Andor.cz - online Dračí doupě

Otevřu oči. Nad mojí hlavou je temná obloha, taková, jakou člověk vidí v pozdním letním večeru, kdy ještě není zcela tma, ale není také světlo. Jistě, je léto, takže to není nic neobvyklého, přesto mám z té tmy neurčitý pocit strachu, který se rozlévá kdesi kolem pupíku. Jsou vidět obrysy věcí kolem, ale dost nezřetelné. Zamrkám. Hvězdy jakoby utekly kamsi do dáli, nevidím je. Ani měsíc, ani světla z města, auta... Nevidím nic, než temnou oblohu. Snažím se vybavit si, co se mi vlastně zdálo. Musel to být sen, jedna z nočních můr, které občas přepadnou každého. Stejně jako obvykle, i tentokrát se snažím vrátit do snu. Zavřu oči a v mžiku se vracím do bistra. Ale ten sen byl tak živý, tak zřetelný, světla, barvy, pachy, dokonce i... Zavrtím hlavou, abych setřásla tu vzpomínku na konec mého snu. Určitě jsem doma a koukám se jen na svůj strop, dezorientovaná snem, který by vyděsil každého. Rozšíří se mi nozdry a já se snažím nasát letní vzduch. Necítím nic. Je mi to podivné žádnou ze známých domácích vůní. Ale dnes mám přece narozeniny, takže spím doma, vlastně nikdy nespím jinde, než doma... Se zavřenýma očima zatřesu hlavou. Přemýšlím o tom, že mi mamka asi zavřela okno, necítím totiž, že by mi vánek hladil kůži na rukou. Vlastně necítím ani teplo, což je zvláštní, v létě mi vždycky bývá horko. Ale to nevadí, tím se nemusím zabývat. Stále ležím na zádech a konečky prstů začnu přejíždět po posteli... Ale ta je divná. Tvrdá. Nesourodá. Prostěradlo nechladí a dokonce není ani hebké, jak by mělo. Ještě chvíli po něm přejíždím a je mi jasné, že něco nesedí. Sevřu prsty a a cítím, jak mi něco padá mezi nimi. Něco mělním, cosi hrubého, jakoby to byla hlína. Hlína? U mě v posteli? To je přeci hloupost... Zase otevřu oči a posadím se, tak rychle, že by se mi normálně zamotala hlava. To se tentokrát ale nestane. Postel je opravdu hodně tvrdá, a dokonce, když se opřu o dlaně, mám pocit, jakoby mě cosi do nich tlačilo. Tápu ve tmě, ale očím chvíli trvá, než přivyknou. Když se tak stane, zarazím se. Rozhlížím se kolem a vidím, že je tu se mnou někdo další. Je tu se mnou spousta dalších! Proč jsou v mém pokoji další lidi? A odkdy je můj pokoj tak veliký? Pohled mi sklouzne na postel a já zjistím, že... že se dím na zemi. Znovu se rozhlédnu po lidech kolem. Někteří leží, stejně, jako jsem ležela před chvílí já. Jiní sedí. Někteří se rozpačitě rozhlížejí kolem a jsou asi stejně zmatení jako já. Otočím hlavu. V dáli se na obzoru rýsuje něco ohromného a tvarem mi to připomíná egyptské obelisky. Zavrtím hlavou. Obelisk? Tady? V mém pokoji? Sním... Ale je to hodně divný sen...
Než se stačím dostatečně divit tomu, co vidím, ozve se nedaleko mně výkřik plný zoufalství a nedůvěry, a potom kdosi propukne v žalostný pláč. V tu chvíli jakoby moje uši procitly. Všude kolem sebe slyším vzlyky, tiché i hlasité, odevzdané i hysterické a nevěřící. Jsem ohromená. Zvednu se a pohled mi sklouzne na moje tělo. Trochu se zapotácím. Všude vidím spousty modřin a teprve teď si uvědomím, že mě bolí klín. A krk. Co se to děje? pomyslím si, napůl podiveně, napůl vyděšeně, a chvíli stojím, abych se uklidnila. Najednou do mě kdosi vrazí a já upadnu na zem. Vidím, že někteří běhají kolem, rozhazují rukama a cosi křičí, je jich ale tolik, že nerozumím ani slovu.
"Kde to jsem?" vykřiknu nakonec a snažím se najít někoho, kdo by mi odpověděl. Všichni se ale starají jen o sebe, nebo mi to alespoň tak připadá. Znovu se postavím a ujdu pár kroků, načež mě něčí ruka chytí za kotník. Vykřiknu a podívám se dolů. Leží tam holčička, je jí tak pět let, a upíná na mě oči, rozšířené strachem. Hýbe rty, ale žádná slova z nich nevycházejí. Chci se probudit! křičí můj hlas v hlavě. Stisk povolí. Oči se upnou na vysoký obelisk, který připomíná temný flek. Mám pocit, že zrovna tam bych měla jít. Měla bych? A proč?
Jsem zmatená. Pokud to o bistru byl pouze sen, co je potom tohle? Další sen? Noční můra? Chtěla bych propuknout v pláč, ale nedokážu to. Jsem ještě moc otřesená, moc zmatená na pláč. Nejistými kroky se vydám k obelisku a snažím se nevnímat další těla, která jsou tu. Proč zrovna já mívám tak živé sny? honí se mi hlavou, zatímco se pomalu blížím k obelisku. I tady je spousta jiných lidí. Moje fantazie musí být opravdu veliká, když je schopna stvořit takový sen...
"Pomůže mi někdo? Haló!" volám do davů kolem, přestože cítím, že je to zbytečné. Těkám pohledem z oblohy na své tělo a na obelisk, sunu jednu nohu vedle druhé... Třeba až dojdu k obelisku, noční můra skončí a já se probudím...

Stále mířím k obelisku, jakoby to měla být moje spása. Slyším dupot nohou, cítím, jak se mě dotýkají bezejmenné paže, ale jdu dál, dál k cíli, který se přede mnou zvětšuje. Jakoby Obelisk nesl celé nebe. Jakoby z něj vycházela zvláštní síla, která mě nutí jít. V jednu chvíli mám pocit, že na mě někdo volá, ale ani se nedokážu ohlédnout. Jdu dál, hlavou vztyčenou, s myšlenkami jen na to dostat se odsud pryč. Pryč z toho ponurého snu, který budu chtít co nejrychleji zapomenout. Jedna část mě samotné uvnitř křičí. Ne, tohle není sem, Emily, jsi někde jinde, žiješ a nežiješ zároveň, tak si to přiznej!. Za otevřenýma očima se stále zjevují výjevy z Bistra. Vrtím odmítavě hlavou. Ne, nemáš pravdu, tohle je sen, jenom sen, a až se probudím, bude všechno v pořádku. odpovídám tiše, rty se mi hýbou, ale jen já slyším svá slova. Pohodím hlavou, snažím se nevnímat křiky a vzlyky, prostě chci jenom dojít k tomu obelisku... Opět někdo zavolá a já slyším, jak se ke mně něčí kroky přibližují. Nechci se zastavit, nechci, jako bych pořád byla tažena neviditelnýma rukama kupředu, dotknout se pilíře, který jakoby byl zakořeněn v temném bahně...

Blížím se a najednou zpomalím. Na chvilku se zastavím, zaujme mě totiž, že kolem obelisku je kruh, vytvořený z lidí. Teprve teď se znovu rozhlédnu kolem a vidím, že nejsem jediná, kdo se k Obelisku vydal. Všude kolem mě proudí davy, někteří lidé mají ruce před sebou, jakoby chtěli obelisk obejmout, jakoby je ta síla táhla přímo za ruce. Teď konečně, když stojím, slyším, jak se kroky, které mě doposud pronásledovaly, zastaví. Otočím hlavou vpravo a vidím kněze. Je postarší a upřeně se na mě dívá. Zarazím se. "Vy jste na mě volal?" řeknu tiše, ale pak, než stačí odpovědět, zase se mě zmocní ten silný pocit, že musím jít k Obelisku. Nepokojně pohlédnu na kněze, pak pokrčím rameny a hlavou mu pokynu k Obelisku. "Cítíte... Cítíte to taky?" zašeptám. Jakoby Obelisk vibroval, jakoby měl kolem sebe neviditelné nitky, které jsou propojeny s každým člověkem okolo. Naznačím, že půjdu dál. A také vyrazím. Čím víc se blížím, tím víc mě to k Obelisku táhne.
Vnímám, že někteří lidé utíkají s křikem pryč, jiní zase stále hledí na kámen v němém úžasu. Také se zastavím kousek od Obelisku a pozorně si ho prohlížím. Cítím, že kněz si stoupl vedle mě, ale mlčím. Co tam můžou vidět? Vždyť je to jenom kámen... pomyslím si zmateně, když se asi tři lidé kolem mě s běsilým křikem rozutečou. Upnu pohled na kámen...

Stojím na ulici před naším domem. Prší, je to takový ten letní deštík, který vás zmáčí, ale je příjemný. Je teplý a já cítím, jak svlažuje moje ruce a nohy. Zvednu oči a usměju se. Máma! Stojí ve dveřích, tak, jako to dělává, když se vracím z práce, a směje se na mě. "Miláčku, pojď domů, vždyť nastydneš!" volá na mě a ukazuje rukou k nebi. "Ale mami, vždyť je to jenom letní deštík, jak bych mohla nastydnout?" směju se a zatočím se. Kapky najednou zchladnou, dokonce i ve vzduchu je větší zima. Zmateně znovu zvednu hlavu a dívám se na mámu. "Začíná se ochlazovat!" zavolám na ní. Pořád se směje a nezapomíná vykřikovat, že jsem jako malá. "No tak Emily. Pojď už domů. Vypadáš jako žebračka.“ volá, rty stále roztáhnuté v úsměvu. Směju se také... A najednou se za ní vynoří Robin. Jakoby tam stál celou dobu a já ho neviděla. Zarazím se. Máma se pořád usmívá a vrtí hlavou, chci na ní křiknou, ať se otočí. Nemůžu ale promluvit. Robin má zamlžené oči, jakoby byl opilý. Blíží se k matce a jeho pohled je upřený na mě. Na rtech mu pohrává namyšlený úsměv. Blíží se. Chci utíkat k mámě, chci jí varovat... V tu chvíli se mi to všechno vrátí.

Je k ránu, asi čtyři hodiny, do prázdného lokálu se naporoučí Robin. Snažím se být milá a zeptám se, co by si dal. Samozřejmě hned začne s těmi svými oplzlými vtípky, že mě. Má hodně upito. Sedne si do toho nejtemnějšího koutku a čeká, až donesu pití a jídlo, co chtěl. Položím objednávku na stůl, když mě pevně chytí za zápěstí. Vysmeknu se a otočím se. “Radši si to sněz, než ti to vystydne.“ řeknu nevrle. Jenže on mě pak chytí kolem pasu a sevře mi ruce pravou paží. “Co to děláš?“ vykřiknu. Drží mě pevně a levou rukou mi začne sahat pod sukni. “Nech mě! Robine! Nech mě!“ Snažím se ho odstrčit, udělat cokoli, ale je mnohem silnější. Cítím, jak mě celé tělo bolí, pak tupý náraz, jak mnou mrští o stůl. Vnímám ještě, jak se mého těla zmocní . Na malou chvíli otevřu oči a vidím ho. Hledíme si přímo do očí. Panenky se mu rozšíří strachem a moje tělo, které už snad ani není moje, cítí, jak se jeho ruce omotají kolem krku. Chci něco říct, cokoli, ale je to, jako bych se na všechno dívala z veliké dálky…

Zavrávorám. Zamrkám. Máma pořád stojí ve dveřích a Robin se k ní blíží. V ruce má ubrus a mně až teď dochází, že mě uškrtil právě ubrusem. Chci se rozběhnout, chci se mu postavit, alespoň tentokrát, mámě nesmí ublížit, musím jí bránit! Než však stihnu cokoli podniknout, obraz se rozplyne a já zjistím, že pořád stojím před Obeliskem. Velice rychle dýchám. Vedle mě pořád stojí kněz a také má upřený pohled na Obelisk. Co asi vidí on? projede mi za vteřinu hlavou. A pak si konečně uvědomím, že tohle není sen. Robin… Robin mě zabil. Padnu na kolena a začnu tiše vzlykat.

Stále dost zmateně pohlížím na dění okolo. Kněz stojí, oči pevně upřené na Obelisk. Ve tváři se mu zračí údiv, ale po chvilce zahlédnu stín beznaděje. Co tam může vidět? To všichni vidí, co se jim stalo, než zemřeli? napadá mě v hlavě, a cítím se velice, velice osamělá. Nedaleko mě někdo vykřikne, do okolí vtrhne zvuk plný zoufalství, až mi přeběhne mráz po zádech. V tu chvíli odkudsi vyběhne postarší žena, upadne na zem, schoulí se, jakoby se chtěla chránit, a něco tiše šeptá. Než se stačím koncentrovat na její slova, zaslechnu šustění látky. Pootočím hlavou a vidím, že kněz se blíží k Obelisku. Zároveň se mi jeho šat otře o lýtko. Zaplaví mě děs. Na malý okamžik vidím jeho tvář velice jasně, jeho výraz je naprosto nepřítomný, plný bolesti, beznaděje a strachu. Vstoupí do kruhu, tvořícího lidmi, a s ním zahlédnu ještě dvě dívčí postavy. Strnule pozoruji, jak se dovnitř k Obelisku vydalo i malé dítě, může mu být sotva rok, malá kolínka na zemi, ručičky také, a míří přímo ke kameni.

Nejsem schopna jediného pohybu, jenom strnule zírám na to, co se přede mnou děje. Dívka s japonskými rysy v obličeji najednou zrychlí a v mžiku je u Obelisku. Ve tváři má strach, dychtivost, napětí, jako by před někým nebo něčím utíkala, proběhne doprostřed, levou rukou si chrání obličej, už už musí narazit do tvrdého, nepoddajného kamene... A také, že ano. Jakmile se její kůže Obelisku dotkne, stane se několik věcí najednou. Někde se zvedne mrazivý, slabý vítr, dívka se promění v prach, jež vítr odnáší kamsi do dáli, a mně se z úst vydere zděšený výkřik. Nehybně pozoruji, jak se ke kameni blíží i kněz, po tvářích má stopy slz, které mu kanou do pootevřených úst a na šat. Chci vyběhnout, chytit ho, aby se mu nestalo to, co té dívce před ním, nejsem ale schopna jediného kroku. Sotva se dotkne Obelisku, změní se v prach, a slabý vítr odnáší další částečky. Zděšeně pohlédnu na tu třetí dívku, která je teď obelisku nejblíž. Stále jde, oči upřené kamsi do neznáma, kleká si na kolena, naklání hlavu, šeptá slova, jímž nerozumím, ale tón hlasu mě nenechá na pochybách – snaží se někoho utěšit. Pár chvil jenom klečí, šeptá slova útěchy, konejší neviděnou bytost před sebou, nechápavě, s beznadějí, lítostí a soucitem se dívá na kohosi, koho vidí jen a jen ona. Jako by Obelisk byl někdo, koho miluje, koho musí utěšit ve velkém trápení. Jako ve zpomaleném filmu sleduji, jak její pravá ruka pomalu míří ke kameni, jako by to byla hlava člověka, natočená dlaní k temeni, připravená pohladit, ukonejšit... Vítr, prach, můj třetí, teď už tichý, výkřik.

Nakonec sleduji batole. Cítím, že se mi do očí derou slzy, mrkám, abych se jich zbavila. Dítě párkrát na vratkých kolínkách upadne, bojovně se ale zase zvedne a pokračuje za smrtícím kamenem. Směje se, všude kolem se ozývá dětský výskot, plný radosti, takový, jaký dítě dělá, když vidí milovanou osůbku, maminku, tatínka, sourozence... Někde za mnou se ozve výkřik. Myslím, že křičí žena, ale neslyším co. Chci se otočit, ale nedokážu to. Dítě pokračuje v cestě ke kameni, natahuje ručičky... A dotkne se. Ve chvíli, kdy vítr odnáší novou dávku prachu, se z davu vyřítí žena a zoufale křičí jméno Sebastian. Jako bych se probudila z letargie, prohlížím si ženu, která vypadá jinak, než všichni ostatní, nikde žádné šrámy, žádné stopy po tom, že by zemřela. Vrhne se ke kameni.
“Ne!! Konečně najdu hlas a udělám krok k Obelisku. Žena se dotkne hladkého povrchu, ale nic se nestane. Zaraženě se zastavím. Pak začne, jako smyslů zbavená, do Obelisku kopat a bouchat pěstmi, tělo se jí otřásá vzlyky zoufalého pláče. Do toho křičí, hlasem zlomeným, bezmocným, ale přesto plným hněvu:
“Vrať mi moje dítě! Vrať mi ho!“ . Pláče a stále buší do Obelisku, jako by ho chtěla rozbít a vyndat si své dítě zpět k sobě. Pomalu k ní přistoupím a zastavím se asi půl metru od ní.
“Paní... Pojďte od toho pryč, prosím Vás, je to hrozné, já... Nevím, co se stalo, nechápu, ale jestli neodejdete, tak vás to taky...“ zabije dořeknu si v duchu. Přistoupím k ženě ještě blíž a položím jí jemně ruku na rameno.
“Pojďte se mnou pryč, prosím Vás!“ zašeptám naléhavě.

Nejdřív mě žena vůbec nevnímá, setřese moji ruku z ramene a dál buší do kamene, plná žalu, bolesti, vzteku a nepochopení. Znovu jí jemně položím ruku na rameno a dál jí naléhavě prosím, aby se mnou šla pryč. Jako by konečně prozřela ze snu, otočí se ke mně a chvíli na mě jenom kouká očima plnýma slz. Cítím, jak pod mým dotykem její tělo povoluje a nechává se odvést pryč. Co chvíli si skousne ret, až se jí na něm po chvíli objeví trhlinky, snaží se zadržovat vzlyky, i když někdy ještě vyloudí bolestivý zvuk. Zatímco odcházíme od Obelisku, lidé ustupují zcela bezděčně, téměř to vypadá, že jim někdo přikazuje, aby ustoupili stranou a oni si to neuvědomují, mají totiž oči stále upřené na kámen, osmělím se a ženu si prohlédnu.

Má na sobě uniformu, která se dá vidět v nemocnici. Usuzuji z toho, že je to zdravotní sestra. Nevidím nikde jmenovku, nemá ani čepec, ale přesto jsem si jistá, že jsem se do jejího povolání strefila. Vypadá vyloženě zbědovaně a unaveně, jako kdyby nespala snad celé dny. Vlasy má slepené, mastné, zřejmě od potu. Jde pokorně se mnou, občas ještě tiše vzlykne, ale jde, hlavu upřenou na nepřátelskou zem, která se rozechvívá pod našimi kroky. Jemně ji držím za paži a vedu k jednomu místu, kde nikdo neleží ani nesténá, chvilkami ji pozoruji, napůl v obavě, aby se mi tu nezhroutila. Najednou se zastaví a znovu na mě upře pohled plný slz.
“ Byl ještě tak malý. Nezasloužil si to. Proč se mi to stalo?!“ zašeptá a dívá se na mě, jako by čekala, že zrovna já budu znát odpověď. Lehce pokynu hlavou směrem k místu, ke kterému míříme, a když dojdeme usadím ženu na zem. Sednu si naproti ní, nohy překřížím a ruce položím na stehna. Chvilku mlčím.

“Já jsem Emily... A Sebastiana je mi moc líto...“ odmlčím se a rozhlédnu se kolem. Přijde mi, že temnota, kterou jsem vnímala zpočátku se změnila. Všechno mi přijde jasnější, surovější, reálnější. Už je mi jasné, že tohle není sen, že jsem někde, kam se dostanou lidé, kteří zemřou. V duchu se tomu musím zasmát. Kdyby se mě někdo dřív zeptal, co si myslím o tom, kam se člověk dostane po smrti, rozhodně bych mu neodpověděla, že sem. Vždycky jsem přemýšlela, jaké to asi je, když člověk umře, ale představovala jsem si krásné, klidné místo, kde se setká s milovanými osobami, kde budu žít, dokud pro něj nenastane čas, aby se jeho duše vrátila na zem. Že se člověk probudí v místě, kde je temno a kde zní nářek jiných mrtvých, to by mě opravdu nenapadlo ani v tom nejhorším snu.
Tohle musí být peklo... pomyslím si. Pak se znovu podívám na ženu.
“Můžu se zeptat, jak se jmenujete? A, pokud mi to budete chtít říct, co se stalo Sebastianovi? Nechci vás trápit vzpomínkami, ale připadá mi, že tu nemáte být. Vypadáte tak... Neporušeně...“ řeknu tiše a stále si ženu, sedící naproti mně, prohlížím.

Žena dlouho mlčí a pořád se rozhlíží kolem, jako by čekala, že jí někdo ublíží. Konečně promluví.
Isabela mi vypoví svůj příběh a mně je těžko. Ve chvíli, kdy řekne, že to dítě určitě byl její Sebastián, mi začnou slzet oči. Isabela také pláče a jak si mohu všimnout, rozplakaly se i nějaké ženy, sedící kolem nás, které tiše poslouchaly její příběh.

“To je mi líto...“ zašeptám plačtivě a obejmu Isabelu. Přemýšlím, jak jí pomoci. Pořád ale nechápu jak to, že se ona při dotyku obelisku neproměnila v páru. Nechci sice rozebírat její bolest víc, než je třeba, ale když se trochu uklidní, zeptá se jí.
“Ale jak to, žes nezmizela, když ses dotkla toho kamene? Všichni ostatní zmizeli... Ale ty ne... Můžu se... Můžu se tě zeptat, co si jako poslední pamatuješ, než ses probudila tady?“ upřu na ní tázavý pohled a čekám, jestli mi odpoví. Mezitím, co se sbírá k odpovědi mi hlavou běží spousta myšlenek. Třeba není mrtvá. Třeba je jenom v bezvědomí nebo tak. Jak by potom bylo možné, že se jí nic nestalo? Změnila bych se taky v prach kdybych se té svojí vizi poddala a dotkla se kamene? Mohla bych třeba někde najít Sebastiana? Co jenom šel dál? Co když tady je jen takový předpokoj a my bychom měli jít dál? Ten obelisk tu přeci musí být z nějakého důvodu...
Ani si neuvědomím, že moje myšlenky byly tak usilovné, že jsem o nich mluvila nahlas. To si uvědomím až tehdy, když vidím, že Isabela na mě zírá s otevřenými ústy a pořád neodpovídá.

Ruka mi dopadne na kámen a moje víčka se ještě pevněji semknou. Už každou chvíli musím zmizet, rozplynout se v prach! myslím si, tělo napjaté strachem, očekáváním a připravené proměnit se v prach. Už už se musím rozplynout, když tu zaslechnu, že dav, kolem kterého jsme s Isabelou před chvílí běžely a který vypadal nehybně, ožil. Slyším výkřiky děsu, které zapříčíní, že zase otevřu oči. Pootočím se a vidím, že stále stojím u Obelisku, stále je tma, všude kolem planina a ječící lidé. Nejdřív vůbec nechápu, proč ti lidé tak ječí, načež si všimnu, že místo jedné obludy, která mě a Isabelu pronásledovala, jsou kolem Obelisku hned čtyři. Nevím sice, co přesně ty zrůdy udělaly, ale vidím, že kolem nich leží několik těl. Jako by se na ty lidi, kteří teď leží nehybní na zemi, vrhlo stádo dravých vlků. Zvedne se mi žaludek z toho, co vidím.

Ačkoli si přeji odvrátit pohled, dokážu jenom fascinovaně koukat na obludy s dlouhými pařáty, na kterých visí cáry hadrů a bůh ví, čeho ještě, a raději ani nechci vědět, co dalšího jim na těch pařátech visí. Přesto na zrůdy musím koukat, na jejich černé, pichlavé oči, na zvláštní tvar těla, na jejich obličeje, které jsou hrůzné a na kterých se vyjímá škleb. Škleb tak děsivý, že kdyby mě moje tělo poslouchalo, utekla bych. Vypadá to, jako by se ta monstra přede mnou smála, smála své práci, svému dílu, lidem, ležícím na zemi, kteří mají po těle spoustu rudých skvrnek, zdánlivě spících, ale já vím, že jsou naprosto bez života. Isabela mi do zápěstí zarývá nehty a já cítím, jak se celá třese strachem, děsem. Přitiskne se ke mně, roztřesená, jako by jí byla zima, snaží se dostat za moje záda, snad, aby se ukryla. Chci jí říct, že nevím, jak jí ochránit, že nás stejně zabijí obě. Zase pláče, hystericky se otřásá a cosi mumlá. Nerozumím jí, nedokážu se zeptat, jazyk mám přirostlý k patru, v ústech sucho a pociťuji, že se také začínám třást. Pak cítím, jak mě něco, někdo, Isabel postrčí dopředu. Vloží do toho pohybu takovou sílu, že zavrávorám, skoro upadnu, a udělám tři, čtyři kroky přímo k nestvůrám. Chci se bránit, ale nemůžu promluvit. Jako bych oněměla.

Vemte si ji! Já nic neudělala! Nikdy! Ona určitě něco brala! Jen mě nechte být!!! zakvílí kdesi za mými zády. Rychle otočím hlavou, abych viděla, že se přikrčí, jako to dělají kočky před útokem, zřejmě pevně rozhodnutá nechat zemřít mě místo sebe. Jakmile otočím hlavu zpět, pocítím nefalšovaný, surový horor, který svírá moje útroby. Nestvůry se pohnou. Ke mně. Stojím jako zkamenělá, v duchu se znovu připravuji na konečnou smrt. Ale obluda, která mi byla nejblíž, mě obejde, spíš obepluje, jako by neměla nohy, ale vznášela se nad zemí, a ty další ji následují. Jako by mě ani neviděly, nevnímaly. Jediné, co dokážu, je znovu pootočit hlavu, zrovna v okamžiku, kdy se první z monster rozmáchne pařátem a hluboce jej zaryje Isabel do těla. Pak to samé dělají i ostatní. V těle dusím výkřik hrůzy, přestože mě chtěla Isabel nechat zabít, to, co vidím, je hrozné, strašlivé, děsivé... Neskutečné. Isabel vykřikne, stejně, jako vykřikla před chvílí, kdy jsme viděly první z oblud. Její křik projede okolím jako ostrá břitva nože, zařízne se mi až někam k páteři a rezonuje v mojí hlavě. Uvědomím si, že konečně padla opona strnutí, že můj křik hrůzy splynul s Isabeliným. Nevěřícně sleduji, jak do ní obludy neustále zasekávají pařáty, v místech dopadu se potom tvoří ty samé rudé ranky, které jsem viděla i na těch ostatních mrtvých tělech. Vidím, že Isabel se už nehýbe, neškube sebou ve snaze vyhrát nevyrovnaný boj se čtyřmi silnými monstry. Uvědomím si, že nikde nevidím krev, přestože obludy do jejího těla musely pařáty zabořit několikrát. Zarazí mě to.

Celé tělo mi brní hrůzou, a najednou mi dojde, že brnění je silnější od chvíle, kdy kolem mě proplulo to cosi. Cítím, jak mi v nohou cosi začíná hořet, není to jenom brnění, je to, jako by moje tělo byla sopka a horká láva se hrnula nahoru, ke kráteru, odkud se může volně rozlít do krajiny. Nejdřív ji cítím u kotníků, pak na lýtkách, u kolen, stále výš a výš, láva stoupá a já cítím, že můj mozek chce od toho všeho utéct, necítím už nohy, necítím pas, nedokážu myslet, nevím, proč jsem tady, strnulá hrůzou, vnímám jenom lávu, deroucí se k vrcholu. Podlomí se mi kolena a já padnu na čtyři, ruce sotva tak silné, aby mě udržely, klesnu až na lokty... A pak uslyším, jak kříčí moje matka. Křičí tak pronikavě a srdceryvně, že láva, která doposud stoupala mým tělem, se rozhoří plamenem, který spaluje moje tělo, celou mojí mysl, celou mojí duši. Z posledních sil zvednu hlavu a rozhlížím se kolem. Nevidím, jestli jsou tu ještě zrůdy, nevidím, jestli jsem na planině, jenom v dáli vidím nešťastný obličej své matky, plný slz a strachu, bezmoci, tak ztracená, tak sama...
“Mami!!! vykřiknu mdlým hlasem a jednu ruku natáhnu směrem k ní... Druhá ruka nápor nevydrží a moje chabé svaly neudrží moje tělo. Padnu na zem, oči do široka otevřené, ale před nimi vidím jenom matku. Mojí matku.

Tma. Záblesky. Teplo. Šramot. Pomalu otevřu oči, bojím se, abych neoslepla, protože přes víčka vnímám jakousi barvu. Víčka se zvednou a já vidím oranžové světlo. Vůbec není nepříjemné a nebolí mě z něj oči, je velice, velice příjemné, bezpečné... Je zvláštní. Zamrkám a všimnu si, že se odráží na jakýchsi zdech, křivých a hrubých. V tu chvíli mi dojde, že odraz zřejmě hází oheň, protože je mi takové teplo. A zjistím, že slyším šepot, ne šramot. Smysly se mi vrací a do útrob se mi rozlévá pocit bezpečí. Vzpomínám si na obludy, na Isabel, na matku... A pak už jenom na ticho. Nevím, jak dlouhá uplynula doba nebo kde jsem, ale téměř ihned je mi jasné, že už nejsem na planině. Šepot zčistajasna ustane, jako by ti, co šeptali, věděli, že jsem procitla. Otočím se na bok a vidím skupinku lidí, sedící kolem ohně. A jejich oči, upřené na mě. Trošku se nadzvednu a opřu se o loket. Zvědavě, ale tiše, si prohlížím skupinku kolem sebe.

Vidím starší, drobnou ženu, nejspíš Japonku, která má na sobě potrhaný oděv, zřejmě nějaké kimono. Pak mladou, krásnou dívku, jejíž rty jsou plné a krvavě rudé. V mysli se mi vynoří obraz dívky, tančící flamengo. Nedívá se přímo na mě, ale kamsi za mé rameno, ale v tu chvíli mi to nepřipadá divné, vlastně ani nemám čas o tom přemýšlet, protože můj pohled upoutá muž. Tváří se docela nerudně, mrzutě, jako bych mu vadila, prohlíží si mě od hlavy až k patě, pohled mu ulpívá na modřinách, které nejsou zakryté oděvem. Zřejmě v obličeji trochu zrudnu, je mi to nepříjemné. Muž má starou, vrásčitou tvář a vidím, že mu chybí jedna noha od kolene dolů. Rána už je zřejmě zahojená, ale i přesto mě zamrazí. Vedle něj se krčí chlapec, může mu být tak třináct let, dětské ručky se mu třesou a neustále si je mne. Dívá se na mě nejistým pohledem, co chvíli uhne očima, aby jimi potom zase ulpěl na mém obličeji. Je mi na něm něco divného, a pak si všimnu, že má takový zvláštní stín u spánku. Ne, nevypadá to jako stín, ale jako díra po kulce. Všem těmto lidem se ve tváři odrážel oheň, vypadali tak zvláštně, nadpozemsky. Uhnu pohledem a všimnu si, že mě pozoruje ještě jeden pár očí. Poslední muž sedí dál od ohně, za zády ostatních, ale jako jediný se na mě dívá přímo, prudce, snad ani nemrká. Ani v očích ani ve tváři nedokážu vyčíst, co si myslí. Jako by měl tvář z kamene. Tvář m mladou, vypadá tak na třicet let, ale vlasy má protkané stříbrem, a já marně přemýšlím, jestli člověk už ve třiceti může zešedivět. Na nohou má natažené potrhané kalhoty a nahoře má černé triko s krátkým rukávem.

Zatímco si prohlížím muže, zaregistruju v zorném poli někoho vstát a mířit ke mně. Pootočím hlavou a vidím, že ke mně přichází ta stará žena, Japonka, a podává mi misku. Nahlédnu dovnitř a vidím vodu. Nebo lépe, něco, co jako voda vypadá. Japonka má na tváři milý úsměv a podá mi misku k ústům.
“Nomimasu.“ řekne vlídným tónem a posune mi mističku ještě blíž k puse, až cítím, jak se okraj misky dotkne mého dolního rtu. Zvednu oči a vidím, že se žena stále trochu usmívá a i očima mě nabádá, abych se napila. Pár vteřin váhám. Mám? Nemám? Nakonec zavřu oči a zhluboka se napiju. Pak oči otevřu a čekám, co se stane, oči upřu znovu na posledního muže, který sedí nejdál ode mě.

První doušek z misky mě utvrdí v tom, že opravdu piju vodu. Necítím nic divného, žádnou chuť, která by mě upozorňovala na nějaké nebezpečí. S každým dalším douškem cítím, že je mi líp. Měla jsem žízeň? Nebo to způsobila přítomnost těch dalších? Nebo Japončin vlídný úsměv? Vnímám osvěžující chuť vody a ticho kolem sebe. Když dopiju, Japonka vezme mističku a odchází zpátky k ohni. Jediná věc mě trochu znervózňuje – muž, sedící nejdál od ohně, mě pořád sleduje.

“No tak, Gabrieli! Můžeš laskavě přestat civět na tu holku?“ okřikne ho muž bez nohy. Trošku se urazím, nejsem přece ta holka, ale dojde mi, že nikdo z nich vlastně neví, kdo jsem.
“Sklapni Alfrede. Tobě může být jedno, co dělám takže se laskavě podrbej na tý svojí ztracený noze a mlč,“ okřikne ho muž ze zadu a já s úlevou pozoruji, že konečně stočí pohled jinam, právě na Alfréda. Ten se tváří dost naštvaně.
“Mít obě nohy tak po tobě skočím a uškrtím tě ty parchante jeden!“ , řekne, ne, spíš zavrčí, procedí mezi zuby, a pak se odplazí na druhou stranu jeskyně, kde se opře o zeď. Ostatní pohledem těkají mezi těmi dvěma, chlapec začne nervózně škubat prsty svoje kalhoty. Vytahuje látku, oči má sklopené, mlčí. Vypadá dost nepohodlně, zřejmě se mu tahle hádka nelíbí. Zatímco pozoruji chlapcovu nervózní hru, cítím na sobě opět pálivý pohled. Zvednu oči a zachytím znovu Gabrielovy. Asi dvě tři minuty se na mě dívá, a pak mi pokyne, abych šla k němu.

“Nechoď k němu. To ti radím ze svý zkušenosti. Nakecá ti nějaký bláboly, že jsme bůhví kde. Vykecá ti díru do hlavy a ty dopadneš jako tamhle Hiram,“ řekne Alfréd a kývne hlavou k chlapci, který stále žmoulá svoje kalhoty. Opravdu má v hlavě díru! Teď teprve zvedne oči, podívá se na Alfréda krátce a vystrašeně, a potom na Gabriela s jistou dávkou nejistoty. Pak zase sklopí oči a dál žmoulá látku kalhot.
“Radím ti dobře Alfrede. Drž už hubu!“ procedí mezi zuby Gabriel a zamračí se tak hrozivě, až mi přejede mráz po zádech. Chvíli se s Alfrédem měří očima, načež se Gabriel opět otočí ke mně a zase mi pokyne, ať jdu k němu blíž. Jedna moje část chce zůstat tam, kde je, ale moje zvědavost, touha dozvědět se, kde jsem, proč tu jsem, je silnější, a tak se pomalu a opatrně zvednu a dojdu až ke Gabrielovi. Usadím se do tureckého sedu naproti němu a zkoumavě si ho prohlížím zblízka. Obličej má plný vrásek, ke svému překvapení vidím vrásky kolem očí, které prozrazují, že se hodně smál. Oči má tak zvláštní, tak tajemné, šedivé, se stříbřitým nádechem, takové barvy, jakou mají hvězdy na noční obloze. Vyzařuje z nich síla, moudrost, ale také určitý respekt. Jsem si jistá, že on je tím typem, který zabíjí pohledem.

“Jak se jmenuješ? zeptá se teplým hlasem, přívětivě, ale přesto opatrně, odtažitě.
“Já jsem Emily... Emily Weeds. Kde to jsem? Víte o tom něco? Co se tu děje? Co ty obludy, co nás honily u Obelisku? A co tady děláte vy a ty ostatní? Proč jste tady v jeskyni a ne tam na planině? Proč jsem tady já?“ vychrlím vodopád otázek, které mě stále pálí na jazyku a ani nepřemýšlím, jestli si muž přede mnou nepomyslí, že je to neslušné. Na chvíli se odmlčím a znovu si prohlédnu všechny, kteří v jeskyni jsou. Pak upnu svůj zrak hluboko do mužových očí.
“Prosím Vás, řekněte mi, co víte.“

Po mých otázkách je chvilička ticha, a pak se Gabriel usměje a potřese hlavou.
“Ne tak zhurta, Emily.“ řekne, pak kývne na Japonku, která znovu přicupitá s kalíškem tekutiny. Gabriel jí poděkuje a pak ji nepatrným mávnutím ruky pošle pryč. Pak se zase podívá na mě.
“Ještě jednou se napij. Musíš mít velkou žízeň.“ řekne velice podmanivým tónem, přesto nádobku nepodá mně, ale položí ji mezi nás. Nechává mi vybrat, zda se napít chci nebo ne. Jelikož moje hrdlo pořád trochu zužuje žízeň, sáhnu po kalíšku a vypiji další vodu. Je mi zase o něco lépe. Po dobu mého pití si mě Gabriel stále prohlíží a mlčí, čeká, až budu hotova. Dopiju a položím kalíšek zase na zem.

“Já se jmenuji Gabriel. Támhleten bručoun bez nohy je Alfred. Japonka se jmenuje Midori.“ říká, a přitom lehce kýve k lidem, které mi představuje. Japonku zase sedí na zemi a jakmile zachytí můj pohled, zase se usměje. Alfréd, sedící stále v koutě, se na mě podívá velice rychle a já si všimnu, že si něco mumlá pro sebe. Potom se Gabriel pootočí na chlapce s dírou v hlavě. “To je Hiran a ta dívka mezi Midori a jím se jmenuje Evelia.“ Dokončí. Pak se odmlčí, snad aby mi dal prostor si všechny znovu prohlédnout a zapamatovat. Evelia se na mě opět nedívá, spíš jako by skrze mě a Hiran stále vypadá jako zvířátko, polapené v pasti. Když Gabriel usoudí, že jsem si všechny dostatečně prohlédla a snad i zapamatovala, pokračuje.
“Jelikož tady budeme mít, čistě teoreticky, hodně času na mluvení vyber si ze svého seznamu tu nejdůležitější otázku, kterou mi chceš položit.“ po těchto slovech, ač to nemám v plánu, vykulím oči a pootevřu ústa. Jednu otázku? Ze všech, které mě tíží? Gabriel si mého pohledu všimne, jelikož mi poví: “Nedívej se na mě tak překvapeně, ale na tomhle místě skutečně není kam spěchat a spěch nikdy nic nevyřešil ba naopak,“ Gabriel mluví věcně, a pokud jsem doteď od něj cítila alespoň náznak přívětivosti, ta je momentálně ta tam, jeho ústa jsou jenom jedna linka, oči chladné a pevně upřené do mých. Chvíli zůstanu mlčet a trochu se zamračím. Přemýšlím, co mě zajímá nejvíc. Kde jsem mě zajímá hodně, ale v tuhle chvíli už vlastně vím, že jsem mrtvá. Nebo alespoň ta část, co žila s maminkou je. Takže tady, tady to musí být něco jako očistec, i když nejsem věřící. Na to se tedy ptát nebudu. Co se tu děje, to možná zjistím časem, o obludách se mi teď, když jsem se ještě víc uklidnila, také mluvit nechce, proto zvednu hlavu a snažím se formulovat svoji řeč tak, aby na jejím konci stála pouze jedna jediná otázka, ta, která mě tíží už od doby, co jsem se potkala s Isabelou.

“Dobře, poprosím tě ale, abys mě nejdříve vyslechl, protože to, na co se chci zeptat, vlastně souvisí s mým malým dobrodružstvím, které jsem tu zažila.“ řeknu a pak se na chvilku odmlčím.
“Tam, kde jsem se... Vzbudila, byl veliký, černý Obelisk. Něco mě k němu táhlo, přestože jsem byla zmatená a sama, kolem mě spousta lidí, křičících a hysterických. Už vím, že jsem umřela, nebo že moje tělesná schránka umřela. Nevím, jestli jsem to věděla v tu chvíli, ale teď už to vím jistě. Nu, šla jsem tedy k Obelisku, u kterého byl kruh lidí. A pak jsem měla... Vidění. Viděla jsem svojí matku a... Tam mi došlo, co se mi vlastně stalo. Jenomže potom někteří lidé kolem mě k Obelisku přišli a dotkli se ho... A prostě zmizeli. Proměnili se na prach. Potom tam bylo to dítě a jeho matka, které najednou vyběhla k Obelisku a bušila do něj pěstmi. Prostě... Nezmizela. Nějakou chvíli jsem s ní byla, a pak nás začaly honit ty Obludy. Isabela mě vzala za ruku a běžely jsme po planině a pak jsme doběhly k Obelisku. Chtěla jsem nás zabít, dotkla jsem se toho kamene, ale nic se nestalo. Nezměnila jsem se v prach. A ty Obludy mě dokonce ani neviděly, nebo spíš se o mě nezajímaly. Chtěly Isabelu, mně prostě nechaly jít. Pak jsem viděla matku, a nakonec se probudila tady.“ dovyprávím zkráceně Gabrielovi, co se mi stalo. Pak se zhluboka nadechnu a zeptám se.
“Chtěla bych vědět, co se u toho Obelisku stalo. V čem jsem jiná, že jsem tady a ne proměněná v prach nebo rozsápaná Obludami?“

Gabriel poslouchá mé vyprávění tiše a soustředěně. Když domluvím, párkrát pokývá hlavou, otočí šálkem, který drží v ruce, a pohlédne na jednu ze stěn. Trochu mě to zmate, a tak stočím pohled také tím směrem. Ale nic tam není, jenom stěna, stejná, jako ty další.
“Ti, co se objevili u obelisku, ty příšery, mají za úkol vyčistit prostranství okolo onoho kamene. Jejich potravou jsou lidské životy. Jak si viděla, že do některých nešťastníků zabořili pařáty tak podle mých domněnek se krmí právě tímto způsobem,“ pronese klidně a během své promluvy pomalu obrátí pohled na mě. Trochu se zatřesu. Vybaví se mi Isabela, její bezvládné tělo, a dlouhé pařáty, které se do ní stále a stále boří. Hnus. Zhluboka se nadechnu a netrpělivě Gabriela pozoruji. Ve tváři má velice soustředěný výraz a já jsem ráda, protože je očividné, že chce mou otázku zodpovědět tak, abych všechno správně pochopila.

“ Proč si vzali Isabel a ne tebe je jednoduché. Ona nejspíš udělala něco zbabělého, nebo se tak chovala či byla duševně chorá,“ dodá po chvíli. Vzpomenu si, jak mi Isabel vyprávěla o svém dítěti a o tom, jak se potom zhroutila. No jistě. A taky na to, jak mě vystrčila k Obludám, aby si vzaly mě a ne jí. Zbabělá, vyšinutá, chudák Isabel... Zatímco si tak přemýšlím nad Isabel, je vidět, že i Gabriel usilovně přemýšlí. Ostatní osazenstvo jeskyně mlčí a naslouchá našemu rozhovoru. Evelia si lehla a jeskyní se rozléhá její tiché oddychování. Alfred se mračí, pohled upřený na oheň, nic neříká, ale z toho, jak občas střelí pohledem ke mně a k Gabrielovi je jasné, že se mu náš hovor nelíbí. Hiram se ukryl ve stínu, ze kterého vykukují pouze jeho těkavé oči. Šustění látky ustalo, takže myslím, že je mu dobře. Midori stále sedí a mlčí. A já znovu dychtivě pohlédnu na Gabriela.
Už budu vědět, proč jsem se nedostala skrz Obelisk! pomyslím si napůl vyděšeně a napůl úlevně. Pak Gabriel promluví:
“To, proč jsi se nedostala skrz obelisk netuším. Nevím, jak ti odpovědět na tuto otázku.“ přizná a přejede si rukou po tváři, která je hladká, jako by právě oholená. V mých útrobách se rozpoutá takový pocit zklamání, až mi do očí vyhrknou slzy. Gabriel se mi zahledí do očí.

“ Pche. Stejně to jsou třesky plesky. Pohádky pro dětičky!“ zamručí Alfred a odplivne si. Gabriel zavrtí hlavou a protáhne se. Já pořád sedím, ramena svěšená zklamáním a cítím, že mi po pravé tváři stéká jedna jediná slza. Lehce ji otřu hřbetem ruky. Povzdychnu si.
“ Samozřejmě nechávám na tobě jestli mi budeš věřit nebo ne.“ poví mi Gabriel, ale tón (popichující, ironický) i výška jeho hlasu mi prozradí, že je to adresováno také Alfredovi. Ten zase zamručí.
“Děkuju za odpověď.“ řeknu, když konečně vstřebám ten pocit zklamání. Nakloním hlavu.
“Ta žena mě strčila před sebe. A taky mi říkala, že jí zemřelo dítě a ona to neunesla. Já jsem... Já jsem byla odhodlaná zemřít. Chtěla jsem raději zemřít než aby mě zabily ty Obludy. „ řeknu tiše. Pak se rozesměju tak hlasitě, až se sama sebe leknu. Smích je trpký, plný bolesti.
“Vlastně už mrtvá jsem, tak co má být?“ řeknu tiše a cítím, že mi po tvářích stékají další slzy. Tentokrát ne ze zklamání, ale z bolesti a stesku po matce.

“Ano, to by mohlo být ono, proč tě nechali být a přinesli tě sem,“ přitaká Gabriel. Slyším ho tak napůl, během této věty totiž vypuknu v ten hysterický smích. V tu chvíli sebou Evelia trhne a zmateně a lehce vyděšeně se rozhlíží kolem, co se to děje, kdo se to tak hrozně směje. Hiram jenom vypoulí oči, ale ani se nepohne, stále dlí schovaný ve stínu.
“Vidíš to, ty tyrane! Ona se z tebe zcvokla! Zničil jsi další duši ty bastarde!“ vykřikne Alfréd. Špatně pochopil můj smích, místo beznaděje v něm cítil šílenství, nerozum. Gabriel si ale Alfréda vůbec nevšímá, usměje se na mě takovým tím úsměvem, kterým rodiče konejší plakající dítě, a něžně mi otře z tváří slzy.
“No tak, Emily. Teď není důvod propadat panice, stesku či beznaději. Kdybych se měl chovat jako ty tak tu pořád jen sedím a brečím nad něčím, co už je stejně dávno ztracené.“ řekne tak tiše a jemně, že mi v hlavě opět vyrazí matčin vlídný, milující obličej. Nedovedu si představit, že by Gabriel, ten Gabriel, který je tak vyrovnaný a vyzařuje takovou sílu a harmonii mohl vůbec kdy plakat nebo propadat zoufalství. To snad jen já, hloupá holka, mladá, důvěřivá...

Stáhne ruku a já si všimnu, že se dívá na Alfréda. Ten má pootevřená ústa, jako by chtěl něco říci. Střetnou se pohledy a já bych mohla odpřísáhnout, že mezi nimi proběhla jakási energie, kterou nechápu, ale tak silná, že okolí se změní téměř k nepoznání. V jeskyni je najednou tak stísněně, vzduch jako by strnul pod silou jejich střetu.
“Prosím pane... nechte toho.“ řekne hlas tak blízko mě, až trochu nadskočím. Je to Hiram a drží Gabriela za triko. Nervózně škube látkou dolů, aby na sebe upozornil, na naléhavost jeho žádosti.
“Prosím...“ skoro zašeptá a skousne si spodní ret. Jeho oči těkají mezi Alfrédem a Gabriel asi minutu, možná ale jenom pár vteřin, načež oba muži pohledem uhnou. Přemýšlím, co se to tady stalo, před mýma očima, co to bylo za souboj síly. Ještě pořád v sobě cítím dozvuky toho boje, tichého, ale o nic méně děsivého a krvelačného. Zhluboka se nadechnu a otočím hlavu k Alfrédovi.
“Nejsem šílená, pokud si to myslíte, Alfréde. Jenom jsem prožila věci, o kterých jsem snad donedávna ani nepřemýšlela. Myslím, že vy jste se musel cítit stejně, když jste se tady ocitl. Každý z vás!“ přejedu očima po všech v jeskyni. Pak se otočím na Gabriela.
“Já vím, že nemá cenu si zoufat, jenom mi tohle všechno přijde naprosto absurdní. To je vše... Zajímá mě ale něco jiného. Říkal jsi, že mě sem ty Obludy přinesly. To jako... opravdu? Přinesli mě sem? Proč právě sem?“ zeptám se udiveně a trochu šokovaně. Představa, že mě ta monstra snad i držela je... Nechutná.

Po mých slovech, že se každý musel cítit stejně jako já, když se sem dostal, všichni kromě Gabriela uhnou mému pohledu. I Japonka a ta mexická dívka odvrátily zrak, přestože jsem si jistá, že mi nerozuměly – ale nejspíš jim tón mého hlasu prozradil, o čem jsem mluvila. Alfréd neříká nic, jenom má na tváři pořád ten podmračený výraz. Morous. Chlap. Tiše si povzdychnu.
“Časem si zvykneš, Emily. Nic jiného ti ani nezbude.“ řekne mi Gabriel tiše, tak tiše, že ho sotva slyším. Otočím se na něj.
Ano, já vím. Musím si zvyknout. Jinak mě tady něco sežere, rozpáře nebo ze mě udělá krvavou kašičku... pomyslím si, oči stále upřené na Gabriela. Lehce kývnu. Gabriel má ve svých očích velice zvláštní výraz, ale ten s tam jenom mihne a já ani nevím, jestli jsem ho tam viděla. Je zvláštní. Nevím, jestli opravdu myslí všechny ty věci, co mi říká, vážně. Vrtá mi to hlavou. Gabriel se pak otočí na Hirama.
“Už je to v pořádku, Hirame. Můžeš se vrátit zpátky.“ řekne hlasem, který jako by i mě pohladil. Hiram ještě chvilku postává, podívá se na Alfréda s jistou dávkou nervozity, pak se zvedne a tiše se vrátí do svého temného kouta. Dívám se za ním a vyloženě na mě zírá díra v jeho hlavě. Jako by se mi vysmívala. Je přesně na spánku, ani velká, ani malá. Zvláštní. Zajímalo by mě, kdo mu to udělal a jestli je tady právě proto, že ho někdo zabil. Jako mě...

“Na dnešek, nebo spíše pro tuto chvíli, jsme si řekli jen jednu otázku, ne?“ nadhodí Gabriel. Stáhnu pohled z Hirama a vrátím se jím k němu. Ve tváři nemá žádný výraz, ale jeho oči, ty se smějí. Rezignuju. Pochopím, že dne mi toho Gabriel prostě neřekne. Lehce kývnu, ale ve tváři se mi jeví moje malé zklamání. Ale asi nemohu chtít všechno hned. To by nešlo.
“Teď si když tak odpočiň. Já si ostatně taky na chvíli schrupnu. Už je to dlouho, co jsem nespal.“ řekne šeptem, že si nejsem jistá, zda vůbec mluvil ke mně. Naposledy se na mě podívá, jako by jeho pohled byla hebká dlaň, která pohladí mou tvář, a ulehne na bok, zády ke mně. Rozhlédnu se. Hiram se choulí v temném koutě, ale všimnu si, že má pořád otevřené oči. Něco ve mně touží zvednout se a jím za ním, obejmout ho, ukonejšit. Ale druhá část se bojí, že by to nepřijal. Japonka už zase tiše leží na jakési kůži, stejně jako mexická dívka. Alfréd mě stále podmračeně pozoruje. Nevypadá, že by šel spát. Ale já si uvědomím, že i přes nedobrovolný spánek se cítím znavená, úplně vyflusnutá, vyčerpaná. Nakonec se obejmu rukama kolena a tiše pozoruji Hirama. Pak se zahledím do ohně a po pár minutách cítím, jak moje tělo vláční, jak se pomalu pokládá na zem. Za očima se mi začnou míhat snové představy... Nechám se unášet na vlnách řek spánku a snů.

Spánek je osvěžující a nádherný. Opravdu. Nevím, jak dlouho se moje mysl unáší v konejšivé náruči spánku, ale najednou mě cosi z mého spánku vytrhne. Výkřik. Výkřik plný strachu. Nejdřív jsem trochu dezorientovaná, nevím, jestli se mi to jenom nezdálo, ale nevybavuji si, že by se mi vůbec nějaký sen zdál. Že bych křičela já? Těžce, pomalu, otevřu oči a chvilku mi trvá, než se rozkoukám. Pak vidím, že Gabriel je u Evelie a objímá ji. Eveliino tělo se otřásá, celé se klepe. Posadím se. Co se jí mohlo stát? Je bledá, jako by její tvář ztratila veškerou barvu. Bojí se? Ale čeho? Tiše s Gabrielem hovoří, neslyším, co přesně mu říká, mluví španělsky, ale nějak zvláštně, těch pár hodin španělštiny co jsem kdysi měla se mi už stejně vytratilo z hlavy, navíc ke mně nedorazí ani jediné slovo, Evelia mluví rychle. Vnímám jenom tón jejího hlasu, gradaci. Její hlas zní naléhavě a já si všimnu, že Gabriel ji občas jemně pohladí po paži a cosi jí říká konejšivým, tichým hlasem. Vypadají zvláštně – Gabriel jako ochránce, jako otec, který drží svou dceru, Evelii, v náruči a houpe ji jako děťátko. Kolikrát to dělala moje matka, když jsem se v noci vzbudila ze zlého snu...
Pak zpozoruji i Midori, která, s něžným úsměvem, čeká u toho sousoší, v rukách misku s vodou. Alfréd je pořád podmračený – umí se vůbec smát? – a tupě zírá na Gabriela s Evelií. Ale Hiram, Hiram není ve svém temném koutě. To mě překvapí.

“Asi měla zase vidění.“ ozve se kousek za mnou tichý hlásek. Leknu se, až sebou trhnu. Vůbec jsem neslyšela, že by ke mně Hiram přišel! Jak to dělá? Takhle zblízka se mi jeví jako mnohem starší, než prve. Jeho oči žhnou jakousi touhou, vypadá jako lovec, který čeká na kořist, vytrvalý, trpělivý, dychtivý. Překvapí mě to. Má vztyčenou hlavu a vůbec si nežmoulá oblečení ani netěká očima z kouta do kouta. Jako by za tu dobu, co jsem spala, dospěl, změnil se.
“Schválně, co se jí zdálo.“ řekne a já si všimnu, že jeho tón je... Divný. Jako by vyčkával, dychtivě a horlivě, co se dozví, ale jako by zároveň opovrhoval odpovědí, kterou může dostat. Jako by mu to přišlo směšné, že se člověk probudí uprostřed spánku s křikem. Hiram je opravdu velice zvláštní. Chvíli si ho zkoumavě prohlížím, zkoumám každý kousek jeho tváře. Je to moc hezký chlapec a jsem si jistá, že kdyby dostal šanci žít dál, byl by z něj jednou krásný muž. Jeho rysy jsou najednou dospělejší a dokonce i trochu... Děsivé, ano, to je to slovo. Děsivé.

“Emily?“ Otočím se po zvuku Gabrielova hlasu. Evelia popíjí vodu. Do tváře se jí vrátila barva a její tělo už se neotřásá. Gabriel, zatímco jsem si prohlížela Hirama, se přesunul k ohni, sedí na patách a kyne mi, abych šla k němu blíž. Ještě jednou střelím pohledem po Hiramovi, který upřeně zírá na Evelii, a zvednu se. Dojdu pomalu k ohni a usadím se naproti Gabrielovi. Ten se ještě jednou podívá na Evelii, a pak se do mě vpije pohledem.
“U toho obelisku... neviděla jsi tam mladého kněze a dívku s tmavšími vlasy?“ zeptá se s jistou dávkou pochyb. Jako by ani nečekal, že mu na to odpovím, jako by ani nechtěl odpověď. Zapátrám v paměti a snažím se vybavit si, jak to bylo u Obelisku.
“Já nevím... Pamatuji si na Isabel, ale tu jsem vlastně potkala až u Obelisku...“ skousnu si spodní ret a přemýšlím dál. Vybavují se mi těla, která byla rozeseta po planině jako krmení pro Obludy, vybavuje se mi mimino, máma, Robin... Jistě! Kněz, mluvil na mě, ještě než jsme k obelisku došli! A ta japonská dívka, co tak dychtivě běžela k Obelisku...
“Ano, byli tam. Ale oni oba... Oni zmizeli. Dotkli se Obelisku a prostě se z nich stal prach. Zemřeli.“ zašeptám nakonec a zmateně se podívám na Gabriela.

Gabriel se na mě dívá velice upřeně. Je mi, jako by jeho pohled pomalu svlékal každičkou vrstvu mojí duše, jako bych se obnažovala před davem dychtivých lidí. Moje odpověď, že nevím, v jeho pohledu cosi změnila. Byla to snad úleva? Neměla jsem moc času nad tím přemýšlet, protože v tu chvíli mi zrovna na mysli vytanul obraz dívky a kněze. Poté, co jsem řekla, že jsem je opravdu viděla, jako by se zarazil. Chvíli mlčel a vypadal, že přemítá, zda mi říct víc nebo ne. Takže to zřejmě nějak souviselo s tím snem, co Evelia měla. Pozorovat Gabrielův boj bylo opravdu uchvacující. Výraz na jeho tváři se měnil každou vteřinu, obočí se mu stahovalo, vylétalo nahoru, kolem očí byly více méně výrazné vrásky a jeho oči se měnily snad ještě častěji, než výraz ve tváři – pokud to vůbec bylo možné. Zdálo se mi, že mlčí hrozně dlouhou dobu. Ale možná to bylo pouze pár vteřin. Pak se mi upřeně podíval do očí.

“Víš Emily. Ti dva se totiž dostali do rukou lidem, kteří si vytvořili vlastní komunitu. Věří na neexistující bohy a obětují druhé, aby si ony pomyslné bohy udržely na své straně. Kněz a ta dívka mají být jedněmi z těch obětí.“ Jeho hlas je upřímný a také slyším, že je mu líto říct mi takovou věc. Napadne mě, jak je možné, že toho tolik ví o tomhle světě, či jak tomu mám vlastně říkat. Umí všechny řeči, ví všechno, vidí do hloubi lidské duše a přesto je takový... Ochránce. Ano, ochránce bylo slovo, které mě napadlo. Poté, co mi došel obsah jeho sdělení jsem zalapala po dechu.
“Znala jsi ty dva ze svého předešlého života?“ zeptal se trochu nedočkavě, jako by to bylo důležité. Zavrtím hlavou.
“Ne, vlastně jsem je potkala až tady. Ale to neznamená, že mi nezáleží na tom, co se jim stane! Vždyť to je hrozné, že by se měli stát obětí nějakých šílenců! Přece neunikli těm obludám jenom proto, aby je zabili lidi! Nechápu, jak můžou být lidé tak zlí,“ řeknu smutně a podívám se na temně modré podlitiny, které jsou stále viditelné na mých stehnech a rukou.
“Je nějaká možnost... Ehm... Jim pomoci?“ zeptám se přímo Gabriela. Možná si bude myslet, že jsem dobrodruh, že jsem hloupá, ale nedokážu teď, když už jsem si na kněze a dívku vzpomněla, vymazat z hlavy knězův uklidňující hlas a dívčinu krásnou tvář. Ti dva že by měli zemřít? To nejde. Kdyby byli oni na mém místě, určitě by také šli na pomoc. A nebo jsem opravdu jenom já taková dobračka, která chce všem pomáhat? A co, i kdybych jim měla jít pomoct a zemřít tam – myslím, že nic nemůže být horší než to, co mi udělal Robin. Gabriel mlčel, tak jsem znovu promluvila, tentokrát hlasem pevným jako ocel.
“Je nějaká možnost, jak se k nim dostat a pomoct jim? Prosím! Jestli ano, řekni mi to, prosím.“ řeknu jemně, ale dost rázně, tak, že je jasné, že si tohle rozhodnutí nenechám jen tak vymluvit.

Po prohlížení svých modřin, při kterém se mi bolestně sevře srdíčko, zvednu hlavu a vidím, že Gabriel se na mě usmívá. Ale zvláštně. Trochu s lítostí ale hlavně... Shovívavě. Řekne mi, že ti lidé, co se chystají zabít kněze a tu slečnu nejsou asi zlí, ale možná s nimi jenom někdo manipuluje. Také prý mohou být posedlí a beznadějní. Něco se ve mně vzepře. Nejsou zlí? Vyvalím oči a tiše v duchu nadávám. Jak může někdo, kdo se snaží zabít člověka, být hodný? Jako by v odpověď mě rozbolí modřiny, poseté po celém těle. Možná nerozbolí doopravdy, ale v tu chvíli je cítím víc než kdy předtím od té doby, co jsem se ocitla tady. Ihned začnu přemýšlet nad tím, jak kněze a tu dívku zachránit. Zeptám se, jestli je to možné, ale od Gabriela nepřichází žádná odpověď. Jeho výraz je nečitelný, jako kámen, tvrdý, bez kousku emoce. Jenom sedí a někam se dívá, ne na mě, ale je to takový ten pohled, který prochází skrz vás samotné kamsi do dáli, kterou vidí jenom ten, kdo se dívá. Trošku mě to rozezlí, a tak zopakuji svou otázku, tentokrát pevnějším hlasem. A Gabriel zareaguje.

Povzdychne si a zahledí se do země. Oheň, u kterého sedíme zapraská, Alfréd oddychuje v pravidelném rytmu a Evelia se znovu ukládá do svojí spací polohy. Ale Gabriel mlčí a jeho mlčení mě pomalu dohání k šílenství.
“ Nevím. Nejspíš bychom se odsud museli nějak dostat a stejně ani pak bychom nevěděli, kde je hledat. Nikdo neví jak tenhle svět vypadá,“ řekne Gabriel nakonec po dlouhých minutách mlčení, vyplněných pouze oddychováním ostatních a zrychleným dýchání mě samotné. Zvednu oči a střetnu se s jeho pohledem. Je plný smutku a omluv. Jistě, mělo mě napadnout, že kněz a ta dívka mohou být vlastně kdekoli. Také nevím, jak daleko od Obelisku jsem teď. Nebo kam budu směřovat dál. Cítím, že s Gabrielem a ostatními nemohu zůstat napořád, i kdybych chtěla, cítím, že moje místo tu není.
“Je mi to líto, ale asi není žádná šance, že by se jim dalo nějak pomoct. Pokud se z toho nedostanou oni sami.“ dodá s povzdechem. Přikývnu na znamení, že tomu rozumím a zahledím se do plamenů, které mi teď přijdou mrazivé. Vylétne z nich sprška jisker, které před dopadem na zem zmizí. Pohasnou. Zemřou. Jako kněz a ta dívka.
“Gabrieli?“ otočím se ještě na něho se smutným výrazem ve tváři.
“Jak to, že o tomto světě tolik víš? Jak dlouho tu jsi... Pokud mi to tedy chceš říct.“ usměji se, abych mu dala najevo, že pokud nebude chtít zodpovědět moje otázky, nebudu se zlobit. Skrčím kolena a opřu si bradu o ně, pažemi si je obejmu. Dívám se do ohně, mrazivého, požírajícího poslední zbytky mojí naděje. A z oka mi upadne jedna jediná, zbloudilá slza, která, než má vůbec šanci dopadnout na zem, se v žáru mrazivého ohně vypaří.

Cítím na sobě Gabrielův upřený pohled, ale nedívám se jeho směrem. Chci mu nechat čas na rozmyšlenou, chci mu dát vědět, že pokud mou otázku nezodpoví, nebudu se zlobit, pochopím to. Pár vteřin, možná hodně minut, je ticho. Pak si Gabriel povzdychne.
“Víš, Emily, je to proto...“ začne, avšak jeho hlas přeruší silná rána. Zvednu hlavu a hledám původce toho hluku. Midori. Stojí, oči rozšířené hrůzou, ruce se jí klepou, pod nohama leží roztříštěná miska s vodou. Její pohled jako by přitahovalo cosi za Gabrielovou hlavou, za jeho zády. S hrozným tušením se natočím tak, abych viděla, co přesně v ní vyvolalo takový záchvěv hrůzy. A jak otočím hlavou, i mně zalije pocit hrůzy, tak silné, až mám pocit, že celá jeskyně je utvořena z ledu, jako by oheň, plápolající kdesi vedle mě byl pouze vzpomínkou. Orgány mi ztěžknou, ruce, krk i čelo zalije studený pot. Je tam. Ta Obluda, co mě honila u Obelisku, je tady, v jeskyni. První věc, která mě napadne je ta, že si přišla pro mě. Gabriel po pár chvilkách zřejmě pochopí, co se děje, a také se otočí. Překvapí mě, jak se jeho tvář najednou změní. Z laskavého pohledu není v tom kamenném, tvrdém pohledu ani zbyteček. Překvapí mě ale, že Gabrielova tvář není zkřivena hrůzou, ale jinou emocí. Hněvem. nenávistí. Hlubokou zlobou. Znovu mě zachvátí strach, že si zrůda přišla pro mě. V mysli mi, jako na povel, vystane obrázek Isabely a dlouhých pařátů, zasekávajících se do její jemné pokožky. Ještě, že sedím. Jinak bych určitě omdlela. Takhle se mi trochu zatočí hlava a cítím, že tělo mi chce padnout na jednu stranu. Instinktivně položím ruku na tu stranu, kam bych jisto jistě za chvíli spadla. V jeskyni je naprosté ticho, neslyším ani dech ostatních, ani svůj, v uších mi rezonuje jiný zvuk. Zvuk, při kterém zmrznu jako voda, stékající se střechy domu. Křik. Isabelin zoufalý křik plný hrůzy a bolesti. Budu i já takhle křičet? Ne, nebudu! řeknu si v duchu odhodlaně. Pomyslím na Hirama a ostatní, co tu jsou. Nebudu je děsit víc, než je třeba. To neudělám. Neměla bych se radši zvednout a sama se tomu tvorovi vydat napospas? Odvrátit jeho pozornost, odejít z jeskyně a nechat se zabít, zničit, vysát, nebo co to vlastně ta stvoření dělají, někde mimo pohled pěti párů očí? Během těchto myšlenek stále zírám na toho tvora. Všimnu si, že je nějak spojený se zemí, jako by z ní vyrůstal. Midori vyděšeně, ale tiše, vykřikne.

Evelia i Alfréd jsou najednou čilí, jako by ani nespali. “Do prdele!“ slyším Alfréda a v duchu poprvé cítím jakousi sounáležitost. Ano, vyjádřil přesně to, co se mi dere myslí. Evelia, s očima rozšířenýma děsem, se začne tiše modlit – tedy, slyším pouze jednu větu v jazyce, o kterém soudím, že je to latina. Že se opravdu modlí poznám podle toho, jak se neustále křižuje. Jako kdyby doufala, že ji Bůh ochrání. Ne, neochrání. Bůh neexistuje, nemůže existovat, jinak bychom tady nebyli. pomyslím si.
Stvůra se pohne kupředu a Evelia s Midori couvnou, oči široce rozevřené. Alfréd sebou škubne, ale pak nic. Žádný pohyb. I Gabriel sedí stále ve stejné poloze, jako byl, když začal odpovídat na mou otázku. Jeho výraz se teď ale znovu změnil a dokonce si všimnu, že se trochu změnilo i napětí jeho svalů. Ve tváři se mu stále zračí nenávist a hněv, ale také jakási živočišná síla a odhodlanost. Záda má teď trochu kulatější, ruce napjaté, svaly na nohou zatnuté. Vybaví se mi kočka, které se přikrčuje, aby mohla skočit po kořisti. Ano, jako kdyby Gabriel byl lev, který se chystá ochránit svoje lvíčata jedním skokem po té stvůře. V tu chvíli, jak Gabriela pozoruji, mě kdosi chytí kolem pasu a jedna menší ruka mi zakryje ústa. Chci vykřiknout úlekem, ale moje slova se ztratí v dlani, přitisknuté k mým rtům.
„Ticho. Když se nebudeš nijak projevovat, nevšimne si tě,“ zašeptá mi do ucha známý hlas – Hiram. Jeho stisk je pevný, možná až moc. Chvilku se snažím z jeho sevření vyprostit, ale čím víc se snažím, tím víc tlak stitku sílí. Nakonec se uklidním. Lehce přikývnu, na znamení, že chápu, a tak stisk povolí. Obluda zase vyrazí dopředu a já nevím, jestli jde na mě. Asi ano. Jednou jsem proklouzla, podruhé už se mi to určitě nepodaří. V duchu se začnu loučit se svojí milovanou matkou. Další věc se stane tak rychle, nebo možná tak pomalu, že jsem z toho v šoku.

Obluda totiž vyrazí k Midori. Gabriel, napnutý, číhající, s rychlostí lva vystartuje proti stvůře. Získá sice moment překvapení, ale stvůra jako by znuděně, alespoň mně to tak přijde, mávne pařátem, a já jenom slyším jak cosi narazí do stěny někde, kam nevidím. Někde, kam se bojím podívat. Midori vykřikne, tentokrát jasně. Síla její křiku a naléhavost, s jakou se křik nese jeskyně, mě zasáhne. Jako kdyby mi někdo podřezal hrdlo. Krev mi stydne v žilách, mám pocit, že tlukot mého srdce se musel zastavit, že jsem dokonce i přestala dýchat. Isabelin a Midorin křik se v mé mysli spojí v jeden, ony dvě také. Hiram, jako by mě a sebe chtěl přede vším tím křikem ochránit, se ke mně ještě víc přitiskne a zaboří mi hlavu do prohlubně mezi krkem a ramenem. Jako v transu zvednu zmrzlou paži a přiložím mu ji na vlasy a pomalu, jemně ho hladím po kousku hlavy. Stvůra už už dosáhne na Midori, rozpřáhne se pařátem. Přivřu oči a očekávám ten svištivý zvuk... Ale ten nepřichází. Hiram sebou trochu cukne, a tak zvednu hlavu a vidím, že Gabriel znovu skočil k obludě, chytl ji za pařát a snaží se ji strhnout kamsi stranou, pryč od Midori. Chci vykřiknout, aby utekl, popadl Midori a utekl, ale nemůžu. Jako bych přišla o hlas. Cítím, jak se země kolem mě a Hirama třese, jak se třese i místo, na kterém sedíme a přemýšlím, co to způsobilo. Oči mám ale stále upřené na ty dva, na stvůru a na Gabriela. Stvůra vypadá... Byl to strach, co jsem právě zahlédla v jejím výrazu? Opravdu? Nechce se mi tomu věřit, stvůra je obrovská, vyšší a mohutnější než Gabriel, ale přesto mám pocit, že jsem opravdu zahlédla zrnko strachu, jak padlo na její tvář. Stvůra jako by lehce sekne, ale i tak je v tom pohybu cosi jako pochyby, možná dokonce i ten strach. Neumím to definovat. Gabrielovo tělo dopadne na oheň a jeho košile začne doutnat. On se ale duchapřítomně odkutálí pryč z dosahu plamenů, unaveně, zůstane ležet, košile na zádech už nedoutná, ale hoří. Chci vyskočit a jít mu pomoct, ale nemůžu. Evelia a Alfréd už jsou ale u něj a po chvilce není po ohnivé košili ani památky. Zase stočím pohled ke stvůře. Ta teď svírá křičící Midori v náruči a míří s ní tam, kde se prve objevila. Midori křičí, ne, přímo ječí hrůzou, bolestí, lítostí, zmítá se, ale nemá šanci. Obluda ji drží pevně. Mně ani Hiramovi nevěnuje jediný pohled. Užasle se dívám na to, jak se za Midori a stvůrou táhne jakási linie, cestička, které se v odrazu plamenů jakoby třpytí. Nevím, co to je na té zemi a napadne mě, že to snad ani vědět nechci. Zírám, jak Obluda prostě jenom zmizí, nevím, jestli se mi to jenom zdá, ale jako by se před ní stěna jeskyně rozestoupila, a pak se zase zacelila. Cítím, jak se ode mě Hiram odpoutává a nechává mě být. A v tu chvíli si uvědomím, co jsou ty otřesy, které celou dobu cítím. Moje tělo se otřásá v tichým, neslyšným vzlycích, po tvářích mi stékají teplé slzy. Otočím se ke Gabrielovi a ostatním.
“Jste... jste v pořádku?“ Když vidím, že v podstatě ano, hlas se mi zadrhne. Odkašlu si.
“Jak se sem sakra ta Obluda dostala? Proč vzala Midori? Co se to tu děje?“
Přijde mi, jako by křičela nějaká žena, jako by vydávala zvuky plné zděšení a zároveň úlevy, jako by se hystericky kdosi smál, jako by se celá jeskyně otřásala pod náporem nějaké vyšší síly. A já jako bych to pozorovala z veliké dálky. A dojde mi, že já jsem ta žena, které hystericky křičí a zmítá se v křeči úlevy a hrůzy, že to já jsem ta, která zděšeně vykřikuje, že to já se směji a pláču. Jeskyně se zatočí a moje hlava trochu tvrdě dopadne na zem, ohřátou ohněm, plápolajícím jenom kousek ode mě...

Nikdo jako by neslyšel můj hysterický výbuch. Gabriel sedí shrbený, vidí jeho záda, spálené triko a lehce popálenou kůži. Kupodivu zranění teď vypadá méně zle, než když mu záda hořela. Alfréd se mračí – což mě vlastně ani nepřekvapuje – a mě již po několikáté napadne, jestli se vůbec někdy směje nebo smál. On i Evelia tiše rozmlouvají, zoufají si nad ztrátou Midori. Je mi smutno. Nezapomněla jsem, jak se na mě Midori usmívala, když jsem se tu ocitla. Vyzařovala z ní taková dobrota, laskavost, kterou nemá jen tak někdo. Jako by měla dar, rozsévat kolem sebe lásku a klid. Midori a její miska s vodou, stále ten milý úsměv na rtech, rty němé, ale přesto mluvila – očima. Napadne mě, kde asi teď Midori vlastně je. Zabilo ji to monstrum, nebo ji prostě jenom odtáhlo někam, kde jí bude ještě... hůř? Při tom pomyšlení lehce polknu a projede mnou chlad. Vždyť ta drobounká žena se ani neubrání, možná, že bych ji přeprala i já. Ubohá Midori.

Během těchto myšlenek ze sebe stále vyrážím zvuky hysterie. Něžné ruce mě uchopí a odtáhnou dál od ohně – pootočím hlavu a vidím, že to byla Evelia. Pohladí mě po tváři. Snažím se na ni děkovně usmát, jsem ale tak otupělá, že se na mé tváři zřejmě objeví jenom úšklebek, na hony vzdálený úsměvu. Snad pochopila řeknu si v duchu a zjištiji, že jsem se začala uklidňovat. Dokonce i ty zvuky, které jsem ještě před chvílí nekontrolovatelně vyrážela, zmizely. Všichni mlčí. Ticho jako by si sedlo na moji hruď a tlačilo mě čím dál víc do země. Jediný zvuk vydává oheň – ale i jeho praskání mi připadá jaksi tiché a zlověstné. Připadá mi, že jeho plameny tančí víc než před útokem, jako kdyby je poháněla míra našeho zoufalství, jako kdyby se cítily vítězně proto, že zranily Gabriela.

“Ta cesta vede ven. Musíme sem tu zrůdu zase nalákat, uvěznit ji a pomoci ní se dostat ven.“ řekne po dlouhých miutách ticha Alfréd. Mluví nejistě, spíš jako by nahlas přemýšlel. Šlehnu po něm nevěřícným pohledem. Cože? Nalákat sem tu obludu, aby nás tady všechny roztrhala nebo co to vlastně dělá? To snad nemyslí vážně?! řeknu si v duchu a ani nevím jak, okamžitě stojím a pozoruji všechny v jeskyni. Gabriel mlčí, pohled má zabořený kamsi do země, jako kdyby si přál, aby někde v ní byla vepsána rada, jak dál.
“Nesmíme jim nechat Midori napospas.“ prohlásí Hiram hlas plným úzkosti. Podívám se na něj a moje oči ihned zněžní. Chlapec, který ještě před několik minutami držel moje tělo v pevném objetí abych snad nevyvedla něco hloupého, sedí zase v koutě, těká očima sem tam a nervózně žmoulá cíp košile. Jako zvířátko, zahnané do kouta nějakým predátorem. Pak se znovu podívám na Gabriela. Pořád mlčí, nehýbe se, jako kdyby srostl se zemí, rozprostírající se kolem něj. Jeho záda jsou zvláštně obnažená, zranitelná, a jak na něj dopadá stín, připadá mi, jako bych zahlédla cosi kolem jeho páteře. Něco, co vypadá, jako by bylo celou dobu schováno pod trikem. Nakloním hlavu. Jako kdyby tam měl... Křídla. Zamrkám a po té iluzi není ani vidu.
Blázníš. řeknu si trpce a zatřepu hlavou.

Další minuty ticha plíživě obcházejí jeskyni. Alfréd si povzdychne. Chápu ho. Začnu netvpělivě chodit kolem ohně, ale zdá se, že si toho nikdo nevšímá.
“Alfréde a co bys chtěl dělat? Vždyť nás to stvoření může všechny zabít... Nebo co to dělá. Ale jestli už ví, že jsme tady, neměli bychom vyrazit a pokusit se najít si nějaký úkryt, o kterém ještě nevědí?“ podotknu a s očekáváním se na ostatní dívám. Nikdo nic neříká, Hiram se pořád choulí v koutě, Gabriel mlčí, Evelia také a Alfréd zase jenom vzdychne.
“Proboha, lidi, co je to s váma?“ vykřiknu hlasitěji, než bych chtěla, až se ke mně můj vlastní hlas vrátí ozvěnou a já cítím, jak se vzduch zachvěl tou nenadálou silou.
“To tu vážně chcete sedět a vymýšlet plány, jak sem nalákat nějakou příšeru? To se rovnou můžeme k sobě všichni připoutat a volat ´Hej, pojďtě si pro nás, jsme tady, banda zbabělců, čekající na smrt!´. Mámě lepší šanci Midori najít, pokud vyrazíme. Tím, že sem něco nalákáme asi sotva zjistíme, kde teď je. Vždyť ty obludy snad ani neumí mluvit...“ řeknu nakonec a vložím ruce v bok. Musím tedy vypadat – úplná bohyně pomsty. Očima přejíždím po všech kolem. Pak přistoupím k Hiramovi a něžně ho pohladím po zádech.
“Hirame, ty jsi byl tak odvážný, když jsi mě držel před tou obludou. A ty, Gabrieli,“ otočím se k postavě, sedící na zemi, “jsi tady něco jako vůdce, tak něco už řekni, proboha!“ A pomalu dojdu k němu, sednu si vedle něj a dlaněmi přejedu po jeho zádech tam, kde jsem předtím myslela, že jsem zahlídla křídla.

Během mého vášnivého proslovu nikdo nic neřekne. Jsem tak zapálená ve svém strachu a hněvu, že se asi bojí cokoli říct. Hiram před mým pohledem uhýbá očima a já nevím, jestli se doopravdy stydí nebo nechce urazit moje city tím, že bych mu z tváře mohla vyčíst nesouhlas. Když dojdu až ke Gabrielovi a položím svou ruku na jeho záda, cítím, jak se mu pod kůží rýsují svaly. Přes tričko se to nedalo tak dobře poznat, ale já si uvědomím, že je opravdu silný a má asi dobrou výdrž. Dlouho, alespoň tak mi to připadalo, upíral svůj pohled před sebe. Pak se na mě otočil. V jeho pohledu bylo cosi, co najednou dokázalo zklidnit můj hněv. Pohled mě hřál a hladil, vyčetla jsem v jeho očích vděčnost a ještě něco jiného. Skoro mi to připadalo, jako kdyby se na mě díval s neskutečnou něhou. Ale trvalo to tak krátce, že jsem nevěděla, jestli jsem si to nevymyslela.
“ Rozhlídni se okolo Emily. Tohle je vězení. Není odsud úniku. Ty příšery sem mají přístup, ale mi se ven nedostaneme. Oni sem mohou, protože před nimi se skála rozevře. Před námi ne.“ pronesl hlasem plným autority, takovým, jakým mluvívají učitelé ve škole. Ale nezněl, jako by se mě snažil poučovat. Spíš mi přišlo, že se snaží vysvětlit mi, proč je můj nápad nemožný. Připadalo mi zvláštní, že po takové době, kdy dokázal nehybně sedět a zírat před sebe, se najednou až příliš rychle otočil k Alfrédovi.
„Myslím, že sem aspoň jednoho budeme muset vlákat,“ řekl mu a na rtech mu pohrával mírný úsměv. K mému překvapení se Alfréd usmál také a já si všimla, jak je jeho tvář najednou krásná, když ji nehyzdí neustále podmračený úšklebek.
“ Někdo nějaké návrhy? Pokud vypustíme ten, co řekla Emily jelikož ten by byl jaksi nepraktický.“ řekne po chvilce Gabriel směrem k ostatním. Všimnu si, že všichni přemýšlí, co by se dalo dělat. Povzdychnu si, možná až moc hlasitě, a pod tíhou Gabrielova pohledu si znovu sednu na zem. Zabořím hlavu do dlaní a skoro bych i mohla slyšet, jak se kolečka v mém mozku otáčejí.

“Gabrieli?“ zvednu hlavu po chvilce vyplněné hlasitým tichem.
“Co přesně ty obludy na nás láká?“ zeptám se, tiše se zvednu a dojdu až k němu. Instinktivně mu položím ruku na rameno a natočím se ještě blíž k němu.
“Pokud sem opravdu chceš nějakou tu obludu dostat,“ řeknu a můj hlas je netrpělivý a rychlý, “musíme vědět, jaký druh člověka přesně hledají. Mám pocit, že něco, co asi souvisí s naším životem... mezi živými... je tím vodítkem. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o Isabele? Byla zbabělá a zřejmě si sáhla na život. Víte někdo, jaký byl život Midori, než přišla... sem?“ Moje poslední otázka směřuje k ostatním, ale oči mám pořád zabodnuté v těch šedivých, jiskřivých, moudrých očích, které jsou od mých jenom pár centimetrů. Můj hlas přejde do naléhavého šepotu. Jako kdyby zmizeli všichni ostatní kolem a v jeskyni jsem byla jenom já a Gabriel. Nejsem si jistá, jestli ostatní slyší, co Gabrielovi říkám, ale vím, že on to určitě uslyší.
“Prosím, je nutné to vědět. A já mám pocit, že toho víš hodně, víc, než jsi mi doteď prozradil. Nechci na tebe naléhat, ale pokud opravdu potřebujeme nalákat jednu z těch oblud sem, neměli bychom v tom případě poslat jako návnadu někoho, o koho budou opravdu stát? Nevím, jestli ten nápad vyjde. Ale pokud říkáš, že můj nápad není dobrý, udělám cokoli, abychom získali Midori zpět. Věřím ti.“ pronesu nakonec. Ani na chvilku neuhnu pohledem, ve kterém se teď musí zračit hloubka mého zoufalství, strachu ale i upřímnosti a odhodlání.

Gabriel trpělivě naslouchal slovům, které jsem mu šeptala. PO chvilce jsem pocítila zvláštní napjatou atmosféru kolem nás a uvědomila si, že ostatní jsou zřejmě nesví z toho, že nevědí, o čem spolu mluvíme. Alfréd pak mé domněnky pouze potvrdil.
“ Můžete si tam laskavě přestat špitat a říct to i nám ostatním?“ řekne se stopou podrážděnosti v hlase. Gabriel se na mě usměje, a pak se otočí k ostatním.
“ Dobrá, je čas abyste něco věděli. Tyhle obludy jdou po lidech, kteří mají strach, jsou zbabělí a nebo trpí nějakou duševní chorobou.“ odmlčí se.
“Midori za svého minulého života byla konkubína císaře. Byla vášnivá a hříšná a odvázaná. Ale provinila se vůči řádu a tak ji zabili její děti před jejíma očima a ji samotnou chtěli popravit též. Zbláznila se. Utekla a skočila ze skály do vody. Proto to monstrum šlo po ní. Cítil její šílenost.“ Pak se podívá na mě a na Hirama.
“ Proto o vás dva tak pečovala. Jste totiž ještě děti.“ řekne, a já pocítím kvůli té malé Japonce ještě větší smutek, než kdy předtím. Tak laskavá, tak něžná, Midori.
Gabriel potom vysvětluje, co jsem vymyslela a že tedy potřebuje, aby každý řekl o svém životě. Moc ho nevnímám, útržkovitě poslouchám, co říkají druzí, ale myšlenkami jsem stále u Midori. Mé přemýšlení přetrhne zvláštní ticho. Zvednu hlavu a vidím Hirama. Vypadá tak... Zle.
“ Jdi si s tímhle svinstvem do prdele, pitomče. Já ti o sobě nic říkat nebudu.“ vyjede na Gabriela a mně údivem spadne čelist. Ten chlapec, kterého vidím před sebou a taková slova. Jako kdyby mu ani nebylo dvanáct let. Vidím, jak Gabriel sevře čelist. “Co to je, Hirame?“ optá se ho. Hiram se postaví a plivne před Gabriela. Nestačím se divit. Dívá se na Gabriela tak nenávistně, až mě zamrazí. Co s ním je? divím se sama v duchu.

Poodstoupím od Gabriela a lehce položím Hiramovi ruku na rameno. Něžně jej stisknu. Pak zvednu hlavu ke Gabrielovi.
“Já jsem v životě měla strach jen o jedno – o maminku. Nikdy mě ani nenapadlo bát se o sebe. Zabil mě kluk, kterého jsem znala dlouhou dobu, zabil a znásilnil, byl opilý a já jsem se mu nechtěla poddat. Dokonce i když mě škrtil snažila jsem se mu bránit. Ale byl moc silný.“ řeknu překvapivě pevným hlasem a pohled si přejedu modřiny na svém těle. Pak se nakloním k Hiramovi, tak, aby se mi díval do očí, a zašeptám.
“Hirame, neboj se, mně můžeš říct, co se ti stalo. Nestyď se za nic, co se ti stalo nebo co jsi udělal. A pokud mi to říct nechceš, nutit tě nebudu. Chránil jsi mě před tou Obludou jako dospělý muž. Zachoval jsi se ke mně hezky. Nic, co se ti stalo nebo co jsi udělal nezmění nic na tom, že tě mám ráda. A pokud jsi udělal něco špatného, o čem mluvit nechceš, máš teď možnost to napravit. Zachránit Midori. Chovala se k nám tak hezky, nemyslíš? Je tak milá a hodná a něžná a laskavá. Nikdy by tě neodsoudila za nic, co se ti stalo. Ani já to neudělám. Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Ale prosím, prosím tě zvaž alespoň to, že bys nám mohl teď pomoct. Mohl bys udělat něco velkého. Něco dobrého. Gabriel ani já nedovolíme, aby se ti něco stalo, slibuju.“ Když skončím, políbím ho jemně na čelo, ještě jednou mu stisknu rameno, a pak ho pustím. Dojdu zase ke Gabrielovi. Z pohledů ostatních vím, že oni neslyšeli, co jsem Hiramovi šeptala – ale cítím, že Gabriel to ví. Stoupnu si před něj a jenom se mu dlouze zadívám do očí.

Nepřipadá mi, že by moje slova na Hirama nějak působila, ale alespoň jsem to zkusila. Dívá se na mě s takovým hněvem, že se mi sevře srdce. Proč je takový? V jednu chvíli dokonce vypadá, že mi nadělí facku – a já nepochybuji, že by to byla výstavní facka – ale potom ho cosi od toho činu odradí. Když skončím s Hiramem a postavím se naproti Gabrielovi, je ticho. Dívá se na mě, oči bez výrazu, tvář bez výrazu, nic neříká, a já si najednou připadám hloupě. Zničehonic mě ovšem sevřou pevné paže a přitáhnou si mě na hruď. Pak se stočíme prudce doprava a já slyším zuřivý křik. Je to Hiram. Sotva s Gabrielem dokončíme náš pád nebo co to je, pustí mě a vrhne se na Hirama. S hrůzou pozoruji, jak se Hiram po Gabrielovi ohnal pěstí, jak mu Gabriel zkroutil paži tak, že jsem si bála, že mu ji zlomil, i když jsem neslyšela žádné prasknutí kostí. Hiramův výkřik bolestí se rozlehne po celé jeskyni, ale ani to Gabriela nedonutí, aby svůj stisk povolil. Pak k nim přijde Alfréd a začne mu něco šeptat. Neslyším vůbec nic, protože mluví dost potichu a navíc do toho Hiram pořád fňuká. Jedna noha mi instinktivně vykročí kupředu, ale to už přede mnou stojí Evelia. Zakryje mi výhled a její výraz dává jasně najevo, že mě k těm třem nepustí. Uvědomím si, že se všechno seběhlo až příliš rychle a napadá mě, jestli se tato situace už někdy stala. Začíná ve mně tanout hrůzné pomyšlení na to, že asi ano.

Hiram znovu vykřikne bolestí, až si musím přiložit ruce na uši. Nyní slyším i Gabrielův hlas, slova sice neslyším, ale vnímám tón, tvrdý, nekompromisní, chladný, dokonce mi přijde i trochu zlý. Slyším, jak Hiram šeptá ne, občas ho vykřikne nahlas. Uvědomím si, že já sama křičím.
“Nechte ho! Neubližujte mu!“ ale spíš to šeptám, než že bych křičela. Semknu rty. Hiram se rozpláče a něco trhavě říká. Evelia mi nakonec umožní jít k nim. Ale už je ticho. Hiram leží na podlaze, ruku si drží u hrudi, pláče a pláče a najednou v něm vidím toho malého kluka. Vypadá to, že je v pořádku, jenom na jednom místě jako zářící majáček prosvítá rudý flek. A já si dokážu představit, že právě tam ho Gabriel držel. Gabriel je teď s Alfrédem na druhém konci jeskyně a o čemsi se baví. Alfréd občas střelí pohledem po mně, Hiramovi a Evelii, ale jinak setrvává ve svém hovoru. Evelia je úplně stranou, stojí až za mnou. Chvíli postávám. Pak se opatrně přiblížím k Hiramovi. Sednu si vedle něj a střídavě k němu natahuji ruku a zase ji dává zpět k tělu. Co když se ho dotknu a on na mě zase vyjede? napadne mě. Ale nějaký instinkt uvnitř mě mě přemůže a moje ruka ho začne pomalu hladit po zádech. Nic neříkám, jenom se dívám na tu zhroucenou postavičku, která se otřásá vzlyky. Pak zvednu hlavu a podívám se znovu na Gabriela. Pořád je zabraný v konverzaci s Alfrédem. A Hiram stále pláče.
“Co to bylo?“ vysoukám ze sebe nakonec.

Hiram ucukne, když se ho dotknu, a ještě víc se zabalí. Přijde mi to líto, ale cítím, že mu stejně nijak pomoci nemohu. Připadám si velice zvláštně. Pozoruji Gabriela a přemítám, jaký asi doopravdy je. Copak je možné, aby někdo dokázal být tk ohleduplný, něžný, milý a laskavý a pak hned nepříjemný, až zlý a arogantní? A tak, tak chladný? Znovu si vybavím, jak vypadaly jeho oči, když se pral s Hiramem. Nebo když Hirama vyslýchal. Tedy, ne přit om, ale potom.
Alfréd mi nakonec odpoví na moji otázku.

“Tohle byl výslech. Hiram bude volavka.“ řekne. Hiram zavzlyká, až se mi ten zvuk usadí u srdce. Ohlédnu se na něj a vidím, jak se třese. Nejspíš nejen pláčem, ale i strachem.
“Nebo máš jiný plán, oběť?“ zeptá se mě Alfréd a dlouze se na mě dívá, jak mi dává čas na rozmyšlenou. I Gabriel se na mě dívá, ale kratší dobu než obvykle a uhne očima. Jako kdyby se bál, co v těch mých uvidí. Než stačím odpovědět, ozve se uplakaných hlasem Hiram.
“Ale já opravdu nechtěl.“ vykoktá mezi vzlyky a sedne si.
“Stávalo se to bez mojí vůle.“ vzlyká dál. Připadá mi, že se snaží najít cokoli, co by ho oprostilo od osudu návnady pro ty příšery venku. Podívám se na něj, na ten dětský obličej plný strachu a smutku, veliké slzy, kutálející se z jeho očí, smáčející jeho tváře a oblečení, nateklý noc a okoralé rty. Bylo by mi ho líto, kdyby... Kdyby se ke mně předtím nechoval tak hrubě. A ke Gabrielovi. Je divný. Něco na něm je tak dětské... Ale něco je na něm tak dospělé, že mě to mate. Cítím na sobě stále Alfrédův pohled, jak čeká na mou odpověď.
“Já... Nevím. Nic mě nenapadá.“ pokrčím zoufale rameny. “Ale proč on?“ kývnu hlavou ke klepajícímu se uzlíčku na zemi.
“To je jednoduché, má drahá.“ ozve se vedle mě Gabrielův hlas. Jeho tón se zasekne do mého srdce jako jedovatý šíp. Zní tak arogantně a chladně, až se instinktivně přikrčím.
“Naše zastřelené děťátko je ve skutečnosti chladnokrevný psychopat. Není-liž pravda, Hirame?“ Oči má zabodnuté přímo na chlapci. Jeho pohled ve mně vyvolá další touhu se přikrčit. Je tak plný zloby a odporu, zášti. Gabriel se protáhne a odejde a slyším, jak si pobrukuje písničku od Smokie. Pak si sedne ke stěně, jako by se nic nedělo.

“Psychopat?“ zeptám se udiveně po chvilce mlčení. Nevěřícně vykulím oči a pohlédnu znovu na Hirama. Tohle že je psychopat? Tohle dítě? Upřu oči na Gabriela a trochu našpulím rty.
“To snad.. ne?“ vysoukám ze sebe. Očima pořád těkám mezi těma dvěma, Gabrielem a Hiramem, neschopna pochopit, co mi to tady vlastně Gabriel říká. Pak si sama řeknu, že nemá cenu se s Gabrielem dohadovat, a tak rychle přejdu k němu a sednu si vedle něj.
“A jaký máte plán? Kdy to chcete udělat?“ zeptám se ho šeptem.
“A myslíš, že je to opravdu dobrý nápad? Třeba by mohl... Třeba bych to mohla zkusit já...? Vždyť Hiram je ještě dítě, proboha...?“ řeknu nakonec a při posledním slově mi ruka vyletí a dotkne se naléhavě Gabrielovi dlaně.

“ Ano, je to tak Emily. Hiram je psychopat,“ odpoví mi Alfréd. Otočím hlavu k němu a dívám se na něj. Vypadá odhodlaně, přesto je dost vážný a na čele se mu rýsuje vráska chmur. Pak odejde stranou a já se zase chvíli dívám na chvějící se uzlíček – Hirama. Je mi ho líto. Nějak nedokážu uvěřit, že by byl psychopat. Ale co když je to pravda? Třeba někomu hodně ublížil nebo dokonce někoho zabil. Nebo pronásledoval a zastřelil. Nějak nemám představu, co vlastně všechno psychopati dělají. Byl Robin psychopat?

Gabriel se na mě podívá, když si k němu sednu, ale neříká nic. Ze rtů se mu stále line melodie Alice. Dokonce si brouká celou dobu, co se ptám na Hiramův osud. I když se nabízím, že bych místo něj mohla jít nalákat tu obludu já. Můj dotyk působí jako zaklínadlo. Přestane si pobrukovat a podívá se na moji ruku, které se v jeho obrovské dlani skoro ztrácí. Cítím, jak se jeho dlaň sevře kolem mojí a zaplaví mě zvláštní pocit bezpečí.

“ Ty nejsi vyšinutá. Ty nemáš žádnou psychickou úchylku ani výrazný strach. S tebou by to nefungovalo,“ řekne tiše a velice klidně. Jeho druhá ruka se zvedne a míří k mojí paži, jako by mě chtěl pohladit, ale než se tak stane, pustí mou ruku, a ta mi lehce dopadne do klína.
“ Plán je takový, že se budeme chovat normálně jako předtím, aspoň nějakou dobu. Hiram se připraví na svoji roli a až přijde čas a on bude připraven, projeví tu svou úchylku. Myslím, že bude i třeba ho k tomu trochu nakopnout jelikož se bude bránit...pochopitelně,“ vysvětlí mi a znovu se na mě podívá.
“Nemusíš o něj pečovat, Emily. On si to skutečně nezaslouží,“ řekne naléhavě. Vypadá to, že má o mě strach. Nebo strach, abych si k Hiramovi neutvořila nějaký vztah, aby mě pak nebolelo, až odejde nebo kdyby nešťastnou náhodou zemřel. Naléhavost jeho tónu mě donutí se znovu na Hirama podívat. Vypadá to, že Gabriel nechce, abych s ním trávila čas. Nenapadá mě, proč. Mohl by mi být Hiram nebezpečný? Zvědavě znovu kouknu na Gabriela. Je jako archanděl Gabreil, ochránce. napadne mě. Pak mu také zašeptám.

“Jestli nechceš, abych byla u Hirama, budu se držet stranou. Ale jak ho chcete... Postrčit? To moc nechápu.“ Pak se na chvíli odmlčím. Nakonec nedokážu déle udržet otázku, která mě tak pálí na jazyku.
“Gabrieli, proč mě tak ochraňuješ?“ zeptám se nakonec napjatě a udiveně a pohladím rukou jeho velkou dlaň.

“Je to složitější, Emily.“ usměje se na mě Gabriel. Nevysvětlí mi sice nic, ale tón jeho hlasu naznačuje, že tak možná v budoucnu udělá. A to mi prozatím stačí. Nakloním lehce hlavu a zkoumavě Gabriela pozoruji. Je velice zvláštní a takový tajemný. Vůbec se v něm nevyznám. Ochránce a zároveň soudce. Vzpomenu si, jak udeřili s Alfrédem na Hirama. To z Gabriela šel opravdu strach. Zatřepu hlavou, abych nepříjemnou vzpomínku odhodila pryč. V tom Gabriel znovu promluví.
“ Jinak s Hiramem to nebude tak složité. Bude stačit, když ho vyprovokujeme nějakými slovními narážkami, možná i pár žďuchanci. Měl by dostat záchvat, aby to sem Apexe přivolalo hned na poprvé.“ řekne. Trochu mě zamrazí, když si představím, že sem ta nestvůra zase přijde.
“ Pro tebe, ale taky budeme mít úlohu.“ řekne a pohled má pevně upoutaný na skotačící oheň. “ Jakmile sem ta stvůra vejde puklina ve zdi zůstane. Počkáš si až bude Apex svírat Hirama, nebo až ho mi nějak zabavíme a pak se vydáš tou puklinou pryč. Poběžíš jak nejrychleji budeš umět.“ Sevře se mi srdce. Já? Utíkat? Co když mě něco tam venku zabije? pomyslím si s jistou dávkou propukající paniky. Než stačím všechny své obavy vyslovit nahlas, Gabriel, tentokrát s pohledem upřeným do mých očí, pokračuje. Z jeho pohledu i z tónu jeho hlasu je mi jasné, že také není příliš nadšený tím, že bych běhala venku mezi bůhvíčím.

“Nevím, co tam venku je, Emily.“ No bezva, takže já to mám zjistit... pomyslím si ponuře. “Je možné, že tam jsou ještě větší hrůzy než je to, co právě teď zabíjí Midori, ale závisí na tobě osud nejen toho kluka, ale i nás ostatních.“ Pronese zcela vážně a já mám pocit, jako by se bušící zvon v mé hrudi zmenšoval a zmenšoval. Polknu.
“To, co se ti stalo tě učinilo daleko silnější než si dokážeš představit. Jsi silnější než kdokoliv z nás.“ řekne povzbudivě. Znovu polknu a když mě pohladí po tváři, nejradši bych se stulila do jeho ochranné náruče a klepala se tam jako ratlík. Dívá se mi pevně do očí a já vidím, že mi věří. Že věří, že to zvládnu. Dlouho mlčím a jenom v hlavě sama sebe přesvědčuji, že já nemůžu být ta nejsilnější tady.
Vždyť mám ruce jako párátka a ani v nich nemám žádnou sílu. Kdybych byla tak silná, dokázala bych se Robinovi ubránit. Budu dost rychlá na to, aby mě tam něco nezabilo? Ani si to neuvědomím, ale rozklepu se. Zavřu oči a párkrát se zhluboka nadechnu.
“Nechci vás zklamat. Co když to nedokážu? Neumím tak rychle běhat. Ani nemám moc síly. Vždyť Robin byl mnohem silnější a kvůli němu jsem tady. Kdybych měla takovou sílu, dokázala bych se bránit, ale já to nedokázala. Snažila jsem se, do poslední chvíle, ale byl moc silný.“ Odmlčím se. “A co mám vlastně tam venku hledat? A kdo je ten Apex? To je ta stvůra, co tu byla?“ Oči se mi rozšíří hrůzou.
“Co když se ztratím? Co když nenajdu cestu zpět?“ vyslovím nakonec tiše své nejhorší obavy. “Co když tu zůstanete sami? Jak budu moct chodit někde tam venku a nevědět, jestli ještě žijete? Jestli budu já sama, vem to čert, poradím si, ale co vy? Postarali jste se o mě, chránili jste mě. Jak vás mám takhle opustit? dodám zoufale.

Gabrielova slova útěchy na mě začnou působit, a tak se uvolním. Když řekne, že mám velikou psychickou sílu, uvnitř mně se rozhoří plamínek spokojení, takový, jaký se objevuje v každém, když ho někdo pochválí. Gabriel se na mě pořád usmívá a já mu úsměv oplatím.
“Jinak ano, Apex je ta nestvůra, co si přišla pro Midori. Je to i ta samá nestvůra, co zabila tvoji přítelkyni.“ řekne a podívá se pryč. Nejdřív mi připadá, že se opět dívá do ohně, ale jak sleduji trajektorii jeho pohledu, vidím, že se podíval na Hirama. už vypadá o poznání klidněji, a mně se ještě víc uleví. Pak se podívám po ostatních. Evelia sedí se zavřenýma očima u stěny a v ruce žmoulá svoji obrovskou sukni. Na chvilku se na její šaty zadívám. Musely být opravdu krásné, ale teď jsou celé zašedlé a špinavé. Byla tanečnice? Co se jí asi stalo? napadne mě. Potom se podívám na Alfréda. Opírá se o jednu ze stěn, useknutá noha se pohupuje ve svém osobním rytmu vzduchem. Úplný pirát. Vzpomenu si, jak mi ze začátku přišel nepřátelský. Ale myslím si, že vlastně ani nepřátelský není. Obezřetný, to ano. Možná, že ho potkalo něco, co z něj udělalo morouse. Co já vím o tom, jaký měl život předtím, než zemřel, a jaké to pro něj bylo, když se ocitl tady?

“A tam venku, Emily, hledej cokoliv, co by nám mohlo pomoci dostat se odtud ven.“ řekne Gabriel a vyruší mě tak z mých myšlenek. Překvapeně se na něj podívám. Copak on neví, co se za jeskyní skrývá? Než se stihnu zeptat nahlas, pokračuje.
“ Ale budeme ti muset s sebou dát něco čím bys po sobě nenápadně vyznačila cestu.“ řekne zamyšleně. Nakrabatí čelo, a pak se podívá na Evelii. Zírá na její šaty a mně chvilku trvá, než mi dojde, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky. Vlastně mi to nepřijde jako špatný nápad. Otázkou je, jak dlouhý „provaz“ bych potřebovala. Třeba jsou venku nekonečné planiny. Gabrielův výraz je odhodlaný.
“Gabrieli,“ špitnu, “co když to nebude stačit? Zřejmě nevíš, co je tam venku. Co když dlouho nic nenajdu? Co když mi jištění dojde?“ zeptám se znepokojeně, a následně vyslovím ještě jednu otázku, která mě tíží.
“A jak se pak dostanu zpátky dovnitř? Říkal jsi, že ten otvor dokáže zhmotnit jenom Apex. Ale já jsem člověk. Co když budu stát u jeskyně dokud si pro mě něco nepřijde?“ Zadívám se tam, kde Apex s Midori zmizeli.
“A teď to nejdůležitější. Kdy to chceš všechno uskutečnit? Není tu něco, co bych si mohla vzít jako zbraň? Alespoň nějaký klacek nebo kámen, cokoli...“ zeptám se ještě.

Z místa, kde se choulí Hiram, se ozve popotáhnutí. Zřejmě slyšel, jak se ptám, kdy to uskutečníme, a dostal znovu strach. Evelia stále stejně nepřítomně škube látkou a Alfréd se dál beze slov opírá o stěnu. Jeskyně utichne. V jednu chvíli mám pocit, že cítím proudění chladného vánku, ale musí se mi to jenom zdát, protože jeskyně je uzavřená. A pak mě to napadne.
“Gabrieli, odkud se tu vlastně bere vzduch? Tady v té jeskyni musí být nějaký průduch nebo něco, jinak bychom tu nevydrželi. Jinak bychom si přeci vydýchali všechen kyslík...“ zarazím se. Jsme přece mrtví. Dýcháme ještě vůbec? Zmateně se rozhlédnu kolem.
“Ehm, tedy, myslím... Dýcháme vůbec ještě kyslík nebo tak?“ podívám se na Gabriela v očekávání smíchu. Třeba je tahle moje otázka opravdu hloupá. Ale mě ještě vůbec nenapadlo, jak tady moje tělo funguje. Když mi dala Midori napít, cítila jsem se svěží. Ale hlad nepociťuji, alespoň prozatím ne. Ale přeci spím... řeknu si v duchu. Je to pro mě záhada.

Tiše poslouchám Gabriela, jak mi všechno vysvětluje. Na okamžik se cítím jako žačka ve škole, která hltá každé učitelovo slovo. Když poví, že se sem vracet nemám, že oni půjdou za mnou, něco ve mně se sevře úzkostí. Nahlas ale nic neřeknu. Musím si věřit. Musím věřit, že to dobře dopadne. Protože to jediné mě ušetří toho, abych se schoulila do klubíčka a s otevřenýma očima se třásla strachy. Gabriel mě pochválí, že jsem bystrá, a moje hruď jako by se zdvojnásobila, jako bych najednou vyrostla. Nevím, ale pochvala od něj mi připadá důležitá. Pak dojde k Evelii a chvilku s ní tiše hovoří, načež mi pokyne, ať k němu jdu také. Ukáže mi, jak moc Evelii zkrátíme sukni i jak mám trhat kousky látky.

Vezmu jemně do ruky sukni, omluvně se na Evelii usměju, a pak zabořím prsty víc do sukně a největší silou, kterou v sobě najdu, trhnu. Ozve se praskání látky – jsem překvapená, že jde trhat tak snadno. Čekala jsem to těžší. Mlčky sedíme, Evelia se tváří jako by nezúčastněně, a já s Gabrielem rytmicky zkracujeme její sukni. Nikdo nemluví. Ani Alfréd, který nás od stěny pozoruje, ani Hiram, který sedí s koleny obejmutými pažemi a dívá se kamsi pryč. Já občas zvednu zrak, abych se rozhlédla kolem, a občas se podívám na Gabriela. Vypadá odhodlaně a já si slibuji, každou chvilku, s každým novým kusem látky, který se odpojí od sukně, že ho nezklamu. Po nějaké době už vedle nás leží hromádka kusů látky a já naposledy zajedu prsty do sukně a utrhnu poslední kousek šatů.

“Takže co teď?“ zeptám se nervózně. Vím, že Gabriel říkal, že až to bude hotové, začne náš plán. Nevím, jak chce Hirama vyprovokovat. Cítím, že je poslední šance ustoupit, poslední šance říct, že vymyslíme něco jiného, a přestože každá, byť i sebemenší buňka v mém těle křičí, ať řeknu, že nikam nechci, že se dá najít jiná cesta, sevřu pevně rty a mlčím. Zvládnu to. Uvnitř se celá třepotám, moje živé/mrtvé srdce se svírá jako před popravou a moje nohy gumovatí. Zavřu oči a začnu zhluboka dýchat. Nádech, zadržet, výdech; nádech, zadržet, výdech... Funguje to. Po chvilce se moje dýchání ustálí a já zase otevřu oči. Jako kdyby ze mě všechna nervozita odplula pryč. Jako by se vsákla do země. Upřu oči na Gabriela a čekám, jak rozhodne.

Gabriel mlčí, takže jenom nakrčím obočí a lehce se zamračím. Zřejmě mám sama přijít za chvíli na to, co se bude dít. Gabriel teď kontroluje naše veledílo a ostatní mlčí. Evelia vypadá... Divně. Připadá mi, že se zlobí, protože se na mě ani nepodívá; ale když se jí víc věnuji, zjistím, že se dívá na Gabriela, ale tak zvláštně, jako by skrze něj nebo vedle, jako kdyby ho ani pořádně neviděla. Kdesi uvnitř útrob se mi cosi sevře a tak se poddám dechovému cvičení. Gabriel, poté, co se uklidním, se na mě podívá, zvědavě a chápavě. Pokrčím rameny a veselým tónem – který mě samotnou překvapí – zašeptám: “Každý máme nějaký způsob.“ Pak mi Gabriel řekne, ať si vezmu všechny kusy látky a schovám je tak, abych je měla po ruce. Přemýšlím, kam je dám, protože s sebou samozřejmě nemám žádnou taštičku ani nic podobného, a tak sevřu kusy pevně v dlani a některé si zastrkám neoriginálně za podprsenku. Trochu se začervenám, když to dělám, ale nikomu to očividně nevadí ani to nikoho nepohoršuje.

“Stejně si myslím, že to nevyjde.“ promluví konečně Alfréd, odlepí se od zdi a sehne se pro hůl a dojde k Hiramovi. Jeho tón, plný pochybovačnosti a snad i malého výsměchu? se mi vůbec nelíbí, a tak mám co dělat, abych udržela myšlenky pohromadě. Teď už je Alfréd u Hirama a dloubne do něj.
“No tak, vzmuž se.“ řekne a zamračí se. Jen stěží od té dvojice odtrhávám oči, když na mě promluví Gabriel.
“Připrav se kdykoli vyrazit. Buďto až to uznáš sama za vhodné nebo až ti řeknu. Primárně ale dej na svůj instinkt.“ řekne, krátce mě pohladí po paži a moje ruka sama vystřelí a pohladí ho po tváři. Pak mě pustí, vstane a jde k Hiramovi. Ten se brání, vrtí hlavou, očividně nechce být návnada. Alfréd i Gabriel postupně nabírají na zuřivosti, říkají mu i dost ošklivé věci, až je mi toho chlapce zase líto. Evelia stále strnule sedí s nepřítomným pohledem. Cítím, jak mě olizuje atmosféra hněvu a strachu. Jako by i oheň chtěl potvrdit, že se blíží ta chvíle, zaplápolá. Hiram strne – asi tak na setinu sekundy – a pak se začne třást. Ale opravdu třást. Hlava, která mu až do teď rytmicky a odmítavě klinkala, se zastaví. Vypadá, jako by stál na nějakém vibračním páse – jeho tělo vyloženě vibruje. Připadá mi, jako by se celá zem třásla s ním. Čím víc se třese, tím divočeji hoří oheň, jako by ho Hiramovo chování živilo. Plameny tančí v radostné křeči zlosti a vrhají na stěny děsivé stíny. A pak se ozve ten zvuk.

Natočím hlavu. Zní to, jako kdyby jeskyně mě spadnout přímo nám všem na hlavu. Ale vidím, že se v její zdi rýsuje nepravidelný otvor a během chvíle tak krátké, že se to zdá být nemožné, je monstrum uvnitř. Hiram vykřikne a já instinktivně vrátím hlavu zpět k němu. Už nesedí. Teď stojí a mlátí kolem sebe. Příšera vpluje do jeskyně a já, celá ochromená děsem ale i nabitá energií a adrenalinem, které mi kolují v žilách (jestli mi tam ještě vůbec něco koluje), fascinovaně zírám na ten plynulý pohyb. Dojde mi, že Apex vlastně vypadá nádherně a elegantně, hrozivě, to ano, ale přeci jen je v tom něco vábivého. Pak, rychleji, než mi stačí dojít, co se děje, Alfréd podtrhne Apexovi nohy a on i Gabriel se na něj vrhnou. Vycítím, že tohle je chvíle, na kterou čekám. Ještě jednou se podívám na Gabriela, který, ač v zápalu boje, můj pohled vycítil, a na setinu sekundy se naše oči střetnou. Ani nečeká, jestli kývne či ne, v mžiku se otočím a vystřelím z jeskyně tak rychle, jak jsem ani nemyslela, že to dokážu. Běžím, ochromená tak, že ani nevnímám, co je kolem mě. Nevnímám nic. Ze zády slyším řev Hirama i Apexe, takže vím, že jeětě nejsem dost daleko, že nesmím povolit. A první rozcestí přichází.