Andor.cz - online Dračí doupě

Píše se rok 4679. Lidstvo již dávno opustilo Terru Mater, jak říkají Zemi. Ta se pomalu propadla do propadliště zapomnění jako jeden z nejhorších a nejzapadlejších přístavů civilizace.
Lidstvo se po tzv. rozptylu rozneslo po všech koutech galaxie a nejen tam. Postupně byla díky objevené soustavě červích děr osídlena i galaxie s označením L23, mezi lidmi přezdívaná jako Hecaté. Další na pořadí byla galaxie L5683, pracovně označovaná jako Neptunus. Ale to by jsme předbíhali.
Vše začalo roku 2394, kdy byl jako první krok k opuštění Země byl objeven a masově využíván tzv. fůzní motor na základu chladné fůze. Lodě poháněny těmito motory pomohly osídlit nejbližší planety naší galaxie. Stále však chybělo něco k tomu, aby člověk mohl překročit hranice galaxie a pokračovat dál.
Tento krok nastal až v roce 3205, kdy byl objeven pohon, který umožňoval efektivní zakřivování prostoru. Tento pohon byl lepší, ale na dlouhé vzdálenosti neefektivní, neboť odchylky ve skocích byly moc velké.
Opravdu dlouhé skoky přes půl galaxie a víc byly možné až po roce 3562, vynalezením tzv. GemoLodí. Byly to z valné části organické lodě, které řídila umělá inteligence. O spornosti těchto lodí byly vedeny sáhodlouhé etické diskuze, neboť vykazovali dostatečné známky inteligence. Vše vyvrcholilo vzpourou Navigátorů v roce 3600. Při ní se ztratilo velké množství lodí. O mnohých se pak vyprávělo, jak se bez života vznášejí prostorem.
Každopádně situace byla vyřešena tím, že do vědomí navigátorů se vpravila chyba a samotné lodě nebyly bez lidského elementu schopny fungovat.
Jak vypadají dnes galaxie Mléčná dráha, Hecate a Neptunus?
Mléčná dráha je považována za vydrancovanou a krom občasných výprav, vesměs cvičebních, sem nikdo nelétá.
Opakem je Hecate s centrálním uzlem č. 001. Tato galaxie bohatá na suroviny a planety typu T (Terra typ). Mnohé z nich jsou kolonizovány, ale je zde i velké procento neprozkoumaných a nemalé procento v karanténě.
Poslední a nejnověji objevená galaxie Neptunus čítá spoustu nebezpečí. Je to místo, které má po různu roztroušené T-planety. Jedná se však většinou o překupnické planety, kde není řízený obchod a je na nich možno koupit opravdu cokoliv od lodí přes lidi až k drogám. Oficiální správa galaxie Hecate se distancuje od správy těchto oblastí.
Samotné pevné červí díry jsou velmi bedlivě střeženy, ale občas se stane, že je nalezena nová anebo dočasná.

Frost Wolf - GemoLoď nalezená v galaxii Neptunus

Frost Wolf je loď složená z 35 podlaží. Každé je označeno číslem. Čísla narůstají od vrchu k spodku. Každé podlaží je rozděleno na 4 kvadranty označené písmeny A, B, C, D od "předku" lodi.
Samotný Můstek, řídící mozek lodi, je umístěn v přední části na špičce lodi. Jeho číselné označení je 00, což dává celkem velký prostor pro vtipy, že se loď řídí na záchodě a podobné.
Lékařská sekce je umístěna na podlaží číslo 5 v sekcích A a D. Dokáže na ráz pojmout až 30 pacientů, což znamená, že při stávající posádce je její využití minimální. Celá je vybavena přístroji pracující na technologii neinvazivních operací.
Ubytovací sekce je umístěna na palubě 18, kde zabírá většinu této sekce. Každá místnost je pro 1 osobu a má plné sociální vybavení. Těchto místností je v každé sekci 20. Pouze v sekci A a B je místností 19, neboť kapitán a zástupce kapitána mají svoje ubytovací kajuty větší.
Organický mozek lodi a zároveň i hlavní propoj na ovládání lodi se nachází na palubě č. 20. Tuto palubu, krom organického středu lodi, zabírá ohromný skleník, kde se pěstuje velké množství rostlinné stravy a zároveň je zde záložní zásobník kyslíku, při případné poruše velkého zásobníku kyslíku, jenž je umístěn na palubě č. 34.
Motory pro fúzní motor a ohýbací motor jsou umístěny na palubě 30 v sekcích C a D. Zde se v sekcích A a B nachází další technické zázemí lodi, od hlavní podpory života až po stroje filtrující vodu pro další využití.
Nákladový prostor samotný se rozkládá na palubě 35 a lze ho rozšířit až na paluby 34 a 33 do sekcí C a D.
Celá loď je protkána sítí jak pěších tunelů, tak i přesunovacích rychlovýtahů, které vás dokážou po lodi, která má na délku 20km přepravit během 5 minut.
Zbytek palub je tvořen vším možným. Můžete zde najít i odpočinkové prostory na palubě č. 6, vědeckou laboratoř na palubě č. 11.
Únikové moduly jsou uloženy na palubě č. 1, č. 10, č. 20 a č. 30. Celkem jich je na každé palubě 10 o počtu 15 míst.
Průzkumné moduly jsou umístěny na palubě č. 33 v propojených sekcích A a B, jinak přezdívaných Hangár.
Samotná loď je zjevně koncipována na mnohem větší počet lidí a proto její vnitřek působí opravdu mohutně a také prázdně, po nějaké té lahvi Rottirského ginu i strašidelně.

FrostWolf - vnitřní organizace, aneb kdo má co na starosti

Strojovna a technické zázemí lodi
Mohlo by to být lepší, ale viděl jsi mnohem horší stav lodí. Biologické spoje naštěstí drží v pohodě, problém je většinou v mechanických průpojích.
Kdyby nebylo dobré vůle samotné lodi, asi by se už rozsypala na součástky, takhle však když jsi přišel do posádky fungovalo pouze 47% mechanických spojů. S trochou fortele a vytrvalosti se ti toto nelichotivé procento podařilo srovnat na 61%. Není to nejlepší, ale aktuálně to stačí pro mnohem bezpečnější způsoby cestování s omezením rizik.

Medik paluba
Na této části lodi je vidět jistá zastaralost. Sice medik Scaner funguje bezchybně, ale holopromítač (promítá obraz těla nad pacientem a pomocí zásahu v něm se vypočítává program pro operaci prováděnou ultrabooty) občas vypovídá a nepříjemně problikává.
Co se týká ošetřovací možností ošetřovny, trvalo skoro půl roku, než jsi vyházel všechno prošlé a nepoužitelné, ale teď krom omezených zásob máš jistotu, že vše je plně funkční. Jen by to chtělo opravdu dokoupit zásoby.

Můstek
Na lodi je vidět, že není nejmladší a že má už něco za sebou. Některé části palub (17A, 16A) musí být uzavřeny, díky poškození vnějšího pláště.
Dalším faktem je, že po 5ti letech na lodi zůstává skoro 20% lodi neprošlých.
Skleník, kdyby jsi ho nedal do péče po zaregistrování lodi zahradníkům, tak by možná i sám prorostl do dalších palub.
Navíc spousta maličkostí, které ztrpčují denní život. Napříkladu občasné vypadávání jídelních automatů a nebo přehazování teplé a studené vody.

Navigátor a kormidelník
Zde je snad jediná část lodě, která je v pořádku. Frost Wolf má poměrně přátelskou a ochotnou osobnost a jeho namodralé oko v každé kajutě hlídá každý pohyb na lodi.
Mezi kormidelníky se povídál, že GemoLodi jsou schopny si budovat vlastní osobnost kopírováním útržků osobnosti kormidelníků. Něco na tom je. Frosie zjevně byl pilotována pouze muži a zatím se zjevně jednalo o poměrně rozumné chlapy od rány, takže se z něj stal mírně šovinistický, ale jinak velmi ochotný a spolehlivý spolupracovník.

Zbraňové podmínky

Běžně dostupné jsou pulzní pušky nízkého dostřelu a poškození. Většinou pouze poškodí cíl, ale je potřeba minimálně 5 zásahů na zabití a 4 na omráčení.
Dále jsou stále dostupné klasické palné zbraně, které prošli svojí evolucí. Krom snížení detekovatelnosti, jsou zde zásobníky na větší množství nábojů různého tipu: Od normálních, přes jehlové pro opravdu jemnou střelbu až po tříštivé, které nadělají paseku do čehokoliv se střelí.
Velmi oblíbené jsou pulzní nože. Tenké čepele, které krom ostrosti mají i energetický potenciál, který narušuje nejen techniku ale i chemismus těla a inervaci.
Mezi obrané mechanismy patří ultratenké brnění, které má tenkost látky a pevnost pancíře. Jedná se o sloučeniny kovů, které propůjčují ohebnost.
Na velké plochy se dají použít též štíty, na které je zapotřebí pomětně velké mnmožství energie, proto se používají většinou u lodí a pevných objektů. Fungují na principu kinetických polí, která jsou schopna pohlcovat i část energie z pulzních střel.

Kdo jste a kde se nacházíte?

Jste členové posádky GemoLodě FrostWolf. Loď je ovladatelná s posádkou 5ti lidí. Samotná existence lodi je na pomezí ilegality. Neboť se jedná o bývalou transportní loď pro střední vzdálenosti, která se ztratila před 50 lety galaxii Hecate a objevena byla před 5 lety na území galaxie Neptunus. Díky galaktickému zákonu na ní měl nárok ten kdo jí našel první.
Aktuálně vaše poloha není úplně zřejmá.
Jedná se o poměrně temnou část galaxie Neptunus, kde ztroskotala loď Morning Star, jedné nejmenované firmy, která si Vás před pár dny najala k jejímu vyzvednutí.
Po pár dnech hledání se vám podařilo lokalizovat loď cca. 4 skoky od planetárního systému Proteo, kam loď původně směřovala.
Loď Morning Star se nehnutě vznáší v temném prostoru na nestabilní oběžné dráze kolem bílého trpaslíka s označením VJ065. Její kurs je zjevně kolizní s tímto zbytkem hvězdy. Loď nevysílá žádné výstražné a nebo volací signály. Je dokonale mrtvá.

Základní příspěvek pro starousedlíky lodě FrostWolf

Michelle Frost

Po kalbě v Black Hollow a následných aktivitách tě uvítal klid Frosta.
Tvoje kajuta je ti vlídně otevřená... a... a... to by byla dobrá myšlenka. Faktem je, že by to byl i dobrý sen.
Realita je trochu krušnější. Na planetě jste nabrali poměrně dost nováčků a na ty je potřeba dohlížet. Třeba aby nešli na paluby 17A a 16A, kde by se asi nafoukli a praskli jak pouťové balónky ve vesmírném prostoru.
Je to spousta běhání pro nic za nic. Aspoň že Marc je stále paranoicky spolehlivý řidič Frosta a máš víceméně 80% šanci, že vás všechny nevysadí v červeném obrovi a nebo na horizontu černé díry.

Marc Shobe
Pilotovat Wolfa nebyla nikdy moc velká výhra, ale aspoň měl jeden svůj kout kam mohl zalézt a měl jistotu, že je krytý.
No tedy jistotu... Ono se to snadno řekne, ale krom kapitána si nikdo nedokáže moc představit, co se s někým děje, kdy se mu pokusí natlačit mozek něčeho nespočetně krát většího do hlavy. Většina lidí by to přirovnala k pokusu o protáhnutí slona pomyslným uchem jehly, ale není to opravdu přesné. Možná by se to dalo nazvat pokusem protažení slona skrz mezeru mezi protony.
No každopádně je to aspoň obživa na teoreticky korigovatelné lokaci, kde není nic překvapivého. Většinou.
Ale i to se změnilo po posledním kotvení v doku se posádka malinko rozrostla. Ne o mnoho, ale dostatečně na to, aby to způsobovalo ono jemné chvění v zátylku, když jde někdo po za tebou.
Jsi schopen provést dva skoky denně, třetí je na hranici tvých možností a zdraví. Čtvrtý skok by znamenal, že si bude muset najít FrostWolf nového kormidelníka.

Příspěve pro novousedlíky vesmírné lodi FrostWolf

Kerie Yore

Je to divné, ale ten Marc si nejen nevymýšlel ale dokonce ani nepřeáněl.
FrostWolf je opravdu majestátní loď, která si cestuje volným prostorem. Skoro to vypadá jako samostatný svět, který se ti teď nabíí k prozkoumání.
Tebou obsazené místo zahradnice znělo ze začátku opravdu easy and happy. Skutečnost je tak trochu jiná.
Skleník je sice dalekosáhlá prostrana, která je zarostlá od podlahy ke stropu, ale je vidět, že je to vlastně jen divoká zahrada. Je skoro divné, že některé místa nejsou zšedlé smrti z nedostatku světla.
I přes svoje ´znalosti´ ohledně rostlin je ti jasné, že nejrozumnější opečovávací kůra započne motorovou pilou. Nebo spíše její obdobou. Pak taháním větví a posunování zvedáků s odpadem.
Rozhodně to není práce pro jednoho člověka.

Stephenie Shallow

Příchod na Frosta je pro tebe... No trochu šokem. Jsi sice najmuta společností, jako odborná asistáž zbraňového systému, ale je ti jasné, že kdyby se Frost rozhodl zlikvidovat planetu, tak to udělá už jen tím, že sestoupí na nižší orbitu a vychýlí tím osu planety.
Na první pohled je zřejmé, že se snaží někdo udržovat zbraně v chodu. Problém je, že aby se udržela celá loď v chodu, je potřeba mnohem více než záplatování jedním člověkem. Chce to specialistu a tím ty chtě nechtě teď jsi.
Samotná zbraňová centra jsou na podlažích 5 AD, 10 AB, 15 BC, 25 CD a 30 AD. Aktuálně na plno běž pouze zbraně a zbraňové systémy v částech 5D, 15A a 10B.
Celkově umístění zbrojnic je na každé palubě v sekci D. Nejsou to velké zbrojnice, ale když sečteš celkový počet zbraní, je to pozoruhodná sbírka.

Onjo (Jaak) Kaste

Dostat se na GemoLoď je poměrně velká rarita. Mnoho se jich nepohybuje v galaxii Neptunos. Navíc minimální množství z nich jsou v soukromém nevojenském držením.
Každopádně stav lodi je... Mno, asi by to odpovídalo faktu, že je v soukromém držení. Spousta věcí sflikovaný na rychlo do sebe. Popravdě Frost musí mít mnohem víc než pevnou vůli, aby se udržel po hromadě.
Samotná zbraňová centra jsou na podlažích 5 AD, 10 AB, 15 BC, 25 CD a 30 AD. Aktuálně na plno běž pouze zbraně a zbraňové systémy v částech 5D, 15A a 10B.
Celkově umístění zbrojnic je na každé palubě v sekci D. Nejsou to velké zbrojnice, ale když sečteš celkový počet zbraní, je to pozoruhodná sbírka.

John Hunter

Frostwolf a jeho prezence na oběžné dráze v dokách planety vyvolala docela dobrý ohlas a nejen mezi překupníky ale i mezi lidmi na ´volné´ noze. Naštěstí kapitán přijímal skoro každého blázna, který se nebál riskovat na staré lodi.
Pro tebe je Frost opravdu velkým místem. Velkým místem, kde se může ukrývat skoro cokoliv.
Z tvé specializace je nejdůležitější stav zbrojnic a zbraní.
Celkově nenápadně umístěné zbrojnice v každém patře obsahují poměrně dost velký potenciál a některé opravdu vykopávkové zbraně, které už se několik desítek let nepoužívají. Přesto se tu poměrně každý blázen do zbraní vyžije jak malé děcko na pískovišti.

Derek

Příchod na Frosta byl na rychlo a víceméně jen na doplnění posádky, aby lodní doktor nebyl tak vytížený.
Ne, že by se tvářil vytíženě, to ani omylem. Krom občasného nadávání na medik palubě to vypadalo, že mnoho práce nemá.
Samotná medik paluba je tak trochu zklamáním. Na tak velké lodi bys čekal něco víc. Všeobecně to vypadá velice zaostale a neudržovaně. Popravdě řečeno lepší a modernější části jsi viděl i v muzeu.
Ale zákonem setrvačnosti přežily ty nejstabilnější prvky a nejspolehlivější.

Samuel `Sam` Takeda

Na Frosta jsi se dostal jako další člen posádky do počtu.
Po prověření, že nejsi narkoman, psychopat a primitivní magor a po podepsání smlouvy na dobu určitou... (do konce života nebo dokud někoho nenasereš a nenechá tě vystřelit do volného prostoru) jsi byl přijat kapitánem a naloděn.
Frost je opravdu velká loď. Pro tebe je nejdůležitější sekce 33, kde jsou umístěny výsadkové moduly a převážecí lodě. Není jich mnoho, nejsou nejmodernější, ale je to něco o co se dá opravdu opřít.
Samotný mozek Frosta na palubě 20 je ti uzavřen. Tam má přístup jen kormidelník a kapitán.

Doc. Spooky

Nalodění na Frosta bylo v rámci kocoviny relativně v pohodě.
Medik paluba... Mno ještě, že každý doktor musí znát své přístroje. Součástky, které se nakoupily v docích jsou opravdu potřeba.
´Opravné systémové elektronické lůžko´ (OSEL) je v dezolátním stavu. Zjevně opravované nekompetentníma osobami, které se snažili zjevně zastavit jednou rukou krvácení a druhou vyměnit zásuvné moduly pro biosondy na opravu.
Prostě to chce pořádnou ruku doktora.

Celkové časové upřesnění:

Aktuálně se nacházíte 10 hodin vzdáleni od dalšího skoku.
Víceméně čekáte, než si kormidelník odpočine, aby byl biologicky opět použitelný.
Poměrně dost limitovaného času než nastane as na pozici, kde by se měla nacházet ztroskotaná loď. Ta je aktuálním cíle FrostWolfa.

Kajuta

Položím fialku v květináči na noční stolek, hned vedle plochého prohlížeče fotografií. „Tak.“ S úsměvem odstoupím o krok zpátky, otočím se a udeřím do boxovacího pytle, který jsem zavěsil ke stěně.
„Hotovo.“ Sám pro sebe kývnu. Až na pytel toho s sebou vážně moc nemám.
„Teď se podíváme, co je zač tohle...“ Přejdu k FrostWolfovu modrému oku a zaťukám na něj. „Je tam někdo?“


Popis

Jsem středně vysoký asiat, mám hnědé oči, černé kratší vlasy a pěstěný vous. Vypadám na třicet let a mluvím jasným a hlubokým hlasem.
Oblečen jsem do hnědého trika a hnědých kalhot, na nohou mám pohodlné tenisky. Udávám módní trendy pro tento podzim.

Kajuta

Normální technik by si asi po příchodu do ubikace rovnou hodil mašli. "Loď, pokud se tomu dá říkat, je ve stádiu rozpadu a někdo se evidentně staral jen aby fungovali zbraně."

Nemohu si odpustit myšlenkové pochody při pohledu na monitor prováděných oprav.
Zakroutím hlavou a zamířím k místu, kde budu nyní noc co noc skládat hlavu. Dva bágly, které jsem nesl na ramenou, hodím na postel a vedle nich přistane i kožená bunda, kterou jsem si taktéž sundal.
Pohledem letmo prohledám místnost a kontrolu zakončím protáhnutím, hlasitým zívnutím a prokřupáním některých kloubů na rukou. Znovu mé kroky zamíří k monitoru, jenž by měl sloužit jako podrobná mapa všech možných rozvodů, které se nejspíše budu muset naučit a hlavně soupisem nutných oprav.

Prsty se rozeběhnou po dotykové obrazovce, aby spustila jednu z nejdůležitějších aplikací celé lodi. Několik málo obrazovek pak překryje jediná, jenž dává najevo, že byla spuštěna diagnostika lodi, jenž má sesumírovat všechny vady jenže vyžadují opravu, od těch nebezpečných až po přikrášlovací. Číslovka 01:23:45 pak udává, že konec diagnostiky bude za hodinu a půl. Nezbývá než se pustit do vybalování.

"Snad se do té doby tahle kocábka nerozpadne vejpůl."

FrostWolf

Ležím na své posteli a koukám do stropu. Je to jedna z nejlepších možnístí, jak se připravit na poslední skok. Hudba tu hraje tak nahlas a duní tak intenzivně, že Michelle určitě skáčou malovátka ve vedlejší kajutě. Párkrát už tu byla s tím, že konec a já tak doufal, že si přišla pro sex. Pomalu se zvednu z postele a chytnu se za hlavu.
"Inventura!"
Seberu desky i s papírama a tužkou a přejdu ke skříňce s práškama. Dlouho jsemm to chtěl protřídit, protože se mi nedávno stalo, že jsem sežral něco prošlýho a musel jsem sníst trochu hlíny ze zahrady, abych se pozvracel. Problém je v tom doktorovi, kterýho kapitán přijal. Nikdy si k němu nepujdu pro prášky, ale už jsem aspoň domluvený s Michelle, která mi tam zajde. Rychle sepíšu seznam přibližně dvaceti položek a vypnu hudbu a osvětlení. Dál se v pokoji nehodlám zdržovat. Vyjdu ven a zabušim na její kajutu. Je mi jedno jestli tam je nebo ne. Pokud ano tak mi jistě otevře kapitán, což by byl takový jejich standard. Prosunu seznam pod dveřma nebo ho dám prostě do přihrádky se vzkazama a vydám se do svého kutlochu, odkud řídím loď. Ještě předtím než se vydám do útrob lodi, vytáhnu svojí zbraň, kterou křečovitě držím v rukou. Jdu rychlým tempem a často se otáčím.
Na mě si nepřijdete, vím že tu jste!
Od doby co tu jsou ty nový je tu hrozně živo. Dokonce jsem jednoho už málem zastřelil, ale naštěstí o tom neví. Mám také podezření, že jeden z nich ke zlounům opravdu patří. Budu si ho muset proklepnout...

...cesta na kormidelníkovo stanoviště netrvá zase tak dlouho. Na straně dveří naťukám několika místný kód a vejdu dovnitř.
Stejně je to moje nejoblíbenější část.
Podívám se na všechno kolem a usměju se. Na můj příkaz jsem si sem nechal nainstalovat malou lednici. Mám tam hlavně pití, je to tak hrozně vysilující sedět v tom křesle. Zapnu obrazovky a nastavím na nich kamery v nejbližším okolí kormidelníkova stanoviště. Ještě si pustím hudbu co u sebe v kajutě přesně ve stejném místě, kde skončila a pak se usadím do křesla. Nehraje to naštěstí tak nahlas, přecejenom se musím soustředit. Křeslo se složí do velice pohodlné pozice, díky níž můžu při své práci ležet. Z krytky se vysunou brýle, které se mi zastaví před očima a pak.... Dělal jsem to tolikrát, stejně se musím zorientovat co se děje. Bolest Frosta mě bolí úplně stejně. Předtím jsem si řikal, že na to mám, ale teď vím, že ještě budu muset počkat. Chvíli pozoruju naší pozici než vytvořím projekci uvnitř lodi, kterou si prohlížím. Některé věci bych upravil odsud, ale kapitánovi by se to nemuselo líbit.
Proč ty lidi sakra bral? Odsud zvládnu všechno!
Cítím jak světlo v místnosti mírně probliklo. Podíval bych se na to, ale v tom uslyším odněkud volání typu. Je tam někdo? Nechám si vyjet místo, odkud volání jde a pak zapnu kamery v okolí. Na obrazovkách v místnosti se mi zobrazí pokoj toho číňana.
"Upozornění, všechno co uděláš a naučíš se bude zaznamenáno do této koule, jestliše kouli poškodíš nebo jakkoliv zneužiješ, tvoje existence bude začleněna do systému lodi!"
Můj hlas je strojově upravený tak, že by ho poznala maximálně původní posádka a Kerie. Abych ještě potvrdil co jsem řekl několikrát snížím intenzitu světla v jeho pokoji a několikrát nechám žárovky probliknout...

Kajuta

Trhnu sebou, když na mě koule promluví a vražedně se zamračím. „Lodi, okamžitě mě přestaň sledovat!“
Byl jsem upozorněn, že na palubě je umělá inteligence, ale nemám nejmenší chuť se jí nechat špehovat. „Tuto kameru deaktivuješ ty, nebo ji zaslepím.“
Pokud nebude má žádosti vyhověno, jdu si do šuplíku pro stříbrnou lepící pásku a pustím se do zajištění vlastního soukromí.

Kajuta

Padesáttři... padesátčtyři... padesátdevět... sedmdesát frekvenčně rychle se zvedám na pažích v mužských klikách, kolem pasu mám opasek se závažím. Jsem prostě holka co má ráda výzvy. A taky holka, co neumí počítat.
Dneska jich bylo asi třicet, možná.
Jakmile skončím, pomalu se zvednu ze země, odepnu opasek a rovnou tak, jak jsem, vlezu do sprchy. Obvykle v kajutě cvičím nahá. Kamery nekamery.
Chvíli stojím pod proudem horké vody, než si uvědomím, že se mi opět začaly klepat ruce.
Kurva
Dlaní si odhrnu mokré vlasy z obličeje a zírám na rozpohybovanou dlaň.
Do prdele
Vší silou praštím do kovového uzávěru dlaní naplocho, křupnutí prstních kůstek a pak jen slastný pocit bolesti rozlévající se po mém těle.
S dlouhým výdechem vypnu tekoucí vodu a odeberu se zpět do pokoje, kde se začnu pomalu oblékat. Vezmu si na sebe černé šortky a bílé tílko. Spodním prádlem se nezaobírám. Na nohy si nazuji žabky a pak s pravou rukou přitisknutou k prsům se vypravím z kajuty.
Jsem prostě lazar největší.
Nebo jsem se jen nudila.

Cestou na ošetřovnu potkávám Marca. Nemohu si nepovšimnout šíleného výrazu v jeho očích a zbrani v ruce. Nedívám se na něj. Nechci ho zbytečně provokovat očním pohledem a tak kolem něj mlčky projdu a hledím si svého.
Magor jeden zasranej
Dojdu k rychlovýtahu a za chvilku už jsem u ošetřovny.

Ošetřovna

Nejsem si jistá, jestli to brnění a bolest v ruce přestalo, nebo jsem to jen potlačila a zapomněla na to. Prostě potřebuju nějaké prášky proti bolesti a nutně.
Nakouknu dovnitř ošetřovny.
"Hej! Doku, jste tu?" zdravou rukou zaklepám na kovovou zeď a bez pozvání vkročím dovnitř. Není-li doktor poblíž, začnu si prohlížet přihrádky s léky, hledajíc nějaké pilulky, po kterých mi bude dobře.

Skleník a pak kdesi v lodi na cestě k Marcovi

Začalo to hezky. Dva staří známí se potkali u Burger Princess, Marc mi zaplatil jídlo.. a taky nabídl práci. Setkání s posádkou, někde mezi tím jsme kouřili to Marcovo divné cosi. Doteď jsem neměla odvahu se zeptat, o co šlo.
No a pak.. nové tváře, ještě víc nových tváří, ze kterých nejsem zrovna nadšená – no ne, nikdy si nemůžu být jistá tím, kdo koho zná, a když bude znát někoho, komu dlužím.. – ale rozhodně Marcovu nechuť nepřekonám.
Marc, Marc, Marc, ten jediný, koho tady nějak znám a s kým se cítím relativně dobře. Nejen kvůli těm burgerům, co platil.

Na tu práci jsem se těšila, i když mě děsil zvuk při vstupu na loď. Najednou se mi zdálo, že na té Marcově pošahané teorii nebo co to je, něco je. Já vlastně nevím, jestli je to teorie, ale pochybuju, že by se choval divně jen tak.
No, i když..
Každopádně teď tady stojím, na okraji naší zahrady a říkám si, že jsem fakt ve slušném průseru.
"Ježííš..,"
vydechnu.
Ten.. Arek, i ostatní mě varovali, ale nevěřila jsem tomu. Tomuhle nevěřím! Co tady ti lidi sakra dělali?!
Pokud mám mluvit o té druhé stránce, tak si teda myslím, že je tady docela hezky. Divoko, ale hezky spousta zeleně. Jen, aby mezi tou zelení taky nebyl nějaký super škůdce, co by mě snědl jako malinu.
Asi začínám Marca chápat..
Popojdu víc do prostoru, abych si to líp prohlídla. Nechce se mi do toho, ale je to moje práce.
Jsem zahradnice a jsem na to hrdá.
Založím si ruce na hrudi a jednou dlaní si přejedu po bradě a rtech. Prostě průser. Nedělala jsem to už roky, o to ani tak nejde, ale budu holt muset někoho poprosit o pomoc. Pro utužování vztahů je to super, ale měla jsem v plánu se tady nejdřív rozkoukat. Posadit se, chvíli v té zelené kráse relaxovat, zklidnit myšlenky, vymyslet, jak tady z Michelle nebo kohokoliv dostat nějaké oblečení, protože já prostě nemám nic víc, než mám na sobě. Ne, že hned popadnu nástroje a budu se snažit tihle džungli zkulturnit.
Navíc si u většiny nepamatuju jméno, to bude úchvatná prosba o pomoc.

Všechno to chce čas, Kerie, jen čas.. odvahu, pracovitost, snahu. Nestěžuj si pořád, vždyť je pravděpodobné, že jsi hoodně daleko od těch, co jim dlužíš. Nějaký příjem tady bude, časem možná i hezky.
Spustím ruce podél těla a vrátím se zpátky ke vstupu. Musím někoho sehnat, třeba mi Marc pomůže, když ho v téhle lodi najdu. Pokud najdu ještě někdy někoho..
Kecám, vůbec se do toho nechci pouštět, potřebuju nutně mluvit s někým, koho znám, abych se uklidnila. A on je jediný, takže za ním taky vyrazím. Buď bude u sebe v kajutě nebo na svém pracovním místě, ten kód si snad pamatuju.
Ód, tahle loď je tak zatraceně velká..

Ošetrovňa

Po vybalení v mojej kajute kde som iba otvoril dvere hodil si tam kufre, zobral sučiastky a šiel preč som sa dostal na svoje nové pracovisko.
Mäsiareň... (Řeznictví)

Súčiastky nechám zatiaľ na boku a sám sa poprechádzam po ošetrovni.
“Krista boha šmirgel papier!!“ Začnem svoj monológ a popri tom ako obchádzam okolo OSLA, ktorého tu budem používať asi najčastejšie.
“Toto je napiču...“ Vytiahnem jednu súčiastku. “.. aj toto je na piču!“ Vytiahnem druhú... tretiu...“A toto je na kokoot!“ Posledná súčiastka...

Potom hromádku nepoužiteľného bordelu prekročím a poberiem súčiastky nové, ktoré začnem vymieňať.
“No toto mi bol Alah dlžný! SKurvená robota...“ A tak ako pravý motivovaný zamestnanec, ktorý sa nemohol dočkať toho kým už nastúpi do novej práce, si pospevujem vulgárne pesničky dookola.
V tom ma z razu z krutoprísneho nadávania a opravovania vyruší klopanie na dvere. “Ďalej.. a NÁVLEKY!!!“
Zabručím smerom k dverám. Keď do vnútra ale vojde Enfield, členka posádky, ktorú som ešte nevidel tak len neprítomne podvihnem obočie a ukážem smerom na dvere.
“Kuchyňa je o chodbu ďalej....“
Po poradení sa si potom prejdem k počítači a v komunikátore sa snažím začať nakontaktovať kapitána.
“Haló? Kapitán. Potreboval by som pár vecí, prvá, dekontaminovať ošetrovňu, druhá, pošlite sem nejakú upratovačku s kontajnerom, alebo s dvomi, mám tu bodrel ktorého sa treba zbaviť a posledná vec je tá, že potrebujem urobiť prehliadku všetkých členov posádky, aby som vedel na čom kto je...“

Ošetřovna

Na doktorovu poznámku o návlekách ostentativně ignoruji a vejdu dovnitř, jako by se nechumelilo. Se stejným nezájemem jeho o mou osobu, se já začnu věnovat těm přihrádkám, které na ošetřovně jsou. Různé kovové součástky povalující se po zemi ignoruji a překračuji krok za krokem.
"Hej doku, kde máte nějaké tišící léky," houknu k němu, když ale nezareaguje do dvou vteřin, otočím se, abych zjistila co se děje.
"Na kuchyň ti seru," řeknu, když přistoupím až k němu. "Potřebuju to ošetřit." mávnu mu rukou s nalomenými prsty před očima. Můj hlas zní poněkud zoufale a začínám být podřážděná.
"Bolí to... au." zatvářím se jako panenka na tripu s obrovskýma očima, které vás sledují, ať jdete kamkoliv.
Doktor očividně ignoruje důležitost mého zranění a tak, když začne hlásit do komunikátoru, při poslední větě mu to prostě vypnu a postavím se k němu dost blízko na to, abych mu svou přítomností začala znepříjemňovat život.
"Bolí to," procedím skrze zatnuté zuby, začínám se tvářit velice nevrle, ale ze zbytků poslední lidskosti ze sebe dokážu vysoukat. "Prosíím."

Ošetrovňa...

“A čo ti ja viem kde sú? Tu nies om ani deň...“ Odpoviem na jej otázku o tíšiacich liekoch. Až potom teda poviem správu kapitánovi.
“To tak má byť...“ Prichádza hneď odpoveď na jej slová o bolesti bez toho aby som sa na ňu pozrel. ... bude to tak každý mesiac.
Keď sa otočím aby som prešiel dorobiť súčiastky do osla tak až vtedy si ju prezriem a zbadám aj dochrámanú ruku ktorú mi ukazuje.
“Jaj, ahá, ty myslíš toto...“
Len tak z diaľky ju krátkym pohľadom prejdem a potom ukážem rukou k prístroji.
“Polož tú ruku tam do stredu.“ Ukážem jej aj kam a keď tak spraví spustím diagnostické prístroje, ktoré by už teraz mali fungovať. Ja sa presúvam hneď k počítači kde si pozerám už pekný 3D model jej kostí dlane.
“Pekne, nabudúce tam tú ruku nestrkaj... “ Monotónne odpoviem a presuniem sa k mojej prvej pacientke tu na lodi. Ruku jej tam na to miesto poriadne pripevním aby ňou nemohla hýbať. “A nehýb s ňou!!!“ Dodám a znovu zaujmem miesto pri počítači. Nastáva moja obľúbená fáza. Spájanie zlomenín.
“Tonu zlata môjmu otcovi za to, že mi v detstve na Vianoce kúpil lego....“ Dodám pred začatím a potom potichu zašomrem. “... a aby šľak trafil ségru za to, že mi ho rozbila.“

Pacientke nejdem ani hovoriť, že tie súčiastky sú funglové, pretože by si myslela, že to pôjde bezchybne no opak môže byť pravdou. No zároveň na nej vyskúšam to či somt am súčiastky dal dobre. A keby niečo náhodou strelilo tak síce príde o ruku ale ja budem vedieť čo bolo zle.
Ovládanie prepnem na Manuál a ručne začnem ovládať OSLA a narovnávať jej vylomené kostičky. Prstové kĺby a tak. Nádherná robota, fakt ako lego, len treba dávať pozor aby som neprištipol sval alebo neurval dajakú šľachu.

Popri tom ako sa bavím a prerábam jej ruku mám stále akýsi blbý pocit. Akoby som na niečo zabudol. A po chvíli si aj spomeniem. Veru zabudol.
Zabudol som jej umŕtviť ruku pred tým, než začnem narovnávať a tak si tento bolestný proces prejde celý celučičký. Dokonca som aj zabudol na to jej dať niečo do úst a preto len letmo skontrolujem či si náhodou neprekusla jazyk počas procesu. Asi len to by bol jediný dôvod prečo by som proces zastavil a ak to nespraví tak pokračujem

To že ruku vyberať nemá inak ju bude mať na sračky (hlavne keď mám manuál) jej určite už došlo.
“Vás som tu ešte nevidel, odkial, že ste?“
Snažím sa aspoň nadviazať dajakú diskusiu aby mi to neprišlo trápne len tak bezcitne niekomu drviť prsty.

Ošetřovna

Chvilku se mi zdá, že asi žiju v jiném světě. Doktor je krapet mimo a jeho poznámku o měsíční bolesti nechápu. Nechápu ji od svých 17 let, než jsem nastoupila do armády, nechala jsem si odstranit vaječníky, takže menses opravdu není něco, co by mne jednou za měsíc na pět dní tížilo.
Vrhnu po něm nechápavý pocit a pomalu se začnu rozhlížet po ošetřovně, hledám, čím bych ho mohla praštit a vymlátit z něj tu debilitu.
Konečně ti to došlo...
Znechuceně se ušklíbnu a přejdu k přístroji. Předpokládám, že se jedná pouze o diagnostický přístroj a tak tam bez jakýchkoliv okolků ruku vsunu. Narovnání prstů je bolestivé, ale tak nějak... no na okamžik jsem zapomněla, že mi chybí tišící léky.
Tahkle takhle to funguje, bolest jako náhrada drogy jo? Měla bych to ještě někdy vyzkoušet...
Jenže pak přístroj začne s narovnáváním kloubů a vrací zlomené kůstky zpět na jejich místa.
"Kurva doktore! Vy jste mě zapomněl píchnout!" vykřiknu na Spookyho, nicméně neodvracím pohled od mechanismu, který spravuje mé prsty. Zkoumavě se naň dívám, střídavě zatínám zuby, v obličeji začínám lehce rudnout. Je ale těžké odhadnout jestli od zlosti nebo od vzrušení.
"Paluba 18," odpovím na jeho otázku, odkud jsem. Detail, že mě tu ještě neviděl pominu, já jeho taky ne. A vůbec se mi nelíbí.
Znovu se rozhlédnu po ošetřovně a hledám nějakou tyč, kterou bych ho pak mohla praštit za to, že mi nedal tišící léky.
Hmpf, možná ta židle... jo, to by šlo.. jen počkej doku, já ti pak ukážu lego

Ošetrovňa

Po začatí pacienta zhíkne a vypustí sa jej z úst veta, ktorá mi pripomenie Ďalšiu vec, na ktorú som zabudol. “ Ospravedlňujem sa, aj na to som zabudol. Na zajtrajšej prehliadke to napravím...“
Na odpoveď o jej palube som nereagoval. Pretože som si ani nepozrel číslo tej svojej paluby. Ale keď sa posnažím verím tomu, že nájdem aj 18tu keď bude treba prezrieť stav pacientky.
Narovnávanie kĺbov a kostičiek dokončím a potom sa milo usmejem na pacientku.

Vraj to psychike pomáha. “Trochu to štípne, ako včelička...“ a hneď pri týchto slovách spustím ihly, ktoré sa jej vrazia do prstov, presnejšie do častí kde sú zlomeniny aby do nich vpustili látku, ktorá kosť rýchlejšie zahojí.

Trvá to len chvíľu a po tejto asi rovnako bolestnej chvíli zahájim spevňovanie dlane. “A čím, že sa živíte slečnáá....?“

Pritom sa posuniem od počítača smerom k poličkám, ktoré som už prezeral a zdalo sa mi, že som tam videl niečo čo by som potreboval. Vytiahnem odtiaľ dvoje krabičky tabletiek. Potom sa nenápadne presuniem k dalšiemu stolu vezmem skalpel a tým vyškrabem prešlý dátum spotreby na liekoch.

Akurát v čas. Spevňovanie je dokončené, dlaň je v sadre, dátum vyškrabaný. Teraz prídem k pacientke, ktorej začnem odopínať ruku a položím pred ňu dve krabičky liekov. “Nech sa páči, Vápnik a podobné kokotiny na kosti, ktoré užívajte ako doplnok stravy. Minimálne deň s tou rukou nehýbte a zajtra sa zastavte, zároveň urobíme kompletnú prehliadku. Divné pocity sú normálne ak by do zajtra neprestali dám vám niečo na ukľudnenie... ak to samozrejme nájdem... Mimochodom čo ste s tou rukou robili až si nevymýšľam chujoviny do karty o zraneniach?“

Ošetřovna

"Asi byste se sebou měl něco udělat, zapomenout píchnout léky... to by si někdo mohl vyložit špatně a taky by vám mohl přes hlavu přerazit židli." upozorním doktora na fakt, nicméně i přes malé naznačení, že jsem chtěla udělat to, co jsem právě řekla, se na něj usměji.
Spokojeně sleduji, jak přístroj dokončuje ošetření. Vpichy do prstů jsou nepříjemné, ale v porovnání s naprovováním zlomených kůstek, je tohle už procházka růžovou zahradou.
Příště bych to měla udělat na levé ruce, nějak jsem nedomyslela fakt, jak si budu utírat zadek na záchodě... šmarja ten doktor je ale ukecanej.
"Hele, chápu to..." zarazím doktora při slově slečnáá. "Vy jste chlap, já ženská, sociální protokol vám říká, že byste se měl nejspíše pokusit o seznámení. Nicméně sociální protokol už neuvádí, co se stane, když o to jedna strana nestojí, takže držte hubu a dělejte svou práci."
věnuji mu další milý úsměv a když ode mne odchází, jen po něm loupnu očkem.
Mou pozornost opět upoutá další vymoženost a to jest sádrový obal, který se mi začal tvořit kolem dlaně od prstů až k zápěstí.
Příjemně to hřeje a než sádra zaschne, doktor už přede mne vykládá léky.
Paráda
V očích mi zajiskří a po krabičkách rychle chmátnu. Vyslechnu si jeho doporučení. Ono s rukou v sádře moc hýbat nejde, ale možná měl na mysli, aby se sádra třeba nerozbila a tak.
"Mno... co? Co jsem dělala?" zamyslím se nad nejvhodnější odpovědí. "Chtěla jsem se ohnout pro mýdlo a upadla jsem ve sprše." trošku nervózně se podrbu ve vlasech. "Takže ty prášky jsou na bolest jo?" snažím se ujistit ještě než odejdu. "A kompletní prohlídku jako čeho? A proč?" podezřívavě se na něj zadívám.

Ošetrovňa

“Ospravedlňte moju neprofesionálnosť ale po hodine opravovania lekárskeho prístroja som akosi ešte nestihol nájsť anestetiká a akosi mi ešte nejakú tu hodinu potrvá kým si zvyknem na nové pracovisko.“
Odpoviem už monotónnym tónom pričom si zároveň aj prezerám prácu, ktorú ten prístroj odviedol.
“Takže, ruku má, OSEL drží, tak som to asi namontoval dobre...“
Prejde mi hlavou, potom začne kecať dristy o nejakých mužoch a ženách a už som aj myslel že mi tu začne vykladať o včeličkách a tak.
“Ja som doktor a vy ste pacient a keďže nenosíte menovky tak sa musím nejako dozvedieť vaše meno až viem do ktorej karty zranenie zapísať a osobne preferujem radšej zoznámenie ako prezretie identifikačnej karty! Tak vysypte to meno a zavrite dvere z vonka aby sme mali tie formality za sebou....“
Odbijem moju odpoveď trochu vážnejším hlasom a kamennou tvárou. Potom sa znovu presuniem k počítači pričom stále čakám na to meno aby som vedel, ktorú kartu otvoriť.
“Aha, takže šmatlavosť v kúpeľni....“ Pomyslím si pri jej výklade ako k tomu prišla.
“Nie, tie lieky sú na doplnenie látok, ktoré telo potrebuje na kompletnú regeneráciu zranenia aby ste žiadne prášky na ukľudnenie nepotrebovala.
A prehliadka čaká celý personál lodi nielen vás. Aby som vedel, na čom kto je. Takže také formality ako odobranie telesných tekutín, sken tela a tak. Však to poznáte. Zároveň porovnám informácie z prístroja s tým čo má kto v karte aby to bolo v poriadku.“

Ošetřovna

Jeho omluvu týkající se nepřizpůsobení se novému prostředí ignoruji. Kdyby tohle dělal každej, lidstvo by vymřelo, protože se prostě nedokážou přizpůsobit. Přemýšlím, jestli je opravdu nutné oddělit zrno od plev a doktora zabít, protože je nepřizpůsobivý. Oooká... přestanu na to myslet.

"Hej, dobře... chápu." zabrzdím, když začne s klasikou - doktor a pacient, nic víc. "Tak fajn, Raven Darkholme, ale jestli mě tak někdy nazvete, urvu vám hladu. Říká se mi Enfield, jasné." myslím to smrtelně vážně a tak se taky tvářím. Jako smrt.
Jeho kamenná tvář se mnou nehne a ani poznámka o tom, že bych měla vypadnout. Stejně jsem se k tomu chystala. Co mne ale rozpálí do ruda je zjištění, že ty léky nejsou tišící a jsou to prostě jen nějaké vyživovací sračky.
"Mno, víte co doktore," položím mu prášky zpět na stůl, vedle počítače, tak aby zřetelně viděl, jak jsem nasraná. "Myslím, že k vám zítra na kontrolu nepřijdu." nakloním se nad stůl, našpulím rty a chvíli jazykem rejdím v ústech. Po chvilce se z mých rtů začne dolů ke stolu táhnout dlouhatánská slina.
S mlasknutím slinu přeruším a spokojeně se na doktora usměji.
"Výtěr už dělat nemusíte, jsem naprosto v pořádku."
Otočím se na patě a opustím ošetřovnu. Dveře nechám otevřené, nějak se mi nechce je zavírat.

Namířím si to do jídelny. Ruka začíná docela štípat, ale bolí to míň než předtím. Jen by mne zajímalo, co bude s prsty, až se mi zvětší otok.
Hmm asi bych to měla nějak zchladit, nebo až mě to bude srát, tu sádru rozbiju a možná pak přestanu myslet na ty nepříjemné stavy
Dostala jsem chuť na kafe, takže si půjdu nějaké uvařit.

kormidelníkovo stanoviště - terorizování veškeré posádky

Odpověď se mi dostane dřív než jsem čekal. Snažím se udržet kameru v popředí a ostatní obrazy nevnímám i když je tam dost pohybu díky novým lidem. Měl bych sledovat hlavně ty nové, loď je tak velká a stanoviště zlounů ještě nebylo nalezeno.
"Varování, porušení všeobecného pravidla bezpečnosti gemolodě Frostwolf, vaše koule bude s okamžitou platností sterilizována, připravte se na proces odebrání!"
Ještě malou chvíli pozoruju co ten člověk z Mongol provádí a pak pustím kameru a čekám dokud mi nenaběhnou všechny ostatní. Je jich opravdu hodně a je těžké vybrat ty, kde je nějaký pohyb. Potřeboval bych se víc soustředit.
Sakra co to je?
Přepnu kameru na chodbu před místností, kde jsem. Už jsem myslel, že se sem dobejvaj, ale je to jenom Kerie. Nechám jí vstoupit, ale nic neměním. Nebudu se teď odpojovat od lodi, možná za chvíli, ono to není zrovna příjemné.
"Ahoj Kerie zrovna teď jsem nefunkční"
Ozve se z reproduktoru v místnosti můj hlas. Já ležím na křesle a můj výraz je, jako vždycky, usmívám se. Zeptal bych se jí, jak se vede, ale zachytil jsem vysílačku. Je to kapitánovi, od koho se dozvim až později.
"Cože?"
Nabourám se do jejich vysílání aniž bych si to uvědomil, ale rychle přestanu. Mám vztek zároveň se strachem co by doktor mohl najít. Cítím jak se celá loď chvěje, ale po chvíli to mám zase pod kontrolou. Především pro nováčky by to mohlo být nepříjemné, šukací pár si toho většinou ani nevšiml a Arek, kterýho sežrala loď to nikdy nechápal.
"Kapitán Kawalski by se měl ve vlastním zájmu dostavit na stanoviště kormidelníka."
Chvíli přemýšlím jestli mám být napojený ještě na loď, ale nechci tu Kerii nechat stát, aby si povídala s destičkou u stropu. Dám jednoduchý příkaz na odpojení a čekám na ten dlouhý pád tmou. Tolikrát jsem z toho měl noční můry. V duchu řvu dokud "nedopadnu" na křeslo. To se pomalu složí a já se zvednu a převalim na vedlejší, které tam mám jenom pro svoje pohodlí.
"Moment chvíli."
Můžeš si všimnou, že mám uslzený oči, ty si zrovna otírám, protože nechci, aby to viděla. Ten pád je nejhorší a v podstatě jsem po něm nejklidnější z celého dne. Z přihrádky vytáhnu tubu s nějakýma kapslema a jednu si hodim rovnou do pusy.
"No, už je to v pohodě, tak co jak se ti tu líbí? Jo a pozor ten doktor chce pomoc s úklidem ošetřovny, nejsme tady!"
Přikrčím se na křesle a hrábnu po starym kelímku z Burger princess, trochu vody se tam stejně najde...

FrostWolf - new home

Dostat se na loď jako je FrostWolf a vypadnout z planety je pro mě docela úleva. Na palubě lodi jsem si připadal že na mě zírá kde kdo, a na jistotě mi to zrovna nedávalo. Sice si na to zvyknu, ale tuhle nejistotu mám vždy, když někam přijdu a mám tam trávit nějaký čas.

V kajutě jsem se rozhlédl a podíval jsem se, kde můžu složit bagáž. Tak nějak jsem se uskladnil, to že je to malej prostor, to mi nevadí. Osobně mám raději menší prostory, aspoň vím, že se nemám moc dělat bordel, jinak se tu nehnu. Jakmile bych měl prostor o velikosti obývacího pokoje, tak bych neměl obývací prostor, ale smetiště. Když bylo vybaleno, tak jsem sem uvažoval, co dělat.

Nejvíc by mě zajímalo, co Wolf může nabídnout ze zbraní. Jen doufám, že tu nenarazím na přeceňovaný energetický zbraně. Proti perfektně obrněnému cíli je docela plejtvání energií. Co se štítů týče, tak automaticky energetickou zbraň zahodit a vzít něco co pálí projektily.
Už z toho důvodu, že štít pohltí energii, zatímco projektil moc šanci pohltit nemá.

"Tak fajn, kouknem se trošku víc po lodi. Konkrétně skladu zbraní....jednou mě to zabije.." pomyslím si a vyrazím ven z kajuty a zamířím do zbrojnice.

S metrem devadesát, dlouhými tmavými vlasy, které mám konstantně spadlé v obličeji, kozí bradkou a mírně vypracovanou postavou, která není přes tmavé oblečení zas tak očividná, si připadám jako exot...

Ošetrovňa

Predsa len sme sa cez formality napokon dostali. Vypýtam si od nej jej zdravotnú kartu, ktorú ma každý vždy u seba aby som do nej mohol potom vložiť správu o zranení, ktorú už píšem.
“Raven Darkhole...“
Keď dopovie a spomenie tu prezývku len sa podivne s zdvihnutým obočím pozriem na ňu.
“Skoro ako ja... až na to že ja za meno nezabíjam ale operujem... či pitvám.“

Tak som tam načmáral to aké postupy som použil, to že zranenie vzniklo ukĺznutím v sprche. Aké látky som jej dal a že má prísť zajtra na kontrolu inak jej poisťovňa nič nepreplatí!!!!!

“Ako uvážite za vhodné. No keď pri ošetrení niektorých špecifických chorób a zranení nebudem poznať vaše alergie tak nastane další omyl a z toho by ste mohli prísť o chapadlá alebo hlavu...“
Nevinne sa usmejem a potom dokončím.
“A teraz šup šup. 5ahá mi tu, zavrite tie dvere z vonku. Mám tu prácu...“
Keď vidím ako sa tu vyjavila a akým trápnym štýlom odpochodovala. Tak len pretočím oči. Ked sa nad tým ale zamyslím tak vdaka tomu pľuvancu sa ju môžem pokúsiť naklonovať a stvárať na nej rôzne špinavosti ako....

.. ako násilne čistenie zubov a podobne.
Nevadí.. hooray do práce opravovať osla.

Kajuta

Sterilizovaná koule? To je výhrůžka, nebo...? Nedůvěřivě si kouli měřím, ještě jednou na ni zaklepu, a pak nedůvěřivě nechám kouli koulí.
Na rozloučenou uštědřím pytli pár rychlých úderů, vypadnu z kajuty a loudavým krokem se vydám k rychlovýtahu a jím do sekce 33 na prohlídku zdejších letounů. Snad je jich aspoň pár v provozu, na opravy jsem levej.
Ve výtahu se podezřívavě podívám do modrého oka, a pak se postavím přímo pod něj, aby ze mě vidělo co nejméně.

Frost wolf

Obchody se daly konečně zase do pohybu a má loď putuje vesmírem přesně tak, jak jí to bylo určeno od jejích počátků. Sedím na místě, které se ze všech míst na lodi nejvíce podobá pozorovací kopuli. Pokuřuju cigaretu, a mé myšlenky se ubírají ke členům posádky a nadcházejícímu úkolu. Blížíme se k cíli, loď se zdá být opuštěná, ale něco mi říká, že to nepůjde tak lehce, jak by se mohla na první pohled jevit.
Na poslední chvíli nabraní členové posádky se nám určitě budou hodit, ale těžko říct kdo z nich bude opravdu spolehlivý, to ovšem ukáže asi jen čas. Pročítám si tenké složky s informacemi o nich, ale ani sem nečekal, že v nich najdu něco užitečného.
Planeta odpadlíků a my tam naberem půl posádky, zajímalo by mě kolik je v těch životopisech pravdy. Nicméně kdo nic neriskuje, taky nic nezíská.
Ozve se moje vysílačka, poznám doktorův hlas. Vyslechnu si jeho žádost, uložím si poznámku do do datapadu, ale vysílačkou nijak nereaguju.
Nebylo by od věci udělat menší schůzi. Napadne mě myšlenka, když se má vysílačka znova ozve, tentokrát je to Marc. Opět má něco neodkladně důležitého, neustále má něco důležitého.
Už běžím. \odpovím mu vysílačkou, ale ještě chvíli trvá než se zvednu, asi tak dlouhou jako je zbytek rozkouřené cigarety. Observatoř není od kormidelníkovy kajuty daleko, takže nepotřebuju používat výtah. Na dveře kormidelny neklepu, prostě jen zadám svůj autorizační kód a dveře se otevřou.
Ani mě moc neprekvapí že uvnitř zahlídnu i Kerii.
Ale zdravíčko. pokynutím hlavy pozdravím oba členy posádky. Pěkný den Frostie. Pozdravím i všudypřítomného ducha lodi, vždy mi přišlo, že tahle místnost je jím přímo prosycena…tedy víc než zbytek lodi.
Tak co se stalo, doufám že nám slizáci nežerou gravitační generátor. Načež se zatvářím na moment šokovaně. Nebo snad podporu života! Počkám zda si těch pár příslušných kamer Marc pro jistotu zkontroluje než na něj znova promluvím.
Takže se děje?

Od Marca zpět do skleníku

Ke svému údivu jsem k Marcovi trefila. Cítím se hned líp, když vím, že tohle zvládnu.

Kouknu na něj a už na mě mluví.
Hm, nevhodná chvíle na návštěvu..
"Jasně, v pohodě,"
odpovím mu a začnu se tu rozhlížet, dlouho mi to však nevydrží a pak sebou plácnu kousek od Marca na zem. Nikdy bych nečekala, že by mohl dělat tohle. Na chvění lodi se jen rozhlídnu, ale nic neříkám. Kdyby to nebylo pod kontrolou, beztak by tu už něco blikalo.
Marca sleduju i dál, po tom, co se od lodi odpojí, stále mlčky, dokud se sám nerozpovídá. Usměju se na něj.
"Je to příšerné,"
přejdu z úsměvu do úšklebku.
"Byl jsi tam někdy? Byl? Je to šílená džungle! Nedivím se, že se tady bojíte, taky jsem čekala, co tam na mě zpoza kterého listu vyskočí. Namočils mě do pěkného průseru, abys věděl,"
vyčítám mu, ale spíš to tak nějak smířeně oznamuji.
"Doktor? Tak to buď v klidu, taky někoho sháním, aby mi pomohl,"
zase se usměju a uvolněně, když už jsem si postěžovala, sleduju, jak doluje zbytky z kelímku.

Během chvilky přijde kapitán. Nemusím být hned viděna, jak se zdržuju od práce, které se stejně nevyhnu – jo, mohla bych se schovat někde na lodi a doufat, že si sem tam ukradnu jídlo, ale k čemu. Stejně by to nevyšlo. A tak se postavím, opráším zade od podlahy.
"Tak.. hodně štěstí,"
popřeju neurčitě oběma a ztratím se. Sice bych si povídala, ale svědomí mě nutí jít něco dělat.

Na krátko se ještě stavím do své kajuty. Na rozdíl od většiny tu nemám ani svůj kartáček, což mě tak nějak utvrdí v tom, že tu prostě nemám co dělat.
Návrat do skleníku je rychlý, a opakuje se minulá scénka – stojím a zírám na tu spoušť.
Nakloním se ke komunikátoru a chvíli přemýšlím.
"Hodila by se mi pomocná ruka ve skleníku, řekněme tak za půl hodinky? Kdo se hlásí? Značka zahradnice v nouzi,"
odtáhnu se od interkomu a opřu o zeď. Nechce se mi spolupracovat s kýmkoliv z nich, ale bude to rychlejší. No hlavně, aby to vůbec někdo slyšel, protože jsem na lodi byla naposledy před mnoha lety a to se na člověku podepíše.

Weapons can wait?

Cestou do zbrojnice u jednohoho komunikátoru zaslechnu, že někdo potřebuje pomoct, konkrétně zahradnice. Sice chvíli váhám, ale pak se zeptám na cestu ke skleníku, lepší se zeptat a být za blbce pět minut, než se nezeptat a být jím stále.
"Půl hodiny...to mi bude trvat než tam dojdu..." pomyslím si a snažím se jít do skleníku, cestou jsem zakopl o nějakou krabici.

Když jsem se dokopal k něčemu, co mělo být skleník tak jsem raději počkal venku, protože vletět dovnitř bez ohlášení by nebylo nejlepší. Po chvíli jsem rozhodl, že tam nakonec vlezu.
"Haló?" zavolal jsem do toho chaosu.
"Hmm, tohle je skleník? Tohle mobilní džungle..." pomyslel jsem si a čekal, jestli se někdo neukáže...

FrostWolf

Snažila jsem si odpočinout, protože včerejší party mě znavila a v noci jsme toho s Vincem moc nenaspali. Když se mi podaří usnout začne dunět Marcova hudba. Rychle se na posteli posadím.

"Já ho snad jednou zabiju."

Jdu ho napomenout ale stejně vím že to nemá smysl. Když vím, že toho už moc nenaspím skočím se umýt. Po sprše si zajdu do pokoje obléknout, když si cestou všimnu lístku pod dveřmi.

Co to tu máme.

Zvednu lístek a pročítám prosbu od Marca a hlavně soupis prášků. Rozhodnu se to zařídit hned, abych potom měla čas si pročíst osobní karty nových členů. Už jsme je četla ale chci si je prohlédnout více do podrobna a kdyžtak se na něco jich zeptám. Vylezu tedy ze svého pokoje a vyrazím za novým lékařem. Vstoupím do ošetřovny a rozhlédnu se kolem sebe, jak mi spočine pohled na doktorovi usměji se.

"Zdravím. Marc potřebuje tyto léky. Jdu mu je vyzvednout."

Raději se nezminuji, proč si pro ně Marc nepřijde sám, ale tak on je trochu vyšinutej takže by to asi doktorovi divný ani nepřišlo. Podám po svých slovech lístek se seznamem léků a čekám až mi budou předány.

kormidelníkovo stanoviště

"No..."
Reakce Kerie mě docela překvapí, myslel jsem, že počítá s tím co tu najde.
"Vždyť jsem ti to v princezně řikal nebo ne?"
Snažím se vzpomenout o čem všem jsme se tam bavili, ale je to složité. Je to už skoro týden a během toho proběhlo tolik skoků.
"No tak asi né úplně všechno. Neboj párkrát to pokropíš a ono to uhnije, tak jsme to dělali doteď."
Snažim se jí uklidnit, ale moje rady jsou k ničemu, ona je zahradnice a ví co a jak. Dveře cvaknou a do místnosti vejde kapitán. Stále sedím ve svém křesle a koukám na něj. Je tu nějak překvapivě rychle, ale opravdu nebyl u Michelle. Kerie si rozmyslí svojí přítomnosti tady a rychle zmizí. Moc mě to netěší, protože jsem si chtěl povídat, ale je to jedno. Vim, kde jí najdu a taky, že za ní potom pujdu. Otočím se na kapitána a usměju se.
"No, v podstatě nic důleřitýho, jsem připravený na poslední skok k lodi a chtěl jsem, aby jsi o tom věděl. Taky si nejsem jistej jestli je to dobrý udělat před tim seznamovacim večírkem."
Určitě o žádnym neví, to však nevadí. Vincent má rád společenské akce a určitě rád promlouvá k posádce, předtím jsme byli čtyři teď je nás, nevim kolik ještě jsem všechny lidi nestačil spočítat a neviděl jsem je pohromadě.
"Takže jestli chceš tak tam skočím hned nebo pujdu odpočívat."
Tím odpočinkem myslím cokoliv jiného než ležet ve svém pokoji v posteli...

Skleník

Zůstala jsem bez odpovědi, ale bylo to vlastně docela fajn. Nejsem jediná, kdo se práci vyhýbá jako čert kříži, protože pochybuju, že všichni mají co dělat.
Znovu si prohlédnu zeleň a při procházení, přeskakování a překračování si snažím vzpomenout na všechno, co mě otec naučil.
O takové spoušti sice určitě nikdy nemluvil, ale co na plat.

Zanedlouho ale zaslechnu svistnutí dveří. Zamračila jsem se a namířila si to zpátky.
"Marcu?"
zavolám do prostoru. To by tak na něj sedělo, tiše se sem vplížit a pak tady hulákat. Jenže realita je jiná a tak zůstanu zkoprněle stát, než se usměju.
"Páni.. o co jde? Jdeš mi na pomoc?"
jsem dost nesvá. Cizí člověk, kolem jen divoká zeleň a mých pouhých 167 centimetrů mi na sebejistotě nepřidává. Otřu si ruce do černého tílka a shrnu si blond vlasy za ucho.
"Už jsem si myslela, že mě nikdo neslyší. Přece jen tahle loď.. má určitě své mouchy,"
překročím kus čehosi, co má své nejlepší dny za sebou. Jsem proti němu fakt modrooká titěrka. Normálně by mi to nevadilo, ale tady je to trochu.. divné.
Olala, možná jsem si předtím měla dát nějaký koktejl.

Skleník, džungle, říkejte tomu jak chcete...

"Jo, slyšel jsem že potřebujete pomoc. Teda pokud jste nečekala někoho jiného..." odpovím jí a prohlédnu si jí.
"Pěkná holka, proč já mám zase pocit, že jsem idiot?" pomyslím si a rozhlédnu se po prostoru.
"No, tak s čím vám můžu pomoct?" zeptám se rozhlédnu se.
"Tady to bude na dlouho." konstatuju pro sebe, i když je mi to docela jedno. Furt lepší dělat něco, než nedělat absolutně vůbec nic.
"Vyhodit do luftu a začít znova by bylo asi nejlepší, kdyby to bylo na planetě, tady to bude chtít hodně práce. A ostatním by se to asi nelíbilo..." pomyslím si a upřu oči na holčinu.
Taky by bylo dobrý, kdyby mi viděla do obličeje, protože věřte někomu, komu nevidíte tvář.
S mírným předklonem se prudce narovnám a hodím si vlasy z obličeje dozadu a upřu na ní pár šedozelených očí...

Onjo (Jaak) Kaste – Zbraňový a strojový technik
- Jeho koníčkem je pyrotechnika

Kerie Yore – Najmuta na loď jako zahradnice na péči o skleník, víceméně na doporučení Marca.

John Hunter – Zbraňový specialista.

Samuel Takeda – pilot podprostorových strojů, přepravníků a stihaček.
- vesmírný mormon

Raven Darkholme – žoldák, nájemný zabiják, nechá se oslovovat: Enfield

Stephenie Shallow – zbraňový technik a specialista, dosazený společností pro kterou děláte zakázku jako dozor.

Derek Nekvic – medik, voják.

Spooky - doktor

Ošetrovňa

Dokončím posledné úpravy na Oslovi a staré súčiastky, ktoré poputujú akurát do šrotu už len vyhodím aby bol od nich pokoj. Potom si začnem prezerať ošetrovňu a to kde sú ake lieky, stavy zásob a všetkého čo potrebujem.

Pri prehrabávaní jednej zo skrýň mi do môjho teritória zase niekto vlezie a keď začujem ženský hlas len nenápadne vystrčím hlavu spoza otvorených dverí skrine.
“Ďalšia zlomená ruka!?“
Prebehne mi hlavou, no keď slečna Frost dohovorí prikývnem hlavou. Dôjdem si po lístok a pozorne si prezriem názvy liekov, ktoré po mne chce pre niekoho iného.
“Hmmm.. no toto? Ten chudák musí mať pečeň na sračky. Však uvidíme zajtra ked sem príde, zatial mu to dám...“

“Momentík...“
Odpoviem a prejdem sa k zásobám liekov kde som tieto spomínané tabletky videl. Z nich mu nejaké naberiem a rozdelím ale iba na jednodennú dávku a to donesiem slečne Frost.
“Nech sa páči, dal som mu dávku len na jeden deň zbitok mu dám zajtra po vyšetrení. Chcem prezrieť celú posádku....“

... a keby že ho jeblo, nečudoval bych sa!

Dokončím vetu a podám jej lieky. “Dovidenia...“
Rozlúčim sa a hneď zamierim znovu k prehľadávanou ošetrovne.

Frost wolf
Sotva vejdu, Kerie zmizí, možná sem ty dva trochu vyrušil, ale co.
Informace že je Marc připraven mě potěší, nečekal sem ani nic moc většího.
Seznamovací večírek? Nechceš se se všema teď nijak moc sbližovat, mohli by na misi umřít a víš jak to chodí. poznamenám s úsměvem. Večírek je teď před misí poslední, co bych chtěl.
Zatím si odpočiň, svoláme nejdřív poradu, až se dostanem k Morning Star měli bysme mít plán.
Ve skutečnosti se mi v hlavě plán už rýsuje.
Z interkomu se ozve ještě Kerie, že by také potřebovala pomoct se zahradou, informaci si opět poznamenám do datapadu. Vidíš můžeš jít před konferenčkou pomoct zahradnici ať se hýbe práce. Nečekám, že by Marc šel někam pracovat, nicméně Kerie ho „donutit“ mohla.
Přijdu k ovládání interkomu v místnosti. Pozor hlášení. pronesu poněkud ležérněj,i než sem měl v úmyslu. Za dvě hodiny, tedy v 11:00 palubního času, proběhne porada o nadcházející misi v konferenční místnosti, vedle můstku. Tedy 01 A. Všichni se dostaví včas, Děkuji, kapitán, konec.
Ukončím svůj širokopásmově vysílaný projev, zůžím výběr příjemců jen na zástupkyni a vysílač znova zaktivuju.
Michelle mohla bys dojít na můstek? Díky Vincent. Po krátké zprávě zase vypnu komunikátor, popadnu složky, které jsem si přinesl, mávnutím ruky se rozloučím s pilotem a vydám se na můstek.
Jakmile vejdu do dveří, místnost sama od sebe ožije, na několika panelech se zobrazí pár plánů lodi, na ostatních pro laika nesrozumitelné skupiny znaků.
Na stůl si odložím složky, zapnu odvětrávání a zapálím si cigaretu abych si ukrátil čekání na Michelle

Skleník

"Jako sedm trpaslíků?"
uchechtnu se nad svým hloupým vtípkem. Zajímalo by mě, jestli mu někdy dojde, že v tom byla tak trochu narážka na jeho výšku a tu nejistotu, co díky tomu prožívám. Vysocí chlapi, s těmi bývá vždycky potíž. A ty vlasy.
Jednomu takovému dlužím.. no, dost o tom. Vzhůru do práce. Paráda.. měla jsem mlčet a nikoho nevolat, jak k tomu přijdu, šéfovat tu tomuhle..?
Kousnu se do rtu a takticky se otočím čelem k zeleni.

"Musí se to prořezat. Asi to vezmem dost zostra..,"
začnu se svým výkladem, když mě přeruší hlas kapitána, který mi dává dvě hodiny, než budu muset práci přerušit.
"No super.. to toho uděláme.
Ale co. Takže to vezmu nějak pořádně, hlavně to tu musíme víc prosvětlit. Odetnout tohle a tohle, a pak taky odklidit všechen ten bordel, co se tady zatím nasbíral. Hele, támhle to nemá daleko k tomu, aby se za pár let procpala kytka stěnou,"
zauvažuju, když si to tak znova prohlížím.
"Nejdřív to prostě prořežem od starých větví a šlahounů, co už k ničemu moc nebudou a pak uvidím, co dál. Támhle jsou nějaké rukavice a nářadí, ukážu ti, co chci dát pryč, a pustíme se do toho zároveň, aby nám to odsejpalo. Námitky? Připomínky?"
přestanu zírat do zarostlého prostoru a zamířím pro náčiní.
"Jo a já jsem Kerie,"
představím se přes rameno.

You're the boss!

"Hmmm, tu poznámku jste si mohla odpustit, možná že vypadám jak dutá hora svalů, ale fakt je to jenom zdání....klid, však o nic nejde. Jen taková nevinná narážka, v klidu Johne." snažím se odpálkovat tu poznámku a dál jí poslouchám.
Námitky? Ne. Připomínky? Ne.
"Vy jste tu šéf!" konstatuju na její proslov a s mírným odstupem se vydám za ní, ať nemá pocit, že se na ní lepím.
"Já jsem John." představím se a dívám se na skleník.
"Jako kdysi u babičky na zahrádce..." pomyslím si a jdu za ní pro nějaký náčiní.
"Rukavice si klidně nechte. Já jsem zvyklej pracovat rukama..." prohodím a kouknu jí na záda.
"Jo, všichni, co jsou menšího vzrůstu se hned cítí divně. Nemusí to dávat najevo, ale já to znám. Ale copak můžu za svůj vzrůst??" přemítám nad tímhle zvláštním tandemem a jdu za ní...

Ošetřovna a směr můstek

Sleduji doktora, jak se hrabe v práškách a připravuje je pro Marca. Kouknu na prášky, které mi Spooky podal, zdá se mi jich malo, ale přijde vysvětlení že to je jen jedna dávka.

"To nebude Marc rád."

Ušklíbnu se a zastrčím si krabičku do kapsy, když se ozve kapitánův hlas. Bylo mi jasné, že se nějaký takovýhle meeting bude pořádat, vždyt pořádně ani nevím kdo je kdo. Hlas utichne a pak se ozve jen moje vysílačka.

"Zachvíli tam jsem."

Vypnu vysílačku, mávnu na doktora na rozloučenou a vydám se směrem můstek. Cestou si uvědomuji že to bude po prvé kdy budu s kapitánem zase sama po tom večírku a nějak na sucho polknu. Nevím ani proč, ale cestou se prohlédnu, jestli vypadám dobře. Pak si řeknu, že jsem stejně koza a rychlejším tempem dorazím na můstek. Vejdu dovnitř a pohlednu na Vincenta.

"Tak jsem tu a koukam že jsi začal číst složky těch novejch členů taky jsme chtěla."

A přistoupím blíže, abych do složek taky mohla nahlédnout.

Na Frostíkovi křížem krážem

Ke kafi jsem si dovolila ten luxus a dala jsem si jablíčko, jako dezert po nechutné ovesné kaši. Když jsem dojela a chtěla si vklidu vychutnat kofeinovou rozkoš, loď sebou najednou několikrát nečekaně škubla.
"Kurvadrát, co to bylo?!" zakleji nad rozlitým kafem na svém tílku. Zprudka se zvednu a nádobí hodím do dřezu. Ono se to umyje samo.
A když ne, tak co se stane, he? pousměji se nad špinavým nádobím a opouštím jídelnu.
Vracím se zpátky do své kajuty, kde se převléknu. Jelikož mi bylo po cestě oznámeno, že v 11 hodin místního středoevropského času se bude konat schůzka s kapitánem, rozhodnu se pro spodní prádlo.
Nasoukám se do zelených vojenských kalhot, které mají plno potřebných i nepotřebných kapes, špinavé tílko vyměním za obdobné, ale v černé barvě. Na něm případné vylití kávy nezanechá takové stopy. Na nohy si obuji botasky a vyrazím zpátky.
Rozhodla jsem se, že si tu loď krapet projdu. Přeci jen tu nejsem tak dlouho a ještě to tu neznám. Můj plán je dostat se na podlaží o 30 minut dříve, abych nebyla na schůzce poslední, a postupně si to tam projít.

Kajuta technika

Ani jsem netušil, že mi vybalování zabere tolik času. Než se naděju už monitor bliká, bohužel červeným písmem a s nesnesitelným pískáním.

"Nojó už du, sakra!"

Odhodím poslední díl oblečení, bylo to modré triko a zamířím ležérním krokem k monitoru. "No doprdele...to čumim, že to ještě letí", probleskne mi hlavou když se sehnu k blikajícímu seznamu. Prsty se opět rozběhnou po dotekové obrazovce, aby nastavili filtr, který by měl nalezené problémy seřadit podle důležitosti. Dle čekacího času je jich tam sakra hodně.

Prsty se nervózně proplétají do sebe a už pro mě začíná být čekání nesnesitelné i když je to jen chvilka, když se z interkomu ozve nějaký zvuk. "il..by..e...mi..uka..vzrrrrken.ku, mevůůůta..a..půl...Ze..zadnice"

"Co to sakra?" Otočím se směrem odkud vyšlo cosi, co mělo být nějakou zprávou. "To si dělaj prdel..to snad opravovali jenom hajzly a zbraně nebo co?!"

Nic není horšího než nefungující přístroj v kajutě technika, pokud na něm právě nepracuje. A právě to je jedna z mála věcí, které mě dokáží pěkně dopálit. Rychlím krokem přecházím místnost k nářadí odkud v rychlém přehrabání vytahuji analyzátor, zkoušečku a jinak vše potřebné pro opravu interkomu, do čehož se ihned pouštím.

Je to jen jednoduchá oprava a tak se kolem mě ozývá jen pár nadávek, které doprovázejí výboj, jenž zasáhne konečky prstů. Když vše vrátím na zpět a interkom procvakám, vše zní tak jak má. Ale případnou chybu zjistím až při dalším hlášení, jelikož se mi nechce do toho řvát ve snaze, aby někdo odpověděl. Šroubovák hodím přes místnost zpět mezi ostatní nářadí, náhodou jsem se trefil a znovu se vrátím k monitoru, kde již je vše seřazeno podle potřeby.

Není to hezkej pohled, ale útěchou mi může být, že vážné problémy tu jsou jen dva. Kontrola integrity zdrojových kabelů o palubu níž a druhý problém je úbytek napětí na desátém patře, který by mohl i někoho zranit. "No dobrá, tak kam se vydáme? No asi na desítku, to je daleko větší problém." Zhodnotím, pohodím rameny přičemž se dám do prohledávání nářadí, protože právě budu potřebovat daleko víc vybavení než jen šroubovák na interkom.

Avšak právě interkom se právě ozve. Sdělená informace je srozumitelná i když pronesena hlubokým a lehce zkresleným hlasem. "Ještě je tam vazba...to pak dodělám, hlavně že to funguje. No a navíc bude setkání posádky...paráda, jako kdybych tam byl co k čemu...kurva kde to je. To tu muselo bydlet pořádný prase!" Zhodnotím na závěr, šťourající se v hromadě přístrojů a různých udělátek.

Paluba 33

Žádost o pomoc ve skleníku mě vytrhne z okukování otřískaného osobního transportéru čert ví jaké výroby. Přestanu otírat prach z obrázku na přídi a podívám se k interkomu.
Mluvit do hlavy myslícímu stroji... Ne, až to překontroluju, tak tam zajdu.
Setřu špínu a s úsměvem se podívám na starobyle působící pin-up nakreslený zatraceně odolnými barvami. Zrzka s oslňujícím úsměvem, hrozně hrátkou sukní a neuvěřitelně dlouhýma nohama energicky kráčí dál na příď.
FLY WITH ME! stojí pod ní výzva. Těžko tomu odolat.
Přejedu magnetickou kartou přes čtečku u dveří a sleduju, jak skoro bez problémů zajedou do boku lodi. Osvětlení uvnitř funguje, nos vnímá hlavně umělou vůni jehličnanů. Plyšové kostky zavěšené na stropě chci v návalu znechucení strhnout, ale pak je tam nechám – než si tu udělám domov sám, spokojím se s tímhle hnusem.
Spokojeně se usadím do křesla – vyseděné tučnými zadky a pořád docela pohodlné. Prsty pomalu, ale pak čím dál rychleji začnou projíždět automatiku. Loď začne spokojeně hučet, dveře se zavřou, kontrolky poslušně blikají. Překvapivě dobře udržovaný kousek.
Měl bych prohlídnout další únikové moduly. Ale, deset musí stačit! Tohle bude fajn.

„Tady Samuel Takeda,“ ozve se z interkomů na lodi, „právě se chystám otestovat dopravní loď-“ zrak mi padne na zašlou rytinu „-Elizabeth. Nestřílejte.“ Reproduktory se odmlčí, když se dožaduji po FrostWolfovi, aby mě přepojil na skleník.
„Skleníku, tady Elizabeth,“ zahlásím se naprosto vážným tónem. „Jsem v tobě za pět minut.“

Nechám se automatickým systémem přesunout do přetlakové komory, připoutám se a nasadím si pilotní dýchací masku. Když na Beth přestane působit umělá gravitace, zvedne se z vnitřní části slušné množství prachu a pár vajglů. Ten pocit beztělesnosti miluju.
Rozbliká se rudé světlo, jemně posunu rychlostní páčku kupředu a opustím hangár.
Se stíhačkou se to nedá srovnat, ale půjde s tím dělat ledascos. Napřed zkusím základní ovládací prvky a jen se tak motám pár set metrů od trupu FrostWolfa, pak se rozhodnu pro zátěžový test a přelet nad lodí. Když mám prohánění Liz dost, zapnu kameru a natočím místa, kde je plášť výrazněji poškozen.
Nakonec se vrátím zpátky do výpustě letounů, kde vypnu bezpečnostní protokoly a na pár vteřin otevřu Elizabeth dveře, abych vyvětral ten sajrajt, co na lodi zůstal.
Lepší než ledová sprcha, mnohem, mnohem – kristeježíšispasitelilidstva...


Za pár minut už pořád ještě prokřehlý mířím do skleníku. Slabá půlhodinka létání a trocha mrznutí ve vakuu mě pěkně vzpružila a připravila na trochu relaxace mezi rostlinstvem.

Skleníková párty

"To je sice možný, ale já nevím, jestli tu mají standardní rostliny. Klidně tu může být nějaké překvápko.. ale, Johne, ty asi spoléháš na to, že máme ošetřovnu, co?"
ohlédnu se znovu přes rameno.
"Ale jak se nebojíte třísek a trnů, tak v pohodě no,"
usměju se a sehnu, abych si sama rukavice vzala.

Krátkou zprávu vyslechnu s úsměvem. Čím víc lidí, tím rychleji to bude a všichni se v pohodě budou moct věnovat svému. Stejně toho za ty dvě hodinky moc nestihnem.

"Skleník slyší, s váma to jsou dva dobrovolníci, další maj smůlu. Díky,"
zahlásím do interkomu, aby se mi tady nenasáčkovala celá posádka. Jako bylo by to fajn, ale zas, Marc říkal, že doktor asi taky někoho shání.. nemuselo by to být fér. A tak vůbec. I když vidina rychlejšího konce je lákavá.

. . .

Dveře zase svistnout a mám tu druhého pomocníka. Paráda.
"Samuel?"
kouknu na něj a nasadím si rukavice.
"Vemte si rukavice. Chci to tady hlavně prořezat a odtahat odpad, je fajn, že jste tu dva, půjde to rychleji a dřív se vrátíte ke svému,"
prohrabu se náčiním, co tu leží.
"Jsem Kerie, mám to tu nestarost, a vy dva teď..,"
začnu jim rozdělovat práci podle toho, co je třeba udělat nejdřív. Hrubý průřez, odtahání, zvedáky s odpadem, odklizení zbytků, co už na zemi leží. Znovu zdůrazním, aby si pro všechny případy dávali pozor, nějak téhle džungli pořád nevěřím. Krátce ukážu, co zahradnická řezačka zvládne a jak ji ovládat. Asi to nemají zapotřebí, ale buďme rozumní, když je mám na starosti, chci je trochu proškolit, aby se nestal nějaký malér.
Krátce se ještě zmíním o řezu a takových těch věcech, aby rostlinám víc neuškodili, než pomohli, a pak si jen vydechnu.
"Tak, co dělat víte.. kdybyste si nebyli jistí, nechte to být, pak to dotáhnem. Máme necelé dvě hodinky, než s náma bude chtít mluvit kapitán, takže ať toho zvládnem co nejvíc.
A ještě jednou dík,"
nasadím si pro všechny případy i ochranné brýle a pustím se do práce.

Skleník

"Děláte, jako by trny a třísky byly něco bolestivého, už vám na nohu od kolena dolů spadnul půl tunovej trám? To teprv bolí..." konstatuju a vezmu si od ní náčiní.
"A třísku si umím vytáhnout sám, na to doktora fakt nepotřebuju..." pomyslím si a podívám se po džungli.
"Kde je Tarzan, když ho potřebujeme...nebo alespoň babička motorovka..." prohlásím a kouknu na nově příchozího.
"Já jsem John." představím se mu a kývnu na něj. Když už budeme makat společně tak ať na sebe nevoláme: Hej velkej, vlasatej! nebo Hej mrňavej asiate!
To by byla hodně blbá situace. I když trošku komická.

Když se rozhlédnu, tak si vyberu místo, kde jsou ty největší šlahouny a pustím se do nich.
"Ještě že mám motivaci!" řeknu si zaměřím se na tu zelenou blbost...

Frost wolf

Sotva zahodím cigaretu ve dveřích se objeví Michelle, přivítám ji úsměvem.
Už sem si je pročetl. Natáhnu k ní ruku se složkami. Moc tam toho nenajdeš, ale už asi vím kdo půjde na na loď a kdo zůstane tady s tebou. Nenápadně naznačím že půjdu s týmem na loď, pokud se situace nevyvine jinak.
Možná bude problém se spojením, takže se kontaktujeme až na lodi najdem vysílač anebo z našeho modulu. Když se budem toulat po morning star tak budeme dost možná mimo dosah.
Ze složek v Michelliných rukách vytáhnu tři svazky Tihle jdou se mnou o zbytek se postaráš ty, okej?
Chci jí nechat trochu času aby si data lidí na palubě pročetla, ale to se znova ozve interkom, tentokráte je to ten Asiat.
No to si snad dělá prdel. v krátkém okamžiku se na obrazovkách objeví malé plavidlo poblíž lodi. Nastavím vysílačku a spojím se s ním.
Takedo, co to má znamenat?! začnu ostře Okamžitě se vraťte. A očekávám vás na můstku! Jen nevěřícně zakroutím hlavou Ihned! prsknu nakonec do vysílačky.
Já se z toho asi…. Ani nevím co se z toho.
Věříš tomu? Ten chlap je pár hodin na lodi a jde se jen tak proletět. Ve tváři mám nevěřícný výraz. To nám to teda začíná. můj pohled opět padne na zástupkyni, jakobych čekal co řekne.

Hangár -> můstek

„Takeda slyší a rozumí.“ Dokonce se ani nenahlásím jménem lodi – průser je průser.

Ani ne za deset minut se dostavím na můstek, kde předpisově zasalutuju. „Takeda, pane.“ Dívám se přímo před sebe, očekávám seřvání. Není to prvně, co jsem si to posral u velícího důstojníka a nebude to ani prvně, jestli budu muset čistit hajzlíky.
Pokud budu požádán o vysvětlení, nebo mě kapitán rovnou nevyhodí bez možnosti se vyjádřit, mám pár slov: „Nevěděl jsem, jak přísně je tato loď vedena, pane. Nepokoušel jsem se nijak podrývat vaši autoritu nebo ohrozit loď, jen jsem chtěl vyzkoušet letoun vhodný k přepravě posádky. Příště si vyžádám letové povolení, pane.“
Pak už snad jen požádat o povolení k odchodu a zmizet. Buď kam mě kapitán pošle, nebo trávit volný čas prací mezi vegetací.

Skleník

Slyším kapitána a tak mi nezbývá, než se mlčky rozloučit s jedním z mých pomocníků.
Takže zase sama s Johnem, no super.
Poškrábu se i s rukavicí na čele a povzdechnu si. Obdoba motorové pily pro vnitřní vysekávání – za normálních okolností úpravy rostlin ve skleníku se dá znovu do práce.
Řeže to dobře, to jo, ale pořád si ani za mák neumím představit, jak to všechno odtaháme a zkulturníme. Už myslím v množném, protože kdybych na to měla být sama, asi bych se zbláznila, byť je to moje práce.

Skleník

Když vidím, že to Kerie vytáhla vnučku motorovky tak se usměju.
"Chcete pomoct?" zeptám se jí a koukám co s ní vyvádí.
"Nechci vypadat jako magor, co musí všechno rozflákat na hadry, ale tady by se opravdu hodilo to vyhodit do luftu a začít znova!" pomyslím si a právě odseknutý šlahoun smotám jako provaz a hodím ho stranou, kde nebude překážet.
"Pokud bude něco, s čím budete chtít pomoct, někam něco odnést, řekněte. Je hloupost aby jste to tahala vy..." oznámím jí a zároveň se v myšlenkách nakopnu:
"Jen z ní nedělej barbínu, co se bojí aby si nezlámala nehtíky...".

Frostwolf

Vincent má v podstatě pravdu. Někoho bych si oblíbil a pak by umřel.
No, stejně budu zůstávat na lodi, takže bychom ten večírek mohli udělat s lidma co jsou na lodi a ty by pak řivítali ty co nejsou na lodi a přijdou z tý druhý lodi a pak se všichni zkalej a někdo se ztratí.
Dlouho přemýšlím nad svým geniálním plánem než zase promluví kapitán. Zmínka o tom, že bych se měl přehrabovat v kytkách mě vůbec netěší. Vždycky jsem tam chodil tak maximálně ochcávat kmeny nebo se houpat na liánách. V jitých stavech ta džungle bylo dobré útočiště.
Né, oni mi jí celou zničí!
Podívám se na kapitána s vážným výrazem.
"Mám něco neodkladného na práci, zahrada, jindy se tam kouknu."
Po těchto slovech se znovu napiju staré vody a prázdný kelímek hodím už do tak plného koše. Hlášení, které slyším přímo z první ruky nijak nekomentuju, každopádně bych si tuto informaci měl zapsat do diáře, abych na to nezapoměl. Problém je, ten diář je už několik let starý a většina okýnek je kompletně zaplněna. Zazubim se, když zavolá Michelle, ale jenom tak, aby to neviděl. Čekám až odejde a pak ho tajně sleduju až k můstku. Dovnitř však nechodím. Přitisknu ucho na dveře a snažím se poslouchat co říkají. Mohl bych to uděla přes křeslo, ale nechce se mi napojovat a pak znovu vypojovat. Po několika minutách to vzdám a vydám se do svého pokoje. Musím využít, že tam Michelle není a pustit hudbu ještě hlasitěji, aby jíy malovátka konečně popadaly. Nevím proč, ale v hlavě se mi vybaví song Yo Stank, nejprve si ho začnu zpívat v duchu a pak i nahlas.
"Ty smrdíš! Ty smrdíš! Ty smrdíš!"
Na rohu jedné chodby jsem se málem srazil s jednou ženou. Už jsem jí viděl.
"Ty smrdíš!"
Ukážu na ní prstem a usměju se.
"Kdo jsi? Viděl jsem tě tu asi každý den, ale nikdy jsi nemluvila."
Opřu se o stěnu a skřížím ruce na hrudníku. Musím jí dát takový menší pocit, jako by mi to tu patřilo...

FrostWolf někde na chodbě

A to ten den dneska začal tak hezky. Nehoda ve sprše, nehoda v jídelně a nakonec i nehoda na chodbě. Zajímalo by mne, proč se tak divím tomu, že na lodi, která je dlouhá 30km, jehož osádka čítá asi deset lidí, nebo tak nějak, narazím na takového debila.

Zastavila jsem se těsně než se naše těla mohla nějak dotknout. Kdyby se dotkla, možná bych se asi pozvracela.
"Co to kurva... jaký smrdíš, ty smrade!" obořím se na něj způsobem, jakým mne počastoval on.
Nejradši bych mu ten prst, kterým na mne ukazuje, chytila a zlomila, jenže má silnější ruka je teď v gipsu a mám po prdeli.
"Vo co ti de? Chceš se snad seznamovat nebo co? Asi jo..." založím si ruce na hrudi stejným způsobem jako on.
"Enfield," kývnu hlavou. "A ty?"

Frostwolf

Její odpověď mě překvapí a trochu vytočí, nechápu co si to dovoluje!
"Já nejsem smrad!"
Dlouhou chvíli jsem si myslel, že snad naráží na moje stáří nebo výšku, ale nakonec mi to dojde. Taky jí zaujala ta písnička, tak to bude v pohodě. Usměju se na ní a poslouchám její seznamovací slova.
Jo tak enshield, en štít, antištít!
Nevim co bych jí na to měl říct. Její jméno je podivné, nejspíš to nebude ani jméno a to pravé se nikdy nedozvim, budu si muset vymyslet hodně rychle nějakou přezdívku, abych jí neřikal svoje jméno.
"Já jsem baby universe, ale řikej mi Marc!"
Mrknu na ní a nakloním se k ní blíž.
"Vím všechno o téhle lodi, dokonce i to co sám kapitán neví!"
Při svých slovech přimhouřím oči, abych přidal na vážnosti, dlouho mi to, ale nevydrží. Docela bych si dal nějaký nálev nečeho, před tou schůzí se to však nehodí, všichni tam budou vyplesklí jako ona.
"Piješ nálevy?"
Zeptám se trochu mimo mísu a prudce se otočím do jedné z chodeb. Slyšel jsem tam nějaký zvuk. Nejspíš se mi to jenom zdálo a nic se neděje, můj nový štít mě jistě ochrání...

Frostwolf

On je snad naprosto mimo! zakoulím očima, když mě kontruje puberťáckou hláškou - ne, já nejsem smrad, ty jsi smrad... né ty jsi smrad.
Asi bych si to s ním tady mohla řečnicky rozdat a vyhráli bychom si na celé odpoledne.
Opravdu mi začíná být krajně nesympatický.
Když se ke mě nakloní, odkloním se od něj. Možná to vypadá komicky, ale já se ho prostě nechci dotýkat.
"Takže... Marcu, panno universu nebo co jsi, skvělý jméno." pokrčím rameny. "Jsou jisté věci, které nepotřebuji vědět ani to, co dělá kapitán. A nálevy? Jestli mi to neprožere díru do břicha, tak se ráda nechám na nějaký pozvat."
Marc uhodil na mou slabou stránku. Alkohol a prášky.
Tak třeba nebude až tak nesympatický.
Když se otočí, automaticky nahlédnu za zvukem do míst, kam se dívá. Ne že by mne to nějak rozrušovalo, ale čistě ze zvědavosti.
"Takže? Kde se ty nálevy stáčejí?" zírám stále do prázdna a čekám na odpověď.

Frostwolf

Vůbec mě neposlouchá, všechno co jsem jí řikal pochopila úplně jinak než měla. Nemám rád takové lidi co to poslouchají na půl ucha a nesoustředí se. Ještě k tomu je tak hrozně nekomunikativní, že se divim, že jsem jí to vůbec nabídl.
"Tak jdi do kuchyně a postav na vodu, potřebuju přesně jeden litr a 30 mililitrů."
Po těchto slovech Enfield obejdu a rychlým krokem zamířím do svého pokoje. Tam mám svojí tajnou skrýš, zabudovanou pod několika plechovejma panelama. Seberu tam odsud obyčejný čaj s menším vylepšení a zase všechno uklidím. Dál se v pokoji nezdržuju a vyrazím do kuchyně. Stejně by tam neměl nikdo být, kdo by tam byl.
"Už to je?"
Podívám se na konvici a rovnou tam nasypu čaj. Dělám to pokaždé, když to nevidí Vincent nebo Michelle, baví mě pozorovat, jak se ksichtěj, když jejich pití chutná úplně jinak než má.
"Chvíli to tam necháme!"
Vezmu hrnky a posadím se ke stolu. Až teď si všimnu, že bude potřeba větší. Už tak jsme se tam dost mačkali a jak se sem vejdem teď, to by mě zajímalo.
"Tak se zatím můžeme seznamovat."
Kývnu na ženu a podapřu si hlavu. Nekoukám však na ní, ale na konvici i s jejím obsahem. Občas dám ksicht nad hrdlo, abych se mohl nadechnout páry a zakuckat se...

Frostwolf - jídelna

Co to kurva zase mele o litru a třiceti milililitrech, jsem snad nějaká kuchařka?
"Vypadám snad jako nějaká kuchařka?" přimhouřím oči a pořádně jej sjedu pohledem. "Mno... ale vodu snad uvařit zvládnu." usoudím nakonec a prozatím se s ním rozloučím.
Vydám se do jídelny, jsem docela zvědavá, co tím nálevem myslel.
Chvilku mi trvá, než najdu konvici. Pak postavím vodu a zapnu plotnu. Líbí se mi, jak je tu všechno tak primitivní a na elektřinu. Rozhodně lepší, než kdyby se tu používal plyn. Jenže takhle si zase nemám s čím hrát. No nevadí...
Mezitím, než se voda uvaří, jsem se usadila na židli a rozvalila jsem se horní částí těla na stůl. Párkrát jsem praštila rukou v sádře o desku, nijak silně, abych si sádru nerozbila, prostě jen tak. Vydává to hezký zvuk.
Když vstoupí Marc, zvednu hlavu a jen mu rukou ukážu k plotně, kde se už nejspíše začala vařit voda.
"Snad jsem to odhadla dobře." řeknu tiše a opět složím hlavu na lokty.
Vrzání židle o podlahu mi naznačí, že se nejspíše hodlá usadit ke mě.
Narovnám se a automaticky chmátnu po jednom z hrnků.
"Co to je? To je... čaj?!?" zeptám se zklamaně s nehraným znechucením. "A u tohohle se chceš seznamovat jo? To i ten doktor byl vynalézavější."

Frostwolf

"No..."
Zvednu hlavu a podívám se na ní. Nechápu co se jí na tom nelíbí. Už v historii si lidé sedali a seznamovali se u dobrého čaje. Ona asi nezná moc z historie a já vlastně taky. Někde ve starém vydání jednoho časopisu to bylo. Divní lidé s divnejma hrnkama. Zmínka o doktorovi se mi vůbec nelíbí. Chce dělat kontroly a podle ní je zajímavej? Tak to si snad tu konvici vypiju sám.
"Ti povídám, ten doktor je divnej, něco na něm je!"
Normálně naleju do hrnku Ensield a podám jí to. Problém je, že jsem nepoužil cedník, nikdy ho nepoužívám. Vytáhnu z kapsy dvě krabičky prášků a z každého balení si vemu jeden. Nikdy nikdo neví co beru, protože si dávám práci s tim, abych nožem seškrábal názvy na krabičkách. Jednou se mi to málem vymstilo, ale jenom jednou, holt se pumpovalo. Dám si prášky do pusy a spolknu je. Za ta léta jsem si zvykl na polykání, ledasčeho... Začnu nalejvat z konvice a leju dokud nebude úplně prázdná. Samozřejmě je něco i na stole s čímž jsem počítal. Napiju se čaje a usměju se...
"Make me beautiful.... Make me... Perfect soul, Perfect mind, Perfect face, A perfect life"
Ensield si nevšímám obouma rukama začnu na stůl malovat mokré obrazce z čaje...
"perfect life..."
Vždycky mě to donutí se nad něčím zamyslet a pak dělat jiné věci, abych na tu danou věc myslet nemusel. Naštěstí je tu Ensield.
"To ochutnej, je to něco víc, dostatečně na to, aby jsi fungovala na poradě a já, abych udržel loď pohromadě při dalším skoku. No a co ty a tvůj perfect life?"
Znovu se opřu o stůl a tvář zabořim do mokré dlaně a zbytků čaje co v ní mám...

Frostwolf

"Jo, je to magor, ale kdo tady na téhle lodi není." přitakám při zmíňce o tom, že je doktor divnej. Dneska jsem ho potkala vlastně poprvé a připadal mi... no prostě divný. Což je tady relativně normální.
Nechám si nalít čaj a ostentativně ignoruji jeho pokusy o cosi, co mi začíná vyznívat jako za a) nepovedený recitál a nebo za b) nepovedený zpěv. Tak i tak to zní děsivě.
"No, můj perfect life... tak víš jak, byla jsem v armádě, nějakou dobu sloužila, pak se na to vysrala a šla do soukromý sféry. Líp se tam platí, sice nemáš pojistku a zdravotní pojištění, ale ani v armádě ti nikdo nezajistí, že pak nezdechneš na doktorskym stole. Nějakou dobu jsem teda brala černý kšefty a na tý zasraný planetě, kde jste se zastavili... no měla jsem prostě štěstí." zkrátím a nechám to vyznít do ztracena.
"Můj příběh teda znáš, zhruba v kostce, co ty? Marcu..." mrknu na něj a napiju se čaje. Ihned pochopím, co tím myslel. Není to obyčejný čaj, ale je v něm něco přidaný.
"Ty jsi nemocný?" zeptám se ho pak, když si uvědomím, že si bral nějaké prášky.

Frostwolf

"Ne, všichni tu nejsou magoři."
Mluví tady o něčem o čem nemá ani ponětí. Otřu si tvář o rukách a znovu se napiju, chci to vypít co nejrychlejš, tahle kombinace mi tejně nikdy nechutnala a jsem rád, že to došlo. Beztak je to tu nejmíň dva roky. Opřu se a poslouchám životní příběh Enfield.
"Můj? Jsi si jistá, že to chceš slyšet?"
Pomalu začínám cítit účinky a nevím jestli je tohle téma, o kterém se chci bavit, ale bude to fér říct. Ona to taky řekla, v kostce.
"Začínal jsem na vojenský škole a dokonce jsem i absolvoval pár letů pro armádu, ale nebylo to ono. Pak jsem jednou potkal Michelle a znal jsem MIchelle dva roky a pak jsem šel sem. A jsem tady ať do teď...
...a do konce.
Nad tou myšlenkou se usměju a rovnou dopiju to co je v hrnku. Dál ho na stole nenechávám, hodim ho do prázdného dřezu a podívám se znovu na Enfield.
"Můj život není tak zajímavej, no možná ho počítám na roky na Frostovi"
Kývnu ramenama a podívám se ke dveřím jestli tam někdo nestojí. Pak se znovu přisunu k Enfield není to tak blízko, nechci prostě řvát.
"Nemocný? Každý je nemocný, jenom o tom neví, každý den se koukám do knížky a každý den si nacházím nové nemoce, příznaky mluví za vše."
Pak se zase narovnám a rozmažu to co jsem namaloval...

Skleník

Kouknu na něj a asi mám dost nechápavý výraz, ale tak je to chlap. Asi bych na jeho místě taky nevěřila, že nějaká dvacetiletá titěrka může něco takového zvládnout, a možná dokonce líp.
"V pohodě, už jsem to dělala jako malá. Ne v tomhle rozsahu.. ale umím s tím,"
pomalu se vydám směrem, kde chci začít.
"Spíš vyzkoušej teda ty zvedáky na odpad, jestli jsou funkční. No a možná tam ještě něco najdeš, mám dojem, že ty řezačky byly dvě, ale fakt jsem se tím zas tak nehrabala,"
oznamuju, zatímco se koukám na porost. Fakt netuším, jak to pořádně staháme dolů, abychom toho moc neponičili. I když zas kdo ví, třeba to tomuhle skleníku nebude vůbec vadit.
"A když začni támhle, ať ti moje odřezky nespadnou na hlavu,"
s úsměvem se na něj otočím.
"I když já vím, nemám se starat, co, Johníku,"
otočím se na patě zase zpátky a zkusmo odřežu jednu z nevyhovujících větví. Pak další a další, jde to poměrně dobře.
Už jen doufat, že na mě nevyskočí nějaký tygr..
Ohlídnu se ještě krátce ke dveřím k interkomu, s krátkou a nepodstatnou vzpomínkou na Marca, k tomu se mi připlete ta věc s Michellinou kajutou.. a to pak už raději moc nemyslím a jen prořezávám, protože na vymýšlení blbostí bude dost času potom.

Skleník

"Tu zkomoleninu prosím neříkejte..." požádám jí, protože fakt nesnáším, když mi tak někdo řekne. Připomíná mi to, jak mi říkala babička.
"Nebylo by lepší začít na jednom místě abychom toho udělali víc??" zeptám se když jsem koukal, jestli tu není řezačka číslo dvě. Trošku prskala, ale nakonec se škytáním běžela.
"Eh, skvělý..." řeknu si když koukám na škytala, trochu s ním praštím o zem, což mělo za následek že se "opilá" motorovka probrala.

Pak jsem se podíval na to, co mělo být zvedák. "Žijou!" konstatuju a klepnu do něj řezačkou. "Veni, vidi, vici!" napadne mně, i když teda fakt nechápu proč.
Pak jsem se vrátil ke Kerie.
"Zvedáky žijou, jen trošku skřípou, asi nedostali panáka oleje..." prohodím aby řeč nestála a nastartuju řezačku a pustím se do nadbytečného porostu. Jde to jinak, než s klasickou kosou, srpem, mačetou, nebo čímkoliv, co chce lidskej pohon...

Frost wolf

Chvíli trapného ticha na můstku maskovaného střídavým hleděním do papírů přeruší až zvuk zasouvajících se vzduchotěsných dveří.
Ve chvíli kdy provinilý pilot vejde dovnitř držím v ruce jeho papíry a sleduju jej ostřížím zrakem.
Posaďte se. aniž bych čekal na jakákoliv jeho slova. Poté si ho teprve vyslechnu.
Nevidím tady… mávnu jeho papíry vzduchem …zda už jse někdy na vesmírné lodi byl či nebyl zaměstnán, nicméně potřebuje pravděpodobně poučit. Opřu se o stůl na kterém leží složky zbytku posádky. V první řadě se lety plánují, jak jste sám řekl než kamkoliv poletíte, budete si muset VŽDY vyžádat povolení. Nehledě na to, že plavidla v hangáru nejsou určena k létání zbůhdarma, oceňuji sice vaši snahu, ale svévole ohledně podobných aktivit není na místě. Mohlo by se snadno stát že letoun, který si vezmete, bude mít závadu a neočekávám, že byste je již znal natolik abyste věděl, že vám neselže některý z důležitých systémů, jakmile vyletíte z lodi.
Popojdu kousek po místnosti. Pokud tedy chcete létat, měl byste si v první řadě vyžádat dokumentaci k plavidlům, poté provést případné potřebné opravy či servis.
Doufám že je vám vše jasné a podobný incident se už nebude opakovat, berte to jako varování. Pokud by se něco podobného opakovalo, musel bych vás potrestat. Je vám vše jasné?
Počkám jen chvíli, zda má nějaké otázky. Potřebnou dokumentaci o které jsem mluvil, dostanete v 11 hodin na schůzi. Můžete jít.
Dál si ho už nevšímám a zahledím se opět do papírů posádky. Zdá se mi to jako chvilka, ale když se podívám na lodní časomíru, zjistím, že čas schůze se neúprosně blíží. Opustím můstek a vydám se do své kajuty,tam si poberu vše potřebné, od technické dokumentace ke všemu možnému, až po žvýkačky a cigarety, než se naděju je 10 minut po jedenácté a já mířím do, doufám, už osazené konferenční místnosti. Je to jednoduchá místnost s dlouhým stolem pro očividně více lidí než je právě na lodi, pravděpodobně sloužila ke schizim širšího velení, dominuje jí dlouhý stůl v jehož čele sedávám já, po mé pravici má místo zástupkyně a po levici navigátor.

Kajuta technika, zasedací místnost

Brašna , kterou jsem našel skoro neopotřebovanou, se začíná plnit nářadím různého kalibru. Není divné, že z ní na nějakou stranu čouhá kus něčeho co je evidentně delší než vnitřek a nebo prostě proto, že si se srovnáváním nedělám moc vekou hlavu. Po chvilce zjisťuji, že se mi přece jenom vše nevejde jen do jednoho zavazadla a tak si přitáhnu servisní vozík, který stál opodál.

To už vypadá lépe a já se můžu zase vžít do třídění na užitečné věci a chytače prachu. Nebýt lehkého loupnutí v zádech, možná bych si ani neuvědomil kolik je hodin. Letmý pohled na monitor mi, ale dá jasně najevo, že už je nejposlednější čas se připravit.

Rychle tak nahodím modrobílé triko s nápisem "Těžká váha" přes pravé rameno, což je nespíš nějaká roková skupina kdo ví, na nohou pak rifle. Vše budí dojem, jako bych nešel opravovat, ale právě odjížděl na havaj, pokud by se nebrala v potaz větší olejová skvrna na levém rukávu. Krátké černé vlasy pak zakryje šátek taktéž modré s nádechem zelené.

Vše pak již doktresluje černá pleť, černé oči a husté obočí, které nad pravým okem je přerušeno krátkou jizvou. Výška (197cm) pak jen dodává celé vzezření k silnému tělu. Svaly či něco jiného však nedává příliš na odiv, volný oděv tomu je příkladem a tak pozorovatel vidí pouze ruce od loktů dále.

Nakonec vše zkontroluji devíti prsty, jelikož levá ruka postrádá celý prsteníček.

V systému rychle najdu nejrychlejší cestu k místu setkání a opřu se do vozíku. Díky mapě mi cesta netrvá dlouho a tak dorážím ke dveřím místnosti. Vozík nechávám stát u stěny, brašnu položím taktéž na vozík a chystám se vstoupit.

"Zadržet dech a prostě na nic nereagovat. Hlavně být v klidu. Protože, kdybych mohl asi bych mu za stav lodě udělal procházku chladným prostorem s výhledem na plášť lodi"

Strknu do dveří a s lehkým zabručením, když zjišťuji, že tam ještě stále nikdo není se usadím na nejbližší místo a založím ruce na prsa. Pokud je židle otočná, lehce se otáčím ze strany na stranu jako kdybych tu seděl už dvě hodiny a začínal se nudit.

Sezení s kapitánem

Překvapí mě klid, s jakým kapitán vyřeší celou situaci. Profesionál, přesto ne vojenská guma. Tady by se mi mohlo pracovat dost dobře.
„Vše jasné. Omluvte mou unáhlenost, odteď budu postupovat opatrněji.“
Když mě propustí, opatrně se zvednu. Uvědomím si, že jsem mu vlastně vděčný, že mě nijak nepotrestal a projevil něco, co vypadalo jako starost o můj život.
Pořád ještě trochu zmateně zmizím na chodbu a zkontroluju čas na hodinkách. Hm, takže ve skleníku už toho asi moc neudělám. Ale co, aspoň omluvit bych se měl.


Skleník

S pořádným zpožděním, ale přece, dorazím. „Sam,“ představím se zahradnici a prvnímu pomocníkovi.
„Musel jsem si promluvit s kapitánem ohledně toho, jak tuhle loď řídí, proto to zpoždění.“ Usměju se a natáhnu si rukavice. „Tak, do čeho se mám pustit, než se budeme muset sebrat?“
Ze skleníku odejdu spolu s Kerie a Johnem, spokojený z trochy té fyzické práce mezi rostlinami. Uklidňuje mě to.


Zasedací místnost

„Zdravím,“ kývnu na technika, který mě převyšuje skoro o dvě hlavy. Chvíli koukám po označení křesel, pak se usadím víceméně proti černému obrovi.
Na hnědém triku i kalhotách mám pár zelených čmouh. Možná proto jsem tu tak brzo – sprchou a převlékáním jsem se ještě nezdržoval.

Skleník a pak konferenční místnost

Oba pány, tedy nejprve Johna, pak i Samuela, docela ignoruju a reaguju jen na to nejnutnější, žádné vykecávání. Úkoly dostali, práce snad vysvětlena byla – a zas to není tak složité, a holt když si představím, kolik mě toho ještě čeká, pomalu ztrácím náladu.
Čas ubíhá rychle, ale končím s ořezáváním zeleně dost včas na to, abych si své dílo mohla prohlédnout a pak rychle, spolu s těma dvěma, dostavila do zasedačky na schůzi.

Dovnitř vtrhnu docela neupravená, umazaná od práce a zpocená, ale nějak mi na tom nesejde. Dvě hodiny práce jsou nic proti tomu, jak to tam vypadá.
Vezmu za vděk židlí zhruba uprostřed, ani moc daleko, ani moc blízko.
Trochu mě štve, že tu ještě není Marc, ale tak já si to sezení na klíně nechám na někdy jindy, až bude víc prostoru na vtipkování.
Á.. jééžiš, já tam už snad ani nechci.
Dloubu si prsty do paže, kde ulpěly kapky mízy rostlin a sem tam se tam najde u čerstvý škrábanec, ale nic hrozného.

Makat a pak vyslechnout co chce Big Boss...

Na to, že jsem tu jen pracant, jsem nijak nereagoval. Je to její hřiště, ona určuje pravidla. Když tu ona řekne, postav se na hlavu, tak bych to měl udělat, pokud mi ovšem někdo s vyšší pravomocí nedá jiný rozkaz.
Poslouchal jsem "symfonii smrti" kterou zpívala řezačka a tak nějak jsem nevnímal nic, krom pohybů, které jsem zahlédl. Ani jsem nepočítal, kolik jsem toho odřezal, ale vím, že bych s tím určitě obmotal svojí kajutu tak aspoň dvacetkrát. No, to už i to možná přeháním.

Když nadejde čas, dát si "padla" a jít si poslechnout kapitána. Někdo mi říkal, že kapitán na lodi je jako papež. I když já nemám v plánu se tím řídit takhle doslovně. A hlavně tomu nevěřím. Má pod palcem loď, to jo. Taky dává příkazy, fajn. Do určité míry nad posádkou má kontrolu, ale pokud bude po mě chtít, abych udělal něco, co je mi proti srsti, nebo se mi příčí, tak to se raději nechám zastřelit, nebo vystřelit do kosmu, za neuposlechnutí rozkazu.

V zasedačce jsem jsem se postavil raději někam ke kraji a opřel jsem se o zeď, ať si sedne ten, kdo má potřebu sedět. Já to teda fakt nejsem.
"Doufám že to bude stát za to..." řeknu si a lehce si prokřupu klouby na rukách a čekám co bude dál...

Frostwolf - jídelna

"Heh," vypravím ze sebe po dalším loku čaje. Sice nemám azbestovou pusu, ale tenhle čaj se dá pít i horkej, je opravdu zajímavej.
"Takže prostě storka, kterou tu má 75% populace, protože prostě armáda je frikulín (free-cool-in), že." poklepu ukazováčkem na hrníček s čajem.
"Dobrej... fakt dobrej vejvar." hraji si s hrníčkem, šoupám ho po stole ve vlnkách a kolečkách.
"Fíííí... takže jak dlouho jsi na Frostovi? Fííííí..."
Podívám se na Marca, je v podobné náladě jako já, takže to asi zabralo. Necítím se divně jako magor a relativně se uklidnilo i pulsování v ruce.
Ještě nějakou chvíli si povídáme a střídavě malujeme na stůl. Když je čas, respektive když zjistíme, že je 10:45 hodin, neochotně se zvednu od stolu.
"Tak ještě čůrat a pak na mííítink." prohrábnu si vlasy a rozhlédnu se po místnosti. Vchod/východ se nezměnil a zůstal na stejném místě, ještě že tak.

Zasedačka

Byla jsem v ní jen jednou, za tu dobu co jsem na lodi, a tak jsem se dostavila o pár minutek později, než bylo žádáno.
"Jsem si vědoma toho, že jsem tu měla být v jedenáct, ááále..." mávnu rukou v sádře na kapitána a omluvně pokrčím rameny. Přičemž se začnu tiše chichotat.
Usadím se na volnou židli a rozhlédnu se kolem sebe. Beru to pohledem velice zkoumavým a pomalým, zakláním při tom hlavu do nepřirozených úhlů, tak si prostě prohlédnu všechno a všechny.
Ty vole... ten čajík je drsnej
Mlčím. Radši. Očekávám sprďana, nejsem ten správný voják a kapitána jsem si ještě nezvykla uctívat.

Frostwolf

Naberu si pár papírových utěrek a začnu otírat stůl. Všechno to nezvládnou a zbytek čaje dopadá na podlahu. Buď někdo uklouzne nebo to prostě uschne. Otázka ohledně toho jak jsem tu dlouho je zajímavá.
"No asi dva roky?"
Kývnu ramenama a znovu se nad tou otázkou zamyslím. Mám to napsaný někde v kajutě, hledat se mi to rozhodně nechce. Překvapí mě když se zvedne. Čas jsem si moc nehlídal a už je tak pozdě.
"Ok, třeba se tam uvidíme."
Mávnu na ní a pak natáhnu ruce na stůl, položím si i hlavu a oddechnu. Prášky to trochu tluměj, ale i tak to začínám cítit docela dost, možná je lepší, že odešla, můžu si to užívat sám a v lepší míře...
""Make me beautiful.... Perfect soul, Perfect mind, Perfect face, A perfect life..."
Zpívám si se zavřenejma očima dokud neskončim. Musel bych pokračovat, ale zakousnutí se do rukávu mi v tom zabrání.
Mě se tam tak hrozně moc nechce, tak moc... No tak se na to vyseru, Vincent udělá bubu a já huhu a bude to v pohodě, jako vždycky!
Pomalu se zvednu. Musim se přidržet židle, protože se mi zamotala hlava.
"Hohoho!"
Vydám se do chodby a pak zmateně jdu tam, kam mě nohy zanesou. Momentálně mi jsou zlouni ukradený, musej bejt někde daleko, věřím tomu. Nohy mě dovedly až k pokoji, naťukám svůj složitý kód a vejdu dovnitř, složím se rovnou na postel...
"Nééé, mě se tam tak hrozně nechce, je tam tolik nových lidí a ...."
Zamumlám směrem k plakátu mé sestřenice.
"Hm já vim, bude pak párty!"
Otřu si slinu od huby a zase vstanu, přemohl jsem se a vyrážim na schůzi. Cesta tam mi trvá hodně pomalu a loudavim krokem. Přijdu 5 minut po jedenácté, těsně po Enfield. Omlouvat se nemá cenu, protože tam Vincent ještě neni. Horší je to, že si asi mysleli, že je to on a otočili se. Nekoukám na ně, koukám do země, chvíli. Nevydržím to a do oka mi padne ten zarostlej opičák...
A pak mi někdo řikejte, že tady nejsou! Koho to sem kurva natáhl!
Všímal jsem si ho dost dlouho na to, abych neviděl židli před sebou, do kterého vrazim a na kterou spadnu.
"Doprdele! Kdo to sem dal!"
Vztekle do ní kopnu a pak se vydám na svoje podepsané místo kormidelníka. Nikdo by si nedovolil ho obsadit, loď by si ho vzala...

Frostwolf

Na můstu se nevyjadřuji k jednání nového člena týmu. Neměl to dělat, ale přišlo mi to vtipné, i když nikdo nevíme v jakém stavu ty plavidla jsou a měl docela štěstí že to s ním nevybouchlo. Stojím u kapitána a jen souhlastně přikyvuji, nakonec Samuel odejde a mi s Vincentem se musíme připravit, co budeme říkat v zasedačce.
Už přišel čas, vydat se do konferenční místnosti, po boku Vincenta vejdu do vnitř. Přišli jsme trošku později, ale všichni by už měli být v místnosti, ale není tomu tak. Zamračím se.

To snad neuměj chodit včas..

Je pravda, že ani ja s kapitánem jsme nedorazili včas, ale na nás se nakonec nečeká. Sednu si po pravici kapitána a nahnu se k němu a pošeptám mu.

"Začneme nebo budeme čekat na ty opozdilce?"

Konferenční místnost

Podezřívavě si prohlížím jednu z těch nových a pak i Marca. Není to zase tak dávno, kdy jsem si připadala podobně, jestli jsem i vypadala takhle, no potěš.
Beztak jí zkouřil tím něčím.. é, ne, furt nechci vědět co. Ale zas, tady to asi není moc na kouření.
Zbystřím i na ten jeho pohled, co věnuje dalšímu, ale nic neříkám, a pak v klidu pokračuju v dloubání do špinavých skvrn na rukách a oblečení.
Vadí mi, že tu nejsme všichni. Na jména paměť nemám, ale počítat umím.

Slezina - První nesympatická osoba

Jen v tichosti pozoruju dění, nic moc, co by stálo za pozornost, až na toho týpka cosi tu docela solidně namlátil čenich. Někdo by se možná hned začal smát, ale já ne. Nepřijde mi to vtipný. Stát se tu může každému. Ale mě osobně je nesympatickej, už ten pohled, který na mě hodil. Jako bych byl nějaká morová krysa.
"Super, jen se tvař takhle dál a my dva zaručeně nebudeme kamarádi..." pomyslím si a ještě chvíli ho pozoruju, ale pak pohledem zase začnu pomalu zkoumat místnost.
"Jenom doufám, že to bude rychlý. Opravdu nemám rád, když mám rozdělanou práci. Nejdřív práce, pak zábava. Díky babi..." uvažuju nad tím, že tohle je jedna z věcí, co mě bábinka naučila a opravdu se to do života hodí.
"Tak kde to vázne?" zeptám se sám sebe a znovu se rozhlédnu.

Ošetrovňa - schôdza

Po opravení osla a dvoch nečakaných návštev som juž mal trochu času. No bodaj by nie však sa blížilo už 11 hopdín a to som mal byť vtedy už uplne niekde inde.
Preto pomalým krokom opustím ošetrovňu a idem rovno do konferenčnej miestnosti kde sme sa mali stretnúť.
“Áá.. to je v klidu, ešte tam prídem ako prvý....“ pomyslím si pri pohľade na hodinky. Ktoré ukazovali tesne pred jedenástou. Presne ako odbíja vchádzam dnu. A čo nevidím. Som tu ako posledný.
“Nevadí, nech si zvyknú, ani ordinačné hodiny nebudem dodržiavať na čas.... “ ej keby to mohla byť pravda no vojenská presnosť načasovania mi to nedovoľuje za čo vďačím svojej posratej rodine.
Nenápadne sa preplížim k voľnému sedadlu a usadím sa.

Frost wolf

Atmosféra v místnosti není zcela formální, což mi vyhovuje. Muž středně vysoké postavy oblečený v polorozhalené, dlouhé, šedočerné kapitánské uniformě s decentním zdobením. Očividně s vojenským výcvikem. Na rukách nosí stále jednoduché kožené rukavice. Posádku si prohlížím ostřížím pohledem, na každém členu se na chviličku zastavím, abych si uvědomil jeho životopis, poznávám je zatím spíš podle fotek právě z jejich CV než že bych je znal jménem.
Ovšem jako první mě zarazí že tu stále nejsme v takovém počtu jak bych očekával, nehledě na to že nejeden člověk přišel pozdě. Podívám se na hodinky, akademická čtvrthodinka už skončila a Michelle, zdá se, už by začla.
Doufal sem, že na podobné porady nic jako prezenčku nebudeme muset zavádět, ale někomu je očividně nějaká porada volná, takže začneme bez nich a vyřídíme si to s nimi potom. Další věc, na moment se odmlčím ocenil bych, kdyby posádka chodila na podobné porady včas. mé pohledy spočinou na těch tvářích, o kterých vím, že se opozdili. Není jich zase tolik, aby se nedaly stíhat. Ale teď k věci. Blížíme se k našemu cíli, tou je přepravní loď Morning Star, senzory nám říkají, že je mrtvá, ale netušíme co se s ní stalo, takže ve chvíli kdy budeme k lodi skákat, budou perfektně funkční zbraňové a obranné systémy. Loď proskenujeme, pokud možno nebudeme ji ničit, jde nám hlavně o náklad.
Opět si pozorně oblhlédnu posádku.
Druhá fáze bude spočívat v nalodění se transportérem na loď, najdeme co hledáme. Případně se obohatíme na lodních součástkách. Což jsou primární cíle, ale později by nebylo od věci zjistit co se konkrétně s Morning star stalo.
Chystám se přejít do fáze výběru části posádky na loď. Na MS poletí čtyřčlenný tým. Už chci začít vytahovat jména, když si všimnu obvazu na ruce té nové.
No paráda, tohle mi ještě chybělo. Co se vám stalo Darkholme? neobtěžuju se s nějakým dalším oslovením. četl sem v papírech i nějakou přezdívku, ale líp se mi rozhodně pamatuje jméno. Když se na Enfield zaměřím, nemůžu si nevšimnout trochu skelného výrazu ve tváři. Mezitím co čekám na odpověď už pátrám v dalších obličejích.
No jasně Marc. To sem si moh myslet. zadívám se na něj dostatečně dlouho aby zachytil můj pohled. Poté se zpět s tázavým výrazem otočím k Enfield.

Frostwolf

Ze svého důležitého místa pozoruju ostatní. Všimnu si toho co stojí, jak na mě kouká.
A perfect lie!
Začíná se mi motat hlava a obrazy se zkreslovat. Nerad bych tu viděl místo topení stonožku, která mě pronásleduje nebo podobné věci, což se mi už stalo. Podebřu si hlavu obouma rukama a koukám do desky stolu. Na chvíli se otožím, když vejde Michelle a Vincent.
Hm tak do toho ať to máme zasebou.
Myslel jsem si, že se začne hned, ale ono né, nějakou dobu se čeká a pak Michelle položí otázku, slyším jí dobře, nejsou tak daleko.
"Začněte!"
Zamumlám spíš pro sebe a pak se snažím vypadat, že mi vůbec nic není. Vytáhnu mobil z kapsy a položím ho na stůl. Mám tam už připravený diktafon, na schůzích se mají vždycky dělat zápisy...

Během jeho řeči poslouchám tak na půl ucha. Stejně bude všechno nahrané a později bude klid na to si to projet znovu. Zbystřím až u zmínky o čtyřčleném týmu. Zajímá mě, kdo pujde. Já bych rád zůstal doma, proč bych také měl jít na cizí loď. Bohužel dřív než to oznámí začne mluvit o nehodě... Darkholme?
Kdo to je?
Podívám se do davu a čekám, kdo se ozve. Ještě než přijde odpověď Vincent na mě koukne, dlouho na mě kouká... Mile se na něj usměju.
"Já jí s rukou nic neudělal."
Kývnu ramenama a krátce se podívám na Michelle...

Frost Wolf

Nedokážu se zbavit dojmu, že moje prsty se proměnily na maličkaté chodničky a běhají teď po stole. Naprosto se mi odtrhly od zápěstí a prostě utekly. Jedna běží k doktorovi, tam se rozdvojí a běží k Marcovi.
Kurva... to je věc.
Zavřu oči, tak pevně jako bych se snažila, aby mi je už nikdy nikdo neotevřel.
Wůůůhíííí
Schovám tvář do dlaní a až hlas kapitána mě vrátí tak nějak zpátky do reality.
Nakloním hlavu, loktem se opřu o stůl, a poslouchám, co má pan Vincent na srdci.
Sakra... a já myslela, že na tu loď půjdeme až za týden, do barevný prdele... takže přijdu o všechnu srandu. Jak jsem mohla na tohle zapomenout, vždyť... ten medvídek v koutě se na mě dívá zamžourám kamsi do rohu a nenávistně přivřu oči. Snažím se imaginárního medvídka propálit pohledem.

"C-co?" zareaguji, když zaslechnu své příjmení. "Mno.. upadla jsem ve sprše. Je to všechno v lékařské zprávě." přehodím rychle případné dotazy, proč se tak stalo a jak se to mohlo stát, na doktora Spookyho.

Konferenční místnost

Začínám se trochu nudit, ale je to jen tím, že si umím představit lepší využití tohohle času. Mělo mi být jasné, že se na té schůzi nic moc nedozvíme.
Sčítání opozdilců, paráda..
Pak kapitán začne o Morning Star. To je tak o špetku a půl zajímavější, ale nějak se mi doslova rozpadá idea o tom, proč tu jsem.
Aha.. čtyřčlenný tým, jasně. Jaká je asi pravděpodobnost, že bych tam mohla být jakkoliv užitečná? Tak nula celá nula nula nula?
Neslušně si podepřu hlavu.
Tohle nám mohl oznámit i jinak.

Navíc pak začne o zranění té Marcem zfetované, což je ještě víc mimo. Nechápu, proč to jako nemůže počkat po poradě, mě totiž fakt netankuje, co se jí stalo, a nějak bych řekla, že většinu ostatních taky ne. Ale budiž.
Trpím.
Dostaneme se už k věci? Jména!

Konferenční místnost

Kapitán začal a na opozdilce se nečeká, což jsem docela ráda. Když jsme přišli do místnosti, nevšimla jsem si stavu Marca a ani té nové, ale jak při řeči sleduji ostatní nemůže mi to uniknout. Pohlédnu na Marca a zavrtím nesouhlastně hlavou, vážně si tohle mohl nechat na jindy.

To asi hnedka nepoletíme...

Jestli v tomhle stavu bude chtít řídit Frosta tak mu asi už važně dam facku. Vím, koho si Vinct chce vzít na výpravu a když zjistíme, že Enfield ma zlomenou ruku, to kazí docela plány.

No stejně zhulenýho člověka byto nebylo nejlepší...

Pak na mě Marc hodí pohled a nevím co tím chce říct, abych to jako měla vyžehlit u kapitána nebo ho litovat. Jsem docela rozčílená z týhle posádky, život na akademii bylo něco jinýho a i na těch jiných lodí, jen tady si dělaj všichni co chtěj. Otočím se od Marca, zavrtám se do židle, složím ruce na prsou a vypadám dost rozladěně a zatím nemam co říct.

Konferenční místnost.

"Ty vole se tu ukoušu! Tohle mohl poslat zprávou s instrukcemi a ne se tu slejzat a pak řešit docházku a zranění. Ještě zapíše do třídnice a někoho za trest pošle do simulátoru." Živě se mi obnoví vzpomínka na univerzitu a simulované práce ve stresových podmínkách na palubě bránící se lodi. "Nikdy více!" Obličej se zkřiví a zamračí, pohupování na židli ustane a místo toho se několik prstů snaží vtlačit nehty do desky stolu. Je to lepší zábava, než tady jen tak poslouchat něco co se mě vůbec, ale vůbec, ale vůbec netýká.

Za celou dobu jsem zaregistroval jen jedinou užitečnou informaci. To je doplnění součástek z té lodi co navštívíme. Je to dobře ze dvou důvodů: 1)Frost poletí spokojeně dál a nerozpadne se při dalším skoku a 2) Kapitán si je vědom jeho stavu. "Musím připravit seznam součástek, které jsou potřeba. Kurva k tomu potřebuju projít loď a vyhledat místa, která hlásí i sebemenší závadu pak prolézt inventuru skladů a nakonec projít dokumentaci jestli tu nejní ještě železná zásoba. A místo toho sedím na prdeli a pozoruju jak si tady plácají játra.

Tvář se již nějakou dobu mračí, oči se zaměřují na prsty jenž silou tlačí do stolu a jediný smysl, který dává pozor je sluch i když i ten začíná rezignovat. "Jeden stoupá na jeho schody potažený sametem. Druhý krví špiní provaz....

Frost wolf

Prohlížím si tu nesourodou bandu v konferenční místnosti.
Možná by nebylo od věci zařídit všem nějaké uniformy. popadne mě myšlenka, že by posádka mohla vypadat o něco líp. Ale jak se tak na ně dívám, moc by se jim to nelíbilo.
Poradu očividně nemá vůbec cenu protahovat, takže přichází čas to rozseknout.
K cíli skočíme zítra ráno v 8 hodin. vyměním dvě ze složek na stole. Poletím já, Samuel Takeda, Onjo Kaste a Derek Nekvic.
Podívám se na přítomné jestli všichni ví zda na loď jdou nebo ne.
Další záležitost je vaše práce na lodi. Většina z vás už si své místo našla, zdravotně velí doktor Spooky, bude mu k ruce Derek Nekvic. O hangár a plavidla v něm se bude Samuel Takeda, Zbrojírnu obsluhuje John Hunter, technik je pan Kaste a skleník má pod palcem Kerie Yore, pomáhat jí bude Raven Darkholme.
Doufám že je vám vše jasné, pokud ne můžete se ptát mě nebo Michelle. Děkuji za pozornost a můžete jít. Marcu, Raven, vytu ještě zůstaňte.

Konferenční místnost

Jak se zdá, je to opravdu schůzka k ničemu. Dotyčné, kteří poletí, mohl informovat jinak a ne touhle schůzkou, kde jsme se vlastně nedozvěděli nic moc nového a podstatného.
Tedy až..

"Můžu se zeptat, k čemu mi momentálně bude zraněná ženská?"
zaprotestuju.
"Byl jste tam v poslední době? Potřebuju odtahat spoustu odřezaných větví, šlahounů, které se nejdřív musí odřezat, takže když už pomoc, tak aby měla dvě funkční ruce, ne jednu,"
hledím na něj.
Tohle je fakt špatný sen.. kdo tohle vymyslel, ojoj, k ničemu, fakt.
Vzpírat se kapitánovi není zrovna to nejlepší, ale co mám dělat? Nic proti ní, ani jí neznám, ale momentálně, když je tam nejvíc práce, tak vážně netuším, k čemu by mi tam tak mohla být, to tam rovnou můžu být sama a vyjde to na stejno.

Konferenční místnost

"V 8, no to moc času nemám. Ve chvíli skoku bych se opravdu nechtěl právě muchlovat s napěťovým relé."

Myšlenky se rozběhnou mou hlavou jako by jen čekali na správný impuls, avšak další slova je stejně rychle uzemnila.

"Hou hou hou, někam letět? Na co tam jako, to do tý létající krabice!"

"Pane, ale..." Oči upřené na kapitána se však přesunou na členku posádky, která svůj požadavek vystřelila tak vehementně, že i můj hlas bez problému překryla. Jsem vlastně rád, jelikož bych asi nesložil ani pořádnou větu.

"Ne to nemyslí vážně, mám tu fůru práce, na co se budu potloukat po nějaký prázdný lodi....eh aha, kurva, jsem tu jedinej co jim zprovozní elektřinu, výtahy, dveře ... doprdele proč já nešel na kuchaře." Pohled sjede k chybějícímu prstu mé ruky. "Protože by to nebyla švanda..já vím. Dobrá, navaž na větu, kde jsi skončil až bude příležitost, máš ještě jednu důležitou otázku. Přelet vydržíš..stejně jako na akademii. Zatnout zuby a dělat něco nepodstatného. kurva!"

Pohled se zvedne opět ke kapitánovi, čekajíc na okamžik vznesení mé informace a žádosti.

Konferenční místnost

No cíl mého pohledu nebyl zrovna dvakrát dobře zvolen, ale co se dá dělat. Nějakou dobu trvá než Vincent promluví. Pro mě je důležitý čas skoku, protože se budu muset připravit a hlavně vstát.
To zase bude vstávání o dvě hodiny dříve, ale co když...
Pohledem si najdu Kerii a usměju se.
...třeba ani spát nepujdu.
V hlavě poslouchám jména těch co jdou na loď. Nikoho z nich neznám a jména k obličeji si nedokážu přiřadit. Stále mě napadá jedna a ta samá myšlenka... proč je sem bral... beztak jsou všichni zbyteční, zvládli bychom to bez nich a ještě se tu někteří z nich na mě dost hnusně ksichtí. Jediný užitečný člověk z těch nových je Kerie a možná ten doktor, který umí aspoň namíchat prášky, asi. Zmínka o rozchodu mě na chvíli potěší. Ta chvíle je velice malá, protože tu mám i s Darkgolemovou zůstat. Moje první otázka by byla co se děje, ale v tom uslyším Kerii, což mě překvapí. Podívám se na ní a pak na Vincenta co jí na to řekne...

Kapitánův proslov a pak zpět do práce

Jen jsem tam stál, nic jsem neříkal, jen poslouchal. Pokud nemám dobrej důvod něco říct, tak raději mlčím. Podívám se na všechny přítomné, ale pohledem se nezastavím u nikoho na tolik dlouho, aby si toho za normálních okolností mohl všimnout.
Když kapitán během proslovu říká, kdo s ním půjde, tak se dívám před sebe. Vybráno má, já na jednu stranu jsem rád, že nemusím jít. Aspoň můžu dodělat, to, co jsem začal. Což nemám v plánu že bych to dělal pro zahradnici, ale nesnáším ten pocit, když mám něco rozdělaný a nedodělám to kvůli něčemu jinému.
Když nás kapitán propustí, tak co nejrychleji vypadnu z konferenčky a zamířím si to zpět do tý džungle.

Když jsem vešel do džungle sjel jsem místnost pohledem.
"Bombu, vyhodit do luftu a začít znova!" konstatuju tiše a zamířím k řezačce, kterou jsem odložil, popadnu jí pustím se zase do práce na tom, co by měla být vegetace, ale vypadá to jako nějaký zelený organismus...

Frost wolf

Nedalo se čekat než, že budou námitky. Vypada to že sou tu spousty pracovnich sil navíc?
Bohužel, jak jste si určitě všimla, trpíme nedostatkem personálu na lodi. Zato je tu, ale hodně práce, která má vyšší prioritu v důsledku zítřejší akce. Což opět trochu redukuje možnosti.
Odmlčím se na krátký moment. Zítra před skokem, chci mít nachystáno vše potřebné, transportní jednotky, ochranné obleky, zbraně, možné potřebné nářadí, loď a podobné, pokud by někdo potřeboval něco jako seznam, určitě bude někde ve směrnicích.
Znova si všechny prohlédnu. Pamatuju si že chtěl mluvit ještě technik tak čekám, jestli se ještě zeptá.
Skoro si postesknu po armádě a kázni vojáků z povolání, nepředstavoval sem si Frost wolf jako armádní loď, ale víc lidí na lodi bude taky potřebovat víc pravidel a přímočařejší přístup. Tedy alespoň do doby než se ukážou, že jsou schopní.

Konferenční místnost

"Pokud je to tak, jak říkáte, pak teda nechápu, proč její jedna ruka nepomůže jinde, kde je to víc třeba, protože podle mě je úplně jedno, jestli se tam s tím několik dní budu tahat sama, nebo k tomu budu muset dohlížet na někoho, kdo mi stejně pořádně nepomůže,"
odpovím kapitánovi zostra, zvednu se a odejdu.
Víc mu nemám co říct, ať si to přebere sám, každopádně hádat se o tom, že mám pravdu nehodlám. Je to jeho loď, ale začínám pochybovat o tom, že je vhodný pro to, aby tady velel.
Nejdřív se před všema vyptává na její ruku, po čemž mi je furt putna, a teď nelogicky rozděluje personál a mě říká, že je ho nedostatek.
Tý vole, co je tohle za.. no nic.

Krok zmírním až v chodbě, nemám vlastně proč spěchat. Ne, že bych tu akci nepovažovala za důležitou, ale měl myslím dost času se nejdřív postarat o nějaký stav vlastní lodi, co jí velí, a to se nestalo. No a vyjdu z toho jako špatná já, že nechci pomoc jednoruké.
Že zrovna on mluví o prioritách. Klid.. však o nic nejde. Udělá si kafe, posadí se tu a třeba nebude překážet.
Ne, už to nebudu řešit.
Hlavně, když dostanu zaplaceno a budu si mít za co nakoupit příště v Burger Princess.

Vejdu do skleníku a nestačím se divit. K mé smůle mi ale bylo jasně řečeno, jak se věci mají.
"Hej!"
křiknu na dlouhána a nasadím si rukavice.
"Nemáš tu co dělat. Nechci nikoho vyhazovat, ale každý.. podle kapitánova mínění.. si má jít po svém a hledět si v první řadě své práce. Takže..,"
zakroužím rukou a ukážu na dveře.
"Dík za pomoc,"
aspoň se na něj usměju, aby to nevypadalo tak moc blbě.

Džungle, a.k.a. Skleník

Ani nijak nevnímám okolí, protože krom zvuku řezačky, praskajícího dřeva a dopadů odřezaných kousků tu fakt absolutně není co slyšet.
Hlavní jest, že alespoň tu není to divný ticho, který by odpovídalo džungli.

Když na mě někdo houkne, tak trhnu sebou, zároveň i řezačkou, kterou jen těsně minu koleno.
"Ježiši Kriste!" vyjeknu a vypnu řezačku. Pohledem si zkontroluju, kdo mi tu nepřímo málem amputoval koleno.
"Tak zahradnice..." pomyslím si a nakopnu se druhou nohou.

"Slečno, já vím co kapitán říkal, ale taky se musí brát v potaz to, že já nesnáším rozdělanou práci..." řeknu prostě a dívám se na ní.
"Navíc, chtěla jste pomoct a z porady jsem viděl, že by vám měla pomoct jistá slečna, která je momentálně indisponovaná..." pokračuju a sjedu okolí pohledem.
"Ale jestli tak mermomocí toužíte tady dřít sama, případně s někým, kdo toho jednou rukou zvládne jako já ve spánku....budiž." dodám, odložím řezačku a zamířím ke dveřím.

Skleník

"Stačí Kerie, pro příště,"
ušklíbnu se na něj po tom, co vyjekne, a zběžně kontroluju, jestli nenapáchal víc škody, než užitku. No, očividně jsem to ale vysvětlila tak, že pochopil, takže mi ušetřil zhruba pět minut práce. Paráda.

"Ono je úplně jedno, co chci, nechci a co si myslím. Já tu kapitán nejsem,"
pokrčím rameny, nějak mu k tomu nemám víc co říct. Své jsem řekla na poradě, ale stejně pochybuju, že by to k čemukoliv bylo.
"Tak zatím,"
otočím se zpátky k porostu.
Vůbec se mi do toho nechce, ale nějaký bojkot není na místě.
Ještě, abych tak musela na kobereček.. to bych se tady na to.. lalalá, Kerie, za chvíli bude hotovo. Za chvíli pár dní.

Konferenční místnost

Očekávaná chvíle nastává a já se jí pokusím využít. Slova mám nachystaná a tudíž mi nic nebrání vznést požadavek.

"Pane, rád bych tímto oznámil, že na desátém patře bude probíhat oprava kabelů, která si vyžádá jejich přemostění a tudíž zdravotní riziko nepovolaným osobám. Potřebuji proto tuto oblast uzavřít. Oprava by měla být hotova ještě dnes, ale čidla nedala dostatečná data, abych to mohl říct s určitostí. Prostě to budu vědět až se na to kouknu z blízka. Proto bych ocenil pokud by mi dal kormidelních včas vědět pokud bude provádět nějaké manévry či jiné kraviny mající za následek větší potřebu energie."

Pronesu požadavek vcelku klidným hlasem a jen vyčkám na případný námitek. Vše ostatní vím a pokud budu schopen ráno vstát tak se určitě s celým mým sebezapřením přidám k čekajícímu výsadku, posilněn několika prášky na nevolnost.

Zbrojnice

Vyšel jsem ze skleníku a zamířil jsem na své původní místo určení, zbrojnice.
Jaksi jsem si našel cestu do zbrojnice, kde jsem rozhlédl po místnosti.
"No, troufám si říct, že tady je zbraní dost na to, že kdyby se z nich udělala jedna velká, tak velikostí bude jako dělostřelecká houfnice, ale spíš větší." pomyslím si a rozhlédnu se po regálech, jež si svým podivně výsostným způsobem hoví, zasazené ve zdech.

Zamířím k nejbližšímu regálu a po zbraních v něm přejedu rukou. Pak jednu z nich vytáhnu, dle tvaru a konstrukci odhaduju, že tahle potvora střílí projektily.
"S tímhle se dá pracovat." řeknu a podívám se skrz mířidla zbraň, na můj vkus až moc rozladěný.
"Kdo skrz tohle naposled střílel, musel střílet tak maximálně na loď, nebo aspoň budovu, na přesnou střelbu je to rozhasený jako prase!", odložím zbraň zpět do regálu a jdu si prohlédnout zbytek zbraní.
"Snad nebudou rozhasený tak, jako tahle..."

Konferenčka - Frostwolf

Některé věci k řešení na poradě jdou mimo mne. Aktuálně se mne netýká ani výlet na loď, takže tu skejsnu. Mno a dostala jsem prima job a budu pomáhat Kerie s kytičkama.
Holka je z toho nadšenější jak já, koukám...
Když se to začne pomalu vyprazdňovat, podívám se nervózně na Marca a pak sjedu pohledem na kapitána, kdy se už snažím tvářit neutrálně. Jen mi pořád nějak cukají koutky úst v úsměvu. To ten čajíček...
"Jestli chcete, abych byla ve skleníku, tak bychom to měli zkrátit ne?" vypustím z úst přesně to, co jsem měla na mysli. A až po chvíli si uvědomím, že mluvím s kapitánem a ne s nějakým otrapou z lodi. Kapitán lodi - má to svoje důvody. Sakra...

Konferenční místnost

Tiše poslouchám rozkazy, a když se zrovna týkají mě, chápavě přikyvuju. Nemám chuť si dělat další vroubek u člověka, co mě platí.
Pokud jsem dostal nějaké dokumenty k plavidlům, vezmu je, tázavě se podívám na kapitána, a pokud nic nenamítá, tak mu kývnu na pozdrav a zmizím do hangáru. To udělám tak jako tak, potřebné informace si v nejhorším vyžádám od FrostWolfa.


Hangár

Když dorazím, pustím se do nezbytné údržby letounů a přepravních jednotek, které budeme potřebovat. Radši bych dělal ve skleníku, ale tohle je teď mnohem důležitější.

Konferenční místnost

Usmívám se, když se začíná konferenšní místnost pomalu vyprazdňovat. Budeme tu sami, zase naše stará sestava a může se začít plánovat. No je mi jasné, že tak to nebude, ale každý má svoje sny. Za každým novým dotazem se otočím. Otočím se za černochem, který tu chce opravovat nějaký nesmysly.
Ne! NE, NE, NE!
Nejradši bych to zařval, ale nemám náladu na to, aby se na mě všichni otáčeli.
Já nikomu nic řikat nebudu! Obvzlášť ne takovým. NE, NE, NE!
Zamračím se na něj a pak stočím pohled na dalšího odcházejícího. Už mě to tu silně nebaví a rád bych taky šel. Je mi jedno, že tu jsou ostatní.
"Hm, Co po nás tedy chceš Vincente?"
Znovu se opřu o desku stolu a začnu si ho prohlížet. Ostatní snad pochopí, že mají definitivně vypadnout...

Konferenčná miestnosť

Sedím tu aj ja. Kto by to bol povedal, že?
Prišiel som tesneposledný a celý čas tu bojujem s nezaujímavým okolím a nutkaním si zdriemnuť. Nie je tu pre mňa nič zaujímavé a podľa mňa dristajú o veciach ktoré sa ma netýkajú priamo.
“Oprava kabelov, prieskum lode, eeeej ci pana to bude úrazov zase!“
Prejde mi hlavou pritom ako sa snažím zbaviť unudeného xichtu no ani to nejde. Veru radšej by som sa nudil ako zakaždym niekoho daval doporiadku.
Ale človek si nevyberie..

... po pretrpení tejto schodze sa postavím a pred odchodom ešte prídem k kapitánovi ktorému len zdelím.
“V najbližších dňoch by som potreboval prezrieť celú posádku. Vaše staré lekárske záznamy sú neprehľadné a neaktuálne a o mnoho sa mi zjednoduší práca s posádkou pri prípadných onemocneniach...“

Dúfam, že kapitánovi netreba viac vysvetľovať a ak pochopil moju žiadosť tak sa potichu vyberiem preč znovu do svojej ošetrovne.

Skleník

Při osekávání přebytečných větví mám dost času se zamyslet nad tím, co dát té ženě za práci, aby k něčemu byla a přitom se nemohla se zranit ještě víc. Nebude to žádný nýmand, ale přece jen měla něco s Marcem, a to jen tak nevyprchá, ať už si dali cokoliv. Taky bych jí tady prostě mohla nechat stát nebo sedět, ať jen zabíjí čas, jenže z toho bych byla tak akorát nervózní.
Větve, mohla by normálně tahat větve. U toho se snad nezabije nikdo.
Odseknu další kus a vypnu řezačku, abych mu pomohla dolů. Je to tady zatraceně zarostlé, zvlášť když uvážím, že zezdola to nevypadalo tak hrozně.
Tím spíš mě žere, že kapitán poslal Johna pryč. Jasně, má sice své povinnosti, ale určitě si taky najde nějakou nevyužitou volnou chvíli a chlapská ruka by se tady prostě hodila.
"No, co se dá dělat,"
otočím se na zvedače kolem své osy, abych si tu džungli prohlídla z výšky. Není mi jasné, proč se s tím někdo nepokusil něco dělat, zase tak těžké to není.

Akce skleník

Prosekávání skleníku ve dvou by bylo veselejší. V jednom je to prostě namáhavější a rozhodně nudnější.
Když se prosekáváš takovým zrovna votužilým křovíčkem, uslyšíš cinknutí, jak řezačka narazí na něco tvrdého. Nebylo by to nic neobvyklého. Nestalo se to poprvé. Tentokráte se z torza křovíčka vysypou podivné krátké bílé větvičky. O chvilku později je následuje kulatější vybělený kámen.
Identifikovat takovéto věci zvládne každý, kdo prošel základním medik školením: Kosti. Dokonce lidské. Při trochu hlubším zašťárání v křovíčku se dá dohledat i zbytek propriet těla. Navíc zjevně není jediné. Letmým pohledem se dá identifikovat ještě jedna na půl zapadaná lebka, která čouhá zubama z hlíny.

Akce hangár

Prohlídka letounů proběhne... Uspokojivě. Jsou schopny letu, ale některé se tváří, že když v nich někdo hlasitě prdne, tak se octne na onom světě a dobrá smrt to nebude.
Část letounů je v celkem dobrm stavu. Pro plánovanou akci budou stačit.
V okamžiku kontroly se všimneš, že některá poškození jsou... No vypadá to, jakoby byly udělány cíleně. Respektivně jsou to ostré řezy, které jsou na stejných místech. Jedná se vesměs o už déle odstavené stroje, které nikdo nepužil několik let.

Akce zbrojnice

Zbraně jsou v překvapivě dobrém stavu.
Při jejich testování máš po chvilce pocit, že nejsi na lokaci sám. Je to zpočátku vtíravý pocit, který pozvolna narůstá.
Nejdříve je to lehké mrazení v zátylku, které přechází v podivně nepříjemný pocit periferních pohybů věcí, které by tam prostě neměli být.

Hangár

Po prohlídce každého plavidla naprogramuju terminál, aby u něj při spuštění nouzového osvětlení rozsvítil zelené světlo (pro ty technicky v pořádku), rudé (pro ty, které potřebují nutně opravit) a nebo žádné (pro ty, které se dají použít s různými obtížemi). No a pokud to nejde, tak naprogramuju, aby se neosvětlovaly neprovozuschopné letouny.

Zvláštně poškozené stroje jsou jiná věc. Pořídím několik snímků na datapadu s mou dlaní vedle poškození, aby šla poznat jeho velikost. Po chvíli váhání a projíždění seznamu posádky je odešlu Kastemu s dotazem na odborný názor technika.
Jen doufám, že se nevrtám v ničem, co by kapitána naštvalo.

Skleník

Co je tohle za pleve..
Zvednu řezačku a několik dlouhých vteřin zírám na kosti, které si jen vypadly a jsou si tu. Leží si, nic nedělají, všechno je jim jedno. Zatímco mě docela vyděsily. Z klidného skleníku, kde jsem se cítila dobře, udělaly hřbitov.
To je fakt moc.
Vypnu řezačku a odložím ji stranou.
Jsem trochu zhnusená, ale stejně se zabořím do křoví hlouběji. Zajímá mě, jestli tam najdu ještě něco – a ono jo.
Proto ty kytky tak rostou.
Proletí mi hlavou úsměvná myšlenka, ale tam taky zůstane. Skoro se bojím pokračovat v práci, abych se za chvíli nepotřísnila kousky tlejících zbytků někoho z posádky. Pokud tihle nešťastníci teda jsou z posádky. A to ještě nejsem na konci.
Je to morbidní, mrazí mě z toho v zádech, ale taky je to nejzajímavější objev v mém životě. Nohou šťourám ve křoví ve snaze zbytky vytáhnout, nemusím přece trpět úplně všechno. Tehdy mi dojde, že čerstvější tělo než tohle by páchlo, takže teoreticky můžu zůstat v klidu.
Podezřívavě se rozhlídnu kolem sebe.

Vykutnu z křoví ještě jednu lebku, než odběhnu ke komlinku.
"Skleník hlásí problém. Našla jsem část nějaké předchozí posádky, nebo tak.. co s tím? Vyhodit, nebo mám říct doktorovi nebo tak něco?"
zahlásím.

Frost wolf

Posádka se začne rozcházet, každý s pár slovy nakonec. Vyslechnu si slova o opravě na 10. Patře, pouze kývnu a počítám s tím, že to posádka slyší. Pilot odejde bez otázek, přecijen komunikační zařízení na lodi je snad na dostatečné úrovni na to, aby se zvládl zeptat na důležité věci i po vysílačce. Nakonec to s ním snad nebude tak špatné.
Doktor, mě informuje o nutnosti osobních prohlídek a odchází, klepnu si poznámku do tabletu abych na to snad nezapoměl a rovnou si zaznačím i neprůchodnost 10. Patra.
Naopak Enfield se ozve poměrně drzým tónem. V místnosti je už jen naše „stará parta“ a právě Enfield. Určitě by bylo na místě tuhle schůzi zkrátit na minimum, ale stále by mě zajímalo, na čem ste se museli před schůzí sjíždět, že jste přišli v takovém stavu. Pohledem si nejdříve najdu Marca, ale následně plnou pozornost upřu k Enfield, aby pochopila že chci odpověď právě od ní.
Než se dočkám odpovědí, ozve se vysílačka a v ní zahradnice s hlášením problému. Mrtvoly v zahradě, popravdě mě to nějak zvlášť nepřekvapí. Mé vzpomínky se na chvíli zatoulají k bývalým členům posádky, třeba techniku Arekovi, ale toho možná najde spíš nový technik vmáčknutého v nějaké rozvodné skříňce.
Za chvíli jsme tam. odpovím Kerii a přepnu si vysílačku na doktora. Doktore, budeme vás potřebovat ve skleníku, zavolejte si tam ať víte co s sebou. Zase párkrát klepnu něco do datatabu abych si událost zaznamenal a rovnou si najdu plány lodi, na kterou se máme nalodit. Poté upřu opět tázavý pohled k žoldnéřce.

Zasedačka

Schůze nám pomalinku končí. Skoro všichni si šli už po svém, jen já, kapitán, Marco a ta žoldnéřka jsme zůstali. Už mě nějak nebaví řešit tu problémy ohledně Marca, řekněme si, že on je prostě svůj. Jen doufám, že nás nezabije až poletíme s Frostem dál.

Ať se už začne chovat posádka jako posádka... ono by stačilo mít stálou posádku...

Takhle si furt zvykat na nové lidi a čekat co provedou tady. Ale je to na nich, oni tady chtěli být, my je nenutili nalodit se. Jak Vinct čeká na odpověď těch dvou ozve se zahradnice se zajímavým nálezem.

Mrtvoli... že by v té zahradě byly vážně masožravé kytky... jsem věděla, proč tam nechci chodit...

"Kapitané, budete mě tu zde ještě potřebovat nebo mohu jít napřed, se podívat do zahrady, co Kerii našla?

Pomalinku se zvednu ze své židle, předpokládám že mě propustí, tady stejně jsem k ničemu. Vyslíchání těch dvou mě už nebaví, s Marcem si promluvím jindy. Jak mi padne myšlenka na Marca dojde mi, že mám u sebe jeho prášky, vytáhnu z kapsy, to co mi předal doktor. Je toho málo, nejspíš prášky na jeden den.

"Víc ti dá, až tě prohlídne. Takže za ním budeš muset zajít."

Omluvně se usměju a položím prášky před Marca.

Zbrojnice

Co jsem vůbec nečekal bylo to, že zbraně jsou na relativně použitelné úrovni. Ale furt to neznamená, že nemůžou fungovat, jako by právě vyšli z výroby. Ledaže by kapitán někde získal fungl nový.
Vezmu jednu z nejbližších zbraní a podívám se "co žere".
Zrovna tahle konkrétní žere asi dvaceti centimetrový kovový hřeby.
"Super, až si budu chtít něco přitlouct ke zdi, vím kam se obrátit!" pomyslím si a vrátím zbraň tam, kde jsem jí vzal.

Ale pak začnu mít pocit, že tu nejsem sám. Co vím, nikdo další by tu neměl být. A když pak periferně zahlédnu nějaký pohyb, prudce se otočím a rozhlédnu se. Mám pocit, že si někdo z posádky má potřebu se mnou hrát.
Pro jistotu si vezmu opět tu "hřebíkovou pistoli" a jdu se podívat, kdo si tu hraje.
Možná jsem jen paranoidní, že si hned beru zbraň, ale jistota je jistota.

Zasadačka

“Áno pane...“ odpoviem na slová kapitána o skleníku. Ďalej nehovorím nič aj napriek tomu, že moju žiadosť o prehliadky posádky odignoroval, no kašľať na to budem chodiť v noci ako duch a prezerať im baterkou oči počas spánku
“Muhuhahahaha!“ prešlo mi hlavou a už som odchádzal zo zasadacej miestnosti. Po nejakej dobe keď som sa vrátil znovu do ambulancie zobral som dorúk telefón a volal do skleníka.

“Haló? Tu doktor, vraj ma potrebujete v skleníku, čo za záhradnícke potreby si mám so sebou vziať?“

Potom už len ticho čakám na odpoveď a prezerám si okolitý priestor ambulancie, či tu nejaké manuálne pomôcky ostali po niekom kto tu bol alebo či si budem musieť vziať svoje. Nejaké tie vidly tú sito v skrini nájdem...

"Cesta na desáté patro za zvuku monotónní pískané melodie"

"Porada k hovnu."

Přec myslet si mohu co chci. Vozík strkám ledabylým tempem směrem k rychlovýtahům. Ty mě pohodlně dopraví na desáté patro, jak doufám, k místu poškození. Problém je v tom, že jsem si pořádně neprohlédl mapu cesty a teď si nejsem jist jestli jdu vůbec... "Eh špatně zahnout doprava a přes debilní křižovatku rovně" přeruší se pískot pro letmé zopakování zapamatované informace o cíli.

"Tady někde by to mělo být." Vozík v chodbě, po nás, nechává směs zvuků ležérně se odrazující od stěn a podlah, aby se při každé možnosti stále mísil až něj zbude jen tiché zvukové nepopsatelné cosi.

Jenže nyní se právě vozík zastavil a na podlahu se odporoučel jeden z přístrojů narychlo nakupených na sebe.

"Doprdele...snad to nebudu muset zacálovat. A co, přežilo to tu celou věčnost mě to přežije taky."

Na tvrzení je možná něco pravdy leč zjistit se to dá jen jedním způsobem. Shýbám se tedy pro přístroj a zvedám ho z podlahy. Již jak se ho dotknu vím, že se používá pro diagnostiku proudu a poruchových smyček a že.... je nespíš již v křemíkovým pekle. K sakru!"

Odkládám ho na stranu vozíku aniž bych se pozastavoval nad jeho koncem a pomalu se přibližuji k místu poruchy. Několik stále se opakujících záblesků mi dává jasně najevo, že čidla honosně podcenila situaci. Ba dokonce ani by-pass, který jsem chtěl použít po dobu poruchy, abych neomezil část lodi nebude možný. Speciálním klíčem jež vytáhnu z kapsy pomalu otevřu horní kryt, který následně sundám ze stěny a položím na podlahu. Následuje tak další a další sousedící vždy vlevo od toho předešlého. Hledajíc správný bod , tedy uzel, kterým lze přemostit vedení a umožnit opravu.

Skleník

"Oukej, šéfe,"
odpovím a protáhnu se. Ještě bych se do toho šla i hrabat, třeba tam budou taky nějaké zapomenuté a nezetlelé peněženky a podobně, jenže by to vůči těm mrtvým nebylo fér. Navíc si tady ani nic nekoupím.
Tak si jen tak přecházím kolem dveří, hezky tam a zpátky, s očima upřenýma na to zatracené místo.
Možná jsem je tam mohla nastrkat zpátky, takhle to působí trochu nedůstojně.
Komlink se tentokrát rozezní tady, rychle k němu dojdu.
"Hm, asi pytel. Možná víc pytlů, jestli si je chcete mít odděleně, nó a pak lopatku, možná nějaké suprové štětečky, ale jste doktor co, ne nějaký archeolog. Možná nějaké jiné věci, jestli budete zkoumat půdu nebo tak,"
stále hledím k tomu místu.
"Nakonec, stačil by vám i klacík. Na žebra a tak dva klacíky, ale asi chcete být trochu seriózní, co?"
Zajímalo by mě, co se jim stalo, aby se mi to nestalo taky.

Ambulancia -> Sklenník

“Ok, rozumiem...“ Ukončím komunikáciu a začnem hľadať po ambulancií veci, ktoré mi nadiktovali. Vrecia nesú problém, beriem tie igelitové a rovno celý šúľok. Nachystám si vozík, ktorým asi odveziem to niečo po čo som si mal prísť. Potom som si zobral kufrík s výbavou a ampulami do čoho by som mohol odoberať vzorky. Snáď odtiaľ všetko neponesiem.
Opatku mám hneď vedľa skalpelu no štetec som nenašiel tak mi ho budú musieť odpustiť. Nakoniec otvorím dvierka zo skypne kde by údajne mala byť metla. Jop boti tu upratujú ale železná istota ručnej práce je na nezaplatenie a keď dôjdu baterky tak je lepšie pozametať alebo umyť podlahu metlou ako tým botom...
Z metly teda odšrobujem rúčku aby som mal niečo čo by som využil namiesto klacku, naložím to na vozík a zamierim si to do skleníku.

Keď sa otvoria dvere do skleníku vpakujem tam s vozíkom a začnem sa obzerať okolo.
„Tak čo tu pre mňa máte?“

Zasedačka

Odpověď pro kapitána nemám. Netuším, co v tom čaji bylo, ale byl dobrej. Tak se jen zachechtám a mávnu zdravou rukou, jako aby to nechal plavat. A pokrčím k tomu rameny.
Aby ses neposral
Pomyslím si a probodnu ho pohledem. Vypadá to, že kapitán si vylil vše, co měl na srdci a můžeme vypadnout. Ne, že by se mi chtělo do skleníku. Určitě tam bude vedro k zblití a budeme muset makat.
Proto to vezmu hezky pěšky, loudajíc se lodí. Stejně to tu ještě moc neznám, tak asi to aspoň projdu a když se ztratím, tak se na cestu optám ne

Skleník

Asi tak po dvou hodinách se tam objevím i já. Nevypadám už tak nepřítomně jako na poradě, ale stále mám na tváři nasranej výraz, že tu musím být.
Najdu Kerie.
“Tak… co?“ mlasknu si nespokojením. Jsem tu z donucení, ale jsem. A to se počítá. Jestli bude chtít plít záhony, tak to holt udělám, protože chci k večeři nějakou zeleninu. Teda doufám, že to tu pěstujou.

Skleník

"Doktore..?"
vydechnu napůl polekaně, napůl překvapeně, načež se zamračím sama nad sebou a následně pousměju.
"Hele,"
pomalu se vydám zpátky ke kostem čnějícím z hlíny, krom lebky, kterou jsem svým zkoumáním dostala pryč a teď se válí kousek od zbytku ostatků.
"Tady je máme. Vypadá to, že tam jsou dvě těla, ale kdo ví, zdání může klamat,"
ukáži špičkou boty na zmíněnou oblast a uhnu, aby mohl projít a abych nestínila.
"Myslíte, že zjistíte, co je zabilo?"
zeptám se zvědavě. Ráda bych to pro všechny případy věděla.

Když pak dorazí ta zlomručka, jsem v kramflecích ještě nejistější. Sice jsem o tom přemýšlela, ale stejně, nechci někomu říkat, co má dělat.
Vrrhau..
"Támhle jsou spadaný nějaký menší větve, tak by bylo fajn je odtahat do sběrného kontejneru, ať pak nepřekáží. Pak uvidíme,"
pokrčím rameny. Nevypadá jako titěrka, tak by to nemělo ani s tou rukou být nic těžkého, navíc to nevypadá, že by jich bylo nějak moc.
"A kdyby náhodou byla ještě někde nějaká těla, tak se ozvi."

Zasedačka

To jejich definitivní vypadnutí trvá docela dlouho a já se zle podívám na každého, kdo tu ještě otravuje. Pak se znovu podívám na Vincenta a čekám co z něj vypadne. Otázka mi přijde docela směšná a dokonce se i na chvíli usměju. Mohl bych mu tu vyjmenovat nějaký hrozný vzorec co jsem nedávno někde četl, ale radši to neudělám. Ještě by si musel myslet, že vyhledávám úlevu v hnojůvce.
"No prostě tak normálně."
Kývnu ramenama a oddechnu si, když uslyším vysílačku. Vlastně jsem jí slyšel už předtím, ale až teď mi došlo co do ní někdo říkal.
Doprdele zlouni?
Oklepu se a podívám se ke dveřím jestli jsou bezpečně zavřené. Mohli by sem vtrhnout. Nejsem si jistý jestli bych je neměl zabarikádovat, ale nakonec to neudělám.
Kde jsou všichni?
Místnost zůstane prázdná a já nechápu kam všichni zmizeli. Pomalu se zvednu a zamířim taky do skleníku, stejně nemám co na práci, asi.
Tady je zase lidí
U některých si skoro nejsem jistej jestli jsem je viděl. Postavím se na druhý konec skupinky, co nejdál od doktora a koukám na kosti. Myslel jsem, že mi z toho bude blbě, ale vypadá to docela zajímavě.
"Nové hnojení?"
Se zájmem pozoruju kosti...

Skleník

"Ani je nepozdravíš?"
kouknu se zubatým úsměvem na Marca, když zaslechnu jeho poznámku. Sjedu ho přitom pohledem, čistě ze zvědavosti, jak asi vypadá po tom dýchánku s tou, co mi tu má pomoct, a po tom, co byli v zasedačce.
"Dřív sis s něma potřásal rukou, dneska s něma hnojíme,"
ušklíbnu se polohlasně.

Akce skleník

Analýza ostatků - lékařské hledisko
Po zevrubném a rychlém prohrabání by každý doktor dokázal seskládat ostatky 4 lidí: 1 muž a 3 ženy.
Způsob úmrtí je i v tomto stavu ohlodání identifikovatelný. Četné tenké jednosměrné zářezy na kostech naznačují, že by maso z nich někdo prostě seřezal a/nebo oškrábal.
Čas, kdy se tak stalo... Je těžké určit jen z čistého obhledání bez analýz.

Celkové místo nálezu
Celkové místo nálezu kostí je samo osobě prekérní.
Skleník a jeho absence úprav, až do nedávna, způsobila, že k danému místu vede spousta prostoru, který by se dal využít pro únik a nebo příchod. Prostě taková džungle v malém podání.
Při důkladnějším ohledání se dá identifikovat, že místo není až tak úplně náhodně vybraný. Kousek od něj je malá díra ve zdi. Očividně prokousaná/proškrábaná. Velikostí by se jí ovšem protáhl tak střední pes (německý ovčák). Díra zeje prázdnotou. Dokonalou a černou. Jestli zde byly nějaké stopy, tak ty byly vhodným způsobem prosekávání bezpečně zničeny.

Sklenník

Chopím sa svojich nástrojov a začnem zbierať pozostatky. Takáto vážna situácia vyžaduje skutočne poriadne nasadenie. V tej chvíli sa začínam cítiť ako forenzný detektív na výlete v zoo. Poobzerám si kosti, ktoré odhaľujem zo zeme a tiež si všimnem dieru neďaleko. Pristúpim k nej prezriem si ju zaujatým pohľadom a vrátim sa kostiam. Po chvíli bádania chytím jednu z lebiek do ruky pred seba a pozdvihnem ju na uroveň svojej hlavy.
“Byť, či nebyť?“
Kútikom očí potom pozriem na prítomnú Kerie, ktorá ma sem zavolala. “To je otázka! No pozrite sa....“ Začnem hovoriť už aj ostatným pričom pohľadom sledujem lebku v rukách.
“ Dátum úmrtia sa presne ešte určiť nedá ale vieme zistiť hneď niekoľko skutočností. Keď spočítate zuby na lebkách a vydelíte správnym číslom, zistíte, že boli štyria. Podľa výrazov v tvári usudzujem, že šlo o tri ženy a jedného muža...“
Potom prudko ukážem rukou k tej diere v stene. “Na ich kostiach je ten istý typ poškodenia ako na tej stene, usudzujem teda, že škrabali tú stenu a potom stena poškrabala ich, oko za oko....“

Potom začnem zbierať ostatné pozostatky, ktoré naložím na vozík. Už ani neviem prečo som povedal to čo som povedal. Proste to zo mňa tak vypadlo a vôbec som nemal náladu trúchliť nad niekým koho som videl prvý krát v živote zakopaného v zemi. Keď sa mi podarí všetko naložiť utrúsim pár slov a vydám sa späť do svojej ambulancie.
“Musím to viac preskúmať potom vám dám vedieť viac...“

Analýza ostatků - lékařské hledisko

Průzkumem v laborce zjisřtíš několik faktů:
1. fakt: V některých zářezech jsou obsažené vysokoproteinové molekuly. Původ neznámý, ale jedná se o 100% mrtvé buňky. Což je pozitivní zpráva. Pro lepší určení bys podtřeboval buňku s jádrem, tu na rychlo určitě nenajdeš.
2. fakt: Kosti jsou radioaktivní. Stupeň ozáření vypovídá vystavení solární energii bez krytí. To na lodích nemusí být problém se k takovétomu ozáření dostat. Přesto jeho hladina je opravdu vysoká.
3. fakt: Kosti mají dvoje stáří. Kostra muže a jedné ženy je stará necelých 24 hodin. Zylé dvě kostry žen jsou staré několik desítek let.

Celkovým průzkumem škrábanců můžeš usoudit, že byly vytvořeny něčím velmi ostrým. Celkový počet řezů v jedné serii je 6.

Žádná z kostí není rozlomená tlakem. Všechny jsou hezky v celku.

Za vozíčkem - Kaste

Situace v daném uzlu je opravdu zajímavá.
Jeden by řekl, že by prostě už neměl fungovat, ale... I přes všechny skraty je jeho propustnost skoro 49% od normálu. To je dobrá zpráva. špatná zprává je, že to musí snad držet nějaká magie či co, protože to prostě takhle fungovat nemůže. Prostě nějaké kabely jsou vysloveně odpojené a energie mei nima prostě teče. Vypadá to opravdu kuriozně a divně. Za svojí opravářsko-technickou karieru jsi tohle viděl pouze ve elektromagnetickém vakuu, což tady rohodně není. Rozhodně nevidíš kolem sebe rotovat megaobrovské magnety, které by to dělali.
Z tvého uvažování o daném problému tě vytrhne zpráva od Samuela Takedy. Posílá foty poničených částí letounu. Vesměs to vypadá, jakoby tam byly prostě silou odervané pláty a vyrvané kabely. Aby tohle fungovalo, chtělo by to podobnou techniku, kterou teď vidíš. Rozhodně toto vypadá mnohem starší než úprava před tebou. Možná je to to samé, ale bez energie.

Paranoia ve zbrojnici

Pocit sledování nezmyzel ani po té, co sisi vzal jako talisman hřebíkovou pistoli. Naopak, skoro ti připadá, že jsi pozorovaný s mnohem větším zájmem.
Celá situace pozvolna graduje narůstající bolestí hlavy. S narůstající bolestí narůstá i onen divný pocit.
Na chvilku se ti skoro zdá, že se pohnul malý kus stěny, ale opravdu malý. Celý kousek je velký aspoň jako lidská pěst, ale když k němu dojdeš, je to vlastně jen stěna.
Iluze, mžitky, halucinace?
Popravdě těžko se můžeš rozhodnout, ale je pravda, že když dojdeš k danému podezřelému místu, zvuk na chvilku poleví. Neustane, ale poleví. Postupně můžeš napoítat tři proměnlivé směry, odkud zvuk jde. Problém je, že krom jednoho podivného místa nevidíš nic divného.

Skleník

"Wau!"
koukám z doktora na stěnu a pak na kosti, co zatím posbíral. To abych tady snad nezačala mít strach, navíc je pravda, že té díry jsem si nevšimla. Co kdyby z ní tak něco.. ale ne, to se nestane. Dávno to chcíplo a teď to hnije někde o tři podlaží výš, nebo tak.
Ještě na doktora kývnu, když odchází.

"Půjde to někdo dobrovolně prozkoumat?"
kouknu na ostatní, co tu jsou.
Já tam jít nehodlám, jsem moc mladá na to, abych umřela, a jsou tu jiní, co se v lodi vyznají líp. Třeba Marc. No a pak jsou tu odvážnější, než já. Třeba zlomručka. Nebo ten chlapík, co mi tak pomáhal.. John?
Když nic, tak to prostě něčím provizorně zadělám a.. no, kapitán ať už si určí, co s tím. Stejně ale myslím, že by ta loď měla vědět, co jí běhá po palubě.

Zbrojnice, aneb hon na vetřelce

Pokračoval jsem zbrojnicí a očima jsem těkal po okolí, nerad bych, aby mě tu něco překvapilo.
Avšak bolest hlavy a pocit, že mě někdo sleduje narůstá.
"Co to je? Kdyby tu něco bylo, tak by se to nejspíš ukázalo. Možná." pokračuju a pak si všimnu čehosi na zdi.
"Hm?" houknu si spíš pro sebe a pokračuju ke zdi.
Když dojdu k místu u zdi, tak zjistím že mám asi jen mžitky.
Ovšem mám pocit že zvuk jde z více stran.
"Určitě je to děsná zábava, schovávat se." pronesu na celou zbrojnici.
Změnou v situaci je ovšem polevení zvuku.
"Kdybych si myslel, že vesmírný lodě jsou normální, tak bych lhal sám sobě." poznamenám a pomalu se vrátím k prohlídce zbrojnice, co tu všechno je.
Zbraň si pro jistotu nechám u sebe.

Ošetrovňa

Keď kosti ako tak uložím začnem ich ihneď skúmať. V podstate preto, že nemám čo iné na práci a veru netúžim dávať najavo ostatným to, že sa nudím.
“Mojí pacienti pred zahájením procedúry majú na sebe obvykle pacientské plášte, ale pre tento krát vám to odpustím...“
Utrúsim viac menej sám pre seba a začnem so skúmaním.
Potom, čo narýchlo prejdem zhruba všetky kosti. Získané poznatky elektronicky zapíšem do svojej novo vytvorenej zložky pre dokumentácie. (Hneď vedľa zložky porno)

“Mám zlú správu, trpíte nejakou neznámou infekciou...“ Znovu utrúsim. A svoje skúmanie tento krát zaostrím na neznáme bunky, ktorých zostatky sú na kostiach. Chcelo by to aspoň jednu peknú bunku s jadrom....