Andor.cz - online Dračí doupě

Christopher Nolan - 26. září 2014 19:30

Hollywood, místo nadějí, vítězství i porážek, místo kde Vám splní nebo naopak úplně pohřbí vaše sny. Možné zde je úplně vše, stát se světovou stár, uznávaným režisérem, nebo jen jednodenní celebritou z nějaké reality show, dveře jsou otevřené pro každého, ale jen pár vyvolených dosáhlo uznání. Hollywood, dveře do tohoto světa se otvírají právě Vám, můžete být světovou hvězdou, neznámou nulou co touží prorazit, režisérem, či jen šoférem hvězd, je jen na Vás, zda si pokusíte splnit své sny, máte na to?

Christopher Nolan - 01. října 2014 09:33

Konkurz Hollywood je taková malá vesnička, vesměs se tam všichni znají, každý ví něco na toho druhého a jen málokdo si udrží své soukromí. Teď se řekami továrny na svět , nese zpráva, že se chystá velký konkurz na film světového režiséra a scénaristy. Nikdo neví přesná jména, nikdo neví o čem fil bude, ale šeptanda je velká. Vám VIP osobám jednoho dne doručí velmi exkluzivní pozvánky Zobrazit SPOILER a zároveň luxusní šperk, pro ženy diamantové naušnice Zobrazit SPOILER , pro muže diamantové manžetové knoflíčky Zobrazit SPOILER Na pozvánce je stručný text: Dostavte se na uvedenou adresu do reziden ce pana Christiana Blacka v uvedenou dobu, těšíme se na Vaši společnost. Víc už tam není ani slovo, nic co by naznačilo oč jde, je tedy na Vás, zda přijmete, či nikoliv.

Christian *Ten* Black - 01. října 2014 09:56

NOVÝ DŮM "Hej Ty! Jo, pojď sem!" křičí na mě jeden chovanec přes celou místnost. jdu k němu. Jsem tu jediný běloch, navíc skoro nejmladší. S hlavou skloněnou k podlaze a pohrávajíc si s prázdnou nábojnící jsem urychleně doklusal až na druhý konec naší "cely." "Vy bílý si myslíte, že můžete všechno, co?" Kopl mě do břicha. Zapotácel jsem se. Najednou zapískal vychovatel. Všichni se klidili ke svým postelím, jen já se svíjím na zemi. "Chovanci 19 a 25 se dostaví do kanceláře!" Zazněl zvučný hlas. Dva chlapci zavýskli a zmizeli venku. Zapadli za nimi dveře. Všechny oči se znovu stáčí na nás. "Zaplatíš za ně!" Noha toho kluka se přiblížila k mé hlavě. Cítím krev. A bolest... Prudce jsem se posadil. Prostěradlo je rozervané, já zpocený. Chytil jsem se za hlavu a doufám, že na ten sen zapomenu. Je mi zima. Zírám do tmy pokoje. Třesu se. Už nikdy.... Už nikdy. Po chvíli se uklidním, vstanu a zatleskám. Černé rolety se roztáhli a do pokoje vniklo ranní světlo. otevřel jsem dveře a jdu do přízemí. Už tam na mě čeká káva, ale já sáhnu po whisky. Vím, po ránu bych pít neměl, ale zasloužím si to. Někdo zaklepal na dveře a vhodil dovnitř obálky. Dopisy od fanoušků, letáky a... pozvánka? Otevřu ji a knoflíčky položím na stůl. Co? U mě? Jak... aha. Vzpomenu si, jak mi tohle sekretářka říkala. Rozhlédnu se po ještě nevybalených věcech do kuchyně. No? Dneska se budem muset snažit.... Zavolal jsem pár lidem a už o dvě hodiny později můj nový dům vypadá jako mraveniště. Povlečení si měním sám, to staré házím do prádelního koše. Nikdo nesmí vědět o mých pravidelných nočních můrách. Fajn. Dneska budu mít neustále plný barák lidí. Musím se na to psychycky připravit. Jeden delník upustil vázu, kterou mi dal jeden režisér. Zakoulel jsem očima. Jak já ty lidi nesnáším.

Julie Smirnoff - 01. října 2014 12:22

Večírek v Hollywoodu Jmenuji se Julia Smirnoff a jsem potomek Ruských šlechticů a proč jsme zrovna tady? V továrně na sny? Odpověď je jednoduchá, chtěla jsem pryč od rodiny, od přísných pravidel a divných přátel mého otce. Jasně, být bohatá je fajn, proto jsem ráda, že mám vlastní jmění a to nijak malé. Stala jsem se produkční a byla jsem přizvána k práci na velkolepém filmu, filmu o němž se zatím jen šeptá a nikdo nic neví, ani já toho nevím příliš, ale nijak mě to nevadí, vím, že se vše dozvím včas. Nyní mám za úkol navštívit rezidenci Christiana Blacka, on poskytl svůj dům na seznamovací večírek a já mám zkontrolovat zda je vše v pořádku. Navigace najde adresu snadno a kdybych nebyla na přepych zvyklá, dům by mě ohromil, takhle jen uznale kývnu a vylezu z auta, Zobrazit SPOILER , ano miluji luxusní a rychlá auta, no a pak už se vydám k domu. Rezidence je otevřená, všude pobíhá spousta lidí , každý něco někam přenáší a když uslyším ránu, otočím se , jeden z mužů upustil nádhernou vázu, ležérně se opřu o rám dveří a do nastalého zmatku promluvím klidně s nadhledem, to byl drahý kousek, škoda tak pěkné věcičky, nicméně to tady nevypadá, že by se tu měl za pár hodin konat VIP večírek, máte snad problém s plněním smlouvy pane Blacku? S posledními slovy se upřeně zadívám na muže, který ještě před chvílí koulel očima, neznám ho osobně, ale vím kdo to je, a jeho fotografii mám v materiálech.

Christian *Ten* Black - 01. října 2014 12:29

Návštěva... Nemilá návštěva Zrovna se chci chytit za hlavu a spolykat prášky, ale vejde nějaká žena s nepříjemnýma očima a ještě horším hlasem. Kysele se usměji a prohlédnu si ji. Když jsem sem přijel, dostal jsem od přátel školení o nebezpečných zvířatech. Julia něco. Není třeba příjmení, ne? „Všechno stihnu, pokud vám jde jen o to. Ale musíte uznat, že s takovým materiálem je to těžké.“ Povzdychnu si a sleduji jednoho z mužů, jak na smeták hází jednu z mých oblíbených váz. Neměl bych být tolik materialistický. „Pokud mě znáte, což nemyslí víte, že vždycky všechno stihnu včas.“ A to je pravda. Na dodržování věcí si zakládám, ale tihle lidé mi někdy příjdou horší než všechny Africké děcáky dohromady. Před domem zastavilo auto s občerstvením. Dovnitř naklusali tři lidi a chtěli podepsat zásilku. Nebo autogram? Dovnitř se nastěhoval jeden dort a dva švédské školy s masem, sýry a dalšími pochutinami. Hurá. měli tu být před patnácti minutami. "Proč jste mě poctila touto... návštěvou?" Podávám jí ruku. Oblečení

Julie Smirnoff - 01. října 2014 12:41

Pán ..všechno stihnu? Nezdá se, že by ze mě měl radost, a pokud na to pohlédnu z jeho stránky, ani mě by se nelíbilo, kdyby mi někdo poslal dozor, jenže ti pro které pracuji platí velké peníze aby vše klaplo a tak na nějaké outlocitné chování není zač. Natáhnu k němu ruku, jmenuji se Julia Smirnoff, jsem produkční a jsem tady abych vám v případě nutnosti pomohla a zajistila, že bude vše perfektní. Jakmile jsou formality za námi, rychle ruku stáhnu a o krok ustoupím, pak už mám na tváři opět masku nadhledu, prohlédnu si jeho oblečení a musím uznat , že mu to sluší, sama mám ráda ležérní módu a podle toho jsem oblečená Zobrazit SPOILER Máte pravdu sehnat dobré pomocníky je takřka umění, pokud dovolíte..., vlastně na žádné dovolení nečekám, z kabelky vylovím telefon, rozhovor je krátký, věcný a během 20 minut na místo dorazí pět chlápků a míří rovnou k Julii, ta ti je představí, tohle jsou muži, které využívá naše produkce, jsou velmi schopní, zvyklí pohybovat se v luxusu a inteligentní, řekněte jim své představy a oni vše zařídí a já....mohla bych poprosit o vodu?

Christian *Ten* Black - 01. října 2014 13:57

Pan SNAD všechno stihnu Julie Blik. Když mi řekne celé své jméno, konečně se mi rozsvítí. Ruská šlechtická dcerunka, nebo tak. "To mi povídejte." Ušklíbnu se poté, co prohodí poznámku ohledně pomocníků. A pak zavolá svoje. Ha. Tak tohle už bude lepší. Otočím se na pět lidí, kteří se velmi rychle dostavili do mého domu. "Potřebuji vyhodit zbytky ochranných igelitů z nábytku, rozmístit křesla, zatopit v krbech a uklidit kuchyň. Pak nějak rozmístěte občerstvení." Co, jsou najatí můžu jim poroučet. Sám zajdu do kuchyně a vezmu z mrazáku led. Mám napojení na peciální vodovod, kterej dodává jen dobrou nechlorozovanou vodu. Hodím do sklenice s vodou led a donesu ho Julii. Pak ji posadím do obýváku. Kolem nás pobýhají lidi a já se začínám cítit nesvůj. Tohle nemám rád. Raději bych ticho... klid.

Lucas Snap - 01. října 2014 14:05

Pozvánka Když jsem se probudil bylo poledne, hlava mě třeštila jako blázen, není se čemu divit, noc bylo opravdu divoká a ta pěkná kočička přítulná, i když ty její řeči že maká v Hollywoodu, to byli jistě jen kecy aby byla zajímavá. Vyskočím z postele , natáhnu na sebe džíny a bílé triko, trochu se umeju a hledám něco k jídlu když si všimno exkluzivní pozvánky a malého balíčku, chvíli na to čumím jak vyvoraná myš, ale pak mě to dojde. Kurva, vona vážně nelhala a maká pro ty zazobance a co víc, hodila mi sem VIP pozvánku, asi ji dojmuli ty mé řeči o tom, jak se pokouším prorazit. No to mě poser záda, to je úžasná šance. Pročítám si pozvánku a nakonec rozdělám balíček, chvíli na věcičky čumím než mi dojde co to je, pár stovek by za to bylo, ale co když budou chtít abych to měl na košili na tu párty? Kurva, nemám oblek. Vyhrknu nahlas a uvědomím si, že pokud tuhle příležitosdt nechci propást, měl bych oběhnout nějaké známé a sehnat kvalitní oblek, to vše do osmé hodiny večerní a že nemám moc času je jasné už teď. Vyběhnu z baráku a nasednu na mašinu, mám starou motorku, ale je spolehlivá, vydám se navštívit pár kámošů a doufám, že seženu co potřebuji, nakonec se to podařilo u Ricka, začínající model, vážně takovej ten sldkej hošík co se líbí, ale na mě až moc sladkej, takže mě nepřekvapilo, když jsem zjistil , že je na kluky, po počátečním nedoruozumění, mu došlo, že u mě mu pšenka nepokvete a jsme kámoši, teď si od něj vezu super ohoz Zobrazit SPOILER a můžu se nachysta na večer....svět hvězd se mi otevírá.

Julie Smirnoff - 01. října 2014 14:12

Ticho před bouří? Vidím na jeho tváři, že mé jméno mu není cizí kruci, to se té nálepky nezbavím ani ve státech, ale co třeba slyšel jen nějaký klep a s mojí rodinou to nemá nic společného. Rychle pomocníkům rozdá úkoly a mě donese vodu, luxus kam se člověk podívá a sama voda nemá chybu. Víte když žijete v Rusku, už od mala vás učí, že nejlepší pití je to, přes které je vidět....voda a vodka, obojí umím pít jako by sde nechumelilo, ale nejsem na tuto vlastnost příliš hrdá, ovšem někdy se hodí. Usazena v křesle sleduji jak pomocníci kmitají a Christian vedle mne vibruje nervozitou, na rtech mi zahraje drobný úsměv, řekněte mi, vy zde nebydlíte dlouho, proč jste se nabídl, že tento evidentně nový, drahý dům poskytnete naší produkci k pořádání večírku, protože ať je to jak chce, i hvězdy jsou jen lidi a to značně neomalení, což znamená, že vám to tady trochu....pocuchají. A než mi povíte, že je to kvůli penězům, uvědomte si, že vím jak na tom jste, nepotřebujte naše peníze, takže....proč?

Christian *Ten* Black - 01. října 2014 14:18

Rozhovor Julie Chvíli mlčím. "Je dobré znát ty, se kterými budu pracovat." Řeknu svou obvyklou výmluvu. Pravda je taková, že chci vědět, od koho mi hrozí největší nebezpečí. A taky si chci zvyknout, že po mém domě BUDOU lidi chodit. Že to není moje tajné místo. Že i tady můžou být paparazzi a podobní švábové. "O penězích to vážně není." Usměji se. Pak příjde jeden z pracovníků s nabídkou pití. Vyberu nejlepší ročníky vín bílých a červených, whisky, šampaňské, gin a vodku. Když tu budou rusové. Barman a servírky už objednané jsou. Aspoň o starost méně. "Navíc, o moji oblíbenou vázu už jsem přišel, takže to tak hrozné nebude." Zabručím.

Julie Smirnoff - 01. října 2014 14:27

Vím, že nic nevím Řekl toho spoustu a vlastně nic, popravdě čekala jsem, že mi hned nezačne vykládat zážitky z dětství, pokud vím, nerad si pouští někoho do soukromí, rozhovory nedává a to co jsem o něm zjistila, mě stálo pěknej balík a není to nic veselého. Nejen on, chce znát ty se kterýma bude pracovat. Myslím, že váza je to nejmenší, nedávno byl večírek u J.Lo a...no podrobnosti jsou tak nechutné, že je to děs, měla jsem najmout úklidovou firmu, ale musela jsem slíbit tučné příplatky a stejně až třetí firma to vzala, takže bohatí neznamená slušní, opatrní na cizí majetek či ohleduplní. Vzpomenu si na večírky u nás doma, nesnášela jsem předvádění bohatsví, moci a privilegií, nesnášela jsem mocné a namyšlené papaláše, jejich synáčk co si mysleli že vše můžou, že můžou mít všechno a všechny.....po těle mi přeběhne zachvění a já rychle vstanu, abch si od Christiana vytvořila ještě větší odstup a rozhlédnu se kolem, ano, už to tady začíná vypadat skvěle.

Christian *Ten* Black - 01. října 2014 14:38

V OBÝVÁKU Usměji se. "Nechtějte mě od toho zradit, madam Smirnoffová." U toho madam na chvíli zaváhám. Nikdy jsem si neosvojil slušné chování a tituly, když mě přechovávali už vůbec ne. Když se ode mě odtáhne a vstane, udělám to taky. Jedna z mála slušností, které mě stihli naučit. Bezva, co teď? Cítím se být pořád víc nervózní a v kapse džínů si pohrávám s prázdnou nábojnicí. Měl bys vypadnout, Tene. Radí mi můj instinkt. "Zvládnete to tu přežít do začátku večírku?" Zeptám se Julie. Proč jsem jí najednou začal vykat? Možná mi moje část říká, abych udržoval odstup. Což mám v plánu.

Kat von D - 01. října 2014 14:43

Párty " Kat, chtějí tě do nějaké talkshow, prý se ještě ozvou," houkne na mne moje kamarádka, která je současně i mou kolegyní v tetovacím salónu a mou sekretářkou. " Hele, v rádiu hrají tu písničku, co si nazpívala s The 69 eyes Rosary blue, je dost dobrá." Mrkne na mne a dá rádio nahlas. Jo jedna písnička a natáčela se skoro měsíc. Pomyslím si. Vrátím se k návrhu na tetování, pro nějakou vycházející hvězdičku, která potřebuje být označkovaná kérkou ode mne, jen proto, že mám svůj pořad v televizi. Ano v Hollywoodu jsem známá jako tatérka hvězd, mezi nimi mám i pár dobrých přátel, které si poctivě vybírám. Nepřátelím se s každým kdo mi poklepe na rameno. " Jo a Kat, tady ti něco přišlo." Položí mi na stůl obálku a krabičku. " Co to je?" Vezmu krabičku do ruky a potěžkám ji. " Nevím podívej se." Řekne natěšeně Faith. Nejdřív otevřu obálku, je tam nějaká pozvánka na večírek. " Hm, párty, proč ne." Mrknu na Faith. Potom pomalu otevřu krabičku a do očí mě uhodí odraz světla, který se odrazí z broušení diamantů. " To asi nebylo moc levné." Mrknu na Faith. " Prodáme je a můžeme zasponzorovat nějakou neziskovku." Navrhnu Faith. " Dneska si je vezmu a potom je vydražíme." Prohlížím si drahé náušnice. Já na to moc nejsem, takový luxus je přehnaný. Faith mi pomůže sehnat šaty, které se budou hodit k náušnicím. K večeru ke mne přijde kadeřnice, která doladí můj účes. Vizážistka není třeba, umím se nalíčit sama. Potom už zbývá nechat se dopravit do rezidence pana Blacka. Můj vzhled + oblečení na párty: Zobrazit SPOILER

Emma Montgomery - 01. října 2014 15:28

Pozvánka Ten den začal jako každý jiný, ale přesto neměl být stejný. Ten den jsem vstala z postele asi kolem deváté, žádný film jsem netočila a ani jsem neměla tak jsem si mohla dovolit se trochu pospat. Kolem půl desáté už u mě v pokoji byla má služebná z jídlem, jednalo se o dívku ne o moc starší než jsem byla já sama. Snídani mi položila na stolek vedle postele a zůstala stát mezi dveřmi. "Pokud je to všechno tak můžeš jít." Oznámila jsem a konečně vylezla s postele to už mi ale podávala nějaký dopis. "Dnes ráno to přišlo madam." Vzala jsem si od ní dopis a poslala ji pryč. *Beztak to bude zase nějaký žádost o autogram... nebo nějaká pozvánka na nějakou párty* pomyslela jsem si když jsem uviděla nápis na obálce. Otevřela jsem dopis a dala se do čtení. *pozvánka na nějaký konkurz... bezva, to určitě dostanu přeci to nedají nějaký nule* pomyslela jsem si narcisticky. Ano, všichni o mě říkali že jsem narcistická a arogantní, ale můžu za to že jsem prostě skvělá? Došla jsem ke skříni a vzala si modré šaty, možná trochu kratší než je slušné ale tyto styly mi vyhovovaly, vždy jsem byla hubená tak proč ne? K tomu jsem si vybrala boty na vysokém podpatku a ještě i trochu platformě, a vlasy si dala do culíku. K tomu jsem si vzala náušnice které mi přišly a samozřejmě jsem se i namalovala. Poté jsem nastoupila do limuzíny a dopis s adresou strčila šoférovi. "Doufám že víš kde to je nerada bych bloudila po celém Hollywoodu." Lehce jsem se usmála když kývl a dojel na uvedenou adresu. Zobrazit SPOILER

Stín - 01. října 2014 16:08

Práce, pozvánka, večírek. Co dál? Nesnáším to, opravdu to nenávidím, probleskne mi hlavou už po několikáté, ale místo nějakého odporu se jenom zatvářím vyzývavě a natočím se čelem k větráku. "To je ono, zlato. Chvilku tak vydrž." Nic neřeknu, vím že to je zbytečné. Pohodím vlasy a slyším jenom pravidelné cvakání foťáku. Na druhou stranu jsem na tom líp, než většina mých vrstevníků, kteří jenom tak živoří od jedné brigády k druhé. Já se můžu pyšnit celkem slušným přísunem peněz, bytem a autem. Nemůžu teď se vším skoncovat, i když se už další dobu snažím vsugerovat že modeling vlastně mě baví. Ta nálepka už mi zůstane. Kdo jednou byl modelem, zůstane modelem na vždy. Začíná mi být docela zima jenom v tom titěrném černém kousku prádla od Victoria's Secret. Znovu změním svoje postavení a vyzývavý výraz vystřídá něžný a trochu nevinný úsměv a větrák na mě mezitím žene studený vzduch. Po několika dalších minutách se konečně zase ozve fotograf. "Fajn, tak to bychom měli. Běž se převléknout a za patnáct minut pokračujeme." Hned jak se za mnou zavřou dveře do maskérny, svléknu ze sebe černé prádýlko a z nohou zkopnu boty s vysokým jehlovým podpatkem. Co tam máme dál? Je jedno co si vyberu, stejně to musíme nafotit všechno. Šáhnu po tom nejméně přitažlivém kousku, kterou je strakatě zbarvená košilka. Ozve se zaklepání a dovnitř nahlédne vizážistka. "Pojďte dál, už jsem převlečená." Posadím se před zrcadlo a nechám se obskakovat a upravovat si make-up. Neříkám že bych to nezvládla sama, ale když už tyhle ubohá stvoření platí, tak ať už se nějak využijou. Vlastně jim tak trochu závidím. Nikdo je nezná, mají opravdové přátele a hodného přítele kterého nezajímá jenom společenská prestiž. Ony mají to, co já nemám a nikdy mít nebudu. Je načase pokračovat ve focení. S poděkováním propustím vizážistky, nazuju si botky a mám v plánu se konečně vrátit na plac, když mě dožene má agentka, moje matka. Oh, ano. Ona je ten důvod proč nemůžu skončit, prostě mi to nedovolí kvůli tomu, že ona si tím plní svoje sny. V duchu si udělám poznámku: najít si nového agenta. Jedna věc je dělat práci, co vás nebaví a druhá je mít za agenta vlastní matku. "Drahoušku, vypadáš nádherně. Jsi nějaká unavená, zdá se mi to?" "Mami," pousměji se jak nejlépe to dovedu "Ano, to focení už je -" Ani to nestihnu doříct. "To zvládneš. Mám skvělou zprávu! Přišla ti pozvánka na večírek u Christiana Blacka. A k tomu i tenhle nádherný pár náušnic. A abych nezapomněla, příští týden by tě chtěli do reklamy na řasenku. Už jsem souhlasila, nemusíš mi děkovat." Podá mi krabičku a já nahlédnu dovnitř. Takových náušnic mám spoustu a navíc se mi ani nelíbí. Byla by slušnost vzít si je na ten večírek a ukázat hostiteli, že si jeho daru cením, ale.. peníze z jejich prodeje by se někomu mohli hodit víc. "Půjdeš, že ano?" Ozve se matka s jistou dávkou netrpělivosti v hlase. "Ano, půjdu." V duchu se ušklíbnu. Třeba si tam najdu nového agenta. Momentálně mě vztah s mojí matinkou nezajímá. To ona ho ničila když mi pošlapala vlastní sny. Otočím se, fotograf bude už jistě nedočkavej vidět mě v dalším kousku těhle hadříků. Prasák. "A ještě něco, ty náušnice prodej a výtěžek z nich dej na charitu, ano?" políbím jí na tvář a vrátím se zpátky ke své práci. Když se pozdě odpoledne vrátím, zjistím že času na přípravu už mám málo. Předtím než se skočím osprchovat, zavolám taxíka aby tu pro mě byl přesně za hodinu. Pak už to jde rychle za sebou, sprcha, vyfoukat si hlavu, nalíčit se a vybrat si nějaký outfit ze své veliké šatny. odkaz Na jednu stranu by to mělo být něco společenkého, ale zároveň mladistvého a nic usedlého. Nakonec si zvolím přesně podle svého gusta a momentální nálady. Jako poslední zbývají vlasy. odkaz Ani mi to netrvá tak dlouho, jak jsem myslela. V podstatě jsem se zpozdila jenom o čtvrt hodiny. Tomu taxikáři asi budu muset dát pořádný dýško. Zamknu dveře od bytu a klíčky hodím do kabelky. Ne, že bych neměla řidičák nebo dokonce auto, ale pokud vím tak se tam nejspíše napiju a řidiče si najímat nechci. Zbývá mi jediná volba. O pár minut později už sedím v taxíku a kontroluji si make-up.

Theo Mercier - 01. října 2014 23:32

Zase večírek? Ach ne.. Zase jsem se probudil oblečený a s papíry a notebookem v posteli. Někdo přese mě ledabyle přehodil deku, tak ji zase ze sebe shodil a vylezl z postele. Odšoural jsem se rovnou do koupelny a dopřál si delší sprchu se střídavou teplotou vody. To mě vždycky dokonale probere a vyčistí hlavu. Zatracená scéna.. Pořád mi na tom něco nesedí. Takhle by neuvažoval. Musím zavolat Johnsonovi, aby mi našel nějakého podobně labilního člověka a domluvil mi s ním schůzku, klidně i v blázinci, bude-li to nutné.. Opět jsem přemýšlel nad svým novým projektem, se kterým jsem dnes "strávil noc ve své posteli"... Po sprše jsem jen tak, v županu, seběhl schody do jídelny, kde se na mě usmívala Louise, má dobrá duše s ranní kávou a denním tiskem. Popřáli jsme si dobrého rána a zatímco jsem se probíral články, ona mi připravovala snídani a pak se šla dát do úklidu mé ložnice. Odkráčel jsem ke vchodovým dveřím, vedle nichž stál stolek určený pouze a jen na poštu. Zběžně jsem projel obálky, dokud mi v ruce nezůstala jedna těžší a už od pohledu výmluvná tak, že jsem ji ani nechtěl otevírat. Vzal jsem si ji s sebou zpátky do ložnice a už po cestě ji otevřel a dal se do čtení. "Co to..?" podivil jsem se, když na mě vypadly manžetové knoflíky a můj obličej předvedl parádní ranní úšklebek. Tak to ani náhodou.. Tušil jsem, že tohle nejspíš dostali všichni pánové a dámy nejspíš nějaký šperk. Ale tohle mě opravdu nikdo nedonutí připnout na manžety. Jsem zastáncem jednoduchého stylu a případné nedbalé elegance - koneckonců jsem víceméně Francouz. Navíc, k čemu takový "stejnokroj"? Vždyť bychom všichni vypadali jako na nějakém prapodivném srazu jakéhosi klubu. Kromě toho, nejsem herec, to na nich spíš záleží, jestli si vezmou tyhle uniformní záležitosti. Já to rozhodně nemám zapotřebí. Každý zná můj styl a u toho hodlám zůstat. Louise právě poklízela můj notně zabarikádovaný psací stůl, tak jsem ji nechal se s tím potýkat a přešel jsem ke své šatně - menší místnosti s přesně rozřazeným oblečením. V sekci obleků jsem si vybral ten, který se mi jevil pro tu příležitost jako nejlepší a nejvíce vyhovující mému současnému rozpoložení. Ještě jsem vyřídil několik málo telefonátů, zapsal pár dalších poznámek a nakonec jsem zavolal řidiči a nadiktoval mu adresu, aby se mohl připravit. Oblékl jsem se a vyrazil na tu částečně záhadnou party, která se zdála jako skvělá příležitost pozdravit se se starými známými a poohlédnout se po něčem/někom inspirujícím, třebaže to pro mě znamenalo oběť v podobě ztráty času, který jsem chtěl věnovat svému projektu. Ale vždyť to počká.. Připraven čelit světu a fotoaparátům..

Julie Smirnoff - 02. října 2014 21:18

Úprk Pan Black vzal nohy na ramena, jak jinak to nazvat? Jen nevím zda si to brát osobně, nebo jako další z manýrů hvězd. Nakonec jsem zvolila to druhé, postavila jsem se k oknu a zahleděla se na příjezdovou cestu, pohled na hodinky mi jasně naznačil, že se hosté začnou sjíždět co nejdřív, no a bude to tady, další den mezi lidmi se kterými se vlastně nemám co říct. Unaveně si vydechnu a ztratím se v myšlenkách...

Lucas Snap - 02. října 2014 21:25

Večírek Na udanou adresu z pozvánky jsem se nechal dovézt taxikem, pokud se tam člověk napije, bylo by těžké se dostávat zpět, když zastavíme před luxusním barákem, trochu ve mě zadoutná zívist, k něčemu takovému bych se chtěl dopracovat, jenže to by člověk musel mít ty správné styky. U dveří ukážu pozvánku a pak nakráčím do haly, zatím zde moc lidí není, ale vypadá to skvostně, cestou zahlédnu pěknou zrzku a pak i chlápka, který nevypadá jako personál. Pěkný večer přeji, zřejmě jsem tady moc brzo a nebo mají ostatní zpoždění? Jmenuji se Lucas, Lucas Snap, mrknu na zrzku a na chlápka se usměju, čekám co se bude dít dál.

Christopher Nolan - 02. října 2014 21:57

Večírek Postupně jste se dostavili na večírek dle pozvánek, rezidence pana Blacka je opravdu úchvatná, někteří možná mladého muže znáte, ale on, stejně jako vy také neví oč vlastně jde. Samozřejmě šuškanda je velká, ale nic jistého, něco by možná mohla vědět Julie, ale tu zase nejspíš nikdo nezná, takže jste všichni plni očekávání. Asi hodinu po začátku večírku, kdy je vám podáváno to nejlepší pití i jídlo, na příjezdovou cestu k domu dorazí limuzína, Zobrazit SPOILER a pak konečně vystoupí hlavní hvězda večera, není to nikdo jiný než Christopher Nolan Zobrazit SPOILER světově uznávaný režisér a vám je jasné, že pokud ON něco pořádá bude to velké, velkolepé a hlavně...za hodně peněz. Christopher se zatím zdraví s Julií a pak zamíří přímo k hostiteli Christianovi Blackovi dobrý večer pane Blacku, chtěl bych vám poděkovat za to, co jste pro nás dokázal nachystat, Julie mi povídala jsk jste vše zvládl, ještě jednou díky.

Emma Montgomery - 02. října 2014 22:10

Večírek Seděla jsem v limuzíně jak jsme jeli na uvedenou adresu, samozřejmě jsem si mohla vzít své auto ale spoléhala jsem že budu pít, takže by to nebylo úplně vhodné. Proto když jsem se dozvěděla že můj šofér nemá nic osobního na práci tak jsem mu zavolala. Vytáhla jsem z kabelky zrcátko a upravila si make-up, vždy jsem byla ráda upravená. Vzala jsem si od řidiče obálku a znovu si přečetla text. *Tak by mě zajímalo o jaký večírek se může jednat. Už mi došlo že asi nebudu jediná koho pozval, ale že nás nejspíše bude více. Jen kdyby napsal kdo je pozvaný nebo alespoň o jaký typ večírku se jedná* pomyslela jsem si. Vždy jsem byla raději když jsem věděla do čeho jdu. Po nějaké době přemýšlení během které jsem stejně nedošla k žádnému závěru jsme byli na místě. "Rezidence pana Blacka, madam." Oznámil šofér a pomohl mi vystoupit ven s auta. Ještě si vykouřím jednu lehkou cigaretu předtím než vejdu dovnitř. Rezidence je to velká, ale já byla na luxus vždy zvyklá takže se mi s toho opravdu netočí hlava jako by možná někomu mohla. Seděla jsem tam s ostatními a jedla a pila to co nosili na stůl, samozřejmě jsem si vybírala jen to co jsem chtěla a na co jsem měla největší chuť. Poté co dovnitř vešel Christopher Nolan, kterého jsem samozřejmě znala i když bohužel zatím nehrála v jeho filmu jsem se rychle napřímila a dávala pozor, kdyby chtěl něco, cokoliv říci.

Christian *Ten* Black - 03. října 2014 07:53

Večírek Zmizím nahoře. Stejně už je čas se převléct. Ze skříně jsem opatrně vyndal své nové sako, včera přiletělo z Paříže. Sice jsem tohle neměl v plánu, ale vedení mi dororučilo být vhodně oblečen. Stejně ho pak prodám... S jemnou kolínskou a předepsanými knoflíčky, které se mi stejně nelíbí sejdu do přízemí. Už s začínají scházet lidi. Napřed projdou letmým, ale pečlivým pohledem zaměstnanců u vchodu. Vždycky se pokusí vetřít nějaký patolízal. Pak už čekají servírky a barman na své hosty. Mohl by to být podařený večírek. Teď zálrží jen na hostech. Až tu budou všichni, sjednám si pořádek (nevím proč) ťukáním lžíce do skleničky. Star, hloupý zvyk. "Všechny vás tu vítám, snad si dnešní večer užijeme. Jen vás prosím, nechoďte do posledního patra a do černých dveří. Pokud nechcete být sežráni. Přeji příjemný večer." Zašklebím se. Když ke mě příjde Christoperr Nolan, stisknu mu ruku. "Bez její pomoci by to bylo asi těžké. Přišel jsem o tu vázu, kterou jste mi daroval." Usměji se a vezmu ze stolu šampaňské. Stojím osamoceně na okraji davu. Nemám potřebu se s někým bavit. Po pravdě? BOJÍM se s někým bavit. Nejraději bych byl za svými "černými dveřmi." Ale musím přežít tenhle večírek. PÁR INFORMACÍ Dům zepředu Obývák

Stín - 03. října 2014 16:55

Večírek, hostitel, nové tváře.. Po několika minutách rychlé jízdy se dostáváme do části LA, o které se obyčejným lidem jenom zdá. V tehle části města žije jenom ta skutečná smetánka a já mám to štěstí být tu s nimi i když jsem o to nikdy příliš nestála. Ironie.. Nakonec zastavíme před jednou skutecně nádhernou residencí. Něco takového by se mi později taky líbilo. No, možná trochu menšího. Usměju se na taxikáře a zaplatím mu jeho zaslouzené peníze a přihodím i něco za čekání. Podle mě si za tohle jediné svezení vydělal víc než za celou noc. Zevnitř je dům ještě hezčí než z venku. Pokud budu mít tu příležitost, měla bych ho našemu hostiteli pochválit. U nejbližší servírky si vezmu sklenici šampaňského a poodejdu stranou. Na tváři mám úsměv a očima hledám známé tváře. Doufám, že se nepotkám s nějakými dalšími modelkami. Možná to jsou hezké a hodné holky, ale rozumu moc nepobrali. A já momentálně nemám náladu na tlachání o nejnovějších trendech v Paříži. Z hlubokého zamyšlení mě probere až proslov pana Blacka. Po jeho skončení zatleskam. Vypadá jako zajímavý a chytrý muž, třeba to dnes nebude tak tragické. Kromě prichodu Chritoperra Nolana se nestane nic dalšího a tak se zapletu do řeči s nějakým mladíkem, kterého jsem zatim neznala. O několik minut později si mé oko všimne, že naš hostitel stojí opodál a sám. Rozloučím se se svým dosavadnim a celkem nudným společníkem a zamířím i se skleničkou šampaňského k panu Blackovi. "Dobrý večer, pane Blacku. Děkuji za pozvání, máte opravdu nádherný dům. "

Kailee Knight - 03. října 2014 18:59

Večírek S lehce otráveným výrazem jsem podávala muži za pultem kafe v kelímku z tvrzeného papíru a účtenku od tankování. Ani se na mě nepodíval, jedním ramenem si přidržoval u ucha mobilní telefon a s někým se dosti hlasitě dohadovat. No rozhodně nevypadal jako Kyle Maclachlan, takže stěží mohl očekávat, že na něj budu usmívat, jak Heather Graham s konvicí kávy v ruce. Pohledem jsem přelétla k hodinám zavěšenými nad dveřmi do minikuchyňky, ale ty ještě nemilosrdně odmítaly přehoupnout se přes desátou dopoledne. Jestli takhle bude vypadat celý den, plný hromady protivných, štěkajících lidí, pak budu večer zralá tak spíše na psychiatra než na to, abych vyrazila na nějaký večírek. Abych se přiznala, doručená pozvánka ve mně vzbuzovala rozporuplné pocity Na jednu stranu nadšení, na druhou skepsi. Když mi ji do práce přivedl usmívající se pihatý, zrzavý klučina, myslela jsem, že se jedná o nějaký omyl. Takové pozvánky se přeci dávají mnohem známějším lidem než holce za pultem benzínové stanice. Rozhodně nejsem přesvědčena o tom, že moje věta "Ne, děkuji, jedu jen do přízemí," by mi vysloužila hvězdu na chodníku slávy. Kluk však byl přesvědčený, že on svou práci splnil na sto dvacet procent, zazubil se na mě a byl pryč. Rozhodnutí, že nakonec na večírek půjdu, nebylo okamžité. Nakonec jsem však usoudila, že to prostě zkusím, v nejhorším případě se prostě vytratím, když by to k ničemu nebylo. Pomalu jsem se začínala učit, že na tomhle místě nestačí jen sedět s rukama v klíně, ale je třeba tady něco udělat. Vyměnila jsem si noční směnu s Petem, který slušně brblal, že za tohle mu visím nejméně celý víkend. Pravý důvod jsem mu neřekla, ale on se ani neptal. Den se táhl jak týden před výplatou a já jsem docela vděčně v pět odpoledne předala kasu, sedla na kolo a zamířila k domovu, abych se připravila. Krátký pohled do mého šatníku mě utvrdil v tom, že při jeho chudém složení si dneska na Rachel hrát nebudu a vytáhla jsem ramínko s bíločernými šaty a vylovila černé lodičky. Vlasy jsem si spletla do volného francouzského copu a zvolila výrazné líčení – tmavé oční linky, olivově zelené oční stíny, černou maskaru a hnědou rtěnku. Nebylo to sice jako od filmové maskérky, ale já byla s konečným výsledkem spokojena. Poslední letmý pohled do zrcadla, a pak už jsem opustila byt. Taxikáře jsem požádala, aby mi zastavil o ulici vedle, tak abych k domu Christiana Blacka dorazila pěšky a ne ve žlutém taxíku. Pokrčil rameny, ale požadavek mi splnil. Dům zvenku vypadal moderně a ani vnitřek se nelišil. Porozhlédla jsem se kolem, spíš jen ze zvědavosti, procházela jsem se kolem. Několikrát jsem si uždibla nějakou jednohubku z tácu, vzala si sklenici perlivé vody, usmívala se na lidi, které jsem potkávala. Velké pozdvižení způsobí příjezd Christophera Nolana. Jeho jméno mi samozřejmě není neznámé, byť jsem od něj viděla jediný film, který mě příliš nezaujal, ale jeho novátorský režisérský styl byl častým tématem v novinách, televizi i na internetu. Docela by mě zajímalo, co vlastně dělá na tomhle večírku....

Christian *Ten* Black - 04. října 2014 10:30

Večírek Nathalia[/i] V mé samotě mě vyruší nějaká dívka. Mám pocit, že ji znám. Odlepím se od stěny a usměji se na ni. "Děkuji." Úžasné. Texty filmů si pamatuješ a teď si najednou nemůžeš vzpomenout na nějakou větu? "Omlouvám se. Dnes toho bylo a myslím že ještě bude hodně. Jmenuji se Ten Black." Ovšemže neříkám Christian. To jméno nenávidím. Podávám jí ruku a abych nemusel upustit šampaňské na nový koberec, musel jsem druhou vytáhnout z kapsy saka, kde si pohrávám s nábojnicí. "Asi náhodou nevíte, proč jsme sem byli svoláni?" Nějaké podvědomí mám a také vím, že Nolan má rád překvapení. Hodně. Velká. Překvapení. Ale i tak, možná někdo ví víc než já... A nedivil bych se tomu.

Stín - 04. října 2014 16:11

Večírek, klábosení, šampaňské.. Christian Přijmu jeho nabízenou ruku a potřesu si s ním. Nevím za co by se měl omlouvat, snad za to malé zaváhání? "V pořádku, chápu že být hostitelem tolika 'celebrit' musí být náročné. Těší mě, Nathalia Manson." Ani si to zprvu neuvědomím, ale při slově 'celebrit' mi ujede lehce menší ironický podtón. Ne že bych opovrhovala všemi co tu jsou, spíš jenom nechápu co tu mezi nimi dělám já. No, i když.. Do té doby jsem měla na tváři úsměv, který vystřídá překvapení. "Upřímně, tak trochu jsem doufala že jako hostitel mi k tomu budete moci říct něco vy. Neříkejte, že prostě si to takhle někdo nakráčel k vám domu a zorganizoval tu večírek. I když podle toho, jak stojíte dál od ostatních bych se tomu ani nedivila. " Věnuju mu úsměv a napiju se šampaňského. Něco mi říká, že to bude mít něco společného s Christoperrem Nolanem, to on je tady největší hvězdou.

Charley R. Griffin - 04. října 2014 19:39

Večírek Bylo už hodně pozdě v noci, nebo abychom byli přesní – tak už bylo pozdní ráno, když jsem se konečně dostala do svého luxusního bytu a pak do postele, kde jsem usnula jen, co jsem se hlavou dotkla polštáře a ve vteřině jsem o sobě nevěděla. Po zdlouhavém cestování po Evropě, kde jsme natáčeli jeden nejmenovaný cestopis s ještě dalšími celebritami a pak ještě po tom všem létání jsem byla pochopitelně dosti unavená a vyčerpaná, ale nakonec jsem musela uznat, že to bylo spíše takové to příjemné vyčerpání, kdy má člověk pocit, že zase udělal něco dobrého a neseděl jako pecka doma. No, v poslední době jsem zase tolik času doma netrávila, to byla pravda. Pořád jsem lítala po nejrůznějších akcích a zkrátka se naplno věnovala své herecké kariéře, že jsem zapomínala i sama na sebe, a na to, abych své tempo trochu zvolnila… jenže já si prostě nemohla pomoct. Ráda jsem se obklopovala lidmi, se kterými jsem si měla co říct, protože pak byla radost s nimi pracovat. Krom toho jsem vážně nesnesla pocit samoty, i když bylo občas fajn se někam zašít… Nicméně dnešní den to nevypadalo, že bych měla být o samotě. Když jsem se konečně v odpoledních hodinách vyhrabala ze své postele a z pokoje, míříc přímo do kuchyně, kde na mě čekala připravená káva, tak jsem zamžourala na hromádku obálek, ležících na stole v dokonale vyrovnaném komínku. Zhluboka jsem se nadechla a slastně přivřela oči, když ke mne dolehla vůně snídaně, jež příjemně poškádlila mé smysly takovým způsobem, že mi to na tváři vykouzlilo první upřímný úsměv dnešního dne. Ne, že bych se jindy tvářila nějak zle, ale měla jsem ve zvyku se v podobných projevech krotit. Nalila jsem si kávu do svého oblíbeného hrnku a v papučích se přemístila ke stolu, kde mne předtím zaujala ta hromada obálek, a jakmile jsem dosedla na židličku, tak jsem si všimla i napsaného vzkazu od mé asistentky. Přelétla jsem pohledem onen osudný papírek, obočí mírně svraštěné, jak jsem vstřebávala jednotlivá slova, než jsem jej odložila i s hrnkem na desku stolu. Urovnala jsem si neposlušné ebenové prameny vlasů, načež jsem se zaměřila na tu, která už od pohledu vypadala, že je objemnější a prostě celkově jako by na mě volala, abych ji co nejdříve otevřela. Dlouho jsem neotálela a jednoduše ji otevřela, přičemž na mě vykoukl i ten luxusní dárek v podobě náušnic, na které jsem chvíli tak trochu zaraženě koukala. Ne že bych na takové věci nebyla zvyklá, ale i tak jsem to prostě nečekala. Očima jsem se vrátila k papíru coby pozvánce na dnešní akci. Pozvedla jsem obočí – jako bych snad od doby, co jsem se probudila, nedělala nic jiného – a chvíli se pohroužila do přemýšlení. Obvykle bych okamžitě přikývla a víc to neřešila, ale to jsem vždycky měla úplné informace, ale momentálně jsem nevěděla skoro vůbec nic. Hm… jde vidět, že jsem byla opravdu dlouho pryč, zamumlala jsem sama k sobě v duchu a opět si převzala hrnek, abych do sebe dostala co nejvíce kofeinu. Vypadalo to, že dnes ho budu potřebovat opravdu akutně, jestli se tam objevím, abych vydržela při společenských konverzacích s ostatními. Pozdní snídaně bude pro tento hektický den asi tou nejklidnější chvílí, takže jsem si ji užívala o to víc, když jsem si ještě k tomu vychutnávala svůj obvyklý přísun kofeinu, přemýšleje nad tou tajemnou akcí, přičemž se mi myšlenky pozvolna přesunuly k výběru vhodného oblečení, což nakonec ukázalo, jak jsem se nakonec rozhodla. Po vyřízení neodkladných záležitostí, které mně opět trochu vyčerpaly – i když spíše po té psychické stránce – takže jsem si ještě skočila na svou oblíbenou jógu, po které jsem se opět vrátila do svého bytu. Pěkně odpočatá a vnitřně vyrovnaná. Pohled na neúprosně ubíhající hodiny mě přesvědčilo o tom, že je tak akorát nejvyšší čas se připravit. Má asistentka mi mezitím zařídila odvoz a tak dále, takže jsem se mohla věnovat daleko příjemnějším věcem snad pro každou ženu – mě nevyjímaje. Ve větší šatně jsem strávila o trochu delší dobu, protože jsem přípravu nechtěla nijak podcenit, třebaže jsem měla opravdu spíše ten jednodušší styl, ale pořád s důrazem na eleganci. Nic výrazného. Po trochu delších přípravách – protože jsem vždycky o všem musela hodně přemýšlet a plánovat až do posledního detailu – jsme se mohli vydat konečně na cestu. Nehodlala jsem se opozdit. Něco takového se neslušelo a ani já sama bych se necítila nejlíp. Kývla jsem na upraveného řidiče a nastoupila do připraveného auta, ve kterém jsem si ještě upravovala šaty, načež jsem z malého černého psaníčka vytáhla malé kapesní zrcátko, abych si zkontrolovala obličej a svázané vlasy, jež zdobila jemná čelenka. Ještě poslední kontrola, jestli mám u sebe pozvánku (i když na tu bych asi stěží zapomněla) a mohla jsem se uklidnit, že je všechno v naprostém pořádku. Dojeli jsme před dům, který už od pohledu vypadal dosti moderně a možná, že uvnitř vypadal ještě mnohem lépe. Kráčela jsem ležérní chůzí a vychovaně se zdravila se všemi hosty, sem tam pronášejíc nějakou tu řeč konverzačním tónem. Nebylo to pro mě těžké, ba naopak, úplně přirozeně jsem vplula do společnosti ostatních, ostatně jsem na takové věci byla zvyklá, takže jsem neměla žádný problém. Pocit částečné nervozity jsem si nepřipouštěla, i kdybych snad takové pocity měla, jenom při příchodu slavného režiséra, který byl zcela určitě hlavní hvězdou večera, jsem pocítila lehký příval pocitů, které by se snad i daly označit za jakousi trému, ale potlačila jsem je už v zárodku. Nedala jsem na sobě nic znát, snad jenom uznání a trochu toho nečekaného překvapení, doprovázeje to střídmým úsměvem na rtech. V další chvíli, kdy jsem se porozhlížela zkoumavým okem po ostatních, jsem se odebrala k jednomu z volných míst, kde jsem se po delší době posadila a odpila si ze sklenky čistě minerální vody. Na alkohol bude ještě čas a navíc jsem ani neměla v plánu to nijak přehánět. Vzhled

Christian *Ten* Black - 05. října 2014 10:00

Večírek Nathalia[/i] Její společnost se mi nezdá nepříjemná, což je až neuvěřitelné. Usměji se. "I když jste hostitel, často nevíte vše. Riziko povolání." Napiji se šampaňského. Pak se ... jak to popsat naváží (?) do mého postoje. Její společnost je méně milá. "Ujišťuji vás, madam Manson, že tento dům byl propůjčen dobrovolně. Navíc, pan Nolan je dá se říci můj... známý." Nechci se tím chlubit, nebo tak. Ještě jsem nebyl v žádném z jeho filmů, ale známe se. Od něj byla má oblíbená váza. A už není.

Julie Smirnoff - 05. října 2014 20:16

Večírek Sleduji dění stranou od všech, pouze když dorazí Nolan, věnuji mu chvíli, ale pak ho nechám aby se v klidu rozhlédl a popovídal si s Christianem, nakonec režiér přejde ke stolu z občerstvením a hostitele si zabere slečna , kterou rozhodně z televize neznám, není ošklivá, dokonce by se dalo říct, že je zajímavá, ale kdo v této místnosti není. Tedy až na tebe Julie, ty se sem nehodíš, nemáš ambice se stát herečkou ani lézt do postele s režisérem, jsi prostě tuctovka. Se sklenkou v ruce se postavím zády k velkému francouztkému oknu a pozoruji tváře přítomných, pozoruji jaké emoce se jim střídají v obličeji a odhaduji, kdo je kdo , vím, že musím vydržet než bude mluvit režisér a tak si takhle krátím dlouhou chvíli.

Nathan Seth - 05. října 2014 20:32

Nečekané psaní a akce z něj vzešlá Jsem tu už několik týdnů a zatím ani náznak nějaké zajímavé nabídky. Dny trávím proto pokud možno co nejefektivněji, což znamená trénink, učení, trénink učení a stále opakovat pouze s pauzami na jídlo, koupelnu či spánek. Jednoho dne však někdo zaklepne na dveře mé jednopokojové rezidence a já kukátkem ve dveřích zjistím, že je to pošťák. A ne zrovna v běžné uniformě - ale v ruce drží dopis. Podepíšu mlčky se samozřejmostí předání pokud to žádá a se zamumláním díků zavřu dveře. Když dopis rozdělám a prohlédnu si obsah, svraštím obočí. Plácnu obálkou o stůl, otevřu prudce dveře a do již dávno prázdné chodby alespoň zvolám v marné snaze "to tu nemáte nic jinýho na práci než si dělat z lidí prdel?" Pak zabouchnu zase dveře a sednu si ke stolu. Málem pozvánku zmačkám, nejdřív se však hodlám zbavit laciných cetek a vyhodit je oknem. Zvědavost mi ale nedá. Jmu se je pořádně prohlédnout a ke svému úžasu i při ne úplně odborných znalostech zjistím, že kameny na knoflíčkách jsou pravé. "Co to kurva..." vezmu volnou rukou pozvánku a opět si ji přečtu, tentokrát několikrát a pořádně. V hlavě mi toho šrotuje hodně. Pokud je to fór tak hodně drahej. Ale co dám za zkoušku. Nic. No vlastně ... jeslti jsou dárek manžetový knoflíčky, čeká se oblek. Do hajzlu jak já je nesnáším. Několik hodin o tom přemýšlím, pak ale vezmu až nebezpečně velký obnos svých úspor a zamířím na hlavní třídu, kde si koupím stylový, dobře padnoucí oblek černé barvy, stejně tak kravatu a bílou košili a boty. Jestli to nevyjde, budu mít alespoň pořádný hadry na konkurzy. V den večírku si ještě nechám zavolat taxíka lepší společnosti, žádnou otřískanou žlutočernou herku a nechám se odvézt na místo konání, zaplatím se slušným spropitným a zamířím po hlavní příjezdové cestě ke vstupu do vskutku honosného sídla. Ochrance u dveří ukážu pozvánku, kterou si po prozkoumání se samozřejmostí strčím do kapsy a celou dobu se snažím vypadat, že tam patřím. Vevnitř se rozhlédnu po osazenstvu, vyslechnu si proslov hostitele a následně si s kývnutím vezmu sklenku a lehce podezřívavě se rozhlížím a čekám, co se z večera vyklube. S kým navážu oční kontakt s zdá se být natolik přístupný, že by mne i pozdravil, toho pozdravím také a snaží mse být navzdory své nátuře slušný. Upiji šampaňské a snažím se zařadit si hosty. Snobové a krásky. Tak co tu kurva dělám já? Asi jsem se měl oholit... Když po hodině přijede taková osobnost, poslední zbytek smysluplnosti toho proč já tu jsem se vytratí a já se snažím spíše neudělat žádnou blbost a nic co by prozradilo, že nejsem jako oni a čekám, v co se to vše vyvrbí.

Stín - 05. října 2014 21:04

A další řeči.. Christian Neměla jsem v úmyslu se ho nějak dotknout svojí poznámkou, ale jako obvykle mi to mluvilo rychleji než myslelo. A co.. Svět není místo plné milých lidí, kteří říkají samé milé věci. Možná se to někomu na první pohled může zdát, ale ve skutečnosti jde každýmu jenom o místo ve společenském žebříčku. A z lidí, kterým věříte, se mohou stát nepřátelé, protože v každém úsměvu je trocha té falše. Nechám si pro sebe i to, že mi nemusí říkat 'madam'. Nepřipadám si natolik stará, abych si to oslovení vysloužila. Vlastně jsem ráda, že vypadám jako dospělá, protože tomu tak před pár lety ještě ani nebylo. Trochu omluvně se usměju na hostitele, snad kvůli té poznámce, ale jinak se k tomu nevracím. "Ať je to tak, či onak, tak roli hostitele zvládáte dobře, tedy co mohu říci při svých omezených zkušenostech." Není to tak dávno, co jsem se se svojí tváří dostala na titulní stránku jednoho nejmenovaného časopisu o módě díky focení pro jednoho amerického návrháře, a tak se odstartovala moje kariéra. "Myslím, že jen hrstka lidí může zařadit pana Nolana mezi svého známého. Máte štěstí, že jste jedním z nich. Já jako správný filmový divák jeho filmy obdivuji." Odmlčím se a pohledem přelétnu lidi stojící v různě velkých hloučcích. "Žijete tady už dlouho, pane Blacku?" Prostě taková obyčejná, společenská konverzace.

Christian *Ten* Black - 05. října 2014 21:40

BLABLABLA Nathalia, Nathan Nikdy ěm moc nebrali společenské konverzace. Možná to je tím, že jsem na ně v Zemi smrti - jak jí moc rád říkám - neměl čas. Nebo jsem se prostě nevžil do role mírumilovného herce, který si hledí, aby mu někdo nepodupal koberec. "Děkuji, vážím si vaší pochvaly." Řeknu z posledních sil a sebeovládání. Při její další otázce mi málem začne cukat tvář. Ne, že by byla nudná, je milá, ale takové konverzace dle mého nikam nevedou. "Moc dlouho ne." Zavrtím hlavou. Pak mě zaujme muž /Nathan/ který právě vešel. Studoval jsem seznam pozvaných, ale tohoto muže jsem tam neviděl. Nenápadně po něm hodím hlavou. "Znáte ho?" Zeptám se své společnice. Paparazzi? Fanoušek někoho z nás? Úchyl? Nebo mám jen výpadek paměti? Každopádně začíná být tento večer více zajímaví.

Christopher Nolan - 05. října 2014 22:38

Večírek Zábava je už nějakou chvíli v plném proudu, kdo dorazil nemusí litovat, jídlo je skvělé, pití ještě lepší a prostředí luxusní, v jednu chvíli se ujme slova Christopher Nolan, nožem zaťuká o sklenku aby na sebe upozornil, i když je to zřejmě zbytečné, nikdo by nebyl tak hloupý aby ho zpustil z očí. Vážení, ještě jednou bych chtěl poděkovat našemu hostiteli, že propůjčil svou rezidenci na dnešní oslavu, které se vyvedla, zároveň bych rád poděkoval slečně Julii Smirnoff z mé produkce, které organizovala, zajišťovala a radila...a teď k věci. Jistě všichni čekáte na důvod proč jste tady, každý z Vás má nějaké kvality, které mě na něm zaujali, budu točit film, celovečerní film a z Vás si hodlám vybrat´účinkující. Půjde o film s akčnějším nábojem, prodchnutý trochou romantiky a tajemnem, pracovní název Útesy Na chvíli se odmlčí, rozhlédne se pi přítomných a pokračuje, práce bude časově náročná a vyžádá si vaše nasazení na celý příští rok, honorář podle toho samozřejmě vypadá, ale takové podrobnosti má slečna Smirnoff, podle čeho budu vybírat není důležité, kdo bude vybrán dozví se to v čas, samozřejmě pokud vám nabídka nebude vyhovovat, můžete odmítnout. Zatím vám tedy přeji krásný večer, bavte se a pokud máte nějaké otázky já i slečna Smirnoff, jsme vám k službám, ovšem...neptejte se na detaily ohledně filmu, děkuji.

Lucas Snap - 05. října 2014 23:34

Večírek Docela mě naštvalo, že mě ta zrzka ignorovala, to že i ten chlápek, ten hostitel, to mi až tak nevadí , ale ta holka, no však se ještě uvidí, zatím svou pozornost přesunu jinam . Ženských je tady celkem dost, jsou pěkné a mám pocit že některé i slavné, tak se zamíchám do davu a občas někde něco prohodím, pak zamířím k jedné znich, ale ta zakotvila u hostitele, v tom okamžiku dorazí Nolan, prohodí něco se zrzkou, hostitele vyznamená jako svého přítele a já mám vztek. Pokaždé mi hnou žlučí lidi, co dokázali víc než já a zrovna ten holobrádek co se pyšní takovým barákem, jistě nemusel hnout ani prstem. Otočím do sebe skleničku a natáhnu se pro další, mezitím dál sleduji přítomné, když se ukáže další frajírek vypadá že sem moc nepatří, jak to poznám...já sem taky moc nezapadám, ale on to maskuje celkem dobře. Už se chystám prohodit řeč, když má svůj proslov řežisér páni, dostat od něj roli, měl bych vystaráno, bleskne mi hlavou a přemýšlím, zda se nejdřív setkat z ržisérem, nebo znova zkusit zrzku, jak že se to jmenuje? Julie? Vyrazím rázně k ní když nechtic vrazím do jiné ženy (Charley R. Griffin ), ach, omlouvám se krásko, nechtěl jsem, mohl bych jako omluvu donést sklenku bublinek?

Stín - 06. října 2014 14:04

Večírek a tak dále, a tak dále.. Christian, Nathan Nikdy jsem ve společenských konverzacích nebyla nijak zvlášť dobrá a můj společník navíc nevypadá jako bych ho nějak zaujala. Zaměřím na muže, na kterého poukázal Black. Nemyslím, že bych ho znala. A ani mi nepřijde povědomý, což ani není divné vzhledem k mému celkem nespolečenskému životu. Co není, může být. Vypadá jako zajímavý muž. Kdyby to byl model, určitě bych ho znala, ale on ani nevypadá na muže který by dokázal stát několik hodin před fotografem a tvářit se mile. Tolik herců neznám, ale to neznamená že nemůže pracovat u filmu. Nějaký producent, režisér, scénárista? Tolik možností. Mám v plánu sdělit to svému společníkovi, ale v tu chvíli vystoupí Christoperr Nolan se svým projevem. Tak tohle měl tedy celý večer v plánu. No, proč ne. Modeling mě nikdy moc nebavil, třeba by se ukázalo že mám pro herectví skryté vlohy. Tohle je tedy správa. Po skončení se obrátím ke Christianovi. "Ne, toho muže neznám. Zatím." Trochu se zašklebím a pak se už věnuji nejnovější zprávě. "Tak jste se tedy konečně dozvěděl, jaký je účel tohohle večírku."

Charley R. Griffin - 06. října 2014 15:33

Večírek Lucas Byla jsem čím dál víc zvědavější, kvůli čemu přesně se zorganizovala taková sešlost. A že tu skutečně nechyběli skoro žádné známé tváře, mezi kterými jsem si stačila všimnout i jistého Francouze, jehož tvář mi opravdu nebyla zase tak neznámá, ale osobně jsem s ním ještě neměla tu čest, přičemž jsem nesměla opomenout ani ty, kteří ještě tak úplně známí nebyli, ale na tom nebylo nic špatného. Zkrátka tu bylo docela dost lidí, jedni zajímavější než druzí jak jsem se sama přesvědčovala při zkoumavějším prohlížení, které se dalo popsat i jako pátrající. Myslela jsem si, že i podle hostů by se dalo odhadnout, co se vlastně bude dít a co bude náplní tohoto večírku, ale jak se zdálo, tak o tom nevěděl ani sám hostitel – totiž, ani z jeho proslovu, byť kratšího, se nedalo nic konkrétního odhadnout. Jistě, příchod slavného režiséra taky mluvil sám za sebe a leccos napověděl. Neseděla jsem na pohovce příliš dlouho, protože jsem přišla i kvůli příjemné společnosti, přičemž by mi nevadilo navázat kontakt i s někým pro mě dosud nepoznaným, ale především mě na nohy vytáhl další proslov, tentokráte samotného Nolana, který se ani nemusel zase tak moc snažit o celkovou pozornost. Koneckonců on tu byl přece tou nejznámější hvězdou. Upřela jsem na něj svůj zelený pohled a bystře poslouchala, jako obvykle, aby mi nic neuteklo a mohla číst i mezi řádky. Takže natáčení dalšího filmu? To jsem opravdu nečekala, ujela mi trochu sarkastická myšlenka, navenek se decentně usmívajíc. Nakonec jsem byla mírně rozčarovaná, což se odrazilo i na mém vážnějším výrazu, který ještě podtrhovalo jemně nakrčené obočí, jak jsem se soustředila na své vlastní přemýšlení ohledně nově získaných informací. Nejvíce mi možná na tom všem nesedělo, že jsem tu viděla dalšího režiséra, kterého jsem mimoděk vyhledala podvědomě pohledem, a zaobírala se nejrůznějšími teoriemi. Není to zvláštní? Zakroutila jsem sotva znatelně hlavou a chtěla jsem se rozejít do prostoru a přidat se ke společenské konverzaci, jak mi ostatně velely mé zažité zvyky v takové společnosti, ale v tom okamžiku do mě někdo narazil. Reflexivně jsem se v mžiku otočila, abych zjistila, kdo přesně to byl. Nenechala jsem se vyvést z míry, třebaže jsem se neubránila a pozvedla jsem jen jedno obočí do výšin, prohlížeje si muže od hlavy až k patě s mírně odtažitým výrazem. „Můžete, ale nevím, jestli vám to prominu, ale možná…“ kratší dramatická odmlka. „…bych o tom mohla popřemýšlet,“ nakonec jsem pozvedla koutek úst do pokřiveného úsměvu, ale opravdu jen decentně. Mimoděk jsem si vzpomněla na svou drahou matku, která kdyby mě viděla a i slyšela, nejspíše by mi vyhubovala, že používám až příliš mnoho sarkasmu… jako bych ji snad i teď slyšela.

Emma Montgomery - 06. října 2014 16:18

Seděla jsem tam a věnovala se svému jídlu, někdeří se mezi sebou zkoušeli bavit, někteří se již úspěšně bavili. Já tam byla kvůli pozvánce a jak jsem se dozvěděla tak nejspíše i kvůli filmu. "Proč prostě neudělají konkurz? Proč večírky?" Řekla jsem si pro sebe tiše, vytáhla z kabelky cigateru a zapálila, ani jsem nevěděla jestli se tu může kouřit nebo ne, ale proč bych chodila ven kvůli jedné cigaretě? Trochu kouře snad nikoho nezabije. Přešla jsem k oknu a koukla ven. Přemýšlela jsem o všem možném co se v tom domě zatím stalo.

Christian *Ten* Black - 06. října 2014 16:53

Večírek Nathalia, Nathan a Christopher Nolan Když Nolan začne mluvit, napjatě poslouchám. První část "plánu" se mi líbí. I ten název "Útesy." Drama, akční, možná trochu horor? Ale ta romantika? Jestli si myslí, že tam s někým budu... válet sudy v objetí po pláži při západu slunce, je na omylu, ale myslím že to on ví. Celý rok? Hvízdnu. Tak tím pádem padají mé plány na koupení koně, dostavení domu, klizení se od světa. "Neptejte se na detaily." Typická režisérská tajnůstkářskost. Jak já to nenávidím. Pořád si podezíravě měřím toho muže /Nathana/ a přitom ještě stíhám věnovat pozornost mé milé společnici. To jsem se naučil v Zemi smrti. Buď ostražitý, nebo ti někdo ublíží. Mnohdy je to bohužel doslovné. Přikývnu. "A pokud to režíruje pan Nolan, tak to bude veliká zábava." Slovo "zábava" neříkám s takovým přesvědčením, s jakým bych měl, ale to nevadí. "Omluvíte mě?" Usměji se na Nathalii a opatrně se prodírám davem, abych o někoho nezavadil. Nejen, že bych mohl převrhnout talířek s jídlem nebo sklenici, které tu skoro všichni drží, ale osobní kontakt s člověkem je mi krajně nepříjemný. Toho neznámého muže /Nathana/ jehož moje paměť asi vyplivla prozatím nechávám být. Jdu přímo za Nolanem. Podám mu ruku a usměji se. "Tedy, jako vždy jste mě zaskočil." Řeknu naoko šťastně. Jistě, že si VÁŽÍM toho, že mě nejslavnější režisér tohoto století vybral pro svůj film, ale to "romantické" my ulpělo v paměti a vysmívá se mi jako chovanci v "útulcích" kterými jsem prošel. "Jen pro informaci, budu během natáčení nucen na delší dobu opustit své milované sídlo, nebo se budeme i vracet?" Ne, že bych na tom domě nějak zvlášť lpěl, ale mám rád svůj klid. A sdílení jednoho hotelu s osvětlovači, maskéry, vyzážisty, kaskadéry, herci... no lidmi které neznám je... příšerné. Nejsem nesnášenlivý. Jen se bojím toho, co by se mohlo opakovat a chci tomu co nejvíce předejít. Navíc v hotelech nikdy nevíte, kdo ve stejné posteli spal před vámi...

Kailee Knight - 06. října 2014 17:37

Večírek – prohlášení Christophera Nolana Uběhne několik dalších desítek minut a on ten večírek nakonec není tak špatný. Za další chvíli jsem i zapomněla na prvotní negativní pocity. Jídlo není vůbec špatné, ba právě naopak. Kdybych se nekrotila, možná bych vypadala, že jsem se sem přišla pomalu jen najíst. Tak špatné to se mnou ještě není. Doufám. Namísto toho jsem se s úsměvem snažila prohodit pár nezávazných slov s lidmi okolo sebe. Nezávazné hovory – jo, to není nikdy na škodu, ale dál už jsem nezacházela, protože by to možná bylo pouštění se na příliš tenký led. Christopher Nolan dlouho nenapíná s vysvětlením své přítomnosti na tomto večírku. Takže má v plánu další film? Tohle nezní jako standardní postup při vybírání castu. Tedy pokud nejste hvězda stříbrného plátna a casting klidně můžete odpískat, protože vám scénář naservírují pomalu na podnosu. Ne, ten irský poslíček musel určitě nějak poplést adresy a přinést mi omylem cizí pozvánku. Já dostávám tak maximálně krátké telefonáty od své agentky, kam se mám dopravit na casting, kde se pak tlačím s tisícovkou dalších holek, abych pak dostala buďto okamžitou stopku a nebo neslané nemastné "Ještě se vám ozveme," kdy je vám víc než jasné, že se vám ozvou asi tak jako hezkej kluk po prvním rande. No, v tuhle chvíli bude nejlepší nechat večírek doběhnout do konce, druhý den ráno si navléct uniformu s vyšitým jménem a jít do své naprosto neromantické práce.

Nathan Seth - 06. října 2014 18:01

Hlavní zápletka večera a pultík s občerstvením S klidným výrazem na tváři si nenápadně prohlížím ostatní a krátím si chvíli jejich odhadováním jejich charakteru, neduhů a závislostí, stejně tak jako zálib. Několik tváří mi skutečně podvědomých přijde, ale abych z paměti vyplivl jejich detailní životopisy a výčet aktivit, to ani náhodou. Musím uznat, že tohle není nějaká běžná pivní párty, ale akce skutečně na úrovni, což sebou nese i jisté předpoklady pro složení osazenstva a i přes dobře padnoucí oblek se tu proto cítím vykořeněný a nesvůj. Pak vystoupí hlavní hvězda večera se svým prohlášením o natáčení nového filmu, což mi pomůže se trochu v situaci zorientovat. Hlavou mi běží několik otázek, ale některé věci mi smysl už alespoň trochu dávají. Když zatleskají ostatní, zatleskám také a po upití šampaňského sleduji jak se slavný režisér vmísil do davu. Nechám ho v klidu popovídat si s dalšími lidmi, což mi podle jejich pořadí pravděpodobně dá i jistou představu o pořadí na společenském žebříčku, nikoliv však nezbytně. Krátký, ale důkladný pohledy věnuji slečně z produkce, abych si ji zapamatoval a na okamžik se zadívám z okna a přemýšlím. Pak se vydám k pultu s lahůdkami a snad náhoda tomu chtěla, že se tam téměř srazím s onou největší celebritou. Omluvně se usměji a kývnu "dobrý večer pane Nolane. Nathan Seth" představím se krátce a podám mu ruku, kterou mu podle svého zvyku stisknu možná až trochu moc na poměry Hollywoodu. Pousměji se a nechám ho vzít si talířek a nabrat si jídlo, což udělám i já. Během nabírání, které čítá spíše než plný talířek zajímavé vybrané kousky se dívám na stůl a nenuceným hlasem řeknu. "Vnucuje se mi stále jedna otázka pane Nolane. A to jestli pozvánka mi doručená byla skutečně adresovaná mě. Jsem si jistý, že mám co nabídnout, přesto nebudu lhát a řeknu, že mě to docela překvapilo. Na druhou stranu, tady se taková pozvání neodmítají, i když jde o omyl že?" pokusím se zlehčit situaci, protože smrtelně vážné diplomatické a politické kecy opravdu nesnáším. "Přesto ... zajímalo by mě, jestli má moje přítomnost tady své opodstatnění, nebo jde o shodu náhod" nechám otázku viset ve vzduchu. Jojo, teď bych mu měl asi začít podlejzat. Vychvalovat ho, blahořečit a já nevím co abych se mu zalíbil a zapamatoval si mě. Kašlu na to. I kdyby to tady tak bylo běžný, tak k tomu já se nesnížím.

Theo Mercier - 06. října 2014 19:37

Večírek s Nolanem Julie Smirnoff Zaplul jsem mezi ostatní s naprostou samozřejmostí, v ruce sklenku šampaňského, na rtech letmý úsměv. S některými lidmi jsem se pozdravil jako se starými známými, některé jsem znal jen od vidění, pár z nich mi na první pohled neříkalo vůbec nic, ale to ještě neznamenalo, že nejsou nějak důležití. Nemohu si přeci pamatovat úplně každého.. Po prvotním proslovu Tena Blacka jsem se připojil k nejbližšímu hloučku a abych dostál své obvyklé pověsti, co se večírků týkalo, hodil jsem své myšlenky na vlastní rozdělaný projekt za hlavu a raději jsem bavil dámy, aby se snad nenudily... Sem tam jsem opustil jeden shluk a přidal se k jiné skupince, abychom si popovídali, obnovili přátelství a taky (nebudu si nic zastírat) abych zjistil, co je u koho nového a jestli mě to dokáže jakýmkoliv způsobem trochu inspirovat. Opouštěl jsem rozesmátou společnost a přidružoval jsem se právě k jiné, když jsem si všiml opodál a osamotě stojící slečny Smirnoff. Nejsem kdovíjaký znalec, ale člověk, co stojí separé od ostatních, se prostě moc nebaví - to je jednoduchá logika. Chvíli jsem postál, připil na zdraví jedné z dam, ale pořád jsem pokukoval po Julii Smirnoff. Nasadili mi brouka do hlavy a ona by mohla mít pár odpovědí, které by mi pomohly ty brouky zahnat.. Konečně se poodkrylo jisté tajemství, o které se s námi podělil Christopher Nolan, avšak moji brouci mi v hlavě zůstali. Omluvil jsem se své současné menší společnosti a následně jsem si to namířil ke slečně Julii Smirnoff. "Rád vás opět vidím, Julie. Mohu pogratulovat k tomuto mysterióznímu večírku?" usmál jsem se na ni a posledními několika kroky došel až k ní, abych ji po francouzsku pozdravil (líc na líc).. "Povedlo se vám dokonale zmást většinu celebrit, mne nevyjímaje, ale jak se zdá, možná se mi poštěstí s vámi konečně navázat spolupráci." Doposud jsme se setkávali maximálně při večírcích, nebo kvůli produkci a kvůli různým povolením. Třebaže jsem se s Christopherem znal, spolupráce s ním mi byla stále dosti vzdálenou zemí. "Chápu, že mi toho nemůžete příliš mnoho prozradit, ale přeci jen jsem odhodlaný z vás něco vytáhnout," pousmál jsem se šibalským způsobem a porozhlédl se kolem. "Celý večer totiž přemýšlím o tom, proč jsem zde vlastně já? Určitě víte, že mé příležitostné hraní není mou prioritou. Má snad být Christopherův projekt opravdu tak velkolepý, že shání ještě pomocnou režii?" Nebylo neobvyklé, že se na filmu mnohokrát podílelo více režisérů, ale ti natáčeli jen ty méně důležité a časově náročné scény, například kompars, nedůležité bitvy, nebo něco, co se poté posílalo do animační produkce. Bylo nutné osvojit si "rukopis" hlavního režiséra a spokojit se se jménem v titulcích až někde od druhé poloviny a níž. Já sám jsem tuto práci dělal nejméně tucetkrát, koneckonců, teprve nedávno jsem v podstatě "začínal" Nicméně, byl jsem opravdu zvědavý, ví-li Julie něco bližšího..

Stín - 06. října 2014 19:56

Opět sama.. "Samozřejmě." Usměju se a krátkým pokývnutím hlavy mu poděkuju za ten čas, který mi věnoval. A pak jsem zase sama mezi lidmi, které skoro neznám. Snad jenom podle jména, ale jinak naprosto cizími. Nechám si dolít skleničku šampaňského a očima sleduju klábosící skupinky. Je opravdu možné, abych tu byla správně? Zajímalo by mě podle čeho posílal pan Nolan pozvánky. Nikdy jsem ani na chvilku neprojevila zájem o herectví a filmy. Jsem spíš divák než herec. Třeba bych tam ale dělala jenom nějaký křoví. To by mi asi i šlo.Bylo by to jako focení. Zaujmout pózu, výraz a pak vydržet. Nebylo by od věci promluvit si s Christoperrem Nolanem, ale nejspíš to nechám na pozdější dobu vzhledem k tomu kolik lidí se k němu nahrnulo. Nicméně se postavím trochu dál od všech skupinek, snažím se tvářit mile a upíjím ze své skleničky.

Deina Lenslow - 07. října 2014 01:27

Pozdě ale přece Dnešní den, ačkoliv se zdál jen jako další výčet z listiny ,,smíš a nesmíš" od mého otce, se v jediném okamžiku rázem změnil. A i přes to že stále nechápu co se to tu vlastně děje, nemohu odmítnout a tak začnu s přípravami. Oblečená do mých oblíbených večerních šatů a lodiček. Nakonec popadám kabelku a líčení a se vším mířím přímo k limuzíně mého otce. Jednoho z nejbohatších lidí co svůj majetek mervomocí tají. Ale když má někdo 18-ti letou dceru, jde to těžko. Náš řidič Gerard už mi jako vždy otevírá dveře a já zahučím dovnitř a okamžitě se začnu upravovat. Rudo-fialové vlasy svázané do koňského copu už si samy od sebe říkají o pozornost od okolí. Stejně jako moje tetování od hlavy k patě jež je teď z většiny, ale ne zcela, zahaleno mými šaty. Nakonec si i nasadím náušnice které obsahovala pošta a na krk náhrdelník. Spokojená se svým výkonem vyčkám ač Gerard zastaví na místě určení a já budu moct vystoupit. Večírek byl očividně v plném proudu a já tak tak zastihla Nolana v polovině jeho proslovu. Všichni přítomní upínaly své hladové zraky přímo na něj a tak jsem vešla celkem bez povšimnutí, tedy alespoň doufám, jelikož všichni zde jsou očividně starší a zkušenější než já, 18-ti letá rozmazlená holčička co by bez tatínka neměla ani floka, proto se radši s úsměvem na tváři a budu stranit většího kontaktu i přes to že vím, že se tomu neubráním . Nikoho jsem tu neznala. Tedy alespoň osobně ne. Víceméně doposlechnu proslov Nolana a jakmile se rozhodl jít vítat s lidmi okolo něho, já si vyrazila pro sklenku šampaňského. Nervózně stojíc u stolku se rozhlížím když v tom si všimnu Nolana. Stojí přímo u mně ale je ke mně zády a zrovna se baví s nějakým mužem takže teď nebudu vyrušovat jejich debatu. Jsem nervní ale i přes to se snažím koncentrovat a dál stojím u pultu s občerstvením a snažím se tu zorientovat.

Julie Smirnoff - 07. října 2014 08:39

Večírek Theo Mercier Postávám si tak sama u okna a kochám se pohledem ven a proč se nepřiznat i na přítomnou smetánku, popravdě díky svému jménu a původu bych se mezi ně mohla klidně řadit, ale vadí mi ta povrchnost, vzájemná závist a nevraživost, krom toho raději se chci pochlubit tím co jsem dosáhla sama , ne díky svému jménu. Tím, že jsem mimo mi neujde pozdní příchod mladičké extravagantní dívky(Deina) a ani nemusím koukat do papírů abych věděla kdo to je, její otec je velmi bohatý, nechutně bohatý a popravdě neodvážila bych se tvrdit, že ty peníze byli či jsou vždy "čisté", proč si to myslím? Viděla jsem ho ve společnosti svého otce a to nikdy nedělá dobrotu, ovšem s Deinou jsem se tváří v tvář nikdy nesetkala, ovšem vím o ní skoro vše, vlastně jako o všech úřítomných, v tom jsem vážně dobrá. Ze zamyšlení mě vytrhne Theo, děkuji Theo, také vás velmi ráda vidím a popravdě, je to zásluha Blacka, prostředí dělá hodně, jak jistě víte sám se svým citem pro detail." Je to pravda, Mercier je podle mne velmi nadějný režisér, a jeho práci obdivuji, nebyl problém dostat ho na seznam pozvaných. Nakloním hlavu ke straně a témeř bezmyšlenkovitým gestem si začnu na prst natáčet pramen rudých vlasů, je to známka toho, že se pekelně soustředím, ale pozná to jen ten, kdo mě dobře zná a z těch tady....není nikdo. Theo, jste zvědavý jak mladá slečna na první rande, ale ano, Nolan vás chce jako režiséra, ale nikoliv pomocného, teď to zní asi divně, takže ...pokud vím Nolan chce udlat velkofilm složený ze dvou částí, jedna se odehrávající v minulosti, jedna v současnosti, vy by jste režíroval jednu z částí, tedy pokud by jste o to měl zájem? Poslední slova nechám zaznít jako otázku, má práce zde, je posbírat názory přítomných a zjistit, kdo by se na jakou roli hodil.

Lucas Snap - 07. října 2014 09:48

Večírek- Charley No děvče ten pohled ti jde skvěle... Musel jsem se pousmát, slečna byla pohledná, jen poněkud odtažitě ironická či snad sarkastická, zda taková je doopravdy nebo si na to jen hraje, to už je věc jiná. Pozvednu koutek úst ve smyslném úsměvu, byl bych velmi zdrcen, kdyby mi tak nádherná žena nedokázala odpustit, obzvlášť v tak kouzelném večeru. Natáhnu se pro sklenku se sektem a podám ho ženě, jmenuji se Lucas, a právě teď jsem konečně nadšený, že mě sem pozvali, jste herečka či snad modelka? Možná plácám páté přes deváté, ale na plytkou konverzaci jsem nikdy moc nebyl, každopádně se to na takovém místě očekává, takže proč ne a žena předemnou není žádná ošklivka, takže jako výchozí bod, to není špatné.

Christopher Nolan - 07. října 2014 10:04

Nathan Seth a Christian Black Otázky Tena Blacka na Nolana, vyvolají na režisérově tváři dobrácký úsměv, Tene, vím jak nerad cestujete, a samozřejmě to respektuju pokud nebudete mít zájem´účinkovat v mém projektu, nic se neděje, Julie myslela, že by vás mohla zaujmout jedna z postav, ale to samozřejmě vyžaduje občastné cestování. Něco se bude natáčet zde, ale...pojede se i mimo L.A, ovšem zárukou je ten nejlepší servist, tak si to nechte projít hlavou a případné detaily řeší Julie, teď mě omluvte, to občerstvení vypadá lákavě. Nolan se pomalu a jistě prodírá zástupem hostů ke stolku s občerstvením, sem tam odpoví na nějakou tu otázku, rozdá úsměv, zálibně si prohlédne křivky žen (je to přeci chlap ne), a málem se srazí s mužem, který se hned chopí situace, podá ruku představí se jako Nathan Seth, a při vybírání luxusních kousků jídla se zeptá na důvod své přítomnosti. Těší mě pane Sethe, pokud jde o důvod toho proč jste tady, okrajově vím, že vás doporučila produkce, takže nikoliv, k žádné mýlce nedošlo. Jistě, není to obvyklá cesta jak shánět obsazení do filmu, ale tohle taky nebude obvyklé dílo. Pokud ovšem toužíte po podrobnostech a zdůvodnění vašeho výběru, dovolím si Vás nasměrovat na slečnu Smirnoff, ona je důvodem toho, že jste tady a ona....ví o každém zde, vše co se zjistit dá. S talířkem naloženým a se sklenkou v ruce se ti lehce ukloní, bez nadřazenosti, či namyšlenosti a jde si hledat místo kde si sedne a sní vybrané lahůdky.

Killian Jones *Hook* - 07. října 2014 12:38

Večírek... zřejmě s velkým V "To jako vážně?" Zíral jsem překvapeně na pozvánku na večírek a na svého manažera. Nepatřil jsem k těm hvězdám, které s radostí vymítají každičký večírek, opíjejí se tam šampaňským a mají na sobě drahé oblečení, aby se mohli natřásat pro fotografy. "Ano, to jako vážně. Drahý Lee, potřebuješ se více zviditelnit než na filmovém plátnu a tak vůbec. Toto je navíc večírek s velkým V." Nenechal se odbít Adam, můj dlouholetý velmi dobrý kamarád, skoro bratr a zároveň manažer. Večírek s velkým V, víš kam si to můžeš strčit. Spolknu slova, která se mi derou na jazyk. "Je mi jedno, jaký to je večírek... nesnáším takové akce. Cítím se tam jako slon v porcelánu." Těžce se posadím na svou koženou pohovku, nejlepší nábytek v mém přeluxusněném bytě. "Bude to jeden večírek... to zvládneš.. Buď tam jen třeba na chvíli... aspoň tu chviličku, Lee." Přít se s Adamem vždy znamenalo, že vy budete ti kdo ustoupí. "No tak fajn... ale jenom na chvíli.." Říkám to ač nerad. Chvíli si prohlížím ty děsné knoflíky. Nakonec je stejně položím na stůl. Adam se chystá s úsměvem ještě něco říci, ale to ho nenechám. Svolil jsem, to ano. Nesvolil jsem však k tomu, že na sebe vezmu něco jako oblek. "Ne... nepočítej s tím, že na sebe hodím nějaký oblek... " Teď jsem dokonce i já vyhrál při s Adamem. Neoblékl jsem si sice oblek, ale ta bílá košile by jim mohla aspoň částečně stačit. Nic jiného než džínsy se mi k tomu prostě nehodili. (Ta černá kožená bunda - odkaz) Zatraceně... stejně tam jdu jenom na pár minut. Ukázat se. Nechat se vyfotit a zase zpátky sem. Chlácholil jsem sám sebe cestou do garáže k mé drahé motorce. Na motorce jsem si ještě překontroloval zda-li mám vůbec u sebe onu pozvánku. Pochopitelně že ano. Na hlavu si dám ještě helmu kvůli bezpečnosti a rozjedu se směrem, který mi určí GPSka, v sluchátkách mi radí kam jet mistr Yoda. Byla by to fajn idylka, kdybych nemusel tam kam nechci. No do háje... to je přepych... a toho skla... Napadne mne ve chvíli, co mne sem GPSka s mistrem Yodou zavezla. Sesednu z motorky. Rozhlédnu se kolem. Neodpustím si to velmi neslušné hvízdnutí. A co vlastně teď? Povzdechnu si. Napadá mě najednou tisíc představ, kde bych chtěl být teď nejraději. Nakonec ač nejistě dojdu k vchodovým dveřím a zaklepu. Tak nějak mi ani pořádně nedochází, nezajímá, že jdu na ten večírek poměrně pozdě. Jenom na pár minut.. jenom na pár... a pak půjdu pryč.

Christian *Ten* Black - 07. října 2014 13:19

VEČÍREK Nolan,  Nathan, Lee   Když příjde i ten druhý muž, kterého jsem pozoroval (Nathan) skutečně se mi potvrdí, že sem NEPATŘÍ. Jistě. To se dalo čekat. Já sem vlastně taky nepatřím, ač to je můj dům. Ale pozvánku dostal, tak mi asi vypadl z paměti. Prozatím ho nechávám být a zaměřím se na Nolana. Vyslechnu si celkem dlouhý proslov a usměji se. "Jistě že o tu roli mám zájem. Jen... víte jak to se mnou je. Navíc jsem si konečně chtěl koupit koně. No, asi to budu muset odložit, že?" Když začne mluvit o jídle, přikývnu.  "Už vás nebudu otravovat. Dobrou chuť." Přikývnu a odeberu se opět na okraj davu, kde se mohu stát nestranným pozorovatelem. Po chvíli ale vejde někdo, kdo mě zaujme. (Lee) Nebo vyděsí? Obojí. Všudipřítomný hluk najednou utichl, kmitající se postavy se zpomalili. Ruka  se začala točit rychelji, až horečně si v prstech pohrávám s nábojnicí.  Jinak nevypadám nějak rozhozen. Jen mi ten muž připomíná Zemi smrti. A činí mě nervózním.

Killian Jones *Hook* - 07. října 2014 13:39

Večírek - Slon v porcelánu, jak jsem říkal Srdce mi vynechalo pár úderů. Na malou chvíli jsem přestal dýchat. A v hlavě mi křičel alarm napovídající jediné: Otoč se a vezmi nohy na ramena. "Dostal jsem pozvánku." Zmohl jsem se nakonec pouze na toto. Měl v úmyslu se to buďto do země propadnout nebo zneviditelnit, či dokonce obojí najednou. Jak já nesnáším ty večírky. No tak Lee... to zvládneš.. Je to jenom na malou chvíli. Na malou chviličku. Jen si tě blejsknou a můžeš jít zase od dům dál. Pohledem jsem začal vyhledávat novináře, přičemž jsem pomalými kroky vplul mezi dav. Převzal si drink, který se roznášel a kopl jej do sebe. Aniž bych pořádně věděl, co to vlastně je. Co se tu vlastně děje? A co tu dělá Christopher Nolan? Šokovaně jsem hleděl na něj, jak stojí u stolku s občerstvením. Je možné, že dostal taky pozvánku? Nebo mi prostě a jednoduše něco uniklo? Něco mi říkalo, že za to může fakt, že tu jsem o pár minut přeci jen pozdě. Mohlo se toho dít spousta. Raději jsem zaplul někam mimo dav. Snažil se být neviditelný a zároveň doufal, že si mé přítomnosti všimne nějaký ten fotograf, aby Adam měl důkaz toho, že jsem tady byl a já mohl vypadnout co nejdřív.

Charley R. Griffin - 07. října 2014 14:48

Společenská konverzace Lucas Snap Snad každou ženu potěší takový pěkný kompliment, jenž ocení její snahu o to vypadat co nejlépe - a zvlášť pro takovou příležitost jako byl tento dnešní večírek. Já to však brala s velkým nadhledem. Byla tu přece spousta dalších žen a nebála bych se říct, že daleko působivějších než jsem byla já sama. Už jenom pro tu skutečnost, že jsem byla poněkud odtažitější a na jazyk mi přicházely samé ironické a sarkastické poznámky, na čemž mělo největší zásluhu asi mé momentální rozpoložení. A taky ta předchozí únava z dlouhého letu mi moc nepřidala, ale pochopitelně jsem to na sobě nedávala znát, jelikož by se to nehodilo. Jsi na večírku, Charley, hoď všechno za hlavu a užívej si to po svém, napomenula jsem se v duchu a podívala se na muže, který do mne před chvílí tak šikovně vrazil. Podrobila jsem jej jednomu ze svých dalších zkoumavých pohledů, jak jsem se nejprve sama snažila odhadnout, s kým mám tu čest, ale ať jsem přemýšlela sebevíc, jeho tvář mi opravdu nebyla povědomá. „To by bylo velmi nemilé, že? A já bych byla až příliš krutá, kdybych vás tu zanechala tak zdrceného,“ ale třeba by se tu našla nějaká dobrá duše něžného pohlaví, která by vás uchlácholila, pomyslela jsem si pobaveně, nemyslíc to nijak zle (ne že by na tom víceméně záleželo). Pohledem jsem pak v další chvíli sklouzla k jeho ruce, se kterou mi podával skleničku, jež jsem převzala a pozvolna vystoupala zelenýma očima zpátky k jeho tváři. Když člověk s někým mluví je přece slušnost, se mu dívat upřímně do očí. „Děkuji vám, pane Lucasi. Možná že bych mohla být o něco hodnější a opravdu o tom odpuštění popřemýšlet,“ nemohla jsem se té další poznámce jednoduše ubránit, přičemž jsem roztáhla rty do pobavenějšího úsměvu, dobře si všímajíc toho, že on se na mě pro změnu usmívá značně smyslně. Jenže to jsem ještě netušila, že by mě Lucas tipoval i na modelku, což mě v duchu nesmírně pobavilo. Nejen že jsem dle svého skromného názoru byla na něco takového stará – přeci jenom už mi dávno nebylo dvacet – ale prostě… zkrátka to byla velmi komická představa. Já a modelka? „Váš smysl pro humor se mi docela zamlouvá, pane Lucasi, ale asi vás zklamu. Jsem pouze herečka,“ pousmála jsem se shovívavě, než jsem si nepatrně odkašlala. „A mimochodem, abych nezapomněla – jsem Charley,“ představila jsem se konečně i já, podávajíc mu svou ruku k potřesení, abychom seznamovacímu rituálu učinili zadost. „A smím vám položit stejnou otázku? Jste taky herec nebo snad model?“ Při posledním slově jsem se pobaveně ušklíbla pozvednutým koutkem úst. Pokud byl právě začínající hvězdou, tak by se nemusel urazit, že ho vlastně vůbec neznám, v opačném případě bych se asi měla stydět. Ale taky jsem nemohla znát úplně všechny. A navíc, on o mně zřejmě taky neměl nějaké větší tušení, za což jsem ve výsledku byla asi spíše raději.

Nathan Seth - 07. října 2014 21:11

Srdceryvné rozloučení se se stolem s lahůdkami a sklenka šampaňského Kailee Na režisérova slova kývnu a lehce se pousměji. "Dobrá, děkuji. Přeji hezký zbytek večera a kdybychom se už neviděli, ať se daří" kývnu i já na něj a stejně jako on se od stolu odlepím. Ulevilo se mi, že tu nejsem tak úplně vetřelec, i když mimo vzor obvyklého hosta jistě jsem. Nehodlám ale lítat od jednoho k druhému v horečnaté snaze se něco honem dozvědět a tak nechám slečnu Smirnoff zatím se bavit a v klidu pojím pár laskominek a prohlédnu si osazenstvo. Popravdě se snažím najít někoho, kdo nevypadá jako totální snob a namyšlená celebrita. V jistém slova smyslu vyděděnce, jako jsem já. Můj zrak nakonec spočine na dívce /Kailee/, která má v očích zřejmě podobný pohled a otázky jako já. Jestli mě něco můj dosavadní život naučil, tak že oči toho řeknou více než tisíce slov. S pousmáním a pomyšlením, že vlastně nemám co ztratit odložím prázdný talířek a když si všimnu, že má prázdnou sklenku, vezmu ze stolu ještě jednu plnou a vydám se pomalu k ní. Když k ní dojdu, s lehkým úsměvem kývnu na pozdrav a sklenku jí nabídnu a počkám zda si ji vezme. Pokud ano, vezmu od ní sklenku prázdnou, kterou při nejbližší příležitosti odložím. "Dobrý večer. Bavíte se?" jsou má krátká první slova při nabízení sklenky.

Theo Mercier - 07. října 2014 21:34

Konverzace v příjemné společnosti osoby nejpovolanější Julie Smirnoff Jen jsem se pousmál. Skromná jako vždy, pomyslel jsem si a přenechal lichotky těm, kteří se v tom opravdu vyžívali. V tomto ohledu jsem byl velmi upřímný a svůj názor jsem k tomu řekl. Prostředí samozřejmě dokáže zázraky, ale jen to samo o sobě nestačí. Celá tato událost mě opravdu bavila tou svou rouškou tajemství. A podle toho, co jsem mohl vyposlechnout od ostatních hostů, nebyl jsem sám, koho tato netradiční událost příjemně překvapila. Podíval jsem se zpátky na Julii a na svou obranu proti nařčení ze zvědavosti jsem jen pokrčil rameny a trochu se uculil - sám bych to neřekl lépe. Nicméně, čekal jsem snad úplně všechno, ale tohle rozhodně ne. Zaujatě jsem pozvedl obočí a chvíli se Julii díval do očí, když mi prozrazovala částečné Christopherovy plány. Ještě chvíli poté, co domluvila, jsem krátce uvažoval a nakonec jsem si upil trochu šampaňského ze sklenky. "Zvědavější a zvědavější, řekla Alenka," utrousil jsem s pousmáním. Byla to opravdu velmi - velmi zajímavá nabídka. Pohledem jsem vyhledal Christophera Nolana a snažil se jej odhadnout - jako už nesčetněkrát předtím. Stále marně. Zkrátka jsem nečekal, že by se pustil do takového projektu, ve kterém by postoupil takovou dávku prostoru jinému režisérovi. "Opravdu jste si získala nejen mou pozornost, Julie. Samozřejmě mi to velmi lichotí, nicméně bych byl vděčný za více podrobností. Předpokládám, že dnes už z vás nic dalšího nevytáhnu ani za ten nejzářivější stowattový úsměv?" dobírám si ji, ale víc do toho nešťourám. Chápu, že dnes je to víceméně jen povrchně informativní (průzkumní) večírek. "Budu se tedy těšit na brzké shledání, pokud si to Christopher nerozmyslí. Samozřejmě si všechny informace nechám pro sebe, nemusíte mít obavy. A když mne teď omluvíte, pokusím se opět rozšířit paniku mezi ostatní hosty," pozvednu skleničku na rozloučenou a s jednou rukou v kapse se zase rozejdu k mnou náhodně vybrané skupince lidí..

Kailee Knight - 07. října 2014 21:47

Nečekaný rozhovor Nathan Christophen Nolan se malinko uklidil do pozadí a ačkoliv na něj ještě sem tam zalétl něčí zvědavý pohled – i můj samozřejmě – už se spíš věnuje jídlu a rozhovorům. Na okamžik si prohlédnu jeho s největší pravděpodobností osobní asistentku, ale odvahu na to se jí zeptat, jak to vlastně se mnou je, zatím v sobě nenajdu. Z nejbližšího tácu seberu další jednohubku a strčím si ji do pusy. Na krátký okamžik se zašklebím. Fuj, tak tahle moc dobrá nebyla, chutnala hůř než sushi. Co to vůbec bylo? Možná bych měla zůstat u jídla, u kterého si člověk na první pohled je jistý, co to vůbec jí, než experimentovat s chuťovkami bohatých. Koukám, kde bych vyměnila svou prázdnou skleničku, když se v mém zorném poli zjeví nová, plná, kterou mi podává jeden z mužů. Pousměju se na něj a s přikývnutím si ji od něj převezmu. "Teda musím se přiznat, že opravdu dokážete číst myšlenky nebo jsem už vypadala natolik zoufale, že se potřebuju ještě napít?" zeptala jsem je jej stále s úsměvem ve tváři. "Hezký večer i vám. Nejprve jsem byla trochu na vážkách, co čekat od tohoto večírku, ale zatím mě to tady mile překvapuje," odpovím na jeho otázku, zda se tady bavím. Vlastně jsem ani nelhala – rozhodně jsem byla uvolněná a ne jako na jehlách, jak jsem si myslela ještě odpoledne než jsem se sem vydala. "Když už jste se tak mile postaral o moje bublinky, bylo by na místě se představit. Jsem Kailee Knight," dodala jsem a natáhla jsem k němu ruku.

Nathan Seth - 07. října 2014 22:21

Kailee S úsměvem odložím její prázdnou skleničku "ne, myšlenky opravdu nečtu. Umím dost věcí, ale tohle ne. Mám-li být upřímný, pokouším se najít v tomhle davu někoho alespoň trochu normálního. Nebo za dané situace nenormálního jako jsem já. A přišlo mi, že máte podobný pohled jako mám asi já" pousměji se a kývnu "ano, na vážkách jsem byl také. Popravdě byl jsem se zeptat, jeslti mi pozvánka nedošla nějak omylem. Nejsem v Hollywoodu tak dlouho a navíc nejsem typ člověka co by byl na podobné party zvaný." Když se dívka přestaví, poněkud uvolněněji se opět usměji i já. "Těší mě. Nathan Seth" kývnu a jak to tak vídám ve filmech, lehce jí políbím ruku. V mém podání to ale má nejspíše nádech lehounce ironického žertu než vážné situace v reakci na situaci kolem nás. "Předpokládám modelka a herečka že?" věnuji ji další úsměv, rád za to že mne hned neodpálkovala a já nemusím přetrpět tu nóbl akci sám se sklenkou.

Kailee Knight - 07. října 2014 22:50

Nathan Jeho slovům o normálnosti a nenormálnosti se upřímně rozesměju, až mi vstoupí slzy do očí. Nečekala bych, že mi tohle dneska řekne, ale vůbec mi to nevadilo. "Myslím, že mi všichni jsme tak trochu nenormální. Aspoň já se k tomu hlásím. Vážně jste mě odhadl na výbornou, i když jsem se snažila, abych navenek vyzařovala auru...no prostě, že sem patřím, ale moje oči se zjevně rozhodly, že tuhle hru se mnou hrát nebudou," odsouhlasím jeho odhad mé osoby. "Sama jsem netušila, jestli ta pozvánka nebyla nějaká záměna a nebo si ze mě poslíček vystřelil. Ale ochranka mě sem pustila bez větších problémů, takže si vůbec nejsem jistá," pokrčím rameny. To, že jsem byla vpuštěna předními dveřmi mohlo a nebo taky nemuselo znamenat, že jsem byla vážně pozvaná. Napila jsem se a na okamžik mi zaskočilo, když se zeptal na moje povolání. V tomhle prostředí se mu však nemůžu divit, že je jeho odhad právě takový. "Kdybyste mě viděl, jak jsem doteď spořádala možná celý talíř jednohubek, tak by asi bylo jasné, že modelka nebudu. A herečka...," na krátkou chvíli zaváhám s odpovědí. Jednou jsem stála ve scéně bok po boku Joaquinu Phoenixovi a Jennifer Connelly a to je tak asi všechno. Zatím moje veškeré vzdělání a peníze za soukromou univerzitu přicházely vniveč. "Jo, tak ta herečka snad maličko. Hoodně maličko," přiznám se nakonec. "A co vy? Měla bych vás znát ze stránek Vogue, People a nebo snad dokonce z Forbesu?" zeptám se pro změnu já jeho povolání.

Nathan Seth - 07. října 2014 23:14

Kailee Když se přihlásí dobrovolně k nenormálnosti s úsměvem pokývu hlavou. "Máte pravdu. On vlastně asi nikdo kdo se kolem filmů motá nemůže být měřítkem normality. Vždyť já sám taky tak normální nebudu. Je ale fajn poznat někoho, kdo to o sobě otevřeně řekne. Ledacos to vypovídá" rozhlédnu se po ostatních. To by mě zajímalo, jestli by se tu našla byť jen jedna jediná osoba, co by se dala jako normální označit. Těžko. "Ale vypadáte, že sem patříte. Já jen ... na neverbální komunikaci jsem měl vážně dobrého učitele" zavrtím hlavou abych ji ubezpečil, že nevypadala jako vyoraný klokan mezi smečkou pitbullů. "Také jsem neměl problémy se vstupem. Stačilo vypáčit sklepní okénko, vyháčkovat dveře nahoru a voilà" zavtipkuji s kamennou tváří ale pak se lehce usměji. "Zdravý apetit je známkou zdravé osobnosti. Proto si nikdy nedávám k obědu víc než kilo masa" nadhodím další z vtipů, který ovšem až tak vtipný není. Někdy mi to prostě plácá samo. Když se mě zeptá, jestli by mě měla znát, zavrtím opět hlavou. Jo, mě tak určitě. "Ne, to vážně ne. Jak jsem říkal, nejsem tu dlouho. Pár týdnů. O to větší překvapení to pro mě bylo. Moje specializace jsou bojová a pohybová umění a kaskadérské kousky. Beru sice kurzy herectví a moje učitelka tvrdí že mám talent.... ale jedním dechem upřímně dodává, že ten je člověku k ničemu když nemá tu potřebnou špetku štěstí" řeknu popravdě a vlastně mi to ani nevadí. Ne každý může být celebrita nejvyššího formátu. Někdo za ně tu špinavou práci aby vypadali jako hrdinové dělat musí.

Christian *Ten* Black - 08. října 2014 08:24

ÚTĚK Z VLASTNÍHO DOMU Lidé poblíž mě Klavírní skladba Nezúčastněně pozoruji dění okolo a ruka s nábojnicí se točí pořád rychleji. Vidím místnost, ale už tu nejsou lidé oblečení jak nejlíp umí. Není tu jídlo, pití. ALe vydýchaný vzduch je tu pořád. Jsem v Cele. Jsem o padesát centimetrů menší. Nemám na sobě nic, než špinavé bílé tričko s přišitým číslem 1951 a kraťasy. Ani nevím, kde jsem je sehnal. Krčím se v rohu místnosti, vyděšeně sleduji lidi okolo a ve špinavé ruce svírám nábojnici. Všichni tu jsou větší. A černé pleti. Hází po mě nenávistné pohledy, ale zatím mě nechávají na pokoji. Naštěstí. "K postelím!" Zazněl hlas zvrchu. Všichni se rychle rozběhli ke svým matracím nataženým na zemi a prolezlých blechami. Těm se v tomhle horku daří. Já se potím nejvíc ze všech. Já matraci nemám. Vzali mi ji. Spím na tenké dece, která má ale jednu výhodu. Dají se z ní aspoň částečně vytřepat hmyzáci. "Číslo 1951 do kanceláře." Zazněl hlas a mě se skoro zastavilo srdce. To jsem já. Zavýskl jsem a běžím ke dveřím. Pryč z tohohle pekla. Pryč. Pryč. Konečně. Ale někdo mě zastavil. Tady mu říkají všichni Beio. Já mu říkám Noční můra. "Nikam nejdeš, skrčku." Zavrčel a strhl mi přišité číslo z trika. Pak si utrhl svoje. Všiml jsem si, že jeho nebylo nijak dobře přidělané. Dal mi ho a ušklíbl se. "Ty tu shniješ. Já ne." Zahuhňal a zmizel ve dveřích. Nezavřeli se za ním, ale za chvíli nebyli vidět. Cestu mi totiž zastoupila jeho ochranka. Najednou mi v plicích dochází vzduch. Někdo mě chytil pod krkem a mrštil mnou o zeď. Prudce jsem se nadechl. Všechno se vrátilo. Světla, šaty, přepych. Ale vzpomínka zůstala. Nábojnice mi vyklouzla z ruky. Slyším, jak dopadla na zem, i když je místnost plná hluku. Orosilo se mi čelo. Špatně se mi dýchá, jako by mi ta ruka pořád svírala hrdlo. Urychleně a podél stěny se stěhuji ke schodišti a vyběhnu nahoru. Přímo k černým dveřím na konci chodby. Odemknu je a rozrazím. Zátiší pokoje mě okamžitě uklidní. Mí staří známí. Došel jsem ke klavíru v rohu místnosti a zasedl za něj. Opřel jsem se o desku a zavřel oči. Ruce se mi třesou a kapky potu stékají po krku. Jsem pryč. Po chvíli jsem zvedl víko a přejel prsty po klávesách. Pomalu si každá ruka hledá své místo. První tóny mi přináší uspokojení. Jsou ale ještě nejisté, tiché. Po chvíli se osmělili a začali hrát naplno. Má vlastní symfonie klidu. Chvíle která mi dokáže, že jsem tady a ne ztracen v minulosti. Ta je za mnou a nikdy se nevrátí, i když se o to pokouší. Já ji nenechám vyhrát... Nikdy.

Julie Smirnoff - 08. října 2014 19:15

Theo a samota A pak potkala králíka nebo samotného Thea? Myslím, že jste příliš skromný, znám Vaši práci Theo a Nolan také, není žádný hlupák a ví že tak velký projekt by sám nezvládl, proto lovil mezi nejlepšími, mé doporučení byla jen formalita. Pokrčím rameny a rozhlédnu se kolem můj mozek už kalkuluje, dosazuje kdo by co mohl hrát na co by se kdo tak hodil, mám představu, ale ještě není nic jistého. Mohla bych vás ještě Theo informovat, že číst natáčení bude na Skotských útesech, ale to asi není tak zásadní informace aby se mi za ní dostalo stowatového úsměvu, že? Pak tedy zatím přeji pohodový večer, třeba na sebe ještě narazíme a Nolanovi tedy sdělím vás předběžný souhlas? Otázka je spíše formální, věnuji mu úsměv a opět se stáhnu do pozdí sledujíc hemžení a ukládajíc si o každém sebemenší detail do paměti, ještě že sekt je tak skvělý, bude to dlizhá a náročná noc.

Kailee Knight - 08. října 2014 19:40

Nathan "Ono v tomhle světě být normální se rovná být za exota," souhlasím s jeho názorem na svět filmu. Kdy u mě vlastně došlo k překročení téhle pomyslné hranice nemormálosti? Na druhou stranu nebylo se čemu divit. Ne nadarmo se říká, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. A v téhle branži to platí tak sedminásobně. Nejméně. "V pohodě, vůbec nic se nestalo. Rozhodně to neberu jako urážku, naopak spíš jako zpětnou vazbu, že ještě na sobě musím pracovat a to se docela hodí. Určitě bude na světě dost lidí, co se zabývají neverbální komunikací, už teď to máte sebe a vašeho učitele," odvětím na jeho ujištění, že vážně nemyslel nic špatného. Jeho menší vtípek ohledně dobrodružného vstupu by klidně zahanbil i Erolla Flynna s Jamesem Bondem dohromady. Navíc mu zatím nevisí kolem obou paží jedna z goril a netáhne ho ven. Bílkovinová dieta? To určitě musíte mít svaly z ocele." Ze svého vtípku ohledně kila masa mi připadal trochu nesvůj – tedy aspoň mě – a já nechtěla, aby měl pocit, že jen hloupě plácá. Podle jeho vlastních slov herec nebude, ač by si to možná i přál, ale měl docela slušné šance se upíchnout. Kaskadéři byli vždycky nedostatkové zboží a já si občas říkala, co že vůbec mají za motivaci, nechat sebou mlátit všude možně, v nejhorším případě dokonce i zabít. "Tak to myslím, že na nějakou dobrou práci kápnete určitě brzy. Tedy aspoň, co se toho kaskadérství týče. Ohledně herectví máte pravdu. Bohužel k tomu, abyste se stal známým hercem, potřebujete více faktorů než je jenom talent a škola. A nejen štěstí. Někdy je třeba udělat i něco, co je vám proti srsti, ale přinese to kýžené výsledky."

Theo Mercier - 08. října 2014 22:10

Je čas se poohlédnout po občerstvení Julie Smirnoff, Charley R. Griffin, Lucas Snap "Jestli si připustím byť jen polovinu Vašich lichotek, nevejdu se do dveří, až půjdu domů, Julie. Ale děkuji Vám," zasmál jsem se. Nicméně, ani já nebyl hlupák a už teď jsem si dokázal představit monumentalitu Nolanových představ. A koneckonců, vždycky příjemně zahřeje u srdce, když někdo ocení vaši práci. Přeci jen se nade mnou Julie slituje a ještě o malý kousek poodhalí cíp, který ukrývá celou pravdu o chystaném filmu. Vizualizacemi vytrénovaná mysl mi hned předvede pohled na Skotskou krajinu a přiblíží mi ji až k útesům. Je to jen jeden malý útržek, který jsem si uchoval v paměti z jakéhosi cestopisu, ale pro představu byl plně dostačující. "Hmm, Skotsko.. Ne, Julie, čistě pro vás si schovávám speciální, mnohem zářivější úsměv a ten prosím berte jako takovou malou pozornost," mrkl jsem na ni a s oním úsměvem se i rozloučil a vydal se opět mezi ostatní, abych tak přenechal nebohou rusovlásku napospas dalším zvědavcům, kteří čekali jen na můj odchod.. *** "... já ho varoval, že je blázen, když se vsází s Francouzem ohledně degustace vína," dodal jsem, abych své historce dodal potřebné velké finále a hlouček kolem sebe jsem tím pádem přiměl k ještě hlasitějšímu smíchu. Francouz, nebo ne - musím to trochu zajíst, abych si uchoval alespoň špetku jasné mysli.. s touto myšlenkou jsem se omluvil své současné rozesmáté společnosti a vydal jsem se k nejbližšímu stolu s občerstvením. Mlsně jsem si prohlížel všechny pokrmy, každý z nich bylo malé umělecké dílo, třebaže jako celek už byl značně probraný. Kdo pozdě chodí, Theo.. ušklíbl jsem se sám sobě. Vzal jsem si jeden talířek a na něj naskládal čtyři náhodně vybrané jednohubky a protože bych si to jinak nedokázal vychutnat, sebral jsem snítku petržele z ozdoby jednoho z táců, abych si tak vizuálně vylepšil i vlastní skromnou porci. Šampaňské jsem měl už dávno dopité a tak poslední mé kroky vedly k slečně z cateringu, u níž jsem si doplnil zásoby tekutin. Byl jsem myšlenkami kdesi u Skotska, když jsem se nešikovně otočil a vykročil, aniž bych se díval před sebe - bylo přeci jen slušné slečně číšnici poděkovat - a vrazil jsem loktem do muže.. Právník? Tady? Alespoň podle obleku to tak vypadá, pomyslel jsem si, ale pokrčil jsem nad tím rameny. Koneckonců proč ne? Nic jsem nerozlil, ani nevysypal, ale i tak to byla ode mne strašná chyba. "Omlouvám se, promiňte, to jsem opravdu nechtěl," začnu se okamžitě omlouvat a pohledem zabloudím i k jeho společnici. Na chvíli se zarazím a na okamžik přemýšlivě přimhouřím oči. Je mi nějaká povědomá.. Nebo ne? Nejspíš mi jen někoho připomněla, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nebyl jsem s to si k tváři přiřadit ani jméno, ani film, ani zemi.. Nic. "I vám se omlouvám za vyrušení," pousmál jsem se na ni a měl se k odchodu, abych je už nadále nerušil od jejich rozhovoru..

Nathan Seth - 08. října 2014 22:15

Kailee "Exot, to je naprosto perfektní slovo ano" zasměji se pobaveně "přesně tak si teď připadám. jako nějaký cvičený papoušek vpuštěný do voliéry plné organizovaného chaosu aby se vidělo, zda přežije nebo ne" zašklebím se. Jo, tohle vážně nejsou akce pro mě. Znovu, snad už ze zvyku přejedu pohledem osazenstvo. Snažím se zapamatovat tváře a pokud je zaslechnu tak i jména. I přes víceméně ujištění, že tu nejsem omylem mi ale stále nedochází, co tu vlastně dělám. Je tu ještě někdo jako já? Nějaká konkurence? Dívka vedle mě očividně také není žádná velká hvězda. Možná i právě proto se mi s ní celkem dobře povídá. A tvář na to okouzlovat muže z filmového plátna má. Že by jedním z účelem bylo omrknout nějaké mladé talenty? Obsadit někoho takového je pro režiséra docela sázka do loterie. Buď je za génia, který objevil novou hvězdu nebo je kritizován za to, že nevsadil na osvědčené herce. "Všichni na sobě musíme makat. Třeba z vás brzy bude velká hvězda, tak až budete potřebovat osobního trenéra, dejte vědět. Už minimálně to, že jste teď tady je známka toho, že někdo ve vás vidí velký potenciál" mrknu s úsměvem a následně zavrtí hlavou. "Dieta? To slovo neznám. No vidíte a já to přičítal těm tisícům hodin cvičení a tréninku" nadhodím uvolněněji s vděčným úsměvem, že se v mé společenské neohrabanosti nerýpe. Pokývu hlavou nad jejími posledními slovy. "Lhal bych, kdybych řekl, že mě nikdy ani nenapadlo jaké by to bylo být slavný. A je asi dobré nějaké sny mít. Ale člověk by se měl držet při zemi a dělat hlavně to, v čem je dobrý. A dělání něčeho proti srsti. No řekněme že jsou věci co bych neudělal ani za všechny peníze a slávu světa" odmlčím se a zadívám se na ni. "A co vy? Co vás vůbec přivedlo do továrny na sny? Jestli to tedy není moc osobní otázka."

Julie Smirnoff - 08. října 2014 22:23

Večírek a hostitel Theo zmizí ve víru úsměvů a zanechá ve mě příjemný pocit navozený svým úsměvem a chováním, přestanu ho sledovat v okamžiku kdy se zastaví u dvojice lidí, ta žena probudila můj zájem už dříve (Charley) moc by se mi líbila v roli padouchovi milenky, ovšem zatím je to jen vizuální pocit, ještě jsem s ní nemluvila. Rozhlédnu se kolem a uvědomím si, že zmizel Ten, z informací, které jsem o něm posbírala jsem si utvořila obrázek, uzavřený, spolehlivý, hlídající si své soukromí, proboha co ho napadlo pustit si do baráku bandu cizích lidí? Nakonec se sklenkou v ruce přejdu halu a zamířím k místům kde jsem viděla Tena naposledy, pak zamířím po schodišti nahoru na konci chodby zahlédnu otevřené dveře a z nich vychází hudba, nádherná hudba. Dojdu tiše až ke dveřím, chvíli poslouchám a až pak tiše promluvím Tene? Jste tady? Omlouvám se, dveře byli otevřené, jste v pořádku? Pohled na muže uvnitř mi okamžitě vykreslí všechny detaily které jsem o něm zjistila, nebo mi byli dodány, jeho obličej teprve teď, když si myslí že ho nikdo nevidí,je uvolněný a vypadá velmi, velmi mladě.

Deina Lenslow - 09. října 2014 04:52

Čas se zařadit Theo Mercer Stále srkám šampaňské ze skleničky. Sem nervózní. Ale ne z toho že by tady byla hromada lidí. Na to si člověk zvykne. Jenže když vám nikdo z té hromady lidí nevěnuje pozornost, to je teprve na zbláznění. Stále postávám na místě se skleničkou šampaňského. Pak se pomalu rozejdu. Nohy mně nesou samy a já se jen rozhlížím a vyhlížím potenciální cíl mého podlézavého kecání. Oči mi létají ze strany na stranu. Když však málem srazím někoho k zemi a nato zabočím doleva, skončím u mně neznámého člověka (Theo Mercer) . Matně si vybavuji jeho tvář z několika momentů v přenosu ale jinak nic. Pohledný muž s příjemným úsměvem. Ačkoliv bych však ráda odstartovala konverzaci, nikdy jsem se o to nemusela starat. Lidi chodili za mnou a tohle je pro mne jedna velká neznámá. Přesto však otevřu pusu a oslovím ho. ,,Theo Mercer?" vybaví se mi jeho jméno a proto je to to pervní co vypustím z pusy. Pak se už jen se zářivým úsměvem který jsem terénovala dlouhou dobu a koukám přímo do jeho očí. Klepe se mi pravačka a šampaňské ve skleničce efekt jen umocňuje. Jen doufám že to není vidět příliš a že nebudu za trosku s nervama na dranc.

Christian *Ten* Black - 09. října 2014 09:43

Nečekaný návštěvník Julie Ta hudba mě uklidňuje. Činí takovým, jakým jsem ne takovým, jakým mám být. Nejsem tím, co ze mě udělala převýchova. Jsem svůj a takové chvíle si užívám víc, než obrovskou party s domem plným lidí. Ale uslyším hlas a mé prsty se zastavili uprostřed taktu. Vzhlédnu od černého klavíru. Rysy v mém obličeji trochu ztvrdli. Nečekal jsem, že by si někdo všiml, že jsem odešel. Vlastně jsem v to možná doufal. Možná až příliš rychle vstanu a dojdu k Julii. "Madam Smirnoff?" Zadívám se na ni. Zjistila mé tajemství. A vsadím se, že o tom zítra bude vědět celý svět. Úžasné. Nebo je jiná? "Potřebujete něco?" Úplně ignoruji její dotazy, protože je můj mozek nedokázal zachytit.

Theo Mercier - 09. října 2014 14:37

Rozjímajíc nad jednohubkami.. Charley, Deina, možná i Lucas.. Užívám si chuť krabí jednohubky s citronovou pastou a alespoň chvíli jakési zdánlivé samoty. Ani se nedívám po ostatních, spíš se soustředím na neurčité body jako jsou podnosy s občerstvením a u toho zpracovávám nové informace, jež mi poskytla Julie. Postával jsem prakticky jen pár kroků od dvojice, kterou jsem předtím svou nešikovností vyrušil. Ze zamyšlení mě vytrhl až čísi hlas, komolící mé jméno. O krok jsem ustoupil a otočil se čelem k.. Byl jsem překvapen, doslova. Neměl jsem ponětí, kdo to přede mnou stojí (nemohu znát úplně každého a o takzvané drby jsem se nezajímal, natož abych na ně měl čas), ale na první pohled jsem si mohl domyslet, že to herečka zřejmě nebude - ty byly obvykle ohledně tetování opatrnější. Nebyl jsem si jistý, jak vlastně zareagovat, slečna totiž vypadala neobyčejně nervózně a na můj vkus příliš mladě na podobný večírek, ale posuzovat to, bylo mimo mou kompetenci. "Obávám se, že vás zklamu. Nejsem Mercer, ale Mercier," opravil jsem neznámou dívku, aby se případně do budoucna neuváděla do trapné situace, bude-li chtít o mě někde mluvit a její posluchači by se tvářili nechápavě. Pousmál jsem se, snad aby nebyla tak nervozní, ačkoliv jsem si nebyl jist, proč za mnou vlastně přišla, ani proč se jí tolik klepou ruce. Její obličej byl nicméně jako otevřená kniha.. s obrázky.. "Ale, mohu vám nějak pomoci?" zeptal jsem se nakonec a pohledem zabloudil k jemně se třesoucí ruce. "Například bych mohl doporučit odložit šampaňské, aby vám nevyprchaly všechny bublinky, jinak to už nebude tak dobré," zasmál jsem se, snažíc se tak trochou humoru odlehčit jakési napětí, které slečnou prostupovalo..

Kailee Knight - 09. října 2014 18:35

Nathan "No zatím to vypadá, že svůj voliérový souboj alespoň přežíváte bez pocuchaných peříček." Napiju se ze sklenice a očima zkontroluju, kolik ještě zbývá. Asi bych měla trochu zvolnit, jinak budu zítra v práci vypadat jako mrtvola. Ani tenhle večírek mi nestojí za to, abych měla v práci kocovinu a poslouchala pichlavé poznámky vedoucího. Natož abych o to práci přišla. Zatím na žádné jiné pracovní smlouvě nefiguruje můj podpis, abych si dovolila hazardovat s tím, co mám. Ani tenhle večírek i se samotným Nolanovým proslovem. "Až se budu procházet po červeném koberci před Dolby Theatre, budou mě fotit s cenou Akademie v ruce, pak se určitě ozvu, že budu potřebovat nasadit tréning. Čím víc cvičení, tím míň se budu muset vzdávat jídla a to už je dobrá výměna," přikývnu a v hlavě si udělám mentální poznámku. Nijak důležitou, ale třeba se bude do budoucna hodit. Mlčky s ním souhlasím – mít sen je jedna věc, jít přes mrtvoly věc druhá a to by se mi rozhodně nelíbilo. Navíc stěží bych měla chuť někde si zahrát, když bych nesouhlasila se způsobem, kterým bych roli dostala. Za takovou cenu to rozhodně nestojí. "Osobní otázka to rozhodně není, ale nehledejte za tím žádnou romantiku. Člověk holt musí mít nějaké zaměstnání – v první řadě, to co umí a v tom lepším případě ještě i to, co ho baví. Některé věci umím dobře, ale buď je to něco, co bych dělat vůbec nechtěla a nebo něco, co se rozhodně do ženského životopisu nehodí. Po střední jsem šla na dramatiku a teď doufám buď v angažmá a nebo nějakou filmovou roli. Ale protože zatím to nic extra není, takže stejně musím chodit do nudné práce, kterou jsem ani dělat nechtěla, ale nějak se člověk živit musí." Být hercem z povolání je setsakramentsky těžké. Továrna na sny sice Hollywood může být, ale kolika lidem z těch desítek tisíců neúspěšných, se podaří prorazit a hřát se na výsluní slávy. "A vy děláte tady něco jiného než jen se vrháte z vysokých budov, pod kola aut a podobně?"

Julie Smirnoff - 09. října 2014 19:36

Ten Black a další Změna výrazů v jeho tváři byla skoro až děsivá, měla jsem pocit, že na malou chvíli jsem zahlédla opravdového Blacka, ne toho, kterého ukazuje světu, ale taky mi je jasné, že z toho rozhodně nemá radost. Nejsem madam, odseknu jako první a až pak si uvědomím, že jsem chtěla říct něco úplně jiného, omlouvám se, nepotřebuji nic, ale měla jsem dojem, že vy ano. Nejspíš jsem se spletla, každopádně by asi bylo na místě dál se snažit vytrvat v roli hostitele, ač vám je nepříjemná. Otočím se zpět do chodby a po krátkém zaváhání prohodím přes rameno, občas pomůže, když se o své ....bubáky, podělíte s někým jiným, s někým kdo by je dokázal pochopit. Pak už se nezdržuji a kráčím zpět mezi bavící se lidi, s větší razancí než obvykle vezmu sklenku a rychle vyprázdním její obsah, až pozdě si uvědomím, že takhle by se sekt pít neměl, ale to už se mi bublinky derou nosem ven , takže jak se co nejméně ztrapnit? Zamířila jsem ke dveřím do zahrady snažíc se být co nejméně nápadná, po cestě vrazím do pohledného muže (Lee Dylan), ale zmůžu se jen na zahuhňání co mělo snad znamenat omluvu a zmizím na zahradě, kde se konečně rozkašlu a rozkýchám.

Christian *Ten* Black - 09. října 2014 19:51

V pokoji + obýváku Když na mě tak vyjede, ustoupím dva kroky zpět. Ani nevím, proč jsem to udělal. Na veřejnosti vystupuji jako sebevědomí, uzavřený zazobanec, ale taková gesta naznačují, že je za tím něco jiného. A to nechci. Když mi slušně řekne, abych vypadl a začal se starat o hosty, musím jí dát za pravdu. Byla to ode mě hloupost. Ale já prostě... chtěl jsem pryč. Aspoň na chvíli. Její další slova mě zasáhnou jako kulomet. Bubáci. V mém případě obří tmavá rozpínající se masa lezoucí mi po kůži. Jako bych je cítil. Znáte ten pocit, když se ponoříte po hrudník do ledové vody. Takové to je. Ale zase má Julie pravdu. Nestihnu jí nic říct, odejde moc rychle. Zavrčím. Jdu do koupelny a opláchnu si obličej. Pak sejdu zase do přízemí a postavím se na okraj davu jako před tím. Snažím v kapse netočit prsty. Teď mi mé počínání příjde dětinské, hloupé a samolibé. Nedivím se, že odešla. Ale jednu věc nechápe. Není tu nikdo, komu bych se mohl svěřit. Jasně, můj agent Micky je hrozně fajn, je něco jako moje rodina, ale... Moje rodina zemřela. A nic ji nenahradí. Dal jsem si šampaňské a snědl jeden dílek sushi, na víc vážně nemám a navíc mám dojem, že zítra to všechno budu dojídat. Nebo někoho pozvu. Od Země smrti nikdy nevyhazuju jídlo. Připadám si jako šílený stařík a chci z té role ven, ale nemůžu. Jen když jsem sám, ta maska ze mě spadne. A to se moc často nestává, Julie mě zastihla nepřipraveného, uvolněného. Ale nemůžu zjistit, zda je to dobře, či špatně.

Killian Jones *Hook* - 09. října 2014 20:03

Večírek - já bokem od ostatních ~Julie Smirnoff~ Byl jsem na odchodu. Opravdu zcela vážně jsem měl v úmyslu se na to tady vykašlat a odejít. Už jsem to také málem udělal, jeden malý krůček a poté do mne někdo vrazil. Kdyby to nebyla pohledná kráska, nejspíše bych si vyžadoval i patřičnou omluvu. Proč tak spěchala? Nestalo se jí něco? Pochopitelně i přestože jsem byl vychován mou milovanou babičkou a částečně ulicí, neb má drahá matka zemřela a můj otec se neráčil přiznat, jsem měl i podchycené gentlemanské sklony. Rád si na ně hraji. Oprava. Rád jím jsem. Možná proto jsem se vydal za ní. "Slečno, jste v pořádku?" Pochopitelně hloupá a nevhodná otázka. Na ty jsem pokaždé expert. Přeci jen toto není má půda. Půda na které se cítím pohodlně je ulice, nebo můj až příliš přepychový domov. Dusí se? Zarazím se nad celou touto situací. Ve filmech v těchto případech děláme jediné. A to jsem také udělal. Jemně opatrně jí plácal po zádech. Na to druhé jsem si netroufal. "Nechtěl jsem být vlezlý, jenom vrazila jste do mne a vypadala jste jako kdybyste potřebovala pomoct." Když se situace tak nějak zlepšila a slečně bylo líp, tak jsem se opět zmohl jenom na toto hloupé tlachání. Byl jsem nervóznější a nervóznější. Na druhou stranu se mi už tak moc nechtělo odcházet. Zaujala mne.

Julie Smirnoff - 09. října 2014 20:17

Večírek Lee Dylan Snažím se popadnout dech, když si uvědomím, že na mě někdo mluví, jen mávnu rukou když v tu chvíli ucítím poplácání po zádech, no...nejsem žádná křehotinka, ale tohle není něžná ruka nějaké ženské, takže když začnu konečně dýchat, narovnám se a uvědomím si, že musím trochu víc zaklonit hlavu abych viděla do obličeje muže předemnou. Chvíli zmateně mrkám ve snaze zahnat slzy, které mi do očí vehnali bublinky ze sektu, a doufám, že nezanechali na mém obličeji stopy, které by mě přivedli do ještě většího trapasu. Vrazila jsem do vás? Ehm, tak to se omlouvám, ovšem nemyslím, že by to byl takový přečin, že mě zaplácnete, člověče uvědomujete si, jakou máte sílu? Moje slova neznějí naštvaně, spíš pobaveně a s probuzeným zájmem, jak to že jsem s vámi ještě nemluvila? Byl jste tady když měl režisér Nolan proslov? Pokud ano, co na to říkáte, měl by jste zájem o roli? Chrlím za ním jednu otázku za druhou a v hlavě si už rovnám představu jeho příští role, pokud se tedy rozhodne přijmout.

Killian Jones *Hook* - 09. října 2014 20:25

Večírek - v zahradě ~Julie Smirnoff~ Překvapeně na ní hledím. Zbaven veškerých slov, které se mi před nepatrnou chvíli draly na jazyk. Snažil jsem se naprostou opatrnost a nejspíše marně. Abych pravdu řekl, nikdy jsem se nevyznal v ženách, kteří se pokouší o vtip a pochopitelně jsem to vzal naprosto vážně. "Ehm... Chtěl jsem vám pomoct? Omlouvám se vám, pokud jsem vám ještě více uškodil." Vyhrkl jsem ze sebe. V duchu si nadával. Není pravdou když se říká: Pro dobroto na žebrotu. No a poté mi to došlo, že to myslela jako vtip. Změť otázek. Byl jsem jí najednou zasypán. O čem to vlastně mluví? Neměl jsem ponětí. Měl to být jenom večírek. Už chápu Adama a tu jeho snahu mne na něj dostat. "Abych pravdu řekl, ne nebyl jsem tu. Přišel jsem pozdě. Po pravdě jsem sem byl dalo by se říci i dokopán... nesnáším totiž večírky." Obdařím jí menším úsměvem. "O co vlastně jde?"

Julie Smirnoff - 09. října 2014 21:01

V zahradě Lee Dylan Děvče měla by jsi začít brát lekce vtipu, Lee je pořádně zmatený a tak mu omluvně položím ruku na předloktí a trochu se pousměju, nic se mi nestalo, jen hloupý pokus o vtip. O krok counu abych si ho mohla pořádně prohlédnout a pak ukážu na lavičku, posadíme se a já vám povím oč jste přišel, nečekám jestli si sedne on, já však ano, krásná zahrada, ale k věci, režisér Nolan se rozhodl natočit dvoufázový velkofil, pracovní název "Útesy" jednu část by režíroval on, jednu Theo Mercier, půjde o akčně laděný snímej hraný ve dvou dobách, minulost a současnost takže váš agent uděla dobře, že vás sem poslal. no teď víte zhruba vše důležité a je jen na vás jak s tím naložíte. Domluvím a zadívám se na hvězdnou oblohu, vychutnávajíc chvíli klidu, i když vím, že zavřená na zahradě nemůžu zůstat věčně.

Killian Jones *Hook* - 09. října 2014 21:12

Večírek - v zahradě ~Julie Smirnoff~ "Jistě. To mi teď došlo. Občas jsem trošku natvrdlý... mužský." Neodpustil jsem si zase já svůj vtípek, poté jsem se zarazil. "Zřejmě bych i já potřeboval lekce vtipu." Dodal jsem následně s úsměvem. Posadil jsem se, stejně tak jako ona. Pozorně jí poslouchal. Čím více mi toho řekla, tím více mi klesla čelist. Takže kdybych nešel na tento večírek, tak bych prohloupil. Zatraceně. Vědět to, tak si na sebe vezmu onen oblek. Skousl jsem si nervně ret. Připadal jsem si jak hlupák. "Zajímavé. Jaký na to máte názor, vy?" Podíval jsem se na ní upřímně. Její názor na to celé mne opravdu zajímal. I když jsem vlastně netušil, co tu vlastně dělá. "Myslím tím, že je neobvyklé řešit film na večírku. Tedy nevím.. aspoň já se s ničím takovým nesetkal." Upřesnil jsem jí. Pohlédl přitom na oblohu. Tady bylo fajn. Dalo se tu dýchat, snad dokonce i slyšet vlastní myšlenky.

Nathan Seth - 09. října 2014 21:14

Kailee "Ano ... zatím" pousměji se a vyslechnu si její příběh, který ruku na srdce bude mít v Hollywoodu stovky ne-li tisíce kopií. Na druhou stranu i z takových se staly hvězdy první velikosti, takže to vlastně nic neznamená. "Jestli vás to uklidní, není žádná hanba se poctivě živit. Je to věc, kterou asi málokdo ze zazobanců pochopí, ale vyžaduje daleko více úsilí vydělat si na sebe a vypracovat se sám, než žít z peněz bohatého rodu a žít si bezstarostně a u toho se snažit prosadit se v šoubyznysu. Sice asi někteří z nich na vybranou ani neměli ale stejně..." řeknu tuto část výrazně tlumeně, nikoliv však vyloženým bojácným šeptem. "Já? Momentálně se ještě rozkoukávám a jedu z úspor. Ale brzy se asi začnu po něčem porozhlížet. Vzhledem k tomu, že celý život jsem strávil v tělocvičně, pravděpodobně jak jsem říkal jako osobní trenér, instruktor sebeobrany nebo třeba i jako vyhazovač. Prostě co se namane" pokrčím rameny a přejedu pohledem po rusovlasé producentce, která proběhne na balkon následně i muže, který přišel celkem svérázně po začátku večírku. Jo, taky bych radši přišel ve svý bundě, ale takový eso jako on určitě nejsem, abych si mohl dovolit někoho třeba i pobouřit. Nebo spíše on na rozdíl ode mě ví, co si na takovéhle akci může dovolit. S tou producentkou bych také potřeboval mluvit, minimálně než odejdu, ale nebudu se k ní tlačit přes davy.

Julie Smirnoff - 09. října 2014 21:36

V zahradě Lee Dylan Musím se pousmát, nejste netvrdlý, jste prostě chlap. Na chvíli se zamyslím když se ptá na můj názor, když neslyšel Nolana, zřejmě neví co tady pohledávám já. Ano, běžně se herci na večírku nevybírají, ovšem ...Nolan je prostě svůj, chtěl spojit příjemné s užitečným a krom toho Lee, podívejte se uvnitř na to hemžení, je úžasné sledovat ty lidi, jejich chování, reakce, odhadovat co udělají a jak by se na kterou roli hodily, někdy je i navést a usměrnit. Ano, je to jen večírek, ale pln netušených možností... zarazím se, když si uvědomím jak moc jsem se rozpovídala, a že už nejspíš lituje toho, že se mě pokoušel zachránit. Rozpačitě se postavím, asi bych se měla vrátit zpět, tady je sice krásně ale má práce je tam uvnitř a povím vám tajemství, taky nemám ráda okázalé večírky, ale někdy je to nutnost.

Deina Lenslow - 10. října 2014 03:13

Ztrapnění na kvadrát To jak mne pan Mercier sledoval, mi napovídá že jsem ho tak trochu překvapila. Očividně nečekal nic tak... extravagantního, jako jsem já. Prohlížel si mně jako nějakou sochu na výstavě a očividně se divil mým tetováním. Bohužel tím že jsem zkomolila jeho jméno, jsem se nemožně ztrapnila a jediné na co se zmůžu je nevinný úsměv vyjadřující mojí omluvu. Nakonec se ale odhodlám i promluvit. ,,Velice se omlouvám, pane Mercier. Moje chyba. Ve jménech jsem nikdy neválela." prohodím a udělám na něj oči. Sledoval mne. Cítila jsem se jako výběrové skopové na pultu. Vážně se takhle cítí každá hvězda? To bych tedy potom měla přehodnotit svoje cíle. Když navrhne že bych měla odložit skleničku, víceméně ho poslechnu a odložím jí na nejbližší stůl. Nato se na něho usměji. ,,Takže pane Mercier, co že vy to vlastně děláte? Nikdy jsem si vás pořádně neprohlédla." pokusím se navázat zpět onu nit konverzace jež jsem přetrhla zkomolením jeho jména. Pak ho budu sledovat stejně tak jako on mně. Můj táta vždycky říkal že oční kontakty jsou jako šachy. Jeden špatnej tah a jste obětí. Proto se teď snažím vypadat sebejistěji než před okamžikem.

Alex Carter - 10. října 2014 03:31

Večírek pro smetánku Pozvánka.... zprvu mi tak úplně nebylo jasno, kdo mi to vlastně poslal nebo proč, ale po pěti minutách myšlení jsem to stejně hodil za hlavu a začal se připravovat. Připraven. Oblečen do obleku od Armaniho jsem se sebejistě vypravil na onen večírek. Mojí vlastní limuzínou samozřejmně. Jakmile jsem dorazili, začal jsem cítit svůj živel. Večirek pro noblesní dámy a pány co nejsou ani tak noblesní jak by se na první pohled zdálo. Všichni jsou po úspěchu a po penězích. jako by jich něměli dost už tak. Nicméně jsem vstoupil dovnitř. Okamžitě jsem poznával některé tváře ačkoliv některé totožnosti mi naopak zůstaly skryty. V dálce jsem dokonce spatřil i Nolana jehož přítomnost dodávala tomuto "mejdanu" trochu extra šťávu. Nakonec jsem se vydal do víru událostí. Z prvu jsem neměl náladu se s někým bavit, ale po chvilce rozhlížení jsem spatřil Thea Merciera, znám ho. On možná nezná mne ale já znám jeho. Mnohem víc mne ale překvapilo s kým se bavil. Deina Lenslow. hrála se mnou ve filmu a je to dobrá známá. Tahle osoba se totiž nedá zapomenout. To bude tou extravagantností. Proto se okamžitě vydám za onou dvojicí. ,,Dobrý večeř slečno, dobrý večer pane Mercier." vetřu se trochu okázale do jejich konverzace. Při bližším pohledu zjištuji, že Deina je nervní zatímco Mercier se očividně udivuje nad její okázalostí a osobitostí.

Charley R. Griffin - 10. října 2014 08:13

U stolu s občerstvením Theo, Lucas (?), Deina, Alex, Nebylo těžké udržovat společenskou konverzaci a přitom ještě nenápadně pročesávat pohledem nejbližší okolí, ve němž se nacházeli samí zajímaví lidé. Jen čas od času jsem se svým společníkem panem Lucasem neudržovala oční kontakt, ale to bylo vždy jen na nepatrnou chvíli, neboť jsem se vždycky dívala druhým upřímně do očí, obzvlášť když jsem s nimi hovořila, ale v další chvíli mě zaujal někdo zcela jiný. U stolu s občerstvením se k mé vnitřní radosti (jestli se to tak dalo říct, vzhledem k tomu, že jsem stále víceméně udržovala vážnou tvář) objevil francouzský režisér, na němž už mé oko pozorovatelky ulpělo dříve, a kdybych se v dalším okamžiku neudržela, tak bych se pravděpodobně pobaveně uchechtla nad skutečností, že jsem zjevně svou osobností způsobovala tak trochu domino efekt. Pravdou však bylo, že jsem se bavila v duchu, ale navenek jsem se pouze shovívavě pousmála a zlehka decentně zakroutila hlavou. Chtěla jsem k tomu ještě něco dodat, ale to se u nás objevila mně neznámá dívka, která už od pohledu působila dosti extravagantně a v následujících chvílích se tu objevil i další příchozí. Očividně byl o pana režiséra velký zájem, ale mě osobně celkem mrzelo, že jsem neměla šanci mu nic odpovědět. Pochopitelně jsem nechtěla být až příliš nezdvořilá, ale… Otočila jsem se ke svému druhému společníkovi. „Omluvíte mne, prosím?“ Pronesla jsem s úsměvem a udělala pár kroků blíž ke trojici. Ve vhodném okamžiku, abych nikomu z nich neskákala do řeči, jsem se připojila i já. „Dobrý večer. Co říkáte na tento skvostný večírek? A jak vám chutnají jednohubky? Slečno, máte skutečně krásné šaty,“ otočila jsem se s lehkým úsměvem k dívce, která vypadala opravdu mladě, ale mně ve skutečnosti zajímal pan Mercier, ke kterému jsem vyslala delší významný pohled, který, jak jsem doufala, zachytil včas. „Velmi se omlouvám, ale mohla bych vás na chvíli vyrušit, pane Mercier? Mám na vás jeden velice důležitý pracovní dotaz,“ doprovodila jsem svá slova úsměvem, ale přesto má slova nepostrádala jakousi naléhavost. Podívala jsem se omluvným pohledem ke slečně i muži, než jsem se sama zachytila za rámě pana Merciera, kterého jsem hodlala odvést stranou, protože můj dotaz byl skutečně důležitý. Určitě mi to bude prominuto, přeci jenom jsem se snažila provést vše co nejslušnější a nejvychovanější formou…

Lucas Snap - 10. října 2014 11:56

Konverzace u stolu s jídlem Charley a ti ostatní Ta žena je vážně milá, zajímavá a i když poněkud starší než většina hereček co znám, je s ním zábava. Nenudí mě pltkou konverzací, popravdě i jako modelka by jste byla skvělá a pokud jde o mne, já si vyzkoušel obojí jak práci modela tak práci herce, to druhé mě baví víc, nejsem z těch co dokáží postávat a nechat na sebe navěsit všechno možné. Když mi podá svou ruku, skloním se a lehce ji políbím na hřbet jako pravý galantní muž, neobvyklé jméno Charley, ovšem musím přiznat že se k vám hodí, jsem opravdu rád, že jsem se odhodlal na tento večírek jít, seznámení s vámi za to stálo. Jen velmi pomalu pustím její ruku ze své a ještě ji věnuji dlouhý pomanivý úsměv, vidím, že touží mluvit z Mercierem a ta se stáhnu, jistě se ještě setkáme obzvlášť pokud se mi podaří dostat roli v tomto filmu a jsem rozhodnutý proto udělat cokoliv. Se sklenkou sektu se porozhlédnu kolem, zachytím nově příchozího, který rovnou směřuje do míst kde stojí Mercier a další velmi výrazná dívka, při pohledu na ní se neubráním úsměvu, to by mě zajímalo jestli i v posteli je tak nespoutaná jako dáva naobdiv ve své vizáži Rozhoduji se, zda se mám k ní vydat, ale pak změním směr a přemýšlím kam zmizela ta zrzka, nastal čas se s ní seznámit a vymámit z ní informace, ovšem nikde ji nevidím, kruci ta mrcha mě nejdřív ignoruje a pak si někam zmizí? Nevím proč, ale ta ženská ve mě probouzí tu horší stránku, něco na ní mě sěsně provokuje a dráždí, se sklenkou se usadím a sleduji cvrkot, převážně však přítomné ženy.

Dave Aspajr - 10. října 2014 14:37

Pozvánka na večírek Je asi jedenáct dopoledne a já teprve vstávám. Včerejší noc byla zase klasická párty, která se mi opět nějak zvrhla a já ani nevím kdo mě dotáhl domů. Na to že jsem měl tři hoďky hrát v klubu a pak jít domů... No trochu se to nepovedlo. Dojdu do koupelny a raději se na sebe ani nekoukám do zrcadla. Ještě bych se lek, jakej mongol mi tam stojí. Dám si teplou sprchu, vyčistím zuby a už si to štráduji přes chodbu do kuchyně. Ze schránky ještě vyberu poštu a začnu ji prohrabovat. "Hmm, klub Lure, Create, Playhouse, Tygerheat, počkat?" Pozastavím se nad pozvánkou která je úplně jiná než ty ostatní. Taková, no moc nóbl na můj vkus. Pomalu kráčím do kuchyně a otevírám pozvánku, ke které jsou i diamantové knoflíčky. Dostavte se na uvedenou adresu do bla bla bla... Proletěl jsem text pozvánky letmo a začal v hlavě dávat dohromady střepy ze včerejší noci. Koho jsem tam potkal? To snad... Nemůžu si na nic vzpomenout a semtex s vodkou už snad nikdy nechci vidět, i když vím, že za týden se stejně zase odpálím. Každopádně jako vždy... Plány na dnešní večer jsem měl jisté, i když se mi nelíbila myšlenka že se nasoukám do kvádra a půjdu se bavit mezi smetánku. No hold, nikdy jsem na to moc nebyl, měl jsem raději volnější styl a tak snad do večera přemýšlím co si vemu na sebe, abych na sebe nijak moc neupozornil. Do Hollywoodu jsem se dostal jenom díky festivalu TomorrowLand kde si mě všiml chlápek co tu má klub no a od té doby tu po nocích hraju. Moje životní úroveň vzrůstá a já si užívám života jak to jen jde no a teď? Teď tu mám možnost, dostat se do dalších vrstev ale kvádro si rozhodně brát nebudu! Začíná se stmívat a já dorázím na uvedenou adresu. Nevím vůbec o co jde a to ze mě dělá trošku nervní duši. Nejsem si jist, jestli tam někoho vůbec budu znát a rozhodně bych se nechtěl nudit. Každopádně, můžu přece kdykoliv odejít ne? Auto zaparkuji, vystoupím, poupravím si kabát a odvážně se vydám ke vstupu. Z výběru oblečení jsem sice nebyl nějak spokojen, ale lepší než přímo oblek a další nóbl kraviny. Obsluze u dveří dám do ruk pozvánku, poděkuji a vydám se do obývaku mezi ostatní. Ten dům byl luxusní už z venku ale uvnitř, totálně mi to vyrazilo dech! Zmohl jsem se pouze na hluboké "Wow..." Od číšnic jsem si vzal sklenici šampaňského a začnu procházet mezi ostatními. Pohledem sleduji krásné ženy, které tu pracují buď jako číšnice, nebo jsou mezi hosty. Myšlenky se mi přebíjejí a já se tu začínám cítit celkem skvěle... info Oblečení - Auto - Sluchátka které nosím stále na krku

Christian *Ten* Black - 10. října 2014 19:59

Večírek Dave Tvář se mi najednou malinko rozjasní. Mezi lidmi zahlédnu známou tvář. Rozejdu se tím směrem a spatřím svého známého. "Dav Aspajr. Kde ses toulal?" Řeknu přátelsky a podám mu ruku. Známe se u několika koncertů, kde jsme spolu hráli. Dave je fajn, dobrej DJ. "Tak ty taky?" Zašklebím se. Takhle se většinou nechovám, ale v případě přátel dělám vyjímky. Vezmu si další šampaňské. Proč ne, když to platím?

Dave Aspajr - 10. října 2014 20:09

Večírek Ten Z mého přemýšlení mě vytrhne povědomí hlas, který se mi ozve za zády. "Christiane?" Udiveně se otočím. "Bože já jsem pako, vůbec mě nenapadlo že ta párty je u tebe. Nějak jsem moc nepřemýšlel." Uchcetnu se a upiju si šampáňa. "Všude kde se dá. Hraju v místních klubech, zvukařinu už moc nedělám, respektive... Není už moc zakázek takže jsem se musel zaměřit hlavně na to hraní. A co ty? Dlouho jsme se neviděli tak povídej jak se ti daří." Byl jsem rád že jsem ho tu potkal ale cítil jsem se vlastně trapně klvůli tomu, že jsem si neuvědomil kdo to vlastně je napsaný na pozvánce. "Tak, dostal jsem pozvánku tak jsem neodolal. Co tě to vůbec napadlo dát k pozvánce tak drahý dar?" Zasměji se a prsty přejedu po manžetovém knoflíčku.

Christian *Ten* Black - 10. října 2014 20:13

Večírek Dave Když mě osloví Christian, škubnu rameny. nenávidím to jméno. Ale nikdy jsem mu to neřekl, moje chyba. Raději se soustředím na to, co říká dál. Zašklebím se. "Měl by jsi si pamatovat tváře. Hodí se to." Poradím mu přátelsky. Jak se mi daří? "No, daří se mi fajn. Vždyť vidíš, ne? Dragons už to rozjeli, máme další alba." Řeknu jen tak mimochodem. Moc nad tím nepřemýšlím. Usměji se. "No jo, ty jsi byl vždycky na party. A tahal jsi mě s sebou." Dave dokáže být přesvědčivý, když chce. "Já? Máš dojem, že bych dával knoflíky? Kdepak, to byl Christopher Nolan. Toho doufám znáš, že jo? Já jsem jen ubohý hostitel." Podívám se na švédské stoly, ze kterých pomalu mizí lahůdky. Ale stejně něco zbyde. "Ne, že mi to tu zboříš." Upozorním Davea. Jeho schopnost rozjet party na neubrzditelnou rychlost je pověstná.

Killian Jones *Hook* - 10. října 2014 20:28

Večírek - v zahradě ~Julie Smirnoff~ "Nevím proč, ale od vás mi to zní jako nevyléčitelná nemoc." Nejde se tomu nesmát. Nemyslím to vážně, je to zase jeden z mých nepovedených vtipů. Pochopitelně je svůj. Ten jeho Batman stál život jednoho herce. Na druhou stranu Joker byl nezapomenutelný. Zamyslel jsem se trochu. Smrt hereckého kolegy Heatha Ledgera, mne zasáhla. Měl jsem rád jeho hraní a tu Stanislavského metodu herectví, kterou používal. Byla naprosto dokonalá a taky ho stála život. Ošil jsem se. Až příliš jsem se zamyslel. "Večírek netušených možností... nevím, mám pocit, že tu až příliš nezapadám. Neoblékl jsem se patřičně, protože jsem se nechtěl přetvařovat a na něco si hrát. Navíc se v obleku cítím moc těsně." Nervózně jsem se usmál. Postavil se společně s dámou. "Nutnost... hmmm chápu. Jak dlouho vlastně ten večírek ještě má trvat? Nemůžu prostě jít domů a že by všechno zařídil můj agent Adam Dent?" Hloupá otázka. Nicméně nechtělo se mi tam vracet. Má chvíle, kterou jsem si předsevzal už dávno skončila, teď měla nastoupit ta chvíle kdy nasednu na motorku a odjedu daleko odsud. Sám vlastně nevím, jestli o tu roli vůbec stojím.

Dave Aspajr - 10. října 2014 20:29

Večírek Ten Jsem rád že se mu daří ale jméno Nolan mi tak krapet nic neříká. "Jojo, něco o vašem úspěchu jsem četl na netu." Pousměji se. Pracoval jsem s ním rád, vždy měl dobré připomínky a nechal mě dělat svoji práci. Nikdy se mi nepltl pod nohy a vždy ocenil mé nápady, i když jsem mu jich moc nedával. "Divíš se? Když tě někdo nebodne do zadku, ani se nehneš. Neříkej že jsi se nebavil když jsme někam šli." To už se ale spíše začnu provokativně smát a šťouchnu ho do ramene. Zrovna okolo prochází servírka a já jí na tác položím prázdnou sklenici a vemu si novou. "No abych pravdu řekl..." Sklopím hlavu dolů a začnu šátrat nohou po podlaze. "Jestli jsem ho nebo někoho od něj nepotkal dřív než včera večer... No, jak to jen říct... Znáš mě." Ušklíbnu se. "Musel jsem se k tomu přiimotat asi nějak včera když jsem byl v klubu. Víš, moc si toho totiž nepamatuji." Pěkná to představa oživit tu nudu tady a pustit sem trochu moderní hudby, ale to by mě asi pan Nolan vynesl v zubech. Kdo to vlastně je? Začnu si přehrabovat v hlavě všechny možné a nechutně bohaté lidi co znám z médií nebo osbně. "Nemusíš se bát, dnes se tu jenom bavím v uvozovkách, nehraji."

Christian *Ten* Black - 10. října 2014 20:50

Večírek Dave Zašklebím se. "Neříkej, že mě sleduješ." Kéž bych mohl říct to samé, ale já se do světa nijak nedívám. Ani internet a podobné mi nepřirostli k srdci. Moc málo osobního prostoru a jistoty. Zakroutím hlavou. "Přesně tvůj styl. Až na dno svých sil, co?" Usměji se. "Naštěstí tě tady náš barman bude hlídat." Kývnu hlavou směrem k baru. Sleduji jeho zmatený výraz, když zmíním jméno Nolan. Jo, mě by asi taky moc neříkal, kdybych ho neznal osobně. Povzdechnu si. "Že ty nemáš šajn, kdo to je?" Řeknu se zdrceným podtónem. "Kulturní barbar. Jak jsem říkal." Jasně, že ho provokuju a dělám to rád. "Nejslavnější režisér 21. století. Citováno z New York Times." Mírně do něj strčím, aby si to zapamatoval. "Inu, co říkáš na tuhle sešlost? To není tvůj vkus, co?" Můj taky ne, ale je to třeba. "Hele, ta vzadu. (Charley.) Netočila Twilight Sagu?" Zašklebím se. Prostoduché románky bez špetky umění mi nikdy nesedělo. (Nic osobního.) :D

Dave Aspajr - 10. října 2014 21:19

Večírek Ten "Dnes abstinuji." Usměji se tak široce, že mi koutky úst museli šahat o ucha k uchu. "Ne, fakt nemám šajna." Zatvářím se provinile a pohledem začnu sledovat lidi okolo. Mezitím mi Ten vysvětluje kdo to vlastě ten slavný pan Nolan je. Snažím se zapamatovat vše co mi říká a přitom zaměřit svůj dnešní cíl. "Ne, opravdu tohle není můj styl." Usrknu si šampáňa a otočím svůj vážný pohled zpět k němu. Začínám se tu celkem nudit a tak mě napadne malá střeštěnost. "Hele kamaráde, co takhle zavzpomínat na staré dobré časy?" Stáhnu pohled ďábelsky dolů a začnu se smát. Ten mě nejspíše pochopil a hned ukázal na černovlásku co stála na druhé straně místnosti. "To jako vážně? No tak příteli, myslel jsem že máš lepší vkus. Ale ano, máš pravdu trochu mi ji připomíná." Začnu si spojovat vzhledově herečku a tuto slečnu a hledám podobnosti. "Nemyslíš že bych chtěl dnes lovit že ne..." Nahodím svůj nejúpřímnější pohled a pofidérní úsměv. "Ale když už jsme u toho, všiml jsem jedné zrzky tu. Ta by šla." Ušklíbnu se a hodím do sebe zbytek šampáňa.

Christian *Ten* Black - 10. října 2014 21:51

Večírek Dave Zakoulím očima. Dave, Dave. Vždycky byl takový. Tomu se nechce věřit. Ty, abstinent. I na jednu noc je to pokrok. Rád ho s tím otravuju. Jo, jsme na tom podobně. Ale pravda je, že mi to příjde lepší než šilhat do diod, všude cítit pot a muset si dávat pozor na rány pěstí. Staré časy? Podle toho jak moc zpátky. Drbnu do něj silněji než předtím. Co je? Vypadá zajímavě. Ale na gotičky nejsem. Víš, že do baru mě dotáhneš, ale seznamovat mě nedonutíš. Potřepu hlavou. Fakt zrzku, jo? Fajn. Jmenuje se Julie Smirnoff. Agentka nebo tak něco. Má kontakty. Ruská smetánka. A je moc milá. To si ale nechám pro sebe.

Dave Aspajr - 10. října 2014 22:11

Večírek Ten "To je věc názoru. Mohl bych zkusit taktiku 'Už se znáš s Tenem?'" Něco mi říká že by tomu žádná neodolala ale nemíním to dnes zkoušet. "Každopáně, nikdy neříkej nikdy." Zachichtám se a začnu tu svoji zrzku zase hledat. "Ruská smetánka říkáš? To by mohl být trošku problém ale... Neustřelí mi... No ty víš co?" Podívám se na tebe tak trošku podezřívavě a když ji konečně zahlédnu, jak se prochází v dáli za tebou, mrknu na tebe a s menším úsměvem povím. "Dívej, však ji máš za zády."

Julie Smirnoff - 11. října 2014 07:40

V zahradě Lee Dylan a ostatní S mírným úsměvem si muže před sbou prohlédnu, neřekla bych, že sem nezapadáte, pouze jste jiný, ale pokud budete dobře sledovat okolí, všimnte si, že takových tady je ví. Měla jsem za úkol shromáždit různorodost. Nasměřuji pohled Lee Dylana do haly, jen se dívejte, co třeba ten muž u té blondýnky (Nathan Seth) taky je svým způsobem jiný, nebo ta dívka co rozhodně nezapadá do davu (Deina Lenslow) a takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Takže , myslím, že jste přesně kde jste být měl, ale pokud už chcete odejít...můžete, ovšem radila bych ještě chvíli vydržet, Nolan bude chtít mít závěrečnou řeč. S tichým povzdechem se naposled pousměji, děkuji za milou společnost, teď vzhůru do boje. Julie udělá několik kroků a v zahradě po ní zůstane jen jemná vůně jasmínu, vpluje mezi hosty, pohledem vyhledá Tena Blacka, chtěla s ním mluvit, ale viděla, že se dobře baví , rychle zapátrala v paměti a k tváři si okamžitě dosadila potřebné informace . Dave Aspajr, hudebník , velmi nadanný hudebník, takže si jen od barmana vzala lahev s čistou vodou, viděla jeho nechápavý pohled, ale s úsměvem jen pokrčila rameny, přihoda s bublinkami je ještě příliš živá, a vydám se za Nolanem, je čas na jeho závěrečný proslov, doba pokročila a on, ač uznávaná hvězda, nepaří až do rána.

Christopher Nolan - 11. října 2014 07:55

Večírek V rezidenci Christiana Blacka vše probíhá podle plánu, večer je naprosto dokonalý, vše funguje jak má. Pití je skvělé, jídlo výborné a lidi se baví, navazují kontakty obnovují staré známosti a navazují nové. Čas pokročil, pro Hollywoodskou smetánku sice není pozdě, ale režisér Nolan cinkne nožem na sklenku , hudba přestane hrát a jemu se dostane náležité pozornosti. Vážení, děkuji za chvilku pozornosti, kterou mi věnujete. Jsem velmi rád, že jste přišli, mohl jsem pobýt ve vaší společnosti a přesně jak říkala slečna Smirnoff, nasát Vaši auru, a trochu odhadnout charaktery. Jistě vás zajímá oč jde a proč jste nebyli pozváni na běžný konkurz, je to jednoduché....tohle nebude běžné dílo. Natáčet se bude velkofilm ve dvou rovinách, jednu budu režírovat já, druhou kolega Mercier, pokud přijme. Pro každou rovinu budu potřebovat hlavní a vedlejší postavy, je to jako točit dva filmy, ovšem trošku náročněji. Exteriéry budou převážně ve Skotsku a pak na jednom krásném ostrůvku v Tichomoří, interiéry se obstarají v L.A a nejspíš se podíváme do temného Rumunska. Práce je nejméně na rok a půl, herce do rolí bude vybírat slečna Smirnoff a předávat mi je ke konečnému schválení, do toho procesu už samozřejmě může zasáhnout druhý režisér. Mimo obsazení rolí, se hledá autor hudby, kaskadéři a podobně, proto je zde tak různorodá společnost. To je momentálně vše, případné dotazy směřujte na slečnu Smirnoff, více již bude určeno pro přímé účastníky filmu. Nyní Vám popřeji krásný zbytek večírku. Dobrou noc. Po těchto slovech se ještě na chvíli zastaví u Julie, prohodí spolu pár slov a pak spolu s jedním mužem z ochranky, vyjde z domu.

Christian *Ten* Black - 11. října 2014 09:54

Večírek Nolan, Julie, Dave Kriticky si ho měřím. "Pokud nebudeš mít blbý návrhy, tak ne. Je milá." To jsem asi říkat neměl, co? No to je už jedno. "A v případě potřeby to udělám já." Ubezpečím ho. Nolan má další proslov a konečně se dozvíme úplně všechno. Kaskadéři... Podle mě nejsou moc potřební, kaskadérské kousky si rád dělám sám. I podle toho se pozná dobrý film. Když Nolan odejde, zašklebím se na Davea. Když Julie příjde blíž k nám, podívám se na svého společníka. "Pojď srabe." Řeknu mu a pokud nebude chtít, dotáhnu ho k mé pomocné hostitelce. "Madam Smirnoff? Omlouvám se, že otravuji. Chci vám představit svého přítele Davea. Je to můj dobrý přítel a vůbec netuší, jak se sem mohl dostat." Přitom nenápadně kopnu Davea do lýtka, abych zamezil jeho případnému nechápavého pohledu, který není vůbec okouzlující.

Dave Aspajr - 11. října 2014 10:46

Večírek Ten, Julie S vážným pohledem na tváři sleduji proslov Nolana a spíše jsem musel vypadat jako bych poslouchal ukolébavku až do doby, než se zmínil o hudbě. No pokuď tam budeš chtít prvky vážné hudby a nemyslím tím Eminema, tak se mnou nepočítej. Zazubím se ale stejně si tak myslím, že zvukař bude potřeba takže nějaká práce by se pro mě nakonec stejně našla. "Jasný, tvářit se a chovat jako andílek, jinak si pro mě příjde mafie v čele s tebou." Ušklíbnu se a zaměřím pohled na tu rudovlasou slečnu (Julie). Ten si mě musel všimnout, neboť hned mě začal tahat za ní. Pche, prej srabe? Kamaráde, asi zapomínáš kdo z nás vždy lovil žeský. Když do mě kopne, vyvede mě trochu z míry. Nakloním se nenápadně k němu a s pošklebkem na tváři mu potichu řeknu. "Kamaráde, asi si nepamatuješ kdo z nás dvou lovil v klubech holky a kdo koho seznamoval že?" S úsměvem od ucha k uchu udělám jeden krok ke slečně Smirnoff a v hlavě si začnu přehrabovat co je potřeba pro balení takto nóbl slečny. Natáhnu pravou ruku směrem k ní a pokuď svolí, ruku jí políbím a mírně se ukloním. "Těší mě slečno." Na tváři vykouzlím obdivuhodný úsměv a celkově pohled který ji věnuji je víc než neodolatelný. Teda, aspoň si to myslím neboť vždy vyšel. "Jmenuji se Dave Aspajr a v oblasti slavných jsem teprve chvíli. Nemám vůbec tušení, proč byla pozvánka doručena zrovna mě." Snažím se mluvit jako džentlmen. Roky lovení holek na jednu noc a různé úlety mě naučili mnoho a většinou vyšli, i když... Tady jsem si nebyl zase tak jist. Doufám že jsem Tenovy nevyrazil dech moc.

Kailee Knight - 11. října 2014 11:25

Nathan "Svým způsobem jsem část života žila z peněz rodičů, tak asi jako každý z nás, než zmizí z rodného domu, ale v žádném případě to nejsou žádní Rockefellerové. V prvním okamžiku, kdy to bylo možné, tak jsem zvedla kotvy a odjela sem. Říkám si, že v tom nejhorším případě prostě skončím u poctivé práce, neumřu hlady a nebudu na nikom závislá. A myslím, že i mým rodičům se dost ulevilo," pousměju se. Je pravda, že jim zůstala na krku ještě dvě pubertální dvojčata, ale nikdy nezapomenu, jak táta oslavil moje stěhování. "Naprosto s vámi souhlasím. Mít peníze a známou rodinu je možná skvělá na ten první pohled, ale na druhém je člověk svázán požadavky rodiny a společnosti. Mít dokonale nalinkovaný život mi přijde horší než vězení." Naslouchám Nathanovu vypočítávání pracovních zkušeností. Rozhodně není žádný začátečník. Pokud by neuspěl u filmu, určitě nebude mít o nabídky nouzi. Obzvláště teď, když si Spojené státy uvědomují, jak morbidně obézní jsou, hltají každé slovo z Biggest Losera a ve fitku hledají svého Boba Harpera či Dolveta Quince. Hovor a zábavu v místnosti přeruší Nolan druhým prohlášením, které je trochu delší než to předchozí a osvětluje více svoje rozhodnutí a naznačuje, jak bude probíhat následné natáčení. Stále ještě nejsem přesvědčená, že bych měla být členkou castu, pokud bude příležitost, zkusím si odchytnout rusovlasou slečnu, abych se jí zeptala. Zatím však vypadá, že nejsem jediná, kdo k ní má dotazy, takže ještě chvilku počkám, než bude k mání. Otočila jsem se na Nathana. "Bylo moc fajn s někým si takhle příjemně popovídat, ale nechci si vás uzurpovat na celý večer. Určitě je v místnosti spousta dalších lidí, kteří s vámi rádi prohodí pár slov."

Nathan Seth - 11. října 2014 14:11

Rozloučení Kailee a ... pak už nikdo konkrétní "Ano, svoboda je to nejcennější co máme. Tu peníze ani moc nenahradí" pousměji se a při jejím povídání o rodině trochu nepřítomně pokyvuji hlavou, jak pozoruji okolí. V hlavě mi ve skutečnosti šrotuje má blízká budoucnost. Uvidíme jak se věci kolem tohohle projektu budou hýbat, nemohl bych si dovolit čekat měsíce, jestli budu nebo nebudu jeho součástí. Mou pozornost pak upoutá druhý proslov režiséra Nolana a po jeho skončení společně s ostatními decentně zatleskám, pokud k tomu dojde. Ano, s tou produkční bych si také potřeboval promluvit, ale ta toho má dnes chudák nejvíc. Když se pak na mě Kailee opět otočí a rozloučí se, s úsměvem se lehce ukloním "bylo mi potěšením. Možná se ještě uvidíme a pokud ne, přeji hodně štěstí a dobrých rolí" usměji se. Pochybuju, že by se mnou chtěl vůbec někdo prohodit pár slov, natož pak víc lidí. Ale bylo to od ní zdvořilý gesto rozloučení, to se musí nechat. Po jejím odchodu si opět nandám na talířek několik kousků jídla, ochutnám ode všeho něco, ale ne nijak dychtivě, abych vypadal jako nenažranec a opět se otočím k centru zábavy uprostřed. Slečnu Smirnoff momentálně oblažují svou přítomnosti náš hostitel a ještě jeden muž, který je zřejmě podle jejich vzájemné interakce nějaký jeho známý. Nu což, počkám. Noc je ještě mladá.

Julie Smirnoff - 11. října 2014 19:26

Večírek Ten, Dave Jakmile Nolan domluví v doprovodu ochranky zmizí, teď tedy mám odpovídat na případné dotazy a zjišťovat zájem přítomných, ze zamyšlení mě vyruší příchod hostitele a jeho přítele. Tene, prosím vás, říkala jsem Vám, že nejsem madam, pokud jde o vašeho přítele, je tady pro své kouzlení s hudbou. Blackovi věnuji úsměv a pak se zadívám na Dava, ruku k seznámení mu podám, ale před polibkem ji stačím rychle stáhnout pane Aspajre, ráda vás osobně poznávám, divím se, že jste se dostavil, včerejší noc byla hodně náročná že? Jeho pohled i úsměv je opravdu okouzlující, ale na mě to moc neplatí, přesto se nepatrně pousměji, ocitl jste se tady na základě toho co jste dokázal a co umíte. Vaše hudba je velmi dobrá a režisér Nolan si myslel, že byjste si mohl vzít nastarost hudbu k celému filmu...pokud se na to cítíte a pokud..., nakloním lehce hlavu ke straně a v očích mi zajiskří pokud na takovou dobu dokážete opustit svět večírků. Musím říct, že se mi opravdu hodí všechny ty informace o přítomných.

Christian *Ten* Black - 11. října 2014 19:37

Večírek Julie, Dave Když dave nasadí svou balící techniku, jen protočím oči. Kolikrát už na tohle pohořel? "A zapomínáš, kdo z nás dvou se budí skoro každé ráno pod stolem s hroznou kocovinou a prázdnou šrajtoflí." Zašeptám mu provokativně nazpátek. Ti dva se každopádně rozpovídali. To je vlastnost, kterou nemám a kterou Daveovi tak trochu závidím. Ale já zase mám rád svůj klid. Usměji se. "Nechám vám volný prostor. Bohužel... musím...jít... tam." Na výmluvy jsem nikdy nebyl moc dobrý, ale Země smrti vás naučí lhát. Když odcházím, nakloním se k Daveovi a zašeptám. "Nepokaz to, Cassanovo." Pro jistotu mu ještě jednou dupnu na nohu a vydám se pryč. Dávám si pozor na to, abych se někoho nedotkl. A opět sám stojím na okraji davu. Už mi to příjde otravné.

Eric Zoolander - 11. října 2014 22:09

Cesta Ano vím že šlapu po rodinné tradici a to co dělá táta záslužné.Pokud bych šel v jeho stopách stal bych se členem další rodiny,takové která by pokud by se mi něco stalo pronásledovala vraha podle nepsaných pravidel krevní msty.Měl bych moc a mohl bych všechno a lidé by se mně báli ovšem každá karty má rub i líc.Než bych se stal detektivem musel bych každému detektivovi posluhovat a až bych se jim stal musel bych líbat zadek těm kteří by byli nade mnou.A až bych potřeboval pomoc nedočkal bych se jí protože ostatní by se snažili zachránit si svůj život.Mí kolegové by se pak mohli naštvat,ale to by bylo jediné protože žádný předpis nenařizuje že nám musí pomáhat. Tohle věděl i Vinc,ale ani jeden z nás to tátovi neřekl protože už tak to pro něj bylo těžké.Já se rozhodl začít jako model abych se vyhnul pozici asistenta který je zpočátku jen lepším názvem pro slovo sluha.Když jsem opustil tohle povolání a začal dělat módního návrháře zvolil jsem umělecké jméno.Takové které přitáhne pozornost a vyvolá nostalgii.A když už mluvíme o nostalgii stýská se mi po módních přehlídkách.Ne že by současná práce na seriálu Krizový scénář nebyla dobře placená,ale ty kostýmy jsou příšerné.Horší je už jen žena se kterou musím spolupracovat a která právě luská aby zdůraznila že když je někdo vidět skoro v každé scéně měl by dobře vypadat. „A proč chcete vybrat něco po čem si budou diváci pokládat otázku kdo jí pozvracel?“ Fran naštvaně vstane,popadne látku a než stačí prásknout dveřmi řeknu: „A žádné zlaté střapce nebo je ustřihnu.“ Teď si nejspíš půjde stěžovat produkční zatím co já jdu na vzduch.Jsem na tom v současné situaci ještě dobře a to nemyslím to že produkční dá nakonec za pravdu mně.V sekci I je Mike naštvaný že homo habilis je člověk zručný a tak je u něj plná erekce vyloučena (můj vtip s Viagrou nepadl na úrodnou půdu) a v sekci s tím kolotočem vypadl proud a konečně ustal ten příšerný zvuk vždy když jdu kolem. „Nevíte jaké to je žít ve stínu Erica Zoolandera.“postěžuje si mezitím Fran když se vracím že já ani produkční neocenili její nápad.Čeká na mně jídlo,obálka a krabička.Je to pozvánka a manžetové knoflíčky,diamantové.Žena by uviděla dokonalý šperk ovšem mně se vybaví rozbitá ústa a návštěva pohotovosti protože tohle je vábnička na všechny chmatáky.Před studiem narazím na taxík a řidič si celou dobu zpívá nějakou píseň.Vystoupím před domem pana Blacka a u vchodu předám pozvánku.Držím se spíš zpátky jím,piji a naslouchám.A tak se dozvím dost aniž bych se musel vyptávat. Takže nový film to zní dobře už se nebudu muset dohadovat s ženou která objevila recept na věčné mládí.No a teď bych měl přestat být stínem a zapojit se.Ovšem koho? Nakonec můj pohled skončí u jedné blondýnky (Kailee Knight) a pak se k ní vydám a oslovím ji. „Dobrý večer slečno,máte hezké šaty. “ Ano klišé,ale aspoň pak budu moci vysvětlit proč jsem zvolil jako téma právě šaty.

Kailee Knight - 11. října 2014 23:06

Někdo nový Eric Příležitost promluvit si se slečnou Smirnoff se aspoň pro mě ještě neobjevila. Nebo jsem ji tak mohla prošvihnout. Což by mi bylo asi podobné. Místo důležitých věcí se rozhlížím všude kolem, a pak může všechno jít zcela do háje. Možná kdybych přišla trochu blíž, pak bych mohla rychleji využít situace. Vyměnila jsem prázdnou skleničku od šampaňského za obyčejnou perlivou vodu a strčila do pusy další jednohubku. Zítra a ty následné dny si už takhle debužírovat nebudu a pochybuju, že si tady nějaký majordomus dělá čárky, co kdy zrovna sní. Pokud jo, nechtěla bych vidět svůj účet. Prudce otočím hlavu, když vedle mě stane neznámý muž a vysekne poklonu na mé oblečení. Nemůžu si vybavit, jestli už jsem ho mezi lidmi na večírku viděla a nebo se v mém zorném poli objevil tenhle večer teprve poprvé. "Děkuji. No, teda není to nic z Rodeo Drive, ale mě se líbí, a to byl ten rozhodující faktor," vykoktala jsem ze sebe malinko překvapeně. Netušila jsem, že by moje šaty byť u jediné osoby vzbudily zájem. V tom moři mnohem lepších a známějších rób, to bylo zvláštní. A o tom, že jsou z obchodu, kde se prodávají "jen" napodobeniny známých značek, raději pomlčím.

Rosemelly *Mell* Jackobson - 12. října 2014 13:35

Tajemná obálka Kaille a Eric Probudila jsme se v obvyklý čas, v jedenáct hodin dopoledne, zašla se probudit do bazénu, rychle si zaplavala a už jsme seděla ve dvanáct v ručníku na lehátku u bazénu a četla konkurzy do různých filmů atd. A pak mi pod ruku spadlo to zvláštní oznámení. Něco v zé obálcer cinkalo, že by minikamera? Aby mě mohly sledovat v plavkách? Ale co , obálku jsem tedy otevřela a co nyvidím , někdo mi je tak poslal briliantové naušnice! Že by nějaký nápadník , nebo ctitel? No rozhodně není chudý! Pomyslela jsem si. K naušnícím byl přiložený dopis. Zdá se že nějaká pozvánka. Byla na zlatém papíře. Asno je to pozvánka. Christian Black? A měla bych ho znát , jelikož ho neznám! A nebyl to ten co mi ve filmu Sedm Upířích Zubou nosil kafe? No ten asi ale neměl tolik peněz aby si mohl dovolit brilianty! Žadné info , jen kdy a kde , o co se jedná zjistík asi až tam! Podivná to asi bude událost když nám vic nechtejí říct, a nebo jen mě! Ale jelikož jsem dobrodruh rozhodnu se tedy přijmout onu podivnou nabídku. Den utekl jako voda, byl zrovna čas najít něco vhodného. Pomohla mi moje "komorná" Angellika , která se stará o můj šatník, máme totiž stejný vkus. Ona však naroszdíl ode měn vždy ví , co si obléci pro každou situaci. Vybrala mi jednoduché fialové šaty, bílé krajkové lodičky a složitý účes. Vzala jsme si svou bílou mini-kabelku, nasedla do své limuzíny , kterou se samozřejmě nechávám vozit jen na vyznamné akce. Jinak jezdím ve svém Porsche. Pochvíli jízdy jsme konečně docestovala do onoho tajného místa, do rezidence Christiana Blacka. Netušila jsme co mě čeká , přesto jsem si dodala odvyhy , vystoupila a vydala se dovnitř. Kdo ten Chtistian Black asi je? Spisovatel, režisér nebo zvěvák s pseudonymem? No to asi zjisím až se tady porozhlénu! Když se dostavím dovnitř párty už je v plném proudu. Zrovna jsou všichni zticha a někdo hbytě hovoří. Prvníé co jsem zaslechla bylo že se tu točí dva filmy. No dobře kšeft, jako každej jinej! No co budu se tu bavit a ona si mě práce najde sama! Všimnu si výrazné dívky , nebo snad ženy (Kailee) a muže jež se s ní baví (Eric). Mám Chuť se přidat , chci si tu popovídat s někým vhodným a tak začnu: ,, Dobrý den, jsem Mell, o čem se bavíte?Mohu se přidat?" řeknu ačekám na odpovědi. jak to asi vypadá šaty: Boty: Účes:(jen ve fialovo růžovém provedení!): Kabelka: Auto:

Eric Zoolander - 12. října 2014 21:26

Na večírku Ta žena vypadá překvapeně že jsem si vybral k hodnocení zrovna její šaty.Jistě bude to profesionální deformace nebo možná jsem sem proto že jsem chtěl vidět „normální šaty“.Myslím šaty které jsou podobné těm které jsem navrhoval v době kdy šlo především o mně než se ze mně stala nedůležitá položka známá akorát v konečných titulcích které jako omluvy v novinách stejně nikdo nečte.I když finančně jsem si polepšil a kostýmy pod mým velením přešly od příšerných k hrozným přesto to nestačí. Dobře přeháním zase tak neznámý nejsem ovšem pro tuto ženu zřejmě ano.I když ani já nevím kdo je tedy kdyby se představila jistě bych si vzpomněl. „Máte pravdu,ani mé oblečení není určené přímo pro tento večer,ale natáčení se protáhlo poněkud déle.“ Jsem oblečený do tmavě černých kalhot a košile z kvalitní látky jedné známé značky.Ovšem nejsem žena a tak si můžu dovolit neztrácet čas výběrem oblečení které se hodí mým novým manžetovým knoflíčkům. Ty mám v kapse protože netoužím aby mně po cestě přepadli. Pak mi dojde že jsem se ještě nepřestavil,ale to se už k nám přidá jiná poněkud zvláštní žena a tak se rozhodnu to vzít najednou. „Zdravím.Já jsem Eric Zoolander.A vy máte také hezké šaty.Ne neříkám to každé,ale jsem módní návrhář a tak to dokážu poznat.“ O tom že zatím dělám „jen“ kostýmy se nebudu zmiňovat.Tedy aspoň zatím.

Theo Mercier - 12. října 2014 22:00

unesený režisér od stolu s občerstvením Charley, Deina, Alex Stále jsem netušil, kdo ta slečna vlastně je, ale nakonec, proč nepoznat zase někoho nového? Bylo mi upřímně jedno, že měla spoustu tetování, spíše jsem se snažil dobrat nějakému výsledku, kam ji zařadit. Herečka určitě ne.. "Nikdy jste si mne neprohlédla? Tak to bychom měli napravit," pousměji se a ustoupím o krok, abych mohl teatrálně o trochu více rozpřáhnout paže a slečna si mě mohla lépe prohlédnout. Zkrátka jsem si potřeboval ze všeho trochu tropit šprýmy a kdo mě zná, už moc dobře ví, že to nemyslím nijak vážně, i když tyhle mladé neznámé osoby by to mohlo mírně zaskočit, nebo dokonce rozhodit. Kromě toho, já strašně rád chytal za slovíčka.. Následující chvíle byla pro mě jedním velkým nečekaným sledem událostí. Chtěl jsem slečnu nějak uklidnit, když už jsem si dovolil bavit na její účet, ale najednou se u nás objevil další mladý neznámý a ani jsem jej nestihl pozdravit, protože mezi nás zavítala i ta žena, jenž mi přišla povědomá. "I vám dobrý večer," odpověděl jsem tak nějak oběma a nadále se už jen bavil pozorováním a posloucháním, co se tu vlastně děje. Člověk si jde pro pár jednohubek a jen se otočí, už má společnost, aniž by o to skutečně stál.. povzdechnu si pro sebe, ale to už stačím vzhlédnout k tmavovlásce, abych alespoň částečně pochopil, oč tu vlastně jde. "Ach, ano, samozřejmě. Prosím, omluvte nás," obrátil jsem se zdvořile na dva neznámé, než mě tmavovláska stihla odtáhnout pryč.. "Ani nevím, komu vděčím za záchranu, ale přesto děkuji," řekl jsem slečně v bezpečné vzdálenosti od ostatních. Bylo nad slunce jasné, že o pracovní dotazy zde zřejmě nejde. Sice jsem byl odtržen od občerstvení, ale v tom ohledu už jsem byl stejně ztracen. Tato společnost nicméně vypadala zajímavěji..

Charley R. Griffin - 13. října 2014 15:10

Unesený režisér, někde v ústraní Lucas Snap a pak Theo Mercier Pan Lucas nešetřil komplimenty, ze kterých jsem se sice necítila nesvá či snad nervózní, ale i tak jsem nevěděla, co mám na to říct. I když pravda, že to mohlo být hodně nadnesené, hlavně to, že bych byla dobrou modelkou, o čemž jsem docela dost pochybovala. Skoro jsem se pobaveně uchechtla, ale naštěstí jsem se udržela a věnovala muži jemný úsměv. „Děkuji vám, velice mi lichotíte, ale myslím, že raději zůstanu u herectví.“ Potlačila jsem další pobavené uchechtnutí, ale cuknutí v koutcích jsem přesto tak úplně nezadržela. „Víte, že nejste první? A určitě nebudete ani poslední, kdo se podivuje nad mým jménem. To víte, můj otec také oplývá smyslem pro humor,“ poslední větu už jsem pronesla o něco tišším hlasem, jako bych to říkala spíše sama sobě. Nechtěla jsem být až příliš osobní a vyprávět přílišné detaily, ale dle mého skromného názoru na tom vlastně ani nic nebylo. Byla přece pravda, že můj otec chtěl, abych se jmenovala po něm, byť se občas vyskytl problém s tím, že jsem byla mylně považována za muže, ale to bylo jen velmi zřídka. A mně osobně to vesměs ani nevadilo, spíše jsem se tím bavila. Nicméně jsem nechtěla sdělovat své příjmení. Užívala jsem si totiž, že mě Lucas nejspíše nezná a ani nemá ponětí o mé bohaté rodině, což bylo ve výsledku jedině dobře. Byla jsem tu jen sama za sebe a rozhodně jsem nestála o to, aby se mi tu pak někdo přespříliš dvořil kvůli jménu… „Také jsem vás ráda poznala,“ rozloučila jsem se ještě s drobným úsměvem, než jsem se rozešla o kousek dál, kde stál pan Mercier, jehož jsem si nakonec odvedla stranou. Měla jsem očividně štěstí, že pan Mercier nepatřil mezi klasické typy ze smetánky, jinak by se také mohl urazit, že jsem ho svým způsobem takřka unesla od stolu s občerstvením. Nutno podotknout, že i s tím bych si hravě poradila, třebaže by to bylo asi o dost složitější, ale to jsem momentálně řešit nemusela. Pan Mercier očividně hýřil dobrou náladou a vtipem, a o to příjemnější pro mě bylo s ním trávit chvíli nerušeného času, někde v ústraní od ostatních. „Nemusíte mi vůbec děkovat. Já jsem si vás odvedla opravdu kvůli jednomu důležitému dotazu,“ věnovala jsem mu vážný pohled do tváře, přičemž jsem z něj spustila svou ruku. Teď, když už jsme byli o něco vzdáleni od občerstvení, tak už nebylo potřeba se jej držet. „Ale nejdříve bych se vám měla představit, jmenuji se Charley Griffin. Snad mi prominete, že jsem tak neučinila dříve, ale očividně je o vás velký zájem,“ dodala jsem již s lehce pobaveným tónem, ve kterém se odráželo i mé vlastní uvolnění. Přeci jen povídání si takhle mezi čtyřma očima bylo něco jiného, než stát v hloučku lidí. Nicméně to také znamenalo, že jsem se musela představit celým jménem, aby pan režisér věděl, kdo že ho vlastně unesl a znemožnil mu tak přístup k jednohubkám. Chvíli jsem se mu vpíjela pohledem do očí, jako bych před tou svou důležitou otázkou chtěla udělat dramatickou odmlku, čímž bych zvýšila napětí, a když jsem se konečně nadechla ke slovu, tak se ozvalo zacinkání, upozorňující na další proslov tohoto večera. Instinktivně jsem otočila hlavu a pohlédla směrem ke druhému režisérovi, jenž se rozmluvil o větších detailech ohledně svého filmu. Musela jsem se tvářit mírně zamyšleně s nakrčeným obočím, jak jsem začala přemýšlet o svém působení v tomto neobvyklém filmu. Musela jsem nakonec také uznat, že připravit večírek místo konkurzu bylo originální, třebaže jsem k tomu zprvu přistupovala trochu skepticky, jak jsem měla ve zvyku. Ale nakonec… To nemusí být vůbec špatné a navíc trávit čas ve Skotsku… Rozzářily se mi oči a pro ten okamžik jsem se tak trochu zapomněla ve spletitosti svých vlastních myšlenek. Probudil mne až potlesk ostatních a tak jsem se decentně přidala, než jsem svou tvář opět stočila ke svému společníkovi po boku. „Vidíte, chtěla jsem se vás zeptat, jestli budete natáčet nový film, když jsem vás tu zahlédla. Můj bratr o vás mluví v samých pozitivech,“

Kailee Knight - 14. října 2014 22:00

Zcela neformální hovor ohledně oblečení Eric, Mell Opravdu jsem se pustila do konverzace zabývající se oblečením? Já, která jsem donedávna znala důvěrně jen denim a bavlnu? Je sice pravda, že jsem zatím nezaplula do lehce nebezpečných vod a držím se zatím u břehu, ale kdo ví, kam se bude tenhle rozhovor ubírat. Muž vysvětluje svůj výběr oblečení a já jej přejedu pohledem. Myslím, že to není vůbec špatné. Ležérní elegance, je to tak? Nebo možná taky ne, ale já bych k tmavé kombinaci neměla žádné výhrady. Vedle nás se najednou objeví mladá žena – možná s lehce extravagantní barvou vlasů, ale víte, jak se to říká – proti gustu. "Přeji dobrý večer. Kailee Knight," přihodím taky do placu svoje jméno, když už se oba dva představí. Eric náhle vysvětlí, proč jeho prvotní otázka směřovala k mému oblečení. No teda, pochvala od toho správného člověka určitě potěší. No zatím to vypadá, že je hlavním tématem hovoru oblečení. Ale určitě se najde spousta dalších zajímavých věcí, o kterých se dá mluvit. Jen se klidně přidejte," pousměji se na Mell. Tedy zatím to vypadá, že tenhle večírek nebude žádná nuda.

Dave Aspajr - 18. října 2014 09:17

Večírek Julie Koukám že Julie bude větší oříšek než jsem si původně myslel a fakt, že rychle stáhla ruku před mým polibkem mě v tomto názoru tvrdě usadil. "No to celkem byla. Snad jste mě něviděla," zděsím se nad myšlenkou, že jsem se válel pod stolem když mě ona verbovala na tento večírek. Ten už tu není a já se necítím vůbec sebejistě jako před tím. Tahle holka mě dává solidně na prdel! Julie spustí další várku informací, a já se při poslouchání trochu začervenám. "No, nemyslím si že bych byl nějak extra velký kouzelník s hudbou slečno, ale těší mě názor pana Nolana a i váš." Usměji se, dopiji šampaňské a sklenku položím na tác procházející číšnice. "Rád příjmu možnost tvorby hudby k filmu, a však večírků se nevzdám," podívám Julii vyčítavě do očí. Ne že bych jí měl něco za zlé, ale kluby jsou můj jedinný způsob obživy a zábavy. A to si nenechám vzít jen kvůli filmu. Podívám se na hodinky a trochu zapřemýšlím. Už mě to tu nebaví a já se spíše chci trochu více bavit... "Omluvte mě slečno," pousměji se. "Děkuji vám za veškeré informace, ale teď už je čas, abych se odloučil. Práce volá." Ukloním hlavu a otočím se směrem k východu. Po cestě zahlédnu Ten a tak na něj mávnu na rozloučenou.

Christian *Ten* Black - 18. října 2014 09:33

První uprchlík Nebaví mě to tady. Stojím na okraji davu a přemýšlím nad novým textem písničky, když v tom uvidím odcházejícího Dava. Doběhnu k němu. Co zase blbne? Jsou dvě možnosti proč zdrháš. Buď ti naše rudovláska fakt ustřelila víš co, nebo tě to tu fakt nudí. Nemám mu to za zlé. Sme na tom přece úplně stejně. Kdyby tu nebyl Dave, odešel bych nahoru a hrál, ale teď mě napadají zajímavější věci. Pokud nemusí do práce. Ale jak znám Davea, šlo by ho z toho nějak vytáhnout. Pokud se nezměnil, na což nevypadá.

Dave Aspajr - 18. října 2014 10:56

Večírek Ten Ani jsem nestihl dojít ke dveřím a už mi na záda dýchal Ten. "Řekl bych, že naše rudovláska je velmi zjímavá slečna, a však nedokáže nejspíše ocenit můj šarm," zazubím se a nahlédnu přes místnost na ni. "A ano, máš pravdu, omlouvám se Tene, ale... Máš to tu dnes nudné." Vytáhnu telefon a projedu si v rychlosti e-maily. "Hele, mám hrát v Copstaru asi o deset bloků dál. Předpokládám že se mnou nepůjdeš že?" Ani bych se nedivil, má plný barák cizích lidí takže ho tu jen tak nechat? I když, bavit se po boku Tena je dostatečná cena za přemlouvání. A nakonec, Jullii bych tam také uvítal, ale nejspíše na tyhle věci není.

Christian *Ten* Black - 18. října 2014 11:28

ÚTěk Dave Zašklebím se na něj. Nenechávej mě tady. Umírám nudou. Vezmu telefon a napíšuJakeovi. Ohlídá barák za mě. Inu, pokud tvému zaměstmavateli nebude vadit hollywodský zpěvák... Pokrčím rameny. Mohl bych si zazpívat, teda kdybybych tím nebral hlavní post večera Daveovi. A protože máme málo času, zvu tě do své garáže. Pokud souhlasí, vedu ho chodbami do garáže. Moje zlatíčka. Usměji se. Nejsem nějaký autoholik, ale tohle je fajn. Dojdu do kouta garáže. Sundám plachtu a tam na mě čeká motorka. Usměji se. Kdo bude druhý, platí. Nasadím si helmu a nastartuju. Vrata se otevřela a já nastartoval. Motor zaburácel. Snad si Dave vybral pomalý auto.

Dave Aspajr - 18. října 2014 12:20

I cant STOP! Ten Když mě Ten dovede do garáže, ty tři Maserati mě vůbec nepřekvapují, ale ta motorka co později odhalil ano. Možná to zase tak lehké nebude, ušklíbnu se nad myšlenkou a pečlivě si ji prohlížím. "Beru," odvětím mu na podmínku sázky. "Ale auto si beru své kamaráde." Ten nádherný zvuk burácejícího motoru ve mě vyvolal pocit chladu. Chlad mnou projel po celém těle a já se nevýslovně těšil na náš závod. A že mu to nedám zadamo. Z garáže jsem vyběhl ven a na dálku si odemknul své auto. Jo, byl jsem moc rád že jsem s ním dnes dojel protože moje GTR ty jeho Maserati lehce strčí do kapsy. Otevřel jsem dveře a posadiil se do těch nádherných, červenočerných polokožených sedaček. Odložil si mobil do přihrádky a propojil ho s palubním počítačem. Zmáčkl tlačítko Engine START a zaposlouchal se do zvuku lyricky hlubokého zvuku mohutného šestiválce pod kapotou. "Jo, tohle je můj život!" Zamumlal jsem si pro sebe. Budíky mě vyletěli do maxima a zase padly dolů. Zapnul jsem si pás a vyjel jsem k místu kde stál Ten a čekal na mě. "Tak co? Jaké jsou pravidla?" Huboce se usměji a aby šlo vidět že se nemůžu dočkat až budu pít panáky na jeho účet. Prošlápnu plyn a z motoru začne řvát síla 550 koní. Auto se děsivě začne třást a já se na Tena opět sladce usměji. "Můžem?"

Nathan Seth - 18. října 2014 14:09

Volné místo Julie Smirnoff Když už po několikáté přejíždím pohledem účastníky akce, s mírným pobavením sleduji, jak slečna produkční ucukla rukou před zdvořilostním polibkem. Že by to nakonec nebyla taková snobka? No, je brzo dělat unáhlené závěry. Ale alespoň mohu ušetřit této očividně oboustranné trapnosti sebe. Když se po pár dalších větách rozloučí a oba muži (Ten a Dave) zmizí neznámo kam, dám ji chvíli na vydechnutí. Ne ale moc dlouho, protože o její osobu dnes bude největší zájem poté, co pan Nolan akci opustil. Pak vezmu ze stolku s občerstvením plnou sklenku šampusu a dojdu pomalu k ní a lehce se na ní usměji. "Dobrý večer slečno Smirnoff. Omlouvám se, ale budu další z těch co vám nedají pokoj a bude je něco zajímat" nabídnu jí lehkým posunkem skleničku co jsem vzal a pokud ji přijme, vezmu od ní prázdnou. Pokud ji nepřijme, odložím ji po chvíli na nějaký stolek. "Budu upřímný, takovéhle akce nejsou zrovna můj šálek kávy. Pokusím se ale nezpůsobit nějaké faux pas. Pokud by jste na mě měla chvíli, rád bych se zeptal ... proč zrovna já jsem tady? Chci říct, možná je to netradiční metoda pro vybírání castu, ale chápal bych ji jako zajímavý prostředek pro špičkové herce a hlavní členy štábu ale .... proč by produkce zvala kaskadéra. Protože popravdě pochybuji, že slova mé učitelky herectví o mém údajném velkém talentu by měla v tomhle městě takovou váhu" pousměji se a jsem možná až naivně moc upřímný vzhledem k dané situaci.

Julie Smirnoff - 18. října 2014 22:03

Nathan Seth Po odchodu pana Aspajra Poslouchám hudebníkovu řeč a v hlavě si rovnám veškeré informace, pak se jen pousměji, pokud budete zvládat práci na filmu, nikdo vám večírky zakazovat nebude, ale režisér Nolan je velmi náročný a honorář tomu odpovídá, samozřejmě je to na vás. Pak se Dave rozloučí se slovy že má ještě nějakou práci, ale ve tváři mu je vidět jak moc se nudí, ani netuší jak ho chápu, taky bych chtěla být někde jinde. Přeji vám krásný zbytek večera pane Aspajre a těším se na spolupráci. Pak už jen sleduji jak odchází, rychle pohlédnu na hodinky a uvědomím si, že já jen tak zmizet nemůžu, ne poté co mi to tady Nolan hodil na krk a zmizel někak za svou vlastní zábavou. Pohled z okna je uklidňující, ale samota netrvá dlouho, osloví mě Nathan Seth, okamžitě se mi vybaví večkeré informace co o něm mám a věnuji mu úsměv. Dobrý večer pane Sethe, neomlouvejte se, to je v pořádku, jen se ptejte. Po malém zaváhání od něj sklenku vezmu a smočím v bublinkách rudé rty, měla bych být opatrnější, ale nějak potřebuji povzbuzení. nutí jeho otázek se mu zadívá do očí, víte, nejste tu ani tak kvůli kaskadérským kouskům, jako kvůli tomu co umíte, několik druhů bojových umění, to nezvládne jen tak někdo, takže pasovat vás na pouhého kaskadéra by byla škoda. Pozorně ho přejede pohledem od hlavy až k patě a pak se vrátí zpět k jeho očím. Pokud by jste nabídku přijal, byl by jste zodpovědný za veškšré bojové scény, něco jako choreograf bojového umění, plus bych pro vás měla jednu menší roli, honorář je samozřejmě jak za výuku, tak za roli, ale je to na vašem rozhodnutí, chápu, že pracovat s některými herci, je celkem náročné, ale dle toho co o vás vím....necouváte před výzvou, že?

Nathan Seth - 18. října 2014 22:22

Julie Smirnoff Tiše poslouchám Juliino vysvětlení a lehce pozdvihnu obočí, když mi odhalí pravý důvod mé přítomnosti. Hlavou mi prolétne v ten okamžik mnoho myšlenek, všechny se ale točí ve víru kolem jedné věci - velký možný skok v kariéře nebo kolosální průser, po kterém mě tu nikdo ani nenechá tahat bedny. To druhé ale ustoupí rychle do pozadí. Tímhle jsi přece strávil celý život. Ať už ta nabídka přišla odkudkoliv, je ti jako šitá na míru. "Ne slečno, to rozhodně necouvám. Jistě chápete, že k takové věci bych ale potřeboval brzy daleko více informací, aby se vybral optimální styl úměrný tématu, situaci a postavám" začne mi v hlavě šrotovat několik možný schémat coby nástin. "Práce s herci se nebojím. Určitě víte, že jsem pracoval s problémovejma klukama. Takže tohle bude hádám hodně podobné. Jediný problém by mohl být, že bych s nimi v rukavičkách rozhodně nezacházel, nehledě na to kdo by to byl. jak jistě také víte, jsem tak trochu perfekcionista a svou práci chci dotáhnout vždycky do konce maximálně efektivně a kvalitně. A tady by to nebylo jiné. Vás bych si třeba měl předcházet, ani taky bych vás nešetřil" pokrčím trochu rameny a upiji ze sklenice. Myšlenky na roli jsou sice zajímavé, ale sám sebe překvapím, že mým prvotním zájmem v mé mysli se stává možnost co nejlépe vypadajícího, nápaditého, vzrušujícího a prostě co možná nejlepšího členitého bojového sledu soubojů a mozek hned vyplodí několik nahodilých scén s aktéry bez tváře.

Julie Smirnoff - 18. října 2014 22:32

Nathan Seth Úplně vidím jak mu v myšlenkách běží možné akce, jak si představuje co by šlo a nešlo, pobaveně se musím pousmát, je krásné když se někdo dokáže pro práci nadchnout. To, že jste perfekcionista, je jen jeden z mnoha důvodů proč jste tady, mezi ty další patří to čím vším jste si prošel, a pokud jde o spolupráci s herci, budete si muset poradit a to není jednoduché, každý má svého agenta ten by své svěřence nejraději zabalil do vatičky, ale .... lehce téměř nevědomky se dotknu tvé ruky, věřím, že jestli si někdo poradí budete to vy. Ohledně podrobností, jakmile podepíšete smlouvu, bude vám zpřístupněn scénář bojových akcí, jistě chápete, že dřív to nelze a pokud jde o jednání v rukavičkách....mě si netřeba předcházet, to za prvé, vím jaké kvality máte a za druhé, nikdy bych nevyžadovala aby mě někdo šetřil, naštěstí pro široké publikum, já nejsem herečka. Po tak dlouhém proslovu dopiji sekt a odložím sklenku, cítím jak na mě začíná působit přemíra alkoholu a nulové jídlo, ovšem ještě stále mě čeká spousta práce. Takže pane Sethe, jste ochoten vzít takovou práci?

Nathan Seth - 18. října 2014 22:50

Julia Smirnoff Lehce přimhouřím oči, když narazí na moji minulost. "Docela by mě zajímalo, co všechno o mě víte. Ale tady bych to rozebíral nerad" řeknu poněkud pomaleji a pak kývnu hlavou. "No, to bude ještě zajímavé. Pro mě za mě, do vatičky si je balit můžou, ale tu ať odkládají v šatně" uvolním se na chvíli až moc do svého přirozeného vzorce chování a ušklíbnu se, hned se ale zase zatvářím klidněji a pokud možno diplomatičtěji, dotek na mé ruce jakoby nevnímám. "Ano, samozřejmě chápu, že chcete mít nějakou záruku a nedáte každému hned celý scénář. Pochopitelně" kývnu. "Možná herečka nejste, ale určitě by jste mohla být. S touhle vizáží by z vás klidně mohl být idol. To není žádná lichotka, to je prostě fakt" řeknu klidně, když jí oplatím pohlédnutí od hlavy k patě a zpět a zadívám se jí do oči. Zvednutou dlaní naznačím, že jsem nechtěl nadhodit téma zdvořilostních lichotek, kde je nutné se jim následně bránit a oplácet je, ale že jsem chtěl jen vyjádřit svůj názor. "Ano, beru to" kývnu po krátkém přemýšlení.

Julie Smirnoff - 18. října 2014 23:14

Nathan Seth Vnímám jeho slova a uvědomuji si jeho pohled, tak stejný jako ten můj, ach jistě, idol, to by se papínek asi zbláznil, už vidím jak do sebe leje litry vodky a proklíná osud za to, že se mu narodila dcera, nepatrně se pro sebe ušklíbnu. Jak jsem řekla, věřím, že si z herci budete rozumět a poradíte si s jejich...nabubřelostí, jsem ráda, že jste tu práci vzal. Po krátkém zaváhání k němu natáhne svou ruku, takže na kvalitní spolupráci? Smlouva vám přijde poštou, budete mít dva dny aby jste si ji pročetl, popřípadě konzultoval s agentem či právníkem, pak se sejdem k podpisu. Chvíli přemýšlí zda je to vše, ale pak dodá a v očích ji to rošťácky zajiskří vím toho hodně, možná víc než vy sám, tom jsem dobrá a to je důvod, proč jsem tady, takže pokud si o sobě chcete něco vyslechnout...jistě se najde místo a příležitost.

Nathan Seth - 18. října 2014 23:30

Julia Smirnoff S úsměvem jí ruku stisknu "na kvalitní spolupráci... ano to zní fér" okomentuji podrobnosti ke smlouvě a kývnu. Jo, to bych ještě musel nějakého agenta mít. Ale nejsem přecejen takovej idiot, abych si neuměl pořádně pročíst pár papírů. Když si všimnu jiskry v jejích očích a následně vyslechnu její slova, pousměji se ale opět oči přimhouřím. "Tak to by mě zajímalo, skutečně. Až nebudete mít co dělat, rád si to poslechnu. Stačí dát vědět. Žádnou vizitku sice nemám, ale předpokládám, že moji adresu i telefon máte, když máte tak detailní informace" kývnu a teprve teď její ruku pustím. "Nerad bych vás nadále zdržoval. Jsem si jistý, že několik dalších lidí čeká, kdy já vypadnu a uvolním jim místo. Takže děkuji za rozhovor, informace a přeji příjemný večer" kývnu decentně hlavou na rozloučenou. Po rozloučení s ní pak klidně poodejdu k oknu a koukám notnou chvíli ven do zahrady a v hlavě mám úplnou myšlenkovou smršť.

Julie Smirnoff - 18. října 2014 23:41

A zase sama Nathan přistoupí na spolupráci a já si můžu odškrtnout další obsazené místo, zatím se to rýsuje pěkně, ale ještě je hodně práce přede mnou a mě to zmáhá. Vlastně nevím, roč jsem kývla na tuhle spolupráci...i když, to není pravda, vím moc dobře proč. Abych vypadla z konvencemi prošpikovaného domova, ale nečekala jsem, že práce pro Nolana, bude tak náročná. Samozřejmě mám vaše telefonní číslo i adresu...ozvu se, dodám ještě a pak už jen sleduji jak Seth odchází, a přemýšlím co dál, hostitel zmitel, pokud myslel, že mi jeho odchod unikne, spletl se, a nepřeslechla jsem ani řev motorů, jen doufám, že to ti dva blázni přežijí. S pohledem do zahrady a s úsměvem na rtech se pohroužím do myšlenek a večírek nechám kolem sebe plynout.

Theo Mercier - 19. října 2014 00:30

v příjemnějším ústraní Charley R. Griffin Má současná společnice odmítla mé díky s tím, že na mě má opravdu jeden dotaz. Jednoduše jsem na to jen mírně pozvedl sklenku s vínem coby gesto, aby pokračovala, že má mou plnou pozornost. Její jméno mi přišlo velmi povědomé, přičemž se mi na mysli objevilo hned několik Griffinů, ale ji jsem nejspíš doopravdy ještě nikdy neviděl, ne osobně. Upírala na mě své zelené oči a mě se to najednou začínalo spojovat, jak jsem v její tváři sem tam zahlédl pár známějších rysů. Už už jsem jí chtěl jednu otázku položit já sám, když nás v tom okamžiku přerušil samotný Christopher. Když se o mě s nejistotou zmínil a rozhlédl se, snad proto, aby mě vyhledal pohledem, přikývl jsem, pozvedl sklenku se šampaňským a pousmál se na něj. Julie mu to později určitě potvrdí, nebude-li mu mé momentální přikývnutí jasné. Byl jsem rád za ten příslib spolupráce a mrzelo mě pouze to, že jsem se k němu už neprotlačil přes všechny ty ostatní Nolanovy obdivovatele. Nakonec jsem se mu nedivil, že už tuto společnost opouští.. Slečna Griffin se nakonec opět otočila ke mě, přičemž mě její slova pobavila. "Vidíte.. zdá se, že natáčet opravdu budu," uchechtl jsem se a mimoděk se ještě podíval za odcházejícím Christopherem. Zpětně mi došlo, na co jsem se chtěl zeptat, než nás Nolan přerušil. Připomněla mi to těmi posledními slovy, čímž se má otázka v podstatě stala bezpředmětnou, když mi na ni už dopředu odpověděla. "Ach, jistě. Lionel měl vždy sklony trochu přehánět," usmál jsem se o něco decentněji - přeci jen jsem ji nechtěl případně urazit. "Ale je to od něj velmi diplomatické. Nicméně, obávám se, že váš bratr by nedokázal najít nic špatného ani na sériovém vrahovi malých koťat," ztišil jsem hlas spiklenecky. Pokud byla Charley alespoň z poloviny taková, jak jsem si pamatoval jejího bratra, pak ji tento druh humoru, doufejme, nepohorší. "Nicméně mám dojem, že už jsem o vás také slyšel a pokud si správně pamatuji, také to byla jen samá superlativa. Co vás ale přimělo odcestovat z Evropy sem?" zajímal jsem se, třebaže to byla více zdvořilostní fráze, než skutečná otázka - odhadoval jsem, že to mohly být podobné důvody, jako mé vlastní..

Julie Smirnoff - 19. října 2014 01:19

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Bylo pár dní po večírku, když jsem si uvědomila, že bych mohla splnit slib a sejít se s Nathanem, najdu si telefonní číslo a zavolám, samozřejmě se ozve záznamník, takže neváhám a namluvím vzkaz. Dobrý den, tady je Julia Smirnoff, pokud ještě máte zájem o setkání, zvu vás na večeři k sobě domů, adresa a plánek cesty vám přinese poslíček. Pokud nemáte zájem, omlouvám se za vyrušení. Po vzkazu ti je doručena obálka, kde je adresa a plánek cesty která vede k nádhernému domu na okraji Hollywoodu není to nic snobského jak by se dalo očekávat. Pokud dorazíš Julia tě vítá ve dveřích a vede tě do zahray. Dobrý večer, myslela jsem si, že by se před večeří hodil drin, nač máte chuť? Na sobě má jednuduché šaty a její jedinou ozdobou jsou rudé vlasy sahající až k pasu.

Christian *Ten* Black - 19. října 2014 14:03

Do klubu Dave Když přijede Dave se svým miláčkem, uznale pokývu hlavou. Je to vážně třída. Naneštěstí pro ně má moje motorka taky pár vylepšení. Zmáčkl jsem knoflík a rozsvítila se LED světla. Většinou se snažím být nenápadný, ale v tomhle případě na to kašlu. Cvičně zkroutím plyn a brzdu současně. Motor zarachotil a pneumatiky se zahrabaly do štěrku. "No, nebreč až vyhraju. Chceš náskok?" zašklebím se na něj a zaklapnu hledí helmy. Pustil jsem brzdu. Stroj se vzepjal jako divoký kůň a vystřelil dopředu po silnici. Pryč od snobského večírku, ode všech. Jen závod, vítr omývající se kolem helmy. Je mi jedno jestli vyhraju, jen se chci projet. S Daveem je to vždycky sranda. Stroj uhání po silnici. Tam, kde musí Dave zpomalit já můžu nabrat náskok. Křižovatky, odbočky, semafory. Stejně mám dojem, že je někdy prostě projel. Před námi se na chodníku objevila lavička. Odobčil jsem na ni. Tři, dva, jedna... Škubnul jsem řidítky a motorka vyletěla do vzduchu. Trvá to dlouho, snad až nekonečně. Když jsem přistál na druhé straně, vychýlilo mě to z dráhy, ale nic nebezpečného. Řítím se dál po silnici. Zapnul jsem si v helmě hovor k Daveovi. Doufám, že to vezme. "Nazdar. kde se flákáš?" Z mého hlasu je jasné, že se vážně dobře bavím. "Chceš cestou vzít kafe? Aby ses konečně probral." Dojedu těsně k jeho autu a strkám ho přední pneumatikou. Pak se zasměju, ukončím hovor a prudce odbočím doprava. Je tu pár těsných uliček, ale kratších. V dáli se přede mnou objevil bar. Zase volám Daveovi. "Že nevíš, co vidím?" Odmlčím se. "Tvoji porážku. Zdraví tě." Zkroutím plyn na maximum... Obloukem jsem zastavil před barem. Vidím Davea, jak už přibržďuje, ale pozdě. Když vystoupí z auta, zrovna vypínám motor. "Ha. Kdes byl? Nešels náhodou koupit to kafe?" Pošťuchuju ho. Přišel k nám vyhazovač. "Tady nesmíte stát." Obořil se. Sundal jsem si helmu a jemu výraz ztuhl. "Kámoš tu má vystoupení. Jsem doprovod. Zaparkujete nám?" Hodím mu klíče, pověsím helmu na řidítko a jdu s Davem do klubu. "Hele, co takhle si zaimprovizovat, jako tenkrát v Londýně?" Setkali jsme se tam na jedné akci a vystoupili jsme spolu. To byla pecka. A jsem zvědavej, co budou lidi dělat až nás zase uvidí společně. Nebyli jsme s Davem kapela, nepatřil k Dragons, ale ví se že jsme celkem dvojka.

Nathan Seth - 19. října 2014 15:50

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Po návratu z večírku jsem sebou hned praštil do postele. Vydržel jsem tam co nejdéle to šlo a tak jsem domů dorazil dost zničený. Zamkl jsem, oblek tak tak ověsil na ramínko a prostě padl. Tohle fakt není nic pro mě. Po pár dnech si k mému překvapení vyslechnu ze záznamníku celkem nečekaný vzkaz. Ona to snad myslela vážně. Podívám se na sluchátko, jako by mi snad mohlo říct nějaké podrobnosti a zavěsím. Když mi pak poslíček donese zmíněné informace, pokývu hlavou. Takovéhle situace neznám, takže skočím do krámu koupit nějakou lahev dobrého vína, kterou pak vezmu večer s sebou. Obleču si tentokráte své obyčejné oblečení. Kalhoty z černé látky, tmavě modré triko a do ruky si vezmu černou koženou bundu, kterou v autě hodím na zadní sedadlo společně s lahví. Cesta není ani tak dlouhá. Ne, že by snad má dnešní hostitelka bydlela přímo na trase do centra Hollywoodu, ale na druhou stranu není to zase tak velká odchylka. Auto zaparkuji kus dál po silnici, aby jí můj černý oprýskaný mustang neudělal ostudu a vydám se k domu. Moc pěkný. Třeba si tu takový taky jednou pořídím. čekal jsem vzhledem k jejímu postavení něco daleko více pompézního a okázalého, takže jsem mile překvapen. Když mě hostitelka uvítá, s lehkým úsměvem kývnu na pozdrav. "Dobrý den slečno Smirnoff. nevím jak to chodí tady. Ve čtvrti co teď bydlím je zvyk přinést na první návštěvu láhev něčeho tvrdého. Jak je to tady nevím, tak jsem to skloubil a nesu také láhev ale něčeho decentnějšího" pousměji se omluvně za neznalost zvyků zdejších tvorů a láhev jí podám. "No teď je to asi trochu paradox, ale dám si něco nealkoholického. Nejsem zvyklý pít" zasměji se nad tou ironií, že jsem právě přinesl něco, čemu sám neholduji. "Džus nebo voda, jestli máte, prosím" kývnu a následuji ji do zahrady. "Moc pěkný dům a zahrada. Přiznám se, že jsem čekal něco více ... Blackovského" usměji se a vzpomenu si na honosné sídlo hostitele večírku, kterého použiji jako přirovnání.

Dave Aspajr - 19. října 2014 21:36

I cant STOP! Ten Tenova poznámka ve mě vyvolá jen široký úsměv. Vždy si trošku víc myslel ale dřív než jsem si z něj nějak vystřelil, on vystřelil motorkou do předu. Nezaváhal jsem a okamžitě jsem zařadil jedničku. Motor začal řvát, otáčky vyletěli do omezovače a auto sebou škublo ve chvíli, kdy jsem pustil spojku. Mohutný kouř a pískot který se mi linul z pneumatik se za mnou táhl ještě tak třicet metrů a ve vhodnou chvíli jsem zařadil dvojku. Ten byl celkem daleko předemnou, neboť on nemusel zpomalovat tolik do zatáček a křiižovatek. I když já také nedodržoval zákony. Několik červených, rychlost a pár protisměrů. Nenechám ho jen tak vyhrát... U mám zařazenou šestku, plyn na podlaze a rychlost, kterou jedu po hlavní ulici přesahuje něco kolem 230 kh/h. A Ten je stále vpředu. Najednou ho vidím jak letí... Letí ve vzduchu a už jsem si myslel že je na zemi. Nohu jsem pustil z plynu a připravil se dupnout na brzdu, ale on dopad a jel dál. "Parchant," zašklebím se. Ne že bych ho chtěl vidět na zemi, ale mohl aspoň trochu zpomalit. "Ale, to víš... Užívám si jízdu a dávám ti náskok, v cílové rovince ti ukážu sílu svého motoru." Začnu se mu smát do telefonu a odklopím kritky z tlačítek, které mám domontované u ruční brzdy. "Můžeš mi ho vzít, až dorazíš do klubu, budu stát u pultu a čekat na tebe." Musel si do mě rejpat, věděl že ho nemůžu porazit a prostě si do mě musel rejpnout. Blížíme se do cílové rovinky. Vím že teď Ten využije sílu své motorky na plno a já mu můžu aspoň názorně ukázat, sílu svého nově namontovaného Nitro Oxigen Systému. Vyrovnám auto, prokřupnu si krk a zmáčknu první tlačítko. Teplota motoru prudce klesne pod normál, zatím co otáčky motoru vystřelí nad červené pole. Auto se brutálně začne třást a rychlost vystřelí nad 290 km/h. Mé tělo se zarazilo do sedačky a síla je nezkutečná. Začínám pociťovat že první bomba je prázdná a tak jsem spustil druhou. Teď už jsem na 330 km/h a pomalu se začínám Tenovy lepit na záda. Mít ještě třetí bombu, předjel bych ho ale auto by to už nerozchodilo a to by mě možná štvalo nejvíc. Opět mi volá a mou jedinou odpovědí je "good game bro." Zaprkuji auto, a jen se zaposlouchám do libového zvuku praskání výfuku. "Jasan, koupil jsem ti presso, ale... Po cestě se vylilo." Zasměji se a znovu mu pogratuluji. Ten hned zpraží vyhazovače a já se jenom pousměji... Takto je to prostě vždy. "Jo, můžeme nějakou akci sfouknout." Dojdu k baru a mávnu na barmana. "Třikrát Semtex s vodkou prosím." Kývnu hlavou a počkám si na pití. Jedno pro mě, druhé pro Tena.

Christian *Ten* Black - 19. října 2014 21:55

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Změna ovzduší Dave Když vejdeme do klubu, pár lidí se na mě podívá. Povede se mh protáhnout k baru aniž bych se někoo dotkl, což chce um a zkušenosti. Nelíbí se mi tu. Je tu vydýchaný vzduch. A o co že mě někdo pozná. Musíš mi říct kdes to auto sehnal. Prohodím jen tak mimochodem. Upírá se na nás stále víc očí. Ošiju se. Jako by z každého rohu měl někdo vyskočit. Třeba dav šílených fanoušků. Mám dojem, že se za chvíli budem muset klidit. Řeknu mírně nervózně. Dave mě zná. Ví jak se děsím osobního kontaktu.

Julie Smirnoff - 20. října 2014 10:54

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Když přijel, vypadal přesně jak jsem si představovala, to co o něm vím, mi jasně říká, že to není žádné jehňátko co se nechá svázat konvencemi. Přijmu od něj lahev vína, v těchto končinách jsou různé zvyky, ale časem zjistíte, že já jich dodržuji pramálo. Přejdu ke stolu s pitím a ukážu na různé druhy džusů, taky je tady zvykem hodně pít, málo myslet a vystavovat na obdiv něco, čeho jsme sami nedosáhli, nemusím ani jedno. Alkoholu se pokud možno vyhýbám, nesnáším když nad sebou nemám kontrolu, mozek se nažím používat co nejčastěji a pokud jde o můj dům, je výsledkem toho jak pracuji, ne toho v jaké rodině jsem se narodila. Přejde k pohovce kde se posadí a ukáže i tobě aby jsi si udělal pohodlí, nevěděla jsem jaké jídlo vám chutná, já dávám přednost normální stravě, takže žádné lupení jako jsou saláty a podobně. K večeři je steak z argentinského býčka, opečené brambory a zelené fazolky, jako dezert ...rodinné tajemství, ale pokud vám toto jídlo nevyhovuje, věřím, že by se s tím něco dalo dělat. Přes rty ji přeběhne úsměv, takže Nathane...přišel jste ze zvědavosti?

Nathan Seth - 20. října 2014 13:35

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Ta holka je samé překvapení prolétne mi hlavou a s úsměvem přejdu ke stolu kde je pití a naliji si do sklenice pomerančový džus a otočím se k ní. "Nevycházím z údivu slečno Smirnoff. A co se alkoholu týče, nemohl bych souhlasit víc. I u mě je strach ze ztráty sebekontroly důvod, proč alkohol pokud možno nepiji. Ne že bych si občas nedal pivo ale to už musí bejt" kývnu. Když představí večerní menu, pobaveně se od srdce zasměji. "Vy mi snad čtete myšlenky ne? Proti nečemu takovému se snad ani nedá nic namítat. Víte, že kdyby se mi podařilo vydělat nějaké slušné peníze, otevřel bych si tu steakhouse? Neznám moc lepších věcí než pořádný kus masa z mladého býčka z argentinské nebo uruguayského chovu" mrknu a na její pobídnutí se posadím. "Ano ze zvědavosti. Rád bych věděl co o mě všechno víte a popravdě co si o mě skutečně myslíte... upřímně."

Julie Smirnoff - 20. října 2014 17:47

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Julie, prosím, opravím Nathana, na formality si moc nepotrpím, stejně jako na rodové jméno. Vybere si pití a pochvalně okomentuje výběr večeře, tak pokud si nějaký ten steakhouse otevřete, budu stálou zákaznicí, dostanu slevu? Pobaveně na něj mrknu a pak přejdu k onu a zadívám se na západ slunce, je to možná kýčovité, ale mě se to nikdy neomrzí. Takže než bude večeře si povíme něco, co ukojí vaši zvědavost- Narodil jste se a prakticky celý život prožil ve Phoenixu. Když vám bylo sedm let, zasáhla první osudová rána, při autonehodě zahynuli oba rodiče a jelikož jste neměl jiných příbuzných, putoval jste do dětského domova. Pro malého, nespoutaného chlapce krutý osud, stalo se nevyhnutelné, opakované útěky které skončili v deseti letech, kdy už jste znal ulice natolik dobře, aby jste se vyhnul dopadení. Přivydělával jste si jako poslíček, což vám stačilo na jídlo a občas nějaký ten kus oblečení. Protloukal jste se sice nuzně, ale připadal si jako král, svobodný a to bylo pro Vás to nejdůležitější na světě, mám pokračovat? Po tak dlouhém proslovu se zhluboka napije a přejde k tobě, upřený pohled jejích smaragdových očí je zkoumavý, navrhuji se nejdříve posilnit a pak můžu pokračovat, pokud i nadále strpíte mou společnost. Lehce ti naznačí kudy jít a pak kráčí vedle tebe, ladná chůze připomínající nebezpečný pohyb šelmy z džungle, jídelna je skvěle, přesto nepřezdobeně přichystaná. Posaďte se posím, já donesu jídlo. Pokud jsi čekal zástup služebnictva, musel jsi být zklamný, veškeré jídlo naservíruje sama, pak se usadí a s úsměvem ti popřeje dobrou chuť.

Nathan Seth - 20. října 2014 18:22

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Nathan" pousměji se a pozvednu sklenku jakoby k přípitku. "Samozřejmě a nejlepší stůl... ale to je neznámá budoucnost" zasměji se. Když přejde k oknu, zůstanu stát kousek v místnosti a západ slunce sleduji zpoza ní. "Informace máte vskutku přesné. Skoro by mě ani nepřekvapilo, kdyby jste měla moje přesné fyzické parametry nebo rovnou kopii mých lékařských zpráv" nadhodím žertovně a kývnu, když přijde blíže. Často se dívá do očí. To je sympatické ... nebo velmi chytré, protože nejistí lidé takové pohledy nesnesou a lépe se tak vyvádějí z rovnováhy. Pohledem neuhnu, naopak jej opětuji a zadívám se do jejích očí, jako bych se snad trochu provokativně snažil proniknout blíže k jejím vnitřním tajemstvím a vyvést z rovnováhy ji. "Naopak, vaše společnost je mi příjemná. Stále více a více mě překvapuje, jak se lišíte od toho, jaká jsem čekal, že žena vaší pozice bude." Pak ji následuji do jídelny a jelikož jsem muž, v nestřežené chvíli si neodpustím krátký pohled na její postavu. Ale lhal bych, kdybych řekl, že se za to snad stydím. Trochu překvapený jsem, když se sama ujme servírování a snažím se chovat úměrně slušně situaci. "Děkuji, dobrou chuť" kývnu a následně zakrojím do steaku. "Julie musím se .... páni, tohle je vážně skvěle udělaný kus masa..." povytáhnu obočí a pěkně si kus vychutnám a věnuji ji uznalý pohled "musím se zeptat .... " pokračuji potom "vaše odpověď z večírku mi na chvíli stačila, ale nedá mi to ... v Hollywoodu je spousta známých jmen, renomovaných choreografů i co se týče bojových scén a určitě spousta lidí co jich hodně ovládá ... proč kluk z ulice, co zatím ani netahal kulisy? Nechci slyšet slova přehnané chvály nebo takové kraviny ... tedy ... nesmysly?" usměji se omluvně když ze mě vypadne zásoba mého běžného slovníku. a jako bych se snad ptal, zda-li je toto slovo vhodné "rád bych slyšel ten nejhlavnější a nejryzejší důvod, i kdyby pro mě měl být urážlivý, jako třeba že si nikoho dobréh

Julie Smirnoff - 20. října 2014 18:41

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Nad chválou jídla si evidentně oddechne, jsem ráda, že vám chutná, už delší dobu jsem nevařila pro nikoho než pro sebe. Pak jako by řekla víc než je vhodné, odkrojí kus masa a dá se do jídla, ticho je příjemné, přátelské, Julie si neodpustí v nestřežené hvíli prohlédnout svého společníka a tiše, jen pro sebe v kouku duše uznat, že je to kus. I jeho pevný pohled očí o něm mnohé prozrazuje, ač si to nejspíš sám neuvědomuje. Žena mé pozice? Myslíte namyšlená zbohatlická slečinka, nebo narážíte na práci pro Nolana? Mávne nad tím s úsměvem rukou , víte tohle město dá hodně na pozlátko, stejně tak tomu bylo i u nás doma, nesnáším povrchnost, ale proč nenechat lidi ať si o mě myslí co chtějí? Je to pak mnohem jednoduší., víte, když jste za hloupou víc mluví a já se víc dozvím, a ano...i zprávy ohledně vašeho zdraví , mám. Koketně se usměje, ale není laciné, spíš přátelské a pozvedne sklenku na znamení přípitku. Takže surovou pravdu? Jak si přejete Nathane,jste tady nejen kvůli tomu že nejste poznamenán balastem Hollywoodu, nejen kvůli tomu jak dobrý jste a vězte...že vím, jak moc dobrý jste, ale taky kvůli RIckovi.... poslední slovo nechám doznít s pohledem opět upřeným do jeho očí.

Nathan Seth - 20. října 2014 20:22

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Skutečně vynikající, pokud vás nebude bavit práce v šoubyznysu, můžete se živit tímhle" usměji se. "Tohle pozvání bych vám rád oplatil, pravda ale je, že já neumím nic lepšího než plácnout pořádný flák masa na rozpálený grill ... tohle bych netrumfnul a navíc prostředí mého současného domova by vás jistě neokouzlilo" zasměji se. Na její další reakci se trochu zazubím "ženou vaší pozice jsem myslel vlivnou osobu v kruzích Hollywoodu, práci pro Nolana. Na namyšlený zbohatlický slečinky mám většinou jeden jedinej názor a to ten, že by zasloužily pořádně na holou aby se vzpamatovaly. Ale jak vidím, vy asi jedna z nich nebudete, takže buďte v klidu" mrknu ještě. "To jako vážně máte? V tom případě doufám, že tam není moc podrobná fotodokumentace, abych se nemusel stydět" zavrtí pobaveně a nevěřícně hlavou, pozvednu sklenku s úsměvem k přípitku a přemýšlím, jestli to z její strany byl vtip, nebo takovými věcmi opravdu disponuje. Poslední část a to vysvětlení si však vynutí pozvednutí mého obočí. První část mě očividně coby odpově´d uspokojí a věřím jí, druhou nechávám bez reakce ale třetí mě nutí zareagovat. "Rickovi? Proč?" zeptám se rádoby bez většího zájmu s pohledem upřeným na právě krájený kus masa a teprve po chviličce zvednu pohled a zadívám se jí do očí a možná poprvé je na těch mých vidět na okamžik záblesk opravdového nechápání a lehkého vyvedení z míry. "Znala jste ho snad?"

Dave Aspajr - 20. října 2014 21:12

soukromá zpráva od Dave Aspajr pro Pojď se bavit a nebruč... Popíjím panáky a všímám si, že Ten není moc ve své kůži. Tento pocit mi potvrdí i fakt, že chce od suď co nejdříve zmizet. "Neboj se, za chvíli budeš snad říkat něco jiného. Navíc, já tu dnes pracuji, nemůžu zmizet." Ušklíbnu se na něj provinile a vemu pití z baru. "Pojď za mnou..." Kývnu na tebe hlavou a začnu se prodírat k mixu. "Myslíš gétééro? Tak to jsem koupil od nějakého chlapíka za pakatel... Co pak, líbí se ti?" Usměji se a šáhnu rukou pro propustku. Ukážu ji dalšímu hlídačovy a spolu s Tene vlezeme do části pouze pro VIP. Před námi se postaví dvě holky, které totálně šílí. Nevím jestli ze mě, nebo z Tena, ale tak i tak se usměji, jedny chytnu okolo pasu a vydám se dál. "Tak co? Ještě stále se ti chce odejít?... Bav se trošku," pobídnu tě. Jo toto je prostě můj život! Dojdeme k mému 'pracovišti', kde právě dohrává DJ přede mnou. Potřesu si s jeho rukou a poplácám po rameni. "Dobře jsi to tu rozproudil kámo..." Aspoň že tady funguje klima tak jak má a dá se tu dýchat, pomyslím si. Z brašny vytáhnu notebook a začnu zapojovat dráty do zdířek. Otočím se k tobě a snažím se přeřvat ten bigbassovej reproduktor. "Zahraju pár písniček a můžem něco zkusit." Mrknu na tebe a přejdu k pultu. Má faninka jen vedle mě stojí a slintá nad tím, že se právě dostala ke slavnému AspiWeymu. Začnu hrát první song a atmosféra v clubu se okamžitě změní na electro zábavu. Světla zhasnou a rožnou se čistě pouze lasery a stroboskopy. Hudba hraje na plné pecky a já se nehorázně baví. Doufám že i Ten. Párty

Julie Smirnoff - 20. října 2014 22:09

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Nathane já si na okouzlování nehraju, a krása prostředí nedělá domov útulným, většinou ho dělají lidé co v něm žijí a dobrá společnost. Takže třeba někdy na to grilování dorazím, pokud bude pozvání platit dál. Za rozhovoru dojim a odnesu talíř, počkám až dojíš taky a pak přinesu dezert Zobrazit SPOILER snad vám bude chutnat i tohle. Položím před tebe moučník a když se nakloním vlasy mi zklouznou na tvou tvář a rameno, rychle se vzdálím s tváří rudou jako ty jahody, což je v tomto městě nejspíš neobvyklé. No víte, pokud jde o fotodokumentaci, fotky nikdy nezachytí jaký m naturelem člověk opravdu je, ale...vy se nemáte zač stydět. Do poklidné večeře mi zazvoní telefon, omluvím se ti a přejdu k oknu, z rozhovoru není moc slyšet, pouze Juliin hlas důrazně několikrát opakující slovo ne, pak se k tobě vrátí s omluvným úsměvem. Nezlobte se a teď k vaší otázce, pokud jde o Ricka já jsem ho osobně neznala, ale můj bratr ano a znal i vás i když vy jeho ne. Ne, nehledejte v tom hru na kočku a myš, můj bratr nesměl být vidět v takové společnosti, přesto si ji užíval a to ho stálo život. Zní to zmateně? Ach, asi ano, bratr pracoval v utajení, měl za úkol očistit okrsek od drog a to je poněkud paradox, pokud přihlédnete k tomu, čím je náš otec, no a vím o Rickovi tolik abych věděla, že člověka, kterého si on vzal po svá křídla, chci já mít v týmu. Nervozně si začne na prst namotávat pramen vlasů a čelo se ji nakrabatí přemýšlením. Fajn, zase jsem mluvila víc než jsem měla a k tomu ten telefonát a tak pěkný to byl večer. Máte rád hudbu Nathane?

Nathan Seth - 20. října 2014 23:01

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "To máte pravdu" přikývnu "jistě, proč by neplatilo, přijďte, až se vám bude chtít. Počítám, že o mém denním rozvrhu toho budete vědět více než já. Jen aby jste s křikem neutekla, až to doupě uvidíte" uculím se a podívám se na následně přinesený dezert. "Vypadá to úžasně" usměji se a tvoje zrudnutí okomentují lehce spokojeným úsměvem, ale jinak se tvářím, jako by se nic nestalo. Následně mi však málem zaskočí "raději se snad ani nebudu ptát, co všechno jste viděla" zavrtím s úsměvem hlavou. "Mimochodem, tohle je vážně skvělé" ukáži vidličkou na rozjedený dortík. Když odejdeš k oknu a telefonuješ, společensky věnuji svou pozornost dezertu, což však neznamená, že neposlouchám. "Nic se nestalo. Nějaký neodbytný ctitel?" usměji se potom. Pak si vyslechnu celkem zajímavý příběh, který mi na čele vykouzlí lehké zamračení. Tohle je teda propletenější asi víc, než by se mi líbilo. "Vašeho bratra je mi líto.... a Rick ... byl v určitém slova smyslu naivní člověk. Minimálně v tom, že když jdeme vyhrožovat drogovému dealerovi, nejdeme tam s holejma rukama. Ale byl to čestnej chlap a jeho idea byla dobrá. Ale jen aby mezi námi bylo jasno, nechci žádnou protekci nebo tak něco. I když mě těší, že alespoň někdo další měl respekt k Rickově práci a k němu samému." S lehkým úsměvem pozoruji jak si hraješ s vlasy a na otázku kývnu "jistě, často si ji pouštím ke cvičení. Ale pochybuji, že budeme mít stejné složení knihovny. Na druhou stranu, člověk má zkoušet i nové věci že?" pokynu rukou na znamení, že klidně něco můžeš pustit a jmu se uklízení nádobí a nesu ho tam, kde tuším kuchyň a složím ho tam na linku nebo do dřezu podle toho, kde už nějaké je.

Julie Smirnoff - 20. října 2014 23:15

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Ctitel? Nikoliv, jen někdo, kdo nezná význam slůvka ne, mávne nad tím rukou a pak ti pozorně naslouchá, při slovech o protekci se zamračí, ale nechá tě domluvit. Nathane, to nemá s protekcí nic společného, je to projev uznání a vědomí, že ač nejste známej, jste nejlepší a to bez vší skromnosti a ...to pozvání beru. Poté překvappeně koukám jak sbíráš nádobí a pohodím hlavou, já to uklidím, nechte to být prosím, při další cestě pro špinavé nádobí tě chytí za ruku a nasměruje do pohodlného křesla, když se vrátí zmačkne na ovládání předvolbu kde má nachystanou hudbu odkaz Když začne hrát hudba, pousměje se na tebe...jakou muziku posloucháte, a krom cvičení, co vás baví? Hudba, knihy...tanec?

Nathan Seth - 20. října 2014 23:35

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Každý má právo to slovo říct, pokud si uvědomuje jaké všechny následky to bude nést" pokrčím lehce rameny. "Jsme svobodné bytosti a máme právo volby, stejně jako neseme zodpovědnost za svoje činy" dodám, ale kdo jsem, abych tě poučoval. "Nu dobrá, ale jestli se dozvím, že jste mě záměrně mystifikovala, tak si mě nepřejte" zasměji se v žertu, očividně poměrně dobře naladěn. "No musím alespoň něco dělat" pokrčím rameny a odnesu první várku a překvapeně si kecnu do křesla, když je chytíš za ruku a zaposlouchám se do zvuků hudby. "To není špatné. Tu kapelu asi neznám, ale má to něco do sebe. Já mám takový svůj výběr klasiky. Hudba z doby Vietnamu, Sabbathi, AC/DC a tak podobně. Nebo na uvolnění Two Steps from Hell. To už je dnes ale až moc populární. No popravdě .... já toho vlastně moc jinýho nedělam. Několik hodin denně trávím cvičením, další hodinu pak ve sprše protože jsem po tom vždycky jak zmoklej čokl, občas se podívám na nějaký seriál nebo film, teď se občas podívám po městě nebo sháním práci ... no a to je tak všechno. Intenzivní cvičení vyplňuje tu prázdnotu. A co vy? Protože počítám, že váš den je zajímavější. Co vy ráda děláte?" usměji se.

Julie Smirnoff - 20. října 2014 23:42

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Copak mi uděláte? Praštíte semnou o žíněnku? Pobaveně reaguji na jeho výhružku a zaposlouchám se do hudby, když skončí jedna, přejde plynule do další ještě pomalejší. Možná vás zklamu, ale já moc volného času nemám , teď jsem plně vytížená prací pro Nolana, ale pokud mám volnou chvíli...potápím se, lezu po horách, čtu a sleduju filmy, takže...zklamání? Přestanu přecházet po pokoji a tázavě se na tebe zadívám, věnujte mi jeden tanec...prosím?

Nathan Seth - 20. října 2014 23:50

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "No to je asi vážně to jediné co umím. I když kromě jistých situací se mi násilí na ženách příčí a dohání mě k nepříčetnosti" zasměji se a zaposlouchám se do tónů další skladby. "Ne, proč zklamaný. Jste koukám také dost aktivní. Divím se, že taky neděláte nějaký bojový sport. Hlavně, jestli vás ta práce baví a naplňuje, jestli víte co myslím. Dává vám smysl a cíl." Ale no tak Nathane, nech si tyhle kecy ve svý hlavě. "Každopádně práce pro někoho jako je pan Nolan je i tady velmi prestižní a jednoznačně ukazuje, že jste dobrá v tom co děláte. A to je něco na co můžete být hrdá." Když mě požádáš o tanec, trochu znejistím "Tanec? Ehm, víte já ... jistě, ale problém je v tom, že to prostě neumím. Ve skákání ze střechy na střechu jsem si rozhodně jistější" řeknu ale pomalu vstanu a vůbec si nedokážu vybavit, co na tohle tancovat.

Charley R. Griffin - 21. října 2014 01:32

V příjemné společnosti Theo Mercier Bylo příjemné setrvat v tak příjemné společnosti a ještě k tomu kousek od ostatních, které se mimoděk dalo sem tam zkoumavě sledovat. Sice jsem se svým společníkem udržovala oční kontakt, ale pohledem jsem občas přelétla místnost a zdejší hosty, čemuž jsem tak nějak neodolala, ale vždycky jsem se zelenýma očima a s uvolněným úsměvem navrátila zpátky k panu Mercierovi, kterého jsem nejspíše pobavila vlastní odpovědí. Už od začátku jsem tušila, že tu je zřejmě kvůli natáčení nového filmu, i když se mi to zdálo takové zvláštní, to byla pravda, ale nakonec se ukázalo, že to tak v podstatě je, třebaže to byla spolupráce s panem Nolanem. A když jsem se nad tím zamyslela o trochu víc, tak jsem shledala, že by možná nebylo špatné na tomto filmu spolupracovat a stát se jeho součástí, třebaže jsem měla i své jiné záležitosti, které si žádaly mou pozornost. Nicméně už jenom ta vidina dvou (dle mého názoru) výborných režisérů mě více a více dostávalo k tomu, abych ve vhodné chvíli vyhledala slečnu produkční. Tu jsem mimoděk někde poblíž sice zahlédla, ale nechtěla jsem ji momentálně otravovat, když po její společnosti určitě toužilo více lidí. A taky jsem byla s panem režisérem, jehož příjemnou společnost jsem si nechtěla nechat jen tak ujít. Zvláště pak po tom, co potvrdil slova mého bratra – totiž, že má opravdu ten smysl pro humor, kterému neodolám ani já sama. „Možná máte částečně pravdu, nicméně jsem přesvědčena o tom, že kdybyste takový film natáčel, právě vy, tak by se z něho stal obrovský trhák. Jen byste si pak musel dávat pozor na ochránce zvířat a milovníky koček. Ti by vám to asi jen tak snadno neodpustili,“ odpověděla jsem naprosto vážným tónem, jako bych snad měla být právě jedním z oněch zmíněných milovníků, ale pak jsem svůj výraz uvolnila a doopravdy pobaveně se na něj pousmála a snad mi i trochu zajiskřilo v očích. Pak jsme však o trochu zvážněli, nebo minimálně já, když došlo na zdvořilostní fráze a otázky, na které jsem obvykle nerada odpovídala, ale kupodivu jsem ani neměla až takové velké nutkání se nad tím ušklíbnout. „A věříte tomu?“ Pozvedla jsem obočí a pronikavě se mu podívala do očí, jako bych ho najednou zkoušela nebo co. Pravdou bylo, že jsem chtěla jen zjistit, jestli si to o mně také myslí, když to zjevně slyšel z několika stran, nebo dá také na svůj úsudek, třebaže mě možná ani ještě hrát neviděl. Mimoděk jsem pozvedla sklenku se zbytkem šampaňského, na které jsem už skoro zapomněla, a napila se. Na krátký okamžik jsem shlédla do prázdné štíhlé skleničky, když jsem se musela zamyslet nad svou následnou odpovědí. Nechtěla jsem zacházet až příliš do detailů, protože to byla víceméně zdvořilostní otázka, ale na druhou stranu mi bylo s panem Mercierem dobře. „Jednoduše řečeno jsem si chtěla rozšířit obzory. Ale svůj podíl má na tom určitě i moje vrozená zvědavost, chtěla jsem zkrátka řečeno vyzkoušet na vlastní kůži jaké to tady je…“ víceméně jsem se rozpovídala až moc, ale nakonec jsem došla i k tomu nejpádnějšímu důvodu, který mě přiměl prorazit i v Americe. „No a pak jsem samozřejmě chtěla prorazit díky svému vlastnímu úsilí a práci, ale na to už jste myslím přišel sám,“ pousmála jsem se možná kapánek provokativně. „Nerada opakuji, ale přesto – a co sem přivedlo vás? Nemyslím na tento večírek, ale do Ameriky… Nicméně, klidně můžete odpovědět na obojí,“ neodpustila jsem si malý žertík nakonec, třebaže jsem se usmívala jen decentně, ale v duchu mě to bavilo.

Christian *Ten* Black - 21. října 2014 07:36

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Já nebručím, já se štítím Když řekne, kde vzal to auto, ušklíbnu se. "Kecáš." Dopiju pití co objednal a vydám se za ním. Je mnohem těžší neotřít se o nějakého člověka. Ale daří se. Když se před námi zjeví dvě fanynky a Dave s jednou z nich začne koketovat, protočím oči."Cassanovo. Pamatuj na rudovlasou rusku." Ty dvě se na mě podívali nechápavě, ale to nevadí. Když dojdeme k DJově postu, já zůstanu neviděn za závěsy a čekám, až Dave odehraje své. Až mi dá pokyn, vezmu mikrofon a vyjdu na pódium. "Ahoj. Jmenuju se Ten, někteří mě možná znáte..." Dav se na mě obrátil, někteří jen civí. Pak výkřiky a potlesk. "...Pod pseudonymem Dragon." Vlna lidí se dala do pohybu. Zdraví mě, překvapení že tu jsem. "Přijel jsem sem s přítelem, kterého jsem vytřel v závodě. Takže, chcete si dát nějakej song?" Usmívám se, když dav začně vykřikovat názvy. Tolik jich mě zná? Páni... To jsem nečekal. Pamatuji si text všech, které říkají, ale čekám na ten nejlepší. "Slyšel jsem Time? Jdeme na to!" Křikl jsem. Dav zapískal. "Fajn Dave, pamatuješ si ho?" Otočím se na svého přítele. Když tak mu vysvětlím podrobnosti a podám flashku, kde je nahraná základní melodie. Bohové ví, proč ji mám pořád při sobě. "Omluvte chyby v choreografii, berte to jako experiment." Řeknu ještě publiku. Někdo ztlumil světla a jako by se ztišil i celý svět. Jen já, Dave a moji fanoušci, nebo náhodní lidé co mají rádi muziku. Předehra, první sloka. So this is what you meant When you said that you were spent And now it's time to build from the bottom of pit Right to the top Don't hold back Packing my bags and giving the academy a rain check. Otočil jsem se na Davea a zašklebil se. Jde mu to fakt dobře. S poslední slokou se dav přidává, poskakuje a řve. "That I'm never changing who I am"! Zařval jsem společně s nimi a udělal otočku. Bohové ví proč. Podám svému Djovi ruku. "Bezvadnej seš. Mám ti už vyklidit prostor?"

Julie Smirnoff - 21. října 2014 11:33

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Nathane, práce je práce, ať je jakkoliv prestižní a tahle je občas pekelně únavná. Pak se uvolní a s úsměvem sleduje tvou náhlou nervozitu ohledně tance, chvíli přemýšlí , že to vzdá, ale pak k tobě udělá několik kroků, vezme jednu tvou ruku a položí si ji na bok, tu druhou na druhý a sama ti položí dlaně na ramena. A teď už jen vnímejte hudbu, můžete zavřít oči a nechát se vést, a naoplátku vy mě můžete naučit jak se bránit, pokud myslíte, že by se vám chtělo se mnou ztrácet čas? Vážně to řekla? Vážně chce být víc v jeho společnosti, když už te%d si nevěří a je z něj zmatená? Ale slova jsou venku a pořád je možnost, že odmítne. Zatím se Julie pohupuje v bocích v pomalém rytmu hudby a vede i Nathana...

Nathan Seth - 21. října 2014 17:39

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "I tak, pro někoho je to jen otravný prostředek pro vydělání peněz, pro jiného poslání nebo vášeň. A když člověka práce naplňuje, ta únava je vlastně příjemná odměna. Já se někdy cvičením i tak zruším, že prostě jen odpadnu zpocený na zem, ale jak mě každý sval bolí, vím že jsem cvičil dobře" usměji se a lehce nervózně ze sebe nechám udělat jakéhosi figuranta pro tanec, ale sám se bojím iniciovat jediný pohyb. Hudba je ale pomalá a rytmicky přejdeme v nějaké pohupování. "No pokud by jste o to stála, proč ne. Ale dopředu musím říct, že šetřit vás nebudu. Jenže to to nedělá v situaci kdy je sebeobrana potřeba nikdo. Každopádně, nebude to žádná procházka růžovým sadem. Asi by bylo dobře si to ještě rozmyslet. Ale alespoň by jste viděla, co čeká vaše herce co mi svěříte. Krutost a utrpení" zašklebím se na poslední dvě věty temným hlasem a pomalu se uvolňuji. Pár písní spolu protančíme, nakonec ustoupím a kývnu. "Děkuji za tanec" lehce se ukloním jako ve stylovém filmu, ale tento dojem vzápětí asi pokazím úlevným pousmáním.

Julie Smirnoff - 23. října 2014 19:28

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Nathane, já nejsem skleníková květinka, a vím co je bolest, no...každopádně se nebojím a pokud se uvolíte, ráda bych to podstoupila, alespoň budu mít v ruce něco, až začnou dotírat agenti herců, že jste na ně moc tvrdej. Pak když si všimnu úlevného pohledu ve tvé tváři po skončení tance, rychle se odtáhnu a přejdu vypnout hudbu, co tě to napadlo, evidentně se mu tancovat nechtělo a ty....bože, jen jsi hio znechutila. Já děkuji vám za tanec, a teď ...dáte si kávu a máte ještě nějaké otázky ebo máte na dnešní noc, ještě jiné plány?

Nathan Seth - 23. října 2014 20:22

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Budou to pot, krev a slzy. Pravděpodobně vše doslova. Ale pokud vážně budete mít zájem, nějak se domluvíme" kývnu. "Jen budu muset sehnat nějakou tělocvičnu, kde bude dost prostoru" pokrčím rameny. "Kávu snad ani ne děkuji, snad ji ještě naleju nějaká džus" řeknu a následně tak učiním. "Vlastně, bych měl nějakou otázečku ještě k té práci. Možná trochu nevhodná, ale z mé strany logická. Jak to vypadá s časovým harmonogramem? Orientačně kdy by se na tom mělo začít pracovat a ... bude nějaká záloha? Protože popravdě, nedisponuju zrovna velkýma rezervama. Pokud tedy neznáte už dopředu zůstatek mého účtu" ušklíbnu se v narážce na to, že o mě ví snad všechno.

Julie Smirnoff - 23. října 2014 21:53

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Poslouchám ho zatím co taky upíjím džus, pak sáhnu do desek a podám mu fotografii Zobrazit SPOILER , mám k dispozici takové prostory myslím, že by to mohlo vyhovovat a ano, zájem mám. Posadí se do křesla, dá si nohu přes nohu a přes rty ji přeběhne drobný úsměv, víte , na vás se mi líbí jak jdete přímo k věci, jsem stejná i když se to ne vždy hodí. Natáčet se začne až se poshání potřební lidé, Nolan počítá, že do měsíce, ale v okamžiku podepsání smlouvy vám běží plat. Mno a pokud jde o zálohu, dojde ke svému psacímu stlu a vytáhne šekovou knížku a vypíše ti tam sumu, pak šek přeloží a podá ti ho, myslím, že tohle jako záloha by mohlo stačit, pokud souhlasíte zítra vám nechám připravit návrh smlouvy, ano? Na šeku je částka 250.000 eur.

Sophie Linds - 23. října 2014 22:18

Sophie -> Myslela jsem si, že už to těžší být nemůže. Sedím ve velké místnosti plné mých obrazů. Tu náhle upřu zrak na jeden, namalovaný temně. Vzpomínky se mi vrátí a já upřu oči v sloup. Cítím, že mi oči zahalují slzy. Nemohu to už vydržet a proto se zvedám ze studené země a vycházím z budovy. Zamykám ji a klíče házím do kabelky, kterou mám celou dobu hozenou přes rameno. Jdu, sama nevím kam, prostě jdu.

Nathan Seth - 23. října 2014 22:30

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Zadívám se na fotku a kývnu "v podstatě ano, jen tak bude potřeba velká žíněnka" mrknu. "Tak stačí říct kdy a kde. Jestli se začne pracovat tak brzy, už nebudu shánět jinou práci a začnu dělat na schématu. Už mám pár nápadů, ale musím vidět scénář. Nač chodit kolem horké kaše, je to věc na kterou se člověk tak jako tak musí zeptat" pokrčím rameny a sleduji jak vypisuje šek. Když vidím částku, pozvednu obočí. "Stačila by záloha, ne celý plat najednou" zasměji se. "To si vezmu, až smlouvu podepíšu jestli se neurazíte. Víte, že kdybych si to vzal teď, je to pro vás riziko coby zbytečně vyhozené peníze." Sakra, to je hromada peněz. To už přímo volá po nějaké investici. Vlastní byt nebo něco. Možná obytný vůz. To bych mohl být pořád přímo na place pro případ potřeby.

Julie Smirnoff - 23. října 2014 22:38

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Nathane...to je záloha, pobaveně se pousměje ze svého křesla. Scénář dostanete po podepsání smlouvy, což jistě chápete a pokud jde o peníze...věřte, že nic neriskuji. A teď k té sebeobraně...budete mě učit s ostatními nebo samostatně a , jaký je váš hhonorář, rozhodně nechci aby váš čas nebyl řádně zaplacen. Nervozně si promnu ruce, doufám, že bude chtít učit ve volném čase, rozhodně nechci být s ostatními, je jasné, že bych musela do cvičebního úboru, svázat vlasy...rukou si zajede na zadní stranu krku a zachvěje se. Pokud mě má někdo naučit se ubránit, jistě to On svede.

Nathan Seth - 23. října 2014 23:49

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Dost peněz na to, že jste ještě neviděla nic z mé práce" pousměji se "ano, o tom scénáři jsme se už bavili, plně to chápu, jak říkám, peníze si vezmu po podpisu, nejsem takový zoufalec" ušklíbnu se. Skoro jo kámo, ale jen skoro. "Sebeobrana je založená na fyzičce a pohyblivosti. Mnoho lidí se mylně domnívá, že síla hraje také důležitou roli, ale to u většiny bojových umění neplatí. S honorářem si nedělejte starosti. Dala jste mi šanci a plat bude také víc než slušnej. V prvním případě začneme u fyzičky. Hlavně vydrž a mrštné nohy a hbité ruce. Jde vám vyloženě jen o sebeobranu, nebo o nějaké komplexní bojové umění či konkrétní styl?" nakloním hlavu. "Dovolil bych si vám navrhnout soukromý cvičební program na míru" mrknu.

Theo Mercier - 28. října 2014 18:23

příjemná společnost na večírku Charley R. Griffin Bylo nesmírně osvěžující mít tu čest se po dlouhé době bavit opět s někým natolik oduševnělým, jako slečna Griffin (samozřejmě kromě slečny Smirnoff, v jejíž společnosti také nemusí mé mozkové buňky zahálet). Byl jsem jí tímto dvojnásobně zavázán, že mne vytrhla ze společnosti pro mne příliš mladých a nezajímavých hostů tohoto večírku.. Musel jsem se usmát ještě víc, humor slečny Griffin byl po dlouhé době v L.A. doslova takový, jako cítit kousek domoviny - Evropy. "Příliš mi lichotíte, ale přiznám se, že dostat se do křížku s ochránci zvířat, alespoň by se v Hollywoodu dělo něco zajímavého. Domnívám se, že trocha šoku by zdejšímu neměnností posedlému prostředí jedině prospěla," dovolil jsem si trochu cynismu na adresu místní společenské konvence. Svou zdvořilostně položenou otázku jsem myslel naprosto vážně, ale už jsem se naučil v místní společnosti vyjadřovat zdánlivě nahodile, čímž se mi obvykle podařilo získat zajímavé informace. Slečna Griffin mě ale, zdá se, prokoukla. Mimoděk mi zacukaly koutky, ale její pronikavý pohled jsem jí bez sebemenších potíží nonšalantně opětoval. "Mohu vás ujistit, že své názory si rád buduji sám, z vlastního nezávislého pozorování a průzkumu. Abych nezapomněl, mohu si dělat poznámky, zatímco budete odpovídat na mé otázky?" pozvednu jedno obočí tázavě, natočím hlavu ke straně a ačkoliv se tvářím zdánlivě jako odhodlaný člověk, který se opravdu chystá z kapsy vytáhnout notes a tužku, zrazují mne opět cukající koutky. Obvykle bych si takovéhle vtípky nechal pro sebe, ale tušil jsem, že slečna Griffin by mi je mohla tolerovat a chápat je.. Poslouchal jsem bedlivě každou informaci, o niž se se mnou slečna Griffin podělila, snažíc se vše zapamatovat - ano, i bez zápisníku. Mimo jiné mi šlo i o profesionální zvědavost - pokud to Christopher skutečně myslel vážně, budu mít nejspíš co mluvit i do obsazení a rád bych měl přehled o všech hercích a herečkách, abychom mohli dát dohromady opravdu dobrý tým a samozřejmě, abych případně mohl doporučit toho, či onoho na konkrétní roli. Zítra ráno budu muset ihned zavolat Julii, abychom se dohodli na všech podrobnostech a.. teď ne, Theo, poslouchej.. okřikl jsem se nakonec, jak se mé myšlenky opět blížili k mému workoholismu.. "Ach, tak tomu velmi dobře rozumím," pronesl jsem zúčastněně v odpověď na první slova odpovědi slečny Griffin a pokýval jsem hlavou. Nechal jsem ji pokračovat a přitom jsem ji celou dobu bedlivě sledoval. Analyzoval jsem její mimiku, gesta,.. zkrátka mé podvědomí pracovalo za mě a všechny tyto "informace" sledovalo a ukládalo. Co se týkalo zmínce o její slavné rodině, jen jsem se nevinně zaculil na znamení, že mi tato skutečnost opravdu došla. A pak najednou zpovídala ona mě. "Abych byl upřímný, v Americe i na tomto večírku jsem částečně ze stejného důvodu, jako vy - z čiré zvědavosti a abych si rozšířil obzory," povytáhl jsem koutek úst do úsměvu a malinko se ke slečně přiklonil blíž. "A také jsem na tomto večírku proto, že odmítnout by bylo krajně neslušné, ale především jsem tu proto, abych zjistil, jestli už konečně dostali rozum a poslali si do Francie pro pořádné šampaňské," dodám spiklenecky ztlumeným hlasem a upiji ze své již poloprázdné sklenky a následně teatrálně zvednu oči v zamyšlení, poválím na jazyku a pak ne úplně rozhodnutě přikývnu. "Hmm, myslím, že už se poučili.." pousměji se.. Povšimnu si, že společnost mírně prořídla, Nolan už byl dávno pryč a kupodivu jsem neviděl ani hostitele, ani slečnu Smirnoff. No tohle? podivil jsem se tomu překvapení ze zjištění, že je večírek nejspíš už oficiálně u konce, když zmizeli všichni ti důležití jedinci. "Obávám se, drahá slečno Griffin, že se s vaší milou společností musím rozloučit," prohlásil jsem mírně neochotně ke své společnici a odložil jsem prázdnou sklenku procházejícímu číšníkovi na tác. "Nolan udělal velmi dobře, že se šel prospat už tak brzy, zítra nás zřejmě čeká velmi náročný den. Nicméně, bylo mi nesmírnou ctí se s vámi seznámit a budu skutečně velmi rád, pokud zvážíte svou spolupráci na tomto projektu," dodal jsem, tentokrát už opravdu vážně. Nabídl jsem slečně Griffin svou ruku na rozloučení a následně se s ní bez okolků - jak už jsem měl coby Francouz vryté pod kůži - rozloučil líc na líc. Všichni mi to tady, mezi Hollywoodskou smetánkou, tolerovali a nikdy nebyla vznesena žádná námitka, naopak, proto mě ani nenapadlo, že bych tím třeba slečnu Griffin uvedl do rozpaků, nebo ji jakkoliv jinak svým automatickým počínáním vyděsil.. Následně jsem společnost opustil, počkal na svého řidiče a brzy na to už jsem usedal za uklizený pracovní stůl ve své ložnici..

Dave Aspajr - 30. října 2014 10:35

soukromá zpráva od Dave Aspajr pro Jako za starejch časů Mě dohrálo Mantenido a ještě dalších pár pecek a ve chvíli kdy vidím že je klub celkem naladěnej pro zábavu, vemu do ruky mikrofón a jen zvolám. "Mám tu pro vás dnes ještě nějaké překvapení. Kámo můžeš?" Natáhnu ruku k závěsům a počkám až vylezeš. Hned jsi se rozkoukal a já to vše přenechal tobě. Trochu mě pobavil ten nechápající pohled všech a hlavně majitele klubu. Když si vybereš song, jen se usměji, napojím tvoji flashku do notebooku a a chvíli si pohraju s programem. Za chvíli už hraje a ty spustíš první sloku. Přidám se k tobě a společně hopsáme po place. Klub je na pokraji výbuchu, každý se skvěle baví a na konci písničky zvednu ruce nahoru. "Jo ty taky nejsi špatnej, ještě chvíli trénuj a budeš populární jako já..." Zasměji se, neboť jsem si tuto poznámku nemohl odpustit. Myslím si že majitel moc rád nebude, ale to mi je celkem putna. "Co takhle dát si ještě jednu?" Zařvu na celý klub a v notebooku pustím další pecku od tebe. Tentokrát ale začínám já a rochu si pohraju s efekty v klubu. Světla, kouř, celá atmosféra... As a child, you would wait and watch from far away. But you always knew that you'll be the one that work while they all play. And you, you lay, awake at night and scheme of all the things that you would change, but it was just a dream! "Tak co? Hraješ taky?..." Usměji se na tebe...

Christian *Ten* Black - 03. listopadu 2014 12:02

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Jop Když mě vyzve na další pecku, jen se zašklebím. Jakmile začne hrát, chytnu se. Tahle písnička byla v albu minulý rok, ale fanoušci ji mají rádi pořád, což je vzácný jev. "Takovou pozornost bych neunesl." Odvětím na jeho poznámku. Nechávám ho zazpívat první sloku a pak se přidám. Nechci jenom stát jako pařez a hýbat se do rytmu, tak přidávám choreografii, kterou jsme měli na charitativním koncertu v PAříži. Začít padat, vzepřít se na rukou a zase vyskočit na nohy, drop flip a věcičku které se říká vývrtka. Jde o to jít do dřepu a začít se točit. Zabolela mě při tom noha, ale dojedu choreografii do konce. U posledních tónů publikum řve a já lituji, že tu nemám svoji ochranku. Jsou to tvrdí hoši a hodí se. Už bych raději zmizel, ale ještě jednu písničku... Poslední... Dear Darlin’, please excuse my writing I can’t stop my hands from shaking 'cause I’m cold and alone tonight I miss you and nothing hurts like no you And no one understands what we went through It was short, it was sweet, we tried. And if my words break through the wall and meet you at your door, all I could say is: Girl, I mean them all.” Počkám až se Dave chytne a pak to rozbalím. Dojdu na okraj pódia a vytáhnu nahoru jednu dívku. Vypadá z toho šokovaně, překvapeně ale i šťastně. Dám jí mikrofon a pokynu aby zpívala další sloku. Chvíli na mě civí jako na zjev a pak začne zpívat. Už jsem myslel, že neumí text nebo mě kopne víte kam a zmizí. Zjišťuji ale, že má fakt dobrej hlas. Mohla by být profi. zpěvačka. Podívám se na Davea, jestli si toho taky všiml. Dojdu k němu a zašeptám. "Nás zastíní voba." Myslím to samozřejmě žertem, ale možná...

Christopher Nolan - 03. listopadu 2014 13:50

Natáčení Večírek se celkem vydařil, pravda Ten postrádá nějaké nádobí, nejvíce stříbrné příbory a zlaté mísy, má několik rozbitých kusů nábytku, ale celkem to byl úspěšný večírek. Po jeho ukončení se pár dnů nic nedělo, ti se slabší náturou si mohli myslet, že se jich tento velkolepý projekt netýká, že nejsou vhodni pro natáčení, ale po deseti dnech dostanete poštou silnou obálku s nástinem vaší postavy , dále obálka obsahuje průvodní dopis. Vážená/ný, poté co jsem si pečlivě prostudoval meteríáli týkající se vašich osob, dospěl jsem spolu se slečnou Smirnoff, že jsi vhodný kandidát pro můj film. Zasílám vám šek na 250.000 eur, a požaduji aby jste se dostavili na udanou adresu přesně za týden. Je to mé soukromé letiště, odlétáme točit do Irska, plán je nejméně tříměsíční natáčení, poté návrat do L.A. Přidávám kontakt na slečnu Smirnoff, pokud by někdo z vás měl nějaké dotazy. Z obálky vypadne šek, a několik fotografií. Hotel kde budete ubytovaní - Zobrazit SPOILER Pokoje: Zobrazit SPOILER Místa kde se bude natáčet: Zobrazit SPOILER

Christopher Nolan - 03. listopadu 2014 16:23
	Letiště a cesta ve velkém stylu... Na letišti vás přivítá příjemná letuška a čeká Vás opravdu VIP cesta. Letadlo: Zobrazit SPOILER Vnitřek: Zobrazit SPOILER Režisér Nolan, zde není, u letadla Vás očekává pouze Julie Smirnoff s příjemným úsměvem, Vítám Vás tady, jsem ráda, že jste se rozhodli ro spolupráci, prosím nastupte si, za dvacet minut odlétáme.

Julie Smirnoff - 03. listopadu 2014 17:57

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Vím o vaši práci dost abych věděla, že za ty peníze stojí...nepodceňujte mě Nathane. Trochu se pousměju, je velmi zvláštní jak uvolněně se s tímto mužem cítím, když se vezme v potaz to co mám za sebou. jen letmá vzpomínka a cítím jak se začínám chvět, udělám několik kroků k oknu a pokračuji v rozhovoru. Pokud jde o trénování herců, to nechám na vás, vy budete mít na starosti bojové a akční scény, je to poněkud náročné, ale pokud to někdo zvládne tak vy určitě. A pokud jde o mě.....chci umět tolik abych se dokázala ubránit když to bude potřeba. Víc mu teď rozhodně nedokážu říct, ale třeba časem, časem snad ano. Individuální hodiny jsou super, děkuji moc....pokud mám matnou představu o tom co se bude dít dál, tak očekávám že trénování začne v Irsku, tam nejspíš brzo odletíme, ale.....to bylo mimo záznam, je to tajné. Spiklenecky na něj mrknu, skoro ve stylu Jamese Bonda, ale pak se rozesměji, hrdelní smích, uvolněný a snad poprvé opravdový. Omlouvám se, nejsem stavěná na konspirace, ale Nolan trvá na bezpečnostních opatřeních, takže jsem domluveni? Pokud nic nenamítáš, poděkuji ti za krásný večer a naše společné "setkání" ukončím lehkým přátelským polibkem na tvář.

Nathan Seth - 03. listopadu 2014 18:47

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Vyslechnu, co má na srdci a kývnu. "Vás podceňovat se určitě nevyplácí" mrknu a opět kývnu. "Stačí, když mi dáte dostatečné prostory a vybavení. Nebojte, ta informace je u mě jako v trezoru" dodám k jejímu jistě ne zcela neúmyslnému podřeknutí. "Než vám sestavím program, budu potřebovat vědět, co ve vás je a na čem stavět. To ale budete muset shodit ty pěkné šaty" usměji se a ani si neuvědomím, jak to mohlo vyznít. Nebo v koutku duše možná ano. Rád znejišťuji lidi. To ve mě z ulice zůstalo. Když se pak začneme loučit, mimoděk se rozhlédnu. "To chápu, zvlášť jestli to má být nějaký unikát, jak to vypadá, tak je jasné, že nechce aby se o něm něco vědělo. Dobrá, tak já budu čekat na ten návrh smlouvy" pousměji se. "Přeji vám hezký večer Julie" nechám se políbit na tvář a sám to stvrdím jen letmým dotekem, protože opět - nevím jak to tady v tomhle chodí. Pak vyrazím do nočního vzduchu ven po cestě, nasednu do svého oprýskaného auta a vyjedu směrem k domovu. Neboj kámo, tebe dám pěkně do pucu, pěknej lak, sedačky .... hromadu věcí.

Nathan Seth - 03. listopadu 2014 23:16

Život se mi rázem obrátil vzhůru nohama a za pár dnů. Po sedmi dnech od večírku jsem měl podepsanou smlouvu a tučnou zálohu již převedenou na svém účtu. Z ní jsem si pořídil špičkový ultrabook a do něj nějaké užitečné programy pro budoucí práci a hromadu knih o celkové váze 28,7kg rovněž pro pracovní účely. V hlavě mi to šrotovalo a nápady se hrnuly tak rychle, že jsem je skoro nestačil ani psát, natož pak jednotlivě rozebírat. Můj denní harmonogram čítal spánek, jídlo, koupelnu, cvičení a práci, prokládané tím samým v jiném pořadí. Jediné, co trochu odvádělo mou mysl stranou byla práce na mém černém mustangu ročník GT500 ročník 67. Pro mě tak trochu symbol, protože stejně jako já vzešel z ničeho, on přesněji řečeno z vrakoviště a teprve několik let shánění dílů a mazlivých oprav mu zajistilo funkčnost. A já ho teď plánoval dát do kupy se vším všudy. Jasně kámo, novej lak, každej tvůj kousek dáme do perfektního stavu. Budeš jako novej. A hned zítra ti zaplatím pojistku Takhle jsem si s ním občas povídal, v duchu nebo i nahlas. Když za další dva dny přišel tlustý dopis (pro mě bez šeku, jelikož své peníze už mám), moc překvapený jsem nebyl. Čekal jsem, kdy dojdou další instrukce. Co ale překvapivé bylo, že i pro mě tam byl nástin role. A to ne nějaký úplně zanedbatelný kontrast, zřejmě mám mít i text. Podiveně jsem si dopis dvakrát ještě pročetl a povytáhl obočí. Přesně za týden. Fotografie jsem ohodnotil pokýváním hlavy, především mě zajímaly lokace, kde se mělo točit. Další dny jsem pák strávil stejně jako dva předchozí. Poslední den jsem již přelakovaného mustanga zaparkoval ve slušném depu pro dlouhodobý parking v samostatné garáži a zaplatil zatím tři měsíce s tím, že v případě potřeby další peníze pošlu na účet. V bytě mi tak jako tak brzy končila měsíční smlouva a popravdě jsem se neobtěžoval ji prodlužovat. Domácí byl krkoun, co hrabal nájem a o dům se nestaral a po návratu si najdu něco lepšího. Všechny věci, co jsem nehodlal táhnout s sebou jsem naložil do auta a ověšen třemi taškami a brašnou s počítačem jsem jel taxíkem na uvedenou adresu. Oděn jen do černých kapsáčových kalhot a černého trika s krátkým rukávem budu zřejmě za největšího burana. Ale co, smokingu už bylo tenhle rok dost. V hale jsem asi první z cestujících kromě naší slečny produkční. Brašna s notebookem se mi houpe přes rameno, další objemnou sportovní tašku mám na zádech a na obou stranách mi na napjatých popruzích visí očividně velmi těžké další dvě. Neměl sis brát vlastní činky vole.. "Dobrý den Julie. Kam to můžu hodit?" usmál pousmál jsem se lehce na slečnu Smirnoff a dle jejích pokynů se zavazadel zbavil. "Tímhle fakt poletíme, nebo nás před tím někdo blejskne a jedeme autobusem?" nadhodím vážným tónem. Snad pochopí, že jde o vtip. Ale někdy to lidem dělá problémy. Tašku s notebookem si položím na sedadlo po směru letu někam k okénku a určitě ne k největšímu stolu, naopak spíš k nějakému menšímu o dvou nebo třech sedadlech. Každého nově příchozího pozdravím kývnutím hlavy a na můj styl slušným dobrej a zatím tak nějak postávám venku a čekám, až se sejde celé osazenstvo.

Charley R. Griffin - 04. listopadu 2014 14:02

Večírek Theo Mercier Musela jsem dát panu režisérovi za pravdu, co se týkalo té posedlosti neměnností zdejší společnosti ze smetánky, až jsem se skoro neudržela, a málem se tomu osvěžujícímu cynismu pobaveně uchechtla. Což by bylo velmi nemilé, že. „Já si myslím, že vůbec nepřeháním, jsem k vám pouze upřímná, tak byste si toho měl vážit, neboť lichotky a komplimenty ode mě jen tak někdo nedostává,“ odvětila jsem s pronikavým pohledem do jeho očí, tváříc se najednou naprosto vážně. Taky že jsem to tak myslela, ale svým způsobem jsem to pořád brala jako nadlehčenou konverzaci. Ach ano, bylo to velmi příjemné a já s každou přibývající chvílí zjišťovala, že jsem neudělala chybu, když jsem se i s jakousi skepsí vydala na tento večírek. Mimo jiné jsem si taky postupem času začala uvědomovat, že jsme si společně docela dost sedli. Napovídaly k tomu i ty vzájemné pronikavé pohledy během naší společenské konverzace, která nebyla ani trochu fádní, jenž mi pan Mercier neváhal opětovat, přestože jsem sama tušila, že když jsem chtěla, tak byl můj pohled i krapet nepříjemný. Ale momentálně k ničemu takovému nebyl žádný důvod. Bylo mi pořád příjemně. „Hmm, to bych se pak ale měla nejspíše urazit, že byste mi nevěnoval dostatečnou pozornost, pane Mercier – a to byste určitě nechtěl riskovat, nemýlím-li se?“ Odpověděla jsem téměř s neochvějně pevnou jistotou, ale po chvilce se mi znovu rozvlnily rty v úsměvu. Nicméně jsem byla ráda, hlavně za to, že jsem se ve svém úsudku nespletla, a že pan Mercier si buduje názory opravdu ze svého vlastního pozorování. To znamenalo, že si budeme určitě rozumět, neboť mi něco vnitřně našeptávalo, že asi budeme stejná krevní skupina. Dost možná to bylo i tím, že jsme tu byli jedni z mála, kdo pocházel z Evropy… ne, že bych někomu křivdila. Na můj vkus jsem se poněkud rozpovídala, když došlo na trochu osobnější informace, což jsem obvykle neměla zase tak moc ve zvyku, ale když jsem se nacházela v dobré společnosti, tak jsem s tím zase až takový problém neměla. A tohle byla asi jedna z nich. Jenom jsem nechtěla zacházet až do přílišných detailů, abych svého společníka neunudila něčím, co by jej ve skutečnosti ani moc nezajímalo. Ale z pana režiséra doslova čišel zájem, což jsem prozíravě přikládala k jeho práci. Navíc bych řekla, že byl i pověstný tím, jak moc se své práci věnoval. A já se tomu ani nedivila, připomínal mi tím totiž vlastního otce, který byl a ještě pořád je workoholikem. Ale kdo by to tak neměl, když by byla jeho práce zároveň koníčkem? Každopádně jsem i já sama byla zvědavá, co se mi z pana režiséra podaří dostat za osobnější informace, a tak jsem se držela víceméně v tichosti a se zájmem naslouchala jeho slovům, ke kterým jsem sem tam zlehka přikývla. Možná jen na nepatrnou vteřinu jsem trochu ztuhla, když se přiklonil blíže, ale to se velmi rychle přetavilo v pobavené uchechtnutí. Na víc jsem se v té chvíli nevzmohla, protože mě naprosto zaujala ta ochutnávka. Ulpěla jsem na něm zkoumavějším pohledem s lehce pootevřenými ústy a snažila se přijít na vhodná slova. Nechtěla jsem totiž působit, že na něj až příliš dlouho zírám a tak se mimoděk poohlédnu i po okolí a ostatních hostech. I mě samé nemohlo ujít, že společnost s odchodem pana režiséra Nolana o něco prořídla, což pravděpodobně znamenalo, že se večírek blíží ke svému konci. Nevšimla jsem si totiž ani pana hostitele, natož slečny Smirnoff, se kterou jsem se měla v plánu pobavit a představit se. Zamyšleně jsem pokrčila obočí a navrátila svou pozornost zpátky ke svému společníkovi, který zjevně také dospěl k tomu, že je nejvhodnější doba k odchodu. Na tváři se mi objevil střídmý úsměv, ale uvnitř jsem byla opravdu polichocena tou francouzskou galantností. „Tak to jsem opravdu velmi zdrcena, že mne musíte opustit, ale nemusíte se zase tak moc obávat. Zcela jistě se s tím srovnám,“ třeba další sklenkou bublinek, dodal můj vnitřní hlásek sarkasticky, čemuž jsem se v duchu pobaveně zašklebila. „Nápodobně, pane Mercier, i mně je nesmírnou ctí, že jsem vás poznala a mohla si s vámi popovídat, i když se musím přiznat, že to uteklo opravdu rychle… Každopádně tohle jistě nebyla poslední příležitost, určitě se ještě uvidíme – už teď vám mohu totiž slíbit, že se svou spoluprací na tomto projektu budu pravděpodobně souhlasit,“ rozloučila jsem se s drobným pousmáním, přijímajíc tak jeho ruku, kterou jsem stiskla a v další chvíli nepatrně ztuhla, jak jsem ve skutečnosti nečekala to rozloučení líc na líc. Na povrchu jsem se tvářila, že mě to nikterak nepřekvapilo, ale ve skutečnosti mě to trochu zarazilo, ale nebylo to nepříjemné. Jenom nečekané. Neodcházela jsem sice hned, neboť jsem doufala, že se mi opravdu podaří rozloučit se ještě se slečnou produkční, kterou se mi nakonec podařilo na krátkou chvíli zachytnout, takže jsem pak z večírku odjížděla s dobrým pocitem. Natáčení a cesta na letiště Nebyla jsem jednou z těch, kteří by se nervovali už jenom z té skutečnosti, že se po celkem vydařeném večírku nic nedělo. Možná to bylo dobře, protože já sama jsem měla skutečně dosti napilno a doslova jsem nevěděla kam dřív skočit. Pokud jsem chtěla na tomto projektu spolupracovat, a že jsem opravdu chtěla, tak jsem si musela zařídit několik svých dalších jiných záležitostí a do toho ještě vyřídit několik restů, které by nepočkaly. Zkrátka a dobře, chtěla jsem mít všechno hotové a případně ukončené, abych se natáčení mohla věnovat opravdu naplno. To jsem pokládala za nejdůležitější. Po několika dnech jsem obdržela silnou obálku, která už od pohledu působila důležitě. Stačil jen krátký pohled na ni a už jsem dopředu vytušila, o co přesně se jedná. Ze všeho nejdříve mě ale zajímaly materiály ohledně postav, konkrétně té mé, takže jsem se na dlouhé chvíle začetla a následně se zajímala i o prostředí a místu, kde se mělo natáčet. Překvapilo mě to, to ano, ale na druhou stranu už jsem se začínala těšit a navrch tomu, jsem začínala pociťovat i silnou zvědavost, jak to celé proběhne a bude vypadat. Projekt to byl hodně zajímavý a mě ještě k tomu těšilo, že si zahraji jednu ze záporných rolí, které se vždycky hrály nejlépe – alespoň já jsem byla toho názoru, že se v ní herec mohl takříkajíc vyřádit. Na soukromé letiště, na které jsem byla opravdu zvědavá, mě odvezl můj řidič, který mi pomohl i s mými dvěma objemnými kufry, ve kterých jsem měla jen ty nejnutnější a nejpotřebnější věci. Sama jsem u sebe měla jen menší příruční zavazadlo a s neutrálním výrazem jsem kráčela k místu setkání. Pro tuto příležitost jsem se nechtěla oblékat až příliš formálně, neboť ani nebyl večer, přesto jsem si na sebe vzala šaty s květinovým vzorem – kalhoty jsem opravdu nenosila, možná tak ve výjimečných případech, kdy nebylo zkrátka zbytí. Vlasy jsem měla pečlivě a úhledně spletené do silného copu a na temeni hlavy jsem měla posazené sluneční brýle. „Dobrý den, přeji... Ráda vás vidím, slečno Smirnoff,“ pozdravila jsem nenuceně, o trochu více se pousmála na slečnu produkční a nakonec jsem se podívala i na dalšího spolucestujícího, na jehož jméno jsem si nemohla vzpomenout. Připadala jsem si tím pádem mírně trapně, ale nedala jsem to na sobě znát, jednoduše jsem k němu přistoupila a sama jsem mu podala svou ruku k představení. Podle oblečení jsem usoudila, že to nebude jeden z těch lidí, co si až tak potrpí na formální chování. Kdyby tě viděla matka, tak by děsem omdlela… napadlo mě mimoděk, ale tyhle a podobné myšlenky jsem rychle hodila za hlavu. „My se asi ještě neznáme, jsem Charley,“ představila jsem se jednoduše a pokusila se o zdvořilostní úsměv. Pravda, možná jsem byla upjatější, ale i tak jsem se snažila působit alespoň trochu přátelsky.

Nathan Seth - 04. listopadu 2014 18:18

Poté. co si prakticky zaberu sedadlo opět vylezu z letadla a málem se praštím do hlavy o vrchní část futer, naštěstí se na poslední chvíli rychle sehnu. Sejdu opět do hangáru a teprve teď si ho pořádně prohlédnu a všechno jeho více či méně zajímavé příslušenství. Vrata, strop, okna, Julii, podlahu i samotné letadlo. Další účastnice zájezdu přijde pár minut po mě. Těžká zavazadla jí nese zřejmě řidič nebo osobní asistent, zatímco ona si nese jen menší tašku. Na muže kývnu na pozdrav a než pozdravím i ji, sama se představí. Divný ale příjemně překvapující. "Nathan" lehce ruku stisknu a decentně s ní potřesu "jestli budete hrát něco akčnějšího, tak to já s vámi budu mlátit o zem a naučím vás, jak to dělat ostatním" řeknu s vážnou tváří ale koutek vytáhnu velmi lehounce do úsměvu a přejedu pohledem na muže, co ji doprovází a natáhnu ruku pro jedno zavazadlo "já už vím kam to patří" pousměji se a kufr odnesu do zavazadlového prostoru a pak si dveřmi nechám podat druhý. "Rád vidím, že nejsem jedinej, kdo cestuje s cihlama v tašce" mrknu na ženu a odnesu i druhý kufr a opět vylezu ven.

Julie Smirnoff - 04. listopadu 2014 19:31

Soukromé letiště. Samozřejmě jsem na místě jako první, sleduji posádku a přípravy k odletu, dohlížím aby bylo vše naloženo a připraveno, zároveň po telefonu řeším nějaké nesrovnalosti v irském hotelu, na druhé lince hysterickou začínající herečku, prostě běžný den jedné produkční. Jako první dorazí Nathan, dobrý den , ráda Vás zase vidím, a ne je to horší....předtímhle letadlem nás vyfotí a pak jedeme na kole, kdo kolo nemá, jde pěšky. Pronesu to s co nejvážnější tváří, a nutno mi uztnat, že se mi koutky úst chvějí jen trochu. Místo na zavazadla je vzadu, a pokud máte hlad, nebo žízeň stačí požádat někoho z posádky. Pak se zase zaberu do telefonování, postřehnu příjezd Charley, na její pozdrav odpovím zamáváním, pak konečně dotelefonuji a přistoupím k oběma pasažérům, kteří se seznamují...znovu nebo poprvé? Pěkný den slečřno Griffin, připravena na dobrodružství? Pak, jako by mi to našeptával nějaký rarach, dlouze si ženu prohlédnu s nesouhlasným výrazem ve tváři.... mimochodem, slečno kde máte kolo? Copak chcete jít do Irska pěšky? Na kole to bude přeci jen lepší. Pak se rychle podívám na Nathana aby mě výraz v očích neprozradil a velmi zvědavě očekávám její reakci.

Charley R. Griffin - 04. listopadu 2014 20:42

Soukromé letiště Dneska jsem měla obzvláště dobrou náladu, takže to i podle toho vypadalo, přestože jsem se obešla bez nějakých větších zářivých amerických úsměvů, ale už jenom to, že jsem se muži představila, jako první mohlo dát něco najevo. Prostě jsem měla chuť trochu vylézt z té své přespříliš upjaté ulity a užít si i něčeho jiného, než jen formální debaty a rozhovory… Můj osobní řidič nebyl zrovna moc hovorný typ, takže se víceméně spokojil pouze s pokývnutím hlavy, které muži opětoval, ale jinak si hleděl svého. Při představování jsem Nathanovi opětovala stisk dlaně, a kdybych předem věděla, co přesně je jeho práce, tak bych se asi zpočátku zdráhala mu tu ruku podat s myšlenkou, že by mě jen tak čistě pro legraci hodil na zem, což mě stejně napadlo hned poté, co se mi představil a řekl mi… No, trochu mi u toho cuklo v obličeji, ale v podstatě jsem na sobě nedala nic znát. Mně přeci jen tak něco nevyvede z rovnováhy, nebo z míry. Ono se to stejně svým způsobem dalo předpokládat, když jsem si muže zkoumavě prohlédla a pak ještě ucítila ten stisk ruky. No, popravdě jsem z něho měla docela respekt, nicméně jsem se také neubránila vtípku. „V tom případě mě nesmírně těší, že vás poznávám. Ráda dostávám muže na lopatky, i když je pravda, že tento způsob jsem ještě neměla možnost vyzkoušet,“ neubránila jsem se pobavenému uchechtnutí, přestože jsem na něm viděla, že mu jen lehce cukají koutky úst. Každopádně mi bylo jasné, že to možná myslel jako menší legraci na uvítanou, ale na druhou stranu to byla z části pravda. No, uvidíme, jak moc dobře si povedu v akčních scénách. Rozhodně jsem se toho nebála, ba naopak, dalo se říct, že jsem se na to začínala těšit, i když má vnitřní dáma nad tou představou tak trochu zaúpěla. „Děkuji vám, ale pozor, ty cihly v mých kufrech jsou opravdu těžké, tak ať vám nespadnou na nohu,“ neodpustila jsem si pobaveně a podívala se na svého řidiče, který muži podal má zavazadla, načež jsem se s ním rozloučila, protože odtud už to zvládnu sama. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale to už se k nám připojila slečna produkční, která, zdá se, dořešila telefonický hovor. Už jenom ten pohled do očí, ve kterých zajiskřily raráškovské jiskřičky, mi napovědělo, že přijde něco provokativnějšího – a taky, že jsem se nemýlila. Možná, že by to vzal někdo vážně, ale já na tu hru nenuceně přistoupila. „Ach ne, já jsem na to úplně zapomněla… Co teď?“ Povytáhla jsem obočí v hraném zděšení a spěšně se podívala na zápěstí, kde jsem měla dámské náramkové hodinky. „Hm, myslím, že když to zkusím doběhnout, tak bych to mohla stihnout včas. Navíc nějaký ten pohyb navíc mi určitě neuškodí, předpokládám, že na ty akční scény bude potřeba dobrá fyzička – nemýlím-li se?“ S posledními slovy stočím svůj pohled na Nathana, a pak se podívám zpátky na Julii, přičemž se mi tvář projasní pobaveným úsměvem.

Kailee Knight - 04. listopadu 2014 21:20

Odlétáme Pro mě zpočátku lehce nervózní večírek jsem nakonec opouštěla spokojená a s úsměvem na tváři. Bylo to natolik fajn, že jsem myšlenky na ranní práci odsunula někam hodně hluboko, tak abych si tu dobrou náladu ještě nepokazila. Objednala jsem si taxíka domů, kde jsem se příliš dlouho nezdržovala a zapadla, co nejrychleji do postele. Ranní vstávání do práce by se dalo přirovnat k malému peklu. Snažila jsem si v hlavě vybavovat příjemné zážitky z minulého večera, abych si směnu aspoň trochu zpříjemnila a zkrátila...ale nakonec se mi bohužel podařil pravý opak a naopak jsem se nudila více než obvykle a všechno se táhlo jak máslo na chlebu. Dalších pár dnů všechna tahle euforie vyprchávala a vzpomínky se stávaly nejasnějšími, než jsem v poštovní schránce našla tlustou obálku – téměř se do schránky ani nevešla. Teď už jsem měla měla všechno černé na bílém. Žádná mýlka, tohle bylo zcela určitě pro mě. Radostí jsem několikrát na chodbě poskočila jako malá holka, ale pak jsem se i s obálkou uklidila za dveře svého bytu, aby si mě nevšiml některý ze sousedů. Uváděných sedm dní jsem trávila převážně zařizováním – výpověď v práci, hledání náhrady za sebe do podnájmu, nákup slušného oblečení, dlouhé hovory, při kterých jsem naše přesvědčovala, že budu naprosto v pořádku. V den odjezdu, či spíše odletu jsem se dopravila na místo určení. Režisér sice u letadla nebyl, ale rozhodně nechyběla slečna Smirnoff. Společně s ní jsem spatřila v hovoru slečnu, kterou jsem viděla na večírku, ale nijak jsme spolu nemluvily, společně s Nathanem Blackem, se kterým jsem naopak vedla krátký, ale příjemný rozhovor. "Zdravím," pronesla jsem jednoduše s úsměvem, protože jsem nijak nechtěla narušovat jejich konverzací,

Nathan Seth - 04. listopadu 2014 22:26

Pobaveným úsměvem okomentuji komentář slečny Griffin. "No, tak já vám to dám ochutnat z druhé strany. Pot, krev a slzy. Ale zase vám ručím za to, že když budete chtít, tak až s vámi skončím, složíte klidně i dvoumetrovou vazbu na steroidech. Přesně, jak říkáte, jde o fyzičku. A hlavně hbitost. Po pročtení scénáře jsem si dovolil sestavit pro účely tohohle filmu jakýsi hybridní styl, takže bude o zábavu postaráno. A co se týče cihel v kufru ... ještě pár takových z nás a někdo s cementem v kabelce a můžeme si postavit vlastní hotel, až dorazíme" Pak se otočím k zapojivší se Julii. "A mě bylo divný, proč venku stojí auto z půjčovny potápěčských potřeb. To ta chůze pěšky, potažmo plavmo bude výhodou, protože jsem slyšel, že přejíždět Atlantik Atlantik na kole po dně s bombou kyslíku na zádech může být náročnější, než se zdá. bez té bomby by to zřejmě bylo rychlejší, ale zase to prý každý nedá na jeden nádech" řeknu vážně a otočím se k nově příchozí. "Dobrý den slečno Knight ... vy máte vlastní kolo, bombu a dýchací masku?" zeptám se s naprostou samozřejmostí, jako bych se jí ptal na cestovní doklady.

Theo Mercier - 04. listopadu 2014 23:47

Odlétáme za novým projektem Celé dny jsem se probíral fotografiemi, videy a vůbec všemi dostupnými materiály, které se vztahovaly ke krajině Irska a pro jistotu i Skotska. Gratuluji, Julie, v tomto ohledu jste si ze mě dobře vystřelila, povytáhnu koutky úst do úsměvu, vzpomínaje tak na svou zvědavost a Juliinu odpověď. Podařilo se mi nashromáždit celkem příjemné množství informací o lokacích na ostrovech Spojeného království i Irska a už jsem měl několik málo poznámek k určitým částem hrubého nástřelu celého projektu, který mi Christopher poslal a který jsem několikrát bedlivě prostudoval. Ani nechci pomyslet, kolik telefonátů a schůzek jsem během minulého týdne absolvoval jen proto, abych se o své spoluúčasti na projektu dozvěděl, pokud možno co nejvíce informací. Znovu jsem procházel své poznámky na svém notebooku, když mi Louise v tichosti přinesla snídani. "Děkuji vám, Louise.. Užijete si teď trochu volna. Tři měsíce, alespoň předpokládám, dám vám případně vědět. Kdybyste cokoliv potřebovala, neváhejte zavolat," promlouvám k ní vážně, třebaže s náznakem uklidňujícího úsměvu. "Napadlo mě, že byste chtěla navštívit svou dceru a vnoučata.. Kdybyste si to rozmyslela, Jason vás ještě bude kontaktovat.. pozítří, tuším." Po klidné a velmi časné snídani konečně vypínám svůj notebook a ještě jednou si projdu své sbalené věci. Všechno je připravené, pokyny mé hospodyni i asistentce rozdány a řidič informován o tom, že má předjet před dům. Ještě si honem vzpomenu na sluneční brýle a a pak už jen popadám svůj větší kufr na kolečkách a menší příruční zavazadlo se všemi nezbytnostmi, kterých se nehodlám vzdát ani během letu.. *** Tmavé auto mi konečně zastaví téměř až u letadla. Nečekám na řidiče a sám vyskočím z auta i s brašnou v ruce. Zatímco mi můj řidič vytahuje zavazadlo z kufru, já už mířím k několika prvním ptáčatům u letadla. Mám na sobě svůj obvyklý ležérní oblek s bílým tričkem a černé brýle, které si ihned sundavám a strkám do kapsy. "Pěkný den všem!" zahlaholím, zatímco se k nim svižným krokem blížím. Nejblíže stojí slečna Smirnoff, tak ji svým obvyklým "líc na líc" pozdravím a vzápětí to samé provedu i se slečnou Griffin. "Tuším, že vás ještě osobně neznám, ale je mi ctí to napravit, slečno Knight," pousměji se na blondýnku a neváhám se s ní přivítat stejně, jako s předešlými dvěma ženami. Prozatím neznámému panu Sethovi pouze podám přátelsky ruku. "Hmm, vás jsem si přál poznat, pane Sethe," dodám upřímně k jmenovanému. Pročítal jsem složky všech osob, kteří se účastní projektu a vždy jsem rád poznával i "ne-herce", kteří ovšem byli stejně tak důležití, jako kdokoliv jiný. Samotného mě ani nenapadlo, že by někdo nevěděl, kdo jsem, ale byl jsem ochoten svůj omyl kdykoliv napravit. Pro začátek mě ale vyrušil můj řidič, který se mi objevil za zády i s mým větším kufrem na kolečkách. "Děkuji, mohl byste to dát ještě podle pokynů slečny letušky do zavazadlového prostoru? Děkuji moc," pronesl jsem k němu a obrátil rychlý pohled k pohotové letušce. "Doufám, že jste nezačali oslavovat beze mne?" srším dobrou náladou kolem sebe a přemýšlím, kolik nás ještě dorazí k letadlu, než se definitivně odlepíme od půdy L.A...

Kailee Knight - 05. listopadu 2014 22:36

Na letišti Čekala bych standardní pozdrav, instrukce k letu či dalšímu pobytu, ale Nathan dokáže přijít s tak neortodoxní otázkou, že mě na krátký okamžik vyvede z míry. Trochu překvapeně zamrkám a snažím se v hlavě zformulovat odpověď. "Je sice pravda, že podle jedné staré reklamy si ženská s sebou zabalí do kufru všechno až na plesovou róbu a toaletní papír, ale bohužel ani jednu z věcí nemám. Popravdě vlastním jen kolo, ale že bych na něm přijela a nacpala ho do letadla, to mě nenapadlo ani ve snu." Pokrčila jsem rameny s úsměvem. "Ale předpokládám, že vy máte určitě v kufru celou tělocvičnu." Naše postávající družinka se rozroste o dalšího člena. "Ne, opravdu jsme spolu ještě neměli tu čest spolu mluvit. Na večírku bylo moc lidí, málo času a příležitostí. Ale určitě budeme mít dost šancí to napravit v následujících týdnech."

Julie Smirnoff - 07. listopadu 2014 20:52

Letiště Julie pobaveně sleduje příchozí, odpovídá na pozdravy a případné otázky, s pobavením vezme na vědomí že slečna Griffin se nenechala zahnat do kouta a stejně tak i Kailee, kterou do rozhovoru zatáhl Nathan. Je fajn vědět, že jsou v týmu lidi se smyslem pro humor, protože ne vždy je to pravidlem, už jsme pracovala pro pár sucharů a byl to očistec. Takže teď jen nad dívkami uznale kývnu, ale příliš nezasahuji do rozhovoru, když se to tak vezme, já mezi ně nepatřím. Oni budou tým, budou pro příští měsíce skoro rodina, spoléhat se jeden na druhého a já....nu což, měla bych být zvyklá. Nahlédnu do složek abych zjistila kdo nám ještě chybí a zkontroluju telefon zároveň s časem, do odletu ještě nějaká doba zbývá a já doufám, že dorazí všichni. Je toho potřeba tolik udělat a Nolan mi to rozhodně neulehčuje. Znovu se rozhlédnu kolem, Nathan Seth s ním musím probrat veškeré možnosti trénování herců, režisér Mercier, kruci pro něj jsem měla...jo obálku. Dojdu k režisérovi a omluvně se pousměji, nerada ruším ostatní z uvolněné konverzace pane Merciere, mám pro Vás od Nolana obálku, omlouvám se úplně mi to vypadlo z hlavy. Předám mu obálku a pak se zase vzdálím, přemýšlím, zda jít za Sethem, ale když vidím jak se baví s herečkami, zmizím uvnitř letadla.

Julie Smirnoff - 07. listopadu 2014 20:55

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Obálka Milý Theo, byl jsem odvolán pryč a proto ti svěřuji vedení našeho natáčení, alespoň na první týden. Měl jsem v úmyslu, že ty budeš natáčet část v budoucnosti a já současstnost, takže pokud máš nějaké návrhy ohledně scén, připrav si co potřebuješ, rekvizity jsou domluvené, já tě jen žádám a pár zkušebních zíběrů s herci na útesech, děkuji ti, s pozdravem Nolan.

Nathan Seth - 07. listopadu 2014 21:16

Lehce se pousměji nad poznámkou Kailee a vzpomenu si na jednu z tašek, která je skutečně téměř plná různých sportovních potřeb a pomůcek, několik činek nevyjímaje. "Pochopitelně, pouze jsem byl líný vytrhávat ribstole ze zdi a parkety z podlahy" kývnu vážně. "A ohledně toho kola, s tím by jste neletěla. Tady se budeme jen fotit, v rámci přípravy na tento unikátní projekt se produkce rozhodla pro překonání oceánu po jeho dně svépomocí. Letadlo pouze bere zavazadla" řeknu opět s kamennou tváří a ukážu palcem za sebe na letadlo a můj pohled se zaměří na nově příchozího muže v ležérním obleku, který jistě už zaslechl nějakou část rozhovoru v hale a přivítá se s ostatními. Podle jednání o nás toho zřejmě ví dost a zná nás i podle vidění, takže odtuším, že se bude jednat o někoho důležitějšího, než řadového herce. Zdá se být dobře naladěn a když se dostane k mé osobě, ruku mu stisknu o poznání pevněji, než slečnám předtím. Možná až moc na poměry Hollywoodu, ale je to můj zvyk. Pevný stisk ruky a přímý pohled do očí, to odhalí mnohé o dotyčné osobě, tak proč od toho upouštět. "Nathan" kývnu "zdravím, pan Mercier předpokládám?" střelím od boku jedno z mála mužských jmen, na která podle svých podkladů zúžím výběr toho, s kým mohu mít tu čest. Až se dotrousí zbytek osazenstva a Julie zmizí v letadle, i já se po přivítání s nimi vnořím do hlubin železného ptáka a usadím se na svém místě u okna, zády k přepážce u stolu s třemi křesly. (Stručný popis toho, co bude po případných rozhovorech, aby bylo jasné, že nezůstanu sedět na bedně v hangáru, až odletíte:) )

Charley R. Griffin - 09. listopadu 2014 02:16

Soukromé letiště, uvnitř letadla Cítila jsem se velmi příjemně, což bylo vidět i na mé tváře, do které jsem propustila alespoň trochu ze svého momentálního dobrého rozpoložení. Bylo totiž nadmíru uspokojivé zjistit, že budu celé ty tři měsíce trávit ve společnosti těchto na první pohled příjemných lidí, kteří měli smysl pro humor. A ten jsem opravdu uměla ocenit. Přesto všechno jsem si držela nadhled, protože pravé tváře se ukážou až po nějaké té době. A já si navíc vždycky udržovala jakýsi mírný odstup, což už jsem měla v sobě tak nějak zakořeněné a bylo to mou neodlučitelnou součástí. Nicméně jsem na rtech měla úsměv, a to i ve chvíli, kdy se k nám přidal další cestující v podobě mladé, nejspíše začínající herečky, se kterou jsem ještě neměla tu čest, ačkoliv jsem měla pocit, že jsem její tvář viděla mihnout v čase večírku. Ale bylo tam docela dost lidí, některé jsem znala víc, některé méně, ale některé jsem ani nestačila poznat, jako tomu bylo v případě slečny Knight. Jindy bych asi hýřila sarkasmem, který mi byl vlastní, ale raději jsem se držela na uzdě. Nerada bych někoho případně urazila, nebo tak něco. „Dobrý den, slečno,“ pozdravila jsem s decentním pousmáním a otočila se. Vypadalo to totiž, že se nás tu nakonec sejde opravdu docela dost lidí. Ani jsem se nestačila vyjádřit a už se k nám přibližoval druhý pan režisér, se svým neutuchajícím sympatickým úsměvem na rtech. Na seznámení zřejmě bude ještě čas, tím spíš, že jsem nikomu nechtěla skákat neomaleně do řeči. „I vám přeji pěkný den, pane Mercier, jak se vám daří?“ Pozdravila jsem a tentokrát již připravená, jsem se s ním přivítala po jeho způsobu, i když byla pravda, že já si na ty líčka nijak zvláště nepotrpím. A mimo záznam… připadalo mi to svým způsobem roztomilé. „Také jste se nemohl dočkat, až poletíme?“ Zeptala jsem se ještě, než se začal věnovat dalším a já se mezitím ohlédla na druhou stranu, ohlížeje se po dalších hercích nebo dalších členech našeho týmu. Snad jsem možná vyhlížela i toho muže, Lucase, se kterým jsem se seznámila na večírku, ale moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Měla jsem totiž na paměti, že bych se měla věnovat přítomným, abych se s nimi poznala a něco se o nich dozvěděla, když už jsme měli společně strávit takovou relativně dlouhou dobu. Já jsem na to byla zvyklá, ale stejně mi to občas připadalo, že jsem pryč docela dlouho… Nakonec se i já rozhodnu, že je na čase zaplout do útrob přistaveného letadla. Ale nedalo by se říct, že jsem se do něj chtěla spěšně schovat, ba naopak jsem neměla vůbec na spěch. Raději jsem si užívala výhled na soukromé letiště, sem tam se pousmála, ale nijak se nezapojovala do dalších hovorů, jen jsem případně odpověděla, kdyby bylo potřeba, a nakonec jsem stejně zmizela na palubě. Teď přišla ta chvíle, kdy jsem se měla rozhodnout, kam se posadím. Ačkoliv jsem vypadala a tvářila se sebevědomě, jako by mě snad nic na světě nedokázalo vyvést z míry, tak bylo pravdou, že jsem občas měla menší problémy s rozhodováním – jako právě v této chvíli. Měla bych se seznámit se všemi, ale taky jsem zároveň věděla, že mi moc velká společnost nevyhovuje. A poslední věcí, která mi pomohla v konečném rozhodnutí, byla ta, že jsem chtěla sedět u okna a sledovat mihotající se mračna a vyhlížet malé krajiny tam dole pod námi. To se mi na létání totiž líbilo nejvíce – ten výhled. Všimla jsem si, že Nathan si už stačil zabrat své místo, tak se na něj jen pobaveně ušklíbnu. „To je ale velmi nemilé, zabral jste mi místo u okna,“ postěžuji si k němu jen tak na oko, rozhodně to nemyslím vážně, ale jsem zvyklá i na to, že druzí mou ironii nepochopí. I když tohle byla tak trochu poloviční ironie. Nakonec si vyhlédnu místo na kožené pohovce, která už od pohledu vypadá velmi útulně. Sundám si svou o trochu větší kabelku, coby příruční zavazadlo, a jakmile své ctěné pozadí usadím, tak si ji přesunu na svůj klín, kde složím i své dlaně.

Dave Aspajr - 09. listopadu 2014 21:02

Z domu na letiště Kvádro si na sebe rozhodně brát nebudu! Naštvaně si nadávám v hlavě ve chvíli, kdy stojím před zrcadlem a zkouším si něco na sebe. Proč jsem to neřešil už včera sakra! Za půl hodiny tam musím být... Přehrabuji se v šatníku až nakonec dospěji k rozhodnutí. Naházím poslední oblečení do cestovního kufru, obléknu si mikinu, zapnu ji jen do čtvrtky a vydám se ke dveřím. "Sbohem sladký domove, snad se ti nic nestane." Zahulákám přes celý dům do prázdných místností. Začnu se obouvat a mezi tím si hodím do kapsy klíče od auta a peněženku. Všimnu si, že na stolku mi leží deník, který hned popadnu a hodím taktéž do kufru. Je na čase vyrazit. Pomyslím si a s výrazem bolestí zad se vydávám směr letiště. Auto jsem nechal zaparkované kousek od letiště a vydal se na místo setkání. Nebyl jsem tu první, ale rozhodně asi ani ne poslední. Ten tu není a při pomyšlení že tu budu sám, bez kamaráda... Brr! Jedinej člověk který mi něco říká je ta sexy produkční, která mě včera zazdila a ani se nemusela snažit. Obří letadlo mě ani nějak nepřekvapilo. Ono, díky určitému člověku jsem něčím podobným letěl na TomorrowLand takže jsem z tohoto kousku moc v nebi nebyl. Navíc, nesnáším lítání! Zavazadla hodím dozadu a nastoupím do letadla. S jedním sluchátkem na uších vždy pokývnu na z večírku známou tvář a postupně se takto dostanu až ke konci letadla. Usadím se a nasadím si druhé sluchátko. V telefonu pustím nějaký dobrý remix své konkurence a zahledím se ke vstupu do letadla. Snad už Ten dojde a nenechá mě tu samotného!

Christian *Ten* Black - 10. listopadu 2014 18:45

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Letištéééé Uběhla pěkná chvíle od doby, kdy jsme s Daveem podnikli útok na klub. Od té doby bylo z toho večera zveřejněno spoustu fotek a videí, ale všechny naštěstí kladné. To se moc často nestává. Všichni náš společný výstup chválili a mám dojem, že ta dívka už dostala pár pracovních nabídek. Zůstávám s ní v kontaktu, radím jí. Není to špatné být prospěšný pro jednhoo člověka, místo pro celou organizaci. Takové... jiné. Nastal den, kdy odlétáme a já si připravil malé překvapení. Vypálil jsem si CD s malým remixem, zabalil věci a vydal se na letiště ještě hodinu před tím, než se tam měli začít scházet ostatní. Měl jsem to předem domluvené, takže místo do prostoru pro cestující jsem šel do hangáru. Piloti mě znají, nemusel jsem jim nic vysvětlovat. Převlékl jsem se do zapůjčené uniformy a došel do řídící kabiny. Posádka mi vysvětlila, co mám dělat. Létat umím, ale vzlétat ne. S tím mi samozřejmě pomůžou a ve vzduchu hodlám předvést parádní čísla. už se těším, až všichni příjdou. Mám dokonce připravený i dialog. Piloti šli na poslední kafe a já za sebou zavřel, aby mě někdo neviděl. Zatím si jako malý kluk hraju s pákama na Splitfira.

Eric Zoolander - 10. listopadu 2014 22:13

Jdeme na to Vzpomínám si na večírky na které jsem chodil na střední škole.Když skončili tak to vypadá jako by se domem prohnala bouře.Je spousta pravidel které by jste na nich měli znát stejně jako zde. Je nutné zmizet dřív než uslyšíte sirénu policejního auta.Pokud má někdo nabité kraťasy neznamená to že vás rád vidí,ale že v nich má stříbrný příbor pro osm lidí.Pokud si někdo nechce sednout nemá hemeroidy,ale má v kalhotách schovanou zlatou mísu (tihle často začínali jako sběrači doplňků,noční můra všech hotelů) .Pokud rozbijete nějaký nábytek a nechytí vás u toho nesnažte se ho spravit. Další den znamenal čekání které ustoupilo dalším starostem.Ne že bych se obával neměl jsem na to čas.V sekci s kolotočem opět vypadl proud na Kate šli mrákoty a já se styděl,ale jen chvíli. Kdyby aspoň hrál jinou písničku. Když pak nakonec přišlo že mně berou následující tři dny strávím mezi návrhy dokud se neproberu mezi figurínami s krejčovským metrem kolem krku.Domácí (znalkyně snad každé kriminálky která existuje) mezitím zavolala policii a právě vysvětluje že má poloha dokazuje že jsem se rozhodl opustit tento svět.V plačtivém monologu o tom kdo mně nahradí pak truchlí nad tím že smrt mně s konečnou platností zprostila povinnosti platit jí nájem (nemluvě o tom že byt ve kterém se někdo zabil se špatně pronajímá). Když vstanu ječí tak že přejde do ultrazvuku a ostatní nájemníci si jistě mysleli že se jedná o požární poplach.Další dny byli zaplněné balením a nakupováním věci které by se mi mohly hodit.Nakonec dorazím k letadlu zatímco kufry a jednu krejčovskou pannu si nechám uložit do zavazadlového prostoru.Před letadlem se tam setkám s ženou která se jmenuje jako vodka,mužem který se představí jako Nathan a ženu s výrazem pokerového hráče která jmenuje Charley. „Zdravím já jsem Eric.Na kole umím jezdit docela dobře.Když jsme začínal byla to jediná možnost dopravy.“představím se a zároveň odpovím slečně Smirnoff.A pak si všimnu té blondýnky se kterou jsem na tom večírku mluvil o oblečení. „Zdravím.“zamávám na ní.Pak zjistím jak se jmenuje. Knight?Co mi to připomíná?O ano Jessica,kombinace černé a růžové. „Eric zdravím,pan Merciere.“pronesu pak po Nathanově vzoru po stisknutí ruky a doufám že se Nathan nemýlí.Potom vstoupím do letadla a taky si vyberu místo.

Theo Mercier - 12. listopadu 2014 00:52

Nastupovat, přátelé! Bylo to příjemné setkání. Už od pohledu jsem si troufal předpokládat, že z nás všech bude, doufejme, dobrý tým. Stačil jsem si ještě přehodit svou brašnu křížem přes rameno, aby mi nepřekážela v družném hovoru s ostatními. Přivítání bylo více, než vřelé - se všemi. To byl dobrý základ. "Daří se mi nad poměry, slečno Griffin," odpověděl jsem z legrace velmi nonšalantně na čistě zdvořilostní frázi. Nedalo mi to. "A jak se daří vám? Doufám, že obdobně jako mně a ještě lépe. Mimochodem, téměř jsem nemohl dospat, jak jsem se těšil na cestu zpátky do Evropy," svěřil jsem se krátce slečně se svými pocity na něž se dotazovala. Ale abych nezdržoval, musel jsem se přivítat ještě s dalšími cestujícími. Ani mě nepřekvapil pevnější stisk pana Setha, který jsem mu neváhal rovněž opětovat. Tento druh "výzvy" jsem zažíval velmi často, takže jsem přesně věděl, co od pana Setha v budoucnu očekávat - ano, způsob stisku ruky toho o člověku řekne mnoho, ale to mezi herci příliš neplatí. Každý se dokáže naučit používat přesně ten druh podání ruky, který se mu zrovna hodí, ale na to si každý musí přijít sám, stejně jako kdysi já sám.. "Předpokládáte správně," pousmál jsem se té nejistotě pana Setha, ale než jsem stihl říct něco víc, přihnal se k nám další cestující, kterého jsem se honem nemohl vybavit. Pravdou je, že jsem studoval především herce, abych věděl, s kým budu pracovat. Proto jsem na nově příchozího pouze přikývl na pozdrav. Převzal jsem obálku od slečny Smirnoff, která se omlouvala, jako kdyby šlo o život. Usmál jsem se na ni a vřele jí poděkoval. Pak už konečně nastal ten správný čas pro nástup do letadla.. Zaujal jsem neutrální místo u stolu, přičemž jsem požádal slečnu letušku, zda-li by mi mohla odklidit připravený jídelní servis. Bohužel nebylo nikde příhodnější místo pro to, co jsem potřeboval - a to byla opět a zase práce. S vřelými díky jsem ze své brašny vytáhl svůj notebook a nezbytný zápisník se spoustou drobnopisem popsaných stran. Nastavil jsem si dotykový monitor, vytáhl jsem touch-pen a než mi notebook naskočil, pročetl jsem si obsah obálky, kterou mi Julie předala. Nepřítomně jsem párkrát přikývl na vzkaz a pak jsem jej založil do svého zápisníku. Ačkoliv jsem potřeboval po cestě pracovat, nebránil jsem se ani konverzaci, přičemž jsem u toho pokračoval v práci (žádné psaní, pouze vizualizace a fotografické podklady, které jsem zpracovával za pomoci touch-penu a prstů na monitoru). Pokud mě debata obzvlášť zaujala, dokonce jsem se na krátkou dobu od práce odpoutal úplně..

Nathan Seth - 13. listopadu 2014 22:42

Sednu si na své místo v letadle, rozzipnu tašku s notebookem a z postranní kapsy vyndám tlustou složku s podklady, co jsem dostal. Mimo originálních materiálů už je u ní slušná vrstva mých poznámek a náčrtů. Tentokráte se ale zaměřím především na materiál týkající se mé postavy, který jsem zatím poněkud upozadil. Z přemýšlení mě začteného do složky vytrhne Charley. S hlavou stále sklopenou k papírům vážně prohodím "má hluboká omluva, neuvěřitelná drzost že. Pokud chcete, vymyslíme něco jako směnný provoz nebo vás vezmu na klín, alespoň lépe uvidíte z okénka" zvednu hlavu a zadívám se na ní s vážným výrazem, znalý člověk však rozpozná jiskru pobavení v mých očích. Popravdě mě její poznámka nijak nerozhodila, mimo jiné i z důvodu, že v letadle je jistě daleko více míst u okna to beru se samozřejmostí jako žert a moc se tím nezaobírám. Většinu cesty strávím studiem materiálů, koukáním z okna po směru letu a na krátký okamžik si i zavřu oči, ovšem pokud mě někdo sledoval, mohl zaznamenat, že jsem se probudil s lehce zmateným výrazem a teprve po krátkém rozhlédnutí mou tvář opět opustilo zvláštní napětí.

Christopher Nolan - 13. listopadu 2014 22:58

Odlet Všichni kdo dorazili jsou v letadle, takže je čas vyrazit. Bohužel, někteří z poizvaných nepřijeli, ale třeba se na místo dopraví sami. Motory zahučí, jste vyzváni aby jste se usadili a letadlo začne manévrovat ke vzletu, průběh je hladký a za chvíli jste ve správné letové výšce. Z mikrofonů se ozve příjemný hlas "vítejte na palubě , cesta bude trvat za dobrého počasí sedm a půl hodiny, budeteli mít jakékoliv přání, neváhejte požádat letušku. Příjemný a klidný let.

Julie Smirnoff - 13. listopadu 2014 23:09

V letadle Jakmile zhasne nápis o nutnosti být připoután, vstane Julie ze svého místa a přejde k sedadlu kde sedí Nathan, chvíli ho pozoruje na okamžik ji tvář pokryje nach, ale pak se zase ovládne a lehkým zakašláním dá o sobě vědět. Nathane, v Irsku jsem vám zajistila pěkné místo kde budete moc trénovat jak herce tak i sebe, je to malá slušně zařízená tělocvična nedaleko hotelu, zároveň mě napadlo, že bude potřeba něco natrénovat venku, kousek od hotelu je něco jako westernové městečko, za měsíc se má bourat, a místní mi ho dali k dispozici, třeba ho využijete k natrénování nějakých bojových scén, co myslíte? Vychrlila jsem na něj vše co jsem potřebovala, uvědomila jsem si, že jsem asi přišla nevhod, nejspíš jsem ho dokonce i probudila, ale když toho máte tolik zařizovat , je těžké být vždy za každých okolností ohleduplná. Doufám, že bude s lokacemi spokojen, počkám na jeho reakci a pak se budu muset vydat do zavazadlového prostoru pro scénáře, které bych chtěla hercům rozdat ještě v letadle, ale zapomněla jsem na ně.

Nathan Seth - 13. listopadu 2014 23:25

Zamrkám a otočím hlavu nahoru směrem k Julii. "Ehm, ano jistě. To bude určitě vyhovovat, kdyby to nebyl nějaký velký problém a jestli je tam nějaké zázemí, rád bych se tam i ubytoval, když to nebude v rozporu s vašimi plány. Koneckonců budu tam trávit většinu času, navíc bych stejně pokoj musel mít někde dál od ostatních, při práci si například nahlas pouštím jistý typ hudby, který ne každému vyhovuje. Městečko určené k demolici? Výborně, to jim nebude vadit, když něco rozmlátíme. To bude skvělé pro zkoušení náročnějších scén" kývnu a lehce se pousměji a pak se na chvíli ohlédnu, jak odchází někam dozadu, nejspíše do kuchyňky nebo kam a já se vrátím ke složce. Při zmínce o o bojových scénách odložím podklady k postavě a začnu hledat nějaké skicy a poznámky k nim, neboť mě právě něco napadlo a chci si to rychle zapsat. Ať hledám jak hledám, nemůžu kýžený papír najít. Do háje, určitě jsem ho nechal v nějaký u těch knížek.. Zastrčím složku zpět k notebooku a vyrazím rovněž dozadu a namířím si to do nákladového prostoru pro jednu ze svých těžkýcj tašek.

Julie Smirnoff - 13. listopadu 2014 23:40

Nathan Seth Ohledně ubytování by to neměl být problém, dejte mi chvíli, zjistím jaké jsou možnosti,m jinak jsem ráda, že vám vše vyhovuje. S úsměvem se pak vydám pro hromadu papírů, které jsem měla už mít připravené, ale stále jsem řešila něco jiného zamyšlená nad kufrem se snažím pobrat všechno co potřebuji pro ostatní, jsem natolik zahloubaná do myšlenek, že mě vyděsí příchod Nathana natolik, že se papíry rozletí všude kolem,Панель Бозе Зак меня trestáš, to se mi snad zdá. Má rodná řeč mi vyklouzne z úst ale pohled na Nathana mě zase umlčí, chcete mě vyděsit k smrti? Kde jste se tady vzal? Trochu nervozně se dám do sbírání papírů a doufám, že budou všechny.

Nathan Seth - 13. listopadu 2014 23:49

Když se rychle protáhnu ke kufrům překvapí mě, že Julie je právě zde, ale můj náhlý příchod překvapí ji ještě víc a já koukám na papíry létající vzduchem a následně ležící všude po podlaze a zapadané mezi zavazadly. Škoda, že neumím rusky, ty nadávky by mě zajímaly uculím se pro sebe ale jí odvětím s lehkým úsměvem. "Jistěže ne. Nemám zkušenosti se zbavování se těla v letadle. bylo by to nepraktické. Šlo mi přirozeně jen o to zahnat vás do kouta na temném místě, kde nikdo není" řeknu vážně, zavřu dveře a sehnu se a začnu také opatrně sbírat a koukám abych něco nepřeházel. "Šel jsem si pro nějaké poznámky, co jsem si zapomněl v tašce" dodám na vysvětlení.

Charley R. Griffin - 14. listopadu 2014 16:02

Na palubě letadla Pan Seth se očividně nenechal jen tak rozhodit, takže jsem mu ještě ráda opětovala vážný pohled, přičemž mi také pobaveně zajiskřilo v očích. Byla jsem sice dámou, která by se nejspíše měla ocitat v rozpacích, po té jeho odpovědi, ale pravdou bylo, že ani já jsem se nenechala vyvést z míry. Ve skutečnosti jsem u toho nehnula ani brvou a to jsem se chystala odpovědět v podobném duchu. No proč ne, když už se to tak vyloženě nabízelo? Očima jsem sjela o něco níž, jako bych si jej prohlížela až příliš pronikavým pohledem, přičemž jsem udržovala naprosto netečný výraz, ze kterého se nedalo vyčíst ani to, jak se u toho ve skutečnosti až moc dobře bavím. „Čekala jsem všechno, ale že by se mi dostalo až takového luxusu… To jsem opravdu musela být hodná holka. Tak šup šup, trochu se posuňte a dejte nohy k sobě, aby se mi pohodlně sedělo. A když už jsme u toho, taky bych prosila, abyste mne pořádně držel,“ nakonec jsem se medově uculila a vykouzlila jakési takési pukrle. Když jsem se dostala na své místo na pohovce, tak jsem sledovala, jak se najednou skoro všichni položili do své práce. Samozřejmě to bylo pochopitelné, vždyť i já jsem měla v plánu si vytáhnout své podklady a ještě k tomu vyřídit nějakou tu poštu a podobně, ale ještě předtím jsem se zkrátka chtěla chvilku pobavit pozorováním ostatních. Nemohl mi tak uniknout, ani ten náhlý odchod slečny produkční (která se nějak červenala – nebo se mi to jen zdálo?) směrem k nákladovému prostoru, načež za ní po chvilce zmizel i Nathan. Nepřikládala jsem tomu nějaký větší význam, to ne, jenom mě to na pár vteřin zaujalo, ale pak jsem se stejně začala věnovat svým věcem…

Nathan Seth - 14. listopadu 2014 18:52

Oči mi pobaveně zahrají a s pokrčením ramen srazím kolena k sobě. "Ale houpat vás tedy nebudu. Na to už jste moc velká" zavrtím hlavou, ale poplácám si na kolena, jako když pobízíte psa, aby vám vyskočil na klín. Tahle hra byla jen o tom kdo má slabší nervy a méně tvrdou palici. Nehodlal jsem ji prohrát, ale nutno říct, že ona mi také nedala ni zadarmo. Konečný výsledek se asi bude dát hodnotit jako plichta a každý si jdeme po svém.

Julie Smirnoff - 16. listopadu 2014 19:40

V zavazadlovém prostoru Ale zkušenosti s tím, jak zahnat ženy do temného kouta...tak ty jistě máte že? Neodolám a pobaveně reaguji na narážku, což je u mě celkem neobvyklé, vetšinou se podobným narážkám vyhýbám. A pokud jde o zbavování se těla...povím vám tajemství, vím jak to udělat efektivně na padesát způsobů...to víte, život v mafiánské rodině. Hrozivě na něj zamrkám, jasně trochu přehánbím, ale kdyby ti lidé v letadle věděli, co všechno má můj otec na svědomí, nejspíš by mi nepodali ani ruku, nikdo se pak nemůže divit, že se ke své rodině nehlásím. Posbírám své papíry a s letmým úsměvem Natahanovi poděkuji, s rukou položenou na dveřích vedoucích se zavazadlového prostoru ještě neodolám a prohodím poslední poznámku, a možná by jste se v tom temném koutě měl bát se mnou vy. Pak za zvuku sametově znějícího smíchu, zamířím zpět na své místo.

Christian *Ten* Black - 16. listopadu 2014 22:05

V letadle Hlavní pilot vzlétne a pak si řízení převezmu já. Začíná být legrace. Začnu tím, že s letadlem mírně cuknu doleva. To by mělo všechny probrat. Pak jedna z letušek spustí plátno a dá do přehrávače můj disk. Spustí se toto video. Jenže místo medvěda je tam kreatura. Já se zatím v kabině šklebím. V půlce letuška video vypne a já vezmu mikrofon. "Vítejte u aerolinek Black s.r.o. Doufám, že si užíváte hudební vložku. Aktor na videu je všemi obdivovaný Dave Aspair. A proč vám to pouštím? Protože mi nějací zlí lidé ukradli příbory a já z vás vymlátím, kdo to byl." Zasměju se a vedu letadlo dolů. Je to citelně cítít v kabině. "Jen pro info, nechci vás zabít, ale máme jen pět záchranných padáků, takže je správný čas losovat. Nebo se připoutat." Zatímco se snášíme k zemi, já se v kabině skoro potrhávám smíchy, i když všem to asi vtipné nepříjde. Už jse pod úrovní mraků a letadlo se pomalililinku blíží k zemi. Do toho zase zazněla znělka Gummy Bear s tverkujícím méďou. Kilometr nad zemí vyrovnám a zas letím normálně, ale už nic nehlásím do mikrofonu, protože zase musím nabrat výšku. Z koutku oka mi stekla slza naprostého štěstí. Málokdy se mi povede vyděsit celé letadlo lidí.

Nathan Seth - 16. listopadu 2014 22:21

Po startu Když zazní letadlem divný zvuk, hned se zadívám na reproduktor a nechápavě na ostatní. "Co to bylo kurva?" ujede mi spíše zmateně a podívám se ani nevím proč z okénka. Nějakej vtipálek. Zavazadlový prostor "No samozřejmě, pro to jsem se narodil" ušklíbnu se, srovnám štos papírů oťukáním o zem a podám jí ho. Vlastně ani nevím proč mě baví lidi znervózňovat a popichovat, zřejmě to mám od přírody prostě dané. "Rád se nechám poučit, přišlo mi ale neslušné naporcovat ho a dát do kufrů. Ale jestli si myslíte, že se vás kvůli tomu budu bát, jste na omylu" mrknu na poznámku o mafiánské rodině. Pak najdu svou tašku a začnu v ní hledat papír "já se nebojím ničeho, co by jste mi mohla udělat" prohodím s lehkým úsměvem přes rameno. "Jen bych vám to dvakrát vrátil" provokuji ji dál, i když je mi jasné, že zrovna člověka jako ona není dobré pošťuchovat. Ne pro to, z jaké je rodiny, ale pro to, že je jedna z hlavních lidí v tomhle týmu co mi dává tak jedinečnou velkou šanci. Ale jsem už prostě takový. Když papír najdu, vytáhnu z vaku i tužku a hned tam na zemi si rychle poznámky napíši, abych je nezapomněl. Pak se vrátím na své místo a pokračuji ve studiu složky.

Theo Mercier - 18. listopadu 2014 21:07

velmi.. zajímavý let Byl jsem zabraný do črtání jednoho mého nápadu na scénu, s podkladem strmého irského útesu jsem si za pomoci touchpenu hrál, různě si to přibližoval a oddaloval, šklebíc se na monitor, jak jsem u toho přemýšlel.. když v tom mě z práce vyruší velmi nepříjemné cuknutí letadla, takže si touchpenem udělám ne zrovna úhlednou čáru přes celé "plátno", na nějž čmářu. Zamračeně vzhlédnu, hledajíc pohledem letušku, jenže ta má plné ruce práce s.. Co to má být? Vtip?.. zřejmě se jeho tvůrce špatně vyspal, když to vymýšlel.. proletí mi hlavou, zatímco se zamračeně snažím ignorovat tu dětinskost, završenou ještě dětinštějším prohlášením Tena Blacka. Osobně jsem ho vůbec neznal, ale podle toho, jak obvykle na veřejnosti vystupoval, měl jsem ho za seriozního profesionála. Nicméně teď jsem svůj názor poněkud přehodnocoval. Poněkud znechuceně jsem zaklapl notebook a raději ho schoval do brašny, aby nepřišel k úhoně. Jen jsem litoval nebohé letušky, které honem vrávoravě odnášely nádobí ze stolu. Můj konzervativní mozek zkrátka nechápal, jak je vůbec něco takového možné - vzhledem k povaze letadla jako takového, nemluvě o jeho zařízení. Seděl jsem mlčky na místě, loket položený na stole a dlaní jsem si podpíral čelo, trpělivě čekajíc, kdy tohle skončí.. Nakonec se přeci jen let srovnal a ustálil. Vzhlédl jsem k letuškám, které pomalu vracely nádobí na stůl, takže jsem si dovolil ohlédnout se i po ostatních, abych zjistil, jak se na to tváří oni. Nakonec jsem se obrátil na jednu z letušek. "Byla byste tak laskavá a nabídla mi víno?" Nechal jsem si převyprávět výběr a rozhodl se pro jedno z červených vín. "V tom případě mi prosím doneste to Bracamonte Crianza, ročník 2006, děkuji vám," pousmál jsem se na slečnu letušku a zarazil tu druhou, když přede mě chtěla prostřít příbory a talíř. Chtěl jsem mít místo před sebou prázdné, abych později opět mohl pracovat. No jistě, samé Španělské značky, Francii abych hledal s lupou a halogenovou lampou ve dne.. rozčiloval jsem se nad nedostatečnou nápaditostí Amerických hostitelů, ale mávl jsem nad tím imaginárně rukou. Byl jsem rád i za to Španělsko..

Eric Zoolander - 19. listopadu 2014 19:29

Órijé startujem,órijó s medvědem Startujeme doba letu mně nepřekvapí přece jen letíme do Evropy.To není jako v Krizovém scénáři kdy používali technologii prostorového zlomu. Říkali tomu transit nebo taky transitní brána. Video které se tu objeví pokud se to tak dá nazvat ignoruji než mi dojde že ten kdo řídí letadlo je buď nebezpečný šílenec nebo potřebuje berle pro svůj pokulhávající humor. A já doufám že to bude to druhé jinak bude muset někdo vyrazit dveře a neutralizovat hrozbu.Někdo kdo jistě umí létat nebo aspoň létání zná z nějaké videohry. „Tohle se stává i na lepších večírcích.Pan Black neví že existují jistá pravidla.Pokud má někdo nabité kraťasy neznamená to že vás rád vidí,ale že v nich má stříbrný příbor pro osm lidí.Tihle lidé často začínali jako sběrači doplňků což je noční můra všech hotelů.Taky pokud si někdo nechce sednout nemá hemeroidy,ale má v kalhotách schovanou zlatou mísu.A pokud rozbijete nějaký nábytek a nechytí vás u toho nesnažte se ho spravit.“ O pravidlu zmizet dřív než se ozve zvuk sirény policejního auta se radši nezmiňuji protože pak přijde ten pokus o vtip na úrovni padoucha z komixu. „Nechte to nádobí spadnout ono se to přebere.Nemůžete za to že tu někomu přeskočilo.“pokusím se uklidnit letušky které se snaží zachovat profesionálně i v této poněkud zmatené chvíli. „Až přiletíme do Irska měli by tam na nás čekat lidé v bílém se svěrací kazajkou.“ Pokud mně chce pan Black vyděsit bude muset to letadlo skutečně rozflákat. Ale nahlas to neřeknu co kdyby se to pan Black přece jen vzal vážně.A pak se to přece jen uklidní a pro někoho to je vhodná doba se napít.I když vlastně proč ne i já si vyberu víno,ale tentokrát bílé.

Charley R. Griffin - 20. listopadu 2014 12:38

Během letu Jako většina z nás, tak i já jsem se plně pohroužila do své práce. Musela jsem vyřídit několik e-mailů a vzkazů, mezi nimiž byl i jeden od bratrů a samozřejmě i od otce, což mě samozřejmě potěšilo. V další chvíli, kdy jsem měla všechno vyřízené, jsem neodolala a otevřela své vlastní složky s nejrůznějšími papíry, ve kterých byly i ty, co jsem dostala k tomuhle projektu. Tak trochu jsem se nemohla dočkat, až získám ještě více informací – ne že bych si je nezvládla zjistit sama – ale čekala jsem i na scénář ke své vlastní postavě, třebaže už jsem nějakou představu měla. Přeci jen, když už jsem měla nějaké ty kontakty, tak jsem toho musela využít. Zrovna jsem si pročítala materiály a s přemýšlivě pokrčeným obočím přemýšlela, když se v tom okamžiku stalo něco, co jsem naprosto nečekala. No, možná že nějaké ty menší turbulence se očekávat daly, i když i mě to v tu chvíli připadalo jako nepravděpodobné. Odvrátila jsem zrak od papírů a mobilního telefonu v dlaních a s poněkud nelibým výrazem jsem se podívala na obrazovku s videem. Bylo to překvapivé a nečekané, ale bohužel dle mého názoru to nebylo nic, co by mi mělo vyloudit úsměv na tváři. Neměla jsem ve zvyku mluvit sprostě a ani se mi to nelíbilo, ale přesto jsem musela dát Nathanovi za pravdu, když se tak výstižně ozval. Já se naproti tomu pouze ušklíbla s myšlenkou, že jakmile mě naučí ty bojové chvaty, tak budu vědět, kdo bude první, na kom si je vyzkouším. „Pardon, ale anglicko-debilní slovník momentálně nemám u sebe,“ pronesla jsem směrem k muži, co se nejspíše staral o kostýmy. Věděla jsem, že se ještě před nástupem představoval, ale já jsem bohužel měla tu vlastnost, že když mě někdo nezaujal, nebo na mě neudělal dobrý dojem, tak jsem zákonitě zapomněla i jeho jméno. Vůbec jsem netušila, o čem mluví a v jaké souvislosti, tak jsem se raději přesunula ke stolu, kde zaujímal své místo pan režisér, který už pohledu působil jaksi rozmrzele. Ale tomu se vzhledem k okolnostem nedalo divit. Taky jsem byla mírně rozladěná a rozčarovaná, ale nedávala jsem to na sobě až tak moc znát. Posadila jsem se poblíž a nahodila veskrze neutrální výraz, který jsem posléze doplnila zdvořilým milým úsměvem. „Také bych si dala víno, mohla bych se k vám přidat? Červené mám ráda a věřím, že jste si vybral to nejlepší, co tady mají,“ otázala jsem se pana režiséra, vedle kterého jsem se usadila a krátce pátravě jsem se podívala i po ostatních. Jo, po této v mých očích trapné chvíli by mi trocha alkoholu vůbec nevadila.

Theo Mercier - 21. listopadu 2014 22:21

Příjemná společnost u červeného vína především Charley R. Griffin Díval jsem se poněkud rozmrzele a nepřítomně před sebe, sledujíc práci jedné z letušek, jak úhledně a přesně rovnala nádobí a prostírání na kulatém stole, zatímco druhá letuška mi odešla obstarat víno. Vzhlédl jsem až ve chvíli, kdy jsem si periferně všiml nějakého pohybu. To si přišla slečna Charley přisednout. Pousmál jsem se, přemýšleje nad tím, že určitě i ona nejspíš cítila podobné nadšení z toho, co nám pan Ten přichystal na uvítanou. "Nerad bych zklamal vaše naděje, které do mě vkládáte, nicméně doufám, že vám bude chutnat." Narovnal jsem se, abych mohl na slečnu Griffin ještě lépe vidět, když už se přidala k mé trudné společnosti u kulatého stolu. "Vybral jsem jedno španělské, konkrétně Bracamonte Crianza, ročník 2006, tak uvidíme, jaké bude. Mimochodem, jak na vás doposud zapůsobila Amerika? Nejsem si teď jistý, jak dlouho už to je, co jste opustila Evropu, nicméně já, abych se přiznal, se tam už neobyčejně těším. Oddychnout si od Států.." načal jsem nabízející se téma ke konverzaci. Nebylo žádným tajemstvím, že jsem do Evropy zavítal jen párkrát za rok a to jen proto, že jsem měl příliš mnoho práce na to, abych si mohl dovolit opustit svůj tým a L.A. všeobecně. Ale pokud jsem věděl, Charley tu byla krátce a tak mě zajímalo, jaké dojmy na ni U.S.A. udělaly..

Kailee Knight - 23. listopadu 2014 13:06

Odlétáme do Evropy Příliš dlouho se na letišti nezdržujeme, času zjevně není nazbyt, zbavím se proto téměř všech zavazadel ve prospěch zavazadlového prostoru, nechám si u sebe jen příruční, které skrývá pár nezbytných věcí, včetně několika knih, kterými jsem si chtěla cestu letadlem ukrátit. Když se ozve pilotův hlas, aby nám oznámil odlet a popřál příjemný let, zhluboka se nadechnu. Nejen, že jsem v Evropě ještě nikdy nebyla, ale taky se mé zkušenosti s létáním dají spočítat na prstech jedné ruky zmrzačeného dřevorubce. Z finančních důvodů jsem na ojedinělé návštěvy rodičů jezdila spíše s Greyhoudem než seděla pohodlně usazená v kožené sedačce některé z vnitrostátních aerolinek. Když se letadlo odlepí ze země a vznese se do bezpečné vzdálenosti, někteří z mých spolucestujících vstanou ze svých míst. Pan Black se snaží navodit veselou atmosféru upraveným videem. Pousměju se nad videem i nad vysvětlením, proč se rozhodl vypustit jej do éteru. Poposednu na svém místě a v příštím okamžiku už hrabu z brašny Middlemarch od George Eliot. Trochu větší román, no rozhodně bych ho nechtěla nikomu pustit na nohu, ale let bude dlouhý.

Charley R. Griffin - 25. listopadu 2014 09:17

Jako rytíři kulatého stolu Především Theo Mercier Už zpočátku se dalo odhadnout, že pan Mercier zřejmě není dobře naladěný, jako spíše rozmrzelý, čemuž jsem se vzhledem k méně příjemným okolnostem nedivila, ale na druhou stranu jsem byla toho názoru, že to nebylo zase tak hrozné, aby nám to znepříjemnilo zbytek letu. Třebaže nikdo z nás si asi nemohl být tak úplně jistý s tím, že se něco podobného ještě nepřihodí. Kdo ví? Já jsem však doufala, že to bylo poslední překvapení, které nás na palubě luxusního letadla čekalo. „Vy jste vždycky tak laskavý a shovívavý, pane Mercier, nicméně jestli tomu tak skutečně bude a zklamete mne, tak bych si pro vás měla vymyslet nějakou příjemnou odměnu, že?“ Nadhodila jsem již tradičně se štědrou dávkou ironie. Možná jsem se i snažila mu o něco zlepšit náladu, ale taky bylo možné, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Drobný úsměv ale napovídal, že v této chvíli to bude asi ta první možnost. „Hm, španělské, tak to se nechám ráda překvapit, jaké bude,“ přitakala jsem a pak jsem se krátce zamyslela. Chvilku jsem věnovala pozornost i letušce, která ještě mezitím douklízela. „No, rozhodně je to tam o dost jiné, než v Evropě. Asi bych si nedokázala představit, že bych měla v Americe strávit zbytek svého života, nicméně dalo by se říct, že jsem celkem spokojená. Do Evropy se stejně vracím docela často, vlastně ještě nedávno jsem tam byla kvůli jednomu projektu, díky němuž jsem procestovala značnou část míst a tak dále,“ ne, já prostě nedokázala být více konkrétní, čemuž asi dost nahrávalo i to prostředí a ta skutečnost, že jsme vlastně na veřejnosti. „Jistěže, odpočinek od Států Vám jen vřele doporučuji. Mimochodem, možná jsem až příliš drzá, ale není to trochu škoda, že přestože máte tak rád Evropu, tak se do ní podíváte vlastně jen díky své práci?“ Zaměřila jsem na něj svůj pronikavý pohled, možná lehce provokativní. „Víte vy vůbec, co znamená slovo dovolená?“ Povytáhla jsem obočí a pousmála se, abych nepůsobila až moc provokativně pichlavě. I když bylo pravdou, že takové vzájemné popichování mělo své kouzlo, koneckonců i s Nathanem, třebaže ten měl poněkud ráznější smysl pro humor, mě to dost bavilo.

Christopher Nolan - 25. listopadu 2014 19:50

Cíl cesty I přes snahu pana Blacka způsobit letecké neštěstí, jste nakonec přistáli a luxusním busem byli odvezeni do hotelu. Vaše pokoje byli opravdu ukázkou přepychu a toho jak dobře o vás bude postaráno. Bydlíte všichni na jedné chodbě s vyjímkou pana Setha, ten má pronajatý luxusní srub Zobrazit SPOILER mimo hotel na který navazuje i tělocvična. Zobrazit SPOILER V každém pokoji na vás čeká vzkaz že máte dva dny na aklimatizaci , odpočinek a případnou prohlídku exteriéru, taky si máte domluvit lekce s panem Sethem. Poté dostanete další instrukce a začne se natáčet. Vzkaz je podepsán režisérem Nolanem. Máte tedy možnost lenošit, zkoumat, vyrazit na prohlídku lokací k natáčení, vše je zatím na vás.

Nathan Seth - 25. listopadu 2014 21:51

Konec letu a příjezd k hotelu Konec letu proběhne už hladce a já z okénka sleduji přibližující se zem. Se značnou úlevou zaznamenám náraz při přistání a dobrždění letadla. Rozhlédnu se po ostatních, sbalím si podklady do tašky a zamířím k zavazadlovému prostoru, kde se opět ověsím svýma taškami a následně vylezu ven a téměř slastně se nadechnu čerstvého vzduchu a sestoupám po schůdkách a naložím si tašky do autobusu a nechám se následně odvézt k hotelu kde opět provedu procedůru nakládací. Hotel vypadá vskutku nádherně a já se chystám vydat k němu, když mě překvapí jedna členka štábu s tím, že já bydlím "támhle". Chvíli nechápavě hledím někam k luxusnímu srubu kousek od hotelu, hledaje stavební buňku nebo maringotku, než pochopím, že myslí právě ten srub. Trochu nedůvěřivě se na slečnu podívám, jako bych chtěl prokouknout nějaký vtip a pak poděkuji a otočím se k ostatním "tak panstvo a damstvo, vypadá to, že se s váma loučím. Ti z vás, kdo mají v popisu práce nebo jen zájem nechat sebou mlátit, stavte se co nejdřív a mrknem se co ve vás je" adresuji pohled hlavně Charley, o které to vím a Tenu Blackovi, jemuž věnuji podivný nevyzpytatelný pohled, jež je směsicí pobavení, pobavené zlomyslnosti a slibu pomsty. Onu slečnu co mi ukazovala místo mého pobytu zde požádám ještě o telefonní seznam lidí z různých oborů štábu, kdyby náhodou a převezmu si klíče. "Nevím, jak to tady máte s uklízením a tak, ale jestli můžu prosit, ať mě tam nikdo nevyrušuje, pokud to není skutečně důležité. Kdybych něco potřeboval, jistě tam je telefon, dám o sobě vědět" řeknu jí a po jejím ujištění odmítnu jakoukoliv pomoc se zavazadly a vydám se ke srubu. Srub Když k němu dojdu, teprve si uvědomím jak obrovský je. Za ním je navíc velký plac dokonce s vířivkou. Složím si tašky na zem, odemknu a zanesu je dovnitř, kde je hodím někde ke zdi a jdu si srub prohlédnout. Nikde nikdo. Sice jsem rád a dokonce jsem slečnu produkční prosil o trochu oddělené ubytování ale tohle? Čekal jsem spíš, že mě šoupne od těch celebrit někam ke kulisákům a dalším členům pracovní části štábu a vůbec by mi taková přítomnost nevadila. Pořád si to v hlavě srovnávám. V patře luxusní pokoje a koupelna, dole rovněž koupelna, kuchyně, obří obývací místnost a dokonce menší bazén a pak spojnice k posilovně, perfektně vybavené. Vše je vyvedené krásně v rustikálním venkovském stylu a ve dřevě, některé technické vymoženosti jsou zabudované ve stěnách, kryté falešným obložením, když jsou nepoužívané. Trochu bezradně opět vezmu tašky a přemýšlím, kam se zabydlet. Nakonec to vyhraje přecijen jeden z pokojů v patře, od jehož dveří je jen pár kroků k masivnímu zábradlí, přes nějž je vidět do oné obří společenské haly. Tašku s věcmi pracovními nechám dole u sedačky u širokého konferenčního stolku. A co teď? pomyslím si a promnu si obličej. Seznam s čísly dám k telefonu, s tašky vytáhnu černou koženou bundu, tu si hodím na sebe a po zamčení zase vyjdu ven a namířím si to k hotelu. Poptám se na cestu, kde sídlí rekvizitáři a namířím si to tam. Když tam dojdu a řeknu kdo jsem, hned jsem téměř otráven slušnou úslužností, která mě zaplaví než stačím říct, co vlastně potřebuju. Už jen oslovení pane Sethe mě od chlapů co jsou jako já nutí skřípat zubama. "Sakra chlapi, kašlete na to. Já jsem stejnej jako vy a kdo mi ještě jednou řekne pane Sethe a bude moc uctivej, rozbiju mu hubu. Já jsem prostě Nathan" ušklíbnu se a podám jim ruku jako normální chlap a po rozpačitých pohledech se atmosféra trochu zpříjemní a můžeme se bavit jako rovný s rovným. "Hele kluci, nemáte tu něco jako korkový tabule?" rozhlédnu se po nich a slova se ujme jeden z nich, co se představil jako Jerry. "Jasný, my tu máme všechno. Na co to chceš? Myslíš jako nástěnky? Na stěnu nebo podstavích?" zeptá se a já kývnu. "Přesně. Něco velkýho, na podstavcích asi, ať si to můžu rozestavět. Klidně metr na dva. Alespoň tři kousky, spíš pět když najdete ... jo a dlouhej HDMI kábl jo? Alespoň patnáct metrů" dodám ještě, když si vzpomenu. "Neni problém. Něco vyhrabem nebo uděláme a do večera to máš nahoře. Stačí?" kývne Jerry a já rovněž kývnu. "Supr. Dík. Pak vás zvu na pivko" mrknu na ně a s mávnutím se zase vytratím. Pivo sice zas tak moc nemusím, ale je to asi ideální akce pro to stvrdit svoje slova. Zpátky na srubu pak opět za sebou zamknu a po dlouhé cestě se osvěžím v bazénu, naskládám si věci na stolek a pustím se do práce. Když mi pak večer kýžené věci přinesou, naskládáme je za dveře a podle dohody vyrazíme na pár pivek do baru, kde to za ně zatáhnu s poznámkou, že to je za námahu. nestrávíme tam celou noc, spíš jen kratší posezení, jelikož stejně máme všichni nějakou práci.

Julie Smirnoff - 27. listopadu 2014 13:43

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Po přistání a ubytování mám za úkol zkontrolovat jak kdo bydlí a rozhodnu se začít u Tena, krom toho že vím jak nejspíš trpí, má ještě vroubek za ten let. Projdu chodbou, zaklepu a na vyzvání vstoupím, oblečena jsem vybraně hotel je velmi luxusní, takže si to tady hosté musí ohlídat Zobrazit SPOILER , rozhlédnu se po pokoji a okamžitě vím, že vše bylo náležitě nachystáno, když najdu tena, nepatrně se pousměji. Zdravím, nikdo z kolegů vás zatím nelynčoval za ten let? Možná bych měla já, pěkně jste mě vyděsil. Ale jsem tady kvůli něčemu jinému, vím jak si ceníte soukromí a jiných věcí, jste zde spokojen? Potřebujete něco?

Julie Smirnoff - 27. listopadu 2014 13:46

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Po přistání mám za úkol zkontrolovat jak kdo bydlí, převléknu se a jelikož je hotel velmi luxusní, oblečení tomu bohužel musí odpovídat Zobrazit SPOILER , pak se vydám do srubu kde je ubytován Nathan Seth. Zaklepu, sice mám svoje klíče, ale myslím, že tak rychle po příletu bude stále ve srubu a počkám na vyzvání, když se mi ho dostane vejdu. Nathane....doufám, že jste se zabydlel a vše splňuje vaše požadavky, stejně tak jako tělocvična, pokud vám něco chybí, stačí říct a...mám prosbu, mé tréninkové hodiny, vadil by vám večerní čas? Bohužel ráno i přes den budu vytížená, ale pokud máte jiné plány....třeba i soukromé, pochopím to.

Julie Smirnoff - 27. listopadu 2014 13:50

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Po přistání mám za úkol zkontrolovat jak kdo bydlí, převléknu se a jelikož je hotel velmi luxusní, oblečení tomu bohužel musí odpovídat Zobrazit SPOILER , pak se vidám obhlédnout pokoje ubytovaných. Vždy u každého slušně zaklepu a počkám na vyzvání, každého z členů týmu se zeptám zda je spokojen a jestli něco nepotřebuje, vyčkám na odpověď a pokračuji dál. //Doufám, že vám nevadí hromadná zpráva, nechtělo se mi psát každému šeptem úplně to samé, ale případné odpovědi prosím šeptem. Děkuji.

Christian *Ten* Black - 27. listopadu 2014 14:07

Konec letu Fakt jsem si to užíval. Byla to hrozná sranda je poslouchat. Přistávání bylo trochu horší, protože byli turbulence, tak to ode mě převzal jeden z pilotů. Usmíval jsem se jako malej kluk. Trochu se obávám cesty autobusem jakmile ho spatřím. Ošiju se. Vystoupil jsem poslední, abych se vyhnul veřejnému linčování, ale tohle to trochu ztěžuje. Sednu si tam co nejvíc dozadu a ostražitě sleduji osazenstvo. Nelíbí se mi tu. Vážně se mi tu nelíbí. Kdy jsem naposledy jel autobusem? Správná otázka. Hotel? HOTEL? Dělají si prd***l? Tak to fakt ne. Hotely nesnáším. Nééé! Jakmile tu budovu statřím, přivřu oči. Fuj fuj fuj, hnedka pryč. Bohužel tu nemám hokrovzdušný balon ani auto, takže to tu asi budu muset přetrpět... Těch deset minut než si najdu jiné bydlení. Skepticky vejdu do svého pokoje. Kolik lidí už spalo na té posteli? A kolik upocených tlustých magnátů bylo v tý vaně? Radši se opatrně posadím na židli a začnu hledat v seznamu kontaktů, kdo by mi podal pomocnou ruku a vytáhl mě odtud...

Christian *Ten* Black - 27. listopadu 2014 14:13

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro ... Někdo mě přeci jen z mého utrpené vytáhl. Do pokoje vešla madam SMirnoff a já musím uznat, že jí to sluší. Vstanu a usměji se na ni. "Zatím ne, ale očekávám to." A jsem připraven je odrazit, kdyby něco zkoušeli. Přeloženo: Zamknu se v koupelně a vylezu oknem. "Ten hotel je vskutku hezký, ale jak jste říkala, nemám tu vůbec soukromí a bohužel - i když se ještě víc asocializuji, asi si najdu na spočinutí něco jiného." Pokrčím rameny. Vím, že to všechno komplikuji a vážně se za to stydím, ale TADY neusnu.

Julie Smirnoff - 27. listopadu 2014 14:23

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Pobaveně Tena sleduji, čekala jsem to a proto jen kývnu hlavou. Kdyby to byl někdo jiný, možná bych ho i poplácala po ruce, ale u něj si to netroufnu, i kdž vím hodně, jeho reakce jsou naprosto neočekávaná. Tene klid, očekávala jsem to, mám pro vás připraveno několik nabídek, všechno jsou to domy, které právě dostavěli, nebo úplně předělali a majitelé je chtějí prodat nebo pronajmout. Myslím, že by jste si mohl vybrat. Začnu před Tena předkládat jeden návrh, za druhým. Všechno jsou to luxusní domy a nejméně ve dvou případech i ranč. Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Postavím se k oknu a čekám, až si v klidu vybere. Pokud vás neuspokojím....touto nabídkou, nejspíš se budete muset postarat o své bydlení sám.

Christian *Ten* Black - 27. listopadu 2014 14:46

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro .. Povytáhnu jedno obočí. "Vy myslíte na všechno, slečno Smirnoff. To je dost neobvyklý jev." Usměji se. Vezmu si od ní fotografie a nákresy domů. Hned mě zaujal ten první, je vážně úžasný. Rozsáhlé pozemky, bazén, dokonce i stáj a co je nejlepší? Plot. YES! "Ten první je ucházející. Nemáte čirou náhodou kontakt na majitele?" Usměji se na ni. Vím že ho má, ale jestli mi ho dá jen tak nebo za to bude něco chtít je záhada. Nebylo by to poprvé. Ale příjde mi, že madam Smirnoff je na tohle příliš kvalifikovaná. VLastně je jediný člověk, který zná mé pravé já a ne tho morouse, který se ukazuje světu. Věřte mi, není mi to příjemné. Někdy je ten morous jediné, co mě drží při životě.

Julie Smirnoff - 27. listopadu 2014 14:53

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Trochu pokrčím rameny, nemyslím vždy na všechno, ale prací dobré produkční je, aby štáb byl spokojen. Nemám moc ráda přehnanou chválu, dělám svou práci a krom toho vím jaké to je, když je někdo jiný, mám pro to pochopení, což ovšem Tenovi nehodlám vykládat, nejspíš by mi nevěřil, nebo by si myslel, že od něj něco chci. Vzala jsem fotografii domu který si vybral, sáhla do kabelky, vyndala jsem klíče a mapu zde máte klíče od domu, ještě v něm nikdy nikdo nebydlel, je celkově zařízený, ale případné úpravy jdou už na váš účet. Zde je mapa jak se tam dostat, auto s řidičem máte k dispozici, ale yslím, že raději budete chtít své auto, v podzemní garáži je tohle zvířátko, pokud chcete Zobrazit SPOILER Položím před tebe klíčky od auta a s úsměvem se ti zadívám do očí. Nyní spokojen, či máte další přání?

Christian *Ten* Black - 27. listopadu 2014 15:17

.. Jen obdivně hvízdnu. "Takový servis si nechám líbit." Usměji se a vezmu si oboje klíče. "Fakt si toho cením. Kdyby jste něco potřebovala vy..." Ani nevěřím tomu, co jsem vypustil z úst. Vezmu ze stolku scénář, z postele tašku a vyjdu ven z pokoje s mnohem lepší náladou, než jsem měl před vstupem do hotelu. Skočím do garáže a tam na mě vážně čeká auto. Sice je dámské, ale vážně hezké. Nastartuju a chvíli si užívám předení motoru.

Nathan Seth - 27. listopadu 2014 18:47

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Sotva se vrátím od rekvizitářů, svléknu se a skočím do bazénu, ozve se zaťukání. Sakra, jako naschvál povzdechnu si, vyhoupnu se z vody a kolem pasu si omotám ručník a jdu rychle ke dveřím, které otevřu. Čekal jsem, že mi Jerry nebo někdo jiný přinesl ten kabel nebo se přišel na něco dodatečně zeptat, takže když tam uvidím Julii v zatraceně sexy šatech, jsem na setinu vteřiny trochu zmatený. "Dobrý den, pardon já ... zrovna jsem byl v bazénu" řeknu na vysvětlenou, že jsem mokrý a mám jen ručník kolem pasu a přesto otevírám dveře. Ustoupím a nechám ji projít dál. "Sekne vám to" řeknu když prochází dovnitř, jelikož mi nepřijde vhodná v této situaci a této osobě říkat slovní spojení jako zatraceně sexy. "No jak vidíte, zabydlel. Jsem docela překvapený. Čekal jsem spíš nějaký kamrlík coby kancelář trenéra někde za sklem nad cvičební halou nebo tak. Takovýhle luxusní sídlo by měla dostat nějaká z hlavních hvězd filmu a celebrita nebo třeba vy ... nebo páni režiséři. Prostě mě napadá hromada lidí vhodnějších něž já. Ano, všechno perfektně vyhovuje, jen tělocvičnu trochu přestavím, aby tam bylo ideální prostředí pro různé druhy tréninkových metod. Každé postavě - herci jsem naladil trochu jiný bojový styl, aby to na plátně nepůsobilo stereotypně ... jakože všichni umí jen kungfu a tak ... no prostě jak to bývá. Chci aby tenhle můj úsek zodpovědnosti byl co nejpreciznější a nejdokonalejší. Aby působil uchvacujícím a přitom nenuceným a přirozeným dojmem" řeknu na vysvětlenou. "Jistě, přizpůsobím se plně vašim potřebám. Buďte v klidu, krom práce a cvičení nic jiného v plánu dalších pár měsíců nemám. Dnes navečer sice na chvíli zmizím s rekvizitářema do baru, ale jen kvůli navození přátelštější atmosféry v týmu, pití totiž moc neholduju takže... počítám že do osmi budu zpátky tady. Prostě přijďte kdykoliv se vám to bude hodit" kývnu a uvědomím si, že tam celou dobu stojím jen s ručníkem a kape ze mě voda. V kontrastu s její precizní elegancí to musí působit celkem dekadentně. "Posaďte se ... nebo si chcete dům prohlédnout?" nadhodím, když mi dojde, že bych tam neměl jen stát a koukat na ni.

Kailee Knight - 27. listopadu 2014 20:59

soukromá zpráva od Kailee Knight pro Přílet do Evropy Cesta letadlem mi utekla ani nevím jak. Celý let přes nekonečný oceán byl téměř neskutečný a já dost brzo odložila knížku a místo četby o střední třídě jsem většinu času prokoukala z okénka ven. Možná jsem vypadala jako dítě před cukrárnou, ale byl to přeci jen můj první velký let a já jsem si jej chtěla pořádně užít. Byla jsem proto malinko zklamaná, když jsme začali přistávat, ale na druhou stanu mě čekalo zase jiné dobrodružství tam venku. Rychle jsem následovala ostatní z letadla do autobusu, který nás odvezl do hotelu, kde nás již očekávali. Připadala jsem si tak trochu jako Alenka v říši divů, ale rozhodla jsem se, že si to za každou cenu pořádně užiju. Takový zážitek už se nemusí opakovat. Pokoj vypadá jako z pohádky. S lehce provinilým úsměvem spořádám kousíček tmavé čokolády s mentolovou náplní, který do té doby než se stal mou kořistí, spokojeně odpočíval na dokonale natřepaném polstáři. Pak jsem si všimla vzkazu, který na mě čekat. Skvělé, čekají mě dva dny, to se určitě dá hodně stihnout. I když v druhé části bylo zdůrazněno, že si máme domluvit lekce s panem Sethem. Uf, osobního trenéra jsem nikdy neměla a přehazování hnoje vidlemi se stěží dá považovat za posilování. Ale udělám co bude v mých silách. Z přemítání nad vzkazem mě vyruší zaklepání. Otevřu dveře a za nimi stojí slečna Smirnoff v elegantním oblečení. Zatím jsme spolu neměly příliš velkou příležitost mluvit. Na její dotaz jestli něco nepotřebuji, jen s úsměvem zavrtím hlavou. "Naopak, všechno je v naprostém pořádku. Jen když jste tady, nebude vadit, když vyrazím na obchůzku okolí? Jestli se po mě teď nebude nic potřebovat. Tedy kromě dohodnutí cvičení...." nechám svojí otázku vyplynou do prázdna.

Julie Smirnoff - 28. listopadu 2014 10:19

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Kailee Slečna Knight se na první pohled jeví trochu jako naivní, ale milá mladá dáma. Myslím, že když se trochu otrká, zjistí, že v ní je mnohem víc, než si sama myslela. Můj odhad na lidi, vycepován rodinnou školou, se jen málokdy mýlí, možná proto jsem tak úspěšná v této práci. Na dívku se mile pousměji, jistě klidně si udělejte výlet podle svého přání. Auto s řidičem je vždy k dispozici, jen buďte opatrná ať se vám někde něco nestane, jinak mě Nolan uškrtí... prohodím k dívce s úsměvem a pomalu se vydám zpět ke dveřím abych ji dopřála soukromí. V poznámkách je číslo na můj mobil, jsem v dosahu kdykoliv, pokud bude potřeba...prosím neváhejte a zavolejte a teď...krásný den a užijte si volno. Počkám zda ještě něco nebude chtít a pokud ne, odcházím z pokoje.

Julie Smirnoff - 28. listopadu 2014 11:18

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Nathan Moje návštěva u Nathana je naplánovaná s dokonalostí buldozera, samozřejmě jsem ho vyrušila a tak stojí ve dveřích jen s ručnikem kolem pasu. Nutno podotknout, že pohled na jeho tělo je víc než impozantní, a jeho zmínka o tom, že mi to sluší...no upřímně udělá mi dobře, i když jsem se zařekla, že nikdy se členy štábu nebudu nic mít, ale snít není zakázané, a že by to nebylo poprvé co zrovna o něm s ním. Jsem ráda, že jste spokojen a děkuji za poklonu, zdejší hotel vyžaduje jistý dresskod, a i proto si myslím, že vám bydlení mimo bude vyhovovat lépe, což neznamená, že vás ubytuju v zemljance. Užívejte výhody tohoto bydlení a považujte to jako odměnu za tvrdou dřinu která vás čeká, ne každý sebou nechá ochotně mlátit o zem. Protáhnu se kolem Nathana, aby nestál mezi dveřmi, nasaji mužnou vůni a ještě jednou si ho přeměřím pohledem. Dneska večer vás nejspíš nebudu rušit, nechám vás navázat kontakty a trochu se odreagovat, ale kdyby jste náhodou měl chuť s někým praštit o zem, v poznámkách je číslo na můj mobil, tak klidně zavolejte. Pokud ne, první lekce by byla zítra večer, souhlasíte? Pokud jde o oblečení...něco pohodlného nejspíš, že?

Nathan Seth - 28. listopadu 2014 18:46

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Zaznamenám jak si mě prohlíží ale nedám na sobě nic znát, i když mi hlavou bleskne myšlenka ji potrápit. Já tak rád ženu věci na ostří a do extrému, jsem prostě pro každou špatnost. "Tak to jsou dvě mouchy jednou ranou. Já bych pro svobodu v podobě pohodlnýho oblečení spal klidně i v autobuse" ušklíbnu se. "Klidně přijďte i dneska, nechám to na vás. S chlapama to zalomím tak jako tak nejpozdějc v osm, mají taky nějakou práci. Pak si dám ještě určitě další bazén, ten tady fakt oceňuju, protože mimo jiné je plavání ideální cvičení, který posilu překvapivě velký spektrum svalů. Ale prostě přijďte po té osmé kdykoliv když vám to nevyjde, budu vás čekat zítra. A určitě minimálně na první lekci co nejmaximálnější pohodlí. Takže vaťák, večerní róbu, šortky, plavky nebo úplně nahá. Prostě jak se cítíte absolutně nejvíc, uvolněnost je důležitá" řeknu s kamennou tváří, i když poslední věta je vtip a čekám, jestli si bude chtít dům prohlédnout, nebo se posadí.

Julie Smirnoff - 28. listopadu 2014 19:14

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Oceňuji muže s vtipem a Nathan ho má dostatek, asi by jste dost valil oči, dybych jsem nakráčela nahá, a že takové ženy znám. Berou nahotu jako úplnou přirozenost. Chvíli váhám, ale pak můj pohled sklouzna na hodinky, na jeho tělo a zpět na hodinky,bohužel i kdybych ráda ještě chvíli zůstala, musím jít mám ještě nějakou práci, ale....pokud vám to nevadí, později tedy přijdu, ten bazén je vážně lákavý. V hotelu sice taky je, ale moc lidí, moc očí a jakmile se doslechnou že jsou tady hvězdy.....umíte si to jistě představit. S úsměvem a pokrčením ramen se zvednu a poodejdu ke dveřím, tam se ještě na Nathana usměji, mimochodem, vám to taky moc sluší...uvidíme se tedy později. Prostě jsem si to neodpustila, něco v jeho očích, v jeho postoji , mě nutí provokovat ho. Později večer cca 22hod. Když mám vše vyřízené, sbalím si věci, převléknu se a zamířím k Nathanovu srubu, když zjistím, že se svítí, klíčem si odemknu ale i tak zaklepu a ohlásím se dobrý večer tady Julie, mířím k bazénu jste tady? Dojdu k bazénu a stáhnu si z těla koupací plášt pod kterým mám plavky Zobrazit SPOILER s tichým povzdechem si promnu krk a když vidím, že Nathan, ačkoliv mě jistě musel slyšet, je někde v domě, skočím do bazénu dokonalou šipkou.

Nathan Seth - 28. listopadu 2014 22:30

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "No, možná by to bylo lehčí překvápko, ale mě jen tak něco nerozhází... nemyslím že by jste kdy udělala něco, co by mě fakt vykolejilo ... pokud by jste se tak cítila dobře klidně si tak přijďte ... na začátku se určí optimální styl a proto je nejlepší když jste maximálně uvolněná a v pohodě" kývnu. "Jo, to je jasný. Ještě že jsem normální člověk" ušklíbnu a se její poklonu okomentují typickým způsobem "jo díky, tuhle kůži s mokrou úpravou nosím rád" Večer po desáté Do půl desáté jsem tak nějak čekal, jestli se Julie neobjeví, ale nakonec usoudím, že dnes se jí to nehodilo nebo neměla chuť a tak si dám lehký trénink, pak odhodím oblečení jako správný chlap vedle bazénu a skočím tam. Pro uvolnění svalů si dám lehké plavání a pak na trénování výdrže přeplavávám bazén pod vodou. Najednou uslyším šplouchnutí, otevřu oči a vidím ženskou postavu v černých plavkách plující pod vodou. Sakra! Snad měla zavřené oči! rychle se vynořím a podívám se na o chvíli později vynořivší se Julii. Perfektní načasování slečno, to se vám musí nechat. "Dobrý večer. Myslel jsem, že už se neukážete, tak jsem si zašel zaplavat" snažím se zůstat klidný a pohupuju se na hladině a horečnatě přemýšlím, jak se dostat ven aniž by mě viděla.

Julie Smirnoff - 29. listopadu 2014 11:23

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro U bazénu Vynořím se nad hladinu a málem se opět potopím, či spíše utopím, hledím přímo do tváře Nathana Setha, dobrý večer, omlouvám se ale klepala jsem i volala, myslela jsem, že jste jen vzadu v domě a ...no to je jedno, pokud jste mě nečekal, asi bych měla zase jít. Voda se uklidňuje a můj pohled sjede na hladinu kde stojí Nathan, tváře mi okamžitě zrudnou, když zjistím, že na sobě nejspíš nemá plavky, otočím se a začnu plavat k okraji bazénu. Bože, nestačilo to odpolední představení, kdy byl do půl pasu a já na něj myslela po zbytek dne, teď je nahý...musím pryč, rychle, než udělám hloupost.

Nathan Seth - 29. listopadu 2014 14:44

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Trochu zmatený z její reakce se za ní zadívám. Od člověka jako ona bych čekal trochu ráznější způsob a víc sebedůvěry. Leda by si všimla mé situace a je znechucena. "Asi jsem zrovna plaval pod vodou. To je v pohodě, říkal jsem vám přeci ať přijdete kdykoliv" Jo blbe, tak se podle toho příště zařiď a sežeň si nějaký plavky. Teď to chce ji nenaštvat tím, že ji nechám odejít ve špatné náladě a zároveň vymyslet, jak se nenápadně vytratit. "Takže, jaký jste si nakonec vybrala úbor na cvičení?" zeptám se stále se pohupujíc na hladině. "Dnes bych asi vyzkoušel vaše reflexy a jak reagujete podvědomě na různé situace, aby pro vás druh naučených chvatů byl co nejpřirozenější"

Julie Smirnoff - 30. listopadu 2014 19:51

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Stále v bazénu U okraje bazénu se zarazím, popravdě, dnes jsem hlavně přišla využít váš bazén, jak vidíte mám plavky....alespoň někdo z nás, ano, neudržela jsem pusu a prozradila, že vím o jeho nedostatku oblečení, okamžitě mi zrudnou tváře. Ale to je vlastně vaše věc, možná už bylo pozdě sem chodit a hlavně, co by jste mě v bazénu tak mohl učit, upozorňuji, že plavu na výbornou, a oblečení na trénink s vámi, budete se divit, chodím každé ráno běhat, takže něco sportovního mám, ale.... zarazím se a zlá vzpomínka způsobí, že se zachvěju a rukou si přejedu po krku, někdy až bude čas, bych potřebovala ukázat jak se bránit v oblečení z večírku, úzká sukně a vysoké podpatky, jediné co mě napadá, dupnout na nárt, ale ne vždy to vyjde. Zadívám se mu do očí a snažím se, aby můj pohled neklouzal pod hladinu....

Nathan Seth - 30. listopadu 2014 23:02

soukromá zpráva od Nathan Seth pro No jistě, že si všimla. "Přirozeně. Já si totiž plavky nesbalil. Takže, když se na chvíli otočíte, navléknu na sebe alespoň černé boxerky" prohodím klidně a pokud to udělá, vyklouznu z bazénu a dojdu rychle k tašce co mám za rohem u vchodu do tělocvičny a navléknu je na sebe pak skočím zpět do bazénu. "Už se můžete přestat stydět" pousměji se. "Věřím, říkala jste, že dost sportujete. Tak se nejprve protáhneme, dejte si pár bazénů" pobídnu ji a dál poslouchám a uznale pokývu hlavou pohupujíc se na hladině. "Výborně, čekal jsem, jestli vás to napadne samotnou. Skoro každý si klidně trénuje ve sportovní soupravě a neuvědomí si, že když ho někdo napadne, šanci převléknout se do toho na co je zvyklý mu nedá. Zjistíme ty návyky, ale tipuju, že u takového úboru to založíme na pohybu v rovnováze. Rána do břicha nebo do koulí, jistá rychlá otočka na místě a precizní práce rukou, když sukně svazuje" přemýšlím za pochodu.

Julie Smirnoff - 01. prosince 2014 18:07

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Otočila jsem se, ale stejně jsem si nenechala ujít pohled na jeho pevný zadek, no co, občas se můžu chovat jako mrcha. Pak jsem udělala co řekl a dala si několik bazénů, nakonec jsem k němu doplavala, jen mírně zadýchaná. Takže co teď, myslím, že rozehřátá jsem dost, ale určitě po mě teď nechcete abych se šla převlíkat do sukně a lodiček? Pobavený ůsměv mi rozvlní rty, cítím se báječně, vždy jsem milovala vodu a vodní sporty a po celodenním běhání to bylo osvěžující, krom toho pohled na Nathana jen v boxerkách byl taky sladkou odměnou.

Nathan Seth - 02. prosince 2014 22:41

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Když se v rychlosti ač s obtížemi nasoukám do boxerek a skočím zpět, také si dám pár bazénů. Když jsem opět rozehřátý a i o něco uvolněnější, počkám, až ona si bazén dokončí a kývnu. "Ne, převlíkat se fakt nemusíte. Oblečte se prostě pohodlně a podíváme se na vaše reakce" počkám, jestli vyleze a do čeho se přestrojí, jestli vůbec a pak ji zavedu do tělocvičny. Sám se převléknu někde stranou do volných kraťasů a trička bez rukávů a postavím se doprostřed a pokynu jí, aby se postavila proti mě. Chvíli zdánlivě nic nedělám a pak vystřelím rukou s úmyslem chytit ji za krk. Jen lehce stisknout, ale zajímá mě její podvědomá reakce.

Eric Zoolander - 04. prosince 2014 23:28

soukromá zpráva od Eric Zoolander pro Přistání „A já bych se vám chtěl omluvit za to že jsem vám před letadlem nepodal ruku.Nemám sebou nic čím bych si ošetřil omrzliny.“odpovím pak Charley.Pak vytáhnu diktafon a poznamenám. „Poznámka sehnat česnek,kříž a dřevěné koliky.Je lepší být připraven pokud se potvrdí podezření že někdo z našeho týmu je upír.“přitom se významně s jistým podezřením podívám na Charley.A protože Rampa McKvák už neřídí tak nakonec přece jen v pořádku přistaneme.Pan Black se po svém vzdušném představení schovává a v autobuse si sedne jako poslední úplně dozadu.Rád bych mu dal nějaké z těch rad o kterých jsem mluvil v letadle osobně,ale to počká.Budeme mít na to ještě dost času brzy dorazíme do hotelu a když si prohlédnu svůj pokoj obdivně hvízdnu. Páni všechen ten přepych tady aby se člověk bál kýchnout aby tu něco nerozbil. Z mých myšlenek mně vyvede zaklepání. „Dále.“ Pak vstoupí ta slečna která se jmenuje jako vodka a když uvidím její šaty napadne mně. Kdo umřel? „Děkuji jsme spokojený,ale o něco bych vás rád poprosil.Potřeboval bych meloun a taky syrového krocana.“ Slečna Smirnoff si může všimnout že to není vtip,ale myslím to vážně.K čemu to potřebuji radši neřeknu protože už moje žádost zní zvláštně,ale s obojím má co do činění pan Black.

Christian *Ten* Black - 11. prosince 2014 17:52

Odjezd Sešlápnu pedál a oficiálně vyjíždím z tohoto domu neřesti, společných koupelen a společnosti lidí. Yeah. Jsem velice vděčný Julii, že mi zařídila ten dům. A vzhledem k tomu, že tam jsou prý i stáje, tak mám dost dobré vyhlídky. Cesta netrvala dlouho. Pár pozemků, les a už jsem tady. Je to impozantní dům a je povznášející, že nikdo kromě mě nebude znát vstupní kód. Vezmu si z auta své věci a hodím je do obýváku. Je to tu vskutku hezké. Mám rád prázdné domy, které ještě nejsou zamořené lidskou exsitencí. I když mi to před několika lety přišlo zvláštní. CHodit jen tak chodbami, aniž by někde čekal gangster. Jako malý jsem myslel, že to je takhle všude. Že svět je jedno veliké vězení. Kde se nemůže nic. Kde se nedá svobodně dýchat a žít. No, možná je to pravda.

Kailee Knight - 12. prosince 2014 23:15

soukromá zpráva od Kailee Knight pro Mezi dveřmi hotelového pokoje Opravdu v tuhle chvíli nic nepotřebuji, takže teď asi není na místě dále slečnu Julii zdržovat. Jsem si jistá, že má na práci mnohem důležitější věci. "Spíš si vyrazím na nějako krátkou pěší procházku. Takhle toho člověk víc uvidí, než by se rovnou nechal odvézt autem až na místo. Ale nemám v plánu se pouštět nějak daleko od hotelu a mobil si s sebou pro všechny případy určitě vezmu," usměju se na ni. Jsem sice holka z Texasu a rozhodně se neztratím, ale pro všechny případy je lepší mít prostředek komunikace, kdyby se i přesto něco pokazilo. Rozloučím se s Julií a chvíli počkám než zmizí v chodbě než zavřu dveře. Převléknu se z oblečení ve kterém jsem přiletěla do tříčtvrtečních džín, vysokých bot s nízkou podrážkou a natáhnu na sebe svetr. Uložila jsem si do mobilu všechna důležitá čísla z poznámek, včetně Juliina, ten pak zastrčila do kapsy džín, zamknula jsem a zamířila jsem směr hlavní vchod.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 20:41

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Obléknu se do legín a trička, zůstanu bosa a čekám na příchod Nathana, jsem zvědavá s čím začne, i když poté co jsem ho viděla nahého je těžké se soustředit. Než dojdeme do tělocvični alespoň trochu se uklidním, i kdž tělo pana Setha je prostě příliš lákavé, ale kvůli tomu tady nejsem. Stoupne si přede mne a jeho ruka vystřelí směrem na můj krk, zareaguji se zpožděním, přesto se pokusím uhnout a mé koleno automaticky směřuje na jeho nejcitlivější partie.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 20:43
	soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro To, že je Erik zvláštní jsem věděla, ale jeho požadavek mě i tak překvapí, přesto jen pokrčím rameny. Personál hotelu je informován a bude spolupracovat, měli by vám splnit každé přání takže se obraťte na ně, a můžu vědět nač vám bude krocan? Melouna chápu, ale k čemu mu bude syrový krocan?

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 20:45
	soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro V pokoji slečny Knight je , jak se zdá vše v pořádku. Na pohlednou dívku se pousměji, jistě, užijte si volno podle svého uvážení, jen na sebe buďte opatrná. Pokud tedy nic jiného nepotřebujete, přeji vám krásný zbytek dne. Počkám zda něco dodá a pokud ne, vyjdu ze dveří a mířím za dalším členem natáčecího týmu.

Nathan Seth - 13. prosince 2014 21:47

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Uhnout se nepodaří, chytí tě pevně za krk, avšak úder kolenem je přesný. Díky reakcím se mu sice vyhne uskočením dozadu, přesto se však tvá noha zarazí několik milimetrů od jeho klína a otře se o látku jeho kalhot. Trochu zvedne obočí a pokýve hlavou. "Pěkný, dobrá reakce a slušně pohotová. Jak to vidím já, zapracujeme hlavně na rukách a u noh trochu na pohyblivosti a síle úderu. To pro začátek. Při napadení zepředu bude útočník spoléhat na hrubou sílu, věří si, jinak by to nedělal přímo ... většina z nich ale útočí zezadu. Je to snadnější a zdánlivě pro ně bezpečnější, ale opak je pravdou. Takový osvědčený trik je chvíli se nechat, dělat, že vás má v hrsti a když trochu poleví v počáteční ostražitosti, udeřit. Taky si zkusím vaši reakci. Klid, nebudu vás osahávat jak to tak bývá" zašklebí se, nevnímaje tvé koleno stále v blízkosti svého klína.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 21:52

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Překvapena víc svou reakcí než čímkoliv jiným, tiše přykývnu. Uvědomuju si, že jsem ho málem dosti bolestivě zranila a jen díky jeho rychlé reakci se tak nestalo. O krok poodstoupím, tohle vás naučí všude jako první, miřze útočníkovi mezi nohy, ale myslím, že na účinou obranu je to málu. nervozně si ho prohlíží a prsty si přejede po krku v místě kde ji chytil, ruka se ji nepatrně zachvěje a tak ji rychle stáhne. Nemyslím si, že by jste potřebovat osahávat zrovna mne, na to máte jistě spoustu jiných a jistě hezčích, ale jinak...nebojím se vás, takže co teď? Útok ze zadu? Otočí se k tobě zády, tělo napnuté a vyčkává.

Nathan Seth - 13. prosince 2014 22:05

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Jedna věc je říct - trefte ho do koulí - a druhá mít správnou reakci až ten moment přijde. Musí to být podvědomé, přirozené, intuitivní. Kdyby se to stalo skutečně, nikdo vám nedá možnost se na to připravit a reakci si přichystat jako ve filmu" kývne vážně a znovu kývne, že zkusíte útok zezadu. "Jo, já určitě, na každým prstu pět. Ne, už pěknejch pár měsíců ne" zavrtí hlavou. "Víte, nebejt vaší autority, jsem si celkem jistej, že by po vás dost chlapů ze štábu jelo. Takhle se každej snaží držet zpátky a chovat se čistě profesionálně, aby neudělal nějakou blbost, protože máte v ruce jeho kariéru. Bojí se vás. Jedno vaše slovo, lusknutí... jeden jeho špatný pohyb, pohled nebo slovo a jsou v Hollywoodu ze hry. Je proč se vás bát" stoupne si za tebe, ale nic nedělá, zřejmě vyčkává, až to nebudeš čekat a povolíš v pozornosti.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 22:13

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Přemýšlí nad jeho slovy, a uvědomí si, že nejspíš má pravdu, ale že ji to až doteď nevadilo. Nikdy nestála o pochybnou přízeň herců, či přelétavých režisérů, už dlouho ji nikdo nezaujal jako tento muž, ale rozhodně mu to nehodlá vykládat. Nikdy bych nevyužila své postavení k tomu, abych se na někom mstila, ale...to mi můžete věřit a nemusíte, jedno je jisté, doma mě učili že moc je velké a výhodné zboží a že každý je na prodej. Výte, rozhodla jsem se dokázat, že to tak není a tam kde jsem, tam jsem se dostala tvrdou prací, ale dost už...přece nenecháme čekat těch vašich pět na každém prstě.... Pousměje se nad poslední poznámkou a z nějakého důvodu ji potěší, že nehoní každou sukni, která jde kolem, i když by to nikdy nepřiznala, takže nač čekáme, kopnutí do rozkroku mám nacvičené intuitivně-co dál?

Nathan Seth - 13. prosince 2014 22:33

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "To jestli to je nebo není pravda nijak nesouvisí s tím, že se toho nemohou bát a ..." najednou v půlce věty přiskočí a chytne tě loktem pevně kolem krku a škubnutím dozadu tě lehce vyvede z rovnováhy a natiskne na sebe "nebudou tak na vás nahlížet. Každý máme své stigma, podle kterého nás soudí okolí. Vy jste bohatá kočka, takže musíte bejt mrcha a já jsem kluk z ulice s nevymáchanou hubou, takže musím bejt blbej a parchant. Jen naše činy to mohou změnit, ale některým z nás třeba ta nálepka vyhovuje, dává nám výhodu. Platíte mě dost, to jo. Ale já se koupit nedám, ale to myslím vy už víte. Je jedno, kolik peněz přede mě kdo hodí. Je pár věcí, co nestojí za žádnej balík prachů a jedním z nich je moje čest a upřímnost. Jsem schopnej vám vždycky od plic říct co si myslím, pěkně natvrdo, tak pozor na to" zašeptá ti do ucha z bezprostřední blízkosti a jeho druhá ruka ti pomalu přejede po bříšku, zřejmě lehký náznak toho, jak by se choval útočník, když získává jistotu. Z jeho hovoru si můžeš uvědomit zajímavou věc a to tu, že on se tě možná nebojí a jednak že je víc přemýšlivý, než vypadá.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 22:44

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro V jednu chvíli se mnou mluví a pak už mám jeho paži kolem krku a sotva lapu po dechu, vzpomenu si co říkal, uvolním tělo, v náznaku mdloby což s jeho rukou na břiše, není nijak velký problém. Jak se á člověk soustředit, když jeho doteky kazí mé soustředění? Naznačím tedy mdloby a sunu se k zemi kde by se mi mohlo podařit podklouznout pod jeho rukou a dostat se z jeho dosahu. Kdybych měla lodičky, ještě bych útočníkovi podpatkem šlápla na nárt, pronesu pak k Nathanovi a zamyšleně si ho prohlížím, jeho slova ve mě vyvolala dávno zapomenutý pocit sounáležitosti, a to co jsem tušila hned od začátku, za burana z ulice se jen vydává, umožňuje mu to pozorovat, hodnotit a podle toho jednat.

Nathan Seth - 13. prosince 2014 23:04

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Taky pěkný, omdlévání je dobré, když ve vhodný okamžik přidáte úder pěstí do slabin, pustí vás téměř zaručeně. A to šlápnutí je taky dobrý, nebo vykřiknout něco šokujícího, co nečeká. Volání o pomoc ho jen vzruší a nabere na agresivitě, chce to útočníka šokovat a znejistět ... třeba .... neše mi toho růžovýho slona!? Nebo tak něco" pousměje se, a pomalu tě táhne nahoru. "Ukážu vám pár pohybů rukou" kývne a další čas strávíte tím, že stojí těsně u tebe nebo přitisknutý za tebou a názorně ti předvádí s tvou rukou, jaký pohyb a úder je kdy vhodný.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 23:10

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Moc blízko, je moc blízko... Když mi vysvětluje co ještě dělat a jak zareagovat je to v pohodě, vnímám co říká a nevnímám jeho blízkost , při zmínce o slonovi se ušklíbnu, tak to by šokovalo i mě. Pak ale začne s tím, že mi ukáže několik pohybů rukou, stojí za mnou, buď natisknutý nebo velmi blízko a já mám problém s dýcháním. Hruď se mi zdvyhá jak při velké námaze a nemůžu se zbavit zvláštního chvění kolem žaludku kdykoliv se mi klínem přitiskne k tělu. Ač je to jistě od něj neůmyslné, přeci dal najevo, že nechce nic s nikým mít, mě to rozhodně nenechává chladnou a pokud takhle budou vypadat všechny lekce, nejspíš zešílím. Přesto nepolevuji a dělám přesně to co po mě chce a snažím se, aby nepoznal, jak na mě působí.

Nathan Seth - 13. prosince 2014 23:22

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Když ti ukáže kompletní soustavu pohybů rukou, poodstoupí. "To asi pro dnešek stačí, co se týče nové nauky, můžeme ještě zapracovat na fyzičce. Jen těžko říct, jestli pak usnete. Lidé mají často problémy, když jsou rozpumpovaní. Nasadil bych lehkej boxing a zatím běžící pás na nohy a zvedák taky na nohy" doporučí a ty si podle hodin uvědomíš, že už cvičíte déle než hodinu.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 23:27

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Když poodstoupí snažím se zklidnit dech, já bych asi potřebovala studenou sprchu, vyklouzne mi dřív než si uvědomím, že mluvím nahlas a mohu jen doufat, že mu nedojde jak jsem to myslela. Už jsem vás zdržela dlouho, půjdu si ještě asi zaběhat, máte pravdu, teď rozhodně neusnu, ale...děkuji, bylo to velmi poučné, těším se na další hodiny. Začnu sbírat své věci a pomalu se chystat k odchodu, rozhodně jsem ho zdržela pěkně dlouho.

Nathan Seth - 13. prosince 2014 23:35

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Není problém, sprchy jsou támhle" ukáži klidně na dveře vzadu, kde je několik sprchových fochů v umývárně. "V pořádku, však jsem tu pro vaše potřeby" nadhodím s pobaveným dvojsmyslem. "Zaběhat si ale můžete i tady na pásu ... ale nutit vás nebudu" sjede tě nenápadně pohledem a ukáže na pás u zdi. "I já se těším, příště už vás šetřit nebudu" dodá zlomyslně. Celá ta situace mě dost baví a musím uznat, že Julie je kus, ale chlapů se kolem ní motá určitě dost a daleko lépe postavených.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 23:41

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Výborně Julie, teď jsi ze sebe udělala pěknou husu, bože co si asi myslí? Kruci co teď? Chvíli přemýšlím co dřív, sprchu a proběhnout se cestou do hotelu, nebo pás a pak sprcha, ale nebudu ho příliš zdržovat? I když, odejít může kdykoliv, obytná část je jinde a jak to myslel, že je tady pro mé potřeby? Chvíli zmateně postávám, ale pak se vydám k pásu, děkuji za nabídku Nathane, zaběhám si tady a pak využiju vaší sprchu tedy jestli vás nějak nezdržuju, ale pokud jste unaven cestu ven najdu sama a....příště vás taky nebudu šetřit. Dodám s pobaveným a upřímným úsměvek, který se u mě tak často nevidí.

Nathan Seth - 13. prosince 2014 23:43
	soukromá zpráva od Nathan Seth pro Rukou opíše volný oblouk, jako že ti je vše k dispozici. "Vůbec nezdržujete, ale blesklo mi hlavou pár nápadů do scén, skočím si je poznamenat, ale buďte tu jako doma a zavolejte, kdyby jste chtěla umýt záda" mrkne provokativně a vytratí se dveřmi do obývací haly, kde má všude tabule s poznámkami a papíry.

Julie Smirnoff - 13. prosince 2014 23:47

soukromá zpráva od Julie Smirnoff pro Jen pobaveně zamrkám a vydám se k pásu, nastavím si deset kilometrů a dám se do běhu, celkem mi to jde, tělo mám rozehřáté a hlavu plnou myšlenke, takže ani nevnímám, že už se blížím ke konci. Lehce udýchaná slezu z pásu a vydám se rovnou do sprchy, stáhnu se sebe všechno oblečení a s blaženým výdechem na sebe nechám dopadat kapky vody. Uvědomím si, že jsem neviděla Nathana, a usoudím, že šel nejspíš spát, hm, kdo mi naposledy myl záda? To už si ani nepamatuju, ušklíbnu se pro sebe, zavřu oči a nechám se bičovat vodou.

Theo Mercier - 14. prosince 2014 21:58

V hotelu Zbytek letu už byl klidný a příjemný v konverzaci se slečnou Griffin u červeného vína. Dočista jsem zapomněl na to, že jsem měl rozpracovaný návrh na jednu scénu, dokonce i na to prapodivné Tenovo počínání na začátku letu.. Přesun k hotelu už byl pro mě uvolňující - zase nohama pevně na zemi, po ničem jiném jsem netoužil. Nikdy jsem si nijak zvlášť nepotrpěl na luxus, což zahrnovalo i hotely. Na druhou stranu jsem hotel bral zkrátka jen jako místo chvilkového přespání, odkud zase brzy zmizím. Tohle ovšem bylo něco jiného. Tady nejspíš budeme trávit hodně času a to znamenalo, že musím mít v pokoji aspoň pracovní stůl. Ne, že bych se chtěl chovat jako zhýčkaná celebrita, jen bych chtěl mít příjemné pracovní prostředí.. Nakonec se mé obavy zdály jako neopodstatněné. Nešlo o přehnaně zdobně zařízené pokoje, ale o sofistikovanou příjemnou modernu, která mi dokonale vyhovovala, obzvlášť po tom, co jsem našel i příjemně prostorný psací stůl a menší knihovnu s obvyklými tituly.. Když přišla Julie na obhlídku, poděkoval jsem jí s tím, že mi opravdu nic neschází, vybalil jsem nejnutnější věci a pak, v nadšení z nového prostředí, jsem vyrazil z pokoje na menší obhlídku hotelu jako takového. Nakonec jsem se zastavil u velkého obrazu naproti výtahu a začal jsem ho zkoumat, když zrovna výtah cinkul a otevřel se, aby z něj mohla vystoupit dvojice hostů. Pozdravil jsem je kývnutím hlavy, přičemž jsem si všiml i pikolíka, který se stará o výtahy. "Dobrý večer. Mohl byste mě vzít dolů k baru, prosím?" zeptal jsem se zdvořile, stojíc zády k obrazu, než jsem vykročil směrem k výtahu..

Charley R. Griffin - 14. prosince 2014 22:34

Hotel Příjemná konverzace a společnost pana Merciera mi dala zapomenout na nepříjemné okamžiky během letu, který se mi nakonec nezdál zase tak strašný, jak jsem si skoro začínala myslet. Avšak když se k tomu ještě připočítala ta sklenka dobrého vína, neměla jsem si nač stěžovat. Ještě jsem panu režisérovi pochválila dobrý vkus i v oblasti vína, což znamenalo, že jsem si opravdu ochutnala. Nicméně jsem si musela přiznat, že jakmile se podvozek dotkl země, tak jsem byla ráda, že už jsme na místě. Nejenom, že jsem se nemohla dočkat, až se rozhlédnu kolem a vdechnu tu atmosféru Evropy, ale taky jsem se pomalu začínala těšit na hotelový pokoj, kde jsem si plánovala dát dlouhou koupel, ve které už jsem se mimoděk viděla, jak relaxuji. Ne že bych byla zase tak unavená, ale prostě jsem tu chvíli sama pro sebe potřebovala, abych se cítila zase svěží a plná energie. Rozhodně jsem neměla v plánu strávit zbytek dne zašitá v pokoji, když už jsme byli na takovém pěkném místě. Hotel nevypadal přehnaně luxusně, zkrátka na můj vkus tak akorát, takže v tomhle ohledu nebylo co řešit. Byla jsem spokojená, i když to tak na první pohled nemuselo vypadat, protože jsem se netvářila nijak úsměvně, naopak jsem si zachovala svůj tradičně neproniknutelný výraz s nic neříkající vodorovnou linkou rtů. Jenom jsem si ještě zkontrolovala, jestli mám všechny věci i zavazadla, která jsem si sebou vzala, než jsem se s veškerou svou pozorností začala věnovat krátké obhlídce hotelového prostředí, než jsme se dostali k samotným pokojům. Nic mi tu nechybělo, takže jsem ani neměla v plánu žádat o něco speciálního. Bod k dobru, že jsem neměla žádné výhrady a že jsem netrpěla ani nějakými zvláštními manýry přílišně zhýčkaných hvězd. Jak už jsem měla předtím v plánu, ze všeho nejdříve jsem si dopřála dlouhou koupel s pěnou, a pěkně si to všechno vychutnala. S přivřenýma očima a pobrukováním náhodné melodie a hned jsem se cítila o dost bdělejší a plná energie. Když jsem za sebou konečně zavřela dveře od koupelny, dala jsem se do vybalování věcí a všeobecně jsem se zkrátka a dobře zabydlovala, přičemž jsem opět plánovala dopředu. Byla jsem zvědavá, co všechno tu mají, jak vypadají i další místnosti a tak podobně, takže jsem se rozhodla, že pro dnešek hodím většinu práce za hlavu a zkrátka si to tady užiju. Rozhodně jsme tady nebyli na dovolené, že. Co jsem tak během své přítomnosti ještě na recepci zjistila, tak dole byl bar, který se v tuto chvíli jevil jako docela příhodně příjemné místo, kde bych mohla pro dnešní večer zakotvit a ochutnat whisky, na níž jsem právě tak trochu dostala chuť. Vyšla jsem z pokoje a v tmavých přiléhavých přesto ne až příliš zdobných šatech, jejíž délka dosahovala ke kolenům (nepřipadalo mi vhodné, zde nosit něco více odhalujícího) a s ladným krokem jsem se vydala dál po chodbě směrem k výtahům. V posledním okamžiku jsem si všimla dvou osob, takže jsem na nic nečekala. „Pardon, mohla bych ještě s vámi?“ Trochu jsem zrychlila krok, ale ne nijak přehnaně výrazně, načež jsem se elegantně přidala (chcete-li vetřela) k panu režisérovi, kterému jsem věnovala mírný, přesto viditelně pobavený úsměv. „To je mi ale náhoda. Ráda vás znovu potkávám, pane Mercier,“ pronesla jsem nadlehčeně a podívala se na pikolíka, kterému jsem oznámila, že také jedu dolů.

Theo Mercier - 14. prosince 2014 22:58

soukromá zpráva od Theo Mercier pro Pobaveně mi vylétly koutky úst o něco výš, jak se objevila slečna Charley. "Slečno Griffin," sklonil jsem lehce hlavu k pozdravu a gestem ruky jí pokynul, aby nastoupila první. "Obvykle se předpokládá, že konverzace nových hostů, kteří se potkali ve výtahu, se bude točit kolem ubytování a tak podobně. Tak, abych vás zase tak moc nepřekvapil - jak se vám líbí v hotelu a jak jste se zabydlela ve vašem pokoji?" neustával jsem s pobaveným úculem, přičemž jsem stál vedle slečny Griffin a díval se na záda pikolíka, který mezitím stiskl příslušné tlačítko, jenž by nás mělo snad dovézt k podlaží, kde se nachází bar.. "Až po vás," dal jsem opět přednost dámě, jíž jsem poté následoval, kráčejíc po jejím boku, až k baru. "Musím uznat, že se mi prapodivně ulevilo, když jsem ucítil ten evropský přímořský vzduch. Možná je to sugesce, ale je hezké cítit se někde víc doma, než tam, kde ten domov opravdu mám. Zvláštní ironie, nemyslíte? Cítit se víc doma v cizím hotelu a v Irsku, než ve vlastním bytě v L.A.," zapřemýšlel jsem s hlavou nakloněnou ke straně, ale pak jsem nad tím mávnul rukou, abych Charley neotravoval svými řečmi. "Mimochodem, mohl bych vás pozvat na něco k pití? Dejme tomu, jako oslavu návratu na starý kontinent?" navrhl jsem nakonec, porozhlížeje se po okolí, kam bychom si mohli sednout. Samozřejmě, nejvíce prostoru je přímo na baru. S otázkou v očích se podívám na svou milou společnici a mírným gestem poukážu přímo k baru, bude-li souhlasit s výběrem místa k posezení.. Alespoň nebudeme muset čekat, než nás obslouží místní obsluha, protože barman bude příhodně pěkně po ruce.. samozřejmě jsem neměl v plánu nějak víc pít, ale nevylučoval jsem, že si po jedné skleničce nedám ještě druhou, než půjdu zpátky do pokoje..

Charley R. Griffin - 14. prosince 2014 23:28

soukromá zpráva od Charley R. Griffin pro Když jsem viděla, jak se Theovi pozvedly koutky, tak jsem se zákonitě pousmála ještě víc. A to už bylo co říct, vzhledem k tomu, že opravdu upřímné úsměvy jsem věnovala jen pár svým vyvoleným, dalo-li se to tak říct. Nicméně jsem musela ocenit to, jak Theo promluvil, což mě ve své podstatě ani nepřekvapilo, ale faktem zůstávalo, že to bylo velice příjemné. „To je od vás velmi milé, odpusťte mi, však prosím, ale musím vás drobně poopravit – my jsme se přeci nepotkali přímo ve výtahu, nýbrž u něj. A ačkoliv se to na první pohled může zdát velmi podobné, tak je v tom stejně obrovský rozdíl. Tak jenom, pro upřesnění…“ neodolala jsem drobnému popíchnutí, bezpečně se spoléhaje na to, že už pan Mercier tuší, že je to jen můj smysl pro humor. „Ale když už se tak ptáte, tak se mi hotel prozatím líbí, ačkoliv ještě nemohu tak soudit, protože jsem si nestihla prohlédnout úplně všechno. Ale první dojem byl velice příjemný,“ připustila jsem posléze, mimoděk se podívajíc i na pikolíka, ale pak jsem se hned pohledem vrátila k Theovi. „A co se týče zabydlování… Musím se přiznat, že to je jedna z věcí, která mi jde lépe, než zabalování. Musím se přiznat, že bych kolikrát snad i raději vyhořela, jen abych to nemusela dělat,“ přiznala jsem se s úsměvem. Pravda byla, že jsem to přímo nesnášela, ale raději jsem volila o něco jemnější slova, než to říct tak bez obalu. Každopádně pak byla řada na panu režisérovi, aby sdělil jak to má on. „A co vy? Jak se vám tu líbí? A co pokoj? Vyhovuje vám všechno?“ Měla jsem pocit, jako bych v tu chvíli přebírala roli slečny Smirnoff, ale to byl asi jenom můj pocit. Theo byl jako vždy galantní, takže jsem z výtahu vystoupila jako první, přičemž jsem poděkovala pikolíkovi a pak už se věnovala převážně své milé společnosti, s níž jsme bok po boku dorazili do hotelového baru, kde to vypadalo stejně luxusně jako i v hotelových pokojích. Rozhlédla jsem se zkoumavým okem okolo a shledala jsem, že opravdu nejlepší bude, když obsadíme s Theem dvě místa u baru. Jednak bychom nemuseli čekat na obsluhu, a jednak budeme přímo u zdroje. „Jestli vás to uklidní, tak cítím naprosto stejně jako vy. Nemohla jsem se dočkat, až přistaneme a opět se budu moci nadechnout evropského vzduchu. Myslím, že je to tak i z toho důvodu, že se v nás naše kořeny zkrátka nezapřou. Ale máte pravdu v tom, že je to krásný příklad ironie…“ tiše jsem se uchechtla, načež jsem tedy odsouhlasila, že bychom mohli zakotvit přímo u baru. „To víte, že smíte, jinak bych vám to snad ani nemohla odpustit, když jsme tady,“ neodpustila jsem si další žertík, ačkoliv přímo na jeho adresu. Ale nemusela jsem si s tím příliš lámat hlavu (jako bych to snad někdy doopravdy dělala) jen bylo vážně příjemné sdílet s někým tak ironický a sarkastický smysl pro humor. Asi si snad brzy začnu myslet, že jsme hledali, až jsme se našli, pronesla jsem v duchu s úšklebkem. „Co vlastně rád pijete kromě vína, samozřejmě?“ Optala jsem se, když jsme si společně sedli u baru, přičemž jsem si dala jednu přes druhou a podrobila svého společníka svému zkoumavému zelenému pohledu. „Když už jsme v Irsku, tak já bych si dala irskou whisky, s ledem,“ na tu jsem ostatně měla i chuť.

Christian *Ten* Black - 16. prosince 2014 19:06

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Odjezd. Opět Chodím prázdnými stájemi. Občas nakouknu dovntiř. Stírám usazující se prach ze žlabů a přemýšlím většinou o hloupostech. Zítra bych mohl udělat přivítačku... Ne. Jak mě to jen mohlo napadnout? Ne... Dojdu do skladu a rozhlédnu se.Vážně je tu všechno. Sláma, seno. Další místnost je malá sedlárna. Prázdná. Zamračím se. Budu muset všechno dokupovat. Pokud ovšem... Jak mě napadlo koupit si koně? To dělá ten můj hloupý mozek. Mé vědomí s tím nemá co dělat. I když. Není to taky špatný nápad. Až na to že tu jsem jen tři měsíce a budu často na natáčení. Sice mě oba režiséři zabijou, možná i Julie, ale to je triviální. Takžé... koně? Vážně? No to bude výzva. Moc dobře vím, že potřebuji nějakého přítele. A lidksý by neprošel. Jenže existuje v téhle zapadlé zemi vůbec nějaká stáj? Opřu se o stěnu a zapřemýšlím. Najednou si vzpomenu. Nedaleko žijí kluci ze skupiny Grouth skind. Jsou to výborní tanečníci. Jednou u mě týden bydleli. Nikdy jsem netušil, že ostatní lisé spotřebují tolik deodorantu. Rychlostí blesku jsem vytáhl z kapsy mobil a po zpaměti vytočil číslo. "Čau Gricky, hej kde tu je nějaká dobrá stáj? No TADY! V týhle zemi. Jo, jsem tady. Co? Klidně se můžete stavit, jo. Ale napřed chci tu stáj." Zapíšu si adresu a jdu před dům. To auto celkem ujde, až na to že mu dře spojka, ale to je vedlejší. Takže vážně budu kupovat koně. Ale jakého? Radši skokana, mají sice temperamnt, ale i odvahu. A to já potřebuji. Za těchto myšlenek vyjedu z domu. Moc dlouho jsem se nezdržel, co? Pustím si rádio a začnu... zpívat karaoke. Vážně se za to stydím, ale každý máme něco no ne? Taky mě zaujme úvaha jak to udělám s tím pozváním Grouth skind. Spoustu alkoholu a občerstvení, to je jasné. Minule mi ti blbci objednali strpitérku a do konce návštěvy říkali, že jsem gey. Jen jsem se usmál. Nikdy jsem nikomu neřekl co jsem ve skutečnosti. Co se mi stalo. A každý kdo to udělal, skončil špatně. DOjel jsem do stáje. Uchvátil mě ten pohled. Zelené pastviny blízko od stáje, veliká jízdárna už z dálky. Nádhera. Dojedu k budově a vystoupím. Uvítala mě moc milá paní. Když jsem jí vysvětlil co se děje, usmála se a začala mě provádět. Žádný z koní mě moc nezaujal, ikdyž jsou všichni hezcí. Je to těžké rozdonout se jen pro jednoho. Došli jsme k jízdárně a tam je on. Nádherný bělouš s inteligentníma očima. Jede na něm chlapík, který nevypadá od pohledu moc simpaticky. A koně to očividně nebaví. "Jak se jmenuje tenhle?" zeptám se. "Centurion." Usmála se žena a vypadá dost plaše. "KOlik stojí?" "Nooo... Zhruba.. .ehm půl milionu?" Páni, tak tohle je dost vysoká cena. "Plácnem si?" Usměji se. Žena se na mně překvapeně otočila. Zkrátím to tedy. O půl hodiny později už jsem vyjížděl s nově zakoupeným koněm a přepravníkem. Cestou se stavím v jezdeckých potřebách, protože sedlo mi nepřidali. Znovu to zkrátím. O dvě hodiny později už se Centurion zabydloval v nové stáji a já ho pozoroval. Začal přežvykovat seno. Je to krásný kůň a já ho začínám mít moc rád. GROUTH SKIND Zleva: Gricky, Zein, Mike, Weiron. Centurion

Christopher Nolan - 16. prosince 2014 19:20

soukromá zpráva od Christopher Nolan pro Návštěva Tvůj nákup se povedl, vše zatím klaplo jak má, kůň je opravdu nádherný, jen bude otázka, kolik na něj budeš mít času, ale to už jistě nějak vyřešíš. Zatím co pozoruješ koně, přijela za tebou pokojská z hotelu Zobrazit SPOILER , nervozně se rozhlédla a přešla k tobě, chvíli ji trvalo než se odhodlala promluvit. Ehm...dobrý den pane Blacku, omlouvám se, ale poslali mě za vámi z hotelu, někdo vám tam donesl dopis a ředitel si myslel, že by to mohlo být důležité. Podá ti obálku a nervozně poodstoupí, nejspíš je poprvé v blízkosti nějaké hvězdy a okouzleně na tebe kouká. Dopis obsahuje sdělení, že tvý kamarádi dorazí na večírek zítra večer a doufají, že seženeš zábavnou společnost a to vše do 24 hodin.

Christian *Ten* Black - 16. prosince 2014 20:00

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Návštěva? Když ke mě přijdet a dívka, chvíli ji pozoruji s nadzvednutým obočím. Je možné že jsem taky byl tak nemluvný? No vlastně pořád jsem. Centurion kopl do hrazení a já se na něj otočil. Přivřu oči a nechám ji mluvit. Převezmu dopis i když to nedělám rád a otevřu ho. Zítra? Zábavnou společnost? to nemyslí vážně. Mám sto chutí Grickyho aspol. poslat do háje, ale dlouho jsem je neviděl a nechci to kazit. Takže koho? Mohl bych jako křoví pozvat lidi z hotelu. Ne, to už ne. Vytáhnu mobil a napíšu esemesku. "Gricky neslo by to bez tech lidi? Tady sou sami nudni patroni." Což je vlastně pravda. Ani neměli nic z toho kousku s letadlem, který mně mimochodem naučil Zein. Vím že mi to asi neprojde, hoši vždycky rádi dělali showmeny. Při nejhorším se klidím do ústraní. Jako na každé párty. No, teď by to vlastně nemuselo být jako posledně. Budou tu hoši a ti to umí ošéfovat.

Christopher Nolan - 16. prosince 2014 21:08
	soukromá zpráva od Christopher Nolan pro Odpověď ti přišla v zápětí. Blázníš, prej tam máš super sešlost, samé hvězdy. Tak je svolej, bude pařba.... Bylo rozhodnuto a teď je už jen na tobě, jak se s tím vyrovnáš.

Christian *Ten* Black - 16. prosince 2014 21:20

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro ... Přečtu si esemesku. Odepíšu prostě. " Nesnáším tě. Usměji se na chudinku uklízečku či co to je. "Prosím vyřidťe, že všichn iz hotelu jsou zvaní na uvítací večírek ke mně. A ať si vezmou neprůstřelnou vestu." Řeknu to dost podráždeně. Nejsem rád, že je musím zvát, ale nikdo jiný mě zrovna nenapadá. Počkám až ta žena odejde a pak znovu vezmu telefon. Jde se zařizovat. Občerstvení, dobré víno pro toho francouzáka a spol. Nemám dojem čím se tu budou ostatní bavit, ale já se určitě po pár minutách odeberu do ústranní. Dále obsluha. Tady vím kam zavolat úplně přesně. Rozmýšlím se, zda pozvat živou kapelu a rozhodnu se že ano. Nebude to na škodu, že? Peníze z mých účtů mizí rychlostí blesku. Grrr... Whisky, gin, vodka, absint, medovina, šampaňské... No hlavně hodně alkoholu pro kluky. A nakonec s potěšením vytočím poslední číslo. Klavíry s.r.o. V domě žádný není a já bez něj nedokážu být. Svou tajnou místnost jsem si zařídil v podkroví. Je k tomu skoro určená. Dřevěný nábytek, malá televize, připojení k internetu a hlavně zamykatelné dveře. hodinu později už tu lidi z firmy byly. Musel jsem je podplatit, aby o tomhle nikomu neřekli a dokonce je to nechal podepsat. Jsem opatrný, co na to říct? Pak se jen stačí psychicky připravit na tu... party. ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁGGGGGGGGGGGGGGGGGRRRRRRRRRRR!!!!!!!!!!!!!!!

Christian *Ten* Black - 17. prosince 2014 21:16
	Pozvání Dlouho jsem se rozmýšlel, co vlastně na pozvánky napsat. Bylo to těžké neznít osobně. Po dlouhé době ale bylo konečně hotovo a listy byly připraveny jít do oběhu. Pořád mám nutkání je roztrhat. Grr... Hotel zaplavili pozdě večer.

Christopher Nolan - 18. prosince 2014 13:28

Akce u Christiana Blacka Všichni jste dostaůli pozvánku k Tenovi, bylo by nejspíš neudvořilé aby jste odmítli, krom toho, je to jistě příjemné zpestření a třeba bude i sranda. V danou dobu jste odvezeni k domu, neboť vedení hotelu je informováno od slečny Smirnoff, kde pan Black bydlí, takže vaší jedinou starostí je, vybrat si vhodné oblečení a dobře se bavit a nebo....vrátit Tenovi nějakým způsobem, tu srandičku z letadla. Nejspíš se našel někdo, kdo se rozhodl Tenovi večírek zpestřit, takže chvíli před plánovaným začátkem přijel autobus a z něj vyskákala skupina roztleskávaček, Zobrazit SPOILER s dokonale secvičenou sestavou jako hold právě Christianovi, který TOLIK miluje být středem pozornosti, a chvíli na to dorazil tým amerického fotbalu, který má nedaleko soustředění, Zobrazit SPOILER , sbohem klidný kultyvovaný večere? Každopádně přejem Tenovi i pozvaným.....krásný večer a hodně zábavy.

Christian *Ten* Black - 18. prosince 2014 14:54

Návštěva Upřímně jsem to čekal. I když jsem měl spoustu alkoholu, kapelu a pódium, občerstvení, přichystané pokoje pro hosty, jednoho doktora v pohotovosti a všechno na čem mi záleží schované, ten počet mě vyděsil. Roztleskávačky mně vyděsili, ale fotbalisté nikoli. Vidím i auto kluků z Grouth skind. Fajn, je načase nahodit svou třetí masku. Nadechnu se a zavřu oči. Najednou jsem ten, kterým bych pro dnešek měl být. Pomalu sejdu ze schodů a naposledy si upravuji manžetové knoflíčky. Naposledy uhladím sako. Naposledy se rozhlédnu po tichém domě. Naposledy na čistý, nepozvracený koberec. Naposledy... No jo, už mlčím. Rozrazím dvoukřídle dveře. Kolem mně se okamžitě nahrnuli rozleskávačky, fotbalisté i kluci z Grouth skind. Nechám dav mě obejmout, dokonce na sebe i sáhnout. "Nazdar Zeine!" Křiknu na jednoho z kluků, který mi jako jediný podal ruku. Vždycky byl slušnější. Dav "přátel" okolo mě houstne, roztleskávačky už se začínají formovat do pozic. Normálně by mi to vadilo, ale teď nejsem Christian. Ne, teď jsem spíš někdo jako Tony Stark nebo Pitbull. Usmívám se a snažím se nevypadnout ze své role. Když skončí sestava, kdosi mi podá mikrofon. "Uau... No, dík že jste se tu sešli v tak hojným počtu. Uvnitř vás čeká občerstvení, tak si to tu pojďme užít!" Křiknu v již nacvičeném gestu a uhýbám davu, který se jako zvěř žene dovnitř. Hledám svoje spolupracovníky z hotelu, zdravím známé tváře. Nikdo by nevěřil, že je to ten Ten ze včerejška. Naštěstí jsem byl duchapřítomný a zamkl stáje, takže Centurion je v klidu, aspoň prozatím. Když jsou všichni uvnitř, odeberu se tam taky. Pronajatá kapela už hraje, ale je mi jasné že budu brzo vyzván ke zpěvu i já. Několik lidí tančí, roztleskávačky balí fotbalisty. Dva už se dokonce perou, no to byla rychlost. Zein a Mike jako vždy v obložení holek, Gricky s trenérem fotbalistů. Koukám na stůl, kde se hromadí dárky. Bezvadný, čekám další čtyři... no nechme toho. Dokud nepřijde tanečnice u tyče, bude to OK. Jedinou věc moje maska neumí a to splynout s davem, takže jako vždy stojím opodál a dělám, že kontroluji zábavu, i když na to mám lidi. OBLEK GROUTH SKIND Zleva: Gricky, Zein, Mike, Weiron. KAPELA

Eric Zoolander - 18. prosince 2014 16:45

A je tu další večírek Jistě očekával jsem že moje žádost vzbudí pozornost a to jsme slečně Smirnoff ještě neřekl k čemu toho syrového krocana potřebuji.Ten meloun jí nepřekvapil až na to že se ho nechystám sníst. „Jistě hodlám ho použít jako antistresovou pomůcku.“dodám protože tohle je sice zvláštní,ale pochopitelný důvod.Rozhodně víc než kdybych řekl k čemu toho krocana budu skutečně potřebovat.Potom co se s Julii rozloučím se vydám do kuchyně pro meloun a syrového krocana.I zde moje žádost vzbudí překvapení a oni nejspíš přemýšlejí k čemu mi asi ten krocan bude.Ten je ta lehčí část mého plánu jak panu Blackovi vrátit ten vtípek s letadlem.Nejdřív se pustím do toho těžšího a nakreslím několik návrhů než jsem spokojený. Jo to je ono. A pak ten nejdivnější a nejuhozenější výraz který mně napadl vyřežu do toho melounu. „Jo jsem dobrý.Tak nějak takhle se tváří ten ze kterého to tryská oběma směry jako z nějaké čínské petardy.“ Meloun uložím do krabice a přidám k němu toho krocana kterého předtím obléknu do krajkových dámských kalhotek černé barvy.Zabalím krabici do papíru purpurové barvy a převážu zlatou mašlí.Pak se ozve zaklepání a já si všimnu pozvánky. Těším se vaší účast.Jasně minule se ztratil na celý večer a pak se divil co se stalo.I když s tím musel počítat.Kdyby k tomu byla příležitost dal bych mu pár rad.Všichni jsme přece byli mladí.Navíc jeho dům vypadal mnohem lépe než ten ve kterém jsme udělal mejdan když mi bylo šestnáct.Ovšem pak přišel majitel který o tom nevěděl.Jeho obchodní partnerce to vzalo dech zatímco jeho křik jsem slyšel i tři metry od domu.Taky mně pobídl přidat v běhu a přesvědčil ignorovat to píchání v boku dokud nebudu dostatečně daleko. Proberu se ze vzpomínek a usměji se úsměvem který následuje ve filmu při scéně když někoho napadne ďábelský nápad.Rozhodnu se kout železo dokud je žhavé a nechám tu krabici poslat na adresu pana Blacka k dalším dárkům které mu jistě přijdou.Ovšem předtím přidám na krabici kartičku se vzkazem. Od tajné ctitelky pro nadsamce.Jsem chlípná,chlípná,chlípná holka. Jistě tam budou chodit lidi a čist si ty lístky a aspoň někdo si toho všimne.Potom se vydám na večírek protože oblečení které mám na sobě je dostatečně společenské.Když dorazím k domu pana Blacka tak si všimnu že tu už někdo úřadoval a roztleskávačky které tu dorazili se řadí do pozice. Proč to nenapadlo mně?I když v mém podání by nakonec ukázali prsa a pak zadek.Nebo bych to pojal vkusněji a objednal striptérku která by mu zatančila na klíně. Vstoupím za dalšími hosty kteří se tam nahrnou jako když je v obchoďáku výprodej a rozhlédnu se kolem než se vydám ke stolu s jídlem.

Christian *Ten* Black - 18. prosince 2014 16:52

Večírek Pomalu se přesunu ke stolku s dárky. Na jednom uvidím zvláštní nápis. A do prd*le, že by zase kluci ze skupiny? Pomalu otevřu víko a musím se držet, abych nevyprsknul. Fakt dobrý. Ale je třeba se toho zbavit. Štítivě vezmu krabici a beru ji rychle do kuchyně. Vyndám ven krocana, položím ho na podnos a začnu porcovat. Do jedné části zabuduju i ony podivné kalhotky. Meloun je třeba upravit, i když musím uznat že autor odvedl výbornou práci. Změním rysy ehm... toho a nad "to" napíšu "RICHARD NIXON." Pak naporcovaného krocana i meloun donesu do obýváku. Pečínku na stůl a meloun zvednu nad hlavou. "Hej děcka, rugby!" Hodím ovoce do hloučku lidí. Za chvíli je vidět jen zelená skvrna. Fotbalisté si s ním pohazují a očividně je to hodně baví. Odevšad se ozývá smích. Nebezpečí zažehnáno. Spokojeně zase stojím na okraji davu a už radši dárky kontroluji rovnou.

Julie Smirnoff - 19. prosince 2014 20:08

Večírek Trochu unaveně, ale přesto s úsměvem dorazím na večírek Tena, doufám, že ho fotbalisti ani rpztleskávačky moc nepoplašili, i když by si to zasloužil pacholek, za ten let. Vystoupím z auta a uhladím si šaty Zobrazit SPOILER na těle, doufám, že tady se ta extravagance ztratí. Když vejdu do domu, přehkédnu změny , které tady Ten udělal a přemýšlím, kde má svou tajnou místnos ve které jsem ho viděla u něj v domě. Narazím na Erika a pousměji se tak co krocan, vše v pořádku? Sice netušim nač toho ptáka potřeboval, ale mám pocit, že to bude mít co dočinění s naším hostitelem, kterého pohledem vyhledám a ve vhodném okamžiku oslovím, dobrý večer Tene, povedený večírek, co Vás to napadlo? Snažím se zamaskovat pobavené jiskřičky v ořích, když vidím tu divočinu co předvádějí otbalisti s holkama, jsem rozhodnutá neprozradit , že v tom mám prsty, pokud na to nepřijde sám.

Christian *Ten* Black - 19. prosince 2014 20:16

Večírek Je dokonce zábava sledovat ten dav, jak si pohazuje s melounem. Dokonce mně to začalo bavit. Najednou se odněkud vezme madam Smirnoff. Usměji se na ni, i když tím chladným způsobem. "Velmi vám to sluší, madam." Pochválím její oděv. Přiletí ke mně onen meloun. Chytím ho do rukou a trochu šťávy mi ulpí na nohavici. Přimhouřím oči a hodím ovocem zpátky do davu. Několik fotbalistů nadšeně vyjeklo. "Mě nic. Já jsem měl v plánu takovou nudnou akci jako v Hollywoodu." Mrknu na ni a upiji vína, které jsem si laskavě donesl. "Není to divočina, dokud tu nejsou tanečnice u tyče a podobné. Do té míry v pohodě." Nezmíním se ani o krocanovi nadívaném kalhotkami, ani o onom melounu Richarda Nixona. "Líbí se vám tu aspoň?" Teď mi příjde, že její oděv až na zem se sem asi moc... nehodí. Někdo jí ho přidupne a šlus. Kapela začala novou písničku a já je jedním uchem poslouchám. Kluci z Grouth skind se ztratili neznámo kam. Určitě už do jednoho z pokojů. Brr... Mimoděk se podívám ke stropu. O tři patra víš je moje tajné místo. Přimhouřím oči. Prsty pravé ruky začnou neklidně poskakovat po desce stolu a naprázdno hrát akordy, jako bych stál u klavíru. Jak moc jsem zatoužil se tam vrátit. Neslyšet hluk.. Nic.

Nathan Seth - 20. prosince 2014 00:21

Panebože, pracujou ty lidi vůbec někdy? Ještě jsem je neviděl makat, a už druhá pařba zabručím si pro sebe, když mi pode dveřmi proleze pozvánka. Chvíli se na ni zachmuřeně koukám a oči mi ulpí na zmínce o společenském obleku. Kvádro jsem si fakt nebral. Jednou tenhle rok bylo až až. No co, maximálně mě vyhoděj pokrčím rameny a když se pak čas nachýlí, nechám si svoje černé kalhoty a černé triko, sundám si pouze potítka a vezmu z věšáku u dveří svoji černou koženou bundu a vyrazím k hotelu, kde jak vidím, čeká nějaký odvoz. Když pak vystoupím, před domem se rozhlédnu a povytáhnu obočí. Ten chlápek je asi velká hvězda, když si prosadil natáčení kus od domu kde má letní sídlo ... nebo je to prachatej fracek, co si tu koupil barák, když zjistil, že se tu má točit. Vystoupám po schodech a projdu dál a bundu, kterou si nesu v ruce si pověsím na věšák a jdu dál do domu. Ze všech těch rádoby nóbl lidí mi skoro naskakuje husí kůže. Poznám pár lidí z letadla, ale pak se tam nahrne skupina roztleskávaček a fotbalovej tým a já sotva uhnu z hlavní trasy halového koridoru, aby mě ten dav nesmetl. Vezmu si sklenici nějakého nealko nápoje a spíš jen tak okukuji a snažím se přijít, o co tady vlastně jde. Pak se začne hrát ještě rugby s divným melounem a všechno dává smysl ještě méně. Pak zaznamenám Julii v rozhovoru s naším hostitelem. Zatím je neruším v rozhovoru, ale postavím se někde kousek od nich, ne abych poslouchal, ale zkrátka protože jsou jedni z mála co znám alespoň od viděním, vím co jsou zač a tím pádem bych si s nimi měl co říct.

Julie Smirnoff - 20. prosince 2014 13:19

Večírek Ten se zatím nezhroutil, to je dobrá zpráva, koukám, že umíte pořádat rušné večírky, líbí? No, je to večírek, sama dávám přednost klidnějším vodám zábavy, ale je to povedené. Pousměju se a nechám ho aby mohl bavit své přátele, jen tak tak uhnu před letícím melounem, čímž se nevyhnu srážce s někým za mnou pevné mužské tělo, s omluvným úsměvem se otočím a zírám na Nathana Setha, dobrý večer, omlouvám se, to ten letící meloun, tak jste tedy taky dorazil? Jeho neformální oblečení se k němu naprosto hodí, ani jsem neočekávala že přijde v něčem jiném, pobaveně se pousměju, tak jak se vám zatím v Irsku líbí?

Nathan Seth - 21. prosince 2014 18:56

V klidu přihlížím zábavě oné "lepší společnosti", která mi přijde jako parta malých dětí, když do mě znenadání někdo drcne. Na poslední chvíli zadržím instinktivní nápad na protiúder a ruku vynesu volně do oblouku stranou abych zabránil rozlití pití a podívám se na onoho provinilce. "Dobrý večer Julie. V pořádku, jen jsem vás skoro složil" ušklíbnu se. "Jo, taky. Popravdě, takovéhle akce nejsou zrovna můj šálek čaje, ale měl jsem za to, že by nebylo dobré se hned od začátku stranit. Člověk má tady lepší šanci poznat lidi se kterými pracuje a hlavně z jiné stránky. také budu možná mít možnost promluvit si s několika lidmi co potřebuji, konkrétně přímo s naším hostitelem" kývnu a upiji ze sklenice džusu. Na otázku, jak se mi v Irsku líbí vytáhnu koutek do úsměvu "jo, moc pěkný. Možná si tu na stáří pořídím dům. Žádný hnusný pražící slunce a horko. Zdejší lidé nebudou tak zhýčkaní, budou surovější a přímější ... a to mám rád" mrknu.

Christian *Ten* Black - 21. prosince 2014 20:22

Party SONG Julie zapřede rozhovor s někým jiným. Možná jsem za to dokonce rád, nebudu podroben jejímu výslechu déle než je nezbytně třeba. Nenápadnost je jedna z mých mála dobrých vlastností. Pár kroků doleva, pak se otočit a zmizet spolu s davem. Tadá, nikdo si mně nevšiml. Pomalu se vydám nahoru. Příjde mi to jako sprostý útěk, ale kluci ze skupiny se o to dost dobře postarají, jsem si zcela jist. Nejdu přímo do svého "doupěte." Vezmu to pár pokoji a teprve pak do něj zamířím. Ano, je tam i klavír kdyby to někoho zajímalo, ale bližší popis... Pojdťe se podívat sami. Upřímně nejsem ve hře moc dobrý, pokud mám vymýšlet noty "vědomě." Jistě, prý hraji dobře ale jen v době, kdy se zcela uklidním a to s dunící hudbou v přízemí jde špatně. Naleji si sklenici whisky a přiložím si ji na čelo. Sklo hezky studí. Třeští mi ztoho shonu hlava, bolí každý sval. Jako tenkrát... Každý den. A v tu chvíli se moje prsty rozběhli po klávesách, zcela neuvědoměle. Jako by to byl jen vedlejší efekt. Ještě jsem zapnul nahrávání, než se zcela ponořím do té sladké temnoty nebytí. Myslím na všechno. Na bolest, smutek, nenávist. Všechno vychází z té malé schránky, kterou nechávám zmizet do nejzazší části mne. Pokaždé když jsem sám, všechno to utrpení značící se mi ve tváři vyplave na povrch. Měním se jako tvář moře. Z klidného, tichého na rozbouřený oceán, nepochopený, trpící a pravdivý. Žádná přetvářka. Moje třetí z masek. Ta nejdůležitější, ta největší. Ta nejhůře schovatelná.Před očima se mi míhá všechno. Tváře. Pocity. Činy. Srdce mi buší jako kopyta koní. Cítím každý sval. Ale uspokojení z hudby nepřichází. Ne. Něco tam stále je. Něco co obvykle s hrou zmizí, ale dnes... Několika rychlejšími pohyby se snažím to nepříjemné vypnutí rozpustit, ale ono se mně drží jako klíště. Přestal jsem hrát a vztekle mrštil sklenicí whisky o stěnu. Několik kapek alkoholu mi dolétlo na košili, ale to je mi jedno. Zhroutím se na nástroj. Zatímco doznívají poslední... inu dá se to nazvat neuspořádanými tóny, začne se mi chvět tělo. Nebrečím. Už jsem skoro zapomněl jak se to dělá. Na prsa mě tlačí obrovská ruka, táhne mne k zemi. Ani tady se necítím v bezpečí. Nikde není bezpečno. Nikde.

Theo Mercier - 30. prosince 2014 21:24

nejdříve práce, pak teprve zábava Ačkoliv jsem obdržel pozvánku na Tenovu narozeninovou oslavu, musel jsem to chvíli zvažovat, než jsem nakonec upřednostnil práci. Nechtěl jsem kazit kolektiv, ale na druhou stranu by se mnou stejně nic nebylo, protože jsem měl plnou hlavu práce. Jen ať se herci a produkce baví, dokud můžou, já si to ovšem dovolit nemůžu.. Poslal jsem Tenovi k narozeninám lahev velmi kvalitní whiskey - když už jsme v Irsku, tak pořádně stylově - a blahopřání. Doufal jsem, že si to všichni pořádně užijí i za mne. Každopádně to znamenalo, že jim všem budu muset zítra nechat ještě volný den, aby se po té oslavě pořádně zmátožili, než je opravdu všechny vyzvu k prvním záběrům, na nichž jsem usilovně pracoval. Neměl jsem mnoho času. Až přijede Nolan, bude chtít vidět první záběry, což znamenalo spoustu práce, kterou musím stihnout..

Charley R. Griffin - 02. ledna 2015 10:35

Další večírek? Byla jsem unavená po dlouhé cestě, třebaže jsme měli zajištěný veškerý luxus, jaký jsme si mohli přát, ale přestože jsem později večer obdržela pozvánku na párty pořádanou panem Blackem, tak jsem ani nemusela moc dlouho přemýšlet, jestli se toho zúčastním nebo ne. Popravdě byla jsem ráda, že jsem si mohla užívat pohodlí hotelu a nechtělo se mi na tom nic měnit. Byla jsem zvyklá na večírky a podobné sešlosti, ale to nutně neznamenalo, že bych je navštěvovala kdoví jak často a koneckonců taky jsem byla jednou z těch lidí, co si dovolili vybírat. Rozhodla jsem se tedy, že dnešní večer strávím jinak, než dalším „slavením“. Krom toho jsem již měla tu možnost se poznat se všemi svými kolegy, takže mi to nepřipadalo zase tak neslušné, že budu chybět. Nicméně jako omluvení jsem nechala poslat láhev kvalitního alkoholu, aby se na mě ostatní nezlobili, že se neobjevím a upřednostním raději pohodlí a nerušený klid hotelu. Stejně jsem měla v plánu se připravovat na svou novou roli, protože jsem to brala skutečně vážně. Krom toho jsem vlastně ani neměla ve zvyku bujaře slavit, když jsem byla v podstatě v práci. Ale u ostatních jsem to neřešila, pokud se chtějí bavit, tak je to jejich věc. Já už koneckonců o zábavu měla postaráno.

Kailee Knight - 04. ledna 2015 14:31

Procházka a pozvání na večírek Julie odešla a já mohla v klidu a nerušeně vyrazit na procházku. Počasí bylo docela fajn, možná trochu zima, ale po chvíli svižnější chůze jsem se docela zahřála. Snažila jsem se nemyslet na práci a zaměstnat svou mysl pohledem do krajiny, což se mi z větší části dařilo. Vůbec jsem nekontrolovala aktuální čas, ale zatím ještě netočíme, tak je určitě jedno, kdy se vrátím. Dveřmi do svého pokoje jsem opravdu prošla později, než jsem původně chtěla, ale byla jsem spokojená, tváře ošlehané větrem, rozesmátá a docela hladová. Takže bych to viděla v první řadě na pořádně horkou sprchu, a pak si dám něco k jídlu. Můj pohled padl na obálku na dokonale vyrovnaném přehozu postele a otevřela jsem ji. Pozvánka na další večírek? Podle času bude začínat každou chvíli. No, tak přinejhorším dorazím o nějakou tu minutku později. A něco k jídlu si určitě budu moct dát i tam. Neochotně jsem zkrátila sprchu na nezbytné minimum, protože čas nemilosrdně ubíhal. Příliš dlouho jsem se ani nerozmýšlela nad oblečením a natáhla jsem na sebe zelené koktejlky, tmavé páskové střevíce. Vlasy jsem si stáhla jen do natupírovaného ohonu – i Michelle Pfeiffer v tak obyčejném účesu vypadala skvěle – přepudrovala jsem si tváře, objela oči hnědou linkou a párkrát přejela řasenkou. Na nic víc čas ani nezbýval. Vyrazila jsem na místo konání večírku. Jak jsem předpokládala, kvůli mé procházce jsem dorazila chvíli po začátku, takže jsem podle všeho asi o něco přišla, ale na druhou stranu se tady pohybovala skupina spoře oděných roztleskávaček s pompomy v rukou a banda obřích fotbalistů s býčími šíjemi, takže jsem vklouzla mezi přítomné mnohem nenápadněji.

Julie Smirnoff - 22. ledna 2015 08:20

Nathan je jako vždy svůj, nevím proč, ale je mi ze všech těch lidí nejblíž, prostě si na nic nehraje a je mu jedno co si o něm kdo myslí. Ten Black je pro mě záhadou, jednu chvíli se zdá okouzlující av té druhé je chladný jako led. Pokládám se za celkem slušného znalce lidí, ale tenhle člověk si toho v duši táhne tolik, že není šance ho pořádně poznat, nu a pokud jde o ostatní, s nikým jsem nemluvila ještě tak dlouho abych si na ně ,mohla udělat názor, rozhodně nehodnotím lidi podle toho co si přečtu v bulváru. Teď se s drobným pousmáním zaívám na Nathana, takže hodláte důchod trávit v Irsku? Nu proč ne, i když já tedy mám ráda teplejší podnebí, musím uznat že Irsko mě fascinuje. Uvědomím si, že se zmínil o hostiteli, o krok tedy couvnu děkuji, že jste zabránil kolizi a prosím, nebudu vás rušit, vydejte se za hostitelem. Pak už jen se sklenkou vody, korzuji mezi lidmi , pozoruji , občas s někým prohodím nějaké slůvko , dojde mi, že režisér Mercier nedorazil, a hodnotím situaci ve snaze zjistit kdy bude vhodné a neurážlivé zmizet z tohoto večírku. Ač je to zábavné a povedené, toužím po chvilce klidu.

Christian *Ten* Black - 22. ledna 2015 16:26

Zpátky na večírek Jo, vážně bys tam měl jít. Napomíná mně třetí maska. Zašklebím se. Vyjímečně má pravdu. Pomalu sejdu ze schodů a upravuji si sako. Na košili jsou ještě malé flíčky od whisky, ale těch si v přítmí nikdo nevšimne. Sejdu tedy až dolů, postavím se do rohu místnosti a sleduji dění. Zábava je v plné síle. Fotbalisti už meloun dávno odstranili a zabývají se především balením roztleskávaček tak podnapilých, že začnu litovat abscence igelitů na každé posteli a gauči v tomto domě. No, pozdě. Vezmu si sklenku vína, které je z dobrého ročníku a dál se nenápadně rozhlížím po místnosti. Vidím, že několik herců chybí. Nemám jim to za zlé, já bych raději taky chyběl, ale nemohu odejít ze svého vlastního domu jako minule. Kluci z Glouth skind mi přišli pogratulovat k bezvadné party, mezitím co kapela začíná novou písničku. Jsou vybraní dobře, jde jim to. Trochu lituji, že tu nejsou kluci z Dragons. Oni jediní ví jak mi nejlíp udělat radost, ale teď prostě budou hrát v USA. A beze mně. Možná jim to prospěje a já pak budu moct odejít... Krásný plán. Postavit si pevnost s vodním příkopem někde uprostřed hor vedle jezera, koupit pár koní a malou loďku, koukat na přírodu a to vše bez mezilidského kontaktu. Jsem to divný romantik.

Nathan Seth - 26. ledna 2015 11:11

Pousměji se na Julii a pokrčí rameny "no, kdo ví. Jestli se důchodu vůbec dožiju, tak možná jo. Irsko, Skotsko, Anglie ... každá ze zemí ostrovů má něco do sebe. Ale podzim života na vinici ve Francii nebo Toskánsku mi přijde moc okoukaný, nemyslíte?" zazubím se a když se pak o něm zmíní, přejedu pohledem na hostitele a lehce přivřu oči. "Vy nikdy nerušíte, už se nemohu dočkat až vás složím na žíněnku" zazubím se "ale určitě chápete, že tady se nabízí přirozenější možnost konverzace s někým jako je on. Nevím proč mi přijde, že když bych přišel mimo společenské akce, bude jeho přijetí teplé jako lední medvěd s omrzlinama" řeknu k ní, s pohledem stále zaměřeným na Tena. pak se s ní rozloučím a namířím si to k němu. "Pan Christian Black? Nathan Seth" představím se stručně. "Chtěl jsem se s vámi domluvit, kdy začneme makat na vašem na vaší akční náplni pracovní smlouvy. Základní osy mám hotové a popravdě vy toho máte logicky dá se říct nejvíc vzhledem k vaší roli. A i když se nebude hned začínat akčníma scénama, musíme se začít připravovat" kývnu na něj bez nějakého okecávání kolem.

Christian *Ten* Black - 26. ledna 2015 11:28

Výcvik? Nathan Samoto, jak mi budeš chybět. Pomyslím si sarkasticky, když se ke mně přiblíží další člověk. "Ten prosím. Ne Christian." Nemám to jméno rád. Tedy, nenávidím ho. Pak se v jeho dalších slovech trochu ztratím. "Výcvik? A... ano. I když jsem rád, že mi kampaň poskytuje trenéra, mohu vás ujistit, že znalosti ohledně bojových scén mám a nemalé, tudíž vaše služby nebudou potřeba."  Je to jen na obtíž. Trenéři většinou mají tendenci ukazovat, opravovat, navazovat kontakt... To není nic pro mně. "Mám v plánu si tu jednu místnost přestavět na tělocvičnu, takže..." Pokrčím rameny a dopiji sklenici šampaňského.

Nathan Seth - 26. ledna 2015 11:51

Vyslechnu ho a kývnu. "Dobrá ... Tene. Rád si vaše znalosti vyzkouším a jestli jsou tak dobré jak říkáte, ušetří nám to spoustu práce. Ostatně produkce si musela vybrat někoho, o kom věděla, že tu roli zastane. Ale krom samotné instruktáže mám na starost také choreografii jednotlivých bojových scén a tu si musíme prakticky projít mnohokrát tak jako tak. Nemluvě o tom, že přímo naše dvě postavy mají souboj mít a budu upřímnej Tene. Nezáleží na tom, jestli jsem tady novej nebo ne. Dostal jsem na starost jistý aspekt filmu a ten chci dovést k co největší dokonalosti. A bude to i na vás ostatních, jestli si divák v kině řekne že jde o lidi nacvičeně a slepě opakující scénář a pohyby, nebo v tom budou vidět přirozený adrenalinový zážitek. No a pod to první se já nepodepíšu" pokrčím rameny. "Je mi jasný, že máte svůj harmonogram a tohle není jediná náplň vaší práce. Nechám vás si to naplánovat podle toho, co vám volný čas dovolí. Ale chci alespoň 4 hodiny jeden den v týdnu" pousměji se, snad i trochu škodolibě.

Christian *Ten* Black - 26. ledna 2015 12:24

Jasně, no... Nathan Ušklíbnu se. "Bude mi potěšením." Řeknu sarkasticky. Jeho výhoda stejně jako má jsou roky výcviku. Jeho nevýhoda, myslí že umí všechno a že žádný herec neumí bojovat. Moje nevýhoda - fóbie z dotyků. Bude to zajímavý souboj. "Čtyři hodiny postačí." Víc času ani nemám. "Mimochodem, zatím se vám Irsko líbí?" Nevím proč navazuji rozhovor, ale možná jen chci poznat své spolupracovníky. Kolem nás projde jedna z roztleskávaček a otře se o mně. Cuknu sebou a krok poodstoupím. "Ehm..." Odkašlu si a urovnám si sako. Těhle reflexů se prostě nedokážu zbavit. SNad si toho mistr Yoda nevšiml...

Nathan Seth - 26. ledna 2015 12:35

"Fajn" ušklíbnu se. To se uvidí, jestli ti to stačí. A uvidí se, jestli vážně něco umíš, nebo si to jen myslíš. Nemysli si, že tě budu šetřit. "No uvidíme, jestli budou stačit, ale pro začátek snad jo. Co se Irska týče, jo je to pozoruhodné místo. Divoká příroda, drsné živly a drsní lidé. Jsem zvědavej, kolik lidí ze štábu to nějak ... změní" rozhlédnu se a hledám, koho z mého seznamu ´cílů´ tu ještě uvidím. "No, nebudu vás dál zdržovat od hostitelských povinností. Kde bydlím jistě víte. Pro zachování seriózní tváře projektu jsem byl uklizen do toho srubu nad hotelem, tělocvična tam také je" kývnu.

Christian *Ten* Black - 26. ledna 2015 12:43

... Nathan Skoro se dokonce i zasměji. "Ano, takový postup filmových agentur jsem nikdy nechápal." Zavrtím hlavou a vezmu si od procházející servírky nové šampaňské. Možná že když se opiju, ponesu tuhle skutečnost trochu lépe. Ta zpráva o tělocvičně se mi ale vůbec nelíbí. "Užijte si večer." Kývnu Nathanovi až bude odcházet. Opřu se o stěnu a odškrtnu si společenskou konverzaci. Uf... Po chvíli toho hluku začnu mít zase dost. Pro změnu se ale vydám ven. Prosmýknu se kolem Julie, kterou letmo pozdravím a je na mně vidět že spěchám. Venku se nadechnu a vydám po cestičce do stájí. Odemknu a dveře nechám otevřené. Centurion se podíval mým směrem a z huby mu trčí seno. "Aspoň jeden z nás se baví." Dojdu ke koni a podrbu ho po lysině. Zafrkal a natlačil se víc na stěnu. Opřu se o dveře stání a chvíli odpočívám. "Všechno to bych vyměnil za jeden klidný den, kamaráde." Řeknu se smutným úšklebkem. Proč jsem se vlastně stal slavným? Proč jsem tenkrát radši neumřel? Nebylo by to snazší?

Eric Zoolander - 29. ledna 2015 16:47

Večírek Vidím že večírek se vydařil a než si toho dárku pan Black všiml stačil si to někdo přečíst a vznikla jiskra která bude doutnat zvláště když to někdo rozšíří třeba vhodně umístěným videem na You Tube (samozřejmě jsme si dal pozor aby mi byly vidět jen ruce). „Ano v pořádku.“ Krocan by už měl být na místě a druhý krocan se právě naparuje.Jsem zvědavý jak by se asi Julie zatvářila kdyby zjistila co se s tím krocanem stalo. Ale taky si všimnu že tu už zapracoval někdo jiný a nebude to trvat dlouho a fotbalisté budou za roztleskávačkami skákat do bazénu.A někdo kdo to přehnal s pitím si půjde ulevit do bazénu. V lepším případě v tom horším se do něj vyzvrací. Ovšem pak zaslechnu co pan Black říká tanečnice u tyče?To je nápad klidně bych si i připlatil za tanec na klíně a pohlazení břicha. Nebo striptérka která se před ním svíjí a přitom se plácá po zadku. Ta myšlenka mně tak pobaví že se zakuckám tím co piji a rozstřikuji to kolem sebe.Mám pocit že mi to stříká i z nosu zatím co vidím že meloun je opravdu oblíbený.Právě málem trefí Julii a když se omlouvá panu Sethovi že do něj vrazila tak se ho zmocním já vytáhnu z kapsy značkovač a nad ten vyřezaný výraz napíšu na Christian Black. Tento značkovač není na zatrhávání oblíbených pořadů v televizním programu,ale aby nějakou dobu vydržel. Dobře ať zábava začne potom meloun hodím opět do davu.Aspoň nějakou dobu to vydrží mezítím si všimnu pana Blacka takže můžu uskutečnit můj nový plán.

Theo Mercier - 30. ledna 2015 19:13

..každému členu filmového štábu na pokoj dorazilo oznámení o plánovaném Briefingu, který se uskuteční následujícího dne, přesně v 10 hodin dopoledne. Účast všech je povinná, neúčast v žádném případě nebude tolerována. Hlavním tématem bude samozřejmě samotné natáčení, ovšem probírat se bude i nezbytný časový plán, přípravy na všechny eventuality, stejně jako harmonogram každého jednotlivce. Připravte si, prosím, své případné otázky, připomínky a cokoliv, co chcete předložit k projednání. Tento první briefing bude především informativní, abychom se všichni seznámili s tím, co nás v následujících dnech a týdnech očekává, stejně jako co se očekává od každého z vás. Pro tyto účely nám vedení hotelu laskavě zapůjčilo svůj menší konferenční sál..

Nathan Seth - 30. ledna 2015 21:10

Popravdě, docela si oddechnu, když se vypařím z večírku a nadechnu se chladného nočního irského vzduchu. Zamířím do svého srubu, kde si přečtu vzkaz. Konečně se někdo hodlá věnovat tomu, proč jsme tady sakra. Bylo načase. Sednu tedy opět k velkému konferenčnímu stolku v obývací hale, na kterém mám rozprostřenu hromadu papíru a se vší vervou se pustím opět do práce. Spousta papírů je poloprázdná a poznámky doplňuji na úmyslně vynechaná místa. Je to jako skládání puzzlů. Doufám že i výsledek bude tak uspokojující a působící komplexním dokonalým dojmem. Po pár hodinách vše složím do několika desek a vše vložím do notebookové tašky, kam se mi už ani počítač nevejde. Po krátkém ale intenzivním cvičení si dám pár bazénů a odeberu se do ložnice. Ráno vstanu s dostatečným předstihem, abych si opět tělo procvičil a po snídani na sebe opět hodím svou černou koženou bundu, přes rameno si hodím onu tašku a po zamčení srubu vyrazím do konferenční místnosti dle popisu. Jsem tam dříve než v půl desáté, a v podstatě prázdná místnost mě utvrdí v tom, že se tu hraje buď na dochvilnost, nebo lhostejnost. To se ještě uvidí. Nicméně kývnu na přítomné v pozdravu a usadím se někde bokem ale blízko řečnické zóně. Klidně do první řady, ale ke straně. Pak čekám, až to vypukne.

Julie Smirnoff - 30. ledna 2015 23:19

Večírek, další večírek, nutno dodat, že jelikož večírky příliš nemusím, poslední dobou mám dojem, že jsem pořád na některém z mnoha a to nejen v L.A, takže když pohlédnu na hodinky a zjistím kolik je hodin, rozhodnu se k úniku. Viděna jsem byla, všichni se baví, vlastně vždyť já tady ani nemusím být, takže velím ústup. Projdu halou, vyhnu se letícímu melounu, i namol opilé roztleskávačce, překročím válejícího se fotbalistu, sem tam se pousměji a popřípadě rozloučím, konečně jsem venku a můžu se volně nadechnout, sáhnu do vlasů, vytáhnu sponky, nechám padnout kaskádu vlasů volně na záda a volným krokem dojdu k autu které tam je připravené na odoz hostů. V hotelu se rychle vysprchuji a pak už spokojeně vklouznu do postele, ráno se probudím jako vždy v šest, obléknu se a jdu si zaběhat do parku, snídaně, sprcha. V pů desáté vezmu desky s materiály a vydám se do konferenční místnosti, když vstoupím ještě tady skoro nikdo není krom Nathana, kterému věnuji úsměv a dojdu k němu. Dobré ráno, můžu? Ukážu na místo vedle a usadím se, máte připraven plán cvičení pro herce? Hodláte je cvičit jednitlivě nebo hromadně? A pokud bych mohla poprosit, až budete mít sladěny rozvrhy, mohl by jste mi je přeposlat? Děkuji. Jako vždy ho zahrnu spoustou otázek, ale to už jsem prostě já, pokud jde o řešení problémů, zadaných úkolů, jdu rovnou na věc.

Charley R. Griffin - 31. ledna 2015 00:23

Briefing konferenční sál Pohodlí hotelu jsem náležitě ocenila především večer, kdy jsem se vracela z příjemné společnosti v baru, kde jsem měla tu možnost strávit nerušenou chvíli osobně s panem režisérem, se kterým jsme probrali nejrůznější témata, přičemž jsem zjistila, že si nejenže máme co říct, ale že je toho ještě tolik, o čem bychom si mohli povídat… Čas byl ale neúprosný, takže jsme se nakonec vydali zpátky do našich pokojů. Po rozloučení jsem za sebou zavřela dveře, shodila podpatky a zamířila do koupelny, abych se připravila na vydatný spánek, protože jsem již věděla, že zítřejší den začne opravdu pracovními záležitostmi. Koneckonců byli jsme tu především kvůli tomu. A popravdě řečeno, už jsem se nemohla dočkat, až se na to všechno vrhneme. Milovala jsem svou práci a hrozně moc jsem se na to všechno, co nás čeká, těšila. Ráno jsem se probudila svěží a dostatečně plná energie. Vzhledem k tomu, že jsem večer prozíravě nepila ani moc alkoholu (ne že bych jindy pila víc) tak mě ani trochu nebolela hlava. Vstávala jsem o dost dřív, než jsem byla zvyklá doma, ale to bylo asi i tím, že jsem byla podstatě v cizím pokoji a ještě k tomu to byla první noc, takže se nebylo ani čemu divit. Po ranním rituálu v koupelně, jsem se upravila, oblékla do pohodlných zelenkavých šatů s délkou těsně nad kolena a jala se aspoň trochu připravit na tu schůzku, která nás všechny čekala. Už dávno jsem měla v hlavě všechny možné poznatky a podobně, co jsem chtěla probrat, ale pro jistotu jsem si je ještě napsala, abych na nic nezapomněla a teprve potom, když jsem se podívala na hodinky a zjistila, že už je tak akorát čas, tak jsem se odebrala k odchodu… Do konferenční místnosti jsem vstoupila ještě s malým předstihem. Jak jsem si stačila ještě u dveří všimnout, tak pan režisér už tu byl a připravoval si papíry a další potřebné věci, a když jsem se rozhlédla ještě dál, tak jsem spatřila i slečnu produkční sedící vedle pana Setha. Na rtech se mi objevil drobný náznak úsměvu a s milým pozdravem, „Dobré dopoledne, všem,“ jsem pokračovala dál, abych se posadila v přední řadě, aby mi nic neuniklo. Ladným pohybem jsem přehodila jednu nohu přes druhou a na klín si urovnala svou tašku, ve které jsem měla dokumenty a všechny poznámky. „Tak jak jste si užili večírek?“ Dovolila jsem si pro začátek zvědavou otázku, mířenou právě na ty dva, které jsem samozřejmě nehodlala rušit od konverzace, takže jsem si počkala na vhodný okamžik.

Nathan Seth - 01. února 2015 12:07

Pomalu bubnuji prsty do stolu a koukám z okna, když uslyším dveře a následně i Juliin hlas. Otočím se k ní a pousměji se. "Dobré ránko, jo jasně" ukáži na místo vedle sebe a kývnu. "Jo všechno to mám tady. Idividuální plány pro každého, aby si osvojili osobitý styl, co jsem přiřadil každé roli podle scénáře a v pozdější fázi skupinová cvičení, co je připraví na kontaktní soubojový scény. Ale přesnej časovej harmonogram nemám. Čekám až přijde náš pan režisér, mám pro něj sepsaných pár návrhů na úpravu scén. aby působily přirozenějším a občas komplexnějším dojmem a ne jen jako naaranžovaná rvačka" poklepu při těch slovech na tašku a ohlédnu se na nově příchozí. "Dobré ránko. Na vás mám taky spadeno" zazubím se na Charley a na její odpověď pokrčím rameny "no, popravdě není to zrovna můj korbel irskýho piva, ale má to svý výhody při poznávání spolupracovníků. A co vy?"

Christian *Ten* Black - 01. února 2015 15:43

Konec Hudba utichne kolem čtvté ráno a já se do té doby schovávám ve stáji. Nemám v úmyslu se vracet, jen ráno vymetu (téměř doslova) ven roztleskávačky a fotbalisty. Je mi potěšením zjistit že ze všech mám nejmenší kocovinu, která i tak působí návaly stráveného jídla ze žaludku do vyšších částí mého těla. Z toho důvodu se na ranní poradu o které jsem se dozvěděl dost pozdě dostavím mezi posledními. Sluneční brýle na očích a chůze méně jistá než obvykle napovídá o průběhu noci. Jistě, většina si asi bude myslet že jsem se ožral a vyspal s nějakou rozlteskávačkou... Doufám že co se v této zemi zrodí tu i zůstane. Tím nechci útočit na imigranty, přirozeně. přede dveřmi se nadechnu a zasadím ony brýle hlouběji do čela. Jdeme na to. Vkročím do místnosti a snažím se vyhnout pohledům ostatních. Posadím se na židli co nejdál. Tedy... rozvalím se. Poslouchám hovor ostatních se zavřenýma očima a bohužel vypnutým mozkem.

Theo Mercier - 04. února 2015 17:01

Briefing.. Vstal jsem časně, jak už je ostatně mým zvykem, abych mohl ještě dodělat své rozpracované poznámky k dnešnímu briefingu s celým filmovým štábem. Nakonec jsem si vzal své obvyklé oblečení - tmavé kalhoty, šedé triko a na to sako, takový ten typický ležérní francouzský styl. Popadl jsem notebook, do náručí jsem si přihodil štos papírů a vyrazil jsem ke konferenčnímu sálu. Šel jsem tam s dostatečným předstihem, dobře si uvědomujíc, že herci si nejspíš dají načas, jak mají v některých případech ve zvyku. Nicméně, potřeboval jsem si ještě připravit podklady.. Zvesela jsem pozdravil pana Sethna, slečnu Smirnoff a hned jsem si to zamířil dopředu, kde jsem si otevřel notebook a hned si rozkládat papíry, když v tom dorazila i slečna Griffin, kterou jsem samozřejmě taktéž pozdravil s pousmáním. Ještě jsme měli takových 20 minut, dovnitř se začali scházet i lidé z produkce - výprava, technici, grafici, kameramani, asistenti a další. Nebyli to úplně všichni lidé, kteří se na filmu budou podílet, pouze ti nejdůležitější, ale i tak mě v jeden okamžik překvapilo, kolik nás vlastně nakonec bude. Moje workoholické já bylo poněkud zklamané, že jsem letěl až s herci, zatímco všichni tihle lidé nám tu připravovali zázemí, bydlíc různě v karavanech a kde se dá. Za to jim patřil můj obdiv.. Připravil jsem dataprojektor, zatím s vypnutým světlem, a ještě jsem se porozhlédl kolem, kdo tu je a jsou-li tu opravdu všichni. Tyhle začátky jsem nesnášel, ale když se přes to dostaneme, bude to zase dobré.. jako ryba ve vodě.. "Tak, dobré dopoledne všem a děkuji, že jste dorazili. Tohle je první oficiální porada a já bych pro začátek ještě rád poděkoval všem lidem z produkce, kteří podle pokynů Christophera Nolana i mých tady pobývají a připravují půdu pro natáčení už celý týden. Díky nim totiž můžeme opravdu začít s natáčením prakticky už zítra. Rád bych vás všechny teď v pár bodech seznámil s těmi nejdůležitějšími informacemi, se kterými pak budeme s to pracovat dohodnout se všichni tak, aby vše dobře fungovalo a tento film bez potíží mohl vzniknout," odmlčel jsem se a nakoukl do svých poznámek, přehodnocujíc, čím přesně začít. "V celé této lokalitě ví místní obyvatelé, proč tu jsme a všichni jsou ochotní nám všemožně pomoci, čímž vás zároveň prosím o co největší vstřícnost vůči nim. Jsme tu koneckonců pouhými hosty. A teď k samotnému natáčení. Kvůli komunikaci každý dostanete malý pager a apeluji na vás, noste jej neustále u sebe. Samozřejmě každý z vás dostane časový rozvrh i v tištěné podobě, ale pager je jistota, přes niž vám asistence dá včas vědět, abyste kupříkladu nezaspali natáčení vaší konkrétní scény," nevím proč, ale pohled mi mimoděk v tu chvíli ulpěl na Tenovi. Potlačil jsem nespokojené zamračení nad jeho mnohomluvným rozvalením se na židli. No, hodně štěstí.. pomyslel jsem si poněkud sarkasticky v souvislosti s jeho včerejší oslavou narozenin, než jsem se zase podíval jinam. "Dále tady máme k projednání čas. Zní to jednoduše, ale jak všichni víme, bude to nejnáročnější ze všech dnešních bodů. Pan Zoolander by si jistě rád vyšetřil čas pro každého z herců kvůli kostýmům, to ovšem nechám na něm. Dále tu máme nezbytné cvičení a secvičování bojových scén s panem Sethem, který k tomuto bodu jistě bude mít mnoho co říct, předpokládám. A v neposlední řadě pak natáčení jako takové. Christopher mne požádal, abychom během tohoto týdne už provedli prvotní natáčení, promo scénu u útesů, abychom získali představy, mohli vyladit osvětlení a všechny nezbytnosti okolo. Mám zde první snímek útesů, na nichž budeme to promo natáčet.." Zapnul jsem konečně dataprojektor a představil tak prvotní scénu irských útesů.. "Pane Sethe, jak si z časového hlediska představujete nácvik akčních scén? A kromě toho, mohl byste pro představu nám všem předestřít své plány ohledně celkové vizualizace scén?" vyzval jsem pak našeho odborníka na slovo vzatého a se zaujetím jsem si pak dělal poznámky..

Nathan Seth - 05. února 2015 20:31

Kývnutím a lehkým úsměvem, doplněným krátkým "dobrej" pozdravím pana režiséra a vyrovnám si na společenský stolek, který si drze přitáhnu od zdi až ke své židli po stylu Willa Smithe z MiB, svoje hromádky papírů. Člověk by neřekl, co se vejde do noťasové tašky. Hromádek mám celkem pět a musí to vypadat, že si tu zakládám malou kancelář. Překvapivé to bude hlavně pro ty, co si o mě logicky podle mého vzezření a chování myslí, že umím sotva číst a psát. Vyslechnu krátký proslov a trochu mě překvapí, když mě tak brzy pan Mercier osloví jako prvního. Ale klidně kývnu a vstanu. "Takže, dobrý ránko" kývnu a rozhlédnu se po ostatních. "Tohle dělám prvně, takže mi nemějte za zlý, když nedodržím přesný osnovy pro tenhle typ konverzace" ušklíbnu se a pomalu začnu přecházet před nimi po šířce salónku. "Takže, pro ty z vás, kdo mě ještě neznají, moje jméno je Nathan Seth. Na oslovení pane Sethe neslyším, takže Nathan. Na starosti mám bojové scény, jejich choreografii a vaši přípravu na ně, stejně jako kaskadéry, kteří vás budou zastupovat v těch nejnáročnějších záběrech. Nevím jak vy, ale já mám po krk filmů, kde se sejde evropan, afričan, asiat a eskymák a všichni najednou umí jen karate nebo judo a bojové scény jsou jen o tom, kdo - většinou padouch na začátku a hlavní hrdina na konci - to jedno konkrétní bojové umění, které ani není nijak zásadně relevantní tématu filmu, ovládá o maličko líp. Takže jsem pro každého z vás vypracoval osnovu bojového umění, které je z 80% laděno pro vaši postavu podle její historie a charakteru, z 10% podle toho co vím z materiálů o vás a ze zbylých 10% ho doladíme podle toho jaké jsou vaše dovednosti, které zjistíme na prvním tréninku. Výsledkem jsou bojové styly, které by vám měli perfektně padnout, pomoc ve vciťování do postavy a pokud nebudete líný, osvojíte si je tak přirozeně, že to pro vás bude velká výhoda i do skutečného života, protože chvaty co vás naučím jsou skutečně maximálně efektivní, žádné prázdné pohyby. Pro film tohle schéma znamená, jak věřím, varibilitu, neokoukanost, líbivé a svěží akční scény a méně odhadnutelný jejich vývoj" Při těch slovech vezmu jeden štos papírů a začnu je rozdávat hercům, kterých se moje práce týká. A to nejen vyloženě aktérům bojových scén, ale prakticky každému, kdo rozdá byť jen jednu ránu. Ti více zainteresovaní dostanou složku, co má několik desítek stránek i s nákresy a podrobnými poznámkami, ti méně zainteresovaní jen pár papírů. "Pro začátek budu s každým z vás pracovat individuálně, později až si styly osvojíte, budeme to sdružovat do skupinek, kde bude docházet ke konfrontaci a v poslední fázi už to bude nácvik samotných hotových scén. K těmto účelům můžeme využít staré westernové městečko kus odsud, které se stejně bude demolovat. Od vás chci minimálně 4 hodiny týdně. Buď v kuse nebo 2 a 2. Kde mám kotec víte, takže když nebudu na place, budu tam. Plně se přizpůsobím vašim potřebám, takže i kdyby vám vyhovoval čas ve dvě v noci, nemám s tím sebemenší problém. Tady platí, že čert a Nathan nikdy nespí. Chci vás všechny upozornit, že i když jste hvězdy, ať už stávající nebo budoucí, a já jsem jen člen realizačního týmu, na prdel si z vás nesednu a šetřit vás nebudu. Jsme tady všichni proto, abychom natočili ten nejlepší film a já do toho jdu na 100% a udělám všechno proto, aby můj svěřený aspekt filmu byl dotaženej k dokonalosti. Takže jestli mi od někoho z vás přijde pět minut před tréninkem omluvenka typu - mám kocovinu, nedorazím - tak si pro vás jsem fakt schopnej dojít na pokoj, vyrazit dveře když budu muset a odtáhnout vás do tělocvičny a tu kocovinu z vás vymlátit na žíněnce" rozhlédnu se po všech s kamennou tváří a zastavím se na zlomek vteřiny pohledem na Tenu Blackovi. Pak se stočím k Ericovi a vezmu ze stolu další složku "pane Zoolandere, tady jsou moje postřehy ke kostýmům. Slyšel jsem, že jste eso v tom oboru a nejspíš moje rady nepotřebujete a ani nechcete, ale měl jsem za to, že by se vám třeba mohl hodit pohled z jiného úhlu od člověka, co se soustředí čistě na funkčnost a ne jen na vzhled, mrkněte do toho nebo to zahoďte, to už nechám na vás" podám mu ji a vrátím se zpět před první řadu a vezmu ze stolku tři z největších svazků, každý z nich minimálně přes sto stránek. "Teď, vím teda že to není moje práce... tady je pár návrhů ke scénám, kde se bojuje. Je mi jasný, že vy už máte představu, ale třeba vás něco z toho i tak zaujme, ale stejně jako u pana Zoolandera, klidně to zahoďte, to je na vás" položím s těžkým žuchnutím stoh papíru před pana Merciera. "Jsou tam i všechny podklady co dostali herci k jejich postavám, to jen pro případ, že by vás to zajímalo". Druhý tento tlustý spis, který sumarizuje moji práci podám pro představu slečně produkční a třetí, pro druhého pana režiséra si opět zastrčím do tašky s tím, že mu ho pak předám. "Počínaje dnešním dnem vás pravděpodobně na můj pokyn budou sledovat vaše dubléři a to možná i při všedních věcech. Je to proto, aby se naučili napodobovat věrně všechny vaše pohyby a jejich záskok za vás na platně byl tak dokonalý. Kdo z vás s tímhle budete mít problém, dejte mi vědět" otočím se ještě k lidem, kterých se to týká. "Jo a mimo tohle všechno hraju postavu Alexe Gunnera, elitního agenta CIA, takže až bude čas na procvičování společných dialogů, aby jste věděli" dodám ještě a pokud nikdo nemá žádné otázky, tak kývnu, že jsem skončil a zase si sednu. Obdržený pager si připevním na pásek a sleduji další dění.

Christian *Ten* Black - 05. února 2015 20:39

Huh? Vnímám jen pohledy ostatních, text moc ne i když se fakt snažím. Poněkud se proberu až u Sethova proslovu. Dojít na pokoj? Zmlátit? Říkat Nathane? Heh to fakt ne. To fakt ne. Na konci proslovu se začnu šklebit jako idiot. Hrozně mi příjde k smíchu, že si tu všichni myslí že jsem ožrala. Jen ať si to myslí dál. Já budu chilovat na obláčku a shlížet na ně. Přečtu si textovku na mobilu. "Bezv56fra party. Nekdy zopaknem. Kanec." Bohové, to je ignorant. A ví že tu jeho přezdívku nemohu vystát. Je mi jasný, že mi to pak naši úžasní režiséři a éé.. trenéři dají sežrat, ale já si nemůžu pomoct. Uvnitř mně hlodá svědomí a ukazuje zdvižený prst, ale já mám nasazenou masku a všechno je mi jedno. Co bych bez těch svých maskovaných přátel dělal?

Charley R. Griffin - 05. února 2015 22:24

Menší drama na briefingu V prvním momentu jsem se krapet zarazila, když mě Nathan překvapil svou odpovědí. Ještě pořád jsem tak nějak nebyla úplně zvyklá na tento druh humoru, protože lidé v mé blízkosti byli úplně jiného ražení, ale to samozřejmě nebylo mířeno proti Nathanovi. Koneckonců jen jsem se nad tím musela krátce zamyslet, jestli to myslí vážně, nebo si opět dělá jen vtípek, což očividně dělal, jak jsem seznala i z toho jeho zubení se na mou osobu – upřímně, na to jsem taky nebyla více zvyklá, ale to neznamenalo, že by mi to mělo vadit. Nakonec jsem se chtěla pobaveně uchechtnout, ale místo toho jsem nasadila opravdově přemýšlivý výraz, jako bych zvažovala, jestli jsem něco neudělala, když má tedy na mne spadeno. „Na mě? Doufám, že jsem moc nezlobila. Ale vážně, byla jsem opravdu hodná, jelikož jsem včerejší večer strávila v pokoji – s knihou a scénářem, samozřejmě,“ odpověděla jsem s nenuceným úsměvem, při kterém mi nepatrně zacukaly koutky úst. Na víc pak už nebyl čas, jelikož se o slovo přihlásil pan režisér Mercier, který měl pro nás přichystáno velké množství informací, jak jsem předpokládala. Již od bratra jsem věděla, že ve své práci patří k nejlepším, což ale mimo jiné znamenalo i to, že je pan Mercier těžký workoholik. Se zaujetím jsem všechno poslouchala a dokonce jsem si začala dělat i pár poznámek, jak bylo mým zvykem, třebaže jsem věděla, že se na svou výbornou paměť mohu spolehnout. Ale v tomhle případě to bylo i o tom, že těch informací byla spousta, takže bylo lepší si to zkrátka zapisovat, aby si to pak člověk mohl utřídit v hlavě a všechno zpracovat. Můj pohledem mezitím doputoval k příchozímu panu Blackovi, na kterém jsem očima spočinula o něco delší dobu s přísně staženým obočím, ale nechávala jsem to být. Koneckonců mi do jeho záležitostí nebylo nic a zkráceně řečeno mi jeho osoba byla momentálně docela ukradená. Kdybych se totiž nad jeho přístupem měla zamýšlet víc, asi bych se těžko mohla soustředit na podstatně důležitější věci, co nás čekali. Odvrátila jsem tedy svou pozornost úplně jinam a poslouchala tentokrát proslov pana Setha, nebo chcete-li Nathana. Už bych si na to taky mohla zvyknout, pokud je mu to příjemnější, tak bych se měla přemoct. Krom toho, nechtěla jsem si ho poštvat proti sobě, zcela jistě by mi pak dal tvrdší trénink, pomyslela jsem si pobaveně v duchu. Převzala jsem si pager i papíry a začala si je mezitím vším i pročítat, než mi znovu padl zrak na panu Blackovi, který mě ve vteřině vytočil. A to tak, že opravdu velmi. Nikdy nikomu se snad ještě nepodařilo, aby ve mne v jedné chvíli vyvolal takovou vlnu vzteku, že bych na dotyčného s největší chutí vybalila, co si o něm ve skutečnosti myslím. Obvykle jsem se totiž držela při uzdě a nedávala jsem na sobě nic znát, když už mě něco namíchlo, ale v tomhle případě jsem toho měla tak akorát dost. „To si snad děláte legraci, Blacku?! Byl byste tak laskav a přestal si hrát se svým telefonem? Myslím si, že všichni tady by ocenili, kdybyste svou pozornost věnoval důležitějším věcem v tuhle chvíli. Jste součástí našeho týmu a všichni tady ti lidé se snaží dělat svou práci, co nejlépe. Vážně bych ocenila, kdybyste se začal chovat profesionálně, vzhledem k tomu, že byste měl být tou největší hvězdou, jak předpokládám díky tomu, že vás vybrala slečna Smirnoff, ale prozatím se chováte jako namyšlený idiot, kterých je v celých USA milion. Předpokládala bych, že hvězda vaší velikosti už bude vědět, jak se má chovat. Mimochodem, jestli svým dosavadním chováním chcete dokázat, jak je vám tento film ukradený, tak jste to mohl říci rovnou a ušetřit tak nám všem drahocenný čas. Vážně nesnáším rozmazlené pitomce, kteří si myslí, že jim všechno projde jen proto, že mají hezkou tvářičku a jejich um spočívá jen v ksichtění se do kamery, přičemž ani netuší o čem herectví skutečně je… a tentokrát mám toho opravdu docela dost…“ Vstala jsem a rozmluvila jsem se poněkud naštvaně a hlavně, úplně bez obalu o tom, co si skutečně myslím. Nechtěla jsem tu dělat jakékoliv drama, ale jednoduše jsem se neudržela, na to jsem byla až příliš naštvaná a troufala jsem si říct, že nejenom já. Jestli byl Black zvyklý na to, že mu lidé v okolí nic neřeknou a nechají ho dělat co si zamane, tak tady s tím zcela jistě hodně prudce narazí. Ale nemyslela jsem to zase tak zle, jak se mohlo na první pohled zdát, protože to bylo myšleno především i pro jeho dobro, aby si uvědomil, že tento jeho přístup, který ke všemu má je dost špatný. „Ehm, omlouvám se… Pane Sethe, ráda se s vámi domluvím na trénincích, jsem vám samozřejmě k dispozici, to bez debat… A, vážně mě na moment omluvte, jdu si přepudrovat nos,“ snažila jsem se uklidnit, ale bylo na mě nejspíše jednoznačně vidět, jak jsem vynervovaná. Uhladila jsem si prameny vlasů, snažíc se věnovat jakýsi úsměv aspoň ostatním, ale nakonec jsem to vzdala a s vyřčenou omluvou jsem se na chvíli vytratila. Na tohle budu nejspíše potřebovat menšího panáka něčeho ostřejšího.

Christian *Ten* Black - 05. února 2015 22:53

Drama já rád, ale jiné aneb. Lovení zatoulaného herce Jakmile zazní mé jméno, překvapeně vzhlédnu. Do háje, doufal jsem že si mně nikdo nevšimne. No, pozdě. Odolávám pokušení nasadit přidrzlý úsměv a začít se smát. Mojí masce očividně celá situace příjde k popukání. Poněkud citlivější část mého já ale dostává plný zásah. Chovat se profesionálně... Největší hvězdou... Dosavadním chováním... Rozmazlené pitomce... namyšlený idiot... Mám sto chutí rozeřvat se na ni že o mně nic neví. Nikdo o mně nic neví. O tom co je uvnitř. A je to jedině dobře. Sedím na sedačce a zatínám ruku za zády v pěst. Když slečna uraženě odkráčí, jen sleduji stěnu přede mnou. Stoupl mi tep a nějak se i rozostřuje pohled. Není to ale infarkt... Do očí se mi derou slzy. Jsem snad fakt debil? Vystřelím ze svého místa. Pokusím se nasadit ten "je mi tu u pr*le" obličej, ale ústa se mi stáhnou jen do děsivého šklebu. Cestou ke dveřím možná srazím nějaký ten nábytek. Jako by mi někdo botou tlačil na hrudník. Takové to je. A mnohem horší. Připadám si jako před osmnácti lety. Chci do něčeho praštit a taky to hodlám velmi brzy udělat. Jen škoda že poblíž nemám svoji tělocvičnu. Tam se krásně dalo přizabít. Ne. Tady nezůstanu. Chci utéct. Hodně daleko. Nevím kam. Prostě pryč. Kamkoli. Hele, z toho by byla dobrá písnička, ne? Bohužel tady nemám žádné místo, kam bych se mohl schovat. Chci něco zdemolovat. Zničit. Vybít si zlost. Tohle je perfektní chvíle na to naučit se sebeovládání. Vyběhnu ven z budovy a vydám se k autu. Jsou odtud jen tři cesty. Jedna ke mně domů, druhá cestou kudy jsme přijeli a třetí na vyhlídku nedaleko. (Doufám že nevadí že dokresluju. :D) Neměl bych řídit a jsem si toho moc dobře vědom. Jenže ty lidi... vždycky mně štvali, ale tady se nedá vydržet. Napnutý jako struna startuji. Řvoucí motor mně poněkud uklidní. Vydám se rychlostí snad 180km/h pryč. U vyhlídky stavím smykem a už nemůžu zakrýt slzy deroucí se na povrch. Nesnáším je. Sundávám si brýle a jdu směrem k zábradlí, které mně dělí od dlouhého pádu do údolí. Silnější vítr mi čechrá vlasy. Povoluji kravatu, jež mně škrtí na krku. Odlétává pryč a já sleduji, jak mizí hlouběji a hlouběji, až se zachytí o keř. Najednou se mi udělalo nechutně špatně. Opírám se o hrazení a doufám, že to brzy skončí. Třesu se. Krajina přede mnou se rozpíjí a mizí. „Ne… Ne…“ Snažím se zase zaostřit, ale pozdě. Vzpomínky mne opět lapili. Klavír dozněl. V polovině taktu. Prsty mi pořád leží na klávesách, když se otáčím, abych spatřil příchozí. Strnu. Jsou to zase Oni. Další z mých každodenních příkoří. Tři hromotluci stojící nedaleko. „Prej nemluvíš.“ Zachechtal se jeden a popošel ke mně. Nic nedělám. „Víš, rozhod jsem se tě vyléčit.“ Chytil mě pod krkem a zvedl ze země. Nemůžu dýchat. Lapu po vzduchu, snažím se ho kopnout, nebo odstrčit jeho ruce. „Naučím tě i křičet.“ Zavrčel a praštil mi hlavou o hudební nástroj.“ Sesunul jsem se na zem. Prach se přichytává na sako, jež vzápětí taky končí na zemi. Košile je nějaká zpocená. Jak se mi to povedlo? Třesu se a studený vítr tomu moc nepomáhá. Bezmyšlenkovitě hledím před sebe s neskutečným strachem a slzami v očích. Jsem slabý. Slabý na všechno. Na role. Na zpěv. Na dýchání. Na život. Bojím se. Bojím se všeho okolo… Chci se schovat. Schovat do malé místnosti, zamknout a zahodit klíč. Zbavit se té příšerné bolesti na srdci a přerývavého dechu. Tohle je pravý Christian Black. Ten, kterého nikdy nikdo neviděl. A snad ani neuvidí.

Theo Mercier - 08. února 2015 21:04

Náročný začátek nevěstí nic dobrého.. Poslouchal jsem bedlivě Nathana, poznamenávajíc si různé postřehy a poznámky, přikyvujíc sem tam hlavou. Překvapí mě pak obsáhlost složky papírů, jež se mi dostane od Nathana do rukou. Možná jsem vypadal překvapeně, ohromeně, nebo snad lehce zděšeně, ale to neznamenalo, že bych si nevyhradil čas pro řádné prostudování každé strany. "Děkuji, Nathane, prostuduji to, rozhodně to bude velkým přínosem i pro mé poznámky a návrhy scén a to je rozhodně něco, co v žádném případě nemíním zahazovat," řekl jsem mu s pousmáním. Byl jsem vděčný za jeho přístup k filmu a opravdu jsem to dokázal ocenit. Kromě toho, s těmito podklady se hned bude pracovat nesrovnatelně lépe právě i na těch akčních scénách, kterých ve filmu bude požehnaně.. Chtěl jsem si zase převzít slovo od Nathana, když v tu chvíli se stalo něco, co jsem rozhodně nečekal - a nejméně pak Christian Black, na něhož se spustila pohroma v podobě rozhořčené Charley. Sledoval jsem to s povytaženým obočím, pociťujíc jakési zadostiučinění, že jeho chování si všiml i někdo jiný, komu to stejnou měrou vadilo. Sám jsem chtěl proti němu zakročit, ovšem radikálnost Charleyina postoje mi absolutně sebrala vítr z plachet. Pan Black chytil sinalou barvu v obličeji a hned na to se zvedl a viditelně podrážděně odešel - k mému nemalému překvapení bez sebemenšího slova. Charley mezitím k Nathanovi promluvila ohledně rozvrhu a hned na to se sama vytratila. No.. potěš.. pomyslel jsem si, jak se tak několik párů očí obrátilo s viditelnou otázkou ke mně. "Ehm.. Julie, byla byste tak laskavá a seznámila všechny s předběžným časovým plánem ohledně hlavních přestávek natáčení - na jídlo a podobně, stejně jako další nezbytnosti a detaily, prosím? Hned budu zpět, když mne omluvíte," řekl jsem nakonec rozhodným hlasem, spoléhaje tak na slečnu produkční, která toho jistě také měla hodně, co by celému štábu sdělila. S mírně zamračeným obočím jsem se vydal směrem ke dveřím, urovnávajíc poslední dvě převrácené židle v řadě, než jsem zmizel ze sálu, snažíc se tak vyžehlit nesnadnou situaci, kterou pan Black začal. Doběhl jsem Charley téměř okamžitě. "Co takhle dát si v baru něco ostřejšího?" řekl jsem tiše, abych na svou přítomnost upozornil, aniž bych ji nějak vyděsil, zatímco jsem hned pokračoval. "A.. děkuji. Držel jsem se, abych na Blacka nevyletěl, ale jako režisér.." nedokončil jsem větu a pokrčil jen rameny. "Zřejmě to není týmový hráč. Ale uvidíme. Pak si s ním promluvím."

Kailee Knight - 12. února 2015 21:09

Briefing Večírek je skvělý a noc strávená poprvé na cizím místě, v tomhle hotelu, docela ujde. Čekala jsem, že budu mít problém se spánkem, ale nakonec jsem usnula jen pár vteřin potom, co jsem položila hlavu na polštář. Těch pár hodin se nakonec hodilo, protože ráno už začala práce. Přeci jen to není žádná dovolená. V deset máme naklusat do konferenční místnosti, kde začne briefing. OK. Oblékla jsem se a nejprve vyrazila na snídani. Vím, že bych asi neměla, ale ke kafi jsem spořádala asi 4 scones s marmeládou, ale do budoucna nás čeká i nějaká tréningová průprava, tak se kvůli jedné vydatné snídani nezboří svět. Vyrazila jsem směr konferenční místnost kde už byli téměř všichni. Asi si budu muset posunout hodinky malinko dopředu, abych stále nechodila všude za pět minut dvanáct nebo pozdě. "Dobrý ráno," pozdravím a zajedu na nejbližší volnou židlí a že už jich moc volných není. Neuplyne ani půl minuty a slova se ujme pan Mercier, jehož slova nás vrhnou do pracovního procesu. Takže nám to oficiálně začíná. Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho, poslouchala jsem ho a snažila jsem si ty nejdůležitější věci zapamatovat. Pager, časový rozvrh – dobrá. Kostýmy, projekce první scény a pak přenechává slovo našemu trenérovi a fight choreografovi. Jeho příspěvek k tomuto briefingu je více než vyčerpávající. Člověk musí opravdu dávat setsakramentský pozor, aby pochytal všechno důležité. Naštěstí nám podává pomocnou berličku v podobě materiálů ušitých na míru našim postavám. Tenhle člověk opravdu nespí, jak už o sobě prohlásil. Stačí říct, kdy se mám dostavit na tréning a já tam budu," řeknu rychle a tiše, když prochází kolem mě. Briefing se náhle zvrhává v lehčí pistolnickou přestřelku mezi Blackem a Charley, která končí jejích postupným odchodem, ke kterému se přidává i režisér a nechává nás v péči slečny Smirnoff. Sleduju jejich "hádku" s vytřeštěnýma očima. Pěkný to začátek prvního pracovního dne. Jestli je tady ponorka tak brzy, tak snad se navzájem nepozabíjíme. I když by to byl hezký článek do bulváru. Zanořím se hlouběji do židle a čekám, jaké další informace nám předá slečna Julie.

Eric Zoolander - 14. února 2015 23:21

Šup do kukuřice ... tedy do pracovního procesu Když se vrátím z večírku dojde mi že zítra přijde čas na práci i když v deset hodin?Stihnou ti dotyční vystřízlivět?Budou muset protože v tomto případe se ani smrt neomlouvá. Nepochybuji že je pan Mercier schopný povolat i patologa aby dokázal že ten dotyčný je skutečně mrtvý. Takže si budu muset připravit nějaké nápady a návrhy,otázky a připomínky protože na všechny eventuality se připravit nedá. Tohle není čaroděj ze země Oz takže ostatní nebude zajímat hlava ... sežeňte si pořádnou práci a kalhoty ... tohle bude dlouhý den ... Zavrtím hlavou a přesunu se z minulosti do současnosti.Pak vytáhnu návrhy které jsem sebou vzal a pustím do úprav podle toho co mně právě napadlo.Někde zjistím že by se tam hodilo spíš něco jiného,nějaké návrhy vyřadím a zbytek rozdělím rozdělím do tří skupin podle použitelnosti.První dvě skupiny (protože na třetí asi teď nepřijde čas) si připravím do složek a ta pak uklidím do tašky.Ráno vstanu v devět a do konferenčního sálu dorazím čtvrt hodiny před začátkem abych tu zbytečně netvrdl a ani aby to nevypadalo že jdu na poslední chvíli.Posadím se na volné místo a počkám až se začne.Pokud mně někdo osloví odpovím mu,ale sám rozhovor začínat nebudu.Když porada začne a po dlouhém proslovu se dostaneme konečně k věci tak chápu obavy pana Merciera.Vím co si zde myslí o Američanech jejich názor nezměním stačí když ho nebudu potvrzovat.Co se týká pageru tak nemám problém ovšem nevím jak na tom bude pan Black. Ano čas je jen magický trik a to i když se nebudu dohadovat s Fran nebo křičet ona mně snad zabije.No a pak se opírat o futro zatím co na mně půjdou návaly horka ze vší té kávy kterou jsem vypil.A protože káva má i jiný účinek zařídil jsem si i místnost o které jsem říkal že v ní jsou košťata. Proslov pana Setha mně probere z mých ne zrovna příjemných vzpomínek a chápu že je schopný to udělat,ale je hezké že se mi tu snaží někdo pomoct.A na rozdíl od Fran já nejsem ignorant přesvědčený o své neotřesitelné pravdě. „Děkuji pane Sethe vaše poznatky rád uvítám a rozhodně je nebudu vyhazovat.A i když zde nečekám takové problémy jako v Krizovém scénáři přesto bych byl rád kdyby jste přišli včas abychom mohli všechno probrat.Konstruktivní kritice se nebráním,ale nebudu vám ustupovat z malicherných důvodů.Taky bych rád dodal že jsem začínal jako modní návrhář a i když jsem muž navrhoval jsem i dámskou kolekci takže pokud si myslíte že máte pravdu přesvěčte mně o ní jinak tvrzením než já to poznám.“ A než dojde na mé složky tak to už začne někdo ječet a já na to reaguji jen pozvednutím obočí.Ovšem není to Fran a neječí na mně. Vida tady má někdo přece jen emoce. Tedy ne že bych se slečnou Griffin nesouhlasil.ale já se naučil přijímat jisté věci se stoickým klidem protože mám jen jedny nervy.Možná to bylo spolupráci s někým kterému nestačilo to že se stará o technické věcičky. Nebo to bylo tím že jsme tam nebyli sami. Charley zmizí a pan Mercier za ní.Zvláštní nejdřív taky vyvádí a pak uteče to se nějak nesrovnává s tím co říkala.Nebo jí vadí že jsme nahlédli za její pokerovou tvář?Já se posadím a čekám co nám Julie sdělí.

Charley R. Griffin - 16. února 2015 20:44

Sklenka něčeho ostřejšího Theo Mercier, před konferenčním sálem Nelitovala jsem svých slov, ani trochu, protože jsem věděla, že podobného názoru jsou i ostatní, nebo alespoň někteří. Jenom mě trochu zamrzelo, že jsem se nechala trochu unést uprostřed porady, kterou jsem tak trochu narušila, ale na druhou stranu zase to nebyla kdoví jaká dramatická scéna. Neměla jsem v plánu se vytratit, ale potřebovala jsem se uklidnit. Srdce mi bilo jako splašené, divoká melodie tepu mi bublala v uších, takže vidina něčeho ostřejšího byla na místě. Překvapilo mě však, že než jsem se stačila dostatečně vzdálit od konferenčního sálu, tak mě dohonil sám režisér, ke kterému jsem se téměř okamžitě otočila a překvapeně na něj povytáhla obočí. „Theo,“ hlesla jsem odevzdaně a na moment sklopila oči, protože jsem si byla vědoma toho, že odešel kvůli mně, a že jsem si ten projev vlastního názoru měla nechat na vhodnější příležitost. „Omlouvám se ti, že jsem to nevydržela, ale někdo mu to už říct musel. Strašně nerada se dívám na někoho, kdo si neváží práce ostatních,“ snažila jsem se omluvit aspoň trochu, protože mi bylo jasné, že jsem mu tím svým odchodem udělala vrásky na čele. Jediné, co jsem však mohla udělat, bylo to, abychom se co nejdříve vrátili zpátky a pokračovali v dalších bodech programu porady, protože to bylo hodně důležité. „Za co mi děkuješ? Že si teď kvůli tomu můžeš dojít do baru pro něco ostřejšího?“ Nadhodila jsem se zřetelným pobavením v hlase, tak trochu si pana režiséra dobírajíc, ale nemyslela jsem to zle. Ale Theo patřil k lidem, kteří tento druh humoru chápali a co bylo vůbec nejlepší, sám měl takový, takže jsem se nemusela cítit špatně, že jsem si něco takového dovolila říct na jeho adresu. Přesto všechno jsem ale k němu chovala jistý respekt, protože si to samozřejmě zasloužil a nejenom jako režisér, ale především i jako člověk. „Možná bych si s panem Blackem taky měla ještě promluvit, jsem si vědoma toho, že jsem mu to mohla říct na lepším místě, než takhle přede všemi, ale… už se tak bohužel stalo,“ pronesla jsem pak cestou, když jsme zamířili na sklenku něčeho ostřejšího a já se mohla konečně uklidnit. To už mi i docházelo, že jsem možná přestřelila, ale neznamenalo to, že bych toho litovala.

Theo Mercier - 19. března 2015 21:46

Malá pauza na baru a pak zase honem do práce.. Charley R. Griffin, všichni Pousmál jsem se, aby se mi Charley neomlouvala, avšak do veselosti měl ten úsměv opravdu daleko. Nebyl jsem nadšený, že se situace ve štábu (konkrétně mezi herci) tak nepříjemně vyhrotila hned první den a to jsme měli pouze schůzku, na níž se vše mělo domluvit. Obávám se jen toho, jak bude pan Black reagovat při natáčení, protože pokud bude jeho chování pokračovat tak, jako doposud, budu muset odmítnout spolupráci s ním a pro blaho celého týmu (a v neposlední řadě i filmu jako takového) se domluvit s Nolanem na jeho odstoupení a nahrazení nějakým mnohem spolehlivějším a zodpovědnějším hercem. Ovšem, to už předbíhám. Zřejmě si s ním pak budu muset promluvit.. a s Julií taktéž. "Samozřejmě. Po tom mém projevu mi vyschlo v krku a hledal jsem sebemenší záminku se zaskočit k baru.." kontroval jsem Charleynu vtipnou poznámku - jak jinak, než ironicky. Jen jsem zavrtěl hlavou na její další poznámku, to už jsme ale došli k baru, kde jsem pro Charley objednal jen něco velmi malého, ovšem povzbuzujícího a sám sobě kávu s sebou (měl jsem před sebou ještě hodně práce a chtěl jsem si zachovat čistou hlavu). "Rozumnější bude, když Blacka necháš chvilku v klidu. Sám si s ním promluvím a uvidím. Obávám se, že bys jen jitřila ránu jeho poraněnému egu. Ale teď.. na zdraví a klid. Musíme se zase vrátit.." pousmál jsem se tím nejvřelejším úsměvem, jaký jsem jen dokázal vyloudit.. Jak jsme se vraceli k sálu, ještě jsem se rozhodl Charley trochu povzbudit. "Všechno je v pořádku. Prostě budeme pokračovat, jako kdyby se nic nestalo, třebaže nás bude o jednoho méně.. Tak hlavu vzhůru.." krátce jsem jí položil dlaň na rameno a pak jsem otevřel dveře a přidržel jí je, aby mohla projít a vrátit se na své místo. Sám jsem se vrátil na to své, čekajíc, až Julie domluví.. "Takže, ještě shrnu pár důležitých bodů. Jelikož se film vyvíjí a bude potřeba různě hýbat s časem, každý týden dostane každý z vás nový soupis, rozvrh, chcete-li. Během natáčení se občas všichni sejdeme zde, abychom případně probrali různé podrobnosti a nadcházející události. Pokud kdokoliv bude cokoliv potřebovat, jsem vám k dispozici a slibuji, že se vynasnažím udělat si na vás čas, když to budete opravdu potřebovat.. například při projití scénáře, vyjasnění různých záběrů a situací a podobně. S Christianem Blackem si později promluvím, ale apeluji na vás, snažme se vytvořit si pro práci příjemný přátelský kolektiv. Nikdy jsem to nemusel říkat, ale po dnešní zkušenosti.. vytvořme společně jako tým hodnotné dílo plné dobré filmařiny. Děláme to pro diváky, nezapomínejme na to." Odmlčel jsem se, ještě více se narovnal a s viditelným odlehčením jsem očima krátce zabloudil ke každému přítomnému v sále. "A teď, přátelé, všichni ven z hotelu. Čekají na nás štábní auta, která nás zavezou k útesům. Dnes se tam jen podíváme a vyzkoušíme pár záběrů, abychom zítra mohli začít. Čeká nás totiž nelehký úkol - nafotit a natočit krátké promo se všemi hlavními postavami. Podrobnosti až na místě.. Pokud má někdo nějaké dotazy, dám vám pět minut, jinak tuto schůzi považuji za skončenou, děkuji všem za účast a jdeme do práce!"

Nathan Seth - 19. března 2015 23:17

Když se Charley pustí do Tena Black, koukám stále před sebe na mnou zabavený stůl, poklepávajíc neslyšně tužkou i jeho desku. Nejsem typ, co by se musel za každou cenu ohlížet a se zvědavým zájmem sledovat konflikt. Při jejích slovech se mi na tváři vykreslí celkem spokojený schvalující úsměv a mimoděk vyhledám pohledem pana režiséra. Pokud se střetneme v očním kontaktu, nepatrně k ní přes rameno pohodím hlavou s výmluvným gestem, jako bych mu chtěl říct "ta válí co?" Ač mě její reakce překvapila a na její slova jsem se k ní otočil a jen odpověděl tichým kývnutím s klidnou tváří, více mě překvapila reakce našeho hlavního hrdiny. Nestává se moc často, že bych člověka nějak zásadně špatně odhadl, ale teď jsem čekal hodně věcí, ale ne to, že stáhne ocas mezi nohy a uteče. V duchu jsem si začal jeho profil přepracovávat a ten se začal rýsovat téměř úplně jiným směrem. Po skončení briefingu se přichomítnu k panu režisérovi.

Nathan Seth - 19. března 2015 23:19

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Počkám, až budou ostatní mimo doslech a spustím tlumený hovor. "Jestli vám to nebude vadit, šel bych za ním a zkusil s ním promluvit. Roky jsem mentoroval mladý problémový kluky, třeba bych mohl pomoct. Myslím, že o moc víc se to teď stejně podělat nemůže. Půjčím si nějaký auto a když mi řeknete kam jedete, měl bych to stihnout ještě než se začne" podívám se na něj s povytáhlým obočím, očividně čekající odpověď, svolení nebo potvrzení, či jiné pokyny.

Theo Mercier - 19. března 2015 23:31

soukromá zpráva od Theo Mercier pro Nezastírám fakt, že mě Nathan překvapil. Popravdě, předpokládal jsem, že se Black šel možná jen stáhnout do ústraní svého současného "domku", či co si to vyžádal namísto standardního pokoje, který jsme měli my všichni ostatní. Ovšem teď, po Nathanových slovech, jsem trochu znejistěl s menší obavou o Blackovo rozpoložení a duševní zdraví. "Přiznám se, že jste mě zaskočil, Nathane, ale v tom dobrém. Budu vám vděčný, když se za ním podíváte a sna mu i pomůžete. Máme k dispozici tři auta pro soukromé účely, jejichž klíče jsou na vyžádání na recepci. Snad to postačí, ani jsem se nedíval, jestli to je offroad, nebo jen nějaké silniční chrastítko. Ale snad to bude stačit. My budeme na hlavních útesech, mělo by to tu být všude značené jako Cliffs of Moher. Případně budu stále na telefonu, kdybyste cokoliv potřeboval," vychrlím ze sebe odpověď i s pokusem o nějaké bližší informace o nejbližším výskytu nás všech. "A Nathane.. děkuji vám. Snad to s Blackem bez obtíží zvládnete.. nemám s vámi někoho poslat?" dodám ještě trochu skepticky, doufajíc, že pomoc opravdu nebude třeba, ale.. náhoda je blbec..

Nathan Seth - 19. března 2015 23:42

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Vyslechnu ho a kývnu "jasný, to stačí, nejdřív musím zjistit kam se zdejchnul, ale počítám, že ho někdo určitě viděl, kam jede" otočím se mimoděk přes rameno. "Jo, tak to najdu, jestli to je nějaký význačný místo, bude to značený a kdyby něco, mám tohle" poklepu na pager u pasu. Na poslední otázku zavrtím hlavou "to určitě ne, to by nemělo smysl. Todle bude chtít trochu jinej přístup. Bez obav, maximálně mu rozbiju hubu" ušklíbnu se, ačkoliv doufám v jiný scénář. "Uvidíme se namístě natáčení pan režisére" kývnu na něj a vyrazím k recepci, kde je po krátkém nedorozumění díky svém ne zrovna oficiálnímu úboru přesvědčím průkazkou, že jsem člen štábu. Slečna produkční mě uklidila do srubu i proto, že zdejší hotel vyžaduje jistý dresscode, jak mi sama přiznala, ale já to jen uvítal. Neopomenu se optat na naši top celebritu, ačkoliv musím oslovit snad deset lidí, než vypáčím něco kloudného z hlídače u parkoviště. Pak nasednu do auta a vyrazím daným směrem. V těhlech končinách se člověk nemůže moc splést...

Nathan Seth - 19. března 2015 23:50

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Když se konečně dozvím, kam se naše hvězda vydala. Už už si myslím, že jsem musel zabloudit, když se silnice mění v málo používanou cestu a jsem tak daleko od posledních známek civilizace. Když přemýšlím, kde bych auto otočil, zahlédnu to popsané hlídačem sjeté z cesty blízko statného stromu. Do hajzlu, snad se eště k tomu nevyboural. zabručím v duchu a zajedu tam. Naštěstí ne. Vidím ho sedět zády k sobě a nehybně koukat zřejmě před sebe. Sjedu také z cesty, abych ji neblokoval, vystoupím a zabouchnu dveře. Dojdu k němu a posadím se vedle něj a koukám před sebe stejně jako on. "Pěknej výhled co?" řeknu až po chvíli. (Nechci ti nijak zasahovat do tebou myšlené situace. Jestli Ten stojí, tak si Nathan stoupne vedle místo sedne. Jestli hned promluví nebo udělá něco co by rušilo co jsem napsal, upravím to v dalším příspěvku okey? .) )

Christian *Ten* Black - 20. března 2015 14:21

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Na vyhlídce Když slyším přijíždět auto, ani se nenamáhám postavit, nebo oprášit sako. Už si pro mě jedou s výpovědí, nebo svěrací kazajkou... Tak ať, jsem hajzl, zasloužím si to. Pomyslím si. Ha, pan Seth? Sjedu ho pohledem. Ani nemám tendenci nasazovat svoji masku, k čemu to je? Zafuním a zadívám se zase před sebe. "Neříkejte, že jste tu kvůli tomu." Nejsem debil... ne tak velkej. Nechci se ptát, co mi produkce provede, stejně se to velmi brzy dozvím, takže... "Doufám, že jste si nepřišel hrát na výchovnýho poradce, za život jsem jich zažil dost." Zabručím a na chvíli zavřu oči, snažíc se zahnat třes na pravé ruce. "Škoda že nesmím kouřit. Teď by se mi to dost hodilo." Zničil bych si hlasivky. To je u člověka jako já dost blbý.

Nathan Seth - 20. března 2015 19:48

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Když zmíní výchovné poradce, jen se ušklíbnu. "Jo to určitě. Já ty pitomce v kvádru vždycky nesnášel. Jsou jeden důvodů, proč jsem zdrhnul z děcáku. Ne, fakt ti tady nehodlám přechytrale kázat. Přes deset let jsem dělal s klukama z ulice. Viděl jsem co dokáže špatná parta, drogy nebo chlast a nebo špatný rodiče. Jestli chceš mou pomoc, tak ti ji rád poskytnu, jestli nechceš, tvůj problém. Každej si žijem svůj život. Ale něco ti řeknu. Klidně se chovej jako nafoukaná primadona. Chrápej si s děvkama a chlastej. Klidně se bratříčkuj s povrchníma idiotama, co neuměj taky nic jinýho a táhnou tě ke dnu. Upřímně mi to je u prdele. Každej svýho štěstí strůjcem. Ale když si nevážíš sám sebe, neznamená to, že si nebudeš vážit druhejch a jejich práce. Hromada lidí tady by potila krev, aby vyždímali maximum ze svý šance co tu dostali. Tak jima nepohrdej. Můžeš bejt pro mě za mě superstar, ale uvědom si, že bez kulisáků, zvukařů nebo chlápků ve střižně bys nebyl nikdo. Tak ukaž trochu respektu a dělej svůj díl práce a nesabotuj a nedegraduj společný snažení. Znám typy jako seš ty, potkal jsem jich mraky. Máš dobrou masku, to musím uznat, ale vidím do tebe co jsi zač. A vím jak z toho udělat člověka s pevnou integritou. Ale to by musela bejt tvoje volba. Mý dveře jsou otevřený. Můžeš se utápět ve svejch démonech, nebo s nima do hajzlu kurevsky zatočit. Vždycky to jde. Vím vo čem mluvím. Se vším se dá něco dělat. Se vším. Přemejšlej vo tom. Ale teď se koukej zvednout. Máme natáčení promo scény. Můžeš řídit?" vstanu a natáhnu k němu ruku abych mu pomohl na nohy. Navzdory svému úvodu jsem přeci jen částečně sklouzl ke stylu mluvy, jaký jsem používal u kluků, které jsme s Rickem sbírali z ulice a dávali jejich životu smysl. Nějak jsem si nemohl pomoct, když jsem viděl, že tenhle chlap se od nich skoro neliší. Jako každej druhej si určitě myslí, že je v těch svejch problémech tak ponořenej, že už se nedá vyplavat. Takový myšlenky a kecy jsem slyšel stokrát. Ale je na něm, jestli se utopit chce, nebo ne Z toho, že tón mé řeči nekorespondoval s poměrně drsnou kritikou ale byl klidný by však mohl vycítit, že jsem ho nepřišel prostě seřvat, ale spíš mu ukázat, že ne každý o něm smýšlí jako on sám a nebo jak se zdá. Otázka je, jak to celé vezme.

Christian *Ten* Black - 20. března 2015 20:16

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Na vyhlídce Fakt se ho snažím neposlouchat, ale on má recht. I když bych neřek, že bych bez nich nebyl nikdo... Sbíral jsem se úplně sám ze sra*ek, za který sem nemoh. Videa jsem si stříhal sám, natáčel je, sám jsem se rval se všema okolo, co mi zatápěli... To o těch démonech jsou fakt dobrý kecy. Měl by o tom napsat knihu. Nebo líp, rovnou scénář a natočit něco ve smyslu Forresta Gumpa. Démoni... Vždycky jsem je měl v životě. Vzpomenu si na své materiály, který jsem vyždímal skoro ze všech zdrojů na planetě. Aby nikdo nic nemohl najít. Zjistit kdo sakra jsem. Bohužel je pár lidí, co o mě ví nepěkný věci, protože mysl prostě nesmažu.... Ale můžu ji zatemnit takovejma zelenejma papírkama. Zafuním a zavřu oči. Jak mohl uhodnout, že mám masku? Hej Tene, očividně jsi hodně dlouho necvičil. Paprsky slunce mi ozařují zpocenou tvář. Je to příjemný. "Hele, jedna otázka. Když myslíš, že do mě vidíš... Kdo podle sem?" Bohužel JÁ to vím, ale jako každej zpěvák mě zajímá, co si myslej ostatní - i když já to mám trochu jinak. Otázka se vztahuje jak na povahu, tak na minulost... Když je tak geniální, moh by to vědět. "Jo, jasně že můžu řídit." Jen se mi nechce. Z toho důvodu se nezvedám. Možná ještě čekám na jeho odpověď...

Nathan Seth - 20. března 2015 21:12

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "Seš člověk, kterému se v dětství nedostávalo uznání. To bejvá nejčastějc ze strany rodičů, co jsou moc náročný na svý dítě, nebo sami plavou v pěknejch průserech. Takže sis vybudoval systémem hodnot na jiných zdrojích, cizích lidech nebo moderátorech z televize nebo hercích. Jenže z nich jsi měl nekompletní obraz a tak tvoje integrita nestojí na pevných základech a když znejistíš, nemáš se o co opřít. Snažíš se pocit nejistoty kompenzovat úspěchem ve veřejné kariéře, protože doufáš, že obliba u veřejnosti ti nahradí ohodnocující stimul co ti chybí. V jádru jsi ale malej vystrašenej kluk, kterej neví co si vlastně v životě má počít a schovává se před světem ve své ulitě" řeknu opět klidně pravděpodobný scénář, jež jsem značně přehodnotil při tom, co jsem dnes viděl a pár věcí mi docvaklo. Ruku držím stále nataženou. "A řekni, že jsem totálně mimo. Nebyl bys zdaleka první takový, kterého jsem potkal. I když nutno říct první, kdo to dotáhl takhle vysoko. Ale to na věci nic nemění"

Christian *Ten* Black - 20. března 2015 21:20

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Na vyhlídce Zasměju se. Ne, nikdo o mě fakt nic neví. To fajne. "Sorry kámo, ale jsi fakt mimo." Vyskočím na nohy, jako by mi to zvedlo náladu. "Naši umřeli, když jsem byl malej. A neschovávám se." Já jen utíkám... Jo to je fakt velkej rozdíl. "Uhořeli, jestli ti to k něčemu bude. Ještě něco?" Tohle téma mě neštve tak jak bych čekal. Možná je to... převýšením a změnou tlaku vzduchu. Kysele se ušklíbnu. "Proč se tady vůbec vylejvám... Na to diagnózu nemáš..." Zabručím a vytáhnu si z kapsy klíčky od auta. Ne, fakt bych neměl řídit.

Nathan Seth - 20. března 2015 21:38

soukromá zpráva od Nathan Seth pro "řekl jsem, že to tak bejvá většinou, ne že to je taky tvůj případ. Na věci to nic nemění" pokrčím klidně rameny a stáhnu nabízenou ruku. "No jestli seš si tak jistej, tak se jako malej parchant přestaň chovat a snaž se bejt profík. Třeba jednou budeš dost chlap na to, aby si přiznal pravdu, že máš problém a musíš ho řešit. Ale do tý doby nemůžeš čekat sebemenší ohled okolí borče. Kolem tebe jsou určitě lidi, co by ti pomohli, jestli přijmeš nebo odmítneš je na tobě" pokývnu hlavou a pak se klidně otočím a jdu k autu. "Cliffs of Moher, většina už tam bude, tak dělej" zavolám ještě hlasitě, nasednu, nastartuji a sám vyrazím na místo natáčení promo videa.

Christian *Ten* Black - 22. března 2015 15:59

soukromá zpráva od Christian *Ten* Black pro Na vyhlídce "Heh... Jasně." Uchechtnu se a nasednu do auta. Bezva, tenhle film je jako prokletí. Nikdy se mi nikdo nehrabal v soukromí. Takoví vlezlí nejsou ani v Hollywoodu. Zařadím a smykem se otočím. Za volantem mi to jde. Motor zařval a kamínky odletěli od kol. Nechávám se vést druhým autem, protože mám v hlavě fakt vymeteno. Netěším se, až přijedem. Vždycky je to stejný. Miloučká rozmluva s rejžou, veřejná omluva a dloouhé a hnusné pohledy. Kterou masku si vezmeme tentokrát? Přehlíživou, arogantní, naštvanou, provinilou... Bez nich už jsem snad jako autista.

Nathan Seth - 22. března 2015 18:46

Když dorazíme na Cliffs of Moher, už tam je většina štábu, ale vše ještě není připraveno. Já rozhodně ne, jelikož nemám kostým a nevím, jestli se to bude natáčet i co do herců, nebo jen přírody - ve videu pak doplněná hudbou a hlasem. Auto zaparkuji někde u ostatních a vystoupím. Blacka, který jede v druhém za mnou jen zkontroluji pohledem, že vážně jede a pak vyrazím zřejmě k panu režisérovi, který si bude natáčení organizovat, tak abych zaslechl co a jak a připravil se na něj.

Nathan Seth - 22. března 2015 18:47
	soukromá zpráva od Nathan Seth pro Krátce po příjezdu a dojití k panu Mercierovi jen nenápadně pohodím hlavou k panu Blackovi a zamítavým gestem naznačím, aby se zatím na nic neptal.

Christian *Ten* Black - 22. března 2015 18:54

Cliffs of Moher Ach jo, ach jo mě se tam nechce. Proletí mi hlavou, když zastavíme na parkovišti. Vypnu motor a chvíli se dívám před sebe. Pak rychle vytáhnu z kastlíku ampulku s prášky. "Tak pojďte hajzl*ci, dneska to bez vás fakt nedám." Zabručím a dva si strčím do pusy. Škubnu sebou. Chutnají jako ty hnusný africký antibiotika. Agrr... Zavrtám se do sedadla a počkám, až začnou moji malí žlutí kamarádi fungovat, než vylezu z auta. Pak bych takhle neměl řídit, nebo samým štěstím nabořím do stromu... Ale co, už to umím nějak přebít svou geniální a silnou myslí... Jo, to určitě. Potřepu hlavou, nasadím si sluneční brýle a cestou se pokouším nějak upravit zmuchlanou košili. Měl jsem ji docela rád... Ruce si strčím do kapes, abych zamezil pocení... To je z těch prášků. Menší vedlejší účinky. Nadechnu se. Tak jo, milej úsměv, obličej v řiti a bude to v pohodě. Jako vždycky.

Theo Mercier - 22. března 2015 19:25

Cliffs of Moher - první seznámení se s terénem Všichni (kromě Nathana Setha a Christiana Blacka) opustili konferenční sál, rychle jsem si posbíral své věci a jako poslední jej opustil. Nechal jsem na slečně Smirnoff, aby na recepci vyřídila pár formalit, přičemž jsem se pro změnu pokusil popohnat štáb, aby všichni nastoupili do tří sedmi-místných aut, která na nás čekala před hotelem. Mezitím se kolem prohnal Nathan, aby hned na to sám spěšně odjel pryč půjčeným autem. Ujistil jsem případné zaskočené zvědavce, že to je v pořádku a že se k nám pak připojí. Byla to přibližně čtvrthodinová cesta, přičemž jsme se všichni mohli kochat výhledem na typickou krajinu Irska. Dorazili jsme konečně na místo, zaparkovali vedle dalších dvou dodávek, u nichž stáli další členové štábu, tentokrát s kamerami, foťáky a dalšími technickými materiály.. Nathan s Blackem tu ještě nebyli, ale tyhle malé detaily jim mohu sdělit i později, případně jim to řekne slečna Julie, ostatně to byla její práce. "Tak jsme tady, přímo na útesech Moher. Za vámi je centrum, kde jsou normálně různé obchody, občerstvení a informace pro turisty, ale v prostorách kanceláří nám laskavě dovolili vybudovat si malé zázemí pro natáčení, protože podstatná část scén se bude točit přímo tady, na útesech." Cliffs of Moher - centre Mou malou řeč na chvíli přerušil příjezd dvou aut - Nathana a kupodivu i pana Blacka. Jen jsem si ho prohlédl rychlým pohledem, hodnotíc, jak na tom asi je a pak jsem se přesunul pohledem k Nathanovi, na nějž jsem kývl v takové prozatímní tiché poděkování. Nechtěl jsem, aby se pozornost všech rozutekla kolem, takže jsem se snažil hned pokračovat. "Jak už jsem říkal před dvaceti minutami, dnes je to jen zkouška, zítra točíme naostro. Proto dnes nebude žádné převlékání, líčení, ani jiné úpravy. Jdeme všichni tak, jak jsme. Pokud bude někomu zima, támhle naše dvě milé dámy Liz a Joan pro každého z vás mají připravené teplé bundy a.." v rychlosti sjedu k nohám našich hereček, přičemž mi trochu zlomyslným úsměvem cukne koutek, ovšem převládne zase ta starostlivá stránka o pohodlí celého týmu "..a myslím, že by se našly i teplejší a pohodlnější boty pro místní náročnější terén. Auty se nedostaneme dál, než na toto parkoviště, k samotným útesům tedy budeme muset po svých, případně vrtulníkem. Nesmíme totiž nijak poškodit místní vegetaci.. Tak, až se dostaneme na místo, s každým z vás provedeme kamerovou zkoušku. Jde nám o různé záběry, světlo, povětrnostní podmínky, však to znáte.. alespoň většina z vás," tentokrát jsem se krátce pohledem pozastavil u filmového nováčka Kailee. Tedy, víceméně nováčka, jisté zkušennosti (alespoň podle podkladů, které jsem měl možnost číst) s natáčením už měla, ale takhle v terénu a s kamerou zamířenou jen na ni samotnou, to pro ni možná bude opravdu novinka.. Hodně štěstí, povzbudil jsem ji alespoň "telepaticky". "Tak, to je vše. Vítejte v prvním dni práce.." "Nathane, pokud budete chtít, místní průvodce se nabídl, že by s vámi mohl projít i nebezpečnější úseky útesů, ne jen ty turistické a za všech okolností bezpečné. Jsou tu prý takové.. jak to říkal.. kozí stezky, kudy občas jezdí i odvážlivci na bicyklu a také jsou tu jeskyně a podobně. Samozřejmě budete mít k ruce tým, který vás zajistí a pomůže vám.. a.. pokud byste si udělal čas, nejlépe ještě dnes, chystám se na menší obhlídku útesů vrtulníkem. Myslím, že by vás to mohlo zajímat a třeba vám to pomůže objevit nějaké další možnosti k vaší práci.." otočil jsem se pak na Nathana, ještě stále v mé informační vlně, při níž jsem potřeboval všechny ty informace poslat dál a pustit je pak z hlavy, abych se mohl soustředit zase na něco dalšího. Ztišil jsem pak hlas a než jsem jej nechal jít za ostatními, ještě jsem mu jednoslovně poděkoval a kývl hlavou. Netřeba v tuto chvíli dodávat, za co to bylo. On to věděl. Ještě jsem dohnal pana Blacka, opět ve slunečních brýlích. "Zvládnete to?" neptal jsem se na nic konkrétního, ani na to, co se stalo. Chtěl jsem si být jistý pouze tím, že v pohodě zvládne kamerovou zkoušku. Byl jsem sice ochotný pro jednou (a naposledy) učinit ústupek a poslat jej, aby se z toho vyspal, ale popravdě, chvilku postát před kamerou a plácat "cokoliv" jen kvůli zkoušce mikrofonu, to by mohl zvládnout i v horším stavu.. cesta k útesům a okolí..

Nathan Seth - 23. března 2015 17:38

S rukama založenýma přes hrudník a občasným přikyvováním poslouchám režisérův výklad a následně i zajímavou nabídku. "Super, beru všema deseti. Pokud vám to bude vyhovovat, nejprve bych letěl s váma, abych si vytipoval zajímavá a vhodná místa. Když se na ni shodneme, šel bych je omrknout důkladně, včetně jeskyní. Myslím, že pohled z ptačí perspektivy nám ta místa ukáže úplně jinak než bychom viděli ze země a koneckonců něco se tím způsobem bude i točit. Jen si pak skočím pro poznámky, až bude na čase letět" ukážu palcem k autu, kterým jsem přijel. "Hm ... možná... dal by se tu sehnat nějaký foťák. Cestou bych něco nafotil pro lepší přehled. Nejsem žádný eso ale minimálně pro mou hrubou představu by to asi stačilo. Skočím si za klukama od techniky..." uvažuji nejprve směrem k panu Mercierovi a pak spíše k sobě. S oblečením problémy naštěstí nemám. Nosím neustále černé co nejpraktičtější věci. Pevné sportovní bory, dobře padnoucí kapsáčové kalhoty z pevné látky, bavlněné triko a jako bonus svou koženou bundu. Vše černé, jako smrtka v moderním hávu. Jen sluneční brýle mám zastrčené zatím zevnitř v náprsní kapse.

Christian *Ten* Black - 25. března 2015 12:59

Cliffs of Moher S úsměvem na tváři sleduji režiséra a snažím si v hlavě uchovat všechny poznatky, které bych měl mít. Místo toho mi tam jede "Mááám rááád květinky, jááá jsem smajlííík!" Moje odolnost vůči těm práškům očividně vymizela. Něco mi říká, že si ji v následujícím roce zase vypěstuji. Žádné převlékání? Hurá! Tohle nebude tak strašný den, jak jsem si původně myslel... Zítra to ale začne. Na braní mír už jsem si celkem zvykl, ale na to že mi do některých kostýmů musí pomáhat ne. Pak si musím vždycky zahrát na Mídase a šetrně "pomocníkům" vysvětlit, že o tom co viděli nesmí nikomu říkat. Lidem je všeobecně divný, že nefotím v plavkách a podobný blbosti a jsou velmi zvědaví proč... Tumtududum, to vám nikdy nepovím. BUHUHAHA! Vydám se k místu určení, když mě vyruší režisér. "Jasně, bez obav. Za ležení nebudu brát honorář." Nějak se mi povede vyčarovat úsměv. Kámo, něco ti v tom chybí. Napomene mě maska. No jo, no jo. "A omlouvám se za ten výbuch. Onemocněl mi kamarád a já z toho byl zmagořenej." Onemocněl před týdnem a není můj kamarád, ale jako výmluva to ujde. "Všechno?" Dodám a až zkoumavě si měřím rejžu, jestli odněkud nevytáhne svěrací kazajku. "To by byl výýlet do léčebny. Jé!"

Kailee Knight - 26. března 2015 23:26

Cliffs of Moher Netrvá dlouho a do poradní místnosti se vrací jak Charley, tak Theo a ten naše jednání ukončí povelem nastoupit do aut a prý si uděláme výlet na místa, kde budeme točit. Tím se malinko uvolnila lehce napjatá atmosféra od té chvíle, co všichni tři nejprve vyrazili z téhle místnosti. Prý se bude jednat jen o cvičné natáčení, promo nebo tak podobně, takže jsem se rozhodla příliš nezdržovat. Do pokoje jsem se vydala jen v krátkosti pro bundu, a pak ven nastoupit do jednoho z aut, které na náš čeká. Cesta netrvá příliš dlouho. Vylezu ven z auta a rozhlédnu se kolem sebe. Kdepak, Doverské útesy se můžou jít vycpat, tohle je mnohem hezčí pohled. Zalovím v kapse bundy, abych vytáhla gumičku a stáhla si vlasy, které mi okamžitě mořský vzduch rozcuchal. Podle slov našeho režiséra nás čeká výstup až nahoru, kde se pustíme do práce. Fajn. Zachytila jsem jeho pohled, který vypadal ujišťující. No, všechno je jednou poprvé a já do toho dám všechno, co umím a dokážu. Předpokládám, že tam bude i pár chyb, ale kdo z nás je naprosto dokonalý? Já tedy rozhodně ne. Cesta k útesům příjemně stoupala a já se po ní vydala.

Julie Smirnoff - 27. března 2015 20:02

Cliffs of Moher Zavalena prací, kterou mě naložil Nolan a to vše přes telefon,. nějak ztrácím kontak se zbytkem štábu., Vesměs jsem se spolehla na režiséra Merciera, že to zvládne a ukázalo se, že ano a na výbornou. Já zatím tonu v papírech, podepisuju, vyřizuji povolení, vyplácím peníze, zajišťuji aby team měl vše co potřebuje k pohodlí a natáčení, jistě mi toho spoustu uniká, ale...jsem jen člověk, i když si to nejspíš spousta lidí nemyslí. Mám jen takový pocit, že s Tenem se něco děje, nu doufám, že se pletu. Každopádně štáb vyrazil na místo natáčení a já bych tam měla být taky, tajkže si půjčím teréní auto, vezmu pohodlné boty a overal Zobrazit SPOILER a za chvíli jsem na místě, než se vydám k ostatním musím se pokochat tou nádherou kolem, pak s omluvným výrazem dojdu ke štábu s úsměvem pozdravím krásný den vám všem, omlouvám se poslední dny jsem měla moc papírování a trochu vás zanedbávala, vše v pořádku? Se zájmem se otočím na Merciera, máte vše co potřebujte? Není nikde žádný zádrhel?

Eric Zoolander - 31. března 2015 21:38

Cliffs of Moher Nechci se vytahovat,ale už jsme to zažil a jsem rád že tentokrát půjde o „normální“ film.Krizový scénář je sice stálicí v sekci sci-fi sitcomů,ale spolupráce na něm není snadná zvláště pro mně.Mám na mysli všechny ty vychytávky které si tvůrce vymyslel,ale co se taky dá od sci-fi čekat.Ale to už opět pan Mercier přichází a žádá nás o vytvoření přátelského prostředí. No chtít to může,ale co dostane je něco jiného.Pan Black je magor dokonce větší než nějaké herečky.Zvlášť když musíte uklidňovat nebo přesvědčovat někoho kdo je právě po rozchodu a tak považuje všechny muže za verbež.Jsem rád že tentokrát je jediným excesem pan Black nevím na co je zvyklý pan Mercier,ale hodně se to liší od toho s čím jsme musel pracovat já.Mí bývalí kolegové říkali že jsem se zaprodal a já se tak občas cítil taky. A jelikož jsme skončili a já žádné otázky nemám tak následuji ostatní ven a nasednu do jednoho z připravených aut.Po čtvrthodině cesty dorazíme na místo a já jsem zvědavý jak to tam bude vypadat.Znám irskou krajinu z jejich filmů,ale vidět jí na vlastní oči to je něco úplně jiného.A že to stojí za to a to mluvím jako někdo kdo už viděl hodně podobných míst.Pan Mercier začne a já jsme rád že většina se bude natáčet zde. V díle Nekonečno mikrokosmu přišli s něčím co scénář popisuje jako transitní svět a tak se počítalo s pěti naprosto rozlišnými místy kde samozřejmě žili naprosto odlišné společnosti.Naštěstí jsem nebyl herec a tak jsem si mohl zvolit místo odkud bych sledoval a řídil okolí,ale i tak jsem si často připadal jako bych běhal od čerta k ďáblu. Další slova mně moc nepřekvapí,ne že by měli tak ekologické cítění,ale vhodná místa byla nedostupná běžným autům.Když pak pan Mercier nabídne prohlídku útesů rad bych letěl s nimi,ale asi mi nezbude čas.Navíc se to týká pouze Nathana zde by to asi působilo divně. Tobě nechce že?Ne aspoň zatím ne.Přece jen se zde točí něco jiného. Rozhodnu se že se zeptám,ale to už přijde Julie a tak se rozhodnu že se na to zeptám později zde to tak nespěchá.Taky protože zde nebude žádné převlékání tak mně tu zatím moc postrádat nebudou. Že bych se trochu rozhlédl po okolí?Ale moc se vzdalovat nebudu.

Theo Mercier - 18. dubna 2015 23:38

Kamerová zkouška - Cliffs of Moher Přikývl jsem Nathanovi na jeho slova. "Dobře. Uvidíme, jak rychle zvládneme kamerovou zkoušku se všemi a pak se dohodneme na tom letu," řekl jsem už jen krátce a omluvil jsem se, abych mohl na chvíli mluvit i s panem Blackem. Byl jsem nadšený z toho, že máme zase plné ruce práce a já už se upřímně nemohl dočkat, až ten kolotoč začne. Ale ještě mě čekaly jisté formality, než se to naplno rozjede. Vyslechl jsem si Blackovu odpověď a následnou výmluvu, z níž jsem nevěřil ani slovu, ale nehodlal jsem to řešit. To je jeho věc. Moje věc je pouze to, aby byl připraven na place a schopen ze sebe vymáčknout to nejlepší, co jsem z něj hodlal pro tento film vyždímat. "Nestojím o výmluvy, ale o výsledky. Pokud byste měl nějaký problém, stačí říct, vše se dá vyřešit, jsme dospělí lidé. Ale jak jsem říkal, chci fungující tým.. A teď, pokud je vše v pořádku, omluvte mne," řeknu nakonec a pro tentokrát se přitočím k Julii, která měla nejspíš také něco na srdci. Nakonec se ukáže, že jí jde jen o ujištění, což mne uklidní. Nestojím o další problémy hned první den. "Zádrhel je, alespoň doufám, vyřešen, takže se můžeme přesunout dolů k útesu a začít. I když.." zaseknu se na chvíli s menším přemýšlením. "Možná by nebylo od věci sehnat číslo na nejbližšího dobrého psychologa, aby byl po ruce pro případ nouze. Doufám, že to je jen přehnané opatření, ale nehodlám tu riskovat. Koneckonců, stát se může cokoliv." S pousmáním pokrčím rameny a pokud již slečna produkční nemá nic na srdci, vykročím za štábem, abych nezdržoval. Počkal jsem, až k nám dorazí technika a mezitímco si připravovali kamery, mikrofony a foťáky, obrátil jsem se k hercům. "Není to žádná věda. Chci po vás, abyste se postavili támhle k okraji. Za vámi bude panorama dalších útesů a moře, které bude snímat kamera kolem vás. Chci, abyste se dívali jen do jednoho bodu a neotáčeli se za kamerou, se kterou vás bude kameraman několikrát obcházet. Vlastně se budete dívat do té menší kamery, která bude staticky namířená na váš obličej. Nebudete nikam chodit, jen stát na místě, mírně rozkročmo.. To ještě uvidíme. Slova nejsou důležitá. Říkejte si, co chcete. Mějte na paměti zřetelnost slov. Říkejte si co chcete, ale jde mi o způsob. Nejdřív normálně, jako kdybyste mluvili se mnou tak, jako teď mluvím já k vám. Pak chci, abyste křičeli, jako kdybych stál až támhle na cestě.." gestikuluji u toho, ukazujíc k místům, o nichž mluvím. Nakonec se podívám z jednoho na druhého, až skončím u slečny Griffin. "Charley, mohu poprosit?" pousmál jsem se a ustoupil o krok, aby kolem mě mohla projít. Prošel jsem ještě techniku, jestli je vše připravené a vytáhl jsem si svůj malý notes s tužkou, abych si mohl dělat různé podstatné poznámky..

Julie Smirnoff - 18. dubna 2015 23:49

Kamerové zkoušky. Postávám opodál a sleduji jak si Theo počíná a musím uznat, že mu to jde skvěle, když se dostane až ke mě a ujistí mě, že je vše v pořádku tiše si oddechnu. Žádné natáčení se neobejde bez stresu a průšvihů, ale nemusí to být hned na začátku, pak se zmíní o pschologovi a já si to zapíšu. Jistě, to není rozhodně od věci, odpoledne nějakého seženu a zařídím aby byl připraven pokud bude potřeba. Pak se postavím ztranou a sleduji jednotlivé herce, jak se staví před kameru , den je poměrně pěkný a nutno podotknout, že jsem ráda, že šrumec kolem natáčení začal.

Kailee Knight - 24. dubna 2015 19:21

Kamerové zkoušky – Cliffs of Moher Dorazili jsme na místo, kde režisér plánoval provést kamerové zkoušky. Ještě chvíli jsme museli čekat, než technici rozestaví všechno potřebné. Vítr byl možná trochu silnější než jsem prve počítala, takže budu muset přidat trochu na hlasitosti až na mě přijde řada. Přiblížila jsem se ještě o kousek blíž k okraji a sledovala, jak vlny narážejí na na útesy. Nádherný pohled. Režisér nás zaplaví instrukcemi, kterak budou kamerové zkoušky probíhat. Na první pohled to vypadá jako moc informací najednou, ale vcelku po nás chce pouze dvě věci, jeden pohled a předříkávat si můžeme co chceme. No stress, no press. Čekám až na mě přijde řada, postavím se na určené místo, několikrát se zhluboka nadechnu, nasadím tak střední hlasitost. "Bylo, nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami žila byla...," začnu a přidám několik dalších vět, které mi ještě přijdou na mysl. Poté se přemístím na vzdálenější místo a spustím totéž, jen přidám víc na síle. Místy mi uteče zabarvení hlasu či vyjádření pocitů, když se snažím soustředit, abych byla z dálky slyšet – ale snad bude režisér spokojený.

Nathan Seth - 24. dubna 2015 22:13

Obhlédnu si okolí a zatímco ostatní jeden po druhém zaujímají své postoje na daném místě, já se zatím domluvím místním průvodcem na detailním průzkumu terénu a ještě než musím naklusat já, poprosím jednoho z kluků od rekvizitářů, aby mi sehnal odpovídající vybavení, čítající i dobrou baterku a jistící lano. Pak vystoupám na místo nad útesem a rozhlédnu se po okolí. Tak je to tady, praktický začátek mé kariéry u filmu. I když jen nanečisto. Uvidíme, jestli moje učitelka herectví měla pravdu. Vždycky říkala Nathane, pod tím neurvalým buranem se skrývá velký talent, nepromarni to. Zadívám se na ostatní za sebou a s naprosto vážnou tváří začnu: "Lister červenému trpaslíku. Máme mezi sebou příšerný hovado...." pohledem pak předepsaně přejíždím kolem sebe a pokračuji další perlou "Mimozemšťani! Asi chtějí vrátit Glenna Millera...." a další perly z kultovního seriálu následují, dokud nesestoupím stranou. Vše s naprosto vážnou a předpisovou tváří.

Christian *Ten* Black - 24. dubna 2015 23:32

Na place Tak jo, takhle to začíná. A skončí to tím že mě najdou ve svěrací kazajce, fousatého a zdrogovaného. Ach jo, takový osud si nezasloužím. Nebo možná jo. Vždyť už jsem cvok teď, jen si toho lidi taktně nevšímají a přehlíží to. Jak já jsem jim za to vděčný. Ne vážně, většinu populace bych hladil a hladil až do úplného vyhlazení z povrchu země. Jak uspokojující představa. Vyhladit třeba Foxovi zbytek mozku co má. V těchto myšlenkách pozoruji výkony svých spoluherců. Oba se snaží být strašně vtipní, ale vyslouží si jen můj pohrdavý úšklebek. V duchu. Ano v duchu pohrdám každým kdo nežil tam kde já. A to pohrdání je očividně vzájemné. Hmm je to vzááájemnééé. Tak tohle stokrát opíšu a dám to Katy Perry jako text k novému hitu. Předstoupím před kamery a počínám si stejně jako mí předchůdci, ovšem nesnažím se ztrapňovat jako oni. Místo toho cituji moje oblíbené citáty. "Kdyby všichni lidé věděli, co jedni říkají o druhých, neexistovali by na světě ani čtyři přátelé.." "Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu... A přece vás může rozhněvat jako žádná jiná lidská skupina." A podobné. Poté počkám zda ještě někdo nechystá nějakou nástrahu. Promnu si spánky. Ne. Po téhle šílenosti si jedu do města pro prášky. Vždycky je potřebuji první týden, pak je to v pohodě.

Lana Morrison - 25. dubna 2015 09:20

Kamerové skúšky K ostatným hercom dobieham medzi poslednými, našťastie však akurát včas na to, aby som si vypočula pokyny. V zhone si ešte naprávam vetrom rozcuchané vlasy – sakra, veternejšie miesto na natáčanie sa snáď vybrať ani nedá! Kiežby však nepodarený účes bol jediným, čo ma momentálne trápi. Snažím sa nedať nikomu zo štábu najavo, že z toho, ako tu stojím pred kamerovou skúškou, navyše po dlhšom čase, mám trochu trému. Staré známe „motýliky v brušku“ ale vedia aj poriadne nakopnúť... „Môžem?“ Maskujúc neistotu pozriem smerom k štábu, keď Christian Black dokončí svoj výstup. Postavím sa pred kameru a pár krát zhlboka vydýchnem. Viem, že to vždy zaberie, keď mám hrdlo zovreté trémou a hrozí, že mi neprofesionálne preskočí hlas. Narovnať chrbát, plecia dolu, brada hore... monotónne v duchu preletím nacvičené inštrukcie, ktorými sú tak výdatne kŕmené všetky nádejné herečky v L.A., až sa im s tým snáď aj grgá. Pohľadom prebehnem po okolí. Netuším, čo chcem rozprávať, sakra, napadajú mi len sprosté vtipy, ale to sa teraz vôbec nehodí. Zvolím si teda niečo maximálne neosobné – pomerne krátky monológ z divadelnej drámy, kde som posledne hrala. „Môžem prejsť k tej kričiacej časti?“ Uistím sa následne s miernym úsmevom. Tréma zo mňa už úplne opadla a ja cítim ten zvláštny pocit, ktorý mám zakaždým, keď sa postavím pred kameru alebo na divadelné dosky. Celkom spontánne zvýšim hlas, najskôr mierne, no každým slovom textu mojej obľúbenej rockovej balady, ktorú som si vybrala – no hej, zdá sa, že gény sa minimálne v tomto prípade nezaprú - pridávam čosi viac. Uznávam, že ten text bez hudby znie trochu stupídne, ale rýchlo úspešne potlačím pobavenie vkrádajúce sa na moje pery. Potrebujem sa od toho odosobniť. Predstavujem si, ako stojím kdesi za útesmi, úplne jasne sa vidím na opustenom ostrove stovky metrov od ostatných členov štábu a mojich nových kolegov a snažím sa dostať moje slová až k nim, ignorujúc pohyby kamery. Pár plytkých rýchlych nádychov na konci, pretože mi pomaly, ale isto začína dochádzať para a myšlienkami sa vrátim do reality, skúmavo si premeriam ostatných. Máš to za sebou dievča, teraz si už len počkať na pripomienky z réžie...

Theo Mercier - 25. dubna 2015 20:19

kamerové zkoušky Kailee Knight Byl jsem na nováčka v oboru velmi zvědavý. Něčím musela Julii zaujmout, že vybrala právě ji a já byl rozhodnutý vidět to taky. I kdybych to z ní měl vyždímat, chci vidět, proč se právě Kailee Knight hodí do tohoto filmu. Povzbudivě jsem na ni kývl, aby začala, kdy bude připravená, jakmile nastoupila před kameru. Zadumaně jsem ji sledoval, střídavě přímo ji, střídavě na malé obrazovce statické kamery. Mikrofon na tyči se lehce kýval ve větru nad její hlavou a já jen sledoval graf hlasitosti. "Přidej ještě trochu na hlasitosti, Kailee, a prosím, zkus víc naslovovat, protože se začátky slov ztrácí a splývají s těmi ostatními a tím pádem ti není moc rozumět.. Tak ještě jednou, prosím.." instruoval jsem a pokynul hlavou ke štábu. Pak jsem pokýval hlavou a naznačil Kailee, aby přešla do "křiku". Zprvu mě překvapilo, když se chtěla rozejít pryč. "Ne, ne, počkat, zůstaň, kde jsi, prosím," zarazil jsem ji honem a rychle přiběhl za ní. Tiše jsem se ji pak snažil trochu uklidnit, protože byla nejspíš nervní z toho všeho, že ztrácela soustředění. "To je v pohodě. Jestli tě znervozňují ostatní herci, prostě to ber tak, že jsou to také jen lidé, co dělají svou práci, stejně jako teď ty. V klidu, ok? O nic nejde.. Tak teď chci vidět ten křik.." Vrátil jsem se ke štábu a sledoval další dění. Nathan Seth Opět se zamyšleným výrazem, hleděl jsem na malou obrazovku statické kamery. Dal jsem pokyn k začátku a hned z kraje jsem to chtěl utnout s tím, že Nathanovi ujel pohled za obcházející kameramanem, ale hned na to se zase podíval před sebe a já byl překvapen jeho výběrem slov. Mimoděk jsem se uculil, neboť ta první věta mi přišla víc, než jen příhodná. Jen stěží jsem se udržel a nepodíval se směrem k člověku, na něhož mi ta Nathanova věta pasovala nejvíc. Zbytek už jsem tolik nevnímal. Spíše jsem sledoval intenzitu hlasu a celkový obraz kamery. Výslovnost byla dobrá, jen sem tam to chtělo zpomalit, ale na to se dalo upozornit i později. Poděkoval jsem Nathanovi a počkal na příchod naší "celebrity". Christian Black "Ty sluneční brýle dolů, pane Blacku, potřebujeme vidět celou tvář," řeknu, než začneme a pak už jen pokývnu ke štábu. Tentokrát slova nevnímám vůbec, jen to, zda-li jsou srozumitelná na poslech. Jen krátce pokynu, aby přidal na hlasitosti a pak ještě jednou, protože mi to nepřišlo dostatečné. Žádné výhrady jsem neměl - tohle už dělal kolikrát předtím, takže by měl vědět, co a jak. Emma Green Začátek byl lehce roztřesený, ale postupně to odeznělo, což se zákonitě odrazilo i na kvalitě hlasu. Bylo vidět, že na kamery jako takové už zvyklá je. Kývnul jsem na ni, aby pokračovala v "křičení". Chtěl jsem jí naznačit, aby přidala na hlasitosti ještě víc, ale sama to udělala, tak jsem jen sledoval zase jen obrazovku kamery a graf hlasitosti ze záznamu mikrofonu. Poděkoval jsem jí a úplně nakonec jsem si tam šel stoupnout sám s tím, že jsem žvanil cosi ve francouzštině a přešel jsem na angličtinu se slovy: "stojím, civím, mluvím a mluvím, stále mluvím. A teď.. křičím! Pořádně hlasitě, ať ten zatracený graf svítí červeně!.." ještě pár francouzských slovíček v hlasité mluvě, než jsem kývl na štáb a přešel zpátky, podívat se, jak to vypadá..

Charley R. Griffin - 04. května 2015 18:37

Kamerové zkoušky Těšila jsem se, až to konečně všechno začne, až to všechno vypukne a já se opět ocitnu ve víru všech povinností a práce, protože přesně tohle jsem měla ráda, byla jsem na to zvyklá a měla jsem to v sobě pevně zakořeněné. Pokud jsem měla trochu povadlou náladu, tak příchod na naše první stanoviště venku na místě, které bylo velmi důležité a podstatné, mi ji dokonale zvedlo a já se cítila jak jinak, než spokojeně, třebaže jsem se tvářila tak jako vždycky, prostě neutrálně. V očích mi však nejednou zajiskřilo, když jsem si prohlížela okolí a kochala se výhledem a „seznamovala se“ s tímhle místem, které na mne silně zapůsobilo už v první vteřině. Myslím, že sem klidně půjdu projít i sama, až budu mít volno, ale to se teprve uvidí. Teď byla hlavní především práce, ta ostatně byla u mne vždy na prvním místě. Nutno podotknout, že jsem u toho všeho ještě stíhala věnovat pozornost i panu režisérovi, který nám dal hned několik dalších informací i pokynů, a já mimo jiné musela shledat, že můj bratr měl pravdu. Pokud jsem mohla, tak bych rozhodně řekla, že to je člověk na svém místě a že ví, co dělá. Nebo tak přinejmenším na mě působil, když mluvil a měl u toho charakteristický profesionální výraz, z něhož se i dalo vyčíst, že i pro něj je tahle všechna práce důležitá, a navíc, že ho to i baví. Vždycky bylo příjemné vidět ty, jimž jejich profese a práce přirostla k srdci a dělali ji nejen čistě kvůli povinnosti. Přistihla jsem se, jak do toho všeho ještě přemýšlím nad všemi možnými věcmi a sama si ještě plánuju několik věcí, jež jsem zapisovala do imaginárního deníčku a odškrtávala, ale v dalším okamžiku se na mě upřel režisérův pohled a pokyn, abych s kamerovou zkouškou začala první. Neměla jsem sebemenší problémy, protože jsem své zkušenosti měla, ale i tak jsem možná ucítila něco jako slabou nervozitu, jestli se to tak dalo označit. Věřila jsem svým schopnostem a nakonec jsem si uvědomila i to, že to byl možná tak trochu i režisérův záměr, aby ti, co třeba zkušenosti ještě neměli, mohli mít jakousi inspiraci… Já jsem rozhodně za ni byla ráda při svých začátcích. To byl asi tak jediný důvod, proč jsem mohla být nervózní. Avšak stačilo s lehkým úsměvem a kývnutím hlavy projít kolem pana režiséra, postavit se dle pokynů před kameru a cítila jsem se naprosto uvolněně. Ani jsem si nepřipadala, jako bych byla pod nějakým drobnohledem ostatních… „Černý humor je jako nohy. Někdo je má a někdo ne,“ byla jedna z mých zřetelně pronesených vět, které mne bezděčně napadaly a splývaly z mých rtů přesně tak, jako se objevovaly v mé mysli. Dávala jsem důraz na každé slovo, tvář pevně staženou a snad jsem skoro ani nemrkala. To se trochu změnilo, když jsem dle instrukcí zvýšila hlas, a propustila tak do své kamenné tváře nějaké ty emoce, neztráceje oční kontakt s kamerou. A ve finále už jsem si dovolila popustit uzdu, samozřejmě jen v rámci zkoušení, kdy jsem se rozkřičela, třebaže jsem měla tendence se rozesmát nahlas. Když pak bylo po všem, odešla jsem stranou, dávajíc tak ostatním prostor a mimo jiné jsem si i vyslechla i Theův názor a případnou kritiku. Tu především, protože bylo důležité vychytat všechno, aby bylo vše naprosto perfektní. Pak jsem sledovala i ostatní, jak se jim daří, přičemž jsem se i sem tam pobaveně uchechtla, když padly některé známé a vcelku příhodné poznámky.

Theo Mercier - 06. května 2015 23:29

kamerová zkouška, rozhled po okolí a návrat do hotelu aneb chystá se oběd.. Na první pohled bylo jasné, kdo z herců je profesionál, kdo už si párkrát s filmem pohrál a kdo je začátečník. Nicméně, dnes šlo především o zkoušku světla, zvuku, odporu vzduchu a dosahu techniky. Zítra to začne doopravdy a já už si v hlavě i v notesu škrábu poznámky jako šílený, na čem s kým musím zapracovat, aby to bylo přinejmenším perfektní. Tento týden musím stihnout natočit promo, než přijede Nolan a tak už začínám pociťovat mírný stres. Koneckonců, doposud jsem tvořil trochu svobodněji, nebo jen jako pomocný režisér, nikoliv jako rovný s rovným právě s takovou kapacitou, jako je on a jeho bratr. Vím, že ze mě ta nervozita zase opadne, ale.. začátky jsou už takové. Nicméně nyní, kdy jsem se střídavě pobavil nad výroky herců, nastal čas k tomu, aby si to tady užili i oni, než zabředneme do zcela pracovních kolejí. "Tak, vážení, děkuji a gratuluji, zkoušky máme za sebou," zahlaholil jsem, jakmile jsem zaklapl svůj poznámkový notes a rozhlédl se po štábu. "Pro dnešek jsme s natáčením jako takovým skončili. Doporučuji vám všem trochu si to tady prohlédnout, máme k dispozici pár místních průvodců a samozřejmě zázemí v infocentru nahoře. Podrobnosti a otázku prosím směřujte k Julii, děkuji," prohlásil jsem tentokrát krátce a otočil jsem se ke štábu, s nimiž jsem ještě probral pár důležitých podrobností. Měli jsme teď přibližně hodinu, možná hodinu a půl na seznámení se s irskými útesy. Otočil jsem se pak ještě na stážistku, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněl, ale i tak jsem to alespoň zkusil. "Ehm.. Joan? Je to tak? Ještě si nepamatuji všechna jména.. Dohlédněte prosím na to, aby všichni nejpozději v jednu a deset minut seděli v autech, aby se vrátili do hotelu na oběd a.. buďte teď po ruce slečně Smirnoff, bude vás potřebovat.. A, možná.. ale ne, to nic, nechte to plavat.. Děkuji," vychrlil jsem na ni v rychlosti, jak jsem měl všechno právě v hlavě, načež jsem se zase vrátil ke štábu, dívajíc se na malou obrazovku s natočenou scénou.. Vytáhl jsem z kapsy mobil a už jsem vytáčel číslo Julie Smirnoff, zatímco jsem se porozhlížel po okolí. Štáb už stěhoval techniku zpět do aut, takže v tomto smyslu bylo hotovo. Zůstal se mnou pouze jeden z kameramanů, který měl u sebe ruční, ale i tak dost velkou kameru.. "Julie? Prosím, jak to vypadá s helikoptérou a povoleními? Bude připravena k letu nad útesy.. řekněme.. za deset minut, nebo to ještě neprošlo a budeme muset čekat do zítra?" Vyčkal jsem na odpověď, zatímco jsem očima hledal Nathana, jehož se ten let rovněž týká..

Jeanie Campbell - 07. května 2015 20:47

natáčení dneska jsem byla na praxi první den a spíš než práce, to bylo rozkoukávání se v prostředí. Po prohlídce krásných útesů mě přivolal režisér. „Provedu. A jmenuji se Jeanie“ opravím své jméno z Joan a potvrzuji pokyn. Okamžitě rychle přehlédnu okolí, kde jsou roztroušeni ostatní. Nakonec naleznu očima slečnu Smirnoff, kterou zmiňoval režisér. Rychlými kroky přejdu k ní, ale ona telefonuje. Čekám tedy tři metry daleko, až dohovoří. „Posílá mě pan Mercier, prý se Vám bude hodit má pomoc.“ řeknu po jejím telefonátu důvod, proč jsem za ní šla. vzhled výška = 176cm váha = 65kg postava štíhlá ňadra spíše menší aktuálně mám na sobě černé tílko a černou skládanou sukni do půlky stehen. Na nohou mám tenisky.

Julie Smirnoff - 07. května 2015 21:04

Kamerové zkoušky a nová asistentka. Místo je opravdu úchvatné, takže střídavě sleduji scenérii a střídavě koukám jak pokračují kamerové zkoušky, musím uznat , že se sešel dobý tým, ovšem výsledek bude vidět později. Zahlédla jsem několik nových tváří, ale měla jsem tolik staostí s obstaráváním všeho potřebného, že na seznamování nebyl čas. Ve chvíli kdy jsem se chtěla přidat ke skupince, která evidentně ukončila práci, se mi rozdrnčel telefon " Ano? Ach Theo, právě jsem se k vám chtěla vydat, vrtulník je připraven i s pilotem, veškerá povolení máme, stroj nám bude k dispozici zatím tři dny, pak se uvidí. Takže pokud chcete , za deset minut odlet." Jsem ráda., že se vše podařilo zajistit, veškeré prostoje a zdržení stojí peníze, na chvíli se zamyslím kdyxž me vytrhne hlas neznámé dívky, překvapeně si neznámou prohlédnu a chvíli mi trvá než mi dojdou její slova. "Máte mi být k ruce? Nová asistentka? Fajn, jmenuji se Julie Smirnoff, a pokud miu tedy máte být k ruce vyždajuji jen několik věcí, dochvylnost, samostatnost a loajalitu k celému štábu, což znamená, nevykládat věci z placu všem na počkání, rozumíme si?" Pokud ano, jako první by jste mohla zjistit zda mají herci vše co potřebují a zda má režisér Mercier obsazené všechny role, já musím ještě vyřídit nějaká povolení, děkuji." Pak už dívce naznačím, že se přidáme k ostatním, své stanovisko a případné otázky mi může pokládat cestou.

Kailee Knight - 12. května 2015 14:24

Kamerové zkoušky – konec? Můj výkon – jak jsem tak trochu očekávala – nebyl zrovna brilantní. Připadala jsem si znovu jako na hodinách artikulace, ale konečný výsledek byl rozpačitý. Snažila jsem se pořádně vyslovovat, ale občas se mi do slov připletl všudypřítomný jižanský přízvuk, čehož si režisér samozřejmě všiml. Požádal mě, abych to prošla znovu a soustředila jsem se více na hlasitost. No, možná jsem byla vykolejená víc, než jsem si myslela, protože jsem tak trochu popletla instrukce a už jsem se chtěla běžet postavit jinam. Naštěstí byl režisér shovívavý a vůbec po mě nekřičel. Usmála jsem se na něj, viditelně klidnější než před chvílí. Nervózní jsem krapet ještě byla, ale snažila jsem se dávat důraz na výdech, tak aby slova zněla, co nejhlasitěji a pečlivě jsem otevírala pusu. No, věřím, že i teď tam pár chybiček bylo, ale snad to bylo víc OK než pokus č. 1. Když jsem byla propuštěna, popoběhla jsem o pár metrů níže, ale stále ještě na doslech. Nebude na škodu poslechnout si i zbytek a zkusit i něco pochytit. Ani jsem se nenadála a bylo konec i kamerovým zkouškám a my dostali rozchod. Podle rozpisu, který jsme na ranní poradě dostali, nás čekal oběd a poté kostýmy, ale ještě jsme dostali prostor porozhlédnout se kolem než nás odvezou zpátky.

Jeanie Campbell - 16. května 2015 19:10

rozhovor Vyslechnu slova produkční. „Jeanie Campbell, jsem tu jako stážistka.“ představuji se také. „Samozřejmě. Nikomu nic jiného, než pro něho určeného.“ přitakávám na podmínky. Jsem ráda, že jsem si dobře nastudovala důležitá jména. Pak se vydáme k ostatním. Z tašky přes rameno vytahuji svázaný balíček papíru – soupis jmen a rolí filmu. U každého jména je navíc fotografie, takže dokáži herce přiřadit k jejich jménům. Podle pokynů prvně kontroluji, zda jsou všechny role obsazené. To překvapivě jsou, vždyť to už muselo být kontrolováno několikrát. Rozhlížím se tedy po okolí, zda někdo něco nepotřebuje...

Lana Morrison - 17. května 2015 12:53

Koniec kamerových skúšok a čas na prehliadku Kamerové skúšky sa zaobišli bez prieťahov, všetko išlo pomerne svižne a bez výraznejších komplikácií. Konečne som mala možnosť lepšie si prehliadnuť všetkých mojich nových kolegov priamo v akcií – niektoré tváre už pomerne známe, iné pre mňa úplne nové. Hoci som na začiatku bola poriadne strémovaná a neistá, začínala som mať z tohto projektu veľmi dobrý pocit. Samozrejme, moje pocity by boli neopísateľne lepšie, ak by mi niekto do ruky strčil horúcu kávu a niečo na zahryznutie. Nabudúce nepodceniť raňajky! Inak ani pri všetkej snahe svoj škvŕkajúci žalúdok neprekričíš... Môj žalúdok sa bohužiaľ ozýval tak hlasno, akoby sa snažil získať Oscara za strašidelné zvukové efekty. Informácia od nášho režiséra, že do obeda je ešte ďaleko a miesto obedového menu máme obdivovať okolité útesy, ma veľmi nepotešila. Rozhodla som sa rýchlo konať a našťastie sa mi podarilo zazrieť asistentku Jeanie. „Ospravedlňujem sa, dúfam že neruším...“začala som opatrne s priateľským úsmevom na perách, pretože som mala pocit, že sa práve k niečomu chystá a zrejme ju pri niečom preruším,“ Mám dva zásadné problémy. Po prvé, ak sa chystá nejaká spoločná prehliadka okolia, rada by som sa pridala, pretože môj orientačný zmysel je skrátka príšerný a ja by som tu najbližšie dni nerada blúdila . No a tá druhá vec, ak by som sa predtým dostala ku káve a niečomu sladkému, definitívne by mi to zachránilo život.“

Theo Mercier - 18. května 2015 23:02

Prohlídka z ptačí perspektivy Nathan Seth "Výborně, děkuji Julie. Mimochodem, poslal jsem za vámi stážistku.. ehm.. Jenny? Tak nějak, musím si to jméno zapsat.. Bude střídavě u vás a u celého štábu, studijně, tak na ni prosím trochu dohlédněte, děkuji.." řekl jsem ještě do telefonu, než jsem jej zase zaklapl a schoval do kapsy s úmyslem porozhlédnout se po Nathanovi. Nakonec jsem na něj mávnul, aby na mě počkal, načež jsem jej celkem snadno doběhl. "Za necelých deset minut na nás bude čekat helikoptéra, tak pokud chcete letět s námi, Nathane, musíme si pospíšit.." gestem jsem naznačil, že nás čeká výšlap zpátky nahoru k parkovišti s infocenterem, kam pro nás helikoptéra přiletí. Štáb už si balil techniku a kameraman už rovnou vyrazil před námi nahoru, jelikož mi slíbil ještě půjčit fotoaparát, tak asi než ho najde.. Po chvíli už bylo slyšet, jaká smršť se to blíží a brzy na to se objevila i helikoptéra samotná, přistávající přímo na travnaté střeše infocentra. "Tak jdeme na to.. Připraven?" otočím se ještě krátce k Nathanovi i kameramanovi, který s námi poletí a po nezbytných přípravách už jsme ve vzduchu.. Zobrazit SPOILER

Nathan Seth - 19. května 2015 18:09

Helitrip Sleduji ostatní členy týmu a jejich výkony a doufám, že se snad i něco přiučím, stejně tak si s nimi ale spojuji jejich hlas a v hlavě dolaďuji některé představy a vizualizace bojových scén, kde budou létat vzduchem hlášky. Snažím se i tak nějak vstřebat ruch na place a zažít návyky jednotlivých týmu abych se lépe orientoval. V tom si všimnu, že na mě mávl a následně mě i doběhl pan režisér. "Jo jasně, jsem tam hned .... hej, Jerry! Máš něco?" kývnu na pana Merciéra když můj pohled upoutá známá postava v pozadí, na které jsem žebral foťák. Rychle se gestem omluvím a potvrdím svou účast a když vidím, že jsme si rozuměli, vyběhnu k Jerrymu a následně s ním jdu do auta. "Hele, nic nic profi ti dát nemůžu, ale jestli to máš jen na ilustrační obrázky, tohle ti stačí. Malý digitál, slušný rozlišení a dobrý stabilizátor. Tady mi to podškrábni jako vyžádanou pracovní pomůcku" bleskově mi předvede malý fotoaparát a dá podepsat lejstro "a tady máš brašničku i s příslušenstvím" kývne. "Díky Jerry, to bohatě stačí, máš to u mě" plácnu ho do zad až se trochu zapotácí a odběhnu v přistávajícímu vrtulníku. Počkám až přistane a pak se vyhoupnu na volné místo u kraje a upnu si pás, fotoaparát si pověsím na krk. "Jo jasně, jsem ready. Něčím takovým letím prvně, tak jsem si sedl na kraj kdybych blil" křiknu s úšklebkem na svého šéfa abych přehlušil hukot vrtulníku a zvednu palec na znamení, že jsem vážně připraven. Až pak mi dojde, že v jeho přítomnosti bych se asi měl pokusit mluvit více na úrovni, ale mě to prostě jinak z huby nejde. Když vzletíme, prohlížím si zajímavá místa a ty co vypadají vhodně si vyfotím. "Támhleto vypadá perfektně pro dvacettrojku" křiknu a nedojde mi, že pan režisér určitě ještě neměl čas projít si moje poznámky. "Pár věcí upravím,a bude to perfektní. Dokonale přírodní, kluci od kaskadérů se vyblbnout ale bude to napěchovaný adrenalinem!" blýsknu si pár fotek navíc a obdobně se vyjádřím ještě párkrát k různým místům ohledně různých scén. "HEJ!" křiknu a dokonce pana Merciera bouchnu nevědomky hřbetem ruky do hrudníku abych ho upozornil "támhleten útes v zátočině s jeskyní na plošině! Vypadá perfektně pro scénu prvního vstup do jeskyní ne? Jé sorry. Nepohmoždil jsem tě? Teda vás?" vyhrknu rychle když si uvědomím jakou jsem mu dal šlupku a následně hned, že se k němu chovám jako ke klukům z technického týmu. Posádka vrtulníku ze mně asi musí mít radost nebo spíše srandu, ale nemůžu si pomoct. Jsem nadšený z téhle práce, její příležitosti a hodlám jí odevzdat 100% své energie, což sebou očividně krom pozitivním věcí nese i takovéto.

Theo Mercier - 23. května 2015 12:07

první tipování místa v helikoptéře Nathan Seth Jen se uchechtnu, ale (poněkud znejistěný) porozhlédnu se po případných pytlících a pronesu v duchu něco jako hodně rychlou, ale důraznou modlitbu ke komukoliv, kdo zrovna poslouchá. S Nathanem sedíme vzadu, zatímco náš kameraman si zabral místo vedle pilota, aby to měl snazší pro záběry. Nasadím si sluchátka s mikrofonem, které máme před sebou, čímž i Nathanovi naznačím, aby učinil totéž. Pak už jsem řeknu, že jsme připraveni a pilot s námi začne stoupat.. "Dvacet-trojku?" otočím se nechápavě na Nathana, ale nechám to být - zřejmě to bude souviset s tím, co mi dal k přečtení na dnešní poradě. Jen si vytáhnu z kapsy svůj notes a udělám si malou roztřesenou poznámku. "Adrenalin, ano, to je přesně to, co jsem chtěl pak v záběrech vidět. I proto jsme si vybrali právě vás, Nathane," odpovím mu na to potěšeně, zatímco se soustředím na scenerii pod námi.. dokud.. Ucítím menší herdu do hrudi, přičemž překvapeně zakašlu, jak mi to tak trochu vyrazilo dech. Podívám se na Nathana, abych zjistil, co se děje. Jen letmo střelím pohledem k onomu místu, na nějž mě tak naléhavě upozorňoval. "To.. to je v pořádku, Nathane, vážně.." ujišťoval jsem ho honem. "A.. asi bude nejlepší a nejpraktičtější, když si budeme rovnou tykat, co myslíš?" naklonil jsem hlavu ke straně, čekajíc, jak to vezme. Dřív nebo později jsem se stejně vždycky s většinou štábu spřátelil a v Nathanově případě to bude jedině ku prospěchu věci. Je evidentně zvyklý na mnohem bezprostřednější projev a když budu i já sám chodit k němu čas od času na trénink, bude nejlepší, když se nebude muset ostýchat mi říct prostě "Sakra Theo, zvedni ten zadek a koukej makat!"

Nathan Seth - 23. května 2015 18:39

Oblížení terénu Trochu nejistě čekám jak to pan režisér vezme, ale musím uznat, že nadmíru sportovně. "Jasně, proč ne. Takže ještě jednou formálně já jsem Nathan" podám mu ruku a jak jsem zvyklý, silně stisknu. Možná opět až moc silně. "Tak dobrý jo? Koneckonců seš režisér, musíš bejt vodolný stvoření ne?" zašklebím se. Náhle mi myslí bleskne originální a velmi zajímavý nápad na jednu scénu. A já blbec s sebou nemám tužku ani papír. Po bleskovém zběžném prošacování sebe sama a konstatování v duchu, že tohle už se nesmí stát ulpí můj pohled na propisce v klopě mého spolusedícího. "S dovolením!" chmátnu po ní rychle a začnu si to svým škrabopisem zaznamenávat na předloktí levé ruky horečnatým tempem. "Neboj, hned ti ji vrátím" konstatuji mimoděk a skutečně hned po dopsání posledního slova ji pečlivě odmáčknu, opatrně zasunu do klopy a ještě ho po saku v těch místech poplácám opatrně jasným gestem "a teď je to tak jak to má být". Pak dál koukáme po zajímavých místech. "Hele Theo, kdyžtak mi někde napiš, jaký místa tě zaujali. Až přistanem, vezmu si průvodce a vybavení a půjdeme je omrknou blíž a třeba zjistit, jestli ty jeskyně někam vedou nebo to je slepý, ať máme nějakej přehled i o interiérech ne?" nadhodím a cvaknu pár dalších fotek.

Christian *Ten* Black - 24. května 2015 19:45

Brum brum brum Především Julie Fajn. Tak tohle by bylo za mnou. Můžu si odškrtnout další trivialitu, kterou nesnáším. Někteří režiséři si na na hlouposti jako tohle najímají duplikáty, kteří se nudí místo nás herců. Proč to tady pana Merciera nenapadlo? Vždycky to bylo příjemnější když návrháři sahali na tělo mému dvojníkovi. Tiše se mu posmívat... ne tak zlý nejsem. Na oběd nemám ani pomyšlení. Navíc v tom hotelu ani nejsem ubytovaný, nechce se mi tam. Aspoň ne na jídlo. Jak se z toho ale vyvléknout? Pohled mi skončí na slečně Smirnoff. Hm... I have an idea. Pomalým krokem se vydám k ní. "Slečno Smirnof... Vadilo by moc programu kdybych se místo do hotelu vydal na oběd do města a pak se vrátil?" Řeknu mile a snažím se ignorovat drnčící telefon. Když ono to strašně lechtá. Jak tak koukám každý se vydává po své práci. Aspoň zbude míň čumilů co by předčasně donesli Mercierovi že se chystám na hodinu pláchnout. Pro klid, pořádné kafe a prášky. Och ano. Jak slibně to zní.

Theo Mercier - 24. května 2015 21:57

přelet nad kukaččím hn-.. éh.. útesem Nathan Seth S naprostou samozřejmostí jsem nabízenou ruku přijal, ale ač sám o sobě dávám pevný stisk, na Nathanovu drtivou sílu jsem ani zdaleka neměl. Nicméně, jsem koneckonců i herec a tak se s tím dokážu vypořádat s pousmáním, ač mé podvědomí mi říká ironické "Au..?" Díval jsem se pak z okna, paralyzovaný těmi výjevy a vlastními představami, že jsem téměř ani nepostřehl, že mi ze saka zmizela propiska. Až když jsem se otočil na Nathana, že ho chci upozornit na jistý výjev, všimnu si jeho horečnatého snažení popsat si ruku jako Rimmer v prvním díle Trpaslíka. Otevřu svůj notes s práznou stránkou a se zadržovaným smíchem jím jen mírně zamávám Nathanovým směrem. "Stačilo říct, disponujeme i papíry, ale.. to už je zřejmě trochu pozdě," dodal jsem, když se propiska ocitla zase zpátky na svém místě. "Jasné. Měl jsem v úmyslu si pak dát takovou menší poradu se štábem včetně tebe, abychom to všechno dali dohromady a vymysleli co a jak. Dneska.. asi později, Nathane. Teda, jak chceš, ale pojede se pak do hotelu na oběd.. Každopádně to chce rozhodně prozkoumat ty převisy, úzké cesty podél útesů a jeskyně, to je jasné. Podle toho by se pak ještě rozhodovalo. Julie by ti pak měla domluvit pořádný tým na to zkoumání.." trochu jsem se rozmluvil, jak už mám ve zvyku, ale.. když je o čem mluvit, tak co? Tohle byly podstatné informace.. *** všichni S pomalu i rychleji přibývajícími poznatky a fotkami se nakonec zase ocitneme na zemi a helikoptéra se zase vrátí, odkud přiletěla. Brzy je čas na to, abychom všichni zase nasedli do aut a vyrazili směr hotel, kde na nás čekal oběd ve formě bufetu (oběd samozřejmě není povinný, ale.. většinou se dost hodí se aspoň trochu najíst.. do večeře spousta času :P ) Zobrazit SPOILER

Charley R. Griffin - 24. května 2015 23:13

Po kamerových zkouškách Nathan Seth Kamerové zkoušky byly za námi. Připadalo mi to, že ten čas najednou ubíhá strašně moc rychle, když jsem se tak rozhlížela po okolí a do toho ještě vnímala režisérovi slova a informace, které nám sděloval. Takže máme ještě celkem docela dost času, abychom si to tu prozatímně prohlédli, pokochali se výhledem a zkrátka se seznámili s novým okolím. Na to se nedalo říct nic víc, než to, že to bylo super. A taky, že jsem toho prostě musela využít. Přitáhla jsem si tmavou vypůjčenou bundu blíž k sobě, protože tu pořád dosti foukalo, což nebylo zrovna moc příjemné. Ještě, že jsem neměla zase tak krátké šaty, i když i na ně jsem si musela dávat pochopitelně pozor. Zvědavě jsem přihlížela tomu, jak se štáb chystá a uklízí/sklízí veškeré vybavení, jak se to tu hemží nejrůznějšími lidmi a zároveň nasávala tu panující atmosféru, co se zde vytvořila. Pomalu jsem se ale vydala na obhlídku s tím, že jsem o sobě dala samozřejmě vědět, kdyby náhodou a pro všechny případy, přičemž jsem se i zapovídala s některými členy z týmu. Nevyhýbala jsem se tomu, naopak jsem tu byla i proto, abych se seznamovala a poznávala ty, se kterými budu v budoucím čase spolupracovat. Nakonec jsem se ale přece jen vydala na obhlídku nejbližšího okolí, ale moc jsem se od ostatních nevzdalovala… Samozřejmě mi neunikl ani přílet helikoptéry a musím se přiznat, měla jsem chuť se tam vetřít taky, když jsem si uvědomila, že z ní musel být ještě parádnější rozhled. Zapřemýšlela jsem si v duchu sama pro sebe s přimhouřeným pohledem, a když se pak navrátila zpátky, zaměřila jsem se pohledem na pana režiséra, z něhož mi pohled padl na pana Setha, se kterým bych si měla promluvit… to jsem si taky uvědomila. Jistě, ta domluva na hodinách s tréninky a taky s věcmi okolo toho všeho… Rozhlédla jsem se, a když to vypadalo, že by snad mohla být vhodná chvíle, tak jsem se pomalu s rozvážným krokem vydala k Nathanovi, to už jsme se stejně všichni chystali zpátky do hotelu na oběd. „Hmm, zdravím, pane Sethe, mohu vás na chvíli otravovat? Teda, Nathane, omlouvám se… zvyk je železná košile,“ opravila jsem se celkem spěšně, když mi došlo, že vykám. Byl to pro mne ještě celkem nezvyk. „Omlouvám se, že jsem vás dopoledne na schůzi tak odbyla, neměla jsem to v plánu,“ předem jsem se ještě omluvila a drobně se pousmála. „Každopádně bych se s vámi chtěla domluvit, na zítřejším tréninku. A vlastně nejen to, asi by bylo vhodné se domluvit i na těch dalších hodinách a na tom, co bude potřeba okolo toho všeho. Jen dopředu říkám, nemám s bojovými sporty moc zkušenosti, vlastně téměř žádné, takže kdybyste byl na mě aspoň o trochu… hodnější, tak bych to ocenila,“ pobaveně jsem se uchechtla, narážejíc na jeho slova o tom, že nikoho z nás šetřit rozhodně nebude. No, jsem vážně zvědavá, jak tohle dopadne, pomyslela jsem pobaveně v duchu.

Nathan Seth - 25. května 2015 18:28

Vrtulník Když dopisuji poslední věty, všimnu si matně papíru. "Eeee aha ... no tak příště. Ale to už se vybavím sám" zašklebím se. "No nechci narušovat plán, takže se dohodnu se slečnou produkční a vyrazím sem s týmem hned jak budu mít pár volných hodin. Možná zítra odpoledne. Možná by nebylo špatný vzít si čelový kamery, aby sis mohl ta zajímavější místa pak prohlédnout taky ne?" napadne mě a dál koukám z okna a přespříliš iniciativně. Koneckonců to můžu udělat tak jako tak. Když bude chtít, mrkne se na to a když ne tak ne. "Díky za výlet chlapi" plácnu pilota po rameni a vyskočím ven, když vrtulník dosedá. "Neboj Theo, nic nezmeškám" křiknu na něj a pomalu se vydám pryč. Charley Nedostanu se však daleko. Brzy mě odchytí Charley. Vyslechnu ji a kývnu "tak jo, za toho pana Setha deset kliků navíc" zašklebím se. "V pohodě, o nic nejde. Kdyby jo, našel bych si vás slečno Griffin. Z vaše role bude jedna z nejnáročnějších, ale nebojte, zvládneme to. Dejte do toho duši a garantuju vám, že až s váma skončím, nebudete jen herečka co umí předstírat bojové nadání, ale budete schopná složit skupinku steroidovejch hovad. Pro vás mám připravenýho něco speciálního.... a i proto vás šetřit nebudu. Ale nebojte, vyplatí se to" mrknu. "Jak na tom jste ohodnotíme na první schůzce a dohodneme si tam detaily a upřesníme si co a jak. Dejme tomu zítra v půl deváté ráno? Vyhovuje?"

Charley R. Griffin - 25. května 2015 22:16

Domluva a pak asi na hotel Nathan Seth Nathanova přímost je pro mne něco nového a osvěžujícího, ovšem v některých chvílích sama nevím, co mám dělat. Nebo spíše lépe řečeno, uvádí mne to do něčeho, čemu by se asi dalo říct rozpaky. Ne, že bych si stěžovala, to opravdu ne, naopak se mi to svým způsobem líbilo, jen jsem měla občas nutkání se pobaveně uchechtnout. „Deset kliků? Není problém, ale raději bych, až v tělocvičně,“ odvětila jsem pohotově s pobaveným jiskřením v očích a dál už jen poslouchala, než jsem se na okamžik, nebo snad i na delší okamžik tak trochu zarazila, když padlo to o těch steroidových… No ani v duchu jsem to nemohla zopakovat, jak se proti tomu příčila má vlastní vnitřní dáma. Odkašlala jsem si, doufaje, že Nathan v mé tváři nezachytil nic víc, než drobný úsměv. Rozhodla jsem se to zkrátka přejít, protože on takový prostě byl. Přímý a velmi upřímný člověk, za každých okolností svůj, což byla jeho silná vlastnost. A snad ho Hollywood nezmění k obrazu svému, pomyslela jsem si jen tak mimochodem. „Ale jistě, dám do toho svou duši, ať ji pak ze mne můžete pořádně vytřást… Ale teď vážně. Ráno mi to vyhovuje, takže není problém. Na detailech se tedy domluvíme asi až na místě, což mi připomíná, že mám dorazit rovnou za vámi do srubu?“ Ještě jsem se potřebovala ujistit, než jsem pak pokračovala. „Budu se těšit, věřím, že to bude stát za to,“ pousmála jsem se nakonec a rozhlédla se po okolí, než jsem kývla k autům. „Asi bychom se měli vydat k ostatním, když už se chystá ten oběd. Mimochodem, mohu být tak drzá a optat se, co to máte na ruce?“ Ujelo mi nepředloženě a naprosto bezděčně hned poté, co jsem si všimla, že má popsanou ruku, na níž jsem poukázala střídmým kývnutím. To mě taky trochu pobavilo, ale jen v duchu.

Nathan Seth - 26. května 2015 22:00

Charley "Tady by to bylo asi zábavnější pro štáb ale dejme tomu" kývnu vážně ještě ke klikům a pak si dovyjasníme zítřejší schůzku. "Ano, přijďte rovnou do srubu, bude odemčeno. Vemte si co vám bude nejpohodlnější. Sportovní úbor, večerní róbu, nebo přijďte nahá, to je fuk. Důležitý bude, aby jste se cítila co nejpohodlněji. Podíváme se na váš styl pohybu a od toho se pak odpíchneme" pousměji se. "Jo jasně, asi bychom měli ... co? Tohle? To nic, to je náhlý nával inspirace psaný ukradenou propiskou. Musím to přepsat" ušklíbnu se a pokynu jí k autům. "Mám tu půjčený auto, můžu vás hodit, jestli se nebojíte" dodám. Ať už přijme nebo ne, nasednu pak když nastane čas do auta a zamířím před hotel, kde ho nechám na místě, kde jsem ho vzal a klíčky vrátím na recepci, kde jsem je téměř zcizil. Pak tak nějak s ostatními jdu do jídelního sálu. Chvíli jen stojím a rozhlížím se. Jednak nejsem zvyklý na podobná jídla ani servírování, a jednak s pobavením sleduji některé členy štábu tlačící se k nejvybranějším pochoutkám. "No vida, tady se bojový scény píšou samy" ušklíbnu se spíše pro sebe a když překonám pocit, že jsem se sem vetřel navzdory své třídě, vezmu si talíř a nandám si nějaké kvalitní čisté maso. Ne, že to budeš žrát rukama. Vem si příbor blbe.

Charley R. Griffin - 26. května 2015 23:19

Oběd Nathan Seth Přimhouřila jsem svůj pohled. Jistě, pro štáb by to bylo velké pobavení, a troufám si tvrdit, že i pro všechny ostatní. Každopádně už jsem zase o trochu zvážněla, když přišlo na domlouvání, jenom mi málem zaskočilo při zmínce o tom, že bych snad mohla dojít i nahá. No, jde vidět, že pan Seth – tedy Nathan, už abych si na to podvědomě zvykla – mě nebude šetřit ani ve slovních provokacích. Chvilku jsem snad i uvažovala nad tím, jak mu to vrátit, cosi ve mně mu to toužilo oplatit, vrátit mu to stejnou mincí… Ale tušila jsem již dopředu, že to nebude zase tak snadné. „Ehm… Dobře, beru na vědomí. Zítra o půl deváté se za vámi stavím do srubu, který bude otevřený,“ ujistila jsem se ještě s úsměvem, než jsem se začala, a ano přiznávám se, že krapet pobaveně, zajímat o ten text na jeho předloktí. „… Ukradenou propiskou? To se o vás tedy moc dobře nestarají, když nemáte ani papír,“ uchechtla jsem se nakonec velmi pobaveně, jak jsem si to zkrátka nemohla odpustit. Nicméně na jeho nabídku s odvozem jsem nemohla nic namítnout. Strach jsem z něj neměla, a pokud se to tak dalo říct, moji důvěru, že bychom se někde společně nevysekali cestou, měl. Takže co jsem vlastně ještě řešila? „Ráda vaši nabídku přijmu. Jak se říká, kdo neriskuje, tak nic nezíská a já se vás nebojím, ani v nejmenším,“ věnovala jsem mu sebejistý pohled, načež jsem se ještě jednou porozhlédla po okolí, po lidech a pak už jsem vykročila k tomu vypůjčenému autu. Před hotelem jsem vystoupila z auta a samozřejmě poděkovala za odvoz, než jsem se i já společně s ostatními tak nějak dostala dovnitř a posléze i do jídelny. Při pohledu na to všechno občerstvení, co zde bylo k nalezení, se mi začaly sbíhat sliny a já si tak uvědomila, plnou měrou, jaký už jsem měla hlad. No vážně. Oči mi doslova zazářily, ale jako dáma jsem se pochopitelně držela a jala se pozdravit i s ostatními, kteří se tu objevovali, nebo už tu byli a hrnuli se přímo na všechny ty pokrmy, které lákaly na pohled. Já raději stála chvíli stranou a všimla jsem si, že i Nathan asi chvíli váhal, než se i on rozešel a prohodil něco, co mi opět vyloudilo pobavený úsměv na tvář. Celkem nezvyk usmívat se, až má člověk pocit, že by mu ta ústa snad mohla vypadnout z pantů, pomyslela jsem si pobaveně a taky se konečně dala do servírování své porce oběda, když jsem si uvědomila jednu věc. „… Koukám, že bych asi měla změnit i svůj jídelníček, když se na vás tak koukám,“ pronesla jsem k Nathanovi, když jsem se k němu nachomýtla se svým talířkem, kde byla spíše zelenina, než pořádné maso. „Mimochodem, tohle by se taky dalo využít…“ zamyslela jsem se mimoděk nahlas, což mi v tu chvíli, kdy jsem se pohledem soustředila na lidi kolem, ani tak úplně nedošlo. „Bylo by docela zajímavé, kdybyste nám nakázal hladovku a pak nás takhle vypustil, přičemž bychom se prali o každý kousek,“ dopověděla jsem, sama pravděpodobně překvapená, že jsem něco takového řekla. Ale byl to celkem zajímavý nápad… ozkoušet charaktery některých, například. Zamyšleně jsem nakrčila obočí a pak se tváří otočila k Nathanovi, uvědomujíc si, že bych se mu měla dívat do očí.

Julie Smirnoff - 27. května 2015 18:27

Problémy v ráji? Ten Zamyšleně si procházím poznámky, je toho tolik a bude ještě víc, cítím jak mám ztuhlé svaly za krkem a v ramenou, tohle bude hodně náročné natáčení, ještě k tomu když jsem před chvílí ukončila rozhovor s Nolanem, což znamená další problémy a další rozhovor s Mercierem. Z přemýšlení mě vytrhne Ten Black, otočím se na něj a s tázavě povytaženým obočím si vyslechnu jeho přání. Bože chraň mě před herci a jejich...nápady. Tene, víte...v podstatě by to problém nebyl, ale jistě chápete , že máme zájem na starosti vaši bezpečnost, to že se vám po dobu trvání smlouvy nic nestane, což by znamenalo doprovod který na vás bude dávat pozor, uvědomujete si to? Já....chápu Vaši potřebu soukromí, ale vy pochopte, naši zodpovědnost, takže buď oběd se štábem, nebo někoho jako doprovod, je to na Vás. Zatím co čekám jak se rozhodne, zapisuji si do poznámek abych se spojila s Nathanem a zeptala se ho, jestli neví o někom kdo by mohl dělat ochranku, místních lidí je málo a pokud budou mít i další chuťě k solo akcím....a ještě ta věc s Nolanem, dlouze vydechnu a cítím jak mě začíná bolet hlava, pátravě pohlédnu na Tena... takže Tene, jak jste se rozhodl?

Christian *Ten* Black - 27. května 2015 18:59

Spíše problém v pekle Julie Za brýlemi se zamračím. Doprovod? To mě budou kontrolovat, zda si čistím zuby, myju vlasy a koupu se sedmkrát týdně? Vážně? Povzdechnu si a protáhnu. Většina lidí už odjíždí. Hopla. Takže tu asi už mám jen jednu možnost. Zhluboka se nadechnu, neboť za celu kariér se mi tohle ještě nestalo. "Obávám se slečno Smirnoff, že nemohu jinak." Řeknu šibalsky. "Mohla by jste mně tedy doprovodit?" Kdyby tu byl Dave tak hned taky vykřikuje že musí nutně do města... Tedy pokud se ho ta smlouva o ochraně také týká. Prohlédnu si ji. Taky nevypadá moc dobře. Něco ji bolí. Ale nevypadá že by se zranila, narazila nebo řízla, takže buď žaludek nebo hlava. Na tohle jsem dobrý. Léta praxe.

Julie Smirnoff - 27. května 2015 19:13

Hurá do...pekla? Ten Snažím se uvolnit ramena, takže málem přeslechnu co Ten povídá, ale když mi to docvakne, jen prudce zvednu hlavu abych mu znova pohlédla do očí. Prosím? Já, ale..., mávnu rukou kolem abych ukázala na někoho jiného, jenže právě se otevřelo peklo a pozvalo mě dál, všichni už jsou na cestě pryč nebo mají důležitější věci na práci. No, ehm, asi tedy .....a opravdu se spokojíte semnou? Víte možná by bylo lepší dneska to přežít v hotelu, nebudu asi nejlepší společnost. Rozhodně bych víc uvítala masáž, nebo aspoň chvíli v bazénu, ale povinnost je povinnost, takže s povzdechem přikývnu, chcete odvét nebo raději pojedete sám..?

Christian *Ten* Black - 27. května 2015 19:30

Ano! Julie Její zmatení je očividné a matoucí. Myslel jsem, že je na tohle zvyklá. No dobrá, asi jsem se pletl. Přeci jen je šlechtična. Neměl bych se klanět a líbat jí ruce? Ne. Tak hluboko jsem zatím neklesl. "Ale jistě... Naopak si myslím, že lepší doprovod bych mít nemohl." Neškodná lichotka. Doufám že neškodnou zůstane. "A spokojím se se svým odvozem. Ovšem dovolte mi položit tu stejnou otázku vám. Nechcete jet v autě se mnou? Či se bojíte?" Zazubil jsem se. Ano, jezdím úděsně. Ale rychle a to se počítá. Nechci vypadat že nějak moc chci aby jela se mnou, ale... to má za to hloupé pravidlo ve smlouvě. Když jsem ji četl, nečekal jsem že zajde až takhle dopodrobna. Příště si zavolám Trevise. Je to výborný právník.

Julie Smirnoff - 27. května 2015 19:43

Ano? Jak si přeješ.... Podívám se mu zpříma do očí, Tene, pokud chcete abychom spolu vycházeli, prosím...ano, velmi vás prosím, ušetřete mě plytkých lichotek, užila jsem si jich dost ve své domovině. Poté s tichým povzdechem přejdu až k němu, pojedu s vámi, pokud se vyhnete blbostem, rychlost mi nevadí, hazard ano, a...neraa bych vyplácela vaší rodině mnohamilionové odškodnění, pokud si zkřivíte vlásek. Takže, kam jedeme a co přesně mě po vašem boku čeká? Rezignovaně uklidím zápisník do tašky, za ucho zastrčím uvolněný pramen vlasů a doufám, že jsem připravená na vše.

Jeanie Campbell - 28. května 2015 20:03

rozhovor Emma „Ne určitě ne.“ odpovím spěšně, když mě osloví jedna z hereček. Otočím se k ní a naslouchám, co pro ni mohu udělat. Společná prohlídka okolí? lehce se zamračím, jak se snažím vzpomenout, zda bylo něco takového v harmonogramu. Nevzpomínám si. „Kafe a něco k němu určitě seženeme s tou prohlídkou okolí to teď dopoledne nevidím příliš reálně.“ řeknu s úsměvem. „Pojďte, v informačním centru vědí o natáčení a určitě tam mají i nějaké malé občerstvení.“ řeknu k ... nemohu si vzpomenout na její jméno. Zadívám se zamyšleně do papírů, které držím v rukou. Na vrchu je totiž seznam rolí a u nich jména herců. Musí to být ... Emma Green. Vzpomenu si při pohledu na jméno tu fotografii uvnitř. Společně tedy dojdeme k informačnímu centru. Když si však všimnu hodin, uvědomím si, že za pár minut bychom měli odjíždět na oběd. „Vlastně bychom měli mít za necelou hodinku oběd v hotelu. Nevydržíte to? Určitě pro nás mají připraveného něco skvělého.“ ptám se s úsměvem. Snad mě nepošle za podobný dotaz do háje.

Theo Mercier - 28. května 2015 22:54

davové šílenství kolem oběda zpátky v hotelové restauraci.. Jel jsem zpět v dodávce s ostatními, zírajíc v tichosti na míhající se přírodu a domky po cestě, dokud jsme nestočili k hotelu. To už jsem byl připraven vystoupit z vozu a nasměrovat štáb k obědu. Jak se nakonec ukázalo, nebylo vůbec třeba mé pomoci. Všem nejspíš naskočil na nose radar, s jehož pomocí se vtěsnali do menších hloučků kolem stolů s jídlem. Šel jsem pomalu, nechávaje je před sebou, dokud jsem jako jeden z posledních neprošel dveřmi a hned na to se s úsměškem opřel o zeď vedle nich. Založil jsem si ruce na hrudi a se zájmem jsem pozoroval, jak se štáb jako jeden muž vrhl na kořist. Jako kdyby nejedli už týdny a byla tam na zlatém podnose jedna jediná vařená brambora pro vítěze.. uchechtl jsem se pro sebe, odlepil jsem se od zdi a vydal se k nejopuštěnější části - stolu s pitím. Se sklenicí vody s citronem jsem zamířil pro talíř a na něj začal po malých kouscích skládat vše možné, co mě právě v tu chvíli zaujalo - kousek rajčete, nějaká ta brambora, kousek dobře opečeného masa, salát.. Skládal jsem to esteticky na talíř, pěkně po francouzsku a pak, když jsem uviděl jakousi zajímavou omáčku.. "Ou, pardon, omlouvám se.. ehm.. Charley? Nathane?" překvapeně jsem se otočil, do koho že jsem to omylem vrazil. Podařilo se mi rozlít jen trochu své citronové vody na Charleyiny boty. "Je tu docela.. plno.. ale je to poučné, v natáčení se nám tohle bude hodit - ve filmech je obecně souboj o jídlo na banketech značně podceňován.." konstatoval jsem s pousmáním, zatímco jsem se zběžně poohlédl po nějakém volném stolu..

Nathan Seth - 29. května 2015 19:07

Charley, Theo a divá zvěř S úsměvem zavrtím hlavou "klidně si dejte třeba celý čokoládový dort slečno Griffin. Žádný strach, já ho z vás vytluču" ušklíbnu se. "Protein jsou pochopitelně důležité, ale nenechte se mýlit, neznamená to, že správný sportovec má jíst jen maso, to fakt ne. Akorát já prostě masožravec jsem" pokrčím rameny a sáhnu po vidličce. V tom jsem svědkem atentátu, kdy pan režisér nemilosrdně sejme citrónem boty mého prvního pracovního pokusného subjektu. "Vítej v aréně Theo. Hele, já myslel že od bojovejch věcí jsem tu já, ale kam se na ně hrabu" pohodím hlavou k tlačícímu se davu. V tom si všimnu, že obsluha tlačí vozík s tácy s humry a chystá se je vyrovnat na uvolněný stůl. Nedostane šanci a život mladého číšníka i jeho kolegyně jsou rázem ve vážném ohrožení, když je zavalí lavina dravých šelem s talířky a příbory. "Lidi, točíme film nebo dokument o masožravejch bakteriích ve zvětšeném měřítku? ... hele ta je asi na salát co?" koukám nejprve na dav a pak na vidličku, co jsem si vzal, která je však moc úzká a dlouhá. Trochu bezradně kouknu na příborník se ´základními´ sedmi druhy a pak si vezmu nějakou větší a vhodnější a nůž.

Lana Morrison - 30. května 2015 18:04

Zmena plánu „Žiadna prehliadka?“ premeriam si Jeanie s mierne pochybovačne nadvihnutým obočím, prisahala by som, že som niekde pri štábe čosi také začula. Ale informácie od asistentky produkcie beriem samozrejme za relevantnejší dôkaz, než šumy, ktoré sa ku mne dostali. Absolútne sa nesnažím zakryť svoju úľavu a spokojný výraz vystrieda doterajšie obavy. „To sú teda skvelé informácie! Teda, neberte to v zlom, iste je tu krásne okolie a všetko, ale mne už naozaj dochádza palivo.“ K informačnému centru je to našťastie len kúsok, a tak po ceste, aby reč nestála, prehodím pár zdvorilostných otázok. „Povedali by ste, že niekde na svete môže byť tak veterno, ako práve tu? Pevne verím, že si s tým maskéri nejak poradia, pretože moje vlasy tu vyhlásili štrajk!" Kúsok pred mojim vytúženým cieľom sa dostanem k prekážke. Sakra. Či nevydržím? Hodinku?? Zahryznem si do jazyka, aby mi neušla nejaká pikantná poznámka, pretože som môjmu manažérovi ešte pred začatím tohto projektu sľúbila, že sa budem správať slušne a rozhodne si svojou zbrklosťou nenaruším image, ktorý sa okolo mňa tak urputne snaží vybudovať. „Čo tak kompromis?“ navrhnem Jeanie trochu sa premáhajúc, „ja si vezmem kávu so sebou a so zvyškom vydržím do hotela...“

Kailee Knight - 02. června 2015 10:16

Oběd Zesilující zvuk přibližujícího a následně přistávajícího vrtulníku na mě zapůsobí jako zvon za svolávání k jídlu. Tady jej máme podle plánu někdy v těchto hodinách. Pánové opouští vrtulník a Theo dává pokyn k přesunu zpět do hotelu. Naskočím do jednoho z přistavených aut a nechávám se odvážet. Představa dobrého – teda doufám, že bude dobrý – oběda se mi docela líbí. Dopoledne strávené na mořském vzduchu s větrem a kamerové zkoušky udělaly s mým žaludkem divy, byť jsem snídala. Stoly v hotelové jídelně byly okamžitě obklopeny hloučky lidí. Nejprve jsem nenápadně okoukla, co že nám to vlastně nabízejí za možnosti a podruhé jsem si kolečko zopakovala s talířem v ruce. Výběr byl opravdu dost pestrý, a tak jsem u stolů okouněla více než by asi bylo vhodné. Nakonec to vyhrála kuřecí prsa s medovo-citronovou marinádou a divoká rýže. Ještě jsem se zastavila u nápojů pro domácí neslazený ledový čaj. Kecla jsem si na nejbližší volné místo, pustila se do jídla a snažila se v hlavě vybavit, co že nás to vlastně čeká po obědě.

Jeanie Campbell - 03. června 2015 20:24

hotel Emma „Však na okolí bude ještě času určitě dost. A na hladovo by z toho člověk ani nic neměl.“ usměji se na ni, když říká, že je hladná. „Aspoň to nebudou mít příliš jednoduché.“ konstatuji při vchodu do infocentra. Takže jsem to přehnala zpozoruji z její tváře. Bylo to vidět pouze chvilku, ale čekala jsem to.Občas prostě něco plácnu a vzápětí vím, že to asi byla chyba. Nechám ji domluvit a teprve pak spustím. „Omlouvám se, ale občas mluvím rychleji než přemýšlím.“ snažím se omluvit. Rozhodně totiž nepotřebuji, aby mě od filmu vyrazili za drzé poznámky takhle brzy. O pár minut později jdeme zpět každá se svým kelímkem. Nakonec jsem to nevydržela a kvůli tomu větru si vzala horkou čokoládu. Mamka by mě asi vynadala za to ji pít před obědem, ale ta tu naštěstí není. Brzy dojdeme k mikrobusům, které nás odvážejí do hotelu. Tady se na chvilku odtrhnu od Emmy, protože se rozhlížím, abychom tu nenechali někoho jen tak stát. v hotelu všichni pozorní Jídelní tabule mám nejradši, je tu trochu od všeho a člověk tak může ochutnávat všechno, co přijde očím k chuti. Tedy, pokud má štěstí a talířek už není prázdný. Nakonec si nabírám skvěle vypadající salát a k němu přidávám malé kuřecí řízečky. U nápojů chvilku zaváhám, ale nakonec volím pomerančový džus. Sice mám víno ráda, ale snažím se nepít takhle brzy...

Charley R. Griffin - 05. června 2015 18:03

Oběd Nathan Seth a Theo Mercier Popravdě, mě Nathanova pohotová odpověď ani moc nepřekvapila, třebaže se nedalo říct, že jsem na něco takového byla úplně zvyklá. Ale nutno podotknout, že mě to nesmírně bavilo, i když ty možné rozpaky, nebo co jsem to mohla cítit, se mi moc nelíbily, ale pokud tam z mé strany byly, rozhodně jsem si je nepřipouštěla a ani nedávala najevo. Drobně jsem se pousmála a kývla hlavou, že je mi to naprosto jasné a očima jsem mimoděk zabloudila k té vidličce. Chtěla jsem něco říct, nebo spíše nenápadně naznačit, ale v tom okamžiku se u nás objevil Theo, který do mě nepatrně šťouchl, a na mých botách na vysokém podpatku skončila troška té vody ze sklenice, kterou držel v ruce. Nic to nebylo, tak jsem na to ani nijak neupozornila, i když jsem měla silné nutkání se otřít, to je fakt. V duchu jsem si však zapsala poznámku, se kterou bych pak mohla Thea pěkně potrápit, až bude vhodnější příležitost, kdy si z něj utahovat. Ehm, chtěla jsem říct, kdy si s ním promluvím a vůbec si z něj nebudu dělat legraci. To se přece tak váženému režisérovi nedělalo… „Ráda tě opět vidím mimo kamery, Theo,“ pozdravila jsem na začátek, kroutíc střídmě hlavou na tu jeho omluvu, kterou jsem přijala, ale nebyl důvod se omlouvat. Záhy mě však upoutal ten nenasytný dav, co se shromáždil celkem nedaleko od nás, nad čímž jsem jen drobně povytáhla obočím a v další chvíli už jsem se rovněž rozhlížela po volném stolu. „No, každopádně tu máme velmi zajímavou inspiraci, které by se dost možná dalo i využít… Co říkáte tomu, že bychom se šli usadit? Támhle vidím volné místa u jednoho stolu, klidně by se k nám mohl přidat ještě někdo další, kdyby chtěl… a nevadilo to i vám dvěma,“ navrhla jsem s menším kývnutím k onomu volnému místu, protože ukazovat se samozřejmě neslušelo. Ještě jsem se však otočila pro sklenici a příbor, a pakliže oba pánové souhlasili, vydala jsem se ke stolu, kde jsem se usadila.

Nathan Seth - 05. června 2015 18:25

Donaložím si na talíř solidní ale ne neslušně velkou porci masa a odtočím si do sklenice 100% pomerančový džus a kouknu na stůl, na který Charley ukazuje. "Aha ... von to není bufet?" povytáhnu obočí a pohodím hlavou k pár členům štábu, co dlabou jídlo ve stoje za chůze, sotva si ho nandali na talíř. "Tak fajn. Dáma první. Nebo režisér první? Nevím zatím jaký je zasedací pořádek v týhle branži" pokrčím lehce rameny a zamířím ke stolu, kde s plnýma rukama odtáhnu Charley židli alespoň nohou a usadím se na jinou volnou. Pak se v klidu pustím do jídla. Nikam nespěchám, když je čas, proč si jídlo nevychutnat. "Na čerstvým vzduchu vytráví co?" nadhodím. "Ty Theo, u tebe by jsme taky měli zamakat na pohybech. Tvoje role vyžaduje naprostou preciznost a dojem nezměrných zkušeností. Bude to hodně práce. Najdeš si na to vůbec čas?"

Eric Zoolander - 08. června 2015 21:16

Kamerová zkouška Zatím půjde jen o základní věci.Když se tohle natáčelo u Krizového scénáře byl jsem s ostatními členy štábu kteří taky neměli co dělat v našem provizorním přístřešku který byl poněkud níž v takové menší skalní rozsedlině. Ale to už se začíná je pravda že tehdy byli všichni herci více méně zkušení.Kailee to nebude mít snadné a zřejmě je pěkně nervózní.Nathan mi připomene Grega který se na podobném místě rozhodl pro kovbojský tanec (asi náhlá inspirace) zatímco pan Black se rozhodne pro moudra typu netahej se s kanapem sám do schodů nebo neolizuj nic kovového zatímco venku mrzne (navíc se tváří že je pro něj pobyt na slunci poněkud škodlivý).Nakonec tam jde sám pan režisér který je přesný opak Michaela Gazlowa (toho cholerického režiséra s uštvaným výrazem v jeho krví podlitých očích a věčným doutníkem v puse) ne že by oba nebyli muži na svých místech,ale každý poněkud jinak. „Jde mi na nervy,jde mi na nervy.“„Buší mi srdce,hrozně mi buší srdce.“„To je jen doporučení.“To poslední poznamenal vždy když se někdo divil proč těch prášku bere tolik. I když to byl spíš jeho styl než skutečný záměr )možná pozůstatky se kterými se sžil tak že se staly jeho součástí) kdyby třeba každý proslov nezačínal potáhnutím z doutníku následovaný astmatickým kašlem a pak dalším potáhnutím asi by ostatní měli podezření zda se cítí dobře.Ovšem to se ze vzpomínek vrátím do současnosti protože už končíme,pan Mercier se otočí na jednu dívku a já obdivuji její odvahu.Proto jsem začínal jako model abych se tomu vyhnul i když já nejsem herec. A i když jsem musel slýchat slova jako najděte si pořádnou práci a kalhoty všichni víme co to znamená asistentka. Pak si vzpomenu že se mluvilo něco o prohlídce ovšem tentokrát ne.Tentokrát jsem rád že nepřichází kombinace stresu který se snažím vyřešit kávou a cucavými vitamíny.Doba kdy procházím kolem a pronáším poznámky různé povahy do diktafonu a doba kdy uvažuji jak přijdu na způsob cestování v čase.Nasleduje cesta zpátky do hotelu a oběd.Jistě už ze začátku jsme věděl že jsou místa kde je spousta příboru a vy začínáte od kraje a prokousáváte se až k talíři.Já poprvé začal tak od kraje že jsem vzal příbor od dívky vedle.Té co věděla na co se používá příbor na chřest,jak vypadá příbor na grapefruit či jak se otevírá to co vypadá jako malé zelí.Zrovna když je můj talíř poněkud přeplněný tak zjistím že přinesli a já musím jednoho mít. Stejně jako jsme musel mít javorové šišky z mísy v hale hotelu. Posadím se poněkud stranou protože všechny jistě uvidím po obědě až se nahrnou ke mně.

Theo Mercier - 13. června 2015 23:03

Oběd a následující "Řekl bych, Nathane, že tohle je poslední šance, jak se pořádně najíst u stolu, protože pak, v terénu, to už bude jenom na stojáka," pousmál jsem se Nathanově objevení, že si opravdu můžeme i sednout. Chápal jsem ho, byl v branži nový a tak nějak vtipně zmatený. Ale kdo by na jeho místě nebyl? Charley naopak vypadala tak nějak.. stále stejně vyrovnaně jako kdykoliv jindy. Následoval jsem je ke stolu s úmyslem najíst se pěkně v klidu a trochu se i pobavit o všem možném, dokud je na to ještě čas a klid. "Vynasnažím se najít tolik času, kolik bude třeba. Říkal jsem si, že bych nemusel být úplně u všeho, jak je mým zvykem. Brzy přijede Nolan a když bude natáčet on, mohl bych mít trochu času, abych.. moment, omluvte mě.. Ano?" přerušil jsem hovor, když se mi v kapse rozdrnčel mobil, který jsem pohotově vzal. "No to snad.. opravdu? A kde?.. hmm, netuším.. ano, ráno.. Vydržte, hned tam jedu." Zaklapnu mobil a omluvně se podívám na Charley i Nathana a pak hladově sjedu ke své porci na talíři, kterou jsem si tak pěkně naaranžoval, jen to sníst. Ale jsou důležitější věci. "Obávám se, že vaši milou společnost musím opustit," pousmál jsem se, ačkoliv bylo jasné, že jsem měl velké starosti a myšlenky někde jinde. Vstal jsem od stolu, roztržitě jsem si ze svého talíře vzal jenom něco do ruky, ani nevím co, popřál jsem Nathanovi s Charley dobré chuti a už jsem se hnal pryč.. Cestou jsem si strčil onen kousek jídla do pusy, na recepci si vyzvedl klíče (zřejmě od stejného vozu, kterým přijel Nathan) a za chvíli už jsem se řítil cestami až na místo, kam mě volala neodkladná záležitost.. Julie Mezitím se štáb v klidu najedl, každý měl dostatek času na odpočinek a pomalu už se schylovalo k é zkoušce kostýmů pod taktovkou Erica Zoolandera. Přesně v ten čas jsem se vracel autem i s Julií Smirnoff k hotelu. "Poraďte mi, Julie, co mám všem říct o tom Blackově kolapsu? Jen doufám, že se z toho dostane, až se vrátí k sobě domů, ale.. kdy jste to říkala, že bude moci přiletět Daniel Collins? Tohle je.. katastrofální začátek natáčení, to vám tedy řeknu! Ale jsem rád, že jsme měli v záloze pana Collinse, četl jsem o něm vámi připravené podklady a vypadá opravdu slibně. Další nová tvář.." rozhovořil jsem se poněkud, stále konsternovaný nenadálou situací. Ještě, že s Tenem Julie opravdu jela, jinak nevím, jak bychom ho našli a jak by to pak dopadlo..

Eric Zoolander - 16. června 2015 09:56

Oběd,vzpomínky a přípravy Zatímco jím moje mysl opět zalétá poněkud dál k místu které potom určilo můj osud (pokud to tak můžu říct) na další roky.Jsem rád že tentokrát to bude jiné a já poněkud klidnější. Tehdy jsem se cítil jako Nathan i když jsem to nedával tak najevo.Přišel jsme na svůj způsob.Rozmlouval jsme k figurínám a takto jsem ventiloval své pocity a myšlenky které jsem těm pro které byly tyto kostýmy určené říct nemohl. Proberu se z myšlenek a zjistím že můj talíř je z poloviny prázdný a taky že pan Mercier tu není že by se něco stalo?No pokud ano tak se to dozvím ovšem nevidím tu ani pana Blacka i když to mně nepřekvapuje.Hvězda jeho formátu si jistě nechala donést do hotelu kaviár z běluhy.S ním si jistě ještě užijeme,ale já jsme zvyklý jednat s problémovými herečkami.Navíc u pana Blacka rozhodně nehrozí že by na něj přišli jeho dny. „Víte co udělá menstruace s ženským tělem?To rozhodně není vtipné.“poznamenala dotčeně Fran.Nevěděl jsem co udělá menstruace s ženským tělem a po pravdě jsem to ani vědět nechtěl. „To už poněkud odbočujeme teď je důležité jí přesvědčit aby ...“ „Ne muži jsou verbež!Slyšíte?Verbež!Verbež!Verbež!Verbež!Verbež!“zaječela Kate na druhé straně dveří. Znovu zavrtím hlavou dojím a pak se rozhodnu využít toho že mám tentokrát dost času si všechno připravit.Když vejdu dovnitř rozhlédnu se po skupině figurín dojdu a pak se pustím do příprav a pak polohlasem pronesu. „Víte pane Blacku jsem zvyklý pracovat s problémovými herci.Zažil jsme jednoho který chtěl podat Roosvelta jako paraplegika dobrodruha.Uprostřed svého výstupu chtěl vyskočit a říct stal se zázrak.A to jen proto že by jeho fanynky neuvěřily že ochrnul od pasu dolů.“ Poklepu figurínu po rameni a přistoupím k další. „Charley my se tak dobře neznáme a já jsem na vás neudělal moc dobrý dojem.Rád bych řekl že to je vzájemné ovšem možná jsou mé pocity ovlivněné někým u koho jsme toto dělat nemohl.To ukáže až čas.“ Uhladím sukni a přesunu se k další figuríně.Ostatní si jistě užívají odpočinku než se sem nahrnou,ale do té doby to jistě stihnu. Takže kdo je další?A Kailee.

Kailee Knight - 16. června 2015 21:47

Kostýmovka Oběd byl docela dobrý a mě po procházce na útesech docela vyhládlo. Spořádala jsem celou svoji porci, ale ještě jsem se zahleděla ke stolu, kde ještě zbývalo něco málo jídla, a krátkou chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli si půjdu přidat a nebo jestli zapojím trochu silné vůle a zůstanu sedět na zadku. Ne, nebudu to riskovat, ne když bych musela strávit kostýmovou zkoušku se zataženým břichem. Pomalu jsem dopíjela zbytek ledového čaje a sledovala lidi kolem. Většina z nich vypadala, že jsou již po jídle a někteří členové štábu již odcházeli. Takže asi bude na čase zase se pustit do práce, která ještě čekala. Odnesla jsem tác se špinavým nádobím, poptala jsem se, kde najdu pracovnu pana Zoolandera a vyrazila. Zaklepala jsem na dveře. "Zdravím. Tady Kailee. Jsem tady na domluvu s kostýmy. Můžu dovnitř?"

Daniel Collins - 10. července 2015 23:18

pondělí odpoledne Stále nemohu uvěřit, že se to skutečně děje. Zrovna jsem se vrátil z jednoho z mnoha dalších konkurzů, když mi zazvonil telefon. Neměl jsem náladu ho brát, stejně určitě jen volal můj manažer a poslední, co jsem chtěl bylo, povídat si o tom konkurzu. Už od první chvíle, co jsem tam vešel, jsem věděl, že to bude propadák a nevyberou mě - možná tak před pěti, deseti lety, možná kdybych - Ne, už dávno není čas na seriály pro mládež. Mladí totiž nejsou zvědaví na dvaatřicetiletého týpka, který své večery nejraději tráví ve svém malém bytě s knihou v ruce. Teď frčí jiné věci a já bych se tomu měl přizpůsobit. To znamená nechodit na každý konkurz, který mi můj manažer nabídne. Na druhou stranu, jednou to výjde... Když jsem však zvedal zvonící teleon, můj obvyklý optimismus se pomalu blížil nulové hodnotě. Chtěl jsem jít do sprchy, svalit se do postele a možná umřít, byl jsem utahaný, naprosto zničený a otrávený. Dokud mi Pete neřekl tu novinu. "Vzali tě do Útesů, chlape! Začni balit, zítra odlítáš." Nejprve jsem to nemohl pochopit, jaké útesy, jaký odlet, copak se Pete zase někde opil? Za pomocí dalších Peteových slov mi to ale začalo docházet. "Pamatuješ na ten konkurz asi před půl rokem?" Ehm, ne? "Ten film co režíruje Nolan. Nedávno o tom psali něco na netu..." Myslí ten film s Blackem? Svou domněnku jsem také zopakoval nahlas a Pete se zachechtal. "Nemám oficiální vyjádření, ale prý nějaké zdravotní potíže. Třeba se ten pošuk zetoval nebo tak, však víš, je to blbec." Povzdechl jsem si, z nás dvou byl Pete ten expresivní, co si nikdy nebral servítky. Chtěl jsem hned něco namítnout, jak se sluší a patří, Pete se ale nedal zastavit a tak jsem si vyslechl všechno. A pak mi to konečně došlo. Budu hrát hlavní postavu ve filmu od Nolana. Sakra. Sakra. Sakra. Kam se hrabou veškerý seriály! Ady mám konečně šanci stát se hvězdou! Skutečnou, lidmi rozpoznávanou hvězdou, někým, kdo je zván na všechny kulturní akce, někým, kdo - dosahuje až k těm nejlepším. Tak na to se musím posadit. Sedět jsem vydržel asi tři minuty. Pak jsem hned vstal a v další pulhodině měl kompletně zabaleno. Byl jsem plný energie, nadšení a naděje - naděje, že se něco konečně změní a že přišel ten čas, na který už tolik let čekám. Netrvalo dlouho a do rukou mi opět přišel mobil, tentokrát jsem rovnou vytočil číslo své bývalé ženy, Evelynn. Eve byla mou kolegyní, kdysi jsme tvořili krásný pár - a to nejenom v tom seriálu, který nás proslavil (či který jsme proslavili my). Po rozvodu spolu stále komunikujeme a jsme přátele a to i když média dost často říkají něco jiného. Popravdě, už je to ale dlouho, co o nás media něco psala. Jenže teď to zase přijde, musím jí varovat. A taky jí sdělit, že teď možná nebudu mít tolik času na Amy. "Ahoj, Linnie, tady Danny, to bys nevěřila, co se stalo!" ... 2. natáčecí den - úterý Do letadla jsem nastoupil se širokým úsměvem ve tváři, stále mi to trochu přijde jen jako sen. Nejraději bych přeskočil celou tu cestu a další zbytečné čekání a rovnou se dal do práce, vím ale, že musím krotit své nadšení a být správným profesionálem. Tady už jde o hodně a nesmím zklamat. Nikoho. Nesmím udělat žádnou chybu a přijít tak o životní šanci. V letadle jsem si pročítal text a byl jsem skutečně potěšen, líbil se mi příběh i postava dobrodruha, kterého jsem měl hrát. Postava Anthonyho Shepparda se mi skutečně zamlouvala a vážně, všechno to bylo příliš skvělé na to, aby to byla pravda. Nevím, jak se mi podařilo zklidnit nervi, když jsem ale vystupoval z letadla, působil jsem klidně - tedy, alespoň jsem se o to snažil. Žádné velké nadšení či nervozita, vždyť jsem dospělý muž a profesionál, tohle zvládnu. Teď už jenom zjistit, kdo tomu tady velí a kde se ubytovat. A hlavně - kdy se začíná? Pokud je totiž něco, na co se těším, tak to je skutečný začátek. Jo a nesmím zapomenout udělat pár fotek. Slíbil jsem to Amy...

Charley R. Griffin - 10. července 2015 23:52

Zbytek oběda, kostýmová zkouška a nakonec večeře „Děkuji,“ pousmála jsem se na Nathana, který mi odsunul židli u stolu, a já se tak mohla usadit, přičemž jsem se pokusila srovnat rty do rovné linky, poněvadž se mi koutky samovolně a nezadržitelně roztahovaly do pobaveného úsměvu. Nakonec jsem ani moc nehovořila, ale to neznamenalo, že jsem oba muže před sebou jinak nevnímala a nesledovala, když už hovořili oni… A pak, když jsem se odhodlala konečně něco pronést (tedy, krom toho přání dobré chuti a dalších pár slušně vychovaných frází), tak se Theo omluvil. Samozřejmě, že jsem přikývla, protože jsem chápala, že má určitě dost práce, ale při pohledu na jeho skoro netknutý talíř jsem neopomněla mírně zakroutit hlavou a pak jsem věnovala Nathanovi pohled s nenápadným pokrčením ramen. „Tak to vypadá, že nakonec poobědváme jen my dva. Doufám ale, že to nebyla nějaká špatná zpráva…“ Nakonec, když dojíme, a že to netrvá zase tak dlouho, se na něj podívám o něco delším pohledem. „Ráda jsem s vámi strávila i chvíli u oběda, jste velmi příjemný společník, avšak ještě se hodlám stavit na pokoji, než začnou ty zkoušky kostýmů. To víte, my ženy, ještě si budu muset přepudrovat nos“ uchechtla jsem se nakonec na svoji vlastní adresu a pokračovala dál. „Takže se prozatím také omluvím, uvidíme se tam,“ rozloučila jsem se, překvapivě jsem dodala i lehké pousmání a poté jsem se vydala, jak jsem už řekla, do svého hotelového pokoje, kde jsem si dala krátkou sprchu, převlékla se do jiných delších šatů nad kolena a pak už byl tak akorát čas se vydat do kostymérny. Pan Zoolander mě překvapil, i když jsem nevěděla, jestli to bylo milé nebo spíše nemilé překvapení a tak jsem raději zůstala u neutrálnosti. Měl pravdu, že jsme asi ani jeden neudělali moc dobrý dojem na toho druhého, tudíž jsem se mu to ani nesnažila rozmluvit, protože to byla pravda. Na druhou stranu zase na tom tak moc nezáleželo, byla jsem profesionální a věřila jsem, že pokud se budeme bavit normálně, jako dva dospělí lidé, tak nebudeme mít žádný problém. Mohla jsem si koneckonců o něm myslet cokoliv, ale na naši společné práci by se to nijak neodrazilo. „To jste mi neřekl nic nového, ale každopádně si myslím, že se to na naší spolupráci neodrazí. Koneckonců, i kdybych pro vás byla ještě děsivější, tak s tím nic nezmůžete. Je to jenom práce,“ odpověděla jsem možná trochu se znatelnějším sarkasmem, ale vážně to mělo být nadlehčené a s nadhledem. Zkrátka to tak v životě chodilo, někdo si s někým sedl o něco více či méně, nebyla to žádná novinka. Dál jsem již tuto záležitost neřešila a věnovala se opravdu jen práci, což bylo zkoušení kostýmů. Když zkoušky skončili, měli jsme se dostavit na večeři, na kterou jsem zamířila taktéž s menším předstihem a už se chystala zaujmout místo u stolu a třeba se i pohroužit i do nějakého toho družení s ostatními.

Nathan Seth - 11. července 2015 13:41

Jídelna, recepce a Ericovo doupě Pokývu na slova pana režiséra, ale než stačím já nebo Charley něco odvětit, musí vzít očividně urgentní hovor. Zamyšleně pokývu na jeho omluvu a mimoděk sjedu na plný talíř, co po sobě zanechá. "Jasný. Kdybys něco potřeboval, klidně i zařídit nebo tak, řekni. Pomůžu kde půjde" pousměji se na něj. Jestli jde o to labilní vemeno, upřímnou soustrast chlape. Pomyslím si pro sebe a sleduji jak odchází a pak stočím svůj pohled na Charley a po jejích slovech nasadím kamenný výraz. "Pochopitelně je to pro mě velmi nepříjemná situace. zůstat tu s vámi sám. Doteď jsem měl alespoň šanci, že se Theo pokydá kečupem a nebudu tu za největší čuně u stolu" zachovám si ještě chvíli kamenný výraz a pak se ušklíbnu. Celou dobu jejího pohledu jí ho opětuji klidně přímo do očí a pokračuji v něm při své odpovědi, při níž mám lehký chápavý úsměv. "Pocit příjemné společnosti je oboustranný. Kdyby vám došel pudr, stavte se, můžu sloužit práškovým magnesiem" řeknu zase vážněji. "Kdybychom se neviděli, tak se srazíme zítra na naší zkoušce. A pamatujte, že jestli nedorazíte, jsem schopný si pro vás dojít a osobně vytáhnout z postele. tak neponocujte" mrknu při rozloučení a v klidu dožvýkám poslední sousta, zapiji je a v klidu se opřu. Po chvíli se zvednu, vezmu Theův talíř a jdu do kuchyně. Trochu opatrně nakouknu a pohledem vyhledám volného pracovníka. "Pardon že vám se lezu. Někdo jako já asi hygienickej průkaz nedostane takže ... můžete mi tohle vobalit?" zvednu na dlani talíř. Mladá slečna nižšího vzrůstu po nechápavém pohledu pochopí, co vlastně chci, s úsměvem kývne a pečlivě talíř obalí tenkou potravinářskou folií a přinese mi ho. "Dík, budu vás všude chválit" mrknu a zmizím za dveřmi. Pak si to namířím přes jídelnu k východu, cestou za pochodu ze stolu vezmu zadělanou láhev vody a s prohozením s ní v druhé ruce než mám talíř vyjdu na chodbu. Zamířím na recepci, kde oboje položím před recepční a setkám se s dalším nechápavým pohledem. "Můžete mi půjčit tužku a papír?" zeptám se a po jeho obdržení na něj něco rychle načmárám, papír přeložím a zastrčím pod vrchní část folie, stále je však dostatečně oddělený od jídla několika vrstvami. "Tohle voboje doneste panu režisérovi hned jak se vrátí a půjde na pokoj" usměji se na ní a sleduji další zmatený pohled, těkající mezi mnou, lahví vody a talířem jídla v neustálém kruhu. "Dík" klepnu prsty do desky pultu a spokojeným krokem zamířím ven a do své chaty. Lístek hlásá: "Pořádný jídlo je důležitý. A pokud tě to napadlo tak ne - to, že seš režisér neznamená, že nebudeš poslouchat. Tohle zdlábneš, nebo to do tebe nacpu. Na mě a moje tréninky budeš potřebovat sílu. Nathan." Ve srubu si pak zapíšu nějaké další nápady a pár úprav ke starým a překlenu tak čas, než vyrazím na kostymní zkoušku. Tam zaklepu na dveře a pomalu projdu dál. "Dobrej." Na koberečku je právě Charley, takže je nechám pracovat a prohlédnu si zatím co tam je a ideálně to, co vypadá na moje hadry. Když pak dojde řada na mě, dojdu k Ericovi. "Budete si mě muset instruovat polopaticky od základu, protože tohle je pro mě nová zkušenost..."

Theo Mercier - 13. července 2015 23:06

Večerní válečná porada.. po zkoušce kostýmů a večeři Opravdu jsem měl smíšené pocity ze všeho, co se právě semlelo. Měl jsem radost i neměl. Rozhodně jsem nebyl zastáncem nepříjemností při natáčení, ale na druhou stranu, byla tu ta možnost, že právě spolu s Christianem Blackem ty nepříjemnosti zmizí docela (nebo jich vymizí valná většina). Ani Julie nejspíš nebyla zrovna dvakrát nadšená z nenadálé situace, koneckonců to pro ni znamenala spousta starostí a práce navíc se zařizováním Blackova odvozu a naopak Collinsova příjezdu. Měla veškerou mou důvěru, že se jí určitě podaří vše zajistit závratnou rychlostí a my budeme s to začít pracovat i s panem Collinsem v nejbližší možné době.. Hned po příjezdu k hotelu jsem odkráčel na recepci už jen kvůli zjišťování, zda-li nemám vzkazy a zda se něco závažného nestalo i tady, nicméně, stále ještě překvapená a poněkud zaskočená recepční mi třesoucí se rukou podala balíček. Konkrétně tedy talíř s jídlem od oběda, na které jsem dokonale zapomněl. Pozvedl jsem překvapeně obočí a věnoval slečně tázavý pohled, přičemž chudák zčervenala a beze slov ukázala na talíř a až při druhém pohledu jsem si všiml vzkazu, který jsem hned vysvobodil z folie a přečetl. S uchechtnutím jsem kývl na slečnu recepční a vydal se po svých záležitostech. Našel jsem si alespoň na chvíli prázdný stůl v teď už vylidněné a dokonale prázdné jídelně, kde jsem do sebe ono jídlo v rychlosti naházel a už jsem pádil pryč, do svého pokoje.. Bylo už po večeři, takže mi nezbývalo, než připravit si své dnešní poznámky a dát instrukce štábu, aby připravil dnešní natočený materiál se zkouškou. Julie se jistojistě postarala o pagery všech, na jejichž svolání se měli dostavit do sálu, kde jsme byli i ráno. Už jsem tam na ně čekal, prsty si ťukajíc o nohu jakýsi nedefinovatelný rytmus, což byla jen reakce na mou vnitřní nervozitu. "Než začneme, rád bych se všem omluvil za svou nepřítomnost na zkoušce u Erica Zoolandera, jejíž okolnosti vám hned objasním. Christian Black, který měl hrát jednu z hlavních postav, měl jisté zdravotní potíže a vzhledem ke komplikacím s jejich řešením, jsme se vzájemně dohodli na jeho odstoupení z natáčení.." nechal jsem jen malou chvíli všem přítomným, aby tuto informaci vstřebali a aby se nezačali okamžitě bavit, rozhodl jsem se po uplynutí oné chvíle pokračovat. "Náhrada za pana Blacka a nová posila našeho týmu je již na cestě a doufám, že nebude problém celkově dodržet plány natáčení. Pro pana Zoolandera to bude znamenat předělání kostýmu pro postavu Anthonyho Shepparda a pro technický tým novou kamerovou zkoušku, ale věřím, že to je jen nezbytné minimum zdržení oproti plánu, takže jinak se nic nemění a pojede se dál. Tedy.." zarazím se a podívám se směrem ke Kailee Knight. "Nejsem si zcela jist se čtenou zkouškou, nicméně přinejhorším na ten den bude k dispozici naše fonetička i já sám, takže to zvládneme. Julie, víte, kdy pan Collins přesně dorazí?" otočím se poté k naší produkční, potažmo její nové asistentce. "Nicméně.. všichni jsme tady z jiného důvodu a tím jsou nápady, návrhy a probírání všeho možného, co se týká uplynulé i budoucí práce. Takže.. Dnes jsme toho zdánlivě příliš mnoho neudělali, ale podle mě to byl úspěšný začátek a jsem nadmíru spokojen. Všichni herci mají pročtené své scénáře, své postavy a s nimi bych chtěl zítra stihnout schůzku zřejmě tady, abychom ty vaše postavy probrali trochu více do hloubky. Chci znát vaše postřehy, jak na vás postavy působí a naopak vaše idey, jak svůj charakter hodláte hrát. Jde mi o kompletní domluvu, abychom se všichni doladili a vše bylo přirozeně fungující a uvěřitelné, nikoliv strojené a hrané.. Tak a nyní prosím zhasnout světla, pustíme si vaše dnešní výkony, ať vidíme, na čem bude třeba zapracovat.." Odešel jsem se posadit, abych mohl sledovat, co naši technici stihli připravit z natočených zkouškových materiálů za dnešní odpoledne. Zůstal jsem pak sedět a jen se případně otáčel k někomu, kdo mluvil. Kameraman a grafici nám vysvětlovali, jak si potom konečnou scénu představují - tuhle přisvětlit, tuhle přiostřit, tuhle víc dramatických stínů.. Herci si naopak mohli sami u sebe i ostatních rozmyslet, jak ještě vylepšit např. svůj mluvený projev a podobně.. Nakonec jsem se podíval na Erica. "Kolik zkoušek kostýmů budete vy a váš tým potřebovat.. nebo jinak, kdy podle vás a vašich schopností budeme schopni natočit finálovou verzi promovideí z útesů přímo v kostýmech? Daniela Collinse za vámi samozřejmě kvůli mírám pošlu hned, jakmile dorazí.." dodal jsem ještě pro ujasnění ohledně kostýmu hrdiny-dobrodruha, který se nám krapet změní..

Eric Zoolander - 14. července 2015 18:20

Kamerová zkouška a příchod večera Z mých myšlenek mně vyvede Kailee. „Jistě můžete.“Kailee je zřejmě nervózní a já se jí nedivím začátky bývají vždy nejtěžší což jsem poznal už když jsem začínal a autor toho sitcomu mě zřejmě chtěl kvůli dvěma slovům (molekulární manipulace) udělat ze života peklo. „Takže vaše kostýmy jsou zde.“opravím lem sukně a když se postavím vybaví se mi moje učitelka ze školy.Vážně poněkud usedlé,ale co čekat od teoretického fyzika.Zkouška proběhne v klidu,vyzkouším zda všechno sedí,vyslechnu její připomínky,odpovím jí na to na co se chce případně zeptat ona mně a pak všechno zapíšu. „Další,prosím.“zavolám možná poněkud hlasitěji jak jsem zvyklý abych přerušil všechen ten šum a hluk a upoutal na sebe pozornost těch hereček které ruším od jejich kvokání. „A to jste vy.Jistě na naší spolupráci se to neodrazí,jsem sice zvyklý pracovat s problémovými herečkami,ale to nebude zrovna náš případ.“ A to ještě ona a mám pocit že ani ostatní nevěděli co jsem s tou figurínou dělal v té místnosti na košťata.O tom že jsem tak zvyklý na špatný začátek že jsem se možná ukvapil říkat nebudu.Stejně jako nebudu mluvit o tom že jsem zvyklý pracovat s herečkami kteří se chovají jako pan Black (vlastně jsem pracoval jen s nimi) ,ale pokud jsme se byli schopni se domluvit bylo mi jedno co si o mně myslí.. „Máte pravdu je to jen práce,ale nemyslím si že jste děsivá.Řekl bych vám co to je být děsivá,ale pokud neznáte dotyčné osoby bylo by to irelevantní.“ Bohužel nešlo jen o osoby což by Charley mohla ocenit,ale herečky jako ona nehrají ve sitcomech (i když jsou stálicemi které sleduje hodně diváků) což říkat taky nebudu protože by to bylo jako říkat že Bavoráci jsou katolíci.Pak se už věnujeme práci i zde vyzkouším zda všechno sedí,vyslechnu si její připomínky,odpovím jí na to na co se chce případně zeptat ona mně a opět všechno zapíšu.Když přijde Nathan odpovím: „Jistě,ale nebojte se do toho se dostanete navíc zde je oblečení jen oblečení.“ Ukážu Nathanovi kde jsou jeho kostýmy všechno mu přesně vysvětlím,zodpovím mu na všechny jeho otázky a když se s ním pak rozloučím poznamenám když se vracím k jednomu z notesů. „A to se říká že to ženám trvá nejdéle.“ Další žena mně najde zrovna během mého zuřivého zapisovaní a já řeknu: „Postupujte k domovu,šab šest.“ Když poslední herec odejde zahodím blok a jdu se navečeřet.Ano vím že mi tu dva lidé chybí,ale když je někdo režisér má svůj čas rozpočítaný na nanosekundy a jistě do toho panu Mercierovi něco důležitého přišlo. Třeba škrtil pana Blacka. Ale teď vážně jsem zvědavý na jeho omluvu která snad bude lepší než že se ožral až ho museli hledat pod stolem.Potom sesbírám všechno co jsem během zkoušky zjistil a dorazím na večerní poradu.Moje předpoklady ohledně pana Blacka se potvrdí i když mně to nepřekvapuje vzpomínám si na Valerii která vydržela tak dlouho jen protože že byla přítelkyně produkční (tedy aspoň se to říkalo).Pan Mercier pak neříká nic nového jistě když se Greg rozhodne použít něco na způsob Scorpiona by to natřel jistému dost nasranému robotovi znamená to úpravy a dohady,ale i já jsem nadmíru spokojený.Dnešní den nebyl ve znamení stresu,kávy a odčervovacích prášků pro psy o kterých jsem si mylně myslel že obsahují amfetamin.I kostýmová zkouška proběhla v klidu což jsem dosud považoval za nemožné,ale to se už promítá dnešní kamerová zkouška. „No zde to vidím poněkud optimisticky,nejsou tu takové nároky co se týká kostýmů a všichni zde jsou profesionálové.Záleží na tom kdy pan Collins dorazí a co přesně se bude na těch útesech natáčet,ale nevidím problém abychom to nemohli stihnout v termínu nebo dokonce před termínem.“ Páni nečekal jsem že to někdy řeknu. „Přinesl sem sebou poznámky ohledně dnešní zkoušky a případně mých návrhů co se týká kostýmů.Byl bych opravdu rád kdybychom se vyvarovali běžných klišé.“dodám pak a rozdám své návrhy a postřehy které jsme zatím nasbíral.Tentokrát jsou ty složky o něco tenčí protože jde jen oblečení.

Charley R. Griffin - 16. července 2015 21:59

Večerní válečná porada Musela jsem se Ericově odpovědi pobaveně zasmát, nicméně jsem byla ráda, že jsme to vyřešili. To, že jsem na něj neudělala moc dobrý dojem, mi sice vadit mohlo, ale já jsem to prostě brala takové, jaké to bylo. Ne každému každý padne člověk na první pohled do oka, ale to neznamenalo, že bychom nemohli spolu vycházet. Na večeři jsem se příliš dlouho nezdržela, protože jsem měla ještě v plánu něco dalšího, ale když se mi ozval můj pager, tak jsem se vydala do sálu, kde jsme se všichni setkali, abychom si pohovořili o dnešním natočeném materiálu a dalších důležitých věcech. Mimo jiné mě i zajímalo, co se stalo, protože mi bylo jasné, že ten dopolední Theův telefonát u oběda nebyl jen tak. Tehdy vypadal docela starostlivě, pokud se to tak dalo říct. Nicméně jsem se po příchodu pozdravila se všemi a zaujala místo někde vepředu, aby mi nic neuniklo, nebo zkrátka i proto, že jsem byla zvyklá být u všeho. Přehodila jsem si nohu přes druhou a skoro ani nedutala, když jsem přejížděla pohledem po ostatních a naslouchala panu režisérovi. No, popravdě jsem z té zprávy ohledně pana Blacka byla trochu rozpačitá, protože mě pochopitelně napadlo, jestli s těmi zdravotními problémy nesouvisel i dnešní ranní incident, který mne bude pravděpodobně ještě týden v mysli strašit, ale navenek jsem si zachovala svou obvyklou tvář a třebaže mě zajímaly větší a širší detaily, rozhodně jsem neměla v úmyslu to řešit nyní. Theo sám vypadal, že se o tom nechce bavit, což potvrdil i tím, že ihned pokračoval v dalších věcech. Zmíněného herce, jenž se měl ujmout hlavní role, jsem pravděpodobně neznala, ale věřila jsem, že bude dobrý a bude se s ním o dost lépe spolupracovat… Začínala jsem být opravdu zvědavá. Souhlasně jsem přikyvovala a ještě si stíhala dělat sem tam poznámky, protože toho bylo opravdu docela dost, a i když jsem měla dobrou paměť, tak jsem nehodlala riskovat. Koneckonců taky budu muset popřemýšlet o těch návrzích ohledně své postavy a něco si na zítřek připravit. A pak už se začalo promítat a diskutovat o vylepšení, co se týkalo jak mluvy, tak i světla a podobných detailů, přičemž jsem do placu přihodila i svoje poznatky, když byla vhodná příležitost. Rozhodně jsem neskákala do řeči, spíše jsem přemýšlela a předvídala dopředu… V hlavě už se mi přitom i rýsovala moje postava, nad kterou jsem při sledování přemýšlela a ještě stíhala sledovat ostatní s mírně nakloněnou hlavou k rameni. Až potom všem, kdy se schůze chýlila ke svému konci a pomalu se všichni odebírali k odchodu, jsem si dovolila přejít k Theovi blíž a pousmála se na něj, protože mě něco napadlo. Jen jsem nevěděla, jak se na to bude tvářit, takže jsem dopředu čekala, že se omluví kvůli práci nebo podobně. Už od bratra jsem věděla, že je to workoholik, pro kterého je práce na prvním místě. „Ehm, Theo? Můžu tě na chvíli vyrušit? Napřed chci říct, že si uvědomuji, že máš asi ještě spoustu práce a povinností, ale napadlo mě, že bychom si mohli zajít do baru a připít si na… Toho nového hlavního hrdinu, co se tu zítra ukáže?“ Pozvedla jsem obočí v otázce. „Klidně bychom mohli vzít sebou i ostatní, hm?“ Navrhla jsem pak ještě nakonec a čekala na jeho verdikt. Neměla jsem v plánu vůbec pít, ale tohle si zkrátka malého panáka whisky zasloužilo. Pohledem jsem mimoděk zabloudila k Nathanovi, který mě už dneska varoval, abych moc nepila, a já se nad tím v duchu pobavila. A jestli si mě všiml, tak jsem na něj decentně a nenápadně mávla, aby k nám přišel.

Nathan Seth - 17. července 2015 23:37

Ke zkoušce kostýmů jsem měl pár dotazů a připomínek, ale jinak jsem nechal Erica dělat svou práci. Koneckonců teoretické postřehy ode mě už má v oné složce z ranního briefu. Večeři si v klidu sním někde v koutku mimo hlavní trasy skrz sál a když seznám, že je čas na večerní schůzku, pomalu vstanu, dojdu si do chaty pro tašku s notebookem a poznámkami kdyby náhodou a zamířím tam. Stejně jako ráno se usadím do první řady na krajní místo a stejně jako ráno si drze přitáhnu kulatý okrasný stolek ode zdi a na něm si rozložím svoje poznámky a potřeby pro to dělat si další. Na několik tázavých pohledů a povytažených obočí pokrčím v předklonu jak táhnu stůl rameny "někde jsem si založil ty desky s klipsem" ušklíbnu se a pohodlně se usadím. Pak poslouchám pana režiséra a občas si něco zapíšu. Oznámení konce působení pana Blacka okomentuji jedním obočím povytaženým. "Panickej záchvat, když mu někdo vobjel klíčem nový auto?" zabručím si nemístnou dávkou potěšení pro sebe. To bylo neprofesionální chlape. Jo, zatímco mentálně nestabilní pan dokonalý byl profesionalita sama že? Neduď kousavej, nevíš co se mu mohlo stát a tak. Ale problémy se maj řešit, ne zahrabávat je v sobě a pak se na ně vymlouvat a čekat, že ho všichni budou litovat a podříděj se mu. Svedu si myšlenkový dialog mezi stránkou bojovnou a stránkou vstřícnou. Ne že bych měl radost, že má zdravotní problémy, na druhou stranu mi jako člověk prostě nesedl a neměl jsem žádné těžké pocity ohledně jeho odchodu. Dle mého názoru jsme si co do přínosu osoby pro projekt mohli jen polepšit. Potichu vyslechnu vše co se odehraje a pokud nebude nic speciálně na mě, píšu si poznámky a počkám, až se tým začne rozcházet, než půjdu také. Charley se zabere do rozhovoru s Theem a nelze přehlédnou její gesto, na které k nim klidně přijdu. "Co je? Já vám říkal, že je blbej nápad mazat Blackovi podlahu v koupelně mejdlem. Ale klid, na čistění krve mám vercajk. Ale pilu na kosti jsem si nechal v chatě...." řeknu aniž bych věděl, o čem se bavili a povytáhnu obočí, abych se dozvěděl, co vlastně je ode mě žádáno.

Theo Mercier - 21. července 2015 15:44

Večerní porada a večerníček..? Pokud už nikdo nic neměl, nebyl důvod, proč to protahovat. "Výborně, takže plán na zítřek každý máte a kdyby něco, Julie i její asistentka jsou vám jistě k dispozici. Pořádně se vyspěte a zítra večer oslavíme začátek natáčení což mělo být dnes, ale necháme to, až budeme kompletní i s Danielem Collinsem. To je vše, porada skončila, děkuji všem," pronesl jsem na konec a s pousmáním se pustil do skládání vlastních papírů a poznámek. Myslel jsem na to, jak se nám to krásně vyřešilo s Blackem, kterého už jsem mohl pustit z hlavy. Z onoho spokojeného zasnění mě vyrušila až Charley, na niž jsem se uculil u toho jejího krátkého zaváhání u přípitku. "Myslím, že to je ten nejlepší nápad za celou poradu a jsem jednoznačně pro, ať už půjde kdokoliv, " odpověděl jsem bez sebemenšího zaváhání a jen pohledem střelil k Nathanovi, kterému Charley gestikulovala, aby se k nám připojil. "Žádný strach, na úklid nepohodlných herců mám lidi - jedna z výhod režiséra," kontroval jsem s cukajícími koutky úst k Nathanovi a pak se podíval na Charley, jestli chce začít a říct mu, o čem jsme se bavili..? Ještě jsem honem hodil do brašny posledních pár papírů a mohli jsme vyrazit k baru, nebo třeba i ven, poznat místní kulturu - koneckonců, jsme v Irsku, kolébce whisky..

Kailee Knight - 22. července 2015 14:46

Kostýmovka, krátká porada a spát Prvotní zkouška kostýmů proběhne docela rychle. Náš kostymér neztrácí čas, oblíká mě do jednoho modelu za druhým, špendlíky připravené, kdyby bylo třeba něco ještě poupravit. V některých z nich se dobře necítím, což Ericovi řeknu, ale na druhou stranu, pokud má mít moje postava takovýhle vkus, překousnout oblečení je ta nejmenší věc. Chtěla jsem si to namířit do svého pokoje, dát si sprchu, přečíst si pár stránek v knížce, a pak jít spát, abych byla plně připravena na zítřejší den, když se přihlásí o pozornost můj pager a já místo toto zamířím na poradu, která má shrnout pracovní události dnešního dne. Režisér vypadá, že toho má plné kecky, hlavně když mu to na místě zabalil jeden z herců, ale celou situaci vyřešil více než bravurně. Když začne zmiňovat dnešní čtené zkoušky a jeho pohled padne na mě, je mi to tak trochu jasné. Bude třeba ještě zapracovat, možná i trochu víc, ale dám do toho všechno – čas i energii. Pokývnu na režiséra, že chápu a souhlasím. Když nám pustili dnešní záběry, snažím se zaposlouchat do svého projevu a některé ze svých chyb odhalím i já. Dobře, spolknutý konec...tady mluvím, jako bych měla na jazyku kus ztvrdlého medu. Takhle si to může dovolit Matthew McConaughey, ale ne já. Po rozpuštění porady popřeju dobrou noc a zamířím do svého pokoje. Ke knížce. Ze které občas nahlas přečtu několik vět a dávám si pořádného majzla na výslovnost.

Charley R. Griffin - 24. července 2015 16:53

Po poradě do baru Theo a Nathan „Tak to jsem opravdu ráda, už jsem si myslela, že raději strávíš večer ve společnosti papírů a nahrávek. Ale tak tohle vážně musíme oslavit a připít si,“ přiznávám se k tomu, že jsem si do Thea trochu rýpla, ale nemyslela jsem to vůbec zle, což jistě sám odtušil i z mého lehkého úsměvu, který jsem mu věnovala, než jsem se otočila a gestem přivolala Nathana, který se k nám neváhal přidat, a když promluvil, tak jsem měla nutkání se pobaveně rozesmát nahlas, takže jsem si musela zprvu odkašlat, mezitímco mu sám Theo odpověděl neméně vtipně, přičemž mi dal možnost říct, co máme v plánu a jestli by se k nám Nathan nepřidal, pokud by chtěl. „Překvapivě jsme se akorát bavili o tom, že bychom si zašli do baru na jednu skleničku, protože bychom si rádi připili na toho nového herce, kterého tu jistě brzy přivítáme. Tak mě napadlo, jestli byste se… ehm, jestli by ses také nechtěl přidat? Samozřejmě by to byla jen jedna pouhá sklenička, a kdyby náhodou, tak mě aspoň pohlídáš, abys mě ráno nemusel tahat z postele,“ pokusila jsem o podobný vtip, kterými mě Nathan častoval, třebaže bylo znát, že mi to není vlastní takové vtipkování. Taky že jsem opatrně loupla pohledem na Thea, jak se na něco takového bude tvářit, ale jinak jsem se v podstatě tvářila jako obvykle neproniknutelně, i s tím menším úsměvem, který mi zůstal na rtech. „Takže pánové, je to na vás,“ mrkla jsem na oba dva spiklenecky, než jsem se jako první rozešla ke dveřím sálu, abychom mohli společně (pokud se tedy pánové nerozhodli jinak) zamířit do hotelového baru, kde jsem našla volné místo téměř u baru, kde byl jeden menší stolek. Vypadalo to tady moc příjemně, moc lidí tu také nebylo, takže jsme měli relativně klid a pohodu. „Ale ještě mě napadlo, že bychom se klidně mohli projít ven, prohlédnout si to víc, než jen v práci, kdy toho člověk zrovna moc nestíhá, protože se musí soustředit na jiné věci. Každopádně je to jen návrh,“ nadhodila jsem lehkým konverzačním tónem, když jsme se všichni usadili a já se podívala na oba dva své společníky. Na Theovi jsem přitom ulpěla podstatně delším pohledem, jako bych přemýšlela o tom, jak načít téma týkající se pana Blacka. Opravdu mě nesmírně zajímalo, co se přesně stalo, což byla moje vrozená zvědavost, ale slušné vychování velelo, že bych to měla nechat být. Přeci jen jsme tu seděli a chtěli si to užít, než řešit pracovní záležitosti… o kterých by se Theovi nemuselo povídat zrovna dvakrát nejlépe. „Napadá vás něco, o čem bychom si mohli povídat? Nerada bych zabředla do pracovního rozhovoru, i když se to vyloženě nabízí, ale když jsme tady… a mimo záznam,“ uchechtla jsem se tiše nakonec.

Nathan Seth - 24. července 2015 21:52

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Charley pohoršeně sjedu pohledem "tedy slečno Griffin. Alkohol? No to snad nemyslíte vážně?!" povytáhnu přísně obočí ale po pár vteřinách se zašklebím. "No, jsme v Irsku ne? Tak čím to zapít, než sklenkou pořádné irské whiskey. Žádnej strach, když se moc rozjaříte, dostanete zvláštní tréninkové dávky a bolehlav vystřídá všehobol" mrknu a následuji je do baru, kde se usadíme ke stolku a rozhlédnu se kolem. Takt Charley však rozhodně nesdílím, i když je to spíše přespřílišná přímost, než zlá vůle. "Jestli je vůbec možný bavit se o něčem jiným. Vy jste asi zvyklý, ale já jsem projektem úplně pohlcenej. Ty Theo, co se vlastně stalo naší superhvězdě? Jestli to teda není nějaký režisérský tajemství nebo tak něco? Dozvěděl se, že na place bude muset do společnejch sprch a nedal to? Mluvil jsem s ním chvíli, ale buď má vo kolečko navíc ... nebo má všechny kolečka vybraný. Takhle taky dopadnu, jeslti budu mít náhodou úspěch? No děkuju pěkně..." ukážu na servírku, že si chceme něco objednat. "Teď vážně. Já už něco zažil, ale tenhle kluk fakt potřebuje odbornou pomoc dle mýho. Beze srandy."

Theo Mercier - 24. července 2015 22:39

2. natáčecí den shrnutí rána a dopoledne Po večerním pozdržení se v baru jsem šel kupodivu hned spát, takže jsem ráno měl co dohánět, ale i tak jsem to jednoduše ještě přehodnotil s tím, že to doženu později.. Po snídani jsem zamířil zpátky do svého apartmánu, kde jsem měl místnost navíc vyloženě kvůli čteným zkouškám a poradám s jednotlivci etc. Julie Smirnoff i Jeanie Campbell věděly, kde to je a právě ony měly poslat Kailee ke mě a pak vyčkávat na Daniela Collinse, který by měl dnes kolem oběda dorazit. Možná, že čtená zkouška pouze s jedním ze dvou aktérů scén nemusela mít smysl, ale já byl naopak v tuto chvíli rád, že je na to Kailee sama. Znamenalo to méně stresu pro ni a více možností pro mě, jak jí pomoci, nějak ji navést a pořádně si o té roli i promluvit, jak si ji představuje ona, jak si ji představuji já.. Mezitím přistálo letadlo s Danielem Collinsem a připravené auto s řidičem jej ihned odvezli k hotelu, aby se mohl ubytovat. Jakmile se alespoň trochu vzpamatoval z cesty, Julie či Jeanie jej navedly k mému pokoji, případně jej osobně zavedly až k mým dveřím..

Charley R. Griffin - 24. července 2015 23:22

2. natáčecí den Ranní trénink, Nathan Seth Bylo opravdu příjemné si večer posedět v baru a popovídat si s dvěma příjemnými společníky, třebaže jsem skoro ani nic nevypila, krom jedné skleničky irské whiskey, kterou jsem měla v plánu i bez ranního prvního tréninku, poněvadž jsem stejně nebyla zvyklá až tolik pít, ačkoliv jsem byla celkem zvyklá. Po tomto příjemném posezení jsem se pak odebrala do svého hotelového pokoje a už za dveřmi jsem skopla lodičky z nohou a s unaveným výrazem v doprovodu zívnutí jsem vešla do koupelny, kde jsem se tak akorát nachystala na spaní v té velké pohodlné posteli, kde jsem si nakonec četla ještě nějakou tu hodinku, než jsem doopravdy usnula. Celkem brzy ráno mě probudil předem nastavený budík, který jsem zaklapla, majíc obrovskou chuť se otočit na druhou stranu a spát. Nicméně to jsem ve skutečnosti neudělala, jako by mě probudilo i mé podvědomí, ve kterém jsem měla uloženou poznámku o dnešním cvičení… A jakmile jsem si tohle uvědomila, tak mi trochu zatrnulo. Neměla jsem žádný strach ani obavy, věděla jsem, že to prostě zvládnu, ale přeci jen to vědomí toho, že vlastně ani pořádně nevím, do čeho přesně jdu, bylo nanejvýš zvláštní, ale zase docela lákavé. Nathan byl hodně přímý a tvrdý chlap a byla jsem si jistá, že se to odrazí i na trénincích. Sbohem můj milovaný klide, sbohem moje krásná tvář… Posmívala jsem se sama sobě v koupelně, když jsem se dívala do zrcadla a čistila si zuby. Ano, sbohem i mým krásným bílým zubům, uchechtla jsem se v duchu, načež jsem dokončila svoje ranní rituály, abych se posléze mohla převléknout do sportovního. Mohlo se zdát, že je to nezvyklé, ale opak byl pravdou. Jen byl rozdíl se v takovém oblečení (triku a kraťasích) procházet po hotelu, kde to naštěstí zase tak moc nežilo, ale co se dalo dělat. Přes rameno jsem si ještě hodila tašku se svými věcmi a vydala jsem se pak k velkému srubu, kde jsem tušila, že pan trenér už mě bude očekávat a odpočítávat poslední minuty mého příchodu. Zastavila jsem se až u dveří, podívala se na hodinky, přičemž jsem zjistila, že jdu přesně na čas a s úsměvem jsem pořádně zaklepala. „Otevřete, prosím, tady pokojová služba,“ pokusila jsem se o změnu tónu hlasu, abych nebyla tak čitelná, nebo jsem se o to alespoň pokusila a v duchu jsem se nad tím smála, až hanba.

Nathan Seth - 24. července 2015 23:46

Druhý den a první oběť Po slušném, řekněme relaxačním posezení u baru se každý z naší trojice odebral k sobě. Měl jsem to sice nejdále, ale tmy se nebojím a chladný čerstvý vzduch mi udělal dobře. Jedna sklenka není takové drama, na druhou stranu ani nic, co bych k životu běžně potřeboval a využíval. Jakmile za mnou zapadnou dveře, zamknu je a zamířím rovnou k bazénu, kde odhodím oblečení a rovnou se tam vrhnu a dám si pár délek na protažení. Další hodinu strávím čtením scénáře a pak zhasnu světlo a spokojeně se natáhnu. Byl to den tak jiný, než jsem zvyklý, ale stěžovat jsem si rozhodně nehodlal. Ráno se vzbudím časně, dám si snídani a dalších pár bazénů, hodím na sebe lehký cvičební úbor v podobě kraťasů a dobře padnoucího trika bez rukávů a připravím tělocvičnu na první pokusný subjekt. Než dorazí, ještě se ponořím do poznámek k choreografii scén, až téměř zapomenu na čas. Vyruší mě zaklepání v přesný čas a ačkoliv mě slova trochu zmátnou, usměji se, vyskočím a zamířím ke dveřím. "Skoro vám to vyšlo" zasměji se a sáhnu po klice "ale zaprvé jdete až moc přesně" odemknu "a za druhé jsem výslovně nevyžádaný úklid odmítl" otevřu dveře a ukáži slečně za dveřmi gestem aby šla dál. Může vidět velkou halu se sedací soupravou uprostřed a velkým konferenčním stolem, kde je na kraji rozložený notebook a všude kolem po celé ploše papíry, nákresy a poznámky. Situaci dokreslí několik velkých korkových tabulí na stojanech, které jsou rozestavěny podél dlouhé stěny s velkou televizí, které jsou rovněž plné podobných papírů. "Vítejte v mém doupěti slečno. Vyspala jste se dobře?" usměji se dobře naladěn, zavřu za ni a teatrálně zamknu.

Kailee Knight - 25. července 2015 19:35

2. natáčecí den Dopoledne Ráno jsem vstala malinko víc odpočinutá, než tomu bylo předchozí den. Možná už se začínám vyrovnávat s pásmovou nemocí, možná jsem nabuzená na to, co by mělo přijít. Zatím mi náladu ještě nic nezkazilo. Kontaktovala na pager jedna z asistentek, že mě čeká čtená zkouška hned po snídani. Fajn, neztrácíme čas, což je jen dobře. Oblékla jsem se do světle modrého trika a bílých džínů a šla do jídelny dostat něco dobrého do žaludku. Dopila jsem ranní kafe a zamířila jsem dle instrukcí asistentky za naším režisérem. Zaklepala jsem na dveře jeho apartmánu a vyčkala, až se ozve pokyn, že můžu vstoupit.

Theo Mercier - 25. července 2015 22:57

2. natáčecí den Kailee Měl jsem připravené poznámky, scénáře i itinerář, podle něhož jsem se snažil zorientovat v tom, kde kdo dnes bude. Přesto jsem se nedokázal stoprocentně soustředit, jak jsem měl v hlavě všechno, co musím dohnat za včerejší večer a navíc se do toho přidala ta nejistota, kdy přesně by měla dorazit naše herecká posila místo Blacka. Nicméně z hektického přemýšlení mne vytrhlo až zaklepání na dveře. Energicky jsem vstal a zvolal, aby ona návštěva vstoupila, zatímco jsem se sám vydal naproti, abych pozdravil. "Á, Kailee, dobré ráno. Pojďte dál, udělejte si pohodlí.. něco k pití? Mimochodem, jak se včera povedla kostýmová zkouška? Doufám, že je vše v pořádku, nebo přinejmenším bude..?" načal jsem téma a pokynul mladé herečce k pohovce či křeslu. Na stolek jsem přenesl tác se džbánem s vodou a citrony a třemi sklenicemi. "Tak.. jelikož dnes nemáme představitele Anthonyho pro dialogy, můžeme se prozatím věnovat více představám a nápadům pro vaši postavu. Mám pocit, že je pro vás jako stvořená. Představuji si ji poněkud stydlivou, popřípadě žádný vyloženě vůdčí typ s tím, že se ale také umí prosadit, když přijde na věc. A kromě toho by mohla být lehce.. jak to popsat.. potrhlá? Ale takovým tím příjemným způsobem, že to pěkně oživí film. Co myslíte?" posadil jsem se naproti a uvolněně jsem poslouchal pro změnu její názor..

Theo Mercier - 26. července 2015 21:39

soukromá zpráva od Theo Mercier pro večer v irské hospodě Vyloženě jsem se začal těšit na to, až si na chvíli odpočinu od vší filmařiny a starostmi s ní spojenými. Ne, že bych neměl dost práce, ale pro jednou jsem byl ochotný to odložit a jednoduše vypustit z hlavy práci a zajít si na skleničku - a samozřejmě blíže poznat své herce. Nathanova přímost byla téměř inspirující a neméně zábavná, pomyslel jsem si u toho s úsměvem. "Dávám tomu tak dva týdny v plném pracovním nasazení a pak si ještě rád popovídáš o něčem jiném, Nathane," zasmál jsem se, ale pak pokýval hlavou, jak přišla řeč zpátky na Blacka. "Bohužel, beze srandy, jak říkáš, se zasekl těsně před příjezdovou cestou k tomu svému separé domku a když jsem přijel, byl zamčený v autě, křečovitě držel volant a klepal se jako ratlík. Naštěstí s ním jela v autě Julie, která mi okamžitě volala. Bylo mi jasné, že má nějaké problémy, ale tohle bylo.. no nebyl to hezký pohled.." přestal jsem mluvit, jak dorazila servírka s objednanými nápoji a jakmile odešla, pokračoval jsem. "Nakonec se nám ho podařilo přesvědčit, aby odemkl auto a vystoupil. Nechtěl mi říct, co mu je, tak jsem mu dal ultimátum - buď se sebere s tím, že od zítřka se tvrdě pracuje, nebo pokud to nezvládne, odstoupí od smlouvy. Naštěstí uznal, že tenhle film nejspíš není pro něj a tak odstoupil a dokonce mě nechal, abych za ním poslal terapeuta. Julie si myslí, že byl nadopovaný nějakými prášky a že měly i vedlejší účinky.. No ale.. hlavně, že je to za námi hned zkraje filmu.. Tak na Blackovu světlou chvilku, že pojede domů.. a na Daniela Collinse, který by měl přijet zítra.." pozvednu sklenku k přípitku.

Kailee Knight - 26. července 2015 22:45

2. natáčecí den u režiséra Režisérovo "dále" nešlo téměř přeslechnout. Stiskla jsem kliku a vstoupila dovnitř do místnosti. "Dobré ráno i vám. Děkuji, voda bude stačit," pousmála jsem se na něj a posadila jsem se na jedno z křesel, ke kterému ukázal. "Kostýmovka byla v pohodě. Myslím, že pak Zoolander měl podle představ produkce udělaný dobrý obrázek o postavách. Tedy alespoň o té moji, co můžu posoudit. Poděkovala jsem za vodu a napila jsem se. Podle všeho se zatím čtená dvouzkouška se spolureplikami odsouvá než se objeví nový představitel Anthonyho, ale dobrá zpráva přeci jen je, že ho budeme mít. Režisér mi v kostce vyložil, jak si představuje moji postavu. Snažím se jeho představu v hlavě utřídit a sama si udělat podle jeho slov obrázek. "Myslím, že mám určitou představu, co myslíte. Lehce nerďácký typ...řadová chytrá zaměstnankyně, která pracuje jako součást dobře fungujícího stroje, ale když by na něco přišla, tak se schopná aspoň snažit se svoji myšlenku prosadit? Je to tak a nebo se mýlím? Jestli ano, pak je to zajímavé, diváci by ji mohli brát jako šedou myš, ale pak najednou by přišla změna v její jednotvárnosti...," nechám slova vyplynout do prázdna, aby mi mohl režisér říct, jestli to chápu dobře nebo jsem úplně mimo.

Nathan Seth - 28. července 2015 18:32

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Vyposlechnu si Theovo vysvětlení a snad i bezděky se trochu ušklíbnu. "Tak to si můžeme gratulovat. Dovedete si představit, že by mu takhle hráblo ke konci natáčení, když by zbývalo jen pár scén? nebo v půlce. Měsíce práce a hromada peněz v hajzlu. ... teda v prachu!" opravím se rychle a uculím se omluvně. "Jak už jsem řikal, podle mě to pro celej projekt bylo jen dobře. Ne, že bych mu přál něco zlýho ale ten člověk prostě ... nezapadl. Neměl tady co dělat. A asi to nebyl ani takovej profík aby to kompenzoval nečím jiným. třebas je to krutý, ale to můj názor. beztak by mě žaloval, až bych s ním prvně říznul vo žíněnku" pokrčím rameny. "Já jsem byl vedenej ke shovívavosti a toleranci. Ale taky k tomu, že každej musí nýst vodpovědnost sám za sebe a svoje činy. Tak dejme tomu na Blackovo uzdravení, ale hlavně na Collinse. Páč ten se určitě bude moct přetrhnout, aby ukázal, že si tu šanci zaslouží. Vo to líp pro nás" zakřením se. "A co se týče nasazení, neměj strach. Když jsme s Rickem předělávali tělocvičnu za prachy ze sbírky, trvalo to pl roku a spal jsem tak tři hoďky denně. Nevím čím to, ale byl jsem tím tak nabuzenej, že jsem to nepotřeboval. Je fakt, že ke konci jsem prej už byl jak buldočí zombie, co nepřemejšlí, ale jen bejčí dopředu a tlačí to dál ... a taky jsem pár tejdnů po tom prochrápal ... ale účel to splnilo" mrknu a po přípitku do sebe panáka otočím. "Někdo by mě měl dát školení, jak se todlecto vlastně pije" odkašlu si přidušeným hlasem a prohlížím si skleničku, která již obsahuje pouze led. Výborný představení. jedním otočením ses prezentoval jednak jako buran a jednak jako alkoholik. Ty válíš. Ať se stane cokoliv, ne aby tě napadlo jí chválit prsa a jemu účes!

Theo Mercier - 29. července 2015 16:31

2. den - čtená zkouška a konzultace Kailee, popř. další, kdo dorazí "Tak to rád slyším, že to bylo v pořádku. Ovšem nestyďte se ozvat, kdyby se vám cokoliv nelíbilo, nebo bylo příliš nepohodlné. Musí se vám v tom dobře hrát. Což mi připomíná, že bych se za ním sám měl později zastavit.." tak trochu jsem se zamyslel, ale nakonec jsem nad tím jen mávl rukou a pousmál se na Kailee. Poslechl jsem si pak i hereččin názor na postavu, nebo spíše představu o postavě, kterou hraje. Díval jsem se jí u toho do očí, pozorujíc periferně i to, jakým způsobem se vyjadřuje, používá-li gestikulaci a podobně. Bylo to něco, co jsem pozoroval u každého, s kým jsem mluvil, abych si pak mohl udělat lepší představu i o tom, jak zapracovat na roli - jaké výrazy, styl mluvení i gestikulace se budou hodit pro danou roli. Ano, jsem příšerný detailista, ale na detailech jednoduše záleží uvěřitelnost filmu a jeho konečné působení na diváka. "Ano, přesně tak bych ji viděl. Ještě bych ale rád vyzdvihl jistou komičnost Vaší postavy. Tím nemyslím, že by se jí diváci smáli od začátku do konce, to vůbec ne. Spíš bych ji viděl jako občasnou zmatkařku, přičemž ji ten zmatek čas od času postaví do mírně komické situace, čímž bych rád dodal filmu trochu té jinakosti oproti jinak víceméně vážnému rázu. Myslím, že nějaké ty občasné chyby postavy plynoucí z toho, že je zaměřená na určitou vědeckou stránku a tím pádem vnímá svět i o trošičku jinak, než třeba naopak Nathanova postava, což je vyloženě voják bez emocí - nebo by se tak alespoň měl zpočátku jevit. Jsem si jist, že vám to půjde skvěle. Nebo.. nevadilo by vám to, že vaše postava nebude všeobecně jen vážná..?" Nechal jsem Kailee, ať si to klidně promyslí, na cokoliv se ptá a podobně. Teď bylo opravdu nejdůležitější zapracovat na celkové vizi postavy, které se pak i výsledné hraní přizpůsobí. Ostatně, tohle budeme poté probírat se všemi herci dohromady..

Charley R. Griffin - 01. srpna 2015 20:43

soukromá zpráva od Charley R. Griffin pro V irské hospodě Večer, Theo a Nathan Koukala jsem se z jednoho na druhého a nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Tedy, vůbec mě nepřekvapilo to, co se stalo s panem Blackem, který na mě rovněž neudělal moc dobrý dojem, což jsem mu dala i ráno na poradě pocítit, když jsem se tak trochu rozlítila, ale tentokrát jsem zůstávala podezřele potichu a jenom jsem poslouchala oba muže vedle sebe. Kmitala jsem mezi nimi zeleným zkoumavým pohledem, snad jako bych mezi nimi ani neseděla a notnou chvíli mi trvalo, než jsem promluvila. Sem tam jsem se však samovolně ušklíbla, nebo naopak pobaveně uchechtla, což jsem taktně utlumila a skryla i za skleničku, když jsme si všichni připili. „Myslím, že už se k tomu nebudu vyjadřovat. Už víte, jaký mám na něj názor – ostatně jsem mu jej dala osobně najevo, takže už asi ani není co víc dodat. Myslím si, že to dopadlo dobře nejen pro nás, ale i pro něj,“ dodala jsem nakonec zamyšleně a v koutku úst se mi objevil nepatrný úsměv. Jen asi budu potřebovat chvilku na strávení skutečnosti, že i když mi bylo naprosto jasné, jací herci dokážou být a jací vlastně jsou, tak to neznamenalo, že to na mě nijak nepůsobilo. Asi jsem někde v hloubi duše tajně doufala, že se stane zázrak a Black se dá do pořádku... Ale nakonec to dopadlo tak dobře a skvěle, jak jen mohlo. Každopádně mě v další chvíli zaujalo Nathanovo vyprávění, přičemž jsem si uvědomila, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Trochu jsem z toho soustředění přimhouřila pohled, jak jsem se zamyslela a přemýšlela nad tím, co vlastně mohl dělat, než se dostal k filmu. „To zní zajímavě, Nathane. Takže to vypadá, že i mimo film trénuješ lidi? Máš vlastní tělocvičnu?“ Zeptala jsem se zvědavě. „Whisky musíš pořádně vychutnat, stačí, když ji budeš pít pomalu a pěkně poválíš na jazyku, jako požitkář,“ odpověděla jsem mu opatrně se shovívavým úsměvem, ve kterém byla troška toho pobavení. Nicméně na důkaz svých slov, jsem znovu upila ze své sklenky, přesně tak, jak jsem říkala a dívala se Nathanovi do očí, než jsem na něj nepatrně mrkla a odložila sklenku před sebe.

Charley R. Griffin - 01. srpna 2015 21:03

2. natáčecí den Ranní trénink, Nathan Seth „Za prvé byste měl být jedině rád, že jsem tak dochvilná a záleží mi na tom, abych přišla včas. A za druhé byste nebyl rád za pěknou pokojskou? Vážně ne?“ Spustila jsem jen, co se otevřely dveře a svůj ryze pobavený úsměv jsem nemohla udržet. Povytáhla jsem drobně obočí a konečně vstoupila dovnitř, načež jsem udělala s kývnutím pár kroků dál, zvědavě se rozhlížejíc. Očima jsem se samozřejmě zastavila na těch papírkách, tabulích a podobně, protože to se zkrátka přehlédnout nedalo. Až zvuk zamykání mě takříkajíc probudil a hned na to jsem se otočila k Nathanovi. „Nemusíte se bát, že bych odtud hodlala utéct, jsem připravena na všechno, ať už máte pro mě nachystáno cokoliv. Mimochodem, abych nezapomněla, přeji dobré ráno. Jak jste se vyspal? Doufám, že do dobré nálady,“ neodpustila jsem si ještě s lehkým úsměvem a otočila jsem se zpátky, přičemž jsem pomalu přešla k jedné z těch korkových tabulí, kde jsem se zastavila a pohlédla na něj přes rameno. „Mohu, nebo je to nějaké super tajné tajemství?“ Zeptala jsem se, jestli si to vůbec mohu přečíst, třebaže už jsem u toho stála a pochopitelně jsem byla nadmíru zvědavá, co se v těch poznámkách skrývá. „Mně se po včerejšku spalo příjemně, takže jsem vyspaná dostatečně, děkuji za optání. Dokonce se začínám těšit na to, co přijde,“ i když jsem z toho pořád tak trochu na trní, ale o tom už vědět nemusí.

Nathan Seth - 01. srpna 2015 22:38

soukromá zpráva od Nathan Seth pro Když Charley projeví zájem o mou životní dráhu mimo film, lehce pokrčím rameny. "Jo, dá se to tak říct. Ve Phoenixu jsme měli od města pronajatou starou zbořeninu bývalý tělocvičny. Sbírali jsme kluky a holky z ulice. Ukazovali jim, že i voni se můžou zlepšovat a dát životu lepší směr. Že je jiná životní cesta než chlastat, fetovat, krást a ničit. Učili jsme je bojový umění, především jejich filozofii, aby to akorát nepoužili pro špatný účely ... nebo parkour ... a tak. Já a můj mentor, kterej takhle z ulice sebral mě." Poslední větu dodám trochu nevědomky, jako by se mi myšlenky zatoulaly jinam. Pak kývnu na její "školení" a ušklíbnu se "člověk se pořád učí, příště se polepším".

Nathan Seth - 02. srpna 2015 11:56

Doupě bolesti Charley Zasměji se a jdu za ní "za prvé, ano jsem rád a za druhé ... jo no asi jo, ale kdyby mi v mém systému (všude je nehorázný bordel) narušila schéma, asi bych ji seřezal. Ale pochybuju, že by vás Theo degradoval na uklízečku, podle mě si vás dost oblíbil, jen to nechce říct nahlas" dojdu k ní a rozhlédnu se po svých výtvorech. "To je fajn, že jste připravená, alespoň budu moct říct, že jste to mučení podstoupila dobrovolně" ukážu ji na tabuli vedle. "Třeba tohle se týká vás, ale nevím, jestli z toho budete moudrá" tabule obsahuje nákresy bojových pozic s hromadou šipek od končetin, místy dopsaná zdánlivě nesouvisející věta nebo slovo, popisující většinou nálady nebo psychické postoje či záměry postavy. Celá změť obrazů je ale velmi chaotická a na první pohled nedává žádný smysl, vypadá to spíše jako nějaké abstraktní umění. "Musím to ještě doladit. Dnes zjistím vaše přirozené pohyby a návyky a celý váš bojový styl tomu trochu přizpůsobíme, aby jste se neučila něco co je vám nepřirozené, ale naopak vybrousila to co vám přirozené je do kýžené formy"

Charley R. Griffin - 03. srpna 2015 00:22

2. natáčecí den Ranní trénink, Nathan Seth Nathanův smysl pro humor mě nejspíše nikdy nepřestane bavit. Pobaveně se tiše uchechtnu při jeho slovech a nepatrně zakroutím hlavou, jak se tak rozhlížím kolem sebe, přičemž samozřejmě nezapomínám vnímat, že jde za mnou. „Hm, něco mi říká, že byste něco takového neudělal. Možná na venek vypadáte drsně, ale pochybuji, že byste byl schopen seřezat ženu. Pokud by se nejednalo o trénink a pracovní záležitosti… A co se týče Thea a toho, že by mě měl v oblibě,“ na chvilku se odmlčím a pozvednu obočí. „Netroufám si nic tvrdit, ale i tak bych řekla, že je to možná spíše o tom, že se zná s mým starším bratrem, se kterým se poznali při studiích… Takže se možná ve skrytu duše obává, co na něj všechno vím a tak si chce získat mou přízeň… kdyby náhodou,“ při posledních slovech se na několik krátkých okamžiků otočím, abych se Nathanovi mohla podívat do očí, ale pak se zase se svou pozorností obrátím k papírkům a jedné z těch tabulí, kde mi následně ukáže nákresy a další věci, čemuž celkově moc neporozumím. Nedává mi to žádný smysl, ale přesto věřím, že on sám se v tom vyzná naprosto dokonale. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka si v tomhle směru získal mou důvěru téměř okamžitě. Možná to bylo zejména tím, že jsem z něj cítila to obrovské zapálení, zájem a dravost, co do té práce dával. A to prostě musel člověk ocenit, protože takových lidí bylo opravdu pomálu. „To máte tedy pravdu, moc z toho moudrá nejsem, ale předpokládám, že mi to vysvětlíte, abych věděla co a jak,“ pousmála jsem se a ještě chvíli si prohlížela nákresy, přičemž jsem bezděčně natočila hlavu na stranu a snažila se tomu přijít na kloub. Po chvilce jsem se však opět otočila a prohlédla si muže před sebou pronikavým pohledem. „To zní zajímavě. Sama jsem zvědavá, co ve mně je… Takže… Čím začneme? Co mám dělat a kam se mám postavit, nebo… Co vlastně máte v plánu?“ Mluvila jsem možná trochu překotně, jak se mi v mysli začaly rojit povícero myšlenek najednou a já jsem je najednou nebyla schopna tak nějak utřídit. Dost možná to bylo taky tím, že se mi do žil vlil trochu adrenalin z toho očekávání a zvědavosti.

Kailee Knight - 04. srpna 2015 17:59

2. den - čtená zkouška a konzultace Theo Konverzaci o kostýmech jsme tak nějak uzavřeli. Přislíbila jsem, že pokud by mě ještě napadla nějaká změna – nemyslím si, že však nějaká extrémně velká – určitě se ozvu jemu či Ericovi. Nicméně už to není na prvním místě prioritního seznamu. To teď určitě bude ztvárnění mé postavy. Theo naslouchá tomu, co jsem měla potřebu vyjádřit ke své postavě, tak jak bych ji chápala já a bedlivě mě sleduje. Bylo to pomalu jako na pracovním schůzce s profesionálním personalistou...ale kupodivu jsem se příliš nervózně necítila. Teď šlo o to, dojít k nějakému společného konsenzu, aby se moje postava na plátno předvedla tak jak byla zamýšlena. Nechal mě v klidu dokončit mou myšlenku a až poté pokračoval v dalším popisu postavy, aby mi přiblížil její charakter. "Komičnost mi rozhodně vůbec nevadí. Hrát postavu, která má - omlouvám se za takto volená slova – vražený klacek do zadku, je určitá výzva, ale určité vtipné odlehčení mi přijde mnohem lepší a bude se mi určitě hrát lépe. Určitě zkusím na čtené zkoušce přijít s nějakými návrhy na prezentaci postavy, aby se přišlo na to, jestli je to ono nebo ne."

Nathan Seth - 04. srpna 2015 19:25

Doupě bolesti Charley Pobaveně se usměji. "Pochopitelně, ale zrovna u filmu se dá vše odůvodnit jako pracovní záležitost. Výchovný moment, bum a je to. Tak pozor abych neseznal, že se málo snažíte" mrknu a rukou ji směrem k místnímu fitness centru. "Chápu, protekce a vydírání" zasměji se od srdce na její slova o vzájemném vztahu s panem režisérem a ve skrytu duše doufá, že si to nevezme osobně. Takový pocit z ní ve skutečnosti nemám. "Pochopitelně vám vše vysvětlím co nejpodrobněji. Teď ... chcete se protáhnout v bazénu, nebo jdeme rovnou na věc?" dovedu ji do tělocvičny a ukážu prosklenými dveřmi na bazén hned vedle posilovny. "Já osobně bazén využívám poměrně často. Jednak je ideální na celkové protažení a rozhýbání těla a jednak se rád dívám na herečky v plavkách" zazubím se ale úsměv na tváří je umírněnější, naznačující, že šlo jen o vtip. Ač mám rád kontrastní humor, tyhle fórky na hraně nemusí nutně být v oblibě každého člověka co se mnou předchozí zálibu sdílí a v tomhle ohledu si netroufám slečnu Griffin zatím zařadit. Přeci jen, jedna věc je nechat se vidět jako naturálního, svým způsobem prostě svérázného jedince a úplně jiná věc je nechat se vidět jako úchylné prase. A ty nejsi? Ticho tam, každej chlap je ne? Seš si tím jistej? .... Ne! Ale líp se s tou představou žije. Tázavě se podívám, co si můj pokusný subjekt vybere a podle toho se zařídíme.

Charley R. Griffin - 04. srpna 2015 21:23

2. natáčecí den - v bazénu Ranní trénink, Nathan Seth „Skutečně mazané, ale i tak z vás nemám strach,“ zněla jsem přesvědčeně a doprovodila i to lehkým přikývnutím. Nicméně jsem to nebrala zase tak vážně, protože jsem si za těmi svými předešlými slovy o tom, že ve skutečnosti není zase tak drsný, neochvějně pevně stála. Tedy, lépe řečeno, stála jsem si za tím, že se za tou svéráznou povahou a tvrdou skořápkou skrývá i něco dalšího… jen jsem ještě tak úplně nevěděla co, což bylo pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsem svého mučitele zase tak dobře neznala. Po jeho pokynutí se vydám směrem k fitness centru, načež na něj krátce pohlédnu přes rameno, jako kdybych se potřebovala přesvědčit o tom, že ty poslední slova opravdu nemyslí vážně. Uražená jsem nebyla, to ne, ale i tak jsem možná na chvilku zaváhala s povytaženým obočím, ale víc jsem najevo nedala. „Ten bazén zní dobře, takže pokud nic nenamítáte, tak bych začala s pár bazény. Mimochodem, vážně věříte na to klišé, že každá herečka je ve skutečnosti tak neodolatelná jako na filmovém plátně či plakátu?“ Pokrčila jsem nakonec nevzrušeně rameny a kousla se do rtu, abych zastavila pobavené uchechtnutí. Tak nějak jsem si pořád myslela, že jde pouze o vtipkování a žertování, třebaže to bylo o něčem jiném, než na co jsem byla zvyklá, ale… uměla jsem se přizpůsobovat situaci, nebo si ji naopak přizpůsobit sobě. Krátce jsem na něj pohlédla a rozešla se k bazénu, přičemž jsem ze sebe pomalu začala stahovat tričko, pod kterým jsem měla sportovní podprsenku, načež jsem ho přetáhla přes hlavu a odhodila. U kraje bazénu jsem ještě uvažovala o tom, jestli si sundám i kraťase, což jsem nakonec taky udělala. No co, sice jsem měla pod nimi spodní prádlo, ale určitě to nebylo nic, co by Nathan v životě neviděl. A krom toho, bylo to téměř jako plavky… Jsi troufalejší, než kdy dřív, Charley, posmívala jsem se sama sobě v duchu a bez většího otálení jsem skočila šipku do vody. Nerozhlížela jsem se kolem sebe, ani jsem se necítila rozpačitě, což bylo asi i díky tomu, že jsem byla stále nad věcí a nic jsem neřešila. „Mohl jste mi ale říct dopředu, že tu máte i osobní bazén,“ neodpustila jsem si pak po vynoření možná trochu káravě, ale letmo jsem se usmívala.

Nathan Seth - 06. srpna 2015 21:16

Doupě bolesti Charley "No, tak nic. Budu muset přitvrdit" pokrčím rameny a dovedu ji k bazénu. "Ne, to vůbec ne. Viděl jsem maskérnu" ušklíbnu se na její komentář o neodolatelnosti hereček. "Ale na druhou stranu, herečky na plakátech pro mě fakt nejsou symbolem krásy. Teda nic ve zlým" zvednu rychle ruce, když si uvědomím, že mluvím i o ní. "Ale já vždycky preferoval přirozenou krásu. Bez kydání barvy na ksicht ... teda bez nalíčení vkusnýma barvičkama na tvářičku. Po ulici chodí přece tolik hezkejch holek, tak co je tak speciálního na ženskejch, co si uměj namalovat masku?" pokrčím rameny a když se svléká tak počkám až zahučí do vody a odhodím všechno až na černé boxerky a skočím také do vody. "Jo, to jsem asi říct mohl, ale rád se škodolibě vyžívám v nejistotě slečen, co nemají plavky" uculím se a dám si pár bazénů. "Dejte si pár bazénů libovolným stylem. Žádný spěch, jen na uvolnění a protažení svalů" pobídnu jí a sám udělám to samé. Když pak vylezeme, podám jí osušku a po usušení dojdeme do tělocvičny. "Fajn, teď na mě zkuste zaútočit. Jak vás napadne, a jak je vám to přirozené" pobídnu ji a pokynu rukou "nebojte se a dejte do toho všechno co máte. Jen netahejte pepřák" mrknu a povolím v kolenou a postavím se do bojového postoje. Tak copak se z ní vyklube? Soustřeď se, víš jakej by to byl trapas, kdyby tě teď složila?!

Julie Smirnoff - 23. srpna 2015 21:31

Nový člen Natáčení se pěkně rozjíždí, štáb i herce se zdají v pohodě, zatím nejsou žádné problémy a dnes má dorazit i nový člen , nová posila Daniel Collins, vyrazila jsem pro něj na letiště. Dojela jsem s předstihem a koupila si čtení, rozhodnu si v kavárně dát kávu a mezitím mě v novinách upoutá článek o našem filmu, píše se celkem pozitrivně, jen drobná narážka na celkem neznámé obsazení. Tss, do všeho by cpali jen velké stár a někdy je to o ničem. Nahlásí let , kterým má dorazit Collins tak se zvednu a jdu ho vyhlížet, chvíli si ho jen prohlížím, hodnotím a pak přistoupím až k němu, naštěstí nestačil vzbudit velkou pozornost. "Dobrý den, já jsem Julie Smirnoff, jsem producentka a odvezu vás do hotelu za panem Mercierem, pokud tedy můžeme vyrazit? Počkám zda mě bude následovat hned, nebo má ještě nějaké jiné věci na starosti, pak ho odvezu do hotelu, ukážu mu pokoj a zavedu k Theovi, klepnu na dveře a nakouknu... Theo...? Pan Collins přijel.

Daniel Collins - 24. srpna 2015 13:29

A začíná se Hlavně klid. Všechno dopadne dobře. Nádech, výdech. Z letadla musí vystoupit sebevědomý muž, ne ta nervózní troska, která by nejraději všem paty zlíbala za tu perfektní roli. Hrát umíš. Tak hraj i teď. Ve vestibulu letiště se začnu rozhlížet po někom, kdo by mě tu snad měl vyzvednout, dříve než ale začnu panikařit, osloví mne pohledná ruskovláska. Producentka. Pěkné. "Dobrý den, Daniel Collins, těší mě." A k tomu úsměv, který snad zamaskuje mou lehkou nervozitu. "Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit." Skvěle, to jde lépe než bych čekal. Nemusel jsem nikoho hledat, dokonce mé věty dávaly i smysl, co více si přát. Cesta k hotelu je kupodivu rychlá a já se velmi rychle ubytuji, nijak nezdržuji, přeci jenom, uvědomuji si, že na okounění není čas. Natáčení mělo už začít, ne? Takže to všechno musí být ve skluzu, když jim odpadl hlavní herec. Za což musím být vděčný. "Děkuji vám za doprovod, slečno Smirnoff, nevím, jak bych se tu sám zorientoval." Příliš vět jsme si nevyměnili, pouze několik zdvořilostních frází, což je ale pochopitelné. Přesto považuji za vhodné jí poděkovat. To jsme ale již u dvěří jednoho z režisérů, pokud se nepletu. Nádech, výdech. Hlavně ať jim nedáš důvod litovat jejich rozhodnutí. Nakouknu do pokoje, ve tváři drobný, možná jen lehce napjatý úsměv. "Dobrý den, jsem Daniel Collins." Což už ale oni určitě vědí, že. Měl bych poděkovat za tu příležitost, ale - neznělo by to příliš kýčovitě? "Chápu, že je čas se dát asi rovnou do práce, že?" A neztrácet řeč zbytečným kecáním, vážně nechci nijak zdržovat a ani přerušovat.

Theo Mercier - 24. srpna 2015 23:21

Tým je konečně kompletní Kailee, Julie, Daniel "To je přesně to, co jsem chtěl slyšet," usměji se střídmě na Kailee a pokývám u toho hlavou. "Práce na roli je ta nejpodstatnější a podle mého názoru i nejzábavnější část. Kromě toho, dnes bych rád, aby se sešly všechny přední role a mohli jsme probrat nápady a různé možnosti všichni. Uvidíme postavy z různých úhlů a to je také velmi důležité pro rozvoj. Těším se na vaše reakce, ačkoliv -.." nedopověděl jsem svou myšlenku. Ozvalo se totiž klepání na dveře, které přerušilo tok mých myšlenek i slov. Jen jsem zvolal, aby se příchozí nebál vstoupit, avšak sám jsem prozatím zůstal sedět (co kdyby to byla třeba jen pokojská). Vzhlédl jsem k Julii, která se za dveřmi objevila a ohlásila mi příjezd našeho nového hlavního hrdiny. "Vynikající, jen pojďte všichni dál, prosím," vybídl jsem je a konečně jsem vstal, abych se s Danielem Collinsem mohl seznámit a přivítat jej v Irsku. "Rád vás konečně poznávám, Danieli, jsem Theo Mercier a dovolte mi představit i Kailee Knight, jednu z hlavních hrdinek našeho filmu a vaši hereckou partnerku," pokynul jsem pak rukou ke zmíněné herečce. "Věřím, že je toho na vás v posledních čtyřiadvaceti hodinách příliš, proto se vás na rovinu zeptám - chcete si po cestě odpočinout, nebo jste schopen si s námi ještě krátce pohovořit o tom, co vás čeká? A děkuji, Julie," dodal jsem ještě, ovšem počkal jsem, jak se Daniel po dlouhém letu cítí, abych případně nezdržoval ani jeho, ani Julii..

Isabelle Beauvilliers - 25. srpna 2015 15:28

Módní Satan v ženském těle Zkouška kostýmů - Den druhý něco kolem 8:50 Erik Zoolander, Isabelle Beauvillers Inu, jak už to tak bývá, tak jsem na zkoušku kostýmu nedorazila až tak úplně v čas. Zpozdila jsem se o skoro dobrou půl hodinu, nicméně když při mém příchodu slyším celkem slušný počet ženských hlasů, jak drbou o různých 'hlavně' mužských celebritách, tak si uvědomím, že jsem se klidně mohla pospat klidně o dalších deset minut. Bože, nadopujte mě někdo kofeinem. Neměla jsem zůstávat tak dlouho do noci vzhůru. Alespoň nevypadám jak zombie...eh. Promnu si ještě mírně ospalé oči a rozhlédnu se, jestli náhodou kolem není nějaký volný 'pomocník', kterému bych si teoreticky mohla říct o tu kávu, nicméně mám smůlu, ostatně jako vždycky. A až to nebudu potřebovat, tak náhodou bude tramtat kolem, zut! Alespoň jsou tu ty drbny. Ranní várka drbů by mě mohla dostatečně osvěžit a probudit můj mozek. Koneckonců zorientovat se ve všech těch jménech a tom, co se komu stalo je občas hlavolam a občas i bolehlav, když člověk není zvyklý. O půl hodiny později Po nějaké té delší době dojde konečně řada na mě, nyní již celkem probraná se stabilním a fungujícím mozkem. Zběžně si prohlédnu kostyméra, který příliš dvakrát zkušeně nevypadá...respektivě jeho outfit vypadá hrozně. Samozřejmě mu to nemohu dávat za vinu, ne každý může být francouz, kteří na to mají přirozený 'čuch'. To ale nemění nic na tom, že si na tváři zanechávám vřelý úsměv a spolupracuji - do té doby, než vytáhnu tu hrůzu, kterou vytáhl. ,,Když jsem byla přijata, bylo mi řečeno, že moje postava bude občasné vtipné zpestření filmu. A to rozhodně nezahrnovalo to, že budu nosit otřesné šaty. Ne. Tohle si neobléknu.'' úsměv se vypařil tak rychle jako pára nad hrncem a místo toho je nahrazen ledovou neústupnou maskou. Ať už to stojí nějakou hádku, či nikoliv, stejně si dostojím nakonec svého a spustíme se do výběru různých druhů šatů. A čím více jich Erik vytáhne, tím více mi dochází trpělivost. Prvně vytáhne až příliš těsné šaty, ve kterých sotva zvládnu dýchat, natož mluvit. Následující šaty jsou až příliš veliké, jako kdybych byla nějaká těhule. Takhle to trvá asi dalších deset minut, přičemž důvodů otřesnosti oblečení, které přináší, je mnoho. Buď se k sobě barevně nehodí, příliš to odhaluje tělo, je to malé, je to velké, nebo je to až moc otřesný model. Když vytáhne další perličku, tak už mi regulérně dojdou nervy. ,,Vous avez le cervau d'un sandwich au fromage et completement con.'' Ačkoliv neřvu, otrávený hlas mluví za vše a to, že to co jsem řekla, není rozhodně pochvala. Nakonec se mi povede alespoň trochu uklidnit a zlehka se chytnout za čelo. ,,Takhle by to nešlo. Mám pro tebe návrh. Ty se běž věnovat ostatním, já si vyberu něco sama...něco, co bude vkusné a bude mi akorát a pokud se to režii nebude líbit, bude to na mě...co ty na to?''

Eric Zoolander - 26. srpna 2015 23:20

Nový den a otravná Francouzka Porada končí a Charley zve pana Merciera do baru aby z něj vytáhla co se stalo panu Blackovi.Mně je to více méně jedno,tedy spíš více než méně.A pak se do toho přidá Nathan se svou snahou být vtipný za každé situace. Připomíná mi toho panáka který se postaví pokaždé když ho praštíš. Asi jsem poněkud nervózní,ale jedná se o kostým pro Kailee.Normálně by mně to nerozhodlo kdyby mi tak moc nepřipomínal mou učitelku angličtiny.Paní Morissová příšerná ženská většinu těch přezdívek které po střední škole putovali jsem vymyslel já. Chápu že doktorka McCoy má obrazně řečeno vražený klacek do zadku,ale jistě půjde upravit aspoň ta barva.Ostatně to mají všichni v mých poznámkách Ráno zatímco ostatní čekají čtené zkoušky nebo trénink mně čeká poslední postava na zkoušku kostýmu (pokud nepočítám náhradu za pana Blacka a počítám s problémy protože to je Francouzka. Vzpomínám si na jednu Francouzku.Alessandra,neschopné pubertální dřevo jak později uznali i ostatní. A problémy přijdou i když jí chápu nečekal jsem že mimo Krizový scénář uvidím tak příšerné kostýmy.Tohle třeba vypadá jako by to bylo určené pro ženskou verzi Freda Flinstona. A postupně to je ještě horší.Špatné,špatné,o velmi špatné. No a k poslednímu kostýmu mám jen jedno doporučení polít ho benzínem a zapálit.Není divu že Isabelle zatouží po přestávce,ale když uslyším její návrh dojetím mi zvlhnou oči a mám co dělat abych jí neobjal.Tento návrh by se mi hodil už dřív bohužel to nebylo možné takto budu mít čas vyřešit i něco jiného. „Dobře,tušil jsem že se dohodneme.“ Potom co opustím Isabelle se rozhodnu vyhovět jejímu přání které se týká sendviče se vší oblohou (aspoň to bylo to jediné co jsem rozuměl protože moje francouzština pokulhává) a tak se rozhodnu najít asistentku Julie. Jak se jen jmenuje?Janice?Ne Jane?To taky není ono. „Jenny.“oslovím jí pak když jí najdu a doufám že jsem se strefil se jmény pomocného personálu mám vždy problémy. „Zdravím,slečna Beauvillers si přeje sendvič se vší oblohou ovšem budete se jí muset nejdřív zeptat co tím myslela.Víte jak jsou Francouzi vybíraví mají pocit že by do nich udeřil blesk pokud by se zpronevěřili dobrému vkusu.Děkuji.“ Tím Jenny opustím a opět se vrátím do kostymérny abych (než si Isabelle odpočine a vybere kostým který jí bude vyhovovat) vyřešil co udělat s kostýmem pro Kailee.

Daniel Collins - 27. srpna 2015 10:23

A jde se na to Podám režisérovi ruku a poté se obrátím k slečně Knightové, abych se i jí představil a potřásl jí nabízenou rukou, tedy, pokud mi jí nabídne. "Těší mě." Herecká partnerka. To znamená neznepřátelit si jí. Herec může být sebejak lepším, ale jakmile by snad měli být mezi mnou a slečnou Knightovou problémy, na filmu by to bylo vidět. "Rád si s vámi ještě chvíli pohovořím, cesta nebyla tak náročná a přeci jenom, pravděpodobně jsme v drobném skluzu, ne?" Ani mě nehne, abych si šel zdřímnout - stejně bych určitě ani nemohl usnout. Nejdřív chci něco dělat, skutečně začít, poznat svou postavu a užít si tyhle chvíle jak nejvíce mohu. Je tu ještě spousta práce. Ale je to práce, kterou miluji. "Takže, kde začneme?" A úsměv, abych potvrdil svá slova.

Jeanie Campbell - 28. srpna 2015 09:55

kostýmy Isabelle, Eric Už od snídaně, která mimochodem byla velice dobrá, se potuluji mezi jednotlivými stanovišti štábu a snažím se pomáhat. Radím kudy kam, na rozdíl od některým mám v kapse papír s programem a popisem, a občas někomu přinesu od občerstvení kelímek kafe. Nedělám to zrovna s radostí, ale je mi jasné, že těžko budu stáži jen u režiséra. Vůbec, mám štěstí, že mám stáž u filmu a nikoliv u pouhého fotografování ve studiu jako kamarádka. Procházím kolem stanoviště, kde Eric s herečkami a herci zkouší kostýmy, když mě osloví pravě Eric. „Ahoj“ opětuji pozdrav a poslechnu si žádost. Jindy bych asi protočila oči „Už zase kafe a navíc podle všeho někdo vybíravý...“, ale tady? Tady raději poslušně přikývnu a jdu přinést požadované. Francouzskou žádost si upřesnit nejdu, pouze ji vyřizuji v občerstvení, snad někdo z nich umí něco z francouzských způsobů. Co vydají donesu zpět ke zkoušce kostýmů, kde se snažím nalézt slečnu Beauvilliers. Nakonec ji nacházím, jak vybírá šaty. „Dobré ráno, tohle jsem Vám měla přinést.“ pozdravím ji a na dřevěnou židli postavím podnos s kávou a sendvičem.

Theo Mercier - 29. srpna 2015 22:50

probírání rolí - Anthony Sheppard a Paige McCoy Kailee, Daniel, Julie Popravdě, doufal jsem, že se pan Collins bude chtít hned vrhnout do práce, takže mě (coby nenapravitelného workoholika) jeho reakce neskutečně potěšila. "Výtečně, tak se prosím pojďme všichni posadit, protože nás opravdu čeká spousta práce, jak jste správně poznamenal, Danieli," pokynul jsem pak dlaní k pohovkám a křeslům kolem konferenčního stolku, kde už stál džbán s vodou (s citronem a mátou) a dvě skleničky, nemluvě o několika složkách papírů. Došel jsem pro další dvě sklenice pro Julii a Daniela a postavil je ke džbánku s tím, aby si nalili, když budou chtít. "Jak jistě víte, pan Black měl nenadálé problémy, kvůli nimž musel odstoupit z natáčení a tak jsme na vás v tuto chvíli naložili vskutku velké břímě. Všichni herci totiž mají scénář již delší dobu u sebe, aby si jej mohli pročíst a začít studovat své role, takže mají necelý měsíc náskok před vámi. Bohužel, pro vás to znamená, že to prostě musíte dohnat. Říkám vám na rovinu, jak to je, rozhodně to nemyslím zle, to prosím vůbec ne. Naopak, chtěl jsem se s vámi domluvit, že byste měl týden - dva intenzivního studia mimo ostatní rozvrh, přičemž by vám s tím pomohla tady slečna Smirnoff a ještě tým dramaturgie, kteří vám pomohou zapamatovat si text a celkově s přípravou na roli." Zase jsem se dostal do své obvyklé ráže, přičemž mluvím a mluvím a mluvím, aniž bych měl potřebu se jakkoliv zastavit a nechat oddychnout člověka, který mne poslouchá. Ale to už jsem byl prostě já - zapálený pro věc.. "Ještě bych s vámi potřeboval natočit kamerovou zkoušku pro technický tým, aby měli výchozí informace pro nastavení světel, hlasitosti a podobně. Však to znáte. Ohledně kostýmu.. no, to vlastně půjdeme za panem Zoolanderem oba, protože jsem to včera absolutně nestihl. Plán na týden dopředu a pager, to už vám předá a vysvětlí Julie.. budete tak laskavá, Julie, prosím?" ujistil jsem se ještě pohledem k naší rusovlasé produkční. Pak už jsem si opět otevřel své poznámky a v rychlosti je přelétl očima, než jsem se zase ujal slova. "Výborně.. takže.. se slečnou Kailee jsme probírali její roli a když už tu máme i vás, Danieli, mohli bychom to vzít všeobecně k vám oběma. Četl jste doufám alespoň zběžně zaslaný scénář? Jak jistě tedy oba víte, Anthony a Paige se budou znát již z vysoké, takže bychom mohli zapracovat převážně na tom projevu. Určitě jako tehdejší dobří přátelé měli nějaké společné zážitky, společná hesla, takzvaný společný jazyk, který diváka přesvědčí o tom, že se opravdu znají dobře a dlouho, třebaže se pár let neviděli. Chci slyšet vaše nápady a návrhy.."

Lana Morrison - 30. srpna 2015 11:12

Maskérňa Terza Moretii Sediac sa otočnej stoličke brázdim pohľadom po prázdnej maskérni. Zrak mi skĺzne k veľkému zrkadlu priamo predomnou – a sakra, takto chodím pomedzi ľudí?! Priznávam, že som si dnes na svojej vizáži nedala ktovieako záležať, snáď sa maskérka nezľakne toľkej roboty. Vduchu sa pousmejem a zľahka sa pohúpnem na stoličke. Túto časť príprav mám totiž obzvlášť rada. Po prvé preto, že stačí sedieť a na pokyn otvoriť a zatvoriť oko, čo samozrejme nie je veľmi namáhavé. Po druhé preto, že sa mi zdá, že maskérňa puká vo švíkoch pod ťarchou klebiet, zaručene pravých informácií, ohovárania a nepopierateľných faktov. Sedieť hodinu v maskérni, to je ako čítať bulvárny denník o pár týždňov skôr než zvyšok populácie. Kto to prehnal na poslednom večierku? Kto neudrží večeru v žalúdku, ani kým čašník odnesie posledný tanier zo stola? Kto spáva s kým a kto zaspal dobu? Kto dostal ktorú rolu a najmä z akých dôvodov? Alebo prečo v rozbehnutom projekte vymenia hlavnú postavu? To sú všetko informácie, ktorými každá maskérka disponuje skôr než najlepší bulvárny novinár. Daňou za ne je však vlastná koža, nerobím si ilúzie, len čo ma v tomto otáčacom tróne vystrieda niektorý z kolegov, zaručene pravé informácie o mne poputujú priamo k nemu. S vyloženými nohami, pohodlne uvelebená na pomerne nepohodlnej stoličke čakám na maskérku. Zatiaľ som mnoho času s mojimi hereckými kolegami nestrávila, takže nejaká tá pikoška, ktorá by ma dostala do obrazu, by určite padla vhod.

Kailee Knight - 31. srpna 2015 22:20

Zkouška pokračuje Theo, Daniel, Julie Theo ještě pronese několik vět ohledně přípravy mé postavy a určitě by ještě pokračoval dál, když se objeví Julie v závěsu s mužem, kterého jsem mezi námi ještě neměla tu čest vidět. Tmavovlasý muž se představí jako Daniel Collins, ten, který měl nahradit v hlavní Blacka, poté co se rozhodl z projektu odstoupit. Krátce si jej prohlédnu, abych si zapamatovala základní rysy. Theo je rychlejší než já a galantně mě představí. Vyhrabu se na nohy, pousměju se na Daniela a nabídnu mu ruku k pozdravu, kterou mi stiskne nazpátek. "Ráda vás poznávám," dodám krátce k přivítání. Na další neformální povídání není teď ta vhodná doba. Zkouška ještě neskončila a Daniel vypadá, že se do práce vrhne docela s chutí nebo mu alespoň nevadí se posadit a věnovat se přípravě na budoucí natáčení. I když další vysvětlování patří spíše Danielovi, sleduji oba muže a poslouchám, co náš režisér říká. Počkám, jestli bude mít Daniel nějaké nápady, co se týče jeho postavy, protože tu mou jsme už zčásti probrali. Když Theo požádá o naše návrhy, jak by mohly být naše postavy propojené, na okamžik se zamyslím. "Možná by se mohla už na vysoké začít ukazovat rozdílnost jejich postoje k historii...ona spíš k té jisté a prokázané teorii a on k praktické části...takže by tady mohlo vzniknout určité kamarádské špičkování a rivalita. Jinak ke společné tajné komunikaci mě napadá nějaký uměly vytvořený jazyk vycházející třeba z gaelštiny, keltštiny nebo welštiny...," moje nápady jsou spíše uvažováním nahlas, ale přesně jsou to asociace, které mě napadají při charakteru našich postav.

Daniel Collins - 12. září 2015 19:31

Diskuze o postavě Theo, Kailee, Julie Pozorně poslouchám režisérova slova. Jsem si vědom, že jsem naskočil do již rozjetého vlaku a musím tedy vynaložit veškeré své síly, abych všechny dohnal a nijak je nadále nezpožďoval. Pár dní bez pořádného spánku, to vydržím. Potřebuji si co nejdříve naučit text, jsem však schopen tomu obětovat v podstatě cokoliv. Navíc, spánek se dá dohnat. Tu a tam přikývnu, abych dal najevo, že rozumím a poslouchám, pana Merciera ale nepřerušuji. "Budu rád za každou pomoc, která mi bude nabídnuta." Ujistím je jen. Nejsem člověk, co by snad z nějaké pýchy pomoc odmítl, naopak, jsem si vědom, že mám co dohánět a čím dříve se mi to povede, tím lépe. Pak rovnou přejdeme k postavě. Anthony Sheppard. Dobrodruh, historik. Morální člověk, kladný hrdina... Aneb to vím z rychlého proběhnutí scénářem. Slečna Knightová hned příjde s nápadem, který se mi zamlouvá - pár ikonických slov, jen pár hlášek v cizím jazyce - proč ne? "To zní dobře," věnuji své kolegyni úsměv. "A souhlasím i s tím pohledem na historii. Ona teoretik, on spíše praktik. I když mám dojem, že i tak si k tomu budu muset přečíst nějakou literaturu. Jedná se historii keltů, že?" V rámci přípravy postavy je i tohle důležité - něco o té tématice vědět, aby to bylo více autentické. Takže dalších pár dní beze spánku. "Můžeme se podívat do slovníků a třeba narazíme na něco příhodného." Na chvíli se odmlčím, zamyslím. "Jinak, co se týče jejich vztahu, pokud se nepletu, měla by z toho vzniknou romantická zápletka..." Chci se raději ujistit, že si vše pamatuji dobře. "Co tedy nějaké náznaky již z doby studia? Samozřejmě pouze jednostraně - jednomu z nich se ten druhý líbil, ten ho ale v podstatě vždy vnímal jako kamaráda popřípadě o tom neměl ani tušení." Taková klasická situace. Doufám, že to nezní nějak pitomě. "Pokud to není tedy příliš ohrané." Samozřejmě, že je... Ale já asi nic lepšího nevymyslím.

Julie Smirnoff - 14. září 2015 18:39

Diskuze. Kailee, Daniel, Theo. S děkovným úsměvem si vezmu sklenici s vodou a zaposlouchám se do probírané situace, když se Theo zmíní o natáčecím plánu a dalších drobnostech, jen přikývnu na souhlas. Samozřejmě jsem panu Collinsovi plně k dispozici. Pak se odmlčím a poslouchám návrhy, mám zavřené oči a jsem opřená o opěradlo, kdo mě nezná může si myslet, že spím, nebo se nudím, Theo ovšem ví, že si před očima přehrávám děj a jsem naopal plně soustředěná. Když padnou návrhy ohledně hlášek, na chvíli se zamračím, ale oba nakonec dojdou k celkem neotřelému způsobu jak to zvládnout. Bylo by hloupé mít něco, co zní v každém filmu. Pak zápletka s láskou, ano to zní dobře, měla to být romantická dějová linka. Studentská jednostranná láska, co kdyby případně Danielova postava byla zamilovaná do jiné a netušila co k němu naše hrdinka cítí, pak by se zčal mezi nimi vytvářet cit a bác...objevila by se hrdinova ex? I když to zní ohraně, taková zápletka dodá trochu šťávy a ti co se u historicko akční části budou nuditz, aspoň budou mít komu fandit? No, je to jen návrh....klidně pokračujte. Opřu se a tentokrát i začnu zapisovat několik poznámek, přesto dál bedlivě naslouchám dění .

Theo Mercier - 23. září 2015 23:39

dvojice "klaďasů" Kailee, Julie, Daniel Zdá se, že Daniel je pravý opak Blacka, což je více než jen přínosné. Jsem neskutečně rád za jeho zápal pro věc, třebaže z toho pro něj vyplývá spousta práce navíc, ale věřím, že to zvládne a ostatní mu budou nápomocní. Jsme přeci jeden velký tým. Stejně tak jsem rád, že je tu s námi Julie, která je pro tyto chvíle prakticky nenahraditelná a nepostradatelná. Umí si všechno bravurně představit nejen v podobě rámečku 16:9 (a podobně), ale celkově si to dát i do souvislostí s celým štábem a potřebami pro celý film. I proto je její přítomnost zde jednoduše nezbytná. Poslouchám všechny nápady a přemýšlím o nich, samozřejmě si u toho zapisuji sem tam nějakou poznámku do svého malého notesu.. "Jen taková drobnost.. Vaše postavy studovaly historii a podobné vědy, ale pochybuji, že je někde obor zaměřující se pouze a výhradně na keltskou kulturu, zvlášť v Americe. Pokud by například postava Kailee měla být specialistka na tuto kulturu, znamenalo by to i naučit se britský akcent, aby to bylo uvěřitelné, že by postava studovala zde a mohla se tou problematikou zabývat víc, což mi ale přijde zbytečné. Nicméně, u Danielovy postavy se jednotné zaměření nehodí, protože si jej právě vybírají pro různé objevy a bádání ve všech možných směrech a tím pádem se jim tady v Irsku hodí jeho širší rozhled, protože si to s něčím může spojit a tím spíš to vyřešit.." vložil jsem se do rozhovoru na chvíli, než došlo na probírání konkrétní zápletky romance mezi těmi dvěma hlavními postavami. Musím uznat, že Julie dostala skvělý nápad. Ano, všechno mělo co do sebe, ale její návrh je celkem dost neotřelý. "Takže, abych to shrnul.. na univerzitě by to ze strany Anthonyho bylo pouze přátelství, ale Paige by k němu chovala romantické city, o nichž by on nevěděl. Špičkování a soutěživost mi taky přijde jako skvělý nápad a dalo by se to skvěle zakomponovat i do jejich prvního setkání po nějaké té době odloučení. A pak, jak zmínila Julie, by na scénu přišla ještě Anthonyho expřítelkyně, kterou by hrála Isabelle, která bude v celém filmu spíše v pozadí a sledovat co a jak, aby se pak s Anthonym setkala a zamíchala celým příběhem. Nemluvě o tom, že ona je mojí, totiž Harveyho špionkou, takže by to všeobecně bylo takové to nečekané před závěrem filmu.. Co vy na to? Mě se to líbí.." rozvedl jsem společnou myšlenku, nahlížejíc do svých poznámek.

Kailee Knight - 11. října 2015 16:48

Probírání postav do hloubky Theo, Julie, Daniel Konverzace kolem hlavních dvou se slušně rozproudila, každý v místnosti přidává něco do debaty. Takový brainstorming je docela fajn a přijde mi, jako že postavy dostávají více a více konkrétních tvarů se kterými se pak bude dobře pracovat. V duchu souhlasím s Theem. Učit mě další jazyk by bylo časově dosti náročné a určitě by se to nevyplatilo. Už tak bude určitě kus práce s mým jižanským přízvukem. Dalších pár minut proto jsem potichu a snažím se ještě popřemýšlet nad něčím, co by mohla moje postava dělat s americkou historií a přitom být ovlivněná Britskými ostrovy. V tuhle chvíli a bez použití vyhledávacích prostředků mě napadá jen jediná věc. “Co takhle nějaké téma spojená s..jakže se tomu říká...předkolumbovským objevům Ameriky? O Vikinzích se ví, ale nedávno jsem někde četla, že v Mexiku našli zakopané starověké evropské mince a prý to nebyl jediný případ nálezů evropské tematiky v Americe. Možná by to mohla být jen nějaká jednorázovka v Irsku spojená s nálezem nějakého artefaktu v Americe. Pak by americká národnost i americký přízvuk nemusel být problém...“ chvíli se zastavím pohledem na režisérovi a přeskočím i na ostatní. Milostná zápletka také začíná dostávat tvar. Julie perfektně rozvede předchozí nápady a Theo přidá poslední poznámky. “Jo, za mě rozhodně souhlas. Ta neopětovaná láska se mi taky hodí víc na Paige – na vysoké si vzhledem k její povaze a přístupu mohla udělat seznam pro a proti, jestli do toho jít, v hlavě si přehrát různé scénáře, co by se mohlo stát, kdyby se vyslovila a vyšlo by jí z toho, že by byla bez šance. U Anthonyho by bylo reálnější, že by to zkusil. A ex-přítelkyně je moc dobré oživení děje. Jsem všemi deseti pro.“

Charley R. Griffin - 11. října 2015 17:56

Doupě bolesti Nathan Seth Nic z toho, co mi Nathan říkal, konkrétně o neodolatelnosti hereček, jsem si nebrala osobně. Upřímně řečeno, já jsem se k těm afektovaným celebritám sama neřadila, tudíž se mě nic z toho nemohlo opravdově dotknout. Ale byla to příležitost, kdy si udělat takovou menší legrácku, když už se to tak vyloženě nabízelo. Hraně jsem se na něj zamračila, jako bych se skutečně velmi hluboce urazila, že je schopen o nás herečkách něco takového schopen říct. Přimhouřila jsem pohled a u toho ještě získávala čas na promyšlení svých následných slov. „No, když myslíte. Já si pro změnu nedovedu představit čistě přírodního muže, co by se o sebe nestaral vůbec. Myslím si, že je příjemné, když o sebe člověk dbá, ale samozřejmě to nesmí být nic přehnaného… Ale celkem s vámi souhlasím,“ dodala jsem nakonec s úsměvem a pak se na chvíli zamyslela. „Na to vám asi neodpovím, já se po… hezkejch holkách na ulici nedívám?“ Pobaveně mi zajiskřilo v očích. Ano, tak trochu jsem si ho dobírala, ale opravdu jen trošku a zlehka. Nenechala jsem se však vyvést z míry, jelikož na jeho humor jsem si pomalu ale jistě začínala zvykat. A taky jsem si u toho říkala, že pes, co štěká, nekouše. Možná, že jsem se ještě na malou, krátkou chvíli pozastavila nad nějakými těmi provokativními poznámkami, ale to bylo spíše pro ten nezvyk. Přeci jen jsem vesměs žila s lidmi, kteří byli… usedlejší? Asi tak nějak by se to dalo říct. Nicméně plavání s pár bazény mě příjemně protáhlo i prohřálo a pak, když jsme vylezli ven, na mě čekalo skutečné překvapení. Stála jsem před Nathanem s ještě vlhkými vlasy a přemýšlela, čím bych ho mohla překvapit, ač se zdálo, že je snad na všechno připravený. Ten jeho sebejistý a nepropustný výraz mě v tomto ujišťoval ale zároveň mě tak trochu i provokoval. Zkusila jsem napodobit podobý bojovný postoj, ale v poslední chvíli, kdy to vypadalo, že ho kopnu mezi nohy, jsem se nakonec zastavila a pokusila se mu vrazit obyčejnou facku na tvář. Zkrátka, chtěla jsem ho nejdříve znejistět, odvést jeho pozornost a současně i zmást, aby nevěděl, co mám ve skutečnosti v plánu, třebaže jsem si zase tak nevěřila… Přeci jen byl o dost zkušenější než já, ale tak za zkoušku to stálo…

Daniel Collins - 13. října 2015 20:18

Diskuze o postavách Theo, Julie, Kailee Takže ne pouze Kelti, to je dobré vědět. Stejně ale bude třeba si o tom něco přečíst a nastudovat, ať alespoň osobně tuším, o čem je řeč. Nejlepší by bylo, kdybyh začal již dnes večer, zas tu ale máme ten text k naučení - Nějak to dám dohromady. Opět začnu vnímat ostatní a to zrovna ve chvíli, kdy se probírá milostná zápletka mezi Anthonym a Paige. Zatím vím o těchto postavách v podstatě pouze to zásadní, přesto nemohu více než souhlasit se slovy ostatních. Neopětovaná láska ze strany Pagie, on jí vidí jako kamarádku, zatímco si vždy vybere někoho jiného. On si to může dovolit, i když vždy propadne těm špatným, které si ho nezaslouží a nevidí to, co má přímo před očima. "Myslím, že tohle se mi k Anthonymu hodí. Jaká bude přesně postava Isabelly?" Zeptám se a snažím se vybavit si něco z toho rychle přečteného scénáře. "U Anthonyho by se mi líbilo, kdyby měl...slabost pro ten ne příliš vhodný typ žen. Komplikované, velmi soběstačné, možná až sobecké a manipulativní. Nebyl by to špatný kontrast k jeho postavě - ve všem ostatním by byl on sám tím správným hrdinou, věděl co a jak, uměl si se vším poradit, ale jakmile by přišlo na ženy, nikdy nedokázal odhadnout tu správnou hranici, která je pro něj ještě prospěšná a která již nikoliv." Uvědomuji si, že jsem se nevyjádřil možná přiliš jasně, přesto pokračuji. "Všichni jejich přátele by jim tehdy mohli tvrdit, že Paige by byla pro něj tou pravou, ale on by prostě vždy dal přednost nějaké...takové femme fatale, která mu nakonec stejně jenom zlomila srdce." Teď jsem možná až moc melodramatický, ale je to pouze nápad, nic jiného. A třeba je postava Paige vnímána jinak, než jak si jí já sám představuji. Pohlédnu na ostatní s jasnou otázkou v očích a drobnou nejistotou. Budou souhlasit či nikoliv?

Nathan Seth - 13. října 2015 21:33

Doupě bolesti Charley Na reakci Charley se pobaveně ušklíbnu. "Jo jo, někdy je potřeba ořezat houštinu vousů a odloupat pláty špíny. Proto jsem rád za ten bazén, dvě mouchy jednou ranou" pohupuji se na nohách a čekám na výpad. "Nekoukáte jo? No těžko odhadnout, jeden nikdy neví. Já tohle nesoudím. A zrovna vy jste oříšek na odhadování slečno Griffin" mrknu. Až málem prošvihnu její pokus. Kop do rozkroku, jak předví.... sakra! sehnu se abych jí dlaní zastavil nohu ale na poslední chvíli zaznamenám nezvyklé zpomalení pohybu a zároveň letící ruku. Předklon mi paradoxně pomůže. Rukou blíže její letící tu chytnu na předloktí a zároveň s tím se protočím pod ní. Při narovnávání se pak dostanu lehce za ní, vytáhnu zároveň naše nahoru abych ji zcela neutralizoval úder. Přirozený instinkt mi sice velí dokončit tento obranný chvat podražením noh ... a tak to udělám! Ale její pád tlumím tím, že ji stále držím za ruku a spíše je to vyvedení z rovnováhy. "Hele to vůbec nebylo špatný. Kreativní improvizace. To se mi líbí" pomohu jí zase se pevně postavit a teprve pak ji pustím. "Styl co jsem vám připravil vám půjde jak vidím sám. Stejně jako vaše postava bude sázet na preciznost a adaptaci situaci. Ukážu vám několik naprosto základních cviků, které můžete klidně zkoušet i na pokoji pořád do zblbnutí ... jde o to získat nezlomnou jistotou v těch pohybech a od toho se pak odpíchneme..." začnu jí názorně pohyby předvádět. Což se skládá ze dvou částí. Jedné, že si stoupnu po jejím boku a zkoušíme to po názorné ukázce napodobit a druhé části, kdy si stoupnu za ní a vedu jí tělo v případech, že je třeba lepšího pochopení. "Celé to bude probíhat ve více etapách ... brzo mě budete proklínat" uculím se.

Theo Mercier - 30. října 2015 01:03

večerní diskuze s herci i štábem všichni Dáváme s hlavní hereckou dvojicí dohromady jejich představy o postavách a já si tak při poslouchání přemýšlím. Kailee je nováček a Daniel bude mít co dělat, aby kvůli panu Blackovi dohnal, co se dá. Možná by se všeobecně mohli scházet na zkouškách spolu a věnovat přípravě víc času. Daniel potřebuje vplout do děje, s čímž mu pomůže Kailee a naopak on jí může poradit sem tam něco málo ohledně herectví u filmu. Musím to pak říct Julii, aby to zohlednila ohledně individuálních plánů. "Jak jsem říkal, Kailee, není třeba se tímto detailem více zabývat, pokud jednoduše budete mít všeobecnou historii. Popřípadě by nebyl od věci například symbolismus, nebo mírně řečeno posedlost určitým obdobím, na které postava například psala disertační práci na univerzitě. Ale to není třeba, stačí všeobecná historie. Ovšem rozhodnutí nechám na vás." Pak jsem se ještě jal odpovědět ve zkratce na Danielův dotaz ohledně další postavy, tentokrát bývalé přítelkyně jeho postavy. "Samozřejmě to bude silná osobnost s velkou dávkou charisma. Jako špion Harveyho Prestona bude nenápadná. Ve filmu se po celou dobu jen mihne a sem tam třeba jen pozdraví Paige, nebo někomu donese kávu, ale k závěru filmu pak dojde k tomu zvratu, kdy se setkají s Anthonym a ten pak bude stát před dilematem - jeho bývalá nebo Paige. Kromě toho, bude se muset rozhodnout i v tom, komu věřit, protože Isabella svou pravou tvář odhalí až opravdu k samému konci, kdy se ukáže, že pracuje celou dobu pro Prestona, což znamená v neprospěch Anthonyho poslání. Celkově bychom na tom ale ještě měli pořádně zapracovat i přímo s Isabellou. Nicméně celkově s tou představou Anthonyho i jeho milostného života souhlasím." Zapsal jsem si pár dalších poznámek a nakonec se rozhodl, že bych měl dát Danielovi šanci, aby si po cestě přeci jen trochu odpočinul a připravil na večerní schůzku s ostatními herci. *** Večer.. Bylo po večeři a my se zase scházeli jako švábi na pivo, abychom si mohli všichni pěkně probrat naše role, vyslechnout si připomínky a názory ostatních a mohli společně jako jeden tým utvořit pořádný film. "Rád vás všechny zase vidím. Tak, než začneme, ještě jednou a oficiálně vítám v týmu Daniela Collinse. Každý z nás má za sebou, ale i před sebou hodně práce a Daniela toho čeká díky panu Blackovi poněkud víc, takže prosím všechno a maximální shovívavost do začátku a případnou pomoc, pokud o ni bude Daniel stát. Tak a teď rovnou k věci. Rád bych tohle sezení alespoň pro začátek opakoval tak často, jak to jen půjde. Všechny naše postavy se budou v různých rovinách potkávat, takže si o nich mezi sebou povíme víc a najdeme různé trhliny v detailech a v lepším případě najdeme řešení, jak to všechno pospojovat do skvělého celku, ze kterého se vyklube film." Bože můj, odkdy jsem tak užvaněný? prolétla mi hlavou myšlenka nad tím, jak tady jako režisér v jednom kuse kecám.. "Takže.. máme tady nejtvrdší oříšek hned na začátek. Alterega z budoucnosti, které budou mít jakési ozvěny minulosti, kdykoliv se střetnou s postavou Emmy, která je jedinou spojkou mezi dvěma alternativními realitami. Přemýšleli jste doufám nad těmito postavami? Co budou mít společného obě já jedné postavy a jak budou reagovat na Emminu postavu?" nadhodil jsem první myšlenku do placu. Nebránil jsem se však ani debatě o jiném detailu či charakteru. Byl jsem zvědavý i na Nathanovy poznatky a případné ukázky toho, co nás čeká..

Isabella Dark - 21. listopadu 2015 00:36

Večer se štábem a herci Dnes večer se mám konečně potkat se všemi, pravda, občas jsem letmo někoho zahlédla, s někým promluvila pár slov, ale to je vše. Moc se těším na režiséra a jeho řeč o dalším pokračování filmování. Theo je pro mne pan někdo, takže jsem moc ráda, že jsem se dostala k tomuto filmu. Když jsem došla do společenské místnosti, zjistila jsem, že jsem první, s úsměvem jsem kývla na režiséra a usadila se, za chvíli se začali scházet i ostatní. Nedá mi to a prohlížím si je, jako bych je viděla poprvé. Hlavní hrdinu hraje opravdu sympaťák, stejně jako hlavní hrdinku, pěkný pár , to se musí nechat. Další obsazení je taky velmi zajímavé, takže by se film mohl líbit i těm, co koukají převážně na tváře herců. " Přemýšlela jsem nad reakcí na Emmu, možná by bylo zajímavé, kdyby se to rozdělilo, někdo, například ženy, by na Emmu reagovali záporně, nevím, bolení hlavy, krvácení z nosu, mdloby, muži třeba naopak pocitem euforie. Jistě by to přineslo do děje trochu oživení v hluchých místech. Například nějaký muž potká nebo zahlédne Emmu před důležitým jednáním, v tu chvíli začne jednat tak, jak by nikdy nejednal, bláznivě...místo pro vtipné zápletky. No, je to jen nápad, každopádně, chtěla jsem se ještě zeptat, zda budu potřebovat nějakou průpravu s panem Sethem?"

Nathan Seth - 07. prosince 2015 21:24

Ne, že bych čekal, že práce u filmu je brnkačka. A ne že bych čekal, že hned na prvním projektu, ke kterému se dostanu budu mít tak velkou roli, dokonce herní a nejen kaskadérskou a navíc ještě další kvanta možností jak ukázat, co ve mě je. Ale co jsem čekal ještě méně bylo, jak náročné to bude a přesto jak moc bavit mě to bude. Ve volném čase mezi tréninkem s Charley jsem zašel za Jerrym k technikům a nabral o něj nějaké pomůcky, především pak něco ... no když mi to vysvětloval, reagoval jsem slovy - co to kurva je? To jste našli v Roswellu? Nějaký port do ucha co přijímá signály z vysílačky co jsem následně rozdal kaskadérům, umí se mi připojit na mobil, takže s tím mohu i normálně telefonovat, používat to jako diktafon a všechno co ten telefon umí. Jako vždy stačilo podškrábnout papír. Pak jsem si dal meeting s dubléry herců a rozebrali jsme si další postup. Když jsem skončil s nimi, skákal jsem od tabule k tabuli a doplňoval své poznámky a do nejmenších detailů smysluplnosti vypiplával navrhnutá bojová schémata pro jednotlivé postavy a na sebe za své peníze jsme si půjčil ve městě terénní auto, abych se nemusel bát, že až ho rozflákám, nebude mít někdo z produkce řeči. Ne že bych s nimi měl jakýkoliv problém, ale těm je třeba předcházet. Pak už jsem mazal na schůzku štábu. Několik málo dříve přítomných jsem pozdravil slovy "brej večír, to máme venku krásnou mlhu co?" a hned jsem se uchýlil na své místečko vpředu v rohu a přitáhl si svůj oblíbený dekorační stoleček od zdi a rozložil se na něm. Pak vyslechnu pana režiséra i slečnu Dark. Za toho pana Setha máš deset kliků navíc kočičko... ušklíbnu se pro sebe ale když se nikdo další slova sám neujme, udělám to po rozhlédnutí já. "Co se týče pana Collinse a mý spolupráce s ním ... má čas. Sice jsem už schéma upravil pro něj, ale čeká nás intenzivní spolupráce a pár dní to nestrhne. Takže za mě ať si klidně dožene co potřebuje jinde a vezmu si ho do parády pak. Von vypadá na akčnější scény dle mýho přirozeněji než předchozí adept, líp se do toho dostane, takže mě to práci spíš ušetřilo. Ale složku pro něj mám už tady, kdyby se chtěl odreagovat" vytáhnu ji ze štosu papírů a předám mu ji. Pak se otočím na slečnu Dark. "Jo, takové malé peklo mám nachystaný i pro vás. I těch pár pohybů je třeba nacvičit, ať nemáme ve filmu hluchý místa z nedbalosti, to si na triko nevezmu. Takže se pak domluvíme. A pro příště jsem Nathan, na pana Setha neslyším" ušklíbnu se, ale mrknu na ni aby to nebrala jako nějakou vážnou výtku. "Mno, co se týče mejch postav ... viděl bych to takhle. Nevím jaká je vaše představa..." ukážu koncem tužky na Thea a směrem, kde se momentálně vyskytuje pan Nolan "ale viděl bych to tak, že mají rozdílné životní postoje,často morálně kolidující. Zatímco postava ze současnosti je defacto parchant ale z nevědomosti a dobrejch pohnutek, postava z budoucnosti je co se týče záměru nevyhraněná ale z vypočítavejch pohnutek. Možná by nebylo špatný, aby se při interakci s postavou slečny Green nějak nabojově proplétali. S každým přeskokem se jejich charaktery začali zaplétat a kolidovat, z čehož by mohly ústati zajámavá psychický pochody, zpochybňování postojů obou z nich a nahlížení na ně z jiných perspektiv. To by pak udělalo vývoj děje kolem mých postav méně předvídatelnej a šablonovitej, co myslíte?" poťuknu si občas tužkou ale jen čekám na případné reakce.

Kailee Knight - 13. prosince 2015 13:05

Večerní práce Čas nemilosrdně kvapí a doba, která byla připravená na ranní probírání postav je fuč. Režisér i asistentka mají další nabitý program, takže jsme se rozloučili a rozešli každý svou cestou. Zbytek dne uběhl neuvěřitelně rychle, nastal čas na večeři a poté i na večerní poradu s herci a štábem. Za celé odpoledne jsem nikoho z ostatních nespatřila, jak jsme měli odlišné programy, takže to bylo příjemné konečně se usadit i ve společnosti druhých. Theo nadhodil myšlenku do debaty a vsadím se, že doufá v nějaký brainstorming. Tohle je zatím nejtěžší otázka nad kterou jsem měla uvažovat. Nejsem ani scénárista ani spisovatel, věřím že nějakou fantazii mám, ale rozhodně ne takovou, že bych mohla vytvářet příběhy. “Možná nějaké prolínání jejich skutečností, kdy si jedna postava myslí, že má život té druhé, přičemž to není pravda...jako třeba, že slyší dětský pláč a myslí, že je to její dítě, přičemž ona sama je bezdětná a potomka má její alter ego?“ zakoktám se. Super, právě teď vykrádám jednu svou oblíbenou duchařskou autorku, ale mě samotnou v tuhle chvíli nic nenapadá, v nejhorším případě se řekne, že to nejde namontovat na linii příběhu.

Daniel Collins - 13. prosince 2015 15:54

Večerní schůzka Hned jakmile skončí naše malé sezení s režisérem, vydám se do svého pokoje. Čeká mě ještě spousta práce a pokud se chci alespoň trochu orientovat v tom, co se děje a co se má dít - nu, prostě není času nazbyt. V rychlosti znovu projedu scénář, jednou, dvakrát, napíši si pár poznámek, které mi pomohou lépe uchopit svou roli a pak se dám do podrobnějšího čtení, aby mi nic neuniklo. Bude obtížné se to všechno naučit, ale pokud se tomu budu opravdu věnovat, snad všechny brzy doženu... Čas ale utekl rychleji než bych čekal a když se podívám na hodinky, musím se zamračit. Čas na večeři. Samozřejmě že bych jí mohl vynechat, na druhou stranu, budou tam určitě i ostatní a - Asi by ses měl jít představit. Bylo by to slušné začít se trochu družit, nemohu zůstat pouze zavřený ve svém pokoji. A tak se kupodivu zvednu ze svého místo, trochu se upravím, abych udělal alespoň nějaký dojem a zamířím si to do jámy lvové. Tedy, mezi ostatní. Na pořádné představení je čas ale až po večeři, kdy se všichni sejdou a začnou rozebírat dnešní pokrok a budoucí práci. Co teď? Mám se jim nějak představit? Asi by to bylo vhodné, nemohu ale skočit do řeči režisérovi. A vlastně ani komukoliv jinému, kdo se ujme řeči. Možná bych sám měl něco říci, ale občas mi vůbec dělá potíže se orientovat v tom, o čem mluví, natož říci něco inteligentního. Nesnáším být nováčkem mezi cizími lidmi. A tak nějakou dobu jenom posedávám na svém místě a poslouchám, co říkají ostatní. Uvědomuji si ovšem, že jednou budu muset promluvit, vyčkávám však na vhodnou příležitost. Která nastane dříve než jsem čekal. "Ehm..." výborný začátek, Danieli. "Tak nejprve bych se měl asi představit, jsem Daniel Collins, nejlépe pouze Daniel a jsem tu jako zástup pana Blacka. Nevím, kolik práce jste s ním všichni už udělali, budu se ale snažit to všechno dohnat a nepřidělávat vám příliš potíží." To má slova putují ke všem členům štábu, pak se otočím na Setha...Nathana, abych mu poděkoval za složku, kterou jsem si převzal. "Myslím, že nebudu nijak zdržovat a čím dříve se do toho pustíme, tím lépe. Uvítám i nějakou jinou aktivitu než učení se scénáře." Trocha pohybu neuškodí. Teď už je ale třeba se taky věnovat tomu scénáři a dějovým linkám. Zaplétání dvou časových os dohromady. Nápad slečny Knightové je zajímavý a dokonce i lehce hororového rázu. Já sám bych na něco takového nepřišel, proto jí musím ocenit úsměvem. "To zní dobře. Mě by se třeba právě u Anthonyho líbilo, kdyby na Emmu reagoval podobně jak již nastínil zde Nathan, tedy hlavně obrácením té morálky a jeho hodnot. Na jedné straně velice morálně silný dobrodruh, který by se obětoval pro dobro lidstva, na straně druhé jeho alter ego - sobecký parchant jednající jen dle vlastních pohnutek. A prolínání těchto dvou linií - z černé a bílé by se stávala šedá..." Tohle muselo vyznít vážně dost idiotsky a teď mi už jenom nezbývá než doufat, že to bude pochopeno.

Theo Mercier - 23. ledna 2016 23:10

večerní schůze s herci Pozorně jsem poslouchal všechny názory a pečlivě jsem si u toho zapisoval poznámky.. no, pečlivě, spíš v rychlosti a tak, že budu mít později co dělat, abych to po sobě rozluštil. Přikývl jsem na Isabellin návrh ohledně postavy Emmy. Byl to rozhodně dobrý nápad, který jsem si hned zapsal. Emmina postava má být mystického rázu, na niž okolí bude nevysvětlitelně reagovat. Ano, líbilo se mi to. Neříkal jsem však nic, neboť jsem nechával mluvit i ostatní.. "Předně, Danieli, nejste jen zástup pana Blacka, kterému tato role jednoduše nebyla souzena, ale naopak jste velká naděje tohoto filmu a nám se nemohlo stát nic lepšího, než že pan Black musel z projektu odstoupit a vy jste zaujal jeho místo. Ale nemluvme už o tom, prosím. Aktivity budete mít jistě víc, než dost, o což se postará Nathan, jak vám sám řekl. A totéž platí pro všechny z nás. Všechny role jsou v zásadě schopné boje a to v jakémkoliv případě a z různých důvodů. Ale líbí se mi to prolínání dvou alter-eg ze současnosti a budoucnosti s tím, že by se to v nějakých chvílích stupňovalo a to především, kdy by byla Emma nablízku a pak, kdyby byly ony postavy poblíž útesů, kde je schován artefakt zapřičiňující právě ono prolínání obou realit. Jaká bude inverze postav, to máte sice částečně ve scénáři, ale je na vás, abyste svůj charakter do hloubky promysleli a prosím, kdykoliv budete potřebovat jakoukoliv konzultaci, pomyslné dveře mám neustále otevřené. Jinak, Kailee, ten nápad se mi opravdu zamlouvá. Pánové by byli Emminou postavou přitahováni a dělali by pod tím vlivem různé jinak nesmyslné věci, zatímco dámy by naopak byly spíše odpuzovány v doprovodu bolení hlavy a pocitům nevolnosti či podobně. To se mi vážně líbí.." Ještě chvíli jsme hovořili, než jsem to sezení rozpustil s tím, že zítra začínáme brzy, takže bylo na čase, abychom buď šli spát, nebo se ještě rozmýšleli nad poznatky či si šli posedět nad sklenkou do baru s ostatními.. Já však pro dnešek zamířil zase pěkně svižně do svého pokoje, kde jsem pak dlouho do noci pracoval.. *** Brzké ráno - rozpis aktivit jednotlivých členů obsazení a štábu třetí natáčecí den * Kailee a Daniel budou u Nathana na tréninku, Dawe vypomáhá * Charley, Emma a Isabella v rukou Erica a týmu maskérů, Julie i Theo především sledují, radí se a dělají si poznámky (zde jde o představy a úpravy kostýmů a make-upu postav především z budoucnosti - kreativitě se téměř meze nekladou), Jeanie taktéž pomáhá a především se učí