sama někoho postrádala.
"Asi jste ještě neměla tu čest s Thorem že?" zeptala se její oči najednou utkvěli na tobě.
"A nemyslím severského boha hromu." pousmála se.
"Co se týče osudu, jsou na tom stejně...i Thorovi pozměnili vzpomínky na jednu událost...jako by nestačilo, že si nepamatuje nic z doby před tím, než se stal Spartanem.", trpký úsměv na její tváři jasně říkal že jí to není příjemné.
"Má rada je, promluvit si o tom, ale nechat ho říct vám, co sám chce, nepředhazovat nic z toho, co jsme tu viděli." dodala a poté se na svém podstavci postavila.

Hologram radí

"Ne, neznám žádného Spartana, krom Černého. Alexe," protočila jsem oči, bylo divné mu říkat jménem, když jsme se ani neznali a on mě hlavně znát nechtěl.
"Nějak nikdy nebyl důvod, dokud nepřišel na tu svatbu," ušklíbla jsem se.
Takže Rose to ví, všechno to ví a dělá, jakoby nic. Celou dobu věděla, že přijde.
Těžko jí to může mít za zlé, ale.. mám.
"Každopádně děkuju za rady," usmála jsem se na ní, "někdy se za tebou zase zastavím, ale teď si to musím nechat projít hlavou a celé to nějak strávit. Měj se hezky," ještě jsem počkala, ale pokud už nic nechtěla, odešla jsem. I přes všechny svoje povinnosti jsem zamířila nejdřív do jídelny, abych si zajistila něco dobrého, a pak do své kajuty.

To the kitchen!

"Pokud tu budu, klidně si můžeme promluvit." pousmála se a jen co jsi zamířila ke dveřím, sama se rozplynula.
Cestou do jídelny jsi potkala spíše dělníky, pár mariňáků a jednoho vědátora.
Dokonce jsi měla tu smůlu a zakopla jsi o kabeláž, je pravda že někdo měl dát ceduli že tu ten kabel je, ale zase je třeba dívat se, kam šlapeš.

V jídelně bylo jen pár lidí, několik dělníků a mariňáků a v rohu, kde nesvítilo světlo, seděl kdosi ve Spartanské zbroji. Jen co se za tebou zavřeli dveře, Spartan v rohu se zavrtěl.
Kuchař po vyřčení tvé objednávky, tedy pořádného fláku masa s přílohou, müsli tyčinku, želé kostku a džus, řekl, že to bude chvilku trvat a že si máš na chvíli sednout.
Přeci jen bude chvilku trvat, než to připraví. Výhoda byla, že zatím vařili na přaní, až loď nastoupí do služby, budou vařit ve velkém pro posádku.

Čekání se zdálo jako věčnost, nechutné popichování a poznámky od mariňáků a dělníků jen přidávalo na tom pocitu.
Dva mariňáci se rozhodli pobavit se na tvůj účet a zamířili k tobě.
"Nazdar kočko, nechceš se přidat k chlapům a možná si dnes večer užít?" zeptal se jeden z nich a vyústilo to v jejich "duální monolog", když došli k závěru, že jim moc pozornosti nevěnuješ, tak se jeden přesunul za tebe a nepokrytě si šáhl, nějak ho to nepálilo.
Když si kolega přehoupl přes stůl aby si taky šáhl, jeho ruka narazila na ruku v černé zbroji.
Jeho oči se podívali na vlastníka.
Spartan, jež doposud seděl ve tmavém koutě najednou stál jako titán nad mariňáky a jednomu z nich drtil ruku.
"Kde se tu sakra vzal?" zařval bolestí mariňák.
"Vím že seděl tam ve tmě, ale jak se tak rychle dostal tam, to netuším!" vyjekl jeho oplzlejší kolega, který měl co dělat s rukou Spartana kolem svého krku.
"Myslím že by jste se měli naučit respektovat první důstojnic!" zavrčel Spartan, jeho hlas, i přes helmu, zněl jako vzteklé zvíře.
V první chvíli se zdálo, že je to Alex, ale na hrudním plátu bylo bílou barvou vyobrazeno Thorovo kladivo.
Spartan chytil pod krkem i druhého mariňáka a oba je zvedl do vzduchu jako hadrové panenky. Nepochybně fyzicky velice zdatný Spartan.
"Jestli ještě něco takového uvidím..." začal a světlo nad ním zablikalo a odkudsi šlehl elektrický výboj rovnou do zbroje, která začala jiskřit.
"...dopadnete hodně špatně!" dokončil a odhodil mariňáky na zem jako pytle smetí.
Poté sevřel ruku v pěst a jiskření ustalo.

Jeho následující kroky vedly k pultu pro výdej jídla, kde si převzal od kuchaře tác s tvou objednávkou a donesl ti ho i s příborem.
"Tady máte madam." oznámil a položil před tebe tác. Poté ti zasalutoval a odešel.
Jen co se za ním zavřeli dveře, kuchař pobaveně dodal:
"Mariňáci: 0 - Thor: 2."

No to je teda den..

Spokojeně doplachtím ke stolu, Spartana v rohu jsem si všimla, ale ať to byl, kdo chtěl, držela jsem se dál. Musím si to vážně srovnat v hlavě, ačkoliv nevěřím, že dojdu k nějakému rozhodnutí. Bylo to těžké, rady Cortany dobré, ale pořád jsem neviděla jinou, než vtíravou cestu, jak se k Alexovi dostat.
Hledíc do desky stolu a ponořená hluboko v myšlenkách jsem ani nepostřehla, že se přiblížili ti dva, dokud nepromluvili. Neměla jsem na ně náladu, cosi jsem odsekla a jala se je ignorovat, což ovšem neprošlo bez reakce - a docela překvapivé. Vzepjala jsem se, ale to už tu byl Spartan a rázně zasáhl. Němě jsem sledovala jeho sílu a na chvíli opravdu věřila, že je to Alex, než..
Thor. Jak moc je pravděpodobné, že už mu o mě Cortana řekla?
Zamrkala jsem. Najednou to bylo nějak moc náhod najednou, přestávalo to dávat smysl a tak jsem logicky předpokládala, že mu už něco řekla. Jenže kdy? Za tu chvíli a tady? Možná to byla skutečně jen náhoda.

Co mě ale totálně dostalo a odzbrojilo bylo, když mi donesl jídlo. Takový servis a od Spartana, no potěš koště!
"Děkuji, za obojí," zmohla jsem se jen na tohle a ještě nějakou dobu se za ním dívala, pak se ozval kuchař.

"No..," kývla jsem hlavou a posadila se.
"To je dneska fakt den," zamručela jsem na steakem a kousek si uřízla, kuchař jako vždy nezklamal a tak jsem měla konečně důvod k úsměvu.
"Znáte ho? Myslím nějak blíž," zajímala jsem se a drcla právě olíznutou vidličkou do želé kostky.

Thor, aneb je málo Spartanů?

"Thora? Mno, jak se to vezme..." začal nejistě kuchař a skousl si ret a sedl si vedle tebe. Jeho oblečení bylo zašpiněné od všeho možného, jeho prst zdobila náplast. Sám kuchař vypadal jako profesionální zápasník, i když jeho tvář vypadala spíš jako mariňák.
"Thor je něco jako můj starší bratr a strážný anděl v jednom. Když jsem se oženil a s manželkou jel na svatební cestu. Při výletě do lesa jsme narazili na kreaturu, jež bych asi nejlépe popsal jako hybrid medvěda a býka. Medvědí síla, ale zuřivost býka, jemuž ukážete rudý šátek. Vypadal spíš bizon, s pěkně ostrými rohy." začal a došel si pro kafe.
"Tenkrát jsem byl mladý a hloupý a chtěl jsem aby mě žena s tím tvorem vyfotila. Mělo mě napadnout že foťák blesku to zvíře podráždí. Dodnes mě při změnách tlaku bolí místo, kde mě ten tvor nabral. Zvíře mělo pěknou páru abych pravdu řekl. Při mé snaze mu utéct porazil pěkných pár stromů." pousmál se nevesele.
"Dokud zvíře lovilo mě, neměl jsem problém před ním utíkat, ale když se ta bestie zaměřila na mou ženu, byl problém, nebyla tak obratná jako já. Nikdy v životě jsem ji neslyšel tak ječet. Ani na mě tolik neječela." usmál se o něco veseleji.
"A když se to zvíře rozběhlo proti mé manželce, na vteřinu jsem si pomyslel, že je ze mě vdovec, krátce po svatbě. Ovšem to jsem přes mohutnost toho tvora neviděl, že narazil do něčeho podobně velkého a mohutného...ovšem podstatně silnějšího...k mému překvapení a úlevě to byl Spartan...Thor. A zatímco já jsem dostával svou ženu z dosahu titánů, Thor tu bestii zvedl za paroží. Bylo až s neuvěřením, kolik má síly, tedy už tenkrát jsme věděli, že Spartani jsou silnější než my, prostí lidé, ale tohle...tohle nebylo možné. Tvor vysel ve vzduchu a vyděšeně kopal nohama. Následoval otřes, který mě i manželku vyhodil pár centimetrů do vzduchu. To bylo poté, co Thor s tím tvorem praštil o zem." pokračoval a napil se kávy.
"Jak nám bylo vysvětleno, tihle tvorové, jejichž jméno si nemůžu zapamatovat, jsou dosti houževnatí a něco podobného jim neublíží, ostatně, když ta bestie rozrážela hlavou stromy, proč by jí mělo ublížit, když s ní Spartan praští o zem?" jeho úsměv byl takový, nijaký.
"Nevěděli jsme, jak mu máme říkat, jméno si už tehdy nepamatoval. A tak jsme se mu rozhodli říkat podle toho symbolu kladiva na hrudi, Thor. Nevím, na kolik znáte starou severskou mytologii ze Země, ale Thor byl bůh hromu, jež oplýval neuvěřitelnou fyzickou silou." vysvětlil a znovu se napil.
"Thor mi ještě párkrát zachránil krk, když jsem se na bývalém působišti snažil být hrdina. Nutno říct, že raději dostanu medaili za to, že moje vaření zachrání život, než za šílenosti, jež předvádí Spartani a jiní vojáci." zavtipkoval.
"Můj syn doma pobíhá po domě a máchá kolem sebe plyšovým medvídkem a pokřikuje "Já jsem Thor!"" usmál se.
"Ale každý Spartan má tak trochu černou minulost, nebo přítomnost...u Thora je to ten fakt, že si nepamatuje nic, než se stal Spartanem.", zabubnoval prsty o hrnek a znovu se napil, chvíli mlčel a čekal, jestli nemáš nějaké další otázky.

Jídelna

Poslouchám a přitom jím, sem tam přikývnu. Příběh je zajímavý, ale popravdě to není něco, co by mě až tak zajímalo. Spíš jsem čekala nějakou zmínku o tom, že tohle je u něj normální – to si nakonec dokážu odvodit sama, že se Thor snaží hlavně pomáhat, když může.

"To ho znáte docela dobře," zhodnotila jsem nakonec a upila džusu.
"Nečekala jsem to, abych pravdu řekla. Nějak jsem žila v mylném domnění, že se nás raději straní, než cokoliv jiného," pousmála jsem se. Nikdy jsem je neřešila, nic moc o nich nevím, jen to, co se povídá. Vzato kolem a kolem, je dost málo věcí, o které se zajímám.
"Díky za informace, jsem ráda, že vím, kdo mě tu zachránil. A že tu sedím s někým,kdo umí tak dobře vařit."

Příběh Spartanů

"Spousta Spartanů je takových, ale to jsou ti, co žijí v domnění, že jsou o něco lepší jak vy nebo já. Pak jsou tu tací, co by rádi měli přátele, ale jsou indispozice, jež jim v tom brání. U Thora je to fakt, že si nic nepamatuje a tak nedokáže mluvit o ničem, co není v rozmezí deseti let, předtím si nepamatuje nic. Poté se snaží najít sám sebe. A ta jeho síla tomu občas také nepřidává. Taky ta jeho podivná odolnost vůči elektrickým výbojům...přísahám bohu, že nikdy jsem neviděl lidskou bytost být zasaženou mohutným bleskem a poté ji vidět se zvednout a odkráčet jako by se nic nestalo. To jen umocnilo to, proč mu říkáme Thor." pokračoval kuchař.
"Když blesk praští do budovy nebo do lodi, máme to za normální, ale to, že do něj na tvrdo praštil blesk Iontových bouří na planetě Reach, který obvykle usmaží všechno, do čeho praští, to jsem nepochopil. Spousta lidí, co to tenkrát viděla si začala myslet, že je to skutečně bůh hromu osobně! Popravdě, občas si to myslím taky." dodá a znovu se napije kávy.
Tvůj kompliment ohledně vaření mu vyloudí úsměv na tváři.
"Jak jsem říkal, raději medaili za vaření, než za zásluhy v boji." řekl pokorně a podíval se na tebe.

Jídelna

Že by i tohle měl na svědomí čip? Nebo je to mnohem horší?
Poslouchala jsem další příhodu a jemně se přitom usmívala. Byla to už druhá osoba, pokud tedy mohu Cortanu považovat za osobu, která jej znala.
"O Černém taky něco víte?" tázavě jsem zvedla obočí, třeba se mi i tady poštěstí místo opovrhování jím dostat k nějaké historce. Možná jsem jen v hloubi duše sbírala odvahu k tomu ho zase oslovit, zatím jsem jí neměla dost.

Příběh vlka samotáře

"O kom?" zeptal se zpočátku nechápavě, ale poté mu to došlo, jeho tvář se zatvářila trošku překvapeně, ale rozhodně se netvářil pohoršeně jako ostatní.
"Tomu, na kterého se ptáte, ostatní Spartani nazývají "Vlk Samotář", možná je to díky jeho pověsti, možná povahou, nevím, je mi to jedno...ale pár věcí o něm vím...nejspíš jen drby, ale pokud vás to zajímá..." začal a podíval se na dva dělníky, jež se posunuli blíže, protože je vyprávění o Spartanech zajímalo.
"Vlk Samotář má za sebou docela pestrou škálu sebevražedných kousků, tedy na můj vkus." řekl a podíval se po jídelně, kromě vás dvou a dělníků co poslouchali taktéž, tu nikdo nebyl, většina dělníků se zdekovala s mariňáky, jež si odešli lízat rány kamsi.
"Upřímně, ten váš Spartan...z vyprávění je to šílenec! Jeden příklad..." znovu začal a napil se kávy.
"Osobně neznám nikoho kdo jen s kusem kovu z trosek zničené stanice seskočí z orbity až na planetu...a přežije. V tomhle by si s Thorem mohli podat ruce, přežili to, co člověk obvykle nepřežívá. Ale abych byl o něco podrobnější. Koluje historka, že měl zachránit dceru jistého hlavouna z rukou rebelů. A jelikož byla unesena i se svým patetickým přítelem. Nebudu vám vyprávět o tom, jak probíhala akce, to si asi dokážete představit, ale spíš vám řeknu to, že po tomhle nevěřím, že je to ten nečestný hajzl, co o něm třeba mariňáci říkají.", dopil svůj šálek kávy a krátce odběhl pro další, tentokrát přitáhl celou konvici kávy a džbán džusu.
"Co jsem zaslechl od zpravodajských důstojníků, jež mají přístup k tomu, co nahrávají jak zbroje mariňáků, tak Spatanů, první koho Vlk zachránil byl právě přítel té dívky. Klučina mu vylil celé své srdce a přiznal se, že se poddal strachu a zaprodal její život za svůj...litoval toho, ale nešlo to vzít zpět. Jediné, co měl na vzpomínku na ní byla jejich společná fotka. Prohlásil, že by si přál aby ho Spartan na místě zabil - a když mi to vyprávěli, myslel jsem, že ho skutečně zabil a dostál tak pověsti krvelačné bestie - avšak to co zpravodajci vyprávěli bylo trošku jiné. Zazněl výstřel a chlapec sebou trhl, poté vzhlédl ke Spartanovi v jehož ruce doutnala pistole. Kluk se podíval na fotku a viděl že část na které je on je prostřelená, podíval se na Spartana a ten prostě řekl: "Právě jsem tě zabil a zbytečně plýtval municí. Teď máš šanci začít jako nový člověk. Jestli chceš, aby tvůj život za něco stál...teď máš šanci! Od teď začíná nová kapitola, tak ať za to stojí!", poté odešel zachránit dívku." vyprávěl kuchař a zdálo se, že vypil už třetí kávu v řadě.
"Co jsem slyšel, chlapec a dívka jsou stále spolu a on je nadějný poručík u námořnictva, ona studuje politologii a diplomacii na universitě. Od jejich setkání s Vlkem Samotářem, uplynuly už dva roky." pokračoval a to, že se pár dělníků přisedl ke stejnému stolu ani nevnímal.
"Dokonce dívce na její otázku, kde je ten...ehm..syn, však víte...odpověděl: "Chlapec jehož jsi znala je mrtvý. Ale část z něj stále žije...", dívka nechápala, ale když viděla že její "milý" je stále naživu, pochopila, co Spartan chtěl říct.", jeho slova působila uhrančivě a věrohodně.
"A dostal za tu akci nějakou medaili?" zeptal se jeden z dělníků, jež se neudržel.
"Ne, jakožto první osoba na tzv. "černém listu" ozbrojených složek jsou veškeré návrhy na vyznamenání a medaile rezolutně zamítány. Přeci by jste masovému vrahovi, co se neštítí zastřelit těhotnou ženu nedal medaili?" řekl s těžkým, opravdu citelným sarkasmem v hlase.
"Ale na sebevražedné mise, za které by vám jiní vaši hlavu narvali do vlastního konečníku, na ty je vám takovýhle odpadlík dobrý. Osud má pokřivený smysl pro humor. Stále doufám, že si jednou promluvím s tím klučinou nebo to slečnou a zjistím, jak jejich životy ovlivnil tenhle "krvelačný bastard"." dodal a znovu se napil kávy.

Informace

Během jeho vyprávění jsme klidně dojedla steak a vypila džus. Neměla jsem pocit, že mi ty střípky informací něco dávají, ale bylo to lepší, než nic. To už jsem si začínala myslet, že jsem prostě divná. Všechno, co mi kdo vyprávěl, mi přišlo tak nějak slabé. Nezajímalo mě to, jako by to nemělo hodnotu, což nebyla ani v nejmenším pravda.

"Díky za informace," pustila jsem se do želé.
"Myslím, že soudit podle řečí je dost ošemetná záležitost, každý by měl dostat šanci. Třeba je to vážně pravda, proč ne, každý má nějaké svědomí..," usmála jsem se, prostě jsem jen pořádně nevěděla, co mu na to říct.
Během chvilky jsem dojedla i želé.

"No nic, půjdu," usmála jsem se na přítomné, pokud se tehdy dělníci ještě hlásili k našemu stolu.
"A ještě jednou díky," pokynula jsem hlavou a sebrala tyčinku, kterou jsem hodlala sníst později.
Později, až ho najdu.. ale jak?

Doupě Spartanů

Otázka jak vyřešit otázku "jak najít Spartana v kupce sena", se zdála být marná, loď byla obrovská, místností a kajut zde bylo tolik že každý kdo si nedá pozor, lehce se ztratí.
No, ztratí, jelikož loď je stavěna na principu DNA a otisku prstů, je poměrně snadné najít dotyčného, jež se ztratí.

Cestou k sobě do kajuty tě zastavil dělník, jež vypadal důležitě. V ruce držel tablet a vůbec vypadal jako předák.
"Promiňte madam, je potřeba překontrolovat seznam oprav, zda jsme opravili vše, jste žádali. Myslíme že je to všechno, ale neradi bychom něco zanedbali." řekl a podal ti tablet.
Na jeho displayi byla spousta položek, například ventilace, dveře, osvětlení, kabeláž, prostě spousta věcí, jež bylo třeba zkontrolovat.
Ovšem jedna položka tam byla navíc, někdo si vyžádal předělání jedné paluby. Když si předák všiml na co se díváš, urychleně zareagoval:
"Velení si vyžádalo aby se jedna paluba přestavěla pro potřeby Spartanů. Jelikož na této lodi je de facto stálá posádka Spartanů, chce velení pro ně mít nějaké zázemí.".
"Je vše v pořádku madam? Není třeba ještě něco?" zeptal se po chvilce a vyčkával na tvá slova.

Jó, prý jednoduše..

Jednoduše, ale nevtíravě a nepozorovaně nejlíp, to už byla jiná. Neměla jsem problém s tím se pohybovat v jeho blízkosti po lodi, jenže jestli zas vybuchne a bude mi vyhrožovat zabitím, nechci, aby to viděli ostatní. Možná bych se pak cítila víc chráněná, ale ničemu by to nepomohlo.
A.. možná jsem přece jen trochu váhala.

Objevil se dělník s tabletem, po kterém jsem automaticky natáhla ruku a převzala ho, aniž bych věděla, oč jde. Nakoukla jsem do záznamů a aniž bych je pročítala, poslouchala jsem, co mi chce.
Teprve potom jsem začala kontrolovat položky, které mi výpis nabízel. Některé jsem si pamatovala, jiné byly tak malicherné, že jsem na ně vzpomínala jen dost těžko. Až potom.. opravdu jsem se zarazila, takový zásah jsem nečekala.
Velení.. to je super.
Prohlížela jsem si záznam znovu, ale bylo jasné, že z něj nic nevyčtu. Konečně jsem vzhlédla k předákovi.
"Je to větší zásah, než jsem čekala a nemůžu to jen tak odkývat, aniž bych to viděla," hlavně proto, že jsem o tom neměla tušení.
"Tak mi to ukažte, až si to projdu, nebudu vás pravděpodobně už ničím zdržovat," přelétla jsem zbytek seznamu a čekala, až vyrazí, aby mi to ukázal a zmínil, co bylo kam vedeno a jak přestavba zasáhla do důležitých částí v síti připojení energie a podobně.

Ano, jednoduše. :)

Předák kývl a vyrazil vpřed, celou cestu žvatlal o přepálených obvodech, vyměněných uzlech a podobných věcech. Přitom gestikuloval jako průvodce muzejní expozicí. Protáhl tě snad celou lodí, než tě dovedl na to, co dříve bylo řazeno jako "Vězeňská paluba 3".
Vězení vypadala všechna stejně, obrovské átrium, po jehož zdech byly ochozy a bývalé cely, teď přestavěné na žádost velení aby splňovaly potřeby "kavalérie".
Vstup byl na přízemním podlaží atria.

Celý prostor vypadal zaručeně jinak než ostatní dvě vězeňské paluby.
Uprostřed atria byl boxerský ring a kolem něj rozmístěné stroje na posilování. V ringu právě nějaká dívka trénovala se dvěma muži, jež se rozhodně nedrželi zpátky, ale též neměli jasnou převahu.
"Ten ring je na přání samotných Spartanů." vysvětlil předák a pomalu kráčel k ringu.
Dívka svou mrštností proháněla své protivníky po celém ringu, nejednou do sebe dva kolosy vrazili.
"Kolik je v banku?" zeptal se předák Spartana ve zbroji sedícího na lavičce vedle ringu.
Spartan se otočil na předáka a i přes helmu šlo vidět že si se zájmem prohlíží kdo se ptá, na hrudi byl symbol, jež jsi dnes už viděla, kladivo boha hromu.
"Kurz je očividný 2:1, v banku je momentálně pět očí. Chcete se přidat?" zeptal se a když zahlédl tebe, kývl hlavou a slovy: "Madam.", poté se věnoval předákovi, který mu předal několik bankovek se slovy: "Dalších pět očí na kluky.".
"Jen jestli jí nepodceňuješ kamaráde." odvětil "bůh hromu" a přihodil peníze do balíku co držel v ruce.
"Prohraje ten, kdo se jako první dotkne podlahy?" zeptal se předák a Thor pouze mlčky kývl. Ovšem jen co otázka padla, dívka vyrazila jeden z kolosů ven z ringu.
"Oprava, kurz 1:1." opáčil Thor jízlivě a pomohl vyřazenému na nohy.
"Ta holka má páru, není to tvoje sestra?" zeptal se poražený Spartan a Thor se pouze smál. A než se stihli znovu usadit, tak přes provazy ringu letěl druhý Spartan.
"A naší vítězkou je podceňovaná Alyssa!" zvolal Thor a dívka v ringu vysekla ladnou piruetku.
"A aby to mládencům nebylo líto, platím dneska pití já!" usmála se vzala si od "boha hromu" peníze a půlku mu vrátila zpět, ten jí s mírným pokrčením ramen přijal.
"Mno a my budeme zase pokračovat." řekl mírně zklamaný předák a pokračoval v exkurzi "Spartanského doupěte". Když jste se vzdálil od Spartanů, tak se k tobě naklonil polovičním hlasem pravil: "Jedna z oblíbených kratochvil Spartanů, jednou jsem tu vyhrál celých deset očí...tedy stovek."

Část místností v přízemí byla upravená jako sprchy, zbytek byl přestavěn na "zbrojnici" v niž se Spartani "oblékali" do svých zbrojí, nebo spíše to za ně dělali stroje, poté tam byla ještě regulérní zbrojnice kde byly vyskládané zbraně známé i neznámé. Mezi nimi i zbraň která byla větší jak předákův trup. Byl jasné že tato zbraň by byla schopná udělat pěknou paseku ve schopných rukách.
První patro bylo spíše logistika a místnost pro brífink. Pak také nějaké obytné místnosti, ale ty byly spíše až v druhém patře paluby.
"Chtěli jsme tu postavit výtah, ale zdejší trvali na schodišti, které je zpevněné. Takže se do vyšších pater člověk dostane mírně po schodech, které jsme otestovali s celou zdejší posádkou Spartanů ve zbrojích a troufám si říct že by po nich mohl projet i tank, když udrží Spartany ve zbrojích svorně pochodovat nahoru a poté dolů v zástupu." vysvětlil předák.
"Shrnuto, v přízemí jsme renovovali sprchy, vystavěli zbrojnice a vystavěli ring ve kterém jsme nechali část výplaty. V prvním patře jsme vybudovali logistickou místnost odkud se Spartani mohou připravit na své operace v klidu. Poté místnost pro brífink, nemusím vysvětlovat. A zbytek, byl přestavěn na ubytovací jednotky, některé místnosti byly spojeny dohromady aby se do nich vešlo více Spartanů.", když předák zmlkl, bylo jasné že exkurze je u konce. Tvářil se jako typický průvodce, jež očekává případné dotazy.

Exkurze se zdržením

Nemohla jsem říct, že by exkurze byla kdo ví jak zajímavá, ale jakmile jsme se zastavili u ringu, začínala jsem mít pocit, že přesně vím, proč s lidmi nevycházím a proč nikoho nemám. Odpočinek, relaxace, jistě, ale mě to nezajímalo. Tu dívku jsem mohla obdivovat, ale proč? Má práce je založena na jiných znalostech a dovednostech, a sázení na cokoliv mi vždycky přišlo hloupé.
Navíc, to, že jsem se míchala do života jednoho Spartana, a trochu nakousla i koláč toho Thorova, rozhodně neznamenalo, že se hodlám bratříčkovat i s ostatními. Přetrpěla jsem tu chvíli kontrolou několika zbývajících položek, které se ani v nejmenším netýkaly této oblasti, a pak jsme konečně pokračovali dál.
Přestavba to byla velkolepá, dokázala jsem ocenit její důležitost, jenže už ne tak tolik malou informovanost posádky.
Leda, že by to zase všichni věděli, jen já ne.

S náladou kousek pod psa jsem vrátila tablet.
"Prověřte ještě jednou ty dveře na dvaaosmdesátce. Není to první oprava a každý si na to pak stěžoval i po opravách," dodala jsem k jedné položce, která nám všem byla až nemile známá – zlobily tam pohybové senzory a dveře se občas zkrátka zapomněly otevřít, což po desátém selhání začínalo být k vzteku.
"Díky za váš čas," usmála jsem se na něj.
Ty schody se mi sice nezdály úplně bezpečné, ale jakým dalším zatížením by asi tak mohly projít, abych změnila názor? Uvidí se časem, jestli povolí a objeví se nějaký problém – a on se vždycky nějaký objeví hned po odletu.
"Zpátky trefím sama. Hezký den," rozloučila jsem se s ním a pomalu zamířila zhruba směrem ke své kajutě, ke které jsem se za posledních pár minut ještě nedostala. Mělo to být útočiště, místo, kam se schovám a všechno promyslím – a místo toho mi vrtaly hlavou ty dveře na dvaaosmdesátce a holka, co vyházela z ringu ty dva.
Cestou se mi ale v hlavě rozplynulo i to a vrátil se původní problém - co mu jako mám říct, co mám dělat?

Co teď? Co potom?

Předák si vyslechl tvé příkazy a jal se je plnit. Spartani se odebrali kamsi do sprch, všichni najednou, dívka rozhodně neměla problém se před kolegy zbavit oblečení.
Cestou zpět jsi potkala skupinu mariňáků a dvojici jež Thor proklepal jako koberce. Tentokrát se drželi v uctivé vzdálenosti. A netvářili se, že by chtěli dostat nakopáno od tvého bodyguarda.

Tvá kajuta opravdu byla tvým útočištěm (vybavení a popis nechám na tobě), nikde jinde jsi neměla klid na vlastní myšlenky, výhodo dveří lodi bylo to, že je dokázal zamknout jen majitel kajuty. To se po dnešních událostech bude hodit. Tolik šíleností se na palubě lodi v takovém množství neděje.

Uplynula nějaká doba, možná pár hodin, když jsi se podívala na lodní čas, ukazoval osm hodin večer. To byl čas tak akorát jít na večeři.
Ovšem než jsi stihla něco takového zrealizovat, ozvalo se kovové zabušení na dveře.
Kdo v dnešní době klepe na dveře? Navíc kovově?
Jen co jsi se dohrabala ke dveřím, tak jsi za nimi mohla vidět toho, kvůli kterému jsi dneska prohlížela tu šílenou složku...

Kajuta

Konečně jsem se doplazila do bezpečí ticha a jakž takž měkké postele, zavřela za sebou dveře a padla naznak. Měla jsem před sebou ještě tolik povinností, ale nechtělo se mi do nich víc, než kdykoliv jindy. A těch pár hodin zdržení si nahradím včasným budíčkem, to na lodi nikdy nebyl problém, hlavně proto, že se tu od práce pořádně nedalo utéct.

Kajuta byla strohá, rozhodně bylo vidět, že si dávám pozor na hromadění různých cetek, které jsem nesnášela. Ne proto, že by se mi nelíbily, ale proto, že jsem byla od přírody bordelář a za ta léta jsem se naučila, že čím víc toho tady budu mít, tím hůř.
Na poličce leželo několik sešitů a knih, některé pojednávaly o taktických cvičeních, jiné byly vyloženě oddechové románové bichle, našla se tu jedna úzká knížečka s francouzkou poesií, kterou jsem dostala k narozeninám před dvěma lety. Rose se často smála právě těm sešitům, do kterých jsem si črtala vše, co mě jen napadlo a připadalo mi hloupé mít to v digitální podobě v osobním tabletu, který se válel na stole spolu s ručníkem na vlasy. Na to jsem byla pes a vždycky jsem měla dva ručníky, jinak jsem nebyla schopná fungovat.
Nějaké tužky, zvýrazňovače a kancelářské sponky. Co se mě týkalo, některé věci se mi lépe učily a poznávaly za pomocí techniky, na jiné jsem musela postaru, hezky tužka a papír. Stolek by byl jinak prázdný, kdyby na něm nestála sklenice s vodou. Pak tu byla židle a to už začínala jiná divočina – ta bordelářská. Dvě trička, co jsem ráno vytáhla a zkrátka jsem je neshledávala dost dobrými, abych v nich trávila den, kalhoty, které se mi zdály příliš zmačkané a druhý ručník. Všechno hezky přehozené přes opěradlo. Vestavěnou skříň jsem raději nechávala zavřenou, vršení na hromádky nikdy nebyl můj koníček a přesně proto pak vznikaly tyhle kupky.
V rohu pak stál květináč s asi metrovou palmou, na které bylo znát jisté zanedbání péče a za ní se válela papírová krabice plná cetek a drobností, které by mnohá jiná slečna měla vystavené.
Zkrátka nic příliš osobního a podle Rose ani útulného, ale já byla spokojená. Stačilo mi, když jsem si vždycky vzpomněla na skříň a šuplíky ve stole, takhle to vypadalo uklizeně, ale divila jsem se, že všechny ty papíry a zbytečnosti, které jsem byla líná uklízet, ještě nelezou ven všemi škvírami.

Po chvíli jsem se natáhla pro tablet a připojila se na lodní síť, počkala, až systém prověří mé kódy a pustí mě k práci, abych udělala aspoň něco.
Čas utíkal rychleji, než jsem si myslela, s pocitem prázdného žaludku jsem přelétla očima k hodinám.
Tak akorát na jídlo, skvěle.
Ozvalo se zaklepání.
Rose? To si ze mě dělá srandu, že klepe..
Napadla mě první a jediná možnost, vyhoupla jsem se z postele, odložila rozdělanou práci a prakticky vyběhla ke dveřím, abych se jí zeptala, co to vyvádí. Neviděly jsme se celý den a byla to má vina, nedivila bych se, kdyby si i přes ty starosti našla čas podívat se, co se děje. Stávalo se, že jsem se zapomínala u cvičení, proč ne tohle.

Ruku jsem natáhla k ovládání dveří a úsměv mi rychle zmizel z tváře. Poklesla mi i brada, jak jsem chtěla něco říct, ale v hlavě bylo najednou prázdno, a tak mi mezi rty zela němá mezera.
"Ahoj," vypadlo ze mě překvapeně a rukou jsem máchla kolem ovládání.
Schovat se za dveře, brilantní plán!
Oči mi přelétly po chodbě, kolik čumilů nám věnuje pozornost, ačkoliv to vůbec nebylo důležité – ale možná ve mně hlodala malá myška nedůvěry a strachu a tak jsem se špičkami prstů opírala o okraj panelu, kolem kterého jsem před chvílí slepě promáchla rukou, když jsem chtěla dveře zavřít a „být v bezpečí“.

Návštěva

Cesta do kajuty dívčiny jež jsem měl to štěstí dnes potkat na ošetřovně a poté s ní vést intimní chvilku ve skladu nebyla nikterak těžká. Bylo snadné se v případě nouze zastavit u terminálu na chodbě.
S pohledy ostatních na moji kybernetickou paži jsem dokázal žít, i na pohledy "pozor, tamhle jde!" jsem si už zvykl.
Ale nikdy předtím mně nenapadlo, že ta loď je takový mauzoleum...poté co jsme měli být zde trvalejším uskupením a Infinity naší mateřskou základnou, jsem si nepomyslel že je to spíš letící město.

Když už jsem stál před kajutou první důstojnice tak jsem zaklepal na dveře kybernetickou paží, i když jsem mohl použít lokální systém na ohlášení příchozího. Ale tohle bylo příjemnější už jen z toho důvodu že prostě jsem chtěl být originální.
Než se dveře otevřeli, opřel jsem se o rám dveří a poté se podíval po chodbě. Nikde ani noha.
A když už se dveře otevřeli a padl jsem do očí první důstojnice, měl jsem pocit že spíš budím strach než to, co u ostatních cítím, nenávist.
Její "Ahoj" bylo mírně řečeno neupřímné a spíše ve stylu "Ty? Co tady sakra děláš?".
"Dobrý večer, neruším?" zeptám se prostě a v klidu. Po tom co jsem předvedl dneska ráno bych si radši dal facku...vybíjet si vztek na ní, když za nic nemůže...na co jsem to zase myslel?

Nečekaný návštěvník

Co prosím?
Konečně zaklapnu pusu a přestanu na něj zírat jako na zjevení, ale je tu přesně to, co jsem očekávala a proč jsem ho ihned nevyhledala – byla jsem v koncích. Tím spíš, když přišel sám a já neměla ani ponětí, co chce.
"Ne, nerušíš," pořád jsem mu automaticky tykala, aniž bych to myslela zle, a s jistou mírou podezřívavosti si jej prohlížela.
"Je tak akorát čas na večeři," vypadlo ze mě a já zas jednou měla chuť protočit oči nad vlastním počínáním. Buď to vyzní tak, že jsem hladový nenažranec, nebo že ho zvu.
Což koneckonců není špatný druh útěku.
Odkašlala jsem si. Postavila jsem se rovně a stáhla ruku z panelu, aniž bych našla odvahu k tomu se rozhodnout, jestli teda vyjdu na chodbu a vydám se směrem k jídelně, nebo ho raději pozvu dál.
"Děje se něco?"

Nervozita je cítit i na chodbě

"Jestli máte hlad, můžu se zastavit později." řeknu a narovnám se. Je velice legrační že k ní shlížím i bez zbroje.
"Jen jsem chtěl vědět jestli jste se ze složky něco dozvěděla." zeptám se a krátce přeletím pohledem po její kajutě, ano, sice bych neměl je to její soukromá místnost, ale zvědavost mi nedala.
"Jestli jste jí neviděla, nic se neděje, až budete mít čas se na ní podívat..." pokračuju a přijdu si hrozně necitelný v porovnání s její nervozitou.
"Co si sakra myslíš že děláš? Nevidíš že jí očividně deptáš a nervuješ? Je jen otázkou času kdy začne křičet a s pláčem uteče někam kde jsou lidi." vyčítám si v mysli a snažím se pro další případnou konverzaci vybrat vhodnější slova.

Hodíme vážnou řeč..

Jakmile zmínil složku, neudržela jsem se a hlasitě si povzdechla. Byla to prostě katastrofa, kterou jsem potřebovala zaonačit a v tuhle chvíli jsem měla jen pramálo ponětí o tom, co všechno ví on. To byl problém.
"Najednou tě zajímá, jestli se ještě starám?" byla v tom citelná hořkost, ale co naplat, mohl si za to sám. Jenže zlobit se nemělo cenu, jen se to ve mně bilo a já byla opravdu v úzkých.
"Co to jídlo?" prosmýkla jsem se kolem něj ven na chodbu, svou kajutu nacvičeným pohybem zavřela a točila se k němu, s rukama už typicky složenýma za zády.
To zase bude neštěstí.

Prát prádlo na veřejnosti?

"Jelikož jsem vás poslal si tu složku přečíst, zajímalo by mně, jestli odpověděla na vaše otázky...nic víc." odpovím zcela popravdě na její otázku.
Nemusím být telepat abych věděl že jí není moc příjemný tento rozhovor, ale povedeme ho teď nebo někdy jindy? Jaký je v tom rozdíl?
Její otázka kolem jídla mě z míry nerozhodí, ale ani nepotěší, nevím jestli by tohle mělo znít na celou jídelnu, ale budiž, ona je tu vyšší šarže.
"Já hlad sice nemám, ale když si to přejete." odpověděl jsem na další její otázku a pak jsem kybernetickou paží ukázal po směru chodby, že má jít první.
"Tak tohle bude dost zajímavé...třeba si ostatní uvědomí že nekoušu." pomyslím si a následuju první důstojnici do jídelny.

Jako celebrity

"Tak si můžeš dát jen něco k pití," téměř neznatelně jsem pokrčila rameny, nebudu ho přece nutit.
"Tu složku jsem viděla," připustila jsem cestou, po chvíli ticha,abych rozehnala jeho pochyby a zařadila se vedle něj.
"A jestli mám být upřímná..," zabočila jsem a zvolnila krok, protože jídelna byla co by kamenem dohodil, "nejsem si moc jistá, jak s takovými informacemi nakládat a co vlastně čekáš, že ti řeknu. Ani já nevím, co jsem od toho vlastně čekala," přiznala jsem o něco tišeji.
"Něco je mi jasnější, něco.. na něco mám prostě pořád svůj názor, ale už se o tom nechci přít a pouštět se znovu do marného přesvědčování, že já nebo ty máme pravdu," pousmála jsem se na něj přes rameno a vešla do jídelny.
"Můžeme si dát jen něco rychlého," přelétla jsem pohledem přítomné a jakoby nic pokračovala dál, a přitom zaháněla myšlenky na pořádný flák masa.
"Mimochodem, viděla jsem vaše nové ubytování. Vyřešili to docela hezky, co myslíš?" přešla jsem na jiné téma.

Od složek po ubikace a zase zpět...

Popravdě jsem si myslel že takhle se promenádovat je divné a vůbec ne normální, ale soudit to nebudu.
Když už tedy první důstojnice přiznala že složku viděla, očekával jsem že mi na to řekne něco podrobnějšího, ale nestalo se tak. Spíš jen něco co bych shrnul slovy "Přišel jsem, viděl jsem, nechápu, odcházím!".
"Já vím jaká je pravda, zažil jsem to, ale nikdo této verzi nechce věřit." pokrčím rameny a jdu dál vedle ní.
Jen co vejdeme do jídelny, na slova první důstojnice jsem spíš jen vzal na vědomí, neměl jsem hlad a popravdě ani chuť na něco, proto jsem nechal jí ať se nají.
Přechod k jinému tématu a to našemu ubytování mě přivedl na otázku proč se vlastně bavíme o tomhle, když jsme se bavili o složce, ale zase vracet se k tématu, které jí je očividně nepříjemné mi přijde...necitlivé.
"Zajímavé, ale nějak tu postrádám střelnici...nevím jestli jsem na ní jen nenarazil nebo tu není, ale určitě by přišla vhod." konstatuju na téma střelnice a dívám se co si první důstojnice vzala k jídlu.

Jídelna

Vzala jsem si nějakou proteinovou tyčinku, kterou si koneckonců můžu udělat radost i později, a nakonec jsem neodolala a přece jen si nechala naložit menší kus masa s trochou grilované zeleniny.
"Vážně si nic nedáš? Když už jsme tady," zkusila jsem ho zlákat, ale víc jsem jej nenutila. Natáhla jsem se ještě pro grepový džus a cítila se víceméně spokojeně, jen těch pohledů z okolí by mohlo být míň.
A co sis jako myslela..

"Je tady..," a musela jsem se zamyslet. Pravdou bylo, že pro nás tu střelnice byla, jenže jestli by vydržela zběsilost byť jen jediného Spartana, to jsem si netroufala odhadovat.
"Hm, ale je pravda, že v tom vašem komplexu jsem jí nezaregistrovala, ale je možné, že jsme jím neprošli úplně. Byla to jen sběžná kontrola, funkčnost takové přestavby a všechny její mouchy vyjdou na povrch až časem," konstatovala jsem a sedla si k volnému stolu, načež jsem se pustila do jídla.
"Můžeme se na to pak mrknout," zahleděla jsem se na něj.
"A probrat ten zbytek věcí, co se do společnosti moc nehodí," věnovala jsem mu další z letmých úsměvů.

Prohlídka? Asi ne

Na otázku první důstojnice zda si nic nedám jsem jen zakroutil hlavou a prohlížel si její vybranou stravu. Popravdě má divné chutě, abych pravdu řekl.
Její oznámení o tom, že tu střelnice je mě aspoň trochu potěšila, aspoň budu mít kam uniknout v případě nutnosti. I když bych tady asi moc nepoužíval náš laser jež by udělal díru skrz několik sousedících místností.
"Co víme, tak střelnice tma není, sice máme ring, ale střelnici ne." povzdychnu si a promnu si obličej.
"Nejsem si jistý že to bude vhodné místo na diskuzi...ostatní Spartani se rozhodli oficiálně pokřtít ring a proto pořádají turnaj ve kterém se účastní i mariňáci a vůbec každý, kdo na to má odvahu." reaguju na prohlídku.
"Prohlídka bude muset počkat, protože tam bude dosti narváno a taky nepůjde slyšet vlastní slovo. Rozhovor se bude muset nejspíš konat někde jinde." dodám a podívám se na ní, vypadá docela roztomile jak tak šrotuje.

Slečna nemožná

"Nechtěla jsem tam jít," vyhrkla jsem až příliš rychle na to, abych to nějak uhrála do autu a nevypadala zas tak vyplašeně.
"Tím spíš ne, jestli zase zápasí," protočila jsem oči a nabrala si další sousto, "ukážu ti to virtuálně. Jestli ti to teda nějak pomůže, není to zase něco, co bys nezvládl sám," píchala jsem vidličkou do masa.
"Nedivila bych se, kdyby ji postavili jinde, nebo kdyby střelnice, kterou myslím já, prošla nějakými úpravami. O té vaší přestavbě jsem se taky dozvěděla teprve před pár hodinami," dodala jsem a dojedla.
Tyčinku jsem zastrčila do kapsy, ještě několik vteřin na něj koukala přes stůl a když už ve sklenici nebyla ani kapka džusu, zvedla jsem se k odchodu. Pořád jsem nevěděla, jak s ním jednat. Ráno mě div nezabil a teď..

"Proč tam nejsi taky?" a hned bych si za tu otázku dala přes tlamu.
No, pozdě.
Stiskla jsem mezi prsty kořen nosu a vyšla z jídelny, připadala jsem si opravdu nemožně.
"Tak se asi vrátíme, odkud jsme přišli."

Nehody se stávají

Její roztržité chování mně na jednu stranu baví, na druhou mně zaráží. Popravdě nevím co si o tom mám myslet, ale asi bude lepší zůstat na statusu neutrálního pozorovatele.
"Dřív nebo později by ho někdo musel zajet naostro." pokrčím rameny nad ringem a poslouchám další poznámky první důstojnice.
"Nám taky nikdo neřekl o tom že máme být de facto stálá posádka...řekli nám to na začátku přestavby. A tato část se stavěla asi tak měsíc, co vím já." dodám a znovu pokrčím rameny.
Ostatně nevím jak ostatní, ale já o tom vím od počátku přestavby.

"Protože nemám náladu na to sledovat zápas. A kdybych tam byl, tak by nejspíš všichni chtěli vidět zápas, já proti Thorovi, ale oba jsme se shodli na tom, že si nezpřerážíme kosti jen proto, že na tom trvá dav." dodám a po jejím vzoru vyjdu ven z jídelny.
Možná se chovám jako pes na vodítku, ale přijde mi normální udržovat krok s tím, s kým mluvím.
"Vy jste tu šéf!" konstatuju na poslední oznámenou větu a mohl bych i zasalutovat, ale asi by jí to přišlo divné, tak se raději zdržím.

Chodba

Hodnou chvíli jsem s ním v závěsu šla mlčky, ale nakonec jsem to nevydržela.
"Já tomu vážně nerozumím..," rozmáchla jsem se rukama a mírně se nad tím gestem zamračila, "ráno mě div nezabiješ a teď prostě přijdeš a..," jen jsem potřásla hlavou a nechala větu vyznít do prázdna.
Nebylo to zase tak daleko od mé kajuty, kam jsem stejně měla namířeno, a tak jsem kvůli nějakému vysvětlení ani nezastavovala. Čím míň uší to uslyší, tím líp.

A teď jsem provedl....?

Její načatou větu jsem zpracovával hodnou minutu než jsem jsem vůbec dopracoval k nějaké hodné odpovědi, popravdě jsem chvíli nevěděl co jí na tohle říct. Ale něco jsem říct musel, protože jinak by to znělo jako že snad jsem hrdý na to, o se ráno stalo.
"Ráno mi krapet ujely nervy..." konstatuju jednoduše a očekávám, že se na mě sesype hora otázek typu: "Krapet?" nebo "Krapet ujely nervy?".
Ano, možná to byla ta nejpitomější věc, co jsem dnes řekl, ale furt bylo lepší říct něco, než udržovat trapné ticho, které by bylo daleko horší.

Před kajutou

Ujely nervy?!
Vrhla jsem na něj nevěřícný pohled, ale dál to nekomentovala, i když mě jazyk sakra svrběl, abych něco řekla. Na druhou stranu, uznal, že mu ujely nervy a tím v podstatě přiznal, že ho to třeba i mrzí, víc jsem asi chtít nemohla.
Mlčky jsem došla ke kajutě a přelétla prsty po panelu, abych ji otevřela.
"Tak prosím, jen směle," pobídla jsem ho a uhnula mu z cesty. Pak jsem nechala dveře z mechanickým syknutím zapadnout. Rovnou jsem přešla k židli a jediným pohybem z ní strhla hromádku věcí, které jsem hodila do jedné ze skříní - a bylo tam překvapivě i volno a všechno se to tam vlezlo bez obtíží.
"Posaď se..," no dobře, ručník měl snahu vypadnout, "nebo něco, hlavně tu nestůj jak na stráži."
A bylo uklizeno.

Stráž by možná nebyla špatná...

Její pohled jasně říkal že by mi ráda něco ještě řekla, ale zdrží se. V podstatě jsem byl rád, protože nerad přicházím o nervy kvůli blbostem. A tohle by byla hloupost, stejně jako dnes ráno.
Přišel jsem si jako duch co ji pronásleduje chodbami a přitom nic neříká, jen prostě jde.
Když mi řekla, že mám jít do její kajuty, jen jsem povytáhl jedno obočí a říkal si že tohle asi není nejlepší z nápadů, ale uposlechl jsem.

Popravdě, místnost vypadala že zažila lepší dny, ale pro člověka jež se pohybuje většinu času v ruinách tohle je ještě přijatelné. Když majitelka pokoje "uklidí" tak přijde další pobídnutí abych se posadil a nestál jako na stráži.
"Tam bych asi byl raději..." napadne mně, ale i tak si sednu a přičemž se opřu lokty o kolena. Přes kybernetickou levačku jsem přenesl většinu váhy na stejnou stranu těla a čekal jsem co bude dál.

Kajuta

Jen co se posadil, upřela jsem na něj na několik dlouhých vteřin pohled, pak jsem se natáhla pro tablet a stáhla otevřené složky na stranu. Sama jsem zůstala stát.
"K té složce..," rychle mi prolétlo hlavou, co říkala Cortana. Jenže to byl jen způsob, jak zase dostat sebe samu do úzkých, když jsem pořád nevěděla, jak to celé nakousnout a přitom mu nevmést do tváře, že je všechno trochu jinak.
Mezi tím jsem našla cestu odsud do střelnice a odtud k novému spartanskému doupěti a nechala ji vyjet jako interaktivní mapku, lodnímu počítači šly takové věci samy.
Zase jsem si povzdechla, podala mu tablet s právě vytvořenou aplikací a resignovaně udělala krok dozadu, posadila se na zem a zády se opřela o postel.
Prostě jsem nevěděla, jak o něčem takovém začít.

Moment pravdy

Sledoval jsem její pohyb po kajutě a říkal jsem si že je zjevně velice nervózní, očividně se jí o té složce hodně špatně mluvilo. Nevím, ale Rose mi nepřipadala tak otřesená když jí četla.
Ale to se možná liší podle povah lidí.
Vzal jsem si od ní tablet s vykreslující se mapou, zapamatoval jsem si cestu na střelnici a poté jsem ho odložil na stůl vedle sebe, přičemž jsem pohled upřel na první důstojnici, jež z nějakého důvodu seděla na zemi. Chtěl jsem se zeptat proč tam sedí, ale třeba pro to má nějaké vlastní důvody.
"Co tedy s tou složkou? zeptal jsem se a říkal si, jestli je vůbec správná doba na to se na něco takového ptát. Protože očividně jí to v hlavě leží více než by mělo. Jen idiot by si nevšiml.

Kajuta

Prala jsem se sama se sebou. Tvrdě, až jsem si začala kousat ret. Dřív nebo později mu to stejně budu muset říct - ó, pozor, jistě, že bych nemusela, jenže..
"Co přesně si pamatuješ?" začala jsem diplomaticky.
"Viděla jsem záznam z kamery," ačkoliv jsem byla nervozní, většinu času jsem se na něj vydržela dívat, "nějaká prohlášení, jednání ohledně toho, co se stalo.. a..," tehdy jsem uhnula.
Cortana je znala líp, než já, ale copak jsem o tom mohla mlčet? Rozčílí se. Nebude to dobré. Potopím tím nás všechny, za cenu pravdy všechno zničím.
"Taky o tom neuročipu."

Kam tohle vede?

"To co jsem řekl už tisíckrát. Jim umírající na nemoc z ozáření...sebe jak jsem zkrátil jeho utrpení. Tomu předcházela mise zlikvidovat radioaktivní zbraň...přičemž se toho úkolu zhostil on..." začnu a snažím se vybavit všechny detaily.
"Prohlášení? Jednání?" zeptám se a snažím se vybavit zda v té složce byly nějaké takové věci.
"Nepamatuju si žádná prohlášení nebo jednání jež by byla součástí složky..." řeknu polohlasně a snažím se tu složku vybavit. Marně, nevím o žádných takových věcech.
"Jakém neuročipu?" zeptám se nechápavě, protože netuším o čem to vlastně mluví.
"Já žádný neuročip nemám. Jste si jistá, že jste si prohlížela správnou složku?" zeptám se zmateně a snažím se vybavit onu složku. Nevím nic o žádných prohlášeních, jednáních nebo neuročipech...

Problém

A doprdele.
O tomhle jsem zase měla jen pramálo tušení já. Očividně jsem se o to měla víc zajímat, ale nemyslela jsem si, že jeho vzpomínky změnili až takhle. Leda.. leda, že bych začala být podezřívavá a Cortana na mě něco ušila.
Znovu jsem k němu zvedla pohled, tvář jsem měla docela kamennou.
"Buď jsem viděla cizí složku, nebo jsem viděla tu skutečnou," hlesla jsem.

Pravá nebo cizí?

Její slova měla asi takový efekt jako když člověku co nic netuší za hlavou bouchnete dvěma činely o sebe.
"Skutečnou? Jak to sakra myslí, jakou skutečnou?" pomyslel jsem si a snažil jsem se přijít na to, co to vlastně teď pustila z úst.
Začal jsem mít zase ten pocit že musím něco dělat, jinak budu mít na krku další problém. Vstal jsem a přešel jsem od stolu ke stěně a zase zpět.
Kdyby někdo uměl číst myšlenky, tak ty moje by si moc nepřečetl, protože to byla jedna velká skrumáž všech možných otázek, spekulací, domněnek a podobných pitomostí, že bych byl zařazen do kategorie "Nezajímavá, chaotická osobnost".
"Co jste myslela tou skutečnou složkou?" zeptám se a opřu se rukou o stěnu, protože necítím vztek, ale spíš zmatení a to tak velké že by mi ničení objektů moc nepomohlo.

Ups..

Zvedl se a začal přecházet po pokoji. Taky jsem se zvedla, ale jen proto, abych alespoň částečně.. zabránila nejhoršímu?
Tohle je směšné.
Došla jsem ke dveřím a zamkla je na heslo. Netušila jsem sice, kolik toho zvládne beze zbroje, ale doufala jsem, že se případně jen tak nedostane ven. Pak jsem se k němu otočila čelem.
"Nevím o žádné radioaktivní zbrani, ani nemoci z ozáření. To, co jsem viděla já..," na prázdno jsem se nadechla.
"Omlouvám se, neměla jsem se do toho plést," vyhrkla jsem rychle, "ale..," zatvářila jsem se neurčitě, "proběhly nějaké testy neuročipů zvyšující vaši výkonnost. Jenže se něco.. pokazilo a Jim zešílel," nebyl to nejlepší nápad, jak se k němu dostat, kydat taky špínu na všechny kolem.
"O život přišlo hodně lidí. Umíral.. a pak.. prosil, abys ho zabil a.."

Je to vůbec pravda?

Tak popravdě nevím co se tu děje...buď mi tu nepokrytě lže a vůbec se tím netají, nebo...je to pouze nějaká moje reakce na traumatickou událost.
"Já nevím o žádném neuročipu!" zopakoval jsem paličatě, jsem přesvědčen že to je jen velká lež, nebo si to jen moje hlava upravila do méně bolestnější verze.
"Jim by jen tak nezešilel. Spartanem by nemohl být, pokud by jeho psychické zdraví bylo špatný." dodám a kybernetickou paží lehce praštím do stěny.
"O život přišlo spousta lidí...rebelů. Něco kolem čtyřiceti nebo možná více." pokračuju a snažím se přijít na to, co se vlastně děj, kdo je tu větší lhář, jestli ona, nebo moje vlastní mysl.
"Nedává to smyl. Ani trochu." řeknu po chvilce mlčení a sednu si na postel, která je mi nejblíž v této chvíli.
"To vůbec nedává smysl, ani trochu!" zopakuju a složím hlavu do dlaní, přičemž si před očima přehrávám vzpomínky na tu událost...to co mi tu říká první důstojnice vůbec nezapadá do toho, co si pamatuju.

Už nemá smysl cokoliv tajit

Nedokázala jsem si představit, jaké to pro něj musí být. Počítala jsem jen s tím, že mi nebude věřit, ale měla jsem nutkavou potřebu mu říct, co jsem viděla.
"Myslím..," vydechla jsem, "že si to nemůžeš pamatovat, protože.. to nechtějí. Projekt selhal, nikdo by nestál o to, abys znal pravdu," mluvila jsem tiše, nebylo to lehké. Vždyť jsem ukazovala na každého velícího, který tu hrál svou hru o moc bez ohledu na život a jeho cenu, bez morálky.
Pomalu jsem se vydala k němu.
"Podle mého záznamu vyvraždil celou vesnici. Možná..," zapřemýšlela jsem, "možná tomu předcházela mise, kterou si pamatuješ ty, to v tom záznamu nebylo," přiznala jsem. Nemohla jsem to úplně vyloučit.
"Jenže tam byl ten záznam z jednání, šlo o to, co s tebou udělají. Znal jsi všechny detaily.. podle všeho se rozhodli ti změnit vzpomínky, jestli je něco takového opravdu možné.. Nebyla to složka, kterou si jen tak prohlédneš, ani já jsem nemohla, kdyby mi Cortana nepomohla."

Takže jsem nakonec jen loutka?

Její slova mi vůbec nedávala smysl...tedy, smysl měla, ale já nechápal souvislost s tím, co se mi honilo v hlavě.
Kdo jsou "oni", co je to za projekt? A pravdu nemám znát?
Připadalo mi to celé šílené a vůbec to postrádalo jakékoliv známky racionálního uvažování...
Co to bylo za projekt že to takhle tají?

Další slova mi přišla jako by mi do těla někdo střílel hřeby z Penetrátoru. Každé slovo byl jeden velký hřeb který mě ubíjel víc a víc.
Nejvíc mě ubíjela část "vyvraždil celou vesnici". Tohle by Jim neudělal...ne on...žádný Spartan! Ale co já vím co je na tom pravdy?
Část, kdy se nějaká individua rozhodovali o tom, co se mnou udělají mi taky na klidu moc nedávala. Popravdě řečeno, kdo by měl takovou moc nad tím takhle tajit pravdu a případně změnit paměť, pokud je to, co mi tady ta ženština říká je pravda.
Když zmínila jméno Cortany, tak jsem si říkal, že ta jediná má šanci skutečně zjistit co v té složce je. Nejspíš ji viděli společně. Asi budu muset jít a zeptat se na to přímo Cortany...ale teď se necítím ani na to se nadechnout.

Někdo tu hraje vysokou hru a já nejsem nic než pěšák jehož nemilosrdně obětovali pro vyšší dobro. Zajímalo by mně, proč já jsem byl ten, kdo sklidil všechnu tu nenávist a opovržení, zatímco Jim, i když ne přímo, zodpovědný za ten údajný masakr vesnice, byl prohlášen za hrdinu? Ovšem jak já můžu vědět co je pravda a co jen lež?
V mojí hlavě je toho právě teď tolik, že ani nevím, co mám říct první důstojnici. A je vůbec co říct?

Beze slov jsem si promnul obličej a poté se narovnal. Možná jsem jen šílený a tohle všechno je jen v mojí hlavě...

Je to venku

Nic neříkal.
Už zase jsem si držela ruce za zády a to tak napnutě, až to bolelo, ovšem tentokrát mě to ani trochu neuklidňovalo. Hleděla jsem na něj a čekala - na cokoliv. Když se narovnal, čekala jsem, že něco řekne, ale nic nepřicházelo.
Na výčitky bylo dost pozdě, když jsem mu všechno řekla. Nešlo to jen tak vzít zpět a ani bych to neudělala. Rozhodně to nebylo nejlepší rozhodnutí ze všech, ale to nebylo ani to, když jsem se za ním vydala na té svatbě.. můj život byl vlastně plný takových rozhodnutí.
Posadila jsem se kus od něj.
"Na nic z toho si nepamatuješ? Ani záblesk nějaké vzpomínky?" promluvila jsem opět tiše.

Jak si můžu pamatovat něco, co se nestalo?

"Jak si můžu pamatovat něco, co se podle mně ani nestalo?" odpověděl jsem jí otázkou a tak nějak mi bylo jedno, že je to nezdvořilé. Jedna věc je nepamatovat si nic, ale na druhou stranu, to co pro mě není skutečné, si nemůžu pamatovat?
"To co jste mi tu popsala pro mně není reálné...nevím co si o tom mám myslet." dodám a dívám se kamsi do zdi, stále uvažuju nad tím, kdo by chtěl abych si něco nepamatoval.
"Kéž bych si něco takového pamatoval, ale opravdu nevím ani kdo by něco takového chtěl utajit, ani proč...", přestávám mít pojem o tom co se vlastně děje, mám pocit že mi v hlavě splývají dvě reality v jednu a mění se to v jeden velký chaos.

Odhalování pravdy.. pokud je to pravda

"Velení," odvětila jsem stroze. Chápu, že mi nevěří. Pořád je tu jistá možnost, že je to celé jeden velký omyl, což jsem už jednou zmínila a pak jen mluvila o tom, co jsem v těch záznamech viděla.
"Jste pro ně užiteční, bojové stroje, které jen málokdy selžou. Chtějí vás zdokonalit, zavedou neuročipy, které dokáží kdo ví co, ale je nutné je testovat. Test selže. Přirozeně se nikdo nezachová správně a neřekne vám, ani okolí pravdu, bude se držet koryta a zachrání si krk i reputaci tím, že celý projekt zastaví nebo odloží a vám pozmění vzpomínky, aby nikdo nevěděl, co se stalo. Masakr svedou na rebely," odříkávala jsem stručně s pohledem upnutým k zemi.
"Víc ti k tomu nepovím, protože nemám zdání. Vždyť jsem ani nevěděla, že se tu pro vás něco přestavuje," odfrkla jsem si pohrdlivě a krátce se na něj podívala.
"Možná je jen chyba v tom, že jsem si pak neprověřila, co o tom víš ty. Tak jsem se sama postavila do situace, kdy jsem nevěděla, co ti říct, aniž by to nevypadalo, že ti lžu a že jsem tu složku opravdu viděla. Ne, že by ta situace byla nějak lepší," prohrábla jsem si rukou vlasy a chvíli mlčela.
"Pokud ti Cortana ty soubory zpřístupní, uvidíš sám."

Pravda a lež?

Poslouchal jsem co říká a bylo napůl zmatené a napůl pravdivé, přitom to všechno bylo zmatené.
Opět zmínila Cortanu. Je vidět že naše malá holografická pomocnice jí zaujala.
"Já...já se asi půjdu podívat za Cortanou..." řeknu a pomalu vstanu. V hlavě mám spoustu myšlenek, přičemž nevím které jsou moje, které jsou její a co z toho je vlastně pravda.
Jenže se mi podařilo udělat pár stabilních kroků než jsem zcela ztuhl a upřeně zíral kamsi do zdi.

Hlavou mi proletěl záblesk vesnice a hlasitý křik. Tolik řevu jsem dlouho neslyšel.
Ovšem to že mě pošle do kolen jsem ani v nejmenším nečekal. Jenže jsem měl pocit že řev nemá vůbec potřebu utichnout. Snažil jsem se je zmírnit tím, že si zacpu uši, ale rozhodně to nepomohlo...vůbec. K tomu se začala ozývat střelba a výbuchy. Poté klid. A jeden jediný výstřel.
Potil jsem sem se, klepal se jako by mně hodili do mrazáku, tep a dech byl zrychlený jako vystřelená kulka. Nedokázal jsem se hnout, ani mluvit...nic...co se to se mnou děje?

Kajuta

Nechtěla jsem mu bránit, aby za ní šel, ale teď? Když to bylo všechno ještě čerstvé? Zvedl se, na rozdíl ode mě, protože já zůstávala sedět a spoléhala na to, že zakódovaný zámek bude stačit.
V tom však zavrávoral, pak padl na kolena a ruce mu vystřelily k uším. V tu ránu jsem byla na nohách.
"Čern.. Alexi?" stačily dva kroky a byla jsem u něj, v první chvíli jsem neměla pocit, že by mě vnímal. Podřepla jsem naproti něj a chytila mu hlavu do dlaní, čelist podepřenou palci a prsty na tvářích, a snažila se jí pohnout tak, aby se na mě podíval.
"Slyšíš mě? Co se děje?" pravá mi sjela k jedné jeho ruce, abych mu změřila tep. To se už začínal potit a celkově to nevypadalo dobře. Paradoxní bylo, že ačkoliv jsem netušila, co se děje, měla jsem víc starost o něj, než o sebe. Kdo ví, jak taková proměna ve vraždící monstrum probíhá..
"Mám zavolat zdravotníka?"

Chaos

Její hlas mi zněl kdesi v dáli a když se mě dotkly její ruce, jako by mně kdosi vytáhl z nějaké podivné iluze. Rychle jsem chytl její ruce a zadíval se na ní.
"Ne...to....to je dobrý." řeknu a zhluboka dýchám, přičemž bych raději potřeboval profackovat.
"Jen ten řev...výstřely a výbuchy..." řeknu polohlasně a vyčerpaně si položím hlavu na její rameno. Nevím jestli se o mně pokouší mdloby nebo mám jen potřebu cítit něco realného na vlastní kůži.
"Proč zrovna já?" zeptám se a vůbec nechápu, proč jsem se stal zrovna já obětí manipulace velké jako je tahle loď. Aniž bych si to uvědomoval, tak jsem ji obejmul, aniž bych na to myslel, nebo myslel na případné následky.

Kajuta

Odpověděl. Takže zlikvidování mé osoby se zřejmě konat nebude, to je dobrá zpráva. To, co ještě několika slovy vydechl naznačovalo, že Cortana možná měla pravdu, že si dokáže vzpomenout.
Položil si hlavu na má rameno.
Spustila jsem to rychleji a masivněji, než jsem chtěla, aniž bych přišla na odpověď, co jako potom? Až si vzpomene? Až si to celé ujasní. Nesla jsem za to zodpovědnost.
Ztuhla jsem, když mě objal. Ani ne tak překvapením, jako spíš z neschopnosti adekvátně na něco takového reagovat. Trochu, jako když chlap obejme chlapa.
"Na to není odpověď," řekla jsem kostrbatě a neochotně mu objeví opětovala.
Pokazila jsem Spartana, super. Nemůžu ho jen tak pustit mezi ostatní, jestli se mu tohle stane ještě párkrát..
"Možná by sis měl raději lehnout. Donesu ti něco k pití," takové dvě hezké univerzální věty, jak někomu naznačit, že by neměl odcházet a že mám starost.

Raději bych skočil do trysek lodi...

Bylo cítit, že jsem jí spíš způsobil šok. Ale co mám říkat já? Mně se realita...nebo to co jsem měl za realitu sesypalo do střepů a s čímsi dalším to teď tvoří mozaiku lží.
"Já radši...nevím" odpovím na její slova o "lehni si".
Ne že bych měl problém s tím si lehnout, ale mám pocit že stejně bych nedokázal ležet.
Nemám síly jí odporovat, nebo se vůbec potloukat po lodi. Nedej bože kdybych musel do boje, schytal bych to sotva bych vstoupil na bojiště.
"Stejně si nemyslím, že bych byl schopný jít a tvářit se, že se nic neděje." řeknu po chvilce ticha mám pocit, že za chvíli asi zkamením.

Skákání do trysek se zamítá!

"No..," povzdechla jsem si.
"To se nedivím," zase mi trochu docházela slova, "je mi líto, že jsem tě dostala do takového stavu," dodala jsem.
"Jak to máte s bojovou neschopností?" snažila jsem se alespoň něco vyřešit, a jako takové se nabízelo to, aby zůstal co možná nejdéle na lodi. Třeba bych s tím něco svedla já sama. Zlehka jsem se pokusila vymanit z jeho sevření a posadila jsem se vedle něj.

Tak jiná forma sebedestrukce.

"Ta se u nás nevede." odpovím jednoduše, protože u Spartanů je jediná omluvená bojová neschopnost jeho smrt.
"Nás mají jen za hardware...jako tanky." konstatuju a když cítím její snahu se vymanit ze sevření, tak jí nechám jít. Popravdě se divím že mě neodstrčila už dávno, přeci jen jsem na ní padl jen tak, bez udání příčiny a bez povolení a oznámení.
"Jak tak vidím, jsme dokonce i méně než tanky...protože tank jen tak neobětujete." dodám a posunu se k posteli a opřu se o ní.
"Dokonce i ztráta lodi by je bolela víc, než ztráta skupiny Spartanů." povzdychnu si a zadívám se na svou kybernetickou náhradu.

Je to zlé? Se mnou to může být i horší!

"Takhle nemluv," zkřížila jsem nohy do tureckého sedu a otočila se tak, abych seděla naproti němu.
"Oni tě neobětovali, jen..," no vymlouvejte tohle někomu, kdo se právě dozvěděl, že mu změnili vzpomínky, "kdyby chtěli, mohli tě zabít. Takhle jen.. podívej, asi nejsem ta pravá, kdo by ti to měl vysvětlovat. Nechci je bránit, ale myslím, že do jisté míry v tom byly vyšší zájmy – jejich, jakkoliv nepochopitelné pro nás, tak pro ně bylo udržení toho tajemství důležité a zároveň tě nechtěli zabít. To je jako s tím, že neexistuje dobro ani zlo, protože všechno je relativní a záleží, na které straně stojíš," zřejmě jsem to moc nevylepšila.
"A když nemáte bojovou neschopnost, vymyslíme něco jiného," shrnula jsem nakonec, ovšem bez jediného nápadu, co by mohlo být pádným argumentem proto, abychom si na lodi drželi Spartana na stálo. Navíc jeho.
"Hlavně se nelituj, to je to nejhorší, co můžeš udělat."

Co bych jinak dělal?

Když mi řekne, že mě neobětovali, mám sto chutí se jí vysmát, ale raději se držím.
"Tak mohli mi říct, abych o tom nikde nemluvil...to co dělám taky nikde nevyprávím a nikdo se mi kvůli tomu nehrabe v hlavě!" řeknu mírně podrážděně.
"Co bych asi tak dělal jiného? Od dětství ze mně tvořili válečnou mašinu. Dodali nezbytné vzdělání a poté dotvarovali stroj do finální podoby...neumím nic jiného, než střílet." opáčím lehce odměřeně na její slova o bojové neschopnosti.
"Nemám v plánu se litovat...jen chci vědět, proč a co se vlastně stalo...nic víc." řeknu a otřu si čelo od potu.
"Sebelítost nikdy nebyla součástí mé psychologie, nemám v plánu s tím začínat." dodám a zhluboka se nadechnu.

Pchmch..

Ušklíbla jsem se a raději mlčela. Navíc jsem mu ani nemohla s dobrou vůlí vyvracet to, co říkal, protože to byla pravda a jestli kdy nebyla nebo neměla být, tak jsem o tom neměla ani potuchy.
Navíc jsem začínala mít pocit, že dělá to samé, jako na svatbě a nakonec i při našem posledním setkání, zkrátka chtěl mít pravdu, v každé situaci.
"Já nevím, snažím se ti pomoct, když jsem tě do toho dostala," odpověděla jsem důrazně s podtónem otrávenosti a zase jsem hodnou chvíli mlčela, naštvaná na něho i na sebe.

"Opravdu nechceš nic donést?" prolomila jsem mlčení a sledovala zbývající krůpěje potu na jeho čele.

Humph!

"Já si cením té pomoci." řeknu a podívám se na ní. Nerad to přiznávám, ale čím víc do mě "hustí", tím je sympatičtější.
"Tak buď by jste to vyhrabala vy, nebo by na to časem přišel někdo další a dopadl bych stejně, to máte jedno." řeknu a kybernetickou paží se podrbu na té druhé.
"Ne..snad jen vodu." odpovím na otázku a zároveň mně napadne má vlastní.
"Proč vlastně jsem pro vás tak zajímavý já? Je tu spousta daleko zajímavějších Spartanů. Třeba Thor, nebo Havok..." zeptám se a docela by mě zajímalo, proč jsem se v hledáčku objevil zrovna já a ne jiný Spartan.

Krutá pravda

Zvedla jsem se a oprášila těch několik smítek, které ulpěly na kalhotách.
"Tuším, že jsem to říkala už v tom skladu," na chvíli jsem se zamyslela a následně se vydala ke skříni. Občas se tam našla nějaká tajná zapomenutá zásoba.
"Prostě ses mi připletl do cesty. Nic víc.. vážně. Byla to náhoda a mohl to být kdokoliv z nich, ale dopadlo to takhle. A opravdu mi nejde o to, kdo z vás je zajímavější nebo silnější nebo..," zakroutila jsem rukou ve vzduchu, abych neznačila nespočet dalších možností, "prostě jsi tam byl a mě naštvalo, co se na svatbě stalo. Upnula jsem se k tomu a dřív, než mi došlo, co na té ošetřovně dělám, snažila jsem se to dořešit. Ber to třeba jako osobní selhání, co já vím,"kontrolovala jsem data spotřeby na dvou lahvích.
"Hlavně si nemysli, že tě pronásleduji schválně. Do té svatby jste mi byli víceméně ukradení, do jednoho," to asi nevyznělo hezky.
"Mám tu grepový džus nebo perlivou vodu, dva dny prošlou," otočila jsem se k němu s momentální nabídkou. Ještě si mohl napustit vodu v koupelně, což jsem ale vzhledem k vlastním preferencím, co se vody týče, automaticky vyloučila.

Pravda se kterou se dá žít

"Osobní selhání....to znám." řekl jsem polohlasně a vybavil si to, co jsem tu vyváděl před chvílí.
"Voda se nekazí, pokud není kontaminovaná něčím...pochybuju že by jste v té vodě něco nechala máčet..." řeknu jednoduše a proč se tím zaobírat. Původně jsem chtěl říct že se voda nekazí, pokud v ní nehnije mrtvola, ale to by "romantiku" tohoto okamžiku definitivně pohřbilo.
"Vtipné, když jsme vám do nedávna byli ukradení, tak jak nás asi vnímají na velení." zauvažuju a poté očima sklouznu k jejímu pozadí, nazvěme to typickou mužskou reakcí.
Popravdě řečeno, pěkný exemplář. Takový "přírodní" v porovnání s tím, co lze vidět u Spartanek. Taky jsem měl na jazyku poznámku tímto směrem, ale raději se zdržím jakýchkoli poznámek tímto směrem.

Že by konečně o špetku lepší atmosféra?

"Pro ně jsme všichni jen pěšáci. Já, ty, lodní kuchař. Nestarají se, jsme jim volní. Někdo víc, někdo míň," podala jsem mu láhev s vodou a sama si otevřela džus.
"Ale jestli tě trápí tohle..," posadila jsem se na postel kousek od něj, "možná by tě mělo víc trápit to, jak moc se ti sere život od chvíle, kdy mi ukradený nejsi," usmála jsem se a krátce se napila, přičemž jsem láhev postavila na zem.

Quite really?

Je pravdou, že to co říká o "pěšácích" má hlavu a patu. Přeci jen to vypadá že se domluvíme alespoň trochu a ne jen v chaotických poznámkách. Vzal jsem si od ní láhev s vodou a půl obsahu jsem vypil na jeden zápřah.
"Tak někdo by tu bombu dřív nebo později odpálil stejně, to je jedno, kdo to byl. Ať už jste to vy, nebo třeba nějaká psychopatka na planetě." dodám s pokrčením ramen nepřestávám jí sledovat. Popravdě, čím víc jí pozoruju, tím atraktivnější je, nevím proč ale je to tak.
"Takže si tohle vyčítat zase nemusíte vy." řeknu vzápětí a znovu se napiju.

Chacha!

Psychopatka na planetě. Třeba taková, co hází nové lodičky za neskutečné peníze po odcházejícím Spartanovi, jasně..
Poškrábala jsem se u nosu a usmívala se, jak jsem si o tom myslela svoje.
"Na tyhle výčitky by tu místo být mělo. Zatáhla jsem nás, a vlastně i Cortanu do velkého problému," uhnula jsem očima do strany. Byla tu tisíc a jedna možnost toho, jak to dopadne. Většina z nich se mi nelíbila.

Když jsem se na něj podívala zpátky, bylo to tu zase. A nebylo to o nic lépe načasované, než předtím, ani než ta chvíle, kdy jsem se mu rozhodla říct o záznamu.
Špatná rozhodnutí..
Jenže to jsem k němu už natáhla prsty, lehce jimi přejela po čelisti a částečně i po tváři a stočila jeho obličej k sobě, tak akorát včas, protože jsem se přitáhla a vtiskla mu krátký polibek na rty.

Slova o problémech jsem víceméně přešel s mávnutím rukou, bez toho mávnutí.
Ovšem další její kroky mě vykolejil víc než "pravda" co se mi před chvíli vyrojila v hlavě.
Nečekal jsem že by se mě zcela dobrovolně dotkla, natož aby mně políbila. Sice krátký, ale citelný polibek.
"Co to zase má bejt?" vyptávala se mně moje Spartanská logika, ovšem ta mužská část logiku poslala na dovolenou.
Než mi sama stačila uhnout, tak jsem jí položil ruku za krk aby se nemohla odtáhnout a sám jsem ji políbil, déle než ona mně a rozhodně jsem to pro mně žádná novinka není. Už pár známostí jsem měl. Ale žádná z nich nebyla tak přitažlivá jako ona.

Nenechal mě se odtáhnout, což bylo trochu překvapující. Čekala jsem spíš, že mě pošle tam, kde slunce nesvítí a odejde, ale takhle.. takhle jsem mu vycházela vstříc a nesnažila se utéct.
Svezla jsem se z okraje postele na zem, abych se dál nemusela natahovat a krčit zároveň, a oplácela mu každý jeden polibek, už bez váhání, když jsem tušila, že mě jen tak neodstrčí.

Měl jsem v plánu vylézt na postel za ní, ale když byla rychlejší a svezla se dolů, neprotestoval jsem, proč taky?
Když jsme byli oba na zemi, přitáhl jsem jí k sobě a svou biologickou rukou jsem zajel pod triko a prsty jí přejel po boku. Kybernetická ruka sevřela její kalhoty za pas víc jí ke mně přitáhla, snad jako by se bála, že se mi na poslední chvíli vysmýkne.
Polibky jsem postupně stupňoval a když mi přestali stačit její rty, tak jsem pomalu po čelisti sestoupil na krk, políbil každou část její kůže a poté opět vystoupal k jejím rtům, neb ty měly vlastnosti magnetu.

Dlaně položené na jeho hrudi pomalu stoupaly a prsty přitom kopírovaly každý sval či vystouplý šev látky, zkoumaly každý detail a zastavily se až u krku, který pulsoval dosud nezklidněným tepem. Tam se jen sem tam laškovně pohnuly a pohladily kůži, zatímco v hlavě mi hučelo tisíc myšlenek a jeho rty jsem zase cítila na svých. Naráz bylo prázdno, rozvalovala se tam jen spokojenost.
Protáhla jsem se v zádech, přejela mu jazykem po rtech a na chvíli se bradou odtáhla, abych se nadechla. Čelo jsem na tu chvíli přitiskla na jeho a možná to vypadalo, že se něco snažím vyčíst z jeho očí.
Místo toho jsem ale pravou rukou zlehka pohladila jeho tvář a vtiskla mu další polibek plný touhy, kdy jsem jazykem hledala ten jeho.

Její šok a zděšení bylo pryč, místo toho tu přede mnou byla žena plná vášně, žena neuvěřitelně atraktivní, jejíž tělo, jež jsem zkoumal prsty své vlastní ruky, bych dokázal zkoumat stále dokola a pokaždé by zde bylo něco nového.
Zatímco ona měla co dělat s mými rty a jazykem, které se invazi vůbec nebránily, já zase zkoumal její hruď a dokonce jsem se drze jal sundat jí triko, které pak skončilo kdesi na podlaze.
Poté jsem dirigoval polibky po nově odkryté kůži. Rty, čelisti, krk, klíční kosti, nic nebylo ušetřeno polibku. Krátce na to šla dolů i podprsenka a zatímco ruka laskala její ňadra, rty se vrátili k těm jejím s daleko větší touhou než doposud.

Ani v nejmenším jsem se mu nebránila, ani jednou vztekle nezasyčela, jak si troufá. Byla jsem jím unešená, poblázněná touhou a vděčná, že tu nemusím přebírat iniciativu jako naposledy..
Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, jenže pokaždé, když jsem cítila, jak se mě nedotýká svou rukou, bylo to o kus lepší. Žádostivost z mé strany rostla, i když jsem si chvílemi stačila říct, že jsem magor.
Chytila jsem lem jeho trika a zvolna mu jej přetáhla přes hlavu, naposledy se pokochala dotekem hebké kůže na krku, kam jsem ho stačila v nestřeženém okamžiku lehce kousnout, a dotěrně zabořila špičky prstů za okraj kalhot.

Čím nenasytnější byla, tím jsem sám shledával že má na sobě až moc oblečení, proto zatímco ona se teprve pomalu prokousávala mým oblečením, já už se ujal té cti a začal jí sundavat kalhoty. Tu čest jsem nechal náhradě, ať si též užije nějakou legraci.
Původně jsem chtěl sundat pouze a jedině kalhoty, ale "náhodou" jsem stáhl i kalhotky, které by jinak možná vydrželi o pár vteřin déle, ale stejně by padly taktéž.
Poté jsem obě ruce položil na její hýždě a přitiskl ji ve vší její nahé kráse k sobě. Během mnoha polibků jsem pravačkou jemně tiskl její hýždě, zatímco jsem si ji tiskl k tělu.

Krátce na to jsem ji objal kolem pasu a za stálých polibků ji zdvihl ze země a položil na postel.
Poté jsem pomalu směřoval své polibky po jejím těle dolů. Na okamžik jsem se zastavil u jejích ňader, která jsem polaskal rty i jazykem.
Čím níže jsem postupoval, tím jsem zpomaloval a intervaly mezi polibky prodlužoval.
Když jsem dospěl k jejím intimním partiím, tak jsem je několikrát lehce políbil a poté je začal dráždit jazykem a opravdu jsem si dal záležet.

Dál jsem už nepřemýšlela. Všechno bylo plynulé, přirozené, jako bychom se znali roky a ne sotva pár hodin. Dokonalá souhra bez nudy.
Užívala jsem si každý jeho dotyk a občas se díky tomu zapomínala, jen ruce fungovaly jako pohyblivé pojítko, zatímco mysl bloudila v nedohlednu spokojenosti. Na několik okamžiků jsem dokázala zastavit, nechtít víc.. jenže v takovém stavu jsem byla jen chvíli a vytrhl mě z něj právě on.
Nenechala jsem ho tam dole laškovat dlouho.
Lehce jsem ho špičkou chodidla nakopla a pak jen „podržela“, zatímco jsem to tlačila zpátky nahoru, abych měla blíž ta správná místa, ke kterým jsem se hodlala dostat. Rozepla jsem kalhoty a vklouzla rukou dovnitř. Situace byla dost napjatá a tak jsem se jala vysvobodit ho ze zajetí kalhot, zatímco jsem masírovala úd po celé jeho délce.
Rty jsem lačně tančila po jeho a nechávala jej, aby mě dle libosti zkoumal, na druhou stranu bylo patrné, nakolik jsem nedočkavá, když jsem se k němu přitiskla pánví.

Na to, po čem toužila jeden nemusel být telepat. Zatímco ona připravovala vše nezbytné, já se zbavil zbytku oblečení ani nevím jak. Poté jsem si lehl vedle ní a přitiskl se k ní tak, jak to jen šlo a zatímco jsem rty líbal všude, kde jsem odtud dosáhl, tak jsem kybernetickou rukou lehce zdivhl její nohu a poté pomalu, skutečně velice provokativně jsem žaludem dráždil její soukromé partie, ale k proniknutí jsem se zatím neměl, úmyslně.
Zatím jsem ji jen líbal a druhou rukou, kterou jsem protáhl pod jejím tělem, jsem tiskl její ňadro.
Až teprve kdy to nejméně čekala jsem do ní prudce pronikl a chvíli zůstal jen tak, zatímco jsem jí líbal co mi síly stačili.
Poté jsem pomalu začal pohybovat pánví a v čím dál rychlejším tempu. Čím intenzivnější prožitek to byl, tak jsem se občas zapomněl a stiskl její ňadro nebo stehno silněji než jsem chtěl.

Vyjekla jsem, když do mě pronikl, a vzápětí se tiše zasmála. V tu chvíli mi bylo trochu stydno, ale jen na okamžik.
Chvíli jsem, na oplátku, přirážela v jiném tempu, a byť to byla jen malá nespolupráce, občas to stačilo, abych jej zmátla, což si nakonec ani sám nemusel uvědomovat. Pak jsem už ale byla hodná holka.
Jeho doteky by možná jinou děsily a odpuzovaly, jenže ve mně vyvolávaly akorát větší vlny vážně a zapomínala jsem na ty jemné pohyby, které tvořily tuhle chvilku jedinečnou.
Když jsem zasténala znovu, bylo to už z docela jiného důvodu a jen jsem se rukou přitáhla blíž k němu. Tělo napjaté jako kočka mi ale dlouho nevydrželo, svaly se uvolnily a znovu jsem mu vycházela vstříc.

Po jejím smíchu jsem ji dlouze políbil a poté složil hlavu na její rameno. Její tělo bylo jako droga, i když jsem jí měl v dostatečném množství, nedokázal jsem se jí nabažit.
Abych rozbil jednotvárnost pohybů, tak jsem přestal přirážet a vytáhl ho ven. Krátce jsem se podíval, co ona na to. Jen co se naše pohledy setkaly, tak jsem jí vtiskl další vášnivý polibek, během kterého jsem do ní opět pomalu pronikl. Toto jsem ještě několikrát zopakoval, aby prožitek byl intenzivnější. Ale poté jsem opět přirážel stejným tempem jako předtím.
O pár okamžiků později jsem opět přestal přirážet, opět z ní unikl a lehl si na záda, poté jsem ji na sebe posadil tváří k sobě, aby si chvilku užila možnost řídit představení i ona sama.
Jediné, co jsem udělal bylo, že jsem si k sobě přitáhl její obličej, opět jí políbil a poté laskal její ňadra. Ruce jsem položil na její zadek, jako bych jí říkal "Nikam nepůjdeš!".

Sledovala jsem jej z výšky, než jsem přivřela víčka a pousmála se. Ty jeho hry jsem mu nehodlala oplácet. První vyvrcholení mě ukonejšilo natolik, že jsem se pohupovala v bocích tak akorát, ale ani zdaleka jsem nepřipomínala žádnou divošku.
Užívala jsem si to, nechávala se unášet.. dokud mi neproklouzla moje ruka kolem jeho, čímž jsem se mírně zaklonila dozadu, a nestiskla jeho varlata. Nejdřív silněji, pak jen lehce. Odtud ruka bez dalšího očividného cíle putovala chvíli po jeho stehně, než jsem se naklonila zpátky dopředu, abych jej políbila. V tu chvíli jsem, i přes jeho odpor, přerušila naše spojení.
Dostala jsem ho na kolena, přitoulala se k jeho hrudi zády a s trochou štěstí a hravosti jej nechala opět vklouznout dovnitř. Následovala jeho biologická ruka. Volně jsem ji vedla po svém těle, občas se zastavila a nechala nás jen tak si to užít, až jsem dovedla jeho ruku ke svému krku, s palcem a ukazováčkem dost daleko od sebe na to, aby to bylo pevné uchopení. Původně jsem měla zálusk na tu druhou, jenže jsem nestála o to, aby mě vážně uškrtil.

Hrátky co předváděla během svých "pěti minut slávy" se mi zamlouvaly čím dál víc, ale nakonec si usmyslela, že už se jí vest nechce a zase si to mám převzít já. Když si začala hrát s mou rukou, jen jsem se pousmál a nepřestával přirážet. Stisk na jejím krku sice byl pevný, ale zároveň jí nebránil v dýchání, ani jeden nestojíme o takový konec.
Lehce jsem ji k sobě přitiskl a do ucha jí pošeptal:
"Ty jsi hrozně zlobivá holka, že jo?", načež jsem jí kybernetickou rukou lehce plácl po zadku a během čekání jsem přirážel o něco silněji a kybernetickou rukou jsem ji objal kolem pasu. Zároveň jsem o něco snížil tempo přírazů, takže byly sice pomalé, ale důrazné.

Zašeptaná věta mě donutila se ušklíbnout tím způsobem, který byl svým způsobem sebejistý, ale taky částečně odměřený. Cítit za sebou jeho pevné tělo bylo mnohem lepší, než jsem si kdy dokázala představit, a když mě objal umělou rukou, tiše jsem vzdychla a svou pravou si ji přitiskla k tělu ještě pevněji. Levou jsem mu hravě prohrábla vlasy, prsty přejela po šíji a cestou zpátky přejela po jeho vlastní ruce a pak dolů, přes prso a břicho až na stehno, kde se resignovaně zastavila, zatímco já mírně propla tělo a sem tam mu pomohla jemným přírazem nebo zavrtěním zadečku.

Jelikož jsem celou jízdu v podstatě řídil já a ne že by mi to nějak extra vadilo, tak jsem přerušil naše spojení a položil svou partnerku na záda a poté jsem do ní opět vnikl a opět zaměstnal její rty aby neměly pocit, že jsem jejich smyslnost zapomněl.
Levou, kybernetickou paží, jsem se opíral o postel vedle ní a druhou jsem si jí položil na krk, aby neměla možnost uhnout polibku.
Přírazy byly pomalé jen z důvodu prodloužení požitku. Několikrát jsem spojení přerušil, jen abych do ní pronikl s větším důrazem.

Chvílemi jsem přemýšlela nad tím, co mě bere víc. Jestli ta jeho zpropadená ruka, on sám, nebo prostě to, jak líbá. Rozhodně jsem neměla v plánu mu uhýbat, snad se jen občas nadechnout.
Nechala jsem ho, ať si dělá co chce, byla jsem hodná holka, co pokrčila nohu a občas mu přejela chodidlem po lýtku, občas ho k sobě nohou na delší dobu přimáčkla, aby pronikl hlouběji a chvíli se zdržel, ale nakonec jsem ho v pravidelných, oddálených, ale za to rázných přírazech udolala.
Cítila jsem, jak se mu napnuly svaly, jak jím projelo to drobounké chvění.. sledovala jsem ho a líbala, dokud se nechal.

I přes všechno oddalování a prodlužování, všechno dobré musí jednou skončit. Tedy i naše malá romance musela skončit.
Po skončení akce jsem ještě chvíli zůstal s ní spojen, jen pro ten pocit, poté jsem si lehl vedle ní a přitiskl jí k sobě, přičemž jsem opětoval každý její polibek. Svou rukou jsme opět zkoumal každý záhyb jejího těla jako by jsme měli teprve začít. Když má ruka spočinula na jejích hýždích tak jsem je jemně stiskl a poté je lehce hladil, sám ani nevím proč.
V jeden krátký okamžik jsem se podíval jaká jsou její "hodnocení", přičemž jsem nepřestával hladit její hýždě.

Hladil mě a všechno bylo takové, jaké asi mělo být. Nebýt toho, že jsem z průseru udělala ještě větší průser a prostě tak vůbec.. to nebylo dobré. Jenže mě bylo fajn a dokázala jsem nad tím v tuhle chvíli pomyslně mávnout rukou.
Ležela jsem vedle něj a několik okamžiků se bavila tím, že jsem prstem objížděla spocené rýhy na jeho těle, jak se mu pod kůží rýsovaly svaly. Až po chvíli jsem zpozorovala jeho pohled.
"Co?" tázavě jsem zvedla obočí. Měla jsem pocit, že se blíží ty trapnější chvilky.

Její otázka byla roztomilá, stejně jako její nevědomost proč se vlastně dívám. Pousmál jsem se a políbil jí. Má původní odpověď opět byla pryč.
"Jen se kochám krásnou ženou." odpověděl jsem na její otázku a políbil ji znovu.
Poté jsem ji k sobě opět přivinul jako dítě hračku. Její hebká kůže pomáhala zapomenout na všechny šílenosti co jsem před několika okamžiky slyšel a prožil.
Lehce jsem jí štípl do zadku, ale snad abych jí to nahradil, tak jsem ji znovu políbil.
Nějak jsem neměl potřebu cokoliv dalšího se ptát. Důležitá pro mně právě teď byla ona.

"Ale prosímtě," zasmála jsem se a na chvíli „sklonila“ hlavu tak, že jsem měla temeno hlavy pod jeho bradou. Spokojeně jsem se k němu choulila, dokud jsem letmými polibky nevystoupala po jeho krku zpátky ke rtům a dlouze jej políbila.
Bříšky dvou prstů jsem mu pak ťapkala po hrudi a na nic nemyslela až do té chvíle, než mi samovolně došlo, že i tohle jednou skončí. V tu chvíli se mi hrozně nechtělo z postele, tak jsem si nohou potáhla deku a přikryla se do půli zad.
"Teď by to chtělo nějakou pohádku na dobrou noc," zavrněla jsem, abych zahnala vtírající se myšlenky.

"Jen říkám pravdu." řekl jsem přivinul ji k sobě. Popravdě tu bylo trochu chladno a jak lépe se zahřát než tělesným teplem? Polibek jsem opětoval poté ji hladil ve vlasech.
Popravdě jsem nevěděl co jí říct na žádost o pohádku na dobrou noc. Já jsem pohádky nikdy neslyšel, a čím jsem starší, tím mi nepřipadají důležitější.
"Zcela popravdě, já žádné pohádky neznám." konstatoval jsem a snažil jsem se jí ukonejšit polibkem.
"Nikdy mi žádnou nevyprávěli a tak jsem se o ně nezajímal." dodám a pohladím jí po vlasech.

"No..," krátce jsem se zamyslela, "já bych si už asi žádnou nevybavila celou," usmála jsem se.
Moc mi to rozbíjení ticha nešlo, a zhasnout, to by vypadalo jako „konec srandy, večerka“ a bylo stejně hloupé. Nemohli jsme nikam jít, nechtěla jsem se bavit o ničem vážném, ale jak se ukazovalo, byl to trochu problém.
"Tak mi třeba řekni něco o sobě," navrhla jsem. Ani to nebylo nejlepší téma, ale zajímalo mě to.
"Ale pokud chceš mlčet, respektuji to a mlčím," políbila jsem ho.

"Ale furt by jsi si něco vybavila." řeknu a pousměju se, pohádky očividně byly spíš její doména. Furt jsem ji hladil a tiskl k sobě, jako bych měl pocit že mi uteče.
"Popravdě, moc není co bych ti řekl. Můj život není námětem pro knihu. Tvůj by byl daleko zajímavější a barvitější." řeknu prostě a políbím ji do vlasů.
"Mlčet můžou manželé po dvaceti letech. Já k mlčení důvod nemám." řeknu a volnou rukou si projedu vousy.
"I když co bych ti vyprávěl, narodil jsem se, vzali mě z dětskýho domova, dali do školy a v mezi čase mě "upravovali", poté mě vrazili na letitou akademii kde ze mě udělali to co jsem." zkrátím svůj život v kostce.
"A nemyslím si, že by tě zajímalo to, kolik lidí a jak jsem je zabil." dodám a znovu se na ní podívám.

"To byla celkem dobrá škola, když podáš takový výkon," drcla jsem do něj loktem a tiše se rozesmála.
"Já zas myslím, že každý je se svým životem nespokojený. Někde by přidal, někde ubral, ale nevybereš si. A neděláš nic špatného," zvedla jsem se na loket a chvíli nad ním zůstala "viset" a prohlížela si jeho obličej, "všichni děláme, co musíme," ukončila jsem šeptavě a z polibků lehounkých jako motýlí křídla jsem se dalších a dalším dožadovala vášnivě až tvrdě. Usurpovala jsem si tak jeho pozornost na dlouhou dobu, než jsem byla ochotná se odtáhnout.

"Za to ty by jsi potřebovala oprášit znalosti." rýpl jsem si do ní, i když jsem to nemyslel nikterak vážně. Zároveň jsem jí lehce plácl po zadku.
"Ne že bych nebyl nespokojený, jen mi nepřijde nikterak zajímavý na vyprávění, to je rozdíl." řeknu a díval jsem se jí do očí. Nenapadlo mně že bude ona "ta nahoře".
Na její další slova jsem nestihl reagovat protože přišla další vlna polibků. Nebránil jsem se, jediné co jsem udělal bylo to, že jsem ji "vytáhl" na sebe a objal ji v pase, přičemž jsem jí líbal stejně vášnivě, ale občas jsem sklouzl na krk a klíční kost, poté jsem se vrátil zpět k jejím magnetickým rtům.

Ještě několik okamžiků jsem jej líbala, než jsem se konečně rozhodla trochu zvolnit, sledovat ho a pak.. pak přišel zase jeden z těch okamžiků, kdy si říkáte, že je vám sice dobře, ale zároveň vás děsí, že toho druhého ani trochu neznáte a nevíte, jak se zachovat dál. Co říct, co udělat, aby to nebylo hloupé a ani jedna strana se necítila příliš hloupě. Prakticky celý život dělím věci na dvě kategorie, vždycky mě to uklidňovalo vnášelo do života, hlavně toho osobního, řád. Jenže to většině partnetů nešlo do hlavy, a tak..
"Půjdu se opláchnout," pousmála jsem se a krátce ho políbila.
"Jdeš se mnou?" přesunula jsem se na kraj postele a nechala po sobě deku sklouznout, nehrála jsem žádnou zbytečnou hru "spala jsem s tebou, ale teď se stydím".

I vzájemné tělesné prožitky musí skončit, nejen ty slastné. Na otázku, zda se s ní půjdu opláchnout jsem se podíval po kajutě a říkal si, že jsem vlastně přehlídl koupelnu. Protože se mi nechce věřit, že by velící špičky měli společné sprchy s posádkou.
"Milerád, pokud máš dostatečně velkou koupelnu." odpovím, posadím se a jemně si ji k sobě přitáhnu pro další polibek.
"Zase bych tě nerad utiskoval, přeci jen je to tvoje kajuta a tvoje koupelna a máš na ní přednostní právo." dodám s mírným úsměvem a znovu jí políbím a svou biologickou rukou jí lehce přejedu po páteři nahoru a zpět dolů.

"A vůbec je to tu všechno hrozně moje..," zasmála jsem se tiše a musela ho ještě jednou políbit. Začínala jsem se cítit připitoměle a tak když jsem se zase donutila od něj odtáhnout, přece jen jsem vstala. Jenže pak jsem k němu stejně natáhla ruku, abych mu naznačila, že mi jeho přítomnost ve sprše vůbec nevadí.

Pravdou bylo, že koupelna byla prostorná, ale na druhou stranu by o ní jen málokdo řekl, že je velká. Nadstandardní byl jen sprchovací kout, kde se dalo víceméně pohodlně i posadit, ale jen na umělou podlahu, protože rozdíl v okrajích byl nepatrný. Odtoky tu byly hned tři, aby nebyl problém s odtokem.
Za to umyvadlo bylo doslova titěrné, skříňka s neznámým obsahem byla úzká a vysoká od stropu po zem. Neprůhledné dveře, tady patrnější, než ty do koupelny z pokoje, naznačovaly přítomnost toalety. Jinak tu nebylo nic. Působilo to stroze, ovšem čistě, takový luxus hotelových pokojů, kde se nikdo dlouho nezdrží.

Zatáhla jsem ho do sprchovacího koutu a namáčkla na zeď, přičemž jsem se na něj nalepila a prsty mu jemně stáhla hlavu tak, abych ukořistila další polibek.
Druhou rukou jsem zavadila o páčku kohoutku a na rameno mi dopadl příjemně teplý proud vody.

Lehce jsem opětoval její polibek a když natáhla ruku, tak jsem jí lehce chytil, vstal a šel s ní.
Popravdě řečeno, její osobní sprcha vypadala líp než společné sprchy Spartanů. Ne že bych nad tím protestoval, ale tohle bylo přeci jen útulnější.
Když mě vtáhla do sprchového kouta, namáčkla na zeď a opět mě políbila, tak nějak automaticky jsem jí k sobě přitáhl tak, že jsem položil ruce na její stehna.
Tekoucí voda sice smývala nečistoty a pot, ale zároveň dodávala další energii. To vyústilo v to, že jsem se mírně přikrčil, položil jí ruce na zadek a poté jí zvedl ze země, další salvu polibků jsem si prostě odpustit nemohl.

Nechávala jsem tomu volný průběh, ale do ničeho se už bezhlavě nehnala. Prvotní chtíč byl na nějakou dobu ukojen a já nabyla pocitu, že jsem k něčemu i po jiných stránkách, než obvykle.

Po koupeli jsem ho zatáhla zpátky do postele, na zádech se mu ještě leskly kapky vody..

Každý jeho polibek byl jako z pohádky. Božský, povznášející.. měla jsem pocit, že nikdo na světě nemůže tak dokonale líbat, jedině on. Nevnímala jsem okolí, ani povinnosti, nedostavoval se pocit viny ani nával otázek, co dál.. byla to prostě pohoda, a myslím, že zasloužená.

Nakonec jsem v jeho náručí usnula.

Awake the Giant!

Ráno tě probudil zvuk uvádějící celou posádku do stavu ostražitosti. Tvůj nocležník zde již nebyl, neslyšela jsi ho odcházet ani zápolit se dveřmi. Prostě se vytratil jako pára na hrncem. Nejspíš se šel připravit na to, co mělo následovat, ovšem tobě to vypadlo z hlavy.
Start a zážeh motorů!

Když jsi doburácela na můstek, tak Rose už stála u holografického stolu a dívala se na hologram lodi, vedle kterého stála i tobě známá holografická dívka, Cortana. Pohled Rose sice naznačoval, že pozdní příchody ti vůbec nejsou podobné, ale jelikož se to stalo poprvé, nehodlá to řešit.
"Koukám, ty jsi měla asi hodně rušnou noc." pronesla spikleneckým tónem a mrkla na tebe. Cortana ti mávla když se Rose zrovna podívala na něco mimo stůl.
"Už jsem za tebou někoho chtěla poslat, když jsi se neozývala na volání." dodala s o něco vážnějším výrazem.
"Doufám že máme opravené vše, co je třeba, jinak bychom mohli při průletu atmosférou blafnout jako sirka." řekla a znovu se zadívala na hologram lodi.
"Blafnout jako sirka?" zeptala se Cortana a před sebou si otevřela malé okénko ve kterém hledala význam fráze, poté se podívala na Rose, jež pohled opětovala.
"Shořeli bychom při průletu atmosférou a poté by nás gravitace stáhla zpět na zem, kde by jsme se rozbili jako porcelánová váza." vysvětlila a poté se podívala na tebe.
"Je vše tak jak má být Is?" zeptala se.

Slunečno, místy zataženo..

Na tom probuzení by nebylo nic neobvyklého, kdyby mi po druhém líném mrknutí nedošlo, že tu není. V ten ráz jsem seděla a rozhlížela se, ale byl pryč.
No jasně. Co jsem čekala.
S úsměvem jsem nevěřícně zavrtěla hlavou a ještě okamžik hleděla ke dveřím. Nakonec jsem asi ani nechtěla vědět, jak se přes ´kódovaný zámek dostal, budilo to jisté otázky, z těch vznikaly dohady a – třeba mi to řekne. Taky jsem to s tím zamykáním nemyslela zle, jen jsem chtěla zmírnit případné bezhlavé chování.
Teprve potom mi to došlo.
Přijdu pozdě! Kolik je?! Do hajzlu! Kdyby mě aspoň vzbudil!

Přiběhla jsem, jak nejrychleji to šlo, ale snažila jsem se u toho tvářit profesionálně, ne jako uhnaná školačka, co jí ujel školní autobus a tak zbytek cesty běžela. Cortanu jsem přešla pohledem celkem snadno, dokud Rose nevyřkla tu osudnou větu. V tu chvíli bylo dost dobře možné, že mi zrudly tváře. Usměvavě jsem se ušklíbla a kývla, druhé kývnutí, o dost nepatrnější, bylo věnováno Cortaně, jejíhož gesta jsem si všimla.
"Samozřejmě se to nebude opakovat," řekla jsem Rose bez omluvy, ta mi připadala zbytečná. Co se tím kdy spravilo? Nic. Jen viník má na chvíli lepší pocit.
"Všechno by mělo být v pořádku. Prohlížela jsem i tu přestavbu pro Spartany, upřímně si nejsem jistá, jestli se to nemělo testovat déle, ale byly mi dány dostatečné argumenty k tomu, aby ten projekt prošel," pořád jsem nad tím trochu váhala, chtěla bych vidět plány i řešení, ale doufejme, že všichni odvedli svou práci pořádně. Ale připadalo mi, že půlku z toho díky Cortaně možná ani neslyšela.
"Ostatní opravy proběhly dle plánu a bez komplikací, na vše byla udělána dodatečná bezpečnostní prověrka. Klasický postup," dodala jsem.
"Jsme schopní letu. Přeletová analýza neodhalila žádné anomálie v systémech ani výpadky na jednotlivých sektorech lodi, vše by tedy mělo být v pořádku," to už jsem hleděla do jedné z obrazovek já a hledala si příslušné informace.

Engine online!

Rose přikývla a poté vydala pokyn k zažehnutí motorů. Chvíli se nic nedělo, ale poté se loď pomalu dala do pohybu. Infinity ožila, sice jen asi na čvrteční impuls, ale zatím se zdála být v pořádku.
"Integrita lodi na 100%." oznámila Cortana.
"Výborně, tak nás vezmi na orbitu." řekla Rose a poté se otočila k tobě.
"Z profesionálního hlediska bych tě měla pokárat za tvůj pozdní příchod, ale to bych nebyla já. Spíš by mě zajímalo, co jsi dělala v noci, že jsi spala tak tvrdě." usmála se a opřela se o holo-stůl.
"Že ty jsi pařila ty zvíře?" mrkla na tebe, bylo vidět že jí to zajímá, ale páčit to z tebe nebude, jinými slovy, ženská zvědavost promíchaná s léty praxe jako kapitán lodi.
"Nebo jsi byla pečlivá včelička a pracovala až do pozdních nočních hodin?" položila další otázku.
Kdyby jsi Rose neznala tak dobře, vypadalo by to jako výslech, ale takhle to spíš bylo typické "dívčí tlachání".
Cortana svůj pohled na tebe stočila jen jednou a to před tím, než dostala příkaz vyvést loď na orbitu.
Teď je nastává okamžik pravdy....říct jí pravdu, nebo si vymyslet nějakou uvěřitelnou lež.

Plnou parou vpřed!

Zase jsem jen přikývla, když mluvila o potrestání. Nikdy jsem nestála o to stát výš, než ostatní, jen proto, že jsme s Rose kamarádky. Pozdní příchod je pozdní příchod.
"Pravdou je, že to začalo prací. Docela mě ta přestavba zarazila, včetně jejího rozsahu a projektování, nad kterým jsem nějakou dobu strávila," řekla jsem bez zjevného zaujetí a hleděla téměř celou dobu do dat zobrazovaných počítačem.
"Pak se něco vyskytlo," dodala jsem stejně neutrálním tónem.
"A neuhlídala čas. Ani v noci, ani ráno. Nešlo o nic zásadního," krátce jsem se na ni podívala a pousmála se. Nakolik si domyslí svoje, to už mě zase tak moc nepálilo, ostatně ta včerejší cesta na večeři do jídelny, tam nás mohl vidět kdokoliv. Co já vím, co má za tajné zvědy, kteří si chtějí u kapitánky šplhnout.
A vlastně jí ani nelžu. Až to, že to nebylo zásadní, ale zase, jak se to vezme. Pro mě je to důležité, jenže z dost nepochopitelných důvodů, které sama neumím jmenovat. Prostě jsem se k němu chtěla dostat od té zatracené svatby a náhody nám přály až.. až.

Kostitřas

V okamžiku, kdy loď začala stoupat atmosférou, začala se mírně třást, ale to nebylo nic neobvyklého. Toto se dělo pokaždé, když procházela atmosférou. Tento proces si mezi posádkou získal označení "kostitřas".
"Něco? Nebo někdo?" zeptala se zvědavě Rose a bylo vidět že jí tvá odpověď zaujala.
"Že by si má nejlepší kamarádka našla chlapa?" usmála se a v očích jí jiskřila zvědavost.
"Je to fešák? Povídej, přeháněj!", došla až k tobě, aby nikdo jiný nemohl slyšet, dokonce do tebe drcla ramenem aby jsi se pochlubila.
"Že by to byl někdo z mariňáků?" odhadovala a snažila se ti číst z tváře.

Zvědavka

Loď se třásla jako obvykle, ale i mezi našim soukromým rozhovorem jsem stačila poočku nahlížet na stav lodi.
"Je jedno, kdo to je," zašeptala jsem směrem k ní.
"Není to nic vážného. Prostě.. vzájemná pomoc," přejela jsem si rukou přes obličej, vážně jsem se na ní podívala, ale pak jsem se rozesmála. Znělo to hrozně.
"Zítra to bude u ledu, stejně jako všechno za posledních pár let," úsměv mi z tváře zmizel tak rychle, jak se objevil a zase jsem se tvářila tak nějak nijak.
"Takže žádný strach, kdyby to bylo něco vážného, řeknu ti to."

Slečna "Nic nepovím!"

"Ty jsi zase tajemná jak hrad v horách!" drcla do tebe s úsměvem. Ovšem když zmizel z tváře úsměv tobě, zmizel i jí.
"Ale neplácej nesmysly! Proč každý objev vidíš tak černě?" zeptala se a mírně se zamračila. Rose nikdy neměla ráda, když jsi každý vztah poslala hned k čertu a to ani nezačal.
"Nenapadlo tě, že to nemusí být tebou, ale tím co děláš?" zeptala se znovu se opřela o stůl.
"Myslím tvou profesi." dodala a složila ruce na hrudi.
"Nenapadlo tě někdy, že kdyby jsi nesloužila na Infinity, měla by jsi už přítele a možná už byla vdaná?", její tvář sice držela neutralitu, ale její oči projevovali starost.

Proč ty se holka vlastně nevdáš?

"No, černě..," zopakovala jsem po ní polohlasně a poškrábala se na krku. Dál jsem to nerozváděla a nechala, ať vysloví svou domněnku.
"A napadlo tě, že je to mnou? Připadá mi to pravděpodobnější, než to, že by za to mohla služba na lodi. Navíc, i kdyby, co bych jako dělala? Prodávala někde hot dogy?" tázavě jsem zvedla obočí a konečně se k ní otočila s plnou pozorností.
"Nebo na to máš nějakou radu? Neříkat nikomu, co a kde dělám? Myslíš, že ze mě někdo má kvůli tomu strach a máme málo kapitánů na to, aby se vedle mě necítili méněcenní, co se kariéry týče?" zajímala jsem se.
Sice jsem to pohřbívání vztahu nakousla, ale proboha, proč mi hned předhazuje druhý extrém jako svatba a rodina?

Vdavky nebo vdolky?

"Řekni mi jeden důvod, proč by to mělo být tebou." odpověděla na první otázku A na druhou už založila ruce a probodla tě pohledem.
"Hot dogy by jsi rozhodně neprodávala. Kdo říkal že by jsi musela opustit armádní službu? Vyučování na akademii jako instruktorka? To tě nenapadlo? Nebo jiná funkce u námořnictva?", její otázka nabízela spoustu variant.
"Navíc, na hot dogy jsi až moc inteligentní a trochu poděs." usmála se a položila ti ruku na rameno. "By jsi šéfa odzbrojila svojí inteligencí."
"Nemysli si, nikomu nic neříkám. A proč by z tebe měl někdo mít strach? Méněcenní se budou cítit stejně, protože většina kapitánů nepřekousne prvního důstojníka v podobě ženský." dodala její pohled stále připomínal dvě dýky.

Vdolky pro hezký holky!

"Nechci nikoho učit," skoro jsem to vyplivla, jako jed. Učit. To bylo podle mě to nejhorší, co se mohlo komukoliv stát, protože v tom publiku před vámi byl vždycky nějaký idiot, který tam ani být neměl, a i kdyby to byl jen ten jediný článek – bylo to víc, než dost, aby mě to odrazovalo od veškeré snahy.
"Dám tomu prostě šanci..," rozhodla jsem se tuhle nesmyslnou debatu ukončit, "a taky čas," přepínala jsem mezi panely jednotlivých sektorů a nechala znovu prověřit přestavěnou část pro Spartany, jestli všechno drží pohromadě, "a uvidíme, jak se to vyvrbí. Ještě nemám tolik vrásek, abych se musela vdávat nebo mít, nedej bože, děti," ukončila jsem a úkosem se na ni podívala.
Vážně jsem to řekla? Odsoudila jsem sama sebe k tomu, že si myslím, že teď chodím se Spartanem? Vždyť to byl jen sex.. a pár náhod, co mu předcházely. To se prostě stává.

Dnešní předpověď počasí: VDOLKY!

"Neříkám, že máš jít učit. Ale ptala jsi se, co by jsi dělala, tak jsem pár návrhů dala." řekla o opřela se o holo-stůl. Pohled stále upřený na tebe.
"Navíc se svojí hlavou by jsi mohla být víc, než instruktor. Říkám ti to pořád." dodá a podívá se krátce na holo-stůl. Momentálně se na něm nic zajímavého nedělo. Kromě Cortany, která se věnovala řízení lodi.

Rose se usmála, když jsi řekla, že tomu dáš šanci.
"Takže přece jen není jen...vzájemná pomoc.", poté se podívala co hledáš na panelu, zrovna v okamžiku kdy jsi se dívala na část pro Spartany.
"Já taky nemám tolik vrásek a jsem vdaná. A děti plánuju tak za dva, tři roky, minimálně." řekla naoko pobouřeně, ale nakonec se usmála.

Ovšem než stačil váš rozhovor pokračovat, tak se otevřeli dveře můstku a za zvuku těžkých kroků dopadající na železnou podlahu na něj vstoupil Spartan s černou zbrojí a kladivem na hrudi. Došel až k vám a zasalutoval. Opět jeho tvář halila helma.
"Madam, chtěla jste mně vidět?" zeptal se a díval se na Rose.
"Ano, co mi můžete říct o vašem incidentu s mariňáky včera v jídelně?" zeptala se, její tvář se zamračila a bylo vidět jak Spartana probodává pohledem.
"Nic, co by jste už nevěděla madam. Myslím že má verze by stejně nezměnila na trestu, který mě nejspíš čeká." odpověděl prostě a pohled krátce sklouzl k tobě.
"Nemyslím si že by jste měl málem přizabít dva mariňáky z posádky!" řekla poměrně ostře.
"Nepřizabil jsem je, madam. Sotva jsem použil sílu." pokračoval stále stejně chladně.
"Takže dvaceti svědků si vymyslelo ten útok?" zeptala znovu, div nekřičela.
"Při vší úctě madam, nic takového jsem neřekl. Ovšem pochybuju, že by má verze něco zmohla proti těm dvaceti. Už jen z pohledu logiky, že dvacet je víc, než jedna.", jeho klid i navzdory div nekřičící Rose byl obdivuhodný.
Cortana, jež se otočila když zaslechla známý hlas, se tvářila ustaraně a trochu se i bála.
"Mám pocit, že se mi vysmíváte!" štěkla Rose a kdyby mohla, tak by mu nejspíš jednu vrazila. Cortana vytřeštila oči a hledala u tebe nějakou pomoc nebo oporu.
"Nic takového nedělám, madam.", pokračoval s klidným tónem, který Rose žhavil doběla.
"Jistě že ne! Dejte si odchod, o vašem trestu ještě rozhodnu!" vyštěkla, načež Spartan udělal krok zpět, zasalutoval, krátký pohled věnoval Cortaně, která se zmohla jen na nevyřčené "Thore", a bez jediného slova odešel.
"Věřila by jsi tomu? Div nezmrzačí dva mariňáky a tváří se jako neviňátko." vydechla Rose a nevěřícně zakroutila hlavou a podívala se na tebe.

Komplikované vdolky

Začínala jsem toho mít dost. Všechno se najednou tak nesmyslně točilo kolem nich, až z toho šla hlava kolem.
Blbá svatba..
Sledovala jsem scénku a nemíchala se do ní, jen bych přilévala vodu do ohně.
No výborně. Proč by to nemohlo jít jednoduše, když to může být pěkně zapeklité. Nemám tu rovnou řvát na celé kolo, co se kolem mě děje?
Povzdechla jsem si.

"Obávám se, že to udělal kvůli mně," pronesla jsem klidně, ale v hlase byla cítit mírná otrávenost situací.
"Uznávám, že to byla přehnaná reakce..," zakývala jsem hlavou do stran, "nicméně bych o těch dvou rozhodně neřekla, že respektují nadřízené. Nebo alespoň u mě jim to včera bylo opravdu jedno a chovali se jako nevychovaná prasata, Thor mě jen bránil."
A jsme v tom spolu.
"Nemůžu soudit, jak to vypadalo z pohledu ostatních, každopádně nemám důvod o tom incidentu lhát," jako by nestačilo, že jsem přišla pozdě, teď ještě tohle. Co bude dál?
"Neviděla jsem důvod to hlásit, v tomto případě,..," když spravedlnost, tak pro všechny, "bude nejlepší zařídit disciplinární řízení pro všechny zúčastněné," dodala jsem.

Samozřejmě, že tohle nechtěla slyšet. Přijde řada otázek, jako proč jsem to neřekla, proč tohle a proč tamto.. měla jsem jiné starosti a myšlenky, a považovala jsem to Thorovým "výstupem" za vyřízené. Někomu se to ale nelíbilo. Nakonec z toho sama nejspíš vyjdu hodně špatně, není to dvakrát příkladné chování.

Nejdřív holky, potom vdolky...

Rose vyslechla co jsi říkala a bylo opravdu tohle slyšet nechtěla. Její tvář značila, že jí tvoje verze zrovna nepotěšila.
"Skvělý." vydechla po okamžiku a hlas držela na úrovni aby jsi to slyšela jen ty.
"Hele, je ještě něco co se děje na lodi, o čem nevím?" zeptala se otráveně a jednou rukou se opřela holostůl.
"To víš, nerada bych se něco dozvěděla jako poslední. Nespí třeba naše milá doktorka s kuchařem, neobléká se velitel mariňáků potají do ženských šatů? Nešmíruje náhodou někdo z můstku sprchy v kajutách žen?", její hlas byl opravdu silně otrávený a sarkastický.
"Kapitáne..." ozvala se Cortana, ale Rose jí nevěnovala pozornost.
"Je pravda, že osobní záležitosti posádky nejsou klíčové pro mou funkci velitele, ale morálka pro mně důležitá je! A jestli mám posádku, jejíž morálka je níž, než je krtkův sklep kvůli šarvátkám a problémům o kterých nevím, tak to bude mít vliv na mně." pokračovala a volnou rukou prostě gestikulovala, jak se jí zamanulo.
"Kapitáne." zkusila opět Cortana, stále bez úspěchu.
"A kdo si to vyžere, jestli udělám chybu a bude to stát životy? Já! Jasně, zní to ode mně sobecky, myslím na vlastní kariéru a ne na posádku. Ovšem, kdybych nemyslela na morálku posádky, tak tu neřeším tuhle záležitost se Spartany a Mariňáky. Když to nechám plavat, budou ječet Mariňáci, když potrestám Spartana, budou zase ječet Spatani, když potrestám všechny, posádka si bude myslet že jsem po svatbě nějaká hysterka, co nevidí věci objektivně!", její hlas opět přeskočil ze sarkasticky otráveného na normální tón.
Cortana, jež vzdala veškeré snahy o komunikaci verbální s povzdechem zavřela oči.
V ten okamžik můstek zhasl, přístroje se vypnuly, zůstal pouze záložní nouzový systém.

Hlášení, jež přes záložní nouzový systém chodily, svědčila o tom, že se tak stalo po celé lodi.
Rose se rozhlédla po temném můstku, které osvětlovalo pouze rudé nouzové osvětlení a holostůl, očividně jako jediný systém funkční.
"Co se stalo?" zeptala se a podívala se na Cortanu, která stále s rukama za zády jako nevinná školačka a tvářila se jako by se nic nedělo.
"Vypnula jsem systémy lodi, aby jste mi věnovala pozornost!" konstatovala stejně nevinným hlasem.
"Proč? Co se děje?" zeptala se a její tvář byla spíš zmatená, než naštvaná.
"Myslela jsem, že když uvidíte incident, tak vám to pomůže posoudit, kdo je v právu a kdo ne." řekla stejně nevinně a luskla prsty. Na holostole se zjevilo okno, záznam z kamery, který přehrával celou situaci, i se zvukem, takže slova mariňáků byla slyšet. Rose se dívala na záznam s lehce zamračeným výrazem. Jen co přehrávání skončilo, Cortana promluvila první:
"Nedělám to, abych očistila Spartany, natož svého....partnera...ale proto, aby kapitán lodi věděl, kvůli čemu je tento humbuk a co se doopravdy stalo.", její hlas byl pevný a na to, že je pouze hologram, rázný.
"Díky. A teď, můžeš prosím opět nastartovat všechny systémy? Přeci jen jsem nesvá, když je loď nečinná bez důvodu." požádala Rose a podívala se na ní.
"Bude mi potěšením!", odpověděla holografická dívka a za okamžik opět všechny systémy fungovaly tak, jak měly.
"Promiň Is...chovám se jako husa." hlesla Rose a dívala se na modrou projekční desku stolu.

Vdolky s jednou holkou

Chápala jsem její rozčílení a otrávenost, takže jsem se snažila držet si neutrální výraz. Doufám, že skutečně chápe, že jsem to nechtěla víc rozmazávat právě proto, že jsem si myslela, že bude klid i z druhé strany.

Když se do celé situace vložila Cortana, zatrnulo mi. Myslela to dobře, ale najednou bylo na můstku víc emocí, než by bylo dobré. Velké činy kvůli malým věcem a tři ženské.

"Nemáš se mi za co omlouvat. Nepovažovala jsem tu situaci za tak důležitou, abych jí hlásila, jenže jsem špatně odhadla druhou stranu," řekla jsem znovu. Nechtěla jsem se o tom bavit, viděla, co se stalo, konečné disciplinární řízení už bylo na ní.
"Víc k tomu nemám co dodat," stále bylo těžké z mého výrazu něco vyčíst.

Převdolkováno

"Myslím že to protentokrát vyřešíme pouze důtkou...jestli se to bude opakovat, budeme to řešit víc." řekla Rose a klepla na stůl ze kterého se vynořila soustava planety Reach.
V poslední době tato soustava procházela skutečným peklem. Krom boje rebelů s planetárními silami, se rojili zvěsti, že se u rovníku planety děje něco podivného.
Někteří obyvatelé planetu překřtili na "Hell's Reach".
"Ze všech míst, kam nás můžou poslat, tak nás posílají na Reach. Vtipné, že ani nevím, proč tam jdeme. Velení je tajemné jako zbytek galaxie." dodala a opřela se o stůl.
"Nemyslím si, že by nás tam posílali, celou loď s posádkou mariňáků a bandou Spartanů, jen kvůli rebelům. Tohle nějak smrdí." pokračovala a narovnala se.
"Jen aby to nebyl průser." řekla polohlasně a pročísla rukou vlasy.

Reach a vůbec všechny primární planety lidského společenství byly klimatem podobné Zemi. Ovšem Destiny a Reach byly větší jak Země, velikostí se blížili k Saturnu.
Populace na Reach byla prozatím nejmenší, protože planeta byla objevena jako poslední z primárních kolonií a tak nemá tolik obyvatel jako Destiny. Ovšem čísla jdou i tak do milionů.
Říká se, že veškeré boje se na planetě vedou v místě, kterému místní říkají "Město mrtvých".
Jediné město, kde nikdo nežije, ale z nějakého důvodu se o něj obě strany perou jako lvi o maso.

Vdolek sem, vdolek tam, vdolek kam se podívám!

Nešťastná kapitola je uzavřena, nezbývá, než trpělivě čekat, jak se to vyvine dál v průběhu dalších dní, kdy ovšem budeme mít jiné starosti.

Loď stále drží pohromadě a tak nemám důvod neustále kontrolovat její stav. Naslouchám Rose a nechávám si postupně vyjet základní informace o planetě.
"Ale nebude to zase tak velké, když tu jsme jen my," nechám prověřit oblast, abych se přesvědčila o tom, že jsme skutečně jediní – krom případných malých posádek a podobně.
"Buď sami neví, co se tam děje, nebo je to vážně něco. Sázím na to první. Pár zkazek, divné chování a my máme misi. No, uvidíme," nechám informace zmizet a zkontroluji čas do průletu k zóně, kdy je možné skenovat i planetu. Nějaké informace jsou vždycky k dispozici, ale jeden nikdy neví.
"Nebo máme nějaké tajné tipy?"

Černý vdolek sestřelen!

"Jsme tu jen mi, protože všechny ostatní lodi jsou v opravě...aspoň tak to řekli mně." řekla Rose a povzdychla si.
"Myslím že my jsme ta banda pitomců, co to má jít prověřit aby se ukázalo, co tam je a zda to stojí za to se vůbec tím zaobírat nějak víc. pokračovala a dívala se na obraz planety.
"Chtějí vědět zda tam náhodou rebelové nestaví vlastní lodě. Což by nám chybělo aby nás ochcávala nějaká bárka co sotva drží pohromadě jen silou vůle." usmála se.
"Co se tipů týče. Nikdo nic neví. Velení nakázalo abychom tam vyslali Spartany. Co tam bude mají srovnat se zemí a jestli to nesrovnají oni, máme to udělat my z orbity. A kdosi z velení také agitoval za to, abychom Spartany srovnali i s tím místem, za jejich neschopnost.", sotva dořekla, tak můstek opět nebezpečně zablikal a bylo jasné, kdo je iniciátorem.
"Nemám nic takového v plánu!" ujistila Cortanu Rose. "Mariňáky taky nevyhladí jen proto že se jim nepodařilo něco splnit." dodala opět upřela pohled na projekci planety.
"Co myslíš že nás tam čeká?" zeptala se a podívala se tvým směrem.

Zachraňte vojína Vdolka!

Hloupost.
Odpovím si v duchu hned na první vysvětlení, proč tu jsme sami. To musí napadnout každého, kdo má IQ průměrné cvičené opičky, protože co by to byl za systém, kdyby nebyla žádná schopná loď, jen ta naše
Moc náhod, nebo lží. Nebo dobrá taktika, aby nám nemohli pomoct.
Byla pravda, že jsem věřila už jen máločemu. Včerejší videa byla dost jasným důkazem toho, že ne všechno je takové, jak se může zdát, a že velení.. no, zkrátka a dobře, že tam sedí pěkné kurvy, když se to vezme kolem a kolem.

"To jsou dost.. radikální rozkazy, když nemáme pořádně ani zmapovanou oblast jejich působení. Nebo nemáme dostatek nových informací," automaticky totiž hledám vše dostupné, co nám může počitač nabídnout. Rozhodně to nepovažuji za dostatečné informace k takovému zásahu.
Ale prevence je prevence.
"Asi prevence," ozvu se záhy nahlas, aby nebylo tak očividné, že o celé akci pochybuji.
To mi byl vážně čert dlužen. Proč ale ne, zbaví se tak Spartanů.. hezká taktika, jenže to-
Světla zablikala. Ohlédla jsem se na Cortanu, která měla podobné myšlenky, jako já, jenže ona na rozdíl ode mě asi s předstihem nechápala, že to Rose neudělá. Jakmile ale dostala slovní odpověď, vypadalo to, že se uklidnila.

"Nic dobrého," ukázala jsem na několik bodů na projekci.
"Tu oblast pořádně neznáme, ani to, jak přemýšlení. Válčí na oko o nic, ale něco tam bude..," ukážu na příslušné místo. Město mrtvých.
"Možná nějaký přírodní zdroj. Otázkou je čeho přesně. Na průzkum něčeho, jako jsou různá naleziště nejsme stavění, můžeme jen předpokládat, ale byl by nutný průzkum sondou a ten by byl dost riskantní, protože si to místo budou hlídat. Stejně tak to může být nějaká prkotina," zauvažovala jsem nahlas.
"Ale určitě nás nikdo nepřivítá s otevřenou náručí. Však taky nepřicházíme v dobrém," přešlápal jsem.
"Rozhodně bych je nepodceňovala."

Bratrstvo vdolků

"Je to asi tak, když se antičtí lidé kdysi setkali s Minotaurem." hlesla Rose a oči opět upřela na hologram planety.
"Kvůli rebelům by nás tam nehnali. Ne s rozkazem srovnat to tam se zemí." dodala a upřeně pozorovala rotující hologram.
Kdyby tam bylo něco takříkajíc užitečného, jako zdroj, tak tam poslali lokální jednotky, ne nás. A ne naše drahé Spartany. Já myslím že nahoře vědí co tam je a proto tam posílají nás, abychom zametli stopy." zauvažovala.
"Možná by nebylo od věci zkoordinovat naše znalosti s tím, co ví mariňáci a Spartani, nemyslíš? Možná někdo z nich má víc informací, než máme my. Bylo by dobré si ty informace pak ověřit...přeci jen všichni lžou." pokračovala a narovnala se.

Vdolký! Do bojé!

Připadalo mi, že mě jen zkouší a o celé věci má dávno jasno. Najednou jsem v ní neuměla číst, rozhodně ne tak dobře, jak jsem si vždycky myslela, že to umím.
"Jak to hodláš udělat?" zeptala jsem se bez okolků. Buď hodlala tajně slídit, což by se jí nepodobalo, nebo..
"Budeme mít poradu? Za deset minut?" nadhodila jsem. Možná by bylo lepší za pět, ať to máme co nejdřív z krku.

Za krále Vdolka! Za království Vdolků!

"Jedno vím určitě...nechci tuhle loď vystavit katastrofě bez toho, aniž bychom věděli, co tam je. Takže velitelé obou, nechť hezky naklušou...hned teď!" řekla a podívala se na Cortanu, které naznačila, že se o to má postarat ona.
"Nikdo nebude kvůli vojenské byrokracii ohrožovat mojí posádku!" řekla nekompromisně a z očí jí šlehal ten pověstný plamen.
"Jdeme..." řekla tvým směrem a pak se otočila na důstojníka s hodností poručíka a předala mu můstek do doby, než se vrátí. Mladík jen kývl a upřel zrak a průzor ven z lodi, kde nebylo nic než vzdálené hvězdy.

Meeting room byla sice malá, ale tahle specifická spíše sloužila pro porady velení, než pro nějaké hromadné plánování. Rose se usadila jako obvykle v čele u ovládání hologramu.
Další dorazila "delegace Spartanů", přišli tři, všichni navlečení ve zbrojích, každá zbroj nesla jinou barvu. První kdo vstoupil a kdo byl nejspíš velitel byl dvoumetrový chlapík v temně rudé zbroji, na plátování na pravé ruce byla vyvedena vzteklá psovitá šelma, ovšem po hodnosti ani stopa. Po vstupu krátce zasalutoval a postavil se po pravé ruce Rose.
Následoval mohutný Spartan v černé zbroji, s vyobrazeným kladivem...ano, tuto zbroj i tohoto jedince jsi už viděla, nebyl to nikdo jiný, než Thor. Podle toho s jakým zaduněním se opřel o zeď bylo jasné, že není nadšen že tu musí být.
Třetí Spartan byl drobného vzrůstu a postavy. Jeho proporce se nápadně podobali té dívce, jež jsi včera viděla ve Spartanském ringu jak přemohla dva mohutnější Spartany.
"Doufám že tahle porada není jen ztráta času madam." pronesl velitel Spartanů poměrně hlubokým hlasem. Rose se na něj podívala a upřela pohled do hledí jeho helmy.
"Ztráta času to není Spartane!" zavrčela ledově. Velitel Spartanů jen kývl a dál mlčel.

Pět minut po Spartanech dorazilia "delegace Mariňáků". V jejich čele postarší, mírně obtloustlý major, následovaný kapitánem, jehož paže sloužili nějakému tatérovi jako plátno malíři. Následovali je dvě poručice, které už od pohledu vypadali spíše jako administrativní síla, než bojová.
"Ať je to důležité kapitáne, vaše nesmyslná porada mně vyrušila uprostřed psaní hlášení!" zabručel major a rozvalil se v židli po levé ruce Rose, naproti tobě. Kapitán automaticky zaujal místo vedle něj a obě poručice zabrali židle u dveří. Jediná volná židle zůstala mezi tebou a jednou poručicí. Z řad Spartanů, jež stáli za tvými zády se ozvalo posměšné odfrknutí.
Máš s tím problém plecháči?" zeptal se kapitán, jež připomínal typického svalovce, Thora, jež byl zdrojem odfrknutí.
"To svoje hlášení můžete napsat jindy..." promluvil drobný Spartan ženským hlasem, takže domněnka že to byla ona dívka, se tedy potvrdila.
"Tobě ho napíšu kdykoliv a milerád kotě." vznesl svou oplzlou poznámku na adresu Spartanky.
"Já mám radši jedince s osobností." odvětila s klidem a dál si ho nevšímala.
"Přijď večer ke mně kotě a ukážu ti jakou mám osobnost!" nenechal se odradit mariňák, ale tato poznámka vyústila v reakci Thora, který se odlepil od stěny a udělal krok ke stolu, stopku mu vystavila ruka jeho velitele. Krátká výměna pohledů a slabé pokynutí hlavou od velitele, překazilo Thorovi plány aby kapitánovi nevrazil.
"Už jste vybouřili hormony?" zeptala se Rose tvrdě a nekompromisně. Velitel Spartanů svěsil ruku, když se Thor opět se zaduněním opřel o stěnu.
"My nemáme potřebu si tu honit ego." konstatoval velitel a podíval se na kapitána, který už chtěl něco říct, ale když Rose udeřila pěstí do stolu zmlkl.

"Nevolala jsem vás, aby jste si tu šli po krku...chci vědět, jestli jeden náhodou nemáte informace proč je Reach naším cílem a co tam je." řekla stále tvrdým tónem.
"Naše rozkazy sice podléhají utajení pouze pro Spartan Corps., ale vzhledem k tomu, že jestli máme počítat s nějakou logistickou podporou, či přímou podporou v poli, nevidím důvod, proč bychom je měli držet v tajnosti...ne před kapitánem lodi!" odpověděl velitel Spartanů a jízlivému úšklebku majora nevěnoval pozornost. Rose jen mlčky kývla a poté se podívala na majora mariňáků, který seděl rozvalený na židli a který si stihl zapálit doutník.
"A co vy?" zeptala se majora, který se pouze usmál, odklepl popel z doutníku na zem.
"Na rozdíl od plecháčů, já nejsem povinen sdílet své rozkazy!" řekl samolibě a dlouze potáhl z doutníku.

Vdolky vpravo hleď! Pózor!

Nijak jsem její rozhodnutí nekomentovala, odstranila z panelu všechny právě prohlížené informace a nechala jej čistý tak, aby ho mohl použít kdokoliv jiný a přitom se nerozptyloval. I tak je jasné, že zde proběhne minimálně krátká porada na téma co se vlastně děje a proč. Věřím, že stihnou probrat i můj pozdní příchod.

Následovala jsem Rose do zasedací místnosti a posadila jsem se. Na Spartany jsme příliš dlouho čekat nemuseli, ačkoliv jejich příchod byl dost svérázný, přišlo mi to tak nějak přirozené. Dokonce bych řekla, že jsem Thora viděla i ráda, zbytek jsem neznala a včerejší zápas mi říkal stejně málo i dnes, ale bylo výhodou, že jsem věděla, kdo ta dívka je a jak vypadá.
Malinko mě rozezlila poznámka o možné zbytečnosti této schůzky. Copak snad mají na práci něco lepšího?
Mariňáci se přiřítili jako velká voda a opět předvedli, že jsou jen tupé stádo. Myslela jsem si to delší dobu, ale díky včerejšímu incidentu ve mně ten pocit stále rostl - a podle chování, které předváděli nyní jsem neměla potřebu svůj názor měnit.

"Doufám, že si plně uvědomujete vážnost této situace, majore Edwardsi," zvedla jsem pohled z desky stolu a ostře se na něj zadívala, "nejde tu o zpožděnou dodávku koblih, abyste to bral na lehkou váhu a za každou cenu se nám snažil dokázat, jak máte navrch," pokračovala jsem zcela klidně.
"Pokud máte nějaké informace a rozkazy, které se týkají planety Reach a domníváte se, že nejsou natolik v obecném povědomí, abychom o nich věděli, je vhodný čas vyjít s nimi na světlo. Nebylo by vhodné, abychom přišli o tuto loď jen kvůli vaší důležitosti," nespouštěla jsem z něj oči.

Mobilní Armádní Vdolek

Rose se očividně ulevilo, když jsi reagovala ty a nebyla ona...chování velitele mariňáků jí žhavilo doběla. Ten ovšem zůstaval arogantně klidný.
"To je ale kretén!" hlesnul Thor a jeho kolegyně měla co dělat aby potlačila smích. Velitel mariňáků Thorovu poznámku zjevně neslyšel.
"Děvenko, sloužil jsem dřív, když ty jsi cucala svoji stříbrnou lžičku. Takže si vyprošuju tenhle tón." řekl foukl ti do obličeje kouř.
"Navíc, jako nejvyšší hodnost a služebně nejstarší..." začal, to už nevydržela Rose, vstala a vrazila majorovi pěstí tak silnou, že mu z ruky vypadl doutník a zastavil se až o kapitánovo rameno.
"Mám těch vašich arogantních žvástů tak akorát dost! Možná by jste si měl uvědomit, že jste pouze dočasně hostem na mé lodi..." začala a na "mé" dala důraz, "...co se délky služby, tak možná jste služebně nejstarší osoba na lodi, ale rozhodně nejste nejvyšší hodnost! Pokud se nepletu, kapitán lodi je roven hodnosti plukovníka! Což znamená, že i když z vašeho tupě omezeného úhlu pohledu to vypadá, že jste vyšší šarže, ve skutečnosti jste, co se šarže týče můj podřízený! Takže se tu přestaňte povyšovat nad ostatní a odpovězte mi na mou otázku, nebo vás dám do hlášení a věřte mi, že vzpoura by ukončila vaši kariéru žraní koblih, psaní takzvaných hlášení, kouření doutníků tam, kde se kouřit nemá a povyšování se nad ty, jež toho dokázali za svou kariéru víc, než vy!" dokončila a znovu se posadila. Její výstup zanechal mariňáky v šoku a Spartani pouze uznale pokynuly hlavou, když se rozpálená Rose podívala jejich směrem.
"Ano madam! řekl dopálený major a krátce zhodnotil, zda se jeho milovaný doutník dá ještě zachránit.
"Důvod, proč na Reach posílají celý batalion mariňáků a Spartany je ten, že Rebelové vyvíjejí nějakou zbraň, která dokáže srovnat město se zemí. Alespoň podle zpravodajců. Velení si žádá, abychom zjistili, co je to za zbraň a jak daleko od jejího dokončení jsou. Zařízení chrání armáda rebelů a mají dokonce i nakradenou techniku, takže tanky, dělostřelectvo a podobné armádní hračky." řekl a podíval se na své přímé podřízené.
"Zároveň jsme měli odvést pozornost aby Spartani mohli proniknout do komplexu." řekl a když nevěřící kapitán chtěl něco říct, major ho spražil pohledem.

Velící stan vdolků

Zůstávála jsem i nadále klidná, nepředpokládala jsem, že by změnil své chování, nicméně jsem doufala, že začne mluvit. Jenže svou šanci očividně prošvihl a Rose mu flákla takovým způsobem, až jsem z toho nadskočila.
To jsem nečekala.
Střídavě jsem sledovala Rose a majora, poočku i zbytek mariňáků, ale nezdálo se, že by mohlo dojtí k větší potyčce. Dokonce se uklidnil a začal mluvit.
Kde to jsme.. jim někdo vážně musí dát přes hubu, aby pochopili, že je to vážné?

Informace, které nám řekl, byly znepokojující.
"Víc o té zbrani nevíte?" zkusila jsem to. Pokud dokáže zničit město, je tu předpoklad, že s trochou času a toho správného výzkumu mohli být opravdu nebezpeční. Sice by nedostřelili na nás, ale přijít o vyslané jednotky taky není žádný hezký výhled do budoucna. Na případné poznámky o tom, jestli jsem poslouchala, nereaguji. Pokud vědí, co ta zbraň dokáže, mohou vědět i další věci.

"Chtěl jste k tomu něco dodat, kapitáne Binksi? Právě teď je vhodný čas to říct, za hodinu by už mohlo být pozdě," vyzvala jsem ho k reakci. Třeba ale chtěl jen nesouhlasit s vyzrazením oněch informací.

Vdolky došli

"Binks? Kotě, kde jsi na to přišla? Tak se opravdu nejmenuju. Kdyžtak Stevens, ale Binks opravdu ne..." dodal kapitán a pousmál se.
"Jinak nemám co říct...jsem jen překvapen, že major byl tak vstřícný." řekl a s nelibostí se podíval na majora.
"Stále se nejste schopen dostat přes fakt, že nejste Spartan?" rýpl si Thor, který doposud, až na utrousenou poznámku, mlčel jako hrob.
"Velká zbroj je kompenzací za nedostatky jinde....myslím že to kapitán nepotřebuje." odsekla jedna z poručic. Thor se opět odlepil od stěny a dvěma kroky se přesunul k ní a otočil si její židli k sobě.
"Za prvé, pochybuju že tamhle slečna Stevensová něco takového má, natož dostatečně veliké a vůbec funkční. Za druhé, je vidět že jsi ještě nenavštívila Spartany ve sprše děvenko, tuhle hovadinu by jsi neřekla. Za třetí, nejdůležitější, i kdyby v kalhotách něco měla, tak stejně na tom nezáleží, záleží spíš na tom, co je tady....podle toho se lidi řídí." řekl a při poslední větě jí prstem zaklepal na čelo. Poté se narovnal a vrátil se zpět ke stěně.
"Dobrá, když už jsme opět vybouřili hormony, myslíte že by jsme mohli opět zase fungovat normálně?" zeptal se velitel Spartanů a složil ruce na hrudi.

"O zbrani se neví nic, jen její předpokládané účinky...nikdo neví jak má vypadat, jestli je to bomba, nebo energetická zbraň. Ostatně právě proto tam velení chce poslat Spartany, aby jí našli, zajistili, vzali na prozkoumání a zničili veškeré údaje o ní. A v nejlepší vůli doufat, že že neexistuje kopie informací, nebo nějaký vědec nemá fotogenickou paměť a nemá ty plány vypálené v palici." řekla po chvilce Spartanka, která se rukou opírala o zeď.
"Velení si převoz na přezkoumání představuje tak, že ji máme vzít na loď, obletět půl planety, předat jí týmu vědátorů a vyčkat na další rozkazy. Ovšem díky neznalosti velikosti zbraně těžko odhadneme zda budeme potřebovat loď v atmosféře, nebo bude stačit transportér...hooorah pro velení." doplnil jí Thor a jeho zbroj zkratovala světlo nad ním. Spartan se pouze podíval nad sebe a poté na všechny přítomně, spíše u stolu.
"Pardon. Mám to opravit?" zeptal se a jeho otázka zněla docela vážně.

Světová válka V

Stále to samé. Pořád dokola, jako by neexistovaly žádné autority a nemohli bychom se mezi sebou bavit vážně a na úrovni. Chtěla jsem se za změnu jmen omluvit, ale s takovou jsem to jen přešla mlčením.

Nakonec se Thorovi podařilo nedopatřením rozbít světlo, což by mohlo být docela působivé, kdyby mě už jeden vedle druhého neskutečně neštvali. Copak si tu nikdo neuvědomuje, že budeme riskovat životy? Nás všech?
Asi ne.. jsem nějaká přecitlivělá, od..
No, zkrátka bych raději zase stála na můstku, než sedět tady a nedocházet k žádnému řešení, které by bylo v zájmu nás všech.

"V pořádku. Nechám to opravit.. později," odpověděla jsem Thorovi a na okamžik se u něj zdržela pohledem. Jakmile jsem si to uvědomila, sklonila jsem oči zpátky k tabletu, jako by se nic nestalo.

Děla z Vdolků

"Myslím že všechny informace co máme jsme poskytli, ovšem chci aby bylo uvedeno do záznamu, že sem vyjádřil nesouhlas s tím že moji muži budou použiti jako návnada!" řekl major od mariňáků, velitel Spartanů na jeho slova reagoval zakrytím svého hledí rukou. Zakroutil hlavou a přes interface helmy šlo slyšet povzdychnutí.
"Pláčete na špatném hrobě majore." nechala se slyšet drobná Spartanka.
Major už se nadechoval, ale Rose ho zarazila.
"Každý máme svoje rozkazy...a jestli je vaším rozkazem být návnada...budete jí!" řekla podrážděně, major měl dost rozumu aby nedráždil hada bosou nohou.

"Jestli je to vše, rozchod!" řekla po chvilce mlčení. Mariňáci se zvedli a vyvalili se z místnosti jako voda, jejich chování opět sklidilo nesouhlasné mručení velitele Spartanů, který pokynul své kolegyni aby šla s ním. Jediný, kdo se k neměl k odchodu byl Thor, který zůstal opřený o zeď a jeho zbroj probíjela s kovovou stěnou a rozbitým světlem.
Když se dveře za dvojicí Spartanů zavřeli, Thor se podíval ke dveřím a poté zpět k tobě a Rose.
"Myslím že jsem řekla odchod!" zavrčela Rose, ovšem Spartan se ani nehnul ke dveřím, místo toho se přesunul k panelu který měla před sebou. Zasunul do něj čip, který vytáhl z pod chrániče na levé ruce, vsunul ho do panelu a něco na něj naťukal. Rose na něj vyjeveně hleděla a neměla slov.
Uprostřed stolu se zjevil hologram nějakého stroje.
"Tuhle informaci jsme nemohli před našimi zabedněnými mariňáky prozradit, protože by zmasakrovali kde koho jen aby si mohli přivlastnit zásluhy. Nebylo by to poprvé co se na společné operaci o něco takového pokusili." řekl k Rose, který hleděla na hologram jako vyjevená.
"Na co přesně se to díváme?" zeptala se po chvilce a odtrhla oči od hologramu a podívala se na Spartana.
"Chronosféra. Nejvyšší velení si domnívá, že tento stroj je schopný přesouvat hmotu na libovolné vzdálenosti. Též si myslí, že tohle je ta zbraň, kterou máme zabavit." řekl a klepl na panel. Hologram Chronosféry se zmenšil a vedle něj se zobrazila animace přesouvající skupinu tanků z břehu řeky do pevnosti umístěné na kopci.
"Zatím je to stále prototyp, ale hypotéza je taková, že by plně funkční sada takových strojů dokázala přesouvat masivní armády mezi planetami v mžiku oka." pokračoval a hologram ukazoval hypotézu přesouvání tanků mezi planetami.
"Otázkou, zůstává, jak to přesunout. Stroj je velký jak staré námořní tankery." dodal a na hologramu se začali rýsovat parametry.
339 metrů délky, 72 metrů výšky z Chronosféry činní kolos který bude i obzvlášť těžké dostat kamkoliv.
"My možná můžeme Chronosféru zajistit se vším potřebným, ale přeprava bude spíše vaší doménou...na to máte spíše prostředky vy." řekl a vyčkával na nějaké pádné návrhy jak postupovat s přesunem gigantické Chronosféry, která sice v porovnání s Infinity byla titěrná, ale tvoří oříšek, který je třeba rozlousknout.

Thorovy vdolky

Debata je u konce. Ne, že by se mi nějak ulevilo, ale máme o čem přemýšlet a taky se máme čeho bát. Rozdělení nás všech, naše vedení.. zase se jednou ukázalo, jak nešťastné řešení to je, nicméně, je stále jedno z nejfunkčnějších, jaké kdy bylo. Každý má své rozkazy, dělá svou práci. Kdo by to komu mohl mít za zlé?
Mohl.. úplně obyčejně mohl.
Jenže Thor se nemá k odchodu. Rose je z toho na prášky, ovšem jak se záhy ukáže, Spartan k tomu má víc, než dobrý důvod. Na tváři se mi mihne krátký náznak úsměvu.

"Nějakou domněnku k tomu, jakým způsobem onu hmotu přesouvá nemáme?" zaujatě jsem si prohlížela stroj, který by byl nesmírnou výhodou pro kohokoliv. Možná by se hodilo říct, že by to bylo definitivní výhoda, proti které bychom měli jen těžko šanci.
"Nevypadá to sice, že by byla schopna přenášet něco zvenčí, ale vyloučit to nemůžeme..," dodala jsem tiše. Nelíbilo se mi to. Asi bych měla raději na palubě ošklivě nebezpečný náklad, který by hrozil výbuchem, než něco, co by nás – nebo naši část, dokázalo přenést někam. Jenže ačkoliv byly obavy byly na místě, byly taky zcela zbytečné. Tak či tak, plnit rozkazy by se měly. Sama bych byla spíše pro zničení té věci, ale kdo ví, kolik k ní existuje plánků a zainteresovaných lidí, kteří na jiné planetě stavějí obdobnou. My bychom neměli nic a oni další Chronosféru.
"Potřebujeme víc informací," napřímila jsem se.
"O tom, co to dělá a na jaké bázi. Musíme si být jistí, že se to dá odpojit od zdroje napájení a že po dobu cesty budeme v bezpečí, alespoň relativním. Jaký je odhad odporu na planetě? Máme dost času na nějaké testování? Nebo bude muset všechno jít ráz na ráz?" sama jsem si na tabletu zobrazila údaje o planetě a informace o předpokládané populaci na ní, abych byla schopná odhadnout alespoň nějaká čísla.