Pohroma - 22. února 2010 20:39

Lokace: Nový Zéland Rok: březen 2008 Vše začalo na podzim roku 2008. Slunné nebe panující nad souostrovím náhle přestalo vydávat příjemné žluté světlo a okolí potemnělo. Neměl přijít žádný hurikán, ale něco jiného, více raritní úkaz: Zatmění slunce. Tehdy pro mnohé z nás začal příběh života. Někteří si toho nevšimli. Jak by se mohli všimnout noční můry, která na ně doléhala častěji a nebo toho, že se jejich těla hojila rychleji, když se ani nezranili. Přesto si někteří všimli, že se něco změnilo a někteří…… Někteří to prostě nezvládli. Ohrozili svoje životy, ohrozili životy jiných a … a umřeli. Vláda pochopitelně všechno ututlala. Velké Tsunami z dubna 2008 svedla na tektonickou aktivitu, ale mezi lidma se začala šířit pověst o Dívce, která spoutala sílu Tsunami a tím zachránila celý severní ostrov. Z pověsti se překvapivě rychle stal hit, který se přelil do komixů. Lokace: Nový Zéland Rok: Srpen 2009 Po několika měsících chladného počasí se na ostrovy začalo vracet příjemné teplé počasí. Lidé, kteří díky monzunovým přívalovým dešťům museli vytáhnout deštníky, mohli zase nosit na nějaký čas sluneční brýle a kochat se dokonalostí počasí. Jednoho dne se rozzářily noviny podivnou zprávou: Buňka Yakuzi vybita Wellington: V dnešních ranních hodinách dostala policie anonymní hlášení o nepokojích v jedné z okrajových čtvrtí. Po příjezdu na místo policie zjistila, že si zjevně gangy vyřizovali účty, neboť většina přítomných byla mrtva. Přítomní policisté se vyjádřili, že nikdy takový masakr neviděli. Těla byla seškvařená k sobě a zjevně upečená za živa. Naším novinám se podařilo proniknout do nemocnice a vyzpovídat jednoho ze dvou přeživších, který byl při vědomí, nikoliv však při smyslech. Neustále opakoval dokola historku o zeleném draku. O dva dny později byla historka vyvrácena a celý útok byl označen za shodu nešťastných náhod, které skončily výbuchem plynu.

Pohroma - 10. března 2010 21:17

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Ve Wellingtonu vysvitlo slunce a nechalo temnotu noci zmodrat v nový den. Ve městě bylo hned po úsvitu plno lidí, kteří spěšchali do práce. Nálada byla... Celkem dobrá. Mezi lidma se nesly informace o tom, jak Yakuza dojela. Sice většina lidí s ní nikdy nedošla do styku přímo, ale přesto... Cítili jak se ve městě trošku uvolnilo prosttředí. No ale popravdě... Co tobě bylo po tom? Práce v nedohlednu a rodiče neustále na krku. "Nezapomeň, že práce ti dodá pocit sebevědomí." Nebo zase jindy. "Hale, když už nic se životem neděláš, zkus si apoň na chvíli najít nějakou práci!" Prostě jednoho by to... No unavilo, zvlášť, když to má jeden neustále na talíři. Proto ses vydal na flákárnu po městě. Tedy, samozřejěm cíl nebylo se flákat, ale popravdě, najít něco, co by tě bavilo... To je práce naprosto neuvěřitelná. Ekonomů se prostě prostě urodilo v posledních letech moc. Prolézáš město... a krom lehce oblečených slečen, nic moc ale... "Dej ty ruce pryč ty hajzle, nebo se ti něco stane!" Uslyšíš hlas dívky, který zní z jedné zapadlejší uličky. O chvilku později vidíš jak z uličky vyběhla holka, tedy holka: Věk, který by se dal nazvat holka si už odkroutila před několika lety. To co vidíš před sebou je žena. Není úplně průměrná jako ostatní v tomto dnu. Její blond vlasy jsou svázaný ve dva copy, které vysí přes černou bundu, která kryje tělo bohyně. Její oči jsou průzračně modré. Z uličky se natáhne ruka a chytne ženu za vlasy a přitáhne jí k tělu celkem ošklivého chlapíka. Není sice zanedbaný, ale je na něm vidět, že už několik dní nespal a rozhodně by potřeboval oholit. "No tak, moc nevspouzej, můžeš si za to sama." Překvapivě žena nevolá o pomoc. Muž vytáhne nůž, zjevně se tě ještě nevšiml a přiložil ho ženě na bok. "Tak a teď si popovídáme." Táhne ženu do uličky. Žena si tě všimne a rty bezhlasně zaartikuluje. Nejsi si moc jistý, co to bylo, ale v oku se jí mihla taková naléhavá jiskra.

Pohroma - 10. března 2010 21:39

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Ráno tě pozdravilo chladným slaným vzduchem vanoucím od moře. "Vstávejte! Škola!" Zazní budíček na snídani. Víceméně ses najedl a vyrazil ku škole. Cesta je... No jako vždy. Neustále opakující se kolotoč, do kterého dnes zasáhne pouze drobná autonehoda, která se stala. Zpoždění, které tak vzniklo bylo... No dostatečně výrazné, aby jste nabrali spoždění ale ne dostatečné, aby jste se mohli ulít z první hodiny. První hodinou byla biochemie. Veselá věc, která zatápí většině lidí. Momentální téma hodiny byly enzymy potřebné ke glukogenzi. Celá tabule byla pokrytá schématy s popisky a na většine třídy leželo unuděné ticho. Zasedli jste do lavic a zaujali příslušně znuděně nadšené výrazy. "A v této fázy se odštěpuje molekula ATP, která se následně začleňuje do dalšího cyklu v tomto bodě..." Rychlost a nadšení přednášejícího se dá přirovnat šnekovi v období sucha. Pět minut takového výkladu a většina čerstvých lidí jde do limbu. "Tss, hej víš, žer dneska našli u nás v komplexu roztrhaného pudla?" Zeptá se a pošoupne ti noviny. "Prý k vůli tomu udělala jeho majitelka brajgl, asi nás nepustí na hřiště, než z toho poliši něco vytěží." Pravil s mírně rozesmátým obličejem. Znamená to pro vás víceméně volné odpoledne, které se dá strávit jinak. "Ticho tam vzadu!" Zvedne se hlas profesora, který se vaše šeptání pokouší utišit, aby jste nenarušovali spící klid ostatních. Když ti z nudy padnou oči na noviny, vidíš článek o útoku. Připodobňuje to několika dalším útokům. Tohle by měl být další v řadě.

Pohroma - 10. března 2010 21:56

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Sehnat práci ve Wellingtonu bylo... Náročné. Nakonec jsi měl štěstí a našel jsi flek ve firmě Ananasi s poměrně slušným kapitálem. Jedná se o firmu zabívající obchodem s památkama. Po přečtení materiálů jsi celkem rychle zjistil, že firma má většinu kapitálu v zahraničích bankách. Nejvíce v Japonsku a to konkrétně v Tokyu. Dnes jsi měl nastoupit do nové práce. Výhodou nových firem je, že Vás s nikým nesrovnávají. Něvýhoda je, že si musíte všechno zprovoznit sám a to je práce... No nepříjemná. Netěšil ses na to, bude to náročné. V této náladě tě zastihlo ráno ve Wellingtonu. Ráno samotné je poměrně příjemě teplé a rozhodně nepovzbuzuje chuť jít do práce. Nakonec se prodereš houstnoucím zástupem lehce odděných žena zaujatě tvářících se mužů. Místo kde máš svojí kancelář jsi neviděl, ale překvapilo tě, že je na tak dobrém místě. Jeden z nejvyšších mrakodrapů ve městě. Samotné kanceláře společnosti jsou hned u vchodu hlídané ochrankou. Rozhodně není původem z ostrovů. Jejich vzhled dává zdát Asii. Po ukázání karty tě se slušnou angličtinou dovedou do tvé kanceláře. Ta je cítit novotou. Skoro to vypadá, že lak ještě nezvládl pořádně na stole zaschnout. Sotva se usadíš do pohodlné židle, zazvoní telefon. Můžeš si všimnout malé kamerky nad vchodem do kanceláře. "Dobré ráno přeji pane Tham. Po obědě je první zřizovací setkání v zasedacím sále. Zatím se zabydlete." Hlas v telefonu patří rozhodně ženě. Tady, podle přízvuku, typneš, že to bude opravdu ostrovanka a možná i rodilá.

Harry Anderson - 11. března 2010 06:09

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola Když se ráno probudím, s potěšením zjistím, že jsem tuhle noc přečkal bez nečekaných proměn. Zaplácnu budík a vstanu s postele. O chvíli později už jsem na cestě do školy. Ale ne, zas budu muset vysvětlovat pozdní příchod. Třídní už mě zabije, pomyslím si, když se autobus zastaví před nehodou. Poslední dobou se mi stává častěji, že přijdu do hodiny pozdě... Zase, jako už tolikrát, pomyslím na podivné změny v mém životě. Pak to raději nechám plavat. Rozebírat to mi nikdy nic dobrého nepřineslo. Naštěstí projedeme rychleji, než jsem čekal a tak začátek hodiny stihnu tak akorát. Pozdravím se s několika spolužáky a chvíli nato vchází do třídy profesor. Dneska probíráme glukogenesi, kterou jsem před nějakou dobou měl v semináři, a tak jenom po paměti dokreslím schéma a vyrobím si vlastní kousek glukózy. Pak se u dlouhého výkladu začnu nudit. Osloví mě Tom a podá mi ranní noviny. Zpráva je zajímavá hlavně proto, že prý se roztrhané tělo pudla prý našlo na školním pozemku. "Já vím že se školní obědy nedají jíst, ale tohle už jsi přehnal, ne?" udělám si z něj legraci. Než mi to stihne vrátit, okřikne nás profesor. Jo, jasně, už mlčíme, řeknu si v duchu. Pak se znovu kouknu na článek. Co ho tady mohlo zabít? Nejenom že v okolí nežijí skoro žádní dost velcí predátoři, navíc to tu je oplocené... V posledním odstavci případ srovnávají s několika podobnými. Že by někomu utekla nějaká šelma nebo něco? Dočtu si článek do konce. Pak ho podám zpátky Tomovi. "To je ale blbost, že? Sériový vrah malých zvířátek. Hlavně aby ho brzo chytli, chtěl jsem si pořídit fretku," zasměju se na něj. Pak už se pokusím vyučujícího nijak dál neprovokovat a sledovat hodinu.

Pohroma - 11. března 2010 11:08

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Hodina proběhne dále v klidném uspávajícím tempu, které naruší zvonění. "A nezapomeňte, že na příští hodinu je plánovaný test na enzymy glykolýzi a glukogeneze!" Zavolá profesor na vaše odcházející záda. Zpráva moc lidí nepotěší. Naštěsatí vše je zapomenuto další hodinou, která je zaměřená na anatomii nižších savců. Zde je už o mnoho mladší profesorka. Všeobecně se o ní ví, že jste její první ročník a že je ještě plná ideálů a naproti standartům se na ní dá celkem dobře koukat. "Takže studenti uklidněte se. Na dnešní hodinu jsem si pro Vás připravila překvapení." Usměje se a ukáže na velký přepravní box na kolečkách. Poprvé, když toto udělala, vyvrbilo se, že překvapení ve skutečnosti byla pitva švábů, kteří ještě dnes pozvolna zamořují školu a pravedleně je s nima vedena válka pomocí deratizátorů. Naštěstí jse už mnohem dále a tak věc, co vás může čekat je hrabání se vnitřnostech nějakých mlžů, které jí byly povoleny pitvat. "Takže teď si vemte pitvací sadu a začneme." Otevře dveře poklop a tam opravdu vidíš spoustu krabiček, které obsahují po jednom slimákovi. Zatím co, se rozebírá náčiní, se dveře otevřou a nahlédne do ní střapatá hlava černovlasého kluka. Je celkem bledý a vypadá nevyspaně. Ve třídě jsi ho neviděl. V ruce žmoulá papír, s kterým jde k slečně profesorce. Ta si ho od něj převezme. Větěšina práce ve třídě poleví a spousta lidí po očku i otevřeně sleduje, co se bude dít. Kluk je postavy... No nedá se moc určit. Jeho oblečení je poměrně volné a vypadá celkem obnošeně. Tvořeno je tenkým zeleným svetrem, který sahá až k posledním článkům prstů. Kalhotty jsou pro změnu hnědé plátěné kapsáče, které jsou ohrnuté u bot, že není pořídně vidět. Přes rameno mu vysí zavěšený roztřepený batoh černé barvy, který toho asi už zažil poměrně dost. Celková vyzáš působí neupraveně na hranici zanedbání. Profesorka si papír dočte. "No dobrá, tak tě tady vítám. Zrovna se chystáme dělat pitvu invazivníího francouzkého slimáka, tak jestli ti to nedělá problémy, tak si vem jednu pitvací sadu a slimáka vlez si někam ke stolu." Kluk přikývne a poprvé zvedne hlavu a koukne se do třídy. Upřel na chvilku do třídy pohled jasně zelených očí. Takovou zelenou snad ještě nikdo neviděl. Jakoby měla tendenci se vyzářit. Na to konto zase polkl a pohled sklopil. Doklusal k pitvací sadě i se slimákem a zalezl co nejdále ostatní, kde se pustil tiše do pitvy, zjevně pečlivě naslouchající profesorce.

Harry Anderson - 11. března 2010 15:17

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola Druhá hodina je oproti té předchozí podstatné zlepšení. Hlavně díky vyučující. Navíc pitvy jsou jedna z věcí, které mě vážně baví, i když raději bych řezal do něčeho foremnějšího, než je slimák. To se akorát rozteče a člověk jenom vybírá orgány z té rosolovité hmoty. Nicméně se vrhnu do práce. Vezmu si nástroje a začnu si hledat volný stůl. V tu chvíli do místnosti vejde nějaký kluk. Většina lidí ho začne zkoumat pohledem, nevyjímaje mě. Prohlédnu si jeho oblečení i celkový vzhled - s módou očividně moc nejde. Každý podle vkusu, řeknu si. Tenhle se dneska asi moc dobře nevyspal. Každopádně mě nová tvář zaujme, a když si vybere místo v zadní části laboratoře, seberu svého slimáka a pomůcky a zaberu místo vedle něj. "Ty jsi tu nový? Ještě jsem tě tu neviděl," zeptám se, zatímco na podložku pokládám slimáka břichem vzhůru a lehce ho nařezávám skalpelem.

Jamie Queck - 11. března 2010 16:22

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Zevling po městě mě už pomalu přestává bavit. Ani nevím proč jsem nezavolal nějakejm známej a někam jsme nevyrazili. Bylo by to lepší než se tady jenom tak potulovat. No jeden důvod to možná má. Moje karta se blíží nule a ještě dlouho tam nula bude. Mohl bych se jít podívat na pracák, ale i tak je mi jasné, že tam bude hovno. Metat ulice se mi nechce, na to jsem tu školu teda nestudoval. Z dlouhého přemýšlení nad svojí situací mě vyrhne až mužský hlas, která nezní zrovna mile. otočím se za místem odkud je slyšet. Vůbec se mi ta situace nelíbí. Ta žena vypadá jako by chtěla utéct, ale nejde jí to. Vrchol je když jí ten muž dá nůž pod krk a zatáhne jí zpět do uličky. Tak to ne! Podívám se kolem sebe jestli to neviděl ještě někdo, ale je mi jasné, že těžko. Pokud ano tak radši dělali, že se jich to netýká a vydali se dál vesele za zábavou. Nesmím se moc přiblížit k tomu muži. Nechci mu ublížit. Rychle se vydám do uličky a koukám co se tam děje. "Hej! Nech jí napokoji!" Koukám na ty dva co se mi tak vesele postarali o zábavu...

Pohroma - 11. března 2010 16:41

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Překvapivě lidí v této části ulice moc není. Jakoby je rozhánělo i něco jiného než páchané násilí. Muž zatáhne ženu do uličky a zmizí ve stínech. Chvilku ti trvá než se zorientuješ. Je tam celkem zmatek. První, co tě praští do smyslů, je zápach spáleného masa. Druhá věc, která toto doprovodí, je tělo muže, které je ohořelé. Muž tě zjevně měl v plánu ignorovat. V okamžiku, kdy jsi vešel, jsi viděl, jak drží přimáčklou ženu na zdi. "Už jednou jsem ti říkal, aby jsi neotravovala a nesledovala. K čemu to bylo? K čemu to bylo!" Jeho hlas byl hluboký a syčivý. Tvůj hlas je zjevně vylekal oba, muž totiž ztratil svojí pozornost, toho využila dívka a kopla ho vší silou do rozkoroku. To uvolnilo sevření, v kterém jí muž držel. "Ty děvko!" Zazněl hlas muže, který měl zjevně dost bolesti. Cítil jsi, jak se kolem tebe pohnul vzduch. Najednou se oteplilo. "Ty odtud vypadni!" Sykne na tebe žena a začne něco zuřivě hledat mezi odpadky. Muž se začíná zvedat z kolen. Jak jde výš teplota kolem něho rapidně stoupá. "Doprdele, kam to zapadlo?" Vidíš, jak se konečně muž zvedl a v jeho ruce se nějakým záhadným způsobem objevila temně rudá koule ohně. Vypadá to, jako by to byla spíš tekutá hmota. Plán je jistý: Hodit ho po ženě.

Pohroma - 11. března 2010 16:54

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Kluk sebou trhne, když na něj promluvíš. Omylem tak prořízne jediné střebo, které slimák má. Vyvalí se hnusná nazelenalá hmota. "Jsem." Odpoví opravdu velice stručně. Z hlasu poznáš, že přízvuk rozhodně nepatří na ostrovy. Slyšel jsi podobný přízvuk u cizinců. Kluk se chvilku přehrabuje v rozplizlým vnitřku slimáka. Nakonec si povzdechne. "Promiň, ale nejsem jeden z těch, co se dokážou bavit s jinýma." Do jeho bhlasu proskne trochu přemlouvání, které málem zase pohltí jeho přízvuk. Vrtá ti hlavou, odkud by mohl ten přízvuk být. Američan to určitě nebude. Na to je jeho přízvuk moc měkký. "Otec mi to tu zařídil a tak sem musím chodit. Nic víc tady dělat neplánuju." Pronese tiše jakoby to pomalu ani neříkal tobě.

Simone Tham - 11. března 2010 17:21

soukromá zpráva od Simone Tham pro Cesta do práce Velký den. Moje první skutečné zaměstnání. Na škole jsem prošel několika praxemi, ale skutečné zaměstnání je hold zaměstnání. Je to dlouhodobý stav a je důležité se uvést. Díky tomu jsem už několik dní nervózní a dnešní ráno to skutečně vrcholí. Po lehké snídani vyrazím z domu, k mému nepohodlí je skutečně krásně. Mám radši chladné počasí, nevyčnívá pak tolik to ,že stále nosím rukavice a dlouhé oblečení. Na první den v práci je ale stejně nutný oblek a tak si po dlouhé cestě městskou dopravou připadám jako uvařený. Děkuji bohu, když konečně vstoupím do klimatizované budovy, která mě i jinak ohromuje. Nečekal jsem tak honosné sídlo, od firmy obchodující s památkami. Asi se jim dosti daří. A ta ochranka je taky trochu zavádějící, čekal bych recepci, ale ochranka? Cítím se trochu divně, když mě člen ochranky vede do kanceláře. Po cestě mě ale napadne.. že v budově možná mají nějaké cennosti a proto ta ochranka… není důvod se tím zabývat. Když vejdeme do kanceláře, poděkuji členu ochranky za doprovod a ujmu se zkoušení své nové židle, ve které podle mých ideálů mám strávit dost času… tedy, snad jen do příštího povýšení.. Zvonící telefon mě trochu vyleká, tak nějak jsem to ihned nečekal. Halo nestihnu ani doříci větu.. protože mi bleskne hlavou myšlenka, jak vůbec bych se měl hlásit. Potěší mě, že ještě nemusím vykonávat žádnou práci, jen oznámení o setkání. To mě však přivádí k poněkud nepříjemnému závěru, že asi sledují své pracovníky dosti poctivě.. když reagují tak pohotově. Dobrý den, Ano, ..budu tam. Děkuji. Poté zavěsím sluchátko. Uf. Rozhodnu se tedy již zabydlet na svém místě. Z kufříku vytáhnu nějaké psací potřeby, vlastní hrnek na kávu. A to je tak vše, žalostně málo toho mám. Trochu se obeznámím s okolím, zásuvky stolu… elektronika… výhled z budovy na město.. ufff, výšky moc nemusím.. odstoupím od oken. Hm, setkání je až po obědě… mohl bych se projít po budově.. možná potkat nějaké spolupracovníky.. podívat se tu po okolí… a najít si i místo ke stravování. Podívám se na hodinky.. času je dost… ale chci tam být s předstihem… ale i tak je to víc než dost času na menší průzkum.

Harry Anderson - 11. března 2010 17:40

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola "Odsaj si to, ať tam ještě něco najdeš," řeknu, když si všimnu jeho přehmatu a ukážu mu na injekční stříkačku v krabici. Sám mezitím střívko opatrně odsunu a věnuji se dalším orgánům. "Tak promiň. Ale tohle je střední, tady se lidi spolu baví. Tomu se tu asi nevyhneš. Jestli máš nějaký problém, tak to má asi každý, s tím se musíš naučit žít." To sakra říká ten pravý... Ale co, nemůžu ho zdeptat jen kvůli sobě, pomyslím si a přemýšlím o bezvýznamnosti svých dřívějších problémů. Jak jsem byl bez sebe když jsme ve finále prohráli turnaj... Teď mám jenom jeden vážný problém. Zatímco mluvím, opatrně vypreparovávám jednotlivé orgány jako srdce, ledviny, pohlavní orgány a hrubě si je zakresluji do sešitu... "Odkud vůbec jsi?" zeptám se. Nezní jako by byl odtud. Snad Kanaďan?

Jamie Queck - 16. března 2010 20:16

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Koukám na ty dva a dlouho přemýšlím co dělat. Zdá se, že jsou oba dost nebezpeční a už se chystám odejít když vidím, že mojí pomoci opravdu není potřeba. Přecejenom se na chvíli zdržím a pozoruju ty dva. "Jak je libo!" Zamumlám k ženě, která opravdu o mojí pomoc nestojí a jak se zdá je schopná si pomoc sama. Pomalu se otočím s tím, že už půjdu, ale v tom ucítím to teplo. Je to nepřirozené, jako by tu něco hořelo. Otočím se na místo, kde je vidět ohnivá koule. Jestli něco neudělám určitě tu ženu usmaží. "Přestaň!" Zařvu na něj i když je mi jasné, že to nemá cenu. Stoupnu si před ženu, která něco hledá. Nedovolím, aby jí něco udělal a já byl u toho...

Pohroma - 16. března 2010 21:37

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Po vybavení kanceláře nějakýma těma drobnostma působí trocho víc... Osobněji. Přesto hladové oko kamery nade dveřma působí tak trochu... Nepříjemně. Je to jako by tě pořád sledoval někdo, komu to nemůžeš ani vrátit. Výška je opravdu úctyhodná. Odhaduješ celkem dobře, že bys umřel dřív strachem než dopadneš. Procházka po budově je celkem dobrý nápad. Nikdo ze strážných tě nezastavuje, ani nevypadá, že by tě hlídal. Kuchyni, která slouží jako malá jídelna najdeš celekm snadno. Zjišťuješ, že jídlo bude asi vydáváno systémem volných objedů, které se ohřívají v mikrovlnce. V kuchyni ale nejsi sám, je tam ještě jedna stejně zmatená žena. Jedná se o exemplář vysoké blondýny, jejíž vlasy splývají ve vlnách na její pastelově růžové sáčko, které přechází ve volnou sukni. Působí na tebe poměrně domácky. Její zelené oči jsou monetálně upřené na kávovar, který se snaží uvést do provozu. Elektřina nebude její parketou. "Sakra kráme, funguj." Věnuje kávovary ránu zezhora, celkem slušná rána na tak křehce vypadající dívku.

Pohroma - 16. března 2010 21:46

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Kluk se pro ijekci natáhne. Vidíš, že jeho prsty jsou celkem udržované, třebaže bys to u něj asi ani nečekal. "Jo, dík." Poděkuje s malým spožděním. Začínáš mít pocit, že asi s moc lidma do styku nepříjde. "Tam kde jsem byl předtím se lidi nebavili." Pronese neutrálním tonem hlasu, v kterém je cítit i drobná pachuť strachu a naštvanosti. Pak se zeptáš. Kluk sebou trhne, zjevně nečekal takovouhle otázku a nebo na ní nebyl připraven. "Já no... Z Francouzské Polynesie." Je jen otázka, jestli si to vymyslel a nebo prostě řekl pravdu. Do jeho hlasu se začala vkrádat jistá ostražitost spojená s mírnou pachutí strachu.

Pohroma - 16. března 2010 21:53

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Žena se snaží zuřivě něco najít. Muž... Muž ten se zasekne jen na chvilku, aby tě přesvědčil, že to myslí vážně. "Zmiz ty malej hade." Pronese. V jeho očích vidíš... Vidíš něco co jsi snad ještě pořádně u nikoho neviděl. Snad jen u zvířat, která někdo zahnal do absoulutního kouta, které nemá co ztratit. Velice nebezpečný pohled, který tě ujistí, že s tímhle mužem nebude snadné pořízení a rozhodně ne rozumná řeč. Jeho ruka se začala pohybovat. Zjevně je mu lhostejné, že vezme i tebe s tou holkou. Ta pořád zuřivě hledá.

Pohroma - 16. března 2010 22:38

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový normální školní den ve Wellingtnu Ráno tě probere příjemný vzduch jdoucí od moře. Na bezmračném nebi není vidět ani jediný mráček, což je dobré. Znamená to, že bude možná jeden z prvních teplých dní. Matka už doma není, aby ti připravovala snídani. Kdysy to dělávala, ale po té, co jsi zůstala s matkou sama, postupně tento zvyk opustila. Přeci jen jsi velká holka, která by se měla o sebe zvládnout postarat brzo sama. Připravíš se do školy a vyrazíš. Venku začíná houstnout provoz, jak lidé jezdí do práce. Chodníky jsou se začínají poměrně rychle zaplňovat. To vše způsobilo, že se do školy dostaneš opravdu na poslední chvilku. Nemáš moc času usednout do lavice, když zazvoní. O chvilku později vstupuje do dveří postarší učitelka, která i přes svoje stáří má stále jistý šmrnc, kterým dokáže žáky zaujmout.

Harry Anderson - 17. března 2010 06:35

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola Nechci příliš tlačit a pokračovat v rozhovoru, který je mu zjevně nepříjemný. Jenom mi přijde, že když už jsme spolu začali mluvit, tak by vůbec nebylo špatné se představit. "Já jsem Harry," řeknu, ale ruku mu nepodám, protože v obou držím různé nástroje a on taky. Jestli nebude chtít on sám mluvit dál (tedy, předpokládám že se alespoň představí), tak budu v práci pokračovat v tichosti. Když dokončím pitvu i záznam, hodina už zřejmě nebude daleko od konce. Vezmu zbytky slimáka a odnesu je do pytle na biologický odpad. Omyju všechno, co jsem použil a vrátím to zpátky na místo. Než zazvoní, sbalím si své věci a ještě se posadím. Pozoruji toho zvláštního kluka. Nevypadá tak docela jako jeden z těch "outsiderů", co tráví všechen čas u počítače a ostatní se s nimi nebaví, protože se nebaví ani oni s nimi. Polynésan... Když konečně zazvoní, vyjdu ze třídy a do další hodiny to vezmu přes školní bufet. Chci si koupit aspoň housku a něco k pití, protože dneska jsem moc nesnídal.

Simone Tham - 17. března 2010 08:03

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Skutečně zajímavá firma. Velké sídlo, dobře zařízené.. pěkná jídelna.. o zaměstnance se asi starají.. ale k tomu to sledování.. nějak mi to celé nesedí ke společnosti s památkami. Vždycky jsem si myslel že obchodníci s památkami jsou chudí.. asi jsem se spletl. Chvíli se jen tak procházím chodbou, z napětí neustále kontroluji hodiny, byl bych nejradši, kdyby ta schůze byla dřív, ať vím, na čem jsem, trpělivost není zrovna má nejlepší stránka. Aspoň že rychle najdu kuchyňku, mohl bych si dát kávu.. to by mě mohlo uklidnit. Přelétnu pohledem místnost ve snaze vykoukat princip, jakým to tu funguje. Mikrovlnka, že by volný výdej.. mohlo být hůř. Potom si povšimnu blondýny zápasící s kávovarem. Nálada se mi rázem zlepší, nemusím si připadat tady tak osaměle, jako jediná ztracená ovce. Že by další nová jako já? Druhá možnost je nový kávovar.. Bylo by skvělé kdybych hned narazil na dalšího nováčka.. Mohl bych jít se s ní seznámit.. a lépe si ji prohlédnout. Moment ji sleduji a zjišťuji že ten její zápas s kávovarem mě začíná iritovat. „Blondýna“ pomyslím si. Povytáhnu si řádně rukavici, kdyby došlo na podávání rukou a vyrazím. Přiblížím se pomalu vedle ní. Pokusit se o nezaujatou konverzaci. Zdravím, nechce fungovat? Můžu pomoct? pronesu a zahledím se na kávovar. Snad nejsem tak technicky negramotný a podaří se mi zprovoznit. *Pokusím se o to*

Pohroma - 17. března 2010 14:32

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Kluk se na tebe podívá, když se představíš. Jeho pohled takto soustředěný je celkem nepříjemný. Vypadá, jakoby se spíš koukal do tebe než na tebe. Nakonec pokrčí rameny. "Josh." Hodina skončí celkem rychle. Po přestávce následují další dvě hodiny (nechávám na tobě). Pokaždé zaregistruješ kluka, jak sedí stranou. Popravdě řečeno problémy mu to moc nedělá. Lidi se ho přirozeně celkem straní, takže má okolo sebe stále volno. Následuje obědová pauza. Josh překvapivě sedí opět sám a celkem bez účelně se přehrabuje ve svém jídle. Jídelna nevaří sice špatně, ale on sám vypadá, že opravdu nemá chuť.

Pohroma - 17. března 2010 14:43

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Blondýna se překvapeně usměje. Zjevně byla plně ponořena do zprovozňování kávovaru. "Ale jistě, je to nějaké..." rozhodí rukama v bezmocném gestu. "...rozbité." Ustoupí od kávovaru. Závadu nevidíš na první pohled. Popravdě ani na druhý pohled. "Ono se to co týden rozbije." Usměje se blondýna. Nakonec závadu najdeš. Jedná se o zástručku kabele zezadu v kávovaru, který je vyvyklaný. Věc, která se může stát, když do toho někdo šťouchne třeba při mytí. Nakonec kávovar zprovozníš. "Uff, to jsem ráda. Mám na to nějakou smůlu. Sotva sáhnu na něco, porouchá se to." Pak náhle zrudne. "Já se tu vybavuji. Jmenuji se Simon Evans." Představí se ti.

Pohroma - 17. března 2010 14:53

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Wellingtnu Ranní paprsky se tě pokusily několikráte probudit, ale až na po čtvrté se ti to povedlo. Přítelkyně se mezi těmito pokusy zpakovala a odešla do práce. Pro tebe měl nastat další den nudy. Byl jsi suspendován před 16ti dny a tvůj případ se stále projednává. Chybí prostě důkazy tvé neviny a popravdě, třebaže se pesumce neviny uznává... Nějak tě nikdo do práce zatím pustit nechce. Tvůj parťák byl včera stále na JIP oddělení, udržován v úmělém spánku, kde ho drží, aby mu zprovoznili tělo po tolika zásazích kulkou. Do té doby, než ho probudí... Případ se prostě nehne dál. Takže zatím se prostě nudíš a jsi pánem svého času. Pro někoho je to dar. Pro někoho... No sám nejlépe víš.

Harry Anderson - 17. března 2010 15:33

soukromá zpráva od Harry Anderson pro V jídelně Matiku nějak přežiju, společenské vědy z větší části duševně prospím - oba to jsou předměty do počtu, nijak jsem po nich netoužil. Čtvrtou hodinu mám společně s Tomem a tak s ním rovnou jdu i na oběd. K okýnku jdeme se skupinkou pár dalších spolužáků, ale když jdu s táckem ke stolu a hledám volná místa, všimnu si téměř prázdného stolu, a kdo to u něj nesedí - Josh. Říkám si, proč si nepřisednout, když tam má volno. Možná je mi ho taky trochu líto. Ale zase - moc nestál o nějakou společnost... Ne, to je blbost, každý kolem sebe potřebuje nějaké lidi. Takže nakonec zamířím na volné místo vedle něj. Cestou řeknu Tomovi: "To je Josh, je tu nový. Je tak trochu divný, ale kdo není?" Trochu paranoidně se zkontroluju pohledem - přestože vždycky cítím, když se měním. "Čau, můžu?" zeptám se, než si sednu. Když si přisedne i Tom, řeknu Joshovi: "To je Tamati, ale všichni mu říkají Tom. Vlastně já se taky jmenuju Hari, ale to zní divně, takže Harry." Pustím se do jídla. "Kde tady bydlíš? Přímo v Christchurch?" zeptám se Joshe. "Je totiž původně z Francouzské Polynésie," vysvětlím Tomovi.

Pohroma - 17. března 2010 16:08

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh vás samozřejmě nechá přisednout. Zjevně si uvědomuje, že tohle není místo, kde by byl majitelem. Přeze všechno ovšem cítíš, že je tu jistá nevyslovená zeď a Tom na tom není o nic lépe. Zjevně Josh opravdu není moc zvyklý na lidi. Když tomovi řekneš, že je z Feancouzské Polynesie, trošku se ušklíbne. "No vypadá jakoby byl z Mururoa." Pronese to polohlasně, přesto je vidět, že to Josh zaregistroval. Zakuckal se a věnoval vám svůj zelený pohled. S šokem zjišťješ, že se mu oči přebarvují do modré barvy. "Ne jsem z Papeete." Jedná se skoro o první jiný ton hlasu, ve kterém je nějaká silnější emoce. Zde je to... Opovržení. Zjevně se Tom omylem dotknul něčeho velmi citlivého v jeho osudu. Tomovi to samozřejmě neujde. "Promiň, blbý vtip." Omluví se celkem upřímě.

Harry Anderson - 17. března 2010 19:12

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Jídelna Nevinný rozhovor Tom omylem změní ve vcelku napjatou situaci. Nebylo to od něj pěkné, aspoň že se hned omluvil. Chci nějak změnit téma a tak už napůl otevřu pusu... A nechám ji chvíli naprázdno otevřenou když se Joshovi podívám do očí, které se vmžiku změní ze své stálé zelené barvy do modré. ...Počkat. Tohle přece nejde, pomyslím si zmateně. Zamrkám, abych se ujistil, že jsem viděl dobře. Tom si toho asi nevšiml, nebo mu to hned nedošlo. Doufám že to není nějaké další citlivé téma, ale i kdyby, na tohle se prostě musím zeptat. "Ehm, nemáš něco s očima? Normálně je máš zelené, ne?" Najednou se mi tady zdá něco strašně divné. Barvu očí určují pigmentové buňky v duhovce, no ne? Ty se můžou měnit s věkem, časem, dlouhodobě, ale takhle ne! To není normální... Sakra. Že by nosil kontaktní čočky? Mohly mu vypadnout obě najednou? Moje hlava sama od sebe vymýšlí nejnemožnější teorie, jen abych nemusel připustit, že se klukovi přede mnou právě ve vteřině obarvily oči na modro.

Simone Tham - 17. března 2010 19:28

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci "Ono se to co týden rozbije" Po téhle větě znervózním. Dojde mi že by mohl být skutečně polámaný.. a pak bych nemohl pomoci a moje naděje na spřízněnou duši, dalšího nováčka jsou pryč. Mám štěstí, že je kávovar jen vytažen ze sítě. Technik nejsem, skutečný problém bych asi nevyřešil... nejsem žádný technik. Aaa, tady je ten problém.. jen zástrčka. Pronesu a sehnu se abych přístroj opět zapojil. Žádný problém. Usměji se na ženu, abych odlehčil situaci... "když na něco sáhnu, porouchá se to." Je dost nelogické tvrzení.. jen vypadla zástrčka.. ale co. Když se žena představí, na chvíli mě zarazí podobnost našich jmen.. ale rychle se také představím. Těší mě.. já jsem Simone Tham. Dneska jsem tu nastoupil... Tak se seznamuji s prostředím.

Pohroma - 17. března 2010 19:38

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh jen polkne a klidně odpoví. "Modré, zelené a občas i žluté. Vše závisí na emočním stavu a prokrvenosti rohovky." Podá poměrně detailní charakteristiku, na to, že nevypadal, že by byl schopen rozříznout slimáka. "Nic neobvyklého, malíři tomu říkají rybí oči." Dokončí odpověď. Tom si opravdu ničeho nevšiml. Ty sám můžeš vidět, jak se pomalu zase přebarvují do zelena. Jeden stav už zřejmě víš, kdy mu modrají: Když se naštve. Mlucí najednou celkem přesvědčivě a do jeho tonu vstoupila snaha o přesvědčivost.

Pohroma - 17. března 2010 19:46

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Simon se vděčně usměje, když se kávovar zprovozní. "No já, když jsem nastoupila. To bylo peklo!" Rozesměje se Simon v okamžiku, kdy zjistí, že jsi nováček. "Většina lidí si myslí, že to tady je o regálech a skladech. No... Já jsem na oddělení pro reklamace. Myslela jsem, že to bude snadné, ale spousta lidí má hrozné požadavky." Začne chrlit a pak se zastaví. "Promiňte, že na Vás tady takhle chrlím, asi máte svoje starosti." Usměje se omluvně. Je vidět, že je celkem uvolněná a asi od přírody i přátelská. Přesto z tonu hlasu cítíš, že to nebude úplně blbá blondýna.

Simone Tham - 17. března 2010 20:07

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Vyslechnu si Simon, trochu nakonec lituji, že jsem se s ní dal do řeči. To miluju, lidi co hned jaké to bylo peklo, když vás to teprve čeká. Téměř neznatelně si povzdechnu. Když se zastavía azčne omlouvat za to že na mě "chrlí" tak se zasměju a povídám: Ale ne, ne.. to je dobré... starosti Zatííím, nemám, čekám na úvodní sraz, takže mám teď chvíli volný čas. Počkám až si Simon vezme svůj šálek kávy a hned po ní si také jedno dám.. cukr.. mléko.. Hmm, jak říkáte, hrozné požadavky.. vážně je to tu tak hektické.. je to přece jen společnost s památkama... Pokusím se vyzvídat, stále nemám představu co za památyk to vlastěn je... že je podnik tak velký... kamery, strážci u dveří... hmm.. V tom mě napadne nepříjemná věc, trochu tu pochybuju o podniku.. tak se rychle ohlédnu po kameře, zda je i tu..

Harry Anderson - 17. března 2010 20:09

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Jídelna Jeho další slova mě ohromí. Mění barvu podle nálady? Nic neobvyklého? To tak! Nejenom, že jsem o tom nikdy neslyšel, dokonce pochybuji, že by něco takového bylo možné. Rozhodně ne tak rychle. "Tak jo, je to ale vážně zajímavý. Rybí oči, jo?" řeknu, a dál se už k tématu nevracím, přestože mi to nepřestává vrtat hlavou. Dokonce mě napadne jedna možnost, která mě tak trochu vyděsí a vzruší zároveň. Já přece taky měním barvu... Nicméně se tomu už dál nevěnuji, pokračuji v běžném hovoru, ve kterém se občas zeptám na nějakou maličkost o Joshovi, a jinak s Tomem řeším školu a různé drobnosti. Když dojíme, odnesu si po sobě tácek a než půjdu, řeknu Tomovi, když ho minu: "Když ti zavolám, tak za mnou hned přijď, OK?" a bez dalšího vysvětlování se přidám k Joshovi na chodbě. "Nemám tě tu trochu provést, když jsi tu poprvé? Ať víš co a jak. Je to tady docela velký," řeknu důrazným tónem.

Pohroma - 17. března 2010 20:28

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch "Jo. Najdi si to na netu." Tím pro něj debata zjevně končí. Tom se zdá takový... Nervozní. Když na něj ovšem není upřena joshova pozornost, je to lepší. Dokonce i tobě je o něco méně těsněji. Josh víceméně rychle dopitvá své jídlo a vypadne. Tom mu věnuje dlouhý pohled. "Ten je divnej. S ním bude problém." Posune vidličkou maso. "Všiml sis těch jeho rukou? Vypadá to, že to oblečení je jen jeho maska." Přehrábne maso na druhou stranu. "Kluk s takovýma rukama by nenosil takovéhle hadry." Dokončí analýzu. V jeho hlase cítíš... Nejistotu. Když se k Joshovi připojíš po výuce, věnuje ti zelený pohled svých očích. "Když myslíš, že je to tu tak velké." Nechá se provádět po budově, dokud nedojdete do opravdu opuštěného místa, kde jste sami. Josh se zastaví a rozhlédne se kolem. "Tak dík za prohlídku, ale já mizím." Pronese oznamovacím tonem, zjevně se má k odchodu a použil tě, aby ho náhodou neměl v plánu ho doprovázet. Opravdu má velmi tvrdou neosobní skořápku.

Pohroma - 17. března 2010 20:38

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Kamera se samozřejmě nachází i tady. Naprosto bez zástinu snímá celý pruh místnosti. Simon si všimne tvého pohledu. "Na ně si zvyknete. Přenášejí jen obraz." Vysvětlí. "Také jsem z nich byla nervozní." Usměje se. "Úvodní sraz, tak to si užijete. Já jsem se před šéfem třásla jak nějaký pinč. Při tom je to takový příjemný muž." Zasměje se. Nezní v tom falešné pochlebování. Je to takový normální rozhovor. "U nás pořád volají lidé, jestli máme povolení k prodejím, nebo případně, že námi prodaná věc, není pravá. Už jsme vyhodili tři odhadce, ale tady je to s památkama a artefaktama zlé. Opravdu zle se odhadují a já to pak musím řešit." Povzdechne si. Zjevně jí to není proti srsti. Najednou se podívá na hodinky. "Ježiš, promiňte, musím. Když by jste něco potřeboval, tak linka 5642." Načež i s hrnkem kafe zmizí z kuchyňky. Všiml sis, že má normální boty a ne podpatky.

Harry Anderson - 17. března 2010 20:46

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola Provedu ho po škole a ukazuju mu všechno možné, kde najde tělocvičnu, kudy na hřiště, kde se co vyučuje atd. Pak jsme konečně sami, což byl ostatně celou dobu můj záměr. On ale chce hned zmizet. "Počkej chvíli," řeknu, a pokud už se obracel k odchodu tak ho chytím za rameno. "Řekni mi, o co jde. Tohle nemůžeš schovávat pořád, a jestli chceš, tak to nemůžeš dělat sám." Pokud ho mám přesvědčit, aby mi o sobě něco řekl, musím mít silnější argumenty. Proto se pustím na trochu tenčí led, a jestli nemám pravdu, tak se asi trochu ztrapním. "Od loňského léta se toho hodně změnilo, že?" Jestli se pletu, tak budu za pěkného vola. Ale co, Josh to nikomi neřekne, protože beztak nemá komu. Dívám se do jeho očí a pozoruji, jestli říkal pravdu a může za to nálada. A taky jakou náladu by zrovna mohly vyjadřovat.

Pohroma - 17. března 2010 21:01

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Barvu očí Joshe nezjistíš, ale něco ti říká, že bude modrá. Důvod proč jí nezjistíš je, že jsi opřený hlavou o zeď a tvoje vlastní ruka se ti snaží vymknout z ramene, jak ti na ní Josh tlačí. Jak se to stalo? V okamžiku, kdy jsi mu položil ruku na rameno, jsi zjistil, že pod oblečením je ho poměrně kus. Bleskurychle tě chňapl ruku ti stočil za záda a rozplácnul tě o zeď. Tohle jsi už viděl ve filmu, ale takhle na živo to získává novou dimenzi. Josh zjevně nebude až takový chudinka, jak vypadal, ale že by použil něco speciálního... Nemůžeš říct. "Už nikdy na mne nešahej bez mého svolení." Slyšíš jeho hlas vedle levého ucha. Jeho horký dech cítíš u zátylku. Zjevně nemá v plánu tě pouštět tak rychle. "Jo, změnilo. Otec mne dostal z Mururoa." Nevíš jestli mu to ujelo nebo ti to řekl schválně. Rozhodně ti ostrov Mururoa nic neříká. Tedy krom pokusů s atomovkama, které se tam před několika desítkama let odehráli.

Harry Anderson - 17. března 2010 21:17

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola Ozáření by něco rozhodně vysvětlovalo. Ale můj nos připlácnutý na zdi asi ne. Ale jeho nepřiměřená reakce i odpověď mě zase jen utvrdí v mé domněnce. Au. Tak tohle stačí. Čas na teď nebo nikdy. Jak mi tak láme ruku za zády, druhou rukou se přitisknu na zeď. Tentokrát se nijak nešetřím a celé tělo si proliju solidním betonem. Hned jak se mi změní druhá ruka a hlavně ramenní klub, začnu ji pomalu spouštět zpět. To už mám nepřirozeně šedý i obličej, takže když se otočím, Josh si mě může prohlédnout. "Na Mururoa jsem nebyl, zasyčím mu do tváře, "ale něco bych o tom přece jen věděl." Co na to tvoje oči, měňavko?

Pohroma - 17. března 2010 21:31

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh zjevně není úplně přkvapen, neboť v okamžiku, kdy se začneš měnit jeho stisk nejen, že zesílí, ale zároveň cítíš, že jsi sunut po betonu nahoru. Přesto se ti podaří vykroutit a dopadnout na zem. Ano dopadnout. Přes tvojí váhu tě dokázal uzvednout. Tohle opravdu není normální, to je jisté. Jeho následující tah je rychlý. Ať už ovládá cokoliv, je v tom asi dobrý. Protože zjišťuješ, že tě drží za ramena asi metr nad zemí. S šokem zjišťuješ, že stojí na zdi jakoby to byla normální podlaha. "Tak si dávej pozor na to, aby o tom nevěděli jiní." Zazní jeho hlas. Je zjevné, že je celkem klidný. Jeho barva očí je překvapivě stále zelená. Vše, co dělá, zjevně dělá s rozvahou a přesným plánováním. Důkaz toho je, že tě po zdi spustí dolů, aby nenadělal škody. Sám se posadí na zdi na bobek. "Takže si dávej pozor, ať neskončíš jako já." Sejde ze zdi a postaví se před tebe. Jelikož se nehrbí a narovnal, vidíš, že má opravdu atletickou postavu.

Harry Anderson - 17. března 2010 21:47

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Škola Ooooou, tak tohle je něco. I když mě to v mé nové podobě nijak zvlášť nebolí, jsem Joshovým výkonem ohromen. Chvíli mi trvá, než to vstřebám, když mě postaví na zem. Získám před ním úplně nový respekt. Takže jsou tady i jiní jako já. Tedy, ne zrovna jako já, ale stejně. Trochu se uklidním, když si uvědomím, že asi není nijak rozzlobený a že mi pro tuto chvíli nebezpečí nehrozí. Než řeknu něco dalšího, ještě zkontroluji pohledem, jestli nikde kolem nikdo další není. "Vidíš, že to šlo," řeknu s výdechem. "Mám dojem, že si budeme mít co říct. Teď bych ale od tebe něco potřeboval. Mohl bych jenom..." napřáhnu k němu ruku a zastavím ji kousek od něj, s očekáváním souhlasu. Už ho nechci znovu pokoušet, ať už mu ten dotek byl nepříjemný z jakéhokoliv důvodu. Jestli mi dovolí dotknout se ho, vrátím se opět do své běžné podoby. "Co se stalo na Mururoa?" zeptám se. Nemám přitom tak docela na mysli atomové testy. "Já jenom, jestli o tom můžeš mluvit. Chci vědět, co se se mnou děje. Nepůjdeme si někam sednout?"

Pohroma - 17. března 2010 22:05

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Na tváři Joshe se objeví náznak vnitřního zápasu. "Možná ano. Jestli mi jsou na stopě, najdou i tebe." Nakonec usoudí. Když uděláš žádost, jestli se můžeš dotknout, opět mu přelétne do očí modrá barva, ale je to jen okamžik. Zjevně to bude součást projevu jeho schopnosti. Nakonec kývne. Nechá tě dotknout. Pozoruje, jak se měníš. Zavrtí hlavou. "Tohle bych nechtěl." Nakonec, když se změníš úplně, podívá se na zdi, kde omete dvě stopy, které zanechal a udělá z nich jen šmouhy. "Myslím, že máte volno na basketovém hřišti." Zjevně už se po škole procházel sám. Nakonec zase zasune ruce do rukávu. Vidíš, jak se zase nahrbil, že vypadá zase jako dřív. Zjevně je to jeho maskování. Dojdete na hřištěš. Krom potrhané pásky od policie není nikdo vidět. Zaparkujete pod schody hlediště, kam se občas lidi schovávají k jiným účelům. Josh si povzdechne a vytáhne krabičku cigaret. Jednu zapálí a nabídne ti. "Takže kde začít. Před dvěma lety mě v Lyonu, to je ve Francii, chytila policie. Nevěděl jsem proč, ale převezli mne na ostrov Mururoa." Potáhne z cigarety a podívá se na tebe. "Byl tam nějaký komplex. Moc jsem ho nedokázal studovat. Byl jsem buď na sále a nebo v betonové ubykaci." Potáhne zase z cigarety a vyfoukne kouř. "Dělali na mě pokusy... Zkoušeli, co všechno vydržím. Při tom jsem byl vlastně jenom kluk, který byl trošku jiný. Po té, co sejmulo auto naší domácí kočku, tak jsem začal vidět po tmě." Zase potáhne. Jeho hlas je opravdu klidný. "Takže mě drželi a testovali. Pak jsem jeden den málem umřel, tedy asi jsem umřel, nevím, ale dostal se ke mě otec, který mne odtamam vytáhl. Od té doby jsem s otcem na útěku. Měl pár kontaktů, ale vždy mě dokázali dohledat, když jsem udělal nějaký průšvih." Dokončí vyprávění a zamáčkne cigaretu, kterou nedokouřenou nacpe do krabičky. Pak se na tebe otočí. "To je asi tak všechno, když jsem se dostal ven, zjistil jsem, že toho umím mnohem víc a nenávidí mě psi." Na tváři se mu mihne náznak úsměvu. Zjevně dává šanci tobě, aby jsi si to přebral.

Jamie Queck - 17. března 2010 22:31

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Máma mi už jako malá řikala ať se nepletu do věcí, do kterých mi nic není. Je docela těžké odhadnout jestli jsem se dřív dokázal ovládat lépe nebo teď. Cítím jak mi začíná bušit srdce vztekem. Možná to není vztek, ale vyprovokoval mě už dost. Hodně lidí si o mě myslí, že jsem jenom malej fracek co nic nedokáže. Možná je to pravda, ale když to říká už i cizí člověk. Nejsem malej had! Zamračim se na toho co vytváří to teplo. Fascinuje me, protože je první podobný jako já. Četl jsem hodně komiksů a nikdy jsem nevěřil na to, že něco taková může existovat a pokud nejsem někde sjetej v příkopě zavřený ve vlastním světě je to krutá realita... Podívám se na boty, od kterých pomalu začíná zamrzat chodník směrem k onomu muži. Kdyby nebyl namokřený, nešlo by to tak rychle. Zatím svojí schopnost ovládám nebo jsem o tom aspoň přesvědčen...

Harry Anderson - 18. března 2010 06:43

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Školní hřiště Když jdeme směrem k hřišti, občas na Joshe koutkem oka kouknu. Vůbec nevypadá na to, co doopravdy je. Posadíme se pod tribuny a já odmítnu nabízenou cigaretu. "Nekouřím." Jeho vyprávění poslouchám se zájmem. Začnu trochu chápat, proč se vyhýbá lidem, po tom co prožil a stále prožívá. "Když jsi udělal nějaký průšvih? To se tu asi dlouho nezdržíš, o tom psovi psali i v novinách," dojde mi. "Je mi to líto," řeknu, když skončí. "Já jsem na tom asi o dost líp. Nikdo o mě neví, tedy, skoro nikdo. Jenom Tom a moje ex. Rozešli jsme se právě kvůli tomu. Ale nikomu o mě neřekla. Myslím." Přemýšlím, co budu dělat dál. Nemůžu se pořád schovávat a nevědět, co se to děje. "Já... byl tam kromě tebe i někdo jiný? Myslím, jako my?" Kolik takových vůbec na světě je? A proč?

Simone Tham - 18. března 2010 15:11

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Zjištění že kamery přenáší jen obraz je trochu uklidňující, nepřipadám si tak "moc" šmírovanej. A když to zdejším pracovníkům nevadí, přizpůsobím se i já. Když se Simon v řeči vrátí k úvodnímu srazu, opět mě neznatelně vytočí její obrat "to si užijete" taková nic neříkající nadsázka. Ale tvrzení že šéf je takový "příjemný muž" je až humorné. Viditelně se při těch slovech usměji. A přemýšlím co to bude zač, velký podnik, hektická práce, ale hlavně že mají příjemného šéfa.. Jsem rád že se Simon řeč stočila na práci. Můžu si aspoň udělat lepší obraz o podniku.. takže obchodují skutečně movité artefakty a oceňují je... Když se pak v rychlosti omluví, že již musí jít rozloučím se. Nashle, mějte se. ... určitě se ještě potkáme! Určitě... třeba až zase nepůjde kávovar. Když jsem osaměl, v klidu jsem si dopil svoji kávu. Rozjímaje co dál. Hlavně co když bude příležitost podat "šéfovi" ruku... měl bych toho využít hned? Mohl bych rychle postupovat po firemním žebříčku... Ze zvyku se podívám na své rukavice, a pohled mi sjede na hodinky. Měl bych pomalu jít najít to místo ke srazu. Odložím kávový šálek, a vydám se budovou najít zasedací sál.

Pohroma - 18. března 2010 20:04

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh povytáhne obočí, nad informací o psu. "Tady někdo zabil nějakého čokla?" Zeptá se s mírným zájmem. "Moje průšvihy vypadají krapet jinak." Usměje se. "Třeba procházka po zdi mrakodrapu bez oblečení a podbně." Chvíli zapřemýšlí než pokračuje. "Zatím mám v plánu tu pobýt minimálně, než mne dožene otec. Měl by se za pár týdnů dostat ke mě." Pokusí se vysvětlit, jak dlouho má v plánu zůstat. Pak se zeptáš jestli jich bylo víc takových. "No tam... Tam nevím. Ale když jsem utíkal, potkal jsem jednu holku, co uměla chodit po zdech. Strávili jsme spolu Vánoce, než na mně přišli." Ton, kterým řekne slovo strávili, rozhodně nevypadá na to, že by seděli u čaje a pozorovali filmy. "Takže asi jich bude víc. Můj otec říkal, že moje mamka měla taky nějakou takovouhle poruchu." I slovo měla má jistý význam, ale už ne tak zavánějící štěstím.

Pohroma - 18. března 2010 20:15

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Při pohledu na své boty zaregistruješ, že se ohnivá (nebo co to vlastně je) koule přiblížila k tobě a popravdě i přes tebe. Muž prostě porhmátl. Tohle zjevně nečekal, protože udělal krok k tobě a po namrzlém chodníku mu to uklouzlo a postupně tebou propadl bokem na zem. "Co to do prdele..." Akorát stačil zavolat, pak se ozvala rána, jak dopadl na zem. Slyšels také za sebou radostný oddech. "Tady je mrška." Najednou jsou v chlápkovi, který leží na zádech zabodnutý dva dráty a výboje, které mu běhají po těle mu asi také moc dobře nedělají. "Tak to by bylo, bastarde." Slyšíš hlas ženy, která drží podivnou elektrickou pistol, ze které vedou dráty teď již k nemohoucímu tělu muže. "Šupák jeden." Okomentuje žena a trhnutím z něj vytáhne dráty a hlaveň přenabije. "Děkuji za pomoc, ale nebylo to třeba." V hlase zní jistá stopa vděčnosti, ale také stopa nechápavosti. "Myslela jsem, že můj parťák odehnal všechny lidi, aby jsme tu měli klid." Zamračí se a podívá se na tebe. Parťák je zjevně hromada tvořená ohořeným tělem hlouběji v uličce.

Harry Anderson - 18. března 2010 20:25

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Hřiště Když se podiví nad psem, podivím se na oplátku zase já. "Takže to jsi nebyl ty? Já jenom, tak mě to napadlo, říkal jsi, že tě psi nemají rádi. A tady na hřišti našli roztrhaného pudla." Představa Joshe vystupujícího na mrakodrap v rouše Adamově mě přinutí pousmát se. "Proč bys něco takového dělal? Navíc když víš, že po tobě někdo jde? To teda chce nervy," ještě jednou se usměju. "Takže jich, tedy nás, je víc. A co vlastně umíš ty? Já se měním v různé věci, třeba železo, beton, jak jsi viděl - ale nejvíc jsem si teda užil s latexem. Už vím, jak se cítí kondom," snažím se celou věc zlehčit. Trochu se mě dotkne slovo "porucha", navíc přicházející z úst někoho takového. Musím nesouhlasit a dám to najevo. "Já nevím. Nepřijde mi to jako vada - kdo může dělat to, co já? I když má to i nevýhody, neumím si představit co by se stalo, kdyby se o mně veřejně vědělo. To ty asi představu máš, co?"

Pohroma - 18. března 2010 20:39

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Skutečně, čas se pomalu nachýlil a ty ses vydal hledat, kde by mohl šéf mít s tebou sraz. Překvapivě, na patře to nebylo. Musel ses doptat ochranky, která udělala pár rychlých spojení vysílačkou v japonštině, načež tě slušně odkázali na výtah na nejvyšší patro. Projel jsi výtahem až na vrchol budovi. Cítil jsi, že tlak je citelně jiný, než jsi zvyklý. Nakonec se však dveře otevřeli a ty ses ocitl v relativně malé chodbě, která končila pár metrů před tebou trojicí dveří. Jedny na pravo, jedny na levo a jedny proti tobě. Každé nesli název: Jednací sál (před tebou) Osobní asistentka (na pravo) a Ředitel Garamoto Koychi (v levo). Pod jeho jménem byly napsány znaky japonsky. Nestihl jsi udělat ani dva kroky, když se otevřeli dveře od sekretářky a vyšla Žena, ano žena s velkým Ž. Na první pohled je to jedna z místních. Možná, kdyby jsi zapátral v hlavě, by jsi zjitil, že je to miss Nového Zélandu roku 2005. Jedná se o kus přirozeně štíhlé (nikoliv vychrtlé) černošky, jejíž kůže má opravdu poctivý ebenový lesk. Její oči jí víceméně v hlavě svým belmem září jak nějaké drahokami a vlasy jsou sepnuté do účesu, který by se dal nazvat culíkové tornádo. Oblečena je do poměrně přiléhavých šatů lehce namodralé barvy, o kterých by jsi řekl, že při správném světle budou i průhledné. Vypadají na ní celkem pohodlně. Celým svým zjevem vyjadřuje jeden z polů přírodní sexuality ženy. "A jste tady." Podívá se na hodinky. "Ještě máte dvě minuty." Prohlédne si tě od hlavy až ka patě a pak k tobě příjde a bez okolků ti urovná pohlou kravatu. Zjevně se jedná o velmi bezprostřední ženu. "Pan ředitel Garamoto vás hned příjme. Nemusíte se ničeho bát. Udržujte společenské dekorum a budete spolu velmi rychle vycházet." Načež se znovu podívá na hodinky, odpočítá a zaklepe na dveře, které po tom hned otevře. "Pane řediteli, Pan Tham je zde." Pronese a nechá tě projít dovnitř. Jednací sál je... No nedá se to jedním slovem popsat. Jedná se o ohromný skleněný útvar na vrcholu budovi. Má kopulovitý tvar a ustropu i stěn můžeš vidět, že jsou zakrívací skla, která teď zrovna svůj účel neplní, takže je vidět přes většinu města. V sále stojí dlouhá stůl pro dvacet lidí. Překvapivě tam nikdo nesedí. Naopak u vzdálenějšího konce stojí žena, oblečená jako Geisha a vedle ní muž, kteréhož zdobí černá katana. Geisha je oblečena do modrozelého malovaného kimona a muž do standartního pánského obleku. Mezi nimi je prázdná židle. Jejího majitele vidíš u vzdálenější prosklené stěny. Jedná se o poměrně mladého japonce. I když u nich nikdo neví. Narozdíl od své suity je oblečen ve světlém sportovním saku a navíc bez kravaty. "Posaďte se pane Tham." Geisha přejde celekm svižně, přesto decentně stůl a ukáže ti na tvé místo. Leží tam na stole důkladně a pečlivě srovnané složky. Po té odkluše na svoje místo.

Pohroma - 18. března 2010 20:53

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh ve finále abdikuje a vytáhne nedokouřené cigáro a zapálí ho. "Kdybych ho chtěl zabít, tak bych nenechal stopy." Pronese celkem lhostejně, že by mu jeden i věřil. Když se zeptáš na mrakodrap. "No asi jsem občas trochu náměsíčnej, když je toho na mě moc." Pokrčí rameny, zjevně tento problém už nějak vyřešil. "Jako takhle, jelikož vím, co mám hledat, tak vím, když se objeví v mém okolí." Potáhne z cigarety. Když se zeptáš na jeho schopnosti, pokrčí rameny. "Než mě chytli, viděl jsem po tmě jak kočka. Když jsem zdrhl... Uměl jsem toho víc. Nevím proč. Pak jsem se nějakým způsobem byl schopen naučit otáčet gravitaci, aby jsem se udržel na zdi. Což uměla i moje tehdejší přítelkyně." Znova potáhne z cigarety. "Jako jedna z hlavních je, že umím vycítit někoho od nás. Máme trochu jiný pach. Naše těla fungují jinak. Proto jsem schopen zjistit, když pro mne někdo jde." Popotáhne a usměje se nad tvým rozčilováním. "Hale, já to taky bral ze začátku jako dar. Pak na mě začali dělat pokusy. Dostal jsem spoustu transfuzí a skoro všechny boleli a to jen proto, že jsem viděl po tmě." Stáhne si rukou svetr a triko z levého ramene a ukáže čárový kod. "Mimo jiné si mne označili jako dobytek. To vše pro to co jsem." Do jeho hlasu prosákne cynismus.

Harry Anderson - 18. března 2010 21:05

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Hřiště Joshova slova mi dávají spoustu podnětů k přemýšlení. "Vycítit někoho od nás... Jak vycítíš, že po tobě někdo jde? Jdou po tobě taky... takoví jako my?" nějak mi to pořád není jasné. "A to, jak jsi silný - to je totiž vážně něco, zvednout tolik betonu, sám vím, kolik v takové formě vážím - to je taky něco takového? Taky se umíš dost dobře pohybovat, nikdy bych nevěřil, že mě někdo znehybní tak rychle!" Pak mě něco napadne. "Umřela ti kočka a vidíš po tmě. Ta tvoje přítelkyně, co se s ní stalo? Proč nešla s tebou?" Doufám, že to není tak, jak se bojím že to je. Jestli něco takového udělají člověku jenom proto, že umí něco, co oni ne... hrozná představa. A co když přijdou na mě? Tom by mě neprozradil, ale Sára? Někdo o mě ví a tím pádem se to můžou dozvědět další. A já nechci zažít nic z toho, co si umím jen vzdáleně představit z Joshova vyprávění.

Pohroma - 18. března 2010 21:16

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch "Oni chodí po dvojicích. Jeden normální a jeden od nás. Naštěstí nás není tolik, aby mě to zmátlo." Tím také vysvětlil, proč jeho chování k tobě bylo takové jako bylo. "To jak jsem silný... Já nevím. Před tím jsem zvedal celkem hodně, ale bylo to v limitech. Myslím, že za to může to co do mě nalili." Popotáhne z cigarety a usměje se. "Než jsem byl odvedený, tak jsem byl kapitánem wrestlingového týmu u nás. Taky několik let aikida a karate udělalo své. Musel jsem se v laboratoři nějak zabavovat." Z jeho hlasu to vyznívá, že opravdu nepředpokládá, že tohle by byl nějaký speciální případ. "Protože jí chytli. Naposledy jsem viděl, jak jí střelili a ona spadla z nějakého 6tého patra. Jestli to přežila... Bude u nich. Ona věděla do čeho jde." Pronese trochu smutným hlasem, který je pochopitelný. Ruka se mu sevře v pěst. "Slíbil jsem si, že pro ní jednou příjdu." V hlase zazní odhodlání a jeho oči naberou modrou barvu, pak ale vyprchají. "Můj otec mi to zakázal, dokud nebudu na to připraven."

Harry Anderson - 18. března 2010 21:37

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Hřiště Jeden od nás, jeden od nich. Jak je, nebo nás, prostě kohokoliv můžou takhle lovit? A střílet! Vždyť ti lidé musí sami vědět, jaké to je, být jiný. V tu chvíli mě přepadne obrovská touha zjistit, co se doopravdy děje. Na světě je spousta lidí se zvláštními schopnostmi, jiní lidé je pronásledují a nikdo o tom nic neví. Já jsem jeden z těch, které by mohli pronásledovat. Musím něco udělat dřív, než to udělají oni. Bez jakékoliv souvislosti najednou řeknu: "Půjdu s tebou." Na chvíli se odmlčím. "Nevěřil bych ti ani slovo, kdybych sám nevěděl, že je to možné. Takhle ti věřím všechno a chci jít s tebou. A jestli jsou další takoví, jako my, chci je najít dříve, než je najdou ti, kteří tě hledají." Je to ode mně možná hloupé a nerozvážné, ale pro tuhle chvíli jsem se rozhodl. K čertu se školou a vůbec se vším, vždyť to od TÉ doby stejně za nic nestojí. "Když po nás půjdou, už spontánně říkám nás, "nezastřelí mě, protože ocel kulky neprovrtají. A já se umím bránit, dělal jsem thaibox a ty mě můžeš ještě něco naučit." Podívám se na něj. "Nechci žít ve strachu, že mě někdo v noci zastřelí nebo unese."

Pohroma - 18. března 2010 21:45

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh se rozesměje, až mu zapadne do ruky rozhořená cigareta. Ucítíš závan spálené kůže. "Sakra." Nakonec vy táhne cigaretu, a na ruce má vidět vypálený proužek, který se začne pomalu zacelovat. Zjevně tomu nevěnuje pozornost. "Takhle jsem se nezasmál už několik let." Jeho ton není urážlivý. "Ne, promiň, ale já sám svoje schopnosti neovládám a popravdě... Momentálně musím dojet tenhle ročník. Takže mám vlastně prázdniny, dokud si pro mne nepříjdou, pak teprve odejdu." Vysvětlí. Zavrtí hlavou a povzdechne si. "Ale slibuju ti, že pokud se tu objeví, tak ti dám vědět." Udělá ústupovou nabídku.

Harry Anderson - 18. března 2010 22:04

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Hřiště Nejdříve mě Joshova reakce ohromí. Pak mě znatelně zchladí. Přesto nemůžu uvěřit, že je někdo schopný jen tak prostě přestat si všímat takových věcí a říct "Musím dojet ročník". "A to tady chceš jen tak sedět a čekat, kdo přijde dřív? Dobře, já tě asi neovlivním, víš toho o tom víc." Postavím se. "Víš, jsem rád, že jsem tě potkal, a zároveň nejsem. Ale díky žes mi to všechno řekl. Kdybys něco potřeboval, určitě se potkáme ve škole. Jinak bydlím v Pictonu. Zatím se měj," rozloučím se, "A ne, nemusíš mi říkat, ať o tomhle nemluvím." Vyjdu směrem ke školním šatnám, kde si chci vzít batoh. Cestou na mobilu vyťukám SMS: Jedu domu, tak na me nikde necekej. Nemuzu ti to vysvetlovat, ale jestli chces, tak za mnou dneska odpoledne prijd. V seznamu najdu jméno Tom. Odeslat. Sednu na první autobus domů. Dneska už nechci chodit nikam jinam.

Mikko Aaltonnen - 18. března 2010 22:25

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Příčetnost Zvednu se z postele a za zuřivého zívání se dopotácím do koupelny. Nedůvěřivě si přejedu rukou přes to, co mi roste na bradě, sáhnu po holícím strojku, ale pak to jen omyju se zbytkem obličeje. Zuby, záchod, cvičení, sprcha, snídaně. Je deset hodin dopoledne. Dvanáct hodin do spánku. Sedm hodin samoty. To je... sedm krát šedesát... Ne! Obléknu se a vyrazím na motorce na střelnici. Až po pár stech metrech si přestanu namlouvat, že jsem měl neprůstřelnou vestu, že ze mě kulky nevypadly a rány se nezhojily před očima. Zamířím tam, kam mě před lety vyplavilo moře.

Pohroma - 18. března 2010 22:38

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Najít pobřeží, kde tě moře před lety vyplivlo nebylo těžké. Najít přesně místo, to už byl větší problém. Paměť je potvora a ráda si hraje. Nakonec jsi zastavil na kousku relativně opuštěné pláže, která momentálně hostí jen skupinku všudypřítomných racků. Příboj pozvolna omývá písek, ten se přesýpá a přesýpá. Je to takové uklidňující. Najednou cítíš, jak na tebe dopadlo něco tvrdého. Otočíš se, vidíš jak na tebe dopadl míč, který zůstal ležet v kamínkách. Ano v kamínkách ne v písku. Najednou stojíš na úplně jiné pláži. Motorka je tatam a vidíš jak kousek před tebou stojí malý chlapec, který se na tebe omluvně kouká. "Promiňte, já jsem Vás nechtěl trefit. To ten vítr to na vás odfoukl." Klučina je hnědovlasí, oblečený do celkem venkovského oblečení, které se vůbec nehodí na Nový Zéland. Popravdě jazyk, který mluví také není angličtina ale finština.

Mikko Aaltonnen - 18. března 2010 23:00
	soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Příčetnost? Zamrkám a zvednu míč. „To je dobrý,“ přejdu automaticky do finštiny a hodím merunu chlapci zpátky. „Příště si ale dávej pozor – lidi nejsou rádi, když do nich střelíš.“ Zajímavá formulace. Kluk určitě pochopí tu stopu ironie. Konečně se ale začnu zabírat zajímavějším tématem: Kde to sakra jsem? Nezeptám se, ale vypadám dostatečně zmateně.

Simone Tham - 19. března 2010 12:35

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Když stojím ve výtahu mířícím na vrchol budovy, kam mě poslali strážníci sám se divím že mě to nenapadlo.. šéf určitě bude sedět nahoře. Zatímco výtah stoupá výš překontroluji si čas na hodinkách.. Nakonec se dveře výtahu otevřou a já mohu pokračovat, ta menší změna tlaku je nezvyklá.. Když už chci vykročit ke dveřím s nápisem Jednací sál, zaskočí mě krásná žena. Hm, takové klišé, určitě sekretářka "šéfa". Zajímalo by mě co "umí". Když zjistím, že mám "ještě" dvě minuty sám si vytknu, že jsem dle tak otálel, mám ve zvyku chodit víc dopředu pro jistotu. Dvě minuty už je na kvap. Poté mě zaskočí, když se ta sekretářka přiblíží až ke mně, aby mi urovnala kravatu. Kdyby to byl kdokoliv jiný bylo by mi asi nepříjemné.. možná bych ji mohl později navštívit.. a myslí zapátrám opět ke svému "daru". Pak už to jde rychle, pár vteřin, a ani nevím jak a jsem vtlačen do sálu. Dobrý den. Sál je vskutku dech beroucí, a umocňujícím faktem je, že jak koukám, jsem tu jediný příchozí, doufal jsem že budu jeden z mnoha. A zmizím tak trochu v davu.. Když dostanu pokyn, usadím se. Trochu mě překvapuje ta gejša a ten maník s mečem. Tahle společnost je vskutku avantgardní. Prohlédnu si očima trochu složky, jestli na jejich obalech něco vyčtu, ale radši se rychle vrátím pohledem k muži za stolem. Přepadne mě nervozita, jak jednat dál.. asi, bych měl vyčkat, představit se asi netřeba.. Snažím se sedět rovně a vyčkat co bude dál. Z nervozity si dle svého zvyku utáhnu rukavice.

Jamie Queck - 21. března 2010 12:35

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Ohnivá koule, která mnou prošla mě docela vystrašila. Pořádně jsem nevěděl co se stalo a jak se zdá tak si toho nevšimla ani ta žena, která něco hledala. Po chvíli to konečně našla. Koukám na dráty, které míří do jeho těla. Pořád moc nechápu o co se jedná nebo spíš proč mu to udělala. "nemáte zač!" Zamumlám směrem k té ženě a pousměju se. "Co je ten chlap zač?" Zeptám se trochu nechápavě té ženy. Zdá se, že by toho mohla vědět mnohem víc než já. Mohla by mi také odpovědět na pár mých otázek. Taky se zdá, že si mé schopnosti nevšimla což je jenom dobře...

Pohroma - 21. března 2010 20:19

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Josh típne cigaretu do krabičky a podívá se na tebe. "Jednu věc jsem se už naučil: Užívat každého dne, kdy vím kde jsem a kdo jsem." Celkem záhadně odpoví. Zjevně už je z utíkání unavenej, neboť pokračuje. "V okamžiku, kdy příjde někdo od nich, tak je zastavím na místě, děj se co děj." Víceméně jsi asi slyšel poprvé informaci o tom, že by chtěl někdo někoho tak otevřeně zabít. Podle intonace ti bylo jasné, že to myslí vážně. Když se loučíš, tak se jen pousměje. Je to celkem smutný úsměv. "To je mi jasné, já to taky normálním lidem neříkám." Načež se postaví, zase nahrbí a začne odcházet. Vsechno v poradku? To je dobre. Kdyz mi to vyjde, prijdu. Máš odpověď od Toma. Popravdě myšlenky, které jsi vyslechl od Joshe ti celkem leží v hlavě. Podařilo se mu jedním rozhovorem ti dát naději a zároveň ti zbortit celý svět. V tomhle rozpoložení k tobě dorazí Tom. "No nazdar, ty vypadáš, jakobys viděl ducha." S pokusem o vtip se nechá pustit k tobě.

Pohroma - 21. března 2010 20:23

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Kluk merunu chytí a vezme jí do rukou. "To já fakt za nic nemůžu to ten vítr sem zafoukl." Načež se s merunou sebere a zmizí o valný kus sám, kde kopá proti padlému stromu. Pláž je zajímavá. Určitě to není písečná pláž u Welingtonu. Pro to mluví i ostřejší vítr, který zde fouká. Nemít věci na motorku, byla by ti možná i zima. Každopádně, ať se koukáš, jak se koukáš: Nepoznáváš to tu. Navíc kromě klučiny tu není žádná stopa po lidech. To na klidu také nepřidá.

Pohroma - 21. března 2010 20:31

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Mladý japonec, asi tedy i tvůj šéf se usadí naproti tobě. Vzdálenost je opravdu skoro bezpečnostní. "Už jste obědval?" Zeptá se lehkým konverzačním hlasem. "Mohu poslat pro něco k jídlu. Vím, jak si někteří lidé potrpí na jednání při jídle. Připadá jim to... Asi bezprostřednější." Ani kdyby jsi chtěl, tak se ti žaludek sevře, že bys nebyl schopen spolknout ani kostku cukru. Z mladého muže vyzařuje nevázaná aura autority, volné asi jako vodítko, které se napne, když jdeš někam kam nechceš. "Proč jsem si Vás zavolal." Poklepne prsty na desku a druhou rukou si podloží bradu. "Jste zde nový a popravdě dbám, abych se s každým svým zaměstnancem seznámil osobně a vyslechl něco o jeho plánech do života." Povídání sice není položené jako otázka, ale celkem dobře cítíš, že to otázka opravdu je.

Pohroma - 21. března 2010 20:39

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Při bližším ohledáním zjistíš, že třebaže tebou koule prošla, cítíš na daném místě spáleninu, jakoby od sluníčka. "No cice bych ho asi zvládla, ale takhle to bylo rychlejší." Pousměje se a pak přejde k ohořelým zbytkům muže. Její tvář zvážní. "Co je zač? Vrah, násilník a zloděj." Opatrně otočí muže na záda. Nejeví známky života. Vstane od něj a ve tváři je jí vidět směsice emocí od lítosti po naštvání. Do muže v bezvědomí kopne, až se o kousek pohne. "Bastarde." Utrousí a pak se podívá na tebe. "Je to jeden z Vyjímečných, který svůj dar promrhává." Pak sáhne do zadní kapsy, kde vytáhne odznak policie. "Teď mi sejmul parťáka, se kterým jsem dělala už dva roky. Ten bastard zabil otce od mladé rodiny a to ani nemusel." Napřáhne se, aby si znova kopla, ale pak se zastaví, protože si uvědomí, že jí pozoruješ. "Jsem z odělení, kde se snažíme takovéto lidi najít a pomoci jim, aby nebyli sobě a okolí nebezpeční." Pokusí se vysvětlit.

Harry Anderson - 21. března 2010 21:14

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Doma Máma ještě není doma, jako obvykle. Z práce se vrací později odpoledne. Jdu přímo do svého pokoje. Co je tohle všechno? Proč jsem o tom nevěděl? Proč o tom nikdo nevěděl? Google mi neporadil. To jsem ostatně ani nečekal. Příští měsíc začínají jarní prázdniny. Že bych si udělal dovolenou? Prohlížím nabídky cestovních kanceláří. Hledám takové ty levné, na doplnění stavů v letadle. Slyšel jsem, že jeden chlápek takhle procestoval Evropu s deseti Eury. Moje cílová lokace je ale trochu jinde. Tahiti nebo jakýkoliv jiný bližší ostrov s letištěm. Pak se zarazím. Sakra, tohle je blbost, co si myslím, že tam udělám. Na tohle nemám. Ne teď a ne sám. Ale jestli pro mě mají přijít, musím mít něco, čím se bránit. A co mám? Neumím střílet, neumím bojovat - tedy ne až tak dobře, jak jsem viděl dneska - ale něco umím. Dotknu se stolu a změním se. Umím tohle. Vstanu, seberu ze stolu náhodně několik věcí - propisku, tužku, pravítko a pár dalších a sednu si, zády opřený o postel. Začnu se měnit. Beru na sebe nové a nové formy, snažím se to dělat rychleji, dotýkat se předmětů jen krátce, zkouším i věci, jaké jsem ještě nezkoušel. Pak mě něco napadne. Co to udělá, když... Do jedné ruky vezmu plastové pravítko, do druhé kovovou propisku. Soustředím se na oba materiály, tak jak to dělávám... Vtom se ozve zazvonění od venkovních dveří.

Mikko Aaltonnen - 21. března 2010 21:18

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Nuda ve Wellingtonu To se mi to odpoledne ale krásně vyvinulo. Humor mi pomohl už mnohokrát pomohl. Tak, kdepak to asi jsem? Zase „doma“ ve Finsku? Rozhlédnu se po okolí, kdyžtak vylezu na nějaký blízký vršek. A taky se prošacuju, jestli mám aspoň nějaké doklady a zbraň – ztratit bouchačku je hódně velkej průser. Případně se ještě poptám kluka, kde přesně to jsem, že jsem se vydal dost daleko po pláži.

Pohroma - 21. března 2010 21:23

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Věci u sebe samozřejmě máš všechny. Tedy kromě motorky a věcí na ní. Když vylezeš na vršek jednoho kopečku, zjistíš, že jsi na nějakém malém ostrově, kde vlastně nic krom tebe, pár stromů a kluka s míčem nikdo a nic není. Když se vrátíš ke klukovi, ten zrovna zuřivě dríždí nějakou žoužel v písku klacíkem. Merunu má opodál. Když se zeptáš, zvedne k tobě hlavu a oči si zakryje dlaní. "Kde jste? To já nevím. Teď jste na našem ostrově." Zní jeho prozaicky zmatená odpověď.

Pohroma - 21. března 2010 21:26

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch "No nazdar, ty vypadáš. Kdyby tě viděla tvá matka, tak tě narve do kamen místo dřeva." (Poslední věc, na kterou jsi šahal byla dřevěná tužka. Pak jsi zkoušel double, který zjevně nevyšel.) Tom s tebou přejde do pokoje, kde ti umožní vrátit se zpět. "Tak jak dopadl pokec s tím... Podivínem?" Zní první otázka, která je naprosto logická.

Simone Tham - 21. března 2010 21:30

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Netrpělivě čekám co se bude dít. Když se mě najednou na oběd jsem zaskočen. Nakonec ze sebe dostanu. Nemám hlad, děkuji. Pocit který mám z Japonce přede mnou se mi nelíbí... proč si připadám tak špatně, co on je proti mě? Šéf? Heh, já mám ale "Nadání". Trochu se uklidním a promnu si ze zvyku ruce v rukavicích. ..Proč jsem si vás zavolal.. konečně se ozve řečnická otázka na kterou čekám. Snad se dostaneme k jádru věci. Když se ukáže že jsem tu kvůli mým vyhlídkám do budoucna, zamrazí mě. Co na to můžu říct. Nabrat zkušenosti a poté odejít do lepšího zaměstnání? To určitě ne. Vyskočit díky svých schopnostem vysoko ve společnosti a mít velký plat za málo práce? Něco podobného bych říci mohl. Odkašlu si a pronesu. No, moje plány jsou tvrdě pracovat a uplatnit tak své nastudované znalosti a snad jednou dosáhnout významné pozice ve společnosti ke které ,jak věřím mám vhodnou teoretickou průpravu. Víc již nepovím a čekám co dál. Jestli čekali něco osobnějšího, tak o moc víc jim nemám plánu říci. Stále mě překvapuje tato diskuze, čekal bych ji možná u pohovoru před přijetím, ale teď?

Jamie Queck - 21. března 2010 21:54

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Opatrně si prohmatává místo, do kterého mě ohnivá koule trefila. Podíval bych se tam, ale nechci se tu před tou ženou svlíkat. Asi bych tím i na sebe upozornil což by nebylo dobré. Hm zajímavý Trochu znejistim, protože opravdu nevím jestli mě ta žena teď taky netrefí a neodveze mě někam pryč. Třeba o mě mají taky nějaké záznamy a třeba ne. "Ani jsem nevěděl, že něco takové vůbec existuje!" Zamumlám směrem k té ženě a ještě jednou si prohlídnu toho muže, který leží nehybně na zemi... "Víte já už budu muset jít, tak hodně štěstí!" Usměju se na tu ženu, která na mě stále působí trochu namyšleným dojmem, protože bez mé pomoci by byla tam, kde ta hromada popela... Docela rychlým krokem se vydám na hlavní ulici, pryč z tohoto místa...

Pohroma - 21. března 2010 22:06

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Tvůj nový šéf se nad tvojí odpovědí usměje. "V naší firmě si ceníme několika věcí: Za 1. Přesvědčení. Za 2. Nadání. A za 3. Upřímnosti. Držte se těchto bodů a určitě Vás čeká postup nahoru." Volnou rukou mávne na Gejšu, která si odkluše k tobě a otevře složku. "Jako první práci, kterou pro nás uděláte je soudní spor s jedním domorodým kmenem. Tamní náčelník nám prodal jejich Totem. Lidi náčelníka svrhli... A teď na nás chtějí podat žalobu, že jsme ho ukradli." Opráší neviditelné smítko na stole. "Tohle by na nás vrhlo příliš špatného světla. Pro případ, že by se to nevyřešilo, je dobré se připravit." Podívá se na tebe, jestli jsi pobral, co tě v nejbližších dnech čeká.

Pohroma - 21. března 2010 22:13

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Muž je v bezpečném bezvědomí, trochu brunátný v obličeji. Žena vytáhne pouzdro na mobil a z něj vizitku, když chceš odejít. "No každopádně u nás nabíráme stále nové lidi, takže pokud budete chtít, určitě se ozvěte." Předá ti vizitku a usměje se. Pak zvedne mobil a začne vyťukávat. Otočí se a odkráčí zpět k svému mrtvému parťákovi. Akorát ještě slyšíš kousek rozhovoru. "Tady Elisa... Jo mám ho. Přišli jsme o Antona... Já vím. Najděte si mne přes GPS, nevím přesně kde jsme a přivezte sem auta..." Když by ses otočil při svém odchodu, všiml by ses, že se žena kouká na místě, kde si stál při útoku a prohlíží zemi. Lidi na ulici sem začínají chodit. Zjevně vůbec netuší, co se kousek od nich stalo.

Mikko Aaltonnen - 21. března 2010 22:33
	soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Nuda ve Wellingtonu Tak jo, sletěl jsem z motorky a mám příjemné halucinace. Bolest udeří za tři, dvě... Vychutnám si krásu ostrova. A nejistě se rozhlédnu, protože bolest neudeří. Tak se vrátím za chlapcem. Zkusíme hrát podle pravidel. Ale to je napřed musíme poznat. „A kdopak tu ještě je? A co tu máme dělat?“

Harry Anderson - 22. března 2010 08:22

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Doma Jdu se podívat do kukátka, kdo to zvonil. Naštěstí je to Tom. Nikomu jinému bych asi otevřít nemohl. Pustím jej dovnitř. "Čau," vrátím mu pozdrav, "Už ti někdo řekl, že más čím dál blbější vtipy?" Oba jdeme do mého pokoje. Je tam teď docela nepořádek. "Vlastně nic zvláštního, asi jsem nějak paranoidní. já jsem si myslel, že... že bude něco jako já. A on je vlastně jenom tak trochu pošuk," odpovím na jeho otázku. Promiň, nerad ti lžu, ale tohle by nebylo fér. Možná někdy, když bude Josh chtít, abys to věděl. Sednu si na postel a nechám tak Tomovi volnou židli u počítače. Ještě jsem se pořád neproměnil zpátky. "Víš, že jsem se předtím snažil to jen ovládat, abych se neproměňoval, když jsem mezi lidma, abych to potlačil," začnu najednou úplně odjinud, "Teď to chci víc poznat. Chci se to naučit používat. Zjistit, co se mnou jaký materiál udělá. Proměnit se rychleji. Co třeba voda?" napadne mě najednou, vstanu a jdu do koupelny. Odtamtud pořád mluvím na Toma. "Můžu se v ni vůbec proměnit? Ještě jsem to nezkoušel. Ale něco to udělat musí," otočím kohoutkem. "Schválně co," řeknu a strčím ruku pod proud vody.

Elliott O´Shaughnessy - 22. března 2010 20:01

soukromá zpráva od Elliott O´Shaughnessy pro Zase ráno? No, co s tím nadělám... Zacloním si rukou oči. Je sice hezké, že mě budí paprsky slunce, ale znám i příjemnější způsoby probuzení. V tu samou chvíli zaznamenám i velmi příjemnou jemnou vůni. "Moře.." Pomyslím si a pousměji se. Postupně s dávkou neochoty vstanu a odbelhám se do koupelny. Zhruba za dvacet minut konečně vypadám jako člověk. Z ledničky si vytáhnu jogurt a udělám si čaj, ten nesmí chybět. Se snídaní zasednu ke stolu a pustím se do snídaně. Vzpomenu si, že když jsem byla menší , snídani i svačinu mi chystala mamka. Bylo skoro luxusní, když jsem přišla ke stolu a přede mnou už byla snídaně se vším všudy a svačina v batohu. Ale nemohla jsem se nechat obsluhovat do nekonečna. Po snídani jsem si narychlo připravila svačinu, naházela do batohu poslední zbývající drobnosti a sundala z věšáku svoji vínovou vestu. Nakonec vyjdu z domu, musím si trochu pospíšit, do školy to není zrovna kousek. Na chodníku jsem nucena proplétat mezi velkým množstvím lidí, což by samo o sobě nebyl takový problém. Dojdu rychlým krokem na autobusovou zastávku. Autobus má nakonec pár minutek zpoždění, ale už i to stačí, abych znervózněla. Nemám ráda když jdu někam pozdě. Pár křižovatek a červených světel na semaforech a minuty mé časové rezervy utíkají jako splašené. Nervózně poklepávám nohou do podlahy v autobuse, až dojedeme na zastávku, kde vystupuji. "Musím to stihnout!" Vystřelím z autobusu a běžím ke škole. Ke své nelibosti zjišťuji, že zas běžím rychleji než bych normálně měla. Ale teď čas se o něco tak malicherného starat. Ve škole jsem asi dvě minutky před zvoněním. Už vysvlečenou vestu hodím do během pár vteřin otevřené skříňky a vyndám si učebnici na první hodinu. Zabouchnu skříňku aniž bych se postarala o to, jestli je řádně zamčená a pospíchám do třídy. Jen co prudce otevřu dveře, zazvoní a za zády na chodbě slyším blížící se klapot podpatků bot. Bleskově jsem u své lavice a vyházím věci na hodinu z batohu na desku lavice. Následně přijde i paní profesorka. Pousměji se, tuhle mám ráda, a sedu si na židli. "To bylo těsný". Oddechnu si, pohodlně se opřu o opěrátko židle a hodina oficiálně začala. Naštěstí byl i docela klid. Tahle učitelka si dokázala vždycky všechny získat, nemám tušení, jak to dělá, ale docela by se mi i líbilo být v dospělosti taková.

Pohroma - 24. března 2010 21:03

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch "Jsem ti to říkal, že je to pošuk." Odvětí Tom. Nad tvým novým zájmem o tvoje schopnosti zakroutil hlavou. "Hale, slyšel jsem o jednom tipovi, který začal sypat. Prý to pořád ovládal a nakonec to neutáhl a kruplo mu srdce." Pokusí se tě upozornit, že si myslí, že by jsi měl být rád, že jsi rád. Tedy aspoň tak to slyšíš z koupelny... Chvilku. Do okamžiku, kdy se cheš změnit na vodu. Dobrá zpráva: Šlo to. Špatná zpráva: Neudržel si tvar a roplázl jsi se se šplouchnutím po koupelně. Nejsi schopen hnout jediným atomem. Neslyšíš, nevidíš, pouze jseš.

Pohroma - 24. března 2010 21:37
	soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Chlapec přestane v hrabání se v písku a zvedne hlavu. "Tady jsem jen já." Odvětí chlapec. "Nechali mne tady, abych si hrál a asi na mě zapoměli." Pokrčí rameny a zjevně se chystá začít rejpat znova v písku. Jestli tahle hra má nějaká pravidla, žádné zatím nevidíš.

Mikko Aaltonnen - 24. března 2010 22:26

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Nuda ve Welingtnu „A nechceš odtud pryč?“ nadhodím. V takhle šílený situaci si můžu říkat co chci, tak co? „Já bych docela rád šel domů. Jestli se dneska nevrátím, přítelkyně na mě bude pěkně naštvaná. A slíbil jsem sousedovi, že se za ním stavím. Nevíš, jak jít pryč?“ Jestli mě odtud nedostane kluk, tak je tenhle plán v hajzlu a budu muset vymyslet něco jinýho. Třeba postavit vor.

Jamie Queck - 25. března 2010 14:20

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Ještě chvíli poslouchám slova té ženy jak nahlašuje svojí pozici. Je to sokoro jako z nějakého filmu. Jakmile zajdu za roh, vytáhnu vizitku a podívám se co na ní stojí. Nabíráme nové lidi? Né díky! Odpověď je téměř jasná. Na to jsem nestudoval školu, abych chytal lidi. Je to sice zajímavé, že nejsem jediný tak zvláštní, ale timhle způsobem se mi je nechce hledat. Vizitku vyhodím do koše a jdu dál ulicí. Třeba jich je víc a shlukují se někde? Říkala přece, že je chytají, že jich je víc Tak trochu se zděsím, protože je dost možné, že za chvíli pujdou po mě a setkám se s tou ženou zase, což bych nechtěl...

Harry Anderson - 25. března 2010 14:56
	soukromá zpráva od Harry Anderson pro Kaluž Duch ve hmotě... Něco není správně. Soustředit se. Na co? Spojení, změna, podoba, tvar... Prázdno.

Pohroma - 25. března 2010 19:03
	soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Klučina zase zvedne hlavu. Chvíli si tě prohlíží. "No na mě asi zapoměli." Po chvilce přemýšlení praví. "Nemám kam se vrátit ani nevím odkud jsem přišel." Pronese zamyšleně kluk a pohled mu zase sklouzne k písku, kde jeho ruka mimoděčně šťourá klacíkem.

Pohroma - 25. března 2010 19:09

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Když se dostaneš nějaké tři ulice dál, vidíš, že se provoz vrátil do normální koncentrace lidí, na kterou jsi zvyklý. O chvilku později kolem tebe projede policejní dodávka pod plnýma světlama. Lidé se po ní dívají. To způsobí drobný chodecký kolaps. Neboť policejní auta ano, ale dodávky, tu moc k vydění nejsou. Přeze vše se provoz opravdu dostává do svých původních kolejí. Jediné, co vy rušuje, je svědivý pocit na prsou a divné mravenčení v zátylku, jakoby tě někdo sledoval.

Pohroma - 25. března 2010 19:17

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch V téhle formě poznat čas je hodně obtížné. Jako kaluž ti prostě chybí nějaký ten smysl který by ti pomohl to určit. Nakonec přeci jen cítíš, že se něco děje. Cítíš, že dostáváš opět tvar. Trvá to dlouho a je to náročné. Nakonec se ti to podaří. Jsi úplně nahý a cítíš se děsně promrzlý. Navíc při své cestě jsi musel roztrhnout nějaký obal. Když se rozhlédneš po koupelně, vidíš, že stojíš uprostřed zbytků plastového pytle a okolo tebe jsou další pytlíky s vodou. K pocitu tepla ani nenapomáhá otevřené okno, kterým profukuje chladný noční vzduch. Po Tomovi není ani stopa.

Harry Anderson - 25. března 2010 20:21

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Koupelna Pomalé tuhnutí. Protahování končetin. Noha, ruka, konečně hlava. Oči. Vystoupám do celé své výše. Pod nohama cítím ledové kachličky. Aaah, to je zima... Rozhlédnu se kolem sebe. Sundám ze sebe zbytky igelitového pytle. Tohle byla blbost, pomyslím si. Jak dlouho už tu jsem, vždyť je noc!? A kde je Tom? Začnu rozhýbávat a protahovat zmrzlé tělo. Pomalu dojdu k oknu a zavřu jej. Vezmu osušku a důkladně se s ní začnu třít. Pak z koupelny vykouknu na chodbu. Vydám se do svého pokoje. První hledám něco na sebe. Kromě spodního prádla si obleču tmavě modré džíny a šedou flanelovou košili. Kde je vůbec máma? Jestli mě takhle viděla... Každopádně si aspoň musela všimnout, že jsem nepřišel domů. Hledám mobil. Měl by být na nočním stolku. Zkontroluji zprávy a nepřijaté hovory. S mobilem pořád v ruce zamířím do kuchyně, ložnice a obýváku a zjistím, jestli jsem tady opravdu sám.

Mikko Aaltonnen - 25. března 2010 21:35

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu „Víš co? Jestli se odtud dostaneme...“ co mu mám naslibovat? „No, jestli najdeme cestu z ostrova, ukážu ti svojí motorku. Třeba tě i provezu.“ Někdy nerad lžu dětem. Tohle je jeden z těch okamžiků. „Jdu se podívat, jestli není něco ve vodě. Pak kdyžtak postavíme vor, dobře?“ Poodejdu od chlapce, svléknu se (s myšlenkami na to, že jestli mám halucinace, tak zkrvavený chlap vedle rozsekané motorky, který se svléká a plave v kanále je něco, co bude v hlavních zprávách) a jdu si zkusit pár temp. A taky se ponořit a zjistit, co je pod hladinou.

Pohroma - 25. března 2010 21:41
	soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Klučina se rozzáří nad touhle myšlenkou. "Ve vodě je jen voda." Slyšíš, za sebou. Sotva uděláš pár kroků, cítíš, že je voda teplá a teče ti do bot. Ano do bot. Stojíš na slunné pláži, oblečený. Poznáváš jí. Minimálně podle svojí motorky, která za tebou stojí. Po klukovi ani stopa. Po ostrově ani stopa.

Pohroma - 25. března 2010 21:45

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Kromě otevřeného okna je byt úplně prázdný. Na mobilu máš překvapivě vyplé zvonění. Několik zmeškaných hovorů ti dává vědět, že tě někdo sháněl. Tři čísla poznáš: Mamku, Toma a Sáru. Pak jsou tam další dvě, které neznáš. Jedno je na mobil a druhý na pevnou linku. V kuchyni panuje na tvojí mamku neuvěřitelný nepořádek. To není však nejhorší problém: Koukneš na kalendář a vidíš, že je posunutý o dva dny dále než bylo.

Harry Anderson - 25. března 2010 22:13

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Doma Na chvíli přestanu dýchat, když se podívám na kalendář. Sakra, sakra, sakra. Tohle se může stát jenom mě. Já jsem ale vůl! A co je to tu všude za bordel? Musím zjistit, co se stalo... Trochu se mi třesou ruce, na mobilu mačkám zelené tlačítko a vytáčím Toma. Čekám, dokud to nezvedne. Pokud se neohlásí, zkusím mámu. Pokud ani ta ne, zkusím vytočit Sáru a ta zbylá dvě čísla. Do hlavy mi vstoupí ten nejhorší scénář. Ti lidé, kteří pronásledovali Joshe. Možná s tím mají něco společného. Zatímco vytáčím číslo, nazuju si boty a vyjdu ven. Vlastně ani nevím, kam bych měl jít, bezmyšlenkovitě zamířím k autobusové zastávce s mobilem na uchu.

Mikko Aaltonnen - 26. března 2010 09:16

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu „Trollové z jezera!“ zakleju finsky a ukročím zpět. Překvapeně se zarazím se zjištěním, že jsem tam, kde mám být. Co tohle mělo být? Potřepu hlavou, jestli mám moc vody v botách, tak ji vyleju a místo na střelnici vyrazím zpátky domů. A tam, po ošetření bot, za panem Wangem. Kim je fajn chlap a i když není žádný východní guru, je lepší jak leckterý psychiatr. Navíc mu věřím. Tak co se mu nesvěřit?

Jamie Queck - 26. března 2010 14:34

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Čím dále jsem od místa, kde se stala ta špatná událost tím více jsem vklidu. Beztak mi to nedává a já na to nemůžu přestat myslet, na všechno to co se děje kolem a co se stalo. Koukám se po lidech a přemýšlím jestli někdo z nich tuší aspoň to něco málo co jsem zažil já nebo jsou nepoznamenaní což je větší pravděpodobnost. Hm a co řeknu doma? Zase nic Zamračim se nad myšlenkou na domov. Nechce se mi tam vracet se stále stejnou výmluvou. Nic jiného mi v podstatě nezbývá. Už se skoro chystám zatočit směrem k domovu, když v tom ucitím ten nepříjemný pocit v zádech. Mockrát se mi to nestalo. Pomalu se otočím, abych viděl co se zamnou děje...

Simone Tham - 26. března 2010 20:31

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Žaloba od nějakých pomatených domorodců? Mno, to bude teda věc. Napadne mě ironicky, když se dozvím svůj příští úkol. A co se týče mého šéfa, moc dobrý pocit z něj nemám, možná že přece jen nebyl dobrý nápad vzít tuhle práci... studovat bylo tak lehké.. prospěchová stipendia, žádná práce.. díky mým .. schopnostem. Možná bych se mohl vrátit na univerzitu udělat si doktorát a zůstat tam... Časem, utřídím si myšlenky a vrátím se do přítomnosti. Podívám se na šéfa. Rozumím, nejlepší by tedy byla mimosoudní dohoda aby společnost neměla špatnou publicitu. Myslím že to zvládnu. Podívám se do složek přede mnou co v nich je, a případně si je vezmu do ruky jsou li k věci. Poté se postavím a dovolím se k odchodu. Tohle setkání mi nebylo příjemné a doufám, že končí. V mysli si pomalu plánuji co dál. Najít si informace o tom kmeni, o tom jejich artefaktu.. kde žijí... a naplánovat si tam cestu.... snad mi ji podnik proplatí... nebude problém je přemluvit aby stáhli žalobu...

Pohroma - 29. března 2010 16:57

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch "Ty vole, kam jsi zmizel?!" Přivítá tě hlas Toma. Cítíš, že je v tom nejen zájem ale i obava. "Jsi vlezl do koupelny a zmizel." Chvilka ticha. Cítíš, jak obtížně dýchá, jakoby někde běžel. "Jsem pár hodin čekal a vypadl než přišla tvoje mamka." Zase rychlý oddech. "Nakonec zburcovala policii, že jsi zmizel. Tě teď hledá každý fízl po městě." Ukončí chaotické vyprávění.

Pohroma - 29. března 2010 17:10

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Bistro pana Wanga má celkem příjemné tempo návštěvníků. Tady nikdo nespěchá. Je to vlastně taková malá oáza klidu nad kterou pan Wang bdí. Se začátku sice měl problémy "s rušením", ale jakožto bývalý voják, si byl schopen svoje problémy vyřídit nenápadným ale důrazným způsobem. Dnes už nikdo nemá chuť brát po něm výpalné a nebo se ho pokoušet vykrádat. Dříve si pamatuješ, že spíš bylo poslouchání ve vztahu Barman a zákazník. Po čase a pravidelnosti chození se z toho opravdu začali rozvíjet delší a delší hovory. Dnes vyslechl tvojí příhodu. Jeho tvář, nesoucí mírnou známku starých úsměvů, se zamračí. "Tohle bys neměl říkat v práci. Nemuseli by tě vzít zpět." Pronese s náznakem humoru, nakonec otočí. "Můj otec vyprávěl, jak se něco podobného stalo jeho bratrovi." Začne vyprávět příběh o tom, jak jeho strýc šel jednou na ryby k řece. Když přišel na jednu křižovatku, tak zjistil, že je úplně někde jinde. Popsal jak byl jeho strýc zmatený, když se objevil na křižovatce, přes kterou kdysy chodíval. Příběh ukončí tím, že byl strýc hrozně zmatený, když se vše vrátilo k normálu. Prý mu to trvalo dlouho se vzpamatovat, ale připomělo mu to, že se zaslíbil na téhle křižovatce ženě, kterou pak opustil. Podle vyprávění toho dne, kdy se mu to stalo, umřela. Sám víš, že to není přímo tatáž, přesto v sobě nese zajímavé otázky: Neznáš náhodou ten ostrov, kde ses objevil? Že by to bylo něco, co jsi zapoměl a snažilo se to prorvat na povrch?

Pohroma - 29. března 2010 17:17

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Nepřipadá ti, že by se za tebou něco dělo. Všechno působí víceméně normálně. Nějací dva indové se hádají... No možná i baví, u svých taxíků. Chodci se chaoticky pohybují sem a tam. Trvá ti to chvilku, než odhalíš zdroj. Popravdě ses musel zastavit několikráte, abys zjistil, že necelých pět metrů od tebe je stále volný prostor, kterému se lidi vyhýbají. To je podivné. Při stávajícím provozu je využit skoro každý centimetr chodníku. Běžně bys asi takový detail dneska nevnímal, ale viděl jsi jak muž vytvořil v ruce oheň z ničeho a tak je každý detail podezřelý.

Pohroma - 29. března 2010 17:27

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci Šéf tě samozřejmě nechá odejít. Sotva za tebou zapdnou dveře, cítíš, jak divný pocit opadává. O chvilku později se ti dokonce tenhle pocit začíná v hlavě rozležovat, že to možná nebylo ani tak hrozné. Myšlenky, které tě napadají a popisují, jak to mohlo probíhat, jsou skoro veselé. Popravdě... Takové myšlenky bys ve své hlavě nikdy nehledal. To je divné. V tomto chaotickém rozpoložení dojdeš do kanceláře, kde položíš složky na stůl. Jsou 3. Jedna pojednává o právních zásadách této firmy. Takový podivný vstupní dokument, který jsi měl už možnost v jiné podobě už několikrát vidět. Druhá složka obsahuje popis kmene. Zjevně se bude jednat o celkem primitivně žijící kmen z jihu severního ostrova. Jejich aktuální počet je jen 27 členů. Není to úplně nejlepší počet. Je ti celkem jasné, že do další generace se možná nedostanou. Třetí složka obsahuje dokumentaci k jejich soše, kterou měla společnost "ukrást". Jedná se o podivný totemovitý tvar z velmi tmavého dřeva, na kterém je vyřezán muž jako symbol plodnosti, který drží v ruce hada, který se omotává kolem jeho naháho těla. Vše v domorodé naivnosti.

Mikko Aaltonnen - 29. března 2010 19:57

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Připadám si jako blázen, ale tohle byla má poslední šance předtím, než navštívím psychologa a seberou mi odznak. Navíc chci věřit tomu, že tohle není šílenství, ale něco mnohem neobvyklejšího a složitějšího. Snad za to mohl přízvuk, snad rasové stereotypy, ale když vám starý asiat vypráví příběh, posloucháte a nerušíte. A čekáte na moudrost, která ve skutečném životě většinou nepřijde. Pokud nemluvíte s Kimem Wangem. „Mmm, ale toho chlapce neznám. Mohl jsem mít bratra? Syna?“ Zamyslím se znovu. „Nebo ten ostrov. Můžu?“ vezmu si jeden čistý ubrousek, a požádám o tužku. Začnu s črtáním. Nikdy jsem v kreslení nevynikal, ale soustředěním se na detaily je dokážu znovu vyvolat. Vzpomínám, jak byl cítit vzduch, jak byl chladný, na zvuk moře, vlhkost v botách... Črtám, črtám a črtám. Hrubou mapku, výjev z ostrova, chlapce s míčem.

Harry Anderson - 29. března 2010 21:41

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Venku na chodníku "Co se tady stalo? Kde je máma? A co je to s naším bytem?" zahltím ho hned otázkami. "Policajti už můžou jít domů, jsem v pohodě, ale nevím, jak jim to vysvětlím. Pravdu jim říct nemůžu." Co tam vlastně dělá? "A kde jsi ty? Co tam děláš, to někam běžíš?" zeptám se. Teď jsem asi docela v průseru. Musím nějak vysvětlit, kde jsem byl, a to nejen policajtům, ale hlavně mámě. A kdo mě to dostal do toho pytle? Přece jsem byl, špatně se o tom takhle přemýšlí, přece jsem byl zabalený v pytli.

Pohroma - 30. března 2010 21:35

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch "S vaším bytem? Nic. Nevím. Nebyl jsem tam." Odpoví zadýchaně Tom. "Tvoje máma tě všude hledá. Sára jí pomáhá." Praví a jeho hlas začíná znít trochu tlumeně. "policajtům řekni, třeba že jsi se zhulil a pak ztratil. To by mohlo zabrat." Hlas zní čím dál víc dutě a navíc se do hovoru promítají poruchy. "Nemůžu teď mluvit `˙´˝˝¨¨¸¸ vyřeším ˙`´´´´˝˝ ozvu." Načež telefon začne pípat. Zjevně mu vypadl signál.

Pohroma - 30. března 2010 21:41

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Pan Wang ti papír ochotně půjčí. "No z tvojí minulosti si toho moc nepamatuješ. Třeba máš někde manželku a nebo syna." Pokrčí nejistě rameny. Když vidí tvojí kresbu tak dodá. "Nebo ostrov?" Popravdě, jak načrtáváš ostrov, nezdá se ti nijak povědomí, co se tvaru týká, ale něco uvnitř ti napovídá, že jsi na něm už několikráte stál. Podoba chlapce, když se o ní pokoušíš se ti zdá tak trochu familiérní. Když nad ní uvažuješ, uznáváš, že by to mohl být i tvůj syn. Jisté vzory jsou velmi podobné.

Harry Anderson - 30. března 2010 21:57

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Na ulici "Tome! Tome!" zavolám do už hluchého telefonu. Ale ne. Tohle jsem teda nečekal. Byla to ode mě blbost. Ale stejně... Tohle není jen o tom, že jsem zmizel. Někdo o mně musel vědět - kdo by jen tak pro nic za nic naléval vodu do pytle. A máma ani Tom to nebyli. Ani Sára, vzpomenu si na ni s trochou smutku a nostalgie. Josh? Nikdo jiný o mně nevěděl, napadne mě potom. Kde by tak Josh mohl být? Nemám ani jeho číslo, ani adresu. Taky bych měl zavolat mámě. Přemýšlím, jestli jí o sobě konečně mám říct. Možná už to dokonce ví od Sáry. Ale ta přece slíbila, že mě neprozradí. Měl bych jí to říct, rozhodnu se nakonec. Na mobilu najdu její číslo. Měl bych jí to říct, ale ne do telefonu. Musím ji vidět. Snad to pochopí a pak mi může pomoct. S policií, na prvním místě. Určitě by něco vymyslela. A pak... i se vším ostatním. Zmáčknu zelené tlačítko. Jakmile (jestli) se ohlásí, hned začnu mluvit, abych jí nedal možnost něco vyvozovat nebo pochopit špatně. Ale to ona stejně nemá ve zvyku. "Mami, ahoj. Už jsem v pořádku, jenom s tebou teď potřebuju nutně mluvit. Kde jsi? Musíme se někde sejít, nechci ti to říkat po telefonu." Mezitím bych už měl dojít k zastávce. Tam se postavím, o kousek dál než kde staví autobusy.

Mikko Aaltonnen - 31. března 2010 11:32

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu „Napadlo mě, to,“ odvětím na poznámku o rodině, „ale ve Finsku o mně nikdo neví. Navíc je to pět let – jsem pro ně mrtvý a...“ A mám už vlastní život, kde si na ně nepamatuju a nic jim do toho není. No co, nejsem o moc horší než otec, co uteče od rodiny. Tím jsem dosáhl hodně vysoko na žebříčku parchantů. Snažím se obrázku dodat něco, co by mi dávalo smysl. A pozvdechnu si. Podívám se na Wanga. Chvíli váhám, jestli se ponořit ještě hloubš do stereotypů o asiatech, ale pak to zkusím: „Neznáte někoho, kdo se vyzná v hlubinách lidské mysli? Někoho, kdo dělá hypnózu, čte karty...?“

Jamie Queck - 31. března 2010 17:43

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Koukám za sebe jestli tam není něco podezřelého. Nevím jestli můžu býr rád, že tam nic není nebo ne. Až po nějaké době mi dojde míst, kde nejsou žádní lidé. Výborně, co to je jako? Může to být jenom nějaká uzavřená oblast a mě se může něco zdát. Ještě mám v sobě dost vzpomínek na to co jsem viděl a k tomu všemu, jak se zdá začínám být paranoidní. Zase se otočím a vydám se rychlým krokem směrem k nějaké samoobsluze, kde si koupím pití, protože mě žízeň už dlouho přemáhá. Možná bych mohl zavolat nějakým kámošům jestli by někdo z nich nešel ven, ale beztak budou v práci...

Pohroma - 03. dubna 2010 08:20

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Pan Wang povytáhne obočí nad tvojí otázkou. Pak se rozesměje. Je to upřímný smích a pobavený. Pak se zarazí. "No dobrá." Nasadí fistuli. "Unás doma se povídat, že ne do jedne řeky dvakrát vstoupit." Rozesměje se znova a nasadí normální hlas. "To bylo ode mne ošklivé." Nakonec se sehne pod bara vytáhne takové to kolečko s vizitkama. To jeho je opravdu celkem zaplněné. "Schovávám si vizitku od každého, kdo mi jí tu nechá. Jeden nikdy neví." Chvilku se přehrabuje a nakonec vytáhne 2 vizitky. Posune je přes pult k tobě. "Tuhle jsem dostal asi před rokem, když jsem jel pro koření k jednomu zdejšímu kmenu. Jsou na jihu ostrova, kdyby sis chtěl udělat výlet." Vizitka je vytištěná na hrubém papíře, který na první pohled působí domorodě. Na druhý pohled je jasné, že je to naprostý úmysl, protože tisk je poctivý laeserový. "A tuhle mi tady nechala nějaká ženská asi před dvěma měsícema. Vypadala celkem solventně... Na černošku." Podá ti i druhou vizitku. Ta je klasická tuctová, kdy nějaká madam Ellea nabízí služby v podobě čtení z dlaně, karet, regresivní hypnozi a chiropraxe.

Pohroma - 03. dubna 2010 08:36

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Mamka ti telefon zvedne, místo klidného hlasu slyšíš naopak histerický výbuch. "Kde jsi byl! KDE JSI BYL!" Slyšíš jak lape trochu po dechu. V pozadí slyšíš povědomí dívčí hlas, který se jí snaží uklidnit... Sára. Chvilku jí to trvá, než pokračuje. "Doufám, že máš pořádné vysvětlení." To už je hlas v mnohém jiný. Známější, logičtější a naštvanější, mnohem naštvanější. "Jsem před naším domem. Doufám, že si nezapoměl, kde bydlíš." Její hlas pomalu nabírá mírnější otáčky. Což je dobře. Počáteční šok odezněl. Víceméně její poslední větou je rozhovor ukončen. Nasedneš do autobusu, který tě doveze kousek od domu. Vidíš, jak se u vás svítí. Přes okno můžeš vidět dvě siluety. Když projdeš dveřmi, slyšíš hlas Sáry. "Už je tady paní Andersonová, jsem říkala, že to bude v pořádku. Zatím naschledanou." Proti tobě vyrazí rozzuřená Sára. "Kde jsi byl. Málem jí z toho švihlo. Buď rád, že mě zavolal Tom, abych se o ní postarala." Pronese přes zaťaté zuby tiše. Zní to skoro jako zavrčení. Pak tě naprosto spontálně obejme. Zjevně jí pozice nasrané kámošky moc nesedí. "Zavolej pak Tomovi, zněl nějak poplašeně." Pošeptá ti do ucha, pustí tě a projde dveřma. Když vejdeš do kuchyně, sedí tam tvoje mamka. Kuchyně je už uklizená. Poznáváš v tom ledabylou práci Sáry. Mamka sedí za stolem a ve velkém hrnku míchá kávu. Vypadá děsně nevyspale a vyčerpaně. "Tak povídej mladý muži." Hlas zní stále naštvaně, ale je v něm cítit i jistá úleva. Znatelná úleva.

Pohroma - 03. dubna 2010 08:49

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Paranoia se začíná projevovat celkem dost, když vidíš, že neznámé a anonymní kolečko volného prostoru tě pronásleduje i v opravdu našlapané samoobsluze. Překvapivě se pak i spustí poplašný alarm na jedné uzavřené pokladně, třebaže tam nikdo nebyl. Okamžitě naběhnou bezpečáci. Ti jsou zmatení. Zvláště po té, co jeden úplně náhodou upadne, jakoby do něj někdo vrazil. Slyšíš akorát zřetelné: "Do háje!" Zaklení, které se přišlo o kus dál z prostoru, kde rozhodně nikdo není. Tohle je už podezřelé. Dokonce se po tomto hlase otočili i další lidi, ale stejně jako ty nic neviděli. Rozruh v sámošcese pomalu uklidňuje. Bezpečáci zjevně usoudili, že se asi ta pitomá mašina asi porouchala. Vyrazíš ze sámošky, když se dostaneš na celkem volný plac. Možná je to i dobou, že lidi konečně nalezli svoje kukaně v práci a tak je mnohem volněji. Náhle cítíš, jak se kolem tebe něco otřelo. "To bude chtít něco silnějšího na spláchnutí, abys zapoměl na to, cos ráno viděl." Zazní povědomí hlas z tvé bezprostřední blýzkosti. Otočíš se... a nic nevidíš. "Promiň. Musel jsem se ujistit, že je čistý vzduch." Najednou se před tebou z prostoru prostě vyloupne mladý (odhaduješ 20 let) mulat s flaškou vodky v ruce. Je oblečen celkem běžně a celkem čistě. Na ulici by jsi ho asi přehlédl i kdybys ho viděl. Na jeho mírně zarostlém obličeji se krčí něco, čemu by se dalo říkat přátelský škleb. Jeho celková postava naznačuje, že má potenciál k tomu být velkým, ale asi tento potenciál nevyužívá. "Zapoměl jsem se představit. Warren, divný maník jako ty." Rozhodne se představit.

Pohroma - 03. dubna 2010 09:00
	Kapitola první "Největší poklad jsou přátelé a rodina... Bez nich je člověk nic."

Mikko Aaltonnen - 03. dubna 2010 18:13

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Nervózně se usměju jeho žertu. Naštěstí ale není z těch, co by se nechali jen tak urazit. Poděkuju a vezmu si vizitky. Srovnám účet, nechám tučnější dýžko než obvykle a jdu nad vizitkami dumat do svého bytu. Nebude to snadné rozhodnutí – kartářka, která si vydělává na pověrčivých stařenách, a domorodci, kteří mi předvedou divadlo pro turisty. Ale pan Wang u nich nakupuje koření. Nakonec vyrazím za černoškou, ať už tenhle den, nebo ten další. Je blíž a nebudu si připadat až tolik šíleně.

Harry Anderson - 03. dubna 2010 18:39

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Zase doma Když vystoupím na zastávce, už odtamtud vidím, že se u nás doma svítí. Rozhovor s matkou ve mě zanechal rozporuplné pocity. Nebylo to nejhorší, ale mohlo to být i lepší. I když, kdo by čekal jinou reakci v takové situaci? Každopádně moje rozhodnutí to nijak nezmění. Hned ve dveřích ně "uvítá" Sára. Jsem za to rád, nechtěl jsem hned mezi dveřmi narazit na mámu. "Ahoj. Díky že jsi přišla," řeknu, když se dozvím, že jí volal Tom. Pak mě obejme. Už jsem skoro zapomněl, jaké to je. Když Sára odejde, dojdu konečně až do kuchyně, kde na mně čeká máma. Vybídne mně, abych jí to vysvětlil. Všechny pěkné myšlenky o tom, že jí to mám konečně říct, se najednou rozplynou, protože vůbec nevím, jak bych to měl udělat. Takže se nejdřív posadím. "Je to složité, ani moc nevím, kde začít. To, jak jsem teď zmizel, to je to poslední. Je toho mnohem víc." Chvíli přemýšlím, jak pokračovat. "Víš, jak ses mě tolikrát zkoušela zeptat, jestli mi něco není, jestli jsem v pořádku - když jsem byl zavřený v pokoji nebo ve škole přišel pozdě do hodiny. Nikdy jsem ti to neřekl, ale teď už musím. Něco se se mnou stalo. Myslím, že to začalo loni v březnu, když jsem se rozešel se Sárou. To si určitě pamatuješ." Zase chvíli mlčím. "Nevím, jak ti to mám vysvětlit, vlastně ani sám nevím, co to je. Teď se nelekni. Je to prostě tak, že... rukou se dotknu stolu a nechám ji proměnit aspoň po předloktí, "...můžu dělat tohle." Zvednu ruku tak, aby na ni máma viděla.

Simone Tham - 03. dubna 2010 19:50

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci Když se vrátím do kanceláře musím se na chvíli posadit a zamyslet se. Proč jsem měl tak podivné pocity z toho šéfa. Tak se normálně necítím, to je hodně divné. Trochu se natáhnu v pracovní židli.. Za moment se přestanu trápit pocity a zaměřím se na práci. Tak tedy primitivní domorodci co stejně vymřou, to nebude problém. Najdu si na mapě konkrétní místo a uvědomím si, že si musím vymyslet nějakou dopravu. Měl bych se pak ještě podívat do stanov společnosti, jak mi proplatí cesty, či jaké poskytují možnosti cestování. K těm domorodcům musím osobně. Poté si poprvé zapnu počítač. S cílem napsat si dohody a prohlášení o potvrzení prodeje artefaktu a také o souhlasu s rozhodčí doložkou aby se zřekli možnosti soudu. Materiály si vytisknu, překontroluju s platnou zákonnou úpravou a jsem tak připraven na cestu za prvním úkolem. Který, samozřejmě, s mými schopnostmi nebude žádný problém. Jen to rozporuplné cestování do nějakého zapadákova, ale musím to brát pozitivně, aspoň se podívám po světě. Když se spokojeně uvolním nad hotovými dokumenty, vzpomenu si na šéfovu sekretářku, škoda, byl jsem tak zmatenej, že jsem se za ní zapomněl zastavit, tak příště. Strčím dokumenty do osobní tašky a jdu za dopravou.

Jamie Queck - 06. dubna 2010 19:26

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Cesta, parkoviště Myšlenky na přátele mě trochu rozveselí, ale netrvá to dlouho. V obchodě se děje spoustu podivných věcí, které by těžko někdo dokázal vysvětlit. Koukám se na bezpečnostní pípáky, které se sami od sebe aktivují. Vždycky se otočím tím směrem, jestli to náhodou není z mého. Už jako malý jsem tyto rámy nesnášel a zrušil bych je. Hlupáci Neopustím si škodolibou myšlenku nad ostrahou, která tam tak dlouho zkoumá co se mohlo stát. Vždycky to byli hloupí lidé a asi se na tom už nic měnit nebude. Já bych sice taky mohl dělat tuhle práci, ale vždycky jsem si řikal, že mám teda rozhodně na víc než na postávání a buzerování lidí. Den plný podivností rozhodně nekončí. Pomalu se vydám k autobusové zastávce, kde jezdí bus, který by mě odvezl domů. Už z dálky vidím jak mi ujíždí. Otevřu lahve a napiju se. Kdybych neměl čas tak bych si zanadával, ale tim by se nic nespravilo. Skoro mi zaskočí když uslyším hlas zasebou. Otočil jsem se, ale tam nikdo nebyl. Až po chvíli se objevil ten mulat. "Doprdele, co je zase tohle?!" Zeptám se sám sebe nahlas a zamračim se. Ten kluk mě sledoval už pěkně dlouho a kdoví jestli to nebylo ještě předtím. "Co jsi zač?" Zeptám se Mulata a i když se mi představil není to zrovna nejpříjemější setkání. Podívám se na vodku a zašklebim se. Tohle pití zrovna nemusim je to ruský a všechno ruský je špatný. "Jamie" Zamumlám svoje jméno když on řekl své...

Pohroma - 06. dubna 2010 22:15

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Mamka soustředěně míchá obsah hrnku a poslouchá tvé vyprávění. Je vidět, že se celkem uklidňuje v tvé přítomnosti. Zjevně z ní opadává pomalu stres. Když začneš o tom, že se něco změnilo, pokývá hlavou. To je první věc, která tě asi zarazí. Druhá věc, která tě už opravdu zarazí a možná vyděsí, je že se ti ruka nezmění. Stále zůstává růžová, ať se snažíš sebevíc. Třetí věc, která ti vezme půdu pod nohama je komentář mamky. "To je divné, neměla zdřevěnět?" Přejede prstem po stole. "Co bych to byla za matku, kdybych nevěděla, co se děje mým dětem?" Praví na vysvětlenou a studuje tvojí ruku. Jak se to dozvěděla: Čert ví. (Do návratu schopnosti: 21 hodin 32 minut)

Pohroma - 06. dubna 2010 22:29

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu (čas: 14:30) Po krátkém bloudění ve městě jsi našel malý a nenápadný krámek s okultními předměty, kde sídlila madam Ellea. Na první pohled vypadá krámek jako klasický obchůdek zaměřený na Woodoo. Na druhý pohled detektiva... Něco tu nehraje. Sice woodoo předměty a propriety leží jedna přes druhou. Mezi nima však jde najít i knihy, které bys v krámku tohoto ražení nečekal. Pro představu pár titulů: Psychologie a okultismus, Fanatismus nebo Víra, Demagogie a okultní síly. To opravdu nejsou tituly, které bys tu čekal mezi tituly, které se týkají rostlin a jiných propriet ve woodoo. Prošel jsi dveřmi a zazněla zvonkohra. Do nosu tě udeřilo těžké bylinné aroma, které se mísilo s aroma dýmu z přistavených kadidel. Překvapivě v celém obchodu nění jediná funky ukázka šuntového obchodu. Dokonce i woodoo pananeky se tváří velmi opravdově. Celkový obrázek poukazuje na ženu, která ví, co dělá a zjevně to dělá dobře. "Mohu Vám nějak pomoci?" Vyruší tě hlas za zády. Vidíš, že kus zdi je odsunut a že se jedná o velmi dobře utkaný šátek. Jeden z mnoha, který jsou na stěnách. Otočíš se a vidíš, že za tebou stojí černoška, tak třicátnice, která je oblečena do tmavších pastelových barev země a vlasy má sepnuté v culíku nahnědlou gumičkou. Krom malého přívěsku na krku nemá na sobě žádné ozdoby. Samotný přívěšek sám o sobě nevypadá nijak okultně. Malé dvojitě proškrtnuté tiskací f ve stříbře na tenké kůži.

Pohroma - 06. dubna 2010 22:37

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nový den v nové práci (Čas: 13:45) Tvoje uživatelská úroveň ti umožňuje překvapivě dobrý přístup k informacím. Hledané inforamce a papíry o artefaktu najdeš celkem rychle. Dokonce i jeho aktuální umístění: Sklad firmy: Podzemní skladiště této budovy. Informace o dopravě najdeš také. Firma má k dispozici celkem solidní vozový park. Skoro deset vozů značky Ford Mondeo 2.0 TDci, volně k použití. Samotná cesta by nemusela být problém. Za takových 5-6 hodinek bys tam mohl být.

Pohroma - 06. dubna 2010 22:49

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den Waren pokrčí rameny, když odmítneš pití. "Co jsem zač... Ono to je takové těžké vysvětlit." Usedne na lavičku, láhev vodky drží v rukou a pozvolna s ní otáčí. "Celý život mě ignorovali lidi, až se sem se jednoho dne stal opravdu neviditelný." Otevře flašku a napije se. "Tehdy se o mě začali zajímat lidi..." Zavíčkuje láhev. "Nějak se na mě dostali nějací lidi z nějaké agentury, kteří... Se mě pokusili naverbovat. Když jsem odmítl, pokusili se o to násilím." Podívá se na tebe. "Podařilo se mi vyklouznout. Narazil jsem tehdy na Ohnivce, který mě zaučil, jak to chodí. Kryl jsem mu prdel... Do dneška. Zahnali nás do kouta. Když na nás vytáhli kvéry a začali střílet, neudržel se a omylem zapálil jednoho z nich." Zamračí se. "Nebyli jsme žádní svatoušci, ale tohle si nezasloužil. Opravdu jen ujel. Kdyby ho ta ženská nevyrušila, mohl to ten maník přežít." Stručně odvypráví jeho příběh. Zjevně byl přítomen celému souboji a viděl tvoje vystoupení.

Mikko Aaltonnen - 07. dubna 2010 10:25

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu (čas: 14:30) Zarazí mě slovo fanatismus v názvu jedné knihy, ale ani několik dalších není úplně nezajímavých. Sečtělá podvodnice, studentka, nebo tomu vážně věří? Uvnitř se opatrně nadechnu a rozeznávám pachy. Už jsem navštívil pár drogových doupat, ze kterých jsem se vracel veselejší. Ale tohle se zdá v pořádku. A okolí je... důvěryhodné. Zvláštní. Otočím se možná prudčeji, než obvyklý zákazník, rukou si urovnám bundu. V duchu si vynadám, že jsem ji nechal se za mě takhle připlížit. „No, doufám, že ano,“ přiznám s nervózním úsměvem. „Měl jsem podivný zážitek. Spíš několik. A odmítám jediné vědecké vysvětlení – že jsem se zbláznil.“ Povyprávím jí o svém zážitku s ostrovem a chlapcem na něm. Není to úplně snadné, ale už jsem to dneska jednou říkal, tak to zvládnu znovu.

Jamie Queck - 07. dubna 2010 10:37

soukromá zpráva od Jamie Queck pro parkoviště Po slouchám příběh Warrena a přitom se koukám do země. V podstatě je náš příběh docela podobný až na to, že jeho někdo učil a zasvětil ho do schopností. Já jsem na to musel nějak přijít sám a ani teď to pořádně nedokážu ovládat. Teda dlouho se mi nestalo nekontrolovaně někoho zmrazit nebo se začít měnit na vodu, ale stát se to někdy může. Jakmile se zmíní o ohnivci, cítím jak mi naskakuje husí kůže. Je mi jasné, že za to, že ho chytla můžu já. Nevěděl jsem co je zač a myslel jsem, že jí chce ublížit. "Jelikož jsi byl u toho incidentu tak asi víš, že za to můžu já co se stalo tvému kamarádovi" Krátce se podívám na Warrena a vemu mu lahev vodky, abych se podíval co to je za značu...

Harry Anderson - 07. dubna 2010 17:17

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Doma v kuchyni Překvapení z toho, že se mi nepovede se změnit, vystřídá šok. Máma to celou dobu věděla?! Proč mi nic neřekla? A kdo to řekl jí? Překvapeně se na ni podívám. "Ty... ty to víš? Jak dlouho? A kdo ti to řekl?" "Já jsem s tím tak trochu dělal pokusy... s vodou. Nějak se mi to nepovedlo, a probral jsem se v koupelně. Hned potom jsem ti zavolal." Pokusím se zjistit, jestli máma neví něco dalšího, když se ukázalo, že toho ví tolik. "Když jsem se probral, byl jsem... zabalený v pytli. A v bytě byl strašný nepořádek, všechno tu bylo rozházené, a otevřené okno do koupelny. A až na kalendáři jsem zjistil, jak dlouho jsem byl mimo." Ale jestli z toho máma byla tak vedle, tak to nemohla být ona, kdo mě "sesbíral" v koupelně. Tak kdo potom?

Pohroma - 07. dubna 2010 20:12

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu (čas: 15:00) Žena se usměje, když prohlásíš, že nechceš přijmout možnost, že jsi blázen. Odhalí při tom dvě zářivě bílé řady zubů, které jsou jasným důkazem, že o sobe pečuje. Dalším důkazem jsou její vskutku upravené. Nevídíš ani stopu jakémkoliv laku. Čím dál víc a víc ti žena připadá, že je cíleně udržovaná do přírodního stylu, což se už moc nenosí, natož ve městě. Pokyne ti k jednomu z šátků na zdi, kterým projde. Objeví se malá místnost obložená knihama. Jedním rychlým pohledem poznáš, že knihovna je zaměřená hodně na historii, psychologii a vše mírně prokládáno okultismem. Ale tady převažuje mnohem více reálný pohled na svět. Uprostřed místnosti je kulatý stolek se třema židlema. Uprostřed stojí dvě sklenice s průhlednou tekutinou a třema skleničkama. Stolek sám o sobě moc okultisticky nevypadá. Viděl jsi mnohem větší kýče. Žena se usadí proti tobě a poslouchá tvůj příběh. Čím víc povídáš, tím zamyšlenější pohled má. "Asi očekáváte, že vytáhnu od někud křišťálovou kouli a začnu v ní hledat." Usměje se na tebe. Je to přátelský mírně profesionální úsměv. "Ale nevypadáte, že by bylo potřeba takovéhleho divadélka." Místo toho vstane a vytáhne z regálu knihu o významu hloubkové psychologie ve snech. Autor je ti známý, není to nikdo jiný než známý pan Freud. Chvilku v něm listuje a kývne pro sebe. "Víte, když jsem pracovala na psychiatrii, potkala jsem hodně divných případů. Vy jako blázen nevypadáte." Pronese během listování. "Tady to je. Zigmund Freud popisuje, že takovéhle případy občas poukazují na skryté a nebo násilně potlačené vzpomínky." Usadí se i s knihou proti tobě. "Jen je divné, že se Vám to vlastně stalo za plného vědomí." Podepře si bradu rukou a podívá se na tebe. "Berete nějaké léky ovlivňující koncentraci, drogy a nebo něco podobného." Zeptá se přátelským tonem. "Občas se stává, že se takováhle situace stane, když je někdo moc dlouho na... lékách. Třeba po nějakých úrazech a podobně. Stírají hranici ve vědomí."

Pohroma - 07. dubna 2010 20:33

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den (13:45) Waren ti flašku podá. Jedná se o pajcovou vodku, která se dá použít mimo jiné jako odmašťovadlo a nebo leštěnka na okno. (Pro představu: Stalinovi slzy.) "On si o to celou dobu koledoval." Podívá se na zem. Špičkou boty šťouchne do vajglu. "Já mu říkal, že nemá lézt do města a on, že né a že to bude v pohodě... No a teď to má. Bude někde jenom soptit do vypolostrované zdi." Povzdechne si a podívá se kamsi do prázdna. "Jako zbytek bandy..." Povzdechne si a vezme si zpět flašku, ze které si pořádně přihne. Zašklebí se a otřese. "To je hrozné. Příště musím koukat co beru." Položí flašku k lavičce. Prokřupne si prsty. "Co s tebou?" Zamyšleně se na tebe podívá. "Ono je to těžké, většinou patříš k nim a nebo jsi zavřený. Jen málokdo z nás je na volné noze." Pronese přemýšlivě. Nakonec sáhne do kapsy a vyloví vizitku. Je celkem zdobně psaná a krom telefoního čísla jsou na ní jen dvě písmena: WW. Dvakrát jí otočí mezi prsty. "Tohle je pro případ problémů. Třeba budeš mít štěstí a nenajdou tě." Usměje se. Z úsměvu není vidět moc optimismu. Spíše to vypadá, že tomu Waren sám moc nevěří.

Pohroma - 07. dubna 2010 20:47

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Mamka se usměje. "No asi od tvých dvou let. Kdy sis hrál na polštář, když jsi nechtěl vstávat. Táta byl taky takový... trošku jiný." Usmála se. "Když to začalo dělat potíže, přivedl jednoho známého. Hrozně ses ho bál. Byl to asiat a tobě se po jeho návštěvě... Ulevilo." Zamračila se. Zjevně s tím úplně nesouhlasila. "No každopádně nám řekl, že to není schopný zamknout na věky a tak, že máme čekat, až budeš v pubertě, tak se to asi projeví. Doufala jsem, že ne... No a pak jsi začal být tajnůstkářský." Usmála se ještě mnohem veseleji. "Prohledala jsem tvůj pokoj několikrát jestli nebereš drogy." Podívá se na tebe mírně zvídavým okem. "Žádné jsem nenašla a tak jsem jen dávala pozor, co se děje a zaslechla několik rozhovorů mezi tebou a Tomem." Ukončí vysvětlení. Napije se pořádně kafe z hrnku. "Když jsi zmizel, myslela jsem, že tě unesli. Měla jsem jeden tip od tvého otce a tak jsem se ho pokusila najít." Upije kafe. Začíná být čím dál klidnější. "Když jsem se včera vrátila, byla před vchodem Sára, že jí posílá Tom, aby mi pomohla, kdyby se něco stalo." Usmála se a znova upila. "Snažili jsme se ti dovolat na telefon, ale nebral jsi ho. Pak ho Sára našla na pokoji." Položila prázdný hrnek od kafe a spojila kolem něj prsty. "O žádném pytli nevím. Koupelna mi opravdu nenapadla prohledat."

Mikko Aaltonnen - 08. dubna 2010 00:00

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Začínám v tuto ženu získávat důvěru. Jestli nechci přijmout, že jsem šílenec, pak budu muset přijmout, že ona je vědma. Asi jsem šílenec, poznamená má cynická část, která už odvážela na záchytku desítky proroků. Přiznám, že jsem kouli očekával, trochu mě ten žert uvolní. A kniha od Freuda mě pobaví. Muž, který nahlédl do svého nitra, viděl nezměrnou sexuální touhu po své matce a dokázal si to přiznat. Zavrtím hlavou, ale pak se musím zamyslet. „No, dělám u policie, oddělení narkotik. S nějakým množstvím do styku přijdeme. A při poslední akci se to vážně mohlo stát.“ Pohladím si strniště na bradě. Můžu jí věřit? Jak moc? Troll to vem! „Postřelili mi parťáka. Pronásledoval jsem podezřelého nekvalitní drogovou laboratoří a zbytkové látky a extrémní adrenalin... Prostě jsem měl pocit, že mě zasáhl, ale neměl jsem žádné zranění.“ Jen díru v triku, kterou na zem vypadla zdeformovaná kulka.

Pohroma - 08. dubna 2010 00:12

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu (čas: 15:00) Žena zamyšleně poklepe nehtem na ret, jak přemýšlí. "Nemyslím si, že by to bylo z tohohle. To příjdete do styku jen s troškou. Tohle aby se vám stalo musí mít nějaký hlubší důvod. Jako narkoman nevypadáte." Pokračuje v přemítání na chvilku tě spustí z pohledu. Vypad to, jakoby se začala dívat někam za tebe. "Nebyl jste v poslední době u lékaře. Vzpomínám si, že jsme měli na oddělení ženu s nádorem na mozku, která občas prostě vypnula a vyprávěla o tom, že byla někde jinde." Po chvilce položí dotaz. "Občas se tyto stavy stávají při hematonech na mozku po nějakém velkém úderu a nebo úrazu." Pokračuje v přemýšlení. Po chvilce přemýšlení tímto směrem přejde k dalším informacím, které jsi jí poskytl. "V narkotikách se moc nevyznám. Je možné, že nějaké drogy tohle umí." Pak se zamyslí, opět ten pohled přes tebe. Jakoby se snažila vidět něco jiného. Obočí jí udělá tenkou křivku nad očima. "Nebo taky, ale to by byl nesmysl." Mávne rukou nad jednou teorií, která jí zjevně napadla.

Mikko Aaltonnen - 08. dubna 2010 07:24
	soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Sleduju tok kartářčiných myšlenek a návštěva doktora se najednou zdá celkem dobrou alternativou k bujení nádoru v hlavě. „Jaký nesmysl? No tak, já vám tu povídám, jak halucinuju o nezranitelnosti a přemisťování na finské ostrovy a vy mi nepovíte jeden zajímavý nápad?“ Zase jednou něco skrývám žertem, tentokrát zvědavost.

Harry Anderson - 08. dubna 2010 17:10

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Doma v kuchyni Začíná to být čím dál zajímavější, ale taky znepokojivější. Takže já jsem takový odmala? A nikdo mi nikdy nic neřekl. A táta! Co bylo s tátou? "Co bylo s tátou? On taky něco... uměl? Třeba chodit po zdech, nebo tak?" vzpomenu si na Joshe. To, že mi máma prohledávala pokoj, by mě v jiné situaci asi rozčílilo. Ale teď si toho skoro ani nevšímám a snažím se nějak pobrat všechno, co jsem se teď dozvěděl. Táhne mě touha zjistit co nejvíc o tom, co se to vlastně děje všude kolem i se mnou, a když mám teď příležitost, jsem jako u vytržení. I když je to příležitost dost nečekaná. Některé zmínky, které máma říká jen tak, jakoby nebyly vůbec podstatné, mě zarazí. Unést? Kdo? "Kdo by mě mohl chtít unést? A jaký tip? Potřebuju to vědět, já... Nemůžu ti zrovna říct, kde jsem to slyšel - slíbil jsem to - ale slyšel jsem něco o takových únosech a věcech, které potom s takovými... jako jsem já, dělají." Zatímco mluvím, prohlížím si svou ruku a přemýšlím, jak je možné, že je pořád z masa.

Jamie Queck - 08. dubna 2010 19:11

soukromá zpráva od Jamie Queck pro parkoviště Podívám se na logo vodky a zase mu jí vrátím. Divím se, že nevzal něco lepšího a taky se divím, že ten rám pískal, pokud neukradl ještě něco jinýho. Dál poslouchám jeho příběh nebo bych to mohl nazvat spíš zoufáním nad tím co se před chvílí stalo. Jestli mi ho má být líto to nevím, neznal jsem ho a i když za jeho chycení můžu já, zabil přece člověka... "Kontakt na tebe?" Zamumlám když mi podá vizitku. Dneska jsem jich dostal až moc. Jenom na práci, kterou bych potřeboval a která by se mi líbila žádnou.

Simone Tham - 10. dubna 2010 20:05

soukromá zpráva od Simone Tham pro V práci a na cestě Tahle firma mě stále překvapuje. zdá se, že mám docela slušný přístup k informacím. Dokonce i auto a to jsem, dá se říci, nováček. Ale co, měl bych být rád. Našel jsem si vážně dobré místo. Sbalím tedy veškeré materiály do brašny a jdu se podívat na ta auta. Mám sice trochu jiný vkus, ale rozhodně to bude pohodlné cestování k domorodcům. Vezmu si klíče a postarám se o formality s vypůjčením. Hodím věci na sedadlo spolujezdce a vyjedu podle mapky k vesnici těch domorodců. V mysli si pomalu plánuji co dál. Najít vesnici.. setkat se s obyvateli.. párkrát si potřást rukou a zajistit aby se vzdali všech nároků na artefakt a pěkně formálně mi to potvrdili na smlouvách.

Pohroma - 12. dubna 2010 22:06

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Žena se na tebe podívá a najednou ti příjde, že se přestala koukat z krz tebe ale do tebe. "Víte, důvod, proč jsem skončila na klinice byl, že se mi dostávali do rukou případy, které jsme neuměli vysvětlit." Usměje se trochu smutně. "Začalo to mužem, který zapaloval věci. Měl z toho docela strach. Přede mnou nebyl schopen nic udělat, asi jsem ho příliš rozptylovala." Naleje do sklenice kus tekutiny. Cítíš velmi ostré aroma jehličí (Gin). Chvilku kouká na skleničku. Nenapije se. "Jednou nepřišel na sezení a já měla obavu, jestli si něco neprovedl. Jela jsem za ním domů, ale hasiči tam byly první." Tentokráte se napije. "Myslela jsem, že to byla jen náhoda, dokud k nám nepřišla jedna holka. Rodiče jí dotáhly, protože jim prý vyprávěla, že umí ovládat vodu a oni si mysleli, že bere drogy. Pracovala jsem s ní měsíc, než mi dokázala opravdu ukázat, že to umí. Pak také zmizela." Opět decentně upije. "Tohle jsem sice vysvětlit nedokázala, ale začala jsem se v tom hrabat. Začala jsem narážet na více anomálií. Mimo jiné i na dívku, která přede mnou utekla po zdi, jakoby to byl chodník." Dopije sklenku. Moc tam nebylo. "Proto mě napadlo, jestli opravdu nejste... Neprůstřelný." Mávne nad tím rukou. "To je ale prostě hloupost a pitomost. Vše se dá nějak vysvětlit." Nakonec uzavře svůj nápad a vyprávění.

Pohroma - 12. dubna 2010 22:17

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Matka se směje. "Tvůj táta byl k neutahání." Ještě jednou se usměje. "Co si ho pamatuji, tak nikdy nespal. Mohl přes den stěhovat sudy na vinicích a v noci ještě okopávat." Zavrtěla hlavou. "Doktoři si mysleli, že je to narkolepsie a prostě jednou vypne, ale on nikdy nespal, nebyl unavený, prostě nic." Stručně popíše, jak byl otec vyjímečný. Pak se ovšem zamračí. "Otec vyprávěl, že jich bylo víc, ale že postupně mizeli. Jeden prý se objevil skoro po půl roce a vyprávěl o tom jak ho unesli. Většina lidí si myslela, že mluví z cesty, ale on mu věřil." Vstane a s prázdným hrnkem kafe přejde ke dřezu. "Ten muž už nežije, ale podařilo se mi najít jeho dceru. Bydlí ve Welingtonu." Položí hrnek do dřezu a napustí do něj vodu. "Ale to teď není důležité. Ty jsi zpátky a nic se nestalo." V jejich hlase je slyšet velká úleva.

Pohroma - 12. dubna 2010 22:23

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový jeden normální den (13:45) Chlapík se usměje. "Jasně, že na mne. Krom neviditelnosti můžu sehnat téměř cokoliv a mám kontakty téměř všude, třebaže o tom neví." V jeho hlase zazní pýcha. "Navíc, když je někdo jako my, tak si dřív či později potřebuje s někým pokecat." Pokrčí rameny a vstane. Sehne se pro vodku, kterou zasune do kapsy na kalhotech. "Jako bonus... Znám ještě pár lidí jako já." Otočí se k tobě zády. "Takže až se budeš nudit a bude tě to štvát... Tak se zase uvidíme." V hlase není sebejistota, ale spíše zkušenost a přesvědčení. Mávne a najednou zprůsvitní a zmizí. Zjevně ti chtěl nechat čas na srovnání myšlenek.

Mikko Aaltonnen - 12. dubna 2010 23:47

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Zamrazí mě v zádech. Kriste... Jako policajt jsem toho slyšel dost, ale teď prvně tomu věřím. A je to... působivé. „Nejsem neprůstřelný,“ vytáhnu z kapsy nůž švýcarské armády, „ale myslím, že tohle vás bude zajímat.“ Přiložím nůž na levé předloktí, zatnu zuby a říznu. Nůž není dost ostrý a pud sebezáchovy mi nedovolí pořádně zatlačit, ale na krvácení by to mohlo stačit. A jestli začnu krvácet, tak s tím taky přestanu. Protože jsem jeden z těch podivných lidí. Nebo jsem se zbláznil.

Harry Anderson - 13. dubna 2010 22:14

soukromá zpráva od Harry Anderson pro Doma v kuchyni Když máma vstane, postavím se taky a nechám židli za sebou, aby se s hrknutím posunula po podlaze. "Počkej, jak to není důležité? Chceš říct že víš, že někdo unáší lidi jako jsem já," i když zrovna teď asi ne jako já, pomyslím na svou ruku, "a tobě se to nezdá důležité? To ti je jedno, že někdo pronásleduje lidi, kteří jsou jenom trochu jiní, a přitom za to nejspíš ani nemůžou? Co když přijdou pro mě?" Zdá se mi to nemožné, že máma toho ví tolik a dokázala to přede mnou tak skrývat. Přitom o mě věděla hned! "Podívej, mně je líto, co se stalo, ale já to nemůžu nechat jenom tak plavat. Konečně se o sobě můžu něco dozvědět. Taky jsi asi něco hledala, když jsi našla dceru toho uneseného," snažím se ji přesvědčit. "Neznáš na ni číslo nebo adresu? Já... bych se s ní rád potkal.

Pohroma - 25. dubna 2010 13:32
	Omlouvám se za neaktivitu, ale moc věcí v práci a ve škole. V okamžiku, kdy dopíšu protokoly, měl by nastat okamžik volna.

Jamie Queck - 02. května 2010 18:29

soukromá zpráva od Jamie Queck pro Parkoviště Občas se podívám do země a občas na cizince. Vypráví mi tu hezké věci, možná by bylo lepší kdybych se to nikdy nedozvěděl. To bych však nesměl mít tu schopnost. Nevědomost je mnohdy krásná. Nadechuju se, že něco řeknu, ale on zmizí. Až po chvíli mi dojde, že by tu ještě mohl sedět vedle mě a pozorovat mě. Nechci tu mluvit do větru. Podívám se na vizitku a přečtu si všechny údaje. Mohl bych jí vyhodit stejně jako tu první, ale proč bych to dělal. Zase se mi navrátily myšlenky na tu událost s tou ženou. Pomohl jsem jí chytit toho s tou schopností, vlastně se divim, že mi tadyten nic neudělal... Zavrtim hlavou a vizitku si strčím do peněženky. Pomalu se zvednu a zamířim k autobusový zastávce, na autobus, který jede k našemu domu. Je čas na další přiznání, přiznání toho, že jsem žádnou práci nehledal a možná, že jsem ani nehledal. Sice jsem byl venku ani ne dvě hodiny, ale je to fuk. Kecy by měli tak i tak...

Pohroma - 19. června 2010 16:58

soukromá zpráva od Pohroma pro Domov "Takže zase nic?" Uslyšíš hlas sotva dojdeš domů. Je to mamka, která shodou okolností jde po nákupech. Jelikož jde na lehko, je ti jasné, jak bude nákup vypadat: Oblečení, možná nějý ty boty a nebo nějaká ta parfumérka. Většina věcí, ze kterých se normálnímu chlapovi dělá blbě. Má to ovšem jistou výhodu: Ve tvém věku tě nechce jako doprovod. Takže za ní zapadnou dveře. Zůstal jsi ve vaší vilce sám. Je to klidná oblast. Občas až moc. Proto ti neujde černý Peugeot 107, který zastavil na protější straně ulice. Řidiče nevidíš díky zatmaveným sklům proti slunci. Nic neobvyklého, ale v tuto dobu... Většina lidí je ještě v práci.

Pohroma - 19. června 2010 17:08

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Takový běžný den v Christchurch Uslyšíš, jak hrnek v dřezu s křupnutím praskne. Matka se otočí. "Ano, všechno je v pořádku. Dokud o tobě nikdo jiný neví, jsi v bezpečí!" Její hlas je... Našvanej. Většinu svého života jsi neslyšel nikdy tenhle ton, jen když se opravdu matka naštvala. "Pokud nebudeš běhat po městě a nebudeš to nikde vytrubovat, budeš mít klid." V obličeji pomalu rudne, nadechne se a pokračuje. "Už jsem musela obětovat hodně, abych tě ochránila." Uzavře tuto část debaty. "Dokud o sobě nedáš vědět, nechají tě na pokoji." Otočí se k tobě zády a začne vyndavat ze dřezu střepy. "Teď buď hodný chlapec a běž do pokoje. Zítra musíš do školy." Hlas zní už mnohem více klidněji a autoritativněji.

Pohroma - 19. června 2010 17:24

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Nuda ve Welingtnu Řízneš a... ruka ti začne krvácet. Překvapivě pro tebe a tvé tělo se to okamžitě nezastavilo. Naopak to vypadá, že to krvácet nechce přestat. Ellea se vyděsí. "Tohle nedělejte. Nemám ráda krev." Zvedne se ze židle a vykročí ke dveřím. "Zůstaňte tady, dojdu s lékárničkou. Doufám, že jste se neřízl moc hluboko." Během okamžiku zmizí. Koukáš na svojí ruku, jak vytrvale krvácí. Vypadá to, že ses nekde sekl ve výpočtech. Někde opravdu moc a zjevně to nebylo to nejlepší a nebude se to vyjímat ve tvém profilu, jestli na to někdo příjde. O chvilku později je tady opět Ellea s velkou lékárnou. Vypadá, že ej vybavená na všechno. "Doufám, že nemáte strach z bolesti. Tohle trochu píchne." Vytáhne lahvičku s nahnědlým roztokema a pomocí gázy ti začne ránu čistit. Po chvilce práce se dostane až na řez. Není moc velký, necelý centimetr a je ti jasné, že není úplně na šití. Rána a dezinfekce v ní ovšem pálí jako čert. Ellea vytáhne z lékárny lepící stehy a ranku ti stáhne. Pracuje mlčky a soustředěně. "Neměl by jste tu ruku namáhat nebo se Vám udělá jizva." Upozorní tě. Pak se posadí zase před tebe. "Víte, hodně lidí si myslí, že je zvláštní. Můj otec tvrdil, že těmhle lidem musíme pomáhat. Bohužel ho to stálo život." Podívá se ti do očí. "Nesnažte se hledat, to co v sobě nemáte. Nebo dopadnete jako on." V hlase je opravdu slyšet pečovatelský ton.

Pohroma - 19. června 2010 17:37

soukromá zpráva od Pohroma pro Kapitola první: Cesta k domorodcům Třebaže máš pohodlné auto rezervace domorodců je poměrně daleko. Zjevně nechtějí být rušeni. Blíží se pomalu večer a podle navigace tui chybí ještě přes 50 km cesty, aby ses dostal aspoň na území kmene. Na noc se rozhodneš využít jeden z mostelů, které jsou při cestě. Není to nic moc, ale zase je tu sprcha, čistá postel a téměř funkční televize. Ráno tě přivítá horký úsvit v okamžiku, kdy nasedneš do auta. Do samotné centrály rezervace kmene přijedeš před polednem. Není překvapením, že místnímají už siestu a tak máš možnost si prohlédnout aspoň okolí. Klasické maurské stavby jsou rozesety v kruhu kolem něčeho, co by se dalo nazvat jako malá náves. Samotná ústředna je kousek bokem, aby nenarušovala celkový pohled na vesnici. Není tu zrovna moc lidí. Sem tam vidíš hloučky malých dětí, jak se prohání a vypadá to, že před tebouvíceméně utíkají jen ze srandy. Z některých chíších se ozývají zvuky končícího oběda.

Mikko Aaltonnen - 20. června 2010 21:51

soukromá zpráva od Mikko Aaltonnen pro Kapitola první: Nuda ve Wellingtnu Okamžik upřeně zírám na ránu, a pak se mi do tváře vkrade nejistota. Když zmizí pro lékárničku, nejsem schopen ničeho víc, než se zdravou rukou plácnout do čela. Idiot. Šílenej idiot. Syknu, když mi začne ránu dezinfikovat, ale to je vše. Zasloužím si to, za takovou hloupost. Přikývnu, že ruku namáhat nebudu – jen dojedu na motorce domů. Nějakou dobu budu asi jezdit autobusem. „Děkuju, vážně děkuju.“ Složím nůž a schovám ho. Smutně se usměju. „Asi jsem vážně jen ve stresu. Prostě si užiju dovolenou, možná zajdu za doktorem, ale... Můžu vám nějak pomoct s těmi zvláštními lidmi? Mám kontakty u policie, mohl bych najít nějaké neobvyklé připady. Třeba bych pak zjistil, proč mám tyhle... potíže.“

Simone Tham - 24. června 2010 19:59

soukromá zpráva od Simone Tham pro Chýše domorodců Hrozně se mi uleví, když konečně dorazím na místo. Cestování rozhodně nebude patřit k mým koníčkům a ten motel byl dost hroznej. Nesnáším místa, kde si nejsem jist hygienou. Alespoň, že auto bylo kvalitní a pohodlné, takže se jízda dala snést. Zastavím tedy kousek od vesnice domorodců. Byl by to zajímavý skanzen, pro turisty.. možná nějaké suvenýry. Nechápu, jak zde můžou ale trvale žít, v dnešní době. Při pohledu na okolí, jsem vděčný osudu, že jsem se narodil, kde jsem se narodil. A že mě osud vybavil takovými schopnostmi. Porozhlédnu se tedy po vesnici a zkusím zavolat na ty děti, kde je náčelník. Doufám tedy ,že náčelník, kdo jiný asi vede takové domorodce a mluví za ně. Chvíli budu bloumat vesnicí a pokusím se najít někoho, kdo mě případně nasměruje na osobu, s níž mám jednat. Samozřejmě se jim představím, jako zástupce společnosti XXXX a že jsem tu kvůli tomu artefaktu. Snad mě za to hned neukamenují.

Havran-údržbář - 16. srpna 2010 17:32

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.

Pohroma - 06. září 2010 21:04

Nuže přátelé, chtěl bych se omluvit, že jsem se tak dlouho neozval, ale posledních pár týdnů řeším jistý problém… Bohužel řešení dopadlo na stupnici 1-10 špatnosti na 9tku. Výsledek je zřejmý: Musím omezit svojí aktivitu na Andoru. Rozhodl jsem se, že si ponechám pouze 5 dobrodružství, které snad zvládnu utáhnout… Snad… Je možné, že i je po sléze zredukuji. Každopádně, všem děkuji za hru. Snad, až se všechno urovná, urovnám se i já. S pozdravem Váš Havran.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR