Furry Anime Life

Napadlo vás někdy, že vám najednou narostou králičí či jiné uši? Či snad dokonce uši a ocásek najednou, nebo jenom malá křídla? Tady se vám to může stát. V tomhle anime světě. Váš každodenní rytmus vašeho normálního života je vyrušen, když jednoho rána vstanete z postele a na hlavě vám trčí něco čím dokážete pohybovat, máte lepší sluch a je to možn i roztomilé? Ať už se zachováte jakkoliv. Řeknete to někomu? rodině? To záleží jenom na vás. Ale téhož odpoledne vám přijde domů podivná obálka adresována vám. Zve vás do soukromé školy někde v Japonsku, která je tu pro lidi, jako jste teď vy. Ať už se rozhodnete ji navštívit či budete dále ve stresu chodit do vaší staré školy a ukrývat oné věci.Zmíníte se o tom někomu, že chcete změnit školu? Nebo necháte doma rodičům dopis na rozloučenou, že se o vás nemusejí bát a potichu se vytratíte do té školy a začnete nový život? Nic už to nevrátí , nejde to.
Vše záleží na vás!

Začátek

Pondělí, jaký to krásný nový den přímo do hrobu že? Komu by se chtělo vstávat. Slunce svítí a lehounce, jako když motýl usedne na květinu hřeje. Ten kdo kašle na vstávání se jenom obrátí na druhou stranu, či si hodí deku, polštář přes hlavu a spí dál. Naopak ten komu vstávání nevadí vyskočí z postele, protáhne se či i zacvičí pokud má náladu. Ale tak jako tak, každý pak se jde obléct a vykonat ranní hygienu. Když tak ospale ještě mžouráte na sebe do zrcadla, nebo kolem něj projdete, když budete odcházet z koupelny, na vašek letmém odrazu vás něco zaujme, vyděsí. Něco co by tam správně nemělo být. Asi každý němůže uvěřit tomu co vydí a snaží se jakkýmkoliv způsobem přesvědčit, že to tam opravdu je. (Žádné drastické zjišťování, jako například propichování jehlou ano? ^^'' Nějaké normální věci, jako třeba, že se snima budete snažit hýbat. U křídel maximálně ten jeden cm od země se odlepíte a 5 vteřit.)

Vaše reakce jsou jenom na vás. Poletíte to někomu říci, pokud tedy někdo právě s váma je? Nebo nad tím budete důmat tiše v koutu a utápět se depresí. Tak či onak čas běží a běží. Možná, že pro někoho pomalu a pro druhé rychle.

Nastane čtvrtá hodina odpolední. V tuto dobu už žádná pošta nechodí. Ať už je kdokoliv kdekolik uslyší zvuk, jako když se zavře poštovní schránka. Když se dojdete podívat opravdu tam něco je. Středně bílá obálka s okraji měděné barvy. Je na ní zvláštní pečeť. Pečeť připomínající něco mezi sněhovou vločkou a kytkou. Každému se jeví jinak. Když se jí rozhodnete otevřít je uvnitř nějaká mapa pozemku se spoustou budov, zahrad.... Dále je tam papír ( +menší mapa) s instrukcemi k nějakému odjezdu či co. Dále malá postříbřená kartička s vaším jménem a nějakým identifikačným číslem. A poslední věc, papír z hodně drahého materiálu. Z kterého se vyklube pozvánka.

Pozvánka, která ví co se vám stalo. Také vám řekne, že už to nejde vrátit. Že vás zve do soukromé školy pro ty, jako ste teď vy. Škola má opravdu hodně možností. A je k vašemu uvěření zcela zdarma. (Tedy , ale pokud něco v budoucnu rozbijete, tak to budete muset taky pak zaplatit sami z vlastního ^^)
Na konci pozvánky je razítko stejné, jako pečeť a podpis. Ředitelka školy.
Když, ale sjedete pohledem uplně k okraji na konec je tam ještě napsáno.
PS: Pokud se rozhodnete přidat, na malé mapce jsou vyznačeny nejblišší místa odjezdu soukromého autobusu do školy.
Je tam napsán i čas ke každé konkrétní zastávce blízko u vás.

Pokud se rozhodnete vydat se na nejblišší místo, které je tam vyznačeno v danou dobu. Po pěti minutovém zpoždění přijede dvoupatrový stříbrný autobus. Přejdete blíž? nebo váhate?
Pokud vejdete do dveří, které vám otevře postarší řidič . Požádá vás o předložení passu. ( Postříbřená kartička.) Když mu ji dáte, řidič si vytáhne nějaký papír zkontroluje si ji, řekne že je to v pořádku a můžete jít dál. A dá vám nazpět tu kartičku. V dolním patře autobusu už je docela plno, ale v druhé horní skoro nikdo.
Autobus se rozjede. po nějakém čase, ale vždy zastaví ještě na nějaké jiné zastávce a přistoupí další lidi. Když autobus objede všechny zastávky, pomalu už se stmívá a autobus vyráží na delší cestu rovnou už prímo do školy. Řidič vám ještě zdělí, že tam to dozíte buď k ránu, ještě za tmy, nebo až ráno okolo osmé.

Pro teď vás už nebude obtěžovat a vy si můžete vklidu zdřímnout, nebo se potichu bavit s polusedícím vedle vás. Pokud nějakého máte.

Toeto?

Budík mi zazvoní už kolem šesté ráno. Okamžitě ho vypínám, aby nevzbudil... Otce. Už jen to slovo ve mně vyvolává nechuť.
Vstanu, a co nejtišeji vyhrabu poslední zbytky jídla z lednice.
Musím nakoupit. Jestli je tedy vůbec za co...
Podívám se na poloprázdné lahve s alkoholem a zmocní se mě vztek; vyprchá však jakmile narazím nohou do židle postavené uprostřed kuchyně. Modřina, do které jsem narazila, zabolí.
Sním skrovnou snídani, skládající se z rohlíku a malého kousku sýra.
V pokoji, který sdílím společně s něčím, co by se dalo nazvat obývákem, popadnu oblečení, a rychle zapadnu do koupelny, abych se v rychlosti převlékla a vyčistila si zuby.
Když v tom si toho všimnu.
Něco bílého vyrůstá z mých vlasů.
Vypadá to podezřele hodně jako uši... Králičí uši. Ale proč bych měla králičí uši?
Zlehka se zvláštních výrostků na hlavě dotknu. Okamžitě zareagují a já ucítím jejich ucuknutí, jak se leknou.
Zabere mi přesně deset minut, než s nimi záměrně pohnu.
Teprve poté si uvědomím, že vážně náleží mé hlavě.
Ale co teď s nimi?
Vyděšená se zarazím. Už za pár minut mám být na brigádě.
Po dlouhé době jsem opravdu vyděšená.
Začnu vše dělat popořadě.
Vyčistím si zuby a převléknu si - přičemž objevím zaječí ocásek v místě, kde končí kostrč. Další divná věc, kterou bude lepší se nezaobírat.
Snažím se hrbolek nadzvedající sukni nějak urovnat, no, moc se mi to nedaří.
Ve "svém pokoji" schovám vrchní část hlavy pod čepici, kterou dnes rozhodně nehodlám sundat.
Pak téměř radostně odejdu z garsonky a zamířím si to do kavárny, kde mám brigádu jako servírka.

Udivené pohledy na mojí čepici ignoruji a věnuji se své práci; to je jediný způsob, jak přežít den. Mám dnes jen do tří, ale musím jít ještě nakoupit. Zajdu do velkoobchodu, kde mají, naštěstí, otevřeno i během svátků.
Vezmu jen pár základních věcí, nemám u sebe moc peněz - tradičně. Nejlevnější, starší chleba, potraviny ve slevě.
Doma vše vyložím, a projdu tiše kolem něj. Už zase usnul v obležení alkoholu. Nechávám ho, jak je.
Začnu se učit na další den do školy - stále tak trochu doufám, že bych mohla díky dobrým výsledkům dostat lepší práci -, když se ozve v tichu hlasité klapnutí. Přikrčím se, strachy, že vstal. Když se však ozve další chrápání, přejdu opatrně ke dveřím.
Dneska by neměli rozvážet poštu...
Ze schránky vyndám naditou obálku. Adresovanou mně.
Kdo by mi psal?
Ohlédnu se do pokoje. Ne, raději to tady číst nebudu.
Co nejtišeji vyjdu na chodbu, dokonce mě napadne si i dát kapuci přes uši.
Vyběhnu na půdu, takové moje tajné místo. Teprve tam otevřu zvláštní, netradiční obálku.
Jednotlivé papírky a kartičky rozložím po zemi. Začnu s pozvánkou.
,,Škola zdarma?" Ano, tahle informace mě rozhodně zaujme. Ale ta, že vědí o tom, co se mi stalo... Ta ještě víc.

Nerozmýšlím se dlouho; vlastně jsem si jistá už od chvíle, co jsem dočetla pozvánku. Pojedu. Vše bude lepší, než tohle.
Vše zase vrátím do obálky a vložím ji do kapsy mikiny. Vrátím se do bytu, kde není těžké najít mé urovnané věci. Neberu vše; jen nějaké oblečení, kosmetické potřeby a cédéčka s přehrávačem. Vejde se mi to do školní tašky.
Vezmu si samozřejmě i všechny své peníze.
A pak udělám to, co jsem chtěla udělat už dávno.
Začnu v kuchyni. Otevřu všechny flašky, co tu má, a vyliju jejich obsah do dřezu. Pak vezmu i ty z obýváku. Už mi je celkem jedno, jestli mě uslyší, nebo ne... Stejně odjíždím. Ale neprobudí se.
Na kus papíru, který dám na místo, kde nechává flašky, napíšu jen "Sbohem.".

Odejdu na místo, kam má podle plánku přijet autobus. Na uších - těch lidských - mám nasazená sluchátka. Králičí mám schované pod čepicí. Ani si nevšimnu, že autobusu to trvá déle, než by mělo.
Při dotazu na "pass" hledám v obálce příslušnou věcičku. Podávám ji řidičovi, a teprve když mě schválí, se vydávám najít si místo. Nevšímám si zvědavých pohledů, jsou-li nějaké.
Vyjdu schody do patra autobusu a najdu si místo přibližně v půlce; sedím sama. Na sedadlo vedle mě hodím batoh a zvýším hlasitost hudby tak, aby byla trochu slyšet i lidmi, co jsou v mé blízkosti. Jasně nechci s nikým mluvit...
Po nějaké době - přibližně po třiceti písničkách - se mi začnou klížit oči...

Nezatažený okno, přes které proudí sluneční světlo na můj obličej, nebo významnej hluk, který se snaží dělat moje matka.. To všechno je mi ukradený a spim dál.
Až výraznej zvuk telefonu, kterej leží pod mym polštářem, mě společně s nepříjemnym brněním probudí. Rozespale pootevřu oči, vezmu mobil do ruky a přiložim ho k uchu.
"Na příjmu…" zamumlám ještě v polospánku a když se na druhé straně dlouho nikdo neozývá, pochopím teprv, že to byl jenom budík a nikdo mi nevolal. A ten budík mě právě dost nasral. Měla jsem v plánu spát dlouho, když jsem včera přišl-… vlastně technicky už dneska přišla pozdě domů.
Když se zvednu z postele, abych se aspoň najedla, když už nic jinýho, zatočí se mi palice. Mám pocit, že mi tisíce malejch zmrdů přes noc zalezlo do hlavy a teď si tam cvičí všichni společně nějakej song na tympány. Musím se na chvíli zastavit a nadechnout, abych se při dalším kroku nepoblila. Ježiš, ten dojezd je fakt hroznej… A taky mě nějak bolej záda… Kdo ví, pod kym jsem se včera prohejbala.
U tmavě hnědých dveří nahmatám kliku a vejdu do koupelny. Mám v plánu se aspoň trochu upravit. Pokud je matka s tupčínem ještě doma, tak je fakt nechci potkat tak, jak asi vypadám teď.
Přejdu z vyhřívaný dřevěný podlahy na kurevsky studený dlaždičky a stráduju si to rovnou k umyvadlo. Po cestě ale procházím kolem velkýho nástěnýho zrcadla, který používám k obdivování se, když vyjdu ze sprchy. Ale to, co tam zahlídnu mi fakt radost neudělá.
Pomalu zacouvám zpátky a vykulim oči, když zjistim, že na mejch zádech je přichycený něco černýho, blánovitýho.
Kurva… Ten zmrd určitě včera nedal čistej koks a zamíchal do toho nějaký sračky…
Zakroutím hlavou a začnu křidélka na mých zádech pečlivěji zkoumat. Fakt jsou ke mně přirostlý. A rozpáraly mi moje oblíbený pyžááámkoo…*T-T* zafňukám si v hlavě, svlíknu ze sebe jak potrhané tričko, tak dlouhé teplákové kalhoty. A v tu chvíli další překvapení. Křídýlka nešla sama, ale vzala si kamaráda ocásek.
"Daii… Ještě jednou mi prodáš takovouhle sračku, ze který mám halucinace i den potom, tak Tě vlastnoručně uškrtim…" zavrčím si potichu a zhoubnu se bokama ze strany na stranu. Pseudo-démonský ocásek jako kdyby opsal ty stejné pohyby. Zachechtám se. Vlastně je to docela vtipný. Ještě jednou to udělám a když se podruhý zachechtám, ocásek se pohne sám od sebe nahoru a dolu.
Tak to je kruťárna…
Ještě pět minut stojim u zrcadla, zkoušim s křídly i s ocasem hýbat, občas se směju sama sobě jak debil a pak se rozhodnu si dát studenou sprchu. Měla by mi mysl osvěžit natolik, abych z ní setřásla tyhle halušky.
A tak tedy vlezu do sprchového koutku, zavřu skleněné dveře a pustím na sebe proud studené vody.
"Do psí k*ndy!!" zařvu. Ve filmech to vypadá jako pěkná prdel, ale ve skutečnosti to fakt dost studí… Chvilku se klepu pod studenou sprchou, pak přece jenom otočim kohoutkem tak, abych pustila něco, co bude snesitelnější.
Pečlivě se celá umeju. A dokonce zjišťuju, že muží umýt i mý imaginární přirostliny. Hej, tak důvěryhodný haldy jsem fakt dlouho neměla. Možná Daie požádám příště o tu stejnou dávku.
A tak se vysprchuji a prohlédnu se znovu v zrcadle. Ty věci nezmizely…
Povzdechnu si, vezmu si triko, které je na zádech schválně stylově celé rozpárané a obléknu si ho. Křídla dírama prostrčím a kalhoty si na sebe normálně obléknu a ocas vystrčim ven. Vypadám dost dobře…

Schod po schodu seskáču dolů. Bolest hlavy jako kdyby zmizela. Těšim se, jeslti je někdo doma. Třeba zase budou mít velbloudí nohy, jako když jsem si tuhle dala moc LSD…
Když dojdu do kuchyně, nikdo tam neni. Ale v obývacím pokoji hraje televize. A tak tam vejdu a uvidím na sedačce sedět někoho s havranní kšticí na hlavě.
Matka to bejt nemohla a tupčín má barvený blonďatý vlasy, takže…
"Kdo seš?" zavrčim nepříjemně a čekám, jakej tupčínův kamarád zase přišel.
Ale otočí se na mě úplně jiná tvář. Mého bratra. Rozevřu náruč a čekám, kdy vstane, rozevře tu svou a já do ní vběhnu a budu si zase připadat jako malá holka. Ale on se na mě šokovaně zadívá a zkoumá mě od hlavy k patě.
"Co to je?!" vypískne vysokym hlasem a vyletí ze sedačky rychleji, než lítají blitky ze mě ponáročné noci.
"Um…" podívám se na svoje tělo a ukážu na prsa, "to jsou kozy a máme to jenom my, holky…"
Bratr mě přejede velmi kritickým pohledem, přejde dunivým krokem až ke mně a chytí mě za ocas. Bolí to, když mě za něj zatahá. A v tu chvíli si uvědomim, že už to nejsou žádný halušky ze včerejší dávky drog.
"Tomu se říká… Ocas…" vymáčknu ze sebe těžce. Bratrovo obočí vylétí tak vysoko, že se mu na čele vytvoří obrovské vrásky.
"Nejsem debil. Jakto, že se to hýbe?! A jakto, že máš tohle?" Tentokrát se dotkne mých křídel, který se v obraně samovolně rozepne.
"Jó, chlapče, kdybych to věděla, tak Ti to řeknu… Ale asi máš smůlu, vole.." popotáhnu, abych zněla tvrdě, drsně a chlapsky, obrátím se na patě a vrátím se do kuchyně, kde popadnu z košíku nějaké ovoce a pospíchám zpátky do pokoje. Bratr jde hned za mnou….

Po pár hodinách už sedíme na posteli a smějeme se tomu, jak se mi ocas kroutí a zkoušeli jsme, co s tím všechno umim.
"Víš, že se vůbec, ale vůbec nedivim, že Ti narostla zrovna takováhle křídla a takovýhle ocas?" zašklebí se provokativně a hned uhýbá před ránou, která k němu směřuje.
"Si moc nedovoluj, chlapečku!" zasměju se společně s ním. Vlastně si z toho oba dva děláme srandu."Schválně něco vyzkoušim!" Natáhnu ocas ke stolku vedle a zkouším ho obmotat kolem krabičky cigaret tak, abych si ji mohla podat, ale nepovede se mi to akorát ji schodim na zem. "Jaj, to je trapnej ocas, co nic neumí…" S těmito slovy se pro krabičku shejbnu, jednu dehetovou tyčinku si strčím do pusy a zapalovačem si zapálím. Už při prvním nádechu se cejtim líp.
"Mai…" povzdechne si nespokojeně bratr a já ho odbyju mávnutím ruky.
"Neměj starost. Mám to pod kontrolou…" zamumlám s cigaretou v puse a pak zakloním hlavu, vyfouknu dým a užívám si tuhle chvíli. Klid. Rodiče nejsou doma. A mě narostly dvě divný věci přímo na těle. Super….

Pak uslyším nějaké šramocení u branky.
Našpicuju uši, zaseknu se a zmateně polykám vzduch. Že by tady už byla matka. Nebo ještě hůř, tupčím?!
Chvílku je ticho. Dlouhé minuty jen sedím, ujišťuju se, že to nic nebylo a pak pokrčim rameny.
"Jak to vůbec mámě vysvětlíš?" zajímá se bratr. Ostrou špičkou ocasu do něj šťouchnu, pokrčím rameny.
"Zatim to nějak zakreju a očkám, jestli mi do zejtřka nenarostou i kopyta a rohy…" nahlas se rozesměju, ale v duchu z toho mám docela vítr. A pak znovu uslyším nějaký šramot u branky. Raději se zvendu, hodím na sebe zapínací mikinu, abych zakryla křídla, ocas pod ní taky schovám a běžím z pokoje ven.
Před domem nikde nikdo. Vyjdu i z branky, ale pořád nic… Pak si povšimnu, že na schránce je pootevřené víko. Vyberu schránku a mezi několika týden nevybranými reklamními letáky je jakási zdobná obálka.
Zamknu za sebou branku a jdu zpátky do domu, do pokoje a opět se posadím na místo, kde jsem byla předtím, vedle bratra. Opřu se o něj zády, obálku rozevřu, vyndám z ní všechny papíry a vyjeveně na to koukám.
"Vypadá to jako prospekty k nějaké škole…" zahuhlá bratr pod vousy, když bere do ruky jakousi mapku komplexu. Prohrabu se těmi papíry a zastavím se na jednom úplně jiném.
"Čum na to!" vydechnu a přečtu si zdobné písmo na pozvánce. "Héj, hustý ne. Ráno se probudim, myslim si, že mám halušky, pak přijdeš Ty a já jsem si jistá, že nemám halušky, ale jak to tak vypadá, tak mám ty halušky furt…"
Můj bratr si povzdechne něco o mym slovníku, či co a vezme mi pozvánku z ruky.
Několikrát pokýve hlavou, pak mi pozvánku zase podá a vážně se mi dlouze zahledí do očí. "Myslim, že je to dobrá příležitost…"
"Ses posral ne?!" zaječim na něj nasraně a fláknu ho nějakou mapou přes hlavu.
Jenom se vážně zvedne, příšně, tak jako to vždycky dělával otec se na mě zahledí a poručí mi: "Sbal si věci…."

"Stejně nechápu, proč jsem si musela brát oblečení, když do všeho stejně budu muset udělat díry velký jako kráva, abych tamtudy prorvala křídla…" zamumlám a následuju bratra, který v ruce nese můj kufr. Přitáhnu si ucho batohu blíže k ramenu a pod bundou lehce zavibruji křídlama. Furt tam jsou. Naučit se s nima hejbat bylo jednoduchý jako naučit se stahovat poševní svaly pro lepší sex.
A vlastně vůbec nechápu, proč tam musim jezdit. Nejseš můj otec, nemáš mi co rozkazovat."
Bratr se na mě rychle otočí a ještě jednou se mi zadívá do očí. Má stejnej pohled jako on. Úplně kvůli tomu pohledu vyměknu, spolknu všechny ty nadávky a radši za nim jdu.
"Ah, jsme tady…" oznámí radostně, položí kufr na zem a otočí se na mě. "Podívej se na sebe, stala se z Tebe kurva, která nechodí do školy, ani do práce, furt se flákáš s těma kamarádíčkama, fetuješ, chlastáš a kouříš…"
V té chvíli v ruce držím krabičku cigaret, zapalovač a už k nebi stoupá obláček šedavého kouře. "Jo, to jsi tak zhruba popsal můj život."
"Nechci, abys dopadla špatně…"
Pozvednu jedno obočí, pozvednu k němu pohled a upravím si batoh, který mi klouže z ramene. "Uvědomuješ si, že to říkáš holce, co jí právě narostly křídla a vocas?"
"Jo, je to trochu pitomé, co?" Jeho roztomilý úsměv mě donutí trochu zjemnit. Rychle ho obejmu okolo krku, přivřu oči a nasaju jeho drahou kolínskou.
"Co když je to všechno jenom pitomej sen? Co když všechno tohle se vlastně doopravdy neděje? A co když děje, ale dopadne to špatně?" Najednou jseš malá nevinná bojácná holka, viď? Najednou jseš měkká, najednou už nejsi takovej tvrďák…
"Tak mi zavoláš a já pro Tebe přijedu. Teď už půjdu. Mámě řeknu, že jsem Tě tam poslal já.. A všechno ji vysvětlim. Nejspíš Ti bude volat…" Pokývu hlavou, ukončím naše objetí a nechám bratra odejít směrem k našemu domovu. Teda.. vlastně mýmu domovu…
Rychle ze sebe setřesu všechen ten stesk a příval hnusný nostalgie, vytáhnu z batohu flašku vodky a loknu si. Hned se mi prozáří sět, když mě ostrá chuť pěkně popálí na jazyku.

Nečekám dlouho a je tu autobus. Vezmu si kufr do ruky a když zastavím těsně přede mnou a dveře se otevřou, udělám první krok dovnitř. Bojim se, kde skončim, ale pak si uvědomim, že pokud to nebude na protidrogovym, tak je mi to celkem fuk. Byla jsem na různejch místech, kam by jiní neměli ani odvahu vkročit a přežila jsem to.
Řidič mě požádá o nějakou kartičku. Jo takovej ten stříbrnej hnus. Zalovim v kapse batohu a vytáhnu to, co chce. Když mu to podávám, vezme si ji tak rychle, že se leknu.
Pak si něco ověří a pustí mě dál do autobusu.
"Příště mi sežer i ruku, vole.." zavrčím si sama pro sebe, ale pak se zase rozzářím a postupuju dál autobusem. Na lidi, kolem kterých procházím, na ty mile mávám, nebo kývám na pozdrav, někdy řeknu takový to otřepaný Amerikánský ["Vazap!"] a vyjdu po schodech o horního patra autobusu, kde si sednu na prdel a protáhnu se.
Tak jedem, vole! Dupni na to fešáku!

Jako každé ráno jsem na nohou už v pět hodin, nic jiného mi taky nezbývá, pokud se nechci mačkat v koupelně s dalšími polonahými vojáky.
Stačí jen tiše slézt z palandy, a najít ve skříni své věci, což je téměř vždycky Heraklovský úkol, ale naštěstí jsou mé věci dnes složené a na svém místě takže to jde rychle.
Z hromádky vytáhnu hygienické potřeby s nějakým čistým oblečením, a vyrazím do umívárky, kde si nejdříve dám vlažnou sprchu, kterou následuje čištěním zubů před zrcadlem.

Náhle za sebou uslyším tichý svist, jako by někdo mával vějířem, chvíli to ignoruji, ale nakonec ten zvuk nemůžu vydržet, a otočím se.
Nejdříve mě napadne, že jsem z toho věčného k zemi, vztyk dostal halucinace, ale nakonec usoudím, že mi opravdu ze zad vyrůstají černá křídla, a z kostrče dlouhý ocas, zakončený jakýmsi ostnem, nebo čím.
Začne se mě zmocňovat panika, ale díky hodinám drilu se ovládnu, vezmu opasek a utáhnu si ho okolo křídel přes hrudník, aby nebyla pod tričkem vidět, trochu to bolí, ale je to lepší než aby to viděly ostatní, ještě ve spěchu na sebe hodím volné maskovací kalhoty, a vestu, ocas si sroluji okolo pasu, přičemž ho trochu zakasám do kalhot.
Prohlédnu si to po rozcvičce, nebo místo oběda. Když usoudím, že je to docela dobrý nápad, tak vyběhnu ven.

Tam už čeká můj soukromí instruktor, kterého platí můj nevlastní otec, abych mu doma nevadil.
Je to stašnej dement kteréhože moje ale matka miluje, takže se jim nebudu srát do života a radši budu trávit život na soukromých školách po celém státě.
Po dvouhodinovém tréninku na buzerplacu mi ten zmetek řekl, že se mám ohlásit u velitele, protože mi prý přišla nějaká pošta.
Chvíli nevěřím svým uším, ale potom si uvědomím, že mi asi píše matka jeden z pravidelných dopisů, pomocí kterých se snaží udržovat vztah se synem.
Ona si snad skutečně myslí, že stačí dva dopisy ročně, ve kterých se mě zeptá, jak se mám stačí na to, aby splnila společenské konvence a získala klid v duši.
Od srdce se zasměji, ale když mě instruktor sjede káravým pohledem, uklidní se a vyrazím ředitelny.

Tam už na mě čeká postarší muž mezi pětapadesáti, až šedesáti lety, v nažehleném vojenském kabátě, který ho jasně definuje jako generála, kterému zbývá už jen pár let do výslužby.
Usměv kterým mě vítá je naprosto upřímný, bez známky vypočítavosti, kterou člověk může spatřit v tvářích okolních mužů, rukou mi pokyne ke křeslu, které stojí na druhé straně dřevěného stolu.
Když se posadím, a odmítnu nabízený čaj, jeho úsměv zmizí, a nahradí ho ostrá vojenská maska, která znamená něco ať už pro něho nebo pro mě nepříjemnou záležitost.
Po chvíli přehrabování se v papírech konečně najde takovou zvláštní obálku se zvláštní pečetí.
Podívá se na mě. Kisame, tohle nám dneska ráno přišlo, je to dopis ze soukromé školy někde v Japonsku, jsou k tomu přiložené mapy a tahle karta. Podle tvého otce a dokonce tvé matky je to skvělá příležitost poznat jiné místo, a seznámit se s novými lidmi.

Po chvíli mi podá obálku i kartu a zvedne se ze židle se slovy. No buď jak buď tvůj otec ještě vzkazuje, že ti přestává platit školu, takže máš na výběr buď tahle škola, nebo …. Vlastně nevím co, promiň, ale asi nemáš na vybranou.
Školu musíš opustit do pěti hodin, prosím zbal si své věci, a měj se dobře.
Rukou mi ukázal na dveře, a smutně dosedl do křesla.

S lehkou apatií, jsem došel na pokoj, kde jsem si sbalil svoje věci do středně velkého batohu, jakož i všechny peníze které jsem u sebe měl.
Náhle jsem se zastavil, a začal přemýšlet, ale moje možnosti už byly předem dané.
Generál měl pravdu, neměl jsem na výběr, musel jsem jet do té školy.
Po dvou hodinách jsem konečně stál před hlavní branou, hlídali ji dva lampasáci, před závorou jsem se zastavil, ukázal jsem jim papíry o opuštění prostoru, zasalutoval jsem jim a vyrazil jsem na autobusovou zastávku, na kterou měl za dvacet minut přijet autobus, vezoucí mě do jiného života.

Když autobus konečně přijel, s deseti minutovým zpožděním, nastoupil jsem, ale řidič mě rukou zastavil, a chtěl po mě ukázat průkaz, chvíli jsem netušil, co po mě chce, ale potom mi došlo, že jde o tu kartu kterou si generál tak dlouho a pečlivě prohlížel.
Když mu ji nakonec ukážu, jenom kývne hlavu a vpustí mne do autobusu, se slovy že zítra ráno budeme u školy, a že druhé patro autobusu je volné.
Po chvíly jsem se vydrápal nahoru a sednu do sedadla, konečně se po celém dnu trochu uvolním, batoh si položím pod nohy, zavru oči, a pokusím se usnout.

Ocas?.. Uši?!

Je skoro neuvěřitelné, že jsem nemusela zůstávat v Anglii i přes svátek a naši mi dovolili přijet na týden domů. Prý za docela dobré známky. To určitě. Jenom si mě chtějí ohlídat, jestli jsem vážně tak ‘‘hodná‘‘ jak o mě tvrdí vychovatelky na intru. Jsem.. Opravdu? Nedělám blbosti, učím se. Teda v rámci možností, samozřejmě. Jistě, ale každému občas ulítne večerka o nějakou tu minutu, ne? Ani nevím, co jsem ten večer dělala.. Ona to nebyla minuta, ony to byli asi tři hodiny, ale komu by se chtělo chodit spát v 9 večer?! Je to tam na hlavu. Jo už vím, seděla jsem na střeše jednoho obchodního centra a prostě jen koukala na oblohu. Od té doby, co jsem vylezla z pasťáku jsem se tak trochu uzavřela do sebe.. Pamatuji si, že jsem byla ukecanější. Teda, mluvila jsem. Dneska promluvím sotva pár slov. S holkami na pokoji nemám společného vůbec nic, většinou ani to, že jsem tak daleko. Anglie.. Už jen z názvu té země se mi dělá šoufl. Ty cesty v letadlech. Naši mě nesnáší natolik, že mě nechávají cestovat autobusy z letiště.. Jistě, vmetla jsme jim do tváře, že nenávidím je, i celý tenhle život všeho co mám, ale tu limuzínu pro mě před to letiště poslat mohli, když jsem měla ty dvě těžký tašky.. A večer strávený u notebooku a přemýšlením nad tím, jak se setkat se Sorrym bez toho, aby o tom věděli naši a já nemusela do většího vězení, než je dívčí internát v Anglii. A vymyslela jsem velký prd. Kdyby mi alespoň bral telefon.. Kašle na mě! Jistě, řekli jsem si, že nebudeme nijak v kontaktu, pro dobro obou, ale.. Ten telefon by mi vzít mohl! Jistě a jediné co by z toho bylo, by byla hromada mých slz a nervy v háji.. Fajn, tak to neber, já si tě nějak najdu.. Sama.
Vzbudila jsem se ještě před východem slunce. Chtěla jsem jít na nějaký vysoký panelák, postavit se na kraj jeho střechy a pozorovat východ slunce. Tenhle pocit přímo miluju. Je to prostě pocit.. Volnosti. Nic mě netrápí a mám alespoň na chvilku pocit, že mám život ve svých rukou a.. Alespoň tu malou chvilku, nad ním rozhoduji já.
Takže poměrně aktivně vylezu z postele a dojdu si do koupelny. Ach, je tak krásné mít vlastní koupelnu. Jistě, užívám si to po tom, co máme na intru jednu koupelnu 15 holek. Zadívám se ještě trochu rozespale do zrcadla. Hmm.. Divím se, že ten odraz v něm nezačal utíkat. Rudé, husté vlasy, které byli navíc neučesané a lehké kruhy pod očima.. No, nic moc, vám povím. Pak se ale zadívám na vrcholek své hlavy.
Fajn, asi ještě spím..
Pomyslím si, když nahmatám dvě.. Uši? Kočičí uši? Chvilku na ně prostě šahám, trochu si je pomačkám.. Zavrtím s nimi. Pak se jen tak úplně čirou náhodou zadívám za sebe kde vidím.. Černý kočičí ocas? Prostě jsem jen rozespalá, takže si dojdu znova k posteli, spadnu do ní a zavřu oči.
Po chvilce, když zjistím, že se mi už spát nechce, znova se zvednu a šouravým krokem dojdu znova do koupelny.
Tak jo, dneska mi solidně hrabe.. Co s tím mám jako dělat? Když půjdu za našima šoupnou mě rovnou na psychárnu, nebo do nějakého výzkumného ústavu… Určitě. Fajn. Ale co teď?!
Celý den jsem nevylezla z pokoje a přemýšlela, co mám dělat! Po několika hodinách jsem přišla na to, jak schovat ocas, ale s ušima to byl problém. Snažila jsem se je mít přitisknuté u hlavy a tvrdit, že to je melír, ale to moc nešlo. A já nesnáším čepice! Sakra, normálně nemám stres ani z pololetní písemky na kterou jsem se neučila, ale z tohohle stres tedy mám! Fajn Kim, uklidni se dobře.
Přiznávám, že první chvíli jsme si to snažila nějak logicky vysvětlit, ale po docela dlouhé chvíli a dlouhým brouzdáním na internetu jsem to vzdala.

Mojí záchranou před výzkumným ústavem, nebo psychárnou byl dopis. Jistě, dopisy obvykle nechodí ve 4 hodiny odpoledne a v pondělí, ale on stejně přišel. Poněkud už třesoucíma se rukama jsem ho otevřela a rychle ho četla. Fajn, balím věci, rodiče ať si trhnou nohou.. Jenom si musím změnit pin na kreditce.. Nemůžu zůstat bez peněz! A samozřejmě, že první věc, kterou by chtěli udělat, by bylo to, že by mi blokli kreditku. Cha, nasrat! Takže na net, pěkně změnit PIN a pak tašku a naházet do ní věci. Trička, džíny, kraťasy, tílka, spodní prádlo, fén.. Ano, velmi důležitá věc, tenisky, peněženku, mobil, notebook a mp4.. Sluchátka! No jistě, co jiného by dívka v mém věku považovala za důležité? Dobře, kapesní nůž,na kterém je vyryté věnování není nijak obvyklý u holek v 15, ale já ho prostě nedám z ruky. To mám, to mám, to taky.. Oblíknu si džíny, černé tílko a modrou mikinu. Ocas mám obtočený pod tílkem kolem břicha. Na nohy ještě tenisky.. Dobře, myslím, že je čas vyrazit na nejbližší možnou zastávku, která byla zaznačena na mapce u dopisu i s časem odjezdu autobusu. Jen tak mimochodem musím teda říct, že vlasy v culíku svázané hnědou mašlí, se k mému sportovnímu stylu oblečení moc nehodí, ale prostě jsem si na ten culík s tou mašlí nějak moc zvykla. Nosím ho takhle už od mala. Všechno v pohodě stíhám. Autobus má sice 5 minut zpoždění, ale koho to žere? Mě teda ne. Přijede velký stříbrný dvoupatrový autobus. Vau.. To jen tak nevidíte.
U vchodu u mě chtějí pass.. Tak nějak si domyslím, že to je ta stříbrná kartička, která také byla v dopise. Sáhnu do kapsy a podám jí panu.. Průvodčímu? Ten chvilku něco hledá v papírech a pak mě pustí do autobusu. Ani se nedívám, jestli jsou dole nějaká volná místa a hned jdu do druhého patra. Proč mám sakra na tváři takový potulný úsměv! Ao, vzpamatuj se! Ty se přece normálně pro nic, za nic neusmíváš, tak proč?! Pořád jsem z celé té situace tak nějak rozklepaná.. Fakt, pořád se mi trochu klepou ruce, ale zároveň se cítím tak nějak.. Prostě si myslím, že to bude zábava! Sakra, připadám si jako v nějaký fantasy knížce, tohle je prostě ujetý!.. Ale líbí se mi to! Sluchátka nechám zatím sluchátkama, sednu si na volné sedadlo k oknu, ze kterého se zadívám ven. Nechce se mi spát.. Zatím.. To příjde.

Mezitím na škole

Stojím v ředitelně. Přede mnou je stůl zdejší ředitelky. Ředitelka je ke mě otočená zády a kouká někam ven skrz okno.
"Takže, jak to bude? Máte už přibližný počet?"
Místností pluje ticho. Najednou je slyšet nějaký rámus z venčí. Přejdu k postranímu oknu a podivám se ven co se děje. Venku jsou dva studenti.
Ach jo nemůžu je potrestat, že si užívají volna. Ale i když je dnes od školy volno je dnes nezvykle stanovený zákaz vycházení v noci už od 21:30. Normálně je jinak od 23:00.
"Zase tihle dva. Já jim dám porušovat pravidla!"
Ředitelka se konečně otočí čelem, jak ke stolu tak ke mě a promluví.
"O to se postará Calie."
"No.. to je fakt. Docela je lituji."
Při vzpomínce co jim udělala minule si poraženě vzdychnu.
"Takže jak to je?"
Zeptám se už snad po třetí. Ředitelka, ale jako obvykle mlčí. Vezme si do ruky nějaké papíry a druhou rukou si podloží hlavu.
"Podle všeho..."
Začne konečne mluvit k tématu a já se radostí, že konečně budu moct udělat pořádek v ubytování se rozjasním. K mému zklamání, věta už nepokračovala. Ředitelka mi podala ty papíry. Bylo na nich vše.
"Vše je tam. Nechávám to na tobě."
"To ste mi to nemohla dát dřív?!"
Ředitelka se na mě podívá a ďábelsky se usměje.
"Já tak nesnáším tohle. Ach jo... V tomhle by ste si s Calii rozuměly."
"To by jsem musela, ale nejprve přijít. A jak víš moc často sem nechodí."
"To je fakt. A teď mě omluvte jdu vše zařídit a vážně uznáváte za vhodné ty tresty co dělá?"
"Zajisté. Ale pokud by to bylo vážnější, zakročila bych. Ona ví, kde nastává hranice a navíc vy dvě vedete spíše tuhle školu. Já jsem tu spíš jenom pro veřejnost a papírování."
"Ale jděte! To není pravda!"
Usměji se. Ukloním se při odchodu a vyběhnu ven připravit pokoje. O ty výtržníky venku se starat nemusím. To není moje starost.

Další obyčejné ráno, nebo ne?

Se zívnutím se ráno budím v posteli a mžourám po hodinách na stěně mého pokoje, abych zjistil kolik je hodin. Samozřejmě vše je zprvu rozmlžené, protože jsem ještě hrozně rozespalý. Musím si protřít oči, abych konečně viděl na hodiny.
"Chmmpfff.....osm hodin ráno."
Zívnu a ještě s rukou přes oči na chvíli skácím hlavu zpátky na polštář.
"Jak já nemám rád vstávání z vyhřáté postele."
Ušklíbnu se trochu pro sebe a pak se posadím a s dalším zívnutím jdu v pyžamu bos po koberci směr koupelna. Cestou si trochu prohrábnu rozčepýřené vlasy a za chůze se i protahuju. Některé ztuhlé klouby zapraskají což je pro mě úleva.
Konečně šouravě vejdu do koupelny a dojdu vykonat ranní potřebu na WC. Když se odtamtud vrátím a umyju si ruce a pak i obličej dost mi to prospěje. Konečně ze mě opadává ta únava. Ještě si vyčistím zuby a pak trochu učísnu to hrozné háro co mi vzniklo na hlavě za noc.
"Měl bych si dát ranní sprchu."
S malým zívnutím ti sundám triko pyžama a protáhnu se. Všechny svaly se vyrýsují a napnou. Nejsem žádný Rambo, ale to že mě baví sportovat je prostě vidět. Z prvnu mě se chci obrátit ke sprchovému koutu a vyrazit tam, když koutkem oka zahlédnu něco bílého na svých zádech.
"Co to?"
Zarazím se a instinktivně si tam rukou sáhnu a zatuhnu, když to ucítím.
"Sakra! Co to je kruci?.....Je...je to měkké, hebké, bílé.....kruci jako nějaké chmíří."
Mezi prsty uchopím jeden kousek onoho materiálu a vytrhnu ho.
"Auvajs"
Syknu a když se na to co mám v ruce podívám vykulím oči.
"Dohajzlu to je pírko!"
Nasucho polknu nad malým peříčkem co jsem si právě vytrhl ze zad. V ten moment zapomenu na sprchu, košile pižama mi spatne z ruky na zem v koupelně a já se rozběhnu do svého pokoje, kde mám velké zrcadlo. Postavím se k němu a bokem se do něj dívám.
"To....to není možné...."
Koukám nevěřícně na to co mám na zádech. Zkusím s tím pohnout a opravdu se to hýbe. Jsou to malé bílé křidélka.
"Kde se tam vzaly? Jak můžu mít křídla? Tohle je uhozený. Jsem jako nějaká zakrslá podoba anděla."
Heknu trochu sakrasticky, ale když s tím znovu jemně zamávám ujistí mě to, že to opravdu není jen sen. Musím si na to na chvíli sednout na postel a uvažuju o tomhle divném úkazu.
"No....není to přece nejhorší, nemám na zadku ocas, rohy nebo něco podobného....jsou....jsou to jen malá křidélka to je v celku pěkné přece. A....a příroda má jistě důvod proč mě něčím takovým vybavila."
Zkusím si to objasnit realisticky. Pak se zhluboka nadechnu a vydechnu.
"No musím se s tím nějak vyrovnat.....ještěže otec se minimálně pár dní nevrátí ten by to rozdejchával hůř."
Pousměju se a vrátím se do koupelny, kde se svleču a dám si teplou sprchu jak jsem plánoval. Je to zajímavé cítím, jak mi voda prosákává peřím a tak. Opravdu zvláštní pocit. Když vylezu ze sprchy vezmu ručník a celý se osuším, křidélka vysuším opatrně až nakonec a trochu je i vyfénuju stejně jako vlasy aby rychleji uschly. Pak se oblíknu do připraveného oblečení co jsem si tu nechal včera. Spodní prádlo, modré džíny a bílou košili s červenými květy. Tu nakonec nechám ležet a pyžamo hodím do prádelního koše. Takto oděn i když bez košile se vrátím do pokoje a ustelu si. Pak se přesunu do kuchyně a udělám si na snídani volská oka. Na křidélka si stále zvykám a tak se moc zatím neopírám o židli.

Po snídani strávím čas do oběda přemýšlením o tom, jak tohle vše vysvětlím tátovi a co s tímhle budeme vůbec dělat. Když se čas oběda uvařím jen něco lehkého pro sebe. Otce ani nikoho jiného dnes nečekám. Po obědě vše zase uklidím a jdu, alespoň na dvě hodiny pak v obýváku trénuji různé postoje sebeobrany a cvičím, abych si udržoval kondici. Trochu to protáhnu takže si ani neuvědomím kolik je hodin. Když skončím už jsou skoro čtyři hodiny. Otřu ručníkem trochu spocené tělo. Pak zaslechnu něco jako vrznutí naší poštovní schránky u dveří. Trochu mě to udiví a dojdu k domovním dveřím a kouknu kukátkem ven. Nikdo tam není. Opatrně pootevřu a když nikoho nevidím zajdu se podívat do naší schránky. Vytáhnu podivný ozdobený dopis. Vezmu a zajdu zase do bytu. Sednu si sním v kuchyni a otevřu ho a začnu číst. Trochu povytáhnu obočí nad jeho obsahem a pak si prohlídnu mapu a stříbrnou kartičku a vše položím na stůl.
"Fajn....všechno je to uhozený stejně jako to co mám na zádech, ale mám snad na výběr? Jak by mě vzala společnost s tímhle?"
Povzdechnu si a vím, že mám rozhodnuto. Přejdu do svého pokoje a s hlubším nádechem vytáhnu svou cestovní krosnu. (Tu mám na výlety do přírody) Taky k tomu vezmu ještě menší cestovní kufr.
"Zpátky se asi jen tak nevrátím snad to tu táta zvládne."
Povzdechnu si v duchu a začnu do kufru a krosny balit vše potřebné. Oblečení, boty, hygienické potřeby. No prostě vše co budu potřebovat sebou pro nový život v té podivné škole. Nakonec zavřu kufr i krosnu a strčím do džínů peněženku i s doklady. Ze stolu ještě vezmu dopis, kartičku a mapu třeba se vše bude hodit a schovám je taky do kapsy. Pak si na sebe hodím připravenou košili z rána a na kufr položím koženou bundu. Zasednu za psací stůl a napíšu otci dopis na rozloučenou.
"Promiň tati, že jsem ti vše nemohl říci osobně. Musím odjet a nevím jestli se ještě vrátím. Vím, že to tu zvládneš a snad se ještě uvidíme. Budu ti psát, jak jen to půjde, ale nemůžu ti říci kam jedu stejně bys mi nevěřil. Věř však, že budu v pořádku. Mám tě rád. Tvůj Mike."

S tím si nahodím na sebe bundu a krosnu. Do ruky vezmu kufr a dopis položím do kuchyně na stůl. Vyjdu před byt a zamknu náhradním klíčem, ten hlavní tam nechávám. Záložní klíč schovám do kapsy bundy a jdu ven na nejbližší zastávku toho podivného autobusu. Naštěstí venku nejsou křídla vidět. Mám je bezpečně schovaná pod tím vším. Když konečně bus přijede ukážu řidiči kartičku a i se zavazadly se přesunu nahoru do druhého patra. Vidím jak si mě někteří prohlížejí, ale nic neříkám. Nakonec v patře dám vše do úloženého prostoru a sednu si na volnou sedačku, kde nikdo nesedí. Sednu si k oknu a tiše koukám za jízdy ven. Nikoho tu neznám takže nemám potřebu si ani povídat.

Děs a hrůza, aneb když se převrátí vše naruby

Velice zvláštní ráno. Téměř jsem se nevyspala. Nevím proč, ale vstávání je velice nepříjemné. Vlastně ani vylézt z postele se mi nechce. Ležím v posteli podstatně dlouhou dobu, než se nakonec unaveně vytáhnu nohy ven a protáhnu se. Bolí mě záda, mezi lopatkami. Budu si muset zajít nejspíše na masáže, protože jinak asi ani nedojdu do školy. Tedy do té psychické mučírny. Nemám to tam v žádném případě ráda. Vážně bych nejraději někam utekla. S tím ale asi nic nenadělám.

Pomalu vstávám a šourám se z postele do pokoje hned vedle. Do koupelky. Utahaně míjím zrcadlo, snad se na sebe ani nepodívám, jen koutkem oka. Ale i to stačí. Zarazím se a zůstanu stát před zrcadlem. Musím říct, že oči rozšířené hrůzou nejsou jediné co je u mě naprosto nenormální.

Ze rtů se mi vydere zděšený výkřik, následován vyplašeným otáčením se kolem své osy.

„ Nenene.. co to je.. co to je..“

Vyplašené honění se za příšerností na zádech v podobě dvou křídel, jednoho bílého, drého černého. Končím nakonec na zemi s velkou ranou, který doprovodí dopadnutí. To už na dveře koupelky klepe moje služebná, která slyšela výkřik a hlavně ránu. Ještě, že je zamčeno,takhle mě vidět vážně nemůže. Slyším jak se ptá co mi je, jak se o mě bojí. Kdo ví co by jí rodiče provedli, kdyby se mi něco stalo. Musím se okamžitě zvednout a dojít ke dveřím.

„ Nic.. nic mi není jen sem se lekla.“

Vysvětlím rychle a odemknu dveře, opatrně je pootevřu, aby si nevšimla, co se mi vlastně stalo.

„ Nic mi ne ní. Nechci ale aby mě dnes někdo rušil.“

Řeknu nejistě a skousnu si ret. Rychle zavřu dveře než vůbec stihne odpovědět a zamknu. Okamžitě dojdu k zrcadlu. Nemůžu uvěřit tomu, že mám dvě křídla a ještě k tomu… různobarevná. Je to děsivé.. nepřirozené… nemůže mě tak nikdo vidět. Vyplašeně koukám do zrcadla nevím, co s tím mám dělat. Z koupelky raději velice rychle zase odejdu a zalezu do postele, určitě se mi to jen zdá. Jen se mi to zdá a zase se probudím a nic to nebude.

Kdybych ale jen mohla usnout. Ležím v posteli ještě několik hodin. Drbu prsty do křídel a nevěřím ničemu co vidím. Nakonec mě nenapadne nic lepšího než vyškubnout pírko. A to že to vážně dost bolí. Není to nic příjemného a hlavně mě to usvědčuje v tom, že vážně asi nespím.

V tom znovu slyším klepání na dveře, tentokrát od pokoje. Celkem mě to překvapí, rychle hodím přes záda deku z postele a vydám se tam. Nevím nejsem si nijak jistá co mám udělat. Odemknu a vystrčím ze dveří hlavu. Podívám se na služebnou, znovu tam stojí, tentokrát v rukou svírá jakýsi papír. Potichu mi ho předá a já jí jen poděkuju a rychle zase zavřu a zamknu. Nedá se nic dělat, budu to muset držet v tajnosti než to zase zmizí, tedy jestli vůbec.

Pohled mi padne ale na písmo té pozvánky. Čím dál více mě udivuje to, co se tam píše. Nevím co s tím dělat nevím, ale asi to bude ta nejlepší volba. Sbalit se a zmizet, stejně na mě téměř nikomu nezáleží a myslím, že s tím, co mám na zádech nikdy by mě rodiče nechtěli ani vidět. To by asi dopadlo dost špatně. Nakonec balím dvě veliké tašky, svých osobních věcí. Vlastně všechno co potřebuju a co unesu. Kdo ví jestli se sem ještě někdy vrátím. Nakonec zasednu na postel. Nevím co mám vůbec napsat. Při loučení se životem, který jsem kdy vedla. Spíše nevedla. Možná jsem vážně byla vždycky jiná a to, že mí rodiče jsou zbohatlíci, s tím nemělo co dělat.

Nakonec napíšu jen krátký vzkaz s rozloučením, nevím jestli to rodiče pochopí, ale budou asi muset. Hlavně ať se o mě nebojí, přesto jim nenapíšu kam jdu. Obléknu si na sebe šaty a kabát, je to nepříjemné, na křídla to tlačí a mačká, takže to není nic příjemného, budou se ale muset trochu uskromnit,na veřejnost s tím jen tak nemůžu. Seberu obě tašky a potichu se vyplížím z pokoje, rovnou ke garáži, kde si vypůjčím auto a okamžitě vyrazím pryč. Tedy na místo, kam má přijet autobus. Co já vím jestli tam vůbec dorazí? Nevím. Nevím a bojím se, že je to jen pitomý vtípek, i když nevím odkud by věděli tak rychle, že jsem… Jiná.

Auto nechám stát na parkovišti, klíčky nechám pod sedačkou, můžu jen doufat, že ho nikdo neukradne, i když ono to asi bude úplně jedno, možná se ani nikdy nevrátím. Dojdu vybrat všechny své úspory ne že by to bylo zrovna málo, ale nedá se svítit, musím z něčeho vyžít, když bych měla problémy. Kdo ví co se stane, teď už se může dít úplně všechno. Nemám z toho nijak dobrý pocit.

Na místo přicházím přesně v čas který byl zapsán v pozvánce. Nikde ale nikdo. Vážně znervozním. Stojím tam nějakou tu chvíli, když už se rozhoduju zase vrátit domů, zaslechnu zvuk autobusu, okamžitě se otočím. Trochu poblednu, když uvidím dvoupatrový autobus. Zůstanu stát před dveřmi a koukám ze spodu na řidiče. S polknutím nakonec nastoupím a dám mu opatrně kartičku z pozvánky. Jakmile mi jí vrátí, nervosně se ošiju a podívám se dále do autobusu. Nejistým krokem se vydám zaplněným patrem ke schodišti do druhého. Nemám z toho nijak dobrý pocit, i když bych měla mít, když sem v podstatě mezi svými. Třeba tu nikdo ani neví, že jsem dcera bohatých rodičů, kteří vlastní hračkářství rozlezlé po celém světě. Snad.

Potichu dojdu až do druhého patra, kde už je to tedy trochu prázdnější, vyhlédnu si místo hned na kraji u okna, hlavně někde kde na mě nebude moc vidět z ostatních míst autobusu. Jsem z toho vážně nervní.

Jakmile přijde oznámení, že do školy přijedeme až další den, trochu se otřepu a vytáhnu z jedné z tašek deku, Hodím jí přes sebe nechci aby někdo viděl má křídla, vždyť… vždyť si přijdu divně, v tuhle chvíli jako bych nepatřila vůbec nikam.

Nakonec nervosně usínám hlavu opřenou o chladné sklo. Nespím nijak klidně, ale aspoň něco.

Šok

Ráno, ráno, raníčko dřív, než vyjde sluníčko, otevřou se očka má a co neuvidí … TMA.
“ Do prdele, kterýho kreténa napadlo dělat takovej rámu v ….“ kouknu nevrle na budík a s kyselým úsměvem, který ani trochu neznačí radost, se zvednu. Pohled vraha, který dostal absťák, utvrdí mou spolubydlící, že by se mi neměla postavit do cesty, i když ne, že by na to vypadala. Sama ještě ležela v posteli. Zamířím ke dveřím vedoucí na chodbu. „Ti jedni z kurvy syni “ zamumlám si nevrle, když mě z chodby oslní jasné světlo lustru.
“Držte kurva hubu!“ zařvu aniž bych věděla, kdo ten hluk vydává. Několikrát zamrkám, abych dala svým očím možnost přizpůsobit se a ještě o něco víc se vykloním ze dveří.
“Koukněme se, náš malý andílek se probudil!“ ozve se podnapilý hlas. Z malé skupinky lidí kousek od našich dveří, která dělá hrozný rámu už jen tím, že se snaží stát a nespadnout jako jejich opilejší kamarádí, se odpojí mladík. Poznám jeho obličej a vzpomenu si že tento student patří mezi tu bohatší vrstvu. Aby jste chápali. Takoví lidé můžou rozbít, co chtějí, urazit učitele nebo jen tak šikanovat ostatní a nikdo jim v tom nezabrání.
Jindy bych asi sklonila hlavu a odešla s tichými nadávkami a vysvětlením, že s někým takovým není dobré si začínat, ale ve čtyři hodiny ráno, po té co mě probudili a ke všemu mě ten kretén označí za MALÉHO ANDÍLKA, mám chuť mu něco udělat. Počkám až ke mně přijde a úplně ignoruji jeho žvatlání o hezké tvářičce a jeho posteli. Proč bych ho také měla poslouchat? Nápad na opilý sex ho rychle přejde když mu vrazím koleno do koulí. S hlasitým úpěním se poroučí k zemi a já radši rychle zalezu zase do pokoje.
To mi uklidnilo nervy“ povzdechnu si. Asi bych si nikdy netroufla na studenta z vyšší vrstvy a tak nějak celkově na chlapa, ale byl opilý, takže si nic nebude pamatovat, možná jenom tu bolest. Škodolibě se pousměji.
“Kdo to byl?“ ozve se z třetí postele další moje spolubydlící.
“Tvůj tajný ctitel Asahi!“ mrknu na ni a vrátím se do postele. Z Asahiné postele se ještě ozve něco jako „haha vtipné“ ale to už moc nevnímám protože rychle usnu, i když mě stále něco tlačí na zádech.
Druhé probuzení už je příjemnější. Slunce prozařuje celý pokoj a na chodbě je, díky bohu, klid. Obě mé spolubydlící jsou už pryč, buď v práci, nebo na přednášce.
Vážně nechápu, proč někdo touží chodit do školy i o prázdninách zavrtím nad logikou některých lidí hlavou a vstanu. Následuje rozespalé hrabání v šatníku, které ale nepřinese žádné ovoce, protože na snídani do malé kuchyňky jdu stejně v pyžamu, ale aspoň jsem si vzala na nohy papuče v podobě chlupatých goril, dárek od táty.
Po vypití ranního kakaa a snídani skládající se se zbytků, zbytků, zbytků …. sečte podtrženo by taková snídaně stačila dvěma dětem v Somálsku, ale já bolestně cítila, že můj žaludek to utopil, aniž by to vzal na vědomí.
Po té následuje ranní hygiena. Konečná fáze končí u zrcadla, v jehož obraze zkontroluji, jestli se ze mě přes noc nestala kráska…. nestala.
Konečně se vydám opět ke skříni. Otevřu ji do kořán a poté rychle zase zavřu.
Páni, kdo tam udělal takovej svinčík? nevěřícně zavrtím hlavou a jen se modlím, aby nestabilní hromádky ve skříni udrželi ještě aspoň chvíli tvar. Rychle otevřu a opět zavřu dveře skříně. Mé modlitby nebyly vyslyšeny, kdo by se divil. Vzpomenu si na poslední návštěvu kostela, na ty napakované břicha křesťanských kněží a zlato všude kam se člověk podívá….. no řekněme, že po takové představě silně zapochybuji, že ranní nevolností trpí jen těhotné.
Z hromady na zemi si vyberu šátek, pásek, ponožky v červené barvě a tričko na ramínka a volné pláťáky v oblíbené černé. Problém nastal, když jsem si tuto malou hromádku oblečení chtěla na sebe obléct. Kalhoty, pásek, ponožky žádný problém, ale něco mi překáželo na zádech.
“Co to sakra? Že by mi přes nos narostl hrb nebo co?“ rychle se po těch slovech narovnám jako pravítko a něco mě polechtá na ruce. Polekaně se otočím, ale za mnou nikdo není a vlastně ani nic co by to lechtání mohlo způsobit.
Přejdu po pokoji k velkému zrcadlu v rohu místnosti.
„AAaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa“ jestli jsem byla naštvaná na noční debila co rušili klid, tak teď bych správně měla kopnout mezi i sebe, ale nemohla jsem si pomoct, název nadílek seděl dokonale.
Na zádech rozeznávám malá andělská křidýlka. Nechápavě na ně asi minutu hledím v zrcadlovém odraze, než mě napadne s nimi zamávat. Ať už se mi to zdá absurdní sebe víc, reagují na můj příkaz a začnou se hýbat. Při jejich pohybu mi po těle naskočí husí kůže a radši rychle přestanu.
“Ale ne, už jsem stejně bláznivá jako moje matka“ dojdu po chvíli k závěru. Docela mě to vyděsí, protože vzpomínka na poslední návštěvu v blázince kde matka bydlí, nebyla zrovna příjemná. A tam že bych měla žít?
Konečně se proberu ze šoku. Rychle a přesto opatrně na sebe nasoukám tričko a přehodím přes něj volnou mikinu, aby můj nový přírůstek nikdo neviděl pokud se mi to tedy jenom nezdáZbytek dne strávím převážně v pokoji, ve kterém každou chvíli pokukuji do zrcadla.
“Máš tu dopis!“ ozve se Asahi, když konečně dojde domů. Vezmu si od ní obálku. Čekala jsem dopis od táty, ale tenhle vypadal jinak. Prohlédla jsem si jeho obálku a rychle ji roztrhla. Z ní vypadnou čtyři lejstra na moji postel.
Všechny je pečlivě prostuduji a ….
“Il? Je ti něco?“ ozve se Asahi
“Ne, proč?“ proberu se ze svého šoku a stále hledím na papíry.
“Ja jenom že tu už asi pět minut sedíš. Bylo to divný, protože se mi zdá, že ti za chvíli potečou sliny.“ po těch slovech se opět otočí k vaření. Rychle sklapnu čelisti k sobě a ještě si všechno co mi dopis sdělil, jednou projdu v mysli.
“Právě jsem dostala stýpko na novou školu!“ houknu na spolubydlící.
Další události mi připadají jako v mlze. Asahi jsem nakecala, že jsem si tajně podala žádost o přijetí na nějakou cizí školu, po té jsem zavolala tátovi, kterému jsem plus mínus řekla to samé. Rychle jsem si sbalila věci, kterých nebylo moc, a poháněna podivným přesvědčením, že dělám správnou věc, jsem se vydala k autobusu.
Musím zavolat Mai, nebyl čas, ale musím jí o tom říct a … mé myšlenky přeruší pohled na autobus. Už je dost obsazený a řidič vypadá, že už by rád odjel. Rychle přidám do kroku a vlezu do autobusu. Po krátkém dohadování s řidičem o tom jestli mám jízdenku nebo ne se vydám nahoru do prvního patra a ….
“Mai?! Co ty tady děláš?“

Noční cesta/ Konečně tady.

Autobus už delší dobu jede jenom po rovné cestě. Venku za oknem se rozléhá černo černá tma. Nic není vidět. Uvnitř autobusu je ticho a tma. Akorád sem tam svítí tlumené světlo, aby vás nerušilo moc při spaní. Jediný kdo nespí je řidič. Autobus zahne do leva a maličko naskočí. Normálního člověka, který má klidný spánek to neprobudí, ale ti kdo spí lehkým spánkem ano. Autobus vjel do tunelu, který byl osvětlen jenom na záčátku a klesá dolů. Po chvilce je vidět další světlo a autobus se zase narovná - vyjel z tunelu. Jede v plášti noci další hodinu. Když tu nespalci, nebo ti, kteří se právě probudili, zaregistrují v dálce nějaké světlo.

Autobus se zastavil před honosnou velkou bránou osvětlenou lucernami. Po té se brána začala pomalu otevírat a autobus se opět rozjel. Když už byl za bránou, začala se pomalu zavírat. Na obou stranách je vidět nekončící ohromná zahrada sem tam osvětlená zahradními lucernami. Po chvilce se začly oběvovat i budovy. (Nejsou na sobě nalepené. Mají dost velký prostor od sebe.) Najednou autobus zastavil. Zvědavci se nakloní co nejvíce k oknu, hledíc dopředu. Naskytne se vám pohled na naprosto velkou dlouhou honosnou budovu, která je osvětlená, tak dokonale, že to příjde, jako by u ní byl den.

Nadšení nováčků v první patře je veliké. Na celý autobus vykřikují věci, jako: To je úžasné! To není možné! Vole koukej na to, to je něco! Řidič jejich nadšení však nezdílí a jenom si znuděně a otráveně vzdychne. Pak , si ale vezme do ruky krabičku a začne mluvit na celý autobus. (PS: nevím, jak se té krabičce říká, něco jako rozhlas? Ale však víte co myslím.) "Tak sme tady. Probuďte se mládeži." Jeho větu přeruší chrápající mladík hned skoro za ním, který jak se zdá uplně všechno prospal. Dopálený řidič se pořádně nadechne a zařve do krabičky. " ŘÍKÁM VSTÁVAT!!!!!" Na což se všechno v autobuse roztřese až to trhá hubýnky. Jeden dobrý učinek to, ale mělo všichni jsou teď vzhůru. Dál už pokračuje normálním hlasem. "Vystupujte v klidu a pojednom., jelikož je ještě tma. Vejděte hlavními dveřmi dovnitř a přejděte k recepci. Tam už o vás bude postaráno." Jeho monolog, ale zase přeruší ten stejný kluk, který před chvíli chrápal na celý bus.. "Jaké dveře , kde?." To už se, ale všichni z horního patra derou dolů a dotyčný blokuje cestu . Fakt dopálený řidič opět zařve do krabičky.
"KDYŽ VYJDEŠ VEN CHRÁPALE TAK MÁŠ PŘED OČIMA JENOM JEDNY VELKÝ DVEŘE DO BUDOVY. TAK JAKÝ ASI."
Autobus se zase otřese a postupně všichni jdou ven s zalehlýma ušima. Když už jsou všichni venku, autobus se rozjede kamsi po levé straně do tmy.

Když vejdete hlavními dveřmi do budovi a přejdete k recepci. První co kromě recepce uvidíte je vysoký muž s blond vlasy stojící před recepcí. Na první pohled se zdá, že je to asi žák, ale podle rozhovoru,který vede to je učitel.

Za recepcí sedí žena. I když vypadá, že je recepční, není. Když tak posloucháze jejich rozhovor, vyjde najevo, že i ona je také učitelka.


Na první pohled se zdá, že je tu vše normální, ale pochvilce si ti v prní řadách všimnou, že ta učitelka má demonská křídla. Muž si vás všimne. (Myšleno, jako všech studentů.) Usměje se a prohodí k ženě. "Nechávám ti moje žáky na starost. Enabell." Potom odejde pryč. V místnosti nastane na pár vteřin ticho. Potom k vám začne žena mluvit.

"Dobré ráno. Jmenuji se Enabell. Jelikož ste přijeli trochu dříve než se čekalo uděláme to takhle. Každý z vás mi předloží jeho pas a já mu za něj dám obálku ve které je podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo vašeho pokoje + klíčky. Cestou na kolej se nemůžete stratit je osvětlená. A ráno kolem 9 což je za 3 a půl hodiny se dostavte do velkého sálu tady ve škole. Mapku do něj máte taky v obálce."
Usměje se a začne vybírat passy a dávat vám za ně vaše obálky. Každý kdo ji dostal jde o kousek dál a hned si ji rozbalí. Když zjistíte kam máte jít rozejdete se . Pokoj máte ke svémů štěstí jenom pro sebe. ( Neplatí pro Mai a Ili ty tam mají napsáno: Výdradně vám byla udělena spolubydlící. A jméno vaší spolubydlící.)


Recepce se vylidnila uplně až na dva človíčky, kteří mají v rukou obálky a nevěřícně koukají do papírů. ( Kim a Kisame.)
U vás není nic napsáno ohledně vašich pokojů. Ani žádné klíčky. Místo toho tam je pouze toto. Kartrička s černou lebkou a červenými křídly.
od Disciplinární komise
Schváleno kvůli nenadálemu a neštastnému incidentu z hry chyť a potrestej. Byly zdemolovány dva pokoje, proto bylo vyjímečně schváleno disciplinární komisí toto rozhodnutí. Budete sdílet pokoj s klukem/holkou. Pro klíčky a upřesnění polohy vašeho pokoje se dostavte do místnosti dis. komise.
C.D.
Když otočíte kartičku je na ní vyznačená cesta do oné místnosti. Je v téhle budově ve 4 patře na uplném konci chodby.

Mezitím co vy musíte jít nahoru, ostatní už nejspíše dorazili na pokoj. Můžou začít s vybalovaním a tak dále. Každý pokoj má i svojí osobní koupelnu!

Kim a Kisame-

Když dorazíte na konec určené chodby a koukáte na dveře.V hlavě vám lítají myšlenky typu: Bude tam někdov tuhle dobu? Dveře mají černou barvu. Působí strašidelně a nebezpečně, vlastně ony takové jsou. Je na nich napsáno : Disciplinární komise. Pod tím je tam ještě připsáno. Pokud nemáte dostatečný důvod. (Žádná ochrana či uplatky.) tak vypadnětě, nebo skončíte špatně.
Kdo se první odhodlá zaklepat?

Zajímavá situace

Nakonec jsem přece jen usla. Teda, spíše jsem jen tak klimbala. Měla jsem zavřené oči, ale přitom vnímala všechno, co se okolo mě dělo. Instinkt ještě z doby, kdy jsem byla na ulici. V cizím prostředí, mezi cizími lidmi. Nebrala jsem to tak, že by všichni okolo mě byli nebezpeční, nebo nepřátele, ale byl to prostě zvyk. Člověk nikdy neví, co se může stát. Autobus lehce nadskočil a já otevřela oči. Vjeli jsem do tunelu, který jel dolů, ale po chvilce se zase narovnal, vyjel a opět se ponořil do noci. Už jsem neusla, jenom pozorovala krajinu kolem sebe.
Po nějaké té době autobus zastavil před velkou bránou, která se začala pomalu otevírat. Autobus do ní vjel. Míjel budovy a nakonec zastavil u největší z nich. Zvědavě jsem si jí prohlížela. Autobus byl plný nadšených výkřiků a zvolání. I mě to donutilo k lehkému úsměvu.
Řidič nás vzbudí. Nejdřív normálním hlasem, ale pak zařve tak, že i já si musím zacpat uši.
Ještě jednou a něco mu udělám.. Pomyslím si otráveně a povzdechnu si.
Povzdechnu si, když borec nechápe a řidič znova zařve do mikrofonu. Už poněkud podrážděně, jelikož toho je na mě nějak moc se k němu protlačím, vezmu ho za ramena, vytlačím z autobusu a ukážu na dooooost velký dveře, o kterých řidič mluvil.
,,Tyhle." Zašklebím se na něj a vydám se k recepci.

Prvního koho uvidím, je blonďatý vysoký a nutno dodat, že pěkný.. Kluk. Typla bych ho na žáka vyššího ročníku, ale podle toho, jaký vede rozhovor, tak je to učitel.. Jo, pokud vypadají všichni učitelé takhle, myslím, že se v hodinách nudit nebudu.
Druhá je rudovlasá žena stojící za recepcí, i když jako recepční nevypadá a podle toho, že mluví s blonďákem, tak to bude taky učitelka. Co to je? Škola vzhledově dokonalých bytostí? Ne, já se mezi ně nepočítám, ale chápete, na co narážím, ne?
Učitelka se představí jako Enabell a řekne nám důležité věci ohledně ubytování a podobně.
Dostanu se na řadu jako jedna z posledních, na co se cpát, že ano? Už tak mám celkem nabroušenou náladu, nepotřebuji si jí kazit ještě víc tím, že do mě někdo bude žduchat a lepit se na mě.
Místnost se skoro úplně vylidnila, než jsem pochopila to, co je na kartičce napsáno.
,,Cože?!!!" Vykřikla jsem nevěřícně. Do prdele.. Pomyslím si a znova si kartičku pořádně přečtu. Tohle je.. Fakt na nic. Dobře, možná to bude sranda.
Rozhlédnu se po místnosti. Fajn, zbylo tu jen několik málo lidí, a jeden z nich čumí na kartičku stejně blbě jako já. A je to kluk.
Kurva, kurva, kurva.. Pomyslím si. Normálně takhle sprostá nejsme, ale tohle je vážně horor.
Raději se rychle vydám podle mapky ke komisi, která nám má dá klíče. Počkám, až ke dveřím dorazí i můj spolubydlící.
,,Proč mám takový špatný pocit, že za těmi dveřmi není nic milého..?" Nervózně se usměju, když si přečtu nápis na dveřích. No nic.. Nadechnu se a zaklepu.

Škola?

Probudím se, docela vyděšená, když autobus nadskočí. Chvíli mi trvá, než si uvědomím kde jsem.
Mé rozespalé já považuje hudbu za nesnesitelně hlasitou - a tak ji vypnu a sluchátka nechám kolem krku. Už se mi nechce dál spát.
Proč se tak těším?
Z nějakého důvodu si sama nedokážu odpovědět na jednoduchou otázku. Snad že jsem konečně volná.
Uvelebím se v sedadle trochu pohodlněji a sleduji krajinu; ne, že by v té tmě bylo mnoho vidět.
Pak se objeví světlo.
Zní to jako v béčkovém filmu, ale ano, světýlko se pomalu zvětšuje, až se objeví velká, dokonale osvětlená budova. Vypadá to, že tu není ani jeden stín.
Když řidič zastaví, už v areálu, a začne mluvit do mikrofonu, téměř nadskočím. A co teprve, když začne křičet. Zacpávám si uši, což vážně nepomáhá.
Je to fakt velký.
Poznamenám pro sebe a víceméně ignoruji pokřikování ostatních. Vždyť to ještě neviděli zevnitř. Kdo ví, nakonec odsud třeba budou chtít utéct.
Popadnu batoh a počkám, až většina lidí - jsme vůbec lidé? - vyjde ven, teprve pak jdu i já. Vážně nemám potřebu se mačkat v davu.
Přejdu do budovy, hlava sklopená, batoh na jednom rameni. Kapuce tmavošedé mikiny mi zakrývá skoro celý obličej; ven vyčuhují jen růžovo-šedé vlasy.
Nás vítá zdejší student a recepční..?
Svraštím čelo, ale po chvíli je jasné, že jsou oba učitelé. Ale nejsou na učitele trochu moc mladí? Nemluvě o tom, jak dobře vypadají...

Po ženině proslovu - jak že se jmenovala, něco jako Anabell? - k ní přejdu; zase jako jedna z posledních. Podám jí stříbrnou kartu, počkám na obálku, se kterou poodejdu kousek dál a zkontroluji, kam mám vlastně jít.
Přidám se ke skupině dívek mířící, alespoň prozatím, na stejnou kolej, jako já. Jsem asi tak pět, šest metrů za nimi, a popravdě je ani moc neposlouchám. Spíš kontroluji svou cestu.
Na koleji chvíli hledám svůj pokoj, a jakmile jsem uvnitř, přesunu se na postel. Batoh nechám u nočního stolku (tak šikovně, abych na něj ráno mohla stoupnout). Na mobilu, starém, téměř nefungujícím modelu, nastavím budík, abych nezmeškala uvítání, nebo co nás to čeká. Já vím, na nějaké dvě, tři hodiny nemá ani cenu jít spát, ale když já jsem tak unavená...

Zvláštní situace
Po několika hodinách spánku mě vzbudí jakýsi nepřirozený autobusu, zvednu se a rozhlédnu. Všude je tma pouze pár dalších stínů se pohybuje, letmo se podívám na hodinky 4:22, hmm to je paráda, do rána už neusnu.
Nespokojeně si zamumlám, a začnu pozorovat temnou krajinu, kterou cestou míjíme. Téměř po hodině zahlédnu v dálce siná světla, nejspíš z nějakého stadionu.
Když se k nim ale přiblížíme, uvědomím si svůj omyl, a ve chvíli kdy autobus zastaví před téměř dokonale nasvícenou budovou se mi má domněnka potvrdí tohle je tedy ta škola, zajímalo by mě, co se tu budeme učit.
Náhle mě ale ze zamyšlení vytrhne hlas z reproduktoru, nejspíš řidiče, vzhledem k tomu že jsem tu žádnou jinou dospělou osobu neviděl.
Když uslyším, že se máme vzbudit, pochopím, že jsme na místě a skloním se pro svůj batoh, náhle ale uslyším ten hrozný řev, vyděsím se tak že hlavou nechtíc udeřím do skla. Nasupeně si prstem setřu krev s natrženého obočí.
To je ale idiot, teď ještě budu mít modřinu.
První den v nové škole, a hned nějaké problémy, to nám to ale začíná.
Nasraně si zvednu ze země batoh, a podívám se ven.
Naštěstí už stojíme, a dveře jsou otevřené, proto vyrazím uličkou ven.
Bohužel se ven nedostanu dost rychle, takže dostanu plnou dávku z reproduktoru, když zahlédnu chlapce, díky kterému jsem téměř ohluchl, naštvaně si prohlédnu jeho tvář, stejně jako spousta chlapců v jeho blízkosti.
Ten kretén to tu nebude mít vůbec lehké.
S úsměvem vyjdu z autobusu, a zamířím na recepci, která opravdu stojí téměř naproti autobusu.
Mou pozornost upoutá muž a žena stojící u velké přepážky, u které se nejspíš vydávají klíče, nejdříve uvažuji, jestli jsou to učitelé nebo starší studenti, ale když se dostaneme blíže a uslyším útržky jejich rozhovoru, usoudím, že jsou to nejspíše pedagogové, i když ženin oděv mě dost mate.
Po chvíli k nám přistoupí žena a s úsměvem nám oznámí, že až jí předáme pasy, tak dostaneme klíče od vlastních pokojů a rozvrh, prý budeme ubytováni na koleji, a máme něco přes tři hodiny než bude snídaně, ve velkém školním sále.
Jakmile se dostanu na řadu a předám ženě pas, výměnou za obálku, zůstaneme v sále jen dva, a sice já, a jedna překvapivě hezká dívka.
Nějakou chvíli mi trvá obálku rozbalit ale když se mi to povede, nenajdu tam ani klíče ani mapku prostě nic,jen kartičku s instrukcemi, a nějakým nesmyslným vysvětlením proč musím sdílet pokoj s dívkou, pro klíčky si máme dojít do 4 patra, když zvednu oči od kartičky všimnu si že holka stojící kousek ode mne má na tváři stejný výraz jako já.
Nejspíš je to ona s kým budu sdílet pokoj, no ale co, rozhodně to není žádná ošklivka, tak bude na pokoji sranda.
Po pár minutách stojíme před dveřmi disciplinární komise, oba zíráme na dveře jako ve snách.
S nepříjemným úsměvem sleduji jak dívka klepe, no ona sebrala odvahu zaklepat, tak druhý krok je na mě, najednou uslyším z druhé strany dveří slovo kterého jsem se tak bál, i přes to že jsem věděl že bude následovat, lehce se na dívku usměji, a otevřu dveře.

V místnosti

"Vstupte"

Ozve se nějaký hlas ze vnitř. Když otevřete dveře je v místnosti tma tmoucí. Než stačíte za sebou zavřít u dveří se oběví nějaký kluk.. Jeho zelené oči vás nepříjemně a chladnokrevně probodávají. Není zrovna moc nadšený, že vás tu vidí. "Důvod vašeho příchodu?"
Každá sekunda naznačuje, že by vás odsud co nejrychleji vykopl. V tom se, ale ozve zívnutí a někdo další promluví. " Klid Feli." Kluk s kocouříma ušima se podivá podrážděně za sebe. "Už po sté ti říkám, že jsem Felix. Belle."
Ke dveřím přijde další kluk.. Provokativně ďábelsky se usměje na Felixe a otočí se na vás. "Ale koho pak tu máme?" kouká na vás. V místnosti je pořád děsná tma.

Místnost

Vstoupím první. Vevnitř je tma jak v pytli, ale né taková, že bych neviděla vůbec nic. Ucítím na sobě ledový pohled. Otočím se a zadívám se do ledových a nepříjemných očích kočičího kluka, který by nás hodně rád vykopal. Probodnu ho pohledem typu ''Takhle se na mě nedívej, nebo ti něco udělám." a myslím to smrtelně vážně. Nemám ráda ty typy, kteří jsou nepříjemní od první sekundy. Ale i já umím být taková. Nic neřeknu, jenom mu strčím před obličej kartičku na které je napsané, že sem máme přijít kvůli pokojům.
Hned na to se zadívám na dalšího kluka. Tohle nevypadá moc dobře, spíše jako pořádná katastrofa, ale co nadělám. Na něj se už tak nepříjemně nedívám, jenom zvědavě. Kočičák vypadá jako chodící naštvaná nálada a ten druhý jako provokace na nožičkách.

Disciplinární předkomise
Celkem rozklepaný vstoupím do místnosti, nikdy ani náznak světla.
Jen co se otočím, abych za námi zavřel dveře, uslyším velice nepříjemný, nejspíš mužský hlas, který se nás velice pohrdavě ptá, co tu chceme.
Naštvaně se na něj zahledím, chvíli si toho zelenookého idiota prohlížím, s úmyslem mu odpovědět tak aby ho to ponížilo, když v tom někdo zívne a udělá to místo mě.
Trochu se usměji, a když uvidím nového příchozího a zaslechnu jeho otázku chopím se příležitosti, a velice neochotně promluvím.
Zdravím jmenuji se Kisame Intens, a zrovna jsem dorazil, na recepci jsme měli dostat klíče od pokojů, ale já a nejspíše i tato dívka jsme dostaly pouze tuhle kartičku, na níž stálo, že se zde máme dostavit. Nic víc nevím.
Postoupím o krok blíž k oběma chlapcům a pevně se jim zahledím do očí, vyčkávajíc co se bude dít dál.

Konečně ve škole

Velkou část cesty prospím a asi je to tak lepší. Budí mě až přibrždění autobusu, když vjíždíme branou na školní pozemky se zájmem vše sleduji oknem a pomalu se doprobírám. Rozhlédnu se po autobusu, hodně lidí ještě spí, ale někteří stejně jako já koukají všude kolem, aby věděli co přesně se děje.
"Krásné zahrady."
Usměju se, když koukám z okna. Za chvíli zastavuje autobus před velkou krásnou budovou. S obdivem si jí prohlížím a trochu s nepříjemnou grimasou ve tváři poslouchám co huláká do mikrofonu ten řidič.
"Je z toho všeho tak už na nervy dělat furt jedno a to samé dokola."
Jeho hlas mi však moc příjemný stejně není. V klidu se zvednu a nechám ty zbrklé aby se tlačili dovnitř a mezi posledními si vezmu na záda krosnu a do ruky svůj kufr z úložného prostoru. S lehkým zívnutím pomalu jdu za ostatními autobusem. Za mnou jde už jen pár žáků.
Když vyjdu rozhlédnu se a klidným krokem vejdu do školní budovy.
"Velmi pěkné."
Napadá mne a poslouchám co se děje dál. Moc toho však nevidím přes ostatní a tak čekám, až se porozchází do svých nových pokojů. S úsměvem předložím svůj pass a převezmu si obálku. Za klidné chůze jí rozbalím a pročtu a prostuduju si cestu na pokoj.
"Dle té mapky je to v celku štreka."
Zašklebím se a dle návodu a jdu k pokojům. Plánek je naštěstí čitelný dobře takže se ani jednou nestratím. Když konečně jsem u svého pokoje s mírným úšklebkem přelétnu pohledem své dveře a klíčem odemknu. Vejdu a zavřu za sebou. Klíče samozřejmě beru sebou. Pokoj je v celku pěkný a nijak honosný nebo příliš velký.
"Tak tohle mi vyhovuje."
Usmívám se a začnu vybalovat věci a ukládat je na správná místa což mi zabere zbytek času do toho než se máme sejít v síni. Jen polehku v modrých džínách a bílé povolené košili, do které jsem mimochodem ještě udělal díry na zádech, abych měl prostor pro křidélka vyjdu z pokoje a zamknu a zamířím do síně dle návodu. Jdu trochu s předstihem, takže bych neměl mít problém s načasováním.

V místnosti.

Kočičák se podívá na kartičku, kterou má těd přímo před obličejem. Pak odvrátí pohled na stranu k Bellovi a čeká až odpoví on. Jak to totiž vypadá, nerad se hodlá moc vybavovat. Bell se na vás kouká docela přívětivě.
"Ach táák tak to jste vy dva."
Řekne a i přesto je v jeho řeči cítit pořád jistá provokace. To, ale budem jeho povahou stím nic neudělá. Po té se otočí za sebe a zavolá do tmy. Felix se vytratí ode dveří zpátky někam od kuď přišel. "Calii máš tu tu návštěvu."

----------------------------------------------------------------------------------------
Spokojeně si spím na svém gauči a sním o sladkých dobrotách. Když tu mě vyruší nějaký křik. Otevřu oči a dívám se na strop. Poté sklopím pohled před sebe a u dvěří spatřím Bella a nějaké dva lidičky. Koutkem oka zahlédnu Felixe, jak jde do vedlejší místnosti.
Asi ho probudili. A vypadáto, že po té dlouhé debatě s Bellem o tom, že si nemá dělat vyhrady na školní jídelnu jsem usnula opět v sedě na gauči. Což mi teda nevadí spím tu v jednom kuse, ale když tu je i Bell tak tu usnul taky v tom svém křesle. Určitě si pak bude zase stěžovat na bolest za hlavou.
Pořádně si zívnu.
"Belle znáš tu věc, které se říká světlo? Tak jdi k ní a zapni ji."
Jak jsem řekla tak udělal a místností se rozlije příjemné světlo. Na levé straně místnosti jsou dveře kam zmizel Felix. Na pravé straně místnosti jsou samé skřínky s různýma věcma. Uprostřed místnosti je přesně na proti dveřím konfereční stolek obklopen po levé straně křeslem do kterého právě usedl Bell a po pravé straně menší pohovka. Za konferečním stolem je velký gauč posetý poštáři na kterém sedím. Na mnou je velké okno, které je teď zataženo závěsy. Celá místnost je sladěná do černé, červené, modré, fialové a žluté barvy.
Pak začnu mluvit i přes překvapení v Bellově obličeji přátelsky a mile.
"Čekala jsem vás o trochu déle, ale to nevadí."
Usměji se a zahýbu svýma vlčíma ušima na hlavě.
"Takže teď tedy k tématu. Protože ste opačného pohlavý a budete mít jeden pokoj, je jasné, že vás nemůžeme dát na divčí ani chlapeckou kolej. Takže to uděláme takhle. Je tu ještě jedna kolej. Není na ní moc lidí. Je spíše pro školskou radu. A výpomocné učitele. Takže vás dáme tam. Pokoje jsou tam stejné, jako všude akorád tahle kolej má jednu svoji výhodu. Je možnost se v ní naložit do společenských horkých pramenů."
Usměji se a postavím se. Protáhnu se celým tělem i vlčím ocáskem, kterým zahoupu ve vzduchu.
"A jelikož jsem teď už vzhůru tak vás tam doprovodím a dám vám klíčky na místě . Souhlasíte?"
Přejdu blíže k nim a zadívám se na ně svýma červenýma očima, které prozrazují, že jsem na vás milá jenom, protože jsem si vás sem pozvala. V očích mi je vidět chlad. Když stojím skoro u vás můžete si i všimnout katany co mám u pasu.

Strašlivá pravda
Chvíli sleduji co s děje, a když se ten takzvaný Fil dost vynadíval na naše kartičky, a ten druhý potvrdil, že jsme tu dobře viditelně se mi ulevilo, i když bych tohle nedorozumění raději vyřídil s Bellem.
Co mě ale překvapí je, že najednou, ten přívětivější kluk zavolá na nějakou Calii do vedlejší místnosti, to mě dokonale vykolejilo.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec mi došlo, že stejně nemám na vybranou, jako vždycky, ale aspoň využiju šance a popojdu o kousek blíž k dívce která má být moje spolubydlící.
Ahoj, já jsem Kisame Intens, a ty?
Zašeptám, ale když mě Fill sjede naštvaným pohledem radši, vykročím do místnosti.
Po pár vteřinách už stojíme v příjemně osvětlené místnosti, naproti nám je na gauči usazena další dívka, né o mnoho starší než já, která se na nás né příliš příjemně usmívá, ale nejspíš se velice snaží.
Když si nás podle mého názoru, dostatečně prohlédne, zívne a řekne něco ve smyslu, že nás čekala trochu déle, a to co se stalo, není omyl, že opravdu budeme umístěni do pokoje společně, a dokonce na úplně jiné koleji než ostatní, přičemž z naší koleje máme pří přístup do společných horkých pramenů.
Vyděšeně na ni pár sekund hledím, abych se ujistil, že to není pokus o nejapný žertík, nejspíš kanadského původu. Bohužel se neděje nic jiného než že vstane potáhne si své velice vyvinuté tělo, a s úsměvem, kterým by nejspíš dokázala získat srdce poloviny mužů ve škole nám dále oznámí, že díky tomu že je vzhůru nás doprovodí do našeho pokoje, kde nám prý předá klíčky.
Když k nám přijde o kousek blíž, všimnu si na ní jedné velice pozoruhodné věci, a sice že má u boku, velice precizně propracovanou katanu, což mě dost překvapí vzhledem k tomu, že jsem u nikoho tady zatím žádnou zbraň neviděl.
tohle je opravdu zvláštní místo, učitelé s křídly, ochranka či co s vlčím ocasem a katanou, co bude dál?
Na sucho polknu, a vyrazím za dívkou.

V autobuse... Il

Sedím v autobuse, příruční tašku si tisknu k tělu a přemýšlím o tom, jestli se tady smí kouřit nebo ne. Dala bych si jednu. Hezky na nervíky.
Když v tom uslyšim povědomej hlas. Otočím hlavu a div nesbírám oči po zemi.
"Il!" vylítnu ze sedačky, tašku nechám taškou a skočím jí hyperaktivně kolem krku. "No nazdar! Hej, Tebe bych tu nečekala, zvíře…" Znovu se posadím a poklepu na místo vedle mě.
"Ber místo, dokud je, víš jak jsem žádaná.." zasměju se ironicky a tašku si hodim pod nohy, aby nezabírala zbytečný místo.
Udělám si pohodlí, protáhnu se a pak si Il prohlídnu. Chvíli přemýšlím, skoro slyšim, jak mi v hlavě rotujou kolečka a jak to drhne.... A pak mi to docvakne. Už vim, co jsem chtěla!
"Jó! Počkej, ty ses vlastně ptala, co tu dělám, že jo? Aktuálně sedim a překonávám chuť si zapálit cigaretku. Nechci udělat špatný dojem hned na začátku, chápeš, ne?" Přelétnu pohledem po tašce a pak mě cosi šťouchne do žeber. Zrovna se natahuju, že jí ťafnu jednu pěknou velkou po rameni, ale pak se pod mym loktem něco zavrtí a mě opět cvakne v hlavě. Jasně.. Vocas. Ta věc se fakt nedá kontrolovat…
"Jinak…" načnu a rozhlídnu se kolem, "koukám pěkně divný lidi co?" Celý tohle kolečko pohledem po patře autobusu zakončím u Il a sundám si mikinu. Musim se jí pochlubit. O takovouhle novinku se prostě musim podělit, i kdyby se mi tady na místě podělala a utekla. Bejt nestvůra může bejt ještě dost dobrá prdel, co?
Radostně zatřepotám křidélky a poukážu i na ocas. "Čum, co mi narostlo!" Vlastně nevim, proč se směju. Nejradši bych je utrhla… Bolí mě z nich záda. Ale potom by bolelo ještě mnohem víc.
"To byl ráno takovej haluz! Jsem myslela, že skočim z vokna, když jsem to viděla. Teda, samozřejmě, nejdřív jsem si z toho dělala strašnou prdel, hahaha, ale když to viděl i můj bratr a já zjistila, že to nejsou jenom halušky, tak mi rychle sklaplo…" rozpovídám se a pak hned zalapám po dechu a nakrčím obočí.
"A proč jseš tu vlastně Ty?"

Doufám, že toho zeleookého kočičáka nebudu moc potkávat. Leze mi na nervy už jen tím, jak se kouká. Za to Bell, ač vypadá jako provokace na nožičkách, což jsem už říkala, vypadá v pohodě. Neříkám, že bezpečně, ale rozhodně ho už teď mám raději, než kočičáka. Zadívám se směrem, kde by měla být třetí oslovená osoba a lehce přimhouřím oči, abych ve tmě lépe viděla. Lehce polekaně sebou trhnu, když se vedle mě ozve kluk, který se představí jako Kisame.. Můj spolubydlící.
,,Ao Kim.." Špitnu směrem k němu. Modrá Kim.. Hrozné příjmení. Ale s tím nic moc nenadělám.
Místnost zalije příjemné světlo, nemusím si před ním ani zakrývat oči. Zadívám se na bělovlasou dívku, která i bez uší a ocasu, kterých si hned všimnu připomíná vlka.
,,Omlouvám se, že jsme tě vzbudili." Omluvím se, ale neusměju se. Už teď jí na očích vidím, že není tak milá, jak se tváří. Na tuhle partičku si budu dávat hodně velký pozor. Nevypadá vůbec přívětivě. Typla bych, že to bude taková ta horda lidí, co dělá ostatním problémy, jenom protože může. A jsou v ní ty největší.. S prominutím kurvy. Né doslovně, ale chápete, jak to myslím.
Takže nejenom že mám pokoj s klukem, ale budu mít i úplně jinou ubytovnu? Do číče. No, netvářím se překvapeně, tvářím se pořád stejně. Neutrálně. Mohla bych se snažit působit mile, ale pochybuji, že mi to k něčemu bude. Ale nesnažím se být nepříjemná, protože moje specialita je dělat si problémy i tam kde nechci.
,,Jasně, díky." Řeknu a kývnu na paní vlkovou hlavou a spolu s Kisamem se za ní vydáme.

Doprovod na kolej.

"Není za co se omlouvat. Popravdě mě vzbudil Felix. Mluví nahlas, jako když lenochod chrápe." odpovím na jejich omluvu.
Zívnu si a vyjdu ven na chodbu.
Vypadáto, že tohle ráno bude živější než obvykle. Můj vlčí ocásek za mnou krásně vlaje. Někteří studenti na škole svoje další končetiny schovávají, jako například Bell. Ale mě evidentně vůbec nevadí. Nestydím se za ně na veřejnosti. Zastavím se u schodiště dolů a podivám se za sebe na ty dva nováčky.
"Doufám, že spolu budete vycházet na pokoji a nezabijete se tam hned první den, nebo ho nevyhodíš ven za dveře a nezamkneš za ním."
Druhou větu směřuji k dívce.
A při té představě, že by ho opravdu vyhodila ven se zasměji.
"Ale byla by to sranda."
Prohodím a začnu sescházet schodiště. Když dojdu k hlavním dveřím nikdo tam není.
Myslela jsem, že tu bude alspoň Enabell kopírovat ty svoje papíry.
Z myšlenek mě vytrhne hlas, který jde zezadu.
"Myslím, že se kvám přidám. Alspoň můžeme dořešit tu jídelnu Calii."
Otočím se pohledem dozadu až za nováčky a uvidím Bella.
Aaaa tu jídelnu ať mi už ani nepřipomíná. Měla jsem sto chutí ho za to zabít.
"Fajn jen klidně pojď, ale nevymlouvej se na tu jídelnu. Stím, že jsi chtěl jahodovou zmrzlinu a dali ti místo toho citrovonou to nemá co dělat. Důvod, že chodíš skoro všude se mnou je 1. že jsi moje pravá ruka a za 2. že máš pro mě slabost."
Odvětím mu přátelsky. Na chvilku jsem uplně změnila auru. Není to ta chladná, ale naprosto přátelská milá aura. Po chvilce se, ale zase změní na tu chladnou.
"Jo máš pravdu to přiznávám."
Odpoví a ďábelsky se zase usměje a dojde až ke mě.
Vyjdu tedy ven ze dveří. Bell se otočí na nováčky.
"Calie je chladnokrevná, ale když se jí zalíbíte můžete být i přáteli. Přátelská je jenom na svůj kolektiv."
Usměje se napůl zase tak provokativně.
"Pohni princátko. Zdržuješ nás."
Zavolám za sebe. Bell mě doběhne a jde vedle mě.

Cesta je velmi pohodlná a krásně osvetlená. Je tu ticho a klid.
"Za chvilku tam už budeme. Na stejné koleji, kde těd budete vy dva bydlet bydlí i moje sestra. Takže kdybyste něco potřebovali, najdete ji v pokoji číslo 108. A jak se vlastně jmenujete?"
Navážu rozhovor s nováčky.
Tihle dva, vypadají docela v pohodě. Možná, že se mi časem začnou i líbit. Někteří nováčci jsou tak hrozní, že v nejlepším hned pvní den vysejí za spodní prádlo z okna školy. Což je Felixova specialita.

Po chvilce stojíme před velkou kolejí. Z venku nevypadá ani moc tak krásně, jako hlavní školní budova z které sme vyšli, ale jen co hned vstoupíme dovnitř ukáže se přepych, jak něco. Štráduji si to hned nahoru po schodech a Bell jde pořád vedle mě. Když dorazím do druhého patra jdu chodbou doleva. Zastavím se až před dveřmi, které mají číslo 128.
"Tak tohle je váš pokoj."
Řeknu a z kapsy vyndám dvoje klíče. Jedny podám klukovi a ty druhé holce.
"Každý pokoj má i svoji osobní koupelnu. Ale jestli budete chtít do společných koupelí tak ty jsou v přízemí."
Řeknu a chystám se už jít zpátky. Pořádně si zívnu a pak ještě dodám.
"A nedělejte problémy. Nerada bych vás musela zpacifikovat hned první den. Ste docela zajímavý. Líbíte se mi. Pokud se nezměníte a nebudete dělat neplechu. Mohli by ste být i dalšími přáteli disciplinární komise."
Otočím se na ně se zářivým usměvem. Aura se mi totálně změnila na přátelskou a Bell se vedle mě usmívá, jako sluníčko. Asi to tušil od začátku. Vždyť on byl poslední kdo se odvážil zaklepat na moje dveře. Kdokoliv, kdo to už jen dokáže, mě nějak zaujme. A po čase se jako on může stát přítelem. I když on by asi rád více.
"A jediný na koho to neplatí je Felix. Tomu problémy klidně dělejte. Alspoň ho nemusím pořád trestat za zničení vašich pokojů já."
Otočím se a rozejdu se dolů zpátky do našeho 'klubu'.

Pokoj
Když vycházíme z pokoje, značně se mi uleví, nejspíš je to tím že vím, na čem jsem.
Možná to tady nebude taková hrůza, a jestli tahle holka má udržovat pořádek na škole, tak chci vidět zbytek učitelsko-výchovného zboru.
Usměji se, mé myšlenky se stále točí okolo velkého množství přitažlivých dívek na škole, a téměř stejně atraktivních učitelek.
Najednou mé velice konkrétní myšlenky přeruší Caliina poznámka o tom že spolu máme dobře vycházet, hned první den se nezabít, a také že mě Kim nemá upírat právo setrvávat v pokoji tím, že ho zamkne, a nechá klíč v zámku.
O můj bože, ona jí snad chce ještě radit, jak mi může, znepříjemni život.
Jen nervózně polku, doufajíc že se snad něco takového nestane a pokračují v chůzi.
Po pár minutách klidné, a hlavně tiché chůze za sebou uslyším kroky, chci se otočit, když tu náhle na Calii zavolá nějaký kluk, nejspíš její přítel, ale podle rozhovoru který mezi nimi následuje, je skoro jasné, že jí vyhovuje to, že jsou přátelé, ale on by chtěl něco víc.
No jo jako téměř ve všech vztazích, holky si z nás prostě dělají pokusné králíky, a testují, co vydržíme.
Zavrtím hlavou, abych dostal tyhle myšlenky ven, z ničeho nic ale Caliia promluví, sice nám jenom říká, kde jsou naše pokoje, že blízko je ubytovaná její sestra, a také se nás zeptá na jména.
Bohužel, právě ta poslední otázka ve mně vyvolá neklid, nevím proč, ale nedokážu to změnit.
Nakonec se ale donutím jednat, možná je to protože jí chci dokázat, že né každého vyděsí, což se jí ale v mém případě tedy povedlo, bohužel.
Zrychlím krok, abych se dostal na její úroveň, a podívám se jí do očí.
J… Jmenuji se Kisame Intens rád vás poznávám.
Trochu zakoktám, ale snad si ničeho nevšimla.
Nakonec se dostaneme k pokojům, u jednoho se zastavíme, a Caliia nám řekne, že to je on, z kapsy vytáhne dva klíče, přičemž mě dá jeden a Kim také.
Když už otevírám dveře dodá pár informací, jako že každý pokoj má koupelnu, ale prý smíme využívat i společné koupele v přízemí.
Ta tu chlebárnu snad nezavře, ještě chvíli a praskne mi palice.
Konečně za námi zavřu dveře, jsme samy v pokoji, s úsměvem přejdu k jedné z postelí a hodím na ni svoje věci.
Poté se obrátím Na Kim, nepříjemně se začnu potit, už je to doba co jsem byl sám s holkou v jednom pokoji, no co snad nehoří, jenom ať to není nějaká nymfomanka, to by byl průser,no, i když taky by to nebylo marné.
Hm, no tak ahoj no, já jsem Kisame, ale všichni mi říkají Kas. Nejspíš spolu budeme bydlet, takže co by jsi řekla na to kdybychom si tykaly?
Kurva, kurva, kurva, co se to se mnou do prdele děje, nikdy jsem neměl problémy mluvit s holkama, a teď když jsem s jednou kurevsky krásnou uvíznul na pokoji tak je jediné na co se vzmůžu, Ahoj já jsem tvůj nový spolubydlící Kisame, to si snad ze sebe dělám kozi nebo co.
Celý zrudnu studem, chvíli jen roztřeseně mrkám, potom ale sesbírám zbytky sebekontroly, zvednu se z postele, z tašky vyndám ručník, a rychlou chůzí se vydám do koupelny kde mám v plánu si dát ledovou sprchu.

Škola… Bude to stejné peklo jako vždycky?

Snažím se spát, i když to úplně nejlépe nejde. Nejsem zvyklá jezdit autobusem, vždyť sem v tom nikdy ani nebyla, vždycky sem měla auto.. nebo letadlo. Tohle je něco na co nejsem zvyklá a nevím nevím jestli si zvyknu. Doufám, že takovou cestu už nikdy nezažiju. Nezdá se mi, že bych se do autobusů nějak zamilovala. Asi jsem moc zhýčkaná.

Nakonec na krátkou chvíli usínám, v nějakém tunelu. Není to na nijak dlouho, brzy zastavujeme. Rozhlédnu se kolem, kde jsme zastavili, trochu mě udiví honosné prostředí budovy a brány. Trochu se oklepu a trochu se protáhnu. Nezvyk je, že se mi protahují i křidélka. Vážně to je nezvyklé a hlavně trochu děsivé, pořád mi to připomíná, že to není sen, že je to prostě realita a řekněme trochu krutá.

Jakmile zaslechnu zvuk řidičova hlasu z reproduktoru, jen nerada se zvedám. Popravdě mám trochu strach. Přesto se zvednu a posbírám své věci. Nikam se necpu určitě mi nic tak důležitého zase neuteče. To že začne řidič ječet se mi ani za nic nelíbí, jsem z toho nervózní. Nemám ráda, když někdo křičí. Rychle skloním trochu zahanbeně hlavu a Přitisknu si k sobě tašky. Nechci se tu moc zdržovat, přesto čekám až budu moct jít. Hned jak nastane tahle možnost potichu vyjdu ven a dobře se rozhlédnu. Nechci se tu ztratit, takže jakmile uvidím skupinu ostatních studentů jak jdou branou okamžitě se vydám za nimi.

Po tmě toho zase tolik nevidím, proto často opackávám o vlastní nohy. Je to u mě dost normální, raději ani netančím. Kdo ví jak by to dopadlo. To už slyším učitelku jak mluví, musím se trochu procpat do předu. S křídlama to moc dobře nejde, bohužel nedá se ale nic dělat. Samozřejmě se všem pokorně omlouvám, vždyť by to byla neslušnost do někoho vrazit, kdybych to neudělala.

Zaposlouchám se do hlasu profesorky a koukám na ní v naprosté tichosti. Nakonec dojdu na řadu i já, a když jí předám pass a dostanu svojí obálku, potichu poděkuju a stáhnu se stranou. První překontroluju co vlastně v obálce je a pak vytáhnu mapku. Já a můj orientační smysl. Tedy spíše nesmysl. Podívám se kolem a nakonec snad vyrazím správnou cestou do svého pokoje. Pořádně ani nevím jestli jsem dobře dokud nedorazím ke dveřím kam bych asi měla zajít.

Nepřemýšlím nad tím, že musím za pár hodin zase vstávat. Vím, že tak jako tak musím vstát, takže to neřeším. Nastavím si budík na mobilu, taková nová prkotinka, novinka z trhu. Nijak takovým věcem moc nevěnuju pozornost, dostala jsem je od rodičů, kteří na mě stejně nikdy neměli čas. Vlastně jediná věc, které si nesmírně vážím je velký plyšoví medvídek, kterého jsem dostala jako malá. A teď ho mám sebou, stejně jako oblíbený polštář.

Mobil pokládám na noční stolek, pokoj ani moc neprohlížím jen se převléknu do noční košilky a zapadnu do postele. Není to nijak pohodlné, křídla zavazí a na břiše se mi moc dobře neleží. Co se dá ale dělat. Nakonec ale stejně brzy usínám, jsem unavená a ta postel je docela pohodlná.

Uznávám, že vyhodit Kisameho z pokoje a zamknout za ním, třeba kdyby zrovna vylezl z koupelny, by byla sranda. Pobaveně se zašklebím a hodím po Kisamem pohled typu ''jsem schopná tu udělat''
,,Pokusím se." Odpovím jen paní vlčici.. Sakra, ani neví, proč jí tak říkám! Asi bych to neudělala, takový mrcha zase nejsem, ale člověk nikdy neví, co se může stát.
Bell se k nám po chvilce přidá. Bylo to jen moje tušení, že má pro paní vlkovou nějakou tu slabost, ale ta mi to vzápětí potvrdila svými slovy. Bylo zvláštní, jak se jí měnila aura. Když mluvila s Bellem byla přátelská, ale pak to bylo, jako by se potopil Titanic. Ledová.
Cestou na kolej se nás zeptá na jméno. Počkám, až se představí Kisame.
,,Ao Kim." Představím se. Pardón, že nejsem moc výřečný typ.. Teda jsem, ale jak s kým a jak kdy.

Za chvilku stojíme před onou kolejí. Z venku vypadá normálně, ale zevnitř to je.. Uh! Mě sice brada nespadne, jenom se zvědavě rozhlížím, ale musím uznat, že to je jako by tuhle kolej dělali mojí rodiče. Nechci říct nevkusné, jenom že tu bylo utraceni více peněz, než by snad bylo potřeba. Né, že by mě to vadilo.
Dojdeme k pokoji 128 kde nám dá Calie.. Uf, já jí nazvala jménem.. Klíče.
Už se otočí, že bude odcházet, když dodá něco co.. Se mi celkem zalíbí. Být ''dalšími přáteli disciplinární komise'' jak řekla Calie má určité své výhody. Ne, nebudu jí podlézat, ale rozhodně by se mi to líbilo. Protože i ona teď vypadá v pohodě, když její aura není jako ledový oceán. Ze srandy se lehce pokloním a pousměji.
,,Rozkaz madam.." Pronesu jen tak v žertu a lehce se zašklebím, když se zmíní o felixovi.
,,Tohle bych si neodpustila ani tak.." Řeknu spíše jen tak mimoděk a raději se na to hned nevinně uculím. Nakonec se rozejde pryč.

Kisame vypadá poněkud nervózně. Jako všichni kluci v pubertě, co mají být chvilku sami s holkou, kterou ani pořádně neznají. Mám tendenci se zasmát, ale zachovám si neutrální tvář a jenom kývnu a on se hned na to vypaří do koupelny. S úsměvem protočím oči. Doufám, že nebude takový furt. Hodím si věci na postel a začnu si je vybalovat. Proč mám tolik věcí?! Jo už vím, jsem holka.. Je to vtipné, kluci mají vždycky jen batoh a holky batoh, kabelku a cestovku. Tedy, většinou. A to ještě úplně narvané a stěžují si, že si půlku věcí nechali doma.

Když Kisame vyleze z koupelny ukážu mu na postel. ,,Sedni si.." řeknu mu jenom ale jsem ten typ, kterému se říkat ne nevyplácí. Takže počkám až si sedne a dojdu k němu.
,,Co jsi dělal? Budeš tam mít jizvu.." Zmíním se o jeho natrženém obočí.
,,Počkej chvilku.." Odejdu ke svému nočnímu stolku a vezmu kus vaty a desinfekci. Snad si nemyslíte, že jsem zapomněla svojí taštičku první pomoci doma. Znova k němu příjdu a sehnu se k němu.
,,Buď té lásky a necukni sebou.. Desinfekce v oku není moc příjemná.." Řeknu a opatrně mu vatou s desinfekcí ránu ošetřím a dám mu na ní náplast.

Celý zmatený stojím v koupelně, zády opřený o dveře, a hledím do prázdna.
Po chvíli se seberu, svléknu si černé tričko, a seprané džínsy, zvolna dojdu k umyvadlu, kde pustím vlažnou vodu, kteroužto si chrstnu do obličeje.
Několikrát tento proces zopakuji, než jsem schopný se na sebe aspoň podívat do zrcadla.
Vidím sedmnáctiletého kluka, který je vystrašený jenom z toho faktu, že je s ním na pokoji holka.
Do kolen mě nedostalo, že mám křídla a ocas, ani to že musím ze dne na den změnit školu, ale totálně mě odrovná jeden pohled do očí holky?
Tak to teda ne, já nejsem žádná slečinka. Zamrčím se na svůj odraz v zrcadle. Ne takhle to kurva nenechám.
Už klidně se nadechnu a vydechnu, začnu rozepínat opasek, který držel má křídla přitažená k tělu od včerejšího rána.
Je mi trochu divné že to nebolelo, přeci jen, cestou autobusem jsem na nich ležel, vlastně ráno to trochu bolelo, ale asi po dvou nebo třech hodinách jsem nepřestal cítit úplně.
V očích se mi objeví slzy, a nikoliv slzy štěstí ale bolesti, křídla, která byla až do teď necitlivá, se probrala, a způsobují mi doslova mučivou bolest.
Opřu se o stěnu sprchového koutu, motá se mi hlava, cítím se, jako kdybych měl v zádech zaražené dva hořící ocelové hřeby, které né a né vychladnout.
Neohrabaně vlezu pod sprchu, stáhnu si i spodní prádlo a pustím ledovou vodu.
Oh bože přesně tohle jsem potřeboval.
Tiše zašeptám, a prohrábnu si vlasy, mé tělo je už přivyklé na studenou vodu, a proto si sprchu užívám.
Tak po pěti minutách vyjdu ven, kde se pořádně usuším, a pořádně si prohlédnu nové přírůstky na svém těle.
Křídla a ocas, nikdy bych si nepomyslel, že někdo může mít černá křídla a ocas, a teď pch.
Zavrtím hlavou nad takovými myšlenkami, bez přemýšlení si složím věci, kolem pasu ovážu ručník, a vejdu do pokoje.
Kurva, já zapomněl, že nejsem na pokoji sám, no do Helu ( Do Helu – do pekel)
První co mě zarazí, že se na mě Kim jenom letmo podívá, ukáže mi na postel, a rozkáže, abych se posadil.
S naprostou odevzdaností ji poslechnu, sice mě trochu překvapí, že jakmile se posadím, dojde ke mně, ale nedám to na sobě nijak znát, přesto však jsem napjatý, jako bych měl každou chvílí utéct.
Když se však zadívá na mé čelo, a zeptá se mě, co jsem dělal, uvolním se.
Ale nic, jenom jsem se lekl, jak ten šílenej řidič v autobusu řval, nic to není jenom škrábnutí.
S úsměvem si rukou přejedu přes obočí, na kterém je opravdu trochu krve.
Najednou se otočí, a dojde k jedné ze svících tašek, vytáhne, desinfekci a vatu, a znovu se vrátí ke mně.
Se slovy abych sebou necukl, se ke mně nahne a začne mi vatou stírat z čela krev, a desinfikovat mi ránu.
Trochu se napnu, ale hned se uvolním, je to docela příjemné být u někoho takhle blízko, jakmile mi na ránu přilepí náplast, kývnu hlavou.
Díky za pomoc, jsi poklad. Jestli máš zájem, tak bych tě rád pozval na snídani, no pozval je silné slovo, stejně bychom tam měli tak za hodinu být.
Takže jestli nebudeš mít námitky, jenom na sebe něco hodím, a můžeme vyrazit.
Kouzelně se usměji a stanu.
Z tašky si vyndám oblečení podobné tomu, ve kterém jsem přijel, pouze na tričku je místo Metallici, AC-DC.
S velkou nechutí udělám nožem díru v džínech i ve triku.
Jakmile se obleču, a opatrně si provlíknu ocas i křídla předpřipravenými dírami mrknu na Kim a odemknu dveře.

V autobuse

Cože? COŽE? Mai? Co tady k čertu dělá? na tuto otázku se mi po chvíli dostane odpovědi. Sednu si vedle ní, jak mě vybídne a za chvíli už se mi pod nosem vometají její malý, démonský křidélka.
"Do prdele!"uklouzne mi, když konečně skončí se svým proslovem a otázkama, které si už teď nepamatuji, a v duchu křičím Snažíš se být vtipná náhodo co? Ta svině jedna zasraná!
"Hezkej ocásek!. Jsi jako domácí zvířátko!" zakřením se na ni a opět vstanu, abych si mohla pohodlněji sundat mikinu a přitom pokračuji v rozhovoru. "Jsme trochu jako jink a jank " mávnu směrem, ke své malé napodobenině andělských křídel a pohodím hlavou, aby přes ně nezavazely vlasy. "Taky dobrý co? Už jsem myslela, že pro změnu budu chvíli žít s mámou, když jsem to viděla poprvé!" zasměji se. Už dávno jsem se naučila dělat si z pobytu mé mámi v blázinci srandu. Lepší, jak kdyby byla mrtvá.
"Když jsem nad tím tak přemýšlela, bylo by možná fajn dojít za těma doktorama, co mámu léčí a ukázat jím tenhle .... zázrak."
Opět si sednu.
"V tomhle autobuse bych čekala snad i ukřižovaného Ježíše Krista, ale tebe fakt ne."

Autobus, Il!

Docela čumim, když Il taky vytáhne křídla zpod mikiny. Z části mě to překvapí, ale na druhou stranu zase potěší. Aspoň v tomhle nejedu sama!
"Myslim, že kdyby tohle viděli doktůrci, tak by to s nima šlehlo… A Tvoje máma by oproti nim byla normální…" Při té představě se musím ďábelsky pousmát. Ta představa se mi totiž hodně líbí.
"Ale teda, jako Tvoje geny to moc nedomyslely… Ty křídla k Tobě sedí asi tak jako já a abstinence…" zakroutím hlavou a uchichtnu se. "Měli Ti dát aspoň růžky k tomu… Nebo svatozář… Abys měla po nocích co lámat…" Čekám facku. Přijde? Nepřijde? Radši zapnu obrannej mód a vyčkávám.
"Ježíše sem nepleť. Já jsem totiž slavnější než on, je jasný, že mě na tenhle trip pozvali a jeho ne… Ačkoliv teda, to, na čem v tý době jeli muselo bejt hodně silný, když chlastali skoro chcanky a říkali, že to je víno… Nebo když viděli Ježíše chodit po vodě…" Něco si pro sebe zambručím, sama nevím co a pak přemýšlivě přivřu oči. "Jestli von to třeba nebyl vodvar z durmanu.. Ale ne, to zas tak silný neni…"
V duchu se profackuju a pak rychle pokývám hlavou.
"Jo, zpátky k tadytěm… věcem.." Rozhlídnu se kolem sebe, jako kdybych se bála odposlouchávání, ale když zahlídnu králičí uši trčící nahoru, mávnu rukou a uznám, že to je stejně vlastně.. "Kdy se Ti to vobjevilo na zádech?"

Autobus- Mail

"No jo moje geny toho nedomyslely víc, na to už si začínám zvykat." zasměji se Mainu postřehu. Má pravdu. Já s mým vulgárním vyjadřováním a docela nestoudnou povahou .... možná jsem spíš padlý anděl a při té příležitosti jsem spadla asi pořádně tvrdě na hlavu.
Zkroutím ruku za záda, abych se poškrábala mezi lopatkama, ale je to obtížnější než bych čekala, protože tam ty bílý věcičky zavazí.
"Jedno je jasný, to na čem ujížděli, je tak oblblo, že do té knížky napsali docela velký bludy. Nechápu, jak tomu mohl někdo uvěřit. I když čtení je to docela poutavý. Ale na takového Sapkowského to nemá!" zašklebím se a ještě dodám "Jak mě mohlo napadnout, že tu bude Ježíš, samozřejmě, že jsi slavnější."
Mai se ale najednou vrátí k trochu "aktuálnějšímu" problému, než je svatá Bible, ukecaná.
"To já nevím. Asi přes noc. Spala jsem .... probudila jsem se a asi to tam už bylo, ale všimla jsem si toho, až když jsem se šla obléct, což bylo docela pozdě. Co ty?"

Autobus - Anděl woe

"Já jsem se ráno vzbudila a když jsem se mrkla do zrcadla, tak jsem to viděla. Jsem nejdřív myslela, že jedu na zbytkáč, že mi včera do dávky namíchali nějaký svinstvo navíc.. A i po sprše to tam furt bylo.." odpovím na její otázku a zatřepu křídly na zádech. Líbí se mi, jak jsou hezky dvojbarevný.. A potrhaný.. Přesně jako jsem uvnitř já… "Pak jsem se šla nažrat a bratr přijel domu - asi maj zas volno, nebo nevim… No a když to viděl i on a byl z toho docela na posrání, tak jsem si uvědomila, že to asi nebude drogama ani chlastem…" Dopovím, přikrčím rameny a vezmu do ruky batoh, ve kterym začnu něco hledat.
"Viděl to někdo od Tebe? Holky třeba? Spolubydly?" mumlám jednu otázku za druhou směrované k Il a přitom se hrabu v batohu. Kde to kurva je?! nadávám si v duchu a ruce se mi začínají třepat a chytám první křeče do břicha.
"By byl asi dost velkej průser, kdyby to viděli, co? Vony zrovna nemaj hubu zavřenou…" Představím si, jak by naši spolužáci reagovali, kdyby nás viděli tak, jak jsme teď. To by byl haluz.
Já chci zpátky do naší školy! A přijít tam přesně takhle…
"Nemáš třeba tucha, kam to jedem?" furt mumlám, hubu skoro vraženou mezi bordel v batohu a čmuchám po malém pytlíčku.

Opozdilec.

Autobus se s tebou rozjede kamsi pryč. Projede městem bez jediné zastávky. Docela to vypadá, jako by jsi byl VIP host. Čas běží a venku už padla tma. Autobus jede po neznámé cestě v plášti tmy do neznámého místa. Řidič tě vůbec jinak neruší ať už spíš či si dál čteš.
V tom autobus začne pomalu zpomalovat a zastaví u krajnice cesty. Kvůli černo černé tmě nejde poznat vůbec okolí, nebo proč zastavil, ale i tak je jesné, že okolo bued asi nějaká divočina. Otevřou se dveře a dovnitř k řidiči vstoupí nějaká osoba. Má na sobě velký bílí kabát a přez hlavu kapuci. Začne se s řidičem o nečem bavit a pak pohlédne dozadu na tebe. Zase se otočí k řidiči a opět diskutují. Potom se zasměje a sundá si kapuci. Je to dívka, má dlouhé fialové vlasy. Na pravé straně má na vlasech dva bílé proužky a sponku. Usměje se a vyndá z kapsy nějaké papíry která dá řidiči. Po té se zase na tebe podívá fialovýma očima. Usměje se, dá si opět kapucu na hlavu a vystoupí. Stojí u cesty do té doby, než autobus zavře dveře a zase se rozjede pryč.
Autobus jede pěkne dlouhou chvíli v klidu, když tu vjede do tunelu. Když vyjede jede další hodinu zase v klidu dokuď se nezastaví u velké honosné brány. A když překoná i tu, začnou se objevovat rozsáhlé zahrady, budovy a nakonec jedna velká u které zastaví.
"Tak vystupovat sme tu."
Řekne řidič směrem k tobě. Když vyjdeš ven z autobusu odjede kamsi pryč po levé straně. Před tebou jsou velké vstupní dveře. Budova je krásně hodně osvětlená. Ale když přejdeš k vstupním dveřím jsou - zamčené. At už se je rozhodnež jakkoliv pokusit otevřít nejde to.
Po chvilce se za tebou objeví stejná osoba, která nastoupila a zase vystoupila tenkrát kdesi v té divočině venku. Kapuci má dole a kouká na tebe. Pak, ale promluví velmi milím hlasem.
"Jelikož ste byl mezi těmi opozdilci, kteří nestihli oficiální odjezdy. Udělila jsem vám ještě jeden speciální odjezd."
Usměje se. Podle toho co řekla je jasné, že ta dívka byde mít asi hodně vysokou funkci na škole. Ale jak se sem tak rychle dostala? A může pomoct otevřít dveře?

Cesta

Při otáčení stránky se letmo podívám po autobuse.
Kolik tak lidí sem asi jelo? napadne mě.
Venku sice začíná tma, ale to se mě nějak netýká. Jelikož jsem prospal den, tak to vypadá, že se celou noc nebudu cítit ospalý.
Volnou rukou si vyndám mp4 a začnu procházet písničky. Docela mě překvapí jejich množství. Podle všeho to vypadá, že jich je kolem tisíce a z toho jich kolem patnácti patří do nového alba sestry.
Vrátím mp4 do kapsy a znovu se vrátím ke knížce.
Vypadá to, že než tam dojedem, tak ji budu mít skoro přečtenou, povzdechnu si. Každopádně doufám, že tam bude nějaké knihovna.
Otočím další stránku a soustředím se jen na čtení.

***

,,Hm?'' podívám se zvědavým pohledem směrem k řidiči, který zastavil autobus.
To tam už jsme? podívám se z okna. Bohužel kvůli tmě nic nevidím.
Vypadá to, že tam ještě nejsme, tak se mě to netýká. Chci se znovu vrátit ke knížce, ale otevřou se dveře do autobusu a někdo do něj vstoupí.
Stopař? napadne mě, ale pak tu myšlenku zavrhnu.
Když se na mě nově příchozí podívá, tak jen přimhouřím oči a opětuji pohled. Někde jsem četl, že vyhnutí očnímu kontaktu znamená náznak pokory. Takovéhle bylo jedno z pravidel na škole.

'Jakmile jednou ukážeš sebemenší slabost, tak nedosáhneš svých cílů.'

Rozhodnu se ještě chvilku sledovat ty dva, i když je očividně vidět, že to se mnou nemá nic společného.
Lehce mě překvapí, když se ukáže, že to je vlastně dívka. Na její úsměv jen přikývnu a vrátím se ke knížce.
,,Ts.''
Proč ztrácet tak skvělý čas klidu na čtení nějakou nezajímavou věcí, které se mě ani netýká? Vynadám si. Vrátím se ke knížce a jen letmo si všimnu, že dívka zase vystoupila.

***
Příjezd

To, že projedeme tunelem a venku se vše změní, mě nějak extra nezaujalo.
Autobus znovu zastaví a řidič mi ohlásí, že jsme dorazili.
,,Dobře, hnedka vystoupím.'' Řeknu a rychle se ještě podívám jestli jsem nic nezapomněl. Rychle vystoupím z autobusu, tak se trošku porozhlídnu po okolí. Po chvíli se vydám k velkým dveřím, které budou nejspíš i hlavní dveře do školy.
,,Zamčeno, jo?'' Pozvednu pravou nohu, abych ji připravil pro vykopnutí dveří.
,,Ah!'' Zarazím se. Vždy, když byla nějaká učebna zamknutá, tak se to řešilo vykopnutím. Takhle jsem to řešil i v bytě. Ale tady by asi nebylo dobrý se takhle zachovat. Položím nohu na zem a porozhlídnu se po okolí. Podle všeho to vypadá, že tady opravdu nikdo není.
Opřu se zády o dveře, ale hnedka potom přijde ta žena, kterou jsem viděl v autobuse.
Zvednu pravé obočí s myšlenkou, že s námi nejela, tak co tady dělá?
,,Za to se teda omlouvám.'' řeknu, i když to nemyslím nějak vážně. Odstoupím ode dveří.
Jsem Kirishima Akita, třeťák ze Skeletonské univerzity.'' S nečitelným výrazem si ji prohlédnu.
Mezitím se mi v hlavě rojí spousta otázek, ale v současné chvíli by mě zajímalo kdo to je.
Udělila speciální odjezd? Vystoupila daleko odsud, jak se sem dostala? Její postavení musí být velmi vysoké. Její část těla, která je navíc bude asi nějak speciální.
,,Řek bych, že to už stejnak víte. Každopádně vám děkuji za přijetí.''
Nějaká zástupkyně? Možná nohy navíc? Ne, to bude něco jinýho.
Trošku se zamračím a znovu si ji celou prohlédnu.
To by mohlo být jen jedno.
,,Můžu mít otázku?'' optám se a podívám se ji do očí ,,Vy jste ředitelka a máte křídla, že?''

Pokud se trefím, tak jen pronesu; ,,Heh...'' a vyslechnu si, co po mě chce.
Pokud se netrefím, tak jen pronesu; ,,Heh, aha...'' vyslechnu si, co po mě chce.

U dveří

Já a ředitelka? To snad né, i když dělám fůru věcí místo ní.... jo možná by jsem se mohla vydávat za ředitelku. Hihi.
Usměji se a mávnu rukou.
"Ale kdepak já nejsem ředitelka. Na to jsem zatím až moc mladá."
Lehce se zasměji.
" Jmenuji se Violet Delight a jsem Nadřízená školní rady. Dělám všechnu práci kolem školy, kromě udržování pořádku. Takže bych se mohla klidně i považovat za ředitelku školy, ale raději opravdu ne."
Opět se lehce zasměji.
"A pokud se jedná o otázku zda mám křídla tak ano mám."
Na důkaz toho si sundám svůj bílí kabát a vezmu si ho do rokou. Svá velká bílá křídla, která byla doteď složená u zad pročechrám trochu ve vzduchu. Stačí snima párkrát mávnout a nechat je klesnout do jejich přirozené polohy.
Ještě , že jsem jediná kromě učitelů, která má plně dorostlá křídla. jinak bych tyhle dlouhé cesty od školy nezvládala.
Usměji se a přejdu blíže ke dveřím.
"Tak tedy Akito. Máš poslední možnost si rozmyslet zda zůstat, nebo odejít."
Řeknu a vyndám si z kapsy u kabátu svazek klíčů.

Autobus
"Tvůj brácha z toho měl asi pěknej šok co?" zasměji se nahlas a potom pokračuji, aniž bych čekala na odpověď.
"Ne holky to neviděli, ale možná si toho všiml jeden na mol ožralej student z vyšší třídy. Řekl mi andílku a potom mlel cosi o jeho posteli. No dopadlo to tak .... řekněme že si nějakou dobu nezašuká..." usměji se jako pravý andílek, až se divím že se mi nad hlavou nerozsvítí svatozář a pokračuju. "No holky vážně držet hubu moc neumí, ale mají jednu neocenitelnou vlastnost jako spolubydlící. Jsou pořád v trapu."
Chvíli mlčím jako bych přemýšlela a potom pokračuji.
"Jsme zvědavá jak rychle mě táta dojede přizabít za to že jsem bez jeho svolení jela někam do cizí školy. Snad dlouho, protože jedeme už nějakou chvilku a ten řidič nevypadá že by měl v úmyslu zaparkovat každou chvíli. Jinak ale vážně nevím kam míříme."

Ve škole

Když ukážu svá křídla, vůbec mě nijak nevadí jeho reakce na ně. Jsem na to zvyklá. Spusta studentů zde je schovává jenom já se svojí sestrou je hrdě nosíme bez obav. Jenom když jdu ven dám si přez ně svůj bílí kabát.
"To nevadí. Jsem na takové reakce zvyklá. A zažila jsem ještě horší. "
Odpovím a usměji se.
Překvapeně zamrkám, když pozoruje nebe a koutkem oka se na něj taky podívám.
Na co tam kouká?
Pak se podívám zpátky na něj.
"No máme tu dvě knihovny. Jednu velkou a ta je určena všem a druhou. Ta je o moc větší, ale je určená školní radě a učitelům, ale není problém se tam dostat. Když tam budeš chtít stačí se zastavit za mnou do místnosti školní rady a já ti tam zařídím propustku."
Vlídně se usměji. Přejdu ke dveřím, odemknu je a otevřu.
Dneka bude ještě hodně opozdilců. Už jen podle toho počtu papírů.
Vejdu dovnitř.
Uvnitř velké místnosti je něco jako recepce. Přejdu k ní, obejdu jí a začnu se tam přehrabovat v papírech.
No kde to sakra je? Je tu zas bordel, jako kdyby tu byla....Enabel!! Určite si šla zase kopírovat nějaké papíry a udělala tu zase bordel.
Konečně najdu věc co hledám.
"Mám to!"
Vítězně zvolám a vyndám z té hromady papírů střední bílou obálku. Zářivě se usmívám. Pak se podívám na Akita a promluvím kněmu.
"Můžeš mi dát prosím ten tvůj pass? Já si ho tu zařadím a místo něho ti dam tuhle obálku."
Zamávám s obálkou.
"Je v ní všechno. Podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo tvého pokoje + klíčky. Cestou na kolej se nemůžeš ztratit je osvětlená. A ráno kolem 9 což je za 2 a půl hodiny se dostav do velkého sálu tady ve škole. Mapku do něj máš taky v obálce. A pokud si budeš chtít pořídit někdy v budoucnu tu propustku tak místnost školní rady je ve třetím patře tady na konci chodby."
Řeknu vezmu si tedy od něj pass a dám mu obálku.
"Přeji tedy hezký zbytek času než se uvidíme zase ve velkém sálu. Mám ještě práci s několika opozdilcema."
Usměji se počkám až vyjde ven a zavřu za ním velké školní dveře.
Zamávám mu ještě a parkrát máchnu svými křídly a prudce se vznesu nahoru do tmy. Zmizím z dohledu.
Tak a těd vzhůru za tím dalším opozdilcem.

Autobus

V hlavě si tak nějak vybavím obraz nějakýho kluka na mol, jak mu Il dává do rozkroku a musím si s ní hypoteticky plácnout. Mě se to třeba nikdy nepovedlo!
Poslouchám dál moji sousedku na vedlejším sedadle a hrabu se v černém batohu.
"Tak to doufám, že Tě nezabije, s kym bych tu potom byla?!" zamumlám. "Já mám štěstí. Bratr ví, že jsem tady. A ví důvod. A před rodičema to nějak zaonačí… Snad…"
Odstrčím ze dva batohu krabičku s cigaretama a pak se na ní podívám. "Víš jak.. Co by rodiče pro moje vzdělání neudělali…" Zašklebím se, znovu se zahledím do batohu a s radostným výrazem ve tváři vylovím malý průhledný pytlík.
"A u Tebe to bude taky tak. Jak často se stane, že dostaneš stipendium na nějaký škole, která je tak velká? Protože už jenom podle těch plánků se mi zdá, že to je nějakej palác. Snad tam bude… bazén.. a výřivka!" vyjeknu nadšeně a pak se hned ztišim.
Vyndám si z peněženky kreditní kartu, pak ještě mobil, na kterém zapnu blesk, mobil si narvu do huby a kreditní kartou si prášeček vysypaný na ruce začnu srovnávat do rovný "lajny".
"Hvavně ať mě nikdo nevidí…" zachechtám se na Ilidiu.
Když dokončuju můj "mástr píc", autobus poskočí. Je to tak nečekanej pohyb, že se mi koks rozsype a mobil mi vypadne z huby.
Vyděšeně zajedu ze sedadla k zemi, batoh fláknu na místo, kde ještě před chvílí sídlila moje prdel a hledám. Nevím, jeslti chci prnví najít mobil, nebo ten rozsypanej koks. Pod sedadly před náma vidim svítit mobil a tak se pro něj natáhnu.
"Kurva, hovno vidim!" rozčiluju se poměrně nahlas, takže můžu některé okolo vzbudit a když konečně dosáhnu mobil a nasvítím před sebe, znechuceně se zašklebím. "Asi ho fakt vidim…"
Bleskem prosvítim kobereček pode mnou a popotáhnu.
"Koks… koks je mrtvý!" rozbrečím se. "Moje poslední dávka je naprosto v hajzlu.. Teda v autobusu…"
Posadím se zmoženě zpátky na svoje místo a podívám se z okýnka. "A teď ještě k tomu jedeme nějakou prdelí…" Když světlo měsíce trochu znovu prosvitne, pokrčím rameny. "Tak ne, byl to jenom tunel…"

Překvapení

"Ah, zase? Zase jsem zaspal. To už je po třetí za tenhle měsíc. To bude mýt matikář zase kecy, že nechodím na jeho hodiny. No, to už nemá cenu tam chodit na dvě poslední hodiny. Teď se du najíst a pustím si počítač. Dneska by to mohl být zas po dlouhé době v pohodě den."
Mumlám si rozespale při vylézáním z postele. Dojdu si zapnout svůj notebook a než se plně spustí, tak se jdu obléct. Nejprve si obleču tmavě fialové triko, která mám přehozené před židli. Když si ho obléknu, vydám se na cestu přes svůj pokoj, kde mám u protější zdi hozené černé kalhoty. Jdu si pro ně velmi pomalým krokem, docela bych ještě spal. Jak tak jdu cítím něco neobvyklého. Zastavím se a podívám se za sebe.
"Co to...? Kde se to tam vzalo?"
Nevěřícně se koukám za sebe na svůj nový ocas, který táhnu po zemi. Chci se rychle otočil, ale při otočce na něj omylem šlápnu.
"Au! Sakra to bolí."
Mám v tom cit? Takže je to pravý?
Sednu si na podlahu a dám si ruku do vlasů, abych se mohl nechápavě podrbat na hlavě.
"A co je tohle?"
Při drbání hlavy narazím na něco tvrdého. Vstanu ze země a vydám se k zrcadlu. Při prvním pohledu nic nevidí, ale když si rozhrnu vlasy, vidím další šílenou věc.
"Rohy? No spíš růžky.... Ale co to? Co se to děje?"
Dojdu zpátky k posteli a lehnu si na břicho.
Tohle neni sen.... Ale vždyť je to docela dobrý.
Pousměji se.
Ale nesmí se to absolutně nikdo dozvědět.
Vstanu a jdu ke skříni ze svým oblečením. Vytáhnu zimní čepici a nasadím si ji.
Tak to by bylo, ale co s tímhle?
Podívám se na ocas. Dojdu si pro kalhoty a když si je nasadím zkusím v nich nějak schovat ten ocas. Když se mi to povede dojdu k notebooku a zapnu si internet.
Hlavně se to nesmí nikdo dozvědět, stačí to jen skrývat a bude vše OK. Nebudu se tím trápit. Mě se to líbí. Teď se tím nebudu zabývat, jdu dokoukat ten díl. Chci vědět jak to pokračuje.
Koukal jsem se na ten díl a na další a na další a ještě několik dalších. Snažil jsem se na ten ocas a rohy nemyslet, doufal jsem, že až se kouknu příště, tak tam nebudou. Jak tak koukám, hodiny ubíhají, ale já čas při sledování nevnímám. Když tu někdo zaklepe na dveře od mého pokoje. A potom dovnitř vleze moje starší sestra.
"To zase čumíš na ty voloviny?"
Zeptá se.
"To je moje věc ne? A co tu děláš?"
Odpovím jí. Ona přijde blíž a sedne si vedle mě na postel.
"To je pro tebe."
A podá mi obálku.
"Bylo to ve schránce."
Dodá.
"Díky. Ale už bys mohla jít."
Když odejde rozbalím obálku a začnu číst. Po třetím přečtení, jsem se už jakž takž vzpamatoval.
"Škola? Zdarma? No to je super! Konečně od suď vypadnu!"
Když to dořeknu podívám se na hodiny.
"Ale to si musim máknout!"
Vyskočím z postele a začnu běhat po pokoji a házet si věci do batohu. Dám si tam nějaké oblečení, notebook, sluchátka a peněženku ve které mám všechny své úspory.
Na sebe si obléknu silnou mikinu, obuji si bílé tenisky a na záda si hodím batoh.
"Na tebe nesmím zapomenout."
Vezmu katanu, kterou mám vystavenou nad postelí. Tu vložím do speciálního batohu, aby lidi nevěděli, že nosím katanu. Batoh s katanou uvnitř si dám přes rameno a rychle vyběhnu z pokoje. Pokoj si ještě zamknu a klíč si vezmu sebou. Při cestě domem vběhnu do pokoje sestry a hodím jí pozvánku do té školy.
"Dej to tátovy. Přečti si to. Všechno z toho pochopíš. Já mizim, tak se měj."
Doma je totiž jen sestra. Vyběhnu z baráku a spěchám na místo odjezdu.
Doběhnu tam asi 15 minut po odjezdu toho autobusu. Nikdo tu není a žádný autobus tu nečeká.
"Možná pojede ještě něco. Počkám tu."
Po půl hodině čekání se začnu nudit a hledám způsob, jak se zabavit. Všimnu si malinkého obchůdku naproti zastávce. Rozhodnu si jít něco koupit, krámek je tak, že kdyby něco přijelo, tak si toho všimnu. V obchůdku si prohlížím věci a vybírám co si koupit.
"Tak tohle jsem ještě nečet, a na internetu to eště neni......... Takže tuhle mangu a tamhle ten balík lízátek......... Děkuji. Na shledanou."
Zaplatím a jdu si sednou zpátky na lavičku. Otevřu si mangu a začnu si číst a při tom cucám lízátko.
Po hodině a čtvrt čekání, za kterou jsem si to stihl třikrát přečíst a zbylo mi už jen poslední lízátko, přijede autobus. je to dvoupatrový stříbrný autobus a zastaví přímo u mě. Po tom se otevřou dveře. Seberu si všechny své věci a vstoupím dovnitř.

Další opozdilec.

Když vstoupíš do autobusu řidič tě vyzve ať mu dáš pas. Pak si něco ověří v papírech, vrátí ti ho a řekne ti, že můžeš nastoupit. Ale podle jeho nálady je jasné, že podstupoval kvůli tobě, jakož to opozdilcovi další cestu navíc. Autous je uplně prazdný. Řidič nečeká až si někam sedneš a rozjíždí se s autobusem pryč. Jedete sotva chvilku. Jste pár metrů od konce města, když tu se ozve bouchnutí na střeše autobusu. Jako když něco dopadlo.
Autobus zastaví a otevře dveře, ale nikdo kolem není. Najednou se z vršku vyhoupne dovnitř na schody nějaká postava v dlouhém bílém kabátě. Přejde k řidičovi a začnou o něčem mluvit. Oba dva se smějí na celé kolo. Tajemná postava si sundá kapucu, kterou měla doteď přez hlavu a nebylo jí vidět do obličeje. Je to dívka s dlouhýma fialovýma vlasama i očima. Na vlasech má tři bílé proužky. Z kapsy dá řidičovi nějaká papíry. Ten si je vezme a něco řekne. Na to se dívka hlasitě rozesměje.
"To jste se vážně lekl, že na vás spadl meteor? Ale jděte!! Zas tak hrůzostrašně, jako meteorit nevypadám. A tohle byl nejrychlejší způsob, jak vás donutit zastavit."
Promluví nahlas dívka a pak tě koutkem oka zaregistruje. Podívá se na tebe a mile se usměje a zamává ti.
"Uvidíme se u školy."
Řekne směrem k tobě. Poté vystoupí z autobusu a zastaví se na silnici kde si sundá svůj kabát a vezme si ho do rukou. Na jejích zádech jí jsou vidět bílá velká křídla. Doteď byla složená u těla, ale parkrát snima máchnula ve vzduchu. Po té je prudce rozhodila vysoko do vzduchu. Usmála se na řidiče a pak i na tebe a vzsnesla se rychle do vzduchu. Někam nad autobus do aleluja.
Autobus jede pěkne dlouhou chvíli v klidu, když tu vjede do tunelu. Když vyjede jede další hodinu zase v klidu dokuď se nezastaví u velké honosné brány. A když překoná i tu, začnou se objevovat rozsáhlé zahrady, budovy a nakonec jedna velká u které zastaví.
"Tak vystupovat sme tu."
Řekne řidič směrem k tobě. Když vyjdeš ven z autobusu odjede kamsi pryč po levé straně. Před tebou jsou velké vstupní dveře. Budova je krásně hodně osvětlená. Ale když přejdeš k vstupním dveřím jsou - zamčené. At už se je rozhodnež jakkoliv pokusit otevřít nejde to.
Po chvilce se za tebou objeví stejná osoba, která nastoupila a zase vystoupila tenkrát za městem. Na sobě má opět kabát.Kouká na tebe. Pak, ale promluví velmi milím hlasem.
"Jelikož ste byl mezi těmi opozdilci, kteří nestihli oficiální odjezdy. Udělila jsem vám ještě jeden speciální odjezd. Tak s toho važte."
Usměje se. Podle toho co řekla je jasné, že ta dívka byde mít asi hodně vysokou funkci na škole. Může pomoct otevřít dveře?

Už ve škole?

"Uvidíme jestli z toho vyjdu se zdravou kůží a křídlama..." zívnu a udiveně na MAi mrknu když se zmíní o plánku. "Kdy jsi prosím tě zrovna ty měla čas prostudovat plánky školy?" nechápavě nani kouknu ale to už má nos vraženýv ruce, kde má jako narísovanou, rovnou čáru z bílého příšku. "Když pořád zkoušíš tady ty srance?"
Autobus nadskočí a bílé potěšení se pro Mai změní spíše v bílý oblek neštěstí. Smůla. pomyslím si ale nahlas raději nic neřeknu.
"Když nemáš koks tak sleduješ okolí jo? to bych ti ho měla asi brát častěji, ale teď ticho chtěla jsem se po cestě ještě na chvíli prospat ..." na chvíli se odmlčím a se zajmem si ji prohlédnu "A pokud uvidíš draka tak prosím tě neutíkej, to máš zase halušky jako minule!" po té opět zívnu, opřu se a zavřu oči.

Usnu až za dlou, ale jakékoliv pokusi mě vzbudit, ať už okolím nebo samotnou Mai plně ignoruji. Když se probudím nějaký kretén řve do mikrofonu. To se historie opakuje? ptám se sama sebe rozespale a mám opět sto chutí jít tomu křiklounovi vrazit koleno do koulí.
"To už jsme na místě?" optám se znuděně, když mi konečně svitně a začnu se zvedat ze sedadla.
"Spala jsi taky nebo jsi brečela nad tím nebožtíkem koksem celou dobu?" otočím se na Mai.

Cesta do školy

Když vstoupím, řekne mi řidič ať mu dám pas. Šáhnu si do kapsy a vytáhnu ty papíry co byli v té obálce. Mezi těmi papíry najdu pas a dám ho řidičovi. Po tom co si něco ověří mi ho vrátí a řek ne ať si du sednout. Než si stihnu sednout autobus se rozjede. Rychle si sednu na sedadlo blíž k oknu a začnu se koukat z okna.
Co to bylo?
Začnu se rozhlížet kolem, když slyším bouchnutí na střeše autobusu. Autobus zastaví a řidič otevře dveře. Po chvil se do autobusu zhoupne postava v dlouhém kabátu. Začne mluvit s řidičem.
Kdo to je?
Chvilku se o něčem baví a smějí se. Pak si sundá kapucu a já vidím pěknou dívku s dlouhýma fialovýma vlasama i očima. Dá řidiči nějaké papíry a ještě se sním o něčem baví. Když si mě všimne, řekne mi, že se uvidíme u školy. Potom odejde z autobusu, sundá si kabát roztáhne křídla a odletí pryč.
Ona lítá? Kdo to je? Já chci taky křídla.
Po tom co se autobus znovu rozjede si vyndá z batohu notebook a sluchátka. Zapnu notebook a brouzdám po internetu.
Po tom co dojedeme na míst a řidič mi řekne, ať vystoupím, si sbalím věci a vylezu ven z autobusu. Dojdu k vstupním dveřím a snažím se je otevřít.
Nejde to. Co teď?
Po chvilce se za mnou objeví ta samé dívka, co byla v tom autobuse. Řekne mi, že pro mě udělala speciální odjezd.
"Děkuji vám."
Poděkuji.
Sakra, první den a hned mám průšvih. No jo, to bych nemohl být já.
"Kam mám teď jít?"
zeptám se jí.

U školy

"Tudy."
Řekne dívka a ukáže na zamčené vstupní dveře. Vlídně se usměje. Přejde ke dveřím, odemkne je a otevře.
Dneska bude ještě hodně opozdilců. Už jen podle toho počtu papírů.
Pomyslí si dívka a vejde dovnitř.
Uvnitř velké místnosti je něco jako recepce. Přejde k ní, obejde jí a začne se tam přehrabovat v papírech.
No kde to sakra je? Je tu zas bordel, jako kdyby tu byla....Enabel!! Určite si šla zase kopírovat nějaké papíry a udělala tu zase bordel.
Konečně najde věc co hledá.
"Mám to!"
Vítězně zvolá a vyndá z té hromady papírů střední bílou obálku. Zářivě se usmívá. Pak se podívá na tebe a promluví.
"Můžeš mi dát prosím ten tvůj pass? Já si ho tu zařadím a místo něho ti dam tuhle obálku."
Zamává s obálkou.
"Je v ní všechno. Podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo tvého pokoje + klíčky. Cestou na kolej se nemůžeš ztratit je osvětlená. A ráno kolem 9 což je za 2 a půl hodiny se dostav do velkého sálu tady ve škole. Mapku do něj máš taky v obálce."
Řekne a vezme si tedy od něj pass a ti mu obálku.
"Přeji tedy hezký zbytek času než se uvidíme zase ve velkém sálu. Mám ještě práci s několika opozdilcema."
Usměje se počká až vyjdeě ven a zavře za tebou velké školní dveře.
Zamává ti ještě a parkrát máchne svými křídly a prudce se vznese nahoru do tmy. Zmizí z dohledu.

Ve škole

Ukáže na vstupní dveře, dojde k nim a odemkne je. Potom je otevře a vejde dovnitř. Já jí následuji a když vejdeme do místnosti s recepcí jsem překvapený, jak je to tu veliké. Ta dívka si stoupne za recepci a začne se přehrabovat v nějakých papírech. Pak se jí podaří najít bílou obálku a chce po mě můj pas. Po vysvětlení co je v té obálce jí předám svůj pas a ona mi dá tu obálku.
"Děkuji za vše, zatím na viděnou."
Rozloučím se sní, po tom co se ona rozloučila se mnou. Ještě než odletí pryč mi zamává a já jen zvednu ruku na rozloučenou.
Tak a co teď?
Rozbalím obálku a hledám v ní, jak se dostat na kolej a pak do svého pokoje. Najdu pokyny a vyrazím. Po tom co se mi podaří dojít ke svému pokoji, začnu hledat klíčky.
Co když mám spolubydlícího? Musím potichu.
Potichu otevřu dveře a tiše vejdu do pokoje. Je tam úplná tma, tak se rozhodnu, že rozsvítím. Po rozsvícení zjistím, že tam nikdo není.
"Takže nikdo? To je jedno, jdu si na tu chvíli lehnout."
Dojdu k posteli a svalím se na ní.
"Budík."
Řeknu si a vyndám si z kapsy mobil, který jsem si i s nabíječkou vzal také sebou. Nastavím si buzení na půl devátou a položím ho na noční stolek vedle postele. Asi po třech minutách usnu.

"PÍP,PÍP,PÍP,.."
Začne zvonit budík.
"Né, to už musím vstávat?"
Řeknu si potichu a hrabu se ven z postele. Dojdu si opláchnout obličej a vyčistit si zuby. Pak si vezmu klíče, vyjdu z pokoje, zamknu za sebou a jdu do Velkého sálu. Chvilku jdu a najednou si uvědomím, že nevím kudy to je.
Mapku jsem nechal v pokoji. No, někoho se zeptám.
Po několika minutách a několika dotazech se tam konečně dostanu. Vejdu dovnitř a sednu si na volnou židli.
Za chvilku to určitě začne. Co se bude asi tak dít?
Přemýšlím a rozhlížím se po lidech okolo.

U školy

Při její poznámce o dracích se musim zašklebit. No, tak jsem zalarmovala třídu, že na záchodech je drak. No a co! To se hold někdy stává, když člověk trochu přebere…
"Dobrou," houknu k ní zmoženě a ztichnu, aby mohla spát.
Vytáhnu si z batohu ještě přehrávač a narvu si do uší sluchátka. Ani nekníknu a spát taky nemůžu. Jen sleduju tmu venku, tiše, ani se nehejbu. Postupně začínám cejtit, tak mě bolí hlava, jak se celá třesu.
Máš vyzkoušený, že když to bez koksu přežiješ první dvě hodiny, pak už ti dalších pár hodin nic není… Tak se drž…

Připadá mi to, jako kdyby to bylo několik dnů, než se zastaví autobus a nasranej bus-man začne řvát do mikrofonu. Sundám si sluchátka, ale řev ignoruju. Už jsem zvyklá i na hlasitější věci.
Musim vypadat fakt vtipně. Propadlý tváře, kruhy pod očima, rozklepaný celý tělo.
"Plakala, plakala…" zafňukám směrem k Il. Můj koks…
Po kreslených tvářích se mi začínají koulet dvě malé slzičky. Normálně nebrečím, ale tohle jsou soucitné slzičky.
Podívám se z okna a prohlídnu si ten zámeček.
"Hm, pěkný.." zamumlám sama pro sebe. Nejsem teď schopna ocenit krásu a velikost tadytoho komplexu. Leda kdyby mi někdo dal třeba aspoň malýho jointíka. Možná by mi to myslelo líp.
Zavřu si batoh, rozsypanej koks na zemi zakopu někam pod sedadlo a pomalu se zvednu.
"Jdeme?" přinutim se do úsměvu a lehce nakopnu Ilidiu, aby pohnula prdelí a vlezla do uličky. Nějakej humbuk s klukem naprosto ignoruju. Prostě je zase někdo moc blbej. Chudák kluk. S tím bych si asi rozuměla…
Konečně se dostaneme až ven, konečně z toho autobusovýho smradu. Trochu čerstvýho vánku fakt neuškodí.
Chňapnu Il, aby se mi mezi tadytěma zvířatama neztratila a kráčim s ní dovnitř.
"Hej, ty vole, čum kolem. Já si myslim, že sem jen tak nezapadnu. Neumim totiž zvedat malíček při pití čaje," zamumlám a ušklíbnu se. Asi to tu bude docela kapacita.
První, koho zmerčim je chlapík postávající u recepční desky. Řeknu Vám ale docela kus. A ta ženská vedle něj taky neni vůbec špatná.
Místo poslouchání tý ženský se točim kolem dokola a úchylně se směju tomu, jak je to velký. Pak od nás vybere ty stříbrný kartičky.
"Il, Il, Il!! Co říkala ta ženská? Já ji neposlouchala, nebyla dost hezká na to stát se středem mýho zájmu.." zamávám s Ivet, když ji chytim za ruku a několikrát s ní škubnu.
Vezmu obálku, neopatrně ji otevřu a koukám dovnitř. "V takovejhle obálkách mi vždycky chodil koks.. A teď nic!" Pak si ale vezmu klíčky do ruky a pak se podívám na ty další věci.
"AAAH! Il! Jsme spolu!! Na pokoji!!" zavolám a skočím ji kolem krku.

Jak to jen říct, mnoho věcí a mnoho informací na moji malou hlavičku. Náhle jsem se ocitla venku z autobusu a po pár kecech od mé drahé Mai se už motám vevnitř. Musím vážně uznat, že Mai má pravdu a já také nebudu mí trpělivost zabývat se zvedáním malíčku u pití čaje o páté.
Nastoupí před nás dva lidé, muž a žena, a začnou mluvit. Tak nějak doufám že je třeba poslouchá i Mai, takže si moc nedělám starosti s tím co říkají, což se ukáže jako chyba.
Napodobím všechny a odevzdám svoji kartičku.
"Jsme spolu na pokoji? Jaké překvapení" zasměji se a ještě jednou kouknu kolem dokola co dělají ostatní.
"Říkali něco o tom že ráno po nás budou něco chtít že?" "No asi by jsme měli jít do pokoje a musím tě zklamat, myslím že v takovýhle škole ti v obálkách nebudou posílat kokst ...."

Další cestující

A bylo tu další ráno. Jindy bývám vzhůru jako první z celé rodiny...možná ten včerejší večírek u kámoše mě tak zmohl. Alkohol, hlavně vodka, je fakt prevít. Asi kolem 7 ráno mě přišli nadšeně vzbudit moji dva mladší sourozenci. Johny a Matt. Začali mi skákat po posteli, řvali a mě nezbylo nic jiného, než vstát. "Jé, Rene, ty sis nechal přes noc čelenku s ušima? Půjč mi ji!!!" začal vřískat Matt a Johny se pak přidal. "Jaký uši?" nechápal jsem a lezl mrtvolně z postele. Kluci pořád skákali na posteli a upozorňovali na ty uši.
Šel jsem do koupelny...teda chtěl jsem tam jít...byla zamčená. Aneb seznamte se s moji 12-letou sestrou Lindou. "Lindo, pusť mě do koupelny.." bouchám na dveře, ale marně. Proto sejdu dolů do druhé koupelny. Po cestě potkám mamču s Elle v náručí (už poslední půl roční sourozenec). "To je hezké, že si s bratry hraješ už takhle ráno, ale ty tygří uši si na snídani sundej, ano?" řekla a odešla do kuchyně. O jakých uší to všichni pořád melou?
Jdu konečně do koupelny, nikým neobsazenou. Podívám se letmo do zrcadla...hm, fakt mám ňáký uši...ani nevím, kdy jsem si je nasadil. Po toaletě si myju ruce a chci si uši sundat...ale nejde to a ještě ke všemu to bolí!! Co to má jako znamenat? Přilepil mi je tam snad včera večer nějaký vtipálek vteřiňákem nebo co? K mému údivu přibude ještě jedna věc, které jsem si do teď nevšímal. Z kostrče mi asi narostl i docela dlouhý a huňatý tygrovaný ocas! A dokonce s ním můžu hýbat, jak chci! Ale na druhou stranu je to hustý, můžu se i podrpat na zádech a nic k tomu nebudu potřebovat! Tak to fakt nevím, co si o tom mám myslet. Buď ještě sním, nebo jsem ještě pod vlivem alkoholu nebo mě po cestě domů přepadl nějaký psychopatický vědec a přioperoval mi uši a ocas v podobě tygra.
Vyjdu ven z koupelny a jdu rovnou do kuchyně, kde už sedí všechna dětska, i ta drzá puberťačka Linda, která při pohledu na mě dostala záchvat smíchu. "Neříkala jsem ti, abys ty maškarády na snídani sundal?" řekla máti trochu zklamaně. Jen jsem pokrčil rameny a sedl si ke stolu, kde už byla snádaně. "No co, prý se o teď v Japonsku nosí..." nic chytřejšího mě nenapadlo.
Mimochodem dneska byl víkend a kluci měli jet s nějakým spolužákem na hokej a Linda měla jít s dalšímy puberťačky na nákupy a mamča s Elle zůstavali doma. Já jsem uklidil jídelnu i kuchyň a pak jsem šel do svého pokoje zapnout si notebook. Neuběhla ani půl hodina a máma na mě ze zdola volala, že prý mám dopis. Wtf jaký dopis? Nic neslavím a babičky a tetičky mi už, když něco potřebují, napíšou sms. Jdu tedy dolů pro ten dopis. Máma si zaťukala na čelo, že prý vypadám jak blázen s těmi uši. Dopis hned otevřu dole v předsíni a při čtení se pomalu přemisťuji do obýváku. Probudil jste se a narostli vám uši, křídla nebo ocas?...Škola v Japonsku zdarma? To jako nebudu platit ani za učebnice nebo za koleje?? Nechce se mi tomu věřit. Takže...tyhle uši a ocas jsou vážně skutečné? Jak ale o mě můžou sakra vědět?! No, rozhodně jsem tu školu chtěl zkusit, ale na druhou stranu jsem tu nechtěl nechávat mamču samotnou se všemi těmi barbary.
"Kdo ti prosimtě píše?" zeptala se mě mamča, když šla kolem mě do koupelny umýt si ruce. "Noo, vypadá to mami na stipendium. Asi si konečně všimli mé geniality," zašklebím se a podám ji ten papír, kde se nezmiňují o těch uších, ale jen o informacích o škole. Mamce se na tváří objeví úsměv. "No vidíš! Tohle je nabídka, která se neodmítá. Jsem na tebe tak pyšná! Navíc konečně máš možnost jet do toho svého Japonska! Mimochodem...víš, že za asi dvě hodiny odjíždí poblíž tvůj autobus?" už jsem mamču neposlouchal, jen jsem ji objal a šel jsem si sbalit věci!
Chjo, je mi tak hloupý nechat tady mamku samotnou...otec se vrátí až tak za týden. Ach jo...po hodině jsem měl sbaleno. Barbaři (čtěte sourozenci) byli stále kdesi venku a já seděl v obýváku s noťasem a všem svým dobrým kámošům jsem hned musel oznámit tu novinu o té škole. Samozřejmě o uších jsem se nezmiňoval.

Asi po půl hodině už jsem stál na zastávce, kam měl přijet nějaký speciální autobus. Bylo divné, že na tom místě se mnou nikdo nestál. Uši jsem měl schovaný pod kapucou a ocas šikovně smotaný pod oblečením. Byl jsem z toho docela nesvůj. Až teď mi to všechno začalo postupně docházet. To jsem nějaká chimera či co? Z přemýšlení mě vytrhl právě přijízdějící dvoupatrový stříbrný autobus! Zíral jsem na to jak na jeden ze sedmi divů světa. Chtěl jsem nastoupit, ale zastavil mě jakýsi pán a chtěl po mě průkaz. Z obálky, kterou jsem měl pro jistotu celou s sebou, jsem vyndal tu kartičku, kterou mohl ten pán chtít. A bingo! Byla to ona. Dole bylo dost narváno...to bych čekal spíš nahoře teda, ale tam bylo kupodivu jen pár dalších (podezřele vypadajícíh) cestujících. Jelikož tam byla místa až až, zabral jsem si pro sebe celou dvousedačku někde ve prostřed. Vytáhl jsem si svůj notebook a koukal na nějaký filmy a seriály.

Zaujímavé ráno

„Gin-chan, spíš?“ moja otravná sestrička bola vždy načasovaná na tú najnevhodnejšiu chvíľu v mojom živote. Vždy za mnou prišla vtedy, keď som nemal chuť rozprávať sa alebo som chcel ešte v pokoji dospať rušnú noc, ktorú som mal za sebou.
„Nie, bol som v kóme a práve si ma zachránila,“ odpovedal som na jej otázku rozospatým hlasom. Môj otrávený tón hlasu ju samozrejme, ako nikdy, neodradil a podišla ku mne. Cítil som, že stojí pri mojej posteli, to sa nedalo necítiť.
„Mama vraví, že potrebuje, aby si zašiel do obchodu čosi nakúpiť, takže by si mal vstať, ak nechceš mať problém,“ odpovedala. Jej hlas bol ten najodpornejší zvuk v mojom nudnom živote. Potichu som vydýchol.
„Fajn, a teraz by si konečne mohla vypadnúť z mojej izby, pretože sa idem prezliekať a to pre tvoje oči nič nie je,“ vypoklonkoval som ju zo svojho teritória. Keď som za ňou zavrel dvere, začul som, ako nahlas nadáva na moju adresu, čo sa nepáčilo príliš mame a tak sa tam začali hádať. Ach, nie je deň kedy by moja sestrička v puberte neukázala pravú tvár svojej povahy. Potichu som vydýchol a oprel sa o dvere. Rukou som zašmátral na stene a našiel vypínač, pomocou ktorého som rozsvietil v izbe. Mal som sto chutí ešte sa vrátiť do postele a spať ďalej. Nemal som však chuť počúvať mamine nadávky ešte aj na moju adresu. Akoby nestačilo, že sa v jednom kuse sťažuje na sestru. Aspoň mám dôvod vypadnúť z domu, keď už nič iné.
Podišiel som ku skrini s oblečením a vytiahol som si z neho čisté oblečenie a na vrch som položil svoje tenisky. S vecami som zamieril so kúpeľne, v ktorej som sa zavrel a vliezol si do vane. Premáhal som svoje oči, aby sa nezavreli pri mojom kúpeli. Nerád by som skončil ako utopený vo vani, je to potupná smrť. Aj keď neviem si predstaviť smrť, ktorá by takou nebola.
Keď som vyliezol z vane a obliekal sa, všimol som si v zrkadle čosi zvláštne. Spomedzi vlasov mi vykúkalo čosi malé a čierne. „Čože? Čo to je? To je nejaký druh vtipu, ktorý si na mňa vymyslela moja sestrička alebo čo?“ spýtal som sa prekvapene sám seba a prstom som sa jemne dotkol čohosi, čo sa podobalo na mačacie uši. Pár chvíľ po tom, ako som sa toho dotkol, zacítil som trhnutie. Je to živé. Je to na mojej hlave zjavne natrvalo! „Zaujímavé!“ naklonil som sa bližšie k zrkadlu, aby som tie veci lepšie preskúmal. Trvalo mi ešte nejakých pár minút, kým som prišiel na to, že ušami môžem hýbať aj vlastnou vôľou. „Skutočne zaujímavé.“ Konečne som sa odtrhol od zrkadla a dokončil som svoje obliekanie tým, že som si obul tenisky. Mokrú osušku som si prehodil cez hlavu. Cítil som ako na to moje uši zareagovali. Pousmial som sa. Vtom som si uvedomil, že tak budem musieť ísť aj do mesta na nákup. „Ach, tak toto bude trocha zložité,“ zložil som si uterák z hlavy a vyšiel z kúpeľne. Zamieril som dolu do kuchyne a zobral peniaze spolu so zoznamom vecí na nakúpenie a zmizol som z domu skôr, než si mama stihla všimnúť, že som bol v tej istej miestnosti ako ona.
V obchode som lietal o regálu k regálu a rýchlo do košíka hádzal všetky veci na zozname. Najhoršie to bolo pri platení. Hlavu som si zakryl kapucňou, aby si predavačka nevšimla, že mám na hlave niečo divné, dosť ťažko by sa to vysvetľovalo.
„Tu máš nákup a tu je to, čo z peňazí zostalo,“ povedal som po príchode domov a tašku s nákupom som položil na kuchynskú linku, kde ju mama začala vybaľovať. Využil som to, že je otočená chrbtom. Nechal som jej na stole len zvyšné peniaze a zamieril som si to opäť do svojej izby.

Neviem koľko hodín bolo, keď som začul zvláštny zvuk. Zdalo sa mi akoby práve niekto priniesol poštu. Ale prečo by nám práve teraz prišla pošta? Ja som si vždy myslel, že tá prichádza ráno. Zdvihol som sa z postele, na ktorej som ležal a vyšiel som von zo svojej izby.
Po skontrolovaní pošty som v rukách dral list a užasnuto naň hľadel.... bol pre mňa. „Kto a prečo by písal akurát mne?“ spýtal som sám seba potichu a zahľadel sa na pečať, ktorým bol list uzatvorený. „A ešte k tomu takýto. . .“ otvoril som list a začítal sa do toho, čo v ňom bolo napísané. Po každom prečítanom slove vo mne rástol záujem. „Znie to zaujímavo,“ skonštatoval som po prečítaní a zatváril sa zamyslene. „Aspoň myslím, že je to zaujímavé.“ Doplnil som sa potichu.
Z obálky vytiahnem zostatok vecí, ktoré boli priložené k listu a frustrovane ňou zamávam vo vzduchu. „Viac tam toho nešlo dať?!“ zvolám a pozriem sa na mapku a striebornú kartičku.
„Autobusy, to je o dôvod viac vypnúť z domu,“ poviem s úškrnom. „Mami! Idem von!“ zakričím a vypadnem z domu. Zamierim si to na autobusovú zastávku, ktorá je neďaleko domu. Keď na ňu dôjdem pozriem sa opäť na príchody autobusov. Za chvíľu by mi mal nejaký ten ísť. Usadím sa na lavičku, ktorá je prázdna a čakám.
„KDE JE TEN AUTOBUS!“ zvolám naštvane, už po asi piatich minútach meškania autobusu. Akýsi zahliadnem prichádzať k zastávke. Je celkom veľký. Poschodový. „Uau..“ skonštatujem ohúrene, keď doňho nastupujem. Predložím všetko, čo odo mňa vodič chce a zamierim si to rovno na druhé poschodie, kde sa usadím na prázdne dvoj miesto a zavriem oči. Chcem spať. Za chvíľu už o sebe ani neviem.

Gin-kun, Aeren

Autobus už delší dobu jede jenom po rovné cestě. Venku za oknem se rozléhá černo černá tma. Nic není vidět. Uvnitř autobusu je ticho a tma. Najednou autobus se zastavil před honosnou velkou bránou osvětlenou lucernami. Po té se brána začala pomalu otevírat a autobus se opět rozjel. Když už byl za bránou, začala se pomalu zavírat. Na obou stranách je vidět nekončící ohromná zahrada sem tam osvětlená zahradními lucernami. Po chvilce se začly oběvovat i budovy. Najednou autobus zastavil. Zvědavci se nakloní co nejvíce k oknu, hledíc dopředu. Naskytne se vám pohled na naprosto velkou dlouhou honosnou budovu, která je osvětlená, tak dokonale, že to příjde, jako by u ní byl den. Když už jsou všichni venku, autobus se rozjede kamsi po levé straně do tmy.
Když vejdete hlavními dveřmi do budovi a přejdete k recepci.
Za recepcí sedí žena. I když vypadá, že je recepční, není.
"Dobré ráno. Jmenuji se Enabell. Učím tu. Jelikož ste přijeli trochu dříve než se čekalo uděláme to takhle. Každý z vás mi předloží jeho pas a já mu za něj dám obálku ve které je podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo vašeho pokoje + klíčky. Cestou na kolej se nemůžete stratit je osvětlená. A ráno kolem 9 což je za 3 a půl hodiny se dostavte do velkého sálu tady ve škole. Mapku do něj máte taky v obálce."
Usměje se a začne vybírat passy a dávat vám za ně vaše obálky. Každý kdo ji dostal jde o kousek dál a hned si ji rozbalí. Když zjistíte kam máte jít rozejdete se . Pokoj máte ke svémů štěstí jenom pro sebe.

Všichni

Nastal daný čas.
Ať už jste na místě či na cestě, nebo ste zaspali. Je to tu, čas se dostavit do sálu. Ti co zaspali sebou musí pohnout. Kdo je na cestě tam dorazí v klidu a po cestě si dá ještě kafe. A kdo už je na místě, tak se poflakuje u stolu.
Velký sál je zaplněn třemi velkými, dlouhými stoly na kterých je dokonale prostřeno, ale jídlo tam zatím není. Naproti stolům je velké podium, které je odděleno větším volným prostorem. Všude pobíhají lidé a vše ještě dolaďují. Květiny sem...tady chybí sklenička a tak dále. Vedle podia je ještě jeden stůl, který je výhradně pro personál školy. Na podlaze je béžový koberec a u třech stolů, který jsou pro vás sedí už sem tam starší žáci a nahlas se mezi sebou baví.
Vše je doladěno, žáci jsou tu už všichni - snad a dveře sálu se zavřely. U stolu pro personál školy sedí velké osazenctvo. Boužel nikdo známý pro některé. Jenom snad učitelka od recepce a fialovlasá dívka. Sál ztichne. Na podium vstoupí právě Enabell. Uchopí mikrofon a začne mluvit.
"Takže tímto bych vás chtěla všechny přivítat na naší akademii a popřát vám hodně štěstí do budoucna. A než se ujme hlavní řeči naše ředitelka, předem ještě oznámím, že dneska je vyučování zrušeno, aby si nováčci mohli pořádně prohlédnou školní prostory a zítra už normálně kolem 8:15 ráno začíná vyučování. A co se týče učebnic..ty dostanete na vaší první hodině. A teď už tedy předávám slovo."
Rudovláska odejde z podia a předá mikrofon ženě, která doteď nebyla vidět u stolu. Přejde na podium a pořádně se na vás všechny podívá. Modrovlasá žena se na vás ďábelsky usměje a potom začne mluvit.
"Díky Enabell za úvod. Také bych vás tu všechny ráda přivítala jménem celého školské personálu . Nemám ráda dlouhé proslovy, neboť jsou unavující a všichni by sme tu za chvilku usnulu že? Takže to vezmu zkrátka."
Ředitelka mluvila opravdu jenom chvilku. Za tu dobu vám řekla snad vše ohledně školy, učení, prostorách, a i klubech, vybavení. Představila vám tu hrstku učitelstva co tu seděla poté členku školské rady a když chtěla představit hlavní členku disciplinární komise, která v sále právě není, zarazila se a raději to nechala být. Potom co se sváma rozloučila o dešla pryč ze sálu. Asi má moc práce.
Na podium přistoupila fialovlasá dívenka s velkýma bílíma křídlama a prohlásila, že to je vše a mužete se s chuťí pustit do jídla. Usmála se a odešla si sednou k učitelskému stolu a věnovat se také jídlu.
Na stoly se začlo nosit honosné jídlo a pití a vy se můžete s radostí pustit do jídla. Potom co se najíte máte rozchod po škole. Když všichni učitelé dojedli odešli pryč. Jediný kdo u toho stolu zůstal je ta fialovlasá dívka, která vede podle všeho školní radu. Je tedy jediný dozor, který dohlíží zatím na pozůstatek lidí co zůstali v sále. Pochvilce za ní do sálu přiběhne nějaký kluk. Který cestou v polovině sálu hodí dost slušného placáka. A ke všemu na koberci.
Můžete zůstat v sálu a navázat s někým rozhovor, nebo jít pryč či na pokoj záleží na vás. Kluby a veřejné prostranství ( klidně i bazén) je vám k službám.

Prudko som sa strhol zo spánku, keď som si uvedomil, že autobus spomaľuje. Niečo ma donútilo prudko sa postaviť, no vzápätí som si zase sadol na miesto a šúchal si miesto na hlave, kde som sa udrel. „Au, to snáď nie je možné,“ potichu zanadávam a zahľadím sa von oknom do tmy, ktorou autobus prechádza. Netuším, kde by sme sa mohli nachádzať, cez tú tmu, ktorá počas môjho spánku nastala, nie je nič vidieť.
Uvedomím si, že autobus spomaľuje. Kdesi v tme zazriem obrysy brány. Veľa z nej nevidím, pretože je celkom tma a moje oči si na to ešte celkom neprivykli. Spolu s ostatnými cestujúcimi sa dám do vystupovania z autobusu, keď nakoniec zastaví. Po vystúpení zamierim spolu s davom k hlavným dverám, pred ktorými sa nachádzame. Nenachádzam slov na to, pred čím sa nachádzam a tak som radšej ticho, čo je pri mne celkom nezvyčajné, povedal by som.
Rozhliadam sa po miestnosti, v ktorej sme sa ocitli. Je zjavné, že je to recepcia. Po rozhliadnutí pohľadom zastavím na žene, ktorá stojí za recepčným pultom. Vyzerá ako recepčná, no podľa jej nasledujúcich slov zistím, že ňou nie je. Trocha sa uškrniem. Za tri hodiny sa mám niekde dostaviť, tak to vážne neviem, či to stihnem. Rád by som si ešte ľahol spať.
Keď ku mne podíde predložím svoj pas a hneď na to dostanem obálku s kľúčom a mapkou akadémie. Aspoň myslím, že by to tam malo byť. Otvorím obálku a pozriem sa na veci, ktoré sú v nej vložené. Je toho trocha viac, ako som zaregistroval v učiteľkinom vymenovávaní. Asi som bol miestami mimo. Rozvrh som prepočul a číslo izby zjavne tiež, ale to nevadí, je to tam, tak sa s tým nebudem zaoberať. Vyberiem z obálky mapku a nájdem si na nej cestu k svojej izbe a vydám sa kamsi preč. Nestíham sa príliš rozhliadať kadiaľ kráčam, pretože sa sústredím hlavne na mapku a na to, kde zabočiť. Našťastie, ako povedala učiteľka, nedá sa stratiť sa, pretože je to osvietené, ale aj tak mám pocit, že som stratený v nejakom zvláštnom bludisku chodieb. Už ani neviem koľkokrát som zahol. Nakoniec sa ocitnem pred svojou izbou. „No hurá,“ zvolám netešene a z obálky vytiahnem kľúč. Strčím ho do zámky a otvorím dvere do izby. Je to úžasné. Hneď viem, že sa mi na tej akadémii bude páčiť.
Hodím sa na posteľ, ktorá je v izbe a privriem oči. Zaspím bez toho, aby som si to stihol uvedomiť.

Po pár hodinách sa prebudím. Teda zdá sa mi, že som spal len pár hodín. Cítim sa skutočne veľmi zvláštne. Porozhliadnem sa okolo seba po izbe a snažím sa nájsť niekde budík. Možno vedeli, že som strašne lenivý človek a preto mi do izby dali budík. „Zdá sa, že mám ešte celkom dosť času, ale aj tak by som sa mal vybrať už do tej sály, či čo to je,“ poviem si potichu sám pre seba a dám sa do vstávania. Nemusím sa prezliekať, pretože spať som šiel v tom, v čom som aj prišiel, takže to je o starosť menej. Pred odchodom si ešte do pohára napustím vodu a napijem sa, pretože ako som si uvedomil, nepil a nejedol som už, z môjho pohľadu, celú večnosť.
Chytím sa za brucho, ktoré si dosť zjavne pýta prísun jedla. „Dobre, dobre, sklapni už, akoby som nevedel, že treba jesť, nikdy nemám dosť cukrov, aby som ťa zasýtil, tak ma neotravuj,“ poviem svojmu žalúdku trocha vytočene, pretože ma už vážne štve, že som dlho nejedol.
Nejakým spôsobom sa pomalým tempom dostanem do Veľkého sálu, kde už sedia nejakí ľudia. Zastanem vo dverách a rozhliadam sa po nejakom voľnom mieste, na ktoré by som sa mohol usadiť. Keď ho nájdem, tak naňho zamierim.
Chvíľu po tom, ako som sa usadil sa na pódiu, ktoré bolo v sále, postavila učiteľka, ktorá nás včera vítala na akadémii. Vypočujem si jej príhovor a následne potom si vypočujem príhovor riaditeľky, ktorá sa nesnaží spraviť to nejako veľmi dlhé a ja som len rád, pretože viem, že keď sa príhovory skončia, môžeme začať jesť. Teda aspoň si myslím, že to viem. Konečne dostaneme povolenie jesť a ja sa s veľkou radosťou pustím do jedla. Naberiem si z koláčov, čo sú tam a zo všetkého možného.
Keď v sále zostane len fialovovlasá dievčina, ktorá vystúpila na pódium ako posledná a povedala, že sa môžeme pustiť do jedla, trocha sa mi uľavilo. Nebol som zvyknutý jesť za prítomnosti učiteľov, aj keď teraz to bolo iné. Ani som ich nejako nevnímal. Možno to bude tým, že ich ešte nejako nepoznám. Ani ich mena som si nedokázal zapamätať, keď ich naša riaditeľka predstavovala. No nič, aj tak si ich raz budem musieť zapamätať.
Akurát som sa chystal na odchod, keď do sály vbehol čiernovlasý chlapec a behom si to mieril priamo k fialovovlasému dievčaťu. Kdesi uprostred zakopol. Zahryzol som si rýchlo do jazyka, aby som nevybuchol do hlasného smiechu. Bolo by to asi dosť neslušné a škodoradostné. Do očí sa mi nahrnuli slzy a v ústach som zacítil chuť krvi. „Au...“ povedal som potichu. Nikdy mi predsa nezáležalo nejak zvlášť na tom, čo si o mne druhí pomyslia, tak neviem, prečo akurát teraz si dávam pozor na jazyk. Znova som klesol na svoje pôvodné miesto a rozhliadol sa po ľuďoch, ktorí zostali v sále. Niektorí sa už začínali zoznamovať. Možno tu ešte spoznám niekoho zaujímavého, ale to len skutočne možno. Rukou som si prehrabol vlasy a hlavu si položil na stôl. Boh vie, čo bude nasledovať ďalej. Dnes mám voľný deň, asi by som sa mal po akadémii trocha rozhliadnuť miesto toho, aby som tu len tak ležal s hlavou na stole.

Žádný sen

Budík zvoní jako poplašený už půl hodiny před tím než mám vlastně někam jít. Lehce nechápavě se rozhlédnu a skousnu si ret. Jak to tak pozoruju asi se mi vůbec nic nezdálo. Nelíbí se mi to. Prostě se pomalu zvednu a vytáhnu bíločerné šaty z ramínka ze skříňky. Vyrazím do koupelny, kde se umeju a převléknu se. Vlasy nechám jemně rozprostřené po zádech, okolo křidélek a zadívám se do zrcadla.

„ Co to vlastně sem?“

Zeptám se do ticha sama sebe a skousnu si ret. S tím se dojdu obout a vyrazím pomalu podle plánku rovnou do sálu, kde se máme sejít. Trochu se bojím, že tam ani nedorazím, proto spěchám, protože kdybych se ztratila abych ještě stihla najít nějakou další cestu. Naštěstí ale trefím, i když je tedy co říct, že jsem se neztratila. S povzdechem přehlédnu sál a nakonec se usadím opatrně u jednoho ze stolů. Úplně na okraji dál od ostatních, abych nikomu nezavazela.

Jsem tam vážně o něco dřív než jsem měla být, takže si tam značnou chvíli musím počkat, přesto ne zase tak dlouho. Brzy zaslechnu hlas, který mě vytrhne ze zamyšlení a pohled mi padne na podium s mikrofonem. Sleduji ženu a poslouchám jak mluví. Líbí se mi daleko víc než žena, která přijde po ní. Nejsem si až zase tak jistá jestli sem udělala dobře. Nevím proč, ale mám z ní vážně dost velký respekt.

Jakmile odejde, trochu se otřesu a podívám se na členy učitelského sboru. Potichu si povzdechnu a zadívám se na kresbu stolu. S podivem se rozhlédnu až po tom co před mě postaví cosi k jídlu. Nakonec jen zakroutím hlavou a decentně si naberu od některých jídel poblíž mě a pustím se do toho.

Po jídle zůstanu potichu sedět u stolu a rozhlížím se kolem. Nechce se mi nikam moc jít, tedy aspoň ne hned. Vím dobře že si mě tu nikdo všímat nebude, takže se nikam nehrnu, protože bych se sama nejspíše ztratila.

Když se kluk rozplácne zadívám se jeho směrem. Jen si tiše povzdechnu a zase se zadívám na kresbu dřeva stolu.

Dievča sediace bokom od ostatných

„To je taká nuda,“ zvolám frustrovane a začnem sa rozhliadať po sále, ktorá sa celkom začína vyprázdňovať. niektorí nováčikovia, presne takí ako ja, sa rozhodli preskúmať akadémiu. Ja sa však do toho nejako nehrniem. Neláka ma možnosť niekde zablúdiť, však ja si akadémiu preskúmam, keď sa budem musieť dostaviť na nejakú hodinu. Stavím sa, že niekde zablúdim a prídem neskoro na hodinu.

Vystriem sa a začnem sa rozhliadať po ľuďoch, ktorí sa rozhodli zostať v sále. Pomaly vytvárajú skupinky kamarátov a hlučne sa rozprávajú, spoznávajú sa. Ja sa zatiaľ necítim na to, že by som mal niekde zapadnúť. Cítim sa zvláštne, ktovie, čo si myslí moja mama. veď som sa nevrátil domov, iste si o mňa robí starosti. Nikdy sa vo mne neozývali pre niečo výčitky svedomia. Potichu nazúrene vydýchnem a zatrasiem prudko hlavou, aby som tie výčitky svedomia vyhnal z hlavy. Moja matka sa o mňa určite nestrachuje. Určite si myslí, že som zostal u nejakého kamaráta na noc a zanedlho sa vrátim, veď aj také som zvykol robievať. Avšak, myslím si, že už veľmi dlho také robievať nebudem. Môj život sa mení. Je zmenený od základov.

Pohľadom zastanem na niečom, čo ma celkom prekvapí. „Ona sa s nikým nebaví?“ spýtam sa prekvapene a postavím sa. „Tak za pokus by to stálo, aj keď... neviem, čo by som jej... ale kašlať na to, čo... nikto tu nemá právo držať sa bokom!“ zvolám. zamierim si to k nej, pričom míňam nejaké tie skupinky študentov, ktoré sa bavia a mňa si nevšímajú. To mi ale neprekáža. rozhliadnem sa po miestnosti, či si ma niekto všíma alebo nie. A aj keby, bolo by mi to popravde celkom jedno. Ak by si ma niekto všímal, tak je to len a len jeho vec a nie moja, tak by som povedal.

Zastanem tesne nad dievčaťom a trocha sa k nemu nakloním. „Zdravím, nerád narúšam tvoje myšlienkové pochody, ale všimol som si, že sa držíš od všetkých ďalej a akosi nedokážem pochopiť, prečo?“ sledujem ju pohľadom. Sadnem si na voľné miesto vedľa nej. „Sedíš tu sama, bokom od ostatných,“ pokračujem vo svojej reči, „je to trocha divné. Bojíš sa snáď spoločnosti druhých alebo si radšej sama?“ Sledujem, ako sa zatvári a potom sa pozriem radšej inam. „Je trocha divné, keď sa dievča ako ty drží ďalej od ostatných... alebo sa ti v živote stalo niečo, čo ťa núti držať si odstup? Alebo si skrátka prídeš iná ako ostatní?“ V duchu si uvedomím, že by jej moje otázky mohli prísť trocha nezdvorilé, ale skrátka robím to, čo som zvyknutý robiť. Pýtať sa vždy na to, čo ma trápi najviac. Moja úprimnosť niekedy dokáže prekvapiť, ale ja si skrátka nedokážem pomôcť.

Opäť sa pozriem na dievča, vedľa ktorého som sa usadil a čakám na jej reakciu. Veľmi nepočítam s tým, že mi toho veľa povie, pretože vyzerá byť celkom hanblivá. A to som si uvedomil...dosť neskoro, dalo by sa povedať. To malo patriť medzi moje otázky, ale už sa mi nechce ešte viac ju otravovať, radšej sa rozhodnem počkať na jej odpovede na už položené otázky. Nechcem na ňu robiť nátlak a tak sa pozriem niekam inam. hlavu si položím na stôl a mierne privriem oči. je to trocha divné, ale ja som sa nikdy nepokúšal nadviazať rozhovor s dievčatami, to oni ich nadväzovali so mnou. Preto nemôžem vedieť, ako sa cíti, keď jej kladiem svoje otázky, ktoré zvyčajne bývajú dosť na telo. Možno jej to je aj dosť nepríjemné. Potichu vydýchnem, keď si to uvedomím a udriem si dlaňou do čela. „Ja som ale totálny magor!“ zvolám.

Zoufalý

Připadalo mi, že se všechno semlelo děsně rychle. Ani jsem nezaregistroval to, že jsem v autobuse usnul. Zmateně a ještě rozespale jsem vystoupil z busu a hurá do té úžasné budovy s ještě úžasnější zahradou a tím vším kolem! Tak mě napadá...to by tu mohl být i nějaký super luxusní bazén! To už jsem ale odevzdával svůj pas a dostal jsem obálku se spousty informacemi. Byl jsem z toho všeho tak mimo, že jsem se nestihl ani s nikým seznámit! Což je u mě neobvyklé.
Vytáhl jsem z obálky mapu a vydal se do svého pokoje. Ach jo, pokoj jen pro sebe? Těšil jsem se na nějakého spolubydlícího! Sám se v tom pokoji unudím...No, při nejhorším mám s sebou svůj noťas. Došel jsem konečně do svého pokoje a začal si vybalovat věci a zároveň jsem si u toho stíhal číst všechny ty papíry, co byli v té obálce. Momentálně mám tři hodiny volno...Hodinu...možná, mi bude trvat vybalování a zabydlení se tu...ale co ty zbylé dvě? Asi půjdu najít ten bazén :D
K mému neštěstí jsem bazén nenašel. Bloudím tu po škole už dobrou hodinu a půl a nic! Připadám si dneska jako mega loser. S nikým jsem ještě nehodil řeč, mám pocit, že jsem se ztratil a zbývá mi ještě půl hodina. To abych našel ten sál.
Po té půl hodině ten sál najdu. Je kupodivu docela prázdný a to to má všechno začít za deset minut...Někam si sednu...jsem jak tělo bez duše. Proslov, který mají ty dvě dámy taky moc nestíhám vnímat...připadám si jak z jiného světa a vůbec se mi to nelíbí. Po proslovu a uvítání nás nováčků se začne nosit jídlo! Jídlo! Nejedl jsem od minulé snídaně! Pustím se do všeho, co mi přijde pod ruku...dobře, vynechávám sladké...i když támhle ten puding nevypadá vůbec špatně!
Po hodování většina studentů odchází...Nastal můj čas a seznámit se! Nehodlám celý den strávit sám! Vstanu od stolu a těsně vedle se natáhne na zem nějaký kluk s kočičíma ušima. Přijdu k němu a podám mu ruku, abych mu pomohl ze země a při tom se usmívám. "Hahaha, chlape dávej bacha kam koukáš," pomohl jsem mu zvednout se...Když v tom mě z nějakého neurčitého důvodu zaujmou dva studenti u jednoho vzdálenějšího stolu (Hinata a Gin). Myslím, že jsem je viděl v autobuse. Rychle se ještě představím tomu nešikovi a pak si to rázně zamířím za těma dvěma. Zrovna nic neříkali, tak jsem se k nim prostě přidal. "Zdravím! Já jsem Aaren, ale říkejte mi jen Ren!" nasadil jsem svůj nejlepší úsměv, který jsem uměl a zároveň se podrbal ve vlasech. Pak mi ale dojde jedna věc...."D-doufám, že vás zrovna nerušim v nějaké důležité...debatě?" Jsem idiot. Kluk a holka, sami...fakt doufám, že jsem jim teď nezačal křenit...
Dnešek opravdu nebude můj šťastný den.

Co se to děje?

Ren a Gin

Vyplašeně sebou škubnu, když za sebou zaslechnu hlas. Podívám se, kdo to je, kdo mě ruší v přemýšlení nad mými bohatými rodiči. Vždyť oni vlastní největší síť hračkáren ve světě. Proč by se teď semnou měl někdo bavit?

Koukám na chlapce za sebou a poslouchám jeho otázky. Uhlazeně se narovnám a složím ruce na klíně zatímco on si lehce neurvale sedne vedle mě. Nějak nevím co mám vlastně odpovědět. Toliko otázek najednou. Až příliš, ale on aspoň neví, kdo jsem. Neví a proto se tolik ptá, až mu odpovím, tak se zarazí ukloní a odejde, jako vždycky všichni.

Už se nadechuju k odpovědi, když přijde někdo další. Poplašeně se podívám i na něj. Nějak sem ztratila řeč. V očích se mi objeví strach. Nevím co si mám myslet, nejsem zvyklá na to, že se semnou někdo baví, zvláště kluci a navíc takový, kteří vypadají .. normálně dá-li se to tak říct. Kdo vypadá normálně, když má uši, ocas nebo křídla.

„ J-já..“

Nejistě se podívám z jednoho na druhého a polknu. Nechce se mi lhát o tom, kdo jsem. Nikomu nelžu, hlavně ne o sobě.

„ Já nejsem zvyklá, že zrovna… zrovna semnou někdo mluví.“

Podívám se na chlapce, který přišel první. Ten se nepředstavil a i když to není moc slušné, tak to nedosahuje nástupu druhého kluka. Polknu a trochu se otřesu.

„ Jsem Hinata Takanashi.“

Pípnu potichu. V duchu se modlím, aby mě neznali. Aby neznali moje rodiče a rodinou firmu.

„ Většinou si všichni drží odstup od mě. Jsem zvyklá být sama a nedělat nikomu přítěž.“

Zašeptám a podívám se na dlaně složené na klíně. Nervosně se třesou, i když svírají lem delší sukně šatů. Jsem ve společnosti kluků, měla bych mít radost, že se o mě někdo zajímá. Ne byt vynervovaná. Nedá se ale asi nic dělat. Bohužel už jsem taková, stydlivá a zakřiknutá.

Uvítání v neznámém

Pokojem se rozezní známá melodie. V tu chvíli rychle vypínám budík, dřív, než si ještě uvědomím, co se to vlastně děje.
Jen pomalu mi dochází, že se nemusím bát otcova výbuchu hněvu, když ho budík vzbudí. Protože on tu není. On je doma. Já jsem tady. Ve škole pro ty, co jsou "jiní".
Trochu si povzdechnu, když se hmatem ujistím, že uši nezmizely. Nevadilo by mi, kdyby ano; za předpokladu, že bych se nemusela vracet domů.
Rozespale se přesunu do koupelny a dopřeji si krátkou, ledovou sprchu, díky níž jsem schopna myslet.
S mokrými vlasy a osuškou kolem těla se vracím do pokoje. Vybalím svých pár věcí.
Měla jsem si toho vzít víc. Stáhnu obočí a dívám se na to, jak se mi povedlo pokoj nezútulnit.
No co. Stejně je to nakonec jedno...
Otevřu okno a převléknu se do riflí a černého trička s obrázek stříbrného srdce přes prsa. Dostala jsem ho před rokem od babičky. Tu mám ráda; bohužel bydlí v Americe. Za život jsem ji viděla jen několikrát, ale nemám vysoké nároky na blízké okolí.
K mé "výbavě" přidám sluchátka a přehrávač. Podle mobilu mám ještě docela dost času, a tak zkoumám, zda jsou králičí uši citlivé na zvuky. A zdá se, že ano. Možná se mi to jen zdá, ale neslyším teď trochu lépe..?
Čas se mi ovšem krátí. Popadnu plánek školy a klíčky. Na noc jsem si ani nezamkla.

Pokoj při odchodu zamknu a vydám se směrem k jídelně.
Chvíli bloudím, nakonec se ale dostanu do velké místnosti s několika stoly a krásným huňatým kobercem.
Tak minutu pozoruji hemžení ode dveří; pak se přesunu k jednomu ze stolů. Na tu prázdnou část. Sluchátka mám kolem krku, králičí ocásek mě tlačí v kalhotách a začíná mi být poněkud zima.
To mi ten den hezky začíná...
Přesunu se do pololehu; tvář mám položenou na pažích, směrem dolů.
Je to zvláštní, že uslyším tu chvíli, kdy se dveře zavřou.
Hlava mi vyletí nahoru a jemně narůžovělá ouška se rozlétnou na obě strany. Ona Anabell z recepce mluví na pódiu.
Poslouchám ji pozorně, vážně se necítím na to, abych se později někoho ptala.
Enabell? Zopakuji v hlavě po modrovlasé ženě a zalétnu očima k té rudovlasé. No, byla jsem těsně vedle.
I ona má kratší proslov. Na konec se na pódiu vystřídá ještě fialovláska, která nám řekne, že se může jíst.
Na stoly se začne nosit jídlo.
Do té doby jsem si neuvědomila, jaký mám hlad, ale teď mi začne tiše kručet v břiše. Jakmile je porce přede mnou, pustím se do toho. Dávám si pozor, abych moc nehltala a celkově se chovala kultivovaně.
Zajímavým vyrušením je kluk, kterému se podaří upadnout na koberci.
Vím, jak se cítíš. Pozoruji ho soucitně, když celý zrudne.
S nikým nemluvím, pokud oni nezačnou mluvit na mě.

Nový známy

Trocha ma prekvapí, že je o nás zrazu taký záujem. Žeby sa predsa len niekto zaujímal aj o mňa? Alebo skôr o to dievča. Mierne sa uškrniem a započúvam sa do toho, čo nám hovorí chlapec, ktorý sa k nám pridal.

„Teší ma... Ren, ja som Gintoki Sakata, ale myslím si, že je to príliš dlhé takže to skrátim na Gin-chan, nebude mi vadiť, ak mi tak budete hovoriť, ale v podstate mi je jedno, ako mi ľudia hovoria,“ predstavím sa aj ja, keďže si uvedomím, že je to dosť neslušné, keď som sa ešte nepredstavil. Miesto toho som sa veľa pýtal.

Pozriem sa na dievča, ktoré je zjavne z toho všetkého dosť v rozpakoch, a usmejem sa. Je to trocha zvláštne, ešte som nevidel, že by niekoho dokázala prítomnosť chalanov vyviesť takto z miery.

„Rád ťa spoznávam, Hinata,“ poviem a usmievam sa pritom, „asi som sa mal predstaviť skôr...“ dodám potichu. Vlastne to malo byť prvé, čo som mal spraviť, keď som sem prišiel, doplním sa v duchu. Pohľadom prejdem na Rena a zamyslím sa nad jeho nasledujúcou otázkou.

„Myslím si, že si nás nevyrušil, síce nemôžem vedieť, čo si myslia druhí, ale my sme sa práce spoznali, takže sme ešte nemali veľa času na vážnejšie debaty,“ uškrniem sa.

Presne viem, na čo narážal. Ale ani som nemyslel na to, že by som Hinatu mohol baliť alebo niečo podobné, skrátka ma zaujala ako osoba, pretože sedela tak sama celkom bokom. Vtom si uvedomím, že sa bezpečne vyhla mojim otázkam. Zjavne jej prišlo celkom vhod to, že sa pri nás zjavil Ren. Celkom dobre to využila vo svoj prospech. Ale to sú ženy, vedia všetko využiť vo svoj prospech. Ale nakoniec... ani som veľmi nečakal, že by moje otázky mohli byť zodpovedané.

Všimnem si, že sa tvári celkom vykoľajene a dlane, ktoré má zložené na kolenách sa jej trasú od nervozity. „Nechápem, prečo si od teba držia odstup,“ podotknem k tomu, čo povedala o tom, že si od nej ľudia držia odstup. Nedokážem pochopiť, ako je to možné. Čo im niekedy niečo spravila? Alebo je v tom nebodaj niečo iné? Možno na to časom prídem. Každopádne pre mňa je ona celkom zaujímavá osoba. Už len svojou povahou ma núti pýtať sa sám seba.

Sál - nový začátek nebo snad konec?

Příjdu do sálu mezi prvními a tak si sednu na okraj jednoho z podlouhlých stolů, kde budu mít větší soukromí a tiše čekám co se bude dít dál. Křidélka mám úhledně složená na zádech a už se zde za ně nestydím. Složím ruce spojené prsty k sobě na stůl a koukám k učitelskému stolu. Žáci se začínají scházet a přibývá jich. Nakonec je nás tu v celku dost. Se mnou však nikdo nekomunikuje, ale nijak to neřeším. Když si nikdo nechce povídat nebudu se vnucovat. Však časem ty ostatní snad poznám.
Pak už jsou tu učitelé a začnou nám povídat co a jak. Je to v celku ten nudný úvodní kec, jak to vždy bývá, ale raději si vše bedlivě vyslechnu. S našich profesorů mám v celku smíšené pocity a proto se rozhodnu je odložit na později. Když je po všem a profesoři nám dají pokoj a prostor vynaložit s volným časem jak chceme přelétnu pohledem své okolí. Mnoho studentů odchází a jde si po svých záležitostech. Zůstávají hlavně ti noví nejspíše. Začnu jíst nějaké ovoce co tam je a pohledem zabloudím na konec vedlejšího stolu. Zahlédnu tam mladou dívenku. Ano jsem si jistý, že jsem jí viděl už v autobusu. Sedí bokem, ale jak je vidno brzo má dobrou společnost dvou mladíků, kteří jsou asi také noví, ale neuvědomuji si, že bych je znal.
"Alespoň někteří navazují kontakty."
Trošku smutně se pousměju a dojím jablko, doslova celé nenechávám z něj nic. Na chvíli ještě upřu pohled znovu k dívence a věnuji jí lehký úsměv, i když nepředpokládám, že by přes svou společnost zahlédla někoho kdo je tak daleko. Nakonec si skoro neviditelně skousnu ret a rukou prohrábnu roztřepané blonďaté vlasy a klidným krokem jdu ze síně pryč. Rozhodnu se jen tak procházet chodbama a poznávat toto zajímavé místo. Stejně by za mnou nikdo asi nepřišel si povídat.
Nakonec se zastavím u jednoho z oken, které mi poskytuje, krásný výhled na areál z chodby. Usměju se a opřu ruce o parapet a koukám ven. Je to nádherné zůstanu zatím tam a jen tak koukám a užívám si každého detailu té krásy zde.

Čím dál zajímavější lidé (Sál)

Takanashi...Hinata...To jméno jsem už někde určitě slyšel. Ale kde? "Takanashi...?" zamyslím se, ale pořád se mi nic nevybavilo. "Rád vás oba poznávám," řekl jsem s úšklebkem na tváři. "Taky jste si ráno připadali jako naprostí blázni? I když začínám si zvykat...Nechápu, proč někteří mají své nové přírůstky schované?" Ani jsem nečekal na jejich reakce. Moji pozornost totiž zaujala ta úžasná vůně! Vůně lososa! Otočil jsem se směrem, kterým jsem cítil to úžasné jídlo. Btw, od kdy já jím ryby? Ani jsem se s Hinatou a Ginem nerozloučil a rychlo krokem jsem odešel (a při tom si utřel sliny :D).

Došel jsem k jednomu ze stolů, ani jsem si nevšímal kdo tam je. Losos byl někde ke kraji toho stolu. Okamžitě jsem se tam objevil a pustil se do lososa! Nezbylo z něj nic....Ale byl fakt výbornej! No...a pak jsem si všiml té dívky naproti mně. První, co mě zaujalo byly její králičí uši! Jinak, takhle na první pohled bych řekl, že bude taky nemluvná...To ale nezjistím, dokud se o něco nepokusím! Přisedl jsem si k ní se svým klasickým optimistickým úšklebkem a podal ji ruku pro seznámení se. "Ahoj! Já jsem Aaren, ale stačí, když mi budeš řkat Ren. Tak co, jak se máš v novém prostředí mezi novými lidmi? Jinak...fakt se mi líbí tvoje králičí uši," začal jsem s představováním a tygří ocas se mi vlnil ze strany na stranu (jako nedočkavému kotěti :D).

Sál a tak dál...

Zaposlouchám se do písniček, které mám na mp4 od sestry a úplně ztratím pojem o čase. Ignoruji i mobil, který mi hlásí upozornění jít do velkého sálu.
Až budu mít možnost, tak ji musím napsat, že jsem pryč. Přece jen jestli letěla do Japonska jen kvůli mě, tak ať sem neletí zbytečně.
Přepnu další písničku.
Tak mě napadá, je tady vůbec signál? Podívám se na mobil, ale místo zjištění jestli mám signál zjistím, že mám zpoždění.
,,Ts.''
Vstanu a protáhnu se. Pod trikem si protáhnu kabel od sluchátek a mp4 si strčím do kalhot. Z postele si vezmu klíče a vyjdu z pokoje. Zamknu za sebou a šouravým krokem se vydám k sálu.

Nějak nespěchám, ale nakonec dojdu do velkého sálu.
Vejdu do místnosti, ve chvíli, kdy Enabell začne mluvit něco o tom, v kolik začíná vyučování.
,,Ts.'' zavřu za sebou dveře. Rozhlídnu se a najdu jedno pěkné místo v zadní řadě blízko uličky.
Chjo, to je otrava.
Usadím se na místo a vyndám si sluchátko z levého ucha.
Škola od 8:15, učebnice dostaneme, další kecy poslouchat nepotřebuju.
Než stačila ředitelka mluvit, tak jsem usnul.

Když se začne dělat větší šrumec, tak se proberu. Rozhlídnu se a promnu si obličej.
Konec, jo?
Kručící břicho mě svými argumenty přemluví ať se taky najím. Moc toho nesním, ale aspoň něco, aby žaludek pořád neremcal.
Kam bych se měl teď vydat? Poškrábu se na bradě.
Někteří se začnou smát, takže se otočím, abych věděl čemu se smějí.
Heheh, to je vůl, ušklíbnu se a vydám se ke dveřím.
Chtěl jsem se vlastně podívat do knihovny. Po pár minutách chůze chodbou se zastavím.
Ta knihovna jse vlastně kde?
Rozhlídnu se.
A já jsem vůbec kde?!
No, pokrčím rameny. Zapojím svůj šestý orientační smysl pro hledání knih a nakonec třeba do tý knihovny dojdu. Vydám se po chodbě cestou dál.

O 15 minut později

Sedím v tureckém sedu na podlaze, ruce mám založené na prsou, hlavu skloněnou dolů a oči mám zavřené.
,,Hmm...''
V hlavě mi to šrotuje, div ta ozubená kolečka nevypadnou.
Chtěl jsem najít knihovnu, ne? Přikývnu.
Zapojil jsem svůj šestý smysl, abych našel knihovnu, ne? Přikývnu.
Takže... Zvednu hlavu, otevřu oči a zadívám se před sebe.
,,...co dělám u bazénu?!''

Společnost?
Sál

Už jsem konečně najedená a odkládám talíř, když na mě začne někdo mluvit. Téměř polekaně se otočím tím směrem.
,,A-ahoj," odpovídám trochu zmateně a přijímám ruku.
Vyděsil mě! Maličko se oklepu, když si vybavím obraz toho, kdo jsem myslela, že to je.
,,Jsem Miyuki," představuji se také. Jednou rukou jsem opřená o lavici, druhá se nervózně pohrává s lemem trička. Oči mi těkají po celé místnosti a po tváři chlapce; očím se však vyhýbám, co to jen jde.
,,Vypadá to pěkně," odpovídám. Nejsem si zcela jistá, jak na to mám odpovědět.
Rozhodně to bude lepší než "doma".
,,Díky," pousměji se, když řekne, že se mu moje nové části těla líbí.
V tu chvíli špatně odhadnu pozici jeho očí a na chvíli se do nich podívám - jakmile si to ale uvědomím, rychle s nimi zase uhnu. Přitom si všimnu, že trochu mává tygřím ocáskem.
To je... Tak nadšený? Lehce se zamračím, ale jen na okamžik.
,,Tobě se tu líbí?" Zeptám se ještě, protože mi přijde hloupé, že on se mě ptá, a já jeho ne.

Sál
Začátek konce
aneb Jak jsem přežila bez koksu den první

Držím Il za ruku a táhnu ji směrem k sálu nadlidsky rychlým krokem. Celé tělo se mi třepe, protože jsem dlouho neměla koks, ale půl litru vodky, která mě v těle pěkně hřeje, mi ulehčuje to překonat.
"Musíme si zabrat nějaký dobrý místa!" volám za ní a konečně, podle mapky a po půl hodině bloudění v tomhle labyrintu nazývaném "škola" konečně s Il dorazíme do sálu.
Někam si sedneme, rozhlídnu se kolem dokola, a protože zrovna přichází někdo na pódium, radši se držím zticha. Klepu si prstama do kolene, v duchu si něco zpívám a polovičně poslouchám. Hlavně zkoumám, jestli moje křidýlka třeba nevyrostla. Nebo se nescvrkla. A pak taky chvíli zkouším, jestli jsem třeba nenabyla nějakejch hustejch sil. Třeba umím ovládat vodu!
Zaměřím se na skleničku s vodou na učitelském stole a soustředím se.
Polij ho! Polij ho! s vodou se ale nic nestane a tak se na to radši vykašlu. Ještě před tím se ale nakloním k Ilidii a zašeptám: "Měli by ty křídla dávat v nějaký luxusní verzi společně i s nadpřirozenými schopnostmi…"

Všechno odkývu, dokonce i to, co nevnímám, protože právě koukám kolem sebe na nějaký pěkný chlapce, nebo roštěnky.
"Il, vidíš někoho pěknýho?" přimhouřím oči. Nevidím víc, jak na pět metrů, takže to mý rozhlížení zas nevydrží extra dlouho.
Další věc, co poslouchám už je jenom přání dobré chuti. Mmmm…!
To víno, které provonilo celý sál mě pošimralo až na prdeli. Po zádech mi přejede svědivá vlna. Ňami, ňami!!
Když ale začnu jíst, začne se mi zvedat kufr, takže raději sním jen trochu a pak sedím, přidržuju si ruku na ústech a koukám se do země.
Musím vypadat jako kdybych byla v depresi. Skleněné oči, zabodnuté do země, shrbená záda, skoro schovaný obličej.
Potřebuju koks! zavyju v duchu. Nebo sex!
Zašeptám směrem k Il: "Kdo myslíš, že by tu byl nejpovolnější na vošukání, Il?"

A jde se hledat bazén!

Doslova jsem zářil optimismem a snažil se nějak navázat oční kontakt, ale Miyuki se asi bála, nebo jen nechtěla? Přišlo mi to docela zábavné. To, jak se snažila vyhýbat se mým pohledům...To mě nutilo na ni až zírat víc intenzivněji (Muhehe). Popravdě, docela mile mě překvapí tím, když se snaží také...rozvést konverzaci a nečekat jen na to, až udělám něco já. Mně by to samozřejmě nevadilo. Na její otázku, jestli se mi tady líbí, se ještě víc "rozzářím". "Samozřejmě že se mi tu líbí! Spousta nových lidí a vůbec tohle všechno," zatahám si jemně za tygří uši, "což mi připomíná, že bych měl napsat mamce, že jsem v pořádku...A měl bych se začít shánět po dárcích pro bratry..." zamyslím se nahlas a vůbec neřeším třeba to, že bych mohl působit jako pako. "Miyuki, máš nějaké sourozence? Jo a neviděla jsi tu náhodou bazén? Ty mapky jsem někam dal...a nevím kam...a strašně moc bych chtěl najít bazén! Pojď se mnou! Bude sranda," usměju se na ni, čapnu ji za ruku a vyběhnu s ní z té velké místnosti někam na chodbu.
Jdeme spolu chodbami a stále ji držím za tu ruku. "Náhodou asi na sobě nemáš plavky co? Kdybychom našli ten bazén, mohli bychom si hned zaplavat! Doufám, že tam budou nějaké super cool tobogány!" podrbal jsem se za uchem, "jinak...já už plavky pro jistotu mám," ušklíbnu se a hledáme dál.

Bazén..?

Maličko se pousměji, když začne mluvit o své rodině - někdo má holt štěstí.
,,Nemám," odpovím. Sama sebe překvapím klidem ve svém hlasu.
Bazén? Očima zalétnu k mapce vedle talíře. Nevím, jak bych sem jinak trefila.
Než však stihnu odpovědět, chytne mě Ren za ruku. Jen tak tak popadnu mapku; už mě táhne pryč.
Co to..
,,Počkej!" Křiknu na něj a zastavím se. Protože mě pořád drží za ruku, tak by ho to mělo také zarazit v běhu.
,,Mám tu mapku," odpovím a zamávám mu kusem papíru před očima. Pak začnu hledat bazén.
,,A ne, fakt nemám plavky.." Zamumlám a povzdechnu si. Kdo by si bral po ránu na sebe plavky?
Nejsem si ani jistá, jestli jsem si je sbalila. Trochu se zamračím. Před očima se mi objeví dvoudílné černé plavky; kupodivu nejsou až tak staré. Ale brala jsem si je?
,,A vůbec, nebylo by lepší se podívat po učebnách a tak?" Ptám se. Sama si nejsem jistá proč s ním vůbec mluvím. Nejsem nemocná?

Cesta tam a možná i zpátky
Usměji se na Kim, a nechám dveře pootevřené. Zběžným pohledem na hodinky zjistím že mám ještě čtyřicet minut čas, když nezabloudím tak se do sálu dostanu bez potíží.
Klidně procházím labyrintem chodeb, všechny vypadají stejně, a nikde ani noha, občas uvidím dveře které by mohly odpovídat sálu, ale vždycky jsou buď zamčené, nebo je za nimi tmavá místnost, začínám být pomalu nezvozní, a snad i trochu vytočený.
Už se chci vrátit na pokoj, a začít znovu když uvidím velké dvoukřídlé dveře, mezi kterými čas od času probleskne paprsek bílého světla.
Tiše je otevřu a vklouznu dovnitř, nevěřícné hledím před sebe,žádné stoly ba ani židle, jenom pár lehátek a uprostřed veliký krytý bazén.
Začnu rudnout v obličeji, a hyperventilovat, Tohle se snad může stát jenom mě.
Zavrčím, nervózně trhajíc okraje plánku, s úšklebkem se otočím, a vyrazím hledat jídelnu.
Dorazím moc brzy, je tam jen pár lidí povětšinou připravujících stoly, přede mnou dorazil jenom nějaký kluk, sedí sám na kraji jednoho z dlouhých stolů, nejspíš je to stejný podivín jako já. Chvíli se rozhlížím, ale nakonec si sednu k jednomu z postranních stolů. Po chvíli začnou přicházet studenti, během chvíle se jídelna zaplní, je slyšet smích a živí hovor, je to příjemné, a atmosféra se nezmění, ani když se zavřou dveře do sálu, a učitelský zbor začne hovořit.
Nikoho moc nevnímám, jsem stále unavený, jenom zvednu oči, když uslyším slovo ředitelka, tahle je můj člověk, jenom hezky rychle, jinak tu usnu.
Když skončí, a začnou nosit jídlo, uvědomím si že mám docela hlad,proto si vezmu pár kousků suši, a pustím se do jídla.
když už mi zbývá jenom trocha masa, na talíři, tak se dveře do sálu znenadání otevřou, dovnitř vběhne nějaký kluk, ale uprostřed sálu se mu podaří zakopnou, čímž si vyslouží pár soucitných pohledů, ale nic víc.
S lehkým zavrtěním hlavou se od něj odvrátím, a dojím své jídlo, které následně zapiji trochou vína.
Poté se má pozornost začne obracet, převážně k dámskému osazenstvu sálu.
Po důkladné obhlídce mi do oka padnou dvě dívky, jedna s blond vlasy a druhá s černými. Jsou jako jing a jang, zvednu se ze své židle a dojdu k nim, Zdravím dámy, mohu si k vám přisednout?Zeptám se nevinně, a s mírnou úklonou dodám, Jmenuji se Kisame.
(Mai, Ilidia)

Ráno

"PÍP,PÍP,PÍP,.."
Začne zvonit budík.
"Né, to už musím vstávat?"
Řeknu si potichu a hrabu se ven z postele. Nasadím si ponožky a vyměním si spodní prádlo. Usnul jsem okamžitě co jsem přišel, tak jsem se nestihl ani převléct. Potom si dojdu opláchnout obličej a vyčistit si zuby. Pak si vezmu klíče, vyjdu z pokoje, zamknu za sebou a jdu do Velkého sálu.
Chvilku jdu a najednou si uvědomím, že nevím kudy to je.
Sakra, mapku jsem nechal v pokoji... No, někoho se zeptám.
Po několika minutách a několika dotazech se tam konečně dostanu. Vejdu dovnitř a sednu si na volnou židli.
Za chvilku to určitě začne. Co se bude asi tak dít?
Přemýšlím a rozhlížím se po lidech okolo.
Když už to konečně začne a ke slovu se dostane nějaká žena a potom i ředitelka, jen poslouchám. Po tom co domluví a začne se nosit jídlo, se na něj s radostí vrhnu. Sním co se do mě vejde a rozhodnu se, jít prozkoumat školu.
Jelikož jsem si mapu nechal v pokoji a vůbec nevím kudy se do mého pokoje jde, tak jen bloudím po škole.
Po několika minutách dojdu k velkým dveřím, které otevřu a vejdu.
Tak on tu je i bazén?
Pomyslím si a jdu se projít kolem něj.
Jdu s rukama v kapsách kolem bazénu a prohlížím si celou místnost. Všimnu si kluka sedícího na zemi (Kirishima Akita). Podívám se na něj a pokud se on taky podívá, tak kývnu hlavou na pozdrav a pokračuji dál.
Mohli by tu mít Kendó klub?... Ale kudy mám jít?
Otočím se na kluka, kterého jsem zrovna minul a dojdu k němu blíž.
"Promiň, že otravuju. Ale nemáš náhodou mapu školy?"

Bazén - pokračování

Nakloním hlavu na stranu a přitom se dívám na čistou vodu, která je napuštěná v bazénu.
,,Hmm...''
Třeba mě sem zavedl jiný důvod.
Rozhlídnu se, ale nikde nikdo není.
,,Ah!'' Vytřeštím oči.
Jsem vlastně u bazénu, kde budou velmi pěkné dívky v plavkách. Objeví se mi škodolibý úsměv.
A pokud budou mít bikiny, tak se třeba jedné omylem rozdělá horní díl plavek a... V hlavě se mi začnou objevovat různé scénáře, jak bych tuto nehodu mohl provést.
Zatřesu hlavou.
Ne. Nebudu přece myslet na takový hlouposti. přitom zakroutím hlavou.
Náhodou jim zmizí podprsenky a budou jím vidět prsa skrz košile školní uniformy. Přikývnu.
Něco takového bylo na staré škole normální činnosti. Nakonec kvůli častému mizení dívčího spodního prádla o hodině plavání, byla hodina plavání zrušena.
Pokud si dobře pamatuju, tak ti kluci, co je kradli je potom prodávali.
,,Hehehehe....''
Vyndám si sluchátka z uší a mp4 se sluchátky vložím do kapsy u kalhot.
Možná bych si mohl jít na chvilku zaplavat.
Než se dokážu rozhodnout, tak na mě promluví neznámý mladík.
,,Ne, v poh- zarazím se.
Mapa školy!
Vstanu a začnu hledat v kapsách.
,,Nejsem si teď jistý, ale myslím, že bych ji měl mít u sebe.'' řeknu směrem k mladíkovi.
Chvíli na to vytáhnu zmačkanou mapu školy.
Ksakru, takhle jsem mohl být už v knihovně. Rozložím ji a letmo se na ni podívám.
Ještě lepší. Knihovna je na úplně jiný straně než je bazén! Podám mu mapu.
,,V týhle škole není vůbec těžký zabloudit. Třeba tenhle bazén jsem našel ani ne za čtvrt hodiny...'' i když jsem vlastně hledal knihovnu.
,,Hledáš nějaký konkrétní místo?''

Nuda a co takhle menší zábavu? Nebo jít na přednášku?

Jako obvykle odpočivám, no možná bych mohla říci, že se spíše válím po svém gauči v našem 'klubu'. Je tu docela klid. Bell je zase v mé přítomnosti a jí dortík, který jsem si přinesla původně pro sebe, ale nějak jsem ztratila na něj chuť. My dva dá se říci, že spolu tak nějak chodíme, i když 'veřejně' to nikdy nebylo vysloveno. Vzdychnu si o svůj pohled z křesla přesunu na druhou stranu, kde na menší pohovce sedí Daichi, který si pohupuje liščím ocáskem a přitom do sebe láduje zase nějaký chlast. Nijak to nekomentuji a podívám se na posledního člena mojí komise. Jack, který je opět ponořený do knihy a jediné co je vidět od knihy nahoru jsou jeho psí ouška. Pořádně si vzdychnu,lehnu si na záda a sleduji strop. Je tu krásné ticho co sme si z Felixe udělali srandu a od někam odešel.
Sme to, ale sebranka.
Usměji se provokativně.
---------------------------------------------------------
O 10+-minut dříve.
"Hej Daichi zavaž ten provázek pořádně k té noze stolku!"
"No jo pořád! Sakra... "
"A ty Jacku neflákej se a poď nám taky pomoct! Dones něco co krásně ušpiní!"
Jack si jenom vzdychl a pro něco šel, i když jsem slyšela, jak si pro sebe mumlal něco jako 'Kdy jsem se do toho uvrtal já?'
Opírám se o skřínku a v ruce mám džus. Se zájmem sleduji Bella, jak tu všechny buzeruje. Moje práce přijde až bude vše hotové. No co, když si z toho darmošlapa co má furt špatnou náladu neuděláme alspoň jednou denně ftípek, není to pak ono.
"Hotovo! A těd všichni schovat a Calí je to na tobě."
"Jasan."
Dábělsky se usměji a jdu si stoupnout na značku.Odložím sklenici džusu. Počkám až se všichni schovají a potom zavolám na Felixe.
"Felixi! Je tu nějaká holka a říká, že stebou má dítě! Ďáble copak si nám to nemohl říct? Ty se nezdáš 'tatínku¨!"
Z chodby,kde jsou další dveře, spíše pokoje pro každého člena, která vede do vstupu komise. Je to pro nás spíše obývák vletí rozruřený Felix. Ale jak projde dveřma zakopne o natažený špagát. Dopadne na zem, kde je na zemi připravené umyvadlo studené vody. Všichni koukáme , jak Felix vyvádí a zuří a snaží si trochu zateplit obličej od té studené vody. To není, ale všechno. Jak tam tak po slepu vyvádí zavadí o další provázek, který spustí celý systém a když se Felix zděšene podívá co to je teď...rozplácne se mu o oblyčej jablečný koláč. V celé místosti propukne smích, že se za břicho popádáme a Felix rudne vzteky, jako rajčátko.
"To tě odnaučí ničit majetek školy!"
Řeknu jeho směrem a směju se tak, že mi až dochází dech. Felix naštvaně vyletí ven kamsi do prostoru školy.
V místnosti se už skoro dosvola válíme všichni na zemi.
----------------------------------------------------------------
Sednu si a pořádně se protáhnu.
Už by mohlo být po té otravné slavnosti.
"Jdu se projít."
"Ok." Odpoví mi prostě Daichi a zase se věnuje chlastu. Jack jenom mávne rukou, jako že jo jasně... a Bell už se zase chystá jít také. " Tentokrát se mnou nejdeš Belle." "Ale notáák Calíí!" "Nic prostě ne. Hezky si tu dojez dort." Přejdu k němu a jednou lžičkou s kouskem dortu ho nakrmím, načemž si Belle tak nějak udobřím a poslechne.
Vypadnu z místnosti. Katanu mám stále připnutou u pasu. Docela všem nováčkům přeju ať neudělají žádný bordel., jinak budou vyset za damské dolní spodní prádlo na stožáru před jejich třídou. A to platí i pro kluky.
Procházím chodbama a občas se kouknu z okna. Občas potkám známe tváře školy, které mě s uctou a strachem pozdraví. Pozdram opětuji, ale bez emocí, s chladem a važedným úmyslem v očích.
Vyjdu ven z hlavní budovy.
Tak mě napadá, jestli už dopsala Violet ten jídelníček. Měla mi ho dneska ukázat. Nevadí asi na to zapoměla. Tak si pro něj hold zajdu.
Jdu tedy ke koleji. Když tam dojdu vejdu do dveří, kde bydlí Violet a vezmu si jídelníček, který leží na stole. Vyjdu ven a podívám se na dveře, kde jsem ubytovávala ty dva.
Doufám, že tam neusnuli. No comrknu se na ně.
Přejdu tedy ke dveřím číslo 128 a zaklepu.

Když jsem Kisamemu ošetřila ránu na tváři, tak jsem se jen uculila a šla schovat desinfekci. Zvědavě jsem se na něj zadívala, když řekl, jestli už půjdeme. Chvilku jsem jen tak koukala a nakonec jsem jen lehce mávla rukou a usmála se.
,,Jdi napřed, já tě doženu, taky chci ještě do sprchy." Mrkla jsem na něj. Odešel a já si povzdechla. Co to děláš Modřenkao..? Pomyslela jsem si. Modřenka.. tak mi říkával Sorry. Zahrabala jsem v kapse a vytáhla mobil. Nic. Nebere mi telefon ani na SMS neodpovídá. Měla bych na něj zapomenout.. Pomyslím si a hodím mobil na postel. Za skříně vytáhnu ručník a zalezu do sprchy. Shodila jsem ze sebe oblečení, rozpustila si vlasy a vlezla do sprchy. Nějakou dobu jsme stála pod horkou vodou, jen tak se zavřenýma očima a snažila se na nic nemyslet. Úspěšně. Byla jsme moc unavená na to, abych dokázala nad něčím filozofovat.. Třeba o tom, proč mi Sorry nebere mobil!
Vylezla jsem ze sprchy, zabalila se do ručníku a zahrabala ve skříni. Vytáhla jsem svoje milované tmavomodré džíny do zvonu a červené tílko na zavázání za krkem a oblékla se. ve chvíli, kdy jsem si chtěla udělat culík někdo zaklepal. Dala jsem si černou stužku mezi rty a otevřela. Trochu zvědavě jsem zamrkala na Calie, která byla tak nějak sama.
Pokynula jsem hlavou, že může dál pokud chce a odstoupila od dveří. Rychle jsem si udělala culík, abych se jí mohla věnovat.
,,Copa, už mám nějaký průser?" trochu vesele jsem se ušklíbla a zahleděla se jí do očí. Asi jsem žádný neměla, ale byla by to sranda mít ho už po asi hodině co jsem tady. I když u mě by to nebylo nic zvláštního.

Že by už konečně bazén?

Miyuki mě na chodbě zastaví a mává s tou mapou. Pustím její ruku a převezmu si mapku, rychle si ji prostuduju a následně jí Miyuki vrátím. "Myslím, že bychom měli jít tudy!" ukážu prstem daný směr a zašklebím se. Na otázku s hledáním učeben jen mávnu rukou a odfrknu si. "Učebny se dohledají jindy, teď by sme si měli trochu zarelaxovat," mrknu na ni a vydám se na cestu. "Ale plavky tu jinak máš, že jo? Musíme si pak spolu zaplavat, jít do tobogánů a tak!" řeknu nadšeně a opět radostně mávám tygřím ocasem ze strany na stranu.
Konečně se vydáme na cestu v tom bludišti. Řekl bych, že najít tu prokletou místnost nám trvalo přibližně čtvrt hodiny. Když jsme otevřeli už asi desáté dveře a opravdu za nimi byl bazén, radostí jsem málem až řval a skákal jak hyperaktivní dětsko, co se nedá uklidnit.
"Konečně jsme to našli! Už jsem myslel, že můj orientační smysl selhal a že se sem nikdy nedostanem!" sršila ze mě taková radost, že jsem si ani nestačil všimnout těch dvou dalších studentů. "Miyuki!! Vážně nechceš aspoň do spodního prádla a jít si skočit šipku??" Stál jsem u ní už připraven jen v plavkách. No jo, teď mě tak napadá..co když má strach z vody?
"Miyuki...nemáš náhodou strach z vody?" zeptám se přímo...zas bych ji nerad nutil do něčeho, z čeho by mohla mít hrůzu.

Lehce zamrkám, když se mi potvrdilo, že tu opravdu někdo zůstal. Na pozvání dovnitř se usměji a nechám za dveřmi svoji 'chladnost a nepříjemnost'.
Vstoupím do místnosti. Lehce se okolo sebe podívám, jestli se tu už zabydleli.
"No možná ano, možná i ne."
Řeknu provokativně vesele.
"Šla jsem si pro jidelníček na tenhle týden k sestře do pokoje, jelikož ona teď hlídá nejspíše zbytek nováčků v sálů a zapoměla mi ho dát."
Řeknu otráveně a přitom pokrčím rameny.
"A tak jsem se šla ještě mrknout zda tu někdo nezůstal a na uvítácí proslov a snídani nešel."
Zastříhám si s ušima.
"A jak tak koukám tak jsem měla pravdu."
Jídelníček stále muchlám v ruce.
"A to je velmi vážný prohřešek! Takže ano máš průser."
Chvilku se na ní dívám přísně, že kdyby přede mnou stálo teď nějaké štěně tak strachy udělá loužičku a zdrhne. Po chvilce napjetí se ale hlasitě rozesměji.
"Dělám si srandu. I když to bylo řečeno, nemusí te tam jít povině. Ale tím pádem jsi neměla snídani."
Chvilku přemýšlím.
"Tak co se vykašlat na zbytek proslovu, jestli ještě nějaký je a rovnou se porozhlídnout po škole? Informace ti můžu zodpovědět i já a cestou hodit do jídelny tohle.." zamávám stím jídelníčkem v ruce "ti tam můžem ulovit i nějakou tu snídani."
"Tedy pokud ti nebude vadit má přítomnost."
Ušklíbnu se a čekám na odpověd.

Bazén

"Děkuju."
Nejlepší by bylo najít nejdříve svůj pokoj a tam si vzít svoji mapu. A pak si to tu můžu projít.
"Vlastně svůj pokoj."
Usměji se a prohlížím si mapu.
Vůbec se v tom nevyznám.
Natočím mapu tak, aby do ní viděl i ten kluk.
"Nevíš kudy se dostanu k pokojům, vůbec se v tom nevyznám... A když tak, já jsem Minoru."
Představím se a podám klukovi ruku.
Když se otevřou dveře a vstoupí kluk a dívka, otočím hlavu směrem k nim.
Pěkná... Ty by možná mohli vědět, jak se dostat na pokoje.

Se znuděným výrazem jí poslouchám. Viditelně mě to, že mám průser nijak neirituje, nebo podobně. Jasně, jsem trochu překvapená, že je to kvůli takové blbosti jako to, že jsem nešla na snídani a na proslov. Ale viditelně budu moct jít do Gynesovky, vzhledem k tomu, za jak krátkou dobu mám průser. Měla jsem pochyby, jestli to myslí, vážně, nebo si ze mě dělá srandu.
Ne její krutý pohled jsem nehla ani brvou a spíše se, ještě více provokativně, pousmála.
Za chvilku jsem se dozvěděla, že si ze mě dělala srandu. Její smích mě donutí se tiše zasmát.
,,Vyměnila jsem snídani za sprchu, stejně nemám hlad." Přiznala jsem se s lehkým úsměvem. Snažím se být milá. A myslím, že mi to i vychází. Přece si nechci hned udělat nepřátele. A z Calie zvlášť ně. Ne, že bych měla strach, ale asi by to nebylo příjemné.
Nad její nabídkou ani moc dlouho nepřemýšlím a pořád s lehkým úsměvem kývnu na souhlas a vydáme se ze dveří.
,,Jak vlastně škola věděla, co se nám stalo?" Zeptám se. Narážím na to, co stálo v dopise, který nám přišel. Jako by škola věděla dříve než my, že nám narostou, uši, křídla a podobně. Bylo to celkem zarážející a pro zvědavé povahy jako já zajímavé.

Bazén
Minoru, možná i Aaren a Miyuki

Nechám ho podívat se do mapy a mezitím se kouknu na nové dva příchozí.
Oba si prohlédnu, ale víc mě zaujme ta dívka.
Vypadá to, že se půjdou koupat. Bingo! Pousměji se.
Chvilku přemýšlím nad tím, jaké by mohla mít plavky.
Ah. vrátí mě zpátky do reality Minoru.
,,Jsem Akita.'' představím se a ruku mu nepodám.
,,Ubytovnu, jo? Počkej, kouknu se.'' Vezmu si od něj plán školy a prohlídnu si ho.
Takže, bazén je tady... velký sál... klubovny... ubytovna! Prohlídnu si cestu mezi bazénem a ubytovnou. Není to zas tak daleko.
,,Tady,'' ukážu na mapce ubytovnu.
,,Když se vydáš tudy,'' ukazuji cestu na mapce, ,,tak se dostaneš k velkýmu sálu. Potom půjdeš touhle chodbou a dojdeš ven. No a naproti je ubytovna.'' Chvilku se odmlčím.
,,Jinak bych to mohl říct i takhle, vlevo, rovně, rovně, vlevo, velký sál, rovně, rovně, ven, ubytovna.'' Zazubím se.
Mapku mu ještě na chvíli podám, kdyby se na ni ještě chtěl podívat.
Kouknu na nové dva příchozí, ale ten kluk je už v plavkách.
Do spodního prádla?! Uslyším, jak na ni naléhá.
Asi si půjdu taky zaplavat.
,,Takže jestli nic nepotřebuješ, tak já si půjdu asi zaplavat.''
Pokud už nic nechce, tak si od něj vezmu mapu.

Když vyjdeme tedy ze dveří v hlavě otráveně přemýšlím, proč sakra postavením někdo, jako já má na starost dneska doručit dnešní zpropadený jídelníček?
Tuhle otázku jsem čekala. A ani já dodnes i přez všechny pokusy to z ředitelky i Violet vypáčit, nevím.
"Velmi dobrá a očekávaná otázka, ale boužel odpověd na ní nevím. Dodnes se mi nepovedla vypáčit , jak z ředitelky tak ani z Violet. Ale rozhodně na to brzo přijdu. Jack prý má už nějakou stopu."
Odpovím zatím co jdeme pomalým krokem ven z koleje.
"Je tu ještě nějaká jiná věc co tě zajímá? Nebo místo kam se chceš podívat první? Ta jídelna může klidně počkat, když čekala do teď."

Stále u snídaně

Gin

„ Jsem z velice vážené rodiny a bohužel celé mé okolí o tom ví víc než bych chtěla.“

Zadívám se na něj s odpovědí. Nějak se hodně vyptává a já si nejsem až zase tak jistá, jestli vlastně dělám dobře. Nevím jestli se mě nezačne stranit a nakonec zase nezůstanu sama. Nebylo by ale slušné, kdybych neodpověděla, takže to nakonec stejně všechno řeknu. Slušné vychování je slušné vychování.

Přemýšlím co asi tak rodiče dělají. Nejspíš ještě ani neví, že jsem pryč a sedí na nějaké hračkářské konferenci. Aby taky ne, když jsou jedni z nejmocnějších v hračkářském okruhu obchodu.

„ Nepůjdeme raději ven?“

Otážu se najednou a zadívám se na něj. Ráda bych byla na čerstvém vzduchu. Nevím jak on a jestli tedy vůbec bude chtít jít ven, ale i kdyby nešel, šla bych sama.

Návrh na prechádzku

Pozorne ju sledujem a počúvam slová, ktoré mi hovorí. Takže z váženej rodiny, pomyslím si. To je vážne zaujímavé, ale v podstate vyzerá trocha inak ako ostatní.

„Asi by som sa ti mal ospravedlniť za tie otázky predtým, nemusíš na ne odpovedať, bolo to dosť... nezdvorilé,“ poviem a zamyslím sa. Už viackrát som sa musel za svoje konanie ospravedlňovať, ale pokiaľ sa dobre spomínam, vždy som do toho ospravedlnenia vkladal všetku iróniu sveta. Aspoň som sa o to vždy snažil. No toto ospravedlnenie som snáď prvýkrát myslel vážne. Nuž čo, ak sa má človek zmeniť, tak asi od základov. Pomyslel som si a potichu som vydýchol.

Zahľadel som sa niekam mimo. Nechcelo sa mi ju sledovať, pretože by jej to asi nemuselo byť príjemné, keby som na ňu neustále pozeral.

Akurát som sa chystal vstať a ísť sa trocha prejsť, keď navrhla, aby sme šli von. „Hm, no akurát som to chcel navrhnúť, takže môžeme,“ povedal som. Nemal som dôvod namietať. Myslím, že aj tak by som ju volal, keby som ja šiel niekam. Prišlo by mi hlúpe nechávať ju samu, keď už aj predtým bola sama a držala si odstup od ostatných. Nechcem patriť medzi tých, ktorí sa s ňou nerozprávajú. Nemôže byť až taká hrozná a vôbec nevyzerá na človeka, ktorý by nejako druhým ubližoval.

Postavil som sa a začal sa preťahovať. Počkal som kým sa postaví aj ona a potom som sa spolu s ňou vybral kamsi von.

„Vyznáš sa tu trocha?“ spýtal som sa jej popri tom ako som hľadal vo vreckách svojej mikiny mapku, ktorá by nám pomohla, aby sme nezablúdili.

Bazén.

Ren studuje mapku a po chvíli ví, kudy jít. Ví to až moc rychle.
,,Uh, dobře," souhlasím opatrně, sama nejistá, proč to vlastně dělám.
Klid, klid... Tady můžeš být šťastná. Tak buď šťastná. Nabádám sama sebe. Třeba to i k něčemu bude.
Ren mě v podstatě nenechá mluvit, veškerou konverzaci obstarává sám. Za to jsem popravdě ráda.
,,Myslím, že jo, nevím," pokrčím rameny. Ale vážně, brala jsem si je nebo ne?

Trvá dost dlouho, než najdeme Renův vysněný bazén. Nemusím snad ani říkat, že nemám vůbec ponětí, kde to vlastně jsme. Do mapky jsem už taky koukat přestala, na tohle jsem nikdy moc nebyla - cestu v tom prostě nevidím. Je zázrak, že jsem předtím trefila do jídelny.
Renova radost z bazénu mi vykouzlí na tváři úsměv. Na rozdíl od něj si však všimnu dalších dvou, zřejmě studentů, kteří si nás díky křiku tygříka určitě všimnout.
Začne mi i nabízet, ať se svléknu do spodního prádla, hlavně ať si zaplaveme.
Viditelně zrudnu a strčím do něj loktem, přičemž hlavou trhnu směrem k těm dvěma klukům. Taky to musí být děsně nenápadné.
,,Ne, nemám strach z vody.." povzdechnu si a přejdu k vodní hladině. Smočím si v ní prsty.
Docela teplé.

Nefalšovaná vodvykačka

Zrovna když se rozhlížím po oběti k vošukání, přitočí se k nám nějakej klučík.
Zkouknu ho rychlým pohledem. Špatný to rozhodně neni. Spolknu zvratky, který se mi nepříjemně tlačej do krku a snažím se ignorovat i ten nesnesitelnej třes celýho těla, který touží po další dávce. Tomuhle se říká vodvykačka.
"Ahoj… To si piš, že můžeš…" Pousměji se na něj a odsunu se tak, aby si mohl kecnout ke mně. Obrátím se k němu, věnuju mu jeden z mých doufámženejpřitažlivějších pohledů skrz moje řasy a pak k němu natáhnu ruku.
"Já jsem Mia a tohle je Il… Těší nás." Nahnu se k Il a jen tak špitnu, že si ho zabírám. Stejně ještě dojídá.
"Tak co, taky jseš z toho všeho vystrašenej jako my dvě?" Opřu se rukama mezi svýma nohama a nahnu se k němu o něco blíž. Cítím, jak jedno ramínka tílka pomalu sjíždí dolů a pak se zastaví kus nad loktem. "Teda, ne že bychom se bály, že…"
Než si ale stačím vyslechnout odpověď, začne se za mnou něco dít. Il se totiž zvedne od stolu a něco mumlá. Zamračím se, podívám se na ní a nechápavě zakroutim hlavou.
"Co je?" zeptám se, ale ona jenom odpoví něco na styl, že je jí špatně a jde si lehnout. Možná nám chtěla nechat soukromí.
Ještě po ní hodim jedno vděčný vočko a pak se zaměřím na pana Kisameho.
"Inu.. O čem jsme to mluvili?"

Další nový známý! Super!

Musel jsem se trochu škodolibě pousmát, když Miyuki zrudla po té, co jsem jí vybídl, ať se svlíkne do plavek. Pak ale naznačila směr, kde byli další dva studenti. Při příchodu sem jsem si jich vůbec nevšiml. Úúú jsem to ale ignorant. Nevadí, všechno hned se svou přátelskou povahou napravím!
Začal jsem na ně mávat jak na staré známé kamarády a plný nadšení a optimismu jsem šel k nim. Samozřejmě že předtím jsem Miyuki naznačil rukou, ať jde taky a nestojí tam jen tak opodál. Když seznamování, tak pořádně a všichni ne? Povšimnu si té rozložené mapy na zemi, ale nijak jí zvlášť pozornost nevěnuji...Prozatím. "Zdravím ve spolek! Jmenuji se Aaren Acklie, ale říkejte mi jen Ren. A zatraceně miluju vodu! Nechcete si pak zaplavat?" přátelsky se usměji a už jim podávám ruku. Měl jsem i jakousi potřebu představit i Miyuki, ale aby se za to spíš pak nenaštvala? Radši ji taky nechám pak prostor pro představení.
Samozřejmě, že jsem všechny poslouchal, ale ten obrovský a neuvěřitelně zatočený a super dlouhý tobogán...Ten si přímo žádal o to, abych ho šel pokořit! Byl jsem opravdu jak malý dětsko, co se neumí ovládat ani slušně chovat. Jsem ale takový vždycky. Hlavně při seznamování a vůbec v nových prostorách. Mám potřebu prostě všechno zkusit, prozkoumat a najít a poznat co nejvíc lidí. Tak mě napadá, že kdyby mě někdo chtěl někdy zavřít na samotku, tak asi umřu...! Opravdu jsem se nemohl dočkat toho, až se teda seznámíme a půjdem zkusit ten tobogán! Škoda jen, že Miyuki nechce do spodního prádla. V tomhle ženy stejně nikdy nepochopím. Ve spodním prádle se stydí, ale v plavkách ne...Vždyť je to úplně stejný?! Zkusím ji pak ještě jednou přemluvit...Přece si nenechá teď ujít veškerou zábavu ne?
Zamyšleně jsem se na Miyuki podíval a přemýšlel jsem, co by tak na ni mohlo platit...jakou "zbraň" použít, abych ji dostal do spodního prádla? Pak jsem si uvědomil, že na ni asi zírám moc...nebezpečně. Asi jako když šelma vyhlíží svoji oběť.

Stále ještě u bazénu
Ren, Minoru, Akita

Ren se téměř okamžitě rozběhne k těm dvěma. Ani mě to moc nepřekvapuje. Výrazně pomaleji jdu za ním - dojdu ve chvíli, kdy končí s představováním se.
,,Ahoj," pousměji se na ně, ,,já jsem Miyuki."
Pokusím si zapamatovat nová jména kluků a mezitím bloudím očima po obrovské místnosti s bazénem.
Je to tu jako v nějakém zábavním parku nebo tak. Napadne mě. Vážně si tohle v normální školy nedokážu představit. Ovšem... Tady asi nebude normální nic, že? O tom by moje nové uši mohly jistě vyprávět.
Očima se zatoulám až k Renovi a...
Co je tohle za pohled? Vyděšeně ucouvnu, zatímco všechno ve mně křičí, abych utekla. Jen silou vůle držím nohy na místě.
,,Eehm, taky by vás zajímalo, o co v týhle škole půjde?" Otočím se rychle od Rena, abych nějak zaměstnala svůj mozek.
To, že mám králičí uši a ocas neznamená, že se jako králík začnu chovat... Tvrdím sama sobě. Ale než si na tu myšlenku zvyknu, tak by bylo asi nejlepší se nekamarádit s tygrem. Protože tygři žerou králíky, když na to přijde.

Operace {utopit} namočit králíka
Aaren, Minoru, Miyuki

Složím mapu a schovám ji do kapsy.
Otočím se směrem k Aarenovi, který na nás začne pořvávat. Ksakru, takhle si tady pořvávat. Bolí mě z něj hlava.
,,Ah.'' Všimnu si Miyuki, která k nám také šla.
,,Akita.'' Celou dobu koukám na Miyuki a Aarenovi ruku nepodám.
Takže ona nechce do vody? Hmm... ušklíbnu se, byla by to škoda.
Všimnu si její reakce, když na ni Aaren začne zírat jak hladový vlk.
,,Hehe... Já ti nevím, jít se vykoupat? Hmm...'' kouknu směrem k bazénu.
Jsme u kraje bazénu, super.
Přistoupím blíž k Miyuki. ,,Nemusíš se bát,'' usměji se a kouknu ji do očí. ,,Jestli neumíš plavat, tak tě to naučíme.'' Pokud se mi Miyuki také kouká do očí, tak by si mohla všimnout, že se mi jaksi kmitají. Jeto tím, že bleskově ji koukám do očí/výstřihu.
,,Jen musíš dávat pozor, aby jsi nám tady náhodou neuklouzla,'' ušklíbnu se.
Zajímalo by mě jaký má spodní prádlo. Možná růžový, nebo modrý? Nebo dospěláckou černou? Otočím se na Aarena a Minora. ,,Půjdeme na ten tobogán?''
,,Pokud slečna dovolí, my bychom šl-''
Při otáčení se smeknu a udělám jakousi otočku. Jednou rukou chytnu za paži Aarena ,,Jejda!'' Druhou rukou chytnu za paži Miyuki. ,,Jémine!''
Pokud bych stáhnul jen ji, tak by to bylo nápadný. Všímavější lidé by si mohli všimnout, že se šklebím.
Při otočce se víc nakloním a přepadnu do bazénu. Ty dva nešťastníky stáhnu sebou.
Ve vodě oba pustím a rychle se dostanu k Miyuki. Chytnu ji kolem hrudi a vytáhnu ji na hladinu.
Mohlo by se stát, že by zpanikařila a začala se topit, proto ji raději vytáhnu na hladinu.
,,Mmm,'' na tváři mám blažený výraz.
I když... byl to ten pravý důvod?
,,Jééé,'' řeknu protáhle, ,,já nechtěl.''
Dlaní dvakrát krátce zmáčknu.
Měkké. 
,,Neboj, držím tě, neutopíš se,'' řeknu klidným hlasem.

Ni nit nezůstala suchá
Akita, Ren, Minoru

Jeden z nich, Akita, udělá pár kroků směrem ke mně. Jo, je to podezřelé. Ne, nelíbí se mi to. Ale neudělám proti tomu zhola nic.
,,Nebojím se," pohodím hlavou a ignoruji fakt, že jsem právě málem zdrhla, protože jsem se bála Renova pohledu.
,,A plavat umím," dodám, ale už neřeknu, že můj osobitý styl připomíná ze všeho nejvíc čubičku.
Dívám se mu do očí a tak si nelze nevšimnout jeho krátkých pohledů směřujících do mého výstřihu.
A ani se tím extra netají... Tváře mám stále lehce narůžovělé, a tohle jim vychladnout taky nepomůže.
,,Nápodobně.." zamumlám, protože tahle situace je nanejvýš divná.
Následující věci jsou ještě divnější.
Akita uklouzne a zavrávorá - stihne přitom chytnou mě i Rena - a spadne s námi do bazénu.
,,Áááááááááá," zaplní celou obří místnost můj vyděšený jekot; trvá jen tak dlouho, než začnu polykat chlorovanou vodu.
Pod vodou mě Akita pustí a já začnu plácat rukama i nohama. Nemám nejmenší ponětí, kde je nahoře a kde dole, navíc jsem se dost nalokala vody.
V tom mě něco popadne. Párkrát do toho kopnu, samozřejmě, že ne úmyslně. A táhne mě to někam pryč (a ano, drží mě to za prsa).
Vytáhne mě to na hladinu, ale nepouští se mě to. Prskám vodu všude kolem sebe; uši mám plné vody - oboje uši.
,,Co to sakra..." Začnu, ale v tom mě to něco stiskne. A stále má ruce na stejném místě jako předtím. Teď už jsem rudá úplně.
Vymaním se, nebo se o to alespoň pokusím, ze sevření, a otočím se. Akita.
,,Co to mělo bejt?!" Vyjedu okamžitě. Sama si nejsem jistá, jestli myslím ty stisky nebo stáhnutí do vody.

Bazén
Akita, Ren, Miyuki

Koukám do mapy, když v tom se k nám přižítí nějaký kluk a představí se jako Ren.
"Čau, já jsem Minoru."
Představím se a podám mu ruku.
Potom se představí ještě ta holka, na kterou jsem se před chvílí díval.
"Minoru."
Taky se představím.
Akita začne ně co povídat a já ani nevím proč dostanu chuť na něco sladkého.
Měl by tu být nějaký bufet nebo něco na ten způsob... Dal bych si... hořkou čokoládu nebo... oplatku s čokoládou, prostě něco s čokoládou. Ale kde to najít?... Musím si dojít pro svojí mapu a ten klub. A taky bych si měl...
Z přemýšlení mě vytrhne šplouchnutí vody.
"Co se děje?"
Podívám se do bazénu a vidím jak jsou ostatní ve vodě.
Vidím jak Miyuki křičí na Akita.
Dojdu k okraji a natáhnu k ní ruku.
"Chceš pomoct?"
Pokud souhlasí, pomůžu jí z vody.
"Nic jako ručník tu nevidím, ale můžu ti dát tohle."
Rozepnu a sundám si mikinu a podám jí ji.

Koupání v bazénu
Aaren, Minoru, Miyuki

Při vytahování mě sice Miyuki párkrát kopne, ale naštěstí to není do mých rodinných klenotů.
Když se chce dostat z mého držení, tak ji nebráním a pustím ji.
,,Co? Nic, jen nehoda...'' koukám kamsi mimo a snažím se znit nevinně.
Když si sedne na okraj bazénu, tak se na ni šibalsky usměji.
,,Když už jseš mokrá, nechceš si jít ještě zaplavat?'' Nakloním hlavu víc na stranu a zaměřím svůj pohled na její hruď.
Mmm... tak krásně ji to prosvítá... Znovu se ji kouknu do obličeje.
,, Sedm z pěti zubařů říká, že sedět v mokrých hadrech na kraji bazénu je životu nebezpečný.''
Pomalinku se k ní přiblížím. Přitom občas vystřídám pohled na její hruď a obličej. I když na hruď se podívám vícekrát.
,,Nechceš teda zkusit ten tobogán?'' Ukážu na něj.
Ve vodě si sundám tričko a ukážu vypracované tělo. Košili hodím vedle bazénu.
..Měla by sis taky něco sundat, jinak ti to bude překážet.''
Přeplavu kousek před ní a natáhnu k ní ruku.
,,Vždyť vidím, jak se ti tvé krásné uši pohybují samou radostí.'' Usměji se.
Pokud bude teda chtít, tak ji pomůžu zpátky do bazénu.

Mělčina!
U bazénu
Akita, Minoru, Ren

,,Jo, tomu tak budu věřit..." Zamumlám víceméně jen pro sebe. S viditelným nadšením přijmu Minorovu pomoc - mikinu však ne -, ovšem zůstanu sedět na kraji bazénu - když už jsem mokrá...
Rozhodně si však sundám boty, vyliju z nich vody a postavím je tak daleko od bazénu, kam ze sedu dosáhnu.
,,Asi jo.." Ušklíbnu se trochu - jako bych to neměla i tak v plánu!
Proklepávám si svoje nové uši, protože se do nich dostalo nechutně vody a já teď slyším dost divně. A s rovnováhou to taky není horký.
,,A čím, prosím tebe?" Zeptám se lehce sarkasticky.
Bohové, snad mě tam nechce stáhnout..
Jistě, že si všímám jeho pohledů směrem k mé hrudi - překřížím proto přes ni ruce. Kdyby se alespoň snažil být nenápadný...
Při návrhu na tobogán se podívám směrem k monstróznosti.
To vážně nevypadá bezpečně. Krátce se zamračím.
,,Díky, ne."
Když si sundá košili, jistě, že podívám. Jak ty na mě, tak já na tebe. Ale rozhodne to není jeho nahé tělo, na co většinou koukám.
To by se ti tak líbilo... Povzdechnu si, ale opravdu si sundám rifle i tričko. Začíná mi v nich být docela zima. Takže Akita i ostatní kluci teď mohou okukovat poměrně obyčejnou černou podprsenku a stejnobarevné kraťáskové kalhotky.
,,Radostí asi ne.." Pousměju se maličko smutně, když se dotknu stále ještě částečně zalehlých uší.
Přijmu nabízenou pomoc a vrátím se do bazénu. Zůstávám zatím u kraje.

Konečně volno.

Mike

Když už všichni odešli ze sálu, zkončila moje povinost tam na ně dohlížet a vydala jsem se zkontrolovat jídelnu.
Doufám, že Calii napadlo si ke mě pro ten jídelníček zaskočit. Já na to uplně zapoměla. Mám tolik práce.
Unaveně si oddychnu. Zastavím se až, když dorazím na místo - jídelna. Vejdu dovnitř a začnu se schánět po hlavní kuchařce.
"Dobrý den, tak už máte ten jídelníček?"
"Ne! Pořád ještě ne!"
"A eh tak to se sestra asi opozdila, ale bude tu každou chvíli!"
Začnu uklidňovat rozlobenou kuchařku. Ta se nakonec teda uklidní.
"Navíc dnešní jídlo ste si vybrala vy, takže můžete pokračovat v práci i tak."
"To je pravda, ale mám ráda pořádek. Ať se to už příště neopakuje."
Kývnu na souhlas a vyjdu ven z jídelny. Vyndám si z kapsy menší notes a ošktnu si, že věci kolem jídla jsou tedy vyřízené. A teď mám chvilku jaksi volno až do oběda.
"Možná bych se mohla jít projít do zahrad."
Jak tak přemýšlím tak z otevřeného okna, který někdo zapoměl zavřít se vznesl silný vítr a můj slabý notes mi vzal kamsi pryč do vedleší chodby a stále si ho nese dál a dál.
"No do háje!"
Roztáhnu křídla, vznesu se nad zem a letím zaním ve spleti chodby.
Mám ho!
Když už ho konečně chytím a zastavím se všimnu si, že kousek za mnou stojí někdo u okna.
V té rychlosti, jak jsem mazala za tím notesem jsem si ho vůbec nevšimla.
Překvapeně zamrkám, přistanu na podlaze a složím křídla. Otočím se na něj a pořádně si ho prohlédnu.
Toho jsem tu ještě neviděla. Nejspíše to je jeden z nováčků.
Přejdu blíže k němu.
"Hezký výhled že?"
Usměji se a kývnu směrem ven z okna.

Nečekaná návštěva
Violet

Již hodnou chvíli jen tak tiše koukám z okna do přenádherných zahrad a studuji očima vše co se v nich ukrývá. Je to skoro až čarovné, hold mám přírodu rád.
"Copak asi dělá táta? A jak se jen může tvářit až zjistí, že jsem odjel?"
Ptám se sám sebe, ale za chvíli mne vytrhne z myšlenek závan větru, když se za mnou někdo prožene. Trochu mi to rozcuchá vlasy, ale za chvíli povichr ustane.
"Tak tady očividně někdo velmi spěchal."
Neohlížel jsem se však za dotyčným, než jsem uslyšel milý dívčí hlas. I když jsem cítil něčí přítomnost stejně mne v duchu trochu tato skutečnost, že mne někdo oslovuje udiví. Ihned zaměřím pozornost na dívku, která na mě mluví. Když na ní pohlédnu vidím mladou a pohlednou dívku a mám dojem, že jsem jí již viděl při našem uvítání. A ty její odrostlá křídla jen dokazují, že už nebude studentkou. Rychle uvažuji nad tím, jak jí mám vlastně oslovovat a tak se nejprve trochu pousměji a přikývnu.
"Ano madam. Moc hezky."
Trochu skloním hlavu na znamení úcty. Pak zabloudím očima zase na chvíli k oknu a hned zpět k dívce. Nedívám se jí však na výstřih, jak by asi zíralo mnoho kluků, mé oči se upínají výhradně to těch jejích, které jsou mimochodem jak si povšimnu zajímavé a tak trochu i tajemné.
"Ostatně vše na téhle škole je hezké a zajímavé. A to jsem viděl pouze zlomek z ní."
Znovu se vlídně usměji a sleduji dívčiny oči. Její křídla jsou sice nádherná ale nezírám na ně. Ostatně mám taky jejich malý andělský sněhobílý párek , který mi vyrůstá ze zad a je úhledně složen na zádech vyčnívající otvory v košili.

Nováček

Mike

Když mě osloví madam, trošku mě to zaskočí a překvapí.
Zas tak stará nejsem..je mi jenom 18 let. Nebo to vážne vypadám tak staře už?
"Ale kuš. Já nejsem žádná madam. Tak stará nejsem je mi teprve jenom 18 let! I když je pravda, že studentkou už dlouho nejsem."
Lehce se zasměji.
"Ale vážím si tvé zdvořilosti."
Usměji se.
"Těší mě, že se ti škola líbí. Dává mi docela dost práce. Jsem tu nadřízená školní rady a všechny věci kolem školy krom papírování a učetnictvní, mám na starosti já."
Dívám se mu přímo přátelsky do očí.
"Ale klidně se ke mě chovej, jako kdybych byla studentka. Nemám ráda, když mě někdo nějak povišuje. Takže když tak slečno, nebo mě rovnou oslovuj jménem."
Schovám si svůj notes co jsem měla doteď v ruce zpátky do kapsy.
"Já se jmenuji Violet Delight. A kdybys někdy s něčím potřeboval pomoct stačí mě buď vyhledat, nebo lépe stavit se v místnosti školní rady."
Opět se usměji.
"Do oběda mám čas tak pokud bys chtěl navštívit nějaké místo na škole, ráda tě tam doprovodím. Tedy pokud by ti nevadila moje přítomnost."

Žeby procházka?
Violet

Na chvíli si skousnu ret a kouknu dívce do očí.
"Ne jistěže nejste tam stará, tak jsem to ani nemyslel."
Nakonec uhnu pohledem a vyslechnu další část toho co mi povídá.
"Jo měl jsem si dávat pozor na pusu."
"Jistě to musí být velká zodpovědnost starat se tu o tolik věcí a zvládat to tak dobře."
Odpovím v celku uctivě, když chce abych jí nazýval klidně jménem v duchu se zarazím, ale odpovím skoro automaticky.
"Těší mě mé jméno je Mike Whiteagle."
Usměju se a zadívám se jí znovu do očí. A zapřemýšlím rychle nad jejím návrhem.
"Odmítnout by rozhodně nebylo slušné a proč bych taky měl?"
"Jistě slečno, rád se s Vámi projdu."
Odvětím klidně a zahledím se jí do očí.
"Avšak vzhledem k tomu, že jste zde v podstatě doma jistě víte lépe, kde jsou zde krásná zákoutí školy."
Podotknu svůj návrh.

Rozhovor

Mike

"Krásných zákoutí školy je tu opravdu mnoho A každý si tu určitě najde to svoje. Co začít na místě, které by jsi chtěl navštívit. Zkus říct místo, věc, klub, nebo tak něco co máš rád, nebo tě zajímá a pokud to tu bude , což určitě, tak půjdem tam. V druhém případě by jsme šli podlě mě a začali y jsme buď u fotán, které jsou kousek támhle."
Ukáži rukou směr doleva ven.
"A nebo standartní prohlídkou různých tříd a místností. A zahrnuli by jsme do toho jídelnu odkuď jsem sice před chvilkou vyšla, ale hodila by se, neboť za pár hodin bude oběd a jídelna ve vašich mapách vyznačená není."
Usměji se a pak mě ještě něco napadne.
"A nebo by sme mohli jít navštívit zahrady, či bazén. Nový studenti tyhle místa nejraději navštěvují, jako první."

Upravím si sponku ve vlasech a čekám co si teda vybere.

K přírodě
Violet

Vyslechnu si návrhy, které mi Violet dává a zvažuji co by bylo nejlepší.
"Zahrady?"
Hrkne ve mne to slovo a usměju se.
"Nooo vědět, kde je jídelna by bylo fajn, ale mám raději přírodu slečno. Takže pokud vám to nevadí rád bych s vámi prošel zahrady a jiné pozemky co zde jsou."
Vypovídám se a zase jí hledím do očí.
"Zvláštní jak moc je milá, zvláště na nováčky. Nezdá se mi, že by ostatní učitele nebo kdo to tu vůbec jsou byli až tak hodně přívětiví, pravda zase tolik jsem jich tu ještě nepotkal a skoro s žádným jsem se nebavil."
Přemýšlím o škole, ale při tom plně vnímám Violet. Pokud jí procházka do zahrad nebude vadit vydám se klidným krokem vedle ní i když asi bude spíše ona vést mne.

Procházka

„ Ne… prosím neomlouvej se, já to chápu.“

Vyhrknu na něj a začnou mi rudnout tváře. Nevím co mám dělat. Nevím. Jakmile se začne zvedat a mě uklouzne to s procházkou, skousnu si ret a pozoruju ho. To, že odpoví vlastně kladně, mě donutí k mírnému úsměvu, takovému vděčnému. Pomalu se zvednu taky a uhladím si trochu šaty. Kouknu na něj.

„ Ne já se tu nevyznám. Vlastně ani nemám orientační smysl. Brzo bych se tu asi ztratila.“

Skloním zahanbeně hlavu a podívám se na špičky svých bot. Nakonec, když už hledá mapku trochu dýl, vytáhnu tu svojí úhledně složenou a podám mu jí. Nechci ho nijak urazit, ale přecijen, chceme jít ven, ne tu stát a hledat mapu po kapsách.

„ Při nejhorším se ztratíme, snad se tu nic jiného stát ani nemůže. Doufám.“

Zamyslím se. Zajímalo by mě jestli už rodiče vědí, že jsem zmizela. Jestli ano, tak hledají mě? Možná, vlastně dost možná a třeba mě bude čekat rozhodnutí, které mě bude velice bolet.

Pohled mi sklouzne na křidélka na zádech. Jedno bílé, druhé černé. Jako já. Nerozhodné a zdrženlivé. A navíc říkající:

„ Nepatříš nikam.“

Možná mi to i uklouzlo, toho si jistá moc nejsem. V duchu doufám, že ne, zatím co odvracím pohled od křidélek a podívám se na Gina.

„ Můžeme jít?“

„Ach,“ mierne sa usmejem, keď mi zabráni v ospravedlnení sa za svoje otázky, ktoré som kládol bez toho, že by som sa nejako zaujímal či jej to je alebo nie je príjemné. Všimnem si, ako očervenela, keď to tak na mňa vyhŕkla. A to ma asi prinútilo usmiať sa. Tiež sa jej zjaví na tvári úsmev, keď odpoviem kladne na jej návrh, aby sme šli von miesto vysedávania na tom istom mieste. Je taký vďačný a ja jej o opätujem.

Aj tak je po čase dosť nudné sedieť na tom istom mieste. Síce sa rozprávame, ale to sa pri chôdzi dá robiť tiež. Poviem si sám pre seba v duchu.

„Aspoň nie som sám, čo sa tu nevyznám, ale snáď sa vo mne prejavia nejaké orientačné zmysly,“ usmejem sa a hľadám svoju mapku, ktorú však neviem nájsť. Nakoniec si uvedomím, že som ju nechal vo svojej izbe. Potichu vydýchnem. Zdá sa, že ona si mojich problémov všimla a vytiahla svoju mapku, ktorú mala oveľa lepšie uloženú ako ja, takže ju ani nemusela príliš hľadať.

Vďaka bohu, že aspoň máme nejakú mapku, pomyslím si.

„No, zatiaľ som nepočul o ničom, čo sa nachádza v tejto akadémii, ale myslím, že by nás tu nič nemalo ohrozovať,“ pokúsim sa o úsmev. Zatvárim sa však dosť neisto. Nepoznám to tu, takže neviem, ako to je keď sa tu niekde stratíme. Snáď v prípade núdze niekoho stretneme, kto bude ochotný pomôcť nám nájsť správnu cestu.

Pozriem sa na ňu a všimnem si, že hľadí na svoje krídelka. Až teraz som si uvedomil, že každé je inej farby. Jedno biele a jedno čierne. Svojim spôsobom je to krásne. Teda aspoň mne sa to páči.

Prudko zatrasiem hlavou, aby som vyhnal také myšlienky z mojej hlavy. Čo je to so mnou, že myslím na také veci? Spýtam sa sám seba.

Zrazu sa mi zazdá, že niečo povedala, ale nie som si tým celkom istý. Pozriem sa na ňu (konečne nie na jej krídla). Zacítim mierny pohyb na mojej hlave. Neviem, či sa tie moje uši hýbu podmienene, ale skrátka sa pohli akoby niečo zacítili. „Povedala si niečo?“ spýtam sa jej neisto. Znelo to akoby povedala: „Nikam nepatríš.“ Alebo niečo v tom zmysle. Ale vážne to povedala?

Hneď sa na mňa pozrela a položila otázku, či môžeme ísť. Iba som prikývol a mierne sa usmial. Vykročil som v pred. Teda najprv som sa presvedčil, či ide aj ona a keď šla, tak som šiel s ňou.

K zahradám

Mike

"Takže tedy zahrady."
Usměji se.
Když mi takhle bude dál koukat do očí začne mi to připadat, jako bych byla nějaký exponát.
V duchu se lehce zasměji.
"Takže vzhůru do zahrad."
Ukážu směrem doleva odkud jsem sem před chvilkou přilétla.
Tímhle směrem je nejblížší východ ven. Možná sem nováčkům mohla zakrestlit i ty východy. Nejsem si jistá, jestli je tam mají taky. Učebnice jsou už taky přichystané. Učitelé mají třídy taky rozdělené. Fíha až zítra začne školní den já nebudu mít snad co dělat.
Jdu spolu s Mikem pomalým klidným krokem. Není kam spěchat. Vždy když někam odbočím dopředu na to upozorním a ukáži směr rukou. Nikdy nejdu kus předním.
Během chvilky stojíme oba u dveří ven dá se říci.
"Tak ještě jeden krok a sme venku z hlavní budovy."
Usměji se, jako sluníčko.
"A teď už stačí jít stále rovně po té dlážděné ceste a budeme za chvilku u vstupu do zahrad."
Říkám dopředu a kousek před námi v dálce je už vidět první uvítací část zahrad.
"Kdybys měl nějaké otázky ohledně školy tak se klidně můžeš zeptat."

Zahrady
Violet

S úsměvem kývnu a jdu vedle ní cestou, kterou mne vede.
"Studovat zde bude asi velice zajímavé, jaké předměty tu asi mají a tak?"
Přemýšlím za chůze, ale vnímám svůj doprovod, abych si neudělal ostudu. Brzo už dorazíme před dveře vedoucí dle všeho do zahrádek.
"To je fajn venku je vždy lépe."
Dveře uctivě otevřu a podržím otevřené aby Violet mohla projít první, přece jen nezapomínám na slušné vychování. Až za ní projdu a zavřu dveře.
"Je tu nádherně."
Rozhlédnu se po pozemcích a jdu vedle ní dál po chodníčku a trošku zatřepotám křidélky, abych je protáhl.
"Otázky?....ymmmm no tak mě napadlo co se zde vlastně studenti učí."
Kouknu na Violet trochu zamyšleně a pak hledím po okolní kráse zahrad.

Zahrady

Mike

"No učí se tu normální předměty, jako jinde na vysokých školách. Ale krom těch normálních hodin je tu i spousta klubů či kroužků, takže potom mají navíc třeba i hodiny malování, zahradničení a tak dále. Prostě co si navíc vyberou tak se pak budou učit dá se říci."
Usměji se a zastavím. podívám se vedle sebe doleva na krásný plác orchidejí. Potom se podívám na Mike.
"Věcí navíc je tu opravdu hodně."
Rozejdu se pomalým krokem zase kupředu. Pohled mi zklouzne na jeho křídla, která jsem tak až nějak teď zaregistrovala.
Bílá tak , jako moje.
"Je tu i několik předmětů, o kterých vám budou říkat na první hodině. Jedná se o například. Pokud má někdo křídla, tak na volitelném předmětu se bude učit, jak oně pečovat a posílit, aby mohl létat. Nebo, když má někdo ouška tak zase péče, zbystření sluchu a tak dále. Ale tyhle nejsou poviné."
Vcelku normální škola a předávání zkušeností dalším. Dneska je ,ale opravdu krásný den.
" Nějaké další otázky?"
Otočím se na něj a usměji se.

Zahrady
Violet

Pečlivě poslouchám co mi Violet povídá a pousměju se.
"Nečekal jsem, že to tu bude až takhle normální, upřímně představoval jsem si že to bude nějaké podivné nebo tak."
Procházíme mezi orchidejemi na chvíli k jedné přikleknu a přivoním. Pak s úsměvem zase vstanu a jdu dál vedle Violet.
"Krásná zahrada vyžaduje jistě mnoho práce. A co se týče těch zvláštních předmětů jistě budou zajímavé."
"Ne, na křídla se ptát nebudu to by nebylo vhodné a časem se to dozvím."
Doplním si v duchu a v klidu se procházím a užívám si toho všeho okolo.
"Jak vůbec tahle škola vznikla? A je jediná nebo takových po světě je více?"
Odbočím tématem trochu úplně jinam.

Zahrady
Mike

"Podivné? Něco ve smyslu, že se tu budete učit metat ohnivé koule či tak?"
Lehce se zasměji.
"To ano zahrada je nejlepší místo, kde se dá pročistit mysl. Někdy ano, ale občas je tam i nuda. Někdy na hodinách zaskakuji, když nemá někdo z učitelů čas, nebo tam jenom odhlížím, aby se něco nestalo. "
Jo jednou si pamatuji, že tam někdo omylem málem vypadl z okna, když se spolužáci nějak nepohodli.
"Myslím, že tato je jediná. Tedy o žadné jiné jsem doteď neslyšela takže musí být."
Usměji se a podívám se na menší jezírko po pravé straně s lekvíny.
Je tu krásné ticho a ta nádherná vůně květin.
"Škola vznila pro lidi, kterým se přihodilo například toto. Je dost težké to utajit před někým a když na to někdo přijde, většinou je ten člověk pak šikanovaný. Takže tohle je něco, jako útočiště dá se říci."
Při slově "toto" ukáži lehce na svá křídla a pak se usměji.
"Už ses tu s někým seznámil?"
Zeptám se pro změnu já.

Zahrada
Violet

"jo tak nějak."
Pousměju se při představě, že bych házel ohnivé koule.
"Jistě příroda vždy očistí a naplní novou energií."
Přikývnu, zmínky o výuce přejdu a uchytím se až na škole.
"To je zajímavé, že tu tedy jezdí studenti z celého světa."
Tuto poznámku ale asi spíše říkám sobě, jakožto nové zjištění.
"Ano to chápu, ale nevím na takových zvláštnostech nic špatného, zas tak odlišní nejsme a navíc tyhle....doplňky, které kdo ví proč máme mohou pomoci jiným. Mohlo by to zachránit životy a tak."
Odbočím trochu od tématu.
"Křídla jsou silná určitě by dokázala zachraňovat životy tedy ty její určitě mé asi těžko."
Pak příjde zvláštní otázka jestli už někoho znám. Na chvíli upřu pohled na Violet a pak zase před sebe pomalu jdu dál.
"Ano s vámi Violet. Ale pokud myslíte někoho jiného pak nikoli."
Zodpovím její otázku.

Tobogán??

Všechno se semlelo tak rychle, teda aspoň mi to tak přišlo. Ani jsem se nestačil nadechnout a byl jsem stažen do vody. Když jsem se dostal nad hladinu vody, moc dobře jsem neslyšel, co se kolem děje. Měl jsem ještě moc vody v uších. Ale jak rychle ta voda tam zatekla, tak rychle odtekla a já jsem mohl slyšet, jak Miyuki nadává. Nejdřív mi to přišlo vtipný a musel jsem se spiklenecky pousmát. Tohle byl opravdu mistrovský kousek, jak dostat někoho "omylem" tam, kam právě potřebujete. Stále jsem se šplouchal ve vodě a jen ostatní pozoroval. Najednou mi Miyuki bylo líto. Jasně, všechno to je sranda, ale přece jenom...už kolikrát mi lidi nadávali, že jsem do všeho moc hrr....Tak to by ale měli nejdřív poznat Akitu :D
Doplaval jsem na kraj bazénu k ostatním přítomným a sedl si vedle Miyuki. To se zrovna začala svlíkat, tak jsem docela překvapeně zamrkal. Popravdě, čekal jsem, že radši od nás uteče, než aby nám čelila. Ale tím líp! Pak se Akita zmínil o tobogánu....Tobogán...ten obrovský zakroucený tobogán!! "Supéér!! Všichni do plavek a jde se na tobogán!!" Ta poznámka o plavkách byla spíš mířena na Minoriho.
Ať už někdo chtěl nebo ne, stejně jsme nakonec jeli všichni aspoň jednou tím naprosto úžasným tobogánem. Nejlepší to stejně bylo, když se jelo ve vláčku. Řekl bych, větší sranda a všechno. Myslím si, že po dnešku už mi náladu nic zkazit nemůže.
Když jsme si dávali všichni jakousi pauzu od vody, začalo mi kručet v břiše. "Nechtěli byste najít nějakou jídelnu nebo buffet a jít se najíst??" Jak já nesnáším hlad. Držel jsem se za břicho a při tom jsem vypadal, jakobych měl každou vteřinu umřít.

Řádění v bazénu - relaxování
Aaren, Minoru, Miyuki

,,Čím? No prostě tím čím to je nebezpečný.'' Odpovím ji a ušklíbnu se.
Podívám se směrem k Aarenovi, který si mezitím sedl vedle Miyuki.
To stáhnutí do vody bere v klidu. Že by poznal můj plán?
Jakmile se Miyuki začne svlékat, neunikne mi ani jediná vteřina.
Ukládání na HDD nervový systém. --- Uloženo.
Podívám se znova na Aarena. Mám sice sice nasazený nečitelný výraz, ale kdyby se dalo pohledem zabíjet, tak by byl Aaren už několikrát mrtvý.
Zmetek.... Má ten nejlepší výhled!! Svěsím hlavu. Pak se znovu podívám na Miyuki.
,,Hmm, když ne radostí, tak třeba asi úplně něčím jiným.... Hehe.'' Následně ji pomůžu do bazénu.

Ještě chvíli zůstávám u Miyuki a bavím se sní pokud chce, ale pak se nechám zlákat na tobogán.
,,Pojď taky, Miyuki. Bude sranda.'' Začnu pomalu plavat k tobogánu. Ještě se na ni ale otočím. ,,A pokud to bude nutný, tak ti dám masáž srdce a umělý dýchání.'' Zazubím se a zamířím k tobogánu.
Pokud Miyuki bude chtít taky, ale nebude chtít jet sama, tak se obětuji a pojedu s ní.
Několikrtá pojedu i sám, ale samozřejmě jet normálně není takový vzrůšo. Někdy se před tobogánem rozeběhnu a skočím do něj, abych jel mnohem rychleji. Pokouším se o různé experimenty, ať už bláznivé, či životu nebezpečné.
,,Zejtra bychom se mohli vykašlat na první dvě hodiny a jít sem znovu.'' Řeknu směrem k Aarenovi.
Po nějaké té hodině strávené v bazénu z něj vylezu a lehnu si na zem.
,,Jo, taky bych se šel někam nadlábnout.'' Vyšvihnu se na nohy a dojdu si pro košili. Nenasadím si ji, ale jen si ji přehodím přes rameno. Z kapsy u kalhot vyndám promáčenou mapu.
Budu si muset sehnat novou mapu. Zkusím z ní vyluštit, kde je nějaká kantýna.
,,Tady je jedna,'' ukážu na mapě, ,,mohli bychom si tam jít na chvíli sednout, než nám hoděj večerku.''

Zahrada
Mike

Metání ohnivých koulí jsem si musela představit.
To by byla maximální sranda.
"To jo, někdy pokud jsou opravdu zdaleka, se pak těžko dorozumí, ale nakonec to zvládnou."
Pokrčím ramena.
"Já osobně si to myslím taky, ale boužel každý je jiný a má jiný i názor a tudíš pro někoho pak sme jenom monstra."
Poslední slovo tak nějak řeknu potichu skoro až neslyšitelně a smutně.
"Ah, takže tu kromě mě ještě nikoho neznáš. To ale vůbec nevadí času je dost že."
Před námi cesta udělá menší kroužek a uprostřed kroužku je menší fontánka. Uprostřed je sožka slona. Okolo je plno keřů obklopených všemi druhy a barev květů.
"A jak se ti líbí na ubytovně? Uvažuješ vstup do nějakého klubu či tak?"
Snažím se navazovat dále rozhovor, ale pokud má Mike nějakou jinou otázku zodpovím mu ji.

Zahrada
Violet

"Lidé se jen bojí toho co je jiné a neobvyklé."
Odvětím a pousměju se a na chvíli pohlédnu na Violet.
"Navíc bílá křídla by neměla věstit nic zlého řekl bych. Vždyť i věřící si takto vyobrazují anděla."
Pohled mi spočine na fontáně ke které se blížíme.
"Jistě času bude dostatek to asi ano."
Kývnu a při zmínce o klubech a ubytovně se zamyslím.
"Tady jsou nějaké kluby? To mi asi uniklo."
Houkne mi hlavou.
"Ubytovna je fajn a nestěžuji si a kluby? O žádných zde jsem neslyšel takže zatím se k ničemu takovému nechystám."
Pokusím se objasnit své nedomyšlené záměry.

Zahrada
Mike

Lidé se bojí snad všecho co je pro ně neznámé.
"Bílá možná, ale co třeba černá. Černá zase věští padlé anděly. Spekulací je hodně a myslím, že tohle by sme mohli rozebírat klidně celé dlouhé dny. Záleží to hold na tom, jak by to člověk přijmul. A tak krásný den si přece nebudeme kazit tím, že tu budeme dlouze rozebírat, jak by nás lidé přijmuli."
Přívětivě se usměji.
"Jsem ráda, že ubytovna vyhovuje."
Ten incident stěma dvěma okoji byl hodně nepříjemný.
"V tom případě časem o nich uslyšíš. Výběr aktivit je velký, tak snad tě nějaký v pozdější době zaujme."
V zahradách skoro nikdo není, kam se poděli všichni nováčci? Většinou se to tu jimi hemží, ale teď kde nic tu nic.
" Jsem docela ráda, že alspoň někdo z nováčků dává přednost přírodě místo bufetů či bazénů."
Konstatuji tak spíše pro sebe, zničeho nic.

Najednou se ozve zvuk oznamující smsku.
"Jejda kdo těď může jenom psát. Promiň."
Omluvím se za to vyrušení, vyndám si z kapsy mobil a louskám zprávu.
No vida. Tak teď mám o další práci méně. Ale jak tu poslední větu myslela to tedy nechápu.
Koukám zamyšleně na display telefonu. Pak se obratím na Mikeho.
"Ještě jednou se omlouvám za to vyrušení. Ale vypadá to, že menší překvápko co jsem měla chystat po obědě na večer, už udělal někdo za mě."
Tajuplně se usměji.

Bazén - cože, tobogán?
Ren, Akita, Minoru

Ren se začne těšit na tobogán jako malé dítě. Ne, pardon, "začít" není to správné slovo. Spíš se jeho nadšené ještě tak zestonásobí. Trochu nechápu, jak může být tak nadšený z takové hlouposti, ale nechám se tím nakazit.
Protože TAM už se vrátit nemusím!
Také mě zaplaví radost, byť jiného druhu. Já jsem prostě ráda, že jsem našla nový domov. Krytý bazén s tobogánem? Velké plus navíc.
,,No dobře.. Zkusím to," na okamžik zadržím dech, zatímco sleduji monstrózní stavbu. Vypadá dost strašidelně. A když si představím, že po tom i jedu...
,,Tohle snad nutný nebude," zapochybuji, i když si tím sama nejsem jistá. Ale doufám v to.
Ano, napřed zkusím jet s Akitou, poté i sama. Popravdě? Sama je to lepší. Ono když se kolem vás nemotá žádné oplzlé stvoření, tak si to více užijete...
Místností se ovšem při každém mém sjezdu rozlehne křik. Ne, že bych se bála (alespoň ne tolik), jen je to tak krásně osvobozující pocit..!

Když jsme zrovna na kraji bazénu, kdoví, jak dlouho už to vlastně jsme, tak Rena napadne, že bychom se mohli najíst. Přesně v tu chvíli, kdy to dořekne, se ozve i můj žaludek.
,,Rozhodně se půjdeme najíst," odsouhlasím to rychle.
Z vlasů si začnu vymačkávat vodu, zatímco Akita hledá nějaké místo k občerstvení na mapce.
,,Večerku?" Zavolám se maličko překvapeně; sbírám svoje oblečení o kousek dál.
,,Ještě není tak pozdě, ne?" Ptám se dál, zatímco se vracím ke klukům.
Páni, nemám nejmenší tušení, kolik tak může bejt hodin... A co z tohodle si oblíknout. Chvíli pozoruji triko s riflemi a botasky, načež se s povzdychem narvu do všeho. Jo, my holky to máme trochu těžší...
,,...A zbytek dořešíme cestou!" Dodám ještě, když se žaludek znovu přihlásí o porci jídla.

Zahrady
Violet

"Pravda to nemá cenu."
Potvrdím a nad zmínkou o poznání klubů a podobných věcí přikývnu.
"Myslím, že se tu pro mě něco najde."
V duchu jsem si tím v celku jistý.
"Příroda je krásná a nevím co bych měl dělat v bufetu nebo podobně."
Zazubím se nad tou podivnou představou. Pak zapípa Violet sms a já jen v klidu počkám než si jí přečta.
"To nic. Máte zde jistě hodně práce....ymmm překvapení jo? Zajímavé."
Pousměju se a tak trochu uvažuji co to jen může být.
"Něco neobvyklého nebo neobvykle obyčejného?"
ROzímám mírně nad tím.

V kantýně
Aaren, Miyuki

,,Jop, večerka. Sice nevím v kolik je, ale třeba máme ještě nějaký čas.'' Dojdu si pro Mp4, kterou mám u bazénu a dám si ji do kapsy. Počkám dokud se naše princezna neustrojí a vyrazím ke dveřím.
,,Má pravdu, pak to všechno dořešíme.'' Dořeknu, vyjdu z místnosti a zamířím k nejbližší kantýně. Ani ne do deseti minut dorazíme k našemu cíli.
Objednám si jen hranolky, dva energeťáky a tři velké kelímky s colou. Jakmile najdeme volná místa, sedneme si tam, tak se hned pustím do občerstvení.
,,Tahle škola nevypadá špatně, ale štve mě, že máme pokoje jen pro sebe.'' Vypiji první kelímek s Colou. ,,Přece jen si člověk užije víc srandy, když má i spolubydlící.''
A ještě víc, když je to holka! Kouknu na Miyuki.
Vypiji první energeťák.
,,Každopádně tahle škola nevypadá zas tak hrozně, jako to škola pro delikventy.'' Naberu si hrst hranolků a zapiji je celým kelímkem coly.
Takže pokud se nepletu, tak ty šatny u bazénu měly velmi pochybný zámek. Dostat se tam by nebyl problém. Začnu se šklebit. Mohla by bejt sranda jim ukrást během hodiny plavání věci. Ren by do toho šel třeba taky.
,,Přemýšleli jste už o nějakým klubu?'' Optám se a hodím do sebe zbytek hranolků.

Zahrada
Mike

"Ano, stím musím souhlasit. Příroda je krásná. No v bufetu si člověk muže akorát tak nacpat pupek."
Zasměji se lehce .
"Hodně práce to ano, ale vypadáto, že dneska už moc ne. Na to překvapení si ale ještě dlouho počkáte. Vždyť je teprve sotva odpoledne."
Usměji se.
Jestli to udělali přesně tak, jak jsem to navrhla bude to parádní. Jen mě tak napadá co těd.
" I když... když se člověk dobře baví čas utíká tak rychle, že to nestihneme ani poznat."
Otočím se na Mikeho a pohlédnu mu do očí.
"Těšíš se až ti povyrostou a budeš moct létat?"
Zeptám se uplně na jíné téma a důkazně co jsem měla namysli zatřepotám lehce křídly.
Někdo zde se nemůže dočkat až bude moct létat a delá pro to všechno. Vzponínám, jak někdo vyskočil z druhého patra z okna ve sneze letět. Ještě že tam byl učitel.

Zahrada
Violet

"Však čas jak říkáte uteče rychleji, když člověk má co dělat. A navíc není přece kam spěchat ono to neuteče."
Usměju se a když přejde na jiné téma ohledně mých křídel a názorně to předvede na svých trochu mě to rozesměje, ale kývnu.
"Jistěže se těším bude to zvláštní a zajímavé, ale jsem trpělivý a vím, že to bude dost trvat."
Objasním svůj postoj k tomuto a přelétnu pohledem její křídla.
"Jak dlouho rostly vám Violet?"
Usměju se jelikož jsou znatelně krásná a samozřejmě je vidět, že dobře opečovávaná, což je určitě dobré znamení.

Zajímavý den - Christine Forest

Pondělí, jaký to krásný nový den přímo do hrobu že? Komu by se chtělo vstávat i když dneska škola není. Je volno. Slunce svítí a lehounce, jako když motýl usedne na květinu hřeje. Jestli kašleš na vstávání a jenom se obrátíš na druhou stranu, či si hodíš deku nebo polštář přes hlavu a spíš dál záleží na tobě. Naopak zda ti vstávání nevadí vyskočíč z postele, protáhneš se možná i zacvičíš. Ale tak, jako tak nakonec vstát někdy musíš. Až se oblečeš a dojde čas na ranní hygienu. Když tak ospale ještě mžouráš na sebe do zrcadla u umyvadla v koupelně, nebo jenom se kolem něj mihneš. V tvém odrazu tě něco zaujme, vyděsí. Něco co by tam správně být nemělo a ani tam nebylo ještě včera. Ani ty nemůžeš uvěřit tomu co vydíš a snažíš se jakkýmkoliv způsobem přesvědčit, že to tam opravdu je. ( Jen žádné drastické zjištování, jako například propichování jehlou ano?^^'' Něco normálního, jako že snima budeš třeba hýbat.)

Ať už se utápíš v různých emocí čas běží a běží. Nastane čtvrtá hodina odpolední. V tuto dobu už žádná pošta nechodí. Ať už jsi kdekoliv v bytě uslyšíš zvuk, jako když se zavře poštovní schránka. Když se tam dojdeš podívat opravdu tam něco je. Středně bílá obálka s okraji měděné barvy. Je na ní zvláštní pečeť. Pečeť připomínající něco mezi sněhovou vločkou a kytkou. Když se jí rozhodneš otevřít uvnitř je nějaká mapa neznámého pozemku se spoustou budov, zahrad atd.. Dále tam je papír (+ další mini mapka.) s instrukcemi k nějakému odjezdu či co. Ještě tam je malá postříbřená kartička s tvým jménem a nějakým identifikačným číslem. A poslední věc, papír s hodně drahého materiálu z kterého se vyklube pozvánka.

Pozvánka, která ví co se ti stalo. Také ti řekne, že už to nejde vrátit. Že tě zve do soukromé školy pro ty, jako jseš teď ty. Škola má opravdu hodně možností. A je k tvému uvěření zcela zdarma. (Tedy , ale pokud něco v budoucnu rozbiješ, tak to budeš muset taky pak zaplatit sama z vlastního ^^)

Na konci pozvánky je razítko stejné, jako pečeť a podpis. Ředitelka školy.
Když, ale sjedeš pohledem uplně k okraji na konec je tam ještě napsáno.
PS: Pokud se rozhodnete přidat, na malé mapce jsou vyznačeny nejblišší místa odjezdu soukromého autobusu do školy.
Je tam napsán i čas ke každé konkrétní zastávce blízko u tebe.
Pokud se rozhodneš vydat na nejblišší místo, které je tam vyznačeno v danou dobu, tak ať nebo tak nestihneš to včas. Přijdeš tam o dvacet minut déle. A další místa jsou už moc daleko a nevypadáto, že ještě nějaký autobus přijede. Co teď? Počkáš ještě chvíly na daním místě? Nebo se na to vykašleš a půjdeš domů.

Pokud se, ale rozhodneš zůstat tak asi za čtvrť hodinky zastaví před tebou červené auto. Vystoupí z něj žena odkaz
"Jmenuji se Enabell a patřím mezi učitele škole, která ti poslala onen dopis. A jelikož pár studentů nestihlo autobus ředitelka mě poprosila jestli bych jim neudělala poslední možnost odjezdu. Tak co ještě se chceš přidat do akademie? "
Pokud odpovíš ano, Enabell tě požádá ještě o předložení passu. (postříbřená kartička.) Když si ji zkontroluje vrátí ti ji, řekne že je v pořádku, usadí se za volant a čeká až si nasedneš. Až si sedneš a zapneš pásy auto se rozjede. Za dlouhé jízdy, která ještě zdaleka nekončí se začne už stmívat. Enabell ti zdělí, že zpoždeně dorazíte asi tak kolem 10 ráno do školy což už nestihnete uvítací řeč, ale to prý nevadí. Prozatím tě už nebude nijak rušit a ty si můžeš vklidu zdřímnout.

Když se probudíš začíná už svítat, ale stále nejste u akademie. Asi to chvilku ještě potrvá. Po pár hodiná kdy už je slunko vysoko na obloze je škola v dálce vidět.

Auto zastavilo před honosnou velkou bránou s lucernami. Po té se brána začala pomalu otevírat a auto se opět rozjel. Když už bylo za bránou, začala se pomalu zavírat. Na obou stranách je vidět nekončící ohromná zahrada. Po chvilce se začly oběvovat i budovy. (Nejsou na sobě nalepené. Mají dost velký prostor od sebe.) Najednou auto zastavilo. Naskytne se ti pohled na naprosto velkou dlouhou honosnou budovu.

Enabell vyleze ven z auta a pobídne tě ať jdeš za ní. Vejdete hlavními dveřmi budovi a přejdete k recepci. Enabell tě opět požádá abys ji dala pass a ona ho založí mezi karty na recepci. Místo něj ti dá obálku.
"V té obálce je podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo vašeho pokoje + klíčky. Mapku pozemku už máš."
Usměje se tebe.
"Jelikož sme uvodní řeč opravdu nestihly tak si skoč na kolej a vybal si. Pro zbytek dne je volno takže můžeš jít prozkoumávat školu a učit se začne až zítra kolem 8:15 a co se týče kolem učebnic, ty dostanete na první hodině."
Ještě se stebou rozloučí vejde opět ven nasedne do auta a jde ho nejspíše asi někam zaparkovat.

Zbytek dne je na tobě kam půjdeš, zda půjdeš do zahrad, ke kantýně či někam jinam. =)


// odepiš normálně veřejně ju .^^ A doufám, že víš jak se píše přímá řeč, myšlenky atd. =)

OMG!!! Aneb můj nový začátek

Bylo opět ráno. Skrz okna mi prosvítaly zlatavé paprsky ranního sluníčka. Přimhouřila jsem jedno oko a pousmála jsem se. Nezajímalo mě, kolik je hodin. Dnes je den, kdy se budu jenom válet a odpočívat. Lenivě jsem odhrnula přikrývku. Slastně jsem se protáhla a vylezla jsem z postele. Pustila jsem si nahlas hudbu, abych vyhnala poslední známky po spánku. Odtančila jsem do koupelny, udělat ze sebe člověka. Zazubila jsem se na sebe do zrcadla. Nedivila bych se, kdyby prasklo.
„Bože, já mam ale ránu. Na tváři obtisklej polštář, oči ještě zalepený ospalkama, na hlavě chaos a ve vlasech psí uši…“ něco mi na tý větě nesedělo. Nastalo ticho. Slyšela jsem kapat kohoutek. Psí uši? Upřeně zírám do zrcadla. Opatrně zvednu ruce a dotknu se jich. Jsou pravý!! Projel mnou neidentifikovatelný pocit, něco mezi nadšením, zděšením a zvědavostí. Moc dobře si pamatuju, že sem je tam nikdy neměla. Svěsila jsem ruce podél těla a na dlani jsem ucítila, šimrání. Podívala jsem se.
„Děláš si prdel?!“ Ocas… byl tam. odkaz

Deprimovaně jsem seděla v koutě svého pokoje. Děláte si srandu, že jo? Stává se ze mě pes… Znovu jsem se podívala na tu světle hnědou věc, co jsme měla přidělanou ke kostrči, v naději, že když na ni budu hodně dlouho čumět, tak třeba zmizí. Nezmizela. Pak jsem uslyšela hlasité cvaknutí. Nastražila jsem uši. Chtělo se mi štěkat. Rychle jsem se zvedla a letěla jsem ke schránce. Vybrala jsem poštu a rychlostí světla jsem se opět vrátila do bytu. Ty vole… takhle rychle sem v životě neběžela. Snad mě nikdo neviděl. Ale co se děje? Dneska by pošta chodit neměla. Podívala jsem se na ozdobnou obálku. Nevědomky jsem začala vrtět ocasem, když jsem pročítala řádky. Nečekala jsem ani minutku. Věci jsem měla sbalené hned. Nebylo jich mnoho. Hodila jsem na sebe kraťasy, botasky a dlouhé tričko s kapucí, abych zakryla ocas a uši. Vyrazila jsem.
„Dneska je fakt šťastnej den…“ procedila jsem kysele, když jsem na zastávku přišla o dvacet minut pozdějc. Baťoh sem hodila na zem a kecla si na něj.
„Co teď? Další autobus už asi nepřijede. Domů se mi už nechce. Co teď?“ najednou tam bylo červené auto. Z něho vystoupila Enabell. Představila se. Neměla jsem co ztratit a tak jsem s ní bez váhání nasedla do auta. Má zvědavost stále rostla a díky tomu jsem stěží usnula. Když jsem otevřela oči, byly jsme tam. Enabell mi všechno vysvětlila, dala mi spoustu papírků a pak odfrčela. Stála jsem před školou a koukala za ní. Jukla jsem se na mapku. Hm… takže když půjdu tudy, tak dojdu na ubytovnu. Vzala jsem si zavazadla a vyrazila jsem. Po několika hodinách jsem někam došla. Byla jsem unavená a moje zavazadla se zdála o deset kilo těžší než na začátku. Kde sem udělala chybu? Chtěla sem na ubytovnu… ne do bufetu. Bože, s mapou sem fakt troska. Rozhlídla jsem se kolem. Všude byli lidi. A všichni měli něco zvláštního. Nejistě jsem si sundala kapuci a vystrčila ocas. Tady se to ztratí. Očima jsem lítala po všech přítomných. Můj pohled utkvěl na jednom. Hnědé vlasy. Zelené oči. Pravděpodobně tygr. Obklopen přáteli. Nevědomky jsem začala vrtět ocasem. Je to on. Moje zavazadla padla na zem a já se rozeběhla.
„Rene!!!!!“ skočila sem na záda svému nejlepšímu kamarádovi. Pohledy ostatních byly všelijaké. Překvapené, pobavené, polekané. A mě byly ukradené. Zajela sem mu rukama do vlasů. Obklopila mě zlověstná aura.
„Parchante… jakto, že si mi nezavolal?! Víš, jakej jsem měla strach? Víš, že mi ještě dlužíš prachy?! Hm?!?! Ma strašnou chuť ti tu tvojí tygří prdel nakopat kámo."

Ani v kantýně nebude klid!

Konečně jsme dorazili do kantýny! Minimálně mě a Miyuki se už ozíval žaludek. Neuvěřitelné, jak může bazén tak vyčerpávat. Sedli jsme si k volnému stolu, Akita si dal snad tunu hranolek...neuvěřitelné! Já si naservíroval samé maso! Měl jsem na něj nepochopitelně obrovskou chuť! Pak se Akita zeptal na ty kluby. Hm no jo, tady je vlastně možnost být v nějakém klubu? O tom jsem fakt nepřemýšlel...
"Popravdě...ještě jsem nad tím nepřemýšlel, úplně jsem zapoměl, že taková možnost tu je...A co vy? Už máte nějaké tušení??" Spokojeně žvýkám kus masa, které vypadá docela syrově a než ti dva stačí odpovědět, někdo mi skočí na záda....Někdo....Whoaa!! Shit!! Docela jsem se leknul....a to ještě víc, když jsem zjistil, o koho jde. Vyposlechnu si její řvaní a výhružky a vypadám opravdu "nadšeně".
Jedním ze svých pohledů dám Chris najevo, aby se trohu uklidnila a přisedla si. "Dovolte mi představit vám moji kamarádku z dětství, Christine Forest...Chris, tohle to jsou Akita a Miyuki...Čeče z tebe je teďka pes? Tos to teda schytala...a zavolat si měla ty mě a beztak mi dlužíš víc peněz", začnu se na Chris provokativně ksichtit. Jasně, jsem překvapenej, že je tady taky, ale to už je stejně jedno ne?
"Takže...kde že jsme to skončili?" otočím se na Akita a Miyuki a dál si žvýkám další kus masa.

Gin

" Já žádný orientační smysl asi nemám, takže to zůstává na tobě."

Podotknu potichu a zadívám se na něj. Znovu si trochu instinktivně uhladím šaty a podívám se kolem. Je pravdou, že jsem nikdy netušila, že se budu bavit s nějakým klukem. A už vůbec ne na takové trochu... střeštěné škole.

" No... můžeme to tu projít a zjistit a pak se teprve rozhodnout co budeme dělat. Co rád děláš, když máš volný čas?"

Otážu se po chvíli. Zamyšleně koukám kolem, občas na něj, tedy teď hlavně na něj, kdy jsem se ho na něco zeptala. Docela mě ale překvapí, když si všimne toho, že jsem něco řekla. Trochu se otřesu a sklopím hlavu.

" Ne.. ne to nic. Nic jsem neříkala, nedělej si starosti prosím."

Šeptnu potichu a zakroutím hlavou. Jdu tiše vedle něj, tentokrát ale koukám pořád do země. Nevím co dělat, jsem maličko nervosní a mámm trochu zčervenalé tvářičky.

Školní bufet
Ren, Akita, Christy

V bufetu si objednám jen salát a k němu topinky. Ačkoli mám hlad tak vím, že bych se neměla moc přecpávat, nebo mi ještě bude hodně blbě.
I tak je porce, kterou mi donesou, větší, než jsem si myslela.
Asi si budu muset zvyknout na pořádná jídla.
,,To asi jo," přitakám Akitovi, ,,i když záleží na tom, kdo ten spolubydlící je."
Ren se momentálně nacpává a nevšímá si světa kolem, což mě celkem pobaví. Vážně je dost jako malé dítě, nepoznamenané tím, co se děje kolem něj.
,,Škola pro delikventy?" Málem se zakuckám.
Akita se pak ptá na kluby.
,,Taky jsem o tom ještě moc nepřemýšlela.. Ostatně, nebylo kdy," zašklebím se.
Všimnu si, jak do bufetu přijde nějaká dívka s kufry. Chvíli se rozhlíží a pak se zastaví očima na naší skupince. Než začnu přemýšlet nad tím, proč kouká zrovna sem, rozeběhne se a skočí na Rena. To jakože doslova.
Když slyším její výtky, tak potlačím smích.
,,Ahoj," usměji se na ni po představení.

Školní bufet
Ren, Christy, Miyuki

Vypiji zbytek coly, spokojeně se opřu a uvolním se.
,,Tak bychom mohli jít do stejnýho klubu, když už se teda známe. Zítra seženu nějakou brožůrku a koukneme spolu na to.'' Chvíli přemýšlím, do jakýho klubu se přidat, i když vlastně ani nevím, jaké kluby na téhle škole jsou. Chtělo by to ale něco klidnýho a hlavně ten, kde se budou holky přestrájet. Nad tou myšlenkou se uchechtnu a podívám se na Miyuki.
,,Hm?'' Podívám se směrem, kam se dívá Miyuki. Jakmile spatřím nově příchozí okamžitě se ušklíbnu.
Nevypadá špatně, jen je škoda, že jede po Renovi. Ale uvidíme.... Jakmile začne nadávat Renovi, tak mě to trošku překvapí, ale ne natolik, aby mě to vyvedlo z míry. Přece jen jsem byl zvyklý na daleko horší chování a mnohem horší slova.
Zajímalo by mě, jaké má spodní prádlo. Přimhouřím oč,i jako bych se snažil koukat se ji skrz oblečení. Říká se, že barva spodního prádla odráží povahu děvčete. I když... letmo se podívám na Miyuki, ona je vyjímka.
,,Zdarec.'' Ledabile mávnu rukou.
,,Do jakýho klubu se přidat.'' Odpovím Renovi.
Ozkouším, jestli mám tričkoaspoň trošku suchý a nasadím si ho.

Zahrady
Mike

Usměji se.
"Zas tak dlouho to nebude trvat. Ale trpělivost je dobrá vlastnost."
Zamyslím se a snažím se zpomenout na co nejpřibližnější čas růstu mých křídel.
"Asi tak dva roky. Někdy to trvá, ale mnohem déle a existují opravdu speciální vyjímky, kde křídla vyrostou klidně i za jeden rok."
Rozhlédnu se kolem sebe.
"No vypadá to, že za tu dobu co si tu povídáme jsme ušli už pěkně velký kus zahrad, ale ony stále nekončí."
Pronesu vesele a lehce se zasměji.
"Někdy mi to tu opravdu připadá, jak v nekonečném labyrintu z kterého by se večer hodně špatně hledala cesta ven. Ale zase narozdíl od strašidelného labyrintu zde jsou různé sochy, odpočívadla, fontány a tak dále."

Zahrady
Violet

"Dva roky? To není dlouhá doba, počítal jsem, že to bude trvat mnohem déle."
Podotknu s úsměvem a dál se procházím.
"No mít okolo sebe hodně přírody je fajn, ale nijak mi nevadí, že tu jsou velké zahrady. Jsou to myslím ideální místa, kde křídla více zesílí, protože příroda jim prospívá."
Řeknu svůj názor a znovu se rozhlédnu po té kráse.
"Jen abychom to pak na to překvapení ještě stihli."
Zasměju se. Nemám totiž nijak zvláště strach, že bych tu zabloudil a už vůbec né s Violet.

Hinata

Zahľadím sa na ňu a mierne sa pousmejem, keď sa naše pohľady stretnú. Potom sa zadívam kamsi do diaľky.

Je skutočne milá, nikdy by som nebol povedal, že sa mi podarí stretnúť tu niekoho normálneho alebo tak niečo. A už vôbec by som nepovedal, že to bude akurát dievča. Pomyslím si.

„Takže rada zhadzuješ zo svojich pliec zodpovednosť, čo?“ uškrniem sa a načiahnem sa za mapou, ktorú drží v rukách. „Takže..môžem?“ zoberiem si od nej mapu a zahľadím sa na ňu.

„Takže by sme sa mali dostať kamsi von, že?“ Pohľadom dôkladne študujem mapku a všetky uličky, ktoré sú na nej nakreslené.

Po chvíli sa na ňu pozriem. Uvedomím si, že moja poznámka k tomu, či niečo hovorila ju mierne vyviedla z miery. „Nechcel som ťa vyviezť z miery, bola to len otázka. Asi sa mi to len zdalo.“ Pousmejem sa a znova obrátim pohľad k mapke.

„Takže, možno by sme mali ísť tadeto,“ zájdem do nejakej uličky a snažím sa orientovať sa v mape.

Zatiaľ ideme dobe, pomyslím si, keď prechádzam pohľadom po mape. Všetko mi sedí na najväčších detailov. Takže by nemal byť problém dostať sa von.

***

Podarilo sa mi dostať nás ku dverám. Otvorím ich a chodbu, na ktorej stojíme, presvieti svetlo slnka. Pousmejem sa. „Tak sa to predsa len podarilo,“ podotknem a podržím Hinate dvere, aby mohli vyjsť von. Keď vyjde ona, poberiem sa za ňou.

Pozriem sa na ňu a potom sa zahľadím do zeme. „Vrátim sa k otázke, ktorú si mi položila ešte predtým. Vo voľnom čase? Hm, podľa toho v akej situácii sa nachádzam, ale väčšinou..“ zaseknem sa, čo som vlastne robieval? Však som sa vždy a všade len flákal alebo presedel doma... behal po meste a to bolo asi tak všetko, je to niečo, čím by som sa mohol chváliť? Zamyslím sa. „...väčšinu času, čo som bol mimo školy som trávieval vonku s priateľmi alebo nad učebnicami, ale popravde, väčšie percento času bolo strávené vonku.“ Poviem napokon. Koniec koncov, nemám jej prečo klamať. Nevyzerá byť taká, že by ma mohla za niečo odsudzovať. Neviem síce, ako som k tomu dospel, ale svoje slová už skrátka nemôžem vziať späť.

„No, a čo ty? Čo rada robievaš vo voľnom čase?“ spýtam sa jej. Na malý moment sa na ňu pozriem a potom sa zahľadím kamsi pred seba. Zložím mapku, ktorú ešte stále držím v rukách a podám jej ju späť. Možno jej ešte bude chýbať.

Gin

Jakmile se zmíní o tom, že ráda zhazuju zodpovědnost ze sebe, zadívám se mu do očí.

" Doma jsem zodpovědná snad za všechno. Budu ráda, když aspoň nebudu muset držet mapu a hledat cestu ven, ono by se totiž mohlo stát, že bychom se ztratili."

Podotknu potichu. Mapu mu předám a podívám se na mapu. Hned to vypadá líp, když jí drží v ruce on. Já bych vážně jen někam zabloudila a to se mi vážně nechce. Jeho poznámko o tom, že mě nechtěl vyvést z míry přejdu jen krátkým pokývnutím hlavy, nechci se k tomu moc už vracet.

Dobře se rozhlížím kolem, sice už si nepamatuju, kde jsme jak odbočili, ale aspoň něco. I když je pravda, že to v nejbližší chvíli zase zapomenu. Ani mě nepřekvapí, že se dostaneme ven, on se přecijen v té mapě asi vyzná daleko líp než já. To je moc dobře.

Jakmile se podívá do země a začne mluvit, kouknu se na něj. Na krátko nakloním hlavu na stranu a zamyslím se nad tím co říká. * Přátelé? A venku. Nikdy jsem přátele neměla. Aspoň ne takové, kteří by mě brali ven. Znám jen čajové dýchánky mých vrstevnic z vyšší společnosti, nic víc. *

" To máš ale docela dobré ne? Přátele. Mít kamarády musí být hezké."

Řeknu trochu zamyšleně. Nechci dát najevo, že mě to mrzí, to že nemám kamarády. Vždyť je to jedno, nakonec stejně každý umře sám ať měl přátel kolik chtěl. Ale v životě to asi jedno není. Já bývala většinou sama. Nevím jestli opravdu je dobrý nápad vést tuhle konverzaci, pravda je, že jsem z toho rozmrzelá, bohužel už jsem jí nakousla musím jí dokončit. Zvláště pak, když se zeptá co dělám já ve volném čase. Trochu znervozněle polknu, jen tak mimochodem si vezmu zpátky mapu a pak skloním hlavu.

" No já.... Mám hodně zájmů, ale nejvíc ráda zpívám. Miluju zpěv, ale taky hraju na housle, klavír, flétnu a klávesy... A taky hrozně ráda čtu nebo maluju. "

Zamyslím se. Chvíli rozmýšlím co ještě říct, já mám hrozně moc zájmů, měla jsem taky velkou příležitost si mnoho věcí zkusit. Když je pak ale člověk bez přátel má času hrozně moc a aby se neukousal nudou, no to taky potřebuje dost zájmů.

" Jezdím na koni, šermuju nebo třeba střílím z luku. A baví mě jazyky."

Zadívám se na něj. Všechno jsou to jen usedlé věci. Docela pochybuju, že z toho tady něco budu vůbec provozovat, i když je pravda, že bych moc ráda zpívala a jezdila na koních, jenže... Mají tu vůbec stáje?

Pondělí, jaký to krásný nový den přímo do hrobu že? Komu by se chtělo vstávat i když dneska škola není. Je volno. Slunce svítí a lehounce, jako když motýl usedne na květinu hřeje. Jestli kašleš na vstávání a jenom se obrátíš na druhou stranu, či si hodíš deku nebo polštář přes hlavu a spíš dál záleží na tobě. Naopak zda ti vstávání nevadí vyskočíč z postele, protáhneš se možná i zacvičíš. Ale tak, jako tak nakonec vstát někdy musíš. Až se oblečeš a dojde čas na ranní hygienu. Když tak ospale ještě mžouráš na sebe do zrcadla u umyvadla v koupelně, nebo jenom se kolem něj mihneš. V tvém odrazu tě něco zaujme, vyděsí. Něco co by tam správně být nemělo a ani tam nebylo ještě včera. Ani ty nemůžeš uvěřit tomu co vydíš a snažíš se jakkýmkoliv způsobem přesvědčit, že to tam opravdu je. ( Jen žádné drastické zjištování, jako například propichování jehlou ano?^^'' Něco normálního, jako že snima budeš třeba hýbat.)

Ať už se utápíš v různých emocí čas běží a běží. Nastane čtvrtá hodina odpolední. V tuto dobu už žádná pošta nechodí. Ať už jsi kdekoliv v bytě uslyšíš zvuk, jako když se zavře poštovní schránka. Když se tam dojdeš podívat opravdu tam něco je. Středně bílá obálka s okraji měděné barvy. Je na ní zvláštní pečeť. Pečeť připomínající něco mezi sněhovou vločkou a kytkou. Když se jí rozhodneš otevřít uvnitř je nějaká mapa neznámého pozemku se spoustou budov, zahrad atd.. Dále tam je papír (+ další mini mapka.) s instrukcemi k nějakému odjezdu či co. Ještě tam je malá postříbřená kartička s tvým jménem a nějakým identifikačným číslem. A poslední věc, papír s hodně drahého materiálu z kterého se vyklube pozvánka.

Pozvánka, která ví co se ti stalo. Také ti řekne, že už to nejde vrátit. Že tě zve do soukromé školy pro ty, jako jseš teď ty. Škola má opravdu hodně možností. A je k tvému uvěření zcela zdarma. (Tedy , ale pokud něco v budoucnu rozbiješ, tak to budeš muset taky pak zaplatit sama z vlastního ^^)

Na konci pozvánky je razítko stejné, jako pečeť a podpis. Ředitelka školy.
Když, ale sjedeš pohledem uplně k okraji na konec je tam ještě napsáno.
PS: Pokud se rozhodnete přidat, na malé mapce jsou vyznačeny nejblišší místa odjezdu soukromého autobusu do školy.
Je tam napsán i čas ke každé konkrétní zastávce blízko u tebe.
Pokud se rozhodneš vydat na nejblišší místo, které je tam vyznačeno v danou dobu, tak ať nebo tak nestihneš to včas. Přijdeš tam o dvacet minut déle. A další místa jsou už moc daleko a nevypadáto, že ještě nějaký autobus přijede. Co teď? Počkáš ještě chvíly na daním místě? Nebo se na to vykašleš a půjdeš domů.

Pokud se, ale rozhodneš zůstat tak asi za čtvrť hodinky zastaví před tebou červené auto. Vystoupí z něj muž odkaz
"Jmenuji se Henry a patřím mezi učitele školy, která ti poslala onen dopis. A jelikož pár studentů nestihlo autobus ředitelka mě poprosila a ještě pár dalším učitelů, jestli bychom jim neudělali poslední možnost odjezdu. Tak co ještě se chceš přidat do akademie? "
Pokud odpovíš ano, Henry tě požádá ještě o předložení passu. (postříbřená kartička.) Když si ji zkontroluje vrátí ti ji, řekne že je v pořádku, usadí se za volant a čeká až si nasedneš. Až si sedneš a zapneš pásy auto se rozjede. Za dlouhé jízdy, která ještě zdaleka nekončí se začne už stmívat. Henry ti zdělí, že zpoždeně dorazíte asi tak kolem 10 ráno do školy což už nestihnete uvítací řeč, ale to prý nevadí. Prozatím tě už nebude nijak rušit a ty si můžeš vklidu zdřímnout.

Když se probudíš začíná už svítat, ale stále nejste u akademie. Asi to chvilku ještě potrvá. Po pár hodiná kdy už je slunko vysoko na obloze je škola v dálce vidět.

Auto zastavilo před honosnou velkou bránou s lucernami. Po té se brána začala pomalu otevírat a auto se opět rozjelo. Když už bylo za bránou, začala se pomalu zavírat. Na obou stranách je vidět nekončící ohromná zahrada. Po chvilce se začly oběvovat i budovy. (Nejsou na sobě nalepené. Mají dost velký prostor od sebe.) Najednou auto zastavilo. Naskytne se ti pohled na naprosto velkou dlouhou honosnou budovu.Můžeš si také všimnout odjíždějícího červeného auto, které vypadá přesně skoro, jako Henryho, odjíždícího od školy.

Henry vyleze ven z auta a pobídne tě ať jdeš za ním. Vejdete hlavními dveřmi budovi a přejdete k recepci. Henry tě opět požádá abys mu dala pass a on ho založí mezi karty na recepci. Místo něj ti dá obálku.
"V té obálce je podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo vašeho pokoje + klíčky. Mapku pozemku už máš."
Usměje se tebe.
"Jelikož sme uvodní řeč opravdu nestihli tak si skoč na kolej a vybal si. Pro zbytek dne je volno takže můžeš jít prozkoumávat školu a učit se začne až zítra kolem 8:15 a co se týče kolem učebnic, ty dostanete na první hodině."
Ještě se stebou rozloučí vejde opět ven nasedne do auta a jde ho nejspíše asi někam zaparkovat.

Zbytek dne je na tobě kam půjdeš, zda půjdeš do zahrad, ke kantýně či někam jinam. =)


// odepiš normálně veřejně ju .^^ A omlouvám se za případné chyby . =)

Zahrady
Mike

"Mnohem déle? Třeba deset let?"
Prohodím žertovně a lehce se zasměji.
Zamyslím se nad Mikeovým názorem.
Možná, že na tom něco je. Pobývat hodně času v přírodě určitě křídlům prospívá. Vlastně já v přírodě trávím skoro celý svůj volný čas.
"A tady se někdo už těší na překvapení. Bez obav, určitě ho stihnem. Ale je to pravda, čas překvapení se už blíží. "
Usměji se.
"Ale určitě přijde vhod, aby sme už raději vyrazili zpátky ke škole že?"
Usměji se znova, zastavím se a porozhlídnu se kolem sebe, která cesta je nekratší zpatky ke škole. Nějakou dobu potichu přemýšlím až to vypadá, že nevím kterou cestou jít. Po chvilce ukážu doprava.
"Tudy to bude rychlejší. Cesta je sice hodně klikatá a sem tam se najde bludný kámen, který se na ní nějakým záhadným způsobem oběvil a o který většinou někdo zakopne, ale jinak bez obav."
Zasměji se. I když pravda to někdy je..

Já mám křídla? Já mám křídla!!!
Probudím se a posadím se na posteli, vidím přímo do okna, na které sedí havran černý jako samotná noc, která je venku za oknem. Neměl by tam být a okno by nemělo být otevřené, přece jsem jej večer zavírala. Ale přesto tady je a okno je dokořán. Vstanu a chci havrana zahnat a okno zavřít, aby mi netáhlo do pokojíku, když k němu však přistoupím, rozletí se proti mně a proletí mnou jako vzduchem. Já tak padnu n postel a umírám v agónii…

S trhnutím se proberu a uvědomím si, že to byl jen sen. Je ráno, slunce už vstalo a já naštěstí nemusím do školy. Krásný to den. Pak se ale znechuceně vrátím do reality a připravím se na další den strávený ve stínu mé sestry. Dnes se mi ale nechce vstávat a dělat ji snídani a je mi jedno, co mi za to udělají, dnes chci ještě spát. Otočím se tedy na bok a zděšením málem vykřiknu, protože jsem si na něco lehla a zabolelo mě to. Nebyly to vlasy, bylo to tvrdší a mělo to…peří!!! Vyděšeně se posadím a podívám se na místo, kde jsem ležela. Válí se tam jen mé vlasy a polštář s dekou, nic, co by mělo peří tam není. Pokrčím tedy rameny a vylezu z postele. Jen se mi to zdálo. Říkám si a jdu do koupelny, abych se upravila. Přehodím si tedy vlasy přes rameno dopředu a začnu se česat, nejdříve konečky a nakonec i vlasy úplně u hlavy. Když se učešu, podívám se do zrcadla, abych se přesvědčila, že mi vlasy nikde netrčí a můžu začít plést cop. Něčeho si všimnu, něčeho, co by tam nemělo být. Jsou to křídla, malá uhlově černá křídla.

Zakryji si pusu, abych nevykřikla, a zděšeně si křídla prohlížím. Nemůžu uvěřit, že jsou skutečná a tak jimi zkusím pohnout. Podaří se a vítr jimi vyvolaný shodí ze skříně kapesník, který tam někdo nechal. „Já mám křídla.“ Hlesnu tiše a uvědomím si ještě jednu skutečnost. Rodiče se sestrou budou až do noci pryč. „Super!“ řeknu a seběhnu po schodech dolů do kuchyně, kde sním to první, co mi přijde pod ruku a už běžím zase nahoru, abych se oblékla. Křídla mi při tom trochu překážejí, ale dají si říct a schovají se pod volné tričko. Pak už zase dolů, k domovním dveřím a ven.

Celý zbytek dopoledne jsem strávila v zahradě našeho domu, kde jsem se procházela, četla, nebo se houpala ve větvích stromů. K obědu jsem si udělala nudle s nějakou omáčkou. Po obědě jsem si četla a čas letěl jako splašený. Z knihy mě vytrhlo nepatrné klepnutí schránky na poštu. Teď už by ale pošta přijít neměla. Řeknu si, ale jdu se podívat, co nám to přišlo.

Když si prohlížím onu podivnou bílou obálku s měděnými okraji a podivnou pečetí první, co mne napadne je, že je to nějaké milostné psaníčko pro mou sestru, pak ji ale otočím a spatřím na ni své vlastní jméno. Mě pošta nechodí. Uvědomím si a s nově probuzenou zvědavostí obálku otevřu, přičemž se snažím neporušit pečeť, ale naneštěstí se mi ji podaří zlomit. Tiše zasténám, ale přesto mě mnohem více zajímá, co je v dopise, než pečeť na něm.

Mapku si prohlédnu a uznám, že je skvěle vymyšlená, přehledná a tak akorát velká. Na malé mapičce poznám okolí svého bydliště a usměju se, když na ni uvidím nějaké značky. Málem si nevšimnu onoho drahého papíru, který byl v obálce taktéž. Pozvánka? Pro mě? Nestačím se divit a přečtu si ji. Výborně, to vypadá jako možnost jak odsud vypadnout. Uvědomím si a pozvánku ještě jednou přeletím pohledem. Sbalím si svých pět švestek a ihned vyrazím k nejbližší zastávce, ze které vyjíždí autobus k oné škole. Doma nenechám žádný dopis, nic. Nepočítám s tím, že bych jim scházela.

Jakmile dorazím k oné zastávce, nešťastně zjistím, že autobus mi už ujel. Sednu si tedy na lavičku a hlavu schovám v dlaních. Není kam jít, domů se vrátit nechci a k příbuzným by mě nedostali ani párem volů. Nevím, co budu dělat, tak tady nějakou chvíli zůstanu a snad mě něco napadne.

Když už se chystám vzdát a vrátit se domů, zastaví u zastávky červené auto a z něj vystoupí nějaký muž. "Jmenuji se Henry a patřím mezi učitele školy, která ti poslala onen dopis. A jelikož pár studentů nestihlo autobus ředitelka mě poprosila a ještě pár dalším učitelů, jestli bychom jim neudělali poslední možnost odjezdu. Tak co ještě se chceš přidat do akademie? " Ta slova pro mě mají obrovskou váhu a tak ihned vyskočím, šťastná, že nemusím zpět domů. „Ano, jistě, že chci, mnohokrát vám děkuji.“ Řeknu mu, a když požádá o předložení pasu, chvíli na něj udiveně hledím a pak si dám dvě a dvě dohromady a vytáhnu z batohu onu stříbrnou věcičku s mým jménem a nějakým číslem. Podám mu ji, a když mi ji vrátí a usadí se za volant, také si sednu do auta (na místo spolujezdce) a připásám se.

Cestou mi učitel Henry sdělí, že do školy dorazíme v deset a uvítací řeč nestihneme, což prý nevadí, ale i přesto se divím, že cesta bude tak dlouhá. Když domluví a nějak naznačí, že můžu klidně spát, nejdřív se rozhodnu vyzkoušet svoje nové křídla, jsou však pod tričkem, tak nějaké mávání nepřichází v úvahu. Rozhodu se tedy cestu strávit spánkem.

Procházím se neznámými pozemky, snad zahradou, snad parkem, nevím, ale to mne nezajímá. Před sebou vidím skupinu lidí, nebo spíše svých vrstevníků… nejvíce mě zaujme onen kluk s démoními křídly a tak se na něj rozhodnu podívat z větší blízky.

Když k němu však dojdu blíž a rozhodnu se promluvit, sen náhle skončí a já opět sedím v autě vedle Henryho, svítá. Nějakou dobu to trvá, ale časem dorazíme ke škole. Budovy a zahrady jsou velice zvláštní, ale prohlédnu si je až jindy, teď ne, teď musím dávat pozor, abych něco nepřeslechla. Napomínám se a málem si tak nevšimnu, že jsem na recepci, dávám stříbrnou kartičku člověku za stolem a dostávám obálku s klíči a rozvrhem. „Děkuji.“ řeknu a ještě si vyslechnu další řeč a vydám se na kolej.

Jakmile tam dorazím, najdu svůj pokoj a uložím si své věci do skříně. Pak se vydám ke kantýně, kde se hodlám seznámit s někým novým. Sednu si tedy k prvnímu stolu, kterého si všimnu a pokud u něj někdo sedí, pozdravím ho, stejně jako kohokoli, kdo by si přisedl. „Ahoj, asi se teď budeme vídat častěji, tak já jsem Amélia.“ Pokud nikdo nepřijde, jen sedím a čekám, dokud se něco nestane.

Zahrady
Violet

"Tak co no."
Zazubím se a pokrčím rameny. Když mě nazve nedočkavým ušklíbnu se a založím ruce na prsou.
"Nejsem nedočkavý. Jen mám zájem o to nad čím někdo strávil práci."
Opravím Violet a sleduju jak hledá vhodnou cestu zpátky ke škole. Když se konečně rozhodne zavrtím hlavou a vykročím k ní.
"Jak se tu někdo v těch cestách může vyznat? Je to bludiště. I mě bude trvat hodně dlouho než si tu vše zapamatuju a zmapuju."
Podotknu a odhrnu neposlušné vlasy z čela a jdu vedle Violet zpátky ke škole.
"Ymmmm takže ty také něco vyučuješ?"
Optám se, aby řeč nestála.

Pondělí, jaký to krásný nový den přímo do hrobu že? Komu by se chtělo vstávat i když dneska škola není. Je volno. Slunce svítí a lehounce, jako když motýl usedne na květinu hřeje. Jestli kašleš na vstávání a jenom se obrátíš na druhou stranu, či si hodíš deku nebo polštář přes hlavu a spíš dál záleží na tobě. Naopak zda ti vstávání nevadí vyskočíš z postele, protáhneš se možná i zacvičíš. Ale tak, jako tak nakonec vstát někdy musíš. Až se oblečeš a dojde čas na ranní hygienu. Když tak ospale ještě mžouráš na sebe do zrcadla u umyvadla v koupelně, nebo jenom se kolem něj mihneš. V tvém odrazu tě něco zaujme, vyděsí. Něco co by tam správně být nemělo a ani tam nebylo ještě včera. Ani ty nemůžeš uvěřit tomu co vydíš a snažíš se jakkýmkoliv způsobem přesvědčit, že to tam opravdu je. ( Jen žádné drastické zjištování, jako například propichování jehlou ano?^^'' Něco normálního, jako že snima budeš třeba hýbat.)

Ať už se utápíš v různých emocí čas běží a běží. Nastane čtvrtá hodina odpolední. V tuto dobu už žádná pošta nechodí. Ať už jsi kdekoliv v bytě uslyšíš zvuk, jako když se zavře poštovní schránka. Když se tam dojdeš podívat opravdu tam něco je. Středně bílá obálka s okraji měděné barvy. Je na ní zvláštní pečeť. Pečeť připomínající něco mezi sněhovou vločkou a kytkou. Když se jí rozhodneš otevřít uvnitř je nějaká mapa neznámého pozemku se spoustou budov, zahrad atd.. Dále tam je papír (+ další mini mapka.) s instrukcemi k nějakému odjezdu či co. Ještě tam je malá postříbřená kartička s tvým jménem a nějakým identifikačným číslem. A poslední věc, papír s hodně drahého materiálu z kterého se vyklube pozvánka.

Pozvánka, která ví co se ti stalo. Také ti řekne, že už to nejde vrátit. Že tě zve do soukromé školy pro ty, jako jseš teď ty. Škola má opravdu hodně možností. A je k tvému uvěření zcela zdarma. (Tedy , ale pokud něco v budoucnu rozbiješ, tak to budeš muset taky pak zaplatit sama z vlastního ^^)

Na konci pozvánky je razítko stejné, jako pečeť a podpis. Ředitelka školy.
Když, ale sjedeš pohledem uplně k okraji na konec je tam ještě napsáno.
PS: Pokud se rozhodnete přidat, na malé mapce jsou vyznačeny nejblišší místa odjezdu soukromého autobusu do školy.
Je tam napsán i čas ke každé konkrétní zastávce blízko u tebe.
Pokud se rozhodneš vydat na nejblišší místo, které je tam vyznačeno v danou dobu, tak ať nebo tak nestihneš to včas. Přijdeš tam o dvacet minut déle. A další místa jsou už moc daleko a nevypadáto, že ještě nějaký autobus přijede. Co teď? Počkáš ještě chvíli na daném místě? Nebo se na to vykašleš a půjdeš domů.

Pokud se, ale rozhodneš zůstat tak asi za třičtvrtě hodinky zastaví před tebou stříbrné auto. Vystoupí z něj žena odkaz
"Jmenuji se Arisu a patřím mezi učitele školy, která ti poslala onen dopis. A jelikož pár studentů nestihlo autobus ředitelka mě poprosila a ještě pár dalším učitelů, jestli bychom jim neudělali poslední možnost odjezdu. Tak co ještě se chceš přidat do akademie? "
Pokud odpovíš ano, Arisu tě požádá ještě o předložení passu. (postříbřená kartička.) Když si ji zkontroluje vrátí ti ji, řekne že je v pořádku, usadí se za volant a čeká až si nasedneš. Až si sedneš a zapneš pásy auto se rozjede. Za dlouhé jízdy, která ještě zdaleka nekončí se začne už stmívat. Arisu ti zdělí, že zpoždeně dorazíte asi tak kolem 4-5 hodiny odpoledne do školy což už nestihnete uvítací řeč, ale to prý nevadí. Prozatím tě už nebude nijak rušit a ty si můžeš vklidu zdřímnout.

Když se probudíš začíná už svítat, ale stále nejste u akademie. Asi to chvilku ještě potrvá. Po pár hodiná kdy už je slunko vysoko na obloze je škola v dálce vidět.

Auto zastavilo před honosnou velkou bránou s lucernami. Po té se brána začala pomalu otevírat a auto se opět rozjelo. Když už bylo za bránou, začala se pomalu zavírat. Na obou stranách je vidět nekončící ohromná zahrada. Po chvilce se začly oběvovat i budovy. (Nejsou na sobě nalepené. Mají dost velký prostor od sebe.) Najednou auto zastavilo. Naskytne se ti pohled na naprosto velkou dlouhou honosnou budovu.Můžeš si také všimnout červeného auto, odjíždícího od školy.

Arisu vyleze ven z auta a pobídne tě ať jdeš za ní. Vejdete hlavními dveřmi budovi a přejdete k recepci. Arisu tě opět požádá abys jí dala pass a ona ho založí mezi karty na recepci. Místo něj ti dá obálku.
"V té obálce je podrobně popsaná cesta na koleje. Rozvrh vyučování, číslo vašeho pokoje + klíčky. Mapku pozemku už máš."
Usměje se tebe.
"Jelikož sme uvodní řeč opravdu nestihli tak si skoč na kolej a vybal si. Pro zbytek dne je volno takže můžeš jít prozkoumávat školu a učit se začne až zítra kolem 8:15 a co se týče kolem učebnic, ty dostanete na první hodině."
Ještě se stebou rozloučí vejde opět ven nasedne do auta a jde ho nejspíše asi někam zaparkovat.
Na hodinách na stěně ručičky ukazují 4 hodinu odpolední, takže Arisu to dobře odhadla. Ale i tak stále zbývá ještě dost času jít prozkoumat školu.

Zbytek dne je na tobě kam půjdeš, zda půjdeš do zahrad, ke kantýně či někam jinam. =)


// odepiš normálně veřejně ju .^^ A omlouvám se za případné chyby, kterých tam bude určitě hodně. . =)

Zahrady
Mike

"Překvapení by se mělo konat kolem šesté až sedmé hodiny. Do té doby se určitě stihneme vrátit ke škole. Sice vím co to bude, a jak by to mělo vypadat. Ale jelikož jsem nebyla svědkem příprav, tak jsem také docela zvědavá, jak to provedli. "
Usměju se.
" No, abych pravdu řekla, na téhle škole je opravdu málo lidí, kteří se tu vyznají. Ano, ano je to opravdu dobře udělané bludiště. Mě to také trvalo dlouho, než jsem si ty všechny cesty zapamatovala. Ale občas se mi taky stane, že odbočím někam jinam."
Lehce se zasměji.
Jak kráčíme zpátky cestou ke škole, tak podle slunce na obloze to vypadá, že těď bude asi něco kolem čtvrté až páté hodiny.
"No přímo ne. Spíše jenom zaskakuji, nebo jsem na hodině, jako druhý pomocný učitel. Tedy učitelka."
Opět se zasměji.

Zahrady
Violet

"Ah tak to je zajímavé."
Pousměju se za chůze a založím ruce za záda a pokračuji klidně dál.
"Je to jistě velká zodpovědnost mít toho na krku tady tolik, když člověk uváží kolik zkušenosti jsi musela nabrat za tak relativně krátkou dobu."
Přemýšlím v podstatě na hlas snad i trochu neúmyslně.
"Jeden den tady a tolik informací."
Napadá mne nad vším co jsem si dneska povídal s Violet a mimo to i vyposlouchal od ostatních, kteří k nám dnes mluvili.
Přibývá vám na škole vlastně hodně učitelů? Asi ne že? Spíše se jedná o výjimky."
Podotknu svůj úsudek.