Andor.cz - online Dračí doupě

Místo dočasného odpočinku

Podivná místnost…tedy spíše cela, co si nalhávat, nic jiného to není. Podivná značka, načmáraná přes celé dveře, očividně krví. Kousek od tvého kolene dopadla část hlavy jednoho zrádce, s nechutným plesknutím se z ní odporoučel nejspíš poslední kousek mozku. Kousek dál se válí torzo jiného, překroucené odtrhanými končetinami. Ještě před chvíli byla zem holá, teď je posetá kusy těl a vnitřností. Takový masakr a netrval ani minutu. Ale to není to, co přitahuje pozornost. Krev, měla by být všude, mělo by jí být spousty. Ale není a těch pár louží se vzdor všem přírodním zákonům plazí k monstru, které to vše spáchalo. Které jak středobod celé této scény se tyčí nad kusy těl a směje se, zatímco mu do úst teče krev z utržené paže, jako z nějakého zvráceného rohu hojnosti.

Smích utichl, roh hojnosti vyschnul a byl odhozen. Zcela nemístně přistál dlaní v klínu bez těla. Monstrum se otočilo k tobě. Rudé oči v temnotě jako by vyplnili celý tvůj obzor. Střílíš, ale monstrum si toho nevšímá. Ani nevíš, kdy se pohnul, ale je přímo u tebe. Sklání se nad tebou. Bělostná neposkvrněná rukavice se opírá o zeď jen pár centimetrů od tvé hlavy. Je na ní stejná značka jako na dveřích cely a přestože to není možné, vnímáš, jak pulzuje, tepe. Jeho oči jsou tak blízko. Mají barvu krve, bouří se, ani chvíli nejsou stejné. Jsou jako krvavý oheň, lačný a stravující. Mezi vámi je jen tvá zbraň, chladná a tvrdá v sevření tvých dlaní. Proužek dýmu táhnoucí se od hlavně, se rozbíjí o jeho nos.

„Poddej se mi a budeš mít stejnou moc jako Já…“

Bubáci ve tmě

Instink, poslední cesta, otcova slova, která ti vytanula na mysli. Co z toho tě zavedlo až sem? Jaké volání jsi to poslechla? Jenže už když jsi stála přede dveřmi a viděla ten znak i nyní když se nad tebou monstrum sklání, přes všechen strach, vzdor a chaos kolem máš pocit známosti. Víš, že jsi tu poprvé, ale při pohledu do těch očí, máš pocit, že kdesi hluboko je znáš celí život.

Paže bolí, jak tvé dlaně tisknou zbraň jako by ji chtěli rozdrtit, jako monstrum před chvílí rozdrtilo hlavu zrádného agenta. Jako na povel, sotva jsi na to pomyslela, cítíš cukání v ráně na své paži. I jak se pramínek krve, stékající po paži dolů náhle rozhodl změnit směr. Nemusíš ani odtrhnout pohled od těch očí a jsi si jistá, že je to poslední krev v místnosti. Všechna ostatní už se stáhla k němu a přitom na něm nevidíš ani kapičku.

„Nemá smysl vzdorovat… chceš být jako tito? Slabé nicky, dobré možná tak jako psí žrádlo… maso hnijící už za živa“

Druhá paže se pohnula, stejně hubená a dlouhá, stejně černá zakončená nepřirozeně bílou rukavicí. Nevidíš znak na jejím nártu, jelikož je k tobě obrácená dlaní. V nefyzickém doteku, stoupá po tvé paži. Jen pár centimetrů nad tvou kůží. Cítíš, jak z toho tvá krev blázní. Jako by chtěla prostoupit kůží a setkat se s tím dotekem. Jak se blíží k ráně, cítíš, jak se pramínek zvedá, snaží se odlepit od kůže a přeskočit, jako kapka vody padá z listů stromů do dlaní.

„Jsem Nosferatu, Vampír, pravý Midiánský, skutečný nesmrtelný… Vzdej se, poslechni mě. Nabízím ti věčný život, nesmrtelnost a moc o jaké se ti nikdy ani nesnilo. Stačí jen, aby ses mi odevzdala.“

Bubák pokleká

Zdá se, že tvá krev na jeho volání neodpovídá jen fyzicky. Provokuje tě každým svým slovem. Vždyť ještě před chvílí jsi byla vystrašená, a teď se ti krev vaří vztekem a vzdorem. Tváří tvář Vampýrovi se bojíš méně než před pár minutami strýce.

Chladná zeď za zády, jeho paže kolem tvého těla, není příliš kam ustupovat. Což tě dneska už těžko dokáže překvapit. Víš, že jsi ho zasáhla a stejně tak víš, že tvůj loket mu nemohl ublížit, ani tolik co před chvíli kulky. Přesto svou dlaň stáhl a kapka, která se už odlepila od tvé kůže, dopadla poslušna přírodních zákonů na zem.

Vyštěkla jsi svůj rozkaz, a kdo ví proč, jsi do něj vložila více víry než do další kulky. Jako bys očekávala, že zrovna tebe Monstrum poslechne. A skutečně, Monstrum reaguje. Pravda tou reakcí je smích. Stejně šílený jako před tím, ale tentokrát není zvířecí, je v něm čiré lidské nadšení, které se projevuje i slovy uvnitř toho smíchu.

„...báječné… dokonalé… to vzrušení… tak jsem si to představoval…“

Utichl náhle, jeho rty se zavřeli a zakryli důkaz jeho krvelačnosti. Šílené oči se sklopily k zemi a zbyl jen drobný spokojený úsměv. Tentokráte je to monstrum, co ustupuje z tvé bezprostřední blízkosti, pokleká jak kavalír na jedno koleno. Dlaň, která ještě před chvílí toužila po tvé krvi, leží na zemi a o druhou paži se ohýbá jeho hřbet, až se jeho čelo takřka dotýká kolene. Těžko by slovy vyjádřil větší znamení úcty a pokory. Přesto se jeho rty znovu otevřeli, ale hlas je najednou jiný. Tichý, klidný, hluboký a svým způsobem něžný.

„Omlouvám se za své nevhodné chování, Dame Integro Fairbrook Wingates Hellsing.“

Znovu zvedá hlavu, i když jeho záda zůstávají ohnutá. Znovu se objevují jeho oči, stejně rudé, stejně dychtivé, stejně divoké a přesto úplně jiné.

„Jaké jsou vaše rozkazy, Můj Mistře.“

Bubáci nemohou být normální

„Vždy a všude, Můj Mistře… do poslední kapky krve vašich nepřátel.“

Jak zvláštní sousoší. Dívka přitisknutá ke zdi a netvor, který se ji klaní. Po šílenství, které ti ještě před chvíli předvedl v plné kráse, není ani stopy. Jeho hlas je kultivovaný a přesto ti něco říká, že pravost svých slov s nespoutanou radostí dokáže komukoliv. Jeho hlava je stále trochu skloněna, ale rudé plamínky se tě už nepouští. Ani kočka není ve svém pohledu tak drzá, sice neuhne, ale alespoň občas mrkne. Naštěstí tuhle hru nyní nehrajete a zranění na tvé paži je dostatečným důvodem proč odtrhnout zrak. Tvé přání přijal drobným přikývnutím, které se rázem zvýraznilo, když narovnal svá záda. I v kleku je takřka stejně vysoký jako ty.

„Mohu ten šrám uzdravit, Dame. Nezůstane po něm ani jizvička…“

Znovu vidíš, jak se jeho oči rozhořeli, jeho úsměv je rázem širší, přestože stále zakrývá ostrost jeho zubů. Ruka, která se tiskla k zemi, se posunula na jeho zdvižené koleno. Rudá značka se zdá zcela normální, dokud na ni neupřeš svůj pohled, než zaznamenáš ten tepot, ve kterém se chvěje.

„… stačí jediné slovo a uzdravím vaši ránu. Stačí, abyste vydala jediný rozkaz a všichni co se proti vám postavili, zemřou. Nemusíte riskovat, nemusíte se vystavovat nebezpečí, nemusíte sledovat, jak umírají… Zemřou mojí rukou.“

Plamen jeho očí roste s každým jeho slovem, je zřejmé jak jej představa boje vzrušuje. Jeho tvář je hrdě zvednutá, oči upřené do tvých, když se bílá rukavička znovu pohnula. Tentokráte se otáčí, míří vzhůru a nastavuje bílou dlaň. Jak zvláštní to sousoší. Dívka přitisknutá ke zdi a netvor, čekající na její ručku, aby ji mohl políbit.

Bojácné slečny

Vyčistit sídlo, schválně kolik jich tu může být? Nejspíš ne moc, jen tak říkajíc nejvěrnější zrádci, ti kteří mohou být svědky tvé vraždy, ti co to schvalují. Vždyť i personál, v poslední době nijak početný, má týdenní dovolenou. Prý na smutek za zesnulým pánem. Pěkně si to Strýček zařídil, jen co je pravda…. Takže čí kroky to jsou, čí oči tě hledají, kdo tě chce zabít? A kolik z těch, co tu dnes nejsou, tě také zradilo? Jaká ironie, nejvěrnější služebník řádu Lovců, je možná tento anděl noci. I když ne, není to služebník Organizace, ale Tvůj. Z nějakého důvodu si vybral tebe. Pokud tedy hodíš za hlavu, vše co ses celý život učila a uvěříš slovům Netvora.

V tichosti poslouchá tvá slova a přitom tě jeho oči stále tak hltají. Jeho dlaň marně čekající na tvou ruku se za celou dobu ani nepohnula. Tvůj drobný úsměv se v jeho tváři odrazil jak v krvavém zrcadle a vrátil se ti mnohonásobně větší, dychtivější, krutější a rozhodně zubatější. Tvá slova ho zjevně potěšila a těžko říct, jestli jen onou více méně jistou vyhlídkou na vraždění. Od začátku tě pokouší, provokuje… ale co když tě zkouší. Co když je to nějaký zvrácený test, kterým zdá se zatím procházíš. Nebo jen čeká na dostatečně teatrální chvíli, kdy tě roztrhá stejně jako ty muže nebo s tebou spáchá i něco jiného. Při studiu Vampýrů jsi našla nějaké narážky na rozmanitost jejich apetitu, i když tvůj vpravdě Britský otec, dohlížel na vhodnost literatury, kterou jsi mohla studovat.

Zdá se, že ani zmínka o denním světle v něm strach nevyvolala. Skoro bys řekla, že vyvolala pravý opak. Další vlnu veselí. Jako dítě, které ti touží předvést vše, co dokáže a tato pro upíry nepřekonatelná překážka, mu přijde jako dokonalá výzva. Vidíš tu touhu ti odpovědět, vyslovit cosi chvátavého a drzého. Další výzvu, k tobě abys mu dovolila se předvádět, rozpoutat šílenství. Ale tvůj pohyb jej umlčel. Odvál divokost, která ovládla jeho tvář. A nahradil ji oním kultivovaným výrazem, který je již staletí zastaralí. Nechal tě udělat dva bolestně toporné kroky, při kterých ti tvé tělo jasně říká, čeho všeho je schopen stres. A když stojíš vedle něj, také se začal zvedat a rukavička, která stále čekala na tvou dlaň, se jí vydala v ústrety. A ani jeho tělo nespěchá se zvednutím, snad aby se k oné ručce nemuseli jeho rty vracet, pokud se mu oné pocty nakonec dostane.

„Váš otec mi říkal Alucard, můj Mistře… nemusíte se bát, nekoušu.“

Blízká setkání sklepního druhu

Takový výlev, kde je tvá britská chladnost a rozvaha, když ji potřebuješ. Nejspíš si vzala volno společně s tvými svaly, které po opadnutí adrenalinu hlásí poplach na všech frontách a nejvíc v kolenou. Tvůj provokativní společník, celé tvé takřka emotivní představení s onou klidnou tváří, kterou prozrazují rudé uhlíky očí a poněkud velká usmívající se rty, dokazující jak se baví.

„V tom případě nám bohužel nezbývá, než odložit vraždění a promluvit si…“

Rukavička nejspíš vzdala šanci, že se dočká tvé dlaně k polibku a místo toho svým pohybem učinila návrh. Ukázala na schody, přes které jsi sem doslova vpadla. Jistě není sezení, které by se hodilo pro člověka tvého postavení, na druhou stranu, nejsou na něm zbytky zrádců a tvé postavení utrpí mnohem víc, pokud sebou tvá veledůležitost sekne.

„… v takovém případě bych navrhoval, porazit to prase, které se na vás pokouší zamířit… mohu? Nebo se o něj chcete postarat sama, můj Mistře?“

Rukavička tentokráte neplní roli průvodce, klesla k tělu tvého společníka, který po tvém boku stanul v plné své velikost. Prase, o kterém mluví, ti ukázal drobný pohyb hlavou. Dostatečný, abys vytušila směr a přesto takový, aby on neztratil tvou tvář. Ač jeho tvář zůstává klidná, oči znovu zahořely dychtivostí, která ale není zaměřena na tvého strýce, jehož větší část cosi krvavě bublá, zatímco se jeho třesoucí se paže snaží udržet zbraň a zamířit tvým směrem. Což je zdá se pro tento rozklepaný zbytek nebohého strýčka, nadlidský úkol. Ne jeho pohled je zcela upoután na tvou tvář. Jako by čekal na pohyb každičkého svalu tvého obličeje. Každé ohnutí rtů, stažení obočí i jen zachvění víček.

„Jakmile to prase zdechne, rád vám zodpovím vaše otázky, Dame.“

Ovar letí vzduchem

Hromobití v podzemí, ozvěna si s ním hraje, je neskutečně hlasité. Před tím ti to tak nepřišlo, nevnímal jsi to. Hledíš do prázdných očí mrtvoly, která bývala tvým strýcem a mohla být tvým vrahem. On by se teď radoval, kdyby se vaše role obrátily. Byl by nadšený, kdyby hleděl na tvé mrtvé tělo. Jenže ty nic, ten pohled ti nic neříká, žádné potěšení, nic z toho co Flatchet tak rád líčil. Nejspíš jsi z jiného těsta než on nebo tvůj nynější společník. Ten si veselí užívá za vás za oba. Jeho smích je ještě hlasitější než hromobití, které jsi způsobila ty. Otřásá snad celím domem.

„Dokonalé… přesně proto… proto jsem si vybral vás… vás mohu nazývat svým Mistrem.“

Tentokráte jej nevidíš, jakmile jsi zvedla zbraň, ustoupil. Cítíš jeho blízkost za svými zády, ještě dříve než ses ohlédla, i když jeho smích utichl. Ještě dřív než tvé paže sevřeli jeho chladné dlaně v bílých rukavičkách. Skoro neznatelně, něžně ti svádí ruce dolů. Jedna tak zcela záměrně překryla ránu, která se znovu roztrhla. Necítíš však nic z šílenství, kterému před tím tvá krev podlehla. Krev se dál vsakuje do tvé halenky, jako by dlaň vůbec nevnímala. Tedy kromě tlaku, kterým dlaň působí a který znovu zpomaluje krvácení. Tentokráte však nemizí ani krev, která se rozprskla z tvého strýce. A přitom její zmizení bys teď vlastně uvítala. Alespoň by zmizela část zápachu, který pomalu zaplňuje místnost. Je opravdu vysoký, teprve nyní, když koukáš na jeho ostrou bradu, si to naplno uvědomuješ. Nejspíš mu to vyhovuje, jelikož poprvé za celé vaše setkání se ti nedívá do tváře. Hledí před sebe, možná na to co bylo tvým strýcem.

„… to prase, to psí lejno nikdy nemohlo být mým Mistrem. Jeho krev páchne stejně jako jeho slabost, je přímo odporná…“

Z jeho hlasu i skrze jeho dlaně cítíš odpor, s jakým pohlíží na mrtvolu před sebou. Jako by to, co před ním leží, nemělo nic společného s člověkem.

„Máte pravdu, mohl jsem vás zabít kdykoliv, váš život je stejně křehký, jako existence těch psů co se tu válí. Ale co odlišuje Člověka od prašivého čokla?“

Nepohnul se, pořád je ten nepatrný kus za tebou, aby se na tebe netiskl. Přesto se zdá, jako by najednou byl někde jinde.

„Dokážete si představit věčnost, Dame? Je to nekonečná nuda, beze smyslu, bez čehokoliv nového, stále se opakující šílenství. Rozhodl jsem se najit účel, najít Člověka, kterého bych mohl nazvat svým Mistrem. Proto jsem vstoupil do tohoto domu a uzavřel dohodu. Odevzdal jsem se vašim předkům a sloužil jsem Člověku, který toho byl hoden...“

Jeho tvář se sklonila, už jen kvůli perspektivě si připadáš jako dítě. Jeho tvář je klidná a jiskry v jeho očích sotva patrné. Na chvíli působí až neskutečně lidsky.

„…ještě jednou se omlouvám, Integro. I když jsem vás sledoval celý váš život, musel jsem si být jist, že vás mohu nazývat svým Mistrem. Že pod lidskou skořápkou není jen další psisko. Jak jinak jsem se mohl přesvědčit? Ale si již jistý jsem… Monstrum nemá svědomí, to má jen Člověk.“

Příliš málo

Dívka, tak mladá a přesto její tvář vypadá starší než tvář starého upíra, který stojí za ní. Který se neznatelně pohnul, když zakolísala a nechal její záda opřít se o své tělo. Jejich rty se pohybují, mluví spolu, ale jejich pohledy nepatří jeden druhému. Ona hledí na jeho ruku, kterou jsi půjčila a kterou ji bez jakéhokoliv odporu dal k dispozici. On do minulých staletí.

„Samozřejmě, žádná omluva nemá moc zajistit odpuštění, to může jen člověk a já po něm ani netoužím. Před tuto volbu jsem vám nepostavil já, Dame. Mohla jste se rozhodnout, mohla jste svůj život prožít jako zvíře a skončit jako zvíře, zahnaná do kouta a zabitá. Vy jste se rozhodla postavit se osudu jako Člověk, neutekla jste, hledala jste řešení. Nesklonila se před čoklem, ani před monstrem, nenechala jste netvora udělat to, co náleží Člověku.“

Bílá rukavice v dlaních mladé dívky. Značka, která jako by nebyla na látce, ale prostupovala skrz ni, ležela kdesi jinde. Rudá, zářící, nepokojná, budící dojem, že se její tvar musí každou chvíli roztrhat.

„Má pečeť. Tajemství skrývající moc, o které jsem se podělil s vaším rodem. Do jejich tahů je vepsána má síla. Signatura, pečetící naše spojení.“

Říkal, že tě sledoval. Proč také ne, nějak nevěříš tomu, že by jej limitovalo jeho fyzické já. A vlastně jsi vždy měla pocit, že tě v tomto domě někdo hlídá. Samozřejmě ne všichni Agenti, kterými se to tu často jen hemžilo. Tento dům měl vždy své kouzlo, svou osobnost. Kdo ví, jestli ve skutečnosti nepatřila monstru v jeho základech.

„Já mu nabídku učinil. I v okamžiku jeho posledního výdechu, jsem vašemu otci nabízel nesmrtelnost. I když jsem věděl, že odmítne. On byl pravým Člověkem a chtěl jím zůstat až do konce…“

Zápach, vyčerpání jak fyzické tak psychické. Není divu, že tvé tělo tě takřka neposlouchá. Zavrávorala jsi, ale udržela ses na nohou, přesto tě tvůj služebník zachytil. Dlaň se přesunula z tvé paže k tvému pasu. Objala tě, jako pás skýtající oporu a naprosté bezpečí.

„A jako člověk také chyboval. Příliš věřil zvěři v lidské kůži, že se mu podobá. Věřil, že krev není voda, ale kdyby ji cítil tak jako já, chtělo by se mu zvracet. On se zradou vašeho strýce nepočítal. Když vám prozradil, kde najít pomoc, nechránil vás před tou hnidou. Ale nemohl vás nechat v nevědomosti. Musel vám předat svůj triumf, svou zbraň pro válku, i kdybyste ji nikdy neměla vyhledat… Jsem zbraní pro válku, pro krvavé bitvy a nepřátele, jaké si nedokážete ani představit. Nedivím se, že se sám zalekl svého výtvoru, že mě odložil v čase míru. Věřil, že zamést odpad zvládne s lidskou pomocí.“

Dva v tom

„Vás zavazuje, mě pouze spoutává…“

Konstatoval tvůj studený společník se smíchem. Monstrum, u kterého jsi našla oporu a bezpečí, nejspíš v zajetí nevidí žádnou překážku ani útrapu, kterou by trpěl.

„Byla to dohoda. Taková jakou může člověk uzavřít s netvorem. Jak by se mohl stát mým Mistrem, mým pánem, kdyby nade mnou neměl žádnou moc? Předal jsem tvému rodu, své tajemství a dostal jsem to, po čem jsem toužil. To je přece dobrá smlouva.“

Nebrání ti, když se vymaňuješ z jeho objetí. Když odsouváš jeho paži. Když jeho prsty kloužou po tenké látce na tvém bříšku, než se tento kontakt přeruší a ty můžeš kráčet po vlastních nejistých nohách a jen doufat, že tvé vnitřnosti nezhanobí tvou hrdost, svým obsahem.

„Mohu vám nabídnout rámě, můj Mistře?“

Znovu ten smích, přesto nezní jako výsměch. Tvůj služebník, tvé monstrum vykrčilo jen chvíli po tobě a jeho paže znovu jen čeká, jestli vetkneš svoji a využiješ alespoň to málo opory, kterou ti rámě může nabídnout.

„Nemám nejmenší obavu, že můj potenciál využijete. Je to jen otázka času a mě nevadí čekat. V boji proti monstrům, má člověk dříve nebo později jedinou možnost boje a tou je dokonalejší monstrum, které slouží člověku. Vaši předci to pochopili, uzavřeli smlouvu, která jim dala naději, která jim dala trumf, když lidské zbraně selžou, což je nevyhnutelné."

Ať už jeho nabídku přijímáš nebo ne, jsou před vámi příkré schody vedoucí z cely a pak chodba samotného sklepení, táhnoucí se temnotou, až do míst, která jsou tvým domovem a zároveň místem zrady.

"Kdyby váš otec nestihl předat svůj odkaz, dál bych vás hlídal a čekal, dokud nepřijde má chvíle. Sám bych se vám zjevil, ale myslím, že takto je to mnohem lepší. A mýlíte se, cožpak to nebyl váš otec, kdo vás celí život učil? Učil vás jak být člověkem, jak být mým Mistrem.“

Chodba do pekel…

„Co je dvacet let v porovnání s možností být vaším služebníkem?“

Někdy by byl člověk i docela rád za ironii. V tomto případě tam ale žádná není. Jeho slova jsou to poslední, co vás spojovalo s místnostní za vámi. Míjíte mohutné dveře cely a tím i poslední teoretickou možnost nechat vše při starém, tedy až na několik mrtvol a kdo ví kolik zrádců, tam nahoře. Tvé stýskání přešel tvůj čerstvý staletý jen úsměvem. Co k tomu také dodávat, když jsi vše řekla už ty.

Vzduch v chodbě je sice zatuhlý, ale proti tomu v co se stihl proměnit tvůj strýc, je to jak rozkvetlá louka plná voňavých kytiček. Prach se za tvou nepřítomnost, opět usadil na zem. Přesto v něm vidíš stopy svého útěku i svých pronásledovatelů. Ale jen ty tvé povedou i opačným směrem. Přesto je vidět, že chodba na rozdíl od cely, zcela zapomenutá nebyla. Kráčíte k dalšímu schodišti, které hlavní chodbu spojuje se skrytým vstupem. Pavouci a jiná havěť, znovu mizí do svých úkrytů. Kdyby mohly mluvit, určitě by nadávali na náhlý provoz, který tu zavládl.

Nosferatu vede tvé kroky a tvá mysl se zatím vydala jinou cestou. Možná za to může pro někoho traumatizující zážitek v cele, možná je to tvé cynické já, ale tvé myšlenky se vydali cestou, za kterou by se nemusel stydět ani Alucard. Nejspíš by tvou mrtvolu nechal hnít v cele, vražda v rámci boje o moc je jedna věc, ale muž chlubící se mrtvolou dívenky?

Jste již skoro na konci chodby, vidíš nažloutlou čáru světla, která proniká nedovřenou falešnou stěnou. Snad jako tečka za prologem tvého nového života, zazní tvá pobavená slova, která zastavila i Netvora. Alucard se k tobě otočil se zubatým úsměvem.

„Přece až do smrti, jak jinak…“

Jeho prsty vnikli do štěrbiny, opřeli se a bez zjevného úsilí štěrbinu pomalu otevírá. Do chodby proniká stále více umělého světla z haly.

„Mám jít první?“

Medveděv

Mise za všechny prachy… Henley Amrs, Albert rd. – Noc

A všechno to začalo tak pěkně. Z repráků řvali Iron Maiden své Killers, na patře jsi cítil skotskou, prostě idylka. Ale všechno pěkné musí někdy skončit a tentokráte za to mohl pošťák. V sídle musel být pořádný zmatek, když rozkaz poslali civilním kurýrem, ale kdo by se divil. Vždyť zemřel Sir Hellsing. Při čtení rozkazu máš chvíli pocit, že jsi dostal poukázku na dovolenou. Kdo by nechtěl do podmračené Anglie na pár dní vypadnout do Egypta.

Jenže nakonec to zas tak skvělé nebylo. Jasně projel ses čtyřkolkou v pořádném terénu, viděl památky, krajiny, ženský, kozy a krávy. Akorát, že ty krávy vypadali, že je někdo mumifikoval už za živa. Ty kozy byli černý, strašně vytahaný a celou dobu tě sledovali ti jejich pantátové. Naštěstí dík svému zjevu jsi jim musel připadat jako nějaký démon, takže si nakonec drželi celkem odstup. Ale ty jsi nebyl na dovolené. Byl jsi na misi a ta se posrala dokonale. Ať už se v tom baráku stalo cokoliv, přišel jsi pozdě. Po nějaké ex-koloniální rodince zbyli jen cákance na zdech, tedy pokud byli jejich a od domorodců ses samozřejmě nic nedověděl. Prostě všechno svědčí o tom, že až budeš odevzdávat hlášení, s pochvalou počítat nemůžeš.

A jako by to nestačilo, nějak se nevede ani zpět v Londýně. Na městském letišti na nebe mělo čekat auto, ale samozřejmě nikde nic. Tedy kromě lijáku, který tě ale v Londýně nijak nepřekvapí. Mohl sis zavolat Taxi, na městkou dopravu jsi mohl zapomenout. Jedna věc je Pouštní Orel, jiná PéKáeMko v tašce. To by se bobíkům asi moc nelíbilo. Jenže kam spěchat? Do sídla, pochlubit se s fiaskem nebo domů k Maidnům a další flašce. Obě varianty moc ke spěchu nelákali. Nakonec jsi zvolil třetí možnost. Nakonec proč ne, bar na letišti je ještě otevřený a taxi si můžeš zavolat i potom.

Už když jsi vlezl, je ti jasné, že tady se žádné rekordy v tržbě nekonají. Vlastně je tu docela pusto. Pár Dědků, co nejspíš chce dokázat světu, že se skutečně dá jít na jedno. Za barem odbarvené trojky s véčkovým výstřihem, který je středobodem celé vizáže a na stoličce Ohnivě zrzavej ježek s ohonem, to celé zabalené v kvalitním obleku. Holá brada opřená o předloktí, zatímco si prsty druhé ruky hrají se skleničkou na barovém pultu. Véčko po tobě hodilo očkem a úsměvem, sice pracovním, ale snaží se.

Integra

Vlak nezastavuje, jen houká…

Vůně vosku se mísí se zatuchlostí v chodbě, nažloutlé světlo pronikající štěrbinou vykresluje vše v až romantickém světle. Jen zubatý úsměv tvého společníka v něm vypadá poněkud morbidněji. Zato postava zpola ponořená ve stínu a zpola osvětlená, to je něco jiného. Jenže na takové zbytečné myšlenky teď není ten správný čas. S tichým přikývnutím ustupuje stranou, noří se do stínu a dál otevírá štěrbinu do normálního světa, kde na tebe číhá smrt.

Zbraň znovu studí v dlaních, možná by nebylo na škodu spočítat náboje, jenže na druhou stranu vědět, že máš jedinou ránu, to člověka vůbec neuklidní. Ale tvá důvěra už neleží na zbrani ve tvých rukou. Věříš upírovi, ještě ráno by ses vysmála každému, kdo by ti něco takového tvrdil, a přesto by měl pravdu.

„Hlouček je poněkud jinde. Zde tluče jen jedno klidné srdce obalené kouřem.“

Zašeptal Alucard, když se štěrbina otevřela natolik, že můžeš pohodlně projít. Rukavička zamířila za hlasem do stínu a zmizela stejně jako tvůj služebník.

Víš přesně, kam otvor vede, však jsi tudy vešla. Důkaz toho, že i Hellsingové mají smysl pro humor. Ukrýt tajné sklepení všem na očích. Schodiště do suterénu, přímo v hlavním vestibulu sídla. Prostor, který je velkoryse rozložen přes dvě patra budovy. Nizoučká zídka doplněná buclatými sloupky a překladem z žuly, dělí schodiště od plochy vestibulu. Na opačné straně podobné zábradlí zdobí široké schodiště do otevřeného patra. Hlavní vstup a troje dveře, vedoucí do jednotlivých křídel sídla. Jen tak vědět, kde se může schovávat ono kouřící srdce.

Simon

Rozlučka s kolegy... Club Secret 5, Eversholt st. – Noc

Občas je osud opravdu kurva. Jenže tentokrát si nejsi pořádně jistej, kdo koho ojel. Jistě mohl jsi odmítnout a zůstat u Bobíků, ale jak často člověk dostane možnost jít ke speciálním jednotkám. Většinou ale alespoň ví, o jakou jednotku jde.

A všechno to začalo blbým feťákem. Prudil v baru a ještě ke všemu nasucho. Vůbec ses nedivil, že se ho chtěl Fred zbavit a proč si neudělat očko u barmana. Jenže místo toho abys ho ty vyhodil z doupěte, on tebe přehodil přes celou místnost. Čekal jsi, že po tobě skočí, jenže on místo toho začal zdrhat. Jasně Fred byl spokojenej, tedy až na rozbité sklo, ale tvé ego si žádalo repete.

Ten parchant co vypadal, jak z koncentráku měl pořádnou páru a fyzičku ještě lepší. Měl jsi co dělat, aby tě nesetřásl. Nebo že by se tě setřást nesnažil? Kdo ví, v každém případě na staveništi už nezdrhal, místo toho se na tebe vrhnul.

Semlelo se to rychle a končilo to tvým knock outem. Vlastně do teď nechápeš jak to, že tu sedíš a neprdíš do hlíny. To málo co si pamatuješ, taky zrovna nedává moc smyslu. Vřískal, cenil na tebe špičatý zuby, byl rychlej jak průjem a házel si s tebou jako s miminem. To všechno se může stát, už jsi viděl i magora s rozříznutým jazykem na dva. Ale když s tebou tak vymetal kouty, podařilo se ti vytáhnout zbraň a vystřelit. Jsi si naprosto jistej, že jsi trefil. Pamatuješ si, že z blbečka dokonce chcala krev, ale nic si z toho nedělal. Místo toho tě poslal na nejdelší vyhlídkovej let, kterej tě poslal rovnou do říše snů nebo spíš noční můry.

Kdyby sis měl vsadit, jestli se probudíš, asi bys neriskl ani floka. Přesto jsi přežil, rozlámanej na kaši, s pocitem že si na tobě zatančilo několik slonů, ale přežil jsi. Ten feťák už byl samozřejmě pryč. Překvapivě ti nevzal ani prachy, ani služební bouchačku. Kdybys tě nebolel každej sval v těle, asi bys myslel, že ti Fred namíchal nějaký sračky do pití.

Jenže to už je minulost, zranění se zahojili a ty jsi dostal tu podivou nabídku na přeložení. A tak teď sedíš ve VIP salónku v clubu Secret a třema, teď už bývalýma, kolegama, co ti tuhle rozlučku zatáhli. Zahnízdění v měkkoučkém oblouku sedačky kolem bytelného kulatého stolu. Zrzka s rudými rty, s dlouhýma vlasama a nohama, v koženém korzetu s velkými zámečky táhnoucíma se od dvojek k rozkroku a černou sukýnkou akorát pěst pod rozkrok se právě rozhodla, že tanečku už bylo dost. Pomalu se svezla do širokého čupu a dala ti nahlédnout pod pokličku své sukénky. Jen krátce, než se svezla ze stolu a líně se ti usadila na klíně. Pěkně obkročmo, s koleny vedle tvých boků se zadečkem jen těsně nad tvými stehny. Celou tu idylku kazí jen pochechtávání tvých kumpánů, než si John odkašlal a poplácal tě po rameni a začal se spolu s ostatníma zvedat.

„Tak snad abychom vás nechali o samotě, co Simone?“

Znovu na světle… Sídlo, Lovers walk – Pozdní odpoledne

Ticho tu opravdu vládne silnější rukou než obvykle. Vždyť normálně je tu personál, přijíždí a odjíždí Agenti. Bývá tu živo, i když samozřejmě v tom klidném, důstojném významu. Teď je tu jako po vymření, i když to možná teprve přijde. Tedy v případě, že zrádci jsou své zradě loajálnější, než své přísaze. Dokud jsi pod schody, jsi vlastně krytá před zbytkem místnosti. Jenže tu nemůžeš tvrdnout věčně a Kuřák může být kdekoliv. Vyrazila jsi po schodech vzhůru, spoléhajíc se spíše na Alucardův dohled než na své reakce. Vždyť ač zrádci, jsou to Agenti, kteří bojují s upíry, ne nějací panáci na střelnici. Hlas tvého služebníka jako by k tobě přicházel ze všech stran. Nijak neburácí, je to šepot jako samo ševelení lehkého vánku, ale kde by se ten vzal uvnitř budovy.

„Rovnou za nosem, můj Mistře.“

Tvá blond hlavička se pomalu dostává nad úroveň podlahy. Z boku stále krytá buclatým zábradlím. S výhledem na hlavní vstup a zahradu před domem, zbarvené do zlata. Ani ti nepřišlo, že jsi v podzemí byla tak dlouho. Slunce už je nízko a jeho paprsky pronikají všemi okny a tvoří na podlaze bizardní šachovnici světla a stínu. Kdyby byl Kuřák na otevřeném patře, má tě jako na dlani. Jen těžko by mohl minout. Rada tvého služebníka, jakkoliv by mohla být přesnější, však udává jiný směr. Ten, kde vládne slunce. Jen těžko můžeš soupeřit se sluncem v souboji na mrkanou. Ale náhoda jako by chtěla potvrdit Alucardova slova, tě nechala spatřit obláček kouře, prolétající před oknem. Zdá se, že tvůj známí neznámí je přede dveřmi a nehlídá ani tak tebe, jako nezvané hosty nebo si prostě zašel na čouda.

Místo činu, Londýn … Sídlo, Lovers Walk – pozdní odpoledne

Otázkou je, zdali je to obrázek z hororu či z komedie. Ona brebentící ušmudlaná holčička s bouchačkou. K tomu decentně postříkaná krví, může působit i děsivě. Ona vlastně někdy stačí i ta brebentící holčička sama o sobě. Naštěstí žádné kousky Agentů si neneseš ani na botičkách ani jako módní doplněk, třeba v podobě podvazku ze střívka.

Teprve nyní přemýšlíš o tom, co chceš vlastně dělat a jedna možnost horší než druhá. Střílet? To už jsi mohla rovnou vypustit Alucarda. Chtěla jsi přece Zrádcům dát šanci, ale jak to vlastně udělat. Zatím máš naštěstí pořád čas na to přijít. Dostala ses až k oknu a zatím si tě nejspíš nevšiml. Dál pokuřuje opřený zády o pilíř u vstupu, dělí vás sotva víc než metr a skleněná výplň okna. Vidíš nohu, část boku a jeho ruku s cigaretou, jak zrovna visí podél těla a čeká na svou další cestu k ústům, která nevidíš. Možná z druhé strany okna, té dál od vchodu, jenže to už on klidně může vidět také tebe. Jestli už není jednodušší jít rovnou ven. Jediné co tak dokážeš říct je, že to není žádný s těch páprdů, co včera přitáhly s Richardem. Jenže to vlastně nic neznamená.

Simon

Kotě nad čarou: Tož to se neboj to já si kousnu hned :D Jako nemám takové ego abych ti kecal do stylu, ten si každý musí najít sám, co mu vyhovuje. Kecat ti budu do toho, jak se hraje na mým písečku. Tedy co je čí část partie. Tobě patří tvá postava, její rozhodnutí, její pohyb, její slova a její akce. Důsledky těch rozhodnutí, slov a akcí jsou zase moje část hry. Jistě vím, že jsou tu i jeskyně, kde to funguje přesně tak jak píšeš. Tedy pj nahodí cosi a hráč si to celé napíše a zrežíruje sám. Jenže to pak samozřejmě znamená, že nemám jakožto vypravěč šanci cokoliv vybudovat, jelikož neznaje scénáře mi zasahuješ do režije a ovládáš komparz. Vše má své plusy i mínusy. V každém případě, tady platí to, co jsem řekl.

Tedy ještě chvíli zůstaneme u šeptání, ať se sladíme nebo rozejdeme bez ovlivnění ostatních. Kdyby to byl úvoďák bylo by to dobré (tolik ohledně RP). Ale jelikož už jsem ve hře, tak v tomto příspěvku jsi do mého partu zasáhl tak časně, že nějak překoušu první dva odstavce. Dále už je to bohužel ve hvězdách.

Rozlučka s kolegy... Club Secret 5, Eversholt st. – Noc

John ti věnoval ještě poťouchlé mrknutí a spolu s ostatními vyklidil salónek. Rázem si se osaměl se zrzečkou na klíně. Máš už upito a hnědé uhrančivé oči zrzečky jsou příliš hypnotické, na to abys přemýšlel, co si vlastně smíš dovolit. Vždyť Secret není žádný nelegální nevěstinec. Ale oficiální strip klub a minimálně vpředu, platí jasné pravidlo. Tedy koukat a nesahat. Jedno sáhnutí a gorila tě klidně vynese v zubech. Jaká jsou pravidla ve VIP, jsi vlastně neměl čas zjistit. Nikdy ses sem ještě nedostal.

Tvé dlaně jezdí po kůži korzetu, po látce sukénky, zatím se na tebe dívka usmívá. Její ruka dokonce zabloudila do prostoru mezi vašimi klíny a přejela po tom tvém. Gorila se zatím nezjevila, takže jsi buď pravidla neporušil, nebo je to ještě nějak jinak. Což se záhy potvrdilo, když jsi pronesl svůj odvážný návrh. Hnědé oči se zaleskli, dívka se zasmála a zatím co jednu ruku cítíš na stehně, prstík druhé ti zatikal před obličejem.

„Ale krasavče, tohle není bordel, ale striptýz. Nebo si myslíš, že tví kamarádi byli takový granti, že mě uprosili, abych se ti věnovala?“

Za prstíkem se dál smějí hnědá očka a jen lehounce namalované rty se trochu našpulili. Ani se nesnaží tvářit uraženě či šokovaně, očividně se dobře baví. Ostatně kolik hostů, kteří podlehnout mámení už musela potkat a vrátit do patřičných mezí.

Integra

Jehovista za dveřmi… Sídlo, Lovers Walk – Pozdní odpoledne

Proč ti před očima vyvstal zrovna On. Proč asi… Nejen, že sis na něj dneska už vzpomněla, ale navíc on ten bílej klacek z pusy nevytáhne, snad ani při pití. Ale hlavně z nějakého nepochopitelného důvodu, za tebou zašel snad pokaždé, když byl v sídle. I když možná jen proto, aby tě pozlobil. Jenže na druhou stranu, kdyby šlo o volby, asi by dal hlas Richardovi.

Je to zvláštní, na jednu stranu tvůj služebník plní tvé přání. Nechává to na tobě, byť jsi si jistá, že je někde poblíž, hlídá tě a možná se baví při pohledu na tvé snažení. Vždyť pokud by bylo po jeho, ten venku by už byl na cucky, ať je to, kdo je to.

S vráskou na čele a zbraní v ruce ses rozhodla pro dialog. Bereš za ozdobnou bronzovou kliku a pomalu otevíráš dveře. Srdce se dostalo do nových obrátek. Přece jen, jak často si člověk jde dobrovolně koledovat o kulku. Dveře otevřené, procházíš ven. Vzduch venku je svěží, žene se od moře, jako by chtěl vyhnat slunce, bude pršet. Vidíš druhou polovinu agenta, který se stále opírá o pilíř.

„Už je po všem?“

Prostá otázka, pronesená bez valného zájmu, následovaná dalším potáhnutím z cigarety. Ani se nenamáhá odlepit se od pilíře a podívat se ke dveřím. Sice stále nevidíš celou tvář, ale už ji vidět ani nepotřebuješ. Toho agenta poznáš už podle hlasu, Major Stephenson. K Hellsingu přešel před pár lety, přímo ze zahraniční mise. Je schopný, ale jeho hlas ti je tak známí, jelikož s ním měl Otec nejednu rozpravu kvůli bezohlednosti, s jakou své úkoly plní. Také kvůli tomu jej raději posílal na mise, mimo město.

Medveděv

Na skleničku… Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

Véčko znovu hodilo úsměvem a vydala se plnit tvé přání, i když to není žádná velká práce. Žádná hromada ledu, která by zkazila chuť. Jen čistá Whisky a rovné sklo.

Cinkot tvé tašky, probudil Ohniváka z letargie. Jeho pohled patří prvně tašce a pak tobě. Stoupá pomalu, jako by tě šacoval. Dokonce se pohledem na vteřinku zastavil, tam kde tě studí orel. Když doputoval k obličeji, věnuje mu neméně času. Nakonec tě nejspíš zhodnotil pozitivně, jelikož ti s úsměvem požehnal svou sklenicí a následně ji do sebe obrátil. Gestem Blondce naznačil, že hodlá pokračovat.

„Vy asi nebudete můj odvoz co?“

Prohodil Ohnivák na přivítanou spíše konstatování, než otázku. Přesto se nezdá, že se hodlá znovu ponořit zpět do letargie. Náhoda má opravdu zvláštní smysl pro humor. Že zrovinka teď si vzpomněla a pustila do rádia přes dvacet let starou pecku. A zatímco železná panna pluje vzduchem, trojky putují nad barem. Jedna sklo přistálo před Ohnivákem, s druhým se zastavily přímo před tebou.

„Copak nechala vás?“

Integra

Před pilířem za pilířem, nikdo nesmí stát… Sídlo, Lovers Walk – Pozdní odpoledne

Kdo ví, podle čeho se zrádci rozhodují, jestli pro ně byl strýc tak charismatickou osobností nebo jim tolik vadil fakt, že jsi nedospělá dívka. Je docela možné, že než tento den skončí, dozvíš se odpověď. Anebo taky ne.

Stephenson je možná bezohledný, ale rozhodě není hloupí. Žádné nevěřícné otočení a vyhlédnutí zpoza pilíře se nekoná. Právě naopak. Sotva se tvá slova rozezněla a stihla dojít k jeho uším, musel okolní vzduch rychle vyplnit místo, kde ještě před chvílí stál. Kdybys nyní byla u okna, mohla by sis svého zrádce prohlédnout naprosto detailně. Jenže ty jsi venku a mezi vámi je celá šíře pilíře. Neslyšíš žádné řinčení skla, takže se snad nemusíš obávat, že budete hrát na honěnou.

„Zdravím slečno Integro, takže vy žijete…“

Jistě co čekat od člověka co se bojuje s nemrtvými. Bez nadhledu a rozvahy by dlouho nepřežil.

„… a kdepak je váš anděl strážný?“

Zahrada hraje barvami, které umí rozehrát jen sluneční paprsky. Cítíš, jak se tě dotýkají, ale takto nízko už nejsou příliš teplé, přesto dokáží být nepříjemné, když se ti opírají do očí.

Medveděv

Na skleničku… Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

„A koukám, že ten tvůj už někdo pokácel co…“

Seklo po tobě Véčko zlobným slovem i pohledem. Na profi úsměv už asi nemáš nárok, když jsi takový. Ohniváka naopak tvůj projev nejspíš pobavil, jelikož se začal smát a tím nejspíš i on přišel o úsměvy stran Trojek, jelikož ty odpluli od baru k Dědkům. Nejspíš aby si buď spravili náladu, nebo snesly hromy a blesky na jejich hlavu. V každém případě, jste s Ohnivákem přišli o přísun tekutého zlata.

„To si snad ani nezasloužila…“

Prohodil s trochou rozpaků, když Véčko sledoval, jak odplouvá. Ale i nad jejím pozadím jsi opět vyhrál ty a jeho pozornost se znovu zaměřila na tebe.

„Takže když ne řidič, tak co… další pasažér čekající na vůz? Nebo nájemný vrah, pokud jo můžu to alespoň dopít?“

Integra

Chodí pešek okolo… Sídlo, Lovers Walk – Pozdní odpoledne

Alespoň, že slunce je neutrální a bere vás pěkně rovnoměrně. Tebe zleva a jeho zprava. Vzdálenost mezi vámi není velká, jen něco přes půl metru cihel. Problém je samozřejmě v tom, že kdo se první koukne toho pešek bouchne.

„Počkejte popřemýšlím o tom...“

Stephenson se opět uchechtl. Buď je opravdu tak nad věcí nebo je to jen jeho způsob jak se s potížemi vyrovnává. V každém případě si nehodlá hrát na supermana a do žádných akčních odskoků s palbou ještě za letu se nepouští.

„Takže máte andělíčka strážníka. Někoho kdo se nakonec přidal na vaši stranu. Ale teď tu není, to už to koupil skrz okno. Richard je kaput, jinak bys už zdechla ty... Jeho mínus. Takže tu máme férovku, kdo dřív a já jsem v tom rozhodně lepší.“

Odfrkl si minimálně stejně dobře jako ty, a ještě k tomu ta jízlivost. Je vážně dobrej.

„Takže abych si to shrnul. Chceš mě oddělat, takže prostě musím bejt rychlejší. Vynechal jsem něco?“

Medveděv

Na skleničku… Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

„Spíš to vyznělo jako, že ji ojede všechno, co před ní neuteče. To nebyla zrovna lichotka.“

Zadeček má ostatně také výstavní, pěkně klenutý. Když se u dědoušů ohýbá, krásně jej špulí. Takže, když jsi Ohniváka ujistil, že jeho čas nenadešel, také ještě potěšil oko.

„Dvě a nezlob se na něj, je nesmělej tak mele kraviny…“

Přidal se s prosbou, když se vynadíval. A očividně ta omluva za tebe měla větší úspěch. Jelikož se trojky pohnuli. Zato na tvou prosbu reagovaly jen hnědé špendlíky, které byli štonc zahrát si s tvou postavičkou v nějakém Woodoo béčkovém hororu. Ohnivák očividně spokojený s tím, že přežije a že nebude nasuchu a ochuzen o výhled, se jal pokračovat v hovoru. Co taky jiného, když panny dohráli a se skotskou s tebou drží krok.

„To mi povídej, ale na co je povýšení, když ani auto nepošlou. Kdopak vypekl tebe Zabijáku?“

Véčko mezi tím doplulo od staříků zpět za bar a asi se nad vámi vážně smilovalo a začalo nalívat další sklenky. Po očku na tebe ještě hodilo očkem, jako by se nemohlo rozhodnout, zdali ti má odpustit nebo panence zapíchnout špendlík do bolestivých míst.

„Nemám vám tu rovnou nechat flašku, když jste se do toho tak pustili?“

Medveděv

Na flašku… Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

„Kdybych byl polda, tak už ti dávám snubáky, nemyslíš Zabijáku? Jinak ses trefil. Z terénu do kanclu, výhra co…“

Ohnivák se nejspíš chtěl pustit do delší úvahy, ale Trojky odvedli jeho pozornost stejně jako tvoji. Oříšky už se tě nesnaží zabít, místo špendlíků se v nich usadilo něco jiného, rozhodně příjemnějšího. Flašku už na bar postavila s úsměvem a kromě ní sklouzla z jejích prstů ještě jedna sklenice.

„Já si to ještě rozmyslím, jestli vám to odpustím…“

Véčko se opřelo o lokty a zlehka tak svůj náklad vyložilo na bar.

„Takže copak vy hrdličky, mám vás nechat vrkat nebo mi nalejete?“

Kdo uteče, přežije… Sídlo, Lovers Walk – Pozdní odpoledne

„Taky pravda, ale snad jsi nemyslela, že všichni budou nadšení z toho, že to tu povede malá holka….“

Prohodil agent na druhé straně pilíře. Pokud nebudeš příliš hlasitá, pokud nevykoukne a nebude riskovat, pokud nepůjdeš hloupě uvnitř domu k jeho oknu… prostě když projdou všechna kdyby, máš celkem slušné šance, že těch pár kroků přežiješ. Stačí jen vykročit nebo spíše zacouvat. Zalézt zpátky do domečku. Rozloučila ses s Majorem, tedy svým způsobem, i taková mohou být poslední slova, co někdo uslyší před smrtí. Ani nevíš, co ti odpověděl, jaká poslední slova řekne on. Nerozumíš mu, přece jen ani on ani ty jste do cihel neřvali a navíc už máš jiné starosti.

„Vydejte rozkaz, Mistře.“

Tvůj služebník se ozval okamžitě, jeho hlas je tichý, ale i tak cítíš, jak dychtivě čeká na ona slova.

Tvůj kůň… Sídlo, Lovers Walk – pozdní odpoledne

Dveře do domu, pilíře podepírající Stříšku, okna vyšší než člověk po stranách. Na jedné straně muž venku, schovaný za sloupem, čekající a hovořící. Na druhé straně dívka uvnitř. Přitisknutá ke zdi, také hovořící a přesto její slova nepatří tomu muži. Patří jinému, tomu, který se a malou chvíli objevil za ní. Jen zlehka se dotkl jejího ramene, když si ona utírá svou dlaň do sukně.

„Dle rozkazu mistře, Cromwellova direktiva v platnosti, uvolnění třetího stupně, dokud nebude cíl navždy umlčen…“

Signatura jako by se samou radostí chtěla rozskočit, když slyšela ta slova. Rukavička na rameni se začala zvedat a prsty při tom ještě chvíli udržovali kontakt s klíčem z kostí, stoupajícím k linii jejího krku. Tvář služebníka se na malou chvíli přiblíží, skoro až k oné ladné křivce. A jeho rty se lehce rozestoupí.

„Spolehněte se…“

Pak tvář i dotek zmizeli, do chladné pevné zdi, která dívce kryje záda. Na chvíli nastalo ticho. Takové Ticho, které je samo napjaté jak struna a čeká, co se stane. Muž za oknem nejspíš už pochopil, že dívka mu nenaslouchá, zvažuje možnosti, chystá se učinit pohyb. Když v tom ticho skončilo třeskotem rozbitého skla a letícího muže. Střílejícího na černou postavu, která se jak chrt žene za ním. Je slyšet jak praskají kosti, když tělo narazí na kámen.

Muž i přes bolest, kterou musí cítit, se snaží zvednout, snaží se něco říct, ale černé stvoření už je u něj. Bílé ruce vyrazili kupředu. Jedna chytá zápěstí se zbraní, druhá mužův krk. Zvedá toho muže za krk, jako by nic nevážil, jako by byl peříčko a zbraň stále sevřenou v mužově ruce, pomalu přistrkuje k jeho hlavě.

„Olovo mě nezastaví, ani stříbro mi nezabrání splnit rozkaz mého Mistra… Vyber si, jak chceš zemřít, čokle.“

Mužovi oči však nepatří monstru, ale dívce na druhém konci místnosti. Jeho rty se znovu pohybují. Sevřený krk vydává slabé zachrčení.

„In-te-gro, pro-sím!“

Snad doufá, že se dívka smiluje, že zastaví bestii, které jej drží nad propastí věčnosti. Monstrum čeká, užívá si tu chvíli, jako by na ni dlouho čekal. Nic si nedělá z toho, že kdesi nad tím vším práskli dveře a jsou slyšet blížící s kroky, nejspíš přilákané střelbou. Přesto se služebník ohlédl ke své paní, snad čeká pobídnutí, snad chce vidět výraz její tváře, snad ji chce dát možnost, změnit svůj rozkaz, smilovat se.

Medveděv

Příliš mnoho zbraní v baru … Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

Čekal jsi všelicos jako reakci na tvé pozvání, ale děs v očích mezi to rozhodně nepatřil. Naštěstí nebo na neštěstí, se hned ukázalo, že ta reakce nepatřila tobě. Ale hlasu, který se ozval za tebou. Příjemný alt, nejspíš celkem mladý a určitě dost rozpálený.

„Ani se nehni! Pane Tarshil, neudělal vám něco?“

Úlek v oříškách je jedna věc, jantarový gejzír z Renových úst druhá. A třetí odevzdání s jakým postavil sklenici na bar a natočil se, aby na Altík viděl.

„Jen mě poplácal po zádech, pijem tu spolu. Na to se přece neumírá. Takže ten kvér můžete klidně zase schovat.“

Začal Reno poněkud nakvašenou odpověď neznámé ženě, která se tě právě nejspíš chystala preventivně odstřelit, že ses ho dotkl. Jeho štve ta přehnaná péče, pro tebe je děsivější, že sis jí nevšiml, než promluvila. Ale to už Reno exnul zbytek jantaru co byl ve skle a obrátil se k tobě. Spolu se sklem na bar upustil bankovku, která s přehledem zaplatí vaši láhev i s další kamarádkou.

„Omlouvám se Zabijáku, někteří lidé prostě neznají míru. V každém případě, můj odvoz dorazil, chceš svést? Nebo vytrváš do zavíračky?“

Alespoň trocha dobré nálady se mu vrátila, když při poslední větě spiklenecky pohlédl do véčka i oříšků nad ním. Které ostatně také čekají na tvé rozhodnutí a s odpovědí, kterou už měli na jazyku, zatím váhají.

Správný muž manuál nečte… Sídlo, Lovers Walk – paprsky se krátí

Bylo by krásné vyfasovat ke každému ochočenému upírovy manuál k jeho ovládání, ale to by asi bylo příliš jednoduché. Nakonec je to jen netvor, ne jaderná elektrárna. Co se asi může stát tak hrozného, když náhodou stiskneš špatný čudlík.

Vidíš dva páry očí, jedny hoří vzrušením a každé tvé slovo lačně hltají a na tváři pod nimi roste nadšení. Druhé jsou plné zoufalství, překvapivě ne strachu a s každým slovem se propadají hlouběji. Ta poslední, která nesou rozsudek, už nevidí. Propadli se docela a víčka zakryla prázdnotu. Pak přišla rána. Z nějakého důvodu ti přijde hlučnější, než ty předchozí. Gejzír krve a mozkové tkáně vymaloval značnou část stěny za bývalým agentem, dostalo se dokonce trochu i na spodek balkonku, na kterém už slyšíš hlasy přibíhajících agentů. Tvá obžaloba byla nejspíš poněkud dlouhá.

Alucard se na degradovaného majora ani nepodíval. Pustil krk a nechal bezvládné tělo padnout jako pytel odpadků na zem. Zbraň spadnout nenechal, vytrhl ji z mrtvé dlaně a hodil do tvých.

„A ostatní, co s nimi?“

Před tancem… Sídlo, Lovers Walk – poslední paprsky za okny.

„Já, můj Mistře… "

Tvůj služebník se od tebe odvrátil, ale jen proto, aby překročil pytel smetí a vykročil stejným směrem, kterým se před chvílí vydali kousky majora. Nahoru po stěně, po stropě pod otevřeným patrem, směrem k zábradlí. Vstříc přibíhajícím agentům.

„…dejte mi rozkaz a zabiju každého, koho potkám. Je mi jedno zda zradil, či o tom že zrazuje, nevěděl…“

Už je u kraje, hledíš do jeho zvrácené, nebo spíše převrácené tváře. Na to, že jej nejspíše čeká další masakr je podivně klidný. Na rozdíl od pokušitele, který tě zkoušel ve sklepení, nyní je jiný. Nehýří nadšením, nesnaží se tě zlákat k jednoduchému a pro něj jistě zábavnému řešení.

„… nemám pochyby, netrápí mě výčitky. Ale vy jste Člověk, vás trápit mohou a budou. Vy nesete tíhu všech pochybností. Vždy je různá míra vinny a existuje i možnost nevinny. Je údělem toho, kdo vládne zbrani, aby rozhodl, kdy je čas soudit a kdy čas vraždit bez slitování.“

Už to skoro vypadá, že z šíleného monstra se stane moudrý mentor. Ale v tom se na patře objeví první muž se zbraní a jeho pohled pátrá po místnosti, snaží se pochopit, co se tu stalo. Nachází tebe a jeho zbraň se pomalu sune za pohledem.

Tvůj výhled je o něco pestřejší. Vidíš výmalbu i pytel se smetím, který je mu skryt pod jeho vlastníma nohama. Vidíš svého služebníka, jehož pohled znovu zahořel vášní a jehož rty se roztáhli do úsměvu z nočních děsů.

„… Nakonec to můžete brát tak, že kdo na vás zamíří, má právo zdechnout!“

Se smíchem vyrazil kupředu. I když jeho kupředu zahrnuje artistický výkon, který žádný člověk zopakovat nemůže. Odrazil se jako by chtěl běžet po čtyřech, ale místo toho se přehoupl přes zábradlí do patra nad sebou. Přímo mezi zbíhající se zabijáky. Už přibyl další na opačné straně balkónku. Smích i sama Alucardova postava, rázem stáhla pozornost zbraně, která už na tebe mířila. A jak se zdá není jediná, orchestr výstřelů se rozezněl naplno a tvůj služebník se roztancoval. Vidíš, jak s ním kulky škubou i jak některé prolétají s výtrysky krve. Podle křiku, nejspíš i zasahují střelce na druhé straně. Monstrum ale nehodlá jen tak padnout, žene se kupředu a morda z nočních děsů se zakusuje do krku toho prvního. Alucard se svým nedobrovolným partnerem tančí a bílá rukavička nutí ruku se zbraní střílet do ostatních. Je to rychlé a většina toho se děje mimo tvůj výhled. Ale hromobití rázem ustalo, tanec skončil a tanečníci klesli k zemi.

Medveděv

Příliš mnoho zbraní v baru … Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

„To bude dobrý... ona teď pracuje pro Mě.“

Usmál se Reno a pro změnu on poplácal po rameni tebe. Díval ses mu do očí a strach jsi v nich neviděl, rozhodně ne ze Slečny s tichostí šelmy.

„Měj se Zabijáku. Pěknou noc Liso, bylo mi potěšením...“

Prochází kolem ní, ona mu otevírá dveře a překotně se mu omlouvá. Kdo ví, možná tvůj ohnivý kamarád je opravdu nějaké velké zvíře. Ale pryč a ty jsi osaměl s véčkem, tedy pokud nepočítáš páprdy. Lisa už celou situaci také nějak překonala, zapila ji a podle toho jak to do sebe kopla, tak do hlavně tak často nekouká. Teď už se oříšky zase věnují jen tobě.

„Neřeknu ne … škoda že nejsi Dimitri, to by se mi líbilo.“

Medveděv

Mezi čtyřma očima … Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

Lisa už se s tím nejspíš vyrovnala, sklo s jantarem zatím zůstává na baru a ona se o něj hnedle opřela také. Na tvou otázku zareagovala jen drobným přikývnutím. Nejspíš to není téma, ve kterém by chtěla pokračovat.

„Co na to říct, prostě se mi nevejde do pusy. Ale co nadělám, jestli tam nemáš něco drobnějšího… takže počkáš? Budu muset přehodit dědouše, aby neměli přeleženiny.“

Oříšky se od tebe na chvíli zvedli a ohlédli se po hodinách. Zas taková oběť to nebude.

Po lekci tance… Sídlo, Lovers Walk – světla zhasla

Hluk ustal, přesto slyšíš sténání. To nepřekvapí, už jsi svého služebníka viděl v akci a sténání je to nejmenší co může následovat. Stoupáš po schodech a zbraň v tvých rukou je o poznání těžší než ta za páskem. Tato je primárně určena na boj s upíry, střílení po holčičkách, má v popisu práce jen výjimečně. Tomu také odpovídá ráže a délka hlavně.

Stoupáš, tvá hlava už skoro vystoupala nad obzor daný schodištěm. Neslyšíš smích, neslyšíš hysterické ječení, neslyšíš střelbu. Něco je špatně, tohle neodpovídá tomu, když pracuje tvé monstrum. Jistoty se ti dostane v zápětí. Jde to pěkně v řadě. Kouřící hlaveň, prsty na spoušti, paže, obličej Jamese Lamberta a překvapené oči, které jak se zdá zatím nepochopili, na koho to vyskočili z úkrytu za rohem. I když ani ne tak na koho, ale co tu děláš a jak to vše jde dohromady.

"Co to sakra..."

Blonďatá hlavinka už se dostala nad horizont, už vidíš spoušť, která tu vládne. Tělo nedobrovolného tanečníka rozstřílené k nepoznání, kus dál Alucard, ležící bez hnutí, připomínající cedník, kterým navíc protrhlo několik kamenů. Nevidíš co je za bližším rohem, ale vidíš masakr na druhé straně. Dva agenti leží bez hnutí, jeden stojí, ale krvácí a za ním někdo sedí zhroucený u zdi, nejspíš také zraněný. Pro všechny ostatní by tím scéna končila, jenže ty vidíš i něco víc. Vidíš krev, která teče jen jediným směrem.

Medveděv

Čekání … Bar na letišti, Hartmann rd. – Noc

Trojky se zvedli od baru a zadeček se opět vydal k dědouškům. Asi už opravdu odumírali, jelikož jim chvíli trvalo, než se probrali a začali alespoň nějak reagovat. Času na přemýšlení máš dost. Véčko se přece jen snaží dědoušky udržet na živu alespoň do dalšího dne, nebo si tě chce odložit na chvíle volna, kdo ví. Ale tak velká oběť to není, bar nepatří mezi noční podniky a tak zavírá už k desáté. Dědouškové jako by byli řízení hodinovým strojkem, se poslušně zvedají, loučí se s véčkem a kolébají se pryč. Čert ví, jestli je sem více přitahuje Véčko nebo jen prostá blízkost. Zavřeno je hnedle, Lisa přes véčko přehodila koženou bundičku, vyťukala kód a alarm poslušně odpípal pohotovost. Pak už se otočila k tobě.

„Takže, copak to bude Dimitri?“

Oříšky si píchly do Medvěda, úsměv na tváři a troška té zvědavosti co se z této podivné směny v baru ještě vyklube.

Zomba

Na čekané… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Asi už začínáš být paranoidní, jinak to prostě není možné. Proč by ses jinak rozhlížela před tím, než přelezeš hřbitovní zeď? Nebezpečí přece číhá vevnitř. Leda že by čtyřicátník v županu venčící čivavu, byl nebezpečnější než nemrtvý. Jenže na druhou stranu taková čivava dokáže bejt pěkně hlučná a otravná. Naštěstí brzo zmizel zpátky v činžáku a ty jsi mohla jít na věc. Nebo spíš přes zeď.

V jižní části je tenhle hřbitov učiněná romantika, jenže proto tu nejsi. Ostatně na romantiku ti někdo chybí, i když Frenkie by asi nebyl proti, si tu s tebou užít. Ale teď tu hledáš něco docela jiného, taky proto jsi tu na severu, kde není kolonáda a máš mnohem lepší rozhled. Vlastně to byl zcela obyčejný test nového vzorku. Prý lepšího říkal Frenkie, kdo ví možná, že po něm alespoň neobrátíš vnitřnosti naruby. Ještě aby vydržel, ten předchozí fungoval sotva deset minut. Takže načasování je základ. Jak to přestane působit, budeš v lepším případě na sračky, v horším se pokusíš o další rekord ve vyprazdňování všemi otvory. Malá kapsička na vnitřním stehnu, jednorázová stříkačka, široká jehla a jediná zavoskovaná ampulka se zeleným slizem. Ta sračka nejen že nechtěla pořádně téct, ale ještě ke všemu při nasvícení chvilku světélkovala. Radši nevědět co si to vlastně pícháš.

Jak ses do tohohle vůbec dostala? Strašně ráda bys to svedla na někoho jiného, nejraději na Alexe, ale bohužel nakonec za to můžeš sama. Tvůj bráška, tvá pomsta, tvé možnosti a nakonec tvá neschopnost je porazit, tvá prohra. A to byli jen ty hnijící loutky, jak by ses mohla měřit s jejich pány. Jistě tady do rovnice vstoupil Alex. Tedy vstoupil… vlastně ano, doslovně. Jak často se s někým seznámíš, když je až po kořen v tobě a ty ležíš na nerezovém stole v márnici. Vůbec se nedivíš, že jsi tam skončila. Vlastně je spíš s podivem, že ještě dýcháš, tuto věc sis raději několikrát zkontrolovala. Když pomineš jeho motivy a vlastně vše co se ho týká, postaral se o tebe dokonale. Spravil a sešil vše, co bylo třeba a že toho vůbec nebylo málo, ostatně ti ghůlové tě skoro roztrhali na kusy. Ale co je hlavní ukázal ti cestu, nabídl ti možnost jak naplnit svou touhu, jistě cena je víc než Faustovská, nechce jen duši, chce vše.

Z tvého hloubání na čekané tě vyrušilo zašustění. Možná, že se na tebe usmálo štěstí. Vytáhla jsi pistole a vyrazila na cestu mezi náhrobky. Leží před tebou jen dvě otázky. Kdy si to píchnout a jestli to zvládneš. Alex měl jediné přání, když jsi vyrážela na lov. Chce trofej, hlavu nemrtvého, kterého domrtvíš a v tomto bodě se relativně shodnete. Ušla jsi ještě kousek, minula několik hrobů, když jsi to zahlédla. Rudé šatičky, bílé podkolenky, oboje trošičku hodně ušpiněné od hlíny. Chůze připomínající spíš nedokončené pády jedním směrem. Vykračuje si po uličce mezi náhrobky na opačném břehu hlavní cesty. Míří na jih, směrem ke kolonádě.

Medveděv

Rozhodnutí… Hartmann rd. – Noc

„Co se vyklube z mého výstřihu nebo z Londýna, Dimitry?“

Nenechalo se v dloubancích zahanbit ani Véčko. Ostatně na to, že lidé oslovují její přednosti místo ní, je nejspíše zvyklá a vlastně si na tom pravděpodobně postavila i svou finanční politiku. Jak jinak by se v tak mizerném baru mohla uživit.

Před letištěm jste fakticky okamžitě po opuštění baru, ve výhledu ať už by byl na cokoliv, vám překáží stanice nadzemky, tedy pokud byste s Véčkem a PéKáMkem měli namířeno někam dál, je na čase se rozhodnout.

„… já se klidně provětrám, ale pokud vám více vyhovuje Kino, nejsem proti.“

Zomba

Feťák ten tvrdej život má… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Vlastně je to od tebe celkem nehezké označení. To děcko je už skoro mladá slečna. Rozhodně se rudé šatičky mají na čem pnout. Alex bude mít radost, vlastně když o tom tak přemýšlíš, tak by asi nebyl proti, kdybys mu dívenku přinesla celou. Kdo ví, možná by ti dal chvilku pokoj.

Stvořená nebo se Karkulka prostě přihodila. Pro účel testu, by bylo rozhodně nemilé, abys narazila i na zubatého papínka. Ne dokud se nemůžeš spolehnout ani na to, jestli nezkolabuješ sotva to do sebe naprereš. Ale asi tu nikdo takový není. Možná je opravdu jen neklidným tělem bez duše. Už víš moc dobře, že i tohle se stává. Soužití s Alexem ti hold značně prohloubilo obzory, ohledně všeho mrtvého. Kdysi by jej asi nazvali Nekromantem, ale občas máš pocit, že Nekrofil je mnohem přesnější, i když šikovný a vynalézavý.

Nemáš mnoho času. Kolonáda je tak dvě stě metrů před vámi a tím končím otevřený prostor a zvyšuje se všechno riziko, včetně toho, že Karkulka není sama. Lepší mít rozhled, než když na tebe někdo může skočit zpoza rohu, nebo dokonce ze shora. Další nepříjemností, je nedostatek světla. Obloha je zatažená po dešti a z okolí hřbitova sem prochází stále méně světla a ani v tomto bodě kolonáda nepomůže.

Už natáhnout slizkou kapalinu do stříkačky jde ztuha a je jasně, že být jehla užší, nemáš šanci. Jestli tohle budeš dělat často a je jasné, že ano pokud Frankie nepřijde s inhalátorem, tak budeš za chvíli vypadat jak jehelníček. A že by si odpustil jehly, tomu sama nevěříš.

Účinek cítíš okamžitě, žaludek máš málem v krku a kyselo cítíš až v nose. Ale udržela jsi to, pár nehezkých soplů a flusanců a je to dobré. Vnímáš i jiný účinek, vítanější, ale o nic méně příjemný. Máš pocit jako by někdo nahrál svět vysokorychlostní kamerou a zkusil to ho pustit, jenže přehrávač to prostě nedává. Vnikají ozvěny a duchové, jako by se do jednoho klasického snímku snažili nacpat dva až tři další. A když ses začala pohybovat ty sama, ještě se to znásobilo. Se zvukem je to o něco lepší, ucho je na ozvěny zvyklé a tak ses v nastalém echu mnohem lépe orientuješ. Ale bolehlav z toho bude zaručeně, tohle prostě nemůže projít jen tak.

Příliš mnoho času už ti nezbývá, i se svojí klátivou chůzí se Karkulka pomalu blíží ke kolonádě. V jedné ruce tě stále studí colt, do druhé vklouzla rukojeť dýky. Je zajímavé sledovat ostrý hrot dýky, i když jsi bodla vší silou. Jsi schopna upravovat směr i v posledních momentech před dotekem na mrtvém krčku. Cítíš odpor. Vnímáš, jak se čepel noří do kůže, jak ztrácí energii. Až k jílci se ti ji zabodnout nepodařilo. A co je horší, nezdá se, že by to Karkulce nějak přehnaně vadilo v pohybu. S příjemným zpožděním se ohlíží po tobě, otáčí se. Dýku v páteři si bere nějak samozřejmě sebou, jestli i tvou rukou je jen otázkou tvého rozhodnutí. Zahlédla jsi její prázdné oči, i jak otevřela ústa a vydala překvapivě živé zavřeštění. Asi jako když barbie najde v obchoďáku slevu na úžasné kozačky.

Gerulus

Drž hubu!... Úkryt, De Vere Gardens 11

Dřevo! První myšlenka by nejspíš měla patřit něčemu jinému, příjemnějšímu. Ale pořád lepší, než se do něj pokaždé praštit. Jsou prostě věci, které se nemění, ať už se za víkem tvé rakve nachází cokoliv. První myšlenka, ranní rutina a neodbytná potřeba najít svou Paní. Jistě dalo by se říct, že po ní toužíš. Jenže to není přesné. Ty ji prostě Potřebuješ, i kdybys ji už v životě nechtěl vidět, nemáš na výběr. Lidé by řekli, že to máš v genech.

Jenže to se lépe řekne, než udělá. Nejen, že tě opustila a to samo říká, že tě již vidět nechce. Ale díky všemožným lovcům, se neschovává jenom tobě. Stejně jako ostatní i ona se svým způsobem skrývá. Jediné štěstí v této mizerné vyhlídce je to, že stejně jako ostatní, ani ona prostě nedokáže být opravdu nenápadná.

Takže Londýn, další velké město. Další místo, které by jí mohlo být milé. Takže do práce, samozřejmě základ je jídlo a zbraně, bez toho to nejde. Naštěstí ohledně jídla, sis našel dobré místo. Hyde Park je skoro za rohem, zbývá jen doufat, že místní lovci nejsou natolik pečlivý, aby hledali dům od domu. Ohledně zbraní je to trochu těžší, ale to se také zvládne, prvně se musíš najíst.

Zvláštní, nejsi zvyklí hladovět, to vůbec ne. Ale ta neustále se vracející myšlenka na jídlo, není běžná. Vždyť tě rušila svou akutností i při péči o zbraně, skoro jsi nebyl schopen vše náležitě dokončit. Připadáš si jako nadržený puberťák. Štěstí že se nevidíš v zrcadle. Ještě bys zjistil, že máš na tváři beďara.

Medveděv

Kotě nad čárkou: Jakpak má chudinka kotě vědět copak jste na sebe práskl a kampak vás vaše kroky zavedly :D Ta nezodpovědnost, ale kotě se pomstí ... někam si vás prostě přihraje.

Něco o sobě… Stanice Canning town – Noc po dešti

Oříšky se nejspíš rozhodly, že Arťom prostě nejsi. Možná kdyby ji jim dal nějakou jinou možnost, jiné oslovení. Do té doby se zdá, že si přezdívku vymyslila sama. I když ne tak docela. Dimitriho jsi zmínil ty. Jedna věc je na službě v armádě dobrá, člověk má spoustu historek, které jsou pro civilisty nové. A jelikož během těchto řečí se na střílení nijak nešklíbí, možná jsi ji v baru přece jen maličko podcenil. Na druhou stranu služba v Hellsignu je na tom přesně opačně, sic by historek bylo ještě více, nelze o nich jen tak mluvit.

Vaše kroky neřídí ani tak prozřetelnost, jako spíše sami oříšky. Překročili jste most přes kanál k hotelu Excel a jinak se držíte trasy nadzemky. Nejspíš chce mít alespoň nějakou jistotu, kdybys ji náhodou náhle opustil. Na druhou stranu tebe se nejspíš nebojí ani po válečných povídačkách, jinak by se s tebou na noční toulky nevydávala. Procházka se vám protáhla skoro na hodinku. Proč také ne když, nikdo nikam nespěchá a vydatný déšť trochu očistil staré město a vzduch nad ním. Před vámi je místní záchytný bod, Stanice Canning Down. Dalo by se říct, že zde začíná civilizace. Tedy je metro, tady staví i noční autobusy a samozřejmě se zde zdržují i taxíky.

„Tak něco na sebe vojáčku? No nejraději něco pěkného jednoduchého, nemám ráda přeplácané věci a moc barev naráz. Klidně to může být obtažené, ale někdy je volnost nelepší… a hudba… tak schválně co by mi přisoudil Xandrii, TATu nebo Spice Girls?“

Véčko si chce nejspíš také udržet některá tajemství, i když oříšky po tobě provokativně pokují a když čeká na odpověď, véčko samo je doslova vystaveno tvému pohledu. Co ty víš, možná pracuje taky pro Hellsing a nemůže o tom mluvit.

Zombí

Kotě nad čárkou, má malou zvědavostní: Proč Karkulku skloňuješ podle mužského rodu? „Malý Zombie to přežil.“ „Zníš jako Australan.“ Copak je špatného na ženském rodě?

O červené Karkulce... Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Redcoolka nějak nechce sklapnout. Ale to rozhodně není to nejhorší na tom všem. Kdybys byla optimista, řekla bys, že test je úspěšný, ale optimismus ti nějak došel. Sračka funguje, to je ta dobrá část. Dokonce jsi stihla i včas zareagovat a prohodit určité body svého plánu. Když jsi chtěla holčině upcat pusu ráží .45, jen díky fetu a nejspíš obrovskému kusu štěstí jsi uskočila jejím pařátkům a nějak nepochybuješ, že ta křehulinka má síly víc než dost.

Úskok a krok dozadu, pro stabilitu. To by bylo v pořádku. To že dýka je stále v jejím zátylku v pořádku není. Alespoň že zbraň máš stále ty. Karkulka má jen své pařáty a s těmi a vřeštěním vyrazila za tebou. Najednou se ti vůbec nezdá tak pomalá. Jako by ji tvá blízkost vlila do žil novou energii.

A jedna Kotěcí pod čárkou, když se plán nedaří: Chceš, abych to stopoval přímo v místě, nebo přece jen za tebe nějaké to rozhodnutí v okamžiku udělal? Myslím to tak, že například teď jsem mohl stopnout okamžitě a dát ti možnost zkoušet ještě něco přímo na blízko (ale jelikož tentokráte byla štěstěna opravdu krutá, neřešil jsem to) Ale zastavil jsem hned po uniku, nestřílím za tebe ani jinak nejednám. Takže pokud bys to ráda jinak, řekni.

Medveděv

Něco o sobě… Stanice Canning town – Noc po dešti

„Pravda Valentine přímo zbožňuju, ale ráda si poslechnu i to ostatní. Záleží jaká je nálada a společnost. A v něčí společnosti si vystačím i s tichem.“

Ať už je to s tou zábavností historek jak chce, zdá se, že se baví. Jinak by se s tebou neplahočila bezmála celou hodinu, ne zrovna krásnou částí Londýna. Ale jak se blížíte ke stanici, začnou po tobě oříšky pokukovat, stále častěji. Nakonec to nevydržela a zastavila se.

„Takže, co teď Arťo? Copak bys rád? Ale aby bylo jasno, nohy už mě bolej dost, takže chceš zůstat venku, jsem ochotná se tak maximálně někde svalit, ale bude to morký.“

Není to výčitka, spíš zase popichuje a celkem se tím baví, tentokráte si dala zvlášť záležet na tvém oslovení. A možná je opravdu zvědavá, s čím přijdeš.

Zombí

Kostkovaná za hřbitovní zdí... Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Chvíli přemýšlíš, jestli ti rozuměla nebo ne. Jelikož přestala vřeštět a naklonila hlavu trošku na stranu, jako by přemýšlela. Ale pak znovu vyrazila, takže bonbón asi nechce.

Tentokráte jsi připravená a Alexův slizík zatím funguje. Vyšlo to přesně, jak jsi doufala. Mít v ruce něco ostrého, nebo alespoň pořádnou páru, možná by už Frankie měl svou hlavičku. Jenže nemáš ani jedno a tak je úspěch i to, že se ti podařilo dýku dostat z jejího krku. Blbé je, že ji nejspíš opravdu chce. Jelikož se po tobě ohnala jako ten nejnamočenější a nejpřebranější gremlin kterého si dokážeš přestavit. Musela jsi znovu ustoupit, dík Slizu jsi to relativně stihla. Vyhnula ses tělem, ale malované drápky ti nechali šrám na předloktí, ruky s dýkou. Alex bude mít radost, je to sice jen škrábaneček, možná jak od kočky, ale je od ní a jejich škrábance jsou zákeřné. Hned se otočil směrem k tobě. Zdá se, že teď už hlavičku na stranu bude mít napořád a znovu útočí, nejspíš ses ji opravdu zalíbila.

Poslední přeživší. Sezóna Londýn... Sídlo, Lovers Walk – večer

Ten zpomalený film co sis přehrála, nebyl zrovna lichotiví. Nemluvě o nebožtících, ale i ty jsi v něm zrovna nezazářila. Hold chce to trénovat i kalibrem na upíry. Ta hračka, dobrá tak na malé holčičky je proti tomuto jen pistolka na vodu. Škoda, že tvůj film měl jedinou kameru, určitě by stál za to i pohled očima tvého služebníka. Možná bys věděla, zdali měl důvod k jistotě nebo riskoval tvůj život.

„Stříbro od mladé dámy, na této úrovni přece jen představovalo problém. Omlouvám se, můj Mistře...“

Zdá se, že peprného výlevu není třeba, zdá se že Alucard se obsloužil sám. A když sleduješ, s jakým požitkem mluví o stříbře, které jej poslalo k zemi a vlastně i na stěny, asi by si užíval i tvůj pepř. Přesto jakmile se dostal k omluvě, zvážněl nebo se alespoň přestal zubit. Dokonce nejspíš z úcty k tobě nesvačí, zatímco s tebou hovoří a nechává krev, aby se pěkně vsakovala do běhounu.

„V sídle již nikdo, můj Mistře. Pracovna i pánský pokoj přiběhly zdechnout sem.“

Na druhou stranu, kdybys jeho potěšení z likvidace agentů sdílela, také by to nejspíš nebylo nejvhodnější. Nakonec bys ještě začala objednávat bezdomovce, nechala je běhat po zahradách a lovila je. Vlastně kdo ví, kolik z vašich agentů by ještě psychiatr označil za normální. Většina z nich více méně sdílí Alucardovo nadšení ze své práce, i když se jedná o upíry a jejich výtvory. Možná to je ten rozdíl, část toho o čem tvůj služebník mluvil. Možná je prostě nutné, aby v tomhle šílenství byl někdo, koho to nebaví nebo alespoň ne tolik.

Tvá pozornost se obrátila na O’Connorovou, trošku nevhodně si všimneš, jak se jí paže se zbraní třese, přesto stále míří na Alucarda. Ale nestřílí, dokonce se zdá, že váš malý rozhovor poslouchala. Tak nějak čekáš, že se bude opakovat scénář, že buď začne střílet po tobě, nebo po monstru. Pravda pro to druhé by měla pádnou omluvu. Přece jen upír v sídle Hellsingu, si o odstřel koleduje. Nemluvě o masakru, který tu během krátké chvilky způsobil. Ale vydržela, nevystřelila a teprve když jste utichly, promluvila sama.

„Dame Hellsing, co se tu sakra děje? A co zde dělá tohle!“

Zombí

Může být i Kostrovaná... Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

A to ani nemluvě o tom, co už v té ráně je. Samozřejmě by se to dalo vyčistit i jednodušeji, jenže Alex si libuje ve všem kromě jednoduchosti. Na druhou stranu nebýt jeho asi máš víc problémů než jen škrábanec a to se tu kočkuješ s malou holkou. Jenže tobě běží čas a její vřeštění by probudilo i mrtvého. A jestli probudilo, tak zrovna na hřbitově by to mohl být vážný problém.

Jediné štěstí, že i když je o hodně svižnější, než byla, rozum už je v pánu. Jedná instinktivně, žádná taktika, žádný plán, jen prostá touha rozpárat tě a pravděpodobně do tebe i kousnout. Vlastně se od Alexe moc neliší, teda až na ty šatičky a smrad. No vlastně i ten ječák.

Ale ten parchant štěstí se konečně unavil a přišel si sednout taky na chvilku k tobě. Nebo sis jen už celkem dobře zvykla na to, jak tohle vidění funguje. Podařilo se ti srazit její plácačky a pak už to bylo snadné. Drobný dětský krček na dvě rány z coltu není prostě stavěný, zvláště když už před tím byl povážlivě gumoví. Sleduješ, jak se stále ještě pohybující tělo trhá od hlavičky, kterou držíš na dýce, a nakonec padá na náhrobní desku se jménem. Vypadá to, že opravdu konečně sklapla. Akorát zvuky výstřelů se ještě nesou hřbitovem, jako tichou akci si to za rámeček opravdu dát nemůžeš.

Medveděv

Něco o sobě… Stanice Canning town – Noc po dešti

Náručí tvá dnešní vyvolená asi opravdu nečekala, jelikož docela nahlas vypískla. I když je to vypísknutí se smíchem. Oříšky se na tebe zakoukali, ruce pořádně chytli tvého krku a véčko se k tobě trošku více namáčklo. Váha tě rozhodně nijak nepřekvapila už od pohledu je jasné, že to je celkem lehké děvče, ale zas ne žádná anorektička. Ten trochu těžší pytel brambor v náručí je přesně tak akorát. A pytel vypadá rozhodně hůř a netulí se.

„Proč já si vždy najdu nějakého bezdomovce…“

Směje se, když vyslovíš svou volbu a vyrazíš ke stanici.

„… jen nevím, co na to řekne spolubydlící. Nebudeš se pak stydět?“

Oříšky si s tebou zase pohrávají, jen doříct do Dimitri, aby tě pozlobili. Už jste skoro u taxíků, když ti dojde to, co ti pomalu lezlo po páteři a konečně se dostalo do mozku a navrhlo mu zvednout oči od véčka s oříšky. Ti lidé, co běží ze stanice. Není to sice žádný dav, ale co taky v jedenáct večer čekat za národy. Ale ten výraz v očích a otáčení se přes rameno, ten kvapný pohyb. To znáš až moc dobře. Něco se ta děje a někteří ti lidé jsou celkem kvalitně vyděšení, skoro až k smrti.

Zombí

Králíček v své jamce… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Fakt už jsi soužitím s Alexem poznamenaná, když tě napadají takové otázky. I když vlastně jsi jedna z mála osob, která může na tuto otázku fundovaně odpovědět. Většina ostatních mrtvol, nějak mlčí jako hrob. Na druhou stranu skutečné zombie ses ještě neptala, ale pokud bys to brala podle toho, že se brání…

Už si říkáš, že to nebyl tak špatný lov. Jistě mohla bys po sobě uklidit, to tělo tu nejspíš vzbudí docela dost pozornosti, ale co už. Schovala jsi zbraně, hlávku s výtokem vetkla do podpaží a vyrazila na odplíženou pryč, ale moc daleko jsi nedošla, sotva deset metrů. Nemilosrdné slizové stopky v tvém těle už povážlivě tikají, když uši zaslechnou v nastalém skoro tichu něco, co sem nepatří. Štěrk pod podrážkou, šustot látky a při tvé smůle to co by mohlo být tichým pohybem mechanizmu nějaké zbraně, optimista by ještě mohl vsadit na foťák. Téměř okamžitě ti dojde, že tu nejsi sama. Zvuky za normálních okolností sotva slyšitelné, jdou od kolonády, která se ocitla za tvými zády. Ten pocit znáš až moc dobře, je to ten když se z lovce stává pozorovaná kořist.

Zombí

Před náhrobkem za náhrobkem… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Možností tě napadlo hned několik a jedna je lepší než druhá. Nejvíc můžeš doufat v možnost b, ale osud k tobě byl vždy tak trošku hajzl. Na jednu stranu můžeš být ráda, že jsi byla v blízkosti hlavní cesty. Hroby zde se totiž ještě pořád, za toto označení nemusí stydět. Ty dál jsou čím dál častěji jen deskou na zemi a za tu se neschováš, dokud to nebude definitivní. Ale zde hroby jsou, dokonce jsou tu i slušné hrobky, takové zahradní kůlničky na nářadí, ale ta nejbližší je pořád moc daleko, vzhledem ke zvukům a jejich možnému významu. Takže hurá za náhrobek. Ani ses nestihla koukat, ke komu ses to vetřela.

Mluvíš klidně, přesto musíš trochu zvýšit hlas, aby tě bylo slyšet až ke kolonádě. Karkukla koukla za roh, ale asi ti neřekne, co tam vidí, ale očividně je nudné až k smrti. Ale přesto tu jsou tři dobré zprávy. První je, že Karkulčina hlava zůstala v celku, žádná rána a hlava na kaši se nekoná. Druhá je snad ještě lepší a to, že tvé tělesné otvory jsou stále ještě v suchu a bezpečí a slizík ještě funguje. Blbé je, že se to může kdykoliv změnit. A třetí zpráva je dobrá jen z jediného úhlu pohledu a to toho, že Lovec alespoň komunikuje a podle hlasu je to žena.

„Také zdravím a k jakému nedorozumění tu tedy došlo?“

Jenže když už by si optimista mohl myslet, že svět je růžový, když je tu tolik dobrých zpráv, hned se musí objevit alespoň jedna špatná. Suštot a tiché našlapování přichází i z trochu jiného směru, než odkud mluví žena, sic také od jihu, takže náhrobek zatím slouží svému účelu.

Medveděv

Velké rozhodnutí… Stanice Canning town – Noc po dešti

„Lepší dva plus jedna byt, než dva plus jedna v posteli, ne?“

Stihla ještě kontrovat ve chvíli, kdy svět byl jednoduchý a plán dnešní noci tak jasný. Pak jsi ji položil na zem a začal jsi být vážný. Vidíš, že i jejímu véčku někdo v ten moment ustřihl křídla a oříšky trošku posmutněli, asi se také těšila. Pak oříšky znovu poskočili a Trojky se vypnuli na špičky a dali ti pusu na tvář.

„Jasně taťko, nikomu neotevřu a nezlobím se…“

Už máš ptáka venku a drtíš kletby mezi zuby, už jsi skoro u stanice, když za tebou zavolala tak jasně, že by se za to nemusela stydět ani při fotbalovém klání. Jenže nekřičí, že rozhodčí je vůl, ale něco dočista jiného a rozhodně s větším veselím než onen fotbalový fanda.

„…a nechceš vědět adresu? Abys mě mohl zkontrolovat, taťko?“

***

V podzemí stanice je, v okamžiku kdy jsi tam vlezl, už docela prázdno, lidé jsou ovce a jako ovce reagují na nebezpečí, utíkají. Tedy až na ty kretény s mobily, co se zastaví uprostřed proudu a začnou natáčet. Tady naštěstí žádný není, takže se snad pro tentokráte nemusíš bát své fotky v bulváru. Cákance krve nikde nevidíš, což je celkem úleva, ale uši ti hned napoví, kde hledat problém. Celkem tradičně je to na WC, dokonce na pánských, takže se nemusíš žinýrovat. Zvuk, který ti napovídá je docela hlasitý a díky bohatým zkušenostem si jej dokážeš celkem snadno převést do obrazu. Někdo tam likviduje kachlové obložení a keramiku a podle toho zvuku k tomu používá něčí hlavu a možná i jiné kousky těla. Vše je podbarveno hlubokým hrdelním hekáním a není se čemu divit, taková demolice dá každému docela zabrat.

Zombí

Nebo se bude umírat… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Nejen, že tě bezeslova dokáže poslat do prdele jako každý jiný puboš, ale ještě ten její vyčítavý pohled. Ještě aby ho prohodila za výsměšný, ten puboši taky dobře ovládají a situace mu také nahrává. Ale zdá se, že Karkulka umí čekat a výsměšky se nechá, až pude do tuhého, nebo naopak do tekutého. Záleží, co přijde dřív. Žena tě také nechala vypovídat, nijak tě neruší a co je horší přestali tě rušit i ty kročeje. Buď se přestali hýbat, nebo tě začíná opouštět sluch.

„Takže nejsi Zombie, to je moc dobře, a kdopak tedy jsi? Že se tu tak touláš po hřbitově a ustřeluješ holkám hlavy?“

Pozitivní je, že když znovu promluvila, nezdá se ti, že by se přiblížila, i když už v tomto odhadu nemáš zdaleka takovou jistotu jako před několika vteřinami. Mluví klidně a nemusíš se moc snažit, abys i v jejím hlase narazila na jízlivost. Podle Karkulky to ale pořád není tak hrozné, ještě pořád na tebe hledí jen s výčitkou. Ale pokud ty kroky nepatří Karkulčiným kamarádům, ale kamarádům té ženy, lepší už to také nebude.

„Co kdybys vylezla, pěkně se představila a promluvíme si?“

Medveděv

Kotě nad čárkou: Nepředbíhej se prosím :D nebo se mě alespoň zeptej (pošta) co tam vidíš, klidně ti dám náskok i takto. Ale takto tě musím opravovat a to je takové nehezké.

PS: Tažke Oříšky mají smůlu? Fňuk.

Hajzlíková patálie… Stanice Canning town – Noc po dešti

Jo, tenkrát se musel sir Penwood pěkně otáčet, aby se to všechno nějak zahladilo. Hlavně aby se k těm fotkám tvé maličkosti, nepřipojili nějaké obrázky, těch ošklivějších účastníků párty. Naštěstí je ten upírské téma tak cool, že se skoro každá fotka tohoto druhu dá svést na nějaké magory v kostýmech, už ani ty ostré zuby nikoho nijak nepřekvapí.

Dveře si rozkopl pěkně ve velkém stylu. Hodně ti v tom napomohlo i to co tomu předcházelo anebo spíše co díky tomu nebude následovat. Větu jsi vypálil snad ještě dřív, než ses zorientoval prostoru a v tom co se tu děje. Ono proč se plížit, když už jsi rozkopl dveře, že?

Jenže když se oči zorientovaly, mozek se na chvíli zastavil. Prostě když je něco poprvé, trošku to trvá, než to člověk stráví. A tohle poprvé je. Ne že bys nikdy neviděl dospělého chlapa s kalhotama u kotníků a stojícím pérem. Ne, že bys nikdy neviděl něčí hlavu, jak prochází už několikátým umyvadlem a už moc hlavu nepřipomíná. To co je tu nové, je ten kdo tou hlavou mlátí. Sice nevypadá jako v americkém velkofilmu, ale celkem rychle ti došlo, na co to vlastně koukáš. Po hříchu jsi ještě stihl zaregistrovat, že jde o ženu nebo by bylo lepší říct fenu, nebo něco mezi tím. Vlkodlak, nebo spíše vlkodlačka, sice jsi o nich v Hellsingu slyšel, ale nikdy jsi žádného neviděl.

Ještě než stihl Orel zahřmět, Ona zavrčela a hodila zbytek nebožáka po tobě. Hodila s ním jako nic. Tvá střelba tím byla samozřejmě značně ovlivněna a navíc takovej skoro metrákovej chlápek, to člověka hned položí. Ale moc času přemýšlet o tom, že na tobě leží skoro nahá mrtvola, nemáš, jelikož v zápětí po vašem párečku přeběhla černá vlčice. Taková jaké znáš z discovery channel, ale o dost větší. Zdá se, že ji nezajímáš, protože se nijak nezdržuje a uhání pryč.

Flatcher

True Love Story… Loughton ln – noc

Ne rozhodně to není poprvé, co ti partner pije krev, jenže tentokráte je to doslova. A přitom to začalo tak hezky, jenže ty konce. Je to jasné, buď ti musel dát něco do pití, nebo ti vlezl do hlavy tou jejich zasranou hypnózou. Jako je to sympaťák, do postele by tě určitě dostal, ale nebyl bys svázanej do X. Co fakt nechápeš je, proč má násoska zrcadlo nad postelí, kór když ty ležíš ksichtem dolů a olizuješ satén. To, že jsi nahý, tě samozřejmě nijak nepřekvapuje, to že ti úpravně uložil přirození směrem dolů k nohám postele, už ano. Poslední co si pamatuješ i když už tak nějak z druhé řady bylo vsedě, když si tě načal. Samozřejmě, že né z krku, ale z tepny v tříslech, parchant jeden požitkářská.

Zrovna je v koupelně. Slyšíš, jak tam šumí voda, jak si tam dokonce prozpěvuje. Hold dobré nálady má chlapec na rozdávání. Nejspíš chtěl navnadit i tebe, jelikož na nočním stolku vidíš několik olejíčků, gelíček, jednoho neživého kamaráda o kterém se ti nikdy ani nesnilo a svou vlastní zbraň. Samozřejmě, vše pěkně mimo tvůj dosah.

Voda přestala šumět, zpěv utichl. Slyšíš jeho kroky, dokonce i to jak se utírá, vidíš, jak odhodil župan. Postel se prohnula, když na ni vlezl. Rozkročmo přes tvé nohy, ještě kousek víš. Vidíš, jak bere olejíček. Kápl ti několik kapek do kříže a velice zručně a jemně začal masírovat.

„Takže Joseph Flatcher, to je pravé jméno?“

Kotě hluboko pod čárkou: Pokud tě zajímá jak ses do tohoto svrabu dostal, tak se klidně ptej :D

Integra

Sídlo, Lovers Walk – večer

Na druhou stranu přece jen Agentů, zase tolik nemáte. Tedy teď jich máte zase o hodně méně, a kdo ví, kolik jich odstranil Richard. V sídle si pravděpodobně nechal jen ty přesvědčené. Ty, kteří můžou vědět, že jsi neměla nehodu. Je klidně možné, že Elis je poslední, jediný Agent co ti zbyl.

A je možné, že přežije i několik dalších minut, tedy pokud nevykrvácí. Jelikož už při tvém projevu spustila třesoucí se paži na zem. Přesto nepřestává na Alucarda mířit, alespoň očima a jsi si poměrně jistá, že dokud neztratí vědomí, určitě by se vybičovala k tomu, ještě ten kvér zvednou a vystřelit.

Tvůj služebník se asi rozhodl, že srandiček už bylo dost a dokonce schoval i zoubky. Najednou je to, jako by vyhasl. Ale ty uhlíky uvnitř jsou stále žhavé a stačí jen fouknout a znovu pro tebe vzplanou. Teď se vší vážností, jakou mu jeho postava dává, se na tvé pokynutí dvorně uklonil.

„Já… se vrátila z mise… a čekala na Richarda… abych podala hlášení.“

Ruka už je tak vláčná, že pustila zbraň docela a sklouzla na zem. Dokonce i oči vzdali souboj s tvým Osudovým a zavřeli se, když se hlava opřela o zeď.

„Ale on… to je Nosferatu… dvojka…“

Gerulus

Snídaně… Hydepark, The Flower walk – Brzká noc

Je opravdu klika, že když jsi ztratil svou paní, neztratil jsi zároveň své bankovní konto. Na tak přísnou Dámu, byla… tedy samozřejmě je celkem štědrá k těm co dobře vykonávají svou práci a ty jsi byl vždy šikovný, také proto ses dočkal věčné odměny. Jenže účet se od té doby nijak zázračně nedoplňuje, takže dřív nebo později dojde. Ale proč se trápit věcmi příštími, do té doby jistě svou paní najdeš.

Teď však hledáš někoho jiného, někoho spotřebního. Ale sotva jsi vyrazil z úkrytu, ucítil si ve vzduchu, co přijde. Nemýlil ses, sotva jsi přešel Kensington rd a vstoupil do parku, začal slejvák. A jak se sluší a patří na Londýn, bere to pěkně z hurta, pěkné velké kapky padají z nebe jak bomby a pleskají o kůži i oblečení. Ten déšť bude mít jepičí život, ale určitě park i tak vylidní. Přece jen lidé si v mokru moc nelibují. A ti co v parku zůstanou, pravděpodobně budou hledat nějaký úkryt. Například altánek, který máš nějakých sto metrů po levici. Ale určitě se najde i dost nezodpovědných co neví, že pod stromy se schovávat nemá. A samozřejmě ani na cestě nejsi sám, kromě vyrušených párečků a jinak celkově nezajímavého materiálu, kolem tebe proběhlo už několik krásně mokrých slečen, jenže ani jedna nebyla sama, nejmenší skupinkou byla roztomilá dvojice dívenek, které určitě ještě mají alkohol a tabák zapovězeny. Co je to za rodiče, že takové nechají v noci běhat po Hyde parku a v dešti.

Medveděv

Pod metráčkem… Hajzle, Stanice Canning Down – Noc po dešti

Jo není nad to, mít historky, které můžeš říct leda tak vrbě u vody. I když tahle s vlkodlakem, ta bude dobrá i mezi agenty, ale to ti nesmí utéct a asi bude lepší vynechat tam toho nahýho chlapa, co na tobě přistál. Jinak to budeš mít na talířku až do důchodu.

No vymáznout z historky tuháčka, je otázka chvilky, zato dostat tu potvoru bude těžší. Než ses dostal z pod těla, už si to mazala nahoru na ulici. To škrábání drápů po podlaze, bylo vážně nechutné. Ani nemá smysl po ní střílet, už se drápe nahoru na ulici. Je to divné, většina potvor útočí, tahle zdrhá jako by ji za patama hořelo, a i když se máš rád, tak zas tak děsivej určitě nejsi.

Nezbývá ti než za ní běžet na ulici, ostatně co tady, tady je jen ťuhýk a to není nic pro tebe, dokud se znovu nezačne hejbat a co víš, tak to se tem od vlkodlaků nestává. Máš kliku, když ses dostal na ulici, ještě ji vidíš. Ostatně lidé svým povykováním a ukazováním ti docela usnadnili práci. Vidíš jak si peláší středem Silvertown way, stejnou cestou jakou jste před chvílí přišli s Véčkem.

Zombí

Hra na pravdu… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Karkukla se na tebe naposled vyčítavě podívala a už čumí do šutru, kam jsi ji odstavila. Kéž by to s tou druhou šlo vyřídit stejně snadno. Jenže takové štěstí mít nebudeš. Ta ženská jen tak klapačku nezavře, a jestli se dostane až k tomu, aby ti mohla čumět do tváře, určitě to nebude nic romantického. A co hůř, začínáš cítit, jak se ti dělá špatně. Žaludek jak na vodě, ale k tvé velké radosti se ještě vše drží uvnitř. Možná, že se Alexovi podařilo vychytat alespoň toto, tedy pokud se o to vůbec snažil.

„Nevěděla jsem, že jsi tak mladá, Královničko a nemějte obavy, žádná zdechlina po mě neskočí a na rozdíl od vás, nemají zbraně. Takže proč bych se neměla věnovat přednostně právě vám. A Pokud chcete, můžete mi říkat Charlotta“

Čert ví, jestli ti ta ženská říká pravdu nebo kecá stejně jako ty. V každém případě má všechny trumfy ve svém rukávu a ty máš tak akorát hlavu v kapuci a mizivou naději na vhodnou příležitost.

„Tak když nechceš vylézt, tak si asi musím pro tebe, co Královničko?“

Všechno dobré co ze slizu bylo, je pryč. Sedíš si za náhrobkem jako každej druhej a můžeš jen hádat, jestli vyrazila nebo jen kecá a čeká, jestli zpanikaříš. A příležitost stále nikde, Tichošlápek tu určitě někde je, ale netušíš kdo to je. Otázkou je co teď, utíkat, bojovat či doufat a čekat a Karkukla ti žádnou nápovědu do ouška nešeptá, zato ti nechutně špiní kapuci.

Medveděv

Honička… Silvertown way – Noc

Člověka občas napadají zajímavé věci, třeba platové zařazení v okamžiku, kdy se žene za Vlčicí. Jenže ona to bere po čtyřech a ty po dvou, to je neúprosná matematika, která se hned potvrzuje. Je prostě rychlejší a svůj náskok pořád zvětšuje.

Těžko říct, kam míří. Pokud zahne jako vy, tak možná k hotelu. Pokud ne, tak může mířit k letišti, k bariérám, do parku nebo do továren kolem řeky a samozřejmě jsou tu obytné domy se spoustou lidského masa. V každém případě, tě to nemusí tolik trápit, jelikož ti stejně uteče a než bys vystřelil, bude v trapu úplně a stejně by ji asi Orel nedokázal sejmout.

Už je pomalu načase to vzdát, jelikož náskok vlčice už z desítek přelezl přes stovku metrů a zdá se, že jí síly rozhodně nedojdou. Když za sebou slyšíš klakson a pak krátké zaskřípání brzd. Taxi zastavilo pěkně vedle tebe a zadní dveře se otevřely.

„Nechceš svést? Dimitri?“

Zombí

Nepoležím… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

„Charlotta, královničko, žádná Cherry, Cher, Čára ani nic jiného. Charlotta, rozumíte?“

Nezvýšila hlas, ale hned ti došlo, kde jsi podobný tón slyšela. Mluví jako učitelka, neunavuje se předváděním emocí, pouze mluví důrazně a po hříchu s patřičnou vážností v hlase. Zato tvá podnájemnice se neobtěžuje ani omluvit a slintá vesele dál.

Když koukáš na čepel své dýky, můžeš jen nadávat, že nejsi kočka a nevidíš ve tmě. Zde sice úplná tma není, ale stejně ti světlo nestačí na to, abys viděla vše, co bys ráda. Ale alespoň jedno víš, nejde za tebou. Málem jsi ji přehlédla, ale pak jsi ji našla. Opírá se o konec kolonády a kouří. Právě, rozpálený konec cigarety, podivně daleko od tváře ti ji pomohl vytušit. Ona používá špičku a má čas si s ní právě teď hrát. Očividně se nebojí ani tebe, ani žádného nebožtíka.

„No tak nevím, královničko. Abych vás tam nerušila, když tam budete mít tak narváno…“

Stále koukáš do čepele, takže chvilku trvá, než ti dojde co se děje za zrcadlem, tedy přímo před tebou, někde venku za hřbitovní zdí. Majáky, modré blikající světlo, které se tiše objevilo a možná, že se blíží právě ke hřbitovní bráně. Můžeš jen hádat, jestli v to máš doufat nebo se obávat.

Jenže ani na toto dilema nemáš moc času, jelikož jsi opět zaslechla Tichošlápka. A co je horší, není za Charlottou, ale u tebe. Blíží se velice opatrně z opačné strany hrobu, než na které tvou pozornost svým povídáním zaměstnává Ona. Blikání majáků zastavilo na moment i Tichošlápka.

Integra

Integrované záchranné služby… Sídlo, Lovers Walk – večer

„Dvojka… nejsem žádná mizerná dvojka… jsem mnohem lepší, můj Mistře.“

Neváhal se tvůj Služebník pochlubit svými kvalitami, i když šlo spíše o slovní odplivnutí nad tak špatným odhadem, umírající agentky. Ale dál se ve výkladu nepouští, nejspíš ho vůbec tato otázka nezajímá, možná jde jen o něco týkající se agentů. A pokud se nikdo nevrátí a Elis nepřežije, asi to už bude stejně jedno. A když ses pustila do její záchrany, zjistila jsi, že k tomu nemá skutečně daleko. Sice měla štěstí, že ani jedna z kulek nešla do hrudníku, ale i z břicha jí tanečníci udělali docela slušný cedník. Vidíš dva krátery, očividně tu nikdo krom Richarda a tvých katů, nestřílí devítkou. Alucard tiše došel až k vám. Cítíš, jak ti položil svou dlaň a rameno. Jemně, vlastně je to velice něžné gesto.

„Nikdo tu není, než sem doktor dojede, bude už mrtvá. Ale mohu ji zachránit… S krví to umím, pokud mi to dovolíte Vy a samozřejmě Ona. Ale klidně může raději chcípnout, než aby se jí dotkl Midiánský.“

Možná je to překvapující, ale nějak neoplývá jízlivostí, ani se nevysmívá.

Flatcher

True Love Story, hádanky v staténu… Loughton ln – noc

Jenže on ti prdel nedělá, tedy kdo ví, možná se k tomu také dostane, ale teď není čas na optimismus, teď ti dělá záda. Nutno říct, umí to. Studené ruce se v olejíčku rychle zahřejí na pokojovou teplotu a techniku, tu má vážně skvělou. A očividně i tu svazovací, z tohohle by se nevykroutila ani užovka.

Když začíná mluvit, jeho prsty dělají malé obloučky kolem tvé páteře. Má moc šikovné prsty, nachází nejen tvrdé shluky, ale i místečka kde je dotek tak příjemný. Najednou jedna ruka zmizela a cítíš, jak tě pleskl po přirození a opět se skvělou technikou zasáhl i úhledně urovnané koule, takže dokonale nadávkoval nemilou bolest.

„To určitě nevypadáte, ale někde začít musíme a nebuďte hrubý.“

Prsty zůstávají, stále zahřáté z masáže a mastné od olejíčku přejeli od koulí až ke špičce. Cítíš jak ti pomaličku kloužou po celé délce a po hříchu i šíři tvé chlouby.

„A proč tak poraženecky, když budete hodný kluk, nic hrozného se vám nestane.“

Prsty ještě jednou pohladili svou hračku, krajní prsty jemně stiskli když přejížděli přes spodní hranku žaludu a zvedli se, s malým plácnutím po zadku se vrátili ke svým druhům na tvých zádech.

„Kevin Sorbo, ale to přece už víte, vždyť jste mě sledoval. Takže pro koho pracujete, agente 007.“

„Proč tak chladně, paní profesorko?“ zeptala jsem se lehce iritovaně a pohlédla ke stěně. Jasně. Nic lepšího než poldové tu být nemohlo. Povzdechla jsem si a schovala znovu nůž. Tohle už není zábavné. Ani trochu. „A já jsem královna. Žádná královnička,“ dodala jsem a vytáhla pistoli. Začalo mě to štvát. Ven, dovnitř, ven dovnitř. Jako Alex.
„Mno… madam Charlotte… možná bych měla jednu prostou otázku… o co vám vlastně jde?“ řekla jsem klidně a velmi klidně zamířila směrem, odkud se ozvalo zašustění. Přísahám, že jestli se tam někdo objeví, tak do něj vyprázdním zásobník. Nebo se o to aspoň pokusím.
Počkala jsem si hezky na odpověď a pak se pomalu nadzvedla. „Na čiči,“ nakrčila jsem lehce obočí a pak vyrazila prudce vpřed, podél řady hrobů u kterých jsem stála a použila je jako kryt před tím, co bylo za nimi- naše Charlottka. Snažila jsem se udržet tuhle stranu na periferním vidění a soustředila se spíše na tu, kterou okupoval náš fanoušek Harryho Pottera. Částečně mě ale teď zaměstnala paní Cherry, která jak se zdálo, neměla naspěch. Tedy aspoň podle té špinky v hubě. A k tomu všemu na špičce.
Ať už to bylo jakkoliv, tak ten tichý lovec, co stačil obejít snad půlku hřbitova, mohl být zombie, komplic nebo nějaká psí mrcha. Ani jedno se mi nelíbilo, ale jedině nemrtvý by mě pravděpodobně dorazil. Kdyby po mě jeden nebo druhý skočil, hodlala jsem si hezky prostřílet cestu. Ať už se do nich trefím nebo ne.
Zariskovala jsem… ale mělo by to vyjít.

Zombí

Utíkej Káčo, utíkej… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

K Bráně to máš víc než dvě stě metrů. Jistě do stran je to o poznání méně, sotva padesát a jsi u zdi, jenže na jedné stranou za zdí koleje a na druhé domy. Takže k bráně je to prostě nejjistější. Jenže to neznamená, že nejsnazší a navíc ti poldové. Na jednu stranu ti možná zachrání kejchák, ale do vazby se ti taky nechce. Když chvilku přemýšlíš o tomhle svrabu, tak se najednou zdá Alex se vším, co k němu patří, jako učiněnej poklad.

Takže cesta je volná, tedy až na mrtvoly pod zemí a poldy za branou. Zato za tebou číhá smrt, ať to vezmeš, jak to vezmeš. Nakonec je to vlastně tak jak většinou v životě, moc možností stejně nemáš, musíš dopředu. Musíš běžet o život. Ale své odpovědi ses přece jen dočkala.

„Samozřejmě Královno… prostě nemám ráda, když se mi někdo plete do mé práce… Takže příště být vámi, si dávám větší pozor, kam strkám tu svoji korunku… Ale protože nejspíš ani vy ani já netoužíme po policii, navrhuji se pro tentokrát pěkně tiše rozejít.“

Buď je opravdu nějaká vědma, nebo má více informací než ty, což může znamenat i více očí. V každém případě, policie potvrdila její slova, jelikož auto zastavilo před branou a světlomety ozářili hlavní uličku.

„… takže ještě otázka, co chcete dělat s tou hlavou?“

Zombí

Kočka na římse… Brompton Cemetery, Old Brompton rd – noc

Vypadá to, že Charlotta nelhala. Tak nějak jsi čekala, že sotva vyrazíš, tak koupíš jednu do zad, ale nestalo se. Dokonce ani nezazněl žádný výstřel. Místo kulky do zad, jsi dostala světlometem do očí a rázem si přijdeš slepá jako krtek. Naštěstí i bez Alexe a jeho slizu nejsi nemehlo, takže ses z kuželu světla okamžitě zdejchla. Oči se naštěstí vzpamatovaly celkem rychle a hřbitovní zdi je dost pro víc než jednu prchající holku, i hlavou v kapuci. Slyšíš, jak policista odemyká mříže, asi hodlá střelbu opravdu prošetřit osobně. Takže to vypadá, že po všem to srabu se na tebe přece jen usmálo nějaké to podělané štěstíčko. Dokonce jsi pro tentokráte vše udržela v sobě, i když neříkej hop, dokud neseskočíš, že.

Brána se otevřela a policejní auto vjelo na hřbitov a vydalo ti tak silnici na pospas. Stačí seskočit ze zdi a nejspíš zamířit k Alexovi, přece jen Karkulku v kapuci nemůžeš nosit věčně.

Zombí

Latrýna v nedohlednu… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

Hold není nad kvalitní kapuci. Přes hlavu se dá hodit kde co, ale taková co nespadne z hlavy a neotravuje, ani když člověk běží, to je věc. A co teprve ta co podrží i hlavu, když zrovna není k dispozici krk.

Je dobré vědět, že svět není úplně zkažený, že policie prošetřuje střelbu i na hřbitově a že motorka zůstane stát tam, kde ji člověk zaparkuje. Jistě jsou místa v každém městě, kde se nedá ani snížit rychlost pod padesátku, aby člověk nepřišel o pneumatiky, ale tady ne. Motorka je v pořádku na svém místě. Karkulku jsi sundala i s mikinou, takže tě nemohla počastovat žádnou výčitkou, za to že ji tak pozdě taháš po venku a ještě ji rveš do kufru. Ale to ji nezabránilo ti už totálně promočit celou kapuci, až mikinu vytáhneš, nebude na tom o moc lépe.

Nakonec to domů nemáš tak daleko, vlastně kdyby ses nechtěla taky trošku projet, tak by bylo úplně zbytečné ji kvůli té necelé míli tahat. Jenže to bylo cestou ke hřbitovu, teď už na projížďku moc chuť nemáš, vždyť už se skoro nemůžeš dočkat Alexe. Jenže místo toho ses hned za druhou zatáčkou dočkala něčeho jiného. Je to kyselé a máš toho plnou pusu a měla jsi co dělat, aby sis tím nevymalovala v helmě. Ale nakonec se ti podařilo nejen zastavit, ale i sundat helmu a odvrátit se od motorky, než přišla Niagara. Je to zvláštní, jak se člověk zpotí a přitom to ven letí samo. Alespoň, že jen vrchem i když nikde nemáš jistotu, že za chvíli kyselo neucítíš i jinde.

A taky že jo, dojela jsi sotva ke svatému Lukáši a ucítila kyselo znovu, tentokráte ale helma překážkou rozhodně není.

Zombí

Zadělaný svatý… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

A ještě před chvílí se Alexe velebila, co jen s člověkem dokáže udělat jeden průjem. Naštěstí pak u Lukáše poskytuje celkem slušné krytí k tomu, znečistit zeď tohoto svatostánku. Naštěstí nejsi nábožensky založená, takže tě více zajímají tvé kalhoty, spodní prádlo a samozřejmě boty, než následky které ponese tvá nesmrtelná duše. Ještě, že jedna z prvních věcí, které v náboženství učí je nastavit druhou tvář. Bát se, že ti to po smrti svatej oplatí, by opravdu na klidném umírání nepřidalo.

V každém případě je to venku a ty můžeš jen doufat, že jsi příliš nepohoršila těch pár lidí, kteří i tuto hodinu jsou venku, nebo si vozí zadky po silnici. Naštěstí duchovní útěchu, v tuto hodinu nikdo nehledá. Zato tvá mašina, tak nešetrně odstavená, nejspíš zaujala jiného fanouška jízdy na dvou kolech. Zastavil svůj stroj vedle tvého a začal si jej prohlížet a pak se i starostlivě rozhlíží po okolí, nejspíš hledá majitele. Díky Lukášovi, že si tě zatím nevšiml, protože tenhle výhled bys přála leda tak Alexovi, když si to navařil.

Což o to nejhorší už máš za sebou, dokonce už vedle tebe leží i hromada kapesníčků, takže nic nebrání tomu obléknout se a pokračovat v cestě. Tedy nic kromě toho, že u tvého stroje, je pořád ten motorkář. Což o to chlap jak hora, široká ramena a nebudou to vycpávky. Černé kanady, černé kalhoty i bunda a nejde o žádnou motorkářskou výbavu. Nemá ani helmu, zato má u ucha mobil a telefonuje. I tu mašinu má pěknou, jen ty velké brašny se k jinak sportovně postavenému stroji moc nehodí, sedly by spíše na HDčko.

Medveděv

Taxi a PKM… Silvertown way – Noc

Véčko ti hned udělalo místo, sotva jsi začal nastupovat. Zato Taxikář asi nemá tolik pochopení pro tvého ptáčka, ale rozjel se. Možná by se i zkusil hádat, ale když jsi vytáhl PéKáeMko, rozmyslel si to a žene se za vlčicí. Oříšky se očividně tvého arzenálu nezalekli, nejspíš tvé řeči z armády brala přece jen vážně a tak nějak takové nádobíčko čekala.

„Však jedu… ale jaksi nemám na Taxi a byla jsem hold zvědavá…“

Véčko se omluvně zašpulilo a zaculilo, na víc už čas nemá. Když jste srovnali šance a jste už také na všech čtyrech, jde pronásledování o poznání líp. Dokonce se vám daří potvoru dohánět. Zato na střelbu za jízdy z těžké ráže, taxi zrovinka dobře stavěný není, a Taxikáři už vůbec ne. Dokonce i Oříšky vypískli a zakryli si uši. Něco takového Taxikář udělat nemůže, tedy neměl by. Ale udělal, naštěstí nakonec ruce přece jen vrátil na volant a svodidla jste ani nelízli. Ale kvantita někdy kvalitu přece jen vyrovná, i když je štěstí, že je silnice skoro prázdná, jinak bys asi způsobil víc škody a siru Penwoodovi hodně vrásek na čele. Ale máš výsledky, potvoru jsi zasáhl, až sebou práskla na asfalt.

Jenže ani ona nechce svůj kožich dát lacino. Zvedá se prakticky okamžitě a znovu vyráží, jenže dostihy s taxi, které ji už skoro dohnalo, ji nejspíš přestali bavit a rozhodla se pro skok přes překážky. Místo doleva kam vás svádí Silvertown way se jedním skokem dostala ke svodidlům a dalším zmizela někde mezi silnicí a dráhou nadzemky. Taxikář se projevil poměrně inteligentně a prudce dupl na brzdy.

Zombí

Jak stáhnout půlky před klukem… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

Sice to nemáš úředně potvrzené, ale určitě je to něco čím se jen tak někdo pochlubit nemůže a možná zrovinka u Lukáše, jsi první. Ale nejspíš se s tím stejně nikde chlubit nebudeš.

Motorkář si tě všiml sotva jen chvilku po tom co jsi stáhla zadek a na mávání už ti odpovídám podobným gestem, při kterém vypíná mobil a strká jej do kapsy bundy. A na tváři nahodil takový ten barový úsměv, jsem v pohodě a zase nechci vypadat příliš happy.

„Dobrej, to je vaše mašina? Sem si jí tu všiml, jak tu jen tak stojí a lekl jsem se, že se někomu něco stalo.“

Integra

Řezníkova dcera… Sídlo, Lovers Walk – večer

Vaše práce nikdy nebyla čisťounká, vždy k ní krev patřila a skoro bys řekla, že nejde o práci v rukavičkách, ale jsou tu tací, co dokazují opak. Teď když jsi odstoupila je to On, kdo pokleká ke skoro mrtvé Elis.

„Netoužím z ní udělat ghůla, můj Mistře a Vampýra také ne, ostatně by to nebylo ani možné… Mohu jí však dát čas, zastavit krvácení, dát trochu života navíc a dopravit ji do nemocnice, pokud budete souhlasit.“

O’Connorová je už skoro mimo, přesto ještě nejspíš trochu vnímá, neodpovídá však a její oči zamířili přes Služebníka k pánovi, nebo spíše k paní, vládkyni jatek. Na druhou stranu, kdyby rezolutně nesouhlasila, nejspíš by alespoň dokázala zavrtět hlavou nebo alespoň její oči, by vyjadřovali nesouhlas. Zvláštní jak blízkost smrti dokáže přimět lidi, přehodnotit některé postoje.

Medveděv

S taxi přes překážky… Silvertown way – Noc

Alespoň pro tentokrát můžeš nepřesnou střelbu na někoho svést. On řidič co si zakrývá uši, opravdu na přesnosti nepřidá a představa jak letíš předním okem ven, také ne. V každém případě to tak potvora koupila, jenže v PKM nemáš stříbro a tak pokud bude mít čas, tak se z toho určitě vyhrabe, maximálně bude mít větší potřebu žrát.

Brzdy skřípají a ty z taxi doslova vyletíš, díky bohu dveřmi a ne předním oknem. I Hollywood by z toho měl radost, lepší výstup s bouchačkou měl snad jen Wiliška v prvním Redku a tomu určitě pomohly počítačem. Jenže dál už se Wilížovi rovnat nemůžeš, on by určitě neváhal, on by skočil dolů. On by tam měl nafukovací doskočiště, ty tam máš leda tak nafukovací asfalt dobrých deset metrů pod sebou a to jednoho donutí přemýšlet. Vlkodlačka to očividně zvládla, žádnou placičku jsi dole neviděl. Stopy od krve to jo, jenže jak dlouho tak může krvácet a průmyslové změti za nadzemkou se může schovat skoro kdekoliv.

„Fííí… to je vejška. Co teď?“

Z přemýšlení osamělého zabijáka tě vytrhli trojky, které se opřeli dlaněmi o stehna a koukají se zájmem dolů na Woolwich rd.

Zombí

Pohádka o Rytíři s tisícem koní… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

„Copak vypadám jako fízl?“

Řekl se smíchem a zatvářil se při tom skoro dotčeně. Jako by ho jen ta možnost, že by sis jej mohla splést se strážcem zákona, nějak urážela.

„…takže přítelkyni, to je škoda… A jakýpak rytíř na bílém koni. Mám jen Yamahu a rozhodně ne bílou. Jen jsem viděl pěknou motorku se jen tak válet a myslel jsem, že se tu někdo vykotil.“

Rozhodil rukama a možná, že mu poznámka o šlechetném, udatném rytíři zalichotila trochu víc než narážka na poldy. V každém případě se stavěním motorky ti začal bez račí pomáhat.

Zombí

50 odstínů šedi… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

„V tom případě kde máte svoji motorku? Podle ohozu, taky nevypadáte, že jste byla na nešporech. A na píchání za rohem vlastně taky ne.“

Když mašina stojí a ty se nehrneš do toho hned ujíždět pryč, po tváři mu proběhl spokojený výraz. Možná podpořený černobílou větičkou. Sleduje i to jak ses pěkně zaklonila a možná v tom vidí něco jiného, než snahu prohlédnout si jeho brašny, i když tam vlastně nic nevidíš. Jsou zavřené, a co je uvnitř nevíš, stejně jako on těžko uhádne, co máš v kufříku ty. Teprve tvá poznámka navede jeho myšlenky k brašnám a také se po nich ohlédne.

„No jo potulný to bych být mohl, tedy kdo se někdy trošku netoulal a nehledal. Ale Rytíř? To asi opravdu ne.“

Zombí

Nový měsíc v parku (brak jako brak )… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

„A copak bys s tou prostitukou děla? Nebo snad chceš vyplnit mezeru na trhu?“

Asi už je s tebou dostatečně dlouho, první příznaky jsou jasné, jízlivost a nemístné poznámky jsou už tu. Kdo ví ještě je nakažlivé, možná by nakonec u zdi skončil taky. Na to, že byste tam skončili spolu a vyplňovali díru, to opravdu nevypadá. To by chlapec musel buď hodně šňupat, nebo pracovat v chemičce a mít vypálené veškeré čichové buňky.

„Nezdržuješ, hlavně že se nic nestalo a Londýn, kdo ví… možná se zdržím, změnilo by to něco?"

Zeptal se s úsměvem a sleduje tvé nepokojné prstíky, asi pochopil, že odpočítávají poslední vteřiny vašeho setkání a tak zkouší nahodit poslední záchytné očko.

"...Třeba nějakou projížďku“

Zombí

Jak se balí motorkáři… Svatý Lukáš, Redcliffe Square – noc

Šereda to opravdu není, ani takový ten vyložený ranař a Alexovi by nevadilo, ani kdybys vážně šlapala, pokud by sis práci netahala domů. Vlastně nevadilo by mu ani to, jen by si s ní chtěl hrát také a to by se nelíbilo té práci.

Do tvé práce nešťourá ani do té klidné ani do té co se ti roztéká v kufříku. Místo toho sleduje jak na účtenku, snad od spodního prádla vypisuješ ono důležité číslo, které ve městě znamená rozdíl mezi možná a nikdy. S lístečkem v ruce se ti dvorně uklonil, když sis nasadila helmu a nastartovala motor.

„Sir Lancelot k vašim službám, Lady.“

Usmál se a vytáhl mobil, aby tak důležitou věc omylem neztratil. Rozhodně se nezdá, že by tě teď hodlal pronásledovat. I když ses naposled ohlédla než jsi zahnula, i když ne přímo k domovu jsi ho viděla jak teprve sedá na mašinu.

Zombí

Kotě nad čárkou: Samozřejmě pokud chceš něco nějak změnit či vyšperkovat ve svém příjezdu či příchodu, klidně do toho. A klidně mňoukej pokud chceš něco věděti co je za dveřmi :D

PS: Koupelnu samozřejmě máte, i když takovou zvláštní.

Teplou, studenou a do klece… Ateliér, Hollywood Rd – noc

Něčí zájem opravdu dokáže zvednout náladu, někdy až do astronomických výšin. To ti však nehrozí. Je tu dost věcí, které tě drží pod leteckou hladinou, například potřeba sprchy. I tak přemýšlíš o dalším setkání s Lancelotem, vždyť proč by si jinak tvé číslo hned opsal. Teď ještě přimět Alexe k úpravám v receptu, jinak se ti klidně může stát, že příště to bude ve stejném odéru. A představa, že přestaneš, nepřichází v úvahu.

Ulice jsou celkem prázdné, tu a tam nějaké to auto, které se zapomnělo. Ale i v tuto hodinu potkáš nějaká překvapení. Například Bentley, které se nese ulicí jako pravý vládce. Nebo obrněná dodávka, co používají banky, která tě předjela, když jsi zastavovala u Alexova domu.

Jak jsi čekala, Karkulka už se s tvojí mikinou stihla dokonale skamarádit a pořádně ji promáčet. Prošla jsi s novou kamarádkou průjezdem až k nákladnímu výtahu, do kterého se velmi pohodlně vleze i nemocniční lůžko a zaklapla dveře. Jsi doma, tedy tak blízko tomuto pocitu, jak jen dokážeš být. Výtah zastavil, otevřela jsi dveře a nasála vůni domova. Chlor, jediný osvěžovač vzduchu, který přebije pach hniloby i většiny ostatních chemikálií. Samotné dveře do ateliéru, jsou na první pohled klasické dvoukřídlé lítačky, tedy až do okamžiku než ten kdo jimi touží prolétnout, přijde na to, že jsou opatřeny velice masivními několikabodovými závorami. Dokonce ani tobě Alex nedal klíče, občas bys řekla, že je zbytečně paranoidní. Ale na druhou stranu, on jen čeká, kdy se objeví dav s vidlema a pochodněma.

Čekáš poměrně dlouho, než ti laskavě přišel otevřít. Když ti otevřel, jednou rukou si ještě zapíná kalhoty, nic jiného na sobě ani nemá. Rozcuchaný, zpocený si tě prohlédl od hlavy až k patě a zazubil se.

„Tak jak sis to užila?“

Smůla, Dimitri

Vlkodlaky v autech, přece vidíš každej den… Silvertown way – Noc

„A čeho?...“

Usmálo se Véčko a pokrčilo rámínky. Na rozdíl od tebe nejspíš už pustila vlčici z hlavy a nejspíš si myslí, že se opět stalo předmětem tvého zájmu.

„Střílí se tu v jednom kuse, i když posledních pár let jsou doky klidnější… A ten Vlkodav nebo co to bylo, přece zdrhá. Proti tomu co občas přijde do baru, je to úplné zlatíčko.“

Romantickou či filozofickou chvilku při měsíčku s PéKáeMkem ruce a trojkama před sebe, vám překazil Taxikář. Zaklepal prsty na kapotu a hvízdl na vás.

„Jestli chcete, tak u West Silvertown je sjezd, ale žádný střílení z auta a zaplatíte mi dvojnásobek.“

Gerulus

Kotě nad čárkou: Zatím jsem sázelo jen mokrooké slečny, ale klidně nějakou modroočku zařídím :D Pokud se nabídka líbí, bližší informace najdete u kotěte, pokud ne směle dál.

Kdo zaváhá nežere… Kensington Gardens – noc v dešti

Prvně snídaně pak existenční problémy, jsou věci, které se nedají lajdácky prohazovat. Kam by svět přišel, kdyby někdo chtěl do hrobu dřív, než se vůbec narodil. Prostě vše pěkně popořádku. Teď je čas na jídlo.

Vyrazil jsi na zvědavou … trošku jako pejsek jsi obcházel park od stromečku ke stromečku, jenže místo pachové značky hledáš pach slečen. Narazil jsi zatím na dvě. Jedna je žirafka, které bude přes dvacet a i váhou má nějaké to kilo přes ideál, ale podle pachu je zcela pozitivní. A o kus dál cítíš další slečinku, pro jejíž pach máš výraz nejvyššího obdivu O. Co naopak ruší je chlap, který se u Óčka vyskytuje.

Integra

Dobrá večeře… Sídlo, Lovers Walk - večer

Kladeš otázky, které sama považuješ za zbytečné. Jak snadno se člověk přistihne při tom, že přeživší co možná zůstala věrná, je pro něj větší přítěží, než kdyby byli všichni zrádci. Kdyby všichni zahynuli Alucardovou rukou. Stačilo jedno slovo a nemusíš to řešit. On tě určitě nepráskne a nikdo jiný tu nepřežije. Jenže v čem bys pak byla jiná než Richard. Chtěla ses podívat ven, jenže okna jsou daleko. Buď na konci chodby, nebo vstupní haly, ale to bys musela po schodech dolů, takže bude muset postačit zaflákané zábradlí. A příroda tě nezklamala, obzor je rudý, jako by krev zrádců zacákala i oblohu. Za chvíli to bude pryč, přijde šero a s ním bouře, cítíš to.

Přebytečné ozdoby za opaskem sukně tíží a řeznická zástěra je na čistění nehtů stejně dobrá, jako na leštění zrcadel. Čeká tě kupa byrokracie, doktor by byl to nejsnazší, to je alespoň rodinný přítel. Zato Island, Penwood, Ironfist a prostě celý kulatý stůl a nedej bože Královna. A přitom je vše tak jednoduché, zradili mě, pokusili se mě zabít, zemřeli. Jenže to asi Koruně stačit nebude. A k tomuhle svinčíku ještě ten fyzický a služebnictvo má dovolenou. Buď si to musíš vše zařídit sama, nebo to ignorovat a čekat. Alucarda asi k rejžáku nepřesvědčíš.

„Dělej, jak uznáš za vhodné.“ Tvůj rozkaz, tvé rozhodnutí na které tvůj služebník čeká. Vlastně to má tak snadné, tím že se rozhodl sloužit, zbavil se všech starostí, zbylo mu jen vykonání rozkazů, soupeření a zabíjení a to jej očividně velice baví. Ale ty ses rozhodla, a když za svým rozhodnutím míříš do kuchyně, vidíš jak Alucard trhá její oblečení a sklání svou hlavu k jedné z ran, do krvavé řeky, která se line z jejich útrob. Vidíš i jak otevírá ústa a vyplazuje dlouhý špičatý jazyk.

Sušenky, tak úžasné sušenky, takové peče jen vaše kuchařka, nikdo jiný na světě. Od malička víš kam jít, když zatoužíš po něčem na zub. Když ji byla malá, byla to hotová bojovka se proplížit do kuchyně a zjistit kam je zase schovala. Teď už je neschovává, ale pořád jsou stejně dobré. Není divu, že se nedá skončit u jedné a ruka sama automaticky podává jednu za druhou, až narazí na plechové dno, pokryté drobky.

A venku se zatím čerti žení...

Zombí

Kotě nad čárkou: Ale mohl jsem najít nějakého tlouštíčka zpoceného co :D Ale to nejde Alex je jen jeden.

Něco do mražáku… Ateliér, Hollywood Rd – noc

„Proč ne sprcha bodne… jen to dám do mražáku, ale že máš zrovna hlavu, když ti chyběla helma.“

Ruka, která si od tebe bere igelitku, vypadá jako by se v Karkulce hrabala sama. Alex se usmál, hodil si igelitku přes rameno a vydal se do kuchyně, tedy té častí tohoto Loftového bytu, zatímco tebe čeká buňka patřící koupelně? Tedy běžného návštěvníka by asi její zařízení docela překvapilo. Kromě Běžného umyvadla, skříněk, zrcadla a podobných záležitostí. Je tu místo vany, kachlíčkovaný bazén, vybavený hadicí s pistolovým regulátorem a měnitelnými nástavci trysek. Navíc ještě několika nerezovými otvory v podlaze i ve stěnách, do kterých se dá šikovně umístit všelijaké další vybavení. Kromě tyče s řetězy a jiných srandiček, naštěstí i obyčejný držák na tu pekelnou hadici, aby posloužila jako klasická sprcha.

Jdeš do sprchy a sundáváš si bundy, boty a další části svého ohozu. Slyšíš, jak v kuchyni klapl mražák a Alex jde za tebou do koupelny, dokonce ti dvorně podržel široké dveře.

„A co ti tak zkazilo náladu Zombí?“

Zombí

Romantika v koupelně… Ateliér, Hollywood Rd – noc

V čem se hrabal, pokud to zrovna nejsi ty… má všelijaké jiné nechutné koníčky od kterých si umaže ruce nejlíp až po lokty. A výsledkem toho všeho jsou další nechutné věci, jako například to co sis dneska píchla do žil. Do koupelny vešel hned za tebou a stejně jako ty shazuje oblečení. Jen to má mnohem jednoduší, pod kalhotama nic nemá. Tedy má, ale ne na sobě. Jediný rozdíl je, že si nebere kartáček, zato ti celkem ochotně od tebe převzal starost o tvé spodní prádlo. Tedy o vrchní díl, takže spodek zůstal na tobě.

Jelikož máš plné ruce kartáčku a s jeho pomocí si užíváš zázraků zubní pasty s mentolem, převzal tvůj drahý Frenkie péči o sprchu. Naštěstí nemá náladu na nějaké kočkování s ledovou či vřelou vodou, ani nezkouší, jestli dokáže proud vody projít skrz tvé tělo. Ale na pokojné relaxování pod teplým deštěm můžeš zapomenout. Na druhou stranu s případnými zbytky po pohromě u Lukáše, si poradil bleskově. Když tě základně spláchl, tak přece jen přistoupil na deštíček a s vhodnou tryskou zavěsil hadici do příhodného držáku. Sám pak vzal žíňku a s gelem zamířil k tobě pod mráček.


„Tak povídej a co sis udělala s rukou?“

Asi nechce, abys ho poprskala zubní pastou. Cítíš jeho dlaň na rameni a žíňku jak ti pomalu začala drhnout záda.

Zombí

Já podrbu tebe a ty podrbeš mě… Ateliér, Hollywood Rd – noc

Což o to, pokud jde o umívání různé špíny, krve, hlíny a nakonec i toho posledního, je Alex opravdu machr. Pravda s výjimkou tebe a jeho samotného, se ostatní objekty onoho mytí nepohybují, tedy ne moc.

„Pak se ti na to kouknu, vypadá to zajímavě… takže to fungovalo, paráda.“

Prohodil spokojeně, zatímco si užíváš drbání a pliveš pěnu a vodu. Jako obvykle vše vidí jen skrze své vlastní zájmy. Na druhou stranu, pořád lepší než kdyby se trefoval do tebe a dělal si srandu z toho, že jsi měla co dělat s jednou malou holkou. Znala jsi dost blbečků, co by nevynechali příležitost si z tebe utahovat. Žíňka systematicky pracuje na tvých zádech, má to v paži, má pevnou ruku, poctivě drhne, ale nikde žádná krev. Dokonce tě zatím ani nepřirazil ke kachličkám nebo něco takového. Nijak se na tebe nelepí, dokonce ani necítíš, že by se tě dotýkal tam, kde žádnou ruku nemá, jen prsty na tvém rameni se pustili do procházky, putují ke krku, stoupají ke kořínkům vlasů a pak spolu s vodou zase klesají po žebříku páteře, od které po hraně lopatky kloužou na stranu. A nejspíš by pokračovali kamsi, kam zamýšlí jejich hybatel, kdyby tvá slova netekla jako sama voda a nedorazila k posledním větám a hybatel se nezarazil natolik, že se zastavila i žíňka na pomezí tvého kříže a zadečku.

„Policajti, Lovkyně… seš si jistá, že tě někdo nesledoval?“

Grizzly

Nemáš co ztratit, proto nejlepší je lov… Silvertown way - Noc

Lov skončil, kořist unikla a lovci zbylo jen zklamání. Oba se vrací do svých nor, lízat si své rány a připravovat se na další střetnutí, nebo že by ne? Véčko skotačivě nastoupilo. Kdo ví, jestli se těšila na honičku nebo na něco jiného. Taxikář taky nasedá, on si nejspíš myslí, že lov pokračuje. Teprve tvá slova jej přesvědčí o opaku a zní skoro zklamaně.

„Ale tu dvojitou taxu beru stejně, kurnik já se málem posral při tom střílení, chlape.“

Véčko nejspíš zklamané není, protáhla se na sedadle jako kočka a také se pohodlně opřela a přehodila nožku přes nožku.

„No co s tebou, když ne k tobě.“

Zombí

Obyčajný chalan… Ateliér, Hollywood Rd – noc

„Bobíky neřeším… Ale Lovci jsou něco jiného. Jsi si jistá, že byla sama?“

Trochu ses natočila, prsty zůstali viset jak loutka a jen sledovali, jak se pod nimi mění krajina. Jak lopatku střídá hřebínek žeber, následovaný oblinkou. Prsty tuto nabídku neodmítají, pokračují ve své pouti po jejich úbočí. Jen ten nejodvážnější, zkouší vystoupat k vrcholu. Žínka je zdrženlivější, nechce se vzdát své cesty, přesto ji tvůj pohyb svedl z kříže trochu stranou, shodou okolností, také na oblinku. Tvrdošíjnost Žínky má své následky, paže není nekonečná a její zdržení, vede k tomu, že Frenkie se dostal blíž k tobě a to co jsi před tím necítila na zádech, nyní cítíš na svém boku.

„Pochybuji, že by tě chtěli šmírovat, jak kadíš. Ptám se spíš, jestli tě nesledovali sem…“

Jedno se mu musí nechat parchantovi, je jak skaut. A nic na tom nemění ani to, že v hlavě řeší něco úplně jiného, nejspíš pro jeho paranoidní mysl mnohem podstatnějšího. Cítíš to u pasu a i prsty se rozhodli vystoupat víš, rozejít se a obejmout poklad, který se jim nabídl.

Grizzly

Domove sladký domove… Bolton rd, Stratford – Noc

„No většinou mě stačí pepřák, ale kulomet v autě moc často nemívám…“

Odtušil řidič a uvedl své vozítko do pohybu. Podle toho jak se usadil, to bylo opravdu jen málem, pokud z tebe rovnou jen netahá prachy. Ale co nakonec jsi mu zaplatil dvojnásobek, takže na špatné ryto si rozhodně stěžovat nemůže. A kdo z kolegů se může pochlubit tím, že honil vlkodlaka, i když tím by se moc chlubit neměl, ještě by z toho mohl mít nepříjemnou návštěvu pod Penwooda. Někdy si říkáš, že MIB to měli perfektní. Jedno bliknutí a bylo po problému. A ještě lidem do hlavy nadělat nějaký moudra.

Véčko se nechalo vpustit do domu a vidíš, jak se nosík hned nakrčil a oříšky těkají kolem. Hold ani seržanti ve výcviku, se nemůžou co do kontroly rovnat obyčejné ženské.

„No vida, tváří se že bydlí pod mostem a přitom má takovej pěknej baráček, tedy až na ten smrádek… Takže na rovinu, kde je háček. Fotbalovej tým, manželka, maminka nebo tu máš rovnou babičku?“

Směje se a oříšky dál šmejdí po prostoru. Možná hledá stopy po přítomnosti jiné ženské, možná jen obyčejná zvědavost, která zabila kočku. Samozřejmě vše dovedně maskované sundáním bundičky, následně i botiček, aniž bys ji k něčemu takovému vyzíval.

„A ještě mě chce opít… stačí voda, pokud nebudeš dělat čaj. Děkuji.“

Integra

Sladké pokušení… Kuchyně, Lovers Walk – večer

Kuchařka má pravdu, po něčem sladkém je člověkovi hned líp. Jistě platí to i teď, ale tolik sušenek, abys byla šťastná, tu prostě není a navíc bys byla nejtlustější Hellsing v historii. Nakonec, to co se tu stalo, nijak nevybočuje z anglických dějin. Stačí se podívat na válku růží. Jistě tam šlo o Zemi a Korunu a tady jde o jeden Řád, ale to na touze po moci nic nemění. Snad alespoň Královna pochopí, že jsi neměla na výběr. Nakonec i její rodina se musela rozhodnout, jestli si hřát na prsou hada nebo si zašpinit ruce krví. A ti co se rozhodli pro krev, většinou přežili déle.

Kolik jich zbývá? Nikdy jsi počty vašich Rytířů nesledovala. Většina z nich se v sídle zdržovala jen na dobu nezbytně nutnou. Pamatuješ si těch pár, co tu nějakou dobu žili nebo měli v oblibě se tu zdržovat. Takže nezbývá než čekat, čekat kolik se jich vrátí. Že by někdo z nich tak fanaticky uctíval Richarda, že by se v novém pořádku přihlásil otevřeně na jeho stranu, zrovna čekat nemůžeš. Takže nakonec, kromě krve na rukou asi budeš mít i toho hada. Jak mizí sušenky, zjišťuješ, že se ti stejně hlavou honí jediné jméno, Flatcher.

A Stephenson, čím si on zasloužil, že si jej ze všech co dnes umřeli pamatovat nejvíc. Ani O’Connorová pokud to nakonec nepřežije, jej nepředběhne a to se postavila na tvou stranu. Na jak dlouho ses ponořila do dózy, jak dlouho trvala tvá cesta sacharidovým, křupavým nebem?

„Bude v pořádku… dovolil jsem si ji poslat za vaším starým známým.“

Objevil se ve dveřích, ještě dořešit to otevírání a bude působit přirozeně. Tedy tak přirozeně jak to je jen možné. Dokonce se převlékl a jak se zdá obarvil si vlasy. Nějak si sice nedokážeš představit, že někde v domě má svůj pokojíček se skříní a kosmetickým stolkem, ale už není blond, tedy spíše není bělovlasí a ostříhal se! Vlastně nebýt toho, že je pořád stejně vysoký a má stejný hlas, možná by to houpání na židli mohlo škaredě skončit.

Každopádně ať se převlíkal, kde chtěl, do kuchyně vstoupil košili, vestě a kalhotách s puky a vlasy má černé jak křídla havranů a krátké tak pokrk a divoké rozčepýřené. Působí skoro jako Walter v tom oblečení, také skoro lidsky, ale nějak se nemůžeš zbavit dojmu, že se ty vlasy pohybují. Jistě všechny vlasy se pohybují, když člověk jde, ale tak nějak to má svůj řád, svá pravidla a tyhle je popírají.

„ Dáte si čaj, Dame?“

Prošel kolem tebe, vzal starou měděnou konvici a nalil do ní vodu a postavil ji na plamen a začal chytat porcelán, očividně se v kuchyni vyzná a ví kam sáhnout.

„Máte pravdu, nejsem sušenkový typ.“

Zombí

Kotě podpásové: Ještě že ne Lucinkou :D

Nie, alebo áno… Ateliér, Hollywood Rd – Noc

Pokud by Frenkie byl panem Hydem a jeho souputníkem Jakyllem, musela by se ta mince točit jak káče. Jenže on není. Není tu pan hodný a pan zlý. Tak snadné to není, je tu jen Frenkie se vším špatným a dobrým co k němu patří. Guláš v podobě muže, který tě jeden den znásilní, když si myslí, že jsi mrtvá a druhý se o tebe stará s láskyplnou péči.

„To nic… když tak se přesuneme, ale bude mi chybět nemocnice.“

Prsty od klíčku z kostí znovu stoupají, jak zvedáš bradu, abys pohlédla do jeho očí, prsty dostoupali až pod ouško a odtam se vydali po hrance tvé tváře ke špičce brady. Žínka na zadečku se pomalu pohybuje, pokračuje ve svém díle a dokončuje to, co vás staví k sobě čelem a tak blízko. Jen Skautík se staví proti vašemu spojení a staví se drze proti tvému bříšku.

„A jinak bylo vše v pořádku… fungovalo to, jak mělo?“

Grizzly

Babička ve skříni… Bolton rd, Stratford – Noc

Jenže seržant na tebe dlabe. Jednou jsi už přípravkou prošel a své spoďáry si musíš v pořádku udržovat sám. Ale byli to krásné časy, když stál před tebou a z úrovně o půlhlavy pod tebou ti prskal do ksichtu, když na tebe hulákal. A co teprv o pár měsíců později, když jste se spolu zhulákaly v jakémsi pajzlu.

„Takže první ženská za poslední rok?“

Oříšky po tobě louply povytaženým obočím jak otazníkem.

„Chudák babička, a byla v urně nebo sis ji tam sušil jen tak?“

Starostlivé pitvoření jí opravdu jde báječně. Kdo ví, jestli to dělá jen tak nebo tím zahání nějaké rozpaky či nejistoty. S drobnými díky přijala vodu a vyrazila s tebou na prohlídkovou trasu po tvém brlohu. Dokonce se o tebe tak nějak důvěrně opřela a znovu na tebe upřela ty svoje Oříšky a vlastně nejen je.

„A kampak jdeme teď, do ložnice nebo máš za lubem něco jiného?“

Integra

Matka hříchu a obezity… Kuchyně, Lovers Walk – večer

„Za doktorem Bloodworthem. Myslím, že už byla ve stavu se tam dopravit, a pořád určitě to snese lépe, než kdybych ji tam donesl osobně.“

Žádný šílený zubatý úsměv, jen lehké pohnutí rtů, sloužící spíše jako interpunkce, než něco jiného. Zatímco ruce dál pracují na přípravě tvého čaje. Tvůj kompliment, přijal s dalším drobným úsměvem a kývnutím hlavy, zatímco rukavičky dokončili vše potřebné, tedy kromě vody. Ta se ve staré konvici, teprve rozhoduje, jestli se nechá rozpálit.

Jelikož voda v konvici je nejspíše upejpavá a nějakou dobu jí to bude trvat, tvůj Služebník prošel znovu kolem a vzal si další židli od zdi a posadil se naproti tobě. Jak procházel, dal ti odpověď na tvou další nevyřčenou otázku. V kobce to bylo zvláštní, smrdělo to tam zatuchlynou, stářím a prachem. Tedy před tím, než vše ovládla všudypřítomný pach krve a masa a ten vás neopustil vlastně ani v hale. Krev je s tebou stále, na tvém oblečení, ale zde ji přebíjí vše, co ke kuchyni patří a v případě vaší kuchařky, je to není přepálený tuk či chemie, ale hlavně bylinky a koření. Do toho všeho když prošel kolem tebe, ucítila jsi vlastně poprvé jeho, nebo to jakou vůni sebou nesl. Pokud to vůní, můžeš nazvat, ti vůbec nebyla neznámá. Znáš ji, svým způsobem ji cítíš celí život, jako by jí dýchal sám dům. Důstojná, hrdá, stará a přesto vlastně vůně domova, jen teď prošla kolem tebe.

„Na vodu budeme muset počkat, Dame.“

Řekl to skoro omluvně a přitom si upravil rukavičky, nebo je to možná jen gesto, jelikož náhle neví co s rukama. Jistě, většinou jen tak nesedí způsobně na židli, která je mu vlastně malá a tak když nechce natahovat nohy dopředu, zvadají se mu stehna legračně ze sedáku.

„Myšlenky vám nečtu, to bych si nedovolil a není to zas tak snadné. Jen mě napadlo, že by vám mohl přijít k chuti…“

Znovu ten úsměv a letmý pohled na upejpavou konvici.

„To je prosté. Vaši Agenti si Vampýry dělí na tři kategorie podle síly, nijak přesné. Řekl bych skoro urážející dělení, ale jim to postačuje. A mohu vás ujistit, že jejich kategoriím se zcela vymykám.“

Zombí

Kotě nad Lucíkem: Ach jo, proč já si hned vzpomenu na Vyhlídky na věčnost :D A děkuji, to byla ta roztomilá možnost co mě napadla a jsem rád, že nejsi zase tak krutá.

To čo som s tebou skúsil… Ateliér, Hollywood rd. – Noc

Prsty doputovali na špičku své brady, zastavili se, jen lehce se dotýkají a vystavují tvůj obličej kapkám. Jeho oči, vůbec by ses nedivila, kdybys hleděla do očí šílence ztracených někde v hlubinách problémů, mezi kterými neustále žije. Nedivila by ses nepřítomnému výrazu, jenže není to tak. Jeho oči jsou tady a teď, jsou s tebou. Cítíš jak se i žíňka umoudřila anebo uznala, že tam kde byla, už nemá co dělat a přesunula se na druhou oblinku. Při tom krátkém putování, přes vodopád padající po tvých zádech, cítíš, jak unesena proudem napůl opustila dlaň. Jediné co vás dělí, je poslední skaut.

„S lehkou čepelí to není problém, pokud bys to chtěla udělat s něčím těžším, musely bychom něco udělat se svaly…“

Prsty nechali na vrcholku palec jako výsadkáře a vydali zpět po úbočí, po tváři, směrem k oušku.

„…Ozvěny? To bude ten problém, nestíháš zpracovávat, ale k mozku mě nepustíš…“

Grizzly

Zima v ložnici… Bolton rd, Stratford – Noc

„No tedy, a já doufala, že zima mi nebude…“

Zdá se, že nějaké hrané pohoršení nad tím, že ji zcela otevřeně zveš do postele, se konat nebude. Nakonec, pokud by neměla zájem, asi by se už dávno rozloučila a nenechala se zatáhnout až do domu, úplně cizím chlapem.

„... při nejhorším si vezmu bundu.“

Usmály se oříšky a poskakují po lapačích prachu. Krčí nosík jako by jí ve všech těch pamětihodnostech něco chybělo, ale co to asi nepoví. Jelikož, když se na tebe Trojky znovu otočili, padla úplně jiná otázka.

„A má pán domu i koupelnu, nebo si vystačí s deštíčkem?“

Občas každého napadají podivně myšlenky. Ale kde se vzala ta, jak se usazuješ a bereš si Lisu, doma říkáš, že jdeš vykládat zboží z kamionu na nočních směnách a místo toho lítáš po městě a lovíš upíry. Zvlášť, když tě už vlastně viděla v akci, by bylo docela těžké ji nakecat, že ses škrábl o fakturu a domlátil tě rohlík.

Integra

Levelování a trocha Tajemství… Kuchyně, Lovers Walk - Večer

„Od obojího trochu, znám vaše zvyky Dame, jsme v Anglii a sušenkám se čaj báječně hodí. Nebylo těžké se trefit.“

Jen drobné rozhození rukou, které se pak skoro nervózně vrátili zpět do klína. Jen tak sedět na obyčejné židli, nejspíš opravdu není jeho parketa. Snad také proto židli opustil, když ses sama zvedla a šla hypnotizovat vodu. Stát za tebou, být v tvé blízkosti na samé hranici toho, kde už je to příliš. Dalo by se říci nahlížet přes tvé rameno, kdyby to díky výšce, nebylo snadno i přes hlavu. To je pozice, která je mu zjevně mnohem příjemnější.

„Nespadám do žádné z kategorií, Dame. Ty jsou postavené na tom, jak obtížné je Vampýra zabít, ale já jsme praví Midiánský, vaši agenti nemají tušení, co to znamená. Jak daleko mimo jejich možnosti se nalézám já a mě podobní. Váš otec věděl, že bez mé pomoci, bez okultních znalostí, bez magie krve, není možné ubránit Korunu, před peklem.“

Už jednou jste podobný rozhovor vedli, ale teď je to jiné. Mluví jinak, chová se jinak, vlastně i jinak voní. Není to monstrum, které jsi našla ve sklepení. Budí pocit, že je známým, přítelem, někým koho znáš celí svůj život. Cítíš, jak porušil onu hranici, nahnul se a znovu promlouvá takřka do tvých vlasů. Chvíli máš pocit, že tě chce obejmout kolem pasu nebo nedej bože i o kus víš. Jenže rukavičky pokračují dál, nepřilehly k tvému tělo, ale zastavili se tak, abys na ně viděla.

„A nakolik jsem nebezpečný? Váš otec řekl, že v celém Impériu není větší hrozba, než jsem já. Jsem zbraň, nejhorší jakou je možné mít, ale také neúčinnější v tom co potřebujete. Ukažte mi cíl a vydejte rozkaz a nic na světě mě nedokáže zastavit. Ale vždy budu jen zbraň. Nejsem pes, nepátrám po kořisti, nestopuji, jen zabíjím… Jsem tvůj a toto jsou mé okovy, Integro.“

Zombík

Kotě nad Devline: DEVLIN … já si nemohl vzpomenout jak to přesně bylo :D

Tvá líc se usídlila v dlani, ta zastavila a pro nejbližší okamžiky, žádnou další pouť neplánuje. Žíňka svědomitě dokončila své dílo i na druhé oblince a chvíli nerozhodně stojí, ale nakonec se znovu pohnula. Neklesá, naopak vystoupala kousek ke kříži, kde se zastavila uprostřed vodopádu.

Vlastně jsi na svého úchylu docela štěstí. Když vidíš všechny ty hororové postavičky, kterými straší hollywood, vyhrála jsi první cenu v soutěži „mistr zvrhlík.“

„Nemluvím jen o síle, ale o rychlosti s tím sama nic neuděláš… o zvyknutí nejde, jen to upozorňuje na fyzický limit a musíš počítat s následky, bez úpravy s tím toho moc nenadělám.“

Jeho koutky se pohnuli, nezasmál se, jen takové omluvné pousmání. Lehké pokrčení ramen, když se jeho tvář o trochu snížila níž. Jak jste se pohnuli i Skautík zdá se, zjistil že hlavou bříško neprorazí a naopak se po něm sklouznul, zvedl hlavu k nebi a přestal překážet.

Grizzly

Teplá voda v koupelně… Bolton rd, Stratford – Noc

A to jsi právě teď mohl podávat velmi nepříjemné hlášení. Svět je plný překvapní zdá se a jeden pěkný dáreček sis přitáhl až do koupelny.

„Slečna celý den lítala po zakouřeném baru a po pravdě, pán by se také mohl trošku umýt, kdo ví, kde lítal on.“

Zdá se, že urážet se nehodlá, jen si také s gustem kousla a vidíš, jak si začala rozepínat kalhoty, povolila velký knoflík a pomaličku prsty rozepíná i zbylé tři, až už je drží jej její boky.

„Když vyhlásí, tak hold budeš mít problém s policií, ale pochybuji. Šla za prací, to se vrací až k ránu, ale Nikolaj by určitě teď odešel a nechal slečnu o samotě.“

Zombí

Smlouva s Devlinem… Ateliér, Hollywood rd. – Noc

„Samozřejmě, že máš na vybranou… ale tohle je prostě ta lepší možnost… tedy, když to bude fungovat.“

V tomto se Frenkie nemění, i před tím, když jste se setkali, ti nabídl své zázraky. Své triky, které nejspíš chápe jen on sám. Pravda, okolnosti byli naprosto jiné. Už před tím ses rozhodla podepsat smlouvu s ďáblem, riskovat svůj život s jeho pochybnými experimenty, tak proč teď couvat.

Dlaň je jak přístav, jak útočiště ve kterém lze nalézt bezpečí. Pevná, přesto překvapivě jemná na to, čemu všemu bývá vystavena. Podpírá tvou tvář, nechává ji odložit tíhu tvé hlavy, tíhu starostí, nechává ji v tom jemné zaklonění, ve kterém se setkali. Jen konečky prstů se zlehka pohybují, nesnaží se utéct, jen hladí kůži kolem tvého ouška. Žínka se odporoučela, nechala se zcela strhnout vodopádem a sklouzla až na zem a nechala za sebou pět loupežníků, kteří pomalu stoupají proti proudu pod tvá křídla. Ani Alex se nesnaží odtáhnout, zůstává přitisknut, dál se sklání až k nabízenému krčku, s drobným políbením.

Integra

Hlavní cena je Monstrum... Kuchyně, Lovers Walk – Večer

„Mohu vás ubezpečit, že by si ten doutník nevychutnal…“

Nechvástá se, neutěšuje, je to prosté konstatování a nezdá se, že by jej chtěl sám od sebe nějak rozvádět. Také k tomu nemá moc příležitostí, jelikož ty pokračuješ ve svých myšlenkách nad nechápavou vodou a pomalu je překládáš ve slova. Slyšíš, jak se zasmál, cítíš to ve vlasech. Ale ne tím smíchem, který jsi už u něj slyšela. Jen drobný projev pobavení, veselí.

„To neočekávám, ale samozřejmě je to tvé právo. Jsi Hellsing, jsi můj Mistr, máš právo rozhodnout o ukončení naší dohody. A co by se stalo? Byl bych svobodný, mohl bych udělat, co říkáš, ale proč? Přišel jsem do vašeho domu, hledal jsem smysl, cíl. Nejspíš bych hledal znovu.“

Rukavičky jsou nehybné, nijak tě nenavádí k tomu je sundat.

„… nebo bych zůstal, zvykl jsem si tu, líbí se mi tu. Samozřejmě, že bez okovů bych jednal dle svých pudů a chutí, jak jsi řekla…“

Voda se konečně rozhodla zapojit do rozhovoru a začala perlit, během chvíle se drobné perličky na dně změnili v perly a začali stoupat k hladině.

„Krvavá Temže, to zní zajímavě…“

Zombí

Volnost, rovnost, bratrství… Ateliér, Hollywood rd. – Noc

„Dobře… podívám se… na to… stejně ti musím zkontrolovat tu ruku…“

Mluví pomalu, přerušovaně. Ne snad, že by váhal nebo chtěl něco zamlčet. Ta přerušení jsou způsobena tím, že jeho rty jsou zaměstnány něčím jiným, než jsou slova. Polibky, které jeden za druhým stoupají po krčku výš.

Kdo ví, jestli si tvého výrazu bez pohnutí, bez emocí vůbec všiml, než doputoval k polibku. Vlastně na podobné tváře je celkem zvyklí, vídá je každý den, když je v márnici a občas nejen tam. Vlastně ani nevíš, jestli nejsi první tvář s emocemi, které věnuje tolik péče, nebo jestli jich bylo v jeho životě víc. Jsou věci, na které ses svého doktora Frankensteina ještě neptala.

Loupežníci se jen chvíli schovali pod tvá křídla, než se nechali zlákat pramínky vody a znovu po nich stékají k tvému pasu. Zlehka sklouzávají k tvému boku, tomu, který je jim bližší. Jak lezec na skále se na malou chvíli zachytili hranky pánevní kosti. Ale nakonec padají, pokračují po nožce kam až je pustí záchranné lano v podobě paže.

Grizzly

Nezdvořák v koupelně… Bolton rd, Stratford – Noc

„No jo, nebude… plánuješ mě znásilnit?“

Zavrtěly oříšky hlavou a zdá se, že pro teď nehodlají nechat kalhoty spadnout z boků. Ale ani neutíkají v panice z koupelny, naopak s jistým zájmem sleduje tvé počínání. Jen si při tom stáhla náramek ze zápěstí a použila ho jako gumičku na rychle spíchnutý drdůlek. Očividně netouží po tom, mít mokré vlasy.

„…Furt říkám, že se mi Arťom nelíbí, zlatej Dimitri…“

Voda se pomalu napouští, ty jsi holý jak prst a ona je tu ten kdo má pořád kalhoty, i když rozepnuté a výkrojkem vykukuje rudá krajka. Její pohled rozhodně nenapovídá, že by měla nějaké problémy se studem. Jestli s něčím, tak s oprsklostí.

„No já nevím, aby ses tam vešel…“

Grizzly

Princ žabák… Bolton rd, Stratfort – Noc

„Teplá sice je, ale přece jen bych se prvně svlíkla, horlivče...“

Sice prská, ale směje se, chytá se kolem krku a vůbec se nezdá, že by jí tvé počínání nějak vadilo. Tedy možná až na to oblečení, které se do vany opravdu moc nehodí. Očividně se dobře baví, možná i tím, že tě dovádí do jistých rozpaků. Tiskne se na tebe a trojky z véčka div nevyskočí na tvou hruď, jak zvedá ruce k tvému krku, aby se držela jak klíště, což zesílí, když ses přiblížil k vaně.

„A jestli mi namočíš vlasy, tak tě zabiju.“

Najednou, je děsivější než vlkodlačka, cítíš její drápky a ses si jistej, že by ti s nima dokázal servat kůži z krku. I v oříškách vidíš jasnou hrozbu, i když samozřejmě všechna hrozba je lichá, co se týče samotného nebezpečí úmrtí. Přece jen je to obyčejná dívka, žádný dravec.

Grizzly

Tichá hrozba… Bolton rd, Stratfort – Noc

Jak si sedla, trošku se zazubila. Možná proto, že opadlo nebezpečí. Možná proto, co se v úrovni jejich očí pohybuje, zvláště když se nakláníš, abys zavřel vodu. Ručník si nebere, proč taky, místo toho chytla halenku křížem a začala si ji přetahovat přes hlavu. Teprve když se z ní vysvobodila a uložila ji dost daleko od morkého nebezpečí, rozhodla se ti odpovědět, už bez véčka jen s trojkami a rudou podprsenkou, která očividně není křivopřísežná.

„Už si někdy šel spát s dlouhejma, mokrejma vlasama. A co teprv když se zacuckujou, ty je rozčesávat nebudeš.“

Vyplázla na tebe se smíchem jazyk, přitom po dravci, který tě před chvíli ohrožoval, najednou není ani stopy. Chvíli si tě prohlíží, možná nad něčím přemýšlí, ale pak se postavila a prsty pomohla kalhotům překonat boky a sklouznout dolů ke špičkám.

Zombí

Bazuka, Kulomet, Snajperka… Ateliér, Hollywood rd. – Noc

Nejspíš i Alex překvapivě pochopil, kdy je čas přestat mluvit a zavřel klapačku. Tedy alespoň tu část co se stará o slova, ta druhá se naštěstí k odstávce nepřipojila a pokračuje ve své cestě, až k tvým rtům. Ani to jeho věčné strniště nijak nevadí, občas trošku škrábe, ale když se na to jde správně, tak ani to ne a líbat ten parchant umí.

Cestovatelé na konci svého provazu nezůstali viset. Dotkli se hladké kůže, po které stékají pramínky vody, kladí, pomalu kloužou, až se dostanou na zadní stranu, jen kousek nad jamku v podkolení, která je pro ně příliš hluboko. Zlehounka se přitáhli, trochu podebrali. Stoupají, kloužou po kůži a přitom zlehounka pokouší, svádí nožku, zdali nechce stoupat s nimi.

Integra

V pasti svobodné volby... Kuchyně, Lovers Walk – Večer

„Jen si vzpomeňte, Dame. Co vás otec učil o vampýrech? Jsme krutovládci, kteří nekonají nesmyslně, ale podle své vlastní logiky. Jsme dětinští, sebestřední, bezohlední, malicherní a velice paličatí. Dvacet let, sto let, to je málo času na to, abych změnil své úmysly. Mé cíle, touhy jsou pořád stejné… ale stejně mi neuvěříte… to už patří k lidskosti, pochybovat.“

Voda v konvici začala vřít, ale na rozdíl od celé doby kdy se upejpala, nyní na ni nikdo nekouká, nespěchá na ni. Hledíš z těsné blízkosti do očí svého služebníka, které jsou najednou klidné, netěkají, jen tě sledují. Jen ta barva a zář jako odražená svíce, zůstávají.

„Jen vás, můj Mistře…“

Rukavičky zůstávají na rukou a ty se nevzdalují, nemizí, ani se k tobě nijak netisknou. Na tváři před tvou tváří se pořád drží jemný úsměv, nijak neprozrazující Monstrum, které je za ním skryto.

„… nic jiného nepotřebuji, Integro.“

Zombí

Koťátko na větvi… Koupelna, Hollywood rd. – Noc

Zdá se, že horolezci jsou nadšeni jak nožka plní jejich tichá přání. Pomalu jak ona stoupá, oni v lehkém doteku klesají, schovávají se pod její stín, kloužou po jemné kůži ve skrytu před vodopády a svými doteky odpoutávají zapomenuté kapky. Jak nožka stoupá, oni stoupají také, až se zastaví jen centimetrů od oblinky, ze které prve slanili. Ted se však nedrží oni, aby nespadli, naopak zlehka podpírají, aby nespadla ona. I jejich lano nyní kopíruje nožku a zlehka ji tiskne k druhému tělu.

Jak se polibek protahuje a tvá ručka dostoupala výše, náruč jeho dlaně s lehkým pohlazením, sklouzla po tváři, po krčku, míří dolů kolem důlku u ramene, zlehounka míjí pahorek teď těsně přimknutý k pláni. Klouže pomalu, pomaleji než kapky vody, nejspíš váha, zdali pokračovat s nimi či se zdržet a obdivovat krásu zdejší krajiny.

Grizzly

Štěstí se zámečky… Bolton rd, Stratfort – Noc

Vlasy jsou důležité. Možná se to zdá být malichernost, ale stačí troška vody na špatném místě a panáček má po srandě. A pak, že ženské problémy jsou prkotina. Ale prádlo je také důležité, i když v takových chvílích jako je tato, většinou už dlouho na místě nezůstane. A toto je moc pěkné. Nejen svou trošku přisprostlou barvou. Nejen krajkou, která pro změnu přisprostlá není, ale pouze dekoruje. Žádné mřížové průhledy do míst, která jsou prý skryta. Ale hlavně tím že dívka, která je nosí, si umí vybrat to, co jí sluší a nelže si o svém těle. Takže na tebe nekoukají žádné šňůrky zaříznuté do faldíku, ani přeplněné či poloprázdné košíčky. Prostě vše je dokonalé, tedy do chvíle než se do toho vložíš ty.

Vypadá to, že Lisa je moudrá dívka. Neplýtvá slovy, když je jasné, že jsou zcela zbytečná. Umí si počkat, na tu pravou chvíli. Zámeček byl naštěstí vzadu, což už dnes není úplně jisté a celé tvé číslo by tak rázem ztratilo své kouzlo. Stejně jako vpád do kabinek na Canning Town. Jenže tentokráte jsi ten kousek štěstí měl, zámeček je tam kde být má a jde krásně snadno. Ramínka se nebrání, když mají pustit ramínka a pomoci košíčkům s cestou k zemi. Zato když tvé ruce sjíždí po bocích, každé dostala jedno mlaskavé políbení jemnou dlaní.

„Ale prrr svalouši, copak jsem nějaká panna v obchoďáku, abys mě jen tak oloupal?“

Dlaně leží na nártech tvých rukou, ty zase na jejích bocích, které krásně hřejí. A její zadeček je i s tenkým pasem zdobným krajkou, pokračujícím stopkou mezi oblinkami, opravdu nádherný.

Zombí

Kotě ve větvi… Koupelna, Hollywood rd. – Noc

Nejspíš se polibku nechce hned vzdát, ještě chvíli jde za tvými rty, než se zastaví, nechá je uniknout. Něco ti říká, že před chvíli měl oči zavřené, ale než se vaše rty rozdělili, již je otevřel. Možná protože hledá, kam mu utekli. Ale místo rtů našel tvé oči, i když z těsné blízkosti to stojí trochu páce, aby nesplynuli v jedno. Jako by na chvíli nevěděl co si počít, naštěstí se to nepokusil zachránit slovy a zvolil jen úsměv, který pronikl až do očí. Takový jaký u něj moc často nevidíš, takový nevinný, bezelstný a zároveň vinný, přistižený. Jako kluk přistižený při krádeži. Jenže nekrade sušenky, ale něco mnohem křehčího a podle toho se jeho lupiči chovají.

Zatímco se oči bezelstně usmívají, ti loupežníci zlehka pohladili křivku pahorku, která se jim nabízí. Nespěchají, snad aby neprobudili neznámého strážce. Ale ani se nepokouší narušit spojení mezi pahorky a plání a tak jak pomalu klesají, opouští pahorek a pokračují stejně obezřetně po žebříčku z žeber. Jejich druhové jsou ještě klidnější, nikam se nesápou, nedobývají další poklady, jen pomalu hladí to co mají na dosah, jemnou kůži nožky, krajíček oblinky.

Zombí

Kotě o větvi… Koupelna, Hollywood rd. – Noc

Zdá se, že i pro šílené alchymisty existuje něco jako rozmarné léto. A proč si neužít toho zájmu. Zvláště, když je projevován tak nezvykle. Když skočí na vábničku tvých rtů, kdy je nachytán tvým úskokem. Jenže ani on nenechal tvůj úskok bez odezvy, rty připravené k políbení, jej učinili, i když skončil na oušku a další chce položit pod něj, než znovu oddálil svou tvář a vyhledal tvé rošťáky.

Loupežníci při tom škádlení zůstali ležet na tvých žebrech, ale pak se znovu rozeběhli. Pomalu sklouzli dolů, pokračují po bříšku pod pahorky, ale jen chvíli než sklouzli na stranu a stejně jako jejich druhé i oni se spustili po nožce dolů, ke koleni. Jejich druhé se také trochu pohnuli, jen nepatrně se posunuli. Dlaň ještě stále zůstává na nožce, však prsty jsou však na oblince. Podpírají ji a při tom zlehka hladí, hrají si s pramínky, které se po nich rozlévají. Chvíli zavítají až k údolíčku, ale hned se vrací, aniž by jej narušili.

Zombí

Větev v kotěti… Koupelna, Hollywood rd - Noc

Loupežníci vedeni příkladem svých bratrů, našli stejnou cestu pod tvou nožku. Sklouzli pod ní, pohladili, v potůčku vody se ochladili. Zlehounka hladí, vyčkávají. Jeho rty zatím tvé znovu okusili a nechtějí se jich vzdát, na chvíli jeden z nich ukradli, ale nakonec se slitovali a dali mu svobodu. Cestovatelé ač neradi ustoupili od údolí, které objevili a znovu o kousek postoupili až oblinka ocitla se v jejich dlani a paže bezpečněji přitiskla nožku k jeho boku.

Rty znovu pokusili se o loupež, okusili druhý rtík. Jen na chvíli než i on dopustil se úskoku, sklouzl po tváři, k oušku s dalším políbením. Když loupežnící pohlazením, vábí nožku, aby se vznesla, opustila bezpečí mokrých kachliček pod vámi.

Grizzly

Dětina… Bolton rd, Stratfort – Noc

Když páni učitelé vyučovali dvornému chování, očividně jsi chyběl. Taneční to zřejmě také nezachránili a mrtvá babička ti tvé vtípky prominula. Lisa je možná jiného názoru, co se týče vhodnosti, používání kalhotek místo praku.

Sekla po tobě drápkem, když jsi to udělal a uskočila z tvého dosahu a když se otočila, má zase v oříškách blesky, sic trošku zmírněné odhalenými trojkami a jejich klenoty.

„Kam já jsem to zase vlezla, mám to já štěstí na chlapy. Myslela jsem si, pěknej, silnej, voják, takže určitě dospělej chlap a von je tu jen nějakej puberťák.“

Nechala tě u vany kde ses vecpal za ni, když na ní seděla a stojí před tebou jak nějaká řecká bohyně hojnosti a zloby u dveří.

„To jako fakt, místo nějakého pěkného slůvka nebo pohlazení, budeš cvrnkat gumičkou?“

Zombí

Chuďátko nabodnuté… Koupelna, Hollywood rd –Noc

Kdo ví, zda li mu tak zachutnalo tvé ouško, nebo se mu líbí tvá reakce na ono políbení, ale nebyl to poslední, který mu věnoval, než tvé ruce našli oporu v jeho krku. Rozloučil se posledním drobným pod něj a na chvíli rty oddálil.

Ani lupičky nezahálí, a když nožka poslechla jejich vábení, s radostí ji pomáhají při jejím odrazu a hned ji chytají, když dejde k cíli. Za chvíli sedíš bezpečně v jeho dlaních. Zdá se, že tvá váha mu nedělá takové problémy, jak ses obávala. Jelikož loupežníci mají stále dost elánu, k tomu aby si hráli a pomaloučku s hlazením postupovali k oblince.

Alexovi rty se znovu objevili a jako by chtěli dokončit svou pouť, věnují tvému krčku jeden polibek za druhým. Zatímco jeho dlaně tě zvedají pomaličku výš.

Zombí

Chuďátko znásilněné a bez hudby… Koupelna, Hollywood rd – Noc

Nejspíš vzpírání jeho koníčků, podporuje dobrou fyzičku. Nebo možná potvrzuje pravidlo o bláznivých vynálezcích, co jsou svými vlastními pokusnými králíky. I když v tomto směru máš jisté pochyby.

Rozhodně nezanedbal péči o tvůj krček ani klíček z kostí, když tě jeho dlaně vynesli výš, až dostal se až k němu. Ale když tvé rty stoupají po jeho krku, zastavil svou pouť. Věnuje se klíčku, který stoupá a čeká, kam doputují tvé rty.

Jak jeho paže a jeho dlaně, pomalu zvedají tvou maličkost blíž k jeho rtům, skautík do teď poslušně uvězněný mezi vámi, se opět hlásí o slovo. Pomalu klouže, klesá až nakonec, když paže došli k vrcholu, vyklouzl z vašeho sevření. Na chvíli, jsi výš než tvůj bláznivý doktor Frankenstain, který políbil jamku pod klíčkem z kostí, než hlavu trochu zaklonil. Vzhlíží k tobě, i když ten rozdíl je malí. Snad váhá, zdali tě zvednout ještě kousek víš, nebo naopak spustit trochu níže.

Integra

Noční čaj… Kuchyně, Lovers Walk – Noc

„Omlouvám se…“

Usmál se, je tak blízko, přesto loktu nějakou dobu trvalo, než si užil pocitu, že do něčeho štouch. Tvůj služebník chtěl ustoupit, ale paže pod tvými, rukavičky nad linkou mu v tom brání a tak začal prvně s nimi. Spustil je níž, stahuje je znovu v té těsné blízkosti tvého těla. Jenže ty nečekáš, sama se snažíš uniknout z jeho skoro objetí. Což přineslo mnohem více doteků a otření, než kolik kdo z vás plánoval. Zvláště ve chvíli kdy rukavičky, chtěli proklouznout kolem tvého pasu zpět ke svému majiteli. I když kdo ví, co plánoval on.

Zůstal na přípravu čaje sám a také se do ní pustil. Stále stejný jako když vstoupil do kuchyně. Naprosto jiný než, když jsi jej našla v cele. Rukavičky s naprostou samozřejmostí a plynulostí vykonávají potřebné pohyby a připravují tvůj čaj. Jeho tvář zůstává otočená k čaji, lehce skloněná, i když pochybuješ, že sleduje, co právě dělá.

Za chvíli je hotov, i ty jsi měla štěstí a ještě něco k snědku jsi nalezla, i když nic se nemůže rovnat sušenkám od vaší kuchařky. Tvůj služebník ti naservíroval čaj ke kuchyňskému stolu a sám zůstal stát vedle něj, ruce schované za zády, tak jak stává i Walter.

„Samozřejmě, je v tom upírský fígl. Ale také to, že jsem navštívil své komnaty…“

Lehké pokrčení ramen, drobný úsměv a temné rudé oči, které určitě vidí až do hlubin. Jako by nestačilo, že určitě cítí, co dělá tvé srdce, tvá krev ve tvých žilách k tomu je přece přímo stvořený. Tedy nakolik může být Démon stvořen, ale Monstrum to přece stvořeno bylo, třeba doktorem Frankenstainem.

„… ale pokud chcete, zvládnu i tradičnější způsoby, mohu vám pomoci nebo pokud byste toužila po něčem jiném, třeba masáž po namáhavém dni.“

Zombí

Příhody staré medvědice… Koupelna, Hollywood rd – Noc

Zvláštní jak líbezné zvuky dokáží vzniknout v tvém útlém krčku a proniknout drobnými rty. Vyhlídku jsi zakončila sama, skloněním se k polibku, a jeho dlaně jako by ti chtěli pomoci. Rozhodly se, který směr zvolit a pomalu tě snášejí ke rtům blíž. I když ty už se dávno spojili a alespoň z jeho strany, zřejmě netouží po rozloučení.

Dlaně nespěchají, pomaloučku tě snáší. Nechává tě klesat, klouzat po těle, stejně jako kapky vody. Až do okamžiku, kdy se jim do cesty postavil poslední Skautík. Zastavili, při onom setkání, nejspíš spokojeny a začali se opět věnovat hladké kůži, a pokušení ji pohladit, zatímco dál podpírají tvé nožky a oblinky.

Grizzly

Dospělej… Bolton rd, Stratfort – Noc

Chvíli máš pocit, že to jen tak nepůjde, že tě sekne drápkem, když se k ní pokusíš přiblížit, ale nakonec se nic takového nestalo. Nechala tě dojít až k sobě, nechala tě ji obejmout i když v Oříškách stále doutná skrytá hrozba. Dovolila ti i odložení hlavy, aniž by něco namítala. Dokonce cítíš její ruce, jednou ti zajela do vlasů a druhou ti sjela po boku hrudníku až k poslednímu žebru, snad k tomu, z kterého byla stvořena žena.

„Co si s tebou mám počít… alespoň že nejseš jak malej všude.“

Zasmála se a neubránila se ani rejpnutí a je fakt, že si jej zasloužíš. Chvíli ti prsty krouží na šíji a po hrance žeber, když nakonec zvedla hlavu a podívala se ti do očí. A pokud to není jen tvé přání, nevidíš v oříškách žádnou zlobu.

„A to si piš, že jsem přemýšlela, že se sbalím a půjdu, tys s tou babičkou snad ani nelhal… doufám, že alespoň někdy si hloupé vtípky odpustíš. Jinak tě, na mou duši, zavřu do té skříně s ní.“

Zombí

A to bylo velice neposedné… Koupelna, Hollywood rd. – Noc

Tvé touze vyhověl bez váhání, ale zase ne překotně. Žádný frontální útok do tvé dutiny. Jen zlehka, první pohlazení s provokujícím jazýčkem, pohlazení. Vyzvání k tanci.

Jsou i jiná vyzvání, jiné tance, jiná políbení. Jako to kterého se ti dostalo od Skautíka a nejspíš ani on netouží po letmém, ale po polibku intenzivním. Jelikož po prvním doteku, přichází další, jak tě dlaně zčásti položili i na jeho bedra. I když je Skautík jako vždy připravený, ani zde nepřichází volání do boje, žádný útok do hlubin tvého postavení.

Loupežníci jsou neposední, nechávají tvou maličkost v dlani svých bratrů a sami se znovu vydali na cestu. Po oblince, proti proudu, víš k tvým bokům a nezdá se, že se zde chtějí zastavit.

Arťom

Klidná koupel? … Koupelna, Bolton rd. – Noc

„… kam ten chlap zase letí…“

Slyšíš ještě, když opouštíš koupelnu její povzdechnutí. Jenže ty už máš jiné starosti, poletuješ nahý po domě a cosi sháníš. Když ses vrátil, Lisa už je ve vaně. Sice asi původně plánovala jen sprchu, ale co s tebou, když už jsi začal napouštět vodu. Když tě vidí, začala se smát a nebýt toho, že si nechce namočit vlasy, asi by sjela pod hladinu celá, ale takto se zastavila a jen schovala tvář do dlaní. Když se oříšky opět objevili, jsou vlhké, stejně jako tváře a těžko říct, zdali to je jen voda či i slzičky.

„Ty se mi fakt asi jen zdáš… prosím tě přestaň šílet a pojď už sem.“

Vzala si od tebe skleničku a bez větších caviků ji do sebe kopla, asi to už potřebovala.

„Prosím tě jaké slitování, jsi pěknej chlap a asi i hodnej. Vždycky jsem si myslela, že vojáci jsou kliďasové, ale ty vyšiluješ jak panic.“

Najednou se oříšky zastavili a zadívali se ti do očí tak vážně jak to jen v tuto chvíli dokáže.

„Když jsi řekl první po roce, nemluvil jsi o formální návštěvě ženské v tomto domě, že ne?“

Integra

Noční rozhovory… Kuchyně, Lovers Walk – Noc

„Ano mám, dole u hlíny… posledních dvacet let se tam určitě neuklízelo a řekl bych, že o nich ví Walter, možná někdo ze služebnictva, ale o tom pochybuji.“

Na otázky tvé víry neodpověděl, jak by také mohl. A představy Alucarda se zástěrou, kloboučkem a prachovou, se budeš muset zbavit také sama. Ostatně s pachem krve, který jde zcela proti vší logice od tebe a ne od upíra, sis musela poradit taky a je celkem jedno jak, i když sprcha by asi byla nejlepší.

„Vypadáš, že by ses potřebovala uvolnit… a umýt. Tedy toužíš po koupeli?“

Odvětil ti ten, kdo ti pro tuto chvíli opět není služebníkem, tedy alespoň tak nemluví. Odvětil ti, i když ses vlastně neptala. Přesto, jako služebník stojí u stolu až do chvíle, než jsi mu dovolila, či spíše přikázala, aby se také posadil. Služebník na stůl nesedá, ale židle jej asi už zklamala v předchozím případě a nechce to opakovat.

„Jak si přejete, Dame. Děkuji za pochvalu, nedělal jsem jej už ani nepamatuji…“

Dál už se do tvého monologu nezapojil, sedí na kraji tolu, rukavičky opřené o jeho hranu, hlavu otočenou a skloněnou tvým směrem a zírá. Tedy možná nezírá, prostě ti pozorně a tiše naslouchá a přitom ti hledí do tváře, či do očí, když mu to tvůj pohled dovolí. Promluvil, až když jsi chvíli mlčela a trávila svůj toustík s hltem čaje.

„Omlouvám se, nechci tě zneklidňovat, ani zírat. Když mi vysvětlíš, kdy zírám, zkusím to nedělat.“

Zombí

A stejně taková byla i jeho mysl… Koupelna, Hollywood rd. – Noc

Dotek špičkou jazyka, výzva k tanci, která byla přijata. Krok zpět, úklona, dotek na rtu. Jenže ani tanečník nezůstává stát. Když dáma uklonila se, ustoupil také, ale místo úklony, ukradl na chvíli dolní rtík. Jen na chvilku, než jej znovu pustí a tanečník se mezírkou vydá k tanečnici.

Dál spočíváš v jeho dlani a na ramenou Skautíka. Provokuje svou přítomností i drobným pohybem, tepáním. Jako by klepal na brány a čekal na uvítání. Loupežníci dál pokračují ve své pouti, stoupají po úbočí, vstříc vlnám žeber a dál pod tvou ručkou k pahorkům, které dík ručce se ještě víc přitiskly.

To tanečnice zavelela té ručce a změnila tanec, od jemného doteku rukou, k tanci tělo na tělo.

Integra

Noční mnohem víc a Ona… Kuchyně, Lovers Walk – Noc

I když kdo říká, že bys nemohla spojit jedno u druhé. Co když jen nekonstatoval, ale nabízel, stejně jak s masáží. Navíc beztak už viděl vše, tedy pokud mu budeš věřit a nějak není důvod nevěřit. A proč jen vůbec se taková myšlenka v tvé hlavě objevila?

Sleduje tvé počínání s kostkou cukru, ale jak jsi promluvila, opět se vrátil k tvé tváři. K tvým očím, sám bez hutí.

„Kdo jiný než ty, když jsi mým zíráním zneklidněna, by mi to měl vysvětlit. Popravdě posledních dvacet let jsem mohl zírat leda na šváby, tedy kromě pohledů, které lidi nevnímají. A před tím jsem většinou spíše trhal ghůly a upíří odpad a moc se nezamýšlel nad pocity lidí.“

Teprve nyní se pohnul, tedy ne celý, jen rukavička. Dva prsty zvedli papírový ubrousek co nechal na tácku a pak zvedl i lžičku a vsunul ubrousek pod ni.

„A tvůj otec také nebyl zrovna sdílný v tomto směru. Pokud jsem ho někdy uváděl do rozpaků, rozhodně mi to neměl potřebu sdělit. Co si pamatuji, bylo vždy žádoucí dívat se do očí tomu, kdo se mnou mluví…. To se časy tak změnili?“

Integra

My dva a čaj… Kuchyně, Lovers Walk – Noc

Prostě porušuješ vše, co tě otec učil. Slušné vychování, dobré způsoby a to nejen u stolu. A nemluvit s cizími lidmi, nebrat si od nich bonbóny. Jenže je vlastně Alucard cizí? Vždyť tě zná od plínky, možná lépe než tvůj vlastní otec, i před tím jsi některé věci dokázala utajit. Jak by do háje mohl být cizí.

„To nepochybně měl… Tvůj otec byl jedinečný a ty jsi také originál, nevidím důvod, proč bys to měla měnit. A špatné rozhodnutí? Která jsou dobrá a která špatná, kdo soudí. Lůza, která se není schopná rozhodnout, není schopná se postavit na odpor? Historie, tu vždy psali vítězové, nikdy poražení…“

Rukavička, která se mezi tím vrátila k hraně stolu, se dala úslužně znovu na cesty. Znovu se prsty rozeběhly k tácu a urovnali ubrousek, lžičku a talířek do správného stavu.

„… kde jinde bych měl být, než po vašem boku, Dame. Jste můj Mistr a já po samotě netoužím.“

Flatcher

True Love Story – špatná odpověď… Loughton ln – noc

Má opravdu šikovné prsty a k tomu celá ta rozkošná situace, jak by ses mohl obviňovat, že tvá chlouba se hrdě vzedmula. K tomu to něžné dráždění, masáž a pleskání po zadku, kdo by odolal. Kachničky sice celkem fungují, a milenka by fungovala ještě líp, ale i tak těžko zůstaneš v klidu, pokud Herkules znovu zaútočí.

A syn Diův zaútočil. Přerušil smyslnou másáž tvých zad a s plesknutím položil své dlaně na tvé hýždě.

„Ale no tak, co jsme si řekli o tom lhaní…“

Slyšíš jeho klidný hlas, když dlaněmi sedí na tvých půlkách a prsty při tom každou hněte jako těsto na chleba, jenže tím to nekončí, když pokračuješ ve své lži, ten zrádný levý palec, vklouzl mezi ně a dosedl přímo na střed tvé rozkoše. Je tak krásně kluzký od toho oleje.

„Jsem rád, že se vám daří, Josephe. Jste takový sympatický mladý muž. Tak proč být skromný, kdo vás tedy tak dobře platí za vaše skvělé služby...“

Prstík se zlehka otočil, položil bříškem proti tvému tajemství a zatlačil, až se brány rozevřeli.

„Všiml jsem si vás hned, jak bych si také mohl nevšimnout. Přišel jste do mého domu na párty co jsem pořádal, samozřejmě bez pozvánky, vyptával jste se na mě, očima jste mě hledal v sále. Jistě to vše je mi celkem sympatické, tolik zájmu o mou maličkost. Jen kdyby vaše zbraň neskrývala stříbrné kule. Tedy znovu, kdopak vás platí?“

Mluví dlouho a přitom nepřestává s hněteným tvých půlek i s prstíkem v tvé řiti. Je to, krom obyčejně, zajímavý pocit.

Snažit se zahlédnout jej v zrcadle by bylo marné, víš přece co je zač a tak jediné co bys mohl, jsou tvé pohybující se půlky a chlouba kousek pod nimi, úhledně položená mezi stehny. Ale když namáháš svou krční páteř, zahlédneš úplně jiný obrázek. Jeho mohutné paže, pekáč buchet jak z pohádky, mužnou hruď na které hrají svaly pod kožíškem z chlupů, býčí šíji, vlasy jak lví hřívu a ten úsměv se kterým ti hledí do tváře. Když prstík zajel skoro celý do tvé svatyně.

„To bylo velice ošklivé Josephe, měl bych tě potrestat… ale mám dobrou náladu. A pokud tě to zajímá, té rašple jsem se nikdy nedotkl, tak jak naznačuješ. Fuj!“

Zombí

Býval hodný, neznal sprostého slova ani lži... Koupelna, Holllywood rd – noc

Jak snadno se střídá ten, kdo vede v tomto tanci. Jak snadno si jej nechává vzít a dává prostor na tvé hry, na tvé figury. Užívá si každou chvíli a zlodějinu má nejspíš v krvi, když s takovou rozkoší krade tvoje rty.

Na první pohled bys nikdy neřekla, že má Frenkie tolik síly. Sice pravda tvé nožky obtočené kolem jeho těla určitě pomáhají. Zato Skautík spíše provokuje, než že by pomohl s tvojí maličkostí. I když o jinou maličkost se s radostí otírá.

Tvé prsty ve vlasech popohání jeho touhu po tvých rtech po tvých ústech, ale brání loupežníkům v jejich objevování v tak těsném sevření vašich těl. Ale nezdá se, že by jim to příliš vadilo, spokojili se pohlazením úbočí a prosmýknutí pod tvou paží, pohlazení křídla a znovu klesání s kapkami vody, dolů ke kříži.

Tanec pokračuje, přeskakuje s jazýčky mezi rty a jeho dlaň tě nepatrně pozvedla, a Skautík se otřel svou hrdě zvednutou hlavou, než mu dlaň opatrně, ale až škodolibě položila maličkost na jeho bedra.

Integra

Ťip tam… Ťop tu…. Kuchyně, Lovers Walk – Noc

Jenže kdo byli oni agenti, ve většině případů zrádci z přesvědčení. Oni své rozhodnutí učinili a také za něj nesly následky. I když o dobrovolnosti se zde mluvit nedalo.

„Posledních pár let pokukováním…“

Ten drobný úsměv, se kterým odpověděl. Samozřejmě co jiného by mohl dělat, když byl zavřený v cele, ale jak sám říká, dům byl jeho očima. A při vší neskromnosti a možná jen kvůli tomu, že jste tu teď spolu a jeho pohled patří tobě, máš pocit, že cílem pokukování jsi byla hlavně ty.

„Kdykoliv si budete přát, můj Mistře. Je to váš dům a já jsem jen host… Ale není tam mnoho k vidění.“

A znovu je tu ten zdvořilí sluha ve vestě, s rukavičkami a drobnou až dvornou úklonou hlavou, i když při ní sedí na stole.