Andor.cz - online Dračí doupě

Pán Jeskyně - 10. června 2007 08:31

V síni s Mudrcem Ocitli jte se ve velké síni tvořené z větví mohutných dubů, lucerny zavěšené na větvých poskytovaly hřejivé světlo, ale bez plamene. Jakým si vám neznámím kouzlem tak elfové svítily. ... Elf s nazelenalím vousem si vás prohlížel a v jeho očích jakoby se odrážela historie mnoha let. Vlasy měl dlouhé a tvář vlídnou a nadpřirozeně krásnou. Ostrou bradu a orlí nos. ... Seděli jste na malých kamených lavičkách a jedli z kameného stolce. Podávalo se bílé víno a některé elfí pochoutky, jako zeleninové saláty, chléb a něco podobající se houbové omáčce.

Leoni - 10. června 2007 21:10

V síni s mudrcem: Tiše a pomalu vcházím do síně... Zvědavě se rozhlížím, avšak má kápě neopustí své místo z mé hlavy. Zahledím se k mudrci a neváhám. Dopiji číši výborného vína a zahledím se k němu. V tom mě však vyruší něco co se mi snaží dostat na klín. Bílá chlupatá hlava se mi do klína vejde, zbytek tygrova těla však ne. Nechám ho ulehnout vedle mě a začnu ho drbat za ušima. Tím tygra zabavíma a mohu dál nerušeně věnovat sovu pozornost mudrci. S napětím čekám, kdy konečně začne vyprávět. Vždy jsem milovala starodávné příběhy a věřím, že on jch zná hodně...

Riam-Ťap - 10. června 2007 21:23
	V síni s mudrcem: Ťap si položí hlavu do klína Le a začne potichu příst jako kočka. Co pak nás asi čeká? Podíval se na ni a pak zase odpočíval. Své statné tělo nechal na zemi. Sytý byl takže ji jen hlídal.

Leoni - 10. června 2007 21:27
	V síni s mudrcem Z mého bezmyšlenkového civění na mudrce mě vyruší něčí hlas. Pozornost soustředím na tygra. Pohladím ho po jeho měkém hřbetu a podrbu na bradě. To nevím, ale tak snad se to brzo dozvíme. Pohladím ho a políbím na čumák. Věnuji mu úsměv. Vypadá, že již hodně zažil a taky jako někdo kdo hodně ví, snad se s námi o něco podělí. Znovu se zamyšleně zadívám na mudrce...

Riam-Ťap - 10. června 2007 21:31
	V síni s mudrcem: Máš asi pravdu, vypadá zkušeně....sestřičko ... Pokračoval v bohulibé činnosti a lovil zbytek snídaně mezi zubama. Ocas pak komýhal ze strany na stranu.

Naz Stonehoof - 13. června 2007 20:41

V sieni s mudrcom Ticho si sedím pri kamennom stole a nedočkavo si každého obzerám. Nervózne odfukujem a po malých sústach pchám do seba kúsky jedla všetkého druhu ktoré sa nachádza na kamennom stole. Sem tam pozriem na Elfa zelenofúza a sem tam hodím pohľad aj na ostatných. Teplé hrejivé svetlo ktoré sála z lampášov ma len slabo osvetľuje ale aj to stačí aby každý videl kto vlastne som a ako vyzerám. Som Taur, vysoký zhruba 3 metre oblečený do hrubého lesknúceho sa brnenia posiateho najrôznejšími runami. Na rukách mam krúžkované rukavice z neznámej čiernej zliatiny ktoré majú na vrchu čierne ostne. Zbitok rúk mám bez chráničov a brnenia aby som sa pri boji mohol dobre hýbať. Platované skrátené nohavice dlhé iba po stehná drží mohutný kožený opasok za ktorým sú pripevnené dve obyčajné kladivá-každé z inej strany. Na chrbte mám dlhú sekeru a Totem svietiaci jasnou zelenou farbou.

Rissa - 15. června 2007 15:03

Hledím, trošku zasněně, na světélka bez ohně. Něco mi připoměly. Nikdy jsem nebyla mezi svými příbuznými v takovém prostředí. Můj život se vždycky odehrával mezi elfy, kteří dobyli svá místa vedle lidí. Možná to byla škoda. Chůva mi vyprávěla o těch pravých elfech, žijících ve hvozdech a veselících se v takovýchto síních z větví prastarých dubů. Nevěřila jsem, že ještě existují.... Prohlížím si elfa se zelenou bradou. Jeho krása mi připomene mého otce. Byl taky takhle hezký a měl podobný ušlechtilý orlí nos. Bezděky si sáhnu na svůj výrazný nos. Naštěstí ne orlí. Je v drobné tváři s výraznými rysy. Zkušené oko pozná, že velké mandlové oči, zelené jak jedovatý had, jsou nalíčené. Kolem obličeje mi poletují trochu zvlněné tmavé vlasy. Na uších mám naušnice, a i jinde na těle mi cinká několik šperků. Mám bledou kůži, která říká, že b mi prospělo sluníčko. Na sobě mám bílou košili a přes ni zdobenou vestu, na které se v magiclém světle lesknou ozdoby. NA nohou mám vysoké boty z neuvěřitelně jemné kůže, a v nich zastrčené cestovní tmavé kalhoty. Nemám tak drobnou postavu jako elfka s bílými vlasy, kterou vidím. Moje postava je daleko plnější, ale zdá se pevná. Jsem docela maličká. Vedle mě na lavici je starý plášť, přehozený přes nějaký vak. nemám moc velké ponětí o tom, co se tady ode mne čeká. prozatím se rozhlížím zvědavě kolem a studuju každý detail, jak místa okolo, tak tváře lidí, kteří tu jsou. Pak se vyčkávavě zadívám na elfa....

Lt. Mohandas Čandra - 15. června 2007 15:49

Sál Z ničeho nic zachrastí ocel a z desky stolu se omámeně zvedne trpaslík, jehož obličej je ve všech směrech orámovaný rezavou barvou. Upravoované vousy sahají skoro k bránici, zatímco vlasy si rostou jak je jim libo. Kolem hlavy tak tvoří jakýsi neuspořádaný chuchvalec. Kovový cinkot byl způsoben kroužkovou zbrojí, jenž mu kryje paže a na ramenou se napojuje na tmavý kyrys. Rozostřeným pohledem přejedu všechny spolustolovníky a v dalším okamžiku se očima vracím stejnou cestou, jen teď už na každý světlejší flek zvěstující něčí obličej, zaostřím. Jak jsem si mohl sednout ke stolu s tolika elfama?! Aniž bych upustil od postupného ohodnocování ostatních, sáhnu pravačkou na stůl před sebe. K mé smůle se tam bohužel nenachází žádný korbel, jak bývá u podobných probuzení ve zvyku, ale místo toho si jen namočím ruku d nějakého odpudivého patoku. S přikrčeným nosem si k tomu přičichnu a s odporem si celou směs otřu o pevné kalhoty okrové barvy. Při této příležitosti věnuji trochu pozornosti i celé místnosti, což ve mně vyvolá další překvapení. Tohle není hospoda? Sakra kam jsem se to dostal? Barák z větví, to je nemohli aspoň otesat? Kvůli samotné struktuře místnosti obrátím oči v sloup, což mi do zorného pole přivede podivné lampy. No jasně špičatý ucha. Než aby zapálili pořádný oheň, radši se schovají za slabošskou magii. Zdá se, že všichni v místnosti mají oči na tom dědovi s plesnivým vousem v čele stolu. Na stole ale není nic k jídlu a k pití jenom nějaké ty elfounské patoky. "Proč tu není něco normálního k jídlu?" Pronesu bezostyšně do ticha kolem stolu a snažím se pohledem najít alespoň něco, co by vypadalo poživatelně.

Pán Jeskyně - 16. června 2007 13:24

O den dříve Uther V hospodě U Zlomené oje . V nevelkém lokálu se tetelila malá společnost, ty a tví dva trpasličí bratři. Mimo děk jste pily příšerné pivo. ... ,, Ty? Brach slyšel jsem, že špičkové něco chistaj. Prej děsně důležitou .... ´´ trpaslík si pohladil kníra. ,, Musíme vědět co chistaj ! Někdo z nás tam půjde ...´´ naznačil a oba koukli po tobě. Šibalsky se usmály a obědnali ti další pivo. Hostinský originál bečka piva s dvěma půlitry místo nohou a soudečkem místo hlavy. Naz, a páreček . ) Z rozjímání tě vyruší páreček dvou elfů ( naši zamilovaní ):) ) . Zrovna ses bavil s duchem země a oni si tam vesele švitořej. Vrátíš se k otázce, co to má bejt za vípravu, prej něco najít ale co. Starší říkaly, že se na to musíš podívat. Rissa Ve starém Novigrdu ses dozvěděla o nějáké výpravě, prý za něčím daleko ... řekneš si že by to mohlo být cenné. Elf co ti to řekl, ještě naznačil, že se má výprava sejít v síni pod Dubovinou.

Leoni - 16. června 2007 13:33

Ráno se probudím a vedle mě znovu leží bílý tygr. Pohladím ho po hlavě. "Vztávej." Podrbu ho za uchem a i když se mu nechce donutím ho vztávat. "Musíme vyrazit, nesmějí nás tu najít. Musíme se k němu dostat dřív než oni k nám."Snažím se ho povzbudit a vztanu. Zabalím všechny naše věci a připravím se k odchodu. Na snídani nemám ani pomyšlení. Zahledím se kamsi do dálky předemnou. Slunce teprve přichází rozveselit tento den.. Tak snad to již budeme mít brzy za sebou. Usměji se a vydám se přez louku směrem k dalekému lesu. Skotačivím krokem se ženu přez louku a sem tam utrhnu nějaký kvítek. Jeden velký žlutý si dám do vlasů. "Ťape co myslíš, nezahrajem si nějakou hru?" Zastavím se a pošimrám ho na čumáku. "Zkus mě najít." Zasměji se a zmizím ve vysoké trávě... připlížím se ťapovi za záda...

Riam-Ťap - 16. června 2007 13:40

Ráno mě vzbudí její dotek ... protáhnu se a vystrčím bříško rannímu sluníčku. Hřeje, roztáhnu packy do kříže a kulím se ze strany na stranu pak se stulím a začnu s raní higienou. ... ,, Ty seš, ale čiperka´´ usměju se na ní a přistoupím na hru. Tráva všude okolo, zakreju si packami očiska a vrčim jako že počítám. Přito máchá ocáskem ze strany na stranu. ... Pak zvednu packy a začnu čichat Kdo je poctivej ... po svém se jako usmál.

Leoni - 16. června 2007 13:48

Zničeho nic se ozve řev a na záda ti dopadne malá elfí holčička. Povalí tě na bok a začne tě mordovat. Lehtá tě na břiše a tak... "Mám tě haha mám..." Začne se smát. Po chvíli ji to přestane bavit.. "No pudeme dál? Nebo co budeme dělat?" Usměje se, pohladí a políbí na čumák. "Myslíš že na nás čekaj? Nebo že by jim strýc neřek, že přijdu? Snad nás nechytí. Je to jako ta schovávačka, ale tady se jim neschovám..." Sedím na zemi, skrčím kolena, obejmu je rukama a položím na ně hlavu. Prázdný pohled upřu kamsi neznámo před sebe. Kéž by se to mohlo vrátit. Ještě je tka jednou spatřit... V očích s emi oběví slzy, ale snažím se je před svým přítelem skrýt...

Riam-Ťap - 16. června 2007 13:58
	Zahraju strašlivý úlek ... je to uličnice ... Poskočím a když spatřím v jejích rysech smutek, otřu se o ní. ,, Nevím ... ´´ podrbu se, ale blecha to není, ikdyž tůhle jsem jednu hledal půl hodiny. ,, Neboj ...´´ ocáskem ji šimrá v tváři. Přitáhnu se k zemi a vesele se na ni dívám.

Lt. Mohandas Čandra - 16. června 2007 14:10

U Zlomené oje Změřím si oba trpaslíky a nevypadá jejich nápadem nijak nadšeně. "Jestli špičatý ucha něco chystaj, tak ať." Odvětím s nezájmem. "Beztak jim jde jenom o ty jejich lesy. Lepší bude nechat je ať se se vším vypořádají po svým. Když budem mít štěstí, třeba už o nich neuslyšíme." Jít mezi elfy, to víš, že jo! Tak proto jste mě pozvali na pivo. Obrátím do sebe zbytek korbelu a následně s ním uhodím o stůl. Je mi jedno, co říkají, mě mezi ty elfiska nedostanou. Raději se pustím do jídla a nechám je objednat další pití nevalné kvality, kdybych to měl platit já, našel bych si spíše jinou hospodu.

Leoni - 16. června 2007 14:11

Můj prázdný pohled se změní, když ucítím na své kůži jeho měkkou srst. Schovám do ní obličej. Pohladím ho po hřbetě. "Snad se to vše povede." Pokusím se o úsměv, ale v mých očích se stále drží strach. Stále mám na paměti strýcova slova. Nezapomeň, nikdo vás nesmí vidět. Vyskočím na nohy a zadívám se na Ťapa. "Tak šup jdeme." Pobídnu ho a již klidnou chůzí zamířím přímo k lesu. Žlutý květ mi vypadne z mých havraních vlasů a já si toho ani nevšimnu. Sem tam naprázdno sáhnu do trávy a pohladím stébla... Vzpomínám...stále před sebou vidím matku. Černé dlouhé vlasy mám po ní a ani náhodou si je neenchám ostříhat. Stejně tak i zelené oči jsem zdědila po ní. Za to po otci mám bradu a svůj hloupý nos. Trpce si uvědomím tu hrůzu, že je ani svůj domov nejspíše nikdy neuvidím. Smutně si povzdechnu a v ruce žmoulám dlouhé stéblo trávy...

Pán Jeskyně - 16. června 2007 14:15
	U Zlomené oje ,, Před stav si když oběví nějákou strašnou zbraň ... a pak nás zmasakrujou ´´ Trapaslík dodá vážnost svím slovům upřeným pohledem s pod prošedlého obočí. ... ,, Hale dáme soutěž, kdo prohraje jde tam ... ´´ usmál se trpaslík. ,, Prohraje ten kdo první vyzvrací tu břečku ´´ usmál se a obědnal pití. Žádný trpaslík pozvání nesmí odmítnout obzvlášť k pití.

Rissa - 16. června 2007 14:22

Ráno předtím Sluneční paprsky mě nemilosrdně probraly. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že ho zašimraly na tváři....mě třeba udeřily. A ještě silněji mě něco udeřilo, když jsem se na posteli posadila.Sáhnu po sklenici na nočním stolku, ale je v ní víno, a ne voda. A já bych si tak dala vodu! Hodně vody! No co, čím se veřeč zkazíš...Lokla jsem si zvětralého vína a obličej se mi sešklebil. Opatrně a pomalu jsem vstala z postele a všimla jsem si, že oblečení je na různých místech, ale každopádně většinou na zemi...a teď se sklonit opravdu nedokážu! A co víc, hodně z toho oblečení není moje. Nahá, jak mě těžko říct jaký, pánbůh stvořil, se zadívám na tělo v mé posteli, zahrabané pod dekou. Ať je to kdokoliv, chrápe. A to samo o sobě se mi vůbec nelíbí. Přejdu k němu, doufám tedy, že alespoň k Němu, a opatrně odhrnu deku od jeho obličeje. Je to chlap a mě se trochu uleví. A navíc docela hezký chlap. Přejdu zase zpátky a odvážím se sebrat oblečení z podlahy. Pak se, držíc se za hlavu, začnu oblékat. Snažím se utřídit si myšlenky. Na to, co se dělo v noci, si vzpomínám jen mlhavě. Ale mám pocit, že to bylo fajn. Ale každopádně si vzpomínám na své rozhodnutí. A na informaci, která k němu vedla. Takže síně pod Dubovinou. Doufám, že si dobře pamatuju cestu, kterou mi vysvětlil. Už dlouho jsem se rozhodovala, jestli se ztratit z Novigradu. Podívám se na postel, a řeknu si, že je opravdu na čase. A tohle je dobrá příležitost k nějaké té práci. Deka se pohne a z ní vykoukne obličej. Dokonce se pokusí se usmát. Sjede mě pohledem, jak na sebe hážu poslední kus oblečení. Opravdu chceš odjet...? Jenom kývnu, což samo o sobě je dost bolestivé. Přijdu k němu, políbím ho a rozloučím se. Vyhnu se pátrající ruce a vyjdu z pokoje. Ještě se vrátím, jestli jsem nic nezapoměla, a pak zavřu dveře. Z venku. Sejdu dolů do hostince a poprosím si nachystat koně a vydatnou snídani. A vodu. Po snídani vyjedu. Ten čerstvý vzduch mi udělá dobře. Tedy doufám v to, když vyjíždím z bran města.Vzduch plný hnoje a lidí mi tedy moc dobře neudělal. Možná bych se mohla cestou někde zastavit, v lese, a trochu si zchrupnout. Pomalu se mi vrací vzpomínky na minulou noc. V těle mi to příjemně zabrní a usměju se. Jó, bohové vědí, jak dlouho zas neuvidím hezkýho chlapa. A to, čemu se říká civilizace. Pobídnu koně patami a ten se dá do klusu. Namířím si to směrem, kde tuším svůj cíl. .....A k večeru, po nějakém tom bloudění, tam dokonce dorazím. Snad to bude stát za to.

Lt. Mohandas Čandra - 16. června 2007 14:30

U Zlomené oje "Elfouni objevé nějakou strašnou zbraň." Začnu teatrálně přednášet obraz, jak by taková událost asi vypadala a nešetřím přitom přehnanými a rozmáchlými gesty. "Jak by to asi vypadalo? Našli by válečné kladivo, které jich musí držet pět, aby ho k nám mohli aspoň dotáhnout po zemi? Nebo zbroj, kterou budou muset naložit na vůz tažený voly?" Pohrdavě se podívám na oba své spolustolovníky a odfrknu si. "Jestli se bojíte elfů, měli byste radši zalízt někam hluboko a doufat, že nepotkáte nikoho, kdo by se vám vysmál do očí." Vrtím nesouhlasně hlavou a pokračuji v jídle. Mastné ruce v případě potřeby otřu o kalhoty, na kterých to jde stejně jen stěží poznat. Kdo jsou tihle dva trpaslíci, že si dovolujou říkat mi, co mám dělat? U nás v Hybernii by už dostali po paštěce a drželi by hubu. Hanba naší rasy. "Těchhle pár korbelů ale stačit nebude." Mávnu rukou na několika nádobami plnými jakéhosi lidského patoku, který zde vydávají za pivo. Nakonec jeden pozvednu a naznačím přiťuknutí. "První." Pronesu a hodím jeho obsah do sebe. "Druhý." Další korbel piva zmizí v mém chřtánu. "Třetí."...

Riam-Ťap - 16. června 2007 14:30

vyrazím vpřed ... vesele si nakročuju a pro sebe si předu jak kočka. Hledím na trávu a nevšímám si květů narážejících mi do čumáku. Nevadí my to spíše naopak, voním pak. Pak kousek odběhnu a označím malý stromek říkajíc. Tohle je moje ! Tiše se pak vrátím k Le a jdu po jejím boku. Starého pána je mi líto, vždicky mě hladil a rozmazloval a paní, jako by jí Le z oka vypadla. Nehlučná chůze šelmi se o nic moc nelišila od elfčiny. Doufám, že nenarazíme cestou na potok. Nerad bych se brodil ... voda my nějak nejede... a asi ani nesluší ... Ocas zaháněl vosu. Pod stínem dubů bylo krásně, voněl tu mech a žádná tráva s koníkama co ti skáčou do očí. Ani motýl na nose. No jo lidi se tomu smějou, ale děsně to šimrá ... pohodil hlavou a koukl po společnici. Vyrůstal jsem s ní a ona se o mně starala, navíc jí mám rád a nenechám jí samotnou ... jsem už velký tigr a každého nepřítele rozsápu. ... Les houstnul a já spatřil první znamení elfské přítomnosti. Někdy to byly značky v kůře jindy nápadná změna ptačího zpěvu. ,, Asi nejsme samy´´

Leoni - 17. června 2007 08:05

Do okraje lesa vztoupím netušíc, že jsme již vlastně prozrazeni, ale najednou se vše změní: ptáci zpívají jinak a několika značek jsem si také všimla... V mém nitru roste strach ale také zvědavost? "Asi máš pravdu" Kývnu na tygra a zastavím se, pečlivě se rozhlédnu, bohužel nic nevidím. No uvidíme, nejspíše si nás najdou sami. Povzdechnu si a dál tiše kráčím vedle tygra, svou ruku nn jeho hřbetě, tak nějak mě toto gesto trochu uklidňuje. V tuto chvíli jsem naprosto zapoměla na své mrtvé rodiče i na to, proč tu vlastně jsme, ten les mě jaksi okouzlil..... Sakra tak kde všichni jsou...už by tu měli být...... můj strach roste čím dál víc... Ale co kdžy nás nechtějí najít? Co když nás potkají a řeknou ať jdeme pryč? Ruka na tygřím hřbetě se rozklepe...

Richard "Moudrý" - 17. června 2007 10:39

V síni s Mudrcem Dlouhou dobu jsem putoval tímto světem, dlouhou dobu jsem se snažil získat víc poznání. A pak, po té dlouhé době, konečně. Zavolala si mě rada čarodějů, nejmocnější kouzelníci, zaklínači, mágové a jim podobní. Všichni mistři svého oboru. Byl jsem poctěn. Dali mi úkol, nelehký úkol. Měl jsem najít elfího mudrce, jehož poznání prý převišovalo vše ostatní. To jsem opravdu nečekal. Já, ten který touží po poznání jako ryba po vodě, jsem se měl setkat s někým kdo poznáním přímo kypí. Vydal jsem se tedy na cestu. Putoval jsem dlouhou dobu, cestoval kraji, ve kterých jsem nikdy nebyl, procházel dolinami a přecházel pohoří. Přes pole, louky, lesy a řeky. Dokonce jsem musel překročit i nejedny hory. Po cestě jsem potkával nejroztodivnější národy a nárůdky této země. Od malých půlčíků ,kteří nebyli větší než dvanáctileté děti, až po statné ogry, kterým jsem unikl jen tak tak, nejspíš jsem se měl stát hlavním chodem jejich večeře. Procházel jsem městy, o nichž jsem slyšel jen z vypravování a z legend. Tato cesta byla má nejdelší v tomto životě, alespoň prozatím. Až konečně, došel jsem do elfího města. No, města. Elfí města nejsou taková jako ta naše lidská, ale jsou překrásná. Všude je spousta zeleně a roztodivných živočichů, kteří se nebojí. Je tu úplně normální pohladit si laň a její kolouchy. Okouzlilo mě to. Pohltila mě síla elfí magie. Ve městě jsem se vyptával na elfího mudrce a vždy se mi dostalo stejné odpovědi. Byl zde, zde v tomto městě, ve svém sídle. Došel jsem tedy k sídlu elfího mudrce a vstoupil dovnitř. Byla tu síň, velká síň. Kolem byly malé kamené lavičky a na nich hosté. Potichu jsem vešel a posadil se na jedno volné místo. Podávaly se elfí pokrmy a pití. Neměl jsem hlad a ani žízeň a tak jsem jen ze slušnosti uždiboval a při tom pozoroval okolí. Nebylo tu mnoho hostů, jen pár. Všiml jsem si několika hostů, nic neobyvklého. Nejvíce mě ale upoutal elfí mudr. Nazelenalý vous, znak elfí příslušnosti a velké moudrosti. Celé jeho vzevření bylo mystické a bylo znát, že je velmi starý. No, tak jsem dorazil. Alespoň tak. První část úkolu je tedy za mnou. Zajímalo by mě co bude následovat po této hostině. Uvidíme, pomyslím si lehce se pod vousy usměji. Ten kdo mě spatří vidí velkého statného a starého muže. Velý bílý vous a vrásky na obličeji prozrazují mé zkušenosti a věk. Velký tmavě purpurový špičatý klobouk čaroděje na mé hlavě a plášť stejné barvy se zlatým lemováním dávají mému zjevu opravdovější tón. Magická hůl, kterou má mít každý čaroděj je opřená o mé rameno, škrábance jež na ní jsou, jsou známkou mnoha bojů, kterými už se mnou prošla. Tvář mám milou a přívětivou a to vždy.

Aglariel Aranel Nim Draug - 17. června 2007 14:46

V síni Společně s Leoni a Ťapem vstupuje do síně drobná štíhlá dívka s dlouhými kučeravými vlasy černými jako havraní peří, které jí v měkkých prstýncích splývají až do pasu. I přes netypicky nízký vzrůst je na první pohled zřetelný její elfský původ. Jednak podle špičatých uší a delšího nosu, jednak podle graciézních plavných pohybů. Míří ke kamennému stolu s hlavou hrdě vztyčenou a úsměvem na bledých rtech. Skoro jako by se vznášela. Ze světlé tváře úplně září mechově zelené oči s bohatými vějířky řas, nad nimiž se půvabně klene tenké obočí. Čiší z ní hrdost, ale přitom působí velmi křehce a zdánlivě bezbranně. Na sobě má hnědé lněné šaty po kolena se širokými dlouhými rukávy a odhalenými rameny, na těle přiléhavé, ale s volné splývající sukní, jež neomezuje v běhu. Horní část těla chrání korzet z velmi tvrdé kůže se šněrováním po stranách, který částečně plní úlohu brnění, i když na to příliš nevypadá. Na nohou má hnědé punčochy a vysoké kožené boty. Přes rameno jí visí kožená brašna a na zádech má dlouhý elfský luk zdobený řezbami s motivy rostlin, spolu s toulcem šípů s labutími pery. Na hlavě má čelenku v keltském stylu, jakou nosí vážení elfové. Je vyrobena z měkkých tenkých kožených proužků složitě spletených do sebe. Vstupuji do síně a v patách mám Leoni s jejím bílým tygrem. Atmosféra, která zde panuje, se mi líbí, neboť vzduch je naplněn úžasem a obdivem všech, kdož se s elfským městem a způsobem života setkali poprvé. Jsem pyšná na nádheru, která nás obklopuje a těší mě, když vidím, jak síň zapůsobila na nově příchozí. Jsem hrdá na to, že toto místo mohu nazývat svým domovem. Ayina! promluvím ke všem přítomným příjemným hlasem ve svém rodném jazyce Vítejte! Usadím se na jednu z kamenných lavic. Sedím vzpřímeně a prohlížím si ty, s nimiž strávím příští měsíce svého života. Vypadá to jako společnost milých lidí, tedy pokud nepočítám remcajícího trpaslíka. Ale i ten bude zajímavým společníkem, kdyby už nic jiného. Pak obrátím oči k Mudrci. Vedle Faerona je on jedním z těch, jejichž život mě velmi inspiruje. Tolik moudrosti, tolik vědění...budu i já někdy znát tolik co on? Tento elf má můj bezmezný obdiv a úctu. Je to bezedná číše tajemství...

Pán Jeskyně - 17. června 2007 15:45
	Uther ,, Dělej !´´ trpaslík pobídl poníka a druhej brat běžel kousek na před. ,, Jestli sa probuďa drev zabija nas´´. Zabreptal, to už mu na čelo mířil zlatovlasí elf. ,, Fuj to jsem sa lek až sa ve mě ditě hnulo´´ odpověděl trpaslík s notnou dávkou zlobi. ,, Nešermuj to lukem vedem vam brata ikdež sa trochou ... indisponoval´´ Usmál se trpaslík, pak tě složily na zem a ty ses ráno zvedl tady.

Aglariel Aranel Nim Draug - 17. června 2007 15:57

O den dříve Jsem připravena zhostit se svého úkolu, ať už jde o cokoliv. Je to přece první velký úkol, jež jsem od svých mistrů dostala. Neřekli mi moc, ale z toho mála, co jsem se dozvěděla, jsem poznala, že jde o něco důležitého. Má cesta povede do osady v údolí. Mám slíbeny odpovědi na mé všetečné otázky. Setkám se opět s Mudrcem! Jak vzácně se mi něco takového poštěstí... Ale nejdřív ze všeho musím najít neteř jednoho z mých mistrů, Leoni. Její strýc mě pověřil, abych ji vzala s sebou k mudrci, sama by cestu nikdy nenašla. V síni, kde se kdysi konaly důležité elfské události, ještě v dobách, kdy zde běžně žili elfové, se už zítra mají sejít ti, jež byli vyvoleni. Stejně jako já. Není těžké vystopovat dívku s tygrem. S mírným úsměvem si uvědomím, že jsou vlastně až příliš nápadní. Jako trpaslík v porcelánu... napadá mě. Chvíli je sleduji, jak se toulají lesem a zdá se mi, že už poznali svou blízkost elfskému městečku. Nečekaně se vynořím jen pár kroků před nimi, jako bych se zhmotnila z voňavého oparu, který se kolem vznáší, a s úsměvem ji pokynu hlavou na pozdrav. Jsem si vědoma, že jsem je možná trochu překvapila a snad i vyděsila, ale z mého laskavého výrazu je jasné, že nejsem nepřítel. Le Suilon! Zdravím tě. Ty budeš Leoni. A ty zřejmě Ťap. přejdu do jazyka, jemuž rozumí. Nezdá se, že bych pochybovala o tom, že mi tygr rozumí. Mé jméno je Aglariel, byla jsem pověřena tvým doprovodem k Murdci. Tak pojďte... vyzvu je relativně tichým hlasem, který může působit téměř jako přirozená součást lesního šumu a zpěvu ptactva. Zavedu své dva svěřence ještě hloub do lesa. Dlouho se zdá, že kolem nás už nemůže být nic jiného než tato pustina a Leoni možná dokonce nabude pocit, že si z nich tropím žerty. Vždyť takhle přece nemůže vypadat elfí město, byť by bylo sebemenší... A pak náhle staneme před ním. Otočím se na své dva společníky a sleduji jejich šokovaný výraz. Neumím si představit, jak by se tvářili, kdyby viděli velká elfská města v Mlžných horách...vždyť tohle vypadá tak skromně... Všude kolem rostou ze země tisícileté posvátné duby, jejichž větve, kořeny a kmeny se na mnoha místech semkly v půvabné domy vrostlé přímo do stromů. Nad hlavami máme střechu z hustých větví, přes něž dopadají sluneční paprsky v podobě tenkých zlatých sloupků. Kolem víří zlatavý pyl a vzduch voní kouzelnými květinami, které tu kvetou po celý rok. Z povzdálí je slyšet zurčení potoka. Celý výjev vypadá tak rozkošně, jako by byl vystřižen z pohádkové knížky. Všude je cítit kouzla, i když už jsou zvětralá, neboť osada je již dlouhé věky opuštěná. Až dnes se do ní vrátil život v podobě těch, kdož chtějí slyšet slova Mudrcova.

Pán Jeskyně - 17. června 2007 15:57

Síň Mudrc si vás prohlédl a usedl. Upil vína a udělal si pohodlí. ,, Vítám vás tu... jsem rád, že se našlo tolik dobrých duší ... ´´ řekl s hlasem vzbuzujícím pocit naplnění klidu. ,, Aglariel jsou už asi všichni, že? ´´ pokynul mudrc a přimhouřil pravé oko. ,, Dobře ... tedy proč jsem vás sem sezval ...´´? řekl klidně. ,, Na severu v zemi jež se jí v našem jazice říká Anetin Ghool, v lidském je to Království ledu se nalézá kus našeho lidu, poklad nám nejcenější. Na tu vípravu nemohu vyslat jen naše ... to není souzeno ... ´´ hlas se změnil a ztvrdnul. ,, Je to dlohá cesta, plná nástrah a nebezpečí ... bohužel ani já nevím co tím pokladem je ... kdosi říká že zbraň, jiní zbroj ... kniha ... amulet ... nevím a nechci se milně domnívat ...´´ ,, Kdysi tam žil náš lid a poklad střežil, ... co se s nimy stalo nevím´´... ze smutného hlasu však každému mohlo dojít co měl na mysli. ,, Až to najdete poznáte to´´ řekl a mírně se zaklimbal, ztrácel sílu. ,, Aglariel přistup´´. řekl a s námahou se postavil.

Aglariel Aranel Nim Draug - 17. června 2007 16:21

Síň S rukama v klíně mlčky poslouchám Mudrce a s očekáváním si prohlížím jeho tvář. Vypadá mnohem ztrhaněji než jak si ho pamatuji... Když mne osloví, trochu překvapeně zamrkám a pak se rychle rozhlédnu po místnosti. Ano, pane, jsou tu zřejmě všichni... odpovím tiše, ale zřetelně a usměji se na něj. Pak začne vyprávět a já doslova hltám každé slovo, abych si zapamatovala co možná nejvíc. Souhlasně přikývnu, když mluví i Anetin Ghoolu, slyšela jsem o tom místě mockrát. A ještě víckrát než mockrát jsem naslouchala legendám o pokladu, jež je tam skryt. Začíná mi to docházet. Vlastně je to úplně jasné, našim úkolem je najít starodávný elfský poklad s nadějí, že nám pomůže v boji proti temnotám. A pak stařec znovu promluví mým směrem. Tentokrát to zní nebezpečně přidušeně. Přiskočím k němu a pokusím se ho podepřít, aby neupadl. Jsem tady, mistře, posaďte si, vypadáte unaveně. Vezmu, jeho ruku do dlaní a jemným tlakem ho přinutím znovu se posadit. Kleknu si před něj a s nejistým úsměvem hledím do jeho moudré tváře. Tuším, že něco není v pořádku. Vždyť elfové jsou i ve stáří tak silní, dokud... Raději ani nechci domyslet, silou vůle zabráním slzám, aby mi vhrkly do očí.

Pán Jeskyně - 17. června 2007 16:32
	Síň Posadil se a položil ti ruku na rameno. ,, Už nejsi tak malá jak jsem tě vídal, když sis hrála s dětmi´´ usmál se a opět nabral sil. ... ,, Bude to tvoje zkouška, povedeš je ... nechť vás bohové chrání ... odměnou vám dáme co si řeknete´´ zvedl se a pomalu odkráčel, slábl a věděl, že jejich návratu se nedožije. Elfové vám nabýdli přenocování.

Aglariel Aranel Nim Draug - 17. června 2007 16:55

Síň Při jeho slovech se usměji a na okamžik sklopím oči. Zvápětí však prudce zvhlédnu, abych se ujistila, že jsem se nepřeslechla. Zkouška? Povedu je? Já? zalapám po dechu, jako bych chtěla něco namítnout, ale jediné, co ze mě vypadne, je vděčné: Rim Hennaid, T?r... Vstanu, když i on se zvedne ze židle, ještě chvíli zaváhám, než se odvážím pustit jeho dlaň. Mám strach, aby neupadl. No in elenath hîlar nan hâd gîn. pronesu polohlasem na rozloučenou, neboť tuším, že je to naposledy, co ho vidím. Buď zdráv, Seripene, nechť tě světlo provází po věčné časy... Dívám se na jeho záda, než mi zmizí z dohledu a pak se otočím na své společníky a smutně se na ně usměji. Tak pojďme, vyspíme se na zítřek a vyrazíme...

Riam-Ťap - 17. června 2007 17:08
	Síň Klid danný mi přítomností Le přeruší slova mudrcova, cítím z nich lítost, ale i čest a hrdost. Bolí mě ho pozorovat. Poodejdu dál a když se společnost rozchází otřu se o svou přítelkyni. ... ,, Blíží se noc´´ naznačím jí a a zklopím pohled.

Lt. Mohandas Čandra - 17. června 2007 17:42

Síň Jakmile se elf s plesnivým vousem rozohvoří zamžourám jeho směrem. Tento závan pozornosti však trvá jen okamžik, pak se zaměřím opět na stůl a pokračuji ve své snaze objevit zde něco poživatelného. Všechno marně. Všude kolem jsou jen nějaké břečky a sáláty jak pro králíky. Povede nás ona? Elfka? A spát tady? To nemyslí vážně, vždyť nám nedali ani nic k jídlu. "A co nějaká večeře? Nebude?" Obořím se neomaleně na Aglariel, jelikož právě ona se ujala slova a navíc se snaží přisvojit si i velení. Zdá se, že momentálně mi jde jen o vlastní žaludek, nějaká cesta bůhví kam je mi očividně zcela ukradená.

Richard "Moudrý" - 17. června 2007 19:00

Síň Konečně se začalo něco dít. Jakási elfka se dala do debaty s mudrcem a on ji dokonce pověřil vedením výpravy. Výpravy jež má vést na daleký chladný sever, do království ledu. Je fatk, že zimu moc nemusim, ale což, pokud je to potřeba, vyrazím, řeknu si v duchu sám pro sebe. Nakonec nás elfka pošle spát, abychom byli na cestu plní energie. V tom něco bude. Spánek je nejlepší zdroj energie, jak říkal můj dědeček, buď mu země lehká, pomyslím si a při vzpomínce na svého opatrovníka posmutním. Ze smutku mě ale ihned dostane trpaslík, který se ihned schání po večeři. Hladový trpaslík, no podívejme se. Pamatuji se, že trpaslíci hodně jedli, ale tendle nejspíš jí v jednom kuse a bez přestávky.

Leoni - 17. června 2007 19:35

Les Stále putuji lesem a ani mě nepřekvapí, když se předemnou zjeví elfka. Pokusím se udržet kamený výraz a vydám se za ní... Brzy nás zavede do cíle naší cesty. "Hm pěkné město.." Prohodím a když vidím elfčin rozjařený pohled zakroutím hlavou... Ona si vážně myslí, že jsem jak člověk a že jsem to nikdy neviděla? Naše domy byli přímo v korunách stromů, tyhle na naše nemají... Ušklíbnu se.. "Pamatuješ na naše domy? Vysoko i několik desítek metrů nad zemí? Tohle ještě nic není." Nedá mi to a v duchu se musím smát, možná jsem ještě malá holka, ale o elfech toho vím hodně. Možná víc než ona. Společně s elfkou i mým přítelem vkročím do síně. Síň: Vztoupím do síně a zaujme mě starý mudr. Přistoupím blíže a pozdravím ho. S menší úklonou pronesu tato slova: "Elen síla lúmenn' omentielvo" (Hvězda svítí na hodinu našeho dalšího setkání.) NAznačím úklonu. Zadívám se chvíli na mudrce a teprve potom se usadím vedle svého kamaráda. Obejmu ho kolem krku a opřu o jeho hřbet hlavu, zadívám se na mudrce. "Ne ona, to ne, už takhle se mi nelíbí." Zamračím se, když zjistím, že se máme někam vydat a ona nás povede. Trochu s obavami sleduje starého elfa a tuším co ho asi brzy čeká. Začnu Ťapa drbat za uchem, avšak trochu nepřítomně. Všechnu svou pozornost věnuji mudrci...

Leoni - 17. června 2007 20:17

Síň: Starý mudrc pomalu odešel a teprve teď jsem si uvědomila, jak se sešeřilo a navíc tady v lese je to ještě znatelnější. Podívám se na Ťapa. "Tak co? Já bych si šla lehnout." V očích se jí oběví náznak strachu. Uvědomím si co přicházející noc znamená. "možná by jsme měli přespat v lese." Nadhodím nenápadně a to nejen kvůli Ťapovi. Nebudu tady s tou... Vrhnu nevrlý pohled k elfce co nás přivedla. Zvednu se a všechny přítomné si přeměřím pohledem. "Bohužel jsem nucena vás opustit." Lehce se ukloním. "Namárië, tenn' enomentielva" Rozloučím se se všemi a pomalu odcházím, potají doufám, že mě přítel napodobí...

Riam-Ťap - 17. června 2007 20:26
	Síň Sleduji Leo. Mám večery rád, někdy ano jindy ne ... Najdu mýsto mezi kořeny starého dubu, kde roste tráva. Měká a hustá, tak akorát. Věnuji jí stydlivý pohled, stydím se a tak se tatáhnu břichem k zemi. Tlapky dám ped hlavu a po očku ji pozoruju.

Leoni - 17. června 2007 20:43

Les: Všimnu si, že se ťap již usadil a tak schodím z ramene jak luk tak i tornu. Začnu se v ní přehrabovat. "Kde to sakra je." Ještě se chvíli přehrabuji a potom vytáhnu obyčejnou košili a černé kalhoty. "Tady to je."Spokojeně se usměji a donesu oblečení k Ťapovi. Položím ho vedle něj a vydám se na opačnou stranu dubu než je on. "Až budeš hotov, řekni." Usadím se mezi kořeny a zahledím se nad sebe. Zaposlouchám se do ševelu listů a zavřu oči. Ten známý pocit ve mě vyvolává krásný pocit... nechám se unášet vzpomínkami. Na tváři vykouzlím úsměv a je vidět, že právě teď jsem šťastná...

Riam-Ťap - 17. června 2007 20:53

Les: Zapadlo slunce a Ťap najedno dostal lidské tvary. ... Vysoký elf na sebe natáhne kalhoty a košily. ,, Dobrý´´´postavel se před ní a sepnul si dlouhé bílé vlasy sponou. Odhalil tak špičaté uši a mladiství obličej. Zelené hluboké oči se na ní usmály. ... Sedl si do trávy a natáhl se. ,, Neboj rozprostřel jsem okolo zase bariéru, nikdo nás nepřekvapí´´ usmál se a přetáhl přes sebe deku a kus nechal pro ni.

Leoni - 17. června 2007 21:04
	Les: Chvíli tam ještě jen tak sedím a užívám si své vzpomínky. Nakonec mne proberou jeho slova. Zadívám se na něj. Stále mi někoho připomíná, ale nevím koho. Zachumlám se do deky. I když bude nejspíše vcelku teplá noc, stejně mi byla trochu zima. "Myslíš, že nás se ta výprava bude týkat také?" Otážu se a otočím se k tobě čelem. Zadívám se ti do očí očekávajíc kladnou odpověď. Já tam s ní nechci.

Aglariel Aranel Nim Draug - 17. června 2007 21:12

Síň Otočím se k trpaslíkovi, který se zdá vrcholně nespokojen s pohostinstvím elfů. Chceš-li maso, příteli, věz, že zdejší lesy jsou plné zvěře. Nikdo ti nebude bránit v lovu, jen prosím nenos svou oběť do města, místní nemají rádi, když je jejich půda potřísněná krví. Pak se ještě otočím k Leoni, která má v plánu opustit nás. Jejího odmítavého pohledu si zdánlivě nevšímám. Našla sis lepší místo ke spánku? Dobrá, ale ráno se vrať, ať tě nemusíme hledat. Mára mesta. Rozloučím se s ní a tygrem a pak obrátím pozornost k ostatním. Elfové vás rádi ubytují u sebe. ujistím ty, kdo by si snad dělali starosti s noclehem. Vychutnejte si dnešní spánek, možná je to poslední pohodlná noc na příštích několik měsíců. usměji se a pak už mlčky opustím místnost.

Riam-Ťap - 17. června 2007 21:14

Les: ,, Nevím, ale něco mi říká, že je to důležité´´. usmál se na ni. ,, Netvař se tak ustaraně´´ řekl položil jí ruku přátelsky na rameno, pak ji dal zpět na svůj bok. ... Znal ji od mala, jeho malá zkoro sestřička. Zadíval se do koruny stromu. Rozhodl se udělat jí trochu radosti. Pronesl zaklínadlo a zagestikuloval . ... Jako pokaždé se objevila nad jejich hlavami siulety páru. Byly to Leoniny rodiče a usmývali se na ni.

Leoni - 17. června 2007 21:25

Les: Tázavě sleduji jeho gestikulaci a naslouchám slovům, kterým nerozumím. Tázavě se na něj podívám... Obrátím se na záda a zadívám se nad sebe... Můj vytřeštěný pohled jasně říká co si myslím... "c...s..ne...." Začnu blekotat a svůj viděšený pohled nespouštím z páru nade mnou... "Tati, mami..."Zašeptám do nastálého ticha a vylezu zpod deky...natáhnu k nim ruce, ale mé ruce jejich obrazem jen projdou... Tázavě se zadívám se na Ťapa a znovu na své rodiče. Posadím se do tureckého sedu a zasněně se na ně zadívám... Přestanu vnímat okolí a nejsem schopna z nich spustit oči. Proč...museli jste mě opustit...já to tu sama nezvládnu...¨ Můj zasněný pohled je najednou plný zoufalství a...a samoty.

Riam-Ťap - 17. června 2007 21:30
	Les Nechám iluzi se rozplinout. ,, Promiň, ale je to jen iluze´´ řekl zklamaně. Kdyby mohl dal by život aby jí je vrátil, ale nemohl. ... Přivřel oči. ,, Krásné sny´´ popřál jí . A začal usínat, stále více hlouběji. Pak se ponořil do snů.

Richard "Moudrý" - 17. června 2007 21:37

Síň Vztanu pozvolna ze svého místa ze svého místa a rozloučím se s ostatními:"Tak tedy ráno. Přeji všem dobrou noc." Vezmu svou hůl a vyjdu ven ze sálu. Venku se zastavím před vchodem a rozhlédnu se. Obloha nádherně tmavla a slunce zapadalo za les na obzoru. Jeho poslední paprsky prosvítaly korunami vysokých stromů. Nádherný pohled. Takovéto romantické večery já přímo zbožňuji, škoda že netrvají věčně. Jsou pomíjivé a chvilkové, tak jako vše v lidském životě. Vyjdu po cestě směrem do města rozhlížejíc se po nějakém místě k přespání, když tu mě zastaví jakýsi elf. Je hezky vystrojen a u pasu má zahlou elfí šavli. Zeptal se mě, jestli hledám místo k přespání a já mu odpověděl, že ano. Ihned se nabídl, že mě ubytuje ve své rezidenci, to jsem samozřejmě nemohl ze slušnosti odmítnout, i když pravda je, že to nebylo jen ze slušnosti. Odešli jsme tedy spolu na konec města, kde stála jeho rezidence, hezky zařízený domek v elfím stylu. Tedy vykotlaný velký dub, který mohl mít kmen nejméně o průměru šesti metrů. Ubytovali mě ve třetím patře, v malé a útulném pokojíku. Měl jsem tu vše co jsem potřeboval. Mísu s vodou na opláchnutí, lehkou večeři, která se skládala především z ovoce a zeleniny, a také nádhernou postel povlečenou do hedvábí. Povečeřel jsem v rychlosti a poté se umyl, no a nakonec jsem nedočkavě uleh do jemného hedvábí. To se mi bude teda nádherně spát. Konečně. Nikdy jsem v hevábí nespal. Schválně, jaké sny se mi zde budou zdát.

Leoni - 17. června 2007 21:47

V lese: Ještě hodnou chvíli sedím mezi kořeny dubu a sleudji rozšiřující se tmu. Až když se opravdu setmí začne se mnou třást zima, avšak nevydám se schovat a zachumlat do deky. Vzpomínám na své rodiče, na ty šťastné časy... Po tváři se mi brzy kutálí slzy a jedna za druhou dapadají na mou tvář a odtamtud spadají a ztrácejí se mezi kořeny...snažila jsem se to udržet, aelspoň před ním, ale teď už ne... Stále je vidím před sebou a nemůžu na ně zapomenout... Brzy mě zmůže únava a má hlava klesne na mou hruď..prqavidelné oddechování svědčí o tom, že jsem odešla do té říše snů...

Riam-Ťap - 18. června 2007 13:37

V lese ... ráno : Noc jěště nezkončila, ale on věděl že má vstát. Pomalu se odtáhl, aby ji nevyrušil a pak zašel stranou kde se pomalu svlékl. Les okolo byl tichý, sejmul ochrané kouzlo a usedl na mech. Hlavu položil na skrčená kolena a čekal... První paprsky slunce vysvitly a opět se vše vrátilo do zaběhlého řádu. Tigr se zvednul a opatrně dotáhl šatsvo k Leo. Nechtěl ji budit a tak si vedle sedl a čakal. Čeká nás namáhaví den ... řekl si pro sebe. Chvilku jí pozoroval. Něco už mu dlouhou dobu vrtalo hlavou. Znaly se spolu co žila a nikdy nevnímal její tvář jako posledních pár dní. Vždy pro něj byla sestrou, o kterou se staral, teď však situace byla trochu jiná. Vyrostla do krásy a on ji se zalíbením pozoroval, né pohledem bratra, ale spíše mladého muže. Bál se toho neznámého citu. Packou si přejel obličej snažeje se přivíst na jiné myšlenky. Když už si myslel, že je pravý čas naklonil se nad ni. Pral se s myšlenkou jí políbit, ale přece byl tygr, proto jí jen na bok položil packu a jemně s ní zacloumal. Funíc jí do obličeje.

Leoni - 18. června 2007 15:00

V lese...ráno Zdál se mi sen... Vrátila jsem se domů a našla náš dům v pořádku a také své rodiče, potom se mnou ovšem někdo začal třást... "Nech mě být." Zavrčím mrzutě a otočím se na druhý bok ve snaze se dál věnovat tomu snu. Avšak ten někdo nepřestane. Otevřu oči a spatířm nad sebou Ťapa. Chvíli se zmateně rozhlížím, než mi dojde, kde jsem, co tu dělám a co to vše znamená. Pohladím Ťapa po hlavě. "Už vztávám." Dlouze zívnu. "Asi by jsme se měli vrátit k té..." Větu schválně nedokončím a posadím se. Po chvilce zabalím věci do Torny a vydám se po boku mého jediného opravdového přítele a bratra zpět do města.

Riam-Ťap - 18. června 2007 15:10
	U elfů Prochází se travou a natahuje raní čerství vzduch. Držím se vedle jejích nohou. Jsem zvědavej co bude... ,, Já rád zimu´´ zkroutím grimasu, v pokusu o smých. ,, Neboj budu tě chránit´´. vejdeme zpět kde spí družina. Pozoruji je a pak si sednu.

Lt. Mohandas Čandra - 18. června 2007 16:46

Síň -> les "To je pohostinství." Zabrblám si nedůtklivě pod vousy, ale jelikož se dnes budu muset uživit vlastními silami, zvednu se z lavice a uchopím svou velkou obouruční sekeru, jež se dosud opírala o lavici po mém boku. Teď když stojím, jsou navíc vidět i dvě menší celokovové vrhací sekery u mých boků. Velkou sekeru si přehodím přes rameno a rázným krokem vyrazím ven ze síně. Vůbec si nevšímám všemožných pohledů elfů okolo. Vidět trpaslíka v těchto končinách musí být pořádná atrakce, ale to neznamená, že bych se tu měl ztrapňovat tím, že se budu paranoidně ohlížet za každým dlouhánem. Svůj poněkud nasupený pohled soustřeďuji před sebe a jen občas zapátrám po "ulici", abych zjistil, kterým směrem mám směřovat své kroky. Netrvá dlouho a elfí padomy zmizí z dohledu a já se tak konečně ocitám jakž takž normálním lese. Na první pohled se normálním zdá, ale hned na ten druhý je tu moc pokojná atmosféra, jeden by ani nedokázal přesně popsat, o co jde, ale každopádn to není přirozené. Dnes již nemám v úmyslu vracet se k nim do toho jejich stromového města, to už se lépe cítím tady. Zaseknu sekeru do kmenu v místě vhodném k utáboření a znaleckým pohledem se rozhlédnu po okolí. Dříve, než udělám cokoliv dalšího složím zde i zbytek svých věcí. V podstatě teď už jen vybírám směr, kterým se vydám lovit. V pravačce si pohyzuji z jednou z vrhacích seker, a i když už se znatelně zešeřilo, vidět za těchto podmínek mi nečiní nijaké obtíže. Nějaké nepodstatné detaily jako barvy se sice vytratily, ale při lovu jsou takové maličkosti stejně naprosto zbytečné. Konečně se vydám jedním směrem, zvoleným spíše náhodně, než podle nějakého úsudku, každopádně se však stále vzdaluji od elfů. Nic by mě teď nepřinutilo se bez pádného důvodu vracet. Snažím se našlapovat co nejtišeji a pomocí svého daru orientovat se podle tepla vydávaného okolím se snažím najít vhodnou kořist.

Aglariel Aranel Nim Draug - 20. června 2007 21:37

Noc a následné ráno v osadě Noc v příjemném vstřícném prostředí mých elfských přátel by mohla být skvělým odpočinkem před náročnou cestou, ale mě celou dobu provázely nepříjemné sny. Zdálo se mi, že se pokouším vylézt na třpytivý bílý ledovec, ale pokaždé, když už je vrchol na dosah ruky, sklouznu zase úplně dolů a musím začít znovu. Ve spánku se neustále vrtím a otáčím, jak se snažím překonat ledovou překážku. Nakonec se probudím. Svítání je ještě daleko a já se cítím unavenější než před ulehnutím. Jako bych se skutečně celou tu dobu škrábala na kus ledu. Téměř cítím, jak mám od zmrzlých krystalků rozedřené ruce. Potřebovala bych alespoň hodinku klidného spánku. Jako elf moc odpočinku nepotřebuji, přesto předpokládám, že v časech budoucích se mnohokrát dostanu až na pokraj svých sil, měla bych si naspat alespoň chvilku do zásoby. S touto myšlenkou se opět ponořím do sladkého bezvědomí, tentokrát beze snů. Probudím se asi hodinu před rozedněním. Cítím se příjemně odpočatá a plná sil. Okoupu se v horké vodě, která bude brzy jen krásnou vzpomínkou, a obléknu si šaty, korzet a vysoké boty. Vlasy sepnu do drdolu v týle a hlavu už klasicky ozdobím čelenkou. Poberu si své zbraně, tašku hodím přes rameno, krátce se rozloučím s mými hostiteli a vyrazím do síně, kde jsem se včera večer rozloučila se zbytkem družiny. Někteří tu stále ještě jsou, většina z nich spokojeně pochrupuje na kamenných lavicích. Usednu na jednu volnou a tiše vyčkávám, než se první spáči probudí a než se sem vrátí ti, kdož spali jinde. Když se objeví Leoni a Ťap, konečně začíná svítat. Dobré ráno...pozdravím tiše, abych nerušila ostatní. Myslela jsem, že bych je všechny nechala, ať se probudí sami, souhlasíte? Alespoň si na cestu pořádně odpočinou... Tedy pokud nebudou vyspávat až do oběda... A co vy dva? Vyspali jste se dobře? Nepředpokládám, že by se se mnou dala Leoni do přátelského rozhovoru, ale jak se říká „dva se nikdy nemohou pohádat, pokud jeden z nich nechce“. A já opravdu nechci mít ve své družině nepřátele hned od začátku. Navíc bez opravdového důvodu. Musíme se jen víc poznat...

Riam-Ťap - 21. června 2007 18:08

Ráno Prohlédl si elfku a pak se jí dál moc nevěnoval, to že mluvila v množném čísle ho nijak nevivedlo z míry. Za to věnoval pozornost svému bílému kožichu, který potřeboval péči. Jazykem si ji čistil a když bylo nutné , hrál si na schovku s blechama. Sedl a věnoval pohled Leo a pak elfce a zase ... takhle se koukal na obě ... zcházelo bahno a souboj. Nevěděl proč ale dnes měl extrémě dobrou náladu, a dával to na jevo.

Richard "Moudrý" - 21. června 2007 18:25

Elfí město, ráno Proberu se v měkké posteli a protáhnu se. Prsty si promnu oči potí vylezu z postele a jako každé ráno a na jakémkoliv místě si udělám rychlou, ale účinou rozcvičku, po které se cítím jako za mlada. Vezmu svou hůl a sejdu do přízemí, kde už jsou pán a paní domu, kteří mě ihned pozdraví a pozvou na snídani, což samozřejmě neodmítnu. Elfí chléb, čiré bílé víno a čerstvé ryby, výborná a sytá snídani, po které se cítím plný energie. Rozhodně lepší než to co jím obvykle. Po snídani se vydám před sídlo elfího mudrce, kde už postává pár postav z naší družiny a také jedna bílá kočka, no, trošku větší kočka. Taj, a co teď? Docela bych vyrazil, cítím se plný energie a klepu se napětím. Miluju dobrodružství a pořádnou akci, i když na to možná nevypadám, pomyslím si a sám se tomu pousměji.

Leoni - 21. června 2007 20:11

Ráno: Následuji Ťapa a kráčím vedle něj přímo do města, i když mi to velkou radost nedělá. Když spatřím elfku mé zorničky se zúží, ale jinak nedám znát svou nevrlost vůči ní. Na její slova reaguji pouze kývnutím a odejdu co nejdále od ní a posadím se. Jak to tak vypadá, ťap má výbornou náladu. To samé se nedá říci o mě. Kdykoliv pohlédnu na elfku z očí mi srší blesky a tak se raději těmto pohledům vyhýbám. Podrbu ťapa za uchem a snažím se ji ignorovat.

Lt. Mohandas Čandra - 21. června 2007 21:17

Les Netrvá to dlouho a zpoza jednoho z mnoha kmenů v dohledu se vynoří silueta jakéhosi zvířete velkého asi jako já. Mám štěstí a vítr vane ke mně, takže můj pach mě v tuto chvíli neprozradí, stále však musím být opatrný a připlížit se ještě blíže. Při každém pohybu proklínám kroužkové části mé zbroje, jelikož ta se pro kradmý pohyb příliš nehodí. Úspěšně postupuji několik metrů, ale tu najednou tělem zvířete projede sotva patrný záškub a na okamžik celé znehybní. Mám štěstí, že jsem si toho všiml, protože to by právě mohla být poslední chvíle, kdy tohoto tvora uvidím. Vrhací sekera ihned opouští mou ruku a vydává se neomylně na let k cíli. Poslušně zasáhne a řev, který se v tu chvíli rozezní nad okolím prozrazuje, co za zvíře jsem to vlastně zasáhl. Snad každý, kdo kdy viděl, nebo spíše slyšel, alespoň domácí prase, by nyní poznal, že jsem se rozhodl skolit divočáka. Tváří v tvář tomuto poznání bych byl raději, kdybych svou obouruční sekeru nenechal v táboře a raději si ji vzal s sebou. Druhá vrhací sekera je teď totiž jedinou zbraní, co my zbyla. Stále mám sice ještě nůž, ale ten je mi teď platný asi jako sklenice vína na stole v té divné elfské síni. Proti světlému pozadí divočákova těla vidím tmavou siluetu své vlastní sekery, místo si vybrala dobré, někde mezi hlavou a předními končetinami, z tohoto zběžného pohledu však nedokážu říct, jak hluboko se dostala. Kančí kůže je tuhá, je dost možné, že jsem ho svým prvotním útokem jen škrábl a stejně tak pravděpodobně to pro něj může být smrtelné zranění. Konečně se tu mezi samýma špičatýma uchama najde někdo schopný se mi postavit. Třímám svou poslední sekeru v pravačce a v postoji nijak se nelišícím od mého postoje v boji vyčkávám, než se kanec dostane blízko, hodně blízko. Filozofičtější část mého vědomí by si mohla uvědomit, že způsob boje kanců a trpaslíků je ve své podstatě velmi podobný. Také se na své nepřátele vrháme hlava nehlava a teprve, když se dostaneme tělo na tělo, rozsápeme svými sekyrami a jinými zbraněmi. Obrys prasete se zatím velmi rychle zvětšuje a detaily nabývají na zřetelnosti. Jeho kly jsou čím dál zřetelnější a poslední paprsky světla mi dokonce ukazují tmavé žilky nečistot ve škrábancích. V posledních okamžicích ze sebe vydám válečný křik a mrsknu sekyru vší silou před sebe. Její rychlost je zvýšena ještě o celkový pohyb mého těla, vzniklým mým krokem vpřed. Hned v dalším okamžiku však uskakuji bokem, aby se hora masa prohnala místem, kde jsem před momentem stál. Můj pokus o kotoul dopadl kvůli zbroji poněkud neohrabaně, ale i tak jsem v několika chvílích opět na nohou a v ruce už svírám nůž, jež jsem nedávno nepovažoval ani za zbraň. Tělo kance se však již nehýbe. Leží v křoví a těžce oddychuje, jeho zteč byla jeho poslední, ale soudě podle jeho klů to musel být skutečný válečník. Čím blíže se k němu dostávám, tím hlasitější je sípání jeho posledních nádechů. Jako válečnk si zaslouží rychlou smrt. Vytrhnu z něj sekeru a mocným máchnutím mu přeruším páteř. Kancem proběhne poslední křeč a je načisto mrtvý. Odvléct ho k táboru by dalo příliš moho práce, odkulím ho tedy jen k nejbližší mýtince a donesu tábor sem. Po cestě nasbírám nějaké dříví na oheň a v dalších hodinách kance naporcuji a podstatnou část skonzumuji. Je mi jasné, že elfové ve vší své tuposti nebudou tak inteligentní, aby nám s sebou na cestu dali nějaké pořádné jídlo, proto si opeču téměř celého kance, a co nesním, zabalím do jeho kůže. Ke spokojenosti už mi tu chybí jen bečka piva, ale co se dá dělat, s plným žaludkem ulehnu k odpočinku a probudím se až ráno. Díky zdejšímu porostu mě sluneční paprsky nenutí procitnout ze sladkého spánku dříve, než více než hodinu po rozednění a i pak ještě hodnou chvíli jen tak ležím, než se konečně uráčím vstát a zamířit do paměsta.

Leso Varen - 24. června 2007 14:19

Dubovina Již pár měsíců se potloukám a provozuji své skromné řemeslo. Ve většině míst tam zavítá má středně vysoká postava ve vysokých černých botách a zelenkavém plášti tak tam zaslechnu jakési šuškání o výpravě se zajímavém posláním. A že se ta podle všeho výzvědná skupina má sejít v elfím městě Dubovina. Mé kroky mě tedy nesly do tohoto města. Po pár dnech sety a po nějaké té prácičce má v kapsách pár měšců od těch co mi je darovali za mojí dobře vykonanou činnost. Konečně jsem se svítáním dorazil to města Dubovina. Jen tak ledabyle a s úsměvem na tváři se pohybuji městem.. Dnes nemám náladu pracovat, ale ta se možná dostaví. Najednou můj pohled padne na skupinku cestovatelů co zrovna nevypadají že sem patří. Hmm že by to byli oni ? Napadne ně a nějakou dobu je pozoruji z povzdálí a pak se k nim vydám s úsměvem na tváři si je prohlížím a nakonec se přidám na konec jejich skupiny. Zadívám se na Elfku (Leoni) a s milím úsměvem jí pozdravím Dobrý den madam. A mírně skloním hlavu. Měl jsem jí radši obrat to by bilo lehčí. Bleskne mi hlavou když jí narovnávám. Takhle mi dá nejspíš po hubje ale co.

Leoni - 25. června 2007 13:37

Dubovina: Rozhlížím s ekolema stále s emi vybavují slova té podivné elfky. Ruku mám lehce položenou na Ťapových zádech a překvapí mě hlas pro mě úplně cizího muže. Chvíli na něj jen tak koukám. "Ťape ty ho znáš?" Otáži se ho a hned jsem donucena již odpovědět. "Zdravím vás pane." Odpovím mu tiše a nejistě na pozdrav. Celkem zvědavě, ale i ostýchavě si ho prohlédnu. "Ťape budem si na něj uset dát pozor, ten chlap se mi nelíbí."

Riam-Ťap - 25. června 2007 13:51
	Dubovina Ťap byl neutrální povaha. Nikdy hned nikoho neposuzoval. Za to vždy očekával problémy. Bylo to v jeho povaze. její přítomnost mu pomáhala. Toulal se s ní rád. Ale tak moc se změnila, pamatoval si jak si hráli jako malý. Vzpomínka na mašli ho děsila.

Leso Varen - 25. června 2007 14:11
	Dubovina Zapřemýšlí co bych asi dělal na jejím místě a usměji se nad její přirozenou nedůvěrou. Prohlídnu se velikou bílou kočku co se jí ledně pohybuje po buku. Hmm je nádherná. Váš přítel je fešák. Povím jí a stále pozoruji velkou kočku. Takže vy asi bude ta skupina, ta o níž jsem toho slyšel dost a dost co ? zeptám se jí přátelsky, usměji se a čekám na odpověď.

Leoni - 25. června 2007 14:37
	Dubovina: Pokusím se nasadit milí úsměv. Tím jen vynikne můj hodně nízký věk. "Děkuji, také si říkám, že je někdy to nejdražší co mám." Podrbu ťapa za ušima. "No já mezi ně nepatřím, ale pokud se s nimi toužíte setkat musíte do sálu." Naznačím rukou směr.

Leso Varen - 25. června 2007 14:49
	Dubovina Hmm takže vy dva k nim nepaříte. No ani ne setkat jako se k nim připojit. Povím s pokrčením ramen. A ano je opravdu krásný. Takže vy dva jen..hmm procházíte ?

Leoni - 25. června 2007 14:54
	Dubovina: Trochu se zamyslím. Jeho ruka, která se dotkne ťapa se mi vůbec enlíbí,a le nic neřeknu, ani nic nenaznačím pohledem nebo čímkoliv jiným. "I tak se to dá nazvat." Prohodím ledabyle. "Promiňte pane,a le spěcháme." Naznačím úklonu a spusítm ruku z ťapa. Vydáms e svižnějším krokem do sálu, kde již určitě čekají ostatní.

Leso Varen - 25. června 2007 15:03
	Dubovina Usměji se pokývám hlavou. Ale já vás nezdržuji Paní. Povím jí a dál se ledabyle pohybuji městem a pozoruji tu skupinku.

Leoni - 25. června 2007 15:06
	Dubovina: Konečně jsme schopna nerušeně dojít až do sálu, kde se usadím.(Zbytek viz příspěvek kdesi vzadu.)

Leso Varen - 25. června 2007 15:48
	Dubovina Po sledování mladé elfky se dostanu k sálu. Chvíli předním stojím a pak se tam vydám. Dojdu do sálu podívám se elfku pokývám hlavou a postavím se v rohu a pozoruji jí..

Aglariel Aranel Nim Draug - 25. června 2007 19:56

V síni Nechávám všechny cestovatele dosyta vyspat, ale když už Slunce vystoupí vysoko na nebe, začnu jednoho po druhém jemně budit. Ti, kdo ještě nesnídali, možná nepohrdnou čerstvým ovocem z několika mís, které sem elfové ráno přinesli. Všimla jsem si, že kromě těch, které znám již od včerejška, vstoupil do síně ještě někdo. Ne moc vysoký muž, i když já na něj stejně hledím vzhůru, se zvláštním zkoumavým pohledem upřeným na Leoni. Je mi jí trochu líto, ten pátravý pohled by mě skutečně nepotěšil. Chvíli se snažím ho ignorovat, ale nakonec k němu tiše promluvím. Promiňte mi mou upřímnost, pane, ale vaše nenechavé oči jsou poněkud nezdvořilé. Můžete nám prozradit, kdo jste a co chcete? Včera při našem setkání jsem vás tu neviděla. V mém hlase nezazní ani kapka emocí, které by mu prozradily, co si o něm myslím. Už teď však tuším, že před ním se budu mít na pozoru. Co jsi zač? Máš zištný, pátravý pohled, jaký mívají hyeny...tvé úmysly bude třeba ověřit...

Leso Varen - 25. června 2007 20:45

V síni Z mého pozorování mladé elfky mě vytrne jiná elfka. Zadívám se jí do očí a usměji se a mírně se ukloním. Ale jistě paní, smíte vědět kdo jsem i to co tu dělám a proč to jsem a taky to proč jste me tu včera neviděla. Povím jí tichým vlídným hlasem a na tváři mi hraje úsměv. No a pokud jde o mé oči tak ano máte pravdu zírání není příliš zdvořilé. Na tváři mi hraje úsměv a znova se ukloním. Dovolte tedy abych se představil urozená paní. Mé jméno zní Leso Varen a kdo jsem ? I na tuto otázku vám odpovím, ale až za krátký čas. Kudy chodím k uším mi doléhají zkazky o tom že se zde formuje jakási skupina a jsem tu proto, protože bych té skupině rád nabídl své služby..A včera jste mě tu vskutku vidět nemohla trošku jsem se zpozdil na cestě a proto tu jsem až dnes. A rád této skupině nabídnu své dovednosti zloděje. Povím k elfce s úsměvem a zadívám se jí do očí.

Aglariel Aranel Nim Draug - 25. června 2007 20:57

V Síni Na jeho poklonu zareaguji jen mírným pokývnutím hlavy. Jeho hlas zní přátelsky, přesto se mám na pozoru a v jeho slovech hledám případný skrytý smysl. Jsem stále ostražitá, i když navenek působím naprosto klidně, téměř nezúčastněně. Když dojde řeč na jeho povolání a já zjistím, že mám před sebou zloděje, teprve se pohnu. Trhnu hlavou dozadu, což možná vypadá trochu pohrdavě. A proč si myslíte, pane Varene, že budeme ochotni příjmout mezi sebe zloděje? Co nám bude důkazem vašich čistých úmyslů? Jak nám můžete zaručit, že se jednoho rána neprobudíme okradení? Nebo že nehrozí, že se neprobudíme vůbec? Při každém slovu sleduji rysy v jeho tváři, jako by se měl sebemenším mimickým pohybem prozradit. Nikdy nemáme jistotu. Nikdo z nich nemůže zaručit ostatním klidný spánek. A každá ruka je dobrá. Když nic neříká, usměji se. Dobrá, říkejte mi Aglariel. Ostatní se vám jistě představí sami, dosud ani já jsem je nestačila poznat.

Leso Varen - 25. června 2007 21:14

V Síni Usměji se. Tohle jsem čekal.Všichni jsou stejní pokaždé stejná reakce. Takže Aglarieler.No proč byste měli být ochotni me přijmout do vaší skupiny to vskutku nevím, možná že se vám hodím, ale to teďko nedokážete posoudit že ? Protože ani vy sami nevíte co vás může čekat. Pak se jí opět zadívám do očí a pokračuji. No vzhledem k tomu, že jsem vás ještě neokradl tak to nehodlám ani udělat, a navíc to mezi společníky nebudí moc důvěru že ? A pokud jde o záruku tak máte jen slovo zloděje, zloděje v jehož žilách koluje i elfí krev. A prosím říkejte mi Laso ano? Povím jí a dál sleduji její sebeovládání.

Rissa - 25. června 2007 21:25

Přemýšlím o včerejšku. Možná jsem opravdu měla ještě nějaký čas pobýt v Novigradu. Možná by to bylo i příjemné. Ale můj obličej už tam začínal být profláknutý, a to nebývá dobře. Při mém povolání musí být člověk buď kočovník, co se nikde moc nezdrží, nebo být naopak úctyhodný občan, nejlépe obchodník, protože pak se těžko sleduje váš příjem, a různé kratochvíle. Slušné a bohaté lidi podezřívají ostatní většinou z toho, že si někde nakradli, ale ne z toho, čím se živím já.Ale já už jsem ten první typ. Musím. Ale možná by ještě nějaký čas ve městě neuškodil, hlavně když pozorně poslouchám, co se děje kus ode mně. Ano, poslouchat cizí rozhovory, to se nesluší. Ale já na tu slušnost zas tak nehledím.A poslouchám už ze zvyku. Teď pozorně sleduju mluvu toho nového muže a té ženy. Ano, neměla jsem sem jezdit. Asi potřebují ctné rytíře, a hodné hraničáře. Ne osoby našeho typu. Ale jistě, jak někdo řekne, že je třeba zloděj, hned se na něj každý dívá takhle...Ale je to taky práce, jako každá jiná. Vždyť i pro krále pracuje takových zlodějů množství. Já na to takhle nehledím. Jsi zloděj? Tak a co? A dobrý? Tím líp, budeš se hodit. Nemusíš hned krást, ale až se za námi zabouchnou nepříjemné dveře, ještě bydou rádi, až je otevřeš. A že si nedávám pozor na věci? Moje chyba.Vždyť zloděj je dnes kdekdo, ale málo kdo to přizná. Mám tendence odejít. Zvednu se a začnu sbírat své věci. Pak se na chvíli zamyslím, a zase si sednu. Ještě tu chvíli pobudu, třeba se z toho vyklube něco zajímavého. Ale už aby to bylo.

Leoni - 25. června 2007 21:54

Sál: Nepříjemně se tisknu k Ťapovi. Pohledy cizího muže jsou mi dost viditelně nepříjemné. Co ten chlap může chtít? Proč za mnou stále chodí? Já jsem mu přece nic neudělala, ale tak proč? Snad ho támhleta žena nepřijme mezi družinu. Zadívám se na elfku a muže. Tiše sleduji jejich rozhovor a i když vím, že bych neměla, natahuji uši jak se jen dá. Tak zloděj! Hrkne trochu ve mě. Tak to by jsme si na něj měli dávat pozor. Uvědomím si a pohlazením přilákám Ťapovu pozornost. "Tak ten chlap je zlodějem. Jak jsem říkala měli by jsme se před ním mít na pozoru."

Leso Varen - 25. června 2007 22:12
	V Síni Mezitím co čekám na odpověď pozorně pozoruji ti co tu jsou a jejich rekce na to co slyšely. Na tváři se mi znovu objeví usměv když povídám přívětivým hlasem. No tak vy již víte kdo jsem já a co dělám, copak kdy byste se představili i vy ? Vyzvu je Hmm tak minimálně dva z nich si rozhovor vyslechli tak uvidíme.

Riam-Ťap - 29. června 2007 16:26
	Sál : Projdu kruh kolem Le v kruhu a pak sednu do trávy. ,, Neodsuzuj ho hned´´ svým způsobem se usměji. Zvýrazní se tak bílé zuby v mé čelisti, krásné a smrtící. Vlastně nekoušu, jen občas rafnu nebo nechám znát, že se my daná věc není po vůli. Zaškrábu na bříšku, a začnu se prostě jen tak válet na zádech v trávě. Doprovázím to pak jakousi napodobeninou kočičího předení.

Pán Jeskyně - 29. června 2007 21:10
	Sál : Jeden z elfů se nabídl, že vás vyvede z území elfů. Vyprávěl o odchodu do mlžných hor a popřál vám hodně štěstí. Na hranici vás pak opustil mizející v mlází. Před vámi se rozkládal, hluboký les skládající se z dubů a lip. Po vaší pravé ruce tekl potok.

Leoni - 29. června 2007 21:36

Sál Nehcápavě a s vykulenýma očima sleduji svého Ťapa jeho chování mě překvapuje. V tom se usměje a na mě ten úsměv zapůsobí zvláštně. Srdce se mi prudce rozbuší a já silně znervózním. Svůj pohled rychle stočím jinam. Nervózně poposednu a rozhlížím se raději po ostatních. Pocit uvnitř mě mě překvapuje a zároveň děsí. Elf, který se nabídne jako průvodce, mi vše usnadní. Rychle vyzkočíma a díky tomu se vzdálim od Ťapa. Vydám se jako poslední v družině směrem za elfem. Cesta Zaraženě kráčím na konci družiny. Celou dobu přemýšlím. Co to je? Mrknu na Ťapa, ale svůj pohled rychle zase sklopím ke svým nohám. Trochu zčervenám a malinko za družinou kráčím sama. Už dost, nech toho., Okřiknu sama sebe a zaposlouchám se do zvuků lesa. To vše mě trochu uklidňuje...

Aglariel Aranel Nim Draug - 30. června 2007 09:48

V sále, později na cestě Ostražitě si prohlížím zloděje před sebou. Z jeho sebejistého vystupování mám pocit upřímnosti. Pak zpozoruji, že se zvedla jedna z těch, kteří náš rozhovor vyslechli. Další...? Dobrá, tak dobrá. Možná jsem se unáhlila. promluvím váhavě. Je pro mne těžké překonat hrdost a připustit chybu. Omlouvám se... Bohužel, my elfové už jsme takoví. Nedůvěřiví a tak trochu předpojatí vůči nečestným způsobům obživy... Samozřejmě nechceme ztratit nikoho z družiny. Alespoň ne dříve, než to bude skutečně nutné. Pak už se nás ujme jeden z elfů, jež se uvolil být nám průvodcem. Cesta, po níž nás vede, je příjemná. Jako by přítomnost elfů jakýmsi zvláštním kouzlem působila na zdejší přírodu. U hranic nás opustí a já si uvědomuji, že teď už je jen na nás, jak si poradíme. Dobrá...vydáme se na sever... promluvím tiše ke svým společníků. Nevzdalujte se příliš daleko od ostatních, lesy dokáží být zákeřné... poradím jim. Postupujeme vcelku rychle a bez zbytečných zastávek. Předpokládám, že bude nejlepší urazit ve dne co největší vzdálenost. Není bezpečné zůstávat dlouho na jednom místě... Je snadné orientovat se v lese, proto se stále držíme stanoveného směru a nehrozí, že bychom se vychýlili od severu.

Leso Varen - 30. června 2007 10:13

V sále a pak kdesi v lese Jen se usmívám a čekám na jejich přestavení. Když mi dojde že se toho asi nedočkám. No tak nic, nemůžu toho chtít moc..ach jo a já že se prý dívám neslušně.. Ne to nestojí za omluvu Aglariel..jen pár lidí nebo elfů věří zlodějům, pro většinu jsme jen chamraď a navíc pokud jsme půlelf.. Povím a zašklebím se. Hmm pro lidi půlelf pro elfi půlčlověk..nikde nejsem doma… Pak jdu s ostatními za naším elfským průvodcem. Jakmile zmizí povšimnu se že jsme na hranicích, rozhlídnu se kolem. Nebezpečí je všude, a dost věcí je zákeřných..takže nic nového pod sluncem.. Odvětím když Aglarieln varuje abychom se nevzdalovali a jdu za ní na sever. Hmm máme nějaké bližší místo určení než jen sever ? Aglarieln Zeptám se jí.

Aglariel Aranel Nim Draug - 30. června 2007 10:55
	Na cestě Jeho komentář k mému varování přejdu mlčením. Nemám ráda, když někdo shazuje význam mých slov. Jistě, včera nám Mudrc upřesnil cíl naší cesty. odpovím mu formálně. Rozhlédnu se, jako bych chtěla odhalit případné špehy a pak řeknu tišeji: Míříme do Anetin Ghoolu. Víc ale neprozradím. Není bezpečné o tom mluvit mimo chráněné území elfů.

Lt. Mohandas Čandra - 30. června 2007 11:03

Les Se svým úlovkem i veškerou svou výzbrojí se někdy během dopoledne vydám zpět do města. Cesta trvá trochu déle, než bych čekal, ale lov mě asi odvedl dál, než jsem měl původně v úmyslu. Ať si ušáci říkají, co chcou, pořádný jídlo nám s sebou beztak nedaj, a eště mi budou zakazovat nosit si s sebou svačinu. Po cestě však k mým uším dolehnou povědomé hlasy, po chvilce sebepřesvědčování se tedy donutím prozkoumat místo, odkud zaznívají. Netrvá dlouho a z lesního porostu se přede mnou vynoří průvod všech, co byli včera v té divné síni a možná ještě nkdo navíc. "No, nečekal jsem, že se mě budete chtít zbavit tak brzo." Pozdravím zvučným, nepřeslechnutelným hlasem a vetřu se někam do skupiny, kde pokračuji vlastním svérázným krokem. Dlouhánů okolo si moc nevšímám, ale něco tu tomu chybí....chtělo by to muziku. Je tu moc ticho.

Leso Varen - 30. června 2007 11:15
	Na cestě Podívám se na elfku. Hmm tak jo bezva. Povím a můj obličej se rozjasní úsměvem. Není bezpečné spousta věcí..každá věc nese jisté riziko..a nevidím zase tolik důvodů proč by se o jistých věcech nemohlo mluvit mimo elfské území. Ti elfové..sice jsme z části také jeden z nich ale taky ne. Mé oči se z nová dívají na cestu a zkoumají les.

Riam-Ťap - 30. června 2007 11:36
	Na cestě : Hrdě a vznešeně se nesu po trávě, neslyšná chůze to je moje. Držet se skupiny není problém a ale ten nesnesitelnější pocit. ,, Le podrbeš mě za přední levou lopatkou´´ hodím na ni prosebný pohled To já umím Hodím pohled s nerozšířenýma očima a smutným čumákem.

Leoni - 30. června 2007 11:44

Na cestě: Zničeho nic mě z mých myšlenek vytáhne ťap. Zastavím se a ušklíbnu. "To ty umíš viď? samutný oči." Usmějis e a podrbu ho na lopatce. Kdoví proč mi na mysli vyzvztanou dávné vzpomínky. Viděla jsme naši vesnici, náš dům, své rodiče a potom jen prázdno. Ta zbořenina na místě kde stál náš dům a ten steska hněv. Potom také cesta lesme za ani nevím kým. Návštěva u dávných přátel a můj nejelpší dárek, Ťap. Podrbu ho mezi lopatkami a potom si vzpmenu na ten zvláštní pocit. Znovu se mi rozleje tělem a já jsem donucena se od něj trochu vzdálit. Rychle doženu zbytek družiny...

Leso Varen - 30. června 2007 21:04

u>Cesta Jdu lesem za elfkou co bude asi vedoucí této skupiny. Postupem času se dostanu v hadu skupiny až k Leoni. Hraji si s mincí a docela se nudím. Podívám se na elfku a zašklebím se když se jí zeptám. Tak ty víš kdo jsem já..ale já nevím nic o nikom z vás..Sdělíš mi alespoň své jméno ? Ach jo hlavně aby to zase nebyla reakce typu "jéé zloděj..oběsíme ho..pozor ne něj chce vás všechny oprat..i když povídal že ne..bacha na něj a nevěřte mu je to přeci zloděj..je horší než mi všichni bacha..ten patří na oprátku a ne na tuhla misi..“ Takoví reakce mě dicky otráví. Nikdo by neměl nikoho odsuzovat odkud ho nepozná.

Leoni - 30. června 2007 21:09

Cesta: Nevšimnu si, že se muž, který se mi zrovna moc nezamlouvá přiblíží až tak blízko ke mě. Ze zamyšlení mě proberou až jeho slova. Rychle mrknu na Ťapa a zkontroluji kde je. Naštěstí ne moc blízko. Podívám se na něj velkýma zelenýma očima. "Nemyslím si že by vám do toho něoc bylo, ale jsem Leoni." Odpovím. Netvářím se moc přívětivě, ale rozhodně to nevypadá, že bych hned chtěla začít křičet, že je zloděj. "Do vašeho povolání mi nic není stejně jako vám není nic do mého. Znovu se na něj zadívám a již trohcu přívětivěji si ho prohlédnu.

Leso Varen - 30. června 2007 21:23
	Cesta Odívám se jí do očí a pohnu rukou ve které jsem si hrám s mincí a ta zmizí a přívětivým hlasem jí povím. Hmm jo to máš pravdu Leoni..tyt já jsem přece jen zloděj..a ti se hodí jen na oprátku co ? A ne aby se s nimi někdo bavil..to zloději jsou ti špatni a né my .. Zašklebím se a v ruce se mi zase objeví mince. Jo většina lidí vidí zloděje takhle..

Leoni - 30. června 2007 21:28

Cesta: S ledovým klidem si vyposlechnu všechny mužovi nadávky. "To jste řekl vy. Já jsem o tom neřekla nic a ani si to nemyslím. Je to vaše věc co děláte. Dokud mě ani ťapovi se nic nestane a nebudete za to moc zerovna vy je mi to jedno. A pokud jste si na mě akorát chtěl vybít vztek, mohl jste si ušetřit tu cestu." Odpovím stále klidně. Snažíc se muži vysvětlit, že jeho podceňující řeči mi vcelku vadí, ale že neříkám že má pravdu. "Jestli jste mi chtěl jen vynadat za tu hloupou rasu za lidi, kteří vás uráží, mohl jste si ušetřit cestu. Vaše zraněné srdce já léčit nemohu."

Leso Varen - 30. června 2007 21:43

Cesta Mince mi zmizí z ruky a už se tam neobjeví. Přimhouřím oči a zadívám se na ní. Ano pověděl jsem to já. Pokud si vybíjím vztek vypadá to jinak. A vynadat ti co bych z toho měl ? Ne lidi mi jsou ukradený a stejně tak elfové..A né srdce bys nevyléčila ani pokud bys chtěla..a přece jsem nevážil zbytečnou cestu. Jo a ublížit ti ani Ťapoví fak nechci. Pak se zadívám na cestu před sebou. Jen jsem ti povídal jak to většina vidí..nechtěl jsem tě urazit..ba naopak chtěl jsem zjisti co si myslíš ty.. A asi jsem plýtval slovy..Nebo jsem pokládal špatné otázky ? Povím jí aniž bych se na ní podíval.

Leoni - 30. června 2007 21:53

Cesta: "Promin, ale vypadalo to, že říkáš to co chceš aby si všichni mysleli." Následuji jeho příkladu a s pohledem zabodnutým do země tiše kráčím vedle něj. "Považuju za hloupé, zloděje věšet. Někdy se zloděj hodí, ale nediv se, že se spousta osob ve tvé přítomnosti nebude cítit nejlépe. Když jim dokážeš, že jim žádné nebezpečí nehrozí, rychle je to přejde." Dopovím svou myšlenku. "A jinak. Je pravda že nemám důvěru, ale tady asi k nikomu, jelikož je neznám a neznám ani jejich úmysli. Není to kvůli tomu, že jsi zloděj." Konečně odpovím na jeho otázky a ťapa si vůbec nevšímám.

Riam-Ťap - 30. června 2007 22:03

Cesta: Po tom co se bolest za lopatkou uvolnila jsem kráčel klidněji, občas jsem pokouknu po Leony a tom zloději. Proč se mě tak straní, zamilovala se do něj ... to doufám ne ... Smutně na ni pohlédne, poslední dobou se trochu straní, ale proč jsem nevěděl. Znali jsme se od mala a teď byla taková jiná. Sakra Nedal jsem si pozor a vrazil do nějaké houby. Je taková jiná, dřív to bylo vyhublé malé děcko co mě občas tahalo za uši a teď ... je opravdu krásná ...

Leso Varen - 30. června 2007 22:11

Cesta Pokrčím rameny a dál se dívám na cestu. Všechny nás tady spojuje jeden cíl..a to hmm on mi vlastně nikdo nepověděl co je cílem týhle výpravy. Dojde mi pak, ale pokračuji. Jo dost lidí se cítí v přítomnosti mě a mě podobným poněkud..hmm nesví, ale jsou i horší něž jsou zloději.. Pokrčím rameny. Já niky neokrádám lidi co znám, nebo s nimiž putuji. Stejně jako pracuji čistě..pokud to jde. Povím jí abych jí uklidnil. Pak se zasměji. Hmm promiň už jsem zase moc upovídanej. Omluvím se jí.

Leoni - 30. června 2007 22:13
	Cesta: Zvednu svůj tázavý pohled a pohlédnu na nového člena družiny. V tom se mi srdce znovu rozbuší. Všimnu si ťapova smutného pohledu. Co se mu asi stalo? Nechápavě na něj pohlédnu a pokusím se o povzbudivý úsměv. "Copak ti je ťape? Stalo se něco?" Otáži se ho a mám pocit, že srdce mi musí každým okamžikem vyzkočit z hrudi.

Leoni - 30. června 2007 22:17

Cesta: Znovu se zahledí nazloděje a pousím se o úsměv, ale přez nervozitu z Ťapových pohledů to ani pořádně nejde. Nevím proč, ale začínám mu věřit. "Ťape, budeme si muset večer promluvit. Třeba se dozvím co se ti stalo." Vyšlu k němu veselou myšlenku, ale mě do smíchu moc není. Bojím se večera. Až s ním budu znovu mluvit. "No ono se není čemu divit, protože málo který zloděj dodržuje nějaká pravidla.

Leso Varen - 30. června 2007 22:25

Cesta Podívám se na ní a usměji se a veselím hlasem povím. No pravidla hmm to mi budeš muset povědět co to je..a navíc mi až to týhle doby nikdo ze skupiny nepověděl víc než musel..a nebo se ptali jen na to co museli a to co chtěli slyšet..jako kdo jsi co děláš a tak... Jinak co se týče pravidel tak i zloději dodržují pravidla..i když tomu většina lidí nevěří. Usměji se a vyhnu se jednomu stromu co se připletl do cesty.

Leoni - 30. června 2007 22:30

Cesta: Trochu se zamyslím. "Víš já myslela něco takového, jako ty. Myslím, že neokradou své přátele a své známé. Nebo ty, kteří s nimi cestují." Znovu se zamyslím jako bych přemýšlela jestli jsem neřekla nějakou blbost. Skutečnost je však jiná. Ve skutečnosti se mi vrací vzpomínky na Ťapa. Ale ne jako tygra, ale jako statného mladého muže. Snažím se uklidnit a tak raději věnuji pozornost neznámému muži. "Omlouvám se za sovu nezdvořilost, ale pozapoměla jsem vaše jméno." Přeruším tok svých myšlenek hloupou otázkou.

Leso Varen - 30. června 2007 22:41
	Cesta Pokývám hlavou. Hmm těch pravidel moc není ale jsou ještě nějaká..zvláště pro ty co jsou v cechu. Povím a zašklebím se. Jmenuji se Leso Varen a momentálně putuji a to ani nevím kam..prostě na sever.. Povím s úsměvem a mírnou úklonou. Znovu vytáhnu minci a začnu si s ní hrát. A co to vlastně máme získat..nebo ukrást, najít ? Zeptám se

Leoni - 30. června 2007 22:44
	Cesta: Sem tam mrknu na Ťapa. Avšak všechny tyto pohledy zkušeně zakrývám. "Těší mě Leso." Naznačím úsměv a tak zvané pukrle, které jsem vídala u dívek. Avšak jelikož jsem s eho nikdy neučila, vypadá to dost směšně. Potom se však zarazím. "Tedy..pokud ti tak smím říkat." Nesměle znišeho nic přejdu na tykání.

Leso Varen - 30. června 2007 23:02
	Cesta Usměji se při její úkloně. Ale jistě, že můžeš, pokud já ti budu moc říkat Leoni. Povím s úsměvem. Asi taky nevíš pro co to vlastě jdeme co? Zeptám se.

Leoni - 30. června 2007 23:11
	Cesta: Znovu naznačím úsměv, již trochu uklidněně. "Vím kam má tato družina namířeno,a le bohužel nejsem oprávněna ti to tu říkat. " Trochu posmutním a skloním pohled znovu k zemi.

Leso Varen - 30. června 2007 23:24
	Cesta Usměji se. Hmm zase pravidla..A kdo mi to poví ? Zeptám se. Dobrá jdeme někam a s lidma co si hmm zrovna nechtějí povídat..idyž je tu jeden ukecanej zloděj co neuznává pravidla.. Povím s úsměvem.

Leoni - 30. června 2007 23:29
	Cesta: "Vše se včas dozvíš." Mrkne zvesela na zloděje. Potom jí však rysy v obličeji zvtrdnou. Vrhnu zlí pohled kamsi dopředu. "Nebo se stačí optat támhlete samonazvané vůdkyně." Znovu se zhnuseně zamračím a přemůžu touhu si doplivnout.

Leso Varen - 30. června 2007 23:36
	Cesta Podívám se na naší vůdkyni. Hmm no naší samozvané vůdkyně se zeptat nůžu, ale ta si myslí že o některých věcech se nesmí mluvit mimo elfí území..takže budu spoléhat na to že mi to někdo poví. Povím s úsměvem. Jo jsem přeci jen zloděj a jak by pověděli jiní nečistej zloděj, míšenec.

Leoni - 01. července 2007 00:00

Cesta: Ona si myslí, že jen ona ví o všem co se děje a že vše se motá jen kolem ní. Ostatní jsou jen malý neschopní a nic neznalý šmejdi. Tentokrát s eneudržím a odplivnu si. "Je pravda, že zde enní tka bezpečno, ale ona přehání. Ze mě dělala někoho kdo nic neví o vlastní rase. Tím u mě zkončila. ts..ona bude opoučovat mě o architektuře otho chudšího města." V očích se lesknou plamínky hněvu. !Ťape, drž se raději blízko mě a porísm zkus mě klidnit. Nemohu si tu takhle vyskakovat." Poprosím přítele o radu, když si uvědomím, jakou chybu jsme zpoůsobila. "Omlouváms e za svůj výlev pocitů."

Leso Varen - 01. července 2007 00:48
	Cesta Podívám se jí do očí a klidným hlasem povím Bezpečno není nikde ani v hrobě..a pokud ty podle ní nevíš nic o vlastní rase tak co potom já.. Povím a rozesměji se. Ne není za co omlouvat..vztek se někdy hodí..i strach je dobrý..jedno nebo druhé ti může jednou zachránit život nebo alespoň pomoci tvím přátelům.. Povím jí a pokrčím rmeny..

Riam-Ťap - 01. července 2007 09:11
	Cesta Dubovínským hvozdem Nějákou dobu my to trvá, ale pak se zas vrátím k boku Leo. Pokusím se o úsměv a zase pozoruju trávu. Kouknu na ni s širokým úsměvem a vykoulenýma očima. Náhle získám podezření na blešku, a tak se zkontroluji. Hlasitě si oddechnu a pokračuji v chůzi. ,, Myslýš , že by to pomohlo ? Já tedy ne ?´´ další cenění bílých zoubků.

Leoni - 01. července 2007 11:47

Cesta: Snažím se bavit nenuceně a tvářit se přijemně. Ne že by mi jeho společnost vadila, ale stále mu 100% nedůvěřuju. Odkývu všechna jeho slova a vzpomenu si znovu na své rodiče. Ani jejich těla tam nemohli nechat. V očích se oběví vztek, ale podaří se mi ho brzo zakrýt. Všimnu si Ťapa po svém boku. Znovu mu položím ruku na záda a podrbu ho. "No bduu se msuet začít klidnit. A když se ti nepdoaří mě ohlídat, budu to muset zvládnout sama. A nebo pro mě vymyslíš tresty." Navrhnu novou hru. Teprve potom se podívám na Lesa. "No možná byjste měl se jít na vše tohle zeptat té naší údajné vůdkyně." Nahodím sladký úsměv malé holčičky. "Ona ví o všem tak ti určitě poradí."

Leso Varen - 01. července 2007 15:35
	Cesta Jo za zeptání nic nedám.. Přikývnu hlavou usměji se než povím. Tak jo zbavíte se mě jdu otravovat někoho jiného.. úžíte si cestu. A děkuji za dobrou a milo společnost. Povím a s úsměvem naznačím mírnou poklonu. Natáhnu krok a po krátké době se objevím po boku vedoucí elfky. Aglariel doplníš mi informace a povíš mi cíl této výpravy? Povím jí tichým a přívětivým hlasem.

Aglariel Aranel Nim Draug - 01. července 2007 20:38

V lese Když se vedle mě opět objeví Leso, nevšímám si ho. Tedy až do chvíle, než se začne opět ptát na náš cíl. Ach, jak jen zbožňuji dotěrné lidi, kterým jednou něco odmítnete říct a oni jsou do pěti minut zpět se stejnou otázkou. Otočím se k muži s výrazem, který jasně říká, co si o něm v tu chvíli myslím a pak si povzdechnu. Jste neuvěřitelně neodbytný, Leso. Nakloním se k němu velmi blízko a tiše mu sdělím, co nám řekl Mudrc. Zakazuji vám o tom mluvit nahlas. Temnota má uši všude. podotknu stejně tiše a pak se zase rychle vzdálím, abych zachovala osobní prostor nás obou. Není to snad proto, že bych k němu chovala nějaké zvláštní antipatie, zkrátka jsem spíše introvertní typ a bezprostřední blízkost cizích lidí – a on ještě nepopiratelně cizí je – je mi nepříjemná.

Leso Varen - 01. července 2007 20:53

V lese Nad jejím výrazem v tváři se jen usměji. Hmm jo někteří to tvrdí..jiní zase že ukecaný..a jiní..no to je zase jiná věc. Pak se k ní nakloním tak bych zachoval její osobní prostor a zašeptám. Hmm zase zákazy a strach..ano opatrnosti není nikdy dost..ale nesmí se to přehánět.. Odtáhnu se a mile podotknu. Já jsem dotěrnej ano jistě..a ty se skus uvolnit..jde to..a já vskudku nejsem zlej já nikomu z vás neblížím pokud se bojíš tohohle..musíš najít něco co tě pobaví i na cestě a pokud mě k tomu nutně musíš zmlátit tak si posluž.. Povím s úsměvem a potichu, při těch slovech se na ní nepodívám. Kdy bych se nedokázal pobavit i při tom co momentálně dělám tak se zblázním. Zase vytáhnu minci a začnu si s ní hrát.

Lt. Mohandas Čandra - 01. července 2007 21:03

Les Tyhlety řeči se nedají vydržet. Furt to samý dokola, jako by snad nikdo z nich neviděl, že k ničemu novému nedojdou a motají se pořád dokola. Neustálé řeči dlouhánů mi vážně pomalu začínají lézt na mozek. Sice by neškodilo znát podrobnosti o naší cestě, ale už podle několika Lesových pokusů je jasné že se to jen tak nedovíme. "Temnota má uši všude, jó na to pozor." Zvýším hlas natolik, aby mě mohli slyšet všichni z družiny. "Slyšel nás tenhle strom, musíme ho pokácet a spálit. A co teprv ptáci, všechny je musíme postřílet a sníst, než to stihnou někomu vyštěbetat." Během svých slov se nakrucuji a gestikuluji, jak bych to asi dělal, kdybych někoho imitoval, a že od toho nejsem daleko je snad jasné všem, kdo mě mají na dohled. "Necheš s tímhle postojem radši zůstat doma a doufat, že si tě temnota nenajde?" Zamířím svá slova najednou jedním určitým směrem.

Leso Varen - 01. července 2007 21:13

Les Podívám se na trpaslíka a zasměji se. Jo příteli máš pravdu připrav si svojí sekeru a pokud máš ještě jednu půjč mi jí čeká nás dlouhej den..máme tu celej les na kácení a těch ptáku..to bude prácička..příteli. Usměji se a dál se na něj koukám. Nebudu utíkat před nějakou temnotou až si pro mě příjde tak se jí postavím a vidíme. Ten chlápek se mi začíná líbit. Mohu znát tvé jméno příteli ? Ať vím kdo se tu semnou postaví tý strašný temnotě..huu Povím a znovu se rozesměji.

Lt. Mohandas Čandra - 01. července 2007 21:30

Les Ačkoli byla má slova míněna jasně jako ironie, nebo satira - to ať si každý přebere sám - můj obličej se pod rezavým příkrovem vousů nezdá vykazovat nějaké známky pobavení. Stále se tvářím vážně, i když mé oči kryté hustým obočím mě prozrazují. Tak ty jsi prý zloděj. Kdo o sobě řekne, že je zloděj a prodává to na každym kroku? Tohle taky moc smyslu nedává. Když jsem zloděj a někdo se mě zeptá, co jsem zač, řeknu mu cokoliv, jenom ne toho zloděje. "Uther." Odpovím pevným hlasem a nadhodím si vak s masem na rameni. Třeba konečně bude ticho.

Leso Varen - 01. července 2007 21:52

Les Na Utherovo představení jen kývnu hlavou a dál jdu mlčky vedle Agalier. No tak dobrá asi mi nikdo nepoví co je naším cílem..no tak jo..snad mi to poví časem až mi začnou věřit. Mé černé oči se zadívají do lesa . Je to stejně zajímavá skupinka..nikdo moc nemluví..nikdo neklade zbytečné otázky..tady až na mě jak to tak vypadá..a ta nechuť odpovídat, to mě ubíjí..ale co snad se budou se mnou postupem času bavit více.. Pořád jen cosi o temnotě, strach z toho mi povědět víc..

Pán Jeskyně - 12. července 2007 10:09
	Les: V dálce zahlédnete mezi stromy kouř a jakési trosky ... Les je zde vypálen do velkého spáleniště ... ... Nalézáte zde stopy skřetů . Trosky jsou zbytky ohořelých vozů, všude jsou desítky mrtvých elfů probodaných černými šípy, nebo ošklivě zařezaných. Všude je cítit spálené maso a někde ještě doutnají žhavé zbytky ohořelého dřeva.

Leoni - 12. července 2007 10:25

Zarazím se, když ucítím ten puch spáleného masa a spatřím to co tu provedli. Viděšený pohled nedokážu odtrhnout od té spouště. Zničeho nic se rozeběhnu. Ne to není možné! To nemůže být pravda. Marně se snažím najít, někoho naživu. Po tváři mi začnou stékat slzy a já slibuju... Tohle nenechám jen tak! Pomstím se!Všechno tohle mi něco připomíná. Zbořený dům mích rodičů a... po této myšlence už nedokážu udržet tok svých slz. Stojím uprostřed toho všeho a jen můj rozmazaný pohled klouže po zohavených tělech mých druhů. "Přísahám....za tohle se pomstím..." Snažím se uklidnit, ale nejde to..nedokážu přerušit tok slz ani toku svých myšlenek....

Lt. Mohandas Čandra - 12. července 2007 13:34

Les Jen co zpozoruji kouř zpozorním a začnu své okolí vnímat s větší ostrostí. Na první pohled však na mě není znát žádná změna, pořád kráčím dál stále stejným tempem, jen se teď zvědavě rozhlížím kolem a pozoruji spoušť. Ani známky skřetí přítomnosti mě nevyvedou z míry, snad jen je to další podnět k bdělosti, třeba se nám tu naskytne příležitost protáhnout si trochu svaly a pozdravit ta malá šedá stvoření. Nebude to dlouho, co tu byli. Dřevo ještě doutná, takže to bylo dneska, možná ještě v noci, ale dřív těžko. Ale kam šli, když to tady vyrabovali? A proč tu vůbec bylo tolik ušáků? Kus lesa jako každý jiný. Přestanu se starat o mrtvoly, které mi stejně nic nového neřeknou a soustředím se na stopy. K tomu, abych určil odkud přišli a kam odešli by měl stačit i můj stopařský um. Možná i dostanu nějakou představu o tom, kolik bylo vlastně útočníků. "Temnota." Zašklebím posměšně a pokračuji v obchůzce bojiště.

Leso Varen - 12. července 2007 17:00
	Les Jak se blížíme k té spoušti a zkáze mé kroky se stávají lehčími a oči neposledněji těkají kolem. Prohlížím si trosky a mrtvá těla elfů. Taková zkáza. V jedné ruce se mi objeví dýka a dál zkoumám trosky. Podívám se po svých druzích. Máme proti sobě mocné nepřátele.

Pán Jeskyně - 13. července 2007 10:32

Spáleniště v lese : Stopy skřetů jsou dobře čitelné je jisté, že na průvod zaútočili z přichystané pasti. Elfové se shlukli a střet proklatý desítkami šípů ukazoval že na to ty obludy čekaly. Skřetí mrtvoly byli jen místy, takže průvod musel být dost zaskočen. Co vás může znervóznit je , že stopy vedou na sever k horám, kam máte namířeno i vy. Je strašlivé, že to řádění nepřežily ani , ženy a malé děti... Na zohavování si daly zkutečně záležet a roztrhané sukně některých elfek svědčily o ještě horších zvěrstvech. Uther: Tvé zkušené válečnické oko poznalo oddíl asi tak sta skřetů plus mínus dvacet. Budou těžce ozbrojeni pač jsou stopy hluboké. Navíc se ti zdá, dle rozsahů stop, že spěchají.

Riam-Ťap - 13. července 2007 11:06
	Spáleniště v lese : Doženu Leo a sleduji to smutné jeviště. Slyším ji slibovat pomstu, ale cítím, že je v hloubi duše smutná. A vím proč. Jemně se oni otřu a chlácholivě jí olíznu ručku. Nemám poslední dobou rád, když je smutná, trhá mi to srdce. Když ji olíznu čeká mě, děsivý šok. Předtím by to bylo jen olíznutí a nic víc, nyní však v tom doteku bylo něco co mnou zachvělo.

Lt. Mohandas Čandra - 13. července 2007 11:18

Bojiště Ačkoli se po bojišti nějakou chvíli procházím a pozoruji některá místa více, než jiná, nezdá se, že bych se cítil nějak dotčen tím, co se tu stalo. Další skřetí nájezd, nic co bych ještě neviděl. "Banda skřetů ještě nic neznamená." Zareaguji na Lesovu poznámku klidně a poučně. "Tohle se teď děje všude." Na chvíli se odmlčím a ještě jednou se po celém místě rozhlédnu. "Spíš by mě zajímalo, proč ti skřeti tak spěchají. Když měli čas na to, aby si tu počkali na elfy, tak kam ten spěch?" Zaklíním si sekeru pod levou paži, abych si uvolnil alespoň jednu ruku a otevřu vak, ve kterém mám ještě od včerejška uzené kančí maso. Vytáhnu jeden kus a začnu přežvykovat. Když už stojíme, nemám stejně nic lepšího na práci. "O tyhlety skřety se starat nemusíme, mají před náma dost velký náskok a nejspíš si ho ještě zvětší." Udělám pauzu v hodnocení situace, abych si urval další kus masa a hned, co se mi ústa dostatečně vyúprázdní, pokračuji. "Jestli na ně narazíme, bude to až se na delší dobu utáboří a to se hned tak nestane."

Leso Varen - 13. července 2007 12:20

Bojiště Procházím se po bojišti a znechuceně si prohlížím tu zkázu. Dýku po nějaké době schovám nazpět do pochvy. Pokud na ně narazíme tak se jich můžeš zeptat proč tak pospíchaly pokud tě to bude ještě zajímat Uthere. Povím mu a zastavím se nad tělem jedné elfky. Učiněná řezničina. Pomyslím si znechuceně. Asi bychom měly vyrazit ne ? Nemá cenu tu dále zůstávat. Poznamenám a zadívám se na smutnou Leoni.

Leoni - 13. července 2007 13:04

Spáleniště v lese: Ten pach spáleného amsa mi nedovolí zavřít oči a přestat na ot myslet. Můj žaludek se začíná vzpírat mému rozumu a já se mu nedivím. kousek ode mě spatřím tělo, ne spíše jen kousek těla nejspíše jednoho z elfů. V očíchs e mi oběví slzy. Kopnu do nejbližšího těla skřeta a schovám tvář k ťapovi do srsti. Tím skreji slzy, které neudržíma které se mi začnou kutálet po tváři. Ťapovo olíznutí ani nevnímám. Obejmu ho rukama a nechci se už na tu spoušť dívat.

Leso Varen - 13. července 2007 13:15
	Bojiště Pomalím a tichým kroken dojdu k Leoni. Takhle to končí a mi na tom už nic nezměníme. Povím ji tíchym hlasem, nevím jak bych jí mohl uklidnit musí si tím projít sama a dostat se z toho.

Rissa - 13. července 2007 21:56

Pohledem sleduju spáleniště. Nedá se říct bojiště. Tady se nebojovalo....jsou to jatka. Nevadí mi boj. Ale musí být trochu čestný a spravedlivý..jestli se to dá o boji říct. Ale co nesnáším, je tohle.....podívám se na ženu v roztrhané sukni. Slezu z koně a poohlédnu se kolem, i když si nemyslím, že by tu skřeti něco nechali. Pak si všimnu té maličké. Je to ještě dítě, a vidět už tak brzo něco takového.....i když, co se v mládí naučíš..... Možná bych ji měla nějak utěšit, ale když já to neumím. Přijdu k ní, a pohladím ji po vlasech, jak tam tak pláče. Nevím, co bych řekla, a tak jdu nesměle dál.

Pán Jeskyně - 21. července 2007 11:29
	Aglariel vás pobídne k další cestě a rozhodne se vás vzít oklikou přes močály víc na východě. Pomalu vyrazíte v před. Na pohřbívání není čas. Časy jsou zlé. Vaše kroky začnou vést do nížiny, kde přibyde potůčků a bahna. Roste zde mech a vrby. Místy mohutné duby a Jadly.

Pán Jeskyně - 21. července 2007 11:32
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Zdejší močály jsou ti známé z pověstí, slyšel si o netvoru co tam kdysi sídlil a hlídal vchod do starého trpasličího města. To měla podle všeho zaplavit voda, ale jen bohové ví co tam číhá. Toto je informace jen pro tebe co s ní uděláš je jen na tobě. :)

Leso Varen - 23. července 2007 20:07
	Mlčky jdu za naší vůdkyní. Už si nehraji s mincí, jen se dívám kolem a mlčím, jakmile naše kroky začnou vést do nížiny proberu se ze vzpomínek. Hnusný bahno Pomyslím si znechuceně a na moment se zastavím, ale po krátké zastávce se ocitnu na konci skupinka a tak se vydám zase dál.

Lt. Mohandas Čandra - 25. července 2007 14:39

Bahno mi chůzi nijak nezjednodušuje, ale stále se snažím udržet si své tempo. Proč musíme poslouchat to elfisko? Sotva to vypadá, že ví, kam nás vede. Bylo by mnohem snadnější pokračovat v původním směru, skřeti byli daleko před náma a rozhodně by bylo jednodušší vypořádat se s nima, než s tím, co nás může potkat tady. Čvachty čvacht, pokračuji v pochodu a brblám si pod vousy průpovídky, které by jen málokoho potěšily. Kdyby tu aspoň někdo znal místní stezky, nemuseli bysme se brodit po kolena v tomhle hnusu. "Nevim, jak to vidíte vy lae mě se mnohem víc zamlouval předchozí směr." Promluvím hlasitě, abych měl alespoň nějakou naději, že se dočkám odpovědi. "Než se tímhle někam prokoušem, mohli bysme se vrátit zpátky, vzít to přímo a pořád to bude rychlejší."

Riam-Ťap - 26. července 2007 18:05
	Lehkost s jakou kráčím po měké zemi by my každý mohl závidět. Držím se vždy poblíž Leo pač je teď nějáká jiná, asi jí ten hrůzný pohled dost poznamenal. Nad tímhle místem se vznáší co si co se mi nelíbí.

Pán Jeskyně - 26. července 2007 18:11

Bažiny nocleh: Blíží se noc a vy se rozhodnete přenocovat na jednom z mála větších suchých míst. Všude kolem jsou jen malá místa a těžko by se tam přenocovalo. Zde svítí měsíc prostorem mezi stromy. Nad vámy se ční mnohaletá vrba s vykotlaným vnitřkem. Všude je dost dřeva na podpal, ale voda se nezdá být pitná. Navíc se začne vznášet mlha a brzy pohltí vše kolem. Občas můžete slyšet kvákání žab a lítají zde hejna komárů. Kteří jsou občas dost nepříjemní.

Aglariel Aranel Nim Draug - 31. července 2007 11:00

Má reakce na hrůzy, jejichž oběti jsme zhlédli, se možná zdá být chladná, téměř povrchní, ale nikdo nemůže rozpoznat, jak hluboce mě pohled na zbědovaná těla příslušníků vlastní rasy zasáhl. Dlaně se mi chvějí, když se dotknu amuletu na krku jedné ze zneužitých elfských dívek. Byla to druidka... S tváří odvrácenou od ostatních na okamžik semknu víčka v zoufalé grimase bolesti. Její osud, stejně jako mnoha dalších žen, byl ještě mnohem horší než pouhá smrt. Jsme ve válce, elfové – a nejen oni – umírají denně po desítkách, ale zneuctění elfské krve někým tak odporným a omezeným jako jsou skřeti...to je urážka, která volá po pomstě. A také se jí dočká, to přísahám. Vstanu a s povzdechem si hřbetem ruky přejedu oči, jako bych chtěla setřít slzy, které z nich však neskanuly. Ani nevím, zda jsem vůbec někdy plakala...takovou slabost si nemohu dovolit, obzvlášť v těchto krutých dobách. Ještě se ohlédnu na Leoni, ale když vidím, že už se jí ujali ostatní a mou pomoc zřejmě nepotřebuje, nemluvě o tom, že by jí stejně nejspíš pohrdla, zavelím tlumeně k odchodu. Vedu skupinu nížinou přes močály. Zde je půda příliš měkká, než aby unesla pluk skřetích vojáků, kteří by tu na nás snad chtěli číhat. Do jednoho by se propadli do bahna. Možná že trpaslíkovi se dostane voda do bot, ale my ostatní – obzvlášť pak ti, komuž koluje v žilách elfská krev - nemáme s chůzí potíže. Když také zaslechnu připomínky toho muže těžkých vah, otočím se k němu a s klidem mu odpovím. Máš-li problém, příteli, nikdo a nic ti nebrání v návratu. Můžeš se vydat, kudy se ti zlíbí, ale dokud jsi s námi, budeš se muset spolehnout na můj úsudek. A víc už mu nevěnuji pozornost. Blíží se soumrak a s ním přichází i mlha. Je jasné, že nocování v bažinách se nevyhneme, proto se utáboříme na nejpříhodnějším místě pod starou vrbou. Prozkoumám dutý kmen. Je prázdný a zjevně dost velký, aby se do něj vešel tygr a dítě. Vyzvu Leoni a Ťapa, aby se uvelebili v ní. Teplota přes noc dramaticky klesá a alespoň jim nebude zima. Byla bych raději, kdyby nikdo nerozdělával oheň, který by nás mohl prozradit, ale pokud se někdo rozhodl tak učinit, nebudu mu v tom bránit. Vybalím si z brašny svůj plášť, stulím se do klubíčka a zachumlám se do něj. Pokusím se usnout a prospat alespoň půlku noci...

Leso Varen - 31. července 2007 15:58
	Jen mlčky procházím terénem. Jakmile se začne smrákat, dojde mí, že se odsud dnes už těžko vymotáme. Proto příjmu fakt, že tu budeme muset nocovat. Moc se mi tu nelíbí, ale co pořád je to lepší než vězení. Pomyslím si když se zachumlávám do svého pláště, sedíc u vykotlané vrby.

Leoni - 31. července 2007 19:29

Na spáleništi zůstávám jako poslední a jen Ťapova přítomnost mi brání, zůstávat zde i nadále a oplakávat mrtvé. Vydám se pomalu za ostatními. Držím se Ťapa a nijak se mi nedaří zastavit tok mých slz. Žal v mém srdci je nepřekonaný. Ani si nevšimnu, že se půda změnila. Nohy se mi do bahna neboří a tak je mi to jedno. K vrbě dorazím jako poslední. S lehkým pokývnutím hlavy přijmu nabídku místa ve vrbě a vcelku oprávněně. Soumrak se blíží a já i Ťap víme, co se chystá. Vrba bude sice špatnou skrýší, ale lepší než nijaká. Opatrně vlezu dovnitř a nenápadně vytáhnu z vaku Ťapovi věci. Tentokrát to bude muset vše zvládnout i v mé přítomnosti. Posadím se a opřu zády o kmen staré vrby. Potoky zaschlých slz na mé tváři působí hrůzostrašně a oteklé oči nejsou o nic lepší. Prázdný pohled upírám kamsi před sebe a neubráním se tomu. Obejmu Ťapa kolem krku a znovu ponořím obličej do jeho měkké srsti. Tiše vyčkávám a doufám, že půjdou brzy všichni spát, aby nezjistili, kdo Ťap vlastně je. Sama kouzlit neumím a tak nějakou obranou bariéru nevykouzlím.

Riam-Ťap - 31. července 2007 19:39

Vlezu si za Le do vykotlané vrby a nechám jí brečet do mých bělavých chloupků. Jen co se setmí, postaví se Ťap na zadní a získá spět svoji elfí podobu mladíka s bílými vlasy až pod lopatky a mladistvím upřímným a velice podmanivým obličejem. Převezmu si šaty a jen Leo kývnu na pozdrav. Pak udělám pár gest rukama a zahalím vrbu bariérou. Ze které není nic slyšet ale do vnitř ano. Také do vnitř nejde vkročit aniž by to Ťap nedovolil. ,, Neplač... Leo no ták ...´´

Leoni - 31. července 2007 19:51

Podám Ťapovi jeho oblečení a zabodnu pohled před sebe. Obejmu rukama kolena a hlavu položím na ně. Pocit, který mě svírá vždy, když je mi Ťap na blízku se snažím nevnímat. Vím, že je mou jedinou oporou. Nedokážu si pomoci a znovu se mi po tváři rozkutálejí slzy žalu. Zavrtím hlavou a schovám tvář v černé záplavě vlasů. Stále vidím před očima všechna ta mrtvá těla svého rodu. Nedokážu si v tom zabránit a do očí se mi žene stále víc a víc slz. Tiše se je snažím polykat a tím pláč zastavit, ale nejde to. Ani nedokáži Ťapovi odpovědět.

Riam-Ťap - 31. července 2007 20:00
	Pohladím ji chlácholivě ve vlasech. ,, Neplač ´´ obejmu ji a snažím se ji utišit. Vím, že to byl strašný pohled, a je mi jasné co ji trápí, připomnělo jí to rodiče. ,, Prosimtě nech slzi pro štěstí a né pro smutek, už jsou tam kde je jim lépe a kde na ně skřeti nemohou´´. říkám klidným hlasem.

Leoni - 31. července 2007 20:06

Stulím se Ťapovi v náruči a slzy brzy přestanou téct a začnou usychat na mých tvářích. Pohled opuchlých očí upírám kamsi do neznáma. „Já vím, ale….“ Nedokážu to doříct. V krku se mi vytvořila veliká boule, bránicí mi to vše doříct. To celé o rodičích a konečně ze sebe vypustit ten žal. Obejmu ho kolem pasu a položím hlavu na jeho hruď. Neznámý pocit ve mně začne řádit. Nutí mě se vzdálit, ale já nechci. Už to enní jako dřív, ale stále je mým nejlepším přítelem.

Riam-Ťap - 31. července 2007 20:29
	,, No ták si bojovnice ty to zvládneš ´´ utěším ji. Pohladím opět ve vlasech a chlácholivě ji hladím na zádech. Proti mě byla malinká. V jejím chování mě cosi varuje, ale nedám to znát. ,, Tam venku se dnes večer budou dít zlé věci´´ řeknu obezřetně. ,,Neboj chráním všechny svou bariérou.´´ usměji se.

Leoni - 31. července 2007 20:39

Neovládnu se a přitisknu se ještě více k němu. Jeho přítomnost mě jaksi uklidňuje a zároveň znervózňuje. Po chvíli kdy se uklidním natolik, že jsem schopna i mluvit ho konečně pustím. Musí mít ode mě rozmačkaná žebra. Schoulím se do klubíčka a lehnu si vedle něj a opřu se o něj. Na mě neznámý pocit nedávám. „Víš přeci jen by mě zajímalo, jak je možné, že se pořád měníš v tygra.“ Otočím se k němu a upřu na něj oteklé oči.

Riam-Ťap - 31. července 2007 20:50

Také se stulím a rukou ji obejmu, aby jí nebyla zima. ,, Nevím vždiť víš co jsem u tebe je tomu tak´´ Řeknu klidně a podrbu se na ruce, nebyla to vyrážka, ale svědělo to jako čert. ,, Nepamatuji si nic před tebou´´ řeknu trochu sklesle. Najednou pocítím takový zvláštní nutkavý pocit. Ale bráním se mu. Pohled na ni se stane něčím jiným. Najednou ji nevidím jako přítelkyni ale spíše jako ... Ženu ta myšlenka mě trochu vystrašila, styděl jsem se za to že ji tak hltám očima.

Leoni - 31. července 2007 21:31
	Znovu se mu stulím v náruči a obejmu ho. Najednou mi je strašně příjemně. Mám pocit, že ho už nikdy nechci pustit. Na rtech mi hraje úsměv a přitom nemám důvod se smát. Zadívám se mu do očí a..zase mě sžířá ten zvláštní pocit. Nechápu to…proč? „ano vím to.“ Nezabráním si v tom a dál se mu dívám do očí a usmívám se. Snažím se, ale nejde to přerušit.

Riam-Ťap - 31. července 2007 21:40

V jejím pohledu bylo co si podobající se plamínku a já od něj nemohl odtrhnout pohled. Přitulila se a já cítil tlukot jejího srdce. Bylo zrychleně, podobně jako to moje. Něco mě hnalo k tomu ji políbit, ale ona pro mne byla jako sestra. Souboj s tím jemu neznámým pocitem byl horší než se skřety. Nedalo se mu dost dobře bránit. V jedné chvíli už to nevydržím a udělám to. Drobný malí polibek. Srdce se rozbuší jako by mělo prasknout a i ta krátká chvilka se zdá být nekonečná. Mírně se oddálím a teprve pak mi dojde co jsem udělal, sklopím pohled.

Leoni - 31. července 2007 21:47
	Přivřu lehce oči a podlehnu té chvíli. Nedokáži myslet na nic jiného než na něj. Stále mi nedochází co se vlastně stalo. Stále cítím jeho rty, vůni i srdce a v tom mi to dojde. Zčervenám a schovám obličej do záplavy černých vlasů. Položím ji na jeho hruď a nevím co teď. Proč to dělám? Vždyť je jak můj bratr a nebo už není? Zmateně nevím co teď. Lehce se mi třese celé tělo.

Riam-Ťap - 31. července 2007 21:54
	Pak mě ovládne rozum a já se konečně zachovám jak situace vyžaduje. V tichosti jí pohladím a přivřu oči. Né dnes ... jestli někdy ... Pomyslím si a nechám srdce se uklidnit. Je smutná ... nechci toho zneužít ... ,, Dobrou´´ zašeptám a oddechnu si.

Leoni - 31. července 2007 22:09

Jsem ráda, že se takhle zachoval a nechce žádné vysvětlení. Nechám ho ulehnout a sama si lehnu na bok, ruce na jeho hrudi a hlavu opřenou o jeho rameno. Tiše popřeji dobrou noc a ještě dlouho přemýšlím. Co to se mnou ksakru je? Takhle se přece sourozenci nechovají. Proč? Já to nechápu, proč to dělám? CO to se mnou je? Tváře mi při té vzpomínce znovu rudnou, avšak nyní je mi to jedno. Opřu se o něj a zavřu oči. Nepodaří se mi vypudit myšlenky na něj a pomalu usínám.

Riam-Ťap - 01. srpna 2007 19:40

Když si myslím, že usnula jen na ni mrknu a zabalím ji do svého pláště. Vlasy stáhnu dozadu a pokusím se usnout. Nevím co si o sobě mám myslet, známe se od mala a já jí tak urazím. Bude si o mě myslet bůh ví co. Jenže oprávněně takhle si ji prohlížet. ... Sen: Spatřím bílé nekonečno a malou postavičku pronásledovanou skřety, něco mi říká, že je to Le a já se ji vyydám chránit ... ale přiletí černě opeřený šíp a já padnu k zemi ... obraz zmizí a oběví se noví... Le jde přede mnou v bílém kožichu, slunce svítí a já jí dám ruku na rameno pak mne políbí a pokračujeme dál ... slunce svítí ...

Pán Jeskyně - 01. srpna 2007 19:45
	Nocleh: Všichni se uvelebíte ke spánku. Aglariel vám vymlouvá oheň i když se začíná dělat zima. Pak se začne ozývat zvláštní mlaskání i z více stran na jednou, ale v mlze není nic vidět. Náhle jako by voda v bažině klesla a kousek od vás se objeví řasami porostlá skládaná kamenitá dlažba cesty. Pokud se k ní vydáte zastaví vás neviditelná bariéra, která znemožní postup dál.

Leoni - 02. srpna 2007 08:41

Položím si hlavu na zem a skoro okamžitě usnu. Zážitky z dnešního dne, mě naprosto unavili. Všude kolem slyším smích. Všude jen černá prázdnota a smích sílí. Z ničeho nic se přede mnou objeví Aglariel. Ukazuje na mě prstem a směje se až se za břicho popadá. Během chvilky zmizí a já stojím jako v nějaké aréně. Všude kolem je spousta lidí i nelidí a všichni se mi smějí. Spatřím i Ťapa, sleduje mě smutným pohledem, ale nedokáže nic dělat. Padnu na kolena a schovám hlavu v domnění, že to vše přestane a ono se tak i stalo. Z ničeho nic smích utichl, avšak to co spatřím, když zvednu hlavu mě nepotěší. Kolem mě stojí několik skřetů. Popadne mě vztek a já vytáhnu svůj mečík. S rozběhem se pustím mezi ně. CO mě potěší nejvíc je, když poslední skřet padne k zemi s dírou v břiše. Stojím tam sama, ruce i šaty zakrvácené a přede mnou leží jen několik mrtvých těl. V tom mě někdo popadne za ramena a srazí na zem. Meč mi vyklouzne z ruky a leží jen kousek ode mě. Nade mnou stojí další skřet. Asi sem si ho předtím nevšimla. Napřáhne se mečem a chystá se mě zabít… V té chvíli se probudím. Vytřeštěný pohled upírám kamsi před sebe. Prudce se posadím a Ťapův plášť ze mě spadne. Ohlédnu se na něj a jeho klidná tvář mi moc nepomůže. Usadím se ke stěně kmenu a opřu se o ní. DO konce noci již neusnu.

Lt. Mohandas Čandra - 03. srpna 2007 19:53

Bažiny "To bych ale musel znát cestu, že." Zamumlám si pod vousy nabručeně a za doprovodu dalšího nesrozumitelného bručení se vydám dál pořád rovně bahnem po kolena. Nechat se víst elfem a ještě ženskou! Tohle tajnůstkaření nesnáším. Hezky všechno zpříma a na rovinu, to je můj styl. Ačkoli se mi nohy boří hluboko do zdejších vod snažím se příliš nezpomalovat a nezapstávat za ušákama, jichž se tyto obtíže očividně netýkají. To, že máme v téhle břečce ještě nocovat mi náladu nijak nezlepší spíše naopak. Poměrně suchý a vyvýšený plácek tomu na příjemnosti mnoho nepřidává. Svoje věci hodím do na místo, kde by se mi snad mohlo dobře nocovat a začnu se shánět po dřevu na otop. Najít zde suchý klacek je sice nezměrně obtížnější, než by to bylo v našem původním směru, ale snad se mi podaří najít alespoň trochu vhodného dřeva. Přinejmenším se můžu spolehnout na to, že mrtvého dřeva je tu dost, nemusím se namáhat s kácením. Případné námitky ignoruji, nestojí mi ani za to, abych zvedl oči. Když už se musíme vláčet touhle nesmyslnou cestou chci mít oheň. Vypadá to, že hlídkováním se tady nikdo nezabývá. Asi nikdo nemá ani tušení, co tady žije. To, že jsem s tímto místem poněkud obeznámen mě však stejně nepřinutí probdít celou noc jenom proto, že ostatním se nechce. Zabalím se do všeho, co mám zrovna po ruce a snažím se zabrat a poctít své spolunocležníky pořádným trpasličím chrápáním. Dříve než se všakponořím do spánku, vyruší mě jakýsi divný zvuk. Ani trochu se mi nelíbí a spolu s poklesem hladiny je jeho význam jasný. Voda zaplavila další část města. Vymotám se zvšemožnch přikrývek a se sekerou v ruce se vydám obhlídnout břehy našeho malého ostrůvku. Moje schopnost orientovat se podle tepla mi pomůže proniknout mlhou, která je pro osttaní téměř neprohlédnutelná. Nemusím se však příliš snažit, abych spatřil plody práce něčích rukou. Jsme moc blízko. Přestože se mi přítomnost tohoto objektu ani za mák nelíbí, raději si ho prohlédnu z blízka. Ještě se může hodit vědět o něčem takovém. "Hmpf." Ozve se po pár krocích. Na místě se zastavím s rukou na nose a od plic si zanadávám. "Tadleta magická kravina patří někomu z vás?" Své sdělení bezmála zařvu a je mi jedno, kdo všechno mě teď může slyšet. Magii nemám rád. Druhou rukou zatím i se sekerou přejíždím po neviditelné stěně a snažím se tak zjistit její tvar ve své bezprostřední blízkosti.

Aglariel Aranel Nim Draug - 03. srpna 2007 20:14

V bažinách Právě se zvedám z vlhké země s určitým záměrem, jež měl zůstat zbytku družiny skryt, když zaslechnu ten podezřelý zvuk. Překvapením se mi rozšíří zorničky a já jsem okamžitě naprosto bdělá. A zjevně nejsem sama, mistr trpaslík má nejspíš lehké spaní... Když hladina klesne a objeví se dlažební kostky, zůstávám nehnutě stát a čekávám, zda odněkud nepříjde útok. Trpaslík si zřejmě starost o bezpečnost ostatních nedělá, neboť se rozšafně vydá na obhlídku. Když pak slyším jeho hlas, nejdříve automaticky odpovím, že to není naše dílo, ale vzápětí mi dojde, že ta otázka nejspíš nebyla adresována mně a tak se skloním k Lesovi, zatřesu mu prudce ramenem, což ho zaručeně probudí, a vydám se za trpaslíkem. Věřím tomu, že to tu zloděj pohlídá, než se vrátím, přinejmenším začne křičet, pokud by se něco dělo. Vy to tu snad znáte? zeptám se tiše trpaslíka, když stanu za jeho zády před neprostupnou magickou zátarasou.

Lt. Mohandas Čandra - 03. srpna 2007 20:25

Bažiny Nechávám svou ruku na neviditelné stěně a ohlédnu se přes rameno, abych se ujistil, s kým mluvím. Poté spustím ruku zpět k tělu, jelikož ani hmatem nejsem schopen nic užitečného zjistit. "Něco jsem už o tomhle místě slyšel." Odpovím elfce poněkud nevybíravým tónem. "Nic pěknýho to nebylo." Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se kolem. "Teď mě spíš zajímá, co je tohle." Uhodím sekerou do neviditelné překážky. "Když jsme sem přišli, tak to tu nebylo."

Leso Varen - 03. srpna 2007 20:48

V bažinách Další otravná noc. Po myslím si než usnu. Ze spánku mě vytrhnou podivné zvuky. Pak mi Aglariel zatřese ramenem otočím se na ní a leduji jak se vydá za trpaslíkem. Zvednu se a rozhlídnu se po našem tábořišti. Hmm Pomalím a tichým krokem se vydám se vydám k trpaslíkovi a elfce. Hmm copak tu to máme ? Zeptám se znuzeným hlasem a má ruka se zastaví na neviditelné bariéře. No to je hezké ne ? Něco nás tu chce zadržet, jak protivé. Povím a zašklebím se.

Aglariel Aranel Nim Draug - 03. srpna 2007 20:55

V bažinách Spolknu všechny poznámky k jeho nezdvořilému tónu a znovu k němu promluvím stejně tiše a přívětivě jako předtím. Povězte mi něco bližšího. Co je to za místo? Co jste o něm slyšel? Je to tu nebezpečné? Určitě se dá ještě někudy zmizet, můžeme odvést ostatní stranou, pokud by tu měla číhat nějaká pohroma... Mluvím tiše, ale naléhavě, protože se mi do hlavy vlévají nekonečné proudy alternativních verzí toho, co se semele vzápětí. Mluvím s trpaslíkem úplně stejně, jako by to byl jeden z mých lidí. Nemyslím na to, že mou autoritou neustále pohrdá, že nesouhlasí s mými postupy, ani že nemůže vystát elfy. Teď je to jedno... Pak vedle sebe uvidím Lesa a okamžitě se vrátím nohama na zem. Jak jen může být někdo tak...tak... Nenacházím správné slovo a tak jen zalapám po dechu a trochu ostřeji, než jsem zvyklá mluvit s lidmi na něj vyštěknu: Co tady děláš? Vzbudila jsem tě, abys hlídal ostatní, zatímco budu pryč! Zodpovědnost ti zřejmě nic moc neříká viď? Na okamžik se odmlčím, posbírám ztracenou rovnováhu a teď už úplně klidně vydám rozkazy. Vrať se k ostatním a vzbuď je. Ať si posbírají své věci, ale zůstanou na místě. Řekni jim, ať jsou ve střehu, nevíme, co nás tu může překvapit. Pak už si Lesa nevšímám, odmítám tím jakékoliv námitky. Otočím se zpět k trpaslíkovi a očekávám odpověď, jako by nás nikdo vůbec nevyrušil.

Lt. Mohandas Čandra - 03. srpna 2007 21:26

Bažiny Aglarieliny otázky ve mně vzbuzují obraz ustrašeného člověka, který se pomalu přestává ovládat. Tomu napovídá i její reakce na Lesův příchod, během níž si nemohu odpustit koulení očima. Budeme se tu bavit o odpovědnosti a aby někdo neřekl, že jí máme málo, radši budeme vzhůru celou noc. Vynoří se mi v hlavě ironická poznámka. Zatím kolem nevidím nejmenší důvod k tomu, aby bylo potřeba budit celou družinu. Mám raději svůj klid a volnost. Jakmile Leso odejde a elfka se otočí zpátky ke mě, zhluboka si povzdechnu a spustím. "Kolují pověsti o tom, že se v těchhle bažinách skrývá nějaká nestvůra. Prý kdysi hlídala trpasličí město, ale to je teď zatopené." Tak to by bylo všechno, ale pro jistotu ještě něco, aby se elfka dostala do obrazu a nezačla zase vyšilovat. "Přinejměnším to, že tu kdysi bylo město nám může potvrdit tahle cesta." Ukážu na kamenný povrch mimo náš dosah. "Trpasličí pověsti nejsou jenom pohádky pro malé děti, rozhodně si je nevymýšlíme proto, aby je bylo čím strašit. Je lepší věřit tomu, co se říká." Tímto jsem už snad vyslovil vše, co je mi známo a mohlo by to stačit. V mém hlase se za celou dobu neobjevily žádné známky strachu, nebo úkosti, zatím se totiž neobjevilo nic, co by je mohlo vytáhnout z hlubin vědomí.

Pán Jeskyně - 05. srpna 2007 09:05

Bažiny Bariera vám brání v postupu dál, jak vidno tyčí se nad vaším ležením jako velká kopule. Ta samá pak brání vstupu do vykotlané vrby do které navíc není ani vidět. Noc ubíhá a kolem okrajů bažin se začnou zjevovat krásná světélka lákající vás za nimi, jako kouzlem se nedokážete ovládnout a jdete za nimi. Probudí vás až náraz do bariéry. Ať je to cokoli spíš vás to chrání. Po pár chvilkách voda opět stoupne ale cesta jako by kouzlem stále ční ven.

Lt. Mohandas Čandra - 05. srpna 2007 18:00

Bažiny Obejdu kolem tábořiště podél bariéry celý kruh, abych se přesvědčil, že skutečně neexistuje žádná skulina. Na zkoušku ještě hodím pár klacků se stejným výsledkem. Takže jsme tady v pasti, nikdo z nás nemůže ven a můžeme jen doufat, že nikdo nemůže ani k nám. Na první pohled nám to zajišťuje bezpečí před všelijakými nebezpečími, ale stejně se mi to nelíbí. Ani nevím, jak se to stalo, ale zase jsem vrazil do té bariéry a to jsem k ní ani nechtěl jít. Je čas si zdřímnout. Zívnu si a navzdory tomu, že Aglariel nedávno nechala všechny vzbudit, si zalezu zpět do svého brlohu. Brodit se touhle břečkou nebyl zrovna lehký pochod a doba už taky dost pokročila, takže neředpokládám, že bych měl s usnutím nějaké vážnější problémy. Stejně se tu teď nic lepšího dělat nedá.

Pán Jeskyně - 05. srpna 2007 18:38

Bažiny druhý den: Večer jste nakonec buď spaly nebo hlídaly. Ráno vysvitlo slunce a jediná cesta byla ta kamenná, žádné jiné nebylo. Po bariéře nebylo ani památky a v dutině stromu pospávala Leony se svým bílím tigrem. Pokud se vydáte na cestu ujdete hezký kus cesty po té zbudované cestě a dostanete se na kraj jakého si děsivého lesa. Byl cítit smrtí a strachem, nevábné místo, ale jinudy to nešlo. Mezi stromy vedla stará už dlouho nepoužívaná cesta, ale trávy zde bylo málo a tak nezarostla.

Riam-Ťap - 05. srpna 2007 18:43
	Ráno druhý den v bažinách: Probudím Leo olíznutím jejího obličeje a vyjdu z vykotlané vrby, protáhnu své kosti na raním slunci a začnu s raní údržbou srsti. Olizováním si vyčistím kožíšek. Spousta lidí si myslí, že je to zhýčkanost, ale já dobře vím, že to udržuje kvalitu kožichu. Počkám na vstávající Leo.

Leoni - 05. srpna 2007 19:18

Ráno-druhý den v bažinách: Probudí mě vlhko na mé tváři. Zamračím se a pomalu otevřu oči. Celé tělo mám rozlámané a hluboké kruhy pod očima svědčí o nedostatku spánku. Vcelku jsem ráda, když Ťap vylezl z vrby. Protřu si oči a pokusím protáhnout své tělo. Aniž bych chtěla, oči se mi stále zavírají a tak ani nevstanu. Sedím, zády opřena o stěnu vrby. Zavřu oči, jen na chvíli,a bych sebrala veškeré své síly a znovu se propadnu do klidného (konečně) a lehkého spánku…

Riam-Ťap - 05. srpna 2007 19:23
	Ráno-druhý den v bažinách: Když se Leo dlouho neobjeví vrátím se zpět. Olíznu ji znova. ,, Není čas na spaní tady už nebude bezpečno´´ Šťouchu do ní čumákem. ,, Měli by jsme jít´´ Naléhám.

Leoni - 05. srpna 2007 20:08
	Druhý den ráno: Znovu ucítím Ťapův čumáček na své tváři a tak otočím hlavu na druhou stranu. Když i tam narazím na jeho studený čumák schovám hlavu do dlaní „Běžte beze mě a nechte mě spát. Já vás doženu.“ Odpovím bezstarostně a dál hodlám spát.

Riam-Ťap - 05. srpna 2007 20:13
	Ráno-druhý den v bažinách: Věděl jsem, že je paličatá ... ,, Alespoň si lehni na koně někdo tě určitě sveze, nebo já´´ nabídnu se. ,, Musíme jít´´. Naléhám na ni dál, jsou za námi večer jsem je cítil. I teď jsem cítil jejich pach, skřeti nám byli v patách.

Leso Varen - 05. srpna 2007 20:29

Ráno Celou noc jsem stál a pozoroval okolí. Ráno se připravuji na cestu, zabalím si svých pár věcí co mám a pak zaslechnu to co povídá Leoni. Pomalu dojdu k vrbě. Je na čase vstávat Leoni, musíme dál a nikoho nenecháme za sebou. Kruci už mluvím, jako naše vůdkyně..ale pokud budu muset tak jí z tý vrby vytáhnu a potáhnu celou cestu. Pokud jsem se něco v cechu naučil tak neopouštět sví lidi pokud to není nezbytné. Povím a zadívám se do vrby.

Nela - 07. srpna 2007 21:55

Bažiny Vyčerpane si sadnem na neveľký kameň, pričom nad stromami krúžiaca grófka zlietne na neďaleký konár a uprene ma pozoruje.Zalovým v malej kapse, visiacej mi na boku, vytiahnem zopár kúskov sušeného mäsa a jeden hodím grófke, ktorej odpoveďou mi je hlasné zaškriekanie.Poobzerám sa okolo a vystriem pred seba doškrabané nohy, zablatené takmer až po kolená.Prehodím si dozadu po pás dlhé, čierne vlasi a uhrančivými, vnímavými očami rovnakej farby sa zahľadím do očí jastrabice.Ako obvykle moju prosbu zase pochopila, a aj keď s nevôľou, znova začala krúžiť nad stromami a zisťovala, či sa neblíži nebezpečenstvo.Ľahla som si na kúsok suchej zeme vedľa balvana. Zablatený čierny plášť s kapucou som si prehodila cez seba a zakryla tak otrhané hnedé trištvrťové nohavice a zelené tričko.Bola som umorená.Nemohla som sa nepozastaviť nad vlastnou naivnosťou, keď som sa vybrala do týchto bažín.Mohla som vedieť, čo ma bude čakať, a aj to, že nájsť tú prekliatu bludičku nebude hračka.Zachovala som sa ako decko, a aj sa mi to vypomstilo, keď som sa takmer utopila v tej bažine.A na to všetko stačila len chvíľka nepozornosti.Zrazu začujem Grófkyn prenikavý škrekot.Znehybniem, s rukou na rukoväti meča, no vzápätí si uvolnene vydýchnem.To iba zbadala voláke zvieratko medzi kríkmi, a zjavne sa pokúša o chytenie večere.

Lt. Mohandas Čandra - 07. srpna 2007 22:09

Tábořiště Ačkoli se již nemalá část družiny chystá k odchodu, žádná z těchto informací se ještě nedostala ke mě. Kdekdo by si mě mohl splést se smotkem hader a kůží, ale každého se zdravým sluchem musí z omylu vyvést mohutné chrápání zaplavující široké okolí. Ve spánku se nehýbu, nepřevaluji se jako někteří jiní, s jistotou mohu říct, že jak usnu, tak se probudím. I když se nejednou stalo, že na chvíli, kdy jsem ulehl, jsem si už nevzpoměl. Každopádně mám poměrně tvrdý spánek a tak ani hlasy ostaních ani jiné zvuky okolí mě nemohou probrat ze spánku. Jediná část mého těla, která je zpod několika vrstev přikrývek vidět, jsou moje vousy, nebo možná vlasy. obojí má stejnou barvu a tak se špatně rozlišuje. Kolem mě se povalují mé sekery i můj kyrys.

Pán Jeskyně - 08. srpna 2007 19:21
	Bažiny Nela a Ruben : Chvilku se plahočíš a pak se dostaneš na pevnou půdu starého lesa, který nevypadá zrovna přívětivě. Je zde spousta letitých dubů z, kterých se staly strašidelní mohykáni. Když spatříš na kameni sedět muže. Je stále daleko, ale asi si tě už všiml. Nevypadá mladě spíš postarší. Držení těla prozrazuje někoho znalého boje. Je brzo ráno.

Nela - 08. srpna 2007 19:57

Bažiny Posadím sa, a všimnem si, že v diaľke na kameni niekto sedí.Zdá sa, že je to muž.Zdá sa mi to, alebo sa na mňa práve pozrel? Postavím sa a inštinktívne položím ruku na rukoväť meča. Čo tu môže robiť?Sem veľa ľudí nechodí.Aj keď, asi by si mohol pomyslieť to isté, čo ja. Chvíľu na neho ešte hľadím.Podľa držania tela vyzerá, že je to skúsený bojovník.Potichu sa priplížim trochu bližšie a so záujmom sledujem jeho konanie.

Pán Jeskyně - 09. srpna 2007 17:40
	___Les mrtvých duší___

Leso Varen - 09. srpna 2007 20:31
	Tábor-ráno Znova zatřesu Leoni s ramenem Já tě z té vrby dostanu. a ohlídnu se po ostatních. Můj pohled padne na Uthera, tichým krokem se k němu vydám a kleknu si k němu, zacloumám s jeho ramenem. No tak příteli je na čase jít zase dál. Už je den. Povím mu a postavím se zase na nohy a odstoupím od něj a zahledím se do nepřívětivé bažiny.

Leoni - 09. srpna 2007 20:41
	Bažiny- brzy ráno: Leso mě donutí vztát a tak se neochotně postavím. Hluboké a temné kruhy pod očima svědčí o všem jen ne o dostatku spánku. Vylezu z vrby a neochotně se připojím k ostatním. Na své hrůzné sny i události noci jsme již zapomněla.

Lt. Mohandas Čandra - 09. srpna 2007 20:43

Tábořiště Můj pokojný spánek je narušen. Těžko říct odkud se najednou z pokrývek vynořila ruka jako lopata a chytila Lesa za oblečení. Zatímco se zbytek těla snaží vymotat ven, držím si narušitele blízko a netrvá to ani pár sekuind, než se na scéně objeví i druhá ruka, která však očividně nemá tak mírumilovné úmysly. Je totiž sevřena v pěst a nezadržitelně se blíží k místu, kde tuším nepřítele, což je přesně tam, kde se skutečně nachází. Těsně před dopadem se však zastaví, jelikož se z pokrývek vynořilo i oko, jež usoudilo, že násilí není potřeba. S mnohoznačným "Ehm" Lesa propustím a stále zpola zabalený do pokrývek se posadím. protřu si oči a hlasitě zívnu, což se příliš neliší od zvuku, který jsem vydal před chvílí. Ještě jednou se podívám na Lesa a s mávnutím rukou mu povím jediné slovo. "Dobrý." Ještě chvíli takto nečině posedávám a pak už se začnu přehrabovat v svém vaku, dokud nevylovím flák uzeného masa, jež se má stát mou snídaní a pravděpodobně i obědem, jelikož nepočítám s tím, že bychom dnes zastavovali před večerem.

Leso Varen - 09. srpna 2007 20:58

Tábořiště Najednou mě uchopí trpaslíkova pracka a druhá se mi blíží k obličeji. Má pravá ruka atomaticicky slede k dýce, ale když neucítím dopad pěsti na svém obicěji ruku z dýky stáhnu. Podívám se na trpaslípaka a usměji se. Dobré ráno..jak ses vyspal příteli..jo a připomeň mi at tě už nebudim jo ? Povím s úsměvem. Jo a dobrou chuť. Povím a otočím se na Leoni. Doré ráno i tobě Leoni. Povím s úsměvem.

Lt. Mohandas Čandra - 09. srpna 2007 21:18

Tábořiště Zamumlám s plnou pusou cosi nesrozumitelného Lesovi na odpověď a dále se zabývám svým jídlem. Flák masa v mých útrabech zmizí během chvilky, vždyť jsem celou noc nejedl. Jakmile mám prázdné ruce, začnu zvažovat, jestli si dám další porci, nebo to nechám na později. Bitva myšlenek v mé hlavě je větší než mnohá střetnutí se skřetími hordami, ale přesto se nakonec rozhodnu dát si s jídlem pauzu. Hodím na sebe kyrys, utáhnu řemeny po bocích a opět vypadám jako připraven do boje. Už si je za opasek zastrčím vrhací sekery a jsem hotov. Tu velkou nechám ležet na zemi, i když mé paže mají obvod stehna průměrného muže, nemám zapotřebí vláčet se s její vahou pořád. Místo toho si raději nabídnu další kus masa. Vidina dalšího dne pochodu totriž nezvratně ovlivnila výsledek bitvy a nadobro zahnala pocit sytosti. S vakem plným masa a jedním kusem v druhé ruce se tedy vydám k okraji našeho tábora, kde se včera večer objevila ta divná bariéra. Zastavím se v místě, kde by se měla nacházet a chvíli pozoruji dlažbu za ní. Potom si do bariéry znechuceně kopnu, jaké je však překvapení, když tam ona bariéra není a má noha vletí do prázdna. Tento nečekaný stav vyústí v dlouhou snahu o udržení rovnováhy, avšak ani na chvíli mě nenapadne, že bych mohl pustit maso, nebo vak, abych se udržel na nohou snáze. Místo toho prodloužím své snažení na úctyhodnou dobu, dokud nedoklopítám až na dlažbu, kde se mi konečně podaří pevně se postavit na vlastní nohy. Jídlu se nic nestalo, to je hlavní. Teď když jsem tady, můžu si pořádně prohlédnout tu cestu, či co to vlastně je.

Ruben - 10. srpna 2007 09:33

Bažiny Krev… Rudá, temná krev odkapává na zelený koberec sametového mechu. Ve velkých hlubokých očích se lesknou slzy… Slzy, které neskanuly na zem po celé věky. Slzy, které nikdy skanout neměly. Až dnes na sklonku dne, kdy smrt přišla mezi neumírající, se krůpěje žalu zatřpytily v šarlatu zapadajících slunce. Meč jara má vražedné ostří. A tnul opravdu hluboko… Krev…Rudá temná krev smáčí zelený koberec sametového mechu. Celé potoky krve…Slévají se v řeku… A řeka v moře. Ještě se dokážu držet nad hladinou, ale vím, že v něm utonu. V krvi, kterou jsem prolil… Probouzím se zalitým studeným potem. Tak jako už tolikrát předtím. Spal jsem dlouho. Déle, než jsem měl v úmyslu. Stárneš, hlupáku. Chtěl jsi vyrazit hned za rozbřesku…Ucítím palčivou bolest. Odkud se bere? Ach tak… Mé ruce… Skopnu stranou houni, pod níž jsem spal, a pohlédnu na své ztuhlé ruce. Jsou křečovitě sevřené na jílci dokonale udržovaného meče, který jsem měl během spánku položený na hrudi, jako dávno mrtvý král či slovutný rytíř. Já ovšem nejsem ani jedno. Blízko mám jenom k té mrtvole. S nemalými potížemi vstanu a posadím se na plochý kámen, na jehož závětrné straně jsem v noci našel své nocležiště. Promnu si křečí rozbolavělá zápěstí. Rána jsou pro mě čím dál bolestivější. Stále dokážu srazit protivníka k zemi jedinou ranou, ale ta rána… Čas nezastavíš. A rozhodně nevrátíš... Upřeně se dívám na svůj skvostný meč a má mysl bloudí v dávných vzpomínkách, když v tom zachytím jakýsi nezřetelný zvuk či pohyb nedaleko ode mě. Tak už i tady? Zašli jste daleko, slídilové. Daleko od svých hnilobou páchnoucích domovů. Pojďte blíž…Pošlu vás tam, kam skutečně patříte. Opatrně odložím meč a sehnu se pro menší odlehčenou sekeru vhodnou k vrhu i k boji na blízko, která na rozdíl od meče nese patrné známky častého užívání. Sevřu ohlazený topor v dlani a úkosem pohlédnu směrem, odkud přichází má nová společnost. Blíží se…Ale není to, co jsem čekal… Člověk? Tady? Rychle vstanu. Mnohem svižněji, nežli by se při mém věku dalo očekávat. Udělám pár rázných kroků s pozdviženou sekerou vstříc nově příchozí… Žena…Samotná žena… Někdo z nás musel nadobro zešílet. K ďasu, proč to nemohli být radši ti skřeti. „Stůj ty… Ty tam… Kdo jsi? Co tu, u všech bohů, děláš?“ Tohle nebyl moc povedený proslov. Proklatě, jak dlouho jsem nemluvil se ženou? Jak dlouho jsem vlastně vůbec s nikým nemluvil?

Nela - 10. srpna 2007 11:51

Bažiny Hm, takže bojovník... spiaci v bažinách?To sa mi nezdá.Čo tu len môže robiť? Podýdem ešte o krok bližšie za strom.No zdá sa, že to bol krok naviac.Muž sa bleskurýchlo posdil a siahol po sekere.Nuž, aspoň som zistila, že je vo veľmi dobrej kondícii.Ale, čo ak je to nepriateľ?Zjavne je mnou prekvapený,to znamená, že by som mala istú malú výhodu ale... radšej nejdem pokúšať štastie.Určite sú moje schopnosti narábania s mečom iba chabým odvarom toho, čo dokáže on. Položím ruku na rukoväť meča a prehodím si vlasi dozadu.Potom výjdem spoza stromu. Niesom nepriateľ.Ale to, čo tu robím, je len moja záležitosť. Nadvihnem obočie a upriem na neho úhrančivé čierne oči. No ak ti smiem poradiť, mal by si byť opatrnejší a nespať tak dlho.A hlavne nie tak tvrdo.Často sem chodia škreti.Myslím, že aj teraz sú niekde blízko.Tie smradľavé krysi sa nezastavia pred ničím.Ani pred smrťou v bažinách.

Rissa - 10. srpna 2007 12:01

V noci jsem se vzbudila. Stačilo to nato, abych už tvrdě neusnula. Setkala jsem sev životě sespoustou divných věcí, a tak se kvůli všemu neplaším, ale na druhou stranu, kdo by usnul. Snažím se alespoň odpočívat a veřit hlídkám, tak jsem ráno schopná fungovat. Ne ale my všichni. Nasnídáme se a zjistíme,že s cestou zpět z ostrůvku sucha je to složitější. Nebo spíš až příliš jednoduché. Je jen jedna, tak,která se tak náhodou objevila. A ten les, který se rozkládá za ní, vypadá všelijak, jen ne jako příjemná dubovina, kam se chodí na hřiby. Nic jiného nám ale nezbývá, tak se vydáme tím směrem.doufám, že někdo z nás má trošičku ponětí, kam že to míříme, a čím to procházíme...

Ruben - 10. srpna 2007 14:37

Bažiny Pozoruji dívku se stále více patrným nevěřícným výrazem ve tváři. Vypadám, jakoby na mě právě promluvil pařez nebo balvan, na kterém jsem před okamžikem seděl. Nyní, když dívka přišla blíž, může si mě lépe prohlédnout. Z blízka vypadám ještě starší, než se zdálo na první pohled. Mé vousy a neupravené vlasy jsou bílé jak zasněžené vrcholky horských štítů. Ostré rysy a hluboké vrásky v ošlehané tváři budí podobný dojem jako rozpukané tváře prastarých soch dávných válečníků, kteří zápolily s draky a démony, když země byla ještě mladá. Mé modrošedé oči, tmavé i světlé zároveň, jak povrch věčného ledovce, jsou hluboké a… Staré… Každému to slovo přijde na mysl, když se do nich zblízka zadívá… Mé tělo však vypovídá o něčem zcela jiném. Jsem vysoký a statný, mohutný v ramenou, se silnýma rukama a přímou chůzí, jež z dálky budí dojem mnohem mladšího muže. Oblečen jsem do pevného koženého kabátce, který vypadá, jako by byl slátán z kůží několika zvířat, z pod něj vycházejí kalhoty ze silné nebarvené vlny, které v zápětí mizí ve letitých vysokých škorních. O kus dál na kameni leží dlouhý těžký plášť obšitý i podšitý vlčí kožešinou a rukavice z jelenice. Vše působí dojmem, jako by ošacení vytvářel kdosi sice možná zručný a učenlivý, ale rozhodně ne zcela znalý koželužského a krejčovského řemesla. Kromě staré a lehce rezivějící sekery, kterou stále svírám v ruce, mám u boku zavěšený dlouhý lovecký tesák. Kromě těchto všedních zbraní jsem očividně vlastníkem nablýskaného nákladně a vzácně vyhlížejícího meče, který jsem prve tak obezřetně odložil na svůj plášť prostřený na kameni. Ta pozoruhodná zbraň se ke mně příliš nehodí a jistě by stála za bližší pohled. Nicméně se nezdá, že bych takový pohled byl s to někomu umožnit. „Nejsi nepřítel…,“ zopakuji po dívce pomalu a váhavě. Mám lehce chraplavý ale stále sytý a silný hlas. Vypadám, jako bych zvažoval, zda se mi celý tento rozhovor nezdá. Kdo tedy jsi půvabná cizinko s havraními vlasy, dravčím pohledem a vražedně ostrým kusem oceli za pasem. Sama uprostřed prokletého mokřadu. S krutými slídili a divokými bestiemi všude kolem… Kdo můžeš být? „Tudy chodí jen nepřátelé a dravci…“ řeknu tvrdším tónem, než jsem měl v úmyslu. K ďasu, budu se zas muset naučit jednat s lidmi. Je to tak dlouho… „Pokud nejsi ani jedno z toho, musíš být buď přelud nebo pomatenec, který má zatracené bláznovské štěstí, že ještě žije. Chodí sem horší věci než skřeti… Mnohem horší a… Temnější… Já to vím. Ale co víš o tomhle mokřadu ty?“ Skvěle. Teď jsem ze sebe udělal vyšinutého dědka, blábolícího o temných hrozbách. Co bude dál?

Lt. Mohandas Čandra - 17. srpna 2007 19:29

Tábořiště Podupu na kamenný povrch, abych si udělal obrázek o jeho stabilitě a podle všeobecného vzezření a jiných dílčích úkazů soudím, že je to trpasličí práce. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by tady kdy stavěl cesty. Během zkoumání cesty neustávám v konzumaci snídaně, jejíž velikost by kdekomu mohla připomenout oběd. Nakonec mastnou ruku otřu o kalhoty a pohlédnu zpět k táboru. Proč mě sakra budili tak brzo, když stejně nikdo nic nedělá, jediní dva na nohách jsme t já a Leso, ale ten stejně akorát kouká po bažině a ničeho pořádnýho se od něho nejspíš taky nedočkám. Přehodím si vak s jídlem přes rameno a rázně se přebrodím zpět na ostrůvek, jež se po čas dnešní noci stal naším tábořištěm. "Když už jste mě teda vzbudili, nemyslíte, že by bylo k věci zas pokračovat?" Zvýším hlas na celý tábor a s pohrdáním sleduji spící i nespící tvory válející se okolo.

Nela - 21. srpna 2007 19:52

Bažiny. Ešte uprenejšie sa na neho zadívam.Rozpráva, ako keby to tu bol nejaký strašidelný les z rozprávok, ktoré mi kedysi rozprávala matka.Samozrejme, že viem, aké nástrahy tu číhajú.A niesom pomatená a ani prízrak.Považujem sa za dosť skutočnú osobu.Poviem s miernym ostňom irónie v hlase.Odrazu Grógňfka zaškrieka.Nastavím ruku a ona sa na ňu posadí.Zadívam sa jej uprene do očí, a ani ma neprekvapí, keď zistím, čo "hovorí".Ja teda idem.A myslím, že by si mal aj ty.Grófka hovorí, že nepriateľ je blízko. Otočím sa na päte a vydám sa smerom na sever.No super, povedala by som, že som sa za tie roky naučila dávať si pozor na ústa, no aj tak som už stihla vykecnúť, aj keď nepriamo, že dokážem komunikovať so zvieratami. Ešte sa na chvíľu obrátim.Ale mal by si sa poponáhlať, lebo to šťastie byť nažive ti môže ľahko pretiecť pomedzi prsty.Aj napriek všetkým tým zbraniam a nablýskanému meču.

Pán Jeskyně - 27. srpna 2007 16:55
	Nela a Ruben: kdesi v bažině Váš napínavý rozhovor vyruší světélko mizící mezi stromy. V dálce se rozplyne mlha a vy spatříte jakousi bránu v pahorku. Pokud přijdete blíže spatříte dva čtyřsáhové sloupy zdobené ovynutými hady a mohutný zdobený portál. Celý vchod uzavíraly dveře z černého dřeva zpevněné kovem, ale ty teď byly provalené do vnitř.

Leoni - 30. srpna 2007 23:28

Ve vrbě: Kdžy se mnou znovu někdo zatřese. Nespokojeně zamručím a odstrčím ho od sebe. Promnu si oči a neochotně se postavím. S mou výškou to je vcelku rpobléma musíms e trochu přikrčit. Vystoupím z vrby a do tváře mě uhodí studený noční vzduch. V tu chvíli s emé tělo rozklepe zimou a naskočí mi husí kůže. Přitáhnu si plášť blíže k tělu a hned jsme vzhůru. Rozhlédnu se kolema můj polhed padne na Ťapa.

Riam-Ťap - 31. srpna 2007 15:09

Ráno: Údržba kožichu to není lehkovážná záležitost, o takovej kožich se musí pečovat jinak .... Dokončím pečlivé olizování přední pracky a hodím okem po vztávající Le. zázrak ... Pomyslím si. Vzpomenu si na jedno ráno doma ... stáhl jsem jí deku, ale stejně to nezabralo, lízání zarazila když se otočila na břicho... Ta pištěla když jsem jí kousl .... Na mém zvířecím kukuči je poznat veselý nádech jiskřících tigřích oček. Zvednu se na všechny čtyři a čekám co bude dál. Až skupina vyrazí dál budu se držet u své chráněnky. Možná až příliš blízko.

Leso Varen - 02. září 2007 20:58
	Ráno Poté co probudim Leony see postavím opodál a sleduji tábořiště a to jak se oosataní probírají se spánku. Pak ke mě dolehne hlas nespokojeného trpaslíka. Tolik poviku po ránu. Porčím rameny a přijdu k němu. Hmm proč ne. A kam vastě ? No ono to je vlastně fuk hlavně prič od sut, Proč mi tu kruci nikdo nepoví kam jdu. Vi to asi víte, ale já ne. A dál sleduji dvé spolucestovatele.

Lt. Mohandas Čandra - 03. září 2007 15:45

Tábořiště Otočím se na Lesa a od nepříjemné reakce mě drží pouze skutečnost, že také nevím, kam naše kroky směřují. "Pro začátek třeba po tý cestě." Kývnu hlavu k jedinému kamennému podkladu široko daleko. "Rozhodně to tak půjde rychlejc a stejně vede stejným směrem, jakým jdeme." Zdůvodním, proč by se mělo pokračovat právě tudy, i když myšlenky, kam nás to může zavést stále straší v hlubinách mého vědomí. Podívám se na všechny členy výpravy a poté věnuji zamyšlený pohled i cestě. "Ne že bych věděl, kam se vůbec vláčíme." Dodám již tišeji a čekám, že se ti lenoši uráčí zvednout a vyrazit.

Leoni - 03. září 2007 18:35

Tábořiště: Rozhlédnu se kolem sebe. Můj pohled padne na Lesa, který mě vlastně nedopatřením vytáhl z pelíšku. Na nepříjemného trpaslíka, ale i na elfku, která mi zrovna nesedla. Kdo ví proč, mě popadne zloba a já se musím několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout. Teprve potom jsem schopna se ovládnout na tolik, že jediné na co se zmůžu, jsou vražedné pohledy, které vrhám kolem sebe. Kdo ví proč, můj pohled padne na Ťapa. Z ničeho nic se mi vybaví veškeré pocity z předešlé noci a…v břiše se mi udělá obrovský kámen. Ano kámen, nic jiného tak ani netíží. Hlasitě polknu a raději stočím svůj pohled ke špičkám svých bot. Tváře mi trochu zčervenají a já si v hlavě znovu prožívám celý ten večer. Ty pocity. Sama sebe překvapím, když si představím, že… Z přemýšlení mě vytrhne hlasitý hlas trpaslíka. Donutím se trochu uklidnit a zadívám se na kamenou dlažbu, která se tu záhadně objevila.

Riam-Ťap - 03. září 2007 19:20

Tábořiště: Zahledím se svým tygřím pohledem na Le a na chvilku zachytím její pohled. Chvíli ho nedokážu pochopit, ale pak mi to dojde ... I já následuji jejího příkladu a packou zavrtím v trávě. Štěstí, že mám chlupy. Pomyslím si, pač bych asi vypadal jak dokonale uzrálá mrkev. Vzpomenu si na večer, nikdy jindy mě její blýzkost tak nevyváděla z míry, nikdy mi tak nebušilo srdce. Nikdy jsem nectěl to co ... Zakňučím a hlavu zabořím do trávy. Tlapama si překryji hlavu a z hluboka dýchám. Jen bílý ocas se komýhá vzduchem sem a tam.

Nela - 07. září 2007 20:11

Bažiny Chcela som ešte niečo povedať, no hneď som na to zabudla, keď som zbadala ten úkaz pred nami.Chvíľu na to hladím.Vyzerá to ako nejaká brána... Obzriem sa na môjho "spoločníka" a bez slova vykročím smerom k svetielku.Keď prídeme bližšie, ukáže sa, že je to veľmi zdobený portál a ... vyvalené dvere?"Čo to má byť?... Niečo tu nesedí.. takéto dačo a v bažine?"Potom si spomeniem na muža, čo stojí za mnou a s nebadanou nádejou v hlase sa spýtam:Nevieš náhodou, čo to má byť?

Lt. Mohandas Čandra - 10. září 2007 15:53

Tábořiště Skvělé, další elf co se snaží vypadat, jak kdyby se ožral...ten nepřítomný pohled by ale chtěl víc praxe. Táhněte všichni kam chcete tohle už nemá cenu. Naposledy přejedu pohledem celý ostrůvek a pak se rázným krokem vydám k místu, kde jsem ležel. Sesírám těch pár věcí, co s sebou nesu, na rameno si hodím sekeru a vzápětí se opět ke všem otočím zády a vydám se zpět ke kamenné silnici. Všeobjímající ticho jen, které doteď jen tu a tam narušovaly zvuky bažiny, je najednou rozbito hlukem mých brodících se nohou. Když se dostanu na povrch, nezastavuji se jako předtím ani nezpomaluji, právě naopak stejně usilovněji pokračuji po cestě. "Jděte po skřetích mrtvolách." Zavrčím na rozloučenou a dále se již neotáčím.

Riam-Ťap - 10. září 2007 16:19

Tábořiště a Uther Z té prekérní situace mě dostane trpaslík, jít za ním se v tu chvíli zdá jako celkem dobré řešení. Hluboké vodě se vyhnu a opatrně našlapuji po kamenných kostkách. Za zády mám mrazivý pocit. Cítím blízko nebezpečí a postup dál je asi nejlepší. Musím jí to říct, teď to vím mám jí rád... asi ji miluji... Doženu trpaslíka a držím se mu při boku. Je z něj cítit zkušenost z bojů. Ten Le určitě ochrání ... kdyby se mi něco stalo ...

Inkognito - 10. září 2007 19:45

soukromá zpráva od Inkognito pro "Sníh, sníh a nic než sníh." Začínám si pomalu pro sebe stěžovat, po další hodině bezcílného bloudění sněhem a snažením se najít něco kam bych se schoval. Pomalu už začínám zvažovat přeměnu do medvěda, abych se zahřál, když mi svitne v průsmyku ve straně temná průrva. "No konečně." Zajásám si pro sebe a okamžitě jsu prohlédnout průrvu, abych zjistil jak to vypadá. Narvu se přes průrvu do jeskyně. "No tady by to šlo." Povzbudivě se usmeji a začnu se mačkat dál průchodem. "Halo?" Zavolám v polovině průlezu, abych se ujistil, že se v jeskyni nenachází žádná "neznámá a nezvaná" návštěva kromne mě. Nakonec zalezu do celkem příhodného prostransví drobné jeskyně. "Chmm, tady by se dalo vydržet." Prohlížím prostory kruhové jeskyně ve tvaru půlkoule o průměru tři a půl metru. Jsem trochu zklamaý, když zjistím, že je jeskyně skutečně neobývaná, aspoň co se prvních šedých a mizejících stínu týká. Zapátrám v batohu vy táhnu krysý ocásek (malou lojově - pryskiřičnou svíčku - celkem dlouho hořící, ale čadící) který na třetí pokus skřehlýma prstama zapálím a posvítím si po jeskyni. "No dobré dobré." Pravím si pro sebe a zaklíním svíčku do praskliny v jeskyni. Pak teprve začnu vyhrabávat z batohu uzlíček, který není moc na první pohled příjemný, ale je použitelný. Vytáhnu z něj plátek sušeného masa kořínky. Nakonec ještě vytáhnu z průrvy do bouře kotlík a naberu sníh, který dám roztávat k svíčce a pustím se do skromné kořínko masové večeře.

Leoni - 10. září 2007 20:08
	Tábořiště a Uther: Trpaslíkovo chování mě okamžitě probere. Neváháma rozeběhnu se za nimi. "Vemte mě sebou." Zaprosím a smutně se zadívám na trpaslíka. S ní tu nezůstanu už ani minutu! Věnuji elfce výsměšný pohled a doběhnu trpaslíka i Ťapa. Kdo ví proč, mám zvláštní pocit. Mé tváře naberou růžového odstínu.

Lt. Mohandas Čandra - 12. září 2007 15:45

Cesta Nestarám se o nic, co se děje za mými zády. Pouze kráčím vpřed a nic jiného pro mě není důležité. Skutečnost, že se mi po boku objevil tygr je poněkud překvapující, ale kdyby měl nepřátelské úmysly, skočil by mi na záda, nebo by alespoň vrčel, či cenil zuby, takže se prozatím cítím v bezpečí. Nevěnuji mu však ani pohled a pokračuji dál. Ta malá holka mi ale radost ani v nejmenším nedělá. Nebudu se starat o ušácký nedochůdčata, teď mi stačí najít nějakou pořádnou hospodu. Ačkoli jsem nehnul ani svalem, troufám si říct, že má nelibost je téměř hmatatelná. Je ovšem také možné, že dlouháni v trpaslících neumí číst ani co by se za nehet vešlo. Nechám elfku ať si dělá, co chce a mlčky pokračuji stále stejným krokem.

Pán Jeskyně - 12. září 2007 16:00

Cesta a začátek lesa: Cesta je z umě opracovaných kamennů a místy při jejích bocích lze nalézt podstavce soch, které zde kdysi stávaly, niní však odpočívali spíše na dně hlubokých vod. Močál se zdál být až moc tichý a zlověstný, když cesta vyústila do lesa, kde stromy měli jen ledabilé množství listí a vše tam páchlo po smrti. Mlha, která ráno zmizela teď opět začala zakrývat výhled a jedinou cestou dál byla prašná cesta mezi stromy. Místy jako by bylo slyšet zlomení větve, ale nevíte jestli je to sen nebo zkutečnost. Les jako by potemněl v očekávání něčeho odporného.

Riam-Ťap - 12. září 2007 16:09

Temný les: Zpomalým a tak se dostanu k boku Leo. ,, Něco se děje, jsou tu cítím je. Drž se u zkupiny´´. Pak se na ni podívám jako bych jí chtěl říct že jí miluju, ale nedokážu ze sebe nic vypravit. Místo toho začnu zlověstně cenit tesáky a točit se do kola. Moje vrčení je ledově chladné a místy až hrůzostrašné. Pozorné oko by si mohlo všimnout, že z tygřích očí jako by sálaly ledového modrého světla. Kožich se podrážděne zvedne a tak vypadám větší.

Lt. Mohandas Čandra - 12. září 2007 16:48

Temný les Okolní mbažina je tak jednotvárná, že nestojí ani za to, abych ji sledoval, místo toho se tedy zaobírám kameny tvořícími dlažbu. Jedná se o kvalitní práci, která zde bezesporu přetrvala celé věky skryta v bahně. Vzhlédnu pouze jednou za čas a to jen proto, abych se ujistil, kam cesta vede. Na oči mi tak přijdou podstavce. Kamenné kvádry na sobě kdysi mohly nést trpasličí hrdiny stejně jako zpodobnění zvířat, to se dnes již nikdo nedoví. Pokud na nich kdy byly nějaké nápisy, čas už je dávno obrousil. Pokračujeme tedy dál, ticho je všeobjímající a jen občasné žbluňknutí doplní zvuky našich kroků, což se brzy stane jediným znatelným zvukem. Po nějakém čase se před námi začne objevovat stále hustší uskupení stromů a země po stranách cesty nabývá na pevnosti. Konečně jsme venku z bažiny, ale stejně tak to může být další velkej ostrov. Příjemná změna, ale za chvíli se dostaneme do stejné situace, jako tomu bylo doteď. Každopádně nezastavuji a udržuji si stabilní tempo, což je mnohem jednodušší, než si dělat přestávky a po každé z nich se zase nutit pokračovat. Z nudného otupění mě probere až zavrčení za mými zády. V mžiku se otočím s divokým pohledem v očích a málem se vrhnu na tygra, o kterém jsem si až doteď myslel, že mi od něj nehrozí žádné nebezpečí. Toporo sekery opouští mé rameno a vydá se na cestu k bílému kožichu, který jí těžko bude klást nějaký odpor. Ťapův život však zachrání šíp, který mezi námi proletí zhruba ve výši mých očí, na což ihned zareaguji. Netrénovanému opku by se mohlo zdát, že mezi průletem šípu a mou opětovnou otočkou nebyla vůbec žádná prodleva, ale válečník se musí rozhodovat rychle. Ještě, než se můj, vak, jež jsem upustil, dotkne dlažby, prohledávám už očima místa, odkud šíp přiletěl. Během okamžiku už rozeznávám těla. Snaží se maskovat, ale teplo, které jejich těla vyzařují je prozrazuje mnohem více, než si uvědomují. "Skřeti!" Křiknu na celou skupinu za mými zády a vyběhnu vstříc boji.

Leso Varen - 12. září 2007 18:04

Temný les Docela jsem rád jdu po cestě z kanů, je to lepší než to bláto a bažina. Cesta mi utíká stejně nudně jako před tím. Pořád to dusivé ticho. A pak mě z nudy vytrhne Tapovo chováni a to jak zareaguje Uther. Zrovna se ho chci zeptat, když v tom si všinu šípů jenž očividně upoutal jeho pozornost o dost lépe než velky vrčící kocour. Pak jen zaskechnu Utehrův výkřik. Jakmile zaslechnu to slovo, tak se mi v každě ruce objeví jedna dýka a dlouhými kroky, tak abych ho dohnal se rozběhnu za trpaslíkem.

Leoni - 12. září 2007 20:58

Cesta: Doběhnu trpaslíka a zaváhám. Jeho chování mi jasně dává najevo, co si o mě myslí. Smutně skloním hlauv a ještě chvíli kráčím v jejich skupince. Avšak trpaslíkova nálada mě naprosto odrovná. Pomalu začínám za skuopinkou dosti zaostávat a odmítám se tam vrátit. Pohled plný smutku a samoty upírám sátle na špičky svých nohou. Nechtějí tě tam..kdy to konečně pochopíš? Jsi pro ně jen přítěží..měla by jsi zmizet... V očích se zaleskne pár slz. Skupinka se mi již vcelkud osti vzdálila a jak to tak vypadá, nikomu nechybím. Pomalu kráčím za nimi a z ničeho nic k mým uším dolehnou trpaslíkova slova. Neváhám a rychle se pokusím někam schovat. Do nějakého křoví, či za strom a pozoruji situaci. V ruce se mi zaleskne můj mečík.

Pán Jeskyně - 13. září 2007 15:40

Temný les : Skřeti Družina mimo Ťapa : Běžíte za trapaslíkem. Leony se schová ve vykotlaném stromě. Dlouho však není nic vidět. Každý stín stromů se zdá být skřetem a vás to jen zneklidní. Když Utherzastaví a zpozorní zpatří vycházející skřety. Jsou jich desítky. Rozběhnou se na vás s děsivým křikem a do toho se ozve vlčí vití. První černě opeřené šípy proletí vzduchem a trpaslíka jeden z nich zasáhne do paže. Není to nic co by mu nějak překáželo v boji, pač trpaslíci mají hodně tuhej kořínek. Aglariel se díky nějákému kouzlu promění v medvěda a vrhne se jim vstříc. Brzi je jich tu přez čtyřicet a další přibýhají. Leony: Ve vykotlaném stromě se cítíš bezpečnější když uslyšíš řev skřetů rozklepeš se při vzpomínce na rodiče. Pak tě, ale ohluší strašlivější zvuk. Táhlé vití tě zkoro připravý o rozum a z mlhy před stromem vyjde obří vlku podobná betie kráčící pomalu k tobě. Pár kroků a má tě jako na podnose. Kotlina je teď pastí z níž není úniku.

Riam-Ťap - 13. září 2007 15:47

Temný les : Leony Když je vrk u stromu pročísnu mlhu a velkým zkokem se vrhnu na dvakrát tak velkého nepřítele. Podivím se když se mi jej podaří srazit na zem. ,, Tu nedostaneš, leda přez mou mrtvolu´´ zavrčím na něj. Vrk vycení hrozivě tesáky a zařve. Já stojím pevně na své pozici. Nedám ti jí bastarde lacino. Vrk se na mne vrhne a srazí mě k zemi, jeho čelisti zkousnou a dech mi vyrazí táhlá bolest žeber. Moje oči se náhle ledově rozzáří a já začnu růst. Odvalím se od nepřítele a těžce popadám dech. Niní naberu výšky koňského hřbetu. Celé tělo zmohutní a čelist proříznou dva jako šavle dlouhé špičáky. Niní je vlčí bestie o mnoho menší.

Lt. Mohandas Čandra - 13. září 2007 17:05

Temný les Někde tu byli, vím to. Viděl jsem je. Zastavím, abych se rozhlédl po okolí, což se ukáže jako osudová chyba, jelikož hned na to se mi paží rozlije známý pocit bolesti způsobený šípem. Z hloubi mé hrudi se ozve jakési vrčení, které je však spúíše než bolestí způsobeno zlostí. Zlomím ratiště šípu na dlaň od mé paže a s hlasitým rykem se vydám vstříc skřetům. V bitevní vřavě už nebude tak lehké mě zasáhnout. Za běhu si velkou sekeru chytnu do levé ruky a pravačkou se chopím jedné z menších vrhacích sekyr. Ta se brzy vydá na cestu za prvním skřetem, který bude mít tu smůlu a dostane ke mě příliš blízko. Potom už se spoléhám jen na své svaly. Co nejrychleji vpadnu do největšího uskupení skřetů na dohled a přitom plně využiji pohybovou energii, co jsem zatím získal. Zo většinou způsobí, že několik nepřátel to neustojí. Aby to však nebylo málo, současně s nárazem na masu skřetích těl ještě máchnu sekerou v mocném rubovém seku, který může ve svých začínajících stádiích roztrhnout něčí břišní stěnu, zatímco v pozdějších fázích už ohrožuje přímo krky nepřátel.

Leso Varen - 13. září 2007 19:10

Tajemný les. běžím dál za trpaslíkem. Jen se přikrčím když vzduche proletí šípy. Je to zázrak že mě ani jeden nedostal. Pomyslím si a pak si povšimnu že Uther tolik štěstí neměl. Jením okem vydím jak láme konec šípu co z něj trčí a druhým jednoho smrdutého skřeta. Jenž se na mě žene. Vyčkám do poslední chvíle na jeho máchnutí meče a pak uskočám a pokusim se do jeho pravého boku vrazit dýku a druhou se mu pokusím vrazit do hrdla.

Jasmin - 13. září 2007 20:04

Trpasličie hory V jasných slnečných lúčoch sa trblietajú kryštálovo zmrazené vločky a zahalujú celú krajinu do snehovej prikrývku. Sneží pomerne husto a ako kráčam je vidieť, že cestujem už hodnejšiu chvíľku, pretože vlasy, ktoré sa dajú zťažka rozlíšiť od iskrivej bielej farby snehu, mi pokrýva jemná čiapočka nahromadeného snehu. Sneh mi nikdy nevadil, ale i tak zo zvyku si prehrábnem dosť dlhé, trošku vlnité, vlasy. Priam na pohľad krehké topánky vyčarúvajú v snehu stopy, no nie moc hlboké. Vzdychnem si a opäť si zastrčím neposlušné vlasy za zašpicatené ucho a v jasných modrých očiach ako nebo po búrke, sa mi zaleskne odhodlanie. Takéto odhodlanie som mala v očiach aj keď som sa vydala na cestu a ešte ma neopustilo. Keďže kráčam cez trpasličie hory, svah začne nepríjemne stúpať a tak si kývnutím ruky vyčarujem palicu, ktorá mi je oporou v chôdzi.

Pán Jeskyně - 14. září 2007 16:05

Temný les: skřeti Uther se ohání sekerou s velkou účiností, ale skřetů je mnoho a další přibývají. Podaří se mu zkolit pět otravů a šestého omráčit toporem. Další boj by byl bez šance a musí se začít stahovat. Lesova elegantní pohybová hitparáda také stojí pár nepřátelských životů. Aglariel jako velká medvědice stále odvážně odrážela nepřítele, ale už nesla mnoho zranění na svém kožichu. Skřetí křik je ohlušující, je zřejmé, že na vás čekaly. Past zklapla.

Leoni - 14. září 2007 18:28

Temný les Usadím se pohodlně uvnitř dutého stromu. Ryk skřetů a cinkot zbraní mě pomalu dohání k šílenství. Prudce zavřu oči a potají doufám, že až je otevřu, bude vše při starém. Do nosu mě uhodí pach skřetů. Uvnitř mě se zvedne vztek, tolik let utlačovaný. Před očima se mi zopakují všechny vzpomínky. Vidím náš domov v plamenech, jak se pomalu rozpadá v popel a ten roznáší vítr. Vyděšený křik a jekot skřetů. Schovaná v bezpečí koruny stromů to vše sleduji a nedokáži nic udělat. Po tváři se rozběhne jedna velká slza za druhou. Pomalu stékají po mé tváři a dopadají na mé oblečení, kde tvoří obrovské mokré plochy… Otevřu konečně oči a rozhlédnu se kolem. Stejně jako v mé vzpomínce i teď mi slzy tiše stékají po tvářích. Trochu mi rozmazují pohled a tak když se rozhlédnu, spatřím jen dvě šmouhy, prozatím upozorňující na sebe varovným vrčením. Překvapeně vyskočím a prudce se udeřím hlavou o kmen stromu. Tvrdě dopadnu na zem a chytnu se za hlavu. DO očí se mi vrhnou slzy, ale tentokrát ne smutku, ale bolesti. Po chvíli se seberu a postavím na nohy. Vykouknu z kmene stromů a spatřím dvě stvůry bojující proti sobě. I když se mi trochu motá hlava, neváhám a rychle vyběhnu z vykotlaného stromu. Proběhnu kolem nestvůr a zmizím mezi stromy v lese. V ruce se mi kovově zaleskne čepel mého malého mečíku.

Riam-Ťap - 14. září 2007 18:42

Temný les: Vztekle zařvu a opět v hrozbě vycením tesáky. Všimnu si Le jak mizí v mlze, ale zastaví mě útok vlčí zrůdy. Vrhne se mi na krk a já jej jen s obtížemi odrazím. Vrátit by se žádná chyba nedala. Využiji chyby nepřítele v obraně a jediným mocným škubnutím mu zlomím vaz. Poděšeně sleduji co jsem udělal a zase se změním v obyčejného malého tygra. Le musím ji ochránit. Rozběhnu se tedy za ní, nebo si to alespoň myslím.

Pán Jeskyně - 14. září 2007 18:49

Temný les: Leony: Zaútočí na tebe jeden ze skřetů, ale je moc silný a svalý tě na zem, zlověstné oči tě pozorují s nelidskou krutostí. Zelená hadí kůže vypadá drsná jak kůra. Žluté tesáky hrozebně cvaknou na prázdno. Z mlhy o podál se vynoří Ťap, ale srazí jej šíp, který se mu zaboří do boku. Pak další a další šipy, brzi se jeho bílí kožich zbarví krví. Pokusí se odrazit skřety a probít se k tobě, ale to už ti výhled zacloní skřet. ,, Zabte ho bastarda´´! zaječí skřet a na chvilku se otočí a tak dostaneš svou šanci.

Leoni - 14. září 2007 19:06

Temný Les Vyděšeně se pokusím utéct, když pochopím, že nemám šanci, otočím se k nebezpečí čelem. Zaútočím, ale skřet můj útok snadno odrazí a prudce mi ho vrátí, škobrtnu, ale váhu udržím, znovu se na něj vrhnu, ale tentokrát minu úplně a skřet mě jen malinko popostrčí. I to však stačí k tomu, abych dopadla tvrdě k zemi. Otočím se na záda, ale mečík mi vyletěl z ruky a tak jediné na co se zmůžu, je kopat, kousat a mlátit rukama kolem sebe. V tom spatřím Ťapa. „Ťape pomoc.“ Stihnu zaječet a ochromý mě hrůza. Jako ve zpomaleném filmu vidím ten šíp, jak protíná jeho bílý kožíšek a barví ho do ruda. Během okamžiku přiletí další a další šíp a Ťap padne na bok. „Ne!“ Zařvu na celé kolo a využiji skřetovi chyby a vyskočím na nohy. Přitom seberu mečík, který ležel jen několik coulů od mé pravé ruky a vrazím ho až po rukojeť skřetovy do krku.

Lt. Mohandas Čandra - 14. září 2007 19:11

Temný les Neustupuji, pouze si vybírám lepší místo k boji, než to, kde se to už pomalu začíná vršit skřetími mrtvolami. Neustále se navíc snažím zůstat v pohybu, jakmile bych totiž jen chvíli zůstal na jednom místě, vrhli by se na mě skřeti ze všech stran a to není dobré. Zaseknu svou obouruční sekeru do skřeta po své levici a nechám ji tam. Hned v dalším okamžiku se mi v pravé ruce objeví má druhá vrhací sekera, tentokrát ji však v žádném případě nemám v plánu někam zahodit. Skřetů je hodně, ale nemají žádnou pořádnou zbroj, moje velká sekera mi zde tedy moc velkou výhodu neposkytne. Zato s lehčí sekerou toho v davu dokáži mnohem více. Jsem tak mnohem rychlejší a obratnější a navíc mohu také využít druhou, volnou ruku. Ukročím stranou, čímž se vyhnu několika nebezpečně vypadajícím výpadům, ale na druhou stranu se zase dostanu mezi jiné skřety. První věc, kterou spatřím, je skřetí ruka napřahující se k úderu, který by mi zcela jistě rozpoltil lebku. To mu ovšem nedovolí moje levačka, která včas zachytí toporo jeho sekery a v dalším okamžiku už je sekera jen moje, jelikož skřetí zápětí padá k zemi uťaté mou druhou sekerou. Skřeta otupeného bolestí srazím předkrokem, kterým v podstatě udělám jakousi otočku. Se dvěmi sekerami už mohu prostor kolem sebe ovládat téměř dokonale. Někdo dává přednost zbrani a štítu, já mám však raději dvě zbraně, štít totiž po nikom nehodíte a je těžké se ho v případě nouze zbavit. Dále prolétávám záplavou skřetů a rozsévám smrt v řadách šedých zakrslíků. Hlavní je nikde nezůstat moc dlouho. Odrazit útok, zasadit ránu a jít zase o kousek dál. Nechávám se unášet vírem boje, následuji jeho rytmus a nevnímám nic jiného.

Pán Jeskyně - 15. září 2007 09:56

Temný les Skřet překvapěně vykulí oči když mu nůž projede krkem. Zasténá a svalí se na zem. Máš štěstí, že nepadl na tebe, protože by tě asi rozmačkal. Jeho život vyprchával rychle. V posledních pokusech o nádech si tě zlověstně prohlížel. Pak jeho tělo ztvrdlo. Tam kde se ti ztratil Ťap byl teď mumraj spousty skřetů. Na chvilku si ještě mohla zahlédnout bojujícího Ťapa, ale to už nevipadalo jako boj, ale spíše zoufalá obrana. Z beznaděje tě vytrhne další zkupina skřetů pospíchajících k tobě. Na pravo od tebe si všimneš medvědice jak odráží útoky. Kousek od ní pak na malý moment zahlédneš zběsile bojujícího Uthera. Družina: Dostali jste se na malou paseku. Skřetů bylo mnoho a jejich zbraně vám v každé chvíli mohly zasadit smrtelnou ránu. Leso v boji s jedním z nich utrpěl ránu na boku. Nebyla moc hluboká, ale to jen díky rychlému obratu. Zloději přece jen vyhovoval boj jeden na jednoho. Aglariel jako mohutná medvědice probodaná šípy čelila přesile s vervou a odhodláním. Risa se otřepávala po ráně do hlavy. Skřet minul Uthera a zasáhl ji. Uther zabijel nepřátele zkušeně a rychle, ale síli docházely všem bez vyjímek. Situace se zdá být beznadějná. Jste obklíčeni kolem do kola a kolem vás prolétají šípy na slepo hledající oběť. V dalším momentu se trpaslík vyhne skrčením kouli řemdihu a dostane zásah do břicha. Aglariel nyní opět elfka upadá na zem ztrácejíc vědomí z desítek šípů trčících z jejího těla. Leony s dostane k vám mezerou mezi skřety. Pak jako by na schvál první kapky deště začnou cinkat o ocel a studit na těle. Skřetí záloha se místo útoku na vás obrací tam odkud přišla Leony. Řady skřetů zeslábnou a vy dostanete jedinečnou příležitost k ústupu.

Leso Varen - 15. září 2007 11:31

Boj v lese. Bojuji jak nejlépe dovedu, ale mám radši boj proti jedinci a ne proti celé armádě. Jsem přece jenom zloděj a ne válečník. Od nějakého skřeta utržím mělkou ránu do boku a za tu ránu zaplatí životem. Po nějaké době boje a zabíjení těch skřetů si povšimnu ostatních. Je to dost zlí dojde mi a co nejrychleji zebuju dalšího protivníka, cítím jak mi ubývají síli, v důsledku námahy ztráty krve. A pak aby bylo ještě líp začíná pršet. Pak, jako by se na chvíli zastavil čas. Odělám dalšího nepřítele a povšimnu si změny chování skřetu. Jako by se rozhodovaly, ale co to je fuk máme šanci to přežít a utýct. Podívám se po ostatních a dost nahlas tak aby mě slyšeli povím. Hněte sebou máme šanci odsud vypadnout. Povšimnu si očí rozlíceného trpaslíka a chytnu ho za rameno a zacloumám s ním. Pokud tady hebneme tak bude konec týhle poutě..musíme odsud zmizet dokud to de Uthere. Pak ho pustím a zadívám se na skřety. No tak máme šanci.. A začnu ustupovat.

Lt. Mohandas Čandra - 15. září 2007 17:31

Temný les Řinčení řetězu v mé blízkosti napovídá,. čemu budu v nejbližších chvílích čelit. Dokud to však neuvidím na vlastní oči, lze jen obtížně správně zareagovat. Přece jen zvolím jednu z forem úniku, čímž se vyhnu prvotnímu útoku, ale přitom dostanu zásah do břicha. Vaše šípy možná proniknou kroužky, ale můj kyrys je něco nad vaše síly. Své zbroji věřím oprávněně, síla úderu do trupu se rozloží na celé mé torzo a jediné, čeho tím skřeti mohou dosáhnout, je to, že se ještě více naštvu. Jsou to hlupáci, pokaždé, když šíp mine někoho z nás, zasáhne jednoho z nich na opačné straně. Pod vousy se mi objeví úšklebek podobný šíleném úsměvu a hned na to mám v plánu vrhnout se zpět do boje. Někdo mě však napadne zezadu. Prudce se otoím a nadloktím srazím jeho ruce. Ostří mých seker jen tak tak minou Lesův trup, ale přece jen se mu podařilo upoutat mou pozornost natolik, abych ho i přes svůj amok vnímal. Jeho slova ve mně vzbudí jiskřičku rozumu a já se rozhlédnu po bojišti bez krvelačných úmyslů. Ústup nepřipadá v úvahu, ale pro začátek bysme se mohli probít z toho obklíčení a získat výhodnější pozici. Souhlasně trhnu hlavou, až se mi plnovous rozhoupe na kyrysu a začne tam rozmazávat krev. V dalším okamžiku už mám však v očích stejně šílený pohled jako před chvílí. Rozběhnu se směrem, který naznačil Leso a začnu pro ostatní čistit ústupovou cestu. První skřet tímto směrem musí počítat s tím, že mu chci vrátit sekeru jednoho z jeho druhů a to ještě než se vůbec dostaneme do kontaktní vzdálenosti. Plnou vahou se pak vrhnu na dalšího, levačkou sahám po jeho zbrani, zatímco sekera v pravé ruce usiluje o jeho život.

Pán Jeskyně - 16. září 2007 19:24

Družina : Leony Leony brečí a vy nevíte proč. Co si potichu říká, ale mezi neustálími vzliky jí nerozumíte. Děvče pak padne na kolena a rozbrečí se. Situace se zdá být nadějná ale když je Leony na zemi zahradí vám cestu další příval skřetů. Uther dělá co může a pak spatří sekeru směřující k jeho očím. Jako bi se čas zastavil a malá Leony zavzliká a řekne. ,, Vzaly jste mi všechno´´. Děvče jako by najednou vzplálo a během mžiku oka se dokola rozšíří ohniv ý kruh, který odhodí všechny skřety a zapálí je jako pochodně. Tráva během chvilky shoří a stromy vzplanou. S přáním, aby se někdo o ťapa postaral omdlela. Ťap: Další a další rána, chladná ocel v těle a smých skřetů. Ohnivá vlna a pak nic. Družina: všude okolo vše hoří, skřeti ohořelí leží všude okolo a smrad spáleného masa. Vše je děsivě oslňující. Skřet se sekerou byl na popel a sekera také. Všude bylo jen ticho a praskání hořícího dřeva bylo jediným zvukem, mimo tlukotu vašich srdcí.

Riam-Ťap - 16. září 2007 21:20

Sen: Otevřu oči a kolem mne je jen bílé prázdno a ... obloha s mraky a ostré skály. Občas padne nějáká vločka, když tu zaslechnu hlas. Říká mi Riame musíš žít, jsi můj jediný a milovaný syn. Tam daleko tě čeká osud, pokračoval hlas dál. Nech se vést srdcem ... Vše se časem dozvíš, vše ... usmála se vysoká bělovlasá elfka. Sen pokračuje když spatřím smutnou černovlasou dívku jak se ke mně otočí a pak utíká pryč ... snažím se ji přivolat nebo doběhnout, ale ona se mi ztratí ... pak vidím kamený kruh a dva kameny, černý a bílí ... vše se zamlží... Proberu se a pokusím se se postavit, na sobě mám bílý kožešinový plášť . V dálce pak spatřím postavu blížící se ke mně. Chlad způsobil, že má kůže mírně zbělala, ale nebylo mi to nepříjemné. Nadzvedl jsem ruku abych zastínil světlo oslepující mě, abych na ni lépe viděl ( Jasmin ).

Leoni - 16. září 2007 21:31

Nějak doklopýtám mezi ostatní a přes slzy nejsem schopna ani vidět, natož něco říci. Zastavím se a zahlédnu hordy skřetů, které se řítí přímo k nám. ťape..jak se to mohlo stát, já… Srdce se mi rozbuší obrovskou rychlostí a do očí se vnese nový nával slz a nová dávka vzlyků. Padnu na kolena a nedokážu ze sebe ten stesk a touhu dostat… Ťape miluju tě! Křičím v duchu a můj pohled padne na nejbližšího skřeta. Vztek, který ovládne mé tělo, zanese i mou mysl. Z mých úst vyjdou i slova, která bych sama nikdy neřekla. Přivřu oči a okolo mě se vytvoří ohnivý kruh, který se obrovskou rychlostí rozšíří. Okamžitě pálí všechny skřety. Poslední co vnímám je jejich vyděšený řev a můj spokojený úsměv. Padám na zem a propadám se do hlubokého snu… Sličná paní oblečena v bílém. Kdo ví proč je mi tak povědomá. Marně se snažím spatřit její tvář. Teprve potom mi dojde, že její tvář překrývá hlava někoho jiného. Zarazím se při pohledu na jejich polibek. Muž, který ke mně otočí svou hlavu je mi také povědomí, ale odkud? Proč?… Sen skončí a já se propadám do tmy, nicoty jen samé prázdnoty…

Lt. Mohandas Čandra - 17. září 2007 18:32

Temný les Kdybych chtěl, mohl bych projít a dostat se tak za skřetí linie, ale ostatní by to nestihli. Jsou moc pomalí a tak musím bojovat s další vlnou skřetů. Naštěstí jsou poměrně roztroušení, což mi dává alespoň zpočátku možnost boje muže proti muži, aniž bych se musel starat o více než jednoho skřeta. Jeden padne, přiskočím k dalšímu. Tentokrát se však dočkám nemilého překvapení v podobě sekery směřující do mého obličeje. Změním tedy svůj původní úmyslu a skrčím se do jakéhosi kotoulu pod jeho zbraní, jak jen mi to kyrys umožní. Když se zase dostanu na nohy, všechno okolo mě hoří a můj úder, který jsem směřoval víceméně za záda, narazí na na zbytky hořícího skřeta. Jen, co spatřím kusy hořícího masa a oblečení, jež na mojí sekeře ulpěly, otřepu se a věnuji dlouhý udivený pohled okolí. Co tohleto mohlo udělat? Koukám nevěřícně na hořící stromy. Otočím se zpět na zbytek naší družiny, ale ti jsou tu pořád. Ohnivá vlna jim neublížila, stejně jako mě. Chvíle nečinného zírání mi stačila k tomu, abych přestal hledat souvislosti a pojal celý požár jako fakt, nad kterým nemá smysl přemýšlet. Rozhlédnu se ještě jednou po bojišti, tentokrát však kontroluji stav skřetů, pokud by se někde našel nějaký ještě dýchající kus, bylo by potřeba ho dorazit. "Musíme odsaď vypadnout někam, kde nehoří." Zahulákám k ostatním, což je v podstatě jen Leso a možná ještě Rissa, pokud je ve stavu, kdy dokáže něco vnímat.

Nela - 17. září 2007 20:20

Odvrátim sa od môjho "spoločníka", keď v tom sa niečo stane.Neviem, čo to je, cítim len zatrasenie pôdy pod nohamy, oslepujúce svetlo a viac nič.... Otvorím oči.Nájdem sa ležať na zemi.Je tu chladno.Strasiem sa.Vtom si uvedomím, že som niekde úplne inde.Posledné si pamätám len tvár toho muža a silné, biele svetlo. Postavím sa na nohy a vezmem do ruky meč.Je to zvláštne, akoby ma sem prenieslo nejaké... kúzlo. Poobzerám sa okolo seba a vidím tam ženu a muža.Ona je pravdepodobne elfka... Zvlášne... Stisnem pevne rukoväť meča v ruke a pomaly sa blížim k nim.Neviem, čo sú zač, či priatelia, alebo nepriatelia.Neviem ani, či robím dobre.Viem len, že chcem zistiť kde to som, a čo sa stalo...

Leso Varen - 17. září 2007 20:30

Temný les Bojuji a boji a pomalu se dostáváme pryč, když vtom zaslechnu Leonin hlas. Otočím se po ní a uvidím ohnivou stěnu jenž se na mě valí. Co, kdo? Pak mě pohltí, ale nezabije jen ohromí. Podívám se kolem. Vše je v plamenech jen mi ne naštěstí. Pak mě vytrhne Utherův hlas. Vadám se h dívce a opatrně jí pomohu na nohy a doufám že bude moc stát, Rána na boku mě pálí. Pojď musíme zmizet Leoni. Povím jí a táhnu jí dál.

Jasmin - 18. září 2007 11:42

Ticho môjho kráčania prerušuje len takmer nečuteľné dobre známe vŕzganie snehu, pod mojimi nohami. Zrazu po tom dlhom putovaní zazriem pred sebou postavu. Vidím, že je to človek, tak len pohŕdavo myknem hlavou a chcem sa obrátiť na inú stranu, avšak moja zvedavosť je silnejšia. Prídem až k postave a zarazí ma jeho bledá pleť a biele vlasy. Ľadový elf! Prekvapene zhíknem a hneď si k nemu čupnem. Je živý.....a posledný..... Hneď rýchlo premýšľam nad všetkým a keď otvorí Riam oči, prehovorím : "Čo sa ti stalo?" Opýtam sa keď si všimnem, aký je visilený.

Riam-Ťap - 18. září 2007 15:37
	Soutězka : Trapasličí hory ( Jasmin a Nela ) Trochu se leknu když ji spatřím. Dívka je elfkou a neuvěřitelná podoba mi bere dech. Pak promluvý ... ,, Mi se známe?´´ řeknu trochu nevěřícně. Zdá se být velmi krásná a hrdá. Proboha co tady dělám, jak jsem se sem dostal? Zvednu se a náhodou si všimnu další postavy. Ta nevypadá elfsky a blíží se. ,, Kde to jsme´´?.

Jasmin - 19. září 2007 09:50

Trpasličie hory Zasmejem sa keď sa ma spýta takú hlúpu otázku, avšak zvážniem a zaškerím sa. Je na mne po celý čas vidieť akási hrdosť v reči a v tvári. Ako keby som pohŕdala všetkým, čo je inšej rasy aká som ja. Ale nie je to tak. I keď tak vyzerám, ctím si všetkých rás na tomto svete. "No nepoznáme sa.... Ale povieš mi už konečne, ako si sa tu zjavil? Pred chvíľou si tu nebol!" Poviem a hneď si všimnem novej príchodzej postavy. Je to určite žena a v ruke zviera meč. "Ten meč môžeš pokojne odložiť. Nemám v záujme nikomu ubližovať.... aspoň zatiaľ." Zaškerím sa a je jasné, že som posledné slová myslela smrteľne vážne.

Riam-Ťap - 19. září 2007 15:24
	Trpasličí hory: ,, Nevím nic si nepamatuji´´. Řeknu s úzkostí v hlase, zorničky modrých očí se zůží. ,, Prosím odlož zbraň, nebo jsem ti já nebo tady... něco provedly´´? zeptám se trošku uraženě. ,, Začneme od začátku a po dobrém´´. Následuje můj elkorysí úsměv. ,, Já jsem Riam ´´. Představím se a mírně se ukloním. Taky by mě zajímalo kde jsem se tu vzal ...

Lt. Mohandas Čandra - 19. září 2007 15:46

Temný les Věnuji pohled všem členům družiny a pomalu přejíždím z jednoho na druhého. O tu malu elfku se postará Leso, druhá elfka by to mohla zvládnout sama a ta, co si hrála na vůdkyni už je mrtvá stejně jako tygr. Vypadá to, že všichni přeživší se o sebe jakš takš postarají. Zatím je nechám být, nemyslím si, že mě potřebují a já rozhodně nepotřebuji je. Zapamatuji si směr, kterým ostatní odcházejí a sám začnu procházet bojiště. Během boje jsem se ani v nejmenším nestaral, kam mě celá šarvátka zanesla. V lese navíc nejsou žádné orientační body a tak se jen velmi přibližně snažím vrátit zpět po svých stopách. Pozorně sleduji zem a zaměřuji se hlavně naskřetí mrtvoly a zbraně v jejich rukou. Hledám svoje sekery, když najdu je, vak s jídlem už nebude problém. Toporo obouruční sekery bylo natolik ohlazené mýma vlastníma rukama a nasáklé mým potem, že si nedovenu představit, že by chytlo za tak krátký okamžik, jakým byl přechod ohnivé stěny. Konečně vidím zbraň větší, než všechny skřetí. Toporo je sice trochu očouzené, ale celému nástroji to na funkčnosti ubere jen minimum. Najít mou celokovovou vrhací sekeru však bude poněkud větší oříšek. Je daleko menší a navíc jsem ji odhodil už na začátku bitvy. Když se ale dostanu ze spáleniště, stačí mi už jít po mrtvých tělech a to, co je nejdále se stalo cílem ostří mé sekery. Plně vyzbrojen klidným krokem ujdu ten kousek, co mě dělí od cesty a tam se dovybavím o nezbytný proviant, než se konečně vrátím k ostatním. "Jak jste na tom?" Zeptám se a sám si sednu na padlý kmen. Své věci rozložím kolem a začnu zkoumat svá vlastnní zranění. Kromě několika škrábnutí a pohmožděnin se jedná pouze o šíp v paži. Pokusím se tedy vymyslet způsob, jak se ho co nejlépe zbavit.

Leso Varen - 19. září 2007 16:03

Les Pokouším se postavit Elfku na nohy, ale po krátké době jí jen opatrně položím na zem a obváži si svoje zranění. No žiju a to je hlavní. Povím Utherovi a podívám s na jeho rameno. No jak s na to tak dívám tak jsem na tom líp než ty. Zahnu se pro Leoni a oparně jí vezmu do náruče a jdu směrem k Utherovi. Je lehčí než by se zdálo, a nevypadá zraněně, je spíše vyčerpaná. nechceš pomoct ? Zeptám se ho.

Lt. Mohandas Čandra - 19. září 2007 16:19

Temný les Přes kroužkový rukáv se mohu jen dohadovat, jak hluboko se šíp dostal. Odepnu tedy přezky řemenů, které ho poutají ke kyrysu, a teď teprve nastane první problém. Rukáv je sice širší, než by bylo nutné u normálního oblečení, ale stále to není dost, aby se pod něj vešla má paže i s trčícím pahýlem šípu. "Další ruka by se hodila." Odpovím Lesovi, zatímco ulamuji další kus ratiště, abych mohl stáhnout rukáv. Přesto, že každý dotek šípů vyvolává další vlnu bolesti, snažím se nedávat to na sobě najěvo více, než občasnými škleby v obličeji. Bez adrenalinu boje je však bolest čím dál naléhavější. Skřeti a jejich zpětný háčky... Když je kus zbroje na zemi, stačí už jen roztrhnout rukáv haleny nasáklé mou vlastní krví a dostanu přímo k ráně. "Vytahovals už někdy z rány šíp?" Zeptám se Lesa a opatrně prohmatávám okolí místa, kde šíp pronikl kůží.

Leso Varen - 19. září 2007 16:49
	Les Sleduji trpaslíkovo počínání a pak opatrně položím Leoni nazem a přijdu k němu blíž. No jo prárkrát, jde jen o to škubnout a to rychle. Povím mu. Tak co připravenej ? Bude to tost bolet. Povím a čekám až mi dá povel.

Lt. Mohandas Čandra - 19. září 2007 18:49

Temný les "Tak na to teď zapomeň." Okřiknu Lesa a dávám si pozor, aby se nedotkl šípu dříve, než mu vysvětlím, jak to má provést. "Ten šíp má zpětné háčky, takže nejdřív budeš muset zjistit, kam směřují, a potom nad nimi proříznout kůži, aby mohly volně vyjít ven." Popíši celou proceduru, jako by nešlo o nic víc, než trhání jablek. Ze způsobu, jakým celý postup prezentuji je vidět, že se s takovým zraněním zdaleka nesetkávám poprvé. "Začni ale tím, že si vyčistíš nůž. Nechci mít v sobě skřetí krev. Oheň tu asi rozdělávat nebudem, tak se zkus zeptat ostatních, jestli nemají nějaký pití. Čím silnější, tím lepší. V tom si ten nůž opláchneš a můžem začít." Mluvím zcela klidně, nikam nespěchám a není znát ani známka nervozity nad tím, že se mi v příštích okamžicích má někdo šťourat nožem v ruce.

Leso Varen - 19. září 2007 19:06

Les Poslechnu si rady jak vyndat ten šíp. Hmm nedal by si víno ? je ho sice škoda na umývání nože ale co. Povím a od pasu si odepnu čutoru a pod proudem vína opláchnu jeden ze svých nožů. Hmm a půlka dobrýho vína je v tahu no, ale co, na ten zbytek je pro tebe. Povím a zbytek dám Utherovi a zadívám ne na šíp. Tak se do toho dáme. Zkušeným okem zloděje se zadívám na kůži pod níž jsou schované háčky a zlehka se jí dotknu abych se ujistil, kde opravdu jsou a pak se dám do vyprošťování šípu. Proříznu kůži jenž brání háčkům ve vyklouznutí a šíp uvolním a vyprostím. Celou tuto proceduru udělám zručně a tak rychle jak v dané situaci dovedu. Z kapsy vytáhnu čistý pruh látky a přiložím jí Utherovi na ránu. Zadívám se na šíp a pak ho zahodím na zem. No sice mi to nešlo tak jako odemykání zámku, ale co je venku. Povím sebekriticky a omluvně se zešklebím na Uthera.

Lt. Mohandas Čandra - 19. září 2007 19:36

Temný les Během vyndávání šípu sevřu své ruce v pěsti a snažím se nehnutě vydržet bolest, kterou manipulace s šípem nevyhnutelně přináší. Když se její hladina vyšplhá přes snesitelnou mez, zavrčím podobně jako zvíře, ale to je vše. Než mi Leso ruku obváže, naliji ještě trochu vína do rány. Viděl jsem to dělat felčary už hodněkrát, asi, aby se rána rychleji hojila a přestala bolet. "Ujde to." Zhodnotím Lesovu práci a přihnu si z jeho čutory. Víno ale není zrovna moje gusto a tak mu ji ještě s nějakým obsahem zase vrátím. Sehnu se k zemi pro svůj rukáv, ale než si ho začnu nasazovat, věnuji chvíli zkoumání místa průniku šípu. S poškozením sice nic nenadělám, ale je dobré vědět, v jakém stavu mám vybavení. "Chvíli si odpočinem a pak vyrazíme." Promluvím k ostatním, zatímco si navlékám rukáv na ruku a a připínám řemeny k ramenúm kyrysu. "Co tovoje zranění?" Zeptám se Lesa.

Leso Varen - 19. září 2007 19:50
	Les Podívám se na svojí ránu a zašklebím se. Ve srovnání s tím šípem je to jen škrábanec. Posadím se a zadívám se po bojišti. Je jen mělká, takových jsem už schytal v potyčkách dost a ještě žilju, a budu žít i dál. Zašklebím se. Sice tohle bylo trošku nebezpečnější než potyčka se strážemi, ale co. My žijeme a oni ne. A to je hlavní. Podávám se na mladou elfku vedle níž jsem se posadil.

Leoni - 19. září 2007 21:04

Temný Les: ..Proč? Netuším....tváře obou elfů jsou přiliš krásné. Nevydržím to a skloním pohled. Po tváři se mi rozkutálí několik slz (stejně jako ve skutečnosti). Najednou si vzpomenu..."Tati.." zašeptám do neklidného ticha kolem. Mladý elf otočí svůj obličej ke mě a v tu chvíli jsme si jistá..obraz však nenávratně zmizí.... "ne." Zašeptám a pomalu otevřu oči. Chvíli trvá, než dostanu slzy trochu pryč a něco málo uvidím. Spatřím vedle sebe sedět Lesa. Posaídms e také a rozhlédnu uslzeným pohledem kolem sebe. "Kde je ťap?" Vykřiknu viděšeně, jako bych si ani nevzpomínala co vše se stalo. Vyskočím na nohy a rozhlédnu se. V tu chvíli se rozpomenu. JE MRTVÝ!!! JAK JSEM TO JEN MOHLA DOVOLIT!!! Vynadám si a po mých již už takhle rozmáčených tvářích začnou stéka další proudy slz. V tom spatřím ohořelé skřety. "Co...ccco se stalo?" Neubráním se hlasitým vzlykům. Mé srdce je na kousky. Jediná bytost, kterou jsem opravdu milovala, je mrtvá. Nechce se mi tomu věřit...

Leso Varen - 19. září 2007 21:09
	Les Podívám se na mladou elfku a potichu promluvím. Je mrtvý. Povím potichu. Mno v jedé chvíli jsme bojovali o život a v duhé jsi je všechny spápíla na uhel..To bude dobré. Povím a odmlčím se. To bude dobré Povím pevně ale vím že nebude, chci jí jen ulidnit.

Leoni - 19. září 2007 21:24

Les: Zděšeně pootevřu ústa a jediné co se z mého hrdla dostae je bolestné zavytí. ZDo očí se mi dostabe prudký nával slz, ktzeré neudržím a vyhrnou se ven. Mrrtvý..ne to nemůže být pravda...tak si to konečně uvědom... Beznadějně se rozhlédnu kolem sebe. Spálená těla mrtvých skřetů povětšinou ignoruji, i když ačkoliv s esnažím, nemohu najít důvod proč... Podívám se na Lesa. "Já ne..nedokázala jsem se ani ubránit, natož pobít tolik skřetů..."

Leso Varen - 19. září 2007 21:28
	Les Pokrčím rameny. No já jen vyděl jak klečíš na zemi a pak tu ohnivou stěnu co pobila ty skřeky, ne vlastně je sfoukla a tím jsi nám zachránila krk. Povím a zadívám se na ní.

Leoni - 19. září 2007 21:36

Les: Zmateně skloním hlavu a aztřepu s ní. Tím dostanu slzy trochu z očí a dostanu šanci se rozhlédnout. Pohledem hledám Ťapovo tělo. Zklamaně zjišťuji , že ho nevidíma t ka se jen znovu otočím k Lesovi. Můj pohled se změnil. už nejsem to co jsme bývala, tou malou bezstarostnou holčičkou. V mých očíchs e značí strach a utrpení a také odvaha. Připadám si jako rozthaná na kusy. Vzpurně vzhlédnu k Lesovi. "má vina to enbyla." odmítavě zavrtím hlaovu as i dkyž mi to způsobí spoustu bolesit natáhnu k němu ruku. "Musíme vyrazit dál, kdyby tu někde byli další." Zabráním dalšímu skoro již hysterickému vzlyku a také slzám,a by se stále vraceli do mých očích. Brečím uvnitř...

Leso Varen - 19. září 2007 21:42
	Les Podívám se na Leoni. Nikdo ti to nedává za vinu Lioni. Povím a pomalu se zvednu. To s tím vyražením na cestu je dobrej nápad. Potvrdím a zadívám se na všechny. Můžem ? Zeptám se Uthera.

Lt. Mohandas Čandra - 19. září 2007 21:49

Temný les Natáhnu se na kmen, na němž jsem doposud seděl a užívám si odpočinku po tom, co jsem si po několika dnech opět pořádně protáhl svaly. Do rozhovoru Lesa s Leoni se nijak nevměšuji. Nemám, co říct a stejně bych nejspíš ani mluvit nechtěl. Dobře, přiznávám se, ty skřety jsem zabil já, všichni spokojení? Když se však řeč stočí k odchodu, otočím hlavu na stranu, abych viděl na ostatní a moment na to odpovím. "Já můžu." Posadím se, posbírám všechny svoje věci a v další chvíli už jsem na nohou a pomalu vykračuji k cestě.

Pán Jeskyně - 20. září 2007 19:28

Temný les Cesta ubýhá pomalu, ale brzi se dostavý malé vyvýšení. A pak strohý kamenný most nad vyschlým potokem nebo spíše říčkou. Pak se před vámy vztyčí pahorek a v něm velká brána. Pokud přijdete blíže spatříte dva čtyřsáhové sloupy zdobené ovynutými hady a mohutný zdobený portál. Celý vchod uzavíraly dveře z černého dřeva zpevněné kovem, ale ty teď byly provalené do vnitř. U vniř byla jen temnota a ticho. Stopy na zemi nasvědčovaly, že tu kdosi pravidelně chodí.

Leso Varen - 20. září 2007 19:40
	Cesta lesem Cesta je pomalá, ale co není kam spěchat. Po dlouhé a nudná cestě, plné mlčení a koukání po okolí se konečně dostaneme k nějaké změně a to je pro mě to co se před námi vynoří. Podívám se na Uthera a ruka mi sjede k dýce když si všimnu, že ty dveře jsou vyrvány z pantů jak se tam někdo dobýval. To chtělo dost síly. Pomalím a opatrným krokem jdu blíže ke dveřím a sloupům.

Leoni - 20. září 2007 20:40

Cesta: OD té doby co jsme vyrazili znovu na cestu se držím spíše trochu stranou, celou dobu mlčím a mám tendenci každou chvíli propukat v pláč. Přesě jak se říká...co rpo tebe znamená si uvědomíš teprve když ho ztratíš. Vrátí se mi vzpomínka na dětstvi. Vidím před sebou ťapa a sebe, jak jsme dováděli, hráli na schovávanou v lese a výmyšlely hlouposti. Tropili si ze sebe srandu a také na ty chvíle, kdy jsems e mohla stulit v jeho kožíšku a klidně usnout, protože jsem věděla, že s emi nci nestane. Ošklivě jsme se spletla. On nebyl bratrem, ael mou láskou. I nyní se mi srdce prudce rozbuší a do očí znovu vhrnou slzy. Rychle je setřu a vystřídají je slzyx vyvolané na vzpomínku na mého otce. Před očima vidím ty potvory, jak radostně vyjí, když se náš dům začal rozpadat pod náporem plamenů. To vše je dávno pryč. Nic z toho už není a jeidné co mi zbývá, je splnit úkol, který jsme dostali Alagriel a hlavně ťap by si to přáli, ale co bude potom? To nikdo neví. Znovu se mi do očí vhrnou slzy,a le tentokráte s ejiž nechovám ani nevystupuji jako malá osmiletá holčička,a le jako dospělý elf.

Nela - 22. září 2007 17:17
	Bola som príliš ďaleko na to, aby som počula rozhovor muža s tou elfkou.Hm... ale nevyzerajú, že by vedeli, kde sme.Aspoň on.Silnejšie stisnem rukoväť meča, a rozmýšlam čo urobiť.Opatrne sa približujem.Zastanem obďaleč a pozorujem ich.Už rozumieť aj o čom sa zhovárajú.Tak to som zvedavá, či niekto vie, čo to bolo za podivný spôsob ... ehm... dopravy.

Lt. Mohandas Čandra - 24. září 2007 16:40

Temný les Jakmile se před námi objeví obrovský vchod do podzemí, užasle se zastavím a chvíli nejsem schopen ničeho jiného, než pouhého zírání na tu velikost. Když se z této strnulosti proberu, rozhlédnu se kolem, abych se ujistil, že nemám nikoho v zádech, než přistoupím k bráně. Co mohlo vyrazit takhle velkou bránu? A ještě k tomu tady v lese. Každopádně jsme našli staré trpasličí město, jenom nestvůra pořád nikde. Pomalým krokem se blížím k bráně a očima přeskakuji jak po jejím obvodu, tak po tom, co se skrývá za ní. Mé oči jsou vnímavější, než lidské, mě tma nevadí. Pokračuji dál dovnitř a pátrám po čemkoliv, co by mi o tomto místě řeklo něco víc.

Pán Jeskyně - 24. září 2007 17:22

Uruman: Trpasličí město V nánosech špíny a prachu je možné rozeznat zdění z černého kamene zdobené mozaikami z výjevů historie trpaslíků. Pak spatříš Sochu velkého trpaslíka z mramoru v ruce svírá umě zpracovaný perlík. Má dlouhý plnovous a velké oči a nos. Ta tvář se nedá nepoznat. Praotec všech trpaslků, bůh vašeho rodu, největší z válečníků a otec všech trpaslíků. Chodba ústí do velkého sálu jenž podpírá řada sloupů na každé straně. Mezi každým z dvanácti sloupů jsou pak rozbité nebo poškozené sochy dalších trpaslíků.... Ulm Hrombij, Kedrag Železná pracka, Forgoth Lamačka .... a další známý vůdci klanů. Zastavýš se však hlavně u třetí sochy z leva. Na podstavci tam v celé své síle a udatnosti stojí Niran Sekerník. Tvůj praděd o němž si slyšel nezpočetné báje a pověsti. Z místnosti pak vede další vchod nad nímž je v trpasličí řeči napsáno. Naše ruce silné, poradí si snáze, naše trpasličí umění, nezná žádné hráze. V boji se nám nevyrovná, leckteré plemeno, Další text je poškozen.

Leoni - 25. září 2007 21:48

Trpasličí město: Vstoupím hned za trpaslíkem dovnitř,a le nevidím skoro nic. Hodnou chvíli sotjím za branou a nechám své oči přivyknout tmě. Ani potom moc nevidím. Držíms e proto raději trpaslíka, ale připadám si podezřele prázdně, něco..nebo někdo? Mi tu chybí... ach Ťape...kdyby jsi věděl jak mi tu chybíš! Proč? proč jsem tohle dovolila? Měla jsme zemřít místo tebe§ Ty jsi mě chtěl jen bránit! Znovu se mi po tvářích rozkutálí slzy, naštěstí to není v té tmě vidět.

Leso Varen - 26. září 2007 16:17
	Trpasličí město: Pomalu vstoupím dovnitř. Poom co se é oči alespoň trošku přizpůsobí tmě jenž ide koluje se rozlídnu po místnost. Vypadá to tu dost nevalně. Ale co by člověk asi čekal. Doufam, že to co vylomilo tý dveře není doma. Povím potichu ke svím přátelům.

Lt. Mohandas Čandra - 27. září 2007 16:07

Uruman Pomalu postupuji dovnitř, zdá se, že vstupní síň je bezpečná, kromě zbytků starých soch a ornamentů zde nic není. Jsou to však právě ty sochy a místy i nápisy, které i neznalému návštěvníkovi napoví,kam to zbloudil. Podobizny mocných válečníků lemující vstupní pasáž si zaslouží úctu. Byli to velcí trpaslíci a dodnes jsou vzpomínáni mezi jejich lidem a možná, že i mimo něj. Je to čest stanout zde, jen, kdyby okolnosti byly poněkud jiné. Za námi les a bažina, kde se nikdo z nás nevyzná, a před námi Uruman, opuštěné město, o kterém kolují skazky, že zde sídlí jakási příšera. Elfka vybrala cestu bažinou, já půjdu raději pod zemí. Již volnějším krokem pokračuji k průchodu do další místnosti, za chůze si vak s jídlem zastrčím za opasek, kde se snad nějakou chvíli udrží, než se mu budu zase věnovat. Na ostatní za mnou nijak nereaguji. Nemám, co bych jim řekl. Zastavím se jen na chvíli, abych si přečetl starobylou báseň vyrytou nad zárubněmi. Poté uchodpím svou sekeru oběma rukama a vkročím hlouběji do Urumanu.

Pán Jeskyně - 28. září 2007 11:44
	Uraman: Kdysi dávné bohaté město niní zelo prázdnotou a temnou nicotou. Dávné fresky byly poničeny a sochy zhizděny. Mno špičoušáci :o) trpaslík tmu zvládne, ale vi ne :-) doporučuji si posvítit :-)

Nela - 28. září 2007 19:58

Po cvíli sa rozhodnem.Prehodím vlasy do zadu, pevnejšie zovriem jílec meča a odhodlaným krokom vykročím k elfke a mužovi.Potom prehovorím zvláštne ľahostajným hlasom.Prepáčte, nerada ruším váš rozhovor, ale vedel by mi tu niekto povedať, čo je to tu za miesto? Zrazu začujem zaškriekanie.Grófka!Ako som na ňu len mohla zabudnúť?! Nastavým ruku a jastabica na nej poslušne pristane, mávajúc pritom nádhernými, na svoje rozmery mohutnými peruťami.

Riam-Ťap - 01. října 2007 19:02
	,, Také nevím´´ Rozhodím rukama a obě si prohlížím, pak můj pohled padne ke špičkám hor. ,, Za chvilku tu bude dost nepříjemně pro dámu, měli by jsme najít nějáké místo na přenocování.´´ Předhodím svůj nápad. Druhá dívka je svým způsobem zajímavá a něco mi našeptává, že jí asi znám.

Nela - 01. října 2007 19:15
	Zapichnem do toho muža pohľad, ten nepríjemný, ktorý takmer nik nevydrží.Ale miernym prikývnutím hlavy mu dám za pravdu.Áno, myslím, že dáma by to nemusela zniesť.Takéto prostredie sa slečnám nehodí.Poviem mierne ironicky.Táto skupinka je dosť zvláštna.

Nela - 01. října 2007 19:36

Chvíľu rozmýšlam a prezerám si krajinu.Potom niečo "poviem" Grófke a tá vyletí a krúži dookola.Kaďiaľ navrhujete, aby sme sa vydali? Spýtam sa po chvíli a obrátim sa na tých dvoch.Správam sa trochu odmerane, ale.. tak sa správam vlastne vždy.Bola som ku tomu vychovaná. "Nikdy nikomu nedôveruj a neotváraj svoje srdce, ani myseľ.Nikdy nevieš, akých ľudí ti Svet vmetie do cesty."´V duchu sa pousmejem nad spomienkou na svojho starého učiteľa a čakám na odpoveď na svoju otázku.

Leso Varen - 01. října 2007 21:14
	Trpasličí město Potich dápu tmou a nevistim si ani na špičku nosu. Kruci já pořebuju alespoň trochu světla diĎ jsem z části člověk. Asi nikdo z vás nemá louč co? Docela by se nám co nevidíme ve tmě tak dobře jako trpaslíci hodila. Poznamenám a čekám na odpověť.

Lt. Mohandas Čandra - 02. října 2007 19:30

Uruman Opatrně pokračuji stále dál do dávno opuštěného města. Tmu naprosto ignoruji. Ačkoliv nemohu tvrdit, že venku bych neměl lepší zrak, to, co vidím tady dole, mi stačí. Trpasličí města sice nejsou stavěna podle jednotného plány, ale stejně každý trpaslík pozná, kudy se má dát, aby se dostal na hlavní ulici, či na předměstí. Já se chci dostat přímo skrze měst v naději, že na druhé straně to bude přívětivější, než ten smrdutý les za námi. Budu se tedy držet hlavních ulic. Najednou všeobjímající ticho nevybíravě přeruší Lesův hlas a ještě několikrát se vrátí v podobě ozvěny. "Louč?" Zopakuji poněkud nechápavě, než mi dojde i smysl ostatních Lesových slov. "Tak to nemám." Odvětím krátce.

Riam-Ťap - 03. října 2007 08:24
	Kdesi v horách: ,, Pojďme ... jinak já jsem Riam´´. Představím se nově příchozí. Vyjdu na jakousi stezku. Vlastně jen hádám, že je to stezka, sníh už byl všude. ,, Nechápu to.´´ Pronesu k oběma ... V dálce spatřím jeskyni. ,, Tady se schováme´´ Odpovím a pomalu vejdu do vnitř.

Jasmin - 03. října 2007 10:12
	Hory Len potichu postávam pri ostatných a nič nevravím. Akurát keď sa predstavia vyslovím jedno jednoduché slovíčko : "Jasmin." Prikývnem, no nedávam najavo svoje myšlienkové pochody. "Poďte." Znovu prehovorím a ako prvá idem do jaskyne. No nie aby som sa prvá schovala, ale aby som to skontrolovala.

Nela - 03. října 2007 13:14
	Iba nepatrne prikývnem, keď sa obaja predsavia. Hovorte mi Nela. poviem a idem za Riamom smerom k jaskyni.Grófka znovu zaškrieka a zosadne na neďaľekom strome. Táto zem je zvlášta... nepočula som o nej. poviem. Vytasím meč a vôjdem do jaskyne.Započúvam sa, no je tam ticho. Zdá sa byť prázdna. Dodám obzerajúc sa okolo seba.

Inkognito - 04. října 2007 16:27

Hory - jeskyně První věcí, která upoutá je samotný vchod do jeskyně, který tvoří spíš průrva, která je v jedné třetině zakrytá rozepnutým pláštěm, který je tvořen kožkama různých zvířat. Samotná jeskyně není mnoho velká cca. kruhová prostranstva o průměru tři a půl metru. Celá jeskyně je osvětlována jen malým svitem jakésy čadící svíčky zaklíněná kousek od vchodu. U zdi naproti vchodu sedí postava muže. Hnědé vlasy, bledší pleť zarostlá tvář. Oblečen je v režné košili a jelenicových kalhotech. Boty nevidíte, neboť sedím v pokleku. Za zády se rýsuje cosi podlouhléhlo zabaleného v obalu z plátna. Vedle mne je položen pytel. Když vstoupíte vidíte, jak zrovna ukusuji kus jakési věci. Zakousnutý zvednu oči od mé přesnídávky. Oči jsou hnědé a celkem měkké. Na tváři není žádný moc čitelný výraz, ten se ukazuje pouze v očích a jejich měkkém výrazu. Jsou čitelné a vyjadřují překvapení a trochu rozčarování. Doukousnu svojí svačinku a pomalu dávám ruce dolu. "Co tady chcete?" Zeptám se měkkým hlubším hlasem. Není v něm výzva, ale jen dotaz a trochu nejistoty.

Riam-Ťap - 05. října 2007 13:10
	Trpasličí hory - Jeskyně: Překvapeně sleduji muže v jeskyni. ,, Chceme jen přenocovat, pokud to nebude vadit. nemáme nebezpečné úmysly.´´ Odpovím. Opravdu jsem si ho zkoro nevšiml. Vypadám velice mladě. Elf s dlouhými bílými vlasy a modrýma očima. Vypadám tak sotva na dvacet. na sobě mám bělavý šat v kombinaci s bílím kožichem. Nikterak nejsem ozbrojen. ,, Tak co?´´

Inkognito - 05. října 2007 13:24
	Trpasličí hory - Jeskyně Podívám se na bělovlasého elfa a hnědé obočí se mi prohne v zamyšlení. "Hmm." Zní to spíše jako zamručení než přímí souhlas. Pokrčím nos a zhluboka se nadechnu, jakobych přemítal. "Nestujte ve vchodě. Bude sem foukat." Nakonec dodám. Je to sice neobvyklí způsob pozvání, ale je zjevné, že jsem se rozhodl akceptovat vaši přítomnost.

Nela - 05. října 2007 19:29
	Keď uvidím muža, srdce mi trochu poskočí- ako to, že som ho nevidela?No viacej sa tým nezaoberám.Zdvihnem ruku so zbraňou a nedôverčivo na neho pozriem.Keď nás ehm.. pozve ďalej, len neochotne ustúpim od vchodu jaskyne. Ako máme vedieť, že ti môžeme dôverovať a že nás nepodrežeš, len čo zaspíme? opýtam sa podozrievavo.

Inkognito - 05. října 2007 21:03
	Trpasličí hory - Jeskyně Podívám se na ženu, která promluvila a usměji se až odhalím své bílé zuby. "No můžete spát venku na mrazu a ledové vánici. Není to nic příjemného." Pravím a schovám úsměv i se zubama. "Navíc vy jste tři a já jeden. Klidně můžete zůstat na hlídce, jestli mi nevěříte." Je vidět, že tygra počítám také do skupiny.

Riam-Ťap - 06. října 2007 09:51
	Trpasličí hory - Jeskyně: Přisednu tedy blíže a skoro okamžitě si lehnu. ,, Jdu se prospat.´´ Řeknu a stulím se v jednom méně osvíceném rohu jeskyně. Překryji se dekou a zavřu víčka. Mé tělo zahalí jemná clona kouzla reagujícího na veškerý pohyb v mém okolí.

Nela - 06. října 2007 22:01
	Trpasličie hory- jaskyňa Nedôverčivo si ho ešte raz premeriam, no potom súhlasím. Dobre teda. Poviem už miernejšie a zo zvyku sa opriem o stenu jaskyne, aby som si kryla chrbát.Meč z ruky však stále nevypúšťam.Potom sa znovu pozriem na toho chlápka z jaskyne. Vedel by si mi povedať, čo je to tu za miesto? opýtam sa

Inkognito - 07. října 2007 16:23

Trpasličí hory - Jeskyně Trochu nechápavě se podívám na ženu. "No řekl bych, že jsou tu hory." Pravím s přídechem ironie, ale pak si usmyslím, že by to bylo asi nemístné, tak doplním. "Tady jste v průsmyku Kazimaraz v Trpasličích horách." Dodám pro upřesněnou a ukousnu kousek své svačinky. V slabém světle malé svíce je vidět, že to co pojídám je plátkové a tvrdší cosy, co se těžce identifikuje do barvy, ale nejblíže by tomu byla hnědá.

Nela - 07. října 2007 16:31
	Trpasličie hory- jaskyňa Tak on si zomňa chce robiť žartíky! pomyslím si a uprene sa na neho zadívam. Trpasličie hory. zopakujem len tak pre seba.Potom si všimnem, že ten muž je a uvedomím si, že mám poriadny hlad.Potichu zapískam a dovnútra vletí grófa a sadne rovno predomňa.Otvorím kapsu a vytiahnem pár kúskov sušeného mäsa a tri orechy.Jedno mäso hodím aj jastrabici. Na, daj si. , poviem.

Leoni - 07. října 2007 17:39

Trpasličí město: Poslepu jdu dál a zavřu oči. Marně doufám, že je to tu jako v lese, ale tentokrát k mým uším nedoléhá šumění v korunách stromů, ptačí zpěv a hlavně..necítím Ťapovu blízkost. Zničeho nic o něco zakopnu a tvrdě dopadnu na zem. Ostatní mohou zaslechnout jen tiché zasténání. Ťape...proč jsi odešel?...potřebuji tě... "Chce to světlo! Můžou tu být další skřeti a po tmě se blbě bojuje." Začnu si brumlat pod vousy a znovu se mi vženou slzy do očí. Znovu si vzpomenu na Ťapa ta prožitá léta. Pokleknu na zem a skloním hlavu. Vrať se..já..nedokážu to bez tebe! o tváři se mi znovu rzkutálí slzy velké jko hrášky. Pozvednu ruku a překvapeně se zadívám na sovu dlaň. Připadám si jako ve snu. Najednou svírám kuličku světla.Zamrkám a zatřepu hlavou, jako bych doufala, že tohle je opravdu jen sen a že se proberu a vše bude v pořádku. Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe.

Pán Jeskyně - 07. října 2007 17:45
	Uraman: Světélko se vznese a prozáří celo místnost jako by světlem sta pochodní a pak zelábne , do drobného světla odhalujícího vám část místnosti. Na dlažbě se oběví Runy a v rohu jedné z místnosti se cosi černého pohne.

Leso Varen - 07. října 2007 17:50
	Uraman Najednou se ve tmě rozsvítí světílko a pomalu se rozsvicuje a sílí až ozáří celou místnost. Rozhlídnu se po místnosti v níž se nacházíme a můj pohed padne na cosi černého v rohu místnosti. Najednou mam v rukách zase čepele dýk a opatně to pozoruji.

Lt. Mohandas Čandra - 07. října 2007 17:56

Uruman Můj pohled od Lesa odvede žuchnutí za jeho zády, když Leoni zakopne. Chvíli si je oba prohlížím, ale pak mi do oka uhodí světlý bod v Leonině ruce. Jeho nástup je tak překvapivý a kontrastní k okolní tmě, že musím uhnout pohledem. Na pár chvil jsem oslněn. To je taky nápad svítit někomu do očí v jeskyni. "Vážně potřebujete světlo?" Zeptám se poněkud tvrdě. "Skřeti vidí vě tmě stejně dobře jako já, možná ještě líp, pokud budem svítit, budem pro ně vážně neodolatelní." Po tmě se bojuje blbě...ts, jako kdyby tys někdy doopravdy bojovala. "No světlo už máte a jestli to bez něho opravdu nedokážete, tak ho nechte svítit a pďte, ale pokud tady dole něco potkáme, nenechá nás to jenom tak projít." Odvětím, ale stále se nedívám přímo na Leoni, dívat se do světla je ta největší blbost, co může člověk pod zemí udělat. Každopádně máme světlo, můžeme jít, otočím se tedy dále svým původním směrem a vykročím dále do nyní již osvětlených míst, která jsou ale stejně zastíněna mým a Lesovým stínem, to už ale vidím jiný stín, jak se hýbe ve vzdálené části místnosti. Na nic nečekám a vyšlu jednu ze svých menších seker na cestu, která se téměř určitě protne s tím neznámým, co nás tu celou dobu špehovalo.

Pán Jeskyně - 07. října 2007 18:19
	Uraman: Sekera hlučně cinkne o kameny a ozve se pýskot trhající bubínky.... Neznámý tvor zmizí v jaké si díře. Pavučina ještě stále vysý z jednoho ze sloupů. Rozhostí se ticho. Do něhož se vmýsý hlasy... ,, Dongu ty seš zvíře... poslední pivo a ty ho vylokáš sám... já ne to Ber...lháři!´´ Hlasi jsou Strohé a hranaté. Blíží se z průchodu.

Leoni - 07. října 2007 18:21
	Uraman: Najednou se světlo rozšíří a jás e mohu konečně rozhlédnout. Ohromeně zírm kolem sebe a já zahlédnu tmavý stín mihající se na okrjai stínu. rychle vstanu a yvtáhnu svůj malý mečík. V očích mám vztek a možná trochu strach. Tak mladý trpaslík si myslí, že je víc než já? Hold mu budu muset ukázat, že se mílí.

Leso Varen - 07. října 2007 18:26
	Uraman Podívám se na trpasíka a pak směrem z jakého přicházejí hlasy. říkej si co cheš o tom světle, ale s ním se nám bude bojovat líp než bez něj. Co je zase tohle?

Pán Jeskyně - 07. října 2007 18:33
	Uraman ,, Hale braši světlo´´ ,, Kdo tam...?´´ ozve se tvrdý hlas a do zorného pole osvětleného prostoru vstoupí tři trpaslíci. První je malej s rudými copy, a dvěma sekerami s oboustraným ostřím. Druhý, uprostřed měl holou hlavu a vypadal na metr krát metr s velkým perlíkem. Třetí se krčil ve stínu. Dlouhé copy se zaklimbyly a světlo odhalilo trpaslici. Měla hnedé oči a zkoumavě vás pozorovala.

Lt. Mohandas Čandra - 07. října 2007 20:07

Uraman Sakra, to bude zas zub. Přijde mi na mysl nemylá představa, která se bohužel v příštích okamžicích stane skutečností. "Pavouci." Odplivnu si a vydám se pro svůj nástroj. Lesovy komentáře nechám bez odpovědi za sebou, když chtějí mít světlo, ať si ho nechají. Dříve než však ujdu polovinu vzdálenosti, naplní místnost jakési hlasy a na první pohled je zřejmé, že to nejsou skřetí krky, ze kterých vychází. Přesto urychleně přeběhnu ke zdi a připravím se na nejhorší. Když však do místnosti vkročí trio trpaslíků, svěsím sekeru a jen udiveně koukám. "Uther Thordarsen." Představím se a tentorkát zmíním i své příjmení. Naše rodina je velmi stará a někteří její členoví zastávají i vysoké posty, možná jim naše jméno něco řekne. "Nevěděl jsem, že tu ještě někdo žije." Dodám vážně, ale brzy se můj obličej zkroutí ve šťastný úsměv.

Sarik - 07. října 2007 20:41
	soukromá zpráva od Sarik pro Umi dos Sedím v rohu krčmi v krásně chladném místě ,pomalu popíjím víno a pokukuju po ostatních trpaslíkach . Celkem se nudim.. Ach jo.. Chci moc.. Tohle posedávání po hostincích je hrozný.. Pomyslím si a dál pozoruji trpaslíky.. Taková díra Umi dos.. Díra a to doslova.. Pousměji se a vyndám si dýmku ,zapálim si jí a začnu blafat..

Pán Jeskyně - 10. října 2007 17:23

Uraman: ,, Co děláš takhle daleko od svého rodu´´? Zeptal se prostřední. Druhý ještě zachraptěl. ,, Já jsem Dong, tenhle brach to je Ber a dáma Lagy... všichni jsme z klanu Dumbadras´´. Představil sebe i své příbuzné. ... Ber se zachychotal... ,, Co sem lezete špičkové, jdete krmit pavouky´´? Rozchychotal se. Lagy mlčela a prohlížela si Leony. Její pohled jako by ti viděl do nejhlubšího nitra. ... ,, Tady? ... Nikdo před náma..., je to nedávno co jsme sem přišli a vydobili si kus podzemí od pavouků. Bestyje.´´ Ber si odplivl na zem.

Pán Jeskyně - 10. října 2007 17:26
	Sarik Tlustý hostinský, jistý Borik se k tobě právě belhal ... ,, Máš na něco chuť´´? Odsekne jako by zasyčel. ,, Doufám, že máš nějákýho floka, darmožrouty tu nemáme rádi´´? Naznačí a práskne rukou jako kyj do stolu.

Sarik - 10. října 2007 17:47

Umi-dos Když ucítím ránu do stolu , tak se velice , ale velice naštvu.. Co si ten chlap o sobě myslí... potřeboval by zavyučenou.. Káravě se na něj podívam a hodim na stůl jednu zlatou.. Stačí to na to , když mě prostě nikdo nebude obtěžovat?? Zasípam potichu a ještě hrozivjeji se na něj podívám, pak se otočim a dál se věnuji svím činostem, když hostinský odcházi zasípam ještě.. Přines mi nějaký víno.. Pak už se od něj odvrátím a čekám na víno..

Leso Varen - 10. října 2007 18:05
	Prohlížím si trpaslíky a když se nám představí tak schovám své zraně tam kam patří. Mě říkají Laso Varen. Přestavím se jim a pozorně si je prohlédhnu. Co tu budu dělat ? Co bude dělat sloděj u prostřed hory ? Hmm no alespoň ochutnám jejich pivo a nějakou pečeni, pokud bude příležitost. Pomyslím si a usmeji se na ně, skoro jako kdybych je rád viděl, no a konec konců to je skoro i pravda.

Leoni - 10. října 2007 20:37

Lehce se zamračím, když zaslechnu cizí hlasy. Nedokáži se uvolnit a má ruka odmítá opustit rukojeť mečíku, který mi volně visí u pasu. S lehce sklopenou hlaovu si prohlížím nově příchozí a hodnotím je. Ani jeden z nich se mi nelíbí, jsou to trpaslíci a pokud jsou jako ten náš, tak bych měla co nejdříve odejít. Po chvilce zjistím, že se nejspíše na nás nevrhnou a narovnám se, pyšna a hrda na svůj původ. Jejich poznámka se mě dotkla. "Koukám..tlustí zalezají do děr, aby nikdo neviděl, k čmeu slouží jejich vousy, když jsou na záchod." Zhnuseně se zašklebím a zamířím svým pohledem k jejich vousům. Už od malička jsme slýchavala podobné řeči, ale nikdy jsme nevěděla, zda jsou pravdivé. Trpaslíkova poznámka se mě však hluboce dotkla. Má pravá ruka lehce spočívá na rukojeti meče, připravena ho v případu nouze uchopit.

Lt. Mohandas Čandra - 10. října 2007 21:44

Uraman Dumbaras, to jméno už jsem někde slyšel, ale nějak si je nemůžu přesně zařadit. "Nějakou dobu už cestuju, ale nikde nahoře nevaří tak dobrý pivo, jak dole u nás." Odpovím s úsměvem na otázku. Zajímavé, asi jsem byl mimo už hodně dlouho. Zpráva o takovéhle výpravě by se roznesla rychle. "Ale tom dobývání mi musíte říct víc." Prohlásím se zájmem a elfů za mými zády si už nevšímám. Jednám, jako bych sem přišel sám a nijak se nesnažím změkčit Leonina slova, prostě je nechám být. "Je fakt, že jsem mezi našincema dlouho nebyl, ale něco takovýho by se snad rozkřiklo." Mezi řečí si dojdu pro svou vrhací sekeru k hromadě sutin a palcem přejedu její nyní již zubaté ostří palcem, než si ji zastčím zpět za opasek. Se zubem nebo bez, moje terče to ani nepoznají. Se zbraní v ruce si vzpomenu na skřety, co jsme potkali tam venku. "A asi byste tenhle vchod měli trochu hlídat, venku se teď motají nějací skřeti." Mávnu rukou směrem, odkud jsem přišel.

Pán Jeskyně - 11. října 2007 19:29

Uraman: Všichni se rozesmály až holohlavej pokračoval... ,, Tohle místo není v našich rukách ... všude tu sídlí pavouci... mi jsme tu čistě náhodou ´´ pronesl vztekle. Lagy se dostala na světlo ... v kroužkové zbroji vypadala nádherně ... culík jií spadl do tváře. Pavéza co ji měla na zádech zaskřípala. ,, Tak se pohnem né´´ usmála se a otočila se zpět do tmy. ,, Vy pojďte s námy, ať víte že hosty trpaslíci umí náležitě uvítat´´ odpověděla.

Leoni - 11. října 2007 19:32
	Uruman: Odmítavě založím ruce na prsa. nehodlám se ani pohnout. Snad si nemyslej, že s nima někam pudu? Už ukázali, že nás nemají rádi a proto se jim nedá věřit. Odmítavě se ušklíbnu a otočím se na Lesa.

Leso Varen - 11. října 2007 19:46

Uruman Prohlídnu se trpaslíky a pak se zadívám na Lioni. Prudce pohnu rukou a v ní se objeví zlatá mince, pak prohnu zápěstím a mince jako by v má dlani nikdy nebila. Tak oni nemají něco pod kontrolou, to není dobré..No ale je lepší potkat je než to co vyrazilo ty dveře. Pomalím krokem si to šinu k Lioni a potichu jí povím. Nějak mají naspěch, aby nás od tud dostali, ale proč ? Ale asi bude bezpečnější jít s nimi než tu zůstat..Tady, alespoň po nějakou dobu by to mohlo bít bezpečnější…. NO a na druhou stranu, snad bychom se mohli i teple najíst, ale moc se mi to nelíbí. Povím jí a znovu za zadívám na trpaslíky.

Leoni - 11. října 2007 19:53

Uruman - Leso: Pohrdlivě se ušklíbnu a tiše usměji. "Tak s nimi běž, já to zvládnu sama." Vztekle se na něj zadívám a najednou zase vypadám jako ta malá holka, jakás e kdysi připojila ke skupince šílenců. Světélko vztelke zabliká a já se pohrdlivě otočím směrem, kud yodcházejí trpaslíci. Svým postojem dávám jasně najevo, co si o nich myslím a že se nehodlám ani hnout, tedy alespoň dokud ti tlustí neodejdou. Uvnitř však umírám touhou. Ach ťape..kdyby jsi věděl jak se mi stýská. Marně si přeji, aby mě teď slyšel.

Leso Varen - 11. října 2007 20:06

Uruman Podívám se jí do očí a usměji se. To určitě a nechat tady někoho kdo se trápí kuli ztrátě přítele ? A dopustit tak aby Tapova objet přišla nadarmo. To dopustíš, to chceš ? Víš co ti daroval ? To nebil žádnej pitomej náramek, zlato žádná cetka, ale dal ti život a ty ho chceš zahodit ? Povím jí potichu.A navíc co si asi myslí o mě he..když nemají rádi elfi ? Co proč bych tam měl jít a bejt tam jedinej s elfí krví široko daleko ? Pokud tedy nebudu počítat jednu elfí dívku co chce umřít hlady někde ztracená v nitru hory. A zahodit tak to co ti dal tak tvůj přítel ? Povím jí. A dívám se jí do očí. Tak co půjdeš nebo si tu budeme povídat co? Zeptám se jí.

Pán Jeskyně - 11. října 2007 20:08
	Uraman: Trpaslice se otočí k Leony a přiblíží se až k tobě, tasíš meč, ale ona jen pošeptá. ,, Potkáte se spolů, ty i tvůj milí, přec porušit svou paličatost musíš než ten šas nadejde´´ zní dost strašidelně i trpaslíci se otřesou. ,, Zas měla to svý vidění´´ řekne holohlavec druhému a vydají se pomalu dál do jeskyní... ,, Jde z ní strach´´

Leoni - 11. října 2007 20:18
	Uraman: Na Lesa se zamračím a svůj tvrdý a rozhodnutý pohled upřu do jeho očí. "On není mrtvý! někde určitě je!" Vrhnu na něj naštvaný pohled a bodá mě u srdce, jelikož vím, že teď právě lžu. V tom ke mě přijde trpaslice. Překvapeně ji pzooruji a má ruka znovu uchopí rukojeť meče. Vylsechnu její slova a zděsím se. Kdo ví proč, znou s emi vženou slzy do očí.

Leso Varen - 11. října 2007 20:24
	Uraman Tdyž se chytám opvodět tak příjde ta tpaslice a já sledu rukou k jílci dýky, ale pak jí sundám a poslechnu si to co povídala a podívám se na Leoni. No dobrá, sekáte se, ale k tomu nedojde pokud bedeš sedět v týhle hoře a napoheš se z místa ne? Povím a pak vlídným hlasem dodám. Tak pojť nemá cenu tu zůstavat.

Lt. Mohandas Čandra - 12. října 2007 13:37

Uraman Pozvání trpaslík neodmítne. Vydám se za svými soukmenovci hlouběji do podzemí a nijak přitom nedbám na elfy za mými zády. Já jsem trpaslík, oni ať si dělají, co chtějí. Očividně jsem smířen s tím, že se zde naše cesty rozdělí, ale nečiní mi žádné obtíže to přijmout. Teprve to, že se trpaslice otočí a vrátí se k elfům, mě přinutí se zastavit a otočit se zpět na ně. její slova poněkud změní situaci. ani v nejmenším jsem nečekal, že je tu s námi vědma. Dokud se ale její proroctví týkají jen malých dětí, nemyslím si, že by šlo o něco vážného, co by mělo nějak narušit moji cestu. Nijak se nevyjadřuji, pouze čekám, než se zase dáme do pohybu.

Leoni - 12. října 2007 16:58

Uraman: Vrhnu na Lesa vražedný pohled. Ačkoliv se snažím, zájem o trpasličina slova. Úkosme ji sleduji, ale snažím se pohled udržet na Lesovi. "Tvrdnout tu nehodláma vítaná nejsem..nebudu se vnucovat k někomu jako jsou oni." Je vidět, že jsem hodně vytočená, ale spíše se snažím zakrýt nadšení... Setkáme se..tedy...musí být naživu... Srdce mi poskočí radostí a já se musím hodně přemáhat a tak to skrývám raději za opovržením...

Pán Jeskyně - 16. října 2007 09:53

Umi- dos Hostinský ti přinese víno, ale moc se u toho netváří. Položí jej na dřevěný stůl a zmizí u nedalekých trpaslíků, co vypadají jako horníci. Do hostince pak vejde modrovlasá dívka a vše utichne. Sedne si zády k tobě o stůl dál. Vlasi jsou čistě modré jako nebe a jako vodopád jí stékají do půli zad. Oděná je v bílém kožichu polární lyšky. ,, Prosím něco dobrého na zub´´ Trpaslík okamžitě nakluše. ,, Jasně Adelin, dnes mám výtečné skopové´´ Jako by to byl docela jiný vousáč, s dívkou se asi dobře znají. Dívka se otočí a prohlídne si všechny okolo i s tebou. Malý nos a rty, kontrastují s velkýma hnědýma očima. Opět se otočí, tentokráte k talíři a své večeři. Uraman: ,, Jdeme! Můžete jít s náma, nebo se nechte sežrat pavoukama, a jestli jsem dobře slyšel tak to asi přítele slečínko neuvidíte´´ Pronesl holohlavec a zachychotal se. Ostatní dva mlčely. Světélko zablikalo a jako by se ve stínech oběvyla Ťapova tvář, říkající nějáká slova, všimnout si jí mohla, ale jen Leony. Jeskyně v trpasličích horách: Riam se zavrtěl a cosi zamumlal ze spaní, ale velkou váhu jste tomu nedávali. Bělovlasá dívka si sedla kus od mladíka a po očku jej pozorovala ( Jasmin ). Vás si moc nevšímala. Bůh ví co se jí honilo hlavou.

Sarik - 16. října 2007 11:01

Umi- dos Taková krása,, to musel sám ďábel poslat na svět a přitom je krásná , jako ,mno nedá se to ani popsat.. Tu musím mít.. Pomyslim si zlověstně a chvíly se na ní dívám , jak si pečlivě vybýrá sousta a dávvá si je do svých krásných úst... Hostinský.. Počkám až přiběhne a pak se mu omluvim.. Omlouvám se , ale mam špatnou náladu,,, Kdo je ta krásná dáma co právě přišla.?? Zeptám se tázavě a uplně se mi rozzáří oči.. Doneste jí nějaké vino na mě , určitě bude mít žízeň potom vydatném jídle.. Zašklíbnu se na hostinského mile a pak se otočím nazpět k dámě . Jmenuje se Adelin.. Krásné jméno.. Počkám až jí přinese víno a pošlu úsměv směrem k ní.

Jasmin - 16. října 2007 11:08

Trpasličie hory Vyzerám veľmi nezúčastnene a k ničomu sa nevyjadrujem. Asi neviete vyčítať čo sa vo mne odohráva, ale i tak pochopíte, že som schopná všetkého. Trpasličie hory... tušila som to....." Pomyslím si a položím na zem plášť, aby som si naň mohla sadnúť. Nepociťujem hlad ani smäd, ale upriamim zrak na toho neznámeho. Je na mne vidieť, že si v ňom čítam ako v otvorenej knihe. Vidíte povyššiu bielovlasú elfku so zamatovou pleťou a s očami ktoré by sa dali prirovnať k nebu pred búrkou. Na sebe nemám toho moc. Len zvyčajný cestovný odev a na ňom plášť s kožušinou u krku. Ozbrojená som. No nie mečom, ale len drevenou ebenovou plalicou, ktorá je v mojich rukách viac než len zbraň.

Pán Jeskyně - 16. října 2007 11:45

Umi- Dos: Hostinský se přišourá a hodí nezúčastněný obličej... ,, To ráčej bejt Adelin velmožka a theurghyňa´´ Pošeptá tak abys to slyšel jen ty. ,, Na tož si daju velkeho bachana, tuze nebezpečna ana je´´ Odpověděl. Pak nevrle kývl a donesl víno dívce. Ani se neotočila, jen kývla hostinskému... Ten se za chvílí vrátil s kýblem vody... ,, Ráčej pán prominout, ale dáma vzkazuje ... že si máte schladit žáhu´´ Vyprskla smíchy.

Inkognito - 16. října 2007 12:06

Trpasličí hory Ukusuji svoje jídlo a zároveň pozoruji skupinku. "No, že by spolupracovali se říct nedá." Pomyslím si, když vidím, jak se každý stěhuje na jinou část. Zakroutím hlavou a dojím svoje jídlo. Sáhnu nad "svíčku", kde jsem měl malý kotlíček. Napiju se a pak položím kotlík před sebe. "Teplá voda." Pravím a naznačím nabídnutí, pak se zachumlám do kusu hadru, který mi zjevně slouží jako provizorní deka. Trochu touživě se podívám směrem ke vchodu, kde vysí můj plášť, ale pak zatřepu hlavou. Pak se podívám na svojí svíčku. "Za chvíli dohoří, pokud si chcete něco připálit, aby jste si mohli svítit." Pravím a začínám se skládat na zem jeskyně.

Sarik - 16. října 2007 12:17

Umi-dos Pousměji se a umeju si ruce vě vědru s vodou. Tak ta mi to nandala..Takže nebezpečná,, mno nebudu pokoušet štěstí.. Oddechnu trochu hlasitěji.. U nás se za to vědčinou poděkuje.. Já bych jí mohl poděkovat za tu vodu řeknu to hostinskýmu,, ale. Zvednu se od svého stolu a jdu směrem ke krásné dámě.. Nebude ti vadit , když si přisednu?? Řeknu troch chladně a stále se na ní dívam, protože odtrhnout od ní oči je dost těžké.. Sednu si a poptam se.. Ty si asi zdejší,, já sem se sem dostal náhodou a větší díru jsem neviděl, nevíš o nějakej práci.. Pak si vzpomenu.. omlouvám se mé jméno je Sarik.. Řeknu trochu vznešeně......

Pán Jeskyně - 16. října 2007 12:24

Umi-dos Když si přisedneš Adelin stále vnímá jen svůj talíř, pak se napije a před tebou udělá jaké si znamení... Zkameníš jako solnej sloup. Můžeš mluvit a dívat se, ale nic víc. Zase se zachychotá. ,, Náhodou tahle díra má nejlepšího šévkuchaře´´ Usmála se na zpoceného trpaslíka. ,, Nemůžeš se hýbat co... ´´ zase se zachychotala. ,, Ja jsem Adelin´´ pronesla ladně. ,, A tokáš u špatných dveří´´ na konec vyprskla smýchy.

Sarik - 16. října 2007 12:34

Co to je.. Já se nemůžu hýbat.. Za co?? Možná dobře vaří , ale teď mě prosím vrať do původního stavu.. Řeknu celkem klidně i když jsem trochu kamený! Pokoušim se natáhnout ruku , ale nejdeto , jinak bych se asi neudržel a jednu jí natách,, holka ne holka.. Dívam se jí přímo do očí a pokud ona do mích , tak musí vidět pěkně nasranýho chlápka.. A to sem jí nic neproved,, až mě dá do původního stavu , tak jdu pryč... Ale je tak krásná.. Bože zaco mě trestáš... Aspoň očima vzhlídnu vzhůru , když hlavou nemůžu a pak se zase zadívam na krásku..

Pán Jeskyně - 16. října 2007 12:42

Umi- DOs ,, Popros´´ řekla a přitáhla se blíž, tak že by to leckterému muži bylo víc než příjemné. Zase se odtáhla a zvedla se, obešla stůl až k tobě a rukou ti přejela po zádech, i když si to necítil tušil jsi to. Na stů vyzkočil zelený rarach s planoucíma očima a křenil se na tebe i svou paní. ,, Nelíbíš se mu´´ usmála se a naklonila se k němu. Její lýtka se obnažila. Spíš bys měl naopak děkovat za to, že jsi kamenný.

Leoni - 16. října 2007 12:52

Uruman: Nechám trpaslíkům náskok a raději hledím kamsi do prázdna. Ve skutečnosti však tato místost není tak prázdná. Připadám si jako roztrhaná na kusy. Část mého já říká, ať nechodím, že jim se nedá důvěřovat a druhá část, stále promýšlí slova vědmi a táhne mě za nima. Nakonec neodolám. Spatřím znovu ťapovu tvář a musím pohled rychle sklonit. Raději se tedy pomalým plouživím krokem, vydám za trpaslíky.

Sarik - 16. října 2007 12:54

Umi-dos Tak to ne... Zavřu oči a pln zloby se snažim ovládat.. Pak je otevřu.. Prosit nebudu.. Ani za nic ,, Mam svou hrdost.. Zavřu je nazpět a čekám co se bude dít. Bože , ta je tak krásná,, ale za tohle bych jí zabyl.. Bože já vim , že sem nikdy nebly zrovna svaťoušek ,ale nikdy sem od tebe nic nechtěl,, ale protentopkrát by si mi mohl pomoct.. Pronesu modlodbu pro sebe a nečekam , že by se něco stalo , ale skusit se má všechno.. Tohle vědět , tak tu odsuď uteču a daleko...

Pán Jeskyně - 17. října 2007 12:49

Umi- Dos Adelin se mile usměje a rarach i kouzlo zmizí, znova si rozverně sedne na židličku a pozoruje tě s pod dlouhých řas. ,, Hrdost nikdy vdovám slzi neutře´´. Prohodila trochu ironicky a dopila víno. Pak se zvedla a dala hostinskému několik zlaťáků... ,, Za ten malý dluh z minula ... dnes jsem si pochutnala´´ pochválila pečeni a pak zmizela ve dveřích. Ven před hostinec bylo vidět dobře, ale po ní jako by se slehla zem. Hostinský zavrtěl hlavou a přihnul si ze svého korbelu. ,, Tfuj... magie a hokus pokusy... ďáblova děvka´´ procedil mezi zuby a šel nalívat další pivo.

Lt. Mohandas Čandra - 17. října 2007 14:41

Uraman Netrpělivě se dívám směrem k elfům a jen čekám, než se trpaslíci dají zase do kroku. Jakmile se tak stane, na nic nečekám a vyrazím také. Elfové neelfové, kdo se o ně má pořád starat. "Jak je to vůbec dlouho, co jste se sem vrátili?" Zeptám se mých soukmenovců, abych zavedl řeč na téma, ve kterém se alespoň nebudeme točit bezvýsledně pořád dokola. Jelikož vak s masem mi za opaskem nedrží zrovna dokonale, vezmu ho opět do ruky a sekeru ponesu v té druhé. Třeba se tu někde najde aji hospoda.

Sarik - 17. října 2007 15:54

Umi-dos Poté co mi žena opět navrátí pohybu , mi začne ruka těžce svírat dýku.. Já ji zabiju,, zabiju. Pomyslim si , ale než cokoliv udělam se zvedne od stolu a odejde.. Pak aniž bych chtěl vyslechnu rozhovor mezi těma dvěma .. Dívam se tím směrem.. Myslel jsem si , že ty dva se mají k sobě víc kamarádsky.. Pomyslim si , když zaslechnu trpaslíkovo moresy.. Otočim se nazpět a začnu bloumat co budu dělat já.. Chtělo by to něco,, někam vyrazit.. Dloumam a pak se rozhlídnu po hostinci , kdo by se dal okrást,, zaškrábu se na bradě a lstivě se pousměji..

Leso Varen - 17. října 2007 19:29

Uruman Nakonec se i já vydám na cestu za trpaslíky a svými společníky. Jdu krok za Leoni. Co budu dělat zavřenej v hoře ? Co to muže dělat zloděj pokud přejdu možnost že mě budu houpat na oprátce ? To totiž není má oblíbená kratochvíle Ptám se sám sebe a sleduji záda mladé elfky. Po krátké době se zamyšleně zadívám na Lioniny záda. Hmm co tu vlastně budeme dělat..tady dole pod zemí obklopený trpaslíkama co nás nemají v lásce ? Zeptám se jí.

Leoni - 17. října 2007 19:35

Uruman: Kráčím pomalu a neochotně. Cítím za sebou přítomnost Lesa. Před sebous tále vidím Ťapa. Kdo ví proč, nevím co mám dělat. Ťapa miluji tím jsme si jistá, ale mate mě něco, co mě táhne za Lesem. Mám sto chutí si vrazit několik facek... Holka co se to s tebou děje? Poslední dobou jsi nějaká zvláštní. Navenek vypadám dosit zmatená a dosti vyděšená. Otočím se k Lesovi. "Proč nesoěcháš za nimi?" Otáži se smutně a zařadím se jemu po boku.

Leso Varen - 17. října 2007 19:47

Uruman Podívám se na Leoni a zašklebím se. No možná pro to, že jsou malí a vousatý, nemají rádi elfy a já si narozdíl od našeho přítele s nimi nemám o čem povídat. Povím a usměji se vyndá minci a začnu si s ní hrát. A navíc tam u nic bude asi nuda. Prohlídnu si jí. Ale ty se za nimi taky moc nehrneš, ale není se čemu divit. A proč bych se nimi měl podle tebe hnout ? Co tam vyvrhela společnosti, jako jsem já může čekat ? Zeptám se a nasadím výraz, jako by nademnou vysela trpasličí sekera.

Leoni - 17. října 2007 20:04

Uruman: Zahledím se kamsi dopředu. Co se to děje,Proč mám pocit, že patřím sme a přitom chci být s ťapem? Já ho miluji ale proč? Proč mě to táhne k němu? Pohlédnu pohledem plným bolesti na Lesa a rychle ho stočím ke špičkám svých bot. "Víš..v tomhle tuším nějaký podraz..sám nejspíše díky svému původu víš, jak je to mezi námi a nimi. A už při vstupu mne začali urážet a jdu za nimi jen kvůli té vědmě. Ta jediná se chovala slušně a vstřícně. Nic od nich nečekám. Spíše bych byla ráda, kdyby nám ukázali cestu a já mohlajít dál." Znovu vypadám opravdu zmateně.

Leso Varen - 17. října 2007 21:07

Uruman Jo vím jaké to je. A také vím jaké to je nebit nikde doma. Bejt v městě lidi a necítit se tam doma. Vědět, že se na tebe dívají s nedůvěrou i vlastní lidé..Procházet se elfími městy a cítit kradmé pohledy většiny elfů pro které jsem půlčolvěk.. Povím ledabyle, jako by mě už to nedokázalo překvapit a v podstatě ani nedokáže. Pak se hořce zasměji. A nakonec skončit v trpasličí hoře. Ale jedno se jim musí nechat dělají jedy z nejlepších zámků s nimiž jsem se setkal. Povím s úšklebkem. Promin my to jak jsem s tebou mluvil před chvílí, ale virůstal jsem na ulici a pokud si mam volit mezi malím zlem a větším tak si pokaždé vyberu to nemší zlo. A NAŠÍ TRPASLIČÍ PŘÁTELÉ SE ZDAJÍ JEKO TO MENŠÍ. Povím omluvně.

Leoni - 17. října 2007 21:17

Uruman: Zamyšleně sleduji cestu ubíhající mi pod chodidly a ani pořádně nevnímám jeho slova. Vše odkývu a teprve potom mi docházejí jeho slova. "Chápu tě...ty nikdy nepochopíš jaké to je, přijít o vše a netušíš jaké to je, se celý život muset o sebe starat. Zajistit vše potřebné, aby jsi vůbec mohl přežít, aby jsi se dočkal druhého dne rána! Ani netušíš jak je to těžké, přesvědčit lidi, že nejsi malé dítě, že nejsi někdo kdo jim chce ublížit...celý život si jen na mě ukazují a smějí se..." Oči se mi výhružně lesknou a můj výraz trochu ztvrdl. Nyní již opravdu nepřipomínám to malé dítě, které se kdysi přidalo ke skupině dobrodruhů. "Promin..pustila jsme si pusu moc našpacír, nebudu tě tím obtěžovat." Kdo ví proč, mám chuť se vypařit..zmizet jako oblak páry a už nikdy se neobjevit. Co tě to napadlo? Copak si neuvědomuješ, co jsi tím způsobila? Co si o tobě teď pomyslí?

Leso Varen - 17. října 2007 21:28
	Uruman Zavrtím hlavou. Ne já to nemusím chápat já to znám vím jaké to je. Žít ze dne na den, přemýšlet jestli nevlezeš do okna a tam ti někdo nezbije hlavu sukovicí. Ne nebo jestli ti nepodjede noha a tebe nezabije pád ze střechy.Jestli tě kolegové nepoříznou ve spaní. Být pořád ve střehu. Povím jí a usměji se. Ne jen povídej prosím. vybídnu jí.

Leoni - 17. října 2007 21:34

Uruman: Napínám uši, aby mi žádné z jeho slov neuniklo. "Myslíš, ež to ej stejné? Ty máš jistotu, že když se ti to povede, budeš mít o potraviny postaráno,a le já? Já ne a na práci mě nikde nechtěli vzít!" Je vidět, že jsem v koncích, vzpomínky na staré časy se vracejí i s špatnou náladou. "Raději to nech být. Už takhle víš až moc. A nemusí se to každý hned dozvědět." Tázavě se na něj zadívám a potom znovu skloním hlavu, tentokráte mlčky..snažíms e z hlavy vytěstni všechny ty myšlenky..zas es evracím k tomu osdunému dnu, jež mi určil můj osud...vidím přede mnou trosky našeho domu a spoustu skřetů okolo.. Do očí s emi nahrnou slzy, ale jelikož mám hlauv sklopenou a vlasy mi spadají do obličjee, neměl yb si toho nikdo všimnout.

Leso Varen - 17. října 2007 21:46

Uruman Pokrčím rameny. Jo s vím způsobem máš pravdu. Ale pokud to zvorám tak to taky může bej to poslední co udělám. Živím se jak umím, já jen využívám to co umím a bych přežil, a nebo abych pokud možno pomohl těm pár jedincům které mohu prohlásit za přátele. Povím a jednou rukou jí přejedu kolem pásku a když jí odtáhnu tak se na jejím opasku houpe měšec se zlatými mincemi. Ano necháme to na pokoji. Povím jí jako bych právě nic nedělal a mlčky jdu dál.

Leoni - 18. října 2007 05:35

Uruman: Stále slduji cestu pode mnou a ani mi nedochází, že se trpaslící ztratili již skoro před námi. Překvapeně přejedu rukou a zjišťuji, že sem najednou dostala měšec s penězi. Pokusím se ho odvázat a zastavím se. Podám je zpět Lesovi a zadívám se mu do tváře. "Neboj..já tohle znám." Vrátím mu měšec a přemůžu ten zvláštní pocit. Znovu se otočím a přidám do kroku. "Měli bychom přidat, ať ty špekáčky doženeme."

Pán Jeskyně - 18. října 2007 08:33

Uraman: ,, Měsíc a půl´´ odpový holohlavec. Ten menší se zastavý a rozhlédne se. ,, Neni dobrý jak se za náma takhle táhnou´´ pový tiše. ,, Kdes k nim přišel a to prtě... světlo... čaruje´´? Zeptá se navíc. Lagy spíše mlčí a vede vás chodbamy. Nejvíce znepokojující je ticho. Kráčíte tunely, někdy přecházíte úzké kamenné lávky nad bezednými propastmi jindy procházíte sály do něž by se vešlo hned několik draků.

Leso Varen - 18. října 2007 16:17

Uruman Podívám se na měšec jenž mi Leoni vrací a zavrtím hlavou. Ne je tvůj já ho nechci, a navíc pro mě není tak těžké si sehnat nějaký další pokud budu chtít a beztak jich mam usebe víc než jeden. Vem si ho pokud ho chceš, jestli ne zahoť ho, dej ho někomu. Skrátka udělej s ní co uznáš za vhodné, ale já si ho nevemu nazpět. Povím a usměji se. Jo asi bychom měli no. Povím a vydám se za trpaslíky.

Leoni - 18. října 2007 21:00
	Uruman: Smutně si povzdechnu a měšec cevřu v ruce. Zadívám se na Lesa. "Nu dobrá, snad ti to budu moci nějak oplatit." Lehce se usměji. Můj pocit samoty a nejistoty se trochu zmírní. Pořád mám touhu po pevném objetí a po ťapově blízkosti, ale díky tomuto muži se to zlepšilo. Kývnu a tiše se vydám po jeho boku dále.

Leso Varen - 18. října 2007 21:20
	Uruman Pousměji se. Už mi to oplácíš. Stačí, že tu s tolika tpaslíkama nebudu jedinej s elfí krví. Víc od tebe nechci. Povím a pak se usměji ještě víc. A pak, že jsou loději špatní a podlí. Pcha takovej kec..ikyž i takoví jsou. Nu není zloděj, jako zloděj. Povím potichu. Ale podle jedné legendy je zloděj na hranic dobra a zla.. na velice tenké kranici. Povím když si vzpomenu na ten starý příběh.

Leoni - 18. října 2007 21:30
	Uruman: Tázavě se na něj zadívám při zmínce o hranici a ještě více legračně vykulím nevědomky oči. "O zlodějích ani o té hranici nic nevím." Stočím pohled zpět k zemi a nenápadně na něj pomrkávám. "O jakým příběhu mluvíš?" Najednou s emé oči rozzáří a já se znovu vrátím do dětských let. Zase vypadám jako ta malá holčička. "Co je to za příběh, vyprávěj ho prosím." Zkusím na něj psí pohled...

Leso Varen - 18. října 2007 21:48

Uruman Zadívám se před sebe a nadechnu se. Vyprávěl mi ho jeden starý a moudrý zloděj. Začnu. Na počátku zrodu světa byli jed dvě síly, mocné síly. Které se prali o nadvládu nad světem. Později se jim začalo říkat dobro a zlo. Za nějaký čas se mezi nimi vetvořila křehká rovnováha, tenká hranice. To se už svět hemžil životem. Bylo zde spoustu ras a povoláních. Většina povoláních patřilo do dobra, jako třeba pekaři a tak..jiné jako třeba vrazi, zabijáci a tak byli na straně zla. Ale mezi tím vším byli zloději. Balancovali na té hranici a balancují na ní dodnes. Zloděj prostě jen krade a je mu jedno komu jestli okrade pekaře, nebo vraha. Ale záleží na to jak se na to dívají ty dvě síly. Dobro a zlo..Pokud totiž okrade zloděj hodného pekaře, tak je zlí. Ale pokud obere vraha, tak pro zlo je málo zlí a je v podstatě dobrý. Podívám se na Lioni. Záleží na tom jak se na to v danou chvíli kdo dívá..pravdou zůstává, že je jen na mě jak se zachovám a na jakou stranu se přidám a také na tom jak to bude vnímat okolí. Povím a pokrčím rameny.

Leoni - 19. října 2007 12:27

Uruman: Je vidět, že horlivě přemýšlím. "Takže, když zloděj jen krade, je vlastně na třetí straně. Není na dobré ani na zlé je prostě na své straně. Záleží pak jen na něm..pokud by někoho zavraždil, třeba aby ho nepověsili, v tu ránu s epřesouvá na zlou stranu....myslím, že za to stejně mohou zvyky těch nedorostonců jako jsou lidi. Oni pořád vymýšlejí různé zákony,a le k čemu jsou? Jen aby si ten kdo sedí nejvýše, nahrabal plno zlata...nechápou nic z toho co by chápat měli." Zavrtím hlavou. "Promin, zase přemýšlím nahlas." Ušklíbnu se a raději přidám do kroku, abychom dohnali všehcny ty břídili (trpaslíky) před námi.

Leso Varen - 19. října 2007 14:06

Uruman Ne neomlouvej se právě jsi přišla na největší zloděje ze všech a těm se nic nesta, ať si nekradou kolik chtějí. Nikdy je nepověsí, ale mě za to že ve srovnání s mim ukradnu pár zlatek tak to jo hop se mnou na šibenici. A´t zabiju kohokoliv biť vraha, ale co zabil jsi co natom že ten muž zabíjel jako první no nic pověsíme tě. Povím a pokrčím raneny. Nikde nejsem, jako zloděj výtán. A jako půlelf ani nikam nepatřím. Některí říkají, že jsem bobrý jiný zlí. Povím s úšlkebkem. Pár zlodějů tvrdí že dokonce umim krást. Povím a usměji se. Ale nenázeleží na tom co si kdo myslí, ale co si myslím já sám o sobě a to mi stačí. Stále se držím po Leoniny boku.

Lt. Mohandas Čandra - 19. října 2007 16:38

Uruman Jak jsem k nim přišel? Ehm... Zamyslím se a důkladně prohrabu svou paměť, abych našel odpověď na položenou otázku. "Kámoši říkali něco o tom, že elfové chystají výpravu za nějakým mocným artefaktem." Přece jen se rozpovídám, což ovšm neznamená, že vím, jak se to všechno seběhlo. "A pak už si jenom pamatuju, že mě nějakej přestárlej ušák s plesnivýma vousama společně s těmahle," kývnu hlavou k elfům za námi, "posílá pro tu věc." Tak nějak to snad bylo. "Jestli kouzlí, tak asi jenom nějaký malý triky, co já vim. Čaryfuky jsem nikdy neměl rád." Odpovím i na druhou otázku. Během cesty nezapomínám sledovat okolí a dělat si tak obrázek o tom, kam putujeme, mnohemm radši vím, kde jsem, než když jsem ztracený.

Pán Jeskyně - 21. října 2007 12:35
	Uraman: ,, Tak to bejvá, se nedivim... že jich je tak málo ... jsou moc zvědavý´´ Zařechtal se holohlavec, ale chladná sekerka Lagy zastavila další jeho slova. Mít tuhle věcičku před očima vystraší i zkušeného válečníka. Trpaslíci stichnou ... Trpaslice jde o krok dopředu a rozhlíží se... ,, Něco se jí nelíbí´´ Odpový menší trpaslík tiše.

Riam-Ťap - 21. října 2007 12:38
	Ráno v trpasličích horách: Vztanu a protáhnu svoje kosti. Prohlédnu si všechny společníky a pak vyjdu před jeskyni a pozoruji vycházející slunce. Horské štíty obalené sněhem pomalu z tmavé přejdou do rudé a pak zářivě bílé. Vydechnu a užívám si to.

Leoni - 21. října 2007 16:27

Uruman: Odkývu všechna Lesova slova. Kdo ví proč, začíná mi tento napůl člověk napůl elf být sympatický. Věnuji mu vcelku milý úsměv a konečně dorazím za záda trpaslíků. Kráčím tiše, takže to ani sami nemusejí poznat. Vyslechnu slova, která náš trpaslík o mě tvrdí a jen se ušklíbnu. "Možná kouzlit neumím, ale proměnit tě v červa a zašlápnout tě snad dokážu." Pohrdlivě se ušklíbnu a zadívám na vědmu, kráčející kdesi vepředu.

Leso Varen - 21. října 2007 17:57
	Uruman Potichu jdu jedle Leoni až dorazíme za záda trpaslíkům. Jen se usměji a pokusím si představit vousatého červa. A ruce mi sjedou k jílcům dýk, když si povšimnu, že se ve předu něco děje. Co tam asi mají, že tak zbystřili ?. Zeptám se a obezřetně sleduji trpaslici.

Lt. Mohandas Čandra - 22. října 2007 13:45

Uruman Pkračuji dále s ostatními chodbou, dokud nás nezastaví Lagy. Její chování by se asi těžko vešlo do škatulky ozačené nápisem normální, ale není zase tak mimo, aby se dalo označovat za nenormální. Nechám ji, ať si projde svým dalším viděním, nebo co to je a odpovím pohrdavě elfímu hlasu, který se k mým boltcům dostal zezadu. "Už se bojim." Ústa se mi roztáhnout do nepřívětivého úškledku. Teprve, když mě jeden z mých druhů upozorní na pravou povahu Lagina chování, zpozorním i já a soustředím se na jeskynní prostor před námi. Ostatní trpaslíci jsou zde ve výhodě, jelikož vědí, jaké skalní útvaru tu mohou čekat, ale přsto, nebo právě proto bych si třeba mohl něčeho všimnout i já.

Pán Jeskyně - 22. října 2007 15:11
	Uraman: Je vidět, že trpaslice je jak ohař... zkoumá vše... ,, Lagy, co se děje?´´ Nevydrží holohlavec. Trpaslice stále mlčí ... ,, Sledují nás´´ Odpoví trošku tajemně a pokračuje v chůzi. ,, Pavouci, proč kurva neútočej...´´ Zahaleké holohlavec...

Leoni - 22. října 2007 15:21

Uruman: Kráčím za trpaslíky a snaížm se potlačit chuť praštit trpaslíka něčím po hlavě. Místo toho zaslechnu trpasličina slova. Sledují? Kdo? Zamyslím se a schválně zpomalím chůzi. Jestli to světlo jsme vykouzlila já a předtím ten plamen také, tak..možná by to šlo. Soustředíms e jen na jednu věc. CHci zjistit kdo nás to sleduje. Můj krok se zpomalí a já odmítám sledovat okolí. (tzn. že když se někdo předemnou zastaví, vrazím do něj, nebo zakopnu o kámen, vrazím do zdi a podobně.)

Leso Varen - 22. října 2007 20:55
	Uruman Dolehnou ke mě slova trpaslíků. Pavouci..no bezva.. Ale jak nás můžou sledvat nejsou náhodou pavouci malý ? Bleskne mi hlavou a ruce položím na jílce dýk.

Inkognito - 22. října 2007 21:08

Trpasličí hory Protáhnu se na svém místě a stáhnu k sobě malý kotlík, kde zbyl ještě hlt vody. Obrátím ho do sebe a kotlík připnu k batohu. Když se protáhnu škvírou, tak odstraním můj plášť, který dělal chatrnou, ale spolehlivou záštitu před nečasem, který panoval v noci. Vytáhnu se před vchod a postavím se vedle bělovláska. "Brý ráno." Pravím a zívnu. Při zívání vydám táhlý zvuk, který se roznese ko sněhu. "Kam dál?" Zeptám se konverzačně, víceméně bez zájmu na odpověď.

Lt. Mohandas Čandra - 24. října 2007 15:12

Uruman Snažím se odhalit zdroj Lagyna znepokojení, dokud se opět nezačne mluvit. V tom okamžiku se totiž podívám zpět na trojici trpaslíků a přidám i svůj hlas. "Pavouci?" Zeptám se poněkud nevěřícně. Ten u vchodu byl sice pěknej macek, ale že by byli tak chytří se mi věřit nechce. Ještě jednou se zahledím do temnoty okolo, než se opět vydám s ostatními na cestu. "Pořád to tu vypadá spíš jak v nějaký zablešený jeskyni, než v trpasličim městě." Odtuším, když si dám dohromady všechny ty výjevy, jakých jsem tu byl zatím svědkem a řeči o pavoucéch, kteří zde očividně stále působí jisté problémy.

Pán Jeskyně - 25. října 2007 15:28

Uraman: Trpaslice opět přeruší svůj pochod ... Náhle se sálem roznese obrovská vlna světla zvětšující se jak kopule katedrály. Odhalí vám tak nádherné sloupy se zdobenými hlavicemi a umělecké dílo, jako by drahokamy a zlato pokrývaly klenbu. Mimo toho je však všude vidět spousta pavučin a pavouků. Někteří velcí jako lidská hlava, jiní snad dosahovali velikosti koně. Pozorovaly vás, ale po šoku jakým jim způsobilo světlo se začaly vytrácet. ,, Boha co to malo být za čertovinu´´? Jeknul holohlavý trpaslík do skupiny a ještě se oklepával z té rychlé změny kontrastu. ,, Už jen kousek a jsme na námi střeženém území´´ odpoví Lagy. Popojdete kousíček dál a však náhle z temnoty přiletí jakísi trn a připíchne menšího trpaslíka v rameni ke sloupu. Leonino světélko odhalí obřího pavouka jenž na vás hrozivě zhlíží z víšky několika můžů. Ozve se píštivý tón a další noha proletí mezi vámy a jen tak tak se vám podaří uzkočit.

Riam-Ťap - 25. října 2007 15:32
	Trpasličí hory: z omámeného okouzlení ledové krási mě vytrhne onen cizinec ze včerejška. Kapka vody padne kus vedle mne a já na něj pohlédnu. ,, Támhle mezi skalami to vypadá jako nějáká stezka ´´ Ukážu. ,, Tudy se hodlám vidat,... jak , že se to jmenujete ... byl jsem včera unaven a jak si jsem zapoměl´´? Nahodím omluvný tón.

Leoni - 25. října 2007 19:17
	Uraman: Vezmu do ruky svlj mečík a rychle skupinku doběhnu. "Příteli nejdražší..chraň nejen mě,,,pomoz mi porazit to co..." zašeptám a aniž bych stačila pusítms e do pavouka.

Leso Varen - 25. října 2007 21:09
	Uraman Podívám se na pavouka a v rukách se mi obejeví čeple dýk. Rozběhnu se za Leoni a zautočím na tu potvoru. Hodím po něm jednu ze svích dýk. No dobrá tohle mění víraz malý pavouček.

Lt. Mohandas Čandra - 25. října 2007 21:10

Uraman Jdu po boku trpaslíků stále hlouběji do kdysi honosného trpasličího města, a očima i jinými smyslovými orgány propátrávám prostor kolem nás. Moji pozornost naruší až nečekaná záře, před kterou si musím zasclonit oči a stejně to nestačí k tomu, abych si udržel zrak v plné síle. "Strč si to světlo někam." Zavrčím, zatímco si několik okamžiků musím protírat oči a mžikat na všechny strany, než konečně vidím, jak velký jeskynní komplex se kolem nás rozkládá. To už jsou ale všichni pavouci bezpečně z dohledu a jediné stopy po jejich přítomnosti tak tvoří pavučiny nacházející se všude, kde se pro jejich konstrukci našlo vhodné místo. Nic, čeho bychom se měli obávat. Když se však po několika dalších krocích ze stínů vynoří jakási napodobenina kopí, uskočím z jeho cesty pohotově do rádoby kotoulu a jen, co se opět dostanu na nohy, držím v rukou pevně svou sekeru a oči mám upřené na osminohém obrovi nad námi. Na místě však setrvám jen na dobu nezbytně nutnou k odhadu hrozby a potom se rychlými kroky rozběhnu k raněnému trpaslíkovi s úmyslem přetít pavoučí nohu, která ho drží na místě stejně jako všechny další části pavouka, co se mi dostanou na dosah. Můj vak s masem zůstává ležet na místě, kde jsem přistál, což je pochopitelné.

Pán Jeskyně - 25. října 2007 21:23

Uraman: Utherovy se podaří kus končetiny utnout. Pavouk ale obratně vyšle druhou nohu a ta projde jeho stehnem jak velké kopí. V tu samou chvíli nebohého Lesa napadne oněco menší pavouk. Velký asi tak jako on. Během chvilky už je jich tu požehnaně a trpaslíci mají co dělat. Leony cosi zažbrblá... ... Kolem vás se rozprskne jaké si ticho a ustrnete ... Leony: Svět okolo jakoby se zastavil. Uvidíš pavouka spouštějícího se nad hlavou nebohého Uthera. Niní se však nehýbal a vše v okolí stálo jak přibité.

Leso Varen - 25. října 2007 22:12
	Uragan Sotva odhodím dýku na toho velkého hnusného pavouka, tak se přede mnou objeví jeho "menší" kámoš a vrhne se po mě. No pokud se to teda dá nazvat nemší.. Uskočím na pravou stranu a zaútočím na něj z ní. Má dýka nabere směr na jeho hlavouhruď.

Lt. Mohandas Čandra - 25. října 2007 22:27

Uraman Břit sekery projde pavoučí nohou jen s minimálním odporem a lesklý černý pahýl se hned na to bleskově stahuje zpět ke svému majiteli. Za sebou nechává jen slizkou stopu. Už se otáčím, abych získal přehled o bojišti, ale můj pohyb je zastaven nesnesitelnou bolestí v noze. Za hlasitého řevu klesnu deroucího se mi z hrudi, klesnu na koleno a při pohledu dolů je jasné, co se stalo. Jakýsi nepřirozený kus černi mi trčí z nohy kousek pod kroužkovou suknicí. Dalším máchnutím za sebe se pokusím naslepo přetnout i tuto pavoučí nohu, ale pomyšlení na nějaký efektivní pohyb s tímhle v noze není pravděpodobné.

Leoni - 26. října 2007 09:13

Rozeběhnus e proti pavoukovi a ten jen vztekle zacvaká kusadly. Najednous e vše kolem mě zastaví a i já. Rozhlédnu se kolem. Jak je tohle možné? Teprve potom ci vzpomenu,c o jsem to vlastně říkala. Díky Ťape. Usměji se a obrovskou rychlosít zamířím proti pavoukovi. Svůj mečík mu vrazím mezi kusadla a poté ho vytáhnu....takto pokračuji (na různá místa) dokud pavouk nepadne mrtev. Poté se vydám k pavoukovi, který ohrožuje trpaslíka. On je zraněný a navíc chci dokázat, že jsem také k něčemu. Nakonec pomůžu i Lesovi. Pokud ho ovšem dříve on sám nezabije.

Inkognito - 26. října 2007 12:14
	Trpasličí hory "Průsmyk Kazimaraz." Pravím a ukáži na stezku. "Jemis Mear." Pravím své jméno. Nevypadá to, že jsem moc mlohomluvný, přesto můj pohled je vcelku ochotný, třebaže ochota je spíš v očích. "Já pokračuji průsmykem." Ještě doplním krátce. Pomalu nastavuji tvář slunci, aby jsem se trochu nahřál v tomto chladném místě.

Riam-Ťap - 27. října 2007 11:24
	Trpasličí hory: ,, Máme tedy společnou cestu... Riam´´ odpovím a představím se. Opět si okouzleně prohlížím hory okolo. ,, Co ostatní už vstaly?´´ Zeptám se. Natáhnu ruku a kapka cákne do mé dlaně ... Další... ,, Brzi bude počasí tady ještě horší´´ Odpovím...

Pán Jeskyně - 30. října 2007 10:29

Uraman: Zatím co ostatní ve svém čase bojují Leony ani nestačí cokoli provést a zase je vše rychlé ... Utherovy se podaří držet obludu z krátka a ostatní trpaslíci se také drží, Leso má na mále, ale jeho práce s nožem je mistrovská. Leony: Meč v tvé ruce ti najednou ztěžkne, beznaděj a výčitky... strach ze smrti, ale né pro smrt samotnou, ale ztrátu milého... Kus železa ti vypadne z ruky a ty se rozbrečíš ... zase ta malá holčička ... Beznaděj okolo ... Ťap ... V pravé ruce se ti oběví malá bílá kulička, ale rychle se zvětšuje a rudne, brzi je už veliká jako jablko a sálají z ní hřejivé plamínky. Cítíš vztek a beznaděj... Ohnivá koule ještě více vzroste ... Nepálí... ale ostatní mohou cítit to sálající teplo...

Leoni - 30. října 2007 16:58

Uraman: Nechápavě a beznadějně dopadnu na kolena a upustím svůj mečík.Neívm co mámd ělat a do očí se mi nahrne více slz, než jsem sama shcopna pojmout. Pot váři začnou stékat potoky a vytvářet na mém oblečení mokré fleky. Pozvednu ruku a spatřím kuličku. Ta se zvětšuje a s ní i můj vztek, nedokážu nic udělat..seídm jako socha a tiše vzlykám. Sakra proč je to tu azse? Copak nemůžu mít nikdy klid." Beznaddějně s erozhlédnu..neívm co dělat...

Jasmin - 31. října 2007 08:50

Trpasličie hory Normálne by som sa zobudila medzi prvými, ale niečo ma ťaží na duši. Je to akýsi sen a stále sa opakuje. Nemôžem sa dostať z toho tunela, avšak zobudí ma nepatrné rané pozdravenie mojich už spoločníkov. Vzdychnem si, pretože som sa i trošku potešila keď mi zrušli ten sen, ktorý trval už niekoľko týždňov. "Takže, kam máme namierené?" Poviem miesto pozdravu a oprášim si plášť s kožušinou od snehu a špiny.

Riam-Ťap - 31. října 2007 09:00
	Trpasličí hory: ,, Já dál horským průsmikem na sever do Království ledu´´ Odpovím jasně a vístižně. Ta dívka jasmín. .. v sobě měla cosi zvláštního co snad táhlo mou náklonost k ní. Dál se raději opět věnuji zasněženým vrcholkům hor. Cítím se divně... Hleděl jsem daleko a přeci jinam... tam kam jsem vidět nemohl a ani to netušil ... podvědomí hledalo cosi v mé hlavě...

Leoni - 31. října 2007 13:53

Uraman: beznadějně s erozhlédnu a sátle v rukou cítím ot sálavé teplo, avšak mě nic nespálí...Můj pohled plný bolesti padne na jednoho přibližujícího se pavouka... Vzchopím se a plna vzteku vstanu a otočíms e k pavoukovi čelem. "Zrůdy hnusný...kliďte s eodtud..dze již enmáte co pohledávat." Kupodivu si neuvědomujic o dělám a pořádně s enapřáhnu...hodím planoucí kouli po tom pavoukovi. Poté však spadnu..moc sem se rozpřáhla a tka nyní znovu kleíčm na zemi a teprve mi dochází co jsem udělala.

Leso Varen - 31. října 2007 17:05
	Uraman Poté co se vyhnu tomu pavoukovi a zabiji ho, tak se na chvíli zastavím a rozhlédnu se po svích spolubojovnících a také po své dýce co jsem hodil po prvním pavoukovi.

Lt. Mohandas Čandra - 31. října 2007 17:47

Uraman Stále ještě s pořádným kusem pavoučí nohy v noze se odbelhám někam, kde budu mít krytá záda, jelikož pohyb v tomto stavu mi dělá potíže, musím přejít na stacionární boj. Takhle neudržím rovnováhu ani normálně, natož tak když sekám, možná by bylo lepší vzít si do ruky něco lehčího, na druhou stranu ale musím doufat, že po první ráně už nepřítel přestane být hrozbou a to mi lehká zbraň nezaručí. Všechny tyto myšlenky mou hlavou proletí jako blesk a ve výsledku šlo spíše o přímé rozhodnutí, než o zdlouhavé zvažování aktů. V bezpečné pozici čekám, než se některý z pavouků odváží blíže, než je zdrávo a ostřím své sekery mu ihned vysvětlím, že příště už by to dělat neměl. Pořád by se zde však mohl vyskytnout problém, pokud by na mě šlo útočníků více.

Pán Jeskyně - 01. listopadu 2007 07:42

Uraman: Uthera napadne další z pavouků, ale se štěstím jej skolí. Ten velkej si však nedá pokoj a nebezpečně rychle tě udolává. Lesovy se konečně podaří zabýt svého protivníka, ale je zraněn na pravé ruce ošklivou řeznou ranou. Leony mrští ohnivou kouli po přibližujícím pavoukovy a ten s hrozivým pískavím zvukem klesne k zemi, je cítit smrad spáleniny. Velký se zkloní a kusadli se přiblíží k Utherovy, to už však Lagy vyzkočí na jeho hlavu a začne do ní sekat svími sekerami. Pavouk se ještě chvilku drží a pak se svalí na zem a ostatní prchnou ...

Leso Varen - 01. listopadu 2007 19:21
	Uraman Potvory hnusný. Zavrčím když si všinu rýny co mi ten pavouk způsobyl za zranění. Sasunu svpjí dýku do pochvy a po chvíli hledání najdu i tu druhou a dám jí na své místo. Pak si ovážu kvácející ranu a snažím se zastavit kvácení.. To je prostě skvělej den.

Lt. Mohandas Čandra - 01. listopadu 2007 19:56

Uraman Sotva zajistím alespoň provizorní krytí zad, už se ke mně hrne další osminohá stvůra. Než se dostane na dosah, postavím se do postoje, který alespoň vzdáleně připomíná něco, co se dá uplatnit v boji a potom už je to jen otázka výběru správného okamžiku, hlavní je neudeřit moc brzy. Následující rána projede těmi snad důležitými orgány pavoučího těla, zatímco to trpasličí se po takovém vychýlení z rovnováhy válí na zemi a snaží se vstát. Ani to však není lehká věc. Velký pavouk nahoře očividně pochopil, že se mnou nebude lehké pořízení a možná nebude od věci zbavit se mě jako největší hrozby předem. Odpovědí na jeho dotěrné útoky je z mé strany jakýsi rádoby kotoul a následné válení sudů, čímž se poněkud vzdálím z místa, kde to všechno začalo. Tady by snad mohlo být to správné místo, abych se opět dostal na nohy a tak to neváhá učinit, bohužel se hned vzápětí ukáže, že to nebyl nejlepší nápad. Ještě než se může něco stát, proletí kolem mě trpaslice a vezme si obra do parády a když se tak blízko u mě dějí takové věci, neváhám a taky si seknu. "Hajzle přerostlej." Ulevím si během závěrečného máchnutí sekerou.

Leoni - 02. listopadu 2007 16:02

Uraman: Koule opustí mou dlaň a já ji vyděšeně sleduji..trefí pavouka a srazí ho k zemi...kolems e rozetře puch spálenin..nakrčím znechuceně nos,a le víc neudělám...stále zírám před sebe jako v nějakém šoku.. Připadám si jako malé dítě uprostřed neznámého lesa, kde ho někdo zanechal a odešel..už se nevrátil... Po tváři mi začnou stékat slzy..pomalu jedna za druhou dopadají na ém oblečení a mě před očima vyvztane obraz... Vidím bílého tygra a do toho se vmísí obličej mladého elfa... Skloním hlauv a zakreji si je ručkama..začnu dost hlasitě vzlykat...

Lt. Mohandas Čandra - 02. listopadu 2007 18:35

Uraman Je po boji. Alespoň zatím, v dohledu není žádný pavouk ani nic dalšího, co by pro nás mohlo znamenat bezprostřední hrozbu, a tak už jen zbývá dostat se na trpaslíky kontrolované území, přesně jak před chvílí zmínila Lagy. Problém bude v tom, že chůze mi teď dělá poněkud problémy. "Všichni naživu?" Zeptám se pro jistotu zatímco se snažím přemístit zpět k mému vaku s jídlem, při čemž se snažím využít sekery jako berly. Její design tomu však ani náhodou není uzpůsoben, což se projevuje i na rychlosti mého pohybu. Za mnou zůstává stopa krve tekoucí mi z nohy, bohužel se zraněním nemůžeme na místě nic udělat. Poud by se pavoučí noha vytáhla, tok krve by byl nesčetněkrát prudší.

Leso Varen - 02. listopadu 2007 18:54
	Uraman Rozhlídnu se po bojišti. Jo teda alespoň já žíju, ale mam zase o škrábanec navíc. Povím Utherovi a dojdu k Leoni. To chceš aby tě takhle ty trpajzlíci viděli ? Zeptám se jí a podívám se po trpslících. Ale notak to bude dobré, přeci nedáme těm trpaslíkum další důvod aby si z elfů dělaly srandu ne ? Povím tiše Leoni a přemýšlím jestli právě tyhle slova byli ta pravá..

Inkognito - 05. listopadu 2007 17:26

Trpasličí hory: "Já směřuji na Sever." Odpovím polohlasně. Je vidět, že se vzrůstajícím opočtem bytostí zase začínám upadat do mlčenlivosti. "Možná se potkáme v další jeskyni." Pravím opět tišším hlasem. "Lidi jsem neviděl roky." Povzdechnu si v hlavě. Nakonec se podívám na ty dva. "Moc řečí a málo cesty." Pohnu hlavou jakoby jsem se loučil. Poupravím si podlouhlý předmět na zádech a upřu pohled k průsmyku a pozvolna vykročím. Můj krok je kolébavý a pomalý, ale jistý.

Pán Jeskyně - 05. listopadu 2007 17:54

Uraman: Výtěztví je krátké, ale máte čas. Trpaslíci popadnou zraněného druha a holohlavec se pokusí momoci utherovy. Leony brečí na zemi a Leso začíná pociťovat mdloby ... Pavouci se stáhnou a vyčkávají ... ,, Pojďte, není čas!´´ Zařve Lagy a trpaslíci se dají do pohybu. Brzi spatříte bránu jež tvořil dlouhý tunel s mnoha mřížemi a střeleckými pozicemi. Trpaslíci si tak zajišťovaly dobré obrané postavení.

Lt. Mohandas Čandra - 05. listopadu 2007 20:44

Uraman Nebýt intenzívní bolesti mého stehna, zcela určitě bych směrem k elfům vypustil nějaké šťavnaté nadávky, to neustálé fňukání mi otiž už začíná lézt na nervy. Takhle se ale jen dobelhám ke svému vaku a než vymyslím, jak ho nést tak, aby mi co nejméně zavazel, přistoupí ke mě holohlavý trpaslík. Neváhám a přijmu jeho nabídku pomoci, přehodím mu svou ruku kolem ramen a přenesu na něj podstatnou část své váhy, abych tak ulevil zraněné noze. Jakmile Lagy vydá pokyn k pohybu, nemám ani pomyšlení na to, že bych se mu snad chtěl vzpírat. Čím dříve se dostaneme mezi ostatní trpaslíky, tím lépe.

Leoni - 06. listopadu 2007 11:31

Uraman: Proč se tohle všechno musí dít? Proč já?..nejsem kouzelnice...kde se to všechno naejdnou bere? Vždyť..patřím mezi hraničářwe..já chci patřit mezi hraničáře... Pot vářích stále stékají potoky slz a nikdo tomu nedokáže zabránit..já ani Leso... Uslyším jeho slova a začnu slzy rychle stírat, jako bych je dokázasla tím skrýt. "Rychle musíme za nimi." Neohrabaně vztanu a pošlu Lesa napřed. Obezřetně s eplížím mezi apvouky a jsme připravena se znovu bránit. V ruce svfírám svůj mečík. Pokaždé, když můj pohled dopadne na některého z nich, začne mé tělo svírat vztek..tentokrát se ovládnu a nezačnu hloupnout. Musím to ovládnout, tohle by ohlo stát i něčí život.

Leso Varen - 06. listopadu 2007 16:00
	Uraman Na Leoniny slova jen kývnu hlavou a vydám se za našimi průvodci. Ruce mám položené poblíž jílců dýk. Kam jsem se to zase dostal ? Tohle je mi, ale podivní město..všude samej velkej pavouk a nebo malej trpaslík. Pomyslím si znechuceně a jdu dál za trpasličí eskortou.

Nela - 10. listopadu 2007 17:21

Ráno, trpasličie hory. Ráno som vstala medzi prvými, no oči som nechala zatvorené.Pohltili ma spomienky na minulosť, detstvo... Vstanem, až keď začne Grófka nervózne škriekať a výjdem pred jaskyňu, kde už všetci stoja.Stačila som si ypočuť ich rozhovor, a ako tak pozerám, myslím, že tiež pôjdem cez ten priesmyk.Zdá sa to byť najschodnejšia cesta. "Spoločníkov" pozdravím len strohým : Zdravím A ďalej stojím mlčky.Vyžaruje zo mňa zvláštna zaťatosť, zatrpknutosť a tichý smútok.. možno obavy, čo je na ženu v mojom veku dosť zvláštne.Vekom som sítce mladá, ale udalosti v mojej minulosti sa postarali o moju dospelú, uzatvorenú povahu.

Riam-Ťap - 13. listopadu 2007 11:34
	Hory: Vykročím za mladíkem a doženu jej... ,, Společnost se hodí´´ odpovím s úsměvem a upravím si nápadně lehký oděv... Neklepu se zimou což je při mé tělesné stavbě dost zvláštní... Pohledem zavadím o Nelu, která se nás asi také pokusí dohnat a tak jsem rád, že má cesta nebude o samotě... mé kroky vedou k severu ... srdce mne však táhne k zemi ... pod naše nohy...

Pán Jeskyně - 13. listopadu 2007 11:38
	Uraman: u trpaslíků Bez jediného rozkazu a pohledu se otevřou okovaná vrata a dva mohutní trpaslíci si vás prohlédnou. Oděni v kroužkové zbroji a ozbrojeni kladivy se na vás dívají tím typickým trpasličím nevrlím pohledem... Na levo je jich pak celá skupinka posedávající kolem ohniště kde se cosi vaří v kotlíku. Pohled na elfi jim není moc příjemný a tak vás spíše ignorují...

Nela - 13. listopadu 2007 19:22

V horách Ešte tam chvíľu stojím a pozerám sa za odchádzajúcim Riamom a Jemisom. No čo, lepšie cestovať s niekým, ako sama, aj keď.. Nedokončím myšlienku a nenáhlivo sa poberiem za nimi. Aj tak, keď som naposledy pohrdla ľudskou spoločnosťou, celkom nepríjemne sa mi to vrátilo.A okrem toho, čo by som tu robila?Ani poriadne neviem, kde to som. Doženiem tých dvoch a spýtam sa:Nebude vám, vadiť, ak sa pridám?

Leoni - 13. listopadu 2007 21:00

Uraman: u trpaslíků: Brána se před námi otevře a já nedůvěřivě zpomalím krok. Nedůvěřivě se rozhlížím kolem a pomaluv stoupím. Hned za branou s ezastavím a svůj mečík nespustím z ruky. Trochu vyděšeně se ohlédnu po Lesovi. Lezu tma kam nemám..jak jenom mohu vlést do jejich doupěte? Bůh ví co mi udělají..alespoň tu nejsem sama....musíms e mít na pozoru, nesmím si je připustit k tělu, i když ta vědma působí důvěryhodně...Pohledem vyhleádm trpaslici a sév nové společníky. Dorazím k nima raději mlčím, i když mám pár hořkých slov na jazyku.

Leso Varen - 13. listopadu 2007 21:33
	Trpasličí město Pomalu se přede mnou otevře brána a odhalí mi pohled na houf nevrlých trpaslíku. Pohled se mi zastaví na těch s kladivy a pak se podívám na ten zbytek u ohniště. Hmm no dobrá, lepší už to asi nebude. Pomyslím si a podívám se na Leoni a obrátím oči v sloup. Tak jsem to zase vlezl, je to tu skoro jak u vojencký posádky. Srovnám krok s Leoni. Asi nás tu nevidí moc rádi..no co.

Inkognito - 13. listopadu 2007 21:39

Hory Dohnat mne není problém. Kroky moje jsou pevné a stabilní. Přesto houpavé a pomalé. Na všechny otázky nakonec ohodnotím jednotným: "Hmm." Je to hluboké zamručení souhlasu. Zjevně nemám co říct. Postupně směřuji k průsmyku. Oči mhouřím, abych kryl svoje oči před větrem a jim neseným sněhem. Občas si brouknu, po chvilce zjistíte, že moje broukání má melodii, která je opravdu pozvolná a zdlouhavá.

Lt. Mohandas Čandra - 13. listopadu 2007 21:43

Uraman: U trpaslíků Na chvíli se s trpaslíkem zastavíme, ale jen co se mezi křídly brány vytvoří dostatečně velká mezera, abychom tam současně vměstnali svá mohutná ramena, projdeme skrz. Na nic nečekám, pokud si chceme někde odpočinout, lepší místo nenajdeme a navíc to tady nevypadá vůbec špatně. Nechám se vést holohlavým trpaslíkem tam, kde on uzná za vhodné, koneckonců, on je zde domácí a já nejsem nic víc, než host. Po cestě kývnu na pozdrav trpaslíkům, kteří se mi podívají do očí. Sice je vidím poprvé v životě, ale to mi nebrání projevit přátelského ducha. Jakmile se dostaneme do zamýšlené oblasti, natáhnu se opatrně na zem a jen čekám, že si někdo všimne, že mám ve stehně ránu širokou jako dětská pěst, a postará se o mě.

Riam-Ťap - 14. listopadu 2007 08:25

Hory: ,,Mě vadit nebudeš´´ kývnu dívce a pokračuji v cestě. Průsmyk se zdá být už jen kousek , když mne cosi varuje. ,, Nečeká nás tam nic dobrého´´pronesu trochu tiše. Průsmyk Khazimaraz bylo místo kdysi proražené ledovcem, horská ztezka se po pár set metrech zabořila mezi skalnatou rozsedlinu širokou jen pár kroků. Skály byli ostré a hladké, nebylo pochyb, že zde kdysi tekla voda a vymlela tuto zrádnou soutězku. Všudypřítomný vítr už tu byl klidnější, za to se přidal sem tam padající kámen ... nebo padající sníh z převysů nad našima hlavama.

Pán Jeskyně - 14. listopadu 2007 08:40

Uraman: Lagy se na chvilku vytratí, ale pak se opět ukáže a začne ošetřovat Utherovo zranění. Její sveřepé rysi a silné paže se silou větší než leckterá jiná mužská paže mohli vypadat hnusně, ale na trpaslíky to zabíralo jako hotové afrodiziakum... Holohlavec něco zabručel na hlídky a ti s vrcholnou nechutí vydaly něco ze zásob a přinesli vodu. Za chvilku už tu plápolal druhý oheň a na něm se peklo hovězí... ,, Tumáš brachu, to tě zvedne na nohy´´ Podá ti jeden z trpaslíku čutoru. Při čuchu by bylo poznat nějákou pálenku, ale to by dle trpasličích zvyklostí byla urážka a tak se rovnou muselo ochutnat. Tekutina byla tak silná, že po ní trnuly zuby a naříkal žaludek, o to víc, ale chutnala trpaslíkům. ,, Přivezl mi ju brat, prý z nějákého stromiska, výtečná co?´´ Usměje se. Elfové jsou sice u ohniště, ale jak vydno moc se jim trpaslíci věnovat nehodlají. ,, Najíst dostanete, tady máte vodu a jste pod naší ochranou, víc od nás nečekejte´´ řekla Lagy tvrdě...

Leso Varen - 14. listopadu 2007 15:30

Uraman Posadím se u ohně a sleduji a poslouchám trpaslíky. Vezmu si od Lagy nabízenou vodu a přikývnu hlavou a znamení toho, že jí děkuji. Je to tu jak ve vezení, voda..Tam je taky voda a teplo i to jídlo tam dostaneš.. Nakloním se k Loini. A tolik k trpasličí pohostinnosti, pokud nemáme metr od země a nejsme zarostlí vousama tak máme smůlu. Povzdechnu si a šlehnu po nich pohledem. No a co proslavená trpasličí pohostinnost a takoví ty věci co se povídali ?.. Povím už nahlas. Ale daší slova si nechám pro sebe.

Nela - 14. listopadu 2007 17:19

Po Riamovej poznámke zvraštím obočie a zadívam sa na priesmyk.Nemám z toho veľmi dobrý pocit.. ale ja vlastne nemám dobrý pocit zo žiadnych priesmykov či kaňonov, takže nemôžem určiť, či moje "predtuchy" mám, alebo nemám brať vážne.A jastrabicu tam poslať nemôžem, išla na lov.Preistotu však dám ruku na meč a a prichystám sa na boj.Len dúfam, že to, čo nán napadne... ak nás niečo napadne.. nebude lavína.Proti tej je ťažko sa brániť. Nemám z toho taktiež dobrý pocit. poviem nakoniec.

Inkognito - 15. listopadu 2007 10:42

Hory na cestě k průsmyku až okraj průsmyku "Hmm." Zní moje odpoveď na Riemovo varování a stočím kroky od průsmyku. Začnu se rozhlížet. Moje broukavá písnička se trochu ztiší a přibudou k ní mručivé tóny. Když doplní svůj nepokoj i Nela, tak se v melodii ozve povzdech podobající se spíš zafunění. Sjedu rukou k pasu k noži. Druhá ruka ruka povolí plášť a šňůrku haleny, že mi drží pouze na ramenech a přidržuje jí podlouhlá věc visící na zádech přes prsa. Jinak by se halena rozhalila. Takto se odhalil jen její jeden cíp u krku. V mé melodii se ozve další zamručení vyjadřující neochotu a nesouhlas. Nakonec se přeci jen ode mne ozve věta. "Přesněji by to nešlo?" Zeptám se mručivým hlasem, který je momentálně trochu hlouběji posazen a huhlavý.

Nela - 15. listopadu 2007 20:14

Na okraji priesmyku. Po Jemisovej poznámke chvíľu mlčím, čakajúc, či niečo nepovie Riam.No potom predsalen začnem hovoriť.V mojom hlase zaznie určitá neistota a ostražitosť. No, ja sa v týchto veciach veľmi nevyznám, a už vôbec nie v mieste, na ktorom sa nachádzame, no aj tak viem, že priesmyky sú úžasným miestom na chytanie ľudí do pasce, napádanie a vraždenie.No a keby tu na okolí neboli žiadny ODPORNÝ škreti alebo podobné kreatúry, stále je tu možnosť... podľa mňa celkom veľká, že sa na nás zosype lavína.Škretov by sme zvládnuť mohli, ale proti lavíne sa ubránime len ťažko. Poviem pochmúrne a obzriem sa okolo seba.

Lt. Mohandas Čandra - 16. listopadu 2007 14:11

Uraman Nechám Lagy prostor a snažím se být jejímu zákroku nápomocný, jak jen je v mých silách. To se týká hlavně toho, abych zůstak v klidu, což při něčem tak bolestivém, jako vytahování pavoučí nohy z mé nohy není nic jednoduchého. Velice rád přijmu čutoru s neznámým obsahem a a přihnu si jak se sluší a patří. Síla pálenky na krátko přehluší bolest v noze, ale i na trpaslíkoívi jako jsem já je vidět, že požívání něčeho takového sahá téměř až na pokraj fyzických schopností. "Toto a ze stromiska?" Zeptám se v dobrém duchu nedůvěřivě. "Tož to bych takové stromisko chtěl vidět. Něco takového jsem eště nepil." Přihnu si ještě jednou a vrátím čutoru majiteli. Jakmile však k mým uším dolehne Lesův hlas, dobrá nálada, kterou mi pár doušků pálenky i přes mé zranění propůjčilo, opět na chvíli ustoupí a já tak poněkud nevrle zahlaholím. "Podívej se kolem sebe. Tohle není žádná hospoda ale vojenské ležení."

Leso Varen - 16. listopadu 2007 14:34
	Uraman Povytánu obočí a napiji se vody. To mi neušlo. No alespoň, že nám tu dají vodu. Podívám se po trpaslících. Nemohli by mi dát i něco čím si zašiju tu ránu ? Zeptám se. Jo voda to je ono škoda že už nemam to víno. Povzdechnu si a vzpomenu si na jeho chuť. NO vojenské ležení a nemají tu léčitele hmm nebo je nemají jen pro elfi a křžence?

Nela - 16. listopadu 2007 14:34
	Priesmyk Pri každom sebemenšom zvuku, ktorý sa mi zdá podozrivý uprene preletím očami cez celé moje zorné pole.Nakoniec potichu, bez sebemenšieho zarinčania vytiahnem meč z pošvy a preistotu sa prichzstám na boj.Potom sa ešte ozvem: Jemis, nevieš náhodou, či tu žije niečo ako škreti, alebo tak?Neviem či je to pravda, ale toto ticho sa mi nezdá byť veľmi prirodzené.

Riam-Ťap - 18. listopadu 2007 10:38

Průsmyk: ,, Něco tu žít bude´´ ukážu na kosti ležící na kraji jedné ze skal ... vypadají na lidské.... Chudák... ,, Asi to vegetarián nebude?´´ Odpovím trochu humorněji, aby se pozvedla nálada. Nad námi už je několik metrů skal a vítr zde začíná nepříjemně svištět .... pak si všimnu těch stop před námi ve sněhu, vlastně si jich museli všimnout i oni... ,, Opravdu tu někdo je, jsou dost ... velké´´.

Pán Jeskyně - 18. listopadu 2007 10:44
	Uraman:-) ,, Taky sam nevěřil´´ odpoví holohlavej a mrkne po Lagy. Ta se jen mírně ušklíbne a podá Lesovy něco na ošetření... ,, Na ránu´´ řekne krátce ... ,, Hospada to není, ale pivo tu máme´´ zařve jeden z party vedle a skoro hned přinese utherovy a ostatním trpaslíkům korbel piva. Jsou kameninové a dost těžké ...

Leoni - 18. listopadu 2007 11:02

Uraman: Postavím se kousekod ostatních a odmítnu jakékoliv jídlo i vodu, radějis e napji ze svých posleních zásob.¨S nevraživým pohledem sleduji anšeho trpaslíka a jeho přívržence. "děkuji vím za vaši pohostinost." Ironicky se ušklíbnu a podívám se na Lesa. "Bohužel naše poslání nesnese odkladu. Přála bych si, co nejdříve vyrazit dál na cestu, jelikož nás čeká ještě´dlouhá cesta." Ne moc nadšen si ej všechny prohlédnu a raději se nedívám na Lesa. S nima tu nezůstnau už ani chvilku! Musíme odsud oco nejdříve zmizet.

Leso Varen - 18. listopadu 2007 11:33

Uraman Příjmu od trpaslíka věci na ošetření a začnu s ošetřováním rány z posledního boje. Ano děkujeme vám za pohostinství, ale jak bylo už povězeno ceká nás dlouhá cesta. Přitakám Leoni a pokračuji v ošetření rány. Dodělám svoje ošetření a prohlídnu si to a vrátím to co zbylo trpaslíkům. Děkuji. Přelítnu je pohledem. Také bychom potřebovali zásoby na další cestu, pokud nám tedy můžete nějaké prodat.. Zeptám se jich. Hmm už bychom mohly jít…

Lt. Mohandas Čandra - 19. listopadu 2007 16:37

Uraman Jakmile Leso požádá o soupravu k šití, vytane mi na mysli vzpomínka na vlastní ránu na levém nadloktí, moment se uvnitř mé lebky bijí dva protichůdné názory týkající se zašití tohoto zranění, ale v mžiku je samaritánský pocit poražen a zatlačen hluboko do nevědomí. "Hmm, trpasličí pivo." Pronesu labužnicky, když se vedle mě objeví plný korbel tohoto tekutého zlata národa našeho, a hned si taky pořádně zavdám. "Máte to tu dobře zařízený." Pokývnu pochvalně a otřu si knír hřbetem ruky. "Nikdo vás tu držet nebude, ale můžu ti zaručit, že já se teď pár dní nikam nehnu." Houknu na Lesa a na vysvětlení ukážu poloprázdným korbelem na obvázanou nohu. Jestli si myslí, že se takhle potáhnu někam neznámo kam, tak jsou vážně padlí na hlavu.

Leoni - 19. listopadu 2007 16:59

Uraman: Můj pohled padne na Uthera, našeho trpaslíka. Tak pán má výmluvu? Nasadím lehký ironický úsměv. Vzpomenu si na své učení a enváhám. Přisotupím k němu. "Nebudeme tě nutit." Usmějis e aprohlédnu si jeho zranění, není zas tak vážně. Přiložím ruce těsně nad jeho ránu a začnu šeptat několik slov v naprostém soustředění. Pod mou dlanís e rozzáří slabá zelená záře a když ruce oddálím, je vidě,t jak se rána zaceluje. "Takhle ti bdue lépe mistře trpaslíku." Vrátím se k Lesovi. Jsem zvědavá na cos e vymluví teď, stejně je jen nepříjemný a tak tu může zůstat. Můj úsměv se změní v sladký holčičí.

Nela - 19. listopadu 2007 18:23

Priesmyk Takže to niesú halucinácie. poviem trochu sklamane a v očiach sa mi nebezpečne blisne. Asi to není náhoda, že mám z takýchto priesmykov zlý.. nie veľmi zlý pocit.Je viditeľné, ako sa moje pohyby zrazu zjemnili, sú plynulé, opatrné, v kolenách som trochu prikrčená a zjavne pripravená vyštartovať hneď po všetkom, čo príde do cesty. Nuž chlapci, pripravme sa.Lov začína. Poviem a v mysli ešte dodám: Len dúfam, že neskončíme ako korisť.

Leso Varen - 19. listopadu 2007 20:01
	Uraman Podívám se na Uthera a pokrčím rameny. Pokud chceš. A sleduji Leoni a usměji se když ho vyléčí. Hmm Zamručím a povytáhnu obočí když si všimnu jejího výrazu. Lidem jako jsem já je stejně nejlíp na cestách, a navíc tady nemám důvod zůstávat. Nezůstanu tu, kuji tomu abych tu pil vodu a snášel ty trpaslíky. To ne.. Zadívám se do ohně a čekám jak to dopadne s tymi surovinami.

Inkognito - 24. listopadu 2007 23:57

Průsmyk "Třeba je žere jen v sebeobraně." Pokusím se doplnit elfův vtip. Představa lovu se mi nelíbí, zvláště, když vzejde od Nely. Pak pokývnu při pohledu na stopy přede mnou. "Vemte mi věci." Pravím a z mých věcí se najednou vyloupne něco úplně jiného než člověk a to konkrétně světle hnědý mědvěd. Tedy no medvěd spíše medvědí výrostek. Jelikož jsem okamžitě kles na čtvery, není moc jisté jak jsem vysoký, ale podle vyzáže se dá poznat, že mě ještě něco málo růstu čeká. Shrábnu své věci na hromadu a tázavě se podívám na ty, kteří se mnou jsou, pak přiložím nos k zemi a očuchám stopy.

Nela - 25. listopadu 2007 18:19

Priesmyk Keď sa nám Jemis z čista jasna premení na medveďa ostanem dosť zarazená, ale nedám to na sebe veľmi znať.Táto vlastnosť- skrývať svoje pocity, bola neoddelitelnou súčasťou mojej nedôvery k ľuďom, ako aj iným bytostiam. No,a možno sa len neovládol a porušil hladovku, všakže. poviem tak trochu ironicky, no aj pobavene. Potom sa pozriem na kôpku Jemisových veci, Jemisa a na stopy. No, pomohol ti niečo zistiť tvoj medvedí čuch? spýtam sa trochu nesvoja, pretože sama neviem čo mám čakať.Ešte som sa nestretla s bytosťou, čo sa dokáže meniť na medveďa, ani s medveďom, čo sa dokáže meniť na človeka...

Riam-Ťap - 28. listopadu 2007 20:22
	Průsmyk Mírně překvapen sleduji změnu mladíka na medvěda... ,, Praktycký, nebude ti zima´´ Prohodím s ledovím vtipem.... ,, Tyhle stopy vypadají staře, dva tři dny řekl bych´´ pozvednu obočí... Ty kosti tu jsou déle... takhle obrané by za tři dny nebyly... Dedukuji rychle...

Pán Jeskyně - 28. listopadu 2007 20:26
	Uraman: Leony tě zkutečně vyléčí, ale jen co kouzlo zkončí... pocítí slabost... a začne se jí motat hlava... Za chvilku omdlí a upadne do snu... Ostatní jste kupodivu pohoštěni, i když se trpaslíci netváří radostně, dbají zákonu pohoštění a tak dostanete vše ... na cestu samozřejmě, Lagy s pak nabýdne, že vás doprovodí až se Leony a vy vyspíte, mírně při tom po oku hází po Utherovy...

Leoni - 28. listopadu 2007 21:05

Uraman: Spusítm své ruce z jeho zranění a se spokojením zjišťuji,ž e se to vše vydařilo. Zničeho cni se mi zamotá hlava a ruce i víčka mi stěžknou. Úsmě vse změní v nerozeznatelnou grimasu a já tvrdě dopadnu na zem.... Cos e to děje? Kde to jsem...urkama ohmatávám něco tvrdého a chladného kolem sebe...najednou jako když se vše ozáří... zaslehcnu zvláštní zvuky a tak vyhlédnu zpoza skalního převysu...pod sebou vidím hradby skalního města. Vidím tisíce skřetů jak útočí a dorážejí na město a pomalu ho dobívají... ..ne..natáhnu ruku a v tuchvíli cítím, jak mé tělo padá a před očima se mi udělá zase tma.... *** ..Pomalus e probouzím...připadáms iv zláštně..kdo ví proč je mi strašná zima..otevřu oči a spatřím ledovou pláň zasypanou sněhem. Celé mé tělo se roztřese návalem ledového vánku a oblečení mám rozmáchané od sněhu, tkerý roztál pod váhou mého těla.....zmateně se rozhlédnu..kde to ksakru jsem? vždy´t....najednou spatřím jakéhosi muže...po chvilce v něm rozpoznám někoho mě známého....postavím se a zmateně hledím jeho směrem....to..to-to-...není možné..."Ťape!" zašeptám jako by mne mohl slyšet.

Riam-Ťap - 29. listopadu 2007 18:42

Sen uplynulé noci: Leony Vítr svyštěl okolo mých uší, pohledem na ruce jsem zjistil, že mi pokožka mírně zmodrala, ale nebyly to omrzliny a ani mi nebyla zima... Bílé vlasy mi vlály nespoutaně ve větrném blizardu... Pak uslyším její hlas... ,, Leony´´ Zavolám a spatřím ji, rozběhnu se k ní, šťasten že ji zase vidím ... sních stěžuje běh, ale to mi nevadí ... zakopnu kus před ní a celí se tváří zabořím do sněhu...

Leoni - 29. listopadu 2007 18:53
	Sen: Vyděšeně a zároveň překvapeně, sleduji Ťapa jak přibíhá a nakonec se svalí do sněhu. To mne probere z šoku. "Jsi v pořádku?" Přemůžu svůj úlek a sehnus e k němu. Rukama s epokusím nadzvednout jeho tvář.

Lt. Mohandas Čandra - 01. prosince 2007 18:47

Uraman S nedůvěrou sleduji Leoni, jak se ke mně přibližuje a přitiskne mi ruce na ránu. Její snaha oproti záměru vyvolá bolest, což by se také od rány této velikosti dalo čekat. V dalších okamžicích jsou však vjemy, kterými mě má noha zaplavuje poněkud zvláštní. Rozhodně jsem ještě nic podobného nezažil. Bolest brzy ustoupí a všechno se uklidní. S překvapením stále civím na Leoni i na svou vlastní nohu a když se její ruce konečně odlepí od mé rány je vidět, že místo, kde pavouk proklál moji nohu označují už jen neúčelné stehy, jejichž čerň ostře kontrastuje s mojí pokožkou. Můj pohled se snad vůbec nemění, jakobych nevnímal nic a nikoho kolem sebe. Slova ostatních mi skutečně unikají a jejich vypovídací hodnota pro mě zůstává záhadou. Na zkoušku nohu nejdříve pokrčím. Jelikož tento jednoduchý pohyb nespustí žádný impuls bolesti, přejdu k dalším zkouškám. pomalu se postavím, popojdu několik kroků, udělám dřep a tvářím se velmi spokojeně a zároveň velmi udiveně. Sám nevím, jestli ve mě převládá uspokojení nad tím, že jsem opět schopen efektivně se účastnit boje, nebo frustrace nad tím, že za to všechno můžou jen prašivá kouzla. Když se opět rozhlédnu po okolí pohledem, o kterém není pochyb, že osoby kolem mě skutečně vnímá, leží již Leoni na bezvládně zemi. Jedno překvapení za druhým. Odtáhnu ji k ohni, který byl vytvořen pro ni a pro Lesa a nachám starosti o ni Lesovi, nepochybuji, že to zvládne lépe než já. Poté si z nohy pomocí nože vytáhnu již nepotřebné stehy a bez ostychu si sundám kalhoty, což se možná někomu okolo bude zdát pobuřující, ale já nehodlám pokračovat v cestě s nohavicí prošpikovanou děrami velikosti elfské pěsti. Svépomocí tedy zacelím zranění, která materiál během boje utrpěl a opět se do nich obleču. Ta nohavice je docela stažená, ale zatím to bude stačit. Opět v dobré náladě si přisednu k Lagy, která celou scénu bezpochyby pozorovala nevědouce, co si myslet. "Vypadáš, že to tu máš na povel." Započnu konverzaci a nechám věci poslední okamžiků za sebou, jako by se ani nestaly. "Odkud ty a tvoji trpaslíci vlastně pocházíte?"

Leso Varen - 01. prosince 2007 19:12

Uraman Zamyšleně se dívám do honě, ale z myšlenek mě vytrhne Uther, jak k ohni přitáhne bezvládné tělo Leoni a ustaraným povzdechem si sundám z ramen plášť a zabalím do něj elfku. Snad bude v pořádku. Pomyslím si a ustaraně ji sleduji, rozhovory trpaslíků poslouchá jen na půl a dál sleduji Leoni. Jen tak bez cíle se začnu přehrabávat v kapsách a doufat že něco najdu..ale vlastně ani nevím co hledám... Už abychom vypadli

Pán Jeskyně - 02. prosince 2007 16:53
	Uraman: ,, Smaragdové hory... mám´´ Usmála se... Vypadala, že se při pohledu na tvůj tělocvik bavý... ,, Dostal jsem tenhle blázinec na povel´´ Hřmotně se zasměje a obličeje okolních trpaslíků se zakaboní... asi jim to není po vůni, když je vede ženská... Leony se prudce rozbuší srdce a dech se stane přerývavější....

Riam-Ťap - 02. prosince 2007 17:00
	Sen: Nadzvedne mou tvář ... ,, Rád tě vidím´´ Vrazím jí rychle pusu a zase se odtáhnu a vesele zamrkám, abych schodil sníh z obočí. Zvednu se a oklepu oděv i vlasy. ,, Myslel jsem, že už tě neuvidím´´. Bouře náhle přestane a vysvitne slunce... Je nádherná, a taková jiná, v její tváři je vidět něco jiného než dříve...

Inkognito - 03. prosince 2007 18:10
	Průsmyk Otočím hlavu ke společnosti a odfrknu si z nozder, vypadá to trochu komicky. Jakoby jsem se pokoušel odfrknout nějakou mouchu z nosu. "To stejně nepochopí." Povzdechnu si a odfrknu si. "Tak vzhůru." Pomyslím si a tlapu za tlapou se vydám směrem k průsmyku.

Lt. Mohandas Čandra - 04. prosince 2007 21:59

Uraman Nad Laginými slovy se také zasměji, i když blázinec není zrovna slovo, které bych pro tento podnik vybral. Mnohem vhodnější by z mého pohledu bylo tažení. I když s poněkud omezeným počtem bojovníků. Pohled věnuji i okolosedícím trpaslíkům. Nemyslím to nijak špatně, ale to, že opětuji smích jejich vůdkyně je samo o sobě může vést k domněnce, že se jim vysmívám, což samozřejmě nemám v úmyslu. "Čí to byl nápad, znovudobýt tohleto město?" Zeptám se upřímně zvědavě. "Kdybych vysílal expedici já, určitě bych poslal víc trpaslíků. je to tady obrovské."

Leso Varen - 04. prosince 2007 22:07
	Uraman Sleduji Leoni a když ti všinu že její dech se stal přerývanějším tak šlehnu pohledem po trpajzlících a zase se zadívá na Leoni..nenapadá mě co dělat. Ale no tak Leoni,,, vrať se kam patříš..sem..probuď se..musíme dál. Zašeptám jí do ucha..sice mi to přijde, jako zbytečné, ale co...

Leoni - 05. prosince 2007 12:56
	Sen: Zmateně a překvapeně tě sleduji. Tvým polibkem docílíš pouze toho,ž e ještě hodnou chvíli klečím na zemi se zavřenýma očima. "Tohle je opravdu sen viď...dke to jsme? vždyť..před chvílí...skály hory..a.." Prudce zabořím svou tvář do dlaní... ...ne to byl jen sen..to enbyla skutečnost..musím ej varovat!

Pán Jeskyně - 09. prosince 2007 14:29

Hory: Vejdete do soutězky a ztratíte se v jejích rozervaných skaliscích. Brzy se to tu začne hemžit spoustou puklin a rozcestí , cesta se vám strácí pod sněhem a drobné vločky poletují vzduchem ... Jasmin zmizela z vašich očí a vy jste už jen tři ... Uplyne pár hodin chůze když si v dálce všimnete malého plácku ... Mezi zpíváním meluzíny a větrných poryvů, zaslechnete dropné předení kočky ... Puklin je zde příliš mnoho a tak není možné posoudit odkud zvuk přichází... z nižšího převysu spadne pár kamínků a rampuch se roztříští o zem, najednou je tu podezřele ticho...

Riam-Ťap - 09. prosince 2007 14:35
	Sen: Pohladim jí ve vlasech ... pořád jsi nádherná ... Zvednu jí hlavu a opět pohlédnu do jejích očí ... Vlastně ta nejnádhernější .... volají tě ... běž... varuj je... Usměji se na ni a políbím ji na rty, né jako bratr ani přítel, ale milující muž snící o lásce... S tím se sen rozplyne.

Leoni - 13. prosince 2007 09:57

Sen: Smutně se usměji. "Ne neodcházej." Opětuji polibek a pohladím tě po zádech. "nenehcávej mě tma samotnou, já...nedokážu to..sama to nezvládnu..." Vše najednou zmizí a já se znovu proberu. ležím na zemi a nade mnous e sklání Leso. Trochu enchápavě a zmateně zamrkám. nakonec se rozhlédnu. "Musíme všechny dostat pryč! Blíží se sem obrovská armáda skřetů! Napadnou tohle město a acelé ho zničí! Nikdo nepřežije!" Vypadám vyděšená,a le je jasné, že jsem si naprosto jistá svých slov.

Leso Varen - 15. prosince 2007 17:04

Tábor Podívám se na Leoni, ze začátku trochu zmateně, ale pak. Jak to ví a kde by se tu vzali skřeti, ale co já vím..no lepší jí poslechnout než se nechat zabít někde uvnitř hory a ještě k tomu s trpaslíkama.. Přikývnu hlavou. Asi nevíš kdy co ? a kolik máme času, no nic musíme vypadnout. Povím a znovu se zadívám na tu co tu to má na povel. Tak jak se dohodneme s těma zásobama ? Zeptám se. Budou jí věřit ?.. Asi ne

Lt. Mohandas Čandra - 18. prosince 2007 22:18

Uraman Z poklidného rozhovoru s vůdkyní těchto trpaslíků mě násilně vytrhne elfčino zvolání od druhého ohně. Vrhnu nelibý pohled oním směrem nelibý pohled a téměř ihned jí začnu odporovat. "Ale prosím tě, tvoje noční můry tady nikoho nezajímají." Odpovím mrzutě. Pokud jsem kdy cítil nějaký vděk za ošetření mého zranění, je vidět, že nyní už ho zcela jistě necítím. Zničí zničené město. Jasně, to dává smysl. "Uklidněte se a buďte rádi, že máte bezpečný místo, kde si můžete odpočinout." pokudím se oba dlouhány vrátit zpět do reality. Každý jiný poutník by byl rád, že po dlouhém pochodu má střechu nad hlavou a někoho, kdo mu zajistí klidný spánek, ale tihle dva prostě nedají pokoj. Zakoulím očima a opět se od nich odvrátím, tímto považuji celou situaci za vyřešenou.

Leoni - 19. prosince 2007 12:53

Uraman: Vztekle vztanu a zahleím se k nedaleko sedícímu trpaslíkovi. "Tebe možná nezajímají,a le mě ano...tohle není lež je to rúavda a jestli tu chceš schípnout, klidně schcípni, ját ě už zachraňovat nikdy nebudu. Vímc o mám a také bych vám to neříkala, kdyby si to nepřál vůdce téhle bandy. Dělej si co chceš, já odcházím. Varovala jsme vás, kdo hce přežít, půjde s námi a kdo ne, zůstane." V očích hoří rozhořčené plůamíénky a svými slovy umlčím trpaslíka a dále si ho nevšímám. Rozhlédnu se místo toho po ostatních. "Děkuji vám za vaši pohostinost, ale okolnosti mě nutí jít dále. Varuji vás pod ruhé, toto město bude napadeno a zcela zničeno, nikdo enpřežije. Pokud nikdo z vás nemá špetku rozumu a nebo jeho hrdost ho nutí zůstat prosím,a le já odcházím. Chci vás požádat o rady na cestu, sama se ut nevyznám." Můj pohled padne také na trpaslici která s námi přišla. Stále věřím tomu,ž e ona mi dá za pravdu a všychni ostatní poslechnou.

Lt. Mohandas Čandra - 19. prosince 2007 20:00

Uraman Elfčin vzteklý výbuch mě nepřinutí opět se k ní otočit. Stále zůstávám otočen k plamenům ohně a myslím si svoje. Sice nerozumím všem těm slovům, co z ní o překot hrnou, ale myslím, že ani patřičné vysvětlení by mým názorem nedokázalo otřást. Jak můžou zničit město? Museli by strhnout celou horu, to nikdy nedokážou. Ta malá holka neví o čem mluví. Zavrtím nesouhlasně hlavou a na tváři se mi objeví posměšný úšklebek. "Kdo chce přežít, půjde s námi." A pak ať mi někdo vykládá, že elfiska jsou něco víc než namyšlený dlouháni se špičatýma ušima. Pampeliškožrouti. Pozvednu své zraky od ohně a aniž bych otočil hlavou, přejedu očima po ostatních trpaslících, abych z jejich tváří vyčetl co si myslí oni.

Pán Jeskyně - 19. prosince 2007 20:08

Uraman: Lagy se na vás zadívá. Znalé oko pozná její zmatenost a zatvrzelost. ,, Lagy by nám řekla´´ Zahuláká jeden z trpaslíků a dál si vychutnává opojení alkoholem... Zaskřípají dveře a do nich vejde tříčlená hlídka a cosi sdělí trpaslíků. ,, Uthere ,... musíme tě zde zanechat... skřeti zřejmě opravili jeden stržený most tak jim to zase jdeme strhnout´´. Usměje se pajz a polovina bratů se zvedne a opustí bránu, která se s rachotem zavře... Zvědi si sednou a popijou... cosi šeptají ostatním... ,, Na skřety je moc ticho, nikde ani noha...´´.

Leoni - 21. prosince 2007 11:54

Uraman: Ošklivě se ušklíbnu a můj pohled padne na Lagy. "TO je to co oni chtějí...aby jste byli v pohodě, v klidu, nebyli připravení. Navíc ten most postavili nejspíše jen aby odlákali část z vás odsud a měli větší šanci." Zamračím se zklamaně na Lagy a otočím se k nim zády. Podívám se na Lesa. "Já jdu pryč...jeslti chceš, budu poctěna tvým doprovodem, ale nehodlám tě nutit. Jen tě varuji..zde na všechny čeká jen krutá smrt. Já jdu za ťapem. On totiž žije a já tu nehodlám čekat, až nějaký skřet mi podřeže hrdlo." Úsečně odpovím a nuceně se otočím zpět k trpaslíkům. "Varovala jsem vás. Vy jste mě nikdo ani nevnímal. Nevěříte a tak vám tedy alespoň přeji bezbolestnou smrt." Ušklíbnu se především na našeho trpaslíka a pokračuji. "Žádala jsem vás již o pomoc a jak vidím, nejste ji nadšeni. Tak se tedy loučím a ještě jednou prosím, aby jste mi ukázali nejbližší východ. Nehodlám tu čekat."

Lt. Mohandas Čandra - 27. prosince 2007 19:51

Uraman Překvapeně si vyslechnu trpaslíka a jeho zprávu o mostu žádajícího si zničení. Ač nerad, musím připustit, že by na Leoniných slovech snad mohlo něco být, každopádně ale nehodlám svěřit svůj osud do jejích rukou. Když se z chumlu trpaslíků ozve hlas spoléhající na Laginy schopnosti, nezbývá mi než souhlasně přikývnout. Zas ta její kočka! Snad poznám, když je něco mrtvý a ten tygr byl tak prošpikovaný šípama, že nemohl přežít ani kdyby ho předtím tak nezřídila ta obluda. "Jestli je to tak, jak říkáš, měli bysme jít ten most zničit všichni." Opřu se o svou sekeru a zvednu se ze sedu. "Zastavíme je tam a bude pokoj." Pobít pár těch šedejch kůží nikdy není na škodu. Můj úmysl vydat se přímo za trpaslíky je poněkud sabotován zavřenou bránou, která mi navíc blokuje výhled ven a tak ani nevím, kudy vlastně šli. "Jak se dostanu k tomu mostu?" Obrátím se na Lagy. Možná jsem svými slovy povzbudil i ostatní, kteří by mohli jít se mnou, nechci a to však spoléhat a hnát se slepě dopředu, když ani nevím kam.

Pán Jeskyně - 17. ledna 2008 19:54

Uraman: ,, Vy tu zůstaňte! Bor vyhlásil pohotovost nikdo cizý nesmí projít´´! Zahuláká jeden strážný. Lagy spíše čeká. Začne se pomalu třást ... Jeden z trpaslíků si toho všimne a ujme se jí, to už je však pozdě. Z očí jí začnou stékat kapky krve, je takřka okamžitě mrtvá.... Leoni: Ucítíš jemný záchvěv něčeho ve vzduchu... sílí to až to zabije trpaslici.... Není pochib možná je to magie... ,, Skerit´´!!!! Zařve jeden z obránců u světlíku, v zápětí padne z lávky s černěopeřeným šípem v čele. Vrata zaskuhrají pod mocným úderem. Z bočních střílen vyběhne párek trpaslíků... ,, Maj jes Shagara, jednohož možnaje dvoje´´ Okřikne braty a chopí se těžkého samostřílu. ,, olij, lijta naň olij´´!!! Zařve kapitán starající se o trpaslici. Trpasličí vícvik je znát. Okamžitě zaujmou za bránou pozici zatím co část zpevňuje vrata trámy... ,, Belzug ... nabijat´´! Spatříte velkou ocelovou nádobu, do níž trpaslíci cosi ládují, snad kovové střepiny.... Utherovi je tato technologie neznámá.... zbraň jistě slouží jako hlavní první protiútok...

Leso Varen - 17. ledna 2008 20:42

Uraman: Sleduji počínání trpaslíku a když se trpaslice sesune k zemi tak vyskočím na nohy a v mích rukách se na pár chvil objeví dýky a pak zase zmizí. Jo máš pravdu nějak se mi tu nechce zůstávat, ale nikoho nebudu nutit, pokud má jinej názor. Co to kruci bylo.. Podívám se na Leoni. No tak ? kudy se od sud dostaneme? Zeptám se trpaslíků. Tolik k pohostinství trpaslíků..nenechám se zabít pro někoho koho neznám a kdo mi nabízí vodu..

Leoni - 18. ledna 2008 15:30
	Uraman: Zděšeně sleduji trpaslici a uskočím stranou, když se bez jediné známky života skácí na zem. Vyděšeně sleduji její tělo a potom juknu na Lesa. JaHne dpotoms e vrhnu ke svým věcem a připevním tornu na svá záda. "Kud ys edostaneme ven? Musí tu být nějaký zadní východ, musíme rpyč a to hodně rychle." Zavrčím na něj podrážděně.

Leso Varen - 18. ledna 2008 22:48

Uraman: Podívám se na Lioni a vezmu si věci. Já nevím. Přiznám očividnou pravdu. Hej Uthere, pokud tu chceš zemřít tak já ti nebudu bránit, ale pověs nám kudy se od sud dostaneme, já nikdy v trpasličím městě nebyl, i když jsem se už s jejich zámky setkal, ale to je celí..odemknu je, ale musím najít dveře. Pak se podívám na Leoni. Ty asi neznáš nic co nás vyvede že ne ? Pak bych narvhoval jít hlouběji do města, něco tam musí bej. Podívám se na trpaslíky. No tak oháněli jste se pomocí, tak kde je ta pomoc když jí potřebujeme, kudy se od cud dostaneme. Zle zavrčím na nejbližšího trpaslíka a šlehnu po něm pohledem. Pitomá hora.. nechci tu zdechnout.

Lt. Mohandas Čandra - 23. ledna 2008 16:26

Uraman Skutečnost, že mě strážný nehodlá pustit ven, mě poněkud překvapuje, velitelkou je zde však Lagy a tak nechávám svůj pohled na ní a čekám jak na situaci zareaguje ona. To, co přijde, však ani náhodou nesplňuje má očekávání. Zprvu to vypadá jako záchvat nějaké nemoci, nebo snad nějaké další vidění. V okamžiku, kdy se objeví krev už ale tento omyl neplatí. Mé oči se rozšíří překvapením, zhnusením, nebo možná strachem. Ten zlomek sekundy stačil na to, aby k Lagy mohl přiskočit rychlejší trpaslík, ani ten ji však nedokáže udržet při životě. potom už jdou události příliš rychle na to, aby byl čas přemýšlet. Výkřik trpaslíka za opevněním a téměř okamžité přípravy na obléhání. Téměř automaticky pozvednu sekeru a odpovím Lesovi, jež v mých očích právě velmi hluboce klesl. "Uvědom si, že skřetům neutečeš, a nikde v tomhle městě nenajdeš lepší místo na obranu. Když už mluvíš o pomoci, tak přilož ruku k dílu." Můj hlas by i hluchému prozradil, že nemám náladu na nějaké argumentování. Nadešel čas, kdy za každého z nás promluví činy. Dále se o dlouhány nestarám a sám pomůžu, kde je to možné. Střelcům bych k ničemu nebyl, přidám se tedy k těm, co zpevňují bránu. Zkušeností s dřevem mám víc, než je na tak jednoduchý úkol potřeba.

Leso Varen - 23. ledna 2008 18:13
	Uraman Podívám se na Uthera. Jsem zloděj, ne voják. Jsem zloděj lapka. Jak dlouho kolik času, jak dlouho je urží venku, jestli donoci tak jim možná dokážu pomoct!!! Zavolám za odcházejícím Uherem. Nervózně si pohrávám s dýkama v kuklách a sleduji Leoni. Víš něco co jim pomůže. Udržet se den ? A čekám na opověď.