Pracovna krále

Král Radovit právě sedí za stolem a čte zprávu o výstavbě pohraničních hradů, když tu se rozrazí dveře a vběhne udýchaný komoří. Král zvedne pohled od listiny a rozmrzele se zadívá na komořího, který se snaží popadnout dech.
“Výsosti stalo se něco hrozného! Vaši dceru unesly!“
“Kterou?“ ptá se klidně král.
“Tu mladší.“ Odpoví zarmouceně komoří, ale král se vrátí ke své četbě. “Ehm výsosti? Rozuměl jste vaše dcera byla unesena.“ Zopakuje komoří zprávu, králův klid jej vyvádí z rovnováhy. Na druhou stranu je s toho nadšen. Bál se že jej vládce nechá, jako posla špatných zpráv popravit. Král Radovit se totiž na trůn dostal silou své paže a stále pro ránu nejde daleko.

Vládce dočte svou listinu a pak zvedne pohled chladných modrých očí na komořího.“Já ti rozuměl, ale není důvod se znepokojovat. Oni jí ještě rádi vrátí. Jedinou věcí, kterou nechápu je co si od toho kdo slibuje.“ Vrtí král hlavou. “No, nejspíš bych měl něco podniknout. Zavolej maršálka a velitele Krajníků. Ti dva společně dokážou nemožné, takže jí určitě najdou.“ Posunkem pošle komořího pryč.
"Ano, oni to určutě zvládnout" ukloní se komoří a odspěchá.

Tábor ve zřícenině

Povstalci
Stále ještě nemůžete uvěřit, že se vaše akce podařila. Právě jste unesly královu dceru, to nejtěžší máte tedy za sebou. Teď už jí jen dopravit(i se služebnou) živou a zdravou k veliteli povstalců a úkol je splněn. Nejlepší je, že jste nemuseli prolít ani kapku krve.
Princeznu i služebnou jste totiž unesly během jejich projížďky. Dívky zastavili u vodopádu, přesně jak řekl váš informátor. Jejich doprovod zůstal někde vzadu, čeho vojáci teď nejspíše dost litují.

Jediný problém nastal, když jste se téměř srazili s oddílem Krajníků věrných králi. Jen taktak jste se schovali v křoví u pěšiny po které oddíl projížděl.
Jejich velitel vás musel určitě vidět, ale místo aby vydal rozkaz k útoku odvelel svůj oddíl pryč. Možná nechtěl riskovat svůj život, ale kdo ví, třeba byl na vaši straně. U krajníků totiž jeden nikdy neví. Jeden den vám můžou pomoct zamést stopy, ale druhý den se jejich velitel špatně vyspí a nechá vás všechny pověsit.

Teď už jste v bezpečí sedíte uprostřed staré zříceniny uprostřed lesa. Na ohni si vaříte večeři, normálně by jste si sice oheň rozdělat netroufli, ale zdi zříceniny zář malého ohýnku skryjí a to pohodlí vám za to malé riziko stojí. To, že se máte ukrýt první noc tady vám poradil velitel černých krajníků, že prý odsud jeho muži ještě za minulého vládce vyhnali skřety. Nechal vám tu zásoby, koně a doklady. Podle kterých jste skupinka lovců lidí. Docela vás pobaví, že máte zatykač na princeznu, nebo přesněji na dívku, která se za ni vydává.

Teď je před vámi nutnost zvolit kudy se vydáte další dny. Sídlo povstalců je patnáct dní na sever.
Máte tři možnosti. První je, jít přímo na sever skrz obilnici království. Obilnici tvoří úrodná nížina kolem řeky Oskavy. Bohužel se, v tamních polí, nedá příliš skrýt, jedině že by vás skryli vesničané, kterým je ovšem změna vlády ukradená. Nový král jim nezvedl daně, a jelikož se místní baroni jeho vládě příliš nebránili, tak je zdejší kraj úplně stejný, jako za předchozího vládce. Řeka je střežena a plyne velmi pomalu, proto ji použít nemůžete.

Druhou možností je zamířit nejdříve na východ, kde leží území baronů věrných minulému králi. Tamní krajina je velmi zvlněná a pokrytá lesy. Místní lidé vás rádi skryjí a pomohou, jenž právě zde se nachází nejvíce Radovitových vojáků. Díky tomu je kraj velmi divoký už za předchozího vládce tu nebylo příliš bezpečno. Krajníky už tehdy stálo velké úsilí zatlačovat nájezdníky přicházející z divočiny, teď když krajníci nemají sílu nájezdníky zastavit, jsou přepady na denním pořádku.

Na západ leží poklidně tekoucí řeka, pokut by jste našli loď dostali by jste se pohodlně téměř až k cíli. Podél řeky leží nejbohatší města království, protože řeka tvoří dopravní tepna. Chybou této cesty je, že místní baroni podporují Radovita, takže pokut někdo pozná princeznu nenajdete v tomto kraji žádnou pomoc ani úkryt.

Hodně špatný den

Princezna a služebná
Tohle není nejlepší den ani jedné z vás. Už od rána jste to věděli. Hned po snídani totiž za princeznou přišel její otec oznámit, že na námluvy přijede další šlechtic. Tentokrát to prý bude Hrabě ze Slovie. Samozřejmě jste o něm v životě neslyšeli, ale podle obrazu který otec přinesl sebou to bude namyšlený hlupák. Nechal se totiž namalovat, jako rytíř na ušlechtilém koni s praporcem v ruce.
Po obědě jste se byli projet. Zrovna byl krásný slunečný den a tak byla projížďka skvělá. Vaši strážci, kteří to berou jako nudnou povinnost rychle zůstali kdesi v dáli. Panovala taková nepsaná domluva, že na ně počkáte u vodopádu a pak společně vyrazíte zpět.

Vodopád byl dnes krásnější než obvykle. Slunce se v něm třpytilo a dávalo vzniknout překrásné duze. Jenže poklidný výjev narušila skupinka povstalců, která vás chytila. Dokonce vás donutili sesednout a táhli vás pěšky lesem až do této zříceniny. Už zašlo slunce a máte pocit, že vás ze stínů pozorují nepřátelské oči.

Dodatky:
- zatykač je praví, skutečně se krajem toulá dívka, která se vydává za šlechtičnu(někdy za princeznu, jindy za baronesu a ještě jindy za hraběnku)
- o zřícenině před rokem tvá jednotka bojovala se skřety. víš, že případné sklepy nejsou bezpečné (skřeti svojimi stavitelskými zásahy porušili statiku) a dobrá zpráva je, že v okolí nežijí, žádní dravci(skřeti je snědli)
- co se cesty týče tvoje jednotka působila v okolí a tak víš, že první dva dny na každou stranu vás skryje les( cesta na západ a sever je pohodlná, na východ byjste se museli první den prodírat hustým lesem a nebo jet po hlavní cestě)

Tak nějak pokus na úvod

Každý by měl vědět kdo je, protože když neví kdo je, tak nemůže vědět, kam jde, a když nevíš, kam jdeš, tak se buď ztratíš, nebo už ztracený seš. Já vím přesně, kde jsem. Tady už jsem byla.
Je to divnej pocit, dovolit si jen malou chvíli, za světla si projít celé to místo a zjistit, jestli se odvedla dobrá práce. Snad.
A teď sedíte u ohně, čekáte na jakéhokoliv zmetka, který vyleze, ale on nikdo. Škoda. Mezi sledováním okolí se občas zaměřím i na naše zajatce a své společníky. Ať už to bylo jakkoliv, trvala jsem na tom, aby seděli s námi u ohně, spoutané, nebo ne, to je jedno, věřím si dost na to, že bych je dokázala v okolních lesích chytit, pokud by je někdo nechytil dřív. Vždycky můžete pracovat s myšlenkou, že je v okolí větší a zlejší zvíře, než vy. Blbost.
Kdo jsem?
Vyznám se tady. Zřejmě. Mám delší hnědé vlasy, trochu do rezava a modrošedé oči. Taky dobře zahojenou jizvu pod levým okem. Celé moje vzezření vypovídá o životě tráveném venku, s tímto faktem hezky ladí i oblečení sladěné do lesních nenápadných barev, opotřebované, ovšem funkční. Mou zbraní je luk i kuš a …
„Hlídá někdo večeři?“

Hodně špatný den

Tenhle den se nepovedl už od začátku. Hned po snídani přišel král, aby Alex oznámil, že přijede další ženich. Děkuji bohu, že nejsem princezna. Naši se sice už dlouho snaží, aby mě za někoho provdali, ale naštěstí mám poslední slovo já. Oni totiž nebudou profitovat z mého sňatku. Kdežto za Alex, bude mít král volnou ruku v dalším kousku země. Skvěle. Nikdy jsem o tom hraběti neslyšela. Je mi jí líto. Jen ta představa, že by po zbytek života měla být s někým, kdo má očividně komplex hrdiny, se mi příčí. Ale nemám tu moc s tím něco udělat.
Po obědě na projížďku. Navlékla jsem princeznu do šatů, které si vybrala a nechala připravit koně. Cítila jsem se pohodlně ve vlastních šatech. Před odjezdem jsem jen zamávala na Samuela, který za mnou poslal vzdušný polibek.
Stráž se nám vzdálila, jako vždy. Bylo nádherně. Na nebi jen pár mráčků a doznívající léto stále ještě hřálo.
Cestou k vodopádu jsem se snažila princeznu utěšit. To, že bude vdaná, přeci neznamená, že si nebude moct najít lásku. Je dost pokrytecké to říkat, když nejsem v její situaci… Ale bohaté ženy a princezny přeci normálně mívají jednoho nebo dva milence, ne?
Vodopád jsem si normálně velmi užívala. Tentokrát jsem ale byla nervózní a nedokázala jsem jeho krásu ocenit.
Lekla jsem se, když na nás vyskočila banda povstalců. Poslušně jsem slezla z koně, abych pomohla i princezně. Nejlepší bude, když budeme dělat, co po nás chtějí. Chytila jsem princeznu za ruku. Myslím, že situace mě omlouvá, navíc jsem tu, abych princeznu chránila, kdyby náhodou.
Cesta lesem byla jako za trest. Šaty na trmácení lesem opravdu nemám stavěné. Takže, když jsme se utábořili ve zřícenině, skoro jsem za to byla ráda. Místo to bylo strašné. Ošila jsem se při představě, co všechno tu leze po zemi nebo po stěnách. Teplo ohně mě uklidňovalo.
Za 18let mého života jsem toho dělala hodně, ale zajatce ještě ne. Nevím, jak se to dělá normálně, ale hádám, že za teplo ohně můžeme být vděčné.
Podívám se na Alex a povzbudivě se na ní usměji.

Vonku už bolo chladnejšie, cítil som ako mi studený vzduch naráža do tváre. Stál som neďaleko ohniska a rozmýšľal nad našou dobre splnenou úlohou. Stále mi však vŕtalo hlavou, či boli všetci so mnou spokojný. Predsa bola toto moja prvá veľká lúpeš, dokonca za jasného svetla.
Nemal som ťažkú úlohu, dával som pozor na vojakov ktorý princeznú na chvíľku opustili. Číhal som na nich spoza vyššieho kríka a hneď som bol pripravený zapískať (ako znamenie) na ostatných. Určite som vtedy aj rozmýšľal čo by sa stalo keby sa nám to nepodarilo? Bol som rozhodnutý, v prípade zlyhania, vyskočiť a zo zadu ich prekvapiť. Našťastie k ničomu takému nemuselo dôjsť.
Nikto o únose zatiaľ ani len nemukol. Dokonca som nevedel, prečo sme sa tu utáborili. A prečo tá princezná spolu so služobnou sedia spolu s ostatnými pri ohni? Nemal som v úmysle hneď teraz vychrliť na nich všetky moje otázky, a určite nie pred princeznou. Počkám si keď bude niekto osamote. Pomyslel som si.
Pomaly, jemným tichým krokom, aby som nenarušil to hlboké ticho ktoré medzi nimi panovalo, som kráčal k ohnisku a sadol si na jemnú zelenú trávu. Z poza opasku som si položil na zem meč a rukou som si ho čo najbližšie a čo najnenápadnejšie pritisol k sebe. Pozrel som sa každému do tváre a snažil sa vyčítať čo asi plánujú. Každý bol však hlboko ponorený do svojich myšlienok a ani jeden neodvrátil zrak od ohňa, okrem Hariky ktorá musela byť hladná keďže sa pýtala na jedlo.
„Aj ja by som si niečo dal“, odvetil som.

Utábořeni v zřícenině

Je to sotva pár hodin co se nám podařilo úspěšně unést Aroskou princeznu společně s její služebnou. Trochu jsem měl z toho plánu obavy, ale nakonec se ukázaly jako zbytečné. Všechno proběhlo hladce a překvapivě snadno, až se mi ani nechtělo věřit jaké, štěstí máme. Princeznu se nám podařilo získat a zmizet dřív, než si toho její doprovod všiml, takže ani nedošlo k boji, za což jsem rád.

Do zříceniny jsme v pořádku dorazili chvilku před soumrakem. Místo bylo opuštěné přesně jak krajníci říkali a kromě nás široko daleko neměla být živá duše. Rozdělali jsme oheň a dali péct večeři.
Část úkolu už máme úspěšně za sebou, teď ale přijde ta těžší část. Odvést obě zajatkyně do tábora povstalců aniž by nás kdokoliv chytil. Vzhledem k tomu, že byl naplánován jenom samotný únos, je tahle část jen na nás.
Mlčky sedím u ohniště hypnotizován plameny. Čas od času maso trochu otočím, aby se nespálilo a tak pořád dokola. Ticho, které narušuje jen praskání ohně, nakonec prolomí až Harika.
“Samozřejmě.“ odpovím a znovu pro jistotu maso zkontroluji. “Vypadá to, že už bude.“ zhodnotím jeho stav. Od rána jsem měl jenom kus suchého chleba, takže se už nemůžu dočkat, až se pustím do jídla. A jak se zdá tak nebudu jediný.

S povstalci jsem teprve krátce a nikoho z přítomných neznám. Znají možná tak mé jméno, které jsem jim řekl. Na první pohled jde poznat, že jsem bojovník. Postava je vysoká a svalnatá, na spoustě místech jsou patrné stopy po boji. Jizvy na rukou, jedna táhnoucí se přes levé oko a chybějící malíček na pravé ruce.
Stejně tak má výzbroj mluví sama za sebe. U pasu mám zavěšenou šavli společně s válečným kladivem a pod oblečením je skrze díry vidět drátěná košile.

Vzhled postavy (mínus přilbice)

U ohýnku, pár hodin po únosu
Letní noc, avšak už se začíná trochu přituhovat. I kvůli tomu si přitáhnu trochu blíže svůj rudý plášť. I když z venku začíná chladnout uvnitř je mi teplo, hlavně kvůli tomu že jsme zvládly svůj úkol bez jediného škrábance, ani meč jsem nemusel vytáhnout. Hlídka co měla chránit princeznu zaspala. Je mi jich trochu líto, asi dostanou pěkně seřváno, pokud to teda přežijou...Ale hlavní je že naše mise uspěla... pomyslím si a potáhnu z dýmky kterou jsem před chvílí "nabyl".
Porozhlédnu se po spolusedících, moc jich ještě neznám, není to moc dlouho co jsem se k odboji přidal. Ale všechny dohromady nás pojí společný cíl.
S tímto se podívám na princeznu, a taktéž na její společnici. Projede mnou vlna pocitů, nechuť?, nesympatie?, možná, ale vím že ona za to nemůže. Rodiče si člověk nevybírá. Ale já jsem tu kvůli jejímu otci. A kvůli svému otci. Byl by na mě hrdý, sám by podporoval odboj kdyby k tomu dostal příležitost. Ale nedostane kvůli králi.
Vytáhnu svůj dlouhý meč, a začnu ho brousit. Stále ho udržuji ostrý, nejsem jeden z těch kteří se schovávají ve stínech a zákeřně útočí. Moje role je jiná. Jsem ten kdo zůstává poslední a zadržuje nepřátele. Nejsem tichý ale zato smrtící. Usměji se na ostatní.
Chtělo by to něco k snědku, máme před sebou dlouhou cestu...

***********
Vzhled:
Pokud znáte ságu o Gotrekovi a Felixovi ze světa Warhammer tak vypadám jak Felix :D4

na útěku

„Otče! To snad nemyslíš vážně!“ byla má poslední slova rozhovoru. Otcovu odpověď už jsem neslyšela neboť jsem se už stihla vyřítit na chodbu. Ne, toho si nevezmu. I kdybych měla utéct. říkám si. Tentokrát už se otec nedal přesvědčit, aby od svatby upustil. To by se jedině princ musel nějak zásadně ztrapnit. Vypadá hloupě, ale až takhle bohužel ne. zoufale si pomyslím, když se mi vybaví plátno, které poslal.

Během chvilky jsem byla ve svých komnatách. Tady už jsem slzy neudržela. Klesla jsem na kolena uprostřed místnosti a chvíli nechala volný průchod slzám. Je to k ničemu, ale ... nemohu si pomoci.

Suzett měla před obědem hodně práce mě nějak uklidnit, převléknout a učesat. Ona jediná mě chápe. Kdyby tu tak byla matka, určitě by se za mě přimluvila... napadne mě, když při odchodu ke stolu zahlédnu její portrét. Nikdy jsem ji neviděla naživo. Nepamatuji si její obličej ani její dotek. Byly mi sotva tři, když ji zavraždili v jejích komnatách přímo na hradě. Povstalci. Otcovi se podařilo zadržet dva a ještě ten den byly mučeni. Jenže to mě matku nenahradilo.

Během obědu jsem se vyhýbala otcovu pohledu a neřekla jsem ani slovo. Budu mlčet, dokud si svatbu nerozmyslí. rozhodnu se. Po obědě se odeberu do komnat, kde mě nalezne Suzett. Přesvědčí mě, že vyvětrat si hlavu pomůže. Vybrala jsem si jednoduché zelené šaty a za pomoci Suzett si je oblékla. Pak už jsme vyrazili do lesů směrem k vodopádu. O stráže se nestarám. Jsou mi teď ukradené stejně jako otec nebo ten princ. Ze zoufalích a smutných myšlenek mě vytrhne až drsný hlas a Suzett jenž sesedne ze sedla. Otočím se s koněm kolem vlastní osy a spatřuji muže.

„Tohle Vám neprojde. Otec Vás pověsí.“ řeknu jim přesvědčeně tónem, který je místo obav plný vzteku, že mi kazí vyjížďku. Neberu to nějak vážně, protože pokus o můj únos je vážně sebevražda. Zvlášť teď, když otec domluvil svatbu s princem. S pomocí Suzett sesednu z koně.

„To jako vážně?“ zaprotestuji, když nás nutí jít lesem. Postrčení mi je jasnou odpovědí. Vydám se tedy krok za Suzett směrem kam nás vedou. „Sebevrazi“ mumlám si tiše. Nakonec se dostaneme do nějaké zříceniny, kde se moji únosci rozhodnou přenocovat. „Tady mám spát?“ ozvu se s protestem. Pohled Suzett mě nakonec přinutí si sednout podle pokynů. Rozhlížím se po možnostech útěku, ale proč se unavovat. Otcovi muži nás najdou a tyhle ... zoufalé chudáky nechá pověsit.

Někde jsem tu ztratila bandu skřetů, kdyby jste je našli, dejte vědět

„Bezva.“

Přikývnu na Ruvenova slova. Večeře je skvělý začátek toho, co nás čeká a nemine. Čím dřív to probereme tím lépe, čím dřív to skončíme, tím taky lépe.

„Dlouhou cestu? To jo.“

Dám za pravdu Ericovy, ne že by v tom bylo něco víc, spíš jenom běžné konstatování situace. A taky úvod k tomu, co bude následovat, nemám ráda dlouhý řeči, ale asi se jí teďkom nevyhnu.

„Máme několik možností kudy půjdem, jak víte, trochu to shrnu, když se nic nezkazí, zaberou zhruba stejně času, když se to zkazí, tak se zatraceně dobře nasmějem. Na sever sou pole, naprosto nekrytý a neutrální, všichni vidí všechno, nejde se nikam schovat, ani nikoho přepadnout. Hlídky bysme viděli včas, oni nás taky, takže by k nějaký konfrontaci rozhodně došlo, zpočátku slovní, když by se to vymklo kontrole a ty dvě cácory by si pustily hubu na špacír a my to nedali, nemusím vám doufám vysvětlovat, jak by to skončilo. Byla by varianta vyrazit na západ, akorát ta má strašně moc proměnejch, jednak loď a jednak nutnost změnit princezničce vizáž, náročný a má to stejnej vedlejší problém, jako v případě cesty na sever. Když se na to podívám kolem a kolem, nejjednodušší varianta je jít na východ. Ty lesy sou ve stavu, kdy se tam slušnej člověk nemůže ukázat, ale menší ozbrojená skupina by to zvládnout měla, navíc, ta oblast je s náma. Budem potřebovat nějaký zásoby, lidi daj, poměnit těm dvěma šaty, jednak kvůli stavu, v jakým je tam musíme dostat a taky proto, že si někdo z hradu určitě pamatuje, co měla princeznička na sobě, když odjížděla a to pánové, to už bysme neukecali. Nevýhodou tohodle směru je, že budem muset bojovat, ale ani jeden z vás nevypadá, že by to neuměl.“

Na chvíli se odmlčím, kecy, kecy, kecy, stačí se nějak proplížit, zabít pár otravnejch skřetů a lidí a bude klid. Možná přizabít mezi tím princezničku, dát ji náhubek, řetěz a tvářit se, že je to loveckej čokl.

„Pak je tady ještě ta druhá věc, doteďka to klapalo samo, ale chce to buď někoho, kdo začne velet, nebo se budeme muset snažit nějak kolektivně dohodnout, ale tyhle věci jsou pak zejména ve střetu úplně k ničemu.“

A ano, budu si stát za tím, abychom mluvili před těma dvěma, jednak proto, že se můžou podříct, pokud mají víc informací, než já, očemž pochybuju a jednak aspoň nám uchází starost s jejich hlídáním a vysvětlováním všech těch zbytečností, jako proč tohle a co teď mají udělat.

Nové plány

Trochu som sa zašuchoril na mojom teplučkom vysedenom mieste keď Harika dokončila svoju reč. Moc dlho som nad tým čo vravela nerozmýšľal, pretože som na to tiež myslel nedávno.

„Čas je v náš prospech, takže o ten by som sa staral asi najmenej. Teraz je hlavnou prioritou dostať sa do sídla povstalcov bez najmenších strát a celý. Ja som za to aby sme išli na východ. Ako prvé budú kráľovi muži prehľadávať voľné priestranstvá kde majú dobrý rozhľad, ak tak už vôbec nerobia.
Aj keď nesúhlasím že cesta na východ je najjednoduchšia, ale je pre nás najlepšia. Vojaci sa určite budú báť ísť sami hlbšie do lesov a nebudú môcť ísť tadiaľ na koňoch, takže budeme mať nad nimi väčší náskok. Les poznám určite o niečo viac ako vojaci aj ako sama princezná, takže tá by odtiaľ cestu von nenašla ani za pomoci svojej slúžky.“

Poriadne som sa nadýchol a trošku som zaváhal či mám niečo povedať aj k jej otázke vodcu. Predsa všetci odo mňa vyzerali starší takže sám seba nominovať nebudem. „A čo keby si nás viedla ty?“ Povedal som už trochu tichším hlasom, kedy som aj ja musel napínať svoje uši aby som to počul. Trošku som sa na ňu usmial a čakal ako zareaguje hlavne ona, ale aj všetci ostatný.

Vystrel som ruky nad oheň, aby všetci videli že som skončil. Poriadne som sa natiahol a zívol si na celé ústa. Bol som už pripravený vytiahnuť si z batohu deku a ísť si ľahnúť, ale ešte som si chcel vypočuť návrhy aj všetkých ostatných.

Plány další cesty

Zatím co se domlouvá náš dalším postupu tak já dávám pozor na večeři. Nakloním se nad ohniště a odříznu si malý kousek masa. Stále ale poslouchám, o čem se ostatní baví, jen je nevnímám tolik. Maso vypadá dobře a chuť je také v pořádku. Jak se zdá tak pečeně je už hotová.
“Myslím, že se můžeme pustit do jídla.“ Sundám maso z ohně a opřu ho o jednu z vidlic, aby ho oheň alespoň částečně ohřívat.
Maso nechám prozatím být a dojdu pro bochník chleba. S nožem stále v ruce začnu každému odkrajovat krajíc a poté jim je rozdávat. Samozřejmě nezapomenu ani na princeznu s její služebnou. Možná jsou našimi zajatci, ale najíst jim dát musíme. Ostatní už nechám na ostatních. Sám si odříznu větší kus masa a vrátím se na své místo, kde ho začnu pomalu jíst.

“Souhlasím, aby jsi nás vedla.“podpořím nápad který měl Bartimaeus. Já sám bych se na tu pozici nejspíš nehlásil. Až tak moc si nevěřím a je pro mě jednodušší souhlasit.
“Pokud jde o náš další postup, tak já bych šel na sever.“ řeknu mezi sousty. “Západ je moc nebezpečný a východ je už od prvního pohledu zdá jako nejlepší cesta.“ Nechci tvrdit, že je špatná, ale ne vždy je to nejsnadnější a nejbezpečnější lepší. “Samozřejmě souhlasím s opatrností, ale čím více se budeme skrývat, tím nápadnější nakonec budeme.“ Dám všem chvilku na zpracování těch informací a já toho využiji ke snědení několika dalších soust.
“S těmi papíry co nám povstalci dali, by ani nebyl důvod se skrývat. Pokud bychom nenarazili na nikoho jiného než obyčejné hlídky, tak by to neměl být problém.“ Samozřejmě ale nesmím zapomínat na princeznu a její doprovod. Když si nedáme pozor, tak může některá z nich celý plán pokazit. Proto je má další řeč věnovaná právě jim dvěma.
“Věřím, že jste obě chytré a pochopíte, že čím těžší bude cesta pro nás, tím složitější bude i pro vás.“ Za jiných okolností by mi obě dvě byly lhostejné a vůbec bych se s něčím takovým nezdržoval, ale čeká nás hodně dlouhá cesta. Proto bude dobré se s nimi teď na některých věcech domluvit.
"Alespoň tak to vidím já." dodám nakonec a vrátím se pak zase k jídlu.

Domluva na cestu
Stále starající se o svůj meč, se zaposlouchám do diskuze. Harika nám shrne naší situaci. Tři cesty, tři možnosti kudy se vydat.
Sever je špatný, pole bez ničeho kde se schovat, zase na druhou stranu nás nepřekvapí od někud ze zálohy. zamyslím se nad první možností ale stejně jako Harika ji zavrhnu, západ taky nepřipadá v úvahu, na lodi opravdu nepojedu...Takže les...
Pak se slova ujme Drake. Poslouchám ho a má pravdu. Mladí a nadějní, takové lidi odboj potřebuje...
Co se týče vůdcovství, souhlasím s Drakem, měla bys nás vést ty... odpovím a zvednu se. Musím se trochu protáhnout, porozhlédnu se kolem jestli je všude klid...Klidně jděte spát vezmu si první hlídku...

U ohně

Ačkoli jsme seděli u ohně, začínalo být chladno. Bohužel ani já, ani Alexandra jsme nebyly oděny do šatů, ve kterých bychom se mohly potulovat po nocích venku. Poposedla jsem si blíž k Alex. Pokud nám dostatečně nepomůže oheň, vzájemné teplo by mohlo.
Celou cestu se spíš rozčilovala, než aby se bála. Očividně tomuhle všemu nepřikládala moc velký význam. Možná je to lepší, než kdyby byla vyděšená. Skoro automaticky jsem se rozhlédla po něčem, co bych jí přehodila přes ramena nebo dala pod ní, aby nemusela spát na špinavé zemi. No nic jsem nenašla.
Prohlédla jsem si únosce. Opravdu zajímavá skupinka. Nejsem dobrá v odhadování charakterů podle vzhledu, ale hádám, že žena ve skupině únosců musí být něco. Obzvlášť, pokud většina z nich souhlasí, aby je vedla. Myslím, že pokud bychom si na někoho měli dávat pozor, pak na ni. Samozřejmě se mohu mýlit.
Poslouchám jejich rozhovor. Já osobně bych podpořila muže, co se stará o maso. Sever by byla lepší volba než východ. Nicméně mlčím. Nebudu jim radit ani se zapojovat. Já jsem přeci zajatec.
S němým díky přijmu chleba. Je to nějaká doba, co princezna obědvala, měla by mít hlad. Já osobně jsem naposledy snídala. Nebylo moc času na jídlo. Nejím hned. Výchova mě nutí počkat, než začne jíst Alex. Směšné. Je to tak zažité, že se toho držím i v zajetí.
Zvednu svůj pohled od chleba, když na nás promluví.
"Když budeme dělat, co po nás chcete..." načnu klidným hlasem. I když jsem nervózní, strach nemám. Tedy ne o sebe. "...tak se princezně nic nestane, správně? Nebudete se k ní chovat hrubě, vulgárně či jakkoli jinak než jak se k lidské bytosti chovat sluší a nepřijde k žádné újmě?" tázavě zvednu obočí a těkám z jednoho na druhého.

honosná večeře u ohně

Suzette. Poposedla si blíž, za což ji sem vděčná. Snad zatím hlavně kvůli tomu, že mi to připomnělo, že nejsem sama. Když totiž vyprchal první vztek, nahradil ho pro mě celkem neznámý pocit, tíseň. Aspoň, že tu nejsem s těmi barbary sama. Ramenem se lehce opřu o Suzett a poslouchám o čem se baví naši únosci. Z rozhovoru mám pocit, že je to více či méně neorganizovaná banda. Vždyť si vůdce vybírají za pochodu. Každý vladař a nebo lépe každý, kdo byl kdy na hradě ví, že bez vůdce jsou lidi ztraceni. Dělají zmatek, kradou a každý si hledí svého. Všichni musejí mít někoho, kdo je vede za ruku vpřed.

Ale teplá deka by se hodila připomene mi lehké fouknutí, které k nám přižene trochu chladu. Cítím na rukách husí kůži. Nic neříkám, jsem silná a nechci před nimi vypadat jako slaboch. Ruce si složím na kolenou blíže k ohni.

Od jednoho lotra dostaneme se Suzett krajíc chleba. Maso nám však neukrojil. Chvilku váhám, on mluví k ostatním grázlům a tak jak velí slušnost počkám než domluví. Nakonec i k nám ztratí pár slov. Než stihnu vymyslet odpověď, promluví Suzett. Hned po ní si beru slovo já. „Už jsem Vám říkala, že to podstupujete zbytečně. Otec, kvůli mě, pro Vás nic neudělá. Jen Vás pochytá a pověsí.“ zopakuji jim klidným hlasem. Po kratičké pauze mě napadne ještě něco, snad díky tichému zakručení břicha. „Mohli bychom dostat i kus masa?“ zeptám se s pohledem upřeným na muže, jenž dal krajíc chleba.

Nočná hliadka

Harika bola bez slov, asi potrebuje viac času na rozmyslenie povedal som si pre seba v mysli. Už mi aj pekne škvŕkalo v bruchu. Hneď som pomyslel na varené zemiaky so šťavnatým kuracím mäsom, z ktorého šťava mi steká po brade. A zase ten zvuk v bruchu. Obrátil som sa na Ruvena s prosbou:
"Môžeš mi ešte odkrojiť kúsok mäsa prosím ťa? Som stále nejaký hladný."
Nečakal som čo mi odpovie, iba dúfal že ešte niečo ostalo pre mňa. Nenápadne som si odkašlal aby som upútal trochu pozornosti. Aj keď s hladným žalúdkom, ale predsa som oponoval Ericovi.

"Čo keby sme si oddýchli, trochu si cez noc pospali aby sme boli pripravený na zajtrajší ťažký deň. Už je dosť chladno a už tu dosť mrznem. Eric, mohol by som ísť prvý? Ešte sa mi vôbec nechce spať. Mohli by sme sa každé dve hodiny vystriedať aj s ostatnými. Rád by som išiel prvý a potom ťa prídem zobudiť ak budeš spať. Potrebujem si trochu prečistiť hlavu. Alebo ak chceš, môžeme byť na hliadke dvaja. Vy si zatiaľ nájdite vhodné mäkké miesto na spanie. Budem samozrejme dávať pozor aj na princeznú či sa nebude pokúšať utiecť." Otočil som sa k nej a poriadne sa na ňu vyškeril. "Nemusíš sa báť, tvoj otec ťa bude isto chcieť späť. A keď nás chce chytiť nech to len skúsi." A zase som použil svoj zvyčajný úsmev.

Prehodil som si okolo seba plášť pripravený sa vzdialiť a hliadkovať. Ešte som však neodišiel ale počkal ako budú reagovať ostatný. V tom mi udrelo do hlavy čo som práve povedal. Len aby to nebrali ako rozkaz. prebehlo my mysľou a trochu som sa otočil stranou aby nevideli môj výraz tváre. Predsa nechcem si ich hneď pohnevať a to už vôbec nie Erica.

U ohně

Princezna, leč klidně, na nás spustí své výhrůžky, v domnění, že nás dokáže odradit od našeho počínání. Musím říct, že mě to ani v nejmenším nepřekvapilo, ba naopak. Hrozba šibenicí mě pobavila a donutila mě se i pousmát. Sice je z urozeného rodu ale je stejná jako všichni ostatní. Už jsem se v podobné situaci párkrát ocitl a tahle princezna se chová jako většina rukojmích. Hrozbami to začíná a prosbami a pláčem to končí.

Princezna po chvíli požádá o maso. Zvednu hlavu od jídla a podívám se na ní. Jistě, mohl bych odmítnout, ale k ničemu by to nebylo. “Jistě.“ dojím zbytek masa a přemístím se zase k pečeni, kde oběma dívkám uříznu kousek masa. Když jim ho dávám, skloním se k nim a pohlédnu jim do obličeje. Můj pohled zůstane zejména na služebné, která před tím položila jednu otázku. Vzhledem k tomu, že na ní nikdo neodpověděl, tak to udělám já.
“Přesně tak. Pokud s námi budete obě spolupracovat, tak nebudeme mít žádný důvod vás nijak omezovat a cesta nám všem uběhne rychleji. Ale pokud se budete snažit utéct, nebo volat o pomoc, tak mi můžete věřit, že cesta už pro vás tak pohodlná nebude.“ Své tvrzení ještě potvrdím zlověstným úsměvem a potom se vrátím zpátky na své místo. Než tam ale dojdu, tak mě osloví Drake s tím, jestli bych mu také neukrojil kus masa. Cože? V tu chvíli se zastavím na místě a zvědavě se na něj podívám. Za co mě má? Nemám problém s tím, když mi něco takového řekne princezna, konec konců je naší zajatkyní a tak se podle toho i chová, ale proč on? Vypadám snad jako provianťák?

Aniž by počkal na odpověď, začne s ostatními řešit noční hlídky, což celé situaci moc nepřispěje. Nevím, co si mám o tom všem myslet, ale v žádném případě nemám chuť to udělat. Když procházím kolem pečeně, tak do ní zabodnu svůj nůž a pokračuji zpátky na své místo. Ať se každý obslouží sám, všichni jsme na to už dost staří.

Text obsahuje nemravné myšlenky

„Nebo by ji něco sežralo.“
Prohlásím bezmyšlenkovitě, je tady dost věcí, co by ji mohli ublížit. Přijmu nabízený chléb a odříznu si kus masa, když už to vypadá, že se k tomu nikdo mít nebude. Poslouchám, co všichni vymýšlí a nestačím se divit.
„Ericu? Bartimae? Vážně? Se dohodněte, dva nepůjdete je to zbytečný.“
Podívám se na ně, na oba, ne přísně, ne nenaloženě, spíš tak nějak jako na něco, co nemůžete zastřelit. To nám ještě scházelo, unáhlený, příliš akční, tresty mají mnoho podob, ne jenom šibenice, hranice a čtyři stěny. Oni asi nikdy necestovali, ani s armádou, ani krajníky, … bažanti.
Prohlédla jsem si obě cácory, chtěla sem jim k tomu jejich chování něco říct, nemluvě o přesvědčení, že bysme s nimi chtěli něco dělat. Šibenice sem, šibenice tam.
„Máte někdo navíc nějakou deku?“
Poukážu rebelantům na děvčata, nejsem si jistá, že by se k sobě tulily proto, že by v sobě nalezly nějaký zalíbení, ale možný je všechno.

Sladké sny

“Bohužel nic.“ odpovím Harice a pokrčím rameny. Mám sebou akorát deku pro sebe a tu jim dávat nehodlám. Pokud by o ní ale některá chtěla podělit, tak proti nebudu. Je ale pravda, že jsme s tím mohli počítat a lépe se připravit, než jsme se vydali pro princeznu. Zbývá tedy už jen jedna možnost. “Možná bude něco v těch zásobách, co nám tu nechali krajníci.“ Navrhnu. V bednách co jsem našel, bylo dost věcí, tak se tam mezi nimi snad něco najde.
“Každopádně myslím, že už si půjdu lehnout.“ Oznámím všem a zvednu se od ohně. Zítra nás čeká dlouhý den, tak bude dobré si odpočinout. Jak se zdá, tak je zrovna tahanice o hlídku, které se účastnit nehodlám.
“Až bude chtít někdo vystřídat na hlídce, tak mi dejte vědět.“ To je poslední co jsem ostatním řekl. Nečekal jsem, až mi někdo z nich popřeje dobrou noc, ani až se ti dva domluví na hlídkách.
Vzdálil jsem se kousek dál od ohně, abych nepřekážel našim zajatcům a našel si volný kout.
Zabalil jsem se do deky, šavli objal v náručí jako dobrou kamarádku a během chvilky jsem už spal. S podobnými věcmi nemám žádný problém. Jeden z triků, který jsem se naučil během roků plných boje. Nepochybně asi ten nejužitečnější.

Stále zima

"Myslím, že je zbytečné jim to říkat, Alex. Stejně nás nepustí." zašeptám princezně po její krátké řeči. Ne, že bych odtud nechtěla zmizet, ale jsme dvě ženy v šatech, podpatkách, někde v lese a bez koní. Pochybuji, že bychom utekly i kdybychom se snažily sebevíc.
Kvůli její prosbě, je nám přiděleno i maso. S díky ho přijmu a vzhlédnu, protože delší pohled toho muže mě trochu znervózní. V podstatě mi odpověděl na otázku další výhružkou. Což se dalo očekávat. Přykývnu na srozuměnou. Bude nejlepší být prostě zticha a dělat, co se po nás chce.
Hádku o hlídku moc nevnímám. Oždibuji chleba a maso. Těžko si v téhle chvíli budu hrát na dámu, ale minimálně se o to můžu pokusit.
Nápad z dekou je skvělý. Bohužel nejspíš neproviditelný, takže jen ovinu ruku Alex kolem ramen. Hlavně aby ona byla v teple. Není zvyklá na takové prostředí. Vzpomenu si na měkkou postel v jejích komnatách s načechranými peřinami. Jeden neví, co má, dokud to neztratí. Rozhlédnu se, kam bych princeznu uložila, ale zatím se myslím, že nejlepší bude zůstat u ohniště. Pokud se nenajde deka, tak jí to aspoň udrží v teple.

Pomoc princeznej

Ešte pred tým ako Eric stihne niečo povedať tak zmením môj názor. Bolo to naozaj hlúpe upútať práve teraz na seba pozornosť. musím sa sám pre seba pokarhať.
"Tak dobre podvolím sa, môžeš ísť Eric. Ak už nebudeš vládať byť hore, príď ma zobudiť a vymením ťa. Ja si pôjdem ľahnúť." Odvrátim sa od Hariky a Erica, kde už sme ostali iba mi traja keďže Ruven sa tiež rýchlo rozhodol ísť si ľahnúť.
Ešte pred tým ako som si išiel ľahnúť natiahol som sa nad oheň a odkrojil si kus upečeného mäsa. Použil som nôž ktorý bol zapichnutý v ňom. Odhryzol som si z neho a keď som mal už v ruke nožík odkrojil som si aj kúsok chleba, ktorý bol už trochu tvrdší. Utrel som do neho nôž od šťavy a zapichol ho naspäť kde bol. Pomedzi to som jedným uchom počúval o čom sa baví princezná so svojou spoločníčkou. Keď medzi nimi nastalo ticho, dal som dole z chrbta batoh a vytiahol z neho deku. Tú som ešte pekne poskladanú položil vedľa seba. S rukou položenou na nej som sa obrátil k tým dvom, tak aby to čo poviem počuli iba oni dve, so slovami:
"Ak by ste chceli deku, požičiam Vám svoju. Ale iba na túto noc, dnes nemám v pláne moc spať. Aj keď deka nie je moc veľká, keďže je iba skôr pre jedného, možno sa Vám hodí." Nečakal som či si ju zoberú hneď. postavil som sa a kúsok ďalej som si našiel dobré miesto na ležanie. Nie sme zase taký bezočivý ako si možno o nás myslia. Dnes som svoju deku nepotreboval, pretože som túto noc nemal v pláne tuho zaspať. Z goliera som si odopol môj tuho-zelený plášť a prikryl som sa s ním od nôh až po pás, viac som nepotreboval. S plným bruchom a oddýchnutý som začal rozmýšľať nad našou zajtrajšou cestou. Ešte stále nevieme, ktorým smerom sa vydáme a či to bude správne rozhodnutie. Uvidíme zajtra. A však tešil som sa na našu cestu, ale aj trochu obával. No jedno bolo jasné, zajtra bude namáhavý deň.

večeře u ohýnku

Na Suzettin dotaz dostaneme dosti nejasnou odpověď. Uvidíme, třeba mě někdo pozná cestou a dá zprávu mému otci i bez našeho přičinění. "Děkuji." ozvu se ze slušnosti, když dostaneme kus masa. Ještě je teplý takže moc neváhám a hned si kus ukousnu. "Bohužel asi máš pravdu." souhlasím se Suzett. Těmhle něco říkat je jen ztráta energie, ale nemůžou říct, že jsem je nevarovala.

Vlezlému chladu se ani společně se Suzett neubráníme. Bez deky budeme ráno pěkně nemocné. Opřu se o Suzett a přemýšlím jak to vyřešit. Nejde to vyřešit, ne bez deky. Pak se nad námi slituje jeden chlap a půjčuje nám svou. Hned vstává a odchází, takže mu ani nepoděkuji. Snad ráno. Deku si samozřejmě půjčím a přehodím ji nám oběma přes záda na které chlad útočí nejvíce.

Konečně deka

Vypadá to, že se nakonec s tou jejich hlídkou dohodli. Upřímně je mi celkem jedno, kdo nás bude hlídat. Útěk je momentálně to poslední, na co myslím. Ustelu tu princezně na hlíně a postarám se o to, aby byla v teple.
Upustím od vybraných způsobů. Prostě ukusuji chleba s masem, protože mám strašný hlad. Tady stejně nemám na koho zapůsobit.
Alex mi dá za pravdu. Jsem ráda, že to pochopila. Aspoň nebude ani jednu z nás ohrožovat tím, že by dál vyhrožovala nebo se snažila utéct. Jde tu především o její bezpečí.
Netuším, jak bych vyřešila otázku chladu. Měly jsme si vzít aspoň plášť. Pro případ. Bohužel jsem nepočítala se vším.
Naštěstí se nad námi jeden z únosců slituje. Pozoruji, jak si od něj Alex bere deku. S díky ji přijmu. Je sice malá, ale pokud se smrskneme, tak nám postačí.
"Chceš jít spát?" zeptám se Alex tiše, abych někoho neprobudila. Poohlédnu se po nějakém místě. "Možná bychom měly zůstat u ohniště." navrhnu jí jemně. Netuším, jak dlouho budeme cestovat a jestli bude možnost se třeba převléct nebo vykoupat. Nejspíš budeme strašně smrdět ohněm, ale teplo je pro teď přednější.

spaní

„Myslím, že teď bych neusnula ani kdybych dva dny nespala.“ řeknu tiše Suzett. Nerozhlížím se příliš kolem, spíše hledím do plamenů ohně a přemýšlím nad tím, zda je tahle situace horší než kdybych měla být v sále s nějakým princem, který se mi ani trochu nelíbí. Možná, že časem těm únoscům i poděkuji.

„Ty chceš jít spát?“ zeptám se z nějakého popudu Suzett. Všimla jsem si, jak se stará, abych se já měla dobře a trochu mi to v téhle situaci vadí. Neřeknu jí to, ale sama si uložím do paměti, že jí musím taky pomáhat. Musíme si pomáhat navzájem, nebo to jedna z nás taky třeba odnese. A pokud by na to došlo, měla bych to být já. To kvůli mému původu jsme skončili mezi touhle bandou. usmyslím si.

Noc ve zřícenině

Masivní zdi zříceniny a stromy, které je pokryli vás chrání nej před očima, ale dokonce drží venku vlezlou zimu. Jestli se procházíte po zřícenině, zjistíte že je tvořena třemi částmi. První je nádvoří na, kterém přespáváte. Nacházejí se zbytky správních budov, které poskytují ideální místa pro ustájení koní a uskladnění zásob. Další část tvoří rozpadlé budovy brány a kasárny. Tlusté zdi se relativně nedávno složili na velkou neprůchodnou hromadu. Není problém poznat, že těmto zdem někdo pomohl dolů. Místy z trosek ještě trčí zlomený oštěp a nebo šípy.

Poslední část zříceniny tvoří masivní obytná věž s které zůstali jen obvodové stěny. I poté co se do ni zakousl zub času vypadá nezdolně, jako prst ukazující od oblohy.

Povstalci
Les okolo ruiny je tichý a klidný.
Hlídáče občas vyruší hejno netopýrů, kteří v ruině sídlí, ale jinak se nic podstatného v okolí neděje. Ránno vstanete do příjemného úsvitu. Obloha dává tušit, že bude krásný teplý den. Příjemně jste si odpočali.
Pro každého je připravený kůň, dokonce i pro princeznu a její služebnou. Jejího koně poznáte snadno, jediný mají totiž dámská sedla. V sedlových brašnách máte všichni průvodní listiny.

Princezna a služebná
Zřícenina na vás působí nepřívětivě. Jediné zvuky v okolí vám vrací stěny. Máte pocit, že vás ze tmy sledují rudé oči.
Přesto plápolání ohně Alexandru pomalu ukolíbá do spánku.
Ráno vás vzbudí nepříjemná zima a aby toho nebylo málo lůžko u ohně se ani vzdáleně neblíží k péřovým postelím v kterých jste spali do dnešních dnů. Cíté každý malý kamínek, hrbolek na kterém jste leželi.

Další den - ráno

Když ráno začaly do pevnosti pronikat první sluneční paprsky, byl jsem už nějakou dobu vzhůru. Svojí hlídku jsem měl už dávno za sebou, ale nemohl jsem usnout. Opět se mi zdálo o Virrenu a všech těch hrůzách. Všude kam jen člověk dohlédl, ležely mrtvoly, mnozí z nich přátelé. Boj nekončil, a když na chvíli ustal, tak jenom proto, abychom posbírali raněné. Je to už pár let ale ten pohled mě nikdy nepřestane děsit. Noční můry mě trápí běžné, ale ta týkající se Virrenského průsmyku je nejhorší.

Seděl jsem až do úsvitu u ohniště a pozoroval jeho uhasínající plameny. Zanedlouho všichni vstanou a vyrazíme na cestu. Mezi tím, mám dost času přemýšlet o našem dalším postupu, i když rozhodnutí není jen na mě. Princeznu jsme už sice unesli, ale to nejtěžší nás teprve čeká. Cesta do sídla povstalců nebude jednoduchá a čím víc nad tím přemýšlím, tím těžší se mi to zdá. Akorát ještě nevím, jestli bude větší problémy dělat princezna, hlídky nebo moji společníci.

Dokud mám ještě čas, tak zkontroluji zásoby, které jsme tu byly pro nás připraveny. Je tam prakticky vše co bychom mohli potřebovat, oblečení pro princeznu a její služebnou nevyjímaje. Co mě zaujme jako další, jsou zásoby jídla. Je ho dost, ale stačit určitě nebude, což mi připomene další problém, s kterým se budeme během cesty muset vypořádat. Teď už nezbývá než jen počkat až se všichni vzbudí.

Spánek

"Musíme se vyspat, jestli máme zítra někam dojít." namítnu tiše. Začíná mi být teplo. Ačkoli je deka menší, začínám se zahřívat a pomalu mi klesají víčka. Proto na dotaz princezny jen přikývnu a usnu v sedě, opřená o její rameno.
Nespalo se mi dobře. Zem byla tvrdá, cítila jsem každý kamínek, každou větvičku. Převalovala jsem se ze strany na stranu. Zima mi nebyla, ale přesto jsem se třásla. Každou chvilku mě probudil jiný zvuk a do toho ten neutuchající pocit, jakoby nás někdo nebo něco sledovalo. Jediné, co mě uklidňovalo, byl pravidelný dech Alex. Nakonec také usnula.

Další den

Otevřela jsem oči, abych zjistila, že nevidím strop, na který jsem zvyklá. Jistě, ten únos. Nehýbu se. Jen tak zírám do prázdna. Všechno mě bolí, jsem unavená a nejspíš mám kruhy pod očima. Chtěla bych se vykoupat, převléknout. Jediné, co je pozitivní.. nemám vůbec hlad. Možná trochu žízeň.
Pomalu se posadím, abych neprobudila spící Alex a rozhlédnu se po našich únoscích. Někdo z nich by mi třeba mohl dát napít.

Přenocování
„To asi ano...“ souhlasím po chvilce se Suzett. Měla bych spát, ale jak? Vždyť takhle neusnu. pomyslím si. Deka, blízkost dalšího teplého těla dělají své a mě je alespoň o trochu tepleji. Nakonec Suzett usnula v sedě opřena o mé rameno. Je to zvláštní, jak velkými kamarádkami jsme se staly. Pro nich bych dneska udělala asi cokoliv, je pro mě tím nejbližším člověkem kterého mám. Neklidně se zachvěje a sesune na zem. Dřív či později by tam stejně skončila a tak si lehnu vedle ní a obě nás co nejvíce zakryji. Nakonec také usínám a mám přitom zvláštní pocit, že se na mě někdo dívá...

Ranní vstávání
Ráno se probouzím s ohromnou bolestí v zádech. Díky tomu si okamžitě vybavuji, kde jsem a že to nebyl jen sen. Další noc snad už budu zpátky ve své posteli. pomyslím si, protože jak dlouho to může trvat, než nás najdou otcovi muži? Suzett už je vzhůru. „Dobré ráno.“ řeknu ze zvyku ospale načež si promnu oči. „To byla ale noc...“ postěžuji se hned na úvod Suzett. Rukami si pak shrnu rozcuchané vlasy z očí dozadu.

Krásne slnečné ráno

Poriadne som sa strhol zo spánku. Do kelu, predsa som len zaspal. Rýchlo som vstal na nohy. Plášť, ktorý som mal v noci na sebe sa mi skotúľal až na zem. Zodvihol som ho a poriadne vyprášil z trávy, ktorá na ňom ostala. Keď bol úplne čistí, prevesil som si ho naspäť okolo krku na chrbát. Poriadne som si skontroloval svoju výzbroj či mi niečo nechýba. Všetko bolo v úplnom poriadku.
Až potom som sa poobzeral okolo seba. Slnko mi zasvietilo priamo do očí, takže som musel poriadne žmúriť. Skoro všetci už boli hore. Prešiel som až ku koňom, pretože som si chcel pozrieť ktorý bude ten pravý pre mňa. Asi bude ťažké ísť na vašich chrbtoch po celom lese, ale skúsiť to môžme. Pristúpil som bližšie k jednému. Bol krásne hnedej farby, s hustou čiernou hrivou. Rukou som ho jemne pohladkal a potľapkal po boku. Vyzeral poriadne silný. Napravil som mu sedlo a išiel bližšie ku už vyhasnutému ohnisku, kde ešte stále bola princezná.

Mali by sme vyraziť čo najskôr, mali sme šťastie že nikde na okolí neboli zatiaľ žiadne kráľove hliadky. Čím skôr odtiaľto vypadneme tým lepšie. Mali by sme zobudiť ostatných, nech sa kto chce čím skôr naje. Predsa len, potrebujeme sa dnes dostať čo najďalej a hlavne bez najmenšieho zdržiavania sa. Verím, že každý si je vedomí toho, že musíme byť ostražitý na každom kroku. Zatiaľ som pomaly prišiel ku princeznej a jej spoločníčke, ktoré sa už rozprávali.
"Dobré ráno dámy, môžem poprosiť o svoju deku? Dúfam že Vám aspoň trošku pomohla počas tejto chladnej noci."

V reálu jsem ale hrozně milá osoba

Nespat? Nebo spát špatně? Máte mě za hlupáka? To, že tady chcíplo pár mých známých, ještě neznamená, že bych se nad tím měla nějak hluboce pozastavovat, lidi umíraj pořád. Ať už dobrovolně, nebo se jim k tomu musí pomoct.
Mně by třeba mohl někdo pomoct na nohy.
Nechce se mi vstanout, jakmile to uděláte, už se nemůžete tvářit, že den není, je. Převalila jsem se na záda a pomalu narovnala.
„Ráno.“
Zhnusené polohlasné konstatování vzniklé situace. Nepřátelský pohled po okolí. Výborně, takže to nebyl sen. Vypadá to, že někteří se z pelechů už vyhrabali … a někteří pořád ne. Pomalu jsem se vyhrabal na nohy a pomalu jsem se začala ploužit táborem, přičemž jsem citelně a s rozmyslem – samozřejmě citlivě, nakopla každého ještě spícího v dohledu, pak jsem se volně přesunula k bednám, jestli tam nebude něco, nebo někdo, čeho by se dalo využít.
„Hej ty s těma bílýma vlasama?“
Houknu na princezninu služebnou.
„Poď sem.“
Tak napůl poměřuju, jestli bych tu holku do tý bedny nacpala – a proč ne koneckonců, každý sme nějaký.

Ráno

Princezna se probere hned po mně. Otočím se na ní při zvuku jejího hlasu.
"Dobré." věnuji ji soucitný úsměv. "Taky jsi tak rozlámaná?" zasměju se. Nemohu si pomoct, ale i v naší situaci mám celkem dobrou náladu. Koneckonců, když to budeme brát s nadhledem a dělat, co se po nás chce, bude to snazší.
Ostatní se už také pomalu probouzejí. A to i když nechtějí. Pomyslím si, když vidím, jak do některých z nich ta dívka kopne.
"Pomohla, díky." poděkuji slušně a stáhnu z nás jeho deku. Nevím, jestli má cenu děkovat, když je to hlavně jejich vina, že nám byla zima, ale slušnost je slušnost.
Zamračím se, když na mě dívka zvolá. Jistě, mé jméno v tomhle únosu nehraje roli. Ale nemám ráda, když na mě někdo volá HEJ. Nicméně se zvednu ze země a pohodím blond vlasy.
"Suzette. Jmenuji se Suzette." nadhodím klidně. Tajně doufám, že mi bude říkat jménem, ale z toho, co jsem odkoukala.. tahle nevypadá, že by si se zapamatováním mého jména dělala starosti. No, zkusit se má všechno.
"Co potřebujete?" zeptám se a nedůvěřivě si změřím bednu, u které dřepí.

Málem si skončila v bedně Su

‚V jednom kuse rozhodně ne.‘
Nezbývalo mi zhodnotit, když jsem pozorovala, jak vstává, možná spíš ve dvou, třech.
„Nic složitýho Su …“
Tak to mi přes jazyk skutečně nešlo.
„Vypadá to, že velení myslelo i na tyhle drobnosti, navlíkněte to na sebe.“
Ukážu na šaty v bedně, které pro ně byly připravené. Já bych na sebe sukni nenavlíkla, ani kdyby mě nutili, … no možná, výjimečně, … každý máme svou cenu. Nic víc k tomu neřeknu, mluvení je tak otravný a zbytečný.

Jen málem

K mému překvapení ze sebe vyloudila moje jméno. Nebo se k němu alespoň přiblížila. Nejsem velkým zastáncem přezdívek či zkracování mého jména. Jsem na něj pyšná. Mám ho ráda. Ale nemohu si stěžovat. Jsem ráda, že vzala v potaz alespoň to, že nějaké mám. Takže to nebudu komentovat či se k tomu jinak vyjadřovat.
Vyloudím ze sebe úsměv. Čisté šaty jsou požehnáním.
"Jistě." kývnu a sehnu se k bedně, abych z ní vytáhla dvoje šaty. Pokud tedy naše požehnání nenosil někdo před námi. Trošku se oklepu při té představě a pokusím se jí vytěsnit z hlavy. Až dorazíme na místo, tak nás snad nechají se třeba vykoupat. Nebo alespoň opláchnout.
"Alex.." zamířím za princeznou. Šaty nejsou nijak lichotivé. Mdlé barvy, nic drahého či výrazného. Spíš praktické. Nic, co by se kdy přiblížilo k princeznině šatníku. Ani já na sobě neměla takové šaty od doby, co jsem jí nablízku.
"Kde se můžeme převléknout?" otočím se ještě na dívku s tichou prosbou. Doufám, že nás nechají aspoň zajít za nějakou stěnu nebo tak. Šaty na princeznu nějak dostanu, ale nedonutím jí, aby se převlékla přede všemi.

Ráno - přípravy na cestu

Zanedlouho konečně všichni vstali a mohli jsme se připravovat na cestu. Už se nemůžu dočkat, až budeme na cestě. Harika se dala do řeči s princezninou služebnou a dala jí pro obě dvě šaty na převlečení. To je dobré. Chvilku pozoruji celou situaci a čekám. Přijdu k nim teprve, až když se služebná chystá odejít. Sebou si nesu kus provazu, který jsem našel mezi připravenými zásobami.
“Zkuste věž.“ poradím dívce. Možností je tu víc, ale věž mě napadla jako první. I přes její stav je pořád v dobrém stavu a jediná cesta ven je stejná jako ta dovnitř. “A žádné hlouposti. “ dodám přísně. Mohli bychom s nimi poslat ještě Hariku aby je pohlídala, ale potřebujeme si ještě promluvit.

Postavím se tak abych na vstup do věže viděl, a promluvím k naší velitelce.
“Takže, jaký je plán?“ Je pravda, že jsme o tom už včera mluvili, ale to všechno byly jenom spekulace a názory. Rád bych slyšel konečné rozhodnutí a to co má v úmyslu dělat, závisí na tom konec konců i náš život. Nevědomost a spoléhání na štěstí v téhle situaci není zrovna nejlepší.

deka a oblečení

„Strašně. Vlastně asi podobně jako na zámku toho druhého prince...“ pak se zamyslím „Jak se jen jmenoval?“ řeknu otázku nahlas, ale na odpověď nečekám. „To je jedno. Ani pořádnou postel mi nepřichystal a to mě chtěl za ženu...“ stihnu si postěžovat, než k nám přijde majitel deky.

„Děkuji, pomohla. Tedy alespoň trochu.“ odpovím mu po Suzett i já. Předáme deku a Suzett pak zavolá nějaká ženská, co vybaluje zásoby patřící únoscům. Pozoruji je a přemýšlím, jak je možné, že nás ještě nenašli. Vždyť taťka má celou armádu...

„Ano?“ zareaguji na své jméno. Zvednu se ze země. Pak si všimnu oblečení. „To nemyslíte...“ řeknu lehce poděšeně. Mám ráda hezké oblečení a tohle... To je děsivé. Pak si uvědomím, že asi nemám příliš na výběr. Suzett se ptá správně, kde se máme převléknout. Před nimi snad ne.
Naštěstí pro nás je blízko věž, do které nás jeden gangster pošle.

Převlékání ve věži

Při zmínce o věži se k ní mimoděk otočím. Snad tam na nás nic nespadne.
"Díky." odpovím tiše a proklouznu kolem něco k princezně. Počínající proslov o tom, že to nebude nosit zarazím tím, že jí vezmu za loket a odtáhnu k věži.
"Jen doufám, že to před tím nikdo nenosil." povzdychnu si, když dorazíme k věži. Hned si uvědomím, že jsem to neměla říkat nahlas. To nejspíš Alex k pohodlí moc nepomůže. Ohlédnu se, jestli nás nesledují. Ne, že bych něco plánovala... ale jeden z nich se postavil tak, aby na nás viděl. I kdyby něco napadlo Alex, tak se nejspíš nedostaneme daleko.
Vlezu do věže první, abych zkontrolovala, jestli je to vůbec bezpečné. Pak teprve pustím princeznu. Odložím šaty, abych jí pomohla se vysvléknout. Má jednoduché šaty, takže to půjde snadno.
"Jsou praktické. Budeme v nich mít volnost pohybu a navíc nám může být jedno, pokud je zamažeme." pokusím se být pozitivní, když jí soukám do jednoduchých a dle mého velmi mdlých šatů. Obě máme slabost pro krásné šaty z jemných a vzdušných látek. Pomohu jí zašněrovat látkový korzet. Má výhodu, že vypadá dobře úplně ve všem. Nakonec ji prsty prohrábnu vlasy, aby vypadaly aspoň trochu k světu. "Hotovo." prohlásím, když je oblečená.

Posílám soukromě

Po ránu to občas člověku pálí pomalejc. Cože zrovna udělal? Nechal je jít samotné? Bez dozoru? Jen tak? To neví, co se v té věži stalo? Ne, zřejmě ne. Nevadí. Nerušeně jsem se přesunula ke své budoucí snídani a cosi do sebe nacpala – zhruba v době kdy obě cácory mířily k věži.
‚Jasně, ohlédni se. Vůbec nechceš zdrhnout.‘
Došla jsem ke svým věcem. Kazajka, střelecké rukavice, toulec se šípy, luk. Když vešli do věže, ještě jsem to nezapomněla vzít kolem Ruvena a utrousit po cestě něco o amatérech. Zastavit se nenechám, i kdyby se chtěl na něco zeptat, jeho informovanost je mi ukradená, když vám může něco utéct.
Postávám víceméně za dveřmi, abych je mohla bezpečně slyšet, kdyby je náhodou napadla nějaká hloupost. Kdyby ano, dostanou přednášku na téma skřeti, … co to povídám. Asi je zmlátím, za dva týdny by se jim modřiny měly zahojit.

převlečení

Nezmohu se ani na slovo. Suzett se zdá být smířená se šaty, jenž nám osud nadělil. Raději se nedívám směrem k táboru, nerada bych zjistila, že se na nás někdo z nich dívá. Otřesu se odporem. Ještě aby mě někdo z té bandy viděl ve spodničce...

Se svlékáním mi podle zvyku pomáhá Suzett, bez ní bych se ze šatů dostávala poměrně špatně. Tedy asi bych stěží povolila vršek šatů. Takhle to jde poměrně jednoduše. Pak mě obléká hadry, které nám dali. Jsou děsivé. Hrubé a na kůži lehce škrábou. Dá se tohle vůbec považovat za šaty? Vždyť ... ta látka by mohla být klidně hadrem v kuchyni. napadnou mě pochybnosti. Suzetina slova mě příliš neuklidňují. „Až nás najdou otcovi lidi, navrhnu otci pomalé mučení jako trest těm barbarům.“ řeknu tiše se zlobou ve hlase.

Většinou se nestává, aby se Suzett převlékala se mnou, ale tady to nijak jinak nejde. „Ukaž, jednou ti pomůžu já.“ řeknu Suzett a pomáhám ji povolit šaty. Nikdy jsem tohle nedělala. Vždy to je opačně.

Převlékání

"Jako kvůli těm šatům?" vyloudím ze sebe pobavený úsměv. "Jsou horší věci, co by nám mohli udělat, Alex." namítnu klidně. Myslím, že některé věci si Alex ani nechce připouštět. Přeci jen je mladá, krásná a když nebudu počítat jedinou dívku, jsou naši únosci hlavně muži. Při té představě se oklepu. Nechci na to myslet.
"Z každé zkušenosti se dá něco vytěžit. Až jednou budeš vládnout po boku svého manžela, budeš na některé věci nahlížet trochu jinak." pokusím se jí vnuknout trochu pozitivního přístupu. Ačkoli je to nejspíš marná snaha. "A krom toho tě tenhle únos zachránil před tím princátkem." dodám nakonec.

Překvapeně zamrkám, když mi nabídne pomoc. Otočím se k ní zády a nechám si povolit šaty. Alex to nikdy nedělala, takže to asi bude trvat o něco déle než normálně. Ale co sundávání, to je snadné. Oblékání bude horší. Tedy pro ní.

převlékání

„Ehh, to by si přece netroufli. Jsem přece princezna, dcera krále a je by pak mučil několik týdnů...“ namítnu lehce vyvedena z míry.

„Z pohledu vdáváni je tohle asi nejlepší způsob vyřešení mého problému. Možná že to je důvodem, proč nás ještě nenašli. Třeba si otec myslí, že jsem pouze utekla a že mě jeho muži najdou v hostinci. Třeba nás ani v lese hledat nebude.“ napadne mě lehce nepříjemná myšlenka.

„To to musí být tak utažené?“ padne při svlékání řečnická poznámka z mé strany. Mám celkem problém povolit smyčku. Nakonec šaty povolí a Suzett si může obléci přidělené. Při utahování zaberu silou, ale zrovna dvakrát zručná v tomhle nejsem. Kdysi, když jsem ještě jako malá holka střílela, by to možná bylo lepší.

Převlékání

"V tomhle postavení nemá význam. Bez korunky a ochrany jsi jen dívka z masa a kostí. A trest za své skutky asi moc neřeší, když nás obě unesli." očividně jsem ji vyvedla z míry, ale nelituji toho. Stále si plně neuvědomuje, v jaké jsme obě pozici. Lhala bych, kdybych řekla, že se sama nebojím. "Myslím, že opatrnost asi bude na místě." nechci přehánět nebo plašit, chci být jen opatrná a to samé chci po Alex.

"Je to tvůj otec. A navíc stráže viděli, že nás unášejí. Musí zakročit." pokusím se jí uklidnit, ale kdo ví. Třeba má Alex pravdu. Její otec je velmi zvláštní člověk s někdy až krutě chladnou logikou a přístupem. Nikdy jsem se v jeho blízkosti necítila příjemně a to jsem ho viděla jen párkrát.
"Musí, jinak by se to rozvázalo." zasměju se, když si svléknu šaty a natáhnu na sebe ty nové. No nic příjemného to opravdu není. Nehodí se mi to k vlasům, pleti a jediná pozitivní věc na tom je, že mi to hezky obepíná postavu. Ne, že by to teď bylo chtěné. "Musíš to víc utáhnout, neboj se použít sílu." povzbudím jí. Mám pocit, jakoby se držela zpátky. Tedy doufám, jinak bych si to musela nějak utáhnout sama.

Tolik k tomu skrytému postu

Nebo je nezmlátím. Jejich rozhovor je spíš jako pouliční komedie, samozřejmě, že jim nikdo nic neudělá, když se řeklo, že nic, tak nic, nesme barbaři, sme civilizovaný lidi, my se zabíjíme, upalujem, mučíme, věšíme a lámem v kole na potkání.
Každopádně mi to celé pomohlo si něco uvědomit, co kdyby vlastně odboj řídila její matka? Asi začínám stárnout, pokud cpu do normálního dne pohádky pro děti. Hariko, tož brchej sa. Konec zábavy a odposlouchávání. Přestala jsem se z vnější strany opírat o zeď a vešla dovnitř.
„Nebo nezakročí a cezna bude doživotně dělat ozdobu rebelům.“
Ani zbytek po skřetech? Vážně jsme to museli dobře uklidit.

Přípravy na cestu

Zatím co se Harika vydá hlídat princeznu, já se vydám směrem ke koním. Nemyslím, že by mě tam potřebovala. Na dvě holky snad ještě stačí a beztak by se tu moc daleko nedostaly. Je ale potřeba připravit se na cestu.
Koně jsou tam, kde jsme je včera večer nechali, ve své provizorní stáji. Pro každého jeden a to dokonce i pro ty dvě. Netvrdím, že by se mi to kdo ví jak líbilo, ale pokud budeme chtít dorazit k povstalcům co nejrychleji, tak to bude potřeba.
Krátce překontroluji sedla, i zásoby, které máme připravenou na cestu. Není ani potřeba se v tom hrabat, tak zásoby rovnou naložím. Výjimku tvoří koně těch dvou, které nemají nic.
Bude to tak lepší, kdyby holky napadlo zdrhnout.

Jakmile je vše připravené tak se vrátím zpátky k věži. Převlékání zdá se ještě neskončilo.
Harika už venku není, což znamená, že bude nejspíš u nich. Přece by je nenechala samotné, že. Její hlas mě pak uklidní. Opřu se venku u vchodu dovnitř a zavolám.
“Koně jsou připraveni. Bylo by dobré co nevidět vyrazit.“
Slunce už dávno vyšlo a v patách máme už nejspíš královy muže. Nesmíme ztrácet čas, jinak bude náš úkol zatraceně krátký.

převlékání

Po Suzetiných slovech jen polknu. Asi ... Asi má pravdu. připustím si. Na jejích slovech je celkem dost pravdy. Raději jsem už zticha a věnuji veškerou energii do utahování. Není to zrovna dvakrát moc, ale snad to bude stačit.

Chviličku po mém konečném utáhnutí vejde do věže náš dozor. Nevšimnu si jí do chvíle, než promluví. Její slova se mi zrovna dvakrát nelíbí, ale vzpomenu si na Suzetin názor a raději držím jazyk za zuby.

Přípravy na cestu

Šaty se pomalu začínají utahovat. Ne sice tolik, jak by měly, ale snad to bude stačit a nespadnou mi po cestě.
Alex je po mém monologu zamlklá. Možná jsem řekla až příliš, ale jednou je to únos ne? Jeden by měl počítat se vším. A na slova únosců by se spoléhal jen cvok.
Cuknu sebou, když ta dívka vejde dovnitř. Z jejích slov je jasné, že nás celou dobu poslouchala. No, i to se dalo čekat.
"Zakročí." řeknu s pevným přesvědčením. Musí. Protože Alex skončila s úpravou šatů, narovnám se a trošku si je ještě poupravím. Kouše to. Je to nepříjemný materiál.
Věnuji zamračený pohled směrem ke dveřím, když se ozve další z únosců. Bylo by fakt lepší, kdyby se nám představili. Ne, že bych nějak výrazně toužila znát jejich jména, ale označovat je únosci donekonečna nemůžu. Hlavně pokud budeme mezi lidmi, například.
"Koně?" Vyklouzne mi otázka. Otočím se na Alex s potěšeným výrazem. Nepůjdeme pěšky. To je přece dobrá zpráva, ne? Až teď si uvědomím, že byla celou dobu potichu a našim únoscům ani jednou neodsekla. To je nejspíš taky dobrá zpráva.
"Co s nimi?" zeptám se ještě jednou a poukážu na drahé šaty. Kdyby je prodali, tak by za ně dostali celkem balík. Ale jak se tak na ně dívám, nejspíš je tu buď nechají nebo je spálí.. další možnsti si ani nechci představovat.

Berte to jako pobídku k cestě

„Nech to tady, vláčet se s tim nebudem a čas na pálení taky není.“
Prohlásím ledabyle a otočím se k odchodu, už tak se díky okolnostem zdržíme na cestě déle, než bude nutné, ale vážně po mně nechtějte, ať je ženu do otevřený krajiny. Ať už na nás pošle král svý muže a ať už vymyslí, nebo budou předpokládat, že uděláme cokoliv, je určitá šance, že tohle zamítnou.
„Bezva, poberu si věci a vyrazíme.“
Prošlapu si to až ke zbytku svých věcí a než se ten zbytek dopakuje ke koním, tak se dooblíknu, sluníčko nám začíná hezky svítit. Sem blázen, když nás všechny povedu tou úplně nejtěžší a nejnebezpečnější cestou? Možná? Spíš ne, aspoň je nenapadne utíkat, a pokud jo, … jejich problém. Náš pak taky, ale to až potom, když pude všechno dobře, dostane se nám i nějakejch posil. Čas, než se ostatní doplouží ke koním, věnuji kontrole postroje a ostatních serepatiček.
Jakmile budu mít posluchače alespoň z řad kolegů povstalců, vysvětlím jim plán naší cesty.
„Vydáme se na východ, první den to bude trochu náročný, ten les je tam docela hustej, ale pak už by to mělo být spíš vklidu. Porost bude asi náš nejmenší problém.“
Poslední věta spíš patří mně. Pokud budou ještě chvíli zevlit, budou popohnáni. Jednou se rozhodli, že tomu budu šéfovat, tak se s tim musí smířit.

Cesta

Harika s Ruvenem se shodnou, že je čas vyrazit. Zbilý povstalci na sebe kývnou a dojdou k Suzett a Alexandře, načež obě dívky dotlačí ke koním a vysadí dívky. Drake drží uzdy koní, než ostatní povstalci nasednou na koně, pak předá uzdy svému druhovy a sám nasedne.
To už Harika vysvětluje další plán cesty. Dvojice povstalců přikývne a popožene koně (co udělá Ruven je na něm).

Každopádně sejde s kopečku, pokrytého stromy a keři uprostřed kterých ležela zřícenina, do malého údolí, kterým vede cesta. Všem stačí jediný pohled na cestu, abyjste viděli že v noci po ni přešlo hodně mužů a koní. Naštěstí pro povstalce je les skryl.


Povstalci i koně překročí cestu a zamíří do hustého lesa. Dvě hodiny se proplétáte mezi stromy v sedlech koní. Poté už musíte sesednout, jelikož les zhoustl natolik, že už nemůžete jet dál aniž by jste doslova leželi na krcích koní. Harika vás vede skrýtou ztezkou a tak jdete celkem pohodlně. Zhruba po dalších dvou hodinách výjdete na kopec a pod sebou v údolí, mezerou mezi stromy vidíte velkou jednotku královských, jak kráčí údolím a prohledává jej. Okamžitě vám dojde, že jsou to náhončí. I na takovou dálku lehce poznáte, že se jedná o řadové pěšáky.
Naštěstí pro povstalce jsou už vojáci na druhé straně údolí. Jejich velitel sedící na koní uprostřed mužů mávne a jeho vojáci přejdou další hřeben. Velitel je následuje. Nyní máte dvě možnosti buď půjdete za vojáky, jdou totiž po cestě, kterou naplánovala Harika.
Druhou možností je stočit se trochu na sever a dojet k méně používané kupecké cestě. Na jih by vás cesta zavedla přímo na hlavní kupeckou cestu, kterou střeží krajníci a všichni víte, že tam byjste neproklouzli.

Na cestě

Jakmile skončí obě dívky s převlékáním, tak můžeme konečně vyrazit na cestu, kterou máme před sebou. Už bylo na čase. Dojdu ke svému koni, kde je zbytek mých věcí a následuji ostatní. Plán, který nám Harika přednese, je prostý a jednoduchý. Jedeme na východ, tak jak měla původně v plánu. S rozhodnutím sice spokojený nejsem, ale mlčím. Svůj názor jsem řekl večer a další debata na toto téma by nás jen zdržovala. Je to její rozhodnutí a já ho hodlám každopádně respektovat.

Kousek od naší skrýše na cestě objevíme stopy. Podle všeho šlo o velký počet mužů i jezdců, ale nemám tušení, čí byli. Jak už mám ale ve zvyku, tak předpokládám to nejhorší. Tedy to, že se jedná o naše pronásledovatele.
Takže přeci jen nelenili.
Naše další cesta vede hustým lesem a každou chvíli je to těžší a těžší. Držím se především vzadu a dávám pozor na to co je za námi. Někdo hlídat musí. Také svůj pohled občas upřu směrem k zajatým dívkám.

Čím hlouběji postupujeme, tím těžší je jízda, až nakonec není možná vůbec. Sesednu z koně a dál pokračujeme po svých. Cesta prozatím ubíhá normálně a po královských není ani vidu ani slechu. Teprve až po několika hodinách narazíme na vojáky prohledávající údolí.
Sakra. Dojdu až k Harice a prohlédnu si znovu dění před námi. Vojáci už nás podle všeho přeběhli a neví, kde jsme. Otázkou je, co uděláme.
“Co teď?“ nadhodím otázku. Nepochybně už o tom také přemýšlí. Máme několik možností, ale musíme být teď obzvláště opatrní. Hlavně musíme dát pozor na ty holky. Jeden výkřik a máme je na krku. Můj pohled zabloudí k sedlu, kde mám stále kus provazu. Nic zatím neříkám, ale ten nápad z hlavy nepouštím. “Myslíš, že se nám kolem nich podaří proklouznout?“

Stupidní den blbec

‘Tak to bylo těsný.’
Prohlížím si stopy na zemi, hodně těsný, ale stávaj se i horší věci a věřim tomu, že než bude tohle všechno za náma bude to ještě horší. Že já se do toho nechala nalejt, mohl to udělat kdokoliv jinej, teďkom sem mohla číhat v křoví právě na takovouhle hlídku. Ale co už.
No a pak jsme je i uviděli.
“Svině.”
Zavrčela sem a pozorovala jak mizí za kopcem.
“Aspoň víme, kde sou.”
Ruven nahodil zajímavou myšlenku.
“Těžko říct, s jednotkou krajníků by to šlo, ale s tímhle těžko.”
Ukážu si za záda.
“Máme dvě varianty, buď zkusíme kupeckou stezku na severu, je málo používaná, když budem mít štěstí, moc lidí na ni nepotkáme, nebo budeme pokračovat za těmahle, v rozumný vzdálenosti, v jejich stopách by mělo být relativně bezpečno, pokud se neotočí, nebo nezastaví na delší dobu.”
Vážně sem se mu podívala do očí.
“Narovinu, já bych to zvládla, ale chci tvůj odhad, co vy ostatní.”
Příliš dlouho se pohybuji mezi lidmi, kteří ví jak postupovat, jak číst co vidí, kdy se mají zastavit a mlčet, tihle ne.

Jak dál?

“Nebo pokud nás neuslyší.“ doplním ještě Haričin výčet podmínek bezpečného postupu. Nepochybuji o našich schopnostech, ani si nemyslím, že bychom byli hluční. Problém je ale v našich dvou břemenech, které sebou vedeme. Ty můžou všechno v jednom okamžiku změnit a pak bude konec.
“Myslím, že bychom to mohli zvládnout.“ Ujistím Hariku. Nemožné to není, za to ale dost nebezpečné. S tím ale problém nemám. Pokud se nám to podaří a nevšimnou si nás, tak můžeme získat slušný náskok.
“Jeden by měl jít kus před ostatními jako průzkumník, pro případ, kdyby se náhodou otočili.“
Navrhnu a pak si vzpomenu ještě na jednu věc, kterou by bylo třeba vyřešit. “A co ty dvě?“
Kývnu hlavou k našim zajatkyním. “Pokud začne některá z nich křičet, tak je máme všechny na krku.“
O roubíku samozřejmě nepadne ani slovo, ale myslím, že bude Harika chápat kam tím mířím.
Rozhodnutí je ale nakonec na ní.

Cesta

Hrubého zacházení si raději nevšímám. Snažím se být v klidu a jen dělat, co se po mně chce. nechám se dotlačit ke koním a následně i vysadit. Alespoň, že mysleli dostatečně dopředu a připravili nám dámská sedla. Alex sice umí jezdit i na pánském, ale tohle je.. důstojnější. Pokud se to dá tak říct v naší situaci.
Na cestě jsem s radostí zjistila, že nás opravdu hledají. Teda.. mě ne. Alex hledají. To je dobré znamení. Hlavně Alex z toho určitě bude mít radost. Nebo minimálně pocit zadostiučinění.

Cesta samotná je strašná. Pomalu na koni ležím, abych nedostala větví do hlavy. Navíc mám pocit, jako kdybych měla neustále něčí pohled v zádech. To opravdu není příjemné. Nakonec to dojde tak daleko, že musíme po svých.
"V pořádku, Alex?" zeptám se tiše, když se snažím jít vedle ní. Na takové procházky není zvyklá. Ostatně já taky ne, takže když na chvilku zastavíme, první, co udělám je, že si sednu do trávy, abych dala odpočinout unaveným a bolavým nohám.
Ani moc nevnímám, o čem si ti dva vpředu povídají. Nejspíš o tom, co podniknou dál. Dole v údolí vidím vojáky. Trochu se narovnám a zpozorním. Stačilo by tak málo. Jen zakřičet, na pár vteřin.. a jejich akce by byla v háji. Zamyslím se. Měla bych? Po tom všem, co jsem říkala Alex? O klidu, poslušnosti a snaze jim vyjít vstříc? Tak ráda bych jim to ztížila.

Cesta

To že tu mám nechat své oblíbené šaty mě celkem mrzí. Taková škoda! Naposledy si je prohlédnu. Až budu zpět v paláci, nechám si šít stejné. Během chvilky nás únosci dovedou ke koním a pak nás „vlečou“ dál lesem. Není to příjemné. Nikdy jsem nejezdila na koni, v tak nepřirozené poloze a už po chvíli mě proto bolí záda. Když nakonec sesedneme, prvně se mi uleví. Křupne mi v zádech, jak se narovnají. Ještě chvíli a asi bych se ani nenarovnala. pomyslím si. Po hodině, už se v duchu vztekám znovu. Tentokrát jsou to nohy, co mě bolí. „Ano. .... Ne, bolí mě nohy...“ odpovídám tiše Suzett. Díky tomu že mě zná, tak asi i dokáže vyčíst z tónu mého hlasu vztek.

Nakonec zastavíme. Suzett si sedá, já chvíli váhám. Když si sednu, už mě nikdo nezvedne. Nohy mě příšerně bolí. Pak mezi keři zahlédnu v údolí vojáky. Z ničeho nic se rozkřičím a přitom se vrhnu mezi křoví směrem do údolí. Doufám, že mě vojáci na hřebenu alespoň zaslechli. Třeba se otočí. Třeba začnou pátrat...

Poloviční klika povstalců a smůla princezny

Než ji kdokoliv z vás stačí zastavit princezna se rozkřičí na celí les a vrhne se mezi křoví. Drake se okamžitě vrhne za ni, aby ji zabránil utéct. Jedním dlouhým skokem je u Alexandry a chytne ji za rukáv. V ten okamžik se projeví smůla princezny. Ta totiž zakopne o kořen a spadne. Drake to samozřejmě nečeká a tak jej princezna stáhne sebou. V ten okamžik se projeví zase princeznino štístko.
Povstalec nabral větší rychlost a tak doslova přeletí princeznu a jak letí dolů, tak doslova dělá cestu skrz větve a kopřivy. Povstalec se nepřijemným zaduněním zastaví o strom o čtyři metry níž. Princezna, která se kutálí až za ním se o něj zarazí a musí se přiznat, že měla mnohem měkší dopad než povstalec. Ten se totiž zastavil o kmen stromu a teď leží s vyraženým dechem. Princezna narazila do relativně měké prošívanice a ani cesta dolů pro ni nebyla tak bolestívá, jelikož ji Drake vybagroval cestu.

Vojáci na druhé straně údolí se zastaví a rozhlíží se kolem, jelikož k nim dolehne křik. V ten okamžik se projeví klika povstalců. Ozvěna okamžitě princeznin křik i následný rámus způsobený pádem vrátí k vám a začne jej odrážet od celého údolí. Harika s Ruven se ujistí, že těm dole nevelí nikdo znalý lesa a hor. Velitel okamžitě mávne na své muže a ti se rozběhnou za ozvěnou(tedy pryč od vás). Poloviční klika jen proto, že princezna je o několik metrů níž a nejrychlejší s povstalců leží na zemi s vyraženým dechem.
Eric má momentálně plné ruce práce s koňmi a nemůže se věnovat ani honění princezny, ani hlídání Suzett.

Popis lesa kolem:
Jedná se o smíšený les. Keře a ostružiní rostou jen v místech, kde padl některý ze stromů (díky tomu princezna z drakem žádným neproletěli). Jinak je zem pokryta listím, které zakrývá větve, které spadli ze stromů. Dolů ze svahu se les otvírá do údolíčka porostlého vysokou travou.

Princezna na útěku

Křik se ozve náhle a nečekaně. Okamžitě se ohlédnu a spatřím jen postavu mizející mezi porostem. Můj druhý pohled patří dívce, která zůstala, to je Suzette. Není tedy těžké si domyslet, že roha vzala princezna.
“Ksakru!“ zakleji. Nebýt toho, že za princeznou vyrazil Drake, udělal bych to sám. Takhle ale tak aktivní nejsem a spíše pozoruji služebnou, která se rozhodla zůstat. Přemýšlím, jestli jí varovat ať nic nezkouší, nakonec ale usoudím, že pouhý pohled bude stačit. Po chvilce se z houští ozve hluk a praskaní větví. Co je to teď?

Když se jdu podívat, spatřím mezi stromy široký pruh, kde jsou polámané větve a vytrhané keře. Oba dva leží dole a můžu jenom hádat, v jakém stavu jsou. Vzhledem k tomu, že se Drake nezvedá, to ale moc růžově nevidím.
“Do háje s tím. Holka jedna pitomá.“
Na nic pak už nečekám a vyrazím ke koni, kde si vezmu provaz, který jsem tam měl už připravený. Cestou věnuji pohled Harice, který vzhledem k mé náladě není kdo ví jak milý. “Jdu pro ní.“
Oznámím a začnu opatrně sestupovat z kopce. Jdu tak rychle, jak můžu, ale zase tak, abych také neskončil na zádech.
Celou dobu při sestupu se dívám dolů a sleduji princeznu. Nemíním jí nechat utéct a pomalu si připravuji provaz. Hned jakmile budu dole, tak jí popadnu a svážu.

Nepovedený útěk

Zatím, co já jsem o tom jen přemýšlela, Alex konala. S očima dokořán otevřenýma jsem pozorovala tu sebedestrukci. Křik a následný pád někam do údolí. Jediné, čeho jsem byla schopná já, bylo vykřiknutí jejího jména. Dosti nahlas. Nevnímala jsem varovný pohled jednoho z povstalců. Zvedla jsem se na nohy a za stálého volání jejího jména jsem se dívala dolů, jak je na tom. V duchu jsem se jen modlila, aby byla v pořádku.
Pád vypadal špatně a oba dva tam leží bez hnutí.
"Ježiši.." vypadne ze mě tiše. Mám takový stísněný pocit. Na útěk nemám ani pomyšlení. Pohled mi padne na vojáky dole v údolí. Úplně se to mihlo účinkem. Rozprchli se na všechny strany díky ozvěně. Jsou neschopní. vztekám se v duchu.
Jestli se jí něco stalo jenom kvůli tomuhle... cítím se provinile už jen kvůli tomu, že jsem o něčem takovém přemýšlela.
"Alex?" zavolám naposledy a jen čekám, až únosce dojde k ní. Mám tendenci jít za ním a sama si zkontrolovat, jestli je v pořádku.

Proč já to dělám

Občas si jeden dovolí být trochu lidskej, a pak dojde k tomu, že to bylo vlastně všechno k ničemu a velká chyba. Ještě, že velitel královských není v místě, kterému by rozuměl. Ještě, že. Pozoruji jak se rozbýhají po okolí. Poměrně nepříjemně nás to zdrží, ale stávaj se i horší věci.
Ruven vyrazil pro princeznu.
Dívala jsem se na služebnou, nevypadala, že by chtěla dělat něco neuváženýho. A hloupýho, hodně hloupýho, vždycky můžete říct, že upadla … A způsobila si vlastní nešikovností monokl na oku, natržený ret a na třikrát zlomenou ruku, zatím je příliš závislá na princezně, nic neudělá.
‘Ale proč riskovat.’
Takže zatímco si Ruven hraje na záchranu vězně v nesnázích přejdu k Suzzet.
“Hele Su, má cezna tyhle záchvaty blbosti pravidelně, nebo jenom občas?”

pád

Chviličku po tom, co proběhnu keřem ztratím rovnováhu. Když si uvědomím, co se děje, už letím k zemi. Kolem mě se mihne chlap. Během okamžiku přistanu o pořádný kus nížeji. Do měkkého. Okamžitě se posadím a přemýšlím, co dál. Od shora už běží další únosce. Do háje! Co teď? Utéct! Ne, Suzett! nakonec váhám příliš dlouho. Už by nemělo cenu utíkat. V šatech to nejde příliš dobře.

Během momentu je u mě. Chytne mě. Strne a sváže. „Au, to bolí.“ postěžuji si tiše, když dotáhne uzle. Až se vzpamatuje můj polštář, asi z něho nebude můj nejlepší kamarád...

Pod kopcem u princezny

Nejraději bych svázal princeznu tak, aby už nikam nemohla utéct, to ale bohužel nejde. Musí zůstat pohyblivá, proto svazování skončí jen u rukou. Dám si záležet na tom, aby provaz snadno nerozvázala, její připomínky k bolesti zcela ignoruji. Útěk princezny tak skončil celkem rychle, ale zase nám přinesl nemalé potíže. Mohu jenom doufat v to, že se vše uklidní.

Jakmile jsem hotov, zastrčím zbytek provazu za opasek. Ještě tu máme jednu. Potom princeznu chytím za ruku kousek za provazy, pro případ, že by jí zase napadlo utíkat a druhou za bradu. Natočím jí hlavu na stranu, abych si mohl lépe prohlédnout její tvář, po chvilce udělám to samé s druhou půlkou. Zdá se že má jenom pár modřin a škrábanců.
“Máš něco zlomeného?“ zeptám se a čekám, jak odpoví. Pohledem jí přitom přelétnu od hlavy až patě, ale jen těžko poznám, jestli se jí není něco horšího. Podle toho co se stalo, bych ale hádal, že na to bude dobře. Větší starosti mi ale dělá Drake, zatím se nezvedl, což není moc dobré znamení.

Aniž bych princeznu pustil tak se nakloním ke svému druhovi a zatřesu s ním. “Hej, jsi v pohodě?“zeptám se a pro jistotu s ním zatřesu ještě jednou. “Můžeš chodit?“
Začnu si ho prohlížet a zejména místo kde leží. S jednou rukou toho moc nesvedu, ale nechce se mi ho tu nechat samotného, aniž bych se nejdřív přesvědčil, jak na tom je.

To je drama

K mé neskonalé úlevě to vypadá, že Alex je v pořádku. Sesunu se na zem a zadívám se do nebe. Panebože.
Úlevu vystřídala podrážděnost. A po chvilce vztek. Já tu holku zabiju, až se s ní ten chlap vyškrábe nahoru. Ne jenom proto, že mě tu nechala a rozhodla se utéct sama. To není důležité. Já už bych si nějak poradila, ale.. kterej magor skáče do křoví, když ani neví, co je za ním. Nebýt toho, že jí ten únosce udělal živý polštář, tak by taky klidně mohla mít trvalé následky. V tom nejhorším případě umřít. Zachvěla jsem se ve vzteku, způsobeným strachem o její bezpečí.
Dokud Harika nepromluvila, tak jsem ani nevnímala, že přešla ke mně. Zvedla jsem se ze země a podívala se dolů.
"No.. tohle je poprvé, co nás někdo unesl, takže těžko říct." odpovím jí kousavě s ironií v hlase. Zamračím se, když vidím jak ji ten chuligán svazuje. Jakoby v tomhle stavu mohla ještě někam utíkat.
"Co tam dole dělají takovou dobu." zabručím netrpělivě. Chci, aby jí už konečně přivedl, abych jí sama mohla vynadat, za to co udělala. No a ujistit se, že je v pořádku.

Raněný povstalec

Když Ruvar zatřese s Drakem, zjistí že je při vědomí a tiše zakleje. Je snadné si všimnout, že Drake má divně pokroucenou ruku. Drake se pomalu posadí a drží víčka pevně zavřená. Očividně se snaží ovládnout, aby neřval bolestí. Ruku si přitiskne k hrudi a přiváže si ji tam šátkem. "Jo můžu. Jdem pryč!" zavrčí po několika okamžicích a vstane. Pohled, který věnuje princezně je všechno jen né přátelský.

Pomalu stoupáte spátky k ostatním Drake při každém kroku kleje a pomáhá si volnou rukou, jelikož je svah hodně prudký. Když se všichni tři vyškrábete nahoru, Dake zamíří ke svému koni, kde sebere lahvičku a hned ji vypije. "Tohle si spolu ještě vyřídíme princezničko." smůžete si všimnout, že se mu pohled trošku zamlžil a nepřítomně se opřel o strom.

Zpátky nahoře

Nevypadalo to dobře, ale Drake se naštěstí probere. Díky bohu, je naživu. Je na živu a pravděpodobně i dost naštvaný. Nadává, tak jak by se dalo čekat od někoho, kdo právě spadl dolů z kopce a je se mu ani moc nedivím.
“Dobrá.“ Usměji se na něj a trochu si oddychnu. “ Měli bychom odsud rychle zmizet, než se tu objeví vojáci.“ Navrhnu a pomůžu mu na nohy. Při tom si všimnu zvláštně pokroucené ruky a výrazu v jeho tváři. To se mi nelíbí. Nic ale zatím neříkám.
“Tak jdeme!“ rozkážu princezně a vedu jí sebou.

Cesta do kopce není zrovna snadná, ale všem se nám nakonec podaří bez dalších zranění. Jakmile mám možnost, tak princeznu postrčím směrem k její služebné a pustím jí. Svou pozornost teď zaměřím na služebnou, která naštěstí zůstala s ostatními. Vytahuji už zbytek provazu, když zaslechnu Drakeovo vzteklé brumlání. Tohle nám ještě chybělo. Nechám služebnou zatím být a obrátím se na něj.
“Princeznu necháš na pokoji. “ Řeknu výhružně. Nemám problém s trochu hrubším zacházením, konec konců to k únosu patří, ale nikdo nebude ubližovat vězňům, když to není nutné. Navíc mám obavy, že by to mohlo dopadnout špatně. “Pokud s tím máš nějaký problém, tak ho vyřešíme spolu.“ Nechci mu rozkazovat, ale hodlám za každou cenu splnit úkol, na který jsem byl najatý.

Výbuch emocí.

Když se konečně vyškrábali nahoru, oddechla jsem si. Vypadala v pořádku. Díky bohu. Úleva a následný vztek. Přešla jsem k ní a jednu jí vrazila.
"Ty káčo jedna pitomá!" okřikla jsem jí. Ruka se mi třásla a nepříjemně štípala, možná jsem dala větší ránu, než jsem chtěla. "Víš, co se ti mohlo stát? Kterej idiot skáče do křoví, když neví, co je za ním?! Mohla ses vážně zranit, něco si zlomit nebo se zabít!" křičím na ní. Měla jsem takový strach, že jsem se prostě přestala ovládat. "Tohle, už nikdy nedělej!" na chvilku jsem se odmlčela, abych se na ní jenom podívala. Teď mě to začalo mrzet.
"Víš, jak jsem se o tebe bála..." pevně jsem ji objala a popotáhla. Je v pořádku.. hlavně, že je v pořádku.

po pádu – prohlídka

Na můj slovní protest nebere ohled. Au! Nakonec mě chytí a prohlíží tvář. Dívám se kamsi za jeho hlavu. „Ne.“ řeknu úsečně na dotaz ohledně zlomenin. Pak se věnuje mému polštáři. Nechytá se. Pak se ozve kletí. A sakra... Asi bych se měla bát... uvědomím si během chvilky a raději ustoupím co nejdál – tedy tak daleko, jak má únosce dlouhou ruku.

Cesta do kopce je bez pomoci rukou celkem těžká. Lem šatů se mi motá kolem chodidel a já jen s velkými obtížemi dokáži udělat krok, aniž bych si na něho stoupla. Nahoře spatřím Suzett. V tu chvíli se mám větší strach z ní než toho hromotluka. A taky že ano. Jen mě spatřila a dostala se ke mě, dostala jsem ránu. Au! sykla jsem tiše. Ještě se mi nestalo, že by mě Suzett jednu vrazila. Nečekala bych do ní takovou sílu. Dívám se do země a nechávám ji vypovídat se. Vždyť jsem se ani nesnažila utéct, ale jen na nás přilákat vojáky. napadne mě obrana, ale raději jsem zticha. Ještě bych taky mohla slíznout druhou. Nakonec mě obejme. Tohle jsem nečekala...

Slovy Scara: "Jsem obklopen hlupáky"

Odpověď Su se mi líbila, ušklíbla jsem se, trocha jedovatosti dokáže rozjasnit den. Nachvíli. Ten pablb si přerazil ruku, no mohl si ještě přerazit vaz.
Stála sem tam, napůl opřená o koně a pozorovala všechny čtyři. Služebná vypadala, že to utíkání cezně vymlátí z hlavy sama, takže bude o problém míň, což je fajn, protože mi tu zůstal tím pádem jenom jeden problém.
Kdybych řekla, že chci být někde jinde, měla bych pravdu, kdybych se náhodou pokoušela tvrdit vopak, radši mě střelte.
“Ruvene, ty se uklidni, nebudete si tady nic dokazovat.”
Zavrčím:
“A ty Drakeu to nejlíp té cácoře vrátíš tak, že ji dostaneš v jednom kuse až k šéfstvu … a teďkom, mám se ti podívat na tu ruku?”

Málem bitka mezi povstalci

Když Ruven oznámí Drakovy, že si problém mezi nimi hned vyjasní, sáhne drake po meči. Pomalu se odlepí od stromu. "Teď, když mám přeraženou ruku jsi hrdina, co. No, tohle vyřešíme až s ní budu moc hýbat." odpoví nasupěně a zamíří ke koním.

"Co na mí ruce uvidíš? Mám prostě vykloubené rameno. Mám ho zafixované a lepší ošetření musí počkat až zmizí me od těch hlupáku na druhé straně údolí." vrčí Drake na Hariku, ale ne tak zle, jako na Ruvena. Jde poznat, že vrčí kvůli bolesti, než tomu že by se ho otázka dotkla.
Poslední s povstalců celé scéně přihlíží. Koně přivázal k jednomu stromu a teď stojí s meč v pouzdře u princezny a služebné.

Nový nepřítel

Drake na mou hrozbu zareagoval tak, jak se dalo u někoho jako je on čekat. Ve chvíli kdy si všimnu, že sahá po meči i mě jedna ruka sjede k pasu, poblíž šavle. Stejně jako on ale jsem pouze připraven a nehodlám zbraň použít, pokud to nebude nezbytně nutné. Tedy, pokud si nezačne první.
“Jistě.“ odpovím s lehkým úšklebkem. “Asi jako někdo kdo vyhrožuje bezbranné holce.“.
To už se ale do všeho vloží Harika. V jejích očích jsem i já ten špatný, ale to přejdu bez jakéhokoliv komentáře. Nemám náladu na hádky a je to konec konců její rozhodnutí.

S nikým jiným se už do rozhovoru nepouštím a vrátím se raději k tomu co je potřeba udělat.
Tak kde jsem to jenom byl. Jasně ty holky. Pomalu přejdu k dívkám a obrátím se na Suzette.
“Teď jsi na řadě ty zlato.“ V ruce svírám zbytek provazu, který mi zbyl. Stejně jako princezně svážu ruce i její služebné. “Tak to bychom měli. Ještě se musíme postarat o jednu věc.“ Tentokrát pohlédnu na princeznu. Než se ale do čehokoliv pustím tak dojdu ke svému koni, kde z brašny vytáhnu kus látky, v kterém byl zabalený chleba.
S ním se vrátím k princezně, kterou jím umlčím. “To kdyby tě napadlo ještě křičet. Když se budeš chovat slušně, tak ho možná sundám.“ Přijde mi trochu zvláštní říkat princezně, aby se chovala slušně, ale dělal jsem už podivnější věci. “Pokud jde o tebe.“ promluvím ke služebné. “Tak jeden problém a umlčím tě taky.“

Chill..

Teprve teď si všimnu potyčky mezi dvě z únosců. Jeden z nich vypadá jako chodící mrtvola. Necítím k němu lítost. Je to jeho blbost. Na druhou stranu ale zbrzdil její pád.. I když to nic nemění na tom, že si za to může sám.
Ze zamyšlení mě vytrhne až jeden z nich.
"Žádný zlato, Suzette." zasyčím na něj, když mi okolo zápěstí utahuje provaz. Dosti omezující, ale hlavně nápadné. Pokud bychom po cestě ještě někoho potkali.. ale předpokládám, že i tenhle problém mají ošetřený. Nicméně nerada bych je přeceňovala.
Sleduji, jak zacpává ústa Alex. Nelíbí se mi to. Je víc slušná než kdokoli z nich tady.
"Samozřejmě." ušklíbnu se. Výhružky jim jdou, to se jim musí nechat. Jedná normální je tu snad ta dívka. Stále jsem se je nezeptala na jména. Ale možná je ani znát nechci..
Budeme tu postávat nebo se dáme na cestu? Radši bych byla v pohybu než přešlapovat na místě a čekat, co se bude dít.

Uhmm? Hammmm mmmmm
hhmm

Nakonec mě pustí a já si přes její rameno všimnu výrazu svého polštáře. Ajj teprve teď se opravdu začnu bát. Jsem zticha a snažím se, se mu nedívat do obyčeje. Prosím... Byl jsi skvělý polštář... Ehh, tedy vlastně, jste skvělý polštář, Vážený Pane v duchu hledám něco, co by ho mohlo alespoň trochu obměkčit. Jenže mě nějak nenapadají ta správná slova. Tentokrát se přemůžu a rozhodnu se držet jazyk za zuby.

Po chvíli se situace trochu uklidní a dokonce se mě i zastanou. Jasně, kvůli tomu, že mě potřebují živou. Pak se chlap, co mě vytáhl do kopce pustí do svazování Suzettiných rukou. „Nechte jí, ona neuteče.“ špitnu tiše prosebně. Proč musí Suzett trpět za to, že já se pokusila na nás upozornit...

Pak se znovu otočí ke mě a tentokrát složí kus látky do malého polštáře. Poklesnou mi ramena. To jako vážně? ptám se v duchu, ale nijak neodporuji. Teď to nemá smysl. Tvářím se zdeptaně, téměř, jak kdybych dostala výprask.

Směr Vědma

Drake pomalu zavrtí hlavou a spolkne hodně kousavou poznámu, kterou měl připravenou na Ruvenovu adresu a jde si po svém. Zatím, co je Alex umlčována a Suzett svazována ostatní povstalci se chystají na další cestu. Ve stejný okamžik, kdy Ruven ucpe princezně pusu je vše připraveno.
"Navrhoval bych malou zacházku." promluví poslední s povstalců a vysadí Suzett na jejího koně."Tak hodinu cesty zpět žije vědma, která nemá ráda nového krále. Ta by mohla Drakovy zpravit rameno. Napadají hned dva důvody proč tam zamířit." vysvtěluje, zatím co upravuje sedlo, aby se Suzett lépe sedělo. "Prvním důvodem je, že tam Drakovy zpraví ruku. Už to je podle mne dobrý důvod. Dalším důvodem je, že pokud nám někdo pomůže tak místní vědma."

Drake přivede svého a princeznina koně. Překvapivě se na princeznu už nemračí, ale zářivě se na ni usmívá. Možná až moc zářivě, stačí jediný pohled, aby všichni věděli, že něco chystá. "No, princezno. Když jsis chtěla protáhnout mohla jsi říct a nemusela jsi utíkat. Já se s tebou rád projdu, zatímco Suzett pojede v sedle." informuje princeznu a hodí otěže svého a princeznina koně poslednímu s povstalců. Poté volnou rukou jemě chytne Alex za svázané ručky a vykročí vojenským krokem směrem k vědma.

Cesta, kterou zvolil umožňuje jet v sedle aniž by to bylo příliš nebezpečné. Pravda dá se jet jen krokem, jinak by jezdec ryskoval, že se včas nezohne před nějakou větví, čnící přez cestu. Ztezka vás vede od královských vojáků.

Cesta k vědmě

Jakmile je o dívky postaráno, začnu se připravovat na cestu. Otázkou je kam zamířit. Vojáci nás sice hledají špatným směrem, ale i přes to se mi tam nechce jet, už tak jsou ve střehu víc než byli a po princeznině předchozím pokusu tak brzy riskovat nechci.
S nápadem ale příjde Eric, který se až doposud držel v pozadí. Navrhuje cestu za místní vědmou, která je jednak odpůrkyní současného vládce a také by nám mohla pomoci s naším zraněným. Což je daleko lepší, než kdyby se mu to pokoušel ošetřit někdo z nás, pokud by mě, k sobě vůbec pustil. Vzhledem k tomu, že Harika nic nenamítá, beru to jako souhlas.

Stejně jako ostatním, i mě neunikne scénka, která následuje chvilku poté. Drake s milým výrazem ve tváři, který jsem doposud neměl tu možnost vidět, se chopí princezny a jde společně s ní. Nevím co má v plánu, ale vzhledem k tomu co se stalo před chvílí se mám na pozoru.
Že by mu šlo o tohle? Přemýšlím, zda jsem před tím nezareagoval trochu přehnaně, ale už jsem podobných situací pár viděl. V těch špatných případech to nebyl hezký pohled. Tak jako tak je už pozdě to řešit, ale nejspíš bych se i příště zachoval úplně stejně jako před tím. Drakea stejně jako ostatní stále ještě dobře neznám, tak si jistý být ničím nemůžu.

Nasednu na koně a rozjedu se volným tempem. Cesta nás vede pryč od vojáků, což v tuto chvíli uvítám. Čím méně problémů, tím lépe. Během jízdy se držím poblíž Suzette a čas od času zkontroluji i princeznu a Drakea. Možná něco chystá, možná že ne, každopádně raději dávám na vše pozor, abych toho později nelitoval.

U vědmy

Už dva dny míříte k vědmě. Váš úkol zní zdánlivě jednoduše, ještě stále slyšíte velitele místní skupiny povstalců( jmenuje se James z lešna):
V našem kraji bude skupina našich druhů potřebovat pomoc. Převáží důležitého zajatce musíte je za každou cenu najít a pomoct jim.
Uvědomuji si, že to není jednoduchý úkol. Jděte za vědmou Helenou. Ona nás má ráda a pomůže vám je najít. Jedná se o skupinu tvořenou třemi muži a třemi dívkami. Dvě dívky jsou těmi důležitými zajatkyněmi. a to bylo všechno, co vám řekl.

Včera, když jste projížděli vesničkou, zjistili jste kdo jsou ti zajatci. Heroldové tam vykřikovali vyhlášení o únosu princezny a značné odměně vypsané na hlavu únosců. Cestou jste potkali hned dvě královské hlídky, ale když zjistili, že jste oba půlelfové dali vám pokoj.
To byla ovšem ta snadnější část. Teď už za sebou máte několik hodin namáhavé chůze lesem a konečně jste se dostali na dohled od chatrče vědmy. Bohužel pro vás vypadá chatrč opuštěně. Oheň před chatrčí je vyhaslí a nikde se nic nehýbe.
Kolem chatrče je hustý les plný křáčí. Vy jdete po jedné pěšince k chatrči a vidíte jen další pěšinu vedoucí kamsi do kopce.

Ještě momentík

Když zahlédnu opuštěnou chatrč uleví se mi.
Hmm... Co když nikdo není doma? Hehe
Zastavím se a pokynu Felarathaelovi rukou a doufám, že udělá totéž. Pak se pomalu natáhnu uprostřed pěšiny, přetáhnu si slamák přes obličej a dám si ruce pod hlavu.
"Hhhhhh....." Vydechnu.
"Dej mi minutku, jsem vyflusanej jak třešnový pecky... Taky si chvíli oddechni... Falk... Felm.. Folkar... No ty... Prostě si taky odpočinˇ, až tam vlezem měli bychom trochu reprezentovat ne?... Přijdem tam až budeme "čerstvý". Začnu nahlas a čím více slov vychází z mých úst tím víc brblám.
Jak bylo to jméno?... Hmmmm... Felthrel... Ne ... Falafel?... Nechám to radši být...
Pomalu na mě doléhá únava a víčka mi těžknou více než by jsem si přál. Ve výdrži jsem nikdy nevynikal a tak pomalu usínám...

Opuštěná chatrč
Asi v půlce prvního dne jsem začala litovat toho, že jsem tu práci vzala. Možná bych toho nelitovala, kdybych měla lepšího společníka. Ten Tresskr neustále komolil moje jméno. Řekla jsem si tedy, že pokud to udělá znovu, najde moji nohu v partiích, kde by být správně neměla. A také jsem měla jisté podezření, že si myslí, že jsem muž. Nechtěla jsem nad tím ale moc přemýšlet.
Na pokynutí ruky jsem mu odpověděla odměřeným kývnutím hlavou. Když se přirovnal ke třešnovým peckám, mírně jsem se ušklíbla a hleděla jsem na něj, když usnul. No to si ze mě dělá srandu! Trochu sem chápala jeho vytíženost, ale je to chlap ne?! Mno, já podle něj taky, heh. Byla jsem však trénována pro namáhavější túry.
Ještě chvíli jsem na něj civěla, a pak jsem svou pozornost přesunula k chatrči. "Mise nemise, já jdu bez bez tebe." odfrkla jsem si. Oheň byl již vyhaslý a chatř nejevila nějaké známky toho, že by se tam měla v blízké době konat nějaká párty. Koukla jsem na pěšinu vedoucí do kopce a přemítala nad tím, zda se po ní vydat. Nakonec jsem se rozhodla pro prověření chatrče, přeci jen by se mohl ten ignorant probudit. Nechci mít na triku to, že ho někdo sejme. Přešla jsem tedy k chatrči a zkusila dveře.

Chatrč

Felarathaela dojde k chatrči a zabuší na dveře. K jejímu mírnému překvapení dveře nejsou zamčené a při zaklepání se otevřou. Odhalí pečlivě upravenou světnici. Místnost působí dojmem, že majitelka se šla projít. Skříň je zavřená, postel v rohu místnosti je ustlaná a všechno působí dojmem, že je přesně na svém místě. Na podrobnější průzkum nenajde čas, jelikož ji vyruší ženský hlas ozívající z míst, kde si ustlal její společník.

Tressk si ustele vedle stezky a aniž by to tušil, že ustlal si na vzácných bylinkách. Zavře oči a nechá si něco pěkného zdát. Krásná vůně mu okamžitě přinese pěkný sen. Nesní ovšem příliš dlouho a o to nepříjemnější probuzení jej dostihne. Probudí jej totiž rána vycházkovou holí do žeber, za kterou okamžitě následuje několik dalších.

"Okamžitě vstávej! Ležíš na Zlatém trojlístku!" zlobí se na něj postarší žena a tluče tě vycházkovou holí do míst, kde to bolí. "Okamžitě vstávej, než mi nenávratně zničíš i ostatní bylinky." přestane tě bít a místo toho do tebe žduchá.
"A co tu vy dva vůbec chcete? Jsem Helena a tohle je můj domov. O návštěvy nestojím!" vrčí přes rameno na Felarathealu. Její chování i zjev naznačuje, že před vámi stojí vědma. Slyšeli jste, že nemá moc ráda návštěvníky. Velitel vám říkal, že Vědma je energická starší paní statné postavy s prošedivělými vlasy a to na dámu před vámi sedí perfektně.

Probuzení holí

Sedím na zelené louce, která se táhne až k horizontu. Jediný strom je tu ten o který jsem opřený když sedím v jeho stínu a poslouchám zpěv ptáčka který sedí na větvi. Když náhle jakoby z dálky slyším nějaký hlas... Vše potemní a realita se zjeví před mýma očima.

"D-d..Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!" Zakřičím ještě v polospánku ihned po pečlivě mířené ráně.
"Sakra babi!...Nemohla jsi mě třeba polít vodou?.... Vždycky jsem říkal, že je to nejlepší, ale všichni vždy hned násilí... Vypadám snad jak nějaký zloděj nebo tak?" Začnu křičet bezmyšlenkovitě jedno slovo za druhým, bez jediného zádrhelu... Pak se zarazím...
Nojo... já vlastně zloděj jsem hehehehe
"Hehe... počkat..." Zasměji se s následným zamyšlením.
Nevrlá babka... Nevrlá babka....
"Nevrlá babka... " Zabrblám.
Vztyčím prst a priblížím ho k čelu
"Aaaa... Takže vědma!" Skoro zakřičím
Dám ruce v bok lehce se nakloním a hlasitě začnu.
"Dobrý den paní vědmo... Já jsem Tresskr... Nejlepší bard v odboji a také široko daleko... Tohle je..." Hrdě se představuji a ukáži na Felarathael"Felar... Faler... Můj parták"
Mám to jméno na jazyku sakra... Budu tomu elfovi muset dát přezdívku..
Široce se usměji a dám ruce vbok...

Směr vědma

Nechám se vysadit na koně, ač nerada, a mlčky poslouchám, o čem se baví. Se svázanýma rukama nebyla jízda v sedle o nic příjemnější, ale díky jednomu z povstalců, se mi aspoň pohodlně sedělo.
Takže vědma.. myslím, že je to poprvé, co o nějaké slyším. Hádám, že změna směru jim nejspíš pomůže, když se to tu díky Alex teď hemží vojáky. Sice nechápu, jak přesně by nám vědma mohla pomoct.. Ale nemám čas se tím zabývat. Ten chlap, co dělal Alex živou matraci se mi nelíbí. A už vůbec se mi nelíbí, že by měla jít pěšky, zatím co já se budu vozit. Ale copak mě někdo poslouchá? Než stihnu cokoli říct, tak se vydáme na cestu. Mám výčitky a po Alex házím omluvné pohledy.

Celou dobu pečlivě sleduju toho cvoka, co táhne Alex po svých. Mám z toho špatný pocit. Tak strašně jí vyhrožoval a nakonec by udělal jen tohle? Nevěřím tomu.
Ten, co mi svázal ruce se drží poblíž mě a mně to prostě nedá.
"Hej.. Jak moc velká je možnost, že mu rupne v bedně a fakt Alex něco udělá?" trošku se nahnu jeho směrem a šeptám, aby mě opravdu slyšel jen on. Možná se stresuju zbytečně. Celou tu dobu od chvíle, kdy nás unesli mám špatný pocit, že tenhle náš výlet nedopadne dobře.

cesta za vědmou, aneb au au moje nožky

Svázané ruce a roubík se už blíží k mé představě únosu, který se nevyvíjí zrovna růžově. Korunu tomu nasadí ten parchant povstalecká. Usmívá se jak ďas a já jen přemýšlím, co mi udělá. Hlavně, aby to udělal mně a ne Suzett. Ta za nic nemůže ani za to, že je mou služebnou.

Pak mě informuje o svém plánu. Bez problému. Na výlety po zahradě jsem chodila celkem času a i po lese běhala. Zprvu si říkám, že jsem z toho vyvázla až podezřele lehce, bohužel, opak byl pravdou. Stačilo pár desítek minut a já cítila, jak mě nohy těžknou. S chozením nemám problém, ale tempo je vražedné. Po par dalších minutách už sotva zvedám nohy a povstalce zpomaluji. Pokud mě bude dál táhnout, je vysoce pravděpodobné, že zakopnu o nějaký kořen...

Na cestě

Naše jízda netrvá dlouho a po chvilce už ke mně promluví princeznina služebná. Dívka se ke mně spiklenecky nakloní a starostlivě se zeptá na svou paní, kterou Drake vede vpředu. Překvapeně se ní podívám a musím přiznat, že její starost sdílím, i když z trochu jiného důvodu.
“To nevím.“ odpovím přímo. “Suzette, že? Abych pravdu řekl, tak si tím nejsem vůbec jistý. Skoro vůbec ho neznám.“ Pohlédnu směrem ke dvojici o které je řeč, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se Drake k něčemu chystal. To ale na celé situaci nic nemění. Vždycky je nějaká šance, že k něčemu takovému dojde, to jí ale neříkám.
“Ať se stane cokoliv, mám v úmyslu tvou paní a tebe dopravit v pořádku.“ Bez ohledu na to, jestli se mi postaví do cesty vojáci, banditi, nebo někdo jiný.

Krátkej rozjezd

A prostě to tak bylo. Nechala jsem je, ať si to pohlídají, já bych je musela zabít. Nebo přizabít. Drake chtěl vzít princeznu před sebou na procházku, žádnej problém, ať se projde, mrcha. Puchýře nejsou materiálu na závadě, navíc s bolavýma nohama ji přejde nálada na zdrhání.

Samozřejmě, že ji dostane k šéfům v jednom kuse, není důvod obavy.

Vědma? Tady poblíž? Nepamatuji si, že bych o nich slyšela, ale je možné, že když se o tom mluvilo, byla jsem buď někde jinde, nebo na mol. Jo, to by souhlasilo.
Ruven a Drake pohlídají ty dvě, Eric najde cestu a já … Já ji pohlídám.

Takže dávám pozor na cestu, to umim dobře. A až bude potřeba se do něčeho vložit, tak to udělám.

Vědma
Když jsem zaklepala na dveře, tak se samy otevřely. Zajímavé, ale co by se dalo od vědmy čekat, že? Pokojík vypadal v pěkném stavu a všude bylo uklizeno. Takže tam přeci jen někdo bydlel. Po chvilce jsem uslyšela ženský hlas. Znělo to nebezpečně blízko od místa, kde si ten maník lehnul. Rozhodla jsem se vrátit a co jsem neviděla. Žena, na stroprocent naše vědma, mlátila Tresskra holí a nadávala mu. Na tváři se mi vyčaroval široký úsměv, který jsem nehodlala skrývat. Nějakou dobu jsem je pozorovala, ale pak mi úsměv zmizel. On řekl vědmě "babi" no to svět neviděl! Musela jsem ihned jednat, nebo by s ním....s námi mohlo být hodně zle! "Felarathael!" procedila jsem skrz zuby na svého "parťáka" a pak jsem vlídně koukla na vědmu. "Opravdu moc se omlouvám za svého přítele. Posílá nás James z lešna. Je ještě mladý a neuvědomuje si, co říká. A vaše bylinky mě velmi mrzí. Pokud to nějak půjde, napravíme škodu, kterou napravil. Já jsem Felarathael, ale klidně mi říkejte Felo." z hloubi duše jsem doufala, že mu vědma odpustí.

Směrem vědma

Na Drakovy je vidět, že celkem nedávno byl voják a nejspíše pěšák. Jde totiž pevným krokem, jako by šel po rovné cestě a to i přesto, že kráčí po klikaté lesní pěšince. Celou dobu se tváří, jako by Princezna se vedle něj statečně drží, ale po půl hodině už začne klopýtat. Drake se očividně rozhodl, že ji uštve, jelikož nezpomalí ani o píď. Na druhou stranu ji ovšem ani nenechá upadnout a doslova ji táhne sebou.

Zastaví až těsně předtím než Alex dojdou poslední síly. "Tak, přejdem támhle ten kopeček a jsme u vědmy." informuje Drake princeznu a opře ji o jejího vlastního koně. Jmenovaný kopeček není dál než padesát metrů po pěšině.
"Prosím vytáhněte ji někdo do sedla." požádá ostatní povstalce.
"Jinak půjdeme za vědmou všichni a nebo tam má jít jenom já?" nadhodí a hlavou kývne směrem, kterým by měla ležet chýše vědmy. Očividně jej bolest i vztek přešli a teď se po příjemné procházce dobře baví na účet princezny. "Vědma skutečně nemá ráda cizí lidi a bývá na ně vážně nepříjemná." informuje ostatní povstalce.

Naštvaná vědma

Tresskr dnes očividně nemá dobrý den. Sotva vědmě řekne babi, dostane další ránu holí do boku. V tomto případě by přísahal, že se hůl pohla sama, tak rychlí ten úder byl. "Kdo je u tebe nevrla babka? Ty štěně!" vrčí vědma, která očividně slyší výborně.
Překvapivě ji neobměkčil ani následný proslov, jimž ji Tresskr počastoval. Zrovna se rozmachuje k další ráně, když na scénu vstoupí Fela. Vědma přenese plamenný pohled na ni. "Takže vás posílá James. To zas budou nepříjemnosti. " brblá si a jde k chatě.
"Ať se tvůj přítel okamžitě zvedne s mého záhonku, nebo tam bude ležet už trvale." zavrčí po pár krocích přes rameno. "Stejně se chová jako balvan, takže by si moc nepohoršil a vůbec byla by to zpravedlivá." pronese spíše pro sebe než pro vás a vejde do chatrče.
„Nestůjte tam, jak solné sloupy a pojďte dovnitř! Za chvilku by se měl dostavit jeden můj známí a ten by vás hrozně nerad viděl venku.“ její hlas zněla, jako by patřil nějakému generálovy uprostřed bitevního pole a ne postarší vědmě uprostřed lesa. Vůbec vám nedává na výběr.
“Takže zeptám se ještě jednou a pak vás odsud vyhodím.“ V hlase vědmy zaznívá ostří. Ani jednomu z vás ovšem není jasné, jak by to udělala. “Co tu děláte?“ zeptá se vážně.

Radši dovniř

Ty rány bolí jak čert...Nedokážu ani stát v klidu...
Ta babka není normální...
Jakmile vstoupím zas na pěšinu zazní její hlas jakoby jsem slyšel její povahu. Nejdřív se zarazím a skoro vyděšeně pozoruji jak vědma směřuje ke své chatrči, ale pak se mi na tváři vyjeví široký úsměv.
Tak OSTRÝ jazyk... hahaha.... Škoda, že říkat to nahlas není bezpečné.. Možná by se smál i ten teplej elf... Hmm ale ten ton mi připomíná mistra Vi... Vavr..... Mistra z univerzity když mě káral... Měl jsem vždy pocit jakoby mě samotná jeho slova zranovala... Radši by jsem měl tu babku poslechnout.
Vykročím s občasnými bolestmi v boku za vědmou.
Sakra i kdyby mě takhle praštil urostlej chlap tak už by to nemělo tak bolet... Ale tyhle údery bolí čím dál tím víc..
"Eeeeeh... Aaaahh... My..."Snažim se vědmě odpovědět
Sakra Tressy jaktože koktáš?... Ty nekoktáš..
"Ehm...Ehm..."Odkašlu si a pokračuji.
"Jsme zde... Z důvodu důležité mise, kapitánem pověřeni. Máme najít naše druhy, kteří převáží důležité...."Můj duchaplný výraz se odrolí.
Přiběhnu rychle k Felarathael a šeptem se jí zeptám "Říkal zajíce? Nebo zajatce?...Blbě jsem mu rozuměl.."

Za vědmou

Netuším, jak se jmenuje a hádám, že bych se na to měla zeptat. Přikývnu na znamení, že mé jméno pochytil správně. Alespoň si ho už pamatují. Je to dobře, budou ho potřebovat. Stejně jako já bych se mohla postupně naučit jejich jména. Mohla by se mi hodit.
Znepokojí mě, že se mezi sebou vlastně neznají a tak nedokážou odhadnout, co od sebe navzájem očekávat. A ne jen to. Nevěří si a je to ne jen problémové, ale velmi nebezpečné. Hlavně pro nás.
"Můžeš mi to odpřísáhnout?" nakrčím obočí. Jsou to sice únosci, ale hádám, že nějakou čest by mít mohli. Doufám v to.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptám se po krátké odmlce. Poočku sleduji Alex. Očividně už skoro nemůže. Není stavěná na dlouhé tratě po svých. Ten parchant ji za sebou táhne jako nějakou zvěř.
Když už opravdu vidím, že nemůže, tak se nadechnu, abych něco řekla.. ale to už zastaví a nechá ostatní, aby ji vytáhli do sedla.
"Jen si běž. Doufám, že ti ta vědma utrhne hlavu, parchante." zavrčím si pro sebe a pohledem kontroluji, jestli je Alex v pořádku.

cesta

Po chvíli následuje první klopýtnutí a pak další a další. Ten povstalec, ten hnusák, jen mě podrží a vleče dál. Nohy už necítím a věřím, že i nějaký ten puchýřek už budu mít. Nakonec to vzdám. Rozhodnu se, že dál už nejdu. Kdyby mě chtěl nutit, asi mě bude muset vléct po zemi.

Asi něco ucítil, či jen shodou náhod povolil a povolal mého koně. Chvilku na to mě kdosi vysadil do sedla, kde se sotva udržím. Nemluvím, tedy nemluvila bych ani kdybych mohla. Na Suzett se nedívám, čistě jen zírám do hřívy před sebou. Dělejte si se mnou co chcete, já jsem teď hotová...

Co by kamenem dohodil

Princezna jde stále kus před námi a chvílemi je už patrné, že jí dochází síly. Není zvyklá tímhle tempem pochodovat, kdyby mohla, už by tak dávno udělala. To se ale nestane, pokud tak Drake nerozhodne. Ten se zatím dobře baví a nemám důvod mu jeho zábavu kazit. Pokud je tohle způsob jak jí to chce vrátit, budiž.

Suzette mezitím pokračuje v našem rozhovoru. Pochopitelně mi nevěří a chce si být jistá, že to neříkám jen tak. “Samozřejmě.“ potvrdím moje předchozí tvrzení.
“Jsem možná žoldnéř, ale žádný lhář.“ Mám za úkol je dovést k povstalcům a to také udělám. Dokud budou se mnou, tak je budu chránit, jak účinně, to záleží na nich samotných.
“Říkají mi Ruven.“ sdělím dívce mé jméno. Čeká nás ještě dlouhá cesta a bude to lepší, než aby na mě volala “hej ty“.

Zanedlouho zastavíme a Drake nám sdělí, že jsme skoro na místě. To uvítá především princezna, kterou cesta po vlastních dost zmohla. Eric jí pomůže do sedla, kde už by se měla cítit o něco lépe. Vědma by měla být jen kousek za kopcem a potom už budeme moc pokračovat v našem úkolu.
“Bude lepší, když půjdeme všichni.“ odpovím na otázku, kterou Drake položil. Jednak nevíme co nás tam čeká a princezna bude možná taky potřebovat nějakou péči.

Pomoc
Pokusím se na sobě nedat znát, že mě vědmin pohled jakkoli rozhodil a vejdu do jejího skromného obydlí. Tresskr nezklamal a "hezky" jí vysvětlil, proč jsme narušili její klid a mír. Netušila jsem, jak by nás mohla vyhodit, ale něco v hloubi duše mi říkalo, že by toho byla opravdu schopná. Chvíli jsem přemítala, jak jí říct, proč jsme tady a pak jsem se pustila do řeči. "Bylo nám řečeno, že jistá skupinka našich druhů převáží jisté dva vězně a my jim máme pomoct. Pan James řekl, že vás máme vyhledat. Zřejmě si myslel, že byjste nám mohla podat pomocnou ruku." Odmlčela jsem se. "Samozřejmě chápu, že se vám do toho moc nechce. Jsem ale ochotna udělat téměř cokoli, aby jste nám pomohla ve splnění úkolu. Pokud nebude zbytí, můžete proměnit mého parťáka na ten balvan, jak jste původně chtěla....ale to byste pro mě udělala až příliš." Ušklíbla jsem se na Tresskra a pokrčila rameny. "Tak co myslíte?"

Když je nadpis delší než odpis

Nechat ho jít samotného někam, kdo ví kam, za kdo ví kým, ne že bych nevěřila členům téhle tlupy, ... ne nevěřím. Takže možnost, že bych jej nechala jít samotného nemůže přicházet v úvahu, ale seznamovat se mi s ní také nechce. Lepší když budeme všichni na jednom místě, kdyby se něco chtělo zkazit.
"Jo. Půjdeme všichni."
Rozhodnu. Tak a teď vyražte, ať už sme co nejdřív tam a pak úplně někde jinde.

Zaujatá vědma

Felarathael,Tresskr

Vědma se zadívá na Tresskra a tentokrát v jejím pohledu není zloba, spíše zaujetí. "Takže James to dotáhl až na kapitána. To mne nepřekvapuje, vždycky se snažil dostat nahoru. Naštěstí není hnán ctižádostí, ale touhu po spravedlnosti."
Poté věnuje svou pozornost Felarethaele a její úsměv se rozšíří. "Takže jsi ochotna mi věnovat pravou ruku?" vědma se zasměje svému vtipu. "Ne, teď vážně. Stačí, když Jamesovy předáš jednu věc."
S tím vědma vstane od svého stolku. Možná až znepokojivě moc se na dvojici usmívá a obejde stůl. Sotva se dostane na dosah dá Felarathaele ránu do břicha, až si ta sedne na zadek. Takovou sílu by od vědmy nečekal nikdo, kdo od ní nějakou ránu nedostal. "Tohle mu dlužím." vysvětlí a očividně má dobrou náladu
Znovu si sedne za stůl a zadívá se do křišťálové koule. Už to vás zarazí. Před okamžikem tam totiž žádná nebyla, tím jste si jistí. Křišťálová koule modře září a jsou v ní vidět tři muži a tři ženy, jak přichází po horní cestě k chatrči.

"Když vyjdete ven, uvidíte ty, které hledáte. Prvního muže pošlete dovnitř. Potřebuje ošetřit." pronese vědma tajemně a znovu se zvedne. Tentokrát nejde ani jednomu z vás, ale k regálu zastrčenému u stěny. Začne na stůl vykládat prostředky pro léčení zlomenin, jako třeba dlahu, obvazy a misku s vodou.

Tou dobou se v okolí ozvou zvuky kopyt šesti koní a mužský hlas. "Přicházíme v míru." Venku stojí muž s rukou v šátku a s ním pět dalších osob. Upoutají vás dvě dívky sedící na koni. První vypadá zničeně, má v puse šátek a ruce svázané. Druhá je taky zajatkyně, ale nevypadá tak zničeně a nemá šátek v puse, jen svázané ruce. Ostatní sedící v sedlech vypadají na válečníky a nebo hraničáře.

Přes kopeček

Ostatní
Drake se na Suzette odpoví dvornou úklonou."Vědma nikomu hlavy netrhá. V nejhorším případě láme kosti." usměje se a poté přenese pozornost na ostatní. Očividně odhaduje, co se jim honí hlavou.
"Dobrá jsme dohodnuti. Jdem!" Vykročí po stezce. Kdo se na něj dívá dost pozorně, může si všimnout, že jeho krok se změnil. Už není tak lehký a dokonce občas napadne na raněnou stranu. Očividně se rozhodl, že na sobě nedá nic znát, dokud princezna neodpadne a to už se stalo. Teď očividně kašle na to, jak vypadá a chce dojít k vědmě.

Dojde na kopeček, z kterého je vidět na vědminu chatrč. Zarazí vás, že před chatrčí jsou dva koně. Drake se usilovně rozhlíží po okolí a za několik okamžiků se s úlevou v tváři otočí na ostatní povstalce. "Vidíte, to je signál, že ti uvnitř jsou naši přátelé." ukazuje na keř, jehož větve tvoří nekonečno. Když vás na něj Drake upozornil je jasné, že to není přirozený úkaz, jelikož větve někdo spletl dohromady.
"Vědma, nechává na cestě takovéhle značky. Když je smyčka nekonečná, jsou lidé s kterými jedná přátelé. Kdyby vedli do země, znamenalo by to, že máme počkat než odejdou. Poslední možností je, kdyby vedli do nebe znamenalo by to, že musíme zmizet. Moje jednotka přebrala tyto znaky." vysvětlí význam znamení a vykročí dolů k chatrči.

Zastaví se, tak deset metrů od chatrče a hlasitě pronese. "Přicházíme v míru." Přez tyhle slova ploží zdravou ruku na jílec meče.

Průvodní listy
James vám dal průvodní listy pro ostatní povstalce.


Nejnovější informace:
- Hrad královskejch je vpodstatě prázdný, všichni vojáci hledají povstalce po lesích
- Nejlepší cestou bude jet kolem onoho hradu, s tím že máte průvodní listiny(povstalecká jednotka ty listny už má), které vám umožní projít přez stanovště pod hradem a dál už bude cesta v klidu
-za hradem máte tři cesty
a) zamířit okamžitě na sever
- znovu se dostane blíž k lovcům
+ cesta je nejkratší
b) pokračovat dál po kupecké cestě
- cesta je nejdelší a vede skrz mnoho vesnic a pár měst
+ nikdo vás nejspíš nebude hledat
c) vstoupit do lesa na severo východ
- obtížná cesta (asi o třetinu kratší než kupecká cesta)
+ je silně nepravděpodné, že vás tam někdo potká

U vědmy

Už jsme skoro na místě, když nás před chatrčí Drake opět zastaví a vysvětlí nám nějaké drobnosti týkající se jednoho nedalekého keře. Nebýt jeho poznámky, nevěnoval bych mu moc velkou pozornost.
I přes to ale pokračuji dál, jako kdybych nic neslyšel. Rozhodovat o nebezpečí na základě nějakých větví? Taková hloupost. Je možné, že to jsou přátelé, ale ne moji, proto nepolevuji ve své ostražitosti. Člověk si nikdy nemůže být úplně jistý. Drakeova reakce tomu na věrohodnosti taky moc nepřidá.

Zastavím koně kousek dál od chatky a sesednu. "Pohlídám je." oznámím Harice, takže pokud chtějí ona a Erik jít dovnitř, bránit jim v tom nebudu. Mě to dovnitř neláká, raději zůstanu venku a pomůžu oběma dívkám dolů z koně. Princeznu vezmu raději rovnou do náruče, protože pochybuji, že se jí do nohou plně vrátila síla. Položím jí do trávy a potom jí rozvážu roubík.
“Pokud budeš křičet, tak příště ti ho už nesundám.“ informuji dívku.

Za vědmou

Alex byla naprosto vyčerpaná a moje soucitné, omluvné pohledy vůbec neregistrovala. Cítila jsem se provinile. Ona šla po svých a já se vezla na koni. Nebylo to fér.
"Ruven..." zopakuju si sama pro sebe, abych si ho vryla do paměti. Na jména jsem nikdy paměť neměla.

Dohadování o tom, kolik nás za vědmou půjde, bylo rychlejší než jsem čekala. Sama bych nejraději seděla venku a čekala, až si to tam vyříkají. Nechápu, že lidi takovým věcem věří.
Ten šašek, co vyčerpal princeznu mojí poznámku slyšel. Nehnu ani brvou.
"Tři nebo čtyři zlomené kosti k vykloubenému ramenu ti jistě budou slušet." věnuji mu sladký úsměv, ale to už se pokračuje v cestě. Jen s mírným posměchem sleduji, jak se jeho chůze změnila. Frajírek. Sotva chodí.

Větvičky na keři. Kdo by se s tím chtěl dělat? No co už. Alespoň, že nás nečeká žádné nepřijemné překvapení. Nevím, co jsem čekala, ale polorozpadlá chatrč mi nepřijde jako bezpečný úkryt. Ale očividně nemáme moc na výběr a princezna nejspíš uvítá jakoukoli formu odpočinku. I kdyby to mělo být u babky s utkvělými představami. Bůh ví, jestli náhodou na něčem nejede.

Když pronese ta slova o míru, tiše vyprsknu smíchy. Jsem tak unavená, že se přestávám ovládat a tohle mne neuvěřitelně pobavilo.
Ruven pomůže Alex z koně a já sesednu sama. Na to mám ještě sil dost. I se svázanýma rukama to jde. Dojdu k princezně a sednu si k ní.
"Jsi v pořádku?" optám se starostlivě.

cesta k barabizně

Ještě kus jedeme. Načež zastavujeme. Konečně?! zauvažuji. Momentálně bych asi za koupel a měkké peřiny dala cokoliv. Snad bych si vzala i toho prokletého prince. Hlavně se dostat na zem z téhle herky a nemuset nikam chodit.

Během chvíle se má neslyšná prosba vyplňuje. Tedy zatím si musím stačit bez peřin a koupele, ale alespoň mě únosce, ten hodnější, sundá z koně na zem. Kdybych měla slézt sama, nejspíš bych se rozplácla obličejem o zem. Asi bych i poděkovala, nebýt roubíku... Naštěstí mi ho uvolňuje a sundává. Sedím v trávě a svázanýma rukama si promnu čelist. Bolí mě od toho dlouhodobého tlaku, který teď povolil. Únosci neodpovím. Ne. Taky se mě mohl zastat a nebo rovnou mě nemusel unášet.

Pak se ke mě přidá Suzett. Ta vypadá v celkem dobré kondici. „Jsem. Sice mě strašně bolí chodidla a nohy vůbec, ale jsem v pořádku. Myslíš, že by nám dali trochu vody?“ uklidňují jí a rovněž se ptám na drobnost. Tedy vlastně umírám žízní, ale to nahlas neřeknu. To má výchova zakazuje.

Povstalci a zajatkyně

Když už jsem si myslela, že jsem vědmu přesvědčila, tak mi dala herdu do břicha. S výrazem proměněným v bolestném úšklebku, jsem se sesula k zemi. Nikdy by mě nenapadlo, že by taková drobná žena mohla dát tak velkou ránu. "Zajisté." Dostala jsem ze sebe.
"Pokusím se mu vaši zprávu předat." To jsem ale radši v plánu neměla. Pak jsem se s obtížemi zvedla. Dostala jsem napráskáno již mnohokrát, ale tomuhle se to nemohlo moc rovnat. Při vědminých slovech jsem nastražila uši a přikývla. Tak zraněný? A není to ta zajatkyně? Nadmíru zajímavé. Vědma se jala chystat věci na ošetřování a já šla ke dveřím.
První co jsem viděla byl zraněný muž v čele a za ním pár lidí: povstalci a dvě zajatkyně. Nevypadaly vůbec špatně, až na to, že jedna z nich byla vcelku zubožená. "Ty." Ukázala jsem prstem na muže s rukou v šátku. "Běž dovnitř. Vědma tě ošetří." A ukázala jsem za sebe. "Vy ostatní počkejte tady."
Očekávala jsem, že muž vejde do domku a přesměrovala jsem pozornost k ostatním. "Kdo z vás tomu tady velí?" Zeptala jsem se s pozdviženým obočím a s pohledem směřujícím na jediného povstalce ženského pohlaví.

Vybrané chování

‘Každý občas láme kosti. Nejenom vědmy.’
Pozoruji okolní cestu a nechávám ostatní, aby pozorovali sebe, když nakonec dorazíme na kopec, odkud je na chatrč vidět, neubráním se několika myšlenkám, úsměvu a …
Tak zaprvé, z jeho usilovného výrazu a ukazování mě první napadlo, že si potřebuje odskočit tak říkajíc za keř, z výrazu potom sem odhadovala, že už rozhodně ne, ovšem značku sem fakt nečekala. Taky sme jich pár používali, pak míň, prostě to k tomu tak nějak patří, ve městě se prý taky kreslí po zdech.
A potom sem se rozesmála, jako vážně, kdo používá sakra slovo “přicházíme v míru”, to je tak stupidní obrat, že by za něj zasloužil zalomit i druhé rameno … a ještě si dát hnátu na meč, mně se zdál už od začátku nějakej divnej. Pohihňáváním trávím čas ještě když zastavuju koně u chaty.
Na Ruvenovu informaci o tom, že je pohlídá přikývnu:
“Počítám s tím.”
Když začnu slézat z koně, objeví se ve dveřích chatrče žena, mno, na vědmu rozhodně nevypadá, takže návštěva, a ani nevypadá špatně.
“Já a ty seš která?”
Podívám se na ni.

Zvědavost

Všechny události jsem radši tiše sledoval, protože vědma mi přijde na starší dámu hodně ostrá.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato... pro každého má každá věc jinou cenu... Pomyslím si a pohledem sjedu po vědmě. Když uslyším hlas který odpoví Felarathael na otázku mého těla se chopí zvědavost.
Přijdu ke dveřím a vykouknu z poza futer....
Drsnák, týpek ve zbroji a tři kočky... Nebyla támhleta ten "velitel"? Prohlížím si Hariku a pořád jsem naprosto retardovaně vykloněný ze dveří, protože nechci vrazit do Felarathael.
"Noo... Takže támhleto je velitel, tohle poskoci a ty dvě ty zajatci?" Zeptám se nechápavě Felarathael a ještě spíš pro sebe dodám: "Já se těšil, že to budou zajíci..." A zatvářím se trochu smutně, ale pak nasadím opět obvyklý úsměv zatímco si každého pozorně prohlížím.
Je nás tu dost na super mejdan... budu to muset nějak strhnout tímhle směrem....

U vědmy

Když se ve dveřích chatrče oběví Felaratheael, trochu se vyděsí. Než dívka promluví už má taseno a když se ve dveřích chatrče oběví Tresskr okamžitě mu do tváře míří hrot meče. "S dovolením." zavrčí a vstoupí do chatrče. Povstalci si můžou všimnout, že na něm znovu není vidět bolest ani únava.
"Ženská proč, neodpovídáš? Víš přeci, že to bylo heslo!" nadá vědmě, která nad tím jen mávne rukou(což může vidět jen Tresskr, který má stále deset centimetrů od nosu hrot Drakeova meče).
"Abyses nezbláznil a schovej ten meč ať si neublížíš!" odpoví sarkasticky vědma, tohle slyšeli všichni i venku. Drake mečem kývne směrem k východu a schová meč do pouzdra. Poté si sedne ke stolu a nechá se ošetřovat. Vědma mu začne ohmatávat rameno. Drake nejdříve zatínat zuby, ale jak je oštřován občas bolestí zařve.

Holky

Když mi před nosem přistane hrot meče zprvu sebou trhnu, pak krátce vyplazím jazyk.
Jazyk nebo meč?... Co je ostřejší? Hahaha... Řeknu si sám pro sebe a když vleze dovnitř vylezu ven. Znovu se rozhlédnu kolem...
Ta zrzka ve zbroji je nějaká divná... Přejedu pohledem Hariku. ¨
Pak se můj pohled zastaví na zajatých dívkách... Zhluboka se nadechnu a plně vydechnu... Ještě jednou to zopakuji a rozejdu se...
Pomalu jdu k Ruvenovi a s úsměvem na něj mávám.
Oslov ho nějak lichotivě... Nebo urážlivě?... Tressy Tressy... "Nazdar tvrdáku..." Oslovím ho nahlas.
A s širokým úsměvem se ho tiše zeptám: "Jak se jmenují ty slečny zajaté?"
Hmm... Tady si někdo koleduje Tressy... A hádej kdo..

Odpočinek

Netrvá to dlouho a z chatrče vyleze ven nějaká žena. Na někoho koho nazývají vědmou se zdá dost mladá, takže půjde pravděpodobně o někoho jiného. Drakea pošle dovnitř a hned potom se dožaduje našeho velitele, což je Harika. Já zůstávám u dívek a nijak se do celé věci nezapojuji. Když mě budou potřebovat, tak se ozvou, ale pochybuji o tom. I přes to ve mě ale trocha zvědavosti je a přemýšlím, o koho tak může jít a co chce zrovna po nás. To už ale zaslechnu princezninu připomínku. Stojím možná tak metr od nich ale přímo se mě nezeptá. Ach jo.

I když nerad, se zvednu a dojdu ke koním, kde ze sedlové brašny vezmu měch s vodou. Hned potom se vrátím zpátky, jakmile jsem kousek od nich, hodím princezně vak do klína a posadím se kousek od nich. “Není zač.“ dodám.

Doufal jsem, že teď už bych mohl mít chvilku na odpočinek, ale jak se zdá tak ne. Klid naruší další osoba, která vyšla z chatky. Tentokrát je to muž. Míří rovnou k nám a už z jeho prvních slov nemám dobrý pocit. Má na tváři úsměv od ucha k uchu, což se o mě říct nedá. Mám spíš úplně opačný výraz, což je částečně i jeho zásluhou.
“A co je ti potom?“ odpovím na jeho otázku týkající se jmen zajatých dívek.
Nemám v úmyslu na potkání každému vyprávět, že je to princezna s její služebnou. Může to být někdo komu vědma věří, ale já ho vůbec neznám.

Ostrá odpověd

Když mi Ruven odpověděl otázkou můj úsměv nezmizel.. Spíš se proměnil v nechápavý výraz a já na něj s nakloněnou hlavou chvíli tázavě civěl. "Ty nejsi moc upovídaný typ, že?" Pak se mi výraz změní na spíše vřelý než štastný či nechápavý a pokračuji: "Malý konverzační typ.. když se tě někdo zeptá na něco na co nechceš odpovědět... je lepší říct, že na to odpovídat nechceš a pak se dá pokračovat v normální konverzaci, kdežto takhle to utneš už na začátku. Pokud ovšem tohle nebyl tvůj záměr... No asi už to nemá cenu, ale nechceš si chvíli popovídat jako člověk s člověkem?" Vyklopím na něj v celkem spěšném temp a pak se mu bez výrazu podívám do očí a třikrát mlasknu...
Cucák... Neměl jsi se nechat vyvézt z míry Tressy... Měls prostě odejít za tím teplým elfem a tiše sedět v rohu... Debile

Nejnovější zprávy z bojiště

Za poslední týden jsi třikrát změnila roly. Tvou první byla role povstalce, to když jsi společně s bratrem a zbytkem skupiny čekala v záloze na nepřátelský konvoj. Jindy jste brali poslům zprávy, jenž měl doručit a nebohé posli jste posílali zpět bez koně a bot.

Druhá role si vás našla záhy. To, když královským velitelům došla trpělivost. Všichni jste se stali válečníky, když vás po lese začali lovit královští vojáci. Královští si mysleli, že vás budou štvát lesem, jako lišky. Už po pár hodinách se ukázalo, že to nejste vy, kdo je štván. Vojáci zvyklí pochodovat v pevných útvarech se nemohli postavit jednotce černých krajníků, jejichž domovem je les. Jednotky, jenž za vámi vstoupili do lesa zbyli jen otřesené části, které se vypotáceli ven z lesa. Vy jste měli jen dva lehce raněné.
Slunce se zrovna sklánělo k západu, když k vám Ostrik (velitel vaší malé jednotky) přišel říct další dobrou zprávu. "Našim druhům se povedl pozoruhodný úspěch. Unesly jednu z králových dcer. Podle všeho míří našim směrem."

Záhy po tomto oznámení tě dostihla třetí role. Stal se s tebe posel. Losovali jste totiž, kdo se vydá hledat onu skupinku, aby je pozval do vašeho tábora. Nápad velitele byl prostý zamířit k vědmě. Ta by ti pak měla poradit kam dál.
Cesta k vědmě ti trvala celou noc a většinu dne. Cestou jsi minula čerstvé královské jednotky, které mířili do lesa, s kterého jsi ty odešla. K tvému nemilému překvapení jsi minula i oddíl krajníků věrných králi. Nikdo tě nezastavil, jelikož sedíš na koni a všichni královští vědí, že vaše jednotka koně dala pryč, jelikož by je v lese zdržovali.

Teď už jsi skoro tam, ale trošku ti dělá starost, že stejným směrem jdou stopy dalších dvou koní. Přes kopeček k tobě doráží hovor dvou osob.

Koňské stopy
Po nějaké době jízdy jsem sesedla z koňe a sehnula se k zemi abych prozkoumala koňské stopy. " Tohle nejspíše nebude dobré." Řekla jsem sama sobě a sáhla jsem po praku na opasku. Lepší být připravena. Byla jsem si jistá že tyto stopy vedou k vědmě. Otázka zůstává zda je to správně. Pomalu jsem chytla koňe za otěže a kradla se blíž. Byla jsem si vědoma toho že jsem si právě znemožnila střelbu z praku, ale zvědavost vítezila. Chvíli jsem se tichounce kradla a snažila se naslouchat rozhovoru. Byla jsem ale stále daleko. Jedno bylo jisté na koni se dál nepozorovaně nedostanu. Proto jsem jej přivázala v houští a snažila se dostat k domku tak aby si mě nevšímli. V levé ruce prak a pravá byla připravena ke střelbě. Dobře Rino ty to zvládneš, jen počkáš až odejdou a ty to vyřídíš s vedmou. Plížila jsem se do dostatečné vzdálenosti a zaposlouchala se do rozhovoru.

Budování nového přátelství?

"Já jsem Felarathael." odpověděla jsem vůdkyni této skupiny. "Náš šéfik nás poslal, aby jsme vám pomohli a mám předat tohle vůdci oddílu." Předala jsem Harice list, na kterém byl vzkaz od Jamese z Lešna. Mile jsem se na Hariku usmála s nadějí, že se aspoň trochu spřátelíme.
Pak jsem přesunula svou pozornost na Tresskra. Nedělal nic, co bych nečekala. Otravoval ostatní. Dost jsem se divila, že ho ten muž nezabije na místě. "Omlouvám se za drzost svého...parťáka. Nejspíš ho po narození pustili na zem a on se udeřil do hlavy. Doufám, že ho v průběhu času neZabijete." Ale Tresskr měl v něčem pravdu. Taky mě zajímaly detaily týkající se zajatých slečen. Proto jsem přikročila k Ruvenovi a milým hlasem řekla: "Jsem Felarathel, jak jsi již mohl slyšet . A mně by jsi neřekl něco o zajatkyních? Jistě by ti z toho něco káplo. Nikomu neřeknu, že jsi zabil mého parťáka. Jistě ti leze krkem." Sice jsem pochybovala, že to zabere, ale zkusit se má všechno.

Listy

Od velitele povstalců

Držitelé těchto listů jsou důveryhodné osoby a mají pokyny vám pomoci v cestě.
Víme, že tímto hodně ryskujete, ale po vaši možné trase, jsme poslali důveryhodné osoby.

Nejnovější informace:
- Hrad královskejch je vpodstatě prázdný, všichni vojáci hledají povstalce po lesích
- Nejlepší cestou bude jet kolem onoho hradu, s tím že máte průvodní listiny(povstalecká jednotka ty listny už má), které vám umožní projít přez stanovště pod hradem a dál už bude cesta v klidu
-za hradem máte tři cesty
a) zamířit okamžitě na sever
- znovu se dostane blíž k lovcům
+ cesta je nejkratší
b) pokračovat dál po kupecké cestě
- cesta je nejdelší a vede skrz mnoho vesnic a pár měst
+ nikdo vás nejspíš nebude hledat
c) vstoupit do lesa na severo východ
- obtížná cesta (asi o třetinu kratší než kupecká cesta)
+ je silně nepravděpodné, že vás tam někdo potká

Noví přátelé...

Muž dál mele pantem a jak se zdá, tak je mu jedno o čem, hlavně když mu huba jede. Bohužel si mě vybral jako obětního beránka, takže se dál pokouší přinutit mě k rozhovoru a abych pravdu řekl, tak s každou další větou se mi chce povídat čím dál tím míň.
“Uhádl jsi, nechci.“Odpovím mu. V tuhle chvíli je to poprvé, od té doby co mě oslovil, kdy se mi na tváři objeví úsměv. Není ale milý, spíše škodolibý. Prozatím je to ale vše a stejně jako před tím už v rozhovoru dál nepokračuji.

Zatím co já jsem vydán na pospas tomu šaškovi, tak Harika mluví s nějakou ženou. Představí se jako Felarathael a měla by nám podle všeho pomoci v našem úkolu. To je taky dost, že někoho poslali. Hned potom zaměří svou pozornost na mě, nejspíše kvůli jejímu společníkovi. Pokynu jí hlavou a usměji se, tentokrát mile.
“Já jsem Ruven.“ představím se ženě na oplátku já. Na rozdíl od jejího parťáka se zdá normální. Neznamená to ale, že bych jí řekl všechno, co chce. “Alex a Suzette.“ Ukážu na dívky a představím je. U princezny záměrně neříkám celé jméno, protože její původ hodlám zatím ponechat v tajnosti. “Jsem si jistý, pokud tak uzná za vhodné, že tě Harika seznámí s podrobnostmi i cílem naší cesty.“ Do té doby ale hodlám mlčet. “A pokud jde o tvou starost, tak tě mohu uklidnit. Zabíjím jen v sebeobraně.“ Tím spíše ne za peníze.

Nemám problémy se čtením, čtení má problémy se mnou

Vědmina návštěva byla složena z opravdu zábavné skupiny dvou kdo ví čeho. Jedna drzá, druhý na přesdržku.
‘Jak sakra říkala to méno? Fala… co?’
“Sem Harika a co se týče tvýho parťáka, sejmu ho až si na to najdu čas.”
Převzala jsem od ní podaný list a nechala je všechny, ať se baví mezi sebou. Přede mnou stál zatraceně těžkej úkol. Čtení. Otočila sem se zády a odstoupila od skupiny na několik kroků. Radši vobrovskou jednotku skřetů, než tuhle zhovadilost.
“D-r-žit-el-...é t...ch-to? list-ů ...”
Hláskuju si neslyšně, stačí mi pár řádků a půjde mi to líp, ale já si naposled četla umrtní oznámení svýho otce, začínalo nějak jako, že “Dnes se bude popravovat za …”
“Jso-u duve?, proč je tam e?, důvěryhodné! o-so-by a mají po-pokyny vám pomo...ci v ces...cestě. Víme, že tím-to, tímto … ho-hodně ry… snad ri, ne? … hodně riskujete …”
No, nakonec sem těch prvních několik řádků porazila, základ je jasný, zbytek načtu po cestě. Vrátila jsem se zpátky ke skupině:
“Vypadá to, že tihle dva tu sou, aby se k nám přidali, což je dobrý, páč než dostaneme ceznu tam kam patří, chvilu to zabere.”

Mňamky hlína

Poslouchala jsem již značnou dobu. Očividně chtějí někoho zabít. Otravný člen družiny he? Jsem ráda že to alespoň nejsem já. Ovšem k vědmě se jenom tak jednoduše nedostanu. Co dál? Rozhodla jsem se doplazit až k domku a něco vymyslet, když v tom jsem se zarazila uprostřed pohybu. Asi metr ode mne si četla nějaká žena dopis. Přilepila jsem obličej k zemi a byla ráda za zelené oblečení. Ať si mě nevšimne. Prosím. Pokud by mě teď viděl kdokoliv z mých příbuzných asi by se teď smýchem potrhali. Ovšem já se tu snažím! Nikdo mi neřekl že dělat pitomýho posla bude těžký! Oddechla jsem si když konečně odešla. Tohle bylo těsný. Pokračovala jsem ve svém původním plánu když tu jsem zaslechla důležitý svovo. Princezna... je možné že oni jsou ti povstalci co ji unesli? Je jen jediná možnost jak to zjistit. Podivat se na zajatce. Bude to hrozný risk, ale za pokus to stojí. Kdyžtak uteču, nebo je střelím. Či oboje. Hlavní teď je aby si mě nevšimli.

Příkladná to žena

'Uhádl jsi, nechci'... Nevhodná volba slov, ale budiž... pochopeno, vyslyšeno... není co dodat
Sarkasticky se na Ruvena usměji, když v tom přijde Felarathael.

Na narážky o zabíjení reaguji pouhým posměškem a pouze přikyvuji výkladu od Felarathael asi do doby než začne mluvit o mě.
... drzý... on řekl 'drzý'?... lépe by mě vystihovalo výřečný... nebo... otevřený... nebo... ššš... Tressy klid s tím teplým elfem si to vyřídíš pak... možná říká něco důležitého
Po asi půlminutovém civění do prázdna se proberu a zjistím, že jsem nejspíš vypustil větší a doufám, že nepotřebnou část rozhovoru.Aby to nevypadalo divně tak vytáhnu harmoniku a začnu si jí prohlížet 'jestli je v pořádku' v naději, že si budou myslet, že právě nad tím jsem přemýšlel.

Když přijde Harika a řekne, že si najde čas na mou smrt můj úsměv se znovu roztáhne do plné šíře. Pozoruji jak v přiměřené dáli zřejmě velice pečlivě čte pověření dokud se nevrátí. Jakmile dokončí větu skoro vyskočím radostí.
"Ha... Konečně někdo kdo umí mluvit... Správně zvolená slova, ve správnou dobu, správně... nebo spíše uvolněně pronesena... Vemte si z ní příklad... Hlavně ty!"
Poslední dvě slova pronesu nahlas a silně až káravě a ukážu při tom na něj harmonikou, kterou mám právě v ruce.

Tak, ... a máte to

Vyslechnu si Tresku a skutečně se nestačím divit, rozhodně to bude dlouhá cesta. Cesta z blbci se vždycky prodraží a prodlouží. Proč ale já?
“A je tam něco o důvěryhodnejch osobách, se mi nelíbí. Tady Treska by třeba moh bejt nějakej zatracenej královskej špeh s krytím úplnýho idiota.”
Prohlédnu si ho i Fel a nemůžu se ubránit úšklebku.
“Ne, to by byla hodně velká hovadina. Do hodiny vyrazíme znova na cestu, tak se podle toho zařiďte.”
A já si zalezu někam dál a budu se to snažit nejspíš dočíst, v papírech bývaj občas i důležitý věci. Proč se věci prostě nemůžou přehazovat z jendoho na druhýho ústně, nebo kyjem? Svět by byl mnohem lepším místem.

Čas cvičit

Po tom co dořekne Harika první větu, přichází další zamyšlení.
Treska... Ghh... Něco bych si dal, ale ryba to být nemůže.. ne... Hmm... jako přezdívka to není zlý... banán , dal bych si banán...
Když zase začnu vnímat okolní svět slyším už jen slovo 'zařidte'. Hned však spustím, protože si vzpomenu na to co o mě Harika řekla.
"Haha... Nechci říct, že se mě to dotklo.... ale celkem se mě to dotklo." Řeknu jakoby káravě a pak zas nahodím úsměv.
"I když... Pokud by jsem byl doopravdy královský špeh... Byl by to od tebe zřejmě kompliment... Podívám se na ní jakože to stojí za zamyšlení.
"Jestli tu nějaký špeh je tak se o něj dříve nebo později postarám..."Nakloním se k ní a řeknu
vceklu potichu:"Mám na to super techniku"
"Co, že to vlastně máme zařídit?"Zeptám se jí hned na to jen tak jako by se nechumelilo.

Odpočinek před cestou

Nakonec je rozhodnuto, že ti dva půjdou s námi. Nemůžu říct, že bych byl z toho nápadu kdoví jak nadšený, ale nic s tím už neudělám. Povstalci je nám poslali na pomoc, a jak se zdá, tak Harika proti tomu není.
Fajn.
Hned potom se ozve ten pitomec, s dalšími nesmyslnými kecy, některými patrně mířenými na mě, ale vůbec si toho nevšímám. Pokud bych měl zabít každého idiota, který mě kdy naštval, byla by za mnou velká hromada mrtvol.
Harika nám dá hodinu na odpočinek a potom vyrážíme na cestu. Bohužel nám neřekne kam, zajímalo by mě, jestli o tom už přemýšlela. Snad ví co dělá. Tam odkud jsme přišli, to prohledávali vojáci a po tom co se stalo, nemám chuť se tam zase vracet. Je potřeba jít jinou cestou, nějakou co nebude tak hlídaná.
Mohl bych jít za ní a zeptat se, ale nakonec to neudělám. Raději jí dám prostor a mezi tím budu odpočívat, dokud mám tu možnost. Nikam se nevzdaluji a sedím kde jsem, kousek od obou dívek, na které dávám samozřejmě pozor.

Nezvaný host
Jak jdeš ke slupině v tvém mozku se rozezzní poplašné zvonky. Bohužel nemůžeš přijít na to proč. Až když dáš všem rozchod a otočíš se zpět, dojde ti co se ti podvědomí snaží říct.
U tvých nohou ležel člověk v maskovacím plášti. Dokonce i teď, když se na onu osobu díváš máš problém ji vidět.
Znáš jen čtyři lidi, co jsou tohohle schopni. První je tvůj velitel, ale ten je prokazatelně na opačné straně království.
Druhý je muž, kterému se přezdívá býk, to je lapka, co nemá rád královské. na toho je ta silueta ale malá.
Třetí je osůbka, kterou neznáš podle jména, ale pracuje pro královskou rozvědku. Té to ovšem v divočině, tak moc nejde a hlavně ta silueta je na ni malá.
Poslední a nejpravděpodobnějším kandidátem je Rina, tomu nasvědčuje postava a způsob maskování.

Existují takový, se kterýma se na schovku hrát nedá

“Máš poslouchat.”
Odseknu mu. Se čtením se nakonec vrátím tam, kde jsem byla, ovšem s drobnou změnou. Z pouzdra na sedle vytáhnu luk a dopis nacpu za pásek. Ze mě si dneska nikdo dělat prdel nebude, dneska, ani zítra. Za chůze zakládám šíp. Byla stupidní chyba, že jsem si toho zvěda nevšimla dřív, ale na některé věci prostě nemůžete reagovat hned.
Když se k onomu místu vracím, neustále pozoruji okolí a hledám sebemenší záminku pohybu, jestli se pohne, tak vystřelím, ovšem ne abych ji zabila, spíš přišpendlila k zemi, vzhledem k tomu, že nevidím barvu obličeje ani lesk očí, mám obavy, že hlavu ještě nezvedla. Dobře pro ni. Dojdu na zhruba dva metry pečlivě pozorující, jestli tam stále leží.
“Vysvětlim to jasně. Vidim tě a strašně ráda lovim cokoliv na útěku, máš dvě možnosti, začneš zdrhat a já tě zastřelim, nebo se začneš hodně pomalu zvedat a ruce budeš držet hodně daleko vod těla, dlaněma vobrácenýma ke mně.”
Čekám, dívám se, zahrajeme si takovou hru. Upřímně? Ano, znám ji, tuším že projeví dost soudnosti a nebude jednat ukvapeně, pokud jo, její chyba.

Nalezena

Všimla si mě. Sakra. Pomalu jsem odložila prak a dala ruce nad hlavu. Tohle nebyl chytrý tah Rino. " Em... " odkašlala jsem si a podívala se na ni. Musím vymyslet jak se z toho vykroutit. Ne že bych je špehovala... vlastně jo, ale nebyl to můj hlavní zájem. " Šla jsem za vědmou. " Řekla jsem a pokusila se o úsměv. " Popravdě neměla jsem v plánu dřepět tady moc dlouho. " Toto byla trapná situace. Stále jsem sledovala ženu. Myslím, že bylo jisté že mě prostřelí když se pohnu. Koutkem oka jsem pozorovala družinu a doufala, že ten jeden začne mluvit a pozornost bude zase na něm.

" Uznávám, že to byl špatný nápad. " zamumlala jsem a zase se dívala na ni. Co si budu nalhávat. Stát s rukama nad hlavou, není zrovna nejpohodlnější. " Co kdybychom předstírali, že se toto nestalo? " Zeptala jsem se a pokusila se nasadit nejšarmantnější úsměv. Pochybuju že zafunguje, ale za zkoušku nic nedám.

Nádhera

Povšimnu události probíhající poblíž a můj úsměv je opět zpět v plné síle a velikosti.
Doufám, že pani drsňacka nestřelí pani slídilku moc vážne... Paní slídilka má totiž něco do sebe :P.... Ach Tressy... Nejdřív ženy potom práce... Správně... Haha
Usednu do tureckého sedu, začnu si lehce házet s harmonikou a spíše potichu začnu mlít pantem.
"Dívka v zelené má roztřesený hlásek,
nechce mít zkřivený ani jeden vlásek.
Když rudovlasá bestie na ní lukem míří,
napjatá atmosféra se vzduchem šíří."
Jop... Dívka v zeleném není vůbec k zahození... Haha
Olíznu si jazykem rty a dále napjatě pozoruji při svém tichém denním cvičení na harmoniku.

Dodatek

Rina je průměrně vysoká dívka, má kratké tmavě hnedé vlasy po ramena s modrou ofinou. Má šibalské šedé oči a pusu plnou keců. Nosí zelenou tuniku a na ní má tmavě zelený plášť. Další z poznávacích znamení je černá rukavice na pravé ruce, i přes fakt že Rina je levák. Nesmí chybět ani její mošna kterou má plnou zbytečností. Sice není bard, ale má základy v hraní na hudební nástroj a to konkrétně na Ocarinu. Tu nosí v mošně a ve volném čase na ni hraje. Vždycky u sebe nosí prak a meč, ovšem luk nikoli.

Nezvaný host

Doufal jsem v klidný zbytek našeho odpočinku, ale ukázalo se, že na téhle výpravě si moc klidu asi neužijeme. Krátce poté, co jsem byla vyřešena situace okolo našich nových přátel, zaslechnu Hariku, jak někomu vyhrožuje.
Co ten pitomec zase provedl?
Ohlédnu se, abych viděl, jak to s ním vyřídí, ale ukáže se, že to není Tresskr o koho tentokrát jde. Je sice opět přítomný, ale není to on, kdo je cílem naší velitelky. Onou osobou je nějaká žena. Rychle zpozorním a tasím šavli. Špeh? Dvojice před tím neříkala nic o nikom třetím a i koně u chatky byli dva. Není tedy pochyb, že k nim nepatří.
Rozhlédnu se kolem sebe, v domnění, že bych si mohl všimnout ostatních, ale nikdo tu není. Buď je tu sama, nebo ostatní už zmizeli.
“Co s ní uděláme?“ zeptám se Hariky. Zatím to celé vypadá, že jí zastřelí a popravdě bych se tomu ani moc nedivil.

Proč si občas někoho nezastřelit?

Ženská se začala vytáčet a Treska veršovat, nesnáším básníky, kdybych teď nemířila na Rinu, střelila bych ho mezi oči, ale já nedělám ty chyby, že bych se po někom otáčela.
"Ses mrdla do škleble, když tě matka porodila?"
Prohlížím si ji nevěřícně a odstoupím o dva kroky, nestojím o to, aby po mně skočila.
"Uděláme to takhle, ty nám řekneš, kdo seš, co tu děláš a kdo tě poslal, pak přihodíš informace, u kterých si myslíš,, že sou nějak hodnotný a vyváží cenu tvýho života, jinak tě na fleku zastřelim. Takže mluv."
A pohni, nemáme na to celý den.

Takže buď to budou ti co hledám, nebo mě zastřelí tak jako tak. Mám na výběr? Jo, mám šanci, že přežiju. Odkašlala jsem si a začala s vyprávěním. Jako bych s touto věcí měla problém.

"Řeknu ti to jednoduše měla jsem pernej týden, nejdřív to začalo přepadáváním konvoje a braním zpráv poslům. Pak to pokračovalo honbou po lese s královskými vojáky a teď jsem byla poslaná k vědmě. Řekněme, že nemám štěstí při tahání stébel a projela jsem to. Proto tu stojím. Jela jsem sem a našla stopy, tak jsem to chtěla omrknout." Vychrlila jsem spoustu informací. Doufala jsem, že tohle nebyli královští, měla bych průšvih jak mraky a pokud by mě nezabili oni, udělal by to bratr či otec. Zamyslela jsem se co dál říct. Co považuju za důležité na vyvážení mého života? Eeee... mám prásknout velitele? Ne zas taková husa nejsem. "Řeknu vám, že jste kousek od místa ze kterého jsem přišla. A taky vím, že tady někde má být skupina co unesla princeznu."

Copak těch únosců už teď není dost?

„Děkuji.“ řeknu tiše, když mě do klína přistane vak s vodou. Do tváře se ale únosci nechci podívat. Podle bot vím který to je. Třeba bych ho dokázala nějak přesvědčit, aby mě pustil. Zatím je z nich nejpříjemnější... Tedy až na ten provaz... přemýšlím a když vidím, že se boty otočily, zvedám hlavu. Ne, ten to neudělá. konstatuji sama pro sebe. Suzett sedí tiše a když se napiji podám ji taky vak.

V tu chvíli se k naší skupince připojí další dvě postavy. Dobu se všichni hádají, kdo to je. Pro mě je věčná škoda, že nevypadají jako vojáci. Tudíž mě nechávají v klidu, tedy když mě nebudou chtít ubližovat.

Pak se ozve Harika. Její hlas je rozeznatelný velmi jednoduše. Narovnám se a zaposlouchám. Někoho objevila. Někdo kdo by mě mohl pomoct? zauvažuji.

"Ty hledáš skupinu, která unesla princeznu, jelikož vezeš pozvání od svého velitele, že!
Ty skloň ten luk! V mém domově se prolévat krev nebude!" ozve se vědma kousavě, která se doslova zjevila ve dveřích své chaty. Vypadá unaveně, teď před vámi místo energické ženy, unavená stařena. Přibylo jí hodně šedých vlasů, které prokazantelně neměla, když jste ji potkali prvně.

"Drake s váma dál jet nemůže. Má přeražené žebro, měl neuvěřitelné štěstí, že šel pěšky a nejel na koni. Jinak by mu nejspíše propíchlo plíci.
Já jsem mu napravila ruku a začala léčit žebro. Bohužel pro vás, nebude moc minimálně týden nasednou do sedla. " konstatuje vědma nezúčastněně a ustoupí od dveří a vy můžete vidět bledého Draka sedět na stole z obvázanou rukou a žebry. Na tváři se mu usadil bolestný výraz.

"Může zůstat u mne, postarám se o něj. Vy musíte okamžitě odejít." dodá trošku hlubším hlasem a na mžik oka jí modře lehce zasvítí oči. Ta modrá zář zmizí, tak rychle, že jste si jisti, jestli se vám to nezdálo. Vědma se opře o futra a protřásá hlavou, jako by dostala závrať.

Mezitím princezna podá Suzett vak s vodou, která jej vděčne příjme a napije se. Jak , tak princezna sklesle sedí, přistane jí na rameni drozd a začne vesele cvrdlikat.

Zvláštní drozd

Když ti drobný ptáček přistane na rameni, cítíš se najednou mnohem lépe. Nedávej to na sobě znát. cvrdliká drozd a ty si uvědomíš, že jsi jediná, kdo mu rozumí. Posílá mne jeden z přátel tvého otce.
To on na tebe seslal kkouzlo díky, kterému mi rozumíš. vysvětluje drozd a poskakuje ti na rameni. Neboj se, všechno bude v pořádku. Pokud příjmou pozvání té, ženy brzi budeš spátky v paláci. ujišťuje tě drozd a tobě dojde, že pouze tlumočí zprávu, kterou má předat.

Nevím jakej mám dát nadpis

Skloním luk. Alespoň že se situace vysvětlila mnohem rychleji, než jsem původně předpokládala. Akorát si nejspíš budu muset někoho zmáčknout někdy jindy.
Vrátím šíp do toulce a odcházím ke svému koni.
„Slyšeli ste vědmu, pobrat věci a padáme vodsaď.“
Otočím se k Rině a prohlédnu si ji. Jo, nejspíš to bude ona.
„A ty, Rino, pokud nám tebe neseš pozvánku vod tvýho velitele, tak ji přijímáme, už dlouho sem ho neviděla.“

U vědmy - odjezd

K žádnému zabíjení nakonec nedojde a celou situaci vyřeší vědma. Harice rozkáže ať skloní luk, a neznámou ženu představí jako posla, který hledá naší skupinu. Na jednu stranu jsem rád, že nemusíme nikoho zabíjet, ale nemohu říct, že bych ženě důvěřoval.
Sotva před chvílí jsme se seznámili s tou dvojicí, která nám má pomáhat a teď je tu někdo další.
Harika ukončí odpočinek a rozkáže k okamžitému odchodu. Nebyl bych proti, kdyby krátce na to nezmínila, že přijímá pozvání k veliteli té slídivé ženy.
Další zdržení.

Zatím co se ostatní připravují na odchod, já se věnuji našim dvěma zajatkyním. "Slyšely jste, odcházíme." Oběma pomůžu na nohy a posléze i do sedla. Roubík princezně nevracím ale pouta nechám tam kde jsou. Jakmile je to možné, předám hlídání Ericovi.
"Pokud nebude dělat žádné hlouposti, tak půjdou dolů možná i ta pouta." Řeknu dívkám a pak už nechám hlídání na Ericovi.

Dokud je čas tak ještě zajdu za Harikou. "Jaký je plán?"zeptám se i když jsem před tím slyšel kam teď hodlá jít. Doufám ale, že mi řekne něco víc o našem dalšímu postupu.
"Už jsme ztratili dost času a každé další zdržení jenom zvyšuje šance pronásledovatelů. Je ta další odbočka opravdu nutná?" A potom je tu ještě ten nepříjemný pocit který z toho všeho mám. Rozhodnutí je ale konec konců na ní.

Odjezd a kůň v křáčí

Kývla jsem a pozorovala zbytek družiny. Ještě, že to vědma vyjasnila. Mnom, takže teďka se de k mému veliteli, ještě že tak.
"Um... etooo... zaběhnu si pro koně, je támhle tím směrem, připojím se k vám za chvilku."
Řekla jsem a usmála se na ně. Snad to bude zábavná cesta. Zvedla jsem svůj prak, připevnila jej na opasek, a pak se rozběhla směrem kde byl můj kůň. Teda... asi... Chvíli jsem šla, než jsem konečně zahlédla svého hnědáka.
"A pak prej, že Rinina orientace je na prd."
Zasmála jsem se a vyhoupla se do sedla.