Andor.cz - online Dračí doupě

Každý někdy musí nějak začít a když chcete založit J-rockovou kapelu, tak to chce hodně práce a energie.
Toto bude příběh mladíků, kteří nic nemilují víc než zpěv a hudbu a chtějí se prosadit ve světě japonského rocku.

Ruki - začátky

Ze školy jsi dneska spěchal. Doufal jsi, že na mailu najdeš nějaké odezvy na svůj inzerát. Nic lepšího tě nenapadlo. Nemáš žádné kámoše, které by tolik táhlo hrát v kapele a tak jsi všude po městě a ve městě rodičů rozvěsil plakáty, kde jsi napsal, že budeš pořádat konkurz na členy do nové J-rockové kapely.
Doufal jsi, že se ti ozve dost lidí a že konkurz bude stát za to a ty najdeš ty nejlepší.
Tolik jsi toužil po založení kapely a peníze zde nehrály roli.
Už jsi měl najaté prostory, kde se bude konkurz konat a taky byly připravené smlouvy. Otec sehnal manažera pro kapelu, která zatím neexistovala, ale to nebude na dlouho viď?
Dokonce jsi sehnal i brigádníky, kteří rozvěšují tvé plakáty.

Daichi

Dnešek byl něčím zvláštní. Už od rána jsi cítil v kostech, že dneska je zvláštní den a že se něco významného stane. Venku svítilo slunce a ulice města byly narvané k prasknutí. Ideální den na procházku.
Nakoupit si několik maličkosti a večer možná navštívit nějaký ten klub, ale který?
Zamyšlený jsi procházel ulicemi, když do tebe vrazil nějaký klučina s kupou papíru v rukou.
Rychle se omlouval a snažil se je rychle sesbírat, než někam uletí. Všechno se mu chytit nepovedlo, ale většinu zvládl, pomohl jsi mu ne?
Pokud jsi byl tak dobrý a pomohl jsi mu, mohl ti pohled padnout na plakát na němž bylo napsáno, že nějaký manažer shání mladé umělce, kteří by chtěli vytvořit J-rockovou kapelu. Bude se pořádat konkurz a to už za dva dny. Zaujalo tě to? Pokud ano, chlapec ti rád jeden plakát věnuje a ty se budeš moci podle instrukcí nahlásit mailem a pak po pozvánce přijít na konkurz, který se bude konat v nahrávacím studiu v Osace. V kampusu Vysoké školy hudební.

Kenshin

Dneska bylo venku hezky, ale že by se ti chtělo ven, to zrovna ne. Drnkal sis doma na kytaru a přemítal, co budeš dneska dělat. Pátek odpoledne. Večer by se dalo něco podniknout, ale co?
Odložil jsi kytaru, protože ti zvonil mobil. Když jsi to zvedl, byl to tvůj kamarád Takechi. Zněl nadšeně a říkal něco o konkurzu na členy kapely. Mluvil tak rychle, že jsi stíhal sotva polovinu informací, tak jsi mu řekl, ať přijede a řekne ti to osobně. Čekal jsi na něj asi hodinu a když se přiřítil, držel v ruce jakýsi plakát. Proletěl jsi ho očima. To by mohlo být zajímavé ne? V neděli v Osace konkurz, půjdeš?

Sho

Znal jsi Rukiho už dlouho. Byl to cvok. Pořád se hnal za svými sny o kapele. Docela jsi pochyboval, ale když ti nabídl práci zvukaře, tak jsi to rád přijal, protože z poslední práce tě vykopli a on měl peněz dost, takže bude platit dobře. Navíc jste byli přátelé, ale ani on netušil, že hraješ na basovku. Řekneš mu to někdy?

Orochimaru

Celý den nestál za moc. Opět jsi polykal lentilky jen tak pro radost svého těla a četl sis knihu. No bylo to povinná kniha do školy. Ale už tě to nebavilo. Hodil jsi ji stranou a rozhodl sis projet internetové stránky. Koukl jsi i na facebook. Normálně tě tam nic nezaujme, snad si jen přečteš poštu a tím to hasne, ale dneska ti nějaký známý hodil odkaz na diskuzi o nedělním konkurzu v Osace. Někdo zakládá kapelu a pořádá konkurz? Hmm...? Zkusíš to?
Podle toho, co se tam psalo, shání i zpěváka.

Den ve znamení lentilkových hrátek

Za celý svůj dlouhý život jsem se naučil o polštářích jednu věc: pokud máte špatný polštář, vaše tělo si na něj nikdy nezvykne a dokud ho nevyhodíte, nebude se vám spát lépe. Pro někoho, jako já, je to opravdu velice důležitá informace, neboť potřeba nových polštářů, které by nahradily ty proležené, je vždy obrovská a sortiment některých nemocnic nikdy není dostačující. Avšak čas od času se najde nějaké lůžko, které by mne svými polštáři uspokojilo natolik, abych dokázal usnout bez zbytečného převalování.
Také na učení je potřeba dostatku kvalitních polštářů, pokud se – jako já – učíte v posteli, zabalení do dek, s hrníčkem čaje o velikosti fotbalového míče na stolku a s rukou plnou sedmisetstránkového svazku o Windows - chápejte – ta nejzákladnější příručka, kterou musím přelouskat do konce tohoto týdne. Zajisté, Atsushi Sakurai vyřvávající na veškerenstvo obyvatelných prostor je něco, bez čeho se při studiu tolik nudné četby jednoduše… nemůžete obejít. Tedy, ne že by mne získávání nových informací nebavilo, ale já nikdy nebyl zastáncem zrovna této firmy. Opravdu – Mrkvosoft a jeho produkty mne vždy nechávaly dokonale chladným. Jako sněhuláka. Ovšem.. ten jednoho dne roztaje. Má nenávist k Mrkvím byla ovšem zakořeněna mnohem hlouběji, natolik, že jsem si DOOPRAVDY nepamatoval, proč vlastně.
Asi jako, když se mne někdo zeptá, proč nesnáším Acer a Asus. Tedy kromě toho, že výrobky těchto značek jsou ty největší shity, které jsem kdy měl tu možnost poznat - hned po „mnade in china“. Ale ne, už dávno jsem přestal litovat ty šílence, kteří si těmito výrobky znesvěcují prostor. Nač se rozčilovat? Ještě bych Smtáčkovi zkrátil dovolenou. Tseh!

Tak, abych se představil. Jsem Orochimaru. Tedy, říkají mi tak. Orochi znamená had – můj ex-milenec říkal, že mu hada neskutečným způsobem připomínám. Kluzký, falešný a všemi nejrůznějšími způsoby prohnaný. Inu, to je tak, když mu nedáte sedmkrát do týdne.
A –maru? Má sestřička tvrdí, že ve všech anime, na které se dívá, se všechny postavy, které končí na –maru, božsky šklebí. A já bez řádného úšklebku nepřežiji den. Takže Orochimaru. Myslím, na pochopení je to zcela jednoduché, dostačující a… já nemám sebemenší důvod svou přezdívku měnit. Už jsem si na ni zvykl – je částí mne stejně tak, jako že ke slunci patří paprsky. A slunce bez paprsků si nedokáže představit ani moje maličká, sedmiletá sestřička. V očích dětí musí být vše na svém místě a já nemám to srdce jí její představy zkazit tím, žě jí budu povídat o tom, jaké že to slunce vlastně je. Tolik se bojí ohně…
Což mi připomíná, že bych si mohl zapálit a zas si o nějakou dobu zkrátit životnost plic. Přeci jen…. On to nikdo nezjistí a dokud na cigaretách nejsem až tak moc závislí a dám jednu denně, přičemž nevyjdu ven na ulic či do hospody… můj příděl nikotinu je tak nastejno s nekuřáky. Mno, možná trochu víc, přeci jen… čištění vzduchu tu nainstalované nemám – přestože mi to bylo doporučeno.
Ach ano, rád dělám vše, jen, abych přivodil doktorům další vrásku na obličeji. Přeci jen, je to jedna z mých oblíbených činností.

A nyní… zpět do reality, vážení. S časem jsem na tom nechutně a… na to, abych tu knihu mohl zavřít, my chybí dočíst asi sto stran. Odporné! Někdy je plnění školních povinností jedna z nejnechutnějších věcí. Třeba to, že musím naprogramovat onen zákeřný program a mám… sotva jeden kód, přičemž… jako ročníková práce by to mělo vypadat uceleněji. Opravdu UCELENĚJI!
Klid, dýchej… takže knihu jsem položil vedle hrnku s čajem a pak z něj upil. Byl ještě dostatečně teplý, aby se mi z jeho chuti nezvedal žaludek a zároveň, aby mne zahřál. Byla mi zima a nebylo to způsobeno tím, že bych tu netopil. Sakurai právě broukal: Just one more kiss a budík výhružně vyzváněl. Zaklapl jsem ho a natáhl se do přihrádky nočního stolku, abych z něj vydoloval lentilky. Tři zelené z této lahvičky, dvě bílé, jednu a půl růžové a pak trochu těchto, které nesmím rozkousnout, jinak si budu muset jít vypláchnout žaludek. A abych nezapomněl, i tyti modré – koneckonců, cpu se jimi od tří let. Už bych si to mohl zapamatovat. Neznáte nějakou dobrou pomůcku?
Narvat do krku a zapít – stačí, že ta odporná chuť mi na jazyku straší sotva pár sekund. Chudák žaludek.
Schoval jsem ty nechutné lahvičky zpět do stolku a natáhl se pro notebook. Sice jsem si byl jist, že internet pojede natolik závratnou rychlostí, že než se připojím ke googlu, stihl bych vyzvracet celý obsah žaludku a podráždit tračník, ale… nebudeme zabíhat do těch nechutných detailů. Stačí, že se budeme modlit k tomu, aby mi otec poslal nějaký mail. Už… jsem od něj zprávu nedostal více jak šest dní a to je celkem depresivní, vzhledem k tomu, jak jsem byl zvyklí, že mne kontroluje každých patnáct minut. Žiješ? Dýcháš? Díkybohu… nechceš něco přinést?
Odstěhování se od rodiny má jeden háček. Chybí servisní služba.
Takže jsem zkontroloval gmail – protrpěl všechny ty reklamy, které mne doháněly k jistému šílenství (pomalu, ale jistě, však to znáte). Deviantart, ebay… atd. atd. nějaká blbost od poskytovatele internetu o zlepšení svých služeb (tady byl ten řádný škleb – s notnou ironickou nadsázkou). Prostě samé zbytečné věci. Několik spamů z amebla o aktualizacích blogů některých j-rockerů. Takže ZASE nic zajímavého.
Zkontroloval jsem poštu livejournalu, twitter a tumblr, a nakonec jsem ještě zavítal na facebook. Další zbytečná aplikace, ale volný čas to zabíjí velice, ale opravdu velice účinně.

A já mám volného času možná, že až příliš. Tedy… volného času, který bych měl využít k tomu, abych se učil. Jak jinak. Jenže dnes se mi opravdu nechtělo. Byl to den na houby! Vážně. Takový ten typ dne, kdy nechcete hnout ani prstem a přitom víte, že musíte a že nikdo jiný to za vás přece neudělá! A pak si říkáte: kéž by tu ten někdo byl. Ovšem, kdy se doučíte, když napíšete dobře písemku, pak jste spokojení a nakonec vám to nepřijde zas tak hrozné, že jste ten čas na toto vynaložili, nebo ne? Já… já to tak tedy mám.
Projel jsem všechny ty jedničky, dvoječky a podobné blbosti v horní liště. Víte, že nemám moc rád modrou? Ale červená je ještě horší. Červená, žlutá a oranžová – lhal bych, kdybych řekl, že z nich nemám fobii. Ty oranžové stěny byly důvodem, proč jsem se odstěhoval ze svého pokoje. Jeden ze spolužáků mi poslal vcelku… zajímavý odkaz. Rychle jsem prostudoval všechny náležitosti. Skupina? J-rocková? Hm… otec by mne zabil… ale bylo by to zajímavé, to zkusit.
Koneckonců, štěstí přeje odvážným a já…. Přeci jen nějakou tu odvahu měl, přestože jí nebylo zrovna nejvíce. Do čela vojsk bych se asi určitě nepostavil a důležitá rozhodnutí je vždy lepší nechat na někom jiném, než na mě. Povahu nezměníte. Ne! Opravdu ne – nebo tu mou ne. Takže jsem vyhledal kontakt.
A znovu zapnul gmail.

Předmět: Konkurz

Dobrý den,
spolužák mi poslal odkaz na vývěsku diskuze ohledně toho, že sháníte členy do kapely. Rád bych se onoho konkurzu zúčastnil na post zpěváka.
Děkuji.

Nakonec jsem přidal ještě podpis, třikrát si to po sobě přečetl, přičemž jsem nad sebou málem vybuchl smíchy. Ale bylo mi jasné, že lépe to nenapíšu a do obsahu… co tam chcete napsat, když všechny informace již byly napsány zde? Opravdu zbytečná námaha.
Na kus papíru jsem si napsal místo, datum, a čas… a pak ten kousek přilepil pod klávesnici notebooku. Ne, nedělal jsem si moc velké naděje. Prostě to zkusím – za zkoušku totiž nikdo nikdy nic nedá a na světě jsou lepší zpěváci, než jsem já. Ale zkusit jsem to chtěl, ať už to dopadne jakkoliv, ať se tam zesměšním jakýmkoliv způsobem. Cha! Určitě mi ten den bude na zvracení!

S tou myšlenkou jsem odeslal zprávu, vypnul book a vrátil se ke knize. Může být většího utrpení?

+++

Byla neděle a já stál před tím „hrozivým“ místem. Jakási vejška.
V rukou jsem držel podklady, co jsem si vytiskl, živák, kdyby ho po mě někdo chtěl (chudák člověk) a pro jistotu i text oné písně, pokud – a což je pravděpodobné – po mě budou chtít i ukázku. Hudbu jsem nebral. Měl jsem za to, že zbytečně zkresluje. Pokud někdo nedokáže udržet tón…. A myslí si, že hudba to zakryje, inu, pak by neměl zpívat. Ale to je můj osobní názor. Přeci jen, byl jsem to já, koho otec uspával svým zpěvem, že?
Objal jsem si pažemi ochranitelsky trup. Pod prsty jsem cítil hebkou látku svého po zem dlouhého kabátu. Dlouhé, černé vlasy jsem měl stažené do přísného culíku, na nose brýle. Můj obvyklý stav věcí. Neměl jsem sebemenší chuť vypadat lépe či hůře než jak obvykle chodím. Košile, kalhoty, kravata a můj milovaný kabát. Navíc jsem se stále nemohl zbavit toho otravného pocitu, že je mi zima, takže jsem měl v batohu přes rameno kromě booku také rudou šálu, ale… to bych ty lidi kolem asi až příliš vyděsil, kdybych si ji omotal kolem krku, vzhledem k ročnímu období.
Dobrý den, jmenuji se Orochi? Jo, už jen toto zní… dost úchylně, ale co mi zbývá? Vešel jsem tedy dovnitř a dle plánku se dostal až tam, kam jsem se dostat měl.

„Dobrý den,“ prohodil jsem poněkud nervózně. „Jsem tu správně na konkurz?“

Posadil jsem se na první volnou židli, kterou jsem tam našel a pak se opřel - motala se mi hlava. Narval jsem si do krku dvě zelené pilulky a počkal, až to spolu se bzučením v mozkovně přestane. Tak… nyní to už bylo lepší.

Ran

Dneska ti volali z modelingové agentury, že dnešní focení ruší kvůli nečekaným událostem, jenže napsali ti to trochu pozdě. Už jsi byl na cestě. Tak co teď?
Rozhodl ses podívat se do obchodů na nějaké ty pěkné hadříky, ale cestou do obchodu tě zaujal plakát přilepený na jednou sloupku.
Stálo na něm, že se v neděli v Osace koná konkurz do nové J-R kapely.
To by mohlo být fajn, nemyslíš? Pojedeš?

Nový začátek....po kolikáté?

Dnešní ráno bylo zvláštní. Dobře jsem se po dlouhé době vyspal, není nad pořádný čtyři hodky spánku a vše ráno procházelo super. Otec po mě nechtěl jít do práce a tak jsem měl volný den. Venku bylo pěkně a tak jsem na sebe navlíknul triko s nápisem jedné japonské kapely a s jejich podpisy. Ano, díky penízkům od rodičů a mým vlastním vydělaným jsem si mohl dovolit jezdit na koncety a setkávat se s různými členy kapel nehledě na to, kolik jsem měl doma podpisů na plakátech, tričkách a fotografií. Mám snad skoro všechno možný, co se týká muziky a jsem na tom doslova závislý. K triku jsem si vzal šortky a přes rameno malou tašku, kde jsem měl jen to nejnutnější.

Vydal jsem se na procházku po městě, auto jsem tentokrát nechal doma. I když bych se rád projel, ale nejspíše to provedu večer. Cestou si koupím zmrzlinu a taky pytlík sušenek. Přece jen bych mohl dostat hlad a není nad to být připravený. A mě chutě na sladký často chytají v těch nejhorších situacích. Rozhodně v těch, kdy si nemůžu žádné koupit.A samozřejmě si koupím i krabičku, protože mi moje už došla a já bych si rád v klubíčku s přáteli dal pár kousků. Co na tom, že někteří jsou proti. Stejně je to můj život a já se hnedtak nevzdám.

Jak se tak procházím, dochází mi, že můj život krom práce je celkem nudný a chtělo by to zase něco provést. V tom do mě vrazí klučina a všude kolem se rozletí plakáty. Začne se omlouvat, jen mávnu rukou. " To je dobrý, taky jsem nekoukal....tak to sebereme." a hned se sehnu a začnu mu pomáhat sbírat plakáty. Při sbírání si všimnu, co na tom je a u posledního se zarazím a prohlídnu si plakát, přitom se postavím. "Myslíš, že se můžu jeden nechat?" zeptám se, a on souhlasí. Poděkuju mu a hned na to odcházíme každý vlastní cestou. Otočím svůj směr a pustím se do sušenek, přitom studuju plakát.

Doma si ho pověsím zatím na nástěnku a zasednu k počítači. Najedu na svůj mail a pustím se do psaní přihlášky. Napíšj jí krátce, přiložím mé dosavadní zkušenosti a mé vlastní nahrávky mé muziky. Odešlu to a spokojeně si jdu zahrát na mého miláčka.

Jak nastane den konkurzu, vydám se na místo. Vemu si dva moje miláčky a nasednu do auta.
odkaz
Vemu si i nějaké ty noty a papíry k písničkám, co hraju. Něco mám složeného z dřívějška a neco je to od různých kapel, co jsme dřív hráli.
Moji dva miláčci z devíti,co si beru:
odkaz
odkaz

Vejdu do budovy, kde se má konkurz odehrávat a s kytarama v pouzdře (černé a různě polepené) se posadím naproti nějakému klukovi, co tu už sedí. Vytáhnu brambůrky a klidně se začnu cpát.
Na sobě mám jen obyčejné černé volnější kalhoty, kde je spona ve tvaru kytary. Triko je taky černé, krátké, bez nápisu. Na pravé ruce mám po loket návlek bez prstů a na druhé jen modrý a černý náramek z umělé hmoty.Na krku obyčejný řetízek s trsátkem černé barvy. Černé vlasy spadající do obličeje , ovšem i tak jsou krátké a vzadu jsou jen kousek pod ramena. Nemám ani makeup, vypadám tak nějak obyčejně.

Slunko pařilo do oken, tak marnotratně se snažilo prorazit své paprsky skrze žaluzie, zatažené pevněji než půlky panenské prdelky při prvním sexu. Kenshin seděl v křesle, a temnotu pokoje si doslova užíval. Obklopen prázdnými obaly od jednorázových hotovek, prázdných krabic od mléka, cigaret i prázdných láhví od vodky a saké; nazýval ten pokoj svým niterním světem. Špinavé svršky se mu hromadily na jedné hromadě a oblečení v otevřené skříni sotva kdy poznalo žehličku či nedejbože rovnání.

Jediným světlem v tom všem byl svit monitoru Kenshinovo notebooku, z kterého se valil sample písně, která již dávno byla zapomenuta. Kenshinovi už lezla krkem, přeci jen, ta dvouminutová píseň mu tu ve smyčce hrála už něco přes dvě hodiny. Jediným pohybem zaklapl víko noťasu a veškerou hudbu tak umlčel. Zvedl se z křesla, přešel do kuchyně, aby si vzal další jednorázovku; aby ji zblaznul ještě předtím, než někam vyrazí. Přeci jen, páteční podvečer byl časem, kdy vysedávat doma se nesluší. Vysunul své véčko a jeho prsty šly najisto. Mobil chvíli mlčel a pak začal tiše vyzvánět, čekajíce zda-li to druhá strana vezme. Vzala. Hovor spadl do hlasové schránky a Kenshin znechuceně véčko zaklapl. I na jídlo ho přešla chuť. Otevřel lednici a vyndal z ní láhev saké, kterou zkušeně odzátkoval a notně si z ní přihnul, než ji odložil na jídelní stůl. Sedl na židli a vzal si znovu mobil do ruky. Druhý pokus, stejný výsledek. Kenshin pokus ihned opakoval.

"No tak, zvedni to..." mrmlal si pro sebe, ale jeho druh v chlastání ho očividně neslyšel, neboť ani napotřetí hovor nezvedl. Mobil tak následoval láhev a lehce si zaslajdoval po desce stolu, než se zastavil těsně při jeho okraji. Ke slovu přišel znovu chlast, a v mladíkovo hrdle zmizela celá čtvrtina láhve v několika mocných hltech. Kenshin hypnotizoval mobil, čekal, očekával, že se rozezvoní tou známou melodií kytarového sóla jeho miláška Miyaviho. Ale ten zpropadený kus elektroniky zarputile mlčel. Kenshin to vzdal a sebral ho, společně s flaškou a odebral se zpět k sobě do ložnice. Láhev postavil u postele, na kterou padl jak široký, tak dlouhý. Čekal. Čekal a čumákoval do stropu, na jedovatě žlutou omítku, kterou už plánoval dva roky nechat přemalovat. Ani si neuvědomil kdy, ale oči ho začaly pálit. Rychle si z nich hřbetem ruky setřel slzy, které mu mimovolně vytryskly.

"Seru na to," šeptl a vytáhl si z kalhot tričko, aby jím vytřel ten strašný pálivý pocit z očí. Naštěstí neměl make-up -- upřímně vypadal hrozně - zarostlý, rozcuchaný a neupravený -- a tak se to obešlo bez další degradace jeho vizáže, ale i tak mu to nikterak moc nepomohlo. Sáhl do bordelu u postele a vytáhl ovladač k DVD, které měl založené v přehrávači už od doby, co se sem před dvěma lety nastěhoval. Jeho plazma - koupená ještě za dob jeho slávy v Remembermenot - se rozzářila do temnoty pokoje se znakem 20ne Production, následovaná znakem jejich druhé a poslední tour -- "Story of Fallen". Nástup koncertu byl ostrý, stejně jako jejich písně, řazené ve své době mezi melodic j-rock nepodobný Rentrer en Soi. Kenshin hleděl na televizi se smutkem očí, ponořených ve vzpomínkách. Nic jiného, než tenhle koncert - 2009, Osaka; poslední koncert jejich kariéry - v něm nikdy nedokázalo vzedmout tu sílu, kterou vyzařoval tenkrát, když mu svět ležel u nohou. Haku, Hoshi, Akemi a on. Kde jen tomu je konec. Akemi...ach, Akemi...parchant. Vždycky věděl jak ranit, jak si užít, jak si vzít a nic neplatit. Nedostižný a nepostihnutelný. Až do té chvíle kdy to před rokem ve svém sporťáku obmotal kolem stromu. Ironie.

Akemiho hlas prozářil pokoj a elektrizoval společně se zvukem kytary a basy, s údery bicích, které to jen vše dokreslovaly k dokonalosti; a v Kenshinovi se opět zvedl ten adrenalin a chuť hrát. Vypnul zvukovou stopu kytar, a vzal svou Ibanezku do pacek. Pokoj prozářily rázné tóny jeho kytary jak mu prsty jely po hmatníku v naučené sérii tónů písně. Osaka. Křik fanoušků, horko z reflektorů, údery bubnů zařezávající se až do hrudního koše v rytmu srdce. Zavřel oči. Viděl to. Cítil. Jako tenkrát, před dvěma lety. Tělo na tělo, s Akemim, cítil jeho ruce, jak mu zvolna zajely pod triko a hladily jeho bříško. Cítil jeho horký dech na své šíji, polibky na krku, jazyk, který mu moc dobře uměl přivodit nával horka, když se přesunul k jeho uchu.

Extázi, která ten koncert provázela. Alkohol ho rozpálil a mysl se unesla do minulosti. Kytara zněla jako tenkrát. Mysl byla opilá okamžikem jako tenkrát. Vše bylo takové. HD záznam byl tak reálný. Čtyři minuty minulosti, která ho doslova odrovnala. Kytara dozněla a Kenshin dopadl na postel, zpocený, vzrušený, s mělkým dechem orgasmu, který si samovolně přivodil.

V pozadí zvonil mobil. Kenshin ten zvuk nevnímal, unášen na vlně pocitů dávno zapomenutých. Otočil hlavu a hleděl na blikající displej. Natáhl po něm ruku, ale chybělo mi pár čísel k tomu ho uchopit. Displej zhasl. Kenshin ho pozoroval se zamlženým pohledem. Displej se znovu rozsvítil a začal blikat. Melodie Miyaviho Survive přehlušila koncert, jako by zoufale se snažila svému posluchači připomenout vlastní důležitost.

A v tu chvíli mu to došlo. Někdo mu volal. Překulil se na posteli, aby na mobil dosáhl a pohlédl na displej. „Takechi“. Kenshin to jméno chvíli hypnotizoval, než mobil vysunul a přijal tak hovor.

„Hej, kámo, jako to neuvěříš! Mám to, mám! Jako...určitě tě to nadchne, protože tohle je to cos chtěl! Ser na Hoshiho a jednadvacítku, protože tohle je něco co můžeš vzít za pačesy a srát na to co bylo. Rozumíš? Můžeš se vykašlat na to trapčení u gramců a zase dělat!“ udeřil Takechi bez varování o čemsi...o čem to sakra mluvil?

„Hej! Takechi! Zpomal jo? Vo čem to žvatláš!“ obořil se Kenshin. „Můžeš mi říct o čem to mluvíš? Nerozuměl jsem ti skoro ani slovo!“

„Jaj, neser nebo tě kousnu, Kenshine! Prostě dojdu a uvidíš sám, si doma?“

„Jo,“ odpověděl Kenshin a kousal se rtu, přemýšlejíce nad tím, co Takechiho, toho věčného snílka o své vlastní budoucnosti jako J-Rockové hvězdy, mohlo tak odrovnat. Hm, vlastně...no, to uvidí...



Trvalo mu to zpropadenou hodinu, než dorazil. A hned ve dveřích, s tím svým nechutným nikdy nemiznoucím úsměvem Kenshinovi do tváře vmetl jakýsi kus hadru, ze kterého se vyklubal dost nevybíravě stržený plakát k jakémusi konkurzu za dva dny.

„Že je to perfektní?!“ kníknul Takechi, ale Kenshinův pohled byl dost skeptický. Jeho oči jely po textu, lákající na konkurz pro novoukapelu...v Osace. Osaka. Osaka...

„Že tam pojedem! Tohle se přece nemůže odmítnout!“

Kenshin pohlédl skrze svého kamaráda na poslední píseň z DVDčka. Osaka...je to znamení?
Usmál se.

„Ok, pojedem...“ řekl a vytáhl svou kreditku. „Koupíš lístky?“

Barevná noc

Všude kolem mě poskakovala barevná světla a duněla rytmická hudba, když jsem si razil cestu přeplněným klubem, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl. Samozřejmě jsem se usmíval, jak jen se dalo, a moc dobře vnímal pohledy několika okolních lidí, hlavně tedy mladých podnapilých žen. Tetelil jsem se v hloubi duše štěstím kvůli veškeré té skryté pozornosti, což způsobovalo, že jsem i na venek vypadal jako ten nejspokojenější člověk na světě.
Asi by zrovna nikdo netipoval, že jsem právě dnes přišel o práci, ale ani já sám si s tím hlavu nelámu. Co se týče některých prací, je dokonce lepší být z nich vyhozen...
Možná jsem měl být model, pomyslím si, když se má cesta ke stolu, kde sedí už několik mých přátel, čím dál víc zkracuje. Představa, že kráčím po molu, které je stejně jako klub osvětlen barevnými reflektory, nakrátko zaujme mou mysl, než najdu jednoduchý důvod, proč modeling není doopravdy pro mě. Jen škoda, že styl většiny módních návrhářů nekoresponduje s tím mým.
Povzdechnu si jenom v duchu, protože na tváři mám stále úsměv, a jen okrajově vnímám hlas, který se mezitím line z reproduktorů:
You're so hypnotizing. Could you be a devil? Could you be an angel?...
U stolu se konečně setkám se svým bývalým spolužákem Tamim, který je jen o pár měsíců starší než já. Zase si jednou přivedl fůru cizích lidí, ale zdá se, že aspoň nejsem nejmladší. Kdoví kde sebral nějakého kluka, co vypadá tak na šestnáct a klidně si pokuřuje v rohu boxu s pohledem na tančící slečny, a zároveň i dva muže, kterým bezesporu táhlo už tak na 35. Pokud jsem znal někoho, kdo měl vážně široký okruh prátel, tak to byl rozhodně právě Tami.
Všechny u stolu mi představí a ta pravá zábava může teprve začít...

***

Tami mi nabídne cigaretu, i když dobře ví, že je to zbytečné. Zamumlá jenom něco o zatracené péči o zdraví a sám si zapálí.
"Tak se ke mě doneslo, že ti ten dědek dal konečně padáka. Co je na tom pravdy? Nevypadáš zrovna sklíčeně," prohlásí Tami, jako by ho to vůbec nezajímalo, když jsme později u něj doma v kuchyni. I ostatní jsou tady, ale pravděpodobně se vyvalují v obývacím pokoji, přičemž prohlašují, že chtějí i nadále pít, takže jsme se uvolnili přinést něco z Tamiho početných zásob.
Nechám pana domácího u okna pokuřovat a hledám v lednici chlazené víno, které by tom podle jeho samotného mělo být. Přitom vysvětluju:
"Vyhodil - nevyhodil...jak se to vezme," pokrčím ramen lehkomyslně, protože mě ta záležitost opravdu netrápí. "Nechoval se ke mně, jak měl..."
Tamimu to dojde po všech těch letech, co mě zná, a uznale pokývá hlavou, že jsem udělal dobře, přesto se zajímá, co se mnou bude dál. Samozřejmě že zažertuju ve stylu, že se nechám vydržovat nějakými boháči, ale Tami svou otázku myslí vážně.
"Tebe by nevydržovala ani vlastní matka...Proč nezavoláš Rukimu?" navrhne a típne cigaretu s tím, že už nemůže pozorovat, jak marně hledám, kde má nějaké sklenice. "Uhni, prosím tě...To víš, Ruki má zase plnou hlavu nějaké kapely a pomoc by se mu určitě hodila."
Vystřídám Tamiho u okna a s pohledem na světla budov v dálce si na Rukiho vzpomenu. Ach ano, Ruki a ten jeho sen...a kde jsou vůbec tvé sny, Sho? Nebo nikdy žádné nebyly?
"Možná..." odpovím svému dlouholetému příteli, když se otočím zase zpátky na něj. "...ale noc je ještě mladá, tak si nech všechno kromě zábavy až na ráno," poprosím ho, než odejdu i s lahví vychlazené tequily.

***

Měl jsem to vědět! opakuju si pořád dokola, když si to trochu klopýtavě rázuju prázdnými ulicemi. Zase mě Tami předhodil nějakému úchylákovi. To už se člověk opravdu nemůže jít jen tak pobavit?
Snad jsem trochu vytočený, nebo spíše dotčený což je přesnější.
Když ale na noční obloze přede mnou vytryskne barevný ohňostroj, zastavím se a ještě s myšlenkou na chlápka, který se mě snažil dosti nevybíravě sbalit, se z plna hrdla rozesměju.
Vytáhnu takhle v noci telefon a bez skrupulí zavolám Rukimu.
Jedinou práci, kterou se mi v tomhle stavu podaří dostat, je pozice zvukaře, ale to není vůbec špatné na to, kolik je hodin a osoba na druhé straně by měla mít spíše chuť zabít mě, než mi dávat práci.
Když schovám telefon a rozejdu se směrem, kde bydlím, zaujme mě na pouliční lampě nalepený plakát. Nespěchám a tak si ho dojdu přečíst. Dočtu se o konkurzu na členy kapely, který pořádá právě Ruki.
"A sakra, že jsem si toho plakátu nevšiml dřív," řeknu si nahlas, ale pak jen ve své obvyklé spokojenosti pokračuju v cestě domů konečně se vyspat.

Skupina?

Vlasy sepnuté na zátylku, sluneční, velké, stylové brýle, nenalíčnený. Přesně takový odraz sleduji ve skle vlaku. Ne nejsem se sebou spokojený, když nemám na sobě make-up.
Přejedu si dlouhými, černě nalakovanými nehty po tváři. Dám si tak najevo, jak moc jsem ošklivý a jak moc nechci, aby si to okolí o mně myslelo.
Na mé štíhlé postavě visí béžový svetr a jeho široký výstřih odhaluje napůl má ramena a jsou vidět jasně vystupující klíční kosti.
Úzká stehna a vypracovaná lýtka obepínají natěsno kožené kalhoty. Botky, za které by se nemusela stydět žádná žena. Ale k modelu vypadají prostě stylově.
Přejíždím si nehty po rtech a zamyšleně, skoro zamračeně se dívám na svůj odraz ve skle. Uzavírám se do sebe. Jako by mi unikala realita. 
Náhle si všimnu, jak na mě lidé zírají. Vyplašeně se rozhlédnu kolem sebe. To jsem tak ošklivý? Už si všimly, jak jsem tlustý a ošklivý!
Naježí s emi chloupky na zátylku. Náhle do mých uší pronikne písnička Color od -OZ-. Počkat... To je... mobil....nedívají se na mě pro můj vzhled... To, že mi zvoní mobil zaregistruji až později. Rozhodně později než lidé okolo mě. Takže se na mě dívali kvůli mobilu... Uleví s emi a zvednu ho. Ne. Nejsem rád za ty zprávy a tak vystoupím hned další zastávku. Jaké štěstí, že jsem se zrovna objevil na Shibuye.

Hodnou chvíli tam strávím nakupováním. 
Abych si zvedl náladu. Líbí s emi, jak se za mnou lidé otáčí s údivem v očích. Moje ego se tak hřeje na výsluní. Nebo když prodavačka piští, jak mi to sluší. Popravdě jsem si pak sám se sebou jistější. Asi jsem propadl silné depresi. Ale nakupování to zlepší. Jako vždycky. Na toaletě se také trochu nalíčím, když se zavřu na pánské záchody do kabinky a z tašky přes rameno vyndám pudr, tužku na oči a balzám na rty. 
Jak vycházím z obchodního centra,  všimnu si letáku. No jistě... moje bicí... Ohlédnu se a uvidím stínek s jídlem. Dostanu chuť. Na jídlo. 
Ne. Musím být ve formě.
Uculím se na leták a kontakt si opíši do mobilu. Hned večer píši e-mail s nahrávkami. 

...

K tomu, abych do budovy vešel se vším všudy, musí mi ostatní pomoct. Mám totiž kufr, do kterého bych se naskládal sám a k tomu bicí. 
Na sobě tento modýlek.
Jsem upravený. Dokonale. Přesto je ve mně malá dušička a snažím se zastavit svoje ruce, abych se přestal upravovat, protože si připadám tak nedokonalý. 
"Konnichiwa," pozdravím všechny s mírnou poklonou a usadím se na volné místo. Přehodím elegantně nohu přes nohu.

Domů a konkurz

Poslední minuty jsem nemohl vydržet. Neustále jsem zíral na hodiny. Kdyby byla nějaká záživnější hodina jako hra na nástroj nebo něco, tak by mi to nepřišlo, ale noty mě nikdy moc nezajímali. Obzvlášť, když jsem je už uměl nazpaměť.
Zazvonilo. Věci jsem měl už sbalené a za povyku svého učitele jsem vyběhl ze třídy a následně z budovy školy.
Dneska jsem ani nečekal na auto, přeci jenom jsem to neměl domů tak daleko, abych musel jet autem, které otec zařídil, abych si nesešlapal jeho drahé botičky, které mi platil. Vlastně i uniformu mi platil a dům a další prkotiny.
Doběhl jsem domů a honem jsem žhavil dráty, abych se podíval na mail, jestli už se našli nějací zájemci na konkurz.
Nervózně jsem klepal nohou do plovoucí podlahy v pokoji a zíral na obrazovku, která nabíhala se samými odkazy.
Hurááá... zajásal jsem v duchu, když se otevřel prohlížeč na mailu. Odklikl jsem přihlášení a pak jsem se jenom usmál, když jsem spatřil číslo, které značilo přijatou poštu. 20 nových mailů z toho jen 5 bylo reklamních a zbytek byli zájemci o konkurz. Vypsal jsem si jména a nadšeně jsem se šel najíst.
Zbývající dny do konkurzu jsem vše připravoval a chystat. Škola byla připravená a dokonce mi zavolal jednou hodně pozdě v noci Sho. Sice jsem nespal, ale přeci jenom kdybych spal, asi bych ho zastřelil za dobu volání, ale vzal jsem ho jako zvukaře pro ten den.
Během jednoho dne jsem si poslechl nahrávky, co mi někteří poslali mailem a byl jsem nadšený, ale chtěl jsem je slyšet naživo.
V neděli jsem tedy dorazil do školy se Shoem a všechno jsme nachystali. Kytary, zesilovače, židle, bicí, prostě všechno a pak se začali scházet.
Manažer to celé bude komentovat a volat si je na podium, kde zahrají a já si je poslechnu. Pak počkají a výsledky se dozví opět od manažera a zůstanou v místnosti, kde se s nimi setkám. Mám to zařízené tak, že budu vypadat jako jeden z těch, co jde na zkoušku, aby mě slyšeli hrát a mohli se rozhodnout, zda chtějí do kapely nebo ne. Z dálky jsem viděl všechny a tak jsem si to obešel a i s kytarou jsem došel a pozdravil je. Sedl jsem si vedle jednoho s velkým kufrem.
,, Zdravím, taky na konkurz?" usměji se mile a sebevědomě.
Byl jsem oblečený celkem obyčejně a v ruce jsem držel svou milovanou lásku.

Konkurz začíná

Jakmile dorazil poslední účastník konkurzu, tak se dveře haly zavřely a na pódium vyšel starší muž. Asi manažer, který sháněl členy kapely.
,, Zdravím Vás a vítám. Budu volat jednotlivce na pódium, aby nám předvedli, co umí. Pak si sednete na svá místa a nakonec Vám řeknu, kdo tady zůstane a kdo může odejít," řekne a pak volá lidi podle jmen.
Prvních devět lidí odehrálo a pak zaznělo první jméno z vaší řady: ,, Prosím pána Daichiho, aby se nám předvedl!"
Po něm měl jít Ran, Kenshin, Orochimaru a Ruki.

A máme to tu znova - konkurz

Posadím se a postupně se přidávají další a další. Někteří se klepou nervozitou, jiný sedí sebevědomě a nebo nervozitu nedávají na sobě znát. Já sedím klidně, jelikož jsem si něčím prošel a znám svoje možnosti a dovednosti. A taky vím, že s basskytarou umím velmi dobře. Však se na kytaru začal učit ještě dřív, než jsem uměl pořádně mluvit. Tak copak já jim tam zahraju..hm..něco vlastního..asi nějaké složené různé solovky a asi jednu celou písničku...jo, zahrát na basku se to dá.....ale od koho..no asi dáme klasiku, tím nikoho neurazím. promyslím si v duchu a jak tak sedím, ujídám brambůrky, které ve mě dost rychle mizí. Vlastně velmi rychle celý sáček, napiju se vody a ještě si dojdu na záchod, opláchnout si ruce.

Vrátím se na místo a už je tu manažer, který ujasní pravidla. A aby se protřídili nervozní, bude se hrát rovnou na podiu a před ostatními. V duchu se musím smát, no vlastně se směji i na tváři. Takže budu mít takové malé soličko, to se mi líbí...jé, já si to užiju. začínám se těšit, až půjdu na řadu.

Konečně padne moje jméno a tak vstanu. Rozmýšlím jen chvilku a pak si vezmu mojí černou krásku a do bezvědomí sladěný jdeme na podium. Tam si zapojím basku a ještě chvilku přejíždím po strunách a kontroluju zvuk, zda je dobře připravený. "Můžu jenom...zvukaře." požádám a za jeho pomoci sladím mojí basku s tím, co tam mají nachystaný. Jak to je, připravím se na podium.

Mírně se ukloním a rychle rozmýšlím, zda bylo řečeno, kolik toho máme zahrát. Myslím, že to nikde řečeno nebylo. No máme předvést, co umím, tak se do toho pustíme. nadechnu se a usměju na moje malé obecenstvo. Začnu si nohou udávat tempo a rozjedu to. Nejdříve spustím pár soliček z různých koncertů, které spojím dohromady tak, že na sebe ladí. Ano, použiji trochu improvizace, za tu mojí dobu hraní přece jen něco takového už zvládnu. Ukážu v ukázkách jak mojí práci s trsátkem, tak i pořádné vybrnkávačky a hračičky, co basovka umí. Na závěr hodím celou písničku a to klasiku - od Dir en grey - Cage. (schválně daná ukázka od hráče, co to hraje jen na basku). Už u solovek se pohybuju ,ale u písničky se pohybuju po podiu, jako bych tam vyrůstal. Z diváků nemám trému, prostě se soustředím jen na hudbu a nic mě od ní neoddělí, snad ani hozené rajče. Přivírám oči a je znát, že hraju nejen s daným talentem, ale hlavně srdcem.

odkaz

odkaz

odkaz
odkaz

odkaz


Jak skončím s hraním, jen se pokloním, sbalím si svého miláčka a poděkuji zvukaři z pomoc. Na to se odeberu zpátky na moje místo.Stále se usmívám a upřímně, mám z mého vystoupení opravdu dobrý pocit. Tak to jsem zvědav, zda se do té kapely probojuju... a dál už se těším na ostatní, co budou hrát. Sice nejradši poslouchám bassky, ale rád si poslechnu i kytary a nebo bicí.

Konkurz

Sedím poměrně pohodlně. Sleduji dění kolem. Těkavými pohledy prohlížím ostatní, skenuji a hodnotím. Jejich oblečení, vystupování. Prostě od hlavy k patě. Do podrobností. Do detailů.
Pak si ke mně někdo přisedne. Vypadá silně sebejistě a hned mne charismaticky osloví. Pohlédnu na něj a zahýbu nohou na koleni.
Proskenuji ho očima. Jako bych přemýšlel, zda mu věřit.
Jeho otázka byla hloupá. Jak jinak. Šel jsem se jenom podívat?
Přikývnu.
Rane... to, žes měl poslední dobou špatné období, neznamená. že se i k ostatním musíš chovat ošklivě... No tak.... usměj se, buď hodný kluk a překonej svou temně špatnou náladu... hmmm? Rozkvetlá louka, kytičky... Málem se rozesměji, když se dostanu ke konci pochodu svých myšlenek.
"Hai," odpovím a přátelsky se usměji. Nakonec - jak jinak by mohl navázat konverzaci než hloupými otázkami? Tak to prostě je.
"Napadlo mne zkusit štěstí," uculím se o něco víc. Najednou jsem jiný. Můj pohled je jiný než ten první, silně nepřístupný, který jsem mu věnoval.
Sjedu pohledem na toho, který se cpe brambůrky. Udělá se mi nevolno, když si připomenu, kolik je v takovém jídle tuku a kalorií. A on to dojí. CELÝ SÁČEK NA POSEZENÍ.
Znovu se zadívám na spolusedícího, i když poněkud pobledle.
"Jsem Ran," představím se a věnuji mu hřejivý úsměv. Ne - nejsem zlý. Jen trochu náladový.
Možná mi ještě stihne odpovědět své jméno, než se tam objeví manažer. Vysvětlí nám jak vše vlastně bude probíhat. Poslouchám ho a přemýšlím. Zda něco nepozměnit.
Sleduji jak jdou ti před námi. Netleskám. Nemyslím, že jsou tak dobří. Mám absolutní sluch pro rytmus. Vadí mi, když vybočí z rytmu.
Pak tam jde ten, co snědl brambůrky. Překvapeně nadzvednu obočí. To je už poněkud jiná kategorie.Sála z něj klid, uvolnění, jistota, zkušenosti. Jak dokončí své vystoupení, zatleskám mu. Už ve stoje, neboť se chystám na řadu já.
Jak uvidím pódium, mám pocit, že se mi dělá mdlo a dokonce zavrávorám a mírně se mi podlomí kolena. Chytím se stěny a přerývavě dýchám.
Než ale stihne kdokoliv za mnou přijít, dojdu přes to všechno hrdě za své bicí. Vezmu paličky do rukou.
Nikdy jsem před nikým takto nevystupoval. Cítím, jak mám žaludek sevřený až běda. Ten přede mnou má jistě zkušenosti. Jak by mohli vzít mě. Takové nejisté kuře...? Sakra Rane, přestaň o sobě pochybovat!
Je mi skoro trapné vyzkoušet si postavení bubnů, zda je tak, jak má být. Začnu zkoušet a přesouvat si bubny. Začnu hrát, ale pak bolestivě zasyčím. Jak jsem měl nohu na basovém bubnu, kopáku, natáhl se mi divně nárt. A docela bolestivě.
Měl sis vzít platformy - copak chceš v podpatcích hrát na bicí? Uvědomím si vzápětí svou chybu. Navíc mám plechy v jiném úhlu, než jsem zvyklý. Uvědomím si, že nastalo tísnivé ticho.
Rozpačitě přejedu pohledem po přítomných.
"Gomen nasai. Chotto matte, onegai shimasu" omluvím se a požádám je o počkání. přitáhnu si lépe plechy a otočím se na stoličce. Zipem na vnitřních stranách, rozepnu své kozačky a perfekcionisticky je uložím úhledně vedle.
Zhluboka se nadechnu a na tváři s emi objeví úsměv. Jsem uvolněnější.
Začnu podle svého plánu. Začátek musí být nakopnutý, aby zaujal. Proto jsem si na to vybral solo od Johna Bohmana odkaz. Mě samotného to uklidní. Usmívám se. Je to zvláštní, jak mé oči jsou náhle plné života. Nehraji srdcem, ani rozumem, ale celou svou bytostí. Jako bych sám byl bubnem a skrz mě procházela vlna vibrací a výbojů. Po tomto roztomilém, chytlavém úvodu, pokračuji v Zeppelinské tvorbě a jejich bubeníka Johna. Už to jsou složitější sólovky (odkaz, odkaz). Je to taková tvorba pozdních hippies. Nicméně se snažím, aby vše plynule přecházelo. Jak končím větším použitím činelů, navážu s s jejich dokonale tříštivým zvukem na Tommyho Lee (odkaz). Je to už složitější záležitost než byl John. Vlastně je vidět, jak se rozehrávám a ponořuji do hudby. Jak si v průběhu hraní zvyšuji laťku. Dokonce vyhazuji paličky a chytám je, nebo si je protáčím mezi prsty (jako Tommy na videu). Ale moje třešnička na dortu má přijít. A to bubenické sólo z West Side Story, které jsem viděl v podání mého favorita Matta Smithe (odkaz). Je to pro mne takové hraní a ukázání mé síly a hranic. Matt byl (možná stále je) držitelem rekordu nejrychlejšího bubeníka Zvládá 1 132 úderů za minutu. Já jen 1 099. Cítím, jak mi po zátylku začne stékat pot, ale je to svým způsobem příjemné. Jsem jak v dokonalé extázi. Mé tělo se vlní a při nejrychlejších částech lapu po dechu jako bych dostával právě orgasmus. Trans z bicích. To, je to, co mne teď ovládá. A když se dostanu do takových stavů, jsem schopný opravdu až neuvěřitelných výkonů. Proto se vždy musím rozehrát.
Na bubny pokládám i ty lokty jako on. Své bubny znám opravdu dost dobře. Neovládám se. Zvuk bubnů ovládá mě.
A konec věnuji ukázce mé rychlosti. Vyhodím paličky a pochytám je do jedné ruky. Mám mžitky před očima. Pravda. Teď jsem nejedl dlouho. Ale měl jsme příliš starostí. Nebyl čas. Škola a trénink na tenhle konkurz.
Jsem mírně zpocený, ale zvláštně, spokojeně se usmívám. Možná skoro až uspokojeně. Vstanu a pokloním se. Pomalu, abych sebou nešvihl. Vezmu si boty a posadím se zpět na své místo. Musím teď vypadat jako strašák do zelí. Mírně zpocený a zadýchaný.
Musím se pochválit....
Uculím se. Mám lepší náladu, jak se mi do krve dostal endorfin.
Začnu se obouvat.

Malý velký shon jedné zkoušky..

Beton. Všude jen beton a malí mravenci v oranžových vestách. Takový výhled poskytovalo okýnko Boeingu 717, který zvolna roloval na start letu Tokio – Osaka – Soul - Vladivostok. Takechi byl k neudržení. Stále jammoval se sluchátky na uších a tiše si broukal text Miyaviho Selfish Love, čímž si vysloužil nejeden udivený pohled od spolucestujících.

Kenshin se tvářil nepřítomně, hleděl ven, na beton a ty oranžové mravence, kteří obskakovali nejdříve jejich letoun a pak se odebrali k vedlejšímu Airbusu, když se jejich letoun začal připravovat ke vzletu. Keshin pohlédl vedle sebe na neklidného mladíka, ale přešel to se znechuceným pohledem. Let měl trvat přibližně hodinu, ale i ta hodina byla dobrá na to si odpočinout. Kenshin se opřel do sedačky a zavřel oči. Spánek ho přijal téměr okamžitě...


Černý prostorný sedan evropského střihu se sem očividně nehodil. Muž v dokonale padnoucím obleku, který z něj vystoupil, byl už doslovnou pěstí na oko. Obešel vůz, pečlivě se přitom rozhlédl a až poté otevřel zadní dveře na straně chodníku. Z vozu vystoupil mladík okolo dvacítky, v lehce extravagantním, ale stále relativně normálním outfitu, který by znalejší zařadili k bubeníkovi a příležitostnému kytaristovi již dávno zaniklé a zapomenuté kapely; kterého následoval stejně starý a o fous slušněji oblečený klučina s věčně nemiznoucím úsměvem. Ten prvný přikývl řidiči a přešel ke kufru, ze kterého vyndal pouzdro na kytaru. Řidič se jim oběma uklonil a pak je dovedl ke vchodu do budovy, v níž oba mladíci zmizeli tak rychle, jako se na scéně objevili. Nepovšimnuti, dvě mladé duše, v jednou velkém a krutém světě.


Rozřazení na recepci ty dva roztrhlo do dvou rozdílných skupin. Tedy ne že by Kenshinovi po bezmála pěti hodinách v Takechiho společnosti to nějak vadilo. Ba co víc, byl za to rád. Vypařil se se svou kytarou ke své skupině a usedl na předem připravené místo. První kandidáti přicházeli na pódium, aby se předvedli. Někteří vsadili na vlastní tvorbu, někteří vsadili na covery známých melodií. Někteří byli značně nervózní. Někteří méně. Jak jich ubývalo, a volali další a další jména, přišlo i na Takechiho. Kenshin mu zatnutými pěstmi naznačil svou podporu, a vyslechl si jeho verzi nějaké z mnoha tolikrát slyšených písní od Miyaviho. Kenshinovi připadal jeho výkon dobrý, fakt dobrý, ale popravdě...slyšel tu lepší. Když Takechi odcházel, nedal Kenshin na sobě nic znát – usmíval se, a dokonce mu i ukázal zdvyžený palec, takovou malou lež. Poté přišli další. A další, lidí v sále ubývalo, a řada se blížila až k té, v které seděl Kenshin. Jeho čas pomalu přicházel a nervozita stoupala. Kluk vedle něj, byl povolán na pódium, kde předvedl své neopakovatelné sólo s basovkou. Kenshin na něj hleděl, nemohl odtrhnout své oči, hlavu plnou Hakua, který hrál...nadpozemsky stejně.

Tak tenhle se do kapely dostane, pomyslel si Kenshin, a otočil se ke klukovi po své levici.

„Jak se jmenuje ten kluk co teď hrál?“ zeptal se. Kluk vedle něj, očividně mu nebylo ani dvacet, byl značně nervózní. Jeho číslo o několik větší než jaké bylo Kenshinovo, ho předurčovalo k nástupu dávno po Kenshinovi.

„Daiko...Daichi...nebo tak nějak...“ řekl kluk a Kenshin pomalu přikývl, odvracejíce svůj zrak zpět k pódiu. Dai...a nějak dál...už skončil a na pódiu stál mladý bubeník, který si to popravdě taky uměl dát.

A po něm jdu já, blesklo Kenshinovi hlavou. Nervozita se v něm vařila jak voda v rychlovarné konvici. Vzal svou kytaru a šel se připravit. Následoval ukazatele do backstage a jak šel chodbou, nechal k sobě doznívat údery bicích.

Hoshi... táhlo mu jméno bubeníka jeho bývalé kapely hlavou. Došel na své místo, kde ho stagechief postavil na značku, na které měl počkat, než předchozí adept dohraje. Což se pochvíli stalo. Minuli se za oponou a oba měli v očích to samé. Přání uspět.

Kenshin vešel na pódium do světla reflektorů a k jeho uším doléhal dávno odeznělý křik fanoušků. Nervozita byla ta tam, prostě stál na stage a nebylo nic jiného. Jako by nic jiného neexistovalo. Jen on, kytara, reflektory, a tenhle okamžik. Došel ke kabelu do komba a připojil se. Chvíli ladil nástroj, chodil po pódiu, aby odhadl nejlepší odposlech a akustiku pro svůj výstup. Plánoval ho jednoduchý, úderný, krátký. Přeci jen, takový byl i on. Extáze okamžiku, tak jednou vyjádřili jeho výkony na stage v The Kyoto Gazette. Usmál se a opřel se nohou o bednu odposlechu.

„Tak pojďme gigovat!“ zvolal směrem k porotcům a opřel se do strun. Následující minuty patřily jen a jen jemu. Jeho kytaře, jeho hudbě, jeho tónům, které ho doslova pohltily. Ale vše jednou končí. I jeho kytara dozněla a její zvuk odezněl do ticha. Hleděl do tváří lidí proti sobě a na tváři se mu usadil spokojený úsměv. Vysekl jim všem poklonu a vytáhl kabel od komba z kytary. Přešel zpět do backstage a teprve v ten okamžik mu došlo, jak moc nervózní byl...

Zdá se mi to, nebo tohle bude ještě zajímavé?

Příchody ostatních jsem… prakticky nevnímal. Prášky v mé hlavy a v mé krvi pracovaly dokonale, možná až příliš, neboť mne na nějakou dobu odtrhly od okolního světa. Má mysl, mé vědomí, všechno ztichlo a já se nemusel soustředit na nic. Bylo to neskutečně úžasné, takové, že jsem ani nepotřeboval přemýšlet o tom, že by možná bylo dobré, aby se mi nervozitou potily či třásly ruce?
Když došel poslední, manažer budoucí kapely nás uvedl do sálu, kde jsme měli ukázat, co v nás vězí. Nedokázal jsem říct, zda jsem rád, anebo ne – prostě to tak bylo. Posadil jsem se a mě určené místo a donutil být se více při smyslech, neboť ty budu zaručeně brzy potřebovat. Smysly. Břitkou mysl. Schopnost užívat svůj hlas. Uvažovat… a celkově se nepohybovat jako opilé, zničené dítě. Nemusí si o mně hned v počátcích tohoto veškerého šílenství myslet, že nejsem nic jiného, než neuvěřitelný šílenec, který tu nemá co dělat. Taková… menší nákaza společnosti.
Poslouchal jsem své možné spoluhráče. Některá čísla se mi líbila víc, některá méně, u některých mi srdce bušilo a jinde nudou skomíralo, že jsem se až bál, že pokud někoho takového vyberou, a mě také, nejlepší volba bude utéct zpět do svého pokoje a schovat se pod nánosy papírů knih. No dobrá, zas tak hrozné to nebylo. Rád vše řeším jistou nadsázkou a to zrovna u mě asi není moc pěkné. Škoda, že se už nezměním. Tedy ne pro mě, ale pro mé okolí.
Když zavolali mé jméno, tedy přezdívku, neboť své jméno jsem nikterak v e-mailu neuvedl a on jej ani jako doplňkovou informaci neobsahoval… odložil jsem papíry, které jsem si pročítal (ony zrádné texty songů) a šel. S hlavou v mezích možností vztyčenou, rukama položenýma na břiše a notnou dávkou oblbováků v krvi. Což bylo dobře.
Přešel jsem k mikrofonu a tak nějak mazlivě po něm přejel prsty, jako kdyby byl mou nejdokonalejší milenkou. Musel jsem se s ním sžít, abych mu byl schopen věnovat svůj hlas, stejně jako kytarista potřebuje nějaký čas, aby poznal správně nově zakoupenou milenku. Nakonec jsem se mírně pousmál a… rozhodl se darovat svému okolí svůj zpěv, svůj hlas, neboť to bylo vše, co jsem byl v této chvíli ochoten obětovat.

Renon od skupiny M byla jedna z těch, které mohly hrát neustále, a já se jich nikdy nenabažil. Hlas zpěváka pro mne byl něčím zcela nenapodobitelným, přesto jsem se o to dnes pokusil. Ostatně, co jiného mi zbývalo, pokud jsem chtěl mít alespoň tu drobounkou naději, že tu dnes uspěji? Položil jsem se do písničky a nechal ji, ať mne prostoupí. Bez hudby za zády. Používal jsem jen svůj hlas. Tak čistý, jak jen to bylo možné, tak silný, abych zvládl uzpívat i ty zbylé. Musel se zarýt do srdcí přihlížejících a donutit je, aby se jim onen song zdál stejně tak blízký, jako mě samému. Vyjadřoval emoce.

Sel’m. něco pomalého, kde je ovšem nutné dostatečně intonovat. Používat hlasivky. Tiché, klidné. Nic uřvaného, ani zbytečně uspěchaného, navíc od poměrně neznámé skupiny (tedy ne, že by M byli nějak příliš známí, ono hledat skupinu s názvem M je horší jak jehla v kupě sena). Inu, pokud se mi to náhodou nepodařilo, jak jsem zamýšlel, chyba bude na mé straně. Ovšem snažil jsem se. Nedokázal jsem zpívat bez toho, abych do hudby dal vše.

Buck Tick a jejich Speed. Pokud neznáte tuhle skupinu, jednoduše ke mně vůbec nelezte. Jedna z těch, které vědí, jak používat to, co mají. Zaměřené na kvalitu a ne na kvantitu. Navíc hlas jejich zpěváka se dokázal dostat všude a já, když jsem ho občas slyšel, jsem se nemohl ubránit smíchu. Hlavně na live koncertech, kdy… ehm… ještě nebylo po desáté večer. Každopádně jejich hudba je velice, ale opravdu velice inspirující.

Nakonec má srdcová záležitost. X japan. Yoshiki. Klavír. Bicí. Uznávám trochu upištěný Toshiho hlas, neumírající melodie. Dokonalá souhra vzpomínek a emocí. Tears. Vždy, když jsem ji zpíval jsem přemýšlel, na co Yoshiki při skládání této hudby myslel a vždy jsem tak byl blíže svému bohu. Sice jen o kousíček, ale i tak.

Můj koncert tedy byl u konce.
Jak moc jsem uchvátil publikum… to bylo zcela na něm.
Avšak já se jen rozloučil, poděkoval a… šel zpět na své místo.

Dát si další zelenou lentilku.

Konkurz

Nevypadl moc nadšeně z toho, že na něj mluvím. Trochu jsem znejistěl, ale radši jsem na to nechtěl myslet a pak se všechno obrátilo.
Usmál se a odpověděl mi, že ano a dokonce se představil. Usmál jsem se a když jsem se chtěl představit, tak se ozval manažer, tak jsem se omluvně usmál a sledoval, co bude říkat. Byl jsem docela zvědavý.
Vyzýval postupně lidi, co byli v sále a první lidi, co vstoupili na stage mě docela překvapili, ale v tom špatném slova smyslu. Někteří měli doslova hudbení hluch.
Pár jich bylo solidních, ale nebyl jsem si jistý. Už jsem byl docela skeptický, když nastoupil na pódium první basák, který tady byl vůbec a já se musel až narovnat, jak mě zaujal.
Když dohrál zatleskal jsem mu a pak jsem uvolnil místo Ranovi, který byl na řadě. Usmál jsem se a sledoval, co předvede. Byl dost nervózní, tedy aspoň z počátku.
Pak to ale úžasně rozjel. Nemusel jsem si ani psát jejich jména, prostě mi utkvěli v paměti.
Když nastoupil další, tak jsem si říkal, že to přísloví ,,nejlepší nakonec" je pravdivé.
Byl jsem nadšený jako dítě a doufal jsem, že s nimi budu vycházet.
Pak vystoupil zpěvák. Byl předposlední přede mnou.
Jeho hlas se mi moc líbil. Ukázal že zvládne pomalé, rychlé, smutné... byl fakt dost dobrý. Ti, co byli předním nebyli špatní, ale on byl ideál.
Pak manažer zavolal mé jméno: ,, Ruki!"
Zvedl jsem se a s kytarou jsem došel na stage, kde jsem ji zapojil a naladil. Pak jsem lehce hrábl do strun a začal jsem hrát.
První jsem si hodil sólo, které jsem už nějakou dobu nacvičoval, bylo to něco pomalejšího.
Pak jsem hodil něco trochu živějšího, ale přesto klidného a na konci jsem trochu zrychlil tempo.
Aby byla sranda hodil jsem tam Bacha a tím jsem zakončil své vystoupení.
Odpojil jsem kytaru a odešel jsem do zákulisí, abych manažerovy nahlásil koho chci a koho ne, pak jsem se vrátil do hlediště a sedl si vedle Rana.
Usmál jsem se: ,, Musel jsem na záchod, stalo se něco?"
Vyšel manažer a vyjmenoval jména, ti se postavili a on je poslal pryč. Zůstali jsme sedět jenom já, Ran, Kenshin, Daichi a Orochimaru.
Usmál jsem se, zvedl se a došel před ně.
,, Vaše výkony byly úchvatné a já budu velice rád, když spolu zkusíme vytvořit skupinu s názvem Kōri no sonata! Mé jméno je Ruki a to já jsem hodil inzerát, jen jsem zde vystoupil, aby i vy jste věděli s kým budete hrát!"
Čekal jsem na jejich reakce a otázky.

Hra na technika

Jednoho dne poté, co jsem konečně dospal několik prohýřených nocí, nastala konečně neděle a s ní i Rukiho tolik očekávaný konkurz na členy jeho vysněné kapely. Přesně, jak jsem mu slíbil, jsem ho doprovodil do školy a dal se do práce, jakmile to bylo třeba.
Dokud jsme všechno potřebné chystali společně, docela jsem se bavil, ačkoli jsem šlo vidět, jak mu na tom záleží. Jistý smysl pro techniku mám, získal jsem ho sice spíše z donucení a nutnosti, abych prošel střední školou, ale i to se počítá...
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že něco z toho, co jsem se naučil, v budoucnosti vážně uplatním, asi by mě pěkně rozesmál. Jenže život bývá někdy nevyzpytatelný a má naštěstí velký smysl pro humor, takže si tady nakonec hraju na zvukaře.
Jako obvykle mám dobrou náladu a při práci si dokonce pískám aspoň do té doby, než začnou přicházet zájemci. Jejich počet na mě udělal docela dojem.
Tentokrát to teda, Ruki, bereš sakra vážně... pomyslím si uznale a pomalu se začnu klidit více stranou.
První z nich mě požádá o pomoc při ladění basovky s ostatním vybavením, což mi nedělá už vůbec žádný problém, jelikož právě k baskytaře mám velmi blízký vztah. Za chvilku to máme zvládnuté a tak se jenom rozmarně posadím na úplný okraj pódia a je mi jedno, jestli budu někoho rozptylovat nebo ne.
Jestli chtějí být ve známé skupině, měli by si začít zvykat na zvláštní diváky...
Jsem samozřejmě ku pomoci i ostatním, ačkoli mě poslouchání účastníků rychle začne nudit.
Většina se mi zdá příliš podobná a nevýrazná, jak dalece můžu jejich výkony osobně posoudit. Co se hudby týče, mám rád většinu žánrů, a hodnotím hudbu jednoduše podle vlastního pocitu, který z ní mám. A ten je buď dobrý nebo ne - konec šmytec. Trochu více profesionálně můžu hodnotit leda baskytaristy a na zpěv bych si troufl jen velmi opatrně, jelikož já se svým typicky popovým hlasem, bych jen těžko mohl v tomhle ohledu kritizovat někoho z přítomných.
Samozřejmě pár účastníků se mi zamlouvá více než zbytek a jsem poměrně zvědav, jestli se se svým tipem shodnu s Rukiho manažerem, který každého bedlivě sleduje. Co mě aspoň trochu baví, je sledovat některé nervózní tváře a možná je dokonce trochu provokovat svým vlastním samolibým výrazem.
V jednu chvíli si říkám, že kdyby Ruki nikoho vhodného nenašel, promluvil bych s ním, že bych se k němu docela rád přidal.
Má vůbec tušení, že na basovku umím hrát? Nejspíš by něco takového ani ve snu nepředpokládal, jelikož jsem se mu o tom asi nikdy nezmínil a to někdy lidem o sobě nakecám opravdu hodně šílených detailů...

V co největším klidu, kterého jsem jenom schopen, vyčkám do konce, kdy zahraje i sám Ruki. Jeho hudba je právě jedna z těch, ze kterých se mi srdce radostně svírá. Protože ho osobně znám, opravdu se na snažím soustředit na jeho výkon.
Když dohraje, manažer vyhlásil výsledek.
Všimnu si, že vybrali i basáka, tak se jenom pomalu zvednu z pódia, a aniž bych byl jakkoli zklamaný, připravím se pomalu na sklízení všeho toho vybavení. Ruki mezitím hovoří se členy své nové kapely, ale já už nevnímám. Znovu si spokojeně hvízdám...

Ten sympatický Ruki je strůjcem všeho?

Sedím vedle a pozoruji ty, kteří jdou po mně. Poočku sleduji toho sympatického muže vedle sebe sleduji. Sálá z něj charizma. A mě to až hloupě přitahuje. Ale připadám si vedle něj tak... nemožně. Jsem trochu nervózní. Myslím, že bych mu nebyl dobrý ani kdybych byl překrásná dívka. Jak se asi díval na to, když jsem měl na začátku takové faux paux?
Hodím si nervózně pramínek vlasů za ouško a zhluboka se nadechnu a složím ruce na hrudi. Sleduji dění na jevišti. Noha přes nohu. Zlehka s nimi poklepávám do rytmu.
Ten zpěvák je opravdu dobrý. Má hezkou barvu hlasu. Přejíždím si černými, dlouhými nehty po rtech, pohled upřený k jevišti.

Pak vysloví další jméno a zvedne se ten vedle mě. Zadívám se na něj a pousměji se. Ruki...
Sleduji ho se stejným, zamyšleným pohledem jako ty ostatní. Je dobrý. Vlastně ti po mně byli opravdu dobří. I Dai přede mnou. Já si moc nejsem jistý. Sám sebou.
Ruki si ale ke mně nesedne.
Posmutním. Vždycky si dělám takové hloupé naděje... Radši se někam vypařil než aby si ke mně sedl...
Povzdechnu si a sklesle pozoruji své koleno. Uzavřu se do sebe. Nevnímám okolí.
Náhle se gauč, na kterém sedím, zhoupne.
Zadívám se na Rukiho. Neubráním se úsměvu.
"Ah - v... v pořádku. Jsi šikovný... ve hraní. Máš vlastní styl," pochválím jeho vystoupení. Skoro automaticky.
Pak přijde manažer a vyzve k sobě několik lidí. Zůstanu sedět. Sevře se mi hrudník nervozitou. Netuším totiž, co se děje a nová situace mne značně znervózňuje. Nehty jezdím po kožených kalhotách.
Rozhlédnu se a zjistím, že sedím mezi samými dobrými hráči. je snad možné... A tamti odejdou.
Ruki! Oni nás vybrali! Uculím se a otočím se směrem k němu, abych mu to nadšeně sdělil, i když je to stejně zbytečná informace. Ale já mám radost.
Jenže Ruki se zvedne.
Co to dělá?
Svraštím obočí.
Jeho slova mi vyrazí dech.
Úsměv opadne.
Byl jsem.. přelstěn... bavil se se mnou jenom proto... že... si mě chtěl oťukat. Jsme v šoku a hrudník se sevře.
Začínal jsem mu věřit. Na sebe příliš brzo. A to je chyba.. osudné.
Zadívám se na špičku své boty. Cítím, jak mi naskakuje husina, jak se ježí chloupky na zátylku a polévá mne chlad i horkost. Zhluboka se nadechnu.

Pokračování konkurzu a všemi očekávaný výsledek.

Mám ze svého čísla dobrý pocit. Nemyslím, že bych byl nějak extra dobrý, ale tady na ty mladíčky vím, že mám. Většina z nich je nervozní a mě to vyvolává na tváři jen smích.Zvukař mi pomůže a pak sedí někde stranou, vůbec mi to nevadí. Příjde mi, že jsem tady asi jeden z mála, který není nervozní. Jak skončím, políbím svého miláčka na tělo a přejedu prsty po jeho krku. Zase jsi holka nezklamala. Kde já bych bez tebe. a s úsměvem spokojený procházím kolem zvukaře zpátky na moje místo. Ani jsem se svým výkonem nezapotil. Jsem zvyklý hrát i několik hodin denně. Cestou potkám dalšího, kdo jde hrát. Rana, ale jelikož i on potřebuje pomoc zvukaře, stihnu se posadit na vlastní místo. Pozoruju ostatní na podiu a podle výkonu tleskám. Mám dobrý sluch a citlivost pro přesnost, a tak než konkurz skončí, mám asi šest typů, kteří by mohli postoupit. Sebe samozřejmě nepočítám, to nechám na jiných.a všem vytipovaným samozřejmě zatleskám.I když mi vrtá způsob, jakým manažer převolává, protože to nejede podle nástrojů, ale skoro až náhodně....baska, bicí, kytara, zpěv a znova kytara. Ovšem to je jen jejich věc, já svoje zahrál.

Po zahrání poslední Ruki, můj sedmý tajný vybraný na postup, předstoupí manažer. Začne hovořit, ale moje jméno nevysloví. Až na pár vyjímek jsem se v tajném hodnocení trefil a zůstanu s těmi, jejichž hudba se mi líbila nejvíce. Najednou ovšem předstoupí poslední hrající a přizná, že je on hlavou toho nápadu a nejspíše bude chtít být i leader kapely. Zadívám se na něj a pak se rozesměju " Teda, byl jsem už na nějakých konkurzech, ale tohle jsem zažil poprvý." pochvalně pokývu hlavou. " Takový překvápko. " hovořím s dobrou náladou. " No nevím jak ostatní, ale já jsem sem šel, abych zahrál, ukázal, co umím a hlavně, abych se setkal s bandou podobného zaměření a stejný blázni do muziky, abychom to dali dohromady. Já bych se rád přidal, pokud ostatní teda nebudou moc proti." a rozhlídnu se. Najednou mi dojde, že jsem tu jako jeden z nejstarších, ačkoliv podle matky jsem stále 19 letý rošták. Prohlídnu si obličeje zbytku vybraných a asi nejkyselejší ksich nezkazí můj úsměv. Snad proto jsem byl vždy smíšek kapel, ačkoliv párkrát ani můj optimismus nepomohl a kapela se rozpadla. " Teda, ale musím uznat, že jste všichni hráli skvěle...teda...já vás měl jako tajný esa, co to nejen umí.." přiznám otevřeně narovinu. Rukama obejmu svojí černou krásku spolu s druhou, polepenou a zpěstřenou, kterou jsem si přinesl jako takovou mojí náhradu.Nebo spíš pro štěstí. Je mojí první a nosí mi vždy štěstí.

Takže… sem budu „patřit“? Toť otázka…

Když jsem dozpíval, zbytek konkurzu ( a to po mě byl už jen jeden kluk na kytaru) jsem proseděl na svém místě tam vzadu mezi židlemi, kde nikdo neviděl na mé cpaní se všemi těmi chemickými pochutinami. Pak začali volat jména. Dost velká skupinka se zvedala a odcházela, takže jsem očekával, že tito nepostoupili. Nicméně mne s každým dalším jménem udivovalo, že nejsem vybrán jako jeden z těch, co by měli vypadnout. Přeci jen – já to byl jen zkusit. Pokud mne chtějí do skupiny, zažijí semnou opravdu krušné časy… ovšem, pokud je odměnou za jejich trpělivost to, že budu dřít a oddám se jejich vizi… pak nebude mít ani jedna strana většího problému.

A pokud chtít nebudou… nikdy jsem nebyl tím správně bojovným typem, abych se s nimi hádal. Nebudu ani nyní. Jak říká můj otec, když je mi nejhůř: Nic si z toho nedělej, to oni jsou hloupí, že se dobrovolně připravují o možnost být ve tvé společnosti. Takže si z toho nikdy nedělám těžkou hlavu.

Potom promluvil onen Ruki. Jeho slovům jsem se – jak jinak – ušklíbl. Tvář byla bezvýrazná, nedával jsem najevo naprosto nic, ani to, zda mi je jeho chování proti mysli, zda jej schvaluji, nebo zda ho naprosto vypouštím z myšlenek a zasunuju do služky: Ignorace. Prostě jsem to bral tak, jak to běželo.

Zbytek mé budoucí kapely (možná) byl takový… tichý? Anebo možná ve chvíli, kdy jsem promluvil, ti nekomunikativnější stále rozvažovali slova – ovšem, i tak mne předstihl onen temnovlasý kluk. Měl jsem pocit, že jeho jméno začínalo nějak na D. Ale nebyl jsem si jist. Jména nebyla nikterak mou silnou stránkou.

Zaposlouchal jsem se do jeho hovoru. Působil uvolněně a příjemně. Pokud jsou takový i zbylí členové, bude to… víceméně potěšení. Pokud mne přijmou. Chápal jsem, že svou povahou nsednu každému.
A já bytostně nesnášel konflikty.
Vážně…
Dokázaly mi celkově zkazit mnění o komkoliv.

A pak zbylo jen pohrdání – a s lidmi, kterých si nevážím, nemám naději na to vydržet déle jak dvě minuty (které postačují plně k tomu se sbalit a odejít pryč).

Ještě jednou jsem se rozhlédl po spoluhráčích a pak přimhouřil oči. Tak fajn. Dobře. Dýchej – nezapomeň používat plíce! Základní poučka.
"Já to beru,“ řekl jsem. „Ale počítejte s tím, že nanejvýš čtyři dny v měsíci nebudu k dispozici.“

Souhlasy a jiné

Můj pohled přejížděl mezi těmi, kteří tady zůstali. Daichi byl usměvavý a hned souhlasil. Byl to ten typ člověka, který hned padne do oka a člověk ví, že tohle bude kámoš za všechny peníze. Neříkám, že ostatní taky nebudou fajn, ale z Daie to přímo vyzařovalo. Usmál jsem se na něj a manažer si hned zapsal jeho jméno, adresu a telefon.
Pak jsem se podíval na Rana, který podivně mlčel. Trochu mě to překvapilo, on byl opravdu zvláštní. Měl jsem dojem, že je naštvaný.
Proč? To ho štve, že jsem vedle něj seděl a snažil se ho poznat? Trochu mi unikal smysl jeho myšlení. Jeho obličej byl zvláštně stažený a pořád se díval někam dolů. Přesunul jsem se pohledem na Orochiho. Jediný slušný zpěvák, který se tady dneska objevil.
Řekl, že to bere, ale že čtyři dny v měsíci nebude k dispozici.
,, To určitě půjde nějak vydržet," usměju se a podívám se na poslední dva, kteří v mých měřítkách uspěli. Kenshin a Ran. Oba zatím mlčeli. Manažer si zatím vypisoval něco od Orochiho a bavil se o něčem s Daichim. Nejspíš o tom, že bylo v plánu, aby kapela byla po kupě v jednom domě, jestli by jim to nevadilo a pak je vybídl, aby si nachystali nástroje. Tedy u Orochiho hlavně hlas, že si pak něco spolu zkusíme.

Promyslet - potřebuji si to promyslet

Sleduji svou botu jen chvíli. Pak se znovu zhluboka nadechnu. Rozhlédnu se po ostatních a trochu s epousměji. Původní truc mě přechází a nálada se znovu mění.
Vstanu z gauče a rozpačitě, nejistě se na Rukiho zadívám.
"Teda taková...lest," mírně přimhouřím oči, takže vypadají roztomile, jako liščí.
"Dám si cigaretu a pak se domluvíme," pokývu hlavou a chovám se opět o něco přátelštěji.
Vytáhnu tabatěrku a zapalovač a vyjdu ven. Nechci jim kouřit uvnitř.
Venku se nadechnu čerstvého vzduchu a zapálím si. Pořádně si šluknu a nechám nikotin působit. Přemýšlím. Je to zvláštní. Čím víc chci být ve skupině a tady, tím víc nacházím praktické důvody, proč nemohu.
Nakonec cigaretu típnu a vejdu zpět. Dojdu za Rukim.
"Já bych se rád přidal. Jste... moc šikovní. Všichni. Ale já... Jsem student a vydělávám si bokem. V Tokiu. Nemohu se nejspíš jen tak sebrat. A pokud bych se odtamtud sebral, co bude s mým bytem? Na školu bych vždycky potřeboval tak čtyři dny v týdnu. A pak mám praxe ... a .... nevím, jak to vyřešit... popravdě," zatvářím se více než smutně autrápeně. Přemýšlím nad tím, jak to udělat.

Ran

Ran se konečně trochu probral a postavil se. Čekal jsem podle jeho výrazu, že odmítne, ale on jenom řekl, že to byl ode mě lest a že si jde dát cigárko. Nechal jsem ho odejít a přemýšlel jsem, co budu dělat, jestli některý z členů, které jsem tady nechal odmítne.
Raději jsem na to nechtěl ani pomyslet.
A pak se vrátil Ran a řekl, že studuje a že potřebuje taky minimálně čtyři dny v týdnu na studia a pak říkal něco o praxi a už to směřovalo k tomu, že odmítne.
Popravdě jsem to nečekal. Byl jsem do všeho tak zapálený, že mě nenapadlo, že by někdo mohl odmítnout a teď mi bylo zle do žaludku, když jsem si uvědomil, jak blízko je můj sen propasti.
Netušil jsem, co mu mám na to říct a pak se ozval manažer: ,, Ale to přeci není problém, můžeš svůj dům pronajímat Ran - san," usměje se a sleduje nás. Byl jsem za manažera rád.
Ale přesto mi došlo, že to pronajmutí řeší jen jeden problém. Já jsem si mohl dovolit individuální školní program, ale on asi ne. Možná, kdyby studoval dálkově, ale do toho nemůžu nutit. Proč sem vůbec chodil, když věděl, že by stejně nemohl? Copak neví, kolik času kapela zabírá. Najednou se se mnou všechno točilo. Ještě jsme kapelu ani nezaložili a už tolik problémů.
,, Hmm... co dálkové studium? Ne to je kravina, teď si potřebuji zapálit já," řeknu a odejdu z místnosti, abych se venku mohl opřít o stěnu a hluboce vdechovat kouř ze svých oblíbených cigaret Malboro Menthol.
Uvědomoval jsem si moc dobře, že ani dálkové studium to moc neřeší. Dva dny v týdnu je taky moc, pokud uspějeme jako kapela. Kousal jsem do piercingu, který jsem měl na rty a zvažoval možnosti.

A už to zase začíná...komplikace

Hned jak promluvím, vypadá to, že si někteří uleví a jiný na mě koukají asi jako na blázna. Kašlu na to a jak příjde manažer, nadiktuju mu moje jméno a kontakty a pak vytáhnu z kalhot prostě vizitku a tu mu podám.

Po mě se ozve zpěvák jen s tím, že bude 4dny v měsíci chybět. Jen mávnu rukou, protože to se ztratí a myslím, že si stejně aspon na nějaký ten den každý rád odpočine. " Myslím, že každý bude chtít mit chvilku v měsíci pro své...vlastní záležitosti." řeknu zvláště takto, protože každý si pod tím může dát co potřebuje. No moje návštěvy klubů třeba hnedtak někoho nenapadnou.

Manažer si teda začne zapisovat i zpěváka a já tak aspon zjistím, že si nechá říkat Orochimaru, neboli Orochi. Usměju se na něj. " Myslíš, že ti můžu říkat Orochi?" zeptám se pro jistotu, abych mu nezkrátil jméno proti jeho libosti. Každý může mít jiný vztah k těmto věcem, pro mě tolik nedůležitý. Já občas slyšel i na to "Hej , basko". S manažerem probíráme přespání a já se dožaduju určitých povolení k sobě na pokoj. Přece jen mám už nějaké povinnoti a budu potřebovat občas klid na práci. I když já jí dělám po nocích, kdy většinou všichni spí a moje účast fyzicky je strašně málo. Jen v extrémních případech. No proč taky, když společnost vede můj otec.

Ovšem pak se ozve bubeník, který to nejspíš bud vše blbě vzal a nebo špatně pochopil Odejde na cigaretu, a já se za ním jen krátce zadívám. No to nám to teda začíná, protože takto to bylo i s jednou a pak se to rozpadlo....to snad ne..nemusela by se historie opakovat a přemýšlím,proč si myslel, že tohle hraní byla lest.Vrátí se a já se zarazím nad jeho slovy. nejspíše nejsem jediný, protože na to odejde Ruki a taky provětrat hlavu. Proč sem chodil, když nemůže? jenže na druhou stranu chápu, že muzika je taková droga, že člověk kolikrát nemyslí na následky.

Přejdu k bubeníkovi a položím mu opatrně ruku na rameno. Usměju se na něj a posadím se vedle něj. " Opravdu by jsi chtěl sem do kapely?Pokud jo, tak věř, že druhá šance se naskytuje opravdu málokdy a ty máš talent. A jestli tě trápí jen byt a škola, to je v pohodě. ..né, nezatracuj mě. Vím, vidíš mě poprvý v životě a už ti tu kecám bludy, ale tak něco jsem si prožil, něco znám a můžu ti ukázat a pomoci, aby se ti splnil sen. Ohledně bytu má Ruki pravdu, ten můžeš pronajímat a ještě z toho vyděláš. Takže se ti vrátí ten přivýdělek. A co se týče školy, můžeš si dát kombinované studium. Sám jsem ho jeden čas mě. a pokud přímo neprodáš a nebo nebo nemáš nějaké výraznější problémy, škola to povolí. A podle domluvy, já tam budu mít auto a můžu kohokoliv z vás případně hodit tam, kam budete potřebovat. Sám budu muset občas zajet domů a nebo do práce. Tak co.....budeš se řídit srdcem a hudbou a nebo se necháš zastrašit a budeš stále hledat nějaká ale?" promluvím k mladíkovi, dívám se mu do očí, v obličeji mám úsměv a v očích optimismus. Ano, častokráte jsem byl ten, který dodal úsměv a radu tam, kde bylo zapotřebí.

Komplikace - bez nich život neexistuje

Už chci promluvit, ale Ruki odejde. Hrkne ve mně. Jako bych se měl každou chvíli sesypat jako domeček z karet. Stačí fouknout...
Oči s emi zaplní slzami a hlava poklesne.
Jsi jen přítěž... Ošklivá, hnusná, tlustá přítěž, co umí jen komplikovat život ostatním. Těžký blavan na jejich ramneou.
Mám co dělat, abych se nerozplakal. Ale nechci si rozmazat líčení.
Najednou pocítím něčí hřejivou dlaň na rameni.
Zvednu hlavu a zadívám se na dotyčného. To je ten dobrý basák.... Promluví na mě. Posadí se a já s ním. Pozoruji ho a skoro nemrknu. Vstřebávám jeho informace.
"Hai... já... chtěl jsem mu to říct... že se zkusím... ve škole zeptat.... jsem nejlepší student... já ... jsem i trochu napřed.... ale on.... odešel...," popotáhnu. zamrkám a naštěstí se slzy nevylijí.
Je to špatné, neměl jsem sem chodit. To mi je ale začátek. Jen jim přidělávám starosti a nervuju je. Jsem špatný a hnusný...Nenávidím se.
Řídit se srdcem... co říká moje srdce....? Chci hrát... zadívám se na své ruce a na bicí a navrhovat taky... musí to nějak jít... ale oni mne už určitě za má divadla nenávidí. Jistě na mě všichni pohlížejí stylem, proč jsem lezu. Ani mi už nepomůže, že jsem docela dobrý. Možná jsem si ten leták nepřečetl celý... Je to, jako by to byla reality show...
Daichi.... mi pomáhá... Zadívám se do jeho očí a zkoumám, jak se na mě vlastně dívá. Taky bych chtěl umět být plný optimismu... Srdce....
"Omlouvám se - dělám příliš povyku a přidělávám starosti... já... zkusím se dohodnout," připadám si tak hloupě, že bych nejradši utekl.
Alespoň vím, že ve skupině lidí jsem nepoužitelný. Ale nebyl jsem vždycky takový... nebyl...
Proč...
"Není mi... dobře," špitnu a polije mne pot. Nejdřív jsem měl radost, že mě vybrali.
Asi na to nemám...
"Jsem... musím na vzduch...," vstanu z gauče a mám se k odchodu. Vypadá to, jako by to mělo se mnou okamžitě švihnout, ale já se otočím a věnuji Daichimu zvláštní, děkovný úsměv.

Na to vyjdu ven. Uvidím Rukiho.
"Omlouvám se. Přidělávám starosti. Nejspíš jsem sem neměl jít. Ale ... já miluji hudbu. A myslel jsem, že najdu i někoho s kým tu lásku budu moct sdílet. Omlouvám se, že jsem tě tak... zarmoutil. A zkomplikoval to všechno. Pokud si mylsíš, že tu pro mě není místo, pak se seberu a odejdu a pošlu velkou kytici jako omluvu, že jsme tě obral o čas a nervy. Ale pokud... si mylsíš... že bych tu měl zůstat, pak udělám ze svého bytu studio a zavolám do školy a zkusím se s nimi domluvit," připadám si, že překážím čím dál tím víc. Oči mám sklopené. Mám chuť ho obejmout a držet se ho.
Ale on by mi určitě řekl... Zrůda... jsem zrůda...

Řešení?

Klučina se posadí a nijak ani nevyšiluje, že jsem se ho dotknul pozoruju ho, jak mu říkám svoje názory a on mě poslouchá. Aspon poslouchá, dobrý první krok. jak domluvím, nechám ho přemýšlet.Promluví a přizná, že je nejlepší student a že to chtěl navrhnout, ale Ruki odešel. Usměju se na něj víc. " Nejlepší student..tak to je super..to ti určitě dovolí. Vůbec bych si se školou nelámal hlavu." snažím se ho povzbudit dál. Mám dojem, že mi moc nevěří, ale nevyčítám mu to. Vidí mě přece poprvé v životě.

Zadívá se mi do očí a já neuhnu, klidně se na něj dál dívám. Nemám co skrývat. Příjde mi takový bázlivý, ještě prostě mladý kluk, který zkouší štěstí. Jak se začne omlouvat, já mávnu rukou na znamení, že mě vůbec neobtěžuje. " Vůbec nepřiděláváš starosti...však já se tady taky teprve domlouvám, jak to vše bude. Sám mám vlastní bydlení....nejsi jediný a pokud se to vyřeší a naučíš se řešit problémy tady s námi, nebo aspon s Rukim, tak je to aspon základ a máš na čem stavět. Skupina je něco víc než jen banda kluků, většinou o sobě ví víc, než si ostatní vůbec domyslí." hovořím klidně a dál se snažím do něj dostat trošku dobré nálady.

Přesto všechno se ale zvedne s tím, že mu není dobře a odejde pryč. Na moment se zastaví a usměje se. věnuju mu úsměv, na podporu a odvahu. Koutkem oka vidím kufr, co si tu nechal. Nejspíše jde za Rukim. No snad to spolu nějak dořeší......to by kapela skončila hodně brzo. pomyslím si a dojde mi, že stojím jako tvrdé Y a dívám se na posledního člena kapely, který se ještě nevyjádřil. Rozšířím úsměv a zase se posadím. V tašce začnu hledat něco sladkého. Myslím, že jsem měl bonbonky. Jak je najdu, jeden si hodím do pusy.

Poslouchal jsem ostatní a tiše se pod svou rouškou smál. Natáhl jsem se na židli a čekal, jak tahle diskuze skončí. Nebrat? Napadlo mě to, ale popravdě, byla to šance, kterou člověk dostává jednou za život. A ke mně přišla podruhé.

Ohnul jsem se ke svému poudru na kytaru a vytáhl z něj svou krásku, abych si mezitím zabrnkal, než se vlastně rozhodně, zda-li nějaká kapela vznikne, protože to zatím znělo, že to je víc vedlejšák než smysl života – alespoň u většiny přítomných. A přitom se jim splnil sen, pro kteří by jiní skoro zabíjeli. Mají ho na dosah ruky a oni co? Ofrňují nosy.

Vybrnkávání mne omrzelo a tak jsem vrátil kytaru zpět do pouzdra. Opřel jsem se do sedačky a vyklepl si z krabičky modrou L&Mku, kterou jsem si připálil a zvolna tiše dýmal. Ten nejhorší případ v nerozhodnoti – myslím že se jmenoval Ran – se vrátil a směnil to s Ruukim, naším malým překvapením večera. Cigareta zvolna dohasínala, a tak jsem si s ní zapálil další a špaček típnul o podrážku boty. Náš nový basák se pokusil tomu štěněti od bubnů zvednout morálku a spíš to vypadalo že ho dožene k pláči. A asi i dohnal, protože bubeník se zvedl a odběhl pryč ven. A tak se jeho pozornost přesunula na mne. Super.

„Žádný strach, jen radost, já to beru,“ odpovím mu na nevyřčenou otázku a vyfouknu z plic proud dýmu. Chvíli prohlížím jeho kontury oblečeje, přemýšlím, jaký asi je. Aktiv? Pasiv? Jak asi chutná? Ach...jak já bych to potřeboval. Už jsem to neměl jak dlouho? Šest dní? Věčnost...

Zvednu se ze svého místa a vezmu pouzdro s kytarou. „Neviděl jsi managera? Asi mu dám na sebe kontakt, ať se ozve, až se tady ti...“ kývnu směrem k Ruukimu a Rana. „...domluví a rozhodnout, jestli vůbec nějaká kapela bude.“

Mezitím, co promlouvám k mladíčkovi, zaslechnu kytaru. Ovšem nemůžu se tomu moc věnovat. Až když bubeník odejde a já netuším, jak vůbec moje slova vzal, dojde mi, na koho koukám a co dělá. Nejspíše to došlo i jemu. Odpoví aniž bych se ptal a vyfoukne kouř. Tak aspon jeden, co nemá žádný problém být v kapele. pomyslím si a úlevně si vydechnu. " Tak to třeba nebude tak ztracený." poznamenám spíš pro sebe.

Posadím se a hrabu tu maličkou sladkost, protože s tou cigaretou mi přivodil chutě a já vím, že bych tolik kouřit nesměl. Sakra.Svrbí mě prsty a tak už vytahuju náhradu, rozbalím a hodím si jí do pusy. Jestli se to rozjede, asi se vrátím zpátky....a...to je jedno..žít se má jen jednou. olíznu si rty, abych zaplašil chut na cigaretu a soustředil se na bonbon. Nějak si nevšímám jeho pohledů, snad mi ani nedochází.

Zaregistruju pohyb a zvednu pohled. Poslední, pokušitel, se zvedl s kytarou s tím, že hledá manažera, aby mu řekl kontakt. Ukážu rukou za sebe, kam si manažer odskočil, protože s tímto nejspíše ani on nepočítal. " Je támhle. A ty si nechceš počkat, jak tohle dopadne?" zeptám se spíše jen ze zvědavosti, než abych ho tu držel. Mě osobně docela zajímá, co z tohoto nakonec bude.

Nervy? Na tohle? Bože, chraň!

Rukimu jsem na jeho slova jen kývl. Popravdě mi vyhovovalo, že to vzal takto snadno (mé budoucí nebrání telefonů a kompletní ignoraci okolního světa) – byl to pro mě plus. Opravdu to bylo super. Pak si mě zavolal manažer, abych mu nadiktoval své základní údaje. Když po mě chtěl jméno, tak jsem se zašklebil. „Orochimaru, to musí stačit. Prostě Orochi,“ – své jméno na potkání neříkám a možná… až nebudou kolem mě tito lidé, mu ho tomuhle muži nahlásím a budu doufat, že pak nebude projíždět ty seznamy, které myslím. Dočetl by se… spousty zajímavých informací. Řeknu mu ještě své bydliště (pro jistotu adresu svého otce) a telefonní číslo.

Když na mne promluvil ten černovlásek – Daichi – mírně jsem sebou cukl, jak mne to překvapilo. Přeci jen, nejsem zvyklí na to, že se semnou jen tak někdo touží bavit, avšak je to velice příjemné zjištění. „Ano, každý,“ kývl jsem. „Ale já to myslel tak, že nebudu absolutně k sehnání, ani u sebe doma, ani na mobilu,“ natož kdekoliv jinde, kde by si oni mysleli, že bych se mohl nacházet. Prostě totální temno, co se týče komunikace.

„Jinak mne těší,“ přátelsky jsem se na černovlasého usmál a natáhl k němu ruku. „Můžeš, pokud se ti to bude lépe vyslovovat. Má sestra mi říká Maru a spolužáci Mano. Na Orochi si určitě také zvyknu,“ mírně jsem se ušklíbl – neboť to bych nebyl já, kdybych se nešklebil na potkání. A doufal jsem, že ostatní mou rozmluvu nezaznamenali. Nedávám často takové informace, ale. On mi byl sympatický, zdál se vřelý a otevřený a já si byl jist, že nejsem jediný, komu tak připadá. Pokud bude mít zájem, mohl bych i já mít ten svůj se s ním přátelit.

„Ovšem, pouze za předpokladu, že ti já mohu říkat D,“ poznamenal jsem… se škádlivostí v hlase? No dobrá, když se zrovna nešklebím, tak musím škádlit. Proboha, co to mám za povahu?

Prostě a jednoduše to BUDE zajímavé. Ne že ne.

Avšak můj pokus o přátelskou konverzaci (jejíž základy mi s mou izolací trvalo opravdu dlouho správně chápat) byl přerušen hysterickým – a já to jinak nazvat nemohl – výlevem bubeníka. Zadíval jsem se na jeho boty, oblečení a pak na tvář. První, co mne napadlo, bylo: Hysterická slečinka. Otče, děkuji, že jsi mne naučil, kdy je nejlepší držet jazyk za zuby. Ovšem, já tyto lidi i tak nemohl vystát. Šílet kvůli škole a bytu – jsou i důležitější věci.

Já bych jich dokázal vyjmenovat tolik. A škola, kariéra, peníze, ani byt by se v nich neobjevili. Možná, kdyby si oni prošli tím, co já, měli by jiný názor. Avšak tohle vše bylo vcelku nepodstatné, pokud… ale co, zbytečné filozofování. Jediným jasným a zřejmým faktem je to, že se mi toto bubeníkovo chování vůbec nelíbí. Ne, nebylo to nic proti němu – opravdu ne! Pouze… bylo mi takového přístupu líto.
A přijít kvůli ufňukánkovi o možnost příjemné konverzace je další, takřka neodpustitelná věc.

Avšak – neměl bych ty kolem mě soudit podle svých kritérií. I oni mají své problémy a... já jsem ten poslední, kdo by koho měl kritizovat. Navíc, nesnáším, když jsem s někým, s kým mám trávit více času, v nepříliš přátelském vztahu. Takže to prostě přejdu. Vytěsním z hlavy a zapomenu na to.

Aneb: Táhněte, všechny moje zásady.

Takže jsem si zalepil ústa a přitiskl k sobě blíž dlouhý černý kabát. Navíc onen dívčí bubeník již odešel. Dívčí. Hm. Možná je dobře, že mne neviděli, když jsem byl mladší. Ale on byl opravdu příjemný extrém.

„Takže?“ prohodil jsem do ticha.

Ze zamyšlení mě vytrhl hlas. Byl to Ran. Podíval jsem se na něj a trochu mi nedocházelo, co říká, až pak když řekl, že pokud ho tady chceme, že si to nějak zařídí.
,, Co blázníš, jistěže tě tady chci...omlouvám se, jestli to působilo jinak, jen mě prostě zarazilo, že ještě jsme se nepoznali a už tolik starostí... moc jsem si to zidealizoval. Jen jsem si chtěl zakouřit a něco vymyslet. Nezarmoutil jsi mě a prosím zůstaň, nějak se to vyřeší. Miluji hudbu nade všechno na světě a jsem ochoten ti jakkoli pomoci, aby nám to spolu jako kapele klapalo a i ty jsi byl spokojen," povzbudivě se na něj usměju a zvednu mu bradu, abych se mu mohl podívat do očí, které měl pořád sklopené.
Objal jsem ho. Netuším proč, asi mi přišlo, že to potřebuje. Jemně jsem ho držel a pak jsem se odtáhl a povzbudivě jsem se usmál.
,, Tak pojď domluvíme se s klukama a zkusíme si spolu něco zahrát," mrknu a vezmu ho za ruku, abych ho mohl dovést zpět do haly.
,, Tak Ran s námi zůstane a co tedy Kenshin?" zeptám se a dozvím se od manažera že i on se taky připojí. Opět se ve mě vzedmula taková ta ohnivá touha po hudbě.
, To je báječné, tak když jsme se domluvili, tak by bylo fajn si to spolu zkusit, jak nám to jde, co vy na to?"

Je to úplně jinak

Promluví a jeho slova jsou... laskavá. Zadívám se na něj a zvedá se mi ... nálada.
Nermoutím ho... moc je nermoutím... nikoho?
Jako bych probředl.
Zvedne se mi nálada natolik, že mi oči jiskří radostí, když mi zvedne hlavu a usmívám se.
Obejme mě. Přitulím se k němu.
"Já děkuju a... omlouvám se... asi někdy hodně zmatkuju...to je tím cizím prostředím," pevně se ho držím. Je to krásné... dlouho mne nikdo neobjal. Skoro bych zapomněl jaké to je.
Zlehka se zatřesu a když mě chytí za ruku, že mě dovede zpátky, nadzvednu obočí. Zazubím se na něj a ukážu peace. Jakože všechno dobrý.
Jsem v klidu. Je to zvláštní, ale je to příjemné. Jak Daichi, tak i on mě uklidnili a zvedli náladu.
Objevím se tam a pustím se Rukiho, protože jdu nahlásit svoje údaje.
Musím se pak ve škole domluvit. Přijel jsem do Tokiya na střední, bez peněz, z malé, zapadlé vesničky a musel jsem tam začínat naprosto od píky. Ale zadařilo se a těžko by se mi to všechno teď opouštělo.
Rozhlédnu se po ostatní a poprvé je na mě vidět dobrá nálada. Pokud vynechám čas, kdy jsem hrál na bicí.

Pokrčím rameny nad Daichiho otázkou. Popravdě jsem se nudil a nudit se můžu i jinde, kde nebudu muset sledovat dohadování nad zbytečnostmi. Byt byl, je a bude. A škola? Sakra, ktež se to povede, tak na co mít nějakou školu? Ostatně, pak si může Ran nějakou koupit, peníze budou to poslední co by mu chybělo...

Ze zamyšlení mne probudilo až pálení prstů - to jak cigareta dohořívala. A managerův hlas prosící mne o údaje.

"Asuka Torrami, v materiálech a všude jinde prostě jen Kenshin, ok?" představil jsem se mu a pak mu nadiktoval mobil, mail, a další podstatné údaje. Mezitím se vrátil Ruuki a manager mu předal mé údaje v potvrzení mého zájmu. Pohlédne na mne a na ostatní.

Zahrát si spolu? Teď, tady, hned?

Mou odpovědí je pouzdro ležící na zemi a kytara v mé ruce.

že by?

To já taky nebudu nikde k sehnání pomyslím si, když mi zpěvák hovoří o tom, že ty čtyři dny ho neseženeme. Přesto se na něj jen usmívám a dávám najevo, že souhlasím a neberu mu to. Však já vyzvídat nebudu, co kde bude dělat. Třeba se to dovím později, třeba ne. I já mám určitá tajemství. Natáhne ke mě ruku a já mu jí přátelsky stisknu, né silně, ale tak akorád. Prostě takové to přirozené seznámení. Ani nemám upocené ruce, jsem prostě v pohodě.Nechá mi říkat mu Orochi s tím, že on mi bude říkat D. Rozesměju se a přikývnu. "Klidně, takto mi asi nikdo neříkal....nejspíš ani ve školce. "přiznám, jeho skodolibost mi nevadí. Tak nějak si z toho nic nedělám, když mi to neubližuje.

---------------------------

Odejdou a zůstaneme tam jen my tři. Orochi se zeptá, tak jak a já jen cucám bonbon a dívám se na kytaristu, který si balí věci. Vypadá zamyšleně, ale to už příjde manažer a začne z něj tahat informace. Jen se vrátím k mým holkám a čekám. Tak nějak si vydechnu a na moment se natáhnu na židli, abych se protáhnul. Něco bych dělal a tohle je děsně ubíjející.

Po nějaké době příjdou zpátky a oba s dobrou náladou. Vypadá to, že tu bubeníček zůstane a Ruki hned, že by jsme si mohli zahrát. Než vůbec mrknu, kytariska drží kytaru a je přípravený. Bubeník se usmívá a tak se zadívám na moje zlatíčka. Vytáhnu tentokrát druhou a přejedu po jejím krku. " Tak jdeme na to! " vykřiknu s nadšením a jen zabezpečím druhé zlatíčko, aby se mu nic nestalo.

vyrazím k podiu a skoro tam vyskočím, neboť se mi nechce čekat. No dobře, jen se vytáhnu nahoru. Není to až tak vysoko.Jen co jsem tam, rozhlídnu se. Na podiu se cítím tak štastný. Začnu si zapojovat basku a připravovat se na hraní. Musím i druhou krásku poladit.

Uff....

Zbytek jejich rozmluvy už opravdu šel mimo mě. Na mou otázku nikdo neodpověděl (jak překvapivé) takže jsem se mohli dát do plnění Rukiho snu – a to si zdě něco zkusit zahrát, což bylo dost šílené, neboť pokud si to onen kluk neuvědomoval, jen těžko budeme všichni znát jednu stejnou píseň tak dobře, abychom ji dokázali zahrát a já její text, abych ji zazpíval. Přidejte k tomu, že nejsme naprosto sehraní a pak si rychle skočte do drogerie koupit ucpávky do uší.
Já prostě jiné východisko neviděl, ale když chce, abychom se ztrapňovali, tak. Tak tedy prosím. Přeci jen, možná se u toho i pobavíme.

Následoval jsem tedy příkladu ostatních a šel „na pódium“ chopit se mikrofonu. Kývnutím jsem poděkoval tomu hnědovláskovi, který tu dělal zvukaře – už jen za to, že má ty nervy se pokoušet něco udělat s těmi pazvuky, co budeme nesladěně vyluzovat.
Ne! Maru! Stop! Začni myslet trochu optimisticky.

Nádech.
Výdech.
Úsměv!

„Co takto Filth in the beauty?“ škleb. „Schválně, jestli si vzpomeneme, po které sloce se má začít kroutit hlavou…“

Hrajeme...

Nepočítal jsem s tím, že by to znělo hned nějak dokonale, spíš jsem chtěl slyšet, jak by to znělo a jestli tomu ještě něco nechybí.
Všichni si vylezli na stage a Sho se staral o zvuk. Zapojil jsem kytaru a když pak Orochi nabídl song, tak jsem se mrkl na ostatní. Já ten song znal, záleželo na nich.
,, Tak co? Můžeme?" zeptám se a pokud kývli všichni, tak jsem se usmál a nechal Rana, aby hodil rytmus, pak jsem zapojil na svou kytaru a čekal, až se zapojí ostatní.
Poslouchal jsem, jak to zní do kupy, ale zdálo se mi, že tam něco chybí. Když jsme písničku dohráli, tak jsem se zamyslel a přemítal, co by mohlo náš zvuk vylepšit a pak mě něco napadlo.
,, Chooo? Pojď sem... ty hraješ na basovku, že? Jsi v tom dobrej?" zeptám se ho a sleduji, jestli se odhodlá a připojí se, dvě basovky by to mohli vylepšit.

A jde se bavit...

Byl jsem docela znuděný vším tím jejich povídáním, kdy jsem nevěděl, jestli už mám začít vše sklízet nebo ne. Když neměl Rukiho manažer příliš práce se zapisováním kontaktů nových členů, zašel jsem za ním, abych zjistil, co a jak. Mávl rukou a řekl, abych počkal.
Posadil jsem se na volnou židličku doprostřed pódia a chvíli sledoval jejich domluvu. Navíc jsem si stihl ve volném čase vyřídit pár náhlých telefonátů některým přátelům, než se konečně nová kapela rozhoupala k nějaké akci.
Ruki navrhl rovnou první zkoušku, která mohla být v tuto chvíli už trochu únavná. Nechal jsem je obsadit nástroje a mikrofon. Kdoví proč na mě nově vybraný zpěvák pokýval, když jsem toho ještě zas tolik neudělal. Trochu povzbudivě jsem se na něj usmál a pak jsem se věnoval tomu, proč jsem vůbec přišel.
Když hráli, pokusil jsem se zajistit jim co nejlepší podmínky a co možná nejvíce zamaskovat ty nejhorší nesrovnalosti, což chtělo velkou dávku soustředěnosti.
V budoucnu by jim to mohlo jít, ale teď...nějak mi to nezní, říkal jsem si, kdykoli mé soustředění trochu pokleslo.
Když mě najednou Ruki oslovil, upřímně jsem si pomyslel, že mi snad chce vyčítat, že svou práci nedělám dobře, ačkoli jsem se snažil, jak se dalo. Pokud by mě chtěl za něco vinit, byl jsem připraven pěkně se bránit, jenže on se mě naopak zeptal na mou zkušenost s baskytarou.
Že bych se mu o tom přece jen někdy zmínil? No, kdybych si měl pamatovat, co všechno jsem kdy a komu plácnul, asi by mi praskla hlava...
"To víš, že jsem," řeknu mu s mrknutím a bez špetky nějaké skromnosti a rozhlížím se po nástrojích, které jsme přinesli, abych našel nějakou baskytaru. Má vlastní je nejspíš u mě doma, popřípadě u některého z mých známých, kde jsem ji možná ve veselé náladě zapomněl...Často nacházím své věci tam, kde bych je tak úplně nečekal.
"Jenom jsem už nějakou dobu nehrál, tak mě ber s rezervou," požádám ho, když se posadím s basovkou v ruce na volnou židli a zkusmo brnknu do strun. Protáhnu si prsty.
Snad to půjde...
"Já můžu..." prohlásím a vím, že jediné, co mi zbývá, je bezmezně si věřit. Ostatně jako vždy...

Hrajeme! ... Počkat - Filth in the beauty?

Nemohl jsem říct, že by tu někdo byl neaktivní. Možná tak já trochu.
Než zasednu k bicím, posadím se do křesla a vyzuji kozačky. Popoběhnu k nim. Zhluboka se nadechnu. Budeme hrát? Všichni? Ale co?
Jenom jsme se slyšeli. Nevím, zda existuje něco, co bychom znali všichni na sto procent, pokud vynechám dětské říkanky a popěvky.

Nejsme sehrnaí. Proč nějakou konkrétní písničku? Všichni tu jsou dobří, musí mít hudební sluch. Nešlo by prostě jen jamovat?
Než ale stihnu cokoliv navrhnout, ozve se Orochi a já jsem přehlasován určitě i dopředu. Povzdechnu si a snažím si tu písničku v hlavě přehrát.
Fajn, budeme improvizovat. To si vážně myslí, že podrobně tuhle písničku znám na bicí? Nemám rád notoricky známé písně!

Posadím se za bicí a lépe si upravím činely.
"Přiznávám, že to přesně neznám, ale základ dám," pokývu hlavou a snad to vezmou i jako omluvu do budoucna.
Hůlkami určím tempo a odpočítám. Hned na to začnu hrát. Bicí jsou slyšet víc a tak s emusím držet rytmu písničky, protože jsem to já, kdo udává rytmus nejen samotným zvukem, ale i tím, že já ostatní slyším o dost hůř než oni mě. Takže celkový výsledek příliš neslyším. Ale nepřijde mi to tak špatné.
Přestanu hrát jako poslední a moje oči se upnou k Rukimu. Sleduji okolí. Udělal jsem něco špatně? Neumím improvizovat? Ale ten pravidelný základ tam nechávám!
Jsem trochu poplašený.
Pak ale Ruki osloví zvukaře.
Dvě basky? To se mi líbí! Já hned po bicích mám rád zvuk basky! Je dobře dunivý. Miluju basy v hudbě tak celkově. Ačkoliv baska ne vždy musí vydávat basový zvuk.
Uculím se a udělám na Shoa peace.
I když, kdo nám teď bude dělat zvukaře?
Aaaw~ jdeme na to.
Nadzvednu hůlky a získám si jejich pozornost a čekám, až budou připravení. Odťukám čtyřtakt a začnu hned hrát.

Pokračujeme

Potom, co jsem se zeptal Shoa, jak je na tom s basovkou, tak řekl, že sice dlouho nehrál, ale půjčil si kytaru, zapojil si ji a hned se připravil ke hraní. Usmál jsem se. Jeho přístup se mi líbil. Žádné zdlouhavé přemlouvání ani vysvětlování.
A Ran taky hned reagoval. Nahodil rytmus a čekal, až se zapojíme. Začal jsem hrát. Postupně se připojili ostatní. Poslouchal jsem ten zvuk a líbilo se mi to. Hodně.
Bylo to hodně improvizované, ale bylo to ono. Přesně to, co jsme potřebovali.
Dohráli jsme a já se na všechny usmál.
,, To bylo úžasné, nevím, jak vy, ale mě se to líbilo. Jistě budeme potřebovat čas, najít si vlastní tempo a styl a všechno, ale půjde to, vím to," schovám kytaru a podívám se po ostatních a pak i na Rana.
,, No nevím, jestli dneska ještě něco máte, ale co kdybychom zajeli ke mě. Ukážu Vám dům, kde bychom bydleli jako kapela, tedy pokud proti tomu nikdo nebude nic mít a pokud už nic nemáte, tak to pořádně oslavíme!?"
Jde na mě vidět nadšení. Měl jsem pocit, že brzo začnu lítat.

Ladění

Jen co doladím kytaru, už jsou kolem mě zbytek naší snad budoucí kapely. Orochi navrhne písničku a já jen pokrčím rameny. Něco mi to říká a tak si jen musím vybavit, co přesně to je. Ovšem na to mi stačí chvilka. Netuším, ale díky spoustě písniček se mi nějaké pletou a na některé musím chvili vzpomínat. Naštěstí asi nejsem sám, protože bubeník taky ještě musí zout boty a chvilku počká, takže si to sesumíruju.

Odehrajeme první písničku a už tu náš zakladatel příjde s dalším návrhem, druhá baska. Zadívám se na zvukaře a pak na Rukiho. Druhá baska...teda, s druhou baskou jsem ještě nehrál.....hrál jsem s houslema, ale s druhou baskou. Úsměv se více rozšíří a já udělám na strunách uvítání basáka. "Tak jim předvedem, co ty naše holky umí." pozbudím druhého basáka, který si tu svojí šteluje. Nevypadá moc nadšeně, ale nejspíše s tím ani nepočítal.

Dáme si podruhé tu samou písničku a tentokrát v nové sestavě. Hraju jako vždy, zabořím se do melodie a prostě vnímám jí a kapelu, vše ostatní uplave pryč. Jak skončíme, přejedu po strunách a políbím krk. " Jo, tak to vypadá nadějně.!" poznamenám a zaposlouchám se slovům Rukiho. Všimnu si jeho pohledu a pochopím, že Ran bude asi slabý článek. Ale vypadá to, že Ruki se toho zhostí a ukáže mu, že se nás nemusí bát, jako to předtím předvedl. " No já nic nemám....ale mám tu auto, kdyby chtěl někdo ...svést."hovořím a jdu blíž k ostatním, protože jsem se zase při hraní oddálil, jak jsem si u hraní i trochu zatancoval. No prostě hraní a pohyb, to je můj život.

Vyrušení

Čekal jsem, co řeknou ostatní, když někomu v tašce začal zvonit mobil. Všichni se začali dívat čí to je. Byl Ranův.

Naoto

Přijel jsi do Tokya a hned si zamířil k bráškovi, jestli by ti nepomohl se sháněním bytu v Osace, v takovém velkém městě asi bude problém něco sehnat, ale tvůj bráška by v tom mohl umět chodit, jak se tak říká, jenže zvoníš, zvoníš a on nikde. Tak co teď? Zavoláš mu? To bude asi nejlepší východisko. Možná ses měl předem ohlásit nebo ne?

Malá zrada

Nejdřív bych vám měl asi něco vysvětlit. Já a Benjiro, teda Ran, jsme vyrůstali na vesnici jako dvě ze čtyř dětí. Náš barák byl ještě spolu s rodiči a prarodiči napěchovaný k prasknutí.
Matka se starala o naše místní lázně, kam se každý šel umýt za pakatel, a otec chodil na pole, když bylo třeba.
Zapadákov jako vyšitej. Křížkovým stehem.
Benjirovi se ale podařilo dostat se na drahou, prestižní školu a to rovnou do Tokia! Rodičům se to příliš nelíbilo. Ale náš nejstarší bratr, Saki, se zavázal, že na domě zůstane.
Benjiro se postaral, aby byla moje puberta pná nadšení. Kdykoliv přijel z Tokia s dárkama a cédéčkama.

Dřel jsem. Hodně jsem dřel na nástroje, o které jsem si říkal a které mi kupoval. Skoro jsem kvůli tomu ani nechodil do školy. Nakonec mi zařídil soukromého učitele v blízkém městě a na hudební vyšší střední jsem se vyšplhal skoro náhodou.
Vlastně do mě Benjiro investoval víc, než do čehokoliv či kohokoliv jiného.
A já se mu odměnil tím, že mne přijali na UNIVERZITU V OSACE! Nejlepší hudební univerzitu v celém Japonsku.

Šel jsem do jeho bytu. S krosnou na zádech. Takové malé překvapení. Vždycky jsem ho nějak přepadl. Rád jsem za ním jezdil do Tokia. Teda hlavně po tom, co se rozešel s tím jeho diktátorem.
Vážně jsem jeho ex-přítele neměl rád. Nejdřív ano. A vypadali jako fajn pár. Pak se ale bráška začal měnit. Nesmál se tolik a nechodil mezi lidi, propadal depresím a apatii. Hledal jsem na jeho těle modřiny, ale žádné jsem nenašel. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že brášku jeho "přítel" tyranizuje psychicky. A pak ho odkopl, jako psa.

Sevřel jsem ruce, jak se při vzpomínkách ve mně vařila krev. Zazvonil jsem na zvonek jeho bytu a minulost hodil za hlavu.
Ale ono nic.
Tak znovu.
Nic.
Začal jsem přemýšlet, že jsem nejspíš přišel nevhod.
Znovu jsem zazvonil a držel jsem zvonek tak dlouho, dokud nezačal štěkat pes odvedle. Vlystně už skoro vyl.
"Kso." Sdělil jsem svůj názor na danou situaci a vytáhl mobil. Vytočil jsem jeho číslo.

Odjezd „domů“? Proboha… za co… *škleb*

Nakonec jsme dali dvě čísla.
Netuším proč, ale dost nutně jsem potřeboval sprchu a odejít – tedy, byl jsem si jist, že nejsem příliš zpocen, pouze jsem někde v sobě měl stále ono nutkání a také nikdy a ničím nepřebitý pocit, že koupelna je jediné místo, kde člověk dokáže být opravdu sám.
První číslo se tomu klukovi nelíbilo, v druhém se k nám přidal ten zvukař. Jedno překvapení za druhým… a já překvapení nesnáším. Navíc tvářit se nadšeně… i-kdybych snad chtěl, neumím. U mě existují jen škleby. Takže jsem se šklebil a světe – vydedukuj si z toho přesně to, co chceš. Když už nic, ono nadšení Rukiho bylo dobré alespoň k zasmání se. Trochu odlehčit atmosféru – možná. Změnit můj názor – tímto přístupem zcela nemožné.

Ovšem, Orochi ! Vzpomeň si, co sis říkal a sliboval, přestaň se tvářit tak znuděně! Trochu nadšení do toho umírání a hlavně – přestaň kritizovat vše kolem, ano?
Zásada číslo jedna: Úsměv!

Když si to opakujete několikrát denně, přestane to znít tak směšně.

Jakmile jsme skončili, přešel jsem zpět ke svým věcem. Další rozmluva zbytku skupiny mi tedy zůstala zahalena neprostupnou mlhou nevědoucnosti – pokud tedy nějaká byla. Posadil jsem se na jednu ze židlí, na kterých jsme předtím seděli. Vše se mi zdálo tak hektické, nesmyslné. Bylo tu příliš zvratů na mou povahu. Počínaje Rukiho rádoby „ přátelským a originálním“ uvedením, přes onu vymodelovanou hysterku až po basáka… ale ne, dá se to skousnout. Přežít. Vždycky se to dá! Není to žádná pohroma.
Jen… vážně by mne zajímalo, s čím přijde potom.

Nicméně jedním jsem si byl jist. Černá eminence v pozadí bude přesně to, co mne tu bude vystihovat. Opravdu – to poslední, co jsem byl, byl typický mladý muž.

Pak Ruki řekl, že pojedeme k němu oslavit to, že jsme vznikli. Ha-ha-ha. Hlavně nezapomenout na pravidlo jedna. Takže velice vhodná záminka k tomu slít se pod obraz, pánové? Fajn, klidně, ale doufám, že budu mít vlastní pokoj a dostanu od něj klíč. Jinak… zdrhám? Asi bych ten výraz měl nahradit vhodnějším slovem.

„Kdyby ti to nevadilo,“ zareagoval jsem pološeptem na nabídku Daie. Přeci jen jsem sem přijel busem. Auto si budu muset od otce vyprosit. Snad to nebude nic těžkého…

Ha! Oslava?!

Zdá se, že ostatní nemají nic proti tomu, když se k nim přidám, aspoň pro tentokrát. Sice mi chvilku trvá, než si rozpomenu úplně přesně na píseň, kterou chtějí hrát. Ale na hudbu mám koneckonců paměť dost dobrou, takže mi nedělá problém se chytnout.
V klidu sedím na židli a pravdu se pekelně soustředím většinou se zavřenýma očima, protože jsem už vážně dlouho nehrál. Uvědomím si pár svých chyb, ale není to nic co by mi rvalo přímo uši.
Celkově to zní už přece jen mnohem líp a Ruki i ostatní vypadají nakonec docela spokojení, takže se jenom zeširoka usměju, když brnknu naposledy do strun a otevřu oči. Pak když odnáším basovku na její místo, udělám menší veselou otočku, protože mi to udělalo radost zase si ze srdce zahrát.
Ruki navrhuje oslavu, a jakmile to slovo uslyším, potěšeně zvednu hlavu. Mám oslavy rád, protože většinou přinášejí dostatečnou zábavu...Jistě, zažil jsem už i nudné oslavy, ale mám pocit, že s těmito lidmi tohle nehrozí. Můžu se plést, ale i kdyby tomu tak bylo, přinejhorším se dokážu zabavit i sám.
"Rád se k vám přidám," vnucuju se bez váhání. Dokonce i to svezení, které navrhuje druhý basák, nezní vůbec špatně.
Dojdu k nim se založenýma rukama se zvědavostí, co se teda bude dít. Konečně si je trochu pořádněji prohlédnu a žádný z nich mi nepřijde naprosto nesympatický, ani nemám pocit, že bych s někým nemusel v budoucnu vyjít.
"Jinak já jsem Sho," představím se jim s přátelským úsměvem, který mou tvář neopouští, ani když se náhle rozezní něčí mobilní telefon a vyruší nás.

Oslava, telefon

Jak dohrajeme, uculuji se. Mám dobrou náladu. Což je fajn, protože jsem sem přišel se špatnou, takže možná že i na jejich společnosti a přítomnosti něco bude.
Dokonce jsem dostal chuť na nízko-kalorický jogurt.
Sleduji Rukiho a poslouchám jeho slova.
Taky si nemyslím, že to bylo špatné, ale čeká nás hodně práce. Měl jsem pocit, že tam byl někdo z rytmu. A Orochi by měl zpívat častěji.
Pak se ale Rukiho oči do mě zavrtají a já zamrkám. Nechápavě a překvapeně.
Udělal jsem něco špatně? Byl jsem to já, kdo vybočil z rytmu? Nešlo mi to?
Sklopím oči a mírně skloním hlavu.
Pohladím něžně buben.
Pak ale mluví dál o oslavě. Opět si získá mou pozornost a mírný úsměv. Přikývnu a chci odpovědět Daichimu na dopravu, ale začne mi zvonit mobil. 9GOATS BLACK OUT, Salome, to bude bráška. Mám na něj nastavenou jeho oblíbenou skupinu.
"G-gomen nasai. Zapomněl jsem ho vypnout," přiznám trochu stísněně, když se na mě upřou zraky některých.
Rychle vyhrabu mobil z kapsy a bosky, v ponožkách, popoběhnu stranou.
"Moshi moshi! Nao-chan, copak se děje?"

Telefon

Nervózně jsem poklepával nohou. Už to vypdalo, že to skoro nezvedne. Ny chvilku jsem zapřemýšlel, kolik Salome se odehrálo než to bráška ráčil vzít.
Pak jsem ale uslyšel jeho hlas.
"Ah - moshi mosh, Ben-chan. Kdepak jsi? Já tu totiž stojím přede dveřma tvýho batu anikdo v něm nejspíš není. Pokud jsi se nezhulil do bezvědomí nebo nemáš na uších sluchátka." Promluvil jsem na něj.
"A ta krosna je už docela těžká, abys věděl." Sdělil jsem mu jen tak mimochodem. "Fotíš?"

Naoto

Poslouchám jeho slova a rozpačitě se rozhlížím. Dojde mi, že to je docela malér.
"Nao-chan," zakňourám, "to ses nemohl ohlásit dopředu? Co já teď s tebou? Já jsem v Osace. A budu tu teď i bydlet.... Počkej... já se zeptám, jestli bys tu nemohl alespoň přespat. Dám ti vědět esemeskou. Koupil by sis letenku do Osaky na nejbližší let a dal vědět, kdy tu budeš. Vyzvedl bych tě. Ale nejdřív se musí zeptat.... Sayo."

Vydechnu, vlastně si spíš povzdechnu. Zadívám se na Rukiho. Další komplikace. Další problémy. Aaaw~ neměl jsem sem chodit. Umím akorát přidělávat starosti.
"Ruki-san... Já omlouvám se. Ale volal mi teď bráška. Má ve zvyku za mnou jezdit neohlášeně na návštěvy. A nyní stojí přede dveřmi mého bytu v Tokiyu s krosnou na zádech. Mohl by, prosím, přespat u tebe, nás? Než se to nějak vyřeší, aby měl kde přenocovat," zadívám se na mobil na hodiny, "dneska mu už nic nejede zpět."

Změna plánu

Ran zvedne telefon a chvíli se s někým baví, kluci si domlouvají případný odvoz ke mě domů.
Nabídl jsem se, že můžu taky někoho vzít autem, pokud bude chtít. Nemůže si přece Dai rvát všechny k sobě.
Už jsem chtěl říct, že když jsme domluveni, tak můžeme vyrazit, když se na mě obrátil Ran s tím, že nastal menší problém a řekl o svém bratrovi.
Zapřemýšlel jsem, normálně by to nebyl problém, ale jak jsem tak počítal, tak budou muset být v jednom pokoji dva, protože nemám tolik pokojů. Leda by si ustlal v garáži na gauči, což je taky možnost.
,, On nebude problém ho ubytovat, může spát na gauči v obýváku nebo v garáží, která je vyteplená a slouží jako zkušebna, nebo bude spát s tebou v pokoji, to už záleží na Vás. V kolik poletí? Zajel bych pro něj na letiště," nabídnu se.
Podle času se dá v pohodě zajet ke mě domů, ubytovat nové členy kapely a pak zajet pro Ranova bráchu na letiště. Záleží, jak mu to poletí. Mrknul jsem na hodinky, bylo docela pozdě.
,, Tak zjisti v kolik poletí a podle toho se domluvíme," usměju se a zabalím si zatím kytaru, než se Ran s bratrem domluví.

Starosti navíc

Mám opravdu radost, že to půjde.
"To je dobré. Jsme s bráškou zvyklí sdílet pokoj. Uklidím ho k sobě a nebudete o něm ani vědět. Mockrát děkuji. Dá vědět až se dostane na letiště. Mohl bych jet pak pro Naota, bratra, s tebou?" pokloním se mu děkovně a rozpačitě. Proklínám se za to, že je se mnou neustále nějkaý problém.

I když to s tím, že o něm nebudou ani vědět, jsem si nebyl příliš jistý. Bráška je pořád... puberťák. I když už poněkud vyrostlý.
Napíši mu sms, že jsem tedy domluvený, ať mi dá vědět, v kolik mu to letí. Hned prozvoním svůj odvoz.
Na to začnu balit bicí. Trvá mi to déle než ostatním. Nikdo tu nemá tak velká a tolik fidlátek.
"Já jsem domluvený se známou. Je místní. Přece jen - bicí a můj kufr zaberou poměrně dost místa. Saika má menší dodávku, tak mi pomůže s přesunem, bude tady za chvíli," odmítnu decentně a s poklonou.
Jak mám sbaleno, začnu se obouvat. Napadlo mne, že Sho jako zvukař jistě dodávku má. Ale přijde hloupé někoho dalšího obtěžovat.
Pak mi zazvoní mobil.
Vyjdu z místnosti a za chvilku se vrátím i se Saikou. Je to taková slečna, jak to jen říct, je na ní jasně podepsaný modeling. Všechny s úklonou a zářivým úsměvem pozdraví a pomůže mi naložit bicí.
Jak je hotovo, Saika zůstane venku, aby si dala cigaretu a já vejdu dovnitř a mírně se pousměji.
"Tak já jsem připravený jet, připojíme se do kolony za vás," pronesu a s úsměvem ukáži peace. Přítomnost Saiky mne rozjařila. Dlouho jsem ji neviděl.

Vyrážíme

Stojím blíž u ostatních a kytaru mám opřenou tak, že jí prsty hladím po dřevě na krku. Mám k ní vztah, jako i k ostatním. Naslouchám, zda ostatní má taky čas a nebo se rozprchneme a Ruki nám ukáže svůj byt později.

Orochi se posadil stranou.Moc nemluví, ale i tak zaslechnu, že by mojí nabídku vzal. Usměju se na něj a přikývnu. " Dobře.....můžeš si vybrat, kde budeš sedět, ale prý kdo sedí u spolujezdce, tak občas je to dost nebezpečný...ale neboj, já pojedu s vámi jako v bavlnce." zasměju se, takže těžko říct, zda to byl vtip a nebo jsem to myslel vážně a jen jsem to odlehčil.

Mezítím se druhý basák a zvukař vzdálil a zase vrátil. Otočím se na něj a přikývnu. " Já jsem Daichi." řeknu jen své jméno, však pro kapelu to zatím stačí.V tom se rozezvoní telefon a zjistí se, že je to Ran. Zadívám se na něj a on nejdříve souhlasí, ale pak příjde s tím, že přijel jeho bratr. " Tak to bude seznamovací akce...aby se nás neleknul." zasměju se a seskočím z podia. Jdu si sbalit kytaru. " Takže, kdo chce jet se mnou, tak venku ten černý Nissan a u něj já. " zasměju se a postupně si beru futrály, abych si je odnesl. Otočím se na Rukiho. " Kdyžtak mi jen řekni adresu, eventuelně bych skočil nakoupit nějaké jídlo a pití." navrhnu, protože je docela pozdě a možná někteří budou mít hlad. Teda já ho už začínám mít. Tak třeba to nakonec vyjde ....a budeme kapela. pomyslím si s úsměvem na tváři.

Tak jedeme

Usmál jsem se, když se všechno zařídilo a postupně jsme se zabalily, abychom mohli vyrazit ke mě domů.
Ran pojede dodávkou, protože má největší tašku a taky bicí, což by se mě, ani Daiovi do auta nevlezlo.
On měl sportovní autíčko, tak mohl přibrat jen jednoho a nástroje do kufru, já pobral zbývající 4 lidi do svého auta i s jejich nástroji a zamířil jsem normálním tempem k sobě domů. Sledoval jsem ve zpětném zrcátku jestli mi stíhají.
Dojeli jsme k nyní ,,našemu" domu. Zaparkoval jsem bokem, protože budu ještě vyjíždět a oni se můžou postavit před garáž.
Když všichni vystoupili, tak jsem zamkl auto a zamířil jsem k dvoupatrovému domu s garáží a v druhém patře nad vchodem byla veranda.
Odemkl jsem a pustil jsem je domů, abych jim to tam ukázal.

Odjezd…

D proti tomu, abych jel s ním očividně nic neměl, což.. bylo svým způsobem dobře. Byla by to dost trapná situace, kdyby odmítl a já ještě nedokázal dostatečně dobře čelit takovým věcem, tedy až na mé zaryté mlčení, které obvykle následovalo jako odpověď. Jeho slova na mé tváři vykouzlila další úšklebek. „Myslím“ řekl jsem. „Že to risknu. Obávám se, že nic horšího než to, že mne nedopatřením zabiješ, se stát nemůže, ne? Takže to budu brát jako takovou menší výzvu,“ to už jsem zašeptal. Přeci jen, s tetičkou smrtí si tykám od chvíle, co jsem se nadechl.

Pro zachování vlastního bezpečí jsem raději telefonát nevnímal. Vzal jsem si své věci a přesně tak, jak mne D vyzval, jsem se přesunul k jeho autu. Osobně jsem od této značky preferoval ty velké, těžké vozy, které působily tak bezpečně (nikdy jsem se v nízkých autech necítil zrovna nejlépe). Přiblížil jsem se k autu a přejel prstem po kapotě. „Je povoleno se toho dotýkat? Ještě ti to poškrábu a ty mne uvrhneš navěky do hlubin tartaru za zničení tvé dokonalé image,“ škádlil jsem, jakmile se Daichi přiblížil. Poté následoval onen přesun k Rukiho domu. Pokud to majiteli auta nevadilo, dal jsem dolů okýnko a nechal vítr profoukávat mými vlasy. Nahlížel jsem ven a jen opravdu minimálně vnímal přítomnost Daichiho vedle sebe.

Cesta nakonec nebyla tak strašná. Vcelku jsem si ji i užil – nemusel jsem příliš mluvit, což mi vyhovovalo. Obzvlášť, když jsem ještě o Daiovi nevěděl tolik věcí (počínaje barvou zubního kartáčku *škleb*)

Když jsme konečně dorazili na místo určení, zatáhl jsem okýnko zpět a pak vystoupil, tisknouc si k sobě všechny věci se stejnou naléhavostí, s jakou jsem na sobě potřeboval pociťovat tíhu kabátu. Dům jsem si víceméně zběžně prohlédl. Dvoupatrák… možná trochu rozlehlejší. Nic extra, ale působil dobře. Nedokázal bych se nikdy cítit dobře v přepychovém domě. Opravdu ne.
Však k přežití jednomu stačí pár elektrických zásuvek, knihovna a koupelna. Tedy mě ano. Ostatních se možná raději neptat. I-když bylo by zajímavé to zjistit.

Ruki nás zavedl dovnitř.

No dobře. Nebude to tu špatné.

„Co myslíš, jak dlouho to tu zůstane v obyvatelném stavu, až se zabydlíme?“ plácl jsem tiše k Daiovi.

Na místě činu

Zapamatuju si Daichiho jméno, a když se pak dozvím, že přijde ještě někdo další, jenom se zaraduju, protože to jistě znamená, že bude větší zábava.
Pak se ale vrátím nohama na zem, když si prohlédnu všechno, co jsme do haly původně natahali s Rukim, a je tady jasné, že to budeme muset zase i narvat všechno do auta. Beze slov jsem dal do práce a pomohl naložit vše potřebné do Rukiho auta. Pokud něco zbude, bude se o to muset jednoduše postarat manažer, protože já, jakožto jenom provizorní zvukař, dodávku nemám.
Když vidím, že Ranovi pomáhá dívka, přiskočím jim na pomoc, aby se s tím nemuseli natahovat sami. Vůbec tak poletuju, kde je zrovna potřeba pomocnou sílu.
Raději ještě dvakrát zkontroluju, jestli jsme na nic nezapomněli, než nasednu do auta k Rukimu, samozřejmě na mé oblíbené místo spolujezdce. Mám to místo jednoduše nejraději, už jen z toho důvodu, že si můžu hrát s ovládáním rádia po celou dobu jízdy, i když to možná někomu může lézt na nervy.
Když zastavíme u Rukiho domu vyhrnu se vesele ven a prohlížím si zaujatě Rukiho dům, ve kterém jsem kupodivu ještě nebyl.
"Nevypadá to tu vůbec špatně," hodnotím už předem spokojeně, a když po nás přijede Daichi a zpěvák a zaslechnu jeho otázku, nezdráhám se vpadnout mu do řeči, když kolem nich procházím, přičemž následuju Rukiho jako zvědavé štěně.
"No s mou přítomností moc dlouho asi ne..." při pohledu na Rukiho však s andělským výrazem dodám: "Ale budu se chovat slušně..."
Taky by si to mohl ještě rozmyslet a do svého baráku mě nakonec vůbec nepustit. To by byla teprve patálie...
Každopádně se i nadále hrnu nedočkavě dovnitř.

Jízda, neboli menší obklika

No moje auto nebylo největší, ale tak někoho přece jen svezu. Odvahu našel zpěvák, Orochi. Zasměju se nad jeho poznámkami. "pojedu s tebou opatrně, jak to jen svedu. " snažím se ho uklidnit, i když i tak to bude nejspíše ostřejší jízda. Z Rukiho se mi nepodařilo dostat adresu a tak jsem odešel raději k autu. Nerad se ploužím za někým. Budu muset jet opatrně, jinak by to asi zpěvák nedal a možná by přišel o hlas. snažím sám sebe uklidnit, že ostrá jízda bude jindy.

Přesuneme se k autu a tak pomůžu dát moje i Orochiho věci do auta a pomůžu i ostatním. Jak jsou všichni sbalený, zamávám a s úsměvem se vracím k autu. Zaslechnu jeho poznámku o poškrábání a zasměju se. " Je to moje zlatíčko...asi by jsi mi ho potom musel vyleštit...a možná bych ti odpustil. ...když to bude jen lak." řeknu s úsměvem. Jsem na své autíčko hrdý a pyšný a rozmlátit si ho chci sám, když už. Ale jemné škrábance mi nevadí, ty se dají zamaskovat. A nebo se dá do servisu. Pousměju se protože tohle mi problém nedělá.

Posadím se za volant, a usměju se. " Tak jedeme." a pustím si slabě cd od Luna Sea. Vyrazím za Rukim a místy občas proturuju motor a nebo schválně počkám a zrychlím. Prsty si pohrávají po volantu a užívám si jízdu, jak to jen v tento moment jde. Orochi si stáhne okýnko a tak se krotím, aby nedošel ještě k újmě.

Dorazíme k domu Rukiho a tak zastavím a vystoupím. Věci nechávám v autě, stejně pokud tu budu, musím jet ještě domů pro moje osobní věci. jen se zběžně podívám na dům a pak na tu partičku. Usmívám se, ačkoliv očima je prohlížím. Normální dům....teda, náš je hezký...ale jako kolej to bude stačit...nikdy jsem na koleji nebyl....tohle bude poprvé...poprvé žít s tolika lidmi...no snad budu mít ten samostatný pokoj. Už kvůli pár věcem, které jsou moje záležitost a né jejich. zaslechnu poznámku od Orochiho a pak odpověd od Shoa. Rozesměju se. " Sho-kun, nejsi jediný...myslím, že nás takových tam bude víc...a skoro Rukiho obdivuju, že nám takto barák ..zapůjčí...snad vydrží aspon týden obyvatelný" rozesměju se, protože udržet pořádek nebude rozhodně snadné.

Milující bráška

Zněl mi do telefonu nějak roztěkaně. Pak mi to vysvětlil.
On bude byldet v Osace? No paráde! Budeme se moc navštěvovat. Pokud se nenasáčkuju k němu.
Zaculil jsem se a řekl mu, že jsem prvním letadlem u něj.
Protáhl jsem se a zívl. Poposkočil jsem s krosnou, aby se na mých zádech lépe natočila, protože věci v ní jsou skoro jako vždy naházený. Je skoro větší než já, protože k tomu tam mám klávesy. Vlastně jsme počítal s tím, že budu chvilku u brášky, než si najdu něco svého.
Seberu i své violoncello. Nemůžu si dovolit necvičit za tu dobu. Hlavně bych po tom všem umřel steskem.

Dorazil jsem strhanej na letiště. Měl jsem štěstí. Napsal jsem teda bráchovi, že tak za dvě hoďky jsem na letišti. A ať si tá pozor, aby mě přes zavazadla nepřehlédl.
Na to jsme šel rychle k odbavení a s úlevou se pak posadil do sedadla v letadle.

Svěření

Zaslechl jsem kluky, jak se baví o tom, že jsou zvědavý, jestli ten dům vydrží a musel jsem se usmát, obzvláště, když jsem zaslechl, že jsem odvážný, když si je vezmu do domu.
Předtím jsem zapomněl odpovědět Ranovi na otázku, jestli může jet se mnou na letiště.
,, Jo Rane, na to letiště se mnou jet musíš, nepoznal bych přece tvého bráchu," usměju se a vezmu je dovnitř do velké haly.
,, Tak jo, ze začátku pár věcí, ten dům není můj... tedy je, ale oficiálně tady nebydlím. Je to jen pro kapelu, jinak bydlím jinde, ale kde to není podstatné, tam Vás nevezmu," rýpnu si já do jejich poznámek o bordelu.
,, Pak tady dole v patře je jeden větší pokoj pro dva lidi, kuchyně, obývací pokoj s barem, krbem a z obýváku vede vstup do vyhřívané garáže, která slouží jako zkušebna. Tady po schodech se jde do patra. Hned naproti schodišti je jeden pokoj. Ale to Vám ukážu, až nahoře... teď Vás provedu tady dole," řeknu a zamířím chodbou, kde visí hodiny do kuchyně. Kuchyní se dá projít do obývacího pokoje velkýma dvoudveřovými dveřmi nebo naokolo. Já si zvolil cestu přes dveře a ukázal jsem jim obýváku.
,, No a tady je bar, dobře zásobený," ukážu po své levici barový pult s židlemi a lednici, lahvemi a shakerem.
,, A když půjdeme těma dveřmi za krbem dostanete do garáže a teď tedy, kdo bude bydlet v tom pokoji dole? Sho? Pokud by ti to nevadilo, dal bych ho tobě!"

Na místě

Dojedeme k domu. Zadívám se na něj a nepřijde mi zrovna nejmenší. A je i docela hezký.
Ruki mi řekne o letišti. Pokloním se mírně a s rozpačitým úsměvem poděkuji.
"Tak máš všechno? Musím už jet!" usměje se na mě Saika a dá mi pusu na tvář. Oplatím jí úsměv a zlehka a krátce ji chytím za pas.
Posbírám co mohu, ale stejně mi to vyjde na několikrát, než to nanosím alespoň do zateplené garáže, takže nemohu příliš hodnotit. Spíš nemám čas. Do obýváku jdu už se svým kufrem.
I to, co si řeknou mezi sebou mi unikne, i když pár slov zaslechnu. Dojde mi, že já osobně jsem hodně na pořádek. Všechno musí být na svém místě. Tady se toho asi nedočkám. Ne s nimi. Nemyslím to nijak zle a dokonce se mírně, i když nejistě pousměji.
Konečně mám čas se rozhlédnout.
Docela se mi tu líbí, i když to není mé studio.
Dojdeme k pokoji dole. Nelíbí se mi. neříkám, že není hezký, ale na mě je... přeplácaný? nepůsobí na mě dobře. Nikdy se mi nelíbilo být dole. Ostatně proto mám byt. I doma jsem vždycky musel spát nahoře. Jako malý jsem se strašně bál přízraků, které prý chodily každý večer po naší vesnici. O jedné dívce se říkalo, že se plazí po zemi, po hlíně a stahuje do podzemí ty, co jí jsou nejblíž. A zaživa je pohřbí.
Pamatuji si, jak jsem jako malý kluk s děsem pozoroval podlahu a čekal, kdy se v ní objeví díra ruce s dlouhými nehty toho přízraku. Nikdy jsem se nevyspal.
Dneska se už nebojím, samozřejmě. Jen to ve mně vyvolává stísněný pocit. nevyspal bych se ne ze strachu, ale z pocitů úzkosti.

Držím se stranou. Pak mi ale se čvachtáním zazvoní mobil. Sms.
Zadívám se na displej - Naoto.
"Ruki... Nao-chan bude na letišti tak za dvě hodiny," pousměji se. I když jsem mu nejspíš skočil do řeči. Snad se za to na mě nebude hněvat.

Velice.. inspirativní procházka, že, pánové?

Bylo zajímavé jak se mé otázky všichni chytli, ale.. nějak zvláště mi to nevadilo. Nutně jsem se spolu potřebovali sžít a poznat svoje povahy a na to byl jen jediný způsob: a to komunikace. Takové to slůvko, které jsem povětšinou bytostně nesnášel. A nikdo, kdo mne znal, se tomu nedivil. Ledové královny přeci nikdy nedávají příliš příležitostí ke komunikaci, nebo ano? Sám bych o tom pochyboval – stačí se podívat na mého jmenovce a čeho on dosáhl. Pravda, z jeho rukou se prodá i štětka do záchodu za miliardu. Ale to už jsme zase někde zcela jinde. Nebo ne?

Ruki nám ukázal dům – tedy spíše popsal, kde co je a nechal nás nahlédnout do obýváku a kuchyně. Kuchyň se mi zdála přeplácaná, obývák ušel, ale celkově se ty dvě místnosti nehorázně bily. Fuj. Nehodili se jedna ke druhé a to bylo něco, co jsem nesnášel. Škoda. Miloval jsem přebývání v kuchyních. Takže se mi tu líbit nebude.

Jenže dle zásad slušného chování jsem držel jazyk za zuby. Takže jsem k obě zimořivě tiskl kabát a tak nějak se plahočil za zbytkem. „Potřebuji pokoj poblíž koupelny,“ poznamenal jsem po chvíli. Bylo mi vskutku jedno, kde mne ubytují, protože jsem si byl jist, že tu moc času trávit nebudu, ale i tak – pokoj vedle koupelny byl něčím, co jsem potřeboval pro osobní přežití. Nejlépe uzamykatelný a dost daleko ode všech rušivých živlů.

Ne, opravdu nebudu lítat z jednoho rohu domu do druhého se vyzvracet. Ne! To byla možnost, která byla předem zamítnuta. Takové ponížení opravdu.. nepřipadá v úvahu. A zbytku skupiny to bude zajisté také příjemnější.

V domě....nebo spíš..na koleji

Ruki nás nejspíše slyšel a tak nám jasně oznámí, že dům není jeho, ale je jen pronajmutý. Rozesměju se. " Takže můžeme řádit. " poznamená tišeji, aby to přece jen Ruki moc neslyšel. Dovede nás dovnitř a ukáže nám přízemí s tím, že v patře jsou další pokoje. Poslouchám a do toho zaslechnu, že Ranův bráška dorazí za dvě hodiny. "Tak to dorazí v tom nejlepším. " poznamenám spíš pro sebe a vydám se na obhlídku.

Rozhlížím se a dívám sen a vybavení i na celkový dojem. No nikdy jsem na koleji nebyl..ale tohle vypadá docela dobře.......sice by to sneslo ještě pár úprav, ale tak je to jen pronajmutý a nám by to mohlo stačit. Stejně tu hádám nebudeme pořád. a usmívám se. " Teda, já bych rád viděl už svůj pokoj, když už se to rozděluje...máš to nějak předem rozhodnutý, kdo bude kdo a nebo to je stylem, kdo si co zabere? " zeptám se Rukiho, který už navrhnul našemu bývalému zvukaři. Jak se jmenoval? Jo...už vím..Sho. Osobně já se o pokoj nejspíše rvát nebudu, jediný, co chci, abych ho měl sám pro sebe. A možnost mít soukromí a zamknutí se.

Horní patro

Sho řekl, že mu to nevadí a tak jsem se na něj vděčně usmál(hráči se omluvuji, že hraji za něj).
Dai se zeptá, jestli si můžou rozebrat pokoje sami, ale já jsem měl tak nějak ujasněno, kde kdo bude, tak jsem jenom pokrčil rameny a dodal jsem: ,, No popravdě jsem to už trochu rozdělil, jestli to tedy nevadí!"
Vyšel jsem po úzkých schodech nahoru a počkal jsem je v chodbě za rohem, protože chodba tady byla dost úzká a mohl po schodech jít max. jeden člověk. Tohle bylo dosti nevyřešené.
Nejdřív jsem jim oznámil jednu skutečnost a to dost podstatnou: ,, Tyto tři pokoje..."ukážu které: ,, mají jednu společnou koupelnu a to tady. Je průchozí ze všech pokojů, takže každý dostane klíč, aby si mohl pokoj zamknout, aby mu tam nikdo přes koupelnu nevlezl. Jinak koupelna se dá taky zamknout, takže žádné tabulky obsazeno není třeba řešit!"
Potom jsem ukázal jsem na pokoj, hned naproti schodům: ,, Ten bude tvůj Dai," nechal jsem ho, aby se šel podívat na svůj nový pokoj, později bude čas, aby si tam nastěhoval věci.
,, Daii, tvůj pokoj je jeden z průchozích, takže tady máš klíč," podal jsem mu klíč od koupelny.
,, Další pokoj bude tvůj Orochi a jelikož je taky průchozí, tak tady máš klíček," podám Orochimu klíč od jeho pokoje.
,, Tak a už zbýváš jenom ty Rane, tvůj pokoj je tady ten rohový,"ukážu.
,, Jinak můj pokoj je ten naproti koupelně, kdybyste něco potřebovali," ukážu na dveře svého pokoje a nechám už i Rana podívat se do pokoje.
Pomůžu mu s kufrem. Je dost hubený na to, co tahá a pak se podívám na hodinky.
,, Tak jo, je moc hodin, takže Rane, pojedeme a vy kluci se tady zatím zabydlete," usměju se a zamířím dolů k autu.

Změny

Už jsem se chtěl vydat po schodech dolů, když jsem zaslechl Daie a jeho otázku ohledně úpravy pokojů.
,, No pokud ta úprava půjde napravit jako přestěhování nábytku nebo plakáty, tak jo, ale přemalovávat ne, majitelé by mě pak vykostili!" zasměji se a dojdu dolů k autu, kde čekám na Rana.
Byl akorát tak čas vyrazit na letiště. Byl jsem docela zvědav jaký je jeho bratr. Co jsem si tak všiml, byl Ran docela tintítko.
Ale vzhledem k tomu, jak se oblékal tak mu to slušelo.

Jak se zeptám, z Rukiho vypadne, že už to má tak trošku naplánovaný. Vydá se nahoru a tak se rozejdu za ním. Tak to jsem zvědavý, copak jsem to dostal za pokoj. Zda bude trošku pěkný a mě bude vyhovovat. pomyslím, i když si nedělám naděje, že by vypadal jako ten můj.

Ruki ukáže na můj pokoj a podá mi klíče. Převezmu si je od svého pokoje a jdu se do něho zadívat. " Díky..jdu si to hned omrknout a zjistím, jak často budu jezdit domů." zasměju se a odemknu dveře od pokoje.

Vejdu dovnitř a zavřu za sebou. Pomalu se projdu po pokoji. Položím ruku na postel a pak se zadívám na vybavení. Moc toho tady není, přesto to vypadá dobře. "To jsem zvědav, jak vypadají pokoje ostatních. Protože tohle mi nepříjde jako moc hotelový...no ani kolejový...dali si fakt záležet." hovořím potichu a procházím pokoj. Sice to tu ještě není perfektní, ale jde to dolatit a přivést pár svých věcí.Projdu celý pokoj a udělám si hrubou představu, kam co dát. Pak jen pokrčím rameny. Přejdu ke dveřím od koupelny a otevřu je. Vejdu dovnitř a projdu se po ní. Velmi kriticky jí zhodnotím. Vidím sprchový kout, záchod, ale i vanu,což se moc často nevidí. Celkově působí velmi prostorně a čistě. Usměju se pro sebe a i zde si udělám plán, jak se tady vybavím. Vypadá to dobře..vlastní koupelna...ani nemusí zjistit...že...že se mnou něco je. ....což je super.....nehledě na to moje ponocování.Nakonec vyjdu ven a přes pokoj za klukama zpátky.

Zavřu za sebou, ani nezamykám. " No já si sem asi vemu pár věcí.....hezký pokoj...sice to trošku doladím, ale to snad nevadí. Přece jen až tam budu mít své věci, bude vypadat ještě trošku jinak." hovořím suveréně a s úsměvem. Mám z toho dobrý pocit. Nerad bych si naplánoval nějakou změnu, která nakonec by nebyla povolena.

Okamžitě zabydlen

Rukiho dům byl pro mě úplně dostačující, k životu toho nepotřebuju hodně, takže dokud je tam aspoň trochu zaplněná lednice a postel, nemám námitek. A už vůbec mi nevadí, že dům musím s někým jiným sdílet, ačkoli jsou to pro mě zatím víceméně cizinci. Myslím, že bych s nimi neměl mít problém vycházet, pokud tedy mají aspoň trochu smysl pro humor a nejsou to úplné citlivky, které si budou k srdci brát každou mou poznámku. A i kdyby tomu tak přece jen nebylo, tak si na mou povahu snad aspoň rychle zvyknou...
Z vybavení domu se mi kuchyň líbí především, má takový netradiční, dost moderní vzhled, a obývací pokoj by mi na nějaké občasné večerní posezení taky mohl stačit.
Když se zmíní Ruki o pokoji pro mě, odpojím se od ostatních a hrnu se k němu, abych posoudil, zda je zcela vyhovující. Vypadá pěkně, není ani úplně tmavý, ani příliš světlý. Jen mě překvapuje, že jsou tam dvě postele, ale aspoň to znamená, že tam pro mě bude více místa.
"Jo, beru to!" zakřičím na Rukiho a doufám, že mě ještě slyší, když odvádí ostatní do jejich ložnic. Svalím se na bližší postel, ale jen tak nečinně tam vydržím ležet jenom malou chvilku.
Prohlédnu si pečlivě i koupelnu vedle a většinu vybavení, které budu muset co nejdříve zaplácat svými věcmi.
Už za týden to tady bude vypadat nejspíš jinak...Kde vystavím všechny svoje oblíbené věci? Hlavně CD a různé upomínkové předměty? A oblečení s doplňky? Všechnu kosmetiku?
Docela reálně si začínám celý prostor organizovat. Pokud na něco nezbude místo, mám ještě druhou volnou postel - něco se dá dát pod něco na ni.
Spokojeně pro sebe kývnu hlavou, když mám v hlavě jakousi představu, jak by to tam mohlo vypadat, a vykouknu ven, jestli se ostatní vrátili z horního patra. Uvidím jenom Rukiho, jak schází po schodech dolů a má namířené k autu.
Zdviženým palcem mu dám najevo, že jsem s tímhle ubytováním spokojen a dům beru za svůj.
"V nejbližších dnech si sem přivezu svoje věci...Já se zatím v kuchyni obsloužím, jo?" spíše oznámím, než abych se zeptal, a už si to mířím k lednici. Snad tam bude aspoň něco sladkého k pití...

A jede se pro brášku

Nepochopil jsem zcela Daiovu poznámku o tom, v jakém čase přijede bráška. Myslí to tak, že v té době už tady bude veselo? Ta myšlenka mne docela pobaví, když si připomenu Naotovu povahu.
"To nejspíš ano," přitakám a věnuji Daiovi úsměv. Vlastně jsem jeho dlužník. Byl jsem moc... nervózní a spoustu věcí viděl černě. Ale Dai mi dodal o ždibec víc odvahy.
Na to Ale začne mluvit Ruki. Ohledně pokojů a domu.

Procházeli jsme celý dům a já sledoval jeho vybavení. Je velký a luxusní. Každý má svou koupelnu a potřebné soukromí, což mne opravdu těší.
Držím se spíš stranou a sleduji reakce ostatních a jen sporadicky nakukuji do jejich pokojů. každý pokoj má svůj originální styl, ale jedná se vesměs o kombinaci moderního vybavení se základními potřebami a nejvyššího pohodlí.
Navíc je dobrá vlastní koupelna. Často tam trávím hodiny....


Obejdeme dokola celé patro a na mě zbydou poslední dvoje dveře. Ruki na jedny ovšem ukáže s tím, že tam je on. Pousměji se. Pomůže mi s kufrem, i když jsem to nečekal a vlastně ani nevyžadoval.
Otevřu dveře a pootevřu překvapeně rty. Můj pokoj je krásný, nádherný. Postel dokonalá. Takový ten studiový design.
"Ruki... to je opravdu krásné," pousměji se se zvláštní smělostí a elegantností na rtech. V očích se mírně zaleskne nadšení. Jsem zvyklý na přepych. A toto je dokonalé hnízdečko, které si hodlám udržovat v naprostém pořádku.
Nemohu se ale kochat dlouho, protože mne informuje o čase. Pohotově přikývnu.
"Ano, hned," špitnu a zmizím před zrcadlo, abych vrátil dokonalost svým vlasům a líčení. Nakonec urovnám svrchník dlaněmi. Úpravy netrvaly příliš dlouho, protože vím, že na mne čekal a hlavně už mám jistou praxi a tak jsou mé pohyby jisté a elegantní. Otočím se na Rukiho.
"Tak a můžeme vyrazit," pronesu a vezmu si jen tašku na rameno. Vykročím za ním a následuji ho.

Na letiště

Bylo mi jasné, že si budou chtít něco málo dovést svého, přeci jenom v pokojích je jen základní výbava a jen něco málo na víc, ale nic extra. Takže jsem na jejich oznámení o nastěhování si několika věcí kýval hlavou. Usmál jsem se na Rana a jeho nadšení z pokoje bylo nakažlivé. Otevřel jsem dveře spolujezdce a počkal jsem, až Ran nastoupí a pak jsem vyrazil k letišti.
Pustil jsem tiše rádio a pak mě napadlo, že by nebylo od věci si trochu popovídat. Měl jsem dojem, že mezi mnou a Ranem vzniklo trochu nedorozumění tam v sále a já nechtěl, aby to v kapele neklapalo a navíc mě Ran něčím zaujal.
,, Rane, omlouvám se za to, co se stálo v sále... jsem se vyděsil, že by se to mohlo pokazit, neměl jsem tak odejít a přestat si tě všímat, měl jsem ti hned něco navrhnout a tak... víš ono mi na tom založení kapely dosti záleží, snad se nezlobíš!?" usměji se a zařadím se do rychlostního pruhu.
,, Jo Rane, jinak jsem hrozně rád, že se ti pokoj líbí," usměji se na něj rty i očima.

Cesta na letiště

Ruki se na mě usměje a já snad ze zvyku sklopím pohled. Tváře mi trochu narudnou a tiše zalapu po dechu.
Rozpačitě se na něj zadívám, ale to ho už musím doběhnout.
Posadím se na místo spolujezdce a zapnu si pás. Je na mně vidět zvláštní opatrnost, abych mu něco s autem neudělal. Nepoškodil.
Promluví na mě a můj zrak se na něj upře.
Sleduji jeho tvář, z profilu, skoro zasněným pohledem dvanáctileté holky. Pak pohled stydlivě sklopím. Nechtěl jsem, aby se cítil provinile. Hlavně když za to můžu já.
"Ne... neomlouvej se. Je to moje vina a já se moc omlouvám. Že přidělávám tolik starostí a že jsem ti zkazil náladu. nemyslel jsem to tak. Asi jsem se... i hodně ztrapnil, protože to bylo nevhodné. A připadám si vážně hloupě. Znám tě sotva den a už se o mě staráš a i o brášku. Moc ti za to děkuji, jsi laskavý," pousměji se se zvláštní nejistotou a pak se mi úsměv rozšíří víc, protože uvidím, jak krásně se směje a zrudnu a cítím, jak mi probije srdce. Ale je to příjemné. Zadívám se rozpačitě z okýnka.
"Je to jako u mě ve studiu, v bytě. Jsou tam mé oblíbené barvy a je stylový. Skoro škoda tam dávat své věci," zamluvím to.

Cesta a pokec

Začne se omlouvat, že mi přidělal starosti a že mi zkazil náladu.
,, Tohle neřeš Rane, byl to prostě těžký den, ale jsem nadšený, že jste všichni tak bezva a doufám, že budeme kámoši. Netrap se tím, ono to není asi naposled, co se někdo chová hloupě a navíc si nemyslím, že to bylo hloupé! Prostě jsi jen měl starosti.. mimochodem, pokoj si zveleb podle sebe," pootočím hlavu a usměji se na něj.
Najednou jsem zcela zapomněl, že řídím a co jsem chtěl říct. Byl hrozně hezký. Rychle jsem se podíval na silnici a přejel do odbočovacího pruhu. K letišti to už byl jenom kousek.
,, Smím mít dotaz? Kolik je ti let?"

Hovor

Vysvětluje mi, jak se vše přihodilo. Je mi líto, že jsem ho tak znervóznil, ale těžko se to bere zpět.
Dívám se na něj rozpačitě a cítím na sobě jeho pohled. Vím o jeho pohledu a začíná mi být trochu horko. Už jsem ho chtěl varovat, že řídí, ale on se sám otočil na vozovku.
Když se mě ptá na věk, znovu se na něj dívám já.
Pak si uvědomím, že ho tím vlastně balím a stočím pohled opět jinam.
"Dvacet jedna," hlesnu a odkašlu si, "a... tobě?"
Pousměji se o něco směleji a zadívám se na něj přímo. Urovnám elegantné neposedný pramínek vlasů.

Otázky a odpovědi

Řekl, že je mu dvacet jedna. Lehce jsem se usmál. Vypadal na míň, ale byl jsem rád, že je mu tolik, pak se mě zeptal na oplátku na můj věk.
,, Je mi dvacet čtyři, tedy nedávno mi bylo," podívám se na něj a znovu se usměji. Uvědomoval jsem si, jak zvláštně mě těší, že jsem s ním v autě sám.
To jak si urovnával pramínek vlasů bylo tak krásně elegantní, že mě to donutilo znovu se pro sebe usmát.
Myšlenky mi lítali všude jinde, než na silnici.
Znovu jsem se koukl na ubíhající cestu a do zpětného zrcátka a pak jsem zajel k letišti, kde jsem zaparkoval. Ještě jsme měli chvíli čas, než přiletí Ranův bratr.
,, Než přiletí tvůj bráška nezajdeme někam na kávu, čaj nebo něco?" usměju se.

Pozvání?

Sleduji ho chvíli upřeným pohledem, pak jej ale znovu stočím na okolí kolem nás. Sleduji míhající krajinu.
Zajede k letišti a tak si rozepnu pás a vystoupím. Trochu se protáhnu a upravím. Nechám ho zamknout auto a pomalu vyjdu k letišti.
"Jeslti tu bude nějaká kavárna, rád bych si dal kávu," odpovím mu s mírným úsměvem a s rozpaky. Přece jen to znělo jako pozvání... A mně to přijde zvláštní. Neodpověděl jsem mu předtím, protože mi to prostě a jednoduše... nedocházelo.
Zjišťuji, že jsem trochu mimo. Je to divné, ale jak jsem v jeho blízkosti, polévá mne horko. Na druhou stranu se snažím nedělat si žádné naděje a odpírat si myšlenky na jeho přítomnost a náklonnost.
Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Zadívám se na Starbuck cofee. Možná by tam měli nějakou kávu nízkokalorickou či bez cukru.

Káva

Přijal mé pozvání na kávu, tak jsem se usmál a společně jsme zamířili do Starbuck cofee. Pohledem jsem vyhledal stůj tak, abychom viděli na příletovou tabuli a odsunul jsem Ranovi židli.
,, Co si dáš? Zajdu pro to a ty zatím seď," usměji se a čekám, co si dá.
Měli na stolcích zatavené lístky s nápoji. Já už měl vybráno, než jsem sem vešel. Vždy si dávám to samé, když jsem někde venku.

Káva

Nechávám ho vybrat a zvláštně se uculuji. Odsune mi židli. Trochu vyjeveně se na něj zadívám. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo něco takového udělal. Navíc nejsem dívka... rozpačitě se na něj zadívám a usadím se.
Je to ale příjemné. Hodně příjemné. Taková pozornost.
Zadívám se na ceduli s nabídkou a trochu zamžourám.
"Dám... si.... Espresso Machiato~ bez cukru," uculím se. A to i očima. Cítím se opravdu šťastný.
Počkám až tam dojde a sleduji cedule.
Usmívám se.
Jak mi to donese, celý se rozzářím.
"Aaaaw~ arigatou! Ty jsi tak hodný, Ruki," chytím ho sám za ruku a mírně stisknu. Pak si uvědomím, co dělám. Rychle se stáhnu.
"Go-gomen," vydechnu tiše a raději si usrknu rychle horkého kafe.

Káva a podívání

Donesl jsem mu, co si objednal a já si dal mochachino bez cukru. Nijak jsem si na sladké nepotrpěl, jen na pár věcí, ale to jen málo kdy. Spíš jsem zbožňoval slané. Můj doktor už mi za to i vynadal, ale já ho vesele ignoroval.
Trochu překvapeně, ale spíš mile než nemile mě překvapila Ranova reakce.
Usmál jsem se a sedl jsem si naproti němu.
,, Není zač Ran-san," zářivě se usměji, hrozně mu sluší, když se usmívá a když září a když je v rozpacích, to je přímo k sežrání.
Uvědomil jsem si na co myslím a rychle jsem to zahnal. To by rozhodně nedělalo dobrotu.
Přišlo mi, že je hodně hubený, ale nechtěl jsem mu to říkat, aby se neurazil.
,, Kolik je tvému bratrovi?" napiji se lehce kávy a kouknu na terminály.

Konverzace u kávy

Jak se usměje, přimhouřím oči a upravím se pramínek.
Sleduji ho a poslouchám.
Olíznu si od kávy rty, poměrně mlsně. Krásně voní. Ta káva. Dojde mi i jak mě oslovil a ptá se na věk mého brášky.
"Osmnáct... teď nedávno mu bylo osmnáct," pousměji se a sklopím zrak. Začnu prsty jezdit po šálku skoor ve flirotvném gestu. Ale je to spíš proto, že nevím, co bych řekl. Znovu si usrknu a olíznu si rty.
Zamžourám na ceduli.
"Ruki... Já... nemusíš mi říkat Ran-san. Já také nepřidávám přípojku a hned ti tykám.. tkaže klidně... -chan nebo -kun... to je... jedno," pronesu rozpačitě.

Tykání a tak dál

,, Osmnáct...," usměji se a v duchu zvažuji, jak asi jeho bratr vypadá, zda je tak elegantní a sladký jako Ran nebo prostě je zcela jiný.
Pak jsem se podíval na Rana, když mi řekl, že mu nemusím říkat san.
,, Omlouvám se, nějak mi to uteklo...Rane," usměji se a lehce mu setřu pěnu z kávy, která mu zůstala v koutku, i když si rty olízl.
Pak mi dojde, jak se chovám a že se lidé dívají. Rychle se napiji kávy a kouknu na tabuli.
Už jsem začínal přemýšlet na co se ho zeptat, když v tom mi zazvonil mobil.
,, Omluv mě, prosím!" požádal jsem ho, když jsem vytáhl mobil a spatřil na display nápis otec.
Odešel jsem z kavárny a teprve pak jsem to zvedl. Poslouchal jsem otce a kousal jsem se do piercingu ve rtu. Občas jsem koukl na Rana a pak jsem jenom něco řekl a zavěsil jsem. Vrátil jsem se do kavárny.
,, Tak jsem zpět, promiň, že to tak trvalo... e... tooo... bavili jsme se o něčem?"

Telefon

Omluví se mi za to. Trochu poplašeně se na něj zadívám a chci říct, aby s eneomlouval, ale najednou se mě dotkne. Zastaví se mi srdce i dech. Mé rty se pootevřou.
Pak s eozve mobil. Jeho. Zamrkám a chci ho zastavit. Aby byl se mnou a ... Sakra... tohle... by nebylo dobré.
Dá mi čas na rozkoukání. Díky hovoru. Sleduji ho, ale jak se na mě otočí, tak sklopím zrak a rychle se napiji.
Vrátí se zpět.
Zeptá se na téma.
"Ah... um... věk brášky... a tykání...," nejistě se pousměji a zadívám se na tabuli. Znovu zamžourám.
"Přiletí tak za deset minut," pousměji se a zadívám se na Rukiho. Do jeho očí. Přemýšlím, jak byl jeho dotek myšlen.

Přílet

Připomene mi, o čem jsme se bavili a já jen kývnu. Pak mi oznámí, že jeho bráška přiletí za tak deset minut. Kývnu a rychle dopiji už vlažnou kávu. Zaplatil jsem při nákupu, tak se zvednu a počkám na Rana. Pak společně dojdeme k východu, kde by mělo přistát letadlo jeho bratra. Sleduji východ a zvažuji to, co mi řekl otec. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale lepší bude když si to odbudu teď než až někdy potom, až bude kapela rozjetá.
,, Tvého brášku nepoznám, tak do mě lehce kopni, až tady bude, abych nezíral jako pako," zasměji se a sleduji východ z něhož už se cpou lidé.

Najednou spěch

Kývne a dopije kávu rychlostí, kteoru já nehodlám napodobovat.
Dopiji ji se svou elegantností a svým tempem a až potom vstanu. Cítím, jak mi je z kávy horko a tak sundám kabátek. Pod ním je aristo košile s průhlednými rukávy, takže jsou vidět mé úzké, ale osvalené ruce.
Jdu s ním ke vchodu.
"Klid. Musí si přece ještě počkat na zavazadlo," pousměji se na Rukiho příjemně snažíc se do něj vnést klid.
Tiše se zasměji jeho poznámce.
"Jsme si podobní, ale on má jiný styl. Tedy ... také má rád rock, ale spíš, jak sám říká: pure indie," pousměji se, "myslím, že bude nepřehlédnutelný. jediný kluk s vlasy do pasu."
Zadívám se na vchod, pak na hodinky. Pak pohlédnu na jeho výraz. Vypadá veselý, ale něco se mi nezdá.
"Děje... se něco? ... Ten... telefon?" zeptám se opatrně.

čekání

Usmál jsem se a vyslechl si všechny ty informace. Nemohl jsem si nevšimnout jeho paží. Uvědomil jsem si, že až zírám, tak jsem se zahleděl na špičky svých bot a pak se mě zeptá, co se děje.
,, Co? Ne to není nic strašného, jen se mi tam vůbec nechce... mám přijet za otcem na nějakou jeho pracovní schůzku!" vysvětlím to, ale nijak nespecifikuji.
Moc se mi o tom nechtělo mluvit.
Hledal jsem pohledem kluka s dlouhými vlasy a zvažoval, jak to asi stihnu. Ale pořád mám 2 hodiny času, to bych je mohl stihnout hned odvést k sobě a zajet za otcem. On si taky neumí vybrat lepší chvíli než tuhle.

Bráška je tu

Dívám se na něj. Jsem vyšší než on díky podpatkům. Poslouchám ho a posmutním, protože mi přijde, že jsem se zeptal opravdu nevhodně.
"Gomenne... asi jsem se neměl ptát," špitnu. Ale vypadá to, že ho to trápí, nebo rozmrzelo. Nevím, co mám dělat a tak lehce, konejšivě položím ruku na jeho rameno a povzbudivě se na něj usměji, jako že všechno bude dobré.
Pak se ale rozhlédnu a uvidím brášku.
"Támhle ho máme!" pronesu s úsměvem a ukáži na klučinu, který je přímo založený zavazadly díky svým nástrojům.

Ano - jsem tu

Přistání letadla jsem si užíval, jako bych seděl na hoské dráze. A to já si vždycky užívám. Hned jsem vystartoval, abych si vzal co nejrychleji své zavazadlo. Ale chvilku to trvalo. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl odbaven na tenhle let jako poslední, byla má dvě zavazadla vyložena mezi prvními.

Měl jsem na sobě giga krosnu, violoncello a tašku přes rameno. Jak jsem vycházel, rozbalil jsem sandwich. To jídlo v letadle mně příliš nezasytilo.
Ukousl jsem kus a začal ho žvejkat. Spoléhal jsem na to, že tu ještě brácha není, když najednou vidím, jak na mě ukazuje.
Polkl jsem a ukázal na něj se sandwichem peace.
"Ben-chan! S jakých fešákem jsi mi to přišel naproti. Neříkej, že máš nový objev~" Řekl jsem tak rozverně, jak to jen šlo.

Bráška a jeho nevhodnost

Uculím se na brášku. Jen trochu svraštím obočí, když vidím, jak do sebe cpe sandwitch. Už ho chci pozdravit, ale Naoto promluví.
Neveřícně se na něj zadívám a pak zamteně na Rukiho.
"Ne... Nao-chan... Tak... tak to není," pronesu celý rudý a přešlápnu nervózně, rozpačitě, z místa na místo. Omluvně se usměji na Rukiho.
"To je... náš hostitel, Nao-chan. Jen teď budeme bydlet jako... skupina všichni spolu," vysvětlím mu a natáhnu ruku, abych mu vzal violoncello.

Huh?

Usmál jsem se jeho starosti. Byl moc hodný, už jsem se mu to chystal říct, když v tom řekl, že tamhle jde jeho bratr. Tak jsem se podíval. Byl to klučina. Vypadala skoro jako Ran, jen měl delší vlasy a byl trochu silnější, co se postavy týče a jakmile promluvil, bylo mi jasné, že je zcela jiný než jeho bráška.
Když zmínil nový objev, nenápadně jsem se kousl do piercingu. Dělal jsem to vždy, když jsem nevěděl, co říct nebo když jsem byl nervózní. Teď to byl ten první případ.
Ran to naštěstí uvedl na pravou míru, tak jsem se uvolnil a natáhl jsem k Naotovi ruku, abych od něj vzal zavazadlo a hned jsem se mu i představil a lehce přitom sklonil hlavu.
,, Ahoj, já jsem Ruki, jsem rád, že tě poznávám, dej mi taky nějaké zavazadlo, ať to netaháte," usměji se.

Pomocníci

Vnímal jsem rozpaky u obou dvou. Zaculil jsem se a vyplázl na Rana jazyk. Čišela ze mě dobrá nálada.
Poklonil jsem se Rukimu, co se představil.
"Asahara Naoto." Zaculil jsem se znovu a podal mu s díky violoncello.
"Ale pozor na ni - je to má láska." Řekl jsem srozumitelně při předávání a mrkl na Rukiho.
"To je škoda, že nejste pár. Promluvil jsme znovu a zněl jsem tak nevinně, že by mi moji nevinu věřil jen absolutní hlupák.
Měl by sis někoho najít. Ale ne takovýho idiota jako předtím." Sdělil jsem Ben-chanovi a políbil ho sourozenecky na tvář. Musel jsem si stoupnout na špičky. Mám totiž na sobě vysoké černé kecky, konversky, nad kolena, s fialovýma tkaničkama, mini kraťásky, takže jsou vidět má bledá stehna. Nahoře fialové triko s potisky a s dlouhým rukávem a na tom potrhaný černý pulovr. Na krku obojek s masivním okem.
Do napřažené bratrovy ruky jsem vložil sandwich místo zavazadla: "Papej, bráško, mám ještě jeden."
A zbytek zavazadel jsem si nechal.

Jídlo

Naotovy řeči mne dostávají do rozpaků a i když se snaží to říct jen mně, je dostatečně hlasitý. Kdo ví, zda naschvál.
Do ruky mi přiletí místo zavazadla jídlo. Znechuceně se na něj zadívám a pak na brášku. Tvářím se, jako bych ho neznal.
Ale nakonec se zakousnu do sandwitche. Malé sousto. Žvýkám ho dlouho a těžce polykám. Je na mě jasně vidět, jak se do toho nutím a sním tak polovinu a pak ho po cestě z haly vyhodím tak, aby to neviděli ani jeden.

Přesun domů

Sledoval jsem rozhovor těch dvou a přišlo mi to i docela vtipné. Tedy až na to, že Ran z toho nebyl nijak nadšený. Všiml jsem si, jak s nechutí jí sandwich a kousl jsem se do piercingu, jak jsem se zamyslel. Nelíbilo se mi to. Já jídlo miluji a strašně rád vařím, takže jsem tohle nedokázal pochopit.
Došli jsme k autu, dal jsem věci do kufru a otevřel jsem dveře Ranovi, aby si sedl dopředu a zadní dveře Naotovi.
Zamířili jsme domů. Trochu jsme si povídali, takže jsem se toho hodně dozvěděl, jak o Naotovi, tak Ranovi. Zastavil jsem u domu a pomohl jim donést věci do Ranova pokoje.
Pak jsem sešel do obýváku zkontrolovat kluky.
,, Tak co chlapy? Už jste vypili všechno, co bylo v baru?" zasměji se.
,, Jinak máme tady hostaaaa, tak pojďte, ať se seznámíte!"

Pokoj

Ruki se pustil do předvádění pokojů. Dobrá, to možná nebyl zas tak dobrý výraz, ale… možná dostačoval k tomu, aby vyjádřil to, co vlastně básník chtěl říct. Takže já se odplahočil si zběžně prohlédnout svůj – při pohledu na na tygrované polštářky se mi sice mírně navalilo, ovšem jinak to bylo celkem ucházející. Ovšem ty květiny… inu, nevím, nevím. Tady to vypadá spíš na to, že se z nich stane hromadné pohřebiště – můj otec o mně vždy tvrdil, že jsem schopen utýrat k smrti i kaktus a… to už je co říct, pokud tedy někdo ví o jisté odolnosti kaktusů.

O zabíjení rybiček se… nebudeme raději zmiňovat. Nejsem schopen si týden vydržovat ani neonku. Jeden by nad tím zaplakal.

Na okamžik jsem se posadil na postel – ani ne tak pro to, abych zjistil, jak moc je pohodlná, ale abych se mohl rozhlédnout po pokoji. Vše bylo v šedé, bílé, sem tam černá. Architekt zřejmě neměl s tímto pokojem příliš barevné úmysly – škoda. Ale takový menší trénink na márnici. Nu, zkontroloval jsem, zda je v pokoji dost zásuvek na elektřinu a dostatek poliček na knihy, které jsou pevně upevněn a vydrží zápřah mých biblí. Nakonec jsem si prohlédl koupelnu. Nad vanou jsem jen zakroutil hlavu – bože, jak já nenáviděl dlouhé namáčení se ve vodě. Desetiminutová sprcha a pak rychle usušit. Pocit vody na mém těle byl…. Vskutku nepříjemný. Avšak ostatní možnost dlouhé koupele jistě ocení.

Ale vážně bych ocenil klíč od hlavních dveří pokoje! Kdo mi ho opatří, budu ho nadosmrti zbožňovat!

Vyjel jsem ven z pokoje zpět za ostatními. Ještě jsem si stačil všinout, že Ruki se… plahočil kamsi pryč; zřejmě jel s Ranem pro jeho bratra na letiště. Takže se rozhodl nás tu nechat samotné? Odvážný to člověk. Chtělo by to probudit některé ze svých deviantních tváří, anebo zůstat sám sebou a zjistit si nejlepší jízdní řád domů pro své věci, bez kterých nepřežiju noc. Pokud tu tedy mám zůstat?

„Ruki je odvážný, že nás tu nechává jen tak,“ prohodil jsem k Daichimu, jakmile za naším hostitelem… ehm… zaklaply schody? Dost nešikovný obrat. Opřel jsem se zády o futra dveří, takže dovnitř pokoje bylo celkem i vidět. Zatím tam nebylo nic usvědčujícího. Zatím ne, takže proč nemít otevřeno, když ten chladivý kov je tak příjemný? „Ale já se tu nemohu zdržet. Tedy – pokud tu mám nějaký čas zůstat, musím si zajet pro pár důležitých věcí. Což mi připomíná: neví někdo, kde je tu jízdní řád vlaků a autobusů a kde je zastávka?“ dost zoufalý pohled, co, Orochi?

Mno, pořád je lepší vypadat zoufale a zachovat se humánně než svým spolubydlícím dopřát ten božský pohled na mě ráno. Pamatuje si tu někdo číslo záchranky?

Po prohlídce pokoje plánování stěhování

Jak vyjdu, už Ruki má namířeno dolů. Zaslechne mě a odpoví. Rozesměju se a přitakám. "Dobrá, jen zlehka si to případně poupravím a něco přivezu na zkrášlení." zasměju se a nechám ho odejít dolů. Ostatní dva, Orochi a Ran si prohlídnou svoje pokoje a Ran už běží za Rukim, aby mohli vyrazit pro Ranova brášku. Zamávám mu a otočím se na svůj nový pokoj, kolejní nebo hotelový. Spíš takové přechodové bydlení pro moje hraní s kapelou. Tak asi přece jen budeme kapela ta myšlenka vyvolá na mé tváři spokojený úsměv. Ze zdola slyším hlas Shoa, ale jen vzdáleně.

Zato perfektně uslyším hlas Orochiho, který si už svůj pokoj taky prohlídnul. "Odvážný to je....ono začít vůbec takový projekt už s pronajmutým domem, to je odvaha. Co by dělal, kdybychom tam nepřišli?" zasměju se nad tou představou, i když myslím, že je fajn to mít dopředu zařízený než to zařizovat narychlo potom. Otočím se na něj, jak se opírá o futro a jen koutkem oka nahlídnu do jeho pokoje. Je jiný než ten můj. " Tak jak se ti tu líbí?" zeptám se s úsměvem a vyslechnu jeho otázku. Pokrčím rameny na znamení nevědomosti. " Upřímně ti vůbec netuším, protože já hromadnou nejezdím už pěkně dlouho....no asi jsem s ní nikdy nejel." ta myšlenka mi příjde docela vtipná a snad by mě i hromadná dřív lákala, ale nyní už ani ne. "Ale sám si potřebuju dojet pro pár věcí. Takže pokud chceš, hodím tě pro ty věci domů. Tedaaaa...pokud se nebojíš po jízdě se mnou sem. " usmívám se a očima zjištuji, zda to příjme či ne. " Jen budeme muset sjet ke mě pro větší auto, abychom tam ty věci mohli naskládat. A eventuelně můžeme vzít ...klukům něco k večeři, pokud teda Sho nebude vařit. Bohužel ted můžu vzít jen jednoho.....a jsi první, komu to nabízím..tak...? pozvednu jedno obočí, zda příjme a sjedeme pro naše věci a nebo zvolí hození na autobusovou zastávku.

Daichiho slova donutila mé rty se na okamžik zkroutit do drobného úsměvu. „To víš – nadšenec,“ mírně jsem zakroutil hlavou, ale bylo to spíš pobavené gesto. „Ale je škoda, že nemáme všichni jednu koupelnu, bude se mi stýskat po ranních hádkách na téma: Rozpis koupelny a proč ho ještě nemáme, když ho tak moc potřebujeme.“

Protáhl jsem se – celé tělo se najednou zdálo tak nějak rozlámané. „Já si svůj pokoj upravovat nebudu. Mám rád když… je vše kolem dostatečně neosobní. Nemám k tomu pak žádný vztah a je snadné to postrádat,“ ano, jediný vztah ke věci byl k mému dokonalému piánu kawaii. Dokonalá práce, skleněné, přesně ve stylu Yoshikiho, kterého jsem tolik zbožňoval – a nešlo jen o jeho prstoklad a veverčí úsměv. „Co by udělal? Představ si Rukiho se svěšenou hlavou, jak odchází a pak manažer mu omlacuje o hlavu smlouvy. Roztomilé.“ Nějak jsem si nedokázal představit toho kluka, jak se mračí nebo projevuje nějakou tu depresivnější emoci, než povzdech.

„Je to celkem dobré, jen… jsem zvyklí bydlet v menších domech – vlastně v bytech, takže se ve velkých prostorách moc dobře necítím, ale to nevadí. Sžiju se,“ kývl jsem, jako kdybych potřeboval přesvědčit sám sebe a postavil se zas na nohy, abych se mohl otočit a zavřít dveře. „Inu, nezabil jsi mne,“ zasmál jsem se. „Nemám tedy důvod se bát, pouze… pokud tě nebudu moc otravovat. Přeci jen, máš právo na své soukromí a já bych ti ho nerad uzmul. Zkrátka, pokud ti to nebude vadit, pojedu rád. Opravdu domů musím.“

Orochiho povzdechnutí nad chybějící společnou koupelnou mě rozesměje. " Teda, neřekl bych do tebe, že budeš tak moc toužit po společných chvilkách strávených s kartáčkem v ruce a přešlapováním z nohy na nohu před koupelnou." otevřeně mu přiznám.

Představa Rukiho, jak ho manažer mlátí smlouvou, mě rozesmála. "To bych mu snad ani nepřál." přiznám, protože mi příjde Ruki veselý a tohle by ho dost dostalo na kolena.

Přizná, že není zvyklý bydlet ve velkých prostorech a zavře za sebou dveře od pokoje. " No já nevím jak ty, ale na luxus si zvyká hodně lidí dost snadno." řeknu svojí osobní zkušenost.Někteří si u mě zvykli na luxus a pak jsem jen sledoval jejich proměny, někdy né moc příjemné. Znova promluví s tím, že klidně odvoz bere, ale jestli mě neotravuje. Zakroutím hlavou nad takovým přemýšlením. " Proč si myslíš, že by jsi mi vadil a bral mi soukromí? Kdybych ti to nabídnout nechtěl, už jsem dávno dole a startuju auto...tak pojd.....sjedeme pro větší auto a zajedeme pro tvoje věci. Cestou zajedeme i pro něco k večeři. Začínám mít hlad." mávnu na něj rukou a vyrazím dolů ze schodů.

Dole se rozhlídnu, kde je poslední, Sho. "Sho, jsi tu někde? Já s Orochim sjedeme pro něco domů, budeš chtít vzít něco k jídlu k večeři a nebo budeš vařit?" zeptám se dost nahlas, aby mě slyšel i třeba v obýváku.

„No, je to z několika směrů výhodné: většinu své štiplavé nálady vyčerpám ráno nadáváním na to, jak je otec pomalý a po zbytek dne jsem – jak říká sestra – poměrně snesitelný,“ pokrčil jsem rameny a přejel dlaněmi po kabátu, abych jej uhladil; navíc jsem se opravdu perverzně těšil z každého okamžiku, kdy se otřel o mé tělo pod ním, neboť to bylo vskutku příjemně mazlivé a nutilo mne to na okamžik zapomenout na vše to nepřátelské kolem.

Jeho slova o luxusu mne pravda – mírně zarazila. Má rodina pro práci otce i mé nevlastní matky v luxusu žít mohla, kdybych ji tolik nevyčerpával finančně já. Tedy, nebyli jsme na tom nikterak špatně, jen… mohli na tom být lépe, kdyby si tenkrát má matka nepostavila hlavu a neřekla, že mne donosí i se všemi následky, které z toho plynuly. Inu, tok času zvrátit nelze. „Myslíš si, že luxus lidi rozmazluje a kazí jejich charaktery?“ zeptal jsem se ho s mírně pozvednutým obočím. „Možná spíš závisí na tom, jak ho nabudou. Pokud vlastními silami, pak si jej nejspíš váží – takový způsob je dle mne nejlepší. Ty ostatní… už nejsou na morálku jednotlivce tak dobré.“ Můj osobní názor. Nevnucuji, slyšíte? Nevnucuji. Vlastně, nikdy jsem své názory nevnucoval. Přehodil jsem přes rameno batoh s věcmi a vykročil ke schodišti.

„Dobrá, dobrá… už na to nikdy ani nepomyslím,“ povzdechl jsem si a pokusil se o další z úsměvů. Snažit se být příjemný je… mnohdy velice zábavná příležitost, jak rozvinout své mizerné komunikační schopnosti, kdy se po každé větě cítíte jako ten nejhorší zlořád, jaký kdy chodil po planetě. Nezapomeňme, že jistý takt u mne vyhynul již před mnoha tisíci lety.

Sešli jsme dolů a já zamířil ven k jeho autu – na půl ucha jsem ještě zaslechl Daichiho, jak mluví na Shoa, avšak moudrý jsem z toho nebyl, neboť pro vzdálenost tomu nebylo příliš rozumět. Avšak plán – změna auta-> věci-> jídlo nebyl tak zcela od věci. Dokonce byl velice příjemný. Ano, najíst se to… potřebovalo. A já začínal mít chutě na nějaký řádný ledový salát s rajčaty a kuřecím masem.

Počkal jsem, než D vyřídí všechny věci. „Jedeme?“

"Tak to hold budeme muset s tebou vydržet přes snídani." uzavřu koupelnu a jeho nálady. Mě náladu hnedtak nejspíše nezkazí, i když netuším, jak nepříjemný dovede být. Zato znám sebe a mojí hranici a ta je dost vysoko.

Na luxus se zarazí a zeptá se, zda může kazit lidi.Pokrčím rameny. " Znám hodně případů, kdy luxus zkazil lidi a začali si méně vážit věcí, kterých najednou měli dostatek a to je podle mě špatně. Někteří to nabyli vlastními silami, někteří k tomu prostě přišli. I když máš pravdu, těch prvních je opravdu málo, kdo se zkazil." odpovím zase svůj názor. No já jsem zkažený už od malička....no třeba to kluci hned nepoznají. I když....to moje auto asi jasně řeklo, ale co. pokrčím jen tak rameny, jakobych poznamenal něco nahlas. Přesto jsem nic neřekl.

Vydám se dolů a tam najdu Shoa. Vyslechnu si od něj, co si případně dá či nedá, a zda chce něco dovést. Eventuelně mu nabídnu, že si nechám chvíli větší auto a tak můžu případně potom vzít i jeho věci. Na to se rozloučím a nechám ho v domě. Přece jen je známý Rukiho a třeba to tu trošku zná. A nebo je už s Rukim nějak domluvený.

Příjdu k autu a Orochi tam už čeká. Přikývnu s úsměvem. " Jedeme...takže ke mě pro auto. Nejspíš si tam i něco málo už dám, abychom od tebe mohli se rovnou vrátit sem" řeknu, protože sám potřebuju si vzít do pokoje pár věcí, které potřebuju ke každodennímu životu. Otevřu auto a nechám ho nastoupit, sám zasednu za volant. " Hele, máš řidičák? Já že by jsi mohl řidit ode mě k tobě." navrhnu a nastartuju. Vyrazím ke mě, přitom se při řízení natáhnu a z přirádky si vytáhnu sušenku. Nabídnu i Orochimu, zda si dá.

Posadil jsem se do auta na ono tolik nebezpečné sedadlo spolujezdce a hodil si batoh pod nohy, abych se mohl natáhnout dozadu a bez nějakých výraznějších problémů se připoutat. Pohodlně jsem se v něm uvelebil a pak mírně stáhnul okénko. Vlasy byly v culíku, oblečení dostatečně nepropustné, takže by to mělo vyjít. „Nebude vadit, když dám trochu dolů okno?“ zeptal jsem se pro jistotu Daichiho a pak se spokojeně nadechl čerstvého vzduchu, který jím dovnitř proudil.

Jakmile jsme se rozjeli, nespokojeně jsem zastrčil neposlušný pramen za ucho a pro jistotu jsem se na něj zamračil, aby pochopil, kdo je tady pánem situace. „Takže nejprve k tobě? Dobře… a kdy se plánuješ stavit pro to jídlo? Jak jsi o tom začal mluvit, také jsem… dostal menší hlad, takže,“ pokrčil jsem rameny, že to nechávám na něm. „Znám ve městě jednu skvělou pizzerii, kde dělají opravdu senzační zeleninové saláty s kuřecím masem.“

Opravdu: kdy bude den, kdy ono jídlo nebudu s vervou sobě vlastní propagovat? Avšak já ho… vyloženě zbožňoval, takže nakazit jím všechny, které mám v oblíbených je samozřejmostí. Každý musí pochopit sílu dokonalosti ledového masa zabaleného do – ehm, Orochi, Stop! Nejsi placená reklama.

„Řidičák? Ne, nemám,“ sebevrah – nechat mne řídit? Mne? Řekněme, neprošel bych lékařskými testy a… a vůbec nesnáším odpovědnost za životy jiných, takže bych vůbec nebyl dobrý řidič. Navíc když řídíte, nemůžete se tak bezvadně vyvalit! „Ale budu tě navigovat. Při nejhorším někde zabloudíme.“ Dovolil jsem si menší úsměv. Alespoň by… byla zábava.

„Ehm, jsi si jistý, že je bezpečné mi toto nabízet? Jsem ten druh kontajneru, co je čas od času schopný pojmout neskutečné množství díla za neskutečně krátkou dobu a tu přihrádku bych ti vybílil do dvou minut.“

Jen souhlasně kývnu nebo spíš flexmaticky, protože mi okýnko je jedno. At si udělá pohodlí kolik potřebuje. Jak jsem ho seznámil s programem, tak po vyražení na cestu promluví s tím, zda by to nešlo předělat. Otočím se na něj a nadvzednu obočí. " Takže jsi dostal hlad...to slyším dost rád...ani by jsi netušil jak moc." usměju se a zatočím doprava.

Zeptám se na řidičák, ale bohužel to nemám."To je škoda...protože by sis pro to klidně mohl dojet klidně sám. " vypláznu jazyk a pak se zasměju. " Tak jo...chceš zabloudit..nevemu si navigaci." rozesměju se a nabízím mu sušenky. " Tak si vem...a jestli máš hlad...tak můžeme sjet nejdříve pro jídlo a pak najedený vyrazíme pro věci..ale jestli někde skončíme a budeme se líně válet."poznamenám nenápadně, že po najedení má člověk tendence si lehnout a trávit.

Zastavím auto na okraji a otočím se na něj. ruku opřu o volant a zadívám se na Orochiho. " Tak jedeme na jídlo?" v očích mám otázku s úsměvem, přitom cítím, že hlad mám a nejen už chutě. A docela bych si něco dal, i třeba tu pizzu.

Posunul jsem se v autě o něco níž, takže jsem se víceméně rozvalil a zavřel oči. Vždy jsem měl rád to příjemné vrnění auta pod sebou a jeho občasné nárazy na zdemolované silnici…. „Jenže když se najíme, tak se pak nedonutíme nic dělat,“ zakroutil jsem hlavou, že to opravdu není zrovna nejchytřejší nápad, zajít na jídlo právě teď.

Sáhl jsem po sušenkách a jednu si nabídl. Díky,“ zazubil jsem se v nebezpečným výrazem v očích, který sliboval opravdu tendenci zřavého maniaka při přítomnosti čehokoliv konzumního. Dobrá, otázka č. 1: proč pořád vypadám tak vychrtle, když se cpu vším, co vidím?

Dai zastavil na kraji silnice. Nechápavě jsem na něj zamrkal. „No, já nevím… chce se ti pak odvalovat přesalátovaný balvan?“ zeptal jsem se pobaveně. „Můžeme třeba… si vzít nějaké jídlo do boxů sebou a vzít ho jako odměnu, až doděláme práci a teď si vzít něco malého? Pokud tedy máme dostatečně velké sebeovládání, abychom se do těch krabic nepustili hned…“ zamručel jsem.

Jak zastavím, Orochi se zadívá dost překvapeně, ovšem znova připomene to, co mám v mysli jak já, tak to vyslovil i on. "No to se mi vážně nechce...blbě se pak cokoliv dělá....kašleme na to, jedeme podle původního plánu. Jestli budeš mít chut, tak ti můžu dát něco u mě zledničky na chut.....já se tam určitě stavím." pozbudivě se usměju. Přece jen moje lednička je doma vždy plná, at hotových uvařených věcí,tak ingrediencí, zeleniny, příloh a sem tam nějakou tu rychlovku a minutku. Spíška, kterou mám vedle ledničky je zase plná sladkostí, sušenek a dalších velice nezdravých, ale sladkých pochutin. Spokojený se rozjedu zase dál.

Vjedu k jednomu z domů a otevřu branku.Orochi může vidět můj vlastní domov.
Je tu velký dvůr a taky prostor barák, který je postaven sice jako moderní dvoupatrový, ale jsou zde prvky ze starého Japonska, jako střecha, ozdoba zdí a další drobnosti, které se netřískají s moderností. Jsou tu dva vchody. Dolní a potom jsou tu schody do druhého patra, kde bydlím. Okolo domů ze dvora je cesta a ta vede do zahrady, která je opravdu ve stylu starého Japonska, kvetou zde třešně, bonzaie a dokonce je tu i altánek a vytvořený potůček. Osvětlený večer nenápadnýma drobnýma lampičkama. Vrata se zase zavřou.

Zaparkuju vedle odkaz mého druhého autíčka. Ve dvoře je ještě jedno auto, ale to je Nissan, takový normální rodinný, a ten je otce.Vytáhnu klíčky a otočím se na Orochiho. " Tak jsme tu...můžeš jít teda ke mě, a něco málo si tam vzít a nebo tu chvilku počkat. Já si jen něco málo sbalím a můžeme jet. Pojedeme tamtím." ukážu na mitsubishi.

Vystoupím a zadívám se na Orochiho, zda půjde či ne. Sám vyrazím ke schodům, co vedou do prvního patra, do mého bytu.

Pousmál jsem se. „A jsi si jist, že máš ledničku dostatečně zásobenou?“ dobrá, možná to bylo dosti podlé provokování, ale co – já se asi nezměním, a i kdybych se změnil, už bych to nebyl já a nebylo by to pak všechno tak božsky zábavné, ne? Dlaní jsem pohladil potah sedadla auta a chvíli si pod prsty užíval jho měkkosti, než jsme zastavili a já musel vystoupit. Tedy, přesněji řečeno nemusel, ale chtěl. Někdy by jeden mě tu svou zvědavost proklínat, aby se s ní později nemusel mazlit a sám sobě dokazovat a nalhávat, že vlastně žádnou nemá.

Popravdě, vlastně jsem jen vyšel ven a opřel se zády o kapotu, abych si mohl s rukama v kapsách (kdesi jsem četl, že se to tak nosí) prohlédnout místo, kde bydlí jeden ze členů naší „snad“ skupiny. Bylo to dobré. Nikterak zvláště přeplácané a na japonské poměry i vcelku velké. Další z těch domů, ve kterých se při delším pobytu necítím dobře, ale rád je prozkoumávám, pokud majitel dovolí (a někdy – co si budeme nalhávat, i přestože nedovolí).

S povzdechem jsem se odlepil od auta. „Blázníš?“ zašeptal jsem. „A nechat si ujít pohled na tvůj zajisté brilantní chaos v pokoji?“ proč mám dojem, že v mém pohledu bylo kromě toho jako obvykle hrozivého i něco zábavného a pobaveného? Zrada! „Myslím, že takové násilí spáchané na svém vědomí si nemohu nechat ujít.“

Občas přemýšlím, jaký hlupák mi kdy uvěřil, že svým způsobem nejsem masochista. Celkem rád se totiž týrám nejrůznějšími způsoby. No… někdy mne týrají i ty květiny (a nyní promluvil člověk, který má ve svém pokoji jen postel, piáno, skříň s oblečením a několik zásuvek – kytky už dávno uschly a rybičky zdechly. Kso!). „Navíc ti musím vybrakovat tu lednici.“

Zajisté – to je vlastně ten nejdůležitější aspekt celé výpravy: lednice!

Rozesměju se nad jeho rýpavou poznámkou. " Můžeš to vyzkoušet, ale myslím, že zásobená je dost ...a ještě mám případně zásobu v přízemí." a klidně pokračuju dál.

Vyjdu z auta a jdu k domu. Otočím se u schodů, zda půjde taky či ne.Odlepí se od auta a jde za mnou. " No abych tě nezklamal...co když uklízím jako ženská." rozesměju se, ale často nemám čas uklízet a tak mám všude nějaké papíry, dokumenty či tak. " Ty se rád mučíš....co pořádkomile." rozesměju se a mávnu rukou, aby pokračoval za mnou. usmívám se. " Jo, lednička už na tebe čeká......a možná i špízka." pozbudím ho a jak vyjdeme po schodech, otevřu dveře a pustím ho dovnitř.

Sám jdu pomalu za ním a mizím hned do koupelny,abych si sbalil. Následně jdu do ložnice, abych si vzal nějaké oblečení. Orochiho nechám chodit jak potřebuje.

Byt:
Patro je prostorné a vede jím dlouhá chodba. Hned na začátku je botník a věšák. Pak se vede dál, kdy na pravé pravé straně je kuchyně, naproti ní je obývák. Pokračuje se dál a je tu vedle kuchyně koupelna a vedle toaleta. Dál chodbou tentokrát na levé straně je ložnice, úplně vzadu, kde chodba končí, vedou dveře do mé soukromné zkušebny a zároven mého pokoje.
Kuchyně:
moderní zřízená do dřeva a je vždy plná jídla, jak hotového , tak i na ingrediencí na vaření a málokdy tady něco chybí. Je tu i jídelní stůl, který je nízký a kolem jsou čtyři polštáře vhodné na sezení u jídla. Podlaha je zde plovoucí.
Obývák:
V obýváku už takový pořádek není, leží tu plno polštářů nejen na pohovce a křeslech, ale i všude kolem, věž, velká plazmová televize s velkými repráky, video, a plno dalších vymožeností. Na stěně vísí moje fotogragie s mou první kytarou, taky další s mojí první i druhou kapelou, kde je i Kamijo. Ovšem druhá fotka kapely je přikryta černým šátkem. Na stole, mezi množstvím všemožných časáků o hudbě a taky trochu o podnikání, jsou i červené desky se znakem místní velké a známé nemocnice. Ale také i dokumenty a práce z naší rodinné firmy.
Ložnice:
Pokoj opravdu není velký. Je tu jen malý stůl, velká postel a pár nějakých šmáranic od někoho slavnýho...ale podpis není čitelný. Na posteli u poštáře se nacházejí dva plyšáci, jeden bílej medvícek se srdíčkem na hrudi a druhý plyšák je králíček, celý černý a jen růžový čumák a ouška.
koupelna:
Za obyčejnýma dveřma se nachází světle zbarvená místnost prosvícená slunečním světlem z oken a život tady neobvykle dodávají tři květiny rozmístěné na poličkách po místnosti. Naproti dveřím je zrcadlová skřín a umyvadlo. Napravo od umyvadla se nachází rozložitý sprchový kout. Na poličkách jsou různé šampony, mýdla, pěny. Nad umyvadlem je otevřená půlka zrcadelní skříně a tam se nachází můj kartáček s pastou, nit a nějaké byliné výtažky.A taky velké tuby s různěbarevnými prášky se znakem nemocnice. Na umyvadle se válí kalíšek a u kalíšku je lahev s černou tekutinou, na ní též znak nemocnice.Na zemi se nachází hřejivá podložka, příjemná na dotyk. Na pravo od umyvadla se nachází ručníky, osušky a taky koš na špinavý prádlo, sušák a pračka zastrčená do rohu.
Zkušebna:
Je znát, že tady žiji. Je zde po zdech plno plakátů různých kapel a hlavně několika baskytaristů ,které obdivuji. Jsou zde tři různé basové kytary, dvě elektrické obyčejné kytary, některé jsou složité a na první pohled drahé a dobře udržované, na stěně několik paliček,trsátka a některé podepsané, jiné jen tak pověšené kvůli nevšední barvě. Je tu též pohovka, rozložená a určená na spaní, další věž a plno kazet se záznamy koncertů a hlavně sola na kytaru a baskytaru. Dále jsou tu noty na kytaru a moje vlastní díla, co jsem dělal jako mladší. Je tu i stůl, který je pokryt různými papíry, poznámkami a obrazkami. Je tu i knihovna nejen ohledně hudby a kytar, ale i erotická a to nejen heterosexuální, ale i homosexuální. Na dveřích je plakát nahého muže otočeného zády a tak vidím na jeho záda, zadek i nohy. Je natočený a obličej je vidět z profilu, tedy to, co neskrývají dlouhé vlasy.

Moje kytary:

odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
odkaz

„Žiješ i pro něco jiného, než pro jídlo?“ zakroutil jsem nevěřícně (ale hlavně pobaveně) hlavou a vešel do toho jeho království. Nebo spíš pro přeplněné ledničky – ale taková provokace už by byla moc: ledničkofil? Ne… výbuchy smíchu budou na místě až později!

Nu dobrá, pan Uklízecí Záchvat by z tohoto měl víceméně životu nebezpečný infarkt. Ale pořád se to dá nějakým způsobem (který ještě musím vynaleznout) přežít a rozdýchat. Jo, používej plíce, Maru-chan! „To víš, asi budu nějakým tím zvráceným způsobem masochistou!“ vyplázl jsem na něj provokativně jazyk a tak trochu zmateně se rozhlížel kolem. „Mapu nedostanu, pane průvodce?“

Jsem totiž hrozný špion a ještě narazím na něco, na co nemám!!!
Ehm… dobrá… tohle byla dost velká hyperbola.

„Hey! Já nejsem ty, mě zajímají i jiné věci, než jídlo!“

Bůh ví, jestli ten můj zoufalý nářek zaslechl. Každopádně… nechal mne relativně samotného ve svém domě – tak, kam se podíváme? Osobně doufám, že to tu nemá postavené na bázi Adrianina bludiště – jinak jsem si měl správně koťátkovsky vyprosit červené klubíčko a obojek. Nu, pokusím se tu neztratit!

Takže přecapkat po chodbě a sem tam nahlédnout do pokojů!
A názory: Kuchyně by se mohla označit za nejuklizenější prostor v domě; černý šátek na krytí fotek byl originální možná před pár stoletími (aneb i debila napadne, že je tam něco, co někdo nemá vidět a proto to tak studuje); plyšáčci jsou roztomilý, ale dušeného králíka bych asi Daichimi v budoucnu neuvařil; do koupelny jsem – ze zřejmých důvodů – ani nelezl; a zkušebna? Ehm… kapitola sama pro sebe. Takže nezrudnout a vypotácet se ven (ještě u toho stihnout obdivovat sbírku kytar a blahopřát si k tomu, že klavír vždy stačí jen jeden)

„Ehm – zajímavý dům,“ do té zkušebny jsem neměl lézt!

Zakroutím prstem. "Ne..já nežiji pro jídlo, ale díky jídlu." jemně ho opravím. Možná nepatrný rozdíl pro něj, pro mě veliký. Jen rychlá vzpomínka prolítne hlavou, když jsem nejedl, jen pracoval, hrál a skoro nespal. Sice nyní nespím stále moc, ale aspon jím.

Vyplázne na mě provokativně jazyk, až se rozesměju a rukou naznačím, že ho za něj chytím. "zas tak velký to tu není, a kdyby náhodou, jdi podél zni..uděláš kolečko a ocitneš se opět v chodbě ven." poradím mu místo mapy a tentokrát já vypláznu jazyk. "Tady nic zajímavýho nejspíše nenajdeš." a zmizím v koupelně. Sbaleno mám rychle, ani nevím, kolikrát jsem si koupelnu už balil a to nejnutnější vzal ihned. Snad skoro automaticky.

vejdu do ložnice a tam si naplním kufr různým oblečením, papíry, poznámkami a taky si sbalím pár věcí na poslouchání. Přejdu do obýváku, převezmu si papíry s prací a taky přehrávač a v neposlední řadě notebook. Sbalený přenesu kufry do chodby a rozhlídnu se, kde mám toho mého návštěvníka. "Tak co, už jsi si něco vzal k jídlu a nebo jsi to tu zatím jen prolejzal?" a kontroluju byt, zda jsem něco nezapomněl.

Stěhování

Neřešil jsem způsob jezení mého bratra. Byl jsem na to už zvyklý. Objevili jsme se u auta a já se neubránil zahvízdnutí.
"Lexus hybrid." Zaculil jsem se a jen tak pohladil kapotu auta. Pak jsem ustoupil stranou, aby mohl brácha nasednout a já si sedl za něj.
Musel jsem uznat, že je Ruki opravdu šarmantní. Klidně bych do něj šel, kdybych neviděl ten zvláštní, mně vše říkající, lesk v očích mýho brášky.
"Dík." Řekl jsem za otevření dveří. Který bylo opravdu galantní.
Díval jsem jsem se celou cestu k těm dvoum a blábolil něco o tom, jak se mají naši a ségra. Dokonce jsem Bena rozesmál, když jsem mu sdělil, že jsem musel pomáhat sis s depilací nohou. A řvala u toho jak malá.

Dorazili jsme na místo a já se sesbíral. Koukal jsem na ten velkej barák jak vyvoraná myš, div jsem si od spadnuté čelisti neporanil palec u nohy.
A jak jsme vešli do obejváku, hvízdal jsem znovu. Položil jsem violoncello na zem a opřel o stehna. Nesl jsem ho už sám, moje zlatíčko. Rohlídl jsem se a pak se zaculil na oba dva.

Dům

Daichi vejde do kuchyně zrovna, když rabuju lednici a laskavě mi nabídne odvoz nějakých mých věcí, což odmítnu. Zrovna teď se mi stěhovat nechce. Vždycky můžu zavolat některého z mých drahých přátel, aby mi pomohl přivést mé věci nejen z mého vlastního bytu, ale i z bytů mých ostatních přátel, kde jsem poslední dobou byl a určitě tam něco zapomněl.
Klidně nechám Daichiho a Rukiho v poklidu jít a posadím se ke stolu se lžící a s kbelíkem vanilkové zmrzliny, který jsem našel v mrazáku. Nic moc lepšího jsem v kuchyni nenašel. Nebylo by od věci, kdyby někdo nakoupil, abychom nezemřeli hned první den hlady.
Vlastně proč nezajít do obchodu už hned a sám?
Dojím zmrzlinu a se skvělým nápadem, který mi snad zkrátí dlouhou chvíli, zamknu dům a vydám se spokojeně ulicí k nejbližšímu obchodu, přičemž pozoruju, jak to vypadá v sousedství. Není to nic hrozného, žádná šílená díra, naopak spíše docela slušná čtvrť.
V obchodu jsem nakoupil, co bylo třeba, abychom byli schopní zůstat naživu aspoň další tři dny. Nezapomněl jsem na další zmrzlinu, ani nějaké další dobroty jako chipsy, sladké limonády nebo piva. Popravdě řečeno jsem byl rád, když jsem s těmi plnými taškami konečně došel domů a svalil se na pohovku v obývacím pokoji, kde jsem zůstal chvilku nehnutě ležet, než jsem se konečně odhodlal nákup vybalit.
Ani jsem o tom domu nepřemýšlel jako o novém domově, spíše jako bych tam žil už odjakživa. Zapnul jsem si televizi na hudebním kanále a spokojeně si zpíval, cokoli zrovna hrálo.
Po nějaké době se u dveří ozval rachot. Ruki se vrátil i s Ranem a ještě s někým dalším, pravděpodobně s jeho již zmiňovaným bratrem. Když vešli do obývacího pokoje, jenom jsem si nového spolubydlícího pečlivě prohlédl od hlavy k patě i s jeho violoncellem a pak jsem se usmál na Rukiho a Rana.
"Už jste zpátky? Orochimaru a Daichi odešli kdovíkam a nechali mě tady samotného," stěžuji si jenom z legrace Rukimu. Popravdě řečeno, na to jak moc trávím času s jinými lidmi mi samota vůbec nevadí. Jsem člověk, který se dokáže zabavit úplně sám.
"Koho jste nám to přivedli?" zajímám se živě dál.

Sho ...

Ani mě moc nepřekvapilo, že jsem našel jenom Shoa, čekal jsem, že doma nebude nikdo, ale byl jsem nakonec rád, že je tam. Zasmál jsem se jeho stížnostem o tom, že ho tady nechali samotného a konečně jsem někomu mohl představit i Naota.
,, No Sho, jsem rád, že dům neshořel a že jsi to tady sám, samotinký vydržel," směji se a pak se postavím vedle Naota.
,, Sho, tohle je Naoto, Ranův bratr, Naoto, to je Sho... můj dlouholetý kamarád a jeden z basáků naší nové kapely," nechám je, aby se seznámili a jdu si do lednice pro něco k jídlu. Nějak mě napadlo, že Sho půjde nakoupit a měl jsem pravdu. Lednice byla krásně plná. Vytáhl jsem si tedy jogurt, müsli a všechno namíchal ve větší misce, pak jsem se vrátil do obývacího pokoje a napadlo mě, že jsem mohl něco udělat i ostatním.
,, Nemáte někdo hlad?" zeptám se.

„Prolejzal,“ pokrčil jsem rameny a zády jsem se opřel o futra dveří, abych náhodou nezamazal omítku, nebo aby omítka nevybělila moje záda. Dlaně jsem zkřížil na hrudi a poušklíbl jsem se. „Sahat do ledničky bez vědomí majitele domu nepatří k dobrému vychování – jako kdybych slyšel slova svého otce, takže… prozkoumat prostory byla jediná možnost, jak se v rohu nesklátit a neumírat hlady.“

Počet jeho zavazadel jsem pro ten okamžik okomentoval pouze zvednutím obočí – sám jsem tušil, že jich taky nebudu mít zrovna pomálu. „Už jsi sbalený?“ hlesl jsem. „To ti to moc dlouho netrvalo.“ Možná bych si někdy ty své nevhodné poznámky mohl nechat pro sebe, ale co. Stalo se.

Tiše jsem pozoroval jeho tělo, jak mizí v nejrůznějších zákoutích domu a pak se objevuje. Přišlo mi to zábavné, jelikož já doma měj své věci pouze v jednom pokoji a toto jsem tedy nikdy nezažil. Nanejvýš jsem uháněl do koupelny pro kartáček na zuby. Tedy, ne že bych někam jezdil příliš často.

Přizná, že jen prolejzal a i přes mé povolení si nic nevzal. Sjede pohledem na moje zavazadla a já jen pokrčím rameny. " Jo, už jsem sbalený. ....netrvá mi to dlouho, tak nějak jsem zvyklý." promluvím a kufry přenesu ke dveřím.

Otočím se k němu a dojdu blíž. " Máš tedy chut ochutnat něco z mé ledničky a nebo pojedeme k tobě? Díky tvým slovům dostávám chut na ten salát. Já si vemu jen něco na cestu." pokrčím rameny, protože se rád po jeho sbalení stavím pro ten salát, o kterém hovořil v autě.Dívám se mu do očí a usmívám se. Nějak mi jeho poznámky těžkou hlavu nedělají. Vypláznu na něj jazyk a rozejdu se do kuchyně. Otevřu ledničku a vytáhnu jablko. Zakousnu se do něj a ohlídnu se na něj. " Jo, kde ty vůbec bydlíš. Já jak dlouho asi tak pojedeme." a rukou mu nabídnu ledničku, zda se chce podívat do obsahu. Je naplněná jídlem a je tam snad skoro vše.

„No, ten salát je naprosto skvělý, takže… se ti mezi námi ale vůbec nedivím,“ zamumlal jsem mírně pobaveně a prsty si projel vlasy, jako kdybych snad byl kvůli něčemu nervózní. Přestože jsem nebyl. V podstatě jsem se stával velice příjemně uvolněným v Daichiho společnosti. „Myslím, že až – pokud – ho ochutnáš, už v životě nebudeš chtít jíst nic jiného.“

Při opětovném pohledu na jeho zavazadla se mi však zkroutili útroby do jakési nervózní skici. Opravdu by mne zajímalo, co si sebou bere, už jen z toho důvodu, abych věděl, co si mám vzít já sám. Opravdu na přespávání někde jinde jsem navyklý nebyl, na tábory mne taky neposílali a vůbec – pokud jsem někdy vytáhl paty z domu, bylo to donucení ze strany školy, jako například tělocvičné výlety, z nichž jsem se nedokázal vyvléct. Nu a pobyty v nemocnici.

A to vás moc na reálný život nepřipraví.
Takže jsem si vzal do hlavy, že jakmile dojedeme ke mně domů, tak se ho zeptám.

Přešel jsem za ním do kuchyně k ledničce. Nechtělo se mi tam stát tak dlouho bez jeho přítomnosti, navíc jsem byl opravdu zvědav na tu lednici. Tedy na její obsah.
„Asi půl hodiny odtud, pokud počítáš i s dopravou?“ zamyslel jsem se. Chvíli mi to trvalo, než jsem si vybavil, kde jsme a jak dlouho to bude trvat ke mně. „Musíš přejet přes to malé náměstíčko a pak o tři ulice doleva. A tam jsou téměř vždy kolony – pokud neznáš nějakou zkratku?“

Rozesměju se nad jeho slovy o salátu. " Teda, tebe vážně baví mi dělat chutě...už ted se na něj těším a sbíhají se mi sliny....." narovinu povím, protože mě opravdu ten salát začíná zajímat.

Příjde za mnou, když se znova zakusuju do jablka. "Hm..tak to není tak daleko....to u toho salátku budeme hned....no místečko mi na něj zbyde." přejedu si rukou po břichu a uvolním mu cestu, aby mohl taky nakouknout do ledničky. " Zkratku...já se rád projíždím a kdyžtak trošku zrychlím, není problém. Podle toho, jak moc budeš chvátat a jak se budeš bát." zasměju se a vesele se na něj zadívám. Mám velmi dobrou náladu a řídím opravdu rád.

" Tak co..dáš si něco a nebo vyrazíme? "postávám opodál a chroupu jablko. Přitom si prohlížím našeho nového člena v naší nové kapele. Sakra..ten den se ale pěkně...zamotal....takový zvraty jsem rozhodně nečekal..a to jsem dost ostřílený..ale co....co mě nezabije. koutky se více rozšíří do úsměvu, spokojeného a štastného.

„Chceš mne nadále děsit svým rádoby odpuzujícím řidičským uměním?“ zeptal jsem se jej trochu váhavě a pousmál jsem se, zatímco jsem se bokem opřel o linku. Prsty jsem přejel po jejím studeném, ale příjemném materiálu. Kručení v břiše se pro Daichiho slova dostalo až k mým uším a já se musel zašklebit, abych jakékoliv nesouhlasné projevy trávícího ústrojí zdolal s hlavou vztyčenou. No, možná by se mi to podařilo, kdyby Dai v tomto okamžiku nežmoulal jablko a jeho křupání nebylo tolik výrazné. „Já si myslím, že to je naprosto zbytečné. Totiž… kdybych řídil já, rande se sloupem veřejného osvětlení by mohlo být horší jak tsunami,“ zkritizoval jsem své vlastní nijaké řidičské schopnosti. Mohl bych po ulici začít chodit s transparentem: Milujeme veřejnou autobusovou dopravu.

Ušklíbl jsem se. „Heh – myslím, že raději počkám na ten salát,“ oznámil jsem mu a mírně zakroutil hlavou. „Co se tak usmíváš?“ zeptal sjem se mírně pobaveně a šťouchl do něj loktem s výrazem na tváři více než komorní. Občas mi přetvařování jde skvěle.

poškrábal jsem se trochu nervózně ve vlasech a převedl váhu z jedné nohy na druhou, jak jsem nevěděl, co si o něm myslet. Zřejmě dost veselá povaha. No, alespoň někdo bude kontrolovat a vyvažovat můj vrozený pesimismus. Za předpokladu, že se na něj nebudu dívat. No, raději bych ho neměl ani poslouchat. Zkrátka se mi až moc líbil.

Chroupu jablko a mám dojem, že jsem zaslechnul škrundání. že by měl hlad...tak si něco vem..nic z toho nevyleze....život tam nepěstuju. povzbudím ho v duchu. Jeho slova o řidičském umění mě donutí se více usmát. " Hele, jestli chceš, já ti klidně moje auto půjčím a vyzkoušíme, zda omotáš ten sloup.....nebo chceš si zkusit zajet pro věci?" vytáhnu klíče od auta a zacinkám s nimi před svým obličejem a s potouchlým výrazem, jako kdyby dábel lákal další dušičku do pasti.

Odmítne jídlo a raději si počká na salát.Poštouchne mě a já s hlasitým výdechem od rány zavřu ledničku. " Protože se těším na řízení a na ten tvůj vybásněný salát..nehledě na to, že ten dnešní den nekončí vůbec špatně. " odpovím mu narovinu a více se rozšíří koutky do úsměvu.

Dokoušu rychle jablko a ohryzek vyhodím do koše.Na to si opláchnu ruce, otřu a dlaně položím na jeho ramena. " Tak pokračujeme.....k tobě a pro salát..šup šup....začínám mít hlad a abych nezačal jíst třeba tebe." zasměju se a otočím ho zády ke mě. Jemně ho strkám ke dveřím, spiš jdu jen za ním s rukama na jeho ramenou a prohlížím si jeho šíji. Hm....opravdu tohle není vůbec špatný den...mysli na salát...na salát. napomenu se, když cítím, že ten pohled zavádí mé myšlenky ale někam úplně jinam.

„Hele – ještě z tebe udělám salátomilovníka! Budeš mi klečet u nohou a škemrat o další porci!“ vyplázl jsem na něj jazyk a raději se k němu otočil zády, abych nedostával naprosto šílené chutě mu vyrvat ty klíčky z ruky a uhánět k jeho autu. O nabourání do nejbližší stěny – inu o té touze by se dalo napsat několik set sbírek básní a stejně by toho bylo málo.

Pak jsem zakroutil hlavou (někde mezitím, co Jsem se na Daichiho snažil nedívat – NEDÍVAT! NEDÍVAT! ROZUMÍŠ, NEBUDEŠ SE DÍVAT!, přičemž jsem se cítil jako ten nejhorší stalker na této planetě). „Takže půjdeme koupit ten salát a pojedeme ke mně? Přičemž jej sníme v té restauraci nebo až u mě?“ zeptal jsem se zkoumavě, když jsem vyšel ven z domu na volné prostranství. Konečně jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu, přestože mi to z hlavy myšlenky na Daichiho, jak kouše jablko a jeho rty se kolem něj smyslně ovíjí, nevyhnalo. Dlaněmi jsem se opřel o kapotu a teprve poté jsem si dovolil se otočit k černovlasému zázraku.

„Nechceš z těmi zavazadly pomoct? Když já jsem taková třasořitka, že by sis na mě vylámal zuby, kdybys mě chtěl sníst, tak možná ani nic neuzvednu?“ škádlivě.

Cesta z letiště

Vypadá to, že bráškovi se líbí auto. Vlastně nejsem příliš velký fanoušek motoru, ale na druhou stranu proč ne.
Posadím se dopředa celý v rozpacích. Nemohu tak moc snášet pohledy mého bratra. Ve tváři mám cleou cestu rozpačitý výraz a skoro se už přistihávám, jak svého brášku hlídám, aby opět neřekl něco nepřístojného. Ale on vedl milou konverzace a vyprávěl co je doma nového.

Přijedeme zpět. Vystoupím a mírně se pousměji, když vidím jeho reakci na dům, jeho pohled. Vejdeme dovnitř a já pozoruji, jak se pouzdro na jeho violoncello lehce vmáčkne do jeho stehen s tím, že neustále nedokáži vypudit z hlavy jeho slova, která pronesl na letišti o mně a Rukim.
Nutí mne to místy rudnout a dostává mne to do rozpaků.
Z mého přemýšlení mě vytrhne Sho. Mírně se na něj pousměji a zadívám se na Naota. Pak na Rukiho, který se chopí slova za mě. Což uvítám.
Pakjen udiveně nadzevdnu obočí.
"Odešli?" zeptám se tiše a ukáži Naotovi směr k mému pokoji.
"Ubytuji ho u sebe, snad vám nebude moc překážet," pokloním se oběma, Shoovi a Rukimu, a se sklopeným pohledem a poměrně rudý jdu směr svůj pokoj.

Musím se s ním pořád smát a jak mě nazve salátomilovníkem, můj hrudník se opět zrychlý a bránice má co dělat, aby to ustála. " Živě se vidím klečet u tvých nohou..." prozradím mezi výrazem štěstí Ale nevím, zda bych zrovna škemral...ne..já bych neškemral. pomyslím si a dojde mi, jak v jeho přítomnosti začínám být zvrhlý. Měl bych se vážně krotit....asi se půjdu ....no nejspíše, až všichni usnou..nerad bych, aby mi na mojí zálibku přišli.

Vyjdeme ven a já se pustím jeho ramen, abych si mohl nazout boty a chytnou svá zavazadla. " Klidně ho můžeme sníst u tebe...ale to abych rovnou jich koupil víc...protože jestli je vážně tak dobrý..jeden mi stačit nebude." odpovím a nechám ho sejít k autu. Sám si snesu kufry a na jeho nabídku se mile usměji, přitom zakroutím zamítavě hlavou. " Nutit tě nebudu..zvládnu to....myslím, že tvojí sílu zjistím sám..pomocí zoubků na tvojí kůži." odpovím a laškovně cvaknu zuby.

Dotáhnu k autu svoje zavazadla, třeba i s jeho pomocí, a naložíme je. Na to znova vytáhnu klíčky. "poslední šance....chceš to zkusit?" a žertovně zvednu obočí, jakobych ho stále zkoušel.

Pobaveně jsem se zazubil. „Ty se vážně chceš zabít, co?“ zakroutil jsem hlavou, jak mi to vše znělo neuvěřitelně a raději jsem se na svém místečku demonstrativně připoutal. „Ale já nechci umřít. Ještě se na umírání cítím mladý – takže raději řiď ty. Bude to oboustranně výhodné a já ti alespoň prokážu své navigační schopnosti,“ poznamenal jsem a spokojeně se na sedadle uvelebil. Zadíval jsem se ven z okna a přivřel oči, jak motor zavrněl.

„Hele, tu nabídku k pokousání si beru osobně!“ mrkl jsem hravým způsobem rozdováděného kotěte a raději způsobně složil dlaně do klína. „Možná bych tě mohl potrestat tím, že si budu hrát s řazením, abych ti odvařil autíčko a ty si uvědomil, jaké jsi nestydaté stvoření… chm… tady zaboč doleva. Ten podnik je asi sedm set metrů odtud, ale není tam parkoviště, jen takové parkovišťátko, kde jsou obvykle auta zaměstnanců…“ chvíli jsem se soustředil na cestu. Malou chvíli, jen, abych se oprostil od toho počitu přitažlivosti vůči černovláskovi. Raději abych se snažil být co nejmenší. „Ah! Tady je místo! Zaparkuj!“

Musím se znova rozesmát, jak se demonstrativně poutá k sedadlu spolujezdce. " Teda...taková lákavá nabídka a on jí odmítne." zažertuji viditelně a posadím se na místo řidiče. " HM...tak to můžu navigaci vypnout..když tu mám komunikativnější a větší." a poplácám ho jemně po rameni. Na to nastartuju a vyjedu autem z dvora.

Usmívám se a potichu pustím i cd, co mám v autě.Ovšem tak, aby nás nerušilo při konverzaci a já slyšel tu správnou navigaci. " To klidně můžeš....třeba tak, že vypadáš chutně.." mrknu na něj, jak na to zareaguje. Přece jen nechci třeba moc šlapat vedle.

Jedu tak, jak mě naviguje, i když občas ta zatáčka je ostřejší, než by musela být. Ale ani jednou nemusí se chytat palubovky či si připadat jak na horské dráze. "A nechceš šahat jinam než zrovna na nezáživnou řadičku." poznamenám jakoby nevinně a zatočím.

Blížíme se k parkovišti a Orochi spatří místečko dřív než já. Přibrzdím a auto zajede svižně na místo, skoro jako kdybych to plánoval. "Tak jsme tu..vystupovat....nebo budete zamčený a snědený. " zavolám a vypnu motor. Otočím se s úsměvem na svého společníka. " Zatím navigace dobrá....asi si tě budu brát častěji. " a vystoupím. Počkám na Orochiho a vyrazíme k obchůdku pro salát. " Teda..já se těším...na salát." hovořím schválně pomalu a poslední slůvko dodám po větší pauze.

„Víš, já si myslím, že bych ti nechutnal. Mé maso je zkaženo vší myslitelnou perverzností a obscénností!“zavrtěl jsem hlavou a zatvářil se jako neviňátko, které v životě neublížilo ani mouše. Ani Ferdu mravencovi! Zkrátka něco dokonale roztomilého a pomilování hodného. Vystoupil jsem z auta a zadíval se na Daichiho přivřenýma očima. „Hm – a na CO bych podle tebe tak měl šahat, abych tím odvařil něco tobě milého?“ pozvedl jsem škádlivě obočí a otřel se bokem o ten jeho. Provokativně. Dnešek byl dokonale zvrhlý a já sám sebe nepoznával. Doopravdy jsem se sobě zároveň hnusil a zároveň jsem toužil poznat víc. Jenže tohle byl člen mé skupiny – budoucí. Zkrátka to nebylo korektní! Dokonale nevhodné.

„Zamčený a snědený? Já myslel, že takový osud chystáš tomu salátu a ty bys ho rád aplikoval na mě? To od tebe ale vůbec není hezké!“ v barvě mého hlasu bylo cosi hravého. Předběhl jsem ho a zavedl jej tak do drobného obchůdku, kde to ale naprosto úžasně vonělo po zelenině. Bylo tam příjemně. „Děkuji za poklonu ohledně navigace a... kolik jsi říkal, že chceš těch salátků?“

Zamrkal jsem řasama a pak se usmál na servírku.

Kde ale jsou?

Má nabídka, zda někdo něco nechce byla bez povšimnutí odsunuta do pozadí, ale nijak moc mi to nevadilo. Chápal jsem, že Ran a Naoto mají svých starostí dost s vybalováním a povídáním si a Sho nejspíš už jedl, když byl doma sám.
Naoto s Ranem odešli do Ranova pokoje, tak jsem za nimi jenom houkl, že Naoto jistě překážet nebude a tím má konverzace s nimi skončila.
Podíval jsem se na Shoa a zvažoval, jestli má náladu a hlavně čas pokecat nebo se mám najíst a jít si po svém.
,, Tak co Sho? Nakonec se to pěkně obrátilo a ty jsi v kapele taky, mám radost," nadhodím a uvidím, jestli se chytí nebo ne a dám si další lžičku jogurtu a spokojeně přivřu oči. Pak mě napadlo, kde jsou tak dlouho ti dva. Přeci jenom odjeli asi už dávno a pořád ještě nebyli zpět, ale nejspíš se někde zdrželi.

Tváři se nevinátko a to přímo paraduje to, co mi řekl. Rozesměju se a zakroutím hlavou. " Čím to, že ti v tomto nevěřím....a spíš mi k tobě pasuje, jak si Ferdu pořádně vychutnáváš....a nebo jsem se spletl a v tom případě jsi sladoučký." a olíznu si naschvál rty, očima přejedu po jeho těle, jako bych si prohlížel zákusek.

Vystoupíme z auta a zeptá se, na co by měl šahat. "No určitě by se našlo něco lepšího, než je řadička...ale taky záleží, jaký tvary máš rád." a usměju se provokativně, rád mluvím ve dvousmyslech. Ať už záměrně či ne, vždy je legrace sledovat reakce ostatních.

Předeběhne mě a zamíří do obchodu jako první. Ihned za ním vyrazím." To uvidíme, jak velký bude hlad po salátku." poznamenám a v krámku se hned zarazím, krásně to tu voní. " No můžeme zkusit každý jeden a pak si koupit případně další na cestu.." poznamenám a očima šmejdím po jídle. Rukou si přejedu po břiše, jak se na jídlo těším. Jazykem přejedu po vrchním rtu. "Objednáš to?" otočím se na Orochiho a můj pohled se na moment pokusí setkat s jeho.

Dělal jsem, že přemýšlím. „No, mám rád... kostky?“ poznamenal jsem a pak jsem se otočil k obsluze; ještě předtím jsem však na jeho otázku přikývl – jo, objednám je. Klid, dýchej a vůbec se nevzrušuj! No, tohle by mohl být taky dost prekérní dvojsmysl, že? „Dvakrát Salát… hm.. tenhle,“ ukázal jsme ho na jídelním lístku, protože na názvy jsem moc nebyl. Holka někam odběhla, ani jsem se na ni nestačil přátelsky usmát.

„Taky by ses na mě mohl přestat dívat jak na zákusek. Pokud máš rád sladký, objednám ti zmrzlinovej pohár, místo zákusku!“ pronesl jsem trochu víc provokativněji, než by bylo záhodno. „Nebo nějakou... válcovou vodovou zmrzlinku? Ta připomíná tvou milovanou řadící páku.“

Obsluha konečně donesla saláty. Jeden jsem vrazil Daichimu do náruče, pak jsem zaplatil a vzal si i ten svůj druhý.

"Kostky?" podivil jsem se nad tím, jaký tvary má rad a jak se otočí, udělám za ním čtvereček. "No moc kostičku nepřipomínáš...." poznamenám spíš pro sebe a přejdu k němu. Dívám se jaký salátky nám to objednal a čtu si složení. " Hm...tak podle složení to zní....dobře...měl jsi tady všechny ty saláty?" a znova se na něj zadívám.

Otočí se a pronese, že mi veme zmrzlinku místo zákusku. Položím ukazováček na rty a rozmýšlím, přitom ho více nápadně sjíždím pohledem. " Hm....hm...zmrzlinka by nebyla ono a myslím, že můj vyhlídnutý zákusek bude originální, že se nedá ničím nahradit." provokativně se usměji a rty našpulím, přitom do nich jemně zaklepu prstem. Snad další nenápadná narážka.

Obsluha přinese konečně salátky a tak jeden dostanu já a druhý si veme on. Přejdu s nimi ke stolku a posadím se. Přitom rukou ukáži na volné místo vedle mě. " Tak pojd...at ti můžu rovnou zašeptat do ucha, jak se z toho rozplývám." a čekám, dokud se vedle mě neusadí. Očima se dívám jak na něj, tak i na salát. Těžko určit, na co víc hladověji.

Sho a ostatní zmizlí

Sotvaco jsme vešli do obýváku, setkal jsem se s pohledem kluka v něm. Zaculil jsem se a ukázal na něj peace, aby měl ten pohled lepší.
Baví se s Rukim a já mám dobrou a rozvernou náladu asi tak jako ten Pozdějisedozvímjaksevlastnějmenuje.
"Konnichiwa. Naoto des." Vyhrkl jsem hned na něj. Pak jsem nechal mluvit Rukiho. Představil nás.
Položil jsem si svoji lásku na zem a sledoval, co se bude dít. Samozřejmě jsem se Shoovi uklonil a posadil se na opěradlo křesla. Nebo spíš opřel, abych neskončil na zemi.

Ruki vešel dovnitř s miskou plnou JÍDLA! Hned jakmile se zeptá, kdo chce jídlo, zvednu ruku s hlasitým: "JÁ!"
Na to se sebírám a jdu za Ranem do jeho pokoje.
"No jo - pěkný. Tvůj styl." Okomentoval jsem pokoj a ubytoval se. Jak ze sebe shodím zavazadla, mažu dolů za ostatními.

Naoto a jídlo

Naoto se trochu později přihlásí, že chce taky jídlo, tak kývnu, že o tom vím a když odejde do pokoje za Ranem, tak zhltnu poslední lžičku.
Odešel jsem do kuchyně a nachystal jsem mu také misku müsli s jogurtem, protože jsem netušil na co má chuť. Doufal jsem, že mu bude tahle strava prozatím vyhovovat a kdyby ne, tak mu připravit něco jiného.
Donesl jsem mu to do obýváku, kam se zatím vrátil.
,, Tady máš Nao, snad ti to bude chutnat a stačit, kdyby náhodou ne, tak stačí jen říct, připravím ti něco jiného!"
Podám mu misku s úsměvem a sednu si na gauč. Docela mě štvalo, že se ti dva ani neozvali. Vůbec jsme netušili kde jsou a jestli se jim třeba něco nestalo. Tohle jsem nesnášel. Ale musel jsem být trpělivý, přeci nechci, aby se naštvali a odešli z kapely, hned v začátcích.

„Neměl,“ zakroutil jsem hlavou. „Ale tento je podle mých zkušeností ten nejlepší, takže neremcej, jasný?“ pozvedl jsem bojovně obočí, přičemž jsem se každým tónem svého hlasu pobaveně smál. Spokojeně jsem do sebe vcucával tu skvělou vůni z okolí (prostoru této skvělé restaurace) a nenechal se nikým a ničím rozhodit.-.. ehm.. pokoušel jsem se o to.

„Vypadáš doopravdy zaujatě, když mluvíš o svém zákusku. Jen dej pozor, aby se ti nerozpustil, víš? Pak obvykle zákusky nejsou dobré,“ poučil jsem Daichiho hlasem, který jsem nepoznával – byl hravý a škádlivý. Takže mě naprosto nepodobný. A pak mne černovlásek překvapil tím, že se rozhodl se usadit vevnitř a nevzít si to do auta na cestu na nějaké pohodlnější místo. „A já tak doufal, že tě obšťastním sezením na pohovce v mém pokoji. Och ubohé židle budou svědky tvých perverzních zpovědí z účinků zákeřného salátu…“

Posadil jsem se naproti němu a sáhl po vidličce. „Ehm…“ zamumlal jsem a pak zmateně zamrkal. „Já nejsem k jídlu, nebo ne?“

Zavedu Naota do svého pokoje. Pochválí mi pokoj. Plaše se na něj zadívám.
"Díky. Jen mi to tu s tou miskou hned nezašpiň, prosím," Napomenu ho a pomohu mu uložit své věci. Doufám, že se tam naskládáme. Kdyby bylo místo jinde, možná bych ho uklidil jinde. Naoto je totiž v noci... zvláštní. A moc mne netěší spát s ním v jedné posteli. Už jenom pro jeho neklidný spánek. Ale ten nejspíše máme oba.
Vím, že se pro něj o zábavu nepostarám, a tak se nesměle na brášku pousměji.
"Půjdeme dolů...," špitnu. Obejdu ho a jdu pomalu dolů. Usadím se tam tiše do jednoho z křesel. Sleduji mlčky a plaše ty dva.