Genesis Naturalis
hrálo se Denně
od: 10. listopadu 2011 21:02 do: 28. listopadu 2012 15:48
Dobrodružství vedl(a) Akela
| |
 | V roce 2050 se všechny státy izolovaly. Tak zvaný pojem tržní ekonomika byl uplně vymázán ze slovníku pojmů. Přestal existovat zahraniční obchod, styk se zahraničím. Úplná uzavřenost vůči vnějšímu světu. Všechny státy začali hospodařit samy v sobě. To vedlo k nehorázným důsledkům. Arábie, jak ji znali mnozí z 21. století uplně zanikla. Bez tržní ekonomiky, uplně vymřeli v nehostinných podmínkach. Amerika, zde se rozvinula amoralita a úplná celokontinentální anarchie. Americká mládež ztratila vzory chování a ztratila zcela morálku.  Jihoafrická republika, zde byl úpadek nejvíce znát, zde propukla v r. 2060 celokontinentální mor, který zahubil 3/4 obyvatel. Negramotnost a nevzdělanost ochromuje 90% populace Afriky. Společenský život úplně vymizel a navrátil se k pořádku z doby kamenné. Lidé v Africe loví zvěř oštěpy, žijí v jeskyních nebo hlíněných domech. Evropa, v této části naopak některé státy zažili jak rozkvět tak úpadek. Německo, Norsko, Švédsko, Rusko, ty to státy zaznamenali obrovský technologicky pokrok. Zde začal rozvo genetiky, bioinženýřství a technologii.  Anglie, Se navrátil k feudalismu. Většinu majetku zde vlastní církev a hlavou státu je Kardinál. Obnovili se platva desátku, rolnictvo, obdělávání půdy pro církev, nevolnictví a povinná robota.  Japonsko a zbytek Asie, Japonsko zažilo největší rozkvět své doby. Tak jak Německo, Norsko a Rusko se dalo na bioinženýřštví, technologie, fyzikální vědy a robotiku. Životní úroven obyvatel zde narostla od 250%. S oblibou se také říka Japonski mozek lidstva.  r. 2080: Davové vybíjení, šílenství, zvěrstva a tzv. japonská apokalypsa se začala šířit po celém ostrovním státě. Z neznámých příčin se začali být navzájem agresivní a z jejich života se stalo peklo.  r. 2080 o šest měsíců později: Japonsko je bez života, po šesti měsících zmizeli všichni obyvatelé tohoto státu neznámo kam. Nikdo neví, co se stalo a co to způsobilo. Ulice vylidněné a ani živáčka. Ani známky po lidech, žádné mrtvoly ani ostatky. Budovy polorozbořené a bez života. Ulicemi pobíhají vypuštěná zvířata. r. 2081: Německo, vysílá svou pěchotu do Japonska, aby zjsitli co se stalo. Pěchota se však nevrátila zpět. Amerika, vysílá legii vojáků s naději na lepší úspěch než němci. Celá jednotka zmizela neznámo kam. Anglie a Rusko, vysílá jednotku o počtu 100 a jedn muž. Opět se nenašli ani vybavení ani těla vojáků. r. 2083: Zhouba, co postihla Japonsko se začal šířit i na zbytek Asie a jihovýchod Ruska. Na východě Asie začali lidé šílet, plenit, zabíjet jako před třemi lety v Japonsku. r. 2084: Německo, Norsko, Švédsko, Rusko a doknce i Anglie založili speciální zpravodajskou agentůru, začali bádat nad výzkumem supervojáků. Díky Genetice jsou obdarování nadlidskými smysli a fyzickou silou. Bioinženýřství, jim dalo do vínku neprodyšnou tvrdou kůži a nezvyklou obratnost. Technologie, jsou vybavení nejmodernějšími zbraněmi.  r. 2085: Tento tým jde zjistit. co se stalo onoho dne v Japonsku. Šíllenství již postihuje polovinu Asie. |
| |
 | Rutina dne,2008 Jestli vás najdou a chytí,pokuste se vydržet, nikdy vás v tom nenecháme, tak jo chlapy, DŮM SPIRO SPERO! Generálmajor se podívá po třech mužích a pokyne hlavou….. Majore Mezenský, velení je vaše! Zvednu se, na sobě kombinézu, dýchací masku, padák a pod sebou balíček s vybavením, stejně jako ti další dva…… Jsme na deseti kilometrech pánové, máte zelenou! Hlas pilota zazněl z palubního amplionu a rozezněla se zelená, generálmajor naposledy zasalutoval a zmizel v další části letadla….. Tak jo kluci, ukážeme se tam, zjistíme co se dá, odbouchnem co pude a padáme…..A kdo otevře padák dřív jak tři sta metrů nad zemí je slečinka Zazubím se na své kluky a natáhnu si masku, bez rozmyslu a strachu se rozběhnu, hned to po té co naše bágly už letí dolů, když vyskočím, cítím zimu a to jak mi kyslík proudí do plic, zaregistruju svůj batoh letící pode mnou a z polohy která mě brzdí se dám di šipky mířící přímo k báglu, je to skvostný pocit, výsadek z deseti tisíc metrů nad zemí, během chvíle se dostanu k báglu a podaří se mi ho připnout k popruhům na břiše, podívám se do šera nad sebe a dvě zelený světýlka mi řeknou že kluci jsou nade mnou, nečekám, zase se stočím do šipky a rychle se snáším k zemi, teď už to vidím, v dálce někde svítí město, pod námi je tma, tma, kus od nás les, rozeznávám les, za ním je cíl….. Tak jo, jdem na to kluci Spojař vyšle zprávu a když se všichni přichystáme, postoupíme k průzkumu, trvá to den, než zjistíme vše potřebné…. Osm strážných, skoro nehlídají, rolba se zásobami jezdí jen každý druhý čtvrtek, tak jo, zaútočíme z jezera, z vody, každé ráno maj žluťásci rozcvičku, musí to být rychlé a čisté…. Vyšlo to, jak jinak,nečekali že by je někdo napadl, někde v Mongolských zasněžených stepích, když přístupová cesta je hlídána a nikdo vlastně o nich neví….Led se otevřel, náhle a bez varování, měli jen kalhoty a boty, poručík s pistolí to schytal první přímo do hlavy, další dva taktéž, zbytek zabit bodáky…Mise úspěšná, dokumenty a plány máme, vědce taky, čas na to vypadnout….. Jste vzorný a máte vynikající výsledky majore, chtěl jsem Vám něco navrhnout, vím že nikoho nemáte a říkal jste že klidně půjdete do extrémních věcí, tak tedy pojďte se mnou Podepsal sem pár papírů o mlčenlivosti, naložili mě do vrtulníku a odvezli do Ženevy, dva roky testovali a připravovali, než se odhodlali to zkusit, mě a dalších pět dobrovolníků, první criohybernace s použitím stázového pole….. Tak jo dobrou noc světe To jediné mi ještě problesklo hlavou, pak mi dali do pusy tu hadičku, další zajišťovala odvod moči a stolice, další na nějaké látky, dostal jsem masku na obličej a moje „rakev“ se zaplnila nějákou gelovou sračkou, skrz brýle jsem ještě viděl tu mladou doktorku, mohlo jí být tak 17, ale čert to vem když to výjde, už bude mrtvá až odsud vylezu, když ne, zdechnu já….. Ztuhlo to, zmrzlo a já pomalu usínal, malá tajná laborka vedle Cernského urychlovače, viděl sem ještě pohyb vědců, ale pak jako by vše ustalo….. Přelom roku 2084/85 Slyšíte mne, majore, slyšíte? Sakra něco se posralo, proč mě vzbudili tak brzy? Projede mi hlavou když vidím tu stejnou tvář jako když sem usínal, ale pak si to uvědomím její hlas, je jinačí, ale tvář stejná….. Jediný přeživší pacient patrně ztratil schopnost komunikace a uvažování, 75 let v těchto podmínkách asi není lidské tělo snášet…. Mluví do diktafonu jako bych byl vzduch, pomalu se mi vrací cit do rukou do těla, slyším ji dobře, jen mám tak sucho v puse že zatím neodpovím, mluví dál, jak je možné že došlo k závažným poruchám mozkové činnosti…Chytím ji za ruku a pousměji se….. Dal bych si cigáro slečinko, předpokládám že jste dcera nebo už snad vnučka doktorky Sypardové, která mě před těmi 75 lety tady uspala…. Posadím se k jejímu překvapení a chvíli s klidem sedím, než se mi vrátí cit i sála do těla, postavím se a i když jsem nahý, dojdu ke skříni kde jsou mé osobní věci, i po letech si zapamatuji kód a za chvíli si zapálím svou milovanou Sobranii, doktorka stále ještě zírá s otevřenou pusou a vypadá překvapeně…. Major Martin Mezenský, 74825SI, 601.skupina speciálních sil armády České republiky, narozen 12.7.1980, nacházíme se v blízkosti Cernu, byl sem jedním z 6 dobrovolníků k hibernaci…. S klidem ji podám hlášení zatím co se oblékám, nechápe ale je šťastná, dva dny ještě strávím v laborce, než mě pustí ven, kde…Kde se to kurva mění…. Vstávejte Mezenský Uslyším svou matřštinu a za ní několik cizích hlasů, otevřu oko a vidím někoho v divné uniformě…. Neprobrali jsem vás aby jste nám píchal vědce, i když jsou po čertech pěkní, se situací jste obeznámen, papíry jste podepsal, vaše modifikace začne dnes, příjemných osum týdnů vás čeká, jen co je pravda, ale čert to vem…… Seržant, víc vám dát nemůžeme, chápejte, jste sice jeden z nejlepších, i když je vám přes sto…. Divil sem se co vše se změnilo v gentickém inženýrství, ale co věděl sem jak to pude dopředu, byl sem upraven, navlečen do chytré kombinézy, proškolen o nových zbraních, ale stejně sem si na rameno vzal tu svou starou, SA58 upravený, s granátometem,a taky sem si nechal své insignie, své jednotky, je mi jedno jakou četu povedu, je mi jedno co si o mě budou ti magoři říkat, vím že jen musím jít a zjistit co se u těch mrdek šikmookých posralo, nikdy sem je neměl v lásce, a teď se stalo to co sem čekal už dávno….. |
| |
| Někde v nitru německa: Obrovská základná rozpoložená v podzemí jako vosí hnízdo, se rozkláda na několik kilometrů do hloubky ale i do šířky. Její jméno je Pancerfaust. (mnozí se pusmějí, protože jistě znají téměř již dnes legendární zbran). V překladu ocelová pěst, tak byla symbolicky pojmenována, aby symbolizovala sílu německého národa a jeho ocelovou neuústupnost. Poté co dva z vás byli rozmraženi a zbytek poté převelen na onu základu. Byli jste seřazení v hlavní kryolaborce do nástupu a očekávate příchod velitele této vojensko-vědecké buňky. Pomalu přichází průhlednými dveřmi, někteří z vás ho už vidí z dálky. Obtloustlý asijat, kolem 38 kterému z pod vojenské čepice raší blond vlasy, zřejm si i genetikové zde již zahráli, nebylo by divu v tomto století. Plet vrásčita a zjizvená a tvář jako by rádoby byla z cirkusového plakátu. Velký narudlý nos a uši mu odstávaly jako letecká křídla. Oči temně rudé. Postaví se před Vás a začne mluvit nějakou hatmatilkou, kterou nerozumíte. Vy jen stojíte a děláte, že dávate pozor. Pak houpavým krokem příjde k seržantovi Mezenskému. A začne na něj řvát a prskat, zřejmě ti něco chce ale ty mu nerozumíš. Když v tom koukne, že nemáte naprogramované translátory. Obtloustly asijat rozčilením kopne do pojezdné vozíku a zařve na vědce, který kmital kolem. Ten ihned udělá co má a vy máte nakonfigurované translátory, které máte zabudované v lebeční dutině. Poté co je naprogramuje. Už rozumíte tomu blondatému asijskemu veliteli. " Tak chlapy," poví a hektolitry slin mu jdou od pusy. Někteří z vás si pomyslí, jak mohou být takový krypli v armádě. Ale bohužel, obzvlášt pro Mezenského, armáda již dáno neexistuje. Dnes je to jen vojenská složka pod výzkumem vlády. " Tak chlapy," pokračuje s neustálým prskáním, " jistě víte, že se cosi posralo na tom posraném Japonsku, i když já to říkal pořád, že ti japončíci jsou vyšinutí a že jim to přeroste přes hlavu. No, vaším úkolem je zjistit, co se tam stalo je to jakési divné, že zmizeli obyvatele japonsko po takovém mnoho měsíčním terorismu. A že by se všichni navzájem pozaíjeli je nesmysl, navíc by se našla těla, ale jak letecké záznamy ukazují, ulice jsou prázdné bez mrtvolky," když poví slovo mrtvolka tak se ušklíbne a usměje se přičemž mu jedna kapka sliny kápne na botu. " Chlapy, tak vám dám malou instruktáž. Máme tu pánové nové modely zbraní, keré budete používat při boji. Je jich celkem pět. Tady jsou: D48 - s tlumičem, tu všichni máte přimotnovanou k rukám, takže když prudce vztyčíte ruku před sebe tak se vám automatick vsune do ruky. Je dvouhlavnová a vystřeluje staré dobré výbušné náboje, které mají eště navíc dutou špičku. Tahle ta krása, nejen že má estetické upravení, že je celá ze stříbra a má pěkny desing, ale dokáže ustřeli 80 cm tlustný nostník. A co bych vám řekl, eště co je na ní krásné, že máte hned dvě na obou rukách, samozřejmě je nastavitelné vysunováni této zbraně dle potřeby. Nastavíte si ji při jakém pohybu by se měl vysunout. Navíc má k sobě příslušenství. Sadu nábojů, tyhlety jsou moji myláčci V5 - (očividná hrubka dement.) Jsou plněni chloroplasmatckou žiravinou, která rozežere nepřítele uvnitř do 6 vteřin a nezbyde vůbec nic. Tyhleta sada náboju -V8 -je sice pomalá ale účina na odstřel masivních a odolných nepřátel, mimochodem jdou sněm i roztřelit neprůstřelná skla. obsahuje malou výbušninu, která se 15 s aktivuje a rozerve co chcete. A tihleti poslední myláčci jsou ještě oblibenější než předtím. -A32- Když vystřelíte z ní tak to udělá malou černou díru, která v táhne blízké vojáky a vysokou gravitaci je rozemele. Další zbran: -Sig520- Tahle obouručný malinky samopalek, nahrazuje rotační kulomet. Možná se zda prtavý ale věřte tomu, že je to lahůdka. Jak říkám dá se srovnávat se starým rotačním kulomete, které měli dříve helikoptery. Našije do vás 150 náboju/5 s. Jako u všech samopalu je nastavitelné dávkování. Příslušenství: Noční vidění, také vidění, které vám dopomáha u lidské fyzioligie vyhledat smrtelné zásahy.. to se moc nepoužívá ale u vás nikdo neví. Dále tu je starý dobrý granátomet. A dalši sada nábojů. 1. náboje: -I14- obyčejná plasmatické náboje. 2. náboje: -IM46- hotová klasika náboje s jedem to zabije nepřítele ihned se to rozpouští rychleji nežli žensky v rozkoši v moji posteli 3. sada nábojů: I12- to jsou kalsické náboje s ostrou špičkou. Další zbran je taky krásna: -Warcom859- Tenhle velkej bchrouček má takovou palebnou silu, že by tuhle základnu srovnal se zmi jakoby nic. Šla by srovnávat i se starou bazukou ale do síly to nemá vůbec. Bazuka oproti tomuhle je naprostá hračička. Takže do toh ládujete jen energetické kapsle. Má to několi funkci jako každa těžkopalebná zbran. Energetické výboje, raketová palba a bůh ví co ještě je tam tolik kravin, že ani já sám nevím. Má prost moc funkci jde použit naprosto na cokoli, co nejde zničit. Ale radil bych vám ji použíat jen ve výjmčných situací, jak říkám paleba síla tehle zbraně jako malá atomovka. Další zbran: Obyčejná sniperka. Vás s tímhle nebudu zatěžovat, jistě ji znáte. A další a poslední: Godess1: zvláštní jméno pro zbran si říkate ale jak vyplývá z názvu tohle je božská zbran je založená na antihmotovém urychlovači neboli, jak kdysi řečeno božských částicích. Tahle zbran nemá náboje nebot urychlovač si vyrábí sám energii. Příslušenství Má stojan ale to nás nezajím, náhradni rukojetě jako u některých braní aby se lépe držela. Ale tohle to je opravdu bomba tahle příměs dodá antihmotě štávu, je to neutrinum to pak zbran působí jako velkej zmizí. Vystřelíte a budova či někdo zmizí jako by nikdy nebyl. Pak tu máme jako vždy hledítko na zaměřování a pak tu je další lahůdka tohle je tekuté magma pomocí tohole vaš zbran dokáže cokoli na světě. I když to nechápu to by vám vysvětlili ty laboratorní krysy. Prostě výsledkem je, že když s touhle příměsy střelíte tak antihmota ve zbrani se změní v hmotu a prosté můžete vytvořit s tím ocelovej pahýl, kerej pak bude krásně trčet vašich nepřátel jako by jste ho sami na něj napíchly. Ale ono to dělá aj jiné věci zkuste střelit do země. To se pak rozevře jako nic. No, ke zbraním by to bylo všecko ale tedkom vás uvedu v instrukáži vašich schopností. Drsnák: to už uvodní instruktáž jste slyšeli nooo ale něco eště málo dodám, máš zvýšenou pružnost svalů, takže prej dokážeš skakat výš nežli normální člověk seš hbitější rychlejší prostě má zlepšen fyzické atributy. Jinak tvůj chytrej oblek má v sobě zabudovaný dávkovaní tzv. drog co ti pomůže při boji ale musíš to nechávat doplnovat od zdravotníka jinak si v prrr... noo dále tu máš že řídí hladinu hladu, testosteronu, adrenalinu nooo vlastně souvisí s těmi drogami. Tak dál. Jj speciální tvůj oblek dokáže subatomárně udělat zbran z čehokoli. Dejme tomu vezmeš kus tyčky a nanaboti udělaj zbytek. Dejme tomu, že budeš mít meč. Pak tu mám jj a ještě jedna věc co dokáže. Posiluje ti svaly tak když ho budeš dlouho nosit tak budeš jak rambo. Sgt. Martin Mezensky: No zhruba váš oblek umí to samé akorát k vaší pozici jsou speciální věcičky máte koordinanční stimulátor, ten dokáže vybudit i největšího sraba. Pak tu mám jj k vašim schopnostem. Prej že máte vylepšené všech pět smyslů noo zajimavé. Tak prej dokážete slyšet lépe jak pes ..... blablalbal schopnosti se začnou využivát aktivaci vlastníka .... balblabla atd. No další vlasnoti obleku hmmm nooo že u vás dokáže se sesílením smyslu i rozvést nadprahové smysly takže prej telekinze nebude žádná nová věc. Tak vy doktore: Hmm no váš oblek ja jako velká lekarnička dokáže dle nastavení namíchat jakýkoliv koktejl drog pro drsnáka a léku pro jednostku. Umí zpracováva surové suroviny. Tak když prej natrhate mateřidoušku tak vám z toho uděla uklidnující lék. No k vašim schopnostem vy prej máte zlepšnou inhalaci, což znamená to co sníte, nebo v dechnete nebo sakra cokoli, tak prost přibude na vás nevím zežerete kus kovu tak vám se uděla na hlavě kovovej plíšek či co. Prostě budete jako malá chodicí továrná, která se vylepšuje žraním materiálu sežerete kevlar a budete mit kůži jako z kevlaru, takhle vás pojistili proti úhoně. Další schopnost jj prej pry když se naserete tak prej s těma vašima prackam i zboříte barák no fyzicka síla zvýšena nic nového. A oblek eště co dakéže jjj prej udělá vás neviditelným dobré maskování, že. a tak Zabiják tedkom: A víte co vás ostatní seru kurna abych se tu namáhal máte to doprdel všichni v příručkách. Tak si to přečtěte kokoti. " Odešel naštvany aniž by vám řekl, to hlavní něco k misi. |
| |
 | Rok 2062: "Doktore!!Potřebujeme doktora, okamžitě doktora!!"Volám na ostatní vojáky a klečím u mého parťáka který je těžce raněn ale není mrtvý.Čekám asi deset minu a snažím se aby za tu dobu neumřel.Po těch deseti minutách konečně přiběhne a prohlíží ho.Pak mi jenom řekne:"Hmmm, jestli přežije tak to bude zázrak, trefily ho do hlavy hluboko do mozku, máme štěstí že tento voják používal starou M16 a ne plasma gun to už by umřel."Pak přivolá dva lidi s nosítkama a odnesou ho do polní nemocnice. Sedím v nemocnici u mého parťáka, měl už zase štěstí ale tipuji že ho to příště opustí.Vybavujeme se co se dělo a jak se mu to stala.Chabě se pousměju.Pak ke mě příjde jeden voják a zdělí mi:"Velitel vás potřebuje na první frontě, vypadá to že ji dlouho neudržíme tak si pospěšte"Pak odejde.Podívám se na Parťáka který už usnul a odejdu. Stojím v rychle postavěné kanceláři kterou pro něj....měl bych říct ní postavily.Sedí na židly a dívá se na mě."Vojíne Darkroade, vezmete si skupinku mužů a okamžitě zaůtočíte na nepřítele, dostanete nový typ plasmové zbraně."Nezbývá mi nic jiného než poslechnout, zasalatuji a odejdu. Přede mnou stojí 5 mužů.Nováčci, to nedopadne dobře pro nás a pro ně."Vojíni, nyní jsem váš velitel a vy mě budete poslouchat, neuposlechnete li, budete zastřeleni, a ne mnou ale jimi"Ukážu směrem k nepříteli."Váš rozkaz:Vydat se v noci do nepřátelského tábora a umístit tam bombu.Také se ví že že mají kryonické buňky do kterých vlezeme.Tam je nastaveno na 22 let zmrazit.Jsou odolné výbuchu takže přežijeme.Ale teď, za mnou"A rozběhnu se k nepříteli. Tma jak v pytli, ani na nos nejde vidět, naštěstí jejich tábor jde vidět, je strašně osvícený.Vydáme se tam, máme štěstí že nás nikdo nezpozoroval.Jdeme dál ale v tom uslyším kroky.Rukou jim zavelím ať se schovají a čekám.Kolem mě těsně projde vojín, jak jde a je ke mě zády tak ho chytnu za krk a bodnu do zad.Aby neudělal kraval tak ho položím opatrně na zem. Nakonec dojdeme ke generátoru a tam dám bombu."Tak lidi, nastavil jsem to na dvě minuty takže jestli to někdo po*ere tak umře a bt tím vojákem nechci takže rychle"Zavelím a rozeběhnem se tím směrem.Doběhnu jako první ke kryobuňák a vejdu dovnitř.Vojáci vejdou do těch zbylích.Pak to bouchlo. Rok 2084: Jediné co si pamatuju tak výbuch a křik vojáků, i mých vojáků takže tamto asi byly naneštěstí kopie.Doháje.Ale teď to podstatné, jaký je rok?Počkat už vím, je rok 2084. Rozhlédnu se okolo a vidím jen poušť.Jdu dál a pak uvidím oázu.Okamžitě se k ní rozeběhnu a skočím do vody.Spadnu do písku.Fata Morgana, sakra.Jdu dál asi další dva dny a pak nakonec omdlím. Když se probudím tak nademnou uvidím doktory jenomže ne ti doktoři kteří si pamatuji.Navíc, nemám zbraně, asi mi je zabavily.Pak mě znovu omráčí. Když se znovu probudím tak se cítím divně a jeden z doktorů mi řekne:"Pane, z jakého jste roku?"Jsem z roku 2062, byl jsem v kryobuňce až do dnešní doby, mohu se zeptat co tu dělám a proč něco cítím divného v těle?"Byl jste vybrán našimi vůdci aby jste byly vysláni s několika dalšímy vojáky na výpravu do Asie kvuli nějakému viru kterým se zabíjejí lidi navzájem.Vy jste byl vybrán, proto jsme vás vyztužily titanem"Jen překvapivě otevřu pusou a zeptám se doktora:"Proč já?Já ani nevím jak to tu je, možná půjdu ale chci své zbraně."Dostanete je a k tomu ještě pár nových, souhlásíte tedy?"Ano souhlasím.Vstanu z lůžka a obleču se do nové zbroje kterou mi daly.Pak si vezmu zbraně a čekám na něco co mě doveze na základnu. Po dlouhé cestě nakonec zastavíme před obří kupolovitou budouvu do které vejdu.Tam uvidím mnoho zajímavých věcí, nezbývá nic jiného než se ušklíbnout a tam uvidím jednu vojáka, uslyším ho jak říká"Major Martin Mezenský........Česká......."Více mu nerozumím.Přistoupím k tomu kdo nás zvolal a řeknu:"Zdravím velitely, Jmenuji se Darkroad, příjmení nemám.Jsem rodák z Německa.Narozen roku 2501.Byl jsem vybrán do nějaké bojové akce a nic o tom nevím, mohu se zeptat co se za posledních 24 let stalo?" |
| |
| Německo.... Příště až pude tohle šikmoočko, připomeňte mi že si mám vzít deštník pánové, ano? podívám se na své spolubojovníky a každému podám ruku...... Mezenský, váš nový velitel.... posadím se do křesla a přemítám o těch zbraních..... Tak nevím, já tedy se bez tohohle nehnu nikam.... řeknu s klidem, vezmu svůj samopal vz58 s optikou, sklápěcí pažbou, a granátometem, dvě dýky, a pak se podívám na ty nový.... Kurva, tohle je fakt moc, nevím kdo se chce tahat s tou "boží zbraní" ale já to nebudu, beru tu lepší bazuku, a sniperku, no naštěstí mám tady své věci ještě, SVD Dragunov je prostě lepší, alespoň pro mne.... Zakroutím hlavou a jen se pousměji..... Zrušili armádu...kurva až tohle skončí pojedu domů a obnovím ji tak jak byla před 80 ti lety, to vám slibuju chlapy, být tu armáda, tak se nic z těch sraček nestane! Jen pro vaši informaci, chci aby jste mi o sobě něco každej řekl, kdo je, odkud je, co tu dělá, jaké je jeho zaměření..... Zadívám se na jednoho z nás co prohlásí že na zbraně kašle, zmizí a zase se objeví, jen pozvednu obočí a pousměju se...... Super, to je krásný, bude se to hodit..... řeknu jim a pak vstanu z křesla..... Já začnu pánové.... řeknu klidně.... Jmenuji se Martin Mezenský, jsem Čech, narozen 12.července 1980, mám za sebou střední vojenskou školu, i vojenskou univerzitu, byl jsem u elitních sil naší armády, asi vám to už nic neřekne, ale byl jsem majorem u 601.skupiny speciálních sil, naše zaměření bylo všestrané a museli jsme umět víc než ostatní vojáci.....tady jsem díky tomu že sem byl jeden z prvních a jediných kdo šli do krio-stázové komory, díky tomu je teď zmražování asi normální věc, já byl u ledu a mimo čas 75 let.... podívám se na chlapy a snažím se už pomalu využívat své smysly..... Nějáké otázky? |
| |
 | Představovačka Kapitán se ujme slova a řekne něco o sobě. Na mě nekoukejte, zbraně nemusim. Ale když už sme u toho představování, tak sem Doktor Felix Morhunt, to odkud sem s tím bude potíž, od jednej menší nehody zpět si toho moc nepamatuju, probral sem se v nemocnici bez pár částí těla, ale mám díky medicíně a trocha experimentům s nanoboty a technokratem v sobě spíš počítač. Budu se o vás starat a pište si že vás nenechám jen tak padnout. řeknu a dojdu ke stolku se zbraněma, minu ho a sednu si ke stolu. spojim ruce jako v modlitbě a sklopim hlavu. Dal bych si kafe, neměl sem ho hodně dlouho, vím, že sem se dostal do programu armády na testy biotechniky a stal sem se doktorem zelenejch mozků. Pak přišel projekt ICE jak sme mu říkaly my. Tak sem se zapsal v domění, že zjistim kdo sem, teď už se to asi nedozvim, ale mám aspoň smysl pro život. řeknu a opřu se a sleduju ostatní. |
| |
| V úlu tajné labaratoř Panzerfaust: Náhle se otevřeli dveře a místo tlustého asiata vešla naopak krásna asiatka s tmavými vlasy až po zadek a nádhernými hnědýma očima s krásnou štíhlou linii. Zamrkala na vás svými velkýma očima s velkými řasy. A začal líbezně mluvit: " Omluvte velitele je už trochu na nervi, noo taky už toho dost zažil, tak mu to nemějte za zlé poví a usměje se. Tak abych vás seznamiila s tou misí prosím vás, tak bych ráda byla at se posadíte". (všichni si sednete). Náhle spustí jako kafemlejnek:" Takže výsadek by vás měl čekat zítra ráno v pět hodin. Což myslím japonského času tak budete stávat dosti brzo. Tak neponocujte. Budete transportování starou dobrou lodí, protože výsadek ze vzduchu není možná nad japonském je velká neviditelnost, takže bychom ani nevěděli kam jsme vás shodili. Dále na břehu by jste měli být 9:00 h. a v 9:30 už by měla začít vaše akce. Vaší úkolem je, co nejvíce nasbírat informací k čemuž máte Ipod, který slouží jako přenosová vysílačka a zaznamovač na vaše poznámky. Je součástí vybavením. Jinak je možné, že ještě k vám někoho převelíme. Zatím bude seržant zastávat funkci ženisty, že bude podávat nám hlášení. Jinak tedy případné další dotazy věnujte mě nyní pak již nebude čas, tak na co se chcete jinak zeptat?" Poví a vycení své krásné bíle zuby a přitom ventilátor, který se z ničehonic zapne ji trochu nadfoukne vojenskou sukni. Čímž uvidíte jeji nohy až po stehna. Ta se začne ihned důsledně upravovat. Začne se divit, co se to stalo ale když se zjeví z neviditelnosti Mudr. Felix, tak ji to dojde. " Takže máte nějaké otázky?" |
| |
| Zasedačka Budu to ještě muset domyslet pomyslim si, když si sednu z5 na svoí židly a snažim se vypadat jako bych tam nebyl. Když mluví o novym vybavení, tak se podrbu na hlavě. A dá se na tom přehrávat hudba? řeknu blbou otázku, která mě zrovna napadla. Pak se pro sebe usměju. Počkám jestly nemá někdo další otázky a pak se zvednu. Tak v kolik se sejdem na rampě? zeptám se a počkám na odpověď. Pak se jdu podívat na naše ubikace, kde máme bejt ubytováni pro jednu noc. Pak si skočim do místní ambulance, kde se trochu rozhlídnu a sezámím se s doktorem/doktorkou. |
| |
| Zasedačka Bože to tady je samý šikmoočko nebo co? probleskne mi hlavou a trochu nerad se posadím,ale co nemá cenu je dráždit.... Kurva, já chtěl ze vzduchu, chci zase padat volným pádem a otevřít padák až na poslední chvíli....Proč! Poslouchám dál, ale už teď jsem otráven, spozorním až ve chvíli kdy se slečně nadzvedne sukně, to skoro pookřeji a se zajmem sleduji co bude dělat..... Já bych jich pár měl....Co vůbec za tohle dostaneme,myslím tím plat, zrušili li armádu, a nezadala mi li tohle má zem, jsem žoldák, a chci znát co za to bude, přeci jen nebudu kvůly cizím zemím nasazovat krk, zadarmo.... myslím to vážně, vůbec tady nikdo nezmínil co za misi bude, asi počítají s tím že tam všichni zhebnem.... Jak nás dostanete zpět? řeknu s patřičným důrazem.... A za třetí, a to je to nejdůležitější, co děláte dneska od od 21:00 do tak do 04:00?/b] pozvednu obočí a čekám co mi vůbec řekne.... |
| |
| Slečna šikmoočka (jak trefně nazval seržant)odpovídá na otázky: " Na rampě už máte čekat půl hodinu před pátou a opět východního času, aby jste tam dorazili v jejich čase. A oblek není opravdu pro vaši zábavu, tak na hudbu zapomente," poví s důrazem. " A ted vy seržante, jakožto ten co jste podepsal smlouvu o mlčenlivost apd. Tak jste si nepřečetl ten odstavec článku, kde je napsáno, že po rozmrazení a následném úpravě vaši fyziologie, se stanete majetkem té vlády, co bude mít většinové zastoupení na projektu. Což je Německo, tak patříte německé vládě, tím pádem jste její majetek a může s vámi aji tak zacházet. Ale nebojte se pokud to přežijete, tak budete jako majtek, žít na státní útraty." "A zpět se dostanete pomocí půlzních transportů, která japonská země vyvinula," pak si vydecne a s škodolivým úsměvem se chystá na tvou poslední otázku." " Tak seržante pozvání od člověka, který se mě ani nejdřív nezeptá na jméno hned tak nepříjímám a nemyslete si, že jste voják, tak umíte zacházet s každou zbraní. Dost pochybují jestli ta vaše po tom dlouhém spánku je ješt funkční," dodá s dvojsmyslnou narážkou a ušklíbne se a pak se postaví do pozoru a čeka na další poznámky. |
| |
| Zasedačka Zadívám se s úsměvem na šikmoočku a jen se usmívám.... Sračky, nic jinýho, ach jo, ale zapomeňte že bych žil tady v Německu..... řeknu s ještě větším klídem a čekám na to jak vyjádří dál.... Půlzní transportéry, ach jo co se kruci stalo se starým dobrým výsadkem ze vzduchu hmmm? trošku smutně svěsím hlavu, přejedu si po rameni s nášivkou mé jednotky i státní vlajky české republiky..... Stejně to nikdy nesundám.... při vzpomínce na má tetování se jen pousměji.. A tohle už vůbec ne..... Když začne odpovídat na můj vtípek, musím se znovu pousmát...... Ach jo, copak vy asiati nikdy nebudete mít smysl pro humor, samozřejmě že to byl jen vtip, budu se celou noc připravovat na misi, to zaprvé, za druhé, nepotřebuju znát zbytečně jména všech, stačí mí dát vám přezdívky, váš velitel je Monzumový deštík, vy budete Merylin Monrou, pokud vám to vůbec ještě něco řekno....a nebojte se, funkční jsem po fyzické stránce na 100%, jinak by mě ani nemohli modifikovat, další moje otázky jsou jen na to, jak nám budete dodávat munici....potřebné vybavení, a co se bude dít když ztratíme spojení, to nás rovnou odepíšete? |
| |
 | Před měsícem Všechno se zdálo v pořádku. Seděla jsem ve voze a sledovala okolní krajinu. Rodrik řídil, za dnešek na mě promluvil jen dvakrát, ale snažil se, neutrální tón jeho hlasu zněl už skoro věrohodně. Zatraceně, kousla jsem se do rtu a začala se soustředit na svět za oknem, který se míhal v barevných šmouhách. Přejela jsem rukou po Sig520-ce, byla to jedna z nejnovějších hraček, které nám byly k dispozici. A tam kam jedeme, budou sakra potřeba. Jihovýchodní Evropa byla v poslední době dost divoká, Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, už jsme ani nepočítala, kolikrát jsem tam byli "zkonsolidovat situaci", alias zbavit se povstaleckých táborů, které se sice objevovaly sem tam, jako titěrné střípky, ale přesto děsily vlády okolních zemí, jako čert. Všichni se báli, aby se ta pohroma, která se už šířila východní Asií, nedostala až sem, tohle bylo jiné - my z praxe jsme to věděli, tohle nebylo stejné - tyhle lidi prostě revoltovali z nedostatku, hladu, chudoby, nespokojenosti - nikdo se o ně už nestaral, tak jako to bylo tenkrát za dob všech těch aliancí, unií a bůhví čeho ještě. To, co však zasahovalo i nás, byla jejich vynalézavost. Sem tam se objevila skupinka, která nás svými zbraněmi dost překvapila, většinou to ale byla rutina. Přijet, zabavit možné zbraně, sebrat jejich velitele pro výstrahu, nebo jen udělat "ty, ty, ty" ... to měli naši pánové vládní úředníci moc rádi. Někdy se mi z toho zvedal žaludek, chtěla jsem něco většího, pro sebe i pro naši jednotku, ne se tady zahazovat. Už několikrát jsem se hlásila, jako dobrovolník na mise do Japonska. Pořád mě hnala touha, zjistit CO se tam děje. CO se mu tenkrát stalo, ... mému otci. Auto prudce zabrzdilo a já se zas vrátila do reality. * * *[/p] * * * Vzbudila jsem se, na nějaké ošetřovně, nebo čemsi. To mi jen stačili říct, že jsem přežila jediná, a že už jsem opět v Německu, pak znovu až po dvou týdnech. Teď už jsem věděla, jak se otec cítil, když mu zabili parťáka, i když jsem to nikdy vědět nechtěla.... Bolelo to, bolelo to víc než všechny ty rány, co jsem měla po těle. Major Hall? Zaznělo mé jméno, a já na lůžku otočila hlavou, budete převelena do jistého, odkašlal si, programu, o kterém vám bohužel zatím nemohu nic sdělit. Zítra odjíždíte, tam už se o vás postarají. Pche, kolik tajných organizací, poboček a bůhvíčeho ještě ta jejich vláda má.... Po čtyřech týdnech, posilovna Bylo to uklidňující, svaly se napínaly a zase uvolňovaly v pravidelném intervalu. Vypla jsem. A soustředila se jen na svůj dech a mechaniku pohybu. Zase to tolik nepřeháněj, ozvalo se za mnou vesele, zvedala jsem zrovna šedesátku na benchpress, když Luke naklonil svůj obličej nad můj. Zamlaskal jazykem o patro, a při mém dalším zdvihu vzal činku a s kovovým cvaknutím ji zahákl na stojan. Dnes už máme padla. Pronesl nekompromisně, otřel si orosené čelo do ručníku a za ruku mě pomohl do sedu. Já ne, půjdu ještě na střelnici. Oči byly zahleděné do dálky. Rose, o co ti de? Dřeš dvakrát víc, než ostatní tady. Chápu, že když tě převelí někam jinam, a navíc do programu jako je GNko, kde si doktoři trochu pohrají s tvojí DNA, .... odmlčel se. Hele, vím, že si se sem hlásila už několikrát, a vzali tě se sem až po ... no. Tímhle šlápl vedle, nevěřícně jsem se na něj zadívala a prošla kolem něj, až moc těsně na to, abych zabránila tvrdé ráně ramene o rameno. Sprchy byly hned za rohem. Měla bys brzdit holka, mám o tebe trochu strach. Zítra se máš hlásit u šéfa, asi to už začne .... Zavolal za mnou ještě. Po sprše jsem sbalila věci a šla na střelnici. Spát jsem šla až ve tři ráno. V šest byl budíček a převoz na základnu projektu se jménem Genesis Naturalis. Zasedačka Vevnitř byli čtyři lidé, jejich pohledy se přirozeně ihned stočily na mou maličkost. Nebyla to moje chyba, že jsem dorazila - pozdě - zjevně, ale co se dalo dělat. Nechtěla jsem oné slečně rušit přednes, a tak jsem se jen posadila do jedné z židlí, co byly k mání. |
| |
| Zasedačka Šikmoočka se trochu odmlčela, za to se do místnosti dostavila nová tvář, dívka, dobře stavěná, od pohledu vzdorná, a podle držení těla i chůze vidím že prošla bojem i výcvikem..... Lehce se zvednu a dojdu k jedné ze tří beden které jsem měl v době hybernace schovány u sebe, otevřu víko jedné která je plná kartónů cigaret značky Sobranie, bál sem se že až mě vzbudí už se nebudou děla,t ale zatím ani nevím jestli už nezakázali kouření, zapálím si cigaretu a lehkým kopnutím otevřu druhou bednu za které vytáhnu tyč se zástavou své jednotky.... Takže, vím že armádu zrušili, ale tuhle misy mám vést, takže chci aby jste věděli pár věcí..... zabodnu zástavu do podlahy skoro bez obtíží.... To proč to dělám, a v co věřím je tohle, i když už má jednotka neexistuje, nic pro mě není svatější! Přejdu k oknu a založím si ruce za záda..... Možná vám příjdu jako blázen, mumie, vykpávka, ale to mě nezajímá, prožil sem si své v několika válkách, viděl zvěrstva, zabil na tisíc lidí...a měl výsledky....proto mě asi probrali už teď, nevím, co je to popadlo, ale abych šel k věci....já jsem voják, moje povolání je voják, vystudoval jsem střední vojenskou školu i univerzitu, a pokud máte pode mnou sloužit, zapomeňte na to co je teď.....já jsem zákon! otočím se na ostaní a přejdu do prostřed místnosti..... Abych s Vámi mohl pracovat na 100% procent, chci po vás disciplínu, poslušnost, a to tak že mi budete podávat hlášení, hlásit se mi, a bude to pro vás normální, nevím co je tohle za doba, ale nezažil sem nikdy aby někdo kdo zjistí kdo je jeho velitel k němu přišel se slovy...Zdravím veliteli.... podívám se na drsňáka Nebo se mimoděk představil že je vlastně doktor, ať mu dáme se zbraněmi pokoj, jste vojáci, vojáci mé jednotky, a budete se dle toho chovat, nemám zájem o někoho kdo neví jak funguje disciplína Takže ještě jednou, jmenuji se Martin Mezenský, major, pro vás seržant vaší jednotky a vaše velení, je tu někdo kdo se mi dokáže představit tak abych poznal že tady nejsem na nějákém školení pro podomní prodejce? rozhlédnu se kolem sebe.... |
| |
| Zasedačka: Znova se ujal slova velitel jednotky. požádá o slušný představení ve stylu armády. Stoupnu si jak nás učily v přímači. "Pane, zdravotník jednotky, Felix Morhunt. Pane." řeknu a dál se dívám monotoně před sebe čekajíc na povel, jak to maj ty zelený mozky rádi. Pěkný hovadiny, sem zdravoťák, ne voják. Mysli si co chceš, stejně skončíš dřív či později pod mojí ruou. pomyslim si a nasadim co nejvíc neutrální výraz. "Pokud je to všechno pane, dovolte mi pokračovat v činosti." řeknu a znova počkám na povolení. Když mi to povolí, opět si sednu. |
| |
| Pořád na základně Panzerfaust: Japonská důstojnice. Trochu popošla opodál, aby si poslechla seržantův proslov a až skoničil, tak mu s velkým nadšením zatleskala. " Bravůrní, je znát, že jste opravdu voják ze staré doby, o nichž jsem studovala na škole na mém oboru. (mimochodem studovala prestižní univerzitu, obor metodika výzkumu, podobor vojenská ochrana a historie vojenství). Prosím vás seržante Mezenský vy pocházite z jaké doby? Jestli mohu vědět já tu čtu ve vaších složkách 2010. Nebylo jak zuřila 2. sv. ??? Jj proti Hitlerovi pokud se pamatuji dobře na svou historickou seminárku," dopvím a usměje se tak libě, že by jis snad člověk odpustil, že řekla nesmysl. A potom poví: " Jste voják na svém místě, no jestli vám to nevadí Vážení a nemáte, už žádné dotazy, krom te nové příchozí, co přišla pozdě, tak já půjdu. Jestli ještě se něco budete chtít zeptat, tak můžete se informovat na můstu, kde máme hlavní štáb," řekla s úsměvem a na podpadtku se otočila a vy jen slyšíte libé zvuky bouchání podpatků, které jsou čím dál slabější, až nakonec úplně utichnou. |
| |
| Představování Tohle povolání, nebo "poslání", jak to kdo bere, má už hodně dlouhou tradici. Ale tak jako všechno kolem nás se neustále mění. S novými zbraněmi přicházejí nové strategie a pořád dokola. V dobách hlubokého minula někdo kdysi pronesl: Nevím, s čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to bude už jen s klacky a kameny. Nějak mi to utkvělo v hlavě.. uvidíme, třeba na tom něco pravdy bude. Prý v těch dobách byli všichni tak trochu přemotivovaní, a teď už jsem přesně věděla, jak se to myslí. Na tváři se mi objevil pobavený výraz, když Felix, jak se později představil, vyskočil ze židle a silným hlasem začal sekat jednotlivá slova s důrazem na "pane". Když skončil, chtěla jsem se ujmout slova. Jenže místo mě zašvitořila na seržanta ta asiatka. Ještě než jsem mrkla, už si to rázovala pryč. Postavila jsem se. Major Rose Hall. Devátý prapor die Fänge, tedy doposud. Můj přímý pohled, podkresloval pevný hlas. Pak si ho moje oči prohlédly od hlavy až k patě. Odpustila jsem si zastaralá vojenská gesta, a doufala, že na nich major Mezenský doopravdy trvat nebude. I přesto, že jsem nesrazila paty k sobě a nesalutovala, jsem svoje slova pronesla s respektem a přímo. |
| |
| Zasedačka Asi by jste měla vrátit svůj titul, slečno, proti Hitlerovi bojoval můj dědeček, neboť druhá světová válka záčala v roce 1938 útokem na polsko, v září pokud se nepletu, 4:30 ráno, 5 pěších divizí, za mohutné podpory Luftwafe a několika tankových divzií zaútočila bez varování na Poláky, které ještě z druhé strany sevřeli Sověti.... bez mrknutí oka ji pak zasalutuji a nechám ji jít, tohle na mě bylo moc.... Dobře doktore, ukázal jste jak to skutečně vypadalo, když byl velitel prudérní magor, já na oslovení pane za každou otázkou opravdu nejsem zvědav, jde mi jen o disciplínu, jednotka musí znát svůj řád, jinak nebude fungovat..... pokynu mu hlavou a když mě osloví ta dívka, postavím se před ní a lehce zasalutuji... Majore Hallová, je ctí, vaší složku jsem již pročetl,vítejte na palubě, doufám že se vám s námi bude líbit, přeci jen to nebude to s čím jste doposud pracovala..... zadívám se ještě na Darkroada a chvíli čekám...... |
| |
| Potom co Seržant Mezensky udělal dramatické představení, tak na všechny padla jakási únava (hlavně na ty co prošli hybernaci, nebyli ještě zcela adaptování) Potom se rozhostilo ticho k vaším osobním věcem a novému vybavení jste také dostali plánek základny na lepší zorientování.   Tyto plány vám pomohou se orientovat na základně. Je na vás jak s nimi naložíte |
| |
 | úvodní text: Píše se rok 2078 a právě jsem se vrátil z mise.Chystám se jít vyspat do svého pokoje.Jdu po chdobě,ale v tom mě zastaví mladý desátník a povídá: Štístko máš se okamžitě dostavit za velitelem.Pojďte za mnou,zavedu vás tam. jak to dořekl ,vydal se svižným krokem dál chodbou. To se člověk nemůže ani vyspat? pomyslel jsem si a šel za ním. Došli jsme k veliteli a ten si sedl a spustil: Štístko, vím že jste se před chvíli vrátil, ale máme pro vás další velmi složitý úkol. na chvíli se odmlčil, aby se napil a pokračoval: Tato mise je velmi nebezpečná riziko, že tam umřete je vyšší jak 60%, ale nebudete na to sám. Máme tady další tři speciální vojáky, kteří jsou vycvičení jako ty. zastavil svou řeč, zvedl ze stolu obálku a vstal, aby mi tu obálku podal.Otevřel jsem ji a byl tam spis těch tří vojáků co půjdou se mnou.Velitel si sedl a pokračoval: Nedávno nám neznámí odpůrci vybili celý tábor a převzali ho. Mají nějaké přístroje,které nám ruší signál. Vaším úkolem je: 1)nenápadně se tam dostat 2)zjistit kdo jsou a co chcou dělat 3) všude tam rozmístit výbušniny a vyhodit to tam do vzduchu a nezapomeňte od tamtud utéct .Nějaké otázky? na chvíli jsem se zamyslel a řekl: Kdo bude jednotce velet a jak se dostaneme zpátky? a velitel odpověděl: Velet budete přece vy a jak vás dostaneme zpět? Jestli to dokážete a nezemřete tam,tak každý z vás bude mít sledovací čip a přijede pro vás transporter. TeĎ se běžte vyspat a v 5:30 se hlaste ve zbrojnici. udělal jsem co řekl a ráno jsem se hlásil ve zbrojnici.Hned jak jsem tam vešel,tak ten mladý desátník přiběhl a začal mluvit: Aaa,Štístko ,máme pro vás nové vybavení.Tady jsou dva úplně nové meče vyrobené podle starého,no,myslím,že japonského stylu a říkalo se jim myslím,no, "katany". Dále tu máme upravený černý oblek, ve kterém budete ve tmě téměř neviditelný a můžete v něm dělat prudké pohyby a nic nepůjde slyšet. A nakonec termovize a zbraně, ale o nich už jste slyšel,takže vás s tím nebudu zatěžovat.[/b Když nás převáželi,tak jsem začal na moji malou jednotku: [b]Hele,poslouchejte pozorně,budete dělat přesně to co vám řeknu a žádné odmlouváním,protože nehodlám tady chcípnout jenom proto,že někomu z vás se nechtělo udělat můj rozkaz. Dorazili jsme asi tři kilometry od cíle a tak jsme museli jít zbytek cesty pěšky,abysme se neprozradili.Všechno šlo hladce dokud jsme se nedostali k táboru.bylo jich v tom táboře stovky a všude hlídky a i přesto jsme se nějak dostali dovnitř a nepřišli na nás. Prve jsme šli pro nějaké informace o jejich skupině odpůrců a našli jsme nějaké disky,tak jsme je pobrali a šli jsme rozmístit výbušniny a když jsme je rozmístili ,tak jsme se chystali odejít,ale něco na tom nehrálo.Přestaly nám fungovat vysílačky a nikoho jsme neviděli a v tom na nás vlítli a my jsme začali utíkat Asi našli výbušniny řekl jsem. Bylo jich hodně a cestu ven jsme si prosekávali a jeden za druhém mi umírali muži a v tu chvíli jsem si uvědomil: Raději to odpálím a zabiji ty všivé parchanty, než aby se dostali k nám. zmáčkl jsem to a v tom všechno nazačola vylítávat do vzduchu. Z toho hluku jsem ohluchl a ten tlak mě odmrštil desítky metrů od táboru. Dopadl jsem do nějakého většího křoví a nemohl jsem se hýbat jen cítil,jak ze mě mizí síla a když se mi po chvilce vrátil sluch,tak jsem ve vysílačce slyšel: Štístko slyšíte......přij....pro vás transport,vydržte... a omdlel jsem. Probudil jsem se na nemocničním lůžku a přišel za mnou nějaký doktor,který říká: Vítejte v roce 2084 byl jste probuzen z umělého spánku.Máte za sebou těžké operace a velké štestí,že jste přežil. A já jsem se pousmál a polohlasně řekl: To je tím že mám na prdeli vytetované štestíčko. Pak jsem pomalu vstal a chvíli mi trvalo než jsem se zase naučil chodit. A pak za mnou přišel jiný muž: Gratuluji. řekl.Za co? zeptal jsem se.a on pokračoval: Byl jste vybrán do elitní jednotky vojáků. |
| |
| Zasedačka Zadívám se na doktora a mírně nadzvednu obočí. Jakmile seržant soustředí svou pozornost na mě, oplatím mu vojenský pozdrav a odpovím. Věřím, že bude. Jak jste řekl, bude to něco úpně nového, proto jsem tady ... Seržant se rozhlédl po naší skupince a čekal na další odvážlivce, kteří se ještě nepředvedli. Začínala jsem být trochu netrpělivá. Odkašlala jsem si a prohrábla prsty svoje rudé vlasy. Veškeré informace jsem měla už dávno nastudované, v kolik odjíždíme, kde máme být, co s sebou, vlastně moje věci i oblek byly připravené, jen je vzít a vyrazit. Na tuhle chvíli jsem čekala dlouho a od mojí první akce v Japonsku mě dělilo jen několik pár hodin. Neměla jsem v úmyslu je probdět a nebýt zítra ve stoprocentní formě. Nikdo z nás neměl představu, co nás tam čeká, co tam zažijeme. Nelíbilo se mi, že je naše skupina pohromadě sotva několik okamžiků a hned před takovou operací, aby jsem si byla jistá všemi členy "posádky" potřebovala jsem víc, než jen představení v zasedačce. Potřebovala jsem vědět, že jim můžu věřit a naopak. Ale i když mi to bylo proti srtsti, nic víc jsem s tím nemohla dělat, důvěra se prostě musí zasloužit. Pokud je to všechno seržante, ráda bych šla spát. Podívám se po ostatních, a čekám na reakci našeho velitele. Dneska byl pro nás všechny náročný den, věřím, že to seržant chápe a brzy tenhle "dýchánek" rozpustí. |
| |
| Zasedačka Takže nějáké to představování máme za sebou, zbytek týmu ještě má dorazit, víc po vás dneska již nechci, zítra nás čeká perný den, a kdo ví kolik dní tam vůbec strávíme, než se vrátíme zpět, nebo tam složíme kosti..... usměju se a zase si zapálím, nekouřil sem už 74 let, i když ve stázi mi to přišlo jako pár sekund.... Rozchod! Budíček 3:15, rozcvička 3:20 až 3:40, 3:45 kontrola vybavení, 3:50 přesun k transportní lodi, přeji vám všem dobrou noc a sněte si o čem chcete, od zítřka vás budu ve snech strašit jen já a to nebude nic příjemného..... založím si ruce za záda, postavím se do pozoru.... Pozor, rozchod na ubikace, za 10 minut spát! počkám až se začnou zvedat a pak si sednu nad mapou a s cigaretou v ústech se dívám na místo kde se vylodíme, díky pc se podívám i na 3D model pobřeží, analyzuji možná stanoviště a plánuji postup, od prvního dotyku mé nohy s Japonským pobřežím to bude už jen pod mou taktovkou..... Tak jo Mezenský, zase je to na tobě, tentokrát budeš dělat to o čem si psal svou diplomku.... |
| |
| Zasedačka: Při rozkazu seržanta Mezenského všichni odešli na ubikace se vyspat na perný zítřek. Sám seržant zůstal, aby se ještě podíval na strategické plány a přemýšlel nad nejlepší strategii opera, při vylodění na pobřeží, aby byla úspěšná. Po nějaké době šel taky spát. Ráno všichni jste časně vstaly. Udělali jste rozcvičku a vše co se po vás chtělo a následně jste přišli na stanoviště. Vrtulní, jež vás měl převést na přístav, z něhož jste měli vyjet lodí k břehum Japonska. Jeho vrtule se pomalu už rozjížděli a vy pomalu nastupovali, když na poslední chvíli se stalo cosi nečekaného. Ona krásná asijská poručice přiběhla k seržantovi celá udýchaná a páčí ze sebe slova mezi přívaly oddechovaní:  " hehehe, seržante Mezenská, hehehe, na poslední chvíli, hehehe, byl plán změnen, hehe, něco se stalo, heeheh, v Anglii. Byl zavražděna hlava jejich státu Kardinal Inocenct XXVIII. Protože májí podíl na projektu genesis naturalis, tak musíme na jejich požádání Vás tam poslat, aby jste zjistili, co se stalo a prošetřit to. Jste zatím jediní, kteří jsou v aktivní službě. Takž bohužel ale Japonsko chvilinku musí počkat," poví a předávám patřičné insignie. Seržant Mezenský po této správě je zančně rozladěn. Opět začně vás informovat ale moc dobře ji neslyšíte, nebot vrtule přehlušují její sdělení: " Jeho vraždy byla za záhadných okolností. A angličané si myslí, že by ten vrah mohl přijít z ono obávaného Východu. Ale my si myslíme, že je to prkotina, jelikož jejich kardiál nebyl světice, tak spíš ho odrovnal kdokoli z jejich občanů. Na vás je, aby jste to tam dali do pořádku. Vím, že nejste žádní detektivové ale vojácí, ale neše země nemá na výběr.Co když by se potvrdily domněnky angličanů a opravdu by to mohl být nějaký zabíják, nakažená bůh ví čím nebo nebezpeční bůh ví jak, proto jste vysláni vy, nebot jste na to nejlépe uzpůsobení," řekne a potom jen zasalutuje a odejde pryč. Nejhorší na tom je, že tahle dívka jen vyřizuje, je jen poslíček, takže většinou si vylívaji vztek na ní, aniž by za něco mohla. Ted nyní je na vás jak se rozhodnete |
| |
| na základně: Když mě probrali z umělého spánku,tak mi přidělili nějakou uniformu a začali mě převážet do nějaké základny „Panzerfaust“. Letěli jsme vrtulníkem a doletěli jsme,tam až pozdě večer,kde mě vysadili.Jediné co mi řekli,tak že se mám dostavit na zasedačku. Jak má člověk vědět, kde to je, když tam nikdy nebyl. pomyslel jsem si. Došel jsem ke vchodu, kde mě začali prověřovat.Po dlouhém ověřování mé totožnosti mě konečně pustili dovnitř.Bylo to tam jako v nějakém labyrintu.Bloudil jsem tam a připadal si jako myš.Když už jsem, tam pobíhal nějakou tu dobu, tak jsem se rozhodl na cestu zeptat.Hned,když jsem někoho uviděl, tak jsem ho odchytl a zeptal se kde to je.Ukázal mi cestu a podal nějakou mapu.asi té základny.Už jsem si myslel, že jsem našel cestu ven z labyrintu,ale neradoval jsem se dlouho, protože potom pokračoval: „Ale ta zasedačka elitních jednotek začala před několika hodinami.Nejspíš jste ji zmeškal.“ Tak tohle mě dostalo na lopatky.Když jsem měl tu mapu, tak jsem se aspoň vydal na ubikaci doufaje, že tam najdu alespoň nějaké informace o misi a dalších členech týmu.Nemýlil jsem se.Opravdu tam ležel svazek papírů s popisem mise a rozkazy od našeho velitele.Nějakého seržanta Mezenského.Pořádně jsem si to prostudoval a poté se vydal spát.Hned ráno kolem 2:30 mě probudil budíček.Měli jsme budíček na 3:15, ale já jsem vstal dřív abych udělal nějaké věci. Umyl jsem se a udělal i hygienické opatření.Poté jsem Splnil všechny rozkazy od seržanta. A měli odletět na akci do Japonska. vzhled: Chlapík ve věku mezi 25-30 lety.Vlasy má černé barvy s kratším sestřihem.Oči mám zelené,které jsem zdědil po své matce.Jsem vysoká asi 184 centimetrů.A vážím kolem 74 kg.Moje postava je trochu svalnatější.A rozhodně se nebojím poprat.Vlastně jsem na boj z blízky expert.Umím dobré komba bez zbraní, ale s mečem mi to jde taky hodně dobře. |
| |
| Ranní zprávy Po všech bodech ranního programu, které jsem už měla za sebou, jsem jen vzala bágl, a mířila k rampě a vrtulníku, část týmu už byla na místě a tak jsem nonšaltně zasalutovala a pozdravila přítomné. Chtěla jsem se dát do hovoru s ostatními, když k nám přilítla ta asiatka. Čím déle mluvila, tím víc jsem krčila čelo. Ne snad, že by mě šokoval ten incident, který jsme měli, jak se zdálo "prozkoumat" my, to ne. Začínala jsem být mírně vytočená. Pro tohle jsem tu nebyla. Dívka odběhla, asi vyřizovat další nevítané zprávy a my tu zůstali stát, jednou nohou na cestě do Japonska a tou druhou, jak se zdálo, zatím tady. Ne všichni byli plně rozhodnutí, nebo jsem se snad mýlila? Hlavní slovo tu měl velitel, a tím jsem bohužel, nebo spíš bohudík nebyla já. Jestli chcete slyšet můj názor, žádné pámbíčkáře zachraňovat nechci. Beztak nakonec všechno zametou pod koberec, jestli to tak už neudělali. Proto tu přeci nejsme... Na misi do Japonska jsem čekala dost dlouho na to, abych za ní teď nebojovala, alespoň slovně. Nájemní vrazi tu byli, jsou a budou a osobně nevidím důvod, proč bychom se tím měli zabývat mi. Zakroutím hlavou a čekám na názor ostatních. |
| |
| Ráno se mlhou halí Stál jsem u vrtulníku, hladil svou 58čku a díval se před sebe, na sobě vše co jsem chtěl, v očích nicneříkající výraz, rozvičku bych dal dešlí, ale nebyl čas, motory se rozhučeli a vzduch začala protínat vrtule..... Jednotka dorazila a začala nasedat do vrtulníku, ale najednou se objevila šikmoočka.... Hallová, ticho, velím tady já! zadívám se na Rose a pak zvednu vysílačku..... Dobře Marylin, do Anglie se všichni rádi podíváme, rád si zalovím nějákého hnusa.... podívám se na jednotku a nasednu do vrtulníku, nevím jak ostatní, ale já se směju.... Marylin, ještě něco, vzkaž Monzumovému deštíku toto.....Velím téhlé misi já, a do Anglie pojedem, ale až toho vraha někdo najde a nebudete ho moct dostat, já a moje jednotka jsme vojáci, ne nějáká zasraná Vatikánská garda, je mi jedno že sejmuli nějákého černoprdelníka, osobně jsem totiž jiného vyznání!A taky svět ohrožuje nějáká sračka původem z japonska, a já se kvůly papalášům neposeru, konec! podívám se na pilota a kývnu hlavou..... Japonsko, a pokud se toho nechceš účastnit tak vypadni, s tímhle létat ještě zvládnu, a když né já tak Hallová jistě jo.... |
| |
| Na stanovišti u vrtulníku: Nežli mohla poručice odejít, začal ji seržant Mezenský zahlcovat vzkazy. Když skončil začal mluvit ona: " Noo, netuším jak to vezme generální velitelství ale myslím si, že se jim to líbit nebude. Neboť oni jsou ti co vás vlastní. Jak vás rozmrazili, tak vás mohou i hned za neposlušnost šoupnot k ledu. Německá spolková generativní republika, jediné co nesnese je nekázen jejich lidí ( vzdáleně to připomína poměry za druhé světové). Tak byt vámi seržanto Mezenský, raději bych spolupracovala. Není to jak za vaší doby, že existovala demokracie a soudnictví. Tenhle luxus si mohou dovolit jen bohatí soukromnící. A protože vetšina obyvatelstva pracuje v státním sektoru, včetně vás, tak nemáte na výběr. Co rozkáže vláda to je svaté. Takže raději se řidte moji radou, než vás deaktivují! Myslíte si, že by vás nechali s takovými schopnostmi běhat jen tak na lehko. Německá vláda si vás pojistila! Jestli přestanete plnit jejich rozkazy, podle jejich přání, tak vás snadno deaktivují. Jestli se ptáte jak? No, já vám to povím. Každý z hybernovaných kandidát má v hlavě nainstalovaný takový malý mikročip. A jestli ústředí uvidí, že děláte něco v nesouladu s jejími rozkazy, tak se přeruší všechny mozkové vlny a vy prostě upadnete do bezvědomí. Jednoduše vás vypnou, jako by jste byl nějaký toustovač. A bůh ví, co pak s Vámi udělají," po těhle slovech se asijská poručí otočí hbitě na podpatku a míří si to pryč. Pilot je trochu zmaten nad rozkazem Mezenského, ted neví jestli se má řídit jeho rozkazy nebo letět podle rozkazů ústředí do Anglie. |
| |
| Stanoviště Majore Hallová, až mě vypnou, přebíráte velení jasné? bez mrknutí oka zahlásím na Hallovou a sevřu ruku v pěst, pak několikrát silně udeřím do stěny vrtulníku, po každém úderu se v ní objeví prohlubeň.... Morhunte, dokážete rozběhnout srdce které schytá pět tisíc voltů? otočím se rychle na doktora a tiše vydechnu.... Tak moc se mě bojí, že dělaj pojistky, ale tohle sem už zažil, čipy.... ukážu na jizvu v zápěstí a pousměji se..... Mělo nás to zabít kdyby nás chytil nepřítel, ale moje jednotka se toho zbavila, skusíme to znova, dokáží ti nanosvině opravit škody na mozku po roztavených obvodech, biď miniaturních, mít to v ruce tak si to zase vyříznu, ale v palici to nechci..... Prohrábnu si vlasy a usměju se..... Radši chcípnu svou vůlí, než být bez svobody, tak co doktore, jak to vydíte....? |
| |
| Mezitím v generální velitelství Panzerfaust: Poručice zlehka napochoduje do hlavní haly s obezřetností zabouchá na vrhcní kancelář vrhcního generála. Z poza dveří se ozve jen: "Vstupte!" Poručice na to vstoupí dosti nesměle a evydá ze sebe hlásku. Za stolem sedí dosti podsaditý muž typické vzezření tehdješí blaoslavené árijské rasy. Blond, modré oči, svalnaté postavy, avšak nijak moc vysoké. Vlasy sestřihnuté podle staré vojensk módy. (na ježka). Zřejmě také čerstvě oholený. Uniforma připomíná umiformu SS jednotek z 2. sv. Celá v černém s místy hrající střibrnými cvočky a knoflíky. Elegantně vyžehlená uniforma lícuje s jeho dominantním výrazem a vzezřením. Kožené rukavice na jeho rukách dodávají jen na jeho hrůzostrašnosti. Opět se ozve ten hrubý pruderní ale přesto autoritativní hlas: " Co chcete poručice Lucy Sakurova!" ( jeji pravé jméno je Lucy Tsukishima ale vrchní velite ji tak říka, protože si nepamatuje její příjmení). " Pane hlasím vám, že jednotka z projektu genesis naturalis je nastoupena u přistávaci plochy u vrtulníku." " A stím mě obtěžujete?!" " To ne pane ale naskytly se malé komplikace" " Jaké komplikace, jaké komplikace vždyt vše bylo projednáno do nejzasžího bodu." " Ehmmm, jak bych vám to jenom řekla náš hybernovaný seržant má svou hlavu a dělá trochu potíže," na to vrchní velitel se postaví a začne koukat do umělého okna, kde je iluze zelené louky s modrým blankytným nebem. Otočený zády k poručici se dál ptá: " Problém jakého rázu?!" Odpoví poručice Tsukishimova " No, nechtějí letět do Anglie, prej že Japonsko je důležitější nežli nějaká země... no odpustěte ten výraz ale černoprdelníku." Na to následuje jen hluboký smích: " Ten chlap se mi líbí, v zásadě já bych ty trotly z kostela taky nešel zachranovat, kdyby záleželo jen na mě. Ale náš kancléř si to přeje. Jelikož jsme se zavázali kontraktem. I když si myslím, že čím nám přispěli? Jen tím, že nám dodávali potraviny do jídelny. To tak všecko,protože ty blivajsy z tý naši vojenský jídelny se nedali žrát." " To není pravda Pane oni se podíleli na výstavbě celé této budovy a posílali nám kandidáty na naše vojenské výzkumy." " Hech, pár pokusných krys, to jsme mohli svést i my. I když naše občany bych nerad mrzačil. Německý národ vždy byl více na výši než ostatní. Však to dokazuje i situace. Podívejte se co se stálo za pouhých 50. let. Anglie - sami panbičkáří, černoprdelníci a mrzáci. Francie, ti se zničili občanskou válkou, Rusko ty začíná sžírat hladomor, jen prá vyvolených se tam má dobře, Amerika, tam je anarchie. A co by jste čekala, když tahle země neměla nikdy žádny řád a disciplínu. Disciplína je to hlavní," odmlčí se a poručice trochu zkřivý pusu nad těmi psychoidilickými žvásty. " Tak co veliteli co s ním." " No, uvidíme co s ním, zatím ho nechte tak, ale kdyby se ještě vzpouzel, tak si sám na něm pochutnám," poví a pokynem ruky pak dá znamení Tsukishimiové at už ho neobtěžuej. Velitel si opět sedne za stůl a začne se dívat do osobních složek Mezenského: " Hech, chlapečku ty jsi mi ale tvrdý ořech, noo tak na tebe si dám pozor, tak jako kdysi na tvého otce... |
| |
| Vojenskej režim: Večer jsem si šel lehnout, ale nemohl sem usnout, nakonec se mi to podařilo a já se probudil podle budíku. Rozcvičku sem absolovoval společně s ostatnímy a mezi prvnímy sem byl ve vrtulníku. Když doběhla šikmoočka, tak sem se lehce naklonil abych ji líp slyšel. Když si vyměnily spolu s kapitánem názory nevyhnul sem se lehkýmu úsměvu. Když na mě pak promluví susměju se jako z reklamy na bělící pastu. Takovou pecku zvládnu, ale podle mýho ten čip bude mít vlastní pojistky a nebude patrně jedinej co sme dostaly do sebe. Moje prověrka nestačí na to abych to vipnul. řeknu a pak se na chvilinku zamyslim. Mikroporanění mozku ano, ale dle mejch informací sou tyhle potvory co nám daly trochu víc, než na co zvládnu. mrknu jedním okem a tím druhym (mechanickym) se podívám na svoji ruku. Dali nás dohromady jako nějaký skládanky. To co nám popisovaly bylo ještě doměnka, když sem nastupoval dodám a čekám co bude dál. |
| |
| Doktor Trochu vydechnu a pak začnu přemýšlet..... Všechno jde když se chce, sakra doktore nebuďte srab, to chcete mít v sobě něco co vás může jen tak poslat do kómatu jen proto že se znelíbíte nějákému postranému kryplovi co kyne v nějákém koženém křesle, já tedy ne... poklepu si na čelo a ozve se kovový zvuk,trošku se pousměju a pak se začnu smát ještě víc..... Ty čipy se musí ovládat elektronickýma vlnama co? trošku si promnu ruce a zavřu oči.... Pokud vím titan s kevlarem odklánějí rádiový vlny ne? jestli se nepletu, ale kdo ví, třeba už je to jinak.... Mám čelo a půl lebky z titanovokevlarové výstuže, jednou mi u hlavy bouchl granát, a kdybych neměl přilbu byl bych tuhej, ale půl lebky sem měl v hajzlu, je tu možnost že by to díky tomu nemuselo fungovat? |
| |
| Vrtulník: To není projev stabáctví, ale spíš toho, že dyž se to pokusim aktivovat, co myslíte že udělaj, vypnou mě jako prvního. Páč to můžu udělat. Potřeboval bych je prvně prozkoumat, to mi ale chvilku zabere. řeknu a zvednu ruku. Nejste jedinej, kdo má svoje vybavení. a otevře se mi zápěstí a vyleze podavač ve kterym je zabudovanej mikroskalpel a dále pak na podavači několik dalších lékařskejch maličkostí. Po jednej nehodě se ze mě stala chodící sanitka.V sobě mám zabudovaný systémy na kontrolu i léčbu jakejhkoli zranění. Znova se usměju. Rengen nebo fotku? Moje oko to dokáže. řeknu a začnu chvylku uvažovat. Ale možná tu bude možnost, jestly dovedu to co říkaly, tak ty se to dalo dostat ven. Cokoliv do sebe dostanu, stane se mojí součástí, to znamená, že pokud budu vědět na jakym principu to funguje, můžu to zablokovat, ale prvně to musím udělat u sebe. řeknu a poklepu si na hlavu. Prozatím bych hrál stínově t co chtěj aby si nás tolik nevšímaly na každym kroku a pak jen přestřihnout drátky od loutek. usměju se. |
| |
| Anglie, nebo Japonsko Hmm, tak tohle mi jaksi uniklo. Asi jsem měla příručku - Jak se stát dobrým supervojákem - dočíst dokonce. Zatnula jsem ruce v pěst a pak je skřížila na prsou. Debata velitele s doktorem, mi dávala hodně podmětů k přemýšlení. Rozhodně jsme byla pro Japonsko, ale čím déle jsem poslouchala doktora připadalo mi to obtížnější. Na větu o převzetí velení jsem jen kývla a se zaujetím sledovala, jak seržant vysvětluje svůj názor na věc do vysílačky, a to z plných plic. Plně jsem s ním souhlasila, tohle se mi ani za mák nelíbilo, to snad došli ve skladu vojáci, nebo co?. Tahle mise se připravovala sakra dlouho, a když už to narušilo její hladký průběh, muselo to být opravdu něco. Podívejte, my nejsme jen tak obyčejní vojáci, o tom svědčí i to, že je naše jednotka výjimečná, vlastně jediná svého druhu. Pochybuju, že nejdřív nacpete horentní sumy peněz do něčeho, co se pak rozhodnete, jen tak vypnout. Myslím, že kdyby jsme byli ve vzduchu, samozřejmě řídit by musel jeden z nás, nikdo by se nás vypnout nepokusil. Rozhodně si tím však nepřipíšeme body k dobru. Otázka je, co všechno ty jejich věcičky ještě umí, ... A že toho mohlo být hodně a zřejmě bylo jsem nepochybovala. Snažila jsem se držet posledních stébel naděje, že mi Japonsko zase nezmizí před očima, jen tak, že si někdo ze shora luskne prsty. Šance byla ale asi malá. |
| |
| Vrtulník Doktor mě ani nepotěší, ani nezklame, jistě chce to čas...... No dobrá, je to na vás.... řeknu jen s klidem a začnu si maskovacíma barvama barvit tvář,s klidem jako by se nic nedělo... Pak se slova zase ujme Hallová..... Rose, kruci copak to nechápete, nevypnou všechny, ale jen mě, tak se v tom nepatlejte, já se už rozhodl, když to udělaj, tak s tím ani jeden z nás nic neudělá, ale to už budem buď na cestě na loď nebo v Japonsku, a pak to bude na vás, řeknu Vám ale ještě jeden rozkaz, když mě vypnou v Japonsku, tam kde nebudou moct prudit, postavte žárovou mohylu a spalte mě, sem Rodnověrec, pokud to chápete co to je, spalte mě a popel shrňte do díry, i s kostma, na díru dejte misku hrachu,ovsa,medu a piva, pak to zastavěte mohylou, tak metr do výšky, to je vše, rozumíte, raději mě zabíjte než aby si mě odvezly a vypatlali mi mozek! znova vydechnu a pak se naštvaně podívám na pilota.... Vystřel už poletí Hallová, ty budeš z obliga, tak padej... chytím jej a vyhodím ven, co už, aspoň je vše na mě.... Hallová, do dvou minut budeme ve vzduchu, a mířit na tu loď, a když nám nebudou chtít pučit transportér, tak si ho prostě vezmem, jasný? Jednotko připravte se k odletu, příští štace s pevnou zemí bude Japonsko! |
| |
| Přístav: Zdárně bez sebemenší úhony jste doletěli k přístavu. Na sjednané místo. Přistáli jste pomalu a obezřetně si to šinete na původní místo určení. Když náhle z poza rohů se vyrojí několikset kulometných, raketových a odstřelovacíh robotů. Ti mají za úkol nepustít vás blíž k lodi. Ve vysílačce jen slyšíte chrastění, když v něm začne mluvit známy hlas prskajícího velitele (monzumový deštík jak rádoby ho pojmenoval seržant): " Skupino genesis máte poslední šanci ještě se vlátit, za neuposlechnutí roskazu vás může čekat tvrdý rossudek....," pak už slyšíte dál chrastění. Stroje se postavili do bojové formace a začali vás zaměřovat. První salva střel byla vypálená jen pro výstrahu. Když ale nezměnite budto směr anebo nepřechytračíte ony robotické střelecké věže, tak příjdete k úhoně. Upozornění !!!! Jsou i na střechách přístavních skladišt. Je jich celkem 35. |
| |
| Přístav a pár plechových oblud Fajn, řeknu mírně napruzeně a mířim si to do kokpitu. Jen se pohledem střetnu s pilotem, který si rychle odkládá sluchátka a mizí v dáli. Posadím se a zkontroluji, jestli jsou všichni uvnitř, mezitím provedu předletovou prohlídku, zkontroluji ciferníky a aktivaci vzdušných prostor. Komunikační port z řídící věže ignoruji, vlastně ho hned vypnu. Potom chytnu cykliku a zvednu naší vážku do vzduchu. Během letu se soustředím na řízení, ale několikrát zabrousím zpátky k výstupu našeho milého seržanta. Med, pivo a co bylo to třetí – obilí? Co to má jako sakra být, nějaké woodoo před posledním spánkem? Myslím, že my budeme mít v té chvíli jiné starosti, než si stavět kopečky z kamenů…. Let byl hladký, bez problémů. Když jsem šla na přistání, nefoukal boční vítr, takže bylo bez problémů. Listy vrtule se dotáčely díky setrvačnosti, motor byl už vypnutý. Už ze shora se mi to tu zdálo nějak moc klidné, a tak jsem se pohledem snažila najít v čem je háček. Mířili jsme svižným krokem k transportéru, já pod paží svoji Sig520-ku, když v tom se před námi vynořilo několik desítek odstřelovacích robotů. Tak to bychom měli..., pomalu si začínám myslet, že nás v tom Japonsku opravdu někdo nechce, pánové… Vrhla jsem rychlý pohled na seržanta a ostatní, zdálo se, že jsou stejně nasraní, jako já. |
| |
| Přístav Jo Hallová, taky mám ten pocit, že se někdo obává že tam zjistíme nemilé věci pro pomazané hlavy.... sleduji roboty a během pár vteřin je spočítám a vydechnu.... 35 mechů, několik na střechách, zaměřili nás a čekají asi na povely z centrály.... podívám se po ostatních a pak zvednu vysílačku.... Kurva veliteli nemůžete anglánům prostě říct že jsme už byli na cestě a nestihli jste nás, uvědomuje si někdo tam u vás že jsme vojáci a ne vyšetřovatelé, kdybych uměl pátrat tak jdu na policejní akademii, ne na vojenskou školu a univerzitu obrany...nechcete ty plechovky stáhnout a nechat nás dělat svou práci, což je válka, průzkum a boj? Já nemám kvalifikaci na pátrání, když pojedem do Anglie, můžem se tam seknout moc dlouho, než se něco vyřeší, a co ten virus, bude si postupovat dál.....stáhněte je, nebo mě vypnete a hned! |
| |
| Změna plánu: Po tom co naše jednotka prošla obtížnou rozcvičkou seržanta Mezenského jsem se i s ostatními členy jednotky nastoupil do vrtulníku. Pilot už se chystal ke startu, ale v tom k nám přiběhla hezká holka s asijskými rysy. Jak jsem si všiml, tak ostatní ji už někde viděli Asi na zasedačce. pomyslel jsem si. Udýchaná z běhu začala mluvit na seržanta, že se nakonec do Japonska nejede, ale místo toho do Anglie k vůli nějaké vraždě. Proč bychom měli jezdit pomáhat nějakým nábožným tupcům.Ať se pomodlí a poprosí boha, aby jim pomohl, když v něj tak věří. Potom ještě prohodila pár vět s Mezenským. Ten se rozhodl letět do Japonska a ta dívka odcupitala pryč. Jelikož jsme ještě neletěli, tak jsem si vytáhl mačetu co jsem měl za pasem a začal jí leštit. Ta Asijská dívka se po chvíli vrátila a spustila něco o tom, že pokud seržant neuposlechne rozkaz, tak ho vypnou přes nějaký čip v hlavě.A hlavou mi začaly proudit otázky: Sakra to má celý tým? Že by mi to do hlavy strčili taky, když jsem byl v umělém spánku? A dá se toho nějak zbavit? Když doktor odpověděl Mezenskému, že to neví na sto procent jestli to vypne nebo vytáhne,tak mě to značně znepokojilo. I když seržant věděl co s ním můžou udělat, tak stejně nezměnil svůj názor a chtěl do Japonska.Vypakoval pilota a na místo pilota vlezla Hallová. Nijak mi to nevadilo, protože jsem věřil jak jejím pilotním zkušenostem i rozhodnutí seržanta, které se mi zdálo správné. Hallová zvedla vrtulník a letěli jsme k přístavu. Poté co jsme doletěli k přístavu a už přistávali, tak se zdálo vše bez problémů a já si těsně před přistáním schoval mačetu zpět do pouzdra. V pohodě jsme vystoupili a šli na určené místo, ale pohoda mi nevydržela dlouho, protože nás v cestě obklíčilo několik bojových robotů. Co to má sakra být? Je to snad vyhrožovací metoda? Dost ubohé poslat pár rezavých konzerv na speciální jednotku do které tolik investovali. Určitě nás nezabijí, ale taky si nechci nechat namontovat do hlavy nějaké další čipy. Tak to teda ne. Když nám seržant řekne že jich je 35, tak promluvím. „Tak co seržante Mezenský, letíme do Anglie nebo ty konzervy rozmontujem?“ A přitom si lépe prohlédnu ty roboty. |
| |
| Velitel: Velitel vyslechl názor Mezenského a po chvilce uvažování mu odpověděl. (monzunový deštík): " Helgot, my víme, že jste vojácí a ne žádní zasrrrraní detiktifofe. Ale vysvětlete to těm blbounům nahoře. Ti folové ani neví, co to je voják, protože sedí na těch křeslech tak dlouho, že už zapomněli, co to slovo vůbec znamená... Nefím serrrržante, uvidíme co se ještě dá dělat, snad to půjde nějak ukecat. Mám jistou autoritu ale ty mechy nejde už odvolat, tak to berte jako součást tréninku." Spojení se přeruší. Mezitím na generálnm velitelství: Obtloustlý velitel vejde do pracovny toho německého ariece: " Pane, mohu vás informovat o situaci?" " Doprdele co se zas děje, člověkovi nedáte ani na chvíli pokoj, všichni tu lítate hned, jak si nevíte rady, co kdybych tady náhodou měl dámskou společnost a byl v tom nejlepším, to by jste mi tady taky vrazil?! Dneska to tu je jak na nádraží!" Poví generální velite dosti naštvaně. " Omlouvám se Pane! Ale naše elitní jednotka nechce uposlechnout rosskaz o tlansportu a myslím si, že je to oprávněné. Přeciž nemůže poslat vojáky, kam patří na místo nich vyšetřovatelé." Ariaec v černé uniformě a černými koženými rukavicemi nad jeho řečí jen zvedné obočí. " Krucinál chlape!!! Neprskejte mi tu, si budu muset vzít příště deštník, kvůli vám!! Vy říkate, že oni touží raději po masakru, nežli po pomoci naším spojencům. Tak at si ale potom užijou ty mechy, co jsme na ně poslali. Jen přeciž si je trochu prubnem, jestli ty prachy vynaložené na ně, nepřišli nazmar. A jináč neposlali jsme tam vyšetřovatele, protože máme údaje o tom, že vraždou hlavy státu Anglie, Inocenta ,nebo jak se ten jejích zasran jmenuje, začala se nákaza šířit aji tam. Máme to z ověřených zdrojů, ale je -li libo jim Japonsko. Tak Japonsko! Ale pak možná se nebudou moct nikam vrátit. Protože v anglickém podnebí se ten vir dostane i tady. Jen přeciž jsme měli čas. Protože Sibiř by to zbrzdila. Zkuste je stáhnout zpátky na základnu a vysvětlit jim to," dokončí proslov a pošle asijského velitele pryč. Vysílačka: "Seržante, byl jsem tedy u našeho generála důležitá prdel, ten pravý, že je to na vás, ale pak je možnost, že se po misi nebudete moct, kam vrátit. Tak na vás apeluji, jestli své rozhodnutí ještě nezměníte. NEMOHU ZA TO ALE SITUACE SE TAK ZMĚNILA, ŽE NIKDO TO Z NÁS NEČEKAL!!!" Náhle se rádiové spojení přeruší na dobro a přestane vysílačka fungovat. Zřejmě ony mechanické střelecké věže, Vám vyřadili rádiové spojení. |
| |
| Plošina Cože? To se mě nelíbí, ale na jednu stranu měl pravdu. Možná by se dalo zajet tam. Neberte to jako projev zbabělosti, ale možná to je vážný. Jinak by nás tam asi neposlílaly. řeknu a dívám se na mechy. Netvrdim že sme nějaký vyšetřovatelé, ale pokud tam je nějaká zasraná nemoc, tak bych mohl udělat celkem rychle protilátky, zachráníme životy a vedení bude štastný a nebudou nás tolik sledovat a my pak budem mít volný ruce pro naše odpojení od čipu. řeknu svoji úvahu a čekám co ostatní na to a stále sleduju mechy. Dostaly by sme ty mechy, ale naco ničit vojáky, když je pak odvolaj. |
| |
| Přístav Doprdele práce, tak dobře, zatrénujem si a vracíme se na základnu, mám toho právě dost, já chci dělat co umím, ne co si mi nějákej čurák co ani neví jak se bojuje poroučí kvůly tomu že na něj tlačí nějákej kretén co má prachy a moc.... vysílačka ohluchne a já ji zasadím do pouzdra..... Rozpyl patnáct metrů, zabiják a doktor použíjou průrazné střely, a já s Hallovou si vychutnáme černé díry, Hallová, miřte metr na levobok jejich formace, někde do výšky 4 metrů do budovy, musíme se zbavit i těch na střeše, a fofrem nebo mi selže pistole vy chásko, máme zelenou si hrát! s těmi slovy si pustím do uší pod nízkou frekvencí svou oblíbenou píseň...... odkaz rozběhnu se rychle za jednu budov odkud z poza rohu vypálím na prvobok formace mechů náboj s červý dírou, pak rychle vezmu sniperovku, naláduji průrazné střeli a ve svém zorném poli likviduji zásahy mechy kteří nejsou smeteni gravitací střel..... |
| |
| Přístav Když kapitán rozdá rozkazy, koukám na něj, protože si mě plete s vojákem. Chci něco podotknout, ale v tom se začne střílet. Nasadim průrazný střely a vytáhnu zbraňový systémy. Kouknu na zabijáka. Budu poblíž, neboj. usměju se a zmizim. Schovám se za překážku abych byl krytej a zaměřim svým mechaokem robota, systřelím přímo do něj. Mířím na jeho zbraňový systémy. Tohle si dělaj srandu? tohle je jejich zábava? Doktor v pření linii. Mám je sešívat a ne střílet po nich. |
| |
| Přístav Zatraceně, … Pevně zatnu čelist, ale dál už nic neříkám, protože tohle už opravdu žádný komentář nepotřebuje. To, že jsou teď naši velitelé sami proti sobě, je jejich věc, my se s tím popasujem po svým. Jestli mají problém zbavit se pár starých rachotin, ráda jim pomůžu. Kývnu na velitele, na znamení souhlasu. 520-ku si přendám popruhem přes záda a poté švihnutím hodím obě ruce podél těla a automaticky se mi v nich objeví dvě stříbrné krásky. Již za pohybu na mou stranu vypálím dvě černé, obě na levobok, jednu do těch plechounů před námi a další na střechu. Všechno zakončím pěkným plavným skokem do kotoulu, za jeden roh řady přístavních kontejnerů. Vše se odehraje velmi rychle a je slyšet, že ani ostatní nezahálí. Aspoň nějaká satisfakce, protože tenhle den začínal stát za to. Buď se vybít na střelnici, anebo si dát pár sklenic dobré whisky, říkal mi kdysi táta. To první mi teď spadlo samo do klína. Vyměním palivo a v hlavních se usadí výbušné náboje. Podle "příručky" by měly ustřelit i tlustý nosník, mno … uvidíme. Znovu se otočím a začnu střílet, po těch, co měli zatím štěstí. |
| |
| přístav: Seržant nám dal jasné rozkazy. Z kterých jsem pochopil zlikvidovat ty roboty. „Tak jo. Podíváme se co všechno vydrží.“ Když říkám tuto větu, tak si vytáhnu sig520ku a udělám skok s kotoulem za nejbližší věc, za kterou se můžu krýt a nikdo tam není. „Raději si dávej pozor doktore,ať mě má kdo složit dohromady.“ Mezitím si dám průrazné střely. Pak zamířím robotům na jejich mířící systém a jestli to nepoznám, tak začnu střílet do hlavy a na jejich zbraně. Tak pojďte vy konzervy. Vyzkoušíme jestli tato zbraněčka něco umí. |
| |
| Přístav: 20 věží jste sejmuli jakoby to byli jen mouchy ale dalších patnáct ne a ne sejmout, jakoby byli nezničitelný. Černá díra sežrala 10 věží a pět jste dohromady odstřelili. Bohužel ostatek se zdá odolnější než předšlé věže. Seržant stříli se sniperky a štěstí mu přeje. Dostane dvě věže. (18). Halová trefí průraznýmy náboji jednu věž. Štístko taky sejem jednu (16), Bohužel doktor při snaze sejmnou jednu z věží nevyhmátnul pravý čas a byl raněn do paže. Začal krvácet. Při kotoulu Rose Hallove střelecká věž zasáhla její 520 samopal. Ten má na maděru. Nyní věže přebíjejí na raketový arzenál, tak máte co dělat. Jedna raketa zasáhla úkryt zabijka Štístka. Naštěstí výbuch nijak tu jeho štastnou prdel nijak neohrozil. 10 raketových věží si aktivovalo obrané silové pole. Ted je na vás jak si s nimi poradíte. |
| |
| Přístav: Kdyý dostanu zásah, hned se schovám, moje ruka se začne hned sama čistit a zacelovat. Kounu na zabijáka, jak je na tom. Tak fajn. Tohle by sme měly, level číslo dva. řeknu a na chvilku se objevim. Pak zase zmizim a schovám se za jinej úkryt. Mysli doktore. Tyhle plechovky, budou střílet lepší municí, co můžou použít? Lasery? Plazmu? Rakety? Ty můžou bejt naváděný, nebo jen řízenej odpal. začnu přemejšlet. |
| |
| Přístav Už krytá jsem jsem ze sebe strhla řemen od samopalu, který jsem měla na zádech. Tak to bylo o fous, zrychleně dýchám, ale uvnitř jsem klidná. Schovám první pár D48-ček a vytáhnu druhý, jsou v něm V8, tyhle včelky s výbušninou by mohly narušit silové pole. Spočítám věže co zbyly, vidím jich osm, ale nemusí být všechny. Zdá se, že se situace na několik sekund uklidnila a obě strany chytají druhý dech. Výhled mám jenom na seržanta, na ostatní nevidím. Zkusím vysílačku, vím, že vlny z venčí nám odblokovaly stroje, ale naše frekvence hluchá třeba nebude. Tady Růže, slyší mě někdo? Vidím osm strojů, aktivovaly silová pole. Čtyři věže - střecha - deset hodin, další čtyři - dole na dvanácti. Počkám jestli mi někdo odpoví, když ne, moje zbraně jsou připravené a druhé kolo může začít. |
| |
| Jsem skrytý ve svém krytu a podaří se mi jednu tu věž sundat. Ha, jedna je dole. Jak to jde doktorovi? Podívám se na doktora a zrovna ho jedna věž strefila do paže. Když se podívám zpět na věže, tak uvidím jak na mě letí nějaká raketa. Doprd.... Nestihnu to doříct a ,rychle se skrčím. Ta raketa zničila celý můj úkryt, ale mi se naštěstí nic nestalo. Aspoň že mám to štěstíčko. haha Když se podívám zpět na věže, tak aktivovaly silové pole, ale neviděl jsem na všechny. Párkrát vystřelím do věže co je ke mně nejblíže a schovám se do dalšího krytu poblíž doktora, aby mě slyšel: „Je všechno v pohodě? A dají se ty silové pole nějak prolomit?“ při tom pořád sleduji věže, abych byl připraven zvednout prdel, jestli na mě vystřelí další raketu. |
| |
| Cvičení Slyším tě Růže, díky, stáhnout se ke skladišti 22A, opakuji, stáhnout se ke skladišti 22A domluvím do portu a snažím se najít ještě jeden cíl pro odstřelovačku, hned potom sundám Godness 1 a naktivuji jej.... Genesis,stáhněte se ke skladišti 22 A, opakuji, čekám vás u skladiště 22A! Konec! sedím za rohem budovy ještě krytý za nějákou betonvou zídkou a s poklidem se dívám na tu zbraň.... Tak jo, síla na 80%, to by mohlo stačit..... položím zbraň vedle sebe a z granátometu své 58 vypálím na střechu kde vím o dvou meších... Nažer se šrapnelů plechovko! tiše vyčkávám, zbraň u mé ruky nabíhá a ve chvíli kdy kontrolka označí požadovanou sílu se objeví Rose, za ní doktor s krvavou rukou a nakonec i štístko..... Tak se podíváme jestli tohodle broučka netahám přeci jen zbytečně ne? nasadím si pušku zase na rameno, rychle se po žebříku vyšplhám na střechu, tam se kradmo doplížím až k okraji, namířím na mechy pod sebou a když jsem si jist zásahem, stisknu spoušť.... Vykuřte se v křemíkovým nebi zmrdi.... |
| |
| Vrácení protiúderu: Svým snažením jste odrovnali 6 mech. Avšak ty zřejmě patřili k těm méně výkoným. Nebot Posledních 10 mech ne a ne dolů. Jejich silové pole, které jiné mechy jím nedisponovali, nepropustí ani sebemenší poškození. Vypadá to beznadějně, když náhle u Hallové zašustí vysílačka a Seržant vám nakáže se stáhnout ke skladišti. Hallova s velkým nadšením, že vysílačka funguje, v okruhu zkontaktuje zbýlé. A pomalu a obezřetně se stahujete za svým velitelem. Ten v ukryt začíná butovat Godnesku. Vy všichni ve snaze se přesunout, máte co dělat aby jste se vyhli raketám a kulkám z 10ti zbylých mecha věží. Bohužel nebo bohudík se několik kulek zarylo do Rose Hallové, ale díky své genetické úpravě. Tvrzená kůže či ocelová, jak kdo chcete. Ji nic neudělali. ( tuto technologiii nebo vylepšením disponujete všichni, i když doktor moc ne protože sám je z velké části z kovu). Avšak i tato genetická úprava má svá úskalí. Jste sice chránění takto ale ne všude. Většinou více zranitelné jsou vaše slabiny. ( vnitřní strana rukou, kde se nachází lokeet a podpaždí, rozkrok, dlaně, víčka a oční důlky, ušní boldce. Tam všude, kde kůže nemá moc pevnou struktůru atd.). Hallová vyvázne s malými škrábanci a dostane se na místo určení. Mezenský vystřelí poslední salvu ze své staré zbraně, avšak snaha se mine účinkem. Věže opět v silovém poli odolaly. Když už jste všichni u něj, vidíte k čemu se odvažuje, chce na takovou krátkou vzdálenost použít Goddness1, sebevražedný tah. Ale je velitel, tak čekáte že má něco v plánu. Když s dobije zbran vyleze na střechu skladiště a potichu se plíže jedna věž ho z merčí a odbourá své štíty a začne po něm pálit. Ale pozdě, Mezenský vypálí ze zbraně. Energetická koule letí rychlejí než zvuk, takže jen co vystřelí už se ozve malý výbuch zničí onu věž co po něm pálila. Zdá se, že se nic neděje, že tato zbran není tak blahkosklonná jak byla opěvovaná ale náhle nastane přetrhnutá řetězová reakce. Z malého výbuch antihmoty náhle vyšhlené obrovská vlna energie do nebe, ta energie se opět vráti pomoci gravitace na zem a nastané neopakovatelně hrozný výbuch srovnatelný s malou atomovkou. (krom radiace). Obrovská ničivá vlna smete zbylé mechy a zniči všechna skladiště. Tlaková vlna smete Mezenského ze skladiště a odhodí ho kamsi. Potomto výbuchu jde vidět jen malý prašný hřib. Celé přístaviště srovnáno se zemí. Obravská tlaková vlna energie, smela vše co ji stálo v cestě. Vy zbylý naštěstí jste to přežili, protože doktor na poslední chvíli aktoval malé silové pole, které postačilo na to, aby jste ustáli aspon první vlnu. Náhle se rozhostí ticho a přichází druhá tlaková vlna, která natropí ještě více škody. Ta vás všechny odmrští do trosek. A třetí a poslední vlna, která už má slabší razanci. Rozvíří ony trosky, tak některé na vás spadnou. Z dálky to vypadá jakoby opravdu dopadla malá atomová puma. Celý přístav kompletně zdemolován, vypadá spíš ted jak skládka než skladiště. Vše srovnáno se zemí. (Warcom má obdobnou sílu, tyhlety zbraně se používají jen, na velké vzdálenosti, nidky na boj zblízka. I když Warcom je slabši než Goddness1 ale přesto dost silná, aby s vámi pěkně zametla jako Goddes1.). Všichni po tom výjevu se vyhrabávate z pod trosek. Naštěstí vám nic není ale schází vám velitel. Začnete ho hledal, když z ničeho nic se vynoří ze sutě cihel jako mumie. Div, že se ho neleknete. Je také v pořádku, jen celý bíly jako duch a zaprášený. Zřejmě je to poučení, že Goddnesku bud už rozvážněji využívat. Protože tato zbran na bázi antihmoty má neovladatelnou řetězovou reakci. Je až moc silná na pálení zblízka. Mezenský si pročistí uši a zvedne ramena, jakoby on nic on muzikant. A začne se oprašovat. Je zřejmé, že tady vaše práce skončila. Aspon v přístavu. |
| |
| Trosky: Při první vlně se automaticky zapnulo moje pole. První vlnu sem dostal do pole, druhou ale neudrželo a já letím dozadu. Třetí sešrotovala, co šlo. Když se mi podaží ze sebe schodit kus trámu, postavim se a oprášim decentně svoje ramena. Někdo zraněnej? zeptám se a kouknu na ostatní. Tuhle zbraň asi jen tak nepoužijem znova co? řeknu svůj postřech. |
| |
| Seržant v akci Takže fajn, vysílačky se zdály v pohodě, a my se jeden po druhém slezli u seržy v "obýváčku". Skladiště 22A. Moje ústupová cesta nebyla moc dobře krytá a tak jsem musela přeběhnout těch několik metrů bez krytí a co možná nejrychleji. Vprostřed cesty mě vychýlil náraz do ramene, naštěstí nejsem daleko od svého cíle, takže se znovu postavím ze čtyř na dvě a přikrčená, a s blesky v očích hupsnu za jeden z kontejnerů. Velitel, právě zaměstnává mechy svojí sniperkou a pak začne sundávat z ramene godessku. Nydzvihnu obočí v grimase - jestli to myslí vážně a vypadá to, že myslí. Pokrčím si pro sebe rameny a nechám ho dělat sovu práci. Aspoň se rozhodnu krýt mu záda, když leze nahoru a nemůže se bránit. To, co se stane potom je otázkou několika sekund, ale vydalo by to na celý román. Vlastně se to dá shrnout slovy: Velká rána - plno prachu - tlaková vlna - seržant letí v dál - druhá tlaková vlna - letíme i my. Tvrdý dopad na záda mi skoro vyrazí dech a pak se mi zatmí před očima, tím jak na mě dopadnou kousky čehosi, co mělo jistě ještě před několika vteřinami nějakou formu a tvar. Pomalu se vyhrabu z trosek a z úst mi unikne neurčité Hmmpf, když uvidím Mezenského, tedy alespoň tuším, že je to on, protože to bílé strašidlo přichází z místa, kam předtím náš seržant odletěl. Ne, myslím že to je jen škrábnutí. Odpovím doktorovi a snažím se ze svého oblečení vyklepat tu tunu prachu. No aspoň víme, že funguje tak, jak má ... Rozhlédnu se po okolí přístaviště. Všechny budovy srovnané se zemí, všude spousta trosek, ani nejde rozeznat, která z nich byla ještě před chvílí odstřelovací robot. Vlastně to byl takový malý vzkaz pro ty nahoře. My nejsme z cukru. |
| |
|  Pro představu, jak asi to vypadá kolem vás v přístavu. No ted už v bývalém přístavu. :D |
| |
| Kráter? Zpětná vazba, opravdu to trvá jen chvílí a já letím vzduchem, sevřu tu pušku v ruce aby mi neupadla a pak se snažím dopadnout do parakotoulu, možná někdo zaslechne jak při letu ječím... Jeronýýmóóó dopad byl tvrdší ale výcvik paragána měl své výhody, dopadnu do podřepu, prásknu sebou do kotoulu, narazím na něco, a po chvíli se na mě snesou trosky okolí, nevím jak dlouho ležím pod troskama, ale v hlavě mi šrotuje jedna věc..... Kurva dobrá věcička,ale fakt na dálku, i když stálo to za to..... po nějáké době se vybrabu zpod suti a začnu se oklepávat, vidím jak se sbírá i můj tým a pozdravím je nevinným pousmáním a hozením Godnesu na remeno..... V pořádku doktore, přeci nás nerozhází menší výbuch.... řeknu s klidem a čekám kdo první po mě něco hodí, zakroutí hlavou že sem debil nebo se taky usměje.... Doktore, vylečte si ruku, Hallová, až budeme na základně, zajdete si na prohlídku, znám sebe když řeknu že je to jen pár oděrek.... podívám se před sebe a pak se ušklíbnu.... Tak za tohle mě asi zabijou, kdo to asi zaplatí hmm? nadechnu se a opráším poslední zbytky prachu, prokřupu si krk, a ukážu rukou tam kde za troskama je heliport.... Tak jo zpátky do vlčí jámy, myslím že teď s námi budou jednat jinak.... Mechové i přístav smazán s povrchu země, Godness 1 funguje dobře, vracíme se k vám, Mezenský přepíná a končí! zahlásím pro Monzuma a vydám se směr heliport |
| |
| Přístaviště? Já se zacelim sám, to bude vpohodě. Rose, na tebe se podívám ve vrtulníku. oznámim hlasem, který značí, že protest je marnej. Skladiště? Cena počítám že tak pár melounů i s těma robotama a možnym vybavením co tu měly. řeknu svůj sarkastyckej komentář. Vopravdu chytrej nápad, dej klukovy se zelenym mozkem zbraň která zničí sokoliv a co udělá? Odpálí ji. pomyslim si a koukám na svoji ruku, která pestala krvácet a zaceluje se mi i jizva, která by tam měla bejt, ale nebude. Co teď? Spátky, nebo dál? zeptám se. |
| |
| přístavní smetiště: Marně střílím po věžích, které mají silové pole a v tom uslyším ve vysílačce seržanta Mezenského, jak říká něco o tom, že se k němu má dostavit celý tým.. Přestanu střílet po věžích a začnu utíkat na Mezenským určenou pozici. Sotva vyběhnu z úkrytu, tak po mně začnou mechy střílet rakety. Sakra ty konzervy mají dost dobré zaměřování, ale né dost dobré, aby mě dokázaly strefit. A při tom přemýšlení pořád uskakuji, aby mě ty mechy nesejmuly. Doběhnu ke skladišti 22 A, kde jsme měli jít a už se tam sešel celý tým. Poté začal seržant šplhat na jednu střechu. Co má sakra v plánu? Počkat on chce použít goddesku? To bude ale pořádný výbuch. Když se tam vyšplhal, tak vystřelil a první vlna se na nás řítí. Naštěstí nás před ní zachránilo silové pole od doktora, ale našeho seržanta ta vlna odhodila a on odletěl někam do zadnice. Před další vlnou nás už ale silové pole neuchránilo a my jsme taky odletěli. Dopadl jsem na trosky a při pádu jsem se pěkně protáhl. A aby to nestačilo, tak na mě spadly zbylé trosky přístavu. Vyhrabal jsem se z trosek a po chvíli, kdy už šlo něco vidět jsem se rozhlédl. Všechno bylo zničené. Tak tohle ta zbraň dovede? Už chápu proč se to má používat jen na větší vzdálenost. Z trosek se vyhrabou i ostatní členové jednotky a po chvíli i seržant, který je celý zaprašený. Naštěstí se nikomu nic nestalo. ještě jednou se rozhlédnu po zničeném přístavu usměji se a pak řeknu: „Nechtěl bych tohle uklízet.“ Když dal seržant rozkaz vrátit se, tak jsem šel s týmem zpět k heliportu. |
| |
| Heliport: Jak jste si mohli všimnou, celé přístaviště je v troskách. Pak když už jste neměli, co zničit, tak váš seržant rozkázal návrat k vrtulníku. Když jste šli zpátky k přístávacímu stavnovišti. Nebylo možno si nevšimout, že postrádate vrtulník, jimž jste přiletěli. Zřejmě ona vlan i spláchla vrtulník kamsi. Když se ohlídnete není nikde k nalezení. Což znamená, že zřejmě asi budete muset po svých anebo si pro sebe nechat poslat transport. Bohužel ale nevím, jestli bude někdo ochoten po téhle spoušti něco pro vás poslat. Ale můžete zkusit. Monzumovej deštík, když vyselchl seržanta, tak nejdřív po tomhle zkrátkem sdělení, že je to jen vtip. Tak nijak nereflektoval na jeho připomínku, že přístav byl zničen. Avšak když si všimnul, že všechny kamery v přístavu vysadili obraz. Tak se začal obávat toho nejhoršího. |
| |
| Cesta Postavím se na prázdném heliportu, tedy, skoro prázdném, na jeho ploše se válí pár kusů suti a po helikoptéře ani vidu ani slechu.... Mezenský žádá nový transport, helikoptéra zničena při boji s mechy, opakuji, helikoptéra zničena při boji s mechy! s klidem zahlásím do vysílačky na frekvenci velitelství a pak se zadívám na ostatní..... Dobře, přiznávám přehnal sem to, ale když oni s námi hrají tvrdě, tak já budu hrát ještě tvrději, myslete si o mě co chcete, ale jinej už asi nebudu, prostě sem jim musel ukázat že mi vyváznem z tohodle bordelu, zatímco oni by byly už na kaši..... s klidem se otočím a zapálím si cigáro, pak si do půl těla sundám kombinézu svého obleku a sednu si kraj heliportu, je mi jedno co se děje, nebo jestli někoho pohorším, tělo mám v dobré kondici, a tetování jež se mi táhne od podbřiku až po tvář,stejně nikdo nerozluští, jediné co se dá rozeznat je obraz na rameni, dvojice tančící valčík uprostřed trosek města a na lopatce větší osmiramenná svastika.... |
| |
| Trosky, kam se podíváš Tu zkázu kolem nás už nehodlám řešit, zničili jsme, co jsem měli, nic se nám nestalo, ale zdá se, že Anglie nás nemine. Taky jsem se posadila a protáhla si krk, sáhla jsem vedle sebe pro kousek seškvařené oceli a chvíli přemýšlela, co to mohlo být. Pak jsem ho se švihem a lhostejností zase hodila zpátky. Usmála jsem se na Štístkovou poznámou o úklidu. Já taky ne... Chvilku jim to potrvá, ... Natáhla jsem nohy před sebe a opřela se o lokty, jakoby jsem snad byla někde na pikniku s přáteli. Musela jsem se pousmát nad jednou ztracenou vzpomínkou, které mi teď přišla na mysl. Pozorovala jsem okolí, ... zaujalo mně Mezenského tetování, chvíli jsem ho pozorovala, ale pak jsem zavřela oči a zaklonila hlavu. Chtělo by to sprchu, blesklo mi hlavou. |
| |
| Rozhořčení Monzumovýho deštíka: "Cože? To si snad děláte srandu. Vy jste zničili náš přístav. Jak se vám to podařilo vy pitomci. Víte kolik to bude stát a jak dlouho to bude trvat než se to opraví. Vy mě selete já bych vás vlastní nohou nejraději za to nakopal. Nejlaději bych vás tam nechal, zničili jste si helikoptelu, tak bych vás nechal shnít jak žvestky za jara. Ale potřebujeme vás v Anglii, takže pro vás přiletí náhradní vrtulník. Pitomci, si myslíte, že když to není vaše, tak to můžete zničit. Jak vidím, tak vy se nám prodražíte jak sviňa. Přepínám a končím." Dokončil velitel svá slova, až téměř Mezenský pocítil tu spršku slov i přes vysilačku. Až ho to oklepalo. A dívá se jestli opravdu není poprskaný. Mezitím čekáte než si pro vás pošlou. Když z ničehož nic přiběhne malá liška a začane se na vás udiveně dívat. Nejdřív plaše a pomalu si to míří k Rose Hallove, ale pak změní směr a začíná čichat k Doktorovi. Ale potom přesto si to opět namíří k Hallove a ji strká do ruky, aby ji pohladila. Hallova na to nic jiného nemohla udělat, že ji pohladila. Liška jako malé štěně si lehá na záda a nechá se drbat. Když v tu náhle začalo být slyšet zvuk vrtulí. Když to liška zaslechla trochu poplašeně vstala a schovala se do díry v sutinách. Z díry šly vidět jen její svítící oči. Dozajista vystrašena, šlo to znát. Klepala se jako osika. Vrtulník pomalu přistával a dosedl na prostraneství, které bylo trochu od trosek čistější. Na místě pilota seděl ten, který vás měl původně odvézt do Anglie. " Tak co vy šašci, si hrajete na hrdiny a pak to tady takhle poserete. Hech, bych nechtěl bejt ve vaši kůži, to vám daj sežrat, hahah. No estli vám to nebudou strhávat celej život z platu, hech, tak vám daj pořádně na prdel. Ale co já vím, možná vám nic neudělají. Protože jsou z vás všichni posraní," dořekne pilot vrtulníku a ukáže gestem ruky at si rychle nastoupíte. Liška když vidí, že Hallova nastupuje nenápadně skočí do vrtulníku k ní. Zřejmě není tak plachá jak se zdá. Když ji nevadí randál z vrtulí. Ale tyhle vrtulníky nejsou moc hlučné, mají tlumený motor, kvůli tichému výsadku. Pro noční operace. Ale přesto trochu hlučnost vydávají. Když se to s vámi zvedne tak vidíte jen trosky, co zbyly z přístavu. Když už jste ve 500m výšky, tak jen žasnete. Z ničehož nic se rozevře země. To smetí ze skladišt a budov v onom přístavišti spadne dovnitř tam, kde se ona země rozevřela. Náhle vyšlehné obrovský proud žáru a zevnitř otevřené brány, vyjede komplet nový přístav. K nerozeznání od toho starého. Pomalu se vysune a zajisti se jeho poloha. Z jakýchsi děr veletí servisní roboti a začnou svářet a uchycovat konstrukce. Lidi vylezou z budov a začnou makat, jako by se vůbec nic nestalo. Koukate jako z jara a letíte směrem zpátky na základnu. |
| |
| Vrtulník Když nastoupíme a sleduju tu akci dole tak se jen lehce usměju. Tomuhle se říká oprava řeknu apak se podívám na Rose. Ste na řadě, kouknu na tu ruku a na základně vás chci vidět před odletem na ambulanci. řeknu a podívám se zaranění na její ruce. Tomuhle říkaj zranění? podotknu pro sebe a jak mám přístup k ráně, položím na ni ruku, po té co ji oddělám tam není ani stopa po rzanění. Nebudou jizvy, jako dřív. |
| |
| Vracíme se Hlášení níják moc pozornosti nevěnuji, v okamžiku kdy se objeví liška, zpozorním a sleduji ji, pak však uslyším vrtule a zase se obleču, pozbírám si své věci a podívám se na ostatní.... Odlet! počkám až helikoptéra dosedne a když pilot spustí, jen se ušklíbnu a mile se na něj usměji.... Drž hubu a nic se ti nestane, na ty tvoje keci v kleci sere bílej tesák.... sednu si do vrtulníku a čekám na ostatní, když se odlepíme od země, dívám se zase na černého pasažéra, v podobě lišky.... Hallová, to zvíře, dejte si na něj pozor, ve světě řádí nějáká cholera, a tohle zvíře ji může přenášet, jelikož je to lesní plachý tvor, a jeho chování je nezvyklé, může mít i vzteklinu, ani bych se nedivil kdyby někdo zvířata využíval k roznášení té sračky.... skontroluji své vybavení a zadívám se z okýnka...... Po příletu máte hodnu volno, pak chci od každého hlaášení o událostech, pak bude breafing a rozhodne se co bude dál, ale asi nás s největší pravděpodobností čekají černoprdelníci... Ještě jednou se podívám na přístav, který se začne opravovat jako v nějákém sci-fy hororu a jen zakývu hlavou..... Mno jo technika..... |
| |
| Odlet Nad rozhovorem seržanta a velitele jen protočím oči vsloup. Jakoby kdyby to šlo vrátit ... , pomyslím si a pokračuji v sladkému nic nedělání. Zpozorním, až když se přede mnou objeví liška. Teda spíš lišče. Ahoj, usměju se, jakmile přijde blíž a pohladím jí rezatou srst. Kupodivu neuteče, ale ještě víc nastaví kožich. Líbí se jí to. Po chvíli vegetění, zaslechneme všichni rotující listy vrtulníku. Liška, tak, jak se nečekaně objevila, docela předvídatelně zmizí. Uvítací projev pilota pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bla, bla, bla ... Seržant ho pěkně spraží.... Sednu si na místo a s úsměvem kouknu na černého pasažéra. Liška si sedne, stočí kolem sebe ocas a kouká na mě inteligentníma očima. Mezitím se doktor postará o moji ruku. Díky, pronesu tiše, když si doktor něco brble pod vousy. Pak se zadívám na Mezenského, trochu zaraženě. Kde jste to vzal, že je to plachý lesní tvor? Lišky v lese nežijí, svým biotopem se řadí do skupiny urbanizované zvěře, už od ... no asi odjakživa. Zamyslím se a znovu začnu drbat lišku za ušima. A kdyby byla nakažená, doktor by to už dávno poznal, ne? Hodím očkem po Morhuntovi. Vyslechnu si další program na dnešek a kouknu dolů na přístav. No tak jak se zdá, asi to vráti jde... |
| |
| Vrtulník Na ohrazení Hallové se začnu smát a taky lišku pohladím.... Rose, zajdi si na hodiny historie jo? opřu se do sedačky a prokřupu si krk, zvuk který se ozve je roven kulometné palbě.... Liška obecná....Vulpes vulpes, je psovitá invazní šelma, nejčastější původce vztekliny v minulých stoletích v celé oblastí svého výskytu, plachy tvor žijící v lesích, živiíci se lovem drobných hlodavců, a také jedna z nejvyhledávanějších trofejí každého honu, pro svou kůži, v Evropě skoro vyhubena..... řeknu s klidem co si pamatuji ještě ze školy a pak dodám.... Jako malej kluk sem byl pořád v lese a stavěl si bunkry, věř mi, je to lesní plachý tvor, a tohle chování není normální, i ochočená liška by utekla pěkně daleko před helikoptérou... |
| |
| Liška Jistě, kdybych chtěla vědět, jak to bylo před víc jak půl stoletím, tak si tam zajdu, vlastně ne, tady to mám z první ruky. Prohodím bez jakékoli známky emocí a pokusím se vzít lišáka na klín, nebrání se a navíc se stočí do klubka, jako štěně. S jistotou můžu říct, že se jedná o Vulpes Vulpes subsp. urbanum, tedy poddruh, který se vcelku rychle přizpůsobil podmínkám velkoměst a jiné biotopy už nevyhledává ani neobývá, podrbu lišku za uchem, ale zdá se že usla, předení, jako od kočky, tu čekat nemůžu... vlastně takhle nedopadly jen lišky, ale i mývalové, kuny, opice v severní části Afriky, tučňáci na jihu atd. atd. Pokračuji ve výčtu, ale pak se podívám na seržu a zarazím se, nebudu tu citovat učebnici biologie pro prvňáky. Dobře, možná je trochu víc nebojácná, než by se čekalo ... Prsty mi znovu projedou rezatým kožichem a já zapomenu, jak jsem chtěla pokračovat dál ... Seržant povídá něco o tom, jaké to bylo prohánět se jako kluk po lesích, ale to mi jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pak se přestanu věnovat lišce, a znovu kouknu na seržanta. Uvidíme co s ní, až dorazíme, pochybuju, že by jsme si z ní mohli udělat "záchranou lišku do akcí, nebo tak něco, ..." Prohodím žertem. Maskot už by byl reálnější, usměju se pro sebe. Pravděpodobně, hned jak vystoupíme, tak uteče ... |
| |
 | Nový kolektiv a liška, která mne děsí Před pár dny jsem vyrazil za novým dobrodružstvím ke své jednotce. Cesta byla dlouhá a bezesné noci jsem strávil modlením. Snad mne Bůh ochrání před nepřáteli a dokonce i před kolegy, kteří nevěří v Boha a kterým bych mohl dopomoci se dostat na správnou cestu. Amen. Vojenský džíp není moc pohodlný, ale jestliže něco chceme, musíme si k tomu zajistit cestu a možná přijmout i jisté kompromisy, bez kterých již není nic možné. Když jsem konečně dorazil na základnu, poděkoval jsem řidiči a popřál mu šťastnou cestu, protože tady už se může sát opravdu cokoliv s kýmkoliv. Jakmile jsem se představil, viděl jsem, že někteří mí kolegové jsou mnou buď znechucení, nebo mnou prostě opovrhují. Jsou to většinou lidé, kteří pod svou drsnou tváří skrývají bolestivé rány z minulosti, která je častokrát ponurá. Nemusí to být kdovíjací hrubiáni, stačí jen když je týryli. Rose se mi zdála milá hned odzačátku, ale prosím, chovat lišku? Vždyť může mít vzeklinu! Ale co, proti gustu, žádný dišputát. Trochu jsem se pousmál, protože jsem si vzpomněl na Babičku, knihu kterou jsem četl, ještě mi nebylo osm. Rose? Otočil jsem se na tu milou, enrgickou dívku, kterou zřejmě život baví, co však dělá tady? Mohla by se kdovíkde, kdovíjak radovat a zatím tvrdne tady, vždyť je mladá. Já vím, je mi 27, ale já jsem kněz, tudíž dodržuji celibát a takové zhíralé radovánky? Na ty pohlížím zvysoka. Nato jsem se pousmál, ale byl to úsměv spíše vynucený, protože to byla smutná představa. Víš, že Tvé jméno se k Tobě dokonale hodí? Máš krásné vlasy, které prozrazují i barvu Tvých krásných vlasů. Není nebezpečné tu lišku hladit? Mohla by být nemocná...Ale od čeho tu máme doktora, viď? Teď jsem se pousmál doopravdy, ale od té lišky jsem se držel dál a přemítal jsem, jak může Bůh stvořit tak hezkou bytost a pak jí dát do vínku vzteklinu. |
| |
| Let a základna Asi se toho opravdu dost změnilo od doby co jsem šel do stáz a ledu co? pronesu tiše a zase a pohladím lišku, beze strachu, mám zvířata rád, snad víc než lidi.... Asi Vás pak zneužiji k té mé osvětě co vy na to Rose? podívám se na ni a pak pod sebe, blížíme se..... Neuteče, ale mám divnej pocit, spíš se bojím že ti pod náma ji zabijou, rozřežou a analyzují, a při vší úctě majore, co z toho bude mít ta liška? Jedno Vám slíbím, přeze mě ji nedostanou... Když vystoupím z helikoptéry podá mi technik raport s tím že máme zvěda, nevím čím to je, možná tím jak mě pravili ale přečtu to během chvíle ještě pod vrtulníkem.... Tresty tady maj fakt tvrdé....vztekle vrazím pěstí do stroje a kov opět ozdobí prohlubeň... A tady je..... dívám se nově příchozího a čekám co bude, ale místo hlášení se u velitele se začne nesmyslně zajímat o lišku.... Pozor! řeku mu rázně a přistoupím k němu..... Nevím co vám kdo řekl, nevím na co jste zvyklí, ale tahle jednotka bude fungovat vojensky, to znamená že jako nově příchozí člen jste se nejdřív měl hlásit mě, a pak se starat o lišku, nebo o barvu vlasů majora Hallové, to za prvé... odmlčm se a zadívám se mu do očí...... Za druhé, sloužíte podemnou, a já po vás jako feldkurátovi chci jedinou věc...toleranci...když vám někdo řekne že je jiného vyznání, nebudete mu cpát své, jasné? Jinak spolu nebudeme vycházet... podám mu ruku a usměju se.. Vítejte u Nás....doufám že když na to příjde budete umět zabít, protože v této jednotce to je víc než potřeba...tam kde nás chtějí poslat platí víc než kde jinde, zabíj nebo budeš zabit |
| |
| Liška středem pozornosti Změnilo. Víc než se ti bude líbit ... Pokrčím rameny, našpulím pusu a neznatelně pokývám hlavou v souhlasném gestu. K službám, seržante. Prohodím s tichým smíchem a kouknu na rezáče, který se na mém klíně protáhne a pořádně zívne. I já musím párkrát polknout na prázdno, abych vyrovnala změnu tlaku při přistání. No, když neuteče, myslím, že bude mít víc, než jednoho bodyguarda. Vezmu lišku do náruče, protože to nevypadá, že by chtěla začít používat svoje tlapky. Vylezeme ven a k veliteli přiběhne poslíček se zprávou, následovaný novým přírůstkem do posádky. Trochu nakrčím čelo a bezděky prohrábnu lišce kožich. Hm, zajímavé, Japonsko nám škrtnou dvěma tlustými čarami, a odvolají nás s tím, že první štací bude Anglie - vyšetření smrti jednoho z představených církve (toho nejvyššího) ... , pak se k nám jakoby nic přidá nový člen, čirou náhodou kněz. Myslela jsem, že je tým už kompletní, aspoň tak nám to podali včera v zasedačce, zvláštní .... Přestanu si ho prohlížet a zadívám se mu překvapeně do očí, když mě osloví jménem. Přestaň se v tom pitvat Rose, svět je malý a na náhody tu není nouze ... Takže naše složky už četl a na rozdíl od nás ví, s kým má tu čest. Proč se o tom nezmínili ..., ne že by naše jednotka faráře potřebovala, spíš ti, co budou stát na druhé staně barikády, ... no budiž ... Poznámku o vlasech přejdu se zdořilým úsměvem, trochu rozmrzelá z toho, že nevím, jak dotyčného oslovit jménem. Ne, nezdá se mi, že by byla nebezpečná ... Odmlčím se a slova se ujme náš velitel, jak jinak ... I já se nakonec přidám k uvítacímu výboru a po seržantovi nabídnu nově příchozímu pravici. |
| |
| Nový velitel a člověk v této jednotce nejmilejší Jasně veliteli, už s vámi nebudu mluvit tímto tónem! Po stylu němců druhé světové války vypnu hruď, zahlásím poslušnost a odchod a jen co se otočím k té napodobenině velitele zády, vyprsknu smíchy. On je tak groteskní! Nemohl jsem to vydžet, na to budu vzpomínat dlouho... Každý mi potřásl rukou a já jsem po vzoru svého tatínka, když byl ještě chirurg podal ruku jim. Přísný a odměřený, takový byl můj otec... Napadne mne, že bych se mohl představit. Já se jmenuji Alexandr Bogudiek a jsem původem z Ruska. Pozor, jsem katolík, ne pravoslavný. Jsem Váš nový kněz a pokud mne někdo nechce poslouchat, zvlášť nedělní bohoslužby, tak nemusí. Jinak za mnou může přijít kdokoliv, jakéhokoliv vyznání, protože jsem brán i jako psycholog. Jo, jinak je mi 27 let a přišel jsem k vám, abych zažil nejen dobrodružství, ale taky pochopil, proč bůh káže: Miluj bližního svého. Mám rád pořádek, ale trochu v jiném slova smyslu. Pravda, vzpomněl jsem si na velitele a jeho groteskní výstup. Rose je asi nejmilejší, šéf je diktátor a vrtulníky vypadají podivně. Proč se jen lidé stále snaží varovnat buhu? Už jednou se o to snažili a všichni? víme ja to dopadlo. Na chvíli jsem se zamyslel, načež jsem si uvědomil, že furt civím na lišku. Tak to vypadá, že Mezenský má slabost pro slečnu Rose, jinak by o ní nemluvil tak odměřeně a chladně a zvlášť by nemluvil o jejích vlasech jako o předmětu neurčitém. Nebudu mu to říkat, je to jeho věc, láska je boží dar a měli bychom ji uchovávat jako ten největší poklad. Rose mi řekla cosi o tom, že si myslí, že liška není nebezpečná, že? Nu což, tak jo, kdo se hlásí na čtení bible a nedělní bohoslužby? Doufám, že alespoň někdo ano, jinak bych se nechal zastřelit. Vrtulník začal přistávat. Pekelný stroj! Začal jsem se modlit, protože mám fóbii z létajících věcí. Bylo to však docela vidět, protože jsem rycle začal pozvolna měnit barvy a doufal jsem, že se brzo nepozvracím. |
| |
| Nový člen jednotky: Poté co se velitel vyřval se k Hallové přiblížila nějaká liška. Když jsem ji uviděl, tak jsem si pomyslel: Kde se tady vzala? No co třeba ji ten výbuch přivedl k nám, asi byla zvědavá. Po chvilce to vypadalo, jako by se o Rose starala o lišku nějakou dobu. Přiletěl pro nás vrtulník a pilot, kterého předtím seržant vyhodil na nás vypustil nějaké námitky, ale seržant mu brzy zavřel pusu. Pilot zvedl vrtulník do vzduchu a ta liška šla za Hallovou, takže letěla s námi. Bylo mi divné, že se nebojí vrtulníku a ještě divnější byla oprava přístavu. Vlastně mě úplně šokovala. Liška se brzy stala středem pozornosti, ale mě moc nezajímala. Raději jsem si opět vytáhl svoji mačetu a začal ji leštit(můj pravidelný rituál při přepravě). Na té lišce mi něco nesedí, ale přijít na to co. Jak jsme začali přistávat, tak jsme si schoval mačetu a přemýšlel co nám asi udělají. Když jsme přistáli, tak na nás čekalo nečekané překvapení. Nový člen? A ještě k tomu kněz? Já myslel, že náš tým je kompletní. Asi si myslí, že když nám tady dají kněze, tak tím změní i chování týmu. Brzy přijde krátká řeč zase o lišce, ale hned skončí a seržant toho kněze pořádně seřve, ale kněz nevypadá, že by ho to nějak zaskočilo. Dřív než přijde řada na mě v podávání rukou, tak prohodím ještě pár slov o lišce: „Možná, že ta liška je taky výtvorem velitelství. Třeba ji poslali k nám, aby nás měli čím kontrolovat.“ Pak zajdu za knězem podám mu ruku a povím: „Zdravím. Mi říkají Štístko,jméno nemám, ale to už asi víš. Vítám tě v jednotce a seržanta si neber ke srdci. Je dobré mít za velitele někoho kdo ví co chce a nebojí se riskovat. Jinak promiň, ale v jediné v co věřím, jsem já a fakty, né bůh. Neber si to ode mne osobně.“ |
| |
| Posila až z dalekého Ruska Povytáhnu obočí a sleduji salutování a precizní přednes Alexandra i jeho reakci, když domluví. Něco mi to připomnělo. Zapátrám v paměti a vzpomenu si na našeho doktora, který na vyzvání velitele zareagoval podobným představením. Nedá mi to a musím se pousmát, i když něčemu jinému, než se teď smál náš kněz. Náš kněz, zní to ... zvláštně. O dobrodružství tu není nouze Alexandře, nemusíš mít strach ... Mrknu na něj a položím lišku na zem. Sedne si mi k nohám a kouká nahoru, co se to jen děje. Vrtulník se zvedne, po tom, co nás tu pilot vysadil, má zřejmě další povinnosti a mizí v dáli. Se zaujetím sleduji Alexandra. Skoro jsem se začala bát, aby se nám tu nesložil, bylo vidět, že i jen pouhý pohled na helikoptéru mu nedělá dobře. Snad se nebojíš létání, protože tomu se v téhle jednotce prostě nevyhneš. Pronesu věcným tónem. Já osobně jsem si létání a především pilotování užívala. Člověk ve vzduchu nebyl svázán silnicí a dvěma směry jízdy. Štístko, vysloví svoji sci-fi představu o původu mrňouse, který mi sedí u nohou, poslušně, jako cvičený německý ovčák. Hmm? Unikne mi nevěřícně, a založím ruce v bok. Pochybuju, že ty černá kukadla jsou dvě malé kamerky. Zasměju se, ale pak si vzpomenu na opravu přístavu, s podezřením kouknu na lišku. Ta jako by moje pochybnosti chtěla vyvrátit, otře se mi čumákem o lýtko, lísavě, jako kočka. Hmm, nedělní bohoslužby a čtení bible, čekala jsem, že něco podobného přijde, i když ne tak brzy. Tohle mi moc neříkalo, ... vlastně vůbec nic, rodiče nebyli věřící a stejně tak i já jsem byla ateistka. Je mi líto, ale to není nic pro mě. Usmála jsem se na Alexe a zakroutila hlavou. Na druhou stranu Bibli, která je považovaná za knihu knih, jsem nikdy nečetla. Možná by nebylo na škodu, poslechnout si nějaký ten úryvek... Tyhle úvahy jsem zatím odsunula na později. No, možná by jsme si měly jít sníst, to co jsme si uvařili ... podívám se po ostatních, jestli se cítí na to, setkat se s vedením. I když, jak bodře pronesl pilot vrtulníku, nahoře z nás teď mají docela vítr ... |
| |
| Adrenalinový sport Rekce lidí byly různé, avšak v jednom se schodovaly. S biblí a bohem nechci mít nic společného. Barvy měním satále, ale žaludek se mi začíná zvedat víc a víc. Jen co jsme dosedli, museli jsme vystopit, což mi na radosti moc nepřidalo. Vrtulník pomalu snižoval otáčky a až jsme vystopili, zase odletěl. Při výstupu jsme mněl nerovnovážnou chůzi, před očima se mi začaly tvořit velké kruhy. POodíval jsm se na Rose, která mi začala splývat s tou liškou a uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Jen co jsem si to uvědomil, stihl jsme říct veliteli a už jsem ležel na zemi. Jak to bylo dál? Nevím, protože se mi před očima zatmělo úplně. |
| |
| Vlčí jáma Do Poromy co sem to přiveleli? Frajtra, kterej hlásá slovo boží do jednotky kde velitel 75 let byl v zařízení které bohu přímo odporuje, kde jsou lidé upraveni jako polobhové,kde se bude zabíjet a ničit? Myslím že ti nahoře mají opravdu zvrácenej smysl pro humor, jak to ten Rusák asi zvládne psychicky...... Sakra feldkurát, nechte si ti vyše posměšné myšlenky pro někoho jiného.... vypadne ze mě a pak si uvědomím že začínám slyšet to co si ostatní jen myslí, chvíli přemítám ale pak to přisoudím zostření šestého smyslu..... Děkuji za nabídku, snad jen to kázání z bible, musím jít příkladem..... Podívám se na Rose a tiše se usměji.... Já je mám u prdele, ale to ste si už všimla ne? Takže vy se běžte vyspat, najíst, vyžít, vyvenčit lišku, prostě cokoliv, a já jdu poslouchat řvaní a nadávky, sem váš velitel, tak si to stejně vždy slíznu za Vás všechny..... No ještě se mi tu sesypej, a už mě fakt dojmeš...... kněz vypadal bledě, a to jen startoval vrtulník...... Morhunte, dejte mu čichnout čpavku, nebo jiného diráku, a pak ho něčím nadopujte aby mu nebylo zle z lítání.... řeknu s klidem, překročím ležícího frajtra a chci odejít, pak se ale zarazím, otočím se a neodpustím si pokleknout nad ním a udělat znamení kříže.... In nomine patris, et filii, et Spiritus Sancti, ámen, spadla kosa na kámen.... zvednu se s výrazem malého kluka a jdu přímo do kanceláře velitelství, pro jistotu si připravím pončo..... |
| |
| Základna Panzerfaust: Helikoptéra s vámi štastně přistála na stanovišti u základny. Avšak měli jste dozajista strach o své životy. Jelikož pilot byl značně podnapilý. I když muselo se mu nechat, že i když měl přemíru. Přesto dosedl hladce. Když jste vylezli z vrtulníku, tak malá ryšavá liška si to cupitala jako pejsek za Hallovou. Kam se Rose Hallova pohla tam liška s ní. Když ji Hallova drbala a přestala, tak ji liška začla pobízet čumákem, aby ji dál hladila. Po příletu, jste byli překvapení novým členem jednotky, který zjevně neměl daleko od fanatika v katolické víře. Váš nový člen se vám představil a má byt zařazen do jednotky jako zvěd ale i jako psycholog. Poté co jste si vyměnili názory, i hned jste byli informování podnapilým pilotem at se opět dostavíte do zasedačky. Mezitím než jste došli do oné místnosti, zastavila vás již známa Asijská poručice Tsukishimova. Jak si všimla, velitel jednotky scházel. Ale ostatní ji vysvětlili, že šel na velitelství, aby si vyslechl ten tiatr. Mezitím vám do rukou dala nové složky o misi v Anglii a řekla, at se dostavíte do zasedačky a tam budete informování o situaci a všem co se týče Anglie. Zasedačka: Jak si všichni najdete místo příjde velky muž v černé uniformě s blond vlasy. Je to generál z generálního velitelství. Za ním kráčí Mezenský, trochu zkroušený jako by mu někdo dal dýku do zad. Německý generál, který připomíná nácka. Mu rázným pokynem ruky ukáže místo, jako malému neposlušnému spratkovi. A seržant Mezenský poslechne. V tu se spustí prezentace na zdi, která má i 3D holografickou projekci. (vidíte věci přímo před sebou v 3D rozměru, žádna prezentace na zdi jako kdysi.) A začne k vám hovořit hrubým brunátným a rozezleným hlasem: " Takže jsem tu, abych vám řekl, co bude v tý Anglii, aby jste zas něco neposrali vy dementi. Jak vidíte vy idioti, (zřejmě vás tak bude častovat pořád). Zde máme Londýn a tady je hlavní sídlo hlavy státu. Papež jak jistě víte, sídly v Italii. Jen pro Mezenského, tak tomu je i dodnes. Tak tedy, abych se vrátil k tomu. Hlavou státu v Anglii je Kardinál, což je druhy nejvyšší post v církvi, ihned po Papeži. Ten podle naších údaju byl zavražděn. A to takovým způsobem, že byl popraven ve stylu Rasputina, pokud jej znáte??? Pokud ne, tak vám osvětlím situaci. Kardinál byl zavražděn hned několikero způsoby. Způsob Eins: Zastřelen, způsob zwei: oběšen, drei: otráven und vier: utopen. Je velkou záhadu, že vrah stihl v takovém krátkem intervalu kardinála zabit, tolika způsoby. Ale nejzáhandější je, že se utopil, v pokoji, kde není žádny zdroj vody. Útočník dle soudu musí být Rus ale jsou to jen dohady, protože ho nikdo neviděla ale dávalo by to smysl, proč by byl kardinál takto popraven. Rozumíte vy Huren = ( Kurvy)?" odmlčí se a upře zrak tak, že vás až zamrazí. Dál vám začne povídat o misi: " Takže z důvodu, že aby jste se infiltrovali do Anglie budete vyhození leteckým výsadkem sto mil od Londýna. To si myslím, že budete mít dostatek času na infiltraci a Kamufláž. Tato mise je diskrétní, tak to neposerte jasný!! Nechci nic takovýho jak v přístavu vy debilové. I když jsme byli požádání anglickou vládou o pomoc, tak přesto musíte vystupovat inkognito. Jelikož tam je tedkom dosti nevraživá politická atmosféra, pokavad se to dá nazývat politická. Pár sedláku, kteří si myslí, že jsou pupkem světa." dokončí proslov. Tato přednáška trvá víc jak hodinu a půl a vy už se nudíte a protahujete z únavy své údy. Když už konečně poví ty krásná slůvka: " Tak to by bylo tak všechno, nějaké otázky???" Mezitím Mezeneská v kanceláři nácka: Mezenský zabouchá razantně na dveře a z poza dveří se ozve: " Dále." Seržant Mezenský vstoupí a vidí jak sedí generál ve své otočné židly a popíjí nějaký alkohol v krásné skleničce. Zřejmě to pití a ta sklenice stála víc, než všechno co je v téhle kanceláři. " Tak to jste vy to hovado, co nám zničilo náš přístav naší bundes Deutschladn republiky? No, jako hovado, zrovna nevypadáte, ale zdání může klamat. Tak co vy šoustale, tak mi povíte, proč děláte takový bordel!!" zničehož nic zvedne hlas n Mezenského. " Tak co mi na to povíte? Myslíte si, že náš stát ty peníze sere?? Scheise!! Takových floutků jako vy jsem už viděl mnoho, všechny jsem vás dál do latě. Měl jsem čest i s vaším otcem sloužit. Ale vůbec jste se nepotatil, protože takové hovado jako vy si nezaslouží nosit jeho příjmení. Tak co mi řeknete na ten přístav, co mi povíte na to, abych vás nenechal degratovat, čí hůř utratit jako nějaký štěně," poví se vztekem, který jde jasně znát na jeho pokřivéném výrazu v tváří. Čeká na odpověd Mezenského!! |
| |
| Kancl Sleduji s klidem toho generála a jen s úsměvem odpovím.... Můj otec zemřel když mi byli tři roky, a byl zabit protože sloužil Masarykovským ideím, jestli si myslíte že mě to urážení naštve, tak máte smůlu, po tom jeslti váš dementní národ co snil o Árijské nadvládě a poslouchal malého, černovlasého a hnědookého položida peníze sere či nesere je mi putna, viděl sem ohrožení, a vyřešil sem to, když se kácí les lítají třísky.... hledím mu pevně do očí a bez problémů v pozoru bez mrknutí oka nebo cuknutí svalů.... Dělejte si co chcete pane, při vší úctě, vyjebali ste s náma už dost, tak buďte rádi že ještě žijete, protože ty čipy a tak, že jsme váš majetek, to je kurva velký podraz, myslete si o mě co chcete, strafujte se do mě jak chcete, ale mě může urazit jen někdo kdo mi za to stojí, mám vás v úctě, ae jen vojensky, neznám vás, ani možná nechci, ste stejný Goebls, snažíte se nás něco naučit? Mi to umíme, umím poslouchat má li to logiku, ale kurva co za logiku má poslat elitní tým zabijáků s nejmodernějšíma zbraněma vyšetřovat smrt nějákého zasraného černoprdelníka, to opravdu nechápu pane, a k přistavu, dali jste mi velení, oba víme že jet do Anglie je blbost, nemohl jste nás prostě nechat jet do Japonska, že nás Marilin už nechytila a přerušilo se náhodou spojení? Jsme vojáci, takhle se to dělá, nebo vám už to křeslo prorostlo skrz prdel do mozku a stal se z vás birokrat? To snad ne, je mi jedno co se mnou uděláte,upřímě jedno, ale za tím co dělám si půjdu a vždy si to obhájím, nechte je alespoň napokoji, vylíte si své srdce na mě, ale po nich neřvěte, já je vedu, já si to odseru.... zasalutuju a postavím se do pohovu... To je vše pane! Zasedačka Naštvaně zapadnu do křesla kde mi ten nácek ukáže a tam se jen dívám sem a tam..... Výsadek! Ježiš a co Frajtr, vždyť se mi ve vzduchu přinejmenším posere a poblije... neodpustím si rýpnutí přímo na generála ohledně slabé konstituce naší posili.... Inkognito? takže co, sundáme oblek,nasadíme klasické uniformy a pak se musíme infiltrovat do řad obyvatelstva? trochu teď nechápu jak si to představuje, aby jednotak s tímhle co nosí byla nenápadná... Gríšovi ještě uřízli jeho chloubu, přesněji, otrávili jej, šestrkát střelili, uřízli mu přirození, on se probral, bodli ho bodákem, zdrhal a pak ho chytili a hodili do zamrzlé řekny kde se teprve utopil..... dodám a usměji se.... No můj názor na tu věc znáte pane....už mlčím... |
| |
| Podložka na utření bot Nevím jak dlouho jsem tam ležel, vím jen to, že jsem cítil prudký náraz na svůj hrudník a hned potom jsem slyšel něco ve smyslu: Hrom do Tebe chlape, co se tu válíte? V tu chvíli jsem si uvědomil, která bije. Zvedl jsem se ze země a se srdcerivným nářkem stylu, co mi udělají šéfové jsem se dobelhal až k zasedací místnosti, kde zrovinka začínal mluvit nějaký němec o situaci a o tom, co máme udělat. Pomalu jsem otevřel dveře a vešel jsem. Rozhlédl jsem se po místnosti a s:Bůh vám žehnej. Bratře, co zde probíráte? Jsem se odebral na své místo a tiše jsem poslouchal. Výsadek? Dobrá, ale budeme přitom muset někde letět? Ve stejnou chvíli jsem se dozvěděl, že zabili jednoho arcibiskupa (kardinál je arcibiskup, který je volen, aby zvolil spolu s dalšími zvolil nového papeže, avšak v grafu se nechází na vyšším místě jak arcibiskup). Jak se to stalo? Pronesl jsem monotónním hlasem a všechny kolem sebe jsem asi udivil. Anglie je vcelku hezká země a já jsem se dobře naučil anglicky, takže, jsem pro. Zbytek přednášky jsem strávil koukáním skrz němce, se kterým co se týče spojenectví a válek nemám dobrou zkušenost. |
| |
| Odpověd na odezvu Mezenského: " Hech, chlapče a možná to není s vámi tak marný, jak se na první pohled zdá. Dokáže te se mi postavit a to se mi líbí. Víte, člověku jako já, když každý leze do zadku, tak ho to přestane bavit, ale vy jste první, co mi odmlouvá. No, panáčku jsem stejného názoru jako vy, vo ty Anglii. Je to kravina ale já jsem jen figurka na šachovnici německé vlády. Já jen zas poslouchám rozkazy ze shora," odpoví už klidněji ale potom začne pokuřovat doutník, který vytáhne z příhrádky. " Tak co Mezenský, mě v zásadě putná ten přístav, ale musím vás nějak potrestat. Co navrhujete. Možná jsem se ve vás spletl. Jen trochu přeciž budete po otci, ten taky si nenechal slepě diktovat a řídil se vlastní hlavou. A mimochodem kancléř Hitller patřil k největším vojevůdcům historie. Co na tom, že zabil pár Židů. Ale byl pořádek a disciplína. Jeho vize, žije stále v německém národě. Sice nesouhlasím s jeho nadřazeností rasy ale jeho geniální strategie na tu dobu a některého jeho projevy a pravidla mají něco do sebe," poví Mezesnkému a potáhne z doutníku a vykáže ho ven takovým způsobem, že ho monzumovej deštík vem pod ramenem a vyhodí ze dveří. Mezenský jen vidí jak si generál dává ruce za hlavu a s doutníkem v puse se maximálně opře v otočném křesle. Pak na něj ještě zahuláká: " A s tím trestem si to nechám ještě projít hlavou," zařve a dveře se do jeho kanceláře se zabouchnou. Zasedačka: "No, prostě se oblečet jako normální občané Londýna. Kapišto Mezenskej. Scheise! Co je na tom k nepochopení!!" Hech, |
| |
| Vrtulník: "Jasně, tahle zrzka nebude infekční, žádná pěna u huby, nejsou vidět známky pelichání nebo dalších příznaků" řeknu a až do příletu na základnu se věnuju přemejšlení o těch čipech. Na základně nás navštíví feltkurát. "No doprdele, psycholog? A ještě k tomu pánbičkář?" je první reakce. Když kapitán vyjevý svůj názor usměju se a kejvnu, z ruky mě přitom vyjede stříkačka se zelenym svynstvem. "Klistýr před letem, a můžu mu dát i dávku Laxativ se znaškou retard. Tahle latina je úžasná." řeknu a jdu na setkání. Bůh? Ukážu mu jeho definici Boha? Nebo mu to smetem. Pomyslim si a usměju se. Poslouchám přednášku o tom jaký sme debilové. Do uší si pustim starý dobrý slipknoty a tvářil se jako že poslouchám. |
| |
| Co na srdci, ... Kněz se odporoučel k zemi, velitel zmizel směrem na velitelství a zdálo se, že jsme tu zůstali na ocet, doktor se naštěstí ihned začal věnovat panu psychologovi, u kterého se zdálo, že má svých problému až až. Už jsem vážně začala uvažovat o vyvenčení lišky, ale bylo mi jasné, že to není všechno, přišlo mi to, jako z nějaké hodně špatné komedie, ale podnapilý pilot zvládl vyblekotat svůj vzkaz. Následoval ne moc nadšený přesun do zasedačky, kde to všechno začalo. Listovala jsem papíry, které držela pohromadě jen jedna malá sponka, ale pozorně pročítala jejich obsah, když do místnosti vešel generál a hned za ním náš velitel. Odložila jsem složku stranou, a mrkla na chlupáče, který teď ležel pod mojí židlí. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Nasadím nic neříkající výraz a nechám generála pronést své. Uvnitř mě to však vře. Když konečně uslyším větu, Tak to by bylo všechno, ještě nějaké otázky? Odsunu židli, která hlasitě zavrže a zjedná mi tak pozornost. Postavím se, abych hleděla generálovi pěkně zpříma do očí. Promiňte, generále, ale asi tak dobře nerozumím tomu, co se tady děje. Vím, jaké peníze stál tenhle projekt, je mi jasné kolik hodin práce a výzkumu trvalo, než se dalo dohromady něco tak dokonalého, jako jsou naše obleky, a to už vůbec nemluvím o genetickém kouzlení vašich doktorů. Odkašlu si, ale už nedokážu udržet ten striktně zdvořilý tón, hlasitost mám však stále pod kontrolou. Tak mi zatraceně vysvětlete, proč nejdřív dostaneme rozkaz od vedení brát zničení těch odstřelovacích věží jako součást tréninku, ... O eliminaci škod tu nebyla žádná řeč, navíc ty věže měly ostré, jestli vůbec víte, co to znamená – a to potom nejde jednat v rukavičkách. Blýsknu vztekle po generálovi očima a pokračuji. Navíc zpětný transport nám pak zajišťuje pilot ožralý, jak zákon káže se zjevně pokřiveným smyslem pro vojenskou slušnost a respekt k výše postaveným. Když jsme u toho, tak obě věci se vám nedostávají ve velké míře. Nevím, na co jste zvyklí tady v Genesis, ale ve všech jednotkách, kde jsem zatím měla tu čest sloužit, si nadřízení zachovávali jistou úroveň a dekorum. Teď už mluvím víc než nahlas a tónem, který se rozhodně nedá označit, jako přátelský. Pokud vím, a věřte mi, že jsem si všechny papíry dvakrát pročetla, než jsem je podepsala, Japonsko byl cíl číslo jedna, o žádných čipech v hlavě nebyla ani řeč a to, že bychom si měli jít hrát na Sherlocka Holmese, je pro mě taky novinka. Byla bych docela ráda, kdybyste si vy i celé vedení uvědomili, že jsme elitní jednotka, každý už máme něco za sebou a hodilo by se, abyste s námi jednali narovinu. Rozumíte, narovinu, tak jako my s vámi. Jestli je to všechno pane, ráda bych se vzdálila. Pohodím vlasy, které se mi při tom plameném projevu dostaly do očí a snažím se zpomalit svůj tep. Řekla jsem, co jsem měla na srdci a aspoň trochu se mi ulevilo, i když Anglie mi náladu kazila stále. |
| |
| Pokoutník Domácí Rose jsem zpozoroval jako milou a energickou, avšak až příliš se poddává svým citům. Zpozoroval jsem na sobě, že znovu začínám s psychologickými hloupostmi. Jsem docela zvědavý, jak na to ten člověk zareaguje. Hlouběji jsem se sesunul do židle, abych nebyl cílem určité diskuse na téma: Proč jste nám dali kněze, který nám omdlí ještě před výsadkem, načež když ho vyhodíme, tak se stihne vyzvracet a pak si neodepne padák, načež chcípne, což by bylo asi to nejleší, co by se mohlo stát. Opravdu jsem nechtěl být ostře sledovaným cílem. Kdyby byla tato jednotka jiná s jnými lidmi, býval bych se postavil a začal bych si stěžovat, že chci být přeložen do nějaké normálnější jenotky. Ale protože jsem tam, kde jsem, tak si nebudu stoupat a už v žádném případě se k tomu nějak nebudu vyjadřvat, protože se mi ze zdejšího vzduchu začíná dělat špatně. Už chvíli jsem bílo-zelený a tak tedy zvednu ruku. Omlouvám se za vyrušení, ale je mi špatně a chtěl bych se zeptat, zda tu nemáte Pokoutníka domácího, protože jsem na něj alergický a začínám na sobě pozorovat příznky, které jak je vám známo mohou vyvrcholit opuchnutím jazyka a udušením. Tak bych chtěl požádat alespoň o sklenici vody. Poté upadnu do stavu polovičního bezvědomí, čili jsem v limbu, vše mi jde jedním uchem dovnitř, fruhým ven a svět je příjemně rozmazaný. |
| |
| Zasedačka: Když se psycholog projeví, začnu se usmívat. Dovedl bych to vyřešit jednou dávkou, ale proč se snažit, když to není rozkaz. pomaslim si sleduju Mezenskýho. Dovolte, alergie není problém, jen stačí říct a bude vyřešeno a symptomy sou daleko zajímavější. nejde jen o opuchnutí jazyka, ale také celého hrtanu a hrtanové příklopky, což značně zuží průchod trachei, čímž způsobý její průtok kyslíku do plic. Které začnou reagovat a tep srdce se zrychlí o 15 procent, je to velice nebezpečné a dá se to řešit tracheotomií, která způsobý dočasnou ztrátu hlasu a zbyde vám nepěkná jizva, ale dá se to vyřešit jednou jedinou itoxikací správným druhem protilátek, které zamezí dalším ... řeknu a uvědom si, že mluvim jako na přednáškách a že mám sepjaté ruce a drmolim z patra věci, kterejm zde nikdo nerozumí a tak jen si odkašlu a dodám Pardon, syndrom povolání" znovu se podívám na velitele a začnu se poputelně usmívat. |
| |
| Operace Zděšeně jsem se podíval na dokora a uvědomil jsem si, že by to mohlo vyjít a já bych pak neměl tu hroznou alergii, která mne trápí v každém kostele. Sebral jsem poslední síly. Doktore? Mohl bych tu operaci podstoupit, aniž by to nějak zatěžkávala mou pomoc ve skupině? Přece jen jsem zvěd a ten je potřeba. Podíval jsem se na něj svýma černýma očima, z nichž sálala naděje, ale zároveň bázlivost. Naposledy jsem byl na operaci se slepým střevem a moc se mi v nemocnici nelíbilo. A kdybych ji podstoupil, moh bych dále účinkovat? Nebo, třeba by to bylo jen něco malého, co zabere hodinu a pak můžu do akce? Cítil jsem, jak se mi zvětšuje jazyk a doufal jsem, že mi doktor pomůže. |
| |
| Nový dotaz: Upoutal jsem jeho pozornost. Jsem jen misijní doktor, bez potvrzení velení nemohu, moje přímé velení sedí zde. ukážu optevřeným gestem na Mezenského. Jinak by mě mohl stihnout trest za nepovolaný výkon, který nesouvisí s misí. řeknu a znovu se usměju. |
| |
| Prosím Obrátím pohled na Mezenského. Mohl bych na tu operaci? Tedy, mohl by doktor tuto operaci provést? Doktor byl vstřísný. Jako jeden z mála mne neodsuzoval a jako jeden z mála mne taky neodmítal a dokonce mi možná chtěl pomoci. Začal jsem kašlat a dusil jsem se. Je načase, aby někdo něco udělal, jinak bez zásahu kohokoliv se za pár minut dostanu pomalou smrtí do nebe, kde však mne jako bohu věrného služebníka čeká věčný ráj. |
| |
| Generál: " Vám asi zchází kázen k nadřízenému. Nikdo na mne nebude zvyšovat hlas Rose Hallova. Takže Ruhig! Scheise! Jakže pilot byl opilej. Jak je to možné? Za to vám děkuji Rose Hallova, pochopitelně bude ihned propuštěn ze služby. Tohle nestrpím ve svých řadách. A ještě k tomu incidentu v přístavu. To jsme si už vyříkali se seržantem Mezenským. A pokud chcete znát můj názor. Jste dosti vybavení na to, aby vám střelba ostrými nedělala potíž a navícero, je rozdíl zneškodnit cíle anebo docílit zničení státního majetku!!" Řekne rozhořčeně jako nikdy jindy a zaboří do Hallové oči. Navícero dělá že tu lišku nevidí a jen prudce vzteky oddychuje. A pustí se opět do Hallové. " Jste zde, aby jste konali svou službu, podepsali jste kontrakt mezi sebou a Bundes Deutschland republic. Das Erste und tu máme jednu věc, kterou nemohu já ovlivnit. Já jsem generál a ne hlava státu. Tento rozkaz přišel z vrchu. Takže já jen vykonávám vyšší přání, německé vlády. A jste do Anglie poslání i z důvodu, jelikož by se tam mohlo objevit něco nemilého s čímž si můžete poradit jen vy." Odplivne si a ukáže ukazováčkem na Hallovou. " Byt vámi tak už přístě semnou jednám trochu střídměji. Jinak vás vyškrtnu z projektu genesis naturális a navíc vás postihne degradace hodnosti. Vím, že máte své osobní důvody, proč chcete do Japonska. Takže budte hodná a dočkáte se!!" Dopoví a napije se slenky vody. To řvaní mu zřejmě nejde dvakrát k duhu. " Takže pokračujme, má ještě někdo jiný připomínky." Náhle mu pobledne výraz, když pohledné na kněze. " Ohm, Ich will mein Christe Gott, kdo nám poslal do jednotky takového poseroutku. No, to nevím jak ten výsadek přežijete. Doktore dávám ho na vaš zodpovědnost," poví a jen se opře o stolek s mikrofonem a čeká co kdo má ještě na srdci, aby si mohl ještě do něho kopnout. |
| |
| Zasedačka: Když velkej bratr mi dá rozkaz tak se zvednu a zvednu rusáka a dám si ho na rameno. Když ho zvedám vpíchnu mu anestetikum a malou dávku protilátky. Odejdu z mísnosti směrem k medicentru, kde ho "hodim na operační stůl a vpravym mu do těla další dávku protilátky, která mu uleví. Upravim skupinu nanobotů aby sloužily jako rozpěra v hrdle a nechám je dojít na svoje místo (Prakticky zůstanou v krku, několik dní to bude nepříjemný než si zvyjneš. Budou způsobovat to, že v případě alergickej reakce se ti nesmrští hrdlo aby si nemohl dýchat.) Dám mu dávku "čpavku" aby se probral. Tak hotovo, na to abych ti opravyl celej obranej systém těla nemáme čas, dal sem ti do krku pár svejch hraček, ty zaříděj že se nesesypeš, ale budeš muset každejch dvacečtyři hodin dostat dávku, jinak to bude mít opačnej účinek a ty drobečci ti krk roztáhnou zevnitř. Taková menší pojistka, velitel je voják, ty nemaj rádi flanďáky, já osobně taky ne. Ale budeš žít. řeknu se stojickym klidem a sednu si na židly. Ta nevolnost je psychickej problém, ne fyzickej. To je tvoje parketa. pousměju se. Psycholog, flanďák a rusák v jednom, to je fakt na .... To je jedno, prostě drž hubu a krok a voni si zvyknou. Kapitánskej je nasranej že ho vodvolaly z japonska. Holt bude se střílet a lítat. řeknu a pak se zvednu. Tady mám hotovo, zejtra ve dvanáct dávka, další za den. řeknu a vyjdu ze dveří, zamířim rovnou k Mezenskýmu na ubykaci, kde se vopřu vo zeď a počkám na něj. |
| |
| Zasedačka Sakra doktore, proč se mě ptát, vždyť je v přímém ohrožení, do toho.... zareáguji na doktora a nováčka a povzdychnu si..... Co bych měl krom klidu z toho nechat ho exnout.... můj pohled spočine na Hallové a generálovi, ta holka se mi začíná líbit čím dál víc, generál však asi má jiné metry k pohlavím, když se oba vyvztekají, vstanu, podívám se na Hallovou a ukážu na dveře.... Máte povolení k odchodu, ale na chvíli se k vám připojím majore, doufám že to nevadí.. otočím se do místnosti.... Odoperujte ho a připravte k misi, rozchod.... Ještě se otočím na generála.... A ještě jedna věc, vyřaďte Hallovou, a mě si můžete taky vyškrtnout, je to jedinej voják a někdo kdo by to mohl vést, a o tom zda bude postrestána za své chování rozhoduji já, já sem její velitel a nesu zodpovědnost... |
| |
| Matně vím, že mne doktor někam táhnul a že jsem ucítil náraz na něco studeného. Taky jsem cítil dva vpchy a když jsem se konečně pořádně probral, mněl jsem něco v krku, což mi na radosti moc nepřidávalo. Ale jestliže mi to má pomoct, jako že má, tak jsem připraven podstoupit cokoliv. Opačná reakce? Zcela mne zamrazilo v zádech. Něco takového jsem nečekal. Teď přišla další zkouška trpělivosti pana doktora, protože jsem mu musel oznámit, že mám ještě alergii na komáry, po kterých se celý osypu něčím neurčitým, co velmi svědí. Doktore? Ján mám ještě jednu alergii o které by jste mněl vědět. Je to alergie na komára. Po štípnutí se celý osypu a nevypadám zrovna jako člověk, natožpak voják. S tím už asi doktor nic nenadělá. Sklouzl jsem ze stolu a šel jsem ven, kde jsem potkal lišku. Kde je liška, tam je Rose, kde je Rose, popípadě doktor, tam se dá rozumně mluvit. Liška vážně nebyla od Rose daleko a napadlo mne, že by ji zajímala historka o tom, jak o mne zakopl ten voják. Při tomto zamyšlení jsem se musel usmát, protože vzpomínka byla vážně groteskní. Rose! můžu Ti povědět důvod, proč ještě pořád neležím tady, na přistávací ploše? Dohnal jsem ji, ale musel jsem si promnout krk, cítil jsem, jako by mi vevnitř hospodařily stovky mravenců, ale tak malých, že to skoro nejde postřehnout. V tu chvíli men napadlo, že dle dobrých mravů bych mněl potom doktora vyhledat a poděkovat mu. To ale udělám později... |
| |
| Generálova krátka odpověd: " Tak tedy dobře Mezenský, nechám na vás at naučíte Hallovou úctě k nadřízeným," poví a napije se opět sklenky vody a tím to hasne. Odchází na velení a vystřídává ho monzumovej deštík. |
| |
| Alexandr Kývnu na velitele a zasalutuji, to aby generál viděl, že úctu k nadřízeným opravdu mám. Je to pořád dokolečka, to my ne, to ti ze shora… Dveře se za mnou zavřou a mně se docela uleví, pod paží mám stále složku o Anglii a liška poslušně cupitá za mnou. Tuhle závislost budeme muset nějak řešit, kamaráde… Ujdu několik metrů a pak se opřu zády o zeď. Liška šmejdí někde po chodbě, ale je mi jasné, že jak se hnu, bude zase u mě. Vytáhnu složku z podpaží a začnu si s ní ovívat obličej, přitom zavřu oči a čekám na velitele. Když uslyším kroky a pak i svoje jméno, zase je otevřu. Usměju se, jakmile spatřím našeho psychologa. Tak už je ti líp, Alexi? Odlepím se od stěny a přestanu mávat složkou. Alexandr už opravdu vypadá lépe, než když jsme stáli u stroje. Daleko lépe. I když tohle byla pro doktora zřejmě maličkost, pomyslím si. No, proč ne, co se tam vůbec stalo? Alex mě překvapí svoji sdílností a nadšeným a pobaveným tónem, kterým větu pronese, mne stáhne na svou stranu. Rozmrzelost a nechuť, které jsem si odnesla ze zasedačky, jsou ty tam. Povzbudivě nadzvednu obočí a čekám na jeho příběh. |
| |
| Rozpuštění porady... Taže Hallová odešla, jak sem ji dovolil, s ní i náš nový člen týmu, ten vítanější, čtyřnohý, co se nesloží u vrtulníku, doktor s faldkurátem se stratí aby se nám posila nevydala k bohu dřív než se projeví v boji a já se vydám také pryč, Štístko zmizí ihned po generálovi, takže když se Monzum dostane k pultíku ukážu mu ležerní zasaalutování a jdu ven, chtěl sem mluvit s Hallovou ale s tou už mluví snad vyléčený frajtr.... Najdu si Vás později Hallová, nebudu rušit.... řeknu s pousmáním a kývnu i na Alexandra.... Tak jo Sašo, doufám že už budetev pořádku, jinak by to bylo nemilé, nemůžem si dovolit lidi co nám uprostřed mise omdlí.... nečekáma na odpověď a jdu k sobě, kde spatřím stát doktora.... Potřebujete něco doktore? shodím ze sebe vybavení a vybídnu ho aby si sedl, pak si otevřu jedno pivo ze svých zásob, a jemu taky jednu plechovku Radegasta hodím... |
| |
| Kanc Jo, hlášení, flanďákovi sem vyřešil dvě věci, jednak už se nám neudusí, když se načuchá a pak to, že neuteče, musí si každejch dvacetčtyři hodin dojít pro dávku ke mě. Nemám teď dostatek času, abych mu změnil celej imunitní systém, což by byl zásah do víc jak deseti orgánů, z toho některý sou dost blízko jinejm, důležitějším, třeba mozek. Ale snad už nebude mít takoví keci. řeknu a otevřu plechovku. Předpokládám že moje umístění bude spíš někde v zadu, nejsem voják jako vy, naposled sem držel zbraň a to byly ještě ty normální, ve školení, kdyby nás napadly. Ale budu dost blízko aby ste mě nemusely hledat. pak se napiju a sednu si trochu pohodlněji. Ohledně toho, co nás čeká, tu nemoc budu potřebovat analizovat a vytvořit protilátky. Nemělo by mě to zabrat dýl jak den práce. řeknu svůj názor na anglii. Kdyby nedostal ty léky, bude po něm, moji boti se postaraj o to, aby se mu nesmrštil krk, ale postaraj se o to, že se roztáhne a pokud nedostanopu svoji dávku, tak my budem sledovat, jak se jeho hlava odkutálí od těla. řeknu a znovu se napiju. |
| |
| Ubikace Zadívám se na doktora a jen zakroutím hlavou... Mě by jen zajímalo jak můžou ke geneticky upravným lidem, ne jen když na sobě maj obleky poslat totální trosku....myslel sem že se tu dostanou jen ti nejlepší z nejlepších ve svých oborech...vy jste tady protože jste špičkový doktor, Hallová je tedy protože fungovala jako nelepší voják téhlé doby, Štístko je tady protože umí zabíjet, já sem tady protože vás musím vést a případně zastoupit bojovou část jednotky o kterou příjdem, ale co tu kurva dělá frajtr, bez vojenského výcvíku co se složí už při pohledu na helikoptéru to fakt mi do hlavy nejde, chápete mě že mě sere že místo toho abych kryl záda všem stejně, jeho budem muset hlídat desetinásobně? napiju se piva a tiše vydechnu.... Za co mě kdo trestá....jinak je mi to jasné, jste v zadu, a mi si vás budem hýčkat, narozdíl od faráře a psychologa, vy jste pro jednotku velmi důležitým členem... chvíli tak přemýšlím a pak se usměju.... Je hnusné když přemýšlím nad tím že ho pošlu na zvědy a vás někam tak na týden do terénu? Odděleně? |
| |
| Povídka pro Rose Ale jo, už mi je líp, ale pojistili si mne. Promasíruju si krk, aby byl vizuální efekt lepší. Prostě nemohu utéct, protože mi doktor dal do krku nanoboty, kteří mi při reakci krk roztahují, ale kdyby mi doktor nadal prášek, tak ho sami roztáhnou tak, že moje hlava, ukážu náznak toho, že je pryč od těla, protože se mi nechce říkat, že by se mi roztrhl krk a moje hlava by byla ta tam. Jo, myslím jen na sebe. Ta povídka... Pkývu hlavou a začnu rozhazovat rukama do stran. Tak jsem ležel u toho prostranství a nic jsem necítil, jenom jsem ležel. Najednou o mne někdo zakopl tak, že mi stačil skočit na hrudník, čímž mne zeleného strachy probudil. Když na mne skočil, zakopl a na zemi jsme se tedy váleli dva. Až si uvědomil, co se děje, tak mi začal trochu nadávat, zvedl se a rychle odběhl. Tím mi ujasnil, co se stalo a že bych mněl taky běžet, najednou přišel Mezenský a zadrmolil něco směrem k Rose. Udělal takový průvan, že i ta liška ryšavá se za ním ohlídla. Já jsem jen pozvedl obočí a zase jsem pokračoval. Tak tedy mi ujasnil, že bych mněl taky běžet, ale na opačnou stranu. Přišel jsem před dveře a s úmyslem poškádlit generála, nebo co on vlastně je, jsem mu řekl bratře. No, zřejmě ho to nějak nevyrušilo. a dál už víš... Jinak, co přesně máme za úkol? Pochopil jsem jen: Anglie, vraždy kardinála, začlenit se, prošetřit... Pohlédl jsem na svů modrý, civilní svetr posazený na kněžské košili. Je to dost civilní, anglické? Spozoroval jsem, že Rose byla na začátku nervózní, ale jsem psycholog, mám lidi léčit i ze stresu, jen co jsem se objevil a sdělil jsem jí své poznatky, byla šťstnější. Hele, nepůjdem sledovat Mezenského? Šel zřejmě do kanceláře a nesl pivo, byl by to adrenalin, co ty na to? Mazácky jsem si promnul ruce a už jsem se těšil na tu klukovinu, kterou můžeme spáchat. |
| |
| Kancl řek bych, že to bude jeden s těc, co jdou před vojákama aby se podívaly a zjistily co a jak. začlenit se do obyvatelstva, zjistit nenápadně co a jak. Ale že to musí bejt zrovana flanďák? Proč ho k nám daly? zeptám se z znova se napiju. Jinak pokud se rozhodnete ho vyřadit, bude po něm. Když se bude muset dostat na delší dobu odemě, dostane menší balíček léků. |
| |
| Rozený vypravěč Aha, no dobře, že ti je líp. Zatvářím se trochu zmateně, když mi Alex popisuje léčebné metody našeho doktora. Pokývu hlavou a zaposlouchám se do příběhu, a snažím se v něm neztratit. Takže Alex, někde ležel, omdlel, zakopl, ne někdo o něj zakopl, pak vstal, šel na špatnou stranu ... Začínalo se mi to motat, ale to příhodě neubralo na komičnosti, spíš naopak přidalo. Vesele jsem se ušklíbla a snažila jsem se stíhat myšlenkové pochody našeho psychologa. Nakonec se zasměju, a na Alexovu další otázku natáhnu ruku a složku se všemi informacemi opřu Alexovi o hrudník. Tady to je všechno pěkně shrnuté, já už jsem skončila. Počkám až si vezme papíry a pak si ho změřím odshora dolů. Jo, je to dost civilní a asi i dost Anglické. Trochu se zamračím, Anglie. Promiň, ale dneska jsem už dost unavená, k tomu mi ještě přibyla starost o tohohle záškodníka, vezmu lišku do náruče, když se mi opře o stehno předními tlapkami. Adrenalin, by to určitě byl, ale asi trochu jiný než myslíš, jestli ti můžu radit, tyhle klukoviny si schovej třeba pro Štístka, ale ne pro velitele. Usměju se na Alexe, ale z mého výrazu je znát, že to myslím vážně. Popondám si lišku v náručí a vesele na Alexe mrknu, Koukej si to nastudovat, ať víš, co a jak. Brzy ná to začne nanovo. Pak se otočím a kráčím směrem na ubikace, bude ti stačit vepřová konzerva? Hmm?, shlédnu dolů na lišku a zatočím za roh. Po chvíli chůze si uvědomím, že se mnou chtěl velitel mluvit, a jelikož si nejsem jistá, jak moc to bylo důležité, rozhodnu se to upřednostnit, před plným žaludkem, ať mě, nebo lišáka. Ubytovna je nedaleko, zaklepu na hledané dveře a po chvíli vejdu. Chtěl jste se mnou mluvit seržante? Rozhlédnu se po místnosti a kývnu na doktora, který si stejně, jako velitel, dopřává zasloužený veget. |
| |
| Kancl: Ruka už je v pořádku? Co říkáte na toho psychologa? řeknu místo odpovědi. |
| |
| Kancelář: Zdá se, usměju se na doktora a výmluvně zahýbám paží. No zdá se mi trochu zmatený..., uvidíme, třebá nás ještě překvapí, na soudy, je, myslím si, zatím brzo. |
| |
| Já mám ubikaci? Jdu tam! Slyšel jsem někde, že se chodí na ubikace. napadlo mne, že bych to mohl najít. Šel jsem rovnou za nosem a najednou jssem viděl něco jako buňky a tak jsem tam rychle utíkal. Heh, na tom je moje jméno! Bral jsem to jako něco vítaného a tak jsem šel dovnitř. Klasika...Postel, stůl a skříň. Ve skříni jsem našel dokonce uniformu, kterou, naproso stejnou jsem mně i v zavazadle, které jak jsem si uvědomil jsem našel na svých zádech. Dal jsem to na postel a pomalu jsem si vybalil. Tak tohle je můj nový domov. Pokýval jsem uznale hlavou a zjidtil jsem, že bych z tohoto čehoci mohl dostat klaustrofobii. Jak jsem však zjistil, nedostal jsem ji a tak jsem si změřil postel, u které jsem s překvapením zjistil, že má dva metry a tak je mi při mých 180 cm. docela velká, ale bohužel nepohodlná... Nad postel jsem zavěsil křížek a v mé skříni se ocitlo to, co jsem si neplánoval vzít do Anglie, kam jsem se docela těšil. Na noční stolek jsem položil bibli a pak jsem si dal k umyvadlu kartáček a holení (nožík, štětku a pěnu), zbytek věcí jsem si uschoval do šuplíku, deník jsem nechal ležet na posteli s tím, že by to mohl někdo přečist jsem nepočítal. Rukou jsem si pak protřel obličej a na stěně byl...Pokoutník Domácí...který mi však nemusel vadit. Jak krásný pocit? Klekl jsem si k posteli, zavřel oči a pomodlil jsem se desátek jednou, dvakrát... Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem doma nechal celou rodinu a teď tady v pohodě klečím a oni se strachují, zda mi něco není. Ve skrytu duše jsem doufal, že mne někdo navštíví a budeme si moci dát čaj, čili využít to, co je na pokoji- samovar. Čaj jsem měl s sebou, zelený, černý, skořicový. |
| |
| Dalšího rána. ODLET do ANGLIE!!!: Když už jste udělali vše, co jste chtěli, tak na vás již spadla únava. Tak jste všichni se odklidili do svých ubikací a šli si bechnout do peřin. Dalšího rána, byl celkem hlasitej budíček od monzumovýho deštíka, nebot jste zaspali a přitom jste měli už mít nástup na přistávací ploše pro výsadkové letadlo. V cukuletu, jste se všichni oblíkli a nastoupili na ono zmíněné místo. Již vám známa asijská poručice, chodí s bločkem a diktuje vám, co mise v Anglie bude obnášet. " Takže ....... hlavním úkolem v Anglii je vyhledat jakékoliv nebezpečí nákazy či oné choroby, histerie a v zárodku ji zničit. Další následná eliminace je přípustná, pokud nalezenete další nevyhnutelně nebezepečné aspekty. Na této misi se nemusíte zpovídat ze svého jednání nikomu. Jenom po ukončení mise podávate hlášení. To je pak probíráno Vědeckou radou základny, jestliže byla ona mise náležitě splněná. Naše vojenská doktrína vám umožnuje svobodné volby a rozhodování na dane misi, bez zpětné vazby velitelství. V případě však, že by bylo Vědeckou radou, rozhodnuto a shledáno, že vaše jednání na operaci " bylo tzv. až moc nepřízpusobilé", tak se první podmínka ruší a jdete před vojenský soud. Hlášení o operaci podává velitel... blalblabla atd. atd. Není ani zaručeno, jestli vás nenapadnou vám sobě rovní. Takže je možné, že se může někde skrývat nepřátelský supervoják či něco horšího. Jako Vedlejší úkol ale o to stejně důležitý, je vyšetření smrti hlavy státu Anglie. Ale jen mez námi, jestli nepříjdete na to, co se stalo, tak se nic nestane! Tohle pak necháme na jiných. Vy máte jen úkol ničit nebezpečí, jak už jsem řekla prvně, v zárodku. Takže jestli nejsou žádné dotazy, tak vám přeji hodně štestí a dobrý dolet, at se vám mise zdaří," poté vám vše zasalutuje a hlavně Mezenskému jakožto seržantovi. Pak se k Mezenskému trochu důvěrně přihne a pošeptá mu: " Pokavad to bravúrně zvládnete, tak čekejte u mě na ubikaci odměnu," poví s elegancí jež přísluší takové kráse a šibalsky se na Mezenského usměje a odkráčí středem. Pak už jen Monzumovej deštík vás vybízí k nástupu na výsadkové letadlo. Motory už se začínají pomalu otáčet. Vy všichni už jen zírate na monzumovýho deštíka, jak se zmenšuje a dáváte mu salutováním náznak " čau zas se brzy uvidíme." |
| |
| Zasedačka, anglie: Když se konečně vrátíme na základnu, tak si pomyslím, že teď určitě nezmeškám zasedačku, ale radoval jsem se úplně zbytečně. Celá zasedačka trvala asi tak hodinu, jenomže pro mě celý den. Na zasedačku přišel nějaký blonďák, který byl nejspíš generál a začal mluvit nějaké žvásty o misi. To se nedalo poslouchat. Byla to taková nuda a musel jsem si dávat pozor, abych neusnul. Kdo by řekl, že se dá člověka takto unavit a přitom se skoro vůbec nehnul. A i když to byla velká nuda, tak se i přesto stalo něco zajímavého. Našeho kněze začala trápit nějaká alergie a ten začal pomalu umírat. Bojí se výšek a teď se chystá umřít na nějakou sračku. Co ten tu dělá? Neměl by být raději v kostele? pomyslím si. Konečně když zasedačka skončí, tak mě zajímalo, jak skončil náš psychiatr, ale po chvíli jsem si uvědomil, že máme v týmu toho nejlepšího doktora ze všech a ten mu jistě dokáže bez problému pomoct, a když ne, tak ať se začne modlit k tomu svému bohu. Poté co generál odejde se taky hned vydám na ubikaci, abych si zdříml a nabral energii, kterou mi generál vzal tím proslovem. Tak to ráno jsem představoval úplně jinak. Byl dost otřesný budíček, jelikož jsem zaspal a to bylo zlé. Co nejrychleji jak to šlo jsem na sebe nahodil oblečení a utíkal na zmíněné místo. A přemýšlel jsem: To není dobré zaspat. Hmm, seržant bude zase nervní asi. Ale co,už to nezměním. Ale když jsem doběhl na to zmíněné místo, tak jsem se dozvěděl, že jsem nezaspal jenom já, ale i celý tým. Když jsme tam byli všichni, tak nám ta asiatka začala říkat další informace o misi,jako by toho nebylo dost na zasedačce. Ale aspoň to bylo krátké a tudíž jsem se na to co říká dokázal soustředit. Pak jsme nastoupili do letadla a začali se zvedat. Když už jsme byli ve vzduchu, tak mi hlavou přelítla otázka a já se zeptal: „ Kde je náš čtyřnohý člen týmu?“ Pak se ještě otočím na kněze a zeptám se ho: „ Tak co budeš v pohodě? Doufám, že už sebou jen tak nepleskneš.“ zasměji se a pokračuji: „V Anglii by se ti mělo líbit nemyslíš? Tam tě aspoň nebudou tak ignorovat jako v naší jednotce nebo jak to nazvat.“ Vše řeknu veselým tonem a usmívám se, protože jsem se dobře vyspal. Pak si opět vytáhnu svoji mačetu a začnu dělat to co pořád,svůj přepravní rituál. |
| |
| Večer Ve dveřích se objeví Hallová a já se jen usměju.... Jasný, bude se probírat váš trest! A bude tvrdý....zatím jen jedno pivo tady se mnou a doktůrkem, pak se domluvíme co dál, líbí se mi že si nenecháte srát na hlavu.... hodím po ní pivo a s klidem se napiju svého.... Víte co na mě ten vylízanec zkoušel, že znal mého otce, a že si nezasloužím jeho jméno, že s ním sloužil....škoda, myslel sem že máme za generále vojáka, můj otec byl totiž dřevorubec....ale byl v protikomunistickém odboji, ale ne vojenském....no nic, je to vůůůůllll...Jinak Hallová, ten frajtr bude docela problém budem mu muset víc krýt zadek, není upravenej, není to voják a je teď tak trochu závislej na doktorovi..... Večer pokračoval ještě několika plechovkami, než sem dal rozchod a odebral se do sprchy.... Ráno... Do poromy s šikmoočkama, co že sme si přispali, Anglie snad neuteče.... zahlásím s úsměvem k týmu když se dostanu k letadlu a pak poslouchám Marylin... Jen ať se objeví nějákej supervoják, dám mu facku že se vrátí s banánem v ruce a nohama od sněhu.... nevím proč ale mám hodně dobrou náladu.... Když se ke mě Marylin přichomejtne s jejím "navnazením" jen se mile usměju a dám jí pusu na čelo.... Promiň kotě, ale nejsi můj tip, nezlob se, sem trochu vybíravej, ale třeba Saša by si dal říct.... řeknu s pousmáním a pak naklušu v plné výbavě do letadla, kde si vezmu padák a přikurtuju zbraně.... Všichni připravení? Dobrá, jdem na to...Pilote, nad Anglii výška deset tisíc metrů pro výsadek, pro ostatní, nevojáci otevřou padák v osmistech metrech, vojáci a magoři nejdou pod 300 jasné? s potěšením se zapřu do sedadla a přemítám nad strategii... |
| |
| Dobré ráno Vět... ANglie Večer se ještě trochu debatovalo a my sme zaspaly. Ráno na nástupu si neodpustily poznámky pro Alexandra, a já si neodpustil úsměv. Plechovkou za krásnym počasim slunej anglie. řeknu, když odejde Mezenský. Pak nastoupim do letadla na svoje místo. Osmset? Spíš by měl někdo vzít flanďáka do popruhu. Nebo snad ušetříme za padák, narostou mu křidýlka a on doplachtí. řeknu když vzlítnem. Sašo, pamatuješ si v kolik máš přijít? řeknu a usměju se. Vysunu si ze zápěstí monitor a promítnu si na něm klasiku, Drákulu, zvuk mi de rovnou do uší. |
| |
| Večer, budíček, odlet ... Chytím ze vzduchu hozenou plechovku a vezmu místo. S kovovým klapnutím a zasyčením ji otevřu a ochutnám. Mmmm. Podívám se na velitele a pokrčím rameny. Řekla jsem mu, co jsem chtěla, ... třeba mu to za nějaký čas dojde ... Dřevorubec? Nahlas se zasměju. No třeba s ním pracoval, prohodím vesele, dřevo je to velké dost. Hmm, farář bude asi oříšek, když už ne upravený, ani voják, snad je to aspoň chlap, kterého nebudeme muset vodit za ručičku, ... podívala jsem se po ostatních no dobře, tak to asi bude složitější. Dořeknu v reakci na zdvižená obočí a znovu upiju. Když serža zahlásil rozchod, vzala jsem lišku, které mezitím usnula, a zamířila na svůj pokoj. Umýt se, nakrmit rezáče a něco do žaludku i pro mě a spala jsem jako zabitá. Ráno jsem vstala brzo a nebýt toho, že jsem musela zařídit azyl pro chlupáče, byla bych na přistávací ploše včas. Dostaneme poslední info a nasedáme do letadla. Mrknu na ostatní, velitel připravený jako vždy, stejně i doktor a Štístko byli ready, ale Alex mi pořád připadal trochu nesvůj. V letadle jsem zkontrolovala batoh, popruhy a padák. No, toho teď nějaký čas neuvidíme. Odpovím Štístkovi na otázku a opřu se lokty o kolena. |
| |
| Žádná návštěva, sarkasmus a klepající se ruka Později jsem si znovu kleknul k posteli, pomodlil jsem se a zalezl jsem do peřin. Zavřel jsem oči a pomalu jse si promítal dnešní den. Nejlepší postavou byla Rose, nejvíce nápomocnou postavou byl doktor, nejptravnější byl Mezenský, nejkomičtější asi ten...Prostě cosi, kdo vyprávěl o Anglii. Štístko byl asi nejospalejší osoba dne. Nejgrotesknější a zároveň nejvíce chorobnou osobou jsem byl já. Protřel jsem si ústa i zbytek obličeje. Já jsem takový ubožák... Svraštilo se mi čelo. Neměl jsem sem lozit. Potom jsem začal pomalu počítat ovečky až jsem usnul. Ráno jsem se probudil brzy. Klekl jsem si k posteli, ale v té chvíli ke mně přiletěl kdosi, kdo mne začal burcovat, abych se dostavil na nástup. Nemůže to být horší. Nahodil jsem ironický úsměv, ponožky, kalhoty a boty, košili jsem zasunul do kalhot, na ni jsem dal svůj modrý svetr, do báglu jsem si hodil kartáček, pastu, bibli a pár maličkoctí a už jsem byl na nástupu. Veliteli, no to snad nemyslíte vážně? Vyklonil jsem hlavu z řady a vykulil jsem oči. Nic proti slečno...Za prvé držím celibát, jsem kněz a i kdybych nebyl, tak je tato okouzlující dívka snad více než o hlavu menší než já! Myslíte, že je to normální? Vaše neetické vtipy mne začínají urážet! stále rychleji jsem začal dýchat. Zpráva pro všechny: Nenávidím, když mi někdo říká Sašo. Poroučím se. Zase jsem se zařadil a už jsem mlčel až do nástupu do letadla. Jen chvilku před nástupem jsem věnoval Mezenskému pohled plný opovržení. Jen co jsem nastoupil do letadla, neměl jsem jinou myšlenku něž přežít. Seskok padákem musí být asi docela zajímavý, rozhodně ne tak hrozný jako let. Najednou jsem začal zelenat a začala se mi klepat ruka, ta pravá. Dal jsem si rychle prášek proti nevolnosti a byl jsem ve stavu poloviční bdělosti, kdy jsem naprosto zblblej a navíc taky usínající. Jasně že vím, kolem dvanácté. Jasně, Anglie je krásná a zajímavá, starobylá. po slově starobylá mi hlava spadla na hrudník a třepání ruky bylo totam. Dobře se mi spalo a že chybí liška? Toho jsem si vůbec nevšiml. //Pardon, včera jsem 21:30 psala čtenářský deník.// |
| |
| Let: Sašo, zkus si vzpomenout na včerejšek. odmlčím se a dodám Tady Saša se nám zlobí, psycholog a nezvládá to. řeknu nahlas a koukám na něj. Jestly sem to dobře pochopil, tak sme jednotka, ne parta co si má jít po krku. Tady saša bude mít asi brzo stokholmskej syndrom a nebo nervovou poruchu, která se projevuje třesem ruky a pak vyšinutím. řeknu a koukám před sebe. Kdy tam vlastně máme bejt? |
| |
| Stoupá ptáček z ocele.... Víš co Sašo? Di do prdele když nepoznáš srandu jo? pronesu s klidem a bez dalších okolku si skontroluji vybavení, všem ukážu že Godnesku mám sebou a pro jistotu už nabitou..... Tak jo děcka, kdo ví co nás hned tam dole bude čekat, buďte připraveni na vše, třeba tam po nás budou rovnou střílet.... když mluvím všimnu si jak se nám frajtr zase sesypává a útrpně vydechnu..... Poslat vás poštou by bylo asi rozumnější sakra.... vstanu a jdu k němu, raději se podívám na jeho padák, skontruluji i jeho časovačky na ruce a pak funkčnost masky s kyslíkem..... Tak jo Sašo, jestli omdlíš, seš v prdeli, protože když si neotevřeš padák, ostatní to těžko zaregistrujou, jelikož skáčem v noci....dobře mě poslouchej, všichni krom tebe máme tolik vybavení že tě nikdo nemůže vzít do tandemu, ten je při výšce vásadku stejně vyloučen....takže se vzchop, dej si tady panáka a kurva se snaž si ten padák otevřít včas, už si na tom vůbec někdy byl, víš jak s tím zacházet, že když zatáhneš za obě lana budeš padat rychlejí, že se s tím dá zatáčet...... modlím se aby mi řekl že alespoň tohle zná..... Cvakni si a vyblej se.....Protože když se vybleješ do tý masky tak dřív než dopadneš se utopíš ve svých zvratkách..... sednu si zpět na místo po tom co mu podám placatku s pálenkou a mrknu na ostatní.... Haalová skáče první, pak jde štístko, doktro, Saša a pak já....takže dole nejdřív bude Haalová a já...zajistíme okolí a počkáme na vás, je vám to všem jasné.... zhlédnu ostatní a pak si sednu.....spojím ruce, palce vysunu a opřu si do nich čelo, a vysunu i malíčky, kleknu si na jedno koleno a tiše si odříkám své před výsadkem..... Ať nemají pomoci od Peruna, ať se nezaštítí štíty svými a pohubeni budou meči svými, střelami i jinou zbraní svou, i ať budou otroky v tomto čase i budoucím |
| |
| Letadlo Ještě než seskočíme tu mám něco pro sašu. řeknu a odpoutám se a dojdu k Sašovi. chytnu ho za krk, tak abych měl zápěstí u jeho tepny a vpíchnu mu roztok. Udělám to dostatečně rychle aby nestihl zareagovat. Tohle tě udrží vzhůru, kdybys chtěl omdlít, děkovat nemusíš, vybleješ se dole. řeknu a vrátim se na svoje místo a dál si pustim drákulu do uší. |
| |
| Auuuu! Zatímco jsem v byl v polospánku, tak jsem slyšel letmo, že dostanu Stockholmský syndrom. Jak si to mohou myslet? Já klidně odejdu, ale nejdřív chci do Anglie. Tak ruka se mi už netřásla, a tak mi to bylo jedno (i ty žvásty o tom, že jsem psycholog a chovám se jak bych neměl, i psychologové mají své dny...) Auuuu! Tak ta jehla mne probrala. Ani jsem nepípnul, i když v duchu jsem řval jak najatý. Taky jsem se odpoutal a obrátil jsem se na doktora. Já budu zvracet? no, tak to je dobré...Víte co doktore? Myslím, že jste svobodomyslný, vyrovnaný člověk. Je ve vás tak bych řek, trochu brutality, ale váš cit pro lidi, který z vás učinil doktora to převažuje. A pokud mohu hádyt proč jste se vydal sem, tak to je asi proto, že jste nechtěl poslouchat žvásty prachytých pacientů, nebo jste před něčím utíkal. Mám pravdu? nasadil jsem svou odvrácenou tvář- sebevědomý, trochu arogantí a zbožňující čaj. To je tvář, která je asi trochu mužštější než ta alergická a omdlívající bytost se sklonem k hysterii. |
| |
| letadlo: Ne odpovím jednoduše a stroze. Nemáte odhad na lidi, jak ste se mohl u všech čaerů stát doktorem psychologie. A před ukvapenejma závěrama by si měl držet hubu a dívat se kolem. řeknu sarkasticky a podívám se na sašu. Teda jestly ty si prošel základama psychologie jako já, tak selháváte už v základnim poznávání lidskej psychiky. řeknu. |
| |
| Super kniha No tím totedy opravdu není....Já jsem četl knihu mentalista...Ehm, myslím, že spáchám sebevraždu. Je to proti všem zákonům, ale když jinak nedáte... S úsměvem pohlížím na svou pistoli a přemýšlím, jak se vlastně nabíjí. Aglie, drahá Anglie, ať už jsme u Tebe... |
| |
| Nahoru a dolů Seděla jsem, poslouchala poslední pokyny velitele a jeho rozhovor s Alexem. Pilot nám průběžně hlásil výšku, za chvíli budeme na deseti, i když nemusel, naše "hodinky" na zápěstích byly víc, než přesné. Skáču první, dobře, řeknu jen. Zajistit okolí a krýt záda ostatním. Potom se jako civilové dostat do Londýna. Až do tohodle bodu naší akce bylo vše jasné. Co na nás bude čekat tam, to se uvidí. Alexi, v klidu dýchej, a až dostaneš signál, poklepu si výmluvně na displej na zápěstí, tak nezapomeň zatáhout za lanko, jasný? Stoupnu si, protože do seskoku zbývá jen několik minut. A dej to prosímtě zase zpátky do pouzdra, tam dole se nám kněz bude hodit. Řeknu nekompromisně, kývnu směrem k pistoli a věřím, že se nemýlím, přeci jen pokud budeme muset mluvit s nějakými církevními hodnostáři, což budeme muset, Alex bude ten nejpovolanější, a taky by nám mohl zajistit civilní krytí. A navíc, z naší jednotky se takhle neodchází, jasné?! Jsme v akci a odteďka už jen my, žádný doktor, zabiják, nebo velitel, tak se vzchop a koukej se připravit na seskok. Trvá to jen chvíli a jsem připravená na seskok, ještě jednou se podívám na ostatní a nasadím masku. Když dostanu potvrzení od pilota zvednu palec a udělám ten poslední krok do prázdna. Otevře se podemnou černá noc a já cítím, jak kolem mého těla, které teď míří v šipce hlavou dolů, ruce podél těla, sviští studený vzduch. Osm tisíc, pět tisíc, tři, jeden .... pak pak už jen stovky metrů, zhluboka dýchám, ale cítím se skvěle, adrenalinu mám teď v sobě, snad víc než krve. Noční vidění trochu zkresluje barvy, ale stejně si ten výhled užívám. Úúú, tak tohle prostě miluju. Pět set metrů, tři sta, ruku je už připravená na kroužku, dvě stě - zatáhnu. Nademnou se ve vteřině otevře křídlo a já pohodlně doplachtím na zem. Wau, tak to bylo něco. Automatickými pohyby odepnu padák a do ruky mi skočí stříbrná. Zůstanu na pozici a zajistím perimetr. Čistý, zahlásím, když vedle mě dosedne velitel a čekám na ostatní. |
| |
| Výskok: Sedím si v letadle a jen tiše s úsměvem na tváři poslouchám tým, jak se naváží do Alexe kromě Hallové. Nejsem s ním sice kamarád, ale ani jeho nepřítel. mluvil jsem s ním zatím jenom jednou a to nebyla ani konverzace, ale podle toho jak se chová jde poznat, že to je posera. V letadle už se nejspíš psychicky zhroutil a dokonce začal mluvit i o sebevraždě. A myslím, že se to už trochu přehnalo. Naštěstí nám náš pilot dal pokyn, že už máme vyskakovat. Schoval jsem mačetu a ještě jsem si zkontroloval vybavení a padák. Hallová měla vyskočit jako první a dřív než vyskočila,tak dodala pár vět Alexovi. Když domluví,tak řeknu: „ Souhlasím s Hallovou a opravdu bys měl schovat tu zbraň. Ty jsi kněz že? A není náhodou sebevražda ten největší hřích?“ Zasměji se. Pak se otočím na zbytek týmu a řeknu: „ A vy už byste si ho měli přestat dobírat. I když ho nemáte rádi, tak je členem týmu ať chcete nebo ne. Nevidíte že jste psychicky zhroutili psychiatra?“ Když to dopovím,tak se připravím k výskoku. Postavím se na kraj a podívám se ven a rozhlédnu. Pak se pomalu začnu padat dopředu na břicho a když jsou jsem v malém úhlu, tak se odrazím. Několik sekund si užívám volný pád. Ve výšce asi osm set metrů nad zemí chytnu kroužek a zatáhnu aby se mi otevřel padák. Normálně bych sletěl ještě níž, ale když seržant řekl že on s Hallovou zajistí okolí, tak jsem musel trochu dříve, aby stihl dopadnout dříve. Užívám si plachtění a když už jsem ve výčce, tak sto padesát metrů nad zemí, tak vytáhnu svoji zbraň sig520 a pak už jen čekám dokud nedopadnu na zem. |
| |
| Letadlo adie Hned jak vyskočí štístko se postavim a stoupnu si před otvor. Uvidíme se dole. řeknu a skočim. Při volným pádu dám ruce k tělu abych padal rychleji, pak je ale roztáhnu abych zpomalil pád. Ve svém mecha oku mám pulzaci členů, takže sleduju jak jsou na tom. Vzpomenu si na jeden film, kde lovily draky tak že vyskočily z helikoptéry a neotevřely padák dokud nevystřelyli železný sítě na křídla dračice. Retiárius. řeknu označení gladiátora se sítí a s trojzubcem. Pak v danej výšce zatáhnu za padák a dostavý se ono malý škubnutí. Plachtim dolu a na chvilku si přepnu pohled na termo a obhlídnu okolí. Takhle by sme měly vystupovat pořád. řeknu a znovu přehodim na pulsaci, hodim si tam flanďáka a sleduju jeho křivky. |
| |
| Pozor, skáču! Děkuju Štístko... Těsně před jeho výskokem mu daruji vděčný pohled. Tak, jdu na to. Chtěl bych jim ukázat, že nejsem zas takový posera, jak se může zdát, ale je to strašně těžké. Ve druhé světové válce mnozí výsadkáři letěli vůbec poprvé v životě letadlem, když začínali skákat naostro. Někteří mněli jen krátký výcvik, který jim neumožňoval se řádně vyznat v nepřátelském území. Mnoho z nich při tréninku seskočilo a pak se nenašli, nebo si dokonce zlomili vaz, krční obratle a takové další křehkosti v těle a pak byli buď zmrzačení, nebo dokonce zemřeli. Dá-li Bůh, budu dole asi za pět minut a najdu své ,,spoluvojáky". Ještě jsem se stihl v rychlosti pomodlit a v tu ránu jsem byl ve vzduchu. Na ruce jsem měl spolehlivý přístroj- tlokoměr, výškoměr a měřič srdečního pulzu v jednom. Ten seskok je neuvěřitelný. Kolik adrenalinu se vám ve chvilince nahromadí v těle, jakou rychlostí letíte- skoro 200 km/h a jak se vlastně cítíte.... Je to něco, co může popsat jen ten, kdo to skusil. Při pádu jsem si vzpomněl na našeho kněze. Nám, dětem často vyprávěl,jaké to je ve válce. Třeba tu historku, jakého ,,kamaráda" potkal v Iráku. Mněl něco jako provizorní faru, kde měli vojáci taky uskladněné uniformy a další věci. První den mu chyběla jedna uniforma a asi dvě zbraně. Tak si řek: Čert to vem. Druhý den nachytal upiče, jak si v té ruské uniformě přišel pro další a tak mu pohrozil, ale když třetí den chtěl ukrást asi deset uniforem ze skladu, to už ho dopálilo. Přibral si na to kamarády a ti muco nejvýmluvnějším způsobem naznačili, že má manželku, děti a že by o ně nerad přišel. Potom už se neukázal. Samozřejmě, že to nebyla pravda, ale někdy se musí lhát, aby se nestalo něco zlého... Padák otevřu včas. Trhne to se mnou, vezmě mne to trochu nahoru a pak už si jen vychutnávám krásu okolní krajiny. Jak si mohli myslet, že to nezvládnu? Dopadnu na zem, udělám kotoul a pak se už jen vymaním z padáku. Elegantně jej poskládám a zabalím ho do batohu. Jen co udělám tuto očistu od kyslíku a dalších hloupostí, tak se vydám hledat Rose, velitele, Štístka a doktora. Šel jsem chvíli a najednou jsem narazil na Rose. Rose, to je náhoda, tak rád tě vidím, tak jak ses měla tam nahoře? Člověk by nevěřil, že je to možné. Já osobně jsem si to pěkně užil. Co ty? Moje líčení krásy letu nemá konce a když už konečně vydechnu, rozlije se mi po tváři blažený ůsměv. |
| |
| Venkov: Po výskoku jste všichni dopadli zdárně na zem. Váš dopad byl někde blízko jakéhosi anglického stavení s ovcemi. Zřejmě nějaká farma. Váš sesko v těchto ranních hodinách nikdo naštěstí nezaregistroval. Takže máte z krku jakékoliv potížisty. Váš směr by ted měl být Anglie. Za vámi širé pláně polí, před vámi hluboký hvozd a po popravic stavení a po levici ohrady se zvířaty. |
| |
| Anglie... Ok všichni venku, jdem na to.... ukážu pilotovi palec, ten gesto oplatí a pak už saltem opouštím letadlo, po to co se odcitnu v tom prostoru se konečně cítím svobodně, otevřu oči, ještě než se srovnám minu kněze, pak dám ruce podél těla a mírně pokrčím nohy, svist, let, volný pád, míjím doktora, ruce dám před sebe a nohy srovnám teď letím k zemi jako střela, ani nevím kdy sem minul Štístka, ale neviděl sem padák, takže asi ještě letěl volným pádem, srdce mi buší jako o závod, pak se podívám na výškoměr... 350, 300, 200... Ať nežeru... 150 metrů, zatáhnu za lanko, křídlo vystřelí a můj let se skoro zasekne, sleduji jen to jak se řítím k zemi v mírném tempu, proto přitáhnu řídící lanka k sobě, čímž začnu padat rychleji, termovizí najdu Hallovou a namířím si to kousek od ní, asi patnáct metrů nad zemi vezmu svůj S58, a v deseti metrech odepnu popruh padáku, parakotoulem se dostanu do polokleku, ihned začnu zkoumat okolí..... Vzduch čistý, okamžitě zlikvidovat padáky, zajistit vozidlo a najít vybavení, musíme si natáhnout civil lidičky.... zahlásím už všem, když se dostanou na zem a oddychnu si když vidím kněze celého a docela v dobré náladě.... Tak ji Alexi, půjdeš obhlídnout to stavení, mi čekáme tady....chci jen průzkum, zjistit kolik je tam lidí, dopravních prostředků, možná nebezpečí, jasné? Ať tě nikdo nevidí..... |
| |
| Lidi zlatí... Zase velitel? Kde ten se tu bere? Jasně, jdu tam. Civil na sobě mám- modrý svetr a kněžská košile. Nikdo by mne neměl poznat. To je hezké. Dům je jako z rozprávky. Je to roubenka, ze dřeva, ve spárách je promazána vápnem, v oknech jsou muškáty. Meziohradami se opásá dobytek-koně, krávy a bizoni? Jéje, co ti tu dělají? Vstoupím na cestu k domku a hned před domem potkávám starou babičku, která plete. S úsměvem se podívám na svůj modrý svetr a pak na babičku. Dobrý den, babičko! Najdu zde někoho, nebo všichni pracují? Babička je nečekaně sdílná, začala mi vyprávět o svém manželovi, kerý v roce 2011 prý žehnal Havlovi. Moc jsem tomu nevěřil, ale budiž. Bohužel si pochvíli všimla, že jsem kněz. To bylo vítání. Hned mne zavedla do místnosti, kde byla mladá žena, děti a i manžel tam obědval. Babička povyprávěla, že ona už je po obědě a já sám jsem byl pozván. No, to hovězí bylo výborné! Já ani nevím, jak vám mám poděkovat. Sesunul jsem se na lavici a požádal jsem o čaj. Nemají, nemají, škoda, ale pak mi mladá žena řekla, že bych mohl požehnat jejich synovi. O co mne požádali, to jsem udělal. Ten byl tak hezký. Měl blonďaté vlásky a modrá očička. Dokonalý... No tak já už musím jít. Děkuji vám za pohoštění a za informace! Odcházel jsem po písečné cestě kolem ohrad. Pak jsem zhnul k lesu. Veliteli, hlásím příchod. Slyšel jsem, že v Londýně to nevypadá zas tak špatně, ale všichni jsou na nervy z té vraždy. Potom jsem nepodlehl v podezření, protože jsem se představil jako poutník. Potom jsem se s dovolením taky najedl. Byly knedlíky a hovězí guláš a brusinky a taky voda, v níž byly vymačkány maliny. Taky jsem dostal tento přívěsek s listí a trávy od dětí a zjistil jsem, že naše oblečení je adekvátní. Víc nevědí...Poroučím se. Začínalo se mi chtít spát. Doktore, neměl jste mi dát nějaký lék? Podíval jsem se na doktora a sedl jsem si na trávu. |
| |
| Držte mě!....Tak kde ste? Sedím zaklekli za malým křovím a čekám na kněze, nevrací se poměrně dlouho, což mě začne znepokojovat...... Asi se do něčeho zaplet, do desíti minut ho jdem najít jasné? podívám se na ostatní a začnu proklínat nápad poslat ho na tak lehký úkol.... Když se chci zvedat a dát povel k pátrání, náš "zvěd" se objeví.... A spustí, co dělal, jako by byl na výletě..... Ty krávo držte mě nebo mi selže samopal, a nebo mu omylem zlomím vaz, co omylem, já mu ho zlomím a vyrvu mu lebku i s páteří, takové hovado sem v životě nezažil, proč, za co... zašeptám tak aby to slyšel jen tým co zůstal zde a né náš příchozí.... Tak jo, otázka číslo jedna....Rozumíte tomu co tady říkám? otázka číslo dvě....zopakujete mi co sem vám přikázal? ne, ale já ano....Průzkum situace a stavu počtů obyvatel, tak aby vás nikdo neviděl, a s čím příjde vy, že jste se tam dobře nažral ....CO JE KURVA k nepochopení na tom aby Vás nikdo neviděl?! Tady budete žrát jen vojnu! Za tohle vás čeká vojenský soud, a jelikož jsem dostal volné ruce od velení, beru tuto misi jako válečný stav, vy jste neuposlechl rozkaz vašeho nadřízeného, svým jednáním odhalil zdejším že se tu objevil cizinec, s ruským přízvukem, když vrah toho černoprdelníka byl nejspíše rus, ale to je jedno, prostě za neuposlechnutí přímého rozkazu, za ohrožení celé této mise....Vás tady Bogudiek teď zastřelím, bez soudu, prostě jen tak, ptáte se jak mohu? Snadno, nikdo mi nic neřekne, protože vy jste se u týto jednotky odcitl asi jen hodně z velké idiotské myšlenky.... S klidem odjistím svůj samopal a namířím mu na srdce, je to poznat podle laesrového zaměřovače... Poslední přání? zeptám se jako by nic, a prst položím s klidem na spoušť.... Jednen pohyb, cuknutí svalu, a zabiju tě dřív než to bude nutné.... |
| |
| Status quo: slduju akci Mezenskýho. Když na něj namíří samopal tak to nevydržim a stoupnu si mezi ně. Chytnu hlaveň samopalu a použiju svoji sílu k tomu aby ji nemohl vycuknout. Promiňte pane, ale tohle nedovolím, vím je to magor, nesplnil rozkaz, ale na jeho obhajobu musíte uznat, není to voják, ale jen debilní flanďák. Navíc, když ho zastřelíte, způsobí to hluk a co víc, budu ho muset ještě zkontrolovat, jestly je po něm. řeknu a dívám se mu zpříma do očí. Uklidněte se, pochybil, ale to mi všichni, kdo mohl tušit, že udělá blbost, prostě to nepochopil a já sem přesvědčenej, že tenhle mamrd se zlepší. Pokusim se mu to vysvětlti lékařsky a logicky. Prostě z něj uděláme stroj plnící příkazy po vzoru vojáků základní Ruskej armády. Co sem vyděl, tak ty jeplněj svědomitě a pěčlivěji než kdokoliv jinej. řeknu a nespustim přitom z kapitána oči. |
| |
| Tři králové Náhoda? Ani moc ne Alexi, tedy pokud to nemyslíš tak, že ses tam nahoře neztratil. Usměju se, padák složený. Velitel vydá rozkazy, sice trochu nadzvyhnu obočí a myslím si své, ale dobře, dáme mu šanci. Raději ať se něco posere teď, než potom. Celá jednotka pohromadě čekáme, čekáme, ale Alex nikde. Začnu být trochu nervózní, protože tu měl Alex zhruba do dvou minut být, přece jen jsme dostali varování na přítomnost dalších supervojáků a bůhví čeho ještě. Nervozitu však po chvíli vystřídá překvapení. To bych taky ráda věděla ... pronesu nevěřícně šeptem k veliteli. Pak se postavím a stejně, jako ostatní poslouchám Alexovo vyprávění. Hovězí a knedlíky? Hmmpf ... Co to je? Pohled mi skáče z jednoho na druhého, když velitel seřvává našeho kněze a odjišťuje přitom samopal. Nakonec, dřív než stihnu něco udělat, skočí mezi ně Felix a snaží se velitele uklidnit. Jak tam všichni tři stojí, uvědomuju si, že Alex asi vůbec nechápe, o co tady jde, Mezenský to chápe zase až moc dobře a doktor se snaží situaci zvládnout. Přesně, je to civil, pronesu, a naštvaný pohled zabodnu do Alexe, ale to ho vůbec neomlouvá! Prosímtě, co sis vůbec myslel? Udělám krok blíž. Veliteli, dejte to dolů. Jak nám ten den dneska smolně začal, nepotřebuju, aby pokračoval zastřelením doktora. Podívám se Mezenskému do očí a počkám, až hlaveň přestane mířit v přímce - doktor - kněz. Už o něco klidnějším hlasem - jestli se to tak dá vůbec říct, promluvím přímo k Morhuntovi. Doktore, na to teď nemáme čas, někoho tu něco učit, vzpurně si oddechnu, vedení už musí mít docela zdegenerované mozky, vážně Alexi, kde si vzal ten post zvěda? Přejdu kolem pánů a založím ruce v bok. Otočená zády si povzdechnu a zakroutím nesouhlasně hlavou. Veliteli, kněze zastřelit nemůžete, nikdo nezpochybňuje vaše právo rozhodovat o svých podřízených, ale musíme teď nějakou dobu sekat dobrotu. Navíc pokud je kněz taky očipovaný, bude to velení vědět ve vteřině a na pád z výšky to rozhodně vypadat nebude. Otočím se a mírně se zahledím na Alexe, smířená s tím, že to nebude jednoduché, a pak se podívám na seržanta. Když ho sem dali, bude pro ně asi nějak důležitý ... hmm? Podívám s nadějí, že se pokusí aslepoň trochu obhájit svoje chování, nebo alespoň potvrdit moje slova. Sama se snažím věřit tomu, co říkám, ale ... Absolutně jsem neviděla jak by mohl být, ale kdybych se o to nesnažila, skončila bych u toho, že jednotku, kam jsem se snažila dostat dlouhá léta řídí lidé, kteří mají peníze, mají vědce, ale to je tak asi všechno, mozky jim docela chybí, o vojně nevědí nic, což mě docela děsilo a nehorázně sralo, zvlášť když se vzalo v úvahu, že tak ohrožují nejen nás, ale i ostatní. Čekala jsem, uši napjaté, protože od toho, co teď Alex řekne se bude hodně odvíjet. Ruce jsem založila na prsou a občas nervźně klepla nohou o zem. |
| |
| Je těžké se nerozesmát Potom, co jsem se vrátil mne čekalo krásné přivítání. Nemohu si stěžovat na špatnou partu. Mezenský začal řvát, doktor se snažil, aby nenašli moje prostřílené tělo ve křoví a Rose si někde vzadu pořád něco mumlala. To je takové dobrodružství. Já jsem věděl, že tady něco super zažiju, ale tohle mne dostalo. Až to budu vyprávět dětem na náboženství, to budou koukat a až řeknu svým rodičům, co se mi stalo. Ti mi nebudou věřit! Koukal jsem na doktora, na Mezenského a přitom se mi na tváři objevil připitomělý úsměv. Pánové, víte, vojenský psycholog mne zhodnotil jako excentrického a svérázného. Taky řek něco o tom, že ať mi řeknou cokoliv, já to udělám po svém a taky povídal něco o tom, že co se týče příkazů jsem nezvladatelný. Načež mne přiřadili k vám, že u vás to nebude vadit. A mimochodem, žádný čip nemám. A ti lidičkové byli příjemní. O žádných supervojácích neví a co ví je to, že širokodaleko jsou tu sami. Leda, že by byli ostatní neviditelní. Jinak vozidlo mají jedno. Škoda Octavia, docela rachotina, dalo by se to považovat za historický kousek. Lidí je tam asi osm. Matka, otec, babička, dvě devítileté holky, dvojčata, jeden sedmiletý a jeden šestiletý kluk+ to nevorozeně. A to je všechno. pokud myslíte, že ten skot, co se tak idilicky popásá venku jsou supervojáci, tak budiž, ale jak řekli ti lidé: Žádné sousedy nemáme, žijeme tu sami už bezmála třicet let. Pak jsem opatrně vycouval z dosahu Mezenského bouchačky a vydal jsem se na procházku do lesa. Třeba najdu houby, zatím se ostatní uklidní... Do jedné muchomůrky jsem kopl. Chudák Rose. ani neví, co je to hovězí. Chudinku tak zdegenerovali... |
| |
| Kretén Jděte mi z cesty doktore, hned, jinak to špatně skončí i pro vás asi.... můj pohled směřuje na toho kreténa, kterej tam stojí a já už oparvdu sveřu kohoutek svého samopalu, stejně se mi nic nestane, je to jen idiot..... Doprdele Hallová, vy by ste jednala asi stejně ne? Nebo by jste tohle hovado ve své jednotce strpěla? sklopím samopal a ten idiot si začne mluvit jako by se nic nedělo, naprosto mě ignorujíc a mele si něco o tom že je nezvladatelný.... Drž už kurva hubu! zařvu na něj nasraně a když se otočí že odejde, vzkypí ve mě zlost ještě víc, vytáhnu svou útočnou dýku a jedním pohybem mu ji zezadu hodím přímo do slabiny kolena, čepel projede kloubem skrz naskrz čím ho srazím k zemi a dojdu k němu, dám mu silný úder za ucho, čímž ho pošlu do limbu a pak se nasraně zvednu..... Mezenský pro velení, jestli si toho frajtra nevemete zpět, končím tuhle misi, s takovýma idiotama odmítám pracovat, konec.... |
| |
| Brzy ráno Pro mě ze zcela nepochopitelného důvodu Alex v té frašce pokračuje, sice s hloupým úsměvem, ale alespoň nám už poví důležitější věci, než jak dobře se najedl a popovídal si. Nakonec se otočí, jakoby nic, a začne mizet v lese. Sleduji ho nevěřícným pohledem a když velitel převezme iniciativu, Alex se definitivně skácí k zemi. Tak to by bylo. Zakroutím hlavou nad tím, jak se nechal velitel vytočit, na to má Alexandr vyloženě talent. Popojdu o pár kroků stranou a sednu si do trávy. Mezenský se zahlásí na velení a tak to, než dostaneme odpověď může chvilku trvat. To s tím kolenem jste přehnal. Vyslovím trochu unaveně z toho všeho a doufám, že ho dá doktor do pořádku. I když výstup se samopalem stál taky za to. Jestli ho tu nechají, .... horší než vojenského výcviku neznalý Alex, by byl zraněný a vojenského výcviku neznalý Alex. Natáhnu nohy před sebe chytnu se dlaněmi za paty a hlavu položím na kolena, chvilku se protahuji a pak si posadím do tureckého sedu. |
| |
| Zvět v limbu: Když konečně dá prič tu zbraň tak zved odchází jako by se nic nedělo. Což mě překvapuje. Reakce Mezenského mě vyvedla z míry. Když ho nechá ležet, tak se k němu rozběhnu. Přidělávat práci ste mi nemusel. řeknu aniž bych se podíval na velitele a pokleknu k sašovi. Ze všeho nejdřív mu vpravým do krku dávku a pak se mu podívám na koleno. Polní operace pomyslim si a vytáhnu bílou látku, kterou mu položim pod nohu,vyndám svů nůž a opatrně mu natrhnu kalhoty, abych líp vyděl. Skrz naskrz řeknu pro sebe a pustim se do čištění rány. Nakonec mu vpravym do rány další dávku botů, tkerý mu začnou zaselovat a revizovat tepny. Pomalu vytahuju nůž, aby nedošlo k masivnímu krvácení. Když je nůž venku, což trvá skoro půl hodiny, tak deaktivuju boty. Noha je sice spravená, má v sobě trochu techniky a cementu v kloubu, aby nedošlo ke ztrátě kloubního vazyva. Nohu mu pak zavážu a řádně stáhnu. Mezenskýho nůž pak očistim a schovám jej k sobě. Pak se jdu věnovat druhýmu zranění. Vpravym do něj trochu adrenalinu a proberu sašu k vědomí. Vole, přemejšlej. tohle sou vojáci, ne fráterníci. |
| |
| Dobré ráno... Padl jsem na zem a to koleno mne bolelo čím dál víc. Výrobci nožů a dýk jsou šmejdi. Měli by na každý napsat: Životu nebezpečno, používat až do 75. let, šmejdi pitomý! Po chvíli jsem si uvědomil, že pláču na špatném hrobě, protože ti výrobci nožů za nic nemohou. Pak k mé maličkosti přikráčel velitel a zjistil jsem, že jednotku sdílím s Old Shetterhandem. Padl jsem na zem a už jsem se nezvedl. Spal jsem velmi blaženě a to koleno mne ani za nic nebolelo. Potom mne doktor probral já jsem vyskočil a, auuu! padl jsem k zemi. Moje koleno! To za... to je jedno, koleno! A znovu jsem se odporoučel k zemi. Pak jsem si vzpomněl, že jsem měl v kolenu dýku a že ji tam nemám, tudíž mi s tím doktor něco udělal, tudíž Děkuju doktore! Sedl jsem si na pařez a začal jsem vysvětlovat: No, jak říkáte přemýšlet, tak právě tady v lese jsem chtěl přemýšlet. Já totiž dřív mluvím a pak teprve přemýšlím. Pokrčil jsem ramena a zahleděl jsem se na Rose. Po chvíli jsem sklopil oči. Kam se poděla ta liška? Ne moc dobré téma k začátku hovoru. Já bych se vám všem chtěl moc omluvit. Já totiž jsem nikdy neměl moc kamarádů a myslel jsem si, že když se budu chovat, jak bych to řek, prostě jako blbec a budu šaškovat, tak že bych se s vámi mohl spřátelit a že bych tím získal obdiv, že bych vás rozesmál. Tentokrát jsem se podíval doočí doktorovi. Já nechci dělat potíže. Čestně skautské, že už se budu chovat dospěle. Piostavil jsem se hezky rovně. To vám slibuje Alexand Bogudiek. A zase jsem si sedl, abych nenamáhal koleno. |
| |
| Anglie Nemusím ani nic říkat, a doktor se ujme ošetření, chtěl sem aby ho k tomu ještě nadrogoval, ale pak sem rezignovaně máchl rukou, snad si už konečně ten farář uvědomí že tohle není dětský tábor nebo výlet..... Já vím sorry doktore, máte u mě zase pivko... řeknu klidně a podívám se na jeho práci.... Neudělal bych to kdybych věděl že nemám v týmu takovou kapacitku jako Vás.... Vím že se mnou jednotka teď nesouhlasí, ale efekt tohoto se projeví až po tom co se snad kněžskej probudí..... Pomalu si sednu vedle Hallové, zakroutím hlavou a vydechnu.... Moc dobře to vím, ale jediná možnost asi jak mu naznačit že je něco fakt blbě, že tohle není výlet, myslíte že bych ho zastřelil? Taky ne, i když...já své vojáky nestřílím, pokud by mi nestřelili kulku do zad první....jenže moje jednota, ta stará, ta fungovala na principech našeho útvaru, všichni stály za sebou, dělali co měli, a když měnili svá rozhodnutí, všichni se to dověděli před akcí...prostě, disciplína, bratrství.... mávnu rukou a přítáhnu si z kóje civilní věci které jsem si vyžádal...černé kapsáče, košile, a dlouhý gotický kabát, rukavice s ostny a na krk znak metalu.... Tak jo, převlíct, zbraně do tašek, zahrabat stopy, a vyrážíme až se probere a dopočine kněžskej, nevím jak vy ale já myslel že se tady bude střílet do nějákých mrch, zatím to vypadá na mouchy..... Kněz se probudil, jeho první reakce byla docela vtipná, asi jako když na někoho naznačíte bodnutí nožem, v poslední chvíli stočíte čepel pod ruku ale vizuálně vidí bodnutí a vytřeští oči jako by jste ho skutečně bodli...... Alexi, tohle je prostě vojenská jednotka, tady se nepřetvařujte a začněte se chovat normálně, tady se na keci nehledí, tady musíte ukázat co umíte, ne mluvit.... dojdu k němu a nabídnu mu ruku.... Tak co zkusíme to od začátku? |
| |
| Anglie Opřela jsem se o dlaně a poslouchala velitele, který si sedl vedle mě. V jednom měl pravdu, snad to Alexe probere do reality. Trochu nadzvednu obočí, když velitel našeho kněze snad poprvé, i když nepřímo, označí za "svého vojáka". No vypadal jste dost přesvědčivě. A nezaskočilo to jen mě, ... kouknu na doktora, který se právě sklání nad Alexem a ošetřuje zraněné koleno. Jistě disciplína ...nemluvím nijak nahlas a čelo popíšou vrásky, když střelím pohledem k Alexandrovi. A bratrství, ...lehce se pousměji a zvednu se přitom do stoje. Místo instinktivního oklepání kalhot, se sehnu pro batoh a rozepnu kapsu. Vytáhnu svoje věci a začnu se převlékat do civilu, chodit někam stranou? Proč..., snad se jen otočím bokem. Černé sportovní prádlo splňuje veškeré požadavky náročných situací, ale stejně tak dobře dá vyniknout ženským křivkám a tetování na mých zádech. Vklouznu do pohodlného trika, modrých jeanů a kožené bundy, nakonec zastrčím kalhoty do bot a dotáhnu tkanice, na záda hodím batoh a jsem opět ready. Z očí odfouknu ofinu a spatřím, že se Alex probouzí. Dojdu k místu, kde se nad ním ještě před chvílí skláněl doktor a vyslechnu si, co má na srdci. Párkrát si pro sebe kývnu hlavou a zdá se mi, že teď je to konečně ten Alex, který by mohl v téhle jednotce docela dobře fungovat a vydržet. Snad se nemýlím. Oukej, řeknu s úsměvem na jeho omluvu, ale beru to stejně vážně, jako on. Když vidím, jak Alex ulevuje zraněné noze, promluvím na doktora. Za jak dlouho bude moct normálně fungovat?. Počkám si na odpověď a poklepu prsty zaháknutými o jeden popruh batohu. Asi bychom si měli jít zařídit odvoz směr Londýn. Navrhuju zajít si půjčit tu oktávku, ... anebo rovnou koupit. Peněz jsme u sebe měli dost, to se zase vedení muselo nechat. Historka o turistech v nouzi by mohla stačit, co říkáte? Popondala jsem si batoh a koukla na ostatní. Je jasné, že tam nemůžeme jít všichni, pravda, po Alexovi už můžeme být trochu nápadní, ale pořád lepší, než na tohle místo upozorňovat krádeží. |
| |
| Nenáhlá událost: Už se schylovalo k večeru a všichni již jste oblekli civilní šat. Bohužel už bylo dosti pozdě na to, aby jste někam vyráželi, tak Mezenský usoudil, že zde jednu noc přenocujete v nedalekém lesíku. Tzv. Pod širákem. Jako vojácí jste na to byli zvyklí i když Alex trochu ohrnoval nos. Když jste všichni napochodovali do lesa, tak jste se započali ukládat ke spánku. Když už konečně na vás dolehla dřímota. " Křup, křup, grrrr," zaslechl Mezenský uprostřed noci, díky svým zostřeným smyslům. Nejdřív tomu nedával žádnou důležitost. Náhle když uslyšel neobyčejný řev nelidského ba i dokonce nezvířecího tvora. To Mezenského trochu vyděsilo. Ten řev probudil i ostatní členy týmu. Náhle začalo se mezi stromy cosik hýbat. Bylo to moc hbité na zaregistrování. Jako by to nebylo a člověk a ni zvíře. Moc rychle na poměry těchto dvou ekvivalent, kterých jse brali v úvahu. Protože snad jiný tvor tu nemohl žít. Všichni jste se jali ke svým zbraním, když se bestiální ryk ještě více poposunul k vám. Hallové přímo naskakovala husí kůže. Koutkem oka seržant Mezenský zahlédl stín na stromě. Ten všák rychlostí blesku zmizel na jiném stromě a poté v témném stínu. Ryk, který nevěstil nic dobrého, se přesunul za vás. Ješte s větším děsem, jste se rychle otočili, aby vás náhodou nepřepadl z poza zad nepřipravené. Avšak pořád jste nic neviděli. Je mihovaté stíny, které se rychle přesouvali a úděsný řev nějaké stvůry. Znenáhla se z roušky tmy cosik loupe. Hallova dala zbran k líci, aby byla připravená. Pomalu se cosik přibližuje, ale není to nijak velké spíš to přípomíná malé zdomácnělé zvíře. Náhle z poza stínu vyskočí veverka přimo na Hallovou. Hallová se tolik poleka, že vystřelí patornu naslepo. Všichni si oddychnou, že to byl jen planý poplach, když Alex zmizí bez vašeho vědomí. Není u vás, zůstali jen po něm jeho boty, které evidentně neměl zavázané. Což již dodává na hrůzyplnosti. Jak je možné, že zmizel z vašeho hledí, když byl přímo u vás a nezaslechly jste žáden výkřik. Prostě nic. Doktor je trochu nesvůj a začne si ládovat zbran ostrými. Když před něho skočí neobyčejná stvůra. Zobrazit SPOILER  Ale není jediná, z roušky se vynoří více takových. Jedna z nich stoupne před Mezenského i Hallovou. Dle obrázku usoudíte jejich počet. Zobrazit SPOILER |
;
;
| |
| Anglie Asi se mi to skutečně zdařilo, přimět ho k rozumu, i když tvrdě, a nekompromisně.... projede mi hlavou když vidím co vše následuje, utahuju svoje steelky a nasadím si černé brýle, pod paží mám sportovní tašku, dost velkou na to aby se tam vlezly všechny mé zbraně.... Rose, kruci, jsou tady chlapy... spíše se usměju a ihned se otočím, ovšem lehká červeň do mých tváří vstoupí protože jsem chvíli fascinovaně hleděl na její tetování..... Nechceš mi tu doufám podrývat morálku že ne? stojím na ní, na sobě kabát sahající skoro až k zemi, dvacetidírkové steelky se zeleným odleskem, černá košile, černá taška, brýle, na palici kapuci.... Prosím tě nemáš tu krycí make up? zaptám se o něco tišeji a poklepu si na svůj krk a pravou tvář kvůly tetování.... Asi bych to měl zakrýt.... Když se rozhlídnu, Rose už přemýšlí do předu... Asi si dám dovolenou a dám vám velení hmm? usměji se, ale jen na chvíli, je pozdě.... Dneska ještě odpočinek tam v lesíku, zítra přesun, ať to Alex zvládá.... Když jsme došli do lesíka, zmocnil se mě divný pocit, dost divný..... Všichni se uložili, ale já pro jistotu naládoval svou 58 municí, pěkný mix průrazek a kyseliny... KONTÁKT! Zařvu rychle a vyskočím do kleku, rychle se dívám kolem sebe přes optiku s noční vizí... Kurva, k sobě, k sobě, dostali kněžského, semkněte se, zády k sobě.... zavelím a přirazím se na záda Hallové... Dem si hrát? usměju se a odjistím samopal, pak už přede mne skočí ale něco co sem viděl naposledy tak v počítačové hře.... Nikdo mi neřekl že Paroubka taky zamrazili! sice ty stvůry kolem nás nejsou asi normální, ale výcvik nás učil postavit se všemu na světě... Sedni! snažím se tomu napálit jednu průraznou do hlavy, zatím mám svého miláčka na jednotlivých ranách........... Nepusťte si to k tělu, palte spíš na jistotu, a až to skončí budem grilovat! snažím se neztrácet na dobré náladě, i když je v tahu, ale jednou jim už velím a tak jim budu odvahu dávat a ne odebírat! Kdo jich dostane nejvíc má u mě pusu.... zavtipkuju jako kdysi v Afgánu, jenže tam si ten voják pak ze srandy před celou jednotkou pro odněmnu došel.... Zabte to všechno! |
| |
| Ahoj Děkuju veliteli. Stiskl jsem mu ruku. Tak aby jste věděli. Když od začátku, tak od začátku. Jsem Alexandr Bogudiek a mám alergii a na pokoutníka a na komára. Nemám rád mluvu přisprostlou, ale bohužel se zřejmě začíná objevovat i v mém slovníku. Pokud něco, tak jsem vcelku dobrý radiotelegrafista. Umím zpívat ( .../---/.../ .---/.../--/./...-/.-/-.-/-.-./.. ) co se týče jídla, vybíravý nejsem a taky rád čtu. No, to bude všechno... Rose se převlekla a mě spadla čelist. Fíha... nadzvedl jsm obočí a hvízdl jsem. Kdybych tohle věděl, šel bych raději do kláštera. Až příliš rozptylující, ale moc hezké... To mi asi nepřísluší, hodnotit vzhled dam. Bojoval jsem sám se sebou. Rose je kočka. Usmyslel jsem si, že nelépe udělám, když na ni nebudu moc koukat. My budeme spát v lese? Nic moc. Naposledy jsem spal v lese když mi bylo devět...Dobrou noc. Pak jsem se uvelebil do trávy a zavřel jsem oči. Už jsem se zmínil, že když spím, tak mne neprobudí ani dělová koule? A právě to se mi vymstilo. V klidu jsem už dřímal a najednou se cosi ozvalo. Ale což, Mezenský zřejmě zařezává. Pak jsem otevřel oči a viděl jsem něco hnusného přímo nad sebou. Ahoj, no ty máš, ale kukadla, chceš se vsadit? Vsadíme se, že já ti uteču, ano? Ale nejdřív se koukni za sebe. Víš co tam je? Kámoš a chce mne zřejmě taky sežrat, ale já bych byl mnohem raději sežrán od tebe... To cosi otočilo hlavu a mezitím jsem stačil vylézt na strom. Bohužel jsem musel dole nechat boty. V případě nouze i bolest kolena musí jít stranou. Vzal jsem si na strom radiostanici a bouchačku. Radiostanice je sice stará, ale osvědčená metoda. Nepřítel s tím většinou nepočítá. Nepřítel hledá vlny supermoderních přístrojů, ale ne něčeho tak starého. Nasadil jsem si sluchátka a začal jsem volat jiné skupiny, které by zdemohly být. Naladil jsem anglické rádio. Povzbuzující, ale mě to nepomůže. Pak jsem se podíval na své ponožky. Ále kuš. ta zvířata mi povolila drátek (mám ponožky, které nemají gumu, ale upevňují se takovou kovovou konstrukcí) Pak jsem vzal do ruky zbraň a začal jsem pálit po těch obludách. Já jsem věděl proč tu nechci spát. Pak jsem věnoval další dávku další obludce a pak už jsem vlastně nehleděl na to, kolik jich je. Začalo se rozednívat a já jsem začal myslet na to, jestli to nebude vypadat podezřele tady a taky na to, jestli to ti lidi věděli, nebo o tom nemají ani zdání. Když se rozednělo, tak už jsem byl tak zmožený, že jsem na té větvi usnul. |
| |
| Opravdu zvláštní budíček Podrývat morálku? Jistě, že ne. Nasadím nevinný kukuč a pak se zasměju. Dopnu zip a otočím se po hvízdnutí. Vážně to byl náš farář? V duchu se musím smát. Nemám, odpovím zamyšleně a pak zalovím v batohu, vytáhnu malý černý uzlík a hodím ho Mezenskému. To vám bude muset prozatím stačit. Aspoň na ten krk. Promnu si trapézák, a přemýšlím, kde jsem si ho namohla. Mně to takhle docela vyhovuje. Oplatím veliteli úsměv a vybalím tenký balíček látky, který klepnutím rozložím do spacáku. K hlavě položím bágl a pod něj jednu D48, tuhle mršku jsem si vážně oblíbila. Ještě než usnu, sním dvě energetické tyčinky, které nejen že zaženou hlad, ale pořádně člověka zasytí. Potom se přetočím na bok, zavřu oči a usnu. Ze snu mě probudí zvuk, který neumím zařadit, doprovázený zvoláním velitele. Rychle se posadím a ještě rychlejším pohybem stisknu v dlani svoji zbraň. Vůbec se mi to nelíbilo, snažila jsem se prohlídnout tu tmu kolem, ale byla jsem schopná zaregistrovat jen rychlé pohyby jakéhosi stínu. Pohyboval se v kruzích kolem nás. Něco nás loví… ?!, zašeptala jsem a přitom zalícila, stále jsem sledovala okolí, ukazováček na spoušti. Periferním viděním spatřím pohyb, otočím se, a když na mě ze tmy cosi vyskočí, jemná spoušť zareaguje na cuknutí svalů. Fuj, jen veverka … sklopím zbraň a ještě vidím rezatý ocásek mizící kousek ode mě v houští. Pardon, řeknu omluvně s pokrčenými rameny a rozhlédnu se po ostatních. Kde je Alex? Sakra … Zdá se, že můj výstřel byl impulzem i pro tu druhou stranu, protože další co spatřím, je „drobek“, který se zjeví před doktorem a další nořící se ze tmy přede mnou a seržantem. Tak tomu říkám veverky na steroidech. Záda krytá velitelem - zamířím. Dem si hrát. Zopakuju větu, ale bez otazníku a s rozhodným kývnutím. Poté vystřelím na chlapa, který vypadá, že už to má hodně dlouho za sebou, jedna rána mezi oči, další dvě přímo na srdce. Kousky bílého tlejícího masa začnou padat k zemi. O toho psa se nestarám, jeho výcvik si vzal na starost serža. Čekám, jestli bude moje střelba účinná připravená místo jedné rány mezi oči vypálit další dvě přímo do bílého bělma. Zarazím se, když spatřím malou holčičku s nevinným úsměvem. Hledím na ni neschopná vystřelit, co tady sakra dělá ?! Mám silné nutkání vrhnout se pro ni, ale pak si všimnu jejích očí, které se po několika krocích té malé ukryjí ve stínu. Zdálo se mi to, nebo ne? Znejistím. Malá holka na deseti hodinách. Nakonec zatnu zuby a přestanu váhat. Co by tady dělala malá holka kruci. I když se mi to příčí, střelit do malého dítěte, zásobník dvakrát cvakne a já se jen modlím, abych se nepletla. |
| |
| Anglie: Celý výsadek šel hladce a vše bylo v pořádku. Tedy dokud se pozornost nezačala týkat zase Alexe. Seržant poslal Alexe, aby zkontroloval jednu farmu, ale ten to udělal trochu jinak a hned byl problém. A když seržant do Alexe zabodl nůž a řekl, že to udělal, aby si zapamatoval, že je voják, tak mě přepadla myšlenka: Když mu budete ubližovat, tak z něho vyroste jen posera.. Tuto myšlenku jsem si ale raději nechal v hlavě. Začnu se převlékat do civilního oděvu, jako ostatní. Podívám se po ostatních,ale zrovna v tu nesprávnou chvíli. Protože si Hallová zrovna odkrývala své tetování.Ta Hallová nemá zrovna špatnou postavu. Otočím se zpátky ke svému batohu s civilním oblečením, a začnu si vytahovat oděv. Obléknu si červený svetr, černé kalhoty s páskem, černou vestu, kterou si obléknu na tu košili a celé to zakryji velkým pláštěm, který je z vnitřní strany červený(oblek). A nakonec taky černé brýle.A svoji mačetu si schovám na záda pod kabát, aby nešla vidět, ale šla lehce vyndat. Pak řeknu: „Doufám, že vypadám aspoň trochu civilně. Nevím jaká je teď moda, protože jsem několik let zaspal.“ Jelikož už by večer, tak seržant rozhodl, že budeme spát venku. Mi spát pod širým nebem nevadí, ale spíš mám obavy o Alexe. Roztáhnu si spacák, abych nespal na trávě a hlíně a lehnul jsem. Mačetu jsem si dal blízko ruky, kdy by se něco přihodilo. Ze spánku mě vyruší nějaký odporný řev. Okamžitě jsem vytáhl mačetu, vstal a rozhlížel se co to bylo. Nic jsem neviděl, ale rychle jsem schoval mačetu do pochvy a vytáhl si sig520. Ve které mám náboje -IM46-. Rozhlížím se kolem, ale jediné co postřehnu je stín a veverka, která vyskočila na Hallovou. Ta veverka musí mít dobré hlasivky. řeknu si v hlavě. Pak ale něco vyskočí před doktora a pak se objeví i další hnusné potvory a ještě se vytratil Alex. Podívám se zpět na ty potvory a řeknu: „ Jestli tohle vytvořili v tom Japonsku, tak se ani nedivím, že po nich nezůstaly ani těla.“ Namířím sig520-ku na hlavu toho monstra, které je před doktorem a řeknu: „ Tak takovou rozcvičku jsem nečekal. “ Po rozkazu Mezenského jsem do té obludy s dlouhým jazykem začal střílet. |
| |
| Noční můra: Když se před Hallovou objevil ten pan Tau už v dosti rozleželém stavu. Nečekala a začala do něj solit co to dalo. Ten bez potíži padl jako pod´tatý strom. Avšak Hallova se ocitla ještě v horší situaci, že ji napadla ta malá roztomilá holičička. Dvě salvy z pistole Rose sice zasáhly děvčátko, ale téměř ji nic neudělali. Ona roztomilá zrůdička se vrhla přímo na Hallovou, přesněji po jejim krku. To Rose převážilo a spadla přímo na záda. Na hrudi zápolila o přežití s příšerkou ve formě malého děvčátka, která si zřejmě chtěla pošmáknout na jejím krčku. Bohužel pan Tau, který byl zdánlivě mrtev se začal sápat po noze Hallové. Takže Rose má co dělat, aby ji ti dva neudělali něco nepěkného. Ten velký obluďák s jazykem až na vestu, po němž začal pálit štístko. Ten se zdekoval anebo spíše si to zamiříl za Alexem. Začal šplhat po stromě, aby si dal sváču. Alex se obratně brání výstřeli, avšak obluda zdatně uhýbá. Mezenský mistrně sejme pekelného psa, takže zbývájí ti ostatní. Doktor v hrůzném rozpoložení zírá pořád na to přerostlé zmutované "prase", co se před ním vyrojilo. To však nečeká na odvezvu a odhodí doktora stranou. A už se chystá k dalšímu útoku. |
| |
| Cvičení... Nasrat na zjev Hallová, kde by se tu tak asi vzala a kdyby jo, myslíte že by už nebyla na kusy kdyby ty zrudy třeba neuměl ovládat, všechno zabít! zavelím a pes průraznou prostě nerozdejchá.... Když střílím dál najednou cítím jak Rose někdo srazí zpod mých zad, přepnu na dávku a vyčistím si prostor kolem sebe, ihned se otočím, mrtváka na zemi sundám dávkou za krk, pěkně podél páteře dolů, a tu malou roztomilost z Hallové zkopnu smrtícím kopem, rychle ji zvednu na nohy a zase se k ní přimknu zády.... Hmm dětičky chtěj kousat... v mžiku si vybírám další cíle, a tím je ta velká stvůra připomínající přerostlé prase, ve mžiku se zaklapne můj granátomet a ihned mu do těla pošlu jeden z granátů.... Držte se u sebe kurva, co sem řekl! kříknu na ostatní a pak už jen vyměňuju zásobník.... Berte je kyselinou! poradím ostatním a vydechnu.... Mám u tebe večeři holka je ti to jasné? šťouchnu do Hallové a kopnu psa který doběhl až sem, abych mu vzápětí střelil kulku za krk... |
| |
| Les po rozhodnutí nocovat v lese, se jdu převlíknout. Zbroj nahradí zelený tryko vyrobený ze 100% přírodní bavlny a černý kalhoty. Vezmu si černou mikinu a na krk dám palestinu a vezmu si čerlnej dlouhej plášť a doplnim to kloboukem. Na noc se zachumlám, ale jsme vyrušeni. Jako ostatní si stoupnu zády akdyž je předemnou ta potvora ztuhnu, než se rozhejbu odstrčí mě strasnou a já se převrátim. Z polohy ležmo se otočim a zamířim potvoře přímo na hlavu a vypustim přímou dávku na hlavu potvory. Povedlo se mi ztratit z dohleu flanďáka, ale to teď pustim z hlavy. Moje oko zachytí snímek potvory co stála předemnou a snažim se ho porovnat se záznama co mám. Celou dobu pálim po tej potvoře. |
| |
| Pan Tau a jeho přátelé Chytnu se nabízené dlaně, pružným a rychlým pohybem se vytáhnu nahoru a okamžitě si sáhnu na krk. Úlevně vydechnu, když nezjistím žádné škrábance. Díky. Teď už rozhodně nemám pochybnosti o tom, že by se nám sem připletlo nějaké nevinné dítě. Spíš mi to připomíná scénu ze starého hororového filmu. Až na to že papundeklové kulisy nahradil les a kaskadéry v kostýmech zase ... Co to je zatraceně? Bezevšeho, když nebudu muset vařit, usměju se na velitele. V získaném mezičase vyměním náboje za ty s kyselinou a zorientuji se, kde jsou další cíle. Pan Tau, zdá se dočaroval a ta malá se začíná vracet z roští, kam ji kopnutím poslal velitel. Tři pěkně mířené rány skrz čelo a síla střely znovu mrští tělíčkem do křoví. Otočím se a nebýt té potvory s mozkem navrch hlavy, asi bych si Alexe v koruně stromu nevšimla. Sedí na větvi, ale i když má dobrý výhled na dění pod sebou, tu horu svalů, která za ním šplhá ne a ne sestřelit. Sakra, reflexy maj fakt rychlý. Bleskne mi hlavou, ale to už střílím na pomoc Alexovi, dvě kulky s kyselinkou, každá do jedné hemisféry. |
| |
| Panoptikum příšer a kněz na stromě Usměju se na ni a mrknu... Bodejď bys nadávala děvčico... s obratností sobě vlastní vyměním zásobník a opět nabiji jeden granát který pošlu mezi skupinku mrch, pak opět pálím sem a tam, kde je to možné.... Právě že budeš holka! s klidem odvětím ve chvíli kdy jedné té roztomiloučké holčičce střelou oddělím hlavu od krku, je to oser, ale je to moje práce, navíc, jak sem viděl, zas tak miloučká není.... Palte na krk a hlavu, prostě na jistotu! Pomalu se začnu dívat kolem sebe a zjistím že kněžskej je na stromě.... Alexi, že tys četl hobita... zavolám směrem k němu a ty obratné přerostlé mouchy kolem začnu zasypávat dalšími střelami... Mno, na té farmě už asi poklidné turisty neukecáme co? zavolám na ostatní a vyhledávám další cíl.......... |
| |
| Značné vyčištění teritoria: Když jste sejmuli tři z pěti. Tak dva ještě na vás zbyli. Přerostlé prasátko a skokan s velkým jazykem, který si to šine za Alexandrem. Ostatní jsou vyřízení. Hallová ze všech sil se snaží zasáhnout vyčnívající mozek toho mutanta, bohužel zrůdička dosti obratně uhýbá, takže si to odnesla jen s poraněním do ramene, pokud to co má se dá říkat tomu rameno. Alexandr je čím dál víc v ne bezpečí, nebot pomalu ale jistě se jeho záhuba blíží. Doktor řeší problémy s oním druhým stvořením. Načež Hallová a Mezenský se snaží ochránit Alexandra. V té bojové vřavě, lze ješte zaslechnou dívčí sténání. Zjevně je to hlas te hlavy, kterou ustřelil Mezenský děvčátku. Jak to někdy tak bývá, nervi ještě pracujou. |
| |
| Moucha a prase... štístko, naporcuj to prase s doktorem, ale rychle, už mám hlad... zavolám na štístka a pak vydechnu, zadívám se na Hallovou a usměju..... Netrefte mě kurva.... samopal chytím do jedné ruky, do druhé si vezmu útočnou dýku s 30cm dlouhou čepelí, shodím ze sebe ten plášť soustředím se..... Tak jo, moucho, čast dolétat..... rozběhnu se přímo pod strom, kde vyskokem a zabodnutím nože se uchytím kousek pod tou zrůdou a dřív než na zareáguje, začnu jí telekynezí držet na místě, při čemž do ni začnu sypat dávku ze samopalu..... Bogudiek,Hallová, soustředěná palba..... ječím zavěšený na jedno ruce, soustředíc se abych tu stvůru alespoň myslí zpomalil.... Nemám hmyz rád..... |
| |
| prase když to prase pořád zdrhá, tak se nštvu, zbraň se schová a vyjede mi z dlaně dvojšipka s neuronovejme inhibitorama. pečlově zamířim před to prase a vystřelim rychlou dávku. Pokoud ho trefim (kamkoliv, od toho místa směrem k zádi nervovej soustavy bude nepohyblivý) dělej, nemám na to celej den. říkám si pro sebe při míření. |
| |
| Tři dole, dva zbývají Když chcete podstoupit to riziko. Usměju se, pohodím rameny a dál pokračuji ve střelbě. Málo kdy minu, proto jsem lehce vytočená, když mi ta zmutovaná veverka stále uhýbá. Zasáhnu sice rameno, ale to mi na náladě rozhodně nepřidá. Mezenský se rozhodne pro sólovou akci. Dobře je čas to skončit. Trochu víc důvěry… prohodím, když velitelel schazuje plášť. Než doběhne pod strom, dostanu se do lepšího úhlu a svoji palbu soustředím na toho mutanta. Teď když se nemůže hýbat, je to o dost snadnější. Znovu zamířím a vystřelím na vyhřezlý mozek, teď už s jistotou, že neminu. Poklidné turisty už tedy rozhodně neukecáme, bleskne mi hlavou. Soustředím se na toho, který jde po Alexovi, dokud nemám jistotu, že je po něm, ale přeci jen tři na jednoho je už solidní přesila. |
| |
| Slanina: Střílím do té potvory s dlouhým jazykem a podaří se mi ji zahnat nebo spíš si vybrala lehčí cíl, protože začala utíkat. rychle se rozhlídnu kolem a uvidím, jak Mezenský odkopl tu zmutovanou holčičku z Hallové. Podívám se zpět na tu potvoru s dlouhým jazykem,abych věděl kam běží a všimnu si, že leze za naším ztraceným Alexem. Hallová do něj střílí,ale nějak se jí nedaří strefit. To jsou, ale obratné bestie. pomyslím si. Jelikož seržant a Rose i s Alexem jdou po tom s dlouhým jazykem, tak na mě a doktora zbylo prase. Vyměním zásobník za celý, který má opět náboje s kyselinou. Začnu mířit tomu praseti na "hubu" a přitom řeknu: „ Doufám, že máte rádi slaninu, protože nic víc z toho prasete nezbude.“ Poté začnu do toho vepříka střílet. |
| |
| Prase z kola ven: Štístko sundal prase. Jeho slabina tkvěla v jeho horní čelisti, kde měl uložené srdce. Po zabití se mu ona bestie sesunula přímo k nohám. Poslední besti, který byla dávkovaná salvou střel, ta se držela, jako by ji to nic nedělalo. Chtěla uprchnout ale Mezenský ji však svou duševní silou držel zkrátka. Lítali z ní cáry masa a krve. Mezenskému přímo do obličeje. Cely zaneřáděný ale přesto ta mrcha drží. To Mezenského vyvedlo z míry a soustředění, ono zaneřádění jeho samého, načež besti využila situace a mohutným skokem se dostala do koruny stromů, přímo k Alexandrovi. Tam Alexandr s bestii si zírají přímo očí do očí. |
| |
| Moucha nechce dolétat.... Kurva to je smrad.... projede mi hlavou když na mě začnou dopadat kusy toho tvora, to že ustál několik zásahů průrzanou a několik kyselinových střel mě znepokojí, ale asi se nedá nic dělat, halt je ta mrcha odolná, na štěstí pro mě mě ten smrad vyvede z míry tak že ji moje síla už neudrží, když vidím jak se dostane do koruny, jen se naštvaně kouknu nahoru a setřu si zbytek toho sajrajtu z obličeje.... Tak jo, biolit nezabírá, vemem si plácačku.... pronesu rychle a podívám se na Štístka s dokotorem.... Dobrá práce chlapy! během chvíle se mi v rukou objeví odstřelovačka, naláduji tam průraznou a jedovou patronu a usměju se.... Je čas udělat Sašovi pá pááá.... první rána jde na její zadek, je li to hmyz, může tam být mozek, druhá jde těsně pod hlavu, ta s jedem, pak chvíli čekám,ale zásobník s proraznýma si připravím do pušky..... Jestli ani tohle nezabere, rozstřílím tě na kusy ty mrcho..... |
| |
| Kluci se baví Zbýval už jen jeden, Štístko se postaral o vepříka, ta hora masa teď ležela nehnutě přímo před ním. Zbývalo na něj jen vítězně položit jednu nohu. Alexův mutant už dostal tolik zásahů a stále se hýbal, tomu opravdu říkám setrvačnost. Na co to jezdí? Duracellky? Sleduju, jak potvora skočí Alexandrovi málem do náruče, jen doufám, že bude duchapřítomný a nezačne ji mlátit tou radiostanicí. Vyměním zásobník, ale mám špatný úhel. Tiše zakleju a sklopím hlaveň. Co hraje pro nás, je naše přesila, když ne já, mohou teď vystřelit minimálně tři další zbraně. Se sklopenou zbraní čekám na vývin celé situace, a po očku sleduju okolí, doufám že tohle byla celá parta a žádný jejich kámoš se někde nezapomněl. Odfouknu ofinu z tváře a prokřupnu krk. Ach jo, co bych teď dala za vanu plnou horký vody. |
| |
| Moucha je pryč: Potom co začal Mezenský šít do tý bestie všechnu palebnou sílu, co měl po ruce. Se bestie nadmula a bouchla jak přesycenej balonek hélia. Všechen ten maras stříkl Alexovi do obličeje a zbytky dopadly dolů mezi vás. Největší dávku toho svinstva (krve a masa z bestie). Zchytala Rosová. Jakoby ji přebarvili barvou. Všichni jste si oddechly, potom co jste zničili tu poseldní mrchu. Bohužel vás to tak zmohlo, že už jste měli jen chut na kvalitní spánek. Alex jako první zabral na stromě a vás ostatní takový rozruch také dost vysílil. Ráno zjistíte, co se stalo. Dnes jste se už rozhodli jít do hajan. Ráno moudřejšího večera. |
| |
| Druhý den ráno: Následujícího rána jste se všichni probudili kolem 8 h. Všichni jste měli nezapomenutelně vryto onu událost ze včera. Alex spal na větvi, zdálo by se, že mu je tam pohodlně. Jakoby spal na stromech už od mala. Nyní jak jste již byli všichni na nohou, vás napadlo, že by byla nejpříhodnější doba prohlédnout okolí. Zjistit co bylo příčinou onoho podivného včerejšího setkání. Posléze by jste mohli pokračovat v cestě, směr Londýn. Štístko jako vždy posedával se svou mačetou a opět ji brousil. Ostatní si sbalili své sakypaky a rozhodli se příjít onomu podivnému na kloub. Když jste vylezli z lesa, pokud jste tak učinili, mohl si doktor všimnout jakéhosi stříbřitého předmětu. Byla to injekční stříkačka. Z povzdáli šlo vidět ono stavení se zvířaty. Ale cosi vám nehrálo do not. Ten dům byl podivně pochmurný a bez jakékoliv známky života. (statkáři stávaji brzo ráno, kvůli nakrmení zvířat a podojení atd.). Proto jste nejistí, jestli není v onom domě další nástraha. |
| |
| Anglie Nespal jsem, něják mi to nedovolila moje obava o naši bezpečnost, proto sem spíš bděl v polospánku a sem tam obhlídl okolí, naštěstí ostatní se vyspali a ráno jsme mohli vyrazit, zavolal sem Alexe, zbalil se, a v rámci možností se připravil na cestu... |Tak jo Londýn čeká, snad tam za chvili budeme... pronesl jsem k ostatním a zadíval se na statek před námi, něco jsme našli, stříkačku, nebo co, a statek jako by byl bez života,což je vyloučeno, zvířata, práce, to vše nečeká, ne na venkově, pomalu jsem začal mít tušení že tohle místo není zrovna normální.... Hallová, půjdeme prozkoumat ten statek, doktore, analyzujte to co bylo v té stříkačce, Alexi, navaž spojení a podej hlášení, Štístko, krej těm dvoum prdel kdyby se něco vrátill, ale vše provedete až támhle u toho stromo asi kilometr jihozápadně. rozchod! Odjistím si zbraň a vydám se ke statku, rychle si uvědomím že to místo je opravdu divné... Hallová, zkontrolujem to tady jestli je tu podzemí, když nebude, jdeme za ostatníma, a já to tady zametu godneskou, doufám že nejste proti.... |
| |
| Ráno na venkově Zapnula jsem poslední zip a hodila batoh na záda. Rozhlídla jsem se po tom místě, které se ukázalo pro kemping, jako docela nevhodné, ne-li životu nebezpečné a pak vyrazila spolu s ostatními ven z lesa. Těla těch potvor zůstaly pěkně ležet tam, kde jsme je nechali. Už mimo les jsme znovu spatřili stavení, které Alex označil, jako pohostinné. Teď se ovšem zdálo poněkud ... podezřelé. Seržant provedl dělbu práce a já se spolu s ním vydala na průzkum. V dlani opět sevřu Stříbrnou a pečlivě prohlížím celé stavení, především okna a sebemenší pohyb za nimi. Prozatím nic nepatřičného, ale po včerejšku už opravdu nevím, co mám čekat. V další vteřině trochu nakrčím obočí. Viděl jste snad, jak to zametlo s tím přístavem. Jestli nic nezjistíme, nevidím důvod, proč tu dělat měsíční krajinu... Podzemí? Nemyslím si, ale jistota je jistota. Jsme už jen několik metrů od stavení. Kolik říkal Alex, že tu bylo lidí? Devět? Malé děti, zřejmě jejich prarodiče a novorozeně? Myšlenky se mi zastaví u té "roztomilé" holčičky, která se na nás včera přišla podívat. Stejně ... HALÓ, JE TU NĚKDO? Zavolám a přitom těkám očima po statku, zbraň připravenou, stojím vedle seržanta a kryju pravou stranu, kdyby náhodou něco ... |
| |
| Dokonalost sama Když se ozval hromový hlas Mezenského, myslel jsem, že ohluchnu, ale mé obavy se zdály jsko liché, protože dřív, než ohluchnu bych musel přežít ten hrozný pád ze stromu, který způsobil poněkud razantnější budíček. Naražená zadnice, ztráta orientace a přesto: Žiji! Rychle jsem se zvedl a po způsobu vítězů jsem roztáhl ruce nad hlavou. I když nechutně špinav... Trochu se mi zkřivila ústa. Rychle jsem se odplížil, protože opodál, jako v každém lese, tekl potůček. Vyndal jsem si z batohu náhradní svetr a kalhoty. Ty bývalé byly do lesa poněkud neúčelné, ty nynější byly z lehkého šusťáku, který jen se zašpinil, hned se dal hadříkem očistit. Svetr jsem zvolil poněkud méně křiklavý,hnědý. Taky jsem si dal jinou košili, takovou, která mne neprozrazovala- kostkovanou, střídmých barev. Zbytek jsem si zabalil do pytle a dal jsem to do batohu. Vrátil jsem se ke své radistanici a ke zbytku své skupiny. Docela mne zajímalo, so je v tom čemsi neurčitém, co doktor má za úkol zkoumat. Jen abych ho nenaštval, ještě by mne mohl... zakašlal jsem. Sedl jsem si na místo, které nebylo dotčené tím vším hnusem, nebo něčím nasáklé a vybalil jsem modernější verzi radiostanice. Bylo to skoro tak velké jako vysílačka a k mému neštěstí se nepoužívala morseovka ani šifrovací kódy Enigmy- mám tu knihu a zbožňuju ji, protože je tam spousta kódů, ale umím asi jenom dva... Tak jo, do práce. Vzal jsem mikrofon a začal jsem mluvit. Zde skupina Anglie, anglie, volám Panzerfaust, Panzerfaust. Skupina Anglie prozkoumala stavení, v noci nás napadlo hejno rozzuřených netvorů, kteří museli být zmutovaní. Krom hromady příšer hlášen nález injekční stříkačky, jejíž obsah bude zachvíli prozkoumán. Skupina bez ztrát. Končím. Ani se neráčí odpovědět, jenom záznamník, to je typický... Položil jsem mikrofon a přisedl jsem si blíž k doktorovi. Nějaké výsledky? Naklonil jsem hlavu nastranu, aby bylo vidět, že se o to zajímám. Možná jsem moh být doktor. Kááášlu na to... |
| |
| Průzkum: Mezitím než jste přistoupili k domu. Jste mohli zhlednout onu domáci zvěř, která mečela a bečela do rytmu vaších kroků. Rosová, která se snažila obhlídnout situaci zpoza okýnka. Nezpozoroval nice zvláštního. Proto se Mezenský rozhodl nastoupit dovnitř. Kdyže vyrazil ony dveře. Mohl vidět onu spoušt. Byly to učiněné jatka. Na zemi se válely kusy těl, at už lidské kusy anebo kusy mutantů, které jste měli tu čest potkat v lese. Ze druhého patra se ozýval jen děsivé bušení, jako by někdo zabíjel hřebíky. Ona krvavá lázen se rozprostíla po celem domě. Podle zápachu šlo poznat, že se zde rozkládají již od včera. Prstíčky, nožičky malého dítěte se váleli daleko od sebe. Hlava starce oddělená od těla, ležela v rohu místnosti. Pokavad dokotor udělal rozbor cizorodé látky v oné injekční nádobce. Mohl zjistit, že se jedná o utajovaný a několik let zakázaný retro mutagenní virus HN4. I méně zdatnému v rozumu, by došlo, že měl co hrát roli tenhle virus v onom domečku. Bušení z horního patra se zrychlovalo a většími údery stupnovalo. Mezenský zaražen tím, co vidí, byl vytrhnout Rosovou. |
| |
| Dům hrůzy.... Vykopnout dveře nebyl takový problém jak jsem si myslel, protože se do nich asi už něco dobívalo, a měl jsem pravdu, co sem viděl v domě který popisoval Saša ráno vůbec nebylo idilické venkovské sídlo, naopak, bylo to jako v nějáké tajné laborce kde se to vše zvrhlo... Stačí ti to jako důvod udělat tady měsíční krajinu Rose? řeknu po chvíli zaražení když se Rose objeví za mnou a pomalu zasunu do granátometu jeden granát.... Tak jo holka, sylšíš to taky, takže jdem u sebe, krejem si záda, nabíj si průrazné do samopalu, já si do ručnic dám černé a do sapíku taky průrazky, tohle možná bude další kolo jen pro nás dva, a poučení je, holčičku střelit mezi obratle.... podívám se jí do očí a pousměju se..... A nesnaž se mi umřít, to by ses z toho vaření dostala dost rychle.... Genesis, proveďte přesun, opakuji, přesun dle rozkazu.... zahlásím pro ostatní do vysílačky a pak si prokřupu krk... A to sem tu chtěl dohodnout vanu sakra.... Vezmu Rose za rameno a pohybem ruky ji naznačím aby šla za mě.... Nejdřív nahoru, a opatrně, pokud tu ještě někdo žije, tak bude žít dál pokud není pozdě, když ne, podminujem to tu a tiše mizíme, pak vyzkouším tu jejich novou bazuku....nebo raději Godnesku, je ti to jasné? |
| |
| Stavení Nejdřív jen rychlý pohled přes seržantovo rameno, pak jsem se protáhla za jeho zády a stoupla si vedle něj. Díky tomu krvavému zátiší přede mnou mi ztuhly všechny svaly ve tváři. Zatraceně, mělo nás to napadnout, ... Zatnu čelist a klouby, na ruce zaťaté v pěst, zbělají. A my si tam klidně táboříme ... nabiju průrazné do háje! Procedím skrz zuby. Podívám se na seržanta, který se lehce usměje. Uvnitř mě to ale začíná vřít. Tohle ne, ... právě kvůli tomu tady. Kam jsi dala hlavu Rose?! Tohle se nemuselo stát, kdybys trochu myslela. Ještě jednou se rozhlédnu po místnosti, malá bílá ručička v kaluži krve ... Zhluboka se nadechnu a na chvíli zavřu oči, abych se zklidnila. Tohle si někdo šeredně odskáče. Do háje ... Krátce opřu svůj pohled na seržanta a kývnu na souhlas. Zatímco Martin hlásí poslední rozkazy zbytku skupiny, založím samopal, ukazovák připravený na spoušti. Ty rány ... Rozhodně udělám krok vpřed, ale serža mě stáhne zpátky. Nevěřícně se na něj otočím, ale poslechnu a pustím ho před sebe. Pokud tu ještě někdo žije?! Kam jsi dal oči? TO, co je nahoře, čeká už jen jedno. Řeknu tiše a výmluvně pokývám samopalem. Tak jdem. Znovu se zaposlouchám do těch zvuků z patra. Našlapuju tiše za seržantem a odpočítám schod za schodem, jak poslední zrnka písku v přesýpacích hodinách, naštvaná sama na sebe, že mě večer nenapadlo, prolízt okolí a zkontrolovat to tu. |
| |
| Nečekáné poznání: Vaše kroky se blíží k oněm zvukům. Rány jsou to prudké a střídavě silné. Mezenskému vytříbené smysly dávají znát, odkud vychází daný zvuk. V horním patře, vedle schodiště, jsou dvěře, zřejmě nějaká spíž. Berete to pomalu, Mezenský davá Rosové znamení, at ho kryje. Kdyby náhodou něco vyskočilo, co není zrovna štěně anebo kotě. Jednou rukou Mezenský drží rukojeť zbraně a druhou se chápe pomalu po klice, která má tvar koule. Otáčí jí do strany. V tom na něj padne cosi šedivého. Má to nohy a ruce. Je to ta stařena, která seděla na zápraží s tím staříkem. Rosová ji pomáhá vstat. V jejich očích jde vidět děs a šílenost. Je bez sebe. Její oči hbitě skačou jako kaučukové kuličky. Drmolí cosi nesrozumitelného. " On přišel, on přišel, on přišel, jak byl předpovězeno, on přišel, on přišel, dábel s tváři anděla, on přišel, on přišel." Oba vidíte, že je v šoku. Není zrovna při smyslech. A zrovna moudré by nebylo ji snášet dolů, kde jsou ty jatka. Nevíte co by udělala, kdyby její zrak viděl tu spoušť. Mezenský dá vědět Alexandrovi, aspon poprvé se ta jeho psychologie bude k něčemu hodit pomyslí si seržant. Mezitím výjdete ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Se stařenou je Alexandr a snaží se z ní vypáčit informace. Seržant je z toho tak vynervovaný, že si zapálí cigaretu a nabídne Rosové. Je jen na ní, jestli ji příjme anebo ne. |
| |
| Všechno to tu spálit.... Vteřina než otevřu ty dveře jsou nekonečně dlouhé, když zámek cvakne, prst na spoušti obejme kohoutek a čeká na to až ho zmáčkne, ale místo mrchy na mě vypadne očividně mimo stará ženská..... No jasně, dáběl s andělskou tváří, a já sem Antikrist! pronesu když nechám Rose aby se jí ujala a jdu dolů pozavírat dveře a uklidit to co by neměla ta ženská vidět, pak přivolám Sašu i dokrora, vlastně celý tým přivolám na dvůr.... Okamžitě na dvůr, máme tady ženu v silném šoku, bude třeba doktor a psycholog, a také někdo kdo to tu se mnou podminuje, končím... když domluvím do vysílačky a začnou se trousit, sednu si znechuceně na zem a vytáhnu krabičku.... Hnusy jako když se Talibové sjeli a pak řídili ve vesnicích, ach jo, copak tohle nikdy neskončí, lidi jsou pořád větší blázni, když dokáží vyvinout takové tvory jen aby mohli líp zabíje.... nadhozem umístím cigaretu zlatým filtrem do pusy a podívám se na Rose..... Chceš taky, někdy je to fakt dobrý k vydejchání.... usměju se lehce a čekám na vyjádření doktora a Saši.... Tak jo lidičky, pohněte si, za hodinu tady bude jen kráter, tak rychle, máme svý práce dost.... |
| |
| Dům a babička v něm Pomůžu oné stařence dolů. Jak se dokázala sama vyškrábat po těch schodech, když teď sotva chodí? A navíc, .... jediný přeživší vetchá stařenka, ... no přestala jsem to po chvilce řešit. Čerstvý ranní vzduch naplnil moje plíce a já se zase mohla zhluboka nadechnout. Když onu babičku posadím na starou lavici před domem, velitel zrovna svolává skupinu a já se snažím tu chuděru aspoň trochu uklidnit. No trochu se to vymklo, zdá se ... Prohodím ironicky a když dojde zbytek skupiny, nechám stařenku na starost Alexovi s doktorem, sama se posadím vedle velitele. Nechci ti brát iluze, ale neskončí... promnu si krk a mlčky se natáhnu pro cigaretu. Tohle svinstvo tu bude pořád, a je jedno, jestli v podobě malý holky, hordy Talibánců, nebo granátu, který ... nedořeknu a jen zhluboka natáhnu kouř. Až doktor vezme vzorky, tak to tu vyčistíme... Stoupnu si a dojdu k Alexandrovi, stranou od stařenky se rozhovořím. Alexi, mohl bys, než to tu vyletí do povětří, ... něco na způsob pohřbu, říkal jsi přece, že to byli věřící. Zahodím nedopalek cigarety, připravaná pokračovat. Jen čekám, jak se vyjádří Felix s Alexem a konec konců, co s onou stařenkou bude dál. |
| |
| Vysílačka: Potom co jset objevili stařenu, začalo chrastit veliteli ve vysílačce. Monzumovej deštík se hlásil. " Halo halooo, Mezenskej halo, tady liščí doupě, jak to vypadá, pošták nám donesl dopis o nenavštívení souseda. Vysvětlete proč ještě nejste na místě.. přepínám." Zaprská ještě prá slov a potom čeká na Mezenského odpověd. Zřejmě už jsou nervozní, jelikož touhle dobou jste měli být už na územi Londýna. |
| |
| ještě něco mě chce nasrat? Sedím si na mlýnském kameni uprostřed dvora, kolem mě už pár nedopalků a čekám co bude, až se splní mé rozkazy aby jsme to tady mohli vyřešit..... Pak zapraská vysílačka a ozve se Monzum, vydechnu a zvednu vysílačku k puse.... Balíček dorazil, balíček dorzaiil, hned po doručení požár a la Frankenstein, opravy nutné, zdržení nezbytné, Dum spiro spero, nikdo neshořel.... sice nevím jastli mě pochopí ale to není má věc,já si svoje plním, a víc mě nazajímá..... Tak pohněte, nemáme na to celej den, než vypdnem musíme rozehnat zvěř, ale pár slepic a koně si vemem,bude se to hodit, stejně tak jako podívat se spíže nebo do sklepa, bude tu jídlo, doufejme....bábu necháme tady, vymažeme jí pamět a vysadíme u první chalupy co potkáme, je to vše jasné? zvednu se a opět si zapálím, tentokrát však doutník..... Tak Kurva jedu jedu, nejsme tady na dovolené! |
| |
| Pryč odtud Jdu dovnitř. Spíže ani sklep neminu. Neodpustila jsem si zasalutování. Usmála jsem se, a i když jsem už nečekala žádné překvapení, stejně jsem zkontrolovala zásobník. Baráček jsem prolezla odshora dolů. V druhém patře a podkroví byly zařízené ložnice, chodba plná starých fotografií, které se dneska už viděly málo... Další zastávka v přízemí byla kuchyně, vcelku slušně zařízená a navíc - lednice se spíží nezely prázdnotou. Usmála jsem se a kousla do jedné z čokoládových tyček, pomerančový džus, jogurty, ovčí sýr. To všechno jsem nechala být a nabrala jen trvanlivé věci - čerstvý chleba, kus špeku, několik kozerv, chvíli jsem váhala nad pytlíky rýže, ale nakonec je vzala taky, dokonce jsem našla i několik sáčků sušeného ovoce. Lepší, než nějaká sámoška. Poslední zastávkou byl sklep, který sloužil spíš jako takové malé skladiště techniky a všeho možného, hned u dveří byly dvě přepravky a v nich jabka, takže jsem k potravinovému sortimentu v báglu přidala další položku. Do Londýna to nebude tak daleko, že bychom měli trpět hladem, ale proč si nepřilepšit, když to jde. Z těch umělinových tyčinek se mi už zvedal žaludek. Než jsem zase vyšla na dvůr, ještě jsem se stavila v koupelně. Strčila ruce pod teplou vodu a pak si opláchla obličej. Když jsem se podívala do zrcadla, ta z druhé strany mi oplácela nic neříkajícím pohledem. Cákla jsem mokrýma rukama na zrcadlo a vyšla ven. Dům je čistej, ... podívala jsem se na seržanta, tedy obrazně řečeno, ty krvavý jatka jsou tam pořád. Batoh jsem položila na kus žuly, na které před chvílí seděl Mezenský. Chleba, špek, ... nějaké to ovoce. Ukázala jsem do batohu. Vevnitř je toho víc, snídaně by to byla slušná. Pak jsem se zadívala na ohradu s ovcemi, které zatím nikdo nepustil ven. Tak jo, ještě pustit zvířectvo a můžeš si začít hrát, ... snad ty ovce nebudou blbý a zdrhnou. Kolik je tam vůbec koní? Kývla jsem hlavou ke stáji, a pak vytáhla jedno jablko a zakousla se do něj. Druhé jsem hodila seržovi. Můj táta vždycky říkal, jedno jabko každý den a žádný doktor si na tebe nepřijde. Počkala jsem na Martinova slova a pak se vydala ze dvora ven, otevřít ty zatracený ohrady. |
| |
| Pasáček s kvéry Ano slušná snídaně by byla, ale raději bych byl kdyby nám ji dali majitelé samy,ale co už, kradenému proviantu na špek nehleď vstanu a dojdu k batohu pro jablko do kterého se s chutí zakousnu... U nás se to říkalo taky, ale to jablko muselo nejdřív projít destilační aparatůrou aby to mělo ten účinek.... zazubím se a pomalu se vydám ke stájím ..... Jsou dva přivedu je.... po chvíli vyvedu dva koně, oba mají na hlavě pytel s obrokem a na nich je už i můj bágl s věcma, tedy na jednom.... Počkej prtě sama je nevyženeš, ovce jdou za vůdcem.... zavolám za Rose s lehkým rýpnutím na její výšku a v poklusu ji doběhnu ve chvíli kdy otvírá ohradu, ovce se ale dají na úprk přes pláň k druhé straně jež je vidět na obzoru.... Pozor prosím... lehce ji odsunu z cesty kudy by mohli utíkat a pak sundám samopal, zasunu granát a vypálím jej několik metrů před prchající stádo do toho směru, okamžitě mění směr, a rychle opouštějí ohradu otevřenou cestou, některé i mohutným skokem a mizí někde v pláních.... Ještě zbytek a bude to hotový usměji se a dojídám své jablko.... |
| |
| Zelené údolí Poodejdu od ohrady a dám ruce v bok. Poslouchám učené rady odborníka. Sama je nevyženeš, ovce jdou za vůdcem.... No tak to ještě, že jdeš. Sleduju Martinovo počínání a taky stádo, mizící přesně tím směrem, který nechceme. Naštěstí jeden malý "granátek" to nedorozumnění srovná. Jen protočím oči vsloup, ohryzek hodím přes rameno a vydám se zpátky ke statku. Takže už jen nějaké ty slepice, stáje budou asi prázdné, když serža vyved jen dva koně... Dojdu k tomu bez báglu a zhoupnu se do sedla. Martin se samopalem je několik kroků za mnou a tak prohodím. Než to tady hoši dořeší s babčou. Zajedu se podívat na ten kopec, jestli nemáš nic proti, kývnu hlavou k zelenému návrší, na kterém je ještě vidět pár ovcí. Hned jsem zpátky a pak to tu můžem podminovat. Jestli se do toho Štístko nepustí dřív... Třmeny sedí, poplácám koně po krku, když čekám na odpověď, připravená pobídnout ho do cvalu a vyrazit. |
| |
| Zelení údolí... Když vypuštím a rozháním zbytek zvěře, je mi jasné že pokud se nedostanou k někomu do sousedství, stejně pomřou, ale mají alespoň šanci, vím jedno, tohle místo nezůstane na mapě, proč taky, o co se tu stalo by se zatím lid dovědět nemusel, vznikla by panika.... Jeď, taky se jedu projet ale až za chvíli Rose....můžeš se i zdržet.... usměji se na ni a pak ji jen sleduji jak cválá ke svému cíli, pomalu si zapálím další cigaretu a jen nervozně poklepávám nohou protože už to tady nechci raději ani vidět..... |
| |
| Zelené návrší: Když Rosová dojede na zelený vršek, aby se poohlédla po krajině, uvidí jak ovečky sebíhají dolů. V dálce se rýsuji jakási skaliska, dosti nezvyklé na rovinatou Anglii, a v dálce se tyčí větrné lopatky od mlýna. V dálce lze vidět malé chaloupky ale jen matně, neboť jsou vzdáleny opravdu dost daleko, odhadem tak 200 km. Jen otáčení lopatek vyluzuje zdání života v onom městečku. Zbytek krajiny je půkryt stromy, travnatými plochami a sem tam mýtinami. Také lze slyšet zurčení potůčku. Ptáčí zpěv ve spojením klokotání vody, dodává onomu horizontu na kouzlu. Rosová přímo vdechne tu omamnou vůni, aby si ji zapamatovala, jaké je být v nádherné panenské přírodě. Koutkem oka může sem tam Rosová zahlednout rozvaliny starých věžovitých budov. Z dob, kdy Anglie byla ještě na výsluní. Nyní se tu rozprostírá jen vegetace a zvěř. |
| |
| Londýn na vaší cestě je ještě dosti vzdálen. |
| |
| Zeleň přede mnou, zeleň za mnou Na kopci zastavím koníka a zadívám se v dál. Kdybych neviděla městečko, mlýn a staré rozvaliny, ... Země zaslíbená, řekla bych. Už mi tu chyběli jen bezstarostně hopkající králíci. Nadechla jsem se a seskočila z koně. Bylo tu krásně, ale to nebylo to, co mě zajímalo. Dívala jsem se po jakékoli známce něčeho nepřirozeného, nebo řekněme ex-přirozeného. Nic jsem nenašla. Na seskok jsme si opravdu nemohli vybrat lepší místo, krom toho stavení, které už stejně, jakoby neexistovalo, široko daleko jen příroda. Plus i mínus zároveň. Procházela jsem se po návrší a koník mě poslušně následoval. Alex včera říkal něco o staré škodovce, která by měla být na statku. Vzpomněla jsem si, převapená, že se o ní nikdo zatím nezmínil. Znovu jsem se zhoupla do sedla a rozhodla se vydat zpátky. Ještě jeden pohled na panorama se starými vežáky, které jakoby vrůstaly do okolí, maskované zelení. Pobídla jsem koně a pomalu klusala zpátky. |
| |
| Nápad Mezenského: Potom co se odehrála oná noc, Mezenský postává s koněm před domkem. Pokuřuje, Alexandr se stará o babču. Mezenského svrbí ruka, šmátrá po výbušninách, nejraději by tohle stavení srovnal se zemí, možná se stane. Babča je uklidnováná psychodylickymi řečmi kněze Alexandra. Rosová šla obhlídnou terén. Potom co se vrátí k Mezenskému v cvalu. Dívá se na něj s rozářenýma očima. Tamto panoráma ji na tolik pohladilo na duši, že doslova zapomněla na onu řežbu v domě. Seržant, jak vidno má plné sandály již tohohle místa, chtěl by se vydat dál. Rosin kůň jen pofrkává do ticha. o 1 hodinu později: Alexandr skončil s babčou. Dal ji nějaká sedativa od doktora a svou výmluvností ji uklidnil. Dal ji tolik sedativ, že byla tak malátna, že mohla sotva chodit. Vymazání paměti Alexandr nechává nakonec. Až budou na místě, kde ji vysadí. Vše co mělo být je hotovo. Ted již stačí vyrazit směr Londýn. |
| |
| Odjezd... Babka byla sklidněna, zásoby pobrány, zvířata odehnána dost daleko, sedím na mlýnském kameni a podívám se na Štístka, Alexe a doktora, ukážu jim na návrší v dáli kde je Hallová, je opravdu dost daleko pro můj účel.... Tak jo, dojděte za Hallovou, já začnu s čištěním, jasné? nebyla to otázka, spíše rozkaz, počkám až výjdou a pak skočím do sedla, objedu ještě statek a střelbou plaším ještě pár zbloudilých zvířat,když jsou ostatní pohromadě, což zjistím dalekohledem, podpálím stodolu a pak i dům, chvíli trvá než se to rozhoří, pak opět naskočím na koně a jedu tryskem pryč.... Odchod, zmizte z toho návrší, Hallová,směr Londýn..... zapasuju vysílačku kam patří a za jízdy odjistím Godnesku, dám ji na plnej výkon, a v okamžiku kdy dojedu na již prázdné návrší se zastavím,otočím v sedle jako by nic, a vyšlu střelu přímo na dům..... |
| |
| Směr Londýn Potom co odpálil seržant onen dům, tlaková vlna s vámi zacloumala. Ale díky dostatečné vzdálenosti, vám jen pocuchála krapánek víc vlasy. Jen Mezenský s vyholenou hlavou měl vystaráno. Pomalu jedete do Londýna na koních jak nějací kovbojové ze západu. Po několika úmorných a nudných dnech dojedete k polní cestě vysypanou štěrkem. Náhle se před vámi vynoří tucet chlápků s nožema a flintama. Zřejmě jak se zdá jsou to nějací zbojnící anebo pašeráci. Pět zbojníků míři na Mezenského hlavu a ostatní obšancovali vás ostatní. Náhle z jejich zástupu výjde nabouchanej týpek s 2 m 10 cm do výšky a svaly jako Schwana zamlada. "Hech, votovýhle lidi jsme už dlouhotánský nezvavadili. To si pošmáknem, vidte chlapy" ostatní se dali jen do smíchu. " Tak vokažte co máte za zbožíčko vu sebe." První ze zbojníku začne šmátrat Mezenskému po kapsách a vytáhne jeho cigára. Největší zbojník, jakožto náčelník, si drze před Mezenským zapálí. |
| |
| Mrtvolky Cesta ubýhala v poklidu, jak taky jinak, kraj se líně vlekl a ze hřbetu koně se svět zdál krásný,tedy do chvíle než nás obestoupila skupinka nějákých vagabundů..... Dej si bacha,urve ti to pajšl, tyhle cigára se už 65 let nevybábějí, to víš,moc silný, a moc drahý.... řeknu s klidem a hodnotím situaci.... Víte jaký trest je za napadení diplomatů cizího státu že panové? řeknu s klidem a v duchu už se připravuji na to že tentokrát budu bojovat beze zbraně... Nejlepší bude když složíte zbraně a nikomu z Vás se nic nestane, to Vám garantuji, v případě že tak neučiníte, ponesete následky svých činnů, a já neberu zajatce, nejlepší bude když si to rozdáme po staru, váš nejlepší proti mne, může si vzít dýku, já budu bojovat beze zbraně, když vyhraju, zmizíte, když prohraju, můžete nás obrat, ale ještě něco, možná by bylo fér kdybych bojoval jen jednou rukou,přeci jen, nepočítám s tím že někdo z vás by se mohl postavit elitnímu zabijákovi kterému je přes sto let.... mluvím s klidem, proč se také vzrušovat, s tím jak ovládám kung fu a kraw maga, by mi stačilo používat k útoku jen nohy a neměl by ani jeden z nich šanci.... |
| |
| Přijímám sázky pánové Koníci poklidně šlapali míli za mílí, a z tajné mise se pomalu začínal stávat poznávací zájezd. Uteklo pár stejných dní, ráno do sedla, několik zastávek, malý výlet do kraje, slepice na ohni, nebo v jílu. Už pomalu začínaly docházet. Pech. Po několika dnech nám konečně spestřila putování polní cesta, samozřejmě s malým překvapením. Jak jinak. Když Martina osloví jejich kápo. Jen zvednu jedno obočí, a pokývám si pro sebe hlavou. Tak co kluci, sázíme na to, jak dlouho anglický balík vydrží? Prohodím šeptem, usměju se a pobídnu koníka o něce vpřed. Pánové nepřidělávejte si problémy, které nezvládnete vyřešit. Opřu se dlaněmi o hrušku sedla. Tedy je fakt, že je můžeme vyřešit za vás, ale to se vám asi líbit nebude. Zastavím se pohledem na tom dlouhánovi a čekám. Snad budou pánové rozumní, rozsvítí se jim a uvědomí si, že nepotkali zas tak bezbranné pocestné. |
| |
| Frajer: " Hech, chlape bídná. My nejsme žádní samuraji. My ti na morálku a čestnej boj kašelm." Jen co řekne tuhle větu, mávne rukou aniž by jste stačili zareagovat a dostane Mezenský pažbou od jednoho z posluhovačů. Mezenský však statečně snese ránu, nebot taky ne při sílé vaších schopností. Pro Mezenského ona rána byla jako by ho pláclo malé batole. Přesto ostatní pořád na vás míří pistolemi. Pokyne rukou jednomu a ten vás začne odzbrojovat. " Hech, ty zkurvysyne, ty něco ale vydržíš. No, tak asi to nepůjde tak lehko," dopoví a vzápěti luskne prsty a všichni na vás se vyřítí jako splašené stádo. |
| |
| Mrtvolky II Tak jak jsem čekal, žádná čest, jen zmetci co jsou jak cikáni.... V okamžiku kdy dostanu ránu pažbou, rychlím pohybem přehodím toho blbce za mnou před sebe a jedním chvatem mu ještě než se jeho nohy znovu dotknou země zlomím vaz,ihned vezmu jeho zbraň a začnu všem těm zmetkům pálit do kolen..... Znehybnit, odzbrojit! dva chladné příkazy ještě před tím než se již beze zbraně vydám abych jim ukázal že ten kdo umí kung fu se ani pistole bát nemusí, protože vládne rychlostí a přesností..... |
| |
| Ani mrknutí oka: Banditi lítali vzduchem jak harový panáci. Jejich vůdce nestíhal ani se dívat. Potom co si to Mezenský vypořádal ve svém bojovém stylu, se všemi. Tak zůstal jen jeden, jejich vůdce. "Hech, chlape ty ale to umíš vzít za flígr. No co se dá dělat, asi jsem prohrál, jak vidím." Poví až s prapodivným klidem a chladně procedí mezi zuby s cigaretou v ústech. Když tu vytýhne dvě mačety, ostré jak břitva a skrz zuby započne opět žbleptat: " Ale co bych to byl za darebáka, kdybych ti to nějač nevytmavil vojáčku milej." Dokončí větu a spustí šílená řehot, že až tuhne krev v žilách. Postaví se do postoje, kdy čeká jen na výpad Mezenského. |
| |
| Jedeme dál... Bylo víc než příjemné si opět procvičit v bojí to co běžně cvičím jen na dřevěném panáku, alespoň jsem si protáhl svaly, ba co víc,docela mě bavilo ty parchanty mrzačit,většina z nich se už nepostaví, pár jich dostalo tolik ran do hlavy že už nebudou normální, jiní se už neproberou z bezvědomí..... Váááááá.... zkusím posměšmě zapištět na toho vola, pak zakroutím hlavou, a obě ruce vyletí dopředu,téměř souběžně se v nich objeví pistole a než ruce pořádně zastavím, pošlu mu do hrudi asi osum kulek.... Na blbosti fakt nemáme čas... otočím se na ostatní, pak vezmu jednu tu mačetu a vydechnu.... Je načase dát těmhle typům drsný vzkaz.... začnu ty chhlapy skládat vedle sebe podél cesty, kašlu na jejich sténání, a v ruce stále držím mačetu.... Pokračujte,to je rozkaz.... počkám chvíli než se ostatní vzdálí a pak jim všem useknuu ruku..... Je tu přeci středověk ne? pronesu si sám pro sebe, zahodím mačetu, vyskočím na koně a jedu dohnat ostatní... |
| |
| Utržený ze řetězu Někteří to pochopili dříve a jiní později. To, že byli ve špatný čas na špatném místě. Několik hlasitých křupnutí, kosti jako ze dřívek. Zamračila jsem se. Kůň pode mnou trochu zneklidněl a pohodil hlavou. Jen jsem přitáhla otěže. Teď už to nebyli tvrdí chlapi... Tedy ten dlouhán se furt nevzdával.... Jeho chyba. Když začne serža mávat s mačetou, nadechnu se k námitce, ale nakonec pobídnu koně v slabinách, rty vytvoří úzkou linku a já i ostatní se Martinovi ztratíme z očí. Sténání těch chlápků je až příliš reálné a hlasité na to, aby se dalo splést s ozvěnou. Jen střelím pohledem k oné stařence a ujistím se, že má Alexandr všechno pod kontrolou. Po chvíli se k nám znovu připojí Martin. Nevím, já nikdy neměla potřebu se v něčem takovém vyžívat... Myslím, že dostali za vyučenou až až. Syknu tiše, ale je mi jasné, že mě seržant slyší. Otočím hlavou a střelím po něm pohledem. |
| |
| Cesta Když je po všem a každý je bez ruky,a já se zase připojím ke skupině,jen tiše zírám před sebe, tedy do chvíle než se ozve Rose a probodne mne pohledem, popojedu vedle ní a zadívám se jí do očí.... Rose, já chápu že se ti to nelíbí, ale nenarazit na nás, ale ne statkáře, a jiné co se neumí bránit, tak věz že je zabijou, blbí na to byli dost,a věřím jedné věci, tahle zpráva se roznese po kraji, a alespoň pár blbců si to pak rozmyslí,protože tu bude obcházet ten přízrak pěti koní a tuctu ozbrojneců bez rukou, všichni budou vědět že pro ně už není bezpečno, proto sem jim ty ruce usekal, nejsem sadista ani magor, ale psychologická válka je také dost účiná, v Afgánistánu a Africe se v mé době osvědčovala pořád, lidé se nás báli, protože kdo s námi mluvil, vyřízli mu jazyk, kdo nám dal vodu, přišel o ruku....prostě, tohle je svinstvo, ale pro dobrou věc..... řeknu ji s klidem jak celou věc vidím já a pak se zadívám na ostaní.... Držte oči na stopkách, nechci se zase potýkat s takovýma jako byli tamti.... pak se podívám na Rose a tiše dodám.... Jednou to pochopíš.... |
| |
| Tak to asi sotva Můj názor na to, co si tam předved, se jen tak nezmění, ... bylo jich pět z toho dva mrtví, jeden zmrzačený a zbytek v bezvědomí, a kdo ví jestli by se z něho vůbec probrali. Tady nejsme v nějaké Africe. Sakra, ... Ti chlapi měli dost. Podruhý už nebudu stát tak stranou. Koukám se po okolí, měli by jsme se každou chvíli dostat k jedné z těch vesnic, co jsme viděli z návrší. Vysadíme babičku, odpočineme si a pocestujem dál. Příjde mi, jaky bychom se kolem Londýna točili v kruzích. Ale je mi jasné, že jedem tou nejkratší cestou. |
| |
| Cesta Když vidím a slyším jak je naštvaná, na chvíli se zamyslím, ale né na dlouho, přeci jen, já si myslím své, stejně tak jako Rose.... Víš Rose, bylo jich dvanáct, to zaprvé, za druhé, byli to vrahové, a za třetí.... Odmlčím se a zadívám před sebe,hlavou mi projede několik obrazů toho co jsem kdysi viděl ve válkách, v době kdy svět žil v relativním míru a v některých zemích to bylo úplně jinak..... Udělal sem to čemu věřím že je správné, a jestli mi za to chceš rozbít hubu, tak buď udělej anebo si nech ty tvé výlevy, já jsem prostě jiny,narodil jsem se vminulém století, vyrůstal v komunismu, pak rádoby demokracii,a byl ve válkách které měli za smysl jen to že bohatí chtěli být více bohatými....války bez důvodu, války které rozpoutali mocnosti pro to aby jiným vštěpili svůjj způsob uvažování, a neuvědomovali si že kuultura stará tisíc let se prostě bude tvrdě bránit... podívám se ji pevně do očí..... Až se uklidníš, nebo mi budeš chtít rozbít hubu, víš kde mě hledat s těmi slovy se rozjedu do čela naší skupiny, a se samopalem pod kabátem si dávám pozor na okolí.... |
| |
| Cesta do města Oni možná byli vrahové, ale ... Vydechnu, protože už mi pomalu docházejí síly na tuhle výměnu názorů. Martina nezměním, ale už aspoň budu vědět o něco víc, než před pár dny, co od něj čekat. Už by ses měl odpoutat od té své minulosti, já vím, že je to kus tebe, ale podívej se kolem. Svět se změnil. Zakroutím hlavou, ale už končím. Nemá cenu říkat něco dalšího. Jen ještě polohlasem dodám. Já jsem klidná, až se opravdu naštvu, tak to poznáš. Prohodím ještě a pak už si všímám cesty kolem. |
| |
| Cesta Vyslechl jsem si její odpovědi, as tím odjel do čela skupiny, ale je pravdou že některé její slova mi začinali vrtat hlavou a to dost nepříjemně... Sakra asi má pravdu.... s nechutí ale vlastně z vlastní vůle otočím koně a zastavím se, počkám až mě dojede a pobídnu koně, který pomalu začne kráčet vedle ní.... Víš Rose, já prostě nevím jak se teď chovat,citím se jako cizinec,jako na jiné planetě, nikdo mi neřekl jak to teď chodí,prostě rozmrazili válečníka a hodili ho do kolbyště, ale neřekli mu jak se změnil boj... sklopím smutně hlavu a pevněji sevřu otěže.... Byl bych rád kdyby jsi mi pomohla,a někdy mě prostě natvrdo když bude třeba usměrnila,vždyť tohle je tvá doba, ty jí znáš lépe, já znám tu svou.... |
| |
| Cesta Rozhlížím se po krajině, ale vlastně ji vnímám jen na půl. Přemýšlím nad těmi několika větami, a když se Martin vrátí, zaujatě se k němu otočím. No někdy si připadám taky jako na jiné planetě, ... nech to plavat. Jen nechci, aby naše jednotka působila jako banda řezníků, to je vše. Hm, usměrnila tě. Trochu se pousměju. To ty jsi tu velitel. Podívám se na něj už veselejšíma očima. Ale když budeš potřebovat jeden výchovný, můžeš se na mě spolehnout. Prohodila jsem sice nadneseně, ale myslela jsem to vážně. Jestli by se mělo něco podobného opakovat, nestála bych stranou. Tohle mi bylo proti srsti. Pomalu se blížilo poledne a krajina jen líně ubíhala. Zbytek skupinky byl stále podivně tichý, ani ona stařenka se neprojevovala. Byla jsem ráda, že je tu Martin a já mám s kým prohodit pár slov. Vzpomněla jsem si na večer u ohně a usmála se sama pro sebe. Musela jsem uznat, že mi tenhle chlapík sednul, i když měl své mouchy, ale když se to vezme kolem a kolem, kdo nemá ... Sehnula jsem se a z brašny u sedla vytáhla dalekohled. Zkontrolovala okolí a pak ho zase hodila zpátky. Nejdřív ten šílený piknik po přistání v lese, pak serža s godeskou v akci a nakonec těch několik nepoučitelných zbojníků. Čekala jsem co bude dál, ... Můj kůň teď šlapal poslušně, vedle Martinova a já tu a tam střelila pohledem k našemu veliteli. Jednou jsem se i nadechla k otázce, která mě z ničeho nic napadla, ale pak jsem to nechala být. Sáhla jsem pro láhev s vodou a s chutí se napila. Když jsem ji vracela do báglu sáhla jsem ještě pro jednu z čokoládových tyčinek. Pak se podívala na seržu a vytáhla i druhou. Chceš taky? Zamávala jsem mu s sladkostí v lesklém obalu před obličejem. Čokoláda je dobrá na nervy, víš. Zasmála jsem se a natáhla k němu ruku s tyčinkou. Pak jsem se otočila v sedle a zavolala na ostatní, že čokoládového proviantu mám ještě dost, a že kdo bude chtít má se hlásit. I když dezert se jí obvykle až po hlavním jídle... Pokrčila jsem rameny a roztrhla obal. |
| |
| Cesta Jo jasně, chápu, žádné vzkazy po staru... pokynu hlavou a lehce se usměji, asi tohle vážně není doba pro mne.... Víš já si prostě nezvyknu tak rychle, jasně umím se adaptovat, ale můj styl boje vychází ze starých časů, právě proto mě udělali velitelem, protože můj styl boje by měl být proti tomuto nebezpečí efektivnější,než dosavadní pokusy.... dál nemluvím, vím jen že sem rád že tady tu ženskou mám,protože je pro mne novinka velet ženě, navíc ženě která by měla na to tuhle skupinu vést....JIstě cenním si všech členu, doktora, zabijáka, no dokonce i feldkuráta...všichni tu mají co dělat..... No, dobrou čokoládou nepohrdnu díky... vezmu si tyčinku a pokračuju v cestě, sem zvědavý kdy už uvidíme Londýn.... |
| |
| Londýn se blíží: Jedete nějakou tu dobu, když narazíte na onu vesnici, kterou jste viděli v dálce z pahorku. Mlýn jako mohutný kolos otáčí svými lopatkami po směru větru. Dorazili jste brzo nad ránem, takže ještě vesničané spí. Nikde ani živáčka. Jen v nedaleké hospodě se svítí. Je tu i kostel a dokonce kaple. Mezitím koně vypoví službu. Nebot jen několika denní projíždka je i na ně moc. Vesnice je až přespříliš tichá, tak až běží mráz po zádech. |
| |
| Vesnice Cesta nad ránem byla klidná, nikde ani živáčka, i koním se šlo lépe v tom ranním mrazíku. Přitáhla jsem si límec bundy víc ke krku a sem tam dýchla do dlaní. Byla jsem jen ráda, když nám velký bílý mlýn, jako tichý strážce tohodle údolí, zvěstoval přítomnost lidí. Malá vesnička, na kterou jsem před pár dny koukala skrz dalekohled, jako na barevnou tečku, byla před námi. Ticho a klid, jen jedno světýlko z malého domu. Zřejmě hospoda, napadlo mě při pohledu na to stavení. Na širší ulici, která by se dala docela dobře považovat za náves, jsem seskočila z koně. Přehodila otěže a chytla koníka za uzdu. Ještě jsem zkontrolovala obě zbraně a pak se rozhlídla kolem. Zkusíme tu hospodu. Dala bych si dobrý vývar a sprcha by taky přišla vhod. Prohodím trochu znuděná cestou. Kouknu na Alexe a zdá se, že nemusím nic říkat, protože starost o tu paní už bere, jako svoji povinnost a samozřejmost. Zeptáme se na cestu a tak vůbec, co se děje ve stařičké Anglii..., doplníme zásoby, snad se tu najde i nějaký rychlejší dopravní prostředek.... Přemýšlím, zatímco čekám na ostatní až budou připraveni jít dál. |
| |
| Vesnice Konečně dojedeme k vesnici kterou jsme viděli z dálky, ani nevím zda mi to přišlo tenkrát tak blízko, ale cesta k ní byla velmi dlouhá..... Jo tak na sprchu se těším také, ani nevíš jak... usměji se na Rose, ale pak zpozorním, nevím ale na vesnici se začiná žít již ve 4 hodiny ráno, a ani přes noc tam není tak zvláštní klid.... Něco se mi nezdá, dávejte si pozor...nejdřív se tu musíme porozhlédnout, a držme se u sebe... rychle vytáhnu brýle s noční vizí a nastavím na nich i rentgenový režim, a začnu se dívat po barácích.... Raději si připravte zbraně, ten klid se mi ani za mák nezdá... sám při prohlížení baráků zastrčím do samopalu plný zásobník a pohnu s pojistkou dopředu,což dělá ratata bum a ne jen bum, bum..... |
| |
| Nepříjemný klid: Zvláštní ticho, které se rozlehá po vísce je až znervoznující. Nikde ani živáčka uplně vylidněné uličky. Jen sřepotání a lamas lopatek větrného mlýnu přerušuje onen klid. Všude hrobové ticho, ani známka pohybu. Jakoby všichni bezestopy zmizeli. Jediná hospoda trochu jeví známky života svíčkou za oknem. Seržant Mezenský jako vždy je obezřetný. Kde je vždy větší klid než by měl být, to je pokaždé podezřelé. Proto se rozhodnete prohledat onu ves. Když se můžete podívat, tak na hodinkách uvidíte přesně dvanáctou hodinu. Ale také tahle vylidněnost můe mít jiné vysvětlení... |
| |
| Ticho a tma Přejdu na druhou stranu koně a podívám se na seržanta. Tohle není žádné velkoměsto a navíc je dvanáct hodin. S největší pravděpodobností všichni spí ... Řeknu směrem k veliteli, ale o poznání tišeji. Nechci malovat čerta na zeď, ale v pravačce sevřu jednu stříbrnou. Ale dobře, nejdřív to tu omrknem - jistota je jistota. Stejně jako Martin, i já si nasadím brýle, jednu z vymazlených hraček, které máme k dispozici. Jdu v čele naší skupinky hned vedle velitela a pečlivě pozoruji okolí. Ulice se zatím zdají klidné a tiché. Nikde nikdo. Co bychom také chtěli ve dvanáct v noci, že? |
| |
| Opuštěna vesnice: Když jdete pomalu po vesnic, vidíte že nikde není ani živáčka. Rosová začne obhledávat dokonce budovy. Podezření se potvrdilo, nikde tady není ani jeiného človíčka. Nebýt toho větrného mlýnu, tak by všichni řekli, že tohle město je město duchů. Hostinec opuštěnej jen plápola svíce, dle které jde znát, že zřejmě ještě před chvíli tu musel být, nebot nebyla ještě dohořela právě naopak. Ještě byl z 3/4 celá. Kdo ji zapálil není jasné a kde jsou všichni obyvatelé tohoto města taky není jasné. Neblahá tušení se vám začnou rojit v hlavách. Ale přesto nemáte na vybranou, musíte někde přenocovat. Možná potom příjdete na kloub tomuto mystériu. |
| |
| Hospoda Tak nevím jestli se tomu tady dá ještě říkat vesnice, opravdu to vypadá, že tu nikdo není. Prohodím vcelku překvapeně. Tedy až na tu svíci. Někdo ji zapálit musel. Další domu, které prošly mým drobnohledem jsou opravdu prázdné. Přesto vesnice nevypadá nijak zanedbaně. Zakroutím hlavou, tohle je teď pro mě rovnice, která má moc neznámých. Navíc v tolik hodin v noci, nebo spíš ráno, mi to moc nemyslí. Zívnu, když dokončíme kolečko vesnicí a znovu se dotaneme před hospodu. Už se ani moc dlouho nerozmýšlím, zkusím dveře a jestli jsou zamčené, pomůžu si prostě po svém. Vejdu dovnitř, samozřejmě pomalu a opatrně. Instinkty a reflexy vžité mnohaletým drilem jen tak nezahodíte. Světlo neřeším, mám na očích pořád brýle s termovizí. Prohlédnu hospodu a podle toho, co najdeme se taky zařídím. |
| |
| Město duchů To co je víc jak zjevné mě začne znepokojovat, zapálím si cigaretu a začnu přemýšlet, prázdná ves.... Hallová, já vyrostl na vesnici, věř mi že o půlnoci se teprve chodí z hospody...tohle je prostě divné, a nemám z toho vůbec dobrý pocit... Dostaneme se až k hospodě kde oknem vidím svíci kterou musel někdo nedávno zapálit, ale celé tohle místo je až moc opuštěné.... Začínám si připadat jako bych byl v nějákém béčkovém hororu od Amíků, všichni bojová pohotovost, cokoliv se mihne rychleji než člověk je nepřítel, pálit bez rozmyslu nebude li tady nikdo normální, a dávejte si kurva pozor na to kam šlapete... když domluvím sleduji Hallovoou jak se dostává do hospody, zahodím cigáro, seskočím z koně a jdu jí rychle krýt záda.... Ty bláho Rose, můžeme se někdy dostat na místo kde by z něj normálnímu člověku nestrašilo ve věži? zeptám se s pousmáním a odjistím samopal, a pro jistotu zasunu do granátometu jednu patronu..... Dávej bacha, nerad bych tady ztratil byť jediného člena týmu a nebo tu bábu...sakra, ještě ta nám tu teď chyběla, jestli se něco semele bude asi nejčastějíš cíl, vzhledem k tomu že se nebude bránit... |
| |
| Hospůdka Dveře se mi i přes lehký počáteční nezdar podaří vcelku tiše otevřít a já za svými zády zaregistruji Martina. Otočím se na něj přes rameno a zašeptám. Hůůů, neříkej že se bojíš strašidel? Tiše se zasměju. No až budeš mít srdce v kalhotách, tak řekni a já dám těm potvorám v bílejch prostěradlech za uši. Pronesu vesele a dlaní dveře pomalu otevřu. Ty zavrzají. Chmmm .... Jasně, dávám bacha, neboj. Tak jdem. Trochu jsem si povzdychla, protože ona babča, byla opravdu snadný cíl, ale na druhou stranu, bylo nás tu dost, co jsem si věděli rady... Smysly opět zbystřené, jako při každé akci, začala jsem postupovat domem kupředu. V takových chvílích voják většinou vyžene z hlavy všechny myšlenky a soustředí se jen na akci. Nechá své tělo jednat instinktivně a spoléhá se na své reflexy. Přiznávám, byla jsem trochu unavená, ale ne tolik, aby to snad ovlivnilo můj výkon. Ovšem vyhlídka na vanu horký vody, .... Snad bude tahle vesnice normální .... |
| |
| Dům hrůzy: Potom co jste nalezli do domu, který měl jisto jistě sloužit jako hospoda. Poté co jste jen vešli do hospody, se za vámi za bouchli dveře. :) Snahy dostat se ven byl marné. Okna byla jakobý z ejsílnějšího materiálu, nebot nešli rozbít. Potom co Seržant Mezeenský vyzkoušel všechno co mohl. Tak nakonec bylo jediné východisko... zůstat tu tak dluho, dokud nevymyslíte jak ven. babča a váš tým byli kapku nervozní... Po asi pěti hodinách na vás začala pada dřímota. Když tu najedou začal se celý dům třást v základech. Z ničehož nic se ze stropu spustila obrovská sekyra, která vás jen tak tak minula. Na to začali ze zdi střílet šípy s ocelovými hroty a opět jen tak tak jste padli k zemi, aby vá nezasáhli. Bez vaší pomoci byyyy jisto jistě babča umřela hned na poprvé. Náhle se začal strop přibližovat k vám... |
| |
| No to snad? ... S nakrčeným obočím se otočím za zabouchnutými dveřmi. Průvan, nebo co? Trochu nechápavě pokývám hlavou a počkám až poslední ve skupince dveře zkontroluje. Následuje rychlá prohlídka všech místností, kupodivu celý barák čistý. Ovšem má to jeden háček, jak dobře to šlo dovnitř, tak jsme se teď za boha nemohli dostat ven. Sakra, ... zaklela jsem, když se pažba zbraně odrazila od okenní tabulky. I další pokusy okna rozbít - včetně palby průraznými, byly marné. Tohle se mi nechce líbit. Buď je to kryt nějakého papaláše s hodně dobrým krytím "vesnické hospody", a nebo mě štípněte, protože tohle se mi snad jenom zdá... Prošla jsem z většího sálu, kde se při troše fantazie mohlo čepovat pivo. V jednom z rohů stálo i něco vzdáleně připomínající bar. Žádné druhé patro, i když půda by tu mohla být. Ještě jednou jsem spěšně prolezla všechny místnosti, ale ani padací dvířka, nebo schody do podkroví. Hm, tak fajn, co tu máme ... sedla jsem si trochu otráveně na kraj stolu v té velké místnosti. Dveře, který nikdo neotevře a okna, která nikdo nerozbije. Pak už tu zbývají jen zdi... to by mohlo být to slabé místečko ... Podívala jsem se na seržanta. Na to ani nemysli, godesska zůstane pěkně tam, kde je. Usměju se, ale hořce. Jestli tedy není venku u koní, tak jako můj bágl, položím dvě stříbrné vedle sebe na stůl, a většina munice... |
| |
| Zase problémy... Dveře se zabouchly, a začali se dít opravdu zvláštní věci, nejdříve sem uhýbal obrovské sekyře, a pak další zvláštnosti, okna byla najednou nerozbitelná, a to i naší palebnou sílou... Mám takový pocit že nás ta Anglie nemá ráda, a už mě to štve, já chci jen sprchu, ne dům hrůzy, mám pocit že kdyby jsme tady vlezly do kláštera, vyletí na nás mrtví mniši se sekyrami a motyčkami v rukou.... zadívám se na Rose a snažím se si držet dobrou náladu.. Je to tu jak nějákej dům hrůzy v zábavním parku, ale tam by ta sekyra byla z molitanu... když vidím že nefungují ani průrazné střely, zavřu na chvíli oči a zadívám se na bar.... Všíchni za bar, a rychle, a hned.... počkám až se tam všichni naskládají, a podívám se na ně.... Lehnout....a držte se navzájem... zalehnu také stylem přilehnout Rose a Sašu a do sapíku nabiju jednu s červí dírou.... Držte si klobouky, tohle nebude pěkný.... řeknu a vypálím střelu do nejvzádlenějšího rohu místnosti, pak se zapřu o bar.... Snad to zabere...tenhle barák musí jít rozbít.... |
| |
| Pracuje se na herním světě a příběhu, v nejbližší době se to tu dá zase do pohybu :) |
| |
| Vesnice, kdesi blízko Londýna Když seržant odpálil jednu červí, začaly se dít věci. Polovina domu zmizela ihned v nenávratnu a gravitační síla oné červí díry ve vteřině rouzpoutala malé peklo. Vzdušný vír vtahoval všechny volné kusy nábytku a Rose, Martin i Štístko se jen kryli, aby jim nějaká skříň nepřístála na hlavě. V tom zmatku nebylo nic vidět, ani slyšet, ztráty se začaly sčítat až o notnou chvíli později. Dům už nebyl nedobytná pevnost, z které se nešlo dostat ven, zalehlo vám v uších a šaty byly plné prachu. V hromadě suti jste stáli jen tři. Doktor, Saša a ona zhroucená babička tu s vámi nebyli. Sedli jste si němí do trosek a seržant podal hlášení. ....................................... Dny plynuly, pro zbytek týmu byla vyslána pátrací skupina, následovalo nekonečné martirium hlášení a raportů, přičemž přislo i několik omluv hlavního vedení, přeci jen - nakonec to vypadalo, i když to nikdo nepřiznal, že Anglie byla omyl. Proběhlo i několik tichých personálních změn v hlavním ředitelství, ale všichni se tvářili, že to už bylo předem dohodnuté. Nakonec se situace uklidnila, s novým vedením přišly i rozumnější plány a hlavně se tým začal připravovat na akci, pro kterou byl program Genesis Naturalis vytvořen, tedy na Japonsko. Na hlavní základnu v Německu, kde teď Mezenský, Hallová i Štístko "nabírali síly", dorazilo i několik nových tváří, nových posil týmu. Další jména z pořadníku, který čekatelka do GN neměla zase tak dlouhý. Bylo to tím, že těch nejlepších z nejlepších opravdu nebylo mnoho. |
| |
| Zpět v doupěti Atmosféra po návratu zbytku týmu z Anglie byla v doupěti více než dusná, nejen že se ztratil Monuzumový deštík s Marylyn, ale i ve vedení se připravovali změny.... Nováčci kteří dorazili do doupěte ještě před dojezdem týmu byli siče nedočkavý, ale nikoho z týmu zatím neviděli, tedy v den dojezdu z kanceláře kde ještě seděl starý německý generál slyšeli i přes dvě zdi a chodbu ostrou výměnu názorů jejich budoucího velitele a generála který si již balil věci, pak se pár dni nemluvilo o ničem jiném než přelomené čelisti a o tom že všichni dostali raději volno, během těch pár dní se vystřídalo velení základny a vše se tak něják začalo srovnávat, dny plynuli jako voda a tým né a né se vracet, dva z nováčku jež měli být zařazeni k jednotce zrovna byli v posilovně a poslouchaly pilota záchraného vrtulníku který jím barvitě ličil to jak naložil tým někde v anglii s velitelm od krve jednoho ze svých lidí a o tom jak viděl cestou i území které prošli....samozřejmě že přibarvoval, ale asi to patřilo k té době, protože to byl osobní pilot programu.... Šikoočko, zavři klapačku než tě zastřelím za šíření přísně tajných inoformací, tihle dva ještě nedostali povolení k nahlédnutí do spisů, tudíž o tom co se dělo nemají nic vědět, tvoje huba mě začíná srát stejně jako ta od toho fašouna co to tady vedl, tak se radši pakuj protože bys mohl schytat ještě větší.... hromový hlas pročísl tělocvičnu a mladý japonský pilot vyletěl pryč jak když do něj střelí, ve dveřích do tělocvičny stál muž, odhadem kolem 30 ti let, krátký vojenský sestřih, upravené vousy, hluboký a tvrdý pohled, statná postava, ve vojenských kalhotech a černém nátělníku budila přirozený respekt, stejně jako pár jizev na ramenou a jedna ve tváři, nic však co by bylo nové nebo nadávno utržené, pustil z ruky tašku s věcmi a s rukami za zády došel k dvěma nováčků, přísný pohled, jako by je rentgenoval a hledal tu nejmenší chybu, tedy do chvíle než došel až k nim, rozpojil ruce, lehce se usmál a podal oběma ruce... Vítejte v pekle vojáci, jsem vaše noční můra, máma, ten zmrd co řve, no je jedno jak si mě počestujete, ale sem váš velitel v poli, Mezenský Martin jméno mé, očekávám že zítra vs už oficielně příjmu do jednotky, ale dneska mám ještě... podíval sem se na hodinky a pousmál.... Sakra už jen 16 minut volno,no nic,snad jste se už zabydleli, vaše složky jsem si již přečetl, takže se nemusíte něják dlouze představovat né mě, zbytek týmu by jistě uvítal, ale asi jim vaše složky pošlu taky, v případě otázek a nejasností, víte kde mám svatyni, takže klidně i v noci dojděte, a můžeme vše probrat, protože od zítřka bude trochu jiný stres, za tří dny jsem stanovil začátek operace Jezdci a dostaneme se tam odkud se už dlouho nikdo nevrátil, takže poslední možnost napsat známým a pak už budete mít jen jednu rodinu, jednotku, a to platí pro všechny, vy jste rodina pro mne jako já pro vás tam venku, každý každému kryje záda, bez ohledu na rasu, národnost, víru nebo orientaci, všichni si budete krýt záda jinak vás bez mrknutí oka zastřelím, první tým bohužel obsahoval slabý článek v podobě nevojáka, ten týmově hrát neuměl, a jak dopadl, hodně špatně...toje ode mne vše...teď když dovolíte... řeknu s pousmáním a hodím si do ruky něco nadrcené křídy, lehce se rozběhnu a začnu se rozvičovat na hrazdě.... Jinak mluvit můžete i teď, já vás plně vnímám... pronesu když dělám výmyk a jiné hovadinky na protažení těla.... |
| |
| Posledních pár klidných dní Večeře sem, večeře tam, ale slib je slib. Ušklíbla jsem se trochu kysele a zakousla se do jablka, u mých nohou se ozvalo zakňučení a dvě bystrá zelená očka sledovala každý můj pohyb, když jsem se nad lišku nahnula. Tohle by ti nechutnalo. Usmála jsem se a hodila rozečtenou kuchařku do kouta. Už z toho začínám blbnout, varování bylo, a když to nebude k jídlu, tak se svět nezboří. Že jo? Mrkla jsem na chlupáče a protáhla si nohy. Taky tu je i ta možnost, že se na to už dávno zapomnělo... Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Nejvyšší čas, jít se trochu protáhnout. Otevřela jsem skříň, vzala uzlík věcí a vydala se i s mým nohsledem směrem k tělocvičně, posilovně a rahabilitačnímu centru v jednom. Když jsem procházela chodbami, sem tam, jsem na sobě ještě cítila pohledy těch, kteří mě míjeli. Hold ten cirkus, co jsme tu ztropili po návratu z Anglie zanechal v některých hluboký dojem. Mě to bylo jedno. Vody se vyčistily a Japonsko začalo být na dohled. Saši a doktora mi bylo líto, ale nebyli to první a bohužel, s největší pravděpodobností ani poslední parťáci, které jsem ztratila. Ale člověk to musel brát, jak to bylo, tohle nešlo vrátit. Liška teď cupitala poslušně přede mnou a klapavé zvuky drobných drápků na vyleštěné podlaze mi ukazovaly cestu. Chodila jsem teď cvičit, nebo na střelnici docela často, člověk si vyčistil hlavu a líp se mu usínalo. Zapadla jsem do šaten a hodila na sebe černé dvojdílné sportovní plavky, ručník hodila přes rameno, lišce nabídla z dlaně piškot a vydala se do haly. Dobré ráno ve spolek. Vešla jsem do vnitř a zrovínka zastihla seržu, jak se seznamuje s ostatními. Devítka i Sarah pilně cvičili, to já jsem se dnes opozdila. S oběma nováčky jsem se seznámila už před dvěma dny. Martin měl, jako náš velitel, ještě nějaké vyřizování na vyšších místech a tak dorazil na základnu teprve včera. Asi mu to pěkně lezlo krkem, ale někdo to udělat musel. Mávla jsem těm třem a mrkla na Martina. Tak teď už jsme skoro kompletní, jsem ráda, že jsi zpátky. Usmála jsem se a podívala se k zemi, když se mi liška otřela o nohy. Piškoty došly, další až na zpáteční cestě. Prohodila jsem směrem k zrzavé, která chytře natočila hlavu na stranu. Jaká je dneska voda? Položila jsem řečnickou otázku, prohnula koutky v úsměvu a vydala se ke dveřím na protější straně, které vedly do sálu s plaveckým bazénem. |
| |
 | Nový domov, novej tým Nemůžu uvěřit že mě poslali zrovna sem. Na druhou stranu... Je to mnohem lepší, než skoro celej rok dřepět na prdeli v laboratořích Genesisu. Za to jsem moc rád. Začalo to tam být k nevydržení. Mihlo se mi hlavou když jsem se rozhlédl po tělocvičně. Bylo to tady... Zvláštní. Ano. Vskutku zvláštní. Všichni ti lidé tady... Míval jsem z nich špatný pocit. Nesnášel jsem, když se mi do zad zabodává tolik očí. Raději jsem na to nemyslel a chopil se dvou deseti kilových činek. Nebral jsem si nějaké soupravy na cvičení. Jsem tu jen v černém tílku a šedých maskáčích. Takže tohle je teď můj nový domov? Už jsem úplně zapomněl jak vypadá můj pravý domov. Co se asi děje s mojí New Jersey? Doufám že nebude srovnaná se zemí. I když bych tomu docela dost i věřil. Od tý doby co jsem odešel do pěchoty nevím ani co je s rodinou. Ale má cenu to sem teď tahat? Do hajzlu s tím. Byl jsem tu ze všech nervozní. Vrhl jsem pár zvědavých pohledů na všechny kolem a především na asiata kterého akorát slušně seřval nějaký kus chlapa. Tomu jsem věnoval pozornosti mnohem víc. Mírně zamyšleně jsem přimhouřil oči a hodil činky s ránou na zem k ostatním. Prohlížel jsem si toho tvrďáka stejně zkoumavě jako on mě. Oplácel jsem mu neúprosně pohled až do chvíle než přišel čas na podání ruky. Vyšel jsem mu vstříc ale probodával jsem ho pohledem i nadále. Poslouchal jsem jeho řeč. Do posledního slova a do detailu. Takže tady máme kapitána. Buzeršéfa. Pomyslím si s mírným pobavením. To ale zmizí jak rychle se objeví. Novinka, že za tři dny padáme na akci byla... Zajímavá. Stejně jako nová pravidla. Ale taková panují všude. "Až za tři dny? Taková ztráta času." Pronesu tiše, sotva slyšitelně sám pro sebe a odporoučím se ke svým věcem. Kromě báglu... Tam ležela má výstroj s pistolí. Většinou mám pod tím vším vždycky nějaké brnění navíc ale to dnes nebylo potřeba ne? A pistole... Jistota je jistota. Vyndal jsem z batohu lahev s vodou abych mohl zahnat žízeň. Jak jsem tak ale převaloval vodu na jazyku kousla mě i zvědavost které se nešlo zbavit. Kromě touhy znát zbytek týmu jsem chtěl vědět do čeho také jdeme. Půjdeme někam odkud se lidi nevrací? To není moc uspokojivá odpověď. "Je něco speciálního na co bychom se měli připravit? Co rozvědka? Neříkejte mi, že o tom kam půjdeme nezjistili nic. Ani jedna malá informace?" Vyhrkl jsem zničehonic a obrátil se na kapitána. |
| |
| Tělocvična Zrovna jsem seskakoval z hrazdy když se ve dveřích objevila Rose, usmál jsem se a pokynul ji na pozdrav.... Jo to já taky ale starej je zase nasranej, místo do Berlína sem si vzal dovču a sral na ty jejich bankety a lození do prdele uřendíčkům... došel sem k Rose a sehl se k lišce kterou jsem podrbal mezi ušima a vydechl.... Ale co aspoň sem zjistil že si nácek dělal s těma čipama srandu, no ve více věcech na nás hrál habaďůru, teď prej bude dělat pochůzkáře ve městě, ale to mu patří...a steak už si taky nedá... rychle jsem vstal azapřemýšlel, byl sem na základně chvíli a bazén by nebyl od věci.... Voda je mokrá, a asi ji pudu taky prubnout... celou tu dobu ale vnímám oba dva nováčky... Ano Devítko, až za tři dny, ještě nejsme kompletní, a proto až za tři dny, jsem rád že jsi hrr do boje, bude to třeba, až se na tebe vyřítí ty mrchy co jsme potkali v Anglii bude třeba být rychlý, chladný a bez slitování... Pak se otočím na Rose a pokynu ji k bazénu.... Na to jídlo sem nezapomněl, jen sem si fakt musel dát oraz, takže když tak dneska večer bych viděl slíbil sem ti že ti pomůžu ne? cestou si sundám tilko a otočím se na ty dva, všimnou si že mám půl trupu a zad potetované, ale nedokážou na tu vzdálenost rozpozornat čím... Rozvědka není, zprávy nejsou, všechny akce a výpravy zmizeli beze stopy, včetně vašich 10 tisíc vojáků, jdem do mlhy, a musíme jí rozfoukat jasný? ještě něco? |
| |
| Tělocvična Dala jsem jednu ruku v bok a poslouchala, co je nového. Jo o těch čipech jsem už taky něco zaslechla. Přijde mi to tu, jako jedna velká drbárna, i když se každý tváří, že nic neví... Mrkla jsem na lišku, která se nechala bezevšeho podrbat, zvláštní k ostatním lidem byla nedůvěřivá. Ti druzí dva by měli dorazit zítra, nebo pozítří. Co jsem slyšela, tak zdravotnice a další "rychlá ruka" - zabiják - jako Štístko. Prohodím klidně a pak hodím pohledem po Nikolaji, kterému serža odpovídá na dotaz. Ještě mám v živé paměti milá zvířátka, která si chtěla zatábořit spolu s námi. A taky onen statek a pár zbojníků na cestě. Za těch pár dní se toho stihlo stát hodně... Nadechla jsem se a vydala se směrem k bazénu, ke kterému Martin gentlemansky pokynul. Trochu zaskřípu zubama, když se zmíní o večeři, ale pak se musím zasmát. Jo to si říkal, taky na to plně spoléhám. Sehla jsem se a vzala lišku do náruče. Ta mi věčně oblízla bradu. Ale no tak, nech toho nebo tě zase pustím na zem.... Prošla jsem dveřmi a na jedno z lehátek hodila ručník i s liškou. Ta se jako poslušný psík uvelebila a po chvíli zavřela oči. Nechápu, proč jsou tu ty lehátka, jakoby snad byl čas, zapnout si horské slunce a lenošit. Pak jsem si vzpomněla na Marylin a její dokonale opálenou pleť. No tedy někdo ten čas asi měl.... Ani nevíš, jak se na to Japonsko těším ...došla jsem k patrovému můstku a začala stoupat po příkrých žebříkových schodech. Vím, že to bude drsnější, než Anglie, ... vlastně vůbec nevíme, do čeho jdeme, ... jak to tam vypadá, ... už jsem byla skoro nahoře, ...poslední zprávy z Japonska byly pár dní po oné "apokalypse", pak jen ticho, stoupla jsem si na kraj prkna. Měla jsem teď docela čas, prostudovat všechny dostupné záznamy, ne že bych je už neznala zpaměti, měla jsem pro to osobní důvody ...Pak už se lidé přestali vracet. Řeknu už skoro neslyšně, spolknu svoji trpkou vzpomínku a pružně se odrazím do prostoru před sebou. Stočím salto a do vody dopadnu už ukázkovou šipkou. Několika mocnými tempy stále pod hladinou doplavu do středu bazénu, poté se vynořím nad vodu a zhluboka nadechnu. Odhrnu si z očí ofinu a volným kraulem dotáhnu bazén do konce. Když se opřu o okraj, zadívám se kolem sebe, kde je Martin. |
| |
| Tělocvična - střelnice Co na to jen říct? Co jsem chtěl vědět to jsem věděl. Tým není tedy komplet a proto máme tři dny volna. Mám se radovat? Asi ano. Raději bych už byl někde jinde. Ve volné přírodě nebo v sutinách se člověk cítí mnohem líp než tady. V uzavřených prostorách kdesi... No, někde. Teď mám každopádně jen brouka v hlavě. To proti čemu půjdeme tedy nebudou lidé? Budeme bojovat proti... Mutantům? Pokud ano pak jen doufám že nemají hlavu z titanu a místo rukou kulomety. Rychlý, chladný, bez slitování... To je něco co se mi nemusí říkat dvakrát. Mihne se mi hlavou a s tím se do mě vloudí i vzpomínka na zákopy u Canady. Tam jsem také neřešil koho nebo co střílím. Viděl jsem prostě terče kterým musím udělat v hlavě díru. To, jestli právě zabíjím otce nějaké rodiny mě ani nenapadlo. A proč taky? Když ze sebe budu dělat slabocha akorát chcípnu jako první. Moc mě nepotěšili ani odpovědi na druhé otázky. S tichým povzdychnutím jsem se zadíval kamsi do pravé strany a přejel si rukou po hlavě. "Já... Rozumím, pane." Zadíval jsem se znovu na kapitána a souhlasně pokývnul hlavou. Tím to pro mě pohaslo. Nic víc jsem vědět nechtěl. Radši? Možná. Teď nemělo stejně cenu zjišťovat něco víc. Raději jsem se oblékl, sebral své věci, a zmizel. Odešel jsem do svého pokoje kde jsem se trochu najedl z pár stoletých tyčinek müsli. Dal jsem si dvacet minut odpočinku. Uvolnil jsem se. Poté jsem se rozhodl jít tam, kde se cítím nejlépe. Sebral jsem svojí lásku, a ujistil se že je vše jak má. Budu ji muset rozebrat a vyčistit. Střelnice. To bylo to místo, kde jsem se mohl uvolnit přinejmenším dokonale. Není nic hezčího než slyšet váš tlukot srdce a štěkot hlavní do prázdna. A taky nikdy trocha tréningu navíc neuškodí. Vybral jsem si nejvzdálenější box do kterého jsem spokojeně zalehl. Byl jsem tu patrně sám a to mi vyhovovalo ještě víc. Ideální. Tak se mi ukaž krásko. Snad nejsi zanesená prachem natolik, abys mi nemohla zazpívat. Vyhodím ze zbraně zásobník a ujistím se že je plný. Poté jej zasadím na místo a nabiji zbraň, která šťastně spolkne náboj. Dalších pár minut si hraji s přesností optiky. Než se konečně střelnicí ozvou první série výstřelů. |
| |
| Bazén Usměji se na Rose a pak pokrčím rameny..... Čert to vem, naštěstí to dopadlo jak to dopadlo, a jsem rád že mi do týmu už nepáchne ani civil ani polocivil, protože v naší situaci to byla jen zátěž a tu přeci nepotřebujeme ne? pomalu dojdeme k bazénu a když se Rose zmíní o Marylyn jen povytáhnu obočí..... No jo ta čas měla, ale co, teď už dělá asistentku nějákému představiteli braných tajných sil nebo co, takže ta si to své vždy něják vyslouží.... usměju se a zakroutím hlavou, pak obratně sundám boty a kalhoty a dívám se na ni jak leze nahoru po žebříku, při tom si s klidem sednu a sleduji ji...... Jinak večer tedy u mě nebo u tebe? Dostal sem novou svatyni, tu sem si vydupal, tak trochu byt než jen pokoj... pak se zastavila nahoře a mluvila o Japonsku, lehce jsem se zasmušil, jelikož jsem věděl že jdeme do totálního neznáma, ale totálního, na druhou stranu tohle mě lákalo, proto sem byl v klidu a čekal jen na výsadek.... Já se tam taky těším, možná je to zvrácenost nás speciálů, ale bude tam určitě pekelné horko a smrt nám bude čumět do očí z pár milimetrů, ale rozhodně lepší riskovat život a zjistit co se tam stalo, než riskovat život kvůly černoprdelníkovi, jo jinak víš o tom že sem doporučil našim papalášům uzavřít a izolovat Anglii že jo? Maj teď práce jak blázen, hlidat moře, vzduch a muset se zaobírat každou mrchou co v moři plave jestli to není nic nepřirozeného.... sám sobě se musím pousmát a když skočí do vody v ladných pohybech tak lehce zatajím dech, tyhle parádičky sem vždy uznával, je fakt že to umět chce dost umu, ale co naplat skočil sem rychle pod hladinu jako vystřelený šíp a nechal se obejmout vodou, když jsem se vynořil kousek od Rose jen sem pronesl.... A jdeme zase vzduchem, tedy část cesty, výsadek bude na loď,a z lodi se tam musíme dotat v malých ultralaitech, vznášedlech, takže to bude vcelku zajímavé, jedno unese 4 lidi... šplíchnu na ni vodu a usměju se.... Chybělas mi Hallová, ani nevíš jak, hlavně když sem musel na ty bankety...děs..a jinak v případě že bych tam zařval, velení skupiny převezmeš ty dle mých rozkazů, ale to je už taky jen administrativa... zazubím se začnu rychle plavat k druhému konci bazénu abych si dal svých obvyklých 100 bazenů, z toho půlka pod hladinou.... |
| |
| Bazén Hm, zase vzduchem, ještě jednou a už z toho bude pomalu tradice... Vím, že je teď Anglie v jisté "karanténě", slyšela jsem, že jim to bylo doporučeno "výzkumníky v terénu", ještě chvíli věrně sloužit a možná příšte uvedou v hlášení i tvoje jméno. Uchechtla jsem se. Je fakt, že ta akce v Anglii nedopadla zrovna nejlíp, no ... Pronesla jsem už vážnějším hlasem a pak se podívala na Martina. Tak svou vlastní svatyni říkáš? Povytáhla jsem obočí. No, ráda se přijdu podívat, jak si tu váží seržantů. Doufám, že kuchyň tam není jen na okrasu... Ušklíbla jsem se a oplatila mu vodní šplíchanec. No vidíš, ty sis chodil popíjet ty nejluxusnější značky s vojenskou smetánkou a na nás tu zbyl jen dril, střelnice, posilovna, knihovna plná spisů... Začala jsem vyjmenovávat aktivity, za které jsem byla vlastně víc než vděčná, odpovídat na nedůležité dotazy a strojeně se usmívat na neznámé tváře. Brrr. Mluvila jsem však tónem, který vyloženě provokoval. Tak jakoby snad setkání se všemi těmi papaláši, byla ta nejúžasnější pocta a událost hodna obdivu. No, pro někoho možná byla... Ještě jsem koukla na chlupáče, liška při dalším Martinově šplouchnutí jen zastříhala ušima a spala klidně dál. Nadechla jsem se a taky zmizela pod vodou. Začala plavat v pravidelném tempu kraul, motýlka a nebo záda. Tohle jsem potřebovala, trochu po ránu rozproudit krev, než se začnu věnovat dalším bodům denního programu. Naštěstí, ten jsme si tu určovali my sami. Přeci jen teď už jsme byli někým jiným, než v naší dosavadní kariéře, teď jsme patřili Genesis Naturalis. |
| |
| A zpět domů Ta Anglie se moc nepovedla. A ještě se nám ztratili někteří členi týmu. Občas mě napadla otázka co se asi stalo s našim pánbíčkářem. Ale žádný smutek ani soucit jsem necítil. Pořádně jsem je vlastně ani neznal a v mojí branži to je slabost a jen to maří plnění příkazů, které dostanu. Když se vrátím zpět do Panzerfaustu, tak si zajdu do svého pokoje. Kde si dám věci. Doslechl jsem se, že máme nové členy týmu. Asi bych se měl jít seznámit. Nejspíše budou v posilovně, tak si vezmu nějaké věci vhodné na posilování a nějaký ten malý ručník na utření potu. Dojdu do tělocvičny a pěkně se tam porozhlédnu po něčem novém. Seržant je někde mimo s Ross a všimnu si jednoho nováčka. Je to nějaká žena. Hodím ručník přes rameno a pomalým klidným krokem se vydám za ní. Když k ní dojdu ji podám ruku na pozdrav a začnu mluvit: „ Zdravím a vítám tě tady, i když to už si musela slyšet mnohokrát. Mi říkají Štístko. Jinak na jméno si nepamatuju.“ |
| |
 | Seznámení Never say never, yeah, pick it up.. Broukala jsem si, ale nekonec jsem musela zklapnout. Zkuste si střídat sprint a rychlý běh na osmi kilácích a ještě u toho zpívat nejnovější hitovku od Blackbrothers. Když jsem doběhla, mohla jsem se ždímat. Ale stopky ukazovaly jeden z nejuspokojivějších časů za celou tu dobu, co jsem se rozhodla ještě před novou misí dostat kondičku na maximum. Sundala jsem ze sebe zátěžovou vestu simulující plnou výstroj, a zátěžové pásky na suchý zip kolem kotníků a zůstala jen v bílém tričku a khaki kraťasech. Došla jsem zpátky do tělocvičny, kde na mě čekal ručník a plná láhev vody. Kecla jsem na zem a poslouchala líčení jednoho z pilotů jak a co se stalo. Podle toho, co říkal, to vypadalo na pěknou divočinu. Ten hlas, který naplnil celou tělocvičnu, mě donutil, podívat se ke dveřím. A je to tady. Rychle jsem vystřelila zase na nohy a poslouchala. Působil na mě jako někdo, kdo přesně ví, co chce. A to mě uklidňovalo. Měřila jsem si ho ještě chvilku pohledem, tak jako on si měřil mě, mladou dívku malého vzrůstu, která ale jistě klame tělem. Tvář protkanou něčím exotickým, co se snoubilo v uhlově černých očích a pevných vlasech barvy noci, délkou po ramena, stažené látkovou čelenkou ve vojenských barvách. Jindy možná plné lesku, teď se však mokré konečky lepily na upocené tváře ramena i krk, na kterém se houpal přívěsek. Jiné by při cvičení rozčiloval, ale když jsem ho neměla, cítila jsem se nesvá. Prostě ke mně patřil stejně tak, jako všelijaké náramky, dva na pravé ruce a ten druhý na několikrát obmotaný kolem levé. To však nebylo to nejzvláštější na mých rukou, ať už to byl teď seržant, nebo někdo jiný, komu jsem podávala ruku, každý si všiml, že až po lokty jsou potetované a od loktů obrazce řídnou a přecházejí do ztracena... Otřela jsem si upocené ruce do ručníku, který jsem si potom přehodila přes rameno a potřásla novému veliteli rukou. Ráda vás poznávám... vzhledem k tomu, co jsem o vás slyšela. Opravdu vypadal na velice svérázného člověka - s tou svou mluvou a způsoby... Ráda bych se ještě během těchto tří dnů dozvěděla, jak akce bude přesně probíhat, ale o tom se asi bude ještě říkat všem..? Nechal jsem svou napůl-otázku vyznít do ticha. Chvíli jsem stála a poslouchala rozhovor mezi "Devítkou" - jak ho tituloval seržat a jím samotným. Ahoj, řeknu Rose, která se objeví ve dveřích i s... je to opravdu liška? Nevěřícně se zatvářím... A já myslela, že to za ní vždycky ťape akita-inu. Když oba dva odejdou, podám ruku ještě oné "Devítce". Já jsem Sarah, nebo Sam - co se ti víc líbí. Usmála jsem se a pak si šla pro doušek vody. Mezi tím všichni odešli a já hodila ručník dotašky a cítila jak mi svaly zase vychládají. Budu je muset ještě jednou pořádně zahřát. Podívala jsem se směrem k lanům, která byla upevněná ke stropu. Už už jsem chtěla jít k nim, ale zastavil mě další člen jednotky. Těší mě. Stiskla jsem nabízenou dlaň. Tak Štístko, zopakovala jsem. Já jsem Sam, nebo Sarah - vyber si. Vúsměvu jsem ukázala bílé zuby. Jak to, že si na jméno nepamatuješ? To mi začalo opravdu vrtat hlavou. Vždyť vojáci mají své karty a perfektní, detailní záznamy... kdykoliv by si mohl najít... Čekala jsem na odpověď. |
| |
| Tělocvična Poté co si s ní podám ruku, tak řeknu: „Tak Sam, těší mě.“ Na její otázku se mi na tváři objeví malý veselý úsměv. Její otázka mě vůbec nepřekvapila, naopak byla mi položena už mnohokrát. „No je to dlouhý příběh již z mého dětství. Když jsem byl malý přežil jsem nehodu, avšak ztratil jsme paměť. Nikoho jsem neznal nikoho jsem neměl, tak jsem šel do armády. Po výcviku mi říkali různě. Anděl smrti,The Happy Face Killer, ten nedotknutelný, vrah s mačetou, ale vždy mi jméno nahrazovala přezdívka Štístko. Ne jednou jsem měl velké štěstí.“ Možná si někdo myslí, že je to smutné, ale dovedlo mě to až sem. Mezi ty nejlepší z oboru. Začnu si více všímat, těch jejich náramků a přívěsku. Chvíli si to prohlížím, a pak se opět podívám do očí a zeptám se: „Ten přívěšek a náramky ti nosí štěstí?“ Opět se mi na tváři objeví malý úsměv, jelikož jsem si vzpomněl na mojí věc, co mi nosí štěstí. Také se nedá nevšimnout té malé lišky, která se drží Ross. No jo, ta malá sonda, ta už se dá taky počítat za člena týmu. Ale pohled rychle otočím zpět na Sam. A čekám na její odpověď. |
| |
| Tělocvična Vrah s mačetou? Zatvářím se překvapeně a dál poslouchám jeho příběh. Zvláštní. Usměji se a sleduju pohled jeho očí na mé náramky. Štěstí? Ne, myslím si, že ne. Trochu ztuhnu. Jak jen někomu vysvětlit, že něco… něco vás prostě dotváří, je to vaší součástí a prostě to k vám patří… nemusíte pro to mít žádná slova vysvětlení, žádné důkazy, ale přesto víte, že to tak je… A ten přívěsek? Mamka vždycky říkala, že na perutích leží naše nesplněné sny. Když jsem šla do vojenské školy, dala mi ho se slovy: „Pokud si dokážeme z té perutě vytrhnout alespoň jedno pírko, sny tou mezírkou popadají na zem a stanou se skutečnými.“ Oči se mi smutně zalesknou při vzpomínce na naše společné setkání a prsty i dlaně začnou mravenčit. Znovu se sehnu pro ručník a otřu si je. Prožila jsem toho tolik, ale tohle prostě smýt nepůjde asi nikdy. Znovu zahodím ručník. Jsi u téhle jednotky už dlouhou dobu? Jací jsou ostatní, jde to? Začnu pokládat mnou tak oblíbené všetečné otázky a oči se mi opět vesele rozesvítí. |
| |
| Tělocvična Uvidím, že ji nějak překvapila ta přezdívka s mačetou, tak se jí to pokusím vysvětlit: „ Tu přezdívku vraha s mačetou mi dali, protože jsem sice voják, ale ten hodně dobrý na boj z blízka. A k tomu používám většinou svojí milovanou mačetu.“ Na její otázky se trochu zasměji, a pak odpovím: „ No, záleží na tom, co se považuje za dlouho. A jací jsou ostatní? Moc už nás není, toho sis už asi všimla, ale jací jsou to si musíš zjistit sama.“ Na chvíli svou řeč zastavím, abych si mohl trochu odkašlat a pokračuji: „ Ale jedno ti můžu říct, tato jednotka se už nemůže dočkat Japonska.“ Když jsem začal přemýšlet o Japonsku, tak jsem si hned vzpomněl na ty potvory, které určitě byly víc než hříčka přírody. Už se nemůžu dočkat až se mi ty obludy dostanou pod ruku. Budeme si moct vyrovnat účty. |
| |
| Na laně Hm, kývla jsem. Pravda. Ale nedočkavost ve vztahu k Japonsku? To mi nešlo nijak na rozum. Rozhodně to neplatilo pro mě - nedočkavost znamená ukvapenost a ukvapenost znamená chyby. A když chce člověk přežít, musí být jedním z nejlepších a toho dosáhne jedině tak, že se takových chyb vyvaruje. Byla jsem zvědavá, to ano. Kdo by nebyl... vždyť o Japonsku nejsou žádné zprávy. Dvěma kroky jsem přišla k lanu a začala šplhat jen po rukou. Nechtěla jsem, abych se dostala z tempa, když jsem před sebou měla ještě tolik práce. Nezbývá než, eh, věřit, eh, šplhat, lapat po dehu a mluvit je namáhavé, že my budeme ti první, huh, kteří to tam dají do pořádku, hch. Dotkla jsem se stropu, zachytila se nohama, pustila lano, převrátila se hlavou dolů, prsty jsem za zády opět nahmatala provaz a pomalu slaňovala zase dolů. |
| |
| Bazén No to nedopadla, ale buď by sme tam zařvali všichni nebo tohle, byl to risk já vím, ale risk je zisk, bohužel zisk se ztrátou....po kom teď budu řvát? pokrčím rameny a zůstanu opřený zády o okraj bazénu, přemítajic ještě chvíli jak to tam vlastně dopadlo, jak první vyletěla babka a strhla doktora, a paradoxně Saša šel až nakonec, a jeho krev mě osprchovala líp jak wapka.... No řekněme že jsem nám všem zařídil zlepšení podmínek, přeci jen trochu s náma nácek vyjebával, věděla jsi že už teď nám náleží doživotní renta, jen tím že jsme se nechali upravit....a na to vaření se těším, byteček sem si nechal upravit dle svého, za tebou asi ještě příjdou, jak jsem řekl, oficiálně jsi jmenována mým zástupcem.... usměju se a doplavu blíže k Rose, prokřupu si krk a vydechnu.... Jo jasně luxusní sračky s papaláši, ne vojáky, ale dost sem jich nasral, hlavně vůdce německé říše, měl keci typu tady je můj hrdina, tak sem se ho zeptal kdy jsem mu dovolil mi tikat, přeci jen je mu jen sedmdesát.... usměju se při vzpomínce na pár věcí a pak zakroutím hlavou.... Já na to lození do prdelí nejsem, však víš, každému tomu blbovi sem řekl své, vznesl své připomínky k programu a jsem rád že o něm už rozhoduje jen Vojenská rada a né civilové....a jinak většina papalášů nemohla z toho když sem jeho zesnulou eminenci označil za zasraného černoprdelníka, docela se bavili, a tak trochu sem jim připoměl jejich otce nebo děděčky, prej by někteří rádi projednali potom zase obnovení Armády, ale je to prý potíž... |
| |
| Bazén Zamračila jsem se. Zisk se ztrátou, sakra Martine... Nechali jsme tam půlku jednotky, civil, necivil. My, jako vojáci, jsme se právě o ty necivily měli postarat. Odsekla jsem naštvaně. Tady jdou osobní sympatie stranou, ... v tom domě se to prostě spackalo a víš to stejně dobře, jako já. Vyhoupla jsem se na kraj bazénu, nohy jsem nechala ve vodě, a abych vyhnala ten vztek, pískla jsem na lišku. Poslouchala jsem už beze slova Martinovy historky z banketů a večírků, které v posledních dnech absolvoval. Liška docupitala až ke mně, ale bylo vidět, že je z vody nesvá. Zůstávala na dosah, ale uvelebit se na klín nepřišla. Hm, přijít můžou, stejně už si tu moc nepobudem. A já to nějak v tom "pokojíku" vydržím ... Vstala jsem a došla na lehátko pro ručník. Liška za mnou. Snažila jsem se vyždímat většinu vody z vlasů a osuškou si poté začala utírat ramena a záda. Nakonec jsem ji nechala přehozenou kolem krku a došla ještě pár kroků zpátky k bazénu. Na plavání mě nějak přešla chuť. Černoprdelník to možná byl, ale nechci teď vidět ten chaos, co tam nastane. Jasně, jasně, není to naše starost, .... no teď už není .... Lehce rozladěná jsem se otočila a bez jediného pohledu zpátky odcházela pryč. Doufám, že si došel na nákup... Pomyslela jsem si ještě u dveří, když jsem nechávala napřed projít chlupáče, potom jsem se, ani nevím proč, pousmála a zmizela do sprch. |
| |
| Základna Věděl sem že se naštve, ale tak něják sem to čekal, možná mě ještě nepoznala natolik aby chápala moje chování.... Rose, nechme to teď být... prošel sem kolem lehátka a vzal ručník, jen si vysušil vlasy a zamířil do pánských sprch.... U vaření na to bude lepší čas.... řekl jsem jen než zmizela a zmizel v bludišti kachliček pod kovovou sprchu s horkou vodou, pustil jsem ji plným proudem a nechal aby voda bičovala mé tělo a hlavu.... Co po mě holka chceš, vždy to bolí je ztratit, i když po nich řvu a oni si myslí že je nesnáším, jednou je to můj tým a já půlku ztratil...SAKRA udeřím pěstí do stěny před sebou a ruka projede betonem jako nůž máslem, trochu mě to uklidní, ale ne dost, takže ze sprchy jdu rychle pro kalhoty a boty a do půl těla nahý nastoupím k těžkému boxovacímu pytly, další série ran a kopů mě sklidní o něco víc ale stále to není ono, proto přejdu ke stojanu jež používám k tréninku wing chun a začnu řádit na něm, je mi jedno kdo mě vydí, očividně mám vztek, a co má být.... |
| |
| Tik tak, tik tak Po sprše jsem se rychle převlékla, přezula a pak jsem vyběhla i s liškou ven a dala si pár kiláků po areálu základny, severní část byla jeden velký les, a tak jsem se v něm na chvíli ztratila. Tady jsem si byla jistá, že mi nikdo nebude číst myšlenky. Věděla jsem, že tu jsem sama a nechala podrážky na zánovní asfaltce dopadat v pravidelném rytmu. Když jsem se vrátila a prošla vstupní halou, mohla jsem do té sprchy vlézt znova a taky, že jsem vlezla. Blížilo se pomalu poledne, a já už měla docela hlad. Neměla jsem náladu dneska chodit do jídelny mezi ostatní, i když bych se najedla daleko líp, než z toho mraženého čehosi, které jsem teď strkala do mikrovlnky. Po chvíli letěl umělohmotný obal do koše, i s polovinou toho, co v něm před tím bylo. Mrzutě jsem pak sebou plácla na postel ve svém pokoji, ke kterému patřila ještě malá "rádoby kuchyňka" a koupelna. Jinak to byla vlastně jen jedna větší místnost. Přetočila jsem se na břicho a vzala do ruky první knížku z malé knihovničky hned vedle postele. Liška vyskočila za mnou se samozřejmostí sobě vlastní a stočila se mi u nohou do klubka. Ani nevím jak, ale probudila mě až lištička, která se dožadovala pozornosti tím, že mi šlapala po zádech a čenichala za krkem. Pomalu jsem se protáhla a pak vyskočila. Jak dlouho jsem spala? Vzala jsem lišku do náruče a zamířila s ní znovu halou před vchod, aby se mohla vyvenčit. Přitom jsem jen netrpělivě pozorovala, jak se líně vrací zpátky. Vrátila jsem se na pokoj hodila na sebe pohodlné triko a tmavé jeany, vzala velkou obálku, kterou jsem tu už měla připravenou několik dní a vydala se zpátky do chodeb. Liška samozřejmě za mnou. Nejdřív jsem jí chtěla nechat na pokoji, ale vysvětlete to těm dvěma zeleným očím... Teď už zbývalo jen zaklepat na ty správné dveře. |
| |
| Střelnice - Areál základny Střelnicí se ozval poslední výstřel a poslední náboj úspěšně zasáhl terč do hlavy kde bylo nejméně patnáct dalších děr. Z malého kroužku uprostřed hlavy zbyl cedník. A co nepobral on schytalo srdce. S potěšeným úsměvem jsem zajistil zbraň a vyndal prázdný zásobník. Ani nevím jak dlouho jsem tady byl. A popravdě mi to bylo nějak jedno. S hlubokým povzdychnutím jsem sundal ze zbraně optiku a důkladně ji prohlédl. Do svého pokoje jsem se vrátil během pár minut. Jediné co jsem udělal bylo to, že jsem se převlékl. Pak jsem se chvatně pustil do rozebírání zbraní které jsem musel důkladně očistit a namazat. Rozebral jsem obě dvě zbraně snad do posledního pérka. Taky že mi to dalo práci. Trvalo asi hodinu a půl než jsem se o obě dvě holky důkladně postaral a zase je dal dohromady. Když se tak stalo mohl jsem si s největší radostí říct "skvělá práce". Bylo ale jen otázkou času, než je zase zasviní něčí krev a špína. Ale to teď nemělo cenu řešit. I po tomhle všem jsem měl tolik volného času až jsem nevěděl co s ním. Nakonec jsem vyrazil ven. Tak jak jsem byl. V černošedých maskáčích, černém tílku a s kšiltovkou na hlavě. A samozřejmě s pistolí u opasku. Ani nevím kam jsem vůbec chtěl jít. Zatím mě nohy nesly po rovné asfaltce která pode mnou až nepříjemně rychle ubíhala. Připomínala mi slavnou cestu 66 v Texasu. Asi padesát kiláků od Amarilla jsme měli výcvikové středisko. Jednou jsme měli noční výcvik v pustině během kterého jsme ale narazili na kontakt s nepřítelem. Od našich děl se v pustině zvedli takový oblaka prachu až jsme se rozdělili jak mravenci. Naštěstí se nikomu nic nestalo ale mě našli až ráno jak si to štráduju po cestě rovnou do Amarilla. O to překvapující je, že ani nevím jak jsem se k té cestě dostal. Měl jsem tehdy z prdele velký štěstí. Ale mělo to něco do sebe. Žhavej asfalt, vzduch jak z výhně, rovná silnice táhnoucí se jak had až... Bůhvíkam. A tady to není o moc jiné. Jen... Tu nesvítí slunce a je tu takovej menší svět. Abych řekl pravdu... Tak mi Texas chybí víc než New Jersey. To všechno se stalo asi tři měsíce předtím než mě sestřelila tříštivá mina a poslala mě do vojenský nemocnice. Do hajzlu s tím. Brzy jsem nakonec sešel z cesty a zamířil kamsi do severní části areálu kde mě lákalo prostředí lesa. V tom jsem zmizel během pár minut a našel jsem si klidný místečko kdesi u pár skalek. Spokojeně jsem se o ně opřel zády a vnímal to ticho, ten klid. Jo, tady mi bylo fajn. Příroda byla vždycky o krok dál než džungle měst. Aspoň co mě se teda týkalo. Odhaduji že pár hodin tady teď takhle zůstanu. Mít tady jen tak kytaru... V hlavě mi akorát vyskočila písnička kterou bych si strašně chtěl zahrát. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Po nutné chvíli kdy jsem se uklidnil jsem opět navštívil sprchu abych smysl pot a zbytky myšlenek, trénink mne vždy zbaví všech stresů a tak se vydám jako znovuzorzený do svého málého království, tiše procházím komplexem a šedozelené zdi se jen míhají, když zahnu za jeden roh málem srazím Rose která asi míří na to naše slavné vaření.... Jej promiň trochu sem se zamyslel...Pojď dál... pousměji se a otevřu dveře, vstupní pokoj je zařízen jako obývací pokoj a pracovna zároveň, malá černá kožená sedačka, stolek, televize, pár dekorací, v jednom rohu malý čajový koutek jemuž vévodí skoro metrová vodní dýmka a japonský čajový set.... Udělej si pohodlí, jen na sebe hodím něco normálního.... řeknu než zmizím v jedněch dveřích co vedou do mé ložnice, tam na sebe hodím černé kapsáče a černou košili, přečešu si mokré vlasy které ač jsou krátké docela vypadali jako hnízdo.... Tak jo sem tady, co si dáš, kávu, čaj, pivo nebo víno? zadívám se na ni a odtáhnu těžký závěs za kterým se nachází vcelku dobře postavená kuchyňská linka.... Víš Rose, já vím že se někdy chovám jako by mi vše bylo jedno, ale není... otočím se na ni a opřu se o zeď,zadívám se na zem a pak na Rose.... Není mi jedno co se stalo v Anglii, i když se tak snažím tvářit, ale je to jen obrana před tím abych si to vše vyčítal, a věř že se mi pár dní dobře nespalo, nejsem stroj, jsem i člověk, a cítím svou zodpovědnost za ty tři životy... vydechnu a přivřu ztrápeně oči..... Cítím zodpovědnost i za muže jež sem ztratil před 78 lety v Afgánistánu či Iráku... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Dík, ... odpověděla jsem na pozvání a vešla dovnitř. V pokoji to zvláštně příjemně vonělo a já se hned rozhlídla kolem sebe. Musela jsem uznat, že si armádní byteček majitel už stihl přetvořit k obrazu svému a donutilo mě to pousmát se. Posadila jsem se do měkké černé kůže a zvláštní vůně pokoje přestala být záhadou, jakmile jsem spatřila čajový set a vodnici. Jasně, odpověděla jsem Martinovi, který zmizel ve vedlejším pokoji a sledovala lišku, jak se stáčí do klubka v pohodlně vyhlížejícím křesílku. Snad to nebude vadit chlupáči, ... Usmála jsem se na ni a mimoděk popondala velkou čtvercovou obálku vedle sebe. Trhla jsem hlavou a otočila se po hlase, jakmile se Martin vrátil do místnosti. Dala bych si pivo, jestli máš ještě tu svou dobrou značku, pokusila jsem se o úsměv, protože jsem se ještě od toho ranního rozhovoru cítila nesvá. Když Martin znovu promluvil, jen jsem tiše poslouchala. K tomu ráno ... odkašlala jsem si neměla jsem tak vyjet, já vím, že je to težké, rozhodovat se ve vteřině, a co hůř, nést potom za ta rozhodnutí zodpovědnost a ještě si je muset obhájit. Protože kdyby to člověk nesvedl, tak se z toho tady zblázní. Podívala jsem se mu do očí. Člověk se s tím musí naučit žít, jen mě to vždycky chvilku trvá, no... Ale nekažme si tu večeři, už tak je v ohrožení, zavlnila jsem prsty a teď se už zasmála nahlas. Zvedla jsem se z pohovky a došla až k Martinovi, podala mu tuhou obálku a sledovala, jak se tváří. To jsem si nechala poslat od mámy, má k těm věcem blízko ... Pod pevným balícím papírem byla schovaná gramofonová deska v originálním obalu. Jen doufám, že jsem se trefila zemí a dobou a taky vkusem, třeba se ti to líbit nebude ...Pochybovačně jsem se odmlčela ....Jestli tu nemáš gramofon, automaticky jsem se otočila, protože bych ani nebyla překvapená, kdyby tu byl, tak jsem to včera nahrála do centrálního počítače, takže to spustit půjde tak, jako tak.... Nahla jsem se nad obal a ukázala na zadní stranu prstem Tuhle jsem si pouštěla včera celý večer, nepřijde mi to zas tak špatné ....Je tam toho víc, takový výběr od spousty interpretů ... Usmála jsem se na něj a protáhla si záda. Tak cože to dnes máme vlastně k večeři? |
| |
| Jde se cvičit Když už se dost vykecám, tak se rozhodnu jít si konečně zatrénovat. Položím si někam ručník a jako prve se rozhodnu jít k velkému boxovacímu pytli. Do kterého začnu pomalu mlátit, ale zrychluji a nahodím rychlé tempo. Avšak do toho zapojuji i nohy. Tři rány a kop,to pořád opakuji a myslím jen na jednu věc. S každým výdechem bouchnout. Když už se dostatečně vyřádím na boxovacím pytli, tak se rozhodnu trochu ulevit rukám a zajdu na běžecký pás. Ale na ten si vezmu Ipad a sluchátka. Tam budu asi deset minut běhat. Nakonec se ještě vydám na posilovací věž, kde budu asi taky tak patnáct minut. Tohle celé si zopakuji asi tak třikrát dokola. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Divil jsem se že mě chápala, ale zná to také, proto to již nechci řešit a chci věnovat tomu co mám raději zábavě.... Hmm písně Osvobozeného dívadla ty já mám rád....jen se divím že rozumýš obsahu, ona většina z těch zpěváků zpívá s podtextem o dění v našem národě.... usměji se a podám ji rychle desku a ukážu na skřn, je rohová a taková menší, no i když docela velká.... Pusť to prosím a já dojdu pro pivo... otočil jsem se na patě a vydel do malé spižírny, pak sem se ale otočil a zamíříl k malému baru, ohrnul víc závěs a vytáhl dva půllitry, pohladil malou pípu a usmál se.... Docela jsi mne překvapila Rose, vyřiď mamince poděkování,ony Lpčka byli ohoržené zboží už když v mé době,ale hrajou nejlépe, to praskání desky tu hudu jen dokresli.... jakmile otevře skřńku může spatřit gramofon,a snad tisíc lpček, seřazených dle interpretů, let, a země...Presly,Cash,Beattles, Queen, hodně známějších ještě v této době, a pak ty méně znamé, je však poznat že to má uměleckou hodnotu, neboť vše jsou vlastně kolekce.... Nelekej se já to prostě zbíral, a kupodivu, moje věci zůstaly zapečetěny celá tá léta ve vojenském areálu, vůbec jsem nepočítal že je ještě někdy uvidím... objevím se za ní s dvěma čepovanými a usměju se... Tak na zábavu, a ať se všichni vrátíme... přiťuknu si s ní a zadívám se na zeď, může se v jednom rohu všimnou podstavce se zbrojí a na stěnách několik sekyrek, kratších či delších mečů a pár kopí a luků..... No mám tady fakt dobré hovězí, a plnou ledničku jídla a taky spíž,takže je něco co by jsi ráda ochutnala nebo to necháš na mě? sednu si do křesla a napiju se, pak si zapálím další ze svých černozlatých cigaret a zaposlouchám se do hudby.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Vzala jsem desku opět do dlaní a otočila se ke skříni, ke které mě Martin navigoval. Ale já neřekla, že tomu rozumím, jen, že se mi to líbí, ... jak to zní. Poděkování vyřídím, ono to už dnes opravdu není moc k vidě.... No páni ... Vydechla jsem překvapeně, když jsem otevřela skříň. Kde si to ... Otočila jsem se na Martina a pak zase zpátky do skříně. Aha, brouknu na znamení, že chápu, ale nevycházím z údivu. Víš jakou to má cenu? Za tohle by ti soukromí sběratelé urvali ruce ... Přejedu lehce prstem po harmonice, kterou tvoří hřbety obalů. Velice opatrně vložím desku do přístroje a přiložím rameno s jehlou na správné místo. Místnost naplní příjemná melodie. Když za sebou ucítím Martinovu přítomnost, otočím se k němu a s úsměvem přijmu nabízené pivko. Ať se vrátíme. Mrknu na něj, a když mi hrdlem projde několik prvních doušků, spokojeně přivřu oči. Moc dobré, opravdu. Utřu si decentně dlaní rty a zatvářím se docela prosebně. Jen po mě nechtěj výběr jídla, nebo sestavit dnešní menu. Spíš mě ber, jako pomocnou sílu šéfkuchaře, jo? Povzbudivě jsem na něj kývla. Nechám to na tobě, ty jsi z nás dvou ten, kdo tomu rozumí. To kuře tenkrát, bylo exkluzivní a to si ani nepotřeboval kuchyň. Usmála jsem se a odložila rozpité pivo na desku stolu, zhoupla se na patách. Tak, co mám krájet, míchat? Musela jsem uznat, že špatná nálada byla ta tam. Rozhodla jsem si těch posledních pár dní užít, a dnešní večer vypadal víc než dobře, dobré jídlo - tedy doufám, skvělá společnost - to každopádně. Co víc jsem si mohla, před odjezdem do Japonska přát? |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Myslíš že bych to chtěl prodat, sbíral sem to za svého mládí a utrácel horentní sumy v té době, nikdy bych je nedal z ruky, děkuji všem bohům že to skladiště bylo ušetřeno.... Přiťuknu si s ní a podívám se ji do očí.... A my se vratíme, a když né my tak vy ostatní ano, o to se postarám, nechci být co by zase přežil akce bez jednotky... No dobře, uděláme svíčkovou na smětaně, doufám že máš ráda smetanu a hovězí, no snad ti to bude chutnat... položím pivko a pošlu před ní prkénko, k němu nůž a a škrabku.... Oloupej mrkev a celer, já prošpikuju maso, pak ti řeknu co dál... Rychle a jako bych to dělal pořád si pohraju s masem a prošpikuji ho špekem, když má hotovo podívám se jí přes rameno a vše začnu strouhat.... Ušleháš bílky, a já ti udělám Karlovarský knedlík, to si ještě nejedla, zjistil sem že se už skoro 70 let nedělá,k že není nikde recept... příprava jídla je pro mě zábavou, vařím rád a neumím vařit pro míň lidí proto i naše večera se dělá tak pro osum lidí.... tak jo, maso připraveno, orestovány boky, dám ho péct, zelenina se dělá, tak máme čas...takže dáme vodnici a pak se do toho zase pustíme, knedlíky se udělají až nakonec... vezmu si zase rychle pivko a dojdu k vodnici, kotel je již připraven,tak jen dodám uhlík který rozehřeju tryskou a začnu vodnici roztahovat.... Víš že sem za tohle rád, strávit chvíle takhle, než jen přemýšlením co bude, ale těším se na opakování, pokud budeš mít zájem.. po chvíli ji předám kobru a jdu ke gramofonu kde pustím svého oblíbeného zpěváka... odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Se zručností sobě vlastní se pustím do škrabání mrkve a celeru. Práce pěkně odsýpá a za chvíli mám hotovo. Hovězí můžu na všechny způsoby, a karlovarský knedlík? Hm, dneska to je koukám menu plné překvapení. Usměju se a utřu opláchnuté ruce do utěrky. Napiju se piva a vydám se za Martinem. Pohodlně se usadím a natáhnu z vodnice. Opravdu pěkně sis to tu zařídil. Jen si tu moc nepobudeš. Dva tři dny a znova balíme kufry. Vydechnu další obláček kouře. Taky jsem ráda, že můžu nachvíli vypnout. Pohodlně jsem se opřela a na chvíli zavřela oči, místností se linula příjemná melodie, maso se dělalo v troubě, liška spokojeně chrněla v křesle a já se konečně, poprvé od té spackané akce v Anglii, uvolnila. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Usměji se když mi pomáhá, protože si myslím že by jí vaření docela šlo.... Jo hovězí je něco co můžu na všechny způsoby, tedy, tady mám i předkrm... narychlo udělám několik topinek v topinkovači a z ledničky vytáhnu mísu plnou tataráku.... Dělal sem ho včera, ještě o dovolené, je to poctivě naškrábané a né jak v restauraci namleté, tady je koření, a vejce, chceš si ho namíchat nebo společně... postavím všechno na stůl před ní a usměju se, pak se zadívám na své sídlo.... Jak sem řekl, moje věci zůstaly netknuté, a všechny fungují, takže je to můj domov... sednu si vedle ní a taky si dám mocně pár tahů z vodnice, udělám pár skoro povedených kroužků a pak se usměju.... Nelekni se pak na záchodě, je tam prkýnko kde je v průhledným plastu ostnatý drát, a místo vany sem si zařídil výřivku, ale pššt před ostatníma, ještě bych tu měl stále návštěvy..až se vrátíme z tamagochilandu... Dojdu zase do kuchyně, obrátit maso, podlít a dokořenit ještě trochu, pak rychle začnu dělat sníh a nakrájím žemle a dám je do mlíka, zeleninka a začnu spracovávat lehké těsto...když mám hotovo zabalím ho do utěrek do dvou větších šišek.... Mám i tradiční knedlík pokud chceš, a jestli chceš ještě pivo, posluš si do tří dnů to musím vypít, je to sice jen štěně, ale i tak... pousměju se a pak protáhnu.... Hele a nebojíš se že bych mohl ti něco do toho piva nasypat, nebo do tý vodnice a pak tě pod zámínkou prohlídky ložnice zneužít.... usměju se a hodím po ní ještě dřevěný mlínek s pepřem.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Blýskne se mi v očích, když poznám, cože to Martin loví z ledničky. Jakmile se přede mnou objeví talíř s ještě nedodělaným tatarákem, mlsně polknu a usměju se. Snad nepatříš k těm, kteří věří, že syrové maso dává bojovníkovi sílu ... Řekla jsem, že ti dnes do kulinřského umění nebudu zasahovat? Řekla, takže nebudu. Přisunu mu mísu rovnou pod nos, založím ruce a vesele na něj mrknu. Pak si přitáhnu malý talířek, hodím na něj jednu topinku a rozhlídnu se po stole. Jen ti tu chybí pepř ... Muselo to být fajn, zjistit, že všechny věcy nejsou ztracené v čase ... Znovu jsem se rozhlídla po místnosti. Tak nějak mi k Martinovi seděla. Poznámka k záchodovému prkínku mě rozesměje a to tak, že musím odložit talířek s předkrmem na stůl. Další věta mě ale ve smíchu zastaví.... Cože ?! Ty máš výhřivku. Vypísknu s hranou nevěřícností a rozhodím rukama. To není fér... To by se mělo zakázat, taková protekce... Přimhouřím oči a našpulím naštvaně pusu. Zůstanu lehce trucovitě sedět na pohovce, kdežto Martin v kuchyni obrací maso. Nakonec se zvednu, vezmu prázdnou sklenici a jdu si načepovat další kousek. Zneužít? Otočím se na něj pobaveně, div nevyprsknu smíchy. Ne, tak to se opravdu nebojím. Znám tě už docela dobře a ty nejsi jeden z těch ubožáků, kteří musí nejdřív holku oblbnout, aby vůbec něco bylo. Znovu vezmu místo a loknu si piva z orosené sklenice. A já se umím bránit docela dobře i mírně přiopilá, uchechtnu se, jen pro tvou informaci. Natáhnu z vodnice a užívám si ten lehce povznášející pocit. Hele, nepálí se ti to tam? Zvednu tázavě jedno obočí... |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro No dobře no... s rychlostí smíchám pepř, papriku, sůl a majoránku, vpravím to do masa, tři vajíčka, trochu soli, pepř, a pak česnekovou pastu, když ho dodělám jen si ukořistím svou topinku a věnuji se rychle dalším věcem, a zase mám na chvíli klid, také si čepnu další kousek a zapadnu do křesla... To si piš, bylo fajn i to že sem potkal pár svých kluků, sice jsou už pěkně staří a nejsou v aktivní službě, ale u nás se otevřela škola vojenské historie, kde učí...a ty věci, nevěřil sem když sem něco viděl, a nebo držel v ruce, třeba ta zbroj a meč...s tou sem jezdil na akce..a ten nábytek,v mé době byl modernějšího ražení, ale ložnici mám starou, místo postele patro, pod patrem stůl s počítečem....¨ pohodlně si natáhnu nohy a ještě dodám kečup do tataráku jako tečku,pak se s klidem napiju... Jo holka kdo umí ten umí, ono vymýšlet sem si mohl, ti civilové si totiž myslí že se nevrátíme...a že pak tyhle věci shrábnou, naštěstí, mám svou závěť a vzdálené příbůzné...a všechny věci co tady jsou v ní vypsány do poslední...¨ zazubím se a prokřupu krk.... Ale já se hodlám vrátit, protože věřím v sebe, věřím v tebe, věřím v to že tým bude fungovat, a že to ustojíme... když se začne zaobírat mým vtípkem jen se zazubím.... No řekněme že znám bylinky, a že sou takové co ti způsobí jisté okna, málátnost a větší touhu, ale ne nejsem z těch kteří by tohle dělali, navíc, to by fakt bylo pod mojí úroveň... vydechnu a zadívám se ke kuchyni.... Ne nepálí, ale za chvíli to bude, takže ještě chvíli a budem finišovat, na což se těším, jen sem zase udělal toho tolik že si asi vezmu i na cestu, ono po třech dnech to bude famózní jídlo.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro No to si opravdu neumím představit, potkat svoje parťáky po takové době, tobě to asi přijde trochu jiné, ale když si to člověk vezme z jejich strany ... Vojenská škola, říkáš? To už se teď moc nevidí, tedy myslím v té klasické formě. Teď už to jsou jen speciální rychlokurzy, semináře, bojová cvičení ... Muselo to být, hm... já nevím, o moc jiné, než dneska ... Položím sklenici na stůl a protáhnu si záda. Jen si dej bacha, oni většinou nejsou tak hloupí, jak se zdají být. No dobře ... doplním, když spatřím Martinův výraz, Monzunový deštík byl opravdu tupá hlava, ale zbytek nejsou zase takoví hlupáci ... Doufám, že sis tu závět nechal zkontrolovat, nějakým fundovaným právníkem, nejlíp externistou ... Na chvíli se zamyslím a pak rozhodně kývnu. Anglie se už rozhodně opakovat nebude. Za to ti ručím. Pronesu odhodlaně, hlasem, kterýmu nelze odporovat. Tohle bude dobrý tým, a když k tomu připočtu ještě dobrého velitele, všechna vážnost z tváře zmizí a já se zadívám Martinovi do očí. Hm? Tak to musí vyjít ne? Přece se nevrátíme s prázdnou.... Chci zjistit, co se tam před pěti lety podělalo ... a po návštěvě Anglie už trochu tuším. Polknu na prázdno a nato sáhnu pro pivo. Hm, tak v bylinkách se vyznáš? Ještě mi řekni, že si několik let žil jen tak, jako poustevník v lese a povídal si s veverkama ... Pobaveně zakroutím hlavou. Z toho fláku masa, který se málem ani nevešel do pekáče, by se najedlo minimálně pět lidí, ... To bych taky mohla dostat výslužku, co ty na to? |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro No dokonce mi všichni salutovali a říkali majore, jeden ještě generál majore, ale to už halt ta paměť...Není to vojenská škola,ale škola vojenské historie AČR....docela dobře sem si tam pokecal s pár lidma, to víš sem rarita, a ještě k tomu bohatá rarita, ti blbci mi stále posílali plat do rozmražení, a sice zaplatil sem dost za to uskladnění věcí, ale pokud se mi to bude počítat do důchodu, tak na můj důchod budou muset makat tři chlapy ... začnu se smát a opět vyskočím na nohy, kopnu do sebe pivko a jdu do kuchyně, rychle dám vařit knedlíky, naporcuju maso a udělám omáčku, pěkně rozmixovat zeleninu, dochutit... Neboj nebude se opakovat, musíme to prostě zmáknout.... usměju se a pak už jen nakládám jídlo na talíře, oba druhy knedlíku, dva kousky masa, hodně omáčky, brusinky, šlehačka, plátek citronu.... Víš že k tomhle se líp hodí víno než pivo, mám tu Cabernet Moravia, starý skoro sto let, co ho prubnout? pousměji se a položím talíř před Rose, a pak otevřu skříň jež je vlastně vinotékou, a docela zásobenou...sice tam je jen pár lahví bílého, ale dost sektu a mraky červeného, a taky pár lahví tvrdého alkoholu.... Když budeš mít chuť tak si řekni... usměju se a rychle zapadnu do křesla ke stolu.... Ne neboj nežil, takovej magor nejsem... Tak ke strojů, a nech si chutnat, tohle sem nejedl snad 75 let... usmívám se nasvou porcičku a pak se podívám na Rose.... Buď výslužka, nebo zbytek vemu sebou, protože odleželá bude opravdu ještě lepší... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro No mě to přijde docela logické. Dyť si pro ně stale pracoval, i když jsi byl u ledu… No, víš, jak to myslím. O důvodo víc, aby ses z toho Japonska vrátil živý a zdravý, přece to jen tak nenecháš propadnout armádě, ten majetek… Zasměju se. I když, co já vím, třeba si tak nadšený patron, že jim to nakonec tak, jako tak upíšeš. Kdybych mohla dloubla bych ho do boku, takhle jsem na něj jen udělala provokativní obličej. Když se Martin znovu vydá do kuchyně, zvednu se a jsem mu v patách. Svíčková už provoněla celý byt, a nejsem jediná, kdo si toho všiml. Jako rudý plamínek se mi pod nohama motá i naše liška bystrouška. Podívám se na ní a pokrčím rameny. Nevím nevím, jestli zbyde, tohle voní, jako neskutečná dobrota… Začnu Martinovi koukat přes rameno. Skládá porce na talíř, jako opravdový mistr kuchař. A opravdu, nachystané talířky se daly označit za umělecké dílko, až se mi zbíhaly sliny. Nemám nic proti archivnímu vínku, jestli ti ho není škoda načnout. Usměju se na Martina a ještě než se usadím, zeptám se v které skřiňce najdu skleničky. Vezmu dvě a položím je na stůl. Tak dobrou chuť. Řekla jsem ještě než jsem začala cinkat příborem. Mmm, tohle je vážně lahoda… Pronesu ještě po několika prvních soustech a pak už si jen vychutnávám ten labužnický zážitek. Krémová omáčka, měkké masíčko a pikantní chuť brusinek, to musel vymyslet opravdu nějaký genius… I když už se cítím úplně plná, poslední knedlík jsem do sebe rozhodnutá dotlačit děj se co děj… To je hrozný, oči by pořád jedly, ale břicho už nemůže … Tiše se sama sobě zasměju a složím příbor na kraj talíře. Výborné, natáhnu se pro rozpitou sklenku vína a pohodlně se opřu. Ne ne, vezmeš to s sebou a ještě se budeme muset dělit. Rozesměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro No jo 74 let u ledu a z toho co mi posílali si brali jednu desetinu na nutné výdaje o péči o mé osobní věci, je to slušná částka, i když převedena z mé měny do nové říšské, alespoň si budu moct doplnit šatník, koupit si chatu v horách a vůbec si užívat, od čeho ty prachy taky jsou.. začnu se smát, příjdu si někdy jako malej,ale to je před každou větší akcí.... Přeci jí nebudeme trápit ne? usměji se při pohledu na lišku a také dostane svůj díl masa a omáčky do misky kterou začne čumákem strkat do bezpečí od naší přítomnosti aby si svou kořist mohla vychutnat..... No ona většina těch lahvinek už je vlastně archivní, některé kousky jsou staré víc jak 150 let, a ne není mi škoda načít dobré víno při skvělé společnosti a snad i dobrém jídle... vezmu láhev do rukou a otřu z ní prach, pak se zadívám za sebe do kuchyně kde se někde nachází vývrtka a jen se pousměji.... No jsme přeci vojáci ne, a ti láhve otvírají jinak... vytáhnu z pod stolu, jež má pod sklem uloženo několik dýk a bajonetů jeden delší bajonet a přiložím jej k láhvi přesně na tu linku sváru.....bez mrknutí oka křísnu čepelí a vrch láhve se odporoučí pryč, a já mohu nalévat... Dobrou chuť Rose... přiťuknu si s ní vínem a pak se pustím do jídla, na to jak dlouho sem nevařil to chutná ucházejícně a já sem rád že mi to povedlo, ovšem problém s tím že bych byl přejezený nemám, zatímco Rose zápasí s posledním knedlíkem, já už se pouštím do druhého kola, ale život mé tělo je jako živit rakovinu.... Jsem rád že ti chutnalo, tak příště u tebe jo? usměji se a také již druhou porci dojídám, zbytek jsem pomalu schoval a natáhl se spokojeně jako Rose, upil jsem vína a na tváři jsem měl svůj blažený úsměv... Hmm dělit jo? Jedinej kdo to bude vědět je tady chlupáč a ten s náma zatím jet nemůže, ale i to snad uhádám...tak jaképek dělení, buďme svině, když se to nedoví, mají smůlu...pro dva to bude slušná proce jídla na den, pro sedm už jen jednohubka.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Dobře, příště u mě. Usměju se na Martina. Já tušila, že budeš lakomec lakomý ... Začnu se smát. Hm, takže to zase ututláme, jako to pečené kuře v Anglii? No nevím nevím, kout pikle na svoji jednotku už takhle dopředu... Pořád se usmívám a potom tiše písknu na lišku, ta už taky skončila svou hostinu a po mém poklepání na sedačku, lehla vedle mě a hlavu si mi položila do klína. Spokojeně jsem jí hrábla za uši. Nějak jsem si na tu potvůrku zvykla, ... vzala bych ji s námi, ale mám o ní strach, sice je to chytré zvířátko, ale nechtěla bych o ni přijít. Brouzdala jsem prsty skrz rezatou srst a liška spokojeně přivřela oči. Takže loď a vznášedla, co potom, řekli ti něco víc, nebo se to dozvíme zase po částech a na poslední chvíli? Jestli tedy bude co ... Zavřela jsem oči, opřela se zády o pohovku a povzdechla si. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro S pocite sytosti si vezmu do ruky sklenku s vínem,do ruky svou kobru a místností se rozlehne tiché bublání.... No co musíš se umět zařídit, a navíc,já sem váš velitel né polní kuchař usměji se a mrknu na Rose, jak hladí lišku a lehce sepousměji.... No taky bych nerad aby se jí něco stalo, docela mi přirostla k srdci, i když tedy, ona se drží spíš u tebe než třeba u mě či Štístka, ale bude o ni dobře postaráno neboj,zatímco mi si budem užívat dovolenou na východě, ona bude mít dovolenou tady... zapřu se do křesla, upiji vína a opět potáhnu z vodnice, nevím proč ale přemýšlet o Jopanskuje poslední dva dny hlavní náplní dne... Jediné co se ví je že jakýkoliv pokus navázat spojení nebo zjistit co se stalo skončil fiaskem, všichni se bojí co se tam děje, ale jak si říkám já, bude tam nějáká základna kde vyvíjeli ty mrchy a bojové látky a vymklo se jim to kontrole, ty vznášedla jsem si prosadil já, jsou to obojživelníci, bude dobré mít hned ze startu možnost se rychle přesunout, jisté je jedno, od první chvíle co budem v Japonských vodách je to už jen na nás, budeme muset pracovat na sto dvacet procent a neohlížet se zpět,co bylo bylo, teď je čas do té nepropustné bubliny jménem japonsko udělat pár děr a trochu to tam vyčistit, bylo mi doporučeno abych v případě nutnosti neváhal s použitím Godnesky...a věř že váhat nebudu, srovnám to tam klidně se zemí kousek po kousku když bude třeba.... |
| |
| Německá základna GN, 11. 7. 2085, 48°53'30.123"N, 13°29'18.683"E Nové ráno, nový den Posilovna, bazén, střelnice, knihovna, nebo jen váš pokoj počítač, televize, knížka v ruce... To jak teď strávíte poslední den do odjezdu bylo jen na vás. Odpočinout si, a ještě chvíli si užívat toho zdánlivého nicnedělání... Cítili jste ale i jakési neviditelné jiskření před akcí, která se blížila. Dnes ráno jste se probudili do psího počasí, lilo jako z konve a díky hustým provazcům deště bylo vidět jen na na pár metrů. Jelikož už zítra byste měli dát sbohem pohodlí německé základny, bylo dnes na programu přeci jen, pár povinných položek ... 10:00 Severní sklad II. (podlaží -1.) - kontrola veškerého arzelálu, zbraní, proviantu, kombinéz a ostatního vybavení 14:00 Přednášková místnost B2 - informační schůzka pod vedením Sgt. Mezenského 16:00 Malá knihovna v levém křídle (podlaží 5.) - promítání dokumentárního filmu - Japonsko v datech a číslech - nepovinné Jídelna jela nonstop to tu bylo pravidlem, a snídala se tu vždy chystala už od šesté ranní. Ti z vás kteří se vzbudili dříve mohli zajít na výtečné čerstvě napečené pirožky, křupavé pečivo, bílou kávu, vajíčka na všechny způsoby, rozpečené malé klobásky, džusy z čertvého ovoce, wafle, cornflaky ... no prostě, bylo tu k mání, vše co si vaše srdce mohlo přát. A nebo jste mohli zůstat ležet v postelích a ještě si naposledy užít klidného rána. Jisté bylo jen to, že v deset máte být nastoupení v Severním skladu, velké budově, mimo tu hlavní, ve které jste měli pokoje... Svoje ID karty s sebou, aby vás do skladu vůbec pustili... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Ta základna tam je, to máš pravdu, viděla jsem nějaké plánky, ale jen zběžné, to víš, kompletní info dají až tobě. Nad Goddeskou, jsem jen pohodila rameny. No tam už to bude asi opravdu nezbytnost... Natáhla jsem se pro skleničkou, kterou mi Martin před chvílí dolil a vychutnávala tu lahodu. Zívla jsem, nohy hodila na sedečka a opřela jsem se o pravý bok. Liška se jen přesunula přede mě a u břicha se mi stočila do klubíčka. To je jedno, Japonska si ještě užijeme dost a dost... Tak ty myšlenky odsunem minimálně na zítra, co ty na to? Na chvíli jsem se odlmlčela a pak se usmála. A co dezert, neříkej mi, že si zapomněl na nejdůležitější bod programu ... Pronesla jsem tázavě a čekala na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Jo je to tak, do zítřka kašlat na práci, přeci se nebudeme zaobírat jen praci... upiji zase víno a pak jdu dát do gramofonu queeny a protáhnu se..... Minule, než sem šel do poslední ostré akce s klukama z mojí jednotky, jsme si nechali do Afgánu poslat sele a pár beček piva, velitelé ani místní nechápali co se děje, peklo se selo, hrálo na kytary, hrál fotbálek, nohejbal, popíjelo se a křepčilo a ani ostatní vojáci z jiných zemí z nás nemohli, jen poláci všem říkali...sou to speciálové, každej den je pro ně tím posledním, tak je nechte ať se baví... dosednu zpět do křesla a pak se Rose zeptá na dezert.... Musím přiznat že na dezerty si netroufám,ale mám plnej mrazák zmzrliny, mám tu dost ovoce a šlehačku a můžem si buď udělat poháry nebo si jen vzít kyblíky a ovoce si do toho namíchat...promiň péct fakt neumím.... usměju se a vstanu, začnu chystat ovoce a čokoladávé hoblinky, šlehačku a kývnu k lednici s mrazákem.... Je tam po litru od pistácei, vanilky, višně a čokolády, tak nechám na tobě co vybereš.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro No to se nedivím, tohle jednotky opravdu normálně nedělají, ... uchechtnu se péct sele a hrát na kytary ... to jste jim vytřeli zrak co? To u mé jednotky to bylo takové komornější odreádování ... Usmála jsem se melancholicky. Zmrzlinový pohár? Ten už sem neměla ani nepamatuju, odpíchla jsem se z pohovky a rychlostí na hranici normálu se ocitnu u mrazáku. I když moučník by byl moučník, myslela jsem že bude dortová válka.... Mrknu na něj vesele a vytáhnu vaničku čokoládové a pistácie. Ještě než Martin připraví ovoce, vezmu lžíci, otevřu misku s čokoládovou zmrzkou a udloubnu si do pusy pořádných kus. Takže přeci jen nejsi dokonalý ... já čekala celý večer na bábovku a ono nic... začnu si ho dobírat. Zase si udloubnu zmrzky a zamyslím se. Zítra máš ve dvě přednášku co, moc ty nováčky nevyděs. Nepotřebujem zakřiknuté vojáky.... Hm, když tu máš všechny své věci z dřívějška, máš tu i nějaké fotky? Ráda bych si je prohlídla... Znovu si nacpu pusu zmrzkou a usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Otočím se na Rose která již načala čokošku a jen se usměju.... Pečení mi moc nejde,a vem si že sem dneska dojel, když tak příště, ale moc dezertů neumím, leda piškot upect, na to tvaroh, a ovoce a želatinu, to je tak vše :d a střechu ze sušenek ... Dotáhnu na stůl vše potřebné na polštáře a rychle si vezmu lžičku pistácie... Jo přednáška, vidíš, ani nevím o čem to má být,a je mi to fuk, nejsem tip na přednášení, ale něco s níma proberu a bude pokoj, bude to snad v pořádku.... začnu dělat mix ovoce a naberu tam dost od obou zmrzlin, pak to zastříkám šlehačkou a posypu čokoládovýma hoblinkama.... A když si čekala bitvu tak tady máš... rozmáznu ji po obličeji šlehačku co sem si stříkl do dlaně a začnu se smát.... To víš že jo moje fotky, na to zapomeň.... pomyslím si a doufám že nato zapomene.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Střechu ze sušenek? No a nedopadne to pak spíš jako šikmá věž v Pise? Né promiň ta vlastně ještě stojí, ta má dobré základy... Rozesměju se. Pak se zarazím a protočím oči vsloup. Jakto, že nevíš o čem má být? Ty papíry ti tu leží minimálně tři dny ... Nechali ti je sem donést. Ukážu na hromadu papírů, které jsem si všimla hned po příchodu, pravda, pečeť byla ještě neporušená. Tak to aby sis to ještě přes noc nastudoval ... Pohodlně se usadím k malému stolku na jeden z polšářů a začnu si nandávat nášup zmrzliny, ale už do misky, pěkně s ovocem a čokoládou. Povede si mi malé umělecké dílko, a já se spokojeně usměju. Zamyšleně se otočím na Martina, cože to povídá, když mi na tváři přistane kupa šlehačky. Zamrznu v pohybu a velmi pomalu se nadechnu, zatímco se Martin směje. Tak fajn, jak chceš... V očích se mi na okamžik blýskne šílený výraz a já s dětskou radostí hrábnu do misky plné zmrzliny, které se už začíná roztékat. Plesk. Dobře mířená střela. Musela jsem se pochválit. Takovou pleťovou masku jsi ještě neměl co? Začala jsem se nahlas smát. Nemyslel sis, že si to nechám líbit, že ne. Liška si spokojeně chrněla dál, já si sáhla klidně pro šlehačku a jako anglická lady, nabrala na lžičku drobnou porci z poháru, s třešničkou nahoře. Spokojeně jsem jí zblajzla a usmála se na Martina. Potom jsem směrem k němu, výhružně zamávala lžičkou. Ale radím ti v tom už nepokračovat ... Usměju se smířlivě a pokračuji v mlsání. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro To vemeš sušenky, naskládáš je, omažeš tvarohem, dáš tam ovoce, zase to omazeš tvarohem, další sušenky, do takové střechy, zase tvaroh, zaliješ to čokoládou, dáš do ledničky a až to stuhne tak je to hotovo...docela dobrota a zvládne to každý pako.... vydechnu když se zadívám na hromadu lejster a mávnu rukou... To nespěchá holka... usměji se a pak začne naše malá bitva,dostanu přímý zásah, a začnu se smát.... Hej plamínku... zohnu se k lišce a ta se probere, ihned mě zbaví mé nové pleťové masky... No jo neměl, ale jeto příjemné no...a neboj, raději zmrzlinu jím než s ní házím po lidech... začnu se smát a pak šáhnu pro malou knižečku pod stolem...něco z ní vytáhnu a pak sklopím hlavu.... A nesměj se víc jich nemám, komunisti prohledali náš dům po tátově smrti a všechno zabavili, jen tyhle děda stihl schovat, a ty z vojny mi už nesebral nikdo.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Sehnu se nad tím hromádkou fotek a začnu se jimi probírat ... Náhodou, moc hezká sbírka ... až se nechce věřit, že jsou semddesát let staré, moc ses nezměnil ... Usměju se a prohlížím si i cizí tváře, vedle té Martinovi. Asi ti to někdy chybí co, vrátil by ses zpátky kdyby to šlo ... Listuji hromádkou a několik fotek mě donutí k upřímnému úsměvu, nakonec fotky zase podám zpět majiteli. Schovej si je pořádně, takové věci by se neměli ztrácet... Dík, žes mi je ukázal. Podívám se Martinovi do očí a pak mrknu na lištičku, která nebyla ochuzena ani o tu sladkou tečku na závěr. Plamínek ... to se mi líbí. Zajiskří mi v očích. Sezobnu ještě několik třešní a zaposlouchám se do nové melodie, která se line z gramofonu. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Jak do které...to víš na vojně bylo fajn, ale stejně byl u nás totalismus a nebyl to taky med, ale hodili mne na čáru, tam byl klid....a hodně zvěřiny a vůbec, už se to stejně hroutilo, ale i tak, dříve bylo dost věcí jinak, něco lípší, něco ne, moji rodinu zabila stb a za pár let padli komunisti, byla někdy ta vražda potrestána? Ne... schovám fotky zase do malé knížky a podívám se na Rose.... Víš každá doba má své pro a proti.... naliju si další sklenku vína a pustím se do poháru... Ráno jdu na rozcvičku, příidáš se? usměju se a pak se zadívám zase na tu malou knížečku.... Hele co budem dělat, pustíme si nějákej filmek nebo chceš poslouchat žvásty stočtyřletého vojáka? zazubím se a pohladím lyšku... No co Plamínek je fajn...je rudá |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Hm ... Minulost už nezměníš, i když bys sebevíc chtěl, nebo ne... Je to fakt každá doba má svá pro a proti, záleží co si člověk pustí k tělu a co ne. Protáhnu si záda a nakloním hlavu na stranu. Rozcvičku? Rozkaz seržante. Zazubím se. Jen jestli ze mě nesedřeš kůži, to bych ti vážně nepoděkovala. Odhrnu pramen vlasů z tváře. Zase bazén, nebo co máš v plánu? Co tu máš za videotéku? Asi to bude stejně vytříbená sbírečka, jako ty desky, co? Usměju se a z tureckého sedu si nohy natáhnu před sebe. Ale klidně si poslechnu, nějakou další historku stočtyřletého vojáku, kolikrát za život má člověk zakovou příležitost, že jo. Mrknu na Martina a upiju vína. Navíc, mě se ty tvoje příběhy poslouchají docela dobře. Na chvíli se odmlčím. Jo je to fajn chlupáč. Docela se někdy divím, že si nás tak našla a zůstala tu. Že se jí tu líbí a nechce zpátky ... Naberu si několik kuliček hrozna do dlaně a začnu znovu mlsat. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Dívám se na Rose a tiše se musím usmát, ano má pravdu,někdy si říkám že ženy jsou mnohem vyspělejší.... Nezměníš, ale proč taky, vše co se stalo, formovalo mě takového jaký jsem teď... vydechnu a zadívám se na zbytek zmrzliny, rychle udělám další dva poháry a jeden ji vrazím do ruky.... Jes, tohle asi v Japonsku mít nebudeme... sám se rychle pustím do té dobroty a zapř se při tom hluboko do křesla... Dal bych běh, pak překážkovku, rychle se protáhl na střelnici a zakončil to bazénem, pak se dostavil na revizi zbraní a věcí, a pak asi se připravím na tu přednášku zasranou do které se mi ani trochu nechce.... mrknu a pak kývnu k pořadači na dvd.... Je tam toho dost, stačí si vybrat, od bláznivých komedíí, přes fantasy, válečné filmy, historické až po ...no prostě je toho dost.... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Hm, tak dobře, necháme to náhodě ... Přejedu prstem po té kupě dvd-ček, divím se, že je ještě někdo používá, tedy spíš, že je ještě technika, která je přehrává ... Vytáhnu první Dvd-čko, na kterém se mi zadrhne prst ... Insomnia? To neznám, to je asi hodně staré ... Pokrčím rameny. Ale osud tomu chtěl, usměju se, mohls klidně vybrat sám. V další vteřině už dývko mizí v mechanice... Odsunu malý stolek a opřu se o spodní pelest sedačky. Pod zadek a hlavu hodím měkké polštáře. Sklednku vína v jedné ruca a ovladač v druhé. Ovladač tedy z ruky rozhodně nedám... Kdybych ti tu usla, tak do mě žduchni. Tiše se zasměju a když začnou běžet úvodní titulky už pohodlně sedím a ani nedutám. Ještě mrknu jedním očkem na Martina. Je to fajn večer, ani by končit nemusel. Pronesu, protože si dnešní pohodu opravdu užívám. Jo a fakt skvěle vaříš, ale to už jsem říkala. Dopiju sklenici vína, které mi už trochu zamotalo hlavu, a položím ji na kraj stolku. Pak si hlavou podepřu dlaní, kterou mám hozenou na sedáku pohovky a zadívám se do prvních minut filmu ... |
| |
| Brzké probuzení - Se zívnutím jsem se protáhnul, až mi tiše luplo v jednom rameni. Spát už se mi nechtělo. Stejně jsem nemohl zamhouřit ani koutkem oka takže to bylo jedno. Probudil jsem se velmi brzy. To mi bylo jasné i bez budíku který hlásal pátou hodinu ranní. Chvíli jsem tupě civěl do stropu než jsem jedním, obratným pohybem vyskočil z postele. Okamžitě jsem začal s pravidelnou ranní rozcvičkou abych rozhýbal a zahřál celé tělo. Pak jsem se oblékl, jako vždy, do černého tílka s šedými maskáči. Měl jsem hodinu času, než bude otevřená jídelna. Chci něco dělat. A také jsem dělal. Vyrazil jsem ven, do areálu, kde jsem si chtěl zaběhat. Dal jsem si malý závod sem a tam po asfaltce, následující půl hodinu jsem si dal vytrvalostní běh lesem. Pak jsem si čtvrt hodiny nadiktoval malou vzdálenost poklusem abych se uvolnil. Do jídelny jsem přišel asi v půl sedmé. Udýchaně jsem se ohlédl po všem co je kolem a pak si šel rovnou pro nějaké jídlo. Koňská dávka kafe, cereálie s medem, nějaké ovoce, a pár kusů pečiva s mlékem. Víc nic jsem nechtěl. Stačilo mi to. Bylo to přesně tak akorát. Rána která mě nabije na to co se dneska chystá. Ten fakt, že brzy odlétáme do Japonska mě žral v hlavě jako brouk. Byl jsem z toho mírně nervozní. Nebylo to nic, co bych doposud zažil. Bude to velká a hodně divoká jízda. Raději jsem to pustil z hlavy a věnoval se jídlu. Teď není čas se tímhle zatěžovat. Utekla dobrá hodina kterou jsem strávil v jídelně. Poté co jsem dojedl jsem si vychutnával hrnek kafe. Protože jsem věděl že dobré kafe od zítra hodně dlouho neuvidím. Také jsem si hlídal dění kolem a dával jsem pozor na všechny v jídelně. Trochu jsem se nudil. Ale to skončilo odchodem do tělocvičny. Tam jsem se mohl zas trochu uvolnit a relaxovat. Nějakou dobu jsem se vyžíval v boxu do pytle. Další chvíli jsem zase strávil na běžeckém pásu nebo s činkami v ruce. Neměl jsem potom už moc času. Po tomhle všem jsem se rychle vrátil do svého pokoje kde jsem se začal chystat. Oblékal jsem se, kontroloval své věci... Připravoval jsem se na naši první schůzku. Do skladu jsem dorazil na minutu přesně. Přišel jsem plně oblečen do své kombinézy pod kterou jsem měl nasazenou akorát silnou, neprůstřelnou vestu. To bylo v podstatě to jediné, co mě chránilo. Tahat se s těžkou výzbrojí to by fakt nešlo. Našel jsem si vhodný stůl nebo prostor kam bych mohl dát své věci. A hned jsem tak udělal. Odložil jsem svoji pušku. Hned vedle ní pistoli ke které byl kromě baterky i tlumič. S dvěma velkými noži které jsem dal vedle. K tomu jsem přidal čtyři granáty, dva oslepovací a dva kouřové, lékárničku, čtyři vojenské balíky s jídlem, můj maskovací přehoz který nabíral šedé barvy, tři malé krabičky s barvami na tvář a to bylo asi vše. Normálně bych sebou měl i pár sprejů na změnu barvy přehozu ale jelikož půjdeme do města nebude třeba jeho barvu moc měnit. Možná přidám jen trochu černé. Hmm, budu potřebovat hlavně taky noční vidění. Mihlo se mi hlavou a letmo jsem se ohlédl. Pak... Už jsem jen vyčkával. |
| |
| soukromá zpráva od Sgt.Martin Mezenský pro Když vybere film jen se pousměje a jde ještě do kuchyňky.... To tedy jo, skoro jako já, ale je opravdu dobrý,mám ho tady protože insimnii sám trpím chvíli s něčím štrachá,a pár minut se stratí, pak se ozve cinknutí a on donese dvě mísy s popcornem... Když usneš tak ti donesu deku a můžeš přespat tady, nebo tě přenesu do ložnice a sám si ustelu zde, nevadí mi to pravdu... posadím se vedle ní a hrábu do sýrového popcornu, vložím si jich pár do pusy a zadívám se na film.... Tak tohle jsem neviděl pěkně dlouho...snad pět let před zamražením.. vezmu si sklenici vína aponořím se do filmu, protože jsem se na film takto už dlouho nedíval díky že jsi přišla Rose, je to fakt super večer... |
| |
| soukromá zpráva od Rose Hall pro Hm, tak insomnií? Zajdi si zítra ráno na zdravotní a oni si s tebou poradí raz dva... Taky jsem ráda, hlavně že si přežil ty papalášské večírky a vrátil ses nám zpátky... Japonsko bez Mezenského? To by snad ani nešlo. Prohodím vesele a koukám na film, zatímco se během několika minut byt provoní čerstvým popcornem. Mňam. Naplním si hrsti a spokojeně chroupu... Ani nevím jak, ale víno, film a pohodová nálada večera udělaly své, usla jsem ještě dřív, než jsem stihla zjistit, "kdo je vrah"... Naštěstí jsem si ještě před tím stihla říct o deku a polštářků tu bylo dost. Ráno jsem se vzbudila hodně brzy. Ještě byla tma a mě chyběl můj kartáček na zuby, tak jsem se potichu vyplížila a za mnou i Plamínek. Dala jsem si sprchu a zamířila do jídelny, něco málo pojíst, nechtěla jsem si nacpat břicho, ale wafle s medem, ty jsem cítila už na chodbě v horním patře... Posadila jsem se ke stolu v prázdné jídelně, buď si mě tu Martin najde a nebo půjdu potrénovat sama, rozhodně jsem ho ale nechtěla jít budit. Zívla jsem, i když jsem nebyla unavená, shlédla dolů na lišku a usmála se na Melissu, která mi právě dolila kafe. Byla to fajn holka, se kterou jsem občas prohodila pár slov... Po chutné snídani jsem se vydala na obvyklá místa - venku pár kiláků, na to už se těšila i bystrouška, pak překážkovku, střelnici a bazénem závěrem... |
| |
| Nový den "Vem to ze strany!" křikne na mne jeden z našich spolehlivých sniperů. Běžela jsem. Za chvíli jsem se koupala v potu. Bylo horko a všude kolem písek. Věděla jsem ale, že tam musím být včas, prostě musím! Zalehla jsem do písku a čekala. Oáza se zdála být opuštěná. Zdání ale klame. "Už jdou!" syknu někam za záda, i když byli moc daleko, aby mě slyšeli. Z malého jezírka začali vylézat opice.. Ohromné, ozbrojené. Tohle bude problém, nemáme tu posily a navíc... Miluju svoje sny... Proč jen jsou vždycky tak prudce pozitivní... Převalím se na posteli a hlavu přikryju polštářem. Ráno probíhalo naprosto netypicky, povalovala jsem se se zavřenýma očima až do osmé raní. Déšť za okny mi náladu ani nezhoršil, ani nezlepšil. Vstala jsem a šla rovnou před zrcadlo. Násilím rozčešu havraní zcuchané ještě od včerejší koupele voňavé vlasy a opláchnu obličej. Chvíli jsem jen tak pozorovala druhou v zrcadle. Pak jsem na sebe natáhla prádlo, bílé termo-tílko, navrch oblíbené khaki tílko tentokrát z pevné a pružné tkaniny, vojenské kalhoty, boty a šlo se. Sedla jsem si k jednomu ze stolů v jídelně a nandala si misku ovesné kaše. Na nic jiného bych do žaludku nedostala. Měla jsem to tak pokaždé. Nervozita rostla, to proto, že jsem neměla překontrolované svoje zbraně. Volným krokem jsem došla do pokoje, vzala si vestu a bundu s kapsami a dlouhými rukávy speciálně šitou, nehořlavou, nepromokavou a velmi odolnou. Když jsem vešla do skladu, už tam byl Nikolaj ... jméno jsem si vybavila jen matně. Dobrej, roztržitě jsem kývla. A po jeho vzoru si i já snesla všechny své věci "do svého kouta". Dvě pistole - krátká hlaveň, přesto daleká dostřel a poměrně velká ráže. Pětadvacetiranka, dále samopal, vojenský nůž a následovaly mé pomůcky... Dva batohy výbušnin, roznětek, min, plastické výbušniny, doutnáky a extrémně hořlavé kapaliny, rozbušky a ... A nakonec jsem ve skříni vyhrabala ohromnou.. připomínalo to krosnu, ale větší a do toho jsem nacpala obsah svých dvou batohů. Když jsem si to dala na záda bylo to z poloviny tak velké jako já. Ale účel by to splnit mohlo. Omezí to ale moji rychlost a pohyblivost, ale.. Neustále polemizující a spekulující jsem obcházela kolem batohu, sem tam něco vyndala, ale pak jsem zase uvážila, že to či ono opravdu potřebuji a znovu vrátila do batohu. Pak jsem se jen rezignovaně posadila k zavazadlu na zem a snažila se vymyslet, jak svou výbavu zregulovat. |
| |
| 10:00 Severní sklad II. (podlaží -1.) Vyšla jsem ven před vchod. Pršelo a těžké proudy vody dělaly z asfaltové silnice černé zrcadlo. Zamračila jsem se. Plamínek vykoukl ven a ještě než jsem vyšla, všimla jsem si, jak liška stočila ocásek kolem svých tlapek ve vzorovém posedu. Vypadala v tu chvíli, jako hradní stráž. Když nechceš, nemusíš ... Já si ale pročistit hlavu potřebuju jak sůl... Usmála jsem se, ale v tom úsměvu chybělo to hřejivé něco. Přetáhla jsem kapucu nepromokavé bundy přes hlavu a vyběhla ven. Tak tohle má být trénink ve dvou, pak věřte chlapům ... Běžela jsem, ze začátku mi byla zima, první kilometr ostrého tempa to však změnil. Za tebou na sedmi hodinách, další dva za rohem hned za první barikádou. Vezmi si ty vpředu, budu ti krýt záda. Zašeptal mi parťák do ucha a ještě než jsem vyrazila k dalšímu stromu, abych si vylepšila pozici, zkontrolovala jsem zásobník. Červená, modrá, zelená, ... fajn, pořádně je ZMALUJEM! Tlumeně jsem zakřičela a zasmála se. Dětský hlásek zněl muži ještě chvíli v uších, jako ozvěna. Mrknul na mě. To je moje holka. Tak jdem na ně! V další chvíli už protivníci "padali", jako zralé švestky, a když jsem se přeci jen dostala do pasti, táta mě vždycky kryl... Už jsem neběžela, kráčela jsem pomalu těmi proudy vody, dlaní si stáhla kapucu z čela ... vzpomínka na sobotní paintballové hry pomalu mizela... Vracelo se toho víc, čím víc jsem byla Japonsku. Tolik žádostí, ... dlouhé čekání. Ale zítra už to nebude jen sen o pomstě. Bude to realita. Zatnula jsem čelist a ruce zaťala v pěst. Ne, měla jsem to jít vymlátit do boxovacího pytle. Nervozita a očekávání, zklamání z Anglie a ztráty kolegů. To všechno se teď ve mně mísilo a probublávalo v nepředvídatelnou změť pocitů. Sakra, ... Jak to ráno vypadalo hezky, pro mě už hezké rozhodně nebylo. Ten déšť mi začal lízt na nervy. V botách mi čvachtalo a teklo za krk. Došla jsem napruzeně zpátky a chodbou zamířila k sobě do pokoje. Liška za mnou v oněco větší vzdálenosti, než bylo obvyklé. Zvířata jsou k náladám mnohem vnímavější, než někteří lidé. Sprcha. Suché oblečení. Černá taška z rohu místnosti přes rameno a vydala jsem se směr Severní sklad II. U dveří jsem projela svoji ID kartu, vlezla do výtahu a sjela do mínus jedničky. Byla tu už Sarah a taky Devítka. Kývla jsem oběma na pozdrav, ale navíc jsem neměla náladu, hodila jsem tašku na dlouhý stůl hned vedle Devítky, rozepla jsem zip a vyndala ven její obsah. Moje napruzenost musela být znát. Obě stříbrné té hromádce želez, speciálních látek a jiných udělátek kralovaly, vše v prvotřídním pořádku, vyleštěné a málem pozlacené ... Fajn, pořádně je ZMALUJEM! Pomyslela jsem si a sedla si na kovou židli, pohled upřený do podlahy. |
| |
| 10:00 sklad... Černé auto zastavilo u skladu a dveře se otevřeli, do proudů vody jsem vykročil s úlevou a nastavil svůj obličej dešti, a lehce jsem vytekl...Kapky vody se ihned začali rozpíjet na suché uniformě a já se teď konečně probral,nemám to rád když mi někdo hatí plány... Pomalu jsem došel ke dveřím a přešel k výtahu, cestou jsem musel několikrát upravit stříbrný provaz na remeni který je součásti uniformy stejně jako šavli, vydechnu kdyžse otočím ke dveřím a vidím ten déšť.... Dneska by se trénovalo dobře... Konstatuji ve své mysli a dožene mne nějáký vojáček že velitelství chce tu uniformu zpět, což s radostí udělám,přeci jen je ve stylu Bundeswheru, tak se jí rád zbavím, mé kroky tedy ještě vedou do šatny kde na sebe navléknu výsadkářské kalhoty,černé kanady a taktickou košili z mých osobních zdrojů odkaz konečně se dostanu do skladu i se svou výzbrojí na rameni a zadívám se na ostatní.... Dobré ráno vespolek, chybí štístko co? lehká napruzenost v mém hlase je znát, i rozladění když přejdu ke své kříňce a začnu vše kontrolovat...pak se podívám na Rose... Příště tak budu dělat velitele, to jistě, promiň že sem nedorazil, ale ráno mi zaklepali na dveře že se mám převléknout do slavnostní uniformy a že mě pan císař osobně chce popřát štěstí,a jelikož mám program až od desíti tak to bude brzy ráno, on jeto už starej pán a nemůže spát...víš co to je poslouchat ráno keci starého dědka o obvaze a sebeobětování, dyť má za sebou leda tak sledování válečných filmů kurva... vztekle praštím do křídla skříně a ta se s prásknutím zavře, zadívám se na ostatní a zvednu omluvně ruce... Pardon... vytáhnu kombinézu a zběžně si ji prohlédnu, pak i přilbu a naše brýle, dalekohled, plná polní jak sem zvyklí, SVD Dragunov upravený pro výsadky, dvě stříbrné, docela zlatíčka, připnu ty mechanismi na rukávy kombinézy kde mají být a usměji se když vytáhnu svou lásku...  místo držáku ale nasadím granátomet a zbraň zase uložím na místo, nakonec se pousměji když vezmu do rukou Godness a lehce ji pohladím ... Tak co lásko, rozbijeme japonsko na suť spolu? zašeptám něžně ke zbrani a pohlédnu na ostatní.... Už sem se zmínil o tom že účast na přednášce NENÍ povinná, a ten kdo nepříjde tudíž MÁ vice volna? řeknu s lehkým úsměvem svou malou lež ale co, prostě na ty přednášky nejsem a nebudu a tak se snažím se tomu vyhnout jako čert kříži... Dobře panstvo, zkontrolujte vaši výbavu, pak je přesun na střelnici, kde musíte zaběhnout vaše nové zbraně, taky bych rád věděl kdo si co ponese za výstroj, stříbrné vám neodpustím, ty sou povinné, vím že budou dvě ostřelovočky, což je dobře, Godnesku nedám, ta je moje, a ty další ? Kdo nese tu malou atomovku v podobě raketometu? no to je jedno, rozhodněte se jak chcete času dost, třeba až do večera... zkusím zase s nadějí v očích zrušit mojí přednášku a pak se zase vrhnu na své věci, vše co nepotřebuji skládám na druhou stranu skříně, takže když rozbalím vše a zase sbalím,nějáká ta hodina a půl uběhne.... |
| |
| 10:00 sklad... Konečně! se mi podařilo výbavu zredukovat tak, že se vešla do jednoho z mých velkých báglů. Na tváři se mi roztáhl divoký vítězný úsměv. Ale ten mi z tváře sklouznul, hned jak vešla Rose.. pozdravila jen kývnutím a vypadalo to, že je pěkně naštvaná. Hm. No nic, někdy hold není den... pokrčila jsem nad tím rameny. Ale...Ne, neviděla jsem to nijak dobře, Nikolas nemluvný, Rose naštvaná.. a navíc nás čeká Japonsko - a jméno téhle země se stalo tak trochu legendou. Znovu jsem si překontrolovala, zda mám všechno a do toho vešel Mezenskej. Seržant opravila jsem si v hlavě svoje myšlenky - přeci jen, teď se budu muset mít víc napozoru... To že byl naštvaný i on mi opravdu zvedlo náladu. Fakt super... Oba dva přijdou naštvaní a... Šeptá se, že se v Anglii hodně sblížili, ale nikdo necekl o tom, zda to je myšleno profesionálně nebo... a když mi to říkali, vždycky při tom udělali ten významný pohled. Utáhnu šňůrky u báglu a pak se narovnám do celé své "výšky" a na tváři se mi objevil zaskočený nevěřící pohled při seržantově druhé narážce na NEPOVINNOU přednášku. To byla první věc po ránu, která mi opravdu pohnula žlučí. Jestli by to bylo možné, já bych se moc ráda dozvěděla všechno... do PODROBNA. Dala jsem důraz na poslední slovo a musela se hodně držet, abych nezaložila ruce na prsou. Divili byste se, jak vám psychologové můžou tohle gesto znechutit. Navíc, myslela jsem, že si tuhle naši bandu má seřídit jak hodinky... ale spíš to vypadalo, že o nás nejeví zájem. Seržantova poznámka na zbraň mi akorát připomněla staré časy. Jednoho takového jsme měli v týmu taky, každou ze zbraní měl pojmenovanou jménem a mluvil většinou jen s nimi. V přítomnosti ostatních byl skoupý na slovo, ale byl jako hora a byl to mistr přes střelbu. Dokázal sejmout dva zatímco já mířila a vždycky jim to zaplatil olovem přímo do srdce, nebo do krku - podle toho, jestli měli vestu a další z mnoha vymoženin v oblasti chráničů a jiného. Pevně jsem ale doufala, že to zrovna u něho byl jen slovní obrat. Proboha a já myslela, že tenhle tým měl ještě nedávno mezi sebou psychologa a většina vypadá hned po ránu na prášky... Vrazila jsem tomu svému hlásku uvnitř hlavy a ten začal poslušně přeříkávat úryvek z Bhagavadgita. |
| |
| Severní sklad II. 10:00 Letmo jsem se ohlížel když se to tu začalo víc a víc plnit mými, novými známostmi. Zvědavě jsem přihlížel jak si sem Sarah tahá také své věci, které ve mě vzbudili zájem. Prohlížel jsem si každý detail, každou věc kterou si tady uspořádávala a sem tam jsem jen lehce, uznale pokývnul hlavou. Po chvíli jsem se odvrátil a zadíval se na svoji pušku. Vzal jsem ji do ruky a potěžkával ji. "Nazdar." Prohodím jednoduše v odpověď a zamířím do prázdna. Zadívám se skrze zaměřovač na protější zeď, a pak zkoumavě odjistím komoru. Ujistím se že nijak nedrhne nebo se nezasekává. Což se nesmí nikdy stát. Nikdy, když jdu na misi. Díky těm novým krytům se ale tahle hračka zasekává o dost méně. Nedostane se do ní jen tak špína nebo prach. A voda jí nevadí. To ale neznamená že jí nemusím čistit a mazat. Byla to zvláštní a hezká hračka. Vynutil jsem si jí rovnou v útrobách Genesisu. Její perlou je právě ta odolnost a lehkost. Vrazil jsem do pušky zásobník a nabil jsem ji. Poslouchal jsem jak nábojová komora spolkla nábojnici a hned poté jsem zásobník zas vyndal. Následně jsem komoru opět odjistil a nechal náboj vypadnout ven. S tímhle tedy očividně problém nebude. Další zkouška na ní čeká na střelnici. Měla spolehlivý dostřel na rovný kilák až kilák a dvě stovky metrů což bylo víc než perfektní. Míval jsem i hračku která překonala dva a půl kilometru ale byla hrozně těžká co se přesunu v terénu týkalo. Odtrhnul jsem se od své krásky až když přišla Rose. I jí jsem si nějakou chvíli důkladně kontroloval a prohlížel. Než jsem jí také pokývnul na pozdrav. Nic víc jsem raději neříkal. To, jak byla naštvaná se přehlídnout nedalo a já to nehodlám zhoršovat. Raději jsem začal své věci pomalu zas skládat. Pistoli jsem vrátil do pouzdra u opasku. Popruh Z3-P14ky jsem si hodil přes rameno a pak jsem se věnoval svému batohu. To už ale dorazil i kapitán který na tom byl očividně stejně jak Rose. Což nebylo dvakrát veselé. Dělo se něco divného a to mě znervózňovalo. Tak jako tak jsem začal našeho bose vnímat až o slovech týkajících se přednášky. "Já bych také rád věděl všechno co se dá kapitáne." Přidám se k Sarah a pomalu se otočím. Následně kývnu hlavou lehce na rozložené věci za sebou. "Tady je všechno co si sebou hodlám vzít. Nic víc sebou tahat nechci. I když... Asi si přibalím ještě dalekohled a noční vidění. To je všechno." Skončím svou řeč a zase se vrátím k balení svých věcí. Proč mám jen takový dojem, že je něco špatně? |
| |
| Začátek dne Slyším pípání. Donutí mě to po chvilce pomalu otevřít oči. Podívám se na budík, který mi ukazuje čas za patnáct minut šest. Tak to vypadá že jsem se dneska dobře prospal. S dlouhým zíváním jsem zpomaleně vstal, jako by se mi z té postele ani nechtělo a začal se protahovat. Oblékl jsem si černé kalhoty a triko také barvy černé s malým bílým nápisem na levém rameni “Legends Never Die“. Poté se opět podívám na hodiny, abych zjistil kolik mám ještě času. Když jsem zjistil, že mám ještě pár hodin čas, tak jsem se rozhodl zajít si na chvilku do posilovny, kde jsem si pořádně procvičil ruky, jestli mají pořád stejně rychlou ránu jako vždy. Po nějaké té hodince a půl mlácení do pytle, ručkování, cvičení jsem se už dost probral. Trochu si otřel pot ručníkem a vydal se zpět na místo kde jsem ubytován. Když jsem tam došel, tak jsem se šel ještě na rychlo umýt do sprchy, abych byl plně svěží. Potom se opět obléknu do černých kalhot a do čistého trička, které je stejné jako to předchozí. Opět se podívám na hodiny a ujistím se, že mám pořád dostatek času. Rozhodnu se vydat do jídelny. Poté co tam dorazím zjistím, že si dát co chci, prostě téměř vše na co mám chuť. No, když je dneska tak výjimečný den, tak bych si mohl dát něco pořádného. Dostanu velkou chuť na maso, ale ta mě přejde hned, když si vzpomenu na ty odporné potvory z Anglie. Nakonec jsem si vzal pomerančový džus a nějaké to dobré pečivo. „No, zas tak vydatná snídaně to nebude.“ řeknu s humorem a pustím se do jídla. Když dojím, tak zjistím zrovna né pozitivní novinku. Nestíhám. Sprintem doběhnu na místo, kde jsem ubytován a vezmu si už připravenou výzbroj. Když už odcházím ,tak si ve dveřích vzpomenu, že jsem na něco zapomněl, tak se opět vrátím dovnitř. Porozhlídnu se po pokoji a vezmu svojí mačetu. „Už tě mám zlatíčko.“ řeknu si. A klusem začnu běžet ke skladu. A přece jen jsem přišel o nějakou kratší chvíli později. Vejdu dovnitř. „Přeji krásný nový den. Omlouvám se za zpoždění, zdržel jsem se v jídelně.“ řeknu s humorem a úsměvem ve tváři. Když se tam tak trochu porozhlídnu, tak už tam jsou všichni a nemají zrovna nejlepší náladu. Vesele prohodím malou ironickou poznámku. „ Tak vidím, že tu koluje velmi dobrá nálada.“ Pak si začnu kontrolovat věci a mezitím se jen tak do davu zeptám. „ Zmeškal jsem snad něco?“ A jen tak pro sebe si začnu broukat melodii jedné písničky. |
| |
| T R É N I N K - S T Ř E L N I C E Oči od podlahy jsem zvedla až s dalším příchozím. „Dobré ráno…“ No, jak pro koho. Evidentně. Broukla jsem směrem k Martinovi. Kdyby tu Štístko byl, pochybuju, že by měl náladu hrát si na schovku. Stoupla jsem si a přešla znovu ke stolu ke svým věcem. Vše, co jsem potřebovala, jsem tu měla vyskládané na chladné kovové desce stolu. Můj arzenál i zbytek věcí prošly zátěžovou zkouškou v Anglii, takže ohledně výbavy jsem byla naprosto klidná. Serža prásknul s dvířky od skříně. Fajn. Takže nejsem jediná, kdo tu vstával levou zadní… Začala jsem rovnat věci zpátky do báglu. Přednáška není povinná? Podívala jsem se na seržu. Jasně, taky nemám nejlepší den kamaráde, ale zaděláš tak akorát na problém, ještě než vypadnem z Němec. A jo, doufám, že mě slyšíš. Ještě jsem se po něm ohlídla a pak jsem popadla sbalené věci a hodila si je přes rameno. Jestli to nezvládneš, vezmu si to na starosti, vsadím se, že si ty spisy ani neotevřel. Věnovala jsem mu pichlavý pohled a s kamennou tváří jsem se podívala po ostatních. Ta přednáška platí. Nadhodila jsem si popruh a srovnala bágl. Ahoj Štístko, ne nic si nezmeškal... Prohodila jsem, když jsem míjela našeho zabijáka směrem na střelnici. Nevím, na co čekali ostatní, velitel už vybavení viděl a pochybuju, že se tím bude zaobírat nějak do podrobna, na druhou stranu, byli jsme profesionálové a tohle byla spíš jen formalitka. Zatlačila jsem do velkých skladových dveří, které se odsunuly do strany a odhalily tak velkou střelnici. Byli jsme v podzemních prostorách, ale tahle „střelnice“ vydala svou velikostí tak za jedno malé letiště. To na ní ovšem nebylo to nejzvláštnější. Jako by se člověk ocitl na jiné planetě...
Samozřejmě v celém „areálu“ byly zabudované kryty, zákopy, vyvýšené pozice, protigranátové stěny, kamerový systém, dokonalá klimatizace, požární technika, … Šlo to taky říct jedním slovem. Genesis. Všichni si tu přijdou na své, ostřelovači, pyrotechnici i zabijáci, jako byl štístko… Zahnula jsem vlevo a hodila tašku na jeden z malých stolků. Byla tu taková malá prosklená šatna, ještě než půjdeme tam „ven.“ Natáhla jsem na sebe neprůstřelnou vestu, přilbu s termovizí a nočním vidění, stehenní, holenní a loketní chrániče, vše samozřejmě s povrchovou úpravou, které se říkalo „druhá kůže“ dokázala splynout s prostředím, a vy jste tak byli pro okolí prakticky neviditelní. Kdo ví, co na nás Suzi vybalí. Střílet se bude ostrými, s tím snad počítají i ostatní. Suzi byla vědátorka, když Martin objížděl večírky, já si občas poslechla přednášku na téma radarové navádění střel, nanoboti a přenos dat pomocí laserových paprsků, a tak dále, a tak dále … kupodivu se člověk i u takových témat bavil. Suzan byla prostě zažraná do toho všeho a uměla to prodat. Dokonce mě jednou vzala i tam nahoru. Mrkla jsem na okamžik ke stropu, nad námi. Stříbrné do pouzder pod paže, malý samopal na záda, D48 za pas, pouzdro s vrhacími noži na pravé stehno. Byla jsem už skoro hotová, když se za mnou konečně objevili ostatní. Připraveni na trénink? Prohodila jsem. Suzi? Podívala jsem se znovu nad sebe, kde byla hned pod 10 metrů vysokým stropem kukaň s neprůhledným a samozřejmě i neprůstřelným sklem. Slyším tě Rose. Dobře, mikroport v přilbě funguje, spokojeně jsem kývla. Ok, jsme všichni. Počkáme, až se nám zbytek dostrojí, aby se nezamazali, a budem moct začít. Otočila jsem se ještě, abych to zkontrolovala. Jasně, dávejte na sebe bacha. A Růže? Mhm? Máme tu nové hračky. Zasmála se. Ajé, no dobře, snad nebude vadit, když je trochu upravíme. Protočila jsem nad jejím nadšením oči vsloup. Tak fajn, zaklapla jsem komoru u stříbrné a vrátila ji do pouzdra. Vážení, berte to jako zátěžovou zkoušku na příštích pár týdnů, pokud se něco posere, bude lepší, když se to posere tady. Bude se střílet ostrými, chrániče a helmy máte. Zapněte si rovnou maskovací režim, termovize je samozřejmost. Ghrhm, odkašla jsem si, a pokusila jsem se o trochu vlídnější tón, na tohle asi zvyklí nejste, ale v Genesis se netrénuje, tady se cvičí na živo. Potom jsem se otočila na Martina. Ne, na Goddessku v tomhle prostoru stále není povolení. Znovu jsem se vrátila pohledem k ostatním. Až budete všichni ready, dám Suzi vědět, i když nás všechny slyší a taky vidí, to co vidíme my. Každý máte v helmě kameru. Můžete si pak celou „akci“ projít ze záznamu. Z pohledu kohokoli z nás. Nebo všech. Sarah, zneškodňování výbušnin tu nečekej, ale nějaký dárek navíc by bude potřeba, snad máš v těch báglech i něco malého, rychlého a účinného. Devítko, odstřelovač se bude hodit, uvidíme, jak si Martin rozdělí skupinu. Kluci, znáte to tu z minula, tohle platilo pro Martina a Štístka, i když a to mi věřte, Suzi si od minula dala opravdu záležet… To je asi vše, co jsem chtěla říct, veliteli? Podívala jsem se na Martina. Stále jsem byla v nenáladě, ale tělem mi začal proudit adrenalin a já se tam, koukla jsem za neprůstřelné sklo, vážně jsem se tam dneska těšila. |
| |
| "Střelnice" No... Co na to říct. Pohled na obrovský komplex pro mě byla docela unikátní příležitost kdy jsem si mohl říct: Co to tady ku**a je? Protože ta nevědomost byla víc než odporná věc. Spíš než střelnice to tu vypadalo jak na mlýnek což bylo o to horší. Fajn. A to nám jako nikdo nic neřekne? Žádný varování, náznak nebo prostě nic? Co má tohle doprdele znamenat?! Mihne se mi naštvaně v duchu. Na informacích jsem si někdy zakládal protože i nepodstatný detail rozhodoval o mnohém. I kdyby to byla sebemenší kravina chci ji vědět. V tomhle případě mi ale bohužel prostě nemohli dát jediné slůvko napřed. To by možná vysvětlovalo proč jejich rozvědka stojí tak za hovno že? Čekal jsem původně jinou střelnici ale co nadělat. Teď už nemá smysl se v tom dál hrabat. Jen doufám že se takovýhle "slepý terč" nebude opakovat. S tichým povzdychnutím jsem se ohlédl za Rose kterou jsem také následoval do komory s vybavením. Tam jsem se nějakou chvíli ohlížel, než jsem se začal připravovat a brát si něco, co by se mi mohlo hodit. Helma byla samozřejmostí. Stejně jako chrániče stehen a neprůstřelná vesta. A to mi stačilo. Víc brnění sebou tahat nehodlám. Pak nadešla řada na ty "Stříbrný" které na mě udělali celkem i dojem. Byli to zvláštní zbraně. A přitom se zdáli stejně obyčejný jako třeba takovej Glock. Těžko říct, jestli pro ně budu mít někdy uplatnění ale uvidíme. Připnul jsem si je i s pouzdry za opasek kde jedině jsem měl ještě nějaké místo. Moc se mi nelíbilo tahat sebou víc zbraní než je nutné ale co... Z vlastní zkušenosti totiž vím že někdy hráli svou roli i obyčejný gramy. Pak jsem z batohu narychlo vytáhl svůj přehoz který jsem přes sebe hned hodil. Koukal jsem že do téhle jeskyně by se mohl hodit možná víc než to posrané maskování. Kterému jsem mimochodem ani za mák nedůvěřoval. Představa že se něco podělá, a já se objevím uprostřed chumlu nepřátel jak nějaký čaroděj, byla víc než odstrašující příklad. Když se budu držet ve stínech nikdo nerozezná rozdíl od obrostlýho kamene. To bylo nakonec asi tak všechno, co jsem potřeboval. Pak už jsem jenom nabil průrazný střelivo a díval se kamsi do prostor jeskyně. Neměl jsem co říkat nebo o čem mluvit. Do těchhle rozhovorů se zapojovat nebudu. Jen jsem si vyslechl co měla Rose na srdci a s tichým, nevěřícným zakroucením hlavou jsem si povzdychl. Měl jsem z tohohle všeho dost mizernej pocit. Proti komu nebo čemu tady budeme stát? Ten nedostatek informací mě začínal čím dál tím víc s**t. Tohle dohajzlu není Japonsko tak by nás taky mohli aspoň trochu víc obeznámit! Než nám jen podsouvat planý kecy o ničem! Kdybych chtěl poslouchat prázdný kecy zůstanu na frontě v Canadě! Zavrčím si tiše, nesouhlasně v duchu a vrazím do pušky zásobník s průrazným střelivem. To samé udělám i s pistolí. Jen se pak ještě ujistím, že jsou na svých místech i mé nože s granáty. A pak... Už jen netrpělivě vyčkávám až celá tahle fraška začne. |
| |
| Chybějící článek týmu, aneb nová posila - Příjezd na základnu To ráno pršelo. Ne nepršelo, ta průtrž mračen vypadala na začátek novodobé potopy světa. V pancéřovaném voze však bubnování kapek o kapotu znělo, jako tlumené legato. Bylo to jen několik týdnů, co ses probudila do nového světa. Zajímavé, že si na tebe vedení vzpomnělo zrovna teď. Je to důležitá akce, doktorko Sjörgen. Rusko potřebuje mít v týmu své zastoupení a vás počítač určil, jako nejvhodnější kandidátku. Malý hubený muž v šedém obleku na tebe významně pohlédl. A zmínil jsem se, že ve výběru byla elita vojenských doktorů, které mají tu čest sloužit v nejlepších carských jednotkách? Významně na tebe pohlédl. "Už dvakrát", Napadlo tě... [/i][/b] Hodit tě do vody, aby si rovnou začala plavat, to byl evidentně taky záměr. Nezbýval pak prostor na spoustu tvých otázek. Sbalit ti nedělalo moc velký problém. Nejdřív letadlo z Moskvy do Berlína a poté cesta na základnu. Dalo se tomu venku ještě vůbec říkat průtrž mračen? ____________________________________________________________________ Agent na místě spolujezdce hbitě vyskočil, otevřel dveře a přidržel ti deštník. Pár kroků tím nečasem a stála si v hale v hlavní budově.  Přiběhla k tobě malá Japonka, rovné vlasy v bezchybném uzlu, přesně padnoucí kostýmek, v jedné ruce osobní počítač. Doktorka Yngvild Sjörgen? Pronesla spíš oznamovacím tónem. Vítejte v Německu. Moje jméno je Ryoko Shinohara. Podala ti drobnou dlaň a naznačila směr chůze. Tady je vaše ID karta, s ní se dostanete do většiny prostor základny. Vaše osobní věci Vám uložíme na pokoj. Je mi jasné že jste unavená, ale jelikož zítra budou "Spears" opouštět základnu směr Japonsko, bylo by nejlepší se k nim ihned připojit. Usmála se na tebe s typicky japonskou zdvořilostí a znovu něco poklikala na obrazovku počítače. Máme 9:00, to znamená, že tým i velitele, Sgt. Mezenského, kterému se budete hlásit, najdete přesně za hodinu ve skladu II, -1. podlaží... Následovala rychlá prohlídka základny, nakonec ti celý počítač předala, ukázal se jako výborná mapka, složka s potřebnými informacemi a kdoví s čím ještě... Na pokoji si našla všechno potřebné vybavení, pěkně zapakované ve vojenském báglu. Ryoko se zmínila ať si ho do skladu vezmeš s sebou. Koukla ses na hodinky, bylo 10:15, ještě mrknout na mapu areálu kam jít a už se nikde nezdržovat, ať se to zpoždění ještě víc neprotáhne.... |
| |
 | Těch několik týdnů z hibernace jsem věnovala hlavně tomu, abych se dala fyzicky dopořádku, ale taky abych po prvotním šoku, kolik let jsem prospala, dohnala aspoň největší a nejvážnější nedostatky v informacích o světě. Vstřebat skutečnost, že moje poslední vzpomínka není na to, jak souhlasím s nějakým zamražením, ale datuje se asi týden před velkou černou dírou v paměti, nebylo jednoduché. Bylo mi řečeno, že je to následek hibernace, že se to může stát. Možná se rozpomenu, možná ne. Ale v tom tónu bylo něco... Nad čím jsem neměla chuť ani čas přemýšlet, musela jsem dohonit svoje resty jak na škole. No a když usoudili, že jsem fyzicky v pořádku a nebudu jak v Jiříkově vidění, sdělili mi konečně, proč a kam pojedu. Věděla jsem, že mě ze spánku nevytáhli jen tak. A proč mě do něj vůbec uvedli, to mi taky nikdo nechtěl říct. Sověršenno sekretno. Ach, to známe. Je ale pravda, že mě ten program nadchnul. Řešit svoje osobní věci bude čas později, snad, plně jsem se položila do studia, podklady jsem u sebe měla i během cesty a řeč se mnou nebyla vůbec. Šla mi z toho hlava kolem. Do prdele, já nad tím dřela jako amatér a oni už mají tohle?! Jak... Byla jsem blízko, ale k čemu mi to bylo. Tyhle zásluhy měly být moje! Kdyby to byl papír, asi bych ho vztekle zmačkala a zahodila. To mi poněkud hnulo žlučí. Jsem si naprosto jistá, že pár těch věcí bylo mých. A na ten týden temnoty v paměti se dá svést cokoli. Že bych jim to řekla? Těžko. Sílící podráždění, že jsem nad tím vůbec začala zase uvažovat, zmírnilo poklonkování lidí okolo projektu. Deštníček, hned se mě ujali... dobře, to otupilo hrany. Jestli se v mém případě o něčem takovém dá mluvit. Během toho všeho jsem prostě poslouchala, bílá přijímací hala mi připomněla obrovskou márnici. Děkovala jsem bohům, ač na ně nevěřím, že vzhledem ke studiu medicíny byl můj mozek schopen pojmout velký objem informací - a kupodivu tam zůstávaly. Poděkovala jsem Japonce. Opravdu nevím, co bych si bez průvodce počala, to by se protáhlo na třikrát tak dlouho. Jenže jsem neměla čas si ani na chvíli sednout, rovnou mě hnali... do skladu? Neříkali, že odjíždíme zítra? Tak jsem se tam se zpožděním (nesnáším zpoždění!) vydala. Nechala jsem se nasměrovat příručním počítačem od Japonky, bágl přes rameno. Lidi se zbraněmi, to budou určitě "ti moji". "Zdravstvujtě," vypadlo ze mě, než jsem si to uvědomila. Ihned jsem přepla na správný jazyk. "Jsem doktorka Yngvild Sjörgen, přidělená z Ruska k vašemu týmu. K týmu... Mezenského." Přejedu pohledem přítomné muže, až najdu toho správného. Čekám, co mi řeknou, nejsem si jistá, co se teď ode mě bude očekávat. Nikdo zraněný není a všichni jsou vyšnořeni jako do palebné zóny. Yngvild je vysoká blondýna s tmavěmodrýma očima. Na první pohled by kdokoli pochyboval, že by mohla dodělat víc než základku, dokud se jí nepodívají do tváře. Její oči jsou nepříjemně všímavé, a i když nasadí mírný, opravdu mírný zdvořilý úsměv, tak většinou studené. Momentálně má vlasy spletené do copu, na sobě kanady, kapsáče a triko s krátkým rukávem. |
| |
| Cvičeníčko mučeníčko Tak něják jsem přestal vše vnímat, do rukou mi jeden úředniček vrazil nějáký spis, dobře ví že nemám rád když mi dávají tu jejich moderní techniku, zběžně jsem ho prolistoval a ostatní se mezi tím přesunuly ke střelnici, já seděl v šatně a za chvíli měl dočteno... Tak fajn, jen ať dojde,..... pak sem se oblékl do své výstroje a nabral vše co ponesu v akci, jako tečka na závěr bylo nasazení brýlí, pomalu sem vykročil ke střelnici s Godneskou na rameni, Rose zrovna představovala naše hřiště, jak jsem tomu říkal.... Od kdy já potřebuju povolení k tomu tohle zlatíčko použít...ale neboj nerad bych si zničil svůj byt... mrknu na Rose a Godneska skončí v mé skříňce před vchodem, vydechnu a zadívám se na našeho snipera.... Nádherný hejkal, opravdu, jen ti bude jaksi k ničemu, ale nezakuzuju jej, jen ty mrchy tam mají termovizi a senzory na lidské srdce a tak takže ti to bude prd platný, to víš cvičíme na ostro ale bez lidí, jeidní živý tam budeme my... zběžně jsem skontroloval svou pušku a nabil si granát do granátometu pod hlavní, zavěsil sem si samopal na rameno a cvičně trhl s rukama, do rukou mi bezchybně vjeli Stříbrné, ještě sem si namixoval náboje, a otočil se k ostatním.... Takže slyšeli jste Hallovou, tak vám nemusím říkat nic dalšího, takže až budeme kompletní vyrážíte na můj povel, jdu první a připravím nám půdu,,, Vydechnu a pak řeknu... Pak jde Hallová, Sarah, Yngvild, Devítka a uzavírá nás Štístko ve chvíli kdy domluvím dorazí poslední členka týmu, dokonce mne pozná a nese si vybavení na rameni, její představení nekomentuji, tedy zatím, zapálím si Sobrani a pak se na ni zadívám.... Takže vás milá doktorko vítám, ale asi mě nebudete mi ráda, protože nehledě na to že jste vědec, teď jste voják, a jako voják jste se měla hlásit, pokud vím bylo vám oznámeno že bude výcvik, takže se rychle převlékněte a ozbrojte, máte na to pět minut, nemyslete si že ste tu jen pro píchání dalších sraček do našich těl, budete střílet a zabíjet, protože to na co jdeme vás bude chtít zabít...odchod... řeknu jednou dlouhou ale ráznou větou.... Takže Spears, připravte se...až příjde tak to začne... |
| |
| Hurá na hřiště, ale bábovičky z písku stavět nebudem ... Přešla jsem několika kroky k proskleným dveřím a čekala, až budou ostatní připravení. Přitom jsem se dívala ven, na střelnici bylo mrtvo. Tedy, aspoň to tak vypadalo, jako vždy. Když jsem se otočila, zmateně a šokovaně jsem nakrčila nos. Rozhlídla jsem se po ostatních a ihned si spojila, že chybějící Nikolaj bude zřejmě ten postrach přede mnou. Sakra Nikolaji, ... usmála jsem se , málem jsem se tě lekla, tohle mi nedělej. Uchechtla jsem se napadlo mě, že tímhle by si mohl zadělat na docela novou přezdívku, a asi by se mu nelíbila tak, jako "Devítka". Zakroutila jsem hlavou, ale dál to už neřešila, to byla jeho věc. Na pořadník v jakém půjdeme "ven", jsem jen kývla. V další vteřině jsem se ale zarazila, Yngvild? Jako v nějakém sitcomu se ve vteřině na to v místnosti objevila, pro mě neznámá žena. Doktorka, objasnil Martin ve své uvítací řeči. Na doktora do týmu jsme čekali dlouho. V genesis kolem toho dělali docela tajnosti, a nebo se rozhodovalo až do poslední chvíle, nevím... Fajn. Na nějaké uvítací řeči nebyl čas. Zatím. Navíc šlo se trénovat a ze cvičení poznáte svého kolegu daleko lépe, něž po několika hodinovém dialogu, tedy z té vojenské stránky určitě a já momentálně nic víc nepotřebovala. Čekala jsem až se hodí do pohotovosti i nováček, a budu moct Suzan zahlásit začátek cvičení. Zkousla jsem si spodní ret. Tak to by bylo, tým už vypadá životaschopně, doktora máme ... v hlavě se mi mihla vzpomínka na Felixe... Kušuj Rose, teď se soustřeď na ty potvory venku... |
| |
| Poslední vteřiny před akcí Mezitím co ostatní se ještě vybavovali já si přes skleněnou stěnu kontroloval celý, viditelný prostor. Mapoval jsem si ho a snažil se už dopředu najít nějakou, dobrou pozici ze které bych měl dobrý rozhled na celé okolí. Musí být dost dobrá, aby měla únikovou cestu ale aby taky neměla zadní "vrátka" kudy by mě někdo nečekaně přepadnul. Jediné co jsem zatím ale viděl byl obrovský balvan na levé straně. Budu si to muset asi projít a zmapovat během boje. Hmm, bude to hodně špatný. Abych taky nakonec neskončil jen někde schovanej na zemi za nějakým pilířem. Ale uvidíme jaké bude ovoce. S tím jsem se odvrátil ke vchodu. Ujistil jsem se že helma pevně drží. Stejně jako moje krytí. Čekal jsem že se na něj sesype několik poznámek. Což mě docela i pobavilo. Pokýval jsem zamyšleně hlavou a pokrčil rukama. S pohledem na kapitána jsem se pod maskou ušklíbnul. "Nooo... Ale tak zase... Nikdy neříkejte nikdy. Je lepší být vždy připraven a se vším všudy ne?" Prohodím a zadívám se kamsi do prostoru. Začínal jsem být trošku nervozní ale to jsem se snažil nevnímat. Říkal jsem si že to bude spíš napětí a to čekání. V nasazení jsem nebyl od té doby, co jsem opustil Ameriku. Bude... Zajímavý si zase protáhnout kosti. S čímž jsem začal hned. Začal jsem se protahovat a dělat mírná cvičení na zahřátí svalů. Pak už jsem se mohl zas plně soustředit na své okolí. Jako třeba Yngvild coby našeho, nového parťáka. "Doktor?" Zeptal jsem se tiše sám sebe a pozvedl mírně jedno obočí. "Hmm, konečně někdo kdo nám bude lízat rány." Tiše jsem se zasmál a už jsem přešel ke dveřím. Stoupl jsem se vedle nich a začal nahlížet do prostoru ven jako kdybych koukal za roh zdi. Z3-P14ku jsem svěsil podél stehen. Odjistil jsem pojistku a ujistil se že zaměřovač drží stejně dobře, jako zásobník. Poté jsem se mimovolně ohlédl po Rose jejíž reakce byla celkem i zábavná. Že bych nakonec byl strašák? No jasně. Budu vyskakovat v nepřátelském ležení a strašit nepřátele k smrti. Heh. "To mi teda vážně mrzí. Ale zvykejte si. Až vylezeme ven jinak mě neuvidíte." S tichým zachechtáním jsem se opřel o sklo zády a díval se před sebe. Prohlížel jsem si všechny od hlavy k patě a vyčkával až se začneme sunout ven. Tak jsem zvědav kdo schytá mou první kulku. |
| |
| Aspoň nějaké věci se za ty roky v hibernaci nezměnily... kreténi v armádě jsou všude a je jedno, jestli je to armáda ruská, nebo cizí, a je jedno, jestli je to armáda minulosti, nebo budoucnosti. Ani se nehnu a dívám se mu do brýlí. Není první ani poslední, co rád dělá z lidí debily, a kdybych byla cíťa, tak bych vevnitř prskala, jak moc je to nespravedlivé. A kdybych byla mladší, možná bych mu ukázala neslušné gesto. Nic z toho se nestane. Ale tohle si budu pamatovat, Mezenský. Otočím se na patě a beze slova se jdu připravit. Vezmu si ochrannou soupravu, co mají oni, ty stříbrné pistole, v nichž se mi jakožto doktorovi nejvíc zamlouvaly náboje se žíravinou. Je pravda, že jakmile jsem o tom slyšela, chtěla jsem to na něčem vyzkoušet. Rozežere zevnitř! Škoda, že pod nepřátelskou palbou to nebudu moct pořádně prozkoumat. Ze zvyku mám u sebe i bojový nůž přilepený na stehně. Je to dobrý pomocník - a to i pro moji roli v týmu. S nožem to umím dobře, protože vím, kam úsporně bodnout, pokud se jedná o člověka. I když jsem tu jako doktor, tak nějak pochybuju, že s tím, co nám provedli s těly, mě bude nějak moc potřeba. Proto se vyzbrojím ještě samopalem. A žlutě zatmavenými brýlemi, abych nepřišla o oči, až to z těch šílených zbraní začne lítat. Když jsem připravená, přejdu zpět ke skupince. Nic neřeknu, po tom uvítání nemám absolutně chuť komunikovat víc, než je na cvičení nutné. A jestli mě ten idiot zjebe za to, že mlčím, nebo že se nehlásím, jak mám, to už je ve výsledku jedno. Jsem podrážděná, do jakýho světa mě probudili a že mě rovnou hodili mezi vlky. Nevím, co čekat... co se ode mě teď čeká. A člověk, do jehož rukou a rozhodnutí bych měla v budoucnu vložit svůj život, se v prvních pěti vteřinách ukázal jako pitomec, pro kterýho, kdybych měla na výběr, bych na poli nehnula ani prstem. Vděčně si vzpomenu na pár věcí z minulého života. Škoda, že teď to nepůjde. Přes to všechno na mě není znát žádné pohnutí mysli. Modré oči jsou pořád stejně odtažité a na rtech je lehounký zdvořilý úsměv, když se na mě někdo podívá. |
| |
| Suzi? Pusť nás ven. Pronesla jsem, když se Yngvild znovu objevila mezi námi, také ve slušivém oblečku. Sklo před námi odjelo do dvou stran a zelené světlo na dveřmi vystřídalo červené. První šel Martin, já za ním a za mnou zbytek. Těsně za "dveřmi" jsme zastavili. Do sluchátek nám všem zazněl hlas mladé vědátorky Suzan. "Jednotko Spears, vítejte na střelnici, dnes tu máme příjemných 21 stupňů, oblačno až zataženo s občasnými přeháňkami. Seržante, potvrďte mi přítomnost celé skupiny a povolení pro začátek akce..." Suzan se na chvíli odmlčela a čekala na Martinova slova, pak pokračovala. "Staré známe se střelnicí seznamovat nemusím, pro ty novější - tenhle sklep má něco přes deset hektarů, umělá řeka a terén jsou samozřejmostí. I když jsou to podmínky simulované, měly by se maximálně blížit tomu, co vás čeká. " "Nebudu napovídat, samozřejmě vše budou roboti a počítačem naváděné stroje. Dnešní cíl je dostat se do sektoru D4, kde je v zapečetěné schránce pro každého připraven "klíč", ty budete potřebovat na cestu zpět. Cvičení je dnes zaměřeno na fungování jednotky jako týmu, a k tomu je i přizpůsobena náročnost celé simulace. Na splnění úkolu máte necelé tři hodiny, přesněji 150 minut. " "To je z mé strany vše, zbytek je na vás. Jen snad ještě poslední věc. Výsledky dnešního cvičení jdou přímo k vrchnímu velení, tak to nepokažte. Konec." Suzan se ještě tiše zasmála a pak už byl byla druhá strana hluchá, tedy hluchá, ona a zbytek řídícího týmu pro tohle "hřiště", nás slyšeli moc dobře. " Před námi zel pětimetrový příkop a za ním už začínala ta pravá zábava, samozřemě informací nám Suzan moc nedala, ale tak to mělo být, Japonsko bude ještě větší neznámá a je třeba si to vyzkoušet už tady. Podívala jsem se na Martina, maskování zapnuté. "Poslední slova, požehnání, něco pro štěstí?" Zasmála jsem se a už jen čekala až se ladnými skoky přeneseme do (ne)známa. |
| |
| Jde se na věc Ahoj, pozdravím naší doktorku, ale pak se zase natáhnu oběma rukama k levému boku. Možná kdyby mě nedělalo takové potíže upevnit ty dva pásy, které se ve předu křížily a já s nimi vypadala jak mexikán z velmi starých a hodně špatných filmů, trochu by mě zaskočil seržantův přístup k nově příchozí. Ale nevadilo mi to - já přísnost uznávala. Přísnost tvoří ve všem jasnější hrany a nenechává místo pro hloupé chování a omyly z nedbalosti. Ty dva pásy jsem si pořádně překontrolovala, byly na ní s mou pomocí vynalezené nové SP-COdvojky, ale my jsme jim říkali klíšťata - to ta nemoc povolání... Každopádně tahle věcička mi už kolikrát ulehčila a zachránila holý krk. O co šlo? Vybavila jsem si amatérskou počítačovou kresbu, určující design (samozřejmě, co nejvíce přizpůsobený dle účelnosti). Z modrého pole, kde se nachází zdroj aktivující plazma se po nárazu na daný cíl vysunou nanovrtáky, které se přisají na cokoliv. Nevýhoda u nich je, že jakmile se zdroj při nárazu spustí, klíště vybuchne během 3 desetin sekundy. Samozřejmě, člověk se musí naučit házet přesně a daleko, navíc samozřejmě nehrozí nebezpečí, že kdybych spadla okamžitě vybouchnu, klíště se musí aktivovat takovým tím klix-klax, kdy vezmete horní a dolní polovinu koule a docvaknete. Stříbrné jsem m+la po ruce, chrániče, brýle, svůj glock s pancéřovkama a mohlo se na to. Když jsem odlepila oči od výstroje podívala jsem se na Nikolaje - abych zjistila, proč měla Rose s Mezenskym takové řeči. Potlačila jsem úsměv, ale proti gustu. Navíc, tělo se mi začalo trochu chvět jako pokaždé a ano, mohla jsem nadávat a zlobit se na to, že jsem opět neměla dostatek informací, ale právě na tuhle skutečnost nás chtějí zkusit připravit ještě před Japonskem, tak co. Pořadí bylo určeno. A my vyšli. Vyslechla jsem si příjemný hlas a pak se trochu přikrčila a jala se pozorovat všechno kolem, devět hodin, jedenáct, jedna, dvě hodiny, čtyři, zatím čisto... V pravé ruce glock, levou dlaň na jednom z klíšťat. Tak pojďte, ať se seznámíme. Začal mě ten hlas v hlavě hecovat a já - přiznám se - já se nechala... |
| |
| Arina - nepovedený experiment, nebo zdařilá hříčka osudu ... Každopádně může se hodit, aspoň tak se o ní vyjádřilo (v jistých kruzích samozřejmě) generální vedení Vyspat se na drobném křesle v letadle, to byl téměř nadlidský výkon, v pancéřovaném voze to už bylo o něco lepší, ale stejně ... Vypadnout někam jinam, zabavit se, žít aspoň trochu jinak než doteď, rozkaz zapojit se do programu GN sis mohla omlouvat, jak si chtěla, ale pravda byla, že na výběr si neměla. V Rusku tě chápali jako věc, při nejlepším jako stroj, který se snad jednou podaří seřídit, aby šel používat bez problémů a "vedlejších účinků"... Tady to asi nebude o moc lepší. Měla si být výhodou, kterou tým v předchozí akci v Anglii neměl. Schopnost být na více místech zároveň, byla tak ... ano pro mnoho lidí, kteří se s tebou setkali, ať už jako vědci, nebo jen nestranní pozorovatelé, pro mnoho z nich to bylo více než lákavá - mocí opájející představa. Pro tebo to mnohdy bylo víc než utrpení. Už jsme tady, slečno. Oznámil suše řidič, když jste projížděli vstupní branou, kterou strážilo několik těžkooděnců. Lilo jako z konve, ale kdo by si všímal počasí. Ti dva drsní hoši, co ti dělali doprovod, dojeli s autem až pod přístřešek k nějaké hale, která rozhodně nevypadala jako hlavní vstup, natož aby u ní někdo čekal s fáborky a veselými úsměvy. Jeden vzal tvůj bágl (mimochodem byl to ten, který s někým neustále komunikoval po telefonu řečí, které si nerozumněla), druhý si taktně stoupnul za tvé pravé rameno a vedli tě chodbou až kamsi k ocelovému výtahu. Ve výtahu ten s mobilem, který kupodivu zaklapnul a vložil do kapsy, znovu promluvil. Bohužel, dozvěděl jsem se, že výcvik skupiny už začal, takže nám bylo doporučeno vynechat úvodní "tutorial" a přesunout se rovnou za týmem. Velitel už o vás ví, právě teď by měl obdržet hlášení. Výtah cinknul a vy jste vyšli do až překvapivě osvětleného prostoru, úzká chodba mířila k jediným dveřím. Muž ti podal batoh. Dál musíte sama. Řekl odměřeně, ale tón hlasu ovlivňovalo hlavně to, jak tě vnímal. Jako hodně divnou podivínku, která se z bůhvíjakého důvodu dostala až sem. Sbohem. Podíval se na svého parťáka a ten zmáčknul knoflík výtahu, dveře se zavřeli a ty si zůstala sama. --------------------------------------------------- Jakmile si prošla dveřmi, dostala si se do prostor nevelké šatny, s výhledem na střelnici (viz HP) u nevelkého stropu byl jakýsi kokpit a nad ním svítilo červené světlo. Za sklep jsi spatřila skupinu šesti lidí, od teď tvůj tým. Spears. |
| |
 | Příjezd do jámy lvové Nepokoušela jsem se nikterak zapojovat do konverzace v letadle, ani posléze v opancéřovaném voze. Stejně nikdo z nich nevypadal, že by si chtěl povídat. Tak jsem si namísto toho radši počítala články na prstech. Rozhodně největší zábava, dokud jsme se nedostali na místo určení. Vylezla jsem z auta a ihned jsem střelila pohledem po tom, který mi bral batoh. Nemám ráda, když mi někdo bere věci. Řidič se se mnou rozloučil stejně nadšeně, jako by ohlašoval, že na zemi je vajgl. Asi tak prostě působím, těžko říct. Já se snažím lidi příliš nevnímat. Poslušně následuji svou eskortu až k výtahu, kde mne v některém z nižších pater doslova a do písmene vyhodí do chodby. Jen se za nimi otočím a chladně pronesu: “My se ještě uvidíme, hošani.“ koutek úst mi cukne v náznaku úsměvu a jak se dveře výtahu zavírají, tvářím se dramaticky. Drama ve tváři mne neopustí ani ve chvíli, kdy vstoupím do prostor nad střelnicí. Přistoupím k výklenku tak, abych viděla na ty dole, a ušklíbnu se. Lidi Z kapsy černé koženkové bundy vyndám cigarety a v klidu si zapálím. Kromě bundy na sobě mám ještě černé tílko, volné černé kalhoty, pásek a batoh hozený přes jedno rameno. Cestovala jsem poměrně nalehko. |
| |
| příprava na Japonsko Zkontroloval jsem výbavu a naštěstí jsem v tom spěchu nic nezapomněl. Jen jsem si všiml jedné maličkosti. Kromě Rose si mě snad ostatní ani nevšimli nebo jsem jim mojí náladou ještě více zkazil tu jejich, pokud to bylo ještě vůbec možné. No, vidím, že mé zpoždění nikomu nevadilo. Ale to je jen dobře. Určitě by mi ty seržantovy kecy hned změnily náladu. Tak, jsem vyzbrojený. Vše je na správném místě i ty jejich povinná stříbrné. Vezmu si do ruk mojí mačetu a jen tak tiše si řeknu. „No, tebe teď na ty stroje potřebovat asi nebudu, ale pro jistotu si tě vezmu s sebou.“ Mačetu si přidělám na záda, tak aby se mi jako obvykle dobře vytahovala. Tak, co mi ještě chybí?...Jo už vím. Do rukou si nakonec rozhodnu vzít starou známou Sig520 s plasmatickými náboji -I14-. Ještě si trochu protáhnu ruce a připojím se k jednotce. Ani mě nepřekvapil přístup Mezenského k nové doktorce v našem týmu. Vlastně se to dalo čekat, že si za chvíli někdo něco od něho slízne. Ale, tak nebyla to moje věc a vůbec mi to nevadilo. Vlastně mi to bylo fuk. Hlavní je, že tu máme nějakého doktora. Ve sluchátku se ozval opět tradiční krátké informace o cíli tréninkové mise. „No né, krásných 21 stupňů. Tak to tu možná někteří dokonce chytí barvu.Ale ne vážně, někteří by to fakt potřebovali, že seržante.“ Řeknu to, tak trochu s humorem, abych si nahodil do takového klidu. Přece jen nervozita zmenšuje přesnost a soustředění. Něco mi říká, že si to Mezenský vezme osobně, aspoň se pozná jestli je nervozní. Tak trochu se pro sebe zasměji. „Jo a ty "klíče". To budou mít nějaké jmenovky nebo různé barvy, protože já dávám přednost modré.“ Na tváři se mi objeví malý úsměv. Pak už jen čekám na to, co se bude dít a abych mohl podle rozkazu uzavřít jednotku. |
| |
| Čas do ukončení akce: 148 minut 15 sekund "Tady nemůžete kouřit." Ozvalo se Arině za zády. Žena ve středních letech oblečená do světlého pláště, který připomínal doktorský, mířila rychlými kroky přímo k ní. "O patro níž je šatna, až budete převlečená do „sportovního“ pustíme vás ven." Usmála se a naznačila ti, ať jí následuješ. "Pojďte prosím, za mnou." Jakoby mimochodem a zamířila k druhým dveřím, které se zdály až do teď téměř neviditelné. Zmáčkla čudlík a vstoupila do výtahu, jako první. "Na střelnici už máme pohotovostní režim, ale jednotka na vás počká." Výtah sjel o patro níž a jeho dveře se otevřely do prostoru se skříňkami, stoly a náhradním arzenálem, stejné místnosti, kde se před okamžikem převlíkali ostatní. Celou dobu se žena mírně usmívala, a pokud se Arina na něco zeptala, zdvořile jí odpověděla. Nebylo poznat, jaký si na tu mladou dívku udělala názor, možná že žádný, přesto se na ní občas, když si myslela, že jí nesleduje, očkem podívala. Nechala ji vystoupit a vrátila se na své místo, za neprůstřelným sklem nahoře. Po chvíli se skupinka čekající na začátku střelnice rozrostla o posledního člena. Mohlo se začít. Ještě jednou se vám do uší ozvala Suzan. Arina poznala hlas ženy, která napravila omyl jejího doprovodu a dovedla ji do správné místnosti. "Tak tedy vážení, čas vám už běží, a aby nedošlo k nějakým mýlkám zopakuji to ještě jednou: Sektor D4, pro každého jeden klíč. Štístko, pro tebe tam je speciálně jeden azurový. Konec." |
| |
| Slézáme se tu, jak švábi na pivo ... Před chvílí i mně zazněla do uší informace o posledním človíčku, který svou přítomností posílí náš tým. Bože, nešlo by tohle všechno vyřídit najednou? Nejdřív přijde pozdě Štístko, pak doktorka a nakonec ... Sledovala jsem, jak se skleněné dveře, kterými Suzan před chvílí pustila i nás, otevřely a vešla Arina Zacharova. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, podívala jsem se na seržu, který se k ničemu neměl a vykročila jí vstříc sama. Rose Hallová, nabídla jsem ji dlaň na znamení pozdravu a uvítání do jednotky, stačí Rose, na nějakém titulování, nebo vykání nebazíruji - a ani by to nedělalo dobrotu. Stoupla jsem si bokem a postupně jí představila zbylé členy, pěkně z jedné strany až ke druhé. Vlastně to bylo takové info i pro naší doktorku, ale předpokládala jsem, že naše složky si četla cestou. Sakra a to jsem se chtěla na jakékoli představování vykašlat...Nikolaj, měl by mít přesnější mušku, než kdokoli z nás, tedy co se vzdálených odstřelů týče, mrkla jsem na něj a pokračovala, Sarah, ruce pryč od jejího báglu, pokud nechceš svítit, Yngvild - naše doktorka, Štístko - náš zabiják a chlápek, co se vyzná v chladných zbraních, no a poslední - ukázala jsem s gestem na seržu - poslední je náš velitel, ten představovat nepotřebuje, lepší když ho člověk pozná sám. Tak, udělala jsem několik kroků dopředu, tohle by bylo. Koukla jsem na levé zápěstí, digitální odpočet ukazoval 143 minut a nějaké drobné. Pokud se ještě někdo nechcete vykecávat, je nyjvyšší čas rozdělit si role a vypadnout ... Podle všeho bychom se měli držet pospolu, Dé čtyřka je asi dva kiláky na severovýchod. Zůstaneme u pořadí, které nahodil Martin a zbytek budem řešit za pochodu, uvidíme, jakými bubáky nás budou strašit dneska. Usmála jsem se a skočila vysokým obloukem přes pětimetrový příkop, kde jsem čekala na ostatní, až pohnou kostrou.... |
| |
| sranda začíná Lehce podrážděně sem slyšel ve sluchátku že další a opravdu už poslední člen je na místě....a že máme čekat, opravdu sem už začínál být podráždění, sestavit mi tým necelý den před výsadkem, to je opravdu velmi milé, ale co čekat od programu jež pracuje s vojáky ale nemá tušení o armádě a o tom jak by měla taková jednotka fungovat.... Díky Rose, myslím že tohle pro zatím stačí... otočím se na ostatní a zakroutím hlavou... Takže Ariano, půjdeš za Nikolajem, to bude pro tebe nejbezpečnější, Spears, tam i když je to cvičení můžete příjít o kejhák, ale v japonsku to bude teprve o přežití, žádné hrdinství, žádné zaváhání, ty plechovky nám nic za dara nedají, pamatujte si jediné pravidlo pro přežití, hlídáte si navzájem záda, za všech okolností...Hallová, vyrážíme z toho menšího návrší, jasné...Hodně štěstí Spears.... pušku z ramena jsem sundal a sevřel pevně v rukou, zadíval se na ostatní a zvolal... Akce! rozběhl jsem se a jako Rose bez problému překonal pět metrů ladným skokem, ale nezastavil jsem se, rychle jsem běžel až na místo odkud máme záčít akci, kde jsem zaklekl a pár plechovek se náhle vynořilo v různých štacíh před námi,nečekal sem až si aktivují své silové pole a vyslal granát z pušky mezi tři mechy jež teprve vyjížděli ze země, a spustil palbu průrazných a žiravých kulek na další.... Pozice! Zaujměte pozice, vyčistěte okolí,hlídejte si záda, a pozor na rakety.... zahlásil sem do malého mikrofonu v helmě a pak pro naší vědátroku co se kochala z hora jak cvičime... Kontatk zahájen, taneček začal, vypadá to na tango... |
| |
| Čas mluvit zbraní Docela netrpělivě jsem přecházel z místa na místo. Tohle čekání se mi moc nelíbilo stejně jako fakt, že čas nám už utíká. Každá vteřina je docela drahá a mi bychom neměli moc mrhat nedochvilností týmu. Ale snad se zase tolik nestane. Možná. Trochu jsem se ale uklidnil s příchodem posledního člena. Konečně jsme byli komplet. To je co říct. Dost zvědavě jsem si ten poslední článek prohlédl protože mi ona slečna přišla nějak... Zvláštně. Ale s tím teď není čas se zabývat. Hlavně abychom už vyrazili. A měli za sebou ty úvodní řeči které naštěstí Rose přelétla jak vítr. Při zaslechnutí svého jména jsem jen svěsil zbraň a krátce s kývnutím hlavy zasalutoval. Což nebylo nejspíš ani vidět jak jsem byl zahrabaný ve svém přehozu. Pak už následovali jen poslední informace od kapitána a my se mohli pustit do té, pravé zábavy. Zadíval jsem se hodnotícím pohledem na Arinu, když byla přidělená ke mě a jen jsem si tiše povzdychl. Snad bude stíhat mému tempu ale všechno se teprve uvidí. Poslední co jsem vnímal bylo už jen známé slůvko "akce" a já se rozběhl hned za kapitánem. Přeskočil jsem příkop za ostatními a s parakotoulem přistál na druhé straně. Během vteřiny už jsem byl ale zas na nohou a bez vyčkávání jsem sprintem zamířil ke vzdálenému balvanu za který jsem s menším skluzem zakleknul. "Devítka na příjmu!" Prohodil jsem v rychlosti do mikrofonu a vykoukl zpoza kamene. Nepřátelé už byli na místě a mě se tak zkrátil čas na mou vlastní akci. Musel jsem si s pomocí zaměřovače pušky velmi rychle prohlédnout pár okolních robotů a podle toho zhodnotit své cíle. Mě bylo ale jasné co bude mými cíli. Tak jo. Nezklam mě lásko. Mihlo se mi hlavou a já se snažil co nejrychleji najít těžce ozbrojené stroje. Taková byla má taktika. Nejdřív zničit nebo aspoň zneschopnit nejsilnější nepřátele a pak se postarat o ty kteří by nás mohli ohrozit nečekaným výpadem z boků. Rána do hlavy to jistila. Případně jsem zkusil střelit robota do ruky abych přerušil spoje s tělem a zbraněmi. Kohoutek cvaknul a zbraň vydala svůj známý, krásný štěkot. |
| |
| Hlas té ženy by mne v normálním případě nijak nezaujal, ale ona řekl nesmíte kouřit a tak jsem se otočila. Její štěstí bylo, že jsem měla téměř dokouřeno. Odhodila jsem špačka na zem, neobtěžovala jsem se na něj šlápnout, a vyrazila jsem za ní. Na informaci o šatně jsem jen cosi houkla, nehodlala jsem se s ní vybavovat. Proto jsem rychle udělala to, co mi bylo řečeno. Vešla jsem do šatny, převlékla jsem se, nechala jsem tam své osobní věci a batoh, a vydala jsem na střelnici. Určitě se tam na mne těší. Střelnice Vstoupila jsem dovnitř a jako první mne upoutal prostor kolem mne. Vypadala jsem tak trochu jako Alenka v říši divů. Nahoře se nezdál být tak… obrovský. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe, jedna žena z „kolegů“ si to mířila ke mně. Nabízenou ruku jsem nepřijala. Nemám ráda, když se mě dotýkají cizí lidi, kteří na sobě nemají ani lékařský plášť. Tázavě jsem se na Rose podívala a čekala jsem, jak dlouho jí bude docházet. Těžký to úděl někoho, kdo je poslán mimo své zázemí. Lidi ho tam neznají… tedy, až na jednu. “Doktorko,“ hýknu s neskrývaným překvapením. Ostatní, dokonce i seržant, jsou pro mě podřadní, ale doktora Sjörgen… to je jiná. Na okamžik jsem se dostala mimo své tělo, v myšlenkách samozřejmě, a vrátila jsem se zpět do Ruska. Tam mi bylo dobře. V laboratoři, mezi bílými stěnami s muži a ženami v bílých pláštích a maskách. Serža zavelí. Arianu žádnou neznám, ale možná tím myslel mne. Imbecil Krátce se podívám na toho, koho označil jako Nikolaje. Všimnu si, že nadšení je na obou stranách. Když ostatní vyběhnou, já se ztrácím. Nějak jsem nikdy nepobrala nutnost všude za každou cenu utíkat. Podrbu se na hlavě a ještě vteřinku nebo dvě přemýšlím. To už jsou ale někteří daleko přede mnou. Nejspíš bych je měla následovat, když už jsem s tím Nikolajem. Pomalu, s rozvahou se rozeběhnu. Nejsem vytrvalec, takže to nechci přetáhnout. Stále ale po očku sleduji Doktorku. Možná bych se měla držet u ní. |
| |
| Čas do ukončení akce: 135 minut 02 sekund Stejně tak, jako Rose, nakonec se všichni dali do pohybu. Rose zalehla na nejbližší vyvýšenině, která se podobala malé skalce, stejně tak, jako seržant. Devítka zakleknul za balvan, deset metrů od nich, za ten balvan, by se v pohodě vešli tři lidé, Arina, tam už mířila a to celkem pohodovou chůzí. I zbylí tři z jednotky zaujali své pozice. A na hřišti se to začlo hýbat.
Asi šest třímetrových mechů, které jako čestné stráže doprovázelo deset androidů. Samozřejmě, že tu nebyli pro ozdobu, jejich palebná síla se bez problémů vyrovnala té vaší ... Martin vyslal granát na tři, kteří ještě byli napůl na cestě, a po tvrdé ráně robůtci popadali jako figurky z dětské stavebnice. Kdo říkal, že se tu bude hrát fér? Bez problémů se pozvedali a dlouhými kroky se přibližovali. Zatím nevypálili, zaměřovali cíle. Devítka si vzal na mušku několik robo-vojáků a dvě dobře mířené rány, složily první dva. Zajímavé, ti ostatní se po pádu svých druhů začali krýt. Ono schovek v terénu tu bylo dost. Uslyšeli jste pískot, téměř na hranici vnímání. To ty velké plechovky, nabíjely fůzní děla. První ze střel sejmula skálu dvacet metrů od vás. Další už letěly s daleko větší přesností. Byl čas, aby tuhle hru začali brát vážně i ostatní. |
| |
| Party hard Trochu se mi ulevilo když se mi podařilo obrat nepřítele hned o dva křápy ale to nebylo nic oproti tomu, co bylo v pozadí. Docela mi to vyrazilo dech protože něco takového jsem nikdy neviděl. Radši nechci ani myslet na to, co by tahle hovada udělala za paseku na bitevním poli někde venku. Stáhl jsem pušku víc k tělu a chviličku jsem se porozhlížel kolem. Granát kapitána mě přesvědčil, že střílet těm vojákům do těla bude zbytečná ztráta munice. Tohle bude chtít doprdele přesnou mušku. Převalil jsem se na záda a tím se ukryl zpátky za kámen. Chce to novou pozici. A to hned. "Devítka týmu...! Přesunuji se na novou pozici! Zahajuji přesun na..." Na chvíli jsem se odmlčel a vyskočil jsem na nohy do dřepu. Zády jsem se natiskl na kámen a začal vykukovat abych viděl do okolí. Na pravé straně pár zajímavých pozic, ale byli moc daleko. A běžet bez ochrany přes celé, bitevní pole je sebevražda. Tak rychlý nejsem. Okamžitě jsem se tedy zase za balvan schoval a přešlapoval na druhou stranu. Tam jsem vykoukl stejným způsobem a do oka mě trefila menší římsa asi čtyři, pět metrů odtud u levé stěny. Mohla dosahovat výšky kolem tří a půl metrů což bylo skvělé. Jen tu byl malilinkatý problém. Nemám čas hledat tam cestu. Budu tam teda muset vyšplhat. Ale to by mělo jít snadno. Pokud se budu držet u zdi a na straně odvrácené ke vchodu. Horší to bylo s Arinou ale té jsem rukou naznačil ať zde drží pozici. S ní za zadkem se fakt tahat nehodlám. "Zahajuji přesun do hnízda na deváté hodině! Opakuji: zahajuji přesun do hnízda na deváté hodině!" Zahučel jsem hlasitě do vysílačky a pevně jsem uchopil Z3-P14ku do obou rukou. Znovu jsem vykoukl zpoza kamene a přelétl pohledem několik nejbližších robo-vojáků. Schovávali se. Ty, kteří nejvíc vykukovali jsem pokryl pár výstřely z pušky abych si zajistil moment pro přeběhnutí ke svému místu. A už už jsem se chystal vyrazit když mě hlasitá rána od fůzního děla a rachot kamene posadili zpátky. Nezasáhlo mě ani to ani to ale instinktivně jsem se zas schoval. "Doprdele!" Vyhrkl jsem a zatřepal lehce hlavou. Tohle bylo nepříjemné leknutí. Opatrně jsem po chvilce znovu vykouknul a oddychnul si. Tohle bude vostrá pařba. Poohlédl jsem se po Arině a kývl hlavou za balvan. "Potřebuju krytí!" Naznačil jsem gesty svou cestu k římse a s dalším vyhlédnutím se nadechl. Vyčkal jsem až se Arina aspoň trochu nějak připraví. Mezitím jsem vypálil poslední tři výstřely na nejvíce odhalené roboťáky a pak si hodil popruh pušky kolem ramen. "Teď!" Zařval jsem na Arinu a, doufajíce v krycí palbu, jsem vyrazil rovnou tryskem k mému, vyhlídnutému místu. Teď už se jen zády nalepit na zeď a rychle se vyhoupnout výš. |
| |
| Postavila jsem se zády k balvanu, až teď jsem odjistila zbraň a rozhlédla jsem se po okolí. Spíše než to, na co bychom měli střílet, mě zajímali mí „soudruzi“. Prohlížím si, jak se každý z nich staví na přesně vytyčené místo tak, aby byli schopni řádně to těm robotům osladit. Pak zaslechnu hlas Nikolaje. Otočím se na něj, pohledem bez jakéhokoliv náznaku vzrušení či entuziasmu se na něj podívám a mlčky přikývnu. Vím co dělat. I když to tak nevypadá. Když vyběhne, ihned zaplním prázdné místo na okraji balvanu a kryju ho přerušovanými dávkami ze své zbraně. Dokud nedoběhne tam, kam potřebuje. Pokud mám chviličku, rozhlédnu se po bitevním poli před sebou. Teď mě zajímá, co uvidím za roboty a dál. Potřebovala bych krapet rozhled do větších dálek. |
| |
| Dvakrát se mi to nelíbí. Ta plocha, která tu má údajně být, je obrovská. Pořád ještě mi dělá problém pojmout fakt, že roboti jsou na denním pořádku a není to scifi. Teď myslím opravdové roboty z různých filmů a her, ne to, co se používalo v laborkách a testovalo se to třeba pro lékařství. Představa bojových robotů jako takových mě trochu rozčiluje - u člověka vím, co čekat, respektive vím, kam mířit a jak mu ublížit. Vím, že cítí bolest a vím, jak docílit toho, aby litoval, že mě vůbec potkal. Roboti... hromada šrotu, k čortu! V neposlední řadě mě překvapilo, že sem poslali ještě někoho z Ruska. Ne to, že mi o tom neřekli, spíš... proč nejela se mnou? Bylo by to jednodušší. Zvlášť jestli máme pracovat jako tým. Ne že bych byla sdílná a ona tak taky nevypadá, ale třebas by to byla zajímavější cesta. Vypustí nás do arény a já si připadám jako v cirku, jen ty tribuny chybí. Najdu si vhodný úkryt, kde se nebudu s nikým tlačit, a snažím se nemyslet na to, co tohle nové tělo dokáže. Není na to čas. Jsem jak Alenka v říši divů, přece jen teorie je teorie, teď se uvidí v praxi, co ze mě udělali. Při pískání málem zaskřípu zuby. A trhnu sebou při ustřelé skále. Jak dlouho jsem nebyla doopravdy v terénu? V akci... Mám takovej nepříjemnej pocit, jako by nás chtěli zabít už teď. No, pokud se to stane, aspoň nebudu muset poslouchat rozkazy toho duraka, to je docela lákavá představa. Ale cena je příliš vysoká. Vrhnu se stranou. Ustřelená skála byla velice motivační. Rychle hledám další úkryt v sutinách, blahořečím, že jsem si vzala ty brýle. A hlavně přemýšlím, nakolik jim žíravina ublíží. Pokud trefím špatně, nic moc. Člověka by to vyřadilo snáz. Jestli se některý z těch šmejdů odkryje, zamířím a pokropím ho. Dávám víc na přenost než na množství, v duchu počítám náboje, kolik jsem jich vystřílela a kolik zbývá. Doufám, že těm kurvám zkratuju obvody. |
| |
| Problémy? S nově příchozí mě přešly i mnou tak oblíbené všetečné otázky. Radši jsem zmlkla, nepodat ruku někomu, na kom jí tam venku bude jednou viset život? O tom to přeci je, ne? Kruci, tohle jí měli naučit už ve školce, že na vojáčky se nehraje sólo, ale vždycky v partě. Přišla jsem do špičkového programu Genesis Naturalis - mezi nejlepší z nejlepších... A od samého začátku tu narážím jenom na fajnovky, které nevědí, co to znamená parťáctví a co to znamená, krýt někomu záda. Není to jen o tom, bezhlavě střílet a zaměstnat cíl, když druhý zrovna potřebuje pomoct. Je to o umění spolehnout se a nechat ostatní, aby se spolehli. Samozřejmě, že mě to rozčílilo. Jde tu taky o můj život. Jestliže nebudeme fungovat jako tým hned tady, tak tam venku to znamená, že ani nebudem potřebovat rakev, protože nás sežerou zaživa - nehledě ná to, kdo, nebo co tam na nás číhá. Silně rozladěně a naštvaně jsem levačkou objala D48 a pravačku nechala volnou pro klíšťata. Vyběhla jsem v pořadí, které určil Mezenskej a po vzoru Rose jsem přeskočila příkop a zahlehla jsem. Boti, Mechové, ... začínalo přituhovat. Takovouhle "střelnici" jsem viděla poprvé. Granát, který hodil po botech Mezenskej jsem nekomentovala. Musím všechny před odjezdem vybavit - mnou speciálně upravenými - hračkami. Udělala jsem si poznámku a sledovala počínání Nikolaje a té nové. Přibližovaly se. Byl čas vyložit karty. Překulila jsem se a vykoukla, jak vypadá situace. Hmm, bledě... ale bylo i mnohem hůř. D48 jsem vrazila zpátky do pouzdra, abych měla volné ruce. Kryla jsem se u skalní stěny, převis mě chránil tak, že jsem mohla pohodlně stát, což mi víc než vyhovovalo. Počítala jsem, děvět, osm, sedm, šest - ozvalo se dvojí svaknutí, jak do sebe zapadly dva díly skládačky a klíště mi začalo zahřívat dlaň. No uznávam, exotermní reakce byla jedna z mála věcí, které nebyly vychytané.. Čtyři, vykoukla jsem zpoza rohu a ujistila se, že mě v příštích třech sekundách nečeká žádná přímá palba. Napřáhla jsem se a klíště se přisálo rovnou na jednoho z mechů. Jo! Znovu jsem se opatrně přitiskla ke stěně. |
| |
| První střet Tak to nakonec přece jen vypadá, že jsem ani zdaleka nebyl ten poslední co na střelnici dorazil. Tak tohle je náš tým. Ti nejlepší, ale vypadá to, že se tu lidem moc nechce. Zvlášť ta, která přišlo poslední. Chová se jako kdyby před chvílí vylezla z hrobu, ale co je mi do toho. Hlavně ať nekazí náladu a spolupracuje. Primitivním skokem už zvyklý na velký výkon obleku přeskočím příkop a podle příkazu uzavřu skupinu. Jako ostatní i já zalehnu na dobře kryté místo, když na nás znovu vylezou mechaničtí roboti. Hm, co jiného čekat. Znovu mechy. Akorát určitě trochu vylepšení. Někteří členi týmu už pár mechů odrovnali, tak bych se měl do té devastace plechovek taky zapojit. Vykouknu a začnu střílet po těch robotech, kteří jsou nejblíž, ale dobře si hlídám i své krytí, aby to neměli tak lehké mě strefit. „Myslím, že teď by se nám hodil ten raketomet, ale zdá se mi, že ho nikdo nevzal.“ Řeknu po velké dávce nábojů, které jsem do těch mechů poslal. Po chvilce se i pokusím rozhlédnout po ostatních, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Pokud ne, tak to do těch mechů střílím dál a hlídám si náboje |
| |
| A jedem... Zadívám se na to jak všichni začali pálit, na chvíli se skrčím za šutrem a čekám, obhlédnu si situaci.... Devítko žádné sólo akce jasné, najdi si místo kde si schováš prdel a něčeho se chytní... zahlásím do portu a zadívám se ihned na Rose..... Kryj mě zlato, další posun na pozice těch mechů jasné? usměji se a obhlédnu i ostaní z týmu.... Všíchni držte pozice jdu pročistit cestu..a pro nováčky, žádné sólo akce, fakt to není dobré, to co nás čeká nejsou plechovky, ale geneticky zmutované příšerky které jsou mnohdy rychlé víc než je zdrávo... zaháknu si samopal za rameno a do rukou mi vyjedou stříbné, zadívám se na Hallovou a kývnu jí aby mne kryla, ale v zápětí vyskočím zpoza svého krytí, udělám parakotoul a nalákám tak na sebe asi většinu těch plechovek, rozběhnu se rychle k jednomu kameni asi v prostřed cesty mezi námi a mechy a na tři místa kde vidím mechy pošlu jen jediný náboj, ale docela to stačí, po chvíli se u mechů objeví černá díra o velikosti dva a půl metru a začne je nemilosrdně vtahovat do sebe i s pár kameny a drtít na kusy které se snaží zakotvit do země... Vpřed Spears, vpřed.... ozve se v portech můj hlas po té co je po dírách a i po meších, a ihned zase vezmu samopal a hledám nový cíl..... Zajmout pozice, nahlásit stavy, najít nové cíle, a eliminovat.... |
| |
| Čas do ukončení akce: 102 minut 31 sekund Devítka byl na svém místě, stejně tak Arina mu kryla záda a zdálo se, že ta spolupráce docela dobře funguje. Další dva androidi padli po její střelbě a devítka měl ze svého hnízda parádní vyhlídku na dvě obří krabice od sardinek, které si to mířily těžkými kroky stále kupředu, znovu nabíjejíc děla. Odtud je nebude problém sundat. Yngvild zkusila své štěstí se žíravými náboji a byla to opravdu skvělá volba. Bylo to jako přiložit cínového panáčka k ohni. Jeden z těch robo-vojáků se po kruté střelbě roztekl docela, další byl ještě schopen pohybu, ale u toho jeho aktivita taky končila. Sarah si začala hrát a prudkým obloukem, za který by se nemusel stydět ani nadhazovač nejvyšší baseballové ligy, věnovala jednomu z mechů malý dáreček. Klíště se přisálo, ještě pár sekund tikalo a poté výbuch rozmetal drobné kousky ocele a drátků všude po okolí... Další mech byl dole. Štístko odváděl poctivou práci a déšť kulek vždycky našel svůj cíl. Jednoho z mechů pořádně pochroumal, ovšem tak, že nyní už stroj nezaměřoval, ale pálil všude, kam se dalo a přitom se nekontrolovatelně točil na místě. Nebyl by to Štístko, kdyby se mu všechny ty náboje, jako zázrakem nevyhnuly a on tak nezískal dalších několik sekund na dokončení svého díla. Zbývaly tři androidé a tři mechy. Pro ty se rozhodl zahrát divadýlko seržant, přestal se krýt - Rose měla přesnou mušku - a počkal si na nejvhodnější okamžik. Červí díra chvíli, jako mlýnek na maso, drtila čtyři stroje. O zbytek se už postarali ostatní. Na okamžik přestalo dunění kovových pístů, palba braní utichla, zvířený prach si pomalu sedal. Seržant vydal další rozkazy. A pak... Pak se setmělo, jen v dálce blikal pár zelených světel, zřejmě drobečky, které vám tu nechala Suzan. Odhadem byla ta světla, něco přes půl kilometru vzdálená. Všude kolem vás ticho a klid. Čas na přesun o kousek dál ... |
| |
| První, druhý, třetí ... Každý už si vybral svůj kousek a začaly se dít věci. Stejně tak i já jsem sledovala bystře situaci a neuniklo mi bystré oko Devítky, který si nyní vybral i lepší místo pro palbu. Plechovky se začaly otvírat a řady protivníka řídnout. Vždy a všude. Kývla jsem na Martina a vzala si na mušku potvory, které by mohly začít dělat problémy. Následovalo několik výbuchů, červí díra a salva kulek, jak se zásobních zbraní začaly prázdnit. Do toho rytmu by se dalo tančit docela solidní tango... Po chvíli hudba dozněla a tanec ustal. Rozkazy od serži znamenaly další přesun, který byl ovšem nutný tak, jako tak. V pohybu vpřed mě zastavila až tma, trvalo zlomek sekundy, přejít na noční vidění, ale stejně ... Ale no tak Suzan ... Zhruba pět set metrů severně, dvě zelený světlušky, možná je to past, ale je to určitě směrem na D4-ku. Zahlásila jsem do portů ostatním. Během téhle chvilky klidu jsem vyměnila zásobník a rozhlížela se kolem, jestli se tu ještě něco hýbe, nebo ne. |
| |
| Na severní frontě klid Jedním, dobrým odrazem jsem se vyhoupl na kraj převisu a se dvěma převaleními jsem se usadil na vytoužené pozici. Rychle jsem z ramen stáhl svoji zbraň a odjistil ji. Pak jsem si našel nejvhodnější místo co nejblíže kraji. U nějakého kamene za který bych se mohl schovat a krýt. "Devítka je v hnízdě. Držím pozici. Pokračuji v eliminaci cíle." Ohlásím se stručně, rychle a skončím. Pak se zaměřím na nejbližšího mecha a nějakou chvíli ho musím zkoumat. Snažím se najít slabinu. Místečko kam by má střela s dopadem nadělala minimálně katastrofu. Nakonec jsem usoudil že nejlepší bude vyřadit jejich zaměřování a snímače okolí. Nebo prostě lidsky řečeno - oči. Zaměřil jsem cíl a vzduchem se ozvala další série výstřelů. Poslední kulka vyskočila z komory při posledním výstřelu. A stejně tak z mé zbraně vyskočil i prázdný zásobník. Další nebyl třeba. Ne teď. Ne když byla sešrotovaná i ta poslední hromada chodícího šrotu tady. Nastalo ticho. Všude byl klid. Hlavou se mi mihla vzpomínka na hrobové ticho které následovalo vždy po tom, co bitevní pole důkladně zlíbali polibky naší artilerie. Sebral jsem ze země prázdný zásobník a rychle jej nacpal do stehenní kapsy. Pak jsem se postavil. Ta tma do mě vnesla napětí. Stejně jako hlášení Rose. Několika tichými, hbitými skoky jsem seskočil z převisu na vzdálený balvan pod ním. Od něj jsem se odrazil k zemi a popoběhl jsem nějaké dva metry dopředu. Zády jsem se opřel o velký, jeskynní sloup. Momentálně jsem tak byl na pozici nacházející se asi čtyři metry před naší skupinou. "Střelec na severozápad, čtyři až pět metrů vpřed. Jsem připraven zahájit průzkum. Opakuji: střelec je připraven zahájit průzkum. Čekám na rozkazy." Zahlásil jsem svou pozici a porozhlédl jsem se. Zapnul jsem noční vidění a nacpal do své pušky nový zásobník. Spokojeně jsem se usmál když jsem zbraň nabil a ona spolkla první náboj. |
| |
| Žádné sóloakce! Hlášení všech okolo se mi z portu hrnula přímo do uší a já rozhodně nehodlala zůstat pozadu. Výstupy ostatních, Mezenského, Rose, Nikolaje, Ariny, Štístka i doktorky na mě udělaly dojem v tom směru, že bylo vidět, že Genesis Naturalis do svých řad nebere žádná béčka. Velmi hřejivá zpráva. Dvě klíšťata najednou, si vzala na starost jednoho z posledních androidů, naneštěstí se ale jeho plechové tělo rozletělo trochu dál, než jsem čekala, ale nikoho přímo na životě neohrozilo. Kruci, to byly ty nové dávky upravené plazmy. Já věděla, že to bude síla... Zažbrblalo mi v hlavě, ale nahlas jsem to nijak nekomentovala. Příště bude stačit jen jedno klíště. Dvojka na deseti-hodinách a čtyřka na dvanácti zničena, pokračuji v přesunu podél pravé skalní stěny. Na mé pozici čisto. Řekla jsem do portu a klíště - neaktivované jsem zahákla zpátky do pásu. Tma mě trochu překvapila, ale nezaskočila nepřipravenou. Dlaněmi jsem objala stříbrné a rychlými přikrčenými kroky jsem podél stěny pokračovala v posunu k ostatním. Plechovky mě trochu zaměstnaly, tak jsem to musela dohnat zpátky na svou pozici, určenou Mezenskym . Jak se totiž utrhne jedno kolečko, nefungují celé hodinky. Pak jsem jen také tlumeně potvrdila. Připravena. Nakrčila jsem se u jednoho skalního výběžku a čekala na rozkazy. |
| |
| Čas do ukončení akce: 80 minut 20 sekund Po krátké debatě skrz porty a konečném rozhodnutí celé party, které posvětil velitel, jste se vydali právě oním směrem, za dvěma zelenými světýlky. Nebyla to ale žádná procházka v patku pod hvězdami. Nad vašimi hlavami sice občas zasvítila nějaká dioda, ale jinak to byl ostrý běh skrze náročný terén, to vše opepřeno o noční režim. Překonali jste dokonce i peřeje řeky. Devítka vylezl nejvíc zmáčený, trochu jako ratlík, kterého jeho panička právě z dobré vůle vykoupala, nevypadalo to ale, že by měl jeho oblek ještě plnit svůj účel. Bylo až podezřele zvláštní, že se za celou tu dobu poklusu nevynořil ani jeden mech, nebo něco tomu podobného - žádná podpásovka od Suzan? Nebo možná právě naopak. Doběhli jste ke stožáru, zhruba dva metry vysokému. Pod ním ležel ocelový kufřík a v něm vaše "klíče". V různém barevném provedení, modrý pro Štístka. V zadní části s apartním zipem a malou kapsou, v které bylo strčené to, pro co jste se sem vydali.
|
| |
| Méďové Zbytek proběhl hladce. V ruce jsem stále svírala stříbrnou a díky infra pomrkávala po okolí. Vždy se soustředila na nějaký pevný bod a vyčkávala. Sebemenší pohyb vždycky nejlíp zachytíte periferně. Když se otevřel slavný kufřík. Jen jsem zakroutila hlavou, ale celková situace mi přišla komická natolik, že jsem se začala tiše smát. Suzan z nás musí mít dobrý film. Parta drsňáků s bouchačkama zneškodní několik mechů a pár dalších serepatiček a nakonec doběhne ke kýženému "cíli" - plyšovým medvídkům --- popřípadě k polovině trasy, protože nevěřím tomu, že vítězoslavně popadneme plyšáky a hurá ze dveří. Cesta zpátky bývá obyčejně ještě horší, než cesta sem. Přistoupila jsem k jednomu z plyšáků - já měla žlutého s vyšitými iniciály. V zadní kapse jsem našla klíč. Hele vážně, jak daleko je od základny nejbližší hračkářství? Řekla jsem do portu a na okamžik zůstala očima viset na tom medvědím ksichtíku. Rukama jsem prohnětla celé jeho tělo, nevypadalo to, že by v něm byla schovaná nějaká výbušnina, vystřelovací šipky, nebo další dárečky. Sehla jsem se na čtyři a prohledala kufřík, prochmatala všechny ostatní medvědy a doprozkoumala okolí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nás mělo čekat nemilé překvapení. Když už jsem byla sehnutá, každému jsem toho medvěda podala. Svého jsem potom hodila zase zpátky do kufru na narovnala se. Nebo na nás mají zaútočit svou bezbrannou roztomilostí..., usmála jsem se, mějte se na pozoru. Řekla jsem napůl ironicky, ale sama už jsem klíč zapnínala do podélné kapsičky na předloktí a do ruky se mi zpátky vrátila stříbrná. Dlaň přilnula k rukojeti a mě zalil jen slastný pocit u srdce. Speciální programy mají své nepřehlédnutelné výhody, zbraně vám vyrobí přímo na míru, zkrátí, nebo prodlouží hlaveň, pažbu, nebo rukojeť vyrobí tak, aby vám doslova přirostly k ruce a stalo se z nich vaše prodloužené já. Bezděky jsem si vzpomněla, jak jsem stiskla modelovací váleček kvůli otisku dlaně... vůbec spoustu dalších vychytávek. Dokončit cvičení, pak mnou nadmíru očekávaná přednáška a potom... Japonsko. Bezděky se mi nakrčilo obočí... oči už znovu bloudily kolem a pak se zastavily na členech našeho týmu. |
| |
| Když se řeklo, že budu Devítce hlídat záda, můžu jen odhadovat, že nikdo nečekal, že v tom budu tak dobrá. Celou dobu jsem mu byla za zády, v dostatečné vzdálenosti pro oba dva, abychom mohli vzájemně reagovat na dění v jeskyni, ale abych měla pořád přehled o tom, co bude Devítka dělat a kde by se mohl objevit problém, kterej bych já zlikvidovala. Nejsem hovorná, příkazy jsem přijímala mlčky a krátké hlášení o situaci bylo ještě kratší, než krátné. Dokonce jsem neměla problém s tím, se namočit. Jen jsem si to asi neužívala tak, jako Devítka. Po studené koupeli jsem se tvářila stále stejně, naprosto bez emocí. Když jsme doběhli ke stožáru, zmocnil se mně menší údiv, protože tam byli plyšoví medvídci? Jak originální a já zrovna dostala toho úlisně šedivého. Chtěli mi snad něco naznačit? Zakvedlala jsem medvídkem a pak mu ze zad vyndala klíček. Schovala jsem si ho do kapsy kalhot a čekala jsem na další povely. Nevypadala jsem moc udýchaná. Zkontrolovala jsem stav zásobníku, ucházející. Výměna zatím není potřeba. |
| |
| Medvídci? Celá skupina se přeskupila až ke sloupům kde jsme měli vyzvednout klíče, pomalu jsem zaklekl a míříl zbraní do všech stran kde jsem čekal překvapení.... Vemte všechny klíče, sakra nemůžeme se tam trousit po jednom pořád jsme v boji, krýjte se pořád, tohle může být past zaobalená do plyše... odplivnu si a čekám chvíli než se klíče dostanou do našich rukou..... Tak dobře, nyní to na nás teprve spustí, takže si krýjte záda ještě víc, rozestupy, tak aby se kryla naše palebná pole, postup k cíli na 14 ti hodinách, co nejrychleji, tudíž tak rychle jako nejpomalejší článek týmu! vydechnu protože mě tohle nebaví, duchem jsem již dávno jinde, je toho tolik co se ještě musí stihnout před tím než to bude naostro.... Vpřed! |
| |
| Klíče Průlez potokem byla skutečně nemilá událost ale nic co by se nedalo čekat. Horší byla ta voda na těle. Ale většinu z ní naštěstí zastavilo mé krytí. Vím že tyhle materiály jsou speciálně dělané, aby drželi pokud možno klidně i při průtrži mračen. Takže jedna malá, rychlá koupel tomu naštěstí neuškodí. Pak už stačilo jen doběhnout zbývající metry a skončit u vytouženého kufru, kde na nás čekali ty klíče. Ve velice zajímavém provedení. Naklonil jsem mírně hlavu ke straně. "Co to má dohajzlu bejt?" Prohodil jsem si polohlasně pro sebe a s překvapením jsem se zadíval na tmavě zeleného medvídka od Sarah. Trochu jsem ho také prohledával a po vzoru ostatních jsem z něj vyklepl klíč. Ten jsem si schoval do náprsní kapsy a medvěda jsem pak zahodil. Místo toho jsem pohotově vzal do rukou svojí pistoli a jeden z nožů. Odjistil jsem ji a porozhlédl se. Byla tu moc tma na střelbu puškou. A možná i moc těsno. Pistole byla nyní jistější a přesnější. Nůž byl pro případ, že se mi něco dostane blízko k tělu. Teprve teď to bude pravá řežba. Cítím v kostech něco, co se mi nelíbí. Sluch mám napnutý na plné obrátky. Stejně tak oči které se ale teď nechávají vést nočním viděním. Kapitán nemusel ani nic říkat. Následoval jsem ho a kryl mu obě křídla. |
| |
| Už? Cestou zpátky musel každý svým tunelem, do kterého si otevřel dveře, no spíše poklop, klíčem z medvídka. Tak jako cesta k truhle měla otestovat práci ve skupině, tak právě tenhle několikametrový tunel vedoucí pod povrchem cvičiště, kde jste zmasakrovali těch pár mechů, měl prověřit vaše schopnosti při samostatném postupu. "Výborně, odpočinout, přednáška a zítra transport do místa určení." Suzan na okamžik sklopila oči, to jste vy ze zdola nemohli vidět. "Hodně štestí, budu na vás myslet. Dejte mi na sebe pozor." Tím byla vaše účast na střelnici u konce. Samozřejmě, že jste všichni ty malé pavoučí potvory, které na vás v tunelu vybafly, zneškodnili. A ano, nikomu se nestal žádný průšvih, ale co čekat, nejste žádná béčka, ale elita projektu Genesis naturalis. Každý jeden z vás měl čas dát si horkou sprchu, naobědvat se a okolo druhé už usednout na jednu z židlí v malé místnosti s promítačkou a plátnem. Slíbená přednáška. Čekalo se jen, až dorazí sgt. Mezenský. Jestli jste byli na přednášce, nebo ne, viděli jste to a slyšeli všichni. Zhasla světla, zapojili se nouzové zářivky, spustil se hlasitý alarm. Lidé začali pobíhat. Něco nebylo v pořádku. „Seržante, okamžitě si sežeňte svoje lidi, sbaleno snad už máte, za pět minut jste očekávání na ranveji. Transport musí být hned teď. Základna byla napadena, žádné stvůry, jen idioti, co si hrajou na ruku boží. Nějaká frakce z jihu spojených států. Nic co by se nezvládlo. Nicméně vaše mise by mohla být ohrožena, pokud nepoletíte hned teď!“ Řval přes hluk větráků, sirén a ještě něčeho. Vaše cvičené uši zvuk výbušnin rozpoznaly snadno. Generální poručík nasadil svůj prudce americký, drsňácký výraz a odběhl. Ten chlap si nějak moc zvykl, že se s ním nikdo nedohaduje a že jak řekne, tak bude. Přes tu nepřekousnutelnou hrdost – pořád to byl člověk na svém místě a o to tu jde vždycky. Za pár minut jste se vším seděli v malém armádním letounu, který se lehce odpíchl od země a všude kolem nastalo najednou nezvyklé ticho a klid. Teď byl možná čas na vtipy, protože až vysednete, do smíchu už nebude nikomu. |
| |
| vzhůru do Japonska Střelnicí jsme prošli lehce. Dokonce mě překvapili, že mi tam dali ten modrý klíč,přece jen takový přístup v armádě není moc obvyklý, aby si vojáci vybírali barvu. Ale co, aspoň jde vidět, že tu nálada není úplně na vymření. Po střelnici se všechno uskutečnilo až velmi rychle. Dokonce bych naprosto chápal, kdybych si něco v tom spěchu zapomněl. Chvilička po střelnici a už jsme si letěli v letadle. Jako obvykle ticho, nejspíš nikomu nebylo moc do řeči a ani se jim nedivím. Avšak to ticho mě dost deprimovalo a z toho se mi znovu chtělo začít brousit moji mačetu, ale něco jsem si uvědomil. Ta mačeta už stejně je ostrá až dost. No přece jen jsem se rozhodl, že to ticho přeruším a aby tam nebylo ticho jako by se šlo na popravu. Už jsem se chystal zeptat na něco o misi, ale raději nakonec ne. Nebudu teď přece řešit Japonsko, toho mají všichni plnou hlavu už teď a proto tu je to ticho. Nakonec jsem ale přece jen ze sebe něco vydal. „Tak jo, co takhle menší seznamovačka dokud máme chvilku času? Ať si všichni rozumím a aspoň trochu víme komu tam venku kryjeme prdel. Pak už jsem se jen opřel a díval zvědavě po ostatních. |
| |
| Když jsem dlouho neslyšela velitele, vlastně to byla docela zábava, vnitřně mě to uspokojilo, ačkoli ne tolik jako můj výzkum. A prozkoušet, co všechno vylepšené tělo dovede... Taky jsem zrovna nesršela komunikativností, od přírody jsem stručná a výstup našeho gosudara mi vzal jakoukoli chuť se bratříčkovat. Vše jsem držela v profesionální rovině, zbytečně jsem netrucovala, ale ani se neozývala, abych si od mrzouta zase nevysloužila salvu naprosto zbytečných a pitomých keců. Medvídci si ode mě vysloužili obzvláště chladný pohled, jako bych čekala, že na mě skočí a zakousnou mě. Netrpím tím, čím většina lidí. Že když vidí něco malýho a chlupatýho nebo děcko, tak že se z toho poserou. Ba naopak, vím, jak často se nevinnost používá jako krytí a nechutně dokonalý trojský kůň. V duchu protočím oči nad další dávnou drsňáckých keců. Nevím, co si pořád dokazuje, má tak malý péro, nebo se tak rád poslouchá? Jestli někdy zabiju toho trotla, tak to bude tím medvídkem. Jsem ráda, že pyrotechnik mi hodí medvěda až po prohlídce. Na mě zbyl bílý, jak jinak. I když je ostatní zahazují, já ho s úšklebkem, kterej může znamenat cokoli, zastrčím do boční kapsy batohu, klíč si nechám po ruce. Zakončíme to kupodivu rychleji a snadněji, než jsem předpokládala. Dám se do pucu a chci jít na přednášku, k níž vzhledem ke svému oboru necítím takovou nechuť jako možní méně vzdělaní, jelikož to určitě nebude tak hrozné jako na fakultě. Jenže se jí nedočkám. A když jsem se tehdy modlila, aby se něco stalo a já nemusela ke zkoušce, co jsem neuměla, tak to nic. Prostě ironie. Popadnu sbalené věci, kde trůní i medvídek. Jednou nadejde jeho čas, ačkoli vtip té situace asi nikdo neocení. V letadle sedím vedle svojí podle všeho krajanky, a i když jsme jako den a noc, něčím jsme si podobné. Asi to bude ten odstup a to, že jsme dneska přibyly nově. Vlastně se mi docela líbí... protože toho zatím mnoho neřekla a to dokážu ocenit. Pyrotechnička zase když už mluvila, nebylo to tak hrozné, takže i ona má u mě malé plus, zato náš velitel je beznadějně v mínusu a u ostatních chlapů nevím, co si o nich myslet. Vzhlédnu od tabletu a čekám, že když začal, něco řekne. A nic. "Ono je někdy lepší, když někteří lidé nemluví víc, než musí." Na nikoho se nepodívám, nechci, aby kvůli konfliktu letadlo havarovalo. Ať si to přeberou, jak chtějí, ze zkušenosti vím, že ti, kterým jsou podobné věty určeny, to nepochopí. |
| |
| A čas se krátí.... Všechno proběhlo v klidu, z méDů zůstali méďové, a tým se se vracel, jako vždy sem se těšil do sprchy a na poslední jídlo před tím než se dostaneme do Tamagochilandu.... Ach bože, náboženství jsou někdy fakt jen k hovnu... zakleju a vypadnu si pro Godnesku, je mi jedno co si kdo řekne, ale nenastoupím do letadla bez toho aby všichni členové týmu měli ty věci které chtěli, a taky to dám jasně na jevo, skončil čas her a prudy, skončil čas na to pouštět hrůzu, do letadla naklušu jako poslední, jak by ne když mne ještě zdržují s těmi papíry, všechno podepsat, odsouhlasit..... Tak začni Štístko pokud chceš, ale nevím kdo z nás teď bude poslouchat, já se omlouvám, ale musím se soustředit na spousty věcí.... vydechnu tiše a zkontroluji všechno vybavení co mám na sobě, pak si položím na kolena notebook, abych si naposledy urovnal všechno co musí následovat.... Je mi jedno co si kdo z vás o mě myslí, jestli mě bere nebo nebere, všichni jdeme do stejné sračky, všichni...takže chci jediné, každý hlídá někomu záda, každý má svou roli, teď asi nenarazíme na moc mechů, ale mutanty jako v Anglii, takže víme co čekat, mi co jsme to viděli, a vy co nevíte, těšte se.... vydechnu a zadívám se na ostatní.... Výsadek z třech tisíc, musíte se trefit na loď, pak na vznášedla, jsou dvě, takže jak se obsadí je důležité,první stroj...já, Yngvild, Sarah, druhé je pro zbytek, všichni víte do čeho jdete, a všem nám přejí úspěch, když neuspějeme, je to jedno, nikdo se o nás nedozví, prostě to zametou na nehodu při výcviku...to je tak vše ode mne, hodně štěstí.... bez dalšího zájmu se zvednu a jdu za pilotem abych zjistil kdy budeme na místě... |
| |
| Poslední vteřiny před bouří Všechno se seběhlo takovou rychlostí, že jsem v posledních hodinách už ani netušil co čekat a co ne. Střelnice skončile docela dobře ale po ní už šlo všechno krásně do sraček. Díky novodobým Greenpeace dřepíme v letadle dřív, než bylo plánováno a to se mi moc nelíbí. Teď jen mlčky sedím a říkám si, jestli mám všechno. V ruce jsem držel svoji pistoli. A hrál si s ní. Rozsvítil jsem baterku, a nechal kužel světla dopadnout na podlahu. Trochu jsem jím zahýbal a pak jsem zas zhasnul. Byl jsem nervozní. A to jako že dost. Mohl jsem si jen domýšlet co nás čeká. A Šťístkův nápad, ani kapitánova řeč, tomu rozhodně nepomohli. Tenkrát na frontě to bylo přeci jen jiný. Tam jste měli jistotu že půjdete proti lidskýmu masu a tunám železa. Ale tady... Vědomí že potkám třeba obra s kulometem místo ruky a tankem v břiše nebylo moc příjemný. Horší snad byla už jen myšlenka že na mě odněkud vyběhne svině na způsobu Vetřelce nebo Predátora. Ale takovej Predátor má aspoň občas smysl pro čestnej boj. "Kdyby tohle viděl Darwin asi by se z toho zesral." Prohodím tiše a s hlubokým vydechnutím vrátím pistoli do pouzdra. Radši se zkusím trošku uvolnit místo keců. Nemám stejně co říkat. Jsem jejich zadák a sem tam i předsunutá jednotka. Víc vědět nepotřebujou. Upravím si svojí pušku u batohu, aby pevně držela a narovnám se. Měl jsem všechno. Granáty, nože, kapsy plné zásobníků a batoh s lékárničkou a mým přehozem taky rozhodně nechyběli. Pokud bude dobré počasí bude se sakra hodit. Když nebude lejt jako z konve tak se v troskách ztratím jak stíny. S hlubokým nádechem a výdechem jsem se opřel lokty o kolena. A vyčkával. Co jiného můžu dělat. |
| |
| Vzhůru dolů Poslouchala jsem Martinova slova a občas mrkla po ostatních. Ani jsem nepřemýšlela, jak to bude všechno dohromady klapat. Na výcviku to celkem - šlo ... Takže uvidíme. Tak tedy Devítka, Štístko a Arina se mnou. Občas někdo něco hodil do placu. A my se pomalu blížili k místu výsadku. Tohle mi silně připomínalo situaci z minula. A čas běžel, tak nějak mě probralo až hlášení z kokpitu. Uff, no tak jo. Dem na to. Znova. Kapitán k posádce - během pěti minut budeme na místě. Připravte se na seskok. Port se odmlčel a já jen čekala, kdy se červené světlo nad námi změní na svůj protiklad - zelené. Všechny popruhy utažené a přezky zkontrolované... Stoupla jsem si a přesně v té chvíli se dioda zbarvila do zelena. Tak tedy. Štístko, Devítka a Arina - vy půjdete se mnou. Na lodi nebude moc času, řídit vznášedlo budu já. Štístko, kdyby něco, jsi druhý pilot. Žádné komplikace jsem však nečekala - ne do doby, než se dostanem do Japonska. Došla jsem až kousek k palubním dveřím a na zápěstí zkontrolovala, výškoměr, tlakoměr a hodinky v jednom. Nebylo na co čekat. Uvidíme se dole. Mrkla jsem na seržu a skočila do tmy noci pod námi. |
| |
| Let's go Dal bych si nejradši nějakou cigaretu. Nebo aspoň žvejku. Cokoliv co by mi pomohlo se trochu odreagovat. Na víc slov jsem neměl už náladu. Seskok by měl přijít každou chvíli a tlachat o krávovinách v tomhle momentě nikdy nebyl můj styl. Super. A po seskoku půjdu zrovna do takovýhle hezký trojky. Pěšák, sebevražednej maník a skaut. To má potenciál. Pobaveně se nad tím ušklíbnu a zakroutím nevěřícně hlavou. A pak to konečně přijde. Ozve se hlášení, a nastane ta strašná chvíle čekání ne blbý, zelený světlo. Rychle si utáhnu padák, přezky svého obleku, a zajistím si zbraně. Pak se konečně věci dají do pohybu. Vyslechnu si poslední hlášení od Rose a letmo jí zasalutuji. Okamžitě po ní se zvednu. Pozoruji jak vyletí z letadla, a vypadá to že je řada na mě. "Tak jo. Jdeme těm sráčům napsat olovem do zátylku svý jména." Prohodím si polohlasně spíš jen tak pro sebe a rychleji se rozběhnu. Abych mohl náhle vyskočit z letadla jako plavec, který se šipkou vrhá do vody. |
| |
| Na lodi a ke vznášedlům Seskok proběhl tiše, profesionálně a naprosto podle plánů. Na palubě lodi jste odepnuli postroje, o které se ihned začali starat podřízení vojáci. K Mezenskému přišel a zasalutoval muž ve středních letech, s několika frčky na ramenou. Představil se jako Brown. Nechal ho něco podepsat a pak vám všem ukázal cestu ke vznášedlům. Posádky byly rozdělené, stroje nastartované, nebylo na co čekat. Seržante, Spears, přejeme vám hodně štěstí. Sklapl podpatky, mávl rukou a byl pryč. Nic víc se ani přát nedalo, než to štěstí, ještě že jste jedno takové měli s sebou v týmu. Mezenský a Hallová seděli u řídícího pultu, každý v jedné malé "neviditelné" lodi. Stejně, jako předtím, nic neobvyklého. To mělo přijít později a každý to tak nějak tušil. Na Japonském pobřeží stále vládla tma, když jste po nějaké té chvíli cesty vysedali. Chtělo to už jen hodit bagáž na ramena a začít se starat o to, kvůli čemu jste byli vybráni do projektu GN.
|
| |
| A je to tady Zatím šla celá ta velká plánovaná a dá se říct sebevražedná akce hladce. Teda až na ten předčasný rychlý start. Při letu se toho moc ani nenamluvilo, co se taky dalo čekat, když všichni myslí jen na nejhorší. Naše skupina je početně aspoň o něco větší než naposled, to je samozřejmě dobře. Avšak Opravdu někdo věří v naší sedmičlennou skupinu nebo to berou jako jen další výkřik do tmy? A jsme tu, Japonské pobřeží. Celou cestu jsem musel myslet na ty potvory co byly v Anglii, když ostatní jen mlčky seděli. A když jsme připluli na to pobřeží, zmocnili se mě trochu obavy. Přece jen tohle je jejich teritorium, takže to nevypadá vůbec dobře. Doufám jen, že Mezenský si vzal godnesku, tady se rozhodně bude hodit. Avšak nejvíce jsem přemýšlel nad tou holčičkou, která nás chtěla sežrat. A tu myšlenku jsem si nemohl nechat jen pro sebe. Takže potichu něco povím. Nechci vám kazit vaší skvěle naladěnou mysl, ale určitě je vám všem jasné, že nás to nejspíš může infikovat. I když mě to děsí, tak to nejspíš bude pravda. |
| |
| Výsadek Když jsme byli v letadle, seděla jsem stranou, za doktorkou, kterou jsem považovala za jedinou dost normální na to, aby se se mnou nechtěla bavit. Takhle mi to vyhovovalo. Jakmile Hall rozdala rozkazy s tím, že půjdu s ní, zvedla jsem se a připravila na seskok. Všechno jsem plnila do puntíku. Neptala jsem se, prostě co jak mi řekli, tak se stalo. Na pobřeží Pomalu jsem přeskočila okraj lodi a těžké boty šplouchly o vodní hladinu. Šouravým krokem jsem se vydala na pobřeží, pušku připravenou v pohotovosti. Rozhlédla jsem se kolem, bylo tu divné ticho. Takové to špatné ticho. Otočila jsem se na Hall a Devítku, postavila jsem se vedle Štístka. K jeho poznámce jsem jen pokrčila ramena. “Nekazíš.“ hlesnu tiše v odpověď a dál to neřeším. |
| |
| Pobřeží Slabý náraz, jak jsme najeli na mělčinu, mě probudil z lehkého zamyšlení. A donutil mě se zase pořádně probrat. Uchopil jsem pušku pevně do obou rukou a jako poslední seskočil z člunu. Tak je to tady. Jsme na místě a nás nečeká nic víc než peklo. Čas na opravdovou akci. "Devítka slyší a vyčkává na rozkazy." Zahlásil jsem se kapitánovi a odjistil jsem pojistku na zbrani. Poté jsem si jí ještě krátce přehodil přes rameno, abych mohl zkontrolovat zásobník a pojistku pistole. Poslední příprava před skokem do neznáma. A že tohle bylo pořádný neznámo. Není nic horšího než neznámá džungle a ještě k tomu v noci. Bude to tu divoký. Moje nervozita byla navíc ještě znásobená nedostatkem informací. Přesněji řečeno jsem byl spíš nervní z toho, co nás tu čeká. Někteří z nás ví ale podělit se o to patrně nechtějí. Popošel jsem nějaké dva, tři metry před ostatní a obezřetně, důkladně se rozhlížel kolem. Bylo tu ticho. Strašné ticho. "V takovém případě máme dvě možnosti. Useknout si končetinu nebo si prohnat hlavou kulku. Je na vás co vám voní líp." Prohodil jsem směrem na Šťístka a tiše se zachechtal. Pomalu jsem si kleknul, abych prohrabal svůj batoh. "Kdo by se pak ale chtěl tahat s mrtvou váhou. To můžeme pak spáchat sebevraždu všichni." Dodám ještě spíš už jen tak pro sebe a napůl vytáhnu svůj přehoz. Váhám, jestli si ho nasadit. Ale pohled na zdejší okolí mě ujistí. Zatím není třeba. Noc a zdejší prales nás skryje víc než dobře. Zase jsem to všechno teda schoval, hodil si batoh na záda, a pevně uchopil pušku do obou rukou. Pod helmou to sice vidět nebylo ale momentálně jsem upíral pohled jen na kapitána. Stál jsem trpělivě jak socha a čekal na jeho rozkazy. |
| |
| A jedem... Bylo to ráz na ráz,sotva sem došal do pilotní kabiny, bylo nám ohlášeno aby jsme se připravili na seskok, ten proběhl naštěstí hladce a brzy jsem se už věnoval birokracii,kterou tak nesnáším, nakonec jsme se dostali do vznášedel a ty se odpíchlí rychle od lodi,kolem nás jen míhající se vodní masa a před námi, v šeru,mlze a očekávání země která se stala kolébkou zmaru... Vysokčil jsem tak rychle jak to šlo a vydechl, ihned jsem zaklekl a zvedl samopal, leasr protl tmu a začal pátrat po okolí...... Hallová,Štístko, Devítko, zkontrolujte okolí,zapněte si střídavě termovizi a rentgenové brýle, musíme vědět o v všem co se tady hýbe a nejseme to my.... po chvíli hledání zjistíme že pobřeží je čisté,rychle schovám a s pomocí Hallové zamaskujeme vznášedla, prokřupu si krk a zadívám se ke štístkovi.... Nekazíš nic štístko, ale mi to dostat nemůžeme,jsme očkovaní a upravení aby jsme tomu mohli stát v epicentru... přejedu pohledem ostatní a vydechnu,podívám se na ruku kde malá obrazovka ukáže náš cíl a dlouhou cestu k němu.... Tak dobře, předsunutá hlídka, Štístko, za ním jde Hallová, Zacharova,Sjorgen,Já, Chatur - vedi a uzavře náš Devítka, mějte oči otevřené, každý pohyb hlaste, aby bylo jasno, nikdo tu nepřežil, takže pokud se vám bude zdát že k vám jde malé dítě,rychle mu ustřelte hlavu,už sme se s tím setkali, na něco je lepší mít nabito průrazné, na něco výbušné, na něco kyselinu, vydechnu a každému odešlu do jejich obleku nebo příjmače cestu..... 75 mil,severozápad, musíme pěšky, motory a jiná technika se stali pravděpodobně prvním a posledním upozorňěním zdejším mrchám že se tu něco vyskytlo, už tady zařvalo a beze stopy zmizelo dost vojáků, včetně celé divize USA.... Zadívám se na všechny a zapálím si cigáro.... Nějáké dotazy než se tady pro dnešek zakopeme? Jinak Sarah, prosím zabezpečit okolí, těma tvýma hračkama na 60 metrů od středu, děkuji... |
| |
| Do práce Tak jo kluci, slyšeli jste tady velitele ... mrknem se tu kolem, aby jsme se při spaní nemuseli bát breberek ... V ruce stříbrné, počkala jsem na oba, až se ke mně přidají a kývla na seržu, že jdeme. Pěkně rozdělit rajón, každý jsme se vydal jedním směrem, za chvíli bylo kolečko oběhnuté a já mohla zahlásit výsledek průzkumu Mezenskému. Všechno v cajku, Martine. Ještě ať tu Sarah rozhodí hračky a můžem vybalit špekáčky. Zazubila jsem se. Takže vážení, popošla bych kousek dál, ať máme aspoň trochu soukromí a krytá záda. Kývla jsem hlavou dopředu. Ráno moudřejší večera. |
| |
| Zabezpečeno Vše zatím běželo jako po másle... a to mě kupodivu znervózňovalo. Bouře je na místě s ní si doufám poradíme, ale to ticho před ní je ubíjející. Co se konverzace ostatních týče, já se do ní nezapojuji. Z mé tváře se vytratí i ten mírný úsměv a zůstává v ní jen to soustředění. Na pokyn, který vydá Mezenskej jen jasně dodám: "Rozkaz!" Přeci jen, byl to běžný postup, takže co k tomu dodat? Zabezpečování mi trvalo něco kolem hodiny a to jsem spěchala. Bylo by naprosto pošetilé v tuhle chvíli a na tomhle místě něco podcenit. Nejprve bylo třeba zajistit vnější kruh. Každé tři metry od sebe jsem do půdy umístila M24, velmi šikovnou věcičku, která byla schopná zachytit sebemenší vibrace v půdě. Veškerá data okamžitě přeposílá do mého náramkového přijímače, který funguje zároveň jako malý spouštěcí panel. Samozřejmě nehodlám nikoho zatěžovat názvy a vysvětlivkami všeho, co pro zabezpečení používám. Po zemi, ani pod ní se k nám nedostane nic, pokud to někdo zkusí vzduchem, budeme to přinejmenším, díky přijímači uprostřed kruhu, vědět. Když jsem měla hotovo, kecla jsem si na zadek a ještě jednou začala kontrolovat funkčnost veškerého vybavení a munice. "Jaký bude náš další krok, seržante?" Otočila jsem oči k Mezenskému. Potřebovala jsem mít jasno v tom, co bude teď a co bude potom. |
| |
| Průzkumy Docela dost se mi ulevilo, že tou džunglí nakonec nepůjdeme v noci. Jo, roucho noci má svý výhody ale tady a teď bych si ho radši odpustil. Zakopat se tady a přečkat do rána bude to nejlepší co se dá momentálně dělat. Hodil jsem si pušku přes rameno a zasalutoval jsem. Pak jsem se beze slova vytratil. Začal jsem prozkoumávat okolí v kruhu tak deseti až dvanácti metrů. Prolézal jsem kočičími kroky na hranici džungle, opatrnými skoky jsem překonával mezery mezi skalisky na pobřeží... Chtěl jsem znát pozici každého kamene který se tu válí. Musel jsem si důkladně obhlédnout terén a vědět kde co je. Netrvalo to ani půl hodiny ale stačilo mi to, abych si o zdejším okolí udělal moc dobrý náhled. Byli tu hned čtyři únikový cesty. Pokud se něco vyřítí z džungle můžeme se stáhnout na jednu nebo na druhou stranu pobřeží. Nebo naopak když se něco přiřítí z pobřeží nezbude nám, než se stáhnout do džungle. Poslední cesta pak vedla už jen zpátky na vodu. Na druhou stranu tady byl docela hezky terén. Když si Mezenskej vybere dobrou pozici ubráníme tábor ze všech tří směrů. Skaliska kolem jsou dobrý k přepadům ale ještě lepší k obraně. Než se k nám ty svině dostanou bude jich většina dávno tuhá. Je to tu hodně otevřené takže dobře uvidíme když se k nám něco bude plížit. "Zaujímám svoji pozici. A pokud velitel nic nenamítá rovnou si beru i první hlídku." Prohodím tiše a poté se vyšplhám na vyvýšenější shluk skal. Odkud budu mít skvělý výhled na náš tábor a jeho okolí. Budu tak moc hlídat jak okolí tak i svoje záda. Snažil jsem se vybrat post který by nebyl ani nijak moc daleko. Ne víc než tři, maximálně čtyři, metry. Pak už jsem se jen pohodlně uvelebil, podal důkladné hlášení o všem co jsem zde zjistil a se svojí puškou v obou rukou jsem přejížděl okolí ostřížím pohledem. Tahle noc bude možná ještě dlouhá. Cítil jsem se nesvůj ale to... Bude asi ta má paranoia. Raději jsem sem tam zaháněl nudu přemýšlením o tom, co nás čeká druhého dne. |
| |
| Tamagochiland... Zůstaneme tady Hallová,u moře bude lepší rozhled, a navíc už to tady je podminovaný,tak kam se hnát.... řekl sem tiše a zapálil si cigáro,při tom jsem hledal vědátorky a čekal co se semele,k mému překvapení, se stalo co sem čekal, obě se vydali po svých průzkumech, pro své zájmy a jediné co bylo slyšet byl jejich nelidský řev,okamžitě jsem vzal termovizi a sledoval jak se něco rychle vzdaluje od dvou těl,zavřel sem oči a jen vydechl.... Takže vážení,takhle to dopadá když neposloucháte rozkazy,zaujmout obrané pozice,čekat do rána,Štístko,dones prosím jejich známky.... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR