Jak správně unést princeznu ?
hrálo se Denně
od: 20. října 2014 17:00 do: 24. května 2015 18:07
Dobrodružství vedl(a) Gidamder
| |
 | Pracovna krále Král Radovit právě sedí za stolem a čte zprávu o výstavbě pohraničních hradů, když tu se rozrazí dveře a vběhne udýchaný komoří. Král zvedne pohled od listiny a rozmrzele se zadívá na komořího, který se snaží popadnout dech. “Výsosti stalo se něco hrozného! Vaši dceru unesly!“ “Kterou?“ ptá se klidně král “Tu mladší.“ Odpoví zarmouceně komoří, ale král se vrátí ke své četbě. “Ehm výsosti? Rozuměl jste vaše dcera byla unesena.“ Zopakuje komoří zprávu, králův klid jej vyvádí z rovnováhy. Na druhou stranu je s toho nadšen. Bojí se totiž svého vládce, jenž se na trůn dostal silou své paže a stále pro ránu nejde daleko. “Já ti rozuměl, ale není důvod se znepokojovat. Oni jí ještě rádi vrátí. Jedinou věcí, kterou nechápu je co si od toho kdo slibuje.“ Vrtí král hlavou. “No, nejspíš bych měl něco podniknout. Zavolej maršálka a velitele Krajníků. Ti dva dokážou nemožné, takže jí určitě najdou.“ Posunkem pošle komořího pryč. |
| |
| Tábor v lese Povstalci Stále ještě nemůžete uvěřit, že se vaše akce podařila. Právě jste unesly královu dceru, to nejtěžší máte tedy za sebou. Teď už jí jen dopravit živou a zdravou k veliteli povstalců a úkol je splněn. Nejlepší je, že jste nemuseli prolít ani kapku krve. Strážci princezniného kočáru se vám překvapivě vzdali bez boje. To vám trošku vrtá hlavou, ale komu to vadí, že. Jediný problém nastal, když jste se téměř srazili s oddílem Krajníků věrných králi. Jejich velitel vás musel určitě vidět, ale místo aby vydal rozkaz k útoku odvelel svůj oddíl pryč. Možná nechtěl riskovat svůj život, ale kdo ví, třeba byl na vaši straně. U krajníků totiž jeden nikdy neví. Jeden den vám můžou pomoct zamést stopy, ale druhý den se jejich velitel špatně vyspí a nechá vás všechny pověsit. Teď už jste v bezpečí sedíte uprostřed staré zříceniny uprostřed lesa. Na ohni si vaříte večeři, normálně by jste si sice oheň rozdělat netroufli, ale zdi zříceniny zář malého ohýnku skryjí a to pohodlí vám za to malé riziko stojí. To, že se máte ukrýt první noc tady vám poradil velitel černých krajníků, že prý odsud jeho muži ještě za minulého vládce vyhnali skřety. Teď je před vámi nutnost zvolit kudy se vydáte další dny. Sídlo povstalců je patnáct dní na sever. Máte tři možnosti. První jít přímo na sever skrz obilnici království. Obilnici tvoří úrodná nížina kolem řeky Oskavy. Bohužel se v tamních polí nedá příliš skrýt, jedině že by vás skryli vesničané na kterým je změna vlády ukradená. Radovit jim nezvedl daně a jelikož se místní baroni jeho vládě příliš nebránili, tak je zdejší kraj úplně stejný, jako za předchozího vládce. Řeka je střežena a plyne velmi pomalu, proto ji použít nemůžete. Druhou možností je zamířit nejdříve na východ, kde leží území baronů věrných minulému králi. Tamní krajina je velmi zvlněná a pokrytá lesy. Místní lidé vás rádi skryjí a pomohou, jenž právě zde se nachází nejvíce Radovitových žoldáků. Díky tomu je kraj velmi divoký už za předchozího vládce tu nebylo příliš bezpečno. Krajníky stálo velké úsilí zatlačovat nájezdníky přicházející z divočiny, teď když krajníci nemají sílu nájezdníky zastavit, jsou přepady na denním pořádku. Na západ leží poklidně tekoucí řeka, pokut by jste našli loď dostali by jste se pohodlně téměř až k cíli. Podél řeky leží nejbohatší města království, protože řeka tvoří dopravní tepna. Chybou této cesty je, že místní baroni podporují Radovita, takže pokut někdo pozná princeznu nenajdete v tomto kraji žádnou pomoc ani úkryt. |
| |
| První táboření v lese Princezna Vědělas, že toto nebude dobrý den, ale tohle jsi vážně nečekala. Do oběda probíhal tvůj den, jako každý jiný. Zase ses pohádala s Kateřinou na téma koho má otec radši. Konkrétně tě zase označila za jeho mazánka. Poté naštvaně odešla. Jak tak sedíš v staré zřícenině, vybavují se ti její slova. „Kdyby tě někdo vytáhl s bezpečí tvého paláce, poznala bys jaký je život venku!“ Zbytek dne byl celkem poklidný dokud jsi nejela na projížďku. Tentokrát tě místo obvyklého oddílu jede tvá sestra se svými lidmi. Což znamená potíže, jak se dalo čekat Kateřina ti celí výlet znepříjemní. Její vojáci jedou těsně kolem vozu, že nevidíš nic jiného než vojáky a koně. Zhruba po půl hodince sestra zamíří kam si pryč a sebou vezme všechny vojáky až na dva. Pak se stane něco nečekaného tvůj kočár přepadne skupina osob a k tvému překvapení se vojáci vzdají bez boje. Prvních několik chvil myslíš, že je to jeden z hloupých vtipů tvé sestry, ale jak běží čas uvědomíš si, že tě chytili nějací vzbouřenci. Táhli tě lesem bůhví jak daleko, do této zříceniny. |
| |
 | Úspěšný den Rebelů Je to už nějaký ten pátek, co jsem já a zbytek mých mužů měl tu příležitost prchnout ze zajetí po válce. Měli jsme notnou dávku štěstí a také přátelé na správném místě. Skrývání u elfů nemělo dlouhého trvání, protože brzy na to vznikli rebelové a my se přidali k nim. Nebylo nás mnoho, ale měli jsme odhodlání a cíl. Nedávno nám byl také zadán nový úkol vůdcem rebelů. Měli jsme v malé skupince proniknout do srdce nepřítele a unést jeho dceru. Tedy princeznu. Zdálo se to, jako dobrý ale nebezpečný tah. Tedy úkol pro dobrovolníky. Samozřejmě jsem mezi nimi byl já a pár dalších, ku příkladu takový Eduard, kterého sice moc neznám, ale něco málo jsem už o něm slyšel. Ti z mých bývalých mužů, kteří přežili měli bohužel zrovna jiné povinnosti. A tak jsme vyrazili na cestu. Když to nyní zhodnotím vše šlo až příliš hladce. Fakt, že stráže se vzdaly v podstatě bez boje a nám se podařilo unést princeznu bez tasení mečů byl zvláštní, ale bral jsem ho. Třeba to byli jedni z těch, kteří patří k nám, ač neoficiálně. Krajníci nás mohli také napadnout, ale velitel je odvelel jinam. Vše šlo až podivně hladce a to se mi nelíbilo. Nechce se mi věřit, že máme tolik přátel, nebo takové štěstí. Nakonec jsme nyní uchýlení v zřícenině, kde táboříme. Princezna má pro jistotu svázané ruce před sebou a stále jí máme u ohníčku na očích, kdyby chtěla utéct. Přece jen jistota je jistota. "V noci budeme držet hlídky vše to je moc jednoduché. Nelíbí se mi to." Podotknu k přítomným mužům a pak pohlédnu na princeznu. "Omlouváme se za hrubé zacházení nicméně váš pan otec nám nedává na výběr." Povzdechnu si. Únosy nejsou něco, nač bych byl hrdý. Podám mezitím princezně kus pečeného masa. "Nate najezte se musíte mít hlad." Podotknu docela vlídně a klidně a sám se pustím do své porce a při tom přemýšlím. Zobrazit SPOILER  |
| |
 | Jak špatné to jen může být? "Pffff..." Kateřina si vždy našla způsob, jak mě potrestat za něco, co jsem ani neudělala. Přitom to ona si vždycky začala, pak na mě akorát ječela, vynadala mi, že jsem rozmazlená, naivní, hloupá, k tomu dodala nějaké životní moudro, ze kterého jsem si asi měla vzít ponaučení a pak odkráčela středem! Uraženě jsem seděla v drkotajícím kočáře a trucovala. Ne, že by si toho Paní Důležitá Protiva samozřejmě všimla. Kdybych zůstala v paláci a koukala se ven z okna, udělala bych lépe. Sestřini muži jsou mizerní společníci, pořád jen mlčí, dělají, co jim řekne a sotva se přiblížím aspoň k tomu koni, tak to je hned samé 'pozor, abyste si neublížila, princezno'. Úplně jsem ji viděla, jak si tam jede hezky v čele a vítězně se šklebí, zatímco přemýšlí, čím by mi to mohla ještě více znepříjemnit. No, dlouho to netrvalo, než přišla s něčím vskutku ďábelským. Tedy... To jsem si aspoň myslela. Zprvu. Nejdřív to byla prostě jen... Hra! Asi podobný vtip, jako když na mě vždy zásadně zapomínala při zamykání dveří místností, kde jsem byla jen já. V úplně první chvíli, když vůz přepadli, vzpomněla jsem si na všechny ty příběhy, které jsem tak zbožňovala. Jenže tohle probíhalo... Úplně špatně! Žádný chrabrý zachránce, žádný souboj mezi lapky a vojáky, co mě hlídali... Prostě... Smrdělo to Kateřinou. Nechtěla jsem jí udělat tu radost, abych začala panikařit, nedejbože dát na sobě znát strach. Naopak! Čím dřív pochopí, že jsem jí na to neskočila, tím dříve mě přestane takhle týrat a šikanovat. Jenže... Pak jsme se začali vzdalovat od kočáru. Svázali mě! Ze střevíců mě po pár krocích boleli nohy a ty šaty rozhodně nebyli na nošení do lesa. "T-to... Ale vůbec není zábavné... Au! To nemůžete... Přeci..." začala jsem se s menším opožděním vzpírat, když jsme se od vozu vzdálili natolik, že jsem ho neviděla. A ani jsem nevěděla, kde jsem! Kam jdeme! "Já jsem princezna. A to Kateřina je hloupá... To vážně není... No dobře, klidně jí řekněte, že vyhrála, ale... Kateřino!" Příliš pozdě mi došlo, že tohle není práce mé sestry, ale jsou to... Ty... Zločinecké živly! Vzbouřenci. Praví vzbouřenci! „Kdyby tě někdo vytáhl z bezpečí tvého paláce, poznala bys jaký je život venku!“ Jenže venku to bylo nebezpečné! Děsivé! Byla jsem... Sama. V místě, které bylo strašidelné, neznala jsem ho a s lidmi, kteří bojovali proti otci. A otec... Určitě bude šílet strachy! S cizími lidmi jsem se nesměla ani bavit, natož se jimi nechat unést. Kousla jsem se do rtu, škubla spoutanýma rukama. Bolelo to. Vzbouřence jsem sledovala po očku, ovšem bylo tu najednou... Tolik věcí, kterým jsem se musela věnovat! Myslet na ně. Přemýšlet... Trhla jsem sebou, když na mě jeden z nich promluvil. "Dává! Odvést mě zpátky a pustit mě," potřásla jsem hlavou. "A omluvit se. Když se omluvíte a řeknete, že je vám to líto, že to byl... Omyl! Otec je hodný, promine vám to, když uvidí, že vás to mrzí..." vyhrkla jsem. "Nebo mě prostě... Jen pusťte. Já to nikomu neřeknu, prostě jsem se jen... Ztratila! A vy jste mě našli. A otec vám dá ještě odměnu za to, že jste mi pomohli... Jakou budete chtít, je štědrý!" odmlčela jsem se, ale jen proto, abych se nadechla. "A spravedlivý, tu odměnu by vám určitě dal..." ujistila jsme je, zaprosila pohledem. "C-co?" pohledem jsem střelila k jídlu a zamrkala. "Ale... Tady? Takhle? Vždyť takhle ani nedokážu vzít do ruky ten... Příbor..." zvedla jsem svázané ruce krátce nahoru. |
| |
 | Čestný host Stíny se prodlužují, les potemněl. Zahledím se mezi stromy a zaposlouchám se. I když se okolí zdá být klidné, slyším, jak se noční tvorové pomalu probouzejí k životu. Noční ptactvo v korunách, sem tam nějaký menší dravec na toulkách za potravou. Nic neobvyklého, ale nedá se říct, že by mě to uklidnilo. |
| |
| Princezna Reakce princezny mne přinutí pozvednout jedno obočí a pak se najednou docela dost nahlas rozesměju až mi dlouhé vlasy lítají všude kolem. naštěstí jsem stihl dojíst. Pak však můj smích utichne a můj pohled padne opět na princeznu. "Děvče ty o svém otci očividně nic nevíš." Zavrčím hlavou a v očích se mi mihne, něco z minulosti něco chmurného. "Tvůj drahý pan otec není ani štědrý ani hodný. Jde nám po krku už pěkně dlouho. A i kdybychom tě přivedli a s tebou hlavu draka, který tě ohrozil, naše hlavy by skončily na kůlech." Podotknu a volnou rukou vytáhnu z boty nůž a namířím jím na princeznu a pak ho zabodnu do kusu dřeva. "Spravedlivost v sobě nemá ani za mák. Naše království žilo v míru a harmonii než se váš otec objevil a zahájil válku. Zpustošil naši zem, zabil naše lidi a zabil našeho krále. Ty kteří před ním nechtěli pokleknout nechal popravit." Upřu na dívku oči, je v nich smutek a vzpomínky. "Tehdy jsem byl mezi těmi, kteří měli být pověšeni, protože se nesklonili. Jen štěstí mě zachránilo a hrstce z nás se podařilo utéct. Pak jsme vznikli my....povstalci, z těch, kteří jsou věrní padlému králi a neuznávají tyrana. Nevím co vám váš otec nakukal ale je to pouze tyran, který naše království ničí. To proto potřebujeme vás abychom měli páku a on se nám vzdal." Kouknu na Eduarda. "Navrhuji jet zítra na východ bude to tam asi nejbezpečnější pro nás všechny." Podotknu a pak se nakloním k princezně s nožem. "Příbor tu bohužel nedostaneš jsme skromná společnost ale uvolním ti ruce, aby ses mohla najíst a napít. Nezkoušej však utéci. Nedostala by ses daleko chytli bychom tě a bylo by to pro tebe horší. Taky máme dobré střelce, kteří by dokázali trefit tvou nohu, a zastavit tvůj útěk." S tím jedním pohybem rozříznu řemínek okolo jejích zápěstí a podám jí jídlo, aby s emohla najíst, S dýkou stále v ruce princeznu bedlivě sleduji. "Rúuviel klid, musí to být ona, i se tak chová. To by nějaká cuchta asi nedala tak rychle, ale ne asi nemáme žádnou jistotu." Pokrčím rameny. |
| |
 | Tábor Smrdí to. Smrdí to na sto honů. Nespokojeně prohrábnu ohniště klackem a ani si nevšímám stydnoucí večeře. I kdyby měli pohodovýho důstojníka, který by skoro celou stráž vozu nechal jet si zachlastat do nejbližší vesnice a Krajníci měli něco jinýho na práci rozhodně by nenechali takhle kočár s princeznou právě v den kdy jsme ji šli unést. Vrhnu zachmuřený pohled na Laedrica, který jako správný dobrák přinesl naší rukojmí jídlo a vybavuje se s ní. Čím víc nad tím přemýšlím tím víc to smrdí prozrazením nebo zradou. Ani jedno není zrovna nejfajnovější zábava. Zřícenina je dobré místo a ta půlelfka něco málo umí v lese, ale mě je jasné že nejsme jediní co tohle místo známe. Jak se zbavit rebelů co ti lezou krkem a nemůžeš je najít? Najdeš si je a pobiješ je. Ale na to potřebuješ návnadu .... zrada to nejspíš nebude a princeznička taky neude moc nebezpečná. On jí bude potřebovat pro nalákání rebelů na jedno místo, ale k tomu nás musí sledovat. Teď ne, protože dost možná ví kde jsme, ale brzy se na nás někdo pověsí a měl by bejt dobrej. "Dost." Zvednu se a zadržím Laedrica než přeřízne pouta. "Je mi jedno, že to je nepohodlný pouta zůstanou. Do huby si dosáhne, to jí musí stačit a královi to nevadí." Žádné ústupky, začnem jedním a přibudou další a další. |
| |
| Tábor a vzbouřenci Na okamžik jsem zpozorněla a zapomněla, co jsem vlatsně chtěla říci, když se objevila půlelfka. Nebo elfka? Ještě nikdy jsem nikoho takového neviděla... Ne takhle zblízka. Zamrkala jsem a pak rychle pohledem zase uhnula a na okamžik pevně semknula rty. A to nejen proto, že se chovala podobně jako sestra. "Hloupá, hloupá, hloupá... Měla jsem jim říct, že já vlastně vůbec nejsem já..." Pár úderů srdce jsem o tom i uvažovala, ovšem jakmile se ten dlouhovlasý začal smát a spustil, vypadla jsem z role dříve, než jsem s tím vlastně začala. "Vy o něm nic nevíte," opáčila jsem bojovně, vystrčila bradu. Co to říkal? "Chrání království před rozvratem... Před vámi!" Prsty bych si vjela do vlasů jako vždycky, když jsem se rozčilovala, ale místo toho jsem jen znovu zaškubala neklidně rukama. Vážně to bolelo! "A nikým se nenechá vydírat! Už teď mě určitě hledají, a taky že najdou," prohlásila jsem rozhodně. Musím být statečná! Stejně jako v tom příběhu, kdy hraběnku unesli ti piráti. Ta statečnost mi zase tak dlouho ale nevydržela, protože přišla řeč na prostřelení nohy. Kousla jsem se do rtu. "Ale to by... Bolelo. A krvácelo. A začalo to hnisat, černat a já bych umřela..." Odtáhla jsem se od nich tak daleko, jak to jen šlo. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, natož to jíst rukama. Hlavně poté, co nedošlo na rozřezávání pout. Sklopila jsem hlavu a zaškaredila se. Co na tom, že se to nemá dělat! |
| |
| Žhavá diskuze Střelím přísným pohledem na Eduarda. "Nezapomínej Eduardo, že my nejsme jako král. Jsme lepší a když ztratíme svou lidskost nebude mít náš boj smysl. A ona by nám stejně nezdrhla." Odložím maso na kládu na které Sigrid sedí a pouta zatím nechám být. Pak se podívám opět na princeznu. "Nevíš nic malá princezničko! Že chrání království před námi?! A kdo nás připravil o krále? Kdo zabral naše království hmm? Tvůj otec to on nás připravil o domovy a přátele. A pokud nepřistoupí na naše podmínky nedostane svou dceru zpět. Ostatně skoro bych se ani nedivil, kdyby se na tebe vykašlal jde mu jen o sebe a moc." Řeknu rozohněněji než bych vlastně chtěl, ale namíchlo mě to. Pevně svírám nůž v ruce. "A co se průstřelů týče dají se ošetřit po dopadení....a bejt tebou najím se budeš na cestu potřebovat sílu." Stočím pohled k ohni a se zatnutou čelistí si pohrávám s nožem. |
| |
| Výměna názorů "Ne, vy nevíte nic, a přesto děláte ty... Ošklivé věci!" Hildegardin odsuzující pohled jsem cítila až sem, ale prostě jsem... Nedokázala mlčet. "Otec tuhle zemi zachránil! Kdyby nepřišel on, přišel by někdo jiný! Armáda by všechny povraždila, ale to díky otci neudělali!" Ten tichý otravný hlásek pudu sebezáchovy tiše naříkal, že bych měla mlčet, ovšem jen chvíli, než to vzdal. To, co řekl, zabolelo. Víc než cokoliv jiného. "To... To není pravda. Záleží mu na mě. Za tohle může jen a jen Kateřina a její hloupé vtípky! Už mě hledají. A najdou." Zoapkovala jsem to i navzdory té úzkosti, která mi na okamžik sevřela hrdlo. 'Nedostane svou dceru zpět.' "Vše, co se říká o vzbouřencích, je pravda," spíše jsem zamumlala sama pro sebe. Na jídlo jsem se sotva podívala. "Nebudu ji potřebovat, protože ráno už budu zpátky na hradě." |
| |
| Princezna Probodnu Sigrid pohledem a zatnu čelist. "Měla byste někdy jít mimo palác a zjistit, jaká zvěrstva páchá váš pan otec. Nebýt jeho naše říše žije spokojeně, díky němu zemřelo mnoho dobrých lidí, mnoho jich je na útěku a mnoho se mu klaní jen ze strachu z šibenice." Zvednu se ze svého místa a pár dlouhými kroky přejdu k před princeznu a s chladným výrazem na ní ukážu v podřepu dýkou. "Kdyby lži, které se o náš šíří byly pravda podřezal bych ti na místě hrdlo, nebo alespoň vyřízl jazyk, nebo něco podobného. Takže být tebou opravdu věřím tomu, že nejsme jak se povídá." Řeknu naprosto vážně a odměřeně. Pak se zvednu a zasunu dýku na její místo a projdu kolem ohniště. "Zkontroluju okolí." Odejdu od tepla ohně do chladného večera. Potřebuji se trošku uklidnit a obhlídka zříceniny je ideální. |
| |
| Oškliví lidé a ošklivé věci Chvíli mlčky poslouchám, jak Sigrid prská na Laedrica a on na ni vrčí zpátky. Musím se sama pro sebe pousmát. To děvče se vážně chová, jako kdyby v životě neopustilo zdi hradu. To alespoň trochu uklidní mé pochybnosti o tom, zda je to vážně ona princezna. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vykročíš z teplého světla ohně do temnoty zříceniny. Doslova tě pohltí tě temnota rozbořených zdí. Ikdyž pěkně svítí měsíc, stromy rostoucí nad zříceninou pohltí většinu měsíčního světla a to málo co projde stromy jen umocní temnotu uvnitř zdí. Jak procházíš zříceninou zjišťuješ proč se tady skřetům líbilo, kromě vstupní brány s které zbyla jen hromada suti a jediného otvoru v hradbě, je opevnění relativně zachovalé. Pravda na několika místech ti zeď nedosahuje ani k pasu, ale skřety by kryla dokonale. Vy jste našli úkryt ve zbytcích jedné obytné věže, ty jsi došel ke zbytkům druhé. Tu tvoří hromada suti a písku i v temnotě, která v ruině panuje, vidíš kříž označující hromadný hrob. Vzhledem k tomu, že na kříži visí skřetí zbroj je to hromadný hrob skřetů. Jinak jsi nic zajímavého nenašel. |
| |
| Večer Když Laedric nechá pouta vcelku vrátím se na své místo a konečně se pustím do jídla. Na odcházejícího muže jen souhlasně přikývnu Východ nezní nejhůř. Jestli se nepletu tak dneska budem v bezpečí. "Osobně je mi jedno co si o mě nebo ostatních myslíš." Pronesu nezaujatě. "Stačí, když budeš vědět, že udělám co bude potřeba, abychom tě dostali kam máme ať ti to bude příjemný nebo ne." S tím varováním jsem spokojený a dál se věnuju vystydlému masu. Plány budeme probírat až se Laedric vrátí ze své obchůzky. Budeme muset hodně změnit na způsobu jakým budeme cestovat. Pak se k řeči dostane půlelfka a já zpozorním. Co řekla princezna mi vrtalo hlavou, ale nebylo jak se na to zeptat. Třeba se o to postará ona. |
| |
| Se vzbouřenci Z Laedrica šel i strach. Trochu. Možná trochu více. Odtáhla jsem se, jak to jen šlo. Ta dýka vypadala vážně ostře. Kousla jsem se do vnitřku tváře a mírně sklopila hlavu. Zrzavých pramenů povlávajících před očima jsem si nevšímala, nebyla tu stará chůva, aby mě za to okřikla a donutila si spravit účes. Snad jediná dobrá věc za dnešní den. "Jenže mě potřebujete. Nepodříznete mě, živá jsem cennější," spíše jsem zamumlala. Vlastně jsem v to spíše doufala, protože ta dýka se mi vážně nelíbila, natož představy, které mi ten muž nasadil do hlavy. Brrr. Potřásla jsem hlavou. To, co mi řekl druhý muž, mi na náladě příliš nedodalo. Ale ať si nemyslí! Taky udělám, co bude potřeba, abych se dostala tam, kam já chci. Poprvé za celou dobu ke mně promluvila půlelfka, překvapeně jsem tak k ní vzhlédla. Zamračila jsem se. "Nejsem zase tak hloupá, poznám, když mi budete ubližovat," div jsem nenafoukla tváře a pohledem sklouzla zpátky k poutům na zápěstích. Najdou mě. Zítra ráno už budu zase zpátky. Nebo... Nebo je to jen sen! Nebylo by to poprvé... Jenže to bych se asi mohla uštípat. A na to mě příliš brní prsty. "Pfchrm," odfrkla jsem, i když při zmínce o Kateřině jsem se nemohla zatvářit jinak, než nešťastně. "Kateřina mě nemá ráda, určitě mě tam nechala samotnou schválně!" Na okamžik jsem pevně semkla rty. Půlelfka se možná bavila, ale bylo spíše tak akorát do pláče. "Měla jsem to vědět. Jindy s..." Nedořeknu. Rychle zamrkám. Pozdě mi dojde, že bych přeci jen měla mlčet. A ne jim dávat informace! |
| |
| Návrat Prošel jsem si blízké okolí zříceniny. Vše vypadalo, tak jak by se dalo předpokládat. Možná je to tak lepší alespoň nás tu nikdo neotravuje. Ač to, co jsem nalezl mne moc nepovzbudilo. Vracím se tedy pomalým krokem k táboru a zastavím se ve stínu, abych vyslechl část toho, co mladá princezna říká. Když domluví s klidnou tváří vejdu zpět do osvětelného kruhu a pohlédnu na své dva společníky. "Všude klid a až na masový skřetí hrob nic zvláštního." Podotknu a pak se mírně zamračím. "Řekla, že jí v tom její sestra možná nechala úmyslně....to mi docela smrdí. Skoro to vypadá, jako past. Možná nám podstrčili princeznu za nějakým záměrem. Ale co by tím mohli sledovat." Zamračím se když usednu k ohni a střelím na chvíli pohledem po Sigrid. Tohle se mi vůbec nelíbí. Tedy čím dál tím méně. |
| |
| Děsivá zřícenina Dlouhovlasý muž, kterého jsem rozlítila, nebyl dlouho pryč. "Klid? Masový hrob? Skřetí masový hrob?" Ošila jsem se. Znělo to... Děsivě. Ale na druhou stranu... Jak asi vypadá masový hrob skřetů? Zamyšleně jsem se zamračila, něco mi říkalo, že je to stejně jedno, protože tihle mě nikam nepustí. "Ale..." podivila jsem se vzápětí. Že by sestra... Potřásla jsem hlavou. To by neudělala... Snad? Možná... Nechala mě tam schválně, to určitě, ale možná mě chtěla jen... Postrašit? Ale... Past? To by o tom přeci snad musel vědět i otec a to by mi určitě... Zamrkala jsem. Zachytila jsem pohled toho muže směřovaný na mě a téměř okamžitě jsem rychle uhnula tím svým. "Když mě pustíte, nebudete to muset zjišťovat," nadhodila jsem opatrně. Tonoucí se stébla chytá. A oni... Vypadali rozumně. Třeba by se tak i mohli zachovat, protože tohle... Tohle nebylo správné. Nic jsem jim neudělala. |
| |
| Druhá dcera Zamyšleně pokývu hlavou. Radovit prý má dvě dcery, zřejmě se nemají zrovna v lásce. Nemůžu se jí úplně divit, zatím nabírám dojmu, že mladé princezny jsou dost neodbytná stvoření. |
| |
| Noc "Když tě poustíme umřeš cestou a nás budou stejně lovit, protože jsme tě unesli. Nejlepší jsou věci takové, jaké jsou nyní. Výhodné pro nás a možnost konečně něčeho dosáhnout." Odpovím poklidně a vytáhnu přikrývku a rozvinu si jí u ohně. "Když nebudeš dělat potíže bude to jednoduhší pro nás všechny a pro tebe taky." Zívnu a ulehnu. Zabalím se do deky a hřeju u ohně. Batoh mám pod hlavou místo polštáře. "Vzbuď mě na druhou hlídku Ruviel." Podotknu ke své společnici a pak si užiju trošku snad nerušeného spánku. Tuším, že zítra bude složitější den, takže dnes se chci prospat. |
| |
| Dlouhá noc Pevně jsem semkla rty a pro jistotu se kousla do jazyku. Věřila jsem tomu, že jim Kateřina v únosu nepomáhala, to by bylo příliš zákeřné i na ni, ale... Stejně to byla... Její vina. Sklopila jsem hlavu a schovala se za oponu z vlasů, které mi před obličej padaly v neposlušných vlnitých pramenech. 'Výhodné pro nás. Možnost něčeho dosáhnout...' Zaškaredila jsem se po slovech muže a znovu se kousla do jazyku, abych zůstala mlčet. V jednom měli pravdu. Nikdy... Nikdy jsem nebyla sama v lese. Natož v noci. Pěšky. Z těch střevíců mě akorát boleli nohy, měla jsem otlačené prsty a paty. A žaludek jsem měla jak na vodě. Byl to... Vyčerpávající pochod. A zrovna teplo taky nebylo. O to hůř, když mi došla další věc. To bych jako... Měla spát na zemi? Nikdy jsem nespala na zemi! Byla... Byla tvrdá! Promnula jsem si tvář a kolena přitáhla blíže k tělu. Objala bych si je, ale to skrze svázané ruce nešlo. Svraštila jsem obočí. Ale co... Měla jsem celou noc na promyšlení, co s tím. Navíc! Už brzo tady musí být vojáci, určitě mě všichni hledají a... A do rána tu budou. Nemůžu přeci s těma... Lidma... Cestovat dál! Ne, ne, ne... Tvář jsem si opřela o kolena, potlačila zívnutí. Hlavně... Neusnout. |
| |
| Noc ve zřícenině Povstalci Les okolo ruiny je tichý a klidný. Hlídače občas vyruší hejno netopýrů, kteří v ruině sídlí, ale jinak se nic podstatného v okolí neděje. Ráno vstanete do příjemného úsvitu. Obloha dává tušit, že bude krásný teplý den. Příjemně jste si odpočali. Pro každého je připravený kůň, dokonce i pro princeznu. Jejího koně poznáte snadno, jediný má totiž dámské sedlo a je bílý. V sedlových brašnách máte všichni průvodní listiny. Podle kterých jste se právě stali lovci lidí a princezna podvodnicí, která se za sebe pravidelně vydává. Ve vacích je několik zdánlivě pravých zatykačů vydaných královými stoupenci a popis na zatykačích přesně pasuje na princeznu. Noc ve zřícenině Princezna Sotva si řekneš, hlavně neusnout, zavřou se ti únavou oči. Bohužel nespíš klidně ve snech tě pronásledují různé příšery, jenž údajně žijí ve zříceninách. Několikrát tě probudí zvuk pleskajících křídel v tvé blízkosti. Ráno tě vzbudí nepříjemná zima a aby toho nebylo málo lůžko s listí a přikrývek se ani vzdáleně neblíží k péřovým postelím v kterých jsi spala do dnešních dnů. Cítíš každý malý kamínek, hrbolek pod listím. |
| |
| Příšerná noc, úděsné ráno Tak špatně jsem se vyspala naposledy... No... Nikdy! Pořád jsem se převalovala, všechno mě bolelo a několikrát za noc jsem se vzbudila z jedné noční můry do druhé. Nevyjekla jsem pokaždé jen proto, že na to jsem měla příliš sucho v ústech. A záchrana nikde. K ránu jsem už spíše jen dřímala. Nemohla jsem najít aspoň trochu pohodlnou pozici, ve které bych se nemusela pořád vrtět, a pak ta lezavá hnusná zima... Když začalo svítat, vzdala jsem to. Ležela jsem na boku, i když mě mezi žebra nepříjemně tlačil kamínek - a kdyby jen mezi žebra! - zimohřivě jsem se choulila pod dekou a snažila se nevšímat si toho, že je mi taková zima, až se klepu jako ten malý chundelatý psík, když ho ofoukne vítr. Pohled jsem upírala do ohniště a neustále se kousala do vnitřku tváře. Už by tady mělo být... Proč tady nejsou? Nemohli jsme... Jít tak daleko! V lese není zase tolik míst, kde by nás mohli hledat, ne? To... To určitě Kateřina! |
| |
| Ráno V noci jsem měl ještě chvíli hlídku. Tedy někde v jejím prostředku, než mě vystřídal Eduard. Princezna neměla asi moc pohodlí ke spánku, ani se jí nedivím, když není vůbec zvyklá. Je hold zhýčkaná. Stejně mi při hlídce hlodalo hlavou, že tu něco nesedí, navíc princezna není tak úplně taková, jakou bych jí čekal. Dokonce jsem si musel připustit, že je to docela pěkná ženská, ale téhle myšlence jsem se záhy vyvaroval. Ráno jsem vstával se zívnutím a protažením, kdy jsem si sbalil a posbíral své věci. "Ták zlatíčka doufám, že jste se dobře vyspali čeká nás dlouhá cesta." Přejdu k okraji zříceniny a povytáhnu obočí. "Heleme se už nám tu nechali i koně." Když prohledám sedlové vaky zašklebím se nad tím, jak to rebelové vymysleli. "Heh no to je mi dobrá pohádka. Tak šup do sedel vyrážíme." Ušklíbnu se a přejdu k princezně a chytnu jí za svázané ruce a dovedu k jejímu koni. "Umíš vylézt na koně sama, nebo tě mám vysadit?" Povytáhnu obočí a je vidět, že to myslím smrtelně vážně. |
| |
| Na koně? Všichni kolem se začali probouzet a já raději dělala, že pořád spím. Moc mi to nešlo, jak jsem tak ležela na té zemi a byla mi zima, měla jsem pocit, že vyskočím z kůže. Kéž by! Žaludek se už taky začínal ozývat, i když zatím jen nejistě, rozpačitě. K čemu to bylo ale platný, když se všichni začali balit a já musela vstát. Srdce se mi rozbušilo, když mě začal ten dlouhovlasý táhnout ke koni. Jindy bych se na bílým ořem rozplývala a byla u něho jako první, ale... Chtěli mě odvést pryč! Úplně pryč! A nejsem malá holka, aby si mě někdo koupil pěkným koněm. Tedy... To... No... Ne! "Ne, ne, ne..." zadrmolila jsem. Očima jsem zatěkala po zřícenině. Určitě tu museli každou chvíli být! Zapírala jsem se patami a snažila se mu vyškubnout, i když v těch střevících jsem zvládla tak akorát klopýtat a ruce mě pálily jak čert. "Nikam nepojedu," potřásla jsem hlavoua bojovně vystrčila bradu. "Zůstanu tady, líbí se mi tu, ale vy si klidně jeďte," dodala jsem trucovitě. |
| |
| Ráno Noc nebyla zrovna nejzázračnější za poslední dobu, ale aspoň nás nikdo nerušil ... jak jsem čekal. O to hůř se mi hlídalo, protože když se nic nedělo a nijak zvlášť nehrozilo nebylo nic co by mě drželo vzhůru. Tak taky na moje spolubojovníky nezvykle čekaly ohřáté zbytky včerejší večeře. Maso je už spíš sušené než pečené, ale kdo by si stěžoval. Spíš mě žádné stížnosti nezajímají i kdyby je měli. Ráno se i tak raději rovnou začneme balit k odjezdu. Koní je dost a dokumenty taky někdo docela hezky zfalšoval. Princezna moc šťastně nevypadá a zase se pustila do chabých pokusů nás ukecat. "Roztomilý." Prohodím sarkasticky na její slova odporu. "Čirou náhodou tu máme dost provazu na přivázání jedný otravný slečinky přes sedlo koně jako pytel žita. Nebo pokud se to nebude zamlouvat můžeme zkusit vláčet. Několika kilometrová procházka za koněm udělá hotové divy." |
| |
| Trocha ranního vyhrožování Na okamžik jsem i zapomněla, co jsem to vlastně chtěla ještě dodat a pohledem střelila po Eduardovi. Ta trucovitost mě na chvíli dočista přešla při představě, jak mě táhnou za koněm. Nasucho jsem polkla a potřásla hlavou ve snaze si to z ní zase rychle vyhnat. Ostře jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a přinutila jsem se napřímit v zádech a mírně se rozkročit tak, jak to vždycky dělávala Kateřina, když se jí něco nelíbilo. "To... Si nedovolíte. Potřebujete mě... Živou! A hlavně zdravou. A otce byste tím jistě rozčílili ještě víc, až by se to dozvěděl." |
| |
| Dobré ráno Nakonec jsem ráda, že jsem si vzala hlídku hned zpočátku noci. Ostatní se ještě docela dlouho převalovali kolem ohně, než skutečně usnuli. Kromě toho jsem pak mohla spát zbytek noci v kuse nerušeně. Jen jsem litovala, že s sebou nemám síť, kterou bych přivázala mezi kmeny stromů nebo pobořené zdi a prospala bych se v ní. Namísto toho jsem se ponořila do spánku napůl v sedě opřená o zídku a napůl stočená do klubka. |
| |
| Diskuze o princezně Jak jsem si myslel princezna mi nic neulehčuje a na koně prostě nechce. Mírně si povzdychnu, když slyším poznámku Eduarda. "No skvělé tos nám teda pomohl." Protočím oči v sloup, což asi mohla vidět maximálně tak Sigrid, kdyby věnovala pozornost mě. Pak se do toho vloží i Ruviel, která se to snaží zmírnit. Sigrid si naopak myslí, že bychom něco takového neudělali. Jednou rukou si promnu oči. "Eduarde ty prosimtě raději mlč. Tvé morbidní způsoby nám vůbec nepomůžou. Raději nasedni na koně a ujisti se, že jsme tu sami." Trošku se zamračím, protože jeho chování v posledních dvou dnech se mi vůbec nelíbí. Chápu, že nemá království rád, ale nemůžeme přece soudit mladou dívku za něco, co dělá její otec, o čemž dle všeho ani sama neví. "No princezno dal jsem vám možnost jet na vlastním koni. Ale jak vás tak pozoruji a poslouchám spíše byste se na něm pokusila při první příležitosti ujet takže..." Pokrčím rameny odepnu sedlové brašny a zbytečnou zátěž na svém koni a připevním jí na koně, kterého měla mít princezna. "Eduardo povedeš volného koně můžeme na něj naložit vše nadbytečné, co by zbytečně tížilo ty naše. Princezna pojede se mnou na tom mém, bude to tak bezpečnější, nerad bych jí naháněl někde po okolí, ač není jisté, že umí na koni jezdit." Podotknu docela klidně a vyhoupnu se do sedla svého koně. Pak chytnu princeznu za ruce a prostě jí vytáhnu do sedla za mnou, když je nahoře přechytnu jí kolem pasu a usadím do sedla před sebe, pak si beru otěže. "Snažte se to nekomplikovat." Řeknu spíše potichu k ní. |
| |
| Vyrážíme "Hrdina za všech okolností." Kysele se ušklíbnu na Laedrica, ale s přeházením věcí na volného koně nemám nejmenší problém. I tak nás to zpomalí, protože ať je princeznička jak chce hubená, bude to zátěž navíc pro koně. "A s pronásledováním bych si moc hlavu nedělal. Celý to zavání křivárnou a jestli ten co to spískal měl všech pět pohromadě nebude nás pronásledovat víc jak jeden špičkovej špeh ... no možná bych přihodil nějakou skupinku vojáků naoko, abychom se moc nerozhlíželi." Tentokrát se otočím na princeznu. "Víš co to znamená? Je jim putna jestli žiješ nebo ne, dokud je dovedeme k hlavnímu táboru." Vesele se rozesměju. "Jediný komu záleží na tvým životě jsme my. Ta ironie nemá chybu." "Ale celý to je moc čistá práce na tvýho taťku. Sázím 5 zlatých, že to má pod palcem sestřička." Pak zvážním a obrátím se k mým spolubojovníkům. "Pro nás to hlavně znamená najít zvěda a nezabíjet ho dokud na to nebude správný místo a chvíle." S tím naskočím na koně a s uvázanými opratěmi běláka čekám na odjezd. |
| |
| Na koně II. "To jsem vždy chtěla, ale rozhodně ne takhle..." zadrmolila jsem. Vůbec to nebylo takové, jak se psalo v knihách nebo vyprávělo. Odvrátila jsem od nich hlavu, pohled upřela do pukliny v rozpadající se zdi zříceniny. Mezi stromy se ovšem nemohl žádný pohyb a naděje začínaly být značně... Hořkokyselé. Slova jednoho z mužů to vše jen dorazila. Mohla... Mohla to snad být pravda? Mohlo to být tak? Ale... Ale... Zarazilo mě to natolik, že jsem se ani příliš nevzpírala, když mě Laedric vytahoval před sebe na koně. "To..." Až opožděně jsem se zmohla na slova nesouhlasu. "To není pravda. Hledají mě. A mají o mě strach. To... To rodina dělá!" Ani nevím, koho jsem více přesvědčovala. Jestli je anebo sebe. "A vy byste se snad chtěl nechat vláčet cizími lidmi kdovíkam?" spíše jsem zamručela k muži za sebou. Zavrtěla jsem se. Nebyla jsem oblečená na takovou cestu. A v sedle před mužem se mi nesedělo příliš dobře, pohodlné to tedy rozhodně nebylo. "O to se snažím celou dobu a hele, jak to dopadlo," dodala jsem tiše, spíše sama pro sebe. Zatěkala jsem očima mezi půlelfkou a druhým mužem. Povzdechla jsem si. Ovšem jako bych se někdy nechala odradit tak snadno. |
| |
| Odjezd "Pronásledovatele setřeseme a pokud nás někdo bude špehovat tak s ním nakonec uděláme krátký proces. Mám přece ostroočko." Usměju se na Ruviel, která z nás má nejlepší zrak. Pak pobídnu koně, abychom vyrazili. "A drobná opravda princezničko. To je správná rodina." Řeknu k ní skoro šeptem. "Ta holka vůbec neví co je její otec zač. Může být vlastně doopravdy jeho dcera? Je tak jiná, než on i když ho brání." Zamyslím se, ale vnímám cestu a držím otěže s nimi jistím i princeznu. |
| |
| Cesta Sotva vyrazíte na cestu ozve se lesem štěkot loveckých psů a rachot mužů. Podle rámusu, jenž tropí to vypadá, že král poslal do lesa víc než pár oddílů. Všem vám okamžitě dojde, že lovečtí psi a muži jdoucí z míst, kde jste unesly princeznu, jsou náhončí a někde na vás čekají lovci. Naštěstí pro povstalce jde hluk z jihu, takže na východ můžete uniknout. Vyrazíte tedy na východ a brzy necháte hluk pronásledování za sebou. Překročíte cestu na které i ti, jenž neumí stopovat vidí, že jí použila velká jednotka jezdců. Rúviel ze stop vyčte, že po cestě prošli víc jak tři oddíly jezdců mířící na sever, nejspíš lovci ke kterým vás mají nahnat. Po několika hodinách jízdy po lesních stezkách zamíříte na vedlejší cestu. Cesta ubíhá celkem klidně a udělala se i příjemně teplo. Vaše cesta vás vede skrz les. Po několika hodinách jízdy dojedete k rozcestí. Na rozcestí je přibitý pergamen s následujícím textem: Lide království stala se hrozná věc, několik vlastizrádců se odvážilo unést princeznu. Náš nejmilostivější král, proto nabízí odměnu za jejich dopadení a záchranu princezny. Pokud by princeznu zachránil neurozený člověk, budou mu prominuty všechny zločiny včetně těch proti koruně, dostane šlechtickou hodnost léno a jeho rodině budou na dva roky odpuštěny všechny daně. Pokud princeznu zachrání šlechtic bude povýšen do hodnosti barona a dostane vše oč si požádá. Dále varujeme všechny, jenž by chtěli zrádcům pomoci. Nejen, že budou popraveni všichni kdo jim pomáhali, ale potrestány budou i jejich rodiny. Král Eduard Pod tímto je dopsána poznámka: Kdyby si to povstalci rozmysleli a vrátili živou a zdravou princeznu, dostane každý z nich 100 zlatých a sedm dní na opuštění království. Pokud se již princezně již něco stalo utíkejte, nenajdete úkryt ani kdyby jste se v horu proměnili. Mí muži vás dopadnou. Lubomír Jastřec velitel stráže cest. tohle tam podle toho, jak je text roztřesený, dopsal to tam až když ten pergamen vysel. Rozcestí tvoří dvě cesty (plus ta po které jste přijeli) jedna podle rozcestníku vede do malého městečka jménem Lopkovice, druhá směrovka ukazuje na méně udržovanou cestu a nemá žádný popis. Podle stop oběma cestami jel nedávno nějaký jezdec. |
| |
| Na cestě Trhla jsem sebou, sotva se ozvaly... Ty zvuky. "Ale né..." uteklo mi s patřičně protáhlým obličejem. 'Hloupá, hloupá, hloupá Sigrid! Kdybys ještě chvíli zdržovala a trvala si na svém... Už jsem mohla mít tu protivnou věc z rukou a zadek bych neměla otlačený ze sedla.' Bylo to k vzteku, vážně že ano. Čím déle jsme jeli, tím to bylo horší. Bolelo mě úplně všechno. Zadek, stehna, záda, ramena... Kůň byl očividně strašně nepohodlné zvíře. Náladu mi trochu napravil text na pergamenu, na který jsme narazili na jednom rozcestí. "Ha! Vidíte?" radostně jsem zavýskla. "Já věděla, že mi lžete! Záleží jim na mě!" Ta informace mi vlila do žil dostatek energie, abych se odhodlala k důraznému zavrtění se. "Já už nechci dál... Všechno mě bolí, mám hlad, žízeň a vůbec jsem... Unavená..." |
| |
| Cesta Na cestě to vypadá že jsem se docela dost sekl. Že by v tom měl prsty tatík? Škoda, kus elegance by se týdle zemi hodil. I tak nemůžeme moc polevit v ostražitosti a moje ruka neopustí topůrko sekery dokud se nedostaneme do klidnějších míst, dál od pronásledovatelů. Hlavně ti psi mi dělají starosti, budeme muset najít nějaké místo kde zakrajeme stopu, nebo nás vyčenichají. Až po několika hodinách, kdy jsem se musel jednou vracet pro bělouše, když mi vlezlá větev ve chvíli nepozornosti vzala jeho opratě z ruky. Na rozcestí nás uvítal pergamen se zajímavou zprávou. Ta naší princezničku zase trochu nabudí. "Stovku pro každýho? Princezny docela klesly v ceně." Zamračím se na nápis nespokojeně. "Znám jeden nevěstinec na pohraničí, kde za ní zaplatí přinejmenším o stovku víc a když řeknem, že je princezna tak cena ještě stoupne." Otočím se k ostatním. "Tak jako tak, za míň jak tisíc na hlavu se s nima nebudu ani bavit." Možná bych jim to tam mohl napsat ... ne, lepší jim neukazovat kudy jsme odjeli. Vesnici bych taky teď nezkoušel, už se tam určitě o nás dostala zpráva. "Dnešek bych tábořil ještě v lese. Nechci se moc ukazovat na volným prostranství." |
| |
| Cesta Přece jen jsme měli v zádech nějaké pronásledovatele, ale rychle jsme se jim naštěstí ztratili. Musel jsem se pro sebe ušklíbnout. Nečekal jsem, že král vyšle někoho tak rychle. Ale tak nějak jsem si dál už dvě a dvě dohromady. Když zastavíme u rozcestí všimnu si, jako ostatní onoho plagátu. Přelétnu ho očima a zašklebím se. "Che.....pěkný cár papíru. Tak jen abychom si to všichni ujasnili a došlo to i tady princezničce. O tebe v celém kom textu vůbec nejde. Napsal jen to co se očekává. Nicméně je pravděpodobné, že ty jsi mu úplně putna jde tu hlavně o nás. Musí ukázat, že nenechá odbojáře jen tak nepotrestane. A osobně ti řeknu zlatíčko, že si myslím, že pokud bychom tě my nebo kdokoli jiný vrátil, tak místo peněz dostane hlavu na špalek v každém případě." Ušklíbnu se a pobídnu koně. Eduardovi kývnu. "Jo to je možný, že by tam náš náklad odkoupili ale věřím tomu, že by nás za vidinou baronského nebo jiného postavení práskli králi." Zavrtím hlavou a povzdechnu si. "Tak jedeme ať se můžeme brzo utábořit, les bude nejlepší volba." Potvrdím a pohledem slétnu na princeznu. "To, že jsi včera nejedla a nepila je tvoje mínus a hold to budeš muset ještě někam do úkrytu vydržet. Tvoje nechci tady moc váhu nemá." Odpovím poklidně k ní za jízdy. |
| |
| Špatná zpráva "Cože?!" Hlas mi poskočil, jak jsem se zajíkla, pohledem jsem střelila po Eduardovi. Při zmínce o nevěstinci jsem zbledla a poplašeně mezi nimi zatěkala očima. "Lidi se přeci... Nemůžou jen tak prodávat. Nejsou věci!" spíše jsem zamumlala. Chtěla jsem tomu věřit, protože to... Nebylo správné! Laedric to svými slovy jen dorazil a já se cítila zase jako na začátku. Ti dva byli horší jak má sestra, a to už bylo co říct! Protože zatím nikdo, koho jsem za svůj život potkala, tohle nedokázal. "Když nikomu nevěříte, tak se nedivte, že nikdo nevěří vám," utrousila jsem polohlasně a lehce sebou trhla, když ihned zamítl mou... Prosbu. Tak. "Ale... Ale..." nafoukla jsem krátce tváře a sklopila hlavu. Jako by snad mělo cenu cokoliv říkat nebo snad namítat. |
| |
| Další cesta Zabočíte na méně používanou cestu. Zhruba po další půl hodince cesty, vám cestu přetne malí potůček. Všichni jste od rána v sedle a už dostáváte hlad a koně se natahují k vodě, dávají vám tušit, že se chtějí napít. Sunce je nejvíše, což dává tušit, že je poledne. Za potůčkem se cesta zužuje na pohou pěšinu s hustými keři a stromy tvořícími souvislou klenbu po obou stranách. Tak dobré místo na odpočinek už nejspíše dlohou nenajdete. Povstalcům ani princezně se cesta za potůčkem nelíbí. Les tam působí temně až děsivě. Některé stromy, jako by se k vám přez řeku natahovali. Další věc, které si všímáte je, že na vaší straně spívají ptáci, ale na druhé už ne. |
| |
| Cesta Zastavíme se až, abychom napojili koně u řeky, když jsou unavení. Být celou tu dobu v sedle není moc fajn, takže alespoń něco pojíme. U mě je to kus sýra. Nabídnuto dostane i naše princeznička, aby nám nepošla hladem. "Nevěřím lidem, kterým se věřit nedá. Protože takoví bodaj kudlu do zad. A vyvedu tě z omylu má zlatá s lidmi se dá obchodovat a to dost dobře, nedivil bych se ani kdyby to dělal tvůj otec." Odvětím lhostejně a pohlédnu směrem k lesu. "Ten les vypadá zle nelíbí se mi. co myslíš Ruviel? Navrhoval bych složit hlavu někde jinde za to riziko to podle mě nestojí. Něco určitě najdeme ještě po cestě." Vyjádřím svůj názor k naší další cestě. |
| |
| U potoku Naše polední přestávka vyšla k docela pěknýmu potoku ... nebýt tý divný druhý strany. Prozatím si s tím hlavu nelámu a začnu se starat o zvěř. Odsedlám koně a sundám jim uzdy, aby se mohli nažrat a napít vody z potoka, kterou pro jistotu napřed zkusím sám. Ta druhá strana je fakt trochu divná. Když je konečně vytřu do sucha nasadím jim zase uzdy, ale prozatím na volno, jen aby neutekli kdyby je něco polekalo. Když naposledy zvířata poplácám na boku pro uklidnění, přidám se k ostatním k jídlu. Tady se nezdržuju nějakýma ceremoniema. Jídlo sním bez většího zájmu o chuť nebo času na mluvení mezi jednotlivými sousty. "Moc na výběr není." Promluvím nakonec, když je všechno snědeno. "Tohle není dost vody na schování naší trasy nebo jen pachu." Naznačím kývnutím hlavy k potoku. "Ale jet do toho lesa by nemusel být úplně špatný nápad. Zajedeme kus dovnitř a pak se stočíme zpátky k okraji. Pronásledovatele by to mohlo trochu zpomalit." S tím začnu lovit v batohu mapu, jestli jsem jí nezapomněl. |
| |
| Jídlo! Ráda bych řekla, že necítím zadek a nohy, ale pravdou bylo, že jsem je cítila. Každičký kousíček kůže, každičký sval a to všechno až příliš intenzivně. Dřív se mi koně líbili, ale po téhle pekelně dlouhé bolavé jízdě jsem nabyla dojmu, že to jsou maskovaná ďáblovi zplozenci. Představa další jízdy mě upřímně děsila. Jídlem jsem tentokrát nepohrdla, ani vodou a vlastně čímkoliv, protože žaludek se mi svíral už delší dobu. Jindy bych i poděkovala, ale ne, to si vážně nezasloužili. Ani jsem neznala jejich jména! A chovali se ke mně spíše jako k věci. Pojď sem, pojď tam, sedni, zůstaň, nic nedělej... "A nechcete mi rovnou říct i to, že můj otec po nocích létá nad vesnicemi a vysává lidi a jejich děti si pak dává k takové pozdní večeři?" zamračila jsem se. "Vůbec ho neznáte," ne, nehodlala jsem to vzdát. "A já bych si nikdy nedovolila se vám navážet do vaší rodiny, protože to je velmi neslušné. Když už tady nesmím skoro nic, tak žádám aspoň o tohle." Z toho cestování a vůbec tak nějak ze všeho jsem začínala být podrážděná. A protivná. Ani nemluvě o tom, že ten les se mi prostě nelíbil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Už je to hodně dlouho, co jsi opustila bezpečí otcova sídla. Stále vzpomínáš na tu noc, kdy jsi bezděku prchala lesem. Neznámu kam a kudy, každý stín tě děsil. Viděla jsi v něm příšeru. Za úsvitu tě našli, nikoliv ovšem lovci čarodějnici, ale muži v šedých pláštích s šátky přes tvář. Myslelas, že jsou to lapkové, nebyli. Členové Aroské rozvědky tě našli a bezpečně dopravili do sousedního království , teď jsou to tví zachránci, kdo potřebuje pomoc. Království Aros obsadil nepřítel, agenti kteří tě chránili odešli bojovat a ty s nimi. Tak jsi se dostala k povstalcům. Nedávno tě tví kolegové zasvětili do tajného plánu na únos princezny. Plán byl následující, malá jednotka povstalců provede únos. Několik dalších skupin vyčká na únikových cestách a pomůžou dostat se prvnímu týmu domů. Tvůj tým byl tvořen čtyřmi lidmi(ty je znáš pod přezdívkami vlk, tygřice, sokol a laň). Rozloučil jste se na rozcestí a každý jste zamířili jinam. Tvá cesta vedla do temného lesa, kde jsi měla počkat na povstalce. Něco se pokazilo temný les byl temnější než jsis myslela. Číhá v něm něco prastarého a nebezpečného. To jsi zjistila, když jsi odpočívala u studánky. Teď kráčíš lesem a táhneš vzpouzejícího se koně. Máš stejně špatný pocit, jako když jsi poprvé utíkala temným lesem. Najednou před sebou uctíš hromadění magických sil a přímo v cestě se ti zjeví muž a nebo spíše bytost zahalená v temnotě. "Kdo jsi a co zde chceš?" ptá se hromovým hlasem a ty zněj můžeš cítit magii nicoty. tvůj kůň se při pohledu na muže začíná plašit . |
| |
 | soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Normálně jsem proti zabíjení, ale tohle je vyjímka. Malem mne také zabili a tihle muži mě zachránily. Měla bych jim teď na oplátku také pomoct. Nerada prozrazuji, jakou mám moc a tak jsem zůstala u mých dýk. Ve volném čase trénuji a pokouším se zlepšit v boji na blízko. Přesto, jistě nastane čas, kdy budu muset kouzlo použít. Nechápu, k čemu jim bude unesená princezna, ale určitě jí neunesou jen tak. Možná výkupné, peníze se hodí. Možná ji zabijou, aby oslabili jejího otce. A nebo jim to zkrátka přišlo jako dobrý nápad. Do toho jsem se nemíchala. O to více mě zaujala tajná jména mých společníků. Rozhodně jsem taky jedno musela mít! Zamyslela jsem se, ale pak jsem se ušklíbla ,,Myš!" Temný les. Proč jsem zrovna já šla do temného lesa. To jsem prostě nemohla jít na světlé pole nebo na kytičkouvou louku? Ne já musela jít do temnýho lesa! Kráčím pomalu a kdykoliv já nebo můj kůň šlápne na suchou větvičku, téměř nadskočím. Jako tenkrát, vybaví se mi nepříjemná vzpomínka. A pak se ozval ten hromový hlas. Minulost se opakuje?! Na tuhle postavu jsem, však ještě nikdy nenarazila. Nic podobného, jsem necítila. Nicotu. ,,Klid. Pšššt!" Hladím koně po hlavě, abych ho aspoň trochu uklidnila. Sama potřebuju uklidnit... Pak se zaměřím na tu bytost. ,,Eh, dobrý den! Já jsem El...ehm totiž...Myš. Hledám cestu z lesa a asi jsem tady tak trochu zabloudila." Pokouším se mluvit klidně. |
| |
| Konec přestávky Princezna mě docela pobavila, jak se snažila udržet dekórum s našimi věčnými poznámkami, ale ještě jednu si neodpustím, protože to je jedna z hlavních věcí, které jsem si chtěl zjistit. "Mě by víc urazilo kdyby ses té pokrytecké sebranky točící se podle toho, jak vítr fouká zastávala, ale to je hlavně moje rodina." Ušklíbnu se. "A rukojmí nemají žádná práva. To, že nemáš roubík, je víc volnosti než kolik ti chci dovolit. Raději by sis už měla zvyknout. Stejně nikdy nebudeš víc než hezkou ozdobou nějakýho princátka se který bude pro tatíka vhodný uzavřít pakt. Tak se chovej jako důstojná loutka a ne rozmazlené děcko." Můj úšklebek se zěni v lehce výhrůžný škleb. Je to ostrá rána na slabiny, ale kdo se v tom trochu vyzná ví, že většina šlechty je víc otrokem svého postavení než obyčejný vesničan. S tím si setři drobky z vousu a čekám jakou reakci mi princezna ukáže. |
| |
| Konec přestávky Má nálada klesala hluboko pod bod mrazu. A jak jsem se snažila vždy chovat se slušně, mile, ať už se chovalo o kohokoliv - samozřejmě s pravidelnou výjimkou mojí sestry, která se teď očividně musela vtělit do jednoho ze zbouřenců a propůjčit mu svoji zlomoc zpochybňovat cokolivt řeknu - tak mě veškerá snaha o to opustila. V duchu jsem si slíbila, že po tomhle výletu mě už nikdy nebude mrzet, že celý den trávím sama buď ve svých komnatách nebo v knihovně. "Gratuluji," odsekla jsem odměřeně, zlým tónem hlasu, kterým jsem se nedovážila mluvit snad ani se sestrou, protože se svojí povahou byla Kateřina schopná mi buď sama nafackovat nebo si na mě jít stěžovat přímo otci, "už mluvíš jako jeden z nás, s Kateřinou byste byli skvělý pár. Rodina by na tebe jistě byla pyšná." |
| |
| Odjezd "Nejsem blázen z toho lesa je cítit zlo Eduarde. Raději se postavím strážím než staré magii. Ruviel ví čeho jsou elfí čáry schopné. Máme větší šanci, když budeme pokračovat dál po cestě a někde to stříhneme, nebo když pojedeme řeknou souběžně s cestou." Podotknu rozhodně a kouknu k na něj a Sigrid. "A přestaňte řešit hlouposti chováte se oba, jako malé děti." Pak střelím pohledem po Sigrid a nakloním se k ní. "Na rozdíl od tebe děvče já už žádnou rodinu nemám. Mou rodinou jsou jak ty říkáš Povstalci. Má pravá rodina je mrtvá a hádej, kdo za to může." Syknu skrz zaťaté zuby zlostně. "Tvůj otec, když dobýval naši zem si to prohnal i přes mé rodné městečko a bez milosti tam každého kdo se mu postavil na odpor a neklekl před ním, jako před králem, byl popraven. Mí rodiče s válkou neměli nic společného. Nechal je i mnohé další popravit, pro výstrahu ostatním, co by v budoucnu nechtěli kleknout." V mém hlase není najednou žádný cit jen zlost. Pobídnu koně a zamířím dál po cestě. |
| |
| Náhlí odjezd Rúviel Zatím, co se zbytek výpravy dohaduje přistane na hlavě Rúvielina koně havran s pouzdrem na zádech. Elfka vytáhne z pouzdra zprávu a začne jí číst. Obsah jí zaujme natolik, že nevěnuje ostatním pozornost. Když na ni Laederic promluví, cukne sebou. "Ne, to není elfí magie. V tom lese žije něco temného." odpovídá elfka a začíná chystat koně k odjezdu. "Musím odjet." informuje smutně družinu. "Když tu zůstanu, přinesu vám smrt." s tím začne chystat koně k odjezdu. zpráva |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Temná postava založí ruce na hrudi a nakloní hlavu na stranu v přemýšlivém gestu. "Dobrý den? Zajímavé, no tak ty jsi se Myšičko ztratila tady v lese? Dobrá jdi pořád po této cestě a až přijdeš na rozcestí dej se v vlevo. Rád tě přivítám ve svém sídle." Za ním se najednou jakoby se temnota rozestoupila a odhalila rozcestí. Možná se ti to zdá, ale jako by ve stínu oné osoby zahlédneš obraz temnému hradu. S rozestupující temnotou zmizela i ona osoba. Les kolem tebe najednou nepůsobí, tak nepřátelsky. Stromy, které se směrem k tobě natahovali své větve jako příšery s nočních můr, najednou stojí podél cesty, jako majestátní strážci. Tichý les najednou ožil zpěvem ptáků a dokonce i tvůj kůň se uklidnil. Na rozcestí vedou dvě cesty. Jedna o které se zmínila ona osoba vede vlevo do prosluněného lesa. Stromy se tam tolik nenaklánějí pře cestu a také nerostou tak blízko k sobě. Druhá cesta vede zpět do temně vypadajícího lesa odkud se neozývá ani ptačí zpěv ani jiné zvuky lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Už je to pár dní, co jsi se nechal najmout jedním mágem, jako osobní strážce. Našel tě v jedné zapadlé vesničce, kde jsi zrovna hledal práci. Nejspíš v tobě vycítil magické nadání a rozhodl se, že budeš dobrou společností. Ty jsi přijal, protože jsi měl pocit, že po tobě někdo jde. Ten někdo je nejspíš lovec lidí pracující pro krále. Přesněji on nehledá tebe, ale tvou druhou podobu. S tím že jí chce živou. Společně jste se vydali do temného lesa, kterého se ostatní lidi bojí a mají důvod. Uprostřed lesa stojí tvrz v níž jste se našli artefakty po původním obyvateli. Tím byla temná bytost, která tvému zaměstnavateli nechala spoustu hraček na hraní a zkoumání. Ty trávíš dny tím, že procházíš děsivou tvrz plnou příliš dlouhých stínů a snažíš se do ní dostat aspoň trochu světla. Právě jsi našel způsob, jak to udělat. Stojíš ve velkém sále, kde je mapa lesa. Nad lesem je zajímavá křišťálová lampa, zahalená látkou. Když jsi tuto látku odtáhl rozsvítilo se kolem vašeho nového sídla slunce. Bohužel se záhy dostavil tvůj zaměstnavatel. "Co tady děláš?" zajímá se. |
| |
 | soukromá zpráva od Toboe pro Když si ho mág našel a najal jako ochranku, asi netušil že vlastně tomu bylo naopak. Šel s ním rád, mít mága u těla se mohlo hodit. Ale pořád coural někde jinde a dochvilnost taky nebyla jeho nejsilnější vlastnost. Ale mág na něm mohl zpozorovat, že je mu vděčný vůbec za to, že ho bere s sebou. Dával to taky najevo. Sem tam donesl králíka a dal ho svému 'nadřízenému'. Když procházeli temným lesem, byl stále nesvúj. Mohl ale rychle běhat a útěk by mu potíže nedělal nikdy. Byl v něm zběhlý už z dřívějška. Ale zase měl zaplaceno... a byl pevně rozhodnut mága neopustit. Dával mu drahou společnost. Ale když dorazili k tvrzi, zaměstnavatel se zajímal více o své věcy, o kouzelné hračičky. On se nudil a tak se rozhodl trochu světlem zkrášlit tvrz. Hledal zrcadla nebo cokoliv. Nejdřív si prohlížel mapu a pak stáhl hadřík. Nadšeně světlo sledoval. Pak se lekl, když se jeho zaměstnavatel objevil za ním. Vyděšeně sebou škubl.,, Cože? Co? Já? Jen se snažím o trochu světla," vyhrkl a uskočil před ním od světla. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Po celou další dobu rozhovoru mlčím a jen s úsměvem přikyvuji. ,,Dobrá tedy. Přijdu." To určitě! Pak, ale ta obluda zmizí a kolem začnou zpívat ptáčci. Jak já miluji zpěv ptáků. I můj kůň se přestal plašit. Nemělo smysl nasedat na koně, když rozcestí je kousek, ale kterou cestou se vydat. Ta, kterou mi popisoval byla krásná. Všude kolem ní zpívali ptáčci a dokonce přes ní skákala zaječí rodinka. Oproti té druhé. Ta byla temná. Nasedla jsem na koně a vyjela po té krásnější cestě, kterou mi ukázal cizinec. |
| |
| Mapa okolí Eduar mapu vážně nezapomněl. Sotva jí rozbalí zjistí, že mu moc nepomůže. Mapa totiž velmi podrobně popisuje okolí hlavního města, čím dál od města tím rychleji se ztrácejí podrobnosti. Právě jste v části mapy, kde se autor zaměřil na hlavní prvky krajiny a větší města a hrady. Na mapě jste v místech kde je naznačen les. Na severozápad leží mohutné skaliska táhnoucí se až k Hradu Stínokazu na sever od vás, jméno hradu je napsáno červeně a dává tušit, že tam přátele nenajdete. Jak daleko leží Stínokaz Podle mapy by mělo na východ skrz ten temný les ležet městečko Boskovice. Na jih od vás leží kupecká stezka končící velkým městem jménem Khare, které leží v kocích. Obecně za tímto lesem se krajina bude zvedat a měla by být pokryta hustými lesy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrad už v né tak temném lese Když sebou cukneš a odskočíš od světla , temná látka znovu zahalí lampu a kolem vás se zase zešeří. Tvůj zaměstnavatel zvedne v konejšivém gestu ruce. "Omlouvám se nechtěl jsem tě vyděsit." "Říkal jsem ti ať si raději s ničím nehraješ. Ale tentokrát jsi našel artefakt, který udržuje nad tímto lesem to zamračené počasí. Dobrá práce." Zvědavě studuje lampu a odtáhne látku, aby na hrad zase dopadali sluneční paprsky. "No, přišel jsem kvůli tomu, že budeme mít hosty." odmlčel se, aby ti dal čas tuto informaci strávit. "K hradu se právě blíží nějaká dívka a na okraji lesa právě odpočívá skupina lidí. Chtěl jsem se domluvit, jak je přivítáme." vysvětluje důvod své náhlé návštěvy. "Podívej našel jsem amulet, který mne změní na podobu stínu." ukáže ti nadšeně amulet a hned prezentuje onu změnu. Příjemný muž se změní na dosti děsivý stín. "Měl bych je přivítat v této podobě," promluví hromovým hlasem "Nebo bych měl být v normální podobě."vrátí se do své normální podoby. "A co ty přivítáš je v podobě mladíka, nebo vlak? zajímá se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zahneš na cestu ozářenou světlem a to světlo po chvíli zhasne. Najednou jsi zase v temném lese a kůň se zase plaší. Zhruba během minuty se zase rozjasní a ty kráčíš znovu prosluněným lesem. Závěr je jasný nevíš jak, ale někdo si hraje s počasím. Magie kterou cítíš je prastará, ale ne tak temná jak se snažil tvářit onen muž. Když tě už neleká každý stín a máš čas se zamyslet dojdeš k tomu, že les nepůsobí vyloženě zle. Působí dojmem psa, který stojí za polotem a vrčí na všechny kolemjdoucí, ale když už si na někoho zvykne je milí a přítulný. Pravda, když se před tebou z lesa vynoří sídlo oné osoby, vrátí se část strašidelnosti. Sídlo je plné ostrých tvarů, bodců a jiných architektonických nesmyslů. Celkový dojem je dokonce i když jej ozařuje slunce, poněkud znepokojivý a rozhodně bys jej nechtěla vidět kdyby bylo pod mrakem, jako před chvílí. Přes louku a nebo spíše mýtinu dovedeš koně k bráně. Před tou stojí dvě sochy porostlé břečťanem a tak hned nepoznáš, že mají představovat gryfi. Na proti tomu klepadlo je naprosto obyčejné, jaké bys čekala na dveří hostince a nebo měšťanského domu. Je na tobě jestli zaklepeš, nebo se porozhlédneš kolem. |
| |
| Rúviel Laedric zase minul celou pointu věci, ale na to už jsem si docela zvykl. Vysvětlit mu o co tu celou dobu jde bych sice mohl, na druhou stranu to bude dost pravděpodobně ztráta sil a času. Pak si ho stejně budu muset odchytit. Jestli z toho udělá osobní vendetu natřu mu zadek medem a přivážu ho k nejbližšímu mraveništi. Do téhle zábavy city nepatří. Když začneme novu sedlat koně přiletí poštovní havran-provokatér. Takhle přistávat koni na hlavě chce pořádnou dávku drzosti a od koně, který se nesplašil zas nervy ze železa. Rúviel si vezme zprávu, jakoby to byla nejsamozřejmější věc na světě. Pak na poznámku o lese přidá informaci, která je pěkně zajímavá. Jestli to je jenom jedna věc, mohly by naše šance být hodně slušné ...cože!? Odejít? "A to jsi vyčetla z toho milostnýho psaní? Protože co vím, tak každý z nás má oprátku na krku, jestli nás chytnou. A jestli nehraješ za královský, tak to sotva uděláš horší." |
| |
| Dezerce? Zaškaredila jsem se při Laedricových slovech. Teď pro změnu zase on mluvil skoro jako Hildegarda. Kdyby u toho ještě posmrkával a vysloval s přehnanou artikulací, bylo by to do-ko-na-lé. "To nejsou hlouposti, ale vážné věci!" ohradila jsem se. Pro mě to tedy rozhodně vážné věci byly. Ostatně jako cokoliv týkajícího se tohohle nepovedeného výletu do divočiny. Když už jsem byla u toho, se syknutím jsem znovu zaškubala rukama. Bolelo to. Vlastně mě bolelo úplně všechno, ovšem o to více mě znepokojovalo, že prsty moc necítím. Laedric ovšem pokračoval dál a jeho další slova mě donutila odvrátit od něj pohled a zabodnout jej do země. "To mě mrzí," a myslela jsem to vážně, nebyl to zrovna veselý příběh, "ale válka si bere své oběti. Otec velící důstojníky, kteří to dovolili, jistě nechal potrestat." Řekla jsem to... Mírněji, než jsem měla ještě před chvíli v plánu. Zamrkala jsem. Někdo o otci šířil tyhle lži mezi lidmi a přesvědčil je o tom, že je to pravda. Muselo to tak být! Jak bych je potom mohla vinit z toho, co říkají, když za to nemohou? "On takový není, věřte mi..." Pokusila jsem se o co nejupřímější a nejmírnější tón hlasu. Kdo jiný než já je teď mohl přesvědčit o opaku, no? Jenže pak se situace zkomplikovala. Pro ně. Elfka se chystala k odjezdu, a to bez nás, jak se zdálo. Zůstala jsem mlčet, pozorovala to. O jednoho únosce méně, to rozhodně znělo dobře. |
| |
| Odjezd Poznámku Sigrid přejdu mlčením, nemá cenu něco říkat je zaslepená lží. Věnuji klidný pohled Eduardovi, když ustrojím opět koně. "Nech jí jet je elfka a elfové jsou tajemní a ví o světě více, než my. Navíc je to její rozhodnutí přihlásili jsme se na tuhle misi dobrovolně. Každopádně pokračujeme." Promluvím tak nějak bez emocí a kývnu na rozloučenou Ruviel. Pak pomůžu Sigrid zpět do sedla a usadím se opět za ní. "Dělej Eduarde, nebo tě tu nechám. Nemáme čas jet přes les a už vůbec ne se zbytečně vybavovat. Jestli máš lepší plán tak si vezmi princezničku na koně ty a hodně štěstí, ale se nehodlám nechat zabít." Můj hlas nepřipouští odmluvy, pro tentokrát jsem já ten tvrdý a neústupný, takový jsem vždy, když si za něčím stojím. Pokud možno zamíříme na kupeckou stezku. |
| |
| Další pekelná cesta... O elfech jsem toho moc nevěděla, jen četla. A ano, tajemní, to je vystihovalo dobře. Zatěkala jsem očima mezi trojicí, kterou jsem pohromadě viděla zřejmě naposledy podle toho, jak se elfka tvářila a Laedric zareagoval. Do sedla se mi příliš nechtělo, vlastně ne, vůbec se mi do něj nechtělo. Můj zadek přímo prosil o to, abych to už nedělala. Nikdy. S mužem ovšem nebyla žádná řeč, o nějakém protestu, který by vzal na vědomí, ani nemluvě. Při nasedání mi spadl jeden ze střevíců, i když spadl... Zatímco se mě Laedric snažil dostat na koně, sama jsem si jej schválně přišlápla. "Ne!" vyhrkla jsem rychle a zavrtěla se na koni, jak to jen šlo. Au. Au. Au. Bolelo to snad ještě více než předtím! "S ním já nikam nepojedu. To se radši domů vrátím pěšky a omluvím se sestře," odfrkla jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Toboe pro ,, Do-robře, " kýval rychle když mluvil o tom, že ta látka je to, co tam dělá takovou tmu. Když ji následně odhrnul i čaroděj, maličko se uklidnil. Sledoval to překrásné světlo. Strácel se v něm... ,, Amulet díky kterému budete vypadat jako stín? No, pokud jsou to nepřátelé, mohla by být výhoda že by nevěděli, jak vypadáte. A navíc je to... strašidelné," zachvěl se, když stín sledoval. ,, A já se cítím bezpečněji na čtyřech. Taky lidé většinou podceňují zvířata. A to jsou mnohdy inteligentnější než oni. Po pravdě kdyby chytili vlka, dali by mu nejspíš náhubek... a člověk ho s klidem sundá," usmál se jako sluníčko. A pak se prostě změnil. Jen tiché lupnutí a vrtěl ocasem. Radši se už připravil. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro ...Třeby jsem jen přehlédla odbočku a zašla k jinému domu. To je, ale přeci hloupost! Tam žádná jiná odbočka přeci nebyla! Navíc, tohle vypadá jako nějaká pevnost...jen to má trochu prostější dveře. Zdější pán, zřejmě nemá ani tuchy o tom, co je to umění. Co to vůbec je? Chtělo by to vyčistit. Pěkne to zanedbává. Všude jsou odporné špičaté věci. Toghle není architektura podle mého gusta. A navíc je to ošklivé! Až strašidelné. Znovu jsem začala přemítat jestli tu jsem správně. Kolik v tomhle lese může být sídel? Rozhodnu na konec a zaklepu na dveře. ,,Halo! Pane? Jste tam? To jsem já! El...Myš!" |
| |
| Odjezd Rúviel Havran z hlavy koně vzlétne, jako by se nechumelilo a zmizí v korunách stromů. Za několik okamžiků by jste věřili, že se vám to celé zdálo nebýt toho, že se Rúviel chystá k odjezdu. Když kousavě promluví Eduard popožene k němu elfka koně a hodí mu onu listinu. Z blízka si Eduard může všimnout, že je popsaná elfími runami. "Tohle není milostné psaníčko, ale jasný vzkaz, že pokud vás neopustím najdou si nás vykonavatelé lesní rady." odmlčí se, aby správně formulovala svá další slova. "Já ty vykonavatele už viděla při práci, do zítřka by jsme byli všichni mrtví. Žijeme pod hrozbou popravy, ale tohle není nějaká vzdálená hrozba. Vyhledám ho a pokusím se jej přesvědčit, aby mne nechal dokončit úkol. Prozatím vám přeji štěstí. " s tím popožene koně a za okamžik zmizí za ohybem cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj zaměstnavatel se na okamžik zamyšleně zadívá na tebe v čtyřnohé formě. "Máš pravdu. Lidi by nečekali, že ve velkém psovi skrýval muž. Většina lidí nepřisuzuje psům velkou inteligenci. Víš co doručíš té druhé skupině zprávu." S tím začne škrábat zprávu na nějaký pergamen, který neustále nosí při sobě. Poté mávne rukou ať ho následuješ. Vede tě do vedlejšího sálu, kde stojí něco, co když jsi tu procházel považovals za zrcadlo. "Tohle je teleportační a nahlížecí zařízení." právě jsou v zrcadle vidět záběry skupinky lidí chystající se k odjezdu. "Neboj se už jsem to zkoušel, je to bezpečné. Prostě vstoupíš do zrcadla a to tě přenese na požadované místo." vysvětluje ti fungování zařízení. Poté nastaví teleport na místo kousek v lese. "Nechci ty lidi vyděsit, takže tě vysadím kousek. Ty předáš list a dovedeš je sem, ano?" Les kam tě chce nastavit tvůj zaměstnavatel leží kousek za říčkou. Pokud projdeš prostě se vynoříš v lese kousek od skupiny. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když zaboucháš odpoví ti zpoza dveří mohutná ozvěna a poté se dveře pomalu neslyšně otevřou. Za nimi je dlouhá vkusně vyzdobená hala. To tě tak nazujme, jako téměř nenápadně vypadající muž stojící uprostřed haly. "Vítej, v mém domově. Pojď dál." pozve tě změní se na onen děsivý stín a mávne ti ať vstoupíš. ![](http://www.imgbase.info/images/safe-wallpapers/miscellaneous/fantasy/38725_fantasy_shadow_monster.jpg") "Jsem rád, že jsi přijala mé pozvání." ona osoba nevypadá nepřátelsky a dokonce je očividně ráda, že má návštěvu. Tvůj kůň je celkem klidný, což tě lehce překvapuje. "Jistě jsi unavená s cesty, můžu ti nabídnout něco k jídlu?" v sídle je příjemné světlo, což trošku kontrastuje s oním stínem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro  |
| |
| Toboe pozorně poslouchal. Když ho ze začátku sledoval, a to zamyšleně, poměrně se polekal, co asi čaroděj zamýšlí. Jeden u nich nikdy neví, zvláště když nezná rozsah jejich talentu. *Doručím zprávu? Já mám... nakráčet k někomu koho vůbec neznám a hele, můj zaměstnavatel vzkazuje...* chvíli zíral. Určité riziko tam bylo a on doufal, že z toho vyvázne s nezraněnou kůží. Bylo by ironické, kdyby nakonec skončil jako předložka a to vážně v plánu neměl. Když skončil u teleportu, moc se mu to nelíbilo. Zavrtěl se. Pak ale trochu zavrtěl ocasem, aby ukázal že s tím souhlasí. Vzal kus pergamenu do tlamy a po hlubokém nadechnutí vešel. Ucítil na tlamě a uších vítr. Jak rád by vyplázl jazyk a rozběhl se napříč tím vším! Lesem a mnohem dál. Užil by si přírodu. Bez pravidel a omezení... Ale to nemohl. I čaroděj co ho najal chránil i jeho, nejen Toboe čaroděje. Symbióza? Pomalu se blížil a brzy měl ty všechny na dohled. A zbystřil tu ženu. Svázanou. Přidal do kroku. Nakonec se motal pod nohami koni, co měl být pobídnut, aby jel i s mužem a dívkou pryč. Naprosto klidně a nebojácně koukal na koně. Vlastně si o něm mohli myslet že je to obyčejný pes... dobře, ten pergamen v tlamě asi vypadal zvláštně. Měl hustý a příjemný kožíšek na dotek. Byl světle hnědý na krku, břiše, packách a měl také světle hnědou masku. Jediné co vypovídalo o tom že je vlk, byla postava, pohyb způsob držení těla. Poněkud nedůvěřivě lidi sledoval. Neznal je a nakráčel přímo k nim... pro něj to byla už jen strašidelná představa.  |
| |
| Nově příchozí Protesty Sigrid mne moc nezajímají, zato Eduard pořád zdržuje a vyslýchá Ruviel. Protočím nespokojeně oči, protože začínáme být až příliš dlouho na jednom místě. "Na cukrování bude čas později, jestli brzo nehneme zadky tak nás tu někdo objeví a mě se zbytečně zabíjet nechce." Houknu na ně trošku zamračně a nespokojeně. A pak se tam přimotá ten....ten vlk. Jo většina by ho považovala asi za psa, ale já ne protože vlky poznám a mám je rád, vždy to pro mne byla zajímavá stvoření, ale Když ho mám pod kopyty koně málem ho přejedu a musím koně brzdit. "Hou hou hou klid hochu." Poplácám koně po krku. Bedlivěji si prohlédnu to zvíře a vidím pergamen, zamračím se. "Eduarde, když už jsi tak na to čtení máme tu asi další zprávu. Nechce se mi pro ní dolů, mám podezření, že sesednout tak ta rudovláska zdrhne." Ušklíbnu se a trhnu hlavou směrem k vlkovi. |
| |
| A to nám to hezky začíná... "... Měli by si to vyříkat. Nedořešené věci, co se jen tak přejdou, bývají příčinnou nepříjemných problémů v budoucnosti... A mně vůbec nevadí chvíli počkat," podotkla jsem tiše, leč slyšitelně a pohledem přelétla mezi Rúviel, která svůj odchod zřejmě myslela smrtelně vážně a Eduardem, kterému se to nelíbilo. Laedric mě pravdu. Čím déle zde otálíme, tím je oddíl, který po mě pátrá, jistě blíže a blíže. Jenže nemělo to dlouhé trvání a elfka se vyšvihla na koně a jela si svojí cestou. Škoda. A pak se to stalo. Vlk, to bylo první, co mě napadlo, protože v lese přeci psi nežili. Psi byli ochočení, žili poblíž lidských obydlí, takže to musel být vlk, i když jako opravdový vlk, jakého jsem už viděla, moc nepůsobil. Ale ani jako úplný pes. Ovšem líbil se mi. Byl hezčí než otcovi lovečtí psi a vypadal, že by se rozhodně lépe drbal než oni. Na krátký okamžik jsem zapomněla na všechno to špatné, co se právě dělo a zvědavě se naklonila, abych si mohla to zvíře prohlédnout lépe. Nesl něco v tlamě. To... To jsem viděla prvně. Vlkopes jako posel? Z přemýšlení ale vytrhl hlas mého únosce. "Ta rudovláska má i jméno," zamručela jsem nespokojeně. Nespokojeně hlavně proto, že ho to napadlo jen o vteřinu rychleji než mě. |
| |
| Poštovní úřad Listinu, kterou mi Rúviel hodila chytím a první co mi padne do oka jsou elfí runy. Úžasný a jak to mám asi číst. Z mrutého odseknutí mě vytrhne normálním jazykem psaný obsah. Ne že by se nám ruka navíc nehodila, Rúviel mi byla sympatická, držela jazyk za zuby a krok, ale tohle nebyla vůbec špatná nabídka. "Jeď." Vážně přikývnu na elfku. "A vzkaž, že když bude chtít důvod se vždycky najde, tak se připravte." Pak se objeví nějaký psisko. Když se to zvíře začne drze plést pod nohy koně jsem moment od toho po něm hodit dýku. Nejsem žádnej specialista, ale na tuhle vzdálenost si jsem jistej že trefím srdce. "V klidu princezničko s jednou svázanou holkou si snad dovedeš poradit." Rejpnu si zatímco si přidřepnu a natáhnu k psovi otevřenou dlaň. Jestli je vycvičený aby nám přinesl zprávu mel by vědět co udělat. Osobně doufám, že opravdu vycvičený je protože rvát se o pergamen s nějakým zvířetem zrovna dvakrát nechci. |
| |
| Vlk se pomalu blížil k Eduardovi, když se zarazil. Zastavil a hleděl na něj. Jeho tón se mu nelíbil. Přitiskl uši k hlavě a sledoval nataženou ruku. *On po mě chce abych mu to dal do ruky? Ne, ten člověk se mi nelíbí! K tomu se nepřiblížím ani o krok!* A tak zvíře vyseklo ladnou otočku a vrátilo se zpět ke koni. Zavrtěl ocasem a zvedl hlavu jak to šlo. Vypadalo to, že na toho koně i skočí. Jak tak koukal na Lardrica, začínal mít pocit že zpráva nezpráva, zdrhne. A to rychle. Ohlédl se, co kutí druhý muž. Hlavu stále zdvihnutou. |
| |
| Zpestření dne Když Eduard řekl 'princezničko', v první chvíli jsem se po něm podívala a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to promluvil na Laedrica. Sklopila jsem hlavu, ovšem koutky mi podezřele zaškubaly do škodolibého úšklebku. Jeden ze světlých okamžiků dnešního dne, a že jich dosud bylo zatraceně pomálu. Na rtech se mi objevil regulérní úsměv, kdyžjsem zahlédla, jak se Eduard blíží k chlupáči, aby si převzal psaní, ovšem neúspěšně. 'Hodný chlupáč,' pomyslím si v duchu a usměji se o to více. "Bojí se vás," podotkla jsem. 'Ani se mu nedivím. Já bych se bála taky.' Odmlka nebyla dlouhá, protože jsem plynule pokračovala dál. "Třeba by to dal mě," navrhla jsem bezelstně. "Zvířata mě mají ráda." Jeden z důvodů, proč pro mě byli lovečtí psi tabu. Prý jsem je kazila. |
| |
| Dopis Mírně si povzdychnu, když Eduard nemá úspěch u psa a zbytečně nás opět zdržuje. Občas si říkám, proč musím spolupracovat vlastně zrovna s ním. Jooo hold příště lépe volit své společníky, ale to je nyní jedno. "Tak fajn, vlčíku dej teda tu zprávu mě, když se mi motáš pod kopyty koně." Jednou rukou se přidržím hrušky sedla, takže jsem částečně zachycený i o Sigrid v sedle a druhou se natáhnu dolů pro dopis a vykloním se ze sedla, co mi to naše sezení dovolí. Kdyby mě Sigrid chtěla zhodit má smůlu, ale stáhnu jí sebou a bude to bolestivý pád pro oba. Její návrh zatím nechávám nepovšimnut, protože nestojím o nějaký podraz z její strany. |
| |
| Hloupé nápady S hrůzou jsem si začínala uvědomovat, že mi Hildegarda snad i začíná chybět. Ta aspoň nějak reagovala, když jsem něco řekla. A ve chvíli, kdy mi to došlo, začínala být situace opravdu vážná. Takže nejenže můj nápad byl nepovšimnut, ale navíc se za mě muž ještě zachytil jako bych snad byla součástí sedla, když se vyklonil, aby se nyní on pokusil chlupáčovi vzít onen tajemný svitek. Krátce jsem se zamračila, ale opravdu jen krátce. Váhala jsem jen chvíli, ani jsem neměla čas promyslet, jak moc ten nápad budeš špatný nebo dobrý, a co všechno by se mohlo stát. Ne, na to nebyl čas, dokonce ani na pomyšlení, zda on s tím počítá nebo ne. Tak prudce a silně, jak jsem to jen v tu chvíli dokázala, jsem do Laedrica strčila a zároveň s tím manévrem jsem se pokusila hlavně odstrčit ruku, kterou mě držel. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro ,,No já bych se asi neměla moc dlouho zdržovat." Usměji se. Jak zněl ten náš plán? Mám na někoho tady v lese počkat. Ale ten přijde kdy? Těžko říci. ,,I když, možná bych na chvíli mohla..." Nechci toho muže urazit. Vypadá celkem mile. ,,Opravdu jen na chvíli. S jídlem si nedělejte starosti." Odpověděla jsem zdvořile, tak jak mě to chůvy jako malou učili. I když je pravda, že mám hlád. Mám příšerný hlad! Jak je to dlouho co jsem vlastně naposledy jedla? ,,Kde mohu ustájit koně?" Zeptám se, ale myšlenkami jsem u jídla. Právo hosta. Pokud v cizím sídle něco pojíš, měla by jsi být jeho hostem, tudíž pod jeho ochranou. Nemohl by mi ublížit... |
| |
| Byl v šoku z nenadálého vývoje událostí. Vážně v šoku. Došel co nejdál od muže, co k němu natáhl ruku a ta rusovláska měla peprnou poznámku. Nelíbilo se mu, že o něm smýšlí jako o psu, ale co dělat? Sám si to vybral, teď to měnit nechtěl. Byl jen chundelatý vlk, co byl naprosto blbí a tak se motal koni pod nohami. Zvedl hlavu. Muž zjevně nepochopil, že jasně dává najevo, aby si to vzal on. Rusovláska opět promluvila. Teď ve smyslu, jestli nemá zprávu převzít ona. Jen zavrtěl ocasem. *A podrbat za ušima!* napadlo ho nadšeně. Vážně, měl to rád, jenže kdo by ho podrbal? čekal na další vývoj událostí a zjistil, že právě v jeho vývoji se pořádně spletl. Muž se natáhl k němu, ale přitom se vlastně, z jehoúhlu pohledu, držel, aby nespadl. Natáhl hlavu ještě víc... Ale co se nestalo? Dívka do muže strčila. šok byl lehce rozpoznatelný i na vlčí tváři, která neměla tu nejlepší mimiku. První reakce byla úskok od padajícího těla a druhá... Ne. Teď se rozdvojovaly. A on se musel rozhodnout rychle. Utéct? Zachytit dívku? Měla svázané ruce, pád by pro ni nebyl nejlepší. Ale bylo moudré před nimi ukázat lidskou tvář? Ztratil by svou výhodu a tedy to, že ho podceňovali jako pitomé, čtyřnohé zvíře. Ano, nelíbilo se mu, jistě by na ně zapůsobilo, že za to mohla magie, ale proč to riskovat? Na druhou stranu, jako člověk s nimi může mluvit. Ale bude slabší. Snažil se během několika setin vteřiny uvědomit vše pro a proti. Nakonec dospěl ke kompromisu. Možná to vypadalo jako útok, ale prostě se odrazil a skočil na dívku. Ano, vážně logický tah, že? Kažopádně pustil zprávu. Chytil se tesáky za její oblečeí, nebo se aspoň pokusil. A galantně jí dovolil, aby spadla na něj a ne na tvrdou zem, i když mu tím absolutně vyrazila dech a na chvíli měl i pocit, že něco zlomila. Přeci jenom její váha byla proti němu ve vlčí podobě trochu jinde. Byl malí a pohublí, rozhodně ji nechránil před bolestivým náraze, na jeho kosti. // tak doufám, že se to tak dalo napsat xD |
| |
| Předání zprávy Laedric si vykloní ze sedla, aby převzal list od Toboeho. Bohužel vlka s tím nikdo neseznámil a tak kousek couvne a donutí muže naklonit se ještě víc. Toho využije Sigrid a strčí do něj. Laedric to sice čeká, ale už byl moc nakloněný z koně a tak se poroučel ze sedla. Naneštěstí pro princeznu se dolů neporoučel sám. Stáhl ji sebou. Pak se stalo něco lehce znepokojivého. Toboe vyskočí přes padajícího muže, nebo přesněji po něm. Laedric rázem zjistí, že něco tu nehraje, jelikož vlk který na něj šlápl byl o dost těžší než by měl být, díky jeho váze se mu noha vysmekla s třmenu a on tvrdě dopadl na zem. O vteřinu později na zemi skončí i Toboe, který si díky jeho snaze pomoct princezně vyrazil dech. Princezna na zemi přistane, jako poslední a relativně na měkké. Dopadne totiž na Toboe a Laedrica. Naštěstí pro všechny přítomné se Laedricův kůň nesplaší, jelikož to by se všichni tři ocitli přímo pod jeho kopyty. Listina mezitím zůstane ležet kousek stranou. obsah listiny |
| |
| Pád Vše se stalo tak rychle, že jsem snad ani nepostřehla, jak se to vlastně semlelo. Vím jen, že v jednu chvíli jsem vrazila do svého únosce a v další jsem se ocitla na krátkou chvíli ve vzduchu. Let to byl tuze krátký, rozhodila bych rukama, kdybych mohla, ale takhle jsem jen pronikavě zaječela, jak jsem se lekla. Div jsem si nepřekousla jazyk, když mě umlčel pád. Au! Kdyby to měkké, na co jsem dopadla, nemělo kosti, bylo by to mnohem příjemnější, protože takhle se to vůbec nedalo srovnat s pádem jako do peřinky. V prvním okamžiku jsem ale nevnímala příliš bolest, to ne, srdce mi tlouklo jako bych měla v hrudi kolibříka a já místo toho, abych se jen tak zmateně rozhlížela a snažila se zorientovat v situaci, se raději snažila z té hromady kostí, svalů, vlasů a chlupů vstát a dát se na útěk po cestě, kterou jsme sem přišli. |
| |
| Na hromádce Stalo se přesně to, co jsem čekal, tedy ne tak úplně vlastně. Sice do mě Sigrid dle očekávaní strčila a já jí stáhl sebou, ale připletl se do toho ten chlupáč, který si ze mě udělal pohovku a dělal další pohovku Sigrid. Nakonec se na mě všichni válejí pod kopyty koně. Bolestně vydechnu, protože ti dva dohromady, jsou docela těžcí. Tak nějak se zatnutou čelistí pohlédnu na svou zátěž. "Eduarde odveď toho koho, nerad bych dostal kopanec. A co se těch dvou týče, až ze mě slezou tak uvidí." Se zavrčením se ze sebe snažím odvalit ty dva, abych se mohl vyhrabat na nohy a hlídám princeznu, kdyby se snažila utéct, nerad bych jí prostřelil, nohu nebo podobně. Zprávu má už asi Eduard. "Co tam teda je?" Povytáhnu obočí za předppokladu, že už mne nesužují ti dva výtečníci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Osoba stojící před tebou se zatváří potěšeně, tedy jestli se to dá říct o stínu. "Ale neblázni, rozhodně mne nezdržuješ." pokyne ti ať jdeš dál. "No, tak vidíš. Určitě se můžeš zdržet. Přeci je lepší spát pod střechou než na sebe nechat pršet v lese." ujišťuje tě stín a mávne na chodbu za sebou. Ta se rozsvítí a ty si můžeš všimnout, že bytost před tebou má stín. "Jistě, jistě. Stáj je v chodbě vlevo." ukáže na jeden z průchodů, které v přítmí nebylo vidět. "Jakmile se postaráš o koně, jdi po osvětlené chodbě. Já tě počkám v modrém salónku." informuje tě tvůj průvodce a sám vykročí do průchodu v vpravo. Za okamžik ti zmizí z očí a s ním pohasnou i světla a ty zase stojíš v lehce děsivém přítmí sídla. Teď když už víš po čem se dívat vidíš celkem šest východů s chodby v které stojíš. Nejbližší vede na malé stáje, která je zařízená pro šest koní, ale teď je prázdná. Druhá chodba vlevo končí velkými masivními dveřmi, za kterými bys odhadovala strážnici. Třetí vede nejspíš do spižírny. Chodby na pravé straně vedou do hloubi sídla, v každé jsou dlouhé tak dvacet metrů a co pět metrů jsou tam dveře. Osvětlená je chodba, kterou odešel stín. |
| |
| Valná hromada Laedric předvedl dokonalou ukázku nepozornosti a Sigrid hlouposti ... nebo naopak u nich si jeden není jistý. Klidně jsem se zvedl a zastrčil si plátek sušeného masa, který jsem chtěl použít na uplacení poštovního psa, mezi zuby. Vyrazím ke skupince, kde se princezna už pomalu zvedá k útěku a cestou vyzvednu upuštěný svitek, jež si zasunu do podpaží abych měl volnou ruku na otěže a tu druhou.... Asi nepochopila o co tu jde. ...dřív než stihne udělat jediný krok jí moje ruka sevře krk. Žádné něžné přidržení, ale pevný stisk, který jí zabrání byť jen pomyslet na nadechnutí. "Buď ráda, že toho čokla na místě nezabiju a že tebe potřebujeme nepoškozenou." Můj hlas je klidný a smrtelně vážný. S tím jí neurvale odhodím stranou do trávy. Po tomhle jí to zvedání půjde trochu hůř. Ovedu koně pár kroků od chlupaté dvojice, hned vedle ležící Sigrid. Tam teprve rozvážu svitek a podívá se na obsah. S monstrama si dokážu poradit, ale tohle je mág. Elfové se nám postarají o bezpečný průchod, to bude platit až po návratu Rúviel, takže se na to zatím nemůžeme spoléhat. "Tady chlupáč nás má dovést za mágem v lese. Asi nemá tušení že jsme únosci ... nebo to ví." |
| |
| Smůla Podařilo se mi vytáhnout na nohy, ovšem ani jsem se nestihla zaradovat. Ruka na krku bylo něco... Nového. Ten pocit jsem neznala. Pobledla jsem, zalapala po dechu, ale... Nešlo to! Vyděšeně jsem pohlédla na Eduarda, který mě držel. Pootevřela jsem ústa. Ovšem nevydala jsem ani hlásku. Nešlo to. Podruhé jsem se na zemi ocitla stejně rychle jako předtím. Až na to, že tohle bylo... Mnohem horší. Rozkašlala jsem se, zatímco jsem se přetočila na bok a nohy přitáhla k tělu. Sípavě jsem se nadechla a krk si ještě chvíli mnula svázanýma rukama. V životě jsem si nemyslela, že budu vděčná za každý nádech. Do očí mi vhrkly slzy, které jsem zahnala rychlým mrkáním a chvíli trvalo, než jsem se odhodlala k tomu, abych se snažila vytáhnout aspoň do sedu. |
| |
| Až se divil jak měkce přistál. Každopádně mu rusovláska vyrazila dech a on na několik vzácných vteřin zalitoval, že si chtěl hrát na polštář. On sám naštěstí skončil na Laedricovi, takže to bylo poněkud měkčí. Popravdě byl nadšen z toho, že se mu nepovedlo něco si zlomit. Lapal po dechu. Jenže rusovláska už dávno neseděla, ale stála a i on se milostivě postavil a překročil Laedrica. Když o něm promluvil jako o čoklovy, prudce se mu napřímily oči. Zavrčel. I na jeho zvednutí dívky pod krkem. Toho muže nechtěl za zády. Když dívku pustil, hned se hnal k ní a oblízl jí obličej. Tiše zakňučel. Posadil se k ní. Pozoroval ji. Pak jeho pohled opět přitáhl muž co byl tak hrubý. Přitiskl uši k hlavě. Ne. Pryč od něj! |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Usměji se na muže, ale stále je tu něco, co mě znervózňuje. Je to snad tím jak vypadá? Vydám se se svou klisnou směrem ke stájím, které mi ukázal ten podivný muž. Neměla bych soudit lidi podle toho jak vypadají. Zavrtím hlavou, abych se zbavila mého divného pocitu. Je to moc milý pán a kdyby mě už chtěl nějak zneškodnit, udělal by to v tom lese. Vypadá jen poněkud strašidelně, to je vše. Uložím svou klisnu do jednoho z prázdných boxů a pohladím ji po hřbetě. Nebudeme se zde zdržovat dlouho. Slibuji." Zašeptám jí do ucha. Možná bych jí měla dát nějaké jméno. Těžko říct, jestli jí rebelové nějaké jméno dali, ale je čas na nové. Když bylo o klisnu postaráno, vydala jsem se osvětlenou chodbou přímo k salonku, jak ten muž/stín, říkal a cestou se rozhlížím po celém děsivé krásném interiéru zámku. Když se u dveří, opět mě sevře ledová ruka strachu. Oklepu se a zaťukám na dveře. Poté vstoupím dovnitř. |
| |
| Neočekávaná návštěva Pozornost všech přitáhne hlasité odkašlání. Přesně takové, které má přítomné upozornit na přítomnost někoho dalšího "No, do teď jsem si nebyl tímto úplně jist. Přesto podle vašeho předchozího rozhovoru soudím, že taky nemáte rádi královské." odpoví místo Toboeho postava stojící ve stínu lesa za říčkou. "Také jsem vyrozuměl, že po vás nejspíše pátrají. Proto jsem se rozhodl vás pozvat a nabídnout azyl aspoň na jednu noc. Blíží se bouřka a pochybuji, že chcete zmoknout, když to není nezbytně nutné." postava ukáže na oblohu, kde se začínají formovat černá mračna. Ty mračna vás nejspíš neznepokojí tolik, jako to že skrz ruku oné postavy vidíte. Postava působí dojmem, člověka zahaleného v plášti, jen nevidíte jeho nohy. Pravda může to být způsobeno tím, že stojí v podrostu, ale podvědomě víte, že tím to nebude. "Každopádně mé sídlo je hodinu cesty lesem a nejbližší další lidské sídlo skoro celí den jízdy. Na víc tam nedávno byl lovec lidí pracující pro krále s kterým by jste se nejspíš dost neradi setkali." pronese přátelsky ona osoba a Toboe v ní pozná svého zaměstnavatele. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kůň se ve stáji cítí o dost lépe než venku, nebo v přítomnosti hostitele. Stáj je totiž, jako každá jiná. Stavitel se očividně rozhodl, že mu nestojí za to plašit koně a jiná ustájená zvířata a tak je nejsvětlejší místo, které jsi prozatím v okolí viděla. Když kráčíš ztichlými chodbami máš pocit, že tě někdo sleduje. Vždy, když se otočíš není, ale nikdo v dohledu. Na tvé klepání odpoví jen ticho a tak vstoupíš do malého salónku, že je to on poznáš snadno. Veškerý nábytek je tyrkysově modrý a ikdyby nebyl chodba dál už nebyla osvětlená. Na stole leží dvě mísy s jídlem. V jedné leží lesní plody, takže maliny a ostružiny, doplněné o pár jablek a hrušek. V druhé nakrájený chleba a kousky masa. Uprostřed stojí vzkaz: Přijdu hned. Mimo stolku a čtyř křesílek jsou v místnosti ještě dvě skříně, nebo přesněji jedna skříň a bar v kterém jsou čtyři láhve. Z místnosti vedou ještě jedny další dveře naproti těm, kterými jsi prošla. Místnost je příjemně osvětlená, ale stále máš špatný pocit, že tě někdo pozoruje. Když se rozhlédneš kolem přijdeš na to, že je tím vinný obraz vedle dveří. Je na něm vymalován válečník bojující s něčím co by mohlo být drak. Obraz je umělecké dílo, máš pocit jakoby se hýbal. Muž na obraze má výrazné šlechtické rysy a tváří se přísně a odhodlaně. |
| |
| Návštěva Zamračeně sleduji celou naší skupinu. Princezna je rozmazlená a snaží se dělat jen problémy. Ruviel nás opustila, snad jediný rozumný člen naší družiny. Místo ní přibyl ten blecháč, kterému také dvakrát nevěřím a nakonec tu máme Eduarda, který se poslední dobou chová, jako nemožný hrubián, kterému chybí mozek. "Ach jo mám já to ale štěstí." Oprašuju se, když jsem opět na nohách a sleduji pohledem všechny přítomné. Pak si ale všimnu toho, kdo na nás mluví. Zamračeně se na něj dívám. Průhled skrz ruku mi na klidu vůbec nepřidá. Takhle si návštěvu nepředstavuju. "To co nám říkáte je sice pěkné, ale jak vám máme věřit, když nevíme ani kdo jste a vypadáte....takhle." Zavolám na něj nedůvěřivě a podmračeně. Nechce se mi vlézt někomu do pasti a zhebnout někde v lese, klidně nám může lhát. Než si rozmyslí odpověď přejdu k naší princezničce. Psa si moc nevšímám chytnu jí docela jemně za ruce, tedy vzhledem k tomu, jak se chová a jak neurvalý bych mohl být, a zvednu jí na nohy. "Tak šup vstávej, pobavila ses, poválela ses, je na čase se zase pohnout." Plánuji jí odvést ke koni. |
| |
| Malé vzpoury "Uch," hekla jsem tiše, jak jsem se vytáhla do sedu a přiskočil ke mně chlupáč s přátelským olíznutím. Ze zvyku jsem zabořila prsty do husté srsti a krátce jej podrbala. "Díky," zamumlala jsem k němu. Objala bych ho snad i kolem krku, když si sedl vedle mě, ale svázané ruce mi to nedovolily. Když se ozvalo zakašlání, překvapeně jsem tím směrem střelila očima. Jak dlouho tu byl? Na okamžik ve mně vzplála jiskřička naděje. Jenže sotva jsem stačila vyhrknout prosbu o pomoc, že mě unesli, když mi to ze slov toho podivného muže došlo. Jsi v tom sama. A... A byl průhledný! Jak mohl být průhledný? Magie? Laedricovi se nezdál, což o to, mě taky. Lovec lidí. To jsem slyšela ráda. V okolí se tu jistě potloukala spousta lidí, kteří by mě odvedli zpátky na hrad. Za mojí rodinou. Jenže to už mě Laedric tahal zase do stoje. "Nebavím se dokonce ani trochu," odsekla jsem, i když o poznání mírněji, než jsem měla v plánu. Pohledem jsem střelila po Eduardovi. Krk pořád bolel. "Ne, mně se tady celkem líbí." odporovala jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Když mému ťukání nikdo neodpovídal, přiměla jsem se nakouknout nenápadně dovnitř. Co kdyby se ten stínový muž náhodou převlékal? Převlékají se vůbec stínové? Nikdo však v místnosti nebyl a jelikož byla tohle jediná osvětlená cesta, vklouzla jsem dovnitř. To, že jsem ve správné místnosti, mě ujistila i cedulka, kterou nechal u dvou mís s jídlem. Překrásně voněli a mě se začali sbíhat sliny. Napřed jsem se, ale rozhodla to tu trochu propátrat. Snad největší čas jsem strávila u obrazu. Nevím proč, ale když jsem na něj pohlédla, sílil ve mě pocit, který mám už od doby, co jsem vyšla ze stáje. Pocit, že mě někdo sleduje. Už odmala jsem slýchávala o orazech, s falešnýma očima, za kterýma číhají zabijáci a čekají až oběť poklidně usne. Poté se vyvalí z tajné chodby a oběť (většinou spanilé dívky) zabijí. To všechno, ale byli příběhy, kterýma mě strašila moje chůva. Příběhy, které nic neznamenají. Přesto se přistihuji, že přicházím blíž a blíž k obrazu a přesvědčuji se, že tam oči jsou vážně napevno namalované. Ze začátku jen tak zlehka, abych nepoškodila to mistrovské dílo, později, ale přidám trochu více síly. |
| |
| Princezna S mírným povzdechem se podívám na princeznu a nasadím klidný výraz. Pustím její ruce a mírně pokrčím rameny. "A víš co maličká? Je mi to docela jedno. Pořád tě tahat, jako pytel opravdu nebudu. Nechceš poslouchat mě a jet se mnou v sedle? Fajn nemusíš. Jak jsem řekl Eduard si tě jistě rád vezme na koně k sobě a už si s tebou spraví pořádek." Promluvím s klidem a docela nezájmem a otočím se na patě a tak nějak rozhodnu vydat zpět k mému koni. Jsem zvědavý, jak bude ta malá princeznička reagovat. Však k čemu se s ní pořád rozčilvoat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Opatrně se dotkneš obrazu a ten pod tvým dotykem prohne. V prvním okamžiku se vyděsíš, žes našla tajnou skrýš o které mluvila tvá chůva. Hned si ovšem uvědomíš, že se jen prohnulo plátno, držící na rámu. Trošku tě znepokojí, že když odtáhneš ruku stranou, máš pocit že se najednou muž dívá přímo na tebe a netváří se zrovna příjemně. Možná si s tebou hraje tvé podvědomí, ale obraz se trošku změnil. "Copak děje se něco?" několik okamžiků ti nedojde, že to nebyla tvá myšlenka. Za několik dalších si uvědomíš, že se místnost změnila, ale nejsi si jistá, jak. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Ucuknu rukou, snad abych malbu nepoškodila. Nerada bych si znepřátelila toho muže tím, že mu zničím takové umělecké dílo. Když si všimnu mužových očí, které jakoby mě protínali pohledem, ustoupím o krok. Pak mě vyděsí ten hlas. Prudce se otočím a rozhlížím se po místnosti. Přijde mi...nějaká jiná, ale nedokážu říct v čem. Rozhlížím se po celém pokoji, snažíc se vypátrat zapříčinění onoho hlasu. Nebyl to ten obraz, že ne? Zatřesu hlavou, snažíc se vytřepat zlé myšlenky z hlavy. Hloupá holko! Nesmíš děsit sama sebe! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Najednou narazíš do stolu a uvědomíš si, že jsi před pohledem obrazu couvala. Jistě, že ne. Obrazy přeci nemluví. přesvědčuje tě hlas ve tvé hlavě a pokud si správně vzpomínáš tvůj vnitřní hlas nezněl tak potměšile. Znovu se rozhlédneš po místnosti a stále tam nikdo není. Několik dalších chvil strávíš ověřování tohoto faktu, než se konečně ujistíš, že tam skutečně nikdo není. Když otevřeš skříň zjistíš, že se v něm nachází talíře, sklenice a příbory všechno stříbrné. Zhruba po dvaceti minutách se dostaví tvůj hostitel. "Moc se omlouvám, že jsem tě nechal čekat, ale potřeboval jsem něco zařídit. Čekám totiž další hosty." vysvětluje a s trochou dobré vůle by se dalo říct, že se tváří zkroušeně. Tedy pokud se dá o stínu říct, že se nějak tváří. "Jako omluvu bych vás provedl po mém sídle, než ostatní dorazí." navrhne, ale i on se zadívá na obraz. "Počkat nebyl ten obraz jiný?" zarazí se. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Když se ujistím, že nikdo jiný společně se mnou salónek nesdílí, vydám se na průzkum skříní. Vím, že je neslušné prolézat cizí skříně, ale se zkušeností s obrazem, mě čím dál tím více zajímá výbava toho muže. Jsem zklamaná, že ve skříni najdu akorát nádobí. Ačkoliv mě překvapuje, že je to celé stříbrné. U nás jsme taky měli stříbrné příbory, ale ne stříbrné talíře či hrnky. Jeden z příborů si vezmu a aniž bych si to uvědomovala, sním téměř polovinu mísy s masem a téměř většinu mísy s ovocem. Zrovna, když odkládám příbor na tác, objevuje se můj hostitel. Vstanu a usměji se na něj. ,,Děkuji za jídlo a za pozvání, ale jestli čekáte hosty, nechci Vám tady překážet." Odpovím tak, jak mě to jakou malou učili. Pak, ale přijde hrozivé zjištění. Obraz! Já věděla, že je jiný! A on to poznal! ,,Ne. Myslím, že byl takový, i když jsem přišla." zalhala jsem. |
| |
| Návštěvník Osoba v podrostu se po Laedricových slovech poněkud zachmuří. "Moc se omlouvám. Bohužel jsem od vás poněkud vzdálen. Jsem právě ve svém sídle, což je jak jsem říkal poměrně daleko. Z toho důvodu používám jen dálkovou projekci a ta není schopna lepšího obrazu než je tento." vysvětluje osoba stojící na okraji lesa, která nabrala podobu postaršího muže v magickém rouchu. Obraz je sice rozmazaný a průsvitný, ale už tam nestojí stín bez tváře. "No, pozvání jsem předal zbytek je na vás. Prozatím mne těšilo." postava se ukloní a zmizí tak jak se objevila. |
| |
| Toboe zůstal sedět u dívky, dokud ji druhý muž nezvedl. Nespokojeně na něj pohlédl, ale jinak nemohl udělat nic. Jen sedět. Naslouchal dalšímu vývoji a poněkud se lekl, když se objevila projekce. Původně chtěl hned k němu, ale vycítil, že tohle není jeho zaměstnavatel, což se mu ani trochu nelíbilo. Trocha podpory by mu neuškodila. Už teď bylů šíleně nejistý a trochu vyděšený z dvojice mužů... Byli prudcí a chovali se až moc hrubě. Nespokojeně sebou trhl při každém rychlém pohybu a otáčel ušima ke každému hlasitějšímu zvuku. Naslouchal projekci a všem okolo. Pak se prostě zvedl a vydal se do lesa. Projekce stihla zmizet a tak jen hlasitě štěkl a prostě se dal na cestu zpět s tím, že mu bylo jedno zda za ním půjdou, ale za zády je moc nechtěl... |
| |
| Špatné zprávy "C-co?" zatěkala jsem očima mezi Laedricem a Eduardem. Tohle jsem nečekala a nelíbilo se mi to ještě více než předtím. Příliš jsem tak již neposlouchala, co nám ještě říká astrální projekce čaroděje, stejně v těch slovech nebyl jediný náznak toho, že by se mi chystal pomoci. Byl to čaroděj! Kdyby chtěl, už by to dávno jistě udělal. Vlk se vydal k lesu, naznačil, ať ho následujeme. Možná bych to i udělala, kdyby nás ovšem nevedl k čaroději. Nicméně, já měla trochu... Jiný plán. Laedric mě pustil, otočil se a bylo jen otázkou času, kdy skončím ve spárech druhého vzbouřence. Rozhodla jsem se tak využít toho krátkého okamžiku, kdy ještě mluvil čaroděj a uskutečnit útěk číslo 2. Jen s jedním střevícem a druhou nohou bosou to možná nebyl úplně nejlepší nápad, ale měla jsem zlé tušení, že buď teď anebo už nikdy. |
| |
| Bad choise! Vracím se zpět ke koni nemám moc v úmyslu následovat toho psa a čaroděje nezdá se to vůbec bezpečné, zvláště vzhledem k tomu, co nám řekla Ruviel, tak ten les není vůbec bezpečný a dobrý pocit z něj taky nešel. Ale měl jsem jiný problém. Uslyšel jsem nohy šustit trávou. Trhnul jsem sebou a prudce se otočil tím směrem, abych viděl princezničku, jak utíká pryč. "To bylo předvídatelné děvče." Má ruka se mihne a sejme ze zad luk a zasadí šíp do tětivy a natáhne. Zacílím a ......svist.....proženě se šíp vzduchem, těsně mine Sigridino rameno, dokonce i trošku napáře látku jejích šatů a zabodne se kus před ní do země. "Varoval jsem tě! Tohle je poslední možnost zastav, nebo příští šíp budeš mít v noze!" Křiknu nekompromisním rozhodným hlasem a je určitě slyšet, jak natahuji opět tětivu a připravuji se střílet. |
| |
| Drama Hafan si nedá říct a hned se cpe k princezně. Nebýt ten co ho poslal mág tak tomu zvířeti opravdu něco udělám. Vypadá až moc chytře a já nestojím o to, aby jí někdo pomáhal utíkat. Další výměna názorů už mi docela stačí k rozhodnutí, že si jí na starosti vezmu já, protože tahle imitace spolubojovníka dělá všechno pro to aby mohla utéct. Pak se objevil kouzelník. Teď už tu chybí jen král elfů osobně. Navzdory šílenosti situace má mág pravdu. Obloha prosvítající korunami stromů vypadá špatně a i když mu nevěřím ani co by se za nehet vešlo jeden šílený mág co bude všechny tyranizovat a mučit je přesně to co si všichni v tuhle chvíli zaslouží. "Ať je cesta čistá." Prohodím k mizejícímu přízraku a obrátím svojí pozornost k problému dnešního dne .... který se dával právě na útěk. Ať je to smradlavej nekromant. To ho bude moct umučit k smrti a pak přivést zpět a pokračovat. Nechám koně stát. A vydám se k ní. To proletí první šíp. Budu ho mučit osobně. Proč asi dělám co dělám!? Zatracený zastrašování. Svázat jí můžu vždycky ale když bude zraněná, tak z toho budou jenom problémy. "Podrž to." Vrazím Laedricovi na obličej pergamen a ramenem odstrčím jeho luk stranou, aby jí opravdu náhodou netrefil. Pak se rozběhnu za tou holkou. Ta aspoň tentokrát měla dost rozumu utíkat když ani jeden z nás nebyl hned vedle, aby jí zastavil. |
| |
| Útěk princezny Princezna využila toho, že oba její věznitelé jsou daleko a dala se na útěk do lesa. Než stačí Laedric vytáhnout luk a zamířit už je mezi stromy. Přesto výstřel jde přesně tam, kam muž chce, utrhne kousek ze sukně. Dívka tou dobou běží po měkoučkém mechu a není tak nepříjemné, jak by čekala. Sotva ji mine šíp, zaboří se podpatek jejího střevíčku hlouběji do mechu než by mělo. V celém lese jde slyšet hlasité Křup. Načež se pod princeznou propadne zem. Naštěstí pro ní nespadla do nějaké staré štoly, ale překvapivě na nějakou skluzavku, která jí nese někam pryč. Zhruba po dvou minutách šílené jízdy princezna dopadne na zadek v čtvercové místnosti kterou osvětlují pouze rampouchy vrhající strašidelné modré světlo. Z místnosti vedou čtyři východy. Nejbližší na sever veden do chodby, která má strom jen metr od země. Další chodba vede na východ a připomíná normální hradní chodbu, dokonce v namodrálé záři rampouchu jde zahlédnout držák na louč. Na jihu jsou velké masivní dveře zavřené na tvé straně dřevěnou závorou. Západní východ tvoří další dveře tentokrát otevřené vedoucí do velké místnosti v které jsou zahlédnou stoly. Eduard doběhne k díře a zjistí, že princezna našla nějaký tajný vchod někam. Nasvědčuje tomu to, že díra do které princezna spadla má dokonale kruhový tvar a je hladce opracovaný. Bohužel skluzavka zatáčí někam za roh a podle ozvěny princezny je relativně dlouhá. |
| |
| Nečekaný spádSe svázanýma rukama se neběží zrovna dobře, ale za to o to lepší máte motivaci. Až jsem se sama divila, jak to šlo hladce. Uběhla jsem několik metrů bez toho, aniž bych spadla, zakopla nebo byla sražena k zemi. Ha! Radost mi nevydržela dlouho. Vlastně přesně do okamžiku, kdy se ozval ten zvuk. A já letěla vzduchem. Zaječela jsem. A ječela jsem po celou dobu té jízdy. Jindy by se mi to možná i líbilo, ale tohle nebylo jindy. "AU! Zatraceně!" vyjekla jsem při pádu na zadek. Odkašlala jsem si. Mé hlasivky dostaly pořádně zabrat. Skoro stejně jako zadek. "Au, au, au..." sykala jsem, zatímco jsem se rozhlížela kolem sebe. A nevěřila jsem vlastním očím. "Ale no tak!" zaúpěla jsem. Můj hlase se zde rozléhal se strašidelnou ozvěnou. "Vážně? Vážně?!" dupla bych si, kdybych stála. Možná jsme byla na svobodě, ale rozhodně jsem se z toho příliš neradovala. Kde to jsem?! "Proč jste mě nechali to udělat." Pohlédla jsem k otvoru, kterým jsem sem spadla. To... To asi nevylezu. Ani náhodou. |
| |
| A je to v ... díře Princezna rychle zmizela mezi stromy a na to jak jí prý bolela zadnice a jak jsem jí přidusil utíká docela rychle. Dřív než jí však doženu ozvalo se prasknutí a já jen doufám že to nebyla nějaká její kost ... dokud se nedostanu k nějaké díře ze které se ozývá její vzdalující se ječení. Jsou chvíle kdy je třeba zvažovat změnu profese. Beru sem tam hozený klacek pod nohy a ten náš absurdistán, ale už toho začíná být moc. S unaveným povzdechnutím zkontroluju díru jestli se do ní vůbec vejdu a vydám se zpátky k tábořišti a Laedricovi. "Zapadla do nějaký podzemní ... něčeho hlubokýho. Měla by být v pořádku, ale budu pro ní muset slézt." Dám vědět o situaci a pokračuju ke svému koni. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Krátký motivační proslov mi pomohl na nohy. Zadek bolel jak čert, ale rozlámaná jsem se cítila už nějakou tu chvíli, takže jsem to prostě musela skousnout. I když - ruku na srdce - další bezhlavý úprk bych rozhodně nezvládla. "Takže..." Mhouřila jsem oči a snažila se najít cokoliv, co by mi pomohl se sundáním - rozřezáním pout. "Haló? Je tu někdo?" zvolala jsem a pomalýmu kroky - za stálého rozhlížení - jsem se vydala do místnosti se stoly. |
| |
| Zapadlá princezna Díky tomu, že mi Eduard oklonil luk a princezna to zahučela do lesa jsem neměl příležitost vystřelit i kdybych jí chtěl trefit. Jen jsem zavrčel, když ti dva zmizeli. "Padára." Hodím si luk na záda a sroluju dopis a schovám do náprsní kapsy. Raději mezitím vezmu za uzdu všechny naše koně a připravuju se vydat za těmi dvěma ve chvíli, kdy se vrací Eduard. "Hmm....tak přece musíme do lesa." Vzdychnu si spíše pro sebe a vedu koně za sebou. "Nevím proč musí být tak umíněná a natvrdlá." Zavrtím pro sebe hlavou, protože to, jaký je král musí snad vidět každý. No očividně každý ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhlížíš se po místnosti a k tvé radosti najdeš zrezivělí nůž. Nebohý nůž vypadá, že tu leží už léta. Čepel zrezivělá, rukojeť téměř shnila, přesto by se na řezání pout nejspíš použít dal. Když zavoláš ]Haló? Je tu někdo? , dostane se ti smíšené odpovědi. Zpoza zavřených dveří na jihu se ozve hluboký zvířecí hlas a o okamžik později se začnou dveře otřásat údery. Naproti tomu ze severu se ozve brebentění, ani ty nezní příliš přátelsky a rychle se blíží. Hlasy jsou položené vysoko a řeč zní hodně hrubě, tak nějak jsis podle příběhů představila gobliní mluvu. V místnost ze stoly vypadá jako strážnice, pár jsi jich už za svůj život viděla. Dva stoly uprostřed, kolem nich židle, po stěnách držáky na zbraně. První zklamání je, že v držácích nejsou žádné zbraně. Druhé zklamání místnost osvětlují pouze rampouchy a ikdyž jsou ve stěnách držáky na louče, není tam ani jedna. Pozitivní zprávou je, že dveře kterými jsi prošla mají na této straně závoru. Druhou pozitivní zprávou je že z místnosti vede další chodba, končící točitými schody vedoucími kamsi nahoru. Bohužel i to má svůj kaz jelikož schody jsou ponořené v úplné temnotě. p.s. hoď si zase na procenta. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Z průšvihu do průšvihuPříliš jsem neváhala a ten starý nůž si vzala. Cokoliv, hlavně, když to půjde nějak přepižlat. Vážně mě z toho provazu ty ruce už dost bolely a navíc jsem z toho neměla dobrý pocit. Na jedné straně tu totiž bylo tohle děsivé místo a na straně druhé Eduard, který mi tohle jistě nedaruje. |
| |
| Vzhůru dolů do dolu, dolovati rudu U svého koně si vyzvednu těch pár věcí, které budu dole dost možná potřebovat. Malou kovovou lucernu, čutoru s vodou, kapsy na opasek, sekeru a plášť. Dost pochybuju, že mi to bude dole stačit, ale na všechno se připravit nedá. "Zkus se podívat kolem, jestli tu není nějaký normální vchod, ale hlavně pozor kam šlapeš. Tohle nemusí být jediný vstup." S tím se spustím do díry a nechám se vézt skluzavkou za princeznou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj hostitel se po tvé odpovědi na téma obraz, zamyslí pokud se to tedy dá říct. Tedy podepře si bradu a dívám se na onen obraz. "No, nejspíš se pohnul průvanem, jak jsem otevřel dveře." ukončí své zamyšlení a zpraví obraz tak, jak byl před tvým zásahem. Válečník se znovu dívá na svého protivníka na obraze. "Ale tím se nezatěžuj. Oni dorazí nejdřív za hodinu. Navíc to nejsou mí známí jen poutníci, jako ty." vysvětluje ti a podle tónu hlasu poznáš, že moc hostů nemívá a tak je rád, že někdo přijde. "Každopádně ti určitě ukážu tvůj pokoj." než stačíš protestovat vyjde z protějších dveří a mává na tebe, abys šla za ním. Sotva tvůj hostitel opustí místnost v té se okamžitě setmí a na chodbě se rozžnou světla. Obraz vypadá v šeru ještě děsivěji než za světla. Autor totiž použil barvy, které ve tmě tvoří ještě lepší kontrast. Venku na chodbě ti tvůj hostitel ukáže první dveře hned naproti modrému salónku. "Tady si můžeš odpočinout. Všechny pokoje ležící na této chodbě jsou určeny pro hosty." odhadem leží na chodbě zhruba dvacet pokojů. Tvůj hostitel otevře dveře zmiňovaného pokoje a ukáže ti přepychově zařízený pokoj, nebo spíše apartmán, složený ze tří pokojů. První je něco, co by se dalo nazvat přijímacím salónkem. V pokoji je několik skříní, stůl kolek kterého jsou rozestavené křesílka. Pokoj je příjemně vyzdoben a díky velkému oknu i příjemně osvětlen. Druhý pokoj bude nejspíše ložnicí, obsahuje několik šatních skříní, pracovní stůl a přepychová postel s nebesy. Tady tě zaujme gobelín s obrazy poklidného pikniku. Třetí pokoj by se dal nazvat malou koupelnou a záchod. Tu tvoří pouze umyvadlo naplněné vodou, vedle kterého je pověšený ručník a záchod. "Mimo této koupelny je v budově ještě lázeň. Vstup do ní je na konci chodby. Stačí zahnout vlevo a poslední dveře nemůžete minout. Kdyby jste mne potřebovala zazvoňte." ukáže na zvonek na stolek v prostřední místnosti a odejde. Po jeho odchodu ti přijde, že je stále něco špatně a nebo spíše , že ti něco uniká. |
| |
| Směr za princeznou Přivážeš provaz za strom a spustíš se do díry v které zmizela princezna. Jedeš skluzavkou a lano mizí znepokojivou rychlostí, najednou se před tebou objeví světlo a ty přistaneš ve čtvercové místnosti. Sotva se rozhlédneš kolem zjistíš, že místnost má čtyři východy. Dva východy právě blokují zavřené dveře. Volný východ vedoucí na sever je jen metr vysoký. Druhý volný východ je na východ a připomíná hradní chodbu. Tvou pozornost přitáhne půltucet bytůstek zkoumající dveře. Největší z bytůstek je ti tak do pasu. Všechny mají hnědou kůži a nějaký primitivní šat. Jen tři bytůstky mají zbraně a to ještě kopí se zrezivělými hroty, zbylé nesou pochodně. Čtyři bytosti kontrolují dveře otřásající se pod nárazy , dvě zkoumají druhé zavřené dveře. Když vstoupíš do místnosti, bytosti se semknou do klubka, kopí míří na tebe. Jak si prohlížíš zbraně těch bytůstek, zjišťuješ že někde sebrali hroty kopí a nasadili je na metr dlouhý klacek. Bytůstky se tváří velmi znepokojeně. "Ty ... Chtít?" zeptá se obezřetně největší z bytůstek. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sebereš nůž a utečeš do místnosti. Se zavírání dveří máš vážný problém, jsou totiž těžké a zarezlé, ale podaří se ti to. Ještě zahlédneš světlo s loučí nesených bytostmi, které se blíží. Rychle se schováš pod stolem a začneš pižlat pouta. Moc ti to nejde, jelikož nůž je zrezivělí. Mezitím slyšíš, jak se dveře za kterými se schováváš vrzají, když se je bytůstky snaží otevřít. Dveře ovšem prvně drží do chvíle, kdy zaslechneš, jak někdo dopadl. Bytůstky, které znepokojeně brebentí najednou zmlknou a po chvilce ticha slyšíš bytůstku říkat. "Ty ... Chtít?" V tu chvíli se ti podaří přeřezat pouta a záhy toho začneš litovat, jelikož se ti vrátí do rukou oběh. najednou vedle sebe zahlédneš pohyb. Když se tím směrem zadíváš všímáš si relativně velkou krysu, která se na tebe zvědavě dívá. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Dole mě uvítá kvalitně zpracovaná místnost. Ta skluzavka byla sama o sobě velkou ukázkou umu toho kdo to tu stavěl, ale za jízdy se na podobné věci nedalo moc soustředit, takže to je i tak docela překvapení. Dalším jsou malé postavy s pochodněmi. Tak tihle to tu asi nestavěli. Stačil jediný pohled na jejich oblečení a zbraně aby bylo jasné, že tihle tady spíš bydlí nebo jen prolézají. Lehce si oklepu oblečení a dám si sekeru ležérně na rameno. "Spadla sem moje samice." Odpovím na otázku a odhaduju za kterýma dveřma se asi ukrývá. Ty otřásající se to asi nebudou. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro "Huf!" oddechla jsem si. Dveře jsem zavřela akorát včas. Zatím to zvládáš, dobrý, dobrý, pochválila jsem se v duchu. Nikdo jiný to stejně nemohl udělat. A nikdy ani nedělal, co si tak pamatuji. Jděte pryč, jděte pryč, jděte pryč... pohledem jsem z pod stolu hypnotizovala dveře, zatímco jsem tak usilovně se snažila přeřezat ta pitomá pouta. Povedlo se, ale důvod k radosti to příliš nebyl. Starý nůž mi div nevyklouzl z ruky. "Áááááuu," zavyla jsem procítěně, zatímco jsem jimi po chvílích třásla a snažila se rozhýbat zápěstí i přes tu bolest. Eduard. Napadlo mě, když jsem zaslechla ten zvuk. Utíkal za mnou. A taky sem spadl? Nebo prostě sem za mnou skočil. Brebentivé hlásky naznačovaly, že se mi ty pochodně a zvuky nezdály. Polkla jsem. Co když mu ublíží? Byl hrubý, to ano, a nečekalo mě od něj nic dobrého, to mi bylo jasné, ale co kdyby ho třeba... Chtěli sníst zaživa? Zabít ho? Kvůli mě! Vypískla jsem a hlavou se praštila o desku stolu, jak jsem nadskočila, když jsem najednou koukala v tváří tvář kryse. "Uuuh," hekla jsem, "tohle mi nedělej..." Opatrně jsem se začala soukat z pod stolu a kradmými kroky se přesouvala blíže ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Slyšíš Eduarda, jak říká "Spadla sem moje samice." Načež následuje chvilkové ticho doprovázené jen šoupání malých nohou a tiché šeptání bytůstek. Už neslyšíš, žádné údery na žádné dveře. Zaslechneš jak se bytůstky ptají "Ona rudá ... vlas?" a zaslechneš i Eduardovo potvrzení. Pak tvé naslouchání přeruší, tiché krůčky ozývající se za tebou. "Psst, ty velká." ozve se příjemný hlásek, patřící malé bytůstce sahající si ti sotva po koleno. Bytůstka je oblečena do normálního dobře udělaného šatu. Nevíš jestli je to osvětlením, ale zdá se ti že má modrou kůži. Musíš přiznat, že vypadá roztomile. Gestem ti naznačí, že máš být potichu.Musíš pryč, jinak tě impové snědí. Já tě dovedu do bezpečí. zašeptá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře strana Eduarda Bytůstky se shlukli do těsnějšího hloučku a o něco si začnou šeptat. Největší pravidelně zvedne hlavu a ukáže na tebe a tvou sekeru. Pak vždy skloní hlavu zpět do hloučku. Zpoza dveří, které zkoumali dvě ty bytůstky, zaslechneš nejdříve procítěné lidské zavytí "Áááááuu" O několik vteřin později pak princeznu, jak říká "tohle mi nedělej ..." . Jako na signál bytůstky ukončí poradu. "Ona rudá ... vlas?" mluvčí bytůstek počká než jim to potvrdíš. "Ona se zavřít." ukáže na dveře za kterými se ozval její hlas. "Mi přivést, co ty za ni dát?" nabídne ti bytůstka a pokyne ostatním ať ustoupí od dveří a zaujmou něco, jako imitaci falangi před severním východem. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Moje samice?! "Pfffff...." Zašklebím se. Ještě v životě mě nikdo nenazval samicí. Jsem snad nějaká koza nebo nějaké zvíře? I když, v očích vzbouřenců nejsem patrně ani to zvíře, ale jen věc. Ts ts ts. Na okamžik se tak o Eduarda přestanu i strachovat. Ale jen na okamžik. Div nevyletím z kůže podruhé, když se za mnou ozve hlas tak nečekaně blízko. "Ech," rychle zamrkám a přelétnu tu bytůstku pohledem. "Tedy, jé, omlouvám se," vyhrknu šeptem rychle. Vážně vypadá... Mile. Ještě v životě jsem nikoho takového neviděla. Dřepnu si a skloním se k ní, abych si ji prohlédla i zblízka. "Snědí?!" hlesnu nejistě a zalétnu pohledem ke dveřím. Nepříjemná představa. Polknu. "Ale... Ale co on? Jeho taky snědí?" |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Musím si přiznat že ty malé potvory mě docela pobavily. Když jsem jim odsouhlasil, že to je ta rudohlavá hned se rozhodly z toho něco vytřískat. "Hlavně to nepřežeňte nebo si jí vezmu." Zhoupnu si sekeru z ramene a tvrdě jí postavím topůrkem na zem, takže se o ní opírám jako o hůl. Jinak se nesnažím tvářit nijak nebezpečně, jen si pro začátek udělám lepší pozici silnějšího. "Mám tu lucernu a lahev kořalky." Volnou rukou vytáhnu zmíněnou lucerničku, aby si jí mohli prohlédnout. |
| |
| Povrch Mírně si povzdychnu, když se vydáme k díře a Eduard s instrukcemi brzy mizí dolů. "To jsou povzbudivé představy, fajn kdyby něco volej snad to bude slyšet." Kývnu a prohrábnu si delší vlasy. Jakmile je dole. Tedy provaz přestane ubývat, tak pobídnu koně za uzdy vyrazím opatrnými kroky kupředu. Dobře se dívám kam našlapuju, abych někam taky nezahučel. Snažím se taky najít v lese, nějakou anomálii. Dveře, východ, jeskyni nebo něco podobného. "Začínám litovat, že jsem se na tuhle misi dobrovolně přihlásil. Raději bych bojoval s vojáky království, než hledal a hlídal tu potřeštěnou holku." Bručím pro sebe za chůze. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bytůstka se povzbudivě usměje. "Nic se nestalo." odpoví šeptem. Když si k bytůstce klekneš v prvním okamžiku ustoupí kousek zpět, ale když se ujistí, že jí nechceš ublížit vrátí se. Dokonce se kolem tebe protlačí a nahlédne škvírou pod dveřmi do druhé místnosti. Jak si jí tak prohlížíš zjišťuješ, že její oblečení nápadně připomíná, to co nosí šlechta na lov. Dokonce si všimneš, že má na zádech pověšený malí samostříl, nebo přesněji akorát tak velký, aby ho bytůstka mohla natáhnout. "No, možná jsem trochu přeháněl. Oni ve skutečnosti maso nejedí." připustí bytůstka a zvedne se od škvíry. "Ten velkej chlápek se sekerou, který tě hledá maso jí zcela určitě. Impové mu právě zdělili, že se tu schováváš a vzhledem k tomu, že s byla svázaná. Hádal bych že jsi byla jeho zajatcem. Takže jestli se chceš dostat do bezpečí pojď se mnou." S tím se bytůstka vydá pryč z místnosti míří k temným schodům a záhy stoupá vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Opatrně se vydáš do hloubi lesa a vedeš koně sebou. Hledání anomálie ti nedá moc práce. Celí les je jedna velká anomálie. Jen les samotný vypadá nezvykle, nedá ti velký problém všimnout si, že tento les není přirozený. Kdysi totiž stromy stáli v dokonalých řadách, lety se dokonalost řad porušil, když stromy pokácel čas. Jdeš lesem, který tady očividně někdo s velkou prací vysázel a pak nechal přírodu ať se stará. Zhruba po pěti metrech najdeš další poněkud znepokojivou věc. Jedná se o stopy nějaké větší šelmy, stopám příliš nerozumíš, ale podle velikosti stop bude větší než vlk. Naštěstí stopy nevypadají nově.Zběžný pohled na klidné koně tě ujistí, že v okolí nejspíš nic nebezpečného nebude. Jak se noříš hloubě mezi stromy nacházíš stopy toho, že les vyrostl na místě nějakého kamenného komplexu. Našel jsi pár mechem zarostlých cest, dlážděných cest a hlouběji v lese narazíš na zbytky domů, které pohltil les. Podle toho, jak zarostlé ty domy jsou, obyvatelé je opustili před hodně dávnou dobou. Mezi stromy zamíříš k jedné masivnější formaci kamení v které tušíš zachovalejší stavbu. Když k oné budově dojdeš, zjistíš že stojíš před nějakou vojenskou budovou. To ti napovídají masivní zdi, malá okna použitelné spíše než střílny, velký vstupní otvor vedoucí kamsi dovnitř. Při pozornějším pohledu na vchod lehce najdeš stopy vedoucí dovnitř. K tvému nemilému překvapení tam vedou stopy onoho zvířete, co jsi našel na okraji lesa. Mimo nich tam vedou stopy humanoidních bytostí. Velikost bys odhadl tak na dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když zhoupneš sekeru, bytosti se srazí blíže k sobě a couvnou do tunelu, kde by měli v případném boji výhodu. V jejich očích čteš obavy. Na tvou nabídkou se bytosti znovu začnou radit, tentokrát je debata vzrušenější a trvá trochu déle. "Ty nedat .. obojí, že?" ujistí se mluvčí bytůstek. Hned do něj žduchne nejmenší bytůstka a ukazuje na lucernu a podle gest poznáš, že říká na co nám ten kus kovu bude. "No, mi mít nabídku ..." bytůstka očividně nezná slovo dvě a tak pozvedne dva prsty. Díky tomu si můžeš všimnout, že mají jen tři prsty a palec. "Ty nemuset jít nikam, mi přivést až sem. Ukázat ... " nad dalším slovem bytůstka znovu hodně přemýšlí a nechá si napovídat ostatními "... méně špatný východ. Ty dát láhev a tuc, ruc, luc ... prostě to druhé. " vzdá snahu pojmenovat lucernu mluvčí bytůstek. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Povzbudivě se na bytost usměji, jsem ten poslední, kdo by jí asi ublížil. Vypadá jako panenka. Taková zvláštní nelidská panenka. Takové hezké malé šaty jsem do teď vždy viděla jen na panenkách, když jsem byla malá. Byla roztomilá ve všech ohledech i s tím samostřílem. Co s tím asi mohla zabít? Myš? Zmateně zamrkám. "Tak jedí nebo nejedí?" lehce se zamračím. Poslouchám Modráčka, na okamžik pevně semknu rty a pohledem zalétnu ke dveřím, když zmíní mé zajetí. V ruce stále držím ten starý nůž, pro lepší pocit. "Počkej!" rychle se zvednu a vyhrknu snad až příliš nahlas. "Proč jsi mi řekl to o těch impech a snězení?" Míří k té děsivé tmě, to se mi... Nelíbí. Nemám ráda tmu. "A... Ten seveřan... Dostane se odsud nějak?" |
| |
| soukromá zpráva od Laedric pro Cesta lesem je věřu podivná, opravdu se mi nechce jej moc dál studovat, ale bohužel musím. Proč by sem museli jen jít. Protože je princeznička blbá. Ale hold nyní je pozdě si zoufat. Nalezné stopy a zbytky nějakého....asi města...taky nejsou moc povzbudivé. "Celý tenhle les je divný a nemám z něj dobrý pocit." Zamračím se. Když vedu koně mám ruku stále na meči. Když dorazím až k oněm zbytkům obydli zastavím se. "Tohle je fakt za trest." Uvážu koně nedaleko zachovalé budovy a vytasím meč. "No tak do toho." Zabručím a pomalu nakouknu dovnitř připraven se bránit. Vůbec se mi nelíbí stopy, které tam míří, ale co stejně musím ty dva najít. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Skřítci zareagovali jak jsem čekal, tak jsem na ně raději dál netlačil, aby se mi úplně nevyděsili. Rozhodně je to lepší než se tu s nimi mlátit a upřímně řečeno mě každá jejich skupinová porada baví. Nemuset vyzvednout princeznu tak je tu ještě trochu motám jinýma nabídkama. "Platí." Odpovím na jeho nabídku a z kapsy na opasku vytáhnu menší láhev kořalky co tam mám pro ošetřování ran. Pomáhá vyčistit rány a vypálit červy. Tu postavím na zem před sebe. S lucernou si dávám trochu na čas, protože si dost možná neuvědomujou její cenu. Z jiné kapsy vytáhnu křesadlo a po chvilce křesání kouskem hořícího troudu zapálím knot. Pak jenom zavřu dvířka a svítící lucernu postavím vedle láhve. Tu plechovou věcičku jsem si pořídil kvůli odolnosti a ne kráse, pro ně by to ale mělo být docela luxusní zboží oproti čoudícím loučím. Nakonec od věcí odstoupím a sekeru si hodím na zase na rameno. "Splňte slib a já odejdu bez problémů." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bytůstka se zastaví a unaveně na tebe zadívá, tedy aspoň myslíš že se tváří unaveně, díky šeru jí moc nevidíš. "Proč jsem ti to říkal? No, protože impové slouží temnému pánovy, nebo přesněji čaroději s podobou stína. Určitě by tě k němu zavedli." slova bytůstky znějí přesvědčivě. Každopádně bytůstka znovu vykročí a nechá tě stát u dveří. "Rozhodně bych, ale nestál u těch dveří až ten velkej začne ty dveře rozbíjet sekerou." upozorní tě a začne stoupat nahoru po schodech. Sotva bytůstka zmizí za okruhem rozleje se shora příjemná modrá záře. Shora se záhy ozve rozhovor o čem je, to neslyšíš, ale zní klidně a kultivovaně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přivážeš koně k jednomu s velkých kamenů a nakoukneš do přítmí budovy. Zahlédneš čtvercovou místnost s třemi dalšími východy. Přesně takovou bys čekal v kasárně. Východ nejblíže k tobě vede nejspíš do strážnice. Na proti vchodu v kterém stojíš vidíš dva východy. Jeden vede nejspíše dozadu do budovy. Druhý vede kamsi dolů do tmy. Oba jsou hodně široké odhadem by se v nich vlezli tři muži vedle sebe. Díky svým zkušenostem poznáš, že tu proběhla bitka, její stopy ale už téměř skryl mech. Ve stěně je zaseklé zrezivělé ostří sekery. Na několika místech jsou ve zdi a v dlaždicích díry, jak je rozdrtila nějaká pádná zbraň. Po místnosti vidíš zbytky vybělených kostí, na kterých si mimo času vybrala daň i dravá zvěř. Rozmístění kostí dává tušit, že bytosti padli při obraně prostoru do kterého se díváš. Tvoje zkoumání přeruší velitelský hlas. "Hele, ty velkej co tu chceš?" Jeho majitele nezahlédneš hned, musíš chvíli hledat než najdeš bytůstku s modrou kůži stojící na skryté římse v úrovni tvého hrudníku. Mimo té co tě oslovila tam stojí tak tucet dalších. Všechny na sobě mají zmenšené lidské zbroje a v rukou zmenšené zbraně. Bytůstka, co tě oslovila má na sobě plátovou zbroj s pelerínou označující velitele a míří na tebe kuší. Ikdyž bytůstky nemají víc, jak třicet centimetrů vypadají odhodlaně a jejich zbraně vypadají, nebezpečně. Největší starosti ti dělají tři kuše v rukou těch bytůstek. Poznáváš totiž kuše nabíjené hevérem. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro "Temnému Pánovi?" To jsem asi nechtěla slyšet. Vlastně jsem to asi vůbec nechtěla slyšet. A co když tomu Temnému pánovi slouží tahle bytůstka a ne impové a chce mě odvést za ním a proto mi to řekla? Temný pán, Stín... Čaroděj... Čaroděj! Do svého sídla nás zval čaroděj! A byl... Průhledný! Co když... Uh, někdy vážně nenávidím vlastní představivost. Udělala jsem ode dveří pár váhavých kroků, když přišla řeč na jejich rozsekání sekyrou. Vážně by to udělal? Jenže bytůstka již nečeká, ale odchází. Objeví se světlo, zaslechnu slova. Kousnu se do rtu. O čem se asi baví? S kým? S tím... Stínem? Možná bych měla Eduardovi otevřít... Když už nic, musí mě ochránit. Živá mám cenu, mrtvá ne. Ale bude naštvaný. Páni, ten bude určitě strašně naštvaný... Kradmými plíživými kroky se pomaloučku přibližuji ke schodišti, snažím se zachytit, o čem se to hlasy baví. Ale na schody nejdu, to ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cestou do sídla máš pocit, že tě něco sleduje z lesa a ten pocit není vůbec příjemný. Nejspíš by ten pocit by byl o dost horší, kdyby na cestu nesvítilo slunce. Čím déle jdeš tím onen pocit sílí, ale když se kolem sebe rozhlédneš nikoho nevidíš a nic necítíš. Konečně se dostaneš do sídla. Hned za dveřmi tě čeká tvůj zaměstnavatel a tváří se jako malé dítě, které našlo novou hračku. “Už máme prvního hosta. Dorazila dívka, která se toulala lesem. Všiml jsem si, že sídlo se v její přítomnosti mění, aby bylo co nejděsivější. Mimo to ten, amulet co mne mění na stín funguje bezchybně.“ s tím ti mávne až jdeš sním. “Jinak díval jsem se, jak jsi se snažil předat tu listinu. Skončilo to celkem nepříjemným zmatkem.“ prohlásí s drobnou výčitkou v hlase. “Musím ovšem přiznat, že ti dva chlápci nevypadají zrovna sympaticky. No, každopádně nemají rádi královské a takže nemůžou být skutečně špatní.“ konstatuje a vede tě do místnosti, které dominuje velká skleněná koule v které je zobrazeno místo, kde jsi se setkal s skupinou. "Chceš se seznámit s našim hostem?" změní zase téma. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Relativně tiše dojdeš ke schodům a nasloucháš. Druhý hlas patří podle tónu další modré bytůstce, ale zní o dost více panovačně. "Ale to nám pokazí hon na lasičku, ne?" "Ano pane, ale ta velká by nám mohla být prospěšná. Navíc už o nás vědí impové a jsme na jejich území." odpovídá uctivě bytůstka, která se s tebou bavila. "no, dobrá pokud ta velká vyjde tyto schody vezmem ji sebou a dovedeme jí před knížete." "Hned jí to jdu říct. ... ale sakra! přeruší debatu nějaký zvuk. "Jsou tady doma uhni jim z cesty!" zavelí hlas. A než bys řekla švec zbíhají hnědé bytůstky ze schodů a obklopují tě. Žádná z bytůstek ti nesahá víš jak do pasu a všimlajsis že běhají až děsivě rychle. Teď jich kolem tebe stojí dvanáct každá má v rukou metrový oštěp a míří jím na tebe. "Ty nehýbat ! Odhodit dýka a dát ruce za hlavu!" přikazuje největší z bytůstek a žduchá do tebe svým malým kopím. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Cože? Hon na lasičku? Mohla bych být prospěšná? Před knížete? Poslouchám se zatajeným dechem, zatímco se krčím za rohem, aby na mě ze schodů nebylo vidět a já stihla hlavu včas schovat, kdyby někdo ze schodů scházel. V odposlouchávání soukromých hovorů jsem měla zkušenosti, poctivě jsem trénovala na hradě a na služebnictvu. A sestře. Co se děje? Tu otázku si nestačím ani v duchu položit celou, když to sama poznám. "Aj," vypísknu tiše. Za jiných okolností by to možná bylo i veselé - jsou přeci tak maličkatí! - ale v tuhle chvíli mi do smíchu moc nebylo. Ty kopí vypadali nebezpečně, i přesto vzrůst impů. Narychlo jsem si snažila vzpomenout, jestli jsem o nich někdy četla a co vlastně. Nůž se mi příliš pouštět nechtělo, dával mi pocit... Bezpečí. "Vždyť je úplně tupý a... Dobře, dobře..." pustím nůž na zem vedle své nohy, jen to břinkne. "Já vám nechci ublížit, vážně ne, jen jsem... Se ztratila. Tak trochu..." chrlím ze sebe slova, zatímco pomalu a tak trochu váhavě zvedám ruce k hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O impech jsi četla jen to, že často slouží mágům. To by ovšem měli nosit jejich znaky, ale impové kolem tebe nemají žádné znaky a mají jen primitivní šaty a zbraně. Když tebou odhozený nůž cinkne o zem pár těch bytostí polekaně nadskočí, ale o to odhodlaněji se o okamžik později tváří. Tvou informaci, že jim nechceš ublížit vyvolá malou poradu bytostí. Bytůstky se srazí do malého chumlu a o něčem se radí. Jen bytůstky blíže k tobě se neustále otáčí s chumlu a míří na tebe kopími. "Tak to rád slyšíme. Mi slíbili velkému se sekerou, že dovedeme." ujistí tě mluvčí bytůstek, když porada skončí. Načež tě bytůstky tlačí ke dveřím, které otevřou. Ty si uvědomíš, že bytůstky jsou docela silné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bytosti Eduardovy přikývnou a rozběhnou se svou chodbou. Eduardovy dojde, že by jim rozhodně neutekl ani bys je nedoběhl. Běží totiž extrémně rychle. Za několik okamžiků se otevřou dveře a princezna je vystrkována ven. Stojí totiž v kruhu bytůstek ozbrojených kopími, které jí tlačí požadovaným směrem k Eduarodovy. Mezitím ostatní bytůstky dotlačí princeznu metr od Eduarda a jemně jí donutí kleknout. Bytůstky radostně štěbetají očividně jsou rádi, že se nikomu z nich nic nestalo. Mluvčí bytůstek předstoupí před Eduarda. "Co ti ty chtít za tu jiskřičku." ukazuje na křesadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Asi bych měla mít větší radost, že mluví o Eduardovi a ne o tom temném pánovi, Stínovi, ale ten dobrý pocit se nějak nedostavuje. Měla jsi jít s... S tím! Možná. Impové příliš nesmlouvají a na to, jak jsou malí, jsou celkem... Silní. Překvapivě. A kopí jsou poměrně pádné argumenty, proč poslušně jít. Dveře se otvírají a já vidím Edurda. S odkašláním se nejistě pousměji, ačkoliv v téhle situaci asi úsměv už příliš nepomůže. Promnu si zápěstí, do prstů se mi konečně vrátil cit a už to ani nebolí. Tou tíživou otázkou je na jak dlouho. "Hej... Tohle... Tohle nebylo nutné," potřesu nespokojeně hlavou, když nejenže mě dovedou až k němu, ale musím si i kleknout. Je to... Ponižující. Jako by nestačilo, že ty nové šaty už rozhodně nevypadají jak nové a já tu chodím bosá. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Usměji se. ,,Nejspíše." Bylo mi ze sebe špatně, takhle obelhávat vlastního hostitele. Rozhodla jsem se, že tady už na nic cenného sahat nebudu. ,,Moment cože? Ne pokoj vážně není pot..." Jenže to už jsem vešla za mužem do nádherného pokoje. Ještě, ale než jsem tam vešla, otočila jsem se za tím divným obrazem. Teď, ve tmě, vypadal ještě temnější a tajemnější. Připomínal mi mé vlastní, když jsem byla malá. ,,Páni..." vydechnu a při zmínce o lázni mé protesty zcela zmizí. Ještě než můj hostitel zcel odejde, ještě jednou jsem se usmála. ,,Děkuji." Chvíli jsem si prohlížela vybavení a také ten zvoneček, který by měl přivolat mého hostitele. Pak jsem se, ale rozhodla jít do lázně. Bylo by příjemné se umýt po tak dlouhé cestě. Přemýšlím, kde skončili mí parťáci a co by řekli na to, že jsem nezůstala tam, kde jsem měla. Chyby dělá každý. Určitě mi to odpustí. V lázni jsem se svlékla a napustila si horkou vodu. Pak už jsem jenom odpočívala. Nepříjemný pocit jsem se snažila ignorovat. |
| |
| soukromá zpráva od Laedric pro Obklíčen Strážnice je přesně taková, jakou bych jí očekával. Nicméně fakt, že zde kdysi proběhla bitva, ač očekávatelný, není moc opvzbudivý. Raději asi moc nechci vědět, kdo tohle místo dobýval a kam se poděl. "Hmmm tady asi moc lidé nechodí....pche vsadím se, že ani královi vojáci se tu neodváží...ymmmch a asi dobře činí." Vzdychnu si v duchu, protože tohle místo se mi vážně nelíbí. Postupuju dál do strážnice a už už chci jí jednou z chodeb, když mne zastaví onen hlas. Nejprve se rozhlížím kolem sebe a chvíli trvá než vzhlédnu a uvidím onu bytůstku, která na mě míří kuší z ochozu. "Sakra.......no do prdele těch je, jak se tak dobře připlížili." Očima přelétnu své obklíčení je jich tu hodně. Výškou jsou sice malí, ale ty kuše by byly nepříjemné. Prvotně jsem chtěl zvednout meč, když jsem si všiml toho prvního, ale pak jsem ho zase nechal klesnout k botám. Zadívám se na bytůstku. "Zdravím vás....nemějte obavy vaše domovy ani nic podobného nechci. Pouze hledám své dva přátele, kteří zmizeli někde v tunelu pod lesem a myslel jsem, že by mě tam nějaká z těch chodeb mohla zavést a pomoci je najít. Neviděli jste je? Jeden je trochu zarostlý a pěkný bručoun a ta druhá je mladá zrzavá a pěkně hubatá dívka." Snažím se mluvit mírumilovně a klidně, abych jim nedal důvod zaútočit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pohledy bytůstek kolem tebe kolísají od nedůvěřivé až po nenávistné. Velitel bytůstek se nad tvými slovy zamyslí a přitom zvedne kuši, aby mířila do stropu. Ostatní bytůstky následují velitelova příkladu, ale je na nich vidět, že stačí tvůj špatný pohyb a budou střílet. "No, tak pokud je to, tak nejspíš spadli do nějakého tunelu skluzavky. "uvažuje bytost na hlas. Můžeš projít, čím dřív odsud zmizíte tím lépe. Mohli by jste narušit rovnováhu. Jdi do tunelu mířícího dolů pod povrch. Zhruba po tvých deseti krocích bude po levé straně schodiště vedoucí dolů. Tím sejdi dolů. Poté jdi rovně chodbou až narazíš na další schodiště, tím taky sejdi a tam dole začni své pátrání." informuje tě velitel chladně. "Ještě jedna věc, nesnaž se šmejdit. Vím, že vy velcí to děláte rádi. Pokud mineš ty schody dolů a nebo sejdeš se schodů v jiném patře než úplně dole budeme to brát jako akt agrese. Tedy do toho posledního schodiště tam už končí naše území." dodá velitel a mávne ti ať jdeš. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Lázeň je v archaickém stylu, takže bazén obklopen obklopený sloupy. Všechno v mramoru. Vodu napouští chrlič v podobě hadí, nebo dračí tlamy. Voda se napouští pomocí páky. Na okraji lázně jsou lavečka na které jsou složené ručníky a župany. Vlastní bazének je tvořen schody na kterých se dá pohodlně ležet. Celá místnost je příjemně osvětlená a zatím je to nejpříjemnější místnost, co jsi tu zatím viděla. Pohodlně se uvelebíš v příjemně horké lázni a musíš si připustit, že něco tak příjemného tě dlouho nepotkalo. Zavřeš oči a užíváš si příjemné pocity. Najednou si uvědomíš přítomnost něčeho dalšího. Prudce otevřeš oči a rozhlédneš se kolem. Ke své hrůze jsou v místnosti dva velcí hadi. První dva metry dlouhý leží na tvých šatech a blokuje dveře. Druhý téměř desetimetrový se právě noří do vody v místech kde byl chrlič. Oba hadi mají světle zelené šupiny a vypadají nebezpečně. Ten větší se vodou sune k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Obchod je uzavřen a nadšení hostitelé se rozběhnou pro mé zboží ... které vypadá o kousek hůř než když nás opouštělo ale jinak nepoškozené. Bylo by fajn kdyby nebyla tak polovičatá. Dále ale stojím a čekám, až je přivedena přede mne a dokonce donucena pokleknout, jak se na správného zajatce sluší a patří. Pak přijde další nabídka a já se na chvilku zamyslím. Pochybuju, že tu mají něco co bych chtěl, ale malá pojistka neuškodí. "Doprovod k východu." Odpovím a zasunu sekeru do závěsu. "Ale dostanete jí až tam." Pak přistoupím k rusalce, která čím dál víc přesně tak vypadá. "A ty nebudeš dělat žádné problémy nebo tě tu nechám." Odpoutám si plášť, jedním pohybem ho stáhnu z ramen a přehodím přes dívku. Nakonec jí cvičeným pohybem vezmu do náruče a kývnu na skřítky. "Můžeme jít." |
| |
| soukromá zpráva od Laedric pro Vyslechnu onoho velitele. Jak se zdá dává mi docela jasné instrukce, kterých bude dobré se držet. Přece jen nepotřebuju proti sobě mít bandu pitižvíků s kušemi, do kterých se bude fakt blbě trefovat. Mírně přkývnu a pohlédnu směrem k tunelu. "Rozumím a šmejdit nemám opravdu nejmenší chuť jediné co chci je najít ty dva a vypadnout odsud a nejlíp i z lesa." Ubezpečím ho a nakročím směrem k tunelu a pak se ještě ohlédnu. "A že se tak ptám číže je to území kam mířím, když ne vaše?" Povytáhnu jedno obočí, protože tohle je docela důležitá informace, je lépe vědět, co očekávat. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Za chvíli jsem se, ale ten divný pocit naučila ignorovat. Zavřela jsem oči a vypustila všechny problémy z hlavy. Vnímala jsem jemné vlnky teplé vody jak narážejí do mého těla. Jediné, co bylo slyšet bylo občasné šplouchání vody. Později, ale uslyším něco jiného. Jemné syčení, jako kdyby někde něco utíkalo. Jenže syčení se přibližuje a mě se opět zmocní ten špatný pocit. Prudce otevřu oči a můj pohled ihned najde příčinu syčení. Naproti mě, tam kde měl být kamenný had byl nyní větší a živý! Nořil se do vody a ladně plul za mnou. Slyšela jsem, že hadi umí plavat, ale já se se žádným plovoucím dosud nesetkala. Vykřikla jsem, jak nejhlasitěji jsem mohla a ihned jsem vylezla z lázně a zamířila k mému šatstvu a hlavně ke dveřím. Oči jsem nespouštěla z hada. Když jsem už byla kousek od lavičky, kde jsem si odložila oblečení, otočila jsem se, že přes sebe aspoň rychle něco hodím a vypadnu odsud, ale na mých věcech ležel druhý had, menší verze toho druhého. Opět jsem vyjekla a odklopýtala pár kroků dozadu. Naprosto jsem pustila prvního hada z hlavy a jak jsem tak klopýtala, uklouzla mi noha a já spadla zpátky do lázně. Něco slizkého se mi otřelo o kůži, zatímco jsem byla pod vodou. Začala jsem ječet, což mi bylo pod vodou nic platné, a kopat rukama i nohama. Rychle jsem se zase vynořila a vylezla jsem z lázně tak rychle jak jen to bylo možné. Dobelhala jsem se ke zdi. Slepá ulička! Že já si nevzala ten zvonek sebou! Otočila jsem se zády ke stěně a pozorovala oba dva hady. Hlavou mi projela myšlenka. Kouzla! Za tyhle hady jistě kouzla mohla! Temná kouzla. I přesto, jsem se neodvážila žádné kouzlo použít. Není to potřeba! Určitě mě tady někdo najde a zachrání. Nejspíše, když budu hodně nahlas křičet. A tak jsem teda křičela. ,,Pomoc! POMOC!" |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Zamračím se, byť jen krátce. "Posluž si, dostala bych se ven i bez tebe," utrousím. Aby si nemyslel. To místo mi nahánělo hrůzu, ale i já si stihla získat přítele! Hloupá, hloupá, houpá Sigrid! vynadám si v duchu. Čekám snad všechno, jen ne to, co Eduard udělá. Ne, nevzpírám se, je v přesile se všemi těmi impy, to je mi jasné i bez kdovíjakého přemýšlení a počítání. Ovšem neřeknu už ani slovo, zatímco mě nese. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když spadneš do bazénu velký had, který je téměř u tebe se tě nepokusí chytit. Jen se o tebe otře slizkým tělem, aby ti dal najevo, že tam je. Doslova se vyškrábeš s vody a opřeš se o stěnu. Dvojice hadů se vydá pomalu k tobě. Ze všech sil zařveš o pomoc a jediné co se stane, že tvůj hlas vrátí ozvěna. Mezitím se větší s obou hadů přisune až k tobě. Chceš utéct, ale uděláš chybu a podíváš se mu do očí. Hadí pohled tě paralyzuje a ty můžeš jen přihlížet jak se obrovitý had před tebou zvedá do výšky a připravuje se k útoku. Můžeš si prohlédnout sadu jedových zubů velkých jako dýky, než vyrazí do útoku. Had tě kousne a ty najednou otevřeš oči. Stále ležíš v lázni a to celé byl nejspíše ohromně živý sen. Chrlič ve formě hada je stále na místě a netváří se, že by se chystal pohnout a když se otočíš na lavečku všimneš si, že i tam najdeš hada. Tento je vyryt coby zdobení do lavečky, ale ani ten se nehýbe. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvé ujištění, že chceš najít jen ty dva a nemáš chuť prolézat jejich domov bytůstky zdá se uklidnil, ikdyž většina se na tebe stále dívá podezřívavě. "Míříš na území Impů. S těma problémy nejspíš nebudou. Mají tendence před problémy spíše utíkat, než je řešit. Pokud je tví známí nezahnali někam do rohu, v tom případě mají vážný problém." informuje tě velitel a mávne na své podřízené. Bytůstky se na tento signál začnou pomalu stahovat do malých průchodů ve stěně. Za okamžik vypadá místnost, tak opuštěná, jako celí les. Ty ovšem cítíš, že tě sledují ostražité oči. |
| |
| soukromá zpráva od Laedric pro Dolů "Impové...bezva...." Vzdychnu si a kývnu na rozloučenou bytůstkám a vydám se dle instrukcí pomalu dolů. Při tom mám meč opět v pohotovosti, nehodlám nechat nic náhodě, tohle se mi nelíbí a ani líbit nebude. A ty dva asi vyliskám, až je najdu, pokud to přežijou. "Sakra tohle je fakt nepříjemný místo. Malí skrčci, impové, sakra kam sem to vlezl." Bručím si v duchu a nadávám si, že jsem vzal tuhle misi a nezůstal u nějakých jednoduhších a jiných. Nebo že nás nešlo, alespoň více, než 3. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Eduard, Sigrid Bytůstky očividně křesadlo hodně chtějí a tak horlivě přikyvují. Ihned vykročí do místnosti, kde se schovávala Sigrid. Ta se od její návštěvy nijak nezměnila, takže bytůstky vás vedou do prázdné strážnice. Poté zamíří ke schodům, kde zajali princeznu a bytůstky stoupají po schodech. Jak bytůstky stoupají po schodech dojde Eduardovy, že jich významně přibylo. Oběma vám přijde, že mluvčí bytůstek se tváří poněkud ztrápeně. Dovedou vás do půlky dalšího patra, kde se bytůstky zase shluknou do chumlu a začnou se radit. Jak stojíte v chodbě a dojde vám, že v té chodbě nejsou ony modrá světla. Debata bytůstek je zatím nejvzrušenější, co jste měli šanci viděli. Zaslechnete slova : "Chceme ... modří ... východ ... jedinej ..." Poté mluvčí bytůstek předstoupí před Eduarda. "Mi dál nesmět. To území modrých. Když jít rovně dojít ke schodišti, pak jít až nahoru a tam nahoře." nastaví ruku v gestu jasně říkající, že chce odměnu. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro V doprovodu čím dál větší party skřítků se dostáváme dál od místa, kudy jsme vstoupili ... nebo blíž? Cesta skluzavkou nebyla zrovna nejpřehlednější, takže mi nezbývá než jim důvěřovat. Na schodech se ale celé procesí zastaví a začne další porada. Nemít ssebou princeznu, tak tam mezi ně strčím hlavu jen abych viděl, kdy si mě všimnou a co udělají. Pak si panstvo řekne o odměnu, kterou se mi zrovna dvakrát vydávat nechce. Ne že by na něčem tak obyčejném jako je křesadlo zvlášť záleželo, ale vypadá to že pro ně je to ta pravá cennost a k východu to je ještě slušný kus. Nakonec vyhraje neochota se tu dál dohadovat spojená s touhou vypadnout, takže holku na chvilku postavím, abych jim hodil malou krabičku s křesadlem. Troudu už moc nezbylo, ale ten si sami zvládnou sehnat. Pak jenom přikývnu na rozloučenou, naberu znovu svůj náklad do náručí a pokračuju naznačenou cestou. |
| |
| Setkání uprostřed temnot Sigrid a Eduard Eduard hodí bytůstkám křesadlo, jejich mluvčího zvedne a začne sním poskakovat, jako by byl na pérko. Ostatní bytůstky se začnou radovat a vydají se směrem kterým jste přišli. Chodbu občas osvětlí jiskra, kterou vyloudí bytůstky hrající si s křesadlem. Trošku vás překvapí, že bytůstky se usmívají a poskakují, ale nedělají při tom, žádný hluk. Máte pocit, jakoby se báli udělat tak blízko cizího území šramot. Eduard se Sigrid v náručí vykročí dál naznačeným směrem. Dojdete ke schodišti vedoucímu nahoru. Sotva na něj vstoupíte, rozžehnou se po stranách malé modré lucerny a odhalí strážní stanoviště modrých bytůstek. Bytůstky vám nejsou ani po kolena, mají modrou kůži i šat a co je asi pro Eduarda nejdůležitější mají na sobě kompletní zmenšeniny zbrojí a v rukou zmenšeniny zbraní. Největší starost mu udělá nejspíše kuše, jedná se totiž o typ nabíjený heverem. Bytůstky si postavili svá stanoviště v úrovni vaši krků. Jedná se vlastně o malou věž zapuštěnou do zdí schodiště. Bytůstky zdá se opracovali zdi do požadované podoby. Napočítáte tak tucet bytůstek, které vás obezřetně pozorují se zbraněmi pohotově. Po několika okamžicích vstoupí do světla známí stín a za stínem Laedric. Laedric Pomalu kráčíš dolů a zabloudit můžeš jen s těží dvě bytůstky jdou po nenápadných ochozech vedle tebe. Dokonce ti svítí na cestu modrými lucernami, nebo možná nesvítí na cestu tobě, ale sobě. Nemáš problém najít schody dolů, než sejdeš po schodech všímáš si dvou věcí. První v dáli v chodbě kterou se chystáš opustit je velká místnost dobře osvětlená modrým světlem. Druhá znepokojující je, že bytůstky si ve zdech schodiště vybudovali pevnost. Zhruba ve výši krku jsou ochozy vysekané do zdi. U vstupu je něco, co by se dalo označit za věž. Sejdeš dolů a díky světlu bytůstek si můžeš všimnout, že stopy dravé bytůstky zahýbají ze schodů v prvním patře, které míjíš. Sejdeš ještě další dvě patra, kde potkáš Eduarda se Sigrid stojícího před jedním z obraných stanovišť tvých průvodců. |
| |
| Komplikace Aspoň pro teď se chovám jako poslušné rukojmí. Nic neříkám, nesnažím se dostat z Eduardova náručí a dokonce i v okamžiku, kdy mě postaví na chvíli na zem, se nesnažím nijak utéci a zkrátka čekám na místě, než si mě zase vezme. Stoupáme po schodech a já téměř nedýchám napětím. 'Budou tam ještě?' Srdce mi poskočí, když spatříme ty malé modré bytůstky. Ozbrojené. Polknu, ale v okamžiku, kdy spatřím i druhého vzbouřence, který sem zřejmě musel najít cestu z povrchu, jednám rychle. "Hezký... Den, jsem tak ráda, že jsme vás našli..." pousměji se okamžitě, i když tak trochu nejistě, váhavě, přemýšlím, co přesně říci a jak. "Já... Mám se sejít... S knížetem." |
| |
| Hledání Za osvětlení mých malých modrých přátel, kteří se o mě asi moc nezajímaj, ale stejně mi dělají doprovod, proč to už jsem se tak nějak dokázal dovtípit, scházím dolů po schodech. To že ta potvůrka zubatá, jejíž stopy se táhly takovou cestu zmizela na jiném podalží je trošku uklidňující ač zneklidňující, že to vůbec nevadí těm modráskům. S mírným povzdychem scházím stále níž a prohlížím si, co tu ti prckové dokázali. "Nechtěl bych to tu dobývat, vážně ne." Bručím si pro sebe a konečně dojdu až k místu, kde je ona věž. Mají tady pěknou pevnost jen co je pravda, nicméně zaujmou mne spíše dvě příchozí postavy v podobě mých společníků. Mírně si oddechnu a pozvednutý meč pomalu zasunu zpět do pochvy. "Fůůůůh....jak vidím jste oba celí, to je fajn. Příště se zkusme takovýchhle výletů vyvarovat." Trošku přísně pohlédnu na Sigrid. "Tady naši malí modří přátelé byli tak hodní, že mě nechali vás najít, ale slíbil jsem jim, že vypadneme z jejich území, co nejdříve. Takže navrhuju, abychom se vrátili na povrch není to daleko." Je to spíše oznámení než návrh, ale stejně počkám, až Eduard a Sigrid půjdou za mnou, abych je mohl vyvést nahoru, jsem však připraven, kdybychom potkali něco nepříjemného. "Raději se ani neptám, co je tam odkud jste přišli." Doplním spíše pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Toboe pro Změna v člověka- zabrnělo ho tělo, ale bylo příjemné. Proměna ze čtyř nohou na dvě mu trochu zkazila rovnováhu. Trochu zaklopýtal. ,, Té dívky je mi líto. Nezaslouží si takové zacházení. Proč ji nepomůžeme? Co je na tom, že je královská? Už proto že je to žena..." snažil se mu domluvit. ,, Co za ní vlastně chtějí? A co udělají, když to nedostanou? : měl plno otázek. ,, A ta dívka co nás přišla navštívit? Ten host? Ta je pro či proti?" dožadoval se a zíral na něj. Bylo to nezkušené štěně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když se měníš z vlka na člověka, odvrátí tvůj zaměstnavatel zrak. Nikdy si úplně nezvykl na tvou přeměnu a stále jej uvádí do rozpaků. Všimne si tvého klopýtnutí a nastaví ruku, abyses jej mohl zachytit. Tvůj argument si vyslechne a chvíli nad ním přemýšlí, než odpoví. "No, otázkou je, co zač jsou ti chlápci. Možná máš pravdu a mohli bychom jí pomoct. V každém případě je nejdříve musíme dostat sem. Rozhodně bych se s těma dvěma přetahoval, nebo dokonce bojoval." S tím vykročí chodbou a vede tě do modrého salónku, kde je připravená svačinka. "Určitě jsi unavený vem si něco k jídlu. Přišel jsem na to, že talíře v tomto salónku se sami plní." s tím usedne za stůl. "Co se našeho hosta týče. Zatím nevím jestli má spojitost s těmi muži. Vím jen to, že tu někoho hledá. Mohli bychom jí vyděsit a přinutit říct, co tu dělá?" napadne tvého zaměstnavatele a rozloží před tebou mapu sídla. Mapa zobrazuje celé sídlo a vy jste zobrazeni, jako modré tečky. Zelená tečka bude nejspíš dívka, jenž je váš host. Právě se nachází v místnosti označené, jako lázeň. "Tak čím začneme?" zajímá se. |
| |
| Snad už ven Na území 'modrých' nás uvítalo nečekané opevnění a dobře vybavená posádka. S těmi si už tak snadno neporadím. Samotní skrčci by nebyli zas až takový problém nebýt tej kuše. Naštěstí se objeví Laedric 'zachránce situace' a zatímco zvažuju jak co nenápadně shodit princeznu, podělí se s náma o přání skřítků abychom co nejdřív vypadli. Tak to je nesmíme zklamat. Pak si ale Sigrun přisadí. Jaký kníže? Jdeme snad za mágem ... Rychle zvažuju, jak její bluff zpracovat, když mě napadne trochu zákeřné řešení. "Proto jsem taky tady." Ledabyle se usměju, jakoby mě pobavila. "Omlouvám se za pozdní představení. Eduard von Rantrop, k Vašim službám." Představím se svým plným jménem. "Ale dost už bylo zdržování, už jsme očekáváni a počasí se hned tak neumoudří." To by děvčeti mohlo trochu zamotat hlavu.S tím vyrazím nevzrušeně za blondýnem. |
| |
| Jde se, ale ven teda ne Sigrid osloví modré bytůstky a ty na sebe dívají. Ten pohled oba povstalci poznávají. Je to pohled vojáků, kteří si nejsou jistí co mají udělat a otáčí se k důstojníkovy pro pokyny. Důstojníky jsou v tomto případě bytůstky, kteří svítí Laedricovy na cestu. Bytůstky vám ovšem v postupu nahoru nabrání, jen vyšlou běžce. Vyjdete jedno patro a tam narazíte na problém. Problém je stvořen vlkem který má v kohoutku metr a půl a stojí na vaší cestě k povrchu. Stvoření na vás cení zuby, ale zatím se na vás nevrhlo a během okamžiku je všem jasné proč. Na jejich zádech mají bytůstky postavenou konstrukci ve tvaru malé pevnosti. "Dáma si přála mluvit nejspíš s našim knížetem, takže jí velkej polož na zem." prohlásí bytůstka oděná do plátové zbroje z rudou pelerínou. Když se rozhlédnete kolem napočítáte asi tři tucty bytůstek. Na vlkovy sedí pět těch bytůstek, všechny vyzbrojeny kušemi. Ostatní bytůstky obsadili svá opevnění, v rukou třímají miniaturní kopí a kuše. Temné vrčení vám napoví, že bytůstky nevlastní jediného vlka. Jediná volná cesta vede do patra, kde jste ještě ani jeden nebyli. "Takže velcí, dáma potkala syna našeho knížete a ten si přeje s ní promluvit než opustíte naše území. Prosil bych aby jste šli rovně chodbou! odmítnout by bylo velmi nezdvořilé." informuje vás bytůstka v peleríně. |
| |
| Problém Když Eduard předvede svojí totožnost knížete málem vyprsknu smíchy, protože zrovna on a kníže to zrovna, ale do plánu by se to hodilo, kdyby....proč jich tu musí být tolik. V duchu si vzdychnu a kriticky pohlédnu na toho vlka a jeho jezdce. "Já tu holku asi jednou zabiju." Zavřu na chvíli oči a pak se ohlédnu na své společníky v pohledu, že asi stejně, nemáme na výběr, ne takhle. Pomalu se nadechnu a přejdu k těm dvěma a kývnu na Eduarda aby pustil Sigrid, když stojí na zemi velice vlídně se na ní usměju, ale v očích mi hrají plameny, které jasně říkají, že bych jí nejraději na místě natřískal na holou. "Nuže jeli tomu tak, pak zajisté Pana Knížete nenehcáme čekat a uděláme ti k němu dostačující doprovod." Promluvím medově k Sigrid a chytnu jednu její ruku do sve dlaně a zvednu trošku výš, abych mohl naší Lady patřičně odvést onomu knížeti. Ruku ji patřičně sevřu, mám sto chutí jí ji podrtit, ale odolám tomu a pouze to hold trochu bolí a s vlídným výrazem se vydám cestou, kterou nás odkázali malí modří. "Náš pan Kníže jistě svolí a rád se setká s někým stejného titulu, že má drahá?" Usmívám se jako sluníčko a stále jí pevně držím a jdu dál chodbou a občasně pohlédnu na modré bytůstky. "Ach málem bych zapomněl ona je taková malá stydlivka, že vám to neřekla, ale zde vážený pan kníže von Rantrop je její otec a ta chudinka je tak mimo z celého toho výletu, že jí skoro nedochází, že jsme zasnoubení a je mnou nastávající. Ale to je jen ze šoku, že ano lásko." Usměju se a pohlédnu na Sigrid a v očích mám jasně napsáno, že pokud tuhle naši hru, kterou začala s námi hrát a my jí přijali teďka podělá a něco popře půjdeme do hajzlu všichni tři a ona z toho určitě nevyjde dobře. "Je to za vaším panem knížetem daleko? Máme celkem naspěch brzy se máme brát a už nás očekávají však to jistě znáte." Usměju se mile a vypadám, jako andílek a starostlivý nastávající choť. |
| |
| Vítězství? Eduard se snaží můj záměr zmařit, zmást mě a i modré bytůstky, ale stejně jako ony, tak i já sotva krátce zaváhám. "Ano," vyhrknu rychle, "s Vaším knížetem, přesně tak," přitakám dříve, než mě stačí kdokoliv zastavit. Chvíli panikařím, ne že ne, když nás nechají jít dál, ale vše se rychle vysvětlí. Vchod je hlídán, nemůžeme dál a já si úlevně oddechnu, i když toho si může všimnout snad jen Eduard. Studená zem mě studí na bosých nohách, krátce se mi vybaví slova staré chůvy vždy, když mě kárala, že když budu lítat po chodbách bez bot, nachladím se a budu nemocná. Chvíli se mi i chtělo kýchnout, ale potlačila jsem to. Hlavně díky Laedricovi, jehož výraz mě snad i donutí couvnout. Aj. Teď už se svými únosci nechci vůbec nikam. Nejraději bych se mu vyškubla, ale stisk je pevný a o to víc bolestivější. Zápěstí mě pořád bolí, otlaky od pout ještě nestačily za tu krátkou chvíli zmizet. Laedric promlouvá k modráskům a každé z jeho slov není ničím jiným, než nehoráznou lží. Mračím se, skoro až trucovitě, jen strach z toho, co by mi mohl provést mi zabraňuje říci hezky od podlahy, jaká je pravda. "Ano, jsem v šoku," spíše odseknu a pohled odvrátím jinam. "Ale, můj pane," přinutím se vzápětí snad i pousmát. Chce si hrát na šlechtice? No dobrá! "Zase až tak nepospícháme, vyráželi jsme přeci o pár dnů dříve, abychom nemuseli pospíchat a mohli se kochat zdejším krajem, který jste mi chtěl ukázat, není-liž pravda?" potřesu hlavou a za oponou z vlasů se v tu chvíli kratičce zašklebím. Fuj. "Jsem nesmírně ráda, že si můžu se synem knížete promluvit a dořešit naši záležitost, v čemž nás přerušili impové." |
| |
| A zase ve srabu Odchod už vypadá nadějně, když nám cestu zahradí ... ani pořádně nevím co to sakra je, ale laskavá uvítací komise to rozhodně není. Když promluví herold je mi jasné že na lest mi neskočili a 'přátelský doprovod' s připravenými zbraněmi mě přenese pár let zpět. A to jsem se tomu tak úspěšně vyhybal. Princezna vsadila na místního knížete a ještě nemá nejmenší tušení na jak tenkém ledu se pohybuje. Jeden ... dva ... tři plány, jak se odsud dostat to by .... A pak promluví Laedric. To si dělá srandu! Vim že nevypadají nejchytřejší ale zkus aspoň udržet souvislosti!! Nejenže dělá jednu botu za druhou, ale navíc mě stihl i párkrát urazit. S touhle že mám být příbuzný?! A ještě tebe do rodiny brát?! Počkat .... tady by nějakého nekromanta mohli mít. Raději se vytrhnu z myšlenek na mučení a vraždy a s kamennou tváří následuju ten párek, který se navzájem opravdu zaslouží. Možná je opravdu provdám. Tohle vidět její tatík tak přileze po kolenou abychom mu to nedělali. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Vyjekla jsem. Už nikdo nepřijde. Už nikdo nemůže přijít je po mě. Je po mě a proč? Protože jsem nebyla schopna použít kouzla. Ještě než přišlo osudné kousnutí, pevně jsem sevřela víčka a vyjekla tak hlasitě, až mě to samotnou překvapilo. Otevřela jsem prudce oči a rozhlédla se po hadech. Byl to jen sen. Jen sen. Po dlouhé a namáhavé cest se nemůžu divit, že jsem usnula v lázni. Spíš mě děsí ten sen. Byl tak...opravdový. Vylezu z lázně. Tady už nestrpím ani minutu. Když jsi jdu pro župan a pro mé věci, vyděsí mě rytina hada na lavici. Přesně na tomhle místě jsem viděla hada. Jak jsem mohla vědět, že tady je? Určitě jsem si ho všimla, když jsem sem pokládala věci, ale nevěnovala jsem mu pozornost. A ve snu si ho mozek vybavil. Oblékla jsem si župan a se svými věcmi v náručí jsem co nejrychleji odešla z lázně, rovnou do mého pokoje. |
| |
| Směrem ke knížeti Mluvčí bytůstek sleduje vaše představení a na tváři se mu vystřídá několik výrazů. Začne s nevěřícím překvapením, pokračuje naštvaným, skončí dušeným smíchem. Ostatní bytůstky se vám nepokrytě smějí. Teda kromě dvou, co drží vlka, aby se na vás nevrhl. "No, moje rozkazy nic o vás dvou neříkají. Pokud jste ovšem rodina, tak můžete dámu dál provázet." ukončí po chvíli přemýšlení mluvčí bytůstek a mávne směrem do vchodu do patra. Po tomto gestu vám cestu osvítí malé modré lucerničky. Chodba vypadá celkem prostě. Je dlouhá dvacet kroků a co deset kroků vytvořili bytůstky kontrolní stanoviště. První stanoviště zužuje chodbu, tak že se rebelové musí natočit bokem, aby mohli projít. Tvoří jej totiž složité z kamene vytvořené opevnění, tvořené dvěma věžemi. Jak kolem nich procházíte, můžete si všimnout, že jsou osazeny balistami, dosahujícími velikosti malé kuše. To by vás asi neznepokojilo, ale lučiště jsou celé s nějakého modrého kovu. Každou balistu obsluhují vždy tři bytůstky. Když kolem nich prochází Sigrid, postaví se bytůstky do něčeho co by se dalo nazvat pozorem. Při průchodu povstalců kolem jejich stanoviště, zaujmou bytůstky předepsaná postavení a obezřetně vás sledují. Naštěstí balisty míří do chodby, kterou jste přišli a obsluha očividně nemá rozkaz je za vámi otáčet. Takže když kolem nich projdete jste v relativním bezpečí. Za kontrolním stanovištěm vedou s chodby dvě odbočky a podle smradu vedou do doupat vlků. Obě odbočky působí dojmem, že byli dodělány až po zhotovení tunelu. Jsou totiž opracovány s mnohem menší precizností a jsou sotva metr široké. Zatím, co vy kráčíte chodbou, že by v ní mohl jet vůz(tedy za předpokladu, že by projel po schodech a kolem kontrolního stanoviště bytůstek). V každém vstupu do chodby stojí za sebou dva vlci i s posádkou. Před vámi doslova svítí velké dubové dveře působící dojmem hradní brány. Kolem nich ve stěnách vybudovali bytůstky doslova obraný komplex. Povstalci napočítají asi tucet střílen obsazených balistami mířících do prostoru před dveřmi. Jak k nim jdete dveře se pomalu otevřou, nebo spíše se zvednou nahoru a odhalí vám výhled na sál. Onen sál mohl být dřív čímkoliv, ale v každém případě byl rozlehlí, teď je z něj město oněch bytůstek. Zem před vámi je pokryta budovami. Ty menší a prostší vám sahají asi do pasu, ale palác na protější stěně zabírá celou stěnu a jde jen těžko odhadnout, jak hluboká ona budova je. Celou scénu osvětluje příjemným modrým světlem koule zavěšená u stropu místnosti. Strop je v místnosti asi tři metry vysoko. většina modrých bytůstek váš příchod nečekala a tak ustali ve všem co dělali a teď na vás zírají. Můžete si prohlédnout spoustu malých bytůstek provozujících normální řemesla, které by jste čekali ve městě. Vidíte pekaře, kováře, ševce a další. Váš příchod očekávali vojáci, takže ti vytlačují dav modrých lidiček s něčeho, co by se dalo nazvat hlavní třídou. Na jejimž konci vás čeká postavička v nejkrásnějších šatech, obklopená stráží a patolízali. "Vítejte. Je mi ctí přivítat rodinu Rantrop v našem skromném městě." promluví znělým hlasem postavička v nejzdobenějším šatu. "Jsem Xrl kníže z Adrdu." při posledních slovech se dvorně ukloní. "Vyrozuměl jsem, že jste zde na výletě. Vy vládnete lénu na hoře?" v hlasu oné bytůstky za zní nedůvěra. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pobereš své věci a zamíříš zpět do pokoje. Tentokrát na tebe pochodně reagují a rozsvěcují se, aby ti osvětlili cestu. Místy toho lituješ. Míjíš totiž dva obrazy muže s modrého salónku. Trošku tě znepokojuje, že předchozí majitel sídla se nechával vymalovat v pózách, jak s něčím bojuje. Na prvním obraze je oblečen do plátové zbroje se zvednutým hledím a bojuje s nějakým rytířem v černo rudé zbroji s bodlinami. Obě postavy mají meče. Na druhém je vyobrazen v šatě šlechtice, jak drží pod krkem nějakou rudou bytost a zasazuje jí smrtelný úder. Ona bytost má podobu ďábla, jak jej popisují kněží, takže kopyta, rohy a ocas. Oba obrazy mají společné to, že jsou namalovány, tak dokonale jako by byli živé. Máš dokonce strach na ně šáhnout, aby sis ten pocit nepotvrdila. Mimo těchto obrazu je chodba prázdná a tvá cesta do pokoje klidná. To se ovšem změní, sotva zavřeš dveře pokoje. Kdo si tě chytí za krk a smýkne s tebou na podlahu. Vzápětí na boku ucítíš chlad ostří zbraně a za sebou tichý hlas. "Vykřikni a jsi mrtvá!" hlas zní naprosto klidně, jako by ti oznamoval, co bude ráno k snídani. "Lehni si na břicho a dej ruce za hlavu! A pak se ani nehni!" přikazuje dál. Podle hlasu to není tvůj hostitel a ten okamžik co jsi měla na prohlédnutí to potvrzuje. Útočník je dobře stavěný muž zhruba o půl hlavy vyšší než ty oblečený do černých a nebo hodně tmavě šedého šatu. "Kdo jsi!" zeptá se útočník. |
| |
| Kníže Vypadá to že to naše divadlo nespolkl opravdu nikdo. Kdo by se tomu divil. Díky vousům sice vypadám starší, ale dost možná ne dost na to abych měl takhle starou dceru. Princezna věděla po kom se ptát, takže si v mezičase než jsem jí našel stihla něco zjistit a dost možná něco říct místním. V tom případě bych se týhle reakci nedivil. Nezbývá mi ale nic jiného než v tý tragédii pokračovat než se objeví nějaká šance z toho vyklouznout. Chodba odhalovala další a další stanoviště, které z místního podzemí dělala skoro nedobytnou pevnost. Ty mrňata nebudou nejsilnější a ty malinkaté kuše nejnebezpečnější, na druhou stranu byli proklatě rychlí a ty obrovský vlci všechno jen zhoršovali. Navíc jak se chodba táhla tak se celkový součet vojáků nechutně zvyšoval. U posledních vrat už jsem to odhadoval na stovky. Samotný sál byla podívaná sama o sobě. Tohle nebylo jen tak obyčejné podzemí tohle bylo celé město. Něco co daleko přesahovalo moje prvotní představy. Jen stěží můžu odhadovat kolik jich tu může být. S tím co jsem dost možná nevil to bude bez problémů tisícovka a víc... Na konci hlavní třídy nás čeká pravděpodobně pán města. Přivítání odpovídá slušnosti mezi šlechtou, tak vklouznu do své role nejstaršího šlechtice a oplatím svému protivníkovi odpovídající úklonu. "To my jsme poctěni Vaším pozváním kníže z Adrdu. A musím říct, že skromná jsou slova označující toto město, už se nedivím že jej místní vojáci tak bedlivě stráží." Začnu zlehka jakoby jsem měl v úmyslu se zde stavit a nebyl sem doveden pod pohrůžkou smrti. "Dovolte mi představit se. Jmenuji se Eduard von Rantrop a území mého rodu je celkem daleko od tohoto města." Postoupím lehce stranou aby bylo dobře vidět na princeznu. "Toto je má Sigrid a její snoubenec Laedric." Představím oba dva popořadě. "Naší cestu bych neoznačil přímo za výlet. Unesli jsme Sigrid od jejích povinností ve snaze rozšířit její obzory v záležitostech, které doma bude moci jen stěží poznat. Děvče už je přeci jen ve věku na vdávání a dřív než jsem se nadál získala i snoubence... raději Vás nebudu zatěžovat detaily." I když se celou dobu tvářím uvolněně, pečlivě celou dobu sleduju výrazy jejich tváří abych odhadl kolik toho doopravdy vědí. |
| |
| Malé království Cesta chodbou probíhala za doprovodu tě malých bytůstek, což se asi dalo čekat. Jasně znervozňoval mě jejich počet, nicméně pokud jsme nechtěli ztratit rukojmí a své životy společně s tím, tak musíme hru, kterou jsme načali hrát až do konce. Opět musím obdivovat v duchu, jak si to tu modrásci upravili a zařídili k obrazu svému. A ten chov pěkně velkých vlků.....no jsou to šikulové to se jim musí nechat a vést s nimi válku? Brrr nerad bych se dovtipoval, jak dopadli ti poslední, co to zkusili. "Takže tu ty jejich zvířátka mají i doupátka, no to se dalo čekat.....a panejo a ty věže...." Vše zachycuji očima a snažím se chovat tak nějak přirozeně a na úrovni, kterou bych měl mít. Když procházíme, nebo se spíše protahujeme mezi věžemi je to trošku nepříjemné. Naštěstí balisty na nás nemíří, alespoň nás nepovažuji za tak vážnou hrozbu. Po zbytek cesty mlčím, až když dorazíme do jejich městečka musím překvapeně tiše zalapat po dechu. Věřím, že něco takového zde nikdo nečekal. Vybudovali si tady sídlo, jako blázen a ani nehodlám počítat kolik obyvatel tu jde. Řekl bych, že o tomhle král nemá ani tušení....jak by taky ano, kdyby ano nejspíše už tu dávno modrásci nejsou. Samozřejmě vzhledem k rolím, které nyní máme stojím o krok za Eduardem, který se naštěstí ujal rozhovoru s místním knížetem, jak se sluší a patří. "Uf....zatím to jde dobře, žádné vězení....jak bychom se tam taky vlezli chech....hlavně aby nás nechali brzo cestovat zase dál." Když nás Eduard představuje tak se knížeti uctivě pokloním, jak se sluší a patří. Dokud to nebude třeba nic neříkám a pouze dělám naslouchavého hosta. |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Když jsem otvevírala dveře od mého pokoje, už jsem zase byla myšlenkama u tajemných obrazů a mého hostitele, čímž jsem podivný sen naprosto vypustila z hlavy. Možná bych si mohla v koupelně vyprat své oblečení bílá tunika a bílý plášť pomalu měnil barvu na šedou, jak se na něm usazoval prach z cesty. Vešla jsem do svého pokoje, nadšena touto myšlenkou, že jsem si nevšimla muže, který mne chytil za ústa a srazil mě k zemi. Upustila jsem svůj uzlíček špinavé látky a při pádu na zem v něm něco tupě zadunělo. Lehni si na zem a dej ruce za hlavu zněl jednoduchý povel a já ho splnila. Myšlenky se mi stočily k dýce, kterou mám u pasu. Měla bych aspoň nějakou šanci se bránit, jenže, když jsem si sáhla k pasu, kde mám obvykle dýku zavěšenou, nebyla tam. Já hloupá jsem ji nechala v uzlíčku věcí a nepochybně to ona způsobila tupou ránu. Vrátila jsem ruce zpět za hlavu. Chvíli jsem přemýšlela jaké jméno mu mám prozradit. Mému únosci se nevyplatí lhát. Alespoň o něčem. ,,Jmenuji se Ellie." Pronesla jsem pravdivě, civějíc do chundelatého koberce. |
| |
| Lež vedle lži Je to tu... Úchvatné. V životě jsem nic takového neviděla, nevím tak, kam se dívat dřív a navzdory dvorské etiketě i v jednu chvíli úžasem pootevřu ústa. Na chvíli tak i zapomenu v jaké, že to jsem situaci. A nejen já - i vzbouřenci. Neustále se rozhlížím kolem, připadám si jako bych se dostala do úplně jiného světa, z víru myšlenek mě tak vytrhne až hlas knížete a Eduardův hlas. 'Toto je má Sigrid a její snoubenec Laedric.' Neovládnu se a při těch slovech předvedu patřičný obličej, za který by mě chůva snad i doopravdy něčím praštila nebo aspoň s lamentováním hrozila a vyhrožovala, že to na mě poví otci, ať mi aspoň on domluví! To, že bych se snad měla uklonit, se mi úplně vykouří z hlavy, pohledem totiž pátrám mezi modrásky a snažím se najít toho jediného, kterého znám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jestli si útočník všiml, jak jsi hmátla po dýce, kterou nemáš u boku nevíš, dost možná ale ano. Okamžitě ti klekne na záda a ty máš najednou pocit, že na tobě leží tuna. Zatím, co ty se soustředíš na tu váhu na zádech, útočník ti sváže ruce v zápěstí a nohy v kotnících, abys mu nikam nemohla utéct. Když jsi svázaná, konečně ti ze zad zmizí ona hrozná váha. Za okamžik slyšíš, jak se útočník rychle probírá tvými věcmi. Vzápětí vidíš svou dýku letět na druhou stranu místnosti, kde se zastaví o stěnu. Zbytek tvých věcí sbalí útočník do uzlíčku. "Takže Ellio budeš-li, rozumná nic se ti nestane. Jde mi o informace, nikoliv o tvé tělo, krev, nebo život." informuje tě tvůj věznitel, celkem příjemně znějícím uklidňujícím hlasem. "Ale naši rozmluvu povedeme jinde. Tady by nás mohl někdo vyrušit." s tím si tě hodí na rameno, balíček s tvými věcmi vezme do podpaží a nese tě směr ložnice. Tam k tvé úlevě ovšem nezamíří k posteli, ale ke gobelínu za kterým se skrývá tajná chodba. Než tě vnese dovnitř, můžeš si všimnout, že se otvírá do pokoje, takže by se dala zabednit. Uvnitř zjistíš, že se nejedná ani tak o tajnou chodbu, jako o chodbu pro služebnictvo. Nese tě skrz další pokoj, který podle všeho slouží služebnictvu k údržbě pokojů pro hosty, do další místnosti v které jsou schody vedoucí nahoru a taky dolů. Tvůj únosce se vydá do podzemí a tebe nese sebou. Donese tě do podzemního patra. Dalo by se říct, že v tomto patře je ještě méně světla než nahoře. Proto tě tvůj věznitel na chvíli postaví na zem, ale skutečně jen na okamžik, který mu stačí na rozžehnutí pochodně. Poté si tě zase hodí na rameno a nese dál nějakou chodbou. Zanese tě do místnosti a robě okamžitě dojde, že jsi se ocitla v mučírně. Ikdyby sis v předpokoji nevšimla stolku s různými nástroji a truhlu ve tvaru stojícího člověka, tak ti neujde židle opatřená koženými popruhy k upoutání rukou a nohou, žebřík(pokud nevíš co to jedná se o mučící zařízení na kterém byli vězni natahováni) a spousta mučících nástrojů, rozložená na stolech podél. Tvůj věznitel tě donese k žebříku, kde tě postaví na zem a rozváže nohy. Očividně tě chce připoutat na žebřík. Tobě dojde jediné máš poslední šanci na útek. |
| |
| Město modrých Vládce modrých bytůstek Eduarda vyslechne a jen přikývne. Poté lehce pootočí hlavu trochu na bok. Což je zřejmě signál, že chce slyšet názor rádců. Okamžitě k němu přistoupí hedna bytůstka oblečená do loveckého šatu a něco mu pošeptá. K velké radost Sagrid onu bytůstku pozná, je to ta samá, kterou potkala. "Rád vás poznávám kníže von Rantrop. vy rozuměl jsem, že mí strážní se chovali poněkud nevhodně. Pokud jste se cítil ohrožen příjmněte mou omluvu. Už je to dlouho, co jsme měli hosty a tak si strážci odvykli na používání etikety." tím mávne rukou a před vás předstoupí strážce, který vás "pozval". Jeho tvář jasně říká, že udělal co se po něm chtělo a teď je obětní beránek. Přesto se pokorně ukloní na znamení omluvy a záhy zmizí. Můžete si všichni všimnou planoucích očí. "No, tak pověste co nového venku? " zajímá se kníže a vám jsou přineseny polštářky na které si můžete sednout."Naposledy jsme slyšeli něco o občanské válce. Už skončila? Slyšeli jsme, že se jistý Radovit snaží usednout na trůn říše nahoře." informuje vás. Mezi tím se kolem vás utvoří volné prostranství, protože bytůstky se ukryjí v domech odkud vás pozorují. Jediní, kdo zůstali venku jsou vojáci, kteří zaujali postavení na vrcholcích budov. Těch jste napočítali tak tři desítky vojáků s kušemi. |
| |
| Uvítání Z tváří knížete ani jeho rádců nedovedu zatím moc odhadovat jaká je naše situace, ale krátké ohlédnutí na princezničku když se do šeptání přidal jeden skrček jasně odhalilo hlavní zdroj problémů. Tohle nebude snadný, vlastním bude věřit spíš než nám cizákům. Když však promluví drží se pořád ještě naší maškarády, ne že by to bylo úplně ke škodě. Dokud nemám meč u krku tak se ještě dá něco dělat. Hlavně to nepodělat a zkusit nalíčit pár pastí ať je nás víc co musí opatrně našlapovat. "Ohrožen? Přiznávám že v přítomnosti jakýchkoliv stráží se málokdo cítí chráněn, zvláštní lidská povaha." Pokrčím klidně rameny. "Strážci se však nemají za co omlouvat. Pokud by tento ... velitel? nenechal v jeden okamžik vyklouznout na povrch svou veselou náturu byl bych jeho pozvání označil za předpisové. Mnozí by se od něj mohli něco přiučit." Nebylo to nijak zvlášť originální, ale vyhrožovat uměl na úrovni. Přinesený polštářek přijmu s pokynutím sluhovi, který jej donesl, ale s usednutím počkám na modrého knížete a Sigrid, teprve pak se usadím pohodlně na měkkou podložku. "Zdá se, že Vaše informace jsou staršího data. Král Radovít už nějakou dobu sedí na trůnu a rebelů zastávající se starého krále už mnoho nezbývá ... mohl bych Vás požádat o něco na svlažení hrdla? Rád se podělím o novinky z povrchu, ale máme za sebou dlouhou cestu nemluvě o cestě, která nás teprve čeká." Ani před jízdou po skluzavce jsem nevypadal zrovna majestátně, teď jsem vypadal víc jak žoldák nebo lupič než příslušník vyšší šlechty. Princezna na tom nebyla o moc líp, takže naším nejupravenějším členem se asi právě stal Laedric. O to víc to dávalo na věrohodnosti mýmu vyjádření. "Kde jsem to byl? Ah ano, Radovít králem. V tomto ohledu máme velice rozdílné názory. Sigrid co si vzpomínám je jeho zastáncem. Laedric jej příliš neschvaluje a já ... nemohu říci, že jsem spokojený s tím být jeho poddaným, ale v tom ohledu by to bylo podobné i s jinými králi." |
| |
| Přiložit pod kotlem Když spatřím tu jedinou modrou bytůstku, kterou znám, ve tváři se mi objeví skoro až radostný úsměv. Ano, ano, ano! Konečně aspoň jedna věc vyšla, jak měla. V duchu horečnatě přemýšlím, co udělat. Co říci. Na přinešený polštářek se posadím, nemyslím si, že bych stejně měla na výběr, když se mým osobním strážcem stal Laedric. Překvapí mě, když kníže modrých mluví dál. Jako by nic! Vždyť to... Musí vědět! A vypadám snad jako někdo, kdo je dobrovolně na výletě? Zamračím se, Eduard mluví dál. Na jazyku me svrbí pár vět, které nejsou zrovna podle etikety, ale tentokrát se do něj nekousnu, abych zůstala mlčet. Co můžu ztratit? "Lháři!" obořím se na Eduarda a pokud mě nikdo v dalších slovech nezastaví, s nádechem pokračuji dál. "Nejsem jen Radovitův zastánce, jsem králova dcera. Lžou vám. Oba." Vyhrknu zbrkle, ačkoliv jsem si to v duchu plánovala úplně jinak. |
| |
| S modrými Poslouchám knížete i Eduarda a zůstávám potichu, přece jen by se nehodilo v mém postavení vměšovat se do hovoru mezi dvěma "urozenějšími" než jsem já sám. "Příliš mnoho kuší, pokud dojde na boj, jsme jehelníčky ihned." Prohlížím si se zájmem okolní kulturu ale ve skutečnosti hodnotím hlavně její vojenskou stránku a ta se zdá být až příliš dobrá. To mne znervozňuje a je třeba to maskovat. Když přinesou polštáře s děkovným pokývnutím se posadím vedle Sigrid a poslouchám dál probíhající rozhovor. "Prý zastánci a odpůrci to jo." Uchechtnu se v duchu ale navenek si udržuji klidný vlídný úsměv. Zdá se, že jde vše až moc dobře, tedy do chvíle, než Sigrid spustí menší hysterák. Slétnu k ní rychle ustaranýma očima. "Chce nás podrazit hmmm dalo se čekat." Rychle jí starostlivě a jemně chytnu za ramena a vlídně se na ní dívám. "Drahá zase se ti přitížilo?....Ale no tak uklidni se jsem tu s tebou vše bude zase v pořádku." Za ten starostlivý výkon bych měl dostat ocenění. Pak rychle omluvně pohlédnu na malého modrého knížete. "Omluvte prosím její chování. Má milovaná snoubenka je bohužel nemocná.....ach už dlouho se to neprojevilo a já si začínal myslet, že nemoc zmizela ale jak vidíte tak asi nikoli...." Smutně na chvíli sklopím oči. "Květ mého života trpí bohužel dvojí osobností a čas od času se to projevuje takhle a je úplně bez sebe. Však vidíte ten obrat jejího chování. Ještě jednou se omlouvám, doufám, že to brzy přejde, možná by jí čerstvý vzduch udělal dobře....." Mluvím se starostí v hlase a opět věnuji pohled Sigrid plný starostí a obav. "No tak Poupátko.....chceš se projít na vzduch? Zhluboka dýchej víš přece, co ti radil léčitel." Vezmu její ruku opatrně a starostlivě do dlaní. Prostě se snažím hrát ustaraného snoubence, kterému jde pouze o blaho jeho choré nastávající choti. |
| |
| Zajímavý vývoj Kníže modrých bytůstek si sedne na trůn, který mu donesli jeho sluhové a pozorně naslouchá Eduardovy. Poklidnost scény naruší Sigrid, svými slovy. Vládce bytůstek udrží chladnou klidná tvář šlechtice, ale ostatní bytůstky si mezi sebou začnou šeptat. Ten šepot zní poněkud rozlobeně. Povstalci si ovšem všímají, že vojáci bytůstek klidně stojí na svých místech a na jejich tvářích lze vyčíst, že oni mají své rozkazy a tak se jich to netýká. Jejich velitel není nikde vidět. Laedric povypráví historku o duševní nemoci a tehdy zahlédnete na tváři vládce bytůstek pobavený úsměv.Ten se na tváři vládce udrží sotva mrknutí oka. Poté natočí hlavu stranou a podle všeho je to signál, aby k němu přistoupila bytůstka v šatu, který u lidí nosí léčitelé. Bytůstka má na u boku spoustu lahviček a nese si brašnu s které koukají nástroje. Vládce něco úsečně zašeptá, na to léčitel reaguje pokrčením rameny a zavrtěním hlavy. Vládce bytůstek se zahledí na Eduarda. "Zajímavá historie. Takže tu máme pravděpodobně knížete Eduarda von Rantrop, Laedrica a poté madam Sigrid. Ta je podle svého tvrzení dcerou krále na hoře. Podle tvrzení pana Eduarda je to jeho dcera. Podle tvrzení Laedrica je nemocná. Upřímně ani jeden z vás tří nevypadá, jako šlechtic a to ani vzdáleně. Pánové se doufám neurazí, ale mají šat lapků a nebo žoldáků. Dáma má sice očividně drahý šat, ale poškozený, zmačkaný a zanedbaný. Co vím za vydávání se za šlechtice jsou na hoře celkem vážné tresty." informuje skupinu a vojáci bytůstek zakleknou a připraví se k palbě. "Na druhou stranu, kdybych vás dal uvěznil a nebo usmrtil a vy by jste byli skutečně šlechtici, vyvolal bych krutý trest vládce nad zemí. Takže uděláme toto, pánové počkají venku a já si promluvím s dámou. Podle toho se rozhodnu, co udělám. Do té doby jste mými hosty. Mí lidé vám dají najíst, ale jistě pochopíte, že si nepřeji, aby jste se krmili před mými poddanými." s tím ukáže na nenápadné dveře, které se otevřou vlevo od vás. Můžete si všimnout, že místnost je zařízená, jako šlechtický salónek.Stojí v něm krb, stůl s tmavého dřeva a dvě přepichové křesílka. |
| |
| soukromá zpráva od Toboe pro ,,Kde vlastně jsou? Jen vím, že ta rusovlasá zmizela a tím to pro mne skončilo... dostanou se sem? Myslím totiž, že ti dva jsou na poměry mužů k dámám hrubí a nelíbí se mi to," zamumlal a nespokojeně se ošil. Rozhlédl se okolo na místě, kde byli, jako by si snažil osvěžit paměť a párkrát rychle zamrkal. ,,už uběhlo dosti času, je možné, že už se z toho labiritnu chodeb dostali a jsou napovrchu? Bez nás cestu nenajdou, leda by zabloudili," podotkl rychle. *Ta slečna potřebuje pomoct a já se toho musím chopit, když nikdo jiný není schopen. Ať si je kdo je, takto hrubé zacházení si nezaslouží žádná žena... navíc mi nepřišla tak zlá a zkažená...* |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj zaměstnavatel si vyslechne tvé slova a přikývne. "Jak zmizela? Já jsem zrovna provázel dívku, která je náš host a tak jsem neviděl, co se tam dělo. Co se těch chlápku týče, souhlasím. Jsou poněkud hrubí." mezitím se značka Ellie se přesune z lázně do jednoho pokoje. "No, já myslím, že cestu najde každý. Jediná osvícená cesta v lese je ta co vede sem. " odpoví klidně, pak se zadívá na mapu, kde se objevil další bod."Počkat co to je? Ta dívka zmizela a objevil se na opačné straně sídla. Šel by ses tam podívat?" Zmíněný bod je v části sídla, do které se ani jeden z vás nedostal. Podle mapy to vypadá na správní části sídla. Místní chodby jsou větší a světlejší než zbytek sídla. |
| |
| Pohostinství Princezna to nakonec nevydrží a nařkne nás ze lži. V případě Laedrica se ani nedivím jeho hloupé lži všechno zamíchaly víc než bylo třeba. I tak se jenom pobaveně usměju. Úsměv mi na okamžik na tváři zamrzne, když se vrchní specialista pustí do balamutění s elegancí perlíku. Smutně si povzdychnu. Tohle bych fakt do rodiny nechtěl. Když chceš hrát na pomatenost, tak jí nech praštit do hlavy, spadla do díry ... přihoď únavu z cesty a někdo ti to možná spolkne. Stačí pohled na knížete a je jasné že to na něj moc nezabírá. Rozhodnutí mě ani nijak zvlášť nepřekvapuje, spíš hledám v jeho slovech veškerý podtext, který je v tuhle chvíli životně důležitý. "Souhlasím. I když nařčení z toho, že bych jakkoliv lhal odmítám, zdá se že pár drobností Vám bylo vyloženo ne úplně správně." Nechám na svou tvář na okamžik proklouznout výraz starosti, ale hned jej zase skryju za maskou klidu. "Proto bych ocenil, kdybyste po dámě dal prostor i nám, aby nedošlo k dalším nedorozuměním." S tím se připravím k odchodu. |
| |
| Šance Trhnu sebou, sotva se mě Laedric dotkne a oženu se po jeho ruce ve snaze shodit ji z ramen. "To není žádný obrat v chování," odseknu, "vyhrožoval mi, že musím spolupracovat!" ohradím se tak dost důrazně, zvláště když má zase potřebu mě brát za ruce a hrát si na starostlivého. To, co mi zabrání v dalších slovech je monolog Knížete. Nezní totiž příznivě, a to ani pro jednoho z nás. Tedy, z počátku, část která zmiňuje, že budu mít šanci mu to vysvětlit sama a ti dva budou... Pryč, už tak hrozivě nezní. Spadl by mi kámen ze srdce, ale tuším, že tenhle boj ještě nemám vyhraný. Podívám se po Eduardovi, určitě má nějaký plán. Trochu mě i děsí, co asi knížeti navykládá, působí... Klidně. Vyrovnaně. Vůbec se nezdá, že by mu tenhle vývoj situace dělal vrásky na čele. Přinutím se pro tu chvíli mlčet, musím si pro jednou promyslet, co vypustím z úst až bude správný čas. |
| |
| Když se nedaří tak se nedaří To, že se bude Sigrit vzírat mi bylo jasné, ani jsem se na ní nemusel dívat. Po chvíli svou snahu vzdám, protože tak či tak vypadá nezvládatelně. Jen si mírně povzdychnu. A vyslechnu knížete i Eduarda. Jak se zdá, stejně v ničem nemáme na výběr a naše hra není zdaleka u konce. Mírně se zamračím na knížete a nakonec mírně skloním hlavu. "Jak si přejete. Nicméně pokud se jí za ten čas přitíží padne vina na Vaši hlavu...vždyť už jen její poslední tvrzení o výhružkách jasně napovídá tomu, že není zcela při sobě. Proč bych u všech bohů vyhrožoval sobě blízké osobě." Povzdechnu si skoro až zoufale a sklopím rezignovaně oči. "Defakto jim v tomhle nelžu za celou dobu naší hry jsem jí nepohrozil slovem ani jednou a blízá nám je, ač trošku jinak." Vyčkám nyní rozhodnutí knížete, než nás odvedou. Nejspíše hůře, než ve drápech království stejně dopadnout nemůžeme. |
| |
| Rozhovor s knížetem “Ano, vyslechnu si obě strany, než se rozhodnu.“ ujistí Eduarda kníže. “Bude zajímavé, porovnat, kdo mi lže vynalézavěji. Tedy omlouvám chtěl jsem říct, kdo jak prezentuje pravdu.“ usměje se, ale onen úsměv je tak prchaví, že si okamžitě začnete říkat, jestli se vám to nezdálo, tak rychle zvážní. Veškerou pozornost malého knížete přitáhne hádka mezi Sigrid a Laedricem. Při slovech, že případná vina padne na hlavu knížete se jeho vojáci i ostatní šlechtici doslova naježí, ikdyž výraz knížete stále vyjadřuje zdvořilý zájem. "Drahý pane Laedricu, nemusíte se bát, kdyby se slečně Sigrid přitížilo, postarají se o ni moji doktoři." načež bytůstce v šatech léčitele se na tváři oběví nejdena vráska a změří si dívku pohled od hlavy k patě. Načež začne něco usilovně šeptat několika sluhům. "Přesto si všímám zájmu o její zdraví a vezmu jej v potaz. Teď nás na chvýli prosím opusťe." ukáže na místnost, kde máte počkat. Víc jak půlka vojáků se hne a doprovodí povstalce do jmenované místnosti. Sotva povstalci vejdou do místnosti bytůstky pomocí složitého mechanismu zavřou dveře. Místnost samotná vypadá jak klasický přijímací salónek používaný vyšší šlechtou. Ještě než odejdou mohou zaslechnout knížete, jak se ptá Sigrid. "Tak drahá slečno, jak se věci mají podle vás?" |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Když si na mě onen útočník klekne, doslova přestanu dýchat. Ne, že bych chtěla spáchat sebevraždu, na to mám svůj život až příliš ráda a také na to nemám odvahu. Úlevně se nadechnu tedy až tehdy, když mi útočník sleze zad a já zjistím, že jsem spoutaná. Útočník se dále přikrade k mým věcem a začne se jimi přehrabovat. Hej! To jsou moje osobní věci!" Chtělo se mi zařvat, ale v krku jsem měla sucho. Snad, kdybych se dostala ke stolečku se zvonečkem. Mohla bych se tam doplazit nebo doskákat. Vší silou bych kopla do stolu, až by zvonek spadl. Možná by při dopadu o zem zazvonil nebo bych ho mohla zvednou ústy a zazvonit na něj tak, že bych třásla hlavou. Ale zvoneček by se mohl rozbít, a co když se můj hostitel sem nedostane včas a ten útočník mě podřízne? Co když toho útočníka najal sám můj hostitel? Znovu a znovu jsem si přebírala ten plán a nemohla jsem se rozhodnout, zda se mám pokusit o jeho realizování a nebo nikoliv. Když jsem se několikrát ujistila, že se nemůže nic stát, a že je můj plán absolutně bezpečný, přehodil si mne únosce přes rameno a utíkal se mnou tajnou chodbou za gobelínem. Nic mu neřeknu! Budu mlčet jako hrob a nic ze mě nedostane! Moje odhodlání se, ale ihned vytratí, když si prohlédnu místnost, do které mě ten muž odnesl. Mučírna. Železná pana, skřipec, žebřík! Jen co mi únosce rozváže nohy, odskočím pěkný kus od žebříku. ,,Ne! Prosím ne, nepřivazujte mě tam! Řeknu vám všechno a tohle snad nebude nutné! Jenom mě tam prosím nepřivazujte!" Ellie, buď na sebe pyšná. Jestli ti někdo ještě někdy prozradí nějaké tajemství, můžeš to považovat za zázrak... |
| |
| Pohovor Tragédie pokračuje ve stejném stylu, jen princezničce nějak moc otrnulo a Sigrid je taky čím dál víc drzá. Ta má tu výhodu že nelže až se hory zelenají. Dál si knížete v klidu prohlížím, protože on má na celou věc evidentně podobný názor jako já a nebojí se to dát najevo. Musím si lehce odkašlat, abych zamaskoval začínající smích, po prohlášení o vynalézavém lhaní. Jsem si jistý, že vítězství mám v kapse, jen ta výhra nevypadá zrovna nejlíp. A pak Laedric zase předvede svůj talent. Musím si zkontrolovat záda. On je schopnej mi snad i nakreslit terč na záda, protože to považuje za dobrej nápad. Kníže naštěstí všechno elegantně smete pod koberec. Tohole si nemůžeme naštvat. "Samozřejmě a děkuji za pochopeni." Nijak víc se k celé věci nevyjadřuji. Tady nezbývá než hrát podle jejich pravidel a upřímě řečeno mi trocha odpočinku prospěje. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Nechám eskortu, aby nás dovedla k přijmací místnosti, která je opravdu odpovídající standartům šlechty, jak slibovali. Jsou na dost vysoké úrovni. Když se za námi zavřou dveře obejdu zběžně celou místnost, abych se ujistil, že tu nečeká nějaký služebný, nebo jiné rušení soukromého hovoru než se obrátím na Laedrica. "Co to tu u všech proklatých děláš!?" V hloubi duše se připravím na to co řekne, protože si nejsem jistej jestli mu neskočím po krku jestli plácne další pitomost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Únosce je tvou reakcí zaskočen. Očekával totiž, že se jej pokusíš kopnout a začneš utíkat. Ty jsi ovšem zůstala stát jen kousek stranou od žebříku. To, že jsi neutekla a ani nekopla mu očividně poněkud pokazilo scénář a tak teď rychle přemýšlí. Pomalu vstane a očividně se zamyslí nad tvými slovy. "No, dobrá. Máš pravdu. Zatím je to zbytečné." vůbec se ti nelíbil důraz na prvním slově věty. Dojde k tobě a cestou odloží tvé věci na stůl u stěny. "Fajn, sedni si támhle na židli a řekni mi kdo jsi a co tu děláš? ukáže na židli s popruhy k připoutání vězně stojící uprostřed místnosti. Zatím, co mluví obejde tě a překvapivě ti rozváže ruce. “Na obleč se.“ hodí ti košili a kalhoty. Přitom si dává pozor, aby stál mimo tvůj dosah. "Dále mne zajímá co víš o obyvatelích tohoto sídla a tvůj vztah k nim." zajímá se a pomalu tě obchází. |
| |
| soukromá zpráva od Laedric pro Sami? Stočím klidný pohled na Eduarda, který se začne rozčilovat. Složím si ruce na prsou a rozhlédnu se stejně ostražitě po místnosti, jako on. "Nemyslím si, že bychom zde byli neslyšeni vzhledem k tomu, jakým způsobem si to tu zůtulnili." Odpovím věcně a pak upřu pohled na Eduarda. "A co dělám? To samé co ty, snažím se vrátit na povrch co nejdříve." Schválně neříkám věci na přímo protože mám podezření že nás sledují a poslouchají a nemám potřebu jim vykládat pravdu, když už hrajeme na lež. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Toboe se vydal prozkoumat neznámou tečku na mapě. Přišel na to, že se jedná o elfku s zbraněmi zabijáka, která se zrovna koupe. Podařilo se mu sebrat elfce zbraně a vybavení a zamknout ji v koupelně. Poté se vrátil k svému zaměstnavateli a ohlásil co našel. Zaměstnavatel seslal na elfku iluzy. Toboe se vrátil do koupelny a podařilo se mu elfku která ukončila koupel a oblékla se zajmout. Přivedl jí k zaměstnavateli a společně s ním ji vyslechl. Po zjištění, že patří k rozpadlému bratrstvu se dohodli, že elfku někam zavřou. Toboe právě hledá kam se ztratil dívka, kterou do hradu pozvali. Váš host byl ubytován v přepychově zařízený pokoj, nebo spíše apartmán, složený ze tří pokojů. První je něco, co by se dalo nazvat přijímacím salónkem. V pokoji je několik skříní, stůl kolek kterého jsou rozestavené křesílka. Pokoj je příjemně vyzdoben a díky velkému oknu i příjemně osvětlen. Druhý pokoj bude nejspíše ložnicí, obsahuje několik šatních skříní, pracovní stůl a přepychová postel s nebesy. Tady tě zaujme gobelín s obrazy poklidného pikniku. Třetí pokoj by se dal nazvat malou koupelnou a záchod. Tu tvoří pouze umyvadlo naplněné vodou, vedle kterého je pověšený ručník a záchod. Místnosti jsou prázdné(rozuměj není tam po Ellie Inkraia žádné stopy, nábytek a vybavení pokoje tam je) jen v hlavní místnosti leží na zemi dýka v pouzdře. Tvůj citlivý nos cítí v místnosti dva lidi. Dívku a muže. Pach dívky je cítit úlekem. Za to pach muže je klidný a rozvážný. Tvůj nos tě zavedl do ložnice a napoví, že se ve stěně nachází průchod, ale v psí podobě jej nenajdeš. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Nadechnu se. Pohledem naposledy střelím k mizejícím zádům Eduarda a Laedrica. Nasucho polknu a nakonec si i oddechnu, když mi zmizí z dohledu. "Děkuji za vyslechnutí, za to... Že jste je poslal pryč..." vyhrknu v první chvíli. "Je to den, co jsem vyrazila na vyjížďku. Přepadli nás. Ti... Dva, co tu jsou se mnou a ještě jedna... Elfka," spustím, snažím se to ze sebe tak nechrlit. Mezi prsty žmoulám suknici poničených šatů, oči klopím k zemi. "Unesli mě a svázali," rychle natáhnu ruce před sebe, abych ukázala zápěstí. "Skoro se mi podařilo utéci, ale... Jak jsem utíkala lesem... Spadla jsem sem, do podzemí. Potkala jsem tady jednoho z vás a... To je celý příběh," na okamžik stisknu rty. "Prosím Vás, věřte mi... Nejsem nemocná, jak se vám snaží tvrdit, ani pomatená... Nejsem dcera toho člověka, dosud jsem ani nevěděla, jak se oba jmenují, natož abych s nimi byla v jakémkoliv svazku. Jmenuji se Sigrid a jsem dcera krále Radovita. Já... Zeptejte se mě klidně na cokoliv, odpovím vám... Na povrchu mě již hledají, stačí tam někoho vyslat a ověřit si to..." |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro Výslech Začnu přešlapovat na místě, což dělám vždy, když jsem nervozní. Taky si mnu ruce a snažím se ignorovat to, jak se potím. ,,Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že došlo k obrovskému omylu." Nasucho polknu. Pomalu projdu k židli, ale ostražitě zůstanu stát vedle ní, jako kdyby na mě mohla každou chvíli zaútočit. Vezmu si k sobě své oblečení zpět, a zdvihnu ruku, abych se mohla svléknout ze županu. Zarazím se a hodím káravým pohled na svého útočníka. Pak si své věci přitisknu více k sobě a čekám na nějakou vhodnější chvíli k převlékání. ,,Takže, už jsem ti řekla, že se jmenuji Ellie, jsem cestovatelka a na tuhle pevnost jsem narazila zcela náhodou. Ten pán, co to tu vlastní byl moc milý a pozval mě dovnitř, aby mi nabídl sprchu a nějaké to občerstvení. Můj vztah k němu. Jsem jen a pouze jeho host. Nikdy před tím jsem ho neviděla." Odpovím pevným hlasem a těkám očima mezi útočníkem a židlí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kníže bytůstek se na tebe povzbudivě usměje a poslouchá tvé vyprávění. "Takže ti dva muži jsou tvý únosci?" ujistí se kníže a bytůstka s kterou jsi se setkala na schodech mu něco pošeptá. Kníže se na něj zamračí a něco zavrčí. Co přesně řekl neslyšelas, ale druhá bytůstka se uklonila a kamsi odběhla. "Vy máte sestru, že? Mohla byjste mi říct její jméno?" zeptá se s přívětivým úsměvem kníže. "Setkala jste si temným elfem o kterém se říká, že je snoubencem vaší sestry?" zajímá se kníže. "No, všiml jsem si že jste ztratila střevíc. Pokud dovolíte mím krejčím změřit vaši nožku, upraví pro vaši nohu pár ze střevíců, který zde máme." pokračuje kníže po tvých odpovědích. Všímáš si několika bytůstek s krejčovským metrem. Metr vypadá v rukou bytůstek legračně, jalikož má normální velikost. Ševci uctivě čekají jestli jim tu nožku nastavíš. "Můj léčitel vám ošetří ty zranění na rukou. Tedy pokud o to máte zájem." dodá kníže. Mezitím ševci odběhnou aa vrátí se z tyrkysově modrými botičkami a rukavičkami. Pokud oboje vyzkoušíš perfektně ti sedí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Útočník ti dal šanci se přesléci. Přešel totiž na druhou stranu místnosti a na stůl rozložil ostatní tvé věci. Překvapivě si troufl otočit se zády. "Ne, nesouhlasil bych s tebou." odpoví na tvé prohlášení, že celé je to jeden velký omyl. Podrobně si prohlédl tvé věci a pak se pomalu otočil. "Řekl jsem sednout!" přikáže autoritativním hlasem a ne moc šetrně tě posadí na židli. Poté si stoupne za tebe a přiloží ti dýku na krk. Tím ti zabrání otáčet se za ním. "Takže ty jsi to zde našla náhodou?" hlas přetéká sarkazmem. "Aha, takže ty jsi našla jeden z nejlépe ukrytých hradů náhodou? Náhodou jsi překonala pasti a našla tu správnou cestu v temném lese?" muž se odmlčí a dá ti čas pochopit kam míří. "Ty krásko mi lžeš a to nemám vůbec rád." "Jestli se pohneš, bude to poslední věc cos udělala." s tím tě připoutá k židli, že se nemůžeš vůbec hnout. Když tě připoutá znovu se objeví v tvém zorném poli. "Takže po dobrém to nešlo. Zkusíme po zlém." s tím se otočí a odejde slyšíš jeho vzdalující se kroky. Zůstala si sama v místnosti neosvětlené místnosti. Momentálně tě k židli poutá tak tucet kožených popruhů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vaši hádku přeruší decentní odkašlání. Velitel bytůstek, který se vám na rozkaz knížete byl nucen omluvit, stojí na okraji stolu. Můžete si všimnout, že hodně stráží zmizelo. "Pánové, nehádejte se." promluví pobaveně. "Kníže se rozhodl, že se s vámi raději už nesetká. Podle slov dívky jste povstalci, kteří ji unesly. Tato šance je příliš velká a kníže jí nemůže ignorovat." vysvětluje voják. "Kdyby se ukázalo, že s vámi spolupracoval, naše říše by zanikla. Na druhou stranu, jsme se rozdholi vám pomoci a nezdržovat vás v cestě. Takže jestli naši pomoc příjmete. Věnujeme vám dárek, nebo ani ne tak vám jak slečně." vytáhne obrázek tyrkysových rukaviček a bot. "Toto je dárek, který jí věnujeme. Tyto botičky a rukavičky nám tu nechal náš předchozí vládce. Jedná se o magický předmět. Stačí říct nehýbejse a ten kdo je má nasazené a obuté neudělá krok a nedá rudce od sebe. Přijmete tento dárek od mého knížete?" zajímá se voják. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Pokračování hádky .... nebo přesněji královského seřevu zastaví velitel stráže. Už odsud musíme vypadnout. Tady není kouska soukromí. Jak se ukázalo kníže naší komedii opravdu prokouknul a jako správný vládce se nás rozhodl zbavit. Dobrá zpráva je, že nás chce jen vyhnat ven. S tím zvládnu žít. A jak elegantně se drží mimo oblast zájmu. Co dál řekne mě málem rozesměje, ale i tak udržím výraz jen na úrovni malého překvapení. Kdyby nebyl modrý tak mu říkám liška ryšavá. I když ty krámy schytáme to není špatný obchod. Postoupím před Laedrica, abych mu překážel v utrousení dalšího problému. "Cítím se dotčen, že jsem považován za povstalce. Ale to nic nemění na tom, že situace a z ní vyplývající rizika z Vašeho pohledu není závažná. A teď Vás nechci urazit, ale díky této neplánované návštěvě mám už jisté zdržení, proto budeme za možnost pokračovat vděční." Menší zdržení by mohlo dokonce trochu pomoct. "Samozřejmě Sigrid přišla o své boty, takže dar bude více než vítaný. Ladící šaty sehnat bude maličkost." |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro "Ano, pane, jsou," přitakám, zatímco sleduji pozorně, co se děje kolem mě. Kníže se usmívá - to je snad dobré znamení, ne? Doufám v to, nic jiného mi stejně nezbývá. Nasucho polknu. "Kateřina, jmenuje se Kateřina..." vyhrknu její jméno bez přemýšlení. Ovšem nad dalšími slovy knížete se zarazím. "C-co?" hlas mi samým překvapením poskočí. Temný elf? A Kateřina? "Je mi líto, ale o této skutečnosti... Ani nevím..." přiznám po pravdě. "Jsem nejmladší dcera, otec se mnou neprobírá věci, dokud se nestanou oficiálními," dodám, pro jistotu. A ani poté je se mnou neprobírá, ale... "To bych vám byla velmi vděčná," přikývnu a opatrně natáhnu nohu z pod suknice šatů k ševcům, aby mi ji mohli změřit. "Za pár bot i ošetření. I můj otec bude velmi vděčný, až se dozví o vaší pomoci," usměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kníže se po tvých slovech zadívá na dveře, kterými odešli vaši věznitelé. "To je neodpustitelné. " zamračí se na dveře a pak se usměje na tebe. "Jsem rád, že přijímáte naši pohostinnost." "S tím, že neznáte snoubence své sestry si nedělejte hlavu. Když jsem se s ním setkal, říkal že to ještě není oficiální." mávne rukou kníže nad tím, že neznáš onoho elfa. Mezitím pomocníci bytůstky v šatech léčitele dotáhnou velkou láhev nějaké modré tekutiny. S tím připraví štětce a čekají. "Kdyby jste prosím natáhla ruku, můj léčitel a jeho pomocníci vám ošetří ty zranění na ručkách." požádá kníže a pokut tak učiníš, léčitelé ti vetřou modrou látku do ranek na rukou. Očekávala jsi pálení, jako když ti lékař ošetřoval rozbité koleno, ale místo toho se dostavilo drobné mravenčení. Poté zranění obvážou tenučkou tkaninou a jestli je necháš, tak ti nasadí rukavičky a botičky. "Ty rukavičky mají léčivou moc, vaše ranky se jejich přičiněním rychleji zahojí." informuje tě léčitel. Když je ošetřování hotovo promluví váš kníže. "Pomůžeme vám utéci. Průvodci vás doprovodí na povrch ke koním. Bohužel vám musí být jasné, že vaše únosce nemůžeme zadržet. Proto pokud se s nimi znovu střetne tváří v tvář nepomůžeme vám." s lítostí ve tváři ti oznámí kníže. Poté se ti ukloní a nechá tě vyprovodit ven. Tví průvodci tě provedou po schodech až na povrch. Opustili tě u východu z tunelu. Několik metrů daleko vidíš uvázané koně tvých únosců. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Velitel bytůstek se zatváří unaveně. "Podívejte vaše uraženost mne vůbec netrápí. Já a můj kníže nemáme rádi královské a jistou Kateřinu a jejího údajného snoubence temného elfa." s tím si odplivne, aby prezentoval co si o nich myslí. "A ta holka se Kateřině podobá a to mému knížeti stačí. Už jednou nás podvedli a to nám coby důvod k pomstě stačí." vytáhne krystal a položí jej před vás. Onen krystal vypadá, jako hranol soly, rozhodně ne jako magický a nebo dokonce drahý předmět. Dokonce není ani nijak zvlášť opracovaný. "Toto je ovládací kámen k těm magickým věcem. Stačí jej stisknout v ruce a pomyslet. Sigrid neudělá ani krok a nepohne rukama. Když si pomyslíte, že má mít ruce za hlavou bude je tam mít a nepohne s nimi." informuje vás. "Aby jste věděli údajná princezna právě odchází. Dejte jí minutu a pak utíkejte za ní." požádá vás. Zhruba po oné minutě se otevřou dveře a cesta na povrch je volná a osvícená modrými světli. Cesta vás zavede po schodech, s tím, že se nahoru na schody dostanete ve chvýli, kdy princezna jde ke koním. |
| |
| soukromá zpráva od Sigrid Aroská pro Ano, ano, ANO! Věří mi. Uleví se mi, jak už dlouho ne. Tedy, zpráva o snoubenci mé sestry mi sice pořád leží v hlavě, ale není teď tím důležitým. "Dobrá," přikývnu se šťastným úsměvem. Při ošetřování rukou spolupracuji, jak to jen jde a dělám, co mi bytůstky řeknou. "To je... Úžasné," vydechnu překvapeně, když už čekám velké a nepříjemné pálení a místo toho cítím něco zcela jiného. "Škoda, že něco takového neznají na povrchu, naši léčitelé používají takovou pálící vodu, co v ranách bolí ještě více než samotné zranění..." vysvětlím rychle důvod svého údivu. Jsem zvyklá na to, že mě lidé obskakují, i bytůstky nechám nasadit mi boty i rukavice. "Děkuji," nezapomenu všem poděkovat. "Ani nevím, jak se vám za to všechno odvděčím, pane kníže," vděčně se po vůdci modrásků podívám. Úsměv mi trochu zakolísá, když mi oznámí, že mě pouze doprovodí na povrch, ale i tak mi dají mnohem více, než jsem doufala. Náskok. Svobodu. "Jen, prosím... Neubližte jim. Myslím, že jen poslouchají špatná slova zlého člověka a myslí si, že konají dobro," dodám svoji prosbu. "Věřím, že jednoho dne prozřou." Naivní, ale chtěla jsem věřit v dobro v těch mužích. I přesto, že při představě, co mi provedou, jestli mě znovou chytí, mě jímala hrůza. Rozloučím se ze všemi, ještě jednou poděkuji a nechám se vyprovodit na povrch. Teď přichází ta těžší část. Co teď? Zamířím ke koním. Horečnatě přemýšlím, co dál, nesmím ztrácet čas. Nakonec si vzpomenu na jeden román, co jsem nedávno četla. Taktéž tam unesli princeznu, ale ona jim utekla, když spali. V knize to působilo... Jednoduše. Doufám, že i doopravdy to bude tak lehké. Rozhodnu se pro koně, na kterém jsme jeli s Laedricem. Zbylým dvěma se pokusím ze zad sundat sedla i vaky, co tam mají, sundat veškerý postroj. Sama se pak pokusím nasednout na Laedricova koně, i když je to poprvé v mém životě. A pak... Pak pryč, kudy jsme sem přijeli... |
| |
| Svoboda! Rozloučím se ze všemi, ještě jednou poděkuji a nechám se vyprovodit na povrch. Teď přichází ta těžší část. Co teď? Zamířím ke koním. Horečnatě přemýšlím, co dál, nesmím ztrácet čas. Nakonec si vzpomenu na jeden román, co jsem nedávno četla. Taktéž tam unesli princeznu, ale ona jim utekla, když spali. V knize to působilo... Jednoduše. Doufám, že i doopravdy to bude tak lehké. Rozhodnu se pro koně, na kterém jsme jeli s Laedricem. Zbylým dvěma se pokusím ze zad sundat sedla i vaky, co tam mají, sundat veškerý postroj. Sama se pak pokusím nasednout na Laedricova koně, i když je to poprvé v mém životě. A pak... Pak pryč... |
| |
| soukromá zpráva od Ellie Inkraia pro ,,No, neřekla bych, že sem ho našla přímo náhodou. Můj hostitel si mě našel sám. Nejspíše byl na nějaké procházce, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. To víte, v tomhle hradu je strašně zatuchlo." Nervózně se uchechtnu a položím župan na stůl. ,,Nebo možná šel na houby! No jistě, šel na houby, aby si trochu pozměnil jídelníček a přitom našel mě. No a zželelo se mu a vzal mě na chvíli k sobě. Opravdu to nebude nic výjimečného, určitě bere pod svá křídla mnoho poutníků." Osvětlím mu okamžitě. ,,Takže pokud dovolíte, ráda bych se vrátila do svých komnat, můžete mě-ne, to víte že Vám nelžu!" Ale už bylo pozdě. Ten tajemný útočník mě popadl a svázal na tu židli. ,,Ale vždyť Vám říkám pravdu! Celá to je holá pavda! Halo? Kam jdete?! Nenechávejte mě tady samotnou!" Ale útočník už byl pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro "Omlouvám se za přeřeknutí ..." Zkusím se omluvit, jak se ukázalo tak i já mám limity v udrení přehledu ve všech těch verbálních přesmyčkách vznešené mluv. Už toho na mě dneska začíná být moc. Tehdy si uvědomím o kom velitel mluvil. Výraz vznešeného nezájmu bleskově vystřídá ledově chladný pohled zabijáka. A změnil se nejen výraz ale celý postoj. Žádná uvolněnost, jakkoliv dobře předstíraná, teď jsem rovný a pevný jen krok od toho tasit zbraň a zaujmout bojový postoj. "Kdyby se nás kdokoliv zeptal, tak jsme zde nikdy nebyli a nikoho vám podobného neviděli." Hlas mám zdvořilý, ale rozhodně v něm není jediná špetka vřelosti, co dříve. Lehce přikývnu na rozloučenou a vezmu si zvláštní krystal. "Laedricu jdeme." To nebylo pobídnutí to byl rozkaz a v náladě co jsem teď nesvolím jedinou námitku nebo připomínku. I kdybych ho tu měl na místě zmlátit do bezvědomí a ven odnést. Venku se konečně trochu uvolním a je to poznat i na mém kroku, který už není pochodový, ale volný cestovní. "Omlouvám se tohle bylo osobní." Pronesu škrobeně ke svému společníkovi. U koní zahlédnu princeznu jak je obchází a vymýšlí co s nima. Ve chvíli kdy se začne hrabat u brašen rozhodnu se vyzkoušet náš nový dárek. Stisknu kámen v ruce a podle rady myšlenkou nechám Sigrid ztuhnout ruce a nohy v poloze v jaké je právě má. |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Zatímco procházím kolem modrého velitele na chvilku se zastavím a skloním se k němu aby mě slyšel jenom on. "Vyřiďte svému pánovi, že jestli se mi ten elf dostane do ruky, nakrmím ho jeho vlastníma játrama. Přeju hezký den." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poté co únosce odešel a odnesl zahalila se celá místnost do temnoty. Poslední slova, které Ellie vykřikla jí posměšně vrátí ozvěna. "Nenechávejte mě tady samotnou!" Nenech! Nenech!" šeptá ozvěna. Když konečně ozvěna utichne, vstoupí do místnosti velký pes. Naštěstí pro Elii se ovšem nechová nepřátelsky. Jen si jí prohlédne a schová se za židli ke které je přivázaná. Toboe si může, díky zlepšeným smyslům, prohlédnout dívku připoutanou k židli. Zhruba po minutě vstoupí únosce se světlem. V jedné ruce drží lucernu a v druhé tasený meč. Jediný pohled do jeho rozuřené tváře, aby vám bylo jasné, že je zle. Zračí se mu ve tváří nepopsatelná zuřivost. "Kde ten tvůj přítelíček!" zařve až se místnost otřese. Poté jeho pohled neomilně zamíří k židli za kterou se schovává Toboe. "Máš přesně deset vteřin, abys mi řekl, kde je má přítelkyně. Poté tě stáhnu z kůže!" zavrčí. |
| |
| soukromá zpráva od Laedric pro Celou dobu jsem jen mlčky poslouchal a dost bedlivě sledoval všechny přítomné modrásky. Jak se zdá ta habaďůra na ně moc nezabrala, ale za snahu to stálo. Jak se zdá, chtějí se nás tak, jako tak všech zbavit a nedivím se jim. Slétnu pohledem letmo k Eduardovi a pak na modrásky, když promluvil. "Souhlasím." Mírně pokývnu a můj výraz přešel také do neutrálního a méně přátelského, stejně, jako ten jeho. Asi není ani moc divu. Těmhle malým tvorečkům se nedá zase tolik věřit. "Ale to, že jí nechali jít a snaží se nám něco nakecat ohledně toho kamene, no nevím teda." Vzdychnu si v duchu a ostrým rychlým krokem vyrazím mlčky za Eduardem pro jednou s ním musím souhlasit. Času nemáme rozhodně moc nazbyt a tedy není čas se zdržovat zbytečnými řečmi. "Nyní se soustřeďme ať nám nepláchne to je hlavní." Odvětím poklidně, když jsme venku na Eduardovu poznámku a klidnějším krokem jej následuji po jeho levém boku. Pak uvidím kus před námi SIgrid, která se škrábe na mého koně. Slétnu pohledem k Eduardovi, který zkouší kámen a mírně se pousměju. "Pokud nebude fungovat zastavím jí jinak." S úsměvem přiložím prsty ke rtům a jsem připravený zahvízdat, na svého koně, aby jí hezky vyhodil ze sedla, nebo přivezl k nám. Přece jen byla by hloupost brát si sebou koně, na kterém člověk nikdy nejel a jak se zdá naše princeznička je opravdu ještě naivní. |
| |
| Svoboda se nekoná Princezna dojde ke koním a k její velké radosti jsou koně klidní. To je ta lepší část. V té horší části začne povolovat řemení. Bohužel jsou řemeny utaženy pevně a tak s nimi princezna má velké problémy je uvolnit. Uvolní první řemen pod břichem koně a málem skončí pod ním. Vaky totiž převáží sedlo a to se sesune na jeji stranu. Jen s velkým štěstí uskočí stranou. U druhého sedla je chytřejší a dá si pozor, aby spadlo na druhou stranu. Rámus, který způsobí pád sedel trošku znervózní koně, kteří začnou podupávat. Když jsou obě sedla dole začne se princezna drápat nahoru do sedla. Tentokrát jí nikdo nepřistaví schůdky, ani nevyzvedne do sedla a tak má celkem zásadní problém. Kůň na její pokusy totiž reaguje tím, že se pomalu otačí. Jen díky tomu že je přivázaný neopíše s princeznou, která má jednu nohu v třmeni a hopsá vedle kruh. Konečně se princezně podaří vytáhnout se do sedla. Tam najednou nastane problém. Z nějakého důvodu nemůže dát ručky, kterými se držela za hružku od sebe. Po chvýli princezně dojde, že stejný problém má z nějakého důvodu i s kotníky.Naštěstí proprinceznu je koník klidný a neplaší se jen stojí. Povstalci vyběhnou z podzemí zrovna ve chvýli kdy se princezna téměř vyškrábe do sedla. Právě se zvedla na třmeni a chystala se zaujmout nějakou stabilnější polohu na hřbetu koně. Teď si můžou všimnout, že nemůže dát ruce kterými se držela hrušky a nohy které měla ve třmeni od sebe. Kromě sedla v kterém právě stojí princezna, jsou zbylé dvě na zemi spolu s vaky a jen schodou okolností se nic nerozbilo. |
| |
| Panika Tak jo. Vůbec to není tak lehké, jak jsem si myslela, že bude. Tedy, než bych si myslela, že to bude nějak zvláště lehké, ale takhle těžké, to... "Uch!" s heknutím tak tak uskočím, aby se nestalo neštěstí. Mně. "Hou, hou... Koníčci... To jsem jenom já..." drmolím ke koním, jejich nervozita se přenáší i na mě. Pospíchám, snad až příliš. Zejména u vysedání na koně se to ukazuje celkem jako problém. Je to moje premiéra, ovšem ruku na srdce, nikdy mi nepřišlo, že by bylo zase tak moc těžké se vyškrábat na koně... A pak se to stane. "C-co?" hlas mi poskočí. Ruce jako bych měla k hrušce přilepené. Co se to děje? Srdce se mi prudce rozbuší. Cítím jej málem v krku, když se pokusím aspoň přehodit druhou nohu přes koně a nejde ani to. Bezmocně tam visím v sedle a třesou se mi nohy. "Ne, ne, ne... Ale... Ale no tak..." Párkrát sebou trhnu. Nic. Nepomáhá to. A co teprve, když za sebou zaslechnu kroky. A ohlédnu se přes rameno a první, co spatřím, jsou ti dva. "Zatraceně..." zakleji, začínám panikařit. "Proč, proč..." zazmítám se v té nepohodlné pozici vší silou. |
| |
| Kouzlíčko funguje?! Jsem připraven každou chvílí hvízdnout, aby můj kůň se Sigrid neodjel, ale zarazím se, když uvidím, že princezna ztrne v půlce pohybu a nehýbe se. "Že by přece jen..." Zklouznu pohledem k Eduardovi a mírně se pousměju. "Tak přece jen je ten šutrák k něčemu dobrej." S mírným zazubením se složím ruce podél těla a vyrazím to k našim koním. Cestou nasadím opět neutrálnější výraz a zastavím se až pár kroků od svého koně a princezny a očima přelétnu tu spoušť. "Nána hloupá, kdyby to spadlo špatně rozfláká všechno uvnitř brašen." Zamračím se pro sebe a nejprve přesunu brašny trošku bokem, aby je koně nerozdupali a až pak věnuji pozornost princezně. "Chtěla jsi vyrazit bez nás? To je tedy nepěkné. Máš jediné štěstí, že ses začala drápat na mého koně, který je klidnější, kdybys lezla na toho Eduardova tu jízdu bys nepřežila na svém hřbetě pokud vím moc jezdců nesnesl. Mohla si bejt na kaši." Zavrtím nechápavě hlavou. "Fakt se mi tě nechce vozit na koni, jako pytel ovsa, ale pokud budeš stále tak vzpupná asi nám nic jiného nezbyde už tak jsme se zdrželi kvůli tobě až až." Slétnu očima k Eduardovi a vzhledem k tomu, že má kámen, tak počkám, až se dohodneme co dál a nějak dostaneme k tomu sundat princezničku z koně. |
| |
| Znovu chycená Kámen opravdu funguje přesně podle popisu, takže právě máme ovládání na naši rukojmí. Není to zdaleka dokonalé, ale je to lepší než cokoliv jsem si mohl v této situaci přát. Následuju Laedrica k rusovlásce a zkusmo lehce zatahám za nohu ve třmeni, která pevně drží na místě. "Čas laskavostí skončil." Prohodím všeobecně k oboum dvoum. "Laedricu dávej si pozor co říkáš. Z tohohle jsme se dostali hlavně kvůli její sestřičce. Teď si klidně říkej co chceš, ale už nevymejšlej žádný řešení před kýmkoliv významným. Možná sis nevšiml, ale tys jejich vládci lhal do tváře, když tě snadno mohlo odhalit a pak jsi i vyhrožoval. Normálně bys měl hlavu na kůlu a moje by skončila hned vedle." Dokonce jsem to zvládl říct v klidu. Ten elf stáhl všechnu mojí zlost na sebe. "A co se tebe týká ...." Obrátím se na princeznu. "Už žádná privilegia ani práva." Víc jí neřeknu. Víc není potřeba. "Zatím připravíme koně a potom princeznu přesadíme na jejího, pak vyrazíme do lesa. Ta ztráta času by měla stačit aby se elfové postarali o cokoliv se tam toulá." Naznačím pohybem hlavy k temnému lesu. "S trochou štěstí nás dožene ten hafan a dovede nás k tomu kouzelníkovi." Nehcám prostor pro Laedricovy návrhy než se pustím do práce. Sigrid nechám taky tak, ať si užije poslední chvíle bez roubíku. |
| |
| Opět spolu, opět rukojmí Veškeré mé snažení je na nic, a i kdyby náhodou nebylo, stejně je už pozdě. Na cokoliv. Eduard i Laedric jsou u mě a já tam pořád jen visím v sedle. Kouzlo? Co jiného by to taky bylo. Ale... Kde to vzali? Odkud to umí... Ať už odkudkoliv, situace se tím stává zoufalejší než zoufalou, když si uvědomím, že jestli to budou moc používat pořád, tak... "Raději se sraženým vazem, než s vámi," prsknu na Laedrica. To zklamání, hořkost a frustrace z toho, že jsem měla svobodu jen takový kousíček před sebou a nevyšlo to, akorát živí pocit ublíženosti a zlosti. Měla jsem utíkat po svých... Hloupá Sigrid. Na okamžik pevně stisknu rty k sobě. Vzpupná? Vzpupná?! V očích Laedrica si připadám spíše jen jako věc, která by se dle jeho názoru měla i jako věc chovat. Poslušný náklad. Trhnu sebou, když se Eduard dotkne mé nohy. "Nesahej na mě!" Bohužel na více než slova se nezmůžu, ačkoliv kdybych měla volnou aspoň jednu ruku nebo mohla lépe hýbat rukama, ohnala bych se po něm loktem nebo aspoň tou nohou. A to jsi o něj měla strach! Jestli mu neublíží impové! Rozhodně to bylo naposledy, protože ani jeden z nich nevypadá, že by se rozhodl mi mou laskavost a starost o to, aby jim nebylo ublíženo, opětovat. Z vnitřního monologu mě ale vytrhnou Eduardova slova k Laedricovi. Počkat. Co?! "Kvůli mé sestře?" Vylétne ze mě, svraštím obočí. Na prchavý okamžik i zapomenu, jak tu visím v tom v sedle. "Kateřině?" Nechápu. Nic nechápu. Jak by jim sestra mohla pomoci? A... Proč? Ano, Kateřina mě nemá ráda, to moc dobře vím, ale proč by... Dělala něco takového? Nikdy jsem jí nestála v cestě, to ona byla starší, to ona byla prvorozenná, to ona se měla stát královnou... Můj jediný životní úděl byl - nechat se provdat za nějakého z otcových spojenců či vazalů... Už žádná privilegia a práva. "Jako bych snad nějaká měla," odfrknu s potřesením hlavy. I když ten uražený a dotčený výraz mi dlouho nevydrží, když si vzpomenu na výhružku, která zahrnovala něco o vláčení za koněm. Tenhle výlět začíná být horší a horší... Zmínka o elfech a něčem, co se toulá v lese, to už nevylepší. Naopak. Elfové... Sestřin snoubenec... Elf! Souvisí to snad nějak? Hlavou se mi toho v jednu chvíli honí strašně moc. |
| |
| Cesta dál Můj pohled sklouzne k Eduardovi, který mi vytkne mé jednání mírně si nad tím povzdechnu a pokrčím rameny. "Pokud si dobře vzpomínám byl jsi to ty, kdo s těmi lžimi a šaškárnou začal. Já se ke hře pouze přidal nic víc. To, že se ti zdá, že lžeš líp neznamená, že to na lži něco mění. A myslím si, že naše hlavy a to myslím všech třech vyvázly jen díky štěstí a nikoliv díky, něčemu, co jsme řekli. Nejsme pro ty modré prcky nijak důležití spíše si celou dobu oni hráli s námi. Ale máš pravdu, kdybych jí předtím střelil do nohy neutekla by a nežuchli byste do té temné řitě pravda." Pokrčím znovu rameny a začnu připravovat koně a opět upevňovat brašny. "Doufejme, že se nám další problémy vyhnout.....chmmm už abychom byli doma. Příště na úkoly zahrnující ženské už kašlu přidělává to jen problémy." Zavrtím pro sebe hlavou, ale tohle promlouvám spíše k sobě, než k nim. Přejdu ke svému koni a upřu na Sigrid klidný pohled. "Tak a teď dolů z mého koně na něm nepojedeš." Je to konstantování a pokud to půjde tak jí z něj prostě stáhnu pokud ne tak počkám, až uvolní Eduard kouzlo a pak to udělám. Pokud by chtěla utéci zkroutím jí ruku za záda, aby jí ty manýry přešly. "Neměla? Mohla jsi mluvit, mohla jsi se z části volně pohybovat, najít napít a měla víceméně pohodlí to je práv až až. Navíc mezi námi princezničko doteď jsem na tebe byl vesměs hodný a chránil tě před svým společníkem, ale na to už po svém posledním výstupu nespoléhej. My tě odtamtud chtěli dostat živou a udržet všechny hlavy na krku a ty? Tys chtěla zachránit jen ten svůj rozflákat nám věci a ještě ukrást mého koně. pch...." Odfrknu si znechuceně a vedu jí k jějímu koni. |
| |
| Předsudky Zatvářím se kysele. Střelil do nohy. Jistě, jako bych tu nebyla. Začínám si zvykat. Z domova už mám slušný trénink, v jednom kuse za mě někdo rozhodoval a jednal se mnou spíše jako s vzácnou panenkou, která se nedopatřením ocitla mimo polici. Řitě? Ne, nepřekvapuje mě ten slovník. Nicméně to slovo samotné stačí, abych zamrkala a má tvář na chvíli na lících nepatrně zčervenala, když to po něm v duchu zopakuji. Takhle princezny nesmí mluvit. A ani myslet, jak by podotkla zajisté Hildegarda. "A vypadám snad, že na něm jsem dobrovolně?" Mám pocit, že brzy mě ty hrdinské řeči přejdou, ale momentálně jsou tím jediným, co mám. Správná hrdinka by přeci jen tak nemlčela a pokorně neklopila oči, ne? Komtesa Anna určitě ne! Nicméně z koně jsem za chvíli dole a jistěže, se pokusím... Já ani nevím o co. Laedrica praštit, odstrčit a... Zkusit utéct, dokud to ještě jde? Nedostanu se ani k jednomu, jen bolestně zasykám, když se má ruka ocitne za zády a já ani nevím, jak se to vlastně mohlo stát. "A kdy jsem se mohla volně pohybovat? Když jste mě táhli svázanou lesem bůhví kam? A jestli za pohodlí považuješ mrznutí v noci v lese a tu příšernou cestu na koni, tak já ne," dobrá, uznávám, jsem zhýčkaná, ale můžu snad za to, když jsem celý život strávila na hradě ve svých komnatách? Nejvíce mě ale dopálí Laedricova poslední slova. "Ani se neopovažuj mě z něčeho takového nařknout. Zastávala jsem se vás a prosila o to, aby vám nebylo nikterak ublíženo, chtěla jsem vám vyjednat klidný odchod. To je mnohem víc, než by pro vás kdokoliv na mém místě udělal!" |
| |
| Přípravy Laedric přesně podle předpokladu naběhl do mé nastražené pasti, tak si dopřeju trochu radosti když ho vyvedu z omylu. "Dost se pleteš. Za celou dobu co jsme byli dole jsem neřekl jedinou lež. S tím cos tam navykládal to bylo hodně těžké, ale všechno byla čistá pravda." Odpovím zlehka zatímco připravuju svého koně. Když je hotovo vrátíme se k Sigrid, která je pořád ještě pořádně naštvaná. Nejsme zrovna nejvybranější společnost a málem nás setřásla jen abychom jí chytli těsně před odjezdem, to by naštvalo každého. "Připrav se. Pustím jí." Řeknu mému komplicovi a když je připravený stáhnout princeznu dolů uvolním její pouta pomocí kamene. "A zklidněte se." Prohodím když se začíná další hádka. "Laedricu, kdyby se situace vyvinula jinak tak tam tu holku nechám bez mrknutí oka abych nás dostal ven." A pak bych poslal hlášku králi, že jí unesli. Válka co by z toho možná byla by rebelům posloužila taky dobře. "Takže morálku do toho netahej." "A ty ..." Nechám Sigrid zablokovat nohy v mírném rozkročení. "Jsi rukojmí a vězeň, takže jestli chceš opravdu trpět, tak v tomhle chování dál pokračuj. Čeká nás dlouhá cesta a věř mi, že už jenom roubík není nic příjemnýho. Až se zastavíme důkladně ti vysvětlím jaké budou následky tvých hloupostí." Přistavím vedle rusovlásky jejího koně, které nechám ruce ve velmi podobné poloze jako když seděla na koni prve. A pohledem přeměřím jestli jí zvládnem takhle posadit do sedla. Na zápasy při nasedání nemám náladu, takže samostaný pohyb se konat nebude. |
| |
| Nemilá očekávání
A mě bude něco vyčítat! Pomyslím si pobouřeně na adresu Laedrica, když Eduard zcela bez rozpaků vypustí z úst ta slova, která mě akorát utvrdí v tom, že jestli bude nějaké příště, rozhodně na ně nemusím brát žádné ohledy, protože oni mi očividně stejnou laskavost neoplatí. Dlouho se tím ale zabírat nevydržím, protože seto stane… Zase. Vlastní nohy i ruce v kotnících a zápěstích vypoví službu. Jako by zkrátka nebyly moje. Ten pocit se mi nelíbí, srdce se mi rozbuší o poznání rychleji. Má to snad jedinou výhodu, a to že kouzlo mi aspoň neodře kůži na rozdíl provazu, který jsem měla kolem zápěstí dříve.
Nebylo by to snad tak hrozné, kdyby Eduardova další slova nepatřila mě. Vězeň. Ošiju se, i ten zatvrzelý výraz ve tváři trochu povolí. „Roubík?“ zeptám se nejistě a odkašlu si. Důkladně ti vysvětlím, jaké budou následky tvých hloupostí. Kam se na něj hrabe Hildegarda. Kdyby v sobě měla aspoň trochu z Eduarda, asi bych dobrovolně nikdy nevylezla z komnaty. Neublíží ti. Nemůžou. Neuklidní mě to ale zdaleka tak, jak by mělo. Hlavu vzhůru, holka! Chtěla jsi nějaké dobrodružství? Chtěla. To zvládneš! „Nic z toho nebude třeba…“ potřesu hlavou, zním o poznání klidněji. Jistěji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvoje rozkazy zní jednoduše. Dostat se do základny v Temném lese a vyčkat tam týden, nebo než dorazí povstalci. Podle posledních zpráva se povstalcům podařilo unést jednu z princezen a prchají oním směrem. Tvůj úkol je zaprvé počkat na ně tam a zajistit případné ošetření raněných. Jestli tam dorazí tak je poté dovést do pevnosti zemana Alrika, kde předáte princeznu velitelům odboje. Podobným úkolem byli pověření téměř všichni členové odboje to víš. Cesta Víš, že na ono místo vede několik cest. Dvě jsi vyloučil jelikož by jste museli projít přímo kolem tábora královské armády, která dohlíží na zdejší kraj. Tamní velitelé a vojáci mají zajisté rozkaz pátrat po únoscích. Další cesta je nebezpečná, ale možná a pohodlná. Během dvou týdnů by jste dojeli na ono místo, jenže by jste museli projít táborem žoldáků (většina z nich je temných elfů a nebo seveřanů). Další dvě cesty jsou dlouhé. Skoro tři týdny jízdy hornatou krajinou. Na druhou stranu poměrně bezpečné a pohodlné. Poslední možností je nechat koně v základně a jít pěšky lesem. Tato možnost znamená, že se můžete vyhnout všem co na vás čekají na cestách. Na druhou stranu budete po třech dnech muset s lesa vyjít a pak vám koně budou chybět.(cesta pěšky by trvala tak dva týdny celodenních pochodů) Základna stínů temný les Do základny jsi dorazil před dvěma dny tajnou chodbou. Po prvním seznámení s budovou a okolní krajinou se už nedivíš proč se tato základna nepoužívá. Kouzla které na ni seslali stavitelé ji dělají extrémně strašidelnou. Okolní les, jako by vypadl z nějaké obzvláště zlé noční můry. Stromy a keře, jako by se natahovali větve po kolem jdoucích. Vlastní základna je tvořena šlechtickým sídlem. I to působí strašidelně, je plné ostrých hran a věžiček. Světla se rozžínají a zhasínají podle toho, jakými chodbami procházíš. Při zběžné návštěvě horní části jsi našel i několik znepokojivých obrazů, které tě jakoby sledovali. Naštěstí spodní část základny je prostá a jednoduše osvětlená loučemi. Zapálil jsis světla v pokoji určeném pro velitele a čekáš až dorazí (jestli dorazí) povstalci. Na hoře mezitím začala komedie. Podle šatu se tam nastěhoval mág od stínochodců, který nejspíš o spodní části základny neví. Mimo něj a jeho společníka dorazila i dvojice stínů s opačné frakce, ale překvapivě zůstali v horní části. Což vyústilo v politování hodný incident. Když společník čaroděje zajal elfku patřící ke stínům. Mág si v první chvíli neuvědomil koho má před sebou a tak to svému společníkovy nezatrhl. Když si to uvědomil, očividně se vyděsil. Chodí totiž po sídle a volá. "Stíny prosím vás ozvěte se. Tohle celé je trapné nedorozumění! Prosím, rád bych vám to vysvětlil!" Ty jsi toho byl svědkem, jelikož horní část základny je úplně dokonalá pro plížení ve stínech. |
| |
737.jpg) | soukromá zpráva od Vertol pro Čekání je vždycky nejhorší. Ať už je to napjaté čekání před bojem, číhání na svou nic netušící kořist a nebo, jako v mém případě, vleklá a ubíjející nuda. Ano, prošel jsem si celé sídlo jak nahoře tak dole, abych si zapamatoval jeho rozložení. Ano doplnil jsem si ve zbrojnici a skladu všechny potřebné věci a nějaké přibral. A kdybych si měl zbraně brousit snad ještě déle, mohl bych s nimi za chvíli rozsekávat hedvábné kapesníčky ve vzduchu, jako ti oplechovaní šašci na turnajích. I když vážně nevím, proč bych se do něčeho takového pouštěl. Lidé se trefují mnohem snáze, narozdíl od kapesníčků. A mnohem zajímavěji krvácejí. Když se poprvé nahoře ozvaly zvuky něčí přítomnosti, domníval jsem se, že delegace konečně dorazila. Ale když jsem se nenápadně vyplížil do horních pater, zjistil jsem, že je všechno jinak. Ne, že by to ovšem nebylo zábavné. Kdybych nebyl přidělen na misi, nejspíš bych se celou situací královsky bavil. Ale v tomto případě to byl problém, protože mi tu ti nezvedenci prostě překáželi. A co tu dělala umírněná frakce, zatraceně? A aby toho nebylo málo, ten mág začal pochodovat po sídle a vyřvávat cosi o stínech, jakoby se nechumelilo. No, čas mu odpovědět, řekl bych. Nějakou dobu jsem ho nechal řádné vydusit. A když jsem si byl jistý, že kolem není ten jeho divný pomocník ani druhý Umírněný, rozhodl jsem se ho sledovat a vyčkat na pravou chvíli. Postupoval jsem co možná s největší opatrností a držel se stínů a zákoutí, v rukou jsem lehce svíral nataženou kuši. Kterou jsem mu v jednom rovnějším úseku chodby, když jsem si byl jist, že jsme daleko od ostatních, namířil na záda a pomalu vystoupil z úkrytu, pár kroků za ním. "Jeden špatný pohyb, mágu, a trapné nedorozumění bude tvůj poslední problém. Otoč se. Pomalu. Ruce tak, abych na ně viděl. A začni vysvětlovat to nedorozumění, já poslouchám. Upozorňuji tě, že jestli začneš křičet a nebo když budu mít podezření, že se chystáš použít nějaké kouzlo, prostě tě zastřelím. Rozumíme si?" Promluvil jsem pomalu a tiše, do hlasu jsem vložil dost ledu na to, aby to stínochodce odradilo od případných blbostí. A přitom jsem se snažil mít nastražené smysly, kdyby se mělo dít nějaké...ošklivé překvapení. S prsty vznášejícími se kousíček pod spouští jsem neochvějně mířil na mágova záda v oblasti plic a čekal. |
| |
| Princezna Střelím pohledem k Eduardovi, když uvolní princeznu a já jí zpracifikuju a zachovám klidnou tvář a pokrčím rameny. "V tom případě jsou věci, které jsi o sobě nepověděl drahý Eduarde tedy se nemůžeš divit, že je někteří považují za lež." Pravda jeho původ, jeho....cokoli mě nikterak nezajímá. Kdybychom princezně prostřelili nohu neutekla by. Kdyby nebyl tak starej třeba by jí chytil a nezhučel dolů. Nu což. "A já se tě tam snad snažil nechat? Pokud sis všimla chtěl jsem nás z toho dostat všechny, ale to je jedno. Jak jsem řekl drahá princezničko, já byl z tvého doprovodu ten hodnější." Pokrčím rameny už bez většího zájmu a pomůžu jí dostat na koně, kde jí opět převezme Eduard. Já mezitím ustrojím koně a vyhoupnu se na toho svého a pohladím ho po hřívě. "Hodnej kluk já věděl, že bys mi neutekl." Láskyplně koně poplácám po krku a kouknu na ty dva. "Takže jedeme? Nerad bych se lesem toulal za tmy." |
| |
| Odjezd "To že je to považováno za lež, není takový problém, když můžu dokázat že je to pravda. Prostě se snaž držet věcí co jsou pravda a neublíží nám nebo lži tak aby to nešlo prokázat." Dodám zatímco lovím v kapse za opaskem. Tohle bylo cílem mojí pasti. Snad to ten blonďák pochopí. A když už jsme u chápání ... Ještě jednou kámen využiju, abych přitáhl ruce princezny k její levé noze. Je to nepříjemný pohyb, protože zablokované nohy ji stále drží v sedle. Pak jí rychle omotám obvaz kolem hlavy a hlavně přes ústa bez ohledu na to jak se vzpírá. Přesněji čím víc se vzpírá tím pevněji pruh látky utahuju. Nakonec jí vrátím do její původní polohy a vrátím se ke svému koni, na kterého nasednu a do jedné ruky vezmu otěže princezniny bělouše. "Jedeme." |
| |
| soukromá zpráva od Eduard pro Zatímco uvazuju Sigrid její nově vysloužený roubík lehce se nakloním blíž aby mě slyšela jenom ona. "Jestli uvidím, že ten roubík cestou spadne utáhnu ho příště tak, aby rozhodně nevypadl." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mág očividně nějakou podobnou reakci očekával a tak má ruce hodně daleko od sebe, když na něj promluvíš jen strne. Jeho sebeovládání na tebe udělá dojem. Většina lidí, když je osloví někdo ze stínů sebou cukne. Muž, který stojí před tebou pouze znehybní a poté pomalu uposlechne tvůj příkaz. Jak se otočí k tobě máš šanci prohlédnout tvář i oblečení muže, který působí dojmem akademika. To ti říká například dokonale upravená bradka a taky šat. "Nemusíte se bát. Nehodlám dělat problémy, naopak jsem je přišel řešit." odpovím pomalu a klidně mág. "Nevěděl jsem, že se jedná o vaši základnu. Tímto se omlouvám a chci se zeptat, jestli mám odejít a nebo odejít. V každém případě sem právě blíží dvojice povstalců, vezoucí nějakou mladou dámu. Chci se domluvit, jestli je přívítáte vy. Případně jestli je mám já odmítnout." pomalu dá ruce dolů a ukáže k hlavnímu vchodu do základny. |
| |
| Cesta do středu lesa Laedricův kůň radostně pohodí hlavou, když jej jeho pán poplácá po krku. Mezitím Eduard zjistí meze kouzla, kouzlo totiž samo o sobě pozici rukou princezny nezmění. Jen jí je drží na místě. Přesto se mu podaří princezně nasadit roubík. Záhy Eduard sedí na koni a malá družina je zase na cestě. Vrátíte se na cestu a přebrodíte řeku. Pes samozřejmě zmizel. Naštěstí pro vás se cestu není problém najít. Váš hostitel totiž prosvítil cestu k svému sídlu. Míjíte různé odbočky do lesa, ale při pohledu na ně je vám zprávná cesta jasná. Les podél totiž vyoadá, jako by utekl s noční můry. Stromy, jako by natahovali natahovali větvě připomínající děsivé spáry do cesty v marném pokusu někoho chytit. Koruny stromů vytváří stín, kterým proniknou jen nejsilnější paprsky a přísahali by jste, že ve stínech vidíte rudé oči. Za to cesta po které jeden vypadá jako rajská zahrada. Sluníčko svítí, ptáčci spívají a stromy jsou hezké příjemné. Pravda, když se před tebou z lesa vynoří sídlo oné osoby, která vás pozvala, vrátí se část strašidelnosti. Sídlo je plné ostrých tvarů, bodců a jiných architektonických nesmyslů. Celkový dojem je dokonce i když jej ozařuje slunce, poněkud znepokojivý a rozhodně byste jej nechtěli vidět kdyby bylo pod mrakem. Přes louku a nebo spíše mýtinu dojedete k bráně. Před tou stojí dvě sochy porostlé břečťanem a tak hned nepoznéte, že mají představovat gryfi. Stvoření stělesňující v sobě věrnost a sílu. Sochy jsou dokonale opracované, možná by jste věřili, že jsou to zkaměnelí strážci. Na proti tomu klepadlo je naprosto obyčejné, jaké byste čekali na dveří hostince a nebo měšťanského domu. Rozhodně né na pevnosti uprostřed lesa. U dveří dal stavitel taky přednost funkčnosti pžed estetikou. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro Když se mág zmínil o povstalcích a mladé ženě, stálo mě hodně úsilí nedat na sobě nic znát. Ale udržet si kamenný výraz pořád ještě umím. Pomalu jsem sundal prst ze spouště kuše a přestal na mága tak ostentativně mířit. "Co kdybychom je šli přivítat společně a vy mi cestou hezky popravdě povíte, kdo jste, co tu vlastně děláte a co hodláte udělat s tou zajatou elfkou, hm?" Navrhl jsem odměřeně a pokynul mu kuší, aby se dal do pohybu. A pokud tak učinil, vydal jsem se s ním směrem k hlavní bráně a doufal, že se cestou rozmluví a zodpoví moje otázky. Pokud mi mág otázky zodpověděl a my došli až k přední bráně, rozhodl jsem se nejdříve vyhlédnout ven, ať už nějakým oknem, špehýrkou nebo třeba vyšplháním na nějaký ochoz. Chtěl jsem mít zkrátka přehled. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mág vykročí směrem k hlavnímu vchodu. "Ale jistě." usměje se povzbudivě. "Jsem Alrik Karit zasvěcenec třetího kruhu stínochodců." tahle informace ti bohužel nic neříká. "V pět set let starých svitcích jsem se dozvěděl o tomto místě. Mělo se jednat o sídlo magické bytosti známé také pod jménem Smrtistín. Celí život jsem strávil studováním této bytosti a tak jsem neodolal a vypravil se sem. Díky informacím v oné knize jsem našel cestu lesem a vstup do toho sídla. Můj záměr je čistě vědecký. Rád bych prostudoval místo, kde žila jedna z nejnebezpečnějších bytostí našeho věku." vysvětluje ochotně. Zatím, co procházíte chodbami sídla. Tobě najednou, jak překonal obranu v té knize mág nevědomky našel klíč. "Co se vaší kolegyně týče. To je celé trapné nedorozumění. Můj průvodce jí našel v tomto sídle a myslel si, že se jedná o lovkyni lidí, nebo vražedkyni, která jej pronásleduje. Zbytek možná víte." na mágovy je vidět, že celé situace vážně lituje. "Vaše pomoc by se mi velmi hodila. Momentálně je zavřená v kotci pro psi, kam ji zavřel můj společník. Já jsem si celkem jist její reakcí, kdybych jí přišel pustit." mág si podvědomě promne krk. "Podle toho, jak se tvářila by nejraději zakroutila krkem." zastaví se před vstupem do stájí. "Byl jste tak laskav a nějak to s ní vyřešit?" zajímá se s nadějí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro "A našel jste co jste hledal?" Zeptal jsem se s hlavou ke straně a myslel jsem svou otázku zcela vážně, ani by mě nenapadlo se mágovi posmívat. Sice jsem nikdy o ničem takovém neslyšel ani neviděl známky jeho přítomnosti, ale na druhou stranu, já také nejsem žádný akademik, že. Pokývu vážně hlavou, když mi sdělí to, co vlastně už vím. "Mrzuté, vskutku," podpořil jsem jej a vzápětí se také usmál. Když chci, umím se usmívat dokonce i mile a neškodně. "S radostí celou situaci vyřeším. Vlastně, čím dříve, tím lépe. Dám se do toho ihned," měl jsem dokonce tolik drzosti, že jsem mága poplácal po rameni. "Co kdybyste mezitím přivítal naše blížící se hosty a postaral se o to, aby měli pohodlí? Je to velmi důležité. Sdělte jim, že vyslanec Stínů, tedy já, se k nim za nějakou dobu připojí..." Sdělil jsem mu dostatečně pevně, aby pochopil, že o to nebudu žádat dvakrát. "Já se mezitím podívám na to vaše...nedorozumění..." Stroze jsem přikývl a nechal mága o samotě. Když jsem mu bezpečně zmizel z dohledu a doslechu, pomocí jedné z tajných chodeb jsem se dostal do podzemí ke svým věcem, kde jsem sebral měch s vodou a trochu jídla. Pak jsem se znovu vynořil na povrchu a zamířil ke kotcům, abych si promluvil se zajatou elfkou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "No, zatím jsem propátral malou část sídla a našel jsem pouze obrazy na kterých je Smrtistín. Jedná se o ty obrazy na kterých je zobrazen muž bujující s démony. Pozitivní je, že jsem se ujistil, že se jedná vážně o obrazy. Takže ikdyž vypadají hrozivě jsou neškodné." odpoví zamyšleně mág. "Co se hostů týče. Dorazí tak za dvě až tři hodiny." s tím se s tebou rozloučí a jde připravit přivítání hostů. Ty vstoupíš do stáje. Na půl jsi čekal další temné místo a proto tě stáj překvapí. Je totiž absolutně obyčejná, takových stájí jsi viděl tucty. Jediné trošku zvláštní je, že stáj plynule navazuje na kotce.Ve stáji je tucet stání, obsazené je jen jedno a v tom stojí klidný koník. Projdeš stájí ke kotcům a hned víš v kterém je zavřená elfka. Na nejvzdálenějším kotci je totiž pověšený plášť stínů a vak s věcmi, které patří oné elfce. Trošku tě překvapí, že elfka neutekla. Zámek kotce je totiž vytvořený tak, aby bránil uniknout psu, ale i nešikovný člověk by měl zvládnout otevřít onen zámek ze vnitř. Proč elfka neutekla se ukáže sotva se zadíváš do kotce. Temná elfka, která tam leží je totiž svázaná a má roubík. Nohy má svazané v kotnících a kolenou. Ruce v zápěstích za zády. Je ticho jelikož má ústa ucpaná šátkem, ale její pohled vydá za velou enciklopedii zuřivosti. Elfka je dobře stavěná a na svou rasu má i relativně velké přednosti. Ty si můžeš prohlédnout relativně dobře, je totiž oblečená totiž do tenké haleny a kalhot. Podle toho, že se jí šat lepí na tělo ti dojde, že jí chytili při a nebo těsně po koupeli. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro Vešel jsem tiše do prostorů psích kotců a ihned si všiml pláště, vaku s věcmi a nakonec i majitelky oněch věcí. Opřel jsem se o hrazení kotce rukama a s hlavou nakloněnou mírně ke straně elfku chvíli zkoumavě pozoroval, koutky mi přitom poškubával lehký úsměv. No co. Elfka byla pěkná a mě bavilo pozorovat zuřivost, která z ní tryskala. A křivky co jí napínaly tenkou látku oděvu. To taky. Těžko říct, co bylo zajímavější. Po chvíli upřeného prohlížení jsem zabubnoval prsty na hrazení kotce a pomalu přešel k vaku, který jsem nevzrušeně rozvázal a opatrně začal prohlížet a prohledávat jeho obsah. Když jsem byl s prohlídkou jejich věcí hotov, pomaličku jsem přešel k ní, otevřel dvířka a opatrně vytáhl roubík z jejích jistě vyprahlých úst. Nato jsem ucouvl a opřel se opět o hrazení, stále s lehkým úsměvem. "Zdravíčko," uculil jsem se na ni mile a odšpuntoval svůj měch, abych se napil. "Jak se vám daří?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Elfka opětuje tvůj pohled a z jejího pohledu zloba doslova doutná. Když začne přehrabovat její věci, začne sebou vztekle cukat. Vybavení, které najdeš tě překvapí jen částečně. Najdeš tam kalsickou sadu vrhacích dýk, k tomu dvě otrávené nějaké jedem, nátepníky s černé kůže schopné odrazit i úder meče a paklíče. Všechno tohle u sebe jednotky stínů nosí. Překvapí tě vybavení k slézání hor. Mezi jejími věcmi najdeš lezecké boty. Skoby, cepín, mačky, lano, oblečení umožňující pohyb a přitom držící v teple. Mi mo tam je vzkaz nejspíš od mága: Je lechtivá na bocích. Vlezeš do kotce a sotva jí vyndáš s úst roubík začne na tebe chrlit urážky. "Okamžitě mně ty šmejde rozvaž! jak se osvobodím, tak tě vykuchám! a tak dále. Očividně jí vůbec navadí, že má žízeň. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro Kolem nožů jsem byl obzvláště opatrný, skonat říznutím se o otrávený nůž, to by bylo trapné. Nátepníky se mi zalíbily, možná si je ponechám. Horolezecké náčiní bylo jistou nápovědou i když to byla velmi nejasná stopa. A nakonec ta poznámka. Nad tou jsem mírně pozvedl obočí. 'Kuriózní slabina' Elfka přesně podle očekávání začala prskat, nadávat klít a vyhrožovat. Tak jsem nasadil neutrální výraz a pozoroval jí nehybnýma očima. Chtěl jsem ji nechat se vyvztekat. Dal jsem ji na to docela dost času. Jednou dojde dech každému, zvlášť když máte v puse jako ve stáji. "Co jste pohledávali v téhle oblasti? Co je váš úkol zde?" Otázal jsem se klidně. Pokud se neměla k odpovědi, tak jsem jí chytil pevně za spodní čelist a dal jí trochu napít, pak zopakoval otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvé čekání se vyplatí, ikdyž tě trošku překvapí jak dlouho dokázala nadávat v kuse, na konec zmlkne jen se na tebe vztekle dívá. Na tvou otázku ne příliš překvapivě neodpoví. Když se jí pokusíš chytit za čelist, zjistíš že ikdyž je svázaná, je celkem rychlá. Zuby ti cvakne po ruce sotva se k ní přiblížíš, jen taktak stačíš ucuknout. Na druhý pokus (když už jsi opatrnější) jí už čelist chytíš a dáš ji napít. V první chvýli je na elfce vydět, že přemýšlí, jestli tu vodu polknout, nebo vyplivnout. Po chvilce se orzhodne, že je příliš žíznivá než, aby tu vodu vyplivla a polkne. Při tom si tě pořádně prohlédne. "Jak jsem říkala tomu chlapovy. Nemám tady žádný úkol. Jen jsem se tu zastavila pro zásoby a odpočinout. To ti ty zabedněnče musel ten chlápek v róbě říct!" odpoví kousavě a začne se zase kroutit, aby se dostala s pout. Očividně jí vůbec nevadí, že ji při tom sleduješ. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro "Podívej, asi jsme začali ze špatného konce. Měli bychom začít něčím lehčím. Například, jak se jmenuješ?" Prohlásil jsem zcela klidně a pozoroval její zběsilou snahu. Byla pěkně navztekaná. To se mi zalíbilo. Znovu mi slabě škubly koutky, ale úsměv se nedostal až k očím. Následně jsem si tiše povzdechl a vzápětí se také pokusil o rychlý pohyb. V podstatě to vlasně byl jen pohyb zápěstím, takové přehmátnutí. Chytit jí za krk a přimáčknout jednou rukou k podlaze, aby sebou tak neházela. Nebál jsem se, že mě kopne, nohy měla svázané dobře. Druhou rukou jsem tasil jeden ze svých nožů a čepelí blýskl do elfčiných očí, studeně se usmál. Jen ať si myslí, že ji pořežu. "Zásoby? Kdo vám nakecal, že tady nějaký zásoby najdete?" Otázal jsem se napůl překvapeně, napůl posměšně. Zlehka jsem zatočil nožem mezi prsty a začal pomaličku nařezávat látku jejího oděvu tam, kde se vlnily její boky. "Být tebou..." Mručel jsem, zatímco se látka kousek po kousku párala už tak tenká látka, "moc sebou teď nehážu. Nerad bych ti probodl třeba ledvinu." Jakmile byla látka na boku rozříznutá, odtáhl jsem ruku s nožem. "Protože já ti vlastně nechci ubližovat. Bylo by mi to dokonce snad i...hm..protivné. Mám pro tebe dobrou zprávu. Ten mág říkal, že si s tebou mám dělat, co chci," opět ten lehký, studený úsměv. "Tak buď hodná, odpovídej mi hezky popravdě a já ti nejen nebudu nucen nějak zajímavě a kreativně ublížit, ale možná tě i pustím, když se budeš chovat způsobně," ubezpečil jsem svou novou hračku klidným hlasem. "Kdo vám řekl, že tu najdete zásoby?" Zopakoval jsem pak přísně. |
| |
| Nepříjemnost vedle nepříjemnosti... Jakkoliv je to smutné, tak ano, Laedric byl ten hodnější. To, že Eduard ten roubík myslel smrtelně vážně mi dojde až ve chvíli, kdy se mi pokusí jej nasadit a nezůstane jen u pokusu, když se příval slov i přes mé protesty změní v nepříliš srozumitelné huhlání. Potřásám hlavou, není to... Příjemné. Ani trochu to není příjemné. A vlasy! Tahá mě to za vlasy uvězněné pod látkou, které mi i lezou do obličeje a dělají celou věc ještě nepříjemnější. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Elfka se při tvých slovech o tom, že jste začali se špatného konce jen ironicky zasměje a samozřejmě neodpoví. Vzhledem k tomu, že se díky poutům nemá jak bránit, tak jí bez problémů chytneš za krk a přitiskneš k zemi. Tvá vězeňkyně se rozhodne nevysilovat se zápasem a už klidně leží. Sotva vytáhneš dýku doslova strne a v očí se ji poprvé objeví znepokojení. Po té co ji hodíš prasátko do očí zamrká a okamžitě znovu zaostří na dýku. Na tvou otázku samozřejmě neodpoví, jen sleduje dýku která hladce krájí tenkou látku. Po tvých slovech o tom, že ji nechceš ubližovat a dokonce jí pustíš se znovu zasměje. To, že si s ní můžeš dělat, co chceš je jí očividně jasné. "Jasně a když budu hodná dostanu o slunovratu cukrátka." dodá ironicky a dál ignoruje tvé otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro "Děláš si to zbytečně náročné, víš o tom?" Zamručel jsem, když jsem si jí obkročmo sedl na stehna, aby se nemohla moc mlít. Placem jsem pomalu zkusil ostří nabroušené dýky, netečný k tomu, že jsem se do bříška prstu přitom řízl. "Celé to komplikuješ naprosto nelogickou tvrdohlavostí. Stačilo by prostě odpovědět na mé otázky a mohla by sis jít po svých, kam jen bys chtěla, to už mě nezajímá..." Pronesl jsem lhostejně volnou rukou odhrnul mokrou látku z jejího břicha, o které jsem jemně opřel hrot nože. Zlehka, nenásilně, náznakem. "Samosebou já bych si také mohl ušetřit spoustu starostí tím, že tě zabiju," pokračoval jsem stále tím poměrně věčným tónem. Nechtělo se mi elfku kuchat, na to bylo její tělo příliš pěkně tvarované a s vyhřezlými vnitřnostmi by už jistě nebyla tak ladná a estetická. Spíš naopak. Mimovolně jsem lehce nakrčil nos. Pozvolna jsem přesunul hrot nože na její bok pod žebry. "Já se tomu mučení chtěl vyhnout..." S pokrčením ramen jsem položil volnou ruku na její druhý bok a dýkou na druhém přitlačil jen tolik, abych napjal ale neprotrhl kůži. Druhou rukou jsem začal poklepávat prsty na její pokožku na druhém boku. "Buď rozumná. POkud tu nemáte žádný úkol, o nic nejde a ty mi to přeci můžeš říct, no ne?" Poslední pokus. Pak už tak hodný nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Náročnější než co?" zajímá se zvědavě elfka. Když si na ni sedáš naposledy zacuká, ale to ti v jejím zasednutí nezabrání. Jakmile si začneš hrát s dýkou, přestane úplně klást i pasivní odpor. "No, když se na to podíváš s úplně objektivního hlediska. Oba jsme vycvičení podobně. Tebe určitě cvičili, abys nic neprozradil, ne? " naváže na tvá slova o tvrdohlavosti. Na odhalení břicha nijak neraguje, dokonce sebou ani necukne když se ji dotkneš ocelí. "Ano, ušetřil bysis spoustu starostí." souhlasí, ale hned pokračuje "Jenže kdybys mne chtěl zabít už bych byla mrtvá." konstatuje téměř nezaujatě. Sotva se jí poprvé dotkneš rozhodne se vzdát. Očividně je lechtivá opravdu hodně. "Jsem Liana a nemám tu žádný úkol. Utíkám s Arosu. Tohle je základna, kde můj předchozí velitel nechal zásoby a zbraně." |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro "Ano, zajisté jsme vycvičení podobně, Liano z Arosu. Podobnými lidmi s podobnými kořeny..." Jak jsem začal nad celou záležitostí uvažovat nahlas, mé prsty se začaly pohybovat a zlehka klouzaly po Lianině kůži na již dříve zmíněných bocích. Naštěstí jsem stihl dát ten nůž pryč včas. Jinak by to mohlo být ošklivé. "...avšak se zcela jinými ideály, rozdílnými cíli a protikladnou doktrínou. Zatímco vy používáte stíny, abyste se skryli, my ze stínů zaútočíme a zase zmizíme, než se nepřítel stačí vzpamatovat. Je to drobný rozdíl, vskutku. Vždycky mě zaráželo, proč je kvuli tomu tolik...problémů," prohlížel jsem si zamyšleně elfčinu tvář, zatímco jsem tichým hlasem pozvolna předkládal své myšlenky. Nechtělo se mi z Liany zvedat. Byla pohodlná. "Dlužím ti něco, že? Dobrá tedy. Mé jméno je Vertol. Říkají o mně, že jsem zabiják. Monstrum. Terorista. Nemám jim to za zlé. Myslím, že do určité míry mají pravdu," zlehka sejm se tomu pousmál a zakroužil prsty přes její bok. "Tvůj předchozí velitel...jak věděl o tomhle místě?" Navázal jsem na filosofickou rozpravu opět jasnějším tónem. Některé lidi děsilo to, že dokážu zdánlivě ihned měnit nálady a vzorce chování. Ale na druhou stranu, lidi jsou podivní a děsí se kdečeho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když dokončíš vývody svých myšlenek a zadíváš se ji na tvář zjistíš, že se tvá slova minula účinkem, nebo přesněji šli jedním uchem tam druhým ven. Soustředí se totiž na to, aby se nevrtěla a nesmála. Doslova se potí snahou nesmát se. "Ano vertole, jsi terorista, takhle trápit bezbrané děvče." souhlasí Liana, když tvé prsty začnou kroužit po jejím boku. Elfka se začne vrtět ve snaze uniknout z dosahu tvých prstů. "Nevím, nikdy mi to neřekl."Změna tónu elfku očividně nevyděsila. Sotva odpoví začne se vspínat a smát se. "Prosíííím dostt." směje se, ikdyž ty víš že trošku přehrává. zas tak moc ji totiž nelechtáš. |
| |
| Cesta lesem Jak se ukázalo kouzla mají své hranice a naše poutací ukázalo svoje docela rychle, ale pořád není na co si stěžovat. Lepší než provaz a možná, že i spolehlivější. Dokd si je nebudu moct vyzkoušet tak na ně úplně spoléhat nebudu. Výsledek umlčování princezny taky nevypadá úplně špatně, aspoň já se u toho bavím jak se mě zoufale snaží přesvědčit, že to není třeba. Za hloupost se platí. Když je vše hotové vysednu na svého koně, vezmu do ruky uzdu princeznina a kývnu na Laedrica, že jsem připraven vyrazit. Ve větším počtu by to bylo snazší, ale takhle se musíme spokojit s Laedricem v čele a mnou vedoucího koně na kratší uzdě, abych měl princeznu dost na očích. Přebrození přes vodu bylo snadné a naše cesta lesem taky nevypadala úplně špatně, ale z nějakého důvodu mi z ní trnuly vlasy na zátylku víc než z toho děsivého lesa. Tam se sice mohlo něco děsivého potulovat a ty stromy mohly mít v úmyslu nás posvačit, ale na té cestě tyhle veci chyběly a mě neopouštelo podezření že tam ve skutečnosti nechybí. Jen sledujeme hezkou iluzi a něco nebezpečí jen drží na uzdě. Výsledek je ten že svého koně vedu víc nohama a nechávám ho následovat Laedrica, abych mohl volnou rukou kdykoliv sáhnout po sekeře. Nakonec však dojedeme k sídlu mága, které by si mohlo zahrát v každé pohádce o černokněžníkovi co terrorizuje své okolí nemrtvými, hnijící úrodou na polích a jen bohové ví čím ještě. To že se tu udržuje to divné podnebí věci vůbec nepomáhá. Skoro bych si přál aby tu bylo všechno stejně hnusný, aspoň bych nečekal nějakou maskovanou mrchu na každým kroku. I tak ale zastavím koně a obratně sesednu, udidlo bělouše Sigrid stále v ruce. "Zajatou princeznu máme a teď už chybí jenom ten drak." Prohodím ironicky, i když je dost možné že při dnešku je drak jen otázkou času. "Laedricu byl bys tak laskavej?" Kývnu na svého společníka a na dveře s klepadlem. A dveře co se se skřípáním otevřou dřív než doklepe by taky seděly. |
| |
| Les hrůzy Nyní to bylo s princezničkou přece jen pohodlnější. Měli jsme jí více pod kontrolou a to se cení, navíc jsem se nemusel s ní dělit o svého nádherného koníka a mohl si užívat jízdu naplno. Inu naplno, jak se to přece jen vezme. Než jsme to na kraji lesa stočili přes říčku směrem zpátky do lesa, abychom našli toho čáryfuka, bylo vše v pohodě. Ale pak....pak jsem litoval toho, že jedu v čele. Bylo to sice pochopitelné, ale nadmíru nepříjemné. Cestička, která nás vedla vypadala tak klidně a mírumilovně, ale okolní les naproti tomu tak nepříjemně, že bych se nedivil, kdyby mi nějaká větev ovinula své dřevěné prsty oklem hrdla a rozdtila mi ho. Bezděky jsem začal řídit koně jen pravou rukou a levou jsem měl na hrušce meče. "Zatraceně Eduarde proč sem? Proč?! To jsme nemohli jet dál a zapíchnout to do nějaké putiky doprdele!" Nadávám v duchu a nervozně těkám očima po okolí. Říkal jsem si, že alespoň chaloupka, conajdeme na konci bude pěkná. Ale chyba lávky i ta je pěkně hrůzostrašná, že bych se nedivil, kdyby nás chtěl těn čáryfuk na místě všechny sežrat. Sochy gryfů jsou impozantní a trošku mi dávají na klidu, protože je beru, jako dobré mýtické tvory. O domku se to říci ale nedá. Nervozně sesednu, stejně, jako Eduard a slétnu k němu očima. "Sakra mám z toho zatraceně blbej pocit." Zamumlám spíše k sobě a pohlédnu na dveře. Nakonec z hlubokým nádechem zvednu klepadlo a zaklepu. Hned na to ucouvnu zpátky ke koni připraven s rukou na jílci meče, kdyby přišlo něco nepříjemného. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro Nad jejím označením sebe sama jakožto bezbranného děvčete jsem se musel pobaveně pousmát. Dál jsem jí 'mučil' dokud ze sebe nevysoukala svá poslední slova a pak jsem rázem přestal. Opřel jsem se rukama o zem vedle její hlavy a naklonil se k ní. "Řekni mi, Liano, popravdě. Co máš v plánu, až tě odsud pustím?" Tiše jsem se uchechtl. "Ano, skutečně tě pustím. Za tvou příkladnou spolupráci. A taky jsem došel k názoru, kdybych tě zabil, tenhle svět by byl o něco smutnějším místem..." Opět jsem se narovnal a lehce se, stále ještě obkročmo na elfce zavrtěl. "Co ale budeš dělat? Budeš dál utíkat, dokud tě nechytí někdo mnohem méně milejší, než já?" Zamručel jsem zvědavě a mrkl na ní. Zaujala mě, svým vzhledem, chováním i odhodláním. Přišlo mi téměř jako plýtvání, že by měla zdechnout někde v nějaké kobce králových patolízalů nebo pod něčím mečem. Ale co s ní? Vzít jí sebou? To je moc riskantní a velitel by mě za to stáhl z kůže. Takže jí buď nechám prostě jít....a nebo...nebo hodím odpovědnost na někoho jiného. Třeba na ty povstalce, co přijedou. Ale nejdřív zjistím, co jsou zač. Ano, to bude nejlepší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Elfka se ti zadívá spříma do očí. "Co mám v plánu? Připojit se k ostatním v našem úkrytu. A ne vážně nevím kde přesně leží. Mám se setkat s průvodcem." dodá aby předešla dalšímu mučení. Slova o příkladné spolupráci, nekomentuje jen na tebe vrhne vražedný pohled. "Jenže ty jsi mne nechytil. Ani ten hlupák mág by mne nechytil, kdyby nebylo obraného systému tohoto sídla na které jsem zapoměla." zavrčí elfka a když se na ni zavrtíš pokusí se tě zhodit. "Mimo to bez mága mne nikdo nechytí. On na mne seslal iluzi a pak mne ten jeho posluhovač svázal. To by se mu nikdy normálně nepodařilo" dodá sebevědomě. To už se sídlem ozve zaklepání na dveře. "Takže další hosti." zakloní hlavu a obrátí oči v sloup. "Nenechej mne tady, kde mne najdou. Klidně mne zařvi do nějáké místnosti tam nahoře." zaprosí a udělá na tebe psí oči. |
| |
| Laedric sesedne a vykročí k sídlu. Než zvedne klepadlo přepadne jej hodně špatný pocit, že jej někdo sleduje. Po podrobném rozhlédnutí zjistí, že za ten pocit můžou rytiny v rámech dveří. Jsou na nich totiž hlavy, nebo spíše tlamy mýtických zvířat. Po zaklepání se ozve dunivý zvuk, jak zaklepání vrátí ozvěna v síni za dveřmi. K Eduardovu zklamání se dveře neotevřou před zaklepáním, ale hodnou chvíli po té. Dveře se začnou pomalu, jakoby sami otvírat dovnitř a nepřekvapivě se ozve s děsivým skřípěním. Po několika strašidelný okamžicích se dveře přestanou otvírat. Zevnitř se ozve tichý povzdech, který zesílí ozvěna "Zase se to zaseklo." Za okamžik se začne jedno křídlo otvírat. Tentokrát ovšem můžete zahlédnout muže který je tlačí. Muž otevře jedno křídlo dveří a pak vyrazí vás přivítat. "Zdravím vás panstvo." nyní v příjemném světle muž nepůsobí jako temný mág. Podle upraveného šatu a bradky by jste jej tipovali spíše na nějakého knihovníka a nebo akademika. Muž se zastaví pohledem na princezně a jen pozvedne překvapeně obočí, ale nijak se k tomu nevyjádří. "Doufám, že mi prominete, jak jsem se vám poprvé ukázal." s tím vstoupí do sídla. Dokonce i s otevřeným jedním křídlem můžete pohodlně vstoupit do sídla. Pravdou ovšem je, že pokud by jste tam chtěli vjet, tak by jste se museli hodně předklonit. Za dveřmi se rozprostírá dlouhá a široká chodba, která očividně slouží, jako vstup do sídla. Chodba samotná vypadá poněkud znepokojivě, je totiž lemovaná sloupy a ikdyž jsou mezi nimi zapálené louče vrhají sloupy stíny. Snadno si představit, jak dokonalím úkrytem tato síň je, když se zhasnou louče. "Připravil jsem pro vás malé občerstvení. Stačí jít osvětlenou chodbou." ukáže na nenápadnou chodbu začínající za třetím sloupem vpravo. Až v té chvýl isi všimnete dalších chodeb skrytých za sloupy. |
| |
| soukromá zpráva od Vertol pro Její prskání elfce jen odkývám, nevidím důvod, proč bych se s ní měl dále dohadovat. A i kdybych chtěl, stejně se ukázalo, že na to není čas. Zvuk zaklepání přerušil náš tolik příjemný rozhovor a jeho další velice zajímavé eventuality. Podrážděně jsem se zamračil. Bylo mi docela jedno, jestli oni elfku najedou nebo ne. Ostatně by mi tím ušetřili rozhodování. Ale. Elfka by mohla zmerčit princeznu a to už by mohl být problém, pokud se jí tedy chystám pustit na svobodu. Zachmuřeně jsem přikývl a chvíli naslouchal, abych se ujistil, že všichni zalezli dovnitř. Pokud by snad chtěli jít do stájí, musel jsem se v psím kotci skrčit, a napresovat sebe i zajatkyni do temného kouta. naznačil jsem jí, aby byla zticha a doufal, že si nás nevšimnou a budou následovat učence dovnitř. |
| |
| Mág Výsledek klepání byl dost podivný, protože oproti očekávání nám přišel otevřít sám mág a ještě k tomu měl docela slušné problémy s vraty. Jeden by řekl že na takovéhle drobnosti bude mít nějaké služebníky nebo jenom mávne rukou. Ve výsledku nevypadá tak mocně, ale příjezd sem mám pořád živě v paměti. "Zdravím." Odpovím jednoduše na uvítání. "A to předtím asi bylo lepší řešení, dalo to tý magii trochu na věrohodnosti." A já nemusel zvažovat jestli mu useknout kebuli při každým jeho gestu. Pomalu dovedu koně ke vstupu a zastavím se u Laedrica s tím že na něj vrhnu tázavý pohled co si o téhle situaci myslí. Navíc bude potřeba princeznu sundat dolů z koně a zvířata ustájit, protože nechávat je tady venku se mi zrovna dvakrát nechce. "Pomoz jí dolů prosím." Postavím koně blíž k mému společníkovi a počká až bude připravený než pomocí kamene dívce povolím nohy a ruce. |
| |
| Chatrč mága Nedůvěřivě sleduji dveře, které nakonec otevře ne moc nebezpečně vyhlížející mág. I tak jej však bedlivě sleduji a udržuji si odstup, protože zdání může klamat. Přece jen ty podivnosti v lese, by to mu docela nasvědčovaly. Nechal jsem Eduarda, aby navázal s mágem první komunikaci. Krátce po něm kývnu mágovi na pozdrav. "Buďte zdráv. Můj společník má pravdu." Souhlasím se zmíněním věrohodnosti magie. Opravdu by se mi nechtělo hnát se až sem tím divně nepříjemným lesem a zjistit, že tu žije jen nějaký magor. Pohled mi sklouzne na Sigrid, když je o ní řeč a pak zpět na mága. Zdá se, že chvílku váhám, ale pak přistoupím k dívčinu koni a kývnu na Eduarda, že jsem připraven a chytnu jí pevně kolem pasu a až to půjde stáhnu jí ze sedla dolů a postavím na zem, nicméně nepouštím. "Snad nebude dělat hlouposti nechce se mi jí tahat, jako pytel." Vzdychnu si v duchu. "Občerstvení jistě oceníme nicméně, kde bychom mohli nechat odpočinout naše koně?" Optám se mága, než se vůbec hneme z místa. Navíc stále nespouštím pozornost ze Sigrid, která by mohla dělat problémy. |
| |
| Uražený mág Při slovech povstalců vašemu hostiteli začne poněkud trnout úsměv až se změní v mramorovou masku. "Vy tvrdíte, že jsem nějaký šarlatán?" Všichni tři máte pocit, že v místnosti ubývá stínů všechny se totiž spojují v stínu hostitele. Sál už nepůsobí tak děsivým dojmem, povstalci můžou všimnout, že síň v které se právě nacházíte někdo postavil, jako obranou pozici. Před každým východem stojí sloup, který vrhal stín a tak by skryl východ zrakům útočníků. Síň je očividně vyprojektovaná, tak že se postupně zužuje, takže by se útočníci postupně čím dál víc mačkali na sebe. Zhruba po několika úderech srdce, jako by nezbyl v sále jediný stín a všechny obklopili vašeho hostitel, takže z něj nevidíte vůbec nic, kromě modře zářících očí. "Ujišťuji vás, že šarlatán nejsem." prohlásí klidný hlas z prostředku stínů a hned naváže. "Koně můžete nechat tady. Moji služebníci je odvedou do stáje, která je za třetím sloupem." když na ono místo upozornil můžete si všimnout, že vchod je vážně dost široký pro koně. Modré oči se zabodnou do princezny a poté do Eduarda. "Byl bych vám velmi vděčen, kdyby jste uvnitř sídla nepoužívali magické předměty ani jinou magii. Sídlo je samo o sobě magické a já vám zaručuji, že ani jeden z nás jak tu stojíme o nějakou reakci z jeho strany." Z temnoty se zformuje ruka, která ledabyle ukáže na dveře a ty se zavřou. "Nemusíte mít obavy, dveře se otvírají zcela nemagicky. Vpravo od dveří je rumpal, kterým jsem se je pokusil otevřít já." rozežene případné obavy povstalců a vykročí směrem k jednomu z průchodů. "Kdyby jste byli tak laskaví a následovali mne?" s tím odkráčí a s každým krokem stíny mizí- Ve chvíli kdy váš hostitel prochází průchodem, už je zase normální muž. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V hlavě se ti ozve hlas mága. Prosím nelekej se, Potřebuji abys tu elfku dopravil pryč ze stájí. Ideálně do pokoje v druhém patře. Poznáš jej jednoduše. Má jediný v celém patře modré dveře. Ten pokoj nemá žádný jiný vchod a východ než hlavní dveře, proto bude ideálním místem, kam internovat zajatkyni. Vybavíš si ten pokoj. Navštívil jsi ho při průzkumu sídla. Jedná se o relativně malý pokoj nejspíše určený pro nevýznamné hosty. Obsahuje dvě trošku větší skříně, psací stůl, židli a postel ta jediná je trochu lepší jelikož má nebesa a krb obsluhovaný z vedlejšího pokoje. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR